The Genesis Protocol
hrálo se Jednou týdně
od: 01. listopadu 2015 23:27 do: 20. května 2018 12:46
Dobrodružství vedl(a) occultist
| |
 | První co začneš vnímat je bolest. Není to ale normální bolest, tahle nepřichází, spíš jako by tu vždy byla. Přemýšlíš nad tím, jak je vůbec možné, že mezi tím vnímáš rozdíl, když se bolest najednou několikanásobně zvýší a okamžitě tě probere. Tahle bolest je už normální. Víš kdy začala. Prober se dítě. Sleduj světlo. Dovede tě do hangáru. Tam najdeš člun. Je čas setkat se s ostatními a rozdělit vaše dědictví. Kovové paže, tě spustí na zem. Přizpůsobují se tvým zmateným pohybům a pomůžou ti se bezpečně postavit. Spíš podvědomě se vydáš jedinými osvětlenými dveřmi z místnosti a pokračuješ dál koridorem, po jehož bocích slabě pulsuje mdlé světlo. Tvoje myšlenky jsou totiž pohlceny změtí vzpomínek, které ještě nedokážeš smysluplně setřídit. Jedno si ale vybavuješ. Máš se setkat se svými sourozenci a máte se vrátit na Zemi. |
| |
 | soukromá zpráva od Artemis pro |
| |
| Artemidin člun se jako první odpoutá od stanice a směřuje dál na vyšší orbitu. Průhledná část kokpitu chvíli zůstává "prázdná" a umožňuje volný výhled jak na Sacrion (orbitální stanice) tak na Zemi pod ním, později na černotu okolního vesmíru. Brzy se ale rozběhne virtuální rozhraní a začne vypisovat množství informací jako překryv objektů ve výhledu, ale i mimo něj. Lze tak určit polohu zbylých osmi Sacrionů ostatních IX, a to i v případě, že se momentálně nacházejí na druhé straně Země. Dále se zobrazují letící čluny, pokud se už někdo taky vydal na místo setkání. Práce s rozhraním je intuitivní a je tak otázkou sekund zjistit trajektorii a cílovou destinaci jednotlivých člunů. Všechny míří na Áreův Sacrion. Nejspíš kvůli bezpečnosti čluny neletí přímo po orbitách, ze kterých vystartovaly, ale stoupají na vyšší orbitu, ze které pak klesnou zpátky na nižší až srovnají rychlost a směr s cílovou stanicí. Na každý pád to znamená cestu v trvání od 15 do 60 minut, podle místa odkud člun vystartoval. Díky rozhraní ale můžete začít komunikovat už teď a pokud necháte výhled překrýt obrazem úplně budí to téměř dojem jako byste byli v jedné místnosti. |
| |
| Musím na ně udělat dojem. Nádech... Výdech... *Pfuuu* Ovládání jsem z počátku nechápala, ale po chvilce jsem přišla na to, co dělat dál. Zapnula jsem videokomunikaci. Snad se připojí i ostatní. Pěkně se usměji. Následuje nervózní zamávání rukou. Zdravím vás. Mé jméno je Artemis. Doufám že si budeme rozumět. |
| |
 | Probuzení Ticho a prázdnota ve které se vznáším a nejen to jako bych byla sama její součástí.Ovšem náhle se rozezní protivný a pronikavý pocit a po chvíli mi dojde že ten pocit znám.Znám ho až moc dobře,znám ho lépe než bych ho chtěla znát.Sice nevím jak je to možné,ale je to tak. Jistě věci jako čas se nyní zdají nepochopitelné a neuchopitelné,ale jsem vzhůru.Ale kde to vlastně jsem?Dýchám recyklovaný vzduch,okolí je sterilní tudíž jsem na nějaké vesmírné stanici otázky jak jsem se sem dostala nebo kdo jsem nechám na později.Visím na chladných pažích a z bílého světla se ozývá ženský hlas na jednu stranu tak vlídný a na druhou stranu to vypadá jako by to mluvil stroj.Ten hlas mi přijde povědomý ovšem hned potom mně už kovové paže staví na zem a i když stojím tak mně pořád (dalo by se říct že až starostlivě) přidržují.Vydám se za světlem protože tuším že bych to měla udělat zatím co se moje mysl probouzí.V hlavě mi pořád panuje zmatek,ale už vím kdo jsem a co mám udělat.Světlo mně dovede do hangáru já si všimnu modulu a jakmile se do něj posadím odpoutá se od stanice.Sledují Zemi,vesmír kolem i stanici samotnou.Objeví se virtuální rozhraní a mně aspoň dojde kde to vlastně jsem a taky kam letím. A nejenom já. Zatímco zkoumám rozhraní tak se někdo ozve.Připojím se tedy taky usměji se (i když poněkud nervózně) zamávám a pak odpovím: „Ahoj já jsem Afrodita.Jistě spolu budeme dobře vycházet.“ |
| |
 | Lusknutím prstu jsem z ničeho nic byl a vše začalo naráz až na jeden drobný detail, nic z toho nedávalo smysl a vlastní existence se zdála nesnesitelně cizí. Zaskřípal jsem o sebe zuby a křečovitě se prohnul bolestí, která projela tělem, již podruhé. Po pokožce přeběhl mráz a já si po hrudi přejel nehty jako bych ji ze sebe chtěl strhnout coby obnošený kousavý svetr. Mechanická ramena stroje se se mnou zhoupla a já na protest akorát neartikulovaně zahuhlal a zavrčel. Skrze víčka prosvítalo bílé světlo a já pouze neochotně nakoukl za onu oponu a rozhlédl se, když mne stroj již stavěl na nony. Pak se ozval důvěrně známý hlas a já se konečně přestal se strojem přetahovat o vlastní končetiny a uvolnil se, abych mu naslouchal. Slyšel jsem to poprvé a i tak to dávalo smysl. Světlo, to ono mne pálilo do očí. Mám jít ven na chodbu. Vím co je to chodba, ale nikdy jsem žádnou neviděl. Jako bych si o celém životě zatím jen četl v knížkách. "N... ne!" Ramena mne pustila a já se jednoho z nich chytil a přitáhl si ho zpátky bez ochoty stroj opustit. "Co je to? Cos mi to provedla?" Zněl jsem rozrušeně, vystrašeně a to všechno se skrývalo za rozčileným zvýšeným hlasem. "Vrať to! Nelíbí se mi to! Přestaň s tím!" Chlad kovových paží se zkrátka zdál mnohem důvěrnějším než hlasitý tlukot srdce v hrudi, které bilo jako o závod. |
| |
 | Brní mi noha. Ne, vážně, to poslední, co chcete, aby se vám po tak „dlouhém a vydatném“ spánku stalo je, že vám bude bezdůvodně brnět noha. K mé smůle ovšem mračení se do prostoru přede mnou nepomáhalo, takže mi nezbylo nic jiného, krom asi tak stovky jiných řešení, než se otráveně ohnat po hydraulických pomocnících, co by obyčejných budižkničemu. |
| |
 | Všechno je tak odporné a ubohé. Studená podlaha, vzduch s pachutí, světlo, které pořádně nesvítí. Vážně nechápu proč se musím probouzet zrovna takhle. Je vážně tak těžké tu podlahu vyhřát nebo aspoň obložit něčím s nižší tepelnou vodivostí. Do recyklátorů vzduchu se dá přidat vůně, nic agresivního, jen něco aby byl dýchat požitek, ne odpuzující povinnost. A chápu, že mdlé světlo má nejspíš skrýt ponurost tohohle místa, ale na svět se vždycky líp kouká, když nemusíte luštit jestli ta věc v rohu je jenom stín nebo něco doopravdy odporného. A to ani nemluvím o bolesti. Ta samozřejmě taky může být krásná, ale v první řadě musí mít smysl a účel. Uh. Nemůžu se dočkat. Řeknu si spíš pro sebe. Ani nechci aby mi na to hlas odpovídal. Musel bych se vážně pozvracet, kdybych jeho tupou strojovost měl znovu poslouchat. Jak těžké může být nasimulovat reálnější hlas. Hodně věcí se tu bude muset změnit. Člun je o něco pohodlnější, hlavně mám věci aspoň trochu pod kontrolou. Pak rozhraní začne zobrazovat informace o člunech ostatních "sourozenců" a navazovat s nimi komunikaci a já se dovtípím, že nejspíš reaguje přímo na moje myšlenky, byť i ty podvědomé. Takže než ho nechám aby v rámci komunikace poslal ostatním můj obraz, nasimuluju si místo sedadla v kokpitu o něco vhodnější křeslo - z materiálu připomínajícím alabastr a s vysokým opěradlem - ne nepodobné trůnu. Koukám, že vy asi budete můj harém. No, je určitě co vylepšovat. Řeknu zatímco ostatní přejíždím pohledem. Afrodita, Artemis, jména jsou povědomá, i když nevím jestli bych byl schopný je správně přiřadit ke tvářím. Jako poslední se zadívám na červenovlásku. Týché? |
| |
| Holky se nějak k ničemu neměly a mě na jazyku svrbělo asi tak tisíc otázek, které jsem zkrátka někomu chtěla položit. Během čekání, až z nich spadne ostych a donutí se alespoň pípnout, což jsem stále podporovala usměvavou tváří, se však připojil další. |
| |
| Chvíli se na Týché nechápavě dívám. Co? V jakém paláci? A když si takhle nahlas pomůžu mi to dojde. Jo ty myslíš to křeslo? Tahle komunikace je virtuální, okolní prostředí můžeme ovládat myšlenkama, stejně jako ostatní systémy na člunu... Pak se zarazím, protože mi dojde, že si tu míru kontroly, kterou mám, namlouvám, a to je mi možná ještě víc nepříjemné než samotný fakt, že tu kontrolu nemám. ... teda kromě řízení... a životní podpory a nejspíš spousty dalších... prostě, tady máme prostředky udělat si pohodlí... Znovu se zarazím a zadívám se na ostatní, respektive na absenci jakýchkoliv virtuálních výtvorů v jejich okolí. ... nebo aspoň já ano. Celé to zakončím dosti arogantním úsměvem, protože se cítím být na koni, a to aniž bych tu narážku s uklízením musel Týché nějak dětinsky vracet. A jinak ano, věřím, že moje přesvědčení o vaší, tedy ženské, roli v tom navracení se na Zemi a dělení dědictví, není momentálním pohnutím mysli, ale dlouhodobým názorem. A neboj chápu, že v zájmu zachování diversity musí být některá z vás ta problematická. Dám si záležet aby to znělo přesvědčeně benevolentně a v podstatě tedy tak, že to s tím harémem myslím zcela vážně. |
| |
| Seznamování Tyché se právě ptá o co vlastně přišla a já nevím jak jí na tuhle otázku odpovědět zvlášť když se ještě skoro nic neřeklo. „Ne o nic jsi nepřišla jen Hyperion se nám zřejmě rozhodl přednést ódu na svou velikost.“odpovím pak Tyché na její otázku. „Jinak na harém je nás ještě poněkud málo.“poslední poznámku směřuji přímo Hyperionovi.Vypadá to že Tyché si už vzpomněla kdo Hyperion je a i mně se už začíná něco vybavovat.Ani Tyché není nadšená že ho právě vidí,ale svou rodinu si nevybereš a to ani zde.Když se pak zaposlouchám do toho co Hyperion říká dává to docela smysl. I když já se právě seznamuji s okolím a ovládáním člunů,počkat ... Zarazím se a i mé křeslo se začne měnit.Moje představa je kožené křeslo hnědé barvy s opěrkami pro hlavu a mohutnými opěrkami pro ruce. „Dobrý už tu chybí jenom ...“ Tuhle myšlenku nakonec zavrhnu předkloním a spojím prsty na rukách opřu si je o břicho než opět věnuji pozornost Hyperionovi. „Jistě někdo musí být tím problematickým,ale jistě si najdeš harém který by tě uspokojil.Ostatně já to mám v úmyslu taky,ale já bych tomu říkala jinak.Řekněme uctívači kteří to budou dělat dobrovolně.“ Jistě tohle je poněkud nepřesné označení,ale nemá cenu mu to vysvětlovat,nepochopil by to. |
| |
| Do vaší konverzace se připojí žena, která svým vzhledem vybočuje z jistých stereotypů, které byste od jednoho z vašich sourozenců čekali. Zaprvé působí o něco starší, k čemuž největší měrou přispívají mimické vrásky vryté v jejím obličeji a pak náznaky šedin, které se ale spíš než fyzickou přítomností šedivých vlasů, projevují jejich celkově bledším odstínem. Dále, a to je mnohem znatelnější, má její tělo daleko k fyzické dokonalosti, která je pro vás samozřejmostí. Konkrétně, mimo obličej jí zcela chybí kůže a tak místa, které nezakrývá poměrně jednoduchá tóga, odhalují syrové svalstvo. To je samozřejmě syntetické a připomíná spíš oschlé kuřecí maso, než co byste čekali normálně, ale vizuálně působí autenticky, hlavně pak když se pohybuje, tak napínání a uvolňování jednotlivých svalů může u někoho se slabším žaludkem vyvolat pocit nevolnosti. Její ruce pak postrádají prsty v klasickém slova smyslu, jednotlivé svaly na nich totiž postupně přecházejí do jakési rohoviny a vytvářejí tak jen iluzi prstů, zatímco se spíš jedná o pět pařátů s omezenou pohyblivostí. Zdravím vás děti. Vypadá to, že následky hibernace jsou větší než jsme předpokládali. Ale neznepokojujte se, všechny vaše vzpomínky by měli zůstat nepoškozeny, jenom bude nějakou dobu trvat, než si je váš mozek správně setřídí. A není na škodu mu trochu pomoct, takže pro ty z vás, kterým sice přijdu povědomá, ale tápají - Já jsem Proxima nebo Proximity. Pro některé jsem sestrou pro jiné adoptivní matkou. Ve skutečnosti jsem v různých fázích vašeho vývoje byla obojím. Teď jsem administrátorkou Protokolu a dá se říct, že vykonavatelkou vašeho dědictví. Pokud ještě někdo váhal, tak zvuk jejího hlasu pochybnosti rozptýlí. Proximity skutečně všichni znáte. Ale to, jakou konkrétní roli hrála zrovna pro Vás, se vám zatím nevybavuje. Každopádně je téměř jistě tím, čím tvrdí být, a rozhodně je jednou z progenitů. Ti aktivnější z vás, kdo si od člunu vyžádali souřadnice odkud vysílá, pak ještě zjistí, že signál příchází z Áreova Sacrionu, tedy místa kde sa máte všichni setkat. Věřím, že už se nemůžete dočkat, až se všichni zase sejdeme u jednoho stolu, ale bohužel to bude muset počkat. Vypadá to, že Apollův Sacrion se před vaším probuzením potýkal na orbitě s zatím neobjasněnými problémy a zahájil nouzový sestup. Přesměrovávám vaše čluny k místu Apollova přistání. Taky aktivuji část vašich generů, aby vám asistovali. Budou tam na vás už čekat, jejich sestup může nést jistou míru rizika a být o něco drsnější. Vaším hlavním cílem je najít buď Apolla nebo některého z jeho klonů. Sekundárním pak získat logy z palubního počítače, abychom mohli zjistit co se stalo. Je až zarážející s jakou jednoduchostí Proximity přesměruje vaše čluny a to víc pak to, že má nejspíš kontrolu i nad systémy na vašich Sacrionech, kde jsou vaši geneři uloženi. Vzhledem k tomu, že v jejim hlase byla jistá samolibost, je dost dobře možné, že takhle ukázka jejích oprávnění vám má zdůraznit její roli coby administrátorky Protokolu. Pravdou ale je, že přes všechnu tuhle kontrolu kterou má, vašim generům můžete udělovat příkazy jen vy sami. Předpokládaný čas příletu se přesměrováním příliš nemění, ačkoliv je trajektorie pro sestup kratší, už teď začínáte cítit jak se zapínají brzdící systémy a začínáte zpomalovat. Na rozdíl od modulů s vašimi genery, které sestupují téměř až volným pádem. Tolik k "drsnému" sestupu, nehledě na to, že pro urychlení celého procesu, je jejich probouzení z hibernace zahájeno současně s jejich sestupem. |
| |
| Nečekané potíže A pak se objeví žena mnohem starší a mnohem méně fyzicky dokonalá.Vím že my všichni máme být naprosto dokonalí a nejen máme my i jsme.Proto ta jména,božské děti nebo spíš sami bohové,ale to už poněkud odbíhám.Navíc vypadá no řekněme jako někdo kdo byl udržován naživu spíš jako nějaká věc kvůli velmi starým předpisům. Přepisy ... protokol ... řešení ... prokletí za náš hřích a pýchu ... Ano vzpomínky se začínají postupně objevovat zvláště ta poslední která prý vysvětluje proč přišla populační krize.Podobně jako zmatení jazyků mnohem dávno v městě které už dávno neexistuje.Protřu si oči a čekám až nás ta dotyčná osoba osloví. Och ano už si vzpomínám ona je jedním z progenitů proto ten vzhled.Ani oni nemohli vzdorovat následkům populační krize a proto jsme přišli my. Ale zpátky k současnosti vypadá to že tu nejsme jediní kdo tu má problémy a tak se zakloním v křesle a přikývnu.Potom se podívám co to znamená pro nás a zjistím že moc ne.I když je sestup kratší moduly začaly brzdit už teď a až přistanu budou tam už na mně čekat mí geneři. Mí uctívači,nemám ráda slovo sluhové a tak úpravy u nich zajišťují že si myslí že mi pomáhají ze své vlastní vůle.A tak i když se geneři rodí bez vzpomínek hned po kontaktu pocítí touhu mi splnit každé moje přání. Dobu než dorazíme na místo kde přistál Apollův Sacrion se rozhodnu věnovat bližší prohlídkou člunu zda tu třeba není něco čím bych si mohla ukrátit volnou chvíli pokud se nebudu dívat na Zemi. Třeba něco jako bar nebo skříňka s cucavými bonbony. |
| |
| Musela jsem si na všechno to vysvětlování podepřít hlavu a sem tam jsem překvapeně zamrkala, aby z toho měl Hyperion radost. Fakt, že v jeho tváři se nějaká ta radost hledala těžko, to už byla druhá věc. |
| |
| Jakmile moduly přejdou do atmosféry, zpětný tah motorů ještě mírně zesílí a spolu s vyšším třením houstnoucího vzduchu je tíhové zrychlení, které na vás v téhle fázi letu působí, nejsilnější. Zároveň ale dobržďování v atmosféře trvá už jen poměrně krátkou dobu, během níž přejdete na letovou hladinu. Tehdy modul automaticky vysune křídla a z trajektorie letu, kterou zobrazuje virtuální rozhraní, lze vcelku snadno vyvodit, že automatický pilot hodlá v podstatě celý zbytek cesty volně doklouzat. Pokud někoho z vás napadne, že s využitím motorů by let byl o něco rychlejší, zjistíte, že jak motory, tak ostatní řídící části modulu, můžete ovládat. Zapnutý autopilot má ale jednu nespornou výhodu - na kterou přijdete záhy, jakmile modul klesne pod mraky - výhled. Problémy se vzpomínkami teď stranou, jste si skoro 100% jistí, že pokud je toto skutečně Země, tak od doby, co jste ji měli možnost vidět naposledy, uplynula opravdu dlouhá doba a nebo se někomu podařilo vypěstovat opravdu agresivní formy flóry, nejspíše obojí. Místo nouzového přistání Apollova Sacrionu se sice nachází v oblasti rovníkové Afriky, ale přirozené lesní biomy, se až na výjimky, staly minulostí už na přelomu 22. století. Nicméně jakmile se dostanete nad pevninu, stane se nekončící zeleň deštného lesu jedinou, i když dech beroucí, vyhlídkou. Když se do výhledu dostane Apollův Sacrion, je jasné, že frázi "místo nouzového přistání" by bylo záhodno přeformulovat minimálně na "místo dopadu". Tak totiž celá scenérie skutečně vypadá. A dává to jen smysl, když totiž kovový kolos, rozžhavený vstupem do atmosféry, neplánovaně přistane doprostřed nejméně sto let nekontrolovaně rostoucího lesu, nemůže to ani vypadat jinak. Na pás mohutných kmenů, zlámaných jako párátka, navazuje pruh černé, vypálené země, po kterém jsou rozsety trosky těch částí Sacrionu, které příliš vyčnívaly z jeho hlavní části. Ta celému výjevu vévodí a nutno podotknout, že ačkoliv místy zdeformovaná, nic nenapovídá tomu, že by měla narušenou vnitřní integritu. A ještě jedno pozitivum, díky vší té spoušti, nebudete muset řešit problém, kde v deštném lese přistát. (I proto, že moduly fungují jako VTOL, jsou tedy schopné vzlétnout, či přistát, vertikálně.) Většina modulů vašich generů je soustředěna kolem něčeho, co diagram Sacrionu na vašich virtuálních rozhraních označuje jako vrata do hangáru. Některé z vás možná překvapí, že vrata, kolem kterých se stačila většina vašich generů seskupit, jsou už otevřená. Mimo to senzory modulu identifikují a na rozhraní se začnou zvýrazňovat bezvládně ležící "lidská" těla - Apollovi geneři. A aby těch překvapení nebylo málo rozhraní modulu vypíchne ještě jednu věc - skupinu Áreových generů a hlavně automatické pušky, kterými jsou, narozdíl o ostatních, vyzbrojeni. |
| |
 | Úvod První, co ucítím, je bolest. Ale je nějak...jiná. Nevím co je zač. To se mi nelíbí. Bolest zesílí, ale přitom to vypadá, jako by teprve teď začala. Začínám vidět nějaké obrysy stropu. Pravděpodobně je bílý. Ale je taky dost dobře možné, že nevidím vůbec, což mě vyděsí. Přemýšlím nad tím, co vlastně vidím, a co to vlastně je něco vidět. Ale z těchto úvah mě probere hnusný pach sterilního vzduchu. Uvědomím si, jak moc mám sucho v krku. Pocítím chlad ocelových pažích, které se mnou libovolně manipulují, ale já nemám sílu na to, abych se jim nějak postavil na odpor. A tak je nechám dělat si, co potřebují. Uvědomím i, že to přede mnou není strop, ale podlaha, a že přede mnou je světlo. A teprve teď uslyším ten kovový hlas, který je podivně známý, ale přitom mi známý vůbec není. Neptám se na to, kdo mluví. Nemám skoro sílu mluviit, a tak se jen malátně rozejdu ke světlu. Něco si ale uvědomím. A to sice to, že mám sourozence, a ty že musím potkat dole, na Zemi. Jakmile opustím tu místnost a jsem v hangáru, vzduch je už mnohem lepší. Vlastně všechno už je lepší. Skoro se mi nechce věřit, jak moc malátný jsem byl tam vzadu. Teď už jdu normálně po svých bez větších problémů. Ale přesto mám jakýsi pocit husí kůže. A ten mě neopustí ani ve chvíli, kdy uslyším hlas ostatních v komunikaci mezi moduly. Ostatní se už představují, a ukazují nám svoje tváře, a já jen tak sedím, a pozoruji všechno kolem sebe. Pozoruji jejich tváře, jako by to bylo něco neznámého. Pozoruji tak i Zemi, i všechno kolem sebe. Pak se ozve hlas, který mne z toho tranzu vytrhne. Proxima. pomyslím si okamžitě, ani sám nevím jak. A od té doby jsem už klidný. Poslouchám její slova pokojně. S jakousi úctou. Takže Apollonův Sacricon? pomyslím si, abych se ujistil. Uvelebím se v křesle. Je čas se ozvat ostatním. Spustím i obrazovou projekci. ,,Zdravím." řeknu chladně. ,,Hyperione, Afrodito, Tyché." odmlčím se, abych dal jasně najevo, že znám jejich jména, ale oni neznají to mé. A teď přichází to hlavní. Kdo vlastně jsem? Odpověď se mi ale vybaví okamžitě. ,,Jsem Thanatos." Pak už není moc času na mluvení. Jsme v atmosféře. Můj modul začne zpomalovat a padat. Nemám strach. Je fascinovaně pozoruii oheň, který můj modul okolo sebe vytváří. Pak to vidím. Stromy lesy, samá zeleň. To se mi začne hnusit. Moc života. Moc rušno. pomyslím si spontálně. Sacricon po chvíli zpozoruji. Teda spíše to, co z něj zbylo. Fascinující. pomyslím si, když pozoruji trosky. Můj modul přistane bez větších problémů. Vylezu ven z modulu, a směřuji ke svým generům, kteří jsou soustředěni okolo něčeho, co vypadá jako ,,vrata." Podívám se chladně na své genery. Můj senzor ale začne detekovat něco jiného. Těla. Mrtvá těla. Instinktivně se za nimi otočím. Chci je vidět. Chvilku je jen zamyšleně pozoruji, ale pak se mi v hlavě nabídne myšlenka. Co je zabilo? A odpovědi jsem se měl dočkat brzy. Velice brzy. Můj senzor detekuje i něco jiného. Jiné genery. Áreovy genery. Mají zbraně. Byli to oni? |
| |
| Je nutno podotknout, že o konverzaci na úrovni, nebo klidně i hluboce pod ní, nebyl zájem. Nakonec mi to ani nevadilo a brouzdala jsem v záznamech sem a tam, aniž bych se dozvídala cokoliv, co by nám mohlo být prospěšné. Musíme situaci vyřešit na místě. To byl další problém – místo. Pád Sacrionu určitě vyděsil spoustu divokých krvelačných věcí a náležitě přilákal pozornost inteligentnějších bytostí, přičemž svým volnopádem zničil vše, co mu přišlo do cesty. Prostě ta Apollova malůvka na Zemi byla docela znepokojivá. |
| |
| Přistání Při odpovědi Tyché se mi vybaví jedna věc. Potřeba a očekávání,ale ti kteří se nechají unést její rozpustilostí nebo roztržitostí mohou být ošklivě zaskočeni když zjistí jaké to je mít smůlu. Tak moc se zase nelišíme protože každá matka musí být občas přísná.A nakonec se představí i další z mých sourozenců Thanatos,pán smrti.Aspoň tohle se mi u něj vybaví,ale pak se rozhodnu se věnovat se během sestupu spíš datům které můžu získat.Země už dávno není příjemné místo pobytu je to spíš neustálý boj o zdroje a potravu aby jste přežili do dalšího dne. Někteří říkají že populační krize byl trest za naši pýchu jiní zase že to byl následek ztráty našeho lidství ... Svým způsobem je to pravda neboť obě možnosti jak tuto chybu napravit jí ještě prohloubily.Ale přesto jsou v současnosti jedinou nadějí aby jste se nestali štvanou zvěří nebo potravou. Opustím tyto filozofické myšlenky protože moduly právě přešly do atmosféry.Brzy budeme na místě když se z modulu vysunou křídla nejdřív to nechápu,ale jakmile projdeme pásmem mraků dojde mi to.Už na přelomu 22.století lidé dokázali že jsou zde pány a nikoliv hosty.Ale nyní příroda zdivočela a ovládla okolí hned jak jí lidé přestali ovlivňovat.Apollův Sacrion přístál v Africe někde v okolí rovníku.V té velké mase pralesa nebude snadné ho najít naštěstí můžu všechno koordinovat ze svého modulu. Hledat budou mí geneři a já je vybavím vším potřebným aby uspěli. Ovšem když si všimnu Apollova Sacrionu vím že se nejedná o nouzové přistání vlastně o přistání ani nemůže být řeč.Spíš jeho modul dolů padá volným pádem jako kámen.Nebo spíš jako meteor.Chudáci stromy nemají nejmenší šanci jsou posekané těmi částmi Sacrionu které fungují jako pila zatímco jiné orají zemi.Zbytek stromu v okruhu dopadů je zlomeno jako párátka tlakovou vlnou a spáleny či vypařeny šokovou vlnou která ji doprovází.Ohnivý sloup vidím i zde a to si to ani nemusím přibližovat.Zbytek modulu je pak rozesetý kolem či vtlačený do země či do stromu. Aspoň víme kde hledat a můžeme se tam vydat osobně. Všimnu že mí geneři jsou už u otevřených vrat a nejen mí.To že jsou Areovi geneři ozbrojeni mně nepřekvapuje.I když oheň vyděsil všechny šelmy ostatní by v tom mohli vidět spíš možnou kořist.Když přistanu upravím si šaty i vlasy a vyrazím na cestu.Jistě nevypadám že bych se sem zrovna hodila,ale zdání klame.Tyché už zpovídá ostatní zatímco já se zaměřím na své genery. „Ahoj.“ „Ahoj Afrodito.“odpoví všichni mí geneři najednou. „Ráda vás vidím.“ „My tebe taky.“ozve se opět jednohlasná odpověď. „To je od vás milé.“usměji se jako kdyby měli na vybranou.Jedná se o úvodní oslovení a zároveň i o malou ukázku pro ostatní sourozence.Sice není tak působivá jako u Areových generů,ale mít sílu jedna věc a udržet si jí zase jiná.Otočím se k Apolovým generům rozesetým poblíž a prohlédnu si je. Zřejmě nedostali příkaz k probuzení,ale to se spraví.A i kdyby toho Apollo nebyl schopný jeho místo převezme nový Apollo. Aspoň tohle si pamatuji,ale to už se taky otočím k jednomu z Areových generů protože nechci ztrácet čas s jeho pěšáky víc než je nutné. „Tyché má pravdu kde je váš velitel?“ |
| |
| Když se do naší konverzace připojí Proxima, tak ji nejdříve mám za další z mých sester. Druhý pohled ale vše uvede na pravou míru. Vybavím si ji téměř okamžitě, ještě než vůbec promluví. A následně mi její hlas a hlavně tón připomene téměř až konkrétní vzpomínku, ze které nakonec nic není, ale jedno je jisté - já a Proxima jsme měli rozepře. Čím víc ji poslouchám, tím víc se ve mně probouzí pocit nenávisti a jsem si docela jistý, že je vzájemný. Podívám se na ostatní, jestli mi náhodou jejich výrazy neprozradí jak jsou na tom ve vztahu k Proximě oni, ale nic moc z nich nevyčtu. Když se pak vrátím pohledem zpátky k Proximě, tak si téměř až bolestivě uvědomím další věc. A to, že navzdory všemu, jejího vzhledu včetně, mě sexuálně přitahuje. Zmítán rozporuplnými pocity se otřesu při představě, že jedna z těch nesetříděných vzpomínek by mohla být intimnějšího charakteru. Není mi úplně jasné, proč přesně bychom se vlastně měli starat o Apolla, z mého pohledu se se jedná hlavně o konkurenci. A kdybych měl brát vážně celou tu věc se sourozenci a vůbec, tak ať mi někdo vysvětlí jak přesně do toho zapadá fakt, že dřív nebo později se od nás čeká, že oplodníme svoje "sestry". Ale nakonec nic nenamítám, protože si vcelku živě dokážu představit Proximinu přednášku na téma Protokol a bla bla bla. Protokol je mi upřímně u ..., a jakýkoliv význam jsem mu ochotný přikládat, jen když mi z toho přímo plyne nějaký prospěch. Ale momentálně to vypadá, že Proxima má z pozice administrátorky Protokolu pod kontrolou naše vlastní prostředky. A bylo by bláhové se jí stavět na odpor, aspoň prozatím. Jakmile se mi naskytne možnost přebrat kontrolu, samozřejmě ji hned využiji, i když se jedná o takovou marginalitu jakou je řízení modulu. Minimálně je to příležitost, se s ovládáním seznámit zase o něco blíže. Když ovšem sestoupím pod mraky, stojí mě vypnutý autopilot a chvilková nepozornost hodně úsilí a času, než vyrovnám letovou hladinu. V konečném důsledku mi tak fakt, že jsem místo "doklouzání" použil motory neušetří ani pár minut. Každopádně ten výhled mě skutečně uchvátí. Hlavně to vůbec nechápu - neměla být Země studená a pustá? Možná bych se cítil líp kdyby byla. Ne že bych byl nějak nadšený z představy planety bez života, ale osobně na mě ta džungle působí dojmem mnohem nepřátelštějšího prostředí. Jakmile doletím k havarovanému Sakrionu uvědomím si, jak obrovské ty věci vlastně jsou. Ve vesmíru, kde není pořádné měřítko, tedy kromě asi tak milionkrát větší planety, se to tak nezdá, ale tady, se spoustou těch malinkých modulů a ještě menších postaviček, působí kolosálně. Rozhraní začne chrlit informace z nichž většina se mi vůbec nelíbí. Vcelku obdivuji Thanatose a Týché, že skutečně opustili virtuální bezpečí modulu, ale brzy zjistím, že ani mně stejně nic jiného nezbývá. Útěchou mi je právě fakt, že jsem měl možnost se blíže seznámit s ovládáním modulu a faktem, že jsou na něm namontovány zbraně. Nastavím autopilota na strážný mód, takže jakmile vystoupím z modulu ven, ten se vznese zpátky do vzduchu a začne kroužit kolem. Mí geneři jsou mi, co se vzhledu týče, dokonale podobní. Je to zčásti dané i charakterem jejich kondiciování. Jsou totiž přesvědčeni, že můj genetický kód je nadřazený všem ostatním. To sebou ovšem nese řadu komplikací, jako například jejich problém s autoritou ostatních IX, nebo jistou iluzi neporazitelnosti. Ta druhá se aspoň částečně kompenzuje vrozenou potřebou se neustále sebe-zdokonalovat, a to nejen jako jednotlivci, ale i jako celek. Ovšem i to má svou cenu - mezi mými genery jsou jen XV, a až se objeví první XVI, budou nahrazení i oni. Už od jejich přistání se nedrží pohromadě, ale naopak se rozptýlí mezi genery ostatních, ať už se jim to líbí nebo ne. Sami konverzaci nevyhledávají, ale ani se jí nevyhýbají, nutno jen podotknout, že pokud už komunikují, tak dosti povýšenecky. Vzhledem k tomu, že mám nakonec i mírné zpoždění, rozhodnu se zbytečně "netrhat partu" a vydám se za Týché, zvlášť když se pak začne vyptávat Áreových generů na věci, které bych se taky rád dozvěděl. I mě by zajímalo kde je Áres... A co přesně se tu stalo. Na mrtvoly Apollových generů se sice přímo nepodívám, ale je jasné, že mi jde hlavně o to, co se stalo právě s nimi. |
| |
| Není nad podporu ze strany rodiny. Tedy, alespoň její části. Letmý pocit spokojenosti nad momentální soudržností se odrazil v úsměvu, navzdory nezáviděníhodné situaci, a zmizel s dalším pohybem. |
| |
| Z okrajů deštného lesa se do "mýtiny" vytvořené pádem Sakrionu líně šíří mlha, která se ale na volném prostranství rozptýlí dřív, než se dostane ke "spáleništi". Vzduch mimo moduly je nepříjemně teplý, vlhký a samozřejmě plný pachů. Vaše těla jsou samozřejmě schopná se vypořádat jak s nedostatkem kyslíku, tak případnými toxiny, přesto je ta změna oproti sterilnímu vzduchu na Sakrionech a v modulech natolik výrazná, že si okamžitě začnete uvědomovat každý váš nádech. Spálenou zemí už začínají prostupovat první "klíčky" nového života. Zelené výhonky, které ze všeho nejvíc připomínají bambus, se sice zatím objevují jen sem tam, ale výškou vám už značně přerůstají hlavu. Další ukázka agresivity zdejší flóry. Nicméně ani ty nejagresivnější rostliny takhle nevyrostou za pár hodin. Co se Apollova Sakrionu týče, tak při bližším pohledu je jasné, že vrata do hangáru byly otevřeny po dopadu, zvenčí a násilím. Viník úplně zřejmý není, ale lze se úspěšně dohadovat. U Apollových generů je pak situace bez debat. V jejich tělech jsou "vykousané" díry o průměru až 30 centimetru - následky vysoce výbušné munice, což je zároveň jediná věc v rozsahu ráží pro útočné pušky, která spolehlivě zabije IX nebo jejich genery. Áreovi geneři jsou nejen ozbrojeni, ale mají také plnou výbavu - bojové kombinézy, taktické helmy. Dále, pokud se vaši geneři (mimo Hyperionových) aspoň přibližně drželi ve skupinkách poblíž míst kde přistáli, nesedí počet modulů. Áreových generů je tu totiž téměř stejný počet jako generů všech ostatních dohromady. Na organizaci podobného výsadku ale nebyl čas, zvlášť když se vezme v potaz fakt, že vaši geneři byli probouzeni přímo v modulech během jejich sestupu. A to ani ani kdyby Proxima s Árem mluvila o těch několik málo minut dříve, než po probuzení kontaktovala vás. Áres tedy zákonitě musí být vzhůru delší dobu. Hierarchie Áreových generů se zdá být pevně určená. Jsou rozdlení do čtyř skupin, v nichž jsou největší měrou zastoupeni XI, každé skupině velí jednen XIII a celý výsadek pak má na starost jediný XV. Ten vám taky začne postupně odpovídat na vaše otázky. Madam, o Apollovi nemám žádné blížší informace, operační plán ale počítá s tím, že se on nebo některý z jeho klonů stále nachází v Sakrionu, madam. - Týché Madam, generál celou operaci sleduje ze Sakrionu, madam. - Afroditě Pane, situaci máme pod kontrolou, pane. - Hyperionovi Tedy v duchu věcně a stručně. Poté plynule naváže, aniž by vám dal prostor na další dotazy.Operační plán počítá s tím, že se při prohledávání Sakrionu rozdělíte do čtyř skupin. Každého z vás bude doprovázet jedna moje jednotka. Tito vojáci mají za úkol vás chránit a po dobu operace poslouchat vaše rozkazy. Neuposlechnou ale rozkaz, který by vedl k cílenému usmrcení nikoho, kdo není pro účely této operace považován za nepřítele. V tomto ohledu je mou povinností vás upozornit, že Apollovi geneři jsou pro účely této operace považováni za nepřítele. Mimo to mám ještě vyhrazenou pravomoc za určitých okolností opět převzít velení. Tím skončí a opět vám dá prostor na dotazy. |
| |
| Geneři Poslouchám, na co se ptají jak moji sourozenci, tak co jim odpovídají geneři. Měl jsem špatný pocit od chvíle kdy jsem vylezl z modulu. Nebylo to jen tím vzduchem. Bylo to těmi genery. Věděl jsem, že bylo něco špatně. Poznal jsem, že to byli oni, kdo zabil Apollonovi genery. Už jen tím, že o Áresovi se Proxima vůbec nezmínila. Z toho co nám Áresovy geneři řeknou je patrné o co jim jde. Chtějí nás rozdělit, a pak zlikvidovat. Přemýšlel jsem, jak z této situace ven. Prozatím budu spolupracovat. Je nesmysl klást odpor. Hyperion sice měl aktivované zbraně v modulu, ale to nám moc nepomůže. I tak by nás skoro všechny zabili, a výbušné střely z modulu by zničili jejich zbraně, které bychom potřebovali. Napadlo mě, zda nemám nějaký vlastní Sakricon. Pak mi došlo, že nejspíše ano. A Áres by o něm mohl vědět. Dobrá. Můj cíl bude zatím toto. podívám se po svých ,,sourozencích", a zkoumám, co asi řeknou. Původně se mi chce je nechat opět mluvit, aby se na ně Áres zaměřil, ale už jsem mlčel příliš dlouho. ,,Dobrá, souhlasím." řeknu nahlas. ,,Rád bych se ale s Áresem po splnění úkolu sešel." dodám. Otočím se ke svým generům. Vyberu namátkou jednoho. Nechám ho předstoupit před ostatní. ,,Dávám ti speciální úkol. Nastoupíš zpět do mého modulu, a obletíš Apollonův Sacricon. Budeš hledat Apollonovi genery, a když nějakého uvidíš, tak ho zlikviduješ." řeknu slavnostně. ,,Pojď se mnou, vysvětlím ti, jak se modul obsluhuje." řeknu nahlas, a odvedu ho k modulu. ,,Nastup si." řeknu mu, a on to poslušně udělá. Nakloním se dovnitř, ale místo jakéhokoliv výkladu mu řeknu tiše: ,,Pokud nějakého Apollonova genera najdeš, tak ho nech naživu. Pokud bude v ohrožení, tak ho ochraň. Pokud uvidíš Áresovy genery, upozorni je, ale nic jim nedělej. A pokud nějakého z Apollonových generů najdeš řekni mu, že Thanatos se s ním chce sejít. A hlas se mi. Nepřetržitě. Ovládání modulu je jednoduché. Měl bys ho mít uloženo v pohybové paměti." Odstoupím od modulu, a opět slavnostně pronesu: ,,Od nynějška je tvé jméno Orel, neb stejně jako on budeš oblétat tento Sacricon." Nechám ho odletět, a vrátím se k Áresovým generům. ,,Která skupina mi bude přidělena?" |
| |
| Pane, operační plán počítá s tím, že se po nalezení Apolla, nebo některého z jeho klonů, vrátíme společně na generálův Sakrion, Pane. Odpoví Áreův XV Thanatosovi.Ten pak vezme jednoho ze svých generů ke modulu, s veřejně proklamovaným úkolem, aby mu vysvětlil jak se modul řídí. Gener samozřejmě umí modul řídit. Obecně se ví, že to geneři umí. Po zaškolení gener vzlétne s modulem a začne pročesávat okolí Sakrionu. Áreův XV při tom všem nehne ani brvou. Když ho pak Thanatos podruhé osloví jen pokývne na jednoho z XIII. Ten pak předstoupí před jednoho z IX. Pane, moje jednotka je vám k dispozici, Pane. |
| |
| "Nepovídejte," usmála jsem se, zatímco jsem vzhlédla k nebesům. Svou odpověď dostal každý z nás, díky čemuž jsem měla ještě více otázek, než na začátku. |
| |
| Áreovu XV je očividně nepříjemné cokoliv vysvětlovat. Na jednu stranu to možná je pochopitelné, Áreovi geneři jsou především vojáci, na druhou stranu nemluvíte s X, kteří jsou kondiciováni pouze na bezpodmínečné poslouchání rozkazů. Jeho XV mají být schopní jednat a uvažovat samostatně a přizpůsobovat se situaci. Madam, informace, které máte od madam Proximy, mi nejsou známy. Jsem si vědom, že druhořadým cílem této operace je získat záznamy z palubního počítače. Rozkazy od generála jsem obdržel na Sakrionu, k jeho přítomnosti zde není důvod. To, že mám čekat na váš přílet mi bylo sděleno až v průběhu operace. Co se Apollových generů týče, tak operační plán od začátku počítal s jejich možnou hostilitou, že bez svého IX nebudou jednat zcela racionálně, a za takových okolností i případnou likvidací. Nicméně po seznámení se s situací jsem tento předpoklad vyhodnotil jako neaktuální a změnil na střílet bez varování. Odmlčí se, jestli kdy nějakou masku měl, tak teď spadla.Teď každopádně mým vojákům velíte vy. To, že jsem vám dal možnost se mým doporučením řídit, neznamená, že musíte. Jednoduše ho štve, že musel přenechat velení čtyřem "civilistům". |
| |
