Supernatural: Dawn of dusk
| autorefresh |
hrálo se Jindy
od: 17. května 2017 16:02 do: 26. května 2019 11:30
Dobrodružství vedl(a) Ladyhawke
| |
 | Zajímá vás tajemno? Schoulení někde v křesle, zabráni ve stránkách Stokerova Drákuly či knize Jaye Ansona, jednou rukou nepřítomně šátráte v pytlíku chipsů, jak nevnímáte, co se děje kolem vás? Rádi se bojíte, ale za zamčenými dveřmi, zavřenými okny? Kdy vám po páteři přejíždí jemný chlad a ježí se vám chloupky vzadu na krku? A co takhle tajemno, které to zavání nebezpečím, na které občas obyčejné zbraně nezabírají? Dali byste si říct? Nechte se pozvat do světa Sama a Deana Winchesterových - dvou bratrů, kterým je svět nadpřirozena a tajemna blíže, než komukoliv z nás. Opustili "obyčejný" život, aby se pustili do křížku se vším, co většina z nás jen okázale ignoruje. “Saving people, hunting things, the family business.”
Pojďme se tedy ponořit do světa "Supernatural". Píše se rok 2012, je 31. říjen, předvečer svátku všech svatých – Halloween. Pro někoho obyčejný den, tak jako každý jiný, pro jiného možnost vyrazit někam ven, trochu se pobavit, i když většina z vás je příliš stará na to, aby se někde poflakovali a křičeli "Sladkost nebo vám něco provedem!". Každý z váš žije svůj vlastní život v odlišných koutech Spojených států či jiné země, spokojeni anebo alespoň tak, jak si myslíte, že ho nejlíp žijete. Se svou rodinou, sami, s přáteli či bez nich. A zde začíná Váš příběh, společný příběh. Vaše cesty se zatím ještě nesetkali, ale jen osud ví, kam vás chce zavést…. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
Bylo 31. října. Pro někoho to byl Samhain, pro dalšího Halloween, pro jiného prostě středa. Ručička hodin se přiblížila páté hodině odpolední. Do konce dnešního dne ještě nějaký čas zbýval, vždyť dokonce někteří byli stále ještě v práci, byť ulice se už pomalu zaplňovány koledníky. Někteří možná dali přednost horrorovému programu, který nabízelo hned několik kabelových stanic, mnozí dospělí se chystali na večírky, které si užijí oni sami, až se vyřádí jejich ratolesti. Našli se i tací, kteří celý dnešní den promrmlali, že tenhle konzumní svátek jednoduše stojí za prd a nahrává podivínům, policisté, lékaři a hasiči očekávali, co děsivého dnešek přinese. Ale nic z toho nebylo pro Nebe důležité. Slavení nějakého svátku, kdy se mrtví snaží dostat zpátky mezi živé, to ať si smrtelníci vyřeší sami mezi sebou. Nebe mělo přeci mnohem důležitější věci na práci než početné množství dětí s náběhem na obezitu a zubní kaz. Přesto však mělo Nebe spoustu věcí k řešení se smrtelníky. A taky jim neskutečně ležel v žaludku tvůj bratr, což jsi moc dobře věděla. Od té doby co byl vídán po boku bratrů Winchesterových se pomalu a jistě stával veřejným nepřítelem č. 3. Spousta pohledů se obracela k tvé osobě, jakoby snad chtěli zjistit, zda také zběhneš. Ať už jsi ten den byla kdekoliv, byla jsi předvolána k Bethorovi, který s tebou chtěl probral záležitost, o které netušil ani poslíček, který tuto zprávu předával. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Las Vegas
Bylo 31. října. Pro někoho to byl Samhain, pro dalšího Halloween, pro jiného prostě středa. Ručička hodin se přiblížila páté hodině odpolední. Do konce dnešního dne ještě nějaký čas zbýval, vždyť dokonce někteří byli stále ještě v práci, byť ulice se už pomalu zaplňovány koledníky. Někteří možná dali přednost horrorovému programu, který nabízelo hned několik kabelových stanic, mnozí dospělí se chystali na večírky, které si užijí oni sami, až se vyřádí jejich ratolesti. Našli se i tací, kteří celý dnešní den promrmlali, že tenhle konzumní svátek jednoduše stojí za prd a nahrává podivínům, policisté, lékaři a hasiči očekávali, co děsivého dnešek přinese. Liší se snad oslavy tohoto dne ve státě Nevada od dalších států Americké federace? Kdo ví, ale Las Vegas žije stejně divoce a vášnivě jako každý jiný den, ale nezdá se, že by lidé dnešní den trávili v kostýmech jen kvůli tomu, že je Halloween. V městě hříchu a zločinu se nějaký ten trestný čin snadno ztratí, dokonce pokud se jedná i o vraždu, ale ty moc dobře víš, že sem míříš z jiného důvodu než je kudla v ledvinách kvůli podvádění v Blackjacku. Měl jsi toho démona v merku už od Rena, kdy se mu podařilo zmizet, poté co tě zdrželi jeho komplicové v přestrojení za ochranku kasína, ale po několika dnech si jeho stopu chytil znovu. Nejenom lidé, ale i démoni občas neoplývají vysokým ICQ a jejich modus operandi se opakuje jak zaseknutá vinylová deska. Vegas je přesně takové, jak ve skutečnosti nevypadá. Navrch huj a dole fuj. Prolezlé špínou a hříchy už od základů. No, nezaložili jej vlastně mafiáni? Co taky od nich čekat? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nebraska
Bylo 31. října. Pro někoho to byl Samhain, pro dalšího Halloween, pro jiného prostě středa. Ručička hodin se přiblížila páté hodině odpolední. Do konce dnešního dne ještě nějaký čas zbýval, vždyť dokonce někteří byli stále ještě v práci, byť ulice se už pomalu zaplňovány koledníky. Někteří možná dali přednost horrorovému programu, který nabízelo hned několik kabelových stanic, mnozí dospělí se chystali na večírky, které si užijí oni sami, až se vyřádí jejich ratolesti. Našli se i tací, kteří celý dnešní den promrmlali, že tenhle konzumní svátek jednoduše stojí za prd a nahrává podivínům, policisté, lékaři a hasiči očekávali, co děsivého dnešek přinese. Liší se snad oslavy tohoto dne ve státě Nebraska od dalších států Americké federace? Kdo ví. Titulek, který se dnes ráno objevil v místních novinách vypadal jako z pera slavného spisovatele, ale při jeho čtení by mohl slabším povahám běhat mráz po zádech. Uzavření Niobrara National Scenic River
Dnes ráno vydalo National Park Service prohlášení ve kterém dočasně uzavírají Niobrara National Scenic River z důvodu zvýšeného počtu smrtelných útoků zvířat na návštěvníky, dokud se celá situace nevyřeší. Zatím poslední obětí se stal syn majitele půjčovny kajaků Arnie Dubrovski. Po tomto případu policejní oddělení přiznalo, že se nejedná o první případ, nýbrž pátý, čímž nepřímo přiznalo, že předchozí úmrtí vůbec nepustili na veřejnost. Zvýšené agresivní chování zvířat potvrdilo několik zaměstnanců národního parku. Ze zatím nepotvrzeného zdroje by jednou z obětí mohla být i šestiletá dvojčata Juliet a Jack Powellsovi, jejíž zmizení před několika dny nahlásili její rodiče. Po tomto prohlášení se vůči vedení policejního oddělení zvedla vlna nevole. Podařilo se nám zjistit, že ke stejnému kroku přistoupilo National Park Service také v dalších dvou národních parcích, které spravují. Zda byl důvod uzavření tentýž není stále upřesněno. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nebraska
Bylo 31. října. Pro někoho to byl Samhain, pro dalšího Halloween, pro jiného prostě středa. Ručička hodin se přiblížila páté hodině odpolední. Do konce dnešního dne ještě nějaký čas zbýval, vždyť dokonce někteří byli stále ještě v práci, byť ulice se už pomalu zaplňovány koledníky. Někteří možná dali přednost horrorovému programu, který nabízelo hned několik kabelových stanic, mnozí dospělí se chystali na večírky, které si užijí oni sami, až se vyřádí jejich ratolesti. Našli se i tací, kteří celý dnešní den promrmlali, že tenhle konzumní svátek jednoduše stojí za prd a nahrává podivínům, policisté, lékaři a hasiči očekávali, co děsivého dnešek přinese. Liší se snad oslavy tohoto dne ve státě Nebraska od dalších států Americké federace? Kdo ví. Titulek, který se dnes ráno objevil v místních novinách vypadal jako z pera slavného spisovatele, ale při jeho čtení by mohl slabším povahám běhat mráz po zádech. Uzavření Niobrara National Scenic River
Dnes ráno vydalo National Park Service prohlášení ve kterém dočasně uzavírají Niobrara National Scenic River z důvodu zvýšeného počtu smrtelných útoků zvířat na návštěvníky, dokud se celá situace nevyřeší. Zatím poslední obětí se stal syn majitele půjčovny kajaků Arnie Dubrovski. Po tomto případu policejní oddělení přiznalo, že se nejedná o první případ, nýbrž pátý, čímž nepřímo přiznalo, že předchozí úmrtí vůbec nepustili na veřejnost. Zvýšené agresivní chování zvířat potvrdilo několik zaměstnanců národního parku. Ze zatím nepotvrzeného zdroje by jednou z obětí mohla být i šestiletá dvojčata Juliet a Jack Powellsovi, jejíž zmizení před několika dny nahlásili její rodiče. Po tomto prohlášení se vůči vedení policejního oddělení zvedla vlna nevole. Podařilo se nám zjistit, že ke stejnému kroku přistoupilo National Park Service také v dalších dvou národních parcích, které spravují. Zda byl důvod uzavření tentýž není stále upřesněno. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona
Bylo 31. října. Pro někoho to byl Samhain, pro dalšího Halloween, pro jiného prostě středa. Ručička hodin se přiblížila páté hodině odpolední. Do konce dnešního dne ještě nějaký čas zbýval, vždyť dokonce někteří byli stále ještě v práci, byť ulice se už pomalu zaplňovány koledníky. Někteří možná dali přednost horrorovému programu, který nabízelo hned několik kabelových stanic, mnozí dospělí se chystali na večírky, které si užijí oni sami, až se vyřádí jejich ratolesti. Našli se i tací, kteří celý dnešní den promrmlali, že tenhle konzumní svátek jednoduše stojí za prd a nahrává podivínům, policisté, lékaři a hasiči očekávali, co děsivého dnešek přinese. Liší se snad oslavy tohoto dne ve státě Arizona od dalších států Americké federace? Kdo ví. Titulek, který se dnes ráno objevil v místních novinách vypadal jako z pera slavného spisovatele, ale při jeho čtení by mohl slabším povahám běhat mráz po zádech. Uzavření národního parku Saguaro
Dnes ráno vydalo National Park Service prohlášení ve kterém dočasně uzavírají Národní park Saguaro z důvodu zvýšeného počtu smrtelných útoků zvířat na návštěvníky, dokud se celá situace nevyřeší. Zatím poslední obětí se stal známý cestovatelský manželský pár Brian a Teri Withersovi, kteří zde pracovali na své nové knize "Národní parky USA". Po tomto případu policejní oddělení přiznalo, že se nejedná o první případ, nýbrž šestý, čímž nepřímo přiznalo, že předchozí úmrtí vůbec nepustili na veřejnost. Zvýšené agresivní chování zvířat potvrdilo několik zaměstnanců národního parku. Ze zatím nepotvrzeného zdroje by jednou z obětí mohla být i osmiletá Elisa McKenna, jejíž zmizení před několika dny nahlásili její rodiče. Po tomto prohlášení se vůči vedení policejního oddělení zvedla vlna nevole. Podařilo se nám zjistit, že ke stejnému kroku přistoupilo National Park Service také v dalších dvou národních parcích, které spravují. Zda byl důvod uzavření tentýž není stále upřesněno. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona
Bylo 31. října. Pro někoho to byl Samhain, pro dalšího Halloween, pro jiného prostě středa. Ručička hodin se přiblížila páté hodině odpolední. Do konce dnešního dne ještě nějaký čas zbýval, vždyť dokonce někteří byli stále ještě v práci, byť ulice se už pomalu zaplňovány koledníky. Někteří možná dali přednost horrorovému programu, který nabízelo hned několik kabelových stanic, mnozí dospělí se chystali na večírky, které si užijí oni sami, až se vyřádí jejich ratolesti. Našli se i tací, kteří celý dnešní den promrmlali, že tenhle konzumní svátek jednoduše stojí za prd a nahrává podivínům, policisté, lékaři a hasiči očekávali, co děsivého dnešek přinese. Liší se snad oslavy tohoto dne ve státě Arizona od dalších států Americké federace? Kdo ví. Titulek, který se dnes ráno objevil v místních novinách vypadal jako z pera slavného spisovatele, ale při jeho čtení by mohl slabším povahám běhat mráz po zádech. Uzavření národního parku Saguaro
Dnes ráno vydalo National Park Service prohlášení ve kterém dočasně uzavírají Národní park Saguaro z důvodu zvýšeného počtu smrtelných útoků zvířat na návštěvníky, dokud se celá situace nevyřeší. Zatím poslední obětí se stal známý cestovatelský manželský pár Brian a Teri Withersovi, kteří zde pracovali na své nové knize "Národní parky USA". Po tomto případu policejní oddělení přiznalo, že se nejedná o první případ, nýbrž šestý, čímž nepřímo přiznalo, že předchozí úmrtí vůbec nepustili na veřejnost. Zvýšené agresivní chování zvířat potvrdilo několik zaměstnanců národního parku. Ze zatím nepotvrzeného zdroje by jednou z obětí mohla být i osmiletá Elisa McKenna, jejíž zmizení před několika dny nahlásili její rodiče. Po tomto prohlášení se vůči vedení policejního oddělení zvedla vlna nevole. Podařilo se nám zjistit, že ke stejnému kroku přistoupilo National Park Service také v dalších dvou národních parcích, které spravují. Zda byl důvod uzavření tentýž není stále upřesněno. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Maine
Bylo 31. října. Pro někoho to byl Samhain, pro dalšího Halloween, pro jiného prostě středa. Ručička hodin se přiblížila páté hodině odpolední. Do konce dnešního dne ještě nějaký čas zbýval, vždyť dokonce někteří byli stále ještě v práci, byť ulice se už pomalu zaplňovány koledníky. Někteří možná dali přednost horrorovému programu, který nabízelo hned několik kabelových stanic, mnozí dospělí se chystali na večírky, které si užijí oni sami, až se vyřádí jejich ratolesti. Našli se i tací, kteří celý dnešní den promrmlali, že tenhle konzumní svátek jednoduše stojí za prd a nahrává podivínům, policisté, lékaři a hasiči očekávali, co děsivého dnešek přinese. Liší se snad oslavy tohoto dne ve státě Mistra Horroru od dalších států Americké federace? Kdo ví. Titulek, který se dnes ráno objevil v místních novinách vypadal jako z pera slavného spisovatele, ale při jeho čtení by mohl slabším povahám běhat mráz po zádech. Uzavření národního parku Acadia
Dnes ráno vydalo National Park Service prohlášení ve kterém dočasně uzavírají Národní park Acadia z důvodu zvýšeného počtu smrtelných útoků zvířat na návštěvníky, dokud se celá situace nevyřeší. Zatím poslední obětí se stal policejní důstojník Peter Johnson, jeho kolega Thomas Lavin skončil v hlubokém kómatu. Oba policisté byli na místo povolání po oznámení nepovoleného vstupu na území národního parku po jeho uzavření. Po tomto případu policejní oddělení přiznalo, že se nejedná o první případ, nýbrž pátý, čímž nepřímo přiznalo, že předchozí úmrtí vůbec nepustili na veřejnost. Zvýšené agresivní chování zvířat potvrdilo několik zaměstnanců národního parku. Ze zatím nepotvrzeného zdroje by jednou z obětí mohl být i sedmiletý Tyler Denk, jehož zmizení před několika dny nahlásila jeho matka. Po tomto prohlášení se vůči vedení policejního oddělení zvedla vlna nevole. Podařilo se nám zjistit, že ke stejnému kroku přistoupilo National Park Service také v dalších dvou národních parcích, které spravují. Zda byl důvod uzavření tentýž není stále upřesněno. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Maine
Bylo 31. října. Pro někoho to byl Samhain, pro dalšího Halloween, pro jiného prostě středa. Ručička hodin se přiblížila páté hodině odpolední. Do konce dnešního dne ještě nějaký čas zbýval, vždyť dokonce někteří byli stále ještě v práci, byť ulice se už pomalu zaplňovány koledníky. Někteří možná dali přednost horrorovému programu, který nabízelo hned několik kabelových stanic, mnozí dospělí se chystali na večírky, které si užijí oni sami, až se vyřádí jejich ratolesti. Našli se i tací, kteří celý dnešní den promrmlali, že tenhle konzumní svátek jednoduše stojí za prd a nahrává podivínům, policisté, lékaři a hasiči očekávali, co děsivého dnešek přinese. Liší se snad oslavy tohoto dne ve státě Mistra Horroru od dalších států Americké federace? Kdo ví. Titulek, který se dnes ráno objevil v místních novinách vypadal jako z pera slavného spisovatele, ale při jeho čtení by mohl slabším povahám běhat mráz po zádech. Uzavření národního parku Acadia
Dnes ráno vydalo National Park Service prohlášení ve kterém dočasně uzavírají Národní park Acadia z důvodu zvýšeného počtu smrtelných útoků zvířat na návštěvníky, dokud se celá situace nevyřeší. Zatím poslední obětí se stal policejní důstojník Peter Johnson, jeho kolega Thomas Lavin skončil v hlubokém kómatu. Oba policisté byli na místo povolání po oznámení nepovoleného vstupu na území národního parku po jeho uzavření. Po tomto případu policejní oddělení přiznalo, že se nejedná o první případ, nýbrž pátý, čímž nepřímo přiznalo, že předchozí úmrtí vůbec nepustili na veřejnost. Zvýšené agresivní chování zvířat potvrdilo několik zaměstnanců národního parku. Ze zatím nepotvrzeného zdroje by jednou z obětí mohl být i sedmiletý Tyler Denk, jehož zmizení před několika dny nahlásila jeho matka. Po tomto prohlášení se vůči vedení policejního oddělení zvedla vlna nevole. Podařilo se nám zjistit, že ke stejnému kroku přistoupilo National Park Service také v dalších dvou národních parcích, které spravují. Zda byl důvod uzavření tentýž není stále upřesněno. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Maine
Bylo 31. října. Pro někoho to byl Samhain, pro dalšího Halloween, pro jiného prostě středa. Ručička hodin se přiblížila páté hodině odpolední. Do konce dnešního dne ještě nějaký čas zbýval, vždyť dokonce někteří byli stále ještě v práci, byť ulice se už pomalu zaplňovány koledníky. Někteří možná dali přednost horrorovému programu, který nabízelo hned několik kabelových stanic, mnozí dospělí se chystali na večírky, které si užijí oni sami, až se vyřádí jejich ratolesti. Našli se i tací, kteří celý dnešní den promrmlali, že tenhle konzumní svátek jednoduše stojí za prd a nahrává podivínům, policisté, lékaři a hasiči očekávali, co děsivého dnešek přinese. Liší se snad oslavy tohoto dne ve státě Mistra Horroru od dalších států Americké federace? Kdo ví. Titulek, který se dnes ráno objevil v místních novinách vypadal jako z pera slavného spisovatele, ale při jeho čtení by mohl slabším povahám běhat mráz po zádech. Uzavření národního parku Acadia
Dnes ráno vydalo National Park Service prohlášení ve kterém dočasně uzavírají Národní park Acadia z důvodu zvýšeného počtu smrtelných útoků zvířat na návštěvníky, dokud se celá situace nevyřeší. Zatím poslední obětí se stal policejní důstojník Peter Johnson, jeho kolega Thomas Lavin skončil v hlubokém kómatu. Oba policisté byli na místo povolání po oznámení nepovoleného vstupu na území národního parku po jeho uzavření. Po tomto případu policejní oddělení přiznalo, že se nejedná o první případ, nýbrž pátý, čímž nepřímo přiznalo, že předchozí úmrtí vůbec nepustili na veřejnost. Zvýšené agresivní chování zvířat potvrdilo několik zaměstnanců národního parku. Ze zatím nepotvrzeného zdroje by jednou z obětí mohl být i sedmiletý Tyler Denk, jehož zmizení před několika dny nahlásila jeho matka. Po tomto prohlášení se vůči vedení policejního oddělení zvedla vlna nevole. Podařilo se nám zjistit, že ke stejnému kroku přistoupilo National Park Service také v dalších dvou národních parcích, které spravují. Zda byl důvod uzavření tentýž není stále upřesněno. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Podvečer v práci Další jeden z těch naprosto stereotypních dnů, kterých mám poslední dobou mnoho. Někteří by řekli, že více než by bylo zdrávo, ti někteří jsou ale obyčejní lidé žijící jeden jediný život. Já stereotyp, klid a ticho vítám s otevřenou náručí. Žádné drama, žádné riskování, žádný kolotoč a rychlodráha. Přijít do práce, udělat co je třeba, odejít domů. Co více chtít? Všechno ostatní už jsem chtěla a jak to dopadlo. Teď je čas nevyčnívat, být anonymní a nehlásit se o slovo. Jen to znamená přežití - či spíše existenci. O životě se moc mluvit nedá. I dnes na Halloweena jsem v práci. Dobrovolně, samozřejmě, co bych měla dělat doma? Děti nemám, heh, a nemusím sledovat, jak se ti pitomci převlékají do rádoby strašidelných kostýmů a hrají si na duchy, démony a upíry. Idioti. Ale co jiného taky čekat od lidí? Jen ti si dokáží romantizovat příběhy plné temnoty, krve, bolesti a smrti. Jen ti dokáží přimknout duši těm, kteří jí již dávno nemají, jen ti dokáži vidět v každém to dobré. Minimálně dokud je to v knize či filmu. Jakmile to začne být realita, všichni se mění ve zrůdy a démony s lidským tělem. Nejenom já. Všichni. Do jednoho. Každý máme sklony k dobru i ke zlu. A někteří si vybrali tu zlatou střední cestu - nebo si byli nuceni vybrat. "Collinsová, paní Williamsová na šestce potřebuje vyměnit kanylu, uděláš to, prosím? A rovnou jí i napolohuj, když už tam budeš." Vrchní sestra našeho oddělení je asi jediná ženská, se kterou tu a tam prohodím pár slov a jsem ochotna jí poslouchat. Ví, co dělá a nezabývá se kravinami. Racionální a schopná, do ničeho neplete emoce a nezajímá jí nic jiného než jak děláme svou práci. Takových by mělo být mnohem více. Přikývnu na souhlas a začnu si připravovat vše potřebné, přidám k tomu i ampulku léku proti bolesti a tonometr. Když už tam budu, tak ať se tam aspoň nemusím vracet zbytečně. Při odchodu ze sesterského pokoje mi zrak znovu padne na noviny odložené na jednom ze stolů. Stále jsou otevřené na tom samém článku. Už při prvním přečtení mi běhal mráz po zádech, nikoliv však z důvodu strachu či lítosti o obětí. Jde o něco jiného - za tohle bezpochyby může nějaká bytost mi podobná a to znamená jediné. Za chvíli se sem začnou sjíždět lovci ze všech koutů světa a pátrat. Lovci znamenají jediné. Pohromu. Kamkoliv šlápnou, přinesou smrt, nicotu a neštěstí. Nechávají za sebou jen mrtvá těla a nikdy se neohlédnou. Nikdy. Bude lepší, když se budu držet trochu mimo a nevyčnívat. Už nechci být jejich obětí. Už nikdy. "Dobrý podvečer, paní Williamsová. Jdu vám jen vyměnit jehlu a dát něco proti bolesti, ano?" Práce. Práce je to jediné, co mě může zachránit. Vykoupit. I když - já už nepotřebuji vykoupení. Já si už zažila své. |
| |
 | soukromá zpráva od Kansas Singer pro
|
| |
 | soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro 31.říjen - Arizona, USA Nos Galan Gaeaf. Samhein. Halloween. Spousta názvů pro jeden speciální den. Oslava prvního dne zimy, keltský nový rok a především doba, kdy mizí hranice mezi životem a smrtí. Minimálně v to se věřilo kdysi, teď je to především bráno jako příležitost obléknout se za duchy a strašidla a hrát si na svět, který nám nepatří. Málokdo si pamatuje o čem je tento den a já jim to nemám za zlé. Alespoň se nezapomnělo, lepší něco než nic. Navíc byly doby, kdy jsem se i já převlékal do strašidelných kostýmu a chodil strašit po domě. Jako malému dítěti mi to přišlo vtipné a nechápal jsem, jak je možné, že se sestra nesměje. Pak jsem pochopil, pro mě to byla hra, pro ní už realita. Prozření přišlo znenadání, já si ale oblibu v nové tradice oblíbil a nedám na to zanevřít. I teď se usmívám, když ve svém autě projíždím kolem skupinky malých dětí připravujících se na výlet do ulic. Vidím duchy, vidím čarodějky, dokonce i smrt a upíra. Povedené, vskutku povedené. Snad nepotkáte ty skutečné. Od toho tu jsem ale já, ne? Já a všichni ostatní lovci. Pokud je někdo, kdo nemá na tenhle den svátek, jsme to my. Musíme být připraveni na cokoliv a především musíme rozpoznat, co je pravda a co jenom kostým. Jeden by nevěřil, jak moc je to obtížné. Pomalu se blížím motelu, ve kterém jsem ubytován. Je to jeden z těch motelů, kde platíte za noc a nikdo se vás na nic neptá. Přesně to, co potřebuji, stejně se tu nehodlám zdržet moc dlouho. I když kdo ví, třeba se to protáhne. Jen jsem projížděl kolem, měl jsem v úmyslu pátrat po jedné stopě spojené s Jamesem, když jsem si přečetl ten článek v novinách. Hned mě to zaujalo a vzhledem k tomu, že stopa po Jamesovy byla opět falešná, jsem se rozhodl využít svůj čas taky něčím smysluplným. Je jasné, že v tom parku řádí něco mého ražení a přeci neodjedu z města, když bych to mohl prozkoumat. Nejprve jsou však třeba všechny potřebné informace, což je přesně to, co jedu dělat. Jen co přijedu do motelu, mám v úmyslu otevřít notebook a v první řadě najít lokalizace všech uzavřených parků. Následně počet mrtvých a pohřešovaných, kteří jsou spojování s tímto případem. Jak dlouho to už trvá? Kdy k útokům dochází? Informace jsou zásadní součástí mé práce a není lov, do kterého bych šel nepřipraven. Byla by to sebevražda a i když mi smrt občas nepřijde tak špatná, stále mám na tomhle světe nějaký svůj úděl a cíl. Najít Jamese. Například. Nebo třeba jenom pomoc nějakým lidem. I to by mohlo fungovat. |
| |
 | soukromá zpráva od Adam Milligan pro Valentine, Nebraska 31.října, odpoledne Kolem čtvrté hodiny jsem dorazil do malého městečka v Nebrasce, Valentine s počtem obyvatel menším než tři tisíce. Opravdu malé městečko. Na druhou stranou je to oblíbená turistická destinace, neboť je tu pěkná příroda. Nebudu lhát, jsem unavený. Byl jsem několik hodin na cestě a uvítal bych odpočinek. Chvílemi mi padala oční víčka, naštěstí jsem během jízdy neusnul. Zaparkoval jsem u malého dvouhvězdičkového hotelu. Není to žádný luxus, ale ten já ani nehledám. Už jsem si zvykl na nepohodlí a oproti spaní v autě je to grandhotel. Navíc já tu nejsem na dovolené. Nemám v plánu se zdržet. Zařídil jsem si ubytování v hotýlku. Uložil jsem si svá zavazadla, ač jich není mnoho - dvě sportovní tašky, do skříně v pokoji, krátce na to jsem už stál na ulici před hotelem. Je tu klid. Dokáži si představit dovolenou na takovém místě. Tedy kdybych měl s kým. Nemám nikoho. Tedy pokud nenajdu Johna Winchestera, ale to se skoro rovná hledání jehly v kupce sena. Když jsem procházel po hlavní ulici, došlo mi, co je dnes za den. Halloween. Vzpomínám si, jak jsme jej slavili, když jsem byl malý. Jeden Halloween s námi trávil i John. V té době jsem ještě nevěděl, že existují nějaká monstra. Když jsem byl starší, John mi řekl o své práci. Muselo to být naše tajemství, neboť mamka by přerazila jeho i mě. Vyprávěl mi příběhy ze svých cest, o tom jak lovil upíry, jak likvidoval zlé duchy...Ač těch chvil bylo málo, vážil jsem si jich. Možná bych zemřel také, kdybych neměl ponětí o světě nestvůr, monster, ohavností. Ne, nechci na to vzpomínat. Kdyby mě tak John naučil lovit...třeba by...mamka ještě žila...třeba bych dokázal zjistit, že v okolí jsou ghoulové...třeba bych je zlikvidoval dříve, než by stihli překročit práh našeho domu... Zatracený John! Lidé už z větší části měli nazdobená svá obydlí a své zahrádky. Ani drobní obchodníci nezaháleli. I takový svátek může zvýšit tržby. Stačí pro turisty nachystat nějaká program a kasa bude cinkat. Kručelo mi v žaludku. Naposledy jsem snídal v jídelně u silnice. Najedl jsem se dobře, ale už je to pár hodin. "Dobrý den." Pozdravil jsem po vstupu do bistra. Posadil jsem se k zapadlému, menšímu stolku. Netrvalo to dlouho a měl jsem na stole denní nabídku a hrnek kávy, kterou jsem pokývnutím hlavy odsouhlasil. Servírka nesplňovala klasický stereotyp obsluhy bistra. Nejednalo se o postarší, usměvavou dámu, která zná každého hosta. Byla to mladá slečna, byla nervózní. Asi tu nepracuje dlouho. Je možné, že je tu první den? Možná si s ním popovídám. Pokud na to bude mít čas. Ale nejprve se chci najíst. "Dal bych si dvojitý farmářský burger, hranolky...a Sprite...díky..." Věnoval jsem té slečně vřelý úsměv, nepochybně nepoznala, že není úplně upřímný. Byl jsem unavený, vyčerpaný a hlavou mi opět vířily vzpomínky na osobu, kterou už nikdy neuvidím... Natáhl jsem se pro noviny, které ležely na stole. Začal jsem listovat a čekal, jak si počtu o rekordní úrodě dýní, Halloweenském programu, ale zaujal mne titulek na úvodní straně. Co úřady zatajují? Možná nevysvětlená úmrtí...úmrtí, která připisují divoké zvěři, i když v některých případech nedokáží vysvětlit, proč obětem chybí srdce...samozřejmě o tom se veřejnost nedozví... Mezitím, co jsem si četl nepochybně nejzajímavější článek v dnešním vydání, mi slečna přinesla mé jídlo. "Díky." Znovu jsem se usmál, tentokrát jsem měl radost. Proč? Na stole přede mnou se nacházel pořádný kus jídla. Odložil jsem noviny na stůl. Pustil jsem se do jídla, ale po očku jsem si znovu pročítal článek. Možná jde jen o zvířata...ale možná také ne... Neplánoval jsem to, ale zdržím se tu, dokud nezjistím, co nebo kdo stojí za úmrtími. Nemyslím, že je to náhoda. Nic takového neexistuje. Kéž by tu byl John. Určitě by mi poradil. Já jsem takový lovec začátečník. Je toho hodně, co se musím naučit. John by mě toho mohl hodně naučit, ale on tu není a já se s tím budu muset poprat sám. Jestli za tím stojí nějaké monstrum, nedám si pokoj, dokud jeden z nás nezemře. Nemám co ztratit, nemám nic... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Valentine, Nebraska - odpolední Halloween Možná to byla jen jedna velká náhoda, že ses rozhodl zastavit zrovna tady. Nebo to opravdu bylo jen únavou, ale Valentine opravdu vypadá jako to správné ospalé město, kde se vyspíš a nakonec druhý den vyrazíš na další cestu. Možná se trochu opozdíš s příjezdem do Roadhouse, ale nebude to tak velké zdržení. Zatím se nepřihodilo nic, co by tě přinutilo sešlápnout pedál plynu auta až k podlaze a uhánět s větrem o závod. Hotel byl sice obyčejný, ale měl čisté povlečení a koupelnu a hlavně byl bez štěnic. A ten chlápek za recepčním pultem nekladl žádné zbytečné otázky. Ani si po tobě nezkontroloval řidičák, hlavně když jsi mu za ubytování zaplatil vyřčenou částku. Cestou do bistra jsi potkal několik dětí, které už se nedočkavě pustily do koledování, většina z nich si tě vůbec nevšímala, více je zajímal obsah jejich tašek, které se pomalu začínaly plnit sladkým. Ty otrlejší se tě dokonce odvážily zeptat, zda nemáš nějaké sladké, ale nakonec s mumláním odešly, když zjistily, že u tebe jim pšenka nepokvete. Bistro je malé, útulné a zatím nepříliš plné, vzhledem k tomu, že spousta lidí je ještě v práci. Měl jsi možná slabou hodinku a půl k dobru než se sem začnou místní trousit na kafe a koláč...který jak zjistíš (a vůbec tě to nepřekvapí), je pro dnešek dýňový. Slečna si od tebe převezme objednávku, ještě ji před tebou zopakuje, aby ti pak přinesla farmářský burger s hranolkami a colou. V příštím okamžiku celá zrudne, dvakrát se ti omluví, popadne sklenici a o pár chvil později se vrací se správným nápojem. No, každý se nějak v práci učíme a tohle je jedno z těch zaměstnání, které takové drobné chybky dokáže omluvit. Pokud si tedy někdo nebude chtít začít stěžovat vedení. Zpráva v novinách je docela stručná, moc informací neposkytuje, ale co jiného čekat od toho, že je to teprve první vlaštovky. Zítra a další dny se přehrada zcela protrhne a bude to ve všech denících v zemi, ne-li v těch sousedních. Znovu na tebe padne stín mladé servírky, která si nervózně okusuje spodní ret. "Omlouvám se, vám vám ty noviny odnést? Zapomněla jsem je odklidit a nedošlo mi, že to není zrovna dobré téma k jídlu..." její slova vyznívají do ztracena. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Halloween v nemocnici Dnešek byl dobrý, klidný. Což na šichtu v nemocnici není zase tak špatné. Větší chudáci byli dnes doktoři a sestry na pohotovosti. Už během polední pauzy si v jídelně stěžovali na zvýšený počet příjmů dětí s bolestmi břicha a dalším spojeným s dnešním dnem. "Kdyby tak ty obézní parchanty necpali už od rána Twinkies, Baby Ruthem a Smarties, tak by se nemohli divit, že jim zvrací všechny barvy duhy," zavrčel od jednoho ze stolů doktor Hutchinson, otec tří dětí, který obvykle býval klidný jako vodní hladina, ale dnes byl vytočený doslova do ruda a to tak, až to bylo i vidět. Na vašem oddělení všechno probíhalo v naprostém poklidu. Navíc vaše směna pod vedením vrchní sestry pracovala jako skvěle seřízené švýcarské hodinky, takže ani vedení nemělo sebemenší záminku vás dnes nějak otravovat. I když, to že se nikdo neozval ani ze sekretariátu po celý den, bylo trochu podezřelé, ale možná to mohl být jen nezvyklý pocit. Paní Williamsová po tvých slovech s lehkým zachvěním víček otevírá očí a pomrkává do světla v pokoji. Vypadá v první chvíli lehce dezorientovaně, jakoby si neuvědomovala, kde vlastně je, ale pak se na jejím obličeji objeví úsměv. Dobrý podvečer, holčičko. Samozřejmě, jen do toho, udělej, co je třeba," pronese lehce chraplavým hlasem a natáhne k tobě ruku, připravena na vše, co s ní hodláš provést. Trpělivě vyčkává, než uděláš všechny nezbytné úkoly, hlavu opřenou bokem o polštář, jakoby nesnesla pohled na jehlu ve své paži. Poté se na tebe usměje a ještě než znovu zavře oči, přidá pár slov, jaké mívají přesně tyhle typy postarších žen. "Děkuji moc. Jsi zlatá. Bůh ti žehnej." Zachytíš ode dveří pohled tvé kolegyně Giny, hispánky s olivovou pletí a lesklými havraními vlasy spletenými do pevného copu, která se rozhlíží po chodbě, jakoby snad dělala něco nepatřičného a vyčkává, až k ní přijdeš. A že u toho vypadá dost netrpělivě. "Potřebuju, abys mě na pár minut kryla. Odskočím si na šesté, abych vytáhla z Katie nějaké informace. Musím jít hned teď, protože jim odešla staniční a nahoře je to trochu divoké. Věděla jsi, že toho policajta v kómatu přivezli sem k nám a před jeho pokojem hlídá ozbrojený chlápek?" zašeptá a zamává ti před očima novinami, které jsi ještě před chvilkou viděla na desce stolku. "Prej nějaké zametání stop, aby nebyl v nemocnici co nejblíž toho parku. Víc toho zatím nevím, ale doufám, že Katie bude mít spoustu informací. Myslíš, že bys to pro mě mohla udělat?" hodí na tebe prosebný pohled a znovu se pokradmu podívá směrem k inspekčnímu pokoji. |
| |
 | soukromá zpráva od Alex Van Houper pro Halloween, cesta do parku Seděl jsem v křesle v pronajatém pokoji, myslel sem že dneska možná bude klid, ale nemyslím si. Tento “svátek” je pro zrůdy jako magnet. Ale neměl jsem náladu kor dneska. V jedne ruce mám flašku whisky a v druhé ruce fotku své rodiny. Dneska je to přesně 12 let co se to stalo. Jen sem se díval na tu fotku a pil to rovnou s flašky, bylo mi to celkem jedno. Slyšel jsem, jak mi před dveřmi dopadli něco těžšího. Zvedl jsem se a šel sek otevřít dveře, viděl jsem tam noviny. Vzal jsem je ze země a šel zpět do křesla, hodil jsem noviny na zem a napil jsem se ještě jednou. Pak jsem si všiml titulku, zamračil jsem se a položil fotku na stolek a vzal noviny. Začetl jsem se a zašklebil se. ”Nemohl být aspoň dneska klid, člověk si nemůže ani pořádně napít.” Postěžoval jsem si a hodil noviny do koše. Sice jsem toho měl trochu víc upito, ale snad to nebude problém při řízení. Zavřel jsem flašku a hodil do batohu. Do ní zbytek věci a vyšel ven. Motorku jsem naložil na korbu auta. Batoh jsem hodil na zadní sedadlo a vyjel, měl jsem trochu zamlženo, ale nějak jsem to neřešil od té jisté doby je mi jedno co se stane s mojím životem. Jel jsem dlouho, ale nakonec dojel na místo. Cestou jsem pil hodně kávy, abych vystřízlivěl a to se mi povedlo. Přijel jsem na ústřednu národního parku a vzal jsem si průkaz rengera a vyšel ven, sice jak on nevypadám, ale to je mi celkem jedno. Došel jsem ke dveřím a zaklepal na ně s nadějí, že mi snad někdo otevře. Prohrábl sem si vlasy a vyčkával. Přemýšlím už kam bych se mohl podívat, pokud nikdo neotevře, asi se tam vloupám a snad tam mají nějaký papíry podrobnější. Musím něco ale zkusit. (promiň nic dlouhého) |
| |
 | soukromá zpráva od Heather Keightley - Lavin pro Halloween – proč už nemůžu být pryč? Dnešek byl naprosto příšerný. Všichni po mě soucitně koukali, ale aby mě někdo propustil, to ani náhodou. "Vím, že je to pro tebe těžké, ale zrovna tebe tady potřebujeme. Ještě chvíli tady vydrž." Ta chvíle trvala od rána a dosud ještě neskončila. Potřebovala jsem a hlavně chtěla, co nejdříve odjet do nemocnice, ale nic se nedařilo. Navíc jsem teď seděla za stolem, srkala polovychladlé kafe a sledovala, jak hlavní ranger se snaží s někým mluvit po telefonu. Tohle je to "my tě teď nutně potřebujeme"? Tak to si strčte do prdele. Znovu jsem na rychlém vytáčení zadala Ashleyino číslo, ale ani tentokrát mi to nevzala a já nechala už asi čtvrtý vzkaz v její hlasové schránce, i když jsem tušila, že když nereagovala ani na ty tři předchozí, tak jen stěží odpoví na tenhle. Zatracení puberťáci. Potáhla jsem si límeček na šedé košili a zarudlýma očima sledovala, jestli se něco změní. Možná bych teď mohla zkusit se zvednout a požádat o to, abych mohla odejít. Zatím jsem tady platná jak mrtvému zimník. Najednou se ozvalo klepání na dveře. Obrátila jsem se k nim a chvíli váhala, jestli jít otevřít. Jestli to bude nějaký další novinář, tak už mu asi doopravdy rozbiju hubu. Jenže nikdo ostatní se k tomu neměl – buď to nezaregistrovali a nebo byli na opačné straně místnosti. S povzdechnutím jsem vstala a zamířila k nim, abych je s obrovskou silou rozrazila a spatřila před nimi neznámého muže, který mi před obličejem mává průkazem rangera. No skvělé. Teď přijede někdo z vedení. To už se vážně nikam nedostanu. Zhluboka se nadechnu a několikrát zamrkám, abych zahnala slzy a možná trochu nevybíravě se zeptám. "S čím můžu pomoct?" |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Nemocnice Paní Williamsová sebou lehce trhne, když jí kanylační jehla vnikne do žíly a mě se zvednou koutky úst do sotva postřehnutelného úsměvu. Ona tahle práce má své výhody, pokud se na to podíváte trochu z jiného úhlu pohledu. Sice jim "pomáhám", většina těchto lidí však stejně brzy zemře a tohle je jen předstupeň jejich cesty do pekla. Neříkám, že jim ubližuji, to vskutku nemám zapotřebí, jen mi nevadí, když je tu a tam něco zabolí a píchne. Stejně si to zaslouží, vsadím se, že normálně tak sladce miloučká nebývá. Možná by se stačilo zeptat jejích dětí a oni by hned měli co říci. Při vyslovení slova Bůh sebou zase trhnu já, jsou věci, které prostě nezměníte, kterých se jen tak nezbavíte. Jsme si kvit, babko. "Ten by smíchy chcípnul, kdyby mě tady viděl." Zamumlám si potichu, jen co za sebou zavřu dveře. A babka Williamsová by se taky divila, kdyby znala pravdu. To bych hned přestala být tou holčičkou zlatou. Giny si všimnu skoro okamžitě a její pohled se mi nelíbí. Naznačuje, že bude něco chtít - jako vždycky. Oni se mnou ty holky moc nemluví, dokud něco nepotřebují, což ale vyhovuje všem stranám. Ani se nestihnu zeptat, co chce a už to na mě vybafne. A je to tady. Ze všech nemocnicích ve státu si museli vybrat zrovna tuhle, aby sem přivezli jedinou přeživší oběť. Proč musím mít prostě takovou smůlu? Dávám tomu tak den, dva a na šestém se to bude hemžit lovci. Všichni budou zkoumat toho v kómatu a doufat, že na něco kápnou. Třeba se nepodívají stranou. Koho by taky napadlo hledat v nemocnici démona? Pravděpodobně mi tu vůbec nic nehrozí, nikdo si mě nevšimne, jen co budu konat svou práci a nevyčnívat z davu. "Dobře. Jdi." Už teď toho lituji, zvědavost mi ale nedá. Sama se tam objevit nemohu, ale od toho tu přeci jenom máme Giny, ne? "A pak mi řekneš, co ti Katie řekla, ano?" Potřebovala bych informace o všech, kteří se tam pohybují a věřím, že to by Giny mohla zvládnout. |
| |
 | soukromá zpráva od Amitiel pro 31. října - Halloween Jsem na světě již dlouho, ale i tak nejspíše nějaké lidské zvyky nikdy nepochopím. Například tenhle "Halloween". Děti se převlékají za různá stvoření, pobíhají venku a vzájemně se straší. Kdyby jen tak věděli co se v ten den skutečně děje, asi by je to rychle přešlo. Nicméně není čas se rozptylovat lidskými záležitostmi, mám bohužel vlastní problémy. Stále mi to nejde do hlavy. Castiel, můj bratr. Náš bratr... Býval jeden z nejvěrnějších a nejlepších vojáků jaké sem znala. A teď? Nebe jej honí jak nějakou zvěř. Chápu to, nejspíše se až příliš navázal na některé lidi a teď mu dělá problém komunikace s námi. Ale i tak se mi to nelíbí, je to přeci rodina! Měly bychom se snažit vyřešit to nějak jinak než že půjdeme jeden druhému po krku. Možná bych ho měla navštívit. Pokusit se mu domluvit, aby se vrátil domů.. Nevím zda by to bylo možné, ale vážně v to doufám. Chystala sem se projít bránou na zem, abych dávala pozor aspoň na některé lidi a ujistila se že se nebudou pokoušet dělat nějaké neuvážené věci. Když v tom mně najednou zastihl poslíček. A to co mi řekl mně trochu znervóznilo. Dobře si uvědomuji jaká je zde situace, jak na mně někteří pohlížejí. Trochu se bojím aby si snad Bethor nemyslel že chci zradit, to by mou situaci nejspíše moc nevylepšilo. To bude v pořádku, jistě si chce jen v klidu promluvit... Otočím se a zamířím tedy za Bethorem, nebylo by moudré nechávat ho čekat. Jakmile se k němu dostanu, tak se uctivě kloním (předpokládám že je výše postavený) a čekám co mi bude chtít sdělit. |
| |
 | soukromá zpráva od Qaletaqa "Lea" Locklear pro Večer v Arizoně Říjen byl fajn měsíc, Halloween to trochu kazil. O Halloweenu jsem trpěla akutní paranoiou, kdy jsem se musela ovládat, abych celou noc nehlídkovala v ulicích. Abych tomu unikla, ubytovala jsem se v motelu na dálnici, ale nejdřív jsem se přesvědčila, že v celém komplexu není ani jedno dítě, které by toužilo po sladkostech. Pak jsem se jen rozvalila na posteli a mohla doufat, že to nějak přečkám a pak možná pojedu navštívit matku do Phoenixu. Nevídala jsem ji tak často, jak bych jako správná dcera měla, ale pohled na mojí kdysi epickou matinku mi nedělal dobře. Stáří se na ní začalo projevovat; to, že mě měla skoro ve čtyřiceti, na tom nepřidávalo. Vytáhla jsem z tašky lahev z vodou a sedla si na postel, abych si opřená o pelest mohla přečíst noviny. Spíš než čtení to ale připomínalo skenování, zvyk, kterého jsem se těžko zbavovala. Moji pozornost upoutal článek o zmizení v Saguaro. Pečlivě jsem ho přečetla. Vypadalo to na wendigo, mrtvoly nikdy nenašli a wendigo za sebou většinou nenechalo ani nehtíček. Podívám se z okna. Ještě zbývalo pár hodin světla. Mohla bych do parku dojet a alespoň ho obhlédnout, nemusel to být nutně jen lov. Rozhodnutí mi trvalo jen pár vteřin. Popadla jsem tašku s věcmi a zkontrolovala, jestli mám dostatek stříbrných nábojů a hořák. Wendigo nemělo rádo oheň. Zavřela jsem za sebou dveře do pokoje a nasedla do starého fiata, který jezdil spíš na dobré slovo než na něco jiného, a vyjela směrem k parku. Jen to obhlídnu, přesvědčovala jsem se v duchu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona - odpolední Halloween Motel byl sice obyčejný, ale měl čisté povlečení a koupelnu a hlavně byl bez štěnic. A ten chlápek za recepčním pultem nekladl žádné zbytečné otázky. Ani si po tobě nezkontroloval řidičák, hlavně když jsi mu za ubytování zaplatil vyřčenou částku. Na to si snad nemůže stěžovat žádný člověk, natož lovec, který nehodlá svoji identitu vykřičet na celý svět. Jediné, na co tě upozorní, je že nefunguje automat na nápoje na verandě a doporučí večer zůstat na pokoji, protože se za chvíli kolem začnou trousit ti, kteří dnešní den nevyužili ke koledě, ale k tomu, aby se pěkně zmastili. I když pro takové je každý den příležitostí otevřít flašku a prolít si hrdlem nějakou lacinou kořalku. Vyhledávání informací k této nezvyklé události není zrovna jednoduché. Noviny příliš toho zatím neví, protože se k nim děsivé události dostaly až dnes ráno a National Park Service má buďto velmi věrné zaměstnance, nebo je něčím drží v hrsti, protože všichni ohledně případu mlčí. První případ máš přímo před nosem – přesně tak jak popisují noviny. Další byl v Niobrara National Scenic River v Nebrasce, kdy dnešní oběť – syn majitele místní půjčovny kajaků, byla pátou v řadě. Stejně jako v Arizoně, i tady pohřešují dítě, tedy v tomto případě děti – šestiletá dvojčata. A třetí v Národním Parku Acadia v Maine, tytéž skutečnosti jako v předchozích dvou případech, s jedinou drobnou výjimkou, pátou obětí byl policejní důstojník a téměř došlo i na šestou, protože jeho kolega útok nějakých neznámým zázrakem přežil a je momentálně v hlubokém kómatu v blíže neurčené nemocnici. Také v Maine se minulý týden ztratilo dítě, sedmileté chlapec. Policejní záznamy jsou trochu více sdílnější. Rangeři uvádí, že posledních pár dní byly zvířata v národních parcích agresivnější než kdy dřív, i když ne vždy to skončilo smrtí, ale měli hlášeno neuvěřitelné množství případů napadení. Dokonce i zvířata, které měli u stanic na ošetření několikrát obrátilo svůj hněv proti nim. Několik drobných poznámek se týká toho, že obětem v téměř všech případech chybí srdce, ale to je ve většinou případů odškrtnuto jako důsledek zvýšené agresivity. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Halloween v nemocnici – jak se kryje kolegyně Na tváři tvé kolegyně se objeví široký úsměv. Širší snad ani být nemůže. Tahle ženská je tak neskutečně udrbaná, ale zrovna teď se to hodí víc než kdy jindy. V prvním okamžiku to snad i vypadá, že se na tebe vrhne a obejme, ale nakonec to neudělá, jen pronese "díky" a mizí ti z dohledu o pár pater výše. Napůl čekáš, že se něco přihodí, že se najednou na chodbě objeví hlavní sestra, nebo někdo z vyššího vedení, tak jak to v situacích jako je takhle bývá víc než obvyklé, ale kupodivu vůbec nic. Přesto neuškodí mít po ruce připravenou nějakou uvěřitelnou výmluvu – šla si vypůjčit materiál na jiném oddělení, koupit jídlo nebo i žaludeční problémy. Gině netrvá ani deset minut, když se přišourá zpátky s protáhlým obličejem, čímž dá najevo, že její mise nebyla tak úspěšná, jak by sama chtěla. "To je jako by byl nějaký prezident. Nebo filmová hvězda," zabručí směrem k tobě. "I když podle fotek v novinách je fakticky hezký." Na zamračeném obličeji se objeví nový úsměv. Nemusíš být její nejlepší kamarádka, ale je veřejným tajemstvím, že kdyby "rozvedená" bylo povolání, tak Gina by měla nejvíce profesních zkušeností. "Si představ, že k němu kromě jednoho doktora a jedné určené sestry nesmí vůbec nikdo. NIKDO. Prý má stopku i rodina, ale Katie říkala, že se od rána neměl jedinou návštěvu, takže bůhví, jak to s ním je. Holky mají zakázáno i číst jeho záznamy. Kde to ksakru jsme? Od kdy nemá personál přístup ke zdravotním záznamům pacienta? A ten policajt u dveří mlčí jako hrob, žádná s ním nedokázala pohnout," překvapeně zavrtí hlavou, jako by stále nemohla uvěřit, že ani ona ani Katie nebyly schopné téměř nic zjistit. "Jediné, co Katie říkala, že zaslechla, že prý ten jeho kolega, co zemřel, neměl srdce, ale to už mi přijde přitažené za vlasy, nemyslíš?" uchechtne se. "Co je to tady za debatní kroužek? To nemáte nic lepšího na práci než tady stát a kecat?" ozve se vedle vás rozčíleně a vy obě pohlédnete na hlavní sestru, která vás nakonec vyhmátla. "Collinsová, v sesterně na stole jsou složky pacientů, které potřebují odnést do přízemí do archivu, tak tam okamžitě mažte. Cestou zpátky se zastavte v bufetu a doneste mi kafe. Tady ho zase někdo zlikvidoval, aniž by cokoliv komukoliv řekl. A vemte mi kus koláče, teda pokud budou mít jiný než dýňový, ten už nemůžu ani vidět. A mrskněte sebou, ještě na vás toho dost čeká tady." |
| |
| soukromá zpráva od Alex Van Houper pro Halloween-zprávce parku? Stál jsem před dveřmi budovi, kde jsem slyšel nějaké hlasy, takže dobrá zpráva někdo tu jen přeci je. Zastrčil jsem si svou zbraň pořádně za kalhoty a přehodil přes to bundu. Zaslechl jsem kroky za dveřmi, slyšel jsem že se loudají z toho jsem usoudil, že se moc nehrne. Otevřeli se dveře a za nimi stála pěkná slečna, projel jsem jí pohledem a musím uznat, že je to hezké děvče. Před očil jsem jí trochu zamával odznakem, kdyby si ho chtěla vzít do ruk, dám mu jí, jsou to kvalitní papíry takže to nejde jen tak odhalit. ”Dobrý den, jsem agent Smith, jsem zástupce Rengera. Dostali jsme hlášení, že se tu vyskytli nějaké problémy. Zmizení a dokonce umrtí, byl bych rád kdyby někdo kompetentní mi podal hlášení a ukázal kde se to stalo a kde jste je našli. Protože to není první případ, musíme to prověřit.” Všimnu si že není asi jen tak v pořádku, dokonce si myslím že není fyzicky schopná. To je tady normální že se týrají ženy v práci? Chudák, musí mít hrozné nadřízené. ”Jste v pořádku slečno?” Zamračím se a strčím si odznak do kapsy a podívám se na dozadu na lidi za ní. |
| |
| soukromá zpráva od Heather Keightley - Lavin pro Obrátím se pohledem do místnosti za sebou a zhluboka se nadechnu. "Je mi jasný, že tady nejste, abyste nám opravil automatickou krmičku zvěře. Co jiného byste taky tady dělal?" vyjedu na něj okamžitě. Ne, normálně bych to určitě neudělala, ale dneska je zcela jiná situace. Když se mě zeptá, jestli je všechno v pořádku a dodá "Slečno", nepodaří se mi ze sebe dostat už ani "Paní" a namísto toho mi po tvářích steče několik slz. Několik vteřin trvá než se stihnu vzpamatovat, párkrát potáhnu nosem a pronesu. "Pokud mě odvezete do nemocnice, všechno vám řeknu. Cokoliv, co budete potřebovat," vymáčknu ze sebe a spadne mi ze srdce neuvěřitelně těžký kámen, když souhlasí. Na nic nečekám, křiknu do místnosti, že odcházím, že mi můžou všichni políbit šos, a aniž bych čekala na jejich reakci, následuju muže – jakže říkal, že se jmenuje? Jo, aha Smith k jeho autu. Když pár minut při jízdě v autě proběhne v naprostém tichu, trochu se uklidním – tedy pokud to jde. "Omlouvám se, že jsem před tím na vás tak vyjela. Jsem Heather, Heather Keightley – Lavin. Bohužel jsem nejen zaměstnanec parku, ale můj manžel je ten policista, kterého odvezli do nemocnice v kómatu. Snažila jsem se celý den za ním dostat, ale s tím, co se teď v parku děje, to nebylo možné," na chvíli se odmlčím, nechce se mi moc mluvit o tom, co se stalo, když v tom byl i Tom, ale slíbila jsem to za odvoz do nemocnice a asi se tomu nevyhnu. "Posledních několik dní jsme měli neuvěřitelné množství případů, kdy se byly zvířata neskutečně agresivní. Mám v parku na starosti i jejich chování a musím se přiznat, že to normální vůbec nebylo. Dokonce i naši ochočení chráněnci, které máme u stanice, byly podráždění." Na důkaz svých slov si vyhrnu rukáv košile a předvedu nepočitatelné množství čerstvých škrábanců a kousanců. "Do včerejšího večera jsme měli hlášeno několik případů napadení a čtyři smrtelné, ale vedení si nepřálo, abychom o tom mluvili. Prý dokonce několika z nich chybělo srdce, což smetli ze stolu, že to souvisí s agresivitou, ale já jsem se nikdy nesetkala s případem, kdy by to jakkoliv agresivní zvíře udělalo. Jedině snad prase, ale nevěřím, že by to udělalo. Měla jsem sice až ranní směnu, ale bylo děsivé přijít ráno do práce a být předjeta několika houkajícími policejními vozy a sanitkou, abych se dozvěděla, že můj manžel je v bezvědomí a jeho parťák mrtvý." Na další chvíli se odmlčím, protože mi všechno běží znovu před očima, jako by se to odehrávalo právě teď. "Někdo říká, že je to nějaký tajný vládní projekt, ale já tomu nevěřím. Celé je to nějaké podivné. Navíc totéž se děje v národních parcích v Arizoně a Nebrasce, ale o tom určitě budete vědět. Ty ztracené děti ve všech třech případech můžou být náhoda, ale kdo ví. Já těla těch mrtvých nikdy neviděla, o to se vedení a policejní stanice postarali neskutečně rychle. Možná ještě budou v márnici, ale kdo ví," vymáčknu ze sebe zbytek. Začínám být trochu nervózní, protože se blížíme k nemocnici, pás si odepínám ještě dříve, než auto zastaví, a pak rychle zamířím k recepci. "Jsem Heather Keightley – Lavin, přišla jsem za manželem. Je to ten policista, kterého ráno přivezli," vyhrknu na ženu za pultem. Čekám, že mě odnaviguje, tam, kde Toma najdu, ale její slova mi vyrazí dech a já začnu vidět rudě. "Jak to jako myslíte, že ho nemůžu vidět? Jsem jeho žena, krucinál? To už v tomhle státě vůbec nic neznamená?! Koukejte s tím okamžitě něco udělat!" nejraději bych se po ní natáhla a zatřásla s ní, ale ona pořád mele tu svou, že kromě policie a doktora k němu nikdo nesmí. V tom okamžiku ve mně něco praskne, já se svezu po boku recepčního pultu k zemi a naplno se rozbrečím. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Arizona - motel Stejně jako vždy se snažím o důkladný výzkum a sběr všech informací. Na skromný a nijak drahý pokoj jsem si donesl jídlo ze zdejší restaurace a to aniž by mě vlastně zajímalo oč se jedná, a několik lahví obyčejné neperlivé vody. Při práci mívám ve zvyku zapomenout na okolní svět a již několikrát se mi stalo, že jsem zapomněl na takové důležité věci jako je pitný režim. Tehdy jsem měl někoho, kdo mi to připomínal či mě nutil tu a tam se odtrhnout od novinových a internetových článků, teď jsem na to jen a jen sám a už nemám chuť potýkat se opět s dehydratací. Tu a tam si od práce i odpočinu, projdu se po pokoji, udělám pár sedů-lehů či kliků a pak se již navracím ke shánění informací. Není toho mnoho. Vlastně je toho velmi málo na tak rozsáhlý případ. Tři parky. Tři státy. Hned jakmile mi došlo, že jde o celostátní problém, vytáhl jsem mapu a všechny tři místa do ní zakreslil. Maine, skoro až ostrovní park, Nebraska a Arizona. Náhoda nebo je tu nějaké spojení? Dle mapy nic nevidím, ale budu si muset projít stránky jednotlivých parků. I oběti si vysloužili vlastní pozornost a to velkou, bílou tabulí, kde jsem si vyznačil jednotlivé parky a k nim počty obětí - a následně i pohřešované děti. Osm, sedm, šest let. To nebude náhoda. Holčička, chlapec, dvojčata netuším. Kéž bych věděl více. Nejvíce zajímavé byly informace od Rangerů a o tom, že některé z obětí neměli srdce. Vlkodlaci? To je první, co napadne každého lovce, když slyší o chybějícím srdci. Sedělo by to i k prostředí národních parků, ovšem - ovšem v tomto případě bychom museli počítat s mnohem větší skupinou. Minimálně tři různí vlkodlaci a abych byl upřímný, ještě jsem neslyšel, že by byli tak sehraní. Třeba něco ovlivňuje jejich aktivitu. To by ale byli oběti náhodné a nebyly by třeba děti. Hmmm. Potřeboval bych vědět, kdy přesně ty útoky začaly a zda to bylo synchronní s ostatními, internet ani noviny v tom však nejsou moc sdílné a pokud na něco takového narazím, bude to spíše zázrakem. Přesto se však snažím, celý tento případ pro mě začíná být záhadou, kterou bych rád vyřešil. Stejně to dopadne jen jedním způsobem. Budu se muset vydat do parku, obejít místo činu a pořádně pátrat až tam. Není to úplně to, co by mi vyhovovalo, ovšem nic jiného s tím nesvedu a pravda je takový, že čím dříve vyjedu, tím lepší to bude. Ta holčička může být ještě naživu. Hmm, třeba si z ní chtějí udělat dalšího člena smečky? Příliš mnoho otázek. Zjistím si, že cesta do parku netrvá příliš dlouho a pokud vyrazím hned brzy po ránu, měl bych tam dorazit ve velmi rozumnou hodinu. Těsně před spaním si ještě vytáhnu jednu z mála knih, které vláčím sebou, lexikon všech známých i neznámých (či i možná neexistujících) příšer a začnu si vyhledávat cokoliv, co by mohlo sedět k případu. Chybějící srdce, malé děti. Třeba to nejsou vlkodlaci ale něco, co ještě neznám. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Valentine, Nebraska Zarazil jsem se, když ke mně přicupitala slečna servírka s mojí objednávkou. Na první pohled mi na ní něco nesedělo. Ne na slečně, ale na tom, co mi přinesla. Záhy mi docvaklo, že jsem si objednal Sprite a ne Colu. Nechtěl jsem čeřit vodu a dělat jí problémy. Prostě se spletla a já bych ochoten to přejít. Není to žádná chyba, která by někoho stála život. Můj život by se kvůli tomu určitě nezhroutil. Ne kvůli jinému pití. Tvářil jsem se, že je vše v pořádku, ale slečně to došlo a během vteřiny vypadala jako zralé rajče. Než jsem stačil cokoliv říct, odběhla pryč. Kdyby neutekla dříve, než jsem se nadechl, abych promluvil, sdělil bych jí, že mi to nevadí, že si zkrátka dám Colu. Ale byl jsem takový vláčný, unavený a slečna příliš rychlá. "Nic se neděje...chystal jsem se vám říct, že mi tu můžete nechat tu Colu. Myslím, že bych to přežil." Přátelsky jsem se na ni usmál, aby věděla, že nejsem nikterak pohoršen a nebudu se shánět po jejím vedoucím. Vychutnával jsem si burger, když jsem periferně zahlédl, jak vedle mne někdo postává. Nervózní slečna. "První den v práci?" Zeptal jsem se nesměle, abych ji přivedl na trochu jiné myšlenky. "Neomlouvejte se...kdybych nechtěl, tak bych ty noviny nečetl." Rozhlédl jsem se po bistru. Byl tu klid, zatím nikde nikdo. "Nechcete se na chvilku posadit? Vypadáte nervózně." Pokynul jsem jí levou rukou, neboť v té pravé jsem držel lahodný burger, aby se posadila. "Docela síla, co?" Mrknul jsem na noviny a znovu se díval na ni. "Je to otřesné...neznala jste některou z obětí? Nerad bych..." Na chvilku jsem se odmlčel a zamyslel se. Bylo by dobré, kdyby znala některou z obětí, třeba bych z ní dostal nějaké informace. "...vás ještě více stresoval." Odložil jsem burger na talíř a otřel si ruku do ubrousku. Sáhl jsem po skleničce, která už obsahovala správný nápoj a napil se. "Jmenuju se Adam." Nemohl sis vymyslet nějaké jiné jméno? Třeba takové, které není tvé? Tupče... Krátce jsem vyhlédl ven z okna. Zaujal mne hlouček dětí, který procházel kolem bistra. Nejsou to ta děcka, na která jsem předtím narazil? Vypadá to tak. Ano. Jsou to ona. Pamatuji si tu malou mumii... |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Nemocnice Gina je zajímavý exemplář lidského druhu, poslouží však svému účelu. Holka má štěstí, kdyby se po ní sháněla vrchní, kdo ví, co bych jí řekla. Ona pravda je čas od času velmi povznášející, především když tím trochu pošťouchnete někoho jiného. Zase ale budu Ginu možná ještě potřebovat kvůli informacím a tak bych využila svého vrozeného daru lhát a předstírat. Nějaké ty střevní obtíže musí přeci pochopit každý. Na záchodě jí nikdo hledat nebude. Její toaletní výlet jí ale netrvá příliš dlouho, hned jí ale z tváře dokážu vyčíst, že nic kloudného nezjistila. Minimálně ne kloudného pro ni. "Hezký, ale trochu nepoužitelný, ne?" Zase ale nebude mluvit. Otravovat. Skoro ani dýchat. Výhodná partie. "Někdy tě seznámím s bratrem, taky je to fešák." A kretén nejvyššího stupně, násilník a ochlasta. Budeš se mu líbit. Teď jsou ale důležitější její další slova. Pečlivě hlídaný, nikdo k němu nesmí. Žádná rodina. Samé nedůležité zprávy. Ah, chybělo srdce? Že by si ho někdo dal k večeři? Byl ten v kómatu pokousán? Poškrábán? To by mohlo být ještě docela zajímavé, že bych si počkala na večer? "Samozřejmě, už jdu." Aby ses s tím koláčem nezadávila. Možná jsem tvrdila, že mi vrchní nevadí, ale to neznamená, že si neodpustím ošklivé poznámky. Minimálně v duchu na ně mám plné právo. Ještě kývnu na Ginu, nechci si jí znepřátelit, protože budu jejích služeb nadále potřebovat a vydám se plnit všechny zadané úkoly. Složky, kávička a koláček. Mohla bych jí tam naplivat. Má to cenu? Spíše ne. Popadnu vozík, na který naskládám objemné složky pacientů a pak se bez dalších řeší vydám do archivu. Tam by mohli mít i nějaké informace o tom Lavinovi. Všechno jde časem do archivu, třeba budu mít štěstí. A pokud ne, tak je to jedno, stále je mým cílem jediné. Zůstat mimo radar. Nepotkat žádné lovce. Nevyčnívat. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Van Houper pro Příjezd do nemocnice Když mě poprosila, zda jí odvezu do nemocnice a ona mi za to poví všechno co potřebuji, jen přikývnu, podržím jí dveře, aby mohla jít a mířili k mému autu. Na autě je stále moje motorka, zatím nebyl čas se někde ubytovat, nebo jí někam odložit. Odemkl jsem dveře a nastoupil, nejsem nějaký velký gentleman a tak jsem jí neotevřel dveře. První věc byla to že sem do šuplíku u spolujezdce dal zbraň a zamkl. Nebyla tam totiž jen ona, ale taky pár průkazů. Udělal jsem to ještě než nastoupila, jakmile nastoupila jen viděla že to zamykám. V autě nemám nepořádek, na tohle si dost zakládám, teda ne že bych byl perfekcionista, ale určitou čistotu je potřebovat. Jakmile se zabouchli dveře, rozjel jsem se. Nechám se krapánek navigovat, jinak to byla velmi tichá jízda, ani mi to nevadí, nejsem nijak upovídaný člověk. za zpět ním zrcadlem mám fotku ženy a dítěte. Nějak jsem nevěděl, že někoho povezu, tak jsem to nesundával. Najednou se rozmluví. Poslouchám jí a sleduji koutkem oka. Hmm takže žena, aspoň to mám vše při jednom, ale pokud je v kómatu, moc z něj nedostanu. Jakmile začne mluvit o agrese ostatních zvířat a nakonec o chybějícím srdci napadne mě vlkodlak, kdo jiný by tohle dělal. Už jsem tohle měl co dočinění a snad nebylo ani jedno z těch zvířat nějak nakažené. “Ujišťuji Vás, že prase to rozhodně nebylo. Vy sama jste se s tím zvířetem nesetkala předpokládám. Ty kousance máte od vašich zvířat. Jste si jistá že něco velkého vás nekouslo že ne?” Musím se ujistit, že to nebylo to ono zvíře co hledáme. Ale stejně musím vidět těla, abych si byl sto procentně jist o co jde. Protože ne jen vlkodlak má rád srdce, dělá to mnoho netvorů. Při poslouchání jen přikyvuji hlavou, jejího manžela mi je líto, ale musím ho vidět, abych se ujistil že se neprobudí, jako někdo jiný. ”Musím vidět ty mrtvá těla, půjde to zařídit?” Zeptám se na rovinu. Dojeli jsme do nemocnice, vyletěla jako střela, ale nedivím se jí. Kdyby tam byla moje rodina nezastavil by mě ani sám Lucifer, nebo jemu podobný. Kráčím vedle ní, ale než jsem jí dohnal, vzal jsem si zbraň a odznak. Doběhl jsem jí když tam zrovna vykřikovala, že chce vidět svého manžela, nechtěli jí k němu pustit tak jsem se do toho vložil já. “ Dobrý den jsem agent Smith a doprovází mě zde manželka napadaného. Musím ohledat raněného, abychom zjistili jaké zvíře ho napadlo, pokud potřebujete soudní příkaz, zavolám si a hned to budete mít, nebo nám ušetříte práci oběma a pustíte nás tam hned.” Mračím se, jako že mě to otravuje a ruší mě od práce. Jakmile se Lavin sesune po pultu na zem, dřepnu si k ní a pomůžu jí zpět na nohy. ”Nebojte, to bude v pořádku. Oni nás tam pustí. Musí! Podá ti placatku s whisky. Aby tě to trochu rozproudilo a probudilo. “Bude potřeba, aby jste ještě bojovala, tak se napíte.” Podívám se na ní v naději, že si to vezme. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nebraska Možná, že Halloween je dost smutným, každoročně se opakujícím dnem, který bývá pro lovce nebezpečnější než kterýkoliv jiný, ale bohužel zlo nikdy nespí. To si nikdy nebere den volna, natož týdenní dovolenou. Je třeba zůstat ve střehu, co to jen jde. A nejlépe prací zapomenout na všechno negativní, co má člověk spojené s tímto dnem, byť je to těžké a občas docela neskloubitelné. Cesta k středisku Niobrara National Scenic River netrvá příliš dlouho, možná proto, že kvůli uzavírce sem nemíří nikdo jiný než ty. Celé to působí dosti podivně a pochmurně, protože i v téhle době se sem několik turistů vydá, i když řeku zrovna nesjíždí. Kousek od vjezdu k hlavní budově je natažený pás a hned vedle je umístěna cedule s omluvou, že místo je dočasně uzavřeno, takže tušíš, že jsi správně. Když přijíždíš autem poblíž, zaregistruješ pohyb žaluzie v jednou z oken, jako by někdo spatřil, že sem míříš. Když rozrazíš dveře dovnitř, vevnitř spatříš tři rangery v šedých uniformách určené pro tuto oblast. Všichni sedí u stolu, s chladnoucím kafem v hrnku a mají rozehranou partii pokru. Je jim to třeba zazlívat? Na pochůzce je zjevně někdo jiný a vzhledem k tomu, že jediný cizinec, kterému by se mohli věnovat, jsi ty, je to i omluvitelné. Člověk by pomalu čekal, že budou mít u jedné nohy židle odloženou i láhev whisky. Když se jim představíš a zamáváš falešným průkazem před očima, chvíli na tebe překvapeně koukají, vějíře karet stále v rukou. I když máš identifikaci, v jejich obličejích se dá vyčíst jasný výraz "to jako vážně na správě zaměstnávají lidi, co jsou pozičně nad námi a vypadají, že jim ještě mlíko teče po bradě?", ale po několika vteřinách zmateného pokukování po sobě i tobě, jeden z nich odloží karty na stůl, vstane a přichází k tobě. "Zdravím a omlouvám se za sebe i chlapy. Nečekali jsme teď nikoho z vrchu. Jsem Bud Jankowski, momentálně nejvýše postavený. Určitě vám vyjdeme vstříc," pronese trochu zaraženě. Na tvou poslední otázku jen překvapeně zamrká, ale bez dalších slov vyhrabe ze šuplíku mapu a fixem ti označí místa, kde se obvykle objevují narušitelé. "Budete chtít, aby někdo z nás vás doprovodil? Nebo můžeme pro vás udělat ještě něco jiného, slečno?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Večer v Arizoně Motel byl sice obyčejný, ale měl čisté povlečení a koupelnu a hlavně byl bez štěnic. A ten chlápek za recepčním pultem nekladl žádné zbytečné otázky. Ani si po tobě nezkontroloval řidičák, hlavně když jsi mu za ubytování zaplatila vyřčenou částku. Na to si snad nemůže stěžovat žádný člověk, který nehodlá svoji identitu vykřičet na celý svět. Jediné, na co tě upozorní, je že nefunguje automat na nápoje na verandě a doporučí večer zůstat na pokoji, protože se za chvíli kolem začnou trousit ti, kteří dnešní den nevyužili ke koledě, ale k tomu, aby se pěkně zmastili. I když pro takové je každý den příležitostí otevřít flašku a prolít si hrdlem nějakou lacinou kořalku. Zpráva, kterou sis přečetla v novinách je opravdu jen velice stručná, je vidět, že novináři toho moc k uveřejnění neměli. A kdo ví, jak to s těmi mrtvými a zmizelými nakonec bylo. Našly se těla nebo nenašli? Bylo jasně vědět, že i žurnalisté netušili, co jim vlastně rangeři předkládali. Typický přístup a zatajování informací. Nejlepší by opravdu bylo zjistit si všechno sama, projít stopy (pokud nějaké zůstaly), možná se pokusit něco dostat ze zaměstnanců parku. Pokud se to dneska podaří. Auto chvíli protestovalo dát se dnes na další cestu, ale nakonec naskočilo a bez větších problémů tě vezlo k parku. Aut na cestě ubývá, pak jich je jen pár osamělých kousků a nakonec už po ní ujíždíš zcela sama. A není to jen proto, že je konec října. Stále existuje velké množství šílenců, kteří klidně stanují venku, když jiní se choulí v pleteném svetru u krbu s horkou čokoládou v ruce. U vjezdu do parku je natažený velký řetěz s obří cedulí OMLOUVÁME SE VÁM ZA DOČASNÉ UZAVŘENÍ PARKU, DOUFÁME, ŽE SE S VÁMI BRZY BUDEME MOCI SHLEDAT, samotný vjezd je uzavřený na bránu. Venku nikdo nepostává, ale vidíš, že v hlavní budově se někdo pohybuje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hallowen – kdo ví kde Bylo 31. října. Pro někoho to byl Samhain, pro dalšího Halloween, pro jiného prostě středa. Ručička hodin se přiblížila páté hodině odpolední. Do konce dnešního dne ještě nějaký čas zbýval, vždyť dokonce někteří byli stále ještě v práci, byť ulice se už pomalu zaplňovány koledníky. Někteří možná dali přednost horrorovému programu, který nabízelo hned několik kabelových stanic, mnozí dospělí se chystali na večírky, které si užijí oni sami, až se vyřádí jejich ratolesti. Našli se i tací, kteří celý dnešní den promrmlali, že tenhle konzumní svátek jednoduše stojí za prd a nahrává podivínům, policisté, lékaři a hasiči očekávali, co děsivého dnešek přinese. Pro tebe to byl další den v temnotě. Toulala ses po Floridě, když tě někdo najednou omráčil ráno do hlavy, přehodil před tebe pytel a odvezl….no, to vlastně vůbec nevíš. Když ses probudila, zjistila jsi, že ležíš na zemi vystlané několika špinavými pokrývkami, které pamatují lepší časy a obličej ti olizuje pes. Místnost je plná krámů, ty sama jsi řetězem přivázaná k oku ve zdi, vedle sebe máš kýbl místo záchodu, plechovou otlučenou misku s vodou, která je díkybohu čistá. Dveře žádné nevidíš, ale je možné, že jsou schované za rohem, kam kvůli řetězu nedohlédneš. Okna jsou malá a těsně u stropu, takže si během chvíle dojde, že jsi v čímsi sklepě. Nikoho jsi zatím neviděla, nemáš ani tušení, jak dlouho jsi tady, jestli někdo je v domě nad tebou a nebo jsi zde ponechána osudu a pomalé smrti. Najednou u jednoho z oken vidíš nějaký pohyb, barevný a letmý a po chvíli zaslechneš otevírání hlavním dveří a docela hlasitý mužský hlas. "Spratci zasraný, táhněte odsud. Ďěte s tou vaší koledou otravovat někoho jiného!" Po tomhle zařvání neuběhne ani pět minut, když se znovu ozve zvuk dveří, tentokrát mnohem blíže a ty pohlédneš do tváře vysokému, zarostlému muži, který si tě přeměřuje úzkým pohledem. "A vida, kdopak se nám probudil!" Okamžitě poznáš toho, který odháněl děti od tohoto domu. Přistoupí až k tobě poklekne na jedno koleno a docela nevybíravě tě chytne pod bradou a bolestivě ji sevře. "Co jsi vlastně zač?" zavrčí směrem k tobě a stisk prstů zesílí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na koberečku, kdo ví proč Jestli Bethor ocenil, že ses dostavila včas, je jen velmi těžké odhadnout. Chvíli tě nechá vyčkávat v předsálí své bělostné kanceláře, než si tě nechá zavolat dovnitř, sám opřený o pracovní stůl, tak aby "stále" stál a měl nad tebou výškovou výhodu. Ruce s dlouhými prsty založené na prsou a pár dalších sekund si tě prohlíží, jako by snad hledal správná slova, které by ti řekl. Jenže na to by jsi nemohla znát anděly a navíc ty výše postavené. Moc dobře ví, co po tobě chce, jen nechává pracovat lehkou paranoiu. Od andělů by se mohli učit i pozemští manažeři. "Amitiel," začne pouhým vyřčením tvého jména a znovu chvíli mlčí, s pohledem upřeným do tvých očí. "Zjevně se asi ptáš, proč jsem si tě dnes nechal zavolat. Nebudu to již déle protahovat. Nebi i nám jde delší dobu o blaho tvého bratra Castiela, který bohužel před delší dobou sešel ze správné cesty a začal si s těmi lovci. S Winchestery. Jak jistě víš, tento jeho čin nás nikterak nepotěšil, ba právě naopak. Dlouho jsme uvažovali, jak tuto skutečnost vyřešit a nakonec jsme došli k jednotnému rozřešení. Dáme mu možnost, aby své skutky přehodnotil, uznal, že udělal chybu a vrátil se k nám," na krátký okamžik se odmlčel, narovnal se a přešel těch pár kroků k tobě. "K tomu bychom potřebovali tvoji pomoc a o tu tě dnes žádám. Potřebujeme, abys sestoupila na zem, našla Castiela a předala mu od nás tuto krabičku," ještě mluví, když sahá do vnitřní kapsy perfektně střeženého obleku a vytahuje malou, plochou krabičku z tmavého dřeva. Zaváhá, než natáhne ruku k tobě. "Pro tebe však její obsah není určen. Musí zůstat zavřená a zapečetěná, když ji budeš předávat Castielovi, rozumíš?" pronese a čeká na tvůj souhlas, teprve pak ti krabičku předá. "Naposledy jsme o něm slyšeli, když se pohyboval v New Hampshire – necelé dva dny zpět. Nedáváme ti žádné ultimátum, do kdy jej musíš najít a krabičku předat. Ale požadujeme, aby ses každý den ráno a večer přihlásila se zprávou. A samozřejmě v okamžiku nestandardní situace. Nějaké dotazy?" |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice – v informacích je síla "Taky nemusí být v kómatu celou dobu. Víš, že se občas probouzejí. A mě by klidně zatím stačilo se na něj jen koukat,"zabručí Gina na tvoji otázku. Seřvání ze strany hlavní sestry způsobí, že Gina náhle vypadá jako zbitý pes, možná už má u hlavní za dnešek nějaký vroubek, protože poslušně odchází, dva tři kroky za ní, jako by se jí snad bála. V jednom okamžiku se ještě na tebe otočí a začne tak zběsile gestikulovat rukama, až vypadá jako tlumočnice na sjezdu neslyšících a tobě po chvíli dojde, že po tobě chce telefon na tvého bratra. Jo, ta holka je naprosto pitomá. Složek na převezení do archivu není zrovna málo, což se může rovnat skvělé příležitosti udělat v záznamech menší rešerši o ostře hlídaném pacientovi na šestém patře, bez toho, aby měl někdo hromadu zbytečných otázek, co vůbec děláš v archivu. Gina možná nedokázala zjistit téměř skoro nic, ale to neznamená, že ty dopadneš úplně stejně. Navíc na službě v archivu bude pravděpodobně sedět Franková, která když si doma zapomene brejle, tak si tě splete i s tím obtloustlým zdravotním bratrem z dětského oddělení. Sjíždíš služebním výtahem do přízemí, kde je relativní klid. Relativní je však jen dočasné slovo. Chystáš se zatočit, když najednou od recepce zaslechneš zvýšený rozčílený ženský hlas. "Jak to jako myslíte, že ho nemůžu vidět? Jsem jeho žena, krucinál! To už v tomhle státě vůbec nic neznamená?! Koukejte s tím okamžitě něco udělat!" Další slova jsou pronesená mnohem tišeji, že je ani neslyšíš, pravděpodobně budou pocházet od vaší recepční. U recepce stojí dlouhovlasá hnědovláska, na sobě má šedou rangerovskou uniformu, v jednom okamžiku vypadá, že se snad vrhne přes pult na recepční, aby ji uškrtila. Vedle ní stojí muž, který se ti ani trochu nelíbí – a to nejenom kvůli jeho dosti neupravenému vzhledu, možná taky i kvůli tomu, co říká recepční pro změnu on: "“Dobrýden, jsem agent Smith a doprovází mě zde manželka napadeného. Musím ohledat raněného, abychom zjistili, jaké zvíře ho napadlo, pokud potřebujete soudní příkaz, zavolám si a hned to budete mít, nebo nám ušetříte práci oběma a pustíte nás tam hned.” I přes jeho slova žena náhle zády sjíždí po pultu k zemi, obličej schovává do dlaní a začíná brečet. Muž, který se představil jako Smith jí pomáhá na nohy a strká jí do ruku placatku – pravděpodobně s nějakým alkoholem. Ne, tenhle člověk se ti rozhodně vůbec nelíbí. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro To se dalo čekat Nemocnice Tupost některých lidí nezná mezí. Teď myslím především Ginu a její neustálé milostné problémy - copak se nepoučila z minulých zkušeností? Copak stále doufá v nějakou nesmrtelnou, skvělou, zářící lásku, která zachrání její naprosto nicotný, zbytečný život a dá jí světlo a naději? Kráva. Naběhnout si jednou, dvakrát, dobře, dejme tomu, ale opakovat své chyby stále a stále dokola? Idiocie. Hned jak se vrátím z archivu, číslo na Mikea jí samozřejmě dám. Třeba se na chvíli zbavím jeho otravné přítomnosti a Gina navíc dostane tu nejlepší příležitost, aby se dozvěděla, že jsou chlapi kreténi. Až jí párkrát zbije, třeba se poučí ze svých chyb. Nebo taky ne, to ale nebude můj problém. Ztracena v myšlenkách si to kráčím směrem k archivu a vlastně cestou nikoho moc nevnímám. Už teď rozmýšlím, jak se dostat ke složce toho komatózního, nějaké informace by se přeci jenom hodily. Pro jistotu. Hlavu mě donutí zvednout až povyk na recepci. Muž a žena. Jindy bych jim nevěnovala jedinou pozornost, ženina slova mě ale upozorní, že to, čeho jsem se obávala, už začalo. Nejenom její slova. Taky vzhled a situace, ve které se nacházíme. Ona si klidně může být skutečnou manželkou té brokolice, co leží na šestce, i když o tom docela dosti pochybuji. Její oděv a následně scéna, kterou spustí naznačuje trochu něco jiného. To ten chlápek je naprosto jistý. Oblečení, jako kdyby vylezl ze stoky (což může být pravda), naprosto neoriginální jméno a kec, kterým se ohání každý zatracený lovec. FBI. Copak jim ještě někdo věří? Vždyť se na něj podívejte, jak by to mohl být policajt? Lidi jsou pitomí. Pro mě to ale znamená jediné - už to začalo. Už jsou tady. A nebudou jediní. Mám několik možností. Dát si dovolenou, prostě na pár dní zmizet a doufat, že to ti idioti zvládnou. Tahle možnost je ta bezpečná, vážně nemám zapotřebí, aby se tu objevili třeba samotní Winchesterové. Problém je v tom, pokud nebude případ vyřešen, to bych se třeba už vůbec nemohla vrátit a - Žádný lovec mě nebude vyhazovat z mého domova. Žádný lovec mi nebude určovat, kam půjdu a co tam budu dělat. Nechci utíkat, už znovu ne. Stejně si mě nevšimnou. Jak by mohli? Bez dalšího čekání zabočím za roh, kde se však zastavím a poslouchám, jak to na té recepci dopadne. Neviděna, neslyšena. Informace však potřebuji, to je základ veškerého přežití. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Valentine, Nebraska Slečna servírka na tvou otázku ohledně prvního dne zavrtí hlavou, takže důvod její nervozity a roztěkanosti musí být někde úplně jinde. Důvod může být jediný, ale i tisíce. Neustále si mne prsty a těká očima kolem sebe. Pomalu, hodně pomalu usedá na sedačku naproti tebe, ovšem až poté, co se dvakrát...ne třikrát pořádně rozhlédne kolem sebe, jakoby se bála, že ji někdo uvidí, že fláká práci v zcela prázdném bistru. Tedy až na tebe. A jak už jsi sám jednou řekl, ty nic vedení nepovíš. Její pohled padne na titulní stranu novin, ale jen na hodně krátký okamžik, pak jím okamžitě uhne stranou. Proč to? Nesnese snad pomyšlení na napadené? Má bohatou fantazii a představuje si, jak mrtvoly vypadaly? Nebo je za tím něco jiného? "Je to hrozný. Abychom se zítra báli otevřít noviny s nějakou další zprávou," povzdychne si, pak natáhne ruku, aby je obrátila, protože vypadá, že jí osobně přitahují. "Doufám, že ne přímo oběť, ale Juliet a Jack Powellsowi, ty ztracená dvojčata, jsou můj bratranec a sestřenice. Teta je z jejich zmizení hodně nešťastná a celé se to přenáší na zbytek rodiny. Ale přesto je tady naděje, že by nemuseli být mrtví. Policie to ještě nepotvrdila, ale přeci jen, je větší naděje, když nebudou mrtví….jen ztracení, jakkoliv ošklivě to zní," rozpovídá se, i když se zdá, že jí tyto slova jdou ze rtů jen velmi těžko. Pousměje se na tebe, když se jí představíš a malinko se zardí. "Jsem Anne, těší mě." |
| |
| soukromá zpráva od Heather Keightley - Lavin pro Nemocnice Pomalu si začínám uvědomovat, jak moc hystericky můj výstup působí. Nejprve tady málem uškrtím recepční, potom tady řvu jako malé dítě. Je toho sice moc, ale přeci nemůžu ztratit veškerý zdravý rozum? I když bych moc chtěla Toma vidět, takhle jen stěží něco vyřeším. "Děkuji, nedám si. Já a alkohol, to není dobrá kombinace," odmítnu nabízenou placatku. Jednou jsem si něco slíbila a budu se to snažit dodržet. Vždycky. Recepční zaslechne slova muže, který mě doprovází, malinko znervózní, pak zvedá telefon a někomu telefonuje. Pár minut trvá, než vše vyřídí a odkývá, a pak se obrátí zpátky k nám. Pevně doufám, že to dopadne dobře. "Vy, pane Smithi, můžete nahoru i bez příkazu. Vás, paní Lavin, musím požádat, abyste počkala tady. Před pokojem sedí hlídka, nahlaste se mu prosím. Vedení vás žádá, abyste dobu strávenou na pokoji zkrátil na nezbytné minimum," pronese recepční. To není ta nejlepší odpověď, kterou bych čekala, ale není to nakonec tak zlé. "Běžte nahoru. Počkám na vás tady," pronesu téměř bezbarvě. Možná je to ta nejlepší varianta, kterou teď od nemocnice dostaneme, bez dalšího čekání na nějaký příkaz. Do toho mi začne zvonit telefon a já na displeji spatřím Ashleyino jméno. "Opravdu je to dobrý. Já si zatím vyřídím tohle," dodávám. Na protest recepční ohledně používání mobilních telefonů jen zavrčím a ukážu ji vztyčený prostředníček. Vážně dospělé chování, Heather. "Ashley, kde jsi krucinál byla? Snažím se ti dovolat celé odpoledne! A netvrď mi, že jsi byla ve škole!" vyjedu do telefonu možná ostřeji než bych chtěla. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Valentine, Nebraska Není tu první den? Tak čím to, že je tak nesvá? Důvodů může být dosti a já mohu jen spekulovat. Možná se stresuje zbytečně, ale nervozita z ní přímo sálá. Vřele jsem se na ni usmíval. Mělo to dva důvody, jednak to bylo sympatické děvče a zároveň jsem ji chtěl trochu povzbudit/uklidnit. Příjemně mne překvapilo, když usedla naproti mně. I když to vypadalo, že ji kvůli tomu hlodá svědomí. Ale já pevně věřím tomu, že by tu jen tak nezahálela, kdyby tu byli další zákazníci. Stejně jako slečna, i já jsem sklouzl pohledem k novinám, které ležely na stole. Moc dobře vím, co je na titulní stránce, neboť jsem jí věnoval dost času. Napadení zvířaty, pohřešovaní lidé, dokonce i děti. To mne dokáže rozezlít nejvíc, když monstra unáší nebo jinak ubližují dětem. V případě, že to přežijí, jsou tím poznamenaní. Jejich dětství už nikdy nebude stejné. A proto bych se měl pokusit vypátrat, jaké zlo tu v okolí řádí. Moc nevěřím tomu, že by se jednalo o zvíře. "Věřím tomu, že jsou v pořádku...tedy, že je šance na jejich záchranu. Bohužel s každou hodinou šance na jejich záchranu klesá." Tu poslední větu jsem si asi mohl odpustit, nepůsobí zrovna optimisticky. Ruměnec v její tváři nešlo přehlédnout. "Anne, těší mě." Naklonil jsem se k ní. "Možná na to nevypadám, ale mám s lovením a stopováním zkušenosti...naučil mne to můj otec. Chvilku se tu zdržím, chtěl jsem si projít okolní přírodu...kdybych nalezl nějaké stopy...udělám maximum pro to, aby se Jack a Juliet vrátili domů." Myslím, že jsem byl přesvědčivý. A ani jsem si nemusel moc vymýšlet. Otec mne naučil lovit, tedy jak se o sebe postarat, nechtěl, abych cíleně lovil monstra, slíbil jsem mu to. Bohužel jsem ten slib porušil, když... Jenom tak nějak nelovím zvířata, ale nestvůry přinášející zlo, chaos a smrt. Rozhlédl jsem se po bistru. Zatím je tu klid, ale už to nemusí dlouho trvat. Dnes už toho stejně moc neulovím. "Napadá mě...dneska jsem dorazil a moc se tu nevyznám...nevěděl bys o někom, kdo by byl ochotný ukázat mi městečko?" Mohl bych si trochu zpříjemnit večer v její společnosti, pokud by neodmítla. "V kolik tu dnes končíš?" Při nejhorším se dozvím, že má kluka, v takovém případě bych šel o dům dál. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Valentine, Nebraska Anne se maličko pousměje, možná z ní malinko opadla nervozita, ale ještě stále vypadá hodně napjatá, ale tomu se snad nemůže nikdo divit. I kdyby se jí osobně zmizení těch dvojčat příliš nedotklo, to negativní, které kolem sebe šíří její vlastní teta. Ale Anne vypadá, že jí na malých příbuzných dost záleží, proto jí to uvnitř užírá a dnešní noviny jí určitě na klidu nepřidaly, i když nic není jistého. Jeden její další letmý pohled ke dveřím bistra, ale zatím nikdo další nepřichází. Ale toho času, kdy s tebou bude moci sedět u stolu a probírat záležitosti kolem událostí v parku a také její osoby, moc nezbývá. Tohle místo stěží dlouho zůstane prázdné, jinak by už jej dávno zavřeli. Přesto by jsi musel být slepý, kdyby ti ušlo, jak se její obličej rozzáří a celá se narovná, když se zmíníš o tom, že ty dvě prťata by se mohla v pořádku vrátit domů a ty rozhodně přidáš pomocnou ruku, aby se tak stalo co nejdříve. Dokonce to vypadá, že nezaregistrovala tvoji ošklivou poznámku o tom, jak rychle se šance k nalezení zmenšují. Inu, pokud člověk nechce ztrácet naději, pak si nic takového nechce připouštět. A Anne s její rodinou určitě o všechny zbytky naděje nepřišli. "To by jsi vážně udělal?" zeptá se tě s vykulenýma očima, ve kterých můžeš číst, jak moc čeká na ano a zastrčí si za ucho uvolněný pramen tmavých vlasů. Téměř okamžitě jí dochází, že bys rád, kdyby ti průvodce po městě dělala ona a na obličeji se jí znovu objeví úsměv. "Končím tady v půl šesté. V tomhle městě jsem se narodila a znám to tady jako vlastní boty. Pokud budeš chtít, ukážu ti, co budeš potřebovat," přikývne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona - motel Tvoje důkladná práce by s největší pravděpodobností zahanbila i toho nejlepšího policejního vyšetřovatele, byť informací nemáš příliš mnoho a navíc ještě stále nevidíš pražádnou souvislost mezi tím, co se děje v různých částech Spojených států, kromě stejného modu operandi, ale možná kdybys měl víc stop, víc infa, tak by to vypadalo úplně jinak. Nemůžeš ani přesně vědět, jestli útoky zvířat, záhadná úmrtí v národních parcích a únosy dětí mají spolu cokoliv společného. Můžou, ale taky nemusí. Tvoje domněnka o vlkodlacích může být správná, ale pokud sám nebudeš mít jistotu, tak budeš stále jen zírat na tabule před sebou a přemítat. Dlouho tvůj klid na studování případu netrvá a stane se skutečností to, před čím tě upozorňoval chlap na recepci. Z poloprázdného parkoviště se neozývá veselý dětský smích, ale rozbíjejí lahví, opilecké pochechtávání a vykřiky. "Koleda, koleda, ty v tom jedeš už od rána, co, Petersene!" zaslechneš věty pronesené opileckým hlasem. Takhle by si jeden Halloween nepředstavoval – tedy po pravdě vůbec žádný den. Možná si úplně jinak představovala Halloween i ta ztracená a pravděpodobně unesená holčička. Třeba měla doma nachystaný nějaký hodně strašidelný kostým a každý den jej chodívala okukovat do skříně, jestli tam pořád ještě bude. Nebo možná chtěla být jeden jediný den v roce krásná princezna. Při tom hluku zvenčí – a pochybuješ, že recepční zavolá policajty, protože tušíš, jak by ta situace dopadla – se jen těžko soustředí na čtení a přemýšlení. Jak jsi sám řekl, park není příliš daleko a možná by nebylo od věci čekat až do zítřejšího rána. Jestli se děvčeti krátí čas, jaký má smysl čekat až do rána? |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Arizona - motel "To si snad dělají legraci..." Mumlám si sám pro sebe, když už se poněkolikáté ozve hlasitý zvuk zvenčí. Místní opilci a mládež vzali dnešní noc jako příležitost k bujarým oslavám a dávají to všem dosti najevo. Jak je jim zvykem, naprosto ignorují okolní svět a ani je nenapadne, že v okolí jsou lidé, kteří by třeba chtěli spát. Co bych dal za chvíli klidu. Na moment zase ztichnou a já se opět chopím knihy, kterou jsem otevřel. Vydrží mi to však sotva pár vteřin a oni už opět hulákají, cinkají lahvemi a mluví, jako kdyby od sebe stáli přes celé fotbalové hřiště. Kdyby aspoň vytáhli kytaru a začali si zpívat, ale ne, jim stačí jenom alkohol. Dneska se nevyspím. Tihle skončí až kolem východu slunce. Dobře, tak znovu. Využijme volný čas k přemýšlení a rozhodování se, co dál. Informace mám - sice jich není mnoho, ale pro začátek to je vyhovující. Mám oběti, způsob smrti, unesené dítě a místo, kde se to stalo. Unesené dítě... Fotka malé Elisy na mě hledí z otevřených novin a už jen při pohledu na její jméno pocítím píchnutí bolesti. Tahle Elisa ještě ale nemusí být mrtvá. Je teprve pohřešovaná a s každou minutou mizí šance na její záchranu. Tak proč tu ještě sedím a čekám na spánek, který stejně nepříjde? Proč už nejsem v tom parku a nehledám osmiletou holčičku? Protože to je nerozumné. Příliš riskantní. Práce lovce je riskantní, tak co řeším? James by neváhal a hned by se tam vydal, nepřemýšlel by nad alternativou a nemyslel na vlastní bezpečí. Tady jde o dítě. "Tohohle budu litovat." Ale nedá se nic dělat. Stále vidím její pohled, její nevinné oči a skoro slyším její prosby o pomoc. Pokud tedy žije. Pokud není pozdě. Alespoň vím, kde začít. Balím si dosti narychlo, většinu věcí jako jsou zbraně mám už stejně v autě. Teď na sebe akorát hodím nějaké to obyčejné oblečení, vezmu pár důležitostí jako doklady (většina z nich je falešných) a o moment později už za sebou zamykám, abych se vydal do jámy lvové - tedy do parku, kde se to všechno odehrálo. Rozhodně lepší trávení času než poslouchat ty ožraly. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tak trochu podivný podvečer Bylo 31. října. Pro někoho to byl Samhain, pro dalšího Halloween, pro jiného prostě středa. Ručička hodin se přiblížila páté hodině odpolední. Do konce dnešního dne ještě nějaký čas zbýval, vždyť dokonce někteří byli stále ještě v práci, byť ulice se už pomalu zaplňovány koledníky. Někteří možná dali přednost horrorovému programu, který nabízelo hned několik kabelových stanic, mnozí dospělí se chystali na večírky, které si užijí oni sami, až se vyřádí jejich ratolesti. Našli se i tací, kteří celý dnešní den promrmlali, že tenhle konzumní svátek jednoduše stojí za prd a nahrává podivínům, policisté, lékaři a hasiči očekávali, co děsivého dnešek přinese. Liší se snad oslavy tohoto dne ve státě New Hampshire od dalších států Americké federace? Kdo ví. A koho to vlastně zajímá? Podzim ve státě Nové Anglie byl poklidný, byť už teploty začínaly sestupovat do dolní části stupnice. Možná proto si sem zavítal a nebo snad tvá přítomnost tady měla zcela jiný důvod? Ale rozhodně to není kvůli tomu, že by jsi sedět v křesle, koukal na televizi a rozdával koledujícím dětem sladkosti. Docela nedávno jsi dostal trochu nepříjemnou zprávu. Jeden z lovců přišel o svého parťáka a trochu mu přeskočilo. Dobře, možná těch koleček ztratil trochu více než jedno a vydal se na vraždící stezku, oči rudé pomstou a nezastavil se před ničím. Poslední nepotvrzená zpráva, že někde na Floridě sbalil děvče, které neodpovídalo žádnému známému profilu příšery a odjel s ní na sever. Tobě jedinému se podařilo vypátrat, že se dopravil až sem, pronajal si na falešné jméno starý dům na okraji města – tedy spíš hodně za okrajem města a při ranním projíždění kolem jsi viděl starou otřískanou dodávku parkující téměř nenápadně z boku domu, skrytého za stromy. |
| |
 | soukromá zpráva od Montgomery `Monty` Jackson pro
Pro běžné smrtelníky je 31. říjen jen datum nebo důvod se opít a slavit. Barevné masky v ulicích, smějící se děti. Pro mě je to jen další důvod koupit si ještě jednu flašku vodky. Možná dvě, aby jeden spláchl tu chuť a případně se podělil s někým potřebnějším. Občas není na škodu se podělit a udělat nějaký ten dobrý skutek na obou cestách. Rozhodl jsem se nechat auto u motelu a k domu dojít pěšky. Vybaven jen nožem a tentokráte smutnou malou starou berettou, abych neděsil děti a dospělé. Naštěstí u mně není problém si opatřit munici. Proč nevyužít prostě takového stavu jaký máte. Dojdu na dohled domu. Chvilku uvažuju, že bych mohl poškodit auto, aby případný viník neměl moc šancí zmizet. Nakonec takovouto myšlenku zavrhnu. Třeba zprávy přeháněli a to co mám před sebou je jen nějaká zoufalá duše. Nadhodím si na rameni batoh, ve kterém cinkne pár dalších hraček jako je benzínová náplň do zapalovačů, plechová krabička se solí a nesmíme zapomenout na naprosto nezbytnou součást v podobě dvou mobilů a jedné placatky s vodkou. Můj plán se změní, když od cesty seberu pár kamenů a naprosto neviným způsobem jeden po druhém začnu palcem střílet do vzduchu. Je zajímavé, že kameny sami o sobě nedopadnou. Místo toho je slyšet zvuk rozbíjených nejbližších pouličních lamp, stejně tak případných kamer. Poslední z kamenů nasměruju na dveře. Mým cílem není moc škodit, ale bylo by dobré dostat můj cíl aspoň na dohled, aby jeden viděl s čím pracuje. Trocha pouličního vandalismu je v tohle dobu jedno z nejrozumějších řešení. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Van Houper pro Nemocnice Když odmítla panáka, jen jsem pokrčil rameny, já měl chuť se napít, ale neudělal jsem to. Placatku jsem dal zase do kapsy a sledoval jsem je. Ta sestřička začala telefonovat. Je to silné děvče to se musí uznat, ale aspoň její muž stále žije a já musím zjistit co to bylo, prvním krokem bude její manžel pak márnice, kde jsou další těla. ”Byl bych rád, kdyby mě tato mladá dáma doprovodila, nebo aspoň za chvíli jí přivedli. To nevíte že rodinní příslušníci mají právo vidět své blízké a hlavně jaký blaho má hlas milované osoby pro člověka co je v kómatu? Myslím si, že tady pošlu až tu skončím inspekci.” Otočil jsem se na místě a mrknul na ní očkem. Odcházím tedy nahoru, kde leží ten muž. Před pokojem jsem zahlédl hlídku, přistoupil jsem k nim natáhl odznak a hned zase schoval. Doufal jsem, že jakmile vkročím do pokoje, bude to něco znamenat, jen jsem nevěděl, jak z něho dostanu nějaké informace. Vstoupil sem do pokoje a vytáhl přístroj na identifikaci nadpřirozeno. Ale duchové a podobně to tu určitě nebude. Přistoupil jsem k posteli a začal kontrolovat zranění, nebo jestli není pokousaný a podobně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Odposlech Byl jeden z nich – nebo možná oba – první vlaštovkou, která spustí ten obvyklý kolotoč, který kolem podobných případů bývá? Rozhodně měli docela silné zdroje, protože zpráva se sice objevila dnes v novinách, ale moc toho zatím neříkala a na pobyt toho policajta tady bylo uvaleno takové informační embargo, že to bylo až neuvěřitelné. Vždyť vlastně nebyl ani večer! Možná ti naslouchání za rohem něco přidá. Nebo taky ne, ale proč to nezkusit? Jako první zaslechneš ženin hlas: "Děkuji, nedám si. Já a alkohol, to není dobrá kombinace." Pak je chvíli ticho – tedy, ne úplné, slyšíš tichý hlas, nerozeznáš jednotlivá slova, pak najednou nabude na intenzitě a ty rozeznáš vaši recepční. "Vás, paní Lavin, musím bohužel požádat, abyste počkala tady. Vy, pane Smithi, můžete nahoru i bez příkazu. Před pokojem sedí hlídka, nahlaste se mu prosím. Vedení vás žádá, abyste dobu strávenou na pokoji zkrátil na nezbytné minimum." Jakou reakci na tyto slova čekáš? Další záplavu slz? Výbuch vzteku korunovaný dalším pokusem o násilí na recepční? "Běžte nahoru. Počkám na vás tady." ozve se téměř bezbarvě, následované zvoněním telefonu. "Opravdu je to dobrý. Já si zatím vyřídím tohle." Recepční začne docela hlasitě a nesmlouvavě protestovat a zmiňovat zákaz používání telefonů v nemocnici. Jenže její slova rozhodně nepadla na úrodnou půdu, protože vzápětí zvonění přestane, ale rozhodně ne proto, že by hovor vytípla. "Ashley, kde jsi krucinál byla? Snažím se ti dovolat celé odpoledne! A netvrď mi, že jsi byla ve škole!" Poslední slova od muže nekompromisně směřují k recepční, než se chodbou vydá směrem k výtahům a zmizí z přízemního patra. "Byl bych rád, kdyby tuto mladou dámu za chvíli přivedli nahoru. To nevíte, že rodinní příslušníci mají právo vidět své blízké a hlavně jaký blaho má hlas milované osoby pro člověka, který je v kómatu? Myslím si, že ji tam pošlu, až skončím inspekci." Jeho kroky pomalu odeznívají chodbou. U recepce tedy zůstává jen ona žena, která ještě chvíli telefonuje s neznámou Ashley, která ji to vzápětí podle reakce hnědovlásky položí. Víc se toho asi nasloucháním nedozvíš. Leda by jsi čekala, až se muž vrátí a bude mít další informace. Tedy jestli něco zjistí. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Valentine, Nebraska Annina tvář se rozzářila intenzitou srovnatelnou s poledním letním slunce. Její obličej nabyl veselejšího výrazu a to mne potěšilo. Taková drobná radost v krutém světě, který obýváme. Jen málokdo si je vědom, jaké zlo číhá v temnotách. Já si toho jsem vědom, byť jsem zavadil pouze o špičku ledovce. Jestli mne něco potěší, tak zabíjení monster a záchrana lidí. Nic mi nevrátí moji rodinu, můj starý život, ale mám krom lovení nic jiného v životě nemám, už ne. Odhodlal jsem se, že udělám vše, co bude v mých silách, abych Anne pomohl, respektive její rodině. Dělám to nezištně, nic za to nechci. Chci se jen zaměstnat a zabít nějaké monstrum. Ze široka jsem se na ni usmál. "Samozřejmě, že udělal." Na zlomek vteřiny jsem v jejích gestech zahlédl cosi flirtovného, ale tu myšlenku jsem zapudil. Pravda, nemám zrovna moc zkušeností s čtení dívčích gest a emocí. Jsou to komplikovaná stvoření."V půl šesté? To bude brzy...byl bych moc rád, kdybys mi dělala společnost. Mimochodem...ehm...mohl bych tě poprosit o kousek dýňového koláče? Dneska jsem nějaký hladový a asi i rozmlsaný." Nespouštěl jsem z ní oči. Byla to taková sympatická, obyčejná dívka z malého města, která jistě má spoustu snů o tom, jak bude žít a pracovat ve velkém městě. Rozhodně bych se jí nedivil. "Počkám tu na tebe. Nechci riskovat, že bych se ztratil mezi koledníky...a dočtu si místní noviny." Kam bych také chodil? Nebudu tu čekat tak dlouho a mezitím si trochu odpočinu po náročné cestě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona - motel Tvoje konečné rozhodnutí nakonec opustit relativní bezpečí motelového pokoje, mohlo být správné ale také ne. Ale to se teprve uvidí. Teď je třeba narychlo naházet věci zpět do auta, vydržet pár – no, dobrá, možná jich bylo více než pár – narážek ze strany těch individuí, kteří se už v tuhle chvíli začínali blížit zvířatům, ale to by byla urážka všech zástupců říše zvířat. Už tohle možná bylo velké plus toho, že ses nakonec rozhodl zmizet do parku hned teď. Ty jejich sprosťárny, nadávání, hluk a řev ti asi stěží budou chybět. Cestou potkáváš jen málo aut jedoucí stejným směrem jako ty. Vlastně je pravdou, že sotva opustíš i ty vzdálenější hranice města, stěží spatříš si světla, které se přibližují k tobě z opačné strany. Lidé už možná chtějí dnes být doma, ale také to bude potvrzovat fakt, že je park pro veřejnost zcela uzavřen, protože ačkoliv již podzim pokročil a venku začínala být větší zima, i tak se našla spousta lidí, která by i dnes vyrazila stanovat nebo na noční túru. A budou o tuto zkušenost ochuzeni do té doby, než celý případ uzavře policie. Budou samozřejmě hledat nějakého podivína, možná šílence, který má v minulosti problém se zneužíváním dětí nebo podobnou úchylkou, ale správným směrem se nikdy nepodívají. Protože nevěří. A pokud to opravdu bude něco "nadpřirozeného", pak jen stěží najdou viníka, který nakonec unikne a může páchat zlo dál. Cesta od motelu k parku netrvá příliš dlouho. U vjezdu do parku je natažený velký řetěz s obří cedulí OMLOUVÁME SE VÁM ZA DOČASNÉ UZAVŘENÍ PARKU, DOUFÁME, ŽE SE S VÁMI BRZY BUDEME MOCI SHLEDAT, samotný vjezd je uzavřený na bránu. Venku je zaparkovaných několik jeepů a jeden dost starý Fiat, který rozhodně pamatuje lepší dny. Také vidíš, že v hlavní budově se někdo pohybuje. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Nemocnice Možná musím trochu přehodnotit svůj prvotní názor. On je jistojistě lovcem, o tom není pochyb, ovšem ona možná skutečně bude paní Lavinová, žena, jejíž manžel si to leží nahoře naprosto mimo vnímání světa. Scénka, kterou si u recepce zahrála, tomu nasvědčuje už jenom protože nechce jít nahoru. A taky že on jde bez ní. Kdyby lovili spolu, udělal by vše proto, aby ho mohla následovat, takhle jí dal akorát příležitost navštívit toho policajta později. Nebo to jsou dva různí, náhodní lovci. Ať tak či tak, pro mě to znamená jediné. Ztratit se. Hledět si svého a ignorovat vše, co se děje v šestém patře. S trochou štěstí to možná i přežijeme. Počkat. Proč mluvím v množném čísle? Ať si klidně všichni chcípnou, přežít musím hlavně já sama. Takže si hledět své vlastní práce. Na té recepci se už stejně nebude dít nic zajímavého, ženuška jen seřve svou asi dcerušku, která si užívá někde venku na místo toho, aby seděla skoro zdechlému tatínkovi po boku. Však proč by měla ztrácet čas. Tato rodinná dramata mě však nezajímají a tak se konečně mohu vydat do archivu, abych se podívala, co tomu Lavinovi vlastně je. Vážně se do toho chceš tak plést? Tak když už tam mám stejně cestu, tak proč se nemrknout Třeba se to později bude i k něčemu hodit, jeden nikdy neví, co kdy bude moci využít. Už jenom abych se jim pak mohla vysmát. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nebraska – night over Jankowski ani jeho muži nejsou příliš nadšení, ještě chvíli tě přemlouvají, že by se alespoň jeden z nich k tobě přidal, ale když vidí, že neustoupíš ani o píď, rozhodnou se přestat. Už jen nabízení různé podpůrné služby – signální pistoli se světlicí, satelitní telefon či vysílačku s pohotovostními kódy k nim na stanici, kdyby se náhodou něco přihodilo a je na tobě, jestli z toho něco využiješ. Pak ti už jen popřejí hodně štěstí a přidají návrh, že by ses mohla ráno ukázat, zda jsi celá a v pořádku. Jak je vidět, stále ti prostě nevěří úplně, že bys byla schopná venku přežít sama celou noc, ne v takové době, která právě panuje, byť jsou přesvědčeni, že podle tvých slov jsi z vyššího vedení. Jsou možná trochu patetičtí. Oni sami budou samozřejmě hledat nějakého podivína, možná šílence, který má v minulosti problém se zneužíváním dětí nebo podobnou úchylkou, ale správným směrem se nikdy nepodívají. Protože nevěří. A pokud to opravdu bude něco "nadpřirozeného", pak jen stěží najdou viníka, který nakonec unikne a může páchat zlo dál. Míst na mapě, kterou jsi dostala je cca 5, takže bude šance 1:5, že trefíš to, které by mohlo být to pravé. Navíc by jsi měla být jediná v parku, pokud se nenajdou nějací debilní puberťáci, kteří se rozhodli, že sem nalezou i přes oficiální zákaz. A když se nepoštěstí, zítra je taky den. Jedno z míst vypadá docela dobře na noční sledování okolí, na to rozbít alespoň provizorní tábor a pokud se nic a nikdo neobjeví, nabízí alespoň možnost prozkoumat místo, kde došlo k jednomu napadení a smrti, zkusit najít něco, co mohlo uniknout očím policie, tedy spíš to, co policie rozhodně nehledala. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Arizona Když za sebe zavírám dveře auta, věnuji těm ožralým svůj poslední lehce odsuzující pohled. Co ti lidi z toho mají, tomu vážně nerozumím. Mohli by si užívat svých rodin, lásek a klidných životů, oni to všechno ale bez rozmyšlení mění za trochu alkoholu a pochybnou zábavu. Ale alkohol budou mít vždycky. Ty klidné, šťastné životy poblíž svých bližních už nikoliv. Proč se jimi ale stresovat a kazit si večer? Teď už pro mě budou minulostí, jen si musím dát pozor, aby mi při vyjíždění z parkoviště neskočili pod auto. Ne že by to byla dvakrát škoda, ale nerad bych takovou hloupostí ztrácel čas. S pohledem do předního zrcátka, abych se ujistil, že do ničeho nevrazím, vyrazím z parkoviště směrem k parku. Už jenom zapnout tu správnou hudbu a užít si noční výlet Arizonou. Rád jezdím v noci. Nikde nikdo, jen občas míjející světla. Všude tma a klid, jen já a mé myšlenky. "Já ti vždycky říkal, že jsem samotář." Nemluvím sám sobě, ale k fotografii, co je pověšena k přednímu zrcátku. Fotografii usmívajícího se Jamese, mého společníka. Na rozdíl od něj mě ta fotka nebude za nic soudit. A ani nikdo jiný. I samotáři si občas potřebují popovídat. Hudba hraje a já trochu sešlápnu plyn, abych si užil to, co mi prázdná silnice dovoluje. Rychlou a možná trochu riskantní jízdu. Však každý chce nějak žít. A cítit to. Ta chvíle nočního souznění s mým autem však končí rychleji než jsem původně čekal. Najednou přede mnou cesta končí, je ohraničena bránou, řetězem a nápisem, který mi sděluje, že jsem na místě. Zaparkuji si to hned vedle toho starého Fiatu a začnu se přehrabovat v kaslíku, abych našel to, co potřebuji. Všechny možné doklady tam mám srovnané v úhledných kupičkách a stačí si jen vybrat. Na tohle bude fungovat jenom policie. FBI? Je to sice ohrané, ale - no, tak co zkusit Scotland Yard? Říci, že jedna z obětí byl angličan? Rozhodně bych tím vysvětlil svůj přízvuk a to, že nejdu s parťákem. Kdo ví proč chtějí vždycky všichni parťáka. Navíc FBI tu už byla. Mezi sebou o sobě ví, takže bude lepší když si zahrajeme na něco mě bližšího. A stejně to dělám jen protože nemám rád FBI. Nakonec si vybírám falešný odznak Metropolitní policie Velké Británie. Jen ať toho nelituji. Pak už jenom vzít zbraň, jednu do pouzdra přes rameno, další spolu s puškou, pár noži a stříbrnými náboji do tašky a můžeme vyrazit. Teď už jenom zjistit, jak se dostat dovnitř. Tedy jak se tam na ně dozvonit, aby mi laskavě přišli otevřít. Vždyť jsem policista, ne? To je přeci normální, že si to tu jdu prohlédnout uprostřed noci. Ono i je, když se jedná o ztracené dítě. |
| |
 | soukromá zpráva od Tony Blaskowitz pro "Viva Las Vegas..." pousmál jsem se, když jsem se ráno vzbudil v motelu na okraji města, kde jsem se zastavil na noc. Našel jsem nejlevnější co šlo a šlo to taky poznat. Postele na pytel a servisu ani nemluvím. Ale co bych taky chtěl, že? Lepší než spát na sklopeném sedadle. I když.. Protáhl jsem se, až mi zapraštělo v zádech a dal si ranní rozcvičku a pak sprchu. Voda mi stékala po obličeji a já tam jen tak stál a užíval si to. Miluju ranní sprchu. Pak už jsem jen na sebe natáhl černý triko, kapsáče a vklouzl do svých bot. Zkontroloval svý věci, jestli mám nabitou pistoli a zamířil z pokoje ven na plac, rovnou do svýho auta. Mám tady urgentní práci a tentokrát mi ten hajzl neuteče. "Tentokrát ne," řekl jsem a nastartoval. Dostal jsem tip a celkem bych řekl, že to k němu sedí. Strašně rád si bere lidi ve vysoké pozici. Nenažrance co maj hodně ale chtějí ještě víc. Měl by být v jednom kasínu jako manažer. Otázka je, jestli jej zabiju nebo se pokusím o vymítání. Inu...uvidíme až na místě. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Valentine, Nebraska I když do půl šesté moc času nezbývá, je víc než jasné, že Anne se bude muset zvednout od tvého stolu a pomalu se začít zase věnovat práci. To ovšem neznamená, že ti v několika dalších okamžicích na stole přistane kousek dýňového koláče. A to pořádný. Ono zjevně ta funkce zachraňování sestřenic a dalších malých příbuzných bude mít slušnou řádku výhod. Teď však bude taky třeba něco udělat, alespoň to nezbytné maximum, abys získal nějaké informace k jejímu nalezení. A v tom nejlepším případě ji i našel. No, tím ale bohužel veškerá pozornost končí. Dveře do bistra se začínají otevírat častěji, takže kdyby zůstala Anne sedět u tvého stolu, už by to opravdu bylo na průšvih. Pouze několikrát kolem tebe proběhne s prázdným tácem či připravenou objednávkou, ale jinak je zcela soustředěná na to, co má tady dělat. Ani si neuvědomíš, že ten zbývající čas utekl rychleji než jsi čekat – ve společnosti novin a skvělého koláče, když se nad tebou ozve krátké zakašlání a když zvedneš oči, spatříš Anne, v civilu – džínách a hnědém roláku, před ruku přehozený lehký plášť, na tváři úsměv. "Tak já mám padla. Co z našeho města budeš chtít vidět jako první?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, kdesi v Maine, pokoj napadeného Heather už ti příliš pozornosti nevěnuje, protože je téměř celá upřena na telefonní hovor s někým, kterému říká "Ashley" a tak trochu rozčilování se. Ale na tom není nic divného, přeci jen to není lovec a určitě bude mít svůj vlastní život, který se jí teď víc než trochu hroutí. Ta blbá ženská na recepci jen něco zadrmolí, že na ní to rozhodnutí není, ale pokud jí vedení nedá příkaz, ona tam nesmí pustit ani manželku. A zatím to povolení jsi dostal jen ty. Jo, někdy to vyjednávání s úřady není jednoduché, i když se člověk ohání služebním průkazem. Ale už jen to, že můžeš dovnitř ty sám, je taková malá výhra, která by ti mohla při vyšetřování pomoct. Vyjedeš výtahem do 6. patra, projdeš spoře osvětlenou chodbou a ani nemusíš znát číslo pokoje napadeného, protože před ním opravdu na židli sedí téměř dva metry vysoký černoch v policejní uniformě a tváří se trochu znuděně. Ono přeci jen sedět a hlídkovat před pokojem někoho, kdo je stejně totálně mimo, lékaři se ním moc bavit nesmějí a sestřičky jsou pravděpodobně udrbané slepice, co chtějí vědět více o tom policajtovi. Což stejně asi neví a ani kdyby věděl, tak by jim to nesměl říct. Tmavě hnědýma očima zaostří na tvůj odznak a pokývne krátce hlavou. "Jo, hlásili mě vás vysílačkou. Vím, že jste z vyšších míst, ale moc dlouho tam nezevlujte. Budu hlídat čas,"" zamručí hlubokým hlasem, ale pouští tě za sebe do pokoje, topícím se v šeru – nejen z klesajícího slunce, ale také ze zatažených žaluzií. Mladý, i přes oteklý a zbitý obličej docela pohledný muž – s manželkou rozhodně budou tvořit výstavní pár, jen co je pravda – leží bez sebemenšího hnutí na nemocniční posteli, připojený na milion různých přístrojů, které ho monitorují a pomáhají s životními funkcemi. No, možná je nakonec i lepší, že tady teď Heather není, protože bůhví, jak by při pohledu na něj reagovala a ty teď potřebuješ rychle udělat svou práci, než tě odsud vyrazí. Pokoj je čistý na EMF, takže minimálně tady nebylo nic, co by bylo paranormální. Podle záznamů na nemocniční posteli i samotné kontrole má muž velké zranění po tupé ráně zezadu do hlavy. To by odpovídalo jeho kómatu. Nevysvětluje však, to co se stalo v tom lese. Opatrně mu rozevíráš nemocniční košili a spatříš na prsou v levé části hrudníku tenké rýhy, bohužel v tohle přítmí přesně nerozeznáš, jestli jsou od drápů než od nože. Na rukou žádné pokousání nespatříš, ani hluboké zářezy jako od drápů, na okamžik tě však zaujme něco na jeho zápěstí….kdyby se za tebou neozval hlas toho hlídače. "Čas vypršel. Bohužel to rozhodnutí není na mě, ale nenechám se k vůli tomu vyrazit. Dodělejte co ještě potřebujete a požádám vás, abyste pokoj opustil." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, kdesi v Maine, archiv Divadýlko, které se odehrává u nemocniční recepce zjevně více než další scénáře z "Tak jde čas" asi nenabídne žádnou další relevantní informaci. Předmístnost archivu je osvětlována špatnou a navíc poblikávající zářivkou. Jediný pořádný kus nábytku je pracovní stůl, zavalený papíry, kancelářskými potřebami a obrazovkou počítače, která je věčně věků zhasnutá. Stará Franková, namísto toho, aby se s moderními technologiemi seznamovala a nebála se toho, že ji myš pokouše, sedí opřená o pravou ruku a dává si při středečním říjnovém pozdním odpoledni dvacet. Jo, nahoře vás honí jak nadmuté kozy a tady je to pohoda, klídek, piánko. Tak tomu se říká příkladná pracovní morálka. Když však i s vozíkem vejdeš dovnitř, s trhnutím se probere, narovná a zamžourá na tebe stejným pohledem, jako mají všichni, které někdo vyruší. Lehce provinilý, ospalý pohled zpod ještě stále padajících víček. Na krátkou chvíli na tebe zaostří pohled, vstane, šouravě ti jde odemknout dveře do archivu a vrací se zpět na židli. S tím jak vypadá, tak pět vteřin od usednutí určitě zase zatvrdne. Tahle madam si s bezpečností moc hlavu neláme. Kam se hrabe udrbaná kolegyně z vlastního oddělení. Jediný zvuk, který naplňuje archiv, je líné otáčení lopatek větráků na stropě. Je na tobě, jestli nejdříve založíš karty pacientů a nebo otevřeš šuplík kartotéky označený LA. Složka Thomase Lavina není nikterak velká – jeden z důvodů může být, že u vás pravděpodobně nikdy předtím nebyl, a ten druhý, že se zatím příliš informací do karty nezaložilo. Formulář začíná docela standardně – věk 30 let, datum narození v únoru 1982 v Bangoru v Maine, současné bydliště Bar Harbor, taktéž Maine. Policejní důstojník, ženatý, bezdětný. Nic co by sis nepřečetla v novinách, nebo nevyslechla před chvílí na chodbě. Vlastně ani nic, co by ti dalo něco, co by se dalo využít. Číslo sociálního a zdravotního pojištění toho taky moc neřeknou. Předchozí diagnoza, rodinná anamnéza a kontakt pro případ nouze nejsou vyplněny pro změnu vůbec. S rodinou se o něm mluvit nesmí a ti, co jej přivezli sem, jen stěží můžou vědět, jak to s ním je. Přijatý byl dnes brzo ráno kolem šesté hodiny ranní, poté co jej okamžitě převezli z národního parku, stejně jako tělo jeho kolegy, které si zrovna teď hoví dole v márnici. Další stránka už však může obsahovat mnohem cennější informace. Ve stručnosti se zde dočteš, že kromě ran v obličeji a na těle, má velké zranění po tupé ráně zezadu do hlavy, které by odpovídalo tomu, proč je momentálně v kómatu. Pravděpodobně zde došlo i na napadení nožem, protože muž má několik zářezů v levé části hrudníku. A jeden na zápěstí, který vypadá jako vyrytá dvě písmena NX s mezerou mezi nimi. Dále záznam končí. |
| |
| soukromá zpráva od Amitiel pro ÚKOL Vstupuji do Bethorovi kanceláře a když jej uvidím tak se uctivě ukloním. Zadívám se na něj a dále nic, jen čekám až mi sdělí oč vlastně jde. Chvilku to trvá, ale nakonec po vyřčení mého jména začíná vysvětlovat. Neuhýbám pohledem, dívám se do očí i já jemu a pozorně poslouchám. Už delší dobu jsem si myslela že na mně pohlíží ostatní jako na někoho kdo je s Castielem "spolčený" a tady se mi to potvrzuje. Nelíbí se mi že sem uprostřed toho všeho. Na jednu stranu s Bethorem a ostatními souhlasím, Castiel by si měl nejspíše zachovávat určitý odstup. Ale když se nad tím zamyslím, tak proč se na něj pohlíží jako na vyvržence? Kdyť jen přeci pomáhá lidem. Dělá to co považuje za správné... "Našeho bratra". Opravím Bethora když zmíní že jim jde o blaho Castiela. Mám o tom trošičku pochybnosti, to však nemění nic na tom že jsme rodina. MY všichni, i Castiel. Na to by dle mého neměli zapomínat. Mám najít Castiela? Překvapeně se na Bethora zadívám a vezmu si od něj onu tajemnou krabičku. Skoro mi to zní jako by mne ponoukal k tomu abych se podívala i přes to že říká opak. Já však ale vím co je mým úkolem, takže rozhodně nemám v úmyslu dívat se dovnitř. "Rozumím". Řeknu co možná nejvíce přesvědčivě. Krabičku dám do kapsy své košile/bundy a znovu poslouchám. Když Bethor skončí, tak se mu zadívám do očí a přikývnu. "Nedívat se do krabičky, hlásit se každé ráno a večer... Rozumím!" Zopakuji důrazně, tak aby bylo vidět že je mi vše jasné. Chvilku ještě čekám zda bude Bethor ještě něco chtít a pokud né, tak se otočím k odchodu a zamířím ke dveřím, skrze které projdu na zem (za předpokladu že se tam nemohu jen tak přemístit). Ráda bych se tam pak trochu porozhlédla a popřemýšlela o nejlepším způsobu jak Castiela najít nebo aspoň kontaktovat. Nepočítaje můj úkol, tak se vlastně i docela těším až bratra znovu uvidím... |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Valentine, Nebraska Anne přede mne položila kousek dýňového koláče se zlatavým okrajem a šlehačkou navrchu. Vypadalo to luxusně. Začaly se mi sbíhat sliny. "Děkuji ti, vypadá skvěle." Věnoval jsem Anne úsměv. Kdo ví, zda si ho vůbec všimla, zahlédl jsem si, jak se vzdaluje. Bistro se začalo plnit a Anne plula mezi stoly s objednávkami zdejších specialit. Její pohyby byly ladné. Když jsem ji koutkem oka sledoval, nepoznával jsem v ní tu nervózní slečnu, která popletla moji objednávku. Teď už samozřejmě mám více dílků skládačky a vím, že byla rozrušená kvůli tomu článku v novinách, kvůli dvěma zmizelým dětem. Slíbil jsem, že budu po sestřenici s bratrancem pátrat a doufám, že je přivedu živé. Viděl jsem její úsměv, je kouzelný...a nedokáži si představit, jak by se usmívala, kdyby spatřila ty dva špunty. A k tomu všemu bych mohl zlikvidovat nějaké monstrum, o kterém jsem přesvědčen, že má ta zmizení na svědomí. Vychutnával jsem si každé sousto koláče. Cítil jsem vlnu sentimentu, která mnou projela. Vzpomněl jsem si na jeden Halloween. Zrovna k nám přijel John Winchester a tenhle večer jsem prožil v úplné rodině. Ano, měl jsem oba rodiče, i když ne na příliš dlouho. Byl to na tolik intenzivní zážitek, že se mi nesmazatelně vryl do paměti. Přiznám se, že jsem z toho byl trochu nesvůj. Poslední dobou své pocity hlavně potlačuji a teď mnou zmítá pořádný nápor. Vypadalo to, že se dívám výlohou ven, díval jsem se spíše do sebe. Zpracovával jsem své myšlenkové pochody a oživené emoce. Z hloubání mne vyrušilo slabé zakašlání. Otočil jsem se a vzhlédl k osobě, která stála vedle mého boxu. Anne v celé své civilní kráse. "Páni, málem bych tě nepoznal." Vypadalo ze mě překvapeně. "Co kdybychom jen tak vyrazili...bez konkrétního cíle? Půjdeme tam, kam nás nohy zavedou." Na chvilku jsem se odmlčel. Zamyslel jsem se, zda je rozumné teď večer jít na procházku směrem k řece, do oblasti, kde se ztratilo několik lidí. Ne, to by asi nebylo rozumné. Lepší bude obhlédnout si to za dne. A nepředpokládám, že by tam Anne chtěla jít. "Jsem jen tvůj..." Sotva jsem tu větu vypustil z úst, došlo mi, jak zní. "Věřím své průvodknyni." Zaplatil jsem kolegyni, která se tu s Anne vystřídala a pak jsem po boku mého doprovodu opustil bistro. "Došlo tu v minulosti k nějakým napadením divokými zvířaty? Co nějací pohřešovaní lidé? Nevíš o něčem?" Jestli jí tahle konverzace nebude moc příjemná, vytasím se s nějakým neškodným tématem, které by odvedl její pozornost od těchto nepříjemných událostí. V jejím zájmu doufám, že se od ní něco dozvím. Mohl bych získat alespoň nějakou stopu, krom toho mála, co jsem se dočetl v novinách. |
| |
| soukromá zpráva od Qaletaqa "Lea" Locklear pro Večer v ArizoněNež vylezu z auta a zamknu ho za sebou, vylovím z přihrádky krabici se všemi kartami, které mi většinou zajistili vstup kamkoliv jsem si zachtěla. Drtím mezi zuby nadávky, než konečně najdu to, co jsem hledala - průkazku strážce parku Navajo. Dveře od auta zavřu s větší razancí, než jsem původně měla v úmyslu. Mám radost, že se mi podařilo utéct Halloweenu a otravným dětím. Podlezu řetěz, přelezu bránu a vydám se k hlavní budově. Zbraň jsem zatím nechala v autě. Zaklepu na dveře a chvíli čekám, jestli to vyvinulo vevnitř nějaký pohyb. Jestli ne, zabouchám o trochu razantněji. |
| |
 | soukromá zpráva od Ira pro Hallowen Vzduch opouští mé plíce ve spěchu a hrudník se chvěje jako napnutý buben. Srdce bije jako splašený kolibřík. Jak se tohle mohlo stát? Znovu už ne, to přece není možné. Nikdo nemůže mít takovou smůlu, nebo ano. Mé okolí na mě jasně křičí, že ano. Může a jsem to já. Ale tohle je v pořádku. Pokouším se uklidnit sama sebe. Nehlídá mě, nejsem osvětlená ani pořádně přivázaná. Vím, jak to bylo předtím. Potřebovali pořádný arzenál, aby JI zadrželi. Tohle bude jen někdo obyčejný. Což ho nečiní o moc lepším, ano, ale můžu se dostat pryč. Musím, dřív než…Někde se ozvou hlasy. To bude ono. Jsem pořád ve městě a očividně hustě osídlená část, chodí tu děti. Stačí se jen dostat ven a uteču. Pryč od něj i od NÍ. Zaslechnu nabubřelý mužský hlas a trhnu sebou. To je určitě on. Čekám pět mučivých minut navíc. Zatahám za řetěz, ale marně. Kroky mě vyruší a pozvednu modré, vyděšené oči k nově příchozímu. Pevnost stisku ani nevnímám. Ano cítím bolest, ale zdaleka zatím není tak velká abych jí musela brát jako hrozbu. Zato řetěz a takové narušení osobního prostoru jsou dostatečnými spouštěči. Žaludek se mi zhoupne a lehké mrazení spojené s nevolností oznamují blížící se hrozbu. Ještě vyděšeněji polknu a vší silou se snažím přimět ke klidu. Chce se jí ven, a i kdyby ne, stačí abych se chvíli nesoustředila a vyleze stejně. Odporná zrůda a zrovna když jsou kolem všude děti. To Jí nedovolím! Pevně zavřu oči a soustředím se jenom na svůj zrychlený dech. „Nejsem n-nikdo. N-nechápu proč z-zavíráte obyčejné lidi ve s-sklepě.“ Vysoukám ze sebe trhavým hlasem chvějícím se námahou stresem. Tady v Americe je plno podivínů a úchylů, není první a ani nebude poslední. Mysli přece. Co ho vystraší, policie? Možná? Otevřu oči a hledím vystrašeným pohledem do těch jeho. „B-budou mě h-hledat. Policie i…r-rodina“ U posledního slova se lehce zaseknu. Nejde mi přes zuby tak snadno jako dřív. Ani si už nepamatuji, jaké to vlastně bylo. Obličeje mámy, táty, sestry, sousedů…splynuly v jeden a ten se mění tak rychle, že není možné rozeznat žádné rysy. „Nechte m-mě jít a n-nikomu nic n-neřeknu.“ Zakoktám ještě stále ztuhlá strachy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona - večer Po vystoupení z auta panuje docela zvláštní ticho. V dálce jsou samozřejmě stále slyšet zvuky přírody z národního parku, ale tady před lidmi vytvořenými domy by jsi čekala trochu živěji. Doufáš, že snad bude někdo uvnitř hlavní budovy. Někdo, kdo tě vpustí dovnitř, někdo, kdo by ti řekl více o tom, co se dneska stalo. Nebo, co se vlastně stalo už v minulosti, protože jak popisovali v novinách, nebyl to první případ, který se tady objevil. Ten dnešní jen dostal patřičnou publicitu. Možná je jen dobře, že je tady klid, může to značit také to, že se ještě nerozjel celý ten mediální kolotoč, který však na sebe určitě nenechá dlouho čekat. Po prvním zaklepání se chvíli nic neděje, možná klepání ignorovali, možná jej neslyšeli, protože budova není zrovna malá a mohli být na druhé straně. Nicméně, když zabušíš tentokrát, po několika vteřinách se nejprve odhrne žaluzie v okně, objeví se kus mužské hlavy a za pár okamžiků se v otevřených dveřích objeví vysoká, svalnatá postava z rangerské uniformě, osvětlovaná silným světlem zevnitř. Chvíli si zamračeně prohlíží tvůj průkaz, jakoby se mu na něm něco nelíbilo. Ale nakonec poodstoupí směrem zpět do místnosti, čímž ti uvolní průchod dovnitř a pohodí hlavou, aby ti naznačil, že máš vstoupit. Vevnitř spolu s ním jsou další tři chlapi, usazení kolem kulatého stolu s volnou mapou, všichni svírají hrnek s kouřícím kafem. No, alespoň nesedí a nehrají tady v pracovní době poker. Než však stihne cokoliv říct, ozve se znovu zaklepání. "Koho to sem zase čerti nesou?" zamručí ten, který tě dovnitř uvedl, ale zamíří ke dveřím a trochu neochotně je otvírá. Pořádně ven nevidíš, ale zdá se, že ranger s někým mluví, a pak dovnitř vpustí vyššího hnědovlasého muže. "Správa národního parku a mezinárodní policajt, to nám to pěkně začíná. Tak to pro vás dva můžu udělat?" zamručí muž, ruce opřené o opasek kalhot. (další post už poprosím soukromý na Auryna) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona - večer Po vystoupení z auta panuje docela zvláštní ticho. V dálce jsou samozřejmě stále slyšet zvuky přírody z národního parku, ale tady před lidmi vytvořenými domy by jsi čekala trochu živěji. Doufáš, že snad bude někdo uvnitř hlavní budovy. Někdo, kdo tě vpustí dovnitř, někdo, kdo by ti řekl více o tom, co se dneska stalo. Nebo, co se vlastně stalo už v minulosti, protože jak popisovali v novinách, nebyl to první případ, který se tady objevil. Ten dnešní jen dostal patřičnou publicitu. Možná je jen dobře, že je tady klid, může to značit také to, že se ještě nerozjel celý ten mediální kolotoč, který však na sebe určitě nenechá dlouho čekat. Po prvním zaklepání se chvíli nic neděje, možná klepání ignorovali, možná jej neslyšeli, protože budova není zrovna malá a mohli být na druhé straně. Nicméně, když zabušíš tentokrát, po několika vteřinách se nejprve odhrne žaluzie v okně, objeví se kus mužské hlavy a za pár okamžiků se v otevřených dveřích objeví vysoká, svalnatá postava z rangerské uniformě, osvětlovaná silným světlem zevnitř. Chvíli si zamračeně prohlíží tvůj průkaz, jakoby se mu na něm něco nelíbilo. Ale nakonec poodstoupí směrem zpět do místnosti, čímž ti uvolní průchod dovnitř a pohodí hlavou, aby ti naznačil, že máš vstoupit. Vevnitř spolu s ním jsou další tři chlapi, usazení kolem kulatého stolu s volnou mapou, všichni svírají hrnek s kouřícím kafem. No, alespoň nesedí a nehrají tady v pracovní době poker. Také v místnosti zaregistruješ vysokou, štíhlou, mladou ženu, která stojí na půl cesty mezi dveřmi a právě oním zmíněným pracovním stolem. "Správa národního parku a mezinárodní policajt, to nám to pěkně začíná. Tak to pro vás dva můžu udělat?" zamručí muž, který tě vpustil dovnitř, ruce opřené o opasek kalhot. (další post už poprosím soukromý na Qaletaqu) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Las Vegas, Nevada Motel byl sice obyčejný, ale měl čisté povlečení a koupelnu a hlavně byl bez štěnic. A ten chlápek za recepčním pultem nekladl žádné zbytečné otázky. Ani si po tobě nezkontroloval řidičák, hlavně když jsi mu za ubytování zaplatil vyřčenou částku. Na to si snad nemůže stěžovat žádný člověk, natož lovec, který nehodlá svoji identitu vykřičet na celý svět. Jediné, na co tě upozorní, je že nefunguje automat na nápoje na verandě a doporučí večer zůstat na pokoji, protože se za chvíli kolem začnou trousit ti, kteří dnešní den nevyužili ke koledě, ale k tomu, aby se pěkně zmastili. I když pro takové je každý den příležitostí otevřít flašku a prolít si hrdlem nějakou lacinou kořalku. Bylo už na tobě, jestli jsi přes celý večer zůstal zavřený na motelovém pokoji, podle doporučení recepčního a nebo jsi vyrazil do města. Ono, co si budeme povídat, Vegas sice žije, ale on ten život je dost nafouknutý do obřích rozměrů. Druhý den ráno ses přesunul do centra města, naopak v této denní době bylo Vegas podivně ospalé a prázdné, kromě lidí, kteří zde pracovali, tak jako by pracovali v jakémkoliv jiném městě Spojených států. Když projdeš dveřmi do hotelu "Three Crows", kde by se měl démon vyskytovat na pozici manažera, v hale je několik zaměstnanců – poslíčků, uklízeček, údržbář a jedna recepční, stojící za masivním dubovém pultu. Když vstoupíš, zvedne k tobě hlavu a nedokáže z obličeje dostat udivený výraz. Asi nečekala, že v tuhle ranní dobu, kdy ještě nemají ukončeny check outy, někoho uvidí přijít do vstupní haly. "Dobré ráno, pane. S čím vám mohu pomoci?" |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Arizona - park "Děkuji." Kývnu na rangera, který mě vpustil dovnitř. Možná to je zbytečné, já ovšem vždy preferoval jistou dávku slušného chování a i přestože bývá málokdy opětováno, nehodlám od toho zvyku ustupovat. Navíc v přítomnosti zdejšího osazenstva bude jenom lepší, když si je neznepřátelím hned ze začátku. Někteří lovci to mívají ve zvyku, k ostatním se chovají nabubřele a arogantně až to občas hraničí s hloupostí - málokdy si už totiž uvědomí, že právě lidé- nezasvěcení lidé a jejich svědectví jsou nejzajímavější studnicí informací. A tady nejde jen o ty informace. Všichni zde se určitě umí ohánět se zbraní, což je schopnost, kterou možná budeme časem potřebovat. Ranger zmíní správu Národního parku a já odhaduji, že zástupcem této instituce bude mladá dáma stojící opodál. Tohle bude řešit spousta lidí. Trochu se divím, že tu není jedno policejní auto vedle druhého a nepročesávají park metr po metru. Už to možná udělali. Jen bez výsledku. "Byl bych velmi rád, kdybyste mi ukázali, kde se jednotlivé oběti našli." Ukážu směrem k mapě. "Ve zprávě se také říkalo, že poslední dobou byla zaznamenána větší agresivita zvířat. Jak dlouho už to tak trvá? A lidé začali mizet předtím nebo až poté?" Potřeboval bych, aby se sami rozpovídali a doplnili informace, které jsem nezjistil. Vše postupně... "Oh, pardon, zapomněl jsem se představit. Detektiv inspektor Jones, Metropolitní." Přestože jsem se naučil trochu zmírnit svůj normálně silný cizí přízvuk, tentokrát mluvím tak jak mi to je přirozené. I to je výhoda domácího průkazu. Nemusím si pak hrát na něco, co nejsem. Tedy skoro, jisté detaily se nepočítají. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Archiv S rychle docházející trpělivostí sleduji, jakým tempem se Franková vydala otevřít mi ty zatracené dveře. Ono se to totiž ani pomalu nedá nazvat tempem, i ten komatózní by byl rychlejší než tahle babizna. Popravdě, je dost možné že i ten komatózní toho vnímá více než ona. Franková je spíše takový neustále chrápající balvan, který se ráno přisune do práce, kecne sebou na místo a k večeru se zase zvedne, aby se odkutálela dál. Co ze svého života má, to vážně nechápu, ovšem já nechápu spoustu lidí, takže ona se jen přidává do dlouhého seznamu jmen. Co by si asi tak přála, kdyby mohla dostat cokoliv? Deset let nerušeného spánku? Vždyť tahle by usnula i v tom zatraceném Pekle. Ani se nenamáhám s nějakou slušností a poděkováním, však jí to stejně nezajímá. Hned zase půjde vykonávat svou povinnost hlídacího čokla. Co by se asi stalo, kdybych jí napráskala někomu nahoře? Podařilo by se jim jí zvednout? Pochybuju. možná by to byla legrace, ale asi to budu muset přežít v nudě. Nechci na sebe upozorňovat a co bych navíc dělala, kdyby sem dali někoho, kdo by se třeba opovážil konat svou práci? To by bylo nepříjemné. Teď už ale k tomu, proč jsem přišla. Složky nechávám stranou a přejdu rovnou k tomu, co mě zajímá. Thomas Levin. Tak copak se ti stalo, ubožáčku? Nuda. Nuda. Nic zajímavého. Nuda. Hmmm. Rána zezadu? To nevypadá jako práce nějaké potvory. Možná tak té lidské (a ty bývají stejně nejhorší). Tomu nasvědčuje i to, jak je pořezaný. Plus ty písmena. N X. Jméno? Označení? Slovo? Nějaké rituály? To zní mnohem více pravděpodobně než vlkodlaci a ti, co loví, aby se nažrali. Tohle vypadá na něco důmyslnějšího. Rozhodně na něco, co umí psát. Ona to ale stále může být i nějaká pitomá sekta, která se rozhodla, že si trochu zpříjemní život. Začali si lovit lidičky, týrat je, mučit, zabíjet a možná tomu dali i nějaký ten vyšší cíl, něco jako: "Zachráníme tím tenhle svět řítící se do záhuby". Však to by k lidem sedělo, ty největší zrůdnosti si vždycky dělají sami. Uklidím složku tam, odkud sem jí vzala a chvíli přemýšlím, zda si jí nevzít. Třeba by se mi mohla hodit, ale - ale zase nechci riskovat. Někdo by jí určitě hledal, zmizelá složka není legrace, ne u tak důležitého případu. Navíc k čemu by mi to bylo? Abych mohla vydírat lovce? Ty nechci ani vidět. V klidu si tedy uklidím i zbytek složek a vydám se zase zpátky. "Franková? Hey, Franková, probuď se!" Prostě mi to nedá. Počkám až na mě zamžourá těma svýma odpornýma očima. "Být tebou tak tu dneska tak nepospávám, nahoře je docela povyk a kdykoliv sem může přijít někdo z vedení."Pochybuji, že ti by sem jen strčili ty své nafoukané nosánky, tím si ale Franková nemůže být jistá, ne? Tak ať se taky někdy trochu snaží, holčička. Mávnu jí na rozloučenou a s už s lepší náladou se zase vydám pryč. Jestli nám tu řádí nějací šílenci, bude to ještě zábava a je jedno, jestli jsou lidé či nikoliv. Možná bych mohla mrknout do márnice. Ne, to není dobrý nápad. Márnice bude místo, kam se ten lovec půjde podívat. Ale... Uh! Jsi prostě hrozná! Naprosto hrozná! Dobře, ale jenom se podívat. Nic víc. Třeba se tam nebudu moci ani dostat, ono kdo ví, kdo tam zrovna dneska bude. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Takový podivný podvečer - New Hampshire Za tu dobu, co jsi byl poblíž domu, se vůbec nic nezměnilo. Nic se nepohnulo, nikdo ani nevešel dovnitř, ani nevyšel ven. Když jsi se sem přibližoval, viděl jsi skupinku dětí, jak odsud mizí kosmickou rychlostí, jako by jim hořela koudel za prdelí, ale od té doby nic. Jenže, jak sám víš, tak zdání může klamat. Pokud to bude zločinec, nebo i psychicky narušený člověk, nebo možná obojí, taky nemusí čumák vystrčit několik dní. Pokud má dost jídla, pití, hajzl a zábavy, pak tady můžeš čekat až do skonání světa. Kameny, šikovně vyslané do vzduchu, najdou své cíle, skla lamp se rozprsknou všude kolem, trefené dveře – které sice na první pohled nevypadají ve špatném stavu, ale kámen odštípne kus dřeva kolem kliky a ty se otevřou. Jakoby ten idiot neznal význam zámku. A nebo snad nepočítal s tím, že jej někdo přijde navštívit, protože je jen stěží uvěřitelné, že by si na tohle místě návštěvy podávaly dveře. Chvíli se nic neděje….o dalších pár minut taky ne. Že by snad tři zlí medvědi nebyli doma a nebo je v tom něco jiného? Pootevřenými dveřmi vidíš přímo do obývacího pokoje, s roztřepeným kobercem a opěradlo pohovky, která rozhodně pamatuje lepší časy. Všechno to jsou však předměty. Žádný člověk. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Úkol hodný nebes Bethorovi se na tváři objeví úsměv – neodkážeš odhadnout, co tím myslí, stejně jako to dělají vyšší andělé, ale přikyvuje, když mu znovu zopakuješ své povinnosti spojené s tímto úkolem. Ano, máš pravdu. Našeho bratra. Ačkoliv vás samozřejmě pojí příbuzenské pouto, i my k němu máme blízký vztah a ačkoliv se k nám obrátil zády, rádi ho znovu přivítáme v Nebi, zpět v našem kruhu," souhlasí s tvými slovy, kterými jej opravuješ. "Slovy ostatních andělů jsem moc rád, že se tohoto úkolu ujmeš a doufám a pevně věřím, že se oba brzy objevíte zpět v Nebi. Pokud by jsi narazila na nějaké vážné problémy, dej vědět okamžitě, rozhodně ti přijdeme na pomoc," s těmito slovy se s tebou rozloučí a ruka natažená směrem ke dveřím dává jasně najevo, že váš rozhovor je u konce a ty můžeš odejít z jeho kanceláře. Vyjdeš ven a za pár okamžiků se octneš v malém, trochu ospalém podvečerním městečku v New Hampshire. Moc lidí se tady nepotlouká, sem tam zahlédneš nějakou tu skupinku koledujících dětí, zamilovaná páreček využívající posledních jakž takž teplých podzimních dní v Nové Anglii, náhodného kolemjdoucího, ale jinak nic velkého. Samozřejmě Casse nikdo poblíž nevidíš, informace byla taková, že byl zde naposledy spatřen, takže buď se někde šikovně schovává za enochiánskými runami a nebo už bude dávno pryč. Snad však jeho stopa nevychladla a bude možné jej někde najít. Čím dříve to bude, tím lépe. Tedy za předpokladu, že se momentálně nepohybuje v přítomnosti dvou individuí ze stejné lovecké rodiny, kteří moc rádi ostatní anděly – až na výjimky – nevidí. To by pak zavánělo pěkným průšvihem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Podvečerní procházka - Valentine, Nebraska Anne se na krátký okamžik začervená, když zmíníš, že v civilu vypadá jinak než v pracovním úboru, který by asi na sebe dobrovolně nevzala, byť nevypadal úplně špatně, spíš naopak. Vašeho odchodu z bistra si skoro nikdo nevšimne, až na její kolegyni, ale ta má během chvilky úplně jiné starosti, než vás sledovat dále než ke dveřím, kterými zmizíte ven. Anne vypadá pár vteřin zaraženě, když jí necháš volnou ruku při výběru směru, kterým se vydáte. Chvíli se rozhlíží, jako by snad v hlavě přehrávala všechny možnosti, kam tě v tomhle městečku vzít. "Pak bych to viděla možná na Colburn park. Není to nic velkého, ale dá se tam na chvíli posadit a navíc projdeme kus města, kdyby tě napadlo někde se zastavit," rozhodne se vzápětí a rozejde se pro ní známým směrem, pokukujíc po tobě, zda se přidáš. O něco déle jí zaměstná tvoje otázka ohledně předchozích napadení či zmizení lidí. "Omlouvám se, ale tohle je první případ o kterém vím, že se stal. I když zatím nevím, kdo byl vlastně zabitý před tou včerejší obětí. Snad se to brzo dozvíme, ale nezaslechla jsem, že by někdo nepřišel domů, takže bych řekla, že se většinou jednalo o návštěvníky. Ale nejsem policajt, jen usuzuju. A pokud by se to odehrálo už dříve….žiju tady sice celý život, ale jako malá holka jsem měla trochu jiné myšlenky, než kdo se ztratil," odpoví a zatváří se omluvně, že nemůže říct víc. "Ale možná bychom ještě stihli knihovnu, že by ses podíval, jestli už něco takového ve Valentine nestalo," dodává však jedním dechem vzápětí. "Ale pokud by ti pomohlo, něco málo vím, o tom, jak se ztratila dvojčata – tedy, ne víc, než kdokoliv jiný v tomhle městě." |
| |
| soukromá zpráva od Montgomery `Monty` Jackson pro Takový podivný podvečer New Hampshire "Takže tudy cesta nepovede." Zamyslím se a nahlédnu přes otevřené dveře. Opatrně vstoupím dovnitř a zavřu za sebou. Sáhnu po brokovnici a potěžkám jí v rukou. Tiše, velmi tiše, jak to umím jen já, procházím rychle domem. Hledám jakékoliv známky po lidech nebo něčem, co by se tak dalo nazvat. Dům je však na první pohled prázdný. Bez známek existence nebo života. "Divné." Zamračím se. Moje stopy vedli až sem a stejně... Pak mi to dojde. Většina domů má sklep. Najít další schody do sklepa není tak velkým problémem. Problémmě spíš čeká dole. Tam stojí chlap a svírá krk jedné blondýky. Můj muž. "Hale já vím, že každý má těžký den, ale zrovna dneska není dobrý den na to si dovolovat na malé holky." Pronesu s lehkým přízvukem San Franciska. Na muže namířím brokovnici. Tak nebo tak muže rozhodně nemám v plánu nechat holčině ublížit. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro S Anne na procházce, Valentine, Nebraska Anne se na chvilku zamyslela. Asi čekala, že si poručím něco konkrétního. Jistě, jsou tu dvě místa, která bych rád navštívil. Místo činu a její pokoj. Asi netřeba rozvádět, proč zrovna tato dvě místa. Snad jen podotknu, že jedno z míst by mělo pracovní charakter, to druhé zase osobní. "Park, to zní jako dobrý začátek." Obhlédnu si to tu a zítra vyrazím do terénu. Nastala další chvilka ticha, Anne rozmýšlela ještě hlouběji než předtím. Vzhledem k povaze mé otázky se tomu ani nedivím. Se zájmem jsem si sledoval. Její tvář osvětlovalo mléčné světlo pouliční lampy. Pohled na ni byl velice příjemný. "Nic se neděje. Naprosto chápu, že jsi měla jiné zájmy..." Sám vím, nač jsem v pubertě myslel, co mne zajímalo a co nikoliv. Není to zas tak dávno a řekněme, že jsem byl vcelku kvítko. "A nevadilo by ti zkusit knihovnu? Mohli bychom se projít pak...a určitě bych tě doprovodil domů." Ale, Adam gentleman, ten tu nějakou dobu nebyl. "Mohli bychom získat alespoň nějaké informace...obávám se toho, že to nemusí být případy jen z poslední doby." Chvíli jsem lovil v paměti jména těch dětí. Přísahám, kdyby to trvalo déle, jistě by se mi orosilo čelo nebo by se mi začalo kouřit z hlavy. "Pověz, co víš o zmizení Jacka a Juliet." "Každičký detail může být důležitý." Vyrazili jsme do knihovny, trochu jsme zrychlili, je tu alespoň malá šance, že bychom to stihli a to stojí za pokus. Zkoumavě jsem se rozhlížel po okolí a mapoval jej. Tu a tam jsem po očku koukl na Anne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nebraska - tábořiště K tvé mu štěstí sis vybrala k utáboření jedno z míst, které se nacházely jen kousek od jednoho z místa činu. Policejní pásky volně povlávaly ve větru, i když pro teď asi kromě tebe nikoho dalšího nezajímaly. Možná proto, že park zůstával uzavřen a i když je možné, že by se někdo proplížil kolem zostřených kontrol, ty jsi však na někoho takového nenarazila ani cestou sem ani během táboření. Dost stop určitě bude pryč, odnesených policisty, ale co když? Na první pohled místo nevypadá jinak než jakékoliv jiné, které opustili lidé po táboření. Lehce zválený obdélník v trávě, který naznačoval, kde stál stan, byť teď už byl pryč, ohniště, s většinou dřeva spáleným na popel. Naznačený obrys těla, ke kterému vede cesta, naznačujíc, že před smrtí pravděpodobně došlo k nějakému souboji, takže se mrtvý musel bránit. Sem tam zahlédneš stopy – lidské i zvířecí, ale ani jedna ti nepřijde jiná než standardní, protože zvířat v okolí může být víc než dost. Zatím to všechno na tebe působí spíše jako vražda z reálného světa, něco co by měli řešit obyčejní policisté, kteří pravděpodobně o nadpřirozenu nemají ani potuchy. Co však upoutá tvou pozornost jsou písmena NX vyrytá do kmenu stromu, který se nachází několik kroků od tvého stanoviště a místa činu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, kdesi v Maine I když se ti podařilo dostat ke složce onoho pacienta, byly vůbec informace v ní obsažené vůbec k něčemu? Zatím to vypadá dosti nejasně, či spíše nikoliv na nějaký nadpřirozený případ. Ale jedná se jen o prvotní informace a to se může, ale taky nemusí změnit. A samozřejmě dle tvého očekávání, Franková zase zařezává na své "pohodlné" židli, hlavu lehce nakloněnou na stranu, ústa pootevřená, dokonce i trochu chrápe. Člověk se jí nemůže ani divit, proč tak dlouho odkládá odchod do důchodu. Flákat se, pospávat celý den, ještě za to brát plat, copak by se to jiným nelíbilo? Být to nějaká lepší a modernější nemocnice, už by měla výpověď na hodinu, ale tady se s tím moc nepárají. Proč by taky? Kouká na tebe překvapeně, jako by tě dnes viděla úplně poprvé v životě, jako by jsi jen před pár minutami neprocházela kolem jejího stolu, naslouchá tvým slovům, ale její reakční doba je pomalu trojnásobná. Její nepřítomný pohled se vyjasňuje asi po dvaceti vteřinách, kdy se narovná na židli, jak jí dochází smysl toho, co jsi právě teď řekla, pak najednou prudce vstává – tak čiperně, až je to k jejímu věku i předchozímu ploužení k neuvěření – a vydává se ke kávovaru v rohu místnosti, jako by jí snad pomohla ta dávka kofeinu udržet se vzhůru. I když, kdo se vsadí, že do tří minut bude znovu tuhá jako papuč? Tvého mávnutí na rozloučení si pomalu ani nevšimne. Rozhodnutí zamířit do márnice vede tvé kroky ještě níže než je přízemní patro. Dobrovolně sem jen tak někdo nemíří, takže cestou vůbec nikoho nepotkáš. Ani toho plesnivého lovce, který oxidoval u recepce, a pak odkráčel do šestého patra. Takže buď už tam bude slídit a nebo tak nedošel. Dveře výtahu se s cinknutím otevírají do sterilní vykachličkované chodby osvětleného silným bílým světlem vedoucí k márnici, před kterou sedí na židli mladý, plavovlasý kluk v nerďáckých brýlích, jehož jméno si nemůžeš vybavit, ale podle visačky na kapse se jedná o McGregora. Bude to asi jeden z těch nových, mladých uch, co jim ještě pořádně nezaschnl inkoust na diplomu, kterého s největší pravděpodobností ani nenechali pitvat, spíš jen dělat holku pro všechno a při volných chvílích na noční směně přepisovat nahrané záznamy. Ten se tady s největší pravděpodobností příliš dlouho neohřeje a zmizí v nějakém zařízení s lepšími možnostmi. Zvedne k tobě pohled od obrazovky počítače, obočí mu překvapeně vyletí snad do půlky čela a koktavě ze sebe dostane: "Dobrý večer. Co ...co..pro vás můžu udělat?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Valentine, Nebraska – podvečer Anne jen pokývne a krokem, který naznačuje, že tohle místo zná jako své vlastní boty a trefila by do parku i poslepu, ale nejde nijak moc rychle, drží se pořád vedle tvého boku, možná abys jí stíhal možná i kvůli něčemu jinému. I když se jí snažíš uklidnit, že naprosto a dokonale chápeš, že něco takového jako jsou únosy a zmizení před x lety, nebyly pro ní na pořadu dne, tváří se, že jí mrzí, k tomu nemůže nic víc říct. Možná jí za chvíli tenhle výraz zmizí z obličeje, ale zatím se tomu tak neděje, protože její pohled padne na hodinky na levém zápěstí a naopak se zachmuří ještě víc. "Sakra, nedošlo mi, že knihovna zavírá v šest a nevím, zda paní Stephen by byla nadšená, že tam zůstáváme i potom. Svou práci sice miluje, ale taky má svůj osobní život. Co to takhle nechat na zítra ráno a namísto toho…," odmlčí se, rozhlédne se kolem vás, jako by snad nechtěla pokračovat v mluvení, než se ujistí, že kolem vás nejsou žádné nepovolané uši, pro které nejsou následující slova určena. Přesto ještě ztiší svůj hlas. "Znám tohle město až moc dobře. Co kdybych tě zavedla do parku? Vím o cestách, které rangeři tak často nehlídají a mohla bych ti ukázat, kde se to stalo?" navrhne ti s pohledem upřeným do tvých očí. "Možná bys tam našel něco, co by pomohlo najít ty naše prťata." Zatímco vyčkává na tvou odpověď, možná ještě trochu nervózní, začne mluvit znovu. "Dvojčata se ztratila minulou neděli odpoledne. Nebylo to ani v parku ani nikde poblíž. Prostě zmizela ze dvorku, kde si spolu hrála. Teta prý na ně koukala, když ve tři hodiny připravovala odpolední kafe, o hodinu později už tam nebyly. Mysleli jsme, že šli někam k sousedům, nebo ke kamarádům si na chvíli pohrát, tady je to přeci jen malé město a pomalu vidíš i vedle do oken. Bohužel se nevrátily. Policie má jedinou "zvláštní"stopu a to byl stříbrný buick s poznávací značkou Nevady, který prý naší ulicí několikrát v neděli projížděl, aniž by se zastavil." |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Valentine, Nebraska "Upřímně bych byl překvapen, kdyby v tak malém městě měla knihovna po setmění otevřeno." Vlastně jsem překvapen, že tu vůbec knihovnu mají. Pomyslel jsem si se sarkastickým nádechem. "Dobře, knihovna počká do zítra." Anne se zadívá do mých očí a mnou projede zvláštní pocit. Je to příjemné. Po nějaké době je mi lidský kontakt jako vlastní. Ale přesto mám nepopsatelný, zvláštní pocit z celé té situace. Možná je to tím, že jsem se tak dlouho stranil lidem, nebo jsem emocionálně ochladl, kdo ví? "Musíme si ale pospíšit, než bude úplná tma...a cestou se zastavíme u mého auta." Sdělím jí vlídně. Nejsem naivní, ba spíše lehce paranoidní. S pistolí za pasem a nožem na opasku se budu cítit lépe. A svítilna se také bude hodit. "Parkuji u motelu, je to kousek, ale to ti říkat nemusím, že?" Usmál jsem se na ni a takřka rošťácky jsem na ni mrknul. Přešli jsme na druhou stranu silnice a dali se směrem k mému autu. "Říkáš stříbrný buick, hmm...a už ho tu někdo viděl dříve? Tys ho viděla?" Odkdy dravé šelmy řídí auta? Pomyslel jsem si a v duchu se při té představě zasmál. Mohl by to být měňavec? To jsou prý zákeřné potvory... John mi o nich vyprávěl, tedy když jsem byl menší. Byla to jakási hororová pohádka a když se o ní dozvěděla mamka, tak mu pěkně vynadala, že prý pak nebudu spát a že se budu bát. Ale mne naopak příběh o bytostech měnících svůj vzhled zaujal a chtěl jsem slyšet více takových příběhů. "Nevada není zrovna blízko...proč by tu někdo z Nevady projížděl dokola, sem a tam? To je při nejmenším podezřelé...chtělo by to to auto najít..." Přiblížil jsem se k Anne tak, že jsem šel o trochu blíže k ní, po jejím boku. Už jen chybělo, abych ji držel za ruku, či kolem pasu. Tak nějak jsem měl pocit, že bych ji mohl ochránit. A byl jsem připravent ji v případě potřeby bránit, i když nevím před čím. |
| |
| soukromá zpráva od Qaletaqa "Lea" Locklear pro Arizona - večerNechám se vpustit dovnitř a kývnu na ostatní na pozdrav. Prohlédnu si, jak se ta banda krčí u stolu jako skupinka důchodců místo toho, aby byli venku a snažili se najít ty zmizelé. No, možná je to tak lepší, ještě by je něco pokousalo nebo rovnou sežralo. Než stačím promluvit, někdo další zaklepe. Protočím oči a sleduju rangera, jak jde ke dveřím a po krátkém rozhovoru někoho dalšího vpustí dovnitř. Ten někdo další taky ani nezabučí na pozdrav a začne si diktovat, jako kdyby mu to tady patřilo. Potlačím frustrovaný povzdech. Chlápek před námi se konečně představí. "Qalateqa Locklear, strážce v Navajo," řeknu, než se od něj odvrátím. "Zatímco tady budete princeznu," kývnu hlavou k Aurynovi, "vodit za ručičku, ráda bych vás poprosila o povolení vstupu do parku," řeknu. "V Navaju se všichni bojej, že se něco podobného začne dít i tam, tak mě sem poslali, abych to tady omrkla a pomohla vám, jestli budete chtít. Ráda bych si zítra trochu obhlídla terén." |
| |
| soukromá zpráva od Amitiel pro PÁTRÁNÍ S mírnými obavami si Bethora prohlížím. Nevím, nejspíše bych neřekla že chce Castielovi ublížit, ale že by ho zde jen tak uvítali? Že by jej znovu přijali mezi nás a na vše se zapomnělo? Tomu se mi skoro nechce věřit. Nejspíše by nějaký trest dostal, ale nějak vážněji mu přeci neublíží. Nemůžou.. Vždyť i ostatní přeci musí vědět jaký Castiel je, že by nám všem mohl ještě dost pomoci. Vyslechnu si další andělova slova a přikývnu. "Vrátím se. I s Castielem..." Řeknu důrazně a když mně Bethor nechává jít, tak se ještě ukloním a pak už na nic nečekám. Dobře, tohle zvládnu. Jen najdu Castiela, promluvíme si a vše bude v pořádku. Sestoupím na zem a začnu se hned rozhlížet. Abych se vyvarovala problémů, tak zůstávám zatím skryta, aby mně nemohl vidět žádný člověk. Kolem sebe vidím různé ženy, děti, muže a spousty dalších věcí. Castiel však nikde. Nikde ho poblíž necítím, což znamená že se buď skrývá a nebo tu už není. Pak je tu samozřejmě možnost že je ještě s nimi, s těmi Winchestrami. Představa že bych se s nimi musela setkat se mi vůbec nelíbí, ale pokud by se mi bratra nepodařilo najít, tak možná nebudu mít jinou možnost. Oni by určitě věděli kde je a nebo aspoň jak ho kontaktovat. Dotknu se kapsy ve které mám krabičku od Behora a vyrážím. Podívám se třeba aspoň po parku, u kostela nebo hřbitova. Nemyslím že by se mi podařilo najít ho zrovna tam, ale musím zkusit aspoň něco. Stejně tak nemyslím že by mi Castiel odpověděl, ale pokud by přeci jen řekl aspoň pár slov, možná bych dle toho mohla najít jeho pozici. Takže se tedy začínám k bratrovi "modlit". "Castieli, bratře.. To jsem já, Amitiel. Potřebuji s tebou mluvit. Prosím, pokud můžeš, tak se mi ukaž. Jsem zde sama, nehrozí ti žádné nebezpečí". |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro Čmuchám okolo jako policejní pes. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Márnice Archiv opouštím sice bez pořádných informací, ale s úsměvem na tváři. Vždy mě potěší,když mohu někomu zpříjemnit den a to se mi u Frankové rozhodně povedlo. Sice to nevydrží na dlouho a ona zase za chvíli začne chrápat, ale předtím si užije několik rušných okamžiků, kdy se bude snažit zůstat při smyslech. Vlastně bych se za ní mohla ještě jednou stavit, znovu jí probudit a vyděsit jí, že se na ní byli z vedení podívat, ale ona to zaspala... Hmmm. Ano, to udělám. Mohla bych tomu obětovat svou pauzu na občerstvení, kterou stejně jinak řádně nevyužiji. Teď už ale rychle do márnice, abych se podívala na toho zabitého. Své iracionální činy si sama před sebou obhájit dokáži - chci zjistit, oč se děje, abych měla navrch a nebyla ničím překvapena - ani lovci, ani případnou nadpřirozenou bytostí, pravda je ale taková, že mě žene zvědavost. To že není jasné, kdo je viníkem a co se vlastně stalo mi není příjemné a trochu to uráží mé ego. Kdo by mě vědět víc o nadpřirozenu než ten, kdo je nadpřirozený? Tady dole v márnici ale nic ze svého démonského umu předvést nedokáži. Tady to bude muset zvládnout um pěkné dámské tvářičky, sladkých slov a milého úsměvu. Ten jsem trénovala dlouho. Pěkně před zrcadlem. Trochu vykulit oči, tu a tam je sklopit k zemi a usmívat se. Vypadám pak jako nějaká nevinná, nesmělá a trošku přihlouplá ženuška, na chlapi to ale docela funguje, tak uvidíme, jestli se tím nechá obalamutit i tenhle mladý McGregor. "Omlouvám se, že vyrušuji." Tyhle prázdná slova taky pomáhají. "Ale byla jsem poslána, abych zkontrolovala visačky a dokumentaci, prý je tu nějaká kontrola, tak chtějí mít jistotu, že nebude žádný problém." Trochu pokrčím rameny. "Nejste tu náhodou nový? Ještě jsem vás tu neviděla." A teď ten naučený úsměv. Ano, přesně takhle. Ještě zamrkat! S mláďaty si hraji skoro až s láskou. Jsou vždycky tak nevinní! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Takový podivný podvečer Ve sklepě je vlhko, lehce to páchne plesnivinou, panuje zde přítmí, ale nic na co by si lidské oči během pár vteřin nezvykly. Muži se dívčina odpověď příliš nelíbila, prsty sjede z její brady na krk a stisk kolem jejího ohryzku zesílí. "Tak tohle není odpověď, kterou jsem chtěl slyšet," zasyčí na ní a už už je připraven s ní začít lomcovat, když i jeho překvapí příchod neznámého muže s brokovnicí v ruce. Na jeho slova se mu hněvivě stáhne obočí, bleskurychle se otočí na koleni, smýkne s dívkou dopředu, takže z ní okamžitě vytvoří živý štít před sebou. Teprve pak, když je skrytý za plavovlásčiným tělem, sáhne pro nůž a přitlačí jeho ostří k její ledvině. Pohledem však nově příchozího muže sleduje, aby jej ani na okamžik nespustil z očí. Hlavně jeho brokovnici. "Nemám ani tušení, kdo ksakru seš, ale vůbec se mi nelíbí, že mi lezeš do baráku, mácháš tady kvérem, jako by se nechumelilo a tvrdit mi něco o špatném dni. Nemáš ani tušení, jaká je tohle svině," zavrčí na Montgomeryho. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Van Houper pro Nemocniční pokoj Nic jsem nenašel teda aspoň myslím EMF, díval jsem se na ležící tělo a byl jsem celkem rád, že ho jeho žena nevidí. Není to hezký pohled a takové zranění není jen tak. Pomalu začínám ohledávat tělo, sice nejsou pořádné důkazy, ale tohle nebude jen tak normální, jezdím prsty po ranách, ale nevidím žádnou souvislost z nějakou příšerou, ale někdy jsou lidi mnohem horší. Všimnu si, že něco má na rukou, konečně něco co by mohlo naznačovat, kdo by to mohl být. Najednou za sebou zaslechnu něčí kroky, automaticky sáhnu po zbrani, ale rychle zareaguju a vím že je to jen ten muž z ochranky. ”Hned to bude, jen tu něco dodělám a hned přijdu za vámi. Potřebuji pak vidět ostatní těla, prosím zařiďte mi to, díky.” Počkám zda tedy odejde a pak se vrátím k tomu, co jsem dělal. Jakmile s tím zkončím, vyjdu pomalu z pokoje a zavřu za sebou dveře. Podívám se na toho muže a čekám, zda mi k tomu něco řekne. Doufám, že se nebudu muset vloupávat do pitevny. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Valentine, Nebraska Je těžko odhadnout, jestli Anne je nadšená z toho, že by tě mohla odvádět do národního parku v okamžiku, kdy by měl být nepřístupný veřejnosti a riskovat tak problémy s policií, ale na druhou stranu z ní vyzařuje takové odhodlání ti pomoci a vlastně i jejím malým příbuzným, že určitě tohle riziko pouští z hlavy. S úsměvem zavrtí hlavou, když jí položíš spíše řečnickou otázku o lokaci tvého dnešního nočního útočiště, tedy pokud se ti tam ještě dnes podaří vrátit. Bez dalšího zaváhání tě následuje k motelu, tak aby sis mohl z auta vše potřebné, postává v decentní vzdálenosti od jeho kufru, zatímco ty se rozmýšlíš, co si s sebou do parku vezmeš. "Tak stříbrný Buick sem tam někdo má, bohužel nejsem žádný expert na konkrétní typ, ale to že byl z Nevady zase není tak podivné. Kvůli parku tady máme spoustu návštěvníků – ale nikdy se nepohybují kolem domů a to ještě několikrát denně bez zastavení, aby se zeptali na směr. Obvykle míří přímo do návštěvnického centra." Začíná stmívat víc než před chvílí, ale pro vás to je možná jen dobře, protože se můžete plížit cestou, kterou tě Anne neomylně vede do parku. Možná to byla nějaká dětská tajná cesta, aby se zde skryla před rodiči a mohla si v klidu hrát s kamarády, nebo se tady možná jako puberťačka scházela potají s některým z místních chlapců, tak aby nepadlo sebemenší podezření. Ať už to bylo jakkoliv, tak se její znalost teď přímo hodí, protože cestou nenarazíte na jediného policajta či rangera a o to tady vlastně šlo, ne? Anne poodestře několik posledních větví a vy stanete na mýtině, která by mohla být opuštěná – jenže není. Přímo naproti vám stojí plavovlasá mladá žena, pohled upřený přímo na vás. (od teď poprosím soukromé příspěvky na Kansas) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro David do telefonu něco zamumlá, jako by snad rychle hledal výmluvu na vysvětlení hlasitých zvuků v pozadí telefonního hovoru, které se vzápětí ztiší. Můžeš se jen domnívat, že si ten tatar udělal během tvé nepřítomnosti pěkný mejdan a nebo soukromou sólo pařbičku ve společnosti alkoholu z tvých osobních zásob. "Animágové, říkáš?" zabručí do telefonu a ty si jej můžeš docela živě představit, jak si opírá mobilní telefon ramenem u ucha a zapisuje si poznámky do bloku, který má položený na pracovním stole. "NX?" Zkusím to prohnat databází, zatímco budu hledat další informace. Hned jak budu pro tebe něco mít, ozvu se ti," zakončí hovor a ty jen můžeš doufat, že se opravdu pustí do práce. Najednou zaslechneš šramocení křoví kousek od tebe. Buď to bude člověk, nebo nějaké větší zvíře, ale ani jedno asi teď není dobrý. Tady bys měla narazit maximálně na hlídkující rangery, nikoliv na někoho z řad veřejnosti, a o divokých zvířatech asi nemá cenu ani mluvit. Otočíš se za zdrojem zvuku a spatříš, že se odhrnují větve a přímo přes tebou stanou dva mladí lidé – mladá krátkovlasá dívčina, která na tebe zírá s vytřeštěnýma očima a hnědovlasý mladý muž. ( od teď poprosím soukromé příspěvky na Adama) |
| |
| soukromá zpráva od Ira pro
|
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona - park, večer Muž, jehož jmenovka na levé části košile nese jméno Patrick Harper si oba nově příchozí obhlíží, naslouchajíc otázkám muže i požadavku ženy. Skáče očima z jednoho na druhého, mlčí a vy se můžete jen domýšlet, co se mu zrovna teď honí hlavou. Zbývající tři muži, posedávající u stolu, před rozloženou mapu, se zvedají a odcházejí k jedné stěně, něco si mezi sebou šeptají, házíc kradmé pohledy na pravděpodobně jejich dnes nejvýše postaveného a návštěvníky. "No, ať už jste odkudkoliv, přicházíte v docela blbou dobu. No, já jsem Patrick Harper, vedoucí dnešní noční směny," představí se konečně i sám ranger, když i vy jste prozradili svá jména. Harper se rozhodne nejprve odpovědět Qaletaqě, možná proto, že je to žena, možná proto, že jeho odpověď na její dotaz bude pravděpodobně kratší. "O tom nemůžu rozhodnout sám, ale zavoláme na velení a zeptáme se tam. Samozřejmě chápu obavu Navažského parku, že by se tahle situace, nedejbože, mohla objevit i u vás. Přeci jen ani my v tom nejsme sami," pokrčí rameny a pozvedne koutek levých úst. "Johne, zavolej tam zatím, než dořeším tohle," obrátí se pak ještě na jednoho z mužů, kteří se prve odklidili. Pak přejede pohledem na Auryna, zhluboka se nadechne a vydechne, než se pustí do odpovědi. Rukou ti ukáže k mapě na uvolněném stole, natáhne se pro barevný fix a na ní označí několik míst, které mají s největší pravděpodobností vyznačovat, kde se útoky odehrály. "Jsou to místa, které se vybírají lidi na utáboření, ale spíše menších skupin. Nejsou to oficiálně vyhrazená tábořiště, ale vyhovují podmínkám na stanování, nehrozí zde nebezpečí požáru a pokud máte jeden, dva, tři stany a nechcete být někde s hromadou dalších turistů, pak jsou to ta správná místa. To, že jsou zvířata agresivní, je záležitost několika týdnů. Rozhodně to není takové to standardní, vlezeme vám do věcí a ukradneme si jídlo. Jedná se o regulérní útoky, řešili jsme pokousání, útoky kopyty i další zranění, které si turisté způsobili při útěku. Dokonce i někteří z rangerů se s tímto setkalo. Většina z toho nebyla tak vážná, že by někdo zemřel, až tedy na ty noční útoky. Tam už nebylo, koho zachraňovat. A ano, nejdříve začala být agresivní zvířata, pak teprve začalo docházet k mizení a prvnímu mrtvému. Nikdy z nás se s tím ještě nikdy nesetkal a bohužel tady nemáme biobehaviorálního rangera, který by dokázal jejich chování rozklíčovat, ale snad nám brzo sem někoho pošlou. Ještě něco vás napadá, inspektore Jonesi?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, kdesi v Maine - márnice Plavovlasý klučina – nemůže mu být víc než 25 let – naslouchá tvému vysvětlování s lehce pootevřenou pusou a vypadá lehce překvapeně..no víc než jen lehce. Možná to je proto, že sem k němu jen tak někdo během směny nepřijde a možná je to proto, že nasadíš naprosto neodolatelný výraz s úsměvem, po kterém se mu opotí i brejle. "Říkáte kontrola?" zeptá se poplašeně a hlas mu i při té krátké větě přeskočí snad třikrát, stejně tak jeho ohryzek, když zcela viditelně polkne. Prsty vystřelí k hromádce papírů, které leží na stole, přičemž porazí stojánek na tužky, které se rozlítnou všude kolem a on je nejprve začne sbírat, než se pustí do probírání poznámkami. "Sakra, že mě nikdo nikdy nic neřekne!" rozčiluje se, pak nervózně vyjede pohledem k tvé tváři. "Ale vy to asi budete vědět lépe než já, ne? Jo, jsem tady nový, vzali mě minulý týden v pondělí, ale jednají se mnou jako s malým děckem, tohle nedělej, na tohle nesahej, seď tiše a šoupej nohama. Jak se tady člověk má něco naučit, když ho ani k ničemu nepustí?!" Pak se zarazí, jakoby mu snad něco došlo a natahuje k tobě ruku. "Omlouvám se za neurvalost, jsem Jeff McGregor, slečno…," nechává větu nedokončenou a očima sjede k tvé levé ruce, ověřujíc si, zda se oslovením neseknul. Situaci v předmístnosti márnice náhle přeruší zazvonění telefonu, jehož zvuk se v prázdných stěnách nepříjemně rozléhá víc než by se člověku líbilo. "Jo?" představí se Jeff do sluchátka ne zrovna dvakrát profesionálně. Asi je na přístup vedení k jeho osobě naštvaný víc než dost a dává to patřičně najevo. "No, pokud sem přijde, tak ho dovnitř pustím. Když to říkáte vy," stroze ukončuje hovor a zavěsí sluchátko. "Tak nejen nějaká kontrola, ale i policajt či co. Když tak se můžete pustit do...cože jste říkala, že tady máte dělat?" |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Valentine, Nebraska - Průzkum parku Přemýšlel jsem nad zmíněným stříbrným autem. Hledal jsem v paměti stopy po autě. Co když jsem ho tu zahlédl? Šance, že si zpětně vzpomenu na poměrně tuctové auto je mizivá. Prohlížel jsem si okolí a na auta jsem se příliš nesoustředil. "Zítra se porozhlédnu po tom stříbrném Buicku...teď bychom se měli soustředit na náš průzkum." Noc neodvratně přicházela, světla dramaticky ubývalo, ale já byl na tmu připraven. Myslím, že ještě nějaký čas můžeme jít v přítmí. Prodírali jsme se porostem a já si připadal jako puberťák, který sem vede holku na místo, kde bychom mohli mít soukromí. Na místo, kde bychom si to s největší pravděpodobností rozdali a nebyli při tom nikým rušeni. Tak na mne to celé místo působilo. A možná sama Anne znala místo, kam míříme velmi dobře, třeba na zádech. Lišácky jsem se ušklíbl. Zastavil jsem těsně za Anne, odkryla větve a mne se naskytl pohled na mýtinu, na opuštěnou mýtinu, která nám bude vstupní bránou do nitra parku. S jedním drobným rozdílem. Mýtina nebyla opuštěná. Chvilku mi trvalo, než jsem zjistil, že ta osoba, která na nás míří puškou je žena. Její hlas mi to potvrdil. Tohle je podezřelé víc než dost. Nasoukal jsem se před Anne, abych ji ochránil před případným útokem. "Nesleduje...jsme na výletě. Mohla bys na nás přestat mířit? Jsme neozbrojení." Trochu jsem zalhal. Měl jsem u sebe nůž a také berretu. "Lovíš tu zajíce?" Zeptal jsem se zvědavě a naprosto vážným tónem, v jehož podtextu byl samozřejmě ukrytý žert. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Tony Blaskowitz pro Three Crows, recepce Nechal jsem auto zaparkované na parkovišti vedle kasína. Ze sedadla spolujezdce jsem sebral svou decentně ošoupanou hnědou koženou bundu. Nevím proč, ale nějak jsem si na ni prostě zvykl. Zažila toho se mnou už dost a je to takový můj talisman. "Zdravím," usmál jsem se na recepční, která na mě koukala jak na zjevení. "Jen jsem se chtěl zeptat... jestli nenabíráte nějaké zaměstnance. Jsem docela šikovnej, zvládnu lehké opravy různých věcí ale spíše bych byl radši za pozici v ochrance," pousmál jsem se a pokrčil rameny. "Rušná noc. Nemám prachy ani na žvýkačky tak si chci vydělat aspoň na cestu domů." dodal jsem trochu toho srdceryvného příběhu. Snad se slečně zalíbím a vezme mě za manažérem na osobní pohovor. |
| |
| soukromá zpráva od Montgomery `Monty` Jackson pro Takový podivný podvečerNew Hampshire"A ty nemáš tušení, kdo před tebou stojí." Probleskne mi na chvilku hlavou. Položím brokovnici na rameno, když si udělá z holčiny živý štít. "Oh, já jsem se zapoměl představit: Monty Jakson." Nasadím profesionální úsměv. "A klepal jsem, ale dveřníka jste asi zapoměl zaplatit." Pohled mých oříškových očí se pozvolna přesune z muže na dívku. Lehce se usměju. Jméno Monty Jakson už má trošku jméno mezi ostatními lovci. Je na čase ukázat proč. Prsty druhé ruky se pohnou a já přeberu plně kontrolu nad dýkou muže a nechám jí bezpečně odletět do nejbližší zdi. "Jak jsem říkal, dneska není dobrý den na dovolování si na malé holky." Jsem připraven si převzít pomocí telekineze vládu nad celým mužovo tělem. Jen bych z něj rád ještě dostal informace o tom, proč si myslí, že má před sebou zrůdu. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Arizona - večer Soudím, že mladá dáma taktéž nepatří k obvyklému osazenstvu zdejšího parku a že nepřišla ani dlouho přede mnou. Teprve si sama sděluje své "požadavky" a já na moment neovládnu výraz své jinak nic neříkající tváře a lehce se zamračím. Nejde ani tak o oslovení princezna, kterým mě počastovala, jako spíše o její zbrklost a touhu prozkoumat park co nejdříve. Jedním z důvodů, proč dělám to, co dělám, je potřeba ochránit nevinné a nic netušící civilisty. Již jsem si zvykl, že k jistým druhům nebezpečí přistupují nezodpovědně, snad jako kdyby nepočítali s možností ztráty života. Ano, nemají jediné ponětí, co vše jim může hrozit, od toho tu jsem však já - nejen abych eliminoval hrozbu, ale abych i redukoval možný počet obětí. Nemůžu jí tam nechat jít. Rozhodně ne samotnou. Mám riskovat své poněkud nejisté postavení a zakázat jí vstup do parku? Nechá si vůbec rozkazovat od nějakého cizáka, který tomu dle jejího názoru stoprocentně nerozumí? Nikoliv. Bude chtít jít dál a to nehledě na všechno nebezpečenství, co jí tam může očekávat. Nenechám jí tam však jít samotnou. Mé rozhodnutí je přerušeno odpovědí pana Harpera. Nejprve řeší slečnu Locklear a následně začne na mapě ukazovat to, oč jsem požádal. Hned si začnu získané informace ukládat do paměti. Postupně sílící útoky. Agresivní zvířata. Malé skupinky lidí. Smrtící případy pouze v noci. Někdo či něco tedy způsobuje agresivitu zvířat. Potencuje jejich přirozené chování, dělá z nich lovce a z turistů následně lovnou zvěř. Démoni? Nějaký rituál? K tomu by seděly i ty zmizelé děti, ne nadarmo se říká, že krev nevinného (nebo jakákoliv jiná součást jejich těla) má v sobě nejvíce využitelné magie. I magie je možnou odpovědí. Možností je spousta, alespoň se však konečně začínám ujišťovat, že skutečně půjde o záležitost nadpřirozenou. "Děkuji vám, pane Harpere. Můžete mi ještě laskavě ukázat, kde došlo k poslednímu útoku? A kde byla naposledy spatřena ta dívenka?" Pravděpodobně to bude to stejné místo, dokud mi to však nepotvrdí, nemohu si být jist. "Povedlo se vám chytit nějaké z těch zdivočelých zvířat?" Určitě existují nemoci, které mohou něco podobného způsobit, na to bych však musel nahlédnout do knih. "Veterinární prohlídka by mohla něco objasnit." Či spíše veterinární pitva. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Nebezpečná (?) kočka s puškou Že by tahle kočka dělala rangerku? Nevypadá tak, není jí přes čtyřicet, nemá krátce střižené vlasy a ani uniformu. Správa parku? To určitě...nedivil bych se, kdybys tu nelegálně lovila zvěř...slyšel jsem o případech, kdy pytláci loví v noci... Nevěřícně jsem si ji prohlížel, mhouřil jsem na ni oči, neboť jsem byl přesvědčen, že není ze správy parku. Jenže pokud je to pytlák, tak bychom mohli být tak trochu v nebezpečí. Jistě by si nepřála, aby ji někdo udal. "Mohl bych vidět váš průkaz?" Zeptal jsem se jí podezřívavě. Pokrok byl, že na nás přestala mířit. Vydali jsme se s ní kamsi. Byl jsem ostražitý a připravený tasit zbraň, pokud by něco nasvědčovalo tomu, že to bude potřeba. Na chvilku jsem se naklonil k Anne a zašeptal jí do ucha, že se nemá čeho bát. Pravé jméno...hodně štěstí s jeho zjišťováním slečinko... "John Winchester..." Prohlásil jsem sebevědomě. Těžko pozná, že jsem si přivlastnil jméno svého otce. A už vůbec nebude mít tucha, kdo to je. "Takže...správa parku se konečně začala zajít a všechny ty zmizelé?" Třeba ji nějak nachytám a potvrdí mi, že nemá se správou parku nic společného. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro Oblivion Přimhouřím oči a znovu si toho haranta prohlédnu. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Nafrněná kočka s puškou Když slečna drsňák zakopla, potlačil jsem v sobě nutkání pomoci jí na nohy. Je pěkně protivná, ať už je kdokoliv. I kdyby byla ředitelkou zeměkoule a prezidentkou vesmíru bylo by mi to šumák. Myslí si, že je mi deset a ona se chová jako by jí bylo alespoň třicet. Nevypadá na to. Naopak si myslím, že jsme k sobě věkově blízko. Je mi dvaadvacet, kolik může být slečně možná-Mary Brown? "To se mi ale ulevilo." Co bych asi dělal, kdyby nebyla v pohodě? Asi šel s Anne dál. Vykašlal se na tuhle kravku a hleděl si svého. Kdyby v rukou nesvírala argument pro to, abychom ji následovali, zkoumal bych s Anne po boku zdejší park, potažmo místo činu. Při její přednášce o jménu Winchester se mi několikrát protočily oči dovnitř hlavy, tak nudná, nadutá a přechytralá tahle holka byla. Na chvilku jsem přemýšlel o tom, že bych si její puškou vystřelil mozek z hlavy, abych nemusel její rádoby zajímavé kecy poslouchat. Neodpovídal jsem jí. Ať se vykecá. Asi se s ní málokdy někdo baví (v našem případě nemáme tolik na výběr) a jistě má moudra na rozdávání. "Já nehledám mrtvé. Tady Anne se ztratili příbuzní...bratranec a sestřenice. Hledám stopy. Rád bych je našel a přivedl domů. Tečka. A být tebou, raději koukám na cestu." Rýpnul jsem si do ní, neboť jsem z toho mrzutý. Takhle jsem si dnešní večer nepředstavoval. |
| |
| soukromá zpráva od Ira pro Takový podivný podvečer New Hampshire, Montgomery Jakmile nůž zazvoní o kamennou podlahu, celé mé tělo ztuhne na vteřinu to vypadá, že jsem zapomněla i na tlukot srdce. V následujícím zlomku okamžiku se mi ale v očích objeví hněv. Zuřivost zvířete zahnaného do kouta. Hlava mi prudce vystřelí vzhůru a temenem praštím vší silou mého věznitele do obličeje. Chlap se složí k zemi. Rozzuřený výraz je pryč a na tváři se mi objeví zmatení a bolest. „Au“ Kníknu vyděšeným hláskem a pravou ruku přitlačím na temeno hlavy. Sytě modré oči pozvednu ke svému zachránci. „K-kdo jste? P-proč jste m-mi p-pomohl?“ Vysoukám ze sebe překvapeně a lehce nedůvěřivě. Krčit se nepřestanu ani před ním. Jméno Monty Jakson mi nic neříká. Přítel či nepřítel? Pak jako bych se lekla ještě víc vytřeštím oči a hlavu strčím co nejvíc to jde mezi ramena. „T-t-teda p-p-pardon. D-děk-kuju.“ Skloním hlavu a dál se třesu. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro Anger "Juliet a Jack Powellsovi? Jo, s tím hodně štěstí." Jakmile tyhle zvířata něco vezmou, už to nevrátí. Ani dospělí svalovci tady nepřežili - za bílého dne. Dvě děcka nemají šance, nedávám si falešné naděje. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Cynická kočka "Ztratila se tu snad nějaká jiná dvojčata?" Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Ta ženská mi pije krev. Zdržuje mne od práce a nezavře tu svoji klapačku. Že v té knihovně neměli otevřeno...že já hlupák nepozval Anne na rande, práce by do zítra počkala. Nebýt touhy po zabíjení monster, nedostal bych se do takové debilní situace. "Taky ti dám jednu radu. Starej se o sebe. A buď té dobroty...nemluv se mnou jako kdyby mi bylo deset. A vůbec...kdo někomu jako jsi ty dal pušku?" Začínám ztrácet nervy a to se mi nelíbí. Pravda, jsou lidé, kteří mě dokáží vytočit. A já vyhrál rovnou jackpot. Chvilku jsem mlčel a snažil se uklidnit. Nemohu tvrdit, že mi to šlo. "Hodně štěstí...nevím, komu budeš volat." Mé matce, kterou zabili ghoulové nebo mému otci, který může být stejně tak dobře mrtvý, jako zabíjet monstra kdesi po Státech. "Co kdybys šla prudit někoho jiného a my si šli vlastní cestou? Pro mě osobně je to neodolatelná nabídka. Klidně se jdi s tou puškou šťourat v mraveništi...jen nám zatraceně dej pokoj. Nemám v plánu zůstávat v téhle díře déle než je nutné." Došlo mi, že jsem se nechal unést a nevědomky jí sdělil, že jednak nejsem místní a za druhé nemám v plánu se zde příliš dlouho zdržovat. Zajímalo by mě, jak si to ta šerifka z cirkusu vyloží. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Potíže přicházejí - márnice "Evelynn Collinsová, pro vás jen Evelynn, Jeffe." Vychází to přesně jak jsem čekala, kluk okamžitě podléhá mým očím a pěkné tvářičce. Jaké štěstí, že jsem si vybrala za svou "oběť" zrovna tuhle puťku, i když těžko mluvit o štěstí, když to byl promyšlený výběr. Chuděra Evelynn musela splňovat všechny mé náročné požadavky a její největší soupeřkou byla sousedka, kterou denně potkávám na chodbách. Takový tupá slepička, ale dosti přitažlivá a vnadná. Na druhou stranu na sebe až příliš přitahovala pozornost, což bylo to poslední, co jsem chtěla, díky čemuž získala mou "duši" právě Eve. Které jsem tím pomohla. Kdybych to neudělala, její zlatý bráška by jí už dávno umlátil k smrti. "Skutečně? To slyším opravdu nerada, ale co má člověk dělat, že? Na vedení si stěžovat nemůže." Pochopení pouze hraji, to ale ten naivka nemůže ani tušit. Kdyby měl v sobě trochu z pořádného chlapa, už dávno by se postaral, aby s ním nejednali jako s hadrem. Stačilo by párkrát pohrozit, párkrát se na někoho dobře usmát, tu a tam sdělit nějakou informaci a hle, najednou by už nebyl tím nováčkem, ale skutečným hráčem ve hře. Takový ale nikdy nebude. Tenhle klučík bude rohožkou navždy. Tak proč ne pro mě? "Policista? To nám ještě chybělo." Povzdechnu si a tentokrát to je upřímné. Trochu jsem s tím počítala, ale i tak jsem doufala, že budu mít více času. Teď abych to vzdala a nenápadně se vrátila zpátky. Tak to tedy ne. Žádný hloupý lovec mě neodradí od mých plánů. Prostě si jenom pospíším a hotovo, nemusíme se vůbec potkat. "Abych se přiznala, úplně mě netěší, že by mě měl někdo rušit u práce, nešlo by toho pana policistu trochu zdržet? Budu rychlá, slibuji." Stačí mi jediná mrtvola. "Můžete od něj zkusit získat nějaké informace, tady o tom nikdo pořádně nic neví a přitom by všichni za trochu drbů vraždili." Teď uvidíme, jestli má v té své hlavince trochu mozkové hmoty. Má šanci něco zjistit, roznést to po správných lidech a získat si trochu povědomí a respektu. Tak co, zlatíčko, chytneš se toho? Nebo chceš jinou motivaci? "A jako odměnu za vaše činy, Jeffe, bych vám mohla poskytnout své telefonní číslo?" Šla bych s ním někam? Pravděpodobně ano, mohla by to být zábava. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro Blood on my name Jeho fňukání ignoruji a nevědomky se mi po tváři rozlije posměšný úšklebek. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Tajemná kočka Nebýt toho, že je ta holka pěkná a je člověk, tak bych jí něco provedl. Něco, na co by dlouho vzpomínala, ale ne v dobré. Kdyby nás tu obtěžoval a sral nějaký chlápek, vypořádal bych se s ním. Je ovšem vyloučené, že bych tu zmlátil slečnu, přestože by si to zasloužila. Zajímalo by mě, co by v takové situaci udělal táta. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, že bych ji mohl svádět, ale na to je pozdě. Na to jsme nezačali zrovna nejlépe, nemluvě o tom, že na mě kouká jako na malého kluka. A ne roztomilého kluka, spíše otravného spratka. Slečinka vytáhla mobil a někomu zavolala. Ač jsem se snažil sebevíc, neslyšel jsem ani ň. Držela si od nás odstup a zřejmě šeptala. Bylo mi jasné, že to není hlášení správě parku, spíš se jedná o něco jiného, něco co bychom neměli slyšet. Že by vážně patřila k pytlákům? Musím si na ni dávat ještě větší pozor. Při nějakém náznaku nebezpečí vytasím zbraň a budu doufat, že jsem rychlejší než ona. Přemýšlel jsem nad jednou věcí. Mohl bych slečnu Drsnou zabavit a Anne by mohla zdrhnout. "Jsi si jistá, že víš, kam jdeme?" Zeptal jsem se jí, když ukončila svůj hovor. Pokud nám nehrozí nebezpečí, mohl bych Anne ohrozit tím, že ji samotnou pošlu pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro Me and Mine "Jsem správce parku. Co myslíš?" Odseknu mu, ale stejně se porozhlédnu po nejbližším značení. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Napjatá kočka? Vytáhl jsem zpoza opasku baterku a rozsvítil ji. Tohle je o poznání lepší. Alespoň se nebudu bát, že se tu někde přerazím. Nesvítil jsem do okolního porostu, abych neplašil zvěř. Svítil jsem mě a Anne pod nohy. Slečinka je jako telefonní ústředna. Pár minut poté, co dotelefonovala, jí zazvonil mobil. Tentokrát tedy někdo volal jí. Neříkejte mi, že se někomu stýskalo po jejím hlase. V jejím zájmu doufám, že se takhle nechová ke všem. Zajímalo by mě, jestli je single...s tímhle vystupováním určitě je... Jasně, že se mi líbí, ale jít do něčeho takového by byla sebevražda. Hovor netrval dlouho a na jeho konci jsem zaslechl čísi vřeštivý hlas. Její kamarádka? Opět jsem nerozuměl ani slovo, ale podle toho zvýšeného hlasu lze soudit, že něco není v pořádku. K tomu všemu přidala do kroku. Popoběhl jsem, abych ji dohnal. "Co se děje? Méďa Béďa ukradl nějaké piknikové koše?" Byl jsem u ní blízko, ale ne na tolik, aby mne mohla snadno praštit. Kdo ví, co od ní mohu očekávat. "Nemáš náhodou stříbrný Buick s SPZtkou Nevady?" Bedlivě jsem čekal na její reakci, která by mohla prozradit více než slova jako taková. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro Fast in my car "Ty jsi fakt děcko." Zavrčím. Nemám na něj náladu. Právě teď mi kdekoli ve Státech můžou kvůli Halloweenu umírat lidi a pravděpodobně i umírají. Mám chuť toho vola praštit, ale přijde s docela zajímavou otázkou. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Podezřelá kočka"To nevíš, že každý muž má v sobě dítě?" Je sice trochu nevrlá, ale z nějakého důvodu se mi zdá snesitelnější než předtím. Možná je to tím, že teď není taková panovačná. Ale stále má odpověď na všechno, tak jako já. "Máš...hmm..." Dramatická pauza. Nechal jsem ji nějakou chvíli napínat a zatím jsem přemýšlel, co z toho vyvodit. "Mám vlastní auto...sice to není Chevrolet Impala ročník šedesát sedm, ale dostane mě kam potřebuji." Tátova Impala se mi moc líbila, ale pak ji dal jednomu z jeho synů. To asi aby zůstala v rodině Winchesterů. Navíc v té době jsem byl na auto trochu mladý. Celkově o jeho "pravé" rodině nic nevím. Jen znám jména jeho synů a že jsou to lovci. Tím to hasne. "Zajímalo by mne, odkdy správa parku hlídkuje po městě...projíždí ulicemi dokola...uznej, že i pro děcko, jako jsem já...to zní podezřele." Pokud vím, tak správa parku pracuje v parku, ne v ulicích města. Od začátku se mi na té holce něco nezdálo a nebyl to jen její přístup k nám dvěma. Sama, samotinká v lese, s puškou, nevrlá... |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro Out of the woods A teď Impala? Svatý klacku na placku, toho kluka dostanu ke Swanovi, ať to stojí co to stojí. Nebo ho líp odprásknu na místě, o jednoho Winchestere míň. Mnozí by mi poděkovali. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Vtipkující kočka "Ho ho, tady někdo neumí ocenit klasická auta...ano, někdy ta auta zní jako zahradní sekačky...a sedačky tam nejsou plyšové jako v barbiemobilu...ale když takové auto řídíš...zamiluješ si ho...alespoň tak mi to popisoval táta...ale chápu, že to není nic pro zhýčkané slečny..." Spíš si ji dokážu představit, jak řídí nějaký růžový Prius nebo nějakou jinou krabici od bot na kolečkách. "No...smůla, že děcko jako já si prostě nedá pokoj...a nemá zájmy jako jiné děti...já se radši proháním po lesích...po večerech se potuluji s přísnýma, ozbrojenýma kočkama, kterým chybí smysl pro humor a nejspíš i sex." Teatrálně pokrčím rameny. "Ale co...každý máme nějaké záliby...ty zas ráda vysáváš z okolí veškerou radost a život...a chápu, že tě má hravá, mladická povaha rozčiluje...být tak zatrpklý jako ty...tak si to asi někde hodím." Páni, možná bych měl ubrat. Ale co by mi taková dívčina udělala? Přeci mě nezastřelí kvůli troše vtipkování a popichování. A jistě na mne nezavolá negry s kleštěma a letlampama. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro Vůbec neslyším, co mi říká. Přemýšlím dost usilovně na to, aby se brzy dostavilo řešení. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Asi mám problém. "Eh...cože?" Vydrmolil jsem ze sebe zmateně. Pomalu jsem přesouval ruku za záda, k opasku, kde mám svoji pistoli. "To je asi nějaký omyl..." Pohyboval jsem rukou pomalu a modlil se, aby si toho nevšimla. Měl bych jí trochu rozptýlit. Rozhlédl jsem se po okolí a posvítil si kolem. Nakonec jsem zasvítil na ní a vytáhl pistoli. Možná bude rychlejší, možná ne. "Myslím, že tu došlo k nějakému omylu." Nemůžu dělat nic zbrklého, nechci ohrozit Anne víc než už je. Jako by nestačilo, že jsem vytáhl pistoli. Už není cesty zpět. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro Než se on rozhodne, co dělat, já mám celou dekádu na rozmyšlenou. Mířím na něj mnohem dřív, než on kamkoli jinam. Stíhám všechno, protože jsem super, ale upřímně i mě zaskočil. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Takový podivný podvečer - New Hampshire Muž stále pozorně sleduje Montyho – který už dokonce hodí jen tak mimochodem do placu své jméno, ale v tlaku na dívčinu jemnou kůži v oblasti ledvin jen tak nepolevuje. Stačilo by jen trochu zatlačit, čepel by pronikla skrz a kdo ví, jak by to všechno dopadlo. "Tyhle kecy si strč někam do prdele. Tvoje jméno je mi ukradený, pokud ho nechceš ode mě nechat vyrýt na náhrobní kámen. Dveřníka si nepěstuju, protože ty dveře byly zavřené a zamčené z hodně dobrého důvodu," zavrčí na něj. Když mu z rukou vylétne nůž, zazvoní o jednu ze zdí a padne na zem, rozšíří se mu oči. "Další zrůda? No do prdele!" vykřikne poděšeně a už už se chystá obtočit ruku kolem krku dívky, ale v tom okamžiku mu to drobné, křehké stvoření uštědří zcela nečekanou ťafku zátylkem. A i když vypadá, že neváží víc než 40 kilo, ta rána je rozhodně pořádná. Muž zaúpí, a složí se okamžitě k zemi, kde se už nehýbe. Tedy alespoň prozatím. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Asi jsem jednal trochu ukvapeně. Jsem horká hlava, asi po tátovi. Její slova dávají smysl. Mohla mne zabít kdykoliv, měla nespočet příležitostí a stejně to neudělala. Možná nás neomráčila, aby se se mnou nemusela tahat. Za předpokladu že mě chce. Možná mě chce použít jako návnadu na tu bestii, možná ji uctívá a chce ji mnou nakrmit. A teď nás vede jako sváteční chod. Klid Adame...mysli... Sklopila pušku. Kdybych byl ještě zbrklejší, tak bych po ní vystřelil. Jenže já nejsem vrah. Neubližuji lidem, snažím se jim pomáhat a v první řadě likvidovat monstra. Nezabíjím lidi, protože bych se monstrem stal. A to rozhodně nechci. Povolil jsem křečovitě napjaté svaly v pažích a spustil ruce dolů. Pistoli jsem si zastrčil zpět za opasek, tedy předtím jsem ověřil, že je zbraň zajištěná. "Tak jako...těšilo mě...sbohem." Začal jsem od ní couvat, ale zatím jsem se k ní zády neotočil. Nejsem hlupák. Možná si myslí, že jsem nějaké ucho, ale nespadl jsem z jahody na znak. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nebraska, podvečer Na Niobrara National Scenic River se snáší větší a větší tma. Okolní ticho, narušují jen občasné zvuky vaší "konverzace"a přirozené zvuky zvířat a okolní přírody. Někde poblíž slyšíte i hučení nepříliš vzdálené řeky, kterou v těchto dnech nemá kdo sjíždět. Viditelnost kolem vás se také začíná snižovat, moc zdrojů světla kolem sebe nenajdete a měsíc s hvězdami si těžko hledá cestu skrz větve stromů. Za chvíli tady možná nebude příliš bezpečné pohybovat se po okolí. Jeden chybný krok a může být všechno zcela jinak. Najednou "ticho" podvečera, překlápějícího se do brzké noci, rozřízne podivný zvířecí zvuk, který by se v lidskému ekvivalentu mohl při troše fantazie přirovnat k výkřiku. Přesná vzdálenost se dá jen stěží odhadnout, ale není to příliš daleko od místa, kde zrovna teď stojíte. O pár vteřin později se pazvuk ozve znovu, intenzivněji a mnohem blíže než původně, doprovázení šustěním lámajících se větví. MH: Snad je tohle lepší než ten včerejší "pokus". |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, kdesi v Maine – pokoj Muž z ochranky, kterého si požádal o chvíli času, který by jsi mohl využít na doohledání těla, na tebe chvíli kouká a ty můžeš na zádech cítit jeho pohled. Nevíš, jestli je naštvaný, frustrovaný a nebo je mu to všechno jedno. Nakonec se jen podrbe na čele a pokrčí rameny. "Zeptám se. Ale moc to tady neprotahujte, protože z toho můžeme mít problémy oba. Dvě, maximálně tři minuty. Všechno se tady kontroluje na kamerách a v tomhle případě navíc několika násobně." Můžeš jej spatřit, jak vychází z nemocničního pokoje, hovoří do vysílačky, očekávající odpověď na tvůj dotaz. Což ti nechává pár chvil, aby ses pořádně podíval na jeho zápěstí a to, co ti prve uniklo. Jedná se o písmena NX vyrytá do jeho zápěstí – kdo ví čím. Nožem? Drápem? Kamenem? Co vlastně tyhle dvě písmena znamenají? A proč jsou zrovna na ruce zraněného? "Konec. Můžete se přesunout do sklepa do márnice. Službu má McGregor, ví o vás, takže vás k mrtvole pustí. Prý to máte opět zkrátit na minimum, co to půjde," ozve se ode dveří znovu hlas chlápka z ochranky, ale tentokrát už nekompromisně vyčkává, až vyjdeš z pokoje a zmizíš. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Three Crows, recepce, Las Vegas Sotva přistoupíš k recepčnímu pultu, lehký cvrkot v atriu hotelu se zase rozběhne, ale občas někdo i tak po tobě hodí pohledem, jakoby pořád nedokázali uvěřit, že sem někdo nakráčí takhle brzo ráno. Žena za pultem naslouchá tvému vyprávění. Možná, že takových historek slyšela za dobu, co tady pracuje už spoustu. Tohle je Vegas. Po prosázené noci je tady švorc spousta lidí, kteří se slepou naivitou věří, že když do automatů nebo rukou krupiérů nasázejí dostatečné množství peněz, pak se na ně štěstěna prostě MUSÍ usmát. Lákadel v budovách tohoto města je více než dost a tato realita je krutou odměnou za touhy vyhrát. "Chápu vás, pane, bohužel o tomhle rozhoduje náš personální manažer. Když mi dáte chvilku, zavolám mu, jestli by se vám mohl věnovat a probrat s vámi, zda bychom na pár dní potřebovali posílit personál. Posaďte se zatím prosím támhle na pohovku, hned vám dám vědět," odvětí, když si vyslechne vše, co jí řekneš, natáhne ruku po sluchátku, zvolí číslo a začne rychle hovořit do sluchátka, jak jen dokáží zkušení pracovníci recepcí. Uplyne necelá minutka a už na tebe kyne, aby ses vrátil zpět k pultu. "Pan Campbell vás přijme. Vidíte támhlety dveře z masivního dřeva na konci chodby? Ano, přesně ty. Klidně můžete zaklepat, očekává vás," pousměje se na tebe a už se zase věnuje práci, kterou dělala, než jsi vstoupil do haly hotelu. Po zaklepání tě pevný hlas zve do malé, ale moderně zařízené, prosvětlené kanceláře. Muž, kterého spatříš za stolem, a který spěchá, aby vstal a podal ti ruku, je malý, lehce obtloustlý a proplešatělý, oděný do šedého, drahého obleku. "Dobrý den. Jsem Eric Campbell, HR manager. Prosím posaďte se a povězte mi, o co konkrétně byste měl zájem? Je pravdou, že je ve městě speciální program, kvůli Halloweenu, takže každá ruka by pro nás byla dobrá." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hledání Castiela – New Hampshire Modlitba ke Castielovi ti možná přináší lehkou úlevu, že by se k němu mohla snad dostat, ale zatím zůstává nevyslyšena. Ale je zde pořád šance, že by ji mohl zaslechnout a dříve či později tě vyhledat. To zní mnohem lépe než současná situace, kdy stojíš ve městečku v Nové Anglii, nevíš kam dřív a on zatím může být kdekoliv jinde. Místa, která procházíš, jsou dobrým nápadem, kde by se mohl sám nebo bohužel i s Winchestry vyskytovat, ale pokud zde byla nějaká stopa, je dávno pryč. Obyvatelé si tě příliš nevšímají. Možná je to lidská přirozenost, nestarat se o ostatní, možná jsi pro ně jen nezajímavou, cizí osobou, která jim nestojí za to, aby k tobě něco pronesli. Pro děti zajímavá nejsi, protože ty mají před očima pouze vidinu toho, že někde vykoledují sladké, nacpou se až jim bude špatně, ale stejně by ti asi stěží pomohly. Železná vrata hřbitova, zamčená na masivní řetěz, lehce skřípou a vržou v podzimním větru, přes mříže nikoho vevnitř nevidíš, v tak pozdní hodinu už stěží někdo přijde položit květiny na hrob, pokud není lovec s cílem podívat se, co je v konkrétním hrobě. Najednou vedle tebe přirazí auto s insigniemi šerifa, okénko na straně řidiče se sesune a ty můžeš spatřit postaršího blonďatého muže s obrovským knírem, v policejní uniformě, kterak si tě prohlíží. "Přeji dobrý večer. Vás jsem ve městě ještě neviděl. Potřebujete nějak poradit?" zeptá se tě a přelétne pohledem z tvé postavy na bránu hřbitova, jakoby snad měl nějaké podezření, že by ses chtěla na Halloween plížit na pohřebiště. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro "Sklapni a zastav." Poručím tomu vtipu na dvou nohách, protože moje taktika zabrala. Ten blbeček svým zjevem přilákal to, co lovím. Jakmile si to uvědomím, každá buňka v těle začne pracovat. Najednou zase zřetelně cítím váhu zbraní na zádech, nože v kapse i pušku v ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Mám jistou představu, co se tu děje. To musí být to monstrum, které tu unáší a nejspíš i požírá lidi. Ani moc nevěřím tomu, že jsou ta dvojčata naživu. Ta bláznivka s puškou má pravdu. Nepřežili to žádní dospělí, pochybuji, že děti mají větší šanci. Ovšem nic takového jsem Anne říct nemohl, těžko bych se pak dočkal její pomoci. Ano, trochu jsem ji oklamal, ale na druhou stranu dokud nenajdeme jejich ostatky, je pořád šance, že jsou ta děcka živá. Zvuk začne nabírat na intenzitě, čili ta hnusná věc se k nám blíží. Jak to zařídit, aby to obě dvě přežily? A pak mi to došlo. Chování Kansas, to že jí něco říká jméno Winchester, všechno to do sebe zapadlo a já si v duchu nadával, jak jsem mohl být tak zabedněný. Ona je lovec. Žádný únosce či fanatický uctívač monstra z lesa. Alespoň tuhle jednu věc máme společnou. Společný cíl, společného nepřítele. Neváhal jsem a znovu jsem vytáhl pistoli, odjistil ji. Mířil jsem před sebe nejen pistolí, ale i svítilnou. Ruka se svítilnou mi podpírala druhou, ozbrojenou ruku. "Víš, co je to zač? Vlkodlak? Wendigo?" To byla první dvě monstra, která mě napadla. Ani s jedním jsem se zatím nesetkal, ale slyšel jsem o nich. V Roadhousu se člověk dozví leccos. Třeba o tom, kdo skolil jakou bestii. Trochu mi připomínali zaklínače, jen jim chyběly trofeje z monster na háku. |
| |
| soukromá zpráva od Montgomery `Monty` Jackson pro Takový podivný podvečer - New HampshireZamračím se na chvilku. Nesnáším, když se musím představovat. Na druhou stranu moje působnost je standartně v trochu jiných případech. Roztáhnou se mi ústa do úsměvu, když vidím, že se dívka v zásadě umí o sebe postarat. Chvilka její nepozornosti mi v zásadě stačí, abych se ´podíval´ s čím mám tu čest. Přeci jen taková křehule, aby složila chlapa svědčí buď o profíkovi nebo něčem... jiném. Než se dívka vzpamatuje ze své rány, jsem opět zde a tady a plně duchem přítomen. "Jak jsem řekl. Monty, tedy Montgomery, Jakson. Monty mi říkají většinou." Můj pohled padne na ležícího muže. "No popravdě tenhle chlap mi padl do hledáčku. Nemám rád, když někdo z našich dělá bordel jinde než kde by měl." Sednu si na bobek a prsty přiložím mužovi ke krku. "Tak co s tebou kamaráde?" Zamračím se při doteku. Podívám se na dívku. "Tak a proč tě vlastně takhle odchytil." Zeptám se dívky. Zjevně nejsem úplně osoba, které by šlo nahnat strach. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, kdesi v Maine – márnice Jeho obličej vypadá pod chladným světlem zářivek bledší, než ve skutečnosti je. Pousměje se na tebe takovým tím smutným úsměvem zatoulaného štěněte, když hraně přizvukuješ jeho stěžování si. S největší pravděpodobností nalilo trochu života do žil to, že ses tady teď objevila a nasloucháš tomu, co říká. Jinak by tu seděl celou směnu a kopal by se do zadku, maximálně by někoho otravoval po telefonu, když by mu chyběl člověk na pokec. "Jo, jednaj se mnou, jako bych vůbec nic nebyl. Chovají se lépe i k tý ženský, co tady vytírá podlahy. Copak je to fér? A když si chci stěžovat, tak se všechno zarazí o mého přímého nadřízeného, který nic výš nepustí. Prej že ON to zařídí, ale spíše bych řekl, že kvůli mně nehne ani prstem," odfrnkne si, ale možná je to tak jediné, na co si troufne. Když jej požádáš o zdržení policisty, na chvíli se zarazí a zírá na tebe, jako bys spadla z Měsíce. V jeho očích se střídá jeden vyděšený výraz za druhým, ale nakonec z něj vypadne. "No, mohl….mohl bych s ním třeba nejprve projít pitevní zprávu, a třeba se tam najde něco, čeho bychom se chytli. Jo, to by mohlo vyjít." Nahrbí se nad obrazovkou počítače, prsty se mu rozlétnou po klávesnici, oči za skly brýlí upřené na text před sebou, jako by se dopředu musel připravit na to, co by s oním "policajtem" probíral. I když ten má do členy složky ozbrojených sil docela daleko, pokud se jedná o toho samého, kterého už jsi měla tu čest zahlédnout u recepce. Když mu nabídneš možnost telefonního čísla, jeho veškerá pozornost se přenese na tebe a on se nervózně poškrábe na hlavě. "No, ale já mám…..no proč ne," vyleze z něj, než se zpátky skloní nad počítačem. Cesta na pitevnu je pro tuto chvíli volná. Dvoukřídlé dveře tě vpouští do prázdné, chladné, vykachličkové místnosti s několika mrazáky, dvěma stoly, na jednom je přehozené bílé prostěradlo, přes tělo pod ním. Když jej odhrneš, i přes změnu barvy těla po smrti, poznáváš muže, jehož fotografie byla uveřejněná v dnešních novinách. Hned na první pohled je zřejmé, že mu chybí srdce, v levé části hrudi mu zeje obří tmavá díra, obklopena několika škrábanci, které ovšem rozhodně nevypadají jako od drápů. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nebraska, podvečer Poté, co se ozval druhý nelidský zvuk, nastane znova ticho. Tentokráte skoro zcela – alespoň, co se týká těch zvířecích. Jakoby všechno ostatní druhy pochopily, že se děje něco zlého, čemu by se měly, co nejdříve vyhnout, schovat a vyčkávat než to odtáhne odkud to přišlo. Ustalo i lámání větví. Jako by tam už nic nebylo, ale z vašich vlastních zkušeností víte, že tohle zdání může klamat a často to tak i bývá. I když nic kolem sebe neslyšíte, je atmosféra hodně tíživá. Slyšíte dech vás všech tří, možná i tlukot srdce, ale to může být jen klam, kterým se vás vlastní hlava snaží ošálit. Anne přistoupí o několik kroků blíže k Adamovi, otáčí se zády k těm jeho a rozhlíží se kolem. Ovšem je na ní znát, že je vyděšená na nejvyšší možnou míru. Pravděpodobně sama netuší, co by se mohlo za monstrum skrývat v okolním porostu – všechno díky neznalosti "obyčejného" člověka. O pár dalších úderů srdce později se najednou zvuk ozve znovu, větve napravo od vás se rozhrnou a vy očekáváte, co že se na vás z keřů vyřítí. Vlkodlak? Wendigo? Něco s vyšší inteligencí, které snad odpoví na volání Kansas? Najednou se vám v zorném poli objeví rychle se řítící kojot, se skelným pohledem v očích a s děsivým zavytím se vrhá směrem k Anne. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro What if I'm right Ty si ze mě děláš prdel. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Zničehonic jsem ucítil něčí dotek. Pak mi došlo, že se ke mně Anne přitiskla zády. Natočil jsem se k ní a špitl. "Neboj, všechno bude v pohodě." Můj hlas zněl pevně a sebevědomě. Neměl jsem strach. Byl jsem nervózní, ale nebál jsem se. Byl jsem napjatý, ale nebál jsem se. Zajímalo mne, z čeho mi naskočila husí kůže. Adrenalin. Bušení srdce. A krátce na to přišlo zklamání. Z křoví se vyřítil kojot. Takový chcípáček. Zamířil jsem na něj, zadržel dech. Než jsem ale stihl stisknout spoušť, padl k zemi. Ani jsem nemrkl a Wonderwoman se hnala k mrtvole kojota. Vytáhla kudlu, patrně se chce pojistit. "Co se děje? Někdo ti šlápl na kuří oko? Kde se v tobě bere tolik hněvu? Co tě žere?" Nevěřícně jsem ji sledoval. Zajistil jsem pistoli a opět ji vsunul za opasek. Ta dívka je ztělesněním všech ctností, ochoty a dobroty... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – večer "Poslední útok?" Mužův prst znovu přejede po mapě, bez jediného zastavení, což je jasným signálem, že moc dobře zná prostředí parku a informace od něj se rovnají ceně zlata. "Pravděpodobně myslíte ten manželský pár z dnešního rána, je to tak? Tak ten byl tady – hned vedle Signal Hill. Je to docela dobře přístupné místo," pronese a vy můžete vidět místo na západním cípu Národního parku. Ve dne a za normálního provozu by se tohle místo hemžilo turisty obléhající nejen blízkou horu, ale i piknikovou oblast na dohled od vrcholu. "A pokud se jedná o malou Elisu, tak to je trochu jinak. Ta byla naposledy spatřena více na sever – v oblasti Cam-Boh, která leží při samé hranici parku a přímo sousedí s městskou zástavbou. To je tady. Víme, že policie si myslí, že by tyhle případy mohly spolu souviset, ale my tady stále doufáme, že tomu tak nebude. Protože v tom případě by to ta žabka měla za sebou, jen jsme její tělo ještě nenašli," povzdychne si Harper a na okamžik upře pohled někam do kouta místnosti. Na Aurynovu otázku ohledně odchytu zvířat, oči znovu zvedne a stáhne obočí. "Ne, pokud je tady agresivní zvěř, pak se střílí. V Národním parku, který je přístupný veřejnosti by to bylo příliš rizikové, proto se volí toto konečné řešení. Ale dám vám kontakt na veterináře, který pro nás pracuje, možná vám k tomu víc řekne od." Poodejde k pracovnímu stolu, chvíli něco hledá, aby se pak vrátil s vizitkou na jakéhosi Dalea Johnsona, místního zvěrolékaře. Nastejno s ním se vrací také jeden z jeho pomocníků, kterého pověřil telefonátem ohledně povolení pro Qaletaqu. "Vedení prohlídku povoluje. Při příjezdu se nahlásíte, dáte nám informaci, na kterých místech se budete pohybovat, a při odjezdu se objevíte taky." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nebraska, podvečer Kojot se snaží pár vteřin přemoci sílu kulky, ale i přes jeho divokost, šílený pohled v očích, do vzduchu chňapající čelisti tenhle souboj nedokáže vyhrát. K Vašemu překvapení, možná i zklamání se nejedná o žádnou velkou bestii a protože okolí je najednou znova tiché, nepřerušované tím děsivým zvukem, dokonce i ta "úleva" je cítit i ve vzduchu, pravděpodobně nic jiného nepřijde. Kojoti mají své obvyklé vzorce, kterých se drží, bývají plaší, ale tenhle zjevně o tomto faktu nikdy neslyšel. Šílenství v jeho skelných očích vyhasíná pomalu, díky kulce a následně noži v hrdle. Neozbrojený, vyděšený člověk by pravděpodobně zažil hodně horké chvilky, kdy by v lepším případě skončil dost špatně pokousaný a potrhaný zuby kojota, v tom horším s prokousnutou tepnou a to už by pro něj byla jen jedna jediná cesta. Dost možná by tak dopadla i Anne. Kolem mordy zvíře nemá žádnou pěnu, což by vylučovalo vzteklinu, ale o té se noviny vůbec nezmiňovaly. Kdyby to tak bylo, rozhodně by postup úřadů vypadal zcela jinak. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro "Když je tři metry před tebou v křáčí neznámé monstrum, kurva se neptáš, jaký je to druh! Hraješ to a nebo do prdele mlčíš a necháš zkušenější dělat jejich práci!" Mluvím pomalu, zřetelně jakoby byl děcko, které se teprve učí chodit... což s trochou představivosti opravdu je. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Každý se někdy učil a já se zkrátka učím. Vždycky to nějak šlo. Vždycky jsem si poradil, nějak. Nezapomenu na to, jak mi Asa Fox zachránil zadek, když jsem se "omylem" dostal do upířího hnízda a měl být hlavním chodem. "Těší mě Kansas...páni...vážně někdo pojmenuje své dítě Kansas?" Myslím, že se tu a tam budeme popichovat. S tím jsem ochoten se srovnat. "Skupinu? To je nějaký band? Fanoušci Justina Biebera?" Druhou část jsem si chtěl nechat pro sebe, ale nějak mi to vyklouzlo. V reakci na to jsem se přihlouple usmál. "Adam Milligan..." Moje matka chtěla, abych měl její příjmení. John byl takový úlet, ze kterého jsem se vyklubal já. Rozhodně to nebyl její přítel a už vůbec ne manžel. "Víš...nechodil jsem do školy pro lovce...a tys lovila jistě už ve školce...jistě jsi měla stříbrné chrastítko a naháněla s ním vlkodlaky...A na místo činu jsme se nedostali, protože...no narazili jsme na tebe." Ani v nejmenším by mne nenapadlo, že tu narazím na lovce, natož na skupinu lovců. Kolik jich tu vlastně je? A jsou všichni takoví sympaťáci jako tady Nevada Kansas? Zamyslel jsem se nad její nabídkou. Ano, chci se stát lovcem, ano, chci lovit a zabíjet monstra, ale za jakou cenu? "Pomůžu ti." Odpověděl jsem jí tak, abych z toho alespoň měl pocit, že moji pomoc potřebuje. Jen nevím, jestli mi neselže pistole, když bude nadále takhle příjemná. Stejně jako Kansas jsem se otočil k Anne. "Anne, chtěl bych ti něco říct..." A tak jsem jí ve stručnosti pověděl o tom, že existují monstra a lidé, kteří je loví a chrání tak lidské pokolení po celé generace. "Odvedu tě domů...a zítra se slečnou Drsňák budeme hledat Juliet a Jacka." "Jak tě najdu?" Zeptal jsem se zvědavě Kansas. Před několika minutami by mne ani nenapadlo, že se jí na něco takového zeptám. Doufám, že mi o sobě ta kočka poví něco víc. Až budeme sami dva... |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro "Neříkám, že moji rodiče byli normální. Ale tvůj padre nebyl určitě, tak drž kušnu." O Žlutoočkovi Johnovi bych mohla vyprávět celkem dost. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Jak to myslí s tou krví? Nepochybně obrazně. zkrátka i když mám jiné příjmení, vidí mne jako Winchestera. Z jejích reakcí a slov nemám pocit, že by si Johna nějak vážila. Chvilku jsem měl pocit, že mne kvůli tomu stáhne z kůže. A když nad tím tak přemýšlím, možná jsem se dostal do větší šlamastyky než kdybych narazil třeba na Wendiga. "Myslíš, že já se jenom kopu do zadku? Většinu času jsem na cestách sám a spoléhám se jen na sebe...a možná tě to překvapí...pořád žiju." Asi dva nebo tři měsíce jsem cestoval s Asou Foxem. Ellen trvala na tom, že spolupráce prospěje nám oběma. Nikdo neodporoval Ellen a ani já se o to nepokoušel. "Jej taxi...doufám, že ta mrtvola jde do kufru a já budu sedět vpředu...nebude to naopak, že ne?" Přemýšlel jsem nad tím, jak se Anne změnil život. Jak moc ji to poznamená? Slyšel jsem o lovcích, kteří se jimi stali kvůli tomu, že o někoho přišli. Mohla by Anne být takový případ? Vyrazili jsme k autu a já šel blízko Anne. Na chvilku jsem ji objal kolem ramen a konejšil ji tím, že všechno bude v pořádku. Že i když jsem jí o sobě neřekl pravdu, tak ta děcka chci najít. Samozřejmě jsem jí neřekl, že zabití toho monstra pro mě bylo prioritou číslo jedna, neboť moc nevěřím tomu, že ta děcka jsou naživu. Zbytek cesty panovalo ticho. Ani mi to nevadilo. Tak nějak jsem vstřebával to, co se událo. Nestávalo se často, že bych narazil na dalšího lovce, který by dělal na stejném případu. A podle jejích slov tu není sama, má tu svůj boyband či co. Když jsem zahlédl její auto, zíral jsem na něj s užaslým výrazem a pusou dokořán. "Páni...to je nádhera." Vedle toho by Impala vypadala jako popelnice na kolečkách. Rangeři nás zaregistrovali až při odjezdu, ale vzhledem k tomu, jak se auto odpíchlo, neměli nejmenší šanci něco zahlédnout. Slyšeli jen koně po kapotou. Koukl jsem do zpětného zrcátka a všiml si, že Anne usnula. Divím se, že usnula. Po tom, co se dozvěděla, spí jako zabitá. "Pár by jich bylo...Kde seženu takové žihadlo?" A pak jsem měl otázky z jiného soudku, vážnějšího. Páni, vážný Adam, skoro vzácný úkaz. "Odkud znáš Johna Winchestera? A je ještě naživu?" Odpověď na druhou otázku mne zajímala více. Koukal jsem z ven. Stromy kolem nás probíhaly slušnou rychlostí. Vlastně těžko bych něco zahlédl, ale i tak na mne les působil uklidňujícím dojmem. I navzdory tomu, že tam kdesi pobíhá nějaký magor, který ovládá |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro ...který ovládá zvířata a nutí je napadat lidi. Proč to zatraceně dělá? To, že monstra loví lidi dává jistý smysl. Dělají to kvůli potravě, například. Ale co z toho má ten magor, který zabíjí lidi v okolí? S něčím takovým jsem se osobně nesetkal a vlastně nevím, jak bych k té práci měl přistupovat. Způsobuje to člověk, nemohu ho tedy odpravit jako nějakém monstrum, nebo ano? Takovém morální dilema jsem ještě neřešil. A asi to budu řešit až to nastane. Myslím, že v takovém případě hodně záleží na okolnostech. Jinými slovy jak moc ten člověk je či není magor. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro Nebudu lhát, to, že se ten floutek vyzná v autech mu možná zachrání reputaci. Zobrazit SPOILER  |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Vždycky jsem si přál vlastnit nebo alespoň řídit nějakou takovou klasiku a Ford Mustang Mach 1 patří mezi krále své kategorie. Nadšení v mé tváři opadne, když mi sdělí, že John zemřel. Trochu jsem se toho bál a snažil se s tím smířit. Bylo zvláštní, že se dlouho neozýval, ale nedostalo se mi, potažmo nám, žádné zprávy o jeho smrti. "Ano, máš pravdu...ocenění "Táta roku" by nevyhrál, ani kdyby byl posledním otcem na planetě...stál jako táta za pendrek..." Přesto na něj mám vzpomínky, které bych si nikdy nenechal vzít. Někdy jsem přemýšlel nad tím, jestli stejně jako zanedbával svého bastarda, zanedbával i své kluky. "Znáš ty dva? Slyšel jsem o nich různé příběhy...ani nevím, jestli jsou všechny pravdivé." Nikdy jsem své bratry nepotkal a nemám tušení, jak by reagovali na to, kdybych jim oznámil, že jsem jejich bratříček. Není to tak dávno, co jsem se po nich snažil okrajově pátrat v naději, že by mě mohli spojit s Johnem. Když zemřela matka, chtěl jsem najít svoji jedinou zbývající rodinu...moc jsem si od toho sliboval. Místo toho se o mě postarali v Roadhousu. Ash, Asa a krátce i Rufus. Autem se rozléhalo křepčení Davida Hasselhoffa, Kansas přijala příchozí hovor. Tentokrát se nesnažila zamaskovat, utajit každé své slovo. Swan...to jméno jsem někde slyšel...Swan...Swan... A pak jsem si vzpomněl. Obeznámila svého kolegu o tom, že mě veze k němu. Copak o mě vědí? Nemluvila o mě jako bych byl další Winchester, který si vykračuje po světě. "Kansas...byl to...ten Swan?" Teď jsem musel znít jako dítě, které potká svého superhrdinu. "Ten Swan, který si poradil se smečkou vlkodlaků...ten, který pak někam zmizel...počkej...Skupina...já si říkal, že je mi to povědomé...už jsem o ní slyšel...nezaložil ji náhodou Swan?" Pan Swan je legenda, která jak se zdá žije a spolupracuje s Kansas. Snad to není podobný pošuk jako ona. Ale vypadá to, že s ní nakonec budu vycházet dobře a žádné bití, vyslýchání či mučení se konat nebude. Chvíli jsem totiž měl obavy, že by mi moje jméno mohlo zavařit. |
| |
| soukromá zpráva od Ira pro
|
| |
| soukromá zpráva od Montgomery `Monty` Jackson pro Takový podivný podvečer - New HampshireZvednu se od omráčeného muže. Zajistím brokovnici, aby náhodou nevystřelila. Pokusím se nahodit ten nejnevinější úsměv. "Jo tohle...?" Ukážu na dýku, kterou pro jistotu seberu ze země. Můj pohled v rychlosti projede místnost. Hledám případná další překvapení v případě pastí mechanické i magické podstaty. "No, kde začít?" Přejdu zpátky na střed místnosti, aby na mne holčina viděla. "Slyšela jsi pohádky o boogeymanovi, který straší děti a schovává se pod postelí?" Začnu vysvětlovat od začátku. Tohle většinou lidi docela rozesměje. Na druhou stranu sejmout něco takového se nepodaří každý den. "No, tak něco podobného já, a dřív i on, lovím." Pokusím se vysvětlit. "No a když potkáš hodně divných věcí, tak přijdeš na několik fíglů, jak si usnadnit práci." Asi by to znělo jako nesmysl, kdyby před chvilkou neviděla dýku, která odlétla sama mužovi z rukou. To většinou lidem nahlodá myšlení. "Navíc, když k tomu máte přirozený talent... Tak vás pak někteří pokládají za zrůdu." Ukončím vysvětlování a podívám se na holčinu, jestli si o mě myslí, že jsem hodně šílený. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Mrtvola "Díky vám, Jeffe. Jste skutečně milý muž." Jak je to s ním a jemu podobnými jednoduché. Stačí trocha pochopení, správného úsměvu a zájmu a zapře i svou drahou polovičku. Moc dobře jsem si povšimla váhání v jeho větě, které se dalo vysvětlit jediným - není tak úplně nezadaný. Což ale není problém. Právě naopak, chudinka Jeffí je najednou mnohem zajímavější sousto ke spolknutí. A zaslouží si to. Všichni chlapi si to zaslouží. Ať už ti lidští, tak i ti políbení nadpřirozenem. Teď už však není času nazbyt, zamávám mému novému kamarádovi a už za sebou zavírám dveře, abych byla v márnici osamotě. Měla jsem se nechat zaměstnat tady. To ticho a klid! Nikdo vás neruší, pacienti neotravují, nemusíte se na nikoho usmívat a předstírat, jak moc je máte rádi. Tady vám dělají společnost jen mrtví. I ti můžou otravovat. Většinou je to ale jinde než zrovna v márnici. "Tak kde pak tě máme?" Mumlám si sama pro sebe, zatímco hledám ten správný popisek. Tady. Výborně, tohle bylo rychlé. Odhalím nahé tělo nebožtíka a přes tvář mi přelétne drobný úšklebek. Všichni ti lidé vypadají tak...zoufale. Bezbranně. Život z nich dávno vyprchal a teď to jsou jen prázdné schránky, jen kosti, svaly, maso. Jak můžou vůbec žít, když ví, jak jednoho dne skončí? Veškeré myšlenky nechávám však stranou a pouštím se do rychlého ohledání těla. Díra uprostřed hrudníku. Chybějící srdce. Škrábance...ne zvířecí. Prohlédnu si je důkladněji ve snaze odhadnout, zda jsou od nějakého předmětu či člověka. Následně prohlédnu i zbytek jeho těla, pozornost věnuji hlavně nehtům, zda za nimi nemá zbytek čehokoliv, co na něj zaútočila, hlavě, zda ho omráčili a kolenům a chodidlům jestli neutíkal. A co když ho drželi jako vězně? Tak ještě i zápěstí. "Tohle je ale blbý život, co? Ani sis ho neužil a už jsi kaput. Bylo by mi tě líto, kdyby...ne, počkat. Nebylo." Ještě jednou si prohlédnu jeho nehybné tělo, pokud však uznám, že už není nic, co bych zjistila, zase ho přikryji a vydám se zpátky do světa živých. Upřímně, moc se mi nechce, ale co nadělám, vybrala jsem si to dobrovolně. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Van Houper pro Nemocnice- pokoj Nevšímal jsem se hlídky, dodělával jsem svou práci a jemu se to sice nelíbilo, ale byl velice ochotný to jsem cenil. Problémy nebude mít, stejně nikdo neví co jsem zač a hledanej taky pokud vím nejsem, to by bylo asi jiné. Když mě upozorní, že mám jen dvě minuty urychlím to, na kamerách bych nerad byl, ale to už asi neovlivním. Jakmile zmizel udělal jsem co byla potřeba, když najdu na zápěstí oné symboly, natočím si to pěkně na sebe a telefonem si to vyfotím, nic mi to prozatím neříká, tak doufám že k tomu něco najdu. Uvidím, zda ostatní těla jsou na tom podobně. V tom slyším jak na mě mluví, jeho ruku dám zpět pod deku a zakryju ho pořádně, jen přece je ještě živej a dole má manželku a to pěknou. Otočím se a miřím si to ven z pokoje. ”Díky chlape cením si tvé pomoci.” Přikývnu za uznání a jdu tam kam mě nasměřoval, ale prvně bych se chtěl podívat na Heather. Říct jí že její manžel statečně bojuje, jen nevím zda to bude dobré. Snad nedostal nic co by ho mohlo zabít. Jdu zpět na recepci, kde by měla být, tak doufám že tam je. Došel jsem tam a vidím jí stále mluvit, jdu pomalu k ní, později se musím zpetat zda neví co by ty písmena mohly znamenat. Jakmile mi bude věnovat svou pozornost. ”Ahoj, byl jsem za vašim manželem. Žije, snad se z toho brzy dostane. Jen nevím, zda vás tam pustí, jsou jak psi. Já teď musím do márnice ohledat ostatní těla, zda budou mít souvislost. Potřeboval bych se pak vás zpetat na pár otázek ještě, myslíte že bychom se mohli sejít? Nemyslím si, že by jste teď šla tam dolů semnou.” Nedivím se jí, a ani by jí tam zjevně nepustili. Pak se tedy rozloučíme a já jdu dolů do márnice, tam už mě čeká další ochranka, která mě má pustit k tělům, když mi je ukáží, začnu hledat stejné zranění, jako u policisty. S tím rozdílem, že tady svou práci dokončili na sto procent. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, kdesi v Maine – pokoj, recepce, márnice Podivná písmena ze zápěstí jsou vyfotografována, uložena na později, když budeš mít víc času je pořádně prozkoumat. Za ty dvě minuty, které ti dali navrch jako malý bonus, ti na to rozhodně stačit nebudou. Může to znamenat úplně cokoliv – nebo tak vůbec nic, ale k tomuto zjištění je ještě dlouhá cesta. Policajt, sedící na židli před pokojem, jen na tvá slova pokývne – víc není třeba říkat, všechno vylo již vyřčeno a jako chlapi si rozumíte i takhle. Výtah tě sveze zpátky do přízemí, odkud jsi začal svou cestu tady v nemocnici. Heather, sedí na jednom z křesel poblíž recepce, ramena svěšená, téměř bez barvy v obličeji, stále svírajíc mobil v rukou, ale nepláče. Vypadá, že ji celá ta situace nesmírně trápí, ale snaží se být co nejvíce příčetná, aby se nezbláznila. Nedostatek informací a nejistý budoucí stav jejího manžela určitě nadělal pěknou paseku. Když jí sdělíš těch pár pozitivních slov, které určitě potřebovala slyšet, objeví se na její tváři drobný úsměv a dost možná se jí v očích zalesknou slzy. "Samozřejmě. Zůstanu tady. Pokud budu moci, tak vám na všechno odpovím. A ne, do márnice se mi nechce. Manželova kolegu jsem dobře znala a i když nemám žádný strach z mrtvol, nepřijde mi to příliš důstojné, abych se tam objevila." S těmito slovy odesílá do márnice, která je standardně ve sklepě nemocnice, kam tě znovu odveze výtah. Bíle vykachličkovaná chodba je až sterilně čistá a na jejím konci najdeš stůl, za kterým nesedí kupodivu ochranka, ale mladý hnědovlasý muž, v bílém plášti a černými kostěnými brýlemi. Když tě spatří, vstává rychle ze židle a napřahuje ruku. "Zdravím, jsem doktor McGregor, říkali mi, že se objevíte. Pojďte prosím nejprve za mnou, mám pro vás připravenou pitelní zprávu na pročtení, můžeme ji spolu probrat, pak vás pustím k tělu." S těmito slovy tě odvádí k jinému stolu u boční stěny chodby, kde jsou již otevřeny složky se zápisem a detailními fotografiemi. Z nich je hned na první pohled je zřejmé, že mu chybí srdce, v levé části hrudi mu zeje obří tmavá díra, obklopena několika škrábanci, které ovšem rozhodně nevypadají jako od drápů. |
| |
| soukromá zpráva od Tony Blaskowitz pro Recepční nevypadá moc dojata tím mým příběhem, asi podobné věci slyší docela často. Když mi ale řekla, abych se posadil a počkal na manažéra, mile jsem se na ni usmál a poděkoval. Teď už jen vymaslet jak ho dostanu. Nemůžu přeci zabít člověka, musím toho démona z něj dostat a poslat tam kam patři. Musím se k němu dostat blíž a nějak jej nalákat. Ani jsem se pořádně nenadál a už mě posílala do velkých dveří na konci haly, že jsem prej očekáván. Postavil jsem se a vyrazil k těm dveřím. Bez klepání jsem rovnou otevřel a vešel dovnitř. Uvnitř v té docela luxusně vybacené místnosti sedí malý tlouštík za stolem. "Těší mě. Jsem Tony Blaskowitz," rychle jsem se mu představil a posadil se do křesla. "Měl bych zájem tu na pár dní pomoct a posílit tak ochranu vašeho kasína. Pěstí se ohnat umím a ukázal bych vám i osvědčení o strážném, ale to mám bohužel doma v LA." řekl jsem a pozoroval jeho reakce. Nějak se mi nezdá, že on je ten démon. Přeci jen mě už viděl a tak lehce snad nezapomíná. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, kdesi v Maine – márnice Muž, tedy spíše to co z něj zbylo, samozřejmě leží bez jakéhokoliv pohnutí na stole. Asi by nebylo pravděpodobné, kdyby se teď zvedl a někam odkráčel, ale i takové věci se občas stávají. I v tomhle převážně skeptickém světě. Teď jeho mrtvolu ozařuje jen ostré světlo zářivek, které ještě více podtrhují okraje díry v hrudi. Při bližším prozkoumání to vypadá, že rána byla provedena nožem, připomínajíc snahu neznámého útočníka a vlastně i vraha o to, aby to jako drápance vypadalo. Co si myslel? Že tím někoho oklame? I pětileté dítě s tupými nůžkami by to zvládlo mnohem lépe. Stejně jako jeho kolega, který měl na rozdíl od něj mnohem větší štěstí, má stejnou ránu v týle, ale tato byla provedena s mnohem větší silou a razancí, protože došlo k roztříštění lebky, což mělo největší podíl na jeho smrti. Jako by s jeho hlavou snad někdo chtěl hrát baseball, ale co potom to srdce? Nehty mrtvé policisty jsou "čisté", alespoň co se týče čehokoliv, co by stálo za zmínku v tomhle případě, žádná vlákna z oblečení, žádné vlasy, prostě jen obvyklá špína, pokud by ji člověk neposlal na rozbor. Tvá slova se rozléhají po místnosti, jsou jediným zvukem kolem, ale jen stěží bys na ně dostala odpověď. Kolena i chodidla vypadají zcela "normálně", odpovídající věku, fyzické kondici i předchozímu zaměstnání. Další slepá stopa. Stejně tak zápěstí nenesou žádné známky svázání provazem, kabelem, pouty ani čímkoliv jiným, co by se na tuto činnost mohlo hodit. Právě naopak. Není na nic vůbec nic. Končí zde i podobnost s mužem v bezvědomí o pár pater výše – žádná vyrytá písmena na zápěstí. Nic. Když vycházíš ven z pitevny přímo na chodbu, všimneš si, že Jeff už si vzal na paškál "policajta" a u zadního stolu mu strká pod nos všelijaké papíry a fotografie. Dokonce se na tebe ani jedinkrát nepodívá, čímž by mohl prozradit tvoji pozici jen pár kroků od nich. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Arizona - večer Pozorně naslouchám odpovědím na mé otázky a v jednu chvíli si i vytáhnu zápisník, abych si poznamenal pár jmen. Pro nějakou chvíli si ta jména a místa pamatovat budu, nechci však riskovat že zítřejšího dne by to mohlo být jinak. Paměť mám sice dobrou, pokud se ale vydám ještě dnešního večera do parku, stát se může cokoliv a je lepší být připraven. Takže oddělené útoky. Zvířata napadla manželský pár, zatímco pár mil jinde zmizela dívenka. Spojitost to mít bude, musím si však klást otázku, jakou. "Musíme doufat, že tu dívenku najdeme." Rád bych doufal, že živou, i z toho důvodu jsem přijel ještě dnes večer, realita však bývá mnohem krutější. Stále je tu ale naděje a té se hodlám chytat. "To byste byl velmi laskav, zítra mu zavolám." Nejradši bych tomu veterináři zavolal hned, uvědomuji si ale, kolik je hodin. Teď by to bylo neslušné, navíc je možnost, že u sebe nebude mít své poznámky. Vždyť je Halloween a každý rozumný člověk tráví volný večer se svými dětmi, rodinou. Nijak mě netěší představa, že se mám do parku vydat hned teď, ten fakt, že nemám dostatek informací mě tíží více než by mi to bylo milé, nedá se ale nic dělat. Nemyslím si, že se vydám až na místo, kde došlo k útokům či kde zmizela dívenka, co jsem ale pochopil, k problémům dochází úplně všude po parku a minimálně mohu na vlastní oči zjistit, jak vážné to je. S puškou v ruce, samozřejmě, nejsem sebevrah. "Vypadá to, že mě čeká rušný večer." Odvětím s drobným povzdechnutím. "Jak dlouho to trvá odsud k Signal Hill?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nebraska, podvečer Mrtvola zvířete, které tak podivně zaútočilo je bezpečně uloženo v kufru Kansasina auta. Anne Adamovu stručnému vyprávění naslouchá tiše, mlčky a s očima sklopenýma k zemi a při cestě k autu stále nic neříká, ale on může pod svýma rukama cítit, jak je napjatá. Co si budeme povídat – ještě před necelou hodinou byla jen obyčejnou holku z Valentine, která roznášela v bistru kafe a koláče, neměla ani tušení o tom, že by existovalo něco, o čem slýchala jen v pohádkách. Její krátké usnutí na sedačce Mustangu je s největší pravděpodobností způsobeno útěkem od reality, od toho co se v parku stalo, od toho co se dozvěděla. Probere se v okamžiku, kdy Kansas ukončuje hovor se Swanem a zavrtí se na sedačce. "Zastavíte mi tady? Bydlím jen o dvě ulice dál," požádá tiše, oči prosebně upřené na řidičku, i když ji předtím řekla adresu. Nikdo se jí nemůže divit, že chce pryč. Naposledy se otočí na Adama, smutně se pousměje a zmizí ve tmě, jen sem tam rozrážené světlem lampy, zpátky do svého života, který však nebude jako dřív. V autě jste zůstali jen sami dva…. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona
Bylo 31. října. Pro někoho to byl Samhain, pro dalšího Halloween, pro jiného prostě středa. Ručička hodin se přiblížila páté hodině odpolední. Do konce dnešního dne ještě nějaký čas zbýval, vždyť dokonce někteří byli stále ještě v práci, byť ulice se už pomalu zaplňovány koledníky. Někteří možná dali přednost horrorovému programu, který nabízelo hned několik kabelových stanic, mnozí dospělí se chystali na večírky, které si užijí oni sami, až se vyřádí jejich ratolesti. Našli se i tací, kteří celý dnešní den promrmlali, že tenhle konzumní svátek jednoduše stojí za prd a nahrává podivínům, policisté, lékaři a hasiči očekávali, co děsivého dnešek přinese. Liší se snad oslavy tohoto dne ve státě Arizona od dalších států Americké federace? Kdo ví. Titulek, který se dnes ráno objevil v místních novinách vypadal jako z pera slavného spisovatele, ale při jeho čtení by mohl slabším povahám běhat mráz po zádech. Uzavření národního parku Saguaro
Dnes ráno vydalo National Park Service prohlášení ve kterém dočasně uzavírají Národní park Saguaro z důvodu zvýšeného počtu smrtelných útoků zvířat na návštěvníky, dokud se celá situace nevyřeší. Zatím poslední obětí se stal známý cestovatelský manželský pár Brian a Teri Withersovi, kteří zde pracovali na své nové knize "Národní parky USA". Po tomto případu policejní oddělení přiznalo, že se nejedná o první případ, nýbrž šestý, čímž nepřímo přiznalo, že předchozí úmrtí vůbec nepustili na veřejnost. Zvýšené agresivní chování zvířat potvrdilo několik zaměstnanců národního parku. Ze zatím nepotvrzeného zdroje by jednou z obětí mohla být i osmiletá Elisa McKenna, jejíž zmizení před několika dny nahlásili její rodiče. Po tomto prohlášení se vůči vedení policejního oddělení zvedla vlna nevole. Podařilo se nám zjistit, že ke stejnému kroku přistoupilo National Park Service také v dalších dvou národních parcích, které spravují. Zda byl důvod uzavření tentýž není stále upřesněno. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro Ještě dřív, než se rozpovídáme o Swanovi, ta holka se probere. Zastavím ji na chodníku a z kapsy vytáhnu kapesník s načmáraným telefonním číslem. "Kdybys něco potřebovala... Cokoli... Zavolej. Nemusíš v tom být sama." Pocítila jsem k ní příval náklonnosti. Odteď to nebude mít jednoduché. Už nikdy. Jakmile za ní zaklapnou dveře, rozjezdu se do noci rychlostí samotné temnoty. "Swan nezaložil Skupinu. To já. On je jeden z hlavní rady. Rozhoduje o lovech a jiných věcech. Já jsem z terénu. Vedu naše lidi do akcí, nabírám nové rekruty, předávám je Lovcům do učení. Takhle nahlas to zní blbě. Taky máme profesory, archeology co hledají staré artefakty, vědce, lékaře... Barbarský způsob lovu už je dávno pryč. Bez organizace tohle nemáme šanci zvládnout. Počet nebezpečných tvorů se stále zvyšuje, od roku 2005 vzrostl pětinásobně." musí vědět, do čeho jde. |
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro Nepřekvapilo mě, když Anne chtěla vystoupit. Chápu její snahu od toho všeho utéct. Utéct od nás, protože mi jsme jí sundali růžové brýle a uvrhli ji tím do úplně jiného světa. "Anne...jak řekla Kansas, kdyby něco...ozvi se, prosím...dávej na sebe pozor...a pro nalezení dvojčat uděláme maximum." Doufám, že je nalezneme živá. I když se o tom dá pochybovat. Kansas se rozjede, odpíchne z místa a razíme dál. Pokračovali jsme v tom, co jsem předtím nakousl. O Skupině. "Ani ve snu by mě nenapadlo, že existuje taková...rozsáhlá síť...a k tomu všemu, že ji založila ženská...bez urážky." Škodolibě jsem se usmál. Ale záhy má tvář zvážněla, ale také v ní byl jistý náznak radosti. Alespoň budu mít co lovit. "Netušil jsem, že je situace s monstry tak zlá...spíš jsem si myslel, že postupně vymírají." Doteď jsem si myslel, že lovci svoji práci zvládají na výbornou, ale vypadá očividně tomu tak není. Řekněme, že nebýt monster, asi bych nevěděl, co dělat. Nejsem schopen vrátit se k normálnímu životu. Mám snad dělat, že se nic nestalo a že budu třeba vzorný student nebo tak něco? Asi těžko... "Nechceš mi povědět něco o sobě? Krom toho, že jsi tajemná a ráda míříš puškou na pěkné kluky, to už vím." |
| |
 | soukromá zpráva od Elizabeth O`Connor pro Podivný podvečer Arizona Halloween byl kdysi mým nejoblíbenějším svátkem, ale s postupem času se z něj zkrátka vytratilo kouzlo. Ono už taky nic není tak, jak bývalo... pomyslím si na sebe nezvykle nostalgicky, když ucucávám svou ranní kávu a projíždím internet. V posledních několika letech jsem si utvořila tradici, že na Halloween navštěvuji největší a nejlepší Haunted Houses ve Státech. Jejich rádoby strašidelné kulisy jsou příjemným odreagováním od práce a při pohledu na vystrašené turisty všude kolem se vždycky můžu potrhat smíchy. Letos to ale bohužel nevyjde. Inzerovaný největší Hounted House v Californii a západním pobřeží vůbec, kvůli kterému jsem sem přijela, totiž nešťastnou náhodou vyhořel. Tedy pokud kouřícímu členovi ochranky můžete říkat nešťastná náhoda a ne zatracený kazič zábavy. Dnešní ráno jsem zkrátka nanejvýš otrávená, a tak když si přečtu článek o podezřelých úmrtích v Národním parku Saguaro, není nic, co by mě v Californii drželo. Na cestu do Arizony se vypravím ve svém milovaném červeném autíčku a během jízdy ze sebe setřesu špatnou ranní náladu. Do přehrávače si hodím CD s Dropkick Murphys a většinu cesty si s nimi pobrukuji. K večeru už dorazím do blízkosti parku, ale jelikož je Halloween, tak předpokládám, že to většina zaměstnanců už pro dnešek zabalila. Proto zastavím u prvního motelu u cesty a zazvoním na recepci. "Dobrej," usměji se. "Máte volný pokoj? Jenom na jednu noc. Potřebuju se pořádně prospat, než zítra vyrazím na pořádný výlet po parku." zeptám se a naladím se na upovídanou náladu. Podle článku, který jsem četla, je park zavřený, ale jsem zvědavá, co si o situaci myslí místní. Možná se tenhle rozmluví... pomyslím si. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – podivný podvečer Motel byl sice obyčejný, ale měl čisté povlečení a koupelnu a hlavně byl bez štěnic. A ten chlápek za recepčním pultem nekladl žádné zbytečné otázky. Ani si po tobě nezkontroloval řidičák, hlavně když jsi mu za ubytování zaplatila vyřčenou částku. Na to si snad nemůže stěžovat žádný člověk, který nehodlá svoji identitu vykřičet na celý svět. Jediné, na co tě upozorní, je, že nefunguje automat na nápoje na verandě a doporučí večer zůstat na pokoji, protože se za chvíli kolem začnou trousit ti, kteří dnešní den nevyužili ke koledě, ale k tomu, aby se pěkně zmastili. I když pro takové je každý den příležitostí otevřít flašku a prolít si hrdlem nějakou lacinou kořalku. Zpráva, kterou sis přečetla v novinách je opravdu jen velice stručná, je vidět, že novináři toho moc k uveřejnění neměli. A kdo ví, jak to s těmi mrtvými a zmizelými nakonec bylo. Našly se těla nebo nenašli? Bylo jasně vědět, že i žurnalisté netušili, co jim vlastně rangeři předkládali. Typický přístup a zatajování informací. Nejlepší by opravdu bylo zjistit si všechno sama, projít stopy (pokud nějaké zůstaly), možná se pokusit něco dostat ze zaměstnanců parku. Dlouho tvůj klid na pokoji netrvá a stane se skutečností to, před čím tě upozorňoval chlap na recepci. Z poloprázdného parkoviště se neozývá veselý dětský smích, ale rozbíjejí lahví, opilecké pochechtávání a výkřiky. "Koleda, koleda, ty v tom jedeš už od rána, co, Petersene!"zaslechneš věty pronesené opileckým hlasem. Takhle by si jeden Halloween nepředstavoval – tedy po pravdě vůbec žádný den. Možná si úplně jinak představovala Halloween i ta ztracená a pravděpodobně unesená holčička. Třeba měla doma nachystaný nějaký hodně strašidelný kostým a každý den jej chodívala okukovat do skříně, jestli tam pořád ještě bude. Nebo možná chtěla být jeden jediný den v roce krásná princezna. Při tom hluku zvenčí – a pochybuješ, že recepční zavolá policajty, protože tušíš, jak by ta situace dopadla – se jen těžko soustředí na přemýšlení. Možná by nebylo od věci čekat až do zítřejšího rána. Jestli se děvčeti krátí čas, jaký má smysl čekat? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Three Crows, Las Vegas, kancelář pana Campbella Muž za stolem sedí, mlčí a s propletenými prsty naslouchá tomu, co mu říkáš. Ani na první, ani na druhý pohled nevypadá jako démon, ani to na sobě nedává nijak znát – pokud je to on. Ale možná po nějakém delším sledování se zjistí více a nebo se ti podaří získat další informace. A tom nejlepším případě se ti démon naservíruje přímo pod nos, ale to ještě předbíháme. To, že jsi jej ještě nedostal ty ani žádný jiný z lovců, vypovídá o tom, že to není nějaký druho či třetiřadý démon, ale dosti zkušený pardál. Campbell najednou vstane, stále si tě prohlížíc – kdo ví, jestli je to průzkumný pohled personalisty, který si pořádně skenuje svého potenciálního krátkodobého zaměstnance či je v tom něco víc. "Pokud byste mi mohl poskytnout telefonní číslo na někoho, kdo by vaše reference potvrdil, pak by mi to stačilo. Prověřil bych si to během dne a večer….řekněme kolem páté, byste se mohl objevit?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Rangers station Harper se poškrábe na zátylku, otře si hřbetem ruky ústa a smutně se pousměje. "Osobně bych byl rád, kdyby se našla co nejdříve. My tady děláme všechno, co můžeme, bohužel s tím, že se do toho pustila i policie, začínáme mít trochu svázané ruce a jsme odsunuti až na druhou kolej. Jakoukoliv pomocnou ruku uvítáme." Zvedne k tobě pohled, když ti předává vizitku na veterináře, která by mohla být dalším vodítkem k řešení tohoto případu, byť jakkýkoliv rozhovor s veterinářem se bude muset uskutečnit až příští ráno. "Samozřejmě mu řekněte, že vás posílám já. I s tím vaším odznakem by možná byl trochu shovívavý k tomu, aby vám poskytl informace. Je to skvělý veterinář, ale má svůj věk a zásady, jestli mi rozumíte," přidává ještě další radu. "Signal Hill je odsud necelé čtyři míle, během patnácti minut byste tam měl být. Zkuste být, prosím, co nejopatrnější. Neradi bychom měli na listině pohřešovaných osob i vás. Není to sice daleko od města, ale ani tenhle fakt nezabránil tomu neštěstí, které se tam stalo. Pokud byste narazil na cokoliv podezřelého, ohlaste nám to,"dodá ještě, tentokrát stejně autoritativním tónem hlasu, kterým na tebe prve promluvil, když jsi vstoupil do rangerské stanice. S rukama opřenýma o kožený pásek tě bez dalších slov sleduje, zda ještě budeš mít co dodat, než vyrazíš do podzimní noci hledat další stopy v tomto neobvyklém případě. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Van Houper pro Márnice Nechal jsem doktora, aby mě tedy vedl kde leží těla, pomalu se rozhlížím, zde něco nezahlédnu podezřelého. Jakmile jsme došli k tělu, dal mi do ruky pitevní zprávu, přikývl jsem na díky a začetl jsem, jakmile jsem odložil složku, vzal jsem si rukavice a začal hledat stopy, hlavně na zápěstí a podobně, zda jsou tam stejné značky. Také jsem hmátl dovnitř, zda něco ucítím, co by si případně mohli přehlédnout. ”Máte nějakou teorii, mimo záznam doktore. Tohle tady asi nebude běžné a hned po vícero že?” Podíval jsem na něj a když se nedíval vyfotil jsem si škrábance co měl. Už v hlavě přemýšlejíc, kdo by to mohl být, škoda že ten nahoře nemůže mluvit, budu muset jet se podívat na ty další těla, jinak to nevidím, ale asi to bude stejné. ”Je toho víc, nebo jen toto? například zvářata nebo jiné úkazy?” Doufám, že to nebude vše a ještě se něco najde. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Rány nožem. Není to ale nuda? Copak ti lidé nedokáží vymyslet něco více originálního? Něco trochu kreativního? Dobře, vyrvané srdce zní už o něco lépe, stále to ale hodnotím jako odfláknutou práci. Takové zbytečnosti! Navíc zcela jasné lidské, určitě to bude mít na svědomí nějaký kult, sekta hrající si nad nadpřirozeno. Že by chtěli někoho přivolat? Nedivila bych se, lidé jsou pitomci. Mrtvolu nechám mrtvolou, ještě se ujistim že jsem nehnula něčím, či by mě mohlo prozradit a pak už se vydávám zpět. K Jeffovi se nehlasím, chlapeček vzorně plní svou práci a přeci ho nebudu rozptylovat, ne? Stačí to rozptýlení, které ho čeká později, chudinka si zaslouží nějakou odměnu. Nebo to jsem já, kdo chce být odměněn čerstvým masem? Každý máme nějaké potřeby... Těsně před odchodem mi to ale nedá a za Jeffem i tím policistou, který nebude policista, se otočím a věnují svému chlapci mávnutí a spokojený úsměv. Provokace? Určitě ne. Tak a co teď? Mrtvolu jsme viděla, nic zajímavého mi nepřinesla. Chlápek v bezvědomí na tom nebude o moc lépe, proste jen spící člověk. Co si asi pamatuje? co by prozradil, kdyby byl při vědomí? Meg! Ty hloupá krávo, na to ani nemyslí Zvědavost. Zvědavost je to, co mě jednou zahubí. Měla bych se vydat zpátky do práce, je to ale patro pacienta v kómatu, kam zamírim. Jen se podívám, nic více. Rychlé mrknutí, nikdo si ničeho ani nevšimne. Jsem masochista. A zasloužím si vše zlé, co přijde. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na cestě Anne na krátký okamžik zaváhá, když jí Kansas podává kapesník s načmáraným telefonním číslem. Možná si ještě neuvědomila, že z tohohle už prostě nevycouvá, že se to s ní potáhne celý život, že už nikdy nebude na svět kolem sebe koukat stejnýma očima jako dosud. Nakonec si ho však bere, s lehce nervózním úsměvem, ze kterého se nedá vyčíst, jestli už všechny tyhle informace alespoň povrchně zpracovala či nikoliv. Nic však neříká, ani když ji Adam ujišťuje, že se pokusí udělat maximum pro nalezení dvojčat, zhluboka se nadechne, přikývne "Děkuji," hlesne – ať už její slova zahrnují cokoliv, ale pak už je pro dnešní večer zcela pryč. Cestu, na kterou se následně vydáte, ubíhá docela rychle, možná proto, že silnice jsou touhle dobou spíše prázdné, takže vás vůbec nic nebrzdí. Auto ukrajuje míli za mílí, než dorazíte před budovu, která je Kansas více než známá. Mimo hlavní cesty, skrytá, přesto dostupná pro toho, kdo ví, kudy se má vydat. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Arizona, Rangers station - > park Ranger byl že začátku možná trochu nepřístupný, nakonec se z něj ale vyklubal velmi rozumný a nápomocný muž. Je vidět, že osud té dívčiny jim není lhostejný a jsou ochotni přistoupit na jakoukoliv pomoc, která je jim nabídnuta. Dobří lidé. Škoda že jich na světě není více. "Děkuji za vaši vstřícnost a doufám, že mé pátrání bude mít nějaký výsledek." Velmi bych si přál, aby to byl dobrý výsledek. Šťastný konec. Malá Elisa živá a zdravá, žádné nadpřirozené jevy, nejlépe jen nedorozumění. Bohužel však znám tento svět, vím co všechno na nás může číhat a - ne, takto nebudu uvažovat. Nebudu ji pohřbívat dříve než najdeme její tělo. I to může být výsledek mého pátrání. Lepší než nic? Nemyslím si. Nějaká naděje je lepší než žádná, o tom sám moc dobře vím. "Zde je mé telefonní číslo, kdyby došlo k nějaké změně či dalším problémům, velmi rád bych o tom věděl." Tihle lidé to tu znají ze všech nejlépe, kdo jiný by si měl všimnout něčeho divného? "Nejde mi ani tak o případ jako o to, aby se podobné3 události neopakovaly." Znám policisty, kteří by si na něčem podobném chtěli akorát postavit kariéru. Takový ja nejsem. Ehm a taky nejsem policista, ale... Na tom nezáleží. S Rangers se nakonec rozloučím pokývnutím a věž dalších slov se vydám zpět k autu, abych si sebou vzal věci potřebné na kov. Baterka. Voda. Kromě obyčejné pistole ještě i pušku a stříbrné náboje. Sůl. Dřevěný kůl - a zbytek té tašky nacpane vším, co by mi mohlo přijít vhod. Vážně nemám rád, když nevím do čeho jdu či proti komu stojím. Nakonec se ještě natáhnu pro foťák s kamerou s nočním viděním. Pro jistotu. Mel bych počkat do rána. Tohle je zbrkle, iracionální. Hloupé. Je to přesně to, co by udělal každý lovec a - nu, asi začínam být skutečným lovcem. Mám na to být pyšný? Vydávám se vstříc temnotě a neznámému a nejsem tim dvakrát nadšen. Co jiného ale dělat? Te dívce může docházet čas. |
| |
| soukromá zpráva od Kansas Singer pro "Ne, nechci." Odpálkuji ho do pozadí své mysli, dupnu na pedál a urychleně zahájím ústup směrem ke Swanovi. SwanKrátký úsměv, vyvolaný dlouho očekávaným shledáním zatuhl, jakmile zašla do chaty. S jiskřičkami v očích pohlédl na zelenáče a s rukama v kapsách došel až ke kufru auta. "Ty bereš zdechlinu, já bagáž." Rozhodl, nediskutoval. Usmrkanec (byť Winchester) mu neměl co klást požadavky. Vzal dvě tašky, o kterých věděl, že Kansas bude potřebovat a beze slova kráčel do domu. Obývák už stihl předělat na chirurgický sál, doplněný o několik netradičních pomůcek jako kosti z kojota, prášek z panenské krve a dalších mnohem příjemnějších věcí. Zdechlé zvíře si nechal položit na konferenční stolek podložený knihami a bez dalšího protahování začal s pitvou. Neomylně hledal všechny znaky, které potřeboval. Jednala za něj desítky let prováděná praxe. Ani nevěděl, kdy přišla Kansas a položila vedle něj hrnek se zeleným čajem. Jeden měla i pro sebe a dokonce zelenáč dostal jeden. Sledujíc Swana, jak rozřezává mrtvolu na kousky seděla na pohovce, pozorovala jeho záda a přemýšlela. Adamovi nikdo nevěnoval pozornost. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
Bylo 31. října. Pro někoho to byl Samhain, pro dalšího Halloween, pro jiného prostě středa. Ručička hodin se přiblížila páté hodině odpolední. Do konce dnešního dne ještě nějaký čas zbýval, vždyť dokonce někteří byli stále ještě v práci, byť ulice se už pomalu zaplňovány koledníky. Někteří možná dali přednost horrorovému programu, který nabízelo hned několik kabelových stanic, mnozí dospělí se chystali na večírky, které si užijí oni sami, až se vyřádí jejich ratolesti. Našli se i tací, kteří celý dnešní den promrmlali, že tenhle konzumní svátek jednoduše stojí za prd a nahrává podivínům, policisté, lékaři a hasiči očekávali, co děsivého dnešek přinese. Liší se snad oslavy tohoto dne ve státě Mistra Horroru od dalších států Americké federace? Kdo ví. Titulek, který se dnes ráno objevil v místních novinách vypadal jako z pera slavného spisovatele, ale při jeho čtení by mohl slabším povahám běhat mráz po zádech. Uzavření národního parku Acadia
Dnes ráno vydalo National Park Service prohlášení ve kterém dočasně uzavírají Národní park Acadia z důvodu zvýšeného počtu smrtelných útoků zvířat na návštěvníky, dokud se celá situace nevyřeší. Zatím poslední obětí se stal policejní důstojník Peter Johnson, jeho kolega Thomas Lavin skončil v hlubokém kómatu. Oba policisté byli na místo povolání po oznámení nepovoleného vstupu na území národního parku po jeho uzavření. Po tomto případu policejní oddělení přiznalo, že se nejedná o první případ, nýbrž pátý, čímž nepřímo přiznalo, že předchozí úmrtí vůbec nepustili na veřejnost. Zvýšené agresivní chování zvířat potvrdilo několik zaměstnanců národního parku. Ze zatím nepotvrzeného zdroje by jednou z obětí mohl být i sedmiletý Tyler Denk, jehož zmizení před několika dny nahlásila jeho matka. Po tomto prohlášení se vůči vedení policejního oddělení zvedla vlna nevole. Podařilo se nám zjistit, že ke stejnému kroku přistoupilo National Park Service také v dalších dvou národních parcích, které spravují. Zda byl důvod uzavření tentýž není stále upřesněno. |
| |
| soukromá zpráva od Amitiel pro Bratříčku kde jsi? Nic. To se dalo čekat. Sem si jista že Castiel mně slyšel, jen je otázka zda se se mnou vůbec chce setkat. Důvodů proč ne by mohlo být hned několik. Dokonce bych chápala kdyby si třeba myslel že tohle bude nějaká past. Nemohu se ozvat s tím že nevím co dál.. Mám teď důležitý úkol a zvládnu ho sama. Musím se o to aspoň pokusit. Takže navzdory mé bezradnosti se vydávám na místa kde doufám že bych Castiela mohla zahlédnout. Všude kolem je spousta lidí, zejména malých dětí pobíhajících v maskách od domu k domu. Trochu mně to rozptyluje. Soustřeď se... Pokračuji dál až ke hřbitovu. Napadlo mně se projít i mezi hroby, ale brána je dnes zdá se zamčená. Škoda. Než stačím udělat cokoliv dalšího, tak se u mně zničeho nic objevuje povoz. Vůz si prohlédnu a pak se zadívám i na muže uvnitř. Mohla bych se zeptat zda neviděl někoho kdo by odpovídal Castielově popisu, ale to by asi nebylo moudré. "Dobrý večer. Děkuji, ale myslím že ne. Jsem zde ve městě na návštěvě a teď sem chtěla podívat na hrob známého, ale zdá se že je dnes zamčeno". Mile se na policistu usměji a přijdu o krok blíže. "Vlastně mně teď napadá že bych šla ráda do kostela. Nevíte zda se v tuto dobu smí dovnitř?" |
| |
| soukromá zpráva od Montgomery `Monty` Jackson pro Takový podivný podvečer - New HampshireKoukám na slečnu, že je až moc vyděšená. "No a když z vás udělají zrůdu, občas se musíte naučit obcházet pravidla." Mrknu na ní a usměju se. Než se stihne nadechnout, zmizím. Je to ještě horší. Nejen, že jsem zmizel, hned jsem se objevil a to u řetězu, který jí drží. "Tohle bude muset jít pryč." Lusknu prsty a řetěz se rozsype. Tedy ne celý. Pouze ta část, která držela. Zbytek okovu drží dívce na noze dál. Asi bych na to měl sílu, ale na co se zdržovat. "Takže to by bylo. Začneme nemocnicí, aby se na vás podívali." Na to konto se poprvé dívky dotknu a dívka prostě omdlí. Jak nerad tohle dělám. Kdybych byl opravdu zlý, tak bych jí zabil. Takhle jsem na ní byl hrozně šetrný a použil ten zlý fígl andělů. Sice milosrdný, ale na druhou stranu někoho poslat takhle do limbu není správné. Přehodím si bezvládnou dívku přes rameno, jakoby opravdu nic nevážila. Pak se zavlní kolem nás prostor a zjevíme se na odstavné cestě u mého auta. Uložím dívku a rozjedu se. Když je jeden jako jsem já, má to své výhody. Jednou z nich je, že můj vůz projede opravdu všude. Odhrábneme trochu štěrku a ani ne po metru zmizíme. Objevíme se opět na další odstavné cestě. Tentokráte je nemocnice nedaleko a tam mám v plánu dívku v bezvědomí vyložit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, kdesi v Maine – chodba márnice, výtah Tvůj únik ze samotné márnice na chodbu proběhl bez větších problémů. Dveře se za tebou neslyšně zavřou, ale i kdyby vydaly nějaký zvuk, Jeff docela barvitě podává muži informace, takže šance, že by něco zaslechl, je téměř nulová. Teď se ještě dostat k výtahu, aniž by došlo k nějakému jinému problému. Přesto si však tvého mávnutí i úsměvu koutkem oka povšimne, ale v dalším okamžiku rychle sklouzne očima zpátky k muži, byť mu pohled několikrát zacuká, ale víc už na tebe nehledí. Kdyby na tebe zíral "policajtovi" před rameno déle než by bylo vhodné, pak by veškeré krytí šlo k čertu. Dveře výtahu se otevřou, aby tě vpustily do jeho kabiny a rozjely se dle tvého přání směrem šesté patro. Není to sice to, kde pracuješ, a možná to, že ses dosud nevrátila, zavání lehkým problémem, ale přesně tam výtah míří. Jedeš ani ne tři vteřiny, když výtah náhle zpomalí, až zcela zastaví a otevře se na přízemním patře. Před tebou stojí obrovský chlap, a tohle hovado přistoupí k tobě do výtahu, nakoukne na tlačítka pater a kývne na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Montgomery `Monty` Jackson pro NemocniceOdložím holčinu na pohotovosti. S vysvětlením, že jsem jí nabral na stopu a osobně si myslím, že jí doktor jen a jen pomůže. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hrnečku se zeleným čajem si vůbec nevšimne, nejen proto, že jeho pozornost je plně zaměřena na mrtvé zvíře na stole před ním. Postupem času se mu na čele vytvoří hloubavá vráska a když se zaklením odhodí poslední kus prozkoumávaného masa. "No to mě poser," zabručí, vezme do rukou hrnek, přičemž ho ušpiní krví a napije se, než se otočí na Kansas. "Nejlepší bude, když se tam hned ráno vrátíte a projedete to znovu. Z tohohle chcípáčka jsem toho moc nedostal, ale mám takový neodbytný pocit, že to nebude jen tak, proto bych to pořádně prověřil, než bych přišel s konečným rozhodnutím. A jel bych s vámi. Co vy na to?" |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Lidi musí být vážně všude. Kamkoliv se hnu, tam se nějaký objeví, vůbec mi nechtějí dopřát chvíli klidu a ticha. Zaslouženého, řekla bych, vždyť se tu celé dny starám o pacienty, dávám jim to, co jim chybí a celkově jsem prospěšná společnosti. Tak proč mi do toho zavšiveného výtahu musí vlezt další otrapa, který si navíc chce ještě povídat. Jsem snad recepční? Nebo informační tabule? Ne! Ale, ale... Přeci nebudeme oškliví. Musím si to šetřit na své oddělení, až mě vrchní seřve, kde jsem se to celou dobu flákala. "jip?" Chlápek míří stejným směrem, dneska se tam dveře netrhnou. Že by to bylo tím typkem v kómatu? Velká celebrita. Škoda, že to nevnímá, mohl se ženským podepisovat na zadky. Nebo hnít v márnici. To by po něm nikdo ani neštěkl. "Šestý." hmm. To by vlastně mohla být dobrá výmluva pro vrchní. Lepší než střevní obtíže. "Jedu tam také, chcete někam doprovodit? Nějaký příbuzný?" starost o pacienty především, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Montgomery `Monty` Jackson pro Nemocnice - výtah"Aha. Děkuji." |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Výtah - nemocnice Policajt. Vážně? Krutý osude, proč mi to musíš neustále dělat? Copak se dostatečně nesnažím? Vyhýbám se všem trablům, hraji si na hodného, spořádaného člověka a na místo odměny se mi dostane další setkání z jedním z nich. Detektiv. Pche. Kolik detektivů ještě dneska navštíví tuhle zatracenou nemocnici? Je v každém patře alespoň jeden? Nebo rovnou dva? Měla jsem odejít hned jakmile sem přivezli ty chlápky. Nebo jsem měla zůstat na svém oddělení a hledět si svého. Ona zvědavost se nevyplácí a já se ani po tom všem ještě nestihla poučit. Tak proto? Že bych si to přeci jenom zasloužila? "Ah, už jsem potkala vašeho kolegu, máte stejný průkaz." Pronesu s mírným úsměvem. Pokud je to tak, jak si myslím - což určitě je, nemají ti dva o sobě ani potuchy. Měli by se seznámit, aby pak přestali otravovat NEVINNÉ sestřičky. "Dole v márnici. Tam leží kolega toho v kómatu. To je mnohem zajímavější pohled...Jak že se ten váš kolega jmenuje? Musela jsem přeslechnout jeho jméno." Tak to jsem zvědavá, s čím přijde. Bude tvrdit, že tu nikdo jiný není? Nebo si nějaké jméno vymyslí? Měla bych se zdekovat dříve než bude pozdě. Což udělám jen co se trochu pobavím. Takže si za všechno můžu sama. Definitivně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Rangers station → do tmy národního parku Na první pohled je vidět, že muži přes obličej přelétne lehký a krátký náznak čehosi, co by se mohlo nazvat vděčností. Na tvé poděkování odpoví kývnutím hlavy. Pro tuhle chvíli už jsou s největší pravděpodobností vyčerpány všechny možnosti obou stran, co se týká poskytnutí informací. Zdržovat se zde už nemá žádný smysl. Harper si od tebe přebere telefonní číslo, chvíli se na něj dívá, jako by si jej chtěl zapamatovat, ale nakonec zvedne hlavu. "Dneska už nečekám, že by se něco změnilo, i když by to na jednu stranu nebylo špatné, ale pokud se dozvím něco nového, co by hrálo byť sebemenší úlohu v tomto případu, zavolám vám." S těmito slovy je konverzace z jeho strany ukončena a ty opouštíš stanici. Cesta na Signal Hill trvá něco málo přes čtvrt hodiny, jak slíbil hlavní Ranger, i když není snadné jet silnicí v téhle arizonské pustině, lemované kaktusy namísto sloupy veřejného osvětlení. Navíc člověk musí vzít v potaz, že se stále pohybuje na území národního parku, takže šance, že pod kola auta vběhne nějaké zvíře je docela vysoká. Auto se dá zaparkovat na malém parkoviště u piknikové oblasti, k samotnému Signal Hillu vede krátká cesta a že jsi na správném místě, naznačuje i žlutočerná policejní páska, která obvykle sloužila k jednomu jedinému účelu. Místo pokryté kameny s množstvím petroglyfů vypadá docela tiše, nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo přihodit cokoliv zlého. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, kdesi v Maine – márnice Mladík s tebou probere pitevní zprávu, jen velmi zběžně, pak tě dvoukřídlými dveřmi zavede do márnice, aby ti ukázal tělo. Muž, tedy spíše to co z něj zbylo, samozřejmě leží bez jakéhokoliv pohnutí na stole. Asi by nebylo pravděpodobné, kdyby se teď zvedl a někam odkráčel, ale i takové věci se občas stávají. I v tomhle převážně skeptickém světě. Teď jeho mrtvolu ozařuje jen ostré světlo zářivek, které ještě více podtrhují okraje díry v hrudi. Při bližším prozkoumání to vypadá, že rána byla provedena nožem, připomínajíc snahu neznámého útočníka a vlastně i vraha o to, aby to jako drápance vypadalo. Co si myslel? Že tím někoho oklame? I pětileté dítě s tupými nůžkami by to zvládlo mnohem lépe. Stejně jako jeho kolega, který měl na rozdíl od něj mnohem větší štěstí, má stejnou ránu v týle, ale tato byla provedena s mnohem větší silou a razancí, protože došlo k roztříštění lebky, což mělo největší podíl na jeho smrti. Jako by s jeho hlavou snad někdo chtěl hrát baseball, ale co potom to srdce? Stejně tak zápěstí nenesou žádné známky poškození. Právě naopak. Není na nic vůbec nic. Končí zde i podobnost s mužem v bezvědomí o pár pater výše – žádná vyrytá písmena na zápěstí. Nic. Vnitřní ohledání těla nepřináší žádné další výsledky, nic co už by nebylo zaneseno v záznamu, který jsi s McGregorem procházel. Mladík na tvou otázku jen pokrčí rameny: "Já jsem jen pouhý sekundář, nepracuju tady ani nijak dlouho, ale nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Ani tuhle pitvu jsem neprováděl já. Ale můj názor je, že to byl nějaký psychopat, protože takový věci se prostě nedělají. Tedy dělají, jen je neprovádějí normální lidé. Minulé případy by s vámi řešila policie, mají všechno u sebe v záznamech. O zvířatech nic nevím, jsem doktor a ne veterinář." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hledání Castiela pokračuje – New Hampshire Muž, tedy zjevně podle věku a vzezření možná samotný šerif, si tě dlouho prohlíží, bez toho aniž by po stejně trvající dobu cokoliv řekl. Zjevně v tomhle malém městě nejsou zvyklí na návštěvy, kteří se v tuhle dobu vydávají na hřbitov, ať už je důvod zcela "nevinný". Nakonec si odkašle a konečně k tobě pronese. "Ani obvykle se sem tak pozdě příliš mnoho lidí nevydává. Ale dneska jsme se navíc chtěli vyhnout dalším nepříjemnostem spojených s Halloweenem. Takže bych vám doporučil návštěvu hřbitova odložit až na zítřejší ráno. To se tam určitě dostanete." Na okamžik se odmlčí, aby vytáhl z kapsy složený plátěný kapesník a otřel si s nimi ústa. "Kostel samozřejmě zavřený není. Ten je přístupný do nočních hodin, než jej místní pastor zamyká. Protože – jak sám říká – lidé by měli mít k Bohu co nejblíže tak často jak to jen jde," pronese tónem, kterým dává najevo, že jednání místního duchovního příliš neschvaluje. Že by až příliš mnoho zkušeností s vandaly v prostorách božího svatostánku? "Pokud už pro vás nemůžu udělat nic jiného, pak se s vámi rozloučím, slečno." |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Směr Signal Hill Dále pokračuji ve směru svého cíle a nemohu popřít, že i přes všechno to nebezpečí si tuto noční projížďku a následně i procházku poněkud užívám. Ticho a tma parku je mnohem lepší prostředí než hotelový pokoj s opilci pod okny. Ano, vím, kde by to bylo více bezpečné, kdybych ale měl řešit bezpečnost, nikdy bych se nestal lovcem. Trochu riskování k tomu patří a sice z toho nejsem nadšen, není to však zdejším prostředím, jako spíše nedostatkem znalostí. Kdybych věděl, do čeho jdu, proti čemu stojím, byl bych spokojenější, takto mi ale nezbývá nic jiného než přijmout stav, jaký je. Po zaparkování auto zamknu, přes záda si přehodím tašku plnou zbraní a jiných propriet, do ruky kamera, za opasek pistoli a nůž. Do tašky nakonec přihodím ještě EMP měřič vln, sice si nemyslím, že za tím stojí duchové, lepší ale bude si to prověřit. Ještě zkontroluji, zda má můj mobil signál a pak se vydám překročit policejní pásku. Už cestou zapínám noční vidění na kameře, kterou držím před sebou, abych byl upozorněn na blížící se problémy, které by můj vlastí zrak mohl přehlédnout. Tu a tam se rozhlédnu kolem či zastavím, abych se zaposlouchal do zvuků kolem, pak ale pokračuji zase cestičkou vpřed. Nebudu poslouchat dlouho. Vím, jak se pak každý z přirozených zvuků může stát podezřelým a paranoiu si za partnera mít nepřeji. |
| |
| soukromá zpráva od Montgomery `Monty` Jackson pro Nemocnice - výtah
|
| |
| soukromá zpráva od Adam Milligan pro "Jak si přejete madam Tajemná." Zabrblal jsem a po zbytek cesty jsem mlčel. Díval jsem se z okýnka a přemýšlel. Tys prostě musel umřít... Pomyslel jsem si vyčítavě na účet mého zesnulého otce. Bylo mi smutno a zároveň jsem na něj měl vztek. Ať už si o něm kdokoliv, myslí cokoliv, byl to můj otec. Nebyl zrovna vzorný ve svých rodičovských povinnostech, ale byl to můj otec. Mísili se ve mně rozporuplné pocity a padla na mne melancholie podkreslená temnou noční krajinou. Jestli byla Kansas alespoň trochu všímavá, došlo jí, že mlčím z nějakého důvodu. Já, který ne a ne zavřít pusu. * * * Krom zastávky na benzínce, jsme nikde nestavěli. Kansas si vyřizovala pár věcí a já na chvilku usnul, sotva jsem dojedl ne zrovna nejlepší sendvič ve Státech. Nechybělo moc a bylo by možné jej použít jako biologickou zbraň. Nemyslím si, že jsem spal dlouho a rozhodně to nebylo nic pohodlného. Probudilo mne cuknutí, když Kansas zastavila. Patrně jsme na místě. Kansas přivítá chlap jak hora. Bez pochyby je to legenda mezi lovci, Swan. Vyrazil k autu a já mezitím vylezl ven. Začal jsem se po dlouhé cestě protahovat. Mávnul jsem na něj. Neměl jsem dojem, že by na můj tichý pozdrav nějak zareagoval. "To jsem si mohl myslet..." Došel jsem ke kufru auta a vytáhl z jeho útrob mršinu kojota. Špinavá práce mi nebyla cizí, ale nezlobil bych se, kdyby si toho mazlíčka vzal sám. Mrsknul jsem tělo kojota na pitevní stůl, u kterého doufám nebudeme později večeřet. Opíral jsem se o zeď a v ruce držel hrnek čaje, který mne snad nakopne. Kdyby mne nenakopnul čaj, věřím, že Kansas by se toho ujala, s radostí. Po pitvě se Swan otočil ke Kansas a sdělil jí své stanovisko. Překvapilo mne, že se mnou počítal. Celou dobu to vypadalo, že jsem duch, kterého ti dva zkrátka nevidí. "Já asi nejsem proti..." Je to má práce. Lovu se určitě vyhýbat nebudu a sledovat při lovu mistra Swana, to by mohl být zážitek. Dopil jsem svůj čaj a začal přemýšlet nad tím, že bych se měl smířit, že do téhle skupinky nezapadnu. Nu což, s tím nejspíš zvládnu žít. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Nemocnice, výtah Pan Jackson - pokud se tak skutečně jmenuje, z toho vybruslil s grácií. Škoda, mohla být legrace, takto se ani nemůžu pořádně pobavit, nezbývá totiž nic jiného než přijmout nabízené údaje, nahodit překvapenou a trochu pobouřenou tvář a hrát si na důvěřivou sestřičku. Co když je to ale tak, jak on říká? Má to vůbec nějaký význam? Ne, jeden otrapa tu střídá druhého a to poslední na čem by záleželo je odkud pocházejí. Šmejdi tu, strkají nos do věcí, do kterých jim nic není, znepříjemňují život ostatních. Klasika. "Opravdu? To se bude muset nahlásit. Že mě doprovodíte k někomu více pověřenému a řeknete mu tuhle skutečnost? Mou šéfovou to určitě bude zajímat." Ne že bych v jeho přítomnosti chtěla trávit více času než je třeba, jsem ale zvědavá s jakou výmluvou přijde. Nemá čas nazbyt? musí prošetřit ty napadené? Všem nám hrozí epidemie? Počkat. Epidemie čeho? "Ehm...CDC, pardon, ale to jsou infekce, nákazy a tak. Copak nám tady něco hrozí?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Saguaro National Park – Signal Hill Západní část národního parku a samotný Signal Hill, tyčící se před tebou, je rozhodně impozantní a to i v tuhle pozdní hodinu, kdy je toho vidět docela pomálu. Rozlehlé kaktusové pláně, obkrouženy prstencem hor, kdesi v dálce tušíš první ulice přilehlého města. Není divu, že je toto místo vyhledáváno milovníky outdooru a přírodních divů. Cesta je relativně slušně značena, místy oddělená řetězem, aby návštěvnici jednoduše nelezli, kam nemají, přesto je dobré dávat si pořádný pozor, protože takový vyvrklý kotník nebo setkání s vyrušeným hadem by si v téhle chvíli byl spíše na škodu než k užitku. Mobilní telefon chvíli přeskakuje mezi jednou až dvěma čárkami, občas sklouzne do hlášení "Bez pokrytí", ale nakonec se rozhodne umoudřit a nabídnout alespoň slabý, ale konstantní signál. Kamera snímá blízké okolí, sem tam zachytí odlesk oční některého z nočního živočichů, kterých tady určitě pár bude – hlavně teď, když nejsou příliš rušeni davy turistů, prošlapávajíc prašné stezky. Tmu na krátký okamžik rozřízne zařvání nějaké kočkovité šelmy – zde se obvykle vyskytují rysové, divoké kočky a pumy, které je tenhle táhlý vřískavý zvuk nejvíce podobný. Tyhle kočkovité šelmy jsou samotáři a zpravidla se lidem vyhýbají. Obvykle. Zvuk se ozve podruhé, mnohem blíže, mnohem děsivěji, na kameře se najednou vyloupne pár žlutě zářících očí, téměř ve stejném okamžiku i v tvém zorném poli. Žene se na tebe výstavný exemplář pumy, šedesát kilo živé váhy, svaly rozvlněné v elegantním pohybu běhu – bez typického předchozího kočičího zastrašování, prostě okamžitě útočí. A jako cíl si vybrala právě tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Důkaz přímo před očima Signal Hill Našlapuji pomalu, přesto s jistotou, každý můj krok je kontrolován pohledem do kamery, abych se ujistil, že mne nečeká žádné nepříjemné překvapení. Jiným by možná průzkum trval v podstatě kratší dobu, já si dávám na čas, nechci nic zbytečně riskovat. Možná by bylo příhodné nazvat mě zbabělcem, ovšem rád bych podotkl, že zbabělec nevydal by se do lesa v čase, kdy tu hrozí zcela jasné nebezpečí. Tu a tam se ohlédnu za zvuky lesa, tu a tam mě to donutí sáhnout po zbrani, zastavit a čekat, nikdy se však neukáže, že by to měl být problém a já mohu kráčet dál. Jsou chvíle, kdy není slyšet nic jiného než mé hlasitě bušící srdce. To ten adrenalin, přirozená odpověď na podobné vylomeniny. Strach? Nic co by se nedalo přemoci. Vždyť co mi tu hrozí? Ehm. Divoká zvířata. Taková zvířata, která se ve svém vzteku nedají jednoduše zastavit. Taková zvířata jako je.. Doprdele. Tohle znělo až příliš blízko. Kočička. Nějaká větší kočička dle mohutnosti toho zvuku. Oh. Tak o tomhle ranger mluvil. Normálně jim to nějakou chvíli trvá, ne? Asi bych nad tím přemýšlel mnohem déle, kdybych na to měl čas. On to samotný mozek chce stále rozebírat, zvažovat všechna možná řešení, vybírat to s nejlepší šancí na přežití, analyzovat všechna pro a proti. Naštěstí zvítězí instinkt a dříve než se vůbec stihnu zamyslet, mířím na tu šelmu - samotnou pumu, puškou. Odjistit, vypálit, jedna střela, druhá. Rychlý úskok stranou neb setrvačnost. Další zamíření a další výstřel. Stačí to? Musí. Pokud ne, zbudou ze mě jen kosti a pár kusů masa, které pumě nebude chutnat. Neslavný to konec. Omlouvám se, Jamesi. Je dosti velká šance, že už tě nenajdu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Saguaro National Park – Signal Hill – Po útoku Tma, neznalost terénu, bleskurychle útočící šelma s elegancí jí vlastní. Oči zcela upřeny na svou kořist. Neozbrojený, vyděšený člověk by pravděpodobně zažil hodně horké chvilky, nakonec by skončil s kočkou zakousnutou zezadu na krku, sražen k zemi plnou vahou, drápy drásající kůži a maso a to už by pro něj byla jen jedna jediná cesta. A místní noviny by měly další zprávu na titulní straně. Pro správu národních parků by to asi byl další hřebíček do rakve. A nikdo by nebyl o krok blíž vyřešení celé té záhady. První dvě rány jí donutí snížit svoji rychlost, možná i koutkem oka zachytíš menší změnu směru, trhnutí sebou, ale jen ty sám víš, co se ti honí hlavou, když se snažíš zachránit si vlastní život. Z hrdla se jí znovu vydere zavřeštění, míseného se stopami bolesti, tvůj úskok stranou ti vykoupí několik drahocenných setin sekundy navíc, které můžeš použít na další, přesné míření na pumu. Ticho noci rozřízne tvůj další výstřel, tentokráte se puma vzepne, packy jí podklouznou a ona padá k zemi, pár vteřin se snaží přemoci sílu kulky. Ale i přes její divokost, tlamu s vyceněnými zuby výstražně otevřenou, do vzduchu chňapajícími čelistmi tenhle souboj nedokáže vyhrát. Šílenství v jejích skelných očích pomalu vyhasíná, společně s jejím životem. Poslední zacukání v dlouhých končetinách a je po všem. Okolí je najednou znova tiché, nepřerušované žádným dalším děsivým zvukem, dokonce i ta "úleva" je cítit i ve vzduchu. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Mrtvá puma Arizona - Signal Hill Hledím do pohaslých očí zvířete a ztěžka oddechuji. Těžko uvěřit, že ještě před chvílí můj život visel na vlásku, stačilo se netrefit, stačilo zakopnout, stačilo, aby byla jen trochu odolnější a můj krk by byl na cáry. Bolest a krev, děsivý křik. Nedožil bych se rána. Tak málo... Žiju. Zatraceně, já žiju. A stojím, nikoliv však na dlouho. Nohy zůstávají na místě spíše už jen ze setrvačnosti a já jim nakonec poskytnu to, co si žádají. Pomalu poklesnu k zemi, snažím se vzpamatovat, nabrat nový dech. Jsou tací, kteří jsou zkušení a odvážní, tací, kteří by se oklepali, řekli si "to nevadí, jen další zajímavá historka" a pokračovali by dál. Já jsem ale z jiného těsta, vždycky jsem byl, potřebuji alespoň pár vteřin, pár minut, abych zpracoval vše, co se stalo, pochopil a uvědomil si, co se nestalo. Žiju. Dýchám. Existuji. Zaútočila na mě puma, já jí zastřelil a je to v pořádku. Nádech, výdech. Zastavit rozklepané ruce, co když je tu další nebezpečí? Další jí podobná? Vzchop se, chlape! Nebuď padavka. James by se mi smál. V těch nejtěžších chvílích ho nemohu dostat z mysli. "Doprdele." Mumlám si slova, která pro mě nejsou typická. Teď však mám právo na trochu vulgarit ne? Jedinou společnost mi dělá mrtvá šelma. Chuděra. Zpět do práce. Ona za to nemohla, něco jí ovlivňuje. Něco jí donutilo být tak zuřivou a nepřemýšlet. Ale co? Spíše po čtyřech než po dvou se k ní dostanu na dosah a posvítím si tak, abych prohlédl její tělo. Hledám jakékoliv anomálie, cokoliv, co by mi mohlo napovědět, co se děje, nepočítám však s tím, že něco najdu. Tohle nebude nic morfologického. Něco, co zanechává stopy. Prohlédnout to však musím, stejně jako mě ráno čeká telefon zdejšímu veterináři, nemohu jí zde nechat jen tak ležet. "Promiň, byla si to ty nebo já." Zlehka se dotknu jejího čenichu, jakoukoliv lítost nad jejím sklonem však zapudím kamsi do hlubin. Na to teď není čas. Pokud na ní neshledám nic zajímavého, vydám se dál. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Saguaro National Park – kousek od úpatí Signal Hill Svět kolem tebe se pomalu vrací do normálu, tedy jak jen normální může být. Chladný noční říjnový vzduch jemně pročesává srst pumy, na několika místech slepenou tmavou krví vyteklou z ran způsobených kulkami. Tma obklopuje okolí, padá na přírodní útvary, na tebe, na mrtvou šelmu, která mohla mít pár dalších let před sebou, kdyby jí krutý, smutný osud nepostavil do cesty tvé zbrani. Ale i takový je život. Šok z celé té situace je s největší pravděpodobností značný, nejen pro člověka, který v tomhle není úplně kovaný, ale i pro lidskou bytost. Všechno to korunuje ticho, které….počkat, táhlý elektronický zvuk, který se slabě ozývá, je něco, co by se teď tady nemělo objevit, pokud ovšem...měřič EMF, který ses předtím rozhodl na poslední chvíli vhodit do batohu o své přítomnosti dává vědět typickým pisklavým, hvízdavým tónem, což může znamenat jen omezené množství možností, ale ani jedna není ta, kterou by lovec uvítal s otevřenou náručí. Je možné, že o sobě dával vědět už před pár údery srdce, ale kdo ví? Puma samotná žádné nestandardní povrchové známky, ani změny nevykazuje, alespoň ne pro laické oko, zítřejší veterinář možná vnese do případu jiné světlo. Na tebe působí jen jako právě zastřelené zvíře. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice – někde Pomalu se probouzíš. Všude kolem je to bílé, až moc bílé na tvůj vkus a předchozí zkušenosti. Vždyť jsi ještě před chvílí byla v temném sklepě, uvězněná v řetězech, v cárech oblečení, s kýblem namísto slušného záchodu a dovoloval na tam na tebe nějaký plesnivý sráč. Počkat. Ještě něco se možná stalo, pokud tě nešálí paměť. Dřív než ti ten hajzl stihl něco udělat, objevil se ve sklepě neznámý vysoký, ramenatý, tmavovlasý muž, který ti pomohl zbavit se tvého věznitele. A potom jsi ztratila vědomí. Bylo to vyčerpáním z celé té nepříjemné situace anebo proto, že na tebe ten cizinec sáhl? Kdo ví, co se v tom sklepě stalo, ale teď jsi jednoduše pryč, ležíš na bílém lůžku, převlečená v trochu větší košili, sklání se nad tebou mladá žena, ve které tušíš zdravotní sestřičku a něčím namočeným ve sterilní vatě se snaží vydezinfikovat tvoje rány na zápěstí. Když si všimne, že jsi vzhůru, nejprve překvapeně zamrká, ale pak se její výraz mění na úsměv. "Konečně jste se probudila, zavolám hned doktora. Pamatujete si své jméno?" |
| |
| soukromá zpráva od Ira pro V zajetí nemocnice Hlavu i žaludek mám jako na vodě. Takhle se obvykle při probuzení necítím. Spíš svěže…najezeně. Ale teď… S námahou od sebe odlepím víčka. Jsou těžká, jako by mi je někdo tlačil zpátky do lebky. Kdybych jen nebyla tak zvyklá probouzet se na naprosto neznámých místech, asi bych začala pořádně vyvádět. Mlhavé vzpomínky se mi projasňují, ale chlad a strach, který jsem v onom sklepení už ke mně tolik nedosáhne. Zase se to stalo. Zatřesu se, ale pochyby ve mně hlodají. Copak by dobrovolně šla do nemocnice? Vždyť asi ani nevypadá jako člověk, co by jí tady řekli? Můj tok myšlenek přeruší pálení na zápěstí a já okamžitě ucuknu. Nedůvěřivým pohledem přejíždím sestřičku nemocnice. Aspoň doufám, že to je sestřička. Stále v jakémsi oparu zaznamenám její otázku a ztěžklým jazykem ze sebe vysoukám odpověď. „Ne“ Nikdy není bezpečné dávat své jméno a pokud mi takhle uvěří, že si ho nepamatuju, tím líp. Pomalu se posadím a rozhlížím se kolem. Kudy by se dalo nejlépe utéct? V nemocnici po mě určitě budou chtít nějaké údaje, příjmení, bydliště,… já žádné nemám. Ale zase se tu budu moct vykoupat, dají mi najíst a Ona třeba na chvíli nevyleze. Nemocnice přeci není tak hrozná. Přesvědčuju sama sebe, ale pro jistotu si přeci jen všímám každého detailu, který by mi pomohl v útěku. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Arizona - National Park Jedinou společnost dělá mi mrtvá šelma pomalu chladnoucí vedle mě. Zevrubná prohlídka neprozradila nic zajímavého, avšak nejsem veterinářem, abych si tím byl jist. Vím, že bych se měl zvednout a pokračovat dál ve své cestě, rozklepané nohy i hlasitě bušící srdce potřebují nějaký ten čas na vzpamatování se. Opět se mi podařilo uniknout smrti víceméně náhodou a štěstím. Osud? Díky, kamaráde, ale nevím, jestli to vlastně chci. Tady v té tmě a tichu, tady v přítomnosti mrtvoly uprostřed národního parku mi život přijde poněkud pomíjivý. Zbytečný? Ne, to ne. Alespoň se snažím, aby ten můj takový nebyl. Spíše bych řekl že - že osamělý. Cestuji tam a zase tam, nevydechnu, lovím jednu příšeru za druhou a hledám. Nezastavím se, protože nemohu a protože nechci. A proč bych stavěl? Kvůli čemu? Kvůli komu? Žiju vůbec? Žil jsem někdy? Kdysi ano, kdysi s El a kdysi s Jamesem. Teď však - teď je to něco jiného. Jak těžké by bylo napsat domů a začít se zase zajímat? Pomalu se začínám opět probouzet do reality a hned se zarazím. Co to? Jasně zřetelný a velmi známý zvuk. měřič EMF. Opravdu? To bych tu nečekal. V mžiku tahám z tašky to, co teď tak naříká, druhou rukou po nových nábojích do pušky. Železných, jak se sluší a patří pro duchy. "Tak kdepak jste?" Tašku si hodím zpátky přes rameno a zvedám se na nohy, abych se rozhlédl kolem a následně šel za zvyšující se frekvencí měřiče. Čas na rozjímání bude jindy, teď tu mám práci, která musí být vykonána. |
| |
| soukromá zpráva od Montgomery `Monty` Jackson pro Nemocnice - Z výtahu venSestřička se vyptává víc, než je dobré. V těchto vodách se ale pohybuji poměrně dlouho a tak mi nedělá problém nasadit patřičně nespokojený výraz. "Ale samozřejmě. Nahlášení vrchní sestře je v základním postupu." Podívám se na sestřičku. "Dozajista budete tak hodná a spravíte jí o mém příchodu." V hlavě se pousměji. Jsme zvědav, jak se jí tohle bude líbit. "Mohu na vás obě počkat u pacienta." Udělám ústupek. Sice mě asi chtěla odstranit z cesty, ale neprojde jí to tak snadno. Navíc mi to zajistí nějaký čas u pacienta o samotě. Výtah cinkne a začnou se otevírat dveře. "No aktuálně je podezření na mutovaný kmen vztekliny, který začal řádit už na několika místech Států." Odpovím jí na nebezpečnost nemoci. Vystoupím z výtahu a rozhlédnu se po chodbě. Vidím tam jeden střežený pokoj. Logickým úsudkem zamířím k němu. "Popravdě řečeno nám dělá největší obavy přenosová agens, ale to se celkem projeví snadno na kartě pacienta." Vysvětlím sestřičce. Zastavím před dveřmi a podívám se na ochranku. Vylovím kartičku s mým jménem a kontaktem. "Montgomery Jakson, CDC, číslo pověření 34S290." Ohlásím se standartním způsobem. Buď mám mé divadélko hodně nacvičený, nebo opravdu dělám jen svojí práci. "Než tady slečna Collins dojde pro hlavní sestru, rád bych si prohlídl kartu pacienta." Věřím, že sestřičku nenadchnu, ale co jiného mi zbývá, když chci chvilku klidu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Stále neznámá nemocnice – vyšetřovna Sestřička ti stále věnuje takový ten ujišťující úsměv o kterém se dá stěží rozhodnout, zda je upřímný a nebo nacvičený, přesto však stále pokračuje v započaté práci. Rány trochu poštípávají použitou dezinfekcí, ale nic co by se nedalo vydržet, následně je převáže čistými obvazy a zbytky vyhodí do odpadkového koše pod stolem. "Vůbec se tím netrapte. Ona si občas hlava dělá co chce a je lepší nechat jí čas, aby se dala dohromady," naposledy na tebe kývne a zmizí jedněmi ze dvou dveří vedoucí z místnosti. Jsou to vstupní na chodbu a nebo spojovací do nějaké jiné místnosti téhle nemocnice? Místnost vypadá jako standardní ošetřovna pohotovosti jakékoliv nemocnice. Logo na spořiči obrazovky jednoho z monitorů ti nic neříká. Může to být nějaká nemocnice poblíž domu, ve kterém jsi byla vězněná, ale také může být stovky mil jinde. Sterilnost také nic moc nenaznačuje. Jsi tady v bezpečí či nikoliv? Co ten muž, který byl s tebou v tom sklepě? Je ve stejné budově co ty a nebo ne? Stále se nic neděje, uplynula snad minuta od té doby, co tě usměvavá zdravotní sestřička nechala o samotě, ale ani jedna klika neklesá dolů, aby se otevřely dveře a objevil se slibovaný doktor. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 6. patro nemocnice – před pokojem napadeného Výtah konečně zastavuje ve zvoleném patře a oba vás vpouští do tiché a téměř prázdné chodby natřené olejovou barvou, lemované několika dveřmi do pokojů. Na rozdíl od jiných oddělení nemocnice, tohle patro není zaplněno šourajícími se pacienty, sestřičkami procházejícími do pokojů, lékaři v dlouhých bílých pláštích. Jste tady sami skoro jen vy dva...s jedinou výjimkou – obřím černochem v tmavé uniformě, sedící na židli před jedněmi dveřmi v bdělé pohotovosti a vypadá, že s ním není radno si příliš zahrávat. Správa národních parků si rozhodně pro tuhle práci vybrala člověka, který už na první pohled vzbuzuje dojem, že bude lepší od něj držet se trochu dál. Když se k němu přiblížíte, začne okamžitě vstávat a zvedat ruku v gestu "Stát", ale když na něj Montgomery promluví, ruka začne pomalu klesat, pozorně jej poslouchá a nakonec přikývne. "Samozřejmě, pane," pronese vzápětí hlubokým hlasem, otevírá dveře do potemnělého pokoje, do kterého jde z chodby jen stěží nahlédnout a odstupňuje od nich, aby uvolnil cestu dovnitř. "Až se vrátí slečna Collins s hlavní sestrou, pošlu je hned dovnitř. Ale nezdržujte se příliš dlouho. Máte sice povolení, ale nemůžu vás tam nechat celý večer. Nařízení jsou nařízení," dodává. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Saguaro National Park – Signal Hill Přemýšlení nad vlastním životem a dráhou osamělého lovce, která možná často nebývá žádnou procházkou růžovým sadem a je často lemována nejenom lidskými ale nyní i zvířecími mrtvolami je možná automatickou a očekávanou reakcí na to, co se zrovna teď stalo. Navíc temnota a "relativní" ticho národního parku tvoří dokonalou atmosféru pro tyhle depresivní myšlenky. Naštěstí pro tebe se ze svých úvah dostaneš ve správný čas. Možná byla jedna puma a její nečekaný a nepřirozený pro dnešní noc až nad hlavu, ale nebezpečí se nikdy neptá, jestli se ti právě teď hodí, aby tě nějaké potkalo. A vřískající měřič EMF tuhle teorii jen a jen potvrzuje. Jako by se ti něco svým způsobem vysmívalo do obličeje. Ale co? Pípání se stále ozývá, nepřestává. Že by bingo? Následuješ jeho sílící frekvenci, stále po stezce vedoucí až k Signal Hillu, po jeho úbočí až nahoru na vrchol. Za bílého dne tady musí být neuvěřitelný a dech beroucí výhled, ale ani teď v příkrovu noci není bez zajímavostí. Na jednom z kamenů sedí mladá žena, ve sportovním oblečení, s batohem na zádech, dlouhé tmavé vlasy jí padají do obličeje, povzlykává a když k tobě zvedne oči, vypadá nešťastně a zmateně. Vyděšený pohled se jí rozšíří, když tě spatří, stojícího kousek od ní, se zbraní v ruce. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Před pokojem Výborně, takže místo abych měla někdy trochu klidu, tu teď budu shánět hlavní sestru jen abych jí nahlásila, že dole je někdo nepovolený. Zbytečná ztráta času, na druhou stranu - nu, bude zajímavé sledovat výsledek. Kterýžto z těch chlápků je skutečným a který pitomým lovcem? Já sama odhaduji, že oba, mohu s tím ale něco dělat? Já? Maximálně na to upozornit a doufat, že jim nesedí papíry, že se prostě špatně připravili. Navíc hlavní sestra jim zavaří tak jako tak. Ať už jim jde o cokoliv. "Samozřejmě, přijdeme za vámi." Úsměv, který CDC pánovi, co sotva rozumí slovu vzteklina, věnuji, je plný cukru. Něco jako když po zaměstnané zdravotní sestřičce chcete, aby si přidělávala spoustu další zbytečné práce, ona se ale i tak snaží být uctivá a milá. Svou roli umím hrát dobře. Jeden z nich průšvih mít bude. A už je mi asi jedno který, v tomhle rozdíly nedělám. Výtah konečně zastaví, je čas vystoupit. V tomhle patře příliš mnoho lidí není, naštěstí a jedinou překážku před vstupem do pokoje pacienta tvoří obří černoch. Pěkné. Trochu doufám, že CDC, jehož jméno jsem už zapomněla, vyhodí, při jeho dalších slovech však vidím jeden velký přínos tohohle divadýlka. Uvidím pacienta, aniž by to bylo podezřelé. Počkat a to je výhoda? Nechtěla jsem se spíš držet mimo tuhle šaškárnu? Pozdě. Jen zjistím, co se děje a pak to nechám být, přeci se nic tak hrozného stát nemůže, ne? To jsem si říkala vždycky. Všichni víme, jak to dopadlo. Bez dalších slov přikývnu a skutečně se vydám shánět tu sestru. Zodpovědnost, spolehlivost, pacient na prvním místě. Co jiného od sestřičky čekat? "Je tu někde hlavní? Chlápek od CDC má podezření, že nám tu pacienty a márnici může očumovat někdo bez správného povolení. Chce si o tom promluvit." Vážně si přeji, aby z toho někdo měl průser, nesnáším hloupé ztrácení času. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Neznámá Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi zdejší cesta nevyhovuje a že bych preferoval denní dobu, světlo, lepší výhled a spoustu turistů. Noční prostředí má cosi do sebe, ať už jde o ticho rušené jen zvukem přírody, či pohyb různých stínů, praskání klacíků. Nutnost hledět si pod nohy a zároveň co nejméně spouštět zrak z cesty před sebou i okolního prostředí je jen malou daní za zdejší scenérii a atmosféru. Nemohu si však dovolit užívání si zázraku příhody, ne když zdejší ticho ruší šumění EMF neustále prosící o pozornost. Postupuji dle sílícího signálu a čím blíže vrcholu jsem, tím hlasitěji o sobě dává najevo. Že by konečně něco? Ještě pár metrů. Cesta je lemována kamením různé velikosti i tvarů i kaktusy čnícími do vzduchu. Pro člověka mé národnosti je zdejší podnebí něčím zcela nezvyklým, jakékoliv porovnání se Snowdonii či Brecon Beacons nemá jediný smysl. Sucho oproti vlhku, písek oproti vodě, kamení oproti stromům a kvítí. Vím, co preferuji, neříkám však, že bych si to tu neužíval. Signal Hill. Je možné, že jsem o tomto místě již něco četl, v tuto chvíli si ale nedokáži vzpomenout a - Ženy si v první chvíli skoro ani nevšimnu, jakmile však na ní dopadne světlo z mé baterky, zbraň pozvednu o několik centimetrů výše. Duch. Nevypadá tak a vážně doufám, že ducha bych poznal i v této tmě. Co tu ale dělá? Teď? V noci? Obezřetnost je na místě, na druhou stranu asi není nejlepším nápadem jí děsit více než už vyděšená je. "Dobrého večera." Zbraň poklesne, i tak jsem ale připraven se bránit, pokud by bylo třeba, nemohu jí věřit. Prozatím. "Policie. Toto teď není nejlepší místo na posezení, mohu vám nějak pomoci?" Optám se jí, snažím si jí důkladně prohlédnout, všimnou si čehokoliv, co by nemuselo být v pořádku. |
| |
| soukromá zpráva od Amitiel pro Z HŘBITOVA NA KOSTEL - New Hampshire Všímám si toho jak se na mně ten muž dívá. Je mi jasné že bude asi trochu nedůvěřivý. Pokud lidé mají nějaký svátek tak skutečně nebude obvyklé aby na hřbitov někdo chodil. Měla bych si dávat větší pozor na to zda mně někdo nesleduje. Nemusel by to být jen démon nebo jiný anděl i člověk by mi mohl mé hledání zkomplikovat. Zdá se však že zde to nakonec proběhne v pořádku. "Rozumím. Dobře tedy, nechám to na zítřek. Konec konců už mi nikam neutečou že?" Maličko se usměji. Možná že troška humoru by mohla působit více "lidsky". Vyslechnu si co ten policista říká ohledně kostela a přikývnu jako že je mi to jasné. "Lidé by měly mít blíže k bohu.." To možná kdysi. Dnes jsou mu zdá se i lidé ukradení. O otci nemá cenu se bavit. Ať se lidé budou modlit a nebo ne, je mi jasné že jemu to bude jedno. Tiše si povzdychnu a mile se na toho muže usměji. "Myslím že teď už to zvládnu sama. Děkuji za vaši ochotu". Rozloučím se a pak pomalu kráčím hledat kostel. Je mi jasné že by mně ten policista mohl stále pozorovat a tak se snažím působit co nejvíce lidsky. Kostel by od hřbitova neměl být daleko, aspoň to tak tedy bývávalo. Takže se rozhlížím po okolí a pokud onu budovu najdu, hned vejdu dovnitř. Uvidím-li tam někoho kdo v kostele pracuje tak ho zdvořile pozdravím a posadím se na jednu z lavic, pokud možno do nějaké oblasti kde bych byla sama. Bratře prosím.. Nemám na tvé hledání celé věky. Né že bych hledala nějak dlouho, ale to nevadí. Zavřu oči a začínám se modlit. Modlím se samozřejmě ke Castielovi a prosím ho aby se mi ukázal. |
| |
| soukromá zpráva od Montgomery `Monty` Jackson pro NemocniceUsměju se na sestřičku svým nejzářivějším úsměvem. Pak projdu kolem strážného a zaklapnu za sebou dveře. "Tak copak to tu máme?" Zabručím si pro sebe hned za dveřma. Přeci jen krytí je důležité. Přejdu k lůžku a spočinu pohledem na pacientovi. Možná mám před sebou budoucího vlkodlaka nebo jen chlápka, co byl na špatném místě ve špatný čas. Natáhnu se pro složku a strčím si jí do ruky, ať to vypadá aspoň trochu přesvědčivěji. Popravdě krom jména, datumů a teploty z toho moc nevyčtu. Doktorská hatmatilka byla vždy dost mimo mě. Na druhou stranu v čem jsem hodně dobrý je magie. Na chvilku zavřu oči a přistoupím k oběti. Dotknu se jeho čela. Chci si ujasnit s kým mám tu čest a tenhle drobný test mi odhalí, jestli tady předemnou leží budoucí trhač ´nevinných´ sestřiček nebo muž. Když otevřu oči, na čele muže zůstane na cvilku rudý otisk mých prstů, přes které prošlo kouzlo. Nemám strach z odhalení. Během pěti minut bude pryč. Následuje druhé kouzlo, které je už trochu náročnější, ale není problém ho použít. Spíše se pak vyznat v tom co ukáže. Udělám nad mužem několik znaků, které umístím nad největší zranění. Ty by mi měly vykreslit, co konkrétně takové zranění způsobilo. Nakonec vytáhnu krabičku, která vypadá jak pouzdro na cigarety z kovu. Můj detektor nadpřirozena. Přejedu s ním nad tělem a podívám se na výsledek. Konečně si mohu udělat obrázek o tom, co tady vlastně řádí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Druhý test odhalí poranění spíše fyzického charakteru. Třetí za pomoci detektoru nadpřirozena už je trochu úspěšnější - tedy, co se týče pozitivity, něco nadpřirozeného s tím má, co dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice – hledání hlavní sestry Při hledání hlavní sestry jsi nasměrována do jedné z mnoha zaměstnaneckých místností nemocnice. Hlavní sestra je drobná žena s úzkým obličejem, vzezřením orla, šedými vlasy staženými do tak přísného drdolu, že ani jediný vlásek si nedovolí opustit své místo. Když vstoupíš do do prostoru vyhrazeného pro personál, krátkozrace si tě přeměří zpoza brýlí, chvíli si vyslechne, co jí chceš říct, proč ses vlastně tady a teď objevila. "To by mě zajímalo, co tady vymýšlí za blbosti. Nejdřív samý zákaz, nařízení, seznam lidí, kteří dovnitř můžou a kteří pro změnu ne, a pak všechno nechají na nás. Aby pak stejně s ničím nebyli spokojení. Jako bychom neměli našich starostí nad hlavu, my musíme ještě hlídat, co nám sem všechno leze za individua. K čemu jsem tady pak já, když mě nikdo o nikom pořádně nespraví a a posílají sem jako poslíčka obyčejnou řadovou sestřičku?" podrážděně mlaskne, jako by jí snad celá ta podivná situace kolem komatózního policisty dost vadila, půlka z jejích slov ani nezní, že by byla určena pro tvé uši. Přesto se natáhne pro sluchátko telefonního přístroje, aby navolila krátké, interní číslo. Obočí stažené, s jedinou hlubokou vráskou mezi nimi, ale stěží se dá odhadnout, co si doopravdy myslí. "Brade? Tady Chambers. Pošlete okamžitě některého z kluků dolů do márnice, a odveďte toho chlapa na zadržení a spojte se s policií, aby se o něj postarali. Máme informaci, že by se mohlo jednat o nepovolanou osobu a nemůžeme si dovolit, abych se nám tady někdo promenádoval v nepřístupných prostorách. Pokud to je pravda, nemá tady co pohledávat a navíc se identifikovat s falešnými doklady. Dejte mi zpětné echo, hned jak budete vědět více. Díky," S možná nezamýšleným třísknutím položí sluchátko, bleskově k tobě posune papír s propiskou, očima tě propaluje. "Tohle mi vyplňte. Hůlkově jméno, příjmení, oddělené a podpis, slečno Collins," dodává, sotva si tvé jméno potvrdí z visačky na sesterské uniformě. "Bezpečnostní předpisy a dodržení mlčenlivosti. Nejste na původním seznamu, ale když jste do toho byla, ne vlastní vinou, namočená, musím na tom trvat." Pohybem brady tě pobídne, připravena dohlédnout na to, že bude splněno ve vší spokojenosti ohledně téhle nepříjemné administrativně-bezpečnostní záležitosti. "Nečekám, že byste se dozvěděla něco zásadního, ale není ani v mém a předpokládám, že ani ve vašem zájmu, mít oplétačky s vyššími místy a policií. Teď se půjdeme podívat na toho z CDC. Nemám na práci jen tohle." S přenosným telefonem v ruce, na kterém už vytáčí číslo na CDC, pravděpodobně očekávajíc zdlouhavé přepojování a vyčkávání, vstane od svého stolu a rychlým krokem, ne typickým ženám jejího věku, se vydává ke dveřím, jen jedenkrát se otočí, aby se ujistila, že jí následuješ. Chodbami, až ke dveřím pokoje, kde jsi před chvílí už jednou stála. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Saguaro National Park – Signal Hill Je podivné najít tady plačící dívku ve sportovním oblečení, které zcela koresponduje s okolní krajinou, která by tedy nevzbudila tolik pozornosti. Obvykle. Ale co dnes? Park je oficiálně uzavřen pro veškeré turisty a návštěvníky, sám sis musel svoji přítomnost zařídit, patroly nepochybně objíždějí, co se dá, stěží však dokáží obsáhnout celý prostor, na kterém se tahle přírodní rezervace rozkládá. Určitě zde existuje několik cest, které by neznalý, obyčejný turista nenašel, ani kdyby na ní stál a koukal správným směrem, ale místní, kteří mají hranice parku, co by kamenem dohodil, ví kudy dovnitř proklouznout přímo pod nosem rangerů. Ztracená určitě sem nevstoupila hlavním vjezdem, což o mnohém vypovídá. Je snad tahle dívka místní? Že by dostaveníčko, které se nevydařilo? Večerní jogging se špatným koncem? Nebo snad další trespasser, který žije jen pro vzrušení natajňačku někam nepozorovaně proklouznout? A nebo v tom bude něco jiného? Dívka vypadá otřeseně, s mokrými cestičkami od slz na tvářích, ruce roztřesené, ale žádné znatelné fyzické poranění nemá, alespoň co jsi schopný vidět. Ve světle tvé baterky to ani nevypadá, že by měla oblečení od krve, nebo jiné špíny, která by se na něj mohla dostat jiným způsobem než standardní chůzí či trekováním. Na tvá slova ještě chvíli popotahuje nosem, utírá si hřbetem ruky tváře, než konečně promluví vysokým, uvzlykaným hlasem. "Dobrý...večer.." další pauza s pohledem upřeným na tebe. "Já jsem... Ale k čertu, můžeš vypnout ten uvřískaný krám, dříve než se z toho zvencnu?!" zavrčí najednou zcela odlišným tónem hlasu, vyděšený výraz její tváře je ten tam, ona vstává na nohy a přeměřuje si tě pohledem. "Seš policajt asi jako já jsem královna ze Sáby," odplivne si pod tvé nohy a její oči náhle zcela potemní. "Že vás to pořád baví, strkat čumák do cizích věcí." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hledání Castiela pokračuje – New Hampshire Tvůj pokus o odlehčený vtípek policajt přejde zcela nepokrytě zamračením a staženým obočím, ale víc se k tomu nevyjadřuje. Možná to nebyly správná slova pro správnou osobu. To lidství bude třeba ještě trochu natrénovat. Není dlouho poté, co jste se nějak s policistou rozloučili, jak se na dva neznámé lidi patří, auto se odlepí od chodníku a muž zmizí za svými povinnostmi, kterých možná v tomhle ospalém městečku mnoho mít nebude, i když je Halloween, ale pronásledování mladé, cizí ženy mezi ně zjevně patřit nebude. Nicméně důležitější je, že ti dal konečně alespoň pro tentokráte pokoj a prostor na hledání Castiela. Pokud jemu nebo některému z jeho spolupracovníků nedáš záminku pro strávení noci na stanici. Nebe dychtí a čeká na tvé nové informace a určitě nebudou jinak nadšeni, že jsi od opuštění Nebes nijak nepokročila. Možná tuší, že je to dosti obtížný úkol, přeci jen se Castiel už nějakou dobu úspěšně vyhýbal všem kontaktům z andělské strany a raději zůstával v přítomnosti těch dvou nechvalně známých Winchesterových bratří. I přes tenhle známy fakt budou chtít vidět výsledky. Brzy. A pozitivní. Selhání není povoleno. Tvé další kroky vedou do blízkého kostela, cesta ti nezabere příliš dlouho. Tentokráte na nikoho nenarazíš - jako by všichni pro dnešek vyhlásili konec a znovu se probrali k životu až na druhý den brzy ráno. Vnitřek kostela je osvětlen - nikoli však umělým, nepřirozeným světlem žárovek, ale nespočetným množstvím svící - z nichž některé byly zapáleny věřícími při jejich tiché rozmluvě s Bohem, ať už jej něco z toho zajímalo, či spíše nikoliv, jiné zaměstnanci kostela. Panuje zde ticho a posvátný klid, tolik typický pro místa jako je tohle. A nejen proto, že v tuhle chvíli jsi tady alespoň na pár minut sama. Tvá slova neslyšné modlitby dopadají na nepříliš úrodnou půdu. Je třeba se u tvého bratra něčemu divit? Přesto možná naděje umírá poslední. Uplyne jedna chvíle, druhá, třetí... Pak se náhle ozve zvuk podobný šelestění křídel a místo ve stejné kostelní lavici je náhle obsazeno. Vedle tebe je usazen tmavovlasý muž v béžovém baloňáku, pomačkaného vzhledu, kdosi, kdo v minulosti býval Jimmym Novakem, dnes již však tuto identitu neužívá, aniž by se na tebe podíval, pronese hluboký chraplavým hlasem. "Proč mě hledáš, Amitiel? Proč jsi tady a ne v Nebi?" |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Signal Hill "Oh, Christo." To jsem měl čekat, že tu narazím na jednu z téhle sebranky. Kdo jiný by tu taky okouněl a sehrával takové divadélko, ne? Navíc by to i sedělo do toho, co se tu děje - víceméně. Přítomnost démona nevysvětluje všechny události zde proběhlé, jejich zapojení však není překvapením. Za vším podezřelým hledej démona, obzvláště jedná-li se o smrt, krev a násilí. "Obávám se, že v definici slova cizí se budou naše výklady trochu lišit." odpovím démonce, EMP ale skutečně vypnu, už i mě samotnému to lezlo na nervi. Teď se navíc budu muset soustředit, z démony není lehké pořízení, když nejste připraveni. Bez pasti, která by je zastavila na místě a bez jakýkoliv hranic, které by jí omezili se ke mě přiblížit, to může být ještě zajímavé. Nejjednodušší by bylo začít s exorcismem, párkrát si vystřelit a doufat v nejlepší výsledek, já bych ale nejprve uvítal nějaké odpovědi - a kdo ví, třeba bude sdílná, arogance prozradí mnohé. "Asi nemohu předpokládat, že mi povíš, na co tu čekáš, že?" Protože ani démon nebude uprostřed noci sedět v národním parku. Ne bez důvodu. "Celkově tato situace je poněkud nepříjemná, všechna ta zmizení a mrtvá těla - upřímně jsem netušil, že za tím budete stát zrovna vy, pekelníci." Zatímco mluvím, odhodím EMP do tašky přehozené přes rameno a rukou se snažím nahmatat lahev s posvěcenou vodou, základním vybavením každého lovce. Démonka může zaútočit naprosto kdykoliv, bylo by tedy fajn být alespoň trochu připraven, když už nic jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Amitiel pro New Hampshire - Kostel, Konečně úspěch! Bylo mi jasné že ten policista nemá náladu na žerty a já vlastně taky ne. Pro to sem byla dost ráda když se měl konečně k odjezdu a já mohla jít k tomu kostelu. Cestou přemýšlím co budu dělat dál pokud mi tohle nevyjde. Tohle je pro mně jeden z těch důležitějších úkolů za docela dlouhou dobu. Nemohu se vrátit a říct že sem neuspěla. Jak bych pak před ostatními vypadala? Už teď si někteří mohou myslet že sem slabá! Musím Castiela najít.. Nechci přeci aby Bethor zuřil. Přicházím do kostela a sem ráda že aspoň zde je klid. Budu se tak moci nerušeně modlit, ale bude to vůbec k něčemu? Možná bych měla přemýšlet o tom že zkusím najít ty Winchestery. Pokud bych našla je, určitě by věděli jak najít Castiela. Ale to bych raději nechala až jako krajní možnost. Sedám si do jedné z lavic, zavírám oči a začínám se modlit. Trvá to, docela dlouho. Začínala sem si říkat že to asi něbude k ničemu platné, když v tom sem uslyšela povědomý zvuk. Otevřu oči a vidím že vedle mně sedí Castiel. Ono to vážně fungovalo! Pousměji se a začnu si ho prohlížet. Nevím jak to cítí on, ale pro mně je to příliš dlouho co jsme se viděli naposledy. "Ani nevíš jak jsem ráda že tě zase vidím bratře". Řeknu upřímně. Skoro bych měla chuť ho obejmout, ale zůstávám profesionální. "Nejsem v Nebi, protože tě hledám. A hledám tě, protože mi to nařídil Bethor". Vysvětlím popravdě jak to je a sáhnu do kapsy. Z ní vytáhnu malou krabičku. "Tohle ti mám předat. Nevím co to je, ale dávej si pozor až to budeš otvírat." Byla sem v pokušení se podívat, ale vím že Bethor by nějak zjistil kdo tu krabičku otevřel. Takže v tomto případě bude lepší neriskovat. Předám ji Castielovi a mile se na něj usměji. "Věř tomu nebo ne, ale chybíš mi.. Né jen mně, ale i ostatním sestrám a bratrům v Nebi... Prosím, vrať se. Potřebujeme aby nahoře byl někdo jako ty". |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Proč vzývat ďábla, když máte hlavní sestru? Však mě za to ještě seřvi, náno hloupá. Jeden se snaží upozornit na nekalé praktiky a hned se na něj dívají na největší osinu v zadku. Jako bych já snad měla potřebu do něčeho se vměšovat a působit problémy. Pche. A ne snad? Ticho tam! Po dobu celého tohoto dramatického výlevu hledím k zemi, což se na Evelynn Collinsovou sluší. Já mám ale co dělat, abych neprotočila očima a nepronesla něco nepříjemného a sarkastického. Třeba bych mohla hájit svou čest - kdybych nějakou měla. Nakonec se však ukáže, že se celý tento výlet vyplatí. Ten dole v márnici bude mít pěkný problém, hahaha, škoda že neuvidím, jak se z toho bude chtít vymluvit. Máš po srandě, chlapečku. Je-li to lovec, vždycky si najde nějaký způsob, jak se tam dostat znovu, nějaký čas mu to ale seberu a hlavně ho to naštve. Drobné naschvály jsou to poslední, co mi zbývá. "Samozřejmě. Nikomu nic neřeknu." Vykulím na hlavní sestru oči na znamení překvapení a upřímnosti, v duchu se ale tetelím blahem. Všechno vychází tak jak má, jeden už problém má, teď ten druhý. Dva nula pro mě, další vyhraná hra. "Hlavně aby toho pacienta nikdo zbytečně neotravoval." Blaho toho chlápka mi je naprosto ukradené, tohle je ale naše hlavní mantra, ne? Pacient především. Dále již beze slov následuji sestru za CDC chlápkem, který bude mít brzy problém. A tentokrát to uvidím. Nemohu se dočkat, mám takový pocit, že to bude vtipná podívaná. Ona hlavní sestra vypadá, jakoby jí mohl porazit jakýkoliv vánek, vsadím se ale, že kousat umí. A to možná víc než pekelní psi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Setkání s Castielem – New Hampshire Zatímco ty mluvíš, vysvětluješ svou přítomnost zde na Zemi mezi obyčejnými smrtelníky, Castiel mlčí, pohled upřený před sebe, aniž by se na tebe byť na jediný krátký okamžik podíval, ale nikterak tě v tvém vyprávění nepřerušuje. Nevěnuje pražádnou pozornost ani krabičce ve tvých prstech, kterou se mu snažíš předat. Bethorovým jménem, v zastoupení Nebes. Jako by snad tvá slova ani nedorazila k jeho uším. Když se dočkáš jeho reakce, krátce si povzdechne, jen pomalu odstrčí tvou ruku, aniž by si krabičku převzal. "Je mi moc líto, že se musíme znovu setkávat jen když tě zase využívají jako pěšáka pro své špinavé záležitosti. Tvé vlastní úmysly jsou dozajista čisté, jako tomu bylo vždy, ale v případě Nebes už tomu tak není. A obzvláště ne Bethora, na to byl vždycky až moc ctižádostivý a je těžké uvěřit, že by zrovna on měl zájem o to, aby mě přivítal zpátky. Nebe už není takové, jako kdysi. A nezměnilo se k lepšímu. A bohužel totéž platí i o ostatních andělech." Několik plamínků svíček kousek od vás se roztřepetá, když konečně na tebe vrhne pohled, rty pevně sevřené, modré oči ocelově ledové, jako by odrážely odmítavost jeho slov, byť zlomek sekundy jeho výraz změkne, když ti pohlédne zpříma do očí. "Nemohu se vrátit zpátky. Nevrátím se. Je mi za tebe líto, že nesplníš to, proč si sem byla poslána a rád bych ti nějak pomohl. Bohužel to ale nepůjde. Mám teď svou práci tady, v pomoci lidem, to, co Nebe už dávno nedělá. Jedinou pomoc, kterou můžu nabídnout, je tady na Zemi." Castiel se postaví v lavici a shlédne na tebe. Stále jste ve veřejně přístupných prostorách kostela úplně sami, nikdy vás ve vaší rozpravě nevyrušuje, k žádným uším se nedonese nic, co k nim nepatří. Zmizí snad teď, stejně náhle jako se před chvílí objevil? Zatím tomu však nic nenasvědčuje. "Vždycky jsem pro tebe chtěl jen to nejlepší a rád bych ti poradil, abys se od Nebes a jejich záležitostí držela co nejdále, ale to rozhodnutí je už jen na tobě. " |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Saguaro National Park – Signal Hill Veškeré úvahy o tom, kdo je ta neznámá, plačící – tedy teď už zrovna žádné slzy neroní – dívka v nepřístupném národním parku, jsou konečně objasněny, ale jaké můžou být její úmysly? Po mnohých zkušenostech i dalších znalostech se tady nebude pohybovat jenom tak, bez jakéhokoliv důvodu, jen protože se jí zrovna chce. Ne když se vezmou všechny ty události odehrávající se v Saguaru. Mohla by konkrétně tahle démonka něco společného se zmizeními, vraždami a útoky? S tou pumou, která před nepříliš dlouhou chvílí zaútočila i na tvou osobu? Nebo je to jen prodloužená ruka Pekla, věrný poskok, plnící příkazy? Démonka se staví na nohy, teatrálně oprašuje neexistující smítka ze svého oblečení, zapínajíc zip na fleecové bundě, na tváři potutelný úšklebek, bedlivě tě sledujíc, zatímco vypínáš EMP měřič, a najednou se kolem znovu rozhostí ticho noci, přerušované jen tvými slovy a křupáním kamínků pod jejíma nohama, zatímco přechází sem a tam jako zvíře v kleci, v půlkruhu, kdy se občas ocitne jen malý kousek od tebe. "Ale, ale, hošík není tak blbej, jak na první pohled vypadá, tohle asi nebude tvoje první rodeo, už i podle toho, jak ses postaral o tu číču, což?" zavrká sarkasticky nasládlým hlasem. "i když pořád si můžeš myslet, že s tím my nemáme vůbec nic společného, bude to tak lepší, co ty na to? Můžeš klidně zůstat u své původní teorie...jaká že to vlastně byla? Vlkodlaci?" Tentokrát se odmlčí ona, hlavu nakloněnou ke straně, očekávajíc, zda něco odpovíš ty. "Moje další dobrá rada – a víc jich nebude, je, aby ses otočil na patě a odkráčel kudy jsi přišel a začal se zajímat o něco jiného. Nechceš třeba sbírat známky, stavět modely letadel a nebo hrát bingo? Taková neškodná zábava," pokračuje vzápětí pohrdavě ve svém dobírání si tvé osoby. "A rozhodni se hodně rychle, protože nemám na pořadu dne jen tebe….pět, čtyři, tři..." Aniž by pět vteřin vyhrazených k rozhodnutí uběhlo do konce, v okamžiku, kdy dosáhne jednoho z koncových bodů půlkruhu, kdy stojí opravdu blízko, se na tebe zcela nepokrytě vrhá, spodní hranou zápěstí pravé ruky útočí na tvůj nos, dlaní té druhé se vytáčí směrem na solar. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice – na pokoji napadeného Návrat k inkriminovanému pokoji na šestém patře už není brzděn žádnými omezeními, strážce tmavé pleti obě dámy – jak Evelynn, tak Alexandru Chambers, hlavní sestru této nemocnice – vpouští do pokoje napadeného policisty, kde už pomalu a jistě úřaduje muž, hlásící se k zaměstnání u CDC. Viditelnost v místnosti je dosti omezená, částečně za to můžou rolety stažené do tří čtvrtin okna, snášející se soumrak se také hlásí o svůj podíl, světla jsou ztlumena. Je zde jediná postel, obsazená vysokým, štíhlým, mladým i přes oteklý a zbitý obličej pohledným mužem, který se vůbec nepodobá typickému americkému policistovi, ke kterému měl rozhodně blíž jeho tak nešťastně zesnulý parťák. Pípání všemožných přístrojů vedle a za jeho postelí jsou jediným indikátorem, že je ještě naživu. Byť v bezvědomí. Hlavní sestra - drobná žena s úzkým obličejem, přesto s tvrdým výrazem, odvádí Montgomeryho kus dál od postele, směrem k oknu a stále s telefonem u ucha si od něj vyžádává jeho celé jméno a osobní číslo. Trvá pár minut, než se jí podaří dostat k informacím, zatímco vysokého, rozložitého muže neustále upřeně sleduje a rozhodně mu nedovolí vrátit se zpět poblíž pacienta. S nespokojeným zamručením ukončí hovor a poodstoupí o dva kroky vzad. "Všechno je v pořádku, tedy alespoň CDC potvrdila, že vaše číslo odpovídá, takže si vyjasníme pár věcí. Uděláte, co bude potřeba k pokrytí nezbytných záležitostí vašeho vyslání sem, pak půjdete. Nenechám vás tady zůstávat celý večer. Máme řadu nařízení ohledně tohoto pacienta, které se mají dodržet a taky je dodržíme. Pokud máte nějaké dotazy, sem s nimi." I přes zjištění na CDC má její hlas lehce nepřátelské zabarvení, stále sleduje každý krok pro ní neznámého muže, než jí vklouzne ruka do kapsy uniformy a ona odsud vyloví vibrující telefon, který tak před pár chvílemi sama upustila. "Ano, Brade? Máte ho? Dobře. Počkejte, co myslíte tím, že s někým přišel? Děláte si ze mě legraci? Protože to bych vám zrovna neradila. Co si člověk neudělá sám...dejte mi pár minut, než to tady dořeším a dojdu na recepci sama." Další telefonní hovor jí zjevně na náladě nepřidá, ale zatím pokoj neopouští, připravena odpovědět na otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Telefonát na CDC a následný rozhovor hlavní sestry s jejich zaměstnancem, odvádí jejích pozornost od tebe a ty máš pár chvil k dobru, kdy si tě ani jeden nevšímá. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Démonka - Signal Hill "Vlkodlaci dávali smysl." odpovím jí, zatímco bedlivě sleduji každý její pohyb, připraven na náhlý útok. Co jiného od démona také očekávat? Přátelské povídání to určitě nebude a její náhlou sdílnost přisuzuji spíše touze udělat ze mě blbce. Jisté vlastnosti jsou společné všem démonům. Takže ví o tom zvířeti. Musela mě už nějakou chvíli sledovat, dosti pravděpodobně na mě tu pumu i sama pustila. Že by se nechala tak jednoduše ovládat? Ale proč? Proč tady uprostřed národního parku? Proč unášet a zabíjet? Protože to je jejich přirozený pud? Tohle je ale příliš promyšlené, skoro až strategické. Tady půjde o mnohem více. "Cením si každé dobré rady, ale bingo na mě bylo moc stresující. A ani na sběratelství jsem neměl dostatek trpělivosti." Což tak úplně není pravda, jako malý kluk jsem sbíral ledacos, stejně jako jsem skutečně lepil ta letadýlka, to ale démonka vědět nemusí, ne? Ještě by se mi smála. Nemám v jediném úmyslu opustit současnou pozici, její odpočítávání využívám k přípravě na útok, který musí přijít. Prozatím se pohybuje v půlkruhu, tam a zase zpátky, snad jakoby jí něco bránilo jít dál. Krok vzad je vcelku logický pokus, ovšem dříve než to stihnu, ona po mě vystartuje a to aniž by došla k jedničce. Prostě démon. Rány vede rychle a přesně, snažím se tedy rychle uskočit dozadu, abych se jim vyhnul, z tašky v tom pohybu tahám lahvičku se svěcenou vodou, abych byl připraven v případě, že jsem situaci vyhodnotil špatně a ona má prostoru kolik jenom bude chtít. Což by byl problém. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro V pokoji - nemocnice Spolu s Chambersovou se navracím na pokoj, kde už nějakou tu chvíli úřaduje ten pseudo CDC chlápek. Teď však bude mít s tím očumováním útrum, bude stačit jeden jediný telefon a Chambersová se o něj už postará. Ani na moment nepochybuji, že by měl být tím, za koho se vydává, tohle není případ pro CDC, byl to útok, žádná infekční nákaza. Jen co vstoupíme do pokoje, nechávám všechno na hlavní sestře. Ve tváři mám nenápadný, nicneříkající výraz, pár drobnými kroky však přejdu k pacientovi. Mladý kluk, docela pohledný a to i přes všechna ta zranění. Rozhodně se bránil a že by právě to byl důvod, proč stále žije, zatímco jeho parťák hnije v márnici? Rukou se natáhnu pro hadičku vedoucí ke kapačce a zkontroluji, zda je vše v pořádku. Fýzák s čímkoliv, co tam má přihozeného, kape, všechny porty se taky zdají být v pořádku, záznam tlaku a tepu jakbysmet. Nikdo nemůže říct, že bych byla nedbalá sestřička, která se o pacienta nestará. K té péči samozřejmě patří i pořádná prohlídka pacienta. To ale není všechno. Zajímavé. Velmi zajímavé, ne však ale tak překvapivé. Co ale s tím? Nechat to být a utéct, dokud je čas? Ještě jsem se do toho nestihla namočit natolik, aby mě to stáhlo sebou, ještě můžu zdrhnout. Opustit tohle hloupý město a usadit se zase někde jinde. Dobrý nápad. Jenže...jenže proč? Proč tady ten kluk teď leží? Proč ten druhý chcípl? Tohle smrdí. Doslova. Chambersová a CDC chlápek stále mluví. Očividně je vážně z té hloupé organizace. Pche, kecy, věřit tomu nehodlám. Můj objekt zájmu leží přímo přede mnou, okolo něj aura, která láká i děsí zároveň. Dokončeme prohlídku jak se sluší a patří. Odhrnu jeho pokrývku, abych se podívala, zda nemá žádné dekubity, zároveň se dívám, co všechno za zranění utrpěl a zda na něm nejsou známky nedávné manipulace jakéhokoliv druhu. Hrudník, břicho, nohy, záda, polohování pacienta je důležité a třeba mi to dá záminku ke zjištění více informací. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro V pokoji - doplněk Démon. Jeho minulou přítomnost tu cítím natolik, že se až divím, že to ti dva nepoznají. Jak by mohli. Jsou to hloupí lidé, nic víc. Obyčejné maso na porážku. Ale tohle, tohle mě znervózňuje. Kdokoliv tu byl, byl silný, snad i silnější než já, čehož ale není tak těžké dosáhnout. Zajímalo by mě ale, co přesně tu dělal, při mé kontrole toho chlápka se tedy snažím zjistit, jestli je nějaká část u pacienta nebo na pacientovi, která by okolo sebe měla toho příliš známého "pachu" o něco více. Kdo ví, co tady ten démon pohledával, pochybuju, že by mu stačilo pouhé stalkování. Pak si promluvím s tím hlídačem. Otázka je, zda vůbec ví, že tu někdo byl, proniknout sem s naší nemalou silou není zase takový oříšek. Uvidíme. A kdo ví, třeba budu mít i dost rozumu, abych to nechala být dřív než bude příliš pozdě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona
Bylo 31. října. Pro někoho to byl Samhain, pro dalšího Halloween, pro jiného prostě středa. Ručička hodin se přiblížila páté hodině odpolední. Do konce dnešního dne ještě nějaký čas zbýval, vždyť dokonce někteří byli stále ještě v práci, byť ulice se už pomalu zaplňovány koledníky. Někteří možná dali přednost horrorovému programu, který nabízelo hned několik kabelových stanic, mnozí dospělí se chystali na večírky, které si užijí oni sami, až se vyřádí jejich ratolesti. Našli se i tací, kteří celý dnešní den promrmlali, že tenhle konzumní svátek jednoduše stojí za prd a nahrává podivínům, policisté, lékaři a hasiči očekávali, co děsivého dnešek přinese. Liší se snad oslavy tohoto dne ve státě Arizona od dalších států Americké federace? Kdo ví. Titulek, který se dnes ráno objevil v místních novinách vypadal jako z pera slavného spisovatele, ale při jeho čtení by mohl slabším povahám běhat mráz po zádech. Uzavření národního parku Saguaro
Dnes ráno vydalo National Park Service prohlášení ve kterém dočasně uzavírají Národní park Saguaro z důvodu zvýšeného počtu smrtelných útoků zvířat na návštěvníky, dokud se celá situace nevyřeší. Zatím poslední obětí se stal známý cestovatelský manželský pár Brian a Teri Withersovi, kteří zde pracovali na své nové knize "Národní parky USA". Po tomto případu policejní oddělení přiznalo, že se nejedná o první případ, nýbrž šestý, čímž nepřímo přiznalo, že předchozí úmrtí vůbec nepustili na veřejnost. Zvýšené agresivní chování zvířat potvrdilo několik zaměstnanců národního parku. Ze zatím nepotvrzeného zdroje by jednou z obětí mohla být i osmiletá Elisa McKenna, jejíž zmizení před několika dny nahlásili její rodiče. Po tomto prohlášení se vůči vedení policejního oddělení zvedla vlna nevole. Podařilo se nám zjistit, že ke stejnému kroku přistoupilo National Park Service také v dalších dvou národních parcích, které spravují. Zda byl důvod uzavření tentýž není stále upřesněno. |
| |
| soukromá zpráva od Montgomery `Monty` Jackson pro Nemocnice – pacientJsem vyrušen u čtení složky. "Dobrý den. Montgomery Jackson, CDC." Představím se hlavní sestře. "Nemám v plánu vás moc zdržovat." Ustoupím se sestrou stranou a nechám si ověřit své ID. Když je potvrzeno, tak nasadím správný úsměv. "No v zásadě je to jednoduché. Aktuálně nás zajímá spíš ověření stávajícího podezření." Otočím se na druhou sestru, která prohlíží pacienta. Nechci jí rušit, rozhodně nemám v plánu jí nějak překážet. "Aktuálně shromažďujeme případné podezřelé pacienty. Osobně si myslím, že to bude jen haló nějakého nudícího se novináře." Snažím se zklidnit hlavní sestru. "Je to nejhorší na jaře. To najdou chcíplý prase a hned z toho mají epidemii moru." Pohrdavě si odfrknu. Mojí roli hraju, co nejlépe mohu. |
| |
 | soukromá zpráva od Sabra pro Welcom in Arizona Your whispers calling me you speak my name.How can I save you when I couldn't save myself Doplňuji svým falešným zpěvem zpěvačku. Pro tenhle song mám slabost, dokážu ho poslouchat několikrát za sebou. Miluji její hlas i text té písničky. Někomu se to může zdát jako uspávající klišé, ale můj život naplňuje klidem. Pro práci lovce jsem byla, dá se říct předurčena, znamenalo to žít většinu času po motelech o samotě a stále jednou nohou v hrobě, ale nedalo by se říct, že bych si na to už nezvykla. Hůř bych si zvykala na poklidný život v rodinném domě s bílým plotem a milujícím mužem jako žena v domácnosti. Při té myšlence jsem se oklepala. Jestli mne děsilo něco víc než nadpřirození byl to nudný život. Teď jsem ale zatoužila po kávě, byť i kdyby to byl patok, černá, horká tekutina, by možná zmírnila mou únavu. Ani jsem nepostřehla, kdy jsem projela okolo cedule: Vítejte v Arizoně. Už řídím x hodin a začínám pociťovat únavu. Ve deset let starém Fordu se mi dneska spát nechtělo. Toužím po sprše a v rámci možností pohodlné posteli. Zastavím u krajnice, abych si vyhledala nejbližší benzínku, či grill, kde bych se zeptala na ubytování. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona Cesta do Arizony proběhla docela rychle a bez větších problémů - a nejen proto, že byl podzim a pozdní večer, kdy byly cesty téměř prázdné, jen sem tam ti v protisměru ozářil zrak některý osamělý světlomet. Spousta lidí chce být na Halloween doma, na večírcích, i když nemají děti . Ale možná jsou to ti rodičové, kteří vyhodí děti koledovat a užijí si ničím nerušeného klidu. Ale také může být jedním důvodů opuštěnosti silnic události, které od dnešního rána hýbou nejenom tímto západoamerickým státem a pokud už jsi o těchto nepříjemných událostech dosud neslyšela, tučný kapitálkami vyvedený titulek na tebe zírá z každého stojanu na noviny, na každé benzince, na motelu, kam tě nasměrovali od té poslední. Motel je relativně slušný, ložní prádlo vy mohlo být bez štěnic, jedinou skvrnkou by mohla být přítomnost několika bezdomovců, povalujících se v hromadě flašek povykujících v rohu parkoviště, za což se ti majitel motelu omlouvám. "Zavolal bych na ně policajty, ale ti teď mají plné ruce práce s tím, co se děje," pohodí hlavou k novinám na stolku."Kšeftům to taky moc dobře nedělí. Kromě vás tady mám od rána jediného dalšího zákazníka, a ten i když se neodhlásil, před nějakou dobou odjel." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Saguaro National Park – Signal Hill Její útok je dle očekávání precizní a vylepšený velkou silou, jak už to u démonů bývá a i samotná schránka, kterou si zatím neupřesněný démon vybral pro svou fyzickou, humanoidní podobu, nepůsobí jinak líně a nepříliš fit, proto tě její útok míjí jen velmi těsně a chyběly pouhé milimetry, aby si skončil s minimálně vyraženým dechem a zlomeným nosem, kdybys neočekával, že by ta potvora mohla mít něco na lubem a včas neuskočils. Taky jsi mohl mít pořádnou smůlu a zranění by rozhodně lehká nebyla. Na krátký okamžik, možná jeden, dva údery srdce se zarazí, zamračí se a sklouzne pohledem k lahvičce v tvé ruce, kterou jsi vytáhl ze své tašky a zatváří se zraněně a uraženě zároveň. "Ale, ale, copak jsem ti provedla tak strašného, že se ke mně chováš takhle? S takovou kamarádi nebudeme," zasyčí, ale kupodivu ani teď nevzdává své snahy o tvé minimálně zmrzačení, ne-li smrt. Obzvláště když rychlost a síla jsou její výhodou a její následný útok je mířený na tvou ruku, aby se zbavila nežádoucího předmětu a také tašky v té druhé s následným záměrem tě prudce a hrubě povalit na zem. Pokud si s tebou do téhle chvíle možná jen pohrávala - teď už definitivně vyhlásila konec jakémukoliv kočkování. Ale to, že se na tebe znovu vrhá a ne zrovna z velké vzdálenosti, není ta jediná nepříjemná situace, kterou jsi byl podarován. Okolní noční ticho, do této chvíle nepřirozeně přerušované jen hlasy vás dvou, náhle doprovodí zesilující našlapování číchsi pacek směrem vzhůru kopcem, aniž by se neznámé obtěžovalo zvuky tlumit, doprovázeno hlasitějším a hlasitějším mručením. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Důkladnější, pro tebe možná důležitější prohlídka naživo odhalí jen několik málo stop, které sis mohla přečíst v již archivu. Hlavu má ovázanou, ale můžeš tušit, že skrývá zranění po ráně zezadu do hlavy, v obličeji a na těle několik ran, a podlitin, které pocházejí od tupého předmětu, až na dvě výjimky. Když mu rozevřeš nemocniční košili a spatříš na prsou v levé části hrudníku tenké rýhy. Stejně jako u jeho ne zrovna šťastného kolegy rány jsou sice podobného rázu, ale nejsou tak hluboké. Písmena N X s mezerou mezi nimi jsou opravdu vyříznuty na jeho taktéž levém zápěstí, jako by se ti vysmívaly, že jejich smysl stále ještě uniká. A jak už jsi zjistila, mrtvola nic takového neměla. ------------------------------------------------------------- Toliko k vizuální prohlídce, kterou by zvládl i obyčejný člověk a není k ní třeba žádných schopností. Ta druhá – ovšem neméně důležitá prohlídka – prozradí použití z větší části na celém pacientovi, ale silnější "tahání" ucítíš nad jeho čelem, ranou na hlavě i na prsou v srdeční oblasti. Žádnou jinou podezřelou manipulaci u něj nevidíš. ------------------------------------------------------------- MH: Případné další dotazy zodpovím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, Maine – na pokoji napadeného Chambers si Montgomeryho přeměřuje zúženým pohledem, jakoby snad ani telefonické ověření nepřesvědčilo tuto ženu, aby polevila ve své pozornosti, uvolnila přísný výraz. Právě naopak, její obličej ještě více ztvrdne, nevěnuje jediný pohled Evelynn, která vypadá, že vyplňuje volnou chvíli, kdy není zrovna žádaná, sestřičkovským obskakováním pacienta. "Pokud jste si nevšiml, pak už zdržujete. Minimálně nás dvě. Asi vás nepotěším, ale my máme v nemocnici pouze tohoto pacienta. Co se týče vašeho "podezření", na nákladě všech faktorů jsme prováděli sérii základních testů na vzteklinu ze vzorků slin a kožní biopsie, protilátek v krevním séru a mozkomíšním moku, ale výsledky zatím ještě stále nemáme, i když pokud se podle CDC jedná o mutovaný kmen, pak byste si měli další, konkrétní testy a odebrání vzorků zařídit vy sami, případně okamžitý převoz pacienta, pokud by to opravdu mělo být tak závažné. Ostatní výsledky najdete v kartě, pokud už jste je nenašel. Její odpověď značí, že snaha "uklidnit ji" nepadá na úrodnou půdu. Popravdě víc už nelibost nad mužovou přítomností v budově, v pokoji, dát najevo snad ani nemůže. "Ještě nějaké konkrétní otázky? Nebudu s vámi dopodrobna probírat všechny detaily, když je to podle vás jen jedno velké haló. Mluvil jste vůbec s někým z národního parku? Nebyla by to přínosnější konverzace? Třeba vám řeknou víc než nám." Udělá několik kroků směrem ke dveřím, jako by chtěla viditelně naznačit, že má jinde další věci na práci. "Slečno Collins, to už by snad stačilo, nemyslíte? O pacienta se pravidelně staráme, nemusíte mu tady natřásat polštáře a převlíkat ho. Jste snad tady kvůli něčemu jinému." Nevrlost hlavní sestry se přenáší z jednoho přítomného na druhého, když vzápětí seřve i Evelynn u lůžka Thomase Lavina. |
| |
| soukromá zpráva od Sabra pro Po ubytování, se mi začne majitel omlouvat za bordel, který se mu válí kolem popelnic. " To není vaše vina, ti lidé by hlavně neměli vůbec končit na ulicích, mělo by být o ně lépe postaráno." Usměju se na muže, to co vzápětí řekne mne nenechá chladnou. "Co se tu děje." Prohlédnu si zběžně novinový titulek a zadívám se muži do obličeje, jako by z něj chtěla vyčíst něco víc než z noviny. "Víte o tom něco?" Můj hlas je naléhavý, dám si dvě a dvě dohromady, není to běžné, hlavně teď okolo Halloweenu to může znamenat pěkný průser a malér. "Ten váš zákazník, nevíte co měl v plánu?" Podrbu se za uchem."Nemohl se třeba vypravit do toho parku?" Přimhouřím oči a pod peněženkou mám připravenou náhodou novinářskou legitimaci, kdyby se muži zdálo divné, že se tak vyptávám. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Nemocnice - u pacienta Tak tohle mi k ničemu nebylo. Prohlídka nepřinese nic zásadního, nic co by mi zodpovědělo všechny ty otázky, co kolem těchto mrtvol jsou. Mrtvol? Tenhle sice ještě dýchá a snaží se, ale když se na něj tak dívám, tak si říkám, že je to snaha marná, obzvláště byl-li označkován a je v hledáčku temných sil. Pokud ho chtěli zabít... Udělali by to, když měli šanci. Místo toho ho nechali žít, pokud se tomuhle stavu dá říkat život. K čemu je ještě třeba? Budu na něj muset trochu dohlédnout a ujistit se, že nám tu nezpůsobí žádný povyk. Tedy ne větší než doposud. Chambersovou to přestává bavit, nejprve seřve chlápka, co tvrdí, že je od CDC - a upřímně tomu stále nevěřím, takhle nevypadají všichni ti pitomečci z laboratoře, pak se ale obrátí na mě a s podobnou vervou mi vyčte mou snahu o pacientovu péči. Pro dobrotu na žebrotu, vážně, že já se ještě vůbec snažím. Všechny poznámky však spolknu, nehodilo by se, abych držkovala, ne když potřebuji být nenápadná. "Lepší než tu jen tak stát, madame." Přesto mi to nedá, vždyť mám pravdu, navíc by mě seřvala i kdybych nedělala nic. Taková už Chambersová je, milá osůbka, co by svým pekelným pohledem sežehla i samotného ďábla. Svým způsobem má můj respekt. "Mohu už jít?" S trochou štěstí si bude chtít pan CDC ještě povídat a já bych tak mohla mít dost času na krátký rozhovor s hlídačem. Šance, že by mi mohl říci, kdo všechno tuhle skoro mrtvolu navštívil, je sice malá, zkusit to ale musím. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Arizona - Signal Hill Já versus démon. Na tohle začínám být už starý a to mi je teprve dvaatřicet. Když ale tak koukám na démonku a na sílu, kterou předvedla, začínám pochybovat, že se Kristových let vůbec dožiji. Každá má práce je však risk a s možností smrti počítám, nehodlám se ale vzdát bez boje, ne když tu mám ještě nějaký úděl. "Já nevím, kdo to zaútočil jako první. A to jsem si chtěl jen v klidu popovídat." Odpovím jí, ona ale neztrácí čas a znovu útočí, tentokrát jsou její rány míněny velmi rázně a velmi smrtelně. Jde mi především po rukou, útočí rychle a silně a možná právě ta rychlost a síla může být mou výhodou, nechám-li pracovat setrvačnost a zvládnu-li uhnout. Přímo se jí postavit nemohu, fyzický souboj bych prohrál, nezbývá než volit úhyby, kroky vzad a do stran a především využít ty hračičky, které u sebe nosím právě z tohohle důvodu. Jednat však musím rychle, není čas příliš analyzovat situaci, volím tedy skok stranou, aby se ke mě nedostala tělo na tělo, zároveň se snažím otevřít lahvičku a část jejího obsahu na démona vychrstnout. Nejprve tohle, pak exorcismus... Pokud bude na pak čas, hlasité našlapování napovídá, že naše hašteření se přilákalo dalšího tvora - a dva proti jednomu by byl poněkud nerovný souboj. Nedává mi příliš jiných možností a rozzuřená je už stejně, uhýbat jí stejně nemohu na věky. "Exorcizamus te, omnis immundus spiritus..." Třeba bude štěstí stát na mé straně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona Muž za pultem motelové recepce se na okamžik zarazí, snad jako by čekal, že někdo, kdo se tady ubytuje, bude vědět, cože se to venku vlastně děje, ale nakonec usoudí, že to tak nezvyklé nebude. Obejde pult, sebere noviny ze stolu a rozloží je přímo před tebou. "Dneska v noci, tedy spíš k ránu, našli v parku mrtvý manželský pár. Prý zvířecí útoky, které jsou poslední dobou nezvykle časté. Navíc je tady podle policie jistá spojitost, se zmizením malé Elisy, která je několik dní pohřešovaná. Netuším, co s tím můžou mít společného zvířata, ale policajti snad ví více než já sám"pustí se do stručného vysvětlování nepříjemné situace, která se v parku Saguaro přihodila a dost možná ovlivňuje životy místního obyvatel, víc než by se jim líbilo. Na tvou další otázku jen pokrčí rameny, ale nakonec dodává. "Nevím, svým zákazníkům příliš otázek nepokládám. Přeci jen, kdybych se moc šťoural v jejich životech, bez toho, aniž by sami chtěli, nedělá to dobře obchodům. Ale pokud to nebyl nějaký policista, nebo něco podobného, pochybuju, že by byl tak dlouho pryč kvůli návštěvě parku. Jako návštěvníka ho tam určitě nepustí. Pro širokou veřejnost park z bezpečnostních důvodů uzavřeli." Přes pult ti posune klíč od pokoje. Můžeš strávit večer tam, ale pokud by se ti chtělo zkusit štěstí, k parku to není daleko, kvůli uzavření parku, je i cesta volnější, zakončená u vstupu zahrazeného masivním řetězem s nápisem ZÁKAZ VSTUPU a rangerskou stanicí, podle rozsvícených světel, i s noční směnou. |
| |
| soukromá zpráva od Montgomery `Monty` Jackson pro Nemocnice – pacientZměřím svůj pohled s hlavní sestrou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Saguaro National Park – Signal Hill Ani nevíš, kolik svatých stojí při tobě, když každý její útok končí neúspěchem, hlavně, když k tomu, aby ti pořádně ublížila, zbývá vždycky jen malý kousek. Opatrnosti není nikdy nazbyt, protože i tak nedokážeš říct, jestli by dokázala být rychlejší, silnější, lepší, zda vlastně využívá veškeré své schopnosti a možnosti. A určitě není na místě zkoušet nejít sám naplno, už jen jedna jediná chyba tě může stát...všechno. Druhou šanci jednoduše nemáš šanci dostat...a ani ji nedostaneš. Možná tě už od samotné smrti dělí jen zlomky sekund, protože dlouho ti štěstí přát nebude, ale v tom okamžiku se ti podaří otevřít lahvičku se svěcenou vodu a tekutina letí směrem démonce vstříc, popálí v obličeji, ke kterému vyletí její ruce, příšerně zaječí, až ti téměř zalehne v uších, ale koupí ti to čas, protože jí to zarazí v útoku. Při tvým prvotních latinských slovech vymítání prudce zvrátí hlavu dozadu a několikrát sebou zaškube, jako by snad dostala zásah elektrickým proudem. "Přestaň! Okamžitě přestaň! HNED!" Znovu ten vysoký, pronikavý, uši drásající tón, tentokráte však namísto obyčejného výkřiku volí slova, jako by tě snad chtěla jimi zastavit. Několikrát se neúspěšně pokusí o pár kroků směrem k tobě, ruce sevřené v pěst, nehty rozdírající kůži dlaní do krve, než dopadá na kolena, až zapraští. Další překvapení na sebe také nenechá dlouho čekat, majitel pacek, které se hrabaly po kamenech nahoru na Signal Hill, se objeví na plácku, na kterém jste se vy dva pouštěli do na první pohled nerovného souboje. Není to puma, jako ta, která již mrtvá leží na úpatí kopce, drobnější, přesto rychlé a mrštné tělo, a malé štětinky na vrcholcích kočičích uší, delší srstí podél spodní čelisti napovídají, že se jedná o rysa, který rychle přetlapká až k démonce, na krátký okamžik otočí hlavou k ní, než se jeho velké oči zapíchnou do tebe, vydá se sebe vyvřísknutí, hned poté se vymrští ze zadních nohou. A jeho cíl je víc než jasný. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, Maine – na pokoji napadeného Prvotní Evelynninu poznámku, kterou směřuje poté, co od hlavní sestry přilítl pojeb za její "přílišnou" péči o komatózního pacienta, Chambers přejde či možná ani nezaznamená, protože se prudce otočí při pohybu směrem ke dveřím a ven z pokoje, aby se navrátila k Jacksonovi, ústa stažená do úzké linky. Na první pohled to sice vypadá směšně, ale i při nepoměru jejich výšek Chambers vypadá, že by muže roztrhala jako hada a ještě by si dala svačinu. "S první očkovací dávkou čekáme na konečné výsledky testů, v případě jejího potvrzení bych k ní okamžitě přistoupili, "odsekne mu úsečně. "A žádné experimentální, ne úplně prověřené postupy léčby bez očkování tady zavádět nebudeme. Pokud si CDC tomuhle bude chtít pacienta vystavit, pak prosím, podepíšete mi několik předávacích protokolů a veškerá zodpovědnost bude na vás a vašem úřadě. Výsledky testů bychom měli mít dříve než je vašich 48 hodin a znovu opakuji, že na nějaké specializované testování tady nejsme vybaveni. Až budeme vědět více, dáme vám vědět, ale teď zatím opravdu ztrácíte můj čaj a troufám si říct, že i ten váš. Nashledanou. " Na obličeji je zřetelně vidět, že je ráda, že přestal se slovním přetahováním, ohlédne se přes rameno na hnědovlasou sestřičku, která už před nějakou dobou požádala o opuštění pokoje, ale přes probíhající "rozhovor" byla její slova zatlačena do pozadí. "Běžte. Kdybyste měla nějaké problémy na oddělení, odkažte je na mě," dává svolení Evelynn. Cestou ven vás sleduje obří strážný, který vstal ze židle, aby dohlédl na to, abyste oba dva co nejdříve opustili pokoj, který má s největší pravděpodobností v plánu znovu uzavřít před zvědavými zraky. Chambers má zjevně v muže od policie vloženou veškerou svou důvěru, protože odchází chodbou, aniž by se jedinkrát ohlédla. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Arizona - Signal Hill Výborně. Početní převaha. Vážně jsem si myslel, že teď, kdy je démonka na kolenou, už budu mít vyhráno? Ne, nemyslel. Kdybych to stihl, stalo by se, ale jen co se objevila další šelma, začal jsem tušit, jak moc špatně má situace vypadá. Proč se tu pořád objevují? Přivolala tu pumu snad ona? Ovládají zvířata? Rozhodně by to hodně vysvětlilo, odpovědi na tyto otázky však budou muset na chvíli počkat. Snad jen na chvíli. Démonka křičí, ať přestanu s exorcismem, puma napřahuje se k útoku a mám vůbec na výběr? Puma skáče a co jiného než další rychlý úskok stranou mi zbývá? Zastřelit ji. Jo, fajn nápad, vážně. Ale zatraceně, jak mám být tak rychlý a zase tasit zbraň? Kde sehnat dostatek času než se puma zakousne do mého chřtánu? Proto bylo lepší lovit ve dvou. Na pistoli čas není, je to ale nůž, co nahmatám jako první. Proti zvířeti s nožem. Okey, zažil jsem už bláznivější věci. Vážně? Až se mi puma přiblíží, mám v úmyslu zkusit jí bodnout, s démonkou však zároveň nic dělat nemohu a budou-li spolupracovat, bude to skutečně boj na život a na smrt. A na sebe bych si nevsadil. "Stále...můžeme...jen mluvit?" Hahaha. Že by poslední pokus o záchranu? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Saguaro National Park – Signal Hill Tma, která halí noční, až možná příliš tichý, národní park, začíná být svědkem toho, že je dosti pravděpodobné, že se příštího ranního úsvitu už nedožiješ. Ať už je pravda jakákoliv, démonka má proti tobě spoustu nesporných výhod – nadlidskou rychlost, sílu a v neposlední řadě i čtyřnohého, chlupatého parťáka, který ani nemusí mít lidskou podobu, ale téměř okamžitě jde po tobě, aniž by musel padnout verbální příkaz. O to je situace těžší, protože nejde odhadnout, co šelma kočičí provede. Odražení ze zadních nohou, elegantní dopad na velký kámen, na kterém předtím seděla ona démonka a předváděla své srdceryvné divadýlko, než jsi ji vyhmátl, ale ani tak se nezastaví, pokračuje ve svém plavném letu, využivajíc hybnosti a následně setrvačnosti, aby tě vzápětí, nezastavená v tomto případě kulkou, naplno srazila k zemi, vrčící tlamu se zuby jako jehličkami nebezpečně blízko tvého obličeje, bolestivě vykvikne, když se čepel tvého nože zaboří do jejího těla, takže její útok mířící na tepnu z boku krku, skončí níž, přesto však zuby trhající trapézový sval nejsou nic příjemného. "Myslím, že jsme už dávno za mluvením. Jediné, co můžu dodat je "Sbohem"." Ozve se někde nad tebou povýšeným hlasem, těsně vedle tebe a bojující šelmy. Což znamená jediné, přerušením exorcizmu se démonka dostala znovu do sedla a tobě začínají docházet všechny možnosti, kterak se proti těmhle dvěma bránit. "Pak tedy sbohem." Zhrublý hlas, který zcela určitě nepatří ženskému démonovi, doprovodí několik hlasitých výstřelů, šelma, která by se na tobě slušně vyřádila, kdyby k tomuhle nedošlo, s sebou několikrát zacuká, a pak zcela bez života dopadá na tebe. "Exorcizamus te, omnis immundus spiritus, omnis satanica potestas, omnis incursio infernalis adversarii, omnis legio, omnis congregatio et secta diabolica, ergo draco maledicte, ut ecclesiam tuam secura, tibi facias libertate servire, te rogamus, audi nos!"" Tyto slova jsou vyřčená pro změnu mnohem hlasem, mnohem jemnějším, přesto ani na jediný okamžik, ani v jediném slově nezaváhá. Nyní však vymítání dojde svému zdárnému konci a ty můžeš sledovat, jak démonka prudce trhne hlavou vzad, otevře ústa, ze kterých jí rychle uniká sloup temného kouře, stoupá vzhůru a ženské tělo se zhroutí na zem. Kousek od tebe stojí muž středního věku v oblečení, které zažilo lepší časy, hlaveň zbraně položenou na rameni, doprovázený mladou ženou, obhlížející okolí. "Neříkej, že jsi dneska chtěl umřít." |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Zpět do práce? Tady se už nic důležitého nedozvím. Pan CDC si hraje na odborníka, kterým možná skutečně je, Chambersovou jeho slova ale nezajímají a dost okatě mu to dává najevo. Ať CDC řekne cokoliv, ona má svou pravdu, své postupy a nenechá si do ničeho kecat, což je ale přístup, se kterým souhlasím. Tomu chlápkovi nevěřím ani nos mezi ušima. Teď je však konečně příležitost k odchodu. S drobným přikývnutím si převezmu vizitku, kterou mi mistr odborník předává a bez dalšího slova či ohlédnutí mířím ke dveřím. Doufala jsem, že si budu moci popovídat se strážným, CDC idiot ale odchází se mnou a přestože nás Chambersová nechává o samotě, on tu stále překáží. Ne na dlouho. On už nemá jediný důvod tu okounět, zatímco já tu pracuji. On musí odejít, já mohu zůstat. Nebo se prostě vrátit. Později až tu nebudou nechtění svědci. "Na shledanou." Kývnu na něj a odejdu stejným směrem jako předtím Chambersová. Směrem za svou prací, že ano. Od toho tu taky jsem a nic jiného mě nezajímá. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Pokračování Při svém odchodu se zastavím za první odbočkou a chvíli se snažím poslouchat a sledovat, co ten muž dělá. Stále mu nevěřím, na druhou stranu on není mou prioritou a bude-li odcházet, budu plně spokojená. Mohla bych ho samozřejmě sledovat, to by mě akorát přivedlo do potíží, které mít nechci. Zvolím tedy jinou variantu a pokud to vypadá, že se bude mít k odchodu, schovám se v nejbližších dveří tak, aby mě nepozorovaně míjel. Potřebuji se vrátit ke strážnému a zeptat se jej na pár otázek a rozhodně se nezastavím nějakým pitomcem, co se plete do věcí, do kterých mu nic není. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Arizona – Saguaro National Park – Signal Hill Tak takto chutná konec? Nůž se sice do těla zvířete zaboří, těžká váha mě ale tlačí k zemi a jen díky štěstěně to není můj krk, do kterého se šelma zakousne. Štěstěna? Nebo jen prodlužování nevyhnutelného? Mé rameno schytává bolestný úder, cítím trhající se maso, cítím krev rozlévající se kolem a - a smrt, která se blíží rychleji než bych čekal. Měl jsem to čekat. Už předtím to bylo o fous a teď, když proti mě stojí posila, jsem se konci přiblížil na dosah. Snažím se bojovat, snažím se zmítat a nepoddat se bolesti a zoufalství, jak šelma, tak i démonka, mi ale příliš nadějí nedávají. Nezbývá nic jiného než doufat v nějaký ten zázrak, v nějakou tu záchranu na poslední chvíli - Takové věci se nestávají. Nevadí. Výstřely považuji za halucinace beznadějné mysli, puma se však přestává hýbat, přestává útočit a brzy cítím celou její váhu, jak dopadá na mé tělo. Co to? Nějaký hlas recituje exorcismus, démonka křičí a náhle je klid. To už jsem zemřel? V prvních chvílích tam jen ležím a nerozumím tomu, co přesně že se stalo. Žiju? Žiju. No doprdele, já vážně žiju. Jenže jak? Spousta otázek i neschopnost řádně se nadechnout donutí mě probudit se do reality a snažit se ze sebe odsunout mrtvou váhu. Adrenalin mi stále pumpuje žilami, s tělem tedy lehce hnu, abych se nadechl a následně zkřivil tvář bolestí, když mi dojde rozsah mého zranění. To není všechno. Lehce zvednu hlavu a ještě ze země spatřím mou záchranu. Muž a žena, oba neznámí, avšak vybavení. Vědí, co dělají, musí to tedy být lovci. Díky za to. "Mě se nikdo na to, co chci, neptal." Odpovím jim a stále se snažím o získání trochy toho životního prostoru, puma má ale minimálně metrák a spolu s nebezpečím mi i odchází síly. "Mohl bych vás požádat ještě o jednu drobnou asistenci?" Sám bych to zvládl. Časem. Teď ale dávám prioritu ošetření mého zranění a ten čas ztrácet nehodlám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, Maine – chodba 6. patra Chodby šestého patra stále zejí prázdnotou, pokud jeden nepočítá tebe, toho chlápka z CDC a strážného, který sotva zavřel dveře do pokoje komatózního pacienta, znovu se usazuje na židli a ačkoliv ještě občas po vás loupne očima, příliš mnoho pozornosti už vám nijak nevěnuje, v obličeji lehce znuděný výraz. Kdo by se mu i divil? Hlídat zavřené dveře je opravdu vzrušující práce a snem každého policisty. Muž, který dokázal vaši hlavní sestru vytočit až do ruda, už tobě vůbec nic nepronáší, tedy možná by chtěl, kdo ví, co bylo jeho následným záměrem, třeba chtěl vyzkoušet, zda budeš trochu víc sdílnější, i když na rozdíl od Chambers jsi tak trochu pěšákem v nemocniční hierarchii, ale to se mu v kapse docela nepokrytě a hlasitě rozezvoní mobil. I když hovor bleskurychle přijme, vyslouží si minimálně vše říkající pohled od tmavého muže v uniformě. Jeho kroky zamíří chodbou k výtahu, a vyčkávajíc, až se otevřou dveře, vyřizuje telefonní hovor. "Ano, to jsem já, oceňuji, že jste se ozvali zpátky. Ověřilo si vedení parku mou identifikaci? Dobrá, pak bych měl pár otázek k předchozím útokům. Máte někoho, kdo by si se mnou mohl o nich promluvit, až skončím tady v nemocnici? Paní Keightley – Lavin? Je v tom nějaká příbuznost? Aha, dobrá, kde bych ji mohl zastihnout, když ne v práci? Ne, to je v pořádku, zkusím se zastavit na adrese, kterou jste mi dal a uvidíme, zda bude doma. Děkuji." Jednostranná konverzace je přerušena výtahem, který Jacksona odváží někam do spodních pater – možná do márnice, možná se chystá pro teď opustit budovu – kdo ví. Důležité je, odjezdem výtahu se všechny zvuky utišují, neobjevuje se nikdo další, žádný z lékařů, aby zkontroloval stav pacienta, ani jediná přidělená sestra – což jsi vlastně v tuhle chvíli i ty, když jsi Chambers podepsala díky tomu CDC ten papír, dá-li se mluvit o štěstí a možnosti. Obří černoch – policista sedí na své židli, využívajíc dobu do skončení jeho směny tady a vystřídání někým dalším ze sboru, začtený do "Pet Sematary", ovšem kdykoliv připraven zvednout hlavu, když se na chodbě cokoliv přihodí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Saguaro National Park – Signal Hill Ticho noci se pomalu vrací do stavu, než na tebe na vrcholku Signal Hill čekalo setkání s mladou ženou, tedy démonkou. Možná i do okamžiku, kdy jsi poprvé vyrazil kamenitou cestou směrem k neznámému, s velmi nejistým průběhem i koncem. Na krátký okamžik se nic než přirozené – a opravdu přirozené – zvuky, které jsou v parku dnes a denně, neozývá. Možná trochu ztišeně, jako by i příroda tušila, že byla rovnováha narušena, a jen pomalu se vrací k normálnímu fungování, bez démoního, nadpřirozeného narušování. Mrtvá puma na tvém těle však není z jiného světa, je naopak dokonce více než reálná, což si sám moc dobře uvědomuješ. Ani dvojice se ti nezdá. "Dnešek není dobrý den na umírání, my tě tady rozhodně jen tak ležet nenecháme," odtuší, zatím stále neznámý muž, otočí hlavou k ženě, která stojí jen pár kroků od něj, obezřetně sledujíc okolí, nenechávajíc se uchlácholit tichem a klidem. "Jai, můžeš?" Oba se rozejdou směrem k tobě a tentokrát je to ona, která pozvedá zbraň, aby nechala svému společníkovi prostor a bezpečí, k tomu, aby poklekl k tobě, podebral mrtvé zvíře, odvalil jej stranou a následně ti pomáhá do sedu, záda opírajíc o jeden z blízkých větších kamenů, podobných tomu, na kterém seděla před pár okamžiky démonka a hraně oplakávala svůj vymyšlený osud. Chvíli si tě zpříma prohlíží, jako by chtěl zjistit, zda tvůj obličej již někdy spatřil, ale nakonec uvolňuje místo plavovlásce, sám se pouští do průzkumu šelmy, můžeš zaslechnout pípání EMF měřiče, značíc, že i samotná puma měla, zcela nepřekvapivě, co do činění s démoní magií. Žena pro změnu chvíli cosi loví v příruční khaki brašně, nějaký sprej a obvaz, aby provedla alespoň základní první pomoc, malou baterku držíc mezi zuby, což je možná i důvodem, proč celou tu dobu mlčí. "Chvíli to vydrží, sama bych tomu nějaký ten steh dala, ale je to na vás, stačí říct," pronese k tobě tiše, pevně, ale jinak ostře, když skončí celou práci, podávajíc ti ještě láhev s vodou, zda si ji vezmeš, hnědé oči upřené na tebe Ty sám se sice ještě necítíš jako znovuzrozený, ale o něco lepší to rozhodně je. "Nebo můžu nabídnout k pití i něco jiného, pokud by to bylo pro tebe lepší," ozve se znovu muž zhrublým hlasem. "Předpokládám, že asi nebudeš nějaký místní, kterému se zvrtlo dostaveníčko," pohodí hlavou k nehybnému, hroucenému dívčímu tělu. "Takže tohle je Jaimie a já Burton." Toliko k formalitám, žádné příjmení, jen pár jmen, muž pokračuje, zatímco žena věnuje více pozornosti lehce prosáklému obvazu. "Takže asi důvod lovu démona tady bude trochu jiný, což?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Nemocnice, Maine – chodba 6. patra V tichosti poslouchám konverzaci mezi pseudo CDC chlápkem a pravděpodobně někým z parku, ve kterém se celá ta drobná, nešťastná nehodička udála. Tento krátký rozhovor mi příliš nových informací nepřinese, netuším nic nového o osobě tohohle idiota, ani nic nového o tom, co se vlastně stalo. Jediné čeho by se dalo využít je zmínka o jisté paní Lavinové. Že by ta samá, kterou jsem předtím viděla dole? Nebo nějaká další příbuzná? Nebo někdo úplně cizí? Pochybuji, takové náhody neexistují. Ne v tomhle světe - v mém světě. Za CDC kreténem se zavřou dveře výtahu a já mám náhle volnou ruku působnosti. Možná bych se na to měla vykašlat a navrátit se ke své práci. Přestat aktivně vyhledávat potíže, do kterých se nechci zaplést. Pro jednou se řídit rozumem a ne se střemhlav vrhat do prvního dobrodružství, které potkám. Kdyby to bylo tak jednoduché... A kdyby ten lidský život nebyl taková hrozná nuda! No což, už jsem začala, bylo by tedy hloupé s tím teď přestat. V té místnosti byl démon, tím jsem si jistá a každý démon v tomhle městě upoutá nechtěnou pozornost. Čím dříve ho vypátrám a zbavím se ho, tím lépe pro mě a pro mé bezpečí. Na moment vykouknu směrem k hlídanému pokoji, má taktika je jasná, on nejistý, milý úsměv a trocha zájmu většinou plně stačí. Na policajty obzvlášť... "Máte rád horory?" Cesta k němu mi trvala jen chvíli, přesto jsem si dala záležet, aby o mě hned věděl a já ho zbytečně nevyděsila. Potřebuji se s ním spřátelit, ne naopak. "Pardon, že vás ruším, mohl byste mi ale prosím říci, která ze sester byla u pacienta naposledy?" To je vcelku relevantní dotaz, ne? Pro mě jako pro sestřičku určitě a přestože mi bude tato informace zcela k ničemu, slouží mi jako navázání na další otázku. "Nebo kdo pana Levina ještě navštívil?" Abych zdůvodnila svou všetečnost, otevřu dlaň s pozlaceným prstýnkem, který normálně nosívám na své ruce já. "Našla jsem tam tohle a ráda bych se postarala o navrácení do správných rukou." |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Arizona – Saguaro National Park – Signal Hil Mrtvá váhá pumy je ze mne odvalena a já se tak konečně mohu pořádně nadechnout. Pocit klidu však nepřichází a k odpočinku není jediného důvodu. Stále ještě není po všem. Kromě faktu, že jsem poněkud nepříjemně zraněn, tu sedím v přítomnosti dvou neznámých lidí, ze kterých se může vyklubat zcela kdokoliv a s jakýmkoliv úmyslem. Důvěra v našich kruzích nepřichází jednoduše a ani záchrana života nedává žádnou jistotu. Akorát dluh. Dluh, na který se nezapomíná. Při pohybu ramenem syknu bolestí, právě ta mě ale rychle přivede zpět do reality a já si své dva zachránce konečně pořádně prohlédnu. Oba středního věku, vybavení, ozbrojení. Další lovci? Pravděpodobně ano, kdo jiný by se tu jinak potuloval a byl připraven nejen k střelbě na pumu, ale i k exorcismu. Jejich tváře mi ale nic neříkají a to mám příležitost podívat se vskutku z blízka, když se žena ujme rychlému ošetření mého drobného krvácení. Nechávám jí ruce volné, možná jim nevěřím, to ale neznamená, že hned odmítnu vítanou pomoc. Člověk se musí chopit všeho, co může získat. A kdyby mě chtěli zabít, mohli to nechat na té pumě. "Prozatím to bude stačit, díky. O zbytek se postarám sám." Nesnáším si sám zašívat rány, ale nic jiného mi nezbývá. Tady se tím zdržovat nechci. "Těší mě, Jaime, Burtone." Nejsem si jist, jestli to jsou jména skutečná či nikoliv, já sám jim ale nemám co vyčítat. "Mě můžete říkat..." Jen na malý moment zaváhám, vzpomenu si, jak se mi za tu přezdívku James vždycky smál. Jsem si vědom, že je to melodramatické a zbytečné, přesto - přesto se mi to zamlouvá a hodlám to používat i nadále. "Archivář." Okey. Přiznejme si, James měl možná pravdu, tohle vůbec neznělo tak skvěle jako v mé hlavě. V tváři pocítím lehký ruměnec, který ale pro jistotu zaženu pohybem raněné ruky. Tak a teď už nebudu myslet na kraviny. "Řekl bych, že důvod lovu zdejších démonů budeme mít asi stejný. Pár novinových článků a podivné úkazy. Nebo se pletu a to dostaveníčko tu máte vy? Jen...trochu ostřejšího rázu?" Kam se hrabe sadomaso. Nabízenou vodu odmítnu, místo toho se ale začnu přehrabovat ve vlastní tašce, abych vytáhl svou lahev a osvěžil se tak. Hey, dokud nevím, co jsou zač, pít od nich nebudu. Zas nějaký ten pud sebezáchovy mám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, Maine – chodba 6. patra Díky podivné tragédii z národního parku, která učinila šesté patro jedním z nejméně frekventovaných míst v celé nemocnici – když odečteme všechny veřejnosti nepřístupné prostory – místo, kde slova "Udržujte ticho a klid" dostávají zcela nový smysl a rozměr, není příliš těžké tady operovat bez většího vyrušení. Když se odečtou možné následky, které se pravděpodobně objeví časem, i když v tuhle chvíli už v průseru rozhodně si – takhle dlouho návštěva kantýny, nákup kafe a koláče rozhodně netrvá, byť máš možná za sebou omluvu v podobě hlavní sestry. Muž na tvá slova zareaguje s krátkým – nikoliv však signifikantním – zpožděním, hlavně proto, jak je začtený do románu s prskajícím nemrtvým kocourem na přebalu – kdo by se mu však při jeho velice vzrušující náplni dnešní práce divil. Na tvou zvídavou otázku mu na zlomek sekundy trhnou koutky úst, než na aktuální stránce přehne roh, aby nezapomněl, kde skončil a zaklapne knihu. "To by snad byl hrdelní zločin být z Maine a nemilovat Kinga," odtuší, ale vzápětí prudce zmlkne, a obočí se mu lehce zvlní, když že jej zeptáš na otázku ohledně pohybu lidí v místnosti za jeho zády. Díky tvé předchozí přítomnosti v pokoji napadeného společně s hlavní sestrou, zde nejsou žádné záporné či odmítavé reakce, muž sice příliš pozornosti prstýnku na tvé dlani nevěnuje, spíše jen letmý pohled, s povzdechnutím odkládá knihu, opírajíc ji o nohu židle a namísto toho bere do rukou desky s klipem. "Poslední zápisy, které tady mám je v 15:00 a 17:15 paní Ruth Wright, kolem 16 hodiny doktor Sikorski, poté ten chlap Jackson to bylo v 18:35, než jste se k němu přidala vy a paní Chambers," přichází stručná odpověď, která příliš mnoho možností nenabízí. Paní Wright je dlouholetou zaměstnankyní této nemocnice, s obvyklým pracovním zařazením na traumatologickém oddělení, obvykle spíše neviditelná, svou práci zastane bez jediného slova, bez větších chyb a časových prodlev. Přibližně 170 cm vysoká, vahou se blíží 90 kilům, dávajíc nepokrytě najevo slabost pro nepříliš zdravé jídlo. Doktor Sikorski slouží obvykle na pohotovosti, hned vedle recepce a příjmu, je zde asi pět let, muž středního věku, občas trochu arogantní a samolibý, ale jinak bez černého puntíku. "Víc už k tomu taky nemám," pokrčí policajt rameny a zvedne k tobě pohled. "Ráno a dopoledne tady bylo víc doktorů a policistů, kvůli vyšetřování a testům, ale potom se to uklidnilo. Po obědě se už nic pořádného nedělo. Jinak stále platí, že kromě výjimek ze seznamu dovnitř nikdo nesmí, ani rodinní příslušníci." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Saguaro National Park – Signal Hill Žena tvé odmítnutí sešití tržné rány i odmítnutí vody nijak slovně nekomentuje, jen kvituje pokývnutím hlavy a sama si trochou vlastní vody poslouží – popravdě na rozdíl od muže toho zas tak moc nenamluví, nebýt toho předchozího exorcismu a poznámky ohledně šití, veškerou konverzaci by zajišťoval jenom muž, který si sám sáhne za opasek a napije z čutory, než ji vrátí zpátky na místo. Podle menšího zkřivení obličeje je jasné, že v tomhle případě se o čistou vodu či něco podobného nejedná. Okolí – pro vás možná naštěstí – zůstává klidné, žádné další nestandardně se chovající místní šelmy, žádný další démoni, žádné další nadpřirozeno, kterému byste museli čelit. "Tak Archivář...?" z tónu Burtonova hlasu nelze rozeznat, jak svou otázku myslí, zda ironicky či vážně. "To jen tak normálně chodíš sám a lovíš démony namísto spisování?" Takže možná spíše ironicky. Na tvou otázku pro změnu týkající se jejich objevení se tady – byť téměř za minutu dvanáct, se však na chvíli odmlčí, jakoby rozvažoval, co ti může říct a vzduchem se rozezní zvuk slabého vibrování, kdy Burton bleskurychle sáhne do kapsy a vytáhne z ní mobil, a zvedne ke své společnici oči. "Volá Sam Winchester. Řeší tu Nebrasku," pronese hlasem a než hovor přijme, vzdálí se od vás do noci, jeho kroky se tiše vzdalují. Jaimie se s povzdechem obrací zpátky k tobě, když na Signal Hill zůstáváte jen vy dva, potáhne si látku kalhot, pro sichr se rozhlédne kolem sebe, než se usadí na jeden z větších kamenů. "Žádné dostaveníčko, jsme tady čistě pracovně, původně tedy v Jižní Kalifornii, ale Arizonu jsme měli ze všech tří lokací nejblíž,"promluví náhle, nepříliš zvýšeným hlasem, který je v tuhle chvíli na hony vzdálený tomu, kterým před pár minutami rozezněla okolí exorcismem, na rozdíl od Burtona nevolí ani pobavený či sarkastický tón, avšak bez jakékoliv stopy slabosti, přesto si zachovává určitý bezpečný odstup, kdo ví čím způsobený. "Novinové články a podivné úkazy, tak to začíná vždycky a bohužel jsme sami stále ještě v začátcích a už to je dost spletené. Já tedy nikdy neslyšela o ničem, že by démoni – ač už jakkoliv proradní – způsobovali něco podobného a ještě za pomoci posednutých zvířat, doprovázených únosy lidí, beze stopy a už to zavání něčím větším a mokvajíce nabobtnalým." Špičkou nohy ve vysokých vojenských šněrovacích botách šťouchne do nehybné pumy. "Co vy? Pokud si Archivář neříkáte jen pro nic za nic, což bych já neřekla…narazil jste někdy na něco takového? Zmínku? Celý záznam?" |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Nemocnice Strážící policista mi sice odpoví na mé otázky, jeho odpověď mi toho ale mnoho nepřinese. Několik jmen zaměstnanců této nemocnice, kteří mají plné právo pacienta navštívit, plus informace, že ráno tu byla lidí hromada. Co více si vůbec přát, že. Ono na jednotlivých jménech stejně příliš nezáleží, jedná-li se o démona, v jedné chvíli může být v jednom člověku, ve druhé už v jiném. Z čehož by ale byli následky… Které bych měla jít zkontrolovat, pokud se chci vyhnout problémům. Čím dříve odsud tenhle démon vypadne, tím větší šance pro mě udržet si své bezpečí a anonymitu. Potřebuji ho vypátrat, zjistit co je zač a co chce a pokud možno mu velmi jasně naznačit, že tu není vítán. S démony nechci mít nic společného. Ono s čímkoliv v této situaci nechci mít nic společného, přijde mi ale, že na to je už pozdě. Kdokoliv teď bude trochu pátrat, ucítí i mou stopu… Proto musím získat informace, které mě vykoupí z hledáčku lovců. Měla bych se navrátit zpět do své práce, pro jednou to tam ale beze mě zvládnou. Bude-li problém, nějakou výmluvu si vždycky vymyslím a nepomůže-li, přijdu s omluvou a slibem, že se to víckrát opakovat nebude. Jsem vzornou pracovnicí a každý si zaslouží nějaký ten drobný přešlap, ne? “Děkuji za pomoc. Musí to tedy být asi někoho z rána.“ Usměji se na strážného. “Pěkné čtení, přeji.“ Lehce mu zamávám, protože nikdy nevíte, kdy se vám hodí dobré vztahy, a poté si to mířím přímo na traumatologii a poté na pohotovost, abych zkontrolovala jak Wrightovou, tak Sikorskiho. Jeden nikdy neví… Pochybuji však, že to bude tak jednoduché. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Společnost dalších lovců "Ne, zabloudil jsem sem omylem. I knihy mohou omrzet." Odvětím Burtonovi, jehož lehce ironický tón mi neunikl. Nemohu se mu ale divit, nejenže američtí lovci nejsou zvyklí na jiné způsoby, ale i má přítomnost zde může být poněkud překvapivá a možná i hloupá. Jsem si moc dobře vědom, že lovit sólo se nevyplácí a že dříve než později přijde chvíle, kdy na to sám nestačím, nedá se ale nic jiného dělat. Burtonovi zazvoní telefon a on se se slovy, že volá Winchester, vzdálí. Samotný Sam Winchester... Legenda mezi lovci, jeden z bratrů, o kterých chtě nechtě musel slyšet každý z branže. Takže případ přilákal spoustu pozornosti. I to se dalo čekat, už jeden postižený park by stačil, natož tři. Děje se něco velkého. Jenže co? Stejnou otázku si kladou i tihle dva, prozatím to ale vypadá, že máme stejné odpovědi - tedy žádné. "Musím se přiznat, že jsem o ničem podobném zatím nikdy neslyšel." Démoni vykonávají všelijaké čachry, tohle je ale...tohle je ale úplně jiných měřítek. "Ale také jsem jen v začátcích." Uvědomuji si, že se budu muset ozvat otci či sestře a položit jim stejné otázky jako Burton s Jaime právě teď mě. V záznamech z několika stoletích se něco najít musí a to i kdyby prohledávaní mělo trvat hodiny či dny. Budou nám muset pomoci. "Ozvu se svým kontaktům a kdo ví, oni třeba budou mít větší štěstí." Za roky své lovecké kariéry jsem spolupracoval s mnoha lovci a vím tedy, že nedůvěra je jejich základním životním nastavením, začínám ale tušit, že jedním ze způsobů, jak tohle vyřešit a zůstat naživu, je spolupráce. Nikdo nemůže být na třech místech zároveň... A přestože i já jsem od přírody samotář, myšlenka na sdílení znalostí i zkušeností mi teď připadá chlácholivá. Budou-li chtít. "Víte o někom, kdo zkoumá ten třetí park?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, Maine – chodba 6. patra, traumatologie, pohotovost Samotný průzkum i získávání informací probíhá dosti pomalu, příliš toho nepřinese a spíše zatím připomíná hledání jehly v kupce sena. Jenže ač by se to možná někomu líbilo, nic obvykle neprobíhá, tak jako by si jeden přál. Připsání na seznam VIP personálu určitě mnohému pomohlo, otevřelo dveře k dalším informacím, které bys jen stěží (snadno) získávala. O kolik snazší by to měli nějací dotěrní lovci s falešnými papíry? Ti naštěstí zatím žádný problém nepředstavují, tedy s určitostí lze říct, že alespoň jeden byl za tvé asistence odstraněn minimálně z tvého dosahu a nepřekážel. Obří policista ti popřeje příjemný zbytek směny, pár okamžiků tě vyprovází pohledem pryč, než se znovu začte do stránek knihy, která má trochu zpříjemnit tu nudnou rutinu hlídání dveří. Výtah tě nyní dostává o dvě patra níže a otevírá se do o trochu živější chodby, než je ta tichá v šestém patře, kde by bylo slyšet i špendlík spadnout, ale žádné velké drama se nekoná. Několik pohybu schopných pacientů, v pyžamech a županech na chodbě, či ve společenské místnosti sledují některý z podvečerních nekonečných seriálů, či živě probírají politickou situaci, celebrity či vlastní nevděčné potomky. V některých pootevřených dveřích je možno spatřit pár návštěv, od stálých návštěvníků odlišených podzimním oblečením, namísto uniforem sester a pyžam pacientů. Samozřejmě nechybí ani řádka zdravotního personálu této směny, včetně Wright, která je tvým cílem nejen v pátrání po neznámém démonovi, který se potulovat v pokoji napadeného, ale možná také kouskem do skládačky. Momentálně je zabrána do rozhovoru s jinou zdravotní sestrou, přikusujíc nějakou čokoládovou tyčinku, probírajíc předání směny té následující. Na první pohled na ní nic zvláštního nejde poznat, není zde jediný náznak, že by si její tělo mohl některý z démonů vybrat jako svou schránku. Žádná změna od té ženy, kterou jsi měla možnost několikrát potkat na pozemcích nemocnice, převážně v jídelně. A znovu do výtahu, cesta do přízemí trvá o kousek déle než při předchozím transportu. Sestru Wright máš za sebou, další bod na seznamu na odškrtnutí je doktor Sikorski. Menším zdržením je aktuální přítomnost neodkladného pacienta na jedné z vyšetřoven pohotovosti, kterého k tvé smůle dostal právě doktor Sikorski. Několik židliček v čekárně je obsazeno – oproti obvyklé sestavě "proč-bych-měl-chodit-za-svý-lékařem-když-je-tady-pohotovost", je zde drtivá většina rodičů s dětmi v halloweenských kostýmech s bolením břicha, menšími rankami z nehod při koledování. Možná pomalu stálým inventářem přízemí – jen v křesílku spíš blíže recepci než samotné pohotovosti – se pro dnešní večer stává mladá, rusovlasá žena v lehce pomačkané rangerské uniformě národního parku Acadia, kterou jsi tady už viděla – možná už to nějakou tu hodinku bude. Je to tatáž žena, která se nejdříve rozčilovala nad nelogickými pravidly nemocnice, týkající se návštěvy vlastního manžela, tedy přímo napadeného. I když to vypadalo, že ani teď své čekání a možná i marný boj s větrnými mlýny nehodlá vzdát, už je to bez zbytečného křiku, který stejně ničemu nepomůže. To už se ovšem otevírají dveře vyšetřovny, z nich vychází doktor Sikorski, vyprovázíc pacienta pryč. Možná vypadá trochu unaveně, ale stejně jako v případě Wright vůbec nic nenaznačuje, že by zrovna on měl prsty v démonickém řádění, žádný zápach síry, žádné nefunkčnosti přístrojů poblíž. Pohybem ruky a pokynutím hlavy zve dovnitř dalšího pacienta, když se mu náhle v kapse pláště rozeřve beeper, sáhne po něm a natolik dobrý herec, aby zakryl děs v tváři není. Bez jakékoliv omluvy či řečí se sebere a rychle míří k jednomu z rychlovýtahů. (MH: máš i prostor na další zkoumání, otázky či hovor – vše bych pak podle toho doplnila do dalšího příspěvku) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Saguaro National Park – Signal Hill Rozhovor mezi Samem Winchesterem a Burtonem trvá dlouhé minuty, Jaimie naslouchá tvým slovům, ačkoliv ani ty toho zatím ke sdělení nemáš. Celý tenhle případ – ať už je sebevíc bizarní a vzbuzuje mnoho otázek – jednotlivá vodítka a stopy se hledají nesmírně těžko. A těch pár, které se zatím podařilo získat – ať už z novin, od rangerů i na vlastní kůži tady na Signal Hill, zatím dohromady nemají žádnou spojitost a jsou tedy spíše chaotické. "Uvidíme, s čím se ozve Nebraska, každá informace se může hodit a možná i vnést do případu trochu víc světla. Jen pevně doufám, že si z nás démoni jednoduše nedělají dobrý den a srandu. Sice by to u nich nebylo nic překvapivého, na druhou stranu to může být jen něco, čím by nás chtěli svést ze stopy, zaměřit pozornost na tohle a přitom mít v záloze něco většího, mnohem nebezpečnějšího, a my ztratili možnost iniciativy a rychlého zásahu," pokračuje Jaimie, s pohledem upřeným k noční obloze, jako by snad odpověď mohla být vepsaná tam. "Myslíte Maine? Jo, byl tam jeden…" v tom okamžiku projeví určitou sarkastickou reakci i ona, když protočí oči v sloup. "Já jsem byla proti, protože si myslím, že v tomhle případě, to že byl nejblíže, neznamenalo žádnou výhru. Naopak. Co máme poslední informaci, tak si počínal natolik neopatrně, až jej vychytali a zatím se nepodařilo ani jedinému ze zkušených lovů jej z toho průseru vyštípat. Něco málo stihl předat, jenže - Maine by mohlo být neskutečným přínosem – hlavně proto, že je tam ten přeživší, ačkoliv kdoví v jakém stavu." Zvuk kamení pod podrážkami pevných bot vám prozradí, že se vrací Burton, výraz v obličeji však dosti nečitelný, mobil zastrkávajíc zpět do kapsy kalhot. "Pro teď už tady nic nezmůžeme, něco málo máme, plus ani Nebraska na tom není špatně, takže bych to teď viděl na menší poradu a žvanec, probrat možnosti a rozhodnout co dál." Jeho slova, stejně jako pohled směřují na Jaimie, která jen pokrčí rameny, zvedá se zpět na nohy, ale i tak se obrací na tebe. "A co vy? Přidáte se?" její otázka je otevřená, bez naléhání ti nabízí možnost odjet teď s nimi na jakousi poradu anebo se naopak rozhodnout, že zde zůstaneš. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Arizona "Jestli je to sranda, tak nepříjemně dobře organizovaná a promyšlená, což je na démony poněkud nezvyklé." Je ale pravda, že zatímco všichni lovci budou řešit problém tří parků, na ostatní záležitosti nezbude moc času. "Očekávám tedy, že za tím bude někdo z vyššího velení, někdo, kdo je dokáže sjednotit a kontrolovat." Ještě nikdy jsem se z žádným z vyšších démonů nesetkal, všechny mé informace pochází ze zpráv a zápisků, soudím ale, že nás nečekají pěkné časy. "Ale rozhodně bychom měli hlídat i okolní dění a být na pozoru." Nejlepší by bylo vytvořit pracovní skupinu. Několik málo zkušených lovců na každý z parků, hromadné předávání informací a neustálá spolupráce. Za chvíli z toho bude skupinový skype hovor... Možná to působí vtipně a nemožně, pokud se ale dali dohromady démoni, nějaký způsob spolupráce budeme muset vymyslet i my. "Nevíte o někom vhodném, kdo by Maine prozkoumal?" Nemůžeme si dovolit to jen tak nechat být. "Pokud se Arizoně věnujeme my a Winchesterovi Nebrasce, někdo musí pokrýt i Maine." Škoda že mé kontakty jsou tak omezené. Jaime s Burtonem navrhují trochu odpočinku během válečné porady a já váhám jen na chvíli. Práce o samotě je sice...v určitých chvílích zajímavá a uklidňující, teď ale nedává jediný smysl hrát si na osamělého vlka. Když to dokáží démoni, dokážu to i já. Vždyť jsme vlastně kolegové, ne? "Pokud vám nebudu překážet, tak rád. Nerad bych se nechal sežrat další potvorou ze zdejší fauny." Dvě nepříjemná a velmi blízká setkání stačila. "Jste někde ubytovaní?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Arizona – Saguaro National Park – Signal Hill Signal Hill → Picture Rocks, Arizona "Máte samozřejmě pravdu, co se týče Maine, to se rozhodně musí urgentně vyřešit, během cesty do města bys mohl zkusit zavolat pár lidem – mě napadá třeba Oliver Spencer, Brett anebo Julia Curtis," obrací se nejprve Jamie na Burtona, pak i na tebe, jakoby už pomalu docházelo k tomu, že vás tři bude čekat určitý typ spolupráce – minimálně dočasná, než se vyřeší ke spokojenosti celý tenhle příběh. A do budoucna, dva nové kontakty v řadách lovců, to není vůbec k zahození, protože na informacích je celé tohle povolání postaveno. "Co vy? Víte o někom dalším, který by byl poblíž Maine, či New Hampshiru, ať už vlastní základnou anebo posledním řešeným případem? Možná by ještě šlo Massachusetts, dál bych to už nehnala, protože jsme přišli o příliš mnoho času. Na druhou stranu, když by nebylo zbytí, pak i někoho dál, ale prozatím zůstaneme u těch užších možností." Po tvé odpovědi, že teď a tady se vaše cesty zatím dělit nebudou, Burton jen pokývne hlavou, kuželem světla baterky míří na cestu pod nohama, tak abyste ještě nepřišli k úrazu při scházení dolů k autům. "Nevidím jediný důvod, proč byste měl překážet. Pokud by tomu tak bylo, vůbec bychom vás nezvali, ale tomu myslím, že moc dobře rozumíte," přichází dodatek od Jamie, možná narážejíc na podstatu lovců, možná na lidskou obezřetnost, než se sama odmlčí, a i ona se rozejde vyšlapanou cestou z kopce dolů, z vrcholku Signal Hillu a celá cesta až k tvému autu proběhne z jejich strany v úplném klidu, není nic k vyřčení, nic, co by nepočkalo, než se bezpečně dostanete z místa činu, vše možná ve snaze dávat pozor, co se děje v okolí. Kousek od tvého auta je zaparkovaná lehce omlácená dodávka, která rozhodně pamatuje lepší časy, Jamie se vyhoupne na místo řidiče a Burton ještě poplácá na korbu jejich vozu. "Jeli jsme rovnou sem, ubytování zatím nemáme. Ty zůstáváš kde? Zavolám tam cestou a zjistím, zda by neměli ještě dva pokoje volné, že bych je alespoň po telefonu zarezervoval. Čekám, že když je dneska ten Halloween, tak kromě obchoďáků se s lidmi na motelech dveře moc netrhnou, ale jinak sedačky auta, korba a spacáky spoustu věcí také vyřeší, když není zbytí." Přesun do města proběhne relativně rychle, dvě auta jedoucí v závěsu za sebou, přesto máš dostatek času i pro několik případných telefonátů, parkoviště a jedno z místních bister – jakoby vybrané tím správným loveckým instinktem, kde se můžete v klidu usadit do nejzazšího ze zadních boxů, po objednání a přinesení jídla a pití vám postarší, lehce unaveně vypadající servírka, nevěnuje žádnou pozornost, pokud si ji sami zpátky nezavoláte. Pár dalších sekund a stůl je částečně zakryt mapou Arizony a národního parku Saguaro s poznámkami vepsaných přímo v ní, dvě menší mapy Nebrasky a pobřeží Maine. Pár listů papíru popsaných sice hustě, ale dosti čitelně. Dvojice si objedná kafe, nutný to životabudič k možná dlouhé poradě, Burton navíc dvojitý hamburger, Jamie krůtí sendvič, aby se mezi sousty věnovali vyšetřování, resumé se chopí muž. "Než začneme – čekáme na pár telefonátů nazpět ohledně Maine – myslím, že tak do půl hodinky bychom mohli mít jasno. Takže, jdeme na to, co víme. Prozatím se událostí týkají tří míst – Acadia v Maine, Niobrara National Scenic River v Nebrasce a Saguaro tady v Arizoně. Může se stát, že zítra ráno to můžou být další parky, ale zatím zůstaneme u toho, co máme jisté. Všude se vyskytují smrtelné útoky zvířat na lidi – což mě osobně evokuje, že nechtějí nechávat oběti, pokud tedy někdo nepřežil a policie spolu s novináři něco zatajují. Jediní, kteří to ustáli a chodí - seš ty, a kluci Winchesterovi, na to taky přijde řeč. Ten zraněný policista v Maine je výjimka, ale ten nám stěží něco poví, když je někde v říši Rip Van Winkla. Máme několik unesených, zatím bez jediné stopy, kam se mohli podít a jestli ještě jsou naživu, či nikoliv - Tyler Denk, věk 7 let, Maine; Elisa McKenna, 8 let, tady v Arizoně, Juliet a Jack Powellsovi, dvojčata, 6 let, Nebraska, co víme, neexistuje mezi nima přímá rodinná příbuznost, že by šli třeba po rodové krvi, ačkoliv krev jako takovou samozřejmě vyloučit nemůžeme. Útoky zvířat jsou zatím v případu velkým otazníkem, bez zjevnějšího pojítka, v parku v Maine mají biobehaviorální bioložku, proto bychom měli to prázdné místo co nejrychleji zaplnit. Všechno se může nakonec hodit. Je možné, že ten trotl, co to zkonil, se nám ozve taky, ale pokud ho chytili policajti, tak nejdřív bych to u něj viděl na vystřízlivění, teprve pak výslech a možná, jen možná zdejchnutí se a zavolání. Sam a Dean měli taky trochu blízký zážitek, pro změnu se šakaly, nicméně u nich se žádný démon neukázal, jejich kroky teď míří k rodičům dvojčat, což je taky hodně dobrý nápad," pár minut uběhne, než Burton všechno tohle sjede, řeč přerušovaná jen několika kousnutími do objednaného hamburgeru, Jamie během toho, co mluví přeskakuje očima z něj na tebe, sem tam posune nějakou poznámku či fotografii na stole, obličej většinu času skrytý za hrnkem s kafem. "Než budu pokračovat – co ty? Narazils na nějaké další vodítka, stopy či indicie? Nebo máš nějaký návrh, co teď dál?" |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Nemocnice, Maine Mé další zkoumání nic nového nepřinese. Wrightová je jen obyčejnou zdravotní sestrou, Sikorski zase průměrným doktorem. Jejich těla jsou stále jejich a to vím i bez toho, abych s nimi musela mluvit. Jsou jisté věci, které jako démon vycítíte - například přítomnost dalšího vám podobného. Takže ztráta času. Oba to jsou jen smrtelníci, pitomí a neškodní lidé. Naivně se snaží zlepšit svět a netuší, že lidstvo je samo o sobě odsouzeno k záhubě. Pomáhají jiným, aniž by tušili, že ti, kterým pomáhají, že ti, které zachrání, pak půjdou dál ubližovat, ničit, zabíjet. Takový je život. Paradox záchrany. Nikdy se nevyplatí. Snad jen tehdy, kdy si zachraňujete vlastní krk, což je přesně to, o co se snažím já a co mi tak zoufale nejde. Ještě dříve než na Sikorskiho zvládnu vůbec promluvit, se mu rozezvučí pager a on s hrůzou ve tváři běží k výtahům. Pohledem zabloudím k rusovlasé ženě, která tu již nějakou dobu vyčkává a která má být manželkou postiženého. Čas hodit řeč? Dávalo by to smysl, ale - ale můj instinkt mi napovídá, ať Sikorskiho následuji. Možná se mýlím, to je vždy možné, tahle ženská tu ale bude i za deset, patnáct minut, zatímco pokud se děje něco s jejím mužíkem, může být po krátkém rozhovoru dávno pozdě. Ani já tedy neváhám a za doktorem se vydávám rychlým, rozhodným krokem, abych stihla stejný výtah jako on a potvrdila si, či vyvrátila mé domněnky. Jestli umřel... Tak třeba zjistíme něco nového, že? Mrtvola toho vždycky poví nejvíc. Mrtvola nelže. Rozhodně ne tak jako kdokoliv živý. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Arizona "Taky zkusím pár lidem zavolat, uvidíme, zda budu mít štěstí." Na pár lovců poblíž Maine bych si snad vzpomněl - a pokud ne já, tak můj zápisník, kam si většinu nových známých zapisuji i s telefonními čísly v případě potřeby. Jeden musí být vždy připravený a nikdy nevíte, kdy budete potřebovat pomoc. Což mi připomíná... Telefonát domů nemohu odkládat do nekonečna a čím dříve ho provedu, tím lépe. Kolik je vlastně teď doma? Plus pět, šest hodin? To už možná svítá, ještě tak dvě, tři hodinky a budu moci volat, aniž by mě sestra zabila. S Jamie a Burtonem se domluví jakás takás spolupráce a cesta zpět k autu probíhá ve větším klidu než ta nahoru. Konečně si mohu dovolit trochu vypnout a nesoustředit se na vše, co se šustne kolem. Kromě mých očí a smyslů tu jsou i další dvoje, já tak většinu hlídání nechávám na nich. Není to dvakrát kolegiální, boj s démonkou i zvířaty mi ale vzal více síly, než by se mi líbilo a potřebuji si na chvíli odpočinout. Když konečně zapadnu do svého auta, vydechnu úlevou a jen na moment položím hlavu na volant. Vím, že není mnoho času a oba mí společníci chtějí vyrazit do motelu, i tak si ale pár sekund na vzpamatování se dopřeji. Plus...plus tu máme mé zranění. Zašít to chci až v pokoji, zatím si to ale vydezinfikuji a převážu čistými obvazy. Je to dosti provizorní péče, přežil jsem ale už horší. "Takže co vlastně máme?" Již v čisté košili usedám k nim ke stolu a dám se do poslouchání celé naší situace. Tu a tam se přidám s vlastními poznámkami a postřehy, v konečném důsledku vím ale to stejné, co oni. Takže skoro nic. "Nejdřív bych se prospal a poté se pokusil zjistit více informací. Tahle...spolupráce či manipulace se zvířaty nemůže být nic zas tak nového, musíme se poptat, zda se už někdy něco podobného nedělo." Mezi větami se napiji kafe a obličej zkřivím mírným znechucením. Už jsem pil lepší. "Plus zkusit zajistit to Maine, když už nic jiného. Můžeme taky dojít za rodiči Elisy nebo do márnice zkontrolovat mrtvé a zda na nich nebude něco užitečného." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, Maine – z pohotovosti zase zpátky do šestého Ani se na pohotovosti neohřeješ, a už zase by ses ráda vrátila do šestého. Takové malé cardio při dnešním halloweenském večeru, ale když se něco děje, něco, co by možná mohlo být přínosné v tom malém osobním vyšetřování, které tady momentálně vedeš. Doktor Sikorski vypadá v prvních okamžicích lehce zaraženě, tedy pokud tomu jeden věnuje dostatečnou pozornost a ví, co hledat, přestože zvolí hodně rychlý krok, nepočíná si nijak zbrkle, jako spíše profesionálně a proto nevzbudí na pohotovosti žádnou zvýšenou paniku nebo podezírání. Pro laika či někoho bez příslušných informací jednoduše vyhodnoceno jako situace, která v nemocnici nastává možná dnes a denně. Protáhneš se do výtahu na poslední chvíli, než by ti jeho zavírající se dveře ukradly možnost stejné cesty vzhůru se Sikorskim a následnou časovou ztrátu při čekání na další výtah. Každá vteřina navíc se hodí. Sikorski ti věnuje krátký pohled, ale vůbec nic neříká, pokud pojal nějaké podezření, dosti pravděpodobně si je vědom, že bys byla zastavena policejní hlídkou před pokojem zraněného. K čemu samozřejmě díky podpisu v kanceláři hlavní sestry by dojít nemělo. Výtah cinkne, otevírá se do chodby šestého patra - jenže je zde ještě něco, co se opakuje zas a znovu. Cítíš přítomnost démona, hodně silně, hodně intenzivně, hodně čerstvě. Dost pravděpodobně je stále ještě poblíž. Když doktor rozrazí dveře do místnosti, situace vevnitř vypadá dosti chaotická, přítomný povolený personál kmitá kolem postele, pohled na přístroje monitorující životní funkce dává dostatečně najevo, že šance na jeho záchranu je pramalá, či spíše mizivá. I přesto místností létají příkazy, všichni pracují jako dobře seřízený stroj, ale k žádné změně nedochází. Sám Sikorski se rychle přidává záchrany ztraceného života mladého muže, příliš si nevšímajíc okolí, ty však na opačném konci chodby koutkem oka na setinu vteřiny zahlédneš policistu – úplně jiného než se kterým jsi před chvílí vedla výslech, kterak se v rychlosti rozhlédne kolem, aby zmizel na rohem a není to jen krátký záblesk temnoty v jeho očích, který prozradí více než dost. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Picture Rocks, Arizona Konverzace u stolu je sice čilá, ale bohužel další pokrok, jak jsi už sám zmínil, už se dnes konat nebude. Minimálně ne žádný enormní, ale plánování určitě na místě ještě je, ušetří čas a zmírní případnou chaotizaci, ačkoliv ani jeden z přítomných lovců, sedící naproti tebe přes stůl plný poznámek a map, nevypadá na to, že nepřistupovali k vyšetřování případu nikterak neprofesionálně. Ale vždycky je lepší být pozorný, než udělat nějakou chybu, která by všechno pohřbila. Což si v tuhle chvíli nemůžete dovolit, když je v rukou osudu život několika malých dětí a to nepočítáme možné následky do budoucna. "Máš pravdu v tom, že teď už na vyšetřování není příliš mnoho prostoru, a možná ne nadarmo se říká, ráno moudřejší večera. Snad tedy těch pár hodin nebude markantních v hledání Elisy, ale jsem přesvědčen o tom, že zítra to doženeme, když trochu hejbneme prdelí. Ok, zvířata, rodiče a márnice jsou dobrý postřehy, mladej. Sám bych k tomu přidal ještě místní cajty, jestli teda k něčemu budou a v tom případě bych se rozdělil. Rozhodně toho pokryjem víc. Jai, vy dva byste si vzali rodiče a veterinu," obrátí se na mladou ženu vedle sebe, která zrovna kontroluje mobilní telefon, poté co před několika sekundami krátkým tónem oznámil pravděpodobně textovou zprávu. "Já zkusím hodit řeč s klukama na stanici, plus tu márnici. Případné důležité info si můžeme předávat za pochodu. Je to tak OK, nebo máš nějaké námitky?" zeptá se tě. "Nijak se z toho nestřílí a kvádro s kostýmkem na sebe stejně budeme muset natáhnout tak či onak." Zatímco vyčkává na tvůj souhlas či protesty, vloží se do konverzace Jamie, odkládajíc s lehkým klepnutím mobil zpět na desku jídelního stolu. "Maine zařízeno. Chad se vracel odtamtud z lovu ghoula, takže to otáčí a míří do nemocnice. Jen se tam pravděpodobně dostane až ráno, jelikož Maine má o tři hodiny navíc. Ale slíbil, že pro to udělá maximum. Ještě jsem ho upozornila, že by mohl případně narazit na jiného lovce, pokud zabral některý z vašich kontaktů," tentokrát na tebe míří její pohled. "Pokud už nikdo nic, viděl bych to na sprchu, zběžnou přípravu na ráno, postel, ráno brzkou snídani a vyrazit na devátou ven, aby se toho stihlo, co nejvíc," rozsekne situaci dnešního v Burton, dopije poslední zbytek kávy, zatímco Jamie sklízí ze stolu veškeré papíry, tak aby po vás nezbyla vůbec žádná stopa, že jste tady vůbec něco rozebírali, nechává na stole pouze několik bankovek, k pokrytí toho, co snědli a vypili. Do motelu už je to jen kousek, opilci, kteří obtěžovali na parkovišti svým hulákání, spí, zmoženi silnou dávkou laciného alkoholu, motel tedy obklopuje převážně ticho, přerušované tichým zvukem televize z recepce a těch pár chudě obsazených pokojů. Burton se rozloučí a se slovy "uvidíme se ráno", mizí za dveřmi svého pokoje. Jamie ještě zajistí auto, kývne na tebe, míříc pro změnu k tomu svému. "Kdybyste cokoliv potřeboval, třeba nějaké zdravotnické vybavení, stačí se kdykoliv ozvat, vůbec to nevadí. Pokud máme spolupracovat i zítra, asi by se nehodilo, kdybyste třeba vykrvácel." |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Nemocnice Maine Pohled, který se mi naskytne po otevření výtahu mě nepřekvapuje. Nevím, zda to nazvat instinktem, zkušeností či démonským šestým smyslem, tento průběh událostí jsem čekala. Alespoň bude moci být pitva... Lidé stejně až příliš lpí na životě, tomu chlápkovi bude lépe mrtvému než aby nadále zůstával v tomhle stavu nicoty. Sikorski i další se pouštějí do marných snah o jeho záchranu, lítají kolem jeho těla, dávají léky a resuscitují. Tolik se snaží - a přitom moc dobře vědí, jak zbytečné jejich snahy jsou. Tenhle mladík se už z postele nezvedne. Tohohle mladíka někdo zabil a to nejenom během té noci, ale i teď, teď a tady v nemocnici. Každý se přes lidskou ochranku dostane, když chce. Pozorně se rozhlédnu a toho policistu zahlédnu skoro až na poslední chvíli. No, policistu... Možná tak vzhledem a tělem, nikoliv ale náplní. Kohopak to tu máme? Nijak se za ním neženu, stejně jako nemám v úmyslu ho oslovit a konfrontovat. O mé přítomnosti zde neví nejenom lovci, ale i samotní démoni a to poslední, co potřebuji, je aby se o mě dozvěděl ten hajzl Crowley či jeho věrní poskoci. Teď by se nějaký ten lovec hodil... Hmmm, že mě to nenapadlo dřív. Hloupá, hloupá Meg. Vždyť mít po ruce hodného, poslušného lovce, hned bych věděla jak se zdejšího démona a tedy i nebezpečí na všech stranách zbavit. Zatraceně. Dobrá, to vyřešíme později, teď ale zjistit co nejvíce - třeba jakou tvářičku náš zplozenec pekel nosí. V rychlosti popadnu pár rukavic, kolem tváře zavážu roušku a rozeběhnu se směrem, kudy policista zmizel. Na první pohled vypadám jako jedna z těch ostatních sestřiček pobíhajících okolo a s trochou štěstí mi nebude věnovat druhý pohled, pokud se ohlédne či pokud se míjíme. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Zpátky v motelu Je zvláštní opět s někým spolupracovat. Zvláštní a podivně uklidňující. Najednou není všechna zodpovědnost jen na mých ramenou, najednou se mám s kým podělit o své názory a teorie a sdílet nejenom informace, ale i pocit bezpečí. Přestože jsem povahou spíše samotář, vždycky jsem preferoval práci ve dvojici a nejde jenom o ty jasné plusy a výhody, ale i to, že mi vlastně vyhovuje, když dostávám úkoly přiděleny. Nikdy jsem nebyl vůdčí typ a jak to tak vypadá, ani jím nikdy nebudu. "Rodiče a veterina. Za mě v pořádku." Odsouhlasím Burtonův plán. Trochu mě udivuje, že se ti dva chtějí rozdělit, na druhou stranu to má i svou logiku. Neznají mě a tohle je způsob, jak dohlédnout, abych nic nezkazil. Zbytek jídla proběhne v klidu, stejně jako cesta do blízkého motelu. Únavu pociťuji větší a větší a nebýt jejich pohledů, možná bych ulehl i v autě. Ale ne... Nejprve je třeba postarat se o mé zranění. Pořádně to vyčistit, lokálně umrtvit a zašít. Nemohu se dočkat. " Všechno bych snad měl mít, ale děkuji za nabídku. Dobrou noc." Bylo by mnohem jednodušší nechat to na Jamie, nedokáži se ale k této žádosti přimět. Jsou věci, které musím zvládnout sám a není v tom jen má mužská hrdost, ale vzpomínky na doby, kdy jsem měl svého parťáka, který se podobných úkolů vždy zhostil... Do práce se pustím hned jak za sebou zavřu dveře, neboť další čekání by se mi nemuselo vyplatit. Sundám vrstvu oblečení i obvazu, jednou rukou si pečlivě přichystám vodu, kterou ránu umyju, pak ještě dezinfekční prostředek, stříkačku s lokálním anestetikem s trochou adrenalinu pro vazokonstrikci. Dělat to všechno jednou rukou není jednoduché, ale dá se to. Není to nic nového. Jen co si ránu řádně opíchám, vytáhnu mobil a vytočím číslo na sestru. Mobil pak odložím vedle sebe a to se zapnutým hlasitým odposlechem - během hovoru mám v plánu několika rychlými stehy zašít rozšklebenou ránu. Prostě má obyčejná noc... Nějaký čas to zabere a nebude to nic úhledného, hlavně ale že to půjde. Víceméně. Zvedni to, ségra. Bratr volá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Motel, Picture Rocks, Arizona Jamie – stejně jako prve na Signal Hill, při nabídnutí pitné vody, kterou jsi také odmítl – nijak nenaléhá, nepřesvědčuje, nekrčí rameny, nezpochybňuje tvé rozhodnutí, podruhé nenabízí. Následuje jen přání dobré noci, než mizí ve dveřích svého vlastního motelového pokoje, a pokud nenastane nějaké nepříjemné, nechtěné překvapení, pravděpodobně se ní ani s Burtonem do ranních hodin neuvidíš. Až když nastane čas na další práci, na tu, kterou ti víceméně přidělili. Pokoj tě přivítá ve stejném stavu, jako jsi ho opustil v pozdním odpoledni, než jsi se vydal na vyšetřování do Národního parku, které je na chvíli odsunuto do pozadí, alespoň než si sám ošetříš a zašiješ rány, kterými tě obdarovala svými zuby puma, těsně předtím než zemřela. Vše je připraveno k šití, telefon odložený vedle tebe na hlasitý odposlech vyzvání mezinárodním spojovacím tónem, snažíc se dostihnout tvou sestru na Britských ostrovech, ve starém dobrém Walesu, kde je sice hodně brzy ráno, ale jak ji dobře znáš, povinnosti – a to už jakékoliv – ji určitě nenechají dlouho vyspat. Možná už to chceš vzdát, když to najednou ve sluchátku cvakne a ty zaslechneš velmi známý hlas ženy, kterou jsi nějakou dobu neviděl. "Vida, vida, vida. Neříkej, že ještě žiješ. Podle toho, kdy ses ozval naposledy, už jsme tě málem oficiálně prohlásili za mrtvého, "Rhyswyn nemůže být víc stejná, jako bývá každý telefonní hovor s tebou, každé osobní setkání, pokud k němu sem tam dojde. "Že ty zase po mě něco potřebuješ, že se nemýlím?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, Maine – šesté patro Ačkoliv to, co probíhá v nemocničním pokoji se jen stěží dá popsat chaosem, maximálně skvěle organizovaným chaosem, není zde žádný prostor na záchranu. V místnosti není příliš mnoho lidí, už proto, že seznam "vyvolených" sám o sobě není příliš dlouhý, padne jen pár poznámek k tvé osobě, týkající se přiložení rukou záchraně….no, teď už možná stačí ohlásit čas smrti. Policista, který jen stěží dokáže upoutat ničí jinou, než tvou pozornost, by ti možná zmizel z očí, kdyby sis nevšimla těch jeho. "Okamžitě se spojte s policií , jak chtějí dále pokračovat," ozve se unavený hlas doktora Sikorskiho, kterým dává rezignovaně najevo, že i teď mají zaměstnanci stále svázané ruce a nemůžou nic udělat bez vědomí policie či jiných autorit, které se nepřejí, aby další, více podrobné informace se dostaly ven a ještě více vyděsily širokou veřejnost. Toliko k životu ve svobodné společnosti. Že z místnosti zmizí jedna sestřička, jeden pár rukavic a jedna rouška, to unikne pozornosti ostatních, ty si však musíš pospíšit, abys dohnala ne-policistu. Tedy, aby nezmizel z očí úplně. Jeho kroky nemíří k výtahu, což by byla nejrychlejší cesta odsud ven, ani nejde příliš podezřele rychle. Kam by se tedy mohl vrtnout, aby nevzbudil v personálu či svém kolegovi příliš pozornosti? Či spíš vůbec žádnou pozornost? Navíc při tělesné konstituci jím vybraného těla, by to nikdo na sprint chodbami neřekl. Pomenší postavy, zavalitý, krátké ruce s tlustými prsty. Požární schodiště? Seběhnou těch šest pater dolů a vypařit se jako pára nad hrncem? Což by možná v případě démona nebylo daleké přirovnání. Koho by mohl Crowley na tuhle práci poslat? Pro tebe by bylo nejlepší, kdyby se ukázalo, že se jedná o některého z nejnižších pucfleků, který si ani nezaslouží pozornost vládce pekla, natož aby si pamatoval jeho jméno. Ten by musel vědomě zapojit víc schopností, aby tebe, vyššího démona, vůbec na první pohled poznal, jenže co když situaci musel přijít dořešit někdo schopnější? Přeci jen, pokud byl útok v parku činem některého ze zplozenců Pekla, pak to byl pěkný proser nutný k vyžehlení. Jeho cíl cesty nezůstává příliš dlouho tajemstvím, zmáčknutí kliky a mizí za dveřmi záchodů. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Motel, Picture Rocks, Arizona Jehelec se dotkne kůže, zkusmo se zabodne a dobré, nic necítím, anestetikum zabralo. Chvíli se soustředím, abych našel správné pokračování, jehla vyjede a najde si druhý břeh rozšklebené kůže. Za pomocí druhé ruky trojím obmotáním založím první uzel pokračovacího stehu a ve chvíli, kdy Rhys zvedá telefon, jsem už u druhého. Tohle jsem měl čekat. Výčitky jsou vždycky to, co přichází jako první, divit se jí ale nemohu. Alespoň se mnou mluví. Možná se ve mě snaží vzbudit nějakou tu lítost a stud, já sám ale vím, že mé místo je tady a ne doma. "Nejsem tak naivní, abych věřil, že o mě a mém životě nedostáváte pravidelné zprávy, Rhys." Odpovím jí s drobným pousmáním, které se ale hned změní v zasyknutí, když se jehlou dotknu citlivější tkáně. "Ale taky něco potřebuji, to máš pravdu. Víte, co se teď děje v Americe? Ty národní parky, únosy malých dětí a útoky divé zvěře?" Na moment se odmlčím, abych nabral dech a ujistil se, že Rhys nepozná, co přesně že to provádím. "Nemáte o tom náhodou nějaké informace? Současné i ty z minulosti, všechno je to tu trochu...divoké." A já si nevím rady. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Motel, Picture Rocks, Arizona ¤ Wales, Velká Británie Na druhé straně nejen sluchátka, ale i oceánu se na chvíli rozhostí ticho, jakoby se Rhys rozhodovala, co ti vlastně řekne, či zda se snaží odhadnout, co to právě teď provádíš. Občas měla na podobné věci až creepy šestý smysl a pro vás bývalo těžké, jí jen něco zatajit, či dokonce lhát. "Sem tam se k nám samozřejmě něco dostane, že tě někde někdo viděl, ale ty sám se ozveš jen, když je něco třeba anebo když se stane něco, kvůli čemu potřebuješ slyšet známý hlas. Ač mě to irituje, spíš doufám v první variantu. Nebo se něco přihodilo? " v jejím hlase zazní "vyšetřovací" tón, který vyvolává pocit, že je to spíše ona, která řeší nějaký případ s nadpřirozenem, lehce zabarvený sourozeneckým zájmem. Slyšíš její dech, když jí žádáš o informace, znalosti, hledání vodítek, které by tobě…a nejen tobě, nýbrž teď celému dočasnému týmu. "Informace k nám na ostrovy přichází, ale zatím jen oficiální novinářskou cestou – což jak víme, nejsou příliš relevantní zprávy, navíc anglické, welšské, skotské a irské lovce zajímají více místní záležitosti, než ty americké." Jenže ty moc dobře víš, že poté, co jsi začal pracovat v "Novém světě", sestra a další se začala více zajímat i ty cizí záležitost, aby měla přehled. "První, co mě napadlo, když jsem se k tomu dostala, bylo, že se jedná o pořádný průser. Řekni mi, že neflirtuješ se smrtí a nerozhodl ses sám ukousnout si takové sousto?" zeptá se zprudka a kdyby stála vedle tebe, propalovala by tě žhavým pohledem, stejným, kterým dokázala z každého dostat jakoukoliv informaci, kterou potřebovala. "Když mi dáš pár hodin, zkusím ti udělat nějakou rešerši, protože potřebuju sama vědět více. Možná mě ovlivňuje naše vlastní mytologie, ale jako první mě okamžitě napadlo nějaké obětování, pokud sis toho všiml taky – věk dětí jdoucí za sebou, jedna holčička, jeden chlapec, dvojčata. Když v tom nebudou mít prsty čarodějnice – jakkoliv pohádkově to zní – pak možná vzývání něčeho vyššího. A to by bylo pěkně v prdeli," zní Rhys znechuceně? I použití vybrané mluvy naznačuje, že ani jí něco takového se vůbec nelíbí. "Zkus od místních nebo z knihovny či odněkud jinud zjistit, jestli v minulosti něco podobného nebylo. Některé věci se můžou opakovat. Já se poptám se ještě i jinde a ty jak budeš něco vědět, tak se také ozvi. Ne, že to bude zase až za několik týdnů nebo měsíců, je ti to jasné? A "ne" pro mě není žádná odpověď. Tohle nevypadá na jednoduchý případ, ne, když si hraješ na osamělého lovce. Navíc plně lovec ani nejsi, uvědom si to." |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Nemocnice Maine A je po něm. To nemohl chcípnout už před tím a ušetřit tolika lidem práci? Tedy, hlavně mě práci? Kdyby se nedostal sem, třeba bych si ani nevšimla, že se kolem dějí podivnosti a nadále si žila klidným životem v ústraní. Ale ne... On musel do kytek odejít až když jsem v tom zatažená až po uši. Klasika. Skoro až s nelibostí se vydám z přelidněného pokoje a ze zdravé vzdálenosti následuji tlustého policajta v jehož těle se skrývá démon. Mnohem jistěji bych se cítila, kdybych měla alespoň ponětí o síle toho démona, takhle mi totiž nezbývá nic jiného než doufat, že mě nepozná, že si mě nevšimne. Co za démona leze do těla takovýho tlusťocha? Copak už nemají ani ždibek nějakého vkusu? Když někam, tak do někoho, za jehož tělo se nebudete muset stydět. Vážně, radši bych tělo neměla vůbec než abych bydlela v někom, kdo se přes svou morbidní obezitu nemůže ani hnout. Vždyť ani ty koblihy si démon řádně neužije... "Kurňa." Můj nový kamarád nezaleze do výtahu ani na schodiště. Neudělá mi to jednodušší - on vleze na toalety, aby se vypařil jako pára nad hrncem. Nechá po sobě jenom tělo, možná živé, možná mrtvé, jistojistě ale dosti pochroumané. Ach jo, proč že já se v tom hrabu? A dost. Tiché našlapování kolem nic nevyřeší, musím do akce. Čím dříve zjistím, o jakého démona se jedná, tím lépe - a kdo ví, třeba mě stále bude považovat za našince a dozvím se více než bych vlastně i chtěla. Lehce zrychlím krok a bez dalšího zaváhání vejdu dovnitř. Uvidíme, co mě tam čeká pěkného. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Motel a rozhovor s rodinou Klidný rozhovor jsem nečekal, na to znám svou ráznou sestru až příliš dobře, přesto jsem zapomněl, jak přímočaře umí jít k věci. Nebere si žádné servítky, na nic si nehraje, nic nepředstírá a na rozdíl ode mě umí říkat vše na plnou, omluvte mě za ten výraz, hubu. Zatímco já bych volil slova mírná a motal se okolo horké kaše kdovíjak dlouho, Rhys mi hned vyčítá, že jsem se dlouho neozval a na rodinu skoro zapomněl. A chvílemi si i přál zapomenout. Ono když jste černá ovce, která se rozhodne popřít všechny tradice a způsoby, velkou motivaci ke konverzaci a vysvětlování nemáte. Sestra mi to možná nevyčítá, kdybych ale mluvil s otcem, byl by to rozhovor na jiné úrovni. Tedy, pokud by to vůbec rozhovor byl, trochu se obávám, že by mi to třeba ani nezvedl. "Jsem v pořádku, neměj strach." O té drobné ráně, kterou si zašívám, se zmiňovat nemusím. Přeci jí nebudu zbytečně strachovat, ne? Navíc je to vážně jenom škrábnutí, vezmeme-li v úvahu, jak špatně to mohlo dopadnout. O čemž taky pomlčím. Nějaký pud sebezáchovy ještě mám. "Toho jsem si všiml a bojím se, že o náhodu nepůjde. Plus do toho budou zapleteni démoni, ještě ale netuším, na jaké úrovni." Jsou spíše přitahováni tím, co se okolo nich děje či za to přímo můžou? "Hned ráno se na to podívám, s lokální záležitost ale nepředpokládám. Staré zprávy a mapy ale prozradí více." Je tohle místo něčím zajímavé? A ty další? Nebo snad jejich průsečík? Bože, bolí mě hlava. "A nejsem v tom sám, Rhys, vyšetřují to lovci po celé Americe. Skuteční lovci, ne jen ti, kteří si na ně hrají." V tomhle musím dát Rhys za pravdu. Přestože pro to dělám všechno, přestože jsem trénoval a stále trénuji a lovím, nekoluje mi lovecká krev v žilách. Nejsem jako Burton a Jamie, nejsem jako James, nejsem lovec. Snad si toho nevšimnou naši nepřátelé... Protože hned by věděli, kdo je ten slabý článek řetězu. "Jak se vlastně máš, sestra? Co...rodina?" Sám si nejsem jist, zda se ptám ze skutečného zájmu či jen aby se neřeklo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Motel, Picture Rocks, Arizona ¤ Wales, Velká Británie I když si člověk odmyslí všechny ty rejpavé poznámky a upomínání – tak jako vždycky – že nejsi zcela právoplatným lovcem a to by sis měl dávat mnohem většího bacha, je to jeden z nejdelších rozhovorů, které jste spolu se sestrou za poslední dobou měli. A to se jich dalo spočítat na prstech jedné ruky, která měla nepovedené rande s cirkulárkou. Celé tohle vyšetřování je ještě na začátku, i když pár indicií už máte, pořádně se to však nedostalo ani za hranice Států, ačkoliv už už to možná začíná vypadat na pořádný průšvih a to nejen lokálního charakteru. Snad Rhysiny rady, ačkoliv se nemá o co moc opřít, či její následný průzkum plus to, co čeká zítra vás tři, vnese do celého případu mnohem více světla, než je tomu dosud. Plus jsou tady Winchesterovi v Nebrasce a další lovec míří do Maine, aby získal informace nejen o tom přeživším, a nebylo pochyb, když jej tam domluvili Jamie a Burton, že se je dozvíte hned jak to bude možné. A vzhledem k okolnostem z Maine by mohly nést své ovoce. Rhys už dále nenaléhá na tvé bezpečí, když ji dvakrát ujistíš, že jsi v pořádku a že si nesnažíš hrát na osamělého kovboje. Jak ji znáš, tušíš, že někde uvnitř sebe ještě nějaké pochybnosti mít bude, ale to už byla její nátura, že už dále nenaléhala ani neměla další poznámky. Možná věděla, že kor v tvém případě by to byla zbytečná ztráta času, dechu a slov. Na to tvou hlavu znala až moc dobře. Po tvé další otázce, zcela mimo případu, na kterém momentálně pracuješ, se na druhé straně telefonu na okamžiku rozhostí ticho. Že by vypadlo spojení s rodnou zemí anebo se sestře honí hlavou všemožné myšlenky a otázky, které tvoje slova mohla vyvolat. Na druhou stranu Rhys v tomhle nikdy nelhala a ani si nestěžovala na to, co jí život přinesl, ať už to bylo bílé či černé. "Řekla bych, že pořád stejně. Když se jeden stará o celou rodinu, dům, i celý archiv, nezbývá moc času na to, aby se nějak měl. Táta má čím dál víc zdravotních problémů, ale jeho hrdost by utrpěla, kdyby si nějakou takovou slabost přiznal a Ioan už začíná pochytávat nějaké ty rodinné zvyklosti a znalosti, ale má ještě před sebou dlouhou cestu." O svém "manželovi" Rhys nikdy příliš nemluvila, jeden měl podezření, že jí byl dobrý akorát jen na zplození potomka, ale také bylo pravdou, že jen málokterý muž by dokázal držet s tvou sestrou krok a vydržel její náturu a vůdčí osobnost. "A ty?" její otázka zní neutrálně a nevzrušeně. "Už jsi dostal trochu rozumu a rozhodl ses, že se v blízké době vrátíš do Walesu?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, Maine – šesté patro Jak je víc a víc jasné, že všechno má své úskalí. Ačkoliv tě tohle vyšetřování na vlastní pěst rozhodně vytrhlo z rutiny tvé práce - kdo ví, kolik času již uběhlo a o staniční sestře a její chuti na koláč ani netřeba mluvit. Přesto si však každou další minutou neustále pohráváš s ohněm, jako by to byla obyčejná dětská hračka a ne záležitost zahrnující démony, kterým se vyhýbáš jako čert kříži. Ale ty sama jsi se rozhodla, že budeš zatím pokračovat, ať to stojí, co to stojí. V tomhle okamžiku se jedná o sledování démona, který má bezpochyby alespoň maličko prsty ve smrti toho mladého policisty, či alespoň o ní něco ví. Následuješ jej nemocniční chodbou s rouškou na obličeji jako nějaká ďábelská Kuchisake-Onna, no možná budeš jeho osobní smrtka, pokud s tebou nezatočí on. Stále totiž netušíš, kdo se skrývá v těle policisty. Ale ani to, ani nápis "Páni" na hlavních dveřích toalet (stejně jsou tam maximálně jen hajzly), tě neodradí od toho vstoupit dovnitř. Stihla jsi to ještě dříve než se démonovi podařilo opustit tělo svého lidského hostitele, policista stojí zády k tobě, u pisoárů a v okamžiku, kdy vrznou nenamazané panty dveří, trhne sebou. Prázdnou vykachličkovanou místností se rozlehne zvuk rozepínaného zipu poklopce, stejně tak někam odlítne vrchní knoflík od kalhot, buď jak se rychle snaží uhrát situaci na takovou, která se tady obvykle odehrává či mu k tomu dopomohlo obří převislé břicho pod kterým se zoufale snaží cosi najít a jistojistě to žádný svatý Grál nebude, za tom bys mohla dát ruku do ohně. Kulatý obličej se otočí přes rameno, aby zaregistroval tvou přítomnost a ústa se mu roztáhnou do širokého úsměvu. "No, pokud jste něco potřebovala, sestřičko, mohla jste počkat venku, já vám přeci nikam záchodovým okénkem neuteču," pronese líně a rádoby vtipně, zatímco si tě prohlíží od hlavy až patě, přeměřuje si tě pohledem. "Neznáme se náhodou? Mám takové silné tušení, že se známe." Koutky úst se mu ještě více pozvednou, i když se prve zdá, že to už snad ani nejde, pohled je ještě upřenější než předtím. Zhluboka se nadechne, nasaje vzduch nosem, aby se náhle zarazil, oči mu bleskurychle vylétnou až k tvé zčásti zakryté tváři a úsměv se změní na úšklebek. "Ale, ale, ale..kohopak to tady máme? Naši zlobivou holčičku? Tak tomu říkám náhodička...takže si dáme jednu rychlou do pekel? Podle jeho reakce se doopravdy nejedná o jednoho z nižších démonů, samozřejmě Crowley na dokončení práce musel vybrat někoho schopnějšího a mnohem vyššího, ty však jeho identitu nejsi schopna rozeznat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Motel, Picture Rocks, Arizona Možná jsi byla ráda, že po celém dni strávených cestováním, vyšetřováním případu, kvůli kterému jste sem do Arizony vyrazili (zatímco bratři Winchesterovi měli na starosti Nebrasku a dva lidi jste směrovali do Maine, aby došlo k pokrytí všech tří míst, ve kterých se zatím tyto podivné věci staly), když za tebou zapadly dveře do motelového pokoje. Burton, ten už určitě po rychlé sprše vyspával ve svém pokoji, a ten třetí, na kterého jste narazili na vrcholku Signal Hill prát se společně s démonkou a pumou, možná malinko bláhový pouštět se do případu samotný, ten byl zase v tom svém. Představil se vám jen jako Archivář, ale to ani tebe, ani Burtona, který mu aktivně bez skrupulí začal tykat, nijak nepřekvapilo. Za ta léta, co se společně pohybujete mezi lovci a jejich mnohdy skrývanými tajemstvími, to nebylo nic nenormálního. Ty sama jsi těch tajemství měla více než dost. V té jídelně, kde jste si dávali večeři, toho padlo dost, v hlavě si to všechno zpětně před zítřkem přehráváš: "Než začneme – čekáme na pár telefonátů nazpět ohledně Maine – myslím, že tak do půl hodinky bychom mohli mít jasno. Takže, jdeme na to, co víme. Prozatím se událostí týkají tří míst – Acadia v Maine, Niobrara National Scenic River v Nebrasce a Saguaro tady v Arizoně. Může se stát, že zítra ráno to můžou být další parky, ale zatím zůstaneme u toho, co máme jisté. Všude se vyskytují smrtelné útoky zvířat na lidi – což mě osobně evokuje, že nechtějí nechávat oběti, pokud tedy někdo nepřežil a policie spolu s novináři něco zatajují. Jediní, kteří to ustáli a chodí - seš ty, a kluci Winchesterovi, na to taky přijde řeč. Ten zraněný policista v Maine je výjimka, ale ten nám stěží něco poví, když je někde v říši Rip Van Winkla. Máme několik unesených, zatím bez jediné stopy, kam se mohli podít a jestli ještě jsou naživu, či nikoliv - Tyler Denk, věk 7 let, Maine; Elisa McKenna, 8 let, tady v Arizoně, Juliet a Jack Powellsovi, dvojčata, 6 let, Nebraska, co víme, neexistuje mezi nima přímá rodinná příbuznost, že by šli třeba po rodové krvi, ačkoliv krev jako takovou samozřejmě vyloučit nemůžeme. Útoky zvířat jsou zatím v případu velkým otazníkem, bez zjevnějšího pojítka, v parku v Maine mají biobehaviorální bioložku, proto bychom měli to prázdné místo co nejrychleji zaplnit. Všechno se může nakonec hodit. Je možné, že ten trotl, co to zkonil, se nám ozve taky, ale pokud ho chytili policajti, tak nejdřív bych to u něj viděl na vystřízlivění, teprve pak výslech a možná, jen možná zdejchnutí se a zavolání. Sam a Dean měli taky trochu blízký zážitek, pro změnu se šakaly, nicméně u nich se žádný démon neukázal, jejich kroky teď míří k rodičům dvojčat, což je taky hodně dobrý nápad," pár minut uběhne, než Burton všechno tohle sjede, řeč přerušovaná jen několika kousnutími do objednaného hamburgeru, Jamie během toho, co mluví přeskakuje očima z něj na tebe, sem tam posune nějakou poznámku či fotografii na stole, obličej většinu času skrytý za hrnkem s kafem. Archivář nezůstával pozadu s vlastními připomínkami: "Taky zkusím pár lidem zavolat, uvidíme, zda budu mít štěstí." Na pár lovců poblíž Maine bych si snad vzpomněl - a pokud ne já, tak můj zápisník, kam si většinu nových známých zapisuji i s telefonními čísly v případě potřeby. Jeden musí být vždy připravený a nikdy nevíte, kdy budete potřebovat pomoc. Což mi připomíná... Telefonát domů nemohu odkládat do nekonečna a čím dříve ho provedu, tím lépe. Kolik je vlastně teď doma? Plus pět, šest hodin? To už možná svítá, ještě tak dvě, tři hodinky a budu moci volat, aniž by mě sestra zabila. S Jamie a Burtonem se domluví jakás takás spolupráce a cesta zpět k autu probíhá ve větším klidu než ta nahoru. Konečně si mohu dovolit trochu vypnout a nesoustředit se na vše, co se šustne kolem. Kromě mých očí a smyslů tu jsou i další dvoje, já tak většinu hlídání nechávám na nich. Není to dvakrát kolegiální, boj s démonkou i zvířaty mi ale vzal více síly, než by se mi líbilo a potřebuji si na chvíli odpočinout. Když konečně zapadnu do svého auta, vydechnu úlevou a jen na moment položím hlavu na volant. Vím, že není mnoho času a oba mí společníci chtějí vyrazit do motelu, i tak si ale pár sekund na vzpamatování se dopřeji. Plus...plus tu máme mé zranění. Zašít to chci až v pokoji, zatím si to ale vydezinfikuji a převážu čistými obvazy. Je to dosti provizorní péče, přežil jsem ale už horší. "Takže co vlastně máme?" Již v čisté košili usedám k nim ke stolu a dám se do poslouchání celé naší situace. Tu a tam se přidám s vlastními poznámkami a postřehy, v konečném důsledku vím ale to stejné, co oni. Takže skoro nic. "Nejdřív bych se prospal a poté se pokusil zjistit více informací. Tahle...spolupráce či manipulace se zvířaty nemůže být nic zas tak nového, musíme se poptat, zda se už někdy něco podobného nedělo." Mezi větami se napiji kafe a obličej zkřivím mírným znechucením. Už jsem pil lepší. "Plus zkusit zajistit to Maine, když už nic jiného. Můžeme taky dojít za rodiči Elisy nebo do márnice zkontrolovat mrtvé a zda na nich nebude něco užitečného." Konverzace u stolu je sice čilá, ale bohužel další pokrok, jak jsi už sám zmínil, už se dnes konat nebude. Minimálně ne žádný enormní, ale plánování určitě na místě ještě je, ušetří čas a zmírní případnou chaotizaci, ačkoliv ani jeden z přítomných lovců, sedící naproti tebe přes stůl plný poznámek a map, nevypadá na to, že nepřistupovali k vyšetřování případu nikterak neprofesionálně. Ale vždycky je lepší být pozorný, než udělat nějakou chybu, která by všechno pohřbila. Což si v tuhle chvíli nemůžete dovolit, když je v rukou osudu život několika malých dětí a to nepočítáme možné následky do budoucna. "Máš pravdu v tom, že teď už na vyšetřování není příliš mnoho prostoru, a možná ne nadarmo se říká, ráno moudřejší večera. Snad tedy těch pár hodin nebude markantních v hledání Elisy, ale jsem přesvědčen o tom, že zítra to doženeme, když trochu hejbneme prdelí. Ok, zvířata, rodiče a márnice jsou dobrý postřehy, mladej. Sám bych k tomu přidal ještě místní cajty, jestli teda k něčemu budou a v tom případě bych se rozdělil. Rozhodně toho pokryjem víc. Jai, vy dva byste si vzali rodiče a veterinu," obrátí se na mladou ženu vedle sebe, která zrovna kontroluje mobilní telefon, poté co před několika sekundami krátkým tónem oznámil pravděpodobně textovou zprávu. "Já zkusím hodit řeč s klukama na stanici, plus tu márnici. Případné důležité info si můžeme předávat za pochodu. Je to tak OK, nebo máš nějaké námitky?" zeptá se tě. "Nijak se z toho nestřílí a kvádro s kostýmkem na sebe stejně budeme muset natáhnout tak či onak." Zatímco vyčkává na tvůj souhlas či protesty, vloží se do konverzace Jamie, odkládajíc s lehkým klepnutím mobil zpět na desku jídelního stolu. "Maine zařízeno. Chad se vracel odtamtud z lovu ghoula, takže to otáčí a míří do nemocnice. Jen se tam pravděpodobně dostane až ráno, jelikož Maine má o tři hodiny navíc. Ale slíbil, že pro to udělá maximum. Ještě jsem ho upozornila, že by mohl případně narazit na jiného lovce, pokud zabral některý z vašich kontaktů," tentokrát na tebe míří její pohled. To byly zkazky vašeho rozhovoru – zítra tě čeká něco, na co jsi za ta léta zvyklá – převléct se do slušivého kostýmku, vlasy sčesat do pracovního účesu a vklouznout do role agentky, i když ne po boku Burtona, ale "Archiváře" navštívit rodiče ztracené Elisy a veterináře ohledně útoků, možná včetně toho nočního na vašeho nového člena týmu. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Motel, Arizona Chvíle ticha, která se po telefonu rozezní mi vyhovuje. Konečně se totiž zase mohu věnovat své ráně, která postupně ztrácí na své rozšklebenosti. Není to zrovna nejlepší práce, jizva po tom bude ošklivá, správný chlap jich ale má mít fůru, ne? To kdybych řekl Rhys, tak mě zabije. Rovnou po telefonu, zrovna ona by si nějaký způsob našla. To že odpoví mě vlastně i překvapí, na moment tedy přestanu ve své činnosti, jehlu v půlce pohybu před zabodnutím do znecitlivěné kůže. Táta už na tom není zdravotně nejlépe a Ioan roste. Samozřejmě. Roky se nezastaví a věci se mění. Rychle a neustále. Kolik Ioanovi vlastně je? Fakta z knih si pamatuji, ale synovcův věk nikoliv. Mnozí by řekli, že jsem ostuda a mě by nezbylo nic jiného než s tím souhlasit. "V blízké době...eh..." Klasická otázka, která mě vždy vede k rychlému ukončení hovoru. Těžko se mi lže, obzvláště když vím, že ona ví. "Jednou určitě. Časem." Možná. Možná taky nikdy. Nejsem si jist, co bych tam dělal - a zda bych snesl otcův vyčítavý pohled. "Ale už budu muset končit, půjdu spát. Díky za pomoc, máš to u mě." Čím dříve to ukončíme, tím menší šance, že bude vyzvídat. "Pozdravuj koho uznáš za vhodné. Tak zatím ahoj." Ještě si vyměnit klasické větičky na rozloučení a opět tu jsem sám. Jako bych předtím nebyl... Plán na zbytek večera je jasný, došít ránu, uklidit po sobě, skočit si do sprchy a pak konečně ulehnout. Jestli přijde nerušený spánek, netuším, rozhodně v něj ale doufám. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Pánské záchody Štěstí při mě dnes nestojí. Zatraceně. Svým vpádem na pánské hajzlíky jsem si ale rozhodně potvrdila, že se v těle téhle koblihy skutečně skrývá démon. Normálně bych se vysmála jeho vkusu či snaze uchopit cosi neuchopitelného, možná i neexistujícího, situace se ale vyvine tak, že mi najednou do smíchu vůbec není. Přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout. Hloupá, hloupoučká Meg. Vždycky dřív jedná než myslí. Svým způsobem si to vlastně i zasloužím, když se nejsem schopná poučit. Měla jsem to nechat být. Na druhou stranu - teď mám alespoň příležitost někoho zabít. Démona, jasný, ale tak já si vystačím s málem. "Nevím, nevím, na cestování dneska nemám moc náladu." Odseknu pro mě neznámému démonovi. To s jakou lehkostí on poznal mě, zatímco já nedokáži rozpoznat jeho, mě varuje, že následný boj nebude patřit mezi ty jednoduché. Nic jiného mi ale nezbývá. V pekle by mě čekalo akorát mučení a osud krutější než smrt na těchto odporných záchodcích. Aspoň mě nebudou moc vyhodit, když tady chcípnu, ne? Tak uvidíme, co v sobě tenhle pitomec skrývá. Už je to nějaká ta chvíle, co jsem využívala své skutečné démonní. Pro jednou nechám temnotu Evelynniných očí vyjít na povrch a mávnutím ruky snažím se svého nového soupeře odhodit ke straně, přitlačit ke zdi, rozbít mu hlavu. Škoda že nemám dýku... Protože takhle maximálně zdrhne a napráská mě svému šéfovi. Je vůbec ještě Crowley v pekle? Nebo už hnije někde jinde? Zjišťovat to nehodlám. Pud sebezáchovy mám možná malý, ale stále ještě nějaký. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, Maine – šesté patro – pánské záchodky Být tohle záchodky na jakémkoliv jiném patře, vypadalo by to tady pomalu jako na nádraží Grand Central. Jenže tohle bylo ono šesté, i když jediný pacient, kvůli kterému byla všechna na bezpečnostní nařízení nastavena, byl vlastně po smrti. Kam asi zamířil? Do nebe nebo do pekla? Ale ne, tyhle záchody byly zcela prázdné, ještě by se tady po podlaze mohl pro lepší efekt prohnat kulovitý stepní běžec, jak to bývá v hollywoodských westernech na dobarvení osamělosti daného místa. Ale tohle nebyl žádný film, možná tak akorát horror. Kdysi jsi bývala hodná dcera, poslouchala jsi svého vládce na slovo, plnila jakýkoliv příkaz a s obvykle skvělými výsledky. Ale tahle doba byla dávno pryč, až to přijde jako věčnost. Teď jsi byla na Pekelném seznamu Top 10 nejhledanějších a zjevně odměna za tvé dopadení byla velmi, velmi lákavá, což dokazuje i reakce démona, stojícího kus od tebe – ale zjevně ani tahle vzdálenost není dostatečná. Démon je více než reálný a pravděpodobně i velmi nebezpečný, bělma zabarvená do tmava, stejně jako ty tvé, ačkoliv jeho totožnost ti stále je neznámá. A když nebude příliš hloupý, jak občas démoni, spíše ti nižší bývají, dost možná se jeho jméno a hodnost dozvíš až v pekle. Ale jak se zdá, tobě se potupně dostavit před Crowleyho, před pekelný trůn, příliš nechce. Nejprve si vyslechnout jeho uštěpačné, sarkastické, britské poznámky, a pak by nastalo peklo. A není tím myšleno ono místo. Tvůj bleskový útok jej v první chvíli překvapí, jeho vypůjčené tělo sebou prudce trhne směrem ke zdi, aby se však zastavil jen milimetry od světle modrých kachliček a i před téměř morbidní obezitu, s mrštností démonům vlastní, se ocitne vedle tebe. Tentokrát je to on, kdo se pouští do bleskurychlého útoku, aby ti rozerval krk, tedy té hnědovlasé dívčině, od které sis vypůjčila tělo pro změnu zase ty. Snaží se docela urputně, ale ty kupodivu nevypadáš jako jedna z těch, které se tam snadno vzdávají. Vaše přetlačovaná ti udělá jasno v jedné věci. Možná nevíš, s kým máš tu čest, ale podle toho, jak jsou vaše síly vyrovnané, se jedná pouze o silnějšího černookého démona, stejně jako jsi ty. Místy to sice vypadá, že má kapku navrch, ale nemá rozhodně vyhráno. V dalším okamžiku se mu podaří jen bolestivě narvat na jeden z pisoárů a syčet do obličeje. "Pokud půjdeš dobrovolně, bude to mnohem, mnohem jednodušší." Začíná vyjednávat? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Motel, Picture Rocks, Arizona Rozhovor s Rhys se blíží ke svému konci, či jej vlastně úplně necháš vyšumět do ztracena, ale nezná se, že by to sestře nijak zvláště vadilo. Sama vypadá, že už ti nemá, co říct, to důležité mezi vámi padlo a ty víš, že pokud něco najde při průzkumu, ozve se, jinak telefon jednoduše nezazvoní. Na to se již znáte moc dobře, abyste ztráceli čas bezvýznamnými hovory. Zbytek večer uběhne ve sledu, přesně tak, jak si zařídíš sám, ale nic zvláštního se naštěstí neděje. Jediné, co tě může probudit ze spánku jsou jen tvé myšlenky, sny, noční můry. Halloween je za vámi, ale ne případ, který se společnými silami snažíte vyřešit. Možná se dneska posunete zase o kus dál, ačkoliv je možná zatím bláhové doufat, že by se podařilo jej kompletně vyřešit. Na to vypadá až moc promyšlený a zahalený závojem tajemství. Samozřejmě jsou tady další žhavá želízka v ohni, jako Winchesterovi v Nevadě či lovci odeslaní do Maine a kteří se dneska pokusí vyzjistit, co nejvíce o zraněném policistovi v komatu. Pomalu se blíží čas, kdy jste se domluvili, že společně vyrazíte na povinnosti – tebe a Jamie by mělo čekat divadýlko pro veterináře a rodiče zmizelé Elisy, pravděpodobně stále doufající, že jejich dcera je stále naživu a pravděpodobně se poslední naděje vzdají až v okamžiku, kdy se najisto potvrdí její smrt. Hygiena? Oblékání? Snídaně? Hledání informací? Oficiálně v novinách nic není, ale pokud se ti podaří na 6-stěnné kostce hodit 2,4,6, našel jsi tuhle zprávu v policejní databázi. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Další ráno mezi živými Noc, i díky vlivu analgetik, byla klidná a bezesná. Takových nocí není mnoho, má práce i život není pro příjemné sny tou nejlepší úrodnou půdou, jsem tedy rád za všechny malé dary, kterých se mi dostává. Probouzím se sice bolavý, těch několik hodin spánku ale pomohlo nejen tělu, ale i náladě a především jistému druhu optimismu. Ne že bych snad tolik věřil, že po tolika dnech máme šanci najít to děvčátko naživu, probouzím se ale s novou motivací, s novým elánem. Rychlá sprcha, zkontrolování a převaz rány, kvalitní káva z vlastích zásob. Den může začít. Ještě na sebe hodit čistou bílou košili a kalhoty, trochu vyčistit boty ze včerejší náročné cesty a mohu vyjít mezi normální lid, tedy na snídani, kde vyčkám i na své dva nové společníky. S nejnovějším výtiskem zdejších novin v jedné ruce a s vidličkou druhé sedím ve zdejší motelové restauraci, na nic nespěchám, snažím se být v klidu. Včera jsem se několikrát unáhlil, dnes podobné chyby dělat nehodlám, ne když už nepůjde jen o můj život. Tak co tu máme? Pečlivě pročítám snad každý článek, nehledě na jeho významnost. Nikdy nevíte, kde se budou skrývat ty nejmenší detaily, kdy prostě budete mít trochu toho štěstí. Ne dneska. Noviny nic neprozradí, odkládám je tedy stranou a plně si začnu užívat míchaných vajec. Kdo ví, kdy se zase dostanu k jídlu a jak návštěva veterináře, tak i rodičů, bude bezpochyby náročná. "Dobré ráno. Kávu?" Pozdravím ty dva, když se ukáží a hned jim začnu nabízet kávu z plné konvice, kterou jsem k našemu stolu objednal. Kofeinu není nikdy dost. I když...není dvakrát kvalitní. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Drobné nedorozumění Pereme se jako kočka s myší, jeden útočí, druhý se brání a pak naopak. Hluku u toho musíme nadělat spousta, to je ale teď můj nejmenší problém. Nevnímám nic jiného než svého soupeře, než toho zkurveného démona, který si nakráčel do MÉ nemocnice a chce mi zruinovat těžce vydřený život! Nakopala bych mu prdel, kdyby to pomohlo - a vlastně klidně i nakopu, tomu tlouštíkovi to třeba pomůže. Pokud to přežije. A pokud ne - stávají se horší věci. Třeba já v Pekle. Nikdy! Démon podobně silný jako jsem já, mění svou strategii, očividně se mu nechce riskovat vlastní existence. Čehož se dá využít... Protože přestože já do Pekla jít nehodlám, on neví, jaký odpor k tomu přesně mám a že mou motivací je boj na život a na smrt. "Dobrovolně? Protože to můj příchod tam nějak změní, jo?" Přesto na oko zaváhám, snad jakoby bylo možné mě přemluvit a nedělat tak...ještě větší bordel, než je. Tak určitě. "Ty můžeš dobrovolně zmizet, tady si už stejně svoje udělal. Proč vlastně?" Kromě své malé hry se snažím i sbírat nějaké ty informace. Když už si dali tu práci se zabitím nepohodlného svědka, a když už kvůli tomu riskuji svůj krk, ráda bych věděla proč. Informace jsou síla a kdo ví, kdy se mi to bude hodit. I tak jsem ale připravena znovu zaútočit, naskytla by se mi příležitost - nebo pokud by vystartoval on. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Motel, Picture Rocks, Arizona Pár minut máš motelovou restauraci jen sám pro sebe – vyjma personálu, který vypadá značně znuděně – ani tví dva dočasní parťáci, ani žádný z dalších hostů se tady zatím neobjevil. Ty čas rozhodně jak se zdá nemarníš, ačkoliv ranní výtisk novin nepřináší žádné jiné informace, takže si je zjevně budete muset zjistit sami. A že těch možností máte naplánováno docela dost. Sotva se pustíš do snídaně, dveře se otevřou a dovnitř vstoupí jak Burton, tak následně Jamie, oba oblečeni tak jak se sluší a patří na dnešní akci v přestrojení. Tedy úplně jinak než včera na vrcholu Signal Hill. Burton v nažehlených kalhotách, košili a tmavém saku, neustále si utahujíc uzel kravaty, jako by na ni nebyl zvyklý, oholený a vlasy pomádou přičísnuté ke straně, na nohou lakýrky. Jamie v šedém ženském kalhotovém kostýmu, lodičky na vysokém podpatku, decentně nalíčená, plavé vlasy staženého do úhledného drdolu. "Kafe zní jako nejlepší nápad dnešního dne," zahlaholí Burton, kecne sebou na židli a objedná si full english breakfast a převezme od tebe kafe. "Dobré ráno přeji. Kávu bych si dala ráda," přicházejí slova od Jamie, která kývne bradou směrem ke složeným novinám, než se pustí do objednaného francouzského toastu. "Něco nového?" To už však iniciativu přebírá zpátky Burton, který nemíní ztrácet čas ani při snídani. "Napadlo někoho z vás něco, co by se mohlo hodit? Pokud ne, pak nás dnes čeká hodně náročná práce. Vy dva si to rozdělte podle toho, jak vám to bude vyhovovat, ale chci od vás pravidelné informace, stejně tak se budu ozývat i já. Pokud by něco nehrálo, tak si zavoláme okamžitě. Je to jasný? Jinak pokud by ti to nevadilo, dodávku bych si vzal já a ty jestli svezeš Jamie?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, Maine – šesté patro – pánské záchodky To, že si démon na okupování vybral pořádně vyžrané prase namísto policajta, který svědomitě využívá policejní posilovnu, se mu začíná mstít. Ne sice na síle, kterou jakožto démon na mnohonásobně větší než nejsilnější člověk, jako spíš na mrštnosti a výdrži. Možná si příště rozmyslí, koho se rozhodně posednout. Pokud se mu téhle výsady ještě dostane. Pokud mu to Crowley dovolí, pokud jej nesuspenduje, či rovnou nevymaže z povrchu pekelného. A že to ten prohnaný démon s britským přízvukem i kořeny, umí s dokonalostí sobě vlastní. Jsou to také důvody, proč se nechceš vrátit do pekla přijmout svůj trest? Váš souboj na osiřelých pánských záchodcích začíná připomínat dětskou plácanou či filmovou grotesku z období němého filmu, on již nedokáže pořádně trefit tebe, jak se dokážeš urputně bránit, natož aby ti nějak viditelně ublížil, ale ani ty nekonáš žádné zázraky. Tvůj úder je spíše jen takové pohlazení na jeho masité tváři či tukem prorostlém těle (a o případné plísni, které bude mít mezi tukovými záhyby ani nemluvě). Nepřestává vás to nějak bavit? "Si myslím, že ti vyslepičím něco o plánu velké annex….oua..." vyjekne démon, uklouzne na čemsi mokrém, čpavkem zapáchajícím, co tady nechal možná některý z předchozích návštěvníků a rozplácne se s pořádným *thump* o kachličky, až si musí každopádně vyrazit dech. Dlouho se však nevzpamatovává, záda lidské nádoby se prohnou do luku, doširoka otevřenými ústy ohromnou rychlostí uniká temný kouř a mizí v klimatizaci. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Práce v týmu Je to zvláštní pocit opět sdílet informace a činnosti s někým jiným. Nikdy jsem nebyl tak úplně sólovým hráčem a lépe se cítil v roli toho "druhého", toho, který je spíše ve stínu. Radši jsem rozkazy poslouchal, než je dával a z toho důvodu mi to vycházelo i s Jamesem. On byl tím typickým vůdcem, spíš akce než sběr informací a já jeho opak, což je kombinace možná nebezpečná, ale - ale funkční. Funguje to podobně i s Jamiem a Burtonem? A jak do toho teď zapadám já, cizinec nejen národností, ale i vším tím ostatním? Prozatím to jde a já s průběhem naší snídaně nemám problém. Burton se stylizuje do vůdce a to mi nevadí. Nemám problém s tím poslouchat a jednat dle plánu jiných, ne pokud to nejsou hlouposti či to nejde proti mým cílům. Takže zatím vše v pořádku. "Nic nového." Odpovím, jen co rozkoušu několik soust snídaně. Čeká nás náročný den, lepší se pořádně najíst. "A mé auto nám je k dispozici." Spíše jsem za to rád, přeci jenom mám rád...jistý pořádek a své vlastní věci. Nakonec se otočím na Jamie. "Kam první? Po ránu bych to spíš viděl na tu veterinu, tam v tenhle čas budou. Rodina bude buď ještě spát nebo ..." Chodí teď vlastně do práce nebo jen čekají na tragické zprávy? Tipuji, že to druhé, i tak je ale lepší nechat si to na později a nekazit si tím nepříjemným den už na začátku. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Problém Víte, kdy se vám pečlivě vybudovaný život začne hroutit pod rukama? Když se vám vysmívá pitomý, tlustý prase, který nechce chcípnout, rozplácne se na záchodě a pak si odletí všechno vyslepičit svého šéfíčkovi. Doprdele. Jinak to prostě říci nejde a mám dojem, že já nadávám i nahlas, nehledě na místo, kde se nacházím. Teď už je to stejně jedno. Plán velké annex.... Skvělý, ty kreténe, to si nemohl být nešikovný o pár vteřin později? Pitomec. Velmi nebezpečný pitomec. Protože až s tím dojde za Crowleym, ten bude hned vědět, kde mě hledat. Tady. Takže pryč odsud! Dobro tlustého policisty mi je úplně u prdele, nechávám ho ležícího na zemi a rychle se vydávám ze záchodů pryč. A nejen ze záchodů, ale rovnou i z téhle chodby a nemocnice. Čím dřív vypadnu z tohohle města, tím lépe, na cestách mě snad tak rychle nenajdou. Časem budu muset stejně odhodit tuhle tvářičku... A to mě štve nejvíc, zrovna na Evelynn jsem si zvykla. Proč já pitomá se do toho pletla! Nahodím výraz "nerušit", zrychlím krok a můj cíl je jediný - pryč odsud. Jen se ještě stavit u sebe v bytě. Malichernost, samozřejmě, malichernost, která mě možná bude stát kejhák, potřebuji si ale vzít několik věcí a nerada bych je tam nechala. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemocnice, Maine Nejenom šesté patro najednou ztrácí svůj šarm a kouzlo, ale i celá tahle nemocnice a možná i město. Ne nadarmo se říká, když se to sere, tak se to sere pořádně. Démon je zpátky v pekle, možná už hezky zatepla sděluje Crowleymu žhavé novinky, které se dozvěděl a dost možná očekává pochvalu nejenom, za doražení teď už mrtvého policisty, ale také i informaci o celopekelně hledané uprchlici, o které až do dneška nedokázali nic zjistit. Jak dlouho bude trvat, než zmobilizuje démony a vymyslí nějaký plán? Protože Crowley je možná cokoliv, ale rozhodně není zbrklý a nejedná bezhlavě. Obzvláště když ví, koho má proti sobě za protivníka. Na mrtvém se teď stěží něco zjistí, ne víc, než jsi byla schopná najít, co jsi tam byla prve a pitva samozřejmě ještě neproběhla. Na pitevně i v archivu jsi už byla...je zde ještě něco víc, co by jsi mohla objevit? Ale když už ti za prdelí hoří koudel, tak by informace musela mít cenu zlata, abys ještě riskovala zůstávat tady a snižovat si šance na vlastní přežití. Protože pokud tě dostane do rukou Crowley, tak co s tebou provede, se tobě moc líbit nebude. Pacienti na tvém vlastním oddělení i koláče chtivá vrchní sestra jdou do pozadí, ono stejně se nemáš komu co zpovídat, nikdo tě nevyhodí, protože vlastně sama podáváš výpověď. Cestu výtahem je přerušena jen několika zastávkami v mezipatrech, k výstupu ostatních zaměstnanců nemocnice, ale tobě nikdo žádnou větší pozornost nevěnuje. Konečně je tady přízemí, výtah tě vypouští do chodby, kolem recepce, před tebou prosklené venkovní dveře a ty budeš moci být aspoň chvíli svobodná. Jenže… "Hej, sestro! Může mi tady, krucinál, konečně někdo věnovat trochu pozornosti?!" dolehne k tobě napružený hlas od zrzky, v uniformě národního parku, která se z křesla od recepce ani snad nehnula. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Picture Rocks, Arizona Poslední sousta snídaně, posledních několik loků kafe či džusu a vše vypadá, že je nakročeno do dalšího dne. A jeho náplň je zcela odlišná tomu, co se odehrávalo včera, co jsi přijel sem. Na druhou stranu – rozhovor s rodiči a veterinářem není tak náročný na fyzičku, jako tomu bylo při hledání stop, souboji s démonkou a jejími kočičími mazlíčky. Tohle však bude vyžadovat zapojení většiny smyslů, zdravého rozumu, pohotovosti. Člověk nesmí vyklouznout z role, kterou hraje, tak aby nepadlo podezření. Pravda, většina lidí nebude předpokládat, že ti dva v nóbl oblecích jsou falešnými agenty, takže občasná chybička se snese, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Burton se s vámi dvěma rozloučí, nasedne do jejich dodávky a vyrazí si po své trase. Jamie následuje tebe k tvému autu a usadí se na místo spolujezdce, na krátký okamžik při nastupování můžeš zahlédnout záblesk nejistoty, když má ve svém oblečení nasednout do auta a složit nohy dovnitř, ale to je vzápětí pryč, když se to podaří a ona si zapíná bezpečnostní pás. “Prve jsem si říkala, že pořadí asi nebude tak důležité, ale něco pravdy na vašich slovech bude,“ přisvědčí ti po krátké chvilce uvažování. “Dáme rodině ještě chvíli času a jako první vyrazíme k veterináři. Jak jsem před snídaní zjistila, většina z nich se věnuje spíš malým domácím mazlíčkům, ale doktor Dale Johnson pracuje se správou národního parku na místních případech. Sídlí na North Gemstone Rd, budu vás navigovat, není to příliš daleko.“ Pak náhle zaloví v kapse sáčka a vyloví několik průkazů, některé zalaminované, některé v koženkových pouzdrech. “Taky by nebylo od věci sladit trochu průkazy, ať to není jak pěst na oko. Co máte k nabídnutí?“ obrátím se Jamie na tebe, i když neustále neopomíná ukazovat, kde odbočit, abyste brzy dorazili k veterinární ordinaci. |
| |
soukromá zpráva od Evelynn Collins pro Pomalý útěk I samotná cesta výtahem se mi zdá příliš zdlouhavá a já skoro až odpočítávám vteřiny, než se otevřou dveře přízemí. Všechny, kteří mě zdržují, bych nejradši proklela - jen mít takovou schopnost. Konečně se ozve zvuk vysněného pípnutí, světelné označení hlásí nulu a já brzy kráčím hlavní halou. Směr je jasný - pryč odsud. Čím dřív, tím líp. Co to zase? Další otrapa? "Ne, tady jste v nemocnici, tady se pracuje." Odvětím možná až příliš nepříjemně na zrzavou nánu, která mi stojí v cestě. Možná až příliš? Spíš příliš málo. Nejradši bych jí poslala do háje, uvědomuji si ale, ke komu se tahle tvářička pojí. Oh, ta bude ale překvapená, až se dozví všechny ty novinky! Že bych se zdržela, abych to viděla? Rozhodně by mi to zlepšilo den. "Co přesně chcete?" Tón o mnoho příjemněji nezní, aspoň se ale zajímám, ne? Holka už nemusí vědět, z jakých důvodů. |
| |
| soukromá zpráva od Auryn Lloyd pro Směr veterinář Už už chci sahat po mobilu s navigací, Jamie mě ale předběhne se slovy, že ví, kam jedeme. "Jste v tomhle městě už nějakou chvíli?" zajímám se, poslušně ale mířím směrem, který mi ukazuje. Jedu pomalu, přesně dle předpisů, na přechodech dávám přednost a nenechávám se ničím ani nikým vynervovat. Ani rádio jsem nepouštěl, ne když možná budeme probírat případ či strategii..útoku. "Mám toho spoustu, podívejte se do palubní desky." Odvětím ve chvíli, kdy přijde řada na naše...falešné průkazy. "Určitě najdeme něco, co bude společné. Mám tam klasiku, FBI, několik městských policejních oddělení, novinářské průkazy, CDC...plus několik britských věcí, ale asi bych se držel u té FBI." Na to Američani většinou slyší nejvíce. Při zabočení doleva mě nepříjemně píchne v šitém rameni, snažím se to ale nedávat najevo. Stejně bude bolest přítomna po pěkně dlouhou dobu, musím si na to tedy zvyknout. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR