V plicích mě pálí jak se snažím zadržet dech. Kolem uší mi stoupají bublinky a hlasy lidí okolo mě slyším jenom z dálky protože mám hlavu ponořenou v sudu s vodou. Už to dlouho nevydržím, ale naštěstí stisk na mém temeni povolí. Vymrštím obličej z vody, zhluboka se nadechnu a téměř okamžitě se rozkašlu jak ze mě jde voda.

"Kde to je?" ozve se drsný mužský hlas vedle mého ucha. Neodpovídám. dávám si na čas. Dýchám a snažím se trochu sebrat, protože tohle už trvá nějakou chvíli. Chlap netrpělivě svou otázku zopakuje a já nakonec jenom zavrtím hlavou. "Nevím o čem mluvíte," vydechnu skoro neslyšně. V ten okamžik mě silná ruka znovu popadne za vlasy a zanoří mi obličej pod hladinu. Kopu nohami, ale není mi to nic platné. Stejně jako před chvílí i teď jsem jim vydaná na milost a musím doufat, že se mě skutečně nesnaží utopit i když je to zatraceně těžké.

Přitom to šlo tak dobře. Rychle dovnitř a ještě rychleji ven. Jedno hloupé skladiště. Popadnout pro co jsme přišly a zmizet jako pára nad hrncem. Jenže pak se to celé podělalo. Vyhmátli mě v jedné z mých oblíbených hospod, kde jsem si dopřávala a odtáhli mě do tohohle plesnivého sklepa a Leu také.

Znovu se dostanu na vzduch, který, i když je plný špíny a smradu z tlení, tak sladký. Dostanu ránu do břicha a podlomí se pode mnou nohy. Dopadnu na kamennou podlahu a schoulím se do sebe jak se snažím potlačit bolest. Z vlasů mi crčí voda a pořád nedokáži pořádně popadnout dech. Ret mám rozražený jak jsem dostala facku, ale to je nejmenší z mých starostí.

"Viděli vás tam poflakovat se, takže kde to je?" znovu se ozve ten hromotluk s jizvou přes tvář a rukama velikosti šunky. Kolem je pět jeho dalších chlapů. Ozbrojených chlapů. Nože, pistole a rozhodně nevypadají, že vezmou ne jako odpověď.
Znovu marně zatahám za provazy, které mi poutají ruce a pohledem zabloudí ke své společnici, která na tom není o moc lépe. Zdá se, že nás čeká hodně dlouhá noc plná bolesti.

Nesnáším vodu. Vážně. Nesnáším. Vodu. Samozřejmě horkou lázeň s pěnou vonící po vanilce neodmítnu, miluju všechny ty serepetičky v podobě olejů a různých vůní, a co teprve, když k tomu rochnění v kádi mám za společnost kořeněné sladké víno a někoho, kdo mi masíruje... Záda. Ale tohle s tím má společnou snad jen tu káď, sud nebo vanu na řezání mrtvol, co já vím, jako by snad na tom záleželo. Voda je kalná, smrdí, o tom že je zatraceně studená ani nepochybujte, ale ani na tom by nezáleželo, kdybych ji ZATRACENĚ NEMĚLA SNAD I V PLICÍCH!
Sotva se stačím nadechnout než mi ruka vetknutá do vlasů u temene vrazí hlavu pod vodu a drží ji tam ať sebou cukám sebevíc, tváře nafouknuté jako ryba a oči pevně zavřené. "Ale, ale, ty mi tady zadržuješ dech. To se dělá?" dolehne ke mne z dálky - nebo si to snad jen představuji, nevím. Rána něčím kovovým přes záda mne přinutí pod vodou začít křičet a lokat vodu jako by byla vybraným burgundským.

Zběsile vykašlávám vodu a klepu se jak drahej psík, ocasem napjatě mrskám ze strany na stranu a pokaždé, když jím zavadím o muže, neopomene mi to vrátit, jen o dost důrazněji. Nejraději bych mu za to vyškrábala oči, ale ruce bolestivě spoutané za zády nedovolí... No, nedovolí nic. Vůbec nic.
Kde to je? Kde to je? Kde to je... Pořád ta samá pitomá otázka, ti chlapi jsou jak zaseknutá gramofonová deska. Koutkem oka zahlédnu Riyo hroutící se na zem, kde zůstává ležet jako zbitá hromádka neštěstí. Polknu, svaly na krku se napnou jak zatnu čelisti k sobě.

Já ti říkala, že to bylo nějak lehký!

"Jistě, a protože tam kdesi někde někdo viděl nás dvě, tak jsem to musely být my? Jste podělaní rasis... Auuuh..." vyštěknu drze, ale ani nedokončím větu natož myšlenku, když mě hrubě chytí za spoutané ruce a v další chvíli lokám vodu.
"... rasisti! Zasraní xenofobní rasisti!" zaječím zadýchaně, když se má hlava ocitne zase nad hladinou. Mám nepříjemné tušení, že tohle bude ještě dlouhá noc.

Překvapeně zastříhám ušima když slyším jak je Lea ještě víc provokuje. Moc se mi to nelíbí. Budou ještě zuřivější než doposud, což hned dokáží kopancem. Žebra zapraskají, ale vydrží. Naštěstí. I tak mi to vyrazilo dech a poslalo ke stěně.
Naštěstí jim to stačí a přestanou se mě všímat. O to víc trápí Leu, ale chvilka oddechu se mi hodí. Myšlenky mi pádí jako splašené když se snažím usilovně přijít na to jak se z téhle šlamastiky dostat.
Probojovat se ven nepřipadá v úvahu. Na to jsme příliš zbité a beze zbraní a jich je hodně. Je potřeba je nějak přechytračit, ale šikovně. Určitě neskočí jen tak na něco. Navíc jakmile budou vědět, kde to je tak nám stejně podřežou krky a hodí do nejbližšího kanálu aby nás Modrokabatnící za týden vylovili okousané od úhořů a nafouklé jako bečky. Musím s něčím přijít a to rychle.

"Pusťte ji," vyhrknu když lišce znovu strčí hlavu pod vodu. "Pusťte ji a já vám to dám." Přiznám, že s tím nakonec mám něco společného, protože jinak se odsud nedostaneme.

"Nepotřebujete ji. Já vím kde to je a dám vám to když jí necháte jít," znovu zopakuji svou podmínku a snažím se nerozklepat pod pohledem toho hromotluka, který vede tuhle bandu.

Uh, uhm. Ta silná slova mne stojí dva zlomené prsty a hlavu pod vodou mám v další chvíli tak dlouho, dokud se nepřestanu cukat smířená s tím, že mne to hovado fakt utopí. Až moc draze vykoupený čas pro Riyo, ale vypadala, že aspoň pár minut oddechu potřebuje. Možná něco vymyslí? Té myšlenky se zoufale chytám a držím, to ona je z nás dvou ta chytřejší, i když nahlas bych to neřekla ani na mučidlech. Huh. Neříkej dvakrát, Riley. Dají mi sotva chvíli, abych vykašlala aspoň trochu vody a popadla dech, víc ne. Ten úlisný hlas patřící muži, co obličejem připomíná potomka lasice, kterou v boční uličce znásilnil kůň, se tentokrát už neptá jen čeká, než namísto prskání nadávek začnu proti své vůli kňučet jak zaběhlá fena.
Že se mu to líbí, o tom ani nepochybuji, když se na mě zezadu natiskne a drží mi tvář jen kousek nad smrdutou vodou. Někdo se uchechtne. Tentokrát vodu už nevykašlávám, ale rovnou zvracím, jak se mi obrátí podrážděný žaludek.

Z toho okamžiku mne vysvobodí až hlas Riyo, která k sobě svými slovy přitáhne veškerou pozornost mužů. Přerývaně dýchám, srdce prudce buší. Oni se možná radují, jak snadno ji zlomili, ale já moc dobře vím, že pokud je ta zatracená soška ještě ve městě, tak bych se divila, tak či tak ani jedna z nás ji nemá. A prásknout Harlekýna, to bych si to snad raději šla hodit sama než vyváznout z téhle podělané situace tím, že ho udám. Ti chlapi jsou oproti těm jeho akorát surová prasata bez špetky fantasie.

Co máš v plánu?

Nahlas ovšem zasípám něco zcela jiného. "Ty pidlovoká couro! Nemůžeš jim... Uí..." Až příliš rychle se ocitnu téměř na špičkách opřená o hruď muže, který mi ke spánku přitiskne studenou hlaveň pistole. Hučí mi v uších, ze kterých kape voda. Klepu se.

"Anebo ji můžeme rovnou zastřelit, pokud nám to nedáš, co ty na to?"

Nesmím dát najevo slabost. Nesmím dát najevo strach. Tohle je hra nervů a tu nemohu prohrát. Mám jenom jediný pokus a musím na něj vsadit všechno co mám. Jediné mé štěstí je, že jsem v blafování docela dobrá.

"Klidně jí zastřelte. Prožeňte jí kuli hlavou a nechte její mozek stékat po stěně. Pak můžete rovnou udělat to samé se mnou a jít si hledat tu prokletou věc sami. Můžete klidně prolézt celé město. Můžete to dělat klidně celé roky, ale stejně vám to nepovede. Já jsem jediná vaše šance. Já jsem jí ukryla. Já jediná ji mohu vyzvednout," snažím se aby se mi hlas příliš netřásl, ale uvnitř mě je jenom malá dušička. Pokud tohle nevyjde jsme mrtvé a zemře v bolestech.

Napětí by se dalo doslova krájet. Doslova hypnotizuji prst, který se dotýká kohoutku zbraně. Jak se napne. Zadržím dech v očekávání rány, ale ta nepřijde. Prst se uvolní a pistole klesne dolů. Znovu začnu dýchat a ten uzel v mým střevech trochu povolí. První kolo je moje.

"Odveďte tu prašivinu," zaduní hromotlukův hlas a Leu postrčím směrem ke svým strážím, které se jí chopí aby jí vyvedli ven.

Srdce mi v hrudi třepotá jako křídla kolibříka bijící o stěny klece, zatímco mělce dýchá a snažím se aspoň tolik netřást. Je to ovšem silnější než já. Pohledem spočinu na Riyo a proti své vůli během jejích slov nasucho polknu a přivřu oči. Mám pocit, že ten okamžik, ten mučivý trpký okamžik, trvá snad celou věčnost, než prst sklouzne ze spoušti a chladná hlaveň zarývající se do spánku namísto smrtícího štěknutí do mne jen strčí a klesne dolů.

Jsem ráda, že mne drží, protože kolena v tu samou chvíli zrosolovatí a podklesnou. Dlouze se nadechnu a vydechnu, napětí svírající hruď aspoň trochu povolí, ale ne na dlouho. Zamrkám, když padne z úst hromotluka ten rozkaz a ač bych mu jindy dala tu prašivinu řádně sežrat, tak teď jen pootevřu ústa, a když očima znovu vyhledám Riyo, zase je zavřu.
Slovy se nedá popsat, jak moc ve svém nitru v tu chvíli panikařím, najít zpátky ten vnitřní klid umožňující zůstat nad věcí a vymyslet, co dál bez toho vnitřního řvoucího hlásku, jak moc je to v hajzlu, je téměř nemožné.

Klopýtnu, když mne postrčí a nebýt pohotové reakce jednoho z kumpánů, asi bych si ještě ke všemu natloukla nos, a i když sebou škubnu, tak se neodvážím protestovat ani vyvádět. I když bych chtěla. Tak strašně moc. Útroby mi sevře úzkost při pomyšlení na to, že ji tu s nimi nechám samotnou, ale… Nejde to jinak. Vím to.

„Uchm…“

Naposledy se ohlédnu, naposledy se můj pohled střetne s jejím, než mne jeden z mužů chytí za loket a smýkne se mnou vpřed, aby mne vyvedli ven. Chladný noční vzduch je jako facka mému vědomí, koušu se do rtu, když mne vedou, zatímco horečnatě přemýšlím. Co teď, co teď, co teď… Sehnat pomoc? Běžet za Harlekýnem, když nás do těch sraček dostal se svým tipem on a doufat, že mne nepošle do háje? Uh… Pomoc!

'Škvrrrk. Škvrrrk. Škvrrrk.' Ostrý skřípavý zvuk broušené čepele, která měla pomalu víc zubů, než její majitel, se nepříjemně zadíral do uší. 'Jednookej Freddie', vůdce téhle malé bandy lapků a ten samý hromotluk, který si tak moc užíval 'topení koťat' jak to sám nazval,, seděl na rozvrzané židli a soustředěnými pohyby brousil dlouhý zahnutý a vážně zubatý nůž, který by klidně mohl mít přezdívku Tetanus. Navzdory oranžovým skrvnám rzi se však čepel ve světle petrolejových lamp jedovatě leskla.

Freddie přitom ani na okamžik nespouštěl své jediné oko z Ryio. To oko by se dalo poeticky popsat jako špendlíková hlavička zřítelnice plovoucí v jezírku bleděmodrého sadismu. Na téhle situaci však nic poetického nebylo. Vůdce dokončil svou soustředěnou práci a zkusmo si přejel nožem po předloktí. Když se na zem začaly snášet drsné černé chlupy, byl se svou prací jedvě spokojený, protože pomalu vstal a nožem zatočil v prstech, až na okamžik vytvořil blýskavé kolečko.

"Je to jednoduchý," pravil přemýšlivě, překvapivě mírným hlasem. "Já se te teď zeptám, kam ste schovaly lup. Ty mi odpovíš. A když se mi odpověď nebude líbit..." Broukl a hrotem nože ti tak ledabyle přejel ucho, "tak z tebe začnu odřezávat kousky, kapiš?" Dokončil náhle tvrdě a přitiskl nůž těsně ke koření ucha.

Jeho kumpáni se sborově zle zachechtali, skoro jako kdby si to nacičovali po večerech, nebo co.

Sežehnutá Dolina (Charhollow) byla temnou skvrnou v historii Duskwallu. A to jak obrazně, tak doslova. Čtvrť protínaly dlouhé pásy na kámen sežehnutých budov, rozeseté v nahodilých intervalech jako jako ohyzdné, černohnědé jizvy hyzdící tvář města.
Sněm lordů sice prohlásil osud Doliny za tragédii, která musí být co nejdříve napravena a zhojena, ale to bylo tak všechno, co s tím kdy udělali. Což bylo pro mágy, vládnoucí městu Duskwall, typické. Prázdná slova a sliby. A to přitom, šuškalo se, bylo otevření pekelných bran před deseti lety právě vinou některého z nižších lordů čarodějů. Konkrétně jméno lorda Scurlocka při těchto nepodložených obviněních (pronášených však jen šeptem a potají) zaznělo nejednou.

Odsuňme teď však historii Duswkallu i divoké drby stranou. To není podstatné. Co je podstatné jsou Raghailiny nohy, které se neochotně šourají vpřed a vyrývají v mastném černém popelu dvě nepravidelné rýhy. Muž s obličejem koňské lasice (nebo lasiččího koně) ji dýchá na krk a pevně svírá její ruce ve svých. A ačkoli má jedna z těch rukou pouze čtyři prsty, jsou překvapilně silné.

Devítiprsťák, jak se tomuhle muži velmi kreativně říkalo, syčivě dýchal skrz zažloutlé zuby a pokaždé, když se mu zdálo, že jeho rukojmí zpomaluje, zesílil stisk a a zkroutil štíhlé ruce zlodějky ještě víc. A pokaždé, když zasténala bolestí, jeho dech se zhoupl a zrychlil.

"Neboj se, najdeme si hezký místečko, kde tě nikdo neuslyší. Jednovokej tě už nepotřebuje, tvojí kámošce si ukradená. To znamená, že si moje. A můžu si s tebou dělat, co budu chtít..." Syčel a pokračoval dál ve své tirádě na téma 'skupinové znásilnění za hojné podpory zbytečné krutosti', jeho slova však jaksi vyšuměla do pozadí. Protože Raghailny uši nebyly jen na ozdobu, jak si možná mnozí mysleli, zachytila dívka najednou zvuk odlišný od šoupání bot, vrzání kůže, cinkotu zbraní a popotahování fetáckých nosů. Kdesi nad nimi se ozvalo tiché, téměř neznatelné skřípění, jako když kočka škrábe drápy o střešní tašky. Nebo by to tedy tak znělo, kdyby kočky byly normálně velikosti poníka.

Devítiprsťák a jeho muži však nic z toho netušili. Vyhlédli si jednu barabiznu a zamířili i se svou kořistí k ní, naprosto nevšímaví k pocitu, který však ostražité Raghailleach téměř roloval kůži na zátylku. Ten pocit dobře znala. Někdo je sledoval, někdo dostatečně schopný, aby se držel ve stínech a mimo linie pohledů.

“Jak byla ta pohádka...dej mi hrášku, povozím tě na ocásku?” Vyprskl jeden z lapků a ostatní propukli v hýkavý smích. Který pro jejich uši zakryl tiché kroky podbarvené husí kůži nahánějícím cvak, cvak, cvak, drápů o kámen.

“Na ocase tě povozíme spíš my, couro!” Přidal se další vtipálek a sklidil vlnu plácání do zad. A jak si tak navzájem gratulovali, nevšimli si několika nízkých šedých stínů, které kolem jejich...vašeho provizorního šmajchlkabinetu začaly uzavírat pozvolna se stahující smyčku.

Že mé myšlenky, kam poběžím pro pomoc nebo co vlastně udělám, abych Riyo zachránila kožich, jsou naprosto zbytečné a liché mi dojde v té krátké, leč o to horší chvíli, když mne muži venku nevypustí jak toulavou kočku do ulic, ale namísto toho mne vedou... Dál. Pryč. Bokem. Nedobrovolně klopýtám vpřed po kluzké špinavé dlažbě, sem tam zadýchaně zakňučím, když se ten chlív v mých zádech rozhodne, že jdu příliš pomalu. Vzápětí mi mé obavy potvrdí i slovy, ze kterých by se mi zrychlil dech, kdybych už dávnou nebyla na pokraji zhroucení.

"Na to..." chystám se sebevražedně odseknout - jako bych snad ještě měla, co ztratit - když najednou zaslechnu... To. Zastříhám ušima, které se jako na povel natočí směrem, odkud jsem zaslechla ty zvuky - zvuky, co sem nepatří. Nasucho polknu, zdálo se mi to? Ne, ne... Nemohlo. Zpozorním, očima těkám kolem sebe než se přinutím zase rychle sklopit hlavu a nechat se odevzdaně postrkávat dál jako by... Nic.

Muži jsou naštěstí slepí i hluší, jediné, co je zajímá jsem já. Ale já to slyším. Nejsme tu sami. Zdaleka ne. Záchrana? Naděje umírá poslední a já se té své rozhodnu hodit záchranné lano a vytěsním tak černé myšlenky na to, že v této díře to dost možná může být někdo ještě horší než tahle násilnická hovada. Ne, nic takového. Duha. Jednorožci. Princové na bílém koni.
Škubnu sebou, když dojde na ty otřepané vtípky o liškách a ocasech. Přimhouřím oči a ohrnu rty v přezíravém úšklebku. No, trochu tomu ubírá na dojmu to, že mi z vlasů stále crčí voda, halena se mi lepí ke kůži, a na pravé líci se začíná vybarvovat obludná modřina, ale na tom stejně nezáleží. Pokud mě takhle už nikdo neuvidí.

Odplivnu si. Bude lepší, když si ještě chvíli budete všímat jen mě, chlapci, co vy na to? "Závidíte, že na rozdíl od vás aspoň nějaký ocas mám, že?" syknu, řečený ocas pro tu chvíli naježený a kroutící se ze strany na stranu v těch poněkud neurotických smyčkách. Mimoděk s těmi slovy sklopím i uši k hlavě jako pes, co se chystá kousnout.

z toho zvuku mi běhá mráz po zádech, ale ať se propadnu abych to přiznala nebo dala nějak najevo. Jakmile vycítí, že se bojím, tak mě sežerou. Doslova.

"Mám to schované ve své skrýši poblíž Wright Street v Coalridge. Nedá se tam dostat ale nijak jinak než z řeky. Je potřeba proplavat do pobořeného sklepa jedné z opuštěných továren. Je ale potřeba znát přesné místo. Proud je tam prudký a pod hladinou je to úplně bludiště," vysvětluji a ani nelžu. Skutečně tam mám skrýš, jenom tam není to co hledají. Jo budu si muset najít jinou, ale to je malá cena za to pokud se mi odsud podaří dostat.

"Zavedu vás tam. Hodně špatně se to hledá. Také chci vědět, že dodržíte své slovo a necháte mou přítelkyni jít," snažím se z toho vytřískat co nejvíc i když nejsem zrovna v pozici kdybych si mohla klást nějaké velké požadavky, ale už jsem s takovými jednala dřív a není to poprvé kdy trčím někde zbitá s pouty na rukou. Jediné co potřebuji malá mezerou kterou bych mohla proklouznout. to je všechno co mi stačí.

Jejich reakce byla skoro... předvídatelná. Devítiprsťák to zkroutil ruce za zády a jeden z jeho kumpánů tě udeřil hřbetem ruky přes tvář, z druhé strany, snad abys měla ty modřiny pěkně symetricky. Rána do břicha už přišla spíš jen tak mimochodem.
Když si byla stlačena v předklonu na kolena, následovalo další kolo smíchu a něčí ruka ti začala skoro drtit čelistní kloub, abys otevřela ústa. Proč, to se ukázalo vzápětí, když si tě chytily zezadu jiné ruce a Devítiprsťák si stoupl před tebe, škleb plný chtíče mu křivill už tak hnusný obličej. Kdyby byli chytří, nechali by někoho aby hlídal, ale protože zjevně intelektem moc neoplývali a jejich krevní oběh byl momentálně soustředěný jinde, mělas jejich plnou pozornost.

“Ták, teď dostane kočička svojí smetanu!” Vypustil z úst tu naprosto odpornou větu, po které máš pocit, že se oklepal i jeho kumpán za ním. A ještě za ním se po zemi prohnaly dva stíny. Ty máš ze své pozice dobrý výhled na dva šedé, černě kropenaté vlky, naježené a připravené. Vlci, když chtějí, se umí pohybovat naprosto tiše a tihle se opravdu snažili. Oči jim ve světle vzdálené lampy hladově svítily a ze štíhlých tlam, plných ostrých tesáků, kapaly na zem sliny. To všechno si stihla zaznamenat hlavně proto, že to bylo rozhodně lepší než se dívat na to, jak si gangster před tebou spouští kalhoty a čím ti, uh, mává do obličeje.
A zrovna když tě chytil za vlasy a jal se ti cpát něco někam, co tam rozhodně nechceš, ztemnělou uličkou zazněl neznámý hlas.
“To bych být tebou nedělal, Thomasi,” pronesl ten někdo hlasem, jehož přízvuk prozrazoval vyšší vzdělání a zaznívala v něm směs pobavení a opovržení. Devítiprsťákvi spadla brada skoro na hrudník, když uslyšel svoje rodné jméno a pokusil se rychle otočit a zároveň si nasadit kalhoty, což by bylo jistě k popukání, nebýt kontextu.

Muž, který v stál v uličce se ležérně pohupoval na patách s rukama sepnutýma za zády, na tváři výraz, který koreloval s jeho hlasem - opovržení říznuté lehkým pobavením, jako kdyby právě nevyrušil bandu po zuby ozbrojených psychotických grázlů od zábavy. Byl průměrné výšky a jeho statura také nebyla nikterak impozantní. Mohlo mu být kolem čtyřicítky, možná míň, možná víc. Tmavé vlasy i pečlivě zastřižené vousy mu prorůstalo na několika místech stříbro a kolem úst a očí měl vrásky, které rozhodně nebyly od smíchu. Ty oči byly právě také nejspíš jediným důvodem, proč tví věznitelé stálo váhali - upíraly se a ně totiž s jakousi neochvějnou jistotou predátora připraveného ke skoku. A když pootočil hlavu, zableskly se odraženým světlem, stejně jako oči dvou vlků po jeho boku.




“Thomasi Wyatte, odstupte prosím od té dámy, nebo vás budu nucen zabít…” Narozdíl od Freda a Devítiprsťáka, tenhle muž věděl jak vyhrožovat. On to prostě...oznamoval, klidně a s absolutní jistotou.

Gangteři si ale byli jisti svou zdánlivou převahou. A navíc, jak už bylo řečeno, nebyli zrovna dvakrát chytří. Jeden z nich cosi zahulákal a zvedl ruku s pistolí. Ale než stačil zamířit a stiknout spoušť, něco obrovského se sneslo ze střechy nad vámi a strhlo ho to na zem. Uličkou se rozezněl příšerný jekot a zvuk trhaného masa, zavoněla krev. Dobře oblečený gentleman s očima dravce se tence usmál a hvízdl, načež i ti další dva vyrazili vpřed, rychlí, tiší a smrtící.

Jednookej Fred se naklonil kupředu a olízl si odulé rty. I v ostatních banditech vyvolalo dívčino prohlášení podobné reakce a sklepem se rozeběhla vlna vzrušeného šeptání.

"Budeme bohatí! Slyšíš to, budeme ve vatě nadosmrti!"

"Ser na peníze! Starej Scurlock nás všechny menuje svejma věrnejma, když mu vrátíme tu věc!

"Ten divnej chlápek řikal, že ta věc je cennější, než celej Duskwall! Proč si ji nenechat?!"

"Jo! Hej, Frede, proč si tu věc prostě nenecháme my? Ser na toho debila v masce, můžeme-"

Fred se náhle otočil, na muže své velikosti překvapivě rychle a vrazil poslednímu mluvčímu pečlivě nabroušený nůž přímo do otevřených úst, patrem rovnou do mozku. Jeho mono-pohled šlehl prostorem jako blesk.
"Drže huby, všichni. Máme dohodu a vy dobře víte, že on porušení dohody neodpouští. Všechno mu odevzdáme a budeme prachatý tak jako tak. Ten člověk má dost peněz aby moh bejt sedmým lordem, kdyby chtěl, tak kurva drže huby. Uděláme to, co nám řek. Jasný?" S posledním slovem vytrhl nůž z cizího chřtánu a poskok který příliš mluvil pro jeho vlastní dobro, se sesul na zem.

"Takže..." Otočil se Fred zpátky na Ryio, krvavý nůž pořád v ruce, švihnutím z něj oklepl kousky mozku a tkání, "vyrazíme, slečno?"

Jeden je ze hry a ani jsem pro to nemusela nic udělat. Tak se mi to líbí. Jenom vší silou potlačím nutkání se usmát. Rozepře mezi nimi mi jenom nahrávají. Možná se podaří tam vrazit ještě větší klín, ale pro teď jsem s výsledkem spokojená.

Vstanu, pohledem se vyhnu mrtvole a spoutanýma rukama si aspoň trochu uhladím kabátec. Ještě pohodím hlavou abych dostala vlasy z obličeje. Víc toho se svým zjevem nezvládnu. Ne, že by na tom teď záleželo. Nehodlám se nikde předvádět. Vlastně čím méně lidí mě uvidí tím lepší. Ještě by se mi pošklebovali jak jsem dopadla. Což možná nakonec i tak skončí, ale proč tomu pomáhat.

Otočím se ke gangsterům zády a zamířím ven na ulici. Cítím je těsně za sebou, takže se o nic nepokouším. Ne teď, ale trpělivě vyčkávám. Nějaká šance se jistě objeví. Cesta je docela dlouhá a je spousta možností jak se to může zvrtnou v můj prospěch.

Zkusím se narovnat i když to bolí a zbité tělo protestuje, ale nehodlám jim dopřát to zadostiučinění, že bych tu kňučela. Zatnu zuby a vykročím.

Vlci se pohnou, ovšem Devítiprsťák ani jeho kumpáni ne. Cítím jejich strach a paniku jako by byly mé vlastní – no, ne že bych na tom byla o něco lépe. Pusťte mě, sakra! Myšlenku bezprostředně následuje čin, když z kleku vykopnu nohou zkusmo za sebe a podaří se mi zasáhnout muže do kotníku. Ve stejnou chvíli se mu pokusím vytrhnout z bolestivého sevření a v okamžiku, kdy k mému i jeho překvapení se mi podaří z jeho sevření vyklouznout, narvu mu pro jistotu ještě ocas do obličeje, když se po mne pokusí v panice znovu hrábnout.

S vypísknutím se doslova odkulím bokem, na nohy se zvedám poněkud nemotorně a rozhodně ne s onou pověstnou elegancí. K „dámě“, jak mne cizinec nazval, mám rozhodně více daleko než obvykle. Nečekám na to, až moji společnost roztrhají, vlastně i jejich pánovi sotva zalétnu pohledem, když se přikrčená málem u země rozeběhnu pryč, aniž bych vlastně měla tušení kam.

Vysoký gentleman si nonšalantně upravoval manžety košile, jako kdyby před ním právě neprobíhala lokalizovaná jatka. Když se však Railey vysmekla a začala utíkat, nozdry mu podrážděně zacukaly.
„Chyťte ji. Živou.“ Zaslechla za sebou Liška jeho hlas prásknout uličkou jako bič upletený z ostnatého drátu.
Příkazu odpovědělo mnohohlasné vrčení a zvuky velice rychle se pohybujících zvířecích těl. Raily se zběsile hnala špinavými uličkami Charhollow a snad celá vlčí smečka ji byla v patách. Někteří si to zkracovali přes střechy, jejich stíny se míhaly na okrajích zlodějčina periferního vidění. Vytí, kterým se mezi sebou domlouvali, se odráželo od zdí budov a násobilo se, takže to mohlo působit, že je jich mnohem víc, a že jsou mnohem, mnohem blíž. A také to znělo jako…skutečná komunikace, ne jen lovecké vytí. Oznamovali si tvou polohu, své vlastní pozice, koordinovali mezi sebou a utahovali smyčku lépe, než by vlci běžně měli být schopni.

Tohle rozhodně nebyla obyčejná zvířata.

Aby jste se dostali do Coalridge, museli jste projít okrajem Charterhallu. Samozřejmě, mohli jste jít ještě přes Nightmarket, ale přes ten by v noci nikdo příčetný nešel. Ani ozbrojený a ani ve velkých skupinách. 'Revenanty' kulky nezastavily a počty neodradily. Rada lordů samosebou tvrdila, že má situaci ve čvrti pod kontrolou a že občasý výskyt běsnících duší, násilně navrácených ze smrti do života, je spíše anomálií. Ale navzdory jejich prohlášením, zprávy o pochodujícíh mrtvolách se stále zatvrzele vynořovaly a ne a ne zmizet.

Fred a jeho chlapi tedy logicky zvolili cestu přes Charterhall. Na poměry Duskwallu to byla dobrá čtvrť, rezidentní oblast s usedlými obchodnockými rodinami, malebnými hospodami a osvětlená pravými plynovými lampami. Lampami, podle nichž dostal jméno i místní drogový kartel.

"Kartel", říkával vždy zálibně Bazso, skoro jako kdyby se s tím slovem mazlil. Ryio si dobře vzpomínala na slova mohutného muže, vždy napasovaného do obleku, který mu však nikdy úplně nesedl, ať se snažil jak chtěl. "No nezní to mnohem lépe než... gang? Drogový kartel Lampářů. To má zvuk, nemyslíš, Ryio?"

Nostalgie je mocná čarodějka. Opravdu skutečně mocná, zdá se, protože sotva si Ryio vzpomněla na slova mafiánského bosse, několik lamp kolem vás náhle zhaslo. Prostě tak, jako když luskneš prsty. Fred a jeho chlapi se začali zběsile rozhlížet, sykaly nože tahané z pouzder, cvakaly natahované kohoutky pistolí. Bylo slyšet šoupání podrážek na dlažbě a zrychlený dech, hnaný adrenalinem.

Někdo vztekle zakřípal zuby, někdo jiný tiše zaklel.

A pak muži, co držel Ryio rameno, náhle doslova explodovala hlava. Rozprskla se jako přezrálý meloun a kočkodívku ohodila směs krve a mozku, okořeněná o odštěpky kostí. Fredovi muži začali utíkat a skákat pryč, aby se mohli krýt, ale ve tmě se akorát vzájemně pletli jeden druhému pod nohy. Na nedaleké střeše se zablesklo, něco tak tlumeně puflo a další gangster šel k zemi s kouřící dírou v hrudníku, kterou by se dala prostrčit pěst.

Další záblesky, další pufnutí, další gejzíry krve a další smrt. Během několika úderů srdce byl na nohou už jen Fred, Ryio a ještě jeden další gangster, který se tiskl ke zdi budovy, oči jako dva podšálky plné čiré hrůzy. Fred ovšem zase ukázal, že má o pár mozkovch buněk víc a místo toho, aby během střílení začal panikařit, popadl Ryio za vlasy a přitáhl si ji před sebe jako živý, i když nespolupracující štít. Pod bradou zastudila ocel.

"To by stačilo! Nestřílejte, nebo tu děvku na místě podříznu!" Zahulákal do prostoru a snad aby to zdůraznil, přitlačil na nůž.

Nejdřív se nic nedělo, jen Fred se potil jako prase a funěl dívce do ucha. Ale ačkoli byl očividně vyděšený, ruka s nožem se mu netřásla. Pak se uličkou rozezněl pomalý potlesk, který zněl tak nějak...pohrdavě, jinak to snad popsat nešlo.

"Freddie! Freddie, Freddie, Freddie. Jak se ti vede? Poslyš, nepřibral si náhodou? Vypadáš nějak...těžší. Ah, ne, promiň, to sis jen nasral do kalhot!" Syčivému hlasu, který byl Ryio velice povědomý, odpověděl smích z okolních střech.

Na jednom okenním parapetu seděl vytáhlý, bledý muž, který v obličeji něčím připomínal zmiji. Měl jakoby ploché bledé oči, ve kterých nebyla ani unce porozumění, soucitu, lásky...nebylo v nich ani trochu lidskosti.

Slizoun Salazar, pravá ruka Bazso Baze, si rukou učísl dozadu sčesané černé vlasy, které se v namodralém světle znovu zažehlých lamp mastně leskly a vycenil chrup v dokonale neupřímném úsměvu.

"Nazdárek Ryio. Jak se ti daří?" Zamával divce jednou štíhlou rukou, zatímco druhou zálibně hladil obrovskou dalekonosnou pušku s křišťálovou optikou.

Zatraceně!

Z hlasu elegána zamrazí, i když bych se měla asi snad i radovat, že vlci nedostali povel mne chytit a roztrhat jako zbytek Devítiprsťákovi bandy, jejichž křik mne žene vpřed. Ale já moc dobře vím, že to není žádná výhra, pochybuji, že si chce jen ověřit, že jsem v pořádku. Ten muž je přesně ten typ, kterému se podvodníci a zloději jako já obloukem vyhýbají, protože nezáleží na tom, zda uspějete či ne – tak či tak vás to bude bolet.

Cítím, jak mi ty bestie dýchají za krk, slyším jejich vytí říkající, že tahle noc hrůzy rozhodně ještě není u konce. A po chvíli toho zběsilého úprku mi k mé vlastní hrůze dochází… Že mě loví. Že mě zatraceně loví jako bych byla králičák v lese! A stejně jako on… Ne, na to nemysli.

Dříve než vlci mne dostihne ovšem únava, pálí mě na hrudi, sotva popadám dech, zatímco v té panice bloudím uličkami Charhollow. Neznám to tu, nevím, kde se schovat, nevím, kam zahnout abych se odsud dostala mezi lidi.
Nakonec už jen poklusávám, zatímco se neustále ohlížím přes rameno či zvedám oči ke střechám, ze kterých se ozývá vytí. V hlavě mi mezitím běží všechny ty opilecké historky o vlkodlacích a dalších blechatých bestií, které vraždí v temných uličkách…

„Nechte mě… Bejt… Sakra…“ vydoluji ze sebe zadýchaně v tom zoufalství.

"Už jsem zažila i lepší," odfrknu. Nejvíc ze všeho lituji, že se nemohu zbavit té krve na sobě. Nesnáším, když to takhle dopadne. Hnusí se mi ten pocit jak mi zasychá na kůži, smrdí a tak dál. Je to odporné, ale když pohnu hlavou abych jí dostala aspoň z očí tak skončím s podříznutým hrdlem a to by znamenalo ještě víc hnusné krve. Navíc mojí.

"Co tě sem vůbec přivádí? Nečekala jsem takovou pozornost," nervozně se uchechtnu a dělám, že to je naprosto normální setkání. Že nejsem jenom krůček od toho abych měla druhý úsměv od ucha k uchu a že tu kolem neleží tolik mrtvých.
Také se trochu bojím toho co mi odpoví. Kdyby to byl kdokoli jiný tak bych doufala, že se mu mě zželelo, ale u Salazara? V tom bude určitě něco víc. Ten chlap nic ze soucitu nedělá. Vlastně co vím tak jediné věci, které ho zajímají je zabíjení a peníze. Zabíjení o něco víc.
Freddie to má spočítané. To je jasná věc. Jediná otázka zůstává zda mě vezme sebou nebo ne, ale dřív než se o něco pokusím bych ráda znala jak si stojím, protože i když jsem s Lampáři zadobře tak překvapení se stávají.

Salazar pomalu zabubnoval prsty na pažbu monstrózní pušky a nocí se ozval lehký kovový cvakot - jedna jeho ruka byla totiž nahrazena důmyslnou mechanickou protézou. S oblibou jí využíval k tomu, aby lidem drtil kosti v onom doslova ocelovém stisku.
"Šéf nás poslal," pokrčil dlouhán rameny, jakoby oznamoval, že nebe je modré. "Máme zaručit, že se ti nic nestane, ba vlásek na hlavě se ti nezkřiví, ni ouško neohne. Myslím, že se mu stýská, staré časy a tak," studený, hadí úsměv však napovídal, co si o onom sentimentu Salazar myslí.

"Nikam nepude! A vy čuráci hodně rychle odserete pryč, nebo ta vaše liška vykrvácí na chodník dřív, než stačíte říct kožešnictví!" Zaprskal ti do ucha Freddie, kterému asi ještě pořád nedošlo 'o co tu jde'.

Salazar si tak povzdechl a v následující půlvteřině zavyly mechanické spoje, uličkou to hlasitě třesklo a Riyo už zase měla mozek za krkem. Tentokrát dokonce ještě teplý a bylo ho překvapivě dost, nato jaký byl Fred idiot. Stačil jeden rychlý pohyb, aby se o o jeho sesouvající ruku sama nepodřízla a už byla volná.

Tedy...otázka její volnosti pořád ještě visela ve vzduchu, společně se se spáleným střelným prachem a krvavou mlhou.
"Nuže?" Salazar se postavil na okraji střechy a lehce teatrálně naznačil rukou směr. "Půjdeme?"

Když si zabočila do jedné uličky a naproti tobě najednou stál onen gentleman a tak ledabyle bubnoval prsty o hrušku duelantského meče u pasu, došlo ti nejspíš, že vlci měli prostě za úkol tě nadehnat, inu, jako toho králičáka.

"Je to prosté, slečno Raghailleach," vyslovil cizinec tvé jméno bezchybně a možná se s ním i trochu mazlil, "bylo by mi neskonalou ctí, kdybyste mě doprovodila do mého...skromného příbytku," pravil a usmál se nějakému vnitřnímu vtipu, který nejspíš chápal jen on. "Máme na vás pár otázek, já a mí nadřízení."

Zavrčení, které se ti ozvalo za zády, bylo skoro všeříkající. A a to, že tě kupředu začaly dost hrubě postrkovat něčí silné ruce a vzduch přitom stále plnil pach mokré srsti, spousta městských legend se tím ukázala jako pravdivá.

Tohle podivné procesí tě neomylně vedlo až na okraj Charhollow, až tam, kde se zvedal most pře páchnoucí proud řeky.

A na druhé straně se zlověstně tyčila pevnost Ironhook, temná i proti nočnímu nebi.

Gentleman se pousmál a dál neomylně kráčel vstříc nejstřeženjší vězeňské pevnosti v celém Duskwallu.

"Hnus," vyjeknu když mě ohodí další krvavá sprška. Proč mám pocit, že to udělal schválně? Určitě by se to dalo zvládnout s mnohem menším nepořádkem než jaký tu dělali, ale to abych asi chtěla moc. Teď vypadám jako kdybych prolezla jatkami. Což je sice na jednu stranu pravda, ale náladu mi to rozhodně nezvedne. Jediná dobrá věc na tom všem je, že se konečně mohu trochu očistit.

Rozhlédnu se po té spoušti kolem a hledám něco aspoň trochu čistého. Nakonec u jedné z těch mrtvol objevím šátek. Stačí chvilka a je můj. Otřu se s ním tak nejvíc jak to jenom jde. Pokusím se z vlasů dostat aspoň ty největší kousky kostí, ale stejně jsou zničené. Po tomhle se budu muset na hodně dlouho naložit do kádě s teplou vodou a pořádně se vydrhnout.

"Díky za záchranu a tak vůbec, ale nešla by ta návštěva na chvíli odložit? Potřebovala bych zjistit co je s Leo," nadhodím, protože o ní mám pořád obavy. Vůbec netuším zda dodrželi svou část dohody. Nejspíš ne a právě proto bych to ráda zjistila. Možná že teď právě také potřebuje pomoc.

Polekaně nevyjeknu jen proto, že to bych se musela nadechnout a dech je něco, čeho se mi zoufale nedostává. A tak jen strnu uprostřed pohybu, když mi dojde, jak moc jsem byla pitomá, že jsem se sem nechala nahnat jako ta ovce do ohrady, zatímco hledím na getlemana, kterého jsem už vlastně vidět nechtěla dřív jak... No, nikdy by asi také bylo brzy. Zamrkám, když vysloví bez zaváhání mé jméno, na kterém si obvykle všichni - včetně Riyu - uzlují jazyk a couvnu dozadu, ačkoliv jen proto, abych narazila do rukou, co mne postrčí zase vpřed, a to rozhodně ne s kdovíjakou něžností.
"Tohle snad není... Nutné. Jestli jde o to, co jsem... Neviděla... Víte jak, uhm... Pane," odkašlu si, uši v tu chvíli pootočené za sebe. Vlkodlaci! Opravdoví... Vlkodlaci! A pokud poslouchali toho muže... Ne, vážně jsem s nimi nechtěla nikam jít. Několikrát švihnu ocasem, ovšem není to k ničemu platné.
"Au! Vždyť jdu!" ozvu se, když mě ruce hrubě postrkují dál. Tohohle jsem si už taky užila dost. Co jsem. Balík?!

Ironhook. Polknu a zapřu se mimoděk nohama, když se ocitneme u most a mne dojde, proč se ten muž tak tvářil, když mluvil o skromném příbytku. Vězení? Nechci do vězení! Ne do tohohle...
"Je to vážně... Nutné? Jestli jde o tu... Ehm, sošku, tak ano, vzaly jsme ji, přiznávám, ale máte špatnou osobu, to jen Riyu ví, kde je. A Riyu je fakt ve velkých trablech a pokud ji ti chlapi podříznou, tak tu sošku nenajdete, a to by byla opravdu velká škoda," vyhrknu možná až příliš rychle.

"Lea...Lea..." Mumlal si pro sebe Salazar zamyšleně, jako člověk, který se snaží vybavit si nějaký drobný detail. Bylo dost dobře možné, že si Riley nepamatuje, protože jí nepovažuje za dost důležitou. A nebo se prostě záměrně chová jako sráč. U něj bylo možné všechno.

"Aaah," mávl pak ledabyle svou ocelovou rukou, "sem si jistej, že bude v pořádku. A navíc, Bazso by byl opradu... uražený, kdybys odmítla jeho pozvání. Bylo by to neslušný a tak vůbec."
Bylo skoro magické, jak takový důraz na jedno jinak nevinné slovo zcela změnil tón vyřčené věty. Že se Bazso urazí mohlo znamenat hodně věcí, od zklamaného strýčkovského pohledu, až po to, že by ji Salazar stáhl z kůže. A on by to nejspíš udělal, s potěšením a precizností sobě vlastní.

"A kdo ví, třeba když s náma pudeš, inu, jako hodná holka," téměř neznatelný ještěří úsměv, "tak tu tvojí vzácnou a nejlepší kámošku taky někdo zachrání. Přátelé našich přátel, znáš to. Takže?" Mlaskl zabíják jazykem netrpělivě o patro a podíval se na malé kapesní hodinky velmi významným pohledem. Kolem tebe se mezitím vyrojilo z uliček několik matně povědomých lidí a začali perspektivně obírat mrtvoly o všechno co nebožtící měli.

Gentleman se usmál svým tenkým, dravčím úsměvem, když si zmínila Ryio. "Starost o vašeho komplice, slečno Raghailleach? To je vskutku dojemné. A to říkají, že mezi zloději není žádná čest," zasmál se a byl to smích, který nějakou záhadou postrádal veškerý humor a tak nějak se nedostal až k jeho očím.

Nepomohlo tomu ani to, že udělal drobné gesto a na tvůj krk vzápětí zezadu dopadla něčí ruka, která tě sevřela jako drapák lodního jeřábu a dokoce tě nazvedla nad zem, takže si kupředu ani tak nešla, jako byla vláčena. Kupředu, přes most k obrovské železné bráně, jen jedné z několika bran, které dělily Ironhook od okolního světa.

Mlha, která snad neustále vzlínala z řeky, dodávala obrovské pevnosti skoro přízračný nádech. Černý čedič, z něhož byla vystavěna jakoby pohlcoval i to málo světla, co zde bylo a úzké střílny na zdech působily jako temné otvory očí nějakého pavoučího netvora. Rozhodně to byl pohled, který měl ve vězních vzbudit neklid a obavy.

***

Vlkodlačí jednotka i se svou 'kořistí' došla k menším dveřím vsazeným do masivní brány, dost široké na to, aby ji projely dva plně naložený vězeňský vozy vedle sebe a dost vysoké na to, aby bláhový skok z jejího vrchu znamenal přinejmenším zpřerážené nohy. Gentleman se zastavil přes dveřmi lidské velikosti a zabušil na okno strážnice. Zevitř se vyhrabal ospale vypadající tlusťoch v uniformě bachaře a cosi si pro sebe huhlal, když však ale spařil Gentemana, jeho prasečí očka se rozšířila a on slyšitelně zalapal po dechu.

"Vyšetřovateli Creede, pane, nečekali jsme že-"

"Otevřete ty dveře, vojáku, nemám na vás celou noc," usekl jeho blábolení stroze černovlasý a udělal netrpělivé gesto. Tlusťochova náhle tvarohově bledá tvář zmizela a po chvíli se ozvalo mohočetné mechanické klapání a vzápětí se dveře otevřeli dovnitř. Gentleman a jeho jednotka společně s tebou vešli dovnitř a dveře za vámi s hlasitým ocelově znějícím 'prásk' zase zapadly.

"Ví-vítejte zpět, Vyšetřovateli," vykoktal bachař a zasalitoval až se málem sám omráčil. Celý se třásl, což s jeho tukovými faldy dělalo neuvěřitelné věci a ty si zcela zřetelně cítila pach absolutní, téměř smrtelné hrůzy, který se kolem něj šířil. Tvůj doprovod to zřejmě cítil taky, protože oči jim ve tmě téměř zářily a oni se začali na strážného usmívat velmi...zubatě. Stačilo však jediné hluboké a zlobné zavrčení z hrdla muže jménem Creed, aby všichni sklopili hlavy (a asi by i svěsili oháňky, kdyby je měli) a opět tě začali kamsi táhnout.

Nebyla to moc scénická procházka, jen co je pravda. Temné, klikaté chodby ve kterých profukovalo, masivní ocelové dveře kam se jen podíváš, zachmuření bachaři s bleskovými obušky. Tebe však do žádné z těch cel nevsadili, ty si očividně byla VIP, protože si v jejich něžných rukách absolvovala cestu kamsi dolů. Do hlubin Ironhooku. Odkud se nikdy nikdo nevrátil.

Pach smrti a krve zesílil do téměř obludých rozměrů, čím hlouběji jste šli, tím byl invazivnější. Pomrkávající plynové lampy sotva ředily temné stíny, které občas protnulo rudé světlo linoucí se z polstrovaných dveří tu a tam, jako ze samotného pekla. A ty zmučené výkřiky plné agonie tenhle dojem jen podtrhovaly.

Vyšetřovatel Creed k jedněm takovým dveřím přišel, vzal od opasku klíč a otočil jím v zámku. Masivní odhlučněné dveře se zhlouply dovnitř a odhalily...téměř prádzdnou místnost. Nevypadala by nikerak hrozivě, prázdná vykachlíkovaná místnost se stolem a dvěma židlemi, nebýt několika detailů. Tak například v podlaze byl pod jednou řidlí zcela zřetelný odtokový kanál. Židle jako taková byla přišroubovaná k podlaze a měla na ocelových opěradlech dost masivní řemeny.

Vyšetřovatel se posadil do té druhé židle naproti a tak nonšalatě ti pokynul. "Posadíte se?"

Zamračím se, když tak lehce smete můj pokus o... No, já vlastně sama nevím o co. "Jako by snad pol..." nestačím to ke svému vlastnímu štěstí ani doříct, když po mne zezadu hrábne vlkodlačí hnáta a za doprovodu mého zaječení - no, možná trochu přidušeného zaječení - mne zvedne do vzduchu a už nepustí, i když sebou cukám a snažím se osvobodit z nepříjemného sevření. Marně.

Chuť prskat na všechny ve svém okolí nadávky a znepříjemňovat život vlkodlakovi aspoň tím, že ho otravuji neustále se mrskajícím huňatým ocasem mne přejde v okamžiku, kdy se zastavíme před vstupem do nejobávanější věznice v okolí a mne dojde celá definitivnost téhle podělané situace s prvními slovy hlídače na bráně.

"Vyšetřovateli Creede..."

Uí.

Srdce se mi zprudka rozbuší, když za námi zaklapnou dveře a tělnatý bachař se div nesloží v přítomnosti mého doprovodu. A co mám teprve říkat já! Připadám si jako liška nesená v mordě vlka chvíli před tím, než si ji nadhodí a skousne. Uši mám připláclé k hlavě a očima těkám kolem sebe. Když se ozve Creedovo zavrčení, jsem to i já, kdo se v sevření vlkodlaka celý přikrčí. Seš v hajzlu, Raily. Strašně. Strašně moc.
Nedobrovolná exkurze Ironhooku ve mne vyvolává akorát tak tíseň a úzkost z pomyšlení na všechny ti říkačky o tom, kterak se tahle věznice opouští jen v rubášovém pytli nohama napřed, stejně tak její samotný výzor tomu nepomáhá. Už jsem byla v několika vězeních, ovšem žádné z nich nebylo jako tato... Pevnost.

Ne, pevnost ne... Jatka. Pach vtírající se do nosu mi připomene řeznický krám, dvůr, kde řezník poráží zvířata. Navalí se mi, snad ne ani tak z té vůně, která prosycuje temné stíny, ale z té... Představy. Nechci tu umřít, probohy, nechci... Tu umřít, běží mi hlavou, zatímco mne táhnout hlouběji do nitra Ironhooku, do jeho srdce, které rozechvívají namísto dunivých ozev výkřik a to šílené skučení.
Málem se pokusím o útěk, když spatřím místnost, kam mne vedou, notnou chvíli jen stojím jako přimražená na místě i poté, co mne Creed vybídne, abych se posadila. Nechci se posadit. Ta židle se mi nelíbí. Ostatně, nelíbí se mi žádná židle, která má na opěrkách řemení na ruce.

"Když jinak nedáte..." přinutím se říct a stojí mne v tu chvíli veškeré úsilí udržet si hlas bez toho, aby se mi třásl a zadrhával. Udělám pár velmi váhavých kroků k židli než se přeci jen přinutím se na ni i posadit. Neklidně se ošiju a ocas si stočím kolem boku do klína, kde jej chytím v zákrytu stolu oběma rukama. Nervózně jej svírám a mimoděk z něj škubu po jednom chlupy.
Ostře se nadechnu a pohlédnu přímo na vyšetřovatele Creeda.
"Hádám, že mám asi... Průšvih?" nejistě se pousměji a znovu se ošiju.

To je takovej sráč, ale nic jiného od něj ani nečekám. Přesto ještě učiním jeden další pokus jak ho přesvědčit. Tvářím se samozřejmě tak mile jak to jenom jde, jenom lehké švihání ocasem kolem kotníků ukazuje, že jsem poněkud rozrušená a nejraději bych mu vydrápala oči, aby se přestal chovat tak povýšeně.

"Já nic neodmítám. Spolupracuji, vidíš? Jenom žádám o to ať nejdeme přímou cestou. Můžeme se zastavit tady, nebo támhle a kdo ví co všechno objevíme. Však Bazsovi nemusíš říkat jak dlouho jsi mě hledal a co oči nevidí to srdce nebolí," zamrkám na něj jako panenka a snažím se do hlasu vložit tolik vlídnosti kolik jenom umím. Je pravda, že to neumím tak jako Raghailleach, ta se slovíčky přímo kouzlí, ale tupé poleno také nejsem. Jenom můj protivník je opravdu těžký.
Také si nejsem jistá zda nenaznačoval, že už je o Leu postaráno. Ovšem z jeho úst to rozhodně není nijak úlevně. Spíše naopak a teď mm ještě větší starost a chuť jí jít najít.

Salazar drahnou chvíli mlčel a jedním dlouhým nehtem na své skutečné ruce se snažil něco vydolovat z mezery mezi zuby. Ticho se táhlo a ostatní lampáři mezi sebou začali nervózně pokukovat a přešlapovat. Ať už Salazar večeřel cokoli, muselo to být pěkně hluboko, neb tomu věnoval své plné soustředění.
Ale spíš se prostě bavil na tvůj účet.

Když už to začalo být vážně nepříjemné, skoro zamyšleně si odplivl do uličky a zářivě se usmál, až ukázal lesklý chrup a znepokojivě výrazné špičáky. "Takjo! Alespoň se chlapi trochu protáhnou. Slyšeli jste, hnidy? Dáme si lov na lišku! Tak pohyb, pohyb, zpátky na střechy!" Zavýskl a zahihňal se.

Všude kolem tebe začali Lampáři zvedat ruce s puškami a vystřelovat z jakýchsi přídavných částí harpuny, zasekávající se do střešních tašek a okapových rour. A za bzučení složitých a výkonných mechanismů se začali zběsilou rychlostí dostávat zpátky na střechy okolních budov. Pušky měli optiku, podobně ta jako Salazarova a bubínkové zásobníky. Vzalo kolem a kolem, byly to zbraně snad až příliš technicky vyspělé a kvalitní na to, aby je v rukou třímali obyčejné gangsteři. Kdyžs to s nimi táhla ty, ničím takovým rozhodně nedisponovali.

"Ale pamatuj, Ryio, tohle mám u tebe," prohlásil samolibě Salazar, než dal pokyn rukou. Jistě, kdyby z toho nic neměl, nedělal by to.

Na střechách se pak roztáhli do rojnice a za pomoci svých nových navijáků a nebo nemožně dlouhých skoků (někteří měli zcela nechanické nohy a téměř létali za obrovských výtrysků ječící páry) se začala celá tahle pátrací síť posunovat směrem k Charohollow, kde ses naposledy s Railey 'rozloučila'.

"Jasně, cokoliv," slíbím a myslím to vážně. Na Raghailleach mi záleží příliš na to abych jí jenom tak opustila když mám tu možnost jí pomoci.

Následuji příkladu ostatních a také se vydán na střechu. Nemám jejich hračky, ale to mi nevadí. Vždycky jsem dokázala dobře šplhat a skákat, takže mi netrvá nijak dlouho než se dostanu na vršek budovy a rozeběhnu se po hřebenu a na konci se odrazím a přeletím uličku jako skutečná kočka. Nejsem si přesně jistá kam mohla liška zmizet, takže se vracím zpátky k úkrytu kde nás drželi a tam se snad někomu podaří najít stopy kam se vydala dál. Nebo možná budu mít štěstí a někde na ní narazím. Už se staly mnohem menší náhody než tahle.

"Kde jste tohle sehnali?" křiknu na Salazara když se oba zastavíme na okraji před dalším skokem. Mám na mysli jejich vybavení. Muselo se toho změnit hodně za tu dobu co u nich nejsem. Takové věci se na ulici jenom tak nepovalují.

Vyšetřovatel Creed ti pohled klidně oplácel a nic neříkal. Dvě vteřiny Tři. Pět. Na co čekal? Tahle otázka byla zodpovězena vzápětí, když ticho náhle prořízl výkřik plný netušených výšin bolesti odkudsi zvenčí. A byl to dlouhý výkřik, kdokoli ječel se musel řádně nadechnout.
Creed náhle vstal a vaše dveře rázně zavřel. Výkřik to useklo v půli a náhle nebylo slyšet zvenku nic. Vyšetřovatel se pomalu otočil, přešel zpátky a ležérně se opět usadil. A jeho úsměv jakoby říkal 'Vidíš? Nikdo tě tu neuslyší..'

"Pokud bychom situaci opravadu velice zlehčili, pak ano, skutečně jste. Vy...i slečna Cheva. Ale nemjte strach. Pokud budete spolupracovat, onen...průšvih může být značně umenšen a s ním i váš trest. Jako, řekněme, velkorysé gesto z naší strany," prohlásil téměř blahosklonně, ale oči se mu pořád zlověstně leskly.

"Nuže, slečno Riley...smím vám tak říkat? Prý vám tak říkali vaši přátelé..." důraz na minulý čas byl velice nepatrný, ale rozhodně tam byl, "...mohla byste mi říct, jak jste se dozvěděly o lokaci onoho překladiště a umístění zboží určeného pro lorda Scurlocka? Kdo je váš, takříkajíc, zdroj?"

Když se můj rádoby nevinný dotaz setká akorát tak s mlčením... Uuuuh. Škubnu sebou, jakmile se do ticha zařízne výkřik z nočních můr a div nevyskočím na nohy, když se bez varování do toho pohne Creed. Těžké dveře se zavřou a celá místnost se ponoří zpátky do tíživého ticha. Ostře se nadechnu a sesunu se na židli zády o něco níže. Neklidně se ošiju, když omylem zavadím loktem o řemení na opěrce. Klid, Raily, klid... Vím, že se mne Creed, uhm, Vyšetřovatel Creed tímto divadlem snažím vystrašit a... Taky se mu to zatraceně daří. I bez toho úsměvu. Uchm uhum.

Další nádech a výdech. Uklidnit rozjitřené myšlenky není snadné, srdce stále tluče na poplach, ovšem nic jiného mi nezbývá. A když Creed KONEČNĚ promluví, jde to přeci jen trochu lépe, když se mohu soustředit na jeho hlas.
"Ehm, trest?" chytím se toho slova byť s jistou naivitou v hlase i výrazu. Zamrkám. Škub škub. Mezi prsty mi zůstane pár chlupů z ocasu. "Jaký... Jaký trest?" Já to asi vlastně nechci ani slyšet, ale... Sakra. "... a jak zmírnit?"

"... prý vám tak říkali vaši přátelé..."
Proti své vůli poplašeně kmitnu ke Creedovi očima a už z něj svůj pohled nespustím. Srdce tluče a tluče... "Dávám přednost Raghailleach," zamumlám. Dýchej. Straší tě. Ačkoliv něco ve mne ví, že v těch slovech se bude skrývat nepříjemná pravda.

A pak padne ta otázka, která zkrátka musela být položena. Nezastihne mne tak úplně nepřipravenou, ačkoliv rozhozená jsem dost na to, že v tu chvíli uhnu pohledem a jsem to já, kdo notnou chvíli zarytě mlčí a jen sem tam při polknutí zatne čelisti, než si nakonec s povzdechem promnu unaveně a s jistou nervozitou oči a kořen nosu než na Creeda zase pohlédnu.
"S tím přišla Riyu. Já... Já jen měla za úkol zjistit věci... Kolem... I tu sošku pak schovávala ona, měla ji svému zdroji předat sama... Proto mě... Odvedli..." držím se krycí historky, se kterou přišla sama Riyu před Fredovou bandou.

Salazar si při skocích vypamáhal i svou rukou, která se občas otáčela do zcela nepravděpodobných úhlů, měla strašlivou sílu stisku a přísahala bys, že se v jednu chvíli dokonce prodloužila, aby zabiják dosáhl na okraj jedné ze střech.
Když jste zastavili a tys na něj zavolala svou otázku, jen pokrčil rameny. "Bazso sehnal nějakýho novýho překupníka. Ten chlápek prý dokáže sehnat cokoli. Dodává nám magicky amplifikovaný drogy, zbraně určený pro elitní vojáky rady čarodějů a spoustu dalších věciček. Netušim, kde to bere nebo co s nim šéf domluvil. To se budeš muset zeptat jeho..."

Dál už to nerozváděl a působil dojmem, že ani nehodlá. Občas křikl nějaký rozkaz na své lidi, ale tene si už zdánlivě nevšímal. S tvojí rychlostí a novým vybavením Lampářů jste brzy dorazli do bezútěšné čtvrti s příznačným názvem Charhollow. Tady se skoky staly značně obtížnějšími a pátrání se muselo zpomalit, protože celé bloky budov místy prostě...chyběly. Z obytných domů, obchodů a hospod zbyly jen do základů ohořelé ruiny a sežehnutá popukaná dlažba. Prý pekelný oheň. Démoni. Nikdo netušil přesně co se tu před deseti lety stalo, ale všichni z toho, jako vždy, vinili čarodějné vládce města.

Rojnice zamířila k místu, odkud jste byly ty a Railey odvedeny a díky tvé navigaci a jejich ptačí perspektivě to nebyl problém. Moc jste však netušili, co přesně hledáte a tak Salazar instruoval Lampáře, aby hlásili cokoli podivného.

Jeho signály se vždy však setkaly s negativní odezvou, nikdo nic nenašel, nikdo nic neviděl. Ale to bylo pochopitelné. Byli to lidé. Ačkoli je ten tajemný benefaktor vybavil novými hračkami, pořád měli své limity. Jejich oči nebyly tak bystré jako tvoje, jejich nosy ani zdaleka tak citlivé.

Což byla ve chvíli kde se vítr otočil, spíš nevýhoda. Protože z místa odkudsi před vámi tě přes nos praštil velmi povědomý pach, tentokrát s intenzitou a něžností parního vlaku.

Pach krve.

Opravdu, opravdu hodně krve.

Pohled, který se ti naskytl z vršku další střechy nejenže korespondoval s čichovými vjemy, ale byl také velmi výživným materiálem pro celou výstavu nočních můr. Někdo vzal cirka půltucet mužů plných krve a orgánů a pak je, patrně stále zaživa, rozsekal na cucky za použití dřevorubecké pily a spousty brutálního násilí. Doslova plavali ve vlastní krvi. Protože jim něco rozervalo krky, temně rudá barva byla v hojných vrstvách i na okolních zdech. Několika zcela chyběla ta část hlavy, kde normálně bývá obličej, takže identifikace byla náročná, ale počet i styl oblečení by seděl na tlupu, která Raily odvedla.

Naštěstí žádné ze zohavených těl nebylo v korzetových šatech a nemělo ocas, takže aspoň to byla nějaká útěcha.

"Měli bychom se jít podívat blíž," ozval se vedle tebe Salazarův hlas, jehož se obludná scenérie zjevně nijak negativně nedotkla. Spíš naopak. "Třeba najdeme něco...zajímavého," usmál se, jako kdyby dole čekalo nějaké zábavné překvapení a ne tahle jatka.

Nevím zda se mi líbí co jsem se o Banzovi dozvěděla. Magicky upravené zbraně? to je opravdu něco hodně vážného a nebezpečného. Ne, že by byl Bazo svatoušek, ale tohle mi přijde jako že se vydal někam kde by asi tak docela být neměl. Navíc pokud chce mluvit se mnou začíná mi docházet, že to možná nebude jenom tak. Starosti si s tím budu dělat až později. Právě teď je potřeba najít mou přítelkyni.

Jsem zvyklá na krev. Sama jsem jí hodně prolila, ale tohle mi přijde přehnané a jak se o tom zmíní Salazar, mráz mi přeběhne po zádech. Dušeně nemocný parchant. Ale v jednom má pravdu. Je potřeba to prozkoumat. Jsme moc ráda, že tu nevidím Leu. Aspoň doufám, ale potřebuji zjistit kam zmizela odsud.

Spustím se dolů na ulici. Přistanu dostatečně daleko od krvavého jezírka a pomalu se vydám k němu. Zastavím se na okraji a přejedu tu spoušť pohledem. Nedělá mi to dobře. Vůbec ne, ale raději bych se bodla do nohy než abych Salazarovi udělala radost z toho, že se mi zvedá žaludek. Takže to musím vydržet.
Začnu celé místo masakru obcházet zda někde neuvidím stopy, které by mi ukázali kam se odsud liška vydala a kdo byl s ní. Protože tohle rozhodně nemohla udělat ona.

Ve chvíli, kdy si zmínila to, že Riyu má sošku, něco v místnosti se...změnilo. Bylo to nepatrné a obyčejní lidé by to asi nepostřehli. Ale tys najednou měla pocit, že se v místnosti, která ani předtím neměla zrovna pokojovou teplotu, ještě o něco ochladilo. Zdálo se ti to, nebo sii na chvíli zahlédla obláček vlastního sraženého dechu? A opravdu se stíny, která vrhala židle za tebou, náhle natáhly a prohloubily tak, že pohltily skoro celou místnost, nebo to je jen tvá unavená mysl? A ve chvíli, kdy petrolejová lampa na stole zakomíhala a okolí se ponořilo do téměř úplné tmy, přísahal bys na vlastní ocas, že přímo za tebou někdo stojí a natahuje své ruce po tvém hrdle...

Ale pak plamínek opět vzplál jasným modrožlutým světlem a onen žaludek svírající pocit byl pryč, stejně jako podivně se chovající stíny.

"To je zvláštní," broukl Creed, který si buď ničeho nevšiml a nebo měl opravdu kvalitní poker-face, "všichni vaši přátelé mi přísahali, že jste s nimi dohody uzavírala vy, slečno Raghailleach. 'Tak užvaněnou lišku jsem v životě neviděl, její vyjednávání vás připraví i o spoďáry,' říkali..." To, s jakou nonšalancí napodobil téměř přesně přízvuk jednoho tvého kontaktu z doků, nebylo rozhodně dvakrát uklidňující.

"Takže se zeptám znovu. Kdo vám předal informace ohledně majetku pana Scurlocka?"

Strnu uprostřed pohybu, nádechu, všeho, co jsem dosud dělala, když se mi zježí varovně chloupky na pažích. To dělá Creed? Pro tu krátkou, leč o to děsivější chvíli se přikrčím a ocas sevřu pevně mezi prsty. Uhm. Rty pevně stisknuté k sobě pootevřu až ve chvíli, kdy celý ten okamžik pomine stejně rychle jako když slunce vyjde mezi mraky a ukáže, že v tom stínu žádný bubák není. Oklepala bych se, ale už tak dávám své důstojnosti pořádně na frak, a tak se jen s výdechem narovnám.

Odpověď na své palčivé otázky ohledně trestu nedostanu, místo nich přijde úplně jiná rána pod pás. Skoro až nevěřícně na Creeda hledím. Ta změna hlasu by byla snad i vtipná, kdyby to neznamenalo, že k neurčité poznámce o tom, kterak mí přátelé byli, nepřibyla náhle i tvář. Zatraceně. Sakra, sakra, sakra!
"Já mám své přátele a Riyu má své přátele... Neříkám... Netvrdím, že nemám své... Kontakty... Se kterými jednám já... Jen tvrdím, že tohle byla práce Riyu... A pak... To překladiště nebylo zase tak moc tajné..." znovu se neklidně ošiju.

"Inu, já se obávám, že bylo. Bylo velice utajené, protože jeho obsah se nesměl dostat mezi lidi. Vy netušíte, jak nebezpečnou věc jste ukradly-" Bylo to zvláštní. Creedův hlas náhle pozbyl onu původní chlad a zněl skoro naléhavě, skoro...znepokojeně. Byla to první skutečná emoce, kterou jsi od něj slyšela, mimo onu povýšenou odtažitost. Oči se mu trochu rozšířily a on sevřel hranu stolu...

Než místností projel další magický pulz. Teď už o tom nemohlo být pochyb, byla to magie. Magie, která vycházela přímo z Creeda, avšak zásadně se lišila od chaoticky bouřlivé vlkodlačí přeměny. Tahle magie byla studený dech krypty. Tahle magie lechtala vzadu na krku jako drobné pavoučí nožky a mrtvolný chlad, který na kůži vykřesal husí kůži.

"Kde je majetek pana Scurlocka? Kam jste ho schovaly?" Jako když přehodíš vyhybku, Creed změnil téma a i ten matný záchvěv emocí a dojem někoho, komu na městu záleží, byl náhle pryč. Opět to byl ten chladný, nezúčastněný řezník. Avšak když pustil roh stolu, ocel byla deformovaná a ohnutá, jak ji v rozrušení prostě rozmáčkl.

"Jsou věci, ke kterým se uchyluji jen velmi nerad. Barbarské a těžkopádné metody. Navíc nemám rád všechen ten křik a prosby. Prokazuji vám laskavost tím, že se k nim neuchyluji. Prokažte mi i vy laskavost, slečno Raily. Kde je vaše skrýš?"

Zvedl ruku, snad aby se podrbal na nose a když ji odtáhl, všimla sis na bledých prstech několika rudých kapek, než je rychle otřel do rukávu.

"Uhm..." skoro až rozpačitě si odkašlu, když namísto panovačného odtažitého hlasu pronikne do slov vyšetřovatele naléhavost, která mne překvapí. Snad se v tu chvíli i zastydím. Možná jsem měla Riyu říct, že ta soška... Není rozhodně v pořádku, možná jsem jí měla vysvětlit, proč se jí odmítám dotknout a proč jsem potřebovala večer zahnat černé myšlenky zpěvem a pálenkou namísto vína, ale... Byla to práce. Harlekýn chtěl sošku. Harlekýn dostal sošku. My odměnu. Tahle to prostě fungovalo...

Tentokrát se doopravdy oklepu, když ucítím magii šířící se kolem Creeda. V tu chvíli i zapomenu, co jsem to vlastně chtěla říct, uši mám připlácnuté k hlavě a zmateně na Creeda hledím, když vzápětí promluví a po tom... Po emocích v hlase není ani stopy. Zamrkám. Stalo se to vůbec? Při pohledu na poničený stůl si náhle jsem jistá, že ano. Určitě ano.

Co s ním... Je?

Z Creeda mi běhá mráz po zádech. Je zvláštní. Děsivě zvláštní. Zajímavý? Možná. Co to je za magii? Zvědavost zabila kočku, říká se, a tak si tyhle myšlenky nechávám jen pro sebe.

"Skrýš... No... Pár jich... Máme? Můžu vás... Tam vzít?" zamrkám. "Jsou chráněné, je nebezpečné je otevírat, pokud nejste já nebo Riyu..." Teď tedy vařím z vody ještě více než obvykle, ale... Dostat se z Ironhooku zní dobře. Opravdu dobře.

Creed přikývl a vstal ze židle, plný energie. "Máte všechny své věci v jedné skrýši? Nebo budeme muset obejtí několik? Nemáme moc času, já-"

Tenhle pulz byl ohavně silný. Ústa i nos ti naplnil zápach plísně, vlkosti a temných podzemních chodeb. Po kůži ti projely tisíce neviditelných hmyzích nožiček. A v přístí vteřině petrolejka na stole zablikala, zhasla jako v silném větru a už se nerosvítila.

Takže si pouze slyšela, jak Vyšetřovatel přidušeně, sípavě vykřikl, jako kdyby ho někdo začal škrtit a podle kroků opilecky zavrávoral. "Aaargh...já...ano! Ano...hned...omlouvám se!" Procedil skrz sevřené hrdlo, podle hlasu kousek od tebe.

Noční vidění se ti obnovilo právě ve chvíli, abys viděla Creedův mrtvolně bledý obličej, jako vystřižený z noční můry. Bělma mu pokryla síť prasklých žilek, takže jeho duhovky plavaly v karmínových jezírcích. Krev mu crčela z obou nošních dírek a z uší stékala do vousů. A na krku měl do kůže vypálený otisk kostnanté lidské ruky, vyškvařený a ještě kouřící.

"Předmět. Schránka....vyřezaná ze safíru a slonoviny...se čtyřmi zámky...zdobenými...platinou..a zlatem..." Jak mluvil, lapal po dechu a poprskal ti obličej horkými, železitě vonícími slinami. Blábolil, škobrtal o slova a zasekával se. Protože byl očividně k smrti vyděšený.

"Kde je? Vezmi mě k ní! Vezmi mě k ní hned, já tě prosím, musíš..." Jeho hlava sebou škubla do strany a on vykřikl podruhé a zapotácel se, držíc se přitom za obličej. Zakopl o převrženou židli, praštil sebou na záda a začal sebou na zemi házet a strašlivě chroptět.

Dobře...? Tak tohle šlo celkem snadn... Myšlenku ani nedokončím, protože když už se předčasně raduji, jak jsem to skvěle vymyslela, tak se veškeré naděje obrátí v prach. Kdyby v prach! Škubnu sebou a v další chvíli regulérně zaječím, když s poryvem magie, ze které se mi dělá skoro fyzicky nevolno, zhasně světlo a celá ta neprodyšná místnost utone ve tmě.
Moje zaječení splyne s Creedovým výkřikem a já v tu chvíli vyskočím na nohy, div se nepřerazím o židli, stůl nebo o co vlastně, když se ženu co nejdále od Vyšetřovatele, jehož sípavý hlas najednou slyším až nepříjemně blízko.

Tisknu se k chladné stěně, oči jak dva talíře pohledem přišpendlené na Creedovi, jehož rysy začínají nepříjemně vystupovat ze tmy. Teninké vypísknutí tentokrát zdusí moje vlastní ruka, kterou si přitisknu k ústům, když celá ta scenérie nabere až příliš konkrétních rysů a tvarů a já spatřím Creeda v celé jeho kráse.
Nasucho polknu a... FUJ! Dlaněmi si okamžitě začnu tvář otírat, srdce mi zprudka tluče a strach, který sálá z Creedových slov i z celé jeho existence, je tak strašně nakažlivý! A tak i když náhle zakopne a spadne na záda, jen ztuhle stojím těkám očima po místnosti a nevím, co dělat. Ani nevím, jak dlouho mi trvá než se rozhoupu k tomu, abych rychle přeběhla k převržené židli - obloukem kolem Creeda. Měla bych mu snad pomoc? Ale... Já nevím jak! A...

"Já... Mám... Uhm... Vy... " jednou rukou zvedám židli namísto improvizované zbraně. Nevím, co se s Creedem děje, ale rozhodně si to nedělá sám. A já se k smrti děsím toho, co by v tom záchvatu mohl dalšího udělat.

Co když mi tu umře?!!!

Je to tahle myšlenka, která mne dožene až ke dveřím, na které začnu zuřivě bušit a ječet, že Vyšetřovatel potřebuje pomoc.

Mezi jednotlivými ránami židli, které Creed mimochodem demonstroval jako odhlučněné, si slyšela za sebou zvuky, které by ze běžných okolností lidské tělo rozhodně nemělo vydávat. Chrčení, lapání po dechu, kroktavé rdoušení. "Sch-schránka! Musíš...vrátit..jeho....aaah!"

Při jednom ohlédnutí si spatřila, že na zádech ležící Creed se začíná zvedat. Ale ne hezky spořádaně na čtyři a nebo do sedu. Ó né. Vyšetřovatelova záda se prohnula do oblouku tak silně, že se podlahy dotýkal jen patami bot a temenem hlavy. Ruce měl propnuté a prsty zatínal ve spáry. Přímo před tvýma očima se jedna z rukou prohnula v lokti na druhou stranu. To by ruce dělat neměly. Takhle loketní klouby přece nefungují.

Chrup.

To znělo jako žebro. Creed otevřel ústa a bezhlesně vykřikl. Že by se měnil? Ale tohle neodpovídalo ničemu o vlkodlacích, co si věděla od Profesora. Tohle bylo něco jiného. Hlavně tedy proto, že se mužova hlava i boty pozvolna odlepily od země a on se vznesl dvě stopy nad kachlíkovanou podlahu.

"Ano...ano, donesu vám jí! Slibuju...přestaňte...bohové, přestaňte, prosím, pane!" Vidět Creeda, děsivého, sebejistého vyšetřovatele Creeda prosit o milost bylo mysl rozebírající.

A tys náhle měla takový zvláštní pocit, že v rohu místnosti, tam kde se sléval nehlubší stín, někdo stojí. Ačkoli tvé oči nic neviděly, uši neslyšely a nos necítil nic než Creedovo utrpení, tvůj instinkt ti říkal, že tam někdo...něco je, jakýsi zdroj temné a záštiplné vůle.

„Pro štětku boží… TO NIKDO TY DVEŘE NEHLÍDÁ?! Hej! On umírá, vy idioti!“ Buším do dveří jako smyslů zbavená a proti své vůli se musím co chvíli ohlédnout po chroptícím Vyšetřovateli, se kterým tu jsem uvězněna. Židle mi div nevyklouzne z rukou, když při jednom ohlédnutí spatřím, jak se jeho tělo zvedá do vzduchu tím nejohavnějším způsobem, jaký si umíte představit a… Ík. Zády se natisknu ke dveřím jako bych se chtěla stát jejich součástí. Kéž by! Málem se mi navalí, když se jeho ruka pohne směrem, kterým by rozhodně neměla a ozve se křupnutí žebra.

Židli si tisknu k břichu, zdeformovanýma nohama směrem ke vznášejícímu se Creedovi, oči zeširoka rozevřené, snad ani nemrkám. Nedýchám. Neexistuji. A když začne Creed, ten děsivý chladný Creed, který velí jednotce vlkodlaků, co mne bez mrknutí oka uštvali jak laň, křičet a prosit, prosit a křičet…
… pane…
A já si jsem náhle jistá, že Pán tu je. Nějaká jeho část, jeho vědomí či metafyzická schránka, co já o tom vím. Je tu a ubližuje Creedovi. Ne mě. Creedovi. Co to znamená? Že na mě nemůže? Nebo je to jen nějaké zvrácené divadlo, aby ze mne dostali, co potřebují? Zachvěji se. Židli v rukách svírám tak pevně až mi bělají postupně všechny prsty, ocas naježený a uši nastražené.

Jenže… Creed.. To je opravdový strach. Opravdová bolest. Opravdový křik. Co za psychopata by to snášelo dobrovolně? Bohové… MĚLA BYS HO TOU ŽIDLÍ ZATLOUCT ZPÁTKY DO ZEMĚ, NE MU POMÁHAT!

„Slíbil ti to, tak ho nech být, ty sráči!“ vyštěknu zprudka v tom náhlém popudu odvážně a přinutím se udělat krok ode dveří směrem k tomu temnému rohu. Creed mi tu nesmí umřít. Nesmí. Prostě ne

Hned při prvním ohledání celé scény vyplulo na povrch několik faktů. Za prvé, mrtví gangsteři svírali v tuhnoucích rukou různé zbraně - nože, obuchy, řetězy... dva nebo tři měli revolvery. Nebyli tedy překvapeni ze zálohy, narozdíl od Freddiho a jeho bandy. Ve zdech bylo několik děr po kulkách, stihli tedy zjevně i vystřelit. Nikde kolem však nebyla vidět žádná těla útočníků.
Dalo se také odhadnout, podle počtu a rozmístění děr či několika deformovaných kulek zasekaných ve dlažbě, že pálili v panice, náhodně a zběsile. A že mířili zvláštně nízko, jako kdyby se pokoušeli trefit něco menšího nebo nižšího než člověk.

Podle jejich rozestavění se dalo soudit, že útok přišel z jednoho konce uličky a že před ním muži prudce ustupovali. Až téměř na druhé straně téhle slepé uličky, u zdi, kterou se asi snažil přelézt, ležel tváří k zemi další muž. Záda a ramena měl rozdrásané na krvavé stužky, mezi kterými morbidně prosívatala páteř a žebra. Jeho útěk nejspíš zhatily kalhoty spuštěné ke kotníkům. Nebýt extrémně krvavých okolností, působilo by to téměř komicky. Na jedné ruce mu chyběl ukazovák a tys v něm poznala muže zvaného Devítiprsťák, který si předtím až nezdravě moc užíval, když vám mohl ubližovat a takříkajíc si brousil zuby na následnou....zábavu s vámi, s Raily zejména.

Všichni mrtví měli ošklivě potrhaná předloktí, nohy, krky nebo obličeje. Tržná zranění, rozchlíplá a ošklivá. Někteří vykrváceli během vteřin, jiní nejspíš umírali déle. Když sis jedno takové zranění prohlédla blíže, v hlavě ti něco secvaklo. Taková zranění jste ty i Raily občas způsobily samy, v zápalu bitky, když protivník vystavil citlivé místo, vaše nelidská část převzala na chvíli kontrolu a vy jste si z něj kus ukously.
Tyhle rány způsobily zuby. Ne zuby. Tesáky. Velké, ostré tesáky zasazené v protáhlých tlamách schopných stiskem rvát maso i drtit kosti.

Netrvalo to dlouho a našlas stopy, které byly příliš drobné a úzké, než aby patřily některému z rabiátů. A pokud lapky nepovraždila nějaká jiná drobná slečna s měkkýma botama, tyhle stopy patřily Railey. Vedly pryč od místa masakru a jak někde šlápla do krve, daly se docela dobře sledovat. Byly rozmazané a daleko od sebe, liška běžela jako o život. Když vyběhla z uličky, zvolila si prostě náhodný směr pryč a tím se ozlomkrk hnala. Stopa několikrát zahnula do dalších uliček, jak liška zběsile změnila směr při útěku, jako kdyby se snažila někoho setřást. A při bližším pohledu bylo jasné, že se tak skutečně dělo. Za Raily se táhly jedny, dvoje, ne, troje stopy. A ne ledajaké. Stopy velkých, měkkých tlap s drápy.

A v jednu chvíli, o pár bloků dál, na křižovatce ve tvaru T stopa prostě...končila. Zmizela. Ale ne...počkat! Čmouhy! Na zemi byly čmouhy v mastném popelu a prachu, jako kdyby Raily někdo nebo něco chytilo a začalo táhnout pryč. Nevidělas žádnou čerstvější krev či stopy zápasu, takže se nejspíš ani moc nebránila nebo dokonce šla dobrovolně. Tahle trhaná a nestejná stopa zahnula směrem k řece a Dunslough a pak zmizela doopravdy.

Všechno si to pečlivě prohlédnu i když mě pach krve a výkalů nepříjemně štípe v nose. Náhle si uvědomím, že mě bolí čelist z toho jak mám celou dobu zaťaté zuby a přinutím se je uvolnit a trochu vydechnout.
Vůbec mi nejde do hlavy proč se tohle stalo. Kdo to mohl být a co chtěl. Jisté je jenom jedno. Raghailleach byla v tu chvíli naživu. Otázka je zda je živá ještě teď nebo také někde rozervaná v některé z uliček. Ti sviňáci si zasloužili to co je potkalo, ale potřebovala bych nějaké odpovědi, které z nich již nedostanu. Nejraději bych se hned rozeběhla směrem, kterým pokračovali stopy, ale je mi jasné, že to co udělalo tohle, tak s tím soupeřit nemohu. Potřebuji Salazara a jeho hochy. Přinejmenším.

Zavolám ho k sobě a vysvětlím mu co se tu tak mohlo stát. Pochybuji, že bude vědět něco víc, ale přesto se ho zeptám zda něco v poslední době nezaslechl. Chytám se pověstného stébla, protože nevím kde Rio hledat v těch pokřivených ulicích Dunsloughu a děsím se představy, že by mě pátrání mohlo zavést až do vězení. Přesto musím za ní. Prostě jí musím najít.
Znovu vyrazím. K řece a klidně i přes ní pokud to bude potřeba. Chvatně se rozhlížím kolem zda tu někde třeba liška nenechala znamení, které by mi pomohlo, ale pokud to bude potřeba tak prolezu každý dům, každou špeluňku i kdyby mi to mělo zabrat zbytek života.

Salazar našlapoval opatrně mezi těly, aby si neušpinil příliš boty a občas si nějakou ránu prohlédl důkladněji. Když ses ho zeptala, zdali o tom neví něco víc, jen pokrčil rameny. "Jediný, co ti můžu říct je to, že z Dunslough, Charhollow a a Coalridge se občas ztrácej lidi bezestopy. A prej někdo v těch čtvrtích v noci viděl vlky, co choděj po dvou. Ale to mi zní, jakože ty lidi šňupou trochu moc veselýho prášku, jesi víš, co myslím..."

Uchechtl se a pokračoval v hledání, snad aby se neřeklo. Cestou k Dunslough poklusával za tebou, ale když ses chystala jít přes most, za rameno tě chytily mechanické prsty. "Nemáme čas prolézat celej Dunslough. Bazso čeká a já ti dal víc času, než bych správně měl..." Ruka se maličko, ale přece jen sevřela s lehkým klikáním servomotorů.
"A jesli je ta tvoje liščí kamarádka...tam.."ukázal bradou na temný obrys Ironhooku, topící se v mlze, "tak už jí nepomůžeš. A my tam s tebou nepůjdeme. To by byla sebevražda..."

Řekl to věcně, jako chladný fakt, což koneckonců byl. Ironhook byla pevnost, s masivními zdmi, železnými branami, věžemi s pátracími světly a ostřelovači. Měla prý dokonce pár menších děl pro případ většího útoku a skoro malou armádu Modrých kabátů uvnitř.

Chci se mu vytrhnout a rozběhnout se do noci. Nebo ho přemluvit ať mi pomůže, ale při pohledu do těch Salazarových chladných očí mi je jasné, že to nepůjde. A má pravdu. Takhle bych stejně nic nedokázala. Bylo by šílenství tam jen tak vtrhnout- Koleduji si akorát o podřízlý krk nebo kulku.

"Máš pravdu," jen co to vyslovím ramena mi poklesnou a mám co dělat abych se rozplakala, ale je to tak. Nic na tom nezměním a možná, že se mi u Lampářů podaří získatt nějaké informace nebo dokonce pomoc. "Vrátíme se."

Podobně jako jsme šli sem tak mířím zpátky k úkrytu gangu. Po střechách, můstcích a lanech natažených mezi domy. Pospíchám abych to měla co nejrychleji za sebou a mohla se věnovat tomu na čem mi skutečně záleží.

Místností zaševelil tichý, podivně rezonující hlas, který zněl zdánlivě odevšad, zároveň velmi blízko, hned za tebou a v příští chvíli jako kdyby doléhal z hluboké studny. Ale vždyť tu přeci nikdo nebyl. Co když...co když se ti to zdálo? Co když je ten hlas jen ve tvé hlavě? Co když začínáš bláznit?

"Měli jsme dohodu, Adriane. Tvé služby, za mou...pomoc. Pomohl jsem ti, Adriane. Splnil jsem svou část dohody a byl jsem přitom...neskonale štědrý. Teď je řada na tobě. Tak konej!" POslední slovo zasyčelo jako utržená trubka plná jedovateého plynu a teplota v okolí ještě klesla, až vzduch zapraštěl. A nebo to byly další Creedovy kosti? Vyšetřovatel se zmítal jako ryba na háčku, z úst a nosu mu na obličej otočený vzhůru nohama tekla mírně narudlá pěna a oči měl úplně otočené dovnitř.

"...tak ho nech být, ty sráči!"

To upoutalo pozornost toho...přízraku. Ačkoli si neviděla žádné oči, byla sisi skálopevně jistá, že se podíval přímo na tebe. A že už ses párkrát dívala do ústí nabité pušky. Mnohokrát si čelila lidem, kteří tě chtěli zabít, stáhnout z kůže a nebo prostě jen mučit.
Tohle bylo horší. Z pohledu bez očí sálala bezbřehá, absolutní nenávist. Nenávist schopná semlít mozek na prach a vymačkat z duše vůli vzdorovat. Ta cizí vůle tě nenáviděla tak strašlivě moc, že kdyby o tom někdo napsal knihu, pravděpodobně jí někdo brzy zakáže.

"Aaah. Naše malá zlodějka. Poslouchej mě a poslouchej mě dobře, ty malá, odporná, parazitická hnido. Vrať mi, cos ukradla a nechám tě odejít bez úhony. Tebe i tu tvou...zablešenou kamarádku. Dokonce budu tak velkorysý, že vás nechám odejít z Duskwallu. Ultimátům. Do příští půlnoci. Tedy pokud nechceš zažít taková utrpení, že by z toho tvým nechutným předkům vypadaly chlupy!"


Když zuřil, beztělní hlas zněl jako praskání ledu na zamrzlém jezeře, skřípání tísíců nehtů po tabuli a tucet brutálně mučených koček.

"A ty, Adriane...." Hrozivá pozornost, připodobnitelná snad jen k pletací jehlici v obou rohovkách, se opět přesunula na těžce oddechujícího Vyšetřovatele, "jim pomůžeš. Budeš v pořádku. Zahojíš se, vím to. Vím to, protože když ne, tak tě budu týrat a drásat, znovu a znovu, dokud slunce nezhasne!"

Následující smích nebyl z těch nejpříčetnějších.

Ale pak ho přerušil zvuk, který pro tebe zněl jako andělské chorály. Někdo nadával a snažil se zvenku strčit klíč do zámku.
Ozvalo se zapraštění, jako když se páře samotná realita...a místnost byla opět plná světla. Creed ležel na zemi sténal, ale očividně mu bylo mnohem lépe. Přízrak zmizel jako poslední cáry mlhy v ranních paprscích. A dveře se začaly konečně otevírat.

To co Stín provádí Creedovi se nedá popsat slovy. Nechci se na to dívat, nechci sledovat to nelidské utrpení Vyšetřovatele, ale... Nejde to, jakkoliv se snažím, neustále mi k němu sklouzává pohled, i když tím mučím sama sebe. A když se ozve ten hlas... Hlas ze samotných hlubin pekel, hlas pána nočních můr... Škubnu sebou a div se nepřikrčím, odvaha mne rychle opouští, zvláště když se všechna ta zlovolná vůle a síla upne ke mne.
Chci odseknout, poslat hlas i jeho majitele do horoucích končin trollího zažívacího traktu, ale pravdou je, že i když pootevřu rty, nevydere se z nich ani hlásky a já tak zase stisknu rty pevně k sobě a polknu. V duchu ovšem panikařím. Scurlock? Tohle je... Scurlock?! Všechny ty povídačky o děsivém Johnym náhle začínaly... Neznít jen jako bláboly přitažené za vlasy, duchařské historky, co se vypráví po pátém pivu nad skomírajícím plamenem svíčky.

Ultimátum, které padlo... Hruď se mí svírá úzkostí. Nemám tu sošku, ani Riyu ji nemá! Má ji Harlekýn, a to jen bohové vědí, zda ji už rovnou nestřelil dál. Nemůžeme přeci nakráčet za ním a říct "hele, máme průser, vrať nám ji". VŽDYŤ JÁ UŽ ANI NEMÁM TY PENÍZE, CO NÁM ZA TO DAL!
Div nezaječím, jak se leknu, když se bez varování ozve zarachtání mechanismu zámku dveří a do místnosti se ve stejnou chvíli vrátí světlo. Pár úderů srdce téměř nic nevidím a oči pálí a bolí, ovšem...

Zamžourám směrem k Vyšetřovateli, co se válí na zemi. Dýchá. Žije. Žije... Uleví se mi, z ramen mi spadne aspoň kousek té tíživé váhy. Dveře se pomalu otevírají a já ani nevím, co mne to vlastně popadne, když se židlí v ruce skočím ke zdi vedle nich a rozpřáhnu se jí, abych se s ní pokusila vzít v momentu překvapení po hlavě kohokoliv, kdo právě vchází dovnitř.

Salazar pokýval spokojeně hlavou a vzápětí hvízdl mezi předními zuby, rukou udělal pár gest. Lampáři se jako jeden muž začali přesouvat a koordinovat směrem k Charterhallu. Nidko vás cestou neoběžoval ani nevyrušil. Vlastně...ulice byly podivně prázdné. Ano, byla hluboká noc, ale noční Duskwall měl obyčejně také svůj čilý život. Ne však dnes.

V hospodách se nesvítilo a většina z nich vypadala zavřená, žádní opilci se z nich nevraceli domů. Na rozích podivně prázdných ulic, po kterých se valla studená mlha, nepostávaly slečny nabízející své vnady. Dokonce ani psi neštěkali. Nad městem se vznášelo jakési miazma, které nemělo co dočinění s mlhou a bylo to jako kdyby se ulicemi roztahoval neviděný, plíživý stín, který se vkrádá do duše.

Ale protože duše gangsterů jsou beztak černé, nikoho to moc netrápilo a vy jste dorazili před zdálivě obyčejný, lépe zařízený obchodnický dům. Salazar poklidně vešel dovnitř, a prošel chodbami i se svou skupinou. Vysoké koberce, veliká okna, obrazy....to bylo zlepšení, když to porovnáš se schováváním se v opuštěných skladech a sklepeních. Na chodbách občas postávali zjizvení muži v oblecích, které boulily zcela jasná pouzdra s pistolemi a ostražitě vás pozorovali, zatímco se spolu tiše bavili.

Salazar došel k jedněm dveřím a zaklepal na ně složitou sekvenci. POdle toho jak ztěžka se otevřely byly určitě pancéřované. A stráže tady neměli pistole, ó né. Jeden držel v mohutných prackách opakovací brokovnici s bunovým zásobníkem, která ti čistě náhodou mířila na břicho a druhý si tak ledabyle pohazoval upraveným rotačním kulometem ve zcela augmentovaých a zlatem zdobených protézách.

"Ryio!" Bodré zavolání přišlo z vnnitřku luxusně zařízené pracovny, kde za stolem z leštěného dřeva seděl mohutný muž, napasovaný v modrém hedvábném obleku. Zasyčel a rukou s mnoha prsteny zagestikuloval na oba stržné, aby vás pustili dál. "Jsem tak rád, že si přišla!" Zahlaholil Bazso Baz, přešel k vám a otcovsky tě vzal kolem ramen. Byl mohutný, to ano, ale rozhodně nešlo o špek.

"Posaď se, posaď se, máme si toho tolik co říct! Bourbon?" Zeptal se a luskl prsty. Salazar velmi úslužně a tak hadovitě doplul k nedalekému minibaru a přinesl broušenou láhev a dvě sklenky.

Ve dveřním rámu se rýsovala silueta muže, ale protože byl zezadu osvícen světlem zvenčí, bylo těžké určit jeho rysy. Když spatřil na zemi ležícího Creeda, zalapal po dechu a nabral zduch do plic, možná aby začal volat na poplach. Ale místo toho mu z úst vyšlo jen náhlé hekavé "Hůůůff!!", když ho do břicha tvdě zasáhly kovové nohy od židle. Ano, mířila si na hlavu, ale židle byla překvapivě těžká.

To ale mělo i své výhody. Muž se zapotácel dozadu, držíc se za břicho a sesul se k zemi, kde nasucho dávil. Nebyl omráčený, ale v příštích několika chvílích nebude schopne ničeho, jen lapání po dechu a možná zvracení. A ty sis uvědomila, že ho poznáváš. Na sobě měl modrý kabát policie, drobné okuláry s tenkými obroučkami se mu skoro svezly z nosu a na horním rtu se mu 'skvěl' tenký, jako štětečkem nakreslený knírek, nyní orosený studeným potem.

Napětím téměř nedýchám, když se rozmáchnu svojí improvizovanou zbraní a zasáhnu židlí postavu za dveřmi dříve než stačí spustit poplach. Srdce mi poskočí, když se muž zhroutí na zem a mne židle málem vyklouzne z rukou, její kovové nohy zaskřípou, když škrtnou o zem a já se o židli musím opřít, abych za ní neletěla a neskončila na zemi vedle…

DARMOT?!!

Ze všech švestek ve městě si musel zrovna ON vybrat, že půjde v tenhle čas kolem této cely. Pár vteřin na něj nehnutě zírám a hlavou mi víří na desítky myšlenek, ve kterých se mísí údiv, zmatek, čirá hrůza i jisté zadostiučinění, že ten hajzl konečně dostal od někoho po hubě. Uhm. Že to bude ode mne, to asi ani jeden z nás nečekal a já nevím, jestli z toho mít radost nebo ne. Stačí, že měl pifku na jednu z nás, za tohle bude chtít stáhnout z kůže nás obě. Uhm uhm.

Dlouho neváhám. Creed za mými zády stále sípe, jak se skládá dohromady a Darmot rozpláclý na chodbě zajisté taky brzy najde ztracený dech. A tak se židlí napřáhnu znovu a zcela bez slitování ho s ní vezmu znovu (6), abych ho vzápětí za doprovodu svého funění prosyceného mumláním tichým nadávek mohla vtáhnout dovnitř výslechové místnosti. Srdce mi zprudka buší, když přivírám dveře. Pohledem neustále kontroluji Creeda, když se skloním k Darmotovi, abych jej prohledala a obrala ideálně o pouta, klíče a nějakou zbraň.

Šacovat Creeda mi strach nedovolí.

Snažím se jednat rychle, tak rychle, abych stihla Darmota připoutat ke Creedovi, dokud oba aspoň částečně nevnímají a nemohou se bránit. A pak odsud rychle vypadnout. Kam? To netuším. Cestu touhle pevností hrůzy si pamatuji jen matně a… Je to nejstřeženější vězení široko daleko! Jak se odsud mám dostat?! Panikařím. Opět. Jen vytyčené kroky, které jsem si stanovila, mne drží… Nějak pohromadě.

To dáš, Raily, to dáš…

Mám co dělat abych se neusmála když vidím tu teatrálnost. Bazso si vždy rád potrpěl na velká gesta, ale čeho je moc toho je příliš.
Nerozpakuji se a drze pohlédnu na ochranku. Já jsem sem byla pozvána nejdu jako nějaký prosťáček žádat o trochu podpory. Byla jsem tu mnohem dřív než tihle pitomci a rozhodně se jimi nenechám nijak zastrašit. To na mně je totiž krev a zbytky lidí ne na nich.

Posadím se do křesla přehodím nohu přes nohu, jednu ruku si položím do klína a druhou přijmu nabízenou skleničku, ale zatím jí pouze držím v prstech a nepiji z ní. Ne, že bych se snad bála jedu ve víně. Salazar mě mohl zabít již dávno, rychleji, levněji a ještě by si to užil. Jde mi spíš o to, že jsem docela unavená a hladová a mohlo by mi to velmi rychle stoupnout do hlavy a to se mi nechce. Potřebuji si zachovat čisté myšlení.

"Díky za pomoc. Opravdu se mi hodila v tom svrabu ve kterém jsme byla" nerozpakuji s emu projevit trochu respektu. Však si to také zaslouží. "Takže proč jsem tady?"
Snažím se ale přejít rovnou k věci. Mám záchranou výpravu, kterou potřebuji zorganizovat.

Sražený policista lapal po dechu jako ryba na suchu, ale jeho vodnaté oči barvy křepelčích vajec se na tebe přeci jen na chvíli zaměřily, i když dosti nejistě. Chabě k tobě vztáhl jednu ruku.
"Raily! Musíš -..." Co však musíš už nedořekl, jelikož ho jedna z kovových nohou od židle břinkla do čela. Spíše tedy škrtla, ale i to stačilo k tomu, aby poněkud...zhadrovatěl a nevzpíral se tomu, co následovalo.

Připoutat oba muže k sobě nebyl problém. Creed se stále nehýbal, tedy...ne vědomě. Ale jeho polámané kosti a překroucené končetiny se pomalu dávaly dohromady samy od sebe za dosti nechutného zvukového doprovodu. Napravovaná žebra způsobila, že se celé jeho torzo vlnilo jako živá bytost, která se posouvá jeho tělem.
S vlkodlaky se to dalo těžko určit, protože jejich fyziologie byla čímsi, o čem například Profesor měl stále ještě pouze teorie, ale v mihotavém světle lampy to vypadalo, že uvnitř Vyšetřovatele žije ještě...něco...jiného. Zatímco si ho pozorovala, po kůži na břiše mu v jednu chíli přejelo něco, co připomínalo ruku. Malou, kostnatou ruku. Zevnitř. Párkrát si něco podobného viděla, když některá z vašich lehčích kamarádek byla s outěžkem, který byl nezvykle aktivní.

Jenže tyhle nechtěné děti zpravidla nemívaly na rukou drápy.

Darmot. Ano, Darmot byl na dívání takový bezpečný. Normální. Sráč, ale aspoň...běžný sráč. Zabavila si mu elektrický obušek obitý mědí a plný drátů a jakýchsi udělátek, o kterých by ti jistě Profesor dal dlouhou přednášku. A jakmile kolem obou zápěstí zacvakla policejní pouta, byl konečně čas vypadnout.

Když táhnu Darmota do vyslýchací místnosti, všimnu si tetování, které má na zápěstí, ovšem to vzápětí zase rychle pouštím z hlavy. Co mi je do nějakého tetování, když se svět kolem OČIVIDNĚ ZBLÁZNIL. Zešílel. Totálně zmagořil. Nejsem si jistá, na kolik Creeda zastaví, že má k sobě připoutaného Darmota, ale zdá se, že ještě chvíli bude trvat než se poskládá dohromady. Brrr. Bylo to... Bylo to tak... Divné.
A pak se objevilo... To. Málem jsem dosedla na zadek s dlaní přitisknutou k ústům v tom bezhlesném výkřiku. Probohy! Tohle mělo sakra daleko ke kopnutí nenarozeného dítěte v břiše. Tohle mělo daleko k čemukoliv, co jsem kdy viděla, a že jsem si do teď myslela, že už mne nic nemůže překvapit. Má to co dělat se Scurlockem? Nasadil mu něco do těla a proto ho mohl mučit?

"Ugh," oklepu se a vydám ze sebe zvuk podobný dávení než se přinutím na Creeda nezírat a soustředit se na svoji životní misi - vzít odsud čáru tak rychle, jak to jen půjde. Oberu Darmota o elektrický obušek. Eh. Moc dobře si pamatuji, jak rána tímhle svinstvem bolí. Tím ale nemám příliš čas se zaobírat. Naposledy se nejistě ohlédnu po Creedovi... Než vyrazím z místnosti.

Nejdříve vyhlédnu na chodbu, než se protáhnu ven škvírou mezi dveřmi a pečlivě je za sebou zase zavřu. Obušek svírám v obou dlaní, zatímco se plíživou chůzí... No, spíše plíživým cupitáním sunu vpřed. Skoro jako když jsem byla malá a měla jsem noční můry. Vykradla jsem se vždy z pokoje a kradla se k Profesorově laboratoři s plyšákem v ruce.

Cestu od výslechové místnosti k hlavní bráně si pamatuji, ovšem jak se dostanu právě skrze ni nemám tušení, na druhou stranu... Jinou cestu neznám, a tak se jí také vydám. Jdu téměř po špičkách, zatímco špicuji uši a zpoza každého rohu nejdříve opatrně vyhlédnu...
To dáš, Raily!

Plížit se podzemnímy chodbami největšího vězení v zemi bylo...řekněme nepříliš příjemné. Z mučíren okolo se občas ozval nářek, pláč či nečekané šílené blábolení povolující mysli. Ale když nepočítáme tyhle malé okamžiky úleku, kdy někdo začal náhle křičet, plakat nebo prosit o smrt, cesta podzemím byla vcelku klidná.

Problémy nastaly až ve chvíli, kdy ses plížila nahoru po schodech do prvního patra. Tvé citlivé uši tě naštěstí včas varovaly před přítomností lidí na vrcholu schodiště. Zeshora byly slyšet hlasy, cinkání skleniček a pleskání hracích karet.

"Ha, dneska se mi daří! Ještě pár takovejch her a oškubu vás i vo spoďáry, pánové!" Radoval se jeden mírně podnapilý hlas.

"Drž hubu a rozdávej, Time, beztak podvádíš..." Odpověděl mu druhý značně nabručeně.

Tim se jen zasmál a podle zvuku se napil. "Ále, to je jen mý štěstí, Georgi. Mý štěstí a můj ďábelsky šarmantní obličej. Jak se má tvoje žena, mimochodem?"

"U Myrrdinovy brady, Time, rozdávej, než tu přirostu k židli!" Postěžoval si třetí, nejmladší hlas.

"Že si to ty, Daltone. Nechtěli bychom odsekávat ten tvůj dobře tvarovanej-" Timův pobavený hlas náhle odumřel a zaskřípala odsunutá židle. "Hej, viděli ste to? Co to bylo??"

"Asi jen krysa. Ironhook je jich plnej. Jesli je tohle nějake tvůj další blbej trik, Time, přísahám...!"

"Ne, ne, Georgi, přisáhám na promočený kalhotky lady le Fay, že sem támhle za rohem něco viděl! Měli bychom se jít podívat!"

Dlouhý, chraplavý povzdech.

"Dobře, běžte se teda s Daltonem podívat. Pohlídám karty," prohlásil George, zatímco dva muži odsunuli židle a patrně zamířili pryč.

Tohle místo bylo peklo. Jakože pravé peklo, ne žvásty stoupenců Ukřižovaného. Snažím se chodbami tohohle očistce pohybovat co nejtišeji a nejrychleji, co to jde. Nemám vůbec ponětí, jak dlouho vlastně jdu, kolik uplynulo času od chvíle, kdy jsem opustila výslechovou místnost. Cestou se nutím ke klidu, nesmím si teď... Nesmím si dovolit už žádné chyby.

Klidná cesta mi ovšem dlouho nevydrží, hned u prvního schodiště zaslechnu hlasy strážných, které jsem nepotkala nikde v chodbách a hned je mi jasné, kam se zašili. Přitisknu se zády ke zdi a s dlouhým výdechem přivřu oči, zatímco je poslouchám. Být to někde v hospodě, pravděpodobně bych jednomu z nich seděla už na klíně a do konce večera bych všechny obrala i o poslední pětník než bych se ztratila dříve, než dojde na lámání chleba, ale... Teď´... Bláhový nápad, že bych se s nimi snad nějak... Mohla dohodnout okamžitě zamítnu. V lepším případě by mě jen dovedli zpátky, v horším... By mě dovedli zpátky o něco později.

A náhle...

Strnu. Krve by se ve mne nedořezal, uklidnit se nedokážu ani poté, když mi dojde, že nemluví o mně. Nikdo mě neviděl, je to dobrý, nikdo... Mě neviděl. Opatrně vyhlédnu zpoza schodiště, když zaslechnu, jak se nakonec zvedají a míří... Někam. Kam? Nevím. Ale nemůžu tu čekat na to, abych to zjistila.
Přikrčím se, obušek v ruce připravený... A vydám se do schodů, napjatá jako struna. Jdu rychle, téměř utíkám. Kdo ví... Jestli ještě dostanu takovou šanci...

Bazso trochu nesouhlasně pohlédl na tvé špinavé oblečení usazené v drahém koženém křesle, načež se zamračil za Salazara. Který skoro bezelstně pokrčil rameny a zatvářil se nevinně. Tedy, tak blízko jak se k tomu on dokázal přiblížit. Mafiánský boss si jen odfrkl a promnul si ruce, až prsteny zachřestily. "Ale, bezevšeho, drahá Ryio. I když se k nám už nehlásíš a pracuješ raději s tou okouzlující liškou, my si tě pamatujeme..." Což mohlo být dost dobře ujištění, jako...připomenutí. "Daří se ti dobře, ano? Práce vychází?"

Nutit Bazsa aby přešel k věci, to bylo jako snažil se přimět psa neočůrávat kandelábry. Hrozně rád se poslouchal. "Prý teď děláš...soukromé zakázky. Specializované vloupačky, krádeže šperků, takové věci?" A taky měl v oblibě otázky, na které ve skutečnosti již znal odpověď.

"Slyšel jsem, že prý se vám teď povedla nějaká velká věc. Cože to bylo, Salazare?"

Vykradačka železničního překladiště. Importovaný věci z vykopávek v Zemích Smrti, pokud se mí informátoři nepletou... Odvětil suše Salazar, který seděl na židli v koutě, zakloněný dozadu.

"Ah, jistě," usmál se Bazso široce a jeho významný pohled jakoby říkal 'ó ano, vím o tom'. "Jak to šlo, Ryio? Všechno hladce? Pořád o krok napřed? Tedy...skoro..." pokynul ke krvavým skvrnám na tvém oblečení. "Řekla bys že to místo máte...zmáknuté, hm?" Spojilprsty do stříšky a podíval se přes ně přímo na tebe.

Našlapovala si opatrně, tak aby tvoje nohy na kamenných schodech nešoupaly a nechrastily. Jeden...druhý...třetí... Pomalu a téměř bez dechu si stoupala vzhůru, výš a výš, vstříc výklenku hráčů karet. Rychlé nakouknutí ti potvrdilo, že se ti projednou rohodno přát štěstí a žalářník jménem George seděl na židli bokem k tobě a zrovna se nakláněl, aby nakoukl do karet svých nepřítomných spoluhráčů. Vyplazoval přitom špičku jazyka, funěl a na svou činnost se plně soustředil.

Jedna noha. Nádech. Druhá noha. Výdech. Jedna noha... Stoupám nahoru po schodech a je ve mně malá dušička, ovšem soustředím se na své kroky seč to jde. Zarazím se uprostřed kroku, když si všimnu, že ve výklenku, kde měli strážní stůl a stoličky, jeden z nich zůstal. Chvíli jen tak ztuhle stojím neschopna pohybu, zatímco špicuji uši. Aniž bych si to uvědomila, ocas se mi tou nervitou lehce chvěje.

Hlasy ostatních slyším z jiné chodby. Otázkou je na jak dlouho. Pohledem přelétnu mezi obuškem a strážným a chvíli svádím sama se sebou krutý boj. Nakonec zvolna vydechnu a odhodlám se k tomu, abych se rozešla tiše vpřed, zatímco obušek stále pevně svírám v rukách, připravena ho kdykoliv použít, ačkoliv...

Ačkoliv doufám, že to nebude potřeba.

Opatrně našlapuji, teď snad ještě více než předtím. S trochou... S trouchou štěstí se protáhnu kolem výklenku aniž by se mě všiml. Jistě, mohla bych ho omráčit, ale co až by se strážní vrátili a našli ho? Poplach by byl můj konec.

"Chahá, já to věděl, máš úplný hovno, Time!" Radoval se George a provedl malý oslavný taneček na místě, při kterém schodil pod stůl láhev, zrovna v tu chvíli, kdy ses plížila kolem, takže místo toho aby se otočil a zmerčil tě, lezl pod stůl a tiše mezi zuby drtil kletby. Byla to snad karmická omluva za prožité hrůzy, že ses dostala až na Tčkovou křižovatku, aniž bys musela do Georgova zadku pustit pár blesků.

Avšak na dalším rohu to začalo být ožehavější. Tim a Dalton stáli v jedné z chodeb a cosi na sebe prskali, avšak Dalton, hubený mlaďoch s chýřím pod nosem, stál čelem tak, že pokud by ses pokoušela přeběhnout, nejspíš tě uvidí.

"Už ti syfilida vlezla na mozek, Time? řikám ti, že tu nic není!" Rozhodil rukama bezradně a pokusil se projít, Tim, opálený hezoun s navoskovaným knírkem, ho však zastavil.

"A já ti říkám, že sem viděl králíka! Plyšovýho! S batohem!" Zavyl skoro hystericky a zatřásl svým kolegou.

"Time...Time, možná by si měl jít domů, vzít si dovolenou..." Daltonův hlas změkl starostmi a on pohlédl znepokojeně na druhého bachaře.

A zrovna když se natáhl aby ho polácal bratrsky po rameni, něco se mu se zvučným kovovým 'bonk' odrazilo od přilby a spadlo na zem.

Podlouhlý kovový váleček, od kterého odskočila závlačka.

Jinými slovy, granát.

Avšak místo dunivého výbuchu, ohnivé koule a bzučícíh střepin se ven s tichým 'šššššš' vyvalila stříbřitá mlha, která oba muže zahalila jako rubáš. Oba strážní, vcelku logicky, zpanikařili. A nadechli se, aby mohli začít panikařit i nahlas. Ale místo toho oba náhle zgumovatěli a značně komicky padli jeden přes druhého.


Možná to byla halucinace. Možná, že ses zbláznila vlivem prožitých událostí. A nebo si ve výslechové místnosti zemřela a tohle byl nějaký pošahaný ráj. Protože vzápětí se od stropu spustil na lanku a s navijákem vyrobeným ze šplky od niti tobě velice povědomá tvar, jehož silueta vyvolala rýpnutí nostalgie.
Malý plyšový králíček se 'odcvakl' od svého postroje a seskočil na zem, načež ti přátelsky zamával, tak jak to dělával každé ráno, když si byla malá. Utáhl si popruhy maličkého batůžku na zádech a posunul pruh červené látky, který mu držel ouška, ve stylu akčních hrdinů z obrázků v novinách. Dokonce měl na záplatovaných tvářičkách uhlem vyrobeno válečné malováni.

Jako pravý akční hrdina, co tě přišel zachránit.

"Vo co ti de?" přeruším konečně záplavu Bazsových otázek. Na takovéhle věci nemám čas. Jsem unavená, hladová a nervozní. Nehodlám hrát jeho hloupé hry a rozhodně se nenechám jen tak zastrašit. Na křesle se nakloním kupředu a špička ocasu mi vztekle mává.

"Moc dobře víš, že mi teď hoří koudel pod ocasem, tak to konečně vyklop. Přeskoč ty svoje tanečky protože mě tlačí čas. Mám něco rozdělaného co nepočká," zavrčím na něj. Možná si teď hraje na velkého mafiána, ale takový nebýval a já si moc dobře pamatuji jeho jinou stránku. Když ještě měl sotva pět a půl chlapa a zastrašoval obchodníky na rohu. Tohle si může zkoušet na nováčky, ale ne na mě.

Poleká mne, když strážný najednou promluví, na krátkou chvíli zamrznu než pokračuji dál. Hlavně klid. To mi nevydrží dlouho, při převrhnutí láhve dostanu malý infarkt a v tu chvíli mám více štěstí než rozumu, protože namísto toho, aby si mě muž všiml, zaleze pod stůl, a tak mohu nepozorovaně přeběhnout.

Huf.

Avšak vzápětí.. Nic z toho, čeho jsem dosud byla svědkem mne nemohlo připravit na to, co se v další chvíli stane. Brada mi poklesne a já se v tu chvíli zapomenu i nenápadně krčit a prostě na chodbě stojím a zírám na scénu, která se přede mnou odehrává. Mozek nechápe, co oči vidí. Nedává to smysl, v žádném ohledu přeci...
Oči mám dvakrát takové a bokem jdou jakékoliv obavy z mého odhalení - natož abych si vůbec vzpomněla na strážného, kterého jsem nechala za sebou.

"Pane Ušáku?" hlesnu nechápavě.

Kdyby se plyšový obličej bez výrazu mohl tvářit netrpělivě, nejspíš by to dělal. Pan Ušák několikrát poskočil nahoru a dolů, aby upoutal tvou pozornost. Zamával svýma krátkýma ručkama a ukázal do chodby, kde nadával strážný George a pak na oba bezvládné bachaře. A pak nahoru, kde na rohu chodeb byla kovová trubka sirény. Sdělení, až neverbální, bylo jasné. 'Jestli spustí poplach, sme v hajzlu'

Nakonec znovu netrpělivě poskočil a znovu zamával tlapkami k tvému obušku. Naléhavost sama.

Na Bazsově vyholené hlavě naběhla pomalu žíla a začala mu na spánku viditelně tepat. Velké ruce, které si nejednou viděla z někoho doslova vymačkat život, se pomalu zaťaly v pěst a zase uvolnily. Jedním okem zaškubal tik. Šéf měl zjevně také docela těžký den a ty si teď 'mačkala jeho čudlíky' lidově řečeno.

Ale než se situace mohla přehoupnout v něco nehezkého, zasáhl Salazar - velmi překvapivě v této situaci - hlas rozumu:
"Ryio má totiž takovej problém šéfe," nohy židle zaduněly na podlaze, jak se zabiják přestal houpat dopředu a dozadu a naopak se předklonil. I když seděl za tebou, jeho hadí úsměv byl téměř slyšet. "Její liščí kámošku sebrali Vlčí muži a odtáhli ji ho Ironhooku..."

Pokud měl v plánu Bazsa uklidnit, Salazar by se rozhodně neměl dávat na kariéru psychoanalytika. Protože zmínka o Vlčích mužích a vězeňské pevnosti jen přidala pod kotel nervozity. "A kam tím míříš, Slizoune? S tím já nechci mít nic společného. A beztak, Vlčí muži jsou báchorka, městská legenda!" Odsekl Bazso až moc rychle a ty si poznala, že dostává pro změnu strach a maskuje to vztekem.

"Něco za něco, šéfe, je to jednoduchý," pokračoval rychle Salazar, který naštěstí včas pochopil, že si moc nepomhá. "Ryio nám přinese, co potřebujem a my - na oplátku - využijem svejch novejch kontaktů a dostaneme...lišku z nory," olízl si své tenké rty a vyčkávavě hleděl na vás oba.

Mafiánský boss se nadechl a musel se viditelně uklidňovat, ale pak se i on pousmál. "Máš pravdu. Občas mi připomeneš, proč ti platím tak velký prachy, Slizoune," kývl na svého pobočníka a pak se jeho studené oči přesunuly na tebe.

"Dobrá tedy. Má se to takhle. Ty se vrátíš do toho překladiště a přineseš nám jednu věcičku, kterou chceme...a výměnou za to my osvobodíme tvojí kamarádku. To zní fér, ne?"

Fér na tomhle není vůbec nic. Kdyby mohli tak si to seženou sami a se mnou se vůbec neobtěžují. Bude v tom nějaký háček to je mi jasné, ale nejsem zrovna v pozici kdy bych mohla nějak smlouvat, ale pokud mi opravdu pomohou získat Leo zpátky tak to za to riziko prostě stojí.

Očima šlehnu po Salazarovi za mnou. Jeho pomoc s vyjednáváním opravdu nepotřebuji. Možná kdyby tu nebyl tak bych z Bazsa vytáhla trochu víc, ale nedá se nic dělat už se stalo. Otočím se zpátky na velkého šéfa a přinutím se uvolnit ztuhlé svaly a zaťatou čelist, abych vypadala že jsem si nechala říci.

"Platí. Tak jako vždy. Já vám vy mně. Teď mi řekněte co potřebujete přinést," zeptám se. Čím dřív to budu mít za sebou tím lépe. Tentokrát se i napiji brandy. Trocha povzbuzení mi teď přijde vhod.

Chvíli mi trvá, než pochopím, co plyšák... Probohy, má stará hračka! - naznačuje. Zamrkám, nutno podotknout, že si několikrát promnu oči a dokonce se odvážím k tomu, abych se k oživlé hračce přiblížila a krátce se jí obuškem dotkla, pokud mi to tedy dovolila a neodskočila bokem.

"Uhm... Jo... Jasně..." zamumlám hlasem i výrazem tak trochu mimo. Začíná toho být... Je toho hodně. A já bych si vážně, ale vážně dala panáka...

Až poté se otočím a tiše vyrazím zpátky k výklenku. Nahmátnu spínač obušku. Hlavně rychle a nenápadně...

Bazso se očvidně také uvolnil, zaťaté mohutné svalstvo přestalo napínat drahý oblek a o on se posilnil pořádným lokem. Salazar nemeškal a šéfovi dolil. "Nedá se to přehlídnout," prohlásil, když alkohol přestal pálit v krku. "Je to truhlička, asi takhle velká, s plochým víkem" na stole ukázal jak, zdálo se, že půjde asi o trochu větší šperkovnici. "Celá je vyrobená z platiny a slonoviny, vykládaná smaragdy a opály," jinými slovy, cena téhle věci se pohybovala v řádu 'kurevsky moc peněz.' Že by se Bazso chtěl prostě vythovat, jaký umělecký kousek má ve své sbírce? Bylo by mu to podobné, zřejmě. Ale když si souhlasila, že to doneseš, vypadal spíš jako kdyby se mu ulevilo.

"Salazare, ty zaběhneš za naším novým... přítelem a řekneš mu, co od něj potřebujeme. On už zařídí zbytek. I když...buď uctivý. Trochu se plaz, když budeš muset, to má rád..." Zabiják přikývl a uhladil si vlasy, načež vstal ze židle. Vypadal sebevědomě jako vždycky, i když ústa měl stažená do tenké linky a pohyby trichu trhanější než obvykle. Což bylo...na pováženou. Nebylo příliš věcí, co by dokázaly Slizouna Salazara vyvádět z míry.

Bazso také vstal a napřáhl k tobě ruku, aby si s tebou potřásl. "Tak co, Ryio? Ruku na to?" Široce se usmál, spokojený, že všechno jde podle plánu. Všechno jde tak, jak si Bazso Baz řekne.

Možná to bylo díky tomu, jak napjatá si byla a nebo díky tvým jedinečným smyslům, ale náhle to po zátylku přeběhl mráz a vyskočila taková husí kůže, že by se na ní daly strouhat brambory. Všechny tvoje instinkty na tebe začaly vříkat až začne okamžitě utíkat a v příští vteřině si pochopila proč.

V Bazsově pracovně bylo velké zdobené okno s výhledem na Duskwall, u kterého šéf nejspíš postával a díval se na město, vypadajíc přitom důležitě a moudře. Výhled to byl jistě skvělý, na noční světla, řeku...
Nyní však nebylo vidět nic z toho. Světla, obrysy budov a dokonce i hvězdy na obloze jako kdyby spolkl bájný Leviathan. Od rámu k rámu okno vyplnila tma. Absolutní, totální temnota, jaká je na dně bezedných propastí a mezi stěnami nejhlubších žalářů. Temnota, která se tlačí na víčka a plní mysl představymy plnými monster.

A pak si uslyšela ten zvuk. Jako když se masivní lodní plachtá trěpotá ve ve vichřici a sténá pod tím náporem. A pak znovu. A znovu.
Vhůůš. Vhůůůš. VHŮŮŮŠ.
Byly to tvé oči, co tě zachránilo včas. Zatímco Bazso zmateně lapal po dechu (a ty si viděla, jak mu od úst jde náhle pára) a slepě se rozhlížel, ty jsi spatřila nebezpečí jako první. Obrovský, okřídlený stín, ještě temnější než okolní tma, ze ktéré svítily jen dvě záštiplné oči, máchal nestvůrnými křídly, která ho hnala rychle kupředu.

Přímo k oknu. Přímo k vám. Přímo k tobě.

Když si do hračky dloubla, tak poposkočila, oprášila se a pohlédla na tebe stylem, jako kdyby říkala 'hej, proč??' Ale vzápětí opět rychle zagestikulovala tlapkami, jak se tě snažila popohnat.
Zapnutý obušek se ti v ruce začal schoro neznatelně chvět a mezi měděnými ploskami na jeho hlavici přeskočilo několik namodralých výbojů. A právě včas, protože s zaslechla, jak se George začal zvedat, praštil se hlavou do desky stolu a jeho nadávání přšlo do mnohem sprostších výrazů.

Takže nebylp tak těžké se k němu připlížit a obuškem ho zasáhnout do...no, řekněme nabízejícího se cíle.
George vyprskl, a začal sebou mrskat, když mu výboje projely celým tělem a vzápětí se složil pod stůl, omráčený a stále slabě cukající.

Uchm.

Vlastně ani nemám to sadistické potěšení, že jsem mohla omráčit strážného, bývala jsem raději, když se to obešlo bez toho, abych musela řešit s kýmkoliv cokoliv, ale... No... On by taky neváhal. Strážný leží v bezvědomí na zemi, když se od stolu otočím... K panu Ušákovi. Probohy, tohle... Je... Uhm. Znovu si promnu kořen nosu, když o něj zavadím pohledem a už z něj nespustím oči.
Asi bych měla utíkat, pokračovat dál, ale já v tu chvíli zkrátka... Nevím.

"Kde ses tu vzal?" zamračím se.

Když ses otočila zpátky k panu Ušákovi, zrovna se snažil nacpat bezvládného Tima a Daltona do malého kamrlíku strážnice. Moc mu to nešlo, protože byl asi tak stopu vysoký, ale snažil se. Když si na něj promluvila, jen ti naznačil, že by se mu 'sakra hodila pomoc.'

Když byl hotov, potřásl hlavičkou, rozhlédl se kolem, frustrovaně si dupl, znovu zavrtěl hlavou a rozhodil rukama v gestu přeložitelném jako 'no dobře, no' a začal se hrabat v batůžku. Za chvíli vytáhl dva srolované papíry, jeden větší a jede menší. Ten větší začal rozrolovávat na podlaze, ten menší ti podal. Jednalo se o dopis, psaný povědomých rozmáchlým rukopisem.

Má nejdražší Raghailleach,
Doufám, že ten tento dopis zastihne v dobrém zdraví. Abych se o tom ujistil, vyslal jsem pana Ušáka, aby ti byl ku pomoci. Jsem si jist, že jí budeš potřebovat. Prosím, dávej na sebe pozor. Až se dostanete do bezpečí, myslíš, že bys mohla starímu pánovi udělat radost a zajít na čaj? Máme tvé oblíbené sušenky,
Budeme tě netrpělivě očekávat.
S přáním brzkého shledání, Archibald von Tanhauser.

"Ale... Jsou strašně... Těžcí!..." postěžuji si, když mi dojde, co po mně pan Ušák chce. A taky že jsou! Odtáhnout je ke kamrlíku a nastrkat je tam vyžaduje spoustu úsilí a sil a já se dneska už naběhala a unavila celkem dost. Nemluvě o tom, že jsem... Vlastně měla i žízeň, kterou jsem také ukojila, pokud strážní měli něco, čeho se dalo napít a nedostat z toho otravu alkoholem.
Samozřejmě jsem je i rovnou prošacovala, kdyby měli něco, co by se mohlo hodit, zatímco jsem celou dobu po očku sledovala svého... toho... plyšáka...

S nedůvěrou sleduji jak pan Ušák sahá do batohu a podává mi... Dopis? Nejistě si ho od něj vezmu, uši našpicované a chlupatý ocas neklidný, ovšem sotva spatřím písmo pisatele... Profesor? Zamrkám. Pohledem zatěkám mezi Ušákem a dopisem než se pustím konečně do čtení.
"Ah," vyleze ze mě jen ten povzdech, když se začítám do jeho obsahu. Jak to ví? Tentokrát podezíravě mhouřím oči ze zcela jiných důvodů, ačkoliv bych lhala, kdyby... Mě to vlastně i nedojmulo, že... Že na mě stařík pořád dává pozor. I když mě to samozřejmě zároveň i štvalo a teď...

Potřesu hlavou a s polknutím nechám všechny nedořešené rodinné záležitosti a své rozpačité pocity stranou.
"Takže... Hádám... Že máš plán, jak mě odsud dostat?" podívám se přes okraj listu dopisu na pana Ušáka, co... Rozprostírá po podlaze další papír.

Pan Ušák na zemi rozložil něco, co vypadalo jako mapa. Nákresy. Plány. Plán Ironhooku. Kde ho Profesor vzal bylo další záhadou. Ale to už Ušák pobíhal po mapě a tlapkami poklepával na několik míst. Prádelna. Kuchyně. A něco co vypadalo jako brána, mnohem menší, než obrovské hlavní dveře. Tahle byla velmi blízko kuchyní a prádelny. No jistě. Zásobování. Někudy sem museli vozit jídlo a čisté prádlo.

Mezi vchodem, prádelnou a kuchyní byla další strážní stanice a dalo se očekávat, je i zásobovací dveře budou hlídané, ale pravděpodobně ne tak těžce.

Pan ušák pak poklepal ještě na jedno místo, označené jako 'zpracování odpadu', které bylo ale na druhé straně než předchozí oblast a byla více u řeky a ve strážním stanovišti před ním se dala očekávat větší přítomnost hlídek. Pak ale zakýval ručkama a chytil se za hlavu v hraném děsu.
'Možné, ale nebezpečné'.

Potřásla jsem si s Bazsem rukou a to byla poslední normální věc co jsem udělala, protože pak se všechno otočilo posraným navrch. Ne, že bych netušila, že něco přijde, ale nenapadlo mě, že by se někdo odvážil zaútočit přímo na celý gang, ale když spatřím tu stvůru, která vypadá jako díra do oblohy.

Reaguji dřív než si to vůbec dostatečně promyslím. Vymrštím se z křesla a narazím do mafiána plnou vahou abych ho přivedla k rozumu.
"Musíme pryč!" zavřeštím mu do obličeje zatím co se ta věc blíží. Všechno na mě křičí abych utíkala jak nejrychleji mohu a někde se schovala. Zalezla do temné díry, schoulila se do klubíčka a čekala až to přejde, ale je mi jasné, že tohle jen tak nepřejde. Schovávat se teď není řešení, ale sama na to rozhodně nestačím. Zase tak bláznivá nejsem.

Jakmile jsem varovala Bazsa okamžitě se vrhnu ke dveřím a už po cestě křičím z plných plic. "Útočí na vašeho šéfa! Váš šéf je v nebezpečí!"
Teď jenom doufat, že ta tupá telata před dveřmi si svůj plat zaslouží.

Když ses vymrštila z křesla vstříc Bazsovi, slyšela si, jak se za tebou Salazra prudce narovnal, koneckonců byl Bazsův bodyguard, mimo jiné. A pak se všechnno tak nějak zpomalilo. Hbitě si přeskočila stůl a narazila do Bazsa, který pod tou náhou vahou zavrávoral překvapeně pár kroků dozadu.

Takže když příšera prolétla oknem v dešti střepů, stála si v její cestě ty místo něj. Naštěstí si měla bleskové kočičí reflexy, takže když po tobě chňapla až ve chvíli kdy ses vrhala ke dveřím. minula tvou hlavu, ale po rameni ti sjelo něco ak jako kožnatá podbíjecí palice se zuby a průdký úder tě mrštil přes polovinu místnosti. Ta věc měla příšernou sílu.

Po podlaze to zaškrábalo drápy, jak se to přikrčilo a chystalo se to na tebe vrhnout...načež to za jedno křídlo chytila mechanická ruka a Salazar se pokusil tu věc v půli skoku strhnout zpátky. A skoro se mu to podařilo, vychýlil ji z kurzu natolik, že tě další máchutí pařátů minulo o šířku dlaně. A když se příšera otočila na Salazara, ten ji s naprostým klidem vrazil do gumovité tváře nůž. Vystříkla černá krev, hustá a lepivá jako asfalt a místonstí zarezonoval příšerný vřískot plný animální zuřivosti a agonie.

Odpovědí na tvůj výkřik bylo ječení hrůzy a dunění střelby vypálené v panice. Do toho všeho pronikaly mnohem hrozivější zvuky, vytí a kvílení, které nemohlo vycházet z žádného normálního hrdla, kosílavé naříkání čehosi nelidského, které ne a ne ustat. Ze stejného zdroje pocházel i zvuk, který se všho nejvíc připomínal cvakání hmyzích nohou. Tedy,Kdyby ten hmyz měl v průměru tak tři metry.

Zdálo se, že ten kdo útočil na Bazsovo sídlo, se s tím nesral.

Když nad tím tak přemýšlíš a díváš se na mapu plnou kontrolních stanovišť, hlídek a míst, kde se vězni mají rpohledávat, prověřit, zapsat a prošetřit, dojde ti jedna věc.

Když tě sem Creed táhl, ničím takovým si neprošla. Žádné prohlídky, žádný zápis, žádné totování v podobě čísla vězně. NIkdo kromě Creeda, jeho lidí a chlapa u brány ti nevěnoval pozornost.

Bylas tu načerno.

Dopis schovám a dřepnu si k plánu vězení, které pan Ušák... Ne, já asi nechci vědět, jak se k tomu dostal. On nebo Profesor. Důležité je, že ji má a... Že to možná nebude tak beznadějné, jak jsem si myslela. Přelétnu pohledem oba výchozí body, které mi pan Ušák ukáže, ačkoliv jakmile spatřím "zpracování odpadu", nakrčím nos a potřesu hlavou.
"Tam mě nedostaneš," zamumlám tiše a prstem se dotknu zásobovacího východu. Hlavu na krátkou chvíli nakloním ke straně a znovu pohledem přelétnu plánek. Počkat... Počkat... Počkat... "Asi vím, jak se dostat přes strážnici," poprvé za celou dobu se pousměji a srdce mi poskočí.

Ostře se nadechnu a prstem několikrát za sebou přejedu cestu od místa, kde jsme teď až po zásobovací východ. Snažím se ji zapamatovat, cestou dost možná nebude čas procházet si plánek a tohle není poprvé, co se musím rychle naučit kudy jít, kam zahnout, čemu se vyhnout.
"Sbal to, musíme jít," kývnu na pana Ušáka.

Pan Ušák pokýval hlavou, rychle mapu složil a vrátil jí zpátky do batohu, kerý si nahodil na záda. Cupital před tebou a za každým rohem nejdřív vyhlédl, než naznačil, že vzduch je čistý a můžete pokračovat. Díky jeho varováním a tvým zkušenostem s nenápadností jste se chodbami pohybovali tiše jako dva duchové, proplouvali kolem hlídek a nebo se im včas vyhýbali.

Takhle se vám podařilo dostat až ke dveřím, zpod nichž se linulo mihotavé světlo krbu a do praskání dřeva se mísily něčí hlasy. Hlasy, které byly ztěžklé alkoholem a eště něčím jiným, něčím co Raily dobře znala.

"To je ono, ty odporná čarodějnice, teď uvidíš, co to je spravedlnost!" Prohlásil mužský hlas vilně, jinak se to popsat nedalo.
"Ne prosím, pane, ušetřete mě, udělám cokoli!" Odpověděl ženský hlas prosebně, ale ponížeností neprosakoval strach, spíše...nedočkavé očekávání.
"Ohoho, tak cokoli říkáš? O něčem bych věděl! Na kolena, ty démonická běhno!" Zachectal se tiše muž, chlípnost málem prosakovala dveřmi.
"Ne, vážený pane, prosím ne!" Prosila ona řečená čarodějnice, hlasem, který si občas používala, abys přesunula mužům krev pryč z hlavy.

A vzápětí už neříkala nic, protože podle zvuků začala být, uh, trestána. Vehementně.

Vydáme se napříč tím děsivým komplexem, neviděni a neslyšeni. Patrolující strážní jsou naštěstí dostatečně hluční, pomalí a znudění, ani je nenapadne, že by se po chodbách mohl potloukat někdo jako já a nedostanou k tomu žádnou záminku. I přesto jsem čím dál nervóznější, nejsem si jistá, kolik už uplynulo času a zda se již Creed stačil dát dohromady. Kdyby ano, spustil by poplach? Nebo... Nebo... Zamrazí mě v zádech. Je prokletý stejně jako jeho vlci? Dobrá otázka. A představa Creeda, kterak mi je v zádech a jde po mých stopách... On nebo jeho vlci... Musím pryč. Co nejdřív.

Díky spolupráci s panem Ušákem se nepozorovaně dostaneme až do chodby technického zázemí věznice. Uleví se mi, byť ne na dlouho. Co to... Zarazím se uprostřed pohybu a natočím uši právě a jen ke dveřím. "... na kolena ty démonická běhno..." Před očima mi probleskne vzpomínka na ránu do břicha, na ruce, co mě tlačí do pokleku, další mi otevírá ústa, zatímco si Devítiprsťák stahuje kalhoty. Žaludek se mi stáhne a v tu chvíli mám pocit, že se tu snad pozvracím, než polknu kyselé sliny a s ostrým nádechem se narovnám.
Jsem jen kousek od toho, abych rozrazila dveře a narvala strážnému tentokrát bez výčitek elektrický obušek přímo do... Uhm... Avšak včas mě zarazí to vzrušení prosakující do dívčího hlasu, ten t=on, který nenechá na pochybách, že se jedná jen o divadlo.

"... tohle raději neposlouchejte, pane Ušáku," zamumlám, když se hlasy změní v neméně výstižné zvuky a rychlým krokem se vydám přímo ke dveřím, za kterými by měla být prádelna. Na krátkou chvíli k nim přitisknu ucho, kvůli případným dalším nežádoucím návštěvníkům, než pootevřu dveře. Pokud to jde, vyšlu tam nejdříve Ušáka, aby zkontroloval, zda je vzduch čistý.
Až poté tam vejdu já sama.

Ramenem mi přijede prudká bolest, ale příliš pozornosti tomu nevěnuji. Víc mě vyděsí pařát, který jenom o kousek mine mou hlavu. Stačilo málo a skončila jsem jako Harry půlhlavec. Ještě, že je tu Salazar. Sice toho sviňáka nemám ráda, ale bojovat to on umí a já ani nemám žádnou zbraň. rozhodně do toho nebudu zkoušet mlátit pěstí. Tak bláznivá nejsem a venku to také nevypadá dobře.

Přehodnotím své kroky a když je nestvůra zaměstnaná bojem protáhnu se kolem ní k oknu, kterým se vrhla dovnitř. Opatrně z něj vykouknu na ulici. Pak ještě vzhůru nad sebe zda tu někde nečíhá nějaká další příšera, která by si na mě v okamžení smlsla. Jakmile obhlédnu situaci otočím se na Bazsa.
"Zbraně! Kde tu máš zbraně?" křiknu na něj, ale ani nečekám na odpověď a hned se začnu prohrabovat zásuvkami u stolu a hledat pistoli, nebo nůž, nebo cokoli.

Pan Ušák se skřípnutím otevřel dveře, chvíli naslouchal a pak z batůžku vytáhl malou lucerničku poháněnou energií získávanou z elektrických úhořů, kterou stejně musel držet oběma rukama. Rozsvítil a kuželem světla ometl prostor uvnitř, než na tebe mávl, jakože čistý vzduch.

Uvnitř byly vidět kádě na máchání, valchy a jedna stará mechanická pračka s klikou. A v hromádkách tu bylo roztříděno různé prádlo personálu. bílé oblečky kuchařů a kuchařek, šedé hadry uklízečů, obleky zdravotnického personálu i těžké zástěry a masky týmu spalovačů mrtvol. Stačilo si jen vybrat.

A čas byl, protože z kuchyně někdo začal sténat a vrzala stolní deska.

Uleví se mi, když tu nikdo není. Proklouznu do prádelny za panem Ušákem, opatrně za sebou zavřu dveře a začnu šmejdit po místnosti. Oblečení tu mám na výběr dost - oblečení po někom, fuj! - ale zdá se to jako nejlepší cesta, jak odsud. Po chvíli přehrabování se a váhání nakonec zvolím šedé hadry uklízečů. Přeci jen, lidí, co tady pracují na této pozici tu musí být dost, ne? Je to velké vězení. Potřebuje hodně zaměstnanců na mnoho poschodích a úsecích. Strážní nemohou znát každého. A pak... Kdo si pamatuje uklízeče?

S lítostí ze sebe stáhnu své oblečení, nechávám ho tu s těžkým srdcem, i kdyz za dnešní noc dostalo celkem na frak. Při převlékání se zřetelně cítím každý sval ve svém těle, očima v přítmí lucerny přelétnu mapu podlitin, která pokrývá kůži.
Kalhoty, halena, boty... Přes hlavu si uvážu šátek, aby zakryl uši a vyhrabu i volný kabát, pod který by se dal schovat s trochou šikovnosti ocas. Bezprsté rukavice... Hm hm hm.
"Jak odsud dostaneme tebe?" podívám se na pana Ušáka. "Třeba bude něco užitečného ještě ve skladu, hm? Měl by tady taky být..." zamumlám.

Bazso, stále lehce otřesený setkáním s téměř jistou smrtí, jen ukázal na šuplík, který si zrovna otevírala. Uvnitř byla pistole, velký a těžký revolver, vykládaný perletí a zdobený zlatými intarziemi, protože prostě Bazso a jeho strašnej vkus. Ale pořád to byla účinná zbraň s kalibrem, nad kterým se nedal ohrnovat nos.

V pozadí mezitím Salazar bodal stvůru do obličeje jako šílený, hrozně u toho řval a svojí mechanickou rukou vykrýval údery jednoho stínového pařátu. Od kovu odstakovaly jiskry a dělaly se na něm důlky, každý úder zněl jako dopad kladiva na kovadlinu - ale zabiják držel, zatím.
K Bazsově dobru se dalo přičíst to, že se v další vteřině sebral, oběma rukama zvedl židli a s rykem útočícího medvěda ji rozlomil příšeře o záda, až zapraskalo dřevo, ale i žebra. Gangsterům práci značně usnaňovalo i to, že netvor se je snažil spíše setřást než zabít, jeho skoro ptačí nohy se napínaly a škubaly, jak se snažil dostat blíž k tobě, navzdory vršícím se zraněním.

Výhled z okna byl jako scéna z noční můry. Plynové lampy na celé ulici udusila plíživá temnota, ve které se pohybovaly věci. Stínové přízraky, stěží humanoidní postavy, jako vystřižené z nejhlubší noci s dírami pro oči, ve kterých planulo bledé světlo.

Tmu náhle však prořízl ostrý kužel světla, ulicí zaburácel motor. Zpoza rohu se vyřítila motorka a hnala se vstříc chumlu nočních můr bez jakékoli známky zpomalování. Stroj byl vyrobený z černého kovu a místo přední masky měl nasazenou koňskou lebku. Oh, a za koly zůstávaly přízračné otisky kopyt.
Posádka motorky nebyla o nic méně divná - řidič měl koženou bundu temně zelené barvy, obsypanou ostny a nášivkami, těžké boty s okovanou špicí. A taky neml hlavu. Tedy, technicky měl, ale držel si ji jednou rukou v podpaží a druhou bez problémů řídil. Hlava se šíleně chechtala, stejně jako Dullahanův spolujezdec v sajdkáře.
Malý, neuvěřitelně svalnatý zrzek, v zeleném kabátě a se zeleným kloboukem zvedl potetované ruce, v nochž držel velký samopal s bubnovým zásobníkem. A když se stroj prohnal kolem Bazsova domu, manikálně se řehnící lepreuchan stiskl spoušť a zcela bez ohledu, na co vlastně střílí, pokropil průčelí domu plnou dávkou.
Bzučící střely vysklily okna, vyrazily díry do omítky a zevnitř domu zařvalo pár zasažených Lampářů. Proud kulek se však také zcela nediskriminačně zaryl i do chumlu stínových přízraků a téměř je smetl.

To všechno se odehrálo během několika hektických, násilnách vteřin

Tak tohle je hodně strašidelné. Teď již nemám pochyby o tom, že to jde po mně. Doufala jsem, že by to mohl být Bazso vzhledem ke svým novým kontaktům, ale tak nějak jsem v hloubi duše cítila, že to je jenom mé zbožné přání, ale jednu věc po druhé. Nejdřív tohohle tady a pak se uvidí co dál. Ty dva na motocyklu vyřeším až se mi nebude snažit kus temnoty vyrvat střeva z těla a pochutnat si na nich. Děje se tu příliš mnoho divného a můj mozek nějak nestíhá.

Pevně sevřu revolver. Běžně sebou zbraně nenosím. Jsem zloděj, ne vrah, ale rozhodně to pro mě není nijak neznámé. Již jsme již střílela, prala se a šermovala. Umím bojovat když na to přijde, ale používám to jenom když mi jde o život, což je přesně tahle chvíle.
Překontroluji zda je nabitý a pozvednu ho. Držím ho oběma rukama, ale i tak se mi trochu klepe. Není to každý den kdy bych musela mířit na něco co vypadá jako ze špatného snu. Tak snad mám právo na to být trochu nervozní.
Natáhnu kohoutek a začnu pálit do hrudi toho netvora. Tam dole to účinkovalo, třeba mě nakonec bude taky. Prostě pálím dokud jsou náboje a snažím se při tom neohluchnout.

První rána šla mimo, mířilas sice dobře, ale obří revolver kopal jako mula, takže kulka místo toho utrhla kus bohatě zdobeného rámu, což vyloudilo od Bazsa zoufalý nářek a vzteklé bušení do monstra nohou od židle. Druhá prosvištěla Salazarovi kolem nosu, což nijak nezpomalilo jeho frenetický souboj o život. Třetí vyryla dlouhou kouřící brázdu v jednom křídle stínového monstra.

Naštěstí si pak konečně chytila pořádnou rovnováhu a zbylé tři kulky našli svůj cíl v hrudníku té létající věci. Vycákla černá krev a hrozivý vřískot utichl, jak si nejspíš prostřelila plíci nebo něco tomu podobného.Smrtelný záškub jedné hnusnoruky posadil Bazsa na zadek s roztrženým sakem sáknoucím krví, chabý pokus o vzhlétnutí roztřístil vitrínu s chlastem a pak se to konečně, konečně přestalo hýbat.

Což nebránilo Bazsovi, aby se zvedl a v záchvatu vzteku začal roztloukat rohatou hlavu na kaši. Salazar si odplivl a vytáhl vlastní pistoli.
"Co to kurva bylo?" Zasyčel v pauze mezi střlebou ozývající se zdola. Strážní za dveřmi ale pořád s něčím bojovali, podle zvuků. A nevypadalo to dobře.

Dole mezitím leprauchan přestal střílet (protože mu došli náboje) a místo toho dloze hvízdl. V odpověď ulici zalilo mihotavé zelené světlo a ozval se bestiální štěkot, který se zařezával do hlubin mozku jako pila.
"Vemte si je, hoši!" Zavýskl hlasitě a zdroj světla vlétl do budovy, aby se přidal k tomu šílenému chaosu, ve kterém bylo spodní patro.

"Nemám páru..." Supěl Bazso a protočil svůj provizorní kyj, "Ale ty kurvy sole sou Arawnovi poskoci. Zkurvenej Tylwyth Teig. Slíbil nám, že se jich zbaví! Slíbil nám, že Arawna zničí! Slíbil to, Salzare! Výměnou za naše služby, který kurva poskytujem!"

Pan Ušák pokýval hlavou, chytil se tvého dlouhého kabátu, který sahal až téměř k zemi a vylezl po něm nahoru, načež ti zalezl do jedné z vnitřních kapes, ještě cítíš, jak se tam chruje. Když si přešla ke skladu, kupodivu bylo odemčeno. Unitř byly bedny se vším možným, hlavně ale trvanlivým jídlem, mýdlem, dalším oblečením, čistícími prostředky, a obecně s věcmi dováženými zvenku

Angry Little Foxdnes v 18:58
Své šaty nechám schované v prádelně, pan Ušák se naštěstí vyřeší sám. Zkusím pod kabát ještě nacpat obušek. Čistě pro jistotu. A pak vzhůru ke skladu, který byl k mé úlevě dokonce odemčený. Vklouznu dovnitř a stejně jako v prádelně i tam chvíli šmejdím, ačkoliv časem už neplýtvám. Poplach sice stále nezní, ale... Ale.
Najdu si plechový kbelík, do kterého náhodně nastrkám lahvičku s louhem, nějakou hadru... Vytáhnu i koště. Možná by se dal vymyslet lepší plán, ale mě tlačí čas a... No... Nad tím nebudu přemýšlet.
Takto vyparáděná vyrazím ke strážnici.

Darethdnes v 19:00
Když si vylezla ze skladu, do obličeje se ti opřely dvě svítilny, jak si strážní u checkpointu všimli pohybu. "Hej, ty, co tu děláš? Nemáš mít už dávno po šichtě?" Zeptal se jeden z nich, ale musel se odmlčet, když chodbou prolétlo tiché zasténání a pak strčil do svého kolegy, který se snažil tvářit vážně a držet smích.

Angry Little Foxdnes v 19:09
Trhnu sebou a chvíli tuhle nálož světla rozdýchávám a rozmrkávám. Jen hruď sevřená úzkostí mi nedovolí si u toho jadrně nezaklít, protože tohle si mé oči nezasloužily. Dávno po šichtě?
"Ééh," zakryji si oči na chvíli dlaní, abych získala čas na promyšlení odpovědi, co nebude znít tak strašlivě hloupě. Naštěstí mi pomůže i to, že trestaná čarodějnice mi nevědomky také koupí trochu času. "Co tu asi dělám..." demonstrativně zvednu kbelík a zašermuji koštětem. Hlavně působit jistě. "K vedoucímu směny se doneslo, že přijde nějaká kontrola a chce to tu mít vypulírované, tak nás tu pár muselo zůstat dýl," pokračuji odvážně dál. "Venku přímo na cestě prej leží nějaká zdechlina. Vytáhla jsem si nejkratší sirku," dodám otráveně.

Darethdnes v 19:21
"Kontrola?" zeptal se ten co se smál, ale spíš zmateně než podezíravě. "Nám vo žádný kontrole nikdo nic neřek," zamračil se, icméně spíš nad svým osudem než nad tebou. "Hej, co se ti stalo s vobličejem?"

Angry Little Foxdnes v 19:27
"Kontrola," přitakám bez váhání, avšak trochu ztiším hlas, "má to být... Má to být tajné, ale vy to na mě neřeknete, že jsem se prořekla, že ne?" nejistě se pousměji. A nejistota v mé tváři se prohloubí, když na ni přijde řeč. Na tohle jsem zapomněla. A kolik soustředění mě stojí myslet na to, abych ani jednou nepohnula ocasem!
Stydlivě sklopím hlavu a uhnu pohledem. "Upadla jsem... V patře. Na schodech."
Znovu demonstrativně pozvednu kbelík. "Můžu to jít uklidit? Nechci žádné problémy, že jsem to neudělala..."

Darethdnes v 19:30
Druhý strážný, mladší než ten co se tak vyptával, naklonil hlavu ke straně a zatvářil se znepokojeně, jak si prohlížel tvá zranění. "Na schodech...aha..." Pokýval hlavou nad tvými monokly a modřinami od kloubů. "Poslyš, jesli ti někdo ubližuje, měla bys to nahlásit. To je vážný," zatvářil se účastně a vzápětí trochu nafoukl hruď. "Nebo...tě někdo z věznů obtěžoval? Řekni kdo a my už mu ukážeme!" Kasal se hrdinný strážce pořádku.

Angry Little Foxdnes v 19:39
Vžít se do role zbité chudinky vlastně není tak těžké. A možná... Možná si jejich lítost i užívám, je to něco, co jsem potřebovala po tom všem slyšet. Tedy až na to, že pokud by se dozvěděli, kdo jsem a co tu dělám, pravděpodobně by mi ještě přidali. Život není fér.
Upřu na strážného téměř štěněcí pohled. Zamrkám. "... a nebudete z toho mít... Problémy? Nechci... Nechci nikomu přidělávat... Starosti... Já... Mohla jsem si za to sama," k dokonalému hereckému výstupu mi už jen chybí, abych se červenala, když sklopím oči. Děvčata v nesnázích každý rád.
"Až... Uklidím venku... Já... Děkuji," další plachý úsměv.

Darethdnes v 19:45
"Dobře dobře, tak mi je pak dobře popište slečno a já už se o ně postarám. To bude v pořádku, uvidíte" Strážný se málem vznášel na židli. Jeho starší kolega jen protočil oči a ten povzdech co předvedl měl vlastní charakter. "Ruku, slečno," zachraplal hlasem zhrublým od cigaret a nastavil dlaň. Chtěl si prohlédnout tvá zápěstí, kvuli vězeňskému číselnému značení. Když žádná nenašel, znovu si tak povzdechl, zběžně ti nahlédl do kbelíku a mávl. Venkovní brána se pomalu začala otevírat.

Angry Little Foxdnes v 19:50
"Dobře. Ještě jednou... Děkuji," další úsměv, o něco jistější navzdory povzdechnu jeho kolegy. To by bylo.
Ruce bez řečí ukáži jak si žádá, drobná zaváhání se dají snadno vysvětlit tím, že nevypadají o nic lépe než moje tvář. Byla to dlouhá noc. Otlaky od provazu naštěstí již nejsou příliš patrné, na rozdíl od toho, jak mne vlekla Devitíprsťákova banda vstříc vlastní zábavě. Zápěstí po kontrole - ono to vážně vyšlo? - schovám zpátky do rukávů, nechám zkontrolovat kbelík...
Srdce se mi prudce rozbuší, když se začne otevírat brána. Mám co dělat, abych se k ní rozešla klidným krokem namísto běhu.

Darethdnes v 19:53
Udělala si několik desátek kroků k otevírající se bráně, když za tebou mladší strážný náhle zavolal: "Slečno, počkejte!"
Chvíle opravdu napjatého ticha...
"Jak se jmenujete?"

Brána se mezitím otevřela natolik, abys mohla bez potíží projít. A v tu chvíli si zaslechla něco, co nutilo srdce klepat se jako kolibřík. Kroky. Potácivé, nejisté kroky, řinčení okovů a zvuk, jako když za sebou někdo něco táhne. Nebo...někoho.


Angry Little Foxdnes v 19:53
Málem nadskočím. Ohlédnu se. Nezastavím. Pohledem laně zatěkám mezi strážným a bránou. Zvládnu to. Zvládnu to. "Le..." nedořeknu. Uši i pod šátkem zaslechnou něco, co zní jako zvuk z mých nočních můr.
Creed.
"Lea."
Srdce buší. Dech se krátí. Já se už neohlédnu, když pokračuji k bráně, připravena vystartovat, kdyby se náhodou začala zavírat. Utíkat... Utíkat budu. Ale až se dostanu ven.

Darethdnes v 20:04
A zrovna když si hlavu otáčela zpátky, tak si to zahlédla. Koutkem oka. Potácející se siluetu, kterak narazila do zdi na rohu a vydala se potácivě, pomalu za tebou. Creed se hýbal opravdu podivně. Temně vrčel a snažil se očividně zastavit, ale něco ohýbalo jeho kolena nahoru a nutilo ho dávat jednu nohu před druhou. Nekymácel se proto, že by byl pořád zraněný, ale protože bojoval s vlastním tělem. Tlava sebou trhala jako na čepu a jedna ruka se k tobě natáhla ve spazmě, podobná zaťatému spáru. "Chyťte ji, hlupáci!" Zaskřípal hlas, který nezněl ani trochu jako Creedův.

Ale nejhorší, nejhorší byly jeho oči.



Angry Little Foxdnes v 20:26
To, co spatřím než stačím otočit hlavu, mě bude zajisté strašit ve snech ještě dlouho. Creed. Něco... Něco s ním bylo opravdu špatně. Hodně špatně. Málem jsem zůstala stát na místě, s výrazem té čiré hrůzy, ovšem něco ve mně mne donutilo k pohybu. A ty... Ach, ty oči...
Polknu.
A ve chvíli, kdy zazní ten skřípavý hlas, odhodím kbelík i koště namísto v širáku v dáli a vystřelím jak splašená vpřed skrze bránu.

Darethdnes v 20:45
Dva kroky. Strážní se podívali na Creeda a začali zmatkovat. Pět. 'Creed' se vrhl zběsile vpřed a zatáhl za páku u stanoviště. Deset Zařinčely řetězy a brána se začala znovu zavírat. Patnáct. Projela si škvírou ven jako rybka skrz lovekou síť, i když to bylo o chlup. Doslova, máš pocit, že ve dveřích zůstalo pár liščích chlupů.

A pak se nocí rozeřval alarm a světlomety na věžích začaly propátrávat prostor kolem.

Angry Little Foxdnes v 20:47
Hlasité "VAU" které doslova zavýsknu, protne nenadálé ticho, které nastane zavřením brány. Dokázala jsem to. Dokázala jsem to! Příliv adrenalinu, který mne zaplaví, se snad ani nedá popsat slovy. Trochu zvolním, ale běžím dál, držím se u zdi, připravena kdykoliv zpomalit nebo zrychlit, pokud by se světlomet dostal moc blízko.
Alarm řve a mě... Nezbývá než doufat.


Darethdnes v 21:20
Párkrát to bylo velmi těsné, jednou si musela stát jako socha absolutně bez pohnutí, když tě velmi těsně monul jeden kužel světla, ale dostala ses až ke zdi bez potíží. Bylo to skoro jako hrát na chvovávanou s Igorem, Profesorovým asistentem, když si byla malá. A stráže byly unavené a zmatené, takže si proklouzla až ke zdi bez problémů. U zdi nastal problém, který však vyřešil plyšový profesionál. Pan Ušák se ti vyvrtěl z kabátu a začal z batůžku vytahovat lano s kotvičkou, které se tam logicky nemohlo vejít. Ale vešlo.

Nějakým řízením osudu se kotvička zasekla na první pokus a začali jste stvůj výstup. Metr po metru, nohy zoufale škrábaly na kamenech, ruce pálily a vkrádala se do nich únava...ale nějakým zázrakem si se dostala až nahoru. Kabát přehozený přes ostnatý drát zabránil pořezání a lano přehodit nebyl problém. Při sestupu dolů si myslela, že ti to snad utrhne ruce od ramen, ale vydrželas a pak už ste oba stáli venku, svobodní, na periferii temných uliček špinavého Dunslough


Angry Little Foxdnes v 22:36
Do poslední chvíle se mi nechce věřit... Co to dělám. Už jsem se párkrát dostávala z fakt ošklivých situací, ale tohle pro mě bylo... naprosto nové. Při šplhání přes zeď podávám svůj životní výkon. Každý sval v těle naříká a protestuje, taky u toho tiše kleji jak racek, sykám a nadávám. Nahoře se přes hranu zdi málem svalím, jen s vypětím vůle - a malou pomocí pana Ušáka - to ale zvládnu.
Dole pod zdí se žuchnu na zem jak pytel brambor, nejraději bych zůstala ležet, na kolik na mne sedne vyčerpání jako těžká hutná deka, ale nejde to.
"Ještě... Aspoň kousek..." mumlám, zatímco mé kroky směřují do uliček Dunsloughu. Daleko nedojdu, potřebuji si... Aspoň.... Na chvíli se zastavit. Opřít se o zeď. Dýchat. Umřít.
Očima zalétnu k panu Ušákovi. "Děkuji," vyslovím tiše. Tvář mi namísto úsměvu ale brázdí únava a starost. "Vrátíš se teď za Profesorem. Vyřídíš mu, že se stavím... Později, ano? A že jsem... V pořádku, že si nemusí dělat starost..." vydechnu.

Pan Ušák smutně sklopil uši, ale přikývl, objal ti krátce nohu (protože výš nedosáhl) a pak se plíživě vydal směrem k Silkshore, ve tmě se jeho malá silueta rychle ztratila. A i ty sisi musela pohnout, protože směrem od Ironkooku se začaly blížit světla a tmu prořízlo vlčí vytí, měnící v žilách krev v led.

Všechno to bylo tak trochu v mlze. Šílený běh mezi domy směrem k řece, klopýtnutí, upadnutí, zase spátky na nohy a znovu vpřed. Rozpadající se domy, zatlučená okna, co se míhají kolem, kluzké bahno pod unavenýma nohama. Vlastní srdce v krku, v hlavě pozvolna tepe, před očima se zatmívá.

Světla elektrických luceren kdesi za zády. Křik mužů, běžící nohy a další vytí. Chvilková panika, když noha podjede v kaluži. Zpátky na nohy, honem, rychle! Řeka před tebou, zahalená v mlze. Dveře staré loděnice, šmátrání ve tmě. Zteřelé lodní lano, které si rychle odvázala, roztlačila loďku ven a naskočila.

Proud tě okamžitě začal unášet pryč, ale ne dost rychle. Mlhu proťaly paprsky baterek, siluety na břehu zvedly ruce s puškami a v přístí chvíli už kolem tebe kvílela ostrá munice, práskaly výstřely a vyhazovaly do vzduchu spršky vodní třístě. Mezi střelci prkněně rázovala postava, která jakoby vyžařovala temnotu a křičela na ně, aby tě nezabili, že tě potřebuje živou.

Bylo to jednoduché.

Pádluj

Nebo chcípni.

"Co se to děje? Jaký služby? Koho se má zbavit?" začnu ječet střídavě z jednoho na druhého. Teď když je to mrtvé tak si mohu dovolit trochu paniky. V ruce stále ještě držím revolver, sice je prázdný takže jediné co mohu dělat je ho po někom nebo něčem hodit ale i tak mi váha zbraně v mé ruce dodává trochu lepší pocit.
Zvuků dole se snažím nevšímat si. Dokud se nepřibližují tak jsem v klidu. Jestli tam někdo bojuje o život tak je to smůla, ale já se jim na pomoc rozhodně nepohrnu. Mám svých trablů dost než abych se musela pouštět ještě do problémů ostatních. Teď hlavně potřebuji nějaké odpovědi.

"O co tu, u všech rohatejch, jde?" nevzdávám se. "Mluvte se mnou někdo!"

Předkloním se a podrbu pana Ušáka mezi ušima stejně jako když jsem byla malá. Za jiných okolností bych ho i vzala do náruče, ovšem… „Dávejte na sebe pozor,“ zamumlám tiše a ještě než se jeho drobná silueta stačí ztratit, poklusem se rozeběhnu směrem k řece. Přinutím se zrychlit, když zaslechnu vlčí vytí. POMOC. Ani nevím, kde se ve mně bere to odhodlání a síla dodávající tělu potřebnou energii, abych nepadla a už se nezvedla. Nevím a vlastně na tom dál nezáleží.

Nesmím zpomalit. Nesmím zastavit. Nesmím, nesmím, nesmím…

Opakuji si to, když se zvedám ze země. Poprvé. Podruhé. Opakuji si to, když se mi nedostává dechu, na hrudi pálí a každičká část mého já protestuje proti tomu vražedném sprintu. Ocas za mnou jen vlaje, uši mám sklopené k hlavě. Před očima mi tančí mžitky. Pryč, pryč… Rychleji, ještě… chvíli…

Do loděnice vtrhnu jako velká voda, ruce se mi třesou, když od mola odvazuji tu malou bárku. V první chvíli se do ní spíše zhroutím než cokoliv jiného, zkroutím se v jejím žebrovím a ztěžka dýchám. Ovšem proud zde není dost silný, loďka neproplouvá korytem řeky dost rychle. Tiše zavyju, když se světla vrátí. Už ani nemám sílu ječet a nadávat, když tmu protnou záblesky a hladinu rozbije první salva výstřelů.
Málem spadnu z lodi do vody, když se jedna střela zavrtí do dřeva lodě a projde skrz. Zkřehlýma unavenýma rukama se bez dalšího pobízení chopím pádel a zaberu. Bolí to. Strašně to bolí. Ramena pálí a mžitky před očima houstnou, rudnou a posléze tmavnou.

Creedova postava na břehu křičí, že mě chce živou. Nikdy jsem si nemyslela, že si budu jednoho dne přát, aby můj život neměl takovou cenu. Zabírat rukama znovu a znovu mě žene jen představa, co mě čeká, pokud mě chytí. Neutekla bych. Už ne. A vzpomínka na Creeda prohýbajícího se v bolestech, vzpomínka na praskající kosti a páteř…

Vesluji.

Loďka nabírá vodu a já už nemám sílu na nic jiného než se modlit, aby to ještě chvíli vydržela. Stejně jako já. Trvá to, než si vůbec uvědomím, jakým směrem vlastně proud loď unáší. Kde to jsem. Jak se dostanu z lodi na břeh vlastně ani sama nevím...

Bazso se začal možná trochu nepříčetně hihňat. "Ta dohoda nám měla zajistit prémiový zboží, ochrany, výhody, kurva, jen za pár divnejch práciček, byl to nejlepší obchod co sem kdy udělal!" Prskal vztekle šéf Lampářů. "Tak proč nám ten samolibej čurák nepomáhá!" Zařval zrovna ve chvíli, kdy jeden z jeho strážců venku vydal přidušeně bublavý zvuk, neslučitelný se životem a pode dveřmi začala čvachtat výmluvná rudá kaluž.

Salazar jednou rukou velmi klidně namířil na dveře a druhou ti prostě podal hrst nábojů, narozdíl od adrenalinové kecavky svého šéfa úplně tichý. A jedinou jeho reakcí na to co se stalo vzápětí bylo mírně pozdvižené obočí. Do pracovny se skrz klíčovou dirku začal protahovat inkoustově černý mrak a vlnil se u toho podoben podrážděnému hadu a na podlaze začal vytvářet černou kaluž, ze které se pomalu formovala postava.

"Ale kdo?" zeptám se a mám chuť mu jednu vrazit. Já jsem tady co by si měla zoufat a rvát si vlasy z hlavy. Ne on, velký gangster. Se tu skládá jak malá děvka.
"Prostě to vyklop a nedělej drahoty," znovu se na něj obořím, ale to se ozve rána na dveře a pod nimi začne prosakovat krev. To není dobré. To je ve skutečnosti zkurveně špatné. Vypadá to že jsme poslední na nohou v tomhle domě.

Nervozně polknu a vezmu si od Salazara náboje. Začnu horečnatě nabíjet a silou vůle držím pohled na zbrani abych ho neotočila na tu další stínovou věc, která se k nám dere. Tohle není normální. Co bych teď dala za obyčejnou bitku v uličkách.

Konečně mám nabito a bubínek s cvaknutím zavřu. Stejně jako zabiják i já namířím na postavu.
"Myslíš, že s tím dá mluvit?" zkusím se chopit aspoň malé naděje a ano, má otázka nesměřuje na Bazsa, ale na toho kdo tady aspoň ví co dělat. Já zatím čekám dokud Salazar nezačne střílet abych se k němu připojila.

Ani si nepamatuješ, jak se ti podařilo vylézt z tvého poškozeného plavidla, které se s bubláním ponořilo do špinavých vod takřka ve chvíli, kdy si čvachtavě došlápla na pevnou zem. Jak si šla kupředu, zůstávala za tebou mokrá cestička a noční chlad se do tebe zakusoval jako hladové zvíře, které z tebe místo masa rve teplo a sílu.
Každý další krok byl těžší a těžší, směsice chladu, bití a extrémního vyčerpání začínala vyhrávat nad adrenalinem. Ani nevíš jak si našla správný směr a nebo se cestou nezabila, ale poslední, co si pamatuješ je jak saháš po klice Randallových dveří a prakticky padáš kupředu do měkké, lákavé temnoty.

***

Když si otevřela oči, chvíli ti trvalo, než si se zorientovala. Ležela si na zádech, v něčem měkkém a vonícím bylinami a zírala si na noční oblohu. Ne, počkat, to nebyla noční obloha, ale strop namalovaný barvami, aby tak vypadal.
Když pominul původní zmatek, došlo ti, že ležíš v posteli, máš na sobě suché oblečení a je ti teplo. Dokonce si s radostí seznala, že tě ani nic nebolí. Pravda, hlavu si měla trochu lehkou a malované hvězdy na tebe občas mrkly a nebo utvářely před tvýma očima zcela nová souhvězdí, ale jinak ti vlastně bylo docela...fajn.

"Vypadáš jako pytel zmlácenejch sraček, Leo," broukl povědomý melodický hlas po tvé pravici a když si zaostřila na ten karamelově zbarvený flek, po chvíli se z něj stal Randallův obličej. On měl tedy co mluvit. Přes nos měl náplast a v nosních dírkách vatu. Monokly kterými se honosil mohly zdárně soupeřit s tvými a ty jeho navíc docela hezky žloutly. A zrovna jazykem zkoušel natržený spodní ret, sykajíc u toho. Někdo dal Randallovi nedávno asi pořádně přes držku.

Aspoň budete mít společné téma.

V temnotě se objeví hvězdy, ty smějící se zářivé body, co pableskují a líně plují vzduchem a já zjišťuji, že... Mi je vlastně dobře. Moc dobře. Umřela jsem? Opatrně se pohnu, ruce mám volné, nic mě nebolí a tak se chvíli jen připitoměle usmívám a zírám na noční... Počkat. Střelba. Zima. Bolest. "Chci ji živou." Huh. Mžourám kolem sebe ve snaze zaostřit, jde to jen pomalu. Okolí jako by plavalo v medu a já i přes zmatek cítím ten pomalý klid líně tekoucí kolem.

Chvíli fascinovaně hledím - ne, zírám na tvář formující se z neurčitého fleku a je to až Randallův hlas, co mě vtáhne zpátky do tohoto světa. Natočím k němu uši, dlaněmi sklouznu přes břicho na své boky a hlavu pootočím mírně ke straně.
"A už jsi viděl sebe?" uchichtnu se. Randall. Jsem u Randalla. V bezpečí. S trochou úsilí vytáhnu ze své paměti zamlženou vzpomínku na to, jak se hroutím u jeho dveří a pak... Už nic. Huh. Tak trochu podezíravě vzápětí přimhouřím oči. Převlékl mě? Ale... Je to vlastně jedno. Úplně jedno. Je mi fajn. Na tom záleží. Užívám si ten pocit, možná až moc, po tom všem, to je příjemná...

"... kurva," zasyknu a začnu se hrabat do sedu. Doslova. S lehkou hlavou je to celkem sranda. Nebo taky ne. "Jak... Dlouho jsem... Uhm," zrak se mi na chvíli rozostří, když se příliš rychle pohnu a hvězdičky vybuchnou v malé ohňostroje. Ale krásné ohňostroje!

"Já nevím, nikdy sem ho nepotkal osobně, vždycky posílá nějaký svoje kurýry a rozkazy choděj po mrtvejch schránkách!" Odsekl Bazso nakvašeně a vzápětí vzteky zrudl, když si uvědomil, jak...nedomyšleně to celé zní. "Já....já..!" Bazsko nedořekl, protože sotva se ženská postava plně zformovala, v mítnosti poklesla teplota tak prudce, až se okna potáhla námrazou. Její dllouhé spáry se natáhly směrem k vám a společně s nimi všechny stíny v místnosti.



Náhle všechno bylo jako v medu. Viděla si, jak se Salazarův prst na spoušti napíná, sval po svalu, úvaz po úvazu, milimetr po milimetru. Trvalo to snad celou věčnost a Salazarovy klouby bělaly, jak se celý napínal. Jako kdyby musel muž náhle bojovat s ohromně silnou protiváhou celého světa, tlakem veškéré reality.

A když si usadila hlavu té věci mezi kovovými mířidly a ona se podívala na tebe, mělas náhle pocit, že ti vybuchne hlava a mozek vystříkne ušima. Před očima vykřísly mžitky. A pracovna zmizela.

Tma. Byla tu taková tma. A Lea byla sama, opuštěná, zapomenutá a vydaná na milost a nemilost svým mučitelům ve tmě a chladu. Byla nahá, visela na spoutané ruce od stropu a záda měla rozšlehaná na maso něčím, co musel být ostnatý drát. Její oči, její krásné zlaté oči byly vypálené žhavým železem a jak zoufale plakala, sůl pálila v čerstvých ranách.
"Rio...Rio...prosím...Rio..." Volala tě slabým, skomírajícím hláskem, ale neviděla tě. Byla tu taková tma. V Ironkooku vždycky byla tma. V Ironhooku, tam běsy zatáhly tvou jedinou přítelkyni a teď z ní odřezávaly kus po kusu, zatímco ty si se bratříčkovala s vrahy a zaprodanci. Co si to za přítele? Jsi odpad. Měla by ses stydět. Zalézl někam do kanálu a tam umřít. Prostě si lehnout...a umřít...

Lehni si...a zemři...

Byla tu taková tma....

Randall se taky uchechtl a vzápětí sykl, když se mu z natrženého rtu znovu spustila krev. "Au, kurva. Jo, já vím, měl sem..vážně divnej večer..." Potřásl hlavou. "Ti hajzlové všechno sebrali a co nesebrali rozmlátili..." Povzdechl si pak trpitelsky.

"No, asi tak hodinu a...hej, Leo slyšíš mě? Kurva, asi sem to přehnal s dááávkouuuu..." Poslední Randallova slova se pomaličku protáhla v hluboké čmeláčí bzučení. Všude kolem byly čmeláčci, bručeli ti kolem hlavy a sedali na květiny ve tvých vlasech. Jeden ozvlášť veliký, s černými brýlelmi a cigaretou v ...sosáčku (?) se ti usadil na nose. Lechtalo to. Cool čmelák se na tebe zakřenil (sosáčkem) a ukázal ti vztyčený palec.

"Hej, Liško, měla by ses probrat. Máš toho ještě hodně na práci. Jo jo, moje milá, čekaj ten velký věci. čestný čmeláčí. Tak se prober..." Nejhustější čmelák široko daleko ti zasalutoval, nasedl na létající koberec a vydal se do oblak plných cukrové vaty... S pánem bohem, ty zatraceně stylový bastarde...




"Prober se. Hej, Leo, sakra, tohle mi nedělej!" Někdo ti držel hlavu a lil ti do krku něco štípavého. Bylo to sakra hnusné, ale když si otevřela oči, aspoň kolem nebyli žádnní čmeláci a dokázala si přemýšlet o něco jasněji. Randall oddálil hrnek a počkal až dokašleš.

"No, teď už to sou hodiny dvě..." Pokrčil rameny a ty sis až teprve teď všimla, že zrasovanej je nejen on ale i jeho byt. Zpřevrhané šuplíky, rozbité sklo, rolizé kapaliny, poházené knihy. Někdo tady byl hodně drsný.

... fascinovaně pozoruji čmeláky šťastně bzučící všude kolem, které se snažím chytit do dlaně jako když jsem bývala malá. Ve tváři mi sedí ten nepřítomný úsměv, se kterým těkám pohledem kolem sebe než nakonec získá moji plnou pozornost Pan Bzum. Krčím nos a šilhám, jak se snažím na něj zaostřit.
"... probrat?" nechápu, a když se Pan Bzum najednou se zasalutováním rozloučí... "Hej! Počkej! Já chc..."

* * *

Do očí mi vhrknou slzy, když se rozkašlu z plných plic. Chvíli se otřásám v tom dávivém kašli než dokáži popadnout dech. Zamrkám. Kde jsou? Čmeláci, ohňostroje i vůně cukrové vaty je ta tam - ale pro něco sladkého bych vraždila! - a realita, která na mne dosedne, je hnusná, šedivá a plná střepů.
"... do psí mateře... Tohle bereš běžně, Daly? Cítím se jak ta.... Absintová víla," mrmlám, zatímco si mnu oči, tvář - a hlavně noc, který mě pořád svědí od pana... Probohy, vzpamatuj se, Raily.
Střízlivím ovšem rychle.

"DVĚ HODINY?!" vyskočila bych z místa na nohy, ale asi bych se rozmázla mezi rozflákané šuplíky. A tak to neudělám. "Uh, nenenenenene," tekutý medový klid je pryč. "To... Uhm, paráda," přelétnu pohledem jeho zmalovaný obličej a bordel všude kolem. Dlouze vydechnu. "Papír... Cos tu... Sračky tohle," blábolím jak se jedna myšlenka hrne přes druhou. "Uuuh... Venku, děje se něco venku?" vyhrknu. "Aaa... Něco na psaní... Jo, něco na psaní..."

Je to přesně tak. Nezasloužím si žít. Slzy se mi derou do očí když vidím Leu roztrhanou na kusy. Její krásnou tvář zohyzděnou. Kosti zlámané a hlas tak ochraptělý, že mě jenom bolí ho slyšet. Co jsem to provedla? Co jsem to jenom dopustila? Takhle to nemělo být.
Selhala jsem! Nedokázala jsme jí zachránit. Byla jsem příliš pomalá. Příliš slabá. Jak jsem jenom mohla být tak bláhová, že jsem vůbec dokázala pomyslet na to, že bych jí mohla pomoci? Nejsem nic. Jenom špína která nemá nárok ani na tu nejmenší vzpomínku. Všichni by na mě měli zapomenout. Hned jak to skončím zmizím a nikdy po mě ani nevzdechne. Ano, přesně tak to bude.

Jako ve snu si uvědomím, že stále držím tu pistoli. Svaly mám měkké, ale pažba je stále v mé dlani. Vím co mám udělat a také se do toho hned pustím. Zvednu ruku. Jde to pomalu. Přijde mi jako by to trvalo věky než hlaveň otočím proti sobě. Pomohu si i druhou rukou. Pevně pistoli sevřu. Natáhnu kohoutek. Měla bych zavřít oči, ale ani to si nezasloužím. Měla bych vidět svůj konec. Měla bych trpět stejně jako Raily. Ne! Měla bych trpět mnohem víc.

Prst se mi zachvěje na spoušti. Musím to udělat. Musím s tím skoncovat. Prst překoná odpor kovu. Začne se blížit do míst odkud už není návratu. Nějaký slabý hlásek na mě křičí, že to není skutečné. Že Raily ještě není ztracená, že jí stále ještě mohu zachránit, ale já ho ignoruji. Všechno je již pryč. Nemám nic co by mi zůstalo. Jenom smrt.

Vyjde výstřel. Nevím jak se to stalo, ale kulka mi neprovrtala hlavu. Prošla těsně kolem mé tváře a zanechala na ní dlouhý pálivý šrám. Možná jsem na poslední chvíli trhla hlavou. Nevím, ale bolest mi na chvíli pročistí hlavu.
Krvácím. Jsem popálená žhavým prachem, který vyšel z hlavně, ale žiji a ještě se hodlám vzdát.

"Ty!" zasyčím na temnou postavu. Nevím jak s ní bojovat. Bojím se, že obyčejné zbraně nebudou stačit, takže udělám tu jedinou věc, která mě rychle napadne. Když to pomohlo mě, tak jemu to třeba pomůže taky.
Čin následuje myšlenku. Rychle než mě může někdo zastavit se otočím a střelím Salazara do zadku.

"Leo, Leo, uklidni se, krucinál!" Randallovy ruce se tě snažily přitlačit zpátky do postele, což ani jemu ve tvém stavu nedělalo moc potíže. "Prakticky si mi omdlela do baráku. Nemůžeš teď nikam jít, tvůj organismus by to nezvládl!" V hlase neúspěšného čaroděje, co se dal na dealování místo kariéry, byla znát skutečná, syrová starost o tvůj život a bezpečí.

"Vysvětli mi prosímtě, co se děje?! Co se ti stalo? Vysvětli mi proč, u promočenejch kalhotek lady Le Fay, mi do baráku dneska vtrhlo komando vrčících chlapů, zpřeházeli to tu a potý co do mě trochu kopali, se mě ten vousáč v obleku začal vyptávat na tebe?! Co se kurva děje, Leo? Kohos to nasrala? Málem sem se z něj pochcal strachy, klidně to přiznám..." Randall začal taky trochu vyšilovat, asi jak se mu vracely vzpomínky na tu návštěvu osoby, která zněla hrozivě povědomě.

"A nekřič tolik nebo vzbudíš - !" Nedořekl a zalapal po dechu, když z vedlejšího pokoje vyklopýtala dlouhonohá zrzka a rukama se skoro křečovitě chytila rámu dveří. "...Druhou Leu..." Dořekl s povzdechem a rychle vstal, aby dívku podepřel.

Byla štíhlá a pravděpodobně i velice krásná, avšak to teď přebíjel její stav. Tak jako ty, sotva stála na nohou a velké zelené oči se jí leskly horečkou. Bělostná kůže byla plná zarudlých skrvn a zbrocená studeným potem. Ladné končetiny se zimnčně třásly. A když zakašlala a hrudník se ji křečovitě stáhl, na rtech se objevilo pár rudých kapek.

"Randy, copak se děje? Slyším...hlasy...tolik hlasů...pořád mluví, Randy. Prosím, ať přestanou, nejde to vydržet..." Zanařikala slabě a odhrnula si z čela prameny mastných vlasů. A když tak učinila, spatřila si na její vyholené skráni tetování - komplexní změť kroucených ornamentů, které dohromady dávaly psí lebky, z níž vyrůstalo rozvětvené jelení paroží. Znak Rohatého krále, pána Divokého honu a samozvaného vládce posvětí, i když těžko říci kterého. Dívka byla označna klanovou značkou Arawna aep Annuwin, enigmatického vůdce Tylwyth Teig.

Což z ní dělalo členku Vznešeného lidu, jak se nazývali, Tylwyth nepřijímjali lidské členy ze zásady. A každý ví, že víly nemůže zchvátit žádná známá choroba, prostě se juch to jaksi netýká. To byl holý fakt. A přitom to vypadalo, že 'Druhá Lea' je na pokraji smrti.

Nechci se uklidnit. Potřebuji papír. Potřebuji napsat vzkaz, potřebuji Harlekýna, potřebuji najít Rio, potřebuji… „Musím… Dvě hodiny… Moc, nemám čas, jen…ten… Něco napíšu a… Daly!“ Ať chci nebo ne, Randall mě až směšně snadno zatlačí zpátky do postele. Těžce oddychuji jako bych s ním snad svedla nějaký urputný boj a srdce buší, jak se mi tělo snaží dát najevo, že drogy dost možná utlumily bolest, ale má výdrž a síla se rovná opilé mouše. A pak… Pak je to dost možná i Randallův tón hlasu mě přinutí přestat se snažit zvednout se a zůstat ležet. Aspoň chvíli.

Zamrznu v tom okamžiku, kdy čarodějníček spustí. Vyjeveně na něj zírám jako by se vrátila letka duhových čmeláků a napětím snad ani nedýchám. „Vyšetřovatel byl i tady?“ zasípám. „Sakra, Daly, musím odtud…“ nedořeknu, když mě Randall okřikne a… Druhou Leu? Přítomnost rusovlasé Vznešené mi sebere vítr z plachet, ovšem zatímco se jí Randy vrhá na pomoc, aby neupadla na zem, posadím se. Ocas za mnou se vlní a míhá se mi za hlavou.

Vznešená vypadá špatně. Jakože… Opravdu špatně. Nechápu to, vždyť… „Mě se ptáš, koho jsem nasrala? Pro všechny pijavice u Merlinova zadku, COS jí to provedl, Daly?! Vždyť to je… Probohy, Velký Téčko tě za tohle pověsí za koule do průvanu ještě dřív než se sem stačí vrátit Creed!“
Zvyk neříkat vůdcům gangů jejich jménem ani titulem vždy nebyl úplně zdravý, ovšem občas bylo lepší nevyslovovat jejich jméno nahlas.

Je nemocná? Vznešení přeci nemohli být nemocní! Jediné, co dávalo smysl, že přebrala a usmažila se fakt něčím hnusným, co tu Randall vyrobil. Ale… Creed. Byl tu Creed. Soustřeď se. Zatěkám očima po místnosti… Určitě začne obcházet všechny mé známé. Znovu.
„Musíme odsud vypadnout, Daly. Jestli sem přijde znovu a ti podělaní vlkodlaci mě tady ucítí znovu, roztrhají tě jako bandu těch kokotů ze Spáleniště… Tohle… Je tak strašně špatný…“

Výstřel pistole ti zahřměl sotva pár palců od citlivých kočičích uší a polovina tvojí tváře byla náhle v jednom ohni. Jedním okem, které nebylo oslepené, si mlhavě a na zlomek okamžiku uviděla stínovou ženu, jak stojí přímo před tebou a své dlouhé spáry ti zatíná skrz spánky a čelo do hlavy.

Když si však pohlédla přímo na ni a oslovila jí, s přízrakem to šokovaně trhlo. A kdyby se obličej bez rysů nějak tvářit, asi by vypadal nevěřícně, jako kdyby si udělala něco neslýchaného, ne li nemožného.

Když byla řeč o nemožných věcech, přemířit pistoli byl téměř titánský úkol. Svět ti před očima plaval a měnil se, kontury věcí se rozplizávaly a bylo to jako dívat se na svět přes kaleidoskop vyrobený z čirého Zla. Revolver samotný vážil snad čtvrt tuny a v rukou ti dělal malé osmičky. Zvedla si s vypětím všech sil, zamířila na siluetu před sebou a s vypětím veškeré vůle stiskla spoušť...

Lea vykřikla bolestí a zapotácela se o pár kroků dozadu, jednou rukou se chytila zárubně dveří Bazsovy pracovny, aby se stabilizovala, její prsty přitom zanechaly na dřevě rudé čmouhy. Druhou ruku si tiskla na břicho, odkud se ze střelné rány prudce valila krev a barvila její bělostné šaty do karmínova. Tolik krve, bylo to tolik krve...
Zvedla hlavu a její obličej byl maskou bolesti a zrazené nechápavosti. 'Proč, Rio?' Zasípala a pomalu se svezla na kolena. Krev pomalu vyrazila i z koutků úst, jak z tvojí kamarádky pomalu ale jistě vyprchával život. Tolik krve, bylo to tolik krve...

A pak tou vizí náhle pronikl hlas, který nepatřil ani Bazsovi ani Salazarovi a vlezl ti do mysli, aniž by se obtěžoval s ušima. Byl to podivný hlas, jasný a čistý, jako ozvěna obřího mosazného zvonu visící ve vzduchu, ukutá do slov.

"Krev je klíč. Krev je síla. Krev je moc. Požehnej zbraň smrtelného parazita krví z žil vlastního těla a zažeň dcery temného zármutku zpět do soumraku, odkud přišly..."

Kadence slov a výslovnost tahala za uši a odpovědné mozkové laloky, jak si tvůj mozek sám překládal výrazy, které v jazyce té bytosti asi neexistovaly nebo byly zcela jiné.

"Byli tu během dne. A nic sem jim neřekl, neboj, nejsem práskač," což, vzhledem k přístupu pana Creeda (a nebo toho, co ho ovládalo) k 'vyptávání se', bylo vcelku obdivuhodné. "Klid. Od tý doby sem zkusil nějaký zastírací kouzla a zatím se nikdo nevrátil, ne? A jesli sem to dobře odhad, tak si sem doplavala. Jesli sou to vážně vlkodlaci, tak tě nemůžou takhle vyčenichat!" Randall byl rozhodně optimista, když nic jiného.

Jenže byl taky trochu neurotik a bylo ho lehké nakazit panikou. "Já jí nic neudělal! Takhle sem už přišla!" Vyjekl přiškrceně, zatímco víla se ho křečovitě držela a v deliriu mumlala cosi o protivných hlasech. "Občas spolu trošku rekreujem. Je to Lea, Lenannsídhe, víla inspirace, ty tripy sou fakt něco...ale teď...Leo, Lea má asi čtyři různé nemoci. Naráz!" Zasípal přiškrceně a začal nebožačku manévrovat pryč.

A když ses na ní podívala, všimla sis čehosi... alarmujícího. Kolem vílí gangsterky se cosi nejasného, neuchopitelného vznášelo a omotávalo jí to jako kouřový provaz. A když ses na to zaměřila, v hlavě se ti rozcinkaly poplašné zvony.

Hnusná, jakoby lepkavá energie, která jen svou blízkostí vyvolávala pocity dávení a nevolnost, energie která ulpěla na duši jako vyrážka, co se nechce pustit.

„Doplavala, doplavala… Ale z Ironhooku! Oni… Zastírací kouzla… Jo… To…“ Vzpomínka na lorda Scurlocka mne rozhodně optimismem nenaplňuje. „Až odsud vypadnu, musíš odsud můj pach vymazat. Moji přítomnost, moji existenci, rozumíš, Daly? Je to… Je to opravdu důležité.“ Snažím se zvolnit, utřídit si myšlenky, něco vymyslet, ale jde to těžko. Kam odsud půjdu? Určitě mě hledají…

Jenže pak se veškerá moje pozornost přesune k Vznešené. „A bude ti to Velký Téčko věřit, až ji tady najde? Co jsem slyšela, lidi fakt nemají…“ nedořeknu. Zírám na Vznešenou a žaludek se mi svírá, ve spáncích tepe a já se náhle už necítím ani trochu fajn. Taky už nesedím, ale stojím na vratkých nohách, držím se sloupku postele.

„Nedotýkej se jí, Randalle. Hned. Ji. Odlož. Probohy… Kurva, kurva, kurva… Stát,“ vystřelím přes místnost za čarodějem a Vznešenou. To přeci… „Leo, hej, vnímej, podívej se na mě, Leo… Lenannsídhe,“ potřebuji, aby mě vnímala. Potřebuji, aby se na mě soustředila. Potřebuji, aby mi řekla, proč se dnešek musel tak strašlivě posrat. „Soška. Kde ses dostala k té sošce? To vám ji Harlekýn prodal? Lenannsídhe, musím vědět, kde ses dostala k tomu prokletýmu krámu. Soška. Obyčejná. Dotkla ses jí. Musela ses jí dotknout.“

Při slově Ironhook sebou Randall škubl. To místo mělo vskutku nechvalnou pověst a z dobrých důvodů. Tedy, pokud nejste legendární liško-nindža Duskwallu, zdá se. "V Ironhooku? Doprdele Leo, povíš mi už konečně, v jakejch sračkách to jedeš? Poví mi někdo co se děje?! Vždyť ona má rudej mor! Kterej byl před dvaceti lety vymýcenej!!" Randall skoro plačivě naříkal, ale od Leii ustoupil.

Ta mezitím dostala další křečovitý záchvat kašle, takže notnou chvíli neodpovídala, zattímco Randall v pozadí pomalu propadal panickému záchvatu.
"Já...nevím," dostala ze sebe pak nakonec. "Přinesla ji Lulu, jedna z našich šotčích kurýrů. Prý to byl dárek, který ji dal nějaký člověk. Dárek pro Rohatého krále. Lidi dávají dárky vílám pořád, na usmířenou," mluvila pomalu, jak ji dlouhé věty stály očividné úsilí.

"Dala mi to, abych mu to přinesla, jsem přeci jeho oblíbená, hned po Sametové. Ale já..si nebyla jistá...Lulu je šotek, šotci jsou notoricky hloupí. Tak jsem tu...šošku dala Seltkirkovi...druhému královskému bodyguardovi...aby ji pohlídal..a prověřil..." Tenhle proslov ji tak vyčerpal, že málem omdlela.

„JÁ NEVÍM!“ skoro na Randalla zaječím, i když si to nezaslouží. Prostě… Prostě mi rupnou nervy. Riyo by na mém místě ur… RIO. Rio, úplně jsem na ni při tom všem zapomněla. Zapomněla jsem na to, že jsem chtěla běžet pro pomoc. A teď… Co když bylo pozdě?! Co když se z toho nedostala? A… Kde bych ji měla začít hledat? A měla jsem vůbec čas ji hledat? „Ukradli jsme pro Harlekýna něco fakt hnusnýho, stačí? Nevěděli jsme to. A Scurlock to chce zpátky a… A… Probohy… Rudej mor?“ Jsem v tu chvíli bledší než ti utopenci, co je modrokabátníci loví z řeky každé pondělí.

Pohledem doslova visím na Vznešené. Ze srdce mi spadne obrovský kámen, když zmíní, že sošku skutečně měla v ruce, ovšem pak už to je zase jen horší a horší. Lulu. Víla bude pravděpodobně touhle dobou už mrtvá, když se tak dívám na stav Vznešené.

„… dárek pro Rohatého krále…“

Držím se za loket a koušu si napětím nehty. Panický záchvat už přešel, teď se cítím beznadějně v hajzlu. Kdyby se někdo ptal. Nádech. Výdech. UKLIDNI SE, RAILY. Ehm. Klid. Jo. Klid… „Nenenene, Leo, ještě chvíli, Leo, Leo…“ rychle k Vznešení dřepnu. Umře. Krucinál. Umře tady. Je to nakažlivé? Nevím, ale z Randalla jsem ten magický svrab necítila. Tak… Tak snad…

„Musím varovat Seltkirka, musím mluvit s Rohatým králem. Napravím to, napravím to…“ promnu si kořen nosu, zatímco naléhavě hledám na Vznešenou. Vydrž mi ještě chvíli. „Kam mám jít, Leo? Kde je najdu. Musím je varovat. Pošlu pro tebe, ano? Jen mi řekni… Kam…“

Pokud mají sošku Tylwyth Teig…

Harlekýne, ty bastarde.

Nevím zda jsme udělala dobře. Zda to bylo mým přičinění nebo by se to stalo stejně. Mám chuť se před tím hlasem přikrčit, ale tělo mě skoro neposlouchá. Stále je tu přede mnou ta odpornost se kterou se musím vypořádat. Sama jak to tak vypadá.

Slova o krvi pochopím, asi. I když nechápu proč zrovna krev, ale zbraň parazita? To jako má být Bazso? No doufám že ano a že to skutečně bude fungovat. Jinak mi nápady valem docházejí.

Nedělám s tím žádné okolky. Prostě zvednu pistoli k roztržené líci aby na ní ulpělo trochu mé krve a pak se s ní rozeženu po hlavě té potvory. Stále jsem ještě v omámení a rozhodně na svou ránu nejsem nijak pyšná. Postrádá rychlost a tedy i sílu, ale mohla by donutit ten stín couvnout. Narušit ta jeho špinavá kouzla a dát mi chvíli klidu na vymyšlení něčeho lepšího. Nebo aspoň na pořádný rozmach pravačkou.

Ve chvíli kdy z tvých rtů splynula sova 'Napravím to', Leiny oči se ostře zabodly do tvých, a i když je pomalu a viditelně zachvacoval zákal, náhle v nich zahořelo jasné světlo života. A kdybys nebyla tak příšerně zhuntovaná, možná bys i polekaně ucukla, když tě náhle chytila jednou ledovou rukou za zápěstí.

"Slibuješ? Slibuješ mi, že krále zachráníš, když ti povím, kde najít Tylwyth Teig?" vyrazila ze sebe a její naléhavá slova zarezonovala ve tvé hlavě čímsi nadpozemským, čímsi definitivním, něčím do kolem vás na okakmžik utvořilo vakuum ticha, Randallovo nadávání a neurotické blábolení náhle znělo, jakoby ste obě byly hluboko pod vodou.

Uí, splyne z mých rtů tiše, když mě Vznešená bez varování chytí za zápěstí. Nemám energii s rukou škubnout, sílu se s ní vůbec prát. Drogy tlumí bolest, ale stále jsem ta Raily, co za dnešní noc schytala příliš mnoho ran. Po zádech mi přeběhne mráz. Je ledová... Tak... Tak strašně studená... A značka smrti, té magické morové rány, co ji poznamenala, mi nepřidává. Nutí žaludek se svírat až to bolí.

A pak...

Svět utichne. A já vím, moc dobře vím, čeho si po mě Vznešená žádá. Nikdy se nepaktuj s vílama, Raily. Jejich dohody jsou zrádné a jejich sliby se ti stáhnou kolem krku jako katova oprátka. Nikdy... Nikdy se nepaktuj s vílama.
A přesto tu nyní stojím, skláním se nad umírající Vznešenou a ve vzduchu visí slib, který nepůjde vzít zpátky. Srdce mi zprudka buší a já nevím, co mám dělat. Jedna myšlenka se valí přes druhou, skáče ke čtvrté a vrací se záhy k druhé. Není to dobré. Není to ani trochu dobré.

Ale pokud nezískám tu sošku před půlnocí, jsem stejně mrtvá. Já i Riyu... Polknu.

"Slibuji, že udělám, co bude v mých silách, abych krále ochránila před mocí té sošky, pokud mi řekneš, kde ho hledat," vyhrknu ta hořká slova dříve, než si to stačím promyslet a rukou ucuknout.

V rameni, kam tě předtím zasáhl spár létající příšery, ty bolestivě cuklo, když ses rozmachovala k úderu, možná proto mu chyběla potřebná síla. Že to nebude pořádný úder jsi věděla už podle toho, jak se ti ruka třásla.
Ale pak se kolem tvého zápěstí jemně sevřely něčí přízračné prsty někoho, kdo ti podle zježených chlupů na krku stál kousek za ramenem. I když nic vidět nebylo, tys to cítila, cítila si ten jemný stisk, který ti ruku vedl a postrčil tím správným směrem v tu správnou chvíli.

"To je vše, co mohu udělat, maličká, je mi líto..."

Zašeptal ti ten všeobjímající hlas do ucha, zatímco tvoje ruka vedená touto neznámou silou a tvým vlastním zoufalým odhodláním, zasáhla stínový přízrak přímo do úst. A v příští chvíli se stalo několik věcí najednou.

Tvůj protivník se zběsile snažil uhnout, jako kdybys mu do obličeje hrábla živým ohněm, ale nebyl dost rychlý. Rukou ti až k lokti projelo zabrnění, kdybys třískla železnou traveznou do skály, byl by to pocit zhruba stejný. A stejně to i zazvonilo, zvuk podobný puklému broznovému zvonu - zvuk tak silný, že vysklil i druhou vitrínu s chlastem. Z místa kontaktu vyšlehly zlatavé jiskry a příšerně ječící přízrak udělal prudký kotrmelec vzad, až neúměrně prudký síle úderu, řekla bys a rozpleskl se o protější zeď. Doslova - temná silueta ženy so po zdi rozstříkla jako měchýř naplněný inkoustem.

V tu samou chvíli nejspíš polevila neviditelná pouta kolem Salazara a čas se rozeběhl normální rychlostí, protože prostorem třeskl výstřel, jak ho svaly konečně poslechly, ale odražená kulka se odrazila od ocelových dveří a neškodně se zasekla do zdi.

Bazso na tom byl nejhůř, ležel na zemi, bílý jako smrt, ústa křečovitě otevřena v němém vkřiku hrůzy a rukama se držel za hlavu. Zmítal se jako ryba na háčku a tys viděla, že si prsty tlačí na oči - tak silně, že mu z koutku jednoho tekla krev. Zdálo se, že z vás tří on schytal mentální útok nejsilněji.

A se zmizením Dcery temného zármutku, jak přízrak nazval onen kovový hlas, k vám náhle opět dohlehly zvuky střelby, křiku bolestivě umírajících gangsterů a nepříčetného leprikoního chechotu zespoda.

Tak tak se držím na nohou a chce se mi zvracet. Musím to však zvládnout. Podle zvuků jinde ještě není dobojováno a kdo ví co se tu objeví za chvíli. Prostě se musím vzchopit i když mám před očima stále umučenou Leu.

Skvrně na zdi věnuji jediný unavený pohled a doufám, že je skutečně po tom i když nerozumím jak. Do kouzel a magie jsem nikdy nefušovala a mám jenom pár všeobecných znalostí. To co se kolem odehrává je mimo všechny mé zkušenosti a proto budu potřebovat veškerou dostupnou pomoc, kterou se mi podaří sehnat.

"Pomoz mi s ním," houknu na Salazara když se konečně dostanu k Bazsovi. Chytím ho za ruce a pokusím se mu je odtáhnout od obličeje a pevně je držet aby si ještě víc neublížil.
"No tak, prober se," zavrčím na něj, "už je to pryč a tvoje banda tě potřebuje." Snažím se mu domluvit a probrat ho.

Jakmile byl slib uzavřen, Druhá Lea dlouze, úlevně vydechla a tobě se zdálo, že se ji do téměř kostlivé tváře najednou vrátilo trochu života. I z očí o něco ustoupil horečnatý lesk, dýchání se stalo pravidelnějším a méně chrčivým. Pořád nevypadala dobře, to rozhodně ne, ale nezdálo se, že by měla každou vteřinu skapat.

"Přístav... v Docích" Promluvila po chvíli ztěžka, její dech páchl krví a rozkladem. "Bar...U Obrácený podkovy. Skoro u vody. Blízko... třetího...mola...prosím...spěchej..nevím...kolik...času..." Její ruka se tě pomalu pustila a ona se začala sesouvat na podlahu, než ji včas chytil Randall a opatrně ji položil.

"Eh...Leo...co se právě stalo?" Zeptal se nechápavě a trochu poděšeně, těkajíc mezi tebou a vílou, která se sotva držela při vědomí.

Slova byla vyřčena, přijata a zatímco Vznešené se trochu uleví, já zabřednu ještě hlouběji do všech těch sraček dnešního dne. Řekla bych, že si začínám zvykat, ale stále mě to tak trochu vyvádí u míry. Na paniku ovšem není čas. Čas, čas, čas... Vznešená svoji část slibu splní a já cítím, jak mě bodne v hrudi osten úzkosti. Budu muset do doků. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nemám strach opustit Randallův příbytek, bojím se, že mě najdou Creedovi vlci nebo on sám.

Z ponurého mlčení mě vytrhne až Randallův hlas. Se škubnutím k němu natočím hlavu a upřu na něj unavený pohled.
"Dala jsem slib umírající víle," zamumlám plochým hlasem a promnu si oči. Polknu. Spěchej. "Můžeš mi dát ještě něco, abych sebou nesekla dřív než se dostanu do doků?" nasucho polknu. "Vrátím ti to... Později..." Pokud budu ještě naživu. Pokud ty budeš naživu. Příliš mnoho proměnných. "Zařídím, aby pro ni někoho poslali. Ty... Hlavně... Na sebe musíš dát pozor, Daly, ano?"

Salazar rychle přikývl a udělal krok k Bazsovi...načež překvapeně klopýtl, zasyčel náhlou bolestí a musel se chytit stolu. Velmi překvapeně se podíval dolů, pak na tebe a nakonec na kouřící pistoli ve tvých rukou.
"Střelilas mě do prdele, sakra! Pročs mě střelila do prdele!?" Zaprskal spíš šokovaně, než že by nějak vyloženě trpěl. Bez dalších protestů se pak sehnul a pomohl ti odpáčit Bazsovy ruce z obličeje (což nebylo tak jednoduché, šéf nebyl zrovna drobeček). Bazso lapal po dechu, hranatý obličej měl zbrocený potem a mrkal, jak mu z jednoho oka tekly růžové slzy. "Já...co...kde...Ryio?" Blekotal a očividně mu chvíli trvalo, než se poskládá dohromady.

Salazar si mezitím uřízl rukáv košile a ošetřoval si postřelenou nohu. Přeháněl, netrefila si jeho pozadí naplno, ale i tak to nevypadalo dvakrát hezky. Když si ránu čistil chlastem, v obličeji se mu nehnul ani sval, zato pohledem neuhnul od tvého a nejspíš si představoval, jak právě podřezává veškeré tvoje hypotetické příbuzenstvo a topí budoucí hypotetické potomstvo. To ale nemělo vliv na to, že zkontroloval vlastní pistoli, jednou rukou podepřel Bazsa a začal ho táhnout ven. iná cesta ostatně nebyla, pokud jste nechtěli skákat z druhého patra na dlažbu, což ve vašem kolektivním stavu...

"Víšco, radši běž první, nechci mít víc otvorů než je nutné," uskřípl sarkasticky a otevřel těžké dveře, aby ti dal prostor.


Pohled který se ti naskytl byl...když ne bizarní, tak rozhodně nečekaný. Pár přeživších Lampářů se 'hrdinně krylo' (zbaběle schovávalo) za barikádami z nábytku a občas vystřelili opatrnou dávku do vířící, chaotické masy stínů, která se dovnitř cpala okny a dveřmi v průčelí. Kdokoli na tuhle párty pozval ty bestie vytvořené z nejčernější noci, nejspíš poslal pozvánky úplně všem, které sehnal.

Důvod, proč tahle vlna temnoty ještě nepohltila celý dům, se ukázala vzápětí. Vířící masou blesklo zelené světlo, ozval se strašlivě hlasitý páravý zvuk a kolem se rozletěl dobrý tucet přízraků prostě přeseknutých vejpůl. Silueta, kterou tu světlo rámovalo jako svatozář, k vám stála zády, v jedné ruce svírala vlastní hlavu a druhou bez větších obtíží mávala masivním popravčím mečem, jehož čepel olizovaly smaragdově zbarvené plameny a kosila stínové přízraky jako obilí. A stál mezi nimi a strachy se třesoucími Lampáři. Kryl je. Chránil. Ne, to přeci nedává smysl....

Po dullahanově boku stál lepreuchan, v porovnání opravdu malý a vytrvale pálil do davu.

Když nahoře bouchly dveře, střelec se prudce otočil a v zubech málem rozdrtil masivní doutník.
"Bazso, ty zvadlej trollí kokote! Obětuješ vlastní lidi, jen aby ses nám vyhnul!?" Zavyl šíleně a otočil se čelem k vám. A nepřestal přitom střílet, takže vám další dávka projela necelou stopu nad hlavami. Salazar zaklel a i s Bazsem rychle zalehl za balustrádu schodiště. "Tyhle temný triky ti nepomůžou! Dem si pro tebe, ty parodie na šotčí obřízku! Pwyll si přidá tvoji zasranou bradavičnatou hlavu na svůj opasek! Zaplatíš za to, cos nám proved, slyšíš mě, ty syfilitická kundo nedovyvinutý nymfy?!!" Leprikon nepřestával řvát urážky a pořád to sypal zhruba vašim směrem, než závěr cvakl naprázdno.

"Kurva, zasranej krám!" Prskal vztekle, zatímco zápasil s novým zásobníkem.

Na Salazarovo obvinění jenom omluvně pokrčím rameny. Přišlo mi to v tu chvíli jako dobrý nápad, teď už to tak nevypadá. Jestli to přežije tak ho za to pozvu na skleničku, ale musíme se teď postarat o větší problémy.

Mužík chrlí nadávky a já se ohlédnu po Bazsovi. Takže takhle to je? Lampáři něco chtějí ukrást, pak jsou tu stíny, které hledají asi mě a nakonec ten špinavej vílí gang, který jde po Bazsovi. Skvělé jak se všechno krásně semlelo v jednu noc.
S tím posledním naštěstí nemám co do činění. Kdyby to šlo tak jim to vysvětlím, ale oni jsou zatím jediní kdo stojí mezi mnou a temnotou. Potřebuji něco vymyslet. Něco jiného než je vyplížení se z budovy, protože kdo ví jak to vypadá na ulici. Tam by mě to mohlo velmi snadno dostihnout a rozhodně již nechci znovu zažít to co se mi stalo před chvílí. Popálená tvář je na tom to nejmenší.

"O co jim jde?" zeptám se těch dvou jak se tak krčíme za zábradlím. Doufám, že teď se mi dostane lepšího vysvětlení než je kupa urážek z těch toho mnoho nepoznám. Leda to jak moc se nenávidí.

Randall si promnul oči a obličej, než se na Raily podíval značně skepticky a zavrtěl hlavou. "Sakra, Leo, už takhle toho v sobě máš víc, než je zdravý!" Zalamentoval, ale stačil mu jeden pohled na tvůj výraz, aby mu bylo jasné, že se nemá cenu hádat.

Zdrceně si povzdechl a začal cosi rychleně vkládat různé ampule do mechanického injektoru.
"Jestli tě to zabije, nechoď si mi pak stěžovat, že sem tě nevaroval!" Dodal ještě vcelku zbytečně, než ti injekční pistoli přiložil ke krku a stiskl spoušť. Zasyčelo to, trochu bodlo a písty stlačily čirou kapalinu.

Během několika vteřin se ti začal zrychlovat tep, až si měla pocit, že tlukot vlastního srdce je to jediné, co slyšíš a že srdce se ti pokouší vylézt z hrudi. Zpotily se ti dlaně. Svaly na nohou a rukou ti několikrát samy od sebe zaškubaly. Zbytky bolesti a mysl drtící únava však náhle vymizely, všechno bylo křišťálově čisté. Sakra, vlastně nevíš, proč ses ještě před chvílí málem válela po zemi. Nějaké vyčerpání, pfft, co to je? Vlastně máš pocit, že můžeš uběhnout maraton. Co uběhnout, ty můžeš létat! Pravda, ty křídla jsou trochu nepohodlná...

Ale když se díváš na Randalla, vlastně nevypadá tak zle. Kdyby ti postavil nějaké hezké hnízdo, třeba by stálo za to se s ním spářit, mít pár mláďat, zahřívat vejce by taky nebylo tak zlé, než se vylíhnou...

Počkat, cože?

„Věřím ti, že mě to nezabije,“ špitnu tiše, zatímco sleduji, jak cpe do injektoru… No, já vlastně nechci vědět co. Nevědomost je sladká. Jsem příliš unavená na to se hádat, vysvětlovat, ba dokonce i vtipkovat. Ovšem přinutit se stát na místě, když se se přiblíží hrot jehly k mému krku, to už mě stojí veškeré vypětí vůle. Nemám injekce ráda. A už vůbec ne ty do krku. Štípne to. V tu chvíli snad ani nedýchám.

A pak…

Ou.

Tohle je pro mě nové. Drogám jsem nikdy příliš neholdovala, nejblíže jsem se k nim dostávala, když jsem sama na někoho použila Spánek nebo Hvězdný prach pro uvolnění. Pár nedobrovolných tripů už jsem také měla, když nepočítám ten poslední, ale tohle… Tohle bylo… Vau. Uvězněna v tlukotu vlastního prudce bušícího srdce jen ztuhle stojím a čekám, co bude dál.
V další chvíli se skoro až užasle protáhnu, ve tváři se mi objeví úsměv. Je to skvělý pocit. Skvělý, skvělý, skvělý, úžasný… S uchichtnutím se zavlním v bocích, zatímco aniž bych si to uvědomovala, liščí chvost mi rejdí ze strany sem a tam, tam a sem a zase zpátky, téměř se chvěje nedočkavostí. Stát a nehýbat se je najednou tak… Těžké. Téměř nemožné. Cítím se jako napumpovaná energií, která potřebuje ven.

Při pohledu na Randalla mě náhle napadne moc dobrý způsob, jak by ta energie šla dostat ven. Pohledem přemýšlivě zatěkám kolem sebe. Kdyby začal se stavěním hned, mohlo by to být hezké hnízdo. Velké. Pohodlné. Jen z představy, co by se v tom velkém pohodlném hnízdě dalo dělat se mi zrychlí dech a krev se nahrne tam, kde by úplně neměla být a tu představu vystřídá vzápětí druhá, pokojnější ovšem o to více… Správnější…

… a šílenější.

Místo na snůšku vejcí v hnízdě se dívám na mrtvolně bledou tvář Vznešené. Stála jsem u Randalla tak blízko i předtím? Jako na povel od něj se začervenáním odskočím a s polknutím od něj odtrhnu pohled. Promnu si oči. Tvář.

„… u všech prohnilých kůrolišků, ještě jednou, co všechno tu mícháš, Daly?“ potřesu hlavou. Hnízdo. Vejce. Teplo. Ugh. Couvnu. Znovu.

„Díky. Máš to u mě,“ vyhrknu rychle. Čas odsud vypadnout. Hned.

"Nemám ponětí!" Zasípal zoufale Bazso, kterému rozrpsky rozstřílené omítky obarvily sako skoro na šedo. "Jo, zmlátili sme jejich vymahače co vybírali prachy v Crowsfootu a taky sme šlohli pár jejich zlatejch rezerv, ale..." Jesli tohle nebyla dostatečná nápověda, proč byl lepreuchan tak neuvěřitelně nasraný, cvaknutí zásobníku a další nepříliš mířená dávka, která tentokrát jen těsně minula tebe, byla dostatečným potvrzením.

"KDE JE MŮJ HRNEC ZLATA, TY KELPIÍ HOVNO?!?!"

Jo, to dávalo docela smysl. Lepreuchani byli na svoje zlato poměrně hákliví.

"Ty nový zbraně nebyly levný, náš dodavatel si neúčtuje zrovna malý částky, bylo to nutný..." Drmolil Bazso, spíš tak nějak sám pro sebe a zuby mu jektaly o sebe.

"Tak mu ho prostě vrať!" Zasyčel Salazar, který se snažil najít úhel pro střelbu, ale kanonáda zeleného mužíka spolehlivě přišpendlila na místě i jeho.

"To nejde, už sem zaplatil..." Bazso skoro kňoural.

"Tak něco vymysli, nebo sme všichni tuhý! Přesvědč je nějak, ty mistře obchodníku!"

Bazso stiskl rty k sobě, asi nebyl zvyklý, aby mu Salazar takhle odsekával. Ale téměř si viděla, jak se mu za očima rozeběhly výpočty a kalkulace. Salazar byl postřelený, ty pořád slepá na jedno oko, on neměl zbraň a jediné co chránilo jeho muže od jisté smrti byl chmurný Dullahan, který dál držel jako hráz proti přílivové vlně nočních můr. A, uvědomil si Bazso, kdyby se náhodou rozhodl přestat, netrvalo by dlouho a ošklivá smrt by potkakala i jeho 'velkého šéfa' Bazso Base. Nad čele mu vyrazil studený pot a on se třaslavě nadechl...


"Příměří!" Zachraplal gangster dolů přiškrceně, načež si odkašlal a zkusil to znovu: "Žádám vyslance krále Arawna o příměří!" Prohlásil, jak nejpevněji dokázal. Lepreuchan se nadechl, aby odsekl další peprnou nadávku, ale zarazil ho bezhlavý jezdec, který poprvé promluvil. A jesli neznámý hlas tvého neviditelného zachránce zněl jako bronzový zvon, jezdcův hlas připomínal olověnou desku, kterou tě mlátil po hlavě.

"ZADRŽ SVÁ HNĚVIVÁ SLOVA, SIRE PATRICKU FITZPATRICKU. MÁME PŘECI SVOU ČEST. CTÍME STARÉ ZÁKONY. MĚLI BYCHOM HO ALESPOŇ VYSLECHNOUT. CO NABÍZÍŠ, VÝMĚNOU ZA SVŮJ ŽIVOT A BEZPEČÍ TVÝCH DRUHŮ, PANE KANTREVU?" Hlava hovořila tímto vážným, arachicky hrobovým tónem, a přitom se jezdcův meč ani na okamžik nezastavil v planoucích smyčkách, sekajíc tu vlevo, tu vpravo.

"Službu, dlužný skutek. Jménem pana kantrevu Charterhall!" Bazso se držel statečně, i když se hrozivě potil.

"HMMM..." Zabručela hlava, zvukem, který evokoval posouvající se víko sarkofágu. "DOBRÁ TEDY. TO JE CENA ZA TVŮJ ŽIVOT. ALE CO TVÍ DRUHOVÉ?"

"Ti se vykoupí sami!" Vyhrkl Bazso, možná až příliš rychle. Krysa.

Lepreuchan, označený jako sir Patrick Fitzpatrick, se ušklíbl a odplivl si špačka doutníku. Jezdec sťal plynule jakousi bytost, tvořenou z švihaícího propletence kouřových řetězů, těsně předtím, než by skočila na schočtě k vám. Její žhnoucí oči se přitom dívaly celou dobu přímo na tebe, i když umírala rozsekaná na kusy. Dullahan se ponuře zasmál a byl to smích, co určitě nechceš slyšet dvakrát.

"TVÉ SRDCE JE STUDENĚJŠÍ NEŽ LOŽE ZIMNÍ KRÁLOVNY, PANE KANTREVU," uskřípl a dalo se jen těžko určit, zda to byla lichotka či soud. Pak zvedl hlas, promlouvajíc k tobě a Salazarovi. "NUŽE? MUŽI S OCELOVOU RUKOU? LADY LOVKYNĚ? CO NABÍDNETE ZA NAŠI POMOC?"

Ať už byli Tylwyth Teig jakkoli protivní a pravděpodobně šílení, pořád to byly víly. A víly braly smlouvy a dohody velice vážně. Porušit danou dohodu bylo pro vílu nemyslitelné...a pro smrtelníky, kteří by porušili dohodu, často nemoudré, až zhoubné.

Nejsem překvapená tím jak se Bazso zachoval. Já bych na jeho místě udělala to samé. Navíc je teď jasné, že s ním již počítat nemohu. Cokoli jsme chtěla dělat je náhle v troskách. Všechny plány mohu hodit do stoky a začít znovu od začátku a hezky sama pro sebe.

"Mám na výměnu tajemství," křiknu dolů k té zvláštní dvojici. Hlavu, ale stále nechávám schovanou kdyby se tomu prďolovi dole splašil prst a chtěl mi jí ustřelit. "Nabízím vám tajemství za svou bezpečnost a to i přes to, že s tou krádeží peněz nemám nic společného."

Moc se mi to nelíbí, ale nemám toho moc co nabídnout. Také nevím zda to třeba neznají a budou to chtít přijmout. Tohle všechno je hodně divoká sázka, ale takeel narychlo toho moc nevymyslím.

Lepreuchan se zachechtal a potřásl hlavou, ale dullahan vypadal, že o tom přemýšlí. Tedy, odhaduješ, dost s vlastní hlavou mával, asi aby měl přehled.
"TAJEMSTVÍ...ACH ANO, NÁŠ LORD MÁ RÁD TAJMESTVÍ," přitakal přízrak zamyšleně, ale vzápětí musel ustoupit o krok dozadu a čepelí meče si držet od těla další z těch létajícíh příšer. Lampáři, kteří ještě žili, kolektivně zadrželi dech a sevřelu půlky. Dullahan se zavřčením přehmátl, chytil meč jednou rukou v kožené rukavici za čepel a páčivým pohybem srazil netvora za krk k zemi, až zapraskaly kosti. Ale stínová horda tím získala pár stop k dobru. Začínal vám docházet čas. Což ale zjevně dvojici až tak netrápilo.

"NEBYLO BY MOUDRÉ HO VŠAK HNĚVAT NĚJAKÝMI ŠPRÝMY, LADY LOVKYNĚ," poučil tě a nezněl u toho ani moc zadýchaně, "BUDE LORDA ARWNA TO ATEJMSTVÍ ZAJÍMAT? POMŮŽE NĚJAK DVORU TYLWYTH TEIG, ANO?"

"Ano!" vykřiknu a jsem ráda, že díky tomu hluku kolem není slyšet nervozita v mém hlase. Vůbec netuším zda jim mohu nabídnout něco takového, ale to jim přeci říkat nebudu a než na to dojde tak snad něco vymyslím. Ne, že by to byla vyloženě lež z mí strany, ale zda to má takovou cenu... to je jiná otázka.

Když jsme tedy dohodnutí zastrčím si revolver za pas abych nepůsobila tak výhrůžně a opatrně se postavím připravená okamžitě se vrhnout na podlahu kdyby se něco začalo dít a kolem létaly kulky nebo vraždící stíny.

"Dá se odsud dostat?" zeptám se... vlastně kohokoli kdo mi může dát odpověď. Tohle je Bazsův dům, takže by měl vědět kde nechal tesař díru, ale zase ti dva dole mají lepší představu o obklíčení, takže mohou odpovědět i oni. rozhodně by se mi hodilo dostat se z tohohle zmatku a najít si chvilku aspoň na ošetření když ne na nic jiného.

"DOBRÁ TEDY," souhlasil jezdec a pohlédl na Salazara, který pokrčil rameny. "Jediné co mohu nabídnout já, je smrt. Život za život. Ať mi Tylwyth Teig dá jméno a ten člověk zmizí, nezáleží na tom kdo nebo kde...život za život..."
Na to jezdec nic neřekl, ale hlava tak nějajk podivně přikývla, na stvrzení dohody.

"Sou namačkaný vpředu jak bezdomovci ve frontě na grog," ukázal palcem Patrick ke dveřím. "Můžeme zkusit prorazit skrz ně, když budeme držet po hromadě. A nebo..." Podíval se na přízraky, které se snažili kolem jezdce procpat k Ryio a zcela ingorovaly ostatní Lampáře, "...by někdo moh dělat návnadu, my bychom vylezli bočním vchodem...hej kozomrde, je tu boční vchod?" Když Bazso přikývl, lepreuchan se zazubil a pokračoval: "...vylezeme bočním chodem, čapnem Pwyllovu motorku a pro...návnadu se vrátíme." Založil si svalnaté ruce na hrudi vítězoslavně a podíval se na tebe, jak to tedy bude.

Mám pocit, že mi srdce na jeden úder vynechalo když si zaslechnu jejich plán. To mám vážně dělat návnadu pro tyhle... věci? To snad nemyslí vážně.
Chvíli jenom těkám zdravým okem z jednoho na druhého, ale nikdo se nesměje. Ne tak, že to je jenom vtip, který za chvíli praskne. Oni opravdu chtějí abych je všechny nalákala na sebe zatím co budou zdrhat až se jim bude za patama prášit. Zbabělci! Jenže ať chci nebo nechci vypadá to, že je to jediná možnost. Budou mě pronásledovat tak jako tak. Je jedno kam se hnu, půjdou po mně jako vosy po medu.

"Dobře," zavrčím sama překvapená tou rozhodností. "Ale mám to u vás a jestli mě tu necháte chcípnout tak si mě nepřejte."
Pohlédnu na tu spoušť před sebou a zhluboka naberu vzduch do plic a pomalu vydechnu. Vyberu si kudy a kam poběžím. Seskočím dolů, na levou stranu která je nejdál od těch dveří a zavřít se v dalším pokoji. Zdá se, že stěny a dveře je udrží. Jinak budu muset oknem pryč a to nevím jak by dopadlo.

"Tak se připravte," zavelím, protáhnu se a pustím se do toho. Přeskočím zábradlí na vnější stranu a pak dolů dál od stínů. Ani se neohlížím co dělají ostatní. Mám starost jenom o sebe.

Seskočit a dopadnout do kotoulu nebyl pro zlodějku tvého formátu žádný problém, i když pohmožděné rameno proti takovýmhle kouskům dosti citelně protestovalo. Ale to teď bylo irlevantní. Důležité bylo nezastavovat se. V plném trysku si vletěla do místnosti, která sloužila nejspíš jako kuřárna. Celou cestu si cítila, jak tě pozorují desítky párů nelidských očí a domem otřásla hotová kakofonie skřeků, vřeštění, vytí a kvílení, když *všichni* vyrazili za tebou, zrůdný proud ženoucí se k obdélníku dveří.

Naštěstí opravdu ignorovali víly, Bazsa, Salazara i Lampáře. Čtveřice, následovaná zbytky gangu se vrhla k bočnímu vchodu... ale to už si ty měla jiné starosti. Jako třeba ty věci snažící se tě chytit a každá se předháněla, kdo bude první.

Darethdnes v 17:31
Když si vybíhala na ulici, Randall tě ještě rychle zastavil a podal ti tvůj obušek, jako kdyby nevěděl co s ním. Zařízení prskalo, jiskřilo a po koupeli v řece nevypadalo úplně stabilně. Bylo jen na tobě, zda si ho ponecháš, či ne.
Venku si uběhla několik kroků, poháněná prostou neutišitelnou potřebou běžet, než ti došly dvě nemilé skutečnosti. Za prvé, tma byla nějaká hustší než předtím, když si šla sem. Někde muselo dojít k přerušení plynového potrubí pro lampy a osvětlení na ulicích pomalu a náhodně selhávalo. A aby toho nebylo málo, ulicemi se nyní valila hustá, jakoby lepkavá mlha, která omezovala už tak mizernou viditelnost a tlumila všechny zvuky. V takovýchto podmínkách by ses mohla ztratit, budeš ji jednat unáhleně. A bloudění je něco, co si rozhodně dovolit nemůžeš.

Angry Little Foxdnes v 17:33
Ani já si nejsem úplně jistá, co udělat s obuškem, který působí, že jakmile jej použiji, dostanu tu ránu taky. Ale... Ne, nemůžu ho nechat u Randalla a ani jej nemůžu odhodit poblíž jeho obydlí. Byl by to důkaz křičící, že jsem tu byla... Zbavím se ho, ale až o něco... Dál.
Ocas se mi celý zježí, když se rozhlédnu po setmělé ulici. Ostře se nadechnu a zase vydechnu, neklidně přešlápnu z nohy na nohu, zatímco se rozhlížím kolem sebe. Ta mlha se mi nelíbí. A dnes... Dnes už nevěřím na náhody.
Nakonec se vydám směrem, kterým tuším vodní kanál, ve kterém jsem zanechala potápějící se loďku. Jednak se tam zbavím obušku tím, že jej prostě odhodím do vody a pak podél koryta mohu pokračovat směrem k dokům. Rychle a bez toho, že bych se ztratila v uličkách...

Darethdnes v 18:07
Někdy jsou ta nejprostší řešení ta nejlepší. Randall bydlel blízko u hlavní řeky, takže dostat se k vodnímu toku nebylo až tak namahavé. Brzy si zaslechla šumění vody a použila ten zvuk k orientaci. Proud řeky tě zavedl až k okraji Crowsfootu, kde mosty protínaly rameno řeky směrem k dokům. Mlha vzlínala z vody a přecházení mostu tak byla surreálná zkušenost (a byla by asi ani kdybys nebyla na drogách) protože si v podstatě kráčela do bílé stěny, která se za tebou zase zavírala.

O to větší šok byl, když se náhle z toho bíla před tebou zjevila tmavá lidská silueta a za ramena tě chytily kostnaté prsty, kterým však dodávalo sílu zejvné šílenství. Ruce následoval obličej podobný lebce, zaroslý rozježeným plnovousem a holá hlava. MUž cenil začernalé zuby v téměř zvířecím šklebu a na jeho vyhublém těle povlával černý potrhaný hábit. Kolem ptačího krku měl náhrdelník z malých snad skleněných kuliček a na jeho konci se blýskal malý pozlacený kříž.

"Zachraň se! Spas svou duši! Blíží se konec! Den Posledního soudu. Viděl ssem rudou hvězdu jménem Pelyněk, slyšel jsem trubky Archandělů! Čas soudu přichází, čas zůčtování našich duší! Spas se, dokud je čas!" Blábolil, až mu od úst šla pěna a cloumal s tebou. Nesnažil se ti ublížit, ale držel tě na místě, odhodlaný tě 'osvítit'.

Angry Little Foxdnes v 18:17
Kráčím rychle, svižně, občas si i popoběhnu. Musím, musím se dostat do doků dříve, než drogy vyprchají. Nejsem si jistá, co to se mnou udělá a ani tím pro teď svoji hlavu nezatěžuji, ale ten okamžik přijde a nesmí se to stát někde v temné uličce... Soustředím se tak hlavně na chůzi, na to, abych držela správný směr, ovšem i přes opar drog mi sevře hruď úzkost, když pozoruji tu všudypřítomnou... Mlhu...

Polekaně vyjeknu, když mlha vyplivne temnou postavu. Nestačím uskočit, nestačím nic, když mě chytí. Srdce zprudka buší, ve spáncích tepe. Jeho tvář se mi křiví před očima a jeho slovům snad ani pořádně nerozumím, zapomínám je ve chvíli, kdy utichne jedno následované druhým.
Nezdržuji se s odpovědí ani prosbou, vykopnu nohou proti jeho vlastní a pokusím se v tu samou chvíli odstrčit jeho ruce z mých ramen, abych mohla zcela nehrdinsky utéct.

Darethdnes v 18:23
Bláznivý kněz kopanec jaksi nečekal a možná proto se ti podařilo ho odstrčit pryč. Možná...až moc dobře. Udělal jeden vravoravý krok vzad, pak druhý a křížem narazil na zábradlí mostu. Zamával rukama, aby chytil rovnováhu, pomalu, skoro až komicky přepadl a málem se zřítil do hluboké rychlé řeky. Jednou rukou se držel zábradlí a křičel, hledíc na tebe, čekajíc, zdali mu pomůžeš a ztratíš další vteřiny...a nebo zda vyšší dobro předčí jeden život...
(sakra já sem ale hajzl :D)

Angry Little Foxdnes v 18:27
Nestojím. Nečekám. Sotva jsem volná jako ten pták, vyběhnu vstříc objetí mlhy a zpomalím až po pár metrech, kdy ke mně dolehne křik. Ohlédnu se přes rameno a můj pohled se jen krátce střetne s tím jeho. Zbaběle ovšem očima uhnu a s ostrým nádechem opět zrychlím a zanechám tak kněze za sebou.
Jak to říkal...
Spas se, dokud je čas?
A já toho času... Měla tak málo...

Darethdnes v 18:48
Zá zády ti zazněl poslední zoufalý výkřik a pak tlumené 'šplouch'...a ticho. Do rána bude mrtvý. Možná dřív, jestli neumí plavat. Vědělas to. A on taky podle toho posledního pohledu, vidělas mu to v horečnatých očích. Ale na tom přeci nezáleží, ne?
Přeběhla si most, inu, jako na křídlech, co krok to skok, co skok to blok!

Jak to říkala Druhá Lea? Hospoda u obrácený podkovy, u vody hned za třetím molem...nebo to bylo čtvrté? Možná, že říkala první. Stres ti náhle sevřel krk, zničehonic, dýchání začalo být problematické a trhané, srdce bilo tak rychle, že sis myslela, že ti snad poláme žebra.
Klid. Musíš se uklidnit. Mělas toho kněze sežrat, jeho kosti by byly dobré krmení pro mláďata. Jak velká by asi byla snůška? Doufejme, že je Randall dobrý lovec...

Myšlenky se ti v hlavě začaly třískat, čím jich bylo víc, tím bylo horší se soustředit. Nahoře bylo dole a dole bylo nahoře, nohy byly jako na pružinách.
Záchvat, určitě je to nějaký záchvat!
"Jesli tě to zabije, nechoď mě strašit!" Napomenul tě Randallův hlas z mlhy.
Sakra, co když tě to vážně zabije?!

Musíš se uklidnit. Ve vém vlastním zájmu a v zájmu všech Duskwallských víl, ony sou chudinky tak maličké a neškodné...

Angry Little Foxdnes v 19:06
Zdá se, že den posledního soudu nastal dřív.
Je to cynická černá poznámka, která snad ani není moje. Potřesu hlavou. Jen... Kvůli... Mě... Nořím se do mlhy a zrychluji. Utíkám. Nechávám za sebou kněze i myšlenky na něj. Na mě. Co jsem udělala. Nebo spíše... Neudělala. Nezáleží na tom, ne teď, ne tady. Dala jsem slib. A čas neúprosně běžel... A já s ním.

Překonám most, už jen kousek! Za zády neslyším vrčení, v zátylku nepálí slídivé oči. Ovšem raduji se jen chvíli, přesně do okamžiku, než se pokusím si vybavit přesně instrukce Vznešené. Prudce zpomalím, klopýtnu div neupadnu na zem, když se mi sevře krk. Přes tlukot srdce neslyším nic, snad ani své vlastní myšlenky. Jedna noha váhavě následuje druhou, dlaně si tisknu ke hrudi jako bych se snažila srdce udržet na místě.

Zastavím se. Náhle nevím kam jdu. Kde jsem. Snad ani kdo jsem a odpovědi na všechny ty otázky se hrnou ze všech stran a slévají se v jednu šílenou šmouhu. Sípu, jak bojuji o vlastní dech, nemůžu se dodechnout, nemůžu dýchat! Překotně bojuji o každičký nádech až z toho začínám hyperventilovat. Před očima tančí mžitky připomínající křídla čmeláčků...
Trhnu sebou. "Nezabije..." zasípu... Slyšíš?! Ne!" Hlásek mám tenký. Úzkostný.
Nevěřím tomu, ale i přesto...

Ještě chvíli ne. Pokusím se dlouze nadechnout. Vydechnout. Nádech. Výdech.
"Třetí molo," zamumlám, hlas zhrublý námahou. Třetí molo... Bylo... Určitě... Třetí... Jedna... Dva... Tři...
Přinutím se znovu rozejít. Už neběžím. Bojím se. Bojím se, že s další námahou mi srdce pukne a už nikdo neposkládá ty střípky dohromady... A Randall bude stavět to hnízdo zbytečně...
--- Soustředit se je ovšem tak... Těžké...

Darethdnes v 19:10
// já sice říkal, že nebudeme házet a u těch předchozích dvou to nebylo třeba, ale...hoď si :D

Angry Little Foxdnes v 19:11
...
1
...

Darethdnes v 19:12
Nom, jednou se to stát muselo.

Angry Little Foxdnes v 19:13
//V pohodě, já vím, jen... Jednička vždy zabolí. :D//

Darethdnes v 19:30
Tím, že to je třetí molo si si jistá. Víš dokonce, který to je směr. Tvá vůle je pevná, jako nikdy. Tělo, ovšem, začalo sepisovat hromadné petice a posílat je tvé vůli k bezodkladnému vyřízení. Že si v jednu chvíli padla na kolena poznáš jen podle otřesu, nebolí to. Chvíli lezeš po čtyřech, chvíli se opíráš o zeď, na chvíli se ti zatmí před očima....

Se zalapáním po dechu je zase otevřeš. Jak dlouho si je měla zavřené?? Pár vteřin? Minutu? Půl hodiny?? Nevíš. Klopátýš kupředu, zachytáváš se domů, dlaně se rozdírají do krve, ale nebolí to, nic už nebolí. Jen je ti zima, ruce i nohy se třesou. Kolem tebe propluje první molo, pak druhé, obrysy lodí v mlze vypadají jako přízraky. Zastavíš se u třetího mola a musíš se na chvíli opřít o sloupek, dechu se zase nechce do plic.

Ale dokázalas to, támhle je, malá hospůdka s podkovou na trámku. Před ní stojí dva dokaři a kouří...ale počkat. Jejich ruce jsou protáhlé a chlupaté, s klouby velikosti holubích vajec. O jejich nadočnicové oblouky by se rozbil příliv a zuby, mezi kterými drtí cigarety jsou zažloutlé, křivé a divně špičaté.
TO nejsou lidé, ale trollové, zakrytí glamourem, a ne moc dobře.

Nejspíš hlídači a vyhazovači v jednom.

Angry Little Foxdnes v 19:44
... každý následující krok je těžší a těžší. Vlastní tělo odmítne poslechnout, poprvé, podruhé, není síly, která by mě v tu chvíli udržela na vratkých nohách. Necítím už nic. Měla bych. Ale necítím! V koutku mysli mě ta tíživá myšlenka straší po celou dobu. Bolest je dobrá, díky bolesti vím, že jsem naživu. Ale já... Já už žádnou necítím...
Jak se dostanu zpátky na nohy sama nevím, natož kde se berou ty zbytky vůle nutící mne pokračovat dál a dál v tomhle pochodu smrti. Je mi zima, strašlivá... Zima. Nechávám za sebou krvavé šmouhy na stěnách domů namísto pověstných drobků a je mi to... Už... Jedno. Jdu. Kam vlastně jdu mi dochází až ve chvíli, kdy se zhroutím u sloupku mola a zatímco bojuji o každý nádech, pohledem zavadím o nenápadnou hospůdku. Nevšimla bych si jí nebýt... Nebýt jich.

Přemýšlet nad tím, kdo jsou, kým by měli být, trollové nebo lidé... Je moc náročné. Složité. Soustředím se jen na podkovu, na tu zatracenou podkovu... Dokázala jsi to!... Křečovitě polknu a pokusím se nadechnout. Plícemi jako by mi někdo protáhl ostnatý drát.
Zaskřípu zuby a odlepím se od sloupku. Jednou rukou objímám sama sebe, druhou se snažím o něco opřít, přidržet, cokoliv jen se udržet na nohách. Ještě... Aspoň... Kousek... Přímo k nim.

Darethdnes v 19:48
Jeden z 'dokařů' vzhlédl, oči ve stínu titánského obočí byly malé a krhavé a když potáhl z cigarety, světlo žhoucího konce se od nich odrazilo nepřirozeným způsobem. "Oj! Ty tam! Co tu chceš? Tohle je soukromá hospoda, ne skladiště pro nemocný kurvy!" Zavolal hrubým hlasem, zatímco si si to vrávoravě šinula k nim. Jeho kolega tenhle třeskutý vtip ocenil hurónským smíchem, který měl kapcitu třást okny.

Angry Little Foxdnes v 19:56
Nemocná kurva... Mohla jsi klesnout ještě níž?
Řečnická otázka. Řekla bych, že mě trollova bodla u srdce, mám ovšem podezření, že to bylo něco zcela jiného. Nezastavím se i přes varování hlídače, i přes smích toho druhého.
"... Selt... Seltkirk... Musím... S ním... Mluvit. Varovat krále," hlesnu chraptivě ve snaze ta slova říct co nejvíce nahlas, sotva aspoň trochu utichne pobavený smích.

Darethdnes v 20:00
"Oj!" Zvolal druhý troll a jednu obrovskou prackou ti prostě...zatarasil cestu. "O čem to kruci mluvíš? Seltkirk? Odkud ty znáš sira Seltkirka? A varovat krále? Před čím? Nedala sis trochu moc vílího prachu, hmmm?" Zazubil se, až tě ovanul smrdutý dech. No, nejspíš dala, ale to bylo irlevantní.

Angry Little Foxdnes v 20:07
Oj. Přede mnou se objeví pracka a mě to vyhodí z konceptu natolik, že se jí zachytím a absolutně bez pudu sebezáchovy se o ni opřu čelem. Jestli se pustím, spadnu na zem a už se nezvednu. Vím to. Horečnatě přemýšlím, co dál, ovšem přemýšlet... Jsem tak unavená. Tak moc unavená. Proč mě ty opice prostě nepustí dovnitř?
"Lea... Oblíbenkyně Rohatého... Řekla mi to, řekla mi... Kde najdu... Krále. Dala jsem... Slib... Musíte mě... Za Seltkirkem... Než umře. Ona. On. Král," mumlám trollovi do ruky, ztěžka oddechuji.

Darethdnes v 20:13
Když si zmínila, že si dala slib, oba trollové se po sobě podívali, jejich obočí provedly pár tektonických pohybů a oni viditelně zaváhali. "Král...umře?" Zabručel ten co tě 'držel' a trochu tebou zatřásl. "Ale...král nemůže umřít...protože....protože je to král!" Ohradil se, ale rozhodně nezněl tak přesvědčeně a sebevědomě jako předtím. Slova ohledně daného slibu je nalomila, zdá se.
"Fume, lady Leanansidhe nebyla zpátky už několik dní..." Zahučel pomalu druhý troll a akt přemýšlení prováděl s jeho čelem kreace podobné pohybům vrstevnic.

Angry Little Foxdnes v 20:21
Troll zatřese prackou a já v tu chvíli s kníknutím na ten zadek skutečně dosednu, protože prostě nemám sílu se ho držet dál. Nádech. Výdech.
"Lea... Je nemocná... Dárek pro krále... Seltkirk, musíte mě za ním... Odvést. Slíbila jsem to," zoufale zakňučím.

Darethdnes v 20:35
"Lulu přinesla dárek pro krále, jo...a taky sme ji pak neviděli." Ačkoli trollové jsou často označováni jako nenapravitelní idioti, i jim začalo docházet, že něco je špatně. "Fo, dones ji dovnitř...za Seltkirkem, on už rozhodne, co s ní..." Zabručel ten výřečnější z dvojice, načež tě první strážce prostě vytáhl na nohy lehce jako panenku a postrčil dovnitř. Interiér hospůdky byl útulný, vonící tabákem a whisky, kolem dřevěných stolů na dřevěných židlích posedávali štamgasti, pokuřovali, popíjeli a bavili se, zatímco na malém podijku hrál chlapík v pomačkaném cylindru na skřipky nějakou skočnou a veselou melodii, doprovázen roztomilou brunetkou na tamburínu. Zrzavý barman leštil whiskovky a podupával si společně s hudbou. V krbu popraskával oheň a bylo tu hezky teplo.

Zkrátka idylka. Pár lidí zvedlo hlavy, když se otevřeli dveře, ale zase se poklidně vrátili ke kartám, pití či pokuřování. Trollí vyhazovač, který tě držel trochu jako zmoknou kočku, prošel i s tebou kolem baru, otevřel dveře označené jako 'suterén' a začal i s tebou scházet dolů...a dolů... a dolů...
//budeš to nějak komentovat nebo mám něco připsat?

Angry Little Foxdnes v 21:03
// budu, jdu na to, byla jsem se psem
Konečně. Slova o tom, že Seltkirk rozhodně, co se mnou už tak povzbudivá nejsou, ale... Oj, co víc si v tu chvíli přát. Tedy... Mnoho věcí, ale... "Uuuh... Opatrně...." zaskučím tiše, když mě Fo vytáhne na nohy. Nechám se spíše vláček než nést, ne schválně, ale mé tělo si už dělá, co chce.
Co se děje v hospodě vnímám jen napůl, nestíhám to. Těším se, až si v tom útulném příjemném teple sednu... Možná bych mohla dostat i vodu? Cokoliv... Jen si odpočinout... Ale ne. Troll mě dál táhne sebou a mě se pletou nohy. Co chvíli klopýtnu a nebýt jeho, tak dolů po schodech vedoucích do suterénu se skutálím, protože něco tak náročného jako schody už zkrátka nedávám.
"Není mi... Dobře," mumlám cestou.

Darethdnes v 21:24
Moc si to nepamatuješ, protože občas ti nějaký ten protivný mžitek zakryl výhled, ale to dlouho točité schodiště vyústilo do něčeho co připomínalo křížence katakomb a nějakého chrámu. Byla si tažena temnými, studenými chodbami, kde by se případní útočníci zcela jistě ztratili, viděla si koutkem oka rozlehlé jeskyně, klenuté stropy, prastaře vypadající fresky...

Zastavila si svůj postup přede dveřmi, které byly vyřezávané a zdobené do podoby mořských chaluh a byly velmi blízko jiným dveřím, které spíš připomínaly masivní dvoukřídlá vrata, zdobená a zároveň zpevněná bronzem. Fo i s tebou zastavil, zaváhal a pak na dveře zaklepal. Nic. Žádná odpověď.

"Uh...sire Seltkirku, pane?" Zavolal troll značně nejistě a zabušil znovu. Nic.

Ne...moment... něco si zaslechla, až ti uši zacukaly. Zasténání. Tichý, bolesný zvuk, tak slabý, že skoro nebyl slyšet.

Angry Little Foxdnes v 21:29
Nejen útočníci by se ztratili, já taky. Ale já se už ani nepokoušela najít, prostě jsem se nechala trollem táhnout a bylo mi už jedno kam, pokud to znamenalo, že se aspoň na chvíli posadím a budu moci v klidu umřít.
A pak... Pak...
"Pozdě," hrdlo se mi stáhne úzkostí, když ke mně pronikne ten... Zvuk. "Dostalo ho to," pronesla jsem plochým hlasem.

Darethdnes v 21:37
Fo se na tebe podíval, zaváhal, znovu se podíval na dveře a pak se jednou masivní pěstí rozmáchl a prostě je vyrazil z pantů. Zanaříkalo drcené dřevo a mučený kámen a dveře se poroučely k zemi. Obraz, který se vám naskytl byl...podivný a svým způsobem děsivý, ale zároveň zapaloval nervová zakončení k akci.

Na zemi napůl seděl, napůl ležel rudovlasý muž s extravagantní bradkou a brýlemi nakřivo na bledém, zpoceném obličeji. Jednu potetovanou ruku natahoval po ornamentálně zdobeném noži, ležícím na podlaze, ale nemohl dosáhnout, prsty zoufale škrábaly po koberci pouhé centimetry od kostěné rukojeti.
Protože druhá ruka spočívala na posteli, jako přibitá a v jakési katatonické křeči svírala tobě děsivě povědomou sošku, která doslova pulzovala zákeřnou magií. Selkirk, protože to byl on, k vám vzhlédl a v očích měl děs, ale i odhodlání.
"Pomoc! Pomozte mi! Ten nůž, rychle!"

Fo, ten zatracený neužitečný idiot, tě pustil a tupě, šokovaně zmrzl na místě.

Angry Little Foxdnes v 21:39
Fo vyrazí dveře a já... Já zůstanu prostě jen zírat na scénu, kterou tím otevře. Ovšem oproti trollovi já vím, co se děje. I skrze únavu a vyčerpání je mi to jasné v okamžiku, kdy Seltkirka uvidím a když uvidím tu... Proklatou věc!
Zalapám po dechu.
"Ten nůž!" spíše zavyju než cokoliv jiného a strčím do trolla, zatímco se sama pokusím... Mu ho podat,.

Darethdnes v 21:48
"Co?" Zeptal se pomalu troll a váhavě se rozhoupal, nevěděl co se děje a co má dělat.
Seltkirk sevřel nůž, ze kterého si ty cítila vílí kouzla, ale očividně byl tak zesláblý, že s rukou sotva pohnul. Ztěžka polkl, zavřel oči a když je znovu otevřel, díval se přímo na tebe.
"Nemůžu. Zatraceně, necítím ruce...budeš to muset udělat ty..." Vyrazil ze sebe a vtiskl ti chladnou střenku do prstů. "Budeš mi muset...useknout ruku...v zápěstí....dělej!"

Rychle, mělce dýchal, těžko říct zda vlivem zlé magie a nebo kvůli tomu, co po tobě žádal.

Angry Little Foxdnes v 22:11
Dopadnu na kolena před Seltkirka, oči rozevřené dokořán. Až teď mi dojde, co chce s nožem udělat. Až teď, když mi to omlátí o hlavu tím jedním prostým příkazem. "Dělej." Prsty se sevřou kolem rukojeti nože, ruka se mi třese. A třese se mi hodně. S únavou to nemá ale, co dělat. Ne teď. Ne tady.
"Já.... Já... U všech zasraných bohů..." hlas mi přeskočí.
Polknu.
Napřáhnu ruku s nožem.
Zavřu oči.
A tnu.

Darethdnes v 22:26
Poslední cos viděla, byl Selkirk, jak statečně zatíná zuby a pak si švihla nožem v hrdinném oblouku. Jenže zrovna tu chvíli si vybralo tvoje svalstvo k tomu, aby sebou škublo pod náporem efedrinu a jak ses nedívala pořádně kam sekáš, netrefila si ruku královského strážce.

Ale něco ano. Nůž podle zvuku projel látkou, kůží a pak masem, než narazil na kost. A tvým stehnem se začal šířit takový dost vlhce teplý pocit. A něco tak...nepříjemně tlačilo.

Angry Little Foxdnes v 22:31
Švih.
Ani nevím, jak dlouho zírám na nůž trčící z vlastní nohy a nechápu... Kde... Kde se stala chyba. Nebolí to, ale snad o to horší to je. Navalí se mi a do úst se nahrnou kyselé sliny. To při mě aspoň teď stojí bohové, že se nepozvracím, ale je to jen otázka času. Ruce se mi třesou a nůž pořád vězí v noze a já... Já...
Vyděšeným pohledem zalétnu ke královskému strážci než se nadechnu a...
"NA CO TAM ČUMÍŠ, POCEM A USEKNI MU TU RUKU!" zaječím hystericky z plných plic na trola vysokým hláskem na pokraji zhroucení právě a jen na trolla.

Darethdnes v 22:38
"Ale...ale já nemůžu sekat pana Seltkirka!" Protestoval Fo skoro plačtivě, spodní ret vytrčený jako smetadlo. "On...on je přeci rytíř!" Problémy vílí hierarchie a trollí vrozené debility v tuhle chvíli situaci zrovna nepomáhaly.

Angry Little Foxdnes v 22:39
"On zdechne, jestli to neuděláš!" zaječím zcela nerytířsky. "Dělej! Hned!" štěknu neméně hystericky. Nějak... Nějak nemůžu přinutit prsty, aby vytrhly nůž z mé vlastní nohy a pokusily se useknout ruku Seltkirka znovu...

Darethdnes v 22:44
Troll se podíval na Selkirka, který pomalu přikývl, i když se mu začínaly protáčet oči. Fo se oklepal, udělalpár kroků vpřed a nůž ti z nohy vytáhl. Jeho obrovské ruce nebyly zrovna...šetrné, čili to dost rýplo a krve bylo najednou nějako víc. Vomlouám se, pane Seltkirku, fakt!" Zanaříkal Fo, druhou rukou si otřel slzy jako hrachy a svižně švihl nožem. Trefil se. Usekl Seltkirkovi ruku s artefaktem.

Tedy....

V lokti místo v zápěstí, ale....

To sou detaily.

Angry Little Foxdnes v 22:49
Sotva troll vytrhne z rány nůž, ven se vyvalí krve až... No, bledá už jsem... Seberu poslední zbytky rovahy a příčetnosti, abych si na ránu pokusila zatlačit aspoň dlaní a prsty, rukávem, čímkoliv, čím bych dokázala aspoň trochu zmírnit krvácení.
Troll tne.
A ruka s artefaktem uskočí bokem. Že ji vzal i s celým předloktím mě v tu chvíli vůbec nezajímá, ostatně veškeré mé zájmy se smrsknout snad jen na jediné.
"Pomoc... Musíš... Jít... Pro pomoc..." pokusím se trolla znovu zaúkolovat, hlasem už podstatně méně ječivým, slabším. Srdce buší. Blbě se mi dýchá. Krvácím.
Skvělý den. Prostě... Skvělý....
Pohledem sklouznu k sošce. Být při síle, do něčeho ji zabalím a zdrhnu s ní dříve než se stačí Seltkirk rozkoukat, ale... To... Dnes už rozhodně nedávám.

Darethdnes v 22:54
Poslední co si viděla, než tě opět objalo staré dobré bezvědomí, byl Seltkirk, kterému polovičatou paži pevně obtáčí něco jako orobinec a říční tráva. A to jak natahuje zdravou ruku, dotýká se tvé nohy a podobný obvaz se stahuje i kole tvého zranění.

A pak.

Milosrdná, chladná tma.

Zapadnu do místnosti a prudce za sebou zabouchnu dveře a ještě se o ně zády opřu. Rychle se rozhlížím kolem čím bych je mohla zabarikádovat. Pak si ale vzpomenu, že jeden z těch sviňáků se protáhl klíčovou dírkou, takže ještě tohle musím vyřešit a něco tam nacpat. Bude stačit kus hadru? Snad ano.
Jedna myšlenka střídá druhou. Zastavila jsem to pomocí krve. Možná, že to bude fungovat i tady. No za pokus nic nedám, kromě té trochy bolesti.

Trochu se porýpu v ráně aby začala víc krvácet a pak tou krví zamažu zámek. Je to jako bych ho olejovala abych ho neslyšně otevřela, jenom místo oleje používám něco jiného. Rozhodně nešetřím a prsty nanesu krev i co nejvíc dovnitř.
Možná by je to dokázalo i odehnat kdybych věděla co dělat, ale nejsem žádný čaroděj. Takže si musím vystačit jenom s tímhle. Nakonec ještě před dveře hodím několik židlí a začnu tam sunout stůl.

Rameno cuká a tupě tepe, půlka obličeje pálí jako by ti tam nachcali démoni a když se v tom rýpeš, do hlavy a oka ti vytřelují drobné žhavé jehličky. Na oko pořád nevidíš, i když máš pocit, že v té šedé mlze možná vidíš nějaké rozplizlé obrysy blízkých věcí.

Zatímco ti do ruky stéká tvá vlastní krev a žilami ti tepe strach i vztek, hrůzy za dveřmi vyjí a narážejí do nich, až dřevo sténá a zaseknutá barikáda z židlí povážlivě skřípe. Ozve se napůl ptačí/napůl lidský/napůl cotokurvaje výkřik jednoho z létajících démonů a ty si dovedeš živě představit, jak se odráží, jak nabírá rychlost, aby prorazil dvou barikádku.

Pleskneš kalužinu krve v dlani na zámek. Na okamžik, na pár děsivě dlouhých zlomků vteřin se nic neděje a tvá krev jen barví dřevo na ještě tmavší odstín. Že bys něco opoměla? Neřekla nějaká slova? Vynechala nějakou klíčový činitel v té podivné esoterické rovnici?

A pak náhle dveřmi projede záblesk světla, zdobené kování se zablýskne jako zlatý šperk na slunci a lakované dřevo protnou provazce nečeho co napůl připomíná zmrzlý blesk a napůl síť zářících tepen a žil.

"Neboj se, maličká. Neprojdou..."

Hlesl ti ten Hlas v hlavě, ale ačkoli pořád zněl stejně neuchopitelně a majestátně, zdál se ti o něco slabší, unavenější, tlumenější...
A ty sisi všimla, že i tobě se náhle třesou ruce, nohy podklesávají a i před zdravým okem se dělají mžitky.

Hlas se znovu ozve v mé hlavě a mě to podivně uklidní. Nebo možná jsem již příliš vyčerpaná a tohle je jenom první důkaz toho jak mé tělo protestuje.
budu muset zjistit kdo to ke mně mluví. Je to nějaký bůh? Démon? Čaroděj? Nebo jenom začínám bláznit? Není tohle všechno jenom nějaký divný sen ze kterého se za chvilku probudím ve své posteli, vedle se bude roztahovat Lea a všechno bude v pořádku.

Potřesu hlavou. Nejsem přeci šílenec. Nikdy jsem nebyla hysterka, ale ty pochybnosti tady jsou. Možná bych se měla začít modlit. Jen tak pro jistotu. Takovou krátkou modlitbou se rozhodně nic nezkazí.

"Tajemný bože, mocná a svatá sílo na nebesích, stůj při mě v této temné hodině. Dotkni se mé duše a osvětli temnou stezku přede mnou. Prosím tě z hloubí svého srdce o pomoc, ó mocný strážce. Dopřej mi trochu své milosti."

Neklečím, ale to jenom proto, že bych pravděpodobně nedokázala znovu vstát. Raději se opřu o stůl a snad ten můj pošetilý trik bude skutečně fungovat. Teď jenom vydržet než přijedou.
Otočím hlavu k oknu zda náhodou... jestli mě skutečně podrazí tak vážně nevím jak tohle přežiji.

Démoni za dveřmi začínali znít opravdu nasraně, ve chvíli kdy se na nich objevila zlatá pavučina propukli v ještě o něco nepříčetnější řev. Narazili do zátarasu jednou, dvakrát..třikrát... a pokaždé se stejným výsledkem. Zlaté světlo zapulzovalo, ozvalo se skvíření páleného masa a do vzteklého ryku se přimíchala agonie. Možná se ti to jen zdálo, ale vzadu v hlavě si zaslechla tiché uchechtnutí.

Což byl důvod, proč se rozhodli, že to zkusí vzít přes jednu ze zdí. Naštěstí, Bazso vybral bytelný dům s kamennými zdmi, takže jim to nějakou chvíli bude asi trvat.

Bum. Bum!! BUM!! KRRCHH!

No, a nebo taky ne.

Když ze ze spáry mezi kameny začal sypat prach a zeď se povážlivě boulila dovnitř, venku se ozvalo urputné troubení klasonu a střelba do vzduchu.
"Váš odvoz čeká, madam, TAK SI KURVA POSPĚŠTE!" Zahlákal veku pod okny Patrick Fitzpatrick. A skutečně, pod oknem stála Dullahanova motorka, bezhlavý jezdec tŕoval motor a v sajdkáře dřepěl lepreuchan, společně se Salazarem. BAzso a zbytek lampářů nikde k vidění. Ale záleželo na tom?

Pomalu couvám pryč směrem k oknu, které je jediným únikovým východem z této místnosti. To, že se musí prodrat zdí je malá útěcha když jim to jde tak dobře a já rozhodně v sobě nemám tolik krve abych tím mohla pomazat každý kout. Nebo možná mám, ale rozhodně bych jí nerada vyplýtvala všechnu. Také potřebuji nějakou pro sebe. Ano, jsem sobecká, ale co jako.

Otevřu okno, tam naštěstí nejsou. Všichni se nahrnuli dovnitř. Snad mi to dá chvilku náskok, ale dlouho tu již otálet nemohu. Omítka se dávno odloupla, jedna z cihel spadla dovnitř a v otvoru se objeví černá šátrající ruka. Nejvyšší čas zmizet.

Jako na zavolanou se tam ozve ten skřehotavý hlas. I když mě tahá za uši jsem tak ráda, že ho slyším. Tak moc ráda až se mi skoro podlomí nohy, ale ještě nejsem v bezpečí. Ještě ne.
Přehodím nohy přes parapet. Naposledy se ohlédnu přes rameno a seskočím dolů. Je to rychlejší a s tím bolavým ramenem bych stejně nemohla pořádně lézt.
Dopad je tvrdý, až mi zadrnčí zuby ale jsem naživu. Ještě pořád.

"Hnnhhh," zabručím na mužíka, což má znamenat: fofrem odsud mizíme a zdravou rukou se natáhnu po sedačce, abych se s její pomocí zvedla a nasedla. Celá ulice se se mnou točí a budu mít co dělat abych náhodou nevystoupila za jízdy. Snad jejich úkryt není nijak daleko i když v mém stavu mi cokoli dál než dva kroky přijde vzdálené jako svit hvězd.

Bezhlavý jezdec posadil hlavu na řídítka, znovu protočil motor, prohlásil k tobě "DRŽTE SE, LADY LOVKYNĚ!" A pak už tě šílená akcelerace málem srazila ze sedadla za jezdcovými zády, kdyby ses pořádně nedržela. Přísahala bys, že si v řevu motoru zaslechla vítězoslavné řehtání a dusot kopyt.

Salazar, který otočil hlavu dozadu, až vítr mu rozcuchal jeho mastné pačesy, sprostě zaklel a vytáhl pistoli. "Šlápni na to, jsou za náma!" Zakřičel do hučení větru a ryku motoru, načež se pokusil vystřelit kamsi za vás, ale sajdkára sebou tak příšerně zmítala, že to bylo skoro zbytečné.

Obzblášť, když na to Dullahan tedy šlápl. V osách kol zatančily bledé smaragdové plameny, dusot kopyt zesílil a svět kolem vás se rozmazal. Moc si z té šílené jidy nepamatuješ. Prudké zatáčky, jiskry odskakující od bot, když si jezdec pomáhal v zatáčkách a proud přízraků, který vám dýchal na paty (na kola).

Ve chvíli kdy ste vjeli na most do doků, váši stínoví pronásledovatelé zmizeli. Vypařili se. Že by to vzdali? Ať už to bylo jak chtělo, vaše psychotická krasojízda skončila u třetího mola, před malou hospůdkou s podkovou na vývěsním štítě. Jezdec zaparkoval motorku, sesedl a pomohl ven značně otřesenému Salazarovi, lepreuchanovi i tobě. A pak sáhl do sajdkáry a vytáhl ven Bazsa. A pak dalšího, notně otřeseného Lampáře. A pak dalšího. A dalšího. Postupně z maličké sajdkáry vytahal žalostné zbytečky někdejšího gangu, relativně v pořádku.

Patrick mezitím dohadoval cosi se dvěma dokaři, kteří se opírali o zárobeň dveří a sloužili jako vyhazovači, nejspíš. Široká ramena, dlouhé, chlupaté ruce, nadočnicové oblouky, na kterých by se dalo kovat. Bylo na nich něco divného, ale čert ví, co přesně. Netrvalo to dlouho a byli jste vpuštěni dovnitř.

Interiér hospůdky byl útulný, vonící tabákem a whisky, kolem dřevěných stolů na dřevěných židlích posedávali štamgasti, pokuřovali, popíjeli a bavili se, zatímco na malém podijku hrál chlapík v pomačkaném cylindru na skřipky nějakou skočnou a veselou melodii, doprovázen roztomilou brunetkou na tamburínu. Zrzavý barman leštil whiskovky a podupával si společně s hudbou. V krbu popraskával oheň a bylo tu hezky teplo.

Zkrátka idylka. Pár lidí zvedlo hlavy, když se otevřeli dveře, ale zase se poklidně vrátili ke kartám, pití či pokuřování.

Jak jsem čekala bylo to děsné. Po té divoké jízdě mám pocit, jako kdyby mě bolela každá kost v těle. Ještě když vstoupíme do hospody třesou se mi nohy a ruce. Vlastně se možná třesu celá. Vůbec nechápu jak jsem se dokázala na té motorce udržet. Asi další z dnešních zázraků.

Uvnitř lokálu se složím na první židli na kterou dosáhnu a hlavu položím na desku stolu. Nevadí mi, že jsou tam zbytky rozlitého piva, mastnota z jídla, plivance a kdo ví co ještě. Jediné co mě zajímá je, že jsem v teple, pohodlí a bezpečí. Tedy jsem v bezpečí?

Nadzvednu hlavu a zamžourám kolem sebe zdravým okem než najdu našeho řidiče. "Jsme tu v bezpečí, že? Nemohou nás tu napadnout?" zeptám se možná trochu zbytečně. Přeci by nezastavovali kdyby se sem mohli dostat, ale potřebuji ujištění. Potřebuji aby někdo řekl, že je konec a tahle hrůza je za mnou a mohu v klidu odpočívat.

Možná, že to bylo prožitým dnem, drogami v krvi či něčím zcela jiným, ale spánek lišky Raghailleach byl všelicos, jen ne klidný. Když otevřela oči, neležela na podlaze Seltkirkovy pracovny, ale pod podivným, bouřícím nebem. Po obloze se proháněly vířící popelavá mračna a když se mezi nimi zaklikatil tu a tam blesk, zablýsklo se černě. Zpětně by to znělo jako nesmysl, něco co nelze popsat. Možná proto lišku při pohledu na každý neblesk rozbolely oči a mozek se na ty zlomky vteřin měnil v hnětené koláčové těsto.

Když se rozhlédla kolem, viděla, že leží na písečné duně vytvožené ze stříbrného písku. Poušť. Musela to být nějaká poušť. Ale kolem Duskwallu žádné pouště nebyly na tisíce mil a už vůbec ne s takovým pískem. A nebo takovou oblohou.

Prásk! Prásk! Prásk! Prásk! Temné blesky náhle sjely z oblohy a udeřily do obzoru. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát v rychlém sledu.

Prásk! Prásk! Prásk! Prásk! [/b]A znovu, tentokrát blíž, dunění prochvělo dívce celým tělem.

PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! Teď už lišce trnuly u zuby, celý svět duněl a obzor kompletně zahalila zběsile vířící temnota, ve které s každým zábleskem nesvětla bylo vidět přelévající se tvary jakýschi bytostí, které nepatřily na tento svět. Ten pohled už mozek jen nehnětl, ale lisoval ho ušima ven.

PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!

Čtveřice blesků udeřila počtvrté. Naposledy. Přímo do bezmocně ležící dívky. Hromy kompletně utopily celý tenhle prázdný svět, včetně dívky samotné.

Zabušení na dveře. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, vytrhlo Raily z jejího snění, protože to sen vskutku byl. Že by hřmění bylo jen interpretací zdrogované mysli? Když se pořádně rozkoukala, zjistila, že leží v měkké posteli, že jí opět někdo převlékl a že má ovázanou nohu. Ve svalu tupě škubalo a bylo to nepříjemné, ale nedalo se říct, že by to byla vyloženě bolest.

Dovnitř vstoupilo podivné zjevení - muž v kožené bundě temně zelené barvy, s ostny a kovovými řetězy. Jeho okované boty dusaly po podlaze...oh a v rukou si zcela nonšalantě nesl vlastní hlavu.
"VELICE SE OMLOUVÁM, LADY LIŠKO, ŽE VÁS BUDÍM Z VAŠEHO OZDRAVNÉHO ODPOČINKU. ALE MŮJ LORD SI VYŽÁDAL VAŠÍ NEODKLADNOU PŘÍTOMNOST."


Pravila hlava hlasem jako olověná deska od rakve a bytost velice trpělivě natáhla kostnatou ruku, aby Raily pomohla vstát. Pokud mu vyhověla, nabídl ji oporu a vyvedl ji ven z místnosti, která nejspíš byla pokojem pro hosty a vedl tě opatrně chodbami zpět k těm velkým pokovaným dveřím, avšak neotevřel je. Místo tě uvedl do místnosti, která na ten velký sál musela nějak navazovat, díky dalším dveřím na druhém konci. Místnost byla zařízená jako pohodlná kuřárna, byla tu křesílka, stolečky, malá knihovnička a minibar. Dullahan, protože tím vskutku přízrak byl, tě usadil do jednoho z křesílek, ochotně ti donesl pití dle tvého výběru a nonšalantně tě požádal, abys počkala, než budeš předvolána, než diskrétně (a za dunění okovaných bot) odkvačil.

Netušíš, kolik času uběhlo, ale v jednu chvíli se dveře otevřely znovu a dovnitř byla k tvému překvapení vtlačena Ryio, rozcuchaná, rozespalá, páchnoucí whisky a s vinným věncem na hlavě.

Usnulas téměř ve chvíli, kdy se tvoje tvář dotkla chladné stolní desky, vyčerpané tělo a mysl už nedokázaly dále vnímat. Tvůj spánek byl hluboký, tvrdý a překvapivě klidný, bez nočních děsů či živých snů. Než se ji však zcela dovřely oči, mohla zaslechnout ve zvonení tamburíny slabý hlas bronzového zvonu, jak brouká jinou, neznámou avšak podivně povědomou melodii, která měla kadenci ukolébavky. Byl to ten divný, šimravý pocit kdesi vzadu v hlavě, pocit dávné zatrčené vzpomínky, ale dřív, než ses po ní stačila natáhnout, vzal si tě spánek.

O neurčitou dobu později tě probudil hlasitý smích těsně vedle tvého ucha a nejistá, cinkavá váha na tvých ramenou a krku.
"Hááá, nehýbat, nehýýýbat! Zkazíš mi sázku, sakra!" Zanadával hlas Patricka Fitzpatricka napjatě, když ses zachrula a to cosi na tvých zádech tak...tekutě zacinkalo. Chvíli to tvému mozku trvalo, ale pak ti došlo několik věcí. Spoustu lidí kolem tebe něco skandovalo, jiní se smáli nebo tleskali do rytmu další divoké písničky.



A když ti něco ukáplo a krk, došlo ti o co pravděpodobně jde. Zatímco si spala, někdo ti vyskládal na ohnutá ramena whiskovky do malé pyramidky a postupně je naplňoval. Ale zároveň si byla přikritá vlněnou dekou, pod čelem měla malý mechový polštářek a někdo ti ofačoval ksicht a rameno, společně s čímsi chladivým. Před nosem ti sedělo humanoidní asi pětipalcové okřídlené stvoření s vlasy barvy levandule a spokojeně se na tebe zubilo. Poletuchy, víly jak laskavé, tak s podivným smyslem pro humor.

"Patrick Fitzpatrick vsadil další hrnec zlata, že vydržíš celý tucet sklenic. Tak se nehýbej, nechceš li zažít jeho hněv...a být politá whisky," zahihňal se vílák a naznačil cvrnknutí do tvého nosu, ale nakonec to neudělal.

"Mrňas má recht, holka! Ni se nehni, nebo prohrajem majlant! Neboj, Když to dáme, šábnu se s tebou! Poslední sklenice!" Zajásal lepreuchan značně podnapilým hlasem a natáhl se na malé stoličce, aby položil poslední dílek pyramidy. Celá hospoda kolektivně zadržela dech.

"PANE PATRICKU, NÁŠ LORD SI ŽÁDÁ LADY LOVKYNI VE SVÝCH KOMNATÁCH!" Zaduněl tichem hlas bezhlavého jezdce jako rána palicí, než ses stihla rozmyslet, co vlastně uděláš. Pidimuž zmrzl uprostřel pohybu a přes sklenici střelil vražedným pohledem po svém kolegovi.

"Teď ne, Pwylle, copak nevidíš, že tu probíhá souboj století!?" Procedil mezi zuby, ruka s chlastem se mu třásla.

"JEHO VÝSOST NERADA ČEKÁ, PANE PATRICKU, TO SÁM VÍŠ. A LORD ARAWN SI ŽÁDÁ LADY LOVKYNI. IHNED."


Lepreuchan vydal zavytí horší, než profesionální plačka, agresivně whiskovku vyprázdnil a roztříštil ji o podlahu. Obecenstvo vypadalo zklamaně, až na jeného skřítka v mnohem honosnějším kabáte než měl Patrick, který se chechtal a mnul si ruce. Co se týkalo tebe, zavířila drobná křídla a něco ti z ramen okamžitě odstranilo jiskřivý náklad. Oh a na hlavu ti byla položena koruna z vinných listů a mělas pocit, že z nějakého důvodu bude držet opravdu fest.

Patrick, nadávající si pod vousy jako špaček, se zvedl a třeba přes své protesty tě dotlačil za bar, otevřel dveře označené 'suterén' a doprovodil tě dovnitř. Dolů vedlo točité schodiště, po kterém si byla nesmlouvavě směřovaná dolů. A dolů. A ještě dolů.
Schodiště končilo dlouhou kamennou chodbou, větvící se do něčeho, co připomínalo křížence katakomb a nějakého chrámu. Byla si tažena temnými, studenými chodbami, kde by se případní útočníci zcela jistě ztratili, viděla si koutkem oka rozlehlé jeskyně, klenuté stropy, prastaře vypadající fresky...

Zastavili jste u zdobených dřevěných dveří, která lepreuchan otevřel, zahuhlal "Počkej tu, než tě zavoláme," prostě tě šoupl dovnitř a zase zavřel. Stála si v malé místnosti zařízené jako pohodlný obýváček. Koberec, obrazy, knihovnička, pohodlná křesílka, Raily, minibar, doutníky...

Raily??

Raily!!

Seděla v jednom z křesel, očividně podobně zrdchaná jako ty, rozcuchaná a v jiném oblečení, než v jakém noc začala - zelená hedvábná košile a zelené kalhoty, na nohou měla (smaragdově zelené) papuče. A na jednom stehně také lehce flekatý obvaz.

Prudce rozevřu oči, srdce zprudka buší a těžce oddechuji. Lehce se třesu, zatímco myslí stále rezonuje sen… Ne sen, noční můra, která mě v sobě uvěznila. Snažím se zklidnit dech a vytěsnit z hlavy ten nepříjemný pocit, který po sobě sen zanechal. Až s opožděním mi dojde, že v místnosti nejsem sama, že někdo klepal, že mě tím vzbudil a že je tady.
Škubnu sebou, když na mě promluví a chvíli na něj jen mlčky nechápavě mžourám a snažím se… Zorientovat. Při pohledu na bezhlavého jezdce váhám, zda jsem jen neprocitla do jiného snu, ovšem probuzení nepřichází a sotva pohledem zavadím o ovázanou nohu… „Ugh.“ Kousnu do rtu a opatrně se obvazu dotknu. Prsty vzápětí sklouznou po zeleném sametu, který nahradil mé oblečení. Proti své vůli se začervenám, když mi dojde, že mě někdo převlékl. Zase. Kolik lidí mě dnes už vidělo nahou?

Ta cynická myšlenka mě vrátí do reality. Překvapeně zamrkám, když mi dojde, co mi to Dullahan vlastně říkal. Můj lord. Rohatý král? Polknu. Nastal čas být statečnou liškou a začít po sobě uklízet binec dnešní noci. Fakt, že už se necítím jak sežvýkaná rohožka, na které tančí dupáka třínohá koza mi přeci jen vlije aspoň trochu sil do žil.
„Uh… Jo… Dobře, když si to žádá, nedá se s tím nic dělat…“ přikývnu stále tak trochu zmateně, co se děje, a co všechno se stalo, mi dochází až postupně. Dokonce se zapomenu zeptat na Seltkirka, když mi bezhlavý jezdce pomáhá vstát. Na zraněnou nohu napadám a kulhám, ale je pokrok, že vůbec chodím bez akutního pocitu, že další krok mě zabije, protože buď zkolabuji nebo mi pukne srdce.

Nechám se odvést až do místnosti, ostatně na nějaké protestování už dnes nemám energii ba ani v tuto chvíli vůli, a tak jen rezignovaně ztěžka dosednu do křesílka, složím si ocas do klína a poručím si ředěné víno. A tak tam sedím sesunutá v křesílku, popíjím ředěné víno a snažím se znovu neusnout. Tedy… Dokud…

Dveře se otevřou a já jako ve snách pozoruji, koho to sem přivádí. Ryio? Riyo! dochází mi opožděně. Mysl v tu chvíli přeskočí kdo, proč a jak. Dokonce i to, že vypadá jako by prochlastala celou noc v hospodě a raději se nepozastavuji ani nad tím, proč má ten věnec. Namísto toho s hlasitým „Rio!“ vyskočím na nohy.
A v další chvíli se málem rozplácnu uprostřed kuřárny, když omylem došlápnu plnou vahou na poraněnou nohu.

To nebyl ani tak spánek jako bezvědomí, takže jsem si tolik neodpočinula, navíc jsem pořád trochu omámená, takže mi nedojde co to se mnou provádějí. Víc se soustředím na to co všechno mě bolí, také zažiji okamžik paniky, když nemohu otevřít jedno oko. Mám pocit, že jsem oslepla, ale hrubá gáza na obličeji mi naznačí, že tomu tak není.

Teprve až pod schody mi všechno docvakne. Ten záprtek mě takhle sprostě využil. Nejsem žádná pitomá hrací deska. Jediné jeho štěstí je, že se mi dostalo ošetření i když tedy smrdět jako kdybych spadla do sudu s chlastem mi nepřijde jako vylepšení z minula. Jak já se těším až se konečně umyji. Umírám touhou se pořádně vydrhnout a zbavit se té špíny a pachu, který na mě ulpěl při událostech dnešní noci. Nejdřív, ale nějaké to vyjednávání a pak se uvidí v jakém postavení budu.

Hlavu mám plnou toho jak se snažím vymyslet co budu říkat, že si ani nevšimnu, že v pokoji nejsem sama. Až když se ozve známý hlas hlava mi vystřelí vzhůru a já se vrhnu vpřed abych Leu zachytila před tím než spadne.
Pevně jí obejmu abych se přesvědčila, že je skutečná a z očí mi vyhrknou slzy. Co na tom, že to pálí. Je tady a živá.

"Tolik jsem se o tebe bála když jsem zjistila co se ti stalo," zamumlám s hlavou zabořenou do jejího ramene.
Konečně se odtáhnu aby se mohla také nadechnout a pořádně si jí prohlédnu. "Ty také vypadáš jak já se cítím."
Na tváři se mi konečně objeví slabý úsměv.

Že je Rio skutečná a nej výplod dalšího podivného tripu se mi potvrdí vzápětí, když mě zachrání před pádem a s obejmutím se ke mně pevně přitiskne. Nechám se, neodporuji a na oplátku ji ovinou i mé ruce a už nepustí. Dlouze vydechnu, slovy se nedá popsat ten pocit úlevy, že je tady, živá a v bezpečí. „Kdybys jen tušila,“ vydechnu hlasem zhrublým únavou. Pro tu krátkou chvíli si dovolím přivřít oči. Bude to dobré, měla bych si říkat v duchu, ale moc dobře vím, že ke šťastnému konci má tohle ještě sakra daleko.

Nechce se mi ji pouštět, ale i přesto z ní spustím ruce a nechám ji se odtáhnout. „… a ty smrdíš hůř než celá prádelna v Ironhooku,“ slabému úsměvu Rio kontruje můj pokus o úšklebek, se kterým také dosednu zpátky do křesílka. Tedy, spíše se tam zhroutím, než že bych dosedla, když je Rio tady, opadne ze mě část toho šíleného stresu a napětí, co mě držely na nohách.

„Co se ti stalo?“ zeptám se s tou nevyřčenou starostí v hlase, pohled upřený na její zafačovaný obličej. Možná bych měla začít něčím jiným, ale… Tohle… Teď a tady má přednost. „Jsem tak ráda… Že jsi jim utekla… Už nás nerozděluj, Rio, už… To příště nedělej, prosím,“ do očí mi téměř vhrknou slzy.

Chci jí říci, že už to neudělám, ale nemohu. Hrdlo se mi stáhne, takže nedokáži vydat ani hlásku. Jenom klesnu vedle křesle na kterém Raily sedí. Hřbetem si otřu uslzené oko, v dlaních svírám její ručku a hlavu si položím na její zdravou nohu. Spokojeně zastřihám ušima a konečně se trochu uvolním. To hlavni za čím jsem se celou dobu hnala je splněno. Aspoň z části.

"Bylo to šílené. Úplně celé. Pořád nevím co si o tom myslet. Zjistila jsem, že tě někdo odtáhl do Ironhooku a myslela jsem, že se zblázním," konečně promluvím když se ten chuchvalec v mém krku konečně rozpustí. Hlas mám tichý a unavený.
"Pak nás napadly nějaké magické bytosti. Byla jako by ze stínů. Nevím jak mě našli nebo proč, ale musela jsem použít vlastní krev abych je zastavila. Chápeš to? Krev! Teď když o tom mluvím tak to zní praštěně, ale opravdu se to stalo. Pak se mi nějakým zázrakem podařilo dostat se sem."
Prostě to všechno musí ven. Všechny ty útrapy se náhle zdají menší když se mohu někomu svěřit.

"A co ty? Tohle je poslední místo kde bych tě čekala. Už jsme plánovala vzít vězení útokem."

Dobře. Nádech. Výdech. Soustředím se na hlas Rio a zatímco mluví, cítím, jak se mi stahují útroby. Napadly ji magické bytosti. Byla to snad náhoda? Ne, tomu jsem nevěřila, ne po tom, co jsem dnes viděla. „Nezní to vůbec praštěně, Rio,“ spíše kuňknu než cokoliv jiného, zatímco si v duchu skládám její část příběhu do celé té skládanky.

„Je toho… Je toho… Hodně,“ polknu. V duchu se sice podivím, jak Rio ví o Ironhooku, ale nechám to být. „Oni mě… Devítiprsťák a ti ostatní… Nechtěli pustit. Ale našel nás vyšetřovatel… Creed. Má vlkodlaky. Opravdový vlkodlaky, Rio, utíkala jsem, ale… Chytili mě,“ polknu. Pořád se toho bojím, pořád se bojím, že Creed to obchází tam venku. Nebo to, co z Creeda zůstalo. „Podařilo se mi… Od tam utéct. Z Ironhooku,“ poprvé za celou dobu zní můj hlas skoro až hrdě, ale jen na chvíli. „Je to… Komplikované,“ a tak se rozhodnu vynechat detaily. Jako pana Ušáka.

„Máme průšvih, Rio, velkej průšvih,“ uhnu pohledem. „Creed i Scurlock ví, že to my ukradli tu podělanou sošku. A chce ji zpátky, do dnešní půlnoci, jinak… Uch, dělal Creedovi strašlivé věci,“ úzkostně obejmu sama sebe při vzpomínce na to, co se dělo ve výslechové místnosti.
„Harlekýn nás využil. Chtěl ji pro sebe, ten krám kolem sebe šíří něco jako magickej mor, co zabíjí i Vznešené sídhe,“ krátce se odmlčím. „Poslal ji jako dárek…“ kývnu směrem ke dveřím, za kterými na nás zřejmě čeká sám Arawn. „Musíme ji od něj získat zpátky a vrátit ji Scurlockovi.“

"Sviňák jeden. Za tohle zaplatí," vztekle zašvihám ocasem a nechám do svého hlasu probublat hněv. Ochutnám ho, schovám si ho, nechám ho aby uvnitř mě hezky hořel a dodal mi sílu k odplatě. Tedy dodá. Právě teď stačí jenom na to abych se odplazila k dalšímu křeslu a posadila se do něj. Pořád se necítím moc dobře, ale to mi nezabrání abych už nevymýšlela jak se Harlekýnovi dostat na kobylku. S námi si nikdo jen tak zahrávat nebude.

"Neboj se něco vymyslíme a dostaneme se z toho," ubezpečím jí a tím, že to vyslovím nahlas se snažím přesvědčit i sebe. Tohle je velký špatný. rozhodně ji budeme muset vrátit a udělat to tak,a by odvolal ty svá nečistá kouzla, což nebude snadné. Mnohem bezpečnější by bylo sebrat sošku a nás nechat zabít. Tohle samozřejmě nehodlám dopustit, ale bude to chtít pořádnou opatrnost. Asi jako chůze po pavoučím vlákně mezi střechami.

"Máš představu co po nás může chtít?" mávnu rukou směrem ke dveřím za kterými se skrývá vílí gang a jejich vůdce.

"Musíme," s povzdechem přikývnu a přivřu na pár úderů srdce oči. Vzápětí si loknu ředěného vína a nabídnu pohár i Rio. Moc tam už nezbývá, ale vypadá, že by se jí taky mohlo hodit.
Vzápětí si stulím ocas zpátky do klína a začnu se probírat prsty huňatými chlupy. "Mám takové tušení," přiznám, "tedy... Jak ses sem vlastně dostala ty?" zamrkám, když mi dojde, že vlastně vůbec netuším, co tu dělá Rio.
"Když jsem se to dozvěděla, vyrazila jsem rovnou sem..." Tedy, spíše jsem se sem doplazila, ale na tu cestu nechci vzpomínat. Ani na toho... Kněze... Ugh. "Dorazila jsem akorát včas, abychom zachránili život Seitkirkovi... Či jak se jmenuje... Strážci Rohatého. Dotkl se té sošky. Rohatý bude chtít asi vysvětlení..."

"To je nepříjemné," podotknu, ale za to my nemůžeme. Naše starost to přestala být ve chvíli kdy jsme zásilku předaly Harlekýnovi, jenom si nejsem jistá zda to zdejší pochopí, ale ještě žijeme, takže naděje je. Přijmu pohár a dopiji zbytek vína. Doufám, že na audienci toho bude víc a i nějaké jídlo. Mám pocit, že jsem naposledy jedla před celými věky.

"Přijela jsem na motorce," ušklíbnu se nad tou vzpomínkou. Ne, že bych byla zcela při vědomí, ale i tak to byla jedna z jízd, které si nepotřebuji zopakovat. "Schovávala jsem se u Bazsa, když tam právě přišli ty bestie. Mezitím se objevili tady tihle. Taky měli na Bazsa spadeno a začalo se to tam pořádně mlátit. Ty stíny si příliš nevybírali na koho zaútočí a tak z dřívějšího nepřítele je současný spojenec." Pokrčím rameny a zašklebím se nad bodnutím, které mi jím projede. Musím se víc hlídat.

"Možná by stálo za to dohodnout se co jim řekneme. Ať náhodou omylem nešlápneme do něčeho smradlavého."

Stíny...
Lehce se otřesu a v tu chvíli vím zcela jistě, že to nebyla náhoda. Šly po ní! Z té představy mi není dobře, avšak vlije mi to zpátky potřebné odhodlání namísto toho, abych se tu klepala jako drahej psík. Musíme získat tu sošku. Nahlas to ovšem neřeknu, nechci Rio... Ještě více děsit. Stačí, že mám na krajíčku já z těch sraček, do kterých jsem se potopila. Já i Rio.
"Jsem ráda, že jsi v pořádku," natáhnu se k ní a krátce stisknu její zápěstí. "Chtěla jsem ti pomoci... Vážně... Chtěla," smutně se pousměji než přikývnu. Rio má pravdu. Musíme se domluvit.

"Nelhala bych. Řekla bych pravdu. Harlekýn si nás najal, abychom tu věc ukradly, a tak jsme to udělaly. Nevěděly jsme, co krademe, proč a pro koho, protože se na tohle zkrátka neptáme. Jakmile jsme to zjistila, šla jsem je okamžitě varovat, zachránila jednoho z nich a... Prdele práce!" strnu. "Druhá Lea!" promnu si oči. Uch. No... Na svoji obranu bych mohla dodat, že jsem nedostala prostor k tomu o ní někomu říct...
"Ugh," odfouknu, "a teď tu sošku potřebujeme, abychom ji vrátily, protože je na nás Scurlock nasranej a půjde po nás i po ní, takže není v zájmu nikoho z nich ji tady mít, zvláště když je může zabít..."

"Druhá Lea?" zmateně se ozvu. Protože až na tohle mluví rozumně a také bych se toho držela. Ne, že by mi lhaní bylo nějak cizí, ale v tomto případě by nic navíc nepřineslo. Bude lepší říci jak to je ať si to případně mohou ověřit. Nehledě na podivná kouzla, která mohou ovládat. Už jednou se mi dnes dostali do hlavy a znovu již nechci. Byl to dost otřesný zážitek. Čím méně příležitostí Arawnovi dáme tím lépe.

"Asi bude lepší když budeš mluvit hlavně ty. Vždy ti to šlo lépe navíc už máš vybudovaný vztah a víš víc. Já tě případně podpořím když bude potřeba." Většinou to tak bývá. Lea mluví a já dělám to ostatní. Tady to nebude jinak. Zda to bude fungovat se uvidí, ale nevím proč by nemělo. Snad to bude všechno.
Protáhnu se, abych se trochu vzchopila. Přitom rukou zavadím o něco na hlavě. "Co to je?" podivím se a stáhnu si věnec, který mi tam kdosi dal. V koutku úst mi škubne. Já tu s tím celou dobu jsem a dělám ze sebe blázna.
"Zatracený leprikón," zakleji a tu pitomou ozdobu zmuchlám.

A zrovna v tu chvíli se dveře otevřely a v nich stanul vám povědomý Dullahan. Lehce se uklonil a pokynul vám. "ROHATÝ KRÁL VÁS NYNÍ PŘIJME. BUDETE HO OSLOVAT S RESPEKTEM A ODPOVÍDAT PRAVDIVĚ NA JEHO DOTAZY. POKUD NE, VAŠE HLAVY SE STANOU SOUČÁSTÍ MÉ SBÍRKY," oznámil vám. Nepřeháněl, nevyhrožoval, prostě to...říkal, jako nevyhnutelný fakt.

"MUSÍM VÁS VAROVAT, JEHO VELIČENSTVO MUSÍ JEDNAT S PANEM KANTREVU CHARTERHALL A NEMÁ Z TOHO ŽÁDNÉ POTĚŠENÍ. PROSÍM, DBEJTE MÝCH INSTRUKCÍ. NYNÍ MĚ, PROSÍM, NÁSLEDUJTE." Vlastně říkal 'neprovokovat nevrlou prastarou vílu, která se musí vypořádávat s Bazsem a jeho nesmysly'.

Jezdec vás postraními dveřmi uvedl do velkého, dlouhého sálu. V držadlech na stěnách hořely lampy zelenkavým ohněm a stejné světlo se odráželo v křišťálových lustrech na stropě a osvětlovalo fresky na stěnách, zobrazuící jakousi neznámou krajinu bohatých lesů, vřesovišť, jezer a obecně divoké, krásné přírody. V tomhle hlubokém podzemí to vypadalo podivně nepatřičně.
Jediným dalším zdrojem světla byly oči dvou masivních černých psů. Leželi každý po straně velkého kamenného...trůn, byl to prostě naférovku trůn, jinak se tomu říkat nedalo. Když jste vešly, monstrózní psí bestie zvedly velké protáhlé hlavy a když odhalily tesáky jako bělostné dýky, z modr jim prošlehly malé smaradhové plamínky.

Osoba sedící na trůně se natáhla a jednou rukou se strašlivě dlouhými nehty poplácala jednu psí hlavu. "Upokojte se, lovci moji. Tyto dvě jsou na našem dvoře hosty," promluvil a naklonil se kupředu. Jeho hlas byl hluboký, rezonující a npalněný zdravým sebevědomím. Zpod krempy klobouku zableskly jeho temné oči a jednou rukou si urovnal kravatu obleku.



Všimli jste si, že psi občas planoucíma očima pokukovali po Bazsovi se Salazarem, kteřístáli bokem a tvářili se nervózně. Tedy, Bazso, kteý se to snažil dost špatně maskovat. Salazarův pokerface byl legendární. Po králově levici také stál sir seltkirk, jeden pakýl ruky zafačovaný. Ve tváři byl dost bledý, ale držel se pevně na nohou.

"Vítám vás tedy všechny oficiálně na svém dvoře," rozložil král ruce ve vlídném gestu. "Doufal jsem, že budete schpné vnést světlo do zmatených událostí dnešní noci..." Jeho pohled se přesunul od Seltkirka a jeho ruky k Raily.
"Sladká slečna Raghailleach," úsměv si spíše postřehla v jeho hlase, než viděla, klobouk a husté vlasy držely tvář vládce Tylwyth Teig ve stínech. "Bylo mi řečeno, že to díky vám můj osobní strážce stále ještě žije. Za to máte můj vděk. Ale prosím, prozraďte mi...jak jste o té hrozbě věděla? Jak jste věděla, že ta soška je nebezpečná? sir Seltkirk ji pověřil a dle jeho vlastjních slov nenašel ani stopu magie."

Což Raily mohlo přijít zvláštní. Nebylo pochyb, že se rytíř vyzná, jinak byl nebyl královým osobním strážcem. Jak tedy přelédl něco, co tebe téměř bilo do všech smyslů?

Ani se nestačím pobaveně uchechtnou osudu věnce, který Rio přeci tak slušel! - když se otevřou dveře. Čas na přípravy vypršel. Na slova Dullahana nelze než akorát přikývnout hlavou na znamení souhlasu. Trochu nemotorně se vytáhnu na nohy a s Rio po boku jej tou pajdavou chůzí následuji dovnitř té jámy lvové. Srdce mi buší, namísto obvyklé zvědavosti převládá lehká nervozita a nejistota. I když... Lehká... Lhářko.

Sál je... Impozantní.Za ty fresky by někteří zaplatili majlant... Uhm. Soustřeď se. A děsivý. Stejně jako ty bestie strážící trůn a svého pána. Nikdy jsem neměla psi příliš v lásce, na to jsem schytala až moc kousanců a nevrlých pohledů a od seznámení se s vlkodlaky se tento stav zřejmě neměl už změnit.
Hosty... Jo, jsme hosty. Opakuji si to v duchu a krátce se podívám po Rio než se zastavíme na místě a já se opatrně rozhlédnu kolem sebe po všech těch přítomných tváří, než se nakonec zastavím pohledem na Seltkirkovi a... Rohatém. Oh, bohové, nikdy jsem si nemyslela, že ho potkám a po pravdě to mezi mých deset největších přání rozhodně nepatřilo. S vílami nebylo radno si zahrávat...

Osloví mě a mě div nepoleje horkost tváře. Nejraději bych chytila Rio za ruku, ovšem to se teď... Nehodí. Pokusím se o úsměv. Moc mi to nejde. Jak se sakra vítá s králem? Panika. Nevím. V tu chvíli nevím vůbec nic, a tak si jen rozpačitě odkašlu a pokusím se o něco jako... Úklonu?
"Je mi ctí... Veličenstvo. Ještě než se zhostím vysvětlování, chtěla bych poděkovat za ošetření," a za to, že jste mě nenechali vykrvácet, když jsem si probodla vlastní nohu. Blbej trol.
Počkat. A pak mi to dojde. Nevěřícným pohledem zalétnu ke Strážci. Jak to nemohl cítit?!

"Nechci se dotknout sira Seltkirka, ale ta soška páchne už od pohledu..." v tu chvíli si uvědomím, co říkám a zarazím se. Nádech. Výdech. "Dozvěděla jsem se to náhodou. Našla jsem lady Leanadhesídhe v péči jednoho alchymisty, zkolabovala u něj. Musíte pro ni poslat, snad ještě nebude pozdě, řeknu vám, kde je. Je nemocná. Umírá. Cítila jsem z ní... To stejné, co z té sošky. Řekla mi, že ji dostala od jakési Lulu jako dárek pro vás a komu ji předala." A pak jsem udělala jednu z dalších pitomostí svého života.
"Zbytek znáte. Udělala jsem vše proto, abych Vás ochránila, Veličenostvo, Vás i sira Seltkirka..."

Když Raily poděkovala za ošetření, Arawn jen přiknývl. Byla to sanmozřenjmost. Jsi jeho host. Kdyby se k ní zachoval jakkoli jinak, ztratil by tvář před svými lidmi. Zpodchybnění schopností sura Seltkirka vyvolalo lehké naklonění hlavy ke straně. A zprávy o stavu Leanansídhe způsobily, že se náhle všechny zelené plameny zakomíhaly.
"Lorde Pwylle, najděte mou druhou konkubínu. Neodkladně. Máte mé povolení využít plnou sílu Honu," přikázal pevným, mrazivým hlasem, který nezrazoval emoce a pokynul jednou rukou bezhlavému jezdci, který hlasitě srazil paty, otočil se a kamsi zmizel.

"Pane Patricku, vy najděte malou Lulu. Bude nejspíš ve svém...úlu," zaúkoloval leprikona, který také poslechl bez jediného slova. Pak se opět podíval na lišku a jedno oko zpod krempy slabě rudě zažhnulo.

"Proč, slečno Rahgailleach? Nejste člen mého dvora, nepatříte mezi Tylwyth Teig. Proč by vám na mně nebo mých lidech mělo záležet? Navíc, když vaše známá společnice dorazí na můj dvůr ve společnosti lidí, kteří už několikrát narušili má teritoria a použili zbraně vůči mým lidem!" S každým dalším slovem králův hlas sílis a sílil, až duněl celými prostory, odrážel se od stěn a stropu, ze kterého náhle padal prach a zmatení pavouci. Bazso a Salazar ucouvli o několik kroků, očividně otřesení, když se plná zloba Rohatého krále upřela na ně.

Arawn se nadechl, urovnal si znovu kravatu a již 'normálním' tónem pokračoval. "Proč jste se téměř polomrtvá doplazila před mou hospodu a zachránila sira Seltkirka téměř na prahu vlastního vědomí? Lady Leansídhe byla tak zoufalá, aby s vámi uzavřela dohodu. Proč jste byla vy tak zoufalá, že jste i přijala?"

Najednou trochu lituji svých slov. Možná trochu hodně. Že jsem nyní sira Seltkirka pravděpodobně urazila před všemi přítomnými se ovšem ztratí ve slovech o Divokém Honu. Ostře se nadechnu. A zase vydechnu. Než stihnu cokoliv říct, bezhlavý jezdec je pryč a… No, je pryč. V duchu se modlím, aby Randallovi nic neudělali. Neodpustila bych si to.
„Opatrně. Raději se jí nedotýkejte, nevím… Nevím, jak je to nakažlivé,“ tentokrát již nemlčím, když je leprikón vyslán pro Lulu. Malá víla bude pravděpodobně už mrtvá a nezbývá doufat, že s ní nelehl i celý… Uh, úl. Představa úlu plného bzučících víl místo včel je vlastně i celkem vtipná, kdyby… Kdyby se na mě Rohatý král nepodíval, a že to nebyla příjemná pozornost.

Odolám nutkání se znovu podívat po Rio, i když… Ah, tak se sem dostala.
„O tom mi není nic známo, ale dovolím si předpokládat, že má společnice u těchto lidí pouze hledala ochranu. Děkuji za shovívavost i pro ni,“ pokusím se to aspoň trochu… Zachránit. Pokud se k tomu Rio chce sama vyjádřit, nechám jí i prostor. Stačí mi náznak.

Ať už se stane či ne, nádech, výdech, pokračuji dál. Stát na noze není moc příjemné, a tak se chvílemi ošívám. Sedla bych si. Zvláště, když Arawn zmíní dohodu. Lehce zblednu. Ale… Já… Já neudělala nic špatného. Nemám přeci důvod se bát, ne? Teď jde jen o tu zatracenou sošku…
„Jsem v poněkud zoufalé situaci, my obě, Veličenstvo. Slíbila jsem Leanadhesídhe, že vás ochráním před mocí sošky výměnou za to, že mi řekne, kde vás hledat. Kde hledat tu sošku. Dostaly jsme na ni kontrakt a získaly ji pro našeho zprostředkovatele. Avšak situace dnešního večera ukázala, že muž, kterému předtím patřila, ji chce zpátky a pokud ji nedostane zpátky do půlnoci… Vyjádřil se poměrně jasně. Jakmile se artefakt ocitne v bezpečí sbírky svého majitele, budete Vy i Tylwyth Teig v bezpečí,“ zamířím ke svému… Poměrně jasnému požadavku. „Vy, Tylwyth Teig i my dvě.“

"Již dávno s nimi nemáme nic společného. Věci, které jste si udělali jsou jenom mezi vámi a nás se netýkají. Nepatříme k nim. Již ne," namítnu, protože se mi nelíbí kam to směřuje. To by se jim tak hodilo kdyby nám chtěli ještě přihodit nepříjemnosti, které udělal Bazso. To tak. Jenom ať si to hezky vyžere sám. Nic mu nedlužím. Už ne.

To je všechno co jsem zatím potřebovala říci. Zbytek nechávám na Raily. Zdá se to pro ní obtížné více než obvykle. Ani se jí nedivím. Je také unavená a zraněná jako já a stejně tak se tu necítí příjemně. Ty psí bestie, jestli se o nich vůbec dá hovořit jako o psech, mě hodně znervózňují. Jak si nás prohlížejí. Jako kus čerstvé flákoty. Mám sto chutí na ně zavrčet, ale ovládnu se, protože by to bylo nevhodné a my se nechceme chovat nevhodně.
Abych dodala Raily trochu kuráže nenápadně se jí dotknu ocasem. Stočím ho a propletu s tím jejím. Děláváme to tak když je občas potřeba něco té druhé beze slov sdělit, nebo jako v tomto případě, dát najevo, že jsme tu jedna pro druhou.

Arawn sepjal ruce do stříšky před sebou a klepal o sebe svými dlouhými nehty, když Ryio a Raily hovořily. Byl dost znepokojivý a překvapivě slyšitelný zvuk. Který se náhle zastavil, když Raily zmínila, že to ony sošku někomu ukradly a předaly dál.

"Takže vy jste zajistily tu zřejmě prokletou věc, předaly ji někomu dál a ten člověk pak pravděpodobně způsobil to, co způsobil. A vy konkrétně, slečno Raghailleach, jste posléze běžela sem, abyste mě zachránila před katastrofou, kterou jste sama nepřímo způsobila. Říkám to dobře? To je buď nesmírně hloupé a nebo nesmírně obdivuhodné..."

Král se odmlčel a když už ticho začínalo drnčet, plácl se do kolen a od srdce se zasmál. Sice to byl smích co loupal barvu z fresek a pár pavouků zabil na místě, ale zněl i tak pobaveně upřímně. "Máte můj obdiv, vskutku," řekl, když se dosmál.

"Chápu, že máte i nějaké závazky vůči vašemu zprostředkovateli. Nicméně, i vy musíte chápat, že ohrožení mých lidí z toho dělá mou záležitost. Ptám se tedy, kdo je váš zprostředkovatel? A komu máte sošku navrátit?"

Ráda bych podotkla, že já k nim ani nikdy nepatřila, ale nechci zpochybňovat slova Rio. Stejně tu nejde o tohle, zdaleka ne. Sotva slyšitelně vydechnu a napětí v rameno trochu povolí, když se ocas Rio obtočí kolem toho mého namísto slov podpory.
Mlčím. Mlčím a čekám, co si z toho Arawn sám vyvodí, i když bych mu nejraději skočila do řeči a uvedla své zájmy i záměry na pravou míru. Div nenadskočím, když se Rohatý začne smát a po pravdě se v další na něj zaškaredím. Vtipného mi na tom přijde pramálo.

Přijde okamžik pravdy a já si pořád nejsem jistá na kolik se mi do ní chce jít, i když není příliš na výběr. Nicméně… Zvednu bradu o něco výše a je to přítomnost Rio, co mi dodá odvahy pro tohle… Vyjednávání, dá-li se o tom vůbec mluvit takto.
„Pokud Vám to řeknu, dáte mi tu sošku?“
Jedna jediná palčivá otázka.
Pokud ne, může nás tu rovnou na místě klidně zabít. Vyjde to na stejno. A napnutý tón mého hlasu tomu napovídá.

Úsměv Rohatého krále byl opět spíše pocit, než že by byl vidět. "Výměna? Zajímavé. Sire Seltkirku?" Zkusil ještě zachránit čest svého strážce, který jen zaskřípal zuby. "Jediné co vím, můj pane, je že ta věc je stará. Starší než tohle město. Mnohem. Ale...myslím, že je z tohohle světa," zavrčel frustrovaně, protože to tedy nebylo mnoho informací.

Arawn si prsty prohrábl svou elegantní bradku a očividně hodlal pokračovat, ale vyrušil ho náhlá návrat leprikona, který s funěním spěchal sálem a v natažených rukou držel velkou zavařovačku. Na jejím dně ležela bezvládně malá bytost se zplihlými, nyní flekatými křídly, zkroucená ve své poslední křeči. Několik členů dvora zalapalo při tom pohledu po dechu.

Samozvaný vládce podsvětí na sobě opět nedal nic znát, pouze natáhl ruku a pomalu pokynul jedním prstem. Mrtvola víly se pomalu zvedla, jako loutka na provázcích a otevřela šedé, zakalené oči. Hlava se ji nepřirozeně klinklala a dech suše sípal.

"Co tě usmrtilo, můj služebníku?" Zeptal se Arawn, jeho hlas zvláštně rezonující a prodchnutý mocí.

"Horečka, nemoc, zlá, zlá..." Hlas víly nebylo ono veselé štěbetání, ale suchý, monotónní a plochý zvuk.

"Odkud ta horečka vzešla, má věrná?"

"Dar-nedar. Dar pro krále. Blýskavý, hezký. Lulu vzala. Dar-nedar..."

Arawn sevřel rukama opěrky trůnu a naklonil se blíž, napětí v hlase patrné.
"Kdo ti ten dar věnoval, malá poddaná?"

"Velký, dlouhý člověk. Lulu neviděla tvář. Na tváři maska, ano, lesklá, hezká. Lulu líto. Ale ruka co dávala dar nedar...ano...ona celá z kovu, cvak...cvak...cvak..." Hlas vílky slábl a vytrácel se.

Ale všechny oči v sále se v tu chvíli upřely na Salazara, zabijáka s ocelovou rukou.

"To není on!" vyhrknu a udělám krok vpřed. Ne že bych snad chtěla Salazara nějak příliš bránit. Je to sviňák bez morálky a kousky citu v těle a zaslouží si shořet v pekelných plamenech, ale nelíbí se mi, že by na něj někdo hodil něco co skutečně nespáchal.
Tedy doufám. V případě Harlekýna si nemohu být jistá ničím, ale Salazar na to prostě nesedí. Znám ho dlouho a nevychází to. Možná. Snad. Mohl by být jedním z jeho agentů? I to mi nepřijde pravděpodobné. Na to je příliš jednostranně zaměřený. Navíc by jistě věděl co ho tady čeká a nešel by sem. Nějak by se vymluvil, utekl a mechanickou ruku tu má spousta lidí. To nic nedokazuje.

Chtěla bych jim tohle všechno říci, ale to bych musela odhalit o koho se jedná a to zatím ještě nejde. Zatím to je naše... asi ne zrovna eso, ale aspoň spodek v rukávě by to být mohl.
"Pletete se. Není to on. Skutečný strůjce toho všeho je někde venku," zmohu se jenom na zopakování toho samé co před chvilkou.

Zamračím se. Pořád nechápu, že z toho Seltkirk nic necítil, vždyť… Nemusela jsem se té sošky ani dotknout, abych už nikdy nezapomněla ten pocit z pouhého přiblížení se k ní. Abych věděla, že je v ní něco zlého, špatného. „Výměna. Vy se zbavíte potenciálního neznámého nebezpečí a já zařídím, aby se soška vrátila zpátky do bezpečí sbírky svého majitele.“ Protože Scurlock nepotřebuje takový krám na to, aby kolem sebe šířil děs, bolest a utrpení. Je to chmurná myšlenka, ale je tomu tak.

Kolik takových věcí tam má? přejede mi mráz po zádech. Oh… Dál se ve svých úvahách ovšem nedostanu, přichází leprikón se zavařovačkou, ve které dlí mrtvá víla. Ovšem její skon není nic proti tomu, co předvede Arawn. Přejede mi mráz po zádech, stát tváří v tvář něčemu tak… Nepřirozenému… Mi není příjemné. Stejně jako myšlenka, zda to umí jen se svými lidmi nebo třeba i… Ugh.

Aj.

Až když mi dojde, kam se po prohlášení maličké všichni dívají, přelétnu i já pohledem Salazara, muže s mechanickou rukou. Příliš ho neznám, avšak zarazím se. Mohl by to být Harlekýn? Mohl by to být někdo, kdo se za něj vydával? Někdo, kdo pro něj dělal špinavou práci? Mohl chtít snad Salazar zlikvidovat Téčka, aby pomohl svému gangu? Anebo se Harlekýn chtěl pojistit, kdyby to nevyšlo, aby podezření padlo právě na Basza se Salazarem? Nebo proti sobě plánoval oba gangy poštvat celou dobu. Mohl si ho najmout Baszo… Anebo… Stop.

Pohotově chytím Rio za ruku, sotva udělá krok vpřed.

„Jemu jsme sošku nepředaly.“

Potvrdím slova Rio. Pravdou ovšem je, že nevím. A svůj život bych za obhajobu Salazarovi nevinny rozhodně nepoložila. Svůj ani ten Riyin.

Salazar se během celého tohoto vystoupení tvářil pořád stejně, ale Ryio, která ho znala a měla bystré oko, si všimla jak nenápadně přesouvá váhu těla a ruka na opasku se o maličko posunula blíž k pistoli.
Bazso se snažil zůstat v klidu, ale Ryio si mohla všimnout, jak se potí a oči mu těkají po všech přítomných, ohryzek několikrát poskočí nahoru a dolů.

Když jste se jejich obhajoby ujaly vy, pozornost celého dvora se přesunula na vás, včetně těch dvou obřích čoklů. Těžko říct, jesli zavrčeli oni a nebo Arawn.
"Slečno Cheva...vy jste si vyžádala ochranu mých lidí. Výměnou za informace. Mí lidé vás ochránili před nebezpečím. Je tedy řada na vás, abyste splnila svou část dohody, nemyslíte?" Pravil šéf Tylwyth Teig pomalu a očividně se musel držet na uzdě.

Jenom krátce jsem se se ohlédla po těch dvou. Napadlo mě, že v tom mohl mít Bazso prsty. Salazar sám ne, ale kdyby mu řekl ať to udělá, tak by to udělal. Zavrhlo jsem to však hned jak mi to přišlo na mysli, jenže Bazso se kroutí jako červ na háčku. Takže něco ví. Něco o Harlekýnovi.
Nezírám na něj aby si toho nevšimli i ostatní. Chci ho pro sebe. Až tohle skončí tak ho chytnu za koule a budu mačkat tak dlouho dokud nedostanu nějaké odpovědi. Teď se ale musím vypořádat s tím pitomým slibem.

"Eh, jistě vaše excelence," trochu sebou trhnu, protože opravdu nevím jak na tohle zareagují. Možná nezájmem možná vztekem. Nevím co je horší.
"Takže při jednom svém pátrání jsem narazila na zvláštní věc. získal jsem přístup do jednoho domu ve kterém jsem viděla něco podezřelého. Na jednom z roh... jednom z vašeho druhu někdo provedl vivisekci. Aspoň tak mi to přišlo a podle toho na co jsem tam narazila dál to nebylo ani poprvé ani naposledy.
Víc jsem po tom nepátrala protože nebyl čas, ale přišlo mi to jako něco o čem by bylo záhodno vás informovat. Možná to pro vás novinka není a já se omlouvám, že tu marním vaším časem, ale něco mi říká, že něco takového byste nejspíš nedopustil. Takže pokud máte zájem podělím se s vámi o informaci kde ten dům najdete a komu patří."

Teď je to na nich. Trochu se nahrbím a sklopím uši při očekávání dalšího Arawnova výstupu při kterém ze stěn padá omítka.

Vládce podsvětí seděl chvíli nehnutě a nic neříkal. Když nakonec promluvil, jeho hlas zněl, jakože má věci opět pod kontrolou. "Slečno Rahgaileach...ta soška bude vaše...." Odmlka, ve které drnčelo napětí, všichni se ošívali a lovečtí psi měli uši přitisknuté k hlavě a Arawnovy oči zpod krempy klobouku slabě žhnuly.
"Když mi řeknete o vašem zprostředkovateli...a když se vydáte do domu o kterém mluvila slečna Cheva. Já nemohu postrádat nikoho ze svých lidí a vy už jste s terénem obeznámeny, ano? Prozkoumejte to místo, zjistěte o co se jedná. Pak vám bude soška vydána. Pokud se vám podaří překazit jejich...operaci, dostanete zaplaceno navíc. Skutečným zlatem," jeho slov se dotkl lehký, spíše ponurý úsměv, neb průpovídky o vílím zlatě byly legendární.

"Zní vám to přijatelně?"

Mám pocit, že než se stačím v situaci zorientovat je náhle zase vše jinak. Když mne Rohatý znovu, a tak trochu nečekaně osloví, div nezastříhám ušima a rychle k němu přesunu zpátky svoji pozornost. Srdce mi radostně poskočí, když oznámí, že mi tu sošku dá, ale… Ale. Mé nadšené vyhasne stejně rychle jako vzplanulo a já ačkoliv jsem byla neskutečně ráda, že Riyo měla jinou informaci pro krále než tu, kterou jsem mu mohla nabídnout já, tak nyní z toho mám pramalou radost a ani nemám sílu to nějak skrývat.

„Já ne, pouze Riyo,“ zamračím se a nad další odpovědí chvíli váhám. „Nezní mi to přijatelně, Vaše Veličenstvo neboť tyto dvě nešťastné události spolu nesouvisí,“ odhodlám se nakonec k těm slovům. „V našem nynějším stavu a za současné situace by to nebylo bezpečné a příliš riskantní,“ zachmuřím se. Pořád nevím, jestli mě v ulicích hledají vlci s Creedem v čele nebo ne… „Jméno zprostředkovatele vám prozradím. Samozřejmě můžeme mluvit i o tom, že pro Vás zjistíme o tom pochybném místě více. Pokud dostaneme zaplaceno, o to lépe. Ale tu sošku potřebujeme, co nejdříve, nejlépe teď, abychom to urovnali,“ dotknu se své bolavé nohy.

Dosáhly jsme úspěchu, ale na radost je ještě příliš brzy. Stále tu jsou nějaká ale.

"Jak říká Raghailleach. Právě teď je na nás pořádán lov a v takovém prostředí se dá jenom obtížně pracovat v klidu. Přitáhlo by to nežádoucí pozornost jak na nás tak i na vás," podpořím lišku v jejích slovech. Pokud budeme mít za patami toho čaroděje, tak nás dostane sotva uděláme dva kroky z tohohle doupěte.

"Dejte nám sošku. My si vyřídíme naše záležitosti a pak pro vás zjistíme co se dá a to zdarma zato, že jste nám dnes pomohli. Jak vám to zní?"

Jistě, že mám zlato ráda a šperky a drahé látky, ale svého života si cením mnohem víc a klidně udělám takový ústupek jenom aby to bylo za mnou my dvě se dožily dalšího rána. Prozkoumat jeden dům není zase tak velká cena. I když se v něj děje něco divného, možná i strašidelného pořád to bude lepší než to co nás pronásleduje teď.

"Když jeden žije tak dlouho jako já, naučí se eventuelně přijmout fakt, že nakonec všechno souvisí se vším, slečno Rahgailleach," odvětil ponuře Arawn a prsty si již poněkolikáté prohrábl dlouhou bradku.

"Vaše podmínky jsou...přijatelné. Mrtvé jste mi k ničemu, koneckonců. I když..." Odmlčelse a tiše se zasmál tím rezonujcím smíchem, který se párkrát odrazil od podivných míst v sále. Nebo se to možná společně s ním smály jiné víly, nějakému vtipu, který chápali nejspíš jen oni. Ostatně chápat jejich krále, který byl v jednu chvíli rozběsněný a v další chvíli (byť morbidně) žertoval se ukazovalo jako náročné.

"Nicméně záhada toho místa musí být odhalena co nejdřív. Čas běží i proti nám, věřte tomu, či ne. Odevzdejte sošku jak nejrychleji to půjde a bez otálení či zbytečncných prodlev se vydejte do toho místa, odhalte o co se jedná a zastavte to," Arawn se na trůně narovnal a zdálo se, že dále vám ustoupit nehodlá.

"Patrick vás vezme k místu, kde je soška uložena, jakmile mi sdělíte, pro koho jste ji získaly. Máte mé slovo."

Znovu se zamračím, tento druh humoru zkrátka neocením, když se týká mě. Avšak.... Úlevně vydechnu, když Rohatý král nakonec souhlasí s našimi podmínkami, slovy se nedá popsat, jak moc velký kámen mi spadl ze srdce. Možná se mi i o trochu lépe dýchá, ačkoliv moc dobře vím, že je zatím předčasné se radovat, dokud soška nebude vrácena Scurlockovi. A pak nezbude než doufat, že on své slovo dodrží...
"Platí, jsme domluveno," souhlasím za mě i Rio, po které se krátce podívám a snad se o pokusím o náznak úsměvu. Zvládly jsme to!

"Říká si Harlekýn. To on nám dal tuto práci," řeknu a ani moc nezaváhám.

Jak král domluví přeběhne mi mráz po zádech. Znovu se mi před očima objeví obraz kdy se malé nehybné tělíčko postavilo a začalo hovořit. Vážně by svá nečistá kouzla použil takhle i na nás? Asi ano. Nepřijde mi, že by to myslel jako vtip. Ne zcela. Naštěstí, ale na naší dohodu přistoupil a tak to snad nebudeme muset řešit. Za dnešek mám totiž magie dost aspoň na dva životy.

"Je to tak. Byl to on, ten Harlekýn. Rozhodně si nevymýšlíme," doplním Raily. Vím, že jméno Harlekýn se často používá jako výmluva pro to či ono. Mystická postava o které nikdo nic neví. Ztratilo se zlato z truhly? Harlekýn. Někdo skončil s tváří dolů v kanále? Harlekýn. Někdo ukradl horké koláče z okna? Harlekýn. Když někdo neví prostě plácne tohle slovo. U nás je rozdíl v tom, že my pro něj skutečně čas od času pracujeme a nepotřebujeme takhle mlžit.
Zdravým okem ještě loupnu po Bazsovi. S ním si budu muset ještě pohovořit, ale jindy a jinde. Hezky krok za krokem. Nejdřív vymyslet jak vrátit sošku, ale bude se na to muset ještě trochu vyspat. Tedy ráda bych, protože teď jsem ráda když se vůbec dostanu domů natož abych tvořila nějaké plány.

Otočím se na Patricka a vyzývavě se na něj podívám. Ať si kouká pohnout. Rozhodně jsem ještě nezapomněla co mi provedl když mě použil jako hrací podložku.

"Harlekýn..." Zavrčel Arawn a potřásl hlavou. Ale věděl, že nelžete, byli ste vázány dohodou. Kdybyste se ji pokusily porušit tím, že byste hovořily pustou lež, následky by pro vás byly katastrofální. Věděl to on a věděly ste to vy. Čili mu nezbývalo, než vám věřit.

"Mi lidé se tedy mají vydat na lov...tančícího stínu..." Vládce podsvětí si odfrkl a pokynul vám rukou. "Patricku, zaveď he do Hlubin. Ať si vezmou tu prokletou věc a odnesou ji z mého domu..."

***

Vzhledem k tomu, jak hluboko jse byly, to co následovalo se zdálo snad trochu zbytečné. Možná až přehnané. Byly jste dovedeny do jedné části komplexu, kde podlaha náhle prostě...kočnila. Pevná žula najednou končila a dál bylo jen černo. A z té černoty na vás dýchal chlad, vlhkost a pocit nedozírné, inu, hlubiny.

Leprikón rozžal malou lucernou a chvíli chodil po okraji propasti, bručící si cosi pod vousy, než se zastavil na jednou místě a prostě...šlápl do prázdna. Ale místo toho, aby se neslavně zřítil vstříc jisté smrti, jeho těžká bota klapla na kamenných schodem, které se prostě vylouply ze tmy, jako kdyby tam byly odjakživa. "Poďte za mnou. A bacha kam šlapete. Fakt nechcete uklouznout..." Krátce, chraplavě se zachechtal a začal sestupovat po schodišti dolů, podél kamenné zdi propasti.

Schodiště bylo úzké, stupně ohlazené používáním a víly očividně neuznávaly koncept zábradlí. Na jedné straně byla holá kamenná zeď a na druhé absolutní prázdno. Sestup to to tedy rozhodně nebyl zábavný. Ve světle Patrikovy lampy šlo zahlédnout římsy vedoucí podél zdi na jakýchsi mezaninech či odpočívadlech a malé dveře, které ony římsy lemovaly. Patrick vás k jedněm takovým dovedl, chvíli se hrabal na opasku a pak dveře otevřel masivním klíčem.


Dveře se zhouply dovnitř (protože otvííraj je ven by byla desingová idiocie) a odhalily malou místnost s podstavcem, jako bývá v muzejích. A na něm....

"Děkujeme. Snad naše příští setkání bude za příznivějších okolností, Vaše Veličenstvo," rozloučím se s náznakem úklony. Vychování a etiketa, sídhe si na to tak nesmyslně potrpí...

Úlevně vydechnu, když Rohatý král vezme moji odpověď a nic nám v tu chvíli nebrání k tomu, aby i on splnil svoji část dohody, ačkoliv to je neradostná událost. A co vlastně až nám tu sošku dá? Prostě ji odneseme ke dveřím Scurlocka? Ugh... Jen při té představě mě zamrazí. Pošleme mu ji po někom? Prostě ji hodíme přes zeď zahrady? To vše se mi honí hlavou, zatímco následujeme Patricka do... Hlubin.

V Hlubině se mi nelíbí, nemám taková místa ráda a zvláště po tom všem, co se dnes stalo... Není mi z toho místa dobře. Noha mě pořád bolí, a tak jsem na těch příšerných schodech sakra opatrná a asi tím i tak trochu zdržuji celé procesí. Nahlas sice neřeknu, že se bojím, ale to, jak se chytím Rio během sestupu je výmluvné více než dost.

"No nepovídej," zamručím směrem k Patrickovi, když nás varuje. Ha, ha, jistě.

A pak... Pak nás zavede ke dveřím, za kterými na nás čeká soška. Zůstanu stát mezi dveřmi, přimrazená na místě, zatímco prsty křečovitě zatínám do Riyo vedle mě. Ona je jediný důvod, proč se neotočím na místě a nerozeběhnu se po schodech pryč. Nasucho polknu, oči rozevřené dokořán. Nechci se na to dívat, a přesto z toho nemůžu spustit oči. Bojím se... Bojím se snad i pohnout. Nadechnout. Bojím se v blízkosti toho vůbec žít jen aby to na mě neupřelo zrak a nezaťalo to do mě své hladové spáry.

Jenže... Ono se to na mě dívá. Na nás se to dívá. Couvnu o drobný krok dozadu, Riyu svírám tak pevně, že jí nedovolím byť drobný krok směrem k sošce.

"Jak jste ji sem donesli? Budeme potřebovat něco, co utlumí její magii, jinak se jí nemůže nikdo dotknout," zeptám se tichým napjatým hlasem. Srdce mi buší, buší a buší...

Tak a je to. Dohoda uzavřena, můžeme si plivnout do dlaní, podat si ruce, proplést malíčky a tak dále. Teď už jenom tu sošku bezpečně dopravit na místo a nenechat se zabít u předání. Jak jednoduché.

Když vidím ty schody neubráním se povzdechu. Nevadí mi to že tu není žádné zábradlí, že je tak tmavé a nebezpečné, už jsem chodila po horších, ale ta představa jak se budeme zase šourat zpátky nahoru zvlášť když je Raily má zraněnou nohu. Navrhla bych jí, aby tu počkala až se vrátím, jenže o tom určitě nechce ani slyšet, takže jí podepřu a vydáme se vstříc tomu co způsobilo většinu našich útrap.

"Roztomilé," zamručím. Ani nevím co jsem čekala, ale tohle asi zrovna ne. Ta věc vás může zabít tak si jí vystavíme ve sklepě na čestné místo. Být to já, tak už je dávno v peci roztavená do hroudy kovu a vhozena do moře. Naštěstí pro nás tohle neudělali a tak jí můžeme vrátit zpátky.

"O magii nic nevím, ale je pravda, že nějaký pytel by se hodil," rozhlédnu se kolem zda tu neleží nějaký hadr do kterého bych mohla sošku zabalit. Nehodlám se s ní promenádovat po cestě jenom tak v ruce a koledovat si o víc problémů než už máme. I když tu nic podobného není nevadí. Poradím si.

"Chviličku," oznámím Raily a vyprostím se z jejího sevření abych si mohla sundat kabátek a zabalit tu hloupou věc do něj ať již konečně můžeme vyrazit domů.

Jak může být Riyo tak... Klidná?! Tak trochu užasle a zároveň zmateně pozoruji, jak se vymaní z mého sevření a už si stahuje kabátek, aby do něj sošku zabalila. Nemůžu se přinutit k tomu, abych do místnosti vešla, chlupy na ocase mám skoro všechny zježené, zatímco uši jsou sklopené k hlavě, s napětím a obavami tak pozoruji, jak bude soška reagovat na blížící se Riyo.

"Nesmíš se jí dotknout holou kůží," dostanu ze sebe. Klid. Měla bych se uklidnit. Ale hlava mě třeští a v ústech mám sucho. Představa vrhnout se do nicoty za mnou je najednou lákavější a lákavější než snášet tohle. Než se k tomu přiblížit.
"Riyo... Opatrně... Je to... Je to opravdu ošklivý. Tak moc hnusný a zlý, že si to ani nedokážeš představit... Je to... Probuzený..." kousnu se do rtu.

"Prostě sme...vzali Seltkirkovu useknutou hnátu...a donesli to sem is rukou..." Mumlal leprikon zmateně. Protože ruka tu žádná nebyla. Snad jen...pod podstavcem bylo trochu černého slizu a pár práchnivějících úlomků kostí a šlach. Působila ta věc na tkáň Seltkirkovy ruky i poté, co byla oddělena od rytířovat těla?

Zatímco Ryio pomalu postupovala k neškodně vypadající sošce, Raily mohla vidět, jak se ty chapadla šedavé mlhy pomalu, zvědavě natahují k vám. Jak pátrají, hledají a oťukávají. Ale dřív, než se stčí dotknout tebe nebo Ryio, něco jiného, neviděného e násilím začne tlačit pryč od vás a směrem ke skřítkovi, jako matka táhnoucí dítě od sladkostí, které by chtělo...

Překvapeně se ohlédnu po Raily. Nejsem si tak docela jistá o čem mluví, ale je vyděšená. Hodně vyděšená. víc než byla v tom sklepě kde se z nás pokoušeli vymlátit informace. A příčinou toho je tahle věcička.
Trocha nervozity se přenese i na mě. Již si nejsem tak jistá, ale na tom, že to musíme vrátit se pořád nic nezměnilo. Takže to prostě udělám.

"Neboj, neměla jsem to ani v plánu," pokusím se lišku trochu uklidnit a přehodím přes sošku látku a teprve poté jí zvednu a pořádně zabalím tak aby nebylo pořádně poznat co to vlastně je. Při tom se vyhýbám těm zbytkům na podlaze. Nejsem víla, ale pořád se vyplatí být opatrná. Navíc představa, že tu šlapu po kusech něčí ruky mi není zrovna příjemná.

Jakmile je to hotové můžeme vyrazit ven.

"Coste?!" hlas mi málem povyskočí o oktávu výš. Ale jen málem. "Proč... Proč jste to nedali do něčeho, co by negovalo magii? Vždyť to zabilo tu vílu, sídhe a málem i ochránce!" rozhodím rukama a prudce švihu ocasem div jím Patricka k tomu všemu ještě nepraštím.
A pak mám náhle úplně jiné starosti, protože Rio vykročí k sošce jako by se nechumelilo. "To není dobrý... To není ani trochu dobrý, Rio... Opatrně, hlavně... Opatrně..." napjatě pozoruji, jak se chapadla pomalu natahují a natahují až...
Až mi dojde, že to nejsme my, po kom moc uvnitř sošky jde.
"Dej mi tu lucernu a běž napřed," vyhrknu na Patricka, "myslím... Myslím, že to jde po tobě. Že to jde po sídhe," ostře se nadechnu, "hned!" v mém hlase zazní ta potlačovaná hysterie a já začínám chápat, proč Creed tak strašně vyváděl. Proč Scurlock vyváděl!... Probohy...

Zdálo se, že leprikon nemůže vidět to, co Raily, ale rozhodně to cítil, protože zbledl a začal se třást, až se mu lapma v rukou rozklepala a vrhla po zdech tančící stíny. Takže není divu, že ho Railyino varování jen popohnalo. "Jesi něco šlohnete, poznám to!" Spílal, zatímco dusal po schodech vzhůru.

Navzdory šílenému napětí, které Raily cítila, Ryio se podařilo sošku zabalit do kabátu, až úplně zmizela v záhybech látky. Chvíle bez dechu...a nic. Povedlo se. Raily sice ještě viděla chapadla, jak se skoro až zklamaně natáhují po prchajícím Patrickovi, ale to bylo vše.

"Na to jak se neohroženě postavil těm monstrům má teď prdel staženou tak, že by mohl louskat ořechy," neodpustím si poznámku na leprikonovu osobu. Aspoň malá malicherná pomsta za to co se stalo v hospodě.
Navíc má tak trochu pravdu. Kdybych mohla, tak bych tu i něco sebrala, ale na to teď není nejvhodnější doba. Balíček vezmu do jedné ruky a druhou nabídnu Raily aby mohla vůbec jít po schodech.

"Buď v klidu. Za chvilku to bude za námi," snažím se svou přítelkyni uklidnit. "Teď mi pověz jak si Scurlock představuje to předání. Dohodli jste kde to má proběhnout? Nějaké další podmínky?"
Nemáme zrovna mnoho času na přípravu. Proto bude lepší neotálet a začít něco vymýšlet pokud se z toho máme dostat se zdravým kožichem.

Leprikón poslechne více než ochotně a já... Já se k poznámce Rio nevyjadřuji, namísto toho jen sleduji, jak balí tu věc do kabátku a... A nic. Uleví se mi. Strašně moc, i když se mi příliš nelíbí, že s ní přijde ke mně a já budu tak... Blízko. Hlava mě stále třeští, ta bolest je natolik hrozná, že se mi do očí vrátí ten skelný výraz někoho, kdo vnímá je napůl. Soustředit se je čím dál tím těžší...

"To je... Dobrý, děkuji, běž raději přede mnou," pro tentokrát odmítnu rámě. Nějak ty schody vypajdám, do čehož se tedy i srdnatě pouštím.
"Uh... Ne... Jen, že to máme vrátit do půlnoci..." snažím se vzpomenout si na to, co přízrak říkal. "Ale... Raději bych se vyhnula setkání... S ním nebo jeho lidmi. Vypadal vážně naštvaně, že jsem utekla..."

"Rozumím. Asi se mi úplně nechce čekat na noc. Raději bych předávku udělala ve dne. Možná si to jenom namlouvám, ale přijde mi to bezpečnější ke všem těch stínům a přízrakům které se potloukají kolem," navrhnu a co chvíli se starostlivě otočím abych viděla jak si Raily vede.

"Nejdřív si ale odpočineme. Obě dvě to nutně potřebujeme. Nechci to uspěchat a hlavně si nemůžeme dovolit udělat chybu. Což by se ve stavu jakém jsme mohlo snadno stát," dál rozvíjím své plány. Uvažuji zda nevyužít nějaké veřejné prostranství. Park, náměstí. Lidé okolo mohou pomoci k bezpečí. Možná bude také dobré využít posla. Nebo je tu možnost provést to na řece. Tolik možností a jenom jeden pokus. Na něco ale přijdeme. Musíme.

Na vrcholu schodů se zastavím a počkám až se Raily aspoň trochu vydýchá a nabere síly k další chůzi.
Napadlo mě, že když už jsme tady tak, že si v té vílí hospůdce dáme něco k jídlu, ale pak mi dojde že tohle nepůjde. Ne vzhledem k tomu nákladu, který sebou vláčíme. Však nevadí, najíme se jinde.

"Mimochodem, dej si pozor na Bazsa a Salazara. Vědí o tomhle víc než dávají najevo."

"Čekat na noc rozhodně ani nemůžeme, byl to limit. Čím dřív se té věci zbavíme, tím lépe..." povzdechnu si tiše, zatímco supím za Rio. Jedna noha. Druhá noha. Hlavně nespadnout. "Co mu to prostě nechat přede dveřmi, zazvonit a utéct..?" pokusím se i o úsměv, ale smutná pravda je, že to myslím naprosto vážně. "Já se nechci potkat ani s ním ani s nikým od něj, Riyu... Já ho viděla v té cele. Viděla jsem, co provedl vyšetřovateli Creedovi... Co s ním udělal..."

Nasucho polknu. Ve spáncích mě bodne jako kdyby mi tam Rio zaryla drápky. "Ty to chceš vzít k nám?" zašeptám zděšeně. "Ne... To... Nepůjde. K nám to nesmíme vzít... Prosím..." téměř zaskuhrám. Neodpočinula bych si a... Ne. Prostě ne.
"... vážně? To... Je... Fakt na hovno..." zamumlám.

"Ach, dobře tedy," zamumlám a balík v ruce jako kdyby náhle ztěžkl. Netuším proč se jí Raily tolik bojí. Nejsem si jistá zda rozumím těm řečem o probuzení a tak dál, ale nehodlám jí ubližovat. Pokud se toho chce tak rychle zbavit udělám to. Narušuje to mé plány, ale nedá se nic dělat. Vymýšlet kam to schovat na těch pár hodin se mi nechce. Možná je to nakonec lepší. Zbavíme se toho tak rychle jak to jenom půjde.

Znovu tedy vyrazím jako předvoj i když nespokojeně vrtím ocasem při každém škobrtnutí nebo vzdechu, který za sebou slyším.
"Jakmile se dostaneme na ulici musíme sehnat drožku. Takhle chodit nemůžeš," oznámím a ne z tohohle ustoupit nehodlám. Nechci aby se takhle namáhala a trpěla. Stejně musíme počkat až do svítání. Jak jsem již řekla za tmy tam nejdu a možná budu ještě muset sehnat pár věcí a sama se na pobíhání po městě moc necítím. Raily to prostě bude muset tu chvíli vydržet v blízkostí té věci.

"Děkuji," ocením tiše, že se se mnou má společnice nedohaduje ani nesmlouvá a zkrátka bere věci, jak je podám. Vážně, ale vážně se chci zbavit té věci... Čím dříve bude tohle za námi, tím lépe. Odměna, kterou jsme za tu proklatou věci dostaly nikdy nevyváží to, co se nám kvůli tomu stalo. Tiše si povzdechnu a v tu chvíli lehce škobrtnu, a tak raději věnuji veškeré zbytky své pozornosti tomu, abych se po schodech vyškrábala zpátky na povrch v závěsu za Riyo.

"Drožka... Drožka zní fajn," souhlasím poslušně. Představa, že si sednu a nechám se prostě odvést, kam potřebuji, zní přímo božsky, i když ji trochu kazí, že pojedu i tím. "Už to bude jen dobrý, určitě," dodám ještě polohlasně.

Na povrchu na vás čekala postava, která působila v porovnání s obyvateli Arawnovi říše docela obyčejně. Dívka s platinově blond vlasy drobné postavy a v jednoduchých bílých šatech a s obojkem kolem krku. Člověk. Lidský služebník, někdo kdo nedodržel dohodu a vílám tak propadl.

"Prosím, následujte mne," usmála se na vás, ale bylo to prázdné gesto, stejně prázdné jako její oči. Bez dalšího slova se otočila a vedla vás tunely zpět k východu. Arawnovi se zjevně nechtělo riskovat své lidi, poté co mu Patrick zcela určitě vyřidil Raylina slova a tak poslal otroka. Protože...vždycky budou lidé, kteří si myslí, že převezou Vládce podsvětí. O jednoho víc nebo míň...

Váš znepokojivě tichý průvodce vás provedl labyrintem chodeb zpět na povrch, zpět po dlouhém točitém schodišti a nenápadnými dveřmi do baru, který byl preventivně vyklizený. Tedy krom barmana, který se buď od baru nemohl hnout a nebo mu to prostě bylo jedno a jediné další osoby, která se choulila u jednoho ze stolů. Když jste vešly, zvedla hlavu trhavým, nervózním pohybem.

Randall vypadal snad ještě hůř než před třemi hodinami. Měl nové, rudofialové modřiny a na jedné straně tváře mu zasychala krev. Kolem čela měl omotaný obvaz a korbel se snažil udržet ofačovanýma, nateklýma rukama. A tentokrát to vypadalo dost čerstvě.

"Lheo! To sfem rád, že tě vidím! Mhusím s tebou mhluvit!" Vyhrkl a dost přitom huhlal. Jsli kvuli rozbitému rtu a nebo řadě šesti prázdných sklenic na stole, těžko říct.

Lidská služebnice - ne, smýšlet o ní jako o otrokovi Vznešených se mi opravdu nechce, příliš mi to připomíná, jak málo stačilo k tomu, abychom ať už já či Riyo dopadly stejně - na nás trpělivě čeká, aby nás odvedla do horního lokálu, odkud se už bez problémů dostaneme. Její tichost mi nevadí, jsem raději, že nemusím nikomu na nic odpovídat či čelit něčímu pohledu.

Ovšem... Myslet si, že vše zlé už je za námi bylo naivní. Namísto facky mi to vpálí pohled na Randalla, který vypadá prostě příšerně, dokonce ještě hůře než když jsem ho před pár hodinami opustila... Ale žije. Aspoň něco pozitivního, ne?
"Randy," vydechnu překvapeně a zamířím okamžitě k němu. Kritickým okem shlédnu jeho i šest prázdných sklenek, které očividně položil, ačkoliv kdo jsem, abych soudila. Randall měl kvůli mě sakra špatný den. Jen a jen kvůli mě... "Chvilku," brouknu k Riyo omluvně, ale to jsem již u Randalla. "Kdo ti to udělal? Oni?" zamračím se na barmana, ačkoliv je v tom nevinně. Jestli mu ublížili podřízení Arawna... Přenesu váhu na zdravou nohu a povzdechnu si. "Co se ti u všech zasraných bohů stalo?"

"Ne, ne, oni na mě byli docela chodný...hodný. Ten chlápek bez hlavy mě sem dokonce svez, když sebou bral druhou Leu. I když řídí jako blá-zen," Randall pořád trochu drmolil, ale bylo mu přecijen rozumět trochu lépe.

"Ne. Tohle byl ten samej chlap, jako předtím. I když..." Randall se odmlčel a zamyšleně se podrbal v tom chmýří, kterému hrdě říkal bradka, "...něco s ním bylo špatně. Jinak. Když mě mlátil předtím, měl sebou ty svoje děsivý poskoky. A bral to všechno hrozně vážně, byl dokonce zdvořilej a snažil se ze mě vymlátit co vím. Teď mi prostě...jen ubližoval. Protože mohl," Randall se dotkl obvazu na hlavě a zasykl.

"Polámal mi pár prstů, vytrhal nehty na zbytku. A když jsem křičel a prosil ho, ať přestane, jen se začal smát. A smál se a smál, až skoro ochraptěl. Pak mi na čelo nožem vyřezal zbabělec a prohlížel si tu krev jako kdyby byl sjetej. Choval se prostě...divně." Mladý nedostudovaný čaroděj zakroužil pivem na dně korbele.

"Myslím, že je něčím očarovanej. Nejsem žádnej expert, ale vypadalo to tak. A nebo...možná posednutí? Démoni...to by mohlo být ono. Jo. Ale ne žádnej druh démonů který znám, ten clap nevykazoval úplně běžný znaky," sice ho z univerzity vyhodili, ale ne protože by snad byl hloupý a občas je jeho bystrý úsudek projevil, tu a tam.

"Když se mnou skončil, dal mi tohle. Prý ti to mám předat, jesli nechci zažít ještě víc té skvělé bolesti...." Mladík se při té vzpomínce otřásl a pak zpod koššile vytáhl malý obdélník z tvrdého papíru, lemovaný zlatem a posunul ho po stole k tobě.

Byla to pozvánka, zdobená na okrajích zlatými kudrlinkami a psaná krouceným uměleckým písmem.

Slečny Raghailleach a Ryio Cheva jsou tímto oficiálně zvány na skromný pracovní oběd na druhou hodinu odpolední, do rezidence ve čtvrti Whitecrown na přiložené adrese. Společenský oděv není podmínkou.

Lord John Sebastian Scurlock netrpělivě očekává vaší návštěvu.

Dlouze vydechnu a promnu si kořen nosu. Ta hlava mě zabíjí. Ne sice doslova, ale skoro ano. Naslouchám vyprávění dobitého Randalla a... To není dobré. To není dobré. Co to Creedovi provedl?! Tedy... Ne snad, že bych měla důvod cítit k Vyšetřovateli nějakou lítost, ale tohle... Co mu dělal... Nebylo správné. Bylo to odporné znásilnění (ne)lidské bytosti ve všech ohledech toho slova, akorát že mu toho ptáka nevrazil mezi půlky ale do mysli.

"Je posednutý, něčím horším než démonem," souhlasím s Randallem tiše. "Byla jsem u toho, když se to stalo." Tedy, skoro. Technicky. Utekla jsem tak akorát včas - očividně. A pak... Pak mi Randy předá vzkaz.
"Omlouvám se, Randy, fakt... Fakt je mi to líto," hlesnu. Dneska je toho na mě už moc. Moc, moc, moc... Ruce se mi lehce chvějí, když si beru od Randalla lístek s pozvánkou. Srdce mi ztěžka buší a tluče a tluče, když papír rozevírám a začtu se do těch pár řádků.

"Kurvááá..." zaúpím procítěně a lístek zase rychle přehnu. A ještě jednou. "... asi mám adresu, kam tu sošku pošleme," podívám se po Riyo.

Sleduji ty dva a poslouchám o čem se baví. Zabalenou sošku mám položenou před sebou a nespouštím z ní oči. Nechci ji nějakou čirou náhodou ztratit. Nebo kouzlem. Vzhledem k tomu jaký je kolem ní rozruch by mě ani nepřekvapilo kdyby se najednou sebrala odešla po svých. Proto jsem ostražitá.

"Máš tam instrukce pro předání?" zeptám se. Jestli si Scurlock myslí, že to bude jenom po jeho tak se šeredně plete. Nehodlám jen tak někam nakráčet a udělat ze sebe terč. Na to se mám až příliš ráda a dnes jsem riskovala až až. Rozhodně se ale vyplatí vědět co má v plánu a připravit se na to.
Je to jako tanec na natažené niti nad propastí. Stačí jeden chybný krok a nic nás už nezachrání.

Krátce přikývnu a sevřu vzkaz v dlani. Nejraději bych ho rovnou schovala, ale... Chci zpátky své oblečení. Volnou rukou si mimoděk vjedu do vlasů a prohrábnu je prsty namísto hřebenu, který by jim rozhodně také neuškodil.
"Ve dvě, v jeho rezidenci ve Whitecrown," odpovím, "máš někoho, koho bychom tam s ní mohly poslat?" vyhrknu první, co mě napadne, ačkoliv v další chvíli střelím pohledem po barmanovi. Tuhle debatu bychom asi měly nechat až na ven.

"Měl bys tu chvíli počkat... Možná... Spíše do večera. Postarají se o tebe? Zachránila jsem jim jejich ctěné zadky, hlavně ten Seltkirkův... A ty ses staral o Leu..." promnu si kořen nosu. "Zvládneš to, Randy? Já teď... Musím jít..."

"Mám nápad jak to zaonačit. Bude potřeba něco málo připravit, ale vzhledem k času schůzky by se to mělo dát stihnout," pokusím se Leu uklidnit tím, že mám plán, což sice není tak docela pravda, ale jenom zatím. Rozhodně potřebujeme lepší vyjednávací pozici než jakou máme teď. Moc se mi do jeho domu nechce, ale zřejmě nemám na výběr pokud chci pro nás získat svobodu.

O tom co se chystám udělat zatím taktně pomlčím. Lea je tak vyjukaná, že by to určitě špatně pochopila a ztropila nějakou scénu. Budu jí to muset říci, ale čím později to udělám tím lépe.
Nyní čekám až si to ti dva mezi sebou vyříkají a budeme moci pokračovat dál a sehnat nějaký odvoz z téhle putyky.

"Vy chcete jít...vy to přijmete? V půjdete do jeho domu? Leo to...to nemůžete!" Randy byl očividně otřesený a zacházení Creeda co nebyl tak úplně Creed na něm zjevně zanechalo stopy. Pokusil se vzít Raily za ruku, ale j jeho nyní neexistující motorikou ji spíš tak položil ruka na její, v očích nefalšovanou starost a strach. Bylo by to roztomilé, kdyby ten děs nebyl tak upřímný a opravdový.

"Scu...on...mizí lidi, Leo. Lidi, kteří se pletou do jeho věcí prostě...zmizí, slehne se po nich zem a nikdo je už nikdy nevidí. A já nechci, aby si byla zmizelá!" Možná že z něj mluvil lakohol, strach a nebo upřímná starost o liškodívku. Měl pro ni koneckonců vždycky slabost.

"Zmizíte...stejně jako starej Jeremiáš. Před dvěma dny, uprostřed noci...z jeho vlastního domu. Prostě tak, puf..." Starý Jeremiáš. Tak mu všichni říkali už odjakživa. I vy jste ho tak znaly, neb to byl jeden z vašich obchodních kontaktů. Vykupoval všelijaké starožitnosti a okultní podivnosti, platil dobře a nikdy neměl žádné zbytečné otázky. Jo, byl to trochu podivín, strašlivě paranoidní dědek, který nikdy nevycházel ze svého domu, ale to nebylo na škodu. A teď náhle zmizel, i přes jeho legendární opatrnost?

"Řek bych to Modrejm kabátům, ale nevěřili by mi, spíš by mě na místě sebrali, dyť víte proč...." Jo, když ste profláklej dealer těžkejch substancí, fízlové se zrovna nepřethnou, aby vám pomohli.

"Ale..." V Randallově alkoholem zamžených očích se náhle zalesklo, "vy byste mohly, ne? Hledáte věci, jak těžký může bejt najít jednoho zmizelýho chlapa?"

"Ne, nepřijmeme, ani jedna z nás tam nepůjde, Randy," zavrtím hlavou. Jestli něco vím jistě, tak že oběd se Scurlockem nepřipadá v úvahu. Prostě ne. Randallův strach o mě je skoro až dojemný, já ovšem začínám být až příliš na tohle všechno unavená. "Já vím, Randy, šhhhh, klid, nepůjdeme tam a já nezmizím... Už jednou jsem utekla, mě tak snadno nedostane," i když bych na to stále nesázela, celé je to zatím stále příliš... Divoké. Povzdechnu si.

"Dědek zmizel?" zamračím se a střelím pohledem po Riyo. Samé lepší zprávy. Ovšem při Randallově skvělém nápadu mám chuť tu nahlas zavýt a jít vyloupit bar za námi. Zelenou nebo život, skrčku! "My věci nehledáme, my je krademe, tak či tak, jedno po druhém, Randy, jedno po druhém..." zamumlám a ani nevím proč a jak, v tu chvíli mě napadne ta spásná myšlenka, která vyřeší náš osud aspoň na příštích pár hodin.

"Mám nápad, Randy, půjdeš teď s námi, ano? Vím o jednom místě, kde si budeš moci odpočinout a my... My snad taky, pomůžou nám tam," nabídnu mu ruce, abych mu pomohla vstát. Nejsem si sice vůbec jistá, zda to je dobrý nápad, zda tím celé tyhle sračky jen nepřitáhnu do dalšího domu, ale... Ale zdálo se, že Profesor ví o tom, do čeho jsem se namočila.
No... Jestli tohle nebude dojemné setkání po letech...

"Jeremiáš? Opravdu?" podivím se. Ten chlap byl do svého domu doslova vrostlý. Je nepředstavitelné, že by ho dokázal opustit, ale pořád je tu možnost, že mu něco přerostlo přes hlavu a odešel po svých, ale po tom co jsem dnes všechno viděla mi představa, že ho něco spolklo nepřijde tak šílená jako jindy.

"Pokud ten chlap chce zůstat zmizelý tak to může být zatraceně těžké, ale můžeme mít oči otevřené. To zase jo," slíbím Randymu, že trochu rozhlédnout kolem můžeme. "Teď ale máme nějaké schůzky, které nepočkají." sama se postavím a počkám až se na nohy vyhrabou i ti dva. Je na ně žalostný pohled. To já jsem na to se svou zafačovanou hlavou ještě docela dobře. Už to ani moc nebolí, ale to je možná kdoví jakou divnou vílí meducínou. Možná bude i čas na to zjistit jaké škody na mě dnešní noc napáchala.

Pevně sevřu balík v náručí. Doufám, že na nás na ulici nečeká žádné další divoké překvapení.

Byli jste zajímavě vypadající trojice, všichni zafačovaní, nepříliš vyspalí a všelijak kulhající. Chtělo to hodně vašeho šarmu a zvonění mincemi, abyste si takhle pozdě v noci (či snad už brzo ráno?) objednali drožku, ale nakonec se to podařilo a za trochu mincí navíc se vozka ani na nic neptal.

Cestou se (dnes vyjímečně) nic zvláštního nestalo, pokud tedy nepočítáte to, že Randall usnul opřený o Railino rameno a trošku u toho slintal. Byl však nucen toho nechat, když vaše drožka zastavila v Silkshore, ostrovní čvrti Duskwalských pracháčů, zazobanců a obecně lidí, co si rádi užívají luxusu. I dům, před kterým jste byli vyloženi, tomu odpovídal.

Čistě bílá fasáda, velká okna, která přes den jistě prosluňovala prostorný interiér, balkon se zdobenou balustrádou a výhledem na promenádu, masivní dveře s kováním a velkým klepadlem. Jehož klepání se rozlehlo potemnělým domem, v jehož nitru už určitě všichni spali, byla přece hluboká noc.

Dveře se ale otevřely ani ne po deseti vteřinách. Otevřel vám vysoký, snědý a štíhlý muž v livreji komorníka, kterého Raily okamžitě poznala. Igor vlastně...vypadal úplně stejně. Jako kdyby sis jen odskočila včera někam ven a ne se ztratila na pár let. Mladý muž se dokonce tvářil, jako kdyby tomu tak bylo a zcela profesionálně a bez pohnutí obočí pozval "dámy a společnost" dále. Ani pečlivě navoskovaný knírek se mu přitom nezachvěl.

Vlastně Randallovi závidím, když v drožce... Usne. Nemám ani to srdce ho odstrkovat, kvůli mě dneska dostal dvě ošklivé nakládačky, zcela... Nezaslouženě. A postaral se o mě a... Huh, dlužím mu to. Já i přes to uspávající kodrcání nezamhouřím ani okamžik kvůli té zatracené sošce a... A kvůli adrese, kterou jsem sdělila vozkovi. Jsem z toho nervózní, takhle jsem si návrat domů nepředstavovala - tedy, já si ho nepředstavovala nijak. Bylo to tak snazší, ale teď... Teď... Nešlo jinak... Tedy... Možná šlo, ale já... Nedokázala jasně přemýšlet.

"Budeme tam v bezpečí, odpočineme si, promyslíme... Co dál... Je to můj... Dobrý známý..." hlesnu cestou k Riyo, asi bych jí to měla vysvětlit celé, ale vážně - opravdu vážně - se mi nechce. "Jen... Ničemu se nediv, prosím," dodám, zatímco se spánkem opřu o Randyho hlavu, co mě zneužívá namísto polštáře. Zavřela bych oči, ale nejde to. Z té zatracené věci jsem pořád jako na trní, nemluvě o tom, že mé podvědomí je přesvědčení, že se tu musí každou chvíli objevit Creed nebo jeho vlkodlaci a...

Huh. To už jsme na místě?

Z drožky vylézám s bušícím srdcem, pomáhám Randymu, co moc nevnímá. Je těžký. Přistoupím ke dveřím skrývajícím se na adrese, co mi dal pan Ušák a dlouze se nadechnu a vydechnu, než se odhodlám k zaklepání na dveře. A... Je to tady.
Dveře otevírá Igor, kdo také jiný. Vždy je chodil otevírat Igor. Bohové, nezměnil se ani trochu, i když to mě snad ani nemělo překvapit, jen... Nadechnu se ke slovům, která nevyslovím, nejde to, prostě to... Nejde. Znovu podepřu Randyho, když nás Igor k mé úlevě i hrůze vyzve dál a kývnu na Riyo, že můžeme vejít.
"Děkujeme, Igore," pokusím se aspoň pousmát, když kolem něj procházíme dovnitř. "Je... Tu...?"

Nemám se ničemu divit? Na to už je trochu pozdě. Nejsem si jistá co má Rai v plánu, hlavně mi nedochází jak budeme takhle v bezpečí. Ne s tím co sebou vezeme. Sošku obalenou mými hadry mám na klíně a ruce položené na ní. Ani já si neodpočinu. Jsem stále ostražitá. Každou chvíli čekám útok na kočár. Kdy se ozvou výstřely, nebo kvílení a objeví se tmavé postavy. Cestou přes most se zadívám do tmavé vody Doskvolu. Nejraději bych tam tu pitomou věc hodila a s radostí se dívala jak se potápí. Proud by jí odnesl až do moře a tam by mohla hnít po dalších tisíc let. Jenže tím si akorát zpečetíme svůj osud. Takže raději pevněji sevřu prsty kolem látky a čekám až dojedeme do cíle.

Seskočím ze schůdku a rozhlédnu se kolem. Po domě, jeho tmavých oknech, kovovém plotu, ale i po ulici za námi, domech a střechách. Klidně by tam mohl čekat najatý vrah, ale budu důvěřovat úsudku Raily. Snad ví co dělá.

Když nám otevře sluha, trochu se uvolním když se přesvědčím, že nesvírá žádnou zbraň, ale zase ne tolik, protože to vypadá, že jsou na noční návštěvy zvyklí když tak rychle otevřeli. I když jsem možná jenom příliš rozrušená a vidím problémy i tam kde nejsou.
Nicméně čekám kousek za Raily až si vyjedná co potřebuje a jsem připravená se dát buď na útěk nebo k boji. Podle toho co bude víc potřeba.

"Pán momentálně odpočívá, slečno Raily, ale mohu ho vzbudit, bude jistě rád, že jste přišla tak brzy. Prosím, počkejte v obýváku, než bude připraven," Igor, vždy vstřícný, avšak formální, vás zavedl do obývacího pokoje, který byl velmi podobně zařízen jako ten, ve kterém Raily jako malá sedávala a četla zaprášené objemné svazky. Buď si Profesor přivezl svůj nábytek sebou a nebo si pořídil nachlup stejný, protože velmi těžce snášel jakoukoli změnu svých oblíbených věcí.

Igor vám přinesl na velkém podnose čaj a sušenky - stejný silný čaj s medem a stejné skořicové sušenky, na nichž patrně závisela samotná existence starého pána. Nikdy nesměly dojít. Nikdy. O to se ale jeho věrný majordomus vždy postaral, stejně jako teď. Co na tom, že byly čtyři ráno. čaj a sušenky byly zkrátka neměnnou konstantou.

A zrovna když už jste začínaly mít pocit, že vás měkká pohovka asi obě pohltí a spoklne ve svých pohodlných semišových hlubinách, vaše citlivé uši zachytily nezaměnitelný zvuk hůlky klapající o dřevená prkna a rozvážné, pomalé kroky.

Profesor Archibald von Tanhauser byl jiste distunguovaný gentleman, štíhlý, energický a na svůj věk se držel překvapivě zpříma. I oči zpod huňatého obočí zářily intelektem a vůbec nebyly zakalené senilitou. Stejně jako Igor, ani Profesor zdánlivě...nezestárl.
Celkový dojem pravda kazily chundelaté papuče, župan do kterého by se Raily schovala nejspíš i s Ryio a čepice na spaní, sedící rozšafně na rozježených šedinách. Dokonce měla bambulku.

Stařík pomalým a vážným krokem došel ke svému křeslu, s heknutím se posadil a zadíval se na vás. Chvíli mlčel a oči se mu ve světle plamenů v krbu leskly. Leskly a tak zvláštně...plavaly?
"Vítejte v mém domě," prohlásil, snažíc se o pevný a zdvořilý tón, hlas se mu ale maličko zatřásl pokaždé, když uhnul očima k Liškodívce. Podezřele vehemetně zamrkal a obrátil se k Ryio a Randallovi. "Samosebou, všichni přátelé Rahgaileach jsou tu vítáni," Randalla si prohlížel s lehce potlačovaným despektem, Ryio naopak se špatně skrývanou zvědavostí.

"A i když jsem moc rád, že jste...přišli na čaj," jeho extravagantní knír sebou maličko zacukal, jak se starý pán usmál a znovu těkl očima k Raily, přičemž se v nich dala číst dosti silná směsice různých emocí, které by trvalo nějakou dobu rozklíčovat, "...něco mi říká, že to není jediný důvod."

Nemohu s Igorem souhlasit, takhle jsem si celou tu trapnou věc ohledně návratu domů nepředstavovala - protože jsem si ji nepředstavovala vůbec. Oddalovala jsem to tak dlouho až... Až jsem nakonec seděla v obývacím pokoji, který vypadal na chlup přesně jako ten ve starém domě, držela v dlaních šálek čaje i přesto, že mě skrze porcelánový hrnek pálil v rukách a tupě zírala a na tác se sušenkami. Není mi do řeči, a i když bych na pohovce nejraději usnula, přítomnost sošky mi to nedovolí.

A nakonec ani příchod starého pána.

A tak tam sedím a navzdory své obvyklé výřečnosti najednou nevím, co říct, co dělat, co... Cokoliv. Nakonec odložím šálek zpátky na stůl a neklidně se ošiju, jakkoliv se snažím starému pánovi vyhýbat pohledem, nejde to. Vážně to... Nejde. Promnu si oči a odkašlu si. "Děkujeme," špitnu nakonec místo všeho, co jsem mohla a měla říct. Další poposednutí. "Tohle jsou... Riyo a... Randy a..." krátký pohled na Riyo, "tohle je... Profesor von Tanhauser," představím starého pána rozpačitě.
Naštěstí má nervozita trochu povolí, když se Profesor pousměje a sám mě vybídne k vysvětlení, proč a co tu děláme. Dlouze vydechnu.

"Potřebujeme se na pár hodin... Schovat. A hlavně... Schovat tohle. Jen na pár hodin, někam, kde to bude... Tlumené, magicky tlumené, říkala... Myslela jsem si, že... Něco tady budeme mít," ukážu na sošku zabalenou v kabátku. "Nevěděla jsem, kam jinam jít..." přiznám nakonec a sklopím pohled.

Se zájmem si prohlédnu staříka který se před námi objeví. Netušila jsem, že se Raily zná s někým takovým a docela by mě zajímalo co spolu mají, nebo měli. Nevypadá to, že by ho okradla nebo podvedla. Možná pro něj někdy pracovala? Mohlo by to tak být. Rozhodně mu ale musí hodně důvěřovat když mu chce svěřit naše vykoupení z toho srabu do kterého jsme spadly. Až si říkám zda je to moudré. Teď ale nemám na to jak se jí zeptat. Nechci to dělat před svědky, ale neubráním se aspoň tomu abych po ní nevrhla zamyšlený pohled, ale možná bych to mohla využít sama.

"Nechceme vás nijak obtěžovat a příliš zatahovat do našich problémů. Pokud vám to vadí tak tu může zůstat jenom Raily a my odejdeme. Hlavně ona si teď potřebuje odpočinout," navrhnu nový požadavek. vůbec by mi nevadilo kdyby tu v bezpečí zůstala a já to mohla vyřídit se Scurlokem i když nepopírám, že nějaká bednička kam bych mohla sošku odložit by se mi docela hodila. rozhodně bych věděla jak jí využít, ale dá se to zařídit i jinak, takže na to nijak netlačím a čekám jak se k tomu tomu ten děda postaví. Sušenek a čaje se ani nedotknu.

Když Raily prohlásila, že se potřebujete schovat a Riyo si přisadila s prosbou o odpočinek, profesorův knír sebou znepokojeně a trochu podrážděně zacukal, když si vás prohlédl pořádně a uviděl obvazy jak na Raily, tak Ryio, i Randallovi (který nebyl ani rozpačitý a ani paranoidní, takže ztichlým obývákem znělo hlasité chrupání sušenek a snad ještě hlasitější srkání vlažného čaje.)

"Když jsem se od svého kontaktu dozvěděl, že Raghaileach chytili Vyšetřovatelé a ona byla odvedena do Ironhooku, poslal jsem...pomoc," jako kdyby to byla divadelní pobídka, na opěradlo pohovky se vyškrábal malý králíček sešitý z několika různých látek a jakoby se nechumelilo, skočil na pohovku mezi Raily a Randalla, natahujíc pacičky po sušenkáh v rukou nedostudovaného čaroděje.

Profesor se usmál a pokýval hlavou. "Odvedl jsi dobrou práci," zabručel směrem k hračce, než se jeho oči stočily zpátky k vám. "Přináší mi tedy...nejsmírnou úlevu, že jsi..." zarazil se a po chvíli pokračoval, opět trochu třesoucím se hlasem "...že jste všichni v pořádku. Jistě, že tu smíte zůstat, jak dlouho budete chtít, všichni jste vítáni. Igore, připrav pokoje pro hosty. Pro Rahgaileach můžeš...však ty víš..." Zatímco sluha tiše odplul pryč a do vrchních pater, profesor se zadíval na své ruce, které se lehce třásly. Sevřel je pevněji a znovu vzhlédl.

"Inu, o co se jedná, že vás kvuli tomu pronásledují Vyšetřovatelé?" Přešel pak rovnou k věci. "Začněte...od začátku, třeba se pak dobereme řešení." Raily tenhle tón znala. Byl to tón: "vidím ty drobky sušenek na tvých šatech, ale když se přiznáš, že si je snědla před večeří a řekneš pravdu, nebudu se zlobit".

Těknu pohledem k Riyo a nesouhlasně na krátkou chvíli stisknu rty. "Já tě odsud nenechám jít samotnout, Rio," zavrtím hlavou a jakkoliv jsem dosud zněla nejistě a rozpačitě, tak tohle myslím smrtelně vážně a je to slyšet. Dlouho se ovšem na Riyo nevydržím dívat a zavrtím se. Přítomnost sošky mi dělá stále problémy, myslela jsem, že si na to zvyknu, ale... Ne, nejde to. Prosím, ať to... Někdo... Vezme pryč...

Když do největšího ticha zazní chrupnutí sušenky zasrknuté čajem div nenadskočím, ovšem nemám náladu ani energii na Randyho varovně syknout, ať se probohy chová jako člověk před Profesorem... Bohové vědí, že kvůli mě si dnes vytrpěl dost na to, abych to... Prostě... Nechala být.
"Četla jsem ten vzkaz... A... Děkuji. Sama bych to asi nezvládla," vyhrknu rychle, pohled upřený na Pana Ušáka. Zvládl to... "Ehm," rychle se natáhnu po plyšákovi, co žebrá sušenky po Randym a přitáhnu si ho na klín jako když jsem byla malá, ať už chce nebo ne. "Pane Ušáku... Ne," zamumlám unaveně.

Zamrkám. "Je tu i můj pokoj?" vylétne ze mě překvapeně, když se profesor zmíní... Tedy... Asi by mě to nemělo překvapit? Ovšem i přesto... Hledím na jeho třesoucí se ruce a připadám si v tu chvíli naprosto příšerně, zvláště když sama sebe přinutím sedět.
Vzápětí sklopím pohled a zatímco objímám oběma rukama Pana Ušáka, zaklesnu hlouběji do sedačky.
"S Riyo jsme o..." ne, nemůžu prostě říct, že jsme něco ukradly, to nejde, sykavě se nadechnu a znovu střelím pohledem po své společnici. "... vzaly jsme tenhle artefakt," kývnu k sošce, "lordu Scurlockovi. Chce ho zpátky. V poledne mu ho vrátíme... Jen... Do té doby... Byla to dlouhá noc, tati," zamumlám unaveně.

Tati?! Jsem moc ráda, že nic nejím ani nepiji protože bych se rozhodně zakuckala. I tak mě stojí veškeré sebeovládání abych udržela neutrální výraz na obličeji. Tohle jsem opravdu nečekala. Vlastně to je slabé slovo. Jsem v dost velkém šoku. Již ta podivná loutka mě překvapila a teď tohle. Tyto informace budu muset hodně dlouho zpracovávat a to jsem si myslela, že to nejdivnější už mám za sebou. Jak bláhová jsem byla.

Ohlédnu se po nejbližších dveřích. Nejraději bych se zvedla a vystřelila odsud pryč. Tohle je mi skutečně nepříjemné. To už bych si snad raději dala druhé kolo s tou příšerou která se mi dostala do hlavy než být v jedné místnosti s otcem Raily. Bohové mě musí opravdu nenávidět když mi provedli něco takového.
Taky mě ta prašivá liška mohla varovat předem i když je jasné, že kdyby mi naznačila, že jdeme do domu kde bydlí její fotřík tak bych s tím rozhodně nesouhlasila. Ach, Leo jak jsi jenom mohla.

"To je od vás velice laskavé, pane," pronesu a snažím se aby můj hlas zněl normálně jako vždy, aby v něm nebyl patrný vztek, který ve mně začíná doutnat. Tohle bude stát lišku hodně vysvětlování.

"Zařídili jsme ti pokoj, když jsme se sem přistěhovali. Udělali jsme to kdyby...kdyby ses...rozhodla vrátit...a zůstat," odvětil tiše, velice tiše Archibald, když se Raily zeptala a ramena mu trochu poklesla. Pan Ušák sebou přestal mlít a přijal svůj osud, nechávajíc se mazlit, dokonce se k dívčínu břichu sám přitiskl.

Když padlo Scurlockovo jméno, Profesor se ostře nadechl nosem a náhle byl velice bdělý. "Ten...artefakt. Smím ho vidět?" Zeptal se pomalu a naklonil se v židli dopředu. Zdál se nervózní, napjatý, jako clověk co očekává zlé zprávy, jako nědo kdo ví, co přijde, ale přesto doufá, že tomu tak nebude. Dokonce ho to vykolejilo tak, že nijak neokomentoval ono oslovení, po kterém nejspíš toužil celé ty tři dlouhé roky.

Ah... Uši pro tu chvíli natočím k profesorovi a zamrkám. Já ani nevím, co jsem čekala, že bude... Zklamaný? Naštvaný? Ovšem tohle bylo horší než všechny mé představy dohromady. Dnešek byl těžký i bez toho, ale... Tohle jsem rozhodla sama. Už nebylo cesty zpět. Další pohled k Riyo, vzápětí i k Randymu, jehož loktu se přeci jen zlehka dotknu, aby se přestal tak strašně nahlas cpát.
"To od vás bylo... Milé," hlesnu nakonec, navrch i s náznakem unaveného úsměvu.

Ovšem neujde mi změna, když vyslovím Scurlockovo jméno. Zastříhám ušima a ocas se mi na chvíli naježí. "Můžeš, Rio, na ten stůl... Prosím?" vybídnu svoji přítelkyni, zda by sošku nepostavila vedle tácu se sušenkami.
"Vypadá to... Obyčejně, ale nikdo se toho nesmí dotknout holýma rukama. Vlastně... Ani nezáleží na tom, co to je, jen jsem si říkala... Že tu budeš mít něco, co by odstínilo magii, co by to schovalo a utlumilo než to vrátíme. Chodit s tím po městě... Není to bezpečné, když nás hledá Creed a kdo ví, co ještě..."

Když už skočíš musíš se připravit na náraz. Nechce se mi tu věc ukazovat dalším lidem, ale na to je již stejně pozdě. Položím tedy balíček na stůl a začnu odmotávat oblečení do kterého jsem sošku zabalila. Jak mi kladla na srdce Raily dávám si pozor abych se jí nedotkla holými prsty a když se konečně celá vyloupne ve své ošklivosti uchopím kus tuniky a pomocí něj jí narovnám.
Nevracím se zpátky na sedačku. Zůstanu stát u stolu, ruce založené na hrudi a sleduji taťuldu co bude dělat. Všechno důležité bylo řečeno, takže k tomu žádné podrobnosti nedodám. Je to soška, je magická a my jsme s až po uši ve sračkách. Snadné.

Když ještě Raily byla hodná holčička, co žila spořádaným životem ve starém Archibaldově sídle, nezřídka se stávalo, že pozorovala učeného profesora při práci na jeho záhadných experimentech. A tedy ji byla velmi dobře známá ona kaskáda výrazů, která se přehnala po jeho vrásčité tváři ve chvíli, kdy Ryio odkryla sošku.

Jako první přišel děs v rozšířených očích, děs a uvědomění si smrtelného nebezpečí, které vám nejspíš bezodkladně hrozilo. Napjal se a na okamžik měl sebevražedně smířený výraz vojáka odhodlaného zalehnout odjištěný granát a obětovat se pro záchanu kamarádů - v tomto případě nejspíš vás.
V další vteřině však následovala směs zmatku a jisté nevěřícné úlevy, to když se dobral k úvaze, že nejste všichni na místě mrtví. I když, podle smračené linky mezi obočím si sám sobě kladl onu otázku, proč ještě nejste všichni mrtví. Protože podle jakési jeho logiky či empirické zkušenosti, kterou si prozatím nechával pro sebe, byste měli být velice mrtví.

Nakonec se v jeho tváři usadilo temné poznání, to když si začal dávat dohromady souvislosti a indicie z toho, co jste mu řekly. A podle toho jak zdrchaně a znepokojeně najednou vypadal, mohla Raily hádat, že tentokrát je to opravdu, ale opravdu špatné.

"Takže už je objevil..." Vydechl ztěžka a schoulil se zimomřivě do sebe, pro tuto vhcíli hledíc ne na vás, ale na sošku.

"Rahgailleach...nesmí to získat zpátky. Rozumíš mi? Za žádných okolností se tahle věc nesmí dostat Scurlockovi do rukou..."
Ano, snažil se zní pevně a přsvědčivě, ale hlas se mu pořád ještě třásl. Byl vyvedený z míry a to nemálo.

Profesorova reakce mne... Zneklidní? Oh, jako by to snad šlo ještě více. Avšak škálu výrazů, které se vystřídají v jeho tváří znám, moc dobře znám - a rozhodně to není něco, co jsem teď chtěla vidět. Ocas mám napnutý, snad se i lehce chvěje, zatímco uši mám mimoděk připláclé k hlavě.
"Koho objevil?" nechápu. Samozřejmě, ať je soška cokoliv, je to pěkně hnusná magie, pořád mi v její přítomnosti není dobře a o nějakém soustředění raději ani nemluvím. Unaveně si promnu kořen nosu a v další chvíli zamrkám, když přijde ten rezolutní verdikt. Ten jsem nechtěla slyšet už vůbec.

Škubnu sebou. "Musíme mu ji vrátit," odpovím nečekaně pevným hlasem. "Pokud to nevrátíme do půlnoci, Scurlock nás stáhne z kůže. Nebo hůř. Proto mě odvlekli do Ironhooku," potřesu hlavou. "Nejde to jinak. Musíme mu to vrátit," zopakuji a nevím v tu chvíli, jestli se snažím přesvědčit sama sebe nebo Profesora...

Nakonec to vypadá, že to nebyl zase tak dobrý nápad sem jít, ale tak na půl jsem to čekala. Jsem připravená, že události nejdou tak jak si přeji a zařídím se podle toho.
Přes sošku znovu přehodím látku aby zbytečně nedráždila. Ještě jednom jí pečlivě zabalím a vezmu si jí do náručí. Teď když měl stařík takový výstup rozhodně jí nenechám bez dozoru. To jeho: za každou cenu, bylo poměrně jasné varování. Jestli se do toho hodlá víc zamotat tak... no zkrátka je důležité aby se to nestalo.

"Promiňte," přeruším ty dva, "ale jsem unavená a pokud to jde ráda bych tedy využila té nabídky pokoje a vypadáte, že si toho máte ještě hodně co říci." Přitom se významně podívám na Randalla a doufám, že pochopí, že se má také zvednout a nezaclánět. Pokud je to takový tupec a nedojde mu to tak ho klidně odtáhnu za límec. tyhle rodinné záležitosti nejsou nic pro mě.

Nikdo nemá ani zdání, jak moc Riyo závidím. Udělat se soškou to, co provedla nyní ona, asi bych se pozvracela. V lepším případě. Ne, že by mi bylo teď o něco lépe při pohledu, jak ji drží na klíně. "Polož ji zpátky na ten stůl... Vážně... Vážně ji nechceš mít u sebe, Riyo..." hlesnu k ní tiše. Není to příkaz, ale prosba.

"Co?" zamrkám, když se najednou Riyo ozve i s tím, že si chce jít lehnout. Potřesu hlavou. "Taky jsem unavená... Ale... Vydrž ještě chvíli, Rio, tohle se... Tohle se týká nás obou, ne? Tenhle večer byl špatný pro nás obě, jenom díky tomuhle krámu a... Chci vědět, co to je, když mu to máme vrátit, musíme to vědět, kdyby to chtěl použít, jak před tím utéci, jak se tomu bránit, cokoliv... Jsou to... Dobré informace, ne?" trochu blábolím, ale mluví ze mě vyčerpání.
"Vydrž tu se mnou ještě chvíli, půjdu si pak lehnout s tebou... Jen... Prosím," unaveně jí pohlédnu do očí.

Zdali Profesora nějak zarazilo, že Raily spí s dívkou, nedal to na sobě znát. Koneckonců, vždycky byl velice pokrokový. A Igor, který se vrátil, zase příliš stoický, ani obočí mu nezacukalo. Zato Randy se zakuckal čajem a málem mu zaskočilo, takže pak jen sípěl a byl rudý jako rak.

Ale ani to Archibadla nevytrhlo z ponurého zamyšlení, ve kterém byl. "Nemůžete se tomu bránit. Nemůžete tomu utéct. Nelze s tím bojovat, není možné se před tím schovat...kletba, uložená v tomhle předmětu, je téměř tisíc let stará. Zrodila se v době pádu mocné, prastaré civilizace, vytvořena jejími posledními vládci v zoufalém pokusu o záchranu..." Archibald zavřel oči a potřásl hlavou, když začal sklouzávat do svého profesorského tónu.

"Má mnoho jmen. Ústa Samaelova. Jezdec zkázy. A nebo také...První klíč zatracení. První ze čtyř. Čtyř klíčů, čtyř prokletých artefaktů, které "Scurlock" hledá už...no...téměř tisíc let," Archibadl jeho jméno vyplivl s odporem a dal na něj zvláštní důraz, jakési intonační uvozovky.

"Ano, ten odporný bastard je určitě přes pět set let starý. Mimojiné také známý jako hrabě Vladimir Svareff, kníže Alexej von Zarovich a neb také prostě Alchymista. I když ten zkurvysyn by nepoznal skutečnou alchymii ani kdyby ho nakopla do nařádí. Mizerný třetiřadý theurg..."


Naposledy Archibadl takhle sprostě prskal, když vláda jiného města, ve kterém jste dříve žili, označila jeho experimenty za neetické a odporující přírodním zákonům. Jeho nenávist k lordu Scurlockovi (bylo li to tedy jeho pravé jméno, což se vzhledem k novým faktům zdálo nepravděpodobné) tedy byla velice osobního rázu.

Jindy by mě reakce Randalla pobavila, ale ne dnes. Na to jsem příliš unavená a mám příliš mnoho starostí.
Nevím co si Raily představovala, že se dozví, ale moc dobré zprávy její otec tedy nemá. Jak jsem čekala. Popravdě mě to ani moc nezajímá. Jediné co potřebuji vědět je jak to bezpečně předat a nechat to za námi. Na tom jediném mi záleží. Pradávné civilizace mě nechávají naprosto chladnou pokud se nedají prodat. Jsem jenom obyčejná zlodějka a tohle je na mě prostě příliš. Nezajímám se o historii. Chci prostě jednoduchý život. Takový jaký jsem vedla než jsem vzala tuhle věc.

"Tak vidíš. Nemůžeme s tím nic dělat. Jenom to vrátit," řeknu jen co si vyslechnu všechnu tu zášť, kterou nosí tatík v sobě.

"Nic proti vám starý pane," otočím se k profesorovi, "ale pokud nás nedokážete ochránit a zbavit Scurlocka a těch jeho pohunků tak mu to prostě dáme. Pokud si chce on hrát s kletbou tak ať si hraje. Třeba ho to zabije což bych mu přála, ale i kdyby ne tak od něj budeme mít pokoj a o to jde."

Sošku stále držím v náručí a trochu ustoupím stranou když vejde sluha. Ostražitě ho pozoruji a ocasem nervozně mrskám ze strany na stranu. Ten určitě udělá cokoli mu jeho pán nařídí a pokud se mi jí pokusí vzít, tak by to mohlo být ošklivé, protože já se jí rozhodně nehodlám pustit.

Únava neúnava, šlehnu po Randym pohledem a v další chvíli bez ohledu na jeho zranění mu vrazím jednu výchovnou loktem do žeber. No, a pak už to rozhodně není lepší. Profesor mluví a já přelétávám pohledem mezi soškou a jím. Proč ji Rio pořád drží v rukách? Promnu si tvář, mám pocit, že mě... Ne neposlouchá, spíše nechce vzít moje slova v potaz. Jako když házíte hrách na zeď a já marně přemýšlím, co jsem udělala špatně... Co jsem provedla jí, že na mě reaguje sotva pohledem. Nemusím být empat na to, abych věděla, že je něco špatně. Ale nemám... Nemám energii nad tím hlouběji přemýšlet a zároveň poslouchat Profesora.

Bolí mě hlava. Strašně mě bolí hlava. Proč se to muselo tak podělat?

"Rio... Vážně... Bys měla... Tu zatracený prokletý krám sakra odložit," promluvím k ní a tentokrát se jedná už spíše o hysterické vyštěknutí, jak ztrácím nervy a nemám sílu na nic víc než tohle sekání naslepo kolem sebe. Že je Scurlock temný nebezpečný sráč jsem už věděla, avšak Profesor tomu teď dodá ještě ten zlověstný punc okořeněný... Zná ho! Ovšem i přes Profesorovo velmi faktické zhodnocení Scurlockových (ne)schopností to nic ovšem nemění na tom, že jsem viděla, co ten chlap dokázal a... No...

S těmi slovy také vstanu, ačkoliv to bolí. Tělo protestuje. Asi budu zvracet...

"Ale Rio má v něčem pravdu... Když mu to nevrátíme, skončili jsme tu..."

To je zkrátka... Hotová věc. Soška. Do půlnoci. Jinak se nám stanou ošklivé věci.

"A ty si potřebuješ lehnout a vyspat se," odseknu. "Tohle nemá smysl. Je pozdě, jsme unavené a nemyslí nám to. Potřebujeme aspoň několik hodin na nabrání sil."

Takhle to prostě dál nejde. Raily je již za hranou a já k tomu nemám daleko. cokoli nás teď přímo neohrožuje prostě může počkat než si odpočineme a to včetně naší hádky, která visí ve vzduchu. A kdo ví, třeba to ráno uvidíme obě trochu jinak a nebude to tak hrozné jak to vypadá teď. Sice tomu příliš nevěřím, ale čas od času se i zázraky dějí.

"Prostě zvedni ten svůj zadek a běž do postele, protože já tam tedy jdu," s těmi slovy zamířím ven z pokoje. Sošku mám samozřejmě u sebe. Nehodlám jí spustit z očí i když kvůli tomu ostatní šílí. Vím, že z ní má strach a bojí se o mně, ale já se zase bojím co by se mohlo stát kdybych jí neměla poblíž. Má cenu našich dvou životů, nevzdám se jí.

A byl nejvyšší čas. Možná, že to bylo stresem, možná únavou...a nebo měla raily se soškou pravdu, ale látkový balík ti v rukou povážlivě těžkl, před očima se začínaly zase dělat mžitky a cinkání porcelánu nahradil zvuk tvé vlastní krve, která ti tepela v hlavě a každý úder srdce doprovázely střepy roztříštěné bolesti v hlavě a za očima.

Ale něco ti říkalo, že máš pravdu. Že to co děláš je správné. Že to tak musí být. Že to máš být právě ty, kdo sošku bude strážit. Ty a nikdo jiný. Je to tvé právo. Tvé rodné právo...

Soška zjevně byla stejného názoru jako ty, protože bys přísahala, že se zlověstný artefakt v sevření kočkodívky začíná zmítat a kroutit. (To slovo díky tvé vizi získalo ještě na odpornosti, protože ta poloprůhledná nehmotná chapadla se opravdu zatraceně snažila z Ryina náručí vykroutit a vyvléct vší silou.) Ale Ryio kabátec držela pevně a ačkoli sebou chapadla švihala celou místností - přičemž sis všimla, že několikrát prošla skrz Igora, aniž by sluha byť jen mrkl nebo dal jinak najevo, že je vnímá - bylo to k ničemu.

"Chápu vaše obavy a momentální pohnutky," povzdechl si profesor a spojil své kloubnaté ruce na hlavici své vycházkové hole, "ale se vší úctou, slečno, nemáte nejmenší ponětí, s čím si zahráváte," jeho pichlavé oči se ve zšeřelé místnosti zabodly do Ryio.

Igor stále stál na svém místě u dveří, nehybný a bdělý. Pokud by se na něj někdo zaměřil, všiml by si že sluha je až nepřirozeně klidný. Normální lidé nedokážou stát takhle naprosto bez pohnutí, navíc v tak vypjatých situacích. Přenáší váhu, vrtí rameny, dýchají...cokoliv! Ale majordomus jen upíral své světle modré oči před sebe, kamsi do neurčita, jako kdyby viděl celou místnost najednou.

Oh... a už dobré dvě minuty nemrkl. Vůbec.

"Ze všech dostupných informací, které jsme o Prvním klíči stačili nashromáždit, je jeho moc...neobsažitelná. Podle veškerých zkazků, legend a úryvků textů by měl být neskonale smrtící. Dle mých předpokladů by měl brzy usmrtit nejen vás, mou malou Raily, mne samotného, vašeho přítele, který je obávám se dočasně v bezvědomí mimochodem, ale také všechny, s kým jste přišly do kontaktu. Vozku drožky i jeho koně. A nejspíš i všehcny pasažéry, kteří se v tom kočáře svezou po vás. Také ty nebožáky, kteří se souškou manipulovali před vámi a všechny kdo by s ní přišli do styku po vás, do jednoho..." Profesorův hlas přestal být stařecky laskavý a nabral na tónu rozhněvaného učitele v ústavu pro mladistvé delikventy.

"Odhaduji, že během týdne, maximálně dvou, by tato neškodně vypadající věc měla zdecimovat celý Duskwall," profesor byl vzdělaný muž a tedy používal slovo zdecimovat v jeho původním významu. "Naprosto bez jakýchkoli skupulí či řádu. Jezdec Moru si nevybírá..." Archibald se zhluboka nadechl, poklepal prsty na hůlku a zamračil se.

"To, že se tomu tak dosud nestalo, je paradoxně možná ještě o něco znepokojující..."

"Ráda bych, proto jsme přeci tady!" odpovím ve stejném duchu. Ano, Rio má pravdu, tohle nemá cenu, obě jsme unavené, přetažené a... Zamrkám. Tak proč krucinál nepustí tu sošku, abych se mohla bez obav vyspat?! "Ne, ne, to snad nemyslíš vážně... S tou soškou nemůžeš... Rio!" vyštěknu. No, možná trochu křičím. Možná trochu více, nevím, nezvládám si to už nějak uvědomovat, zvláště když vidím, co vidím.

Více bledá snad už ani být nemůžu, bezděčně se oklepu a ten třas mé prsty a dost možná i ramena a zbytek těla neopustí. Zalapám po dechu, jak chvíli bojuji s nutkáním vyhodit už tak nijaký obsah žaludku, ale... Mimoděk i vypísknu a přeruším tak na okamžik Profesorovu řeč, když chapadlo projde Igorem. Ostatně Profesorova slova vnímám spíše jen napůl, avšak ta důležitá přitáhnout moji pozornost zpátky.

"Nevybírá..." zopakuji tiše po Profesorovi, "chňape to po všech... Snaží se dosáhnout..." nedokáži od siluety sošky odtrhnout pohled, nejde to. Prostě... Ne. Rio, odpusť mi. "Igore... Vezmi tu sošku a odnes ji někam... Pryč... Prosím," vyhrknu bez rozmýšlení. Ne, nemůžu tu věc... Ne, tu ohavnou bytost nechat v jednom pokoji s Riyo. A taky to neudělám. A Igor... Ta věc se o Igora nezajímá. Nevidí ho. Není živý... Když ji bude mít on, budu... Klidnější.

Profesorova řeč mi jde jedním uchem tam a druhým ven. Bla bla bla všichni umřeme. Jasně, ale někteří dřív než jiní a pokud si mám vybrat zda chcípnu dneska nebo až za týden je mé rozhodnutí jasné. Navíc to prý zabíjí jenom víly, tak nevím co má a nezdá se mi, že by Scurlock chtěl zavraždit všechny ve městě. Co by z toho vůbec měl? Na tyhle úvahy jsem příliš unavená. Prostě si někam zalezu a prospím. Klidně se stočím do klubíčka pod schody když to bude není to nejhorší nocování jaké jsem zažila a... Cože?

"Co to děláš?" vyjeknu na Raily. "Tohle nemůžeš! Nesmíš!Copak to nevidíš? Chce to pro sebe. Chce nás zabít. To nedovolím." Poslední slova jenom zavrčím. Celá se nahrbím, naježím ocas a přitisknu si balíček hadrů na prsa jako kdyby to bylo moje dítě které mi chtějí sebrat.

"Cha! A vy si vážně myslíte, že vás Scurlock nechá jen tak odkráčet, i když mu to dáte?" Vykřikl profesor a rozzlobeně vstal, patka jeho hole ostře klepla o zem. "Tak naivní snad být nemůžete?!"

Všichni jste na sebe takhle hezky mile křičeli navzájem (krom Randalla, který usnul s půlkou sušenky v puse), že si nikdo nevšiml extrémně tichých a exhtrémně rychlých kroků lesklých černých polobotek na hustém koberci.

Pro Ryio to muselo být vskutku bizarní. V jednu chvíli kolem sebe prskala a křečovitě svírala tvrdý obrys sošky. Vzápětí mrkla, protože měla víčka těžší než olověná víka od rakve, oči tak páliy a zamžovaly se...

A během tohohle mrknutí oka se ten nažehlený a doteď nehybný sluha nějak přesunul přímo před ní. Nestačila si to ani plně uvědomit a kolem krku se jí sevřela tvrdá, studená ruka, zdobená manžetovými knoflíčky z perleti, ruka jejíž stiskl byl pevnější než industrální lisovač.

"Omlouvám se za nepohodlí, slečno," slyšela ještě jeho podivně plochý hlas, než strašlivé tepání uvězněné krve v hlavě začalo přecházet do mrákotného černa.

Unaveně sleduji Riyo. Chová se... Šíleně, cožpak to nevidí? Nebo se tak chovám já? To už mi nikdo nepoví, má slova nejdou vzít zpět a ruku na srdce - já je ani vzít zpět nechci, ačkoliv se nedokáži dívat na to, jak bere Igor vše do svých rukou. Doslova. Unaveně klesnu zpátky na sedačku vedle Randyho v blaženém nevědomí. Možná se mi podlomila kolena, nevím, nemám chuť nad tím přemýšlet.

"Neměla jsem v plánu mu to předávat osobně ani se s ním setkávat," zamumlám jen vstříc Profesorovi a v duchu počítám. Riyo je během chvíle mimo sebe a... Problém je vyřešen? Ne, to těžko.
"Prosím, Igore, hlavně ať se nedotkne té sošky. Ty můžeš..." hlesnu k služebníkovi a vzhlédnu zpátky k Profesorovi. Mým očím chybí obvyklá jiskra, jsem bledá, vyčerpaná. Řekla bych, že na pokraji zhroucení, ale tenhle bod zlomu jsem už dávno několikrát překonala.
"Prosím, schovejte tu sošku někam, kde se k ní nedostane... Až se probere, první co udělá je, že prošmejdí dům, aby ji našla a utekla s ní... Nemyslí to špatně, jen... Nemyslí. Má strach. Obě máme strach," mumlám, zatímco si mnu spánky, nos a snad celý obličej, abych se držela při vědomí.

Igor nenechal Ryio spadnout na zem, spíš jí tak opatrně položil do sedu a látkový balíček si vzal. "Nemějte strach, slečno Raghailleach. Ve schovávané jsem drtivě vyhrával, vzpomínate?" Igor to řekl svým typicky zdvořile neutrálním tónem, ale možná, jen možná v tom byl patrný náznak úsměvu.

Tiše, jako duch, se pak vytratil kamsi do domu. Profesor, který až doteď napjatě balancoval na své holi, se vyčerpaně posadil zpátky a kapesníkem si otřel náhle zpocené čelo. "Moudrá rozhodnutí nejsou vždy jednoduchá..." Zamumlal s pohledem upřeným na schoulenou formu Ryio, hlas prodchnutý směsicí lítosti, ale i jakéhosi smíření. "Měla by sis jít lehnout. Neměj strach, promluvíme si u snídaně. Všechno ti řeknu, jen...ne teď. Ne v noci..." Polkl a schoulil se blíže k ohni ve svém županu.

Mezitím se vrátil Igor a prostě si hodil Randalla přes rameno, načež vzal do náručí i Ryio. "Pojďte za mnou, prosím," pronesl k jedniné osobě z trojice schopné chůze. A jakoby jeho náklad nic nevážil, vynesl je oba do patra, uložil do měkkých posteli, dokonce je přikryl, uklonil se a odešel.

Únava padla na Raily jako pytel olova a tak, sotva vlezla do teplé postele vedle své bezvládné (a trochu slintající) kamarádky, pohltil jí spánek.

Probrala ses náhle, v úleku a s trhnutím. Ze spánku tě násilně vyvrala kakofonie, ne, příval, ne, lavina hluku, která na tebe útočila téměř jako fyzická bytost. V první chvíli je to jen čistý, neředěný chaos, zmatek, bordel. Ale postupně, čím více přicházíš k sobě, rozeznáváš jednotlivé aspekty. Křik. Vyděšený jekot, rozzuřený bojový ryk a nelidský, bestiální vřískot. Do křiků se míchají slova, rázná a prudká.

"Potřebujeme posily! Posily! Kde sakra jsou...!"

"Prorážejí do vnitřního města!"

"Ústup! Kryjte civilisty! Ústup!!"

To už rozeznáváš další zvuky. Třesk zbraní, náraz žežela o železo, zvonění mečů, praskání lámaných kopí. A to všehcno je podbarvené zvuky hučících plamenů a bortícího se zdiva.

Otevřeš oči. Ležíš pořád na zádech, to ano, ale ne ve svojí posteli. Do lopatek tě tlačí špinavá dlažba a ty zíráš nahoru nad sebe, na temné nebe, podbarvené tančící rudou září hořícího města. Rozhlédneš se kolem sebe a skutečně, ležíš uprostřed ulice města, které se podle všeho nachází uprostřed zuřící bitvy.

A není to Duskwall. Ne, architentura je příliš...cizí, aspoň co můžeš vidět. Vysoké mramorové budovy, dlouhé slonoviné věže, vitrážová okna, balustrády ze stříbra a bílého zlata... Všechno je štíhlé, elegantní a fascinující. Tedy, bylo by, kdyby město nehořelo a nebesa nezakrýval oblak dýmu.

A pak ti výhled zakryje nečí postava. Vidíš rytíře v karmínovém kabátci a jasně rudém nápsrním kyrysu. V jedné ruce drží stříbřitě pableskující čepel meče a v druhé štít se znakem rudého orla. Divné. Meče, štíty, zbroje...nic takového se v Duswkallu nepoužívá, když pomineme rapíry duelistů a ceremoniální zbraně.

"Vstávej! Zatraceně, vstávej! Copak jste nedostali rozkazy k evakuaci? Co tu ještě dělají civilisti?" Obrněná ruka tě chytila za přeloktí a silné paže tě vytáhly na nohy. "Musíme jít!" Křikl na tebe rytíř (který nebyl kupodivu o nic větší než ty) a začal tě prakticky táhnout ulicí pryč.

Za rohem, kdy se ohlédl, se opřel o zeď a s mečem pod paží si začal sundávat přilbu. A když hledí zmizelo a rytíř odhalil svou tvář světlu plamenů, odhalil tvář, kterou si nejspíš neočekávala...

Zmateně kolem sebe mžourám, jak pomalu přicházím k sobě a začínám si uvědomovat... Tvrdou zem, na které ležím? Uvědomuji si i kakofonii zvuků, které ke mně doléhají s každou vteřinou hlasitěji a hlasitěji. Srdce mi buší, když začínám zvuky rozeznávat, když slyším i hlas štěkající rozkazy. Nedává to smysl... Co... Kde to... Když rozevřu oči dokořán a podaří se mi zaostřit, zalapám po dechu. Tohle není pokoj. Tohle není moje postel. A tohle... Tohle není Duskwall!

Rozkašlu se, když mi do nosu vnikne ten dráždivý pach kouře a zmaru, do očí mi téměř vhrknout slzy. A pak... Jako ve snách zírám na postavu rytíře, co sem i objeví v zorném poli. "Já... Co... Uuuuh," vyjeknu, když mě postava vytáhne bez varování na nohy. V tom zmatku zapomenu i protestovat, když mě rytíř začne táhnout ulicí pryč, jen se stále vyděšeně rozhlížím kolem sebe a snažím se pochopit, jak se tohle mohlo stát.

Konečně se zastavíme a já se už nadechuji ke všem těm otázkám, co mě pálí v hrdle, a na které potřebuji svoje odpovědi, když si rytíř sklopí hledí a já na něj zůstanu jen ztuhle zírat. Na ni zůstanu zírat, rty pootevřené v té grimase úžasu.
"Ty... Ty jsi jako my!" vyhrknu užasle.

Rytíř, nebo spíš rytířka, si otřela zpocené čelo, čímž si po obličeji jen víc rozmazala krev a popel. Její rezavé liščí uši sebou přitom škubaly, jak zachytávaly zvuky kolem. "Cože? Jako my? Oh ne..." Zasmála se krátce a tvrdě. "Já jsem rytíř řádu Krvavé orlice. Ty jsi civilista. Kterej měl bejt evakuovanej před více než třema hodinama. Musíme tě dostat do Bezčasých komnat! Půjdeme tudy..."

Ulicí, ve která jste se krčily, náhle prolétlo zavytí, ze kterého se ti naježily snad i ty chlupy co nemáš. Ze začátku se ozvala zasunutá vzpomínka na Creeda a jeho poskoky, ale tohle vytí bylo jiné. Tak nějak...horší. Kolísavý, přeskakující zvuk, který chvílemi zněl jako trpitelský vřískot a chvílemi jako přehřívající se cirkulárka.

"Zatraceně...už jsou tady!" Zaklela dívka ve zbroji a chvatně si nasadila přilbici s jedním ulomeným křídlem. "Schovej se za mě!" Vyštěkla a s mečem i štítem připraveným se otočila čelem do ústí uličky.

Stíny, tančící podél budov díky běsnícím ohňům, se náhle natáhly po vás, bez sebemenšího ohledu pro zákony fyziky. Zabublaly, zběsile zavířily, a pak z nich cosi vyrazilo proti vám. Hluboké tůně temnoty doslova vyzvrátily ven dvě masivní, odporné bestie, vzdáleně podobné psům. Způsobem, který si dnes už jednou viděla, došlo ti, těsně předtím, než se ty věci vrhly k vám.



Bojovnice řádu Krvavé odlice však neustoupila, naopak zaujala pevnejší postoj a nastavila stínovým bestiím štít i meč, který tiše, melodicky vibroval v rytmu tepajícího srdce.

"Jen pojďte, zplozenci soumraku! Pojďte, jestli si troufáte! Refugium! Refugium!!" Zavolala jakýsi bojový pokřik a společně se svou výzvou zabušila mečem do štítu, až se to rozlehlo uličkou jako zvon.

Zvon....

Zvonek...?

Jiný,a přitom tolik povědomý zvuk.

Zvuk zvonku, který Igor používal na svolávání ke snídani...a okolí se začalo pomalu rozplývat. Neznámé nebe, cizí město v plamenech, stínové příšery i dívka, která jim hrdě a odhodlaně čelila, poslední hráz bezpečí a řádu. Ona byla to poslední co vidíš, křičící svůj vzdor vstříc temnotě. A pak zmizela i ona....

Nic z toho, co mi ytířka řádu krvavé orlice říká mi nedává smysl. Překvapeně zamrkám, když mě opraví. "Já to takhle... Nemyslela. Počkat, co? Bezčasé komnaty...?" zarazím se, ovšem prostoru na otázky a odpovědi příliš nemáme. Vlastně žádný. Nadskočím, když se ozve zavytí na znamení, že čas vypršel. Ztuhnu uprostřed pohybu jako králičák, když mu na krk dýchne liška. I přesto ale téměř skočím za rytířku, když na mě vyštěkne ten rozkaz, bez přemýšlení, bez váhání, zatímco stále těkám očima ze strany na stranu.

A pak se objeví... Oni. Žaludek se mi stáhne, když se přikrčím, avšak i přesto... Refugium? Ale na zbytečné myšlenky už není prostor. Bestie se blíží, skočí po nás, určitě nás...

Co?

Zvuk zvonku otřásá realitou, mění ji, křiví ji, halí do černé mlhy až... "Počkej!" vykřiknu, když začne mizet i rytířka. Udělám krok vpřed, vpřed do prázdnoty, kterou projdou mé ruce namísto abych se chytily bojovnice.

"Kdo jsi..."

Křičím. Ale nikdo mi už neodpoví.

Ze spánku, pro někoho tvrdého a bezesného, pro někoho právě naopak, vás vytáhl zvuk zvonku, na který před vašimi dveřmi někdo jemně, avšak vytrvale zvonil. Pro vás obě to bylo rozhodně lepší probuzení, než to předchozí - ležely jste obě v měkké posteli s nebesy.

A tím myslím téměř doslova, baldachýn nad postelí byl vyvedený v tmavě modré a posetý něčím, co jemně odráželo světlo pronikající sem nyní skrz závěsy, aby to připomínalo hvězdy. Profesor získal jakousi záhadnou sloučeninu při jednom z pokusů o učení malé Rghaileach alchymii. Když sova šestiletá dívka nějakou záhadou vyextrahovala lesklou, světlo zachytávající substanci, využil látku k tomu, aby vytvořil tuto výzdobu.

Tedy, bezprostředně poté co malé liškodivce zabráníl v pokusu o snězení výsledného produktu.

Usínání pod hvězdami, které sama vytvořila, byla jedna z Railyných nejranějších vzpomínek, spojených se štěstím a pýchou nad vlastní prací. A celý pokoj byl plný podobných vzpomínek. Obrázky, staré fotografie s naprasklých rámech, mírně okousaný nábytek. Byla to podivně hořkosladká představa, že sebou tohle Profesor (nebo spíš Igor) vozil všude kam šel, když byla jeho jediná dcera pryč.

Tento sentiment pravda trochu kazil Randall, rozvalený na chvatně rozloženém skládacím lůžku. Ležel na zádech s jednám předloktím přes obličej, hlavou zakloněnou a zcela bezostyšně chrápal.

Vy jste obě ležely v Raylině posteli a jak se liškodívka náhle probudila a rukama hrábla do vzduchu ze sna, jedním předloktím pleskla do obličeje svou kamrádku a druhou odpálila přes celý pokoj pana Ušáka, který se rozhodl obnovit své plyšákové povinnosti.

Něco nesrozumitelného zamumlám a sama se ještě v polospánku oženu rukou. Sluneční paprsky mi proniknou skrze lehce pootevřené víčko. Chvíli to vypadá jako krásné ráno. Jsem trochu zmatená, kde jsem se to ocitla, ale všechno je v pořádku Raily je tu se mnou. Raily... Raily... Náhle jako rána kladivem do mě udeří vzpomínky na to co se dělo v noci. Na všechnu tu hrůzu, krev, bolest a zradu.

Vymrštím se do sedu a rychle se rozhlédnu po cizí ložnici, Sošku tu nikde nevidímal e ani jsem to nepředpokládala. Ne po tom co se stalo. Takže pozornost upřu na lišku vedle mě. Zvonku za dveřmi se nevšímám. Mám teď jiné věci na vyřízení než je nějaké otravné cinkání.

"Ty!" zasyčím. "Vstávej!" popadnu Raily za rameno a pořádně s ní zacloumám. Mám toho na jazyku tolik, ale první a nejdůležitější věc je jasná.

"Kde to je? Kam jste to dali?"

I přes prudký pohyb, který vedle sebe ucítím, jak se náhle pohne matrace se nepřinutím k ničemu více než abych se s tichým zamručením překulila na bok, podvědomí utopené v tom tolik známém pocitu domova. Ta matrace. Pachy. Světlo pronikající přes nebesa posetá hvězdami. Ani mi to nepřijde divné či nějak zvláštní probudit se tady... Tedy snad i proto, že mé tělo proti prudkým pohybům protestuje tím, že mě zkrátka neposlechne i navzdory snu, který mě propustil ze svých spárů.

"Auí!" kníknu přeci jen, když na mě vetřelec v podobě Riyo zaútočí. V první chvíli sebou škubnu v tom kratičkém záblesku paniky, že se jedna z těch bestií dostala až ke mně a prudce rozevřu oči. No, světlo mě přinutí je zase rychle zavřít a převrátit se zpátky na záda, jak se mnou Riyo cloumá.
"Uh... Co? Jakou... Soš... Ahm," pomalu se rovzpomínám nad záležitostmi předchozího večera a noci.
"Já nevím, Rio, ugh," zamumlám rozespale a přetáhnu si cíp peřiny přes hlavu. Nechci vstávat. Nechci nic řešit. Chci se jen vrátit zpátky do toho snu...

Vztekle zavrčím. Tohle tedy ne! Žádné polehávání a předstírání spánku. Jindy by mi to bylo jedno, ale ne teď. Když nezabere třesení tak přejdu k tvrdším metodám.
Zapřu se abych měla dostatečnou páku a pak začnu Raily nohama tlačit k okraji postele a až za něj. Sama jí vzápětí následuji na zem, kde se nad lišku obkročmo posadím aby zase nemohla zdrhnout třeba pod postel. Tomuhle se prostě nevyhne.

"Kam jste to dali, slyšíš? Musíme to vrátit copak to nechápeš?" dál na ní křičím tvář staženou hněvem, ocas naježený a uši přitisknuté k hlavě. Nejraději bych z ní tu odpověď vytřásla.

Pod peřinu proniká nakvašené vrčení Riyo, ale vnímám to spíše jen napůl. Vážně, vážně chci ještě spát. A kdo ví, když si dám ještě hodinku až dvě odpočinku, třeba se i trochu uklidní a... Tiše vypísknu, když se o mě bez varování opřou její nohy a zatlačí. Stačím se tak sotva přetočit na bok a hrábnout rukama do vzduchu, no, nehty sklouznou sotva po rámu postele, ale to už letím. Přímo z postele na zem. 
Heknu, dopad není nijak příjemný, jsem po včerejšku pořád celá jako polámaná, svaly mám natažené z toho heroického výkonu, co jsem podala při útěku z Ironhooku, nemluvě o té předchozí nakládačce. 

S dopadem zalapám po dechu, to už na mě Rio ovšem sedí a prská... No... Jako kočka. Rozespale na ni mžourám až nakonec schovám svoji tvář za dlaněmi, když si začnu mnout oči a celý obličej ve snaze se nějak probrat. A možná se před ní i tak trochu... Schovat.
"Rio klid..." mručím ochraptěle, "nevím, kde to je... Při snídani se Profesora zeptám a vyřešíme to, teď... Chápu to, fakt že jo, ale... Uuuh, je tu moc světla," přivřu na chvíli oči.

Ona se schovává. Schovává se přede mnou! Zbabělec jeden.

Chytnu jí za zápěstí a přimáčknu jí ruce k podlaze aby se za nimi nemohla znovu skrýt. Aby se na mě podívala, aby mi mohla pohlédnout do očí a stydět se za to co provedla.

Chvíli jí oplácím naštvaný pohled, zuby vyceněné, ale pak jenom zamručím: "Po snídani. Po snídani to chci zpátky abych ohla zachránit tvůj zavšivený ocas." s tím jí pustím a vstanu.
Nejsem klidná. to ani náhodou. Nemohu být, ne po tom všem, ale můj vztek se teď stáhl pod povrch. Je jako vařící voda v hrnci na kamnech. Na první pohled není nic vidět, ale když se sundá poklice tak to jenom vře a kypí. Přesně tak se teď cítím.

Ještě šlehnu naštvaným pohledem po Randallovi. Doufám, že aspoň ten si přišel na své a přejdu k oknu, které otevřu a vykloním se ven abych se nadýchala čerstvého vzduchu.

Uuuh, moc světla! Mhouřím oči, mžourám a ostřím na naštvanou tvář Riyo, která mi nemilosrdně stáhne ruce z obličeje a chytí mě za zápěstí. S jejím zavrčením už se začínám definitivně probírat. Mrzutost a podráždění Riyo je nakažlivé, navíc... Připravila mě o pokračování toho snu! Refugium... Refugium... Riyo mě pustí, vstane a já se tak posadím. Au. Všechno mě bolí, do vstávání se tak příliš nehrnu, i když... Umýt. Musím se umýt a převléci. Mé staré oblečení tu jistě bude také. Od té doby se mi sice změnil trochu styl, ale nevyrostla jsem.

"Můj. Můj zavšivenej ocas, jo?" zamručím nenaloženě po vzoru kočky. "Já se snažím o to samé, Riyo, probohy. Potřebovali jsme úkryt, kam na nás Scurlock nemůže, kde si můžeme odpočinout. Lepší bys jen těžko hledala. Myslíš, že já jsem nadšená z toho, že jsme tady? Sakra ne, ale dělám, co je potřeba a ty jsi hysterická," pokračuji dál, spíše unaveně než opravdu vztekle. S tichým hekáním se mezitím vyškrábu zpátky do postele, na kterou se skoro zhroutím.

Lepší. Mnohem lepší.

"Probohy. Včera mi to už taky nemyslelo. Byla jsem k smrti unavená. Ty taky. Takže co se uklidnit a řešit to s chladnou hlavou, hm?" No, jakmile jednou spustím, těžko se to zastavuje. Užvaněná liška. Vzpomenu si na Creeda. Au, to zabolelo. "Jestli máš ještě něco na srdci, tak jen do toho, jestli se máme pohádat, bude lepší to udělat teď a tady."

Bolestivě mě zaškube v popálené tváři. Zvednu ruku a promnu si obličej. Chladný vzduch pomáhá, stejně tak Slunce, kterému se nastavím než se schová za mrak. Není mi dobře. Nelíbí se mi tady. Tenhle pokoj, celý tenhle dům. Chci pryč. Potřebuji pryč. Mám pocit jako bych se Raily vkradla do hlavy a není mi to příjemné. Dusí mě to.
Vlastně si ani nejsem jistá zda chci vědět něco víc. Ráda bych se pohádala, ale ne teď a ne tady. Její nápad na to, že se ukryjeme zde má spoustu děr. Hodně možností jak se něco může pokazit ještě víc než už to je. čím dříve odsud zmizíme tím lepší to pro všechny bude, ale bojím se, že tak jednoduché to nebude.

"Snídaně. Jdeme," houknu na Raily když se odlepím od okna a předusám místnost ke dveřím, které prudce otevřu. Ten zvonek mě také pěkně rozčiluje.

Žádná odpověď, jen rozkaz. Co jsem, pes? S odfrknutím se kratičce ušklíbnu a namísto toho, abych Riyo snad poslušně následovala nejdříve zkontroluji, jak je na tom Randall než se začnu prohrabovat ve skříních bez ohledu na to, co dělá či nedělá má drahá kolegyně. Musí vychladnout, do té doby... Si tu jedna liška dá zaslouženou koupel.

Kočka by ostatně měla taky, ale nenavrhnu jí to, v tomhle rozpoložení by mě poslala do horoucích pekel. Najdu si tak nové oblečení a vzápětí krokem královny ze Sáby se vydám nikoliv směrem k přízemí a snídani, ale přímo a jen do koupelny. Snídaně počká. Horká voda ne. Bohové vědí, že to potřebuji jak sůl, nemluvě o tom, jak se mé namožené svaly těší na teplou vodu, co by je aspoň na chvíli uvolnila.

Ryio otevřela dveře a pohlédla přímo do očí komorníkovi, kterého si pamatovala ze včerejška. Když jí škrtil do bezvědomí. A měl u toho téměř stejně zdvořilý, lehce omluvný výraz jako teď, když v jedné ruce držel zvonek.

"Snídaně je připravena. Prosím, následujte mne," s tím se otočil na patě a sešel ze schodů, do velké jídelny, kde byla na stole připravena snídaně a čtyři místa. Tedy, říkám snídaně, ale bylo to tolik všemožného jídla, že byste z toho nejspíš vyžily na den. Vajíčka, slanina, zelené fazolky, česrvé pečivo, máslo, káva, čaj...

V čele stolu seděl Profesor a poklidně si mazal veku máslem a medem.
"Dobré ráno," usmál se lehce pod vousy, když viděl rozespalou a nevrlou Ryio. "Posaďte se, nabídněte si, co hrdlo ráčí, je tu dost pro všechny," demonstrativně si nalil hrnek bílé kávy a labužnicky upil.

"Kde je Raghaileach? Ještě spí? Ah, nevadí, ona si vždycky ráda připsala, potřebuje to, přidá se k nám později..." Pokrčil rameny a rozložil si ke kafi noviny, jakoby se nic nedělo.

***

Koupelna byla místem plným všelijakých mosazných trubek, táhel, kohoutů a výpustí. Vana byla taktéž mosazná, masivní a dost velká na to, aby ses v ní pohodlně rozvalila. Profesor věděl, jak si žít. Po chvíli hraní s kohouty jsi přišla na to, jak regulovat teplotu a za chvíli už se s hučícími trubkami valila horká voda. Z jiných výpustí rovnou proudilo cosi barveného, co vytvářelo husté chomáče vonící pěny, která ve vaně bublala jako nějaký alchymistický odvar.

Zkrátka luxus.

Sluhovi věnuji jenom jeden naštvaný pohled. Teď mi za víc nestojí, ovšem tady pan otec to je něco zcela jiného. Už jenom to jak se ke mně chová blahosklonně mě rozzuří na nejvyšší míru. Jen tak si tu sedí a dělá jako kdyby se vůbec nic nestalo.
Jídlo nechám bez povšimnutí. Díky vzteku mám na na žaludku jeden jediný veliký uzel a tak stejně nedokáži nic pozřít a to i kdybych chtěla. Místo toho popadnu noviny za kterými se schovává a prostě je roztrhnu. Už mám dost toho jak se všichni skrývají. Nejdřív Raily a teď tenhle panák.

"Kde to je?" obořím se na profesora. "Chci vidět, že je ta soška v pořádku. Chi se přesvědčit sama, že jste jí někam nezašantročil nebo ještě něco horšího. Pak si s vámi klidně posnídám a vypiji čaj nebo jak to u vás provozujete, ale nejdřív chci vědět, že je moje pojistka v bezpečí."

Profesor se podíval na roztržené noviny, z nichž mu v ruce zůstalo pár stran, naježe zacukal knírem, odfrkl si a položil žalostné zbytky tiskoviny na stůl, až zacinkal porcelán. Pečlivě si uhladil naježený knír, napil se, snad na truc, čaje ase zařinčením ho postavil na podšálek. Takhle s ním nikdo nejednal už drahnou dobu a Profesor sám nevycházel přiliš z domu, nebylo tedy divu, že na takové chování nebyl zrovna uvyklý.

"Artefakt ze zabezpečen, tento dům je štítěn všemi ochrannými znameními, která znám. Myslíte si snad, že jsem nějaký amatér? Nestudoval jsem mnoho let Tajná umění jen proto, aby mě zpochybňoval kdekdo, kdo si jen tak řpijde do mého domu..." Důležitě si přerovnal vázanku aobecně působil, jako extrémně ublížený a nadurděný mrož.

Pak vytáhl k pasy hodinky, ostentativě nadále ryio ignorujíc a podíval se na ně. "Kde ta Raghailleach vězí..."

Mám chuť mu tu vázanku uvázat u krku tak silně až mu polezou oči z důlků. Já jsem sem v první chvíli vůbec chodit nechtěla, ale na tom nesejde. Jsem tady a nějak se s tím musím vypořádat stejně jako on.

"Na to zda máte jste něco studoval nebo ne, jsem se vůbec neptala. Chci se sama přesvědčit zda je soška v pořádku, protože vám nevěřím," řeknu mu to na plnou hubu. Já s ním také nebudu jednat v rukavičkách když se chová takhle a klidně mu natvrdo povím co si o něm myslím když mi to pomůže celou situaci vyřešit. "Tvrdit si můžete co chcete, ale skutečnost klidně může být taková, že už je někde na lodi a míří na oceán, nebo něco podobného. A žádné po snídani. Hned teď."