| Popojedem Mýtinu kterou Sakrion při svém pádu vypálil začíná zakrývat mlha,vzduch je teplý a plný různého zápachu.Dobrou zprávou je že jinak by zde byl vzduch při delším pobytu nedýchatelný nebo toxický takže se aspoň zatím nemusíme obávat nečekané návštěvy kterou pád Sakrionu mohl přilákat.Ze spálené země však začínají vyrůstat výhonky něčeho co připomíná bambus a snaží se dokázat kdo tomu zde velí.Tahle odolnost mně docela zaujme a později by bylo dobré jí podrobněji prozkoumat.Ovšem můj pohled se opět stočí k Apollovu Sakrionu dveře byli otevřeny zvenčí a podle stavu jeho generů je jasné o co zde asi jde. Že by se ti dva nepohodli?Oba přece ví co se stane když se někomu z nich něco stane.Jeho místo nahradí jiný klon který se stane novým IX. A Ares se na tuhle situaci připravil což je vidět podle vybavení jeho generů a počtu modulů které tu jsou.Že by šlo o možnost prvního výběru?Nebo že by tohle místo pro něj bylo něčím významné?Něčím co my bez jeho strategického smyšlení nemůžeme pochopit?Ale to už nám jeden z Areových generů odpoví.Je to jeden XV kterému bylo svěřeno velení nad celou operací a který potvrdí to co jsem už tušila. I když i mí geneří jsou schopní jednat a uvažovat samostatně protože jejich kondicionování jim ponechalo iluzí svobodné vůle. Vyslechnu operační plán jak ho Areův XV označí a dává to smysl i když mi tu něco nesedí.Dám si ruce v bok nad vybouleninu která narušuje jinak dokonalý střih šatů a sleduji Thanata jak uděluje jednomu ze svých generů speciální úkol.Ovšem nejspíš nebude to všechno protože ten gener by měl být schopný řídit i jeho modul.Jisté znalosti se duplikují ovšem v jaké míře to záleží na každém IX. Tak Orel.A to jsem si myslela že Hyperion je pompézní. Tyché pak položí otázky ohledně toho co napadlo už mně a donutí tak Areova XV přiznat barvu. „Dobře Victorie?“otočím se na své genery a přitom zvednou hlavu všechny blondýnky se zelenýma očima. „Ty,pojď se mnou prosím.“ukážu na jednu z nich a po cestě ke svému modulu pokračuji. „Budeme potřebovat pozemní mapování.Poletíš v mém modulu okolo Apollova Sakrionu.Akční rádius ti ukážu uvnitř.Všechno zaznamenáš,ale nebudeš navazovat kontakt ani přistávat dokud neobletíš Sakrion.Potom mi řekneš co jsi našla.“ Když dojdeme k mému modulu otevřu dveře a počkám až tam Victorie nastoupí a vstoupím dovnitř za ní.Brzy však opět vystoupím a sleduji jak můj modul odlétá. „Vida Orel odlétá.I když to už tu bylo a tak co Falco?Jo Falco,dokud nezměním názor.“ Nevím jak bude Thanatos na má slova myšlena z části žertem a z časti vážně reagovat a tak radši rovnou oslovím Aerova XV. „Dobře můžeme vyrazit.Kteří od vás jsou přiděleni pro mně?“ |
| |
| soukromá zpráva od Afrodita pro Jakmile se zavřou dveře otočím se na Victorii a řeknu: „Dobře budu mluvit stručně abych neupoutala zbytečnou pozornost.To co říkal Areuv XV sice dává smysl,ale nic to nemění na mém přesvědčení.Takže chci vědět k čemu skutečně došlo a proto potřebuji aby jsi mi našla některé Apollovy genery.Jakmile některého najdeš buď ho sama vyzpovídej nebo (pokud s tebou nebude chtít mluvit) mu řekni že si s ním chci promluvit sama.Ale neriskuj a pokud projeví známky agresivity nebo nepřátelství ihned přeruš kontakt.Pokud by poblíž některého z Apolových generů byl někdo z ostatních IX nebo jejich generů tak nepřistávej,zaznamenej jejich pozici a pokračuj dál.Pokusím se od některého z Areových generů získat komunikátor a v tom případě bychom mohli být ve spojení.“ Potom Victorii ukážu kterým směrem má letět jedná se vlastně o rozšiřující se kružnice než dosáhne jisté vzdálenosti odkud se potom vrátí zpět na místo přistání.Taky uvažuji zda ji nemám nechat pistoli kterou jsem zde našla,ale pak to zavrhnu.Když už je vše řečeno opět otevřu dveře a opustím svůj modul aby na mně ostatní zbytečně nečekali. |
| |
| "Tomu říkám vyhodnocení situace..," přikývla jsem kriticky generovým slovům. Pořád se mi to nelíbilo, jenže to se hned tak nezmění, takže.. co vlastně? |
| |
| Dívám se na mrtvé Apollovi genery a snažím se o nich nepřemýšlet jen jako o rozbitých věcech. Moc se mi to ale nedaří. A nejde jen o prostý nedostatek jakýchkoliv tělesných tekutin. Rány samotné jsou prostě, s ohledem na rozsah poškození, moc čisté, jakoby chirurgické. Nikde nic nevyhřezlo, jen občas někde trčí kost zbavená tkáně. Spíš jako díry do vyztuženého betonu, než živého masa. A pak samotné kondiciování. Vždyť třeba starší Áreovi generace jsou víceméně roboti zbavení svobodné vůle. Moje myšlenky se stočí tím směrem. Dá se vůbec mluvit o svobodné vůli, když se bavíme o manipulaci s psychikou. Samozřejmě je tu možnost kondiciování formou fyzické závislosti. Tu ale nikdo z přítomných u svých generů nevyužívá. Mohl by Apollo? Vrátím se pohledem zpátky na Áreova XV. Přijde mi, že mě svou odpovědí oproti Týché a Afroditě dost odbyl. Poslyš kapitáne... budu ti tak říkat... jsi kondiciovaný jako voják, nebo politik? Já jsem se ptal co se tu stalo a ty mi na to odpovíš že máš všechno pod kontrolou. To je tak těžké říct: zaútočili na nás, zastřelili jsme je? Případná odpověď mě ale vlastně nezajímá. Mám mnohem palčivější otázku, konkrétně, proč přesně nás tu Proxima vlastně poslala? A ta otázka mě začne hlodat ještě víc, když si kapitán "vylije srdce" Týché. Chápu tedy, co tu dělají Áreovi geneři, Áres byl prostě vzhůru dříve než my (to sice taky vyvolává otázky, ale ty se netýkají momentální situace) a jen zareagoval jako první. Možná dokonce dřív než Proxima. Ta nás sem pak poslala tak narychlo nejspíš proto, že Áreova operace byla už rozjetá a on nebyl ochotný čekat víc, než bylo nezbytně nutné. To všechno dává aspoň částečně smysl, ale nijak nedopovídá na otázku proč. Co mě se týče, ať si klidně Áres Apolla zlikviduje. Nejen, že se zbavím konkurence v podobě Apolla, ale ještě si tím Áres zabouchne dveře k případným spojencům. A pak mi to dojde. Proxima nás sem poslala přesně proto. Kdyby totiž operace zůstala v rukou pouze Áreovi, tak případné selhání, kterému by nikdo nevěřil, by z něj udělalo psance. Protokol by tak nepřišel o jednoho, ale rovnou o dva IX. Tak jo, pojďme to mít z krku. Já si beru tuhle jednotku. Vyberu si náhodně jednu skupinu Áreových generů, aniž bych čekal, až mi kapitán nějakou přidělí. Případný protest mi napoví, že Áreovi možná jde ještě o něco jiného. Každopádně se ale s kapitánem bavit nebudu. Řekl, že jeho mužům velíme my a to je přesně to, co hodlám dělat - velet. Obrátím se už přímo na XIII, kterého jsem si vybral. Takže seržante... budu ti tak říkat... ujasníme si pár věcí. Za prvé, velení mám já, takže mi dej svůj komunikátor. Za druhé, nehodlám si hrát na vojáky, vy už máte nějaký operační plán a taky neznám vaše formace ani postupy, takže nás veď - jediné, co mě zajímá, je, že když dám rozkaz, tak ho splníte a za to taky zodpovídáš ty. Za třetí, a je mi jedno jaký pohled na to mají mí sourozenci - sklouznu pohledem k Týché - platí, že Apollovi genery střílejte bez varování. Moje bezpečnost je rozhodně důležitější. Když si tohle vyjasním s XIII tak se obrátím k ostatním. Navrhuju abychom si vzájemně vyměnili genery. Řekl bych, že Proxima nás tu chce hlavně jako nestranné pozorovatele, takže to, že každý budeme mít v každé skupině svého "člověka" je jen logické. Moji geneři se už každopádně rovnoměrně vmísili mezi ostatní skupiny a nevypadají, že by se chystali odejít ani kdyby proti jejich přítomnosti někdo protestoval. Kolik svých generů - a jestli vůbec nějaké - ostatní pošlou, je na nich. Jen v Afroditině skupině si jeden z mých generů neodpustí drzou poznámku. Vsadím boty, že by nejvíc stál o zrzku. A potutelně se usměje na jednu z Roxan. |
| |
| XV přidělí všem jednu jednotku, až na Hyperiona, který si ji vybere sám - nijak proti tomu neprotestuje. Protest přijde až když si Hyperion vyžádá od svého XIII komunikátor. Pane, obávám se, že komunikátory mají pevně danou frekvenci a seržant ten svůj potřebuje ke koordinaci svých mužů, pane. Těžko říct jestli se Hyperion s tím seržantem trefil, nebo XV jen přistoupil na jeho terminologii. Každopádně hádat se s ním nechce ani v jiných ohledech, takže si od jednoho ze svých dvou "strážců" vezme jeho komunikátor a podá ho Hyperionovi.Pane, seržant bude za každých okolností po vašem boku a pokud bude potřeba tak tímto můžete komunikovat přímo se mnou, pane Jakmile jsou dořešeny poslední organizační záležitosti vydáte se do nitra Sakrionu. Áreovi geneři byli rozděleni do čtyř skupin aby zajistili čtyři kritické části Sakrionu. Komplex, kde probíhá Vzkříšení, s cílem probudit Apolla nebo aspoň nějakého z jeho klonů; Můstek, mozek Sakrionu, s cílem získat záznamy z palubního počítače a rovněž jádro Administrátora; Temno-energický reaktor, který je srdcem celého Sakrionu, s cílem zajistit klíčové komponenty, nebo jej zničit a zapečetit; Klonovací komplex, kde se rodí geneři, s cílem zajistit klíčové komponenty, nebo jej zničit a zapečetit. Vzhledem k tomu, že každý XIII je seznámený jen s konkrétní částí, se dá říct, že vám XV svým způsobem určil, kam se kdo z vás vydá. Tedy až na Hyperiona, který si vybral sám, pokud se ovšem i tak netrefil do skupiny, kterou mu XV plánoval přidělit. Afrodita má jít probudit Apolla; Hyperion získat záznamy z můstku; Thanatos zajistit klonovací komplex; Týché zajistit temno-energický reaktor. Vaše cesty se tak zanedlouho rozdělí. Chodby jsou jen velmi slabě osvětleny mdlým světlem po jejich bocích, které navíc občas úplně pohasne jen aby po několika sekundách zase zesílilo na hranici viditelnosti. Nějakou energii Skarion tedy má, bude se ale nejspíše jednat o záložní zdroje. Stěny jsou sice místy pokroucené, a to do té míry, že tlak "vyloupnul" některé z kovových panelů, jinak se ale vnitřní integrita Sakrionu nezdá být narušena. Nejvíce vaši pozornost ale poutají zvuky. Mimo typické skřípání chladnoucího kovu slyšíte i mnohem "lidštější" a přesto svým způsobem velmi nelidské skřeky. |
| |
| Sacricon Afroditinu poznámku jsem ignoroval. Hyperion doráží na Áreova genera, ten ale jedná naprosto pasivně a na vše odpoví. Nemám nic proti tomu, abychom si zamíchali genery. Je to vlastně docela dobrý nápad. Ale později budou problémoví. Budu se jich muset zbavit. Ale až později. ,,Dobrá." řeknu, a otočím se na své genery. Namátkou ukáži na 3 své genery. ,,Vy. Jděte každý k jednomu z IX." řeknu prostě. Pořád zastávám názor, že nás Áres chce jen rozdělit, a odděleně popravit. Nicméně to nějak nedávám najevo, nechci se případně prozradit. Pokračujeme dovnitř do Sacriconu, kde se už konečně rozdělíme. Mě připadne na starost obhlédnutí klonovacího komplexu. ,,Jděte první. " řeknu Áresovým generům. ,,Vy se držte za nimi..." řeknu svým vlastním generům(to co udělají geneři ostatních neovlivním). Odmlčím se, když uslyším ty skřeky. ,,Dávejte dobrý pozor na okolí. Pokud najdete něco jako zbraň, okamžitě si to vemte, a použijte to na svou obranu." já sám přejdu k jednomu z Áresových generů, a požádám ho o zbraň. (Předpokládám, že má něco jako ruční zbraň navíc k té pušce.) Ty skřeky mi leží v hlavě. Určitě to budou Apollonovi geneři. Kdo jiný by to byl? Proč ale zněli tak divně. ,,Vy už jste se s Apollonovými genery setkali. Ty skřeky musí být jejich. Proč jsou tak zvláštní?" zeptám se jednoho z Áresových generů. Zůstávám v pozoru, a hledám případné nebezpečí. Zároveň i ale prohlížím všechno kolem sebe. |
| |
| Akce začíná,už se blížíme,už to roztáčejí naši hoši „Ano tahle exploze jistě přitáhla pozornost,ale jsme schopní porazit ty osoby které se sem přiblíží.Ale možná to nebude nutné a oni sami pochopí že odejít je v jejich nejlepším zájmu.“odpovím Tyché a přitom se usměji i když tentokrát to není hezký úsměv.Nemám nic proti setkání s domorodci,ale ne teď. Buď vždy připravena vyjednávat,ale taky jednat pokud by dotyčný nebyl rozumný. „Ne spíš to je důstojník zde vyšší důstojník,že?“poznamenám pak na Hyperionovu otázku k Areovu XV.Sice jsem byla s Thanathem vedle,ale vím že Areovy geneři jsou zbaveni svobodné vůle.Ti z vyšších generací sice jsou obdaření taktickým uvažováním,ale to je něco jiného. Hyperion postupuje u svých generů podobně když jim doslova vnutil svou vůli zatímco mí geneři jsou o své svobodné vůli naprosto přesvědčeni protože jejich kondicionování slouží i k zakrytí této velké lži. Tyché nechává nějaké své genery venku ovšem i když mně to taky napadlo tak to nakonec zavrhnu.Když se s nimi nemám jak spojit bude to obtížné,navíc se aspoň zatím nebudu mít jak spojit ani se svým modulem.S Hyperionovým návrhem o vyměně generů souhlasím protože to nemusím navrhovat sama.Jeden z Hyperionových generů má svou poznámku ohledně jedné z Roxan která si ho pak prohlédne a pozvedne obočí než nakonec řekne: „A to jednu nebo všechny?“ Nato se všechny Roxany začnou smát jako by řekla nějaký velmi dobrý vtip. „Dobře,ale teď vážně.Roxano?“ Všechny zrzky opět zvednou hlavu a já pokračuji: „Tři z vás si vyberte každá jiného IX kromě Hyperiona.Promiň,ale jak jsem už řekla v modulu tohle není harém.“ Poslední slova věnuji s milým úsměvem který však naznačuje že to beru jako uzavřenou věc.Když je mi přidělena moje jednotka přejdu k jednomu Areovu XI a řeknu: „Prosím dej mi svůj komunikátor ať můžu být ve spojením s vaším XIII.“ Schválně použiji označení generace a ne hodnost kterou generovi Hyperion přidělil a potom se otočím ke své skupince. „Děkuji.Takže až vstoupíme dovnitř bude se postupovat takto.Areovy geneři budou vepředu pokuste se nestřílet na všechno co uvidíte a nečekejte gratulace pokud nás zachráníte před visícím optickým kabelem.Vy ostatní půjdete za nimi a co se týká těch co tu jsou jako pozorovatelé pokuste se nic nepodělat.Předpokládám že se o sebe umíte postarat a já bych svým sourozencům nerada vysvětlovala případné potíže.“ Když vstoupíme dovnitř Sakrionu vydám se promluvit si přímo s Apollem,cestu nám osvětluje mdlé poblikávající světlo které občas zesílí aby za chvíli zase zesláblo.Sakrion zřejmě pořád energii má,ale to jsem předpokládala vzhledem k tomu že přečkal pád i výbuch.Co mně však zneklidňuje jsou ty skřeky a tak položím Areovu XIII otázku. „Dobře XIII první možností je že se jedná o Apollovy genery.Druhou možností je že se sem dostali místní obyvatelé a teď tu hledají něco užitečného.Která z nich je správná nebo aspoň pravděpodobnější?" |
| |
| Á, proč přesně jsem si někde v koutku hlavy myslela, že by Hyperion mohl být víc.. no, na tom nezáleží. Výměnu generů jen potvrdím kývnutím a sourozencům přidělím ty, kteří měli zůstat venku na hlídce. Třeba je to opravdu užitečný nápad, nebo třeba taky ne, a jde jen o vychcané gesto. Afroditě a Thanovi ještě věnuji rozlučkový půl úsměv. Úkol první – zachraň reaktor, abys to usnadnila ostatním Afroditě upřímně závidím, ale jen chvilku. Její mise mi připadá ze všeho nejdůležitější, navíc je tak trochu strategická, protože má možnost lehce získat spojence, ale co naplat. Vždycky bude ve vzduchu viset otázka, kdo jde proti komu a s kým, věřit se nedá nikomu. A ta otázka bude vždycky o dost důležitější, když si někdo z nás bude vysedávat nahoře v Sacrionu a jeho geneři budou, samozřejmě z velmi dobrých důvodů, masakrovat jiné. |
| |
| Klonovací komplex - Thanatos Čím hlouběji postupujete, tím hlasitěji se skřeky ozývají, což se ale dalo čekat, vzhledem cíli vaší cesty a pokud přistoupíte na předpoklad, že je vydávají Apollovi geneři. Když požádáš o nějakou příruční zbraň tak XIII zastaví celou svou skupinu a chvíli jen tak stojí a kouká na tebe. Nakonec pokrčí rameny, sundá si z opasku pistoli a podá ti ji. Všimneš si, že kromě něj ji má v jeho skupině už jen jeden další. Když si pistoli prohlídneš zjistíš, že se nejedná o zbraň v pravém slova smyslu. Je to signalizační pistole s programovatelnou municí. Můžeš si tedy vybrat jestli "světlice" bude mít světelný, zvukový nebo oba efekty. Jako zbraň ji má smysl použít jen na velmi krátkou vzdálenost a i pak pravděpodobně nebude smrtící, o to méně vůči generům nebo IX. Obezřetným postupem dojdete k prvnímu napojení na obytnou sekci klonovacího komplexu. Páteřní komunikace ale pokračuje dál, svým způsobem se tedy jedná o rozcestí. XIII nejdřív znovu zastaví skupinu a pak posunkem upozorní na dvě neúplná těla, která rozhodně nepatří Apollovým generům. Z toho co si dokážeš vybavit není jejich tvář ani tváří jiného z tvých sourozenců. Každé to tělo je navíc odlišné, a to ve více ohledech než jen tváří. Některé části těch těl jsou až okatě nepřirozené, i když syntetická jsou celá. Mimo to je zvláštní způsob jejich smrti - to co je roztrhalo nebyla výbušná munice - spíš jako by je někdo rozsápal. V jejich okolí taky najdete dvě pušky, které ale proti zbraním Áreových generů působí zastarale, a nejspíš bude jejich vzhled odpovídat i jejich účinnosti. Bylo z nich totiž stříleno, a to přímo zde, což poznáte podle roztroušených nábojnic, ale žádná jiná těla tady neleží. Tvoji geneři se jimi nicméně i tak hned ozbrojí. XIII se k celé situaci nijak nevyjadřuje, dost dobře možná ani nechápe, že by asi měl. Místo toho svede řeč do obecnější roviny a odpoví ti tak i na tvou předešlou otázku. Pane, o celkové situaci mi toho není mnoho známo, mimo jiné proč máme Apollovi genery střílet bez varování, ale věřím, že k tomuto rozhodnutí měl náš velitel pádný důvod, pane. Pak se na chvíli obrátí k napojení na obytnou sekci a zpátky k tobě.Pane, operační plán počítal se třemi možnými přístupy ke klonovacím kádím. První je skrz obytnou sekci, při zvolení tohoto postupu je jedno, které napojení použijeme, vždy budeme muset projít několika vnitřními úrovněmi, než se ke klonovacím kádím dostaneme. Druhý je skrz zbrojnici, tento přístup je nejkratší, protože zbrojnice se na jedné straně napojuje velmi blízko hangáru, kousek odsud, pokyne směrem dál páteřní komunikacía na druhé straně na úroveň obytné sekce, výukového centra, které se už napojuje přímo na klonovací kádě. Rizikem je ale samotný charakter zbrojnice, která je svým způsobem malou pevností. Třetí přístup je skrz výrobní sekci, jedná se však spíš o záložní eventualitu. Ten přístup je totiž spíš teoretický. Výrobní sekce je plně automatizovaná, napočítá se, že se v ní v praxi budou pohybovat lidé. Na chvíli se odmlčí než dodá.Původně měl o dalším postupu rozhodnout velitel na základě mých dosavadních poznatků. Moje doporučení je se obytné sekci pokud možno co nejvíce vyhnout. Ale rozhodnutí je teď na vás, pane. |
| |
| Resurekční komora - Afrodita Chodba, kterou pokračujete se poměrně často napojuje na obytnou sekci klonovacího komplexu, svým způsobem by se dalo říct, že jí prochází skrz. A skřeky vycházejí právě odtamtud. Postupujete obezřetně a tiše. U jednoho z prvních napojení najdete roztrhané tělo, které ale nepatří generovi žádného z IX. Přesto jde o syntetického humanoida. Ačkoliv se po zemi válí několik nábojnic, jeho zranění nezpůsobila výbušná munice. Když se rozhlížíš po zbrani, zjistíš že si ji už přivlastnil Thanatův gener, který šel s tvou skupinou. Získání zbraně pro něj bylo očividnou prioritou. Podle stop se zdá, že boj - pokud se dá mluvit o boji - pokračoval hlouběji v obytné sekci. Což ale není cíl vaší cesty. XIII celá situace z míry nijak nevyvádí. Buď o přítomnosti někoho třetího věděl, nebo to prostě v jeho misi nic nemění a tak se tím nezabývá. Madam, já jen vím, že jsme měli rozkazy střílet Apollovy genery bez varování a stejný postup samozřejmě samozřejmě platil i pro kohokoliv nebo cokoliv třetího, madam. Dál to nerozebírá a pokračuje dál.Až na občasné skřeky se zdá být docela klid. Znepokojující ovšem je, že zatímco předtím jste měli potencionálně nebezpečnou obytnou sekci před sebou a únikovou cestu zpět přes hangár za sebou, situace se změnila. Teď máte obytnou sekci v zádech a před sebou asi 100 metrů chodby, sice už bez napojení, která ale končí slepě. XIII nicméně sebevědomě pokračuje dál. Když dojdete na konec, všimneš si, že stěna, kterou chodba končí, je jiná než všechny ostatní povrchy, na které jste zatím v Sakrionu narazili. Neskládá se totiž z panelů, ale jde o jednolitou kovovou vrstvu. XIII nejdřív ostatní ze své jednotky rozmístí tak, aby vám kryli záda. Pak vytáhne něco co vypadá trochu jako odpalovací zařízení, nebo vysílačka bez sluchátka a zmáčkne jediné tlačítko, které ta věc má. Chvíli se nic neděje, pak si ale začneš uvědomovat, že k občasnému skřípání kovu a teď už trochu vzdálenějším skřekům se přidal ještě třetí zvuk. Tichý ale známý. Trochu jako kdyby se chodbou valil obří balvan, ale aniž by se skutečně pohyboval. Mimo to se změnilo ještě něco, přemýšlíš co to je, a pak ti to dojde, ta stěna se pohybuje. Není to úplně zřetelné, jednak kvůli světelným podmínkám, hlavně však protože povrch je svým způsobem stále stejný, ale skutečně se hýbe. Během krátké doby uslyšíš zvuk jako se když pomalu rozjetý vlak se zastaví a pohne se ještě kousek dopředu a zase zpátky než se ustálí. A stěna se přestane hýbat. Už tehdy si všimneš, že XIII znervózní. Podobných "kliků", pokud pozorně posloucháš, uslyšíš ještě osm. A pak je ticho, možná dokonce ještě větší, než když jste přišli. Stěna je však stále stěnou. Že je XIII nervózní by teď poznalo i nemluvně. Madam, obávám se, že primární plán nevyšel. Sekundární zahrnuje zprovoznění lokálního Administrátora, k čemuž bude pravděpodobně zapotřebí zprovoznění temno-energického reaktoru. Ostatní skupiny jsou v tomto ohledu instruovány a budou tak postupovat pokud je budeme o situaci informovat. Nás ale čeká mnohem obtížnější úkol. Autorizace obnáší test DNA, hlasu a kódu, kód by měl být výchozí, tedy označení tohoto napojení. To známe, ale musíme získat Apollova genera, který jej vysloví, madam. Jeho oznamovací tón zní skoro, jako kdyby měl jít na popravu, což je v momentální situaci dost dobře možné.Madam, můžu kontaktovat velitele a seznámit ho se situací, madam? Žádnou další možnosti ti tedy nedá. Přesto ti něco říká, že tu nějaká je. Ta stěna se přeci skutečně pohnula. To zařízení, o kterém ti nic neřekl, nějakým způsobem fungovalo, i když ne tak jak čekal. Jenže to by v první řadě museli Áreovi geneři být sdílnější. |
| |
| Do hlubin Sakrionu Chodba kterou jdeme se často napojuje na obytné prostory klonovacího komplexu a když se mi vybaví víc vzpomenu si že jí vlastně prochází skrz.To mně moc neuklidňuje vzhledem k tomu že ty skřeky pocházejí právě odtud.Postupujeme tiše a opatrně a rozhlížíme se zda na nás někdo nevyskočí.Tělo které potom najdeme nejdřív pokládám za genera než zjistím že nepatří žádnému z mých sourozenců. Vlastně to ani není gener jinak by byl schopný se ubránit. Prohlédnu si nábojnice a taky ke každé přičichnu než je strčím do kapsy Ovšem zbraň si už přivlastnil Thanatův gener. „Hm,jednoduchá konstrukce,omezený dosah a účinnost.Mohl mít šanci mít pořádnou zbraň místo téhle hračky.“poznamenám když si tu prohlédnu zbraň blíž prohlédnu.Dál už tohle téma rozvíjím pouze pokud by měl někdo nějaké připomínky. Areovy geneři by mít mohli kdyby byli víc sdílnější. Vrátím se zpátky k tělu a znovu si ho podrobněji prohlédnu když mi najednou dojde kdo to vlastně je.Jistě očekávala jsem že se sem někdo z místních půjde podívat.Nejspíš sledovali ohnivou stopu Sakrionu až na místo dopadu.. „Takže ty jsi ... “nedopovím a místo toho se rozesměji když už vím koho to mám před sebou i když ostatní to asi udiví protože na současné situaci už není nic směšného. „No to je dobré,vážně dobré.Ale tohle ti poněkud nevyšlo.“ „Roxano.“narovnám se a všechny Roxany zvednou hlavu. „Pokud to bude možné tak se sem vrátíme a to tělo odneseme.“ Potom se otočím k Areovu XIII a dodám: „Dobře pokud bychom tedy narazili na něco podobného či jiného domorodce tak ho ihned zastřelte.Nemá tu co dělat a tak musí nést následky.“ Nemám teď čas ani chuť se s někým vybavovat a pochybuji že by o to ten dotyčný měl vůbec zájem.Pokračujeme dál a až na ty skřeky se nic neděje ovšem co mně znepokojuje je že nyní máme obytnou část za sebou.Ohlížím se poněkud častěji než dorazíme k dlouhé slepé chodbě.Když však dorazíme až na konec vím že tu jsme správně ovšem dostat se tam nebude snadné.Ovšem Areuv XIII zřejmě ví co má dělat,nebo to aspoň tak vypadá. Ano já vím,ale na to potřebujeme energii.S Tyché se domluvím ovšem co se týká lokálního Administrátora tak to bude horší protože na můstku je Hyperion.No když to musí být navíc možná se mi podaří se spojit s mým modulem. XIII domluví a podle jeho výrazu zřejmě očekává zda mu dám povolení si vykopat svůj hrob.Což je možně protože neuspěl a Areovi na tom zřejmě dost záleželo.Tudíž bude nahrazen toho by se dalo využít. Složím ruce na prsou,chvíli počkám abych zvýšila napětí a pak řeknu. „A co dělá ten přístroj který si předtím použil?A jaký byl vlastně primární plán?Mohli bychom to ještě zkusit protože pokud nesplníte úkol tak jak znám svého bratříčka není zrovna benevolentní k chybám nebo selhání svých generů.“ Nečekám že mi nato odpoví,ale přesto se usmívám a čekám.Jistě XIIi má na výběr buď mi řekne víc a zachrání si kůži nebo sdělí Areovi že neuspěl a bude čelit jeho hněvu. |
| |
| Temno-energetický reaktor - Týché Postupujete hlouběji do Sakrionu. Chodby, kterými postupujete, jsou specifické tím, že se vůbec nevětví, respektive větvily by se, kdyby jste šli opačným směrem. Ve vašem směru se ale naopak sbíhají a nedávají tak žádný prostor k neúmyslnému odbočení z cesty. Míříte totiž do centrálního komunikačního uzlu. A podobně jako s chodbami se to má i se zvuky, které se v uzlu mísí nejen ze všech spojovacích chodeb, ale i ostatních pater. Ta jsou totiž propojena reaktorovou šachtou, která slouží jako páteřní rozvaděč energie a komunikačnímu uzlu vévodí. Madam, nemám podklady, na kterých bych odhad přítomnosti nebo naopak nepřítomnosti někoho třetího mohl založit. Nicméně operační plán počítá s možností proniknutí třetí strany. Začne XIII k tvé otázce zatímco se jeho jednotka rozptýlí aby zajistila okolí.Rovnoběžně s tou reaktorovou je v uzlu několik dalších šachet, hlavně výtahových, ty se ale zdají být mimo provoz. Výjimkou je servisní výtah právě k reaktoru. Jeho kontrolky svítí, takže to vypadá, že si vystačí se záložním zdrojem energie. Nicméně když se pokusíte jej použít tak sebou klec sice škubne, ale nerozjede se a na kontrolkách se rozsvítí signál, který – podle infografiky – znamená mechanickou závadu. Nezbývá tedy, než se vydat po nouzovém schodišti. To se ukrývá podél výtahové šachty. Schodiště začíná v mezipatře, to tvoří ochozová plošina, k níž se dostanete přes poklop a žebříkem dolů. XIII vydá rozkaz a několik Áreových generů se spustí po žebříku aby zkontrolovali, že je nouzové schodiště "čisté". Mezitím pokračuje v započatém rozhovoru. Co se Apollových generů týče, tak důvod – proč jsme měli rozkaz střílet je bez varování – je, že se počítalo s tím, že delší doba bez kontaktu se svým IX u nich může vyvolat nestandardní chování. Tady jak jste říkala, madam. Přemýšlíš, jestli to je jenom dojem, nebo je "tvůj" XIII skutečně sdílnější než si původně čekala.Brzy se ozve signál, že je vše v pořádku a vy můžete postupovat dál. Prostor je samozřejmě neosvětlený, takže Áreovi geneři zapnou světla, která mají připevněná na puškách. Prvních pár pater vašeho sestupu je zcela bez napojení – a tak vás obklopují jen ocelové stěny z jedné a mříž šachty z druhé strany a jedinou možností je pokračovat dolů, nebo se vydat zpátky nahoru. Netrvá dlouho a dojdete na dno tohoto úseku. Od samotného reaktoru vás tak dělí už jen podlaha. Jakmile otevřete poklop, začne jím stoupat horký vzduch. XIII kývne na jednoho ze své jednotky. Ten vytáhne nějaký přístroj – nejspíš infračervený teploměr – a namíří jej průlezem dolů. Když se ozve pípnutí a on si přečte zobrazené údaje jen zakýve hlavou. Někdo další mezitím poklop zase zavře. Madam, obávám se, že teplota vzduchu dosahuje 400 kelvinů. Vlhkost v reaktoru je sice minimální, i tak se ale jedná o teplotu, která už je nebezpečná i pro IX. Je možné, že ve spodních patrech bude teplota nižší a krátkodobý pobyt by ještě nebyl život ohrožující, nicméně nemůžu vědomě riskovat vaše bezpečí. Žádám tedy o povolení pokračovat v misi bez vás, madam. Zase máš podobný dojem jako předtím. Tentokrát, že to říká, protože má o tebe skutečně starost, místo aby se jednalo o trik, jak se tě zbavit. |
| |
| soukromá zpráva od Administrator pro Resurekční komora – jádro – Apollo Bolest. Bolest je první co vnímáš. Tahle nikdy nezačala, vždycky tu byla a nikdy doopravdy neskončí. Jen ji upozadí jiná, horší a další přijdou po ní. Všechny bolesti života. Tou první pro tebe je, když tě teplo vlastního metabolismu začne spalovat zaživa, nebo tak ti to aspoň připadá. Jako kdyby se uvnitř zmrzlé skořápky, kterou jsi doposud byla, zažehla miliarda sluncí a předháněla se, které si dřív propálí cestu na povrch. Tou druhou, náhlá ostrost vnímání po zdánlivě nekonečném nevědomí. Interval blikání poplachových světel se zdá být sladěný s tlukotem tvého srdce. Buch. Čas jako by plynul zpomaleně. Mimo to ti tenhle zvláštní stav vnímání evokuje pocit, že se pozoruješ očima někoho jiného. Buch. Z tvého těla vedou dva svazky hadiček. Jedny z tvých žil odvádí sytě modrou tekutinu, druhé pumpují krev. Buch. Připadáš si hrozně bezvládně. Nejsi si jistá jestli vůbec dýcháš, jediné co indukuje vůbec nějaký život je občasný záškub hrudníku. Buch. Za tlukotem tvého srdce zní ještě nějaký další zvuk, poplachové sirény – jejich táhlý tón se ale zdá být téměř monotónní. Ne, je tam ještě něco, něco proměnlivějšího, hlubšího – hlas. Splýval ti protože je, stejně jako sirény, kovový, reprodukovaný, ale teď ho vnímáš. Buch. Porucha... reaktor... štít... vypnutý... neznámý objekt... kolizní kurz... nouzové vzkříšení... Buch. V hadičkách s modrou tekutinou na objeví tenký proud červené. Nádech. Mrknutí. A najednou to už jsou zase tvoje oči, kterýma se se díváš. Jenže to netrvá dlouho. Otřes. Světla se vypnou, utichnou jak sirény, tak strojový hlas. Ticho. Tma... Po nějaké době začínáš zase něco málo vnímat. Celá stanice se slabě otřásá, ale otřesy s časem zesilují a máš pocit, jako by se podlaha a strop obrátily. Děsivou chvíli, kdy si nejsi jistá co přesně se děje nahradí ještě děsivější pocit ledového chladu, který se ti začíná znovu rozlévat tělem. Stanice se pomalu restartuje, světla, sirény a proces, který tě měl nejspíš probudit. Ale jakoby se obrátil a znovu ti do žil pumpuje modrou tekutinu, která navodí mrazivý spánek, něco ti říká, že tentokrát takový, ze kterého se už neprobereš. Tvoje mysl křičí a značí se vzepřít, ale tělo je příliš zesláblé. Taky si začínáš uvědomovat, že jej zas jakoby opouštíš. Tvůj dech je čím dál tím mělčí a mělčí. Oči se ti klíží. Ten spánek ti už ani nepřijde tak děsivý. Když usneš, odejde i ta věčná bolest. To by bylo vlastně docela fajn...*** Probere tě prudký náraz, který tě vytrhne kovovým pažím, které tě až do teď držely. Spolu s tím, vyškubnou všechny ty hadičky z tvého těla. Z několika ran, které ti teď v těle zejí vytéká trochu krve, ale hlavně ta modrá tekutina. Díváš se na své bezvládné tělo, jak se pod ním tvoří modrá kaluž se stopy červené. A přemýšlíš, jestli je tohle konec. Ale pak si to uvědomíš. Bolest. Je zpátky. Ukrutná, nesnesitelná bolest – a tak nádherná. A ty se jí chytáš jako tonoucí stébla, protože víš, že to je tvoje nitka k přežití. Dokud ji cítíš, žiješ. Buch. Nevíš kolik času uběhlo. Všude je ticho a jen velmi mdlé světlo osvětluje polokulovitou místnost. Soustředíš se hlavně na tlukot svého srdce, mělký dech, a bolest, která se sice horší, ale doufám, že to je vlastně dobré znamení. Postupně si začínáš uvědomovat i ostatní části svého těla. A po chvíli snahy se ti podaří pohnout konečky prstů. Sbíráš síly. Uvědomuješ si, že dřív nebo později se budeš muset zvednout a zjistit co se stalo. Vzpomínky se ti vrací je velmi pomalu. Víš, že stanice byla umístěna na orbitě, víš, že těch stanic bylo víc a na nich další jako ty. Víš, že tě přijdou hledat, ale nejsi si úplně jistá, jaké budou jejich úmysly. Víš, že někde mimo tuto místnost, jsou tví geneři. Jedinci, kteří vypadají jako ty, ale jejich účel je ti sloužit. A víš, že takhle místnost je určena k tomu, tě oživit, kdybys umřela. Za tím účelem, je tu osm tvých klonů, uspaných podobně, jako jsi před chvíli byla ty. To co ti není úplně jasné, je proč se jedna ze schránek, kde jsou tyto klony uloženy, zdá být aktivní. Jsi si docela jistá, že i když to bylo těsné, tak si neumřela. |
| |
| Resurekční komora - Afrodita XIII se na tváři objeví mix nesouhlasu s nelibostí a špetkou popuzenosti. Jako vojákovi je mu bližší řídit se podle předem daného plánu, i když se vyvíjí v jeho neprospěch, než improvizovat a vymýšlet novou alternativu. Docela dlouho mlčí, že už si pomalu začínáš myslet, že ti neodpoví, nakonec ale spustí. Madam, resurekční komora má zabudovanou pojistku pro případ, že dojde k poruše vnitřního mechanismu zámku, například v důsledku nedostatku energie. Zařízení, které jsem použil, vyšle elektromagnetický puls, který zámek depolarizuje. Což by mělo způsobit, že se vrstvy pláště natočí do výchozího uspořádání. Primární plán počítal s tím, že toto uspořádání odemkne průchody k nejkratším únikovým cestám – tedy ty nejblíže hangárům. Kývne směrem ke "stěně" kterou končí chodba. Madam. Tím skončí. Celý jeho proslov zněl spíš jako definice termínu z encyklopedie, kterou se naučil nazpaměť, ale které doopravdy vůbec nerozumí. Další vysvětlování ale není až tak úplně třeba – ty si vybavuješ specifika mechanismu, který uzamyká resurekční komoru, stejně tak jako fakt, že těch napojení na hangáry je více. Problém je v tom, že ostatní hangáry jsou na protilehlých stranách Sakrionu, a spojovací chodby hangár – hangár vedou po obvodu stanice. Navíc nevíte s jistotou, jaký je jejich stav. A vzhledem k tomu, že tyto strany nesly většinu síly dopadu, nemusí být jejich okrajové části průchozí. Existuje samozřejmě kratší cesta, co nejblíže obvodu resurekční komory, tedy v podstatě napojení - napojení, jenže ta vede přes obytnou sekci. A aby těch komplikací nebylo málo, tak ve skutečnosti se plášť nemusel otevřít v žádném z těchto průchodů, ale někde úplně jinde – v napojení, které vůbec není v plánech Sakrionu zanesené. S těmito alternativami se ten sekundární plán pak jeví v úplně jiném světle.XIII každopádně čeká na tvůj rozkaz. |
| |
| Sem tam něco cinklo, nebo zašustilo. Skřeky. Skřípot. Šero. Stíny. Kroky. A náhlá vstřícnost. Narovnala jsem v zádech, jako bych z ničeho nic vyrostla, nebo jen slyšela něco, co ostatní neměli šanci postřehnout. Mí geneři nad tím nehnuli ani brvou, zapadali dál do skupinky v její krásné roztodivnosti. "M-hmm," přitakala jsem na znamení toho, že poslouchám a beru na vědomí sdělené informace. Okamžik uvažuji, jak hluboko se nad tímhle dá debatovat. Informace, které má Áreova podpůrná skupina k dispozici jsou běžně dostupné v našich systémech, pořád tedy mohli být jen dobře připraveni. Nefunkční výtah, ke kterému jsme zatím došli, mě netrápil. Chvíli jsem sice uvažovala nad tím, jestli v něm nemůže být nějaké překvapení, ale nechtěla jsem ztrácet čas. Náhlá upovídanost Áreova XIII ještě nepřešla, takže s mou plnou pozorností dovypráví pohádku, a za chvíli můžeme pokračovat. O pár pater níž bylo zatím horko. Nakrčila jsem nos nad zvednutým poklopem, zatímco jsem čekali, jak dopadne měření. Trochu jsem se rozhlídla, ale nebylo tu nic, co by nebylo i jinde. Bylo by milé, kdyby svá slova skutečně myslel vážně. Kdyby v nich byla opravdová starost, touha ochránit a uchránit od všeho zlého, jako princeznu mě vynést ke hvězdám.. jenže s genery to netáhnu. "Zamítá se.. ale můžeš jít první," přikývla jsem s milým úsměvem na rtech, mrkla jsem na něj a zhoupla se špičkách. Pak jsem se krátce zamyslela. "Doufám, že nebudeš protestovat, protože pak bych tě, podle tvých slov, vlastně musela přivést do bezvědomí. A to nikdo z nás nechce," usmála jsem se podruhé, o trošku víc pobaveně, s lehkým flirtem v koutcích. "Uvidíme, jak dlouho vydržíme," dodala jsem po krátké odmlce, "nakonec, můžeme to udělat úplně jinak," zpříma jsem se podívala na všechny kolem, "vy počkáte tady a já se možná vrátím," navrhla jsem v dobré náladě, protože přece nemusíme nutně umřít všichni. |
| |
| Když se to hýbe salutujte,když ne natřete to Nevím proč se mi vybavilo zrovna tohle když jsme viděla ty výrazy které se střídají na obličeji Areova XIII,ale možná to mělo něco společné s dobou před populační krizí.Ale to je teď vedlejší jak to tak vidím moc jsem se nespletla.I když jsou vyšší generace obdařené taktickým myšlením,nezávislého jednání a improvizace jsou schopní jen geneři XV. XIII mezitím mlčí a mlčí zatímco já tu stojím s rukama složenýma na prsou,dívám se mu přímo do očí a usmívám se.A XIII pořád mlčí,mlčí už skutečně dlouho než mu dojde že mi nakonec odpoví a že ta odpověď stojí za to. Jako někdo kdo neví o co se zde jedná,ale přesto má pocit že to je naprosto jasné.Navíc tohle vím taky možná bych mu mohla říct ať to zkusí ještě jednou,ale pokud to dvakrát nefungovalo není záruka že se to do třetice podaří.Vypadá to jako by to bylo vytvořené a vyzkoušet se to mělo až zde. Mohla bych se pokusit z něj získat poněkud víc,ale nechci plýtvat silami když nevím zda skutečně ví víc.Ares jistě tušil že z něj budu tahat informace a že mi nejspíš nebude schopný déle odolávat a tak mu řekl jen to co potřebuje vědět (přece jen nemůžeš prozradit to co nevíš).Areův XIII teď pořád čeká na rozkazy zatímco jí udělám něco co nejspíš považuje na nemyslitelné (nebo nepochopitelné) otočím se s dotazem ohledně řešení této situace na své genery. „Dobře máte nějaké nápady?“ „Co zkusit ještě jednou ten přístroj?“navrhne jedna Thessa aby jiná Thessa tento nápad okamžitě vyvrátila. „Ten přístroj nefunguje co zkusit jiný přístup k hangárům?“ „Ale ty jsou na opačné straně “odpoví jí ta předchozí Thessa s opovržlivým výrazem „Obě se mýlíte.Spojovací chodby vedou po obvodu Sakrionu.“poznamená jedna Roxana. „Ale nevíme v jakém jsou stavu a vzhledem k tomu že se do nich rozlila většina energie po dopadu nemusí být všude přístupné.“dodá jiná Roxana. „Od toho tu máme Areovy genery aby nám otevřely dveře.“odpoví jí ta předchozí Roxana s jasným nádechem sarkasmu. „Ono je to poněkud složitější.I když proč nejít přímou cestou?“ „Protože ta vede přímo skrz obytné prostory.“vloží se do hádky obou Roxan jedna Cassandra a jak předtím mí geneři působili rozhádaně po této poznámce se všichni otočí směrem kterým jsme přišli.Podle jejich výrazu se jim tento nápad příliš nezamlouvá,ani Cassandra se ho už nesnaží obhajovat a když se k ní ostatní geneři otočí snaží se ukrýt obličej v záplavě svých platinových vlasů.Potom se mezi mými genery opět rozvine živá diskuze ve které každý prosazuje svůj názor a i když to bylo docela užitečné rozhodnu se po chvíli to hašteření ukončit. „Štronzo.“pronesu a všichni mí geneři náhle zmlknou. „Thesso,tvůj nápad vypadá dobře zkusíme ho.“ Při oslovení nejdřív zvednou hlavu všechny dívky s černými vlasy,ale potom se uměje jen ta které se to týká.Otočím se k Areovu XIII který je už asi jako na trní a řeknu: „Dobře zkus ten přístroj ještě jednou a pokud se to ani tentokrát nepovede můžeš zavolat Areovi.“ |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché XIII se na tebe chvíli dívá se zvláštní směsicí obav a smířeností. Vypadá to, že tak nějak počítal, že budeš chtít pokračovat, ale i přesto ještě jednou zvažuje všechna bezpečnostní rizika. Nakonec jen beze slov přikývne, pokyne ostatním a poté, co se dva z jeho jednotky vydají do nitra reaktoru, je následuje. XIII průlezem ještě seskočí, ale ostatní už můžou použít žebřík, který se mezitím vysunul. Zvláštní je, že příčky nejsou na dotek nijak zvlášť horké, což znamená že prostory nad stropem, ve kterém byl žebřík zasunut, jsou od reaktoru tepelně izolovány. Horký vzduch vás okamžitě začne štiplavě pálit při každém nádechu i výdechu. Horko, které cítíte na kůži, není tak akutní, ale s každou sekundou se zvyšuje. A už teď je vám jasné, že tu nemůžete vydržet dlouho. XIII si jen krátce pohledem ověří, že jsi v pořádku a nerozmyslela si to a pak už popožene jednotku dolů po schodech do nižších pater. V tomto ohledu se sestup z části podobá tomu předchozímu, po jedné straně totiž stále máte mříž výtahové šachty, s drobným rozdílem, že tentokrát je v ní každé čtyři patra otvor. Na druhé straně se ale tentokrát rozprostírají otevřené prostory reaktoru, oddělené jen jednotlivými patry, které se od sebe viditelně ničím neliší. V pravidelných rozestupech se v nich střídají termočlánky. Ty se sestávají z bloků z kovu – které sahají od podlahy ke stropu a nejspíše se jedná o jednolité tyče, které procházejí skrz patry, a momentálně slabě žhnou – a nich napojených panelů z černého materiálu – který neodráží žádné světlo, do té míry, že se jeví téměř jako díra do prostoru. Nikde sice nejdou vidět žádné kabely, ale dá se předpokládat, že vedou v podlahách, ve stropech, prostě v prostorech mezi patry a sbíhají se v reaktorové šachtě, která prochází středem, a kterou občas v mezerách zahlédnete. Mohlo uplynout tak pět minut, máte za sebou asi třicet pater, něco přes třetinu sestupu k řídícímu centru. Sestup vám komplikuje fakt, že od prvků, které by vám za normálních okolnosti poskytovali oporu – zábradlí, mříž šachty – si musíte naopak udržovat odstup. Škody, které na Sakrionu vznikly při dopadu začínají být čím dál patrnější. Pokroucené zábradlí, odstávající podlahový kryt, ze kterého trčí kabely, dokonce máš pocit, že si zahlédla černý panel, který se utrhl z termočlánku. Náhle tě něco odhodí dozadu. Narazíš si hlavu a páteř o hrany schodů a když se instinktivně pokusíš zvednout tak si popálíš dlaň o horký kov. To ti ale pomůže překonat počáteční šok a začínáš si uvědomovat co se vlastně stalo. Jeden z Áreových generů, který šel jako první zničehonic vybuchl, v poměrně efektní explozi páry. XIII, který šel kousek před tebou už je na nohou a natahuje k tobě ruku aby ti pomohl vstát. Mezi tím mu už druhý z dvojice, která šla jako první, ukazuje nějaké údaje na infračerveném teploměru. XIII nesouhlasně zavrtí hlavou. Madam, jste v pořádku? Máme před sebou lokální bublinu. Počítali jsme s tím jen teoreticky – pokud dojde k poškození panelu pro kvantové provázání, tak, že není možné jej korektně rekonfigurovat, může dojít k prostorovému posunu podsystému, ve kterém je temná energie přeměňována na tepelnou. Nejen, že teplota v takovém místě může vystoupat až na 1500 kelvinů, ale vše co se v tom prostoru vyskytuje je na tuto teplotu téměř okamžitě ohřáto... Mezitím jak mluví pozoruješ jednu ze svých generů, tu která dělala doprovod tomu Áreovu generovi, který explodoval. Výbuch ji zasáhl plnou silou a mimo to se následně velmi ošklivě popálila a to i na obličeji. Nicméně zůstává ležet navzdory tomu, že se jí kůže a nejspíš i maso dál pálí. Dýchá ztěžka a i když se to zdá jako věčnost, po chvíli její dech ustane a je jasné, že je mrtvá. XIII zachytí kam se díváš a zamračí se.Madam, ještě se můžeme spustit výtahovou šachtou. Nemáme sice dost lan pro každého, ale momentálně se mi jako priorita jeví dostat do nižších pater – kde je snad nižší teplota – hlavně vás. |
| |
| Resurekční komora - Afrodita XIII očividně nesouhlasí, nicméně vypadá o maličko spokojeněji, hádáš, že to bude jednoduše proto, že po něm tentokrát chceš konkrétní věc. Mimo to je v tom špetka samolibosti, minimálně podle výrazu tváře si je jistý, že to fungovat nebude a on tak dosáhne aspoň malého vítězství. Každopádně když se společně otočíte ke stěně, okamžitě si uvědomíte, že je něco špatně. A to, že se stěna nehýbe, jsi si jistá, že dohadování s XIII a pak porada s tvými genery trvala víc jak tři minuty, plášť by se tedy měl znovu zamknout a začít náhodně rekonfigurovat a být tak neustále v pohybu. XIII se na stěnu dívá nedůvěřivě a v takovém trochu samospásném gestu zmáčkne tlačítko na přístroji... A nestane se vůbec nic, stěna prostě dál stojí, to z nějakého důvodu XIII udiví natolik, že se stěny dokonce dotkne, aby se ujistil. Pak se na tebe otočí s mírně pootevřenými ústy, vypadá jak hlupák, kterému se ale možná v hlavě přece jen klube nějaký nápad. Nakonec ale jako by se vzpamatoval, zavře ústa a bez jakýchkoliv slov se s podmračeným výrazem chystá vysílačkou kontaktovat XV. I tebe trochu překvapilo, že se vlastně nestalo vůbec nic. Na druhou stranu to ale možná smysl dává, tedy pokud paradoxně přístroj fungoval už napoprvé. |
| |
| Cesta k reaktoru není žádný med. Myslím, že nakonec je každý z nás překvapený, jak moc zlé to s přibývajícími, či spíše ubývajícími, patry je – a většina z nás to na sobě nedá znát. Nejsme přece žádná uvzdychaná skupinka. Celou dobu se poctivě rozhlížím a hodnotím škody, které pád způsobil. Nemělo by smysl hnát se dál za něčím, co by už třeba opravit nešlo, ale zatím se zdá, že by s tím něco jít udělat mohlo, i když to rozhodně nebude snadné. A pak, kdo ví, co se stane, pokud reaktor znovu naběhne, protože další problém se může dostavit do pár minut. Ani jsem nezaregistrovala, co se stalo, když mi hlavou i zády projela ostrá bolest, kterou rázem vystřídala nepříjemně tupá, pomalu se rozlévající. Před očima jsem měla chvíli naprostou tmu, nemluvě o tlaku, který v mém těle zakolísal. Otázka pár vteřin, dokud jsem se, ve snaze zvednout se se zapřením o nejbližší pevný bod, nespálila. Oči se mi rozšíří náhlou bolestí, a jednoduše pak přehlédnu nabízené gesto a zvednu se na nohy, byť je to první vteřiny poněkud vrávoravý postoj. "V rámci možností," zavrčím na dotěrnou otázku, jestli jsem v pořádku. Co je asi tak čeká, že se tolik starají? Naplácá jim? Umírám si před očima. Rozhodně to není příjemný pohled, navíc, takhle prokreslené všudypřítomnými stíny je to mnohem horší, než kdyby dostala kulkou mezi oči. "No, na výklad je už trochu pozdě..," ušklíbnu se na genera a mimoděk roztáhnu popálenou ruku. Škoda, že není slyšet, jak poraněná kůže s několika puchýři na některých místech praskla. "Dobrá, zkusíme se slanit. Tahle nebo jiná cesta, vyjde to zřejmě nastejno, protože nic pořádně nevíme.. Chci, aby se jeden z vás a jedna z mých generů, vrátili výš, do bezpečnějších pater a tam počkali. Uvidíme na co," ušklíbla jsem se na jednoho z áreových generů, "zbytek pokračuje po schodišti, ti nejodvážnější se slaní-," obezřetně dojdu k výtahové šachtě a nahlédnu dolů, "do neznáma." Podívala jsem se na dva vybrané „odpadlíky“. "V nejhorším podáte rychlé hlášení o situaci. Víc času nutně sice nutně neznamená lepší plán, ale mohlo by." |
| |
| Náhradní plán? XIII s mým plánem nesouhlasí,ale je přesvědčený že ani tentokrát ten přístroj fungovat nebude protože to by zabral už napoprvé. Jak říkala jedna z Thessa,ale zkusit se to může a pokud to nevyjde může potom říkat Madam já vám to říkal,madam. Ale když se otočíme ke stěně tak mi na ní přijde něco divného,neměla by teď uzamknout a začít rekonfigurovat aby byla neustále v pohybu?Nic se nestane a to ani když Areův XIII znovu zmáčkne to tlačítko,což udiví i mně.Pak se XIII otočí ke mně a chytá se kontaktovat XV který je venku,ale předtím to vypadá jako by ho něco napadlo. „Počkej,neměla by se teď stěna znovu uzamknout a začít rekonfigurovat?“zarazím ho. „Třeba to je výpadek proudu.“oznámí jedna z Roxan. „Energie tu je protože většina systému je napojena na náhradní zdroj.“vyvrátí to jiná Roxana. „Něco ho napadlo.“oznámí jedna Victorie a ukáže na něj a v tu chvíli se všichni mí geneři podívají na XIII. Sdílím se svými genery většinu znalostí a tak to občas vypadá jako by sdíleli jednu myšlenku nebo pocit jako to bylo vidět před chvíli.Ale co když ten přístroj poprvé fungoval a povedlo se mu stěnu odemknout?Nebo aspoň vyřadit zámek? „Dobře nejdřív mi řekni co tě napadlo možná by nám to mohlo pomoct.“řeknu potom a opět složím ruce na prsou.Jistě XIII zřejmě není zvyklý na nezávislé myšlení,od toho tu jsou XV u něj jde jen o to že má taktické znalosti na rozdíl od nižších generací.Ale možná bychom mohli jít podél pláště a pokusit se podívat kde se otevřel. A pokud možno se nepřibližovat obytným částem ani mně se ty zvuky moc nelíbily. |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché Otvor do výtahové šachty se nacházel jen o tři patra výš. I tak tě ale ten výstup zmohl víc než bys normálně čekala. Samozřejmě, že na vině je obrovská teplota vzduchu a pak také fakt, že nemůžete použít zábradlí jako oporu. Je těžké říct, jestli je horší sestup do "neznáma" nebo další výstup tímhle peklem. Každopádně dvěma "odpadlíkům", které čeká dalších třicet pater zpátky nahoru, není co závidět. XIII mimoděk pokyne jednomu ze své jednotky a ten podá tvému generovi něco jako filtrační masku. Její společník si už nasadil tu svoji, a když tak učiní i ona, vydají se nahoru. Ještě předtím se ale Áreův gener bez zjevného důvodu, a sebemenší známky studu, svlékl ze své bojové kombinézy, aby po schodech už pokračoval – až na boty, helmu, masku a pušku – zcela nahý. Ostatní se začínají chystat ke slanění. V první řadě hodí do šachty trojici válečků, z nichž každý se "přilepí" na jednu z vnitřních stěn šachty a začne se kutálet dolů. Áreův gener, který válečky do šachty hodil, mezitím vytáhne tablet, kde se zobrazí 3d mapu reaktoru, která se začne aktualizovat údaji, nejspíše ze senzorů válečků. Z "nečinnosti" tě vytrhne XIII. Madam. Řekne a pokyne k prázdné kombinéze. Uvědomíš si, že "lany", o kterých XIII mluvil, je myšlena dvojice tenkých vláken, navinutých na cívkách, jež jsou součásti kombinéz, které mají Áreovi geneři na sobě. |
| |
| Resurekční komora – Afrodita XIII se v očích zableskne hněv. Nejsi si úplně jistá proč, je kondiciovaný aby poslouchal rozkazy, a těch se mu rozhodně dostává. Jistě vyžaduješ od něj i jistou míru samostatného uvažování – ale jistou autonomii, minimálně co se zhodnocení situace týče, by po něm určitě vyžadoval i XV. Začínáš mít pocit, že mu vadí, že mu poroučí žena. Kromě toho se ale projeví ještě jedna věc – ve chvílích, kdy velmi pravděpodobně zvažuje, že by tě zabil – je jeho analytické myšlení na Áreova XIII nezvykle bystré. XIII pokyne jednomu ze své jednotky. Záznam. Řekne jen, ale to zřejmě stačí. Gener, který k vám přistoupil, vytáhne tablet a kabelem jej propojí se svou helmou. Zobrazí se kamerový záznam, který ukazuje pohled přistoupivšího genera. Gestem vrátí záznam o pár minut zpátky. Zjistíš, že tento gener celou dobu sledoval stěnu, kde se měl otevřít průchod do resurekční komory. Vrátíte záznam do místa, kdy XIII poprvé použil přístroj, který měl plášť komory otevřít. Přepnete na detekci pohybu. Tablet začne přímo do kamerového záznamu vykreslovat různé výpočty a vektory.XIII se tentokrát neptá a nečeká, dotykem aktivuje vysílačku. Pane, komplikace v primárním plánu. Plášť se neotevřel v původním místě určení. Podle kamerového záznamu rotace pláště je pravděpodobné místo otevření na 10:00. To zhruba odpovídá průchodu k jednomu z protilehlých hangárů. Pane. Chvíle ticha, která následuje, je ukončena ublíženým výrazem na tváři XIII a přepnutím na hlasitý reproduktor. Z něj se ozve velmi pravděpodobně XV, kterého XIII kontaktoval.Velení má Afrodita. Je možné, že jsem dal najevo jistou osobní nelibost nad tímto faktem, nicméně porušení subordinace trpět nebudu. Pak nejspíš začne mluvit přímo k tobě.Madam, chápu to dobře, že XIII mě nekontaktoval na váš popud. Omlouvám se, madam. Vlastně se ani neptá a případnou debatu rovnou utne omluvou. Nicméně zůstává ve spojení, protože čeká jak rozhodneš, že budete postupovat – s ohledem na to, že je vaším jediným spojením se skupinami, kterým velí tví sourozenci. |
| |
| Pokračujeme Nevím zda současné pocity ve XIII vyvolávám já nebo to že po něm chci samostatné myšlení mimo rámec jeho ... řekneme zaměření,ale jeho generace už by už toho měla být schopná (jak jsem předtím viděla). Nebo mu vadí že mu velí žena?Ne žena já,i když je to gener byl vytvořen ze svého originálu a jisté věci se nemění.To je možné vidět u Hyperionových generů. A XIII by zde dělal jistě cokoliv jiného než by musel odpovídat na otázky a rozkazy někoho jako jsem já.Zcela jistě by radši čelil Areovu hněvu z nesplnění mise než se tu zdržoval se mnou. S někým kdo nemá ani trochu vojenského ducha a jeho debatním kroužkem. Nakonec přece jen zjistím jak to má probíhat zatímco XIII použil svůj přístroj jiný gener sledoval stěnu aby viděl kde se plášť otevře.Potom se XIII spojil s XV aby mu řekl že se plášť otevřel jinde a podle ublíženého výrazu ho asi XV pokáral že mně obešel. „Já říkala že se plášť otevřel jinde.“ „Ne ty jsi říkala že se jedná o výpadek proudu.“ „Štronzo.“pronesu aniž bych se otáčela a zjišťovala kteří mí geneři se to hádají.Nasleduje hlas XV který nyní XIII pokárá veřejně a pak se omluví přímo mně. „Dobře budeme pokračovat k místu kde se plášť otevřel.Jo a XV zjisti jak jsou na tom ostatní mí sourozenci a dej potom mi vědět.“ |
| |
| Resurekční komora – Afrodita XV se nenechá tak jednoduše odbýt. Madam, obávám se, že potřebuji vědět jaký přístup zvolíte. Abych byl konkrétnější – jestli se pokusíte projít obytným komplexem, pak bych váš postup koordinoval s Thanatosovou skupinou; Nebo jestli se hodláte vrátit a pokračovat spojovací chodbou hangár – hangár, je poměrně vysoká pravděpodobnost, že minimálně u některých z přepážek obvodových sekcí došlo během havárie k nouzovému uzavření a bude třeba součinnost s lokálním Administrátorem, tedy Hyperionem. Rozhodnutí je na vás, nedisponuji ani dostatkem informací k aktuální situaci, abych mohl některou z variant doporučit, madam. Přes vysílačku můžeš číst maximálně z tónu jeho hlasu, který je navíc zkreslený. I tak máš ale pocit, že na domluvu s Hyperionem má podobný názor jako ty. A minimálně z toho důvodu, mírně preferoval přístup zkrz obytný komplex, na druhou stranu to nebude on, kdo jím bude muset projít. XIII se akorát hloupě šklebí, ale není těžké poznat, že on by se naopak obytnému komplexu raději vyhnul. A aby těch názorů nebylo málo, tak se ozve ještě Hyperionovův gener.Ono by stačilo, kdyby naši situaci viděl dost červeně. Je jasné, že má na mysli svého IX, ale máš pocit, že mluví v dvojsmyslech. Není tak úplně zřejmé, jestli tím chce Hyperionovu podporu potvrdit a nebo naznačit opak. |
| |
| Čekala jsem alespoň malou verbální vzpouru, ale bohužel geneři poslouchají, nejsou užvanění a s názorem jako mí sourozenci. Což je nakonec docela škoda. Pravda, ony ztráty, kterých jsme byli před chvílí svědky, mohly některé z nás zasáhnout. Áreův gener mne pobídl k vysvlečené kombinéze jeho kolegy. Vyrušena z čumendy jsem ostře pohlédla jeho směrem. "Vždyť už..," jak jsem už zmínila, jsou tu určité pohledy, které nenechají nikoho chladným. Přešla jsem zpátky od výtahové šachty, tak trochu neobratně se vysoukala ze svého na tělo ‚lisovaného‘ oblečku, který mi doteď dobře sloužil, a s povzdechem si natáhla první nohavici. Všem muselo být jasné, že ta největší podívaná přijde až po tom, co dopnu zip. Dva naháči jsou pohled pro bohy, jenže malá holka navlečená v kombinéze svého staršího bratra je vyloženě k smíchu. S tichým „vzz“ jsem přitáhla popruhy na nohavicích a rukávech a jakž takž spokojená s méně plandavým výsledkem jsem se vrátila k šachtě. |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché Ještě než ti dojde, že aby sis mohla kombinézu obléct, se budeš muset v první řadě vysvléct, už před tebou stojí Hyperionův gener a s nedočkavým úsměvem a očima upřenýma na tvůj hrudník čeká, až ukážeš první „kůži“. Kromě něj tě sleduje i XIII, s tím rozdílem, že on ti s kamenným výrazem hledí striktně do tváře. Bohužel, i přes to, že nemáš až tak početné publikum, stačí na vyvedení z míry leckdy jediný drzoun. Jakmile totiž stáhneš svůj obleček pod hýždě, tak si Hyperionův gener dřepne a nepokrytě civí na tvůj rozkrok. Když už není moc na co koukat, tak se zvedne a uculí. Heh, jestli se odsud dostaneme, tak mu povím, aby ti dal nálepku „Hyperion schvaluje“. Prohodí s přehrávanou nonšalancí. Ještě než jsi s převlékáním hotová, Áreův gener s tabletem dá zdviženým palcem zelenou a první dva z jednotky se spustí dolů a to čelem napřed. Cívky s lanky jsou umístěny v bederní části a mezi lopatkami. Jejich součástí musí být nějaký samobrzdící mechanismus, ale není ti jasné, jak se ovládá, protože geneři v rukou drží namířené pušky. Jakmile dopneš zip, začne se všechno odehrávat hrozně rychle. Jeden Áreův gener se postaví před tebe, druhý za tebe. Ten za tebou ti začne dotahovat všechny možné popruhy – mnohem těsněji, než jak sis byla ochotná přitáhnout je sama. Moc se s tebou nemazlí – hlavně vůbec nebere ohledy na určitá specifika, tvojí něžné postavy. Což se projeví hlavně na hrudním popruhu, kterým ti přimáčkne prsa k tělu a stáhne tak, že se sotva nadechneš a pak na sedacím, který se ti až bolestivě zařízne mezi půlky. Nejspíš v tom ale není zlý úmysl, prostě to dělá tak jako by v té kombinéze byl některý z jeho „dvojčat“. Když je hotový cítíš se méňe jako v pytli a víc jako ve svázaném pytli. Ten před tebou na tebe začne mluvit a gestikulovat jako při instruktáži. Sestup sto osmdesát metrů. Každých devět a půl metru skok dva a půl metru – otvor do patra. Čtrnáctý otvor exit. Uvědomíš si, že to je vlastně poprvé co slyšíš mluvit nějakého Áreova genera staršího než XIII. Přemýšlíš, jestli takhle mluví normálně, nebo zjednodušoval čistě kvůli instruktáži. Na druhou stranu se mu musí nechat, že si ho dokázala vnímat i všem těm škubnutím, ze strany toho, který ti upravuje kombinézu, navzdory. Když domluví, natáhne před tebe dlaň. Jako první ji sevře v pěst, pak ji otevře, ale palec nechá přitisknutý k dlani a nakonec ji zase rozevře celou. Každé z těchto gest doprovází slovem.Stop; Jištění; Skok. Teď vy. Divá se dost přísně na to, aby si gesta zopakovala, i když ti třeba není úplně jasné, jaký je vlastně jejich účel. Nicméně jakmile dlaň rozevřeš začne ten za tebou odvíjet z cívek lanka a připevňovat je k zábradlí naproti otvoru do šachty.To už se chystají spustit další dva, ten s tabletem a ten který ti dělal instruktáž. Podívá se na tebe a zvedne paži se zaťatou pěstí, pak dlaň otevře ale palec nechá přitisknutý, jak ti už jednou ukazoval, a v tu samou chvíli se oba rozeběhnou dolů. Pak najednou stojíš sama na jejich místě na okraji otvoru do šachty, XIII máš vedle sebe. V pořádku madam? Na tři? Tentokrát se v jeho většinou kamenné tváři objeví úsměv. Přemýšlíš, jestli není trochu škodolibý. Jenže moc času na to nemáš, protože mezitím tě poslední Áreův gener (mimo XIII), který na patře zůstal nakloní do šachty a ty chtě nechtě musíš myslet na tu zdánlivě bezednou jámu, do níž se máš po hlavě spustit. Dlaň křečovitě svíráš v pěst a lanka tě pevně drží. Dokonce jsi vděčná, že ti tu kombinézu tak bezohledně utáhli, cítíš se teď díky tomu přeci jen o něco bezpečněji. Za zamyšlení tě vytrhne XIII hlas, ani nevíš kdy, ale očividně už první dvě čísla odpočítal. Tři. |
| |
| Očumování nevadí. V první chvíli mi totiž ani částečně nedochází, že by to pro někoho mohla být až taková podívaná. Předpokládám, že ačkoliv se proporce různých dívek a žen liší, je to poměrně jednotná okoukatelná záležitost. Jenže Hyperionův gener zíráním zblízka a zcela bez obalu naruší můj pomyslný osobní prostor, což vede k varovnému pohledu jeho směrem. "Běž si najít nějaký trůn na hraní prosímtě..," mrknu na něj a dál si ho nevšímám. I proto, že mi během pár vteřin Áreovi geneři zarazí jeden popruh mezi půlky a díky jinému nemám na okamžik dost vzduchu ani na nadávky, natož pak na nějaké slovní pošťuchování. Jakmile jsem zas trochu víc ‚šik‘, je po instruktáži. S krátkým zaváháním zopakuji gesta rukou, ale jejich rozklíčování přijde až ve chvíli, kdy dva první z našeho sestupného týmu seskočí do výtahové šachty. Bohužel mi už nezbývá čas na nějaké pochybnosti a testování, jestli ovládání slaňovacích lanek funguje tak, jak si myslím. Černá díra se dvěma těly před námi. Tři. Povolím sevření celé pěsti a vrhnu se vstříc temnému chřtánu s pocitem, že jestli můj parťák nějakým způsobem neodpočítá správně metry do odrazu v mezipatrech, mohl by to být průser. Slušný průser. Protáhnu obličej, když se zbytky světla otřou o hrany výtahových vstupů, povolím i palec a skočím. |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché Jak už to bývá první skok je nejtěžší. Jakmile se odrazíš a rozevřeš dlaň, rozletíš se po parabolické křivce. Otvor přeletíš hned ze začátku, na vrchol paraboly se dostáváš až chvíli poté a je to jako bys padala volným pádem, ale lanka tě přeci jen nakonec začnou stahovat zpátky ke stěně. Ještě se pořád nedotýkáš nohama stěny, když si uvědomíš že XIII skončil několik metrů za tebou. Rychle přitiskneš palec ke dlani. I tak tě ale setrvačnost, jakmile konečně dopadneš, donutí k několika dlouhým krokům, z nichž posledním se ocitneš na okraji dalšího otvoru. Instinktivně opět skočíš, tvoje mysl se najednou začne přizpůsobovat rychlosti v níž jsi nucená se pohybovat a uvědomíš si, že jestli svoje tempo nějak nezbrzdíš, tak tenhle nebo maximálně ten příští skok skončí dopadem do následujícího otvoru. A tak jakmile přeletíš otvor rychle zatneš ruku v pěst. To ale taky nebyl úplně dobrý nápad, protože lanka tě v tu chvíli prudce strhnou ke stěně a ty si při dopadu silně narazíš nohu. Dobrá zpráva ale je, že stojíš. XIII tě začne postupně dohánět. Uvědomíš si, že už před otvorem začíná svůj sestup zpomalovat a těsně než skočí tak se téměř zastaví, jakmile se odrazí povolí lanka a přes otvor se přenese v podstatě jen pomocí gravitace. Dopad pak nezastavuje úplně, jen lehce dobrzdí a pokračuje plynule dál. Když je zhruba na tvojí úrovni tak se taky zastaví. Zvládáte to dobře madam. Povzbudí tě, i když si možná podvědomě čekala, že ti spíš vynadá.První skupina už je dole, teplota je tam nižší, ale na dlouhodobý pobyt to pořád není. Tohle už moc povzbuzující není, v důsledku to znamená, že jediné, čeho jste s ohledem na teplotu dosáhli, je, že než váš organismus zkolabuje, budete se potit o něco déle. Tentokrát ale bez šance na návrat. Když navíc začne mluvit o teplotě uvědomíš si, že si zrychleným dýcháním, které máš v důsledku adrenalinového zážitku, rozpékáš plíce zevnitř.Další sestup už zvládáš bez komplikací, svým způsobem je to i zábava, až na to že vítr, který ti čechrá vlasy má asi tak "tisíc" stupňů. Nakonec to trvá ani ne minutu a to i s tou pauzou na začátku. Šachta sice pokračuje ještě nějaký kus dolů, ale asi po pěti metrech ji blokuje výtahová plošina. Ostatní vás stáhnou do patra a odříznou lanka. Z cívek je pryč odhadem něco přes polovinu. Za vámi se spouští už jen jeden gener. Když jste komplet, a ty hledíš do šesti "kopií" tváře svého staršího bratra, plně ti dojde, že jsi s nimi sama nejméně 60 pater hluboko od kohokoliv dalšího. Madam, dál musíme znovu po schodech, k řídícímu centru to je ale už jen patnáct pater. Držte se prosím za námi. Přeruší tvoje myšlenky XIII. Zatím to tedy vypadá, že žádné "spiknutí" se nekoná. |
| |
| Sestup rozhodně neprobíhá tak, jak bych chtěla. Předpoklad, že vybržďování lanka nakonec zvládnu levou zadní, se ukázal jako zcela mylný a doplatila jsem na to bolavou nohou. Jako by nestačilo, že mám už do krve rozpraskanou ruku, kterou jsem se dotkla jedné z rozpálených zdí, a na které spečená kůže při téměř jakémkoliv pohybu a námaze nemá vůli držet pohromadě. Povzbudivý komentář nechám bez odezvy, stejně jako ten následující, a bez zdržování se skokem pustím do dalšího šachtového dobrodružství. Kombinéza svírá rychle se vzdouvající hrudník, div popruhy neprasknou, a to i po posledním přistání. Těžko popadám dech, a tak se celá situace komplikuje novou dávkou nepříjemné bolesti. Nádech. Výdech. Přenesu váhu na zdravou nohu a zaujmu pózu ‚na plameňáka‘. Ne, že by to nějak pomáhalo. Nejistota z toho, co Áres chystá se vrátí až nyní. Za krátkou dobu strávenou mnoho pater nad námi jsem přivykla nepříznivým podmínkám, stejně jako myšlence, že zemřít může kdykoliv kdokoli z nás, ale šest ozbrojených kopií mi připomnělo, že něco není už od začátku v pořádku. Tehdy se mi zatemnilo před očima, mírně jsem zavrávorala a prudce zamrkala. Okamžik jako by sám a se vší snahou vytrhl hluboko z mého podvědomí mlhavou vzpomínku. Ocelově šedé stěny s hrubou strukturou. Místnost ani strohá, ani útulná, dominantní průhledný stolek v prostém tvaru hranolu. Rozverně spletený cop po zadek, tváře zarudlé soustředěním a spodní ret rozkousaný nejistotou a touhou vyhrát. Rozehraná partie wtehu, několik odložených figurek na straně jedné, mnohem více na straně druhé. I z pozice třetí osoby jsem postřehla ten pohled. "Ani náhodou! Dokud tě neporazím.. ehmm, jednou to musím dokázat." Synteticky černý lem kombinézy, který odváděl pozornost od hry svou plastičností. A hlas Proximy. Další mrknutí. Usmála jsem se bez hlubšího významu si dala ruce v bok (s ohledem na zranění). Tentokrát tu partii vyhraju. "Máte propočet, jak dlouho ještě vydržíme?" sjela jsem rozveseleným pohledem tři z nich, načež jsem se kulhavě vydala určeným směrem a gestem naznačila, aby minimálně jeden z nich šel za mnou. |
| |
| Proč já? Jistě že to XV neví on ví jen to co mu Ares řekl klidně by tu mohl v červené uniformě s červenou čepicí na které bude nápis Velký kustod. Zasmála bych se tomu kdybych v současné situaci nepocítila spíš pocit bušit hlavou o stěnu pláště.Tato myšlenka mně láká tak že potom co XV skončí dojdu k plášti se zaujetím si najdu vhodné místo a pak do něj začnu bušit čelem.Asi po třetím úderu mně z obou stran uchopí někdo za paže a lehce leč rozhodně odvede od pláště.Jsou to dvě Victorie zatímco třetí stojí přede mnou a upravuje mi účes který se mi během toho rozcuchal. „To je dobrý,už jsem v pořádku.Můžete mně pustit.“ Obě Victorie mně pustí spíš proto že musí než že by mi věřily a já se pak otočím na Hyperionova genera. „Problém je v tom že jsem obklopena osobami kteří to vidí zeleně.“ Nevím zda pochopil jak jsem to myslela,ale protože rozhodně nemám chuť se dohadovat s Hyperionem tak cesta přes obytné sekce je jedinou možností. „Dobře XV projdeme obytným komplexem dal ti o tom Ares nějaké informace nebo nás budeš vest čtvereční centimetr za centimetrem?“ Ano vím že XIII z mého současného rozhodnutí není nadšený,ale on a ostatní geneři se nemusí bát.Hloupost je nezničitelná a nekonečná tak jako hranice fantasie,vesmíru a možná i času. |
| |
| Rozhodnutí Signalizační pistoli držím v ruce, nikam ji nezakládám. Připadá mi zvláštní, že geneři nemají k dispozici žádné záložní zbraně, ale dost možná předpokládali jiný vývoj situace. Eskorta složená z Aréových generů a posil od ostatních sourozenců, jíž velím, se ve svém postupu zastaví až u prvního uzlu, který navazuje na obytnou sekci. Důvodem zdržení jsou dvě těla, ty však nepatří nikomu z „nás“ a mimo to mě zaujme i způsob, jakým zemřeli. O koho, či co, jde? Mohly se na lodi provádět experimenty, ať už závisle či nezávisle na Apollovi? Nebo jsme jen svědky toho, že do Sacrionu dávno před námi pronikl někdo jiný a zařídil se podle sebe. Syntetická těla. Zvláštní. Po bližším prozkoumání v mírném podřepu se přikloním k první verzi, i když mi to zatím nedává smysl. Mí geneři se ujmou nalezených zbraní a pokračujeme v postupu. Áreův gener zatím nedostatečně vysvětlí nařízenou likvidaci „nepřátelských“ generů z Apollova sacrionu. Buď z taktických důvodů informace tají, nebo skutečně neví. Nedivil bych se tomu, po tom, co jsme před chvílí viděli. Utvrzuje mne to ale v tom, že Áreovi ani jeho generům není dobré věřit, snad jsme se měli lépe připravit a zajistit situaci a pozice kolem Sacrionu. Ačkoliv mi to vše leží v hlavě, soustředím se plně na další postup. Doporučení vyhnout se obytné sekci zní rozumně, i když by takový postup byl na první pohled nejlehčí. Musím však dát XIII za pravdu a této možnosti se vzdát. ,,Půjdeme přes zbrojnici,“ rozhodnu v okamžiku. Kolem nás není nic, co bychom mohli využít jako zbraň pro případnou obranu a takto zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Pokud se do zbrojnice dostaneme získáme víc, než kdybychom šli jinudy. Otázkou ovšem je, jestli se právě tím směrem nevydal už někdo před námi a my se tak nestřetneme. Pokynu generovi k dalšímu postupu. |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché Postupujete po schodech dolů. Dva z Áreových generů jsou dvě patra napřed a pátrají po dalších "bublinách", další dva zastávají roli sekundárního "živého štítu", XIII ti jde po boku, poslední z jednotky kus za vámi "kolonu" uzavírá. Když se zeptáš, jak dlouho to vaše těla ještě vydrží, vyčteš z jeho pohledu směsici shovívavosti a samolibosti. Přece jen on tě na začátku varoval. Při současné teplotě a průměrně vynaložené energii asi tak deset minut. Na zničení reaktoru by to mělo stačit. Madam. Dál se k situaci nevyjadřuje. Možnost návratu, respektive její absence ho očividně nijak netrápí.Dojdete ke dvojici pátračů, kteří se zastavili na úrovni výtahové plošiny. Ta je ve výtahové šachtě ukotvená čtveřicí samostatně poháněných ozubených kol, po jednom v každém rohu. Uvědomíš si, že šachta má v rozích ozubené hřebeny, určené právě k pohybu výtahové plošiny. Jedno z kol je silně zdeformované a spolu s ním i jeho hřeben. Jako by byly z plastelíny, když se do sebe zaklesly aby plošinu nadzvedly. Teď však nepoddajná ocel blokuje jednu z ozubnicových drah. To bychom mohli opravit. Oznámí jeden z dvojice směrem k XIII. Ten přikývne a geneři se vydají zpátky k otvoru do šachty. To, že si je vědom, že ignoroval tvoje velení, XIII dal najevo jen pozdvyženým obočím a tázavým pohledem, zda máš něco proti. |
| |
| Resurekční komora – Afrodita Skoro jako bys slyšela, jak se XV samolibě pousměje. Ten dojem se ti pak potvrdí, když se z vysílačky ozve jeho chlácholivý, učitelský tón. Madam, není třeba, madam. XIII je na podobnou eventualitu připravený. Stačí mu dát volnou ruku. A madam, dovolím si, vzhledem k vaší situaci, zdůraznit taktičnost rozhodnutí střílet bez varování, madam. Ten na to zareaguje, na Áreova genera, poměrně nečekaně. Sundá si komunikátor a hodí ho tvým směrem, nebo možná ho spíš hodí po tobě. A odejde kousek stranou. Z komunikátoru se mezi tím ozve krátké jakoby přerušené pípnutí, pak nějaký šum a pak znovu zaslechneš Áreův hlas, tentokrát ale zbavený jakéhokoliv zabarvení, jednoduchý, až strojový. Exit alfa jedna čisto... Exit beta jedna čisto. Dojde ti, že se jedná pravděpodobně o průběžná hlášení generů pod velením XIII. Za celou dobu sis ale nevšimla, že by cokoliv podobného hlásili. Teď když však víš, čeho si všímat, zaregistruješ pohyby rtů, které korespondují s hlášeními ve vysílačce. Zcela neslyšný šepot, kterým je možné komunikovat jen díky na míru vyladěnému mikrofonu.Uvědomíš si, že XIII pohybuje rty podobným způsobem už nějakou dobu co se vzdálil kus stranou. Zjistíš, že ti nedělá velké problémy odezírat co si zdánlivě sám pro sebe říká. A nemít dokonalou kontrolu nas svým krevním oběhem, možná by ses začala i červenat. Šokuje tě, že jsou Áreovi geneři vůbec schopni takových myšlenek a chvíli přemýšlíš o kolik víc jsi v bezpečí s nimi než bez nich. Po chvíli se XIII vrátí a natáhne ruku abys mu komunikátor vrátila. V jeho pohledu je určitá hypnotizující živelnost, před kterou se cítíš jako nahá. Problém ale je, že to je něco nového, snad i cizího, co si z něj předtím nevnímala. A je otázka, jestli to v něm vyvolá tohle místo, ty, nebo to tam bylo vždycky a ty sis toho jen nevšimla. Madam ,můžeme vyrazit ,madam? Vyvede tě to z míry víc, než bys čekala. Protože chvíli máš pocit, jako by jeho ústa formovala jiná slova, než ho nakonec slyšíš říkat. Celou tu zvláštní situaci přeruší nelidské zavytí, které se ozve jako určitá forma uvítání. Protože přesně jemu v ústrety se budete muset vydat. |
| |
| Klonovací komplex – Thanatos Chodba, která pokračuje ke zbrojnici je stejně široká jako páteřní komunikace, ze které jste odbočili. Bez problému by se v ní mohlo pohybovat i deset lidí vedele sebe. To Áreovým generům zjevně vyhovuje, protože se rozmístí v širokých rozestupech a můžou tak využít palebnou sílu všech členů jednotky. Na konci chodby vás nicméně čeká nemilé překvapení. Průchod do zbrojnice uzavírají bezpečnostní dveře a nad nimi v pravidelných intervalech bliká červené nouzové světlo. Těžko říct, jestli se uzavřely při pádu Sacrionu, aby se posílila jeho vnitřní integrita, nebo až po něm v důsledku nějakého automaticky spuštěného poplachu. XIII ale vypadá, že je na podobný vývoj událostí připraven. Pane, s tím operační plán počítal, máme připravenou rutinu, která otevře všechny bezpečností dveře, pane. Z jeho hlasu číší až nezdravá sebejistota. Celý ten jejich operační plán, a jak bezmyšlenkovitě se jím řídí, ti přijde, jako kdyby slepě věřili v nějaké božstvo. Což vlastně dává smysl.XIII dokonce ani nemusí vydávat žádné rozkazy. Dva z jeho jednotky už připojují svoje zařízení k ovládacímu panelu. A koutkem oka zahlédneš, jak se jim na obrazovce objeví ukazatel, který naznačuje, že rutinu už začali nahrávat. |
| |
| Stále s úsměvem nakloním hlavu mírně na stranu. "Deset minut je spousta času," usměji se na něj o kousek víc, "uvidíme, co s ním svedeme. Řekni mi, až uplyne pět minut," spustím z něj pohled. Všechna ta bolest a zranění začíná být otravná, ale něčím takovým si nenechám zkazit ten zbytek času, co mi zbývá. Respektive, co si myslíme, že nám zbývá. Protáhnu se a pokračuji v cestě. Zaseknutá výtahová plošina není příjemným překvapením, ale jeden si rychle zvykne, že tady nic nejde podle jeho plánu. Což mě svede zpátky k podezřívavým myšlenkám o tom, jestli putování k reaktoru probíhá alespoň podle jejich plánu, bylo by to alespoň nějaké pozitivum v téhle mizérii. Na hlášení o možnosti opravy nestihnu zareagovat. Je to tady jak v kurníku, kde rozhodně nejsem jediná slepice, za to kohout je jasný. "No, už je docela pozdě se ptát, nemyslíš?" odpovím na generův tázavý pohled, "zajímalo by mě, co to bude příště. Co, Třináctko?" |
| |
| Čekání Postupujeme překvapivě rychle. Pořád mi vrtá hlavou, jak to, že my ostatní nejsme připravení prakticky na nic, ale áreovi geneři nemají problém s ničím. Určitě to byl jeden z důvodů, proč se o Áreovi nezmínila Proxima, a proč nebyl účasten obrazové projekci. To mi připomnělo sourozence. Pochyboval jsem, že bych byl sto poznat, kdyby se jim něco stalo a bylo k uvážení, jestli by mi vůbec mělo vadit, kdyby se jim něco stalo, ale navzdory tomu mne na několik okamžiků sžírala myšlenka, jak na tom právě jsou. "Zmínil jsem už, že mne překvapuje vaše příprava?" položil jsem XIII. řečnickou otázku. K tomu jsem pokývl hlavou na znak souhlasu, aby pokračovali a započatém úkonu otevírání dveří. Jedno se Áreovi musí nechat, jeho geneři jsou přesně tací, jací bych čekal, že budou, a ani o chlup navíc otravní. Otevřít dveře pro ne tedy nebyl problém. Zajímala mě technologie, jež mají k dispozici, takže jsem přešel do bezpečné vzdálenosti, abych mohl proces nabourání systému dveří sledovat. Mohl by se hodit i v budoucnu. Pokud nám bude štěstí přát, najdeme ve zbrojnici dostatek zbraní, které budeme moct použít k vlastní obraně při případných komplikacích. S těmi skřeky, kterými Apollův Sacrion oplývá, to bude víc než možné. Tvář mi zkřiví překvapivě samolibý úsměv a ty okamžiky, které jsou nutným zdržením pro otevření průchodu do zbrojnice využiji k vizuálnímu prozkoumání blízkého okolí. Pohledem přitom zavadím o genera Tyché, která mi opětuje krátký pohled. Potěžkám signalizační pistoli. Když nebude zbytí, použiji ji, ale bude to k něčemu? |
| |
| Minulost,současnost a (doufám že i) budoucnost Ano nečekám že by měl XV smysl pro humor,on pokud se bude chtít zasmát tak se praští do rozkroku kovovou tyčí.Jak jsou na tom asi ostatní třeba Tyché která se má vydat k temno-energickému reaktoru který muže kdykoliv odejít.A to nemluvím o záření nebo o tom že tam bude horko. Patří do výbavy Areových generů i zatavovací skoby?Nečekala jsem že to budu muset řešit zase.Zase ... Les podobný místu kde přistál Apolův Sakrion a modul který na ním letí.Opravdu se snažím zachovat zdání že letím než modul podlehne působení gravitace a nastane temnota černější než ta nejtemnější noc ... Zavrtím hlavou a jsem zvědavá co to bylo za vzpomínku nebo proč se mi ukázala zrovna teď.Ne že by teď byl čas řešit minulost když tu máme přítomnost. „Na začátku jsme říkala ať se zastřelí každý domorodec který tu nemá co dělat.“odpovím pak XV.XIII mezitím po mně svůj komunikátor hodí a odejde stranou.Já chápu že se mu nechce provádět zrovna mně a mé ... řekněme společnice klonovacím komplexem kde může být kdoví co. Zobrazit SPOILER  Tentokrát mně vyruší přerušované pípání,pak šum a pak Áreův hlas,Ale to není Áreův hlas to se jen hlásí různí jeho geneři aby on mohl posoudit současný stav ve svém sálu s šachovnicí.Seberu komunikátor a dojde mi jak spolu všichni geneři komunikují.Ano velmi praktické zvláště když nepřítel (nebo i přítel) naslouchá.XIII pohybuje rty taky ovšem u něj nejde o hlášení.On nadává na mně a na XV a já nečekala že zná tolik sprostých slov,možná je to proto že jeho generace už je schopná více méně svého vlastního myšlení.Jasně pocit který jsem měla dřív pořád přetrvává,ale ani můj postup se v jistých situacích neliší od toho Áreova. Zobrazit SPOILER Hlášení skončí,já zavrtím hlavou a pokusím si srovnat myšlenky.Takže to bychom měli v klonovacím komplexu je navíc Thanathos takže bych mohla zjistit co ten jeho Orel vlastně zjistil než přijdou zprávy z mého modulu.XIII se opět vrátí a chce svůj komunikátor zpět a mně zarazí něco na jeho pohledu.Nestydím se ani nemám důvod se stydět protože mám pocit že se s tím moc nadělá přesto mám pocit že jsem si dřív něčeho nevšimla. Ano ono to tam bylo i dřív,ale XIII se až moc kontroloval.Tedy skoro vždy. Pak se mně zeptá zda můžeme vyrazit i když by jistě rád řekl Chci tě tady a teď.No proč ne,podám mu komunikátor a přitom si ho prohlédnu odshora dolů.V očích se mi najednou objeví zcela neskrývaná a docela divoká sexuální touha.A pak se ozve výkřik který způsobí že romantika je nejspíš zmařena a naprosto ztracena. Zobrazit SPOILER Z minulosti se vrátím opět do současnosti protože XIII jistě čeká na odpověď. „Ano můžeme jít.Doufám že tohle byli domorodci a ne Apollovi geneři kterým přeskočilo.“ |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché XIII se zatváří neurčitě. Rozhodně nevypadá, že by ho nějak trápilo, že nedodržel danou hierarchii velení. Beze slov se vydá po schodech dolů, směrem k řídícímu centru. Takže usoudíš, že tím je to pro něj uzavřené. Pak se ale po pár krocích otočí s lehkým úsměvem. Madam, nemusíte mít strach. Kdyby vám hrozilo nebezpečí, taky se nebudu ptát jestli vás můžu chránit, madam. Přemýšlíš jak málo stačí aby se u generů vyvinula takto svébytná osobnost. Áres určitě nenechal XIII víc svobodné vůle, než je nezbytně nutné aby efektivně řídili své skupiny. Samozřejmě se nabízí možnost, že tvůj XIII je v tomto ohledu výjimečný. Když se na tím zamyslíš, tak argumenty pro bys našla. Například za celou dobu ani jednou nekomunikoval s XV, i když situace ve které jste se ocitli úplně standardní určitě není. A pak i to, že některé jeho rozkazy nutně nevedou k vašemu primárnímu úkolu zajistit reaktor, ale daly by se vyložit jako snaha tímhle "peklem" projít, pokud možno, nejen tam, ale i zpátky.Postup dolů proběhne bez dalších problémů a přerušení. V řídícím centru je, podle očekávání, velké množství ovládacích panelů a k nim přidružených obrazovek, na kterých svítí nejrůznější infografiky a na většině z nich blikají nejrůznější varování. Na první pohled ti nic nepřijde nijak zvlášť povědomé a tak se trochu cítíš jako nějaký vetřelec. Když se ale zastavíš u jediné obrazovky, na které výstraha bliká červeně, a prohlédneš si co zobrazuje detailněji, uvědomíš si, že je to vlastně poměrně intuitivní systém. Pochopíš tak, že problém je s kvantovým štítem, který by měl při běžném provozu stínit záření z jádra. Nezjistíš o jaké záření by se mělo jednat, ale je to vlastně jedno. Akorát si můžeš do seznamu věcí, které tě tu můžou zabít, přidat další položku. Za zády se ti ozve nespokojené zamručení. Když se ale otočíš, je už XIII, který se ti nejspíš díval přes rameno, zpět u svých mužů. Působí to jako by udílel rozkazy, ale neslyšíš žádná slova. Celé to trvá velice krátce, než se rozejdou a vydají se ještě hlouběji dolů, kde tušíš, že se nachází jádro. Ocitneš se tak v řídícím centru sama s XIII, který se ale tváří nezvykle nesdílně. |
| |
| Přelétnu Třináctku zvědavým pohledem, ale ať si myslí cokoliv nechá si to pro sebe a vyrazí ke schodišti. Tak si jen pro sebe pokrčím rameny a vrazím s prodlevou za ním, prsty pravé ruky znuděně poklepávaje o stehno. Dost mě překvapí, když se zničehonic otočí a dočkám se odpovědi. Široce se usměju, a protože mám dojem, že tahle směsice spokojenosti a pobavení stačí, sama už nic nedodávám. Pobavený úsměv mě neopouští ani cestou. Palce mám vražené za přezkami kombinézy, což by bylo v případě útoku pěkně na nic, ale aspoň mám pocit, že mě tolik nesvírá, neškrtí a nedře. Čím větší je horko, tím víc je to otravné, stejně jako fakt, že nemám nic, co by mi ulehčilo dýchání. Jsem ale velká holka, tak si nestěžuju. Na několik okamžiků během cesty zaměstnám mysl tím, co se asi děje u ostatních. Jestli taky mají životu nebezpečné lehárko jako tady, nebo se víc nudí. Hlavně mi jde o Afroditu a Apollo. Našla ji? Už spolu kují pikle? Může se tam dít cokoliv. Z přemýšlení mě vytrhne poblikávající řídící centrum. Nad všemi těmi tlačítky, dotykovými deskami, obrazovkami a monitory by jeden zaplakal. "Ále, Apollo..," povzdechnu si otráveně. Prohlížím obrazovku za obrazovkou, jak krok stíhá krok, až se u jednoho z varování zastavím. Palce opustí smyčky přezek a ruce mi sklouznou podél těla, pravou prudce zvednu nahoru a zaváhám. Vyruší mě XIII, po kterém se automaticky ohlédnu. Jenže to už je opodál, spolu s ostatními, a v ten ráz jsem venku ze hry. Nic si tady nepřečtu. Jim nerozumím. Ó, matko zbytečnosti.. Ušklíbnu se a pánský dýchánek se krátce na to rozpustí. Gener se ale opět k ničemu nemá, jen se tváří, a moje zvědavost je rozhodně větší, než odhodlání čekat na to, až mi informace sdělí sám. "Co je?" houknu na něj, otočím hlavu zpátky k obrazovce a vlastní ruce, která se ve vzduchu bezradně o několik čísel propadne, a já se k němu otočím celým tělem. "Co se děje, Třináctko?" zeptám se tónem, který nemá daleko ke starostlivosti. |
| |
| Ahoj světe!? Ozve se můj hlas poněkud nejistě všude kolem vás, pravděpodobně se jedná o interkom. Funguje to, super. Poslyšte mám pro vás několik zpráv. Zaprvé podle všeho došlo k nabourání bezpečnostních rutin u... hmm... nějakých dveří, v tomhle se dá těžko vyznat, svítí to tu úplně všechno. Podle tady seržanta to je v operačním plánu jedné ze skupin, tak jsem to nechal projít. Jo jinak, už jste potkali ty divoženky? Musím říct, že ta taktika vrhnout se na nás nejen beze zbraní, ale taky bez oblečení mi docela imponuje. Chápu, že mě fakt moc chtějí, ale asi mám radši o něco submisivnější typy. Chtěl jsem po generovi Týché ať se taky svlíkne, ať můžu porovnat. Jistá nekooperativnost mých drahých sester je ale zřejmě daná geneticky. Afrodita by zas se svými povadlými vnadami beztak nedala pokoj. Tolik lechtivá vsuvka a teď zpátky ke zprávám. Mám tu vyjeté logy. Sakrion spadl už před čtyřmi dny. A okolnosti nevypadají vůbec dobře. Podle všeho pád způsobil lokální Administrátor. Nechal přehřát reaktor, vypnul štít a navedl Sakrion na sestupnou dráhu. Pak je to zvláštní, protože naskočily havarijní protokoly, které pád zbrzdily, uzavřely vnitřní přepážky a obecně následky zmírnily. Apollo nicméně ten pád nepřežila a došlo ke vzkříšení. To podle všeho proběhlo, ale ne úplně korektně. V čem je konkrétně problém, z toho ale nerozluštím. Jo a tohle je zajímavé. Většina systémů jede na záložní baterie, ale reaktor normálně produkuje energii, i když jen na zhruba 10% svého výkonu. Něco z toho se využívá tady na můstku, ale většina končí v klonovacím komplexu. Pak můj monolog utichne a slyšíte nějaký hlas v pozadí, ale není rozumět co říká. Po chvíli se znovu ozve můj hlas a ještě jednou se takto vystřídají, ve zvláštním zdánlivě jednostranném dialogu. Ne! Už jsem ti snad řekl, že žádnou dost možná šílenou umělou inteligenci zapínat nebudete. ... Pokud já vím, tak váš aktuální operační plán, je především poslouchat moje rozkazy. A já ti rozkazuju pracky pryč ty palice zelená. Pak se ještě krátce ozývají hlasy v pozadí, které přeruší štěkání zbraně, s čímž vysílání skončí. Nedá se s jistotou říct, co se na můstku skutečně odehrálo, ale určitou domněnku mají minimálně moji geneři. Kteří se po odvysílané relaci dívají s neskrývanou nevraživostí na ty Áreovi. |
| |
| Klonovací komplex – Thanatos XIII nejspíš nepochopí tvou otázku. Zatváří se neurčitě, dost dobře si není ani jistý, jestli vůbec má nějak odpovídat. A nakonec skutečně nijak nereaguje. Pak se ozve Hyperion. V průběhu jeho monologu se ozve specifický zvuk jak povolí hydraulika v bezpečnostních dveřích. Avšak jako by se rozezněl v tiché ozvěně – vlně, která se postupně roztáhne přes celý Sakrion. Přes tvář XIII proběhne krátce výraz naprostého zděšení, zatímco očima těká po okolních stěnách, jako by se na něj měly co nevidět zřítit. Dál se ale nic neděje, dveře zůstávají zavřené, statika Sakrionu nenarušena. XIII se tváří opět sebejistě, teď už však víš, že to je jen fasáda, která se při sebemenší nepředvídané události rázem zbortí. Když vysílání z interkomu ukončí štěkání zbraně atmosféra okamžitě zhoustne. Náhlé ticho ale ruší zvláštní škrábavý zvuk. Nevyřčená obvinění ustoupí do pozadí, když se bezpečnostní dveře začnou otevírat bez dalšího přičinění Áreových generů. V rychle se zvětšující škvíře se objeví nejdříve řada prstů pak celých paží a nakonec usmívající se tvář ztracené sestry. Je místy zakrvácená a působí nezvykle pohuble, ale číší z ní radost z nečekaného setkání. Ten dojem je podpořen i nadšeným povýsknutím. Jinotváře! Škvírou začnou zvídavě vykukovat další identické obličeje. XIII je proaktivní a všichni jeho muži utvoří přede dveřmi zeď. S pozvednutými zbraněmi připomínají popravčí četu. Geneři Apollo chvíli jako by hlavně mířící jejich směrem ani nevnímali. Až s určitou prodlevou jejich výraz vystřídá strach.Starší! Vyhrknou téměř neslyšně, než zmizí za stále zpola zavřenými dveřmi do zbrojnice.Téměř v tu samou chvíli se přímo za vámi v chodbě ozve nelidské zavytí. Než se vůbec stihnete otočit mihne se kolem vás humanoidní postava a skočí na jednoho z Áreových generů. Ten se sotva otočí aby se proti útoku kryl svou zbraní. Teď už poznáte, že jde taky o genera Apollo, ale tahle je mnohem vychrtlejší, celá od krve a místa kde prosvítá kůže mají mrtvolně bledý odstín. Všechno se odehraje hrozně rychle. Nahá divoženka, jak je nazval Hyperion, popadne svou obět za lokty, nohama se zapře o jeho hruď a s neuvěřitelnou lehkostí mu oderve obě paže u ramen. Jakmile klouby povolí, opíše – i s utrženými končetinami – epesní oblouk, než tvrdě narazí zády na stěnu a vyrazí si dech. Všechny vás obstříkne krev Áreova X, který mezi tím s těžkým žuchnutím dopadne na podlahu. Z přetržených tepen a žil mu stále stříká krev, oči protočené dozadu. Divoženka vcelku rychle popadne dech a snaží se postavit, ale vypadá u toho jako v groteskní křeči. Nejspíš si sama zpřetrhala vazy, protože horní končetiny jen bezvládně vláčí po zemi. Netřeba zmiňovat, že u toho nelidsky ječí. XIII se do této chvíle nezmohl na žádnou reakci. Až nyní se jeho nehlasné lapání po dechu postupně změní na hysterický křik. Palte! Palte! Výbušná munice začne z genera Apollo vykusovat díry, jaké jste už viděli v tělech venku před vraty hangáru. Ta se ale zmítá a snaží se po střelcích vrhnout až dokud z jejího těla nezbývá sotva polovina.X je v těžkém šoku, nejspíš má několik zlomených žeber, možná proražený hrudník. Každopádně se nezdá příliš pravděpodobné, že přežije. XIII se na tom ale zdá být podobně. Ne kvůli setkání s genery Apollo, s těmi se nejspíš setkal už dříve, ale protože udělal tak závažnou taktickou chybu, když si odkryl týl. Na sebezpytování však není moc času, protože z chodby se opět ozvy vytí. Tentokrát je hlasů několik. |
| |
| Resurekční komora - Afrodita Do obytné sekce se dostanete bez sebemenších problémů. Vzhledem k rozvržení vnitřních sekcí Sakrionu by vlastně bylo problematičtější se při delším přesunu obytné sekci zcela vyhnout. Už po pár krocích do jejího nitra si uvědomíš kolik světla přeci jen vytvářelo nouzové osvětlení v chodbách. Tady je v podstatě naprostá tma, jediným zdrojem světla je to, které vychází z průchodů do komunikačních chodeb. Ačkoliv jsou oči IX a jejich generů geneticky vylepšené tak, aby fungovaly i v horších světelných podmínkách, tohle už je i nad jejich možnosti. Áreovi geneři s tmou ale problém nemají. Po vstupu do obytné sekce spustí hledí svých taktických helem, rozptýlí se do rojové formace a většina pak zmizí z dohledu, který je u tebe ovšem minimální. Přemýšlíš co je tohle vlastně za plán. Uděláš pár kroků do tmy, v pokusu, jestli se tvé oči přeci jen nepřizpůsobí. Samozřejmě zcela marně. Uvědomíš si, že bys nic neviděla ani kdyby to bylo přímo před tebou. Přesně to se nakonec ukáže být pravdou, když uslyšíš XIII. Stojí nejspíš přímo před tebou, a máš pocit, že vaše těla může dělit tak maximálně pár milimetrů. Jsi si ale jistá, že kdybys natáhla ruku nic tam nebude. Madam, zkuste se mi držet v zádech. A kdyby něco, tak křičte. Obytná sekce je jeden nekonečný prostor rušený jen řadami nosných sloupů. Absenci jakýchkoliv stěn jen virtuálně nahrazují barevná značení na podlaze, která pravděpodobně určují charakter ploch jež vymezují. Na rozdíl od v podstatě nedotčených chodem jsou tady následky havárie mnohem znatelnější. Po zemi se válí kromě řady drobnějších věci (vybavení jídelen, ložního, hygienických potřeb) i část kovového nábytku (nejrůznější skříně, lavice, židle, stoly, patrové postele, umyvadla), který nevydržel nápor a urval se ze šroubů, kterými držel v podlaze. A nebo jej někdo vyrval dodatečně. Což vám dojde, až když uvidíte nábytek nakupený mezi sloupy, tvořící tak provizorní barikády. Které se s přibývající vzdáleností, kterou ujdete do nitra obytné sekce, začnou objevovat stále častěji. Z interkomu se ozve Hyperion. Zasvítíš na XIII. Ten se ale nezastavuje a tak pokračuješ dál, zatímco vám tvůj bratr sděluje co zjistil ze záznamů na můstku a ostatní méně podstatné informace. Mezi tím, co Hyperion mluví, přejíždíš svítilnou od barikády k barikádě a v mysli se ti začíná skládat velmi specifický obrázek. Tohle nemá nikoho chránit, je to spíš jako bludiště, ale ne úplně. Něco ti ještě ve skládačce, která ti pomůže rozluštit skutečný účel barikád chybí. Pak se z interkomu ozvou výstřely. S neblahou předtuchou zasvítíš na XIII. On a část jeho mužů, kteří vás obklopují, je otočená vašim směrem. Pak na vás namíří své zbraně... . . . Jinotváře! Vyhrkne dívčí hlas za vámi. Poznáš v něm hlas Apollo. Posvítíš na pohublou dívčí postavu, která před vámi stojí zcela beze studu úplně nahá. Její postoj je zvláštně přikrčený, snad ze strachu, ale přesto vykročí vaším směrem. Za sebou tušíš netrpělivé prsty na spouštích. Dívka se navíc nezastavuje a opatrnými ale pravidelnými kroky míří přímo k tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Administrator pro Vzkříšení Cestou na setkání Mezi ostatními začala živá konverzace. Ať už jsi byl jen tichým pozorovatelem, nebo jsi se pokoušel aktivně zapojovat, z nějakého důvodu na tebe ostatní vůbec nereagovali. Jakobys tam vůbec nebyl. Přemýšlíš, jestli má tvůj člun nějakou chybu v nastavení komunikačního rozhraní a snažíš se vysledovat problém. K ostatním se mezi tím připojí Proxima. Proxima Když se představí otočí se tvým směrem a podívá se ti přímo do očí. Problém tedy není v rozhraní. Pak se stane něco zvláštního. Jako by vystoupila ze svého těla, takže teď jsou ve virtuální místnosti Proximy dvě. A zatímco jedna pokračuje v konverzaci s ostatními, ta druhá se vydá svým směrem. Za ten trik se omlouvám, ale od tebe potřebuji pomoc v jiné věci, Hefaiste. Teď už není pochyb že mluví k tobě. A je taky více méně zřejmé, že nějak zařídila, aby vaši konverzaci nemohli sledovat ostatní, i když ty tu jejich ano. Vypadá to, že skupině cyberů se podařilo ze Sakrionu Apollo ukrást technologii, která by mohla značně zkomplikovat vaši budoucí snahu si je podmanit. Áres už sestavuje plán jak tuto hrozbu eliminovat. Ale osobně bych byla ráda, kdyby mu v tom asistoval někdo, kdo zároveň dokáže posoudit, kolik informací o našich technologiích se jim podařilo za těch pár dní získat. Tím skončí, ačkoliv nechává spoustu otázek otevřených. Všimneš si, že trajektorie tvého člunu se nezmění. Dál letíš na Áreův Sakrion. I komunikační rozhraní zůstává otevřené, Proxima je však jediná kdo v místnosti zbyl. Což pravděpodobně znamená, že je ochotná odpovědět na tvé otázky. Jinak ti nezbývá než čekat. ETA je 15 minut. |
| |
 | soukromá zpráva od Hefaistos pro Poslušně se vydám za světlem. Ze začátku našlapuji opatrně. Mým ztuhlým svalům trvá, než se rozhýbou. Ale po chvíli už kráčím trochu jistěji a sebevědoměji. Ačkoli mým zmateným mozkem nedokáže proniknout snad ani jedna myšlenka. Sourozenci. Země. Jména bez smyslu, který by je doprovázel. Ale dávají mi účel, který bych měl plnit. V hangáru dle instrukcí nasednu do člunu a chvíli jen tiše analyzuji vesmír. Zemi a vše ostatní. Část vzpomínek už je utříděna a já si tak vybavuji, co je co. A po chvíli naběhne virtuální rozhraní. Tyhle věci mě vždy zajímali. Nevím, jak to vím. Ale vím to, a proto trávím pár minut jen tichým zkoumáním rozhraní a všeho, co ta loď dokáže. Nejsem moc nadšen. Mezitím poslouchám hlasy mých sourozenců. Znějí mi povědomě. I tak se do konverzace nepřidávám. Nejsem mluvka. To také vím. I když nevím jak. Mou pozornost si brzy získá fakt, že mé komunikační rozhraní je porouchané. Začnu si pohrávat s nastavením, i když jsem si téměř jistý, že problém bude buď v hardwaru, nebo ne na lodi. Najednou se na obrazovce objeví žena. S nelogickým pocitem zlobivého dítěte, které se vrtá ve složitém přístroji se poslušně posadím do židle a poslouchám Proximity. Mé oči analyzují její podobu. Není tak dokonalá, jako já či mí ostatní sourozenci. Ba naopak, vypadá spíše porouchaně. Jako stroj, o který se nikdo dlouho nestaral. I tak si ji vyslechnu. Její slova pomohou s utřiďováním vzpomínek. Brzy začnu přiřazovat definice pojmům jako je "progenitor" "protokol" "hibernace". Připadám si, jako bych se probouzel z dlouhého spánku a svým způsobem to je pravda. I tak si už připadám více "svůj". Najednou se Proximity otočí čelem ke mně a mě znova zaplaví pocit zlobivého dítěte. A pak jsou najednou Proximity dvě. Zamyšleně je sleduji a pak se má pozornost zaměří na tu, kterou mám očividně slyšet jen já. "Nemyslím si, že je třeba, se omlouvat." Zamručím. Můj hlas zní suše. Nepřirozeně. Hlasivky jsou, stejně jako ostatní svaly, stále ještě ztuhlé a rty i jazyk suché. Překvapeně zamrkám, když na mě vychrlí instrukce. Trvá slušnou dobu, než se mi je podaří zpracovat. "Cybeři?" Zamručím zmateně, ale můj mozek mi rychle dodá potřebné informace. Rasa kyborgů. Jedni z potomků lidí. Pokývu hlavou. To je vše, co potřebuji vědět na tohle téma. Pak si odkašlu. "Omlouvám se, Proximity. Můj mozek je stále ještě trochu zmatený..." Vytrousím ze sebe a chvíli mi trvá, než se zase soustředím. "Z tvých slov usuzuji, že mám dělat Árovi poradce, že?" Zvednu tázavě obočí. "Nevím, jestli mu v tomhle stavu k něčemu budu, ale pokud mi dodá dostatečné informace, určitě budu schopen hrozbu analyzovat a zhodnotit. Co přesně ukradli? Nebo to nevíte?" Položím pár otázek a zkoumavě ji sleduji. |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché XIII se sice podívá tvým směrem, ale máš pocit, jakoby se díval skrz tebe. Madam, obávám se, že vám nemám co sdělit, madam. Řekne, pro něj nezvyklým tónem, jako větu, kterou se naučil nazpaměť z nějaké příručky. Jsi si jistá, že i kdyby si na něj naléhala, bude ji jen opakovat pořád dokola. |
| |
| "Dobře," odpovím bezstarostně, ale rozhodně se tak netvářím, "nezapomeň mi hlásit těch pět minut," dodám stejně nezaujatě. Jenže zatímco úplně opadl můj zájem o obrazovky a všechna ta varování na nich, vzrostla má zvědavost vůči generovi. Bez zdržování jsem vyrazila ke Třináctce, i když jsem nedokázala ovládnout nutkání se ještě na okamžik ohlédnout k zářícím displejům, ale pak jsem ho už nespustila z očí. Původně měly přijít na řadu symboly a krev, ale protože si rukavice kombinézy ani nemám čím proříznout a zřejmě by to bylo míň efektivní, než bych ráda, musíme se oba spokojit s výrazně tázavým pozvednutím obočí ve chvíli, kdy k němu dojdu na vzdálenost dvou kroků. Nakonec, o co jde můžu neodbytně zjišťovat klidně až do konce života. |
| |
| Vzhůru ... vpřed Přišel čas vydat se do obytné sekce,cesta opět proběhne bez problému,ale já mám pocit že to je jen klid před bouří. Dal jsem se cestou do neznáme když jsme uviděl tu zář.Jistě zář by se mi teď hodila nejsem Zack abych dokázala vidět ve více spektrech. Aerovi geneři jsou však na tuhle situaci přizpůsobeni a tak mi brzy zmizí z dohledu.Přidám na svůj seznam technické brýle či jiný prostředek a přemýšlím nad tím co je to vlastně za plán.Pak se však zarazím nad další otázkou které jsem předtím nevěnovala pozornost. Zack kdo je to Zack?A proč mám pocit že bych to jméno měla znát? Ovšem teď na to není čas vzhledem k tomu že mi mé oči nepřivykly a já vidím pořád stejně,tedy vůbec.Pak se ozve XIII,ale může to být vysílačka a já nechci šmátrat před sebou abych tam nic nenašla.XIII se cítí jako hrdina a ochránce a ten pocit si jistě užívá.Když mně chytne za ruku a táhne jí před sebou na chvíli mám pocit že chce využít současné situace a políbit mně.Místo toho mi dá svítilnu,no když neprší tak aspoň kape. A teď mluvím o světle.Rozhodně o světle. Když nakonec svítilnu zprovozním je už XIII pryč a ostatní se mezitím shluknou kolem ně.Vytvářím ostrůvek světla v moři temnoty a přemýšlím co je to za plán.Ale XIII mi to neřekne možná proto že to ani sám neví. Ale to už mně z těchto úvah vyvede rozhořčená poznámka jedné z Roxan. „Mohl by jsi dát tu ruku dolů pokud nechceš ucítit mé kolínko?“ „To asi vítr.“poznamená jedná Alexandra. „Vítr by mi mohl zvednout sukni,ale sotva mi bude šahat na zadek.“ Roxana se výhružně rozhlédne a pak dodá. „Tak ať si dá ten vítr pozor pokud nemá být uzemněn kopem do rozkroku.“ Odpovědí je mnohohlasné zachichotání a pak se všichni mí geneři podívají pak na toho Hyperionova.No zřejmě si chce užít aspoň zprostředkovaně a já jsem rád že mně to vyrušilo z mých ne zrovna veselých úvah.Obytná sekce je jedna velká místnost.Žádné zdi ani příčky,jen nosné sloupy a barevné označení na podlaze. „Super,už tomu chybí jen jedna věc.“oznámí jedna Alexandra která je u vytržení. „Méně nepořádku?“odpovím zatím prohlížím si všechen ten zmatek,ale vím co asi Alexandra myslí. Hyperionovi by se tahle myšlenka jisté líbila i když ... Zavrtím hlavou zatímco se pode mnou ozve zvláštní zvuk a přede mnou se něco mihne.Ovšem to jsem jen šlápla na nějakou tubu a část jejího obsahu vystříkl na blízké umyvadlo.A pak se překvapivě ozve Hyperion zřejmě mi nemůže zapomenout to že jsem Roxanu poslala natruc všem kromě něj.On nedostal nic,ale jak už jsem řekla venku před Sakrionem tohle není harém.Ale pokud se dostanu k nějakému panelu interkomu budu si s mým bratrem muset promluvit o tom kdo tu má povadlé vnady. Jistě se mu už při jeho návrhu dostalo od genera Tyché uštěpačné poznámky ať si jde najít trůn nebo si sedne do křesla. V hlavě se mi začne rýsovat plán po kterém bude jistě skřípat zuby,ale pak mně zaujme to co Hyperion říká dál.Že by sabotáž?Ale zřejmě to nefungovalo tak jak by mělo nebo dostatečně dlouho.Nebo nějakou dobu trvalo než se jím podařilo nezvaného hosta najít a zlikvidovat.V každém případě to vysvětluje všechen ten humbuk kolem. Tady někdo hrál vabank a i když neprohrál tak by se dalo říct že ani nevyhrál.Tohle všechno celý ten jejich operační pán je dělaný na koleně. Posvítím na XIII ten však pokračuje dál což mně nepřekvapuje.Pak mně napadne jiná věc vyhledám genera Tyché a pokusím se z jeho výrazu něco vyčíst.Nečekám že se mi to povede vlastně ani nevím co hledám,ale na tom co Hyperion říkal o kooperaci generů mně něco zarazilo. Je možné že se mé mladší sestřičce povedlo zajít dál než se to povedlo mně?Proto asi nechala některé genery venku. Hyperion říká že zde došlo aspoň k částečné opravě,ale když si prohlížím ty byrikády tak mi dojde že tohle nemá nikomu zabránit ve vstupu,ale spíš ho udržet uvnitř.Dobře až se dostaneme na můstek měla bych se spojit s modulem.Pokud se mi povede najít i soukromou linku bude to snadnější,ale to se ještě uvidí.Teď nás čeká cesta peklem ... tedy klonovacím komplexem.Navíc mám tušení docela silné tušení které jsem měla už venku a nyní jsme možná měla pravdu. Tady někdo ... Ale brzy se objeví jiný problém když si před sebou všimnu nahé nezvykle pohublé dívky. „Dobře zpátky za Areovy genery.“zavelím ostatním jistě není to zrovna dobrý nápad,ale je lepší než druhá možnost.Nebo aspoň stejně dobrý,já se rozhodnu schovat za XIII pokud to půjde nebo aspoň ustupovat a dívce svítit do obličeje. |
| |
| Otevřené dveře...ukřičené cíle No, že mi XIII neodpověděl mě ani nijak nepřekvapilo. Taky co se dá čekat od Áreova genera. Tohle už bylo mimo jeho ,,naprogramování". Pokud jinak funguje, tak tohle by se dalo jakž takž odpustit. Bohužel další události mi ukázaly, že ta maska je opravdu jen nasazená maska. Hyperionovi blbé poznámky přecházím jenom jemným kroucením hlavou. Kdyby místo těch keců udělal něco co by bylo aspoň trochu produktivní, ale tohle bylo jen plýtvání časem a energií. Chtěl jsem mu odpovědět, ale sledoval jsme dveře, které se jak jsem doufal otevřou. Šíří se od nich vlna skrz všechny stěny, ale dveře zůstávají zavřené. Oči mi sjedou na XIII a já vidím tu chvíli vyděšenosti. Nevidět něco podobného už dřív, opravdu se podivím, ale takhle se nedivím už vůbec ničemu. Nevím jaké to genery si Áres udělal, ale rozhodně to podělal. Najednou se v interkomu ozývá střelba a já automaticky pevněji chytnu signální pistoli. Nevím kdo tam střílel, ale mohlo se stát, že Áreovi geneři se obrátili proti Hyperionovi a zbytku. Moji geneři zpozorní a jsou připravení mě bránit, ale celá tahle situace se změní, když se pomalu začnou otvírat dveře. Zadívám se do zvětšujícího otvoru a vidím prsty, paže a nakonec obličej. Apollo? Probleskne mi hlavou, ale pak si uvědomím, že jde jenom o její genery. Upřímně vypadají hrozně, ale ten výraz ve tváři je nadšený. Jinotváře? Takže jsou nadšené, když vidí někoho jiného než obličeje Apollo. Zajímavé. Potom už se všechno odehrává v opravdu rychlém sledu. Řada zbraní, které míří na genery je sice vyplaší, ale ne tolik jako výkřik, který se ozve za námi. Neřeším, kdo jsou Starší, protože ani nemůžu. Rozmazaná šmouha, která se vrhne na jednoho Áreových generů a v krásné ukázce síly mu utrhne ruce. Další z generů Apollo, ale ty ve zbrojnici vypadají o hodně lépe teda. Takhle by asi vypadaly, kdyby zešíleli. Střelím pohledem po XIII, který se podle hlasu pravděpodobně podělal. Řev té divoženky se rozléhá chodbou, ale přes stakato palby už není slyšet. Hyperion by asi posmutněl, kdyby viděl jak dopadlo to nahé tělo, ale kdo by to řešil, když mu hrozilo urvání končetin. Otřu si z obličeje krev X, který se teď zmítá na zemi a sehnu se pro jeho zbraň. XIII je v šoku a teď nemám chuť ani čas ho zní dostávat. Áreovci palebnou linii hned! Kdo nemá zbraň, do zbrojnice a ozbrojit!! Mým generům není potřeba nic vysvětlovat. Udělají co bych udělal já. Aspoň na někoho je tu spolehnutí. Já rychle prohlížím zbraň a stavím se do pozadí Áreových střelců. Ve chvíli, kdy se v chodbě objeví další divoženka, nařídím palbu. |
| |
| soukromá zpráva od Administrator pro To je v pořádku, od toho tu jsem abych vám pomohla si vše utřídit. Co se Área týče tak nejen. Ráda bych, abys mu v tomto byl rovnocenným partnerem. Áres se už nyní začíná stavět do role vůdce vás všech. Chvíli to vypadá jako, že bude ještě pokračovat, ale nakonec o Áreovi už nemluví. Taky ale pochopíš, že ten smutek v její tváří je způsobem něčím, co s tím souvisí. Na tvém Sakrionu se už začínají probouzet tví XV. Chápu, že jsou schopní operovat samostatně a předpokládám, že začnou s probouzením a produkcí ostatních generací tvých generů. Teoreticky s nimi můžeš navázat kominikaci hned. Ale osobně v tom teď nevidím žádný přínos. Detaily Áreova plánu, který navíc možná ještě vzájemně upravíte, se stejně dozvíš až dorazíš. Mezitím se jí na tváři úsměv roztáhne, a smutek ustoupí do pozadí. I z tónu jejího hlasu tak nějak vytušíš, že se prostě těší až se setkáte osobně. To však trvá jen krátce, než se jí koutky úst zas stáhnou. Být tebou, tak spíš operuji s tím, že nevíme co všechno přesně ukradli. Ale asi před hodinou jsme zaznamenali na jedná ze cyberských stanic, které jsou pravděpodobně vojensko výzkumného charatkeru, spuštění štítu se signaturou shodnou se štíty Sakrionů. |
| |
| soukromá zpráva od Hefaistos pro Další informace mě rozesměje. "Ukradli plány na štíty? No nene... Cybeři se mi začínají líbit." Uchechtnu se a mrknu na Proximity. "Rozhodně jim nemůžeš upřít lidskou tvrdohlavost a vynalézavost." |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché XIII se ti chvíli dívá do očí. Moc z jeho pohledu ale nevyčteš. Snad určitou nejistotu? Teoretický souboj pohledů ale nehraje příliš dlouho. A protože stojíš přímo před ním a omezuješ tak, kam všude by mohl pohledem zabloudit, sjede pohledem postupně tvoje vlasy, čelo, nos, rty, bradu a nakonec nesedící kombinézu. Pak se vrátí pohledem nahoru, ale dívá se jakoby skrz. Každopádně mlčí. |
| |
 | Cena vítězství Vítězství. Bolest, vzrušení, strach a triumf. Tyto a mnohé další emoce řádily v nitru Artemis, jako dravý příboj. Přerývaně kráčela chodbami, kdysi plnýma pouze prachsprostého lesku sterilních, kovových stěn. Nyní však zbarvenými do ruda, krvavou lázní, které byly svědky. "Její krví, nebo jejich?" Zeptala se sama sebe, při pohledu na svojí zraněnou nohu. "Ne, už ani nekrvácí, jak se sluší na tělo nejdokonalejší z IX." Dovolila si letmý úsměv, když jí oči sklouzly k žalostné postavě ležící uprostřed chodby. Sklonila se jen, aby nahlédla do toho, co zbylo z tváře oné nebožačky. Její tváře. "Ne, ne její. Ona byla vyjímečná, jedinečná, Ta, která si právem silnějšího vydobyla místo v existenci. Tahle smutná špína, neměla vůli ani schopnosti přežít." [/i]Ale právě to byl důvod, proč pořádala tyhle rozkošné hry. "Oddělit slabé a zbytečné, vybrousit dynastii Artemis do krystalické čistoty." [/i]Upustila nechutnou připomínku neschopnosti své padlé verze. A pokračovala směrem k řídícímu panelu."Už ani nepamatuje, kdy sem započala tyto očistné zápasy, ani jak mě napadlo stavět vzkříšené klony proti sobě". Jedno, ale věděla jistě. "S každým probuzením je silnější, dravější, zkušenější. S každým vzkříšením, další krok k Dokonalosti. Samozřejmě, že v moment svého probuzení byla zmatená jako její, nyní již odstraněné verze. Ale v mžiku nabyla svých vzpomínek. "Obrazů krve, boje a evoluce" Chopila se první zbraně po ruce a spolu se svými sestrami se vrhla do vřavy bitvy. Z úvah ji vytrhl pohled na řídící panel, notně poškozený a znečištěný krví jedné z jejich sester, ležící kousek opodál ve změti střepů. Zřejmě byly napadena ze zadu. "Nikdy se neotáčej zády" pronesla ke své nezvedené verzi. Přistoupila k panelu. nebyl výrazně poškozen, ale stejně nevykazoval žádné známky aktivity. "Jak je tohle možné! Vždyť jsem poslední přeživší!" [/i]Systémy vždy reagovaly na posledního přeživšího, jedinou právoplatnou Artemis. "Leda že.... některá z jejich padlých sester si hraje na mrtvou!" Odvrátila se směrem do chodby, s odhodláním zabíjet. "Až je dostanu do rukou, budou škem... Náhle ucítila ostrou bolest v hrdle a postřehla záblesk čehosi lesklého, střepu z řídícího panelu. "Nikdy se neotáčej zády" Zašeptal ji do ucha hlas, který měl patřit jí. Spatřila pořezanou tvář své sestry, ještě před chvílí ležící u panelu. Ty... to ty. Chtěla ji prokousnout hrdlo, rozsápat ji na kusy, naplivat jí do tváře všechnu svou nenávíst, avšak ústa se ji zaplnila teplou krví a sní odtékal i její život. "Škoda sestřičko, tak moc ses snažila. Umírej s vědomím, že tvá oběť je dalším krokem k Dokonalosti." zašeptala na rozloučenou právoplatná Artemis. Odstoupila do středu místnosti s krví své sestry stále na rukou. "Jsem poslední přeživší, jsem lovkyně v temnotách, jsem cestou k Dokonalosti. Já jsem Artemis!" S proslovem nesoucím se chodbami, se začaly všechny systémy probouzet k životu. I řídící terminál se rozzářil tlumeným světlem. Se zrakem upřeným k terminálu se jí obličej roztáhl k dravému úsměvu ."Myslím, že je čas na malé rodinné setkání. Dopřejme mým sourozencům poznat, kdo je skutečnou budoucností Země." |
| |
| Resurekční komora - Afrodita Většina z tvé skupiny se přeskupí za linii Áreových generů. Ti teď tvoří dvě řady. Půlka, včetně XIII, jich míří na genera Apollo, ta druhá jim kryje záda. Jsou ale tací, kteří tvoje rozkazy ignorují. Hyperionův gener očividně dává přednost možnému nebezpečí ze strany nahé dívky než paktování se s Áreovými genery. Těžko říct, jestli kvůli té střelbě v interkomu, nebo je prostě takový erotoman a riskuje, jen aby měl o něco lepší výhled. A pak máš drobný problém se svým vlastním ústupem. Dívka naprosto ignoruje hlavně zbraní, které na ni míří a kráčí dál tvým směrem. Tempem se ti přizpůsobuje, ale je vždy o něco rychlejší. Mimo to, že se ti úplně nechce se k ní otáčet zády, když jí svítíš do obličeje, tak si začne stínit oči rukama a její postup se zpomalí. Vážnost té situace trochu narušuje Hyperionův gener. Když dívka projde vcelku blízko kolem něj a dál pokračuje tvým směrem, srovná s ní krok, přestane udržovat bezpečnou vzdálenost a začne si ji zblízka prohlížet. Heh, neměla by Apollo být přibližně stejně stará jako ostatní? Tahle vypadá maximálně na patnáct. Už chápu jak to myslel, promiň Afri, ale s tímhle mladičkým tělíčkem se prostě nemůžeš měřit. Ale kdybys chtěla... bránit ti nebudu. Nemáš moc prostoru na něj posvítit, ale jsi si jistá, že se šklebí jako malé dítě, které dostalo novou hračku. Hej! Ona má zavřené oči. Jak to, že ti dělá ocas s takovou jistotou? To je o něco přínosnější informace, ale pro tebe je teď hlavní dostat se do pomyslného bezpečí Áreových generů. Dojdeš pozpátku až někam kde tušíš XIII. A více méně správně, protože ucítíš silnou mužskou paži kolem pasu, jak si tě k sobě přitáhne a následně postaví za sebe. Tehdy se dívka zastaví. Počkej! Ty jsi matka, ano? |
| |
| "Fajn," bezmocně rozhodím rukama hned, co mi s touhle mlčenlivostí přece jen dojde trpělivost. Prstem pravé ruky jsem dvakrát klepla Třináctce na hruď a zavrtěla hlavou. "Tak mi teda nic neříkej. Jak myslíš," začala jsem rozladěně, otočila se vrátila na svou původní pozici k obrazovkám, "budu ti to připomínat.. už napořád," prohlížela jsem si jednotlivá hlášení, "a to si piš, že zařídím, aby to bylo napořád. Bude to speciální extra napořád. Nemám vám co sdělit, madam,.. no jasně," mručela jsem nespokojeně dál nahlas, i když už spíš pro sebe, zatímco mi ruka opět nebezpečně poletovala kolem poblikávajících monitorů. Jestli jsem cestou nabyla alespoň trochu dojmu, že to není Áreova hra, je to pryč. "Kam ti zdrhl zbytek smečky?" ťukla jsem na jednu z obrazovek, na které informace přebíhaly v rychlém sledu, "jů. Tohle taky nefunguje." Přesunula jsem se od hlášení o vadném kvantovém štítu k další změti dat. |
| |
| Já Hulk.Hulk přítel Tohle je rozkaz pouze pro mé genery co se týká ostatních chápu že geneři ostatních můžou mít vlastní názor a já to později budu muset mým sourozencům nějak vysvětlit. Ostatně jsou tu na vlastní nebezpečí jak jsem řekla už před Sakrionem. Reakce Hyperionova genera mně nepřekvapí neboť nic a nikdo ho neodradí od dívání se na nahou dívku.Mám pocit že to Hyperion řekl abych mu ukázala jak to ve skutečnosti je. Hezký pokus.Ne že bych se styděla nebo mi nahota nějak vadila,ale musí na to být vhodná situace. Dívka se mi přizpůsobuje svým tempem a vždy je o něco rychlejší.Může to vypadat tak že ona je nahá a mně brání sukně,ale sukně se dá uzpůsobit a roztáhnout.Mé šaty jsou stejně plastické jako oblek mé mladší sestry,ale já ukazuji víc kůže (šaty jsou bez rukávu a ramínek a sahají mi do třetiny lýtek).A pak tu je ještě ten problém že tohle bylo vymyšleno proto abych se nemusela obrátit a utíkat za XIII až se mi bude za podpatky prášit. Nějak mám pocit že to není dobrý nápad. Zavrtím hlavou a mám pocit že se její postup zpomalil.Když dívka projde kolem Hyperionova genera aniž by ho vzala na vědomí a on s ní srovná krok tak mně ani jedna věc neudiví.Stejně jako když si prohlíží si podrobně každou část jejího těla.Jistě teď přišla jeho chvíle pak mi však dojde co vlastně řekl. Dveře byly otevřené zvenčí a když Areovy geneři porušili pečeť tak byli označeni za nepřátele.Geneři Apollo se vyhrnuli ven a no ... nevím zda to bylo hladké vítězství.Pochybuji že by se boj odehrál bez ztráty na obou stranách. Tohle jsou rozhodně noví geneři,ale vývoj nějakou dobu trvá.Proto nedospěli do plného věku.Plná dospělost nebyla nutná protože v rámci úspory času se posílily jiné schopnosti. Jistě je to jen teorie,ale dává to smysl.Ovšem teď je důležité dojít tam kde je XIII abych pak mohla říct můj hrdino. Ušklíbnu se,ale když konečně ucítím jak mně XIII odstrčí za sebe a já se můžu věnovat tomu co jsem zjistila další slova dívky mně zaskočí. Vím co asi znamená Jinotváře,ale matka? „Ano já jsem matka.“odpovím a doufám že to je dobře.Ale dívka se zastavila místo aby nás napadla. |
| |
| Klonovací komplex – Thanatos Pět zbývajících X vytvoří spolu s tebou linii a namíří své zbraně do chodby. Ostatní se přesunou ke dveřím, které začnou manuálně rozevírat, abyste jimi mohli projít. Slabé a nestálé osvětlení vytváří hlouběji v chodbě hru stínů. Krom toho máte pocit, že jekot, který neustává, se ozývá z míst ne dál než několik metrů před vámi. X ale působí navzdory situaci klidně. Nebudou pálit po přeludech, pokud jim k tomu nedáš rozkaz a budou držet pozice, i kdyby jim divoženky dýchaly do tváře. Najednou řev utichne a je chvíli klid. Ale jsi si jistý, že přesně tohle je ta chvíle, kdy čertík vyskočí z krabičky, aby tě polekal. Jediné co nevíš je kdy přesně. Světlo v chodbě na chvíli úplně pohasne a když se znovu rozsvítí už se vaším směrem žene nepřirozenou rychlostí pětice generů Apollo. Jekot začne znovu, tentokrát v plné síle, jen aby jej přehlušilo štěkání automatických pušek. První dole... druhá... Uvědomíš si, že tvoje zbraň nestřílí. Jsi si jistý, že všechny základní úkony jsi udělal, takže v tom bude možná něco jako biometrický zámek. Třetí... ale už začínají být nebezpečně blízko. Čtvrtá dostane zásah do hlavy a křečovitě sebou škubne, jak jí výbušná kulka udělá z mozku fašírku, i když lebka stále drží pohromadě. Zbývající divoženka přiskočí k tělu své sestry, chytne jej a s lehkostí hodí vaším směrem. Tím si vytvoří provizorní štít. Pak se prudce odrazí a skočí za ním. |
| |
| Klonovací komplex – Thanatos X reagují vcelku pohotově. Místo aby se snažili uhýbat, nebo čekali až hozené tělo narazí do nich, se dva z nich rozeběhnou přímo proti němu. Minimálně jej zbrzdí a poskytnou ostatním aspoň částečný odstup, ideálně ho odrazí zpět. Situace je ale nepřehledná. Gener Apollo se ze letu prosmýkne pod tělem své sestry a prudkým kopem zlomí nohu v koleni jednomu z Áreových. Tomu druhému se sice podaří letící tělo odrazit, ale nestihne už zareagovat na novou hrozbu. Tou je puška, kterou se divožence podařilo vyrvat jeho ochromenému partnerovi, namířená jeho směrem. Když dojde na zmáčknutí spouště nic se nestane. Střelba se rozezní až když ostatní z jednotky zlikvidují poslední z pětice útočníků. XIII kontroloval stav zmrzačeného X, ale i jemu je už jasné, že tenhle člen jeho jednotky už k ničemu nebude. Sundá mu helmu a po cestě k tomu s prolomeným kolenem ti ji podá. Nijak to nekomentuje, dokonce se ti ani nedívá do očí, jen poklepe na hledí a ukáže na pušku. Pak pokračuje zjistit stav nově zraněného. Když si helmu nasadíš, zjistíš, že součástí hledí je průhledná obrazovka, jejíž rozhraní zobrazuje kam zrovna míříš zbraní. Mimo to, a to si nejsi jistý jak funguje, označuje možné cíle, momentálně všichni svítí šedě. Koleno X se nakonec ukáže jen jako vykloubené a vazy možná natažené, ale drží. Když mu nohu vrátí do původní polohy, je zraněný X je dokonce schopný chůze, i když velmi omezené. A je na čase, protože do jekotu, který se z chodby začal ozývat nedlouho po odraženém útoku, se vmísily zvláštní kovové zvuky. Vzhledem k omezeným možnostem, co by je mohlo vydávat, můžete bezpečně předpokládat, že se jedná o zvyky panelů vyrvávaných ze stěn chodby. A protože se mezitím ostatním podařilo otevřít dveře do zbrojnice, na nic nečekáte a vydáte se tam. Zbrojnice rozhodně nenaplní tvoje očekávání, vypadá spíš jako obrovský sklad, ale úplně prázdný. Je tu prostor na tisíce zbraní, vešla by se sem nejspíš i nejrůznější vojenská technika, ale až na pár pušek, kterých si nakonec všimnete válet se po zemi, tu není zhola nic. Navíc, když si zbraně prohlédnete pozorněji, zjistíte, že si dal někdo tu práci a poničil je do té míry, že jsou nepoužitelné. Před sebou tedy máte obrovský prázdný prostor, sem tam pár regálů, ještě hůře osvětlený než chodba za vámi. Z neurčitých pocitů zklamání a bezradnosti váš vytrhne krátké vysoko postavené zapraskání elektřiny. Když utichne, ztichnou i všechny ostatní zvuky a ve stejném okamžiku zhasne i ten poslední drobet světla. |
| |
 | Devítka je probuzena. Hra začala. Před oknem, za nímž se skví Modrá skleněnka, se zobrazuje její věrná holografická projekce, samozřejmě v mnohem menším měřítku. Hologram kromě modelu topografie zobrazuje ještě barevné tečky a zašedlé oblasti. Jak se modré tečky postupně rozmisťují do sítě obepínající celý model planety, šedivý překryv ustupuje a sem tam odhalí nové červené body. Uprostřed projekce stojí muž, jehož ruce se dotýkají konečky prstů – spojeny do stříšky. Oči má zavřené, v hlavě si přehrává úplně jiné plány. Rozehraná partie wtehu, několik odložených figurek na straně jedné, mnohem více na straně druhé. "Ani náhodou! Dokud tě neporazím.. ehmm, jednou to musím dokázat." Vzpomínka z dlouhé řady všech her, které jsem se svými sourozenci hrával. Hry s Týché byly přímé, agresivní a chaotické. Moje sestra je z těch, kteří jednají podle intuice. Pak jsou tací, kteří dávají přednost zákulisním hrám, vedou čistě defensivní válku, jednají na základě logiky a přesně propočtených pravděpodobností. A všechny přístupy mají svá pro i proti. V první řadě je třeba znát sám sebe – silné stránky stejně jako slabiny. A pokud znáš i svého nepřítele... Dobře, dobře, zahraju si s tebou jednu z tvých pitomých her. Ale příště děláme co budu chtít já. Ale samozřejmě, jinak bych to ani nechtěl. I já budu radši, když si společně strávený čas užijeme oba dva. Ale byl bych rád, kdybys mě vynechal ze svých hloupých žertíků vůči Proximě. Heh, ok, nic takového. Popravdě mám už vymyšlené něco mnohem lepšího. Ale zpátky k té hře. Tak co budeme hrát.Jak už jsem říkal – cokoliv. Výběr nechám na tobě. Ale musí to být existující hra. A něco, kde vyhraješ nebo prohraješ na základě vlastních rozhodnutí, ne čistě náhodou. Takže co? Piškvorky? Ne, dělám si srandu. Tak šachy, ty hraješ rád, ne? Ale nezačínám.Na průhledném stolku v prostém tvaru hranolu se objeví holografická projekce šachového plánu, figury ve výchozím postavení. První tah přijde okamžitě – e4. Přímý, ale pro začátek našich her úplně stačí. Kdyby ovšem toto nebyla zároveň poslední partie s mým bratrem. Hyperion se škodolibě usměje a položí svého krále. Vzdávám se. Vyhrál si. Tohle nebyla hra. Naše dohoda padá. Přestaň se chovat jako ublížené dítě. Byla to hra. Tys hrál a já se vzdal, obojí na základě našich vlastních rozhodnutí. Vyhrál si, to je to co jsi chtěl, ne? Zopakuju ti, co už jsem říkal – tyhle tvoje hry nejsou nic. Až nás postaví proti sobě bude to úplně jiné. Možná si myslíš, jak nejsi chytrý, když s námi svádíš bitvy už teď. Ale uvažuješ jen přesně tak, jak se od tebe čeká v nějakém pitomém plánu. Zkus někdy přemýšlet kdo je skutečně tvůj nepřítel.Jo a příště jdu šmírovat holky do sprch. Je na tobě jestli se chceš přidat... Otevřu oči. Mapování je dokončené. Ale síť zůstává na místě. Teď jsou mým nepřítelem cybeři. A mám dokonce spojence. Pane, Hefaistův modul na blízkém kolizním kurzu. Mám ho navézt na přistání? |
| |
| soukromá zpráva od Administrator pro To, že si je teď musíte podmanit, neznamená, že je později nemůžeš do své vize budoucího světa zapojit nejen jako otroky. Pak se odmlčí a i její výraz je teď prázdný, skoro jakoby tu nejednou byla jen její tělo, respektive jeho projekce. Tvůj modul je už téměř tady. Uvidíme se v hangáru. S těmito slovy se z virtuální místnosti odpojí. Tvůj navigační počítač dostal z Áreova sakrionu koordináty pro přistání a řídí modul podle nich. Sakrion se nachází ve stínu planety. Kolem něj je docela rušný provoz. Aspoň podle rozhraní, které zvýrazňuje věci, které bys jinak v temnotě vesmíru neměl šanci zahlédnout. Bojové stíhače, které hlídkují v perimetru stanice. Další letky doprovázejí konvoje větších, dopravních lodí, pravděpodobně s výsadky. Když tvůj modul přistane v hangáru odpovídá provoz v něm tomu venku. Plně vyzbrojené jednotky generů v se naloďují do výsadkových lodí. Hangár je taky plný vojenské techniky a další sem proudí tak rychle jak ji přepravní lodě stačí odvážet. Příprava na plnohodnotnou invazi. Když vystoupíš Proxima na tebe už čeká. Na sobě nemá stejný oděv jako ve virtuální místnosti, ale kombinézu, ne nepodobnou bojovým kombinézám, kterou mají všichni kolem. Jediné co prozrazuje její nedokonalost je krk a ruce. Přijde k tobě a láskyplně tě obejme a políbí na tváři. Tak ráda tě vidím. Už bych vás tu chtěla mít všechny. Nejradši bych si tě ukradla jen pro sebe, aspoň na chvíli... Ale tvůj bratr na nás už čeká. Vydáte se na můstek. Vaše sakriony jsou si jak architekturou tak rozvržením podobné, takže i bez Proximy bys nejspíš věděl kudy jít. Jakmile se dostanete z hangáru je provoz už mnohem menší. Dojdete do centrálního komunikačního uzlu a odtud výtahem nahoru. Na můstku je zase čilý ruch, pár desítek generů buď sedí u počítačů nebo kolem holografických projekcí a pravděpodobně řídí veškeré dění v i mimo sakrion. Na protější straně místnosti u okna s výhledem ven stojí Áres dívá se ven. Nijak nedává najevo, že váš příchod zaregistroval. A ani když dojdete na pár metrů od něj nijak neraguje. Ostatní si vás taky nevšímají a Proxima jen stojí a nic neříká. Nechává začátek rozhovoru na vás dvou. |
| |
| soukromá zpráva od Administrator pro Sakrion Artemis Proxima Vzhled Každý z IX má svá specifika. Artemidina jsou jen o něco... specifičtější. Když přiletím je X generace správkyň vzhůru a připravují vše potřebné na probuzení své IX. Přesnější by bylo celý ten rituál vzkříšení nazvat krvavou řeží. Samozřejmě, že jsem byla proti tomu všemu. Ale v rámci diverzity jsem nakonec musela ustoupit. To ale neznamená, že jsem se s tím vnitřně smířila. Otázkou je, co tu vlastně dělám. Dívat se jak jedno z mých dětí umírá a hned osmkrát, se v mém případě rovná sebetrýzni. Ale přeci jen se budu cítit lépe, když se můžu na vlastní oči přesvědčit, že aspoň jedno přežilo. Tolik věcí se může pokazit.Artemis Když ze všech svých klonů-sester zbýváš jen ty a staneš se tak jedinou pravou Artemis, objeví se skupinka tvých generů z X generace. Správkyně jsou vzhůru už nějakou dobu aby všechno připravili. Teď po tvé iniciaci můžou začít s probouzením ostatních generací. Nabídnou ti možnost ze sebe smýt krev a nový oděv. Zároveň ti sdělí, že na tebe na můstku čeká Proxima. Stále vysoká hladina adrenalinu, má za příčinu že je tvá mysl dokonale čirá a tak se ti k jménu ihned přiřadí tvář a fakt, že Proxima, nebo Proximity, je jednou z progenitů. A teď pravděpodobně hraje roli administrátorky Protokolu. Tedy tou, kdo rozhodne jakým způsobem si na začátku rozdělíš se svými sourozenci Zemi. Jsi si taky jistá, že se podílela na tvé výchově, ať už jako starší sestra, nebo matka. Konkrétní vzpomínku si už ale nevybavíš, snad časem.Jak svou návštěvu přivítáš je už na tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis pro Artemis vyslechla zprávu o nově příchozí se směsicí zlosti a očekávání. "Ta zašlá relikvie, se bude zase snažit zasáhnout jí do života, zvrátit její osud a rozhodit průběh evoluce." Na druhou stranu byla progenitkou fascinována, i když by to nikdy otevřeně nepřiznala. Byla posledním pozůstatkem stvořitelů a tudíž v jistém smyslu i její matkou. "Každá matka musí zemřít, aby dcera mohla žít." Tuto pravdu progenité ani za staletí nepochopily. Nechala ze sebe smýt krev jednou ze svých nižších sester. Přičemž si všímala každého pohybu, rysu i pohledu svých nedokonalých odrazů. "Musí zjistit, jak dopadl obřad očisty mezi jejími nezvedenými replikami". Při každém vzkříšení byl souboj klonů jen špičkou ledovce, skutečná řež se konala v nitru Sakrionu, kde nespočet generů bojovalo o svou existenci a výsadu povstat po boku právoplatné Artemis. Chvíli uvažovala nad nabízenými oděvy, vybranými podle jejich potřeb. Praktické kombinézy i maskovací mundůry, nástroje lovu i zabíjení, vše strohé a prosté všech ozdob. Nakonec pomyslela na seschlé tělo Proximy, její odhalené svaly a kostnaté výčnělky. Rázem odmítla veškerý oděv a vydala se na můstek, jak ji progenité stvořily. "Čistou, Elegantní, Dokonalou" Na můstku už jí čekala Proximity, ve vší své vážnosti a jakési povznesené netečnosti. "Jak toužila zabořit své prsty do toho umělého masa a roztrhat tuhle parodii života jednou provždy." Místo toho ovšem předstoupila před Proximu, ve vší své dychtivosti a nezakryté tělesnosti. "Vidím, že se stále rozpadáš. Proč se namáhat s dětmi, když stejně odmítáš odejít? Přišla jsi snad oznámit své odstoupení a přenechat budoucnost povolaným?" Nebo se ti zachtělo pohledu na skutečné tělo? |
| |
| soukromá zpráva od Hefaistos pro Jakmile modul přistane, vystoupím z něj a chvíli vstřebávám okolní vjemy. Skoro, jako bychom šli do války. Z mého přemítání mě vytrhne povědomý hlas a obejmutí od Proximy. Objetí opětuji se stejnou láskou, nicméně od polibku opustím. Místo toho si ji chvíli prohlížím. “Áres naverboval i tebe?“ Uchechtnu se po chvíli, v reakci na její oděv, než se vydám za ní. Netrvá dlouho a všimnu si bratra. Který si mě buď nevšímá, nebo o mně neví. Využiji toho a chvíli pohledem zkoumám genery, řídící provoz. “Máš to tu hezké, bratře. Ale opravdu se musíš tak melodramaticky dívat z okna?“ Utrousím nakonec a ani se nepokouším schovávat veselý úšklebek na tváři. |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché Procházíš postupně všechny obrazovky, a i když hned nepochopíš jak přesně každý systém funguje, dozvíš se během několika sekund dost na to, abys posoudila, že většina poruch vyžaduje servisní zásah od kvalifikovaného personálu. Kalibrace, termočlánky, hlavní rozvodový systém... Pak se ale zastavíš u chlazení. Na obrazovce totiž bliká upozornění, které vyhodnotíš jako akci, kterou lze provést přímo z terminálu, stačí ji potvrdit – napojení tepelných výměníků na obytnou část sakrionu. Ve stejné době kdy se ti otevře tato možnost ti XIII zahlásí uplynulých pět minut. Nezůstane ale jen u toho a s lehkým povzdechnutím pokračuje. Omlouvám se, madam. Není to tak, že bych se před vámi snažil něco tajit. Já prostě nevím co se děje. Ten štít prostě měl být v provozu. Nemáme připravený scénář kdy by nebyl. Co já vím, tak cokoliv co teď uděláme, může bez přehánění skončit pohlcením Země černou dírou... Ale třeba je jen vadná kontrolka. XIII opět překvapí. Zaprvé to vypadá, že má o planetu nefalšovanou starost. Což by se i o některých tvých sourozencích dalo říct jen stěží. A zadruhé tou poslední větou dokáže, že aspoň špetku humoru si dokáže udržet i v téhle situaci. |
| |
| Cha! Protočila jsem nad omluvou očima. "Na speciálním extra napořád to nic nemění," oznámila jsem mu suše, zahleděná do znovu se přepočítávající diagnostiky systému. Přešla jsem o kousek dál, abych zkontrolovala ještě další údaje. "To jsi tohle vážně vymýšlel celou dobu? Snažil ses přiznat si, že vůbec nevíš?" kousla jsem se do jazyka. Pět minut dávno pryč, to je zlé. Pohlcení Země černou dírou je taky zlé. Všechno je to zlé. Pořád mi nejde na rozum, že někoho napadlo sem poslat zrovna mě. Uvolnila jsem sevření zubů a olízla si rty, v tomhle prostředí další poměrně zlý nápad. "Víš," očima jsem přelétla po zobrazovaných řádcích, "časem pochopíš, že zrovna mě je občas lepší zaměstnat tlacháním dřív, než dojde na mačkání tlačítek," potvrdím napojení tepelných výměníků, a podívám se na něj. "Protože teď už můžeš jen doufat, že mám šťastnou ruku," já tomu rozhodně věřila, jak jinak. Skoro jsem se usmála, ale dlouhý pobyt v nehostinném prostředí mi přestával dělat dobře, takže jsem s úšklebkem na rtech otočila hlavu zpět k monitorům a hledala, jestli se nabízí ještě nějaké eventuální řešení některého z problémů s přehřívajícím se reaktorem. |
| |
| Resurekční komora - Afrodita Když tě XIII postaví za sebe a dívka se zastaví, změní se ještě něco. Nejdřív si myslíš, že to je to světlo. Ale i když je jí očividně nepříjemné, je tu ještě něco jiného. Pak ti to dojde, že to souvisí s tím co říkal Hyperionův gener – předtím tě sledovala s takovou sebejistotou, ale teď je natočená mírně jinam než kde skutečně stojíš. Navíc působí celkově zmateně a taky zvláštně přešlapuje na místě. Ty... hledáš Matku? Já... ztratila jsem vůni. Prázdné nádechy bolí. Mluví zvláštně, předpokládáš, že slova, která používá pro ni mají konkrétnější význam. Třeba když teď použila výraz matka, zněl trochu jinak než jak jím předtím označila tebe.Mezitím co mluví se stále otáčí kolem, jakoby něco hledala. Když skončí zastaví se otočená k Hyperionovu generovi a začne ho... očichávat? Nejdřív u krku, pak sjede k podpaží a pokračuje dál dolů. Hmm, miláček. Poslyš maličká, chápu, že jsem hrozně sexy i po čuchu, ale víš jak to je, nechci aby tady Afroditu mrzelo, žes ji předběhla. Snaží se znít jako vždy nad věcí, ale je jasné, že mu to příjemné není. Jeho slova se dají volně přeložit jako volání o pomoc. |
| |
| soukromá zpráva od Administrator pro Takže asi nemám počítat s objetím. Nebyla to otázka, jen posmutnělé konstatování. Nejsem tady abych vám v naplnění vašeho osudu překážela. Ani matka lvice nezabíje své dcery i když hrozí, že v budoucnosti převezmou její místo. Ale nečekám, že tě přesvědčím. To v co věříš, je dost překroucená forma vlády silnějšího. Na druhou stranu můj svět nepřežil, třeba jej skutečně má nahradit ten tvůj. Povzdechne si. Chtěla by ti být blíž, ale zároveň ví, že tě nikdy nedokáže pochopit. Áres je už vzhůru. Ty jsi druhá probuzená. Brzy vzbudím i ostatní. Sakrion Apollo je pryč z orbity – na Zemi. Dost dlouho aby měli cybeři čas vyslat svou vlastní expediční jednotku. Potřebuji abys je vypátrala, zjistila co se dozvěděli a umlčela. Co nejdřív. Měla by ti stačit jedna generace. Áres zajistí zbytek. Jak už to s Proximou bývá, otevírá víc otázek, než poskytuje odpovědí. To nejpodstatnější nicméně víš. A nejdůležitější odpovědi získáš spíš akcí, než dotazováním se progenitky. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Tvůj bratr někdy dokáže být extrémě netečný. Asi jsem si chtěla získat jeho pozornost. Možná jsem ale měla udělat pravý opak, třeba by mi aspoň vyčetl, že mu tu pobíhá civilista. Na chvíli posmutní, jen aby se zase rozveselila. Až navštívím tebe budu klidně nosit oděv tvých generů. Když mě oslovíš trvá ještě poměrně dlouho než zareaguji. Dokonce možná začneš uvažovat, že na sebe znovu upozorníš, ale v tu chvíli se k tobě konečně otočím. Předpokládám, že tě Proxima seznámila se situací. Ten štít je plně funkční. Bombardování je ze hry. Mám tam pozemní jednotku, ale ta stanice je pevnost. Byla by to jatka a většinu našich sil potřebujeme na jejich hlavní město. Takže musíš přijít s chytrým nápadem, jak ten štít vyřadit. Tím se odmlčím a zkoumám tvůj obličej. Čekám jaká bude tvá první reakce. Ale to čtení z výrazů funguje oběma směry. A tak tušíš, že ti neříkám vše a už teď mám k dispozici náhradní plán, který se už nejspíš připravuje. |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché XIII povytáhne obočí. Madam, spíš jsem se snažil to nepřiznat. Mám za to, že je lepší, když v podobných situacích někdo aspoň předstírá, že ví co se děje a má plán, madam. Když potvrdíš napojení výměníků, nevypadá, že by ho to znepokojovalo, ale přijde k tobě a dívá se na obrazovku, co jsi vlastně udělala. Usměje se.Madam, momentálně mi přijde, že bylo dobře vás nechat v nejistotě. Tohle by nám mohlo dát nějaký čas navíc, madam. Pak tě na chvíli jakoby přestane vnímat. Potom se z ničeho nic otočí a vydá se dolů k reaktoru. Sejde ale jen několik schodů, než se zastaví a s mírně hravým úsměvem otočí zpátky k tobě.Madam, nechci vás přerušovat v nacházení způsobů jak oddálit naši smrt, ale tohle byste asi měla vidět, madam. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis pro Čekala přehlížení, hněv či chladnou nenívist, ale nikoliv mateřskou něhu. "Co když jednala špatně? Co když bylo víc než ..." "Nikdy! Ona byla Artemis, vrcholem evoluce a vyvolenou progenitů!" Chopila se jí bezmezná zuřivost nad tou, která jí dovedla k pochybám o jejím účelu. "Málem jí svedla z cesty Dokonalosti, přesně jak se obávala." Přetavila svou pulzující nenávist do chladného ostří, které si nechala na později. Její čas příjde. Věnoval poslední pohled Poximity, která na ni stále shlížela. "Já svůj účel nezklamu, mužeš to samé říct o svém?" S těmito slovy na rozloučenou, se vydala do nitra Sakrionu. Geneři již dokončily úklid a pustily se do příprav. Ona se však přišla podívat na přeživší letošního obřadu. Každý cyklus se výsledek měnil a žádná generace nevydržela dlouho. To bylo nádherou a věčnou rozmanitostí obřadu očisty. Když dorazila ke skupině přeživších, již jí očekávaly. Pohlédla na velitelku oddílu, které se přes tvář táhla rozšklebená jizva. Obvykle by za takové pryznění svého dokonalého odrazu vraždila, ale tentokrát to bylo jiné. Rána byla důkazem identity své majitelky, a proto se oddíl nazýval Rudé šrámy. Celá generace generů, jenž si poznamenala tváře po vzoru své velitelky a dozdobila se plejádou menších ran, za každého zabitého nepřítele. Zamířily do zbrojnice, jedné z nejlépe vybavených, i na poměry ostatních IX. Zde se Rudé šrámy vyzbrojily zbraněmi na blízko, nejrůznějších tvarů a funkcí. K tomu přidaly štíty ze syntetické ocely a křemičitých polymerů, schopné zastavit většinu lehké a střední palebné síly. Samotná Artemis zamířila ke svému luku. Uměleckému nástroji krve a lovu, s ladnými křivkami ze synth-oceli, dělanými jí přímo na ruku. K tomu přiložené šípy, které nikdy neminou. "Hlavou jí problekly znalosti věků, sledovací střely dlouhého doletu, genetické značkování potenciální kořisti i systém vyhodnocení překážek" To vše však pro ni postrádalo význam. Jediné na čem záleželo bylo, že nikdy neminou kořist. Spolu se svými generskými sestrami nastoupila do modulu, kurs Země. Se Sakrionem vzdalujícím se mezi hvězdami, byla její modrá budoucnost stále blíž. |
| |
| Sex ve městě Předehra v obytné části[/u] Zobrazit SPOILER Zamrkám a zavrtím hlavou,dobře tohle bylo z doby před havárií,ale teď bych se měla věnovat současnosti.Je zvláštní že teď ta dívka dělá jako by mně neviděla a docela nejistě přešlapuje na místě.Vím že ona mluví divně jako by slova pro ní měla význam,ale jen pro ní.Jako ty soubory z doby před populační krizi,jasně já vím současnost.Pak začne Hyperionova genera očichávat a jemu to zrovna příjemné není.Já ho chápu protože tohle očichávaní mi něco připomíná. „No jak už řekl můj milý bratříček je vidět že tě chce.Strašně moc tě chce a tohle bude nejspíš předehra než se o tebe začne otírat svým zcela a naprosto nahým tělem.“pronesu zatímco za mnou se ozve zachichotání.Jasně vím že to je vážné a on nemůže volat Pomoc sakra pomoc. „Dobře na něco přijdu než to budeš mít tvrdé.“pokusím se ho pak uklidnit. „Mám pocit že on už to má tvrdé.“ozve se za mnou a pak se ozve další zachichotání.Otočím se a začnu osvětlovat zemi zda tam nenajdu něco co by mi mohlo pomoct.Myslím že už tuším o co zde jde ono je to v současné situaci docela logické. „Dobře a teď vážně hledejte něco s velmi pronikavou vůní či zápachem.Vím že existuje i něco co se nazývá pepřový dech.“ |
| |
| soukromá zpráva od Hefaistos pro |
| |
| Sice Třináctku poslouchám, ale víceméně nereaguji. Místo toho se snažím z obrazovek vyčíst, co všechno se změnilo nebo může změnit a jaké další problémy přijdou po tomhle. "No.. když myslíš," poznamenám polohlasně, aby věděl, že poslouchám, i když si nezvykle nechávám své myšlenkové pochody pro sebe. Nepřipadá mi, že bychom toho vyřešili nějak moc, ale snad je jen příliš brzy a co nevidět se odmlčí některá další blikající varování. Jedno nebo dvě by mi stačily. Nechám systém znovu přehodnotit situaci, přičemž se gener vzdálí. Přelétnu prsty po dalších příkazech, když mou pozornost přitáhne volající hlas. "Hm?" ztěžka se ohlédnu přes rameno. "Doufám, že to bude stát za to," těžko hledám elán pro další řeči, tak se jen zvolna přesunu na schody za Třináctkou, "tak ukaž, kvůli čemu mě rušíš od mé malicherné kratochvíle," přece jen mi zacukají koutky. |
| |
| soukromá zpráva od Administrator pro Výsadkový modul doletí na místo dopadu. Pilotka dala přednost rychlosti před pohodlím a tak jste byl sestup poměrně drsný, když k dobržďování využila atmosférické tření těsně pod hranicí možností tepelného štítu. První starostí tvých generů je samozřejmě zajistit okolí modulu. Když má rojnice za sebou perimetr padesáti metrů pilotka přepne motory z aktivního do stand-by režimu. A vypustí šestici dronů, které se začnou s analýzou.Palubní počítač začíná vyhodnocovat první informace. Vektor dopadu, model celé situace, pravděpodobná místa dopadu těch částí sakrionu, které se během pádu oddělily. To by možná stálo za prověření, ale podle modelu se nejedná o žádné funkční části. Pokud se k nim cybeři dostali, jedinou informací jim bude materiálové složení. To sice není úplně zanedbatelná technologie, ale v nastalé situaci je to jedna z těch, u nichž se jejímu vyzrazení už smysluplně zabránit nedá. Další informace se týkají integrity sakrionu. Ta není nijak výrazně narušena. To je svým způsobem špatná zpráva, znamená to, že většina vnitřních systémů zůstala nepoškozena a bude snazší o nich získat užitečné informace. Jeden z nejhorších scénářů se potvrdí, když analýza potvrdí, že k otevření hangárových vrat došlo násilím zvenčí. Nakonec se začnou zobrazovat informace o ionizačních stopách. To tě samozřejmě zajímá ze všeho nejvíce. Výsledky jsou předběžné, dopad sakrionu má za následek nezanedbatelný šum, ale pro základní přehled dostačující. Jenže kromě trajektorie vaší lodě neukazují žádnou další. To je špatné. Nejpravděpodobněji to znamená jednu za dvou věcí – cybeři nedisponují iontovými motory, a nebo jsou natolik pečliví a stopu maskovali. Tak jak tak, tě to dostává do slepé uličky. Víš určitě, že tu byli. Velmi pravděpodobně si nějaké informace odnesli. Téměř jistě jsou už pryč, protože v okolí se nenachází žádný dopravní prostředek. Ale nemáš žádnou představu kde jsou, ani jakým směrem bys je měla hledat. Jediné, na čem můžeš stavět, je přibližná doba kdy tu byli, kterou získáš z modelu otevření hangárových vrat – 3 hodiny 29 minut +/- 2 minuty. Minimálně dokud (a pokud) analýza ionizačních stop přeci jen něco neukáže. Aspoň ti to dává čas se osobně porozhlédnout kolem. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis pro Blížící se zeleň, černý šrám ve stopách sakrionu a rychlost, s jakou se řítili vstříc svému osudu, přímo vybízela k nespoutanosti. Její pilotka to zřejmě cítila stejně, neboť její přistání bylo spíše kaskadérským kouskem. Za drásavého kvílení kovu a motorů, vyryje modul čerstvou brázdu. Po kontrole všech systémů a analýze oblasti, je konečně čas na výsadek. Komando generů se vyhrne z přístupových dveří s Artemis v čele, pro neznalého pozorovatele možná divoce a neukázněně, pro artemidiny oči ovšem, jako přehlídka bojové zkušenosti a intuice. Po prvním nadechnutí se otevře zcela nový svět. Svět zvuků a pachů, o tolik rozmanitější, než kosmická hrobka sakrionu. Chvíli jen zpracovávají množství vjemů, od odéru rozryté země a okolní vegetace, přes zvuky znící z džungle, až po šimrání větru na kůži. Artemis se obrátila ke svým odrazům, ve tváři výraz extatického nadšení. "Mé sestry, náš čas nadešel! Přebývaly jsme v temnotách kovových chodeb a nekonečného spánku. Nyní však máme nové loviště! Je jím Země." "Od počátku byla naším účelem, našim cílem, našim předurčením! Naplńmě odkaz Progenitů! Naplńme svůj osud!" Zvuk rozezněl pokřik stovky hrdel, vzdávající hold. Přešla k oddílovým velitelkám, dojednat další postup. Rozbili štáb při modulu, který byl zašpiněný a převrácený za hranice své důstojnosti. Funkční byl však stále, a co víc, každá překážka se dá využít k prospěchu věci. "Rozdělíme se do tří skupin. První zaujme stanoviště v místě našeho přistání. Vypněte systémy, pro každé cyberské oko, optický kabel či jiné ubohé čidlo, bude modul jen další padlý šrot." "Pokud se příjdou pást na mršině modulu, dejte jim zakusit, že predátor je nablízku." Směruje s divokým úsměvem na jeden ze svých oddílů. "Druhý oddíl, pročeše širší oblast, buďte mrštní a tišší. Získejte přehled o nebezpečí a možnostech našeho teritoria, kochejte se nádherou nám svěřenou." "Poslední skupan půjde se mnou. Vstoupíme do sakrionu a zbavíme náš svět, všeho, co se v rukou naší neschopné sestry stalo zneužitelným." Zakončením se obrátí ke svému doprovodu. "Pokud narazíme na mou sestřičku, zbavíme ji utrpení její nedokonalosti." S tím se Artemis vydá k branám sakrionu. Se svýma věrnýma za zády a lukem v dlaních, jí nic nestálo v cestě.
|
| |
| Resurekční komora - Afrodita Dívka skutečně skončí v podřepu u rozkroku Hyperionova genera, který začne notně očichávat. Přemýšlíš jak moc se musí gener tvého bratra ovládat aby potlačil své vrozené chování, které jinak tak rád dává na odiv a prostě se nepoddal situaci. Dívka je tak blízko, že prostě není možné aby se o něj neotírala nosem. Tuto domněnku podpoří i vzdech, který Hyperionův gener vydá. Ani to ale nic nemění na tom, že je napjatý jako struna a v jeho křečovitém úšklebku začíná nervozně cukat. Taky ji nemá... Prohodí dívka spíš sama k sobě. Tím dokončí svůj průzkum a zase se postaví.Stále otočená na genera vedle ni jej osloví. Jsi dítě. Ta cizí ti dává vůni? Pak si zase začne rozhlížet kolem.Máš sebou špatné děti... Jestli nehledáš Matku proč tu jsi? Jestli sbíráš děti půjdu s tebou, když mi dáš svoji vůni... Ale jen dokud nenajdu Matku. Usoudíš, že teď už zase na mluví na tebe. |
| |
| Tma jako... Co se musí nechat, že Xka byly poměrně efektivní. Rozhodně Áres aspoň někde udělal dobrou práci. Myslím, že jejich reakce podstatně snížila ztráty, které by byly v jiném případě. Takhle jsem si aspoň ověřil, že zbraně jsou vyloženě nějak propojené, když i gener Apollo nemohl střílet. Sledoval jsem to krupobití, jak trhá genera, protože jsem stejně nemohl dělat nic jiného. Tak to by bylo. Sue pronesu a příjímám od XIII helmu. Podle jeho posunků pochopím, že tam jde asi o nějaké propojení zbraně a helmy, takže si helmu nasadím a vidím její propojení. Musím si rychle zvyknout, protože dívat se skrz hledí a fungovat se zaměřovačem, to chvíli chce. Vybavení, které tihle Áreovi geneři měli bylo opravdu dobré. Stále nechápu jak to, že tady byli dříve a s takovouhle výzbrojí, ale teď jsem za ní byl vděčný. Podle displeje byli asi všichni šedí, což je poměrně efektivní v době, kdy se geneři Apollo mohou dostat k nám odevšud a přimotat se mezi nás. Na rychlou palbu celkem ideální. Kývnu na jednoho ze svých generů, aby pomohl X. Upřímně bych ho tu nejradši nechal. Pro nás je to zátěž a bude nás zpomalovat ať může chodit sebelépe. Jeho štěstí je, že stále může střílet, takže ještě není úplně k neužitku. Zaposlouchám se do zvuků co se ozývají a opravdu se mi nelíbí. Tak jo, všichni do té zbrojnice a hned. Jestli pro nás Ty holky chystají nějaké překvapení, tak jim zúžíme prostor pro útok ještě více. Projdu do zbrojnice s ostatními a zůstanu stát za dveřmi. Není tu vůbec, ale vůbec nic. Pokud možno zavřete zase Ty dveře. Prohlédněte ten zbytek zbraní. Jak jim to půjde s dveřma to nevím, ale zbraně stojí za nic. Než stihnu vydat rozkazy další, tak se zhasne. Hmm a je tu tma jak v prdeli. Pronese jeden z mých generů a já mu musím dát zapravdu. Máme nějaké umělé světlo? Osvětlit dveře, nesmí se nám sem dostat! Spojte se s ostatními, jestli nějaký pitomec nevyhodil elektriku. Vsadil bych se, že Hyperion si s něčím hraje. Vždycky když si myslím, že je vše v pohodě, tak se zákonitě něco podělá. Všechna efektivnost šla do háje, protože jsem se nemohl na nikoho pořádně spolehnout. |
| |
| Změna mistrovského akčního krizového plánu Zatímco co ostatní hledají tak já se na chvíli otočím a usměji se když vidím jak dívka v podřepu očichává rozkrok Hyperionova genera.Nahá dívka nutné podotknout,ale sex je v současné chvíli to poslední na co by asi Hyperionův gener myslel.Dokonce tam ani nevidím žádnou bouli i když se o něj dívka otírá nosem což ho musí notně vzrušovat. Ano být to jiná situace,ale zde neurčuje pravidla což je něco na co není zvyklý. „Hyperion měl pravdu,a ty taky vážně tě moc chce.“ „Předehru asi máme za sebou.“ „Ššššššš ...“zarazím se na začátku místo abych své genery okřikla.Vidím jak se Hyperionův gener tváří už jsem ten výraz viděla,ale zde to znamená tu nejvyšší paniku.Když ho dívka očichá a zase se postaví tak když opět promluví zjistím že tomu co říká nejspíš začínám rozumět. „To je gener.Ne já ne,můj bratr.“ A potom mi to začne docházet aspoň myslím.Já sice mám sebou taky Areovy generym,ale jsem žena.Oni jsou muži,tedy ti kteří je napadali.Nepřátelé. „No to všechno nejsou mí geneři.Ano já hledám matku a budu ráda když půjdeš s námi.“ No ostatní zřejmě poněkud méně,ale nakonec to dopadlo dobře.Aspoň zatím a možná nás dovede k Apollo. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Máš k dispozici zasedací místnost s přímým spojením se svým sakrionem. Jeden z mých důstojníků ti pak bude zprostředkovávat informace z povrchu. Schéma štítů dokonce s přesnými specifikacemi těch Apollo jsou vstřícností naší matky. Pokud to dobře chápu, tak štít funguje na určité frekvenci, kterou ale cybeři momentálně modulují. Kdybychom znali modulující signál můžeme pulsem o rezonanční frekvenci štít přetížit. Tvůj úkol je vlastně prostý – zpětně odvodit randomizující funkci. To by mělo stačit. Výhled pod námi je svým způsobem hypnotizující. Zvlášť formace mraků, jejichž víření přitahuje stejně jako mihotání ohně. Když domluvím upřu svůj pohled do tvých oči v odrazu skla. Znovu zkoumám tvůj výraz.Podle mě nemá smysl tě tím zatěžovat, ale když selžeš mám připravené alternativní řešení, které povede k anihilaci všech na té základně. Zatím ale nevidím důvod plýtvat možnými prostředky. Těžko říct, co přesně tím vlastně myslím. Dost dobře taky můžu jen blafovat. Ale něco ti říká, že aspoň část se zakládá na pravdě a že i já bych radši získal cybery na svou stranu, než je jednoduše vyhladil. Každopádně to je vše co ze mě apelem na vzájemnou důvěru dostaneš. |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché Je skutečně otázkou co všechno se změnilo. Když se ještě chvíli snažíš vyčíst něco z obrazovky, potvrdíš si jen, co jsi už nejspíš tušila – teplo z termočlánků se teď rozvádí do celého sakrionu, zatímco předtím byl celý prostor reaktoru od ostatních částí tepelně odizolovaný. Takže teplota se už nebude zvyšovat, ale neřekla bys, že to znamená, že se nějak výrazně sníží. XIII se tě nejspíš jen snažil povzbudit. Když se za ním vydáš všimneš si ale ještě jedné věci, většina obrazovek ukazuje nárůst ve výkonu. Momentálně na 13% a roste. Dojdete společně dolů a to co uvidíš tě skutečně překvapí. Nacházíte se v místnosti, která slouží jednak jako pozorovací místnost a pak jako předsíň jádra reaktoru, se kterým je spojená přechodovými komorami. Za velkým tlustým sklem by se pravděpodobně měla nacházet inkriminovaná černá díra. Ale jediné co vidíš je asi pětimetrová koule spletená z bambusu. Ne nepodobného tomu, který rostl venku před sakrionem. V jedné ze stěn, teď už taky pokrytých bambusovými stonky, je pak díra, kterou sem svazek několika desítek rostlin doslova prorostl. Dřevnatá tráva pokrývá většinu povrchu místnosti a končí právě uprostřed, ve spletenci velmi pravděpodobně obepínajícím skutečné jádro reaktoru. X jsou v prostoru za sklem, na sobě mají nějaké speciální kombinézy. Robustní, ale tím pádem velmi omezující, obleky mají nejspíš sloužit jako ochrana proti případné radiaci. Jeden z nich stojí asi metr od koule, ruku nataženou k ní... a obrostlou bambusem. Jinak ale vypadají oba v pořádku. Dívají se vaším směrem a pravděpodobně čekají na rozkazy od XIII. |
| |
| soukromá zpráva od Administrator pro Čímž také narazíš na první problém. Ačkoliv se sakriony v klíčových částech neliší, jejich rozložení a vzájemné propojení je pro každého IX specifické. Takže i když víš, že tvým cílem jsou technologické části jako reaktor, výrobní sekce, klonovací kádě atd. Nevíš jak přesně se k nim vlastně dostat. Mapování pomocí dronů bude nějakou dobu trvat a ty se navíc dostanou jen do prostor, ketré nebudou zabezpečeny. I když tím rychleji teoreticky vypátrají co vlastně cybeři viděli – případně ukradli. Další možností je si schéma sakrionu Apollo vyžádat od Proximy. Nicméně tak nějak tušíš, že s tvým plánem preventivní destrukce sakrionu tvé sestry nebude souhlasit. Pak už zbývá jedině se do útrob vydat naslepo. Podobně je na tom skupina pročesávající prales. Ten je totiž ještě víc neznámým prostředím než sakrion. Netušíš jaká fauna a flora se za těch 800 let genetickcýh úprav a náhodných mutací vyvinula, natož jaká rizika přináší. S tím se průzkumná jednotka je schopná vypořádat, ale značně to snižuje její možnosti pátrání po cyberech. Nemluvě o tom, že ke smysluplnému pročesání byť jen nejbližšího perimetru několika kilometrů, je početně naprosto nedostačující. Pokud bys chtěla pátrat po jiných možných místech přistání cyberských lodí, tak se jako minimální smysluplný jeví letecký průzkum. Neurčité vyhlídky zvrátí dokončená analýza ionizačních stop. Není to se sice druhá signatura motorů, což by věci značně zjednodušilo, ale i tak to je stopa. Jedná se o anomálii v šumu, který sakrion vytváří. Jako kdyby se po svém dopadu znovu pohnul. To je samozřejmě vyloučené, takže se logicky nabízí vysvětlení, že se nepohnul celý sakrion, ale jen nějaká jeho část přispívající k ionizačnímu záření. A to můžete sledovat. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis pro Rozechvěl její již tak napjaté smysly, nesoucí příslib temných lovišť a čerstvé kořisti. "Utvořte formaci! Shromážděte se za mnou, a vyšlete pětičlený oddíl napřed. Bude nás informovat o situaci a terénu. Další pětice půjde za námi, krýt nám záda a slídit v našich stopách. Poté ..." Artemisin projev přeruší příchozí posel, se zprávami o výsledcích dronů. Možnost prozkoumat sakrion byla lákavá a účelná, vysloužila si ovšem pouze pohrdlivý úšklebek. "Nenechám se připravit o vzrušení z neprozkoumaných lovišt. Vyšlete drony asistovat zvědnému oddílu v pralese. Využijte vše od vzdušné podpory, po všechna analytická čidla. Znalost terénu tohoto světa, nám poskytne dlouhodobou výhodu do budoucna." S tím se otočila zpět k sakrionu, připravena vstoupit do jeho neznámých hlubin. Pak se však zastavila k posledním instrukcím. "Zaměřte se na tu ionizační stopu, vystopujte je, jako raněnou kořist. Také udržujte naši malou past s modulem, můžou být nedaleko." Vstoupila do sakrionu, a Rudé šrámy za ní, své zjizvení tváře dychtivé po dlouho odepřeném lovu. Jejich sestry zkoumají a mapují okolní terén, nebo číhají v modulu maskovaném za havarované harampádí.
|
| |
| soukromá zpráva od Hefaistos pro |
| |
| Povolila bych si límeček obleku, kdyby to k něčemu bylo. Takhle se prostě budu dál dusit ve vlastní šťávě. Zvládneme to s Třináctkou ještě o pár schodů níž. Začínám mít pocit, že to se mnou co nevidět sekne, ale zatím dobrý. Obrázek, který se mi naskytne v téhle části Sacrionu předčí má očekávání. "Jo tak, poslal jsi je vyvenčit..," docela zírám, málem s otevřenou pusou. Ten bambus je fakt zlej, ale na druhou stranu to vypadá opravdu efektivně, když nemyslím na to, jestli to ty dva za chvíli prostě neprošpikuje. Vháá! "To se Apollo líbit nebude. Nic proti provizorním opravám, ale tohle je docela dost alternativní," pousměju se. "Takže tu máme díru. Nechutný horko. Kytkám to očividně nevadí, spíš naopak. Mě to teda vadí dost, nijak mi to v růstu nepomáhá, o životních podmínkách nemluvě.. Myslíš, že to reaguje na tu díru a obrostlo jí to? Nepřirozené hnojivo.. to asi ne. Brání se to, nebo to brání tu kouli?" popojdu blíž ke sklu. "Každopádně se toho zbavíme," řeknu rozhodně, ale už nedodám jak. "Skoro si myslím, že mu to utrhne ruku, když se jakkoliv pokusí vysvobodit," dodám zamyšleně. Nechci přijít o další členy týmu a už vůbec nechci vidět další kopii mého bratra umírat. Je to takové.. plýtvání. "Návrhy?" |
| |
| Resurekční komora - Afrodita Dívka přikývne, nejsi si stoprocentně jistá, ale vypadá spokojeně. XIII už ne tolik, protože ve chvíli kdy řekneš, že má jít s vámi se gener Apollo vydá přímo za tebou. To, že ty chápeš situaci jako "dobře dopadlo" neznamená, že ostatní - především Áreovi geneři - to chápou stejně. XIII dál míří na dívku a vsadíš se, že prst ho svrbí tak jako ještě nikdy. To částečně znervózňuje i tebe, protože o to víc se musíš hlídat abys mu nechtěně nenaznačila, že může začít střílet. Přímou subordinaci si už nejspíš znovu nedovolí, ale když mu nedáš jasně najevo, že si má dát pohov, tak nejsi úplně přesvědčená, že se udrží. Dívka je každopádně nečekaně rychlá, ani se nenaděješ a už stojí před tebou. Velmi blízko a přibližuje se ještě blíž. Uvědomíš si, že jsi teď nejspíš ve stejné situaci jako Hyperionův gener. Máš to ale složitější, protože pokud se nebudeš ovládat a dáš najevo, že ti to je nepříjemné, bude to dostatečná záminka pro XIII dívku, kterou vnímá jako hrozbu, zlikvidovat. Neprobíhá to ale úplně stejně jako u Hyperionova genera. Přijde ti, že tebe "očichává" víc... procítěně. Začne od krku, a ty cítíš její horký dech, což je při snížené viditelnosti přeci jen trochu znervózňující. Překvapí tě, když vydá slastný vzdech. Nejdřív nevíš, co to znamená, ale pak dojdeš k tomu, že je s tvojí "vůní" asi spokojená, protože už nepokračuje níž. Konec to ale není, jen to pokračuje jinak. Nejdřív přiblíží svoji tvář k tvé, až si říkáš, že tě nejspíš chce políbit, ale nakonec svoje rty zastaví pár milimetrů od tvých. Pochopíš, že nejspíš vdechuje vzduch, který ty vydechuješ. Jen co se trochu uvolníš, tak tě ale zaskočí, když tě skutečně políbí a jazykem ti začne jemně rozevírat ústa. Polibek je nečekaně vášnivý a vyžaduje slušnou míru sebeovládání, aby ses jím nenechala strhnout víc než je v dané situaci vhodné. Pak tě ale vytrhne tě nový vjem. Sladká chuť v tvých ústech. Její původ je jasný – sliny, nebo nějaký jejich ekvivalent, genera tvojí sestry. |
| |
| Mezihra Vypadá to že XIII má jiné plány ovšem u něj to je asi nevím ... to co zatím zažil.Jeho vzpomínky začínají od doby kdy se probudil jak je to u generů běžné. Když se to hýbe salutujte když ne natřete to. Vážně to zabere?Proč mám pocit že to co se mi stane se mi nebude líbit?Nakopla bych něco,ale jak jsem zjistila už dřív nekopejte do věcí jen se tím ztrapníte.A pak se otočím a zjistím že dívka je už u mně.Ale jak jsme zjistila už dřív je docela rychlá a opět začne očichávání.. Co mají všichni s tím očicháváním?Jistě já to chápu,když ... no,ale zde je to poněkud jiná situace. Ale já se dokážu ovládat pokud je to nutné a zde to nutné je.Dívka očichává můj krk a pak pokračuje.Nebo aspoň čekám až bude pokračovat.Teď se zdá že tohle očichávání je poněkud víc procítěnější než U Hyperionova genera a potom když je nejspíš s mou vůni spokojená vydá slastný vzdech.A já jsem ráda že tímto to končí,ale potom se dívka nakloní a naše tváře jsou jenom několik milimetrů od sebe.Vypadá že mně snad chce líbat,ale ona jen vdechuje vzduch který vydechnu.A pak mně políbí a polibek je tak vášnivý že mi nejdřív ani nevadí že mně líbá žena.Zároveň ucítím sladkou chuť,ale já se přesto (nebo spíš právě proto) pokusím opatrně vymanit aniž by si to dívka nebo XIII špatně vyložili. Pokud se mi to podaří uvidím co dál. Mezitím za mnou probíhá čilá diskuze. „Tady to má někdo tvrdé.“poznamená jedna Alexandra. „Myslíš?“zeptá se druhá a oba se skloní a začnou si prohlížet rozkrok XIII zda nenajdou vybouleninu. „Myslím že něco vidím.“ „Myslíš že to je ono?Co když to je něco jiného?“ „A co by to mělo být?“ Na druhé straně se dvě Roxany skloní u Hyperionova genera se stejný úmyslem a pak si stěžují na nedostatek světla.Potom mu jedna z Roxan šáhne mezi nohy a hmatá dokud nenahmatá bouli.Druhá Roxana se však chce přesvědčit a tak následuje jejího příkladu takže mu nakonec rozkrok ohmatávají obě. |
| |
| Klonovací komplex – Thanatos Neozbrojení členové manuálně dovírají dveře. To jde, podobně jako otevírání, ztuha. Na vině je nedostatek energie, motory dveří jsou mimo provoz a jediné proč jste masou kovu vůbec schopni pohnout je hydraulika, která funguje nezávisle. Dveře zaklapnou zhruba ve chvíli kdy se zhasne světlo. Akorát včas, protože v tu samou chvíli uslyšíte jak se chodbou někdo rozebíhá. Netrvá dlouho a na dveře začnou dopadat rány. Divoženky ale pořád aspoň částečně přemýšlejí, takže po chvíli zanechají marného bušení a začnou dveře znovu otevírat. Na to samozřejmě hned zareaguje vaše skupina a nejdřív zkrz škvýry Áreovi geneři vypálí několik dávek a poté ostatně dvěře zase zavřou. Ale musí teď dveře držet a vlastními silami bránit dalšímu otevření. Takže se tím dostáváte do situace, kdy prostor dveří nemůžete jen tak opustit, protože byste si tím znovu odkryli týl. Ty v helmě trochu vidíš. Je to podivem, ale hledí má něco jako funkci nočního vidění, to by sice při úplné tmě bylo stejně k ničemu, ale tohle nejspíš funguje na jiném principu – vytváří překryv, který zesvětluje obrysy. XIII se už trochu vzpamatoval, a začíná zase fungovat. Rozdá dvě baterky, které odněkud vytáhl a domlouvá se na něčem s dvojicí X. Pak dojde k tobě. Zmínku o Hyperionovi XIII nekomentuje. Vzhledem k tomu, jak skončilo vysílání z interkomu, je to možná lepší. Minimálně kvůli Hyperionovu generovi, který je s vámi, a okolnostem s jeho IX a "Áreovci" navzdory řeší primárně krizi vaší skupiny. Pane, ten úplný výpadek proudu se zdá být lokální, je dost dobře možné že geneři Apollo přerušili nouzové vedení. Pane. Každopádně díky baterkám máte minimálně okolí dveří pod dohledem. Navíc ti přijde, že vidíš čím dál líp. Něco málo by se možná přivyknutí očí připsat dalo, ale to vylepšení je příliš rychlé a znatelné – skoro jako by se najednou rozjasňovalo. Po chvíli pochopíš, že překryv v hledí dokresluje nové a nové zákoutí zbrojnice. V tu samou chvíli si všimneš nějakého chodícího drona jak laserem skenuje prostory zbrojnice. Trochu nezvyk pak je rozdíl mezi statickými objekty, které jsou perfektně viditelné a pohybujícími se postavami, které jsou zvýrazněny jen minimálně – třeba XIII, který se mezitím zase bavil s jedním ze svých mužů.Pane, máme k dispozici výbušninu určenou pro případy kdy by bylo nutné si prorazit cestu násilím. Nicméně mám za to, že by šla použít i pro opačný účel. Pokud zničíme hydrauliku v rámech, tak tím dveře efektivně zablokujeme. Pane. Pochopíš, že po tobě chce abys rozhodl. Tušíš, že sám váhá, protože může nastat situace, kdy vám trhavina bude chybět. Což je samozřejmě na zváženou, ale nepochybuješ, že pokud dveře nezajistíte bude eventuální nedostatek výbušnin váš nejmenší problém. |
| |
| soukromá zpráva od Hyperion pro Když se k mému generovi nachomýtnou dvě Roxany, zbystří. Spíš čeká jen to nejhorší. Aspoň doteď se mu od nich dostávalo jen špičkování, i když to byl on kdo s tím začal. Ale ani nejistota toho co mu vlastně chtějí – a padly tu i hrozby o kopanci do rozkroku – nezabrání přirozené reakci, kterou u něj scéna s nahou dívkou a Afroditou způsobuje. O to víc ho pak překvapí, když ho rudovlásky začnou osahávat. Stejně jako jeho IX má na sobě dost těsné kalhoty. Navíc spodní prádlo mu nic neříká, což jedna z Roxan zjistí o něco dříve než ta druhá. Nenahmatá totiž jen "bouli". Ale rovnou znatelně ztopořený úd zaklíněný v jedné z nohavic. Přes prodyšnou látku jde cítit teplo, jak je nalitý horkou krví, která v něm bez ustání pulsuje. V jistém ohledu je to vlastně dost masochistické, nosit takhle těsné oblečení s Hyperionovou povahou. Je až s podivem, že už dávno neprosí aby ho jedna z genrek vysvobodila. Tím spíš, že na dotyk reaguje téměř okamžitě a ještě více napne látku kalhot. Haha, vtipné. Beru, můžu si za to sám. Ale teď už pracky pryč. Nebo bude kromě větru i pršet. Dvojznačné poznámky mu nejspíš pomáhají udržet si nad situací kontrolu. Leda byste projevily tolik svobodné vůle, že bychom se společně vytratili. Vyzkoušet jestli je pravda, že při absenci zraku jsou mnohem intenzivnější jiné smysly... třeba chuť. |
| |
| soukromá zpráva od Afrodita pro Jistě nechuť ke svému staršímu bratrovi se přesunula a rovnoměrně rozdělila i mezi Afroditiny genery.Jejich narážky měly daleko k romantice a sexuálnímu požitku který nejspíš Hyperionův gener očekával,možná to bylo i tím že takto si mohl aspoň zprostředkovaně užít to co bylo jeho IX odepřeno.Navíc nejspíš pochyboval že by geneří jeho mladší sestry měli skutečně úplnou volnost o které byla každá generka skálopevně přesvědčena.Pouta tu byla a on je jistě postřehl už při jejich (opětovném) setkání.Nyní když mu obě Roxany hladily jeho chloubu a on jim mohl vidět do výstřihu (ne že by to bylo potřeba protože tenká látka blůzy se vytvarovala podle jejich prsou) to pro něj musela být těžká zkouška aby zachoval odstup a na nejbližší dívku se ihned nevrhl. „Myslím že jsem nahmatala jeho velký tepající penis.“pronese jedna Roxana polohlasně nezúčastněným tónem. „Vím že jsi zvyklý že v tvých rukách dívky měknou,ale v naších rukách nezměkne nic.“osloví druhá Roxana přímo jeho se stejně nezúčastněným tónem.Obě Roxany navíc během svého rozhovoru navíc pohupují boky takže se houpají i jejích prsa,zřejmě se s jistým sadistickým uspokojením rozhodli chudáka genera trápit (a možná je to i vzrušovalo).Kdyby se teď udělal nejspíš by se bavili i o struktuře jeho semene. „No dobrá,ale to nemusíme nikam chodit.“pronese pak Roxana a než stačí Hyperionův gener něco udělat vrhne se mu kolem krku.Věnuje mu stejně vášnivý polibek který právě prožívá Afrodita a celá situace je o to horší že Roxana jakoby náhodou tlačí na jeho ztopořený úd který už tak nemá moc prostoru.Hyperionův gener může cítit dívčino lýtko protože sukně Roxanám sahá pod kolena. „Dobře stačí teď jsem na řadě já.“poznamená druhá Roxana ovšem ta první ho nepouští a místo toho se k němu přitulí tak že se začíná otírat svým tělem o to jeho.Druhá Roxana jí napodobí a přitulí se k němu z druhé strany,obě dívky zavřou oči a Hyperionův gener má pocit že začaly příst. |
| |
| Klonovací komplex – Thanatos Když jsme viděl jak jsou manuálně dovírány dveře, tak jsem byl rád že tam nejsem. Vypadalo to na slušnou fyzickou námahu a bůh ví jestli to bude fungovat. Navíc pokud se divoženky dostanou ke dveřím dříve, než je zavřou tak tam budou v palebné linii a kdo se neuklidí než to začne, tak bude mrtvý. Udělal bych to nerad, ale pustit ty ženské sem k nám by byl velký risk a pravděpodobně velký problém. Takhle jsme mohli aspoň kontrolovat jejich pohyb. Aspoň teda doufám, že jsme mohli kontrolovat pohyb. Stál jsem s Áreovými genery a čekal co bude. Divoženky začaly otvírat dveře a poskytly nám tak úzký prostor k palbě. Nechal jsem pálit genery a nezáviděl jsme divoženkám v tom úzkém pruhu, který vznikl, když se otevřely dveře. Zbytek zajistil dveře a držel je, zatímco já se v klidu rozhlížel po skladišti. Chvíli se rozhlížím, než mi dojde že začínám něco vidět. Helma mi sedí na hlavě a já jsem jí už začal ignorovat, takže mi chvíli trvalo než jsem si uvědomil, že je to kvůli ní. Ten způsob, díky kterému jsme viděl byl zajímavý a musel jsem si na to chvíli zvykat. Všiml jsme si, že XIII. funguje konečně jak má a dokonce vytáhl i baterky. Áres měl svoje genery rozhodně dobře vybavené. Kdybych měl čas, tak je taky vybavím, ale zjevně jsme tu nebyl ten, kdo si mohl vybírat. Je to asi možné Pokud vyrvali ze zdí nějaké pláty, tak bych věřil, že s nima vyrvali i dráty a já nevím co ještě. K radosti všech nás přítomných. Komentuji poznámku o osvětlení místnosti. Kdyby chtěli, tak to neudělají, ale nejhorší jsou tyhle důsledky akcí z blbosti. Prohlížím dále zbrojnici a všimnu si, že ten systém dokresluje místnost. To si vyslouží moje pozvednutí obočí. Potom je přede mnou rozhodnutí, které je jednoduché. Použijte jí a zablokujte dveře. Budeme řešit naše problémy pěkně jeden po druhém jak přijdou. Nemůžeme tady nikoho nechat, aby držel dveře. Ty výbušniny nám určitě budou chybět, ale s tím si prostě budeme muset poradit na místě až to přijde. Pokud nám nějaká zbude, bude to bonus. Teď se do toho pusťte. Věc byla jasná jako lesní studánka. Prostě to musíme udělat. Mohl jsem nechat přiotevřít dveře a pálit na ty mrchy, než by jsme je vystříleli, ale jejich počet neznám a bůh ví, co si tam venku na nás můžou připravit. Co je támhle to za drona? Nerad bych, aby nám tady něco skočilo na záda. Ptám se XIII., protože si sám nedovedu vybavit model toho dronu a jeho funkčnost. |
| |
| soukromá zpráva od Áres pro Pane, následujte mě, pane. Řekne gener stroze a bez ohledu na to, jestli se skutečně vydáš za ním vyrazí ven z řídící místnosti.Slíbená zasedací místnost je v podstatě hned vedle. Na jedné ze stěn se promítá přímé spojení s operačním velitelstvím jednotky, která má na starost dobytí výzkumné stanice cyberů. Pomocí terminálu můžeš obraz přepojit na spojení se svým sakrionem, což ti můj gener názorně předvede. Proxima se se mnou chvíli zdrží, ale nakonec dojde za tebou. Slíbil, že bude trpělivý. Ale víš jaké to s ním je. Řekne omluvně, protože tě nerada do něčeho tlačí, ale situace tobě ani jí nedává moc na vybranou. Jak jsi vytušil, odvození té funkce není náročné. Vzorec diferenciální rovnice, kterou by jste se k funkci měli dobrat, dáte se Stříbrem dohromady v podstatě do pár minut. Problém je, že i s výpočetní silou Administrátora na tvém sakrionu to bude trvat několik hodin. Pomohlo by buď navýšit výpočetní výkon, nebo získat víc dat o předchozích modulacích frekvence štítu. Ty které máš jsou výhradně z tábora mých generů na povrchu. |
| |
 | Resurekční komora - Afrodita Pokoušíš se nenápadně vyklouznout z dívčina sevření, svírá tě však nečekaně silně. Trpělivě snášíš líbací rituály, spřádáš plán úniku. Kdo ví, třeba neuškodí trochu se uvolnit. Po čase musí ztratit zájem. A vskutku, zdá se, že sebevíc polibků nepřinese dívce co hledá. Zkroušeně se odtáhne, bezradně těka očima po shromážděných. Geneři stále v napětí, jemuž přilévají do ohně laškující generky. Hyperion si užívá záživnou show s úšklebkem na tváři. A konečně tvá maličkost, strnulá ve středu toho všeho. "Nejsi matka, postrádáš vůni, nenaplňuješ." Prohlásí Apollo lítostivě a zkroutí se do klubíčka. Působí jako ztracené dítě, konejšící se houpavými pohyby. Zdá se, že Áreovci pod vlivem událostí trochu vychladli. Přece jen zde stojí proti relativně bezbrané dívce.Nejsi si zcela jistá, co vlastně dělat. Utěšovat potenciálně porušeného genera nezní příliš lákavě, natož si ho nechat za zády. Tvé dilema však vyřeší sama dívka. Zpočátku se zdá, že pouza natahuje, ovšem po chvíli je jasné, o co se snaží. Apollo větří. Ač se to jeví absurdní, generka vskutku čenichá cosi, vzdálené smyslům ostatních. Lapá po vzduchu a obrací se k chodbám Sakrionu. Když se ti naskytne pohled na její tvář, nestačíš se divit. Zračí se v ní mánické vytržení, hraničící s posedlostí. Nezdá se však agresivní, spíše chtivé či pátravé. "Vrátila se." Povzdechne Apollo a vydá se doslova za nosem. Následuje trasu, kterou snad cítí jen ona sama, v okamžik němá k okolí.Netušíš, co kryptické sdělení znamená, ovšem generka se pomalu vzdaluje, vedoucí tě ke své vysněné vůni. Odvážíš se následovat? |
| |
| Klonovací komplex – Thanatos Situace je tísnivá. Oddíl generů úpenlivě zadržuje dvěře a to, co číhá za nimi. Skrze zlověstnou trhlinu páli jednu salvu za druhou, ovšem skřeky nepřátel spíše nabírají na intenzitě. Kdyby jsi neznal přesná specifika, řekl bys, že se generům zračí ve tvářích strach. Tvůj rozkaz je však vykonáván s mechanickou precizností, navzdory vyhroceným okolnostem. Zmíněná výbušnina je opatrně vyložena a seřízena. Zahlédneš robustní zařízení se zabudovanou sadou ampulí, podsvícenou namodralým světlem. Za drásavého řevu dveřní hydrauliky a šíleného skučení zdivočelých generek započne připevňování ke vchodovému rámu. Během delikátní operace si jeden z Áreovců nalezne čas na tvůj dotaz. Pohlédne na dotyčného drona, stále skenujícího okolí s nelidskou nezaujatostí. „Pane. Jde o standartního skenovacího drona, sloužícího jako průzkumník terénu a podpora našich přileb. Je zcela neškodný. Pane." S odpovědmi, které ti však v současné situaci příliš neulehčily, upřeš pozornost k připravované explozi. Poslední souřadnice jsou již zadávány, odpočet běží. A bylo načase, neboť s postupným ústupem generů z oblasti výbuchu je očividné, že běsnící fůrie se prodírají dovnitř. Spár po spáru, rozšiřují zející prasklinu. Shromáždíte se v po stranách vchodu, kryti za police a překážky. 1 ... 2 ... 3 .... 4 ... Odsekává odpočet sekundy. Nápor z druhé strany snad ještě vzroste, jakoby v předtuše tikající třaskaviny. Bledé ruce tápou po kovové ploše, škrábaje a trhaje nehty v honbě po úchytu. 8 ... 9 ... 10 .. Za dveřmi se ozývají zlověstné zvuky. Skřehot a ryk, jako by nastala velká vřava, vše ovšem tlumeno kovovými stěnami. Pár paží se stáhne zpět, odlákány čímsi neviděním. 14 ... 15 . Ohlušující exploze přebije veškerý hluk, vyhodí hydraulický systém a s posledním zavrzáním utne příchozí zvuky, stejně jako opozdilé paže. Stojíte ve tmě, prostor proskreslen jen vizí vašeho hledí. Po chvíli ticha, cosi zacinká na podlaze zbrojnice. Paprsek modrého světla protne temnotu a stvoří prazvláštní stíny. Zdá se, že vychází z lampy pohozené na podlaze. Zahozené úmyslně ze zapdlejších částí zbrojnice. Rozhodně však níkým z tvé skupiny. Než máš však příležitost pátrat po tajemném neznámém, povšimneš si čehosi dalšího. V zářivém paprsku modrého světla se rýsuje béžový oblak, zvláštní éterické konzistence. V namodralém přísvitu působí přízračne, nikoliv však nebezpečně. Snad se jedná o vyzývavou záhadu, čekajíc na odhalení. |
| |
| Cesta do neznáma Snažím se uvolnit,ale dívka mně svírá nečekaně pevně.Zároveň si musím dát pozor na XIII za mnou který čeká na jakýkoliv projev který muže být brán za nepřátelský.Možná když se trochu uvolním a trpělivě snesu líbací rituál nakonec jí to přestane bavit.Jediné co mně v současné situaci pobaví je to že se dvě Roxany rozhodly splnit Hyperionovo přání ovšem poněkud jinak. Chudák gener to měl tvrdé už předtím než mu Roxany začaly sahat mezi nohy. A nakonec dívka skutečně ztratí zájem a začne se opět zmateně rozhlížet kolem.Zřejmě moje lež nevyšla i když s tím se dalo počítat.Podívám se na XIII který se na rozdíl od Hyperionova genera nebaví a přítomnost laškujících generek mu taky není zrovna příjemná.Na celé situaci nepomůže ani to že oděv Alexander se (na rozdíl od oděvu Roxan) skládá upnutého tílka a kalhot takže jak se k němu Alexandry sklánějí má XIII docela přesnou představu o jejich těle včetně jejich prsou a zadku.Dívka potom poněkud lítostivě poznamená že nejsem tak kterou hledá a schoulí se do klubíčka. A já nevím co mám dělat je hezké že Areovi geneři se už nesnaží ukončit tuto situaci násilným způsobem,ale ... Potom však dívka začne větřit a když k nám nakonec otočí je mi jasné že chytila stopu.Jen ten výraz mně poněkud znepokojuje.Nevím kdo se to vrátil podle jejího výrazu nejspíš Apollo otázka je jestli to je dobře nebo ne. Jistě že to je dobře právě proto tu jsme. Dívka vstane a vydá se jako v transu rovnou za nosem vedená určitou vůni.Může to být past třeba někdo napodobil tu vůni sice nevím kdo ani jak by se mu to mohlo povést,ale ta možnost tu je. „Dobrá vydáme se za ní,ale opatrně buďte připraveni na cokoliv.“ To že Areovy geneří mají střílet při všem podezřelém radši neříkám,jednak by to bylo zbytečné a pak nechci aby si to vyložily po svém.Roxany přestanou laškovat s Hyperionovým generem ovšem než ho opustí nezapomene ho každá ještě políbit a potom s rošťáckými výrazem i štípnout do zadku.Já se mezitím opatrně vydám za dívkou s rukou poblíž vybouleniny mých šatů,dávám si pozor aby se mi neztratila z dohledu,ale snažím se k ní zbytečně nepřibližovat. |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché XIII ještě jednou zkontroluje stav v reaktoru na jednom z panelů a něco si pro sebe zamručí. Jestli mu koukáš přes rameno, tak údaje, které se tam zobrazují, jsou srozumitelné i tobě – radiace v normě, teplota je na 315 kelvina. Na chvíli se zaraduješ, je možné, že prostředí okolo jádra je pomyslnou oázou ve výhni, kterou jste doposud prošli. A taky je nejvyšší čas, doteď jsi se držela v podstatě silou vůle a vědomím, že stejně nemáš na vybranou. Ale teď na tebe vyčerpání z tepla začíná tvrdě dopadat, uvědomíš si všechny ty křeče, které jsi doteď přemáhala a téměř bezmyšlenkovitě se vrhneš ke dveřím do přechodové komory. Třináctka tě však chytí za ruku a nepustí dál. Nejdřív tě napadne, že tohle je ta chvíle, kdy ukázal svoje úmysly a zabije tě, nebo nechá umřít – jako by v tom byl rozdíl. Naplní tě zloba nad tím, že ti nechce dopřád úlevu před tím pekelným horkem. Výraz v jeho tváři ale není zlovolný, nýbrž zkroucený zármutkem. Poklepe na údaj na panelu, který varuje před vlhkostí v místnosti s jádrem. Madam, chápu jak se vám to může jevit, ale v prostředí s vysokou vlhkostí jsou smrtící i mnohem nižší teploty... MADAM?! Hlas na konci věty zvedne, protože začneš kolabovat. Svět se najednou omezí asi tak na půl metru kolem tebe. Což je momentálně XIII a jeho náruč. S někým mluví přes vysílačku, velmi pravděpodobně upravuje plány a snaží se tě zachránit. Jako by na tom záleželo, tak se prostě oživíš v novém těle. Jaké to asi bude? Už tě nebaví dýchat, každý nádech hrozně pálí, takže když s tím přestaneš je to vlastně úleva. XIII si ale nedá pokoj a nasadí ti nějakou masku. Pak tě nejspíš zvedne a někam nese, ale vnímáš to už jen jako houpání. A ty na těch vlnách odplouváš do bezvědomí... |
| |
| Resurekční komora - Afrodita Ještě chvíli přemýšlíš co se pokazilo. Pokud ti dívka nejdřív nabídla, že půjde s tebou, i když věděla, že nejsi opravdová Apollo, a pak tě právě z toho důvodu odmítla, proč ti to vůbec nabízela. Tušíš, že otázka bude ve složení slin, které ti ve vašem polibku předala. Už na začátku ti bylo jasné, že obsahují nějakou biologicky aktivní látku, jejíž účel ti nebyl úplně zřejmý. Zpětně si myslíš, že měla vyvolat stav ne nepodobný zamilovanosti vůči dívce. U tebe ale zafungovaly přirozené obranné mechanizmy. Co se podobných efektů na vědomí týče jsi právě ty ze všech IX ta nejpovolanější. A možná v tom byl problém. Třeba pouto mezi genery Apollo a tím koho akceptují jako náhradní matku je možné jen pokud je oboustranné. Když si tohle uvědomíš, dojde ti, že bys dokázala upravit svou vnitřní chemii a dívku si nakonec přeci jen získat. To vše ale nakonec není třeba, protože zcela nečekaně si podle všeho cíl vaší mise našel vás. XIII vůči dívce skutečně přijal méně agresivní postoj. Je možné, že částečně i kvůli Alexandrám. Na první pohled se sice zdá, že ho obě generky nechávají chladným – v bojové kombinéze rozhodně není poznat žádná fyziologická reakce – ale z výrazu jeho tváře vytušíš, že se jeho agrese přesměrovala právě na ně. Není těžké si představit, že by kdyby měl volnost tak z nich strhá oblečení. Přesně takový dojem si z něj nakonec už jednou měla, jen vůči svojí osobě. XIII vydá rozkazy a jeho muži upraví formaci aby se minimalizovala možnost, že dívka zmizí z dohledu. Sám se vydá do čela, těžko říct jestli je ten typ co vede příkladem, a nebo jen chce být co nejdál od Alexander. Trvá to sotva pár minut, když z místa kam dívku následujete začnete vnímat zvláštní nelidské skřeky, jaké jste slyšeli už předtím. Teď je však zcela zřetelně jejich původ přímo před vámi. Áreovi geneři najednou zastaví a namíří zbraně někam do tmy, kam ostatní z vás nevidí. Ale po chvíli cíle jejich hlavní začnou vystupovat z naprosté tmy do kruhu slabého světla, který vytváří ve svém nejvzdálenějším poloměru dosah vaší jediné baterky. Jsou to geneři Apollo, ale úplně jiní než dívka, kterou jste následovali. Tihle jsou fyzicky starší, a jejich chování je víc zvířecí. Nepochybujete o jejich agresivitě, ale z nějakého důvodu se po vás ještě nevrhli. Tím důvodem je dost dobře právě dívka, která vás sem dovedla, a na kterou se upíná veškerá jejich pozornost. Ta má ale za svých starších sester strach, ba přímo hrůzu. Potřeba utéct v ní ale soupeří s nutkáním jít za něčím, co je ve středu všech těch starších generek. Pojď dítě. Vdechuj mou vůni. Udělá z tebe dospělou. Tady najdeš svůj účel. Je čas připojit se k ostatním a přijmout své dědictví. Na chvíli máš pocit, jako by hlas mluvil k tobě a ne k dívce. A ačkoliv se jedná o hlas Apollo, styl jakým mluví ti sedí k někomu úplně jinému.Tehdy si vás původce hlasu všimne a vystoupí ze tmy. Je to skutečně Apollo, i když předchozího dojmu, že se jedná o někoho jiného se pořád nemůžeš zbavit. Afrodito? Osloví tě, ale není v tom ani špetka radosti ze shledání.Starší generky vás už taky začnou brát v potaz a vypadá to, že je otázkou sekund než se na vás vrhnou. Dívka se na tebe ještě naposledy obrátí, její výraz je až bolestivě výmluvný. Je to tvář někoho, kdo se chystá si píchnout poslední dávku své drogy a prosí abys ho zachránila. |
| |
| soukromá zpráva od Hyperion pro Roxany nejspíš úplně nepočítají s tím, že tuhle hru můžou hrát dva. Jakmile se všichni vydají za generem Apollo, tak ve chvíli kde se otočí k mému generovi zády, je mrštně zachytí za spodní okraj jejich sukní a vyhrne jen velmi těsně pod zadek, za který je pak chytí. Pokud se na něj ale otočí, tak se tváří jakoby nic a dokonce je postrčí ať normálně pokračují v chůzi. Ať vás ani nenapadne, že jsme spolu skončili. Máme minimálně ještě další tři smysly k testování. Hmat už jsme načali, byla by škoda v tom nepokračovat. S těmi slovy jim jeho ruce zabloudí zezadu pod vyhrnuté sukně a hbité prsty začnou nejdřív objevovat a potom dobývat "úrodná údolí" obou generek. Nejlepší na tom je, že se vlastně nemusí ani moc snažit. Obě dívky se v podstatě dráždí samy převážně tím, jak se pohybují při chůzi, ke které je můj gener nezapomene pobídnout občasným štípancem. Za začátku se trojice generů drží vzadu na okraji světla baterky. Ale tempo je na Roxanách, takže pokud by chtěly být víc exhibicionistické, mají prostor. V trochu odlišné situaci jsou ale co se týče akustických projevů. Můj gener s nimi hraje zvláštní hru, kdy místa, která dráždí, priorizuje podle hlasitosti jejich vzdechů. A stejně tak jestli je spíš něžnější nebo tvrdší se řídí tím jak hlasitě vzdychají. V podstatě tedy jestli chtějí aby pokračoval v tom co se jim libí, musí to dát najevo pořádně nahlas. A nebo být tiše a nechat jeho prstům úplnou volnost, což ale vzhledem k naší bezskrupulózní povaze může dopadnout všelijak. Třeba i tak, že dostane pár facek a bude mít po ptákách... nebo v tomhle případě pipinkách. K čemuž po několika minutách dojde i tak. Těžko říct, jestli je zaražený kvůli takovému množství nahých ženských těl nebo bezprostřednímu nebezpečí jaké představují. Každopádně se zmůže jen na prosté: A do prdele! Paradoxně ale v činnosti svých prstů po pár sekundách zase pokračuje. |
| |
| Sice se mi nedostává žádné kloudné odpovědi, ale aspoň nemusím mít špatný pocit z toho, že sama nevím. Možností je spousta a my víme zatraceně málo na to, abychom mohli udělat něco opravdu kloudného. Aspoň já. Podezřívavě se podívám na Třináctku, ale ani to k ničemu není. Nevypadá, že by něco skrýval. Slétnu pohledem k zobrazovaným informacím. Místo jejich zahrnutí do možných východisek se však jen marně pokusím rozehnat mžitky před očima nepatrným potřesením hlavou. S každým dalším pohybem však vnímám zranitelnost a rozbolavělost svého těla až k bodu tiché paniky a rychlého řešení, které je přímo přede mnou. Nakonec, nikdo nechce doopravdy zemřít. V půlce druhého kroku mě však chytí Třináctka. Hlavu mi naplní zmatek, který rychle střídá mylné podezření, že je to tady. Teď střelí. Na tuhle vzdálenost by mu stačil i nůž. Tělo, a jeho přirozené principy fungování, rozeženou krev rychleji. Zrychlený dech v horkém prostředí víc škodí, než pomáhá, a stresová situace poslouží jen k tomu, aby prodloužila dobu trápení a dokázala jsem pochopit jeho slova. Bratrovu tvář však vnímám už jen několik okamžiků. Je to jako bublina, kdy jsem já, a někde kolem možná něco víc. Nepodstatné. A přeci.. v návalu další dávky epinefrinu zeširoka otevřu oči, aby jejich pohled zůstal slepý – pro mě, i pro všechny za okrajem bubliny. Rozšířené zornice, hluboký nádech, výdech, nádech.. palčivá bolest deroucí se do těla s každou snahou dostat do plic ještě trochu vzduchu. Výdech. Lehký, snadný.. Zvláštní. Sice nechci umřít, ale svým vlastním zvráceným způsobem se těším na to, až se znovu proberu. Procedura to není nijak příjemná, ještě ji mám v živé paměti, nicméně kdo ví – třeba to tentokrát bude jiné? Vzduch. Spousta kyslíku, minimální bolest i násilná snaha se nadechnout, najednou to jde snadno. Skoro samo. Cítím okraj masky na tvářích a u kořene nosu. Proč.. ty idiote..! Jako by myšlenky nebyly mé a jen se shodovaly s tím, co bych si i tak myslela. Přesto mi nával hněvu zacukal se rty. Škoda, že se nezmůžu ani na jediné hlesnutí, natož pak na nesouhlasnou ránu pěstí do generova ramene. Zatracený.. blázne.. Tři- "TÝCHÉ!" hulákal hlas z dálky, ale věděla jsem, že se blíží. Jak by ne. Rychlá jako vítr, ostrá jako břitva, husa jako žádná jiná z nás. Sledovala jsem poblikávající zářivku v soustavě světel nad hlavou a můj dech se odrážel od sotva pár centimetrů vzdálené stěny, ke které jsem byla přimáčknutá. Kdybych se dostala do Hypova pokoje bylo by všechno snazší, protože tam by jí nikdo nedostal ani kdybych jí rozmlátila půlku toho jejího království načančanosti, natož nechtěně roztrhla jedny šaty, ale k mé smůle byly dveře neproniknutelně zavřené. "Týché! Zatracená mrcho!" A je tady. Naklonila jsem se přes okraj zdi abych zjistila jestli už je na dohled. Nikde nic, tak jsem zapadla zpátky do provizorního úkrytu a snažila se popadnout dech. Nabízela se spousta možností kam běžet, jenže já už nechtěla běžet. Nechtěla jsem se schovávat. Utíkat kvůli malichernostem. Promnula jsem si červené dětsky buclaté tvářičky, když mi oči zastínila postava. "Naučím tě, jak se chovat k věcem, které ti nepatří!" zaprskala nade mnou vzteky a ohnala se rukou. "Nééé!" Vyřítila jsem se kupředu, jenže sestřina ruka pročísla nejen vzduch. Vhrkly mi slzy do očí, když jí mezi prsty zůstal chomáč rudých vlasů. "Já jsem nechtěla ty pitomíno! Nech mě!" bosé nohy pleskaly o podlahu, běžela jsem, co mi síly stačily. Doleva, rovně.. pomoc! "Jsi jen hloupá genetická chyba! STŮJ! Okamžitě se zastav!" hnala se za mnou. Ještě pár metrů a pak se musím rozmyslet kudy kam ze společenské místnosti. Měla jsem předtím zahnout vpravo, takhle mi zbývalo jen málo možností kde se schovat nebo kam pokračovat. Zpomalovala jsem. Měla jsem ji za zády, ale dál jsem už nemohla. Zahlédla jsem okraj hranolovitého stolku, u kterého ale nikdo nehrál. Občas se skrz něj zvláštně lámalo světlo, ale teď to byl prostě stolek bez zachránce. Všichni se někam poděli zrovna když jsem potřebovala pomoct. I pohlavek by byl lepší, než čekat, co se mnou provede ona. Do očí se mi hrnuly slzy zoufalství. "Stůj mrcho!" Pak jsem ale někoho přece jen zahlédla. "Apollo! ... Týché?" Celá překvapená jsem proběhla do místnosti a zastavila se neobratnou otočkou za Proximity, rukou částečně objímajíc její nohu, zatímco druhou jsem si opatrně sáhla na bolestivé místo, odkud mi sestra vytrhala vlasy. "Já jsem nechtěla, Proxy, vážně ne..!" zavzlykala jsem, "Byla to nehoda." Nádech. Zamrkala jsem, ale nedařilo se mi pořádně zaostřit a mžourání do světla se zdálo nekonečné.. |
| |
| soukromá zpráva od Afrodita pro Dalo by se říct že tohle generky čekaly nejspíš se jim Hyperionův gener chce pomstít za to všechno co musel předtím zažit,ale zatím to nevypadá na nějaký vážný protest.Znamená to že se jim líbí nebo že kolektivní vědomí přemýšlí?Těžko říct zatím se všichni tři drží na okraji místa kam dopadá světlo a nevypadá to že by vás ostatní vzali na vědomí.Jistě je to zvláštní když už předtím mohl Hyperionův gener vidět jak jsou všechny schopné okamžitě reagovat na jediný podnět,ale buď o tom skutečně neví nebo tomu nepřikládají velký význam.Co se týká obou Roxan tak sice vášnivě vzdychají,ale zřejmě to je proto aby jeho prsty neměly tak úplnou volnost.A když se nakonec ukáže cíl naši cesty a první vážný problém obě Roxany se opět otočí a vypadá to že zkoumají zda je Hyperionův gener vyděšen nebo vzrušen.Možná obojí když se však rozhodne pokračovat dostane hned čtyři facky od obou Roxan zároveň. „Tak to by už stačilo.“pronesou obě zároveň nesmlouvavým tónem který často slýchal u své mladší sestry dokonce i se stejným výrazem. „Užil sis a teď zkus laškovat s nimi.“dodá pak jedna Roxana,ukáže na Apollo a její genery a pak se obě Roxany naráz rozesmějí jako by řekly opravdu dobrý vtip. |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché Prvním co vnímáš je bolest, tvá stará přítelkyně. Docela se těšíš na chvíli, kdy se probereš a nic tě bolet nebude. V prvních chvílích si můžeš domýšlet že došlo k vzkříšení, ale pak ti dojde, že na to je bolest moc ostrá. A konkrétní, bolí tě totiž hlavně žebra, jako kdyby ti jich někdo pár zlámal. Na obličeji máš pořád dýchací masku, což je možná důvod proč si kromě té bolesti schopná se soustředit i na něco jiného. Díky přívodu kyslíku stačí mělké nádechy. Každopádně ti maska brání ve výhledu na hruď. Podaří se ti ale pohnout rukou a ohmatat se, čehož brzy zalituješ. Zlomená žebra zaručeně. A taky si minimálně do půl pasu nahá. Přemýšlíš co s tebou XIII vyváděl. A kde vůbec je. Tvůj výhled je značně omezený, ale podaří se ti otočit hlavu na stranu. A vedle sebe vidíš jeho tvář, je bledý jako stěna, nebo když nad tím tak přemýšlíš, jako kdyby ho někdo vařil. Sotva dýchá, oči nepřítomně hledí do dálky. Znovu se ti vybaví tvář tvé generky, té která přímo před tebou umřela. V jeho obličeji vidíš ten samý výraz – smrt. |
| |
| Domácí přišel Vím co se asi pokazilo tedy aspoň si to myslím vím jak upravit vědomí což je právě vidět na mých generech.Na rozdíl od mých ostatních sourozenců jsou skálopevně přesvědčeni o tom že jim byla ponechána vlastní vůle a tím i schopnost činit vlastní rozhodnutí nezávisle na svém IX.Pouta jsou uvnitř skrytá všem kromě mně,ale přesto velmi pevná. Možná to je zde stejně,vím že ten polibek či vůně má vyvolat pocit zamilovanosti podobný feromonům které zvířata rozprašují do okolí. Vybaví se mi prchavá vzpomínka že to už někdo zkoušel,dole na Zemi a byl pak naštvaný když to nevyšlo.Ale zase zpátky k současnosti i když se XIII snaží a možná to co viděli Alexandry nebylo přesně to co čekali (nebo bylo),ale vím že se opravdu snaží odolat touze strhat z nich oblečení. Tohle jsem už předtím viděla. Potom se vydá dopředu nejspíš proto aby ostatní vedl a byl z dosahu laškujících dívek.A dělá dobře protože brzy před sebou uslyšíme zvířecí skřeky které jsem slyšela už předtím.A když konečně dojde k setkání s generkami které nejspíš popisoval Hyperion,tyhle jsou starší a vypadají jinak.Ale pořád se nic neděje neboť něco (nebo někdo) je zřejmě drží zpátky. Hyperion říkal že vzkříšení neproběhlo tak jak má být a tohle by tomu odpovídalo. Vím že dívka se svých starších sester bojí,ale zároveň jí tam něco láká.Nebo někdo a když pak Apollo vyjde nedá se říct že by byla ráda. Něco se nepovedlo,ale co?Jako by na něj všechno působilo opačně. „Ano já co se tu děje?“zeptám se i když nečekám že mi odpoví.Rozhodnu se vrátit k předchozímu plánu,upravit svou vnitřní chemii a dívku získat.Z nějakého důvodu je pro ně důležitá možná by to mohl být ta jedna část která zadře pečlivě fungující stroj.A tak ať už mi Apollo odpoví nebo ne strhnu dívku stranou od jejich starších generů a taky mimo palbu Areových generů pro případ že by se situace vyhrotila a až jsem si jistá že dokážu nahradit její matku (nebo že se mi aspoň podařilo napodobit jisté chemické procesy které to mají vyvolat) tak jí políbím. Snad se to podaří ,,,.já vím,ale v současné situaci je divné vše.Buď se lokální Administrátor vzpamatoval sám od sebe nebo mu někdo pomohl.Vím že ... že ... Vzpomínka však skočí opět zpátky. |
| |
| Světlo. Bodavá bolest v očích mizí vteřinu poté, co se znovu nadechnu, a zkřiví mi obličej pod maskou. Pokud jsem neumřela, prodlužuje to jen mé trápení? Protáhnu prsty jedné i druhé ruky, zdají se funkční, paže nejsou k ničemu připojené. Letmým pohledem seznám, že Sacrion jsem neopustila, spolu s maskou na obličeji to beru jen jako důkaz toho, že jde o totéž místo. Zvednutí paže už je horší, ale zatnutí zubů lecčemu pomůže. O dost překvapivější je stav kombinézy, protože se tu válím polonahá – chvíli nad tím váhám, ale souvislosti mi začnou rychle docházet. Pohled na umírajícího genera je ovšem mnohem horší, než předchozí zjištění. Tak to ne. Ne, ne, ne.. Příliš rychlý pohyb ruky k dýchací masce mně donutí vykřiknout. Svaly povolí a ucuknou zpátky. Desítka. Probleskne mi hlavou. Jeden možná umřel v záplavě reaktorové zeleně, ale u druhého nebyl důvod, proč by se nemohl vrátit. O tom, jak dlouho jsem byla mimo, jsem měla velmi zkreslené představy. Podle všeho u mě proběhla nepřímá masáž srdce, ale přesnější odhad jsem neměla. Jenže kdyby tu byli dva, neležela bych tu jako kuře na dopečení. Zřejmě. "Pitomá výprava," ulevím si polohlasně, zatímco se natáhnu po zapínání masky. Jako by nestačily žárem zničené tkáně na ruce, musím mít zlomená žebra, a všechno to umírání.. a pak mi dojde, že si za to všechno můžu vlastně sama. Jak by ne. To by musel být jó super plán na to, jak mě zabít, zbytečně komplikovaný a neúčinný. To raději ránu do zad. Co je zas tohle za systém! Nedaří se mi roztřesenými prsty na první dva pokusy odepnout boční popruhy masky, abych ji zas mohla vrátit tam, kde pomůže. Snad. Jestli totiž něco pomůže mě, stejně budu nasraná. |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché Ucítíš na svojí ruce cizí, která ti zabrání v rozepnutí masky. Začneš zkoumat okolí. Další Áreova tvář se sklání nad tebou a nějací další geneři tvého bratra stojí opodál. Jsou ty i nějací tví geneři a Hyperionův, s kyselým výrazem a oteklou půlkou tváře. Uvědomíš si taky, že už nejste v reaktoru, ale nejspíš v komunikačním uzlu, přes který jste se do reaktoru dostali. Madam, tu masku si prosím nechte, vzduch tady má sice už přijatelnou teplotu, ale s těmi žebry by se vám bez ní nedýchalo úplně pohodlně. Za ty žebra se mimochodem omlouvám, zastavilo se vám srdce a o specializovaného medika jsme přišli hned na začátku v té tepelné bublině... Začíná ti docházet, že XIII je ten, který k tobě teď mluví, takže ten umírající musí být skutečně jeden z X. XIII si všimne jak se na muže ležícího vedle tebe zadíváš a začne vysvětlovat.Nemoc z ozáření. Vypadá to, že ten bambus je ke všemu radioaktivní, což se asi dalo čekat. Ale zarazilo nás, jak rychle prorostl ochranou kombinézou... Každopádně sebou nemáme léky, které by mu mohly pomoct... Neměl jsem ho nechat vedle vás. Pak se zarazí a otočí hlavu. Nejspíš mluví do vysílačky, každopádně neslyšně. Nedlouho poté máš pocit, že slyšíš výstřely.Teď když jste při vědomí, můžu vám dát něco na bolest? Vlastně to není ani moc otázka. Potřebujeme se totiž přesunout. Takže leda si myslíte, že to s těmi žebry zvládnete i bez analgetik. Všimneš si, že XIII zase sklouzává k tomu, že ti spoustu věcí nevysvětluje. Teď už ale víš, že to znamená, že nemá situaci úplně pod kontrolou, ale snaží se aspoň budit ten dojem. Taky zaregistruješ jak se Hyperionův gener uchichtne při slově "analgetik" a jak po něm XIII hodí nevrlý pohled. Něco se mezi nimi určitě událo.Madam? |
| |
| soukromá zpráva od Hyperion pro Gener tak nějak čekal, že teď už zašel moc daleko. Ale stejně ho facky překvapí, ani ne tak tím, že je dostane, ale že hned čytři a tak dokonale synchronizovaně. Nezareaguje ale hned, možná přemýšlí, že by stejně pokračoval. Nakonec ale ruce otáhne a dá je vzůru v defensivním gestu. Meh. Když se pak Roxany zmíní o užívání a laškování rozesměje se s nimi. Dámy, abych si to doopravdy užil musely byste předváděť úplně jiné věci a nejspíš by vás muselo být víc. Škodolibě se ušklíbne, ale neříká tak úplně pravdu. Jeho nepřetržitě napnuté kalhoty totiž hovoří minimálně o částečném (zatím nikde není vidět žádná skrvna) opaku, aspoň po fyziologické stránce. A abych za vás nasazoval krk musela by se přidat i vaše bordelmamá. A po druhém úšklebku vycouvá ze světla a ztratí se ve tmě. |
| |
| Resurekční komora - Afrodita Situace se vyhrotí přesně v ten moment, kdy dívku strhneš k sobě a začneš ji líbat. TA JE MOJE! Apollo začne hystericky ječet. A zbytek jejích generů se po vás vrhne. Ale jsi si jistá, že k tomu by došlo tak jako tak. Áreovi geneři spustí palbu. Ale než se tak stane zaregistruješ ještě odsuzující pohled XIII. A moc se mu vlastně ani divit nemůžeš. Z jeho perspektivy si Apollo vyprovokovala, jen aby ses mohla líbat s jedním z jejích generů. Nicméně nijak zvlášť provinile se necítíš, zvlášť když poznáš, že tvůj plán začíná fungovat. Původně křečovitě napjatá dívka, se začíná uvolňovat a poddávat tvým polibkům.Horší to je ale sotva několik metrů od tebe. Na začátku sice střelba do davu způsobí nezanedbatelné škody, ale Apollo se stáhne a její geneři mají pořád podstatnou převahu a jakmile se během chvíle rozptýlí, tak ze tmy začnou jednoho po druhém Áreovu jednotku likvidovat. A podle výkřiků, které s podivem přehlušuje i štěkání zbraní, nejspíš dost brutálně. O čemž se nakonec přesvědčíš na vlastní oči. Když se ani ne dva metry od tebe objeví divoženka – jak je nazval Hyperion – skočí na jednu z Alexander, povalí ji na zem a za nelidského křiku ji prodere ruku přes břicho, pod žebry a vyrve jí srdce z těla. Pak se chystá skočit tvým směrem, ale výstřely z XIII pušky jí nejdřív ustřelí ruku vítězoslavně držící ještě tepající srdce a druhá kulka nadělá podobnou spoušť v prostoru lebky. Výraz v tváři XIII tě trochu překvapí. Neřekla bys, že byl prostor, aby se tvářil ještě naštvaněji, ale přeci jen se mu to povedlo. Pak tě překvapí znovu, když k tobě dojde, chytí tě za lem šatů na zádech a spolu s dívkou vámi hodí dobrých deset metrů dozadu. Ústup kurva! Ústup! Což je třetí překvapení, protože nahlas zatím nenadával. A taky nechápeš, proč nepoužívá vysílačku. Ale jak zaregistruješ postupně utichající štěkot zbraní, dojde ti, že jeho slova byla směřována spíš vám ostatním. Jako první reaguje dívka, která tě začne táhnout pryč, a ty se znovu přesvědčíš o její nečekané síle. Pohled v jejích očích je ale plný lásky s strachu o tebe, takže problém je spíš v tom, kam vlastně tě chce odvést a jestli ještě vůbec budeš schopná najít cestu ven. |
| |
| A do pr .... Radši bez komentáře Tušila jsem co přijde ještě než Apollo začne ječet,ale jsem si jistá že k násilnému řešení by došlo stejně.Slyším zvuky palby a pak pohled XIII vím jak to vypadá a teď mu to vysvětlovat nebudu.Později pokud to bude možné se mu pokorně omluvím,na rozdíl od svých sourozenců jsem ochotná přiznat chybu pokud jí udělám. Jistě podobné to je i u Týché,ale Týché je třeštidlo,věčné dítě .. Ale pak mi dojde že můj plán vyšel a dívka se přestane bránit a uvolní se.A i když jsem už předtím měla podezření tak nyní to vypadá že Hyperion nepřeháněl. Zde se něco nepovedlo.Nebo ano?Něco podobného jsem už zažila ... Ale pohled na obličej XIII mně vrátí do současnost protože teď není čas vzpomínat.Neviděla jsem někoho se tak mračit.Ano jeho naštvanost dosáhla nové úrovně a tak k němu vyšlu omluvný pohled nakopnutého štěněte.Zřejmě to zabere protože nás dvě odhodí zpátky,ale to že je situace vážná potvrdí i to že konečně upustí od svého sebeovládání a začne sprostě nadávat.Zřejmě to je mířené spíš nám protože situace kolem nevypadá dobře.Možná bych mu měla říct že se geneři Apollo řídí hlavně čichem,ale než to stačím udělat jedna z Alexander přetáhne jednoho genera Apollo kouskem tvárnice.Gener to sice odnese jen zlomeným nosem,ale přesto jako by jeho jistota byla najednou pryč.Poněkud dezorientovaně se rozhlíží kolem a tak si nevšimne že další úder míří na jeho krk dokud se neozve nepěkné křupnutí. „Používají hlavně čich.Jděte jim po nosu,slyšíte?“zavolá Alexandra a všemi mými genery jako by náhle prošel výboj.Zastaví se a napřímí než se opět věnují své činnosti což je většinou útěk.Ale to už mně ta dívka někam táhne a já jsem už předtím pocítila její sílu.Nevím jestli se mi podaří najít cestu zpátky,ale zůstat zde není zrovna bezpečné protože jsem pořádně zašťourala do vosího hnízda.Apollo by se tak nenaštvala kdybych jí neukradla tu dívku,možná proto nebyla ráda že mně vidí. „Stáhněte se s Areovými genery.Pokud to bude nutné tak pamatujte,rozděl a panuj.“zavolám ještě na své genery než následuji dívku. |
| |
| soukromá zpráva od Afrodita pro Kondicionování Afroditiných generů je na podvědomé úrovni a tak zde vznikla i jistá úroveň kolektivního vědomí.Hyperionův gener si toho mohl často všimnout a teď to zažil doslova na vlastní kůži.Jako by se obě Roxany propojily a jednaly jako jedna bytost.Když potom zvedne ruce Roxany si stáhnou sukni,složí ruce na hrudi a pozorují ho s nedůvěřivým pohledem.Ten pohled nejspíš znamená že pokud se o něco pokusí dojde na zmíněný kopanec do rozkroku.Po jeho poznámce se obě Roxany naráz podívají na jeho rozkrok,ale nic neřeknou,teprve po druhé poznámce se obě naráz ušklíbnou a jedna Roxana poznamená do tmy. „A co by jsi asi udělal?Uškrtil je páskem?Nebo jim vyprávěl trapné vtipy dokud by je to nezlomilo?“ Mezitím se okolo rozšíří boj,je slyšet slyšet střelba a křik ovšem vším tím projede jako nůž sdělení jedné Alexandry. „Používají hlavně čich.Jděte jim po nosu,slyšíte?“ Roxany se narovnají a z obličeje jim na chvíli zmizí výraz znepokojení jak vstřebávají novou informaci.Trvá to však jen okamžik než se starostlivým výrazem vyhledají svého IX který se právě válí s jedním s Apollových generů. „Co budeme dělat?“ „Já nevím,nějaké nápady?“ Než stačí jí Roxana odpovědět zaslechnou pbě slova Afrodity,podívají se na sebe a potom přikývnou. „Rozumíme.“ Poslední slova byl jeden z posthypnotických příkazů který znamenal,pokud to bude nutné rozdělte se a vydejte se náhodným směrem ať to vzbudí zdání chaosu.Tato taktika zmate protivníka a oslabí ho protože bude muset své síly rozdělit. |
| |
| Resurekční komora - Afrodita Je to zmatek na všech stranách. Začnete se stahovat jak na po vás chtěl XIII. Provizorní barikády vám nedávají moc na výběr kam. A to je docela problém, protože přesně tam kam vás průchody směřují na vás většinou čeká víc generů Apollo. Začíná ti docházet co ti funkcionalita barikád připomíná, není to labyrint, je to jako systém koridorů do ohrady pro dobytek. Aby těch komplikací nebylo málo tak konstantně klopýtáš – utíkat jen při světle baterky je dost náročné. A pak ti taky XIII, jak s vámi hodil, rupnul švy a horní polovina šatů ti teď pořádně nedrží. Ale to jsou samozřejmě malé věci, když si vzpomeneš jak dopadla jedna z Alexander. Jinak se tvým generům docela daří útoky odrážet, především díky výborné koordinaci. Když doběhnete nejspíš do míst, kde jste se poprvé setkaly s dívkou, která vás teď vede, je vás přeci jen o poznání méně. Ale těžko říct, jestli jsou to ztráty na životech a nebo se jen geneři drželi tvého příkazu. Áreovy genery jste nechali za sebou. Což je možná dobře, protože i když výstřely se už neozývají, nelidské skřeky generů Apollo jsou slyšet stále. V nestřežené chvíli tě dívka vtáhne do skuliny v jedné z barikád. Jedna z Roxan si toho přeci jen všimne, ale pochopí to jako ideální chvíli právě pro rozdělení vašich zbývajících sil. A tak nakonec zůstaneš jen s dívkou, zatímco ostatní snad svedou genery Apollo z vaší stopy. |
| |
| soukromá zpráva od Administrator pro Dívka se ti snaží pomáhat, ale občas jí podezříváš, že to dělá hlavně aby se tě mohla dotýkat a taky se tě snaží čas od času znovu políbit. Takže někdy je ta její pomoc i na obtíž. Nakonec se dostanete prostor, které mohly být nějakou servisní místností. Ústí sem několik šachet a na stropě s kříží nejrůznější trubky, rozvody energie a kdo ví čeho ještě. V rohu si všimneš dvou matrací, na kterých se mačkají čtyři další dívky a odpočívají. Než jste sem vlezly měla si pocit, že odsud vychází podivná záře, ale teď při světle baterky si ničeho zvláštního nevšimneš. Zatímco přemýšlíš nad tou září, tak tvá průvodkyně probere své ostatní sestry a začne je postrkávat k tobě. Netrvá dlouho a dívky tě obklopí a začne už známý rituál. Očichávání je ještě snesitelné, ale když se všechny čtyři začnou rvát o tvé polibky začíná to být neúnosné. Zvlášť když se jazyky těch, na které se zrovna nedostává, začnou zajímat i o jiná místa na tvém těle. Jakmile si uvědomíš, že se k těm čtyřem přidala i ta, která tě sem přivedla, dojde ti, že změněnou biochemií jsou teď pro ně tvoje sliny, pot, ale i další sekrety jako droga a jestli je neodtrhneš tak tě tu bez váhání "znásilní". Jsi teď přeci jen jejich jako matkou – měla by ses podle toho chovat. A pak máš taky určitě spoustu otázek. |
| |
| soukromá zpráva od Administrator pro Jdeš k panelu. Najednou jsi u něj. Nejde vypnout, něco zkoušíš. Víko se otvírá. Schránka je prázdná. Díváš se sama sobě do tváře, která se nad tebou sklání. Snažíš se vnímat slova. Mrzí mě to dítě. Mělo to proběhnout bezbolestně. Prostě bys usnula a už se neprobudila. Kdyby se do toho nepletl ten hloupý Kron... Slova ti dávají smysl jen velmi pomalu. Ale jedno ti je jasné hned, v těle tvého klona je někdo nebo něco cizího. I když způsob jakým mluví ti přijde zvláštně podvědomý.Prsty na tvém krku se svírají v smrtícím obětí. Nával adrenalinu tě probere. Uvědomíš si jak neohrabaně používá ta cizí Apollo tvé vlastní tělo. Chytneš její ruce svými, ale nesnažíš se s ní přetlačovat, místo toho se o ně zapřeš, vymrštíš nohy k její hlavě a sevřeš ji stehny. Tehdy si možná uvědomí svou neohrabanost, protože pustí tvůj krk a snaží vysvobodit sama sebe. Ale už je pozdě, stačí zabrat a uslyšíš křupnutí jak jí zlomíš vaz. Její nehybné tělo se sesune k zemi. Ostrost vědomí způsobená adrenaline pomalu odeznívá. Nejsi schopná přemoct ospalost. Částečně se probíráš. Díváš se na další ze schránek. Vypadá to, že se aktivovala. Uvědomíš si, že tu nemůžeš zůstat. Ne v tomhle stavu. Snažíš se najít ovládání pláště jádra. Vycházíš ven. Hledáš genery. Jejich schránky jsou prázdné. Stojíš schovaná ve tmě a díváš se na své genery jak obklopují tu cizí Apollo. Je pozdě. Udělá se ti špatně, rozbuší se ti srdce, ale tentokrát tě to neprobere, spíš naopak. Snažíš se udržet vzhůru. Ucítíš ruku, která ti zakryje ústa a pak tě táhne pryč. V tu chvíli ti to je už jedno... Probereš se s o něco ostřejším vědomím. Vedle tebe sedí ženská postava s tvou tváří. Jedna z generů. Stovky, která byla připravená k akci při vašem vzkříšení. Měla si za to, že si o ně přišla. Vybavíš si tu scénu jak ostatní obklopují tu cizí Apollo, klečí před ní, vzhlížejí k ní. Proč tahle ne? Je takových jako ona víc? Otočí se na tebe a když vidí, že si vzhůru zazubí se. Dost se toho posralo co. Je to spíš konstatování než otázka. Máš v sobě nějakej modrej sajrajt, bylas studená jako led a reaguješ jako zpomalenej film. Nevím jak to dostat ven, tak to zkouším zředit. Zvedne ruku a všimneš si trubičky, která vede do tvojí paže. Ale teď už taky začínám být malátná, tak toho musíme nechat. Vyškubne jehly z vašich těl. Na genera ji rozhodně chybí jistá míra úcty ke svému IX. Ale moc vybírat si teď nemůžeš. Tak jsi se setkala s 73, to bylo číslo schránky, ve které byla uložená. Ta její se hned na začátku odpojila od systémů a probral jí pasivní proces, ke kterému v takové situaci dojde. Postupně jste přišli na to, že ostatní tě neposlouchají, protože muselo dojít ke změně v systému kondiciování, který řídí Administrátor. Tak jste postupem času došli i k tomu, že to byla právě umělá inteligence, která se nahrála do těla tvých klonů. Kron – o kterém mluvila – je KronOS, krizový systém, který nahradí Administrátora ve specifických situacích jako je tato. Ten vyresetoval pozměněný proces kondiciování. Proto jsou všichni noví geneři v jakémsi mladším stádiu, ve kterém jsou ale schopné se imprintovat jak na tebe tak na tu druhou Apollo-administrátora – záleží s kým se setkají dřív. Už asi tři dny vedete záškodnickou válku. I když se ti podařilo získat nějaké mladší genery, stále vás početně převyšují skoro 4 ku jedné. Jejich nevýhodou ale je, že vlivem Apollo-administrátora zdivočí. Což z nich sice dělá efektivní zabijáky, ale nějakého taktického myšlení jsou schopné jen velmi omezeně. Toho jsi využila asi den zpátky, kdy se v sakrionu objevila tvoje sestra Artemis. A zatímco Apollo-administrátor byla změstnaná bojem s ní, tak vám se podařilo zajistit klonovací kádě. Takže většina nových generů je už pod tvojí kontrolou. S Artemis to ale nevyšlo tak jak jsi čekala. Původně jsi měla za to, že ti tvoji sourozenci přišli na pomoc, ale ukázalo se, že Artemis tě chtěla zabít. Do sakrionu mezitím dorazili i ostatní – Afrodita, Hyperion, Thanatos a ta malá mrcha Týché s jednotkami Áreových generů. Původně jsi měla v plánu nechat je na starost té druhé, ale všechno zkomplikoval Hyperion. Ukázalo se totiž, že Apollo-administrátor nemusí klonovací kádě dobýt přímo. Pokud její umělá inteligence získá kontrolu nad systémem, může proces zase přeprogramovat. K tomu ale musí získat kontrolu nad můstkem, kde jste právě vedly boje. Hyperionova skupina si ale nečekaně prostřílela přístup na můstek, a teď se ten tupec nejspíš chystá Administrátora zase zapnout. Musela si jednat. Ale Áreovi geneři reagovali rychleji než vy a všechny tvoje genery kromě 73 postříleli. Vás dvě "zachránil" Hyperion, který zareagoval nečekaně uvědoměle a zbraň XIII, který vás měl na mušce, odklonil. Apollo? Tebe měla vyzvednou Afrodita. Ale chápu, že stojíš víc o mou ochrannou náruč. Mimochodem vypadáš mizerně. Ale nenech se odradit od děkovného sexu, já ti tu vizáž odpustím. Stydět se nemusíš, tady serža se otočí. |
| |
| V první chvíli matoucí pohled do navlas stejného obličeje jako je ten umírající mě nakonec uklidní. Povolím ruku a nechám jí velmi pomalu klesnout zpět k tělu. Postřehnu zbývající genery z mé skupiny, jejich řady očividně prořídly. "Ah," chápavě vydechnu nad vysvětlením Třináctky ohledně toho, co se se mnou dělo. Je v tom ovšem znát taky úleva nad tím, že podobný rozhovor nemusím vést s jedním z X. I tak je ale každého kusu škoda. "Mohl jsi mě nechat umřít," podotknu nevzrušeně, div nepokrčím rameny. Další vysvětlování, radiace, něco hodně vzdáleného omluvě. Zlehka kývnu na své genery, které okamžitě přijdou a neomaleně svou přítomností vystrčí Áreova genera z jeho místa. Zatím zůstávám ležet, je milé koukat na moje hezké hnědovlásky. Docela mi pomáhají smířit se s tím, co musí přijít. "Zkusím vstát-," další kývnutí. Dva páry rukou mi pomůžou se postavit a po krátkém martyriu plném bolesti taky obléct si kombinézu. Ani nevím, proč se týrám. Gener stáhne popruhy až se předkloním, zuby zaťaté. "Tohle ti snad oplatím," procedím skrz ně ke Třináctce. Měla jsem si nechat něco dát. S chabým zafixováním hrudníku je mi už přece jen o trochu líp, i tak mě ale pokusy o vtipkování přešly. "Zatím mi můžeš dál vysvětlovat, co se děje. A co se dělo," snažím se vydedukovat, co se mezi genery stalo, jenže to zase bude nějaká hloupost, "jsem jedno ucho. Taky mi ukaž, co máš proti tý bolesti." Geneři se drží kousek za mnou, každá z jedné strany. |
| |
| Jsem Speedy Gonzales,ale radši bych zalez tam kde je nejbližší kojotí nora Vypukl chaos a i když se snažíme ustoupit nemáme moc kam.Nyní mi dojde že tohle není labyrint,ale něco podobného co se dřív používalo v ohradách pro dobytek. Velmi trefné přirovnání,donutily nás abychom ze svobodné vůle vlezli do jejich pasti. Mým generům se však docela daří což možná ostatní udiví,protože zatím připomínaly cokoliv jen ne jednotu.Pokud už někdo něco tušil nyní si to muže ověřit,bohužel já jsme na tom poněkud hůř.Mé boty a baterka nejsou dobrá kombinace pro současný běh takže klopýtám s pravidelností která se dá brzy vypočítat,navíc mi po nešetrném zásahu XIII povolily šaty a vršek teď pořádně nedrží. Konečně se otočí a všimne si mně ovšem úsměv na jeho tváři brzy ztuhne.Jistě jsem bosá,špinavá a šaty drží už jen silou vůle,ale účinek sublimátoru vyprchal a on teď už v mé ruce nevidí drobnou mechanickou zbraň,ale její mnohem nebezpečnější ekvivalent ... Další klopýtnutí mně opět přivede do současnosti a já zjistím že jsme doběhli do míst kde jsme se poprvé setkali s dívkou která nás teď vede.Neočekávám že tu budeme všichni jistě nějaké ztráty tu jsou,ale jak jsem si všimla někteří geneři se začali odpojovat už při vydání mého příkazu.Areovy genery jsme nechali za sebou,ale genery Apollo je stále slyšet.Nakonec přijde to co jsem očekávala když mně dívka zatáhne do jedné díry v barikádě.Jedna z Roxan si toho všimne a řekne: „Je čas.“ „Je čas.“zopakují všichni mí geneři najednou a rozeběhnou se každý jinou stranou.Děje se to současně,náhle a nepředvídaně.Geneři Apollo tak musí rozdělit své síly a taky uhodnout který směrem kdo běžel,možná si v tom zmatku všimnou že jim tu někdo chybí až bude pozdě. |
| |
| soukromá zpráva od Afrodita pro Sice jsem si myslela že nejtěžší bude běžet ve skoro úplné tmě,ale cesta která mně teď čeká je ještě těžší.Je dobré že o této cestě ví pouze mladší geneři Apollo (tedy aspoň zatím to je dobře),ale já sama mám problém se některými průlezy vůbec dostat.Možná by to nebyl takový problém kdyby se mi šaty pořád o něco nezachytávali na jednu stranu je dobře že za sebou tímto způsobem zanechávám jistou cestu z drobečků. Pro případ že bych se rozhodla vracet tak se nemusím bát že tu budu bloudit.Ovšem opět budu stát před stejnou výzvou a mé šaty by se tentokrát mohly rozhodnout kapitulovat. Rozhodnu se tyto úvahy nechat na později a sledovat kudy jdeme.Dívka se mi sice snaží pomoct,ale zároveň využívá každé příležitosti aby se mně mohla dotýkat a často se mně snaží políbit.Nakonec se dostaneme někam kde to vypadá jako servisní místnost zatím co si to tu prohlížím a přemýšlím k čemu to asi slouží,dívka se vydá ke dvěma matracím kde spí další čtyři dívky samozřejmě taky nahé.Navíc mám pocit jako by odsud vycházela nějaká záře,ale nic nevidím.Bohužel nemám moc čas o tom přemýšlet neboť dívka probudí ty ostatní a začne je ke mně postrkovat.Opět očekávám že začne to co jsem už zažila bohužel všechny dívky chtějí být uspokojené zároveň a ty na které se při líbání nedostane se rozhodnou zajistit si svou dávku drogy jinak.Cítím jak mně olizují na těle a dívka která mně sem přivedla zaboří hlavu mezi mé nohy nejspíš aby mi mohla olizovat slabiny. Ano upravila jsme svou fyziologii takže jakýkoliv tělesný sekret vyvolává stejný účinek jako jakákoliv droga.Je na čase abych je usměrnila. „No tak mám vás ráda všechny,ale to už stačí.“pronesu laskavým,ale přesto rozhodným hlasem.Přitom hladím dívky po zádech a ramenou a přitom se je snažím od sebe jemně,ale rázně odtrhnout vždy co jednu z nich políbím.Když už mám pocit že to stačí řeknu jim aby se posadily kolem mně.Přitom pořád mluvím laskavým a konejšivým hlasem a přitom je hladím tak aby se dostalo na všechny.Teprve až (pokud) mám pocit že se to tu nezvrhne v orgie švédské šestky rozhodnu se jich začít opatrně vyptávat. „Takže jistě jsem vám řekla co máte dělat.Mohli by jste mi to prosím zopakovat ať vím jak si to pamatujete?“ Nakonec se podívám na všech pět dívek a do mého laskavého hlasu se nyní dostane i starostlivost. |
| |
| Klonovací komplex – Thanatos Jde svou cestou ve zbrojnici Sakrinou ... Nebyl jsem nervózní nebo aspoň ne nějak moc. Věděl jsem, že všechno co děláme děláme efektivně. Tedy v rámci všech možností co tady máme. Trošku mě zneklidňoval fakt, že těch rukou, které se sápaly na dveře neubývalo i když jsme po nich stříleli a zasahovali, trhali na kusy a ničili. Tam na druhé straně jich rozhodně bylo moc a já byl jenom rád, že jsem použil tu výbušninu. Nemá smysl utíkat s takovým množstvím nepřátel za zády. Odpověď od jednoho z generů mě trošku uklidní. Já takové drony moc nepoužívám, ale možná bych je mohl zavést. Přeci jenom je to poměrně levný a dobrý průzkumný prostředek. Díky za informaci. Tady nemůžeme věřit asi ničemu, co tu na nás může vyskočit. Konstatuji suše, ale zvesela. Taky proč by ne. Odpočítávání se blížilo k "nule" tedy patnácti. Stále se ozývala střelba, která bušila doslova do té škvíry, i když už dveře nikdo nedržel. Najednou se ozve výbuch a dveře se zavřou. Zakroutím hlavou nad párem rukou, které marně hledají tělo. Snažím si pročistit hlavu od zvuků výbuchu a ještě kontroluji dveře. Jistota je jistota. Poto mse ozve ten zvuk a já se po něm otočím, jako předpokládám i ostatní geneři. Tolik k tomu, že jsme tady sami. Rukou jsem dal znamení, aby jsme pokračovali vpřed. Pokud předpokládám profesionalitu Areových generů tak jak tuším, pár jich bude krýt záda. Pokud ne, tak tam někoho pošlu. Ví někdo co je to za oblak? Pošlete tam toho drona. Všichni se pořádně dívejte kolem sebe. Jak já nesnáším věci, které neznám nebo prostě mě předtím nezajímaly, takže o nich nic nevím. |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché XIII se zamyslí, nebo aspoň tak vypadá, že přemýšlí kde vlastně začít. Ty mezitím začneš za pomoci svých generů vstávat a on tak, ještě než začne mluvit k tobě vydá příslušné rozkazy pro váš přesun. Vydáte se k jedné z chodeb, ale jsi přesvědčená, že to není ta, kterou jste sem přišli. Pak ti ještě podá lahvičku na léky, za ztmaveným průhledným plastem jsou tři druhy kapslí, ale nápis je souhrnně označuje jen velkými písmeny "ALG". Níže je návod, ze kterého se dozvíš, že – překvapení – "Pro úlevu od bolesti aplikujte perorálně". Pak je tam dávkování: "1-2 bílé kapsle, 1-2 červené kapsle, 2-3 modré kapsle" a ještě "V případě akutní bolesti zvyšte dávkování modrých kapslí podle potřeby". Každopádně co konkrétně je to za léky se nedozvíš, ale podle dávkování minimálně tušíš, že ty modré kapsle budou nějaký druh opiátů. Při chůzi začne XIII konečně vysvětlovat. Madam, nahoru jsme vás dostali opraveným servisním výtahem. Tady jsme se setkali s ostatními, kterým se podařilo vrátit zpátky po schodech. Zjistili jsme, že nemůžeme navázat rádiový kontakt s XV, i když tady by už signál měl fungovat. A že cestu do hangáru nám odřízli geneři Apollo. Asi bychom se mohli pokusit prostřílet, ale ne ve vašem stavu a hlavně dokud nezjistíme co se stalo venku s XV je lepší pokusit se spojit s ostatními skupinami. S těmi sice taky nemáme kontakt, ale minimálně Hyperion by měl být s největší pravděpodobností na můstku. A tam teď míříme madam. K tomu co se stalo mezi ním a Hyperionovým generem nic neříká a to ani když mu dáš ještě chvíli. Je pravda, že ses ho na to nezeptala konkrétně, ale XIII není hlupák a tak se k tomu prostě spíš nijak vyjadřovat nechce.Máš tu ale své genery, a tak když ti to neřekne on, pošeptá ti to jedna z nich: Stalo se to po tom, co ti XIII provedl masáž srdce a už si byla více méně stabilizovaná. Hyperionův gener ti, zatímco jsi byla v bezvědomí, v nestřeženém okamžiku osahával prsa. Za což dostal od tvojí generky pořádnou facku. To že "kontroloval jestli jsi v pořádku" mu nikdo moc nevěřil. XIII ho poslal na stráž, kde pak dostal pěstí od X, kterou střídal. Jestli to bylo za to osahávání, nebo za něco jiného a jestli to byla vlastní iniciativa X, nebo to bylo na příkaz XIII, se ale od generky už nedozvíš. A XIII na její líčení té události nijak nereaguje. |
| |
| soukromá zpráva od Administrator pro Události než se ti podaří dívky odtrhnout (explicitní) Dívky teď sedí v kleče na patách na matracích před tebou a tváří se provinile. Problém je v tom, že si nejsi jistá, jestli správně chápou co vlastně provedly. Zvlášť když si uvědomíš, že teď se pro změnu dotýkají samy sebe. Ve chvíli kdy na ně posvítíš abys je upozornila, že o tom víš, se na tebe sice podívají, ale jejich výraz je bezelstný a pokračují, jako by se nic nedělo. Tvým očím neuniknou krví naběhlé a mokře se lesknoucí stydké pysky, které dávají jasně najevo, že dívky jsou sexuálně vzrušené. Když nad tím přemýšlíš, uvědomíš si, že už když se tě dotýkaly bylo v tom víc než jen touha po droze. Svými dotyky se tě vědomě snažily uspokojovat. Napadne tě, jestli by ses proto neměla radši obléct. Ale na druhou stranu nechceš navodit dojem, že tvoje autorita souvisí s tím, jestli jsi oblečená nebo nahá. To by byl dost "nebezpečný" precedens. Navíc je sexualita u generů dost specifická věc. Chování tvých a Hyperionových generů je odrazem charakteru jejich IX. Áreovy mladší generace zas mají vyšší míru individuality. Chování XIII, pokud bys ho označila jako sexuální, bylo dost dobře věcí toho konkrétního jedince. Ale ke generům Apollo ti to dost dobře nesedí. Ano jsou kondiciovaní, aby pro ně určité hormony, produkované jejich IX, byly jako droga, ale v chování těch pěti dívek si teď viděla víc než jen touhu po droze. A ano, až na toto fyzické kondiciování mají svobodnou vůli, ale aby se sexualita vyskytla v podobné míře hned u pěti jedinců současně je zase moc velká náhoda. Je tedy možné, že pro ně má tento druh fyzického kontaktu ještě jiný význam. Jisté je, že si neuvědomují určitá společenská tabu s ním spojená. Když jim pak položíš otázku, zjistíš, že najednou nejsou schopné začít konverzaci. Vždy když to vypadá, že některá z nich chce něco říct, začne tím, že společně s otevřením úst se po tobě jakoby natáhne. Pak se ale zarazí, uvědomí si, že si jim přikázala aby seděly a stáhne se, ale zároveň stiskne rty a mlčí. Přemýšlíš co děláš špatně. Víš, že slova tvoří jen malou část komunikace a tu hlavní složku tvoří komunikace neverbální. Ale máš problém navázat i jen oční kontakt. A vůbec mezi vámi vázne i jakákoliv jiná forma. Postojem, gesty a výrazem ve tváři se snažíš dívky co nejvíc uklidnit, ale ony na to vůbec nereagují. Právě naopak zdají se teď být víc rozrušené, než když si je poprvé viděla na matracích, kde se k sobě předtím tiskly jako mláďata opuštěná ve tmě... Dojde ti, že tma je klíč. Dívky nejsou zvyklé navazovat oční kontakt, protože to ve tmě ani není možné. Místo toho jsou zvyklé se při komunikaci navzájem dotýkat. A to, jakým způsobem se toho druhého dotýkají, nahrazuje výrazy tváře, postoje a gesta, které totiž při absenci světla zcela strácí svůj význam. Máš tedy dvě možnosti. Přeučit dívky na tvůj způsob komunikace a nebo se přizpůsobit tomu jejich. |
| |
| soukromá zpráva od Afrodita pro Zjistím že odehnat dívky je velmi těžké jako u těžkých feťáků připravených si zajistit drogu jakýmkoliv způsobem.Navíc jejich dotyky jsou docela příjemné,mezitím se dostaneme k matracím a dívky mi zatím rozepnuly šaty a nyní mi je začnou svlékat.Dívky které mně nelíbají se věnují jiným místům na těle nebo mně svlékají.Brzy se jedna z nich přisaje na mou ztvrdlou bradavku ovšem v tu chvílí se ostatním podaří mně svléknout.Brzy zjistím o co jim jde a když toho dosáhnou zjistím už z jejího pohledu že to není dobře.Když se to pak zvrhne v orgie a mně se sotva podaří dívky od sebe odtrhnout dá to dost práce zvláště když se jim snažím neublížit.Dívky se tváří provinile ovšem nejsem si jistá zda chápou zcela důsledky svých činů,teď se dotýkají sami sebe a když na ně posvítím tak se na mně podívají ovšem pořád pokračují v tom co dělají.Navíc jsou sexuálně vzrušené a mně dojde že se mně snažily uspokojit. Co to říkala předtím? Když se podívám ke svým šatům uvažuji zda bych se neměla obléknout,ale v současné situaci k tomu nevidím důvod.Přesto si šaty vezmu sebou je v nich ta pistole. Otevřou se dveře a v nich stojím já. „Ahoj.Ráda vás vidím.“ „Ahoj Afrodito.My tebe taky.“pronesou všechny generky které se tam právě nacházejí a v jejich tvářích je i přes sílu posthypnotických příkazů vidět překvapení,obavy a taky úlevu.Dojdu ke stolu a hodím na něj zbytky svých šatů přičemž se ozve dutá rána od pistole která je uložená v jediné kapse která ještě drží.Potom si všimnu že mně někdo zírá a když se otočím všimnu si jednoho z Hyperionových generů. „Hyperion s tebou chce mluvit.“ „Vyřiď mu že přijdu až to bude možné.“ Vysvětlovat mu že na mého staršího bratra teď rozhodně nemám náladu nemá cenu nepochopil by to.Gener však pořád stojí než ho jedna Alexandra vyprovodí a pak za ním zavře. Vzpomínka zmizí a já se rozhodnu radši věnovat současnému problému,XIII byl asi výjimka protože jeho generace už byla obdařena jistou dávkou individuality.Hyperion zase vnutil svůj genetický kód všem generům a mí geneři jsou o své individualitě přesvědčeni protože to je součást jejich kondicionování. Ale zde je to jiné jako by se tu něco nepovedlo,tedy vím že se tu něco nepovedlo,ale ... jako by na něj všechno působilo opačně ... ne to není to pravé ... Bizarro ... nepamatuji si ... vím že to slovo má něco společné se mnou ... Rozhodnu se nepátrat a radši se věnovat současnému problému,vím že to nebude tak snadné.A já to nejspíš neřekla správně,nebo přesně vím že u nich slova znamení něco jiného.Jsou krátká a výstižná ... ano Apollo (nebo to čím teď je) potřebovala nové genery,ale to nějakou dobu trvá.Tyhle se zřejmě oddělily než přišel jejich čas a protože z klonovacího komplexu je přístup všude měli volnou cestu.A ony utekly sem před Apollo a svými staršími sestrami sem do tmy protože věděly že zde je nikdo nenajde.Nakloním se tedy k jedné dívce a pohladím jí po rameni. „To bude dobré.Nic se neděje.Nic jste neprovedli.Jen mi řekněte co se stalo.“přitom se snažím hladit všechny dívky buď po rameni nebo po zádech aby se ani jedna necítila odstrčena. |
| |
| soukromá zpráva od Hyperion pro Ale popořadě. Tak jo seržo, chci abys vypadl, prostě jděte s hochama hlídat všechny vchody a východy. Ten počítač ti nikam neuteče. Nebo co, střelíš moji sestru jen abys měl rychleji zarobíno? Tu řečnickou otázku sem možná neměl pokládat. Podle výrazu v jeho tváři to XIII doopravdy zvažoval. Ale dobré vědět. A hlavně, že mě poslechl. Jo a ostatní vem s sebou. Tím myslím genery Týché a Thanatose. Když jsou relativně z doslechu zatvářím se zoufale. Musíš mi pomoct. Áres dobyl naše sakriony a kdo se mu vzepře toho zabije a už nevzkřísí. Má čtyřikrát víc generů. A je jediný kdo má zbraně. Domluvil se s Proximou. Spí spolu. Ona ho šuká nasazovacím čurákem do prdele... To už to nevydržím a rozesměju se na plné kolo. Vím, že to nebyl úplně nejlepší vtip, ale prostě sem si to nemohl odpustit. Otázky mojí sestry jsou tak mimo, že sem prostě nedokázal zareagovat vážně. Chvíli to trvá, ale nakonec se dosměju. Ne ve skutečnosti jsme se s Afroditou spojili a sesadili Área. Jeho geneři nám teď slouží jako vojáci. Thanatose si Afrodita obtočila kolem prstu a oba víme, že Týché byla vždycky moje děvka. Afrodita tě měla přesvědčit aby ses k nám přidala. Chce si to rozdat ve třech. Protože tys vždycky byla taková, však víš, lesba... Znovu smích, teď už slabší. Musím uznat, že to přestává být vtipné. Tak jo. Poslala nás Proxima, máme tě zachránit a vytáhnout ze sakrionu klíčové části. Mluvit vážně je každopádně hrozně nudné, kdyby mi u toho aspoň kouřila. Zjistím ale, že by to možná nefungovalo. Většinou stačí se na některou z mých sester podívat, zapojit trochu představivosti a už mám v kalhotách těsno. Znovu si Apollo prohlédnu. Vypadá vážně hrozně. Zapojím představivost. Místo vzrušení se uchichtnu – neandrtálka z vesmíru. Víš že máš pravdu, proč vlastně bych ti to měl usnadňovat a cokoliv ti nabízet. Jsi špinavá, pravděpodobně smrdíš a ještě navíc jsi protivná jako obvykle. Nedáváš mi nejmenší důvod ti jakkoliv pomáhat, spíš naopak. Tak co kdybych udělal službu nám oběma a nechal seržu ať tě odpráskne. Ty se vzkřísíš a můžeš si se svými genery dál hrát na divokou zvěř. Třeba se najde i nějaký další idiot, co bude mezi krvelačnými divoženkami rozlišovat svoji sestru, která je vede. Ke konci už jsem docela naštvaný. Když někomu nabízíte pomoc, tak by si aspoň mohl odpustit ten povýšenecký bullshit. Chápu, sexistické narážky tomu taky nepomáhají, ale je snad jasné, že nečekám, že se vážně opře o zeď a roztáhne půlky. Pak ale začnu přemýšlet proč vlastně jsem XIII zastavil. A postupně si uvědomím, že zaprvé po rocích šmírování svých sester bych je poznal i mezi tisícovkou jejich generů, a zadruhé je mám rád i když se chovají jako kozy a neumím se na ně zlobit ani tady na "princeznu pavučinku". Společně s tím, jak přemýšlím nad svými sestrami si uvědomím, že Apollo mluvila o Artemis. A proč sem pleteš Artemis? Proxima poslala jenom mě, Týché, Afroditu a Thanatose. Neříkej mi, že si doufala, že tě zrovna ona přijde zachránit... počkej... to jako... že sem se stou lesbou trefil? |
| |
| Protáčela jsem lahvičku s analgetiky mezi prsty a okrajově dumala nad tím, kolik si čeho můžu vzít, abych se neodrovnala. Nejen, že na to není prostor, ale vzhledem k mému zranění bych to dost dobře ani neocenila. Leda by mě to odrovnalo do mrtva, jeden pak už moc věcí neřeší. Nejvíc mě ale samozřejmě zajímá, co za dobu mého nevědomí Třináctka zjistil a taky, co se stalo. Zatímco pokračujeme chodbami, střídavě sleduji cestu a profil jeho tváře. "Geneři Apollo někomu odřízli cestu?" zamrkala jsem s úšklebkem na tváři, ovšem nebyl důvod mu nevěřit. I když to znělo trochu směšně. Nic zásadního proti Apollo nemám, ale těžko si představit, že by něco s ní spojené dohnalo ozbrojené muže k přeplánování postupu. "Aha," shrnula jsem informace k nynějšímu cíli naší cesty. Místo všeobjímající divoké zeleně, která čeká venku, je na pořadu dne Hyperion. Na můstku zříceného Sacrionu Apollo. Tahle mise chvílemi míří přímo ke škodolibě pobavenému chechtání. Odpustím si infantilní projev radosti a čekám, co ze Třináctky dostanu dál. Jakmile spustí má generka, ztvrdne mi pohled. Ne proto co říká, ale že mluví bez toho, aniž bych se jí ptala. Zvednu ruku a jednoduchým gestem jí po dovyprávění dám najevo, aby zaujala zpět své mlčenlivé místo za námi. Z toho, co jsem se dozvěděla, pochopitelně nemám radost. Jedna věc je snášet Hyperiona - nakonec, je to v jádru príma kluk, i když taky tak trochu nevychované hovádko, ale věc druhá jsou jeho geneři. Nevidím důvod k tomu s nimi jednat jako s jakkoliv cennými kusy, ale třeba se nakonec ukáže, že i přes jejich příšerné charaktery jsou prospěšní. "A až se tam dostaneme?" krátce se ohlédnu za sebe. "Budeme doufat, že jich zůstalo víc a dohromady jsme dost silní, abychom se dostali ze Sacrionu?" podívám se zpátky na Třináctku, "buď upřímný, jsme v pořádný kaši, co?" Pohyb mi rozhodně nedělá dvakrát dobře, ale lahvičku s léky stále držím v ruce. Schválně, jaké má moje tělo limity. Jen pak těžko vysvětlím, že jsem podruhé skoro umřela a někdo si zas musel hrát na zachránce. "Co říká operační plán v případě, že jste o XV přišli?" zajímám se dál. |
| |
| Klonovací komplex – Thanatos Manipulace s bezpečnostními dveřmi do zbrojnice je možná jen díky hydraulickému obvodu umístěnému okolo nich. Za normálních okolností, když má sakrion dostatek energie je hnací silou elektrická pumpa. V případě výpadku se hydraulika jednotlivých dveří (v případě větších dveří pak jednotlivých křídel) dá ovládat pomocí ručních pump, které jsou umístěny u ovládacích panelů v rámech dveří. U těch větších se ještě dá celý hydraulický obvod řídit ovládacím kolem, které se většinou nachází pod podlahou. Vyloženě ručně se dveře prakticky otevřít nedají. Proto vás taky překvapí, když se začnou otevírat po tom, co je za sebou dovřete. Na druhou stranu to koresponduje s domněnkou, že nouzové osvětlení vyřadili geneři Apollo. Jsou tedy schopné ovládat jednodušší mechanismy, ale hlavně jsou si vědomy jejich účelu. Možná je nakonec dobře, že tu nejsou žádné zbraně. Pokud by byly ozbrojené stejně jako geneři tvého bratra pravděpodobně byste byli v mnohem svízelnější situaci. Přímé nebezpečí vám zatím nehrozí. Pokud se někdo na jedné straně snaží dveře otevírat, ale na druhé se je snaží zavírat hydraulika se prostě dočasně zablokuje. Problém je v tom, že nemůžete pokračovat dál, protože ve chvíli kdy ovládání dveří nebudete jistit z vaší strany, divoženky by dveře nejspíš otevřely. Bohudíky máte prostředky jak hydrauliku vyřadit. Než odpočítávání začne Áreovi geneři pročistí škvírou ve dveřích jejich okolí na druhé straně, to sice nenadělá moc velké škody – úzkým prostorem se téměř nedá mířit – ale divoženky dočasně zažene a ostatním z vaší skupiny umožní zavřít dveře nadoraz. Díky tomu, že jsou nálože směrové se ani nemusíte nějak extrémně vzdalovat, v podstatě se stačí přitisknout ke stěně podél dveří. Prvních několik sekund ještě dva geneři stále jistí ovládání dveří, a teprve až když zbývá poslední pět tak se přesunou k ostatním. Po výbuchu dveře zkontrolujete. Generům Apollo se ještě před vyřazením hydrauliky podařilo dveře kus pootevřít. Asi tak na šířku zápěstí. A dokonce vás překvapí paže, která z druhé strany zuřivě, ale naslepo chňape. Jeden z X ji pohotově ustřelí a hlavně vyzkoušíte jak ruční pumpy, tak ovládací kolo, a točí se jen naprázdno, dveře se ani nehnou. Situace tedy není 100% ideální – stále budete muset poslouchat skřeky z druhé strany dveří, ale jste si jistí, že přes dveře se k vám nedostanou. V tom vás ještě ujistí když se ve škvíře objeví několik dalších rukou a snaží se dveře rozevřít ručně. Dveře se ani nehnou a ve světle baterek pozorujete, jak si několik z nich strhá nehty, a nejspíš i přepětím sil přetrhá šlachy, což hádáte podle výkřiků bolesti, které se zpoza dveří začnou ozývat. Ani nemá smysl plýtvat municí. Oblak se objevil hned vedle vás u bezpečnostních dveří v podstatě ve stejnou chvíli, kdy ten prostor začalo osvětlovat namodralé světlo pohozené lampy. Není těžké si domyslet, že se jedná o fluorescenční jev. A jestli je luminiskující substance toxická nebo nějak jinak nebezpečná, je už pozdě, protože jste se s ní velmi pravděpodobně dostali do kontaktku, ještě než vám její přítomnost prozradilo modré světlo lampy. Kařdopádně to nevypadá, že by kdokoliv projevoval nějaké příznaky otravy. Další čeho si všimneš, je že z oblaku vychází jakoby tenká linka, vedoucí kamsi do útrob zbrojnice, kam přesně vede ale nevíte, protože se ztrácí se slábnoucím světlem modré lampy. Vypadá to, že ten kdo k vám lampu pohodil se vám snaží ukázat cestu. Kam ale vede, zjistíte jen když se po ní vydáte. XIII se nicméně na luminiskující oblak tváří skepticky a navrhne alternativní postup. Pane, s tímto jevem jsme se zatím nesetkali a nemáme ani potřebné přístroje abychom mohli analyzovat o co se jedná. Navrhuji to ignorovat a postupovat podle původního plánu. Máme přibližné plány sakrionu, víme zhruba kudy pokračovat, pane. |
| |
| soukromá zpráva od Hyperion pro Bla bla bla bla... Pak ale nudu přeruší její gener. Vybuchnu smíchy. Haha! Prcala mrtvý, to je dobrý! ... I když ... Uvědomím se, že u Artemis to není až tak nemožné. Všechny ty její vražedné hry, arény kdo z koho. Proč by se u toho nemohla ukájet. Nejspíš to vážně dělá! K tomu prznit mrtvá těla to pak už není tak daleko... Vypláznu jazyk jako kdybych chtěl zvracet. Blééé... Pak se podívám zpátky do obou tváří své sestry. A zvednu obočí. Špatný verzi? Počkat co? Chceš mi říct, že ačkoliv si před chvílí řekla, že nechceš být stejnej pošuk jako naše drahá... teoreticky nekrofilní sestra, tak to co se děje je stejně nějaká ujetá občanská válka... takže jako co? Jsi schizofrenik? Ušklibnu se. Tak hele, nevím jestli ti to pomůže mi věřit, ale máš pravdu, nemám ponětí co se tu děje a je mi to vlastně i jedno. Nemám žádnou skrytou agendu, kromě toho dostat tě do postele... ideálně za jiných okolností samozřejmě... a jsem tu jenom proto, že nás sem poslala Proxima. Které umpřímě nevěřím ani slovo, co mě se týče je celej Protokol jedna velká hovadina, ale momentálně pořád dokáže ovládat naše sakriony a hlavně má za sebou Área, se kterým se zrovna teď do křížku pouštět nechci. Odmlčím se a podívám se Apollo dlouze do očí, což není úplně obvyklé, protože většinou jsou moje oči přilepené na jiných částech ženských těl. Takže jak já to vidím, máme dvě možnosti. Buď přestaneš být histerická píča a budeš sdílná. A nebo zapojíme ten počátač jak navrhuje serža a vsadím se, že od toho se už dozvím co se tu děje. Hmm? |
| |
| Temno-energický reaktor – Týché XIII zorganizuje ostatní a dáte se na pochod. Všechny svaly v tvém těle samozřejmě křičí bolestí, ale ne tolik abys to nedokázala překonat, a tak v podstatě můžeš dál dobrovolně trpět. Problém by mohl nastat v případě, že bys byla donucena k náhlejšímu pohybu, máš pocit, že v tekovém případě by tě aktuní nával bolesti dokázal dočasně paralyzovat. XIII každopádně tvé rozhodnutí nijak nekomentuje, je dost dobře možné, že si prostě myslí, že sis léky vzala. Když se bavíte o vaší situaci výraz na jeho tváři nevěstí nic dobrého. A musí to být opravdu hodně špatné, protože se to už ani nesnaží skrývat. Když se otočíš zastaví se a zadívá se ti dlouze do oči. Madam, je to oprvadu zlé. Co se týče XV má velení přebrat Hyperionův XIII. Vzhledem k tomu, že by přes palubní interkom měl být schopný komunikovat s ostatními. To se ale za tu dobu co tu jsme nestalo, z čehož vyplívá jedna ze tří variant. Problém je v tom, že chování generů Apollo se změnilo. Vyřazení XV je cílený útok na naši velitelskou strukturu. Oni jsou organizovaní. A loví nás. A bez dalších slov se zase vydá na pochod. Přese všechno je to asi stejně jediné co vlastně můžete dělat. A samozřejmě zůstat bdělí a schopní rychle reagovat. |
| |
| Ono to nakonec s tím umíráním bude víc horké, než jsem si na první pohled chtěla připustit – a jak se zdá, možná se ani nebudu muset moc snažit zkoumat limity mého těla a své schopnosti. Informace, které mi Třináctka podal, mě mírně rozladily. Jenže moc možností není, nikdo z nás neumí věštit, abychom tušili, co se děje a co se stane, takže proč si tím zbytečně lámat hlavu. Apollo byla vždycky taková lovkyně, dokud jí to někdo nezatrhl. Vlastně se není čemu divit. Po pár krocích přece jen přehodnotím své testování. Pokud má Třináctka pravdu, jakože není důvod si vyloženě myslet, že nemá, třeba to k něčemu bude – a s váháním polknu několik kapslí, které jsem si dosud hřála v lahvičce v ruce. Žádné přehánění, dávka tak akorát, abych se nemotala. Takže uvidíme na můstku. Poznamenám si alespoň pro sebe. Spekulovat nad tím, co vedlo genery Apollo k takové změně chování je zbytečné a Třináctka obvykle nečeká na nějaké mé vyjádření, takže věřím, že nyní tomu není jinak, a nerušeně pokračuji krok za krokem vstříc tomu, co nás čeká. |
| |
| Temno-energický reaktor -> Můstek – Týché Jak postupujete jsou skřeky čím dál tím zřetelnější. Pokud, jak přepokládáš, je vydávají geneři Apollo, tak jsou vám čím dál tím blíže. Paradoxně ale ne ve směrume kterým jdete, ale z oblastí za vámi. XIII vydá nějaké rozkazy a všichni jeho muži, až na něj a jeho podbočníka, zaujmou obranné postavení ve vašem týlu. XIII tě popadně pod paží a táhne tě v mnohem rychlejším tempu kupředu. Takže jsi docela vděčná, že sis ty prášky vzala. Nedlouho poté se za vámi ozve střelba a řev, ze kterého už skutečně mrazí v kostech. XIII jako by nedbal, že jeho muži nejspíš právě bojují o život, pokývne skopojeně hlavou. Madam, tohle je dobré, to, že je oblast před námi čistá, odpovídá tomu, že se Hyperionova skupina probojovala na můstek. Pak se ale trochu zamračí.Moc se mi ale nelíbí jak se za námi stahují. Tohle mi ale nepřijde, že je kvůli nám, spíš se rozmisťují aby mohly zaútočit na můstek. A pokud mám pravdu tak se jen potvrzuje, že je něco řídí. Na chvíli se odmlčí a pak dodá.Každopádně si musíme pospíšit madam. Jak pustupujete chodby se zužují s sbíhají do jediného místa, které se pak otevírá do další chodby. Tohle uspořídání má jasný účel, omezit počet přístupových bodů a zatímto případní útočníci musí postupovat po menších skupinkách, tak obránci můžuou utořit širokou palebnou linii. Mezitím vás doběhnou někteří z X. Když počítáš ztráty, tak chybí ten zraněný a ještě jeden, a taky nikde nevidíš Hyperionova genera. Jeden z X dojde za XIII a přikývne, ačkoliv ti není úplně jasné čemu vlastně a dodá stroze – Když jsme se stáhli za perimetr přestaly postupovat. Mrtvé, či pohřešovéné, genery nikdo nekomentuje. Vydáte se společně dál k můstku. XIII se teď drží trochu dál a vypadá to, že se snaží s někým spojit přes vysílačku.Netvrá dlouho a zahlédnete další Áreovy X z jiné skupiny a vypadá to, že an vás čekali. Což je dobře, ptorože jinak působí dojemem, že jsou připravení střílet na všechno co se pohne. Což je vlastně taky dobře. Zastavíte se až před samotnými dveřmi na můstek, kde je srocení Hyperionových genrů, jeden Thanatův gener, tvoje generka a XIII se svým poočníkem z Hyperionovi skupiny. Hyperion ovšem nikde. XIII se dají do "řeči", pokud se tomu tak dá říkat, protože komunikují subvokálně, stejně jako když používají vysílačku. Obsah rozhovoru tedy neslyšíš, ale z jeho výrazů a gestikulace pochopíš, že tvůj XIII je tomu Hyperionovu nějak podřízený. Což se ti ani trochu nelíbí, protože ten se, vážnosti situace navzdory, až přehnaně usmívá. |
| |
| Táhnutí není nijak příjemné i přesto, že medikamenty částečně zmírnily bolest. Bez protestu se nechám nějakou dobu vést, ale jak postupujeme, nakonec se Třináctce přece jen vymaním a udržuji zvolené tempo i bez jeho přičinění. "Nebo jdou jednoduše za tím, co je na můstku schované." Pokud to má být skupina mého bratra, o které geneři Apollo vědí, nepřipadá mi to nijak překvapující. Nahlas už byla vysloveně domněnka, že nás její geneři loví, tudíž nemusí nutně jít o můstek jako takový. Každopádně pokud se k můstku geneři stahují kvůli jehoi důležitosti a funkcím, které z něj lze provádět, máme před sebou zřejmě větší problém, než si opravdu chceme připustit. Relativně brzy se dostaneme až k můstku a to bez větších komplikací. Pokynu mé generce, aby opustila dosavadní pozici v přidělené skupině a zařadila se mezi nás, zatímco mezi XIII probíhá „hovor“. Nejsem ale dvakrát trpělivá. "O co jde?" podívám se na Třináctku, ale moc prostoru na odpověď mu nedám a zvolna pohledem přelétnu na Hyperionova XIII. "Děje se něco?" vlastně ani o tuhle odpověď až tak nestojím. "Soudím, že tam nedržíte hromadu vzteklých generů podobnou té, co se žene za námi, takže nebude problém nás pustit dovnitř." |
| |
| Můstek – Týché Hyperionův XIII se nepřestává usmívat ani když do rozhovoru vstoupíš ty. Vyjasníme si jednu věc, ju? Vy mi nevelíte. Velí mi Hyperion. Napřímo se ti dívá do očí, to že jsi jedním z IX ho v nejmenším netrápí. A celou dobu se dál kření.A ten... neříkal nic o tom, že bych vás nesměl pustit dovnitř. Když se ale chystáš otevřít dveře a projít jimi, ještě jednou tě zastaví.Akorát... možná zrovna šuká Apollo. Pak pokrčí rameny a nepřestávajíc se šklebit tě nechá.Když projdeš dveřmi vidíš Hyperiona, Apollo, která kolem sebe mává tyčí a jednu její generku. Vypadá to, že jsi přerušila jejich rozhovor, nebo možná hádku. |
| |
| Můstek Možná, že už to začíná dávat smysl. A možná ani trochu. Tak jo, pojďme na to odzezadu. Chvíli čekám jestli některá zareaguje, Poly by mohla, ale asi se nedočkám. Proč nemám sestru jejíž doménou by byly lechtivé dvojsmysly. Povzdychnu si. Proč jste vlastně chtěly dobýt můstek? Jenže pak se otevřou dveře a já už se chystám XIII okřiknout, ale stojí v nich Tyché a vypadá strašně. Hele, to s tím svlíkáním to byl vtip, nikdy bych po tvojí generce nechtěl aby se svlíkla... teda ne, že bych byl proti... ale když můžu mít originál... Omluvně zvednu ruce a snažím se tvářit smírně, nejspíš se ale jen hloupě šklebím. Hlavně si však uvědomím, že žvaním, a Tyché tu je proto, že se něco děje. Jako že fakt něco. Ále... proto tu asi nejsi co? |
| |
| Můstek "Jo takhle..," utrousím na oko chápavě, když jsem Hyperionovým XIII obeznámena, že mu nevelím. Na jazyk se mi už už dere poznámka, ale dřív se dozvím o eventuálním dění za dveřmi, což mě umlčí. Povytáhnu obočí, ale chtít nějaké vysvětlení je mimo, protože na tom, co řekl, toho moc k vysvětlování není. S povzdechem čekám a doufám, že pokud si to tam rozdávají, nebude to to první, co uvidím. Odcaď pocaď s informacema, zvlášť s vizuálníma. Stihnu ještě kouknout na Třináctku, pak se dveře otevřou. Hyperion, Apollo, tyč – můstek relativně v pořádku, když pominu pár šmouh na zemi a vůbec to, jak je generka i Apollo umazaná. A vzteklá, jenže to mě zas tolik nepřekvapuje. Fajn, tohle nevypadá jako předehra. Hyperion se pohotově ujme slova sotva mě uvidí. Zarazím se, ale nezastavím. "Co?" pomalu mířím k nim. Něco mi uniklo. "O čem to mluvíš?" předpokládám, že Třináctka půjde se mnou, stejně jako to udělali mí geneři držící se několik kroků za mnou. Už není kam spěchat, takže dobelhat se k nim mi trvá a všechny tři zatím měřím pohledem. "Raději si zklidni toho bojového psíka u dveří. Nevím, jestli ti přidělili vadný kus nebo máš prostě na všechny špatný vliv, ale tomu bych svůj život nesvěřila," místo úšklebku se mi povede spíš bolestivá grimasa. Léky zabraly, ale jak už to bývá, není to stoprocentní. Navíc Třináctka si nelámal hlavu s tím, jak silně se mnou cestou lomcoval a nakolik silný byl jeho stisk. "Kde je Afrodita? Neměla jí probudit ona?" kývnu k Apollo. Jestli jí probíral Hyperion, no.. vysvětlovalo by to tu tyč. Generka Apollo vypadá normálně a díky tomu právě jí nakonec věnuji nejvíc němé pozornosti. Pokud jsem mluvila, obracela jsem se pohledem k Hyperionovi. Mluvit s Apollo se mi jednoduše nechtělo, ale přišel čas jí zahrnout do rozhovoru. "Tvůj Sacrion je v čudu," oznámím hrdé majitelce tohohle vraku. "Temno-energický reaktor funguje, podařilo se nám ho zajistit, ale přistání pádem protrhlo trup lodi a jádro obrostl nějaký bordel zvenčí. Agresivní bambus," pokrčím rameny. Ač sestru nemusím, je mi jí na chvíli líto. Přijít o „všechno“ během pár minut a ne vlastní vinou, to nasere – a tady stačí jediný pohled na tu nebožačku, abych pojala podezření, že by se mohla rozbrečet. "Na opravu to moc nevidím. Hlavně nevím, kdo by byl takový idiot, aby tam dolů šel dobrovolně," ušklíbnu se. "O problému s tvými zvlčelými genery nejspíš už víte. Odhaduju, že tady to výjimečně nebude Hypova vina," poočku hledám, o co bych se mohla opřít. |
| |
| Můstek Povytáhnu obočí a zadívám se za Týché, jestli tam náhodou nezahlédnu zmiňovaného Áreova genera. Seržo? A Afrodita tu není. Apollo se tu objevila a... vrhla na mě sama od sebe... asi feromony nebo co. Ušklíbnu se, ale ujistím se, že jsem z dosahu Apolliny tyče. Mezitím se do rozhovoru vloží i můj XIII. Pane, situace se poněkud změnila. Nemáme kontakt s XV, a podle operačního plánu celé operaci teď velím já. Což je poněkud v konfliktu s tím, že mně velíte vy... Pane. Na mojí tváři se objeví široký úšklebek.Proč by to mělo být v konflitku? To je snad jasný, že své drahé sestry... a bratra... dostanu z průseru já. Máme vlastně nějaké informace o Afroditě a Thanatosovi? A máme způsob jak zprovoznit systémy v tomhle vraku když nemůžeme zapnout adminstrátora? XIII se zatváří neurčitě a po očku se podívá na toho od Týché, který jen pokrčí rameny. Po drobné odmlce se zabe pak gener přidělený Hyperiovi vysouká odpověď. Můžeme nahodit nouzový operační systém, pane. |
| |
| Můstek Apollo byla dokonale zmatená a vůbec nepobírala, co se děje. Kdo ví, co ta holka vlastně ví, ale podle její reakce nic moc. Mluvíme tu jeden přes druhého, protože Hyperion se jal aktivně řešit problém s přiděleným Vadným, takže jsem se pomalu vydala k jednomu z nefunkčních panelů, abych se opřela a trochu si ulevila. "Byl to očividně fakt ošklivý pád..," co si Apollo myslí, že jí řeknu? Vždyť i my víme prd, jen že došlo k poškození její lodi, máme jí zachránit, Áresovi někdo nadržuje.. mimoděk jsem se zašklebila. "Takže se Sacrion roztřískal o Zemi, uprostřed pralesa co si žije vlastním životem," znovu jsem pokrčila rameny, tentokrát ale míň kvůli zlámaným žebrům, "víc toho taky nevím, jsme tu chvíli a z toho většinu času uvnitř. Jediný, kdo pravděpodobně ví něco víc je Proxima a Áres." Nad prohlášením o záchraně, kterou pronesl Hyperion, jsem se musela zasmát. "Co že nás..?" Hypovi samozřejmě vyhovuje, že jeho Vadný-Neschopný velí. Takhle se může vytahovat, riskovat a při neúspěchu to má na koho svést. Koukla jsem na Třináctku, tušíc, že se bude tvářit nečitelně, a čekala, co Hypův Vadný vymyslí. "Hele, nechceš mě zasvětit?" přelétla jsem pohledem z Třináctky na Hyperiona. "Co tu řešíte za neřešitelný problém, hm? Pokud má probrané genery, musel to zajistit systém. Tady ta navíc tvrdí, že je normální," kývla jsem hlavou ke generce Apollo. "Nebo proto se nás všechny snaží zabít, probrali se jen tak?" |
| |
| Můstek Kývnu na souhlas. Udělejte to. Ale co přesně tím vyřešíme? Pokud si dobře vybavuju Sarkiony namají žýdné vnitřní bezpečnostní systém. Pak se do hovoru přimísí Tyché a já se ušklíbnu, dojdu k ní a položím jí ruku na rameno. Sleduj a uč se drahá sestřičko. Apollo přitom tak nějak ignoruju, reagovat na ni by akorát věci ještě víc zkomplikovalo. Můj třináctka se mezitím rozmyslí s odpovědí. Pane, můstek je nejbezpečnější část Sakrionu hned po resurekční komoře. Můžeme zablokovat všechny přístupy a prostě je nechat vychcípat v úzkém hrdle, pane. Tyché je asi jediná kdo si toho všimne, protože s ním už strávila nějakou dobu, ale její třináctka se zatváří tak, že s tím očividně nesouhlasí.Pane, pokud můžu, zůstat zde se sice může zdát jako nejbezpečnější, ale z dlouhodobého hledisko je to neudržitelná situace. Nevíme co se stalo s XV venku. Nemůžeme čekat na pomoc, žádná nemusí přijít, pane. Zatvářím se kysele.Jo, díky za příspěvek do diskuse, ale mě nazajímá co nemůžeme, zajímají mě naše možnosti. A taky, pokud to dobře chápu, tak tvoje role je chránit mou drahou sestru. Tak co kdyby jsi přemýšlel jak dělat přesně to a nenarušoval nám tu hiererachii velení. Moje reakce XIII vyvede z míry, už si zvykl na Tyché a jednat se mnou mu tak není úplně vlastní, vyjmečně rychle se ale přuzpůsobí. Pane, moje role se ztrátou spojení s XV změnila. Souhlasím, že prvořadé je nás všechny dostat ven. A nutnost držet hierechii velení chápu. Co mě se týče tak mi už nevelí Týché ale vy, pane. Omluvně se zadívá na Týché.A můj návrh je prostý, naprogramovat nouzový operační systém aby nejdřív uzavřel všechny bezpečnostní dveře a posléze konkrétní sekce podle časového plánu otevíral. Vytvoříme tak taky úzké hrdlo, ale takové, kterým se budeme moci pohybovat směrem ven, pane. A já si začnu uvědomovat jak to Týché myslela s tím Vadným. Jen je to trochu naopak, můj není vadný to ten její je nadprůměrně schopný. A já bych byl idiot kdybych to nepřiznal.To... zní jako lepší plán. Co myslíš ty Tych? Taky se na svoji sestru omluvně zadívám. Mám trochu výčitky z toho, že jsem jí její XIII jakoby ukradl. |
| |
| Můstek Vysvětlení Apollo korespondovalo s tím, jak právě teď vypadala – šíleně. Horší bylo už jen to, že se proti její verzi nikdo neozval, takže to bude pravda. Záhy mi dojde, jaké bylo štěstí, že jsem nezemřela, protože – a to má Apollo pravdu – by to i v našem případě mohlo být napořád. Jenže mi do toho stále nesedělo to, proč je vzhůru Áres, navíc tak dobře připravený, na rozdíl od nás ostatních chudáčků, kteří si touhle prací špiníme ruce stejně jako jeho geneři. Hypova ruka na rameni mě vytrhla z krátkého zamyšlení. "Ve většině případů to není nejlepší nápad," dětinsky na něj vypláznu jazyk, ale montovat se do jeho snahy nehodlám. Taky na to vzápětí doplatím, když Třináctka během vymýšlení jak z toho ven zběhne jako prašivý pes. Skoro cítím, jak ostří protnulo zádové svaly, otřelo se o obratle a pokračuje hlouběji. Bolestný výraz zrazeného neviňátka střídá vztek. "To si ze mě děláš prdel, Třináctko!" nevěřícně na něj zírám. Jak jsem to někdy zaslechla? Člověk míní, pánbůh mění? Až na to, že nejsme lidé a roli boha si dost dobře zastoupíme sami. Nasrání mě zvedlo od panelu, o který jsem se opírala, a s absencí i těch nejposlednějších zbytků přátelského výrazu jsem zamířila jeho směrem. Do toho zase Hyperion. Střelím po něm stejně nepříjemným pohledem, jako po Třináctce. "Samozřejmě, že je to lepší plán." |
| |
| Můstek Několika z X se mezitím podařilo odpojit jádro s administrátorem a nahodit nouzový operační systém. Jakmile ho připojí k hlavnímu počítači, tak se interkomem rozezní strojový hlas, který přehluší veškerou konverzaci. Pozor! Porucha štítu reaktoru. X na počítači ještě nějakou dobu pracují než se jeden z nich dostaví ke čtveřici Hyperion, Týché a dva XIII. Pane, ten systém je v režimu kdy bude přijímat instrukce jen od Apollo. Tato informace nepotěší minimálně původního XIII Týché, který se na hysterickou IX rozmrzele zadívá. Hyperionův XIII se naopak samolibě ušklíbne. |
| |
| Můstek I mně se, při vyslechnutí té informace od X, objeví na tváři nespokojený výraz. Na rozdíl od XIII se ale na Apollo radši ani nedívám. Každopádně se ale nedržím zpátky. A do prdele! Řeknu nahlas a plácnu se do čela. |
| |
| Můstek – Apollo Kron začne s hlášením škod, je toho hodně, ale nic kritického. Až na jednu věc – "Poruchu štítu jádra reaktoru." Tady ovšem začínají a končí veškeré problémy. Štít jádra je vlastně ten úplně nejkritičtější systém na Sakrionu. Popravdě bez něj by vás všechny už dávno měla zabít radiace, celý Sakrion by měl vybuchnout, proměnit se v černou díru a vzít s sebou i kus Země nebo kdo ví co ještě. A taky by se měla přerušit dodávka energie. Ale proč z nějakého důvodu všechno funguje tak, jako by štít ani nebyl zapotřebí, se od Krona nedozvíš. A pak je tu ještě jedna problematická věc, a ta vás tentokrát skutečně "pálí". Nefunguje regulace výroby energie, reaktor prostě jede na 100%, i když ostatní systémy ani zdaleka tolik nespotřebovávají. To znamená, že se v Sakrionu bude hromadit zbytkové teplo, dokud se v něm všichni pomalu neupečete, protože někdo manuálně propojil reaktor se zbytkem Sakrionu a nechal teplo ventilovat dovnitř. Zatím ale máte zhruba tři dny, než dosáhne kritických teplot. Kron taky začne hlásit všechny systémy, které Administrátor zablokoval a kontroluje je lokálně. V podstatě jde o všechno momentálně důležité, tedy resurekční komoru a většinu kolonovacích kádí, u těch může Kron aspoň narušovat dodávky energie, ale to zas urychlí zvyšování teploty v Sakrionu. Resurekční komora je ale odpojená úplně a tak nemáš ani informace o stavu schránek a těl v nich. Většina ostatních se mezitím přesune kolem tebe. Nejdotěrnější kupodivu není Hyperion, ale Áreův gener, kterého sem přivedla Týché. Madam, potřebujeme se ještě spojit s týmy Afrodity a Thanatose. Navíc tahle přímá cesta je taky příliš předvídatelná a nedává nám ani možnost ji podle situace přizpůsobit. Kdybyste dovolila, madam. A opradvu je natolik opovážlivý, že se snaží zaujmout tvoje místo. |
| |
| Můstek Dívám se, jak XIII ustupuje a dál už se s Apollo nehádá. Tak nějak jsem doufal, že tomu bude jinak, ale vypadá to, že to zas budu muset řešit sám. Ehm... pořád je to gener našeho bratra, který ti, pokud si dobře pamatuju, natrhl tu tvoji... prdýdlku... – sklouznu na pozadí své sestry pohledem – víc než jednou, když přišlo na nějakou strategickou nebo plánovací hru. A hlavně má pravdu, zachránit krk ti přišli ještě Afrodita a Thanatos. Tak by bylo trochu nefér je tu jen tak nechat. Ale popravdě úplně moc nevěřím, že to s Apollo půjde po dobrém, a tak posunky za panelem ukazuji svému XIII, ať mou sestru nechá obklíčit. Hlavně si ale myslím, že jí až tak moc zase nepotřebujeme. Zatím to totiž vypadá, že rozhraní Krona je čistě hlasové... kouknu po Polly a "nenápadně" na ni mrknu. |
| |
| Můstek Zatímco můj vztek vůči Třináctce vyprchával, ostatní se snažili pokročit v záchraně Apollo. Nakonec to byla právě Apollo, která se pokusila být co k čemu bez snahy se poradit, a jako obvykle nesnesla, když se jí do toho někdo pletl. Hyperion to asi chtěl rozseknout, místo toho jí akorát víc nasral a její zuřivost do toho zatáhla i mně. A to už bylo trochu moc. Nemluvě o jeho nenápadných posuncích a Polly, která si všeho všimla. Taky by musela být slepá, aby tohle přehlídla. Pomalu jsem svým pajdavým krokem šetřící zlámaná žebra zamířila k ovládacímu panelu a tím pádem i k Apollo. Pochopitelně jí to neuniklo, otočila se ke mně i s tou její tyčí, kterou se celou dobu oháněla a určitě jí uštědřila i dost ošklivých ran. "Ztrácíme tu čas kvůli tvojí záchraně..," řekla jsem vztekle a v dalším kroku nabrala na rychlosti – chytila jsem konec tyče, kterým na mě mířila, druhou rukou jí chytila za zápěstí, škubla jí dopředu a přitom se dostala za ní. Ruku jsem jí zkroutila za zády tak vysoko, až její úchop povolil a tyč se zařinčením spadla na zem. "A ty zas jen prskáš na všechny kolem!" Apollo se ošila ve snaze vyprostit se ve chvíli, kdy jsem jí kopla pod koleno. Obě jsme spadly na zem, přičemž její tělo z části mírnilo můj pád, ale i tak se mi z úst vydral bolestivý výkřik. Zvedla jsem se na kolena, volnou rukou chytila vlasy a praštila její hlavou o zem. |
| |
| Můstek - Týché Úder hlavou o zem byl tvrdý, ale Apollo neztratila nic ze své momentální snahy se zpod tebe dostat a pak ti to nejspíš násobně oplatit. Chystáš se to zopakovat, když tě pod pažemi chytne XIII a táhne tě pryč. Zatímco dva X, kteří zprovozňovali terminál, zakleknou Apollo. Ta sebou ale pořád šije tak moc, že jim ještě musí pomoct Hyperionův XIII. Tvůj bratr se mezitím postaví před Polly, aby jí zabránil pomoct svému IX. |
| |
| Můstek Jakmile jsem ucítila cizí ruce pod pažemi, povolila jsem a ohlédla se. Třináctka. Poznala bych ho i po čuchu, vždyť jsme se u reaktoru taky hezky zapotili. Nechala jsem se vytáhnout na nohy a zavrávorala. Koleno mě po tvrdém dopadu bolelo, ale nebylo to nic, co by nešlo rozchodit. Místo toho ale mou mysl oslepovala ostrá bolest v hrudi. "Tři-," mluvení přerušil kašel. Dýchalo se mi těžce, Apollo ječela.. chytila jsem Třináctku kolem ramen. "Arhh, krucinál..," otřela jsem si ústa od vykašlané krve. Vinit můžu jedině sebe, ale kdybych chtěla, můžu to klidně vyčíst mému podpěrnému sloupu. Poočku jsem se na Třináctku podívala, zatímco jsem v kapse lovila pilulky. Když už mám být mimo, tak pořádně. |
| |
| Můstek - Týché Výraz XIII se znovu změní – zvtrdne, jako jsi to už viděla, když jste byli v reaktoru. Pokud je tedy důvod, proč se tak tváří, stejný, znamená to, že si momentálně neví rady a dost ho to trápí. Madam. Je to jediné na co se zmůže, zatímco s tebou pomalu přechází do kleku a pak tě nechá si lehout a odpočívat. Stále shlížejíc dolů, nespouštíc z tebe oči, neslyšně zahýbe rty a nedlouho potom se znovu otevřou dveře na můstek a vejdou další dva X aby pomohli ostatním s Apollo. |
| |
| Můstek Apollo se nedřív snažím ignorovat, ale když začně vřískat už úplně nepříčetně, tak mi to prostě nedá. Zklapni už sakra! Uvědomuješ si, že vřískáš skoro stejně jak ty divoženky tam venku? Jsi vážně ještě moje sestra a nebo se z tebe stala už úplná troska. Protože upřímě, už mi z tebe ani nestojí. Ušklíbnu se, ale už si zas všímám Polly. Co to meleš prosim tě. Nikdo ji zabíjet nebude. Pak trochu zvýším hlas, aby to slyšela i Apollo. Možná jí ale budeme muset zlámat ruce a nohy! Znovu se ušklíbnu, tentokrát na Polly. Každopádně plán je furt stejnej. Akorát s Kronem to vyřešíš ty, hlasové ovládání by mělo brát i genery. Serža to s tebou vyřídí... Až si ujasní priority! Otočiv se zpátky do chumlu, zase zvýším hlas, zatímco se dívám na XIII, který se stará o Týché. |
| |
| Můstek "Tu madam si nech pro Hyperiona." Stará dobrá tvrdá zem, co může být lepšího? Kmitala jsem očima mezi Třináctkou a čímkoliv kolem nás. Jednak jsem měla stále na paměti jeho „zradu“, jednak mě téměř každý pohyb bolel a snažila jsem se rozptýlit. "Víš, jak jsem to myslela," zacukaly mi na okamžik koutky, "ne doslova." Konečně jsem nahmatala lahvičku a analgetiky a koukla na popisek na ní. Podle toho jsem si vzala dávku s tím, že jsem si vzala víc těch modrých. Zavřela jsem víčko a šoupla tabletky zpátky do kapsy. Apollo ječí, Hyperion je naštvaný. Opětovala jsem Třináctce pohled a lehce pokrčila rameny. |
| |
| Můstek Hyperionovo asertivní chování zarazí nejen Apollo. XIII od Týché k němu vzhlédne skoro až obdivně. Vydá další neslyšný rozkaz a jeho místo u Týché zaujme jeden z X. Pak se XIII vydá k terminálu kde s Pollyinou pomocí naplánuje vaši cestu ven ze Sakrionu. Když jsou hotovi otočí se k Hyperionovi, ke kterému se mezitím připojil i jeho XIII. Pane, máme asi deset minut na to vyrazit. Ale bude samozřejmě lepší, když vyrazíme s předstihem, pane. Hyperion jen přikývne, pak se otočí a kývne i na svojeho XIII. Ten pak vydá rozkazy a X pustí stále se zmítající Apollo. |
| |
| Můstek Tak jo bando! Padáme odsud! Ty seržo tam třeba už pošli někoho napřed. A tady to předpokládám vyhodíme do vzduchu nebo něco... A ty... Zadívám se na svého XIII a uvědomím si, že nemůžu říkat seržo oběma. Ale hned mě něco napadne a šibalsky se ušklíbnu. ... starý brachu, jestli tomu dobře rozumím tak požíváte výbušné kulky, že? Tak jestli Apollo něco zkusí tak ji střel do paže. Polly pohlídej si svoji paničku, jo. |
| |
| Můstek Po mém odložení na zem se už nic moc zajímavého nedělo. Hyperion se tvářil jako pán světa, co má všechno pod kontrolou, Apollo se přestala rvát a o něčem se bavila se svou jedinou generkou, Třináctka se mi ztratil z dohledu a tak vůbec, krom X, který mě hlídal, jsem měla pocit, že jsem tu jen já a analgetika. Kašel mě přepadl znovu ve chvíli, kdy se zavelelo k odchodu. Rozhodně jsem odmítla jakoukoliv pomoc od X, aktivně ho nahradili mí geneři, kteří se dosud drželi zpátky. Zvedli mě na nohy a jedna z nich mě podepřela, dokud se mi do nohou nevrátila původní jistota. |
| |
| Můstek Oba XIII vydají příslušné rozkazy a obě skupiny, Hyperionova a od Týché, se spojí a vydají na cestu podle plánu. Už od začátku jsou zřetelné nedostatky, způsobené v podstatě stále dvojím velením. Zatímco Áreovi geneři ze skupiny Týché fungují především jako předsunutý voj, jejich XIII se drží poblíž své bývalé velitelky, kterou obklopují její geneři. Pokud se tedy na špici vaší výpravy něco stane bude moct reagovat jen na základě toho, co se dozví z vysílačky. Hyperionův XIII se chová možná ještě hloupěji. On a další tři jeho muži obkloupují Apollo s Polly a míří na ně zbraněmi. Rozhodně přehnané opatření a hlavně pak, už jen malý počet X vám tak hlídá týl. Hyperion s tím každopádně nic nedělá, drží se sice uprostřed skupiny, ale vlastně tak nějak bokem od všech a tváří se, jako kdyby ho mučili. Postup je nicméně i přes to zatím bezproblémový. Občasná střelba se ozve z čela skupiny, akorát když Áreovi geneři narazí na nějakou zbloudilou generku Apollo, která zůstala uvězněná v právě se otevírající sekci. Situace se změní, když ucítíte jak se sakrion otřese, tím jak se odpálí nastražené výbušniny na můstku. Sakrionem se začne znovu ozývat nelidský řev zdivočelých generů Apollo, který se nese ventilačními šachtami. Můžete se samozřejmě uklidňovat tím, že teď už vás od můstku dělí několik uzavřených bezpečnostních dveří, na děsivosti skřeků to ale nic neubírá. Mimo to jste se už dostali do míst, která vedou přímo obytným komplexem a cesta se tak začíná větvit. A váš plán dostává první trhliny, když nejdřív narazíte na dveře, které nejsou úplně dovřené a pak další, které téměř zejí dokořán. |
| |
| Můstek "Aha," buď jsou dveře pokažené, nebo se jimi už někdo soukal - a je jedno, jestli tam, nebo zpátky. "Třeba to byla jen Afrodita. Nebo Thanatos. Ani o jednom nic nevíme, že?" spekuluju nahlas. Ve skutečnosti se chci jen na chvíli zastavit a odpočinout si, pár minut. Tak dvě, tři. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR