The Throne of Gods
hrálo se Po čtrnácti dnech
od: 13. ledna 2016 15:20 do: 16. září 2017 06:28
Dobrodružství vedl(a) RedHeadMonster
| |
 |
Už je to více než dvanáct let, co pominula poslední nákaza. Trvala jen rok… úctyhodně krátký čas na pohromu takového rozsahu. Mnozí hrdinové se nemohli měřit s tím, co za rok zvládl jeden drobný, v podstatě jinak postradatelný elf, pocházející z Denerimské odluky. Mezi tím vším a dneškem se nicméně stalo až příliš událostí na to, aby byly opomenuty. Víte o nich. Znáte je. Hluboce. Do morku kostí. Je to vaše doba a váš život – jeden jediný, který máte momentálně povoleno žít. Kirkwall. Corypheus… Solas. Dread Wolf. Ten nejčerstvější úlovek do všeho toho zmatku, který se ve válkách magie a templářství tak božsky vyjímal. Zánik celého světa… pro dobro elfů. Možná na to vše máte svůj názor. Chci jej slyšet. Nechte mě jej slyšet. Nechám vás ten sen prožít. Naplno. Divoce. Krátce. Ten, koho bohové milují, umírá mladý. Který bůh miluje nás? Jsme Šedí Strážci. Chráníme svět před nákazami. Naším pokřikem je zpěv zbraní. Naším osudem je Nákaza. Naší budoucností je nicota. Náš život je krutý. A naše oběť bývá málokdy uctěna. |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro NA TOTO PROSÍM NEODEPISUJ, NENÍ TO AKTUÁLNÍ PŘÍSPĚVEK, JE TO SPECIÁLNĚ PRO TEBE, ABY SES SEZNÁMILA SE SITUACÍ A NASÁLA VĚDOMOSTI, KTERÉ TI JSOU POSKYTNUTY ŽIVOTOPISEM POSTAVY. Za těch několik dní, které jsi strávila s Komandérem Šedých na cestě a ve svém, jsi měla výjimečnou možnost jej poznat víc než mnozí z jeho společníků, kteří se k muži chovali s chladným odměřeným odstupem. Nebyla z nich znát nenávist… snad jen odtažitost a jistý způsob nenávisti, který jsi nedokázala identifikovat, avšak jistým způsobem i tebe distancoval od ostatních, neboť většinu času jsi strávila k tímto mužem… kterého ostatní nenazvali jinak, než Saarebas. Když ses jej na to neobvyklé jméno zeptala, smutně se usmál a zastrčil ti pramen vlasů za ucho, jako malému dítěti, které si oblíbil, avšak nechtěl jej favorizovat ve prospěch jiných sourozenců. „Není to jméno,“ řekl měkce. „Je to mé místo ve světě. Můj cíl. Má cesta. Nemám jméno tak, jak jej chápete vy.“ Byl jedním z Qunari, jak ti následně vysvětlil. Narozen z qunarijské matky a lidského otce. To očividně vysvětlovalo jeho bledou, kovovou pleť a zvlášť popelavou barvu vlasů, stejně jako rudé značky na jeho pokožce, které si každé ráno kreslil na tvář a tobě zakazoval se látky byť jen dotknout. Slyšela jsi o Qunari. O Kirkwallu. O válce templářů a mágů. O vší té hrůze a strachu, který nyní ovládal svět. A přesto, ačkoliv jsi byla elfem, choval se k tobě s úctou a respektem, stejně jako ke tvému Keeperovi, kteréhož byl hostem, než jsi s ním odešla. Byla jsi v jeho přítomnosti již déle něž měsíc. Mezi vámi se vyvinulo jemné, přátelské poutu, bržděné převážně jen jeho odstupem. Vše se změní po přijímání, říkal. A tobě nezbylo nic, než mu věřit. |
| |
| PŘED TÁBOREM A V TÁBOŘE Amras, muž, který vás zrekrutoval do řad Šedých Strážců, nebyl ten nejpříjemnější člověk, se kterým jste se kdy setkali. Věčně se mu na vás něco nelíbilo a nejraději, při každém vašem slově vůči němu, vrčel „jak se těší, až vás předá tomu popelavýmu hajzlovi“. Očividně člověka, kterému vás vedl, neměl rád – anebo to byl nepříjemný, popelavý hajzl přesně, jak tento muž říkal. Obě možnosti byly možné a bylo těžko určitelné, která byla ta pravá z nepříliš objektivního názoru jednoho muže. Když jste uviděli tábor, už se smrákalo. Od rána jste nic nejedli a ani jste nezastavili. Za trochu vody jste byli vděční. Amras vás hnal, jak chtěl být brzo v táboře, a každá noc bez stanu hrozila písečnou bouří, která vás zabije ve spánku. Anebo za bdění, ono na tom nesešlo, zda by se stala o půlnoci nebo v pravé poledne. To bylo na cestě pouští jediným spolehlivým artiklem v nabídce osudu. Tábor byl menší, s několika stany rozestavěnými kolem velké ohnivé vatry, u které se dělalo jídlo – cítili jste vůni opékaného masa až sem. Amras vás zastavil a přešel k jednomu ze Stráčců, kteří hlídkovali. Moc jste toho nezaslechli, jen „velitel“…“rekruti“…“Rafeli“… „u ohně“ a pár nadávek. Moc roto rozeslat nešlo. Nicméně Strážce brzo kývl a otočil se, míříc hlouběji do tábora k ohni, aby si promluvil s oním velitelem. „Tak tedy,“ otočil se k vám vrčivě Amras. „Ukážu vás teď Veliteli. Přidělí vám stany a když bude chtít, dá vám najíst. Jeden mágskej žhář a drzej elfskej vrah. Skvělá kombinace. Bude z vás nadšenej. Možná se stanete nejlepšími přáteli. Všichni jste takový odporný zkurvysyni,“ odplivl si znechuceně, div vám neflust do tváře – a možná by to udělal, kdybyste nebyli dva a jeden z vás nebyl mág. „Pojďte!“ s tím kývl k ohništi a rozešel se. Neměli jste jinou volbu. Stráže tábora si vás prohlíželi skrze přivřené oči, čekajíc kdy uděláte nějakou chybu, aby vás mohli zabít, a tomuto osudu jste propadli svým životem pro své činy. Amras vás odvedl k ohništi. Před hořící vatrou stál muž v bohaté modro-bílé zbroji Strážců. Byl velice vysoký, skoro jako Qunari, s nezdravě bledou, šedou pokožkou, zelenýma očima a na zem dlouhými vlasy barvy popelavé hnědi. Měl je spletené do jednoho velkého, přes rameno přehozeného copu, jehož konec se otíraly o jeho kotníky. Vedle na lavičce seděla jedna na první pohled Dálská elfka a o kousek dál trpaslice. „Veliteli,“ oslovil Amras muže pohrdavě. „Mám tady ty vaše nový rekruty. Všechno elfové. Jedna je mágyňa, žhářka, zapálila Kruh. A tady ten za mnou je vrah, nebo co. Měli ho popravit.“ |
| |
 | V TÁBOŘE nikdo neunikne Ornethově inkvizici Když můj podřízení Dougal konečně dorazil do tábora s novými rekruty Šedých, které jsem měl dovést do pevnosti, aby prošli Přijímáním, schylovalo se již k večeru. Seděl jsem u ohně, na kterém se pomalu opékala večeře – srna, která neutekla šípům mých společníků – a povídal si s rekrutskou z řad Dálských elfů, která mne tolik fascinovala svou nezkrotností, a která si tento život vybrala sama, bez jakéhokoliv zásahu nebo nutnosti přežít. Obdivoval jsem ji, pro toto… i pro mnoho jiného. „Ne,“ vydechl jsem s prchavým úsměvem na rtech. „Bude mi ctí naučit tě některé z našich příběhů a písní, pokud bude čas, Linnae. Není jich příliš a má paměť není taková, jaká bývala, ale snad ty uspokojí tvou zvědavost,“ řekl jsem nakonec. „Na oplátku mne musíš naučit něco o tvém lidu.“ Obdobné přátelské diskuze jsme vedli již od začátku naší cesty před měsícem a pár dny. Bylo to dlouhé putování s množstvím zastávek. Ta poslední byla včera, kdy moji muži přibrali novou rekrutku – trpaslici jménem Marka, která se snažila uniknout z tunelů. Ta nyní seděla opodál, ohřívající se také u ohniště. Byl chladný večer. Všichni jsme hledali útěchu v teple plamene. „Možná bys nás i ty, Marko, mohla naučit něco nového o svém lidu. Písně a báje o paragonech. Obávám se, že spolu budeme cestovat dlouho. Je jen správné, abychom sdíleli své kultury a navzájem se snažili pochopit sami sebe. Udělá to váš budoucí život mnohem méně útrpný,“ ušklíbl jsem se. Život Šedého Strážce byl takovým malým ortelem útrpnosti, což jsem za posledních pět-a-dvacet let s nimi už stihl zjistit. Qunari jako Šedý Strážce se mnohým zdálo jako výsměch, ale nebyl jsem tak špatným, aby měli důvod mne nahradit… a časem jsem se vyšplhal až sem, s nulovými ambicemi, než těmi, ke kterým mne poutalo mé místo v Qunu. Zodpovídal jsem se pouze Prvnímu strážci… a tak to mělo zůstat až do mé smrti. Pokud dřív nenajdu to, k čemu jsem sbíral nové rekruty. „Veliteli, Amras přivedl ty nové rekruty z měst. Jsou to všichni elfové,“ zazubil se na mě jeden z mých podřízených, Rafel, když mne vyrušil z rozhovoru. „Už se mi fakt stýskalo po tom, jak mi budou zas nadávat do Shemů. Bez urážky, Linnae.“ „Aspoň si s Dagnivem budete kvit. Myslím, při naší návštěvě elfů vyhrál v počtu na něj mířených urážek?“ „Vyhrál byste vy, Veliteli, kdybyste se s náma taky vsadil.“ Pokrčil jsem rameny. „Ne, na takové sázky nemám mozkovou kapacitu. Já počítám už jen ty flusance.“ Rafel se tiše zasmál. „No, řek sem mu, ať je přivede sem k vohni, abyste se na ně mohl podívat.“ „Dobrá,“ promnul jsem si kořen nosu. „A Orneth? Ještě se nevrátil?“ „Ne, veliteli.“ Přikývl jsem a pak se postavil, vyhlížejíc Amrase s rekruty. „Můžeš odejít.“ Tohle bude ještě zajímavá noc – snad jich moc není, teď na noc není dobrý nápad stavět stany s tím, jak se rychle smráká… A venku je nechat taky nemohu, kdyby se strhla písečná bouře. Vashedan! +++ Amras byl okouzlující! Skoro jako vždy. Táhl z něj alkohol, vytočenost, nespokojenost a pocit nespravedlnosti. No jo. Šikana, tyranie a nespravedlnost. Měl bych si to nechat vytetovat na čelo, aby všichni věděli, čeho se v mých zářných službách dočkají. Třeba by pak bylo víc rekrutů. Že mne to nenapadlo dřív. Na druhou stranu, co čekají? Že jim budu péct dortíky a plácat je po ramínku, jak jsou úžasní? „Děkuji ti za obšírné představení, Amrasi. Mám teď naprosto barvitou představu o našich nových rekrutech,“ odtušil jsem směrem k němu mile a s výrazem absolutního sarkasmu ve tváři. „Jsem si jist, že sis dal práci s tím, je poznat a ani jednou jsi je neurazil. Můžeš se jít najíst a ubytovat. Postarám se o ně sám.“ Pozoroval jsem, jak na mě Amras tiše zavrčel a pakl se s výrazem pohrdání otočil na patě a rychle odešel pryč znásilnit další láhev s alkoholem a zanadávat všem, co budou mít nervy jej poslouchat, jak mne nenávidí. Zcela vzájemné. „Takže,“ utrousil jsem směrem ke svým novým rekrutům. „Můžete mi říkat Veliteli. Rád bych slyšel vaše jména, nabídl vám něco k jídlu a pak uspořádal menší diskuzní skupinu, při které na mě můžete vychrlit všechny stížnosti na mého podřízeného, a pak vás ubytujeme. Co tomu říkáte?“ Snad nejsem moc radostný. Orneth mně vždy praští mečem, když jsem moc radostný… nemám rád boule na hlavě. |
| |
 | PŘED TÁBOREM A V TÁBOŘE Od té doby, co mě i přes značné protesty Amras vytáhl z kobky Higheveru, můj obličej neopustil výraz permamentního zamračení. Na všechny otázky jsem odpovídala jednoslovně, rozhovory ze zásady nezačínala a vůbec to vypadalo, že bych se raději utopila v pohyblivých píscích, než abych na Abelase nebo Amrase promluvila. Amrasovu očividnou nenávist k jeho veliteli jsem přecházela pohrdavými úšklebky, protože jsem si byla téměř jistá, že popelavý hajzl je qunari. Co je horší, když vám velí člověk nebo rohatý humanoid? Když jsme dorazili do tábora, byla jsem hladová a unavená, ale raději bych si uhryzala vlastní nohu, než abych to přiznala. Nechala jsem Amrase, ať se vypovídá u dalšího Šedého Strážce a využila chvíle, abych se nenápadně opřela o svoji hůl a zavřela oči. Měla jsem to tam spálit do základů, pomyslím si. Společně s těmi čaroději. potlačím povzdech a ve chvíli, kdy oči znovu otevřu, Amras se na nás znovu otočí a začne na nás mluvit. Když si odplivne, slina letí nebezpečně blízko mě a vypaří se, než stačí dopadnout na zem. Možná bych měla spálit tebe, kreténe, ulevím si v duchu. Nahlas se neodvážím, ostatní Šedí Strážci se netváří zrovna přátelsky. U ohně sedí další elfka a trpaslice a člověk, který připomíná qunari. Očividně konečně poznám toho popelavého hajzla. Když o mně Amras prohlásí, že jsem podpálila Kruh, ztvrdne mi čelist. "Nepodpálila jsem žádný Kruh, očividně to byla chyba," zasyčím. Je to nejdelší a zároveň nejdrzejší věta, kterou jsem během našeho společného cestování řekla. Teď, když jsem v zorném poli velitele, nemyslím si, že by mě Amras mohl zabít a prošlo by mu to. Velitel si u mě nahonil několik plusových bodů za to, jak Amrase neváhal usadit. "Jsem Adathari," představím se stručně a můj pohled sklouzne od Velitele na elfku a trpaslici za ním. |
| |
 | V TÁBOŘE Warden Commander | Abelas | Marka | Adathari S uvědoměním jsem vzhlédla k obloze a vydechla. Téměř se již daly vidět hvězdy – krev Slunce, otce Elgar’nana, jeho nejstaršího. Věřila jsem slovům lethallin, když říkal, že se po Přijímání vše změní, ale přinejmenším do jisté míry se tak již stalo. Tak málo mne vázalo k mému předchozímu životu, předchozímu já. Byl to již měsíc… dlouhý, únavný měsíc. Zcela jiný od všech ostatních. Plný překvapení, objevů a uvědomení. Za tak krátkou dobu jsem toho poznala tolik, ačkoliv ani to se nedalo srovnávat s tím, co mělo teprve přijít. Jako bych byla opět teprve dítě, které se všechno muselo naučit od začátku a zapomenout na vše, co dosud pochopilo a považovalo za samozřejmé. Musela jsem doufat, že mi bohové zůstanou nakloněni. A přece jsem ničeho nelitovala. S odpovědí na mou předchozí otázku mi nezbývalo než se přenést zpátky do přítomnosti, k hřejivému ohni před námi a příjemné společnosti. Nepřipadala jsem si cizí, ač jsem možná byla – nejenom pouze v jednom významu onoho slova. „Velice ráda,“ usmála jsem se nad jedinou podmínkou komandéra Šedých, co jiného jsem ale mohla říci? Kolik se toho dalo zjistit z pouhých příběhů a písních předávaných z generaci na generaci? Mnohdy toho bylo více, než si lidé uvědomovali, či chtěli slyšet, a mnohdy to bylo krásnější, než děti dokázali přiznat. Elvhen to chápali více než kdokoliv jiný. „Ovšem nemohu ti slíbit, že jich nebude příliš,“ dodala jsem pobaveně. „Hřejivá myšlenka,“ poznamenala jsem opět jeho směrem, když se lethallin vyjádřil k našemu budoucímu životu, a musela se krátce zasmát. Příšerný optimista. „Ale jinak souhlasím, ráda bych slyšela příběhy durgen’len. Musím přiznat, že toho o vaší kultuře vlastně příliš nevím,“ obrátila jsem se k drobné osůbce nedaleko nás s přátelským úsměvem. Opět jsem si jí musela prohlédnout, výška trpaslíků mne dodnes nepřestávala překvapovat, ačkoliv, pravda, mnoho jsem jich vlastně neznala. Říkalo se, že se báli Slunce a přesto se jich tolik našlo nad zemí… Jednoho dne se jí na to budu muset zeptat. „To nic,“ hlesla jsem, když se rozhovor stočil k novým rekrutům. „Stále by mohli použít horší slova než je zrovna shem,“ usmála jsem se s vědomím, že já bych ještě před měsícem na několik takových přišla. Nevědomost byla často hroší než nenávist. A krutější. „V podstatě se to dá vzít jako poznamenání očividného,“ pokrčila jsem rameny. Netrvalo dlouho než Amras, jak se Šedý očividně jmenoval, dorazil i s dalšíma dvěma elfy. Co se týkalo jeho samotného, byl vskutku… jak to jen říct? Zajímavá osobnost, když už nic jiného. A jeho očividná nepřátelskost k jeho veliteli mému úsudku příliš nepomáhala. Žhářka a vrah – má nová společnost. Jeden z nich nesl vallaslin, znepokojivé uvědomění. Blonďatá dívka promluvila první. Zlehka jsem povytáhla obočí nad jejími slovy, ačkoliv mi trvalo jen několik krátkých okamžiků, než jsem se musela krátce rozesmát - v druhém okamžiku se rychle snažíce uklidnit a nastolit tu nejvážnější tvář, které jsem v daném okamžiku byla schopna. Musím přiznat, že kdybych byla v mládí zavřena do Kruhu, nejspíše bych smýšlela dost podobně. A možná bych se jej na rozdíl od ní i vypálila, jediná otázka by asi byla: kdy? „Linnae,“ usmála jsem se na ni tiše, když její pohled padl mým směrem. |
| |
 | V TÁBOŘE Pomalu se schylovalo k večeru. Barvy zapadajícího slunce vystřídala šeď a čerň, odkrývajíc zářící souhvězdí nad shlukem několika táborových stanů Šedých Strážců. Nic z toho však nesleduji-prach usazujíc se na mých botách je vše, co teď potřebuji vidět. Dva dny-dva dny ve společnosti tvorů, kterým když jsem chtěla hledět do tváře, musela jsem pohlédnout i na onu nekonečnou pustinu oblohy nade mnou. Táborový oheň a jeho žhavé uhlíky mi poskytovali alespoň minimální útěchu-a tak jsem se spíše než obyvatelům povrchu věnovala jim. I zde, v písečných planinách stále planou ty stejné ohně jako doma. Přesto mi neuniká konverzace, jež vysoký velitel vede s dívkou s ostrýma ušima. Jsem si vědoma jejího jména, avšak onen zvuk je až příliš cizí. „Velitel“ mi však bylo slovo známé, přestože na osobu, s níž se pojí jsem si prozatím nezvykla. Když na mne promluví, mé oči se odvrátí od plamenů a na chvíli oslepeny barevnými mžitkami pohlédnou jeho směrem, nakonec se fixujíc na velitelova kolena. Možná… udvětím, věnujíc jeho kolenům formální úsměv, zatímco jej jeho oblíbený rekrut následuje v souhlasu. Vskutku…to nikdo… vydechnu jemně v odpovědi. Ještě jeden úsměv a můj pohled se navrátí zpět k ohni, avšak má mysl je již u nově příchozího a jeho pravidelných dunivých kroků. Noví rekruti. Další ztracené duše. Avšak ne jako ta má, ale jako ta otevřené dívky skoro se vznášejíc opodál. Padne další jméno-změť cizích zvuků, které si zapamatuji, přestože pochybuji, že je kdy použiji. Mé myšlenky se náhle upínají k Cad'halash. Přesto neprotestuji-není proti čemu a není kdo by mne vyslyšel. Zde v pustině jsou pouze Šedí-a v jejich řadách nezáleží na ničem. |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro JAK VÁM DOKÁŽE ZAVAŘIT JEDEN SARKASTICKEJ SAAREBAS Koncem prvního týdne jste litovali, že jste si sebou nevzali dost sýru. Koncem druhého týdne jste litovali, že jste se kdy rozhodli vycestovat z Fereldenu a Orlais do Adrefels. Koncem třetího týdne jste litovali, že jste se kdy narodili a nyní, na konci týdně čtvrtého, jste došli k rozhodnutí, že rušit popelavý zkurvisyny při sexu se nevyplácí… a byli jste si jistí, že na konci pátého týdně vás buď zežere Alistairův mabari, nebo zjistíte, jak báječné je stát se kanibalem sami. Ostatně k zavraždění jeden druhého jste vždy přemýšleli s rozvernou sebejistotou. Hluboké cesty jsou zkrátka takový příjemný, rozkošný komplex se spoustou sluníčka, zdravého ovzduší a možnosti oddechu. O tom, že je tu špína, vlhko, chlad a páchne to tu rozkladem se vážně není dobré zmiňovat. Ne Saarebasovi. Ne jeho milenci. Oni… mají dosti osobitý způsob řešení takových stížností. Kdo to byl minule… Rafel, který skončil ponořený do kádě s ledovou vodou? A to pouze provokoval. Přirozeně, on Saarebas nebyl takový popelavý zmrd, jak se o něm mnozí vyjadřovali, ale po otravném dni plném snášení idiocity svých podřízených, i špatní mířený vtip dokáže vytočit, že? No… hlavně se v hlášení zmínit o tom, jak tu bylo krásně a jak jste si odpočinuli. Hon na zplozence je přece zhmotnění vašich nejtragičtějších snů! Ne, zapomeňte na to. On je zmrd. To si koneckonců uvědomíte vždy, když si vzpomenete na tu pitomost rozkazů, které vám dal. Ten hajzl se smál! On se fakt usmíval, když vám je předával! Potvora jedna bezrohá. Qunarijcům aby Stvořitel rozuměl. „Pánové,“ začal vrčivě a přitom chechtavě (jak to ten zmrd dělá?), když jste jej v tom stanu načapali. To se ještě tvářil přátelsky. „Víte, co je naším úkolem, ne? Ukončit nákazu, zastavit Volání, spřátelit se se všemi těmi za*ranými starými bohy, hrát si na toho vašeho neexistujícího stvořitele a zachránit svět! TAK CO KURVA DOPRDELE DĚLÁTE TADY! PADEJTE DO HLUBOKEJCH CEST A HLEDEJTE TEN ZATRACENEJ DOKUMENT O PRVNÍ NÁKAZE! OBA! NECHCI VÁS TU VIDĚT!“ No jo, někdo se umí rozohnit, když pár dlouhých minut fascinovaně koukáte na jeho nahý zadek mezi nohama někoho jinýho. Vytváří to planý pocit intimity a blízkého přátelství. No, každopádně jste nyní seděli v jedné zpropadené jeskyni, nenávidějíc to, že jste se vlastně narodili, nucení ko-existoval se všemi těmi traumatizujícími vzpomínkami na zadek jednoho Qunarijce... a s nedořešenými záležitostmi. Jo, a taky nesmíme zapomenout na fakt, že nemáte ponětí, kde jste.. a že jsem ani po tolika týdnech nic nenašli. Nastává filozofující otázka: Je tu, zatraceně, vůbec něco? Prosím, konverzujte. Je chlad. Možná byste se měli svléknout a začít se tulit, než se z vás stanou rampouchy. To, ostatně, hrozí vždycky. Tělesné tělo je prima. |
| |
 | soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro “Stejně je to celé tvoje vina,” pronesu rezolutně. utáhnu si kožený řemen rukavice, aby dobře sedla mezi prsty a přisadím si: “Bezhlavě se ženeš, kam nemáš.” V duchu se obrním nad prudkou odvezou z druhé strany jeskyně, kde se Alistair tvrdohlavě usadil a odmítal pokračovat v cestě. Křivdil jsem mu, nebyla to tak docela jeho vina. To já vstoupil první. To já trval na vyřešení situace kolem Rafaela. To já si neodpustil peprnou poznámku na úkor qunarijských zadků. Cokoliv dalšího, s čím se pak vytasil Alistair, jen dokonalo dílo zkázy. Stál jsem před velitelovým stolem a jako obvykle se snažil nevybuchnout oprávněným hněvem. Dávno jsem odvykl tomu, abych po sobě nechal skákat nějakého bažanta, jedno, jestli to byl Qunari nebo elf. Když zvýší hlas a okřikne mě jako nevychovaného spratka, zlostně přimhouřím oči. Ještě jednou se mnou takhle zameteš a zabiju tě… Beze slova jsem se obrátil na podpatku a opustil místnost, jak nařídil. Před dveřmi jsem zastavil, abych počkal, než mne Alistair a jeho čokl doženou. Nesnášel jsem hlupáky a zvláště pak ty ve vedení. Dostali jsme rozkaz najít svitek první nákazy, o jehož existenci jsem nyní tak trochu pochyboval, ale odmítal jsem rovněž uvěřit tomu, že by tohle celé byla jen lest, jen šaráda, jak se mě zbavit, nebo mě potrestat. Pokud ano, pokud se prokáže, že jsem celou tuhle mučivou výpravu absolvoval zbytečně, přísahám při Stvořiteli, že v zájmu zachování řádu Šedých najdu způsob, jak velitele odstranit. Neboť bych tím nejspíš odsoudil sám sebe k smrti, opět, rozhodl jsem se raději prohledat celý thaig znovu. Ne, já znal velitele, věřil jsem mu, věřil jsem, že tohle celé mělo nějaký smysl. S mapou v ruce sedím před rozdělaným ohništěm a mžourám na drobné, téměř ztracené písmo, zapsané v pergamenu, abych zjistil, v které části Hlubokých cest se vlastně momentálně nacházíme. Bloudíme už několik týdnů. Přál bych si ztratit přehled, ale k mé smůle jsem byl vždycky přespříliš pečlivý. Hrudkou označím místa, která jsme již prozkoumali, samozřejmě aniž bychom našli to, pro co jsme přišli. Nápadné ticho mne vytrhlo z myšlenek. Zamračeně vzhlédnu a zjistím, že mne Maricův syn vzdorovitě sleduje a jeho mabari, Vdolek či jak ho ten hlupec pojmenoval, slintal na zem vedle něj. “Co je?” podrážděně zavrčím. Byl jsem vyčerpaný. Takováhle výprava dávno nebyla nic pro mne. Jsem starý muž. Klouby na rukách mne bolí a instinkty dávno neslouží tak bystře, jako když mi bylo dvacet let. Nákaza mi doslova vlila novou krev do žil, přesto mi chlad, lezoucí skulinami ve zbroji, dokázal roztřást celé tělo. Na skráních se objevily první šedé vlasy. A toliko povědomá tvář mi můj úděl strážce nikterak neulehčovala. Alistairovy obyčejně laskavé oči pro mne neměly víc, než opovržení. Smířil jsem se s tím. Smířil jsem se s nenávistí v Maricových očích… |
| |
 | soukromá zpráva od Alistair pro Byl to jenom zadek Jo, je to oficiální. Stvořitel mne taky nenávidí, pomyslel jsem, zatímco mi Koláč slintal na boty. Kdyby mne měl rád, neudělal by mým velitelem mága. Ti mne nenávidí tak nějak z principu, protože co může být horší než templář, který není templář, a přesto vám dává rozkazy? Možná se jim Stvořitel zjevuje, když se narodí, ukazuje moji podobiznu a říká jim: Bude z tebe velký čaroděj, ale jen když strašlivě znepříjemníš život tady tomu. Překvapivě to v mojí hlavě znělo docela vesele. Asi už jsem si zvyknul. A pak se ozval Loghain a připomenul mi aktuální situaci. „Já se nikam nehnal!“ ohradím se. „Nikam, to je přesně to, kam jsme do té doby šli,“ dodám, ale už jen napůl úst, aby mne neslyšel. Koláč přežvýkl a odfrkl, čímž zvířil prach a hlínu kolem svých pacek. Většina mu vzápětí naletěla zpátky na srst už tak hnědou jako bláto a překryla červenou kresbu válečného psa. Je mi jasné, že Loghain narážel tak nějak na moji všeobecnou schopnost se bezhlavě hnát – v Ostagaru, v Páté Nákaze, do stanu našeho velitele... a pak za ním, ven, když nás zaúkoloval a vykopnul. No, je fakt, že moje první reakce při pohledu na nahé velitelské pozadí asi neměla být salutování, při kterém jsem tak silně - a schválně - udeřil do helmice, až to zazvonilo. Skončil jsem ztracený v Hlubokých cestách kvůli jednomu zadku. Ale pořád mohlo být hůř. Mám tady Koláče. Vzali jsme si dost zásob a do většiny z nich se můj mabari bez pomoci nedostane. Je tu relativně ticho. A hezky, pokud máte rádi kámen, průvan, pavučiny a hlínu. Nejhorší ze všeho je, že ani společnost není tak strašná, jak mohla být. Morrigan by byla mnohem horší. Loghain zjevně vycítil pohled, kterým jsem ho propaloval, protože vzhlédl. "Nic, nic," odpovídám rychle a jako andílek. "Ale k čemu je ti vlastně mapa, když ani nevíme, kde hledat? Podle mně na to prostě jdeme špatně." |
| |
| soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro Opravdu? Nechceš vstát a předvést mi to? Ta slova málem vyřknu v cynickém úsměšku, ale veškerá chuť dobírat si mého společníka se kamsi vytratí. Neseděli jsme u stolu v krčmě a nepopíjeli pivo. Rozložená mapa mi ztěžkne v rukách. “Hm,” vydechnu nakonec. Měl pravdu, ve všem. Nevěděli jsme, kam jít a nebyla žádná vodítka, která bychom mohli následovat. Byli jsme v bezvýchodné situaci. Vrátit se zpátky s prázdnou by mi vlastní hrdost nedovolila. To ať mě raději rozpárají Zplozenci! Zacloumá mnou podrážděný vztek. Vstanu, mapu pevně svírám v zaťaté pěsti. “Co kdyby ses začal chovat jako muž a ne jako uplakaný spratek?” osočím ho. “Zvedni se! Ztrácíme tady čas!” |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Skoro Insubordinace "Cože?" vyrazím ze sebe šokovaně a vyskočím na nohy, aniž bych nad tím vlastně přemýšlel. Stačilo, že to Loghain řekl dostatečně velitelským hlasem, před kterým se třásly celé zástupy rekrutů. Ale přísahám, kdyby to přede mnou nebyl Hrdina od Řeky Dane, už jsem se insubordinace dopustil dávno. Koláč se posadil do vzorového pozoru. Uvědomím si, jak hrozně hloupě vypadáme. Ne, že bych na něco takového nebyl zvyklý, ale od někoho jako je Loghain Mac Tir to je prostě nefér. "Možná, že tobě to přijde nedospělé, staříku. Možná bych se měl víc chovat jako zrádce," pronesl jsem. Kdyby jízlivost mohla odkapávat, už by pode mnou byla kyselinou čpící louže. "Jenom jsem chtěl říct, že musíme spolupracovat, jinak tady prostě zůstaneme, dokud naše kosti neohlodají zplozenci. A je úplně jedno, jak rychle se k nim dostaneme," doplním naštvaně. |
| |
| soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro Takhle se mi líbí! Souhlasně pokývám hlavou, když konečně zahodí světskou blahosklonnost, prudce se zdvihne na nohách a vztekle se do mě opře. Správně. Jen do toho! Ať křičí. Ať se hněvá. Cokoliv, jestli to potřebuje. Snad se konečně pohneme z místa... Stačí ale, aby zmínil jedno obyčejné slůvko a koutky mých úst poklesnou v bolestném úšklebku. Má vlastní tvář mne zradila. Zahanbeně se odvrátím. Nebyl jsem člověk, který by nedokázal snést tíhu spravedlnosti. Já nedokázal snést sám sebe, a to bylo horší, než veškerá možná nenávist, kterou mne zahrnoval lid Fereldenu. I kdybych se ospravedlnil, změnilo by to něco? Pro něj... Ne. "Co tedy navrhuješ?" zeptám se odměřeně. Dívám se na zmuchlaný pergamen ve své ruce a přemýšlím, jestli téhle spolupráce nebudu jednoho dne litovat. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Ještě že nejsem král Namířím na něj prstem v kovové rukavici. "Navrhuju, abys tu svojí hlavu strčil - huh, co?" zarazím se. Ruku jsem rychle stáhnul, jakoby to byla nabitá čarodějná hůl. Mabari zakňučel a naklonil hlavu ke straně. Jedno ucho mu zůstalo legračně trčet nahoru. Pohlédl jsem na Koláče. Očividně jsem nebyl jediný, koho ten Loghainův souhlas zaskočil. Nevím proč, ale tohle je podezřelý. "Eh, dobře... já..." začnu, ale nedokážu se přinutit pokračovat. Cítím, že ze mně vztek vyprchává a mění se v bezradnost. Kolikrát už jsem se vlastně za tu dobu, co jsme spolu v Hlubokých cestách, na něj podíval, nadechl a... a nepokračoval? Nejde jen o to, že trčíme v podzemí, kde nedokážeme najít ani kus papíru. Jeden by řekl, že se tu takových věcí válí mraky a my zrovna o žádnou nezakopneme. Musíme ten svitek hledat jinak, než že jen pobijeme každého zplozence, který nám přijde do cesty, to je jasné i mně. Ale já se pokaždé nadechoval a nadechoval, dokud všechen ten vzduch nezaplnil prázdnotu mezi slovy, až pak žádná slova nemohla ven. Ani ta, která jsem měl říct dávno. "No, myslel jsem, že bychom měli... eh, třeba určitě nějaká nejpravděpodobnější místa, kde se ten svitek může nacházet... Nebo kde se shromažďují zplozenci... Nebo..." rozhodím rukama. "Ty seš tu pan taktik!" osopím se na něj znovu. No výborně, pomyslím si, tohle vejde do dějin jako jeden z mých nejhloupějších výroků. Ještě že vážně nejsem král. |
| |
| V TÁBOŘE společnost, krásná společnost Žhářka, dálský elf… počkat, oba dva jsou elfové. Pojímá mne hrůza? Ani ne… ani ne, není přece důvod… tak nějak se sám pro sebe zasměji. Není nic lepšího, než být obklopen elfy. Žhářka-nežhářka, nevadí. Lidé se zajímavými koníčky (podpalování/kradení z Kruhů je přece super, ne?) jsou vždy vítanými přírůstky do mé malé rodiny zplozenci nakažených hlupáčků, závislých na sýru. Přes to, jakkoliv mne nově příchozí zaujali, jsem však nejdřív reagoval na svou současnou společnost – elfku Linnae a zamlklou trpaslici. Ještě nikdy jsem s trpaslíkem ve svých řadách nebojoval. Zajímalo by mne, jak to mají s posloucháním příkazů a autoritami. Bude to rozhodně zajímavé zjišťovat – mám s příkazy, jejich poslouchání a udávání své zkušenosti a vzhledem k tomu, s jakými válečníky jsem posledních pár měsíců bojoval, než jsem je poslal do manželské poradny v Hlubokých cestách, byla má očekávání možná až přehnaně vysoká. Už mi došly variace aportování sýra… a vůbec, ale vůbec se mi nestýská po ulepených stopách po měkkém sýru na oficiálních hlášeních. Vůbec. Nebo slin mabariho. Jednou se mi vyválel v oblečení, a já ho musel dát spálit. Nepříjemná to událost, vskutku. Kde je Orneth, když potřebuji přetáhnout mozkovnu pánvičkou, abych se konečně začal soustředit na nastálou situaci? V hajzlu. Pravda. V hajzlu. „Nemyslím si, že by písní mohlo být někdy příliš. Nebo pověstí. Tedy za předpokladu, že nejsou příliš smutné. Smutku tady máme dost,“ zazubil jsem se na elfku pobaveně. „Na druhou stranu, slovo shem je jediné, které z vašeho jazyka znám a chápu jeho význam. Budeš mne muset naučit všechny ty fráze, kterými prokládáš svou řeč, nebo brzo na bojišti skončíme tak, že já na tebe budu podrážděně sprostě vrčet po qunarijsku a ty mi budeš nadávat elfsky. Neříkám, že to nebude zábavné, jen... značně neefektivní?“ Na Marku jsem se pouze usmál tím svým podivným výrazem, u kterého se většina mých podřízených začala modlit ke Stvořiteli (ten koncept nikdy nepochopím) a doufat v bezbolestnou a rychlou smrt. Od počátku byla… zamklá. Rád bych jí nějak pomohl a rozveselil, nebo… nebo aspoň zahrnul do konverzace, ale trpaslice nepůsobila, že by ji taková možnost nadchla. Asi bude takový ten zádumčivý pesimistický typ. Asi ji ubytuji s Alistairem. Budou spolu skvěle vycházet. Dvě mouchy jednou ranou, cha! Jednu věc Amrasovi musím nechat – jakmile jej elfka opravila, celý zrudl ve tváři a vypadal jako velice rozkošné rajčátko. Vypadal, že začne brzo křičet a někoho uhodí. Kéž by… mu ta hlava pukla. Škoda, že odešel dřív, než jsem se tím mohl pokochat. „Takže… ty jsi ten Kruh nezapálila?“ zeptal jsem se nové elfky zkoumavě. „A není to škoda? Víš, jak by pěkně hořel? Slyšel jsem, že většina Kruhů, i když je z většiny z kamenů, má tolik dřevěných součástí, že by… vzplála jako okouzlující vatra. Takže... co jsi s tím Kruhem udělala? Hodila jsi imaginárnímu prvnímu čaroději do pokoje včelí hnízdo, nebo jsi načapala templáře, užívající si v nekonečných orgiích s tuctem mágů oblečených do kůže? Jsem… zvědavý.“ |
| |
| V TÁBOŘE Poslouchám, jak se velitel familiérně baví s druhou elfkou, jejíž jméno a smích téměř neslyším, a jímá mě hrůza. Nějaký podivný člověk, který až nebezpečně připomíná qunari, se chce učit náš jazyk? Bůhví, s čím jeho matka chrápala, a teď by tahle ohavnost chtěla mluvit elfsky? Rozšíří se mi chřípí, jak se zprudka nadechnu a vydechnu, abych se uklidnila. Vzduch kolem mě se znatelně ohřeje, ale naštěstí nikdo nestojí tak blízko, aby si toho všiml a já mohu zase vychladnout. Trpaslice u ohně zatím dává vcelku jasně najevo, že nestojí o konverzaci. V tom si budeme rozumět. Výraz Amrase, když ho opravím a on zrudne jako rajče, mi udělá radost. Skoro doufám, že se rozzuří natolik, že se mě rozhodne napadnout a pak by malé puf bylo zcela omluvitelné a nikdo by mi ho nemohl vyčítat. Už když jsme spolu cestovali, zezadu jsem mu kontrolovaným plamenem připalovala vlasy, ale vždy jen malinko a opatrně, aby si toho nevšiml. Ani jeden si ani nestěžoval na smrad spálených vlasů, tak opatrná jsem byla. Po nocích jsem naopak snila, jak mu vlasy sežehnu, vypálím mu oči a uteču. Ale netroufala jsem si. Nevěděla jsem, jestli ten druhý elf náhodou netouží být Strážcem, mohl by mě po mém hrdinském činu chytit, spoutat a stejně dovléct mezi ostatní. To bylo lepší, že mě sem dotáhl Amras, než nějaké zatracené ucho. Když na mě velitel promluví, poslechnu si jeho řeč, aniž bych hnula brvou. “Už to byla zřícenina,” odvětím krátce, jako by to snad vysvětlovalo všechno. Ta troska Kruh připomínala pouze vzdáleně, nikdy by mě nenapadlo, že se do něj vrátí mágové a budou vyšilovat, že jim ‘špinavá elfka’ sahala na knihy. Neměli se mě snažit zadržet, jednoho z nich ta pošetilost stála zrak. Alespoň doufám, že už nikdy nic neuvidí, pomyslím si. Jsem si téměř jistá, že někteří z nich používali krvavou magii, ale věřil mi to někdo v Higheveru? Ne. Ale tohle ta šerednost přede mnou nemusí vědět. Jestli ode mě čeká, že s ním okamžitě budu nejlepší kamarádka jako ta druhá, tak se plete. To, že přede všemi usadil Amrase, mu moji důvěru zatím nevyhrálo. V jednom měl pravdu - to ztrouchnivělé dřevo by bývalo vzplálo tak rychle, že bychom tam bývali uhořeli všichni. Přesunu váhu z levé nohy na pravou, jak se opřu o svoji hůl. Je ze světlého dřeva, na vrcholku má do kování zasazený krystal. Na druhém konci mývala přidělanou čepel, ale ve vězení ji nejspíš někdo ukradl, protože mi hůl vrátili bez ní. Doufám, že tu mají ucházejícího kováře, pomyslím si. |
| |
| soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro Pauza k urovnání myšlenek “Co si myslíš, že tady celou dobu dělám?” obořím se na něj. Nikdy jsem se nepovažoval za dobrého taktika. Já jím byl. Ještě než jsme dorazili sem do téhle Propasti na kontinentu, prošel jsem si několik alternativních postupů a označil jsem si důležitá místa, s nimiž bychom měli průzkum začít. Ukázalo se, že ačkoliv některá Zplozenci obývána byla, do jiných se přístupová cesta zhroutila sama v sobě, nebo se místnosti nacházely prázdné. Ten svitek mohl dávno někdo odnést, například nějaký chytrý malý Svíječ, co si zastrčil úhledně složený kus pergamenu za opasek, aby se nálezem mohl pochlubit dalším kamarádíčkům. Samozřejmě zvažuji i možnost, že pro samé oči nevidím. Selhání byla jedna z dalších věcí, s kterými se nikdy v životě nesrovnám. A přítomnost Maricova syna jako by mi vrážela dýku do starých zad. Stařec... Resignovaně potřesu hlavou. Ztratil jsem chuť o čemkoliv mluvit, jen tím ztrácím čas. Musím se uklidnit a probrat celý problém znovu od začátku. Musím přijít na to, kde jsem udělal zatracenou chybu. Sroluji mapu do sebe a zamířím pryč z našeho malého, improvizovaného tábora. “Počkej tady a nikam nechoď,” zavrčím směrem k Alistairovi. Rozkaz se týkal i jeho psa, který se zvedl na všech čtyřech, když mne spatřil odcházet. |
| |
| V TÁBOŘE A ticho… S jistým pobavením jsem přelétla po přítomných. Jedna hleděla do ohně a nic neříkala, druhá šetřila slovy, jakoby se jednalo o poslední měďáky, a ten třetí… no, uvidíme. Doufám, že mu také neukradli jazyk, očividně s tím tady v Anders měli vážný problém. Možná se ale nějaké daly koupit na černém trhu a mí společníci nebyli úplně ztraceni? Rozhodně by to zachránilo budoucí večery. Jak se zdálo, ocitla jsem se ve vskutku zábavné společnosti. Nikdo se nepředháněl v tom, že by snad vyslovil i nějaká slova. Jen velitel Šedých nás nakonec zachránil před krutým osudem nicneříkajícího, ubíjejícího ticha. Snad to takhle nebude často, zemřela bych nudou. „No, nevím, nevím,“ zavrtěla jsem nad jeho slovy s lehkým, pobaveným úsměvem, „takhle rychle bych to nezavrhovala… třeba by to zmátlo nepřítele,“ nadhodila jsem s tichým uchechtnutím, ačkoliv jsem si byla docela jistá, že zplozenci by se nad komičností nastalé situace rozhodně neobtěžovali pozastavit. Bohužel pro ně. „Jen by to chtělo nějaký signál a trochu to nacvičit, aby to, jak říkáš, nebylo neefektivní, lethallin…“ S dalším zasmáním jsem na okamžik zaklonila hlavu, abych opět dohlédla na oblohu nad námi. Nevím, co jsem čekala. Vypadala úplně stejně jako vždycky. Možná to bylo svým způsobem utěšující, ačkoliv u nás by se u ohně spíše překřikovali všichni mladí, toužíce doplnit další pasáž jejich oblíbeného příběhu. Lethallin… poprvé jsem se zamyslela nad oním slovem, ostatně i ono mu nejspíše bylo cizí. Začala jsem jej tak oslovovat krátce po naší rozpravě o jménech, ostatně mi žádné vhodné nedal a tak mi nezbývala, než mu přiřadit něco vlastního. A popravdě jsem nespěchala s tím, že bych kohokoliv oslovovala „veliteli.“ „Lethallin znamená přítel, no, v podstatě,“ pokrčila jsem rameny, když jsem konečně přiřadila slovu vhodný ekvivalent – ne, že by byl zcela přesný, ale v tomto případě byl dostačující. „Je sice pravda, že tebe by zrovna tohle nemuselo zajímat. Elfové tě, jak se zdá, zrovna v lásce nemají. Možná bychom měli začít s něčím jako je fenedhis – ať jim nadávky můžeš vrátit, nebo aspoň víš, co si to mumlají. Ačkoliv… ono je asi lepší občas setrvat v nevědomosti…“ A ono je taktéž lepší některé věci prostě nepřekládat. Očima jsem zakotvila u druhého dála. Přiznávám, s jistými obavami. Nechtěla jsem jej urazit nešikovnou volbou slov a popravdě tady se již nedalo ani mluvit o nešikovnosti. Ale… pokud byl skutečně vrah, a Amras se tentokrát u svého svěřence nepletl, nemohl mi přece vyčítat použití více méně… anatomického výrazu… ano, nemohl. „Takže…“ začala jsem poněkud neurčitě, očima u Adathari. „Pěkná hůl,“ zazubila jsem se nakonec jen, když mne nic lepšího nenapadlo. „Takže… zřícenina?“ nadhodila jsem opět, ačkoliv se očividně dokázala vyhýbat odpovědím více než dobře. „Kterou jsi nevypálila, nenačapala v ní templáře v… no, v tom, co řekl on. Takže co tedy?“ povytáhla jsem obočí, než jsem lehce zavrtěla hlavou. „A neposadíte se už? Ty jsi dost vysoký každopádně – nemusíš kvůli tomu stát, nikdo tu určitě neměří víc, lethallin - viď, že jo, Marko? A oni vypadají, že za sebou mají dlouhou cestu...“ |
| |
| V TÁBOŘE Muž, jež rekruty přivedl vzápětí odchází-jeho kroky jsou rychlé a těžké, vířící jemný písčitý prach okolo. Velitel a elfka se pokoušejí rekruty poněkud lépe poznat, avšak ne všichni jsou ohledně svých minulostí tak sdílní jako upovídaná dvojice. Druhá elfka hovoří o kruhu…poslední dobou jsme z povrchu slýchávali podivné zprávy o situaci templářů a zástupů jejich vězňů. Ferelden byl sužován válkou-nebo alespoň tolik byli sto prozradit poslové domů Meino a Bemot. Nikdo se neptal na víc, nebyl důvod-my známe jen jednu válku-a ta trvá již přes tisíc let. Náhle zaslechnu své jméno-uvědomím si to až po chvíli kvůli přízvuku s jakým je vysloveno. Automaticky pohlédnu tím směrem-na elfku-na velitele-na oblohu. Než dokáži pořádně zaostřit na zářivé body v temnotě, začnou mi běhat mžitky před očima a vzápětí se chytám lavičky, jako by to byla jediná věc dělící mne od kdo-ví jakého hrůzného osudu. Rychle skloním hlavu a bledší než obvykle se začnu pomalu posunovat k okraji mého záchranného kusu dřeva, vytvářejíc tak místo pro nově příchozí. Prosím… vydechnu zhluboka, avšak poté už se zmohu pouze na hlasité polknutí. Zdá se, že mi prodloužený pobyt na povrchu vskutku nesvědčí. Zahanbeně pohlížím směrem od ohně, zírajíc na zem a ztěžka oddychujíc. Proč teď? Nikdy předtím jsem takové problémy neměla…ale nikdy předtím jsem nad sebou tu nekonečnou propast neměla několik dní vkuse… Jen opětovné pomyšlení na nebe mne přinutí se od ohně odtáhnout ještě o kus víc. Jak sem vůbec moh kdy nějaký dwarva páchnout, do drnu…?! zatnu zuby a pokouším se jaksi ve svém malém rohu tábořiště přežít. |
| |
| V TÁBOŘE Jakmile se na mě podívá Linnae a začne mluvit, moje oči k ní střelí a na krátký okamžik vypadám jako vyděšená srna ve světle reflektorů. Opravdu je to sotva půl sekundy, než můj výraz znovu zkamení a usadí se v lehkém zamračení. Trochu pookřeji, když mi pochválí hůl - pravda byla, že jsem se mezi svými vždy cítila lépe a Linnae mi byla sympatická, ačkoliv jsem si to zdráhala sama sobě přiznat. Stále se chovala až moc přátelsky k veliteli, kterému říkala lethallin a já sebou trhla pokaždé, když to slovo zaznělo ve spojitosti s ním. V tuto chvíli byl vším, jen ne lethallin. Když se mě elfka zeptá na důvod mé přítomnosti v této nepříjemné společnosti, sotva znatelně trhnu rameny, stále se opírající se o hůl. “Byla to už troska. Nevěděla jsem, že pořád mají zájem o své drahocenné knihy, tak jsem si jednu...chtěla půjčit. Když se objevili ostatní mágové, sežehla jsem jednomu z nich obličej,” řeknu. Je až obdivuhodné, jak dlouhý projev to byl a je zcela očividné, že budu více sdílná s ostatními elfy. Rozhodně to byl můj nejdelší souvislý projev za několik týdnů. Po nabídnutí místa u ohně věnuji poslední nepříjemný pohled veliteli, než ho obejdu a posadím se vedle trpaslice Marky, jejíž jméno mi prozradila Linnae. Její málomluvnost mi vyhovuje, zdá se, že má dost starostí sama se sebou. Holi si opřu o své pravé rameno v dávno naučeném grifu a přestanu ji držet, abych ruce dlaněmi napřed natáhla směrem k plamenům. Ozve se zapraskání, jak oheň vyšlehne obvzlášť vysoko, než se znovu ustálí. U ohně jsem se cítila bezpečně, bylo jednoduší pracovat již s existujícím ohněm než ho tvořit pomocí magie. Jakmile se posadí, poklesnou mi ramene a teprve teď je zřejmé, jak jsem byla celou dobu napjatá jako struna, jen po někom vystartovat. |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro STOKY těsně po bitvě a lehce před ní. „Vstávej, rekruťátko!“ zasmál se černovlasý muž, který stál před tebou – čepel jeho obouručního meče byla stále zapíchnutá ve zlobrovi, který pomalu umíral, dusíc se svou vlastní krví z propíchnutých plic. Byli jste už přes dva týdny ve stokách. V odporných stokách, které nepříjemně páchly a ani tu nebylo žádné soukromí pro intimní okamžiky typu vyměšování (a na ukájení jiných tužeb nebylo pro ostrém zubení se Strážce také ani pomyšlení) – vážně, on vážně měl tu drzost ti na utření zadnice podat urvaný kus ze tvé uniformy s tím, že si to máš pak po sobě vyprat. Ta drzost. Ta neskutečná drzost. Byl jsi rytíř řádu… silného, hrdého… a tak trochu padlého, narudlého a přelyriovaného, až to bolelo. Netrnuly ti někdy z chuti lyria zuby? Nepříjemné, vskutku nepříjemné. Jen ta myšlenka na lytrium tě drásala. Jak je to dlouho, co jsi nedostal dávku? Jak dlouho jste byli v tomto Stvořitelem zapomenutém místě? Pokud ti kdy Adrien – jak se onen zloduch jmenoval – kdy řekl, že Hluboké cesty jsou mnohem horší, právě jsi pochyboval o tom, zda má v hlavě všechno v pořádku. „Dej tomu den dva a budeme venku,“ usoudil muž, vytáhl meč ze zlobra a přešel k tobě. Natáhl naproti tobě ruku, aby ti pomohl vstát. Měl jsi pocit, že máš v noze něco zapíchnutého a od doby, co tebou zlobr mrštil o stěnu chodby (bahnitá, rozpadající se, slizká břečka, které se stěna fakt říkat nedalo). „Potřebuješ zvracet, rekruťátko?“ Kéž by jeho posměšný hlas byl jediným problémem, který jsi měl. Den dva. Ha! Jako bys ty dny tady dokázal rozlišit. Na rozdíl od Šedého Strážce jsi neměl zkušenosti s bojem a přežívání v komplexech bez přirozeného zdroje světla. Pojem „čas“ tu pro tebe neměl uchopitelnější hranice. S každým dalším dnem ses cítil více nemotorně, zatímco Strážce byl stále ve svém živlu, zvesela, snad aby tě vytočil, si prozpěvujíc u večerního ohně, kde jste snědli dvě, tři krysy (dle bohatosti úlovku) a pak si rozdělili hlídku. Už jsi litoval, že ses ke Strážcům přidal? On tady Adrien byl kus masa, to se muselo uznat, ale… byl to takový sarkastický hajzlík, co všechno věděl líp a měl většinou pravdu. Stále se ti Šedí Strážci zdáli jako ideální alternativa k životu, který sis před lety vysnil? Rytíř Řádu. Jak očividně egoistické. Adrien protočil oči a pomohl ti na nohy. Bláto tě drželo celého ulepeného. Neměl jsi už ani jeden kus čistého, použitelného spodního prádla. Bylo to odporné. Nehygienické a… musí se fakt hrabat v té mrtvole? Aneb jak se naučit porcovat Nakaženého zlobra. Cenná to lekce, jak se naučit zvracet bez přestání do konce života. „Hele, až doblinkáš, co kdybys začal stavět tábor, hrdino?“ zeptal se tě jen tak mimo to vše, co dělal (pro tvou představu, probírání se zlobřím žaludkem je fakt titěrná práce, víš jak je snadné to pokazit?). „Hele, našel jsem nějaký zásoby. Gurmán, tenhle zlobr, fakt že jo.. lyrium… auč, lyrium. Nechceš?“ natáhl k tobě ruku s malou lahvičkou pokrytou natrávenými zbytky zlobřího oběda, krví a žaludečními šťávami. „Mohli bychom z jeho kůže udělat dobrej stan. Za předpokladu, že nás dřív, než krysy nezabije ten smrad.“ A pak si začal pískat. Adrien  |
| |
 | soukromá zpráva od Orneth pro CESTA Smrákalo se a vypadalo to na nepříjemnou změnu počasí. K horšímu. A i to byl jen relativní pohled na věc vzhledem ke společnosti, ke které jsi se připojil. Nebyla nijak výrazně velká nebo početná. Taková... armáda o třech lidech, z nichž nejbizarnější byly ty rohy na hlavně jejich „velitele“. Velký a rohatý, tak nějak by 90% populace označilo jeho rasu. Qunari. Jo, možná by ještě přidali něco jako šílený... zmrd... pánvička... bolest. Raději šeptem. I kdyby byli na míle daleko. Karma a tak. Jakožto bývalý Šedý strážce jsi to mohl čekat. Samozřejmě, to že dřív nebo později tě najdou. Měl jsi k tomu jistá privilegia. Privilegium. I kdyby nevěděli o tom podivném zážitku u cesty. Možná proto se na chvíli zdálo, že je to hon na lišku. Příroda, hory, ty. A Oni.Určitě sis v duchu říkal něco jako: Jsou jen tři! Kdybys měl plnou havranovu podporu. Ale jak se zdá, i démon se může dost špatně vyspat a tak tě nechat v tom jakémsi pokusu o útěk samotného. Nebýt schopností mága, měl by bojovník qunari možná s tím mrštným lovcem větší problémy tě dostat přesně tam kde chtěli. Jo, to bylo tak před třemi dny. Co už, ne každý touží po tvojí kůži. Hned. Na místě. První den jsi i vcelku statečně obhájil proč je to zvíře pořád s tebou. I když to spíš vypadalo, že jsi jen vypelichaný pes co ho vedou na vodítku dostatečně zkrátka, aby znovu nepláchl. Takže na tvé obhajobě vlastně... ani nesešlo. A ani na tom co si myslíš. Jim ne. Do hloubky ne. A možná ani ne tam kam mají v plánu i s tebou dorazit. Přesto jak cesta ubíhala se zdálo, že se rohatému zlepšovala nálada – to jsi nejspíš poznal z toho, že už to zvíře nechtěli oškubat a připravit k večeři, ale prohodil s tebou i pár slov. Takže jsi konečně poznal jejich jména. Instinktivně jsi mohl vytušit, že Orneth bude to co si máš pamatovat. Hodně dlouho a hodně dobře. Že mág je vlastně žena jsi zjistil po tom co si sundala ty jejich frajerský kápě a bylo jí vidět líp do obličeje. Mohl jsi vidět, že je to člověk jako ty. Ri... Reinare. Tak nějak to jméno bylo. Rozhádat si mága nikdy není nic milého ani pěkného. Zato to, že lovcem je elf tě mohlo potěšit. Nebo alespoň zvednou náladu pár centimetrů od země. O tom jste si s havranem mohli nepochybně pokecat na hodiny. Obdivovat zaoblení uší. Linii všeho. Něčím jsi se zabavit musel, protože i když jsi se třeba snažil hovor nějakým kouzelným slůvkem zaplést stejně dlouho nevydržel. Nejspíš averze ke zběhům. Nebo prašivina, mor a slintavka. Alespoň to počasí se zatím drží. Pozitivní zpráva dne. By Orneth, třetího dne ráno. To už vlastně ti možná ten provaz o kousek víc stáhli, protože tak nějak vytušili, že by ses mohl pokusit... ne, noc s qunari chce jiný formát, mladíčku, ale třeba by ses mohl příšerně bát autorit a zmizet na druhou stranu drnu. Třeba až k drakům. Pak by tě nejspíš rozpitvali svými lžičkami, které by pro tebe speciálně ztupili na nejzazší únosnou mez. Obecně, nálada vůči tobě se nezměnila, ne o moc, ale mezi nimi se projasňovala k lepšímu. Z jejich rozhovorů jsi mohl zaslechnout i vtipkování a nedočkavost z návratu domů. Dost možná proto jsi udiveně pozvedl obočí, když jste to zalomili na dohled tábora. Na dohled z kopce. Takže ráno to zase bude nějaká hláška hodná zapamatování. Ani ta předpoveď nevyšla. Déšť, který hrozil, že se spustí z nebe by ten prach z cesty proměnil na mazlavé blátíčko. Vysvětlivky netřeba. Ale kdybys hezky poprosil a třeba vstoupil do jejich hovoru, kde právě zaznívaly věci jako vyhudruj... pelikán... ve stokách... příště, třeba bys šanci měl. Ženská logika a tak. Ty to neznáš, ale občas mají světlé chvilky. Světlejší než je ten tvůj ochočený havran. Světlejší a roztomilejší. Do toho se počítá i tělesné teplo, které by ti v nejbližších hodinách určitě bodlo. To by přinejhorším zvládl každý z nich. Qunari mečem, elf dýkou a člověk... raději se nedomýšlej. Stres a noční můry nikdy ve tmě nesvědčily. Ale jak se zdá, po kývnutí a němém souhlasu vůdce – všiml sis vůbec cestou jak boží má vlasy? a tetování? – za tebou elf přišel a v přátelském gestu zahýbal provazem, abys vnímal, že mluví k tobě a ne do stromu za tebou. „Že prý, jestli ti už není na cestě smutno a než abys tady dělal smutný štěně, můžeš se připojit, je tam rozhodně teplo víc než tady,“ poslední slova doprovodil mrknutím, které asi mělo být přátelským gestem. Určitě. Protože proč on by s tebou vlastně dělal cokoliv jiného. Když jsi vlastně nějak cestou úplně vypustil jeho jméno a říkat mu Puso nebo Zlato, na to bys musel dole mít víc než malé mrtvé zvířátko. Inu, rampouch nebo společnost? Pokud věříš, že svět pojde věčnou zimou jako někteří z těch potulných fanatiků, mohl bys mít prímovou roli, ale tak naivní zase nejsi, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Rozhodl Koláč Já i Koláč jsme se automaticky rozešli směrem za Loghainem. Jednou nás poslal Velitel Šedých Strážců spolu, tak půjdeme spolu. Vím, že tahle tvrdohlavost je nejspíš to, co Loghaina přinutí mne jednoho dne vyzvat na souboj a zabít. Protože na to, aby mne zabil zezadu nebo ve spánku, je pořád příliš čestný. A já příliš hloupý a zodpovědný, než abych tomu zabránil. Být Šedým Strážcem znamená, že jeden druhému kryjeme záda. Nezáleží, jak moc ta záda nemám zrovna rád. "Dobře, tak pojďme," podvolím se. Popravdě jsem si už na Loghaina zvyknul. Na začátku to bylo špatné. Měl jsem pocit, že s ním nevydržím ani na nádvoří. Vlastně jsem tak často nemusel, protože jen co jsem ho spatřil, začal jsem provokovat a vysloužil si trest. Většinu doby jsem trávil v tiché trucovitosti drhnutím podlahy. Unavené svaly dávají hodně prostoru pro přemýšlení. "Já se přece nechci vyhnout hledání svitku a plnění úkolu," dodám rychle, protože mám pocit, že se musím ospravedlnit. "Jen se snažím vymyslet způsob, jak ho najít." Koláč předběhl oba Šedé Strážce a postavil se do ústí chodby, která vyváděla starou trpasličí cestu vlevo. S vysoko zvednutým nosem začenichal, a pak několikrát nadějně zavrtěl krátkým ocáskem. Vzduch před ním byl jiný. Méně zplozenců, více zatuchliny. Zvedl jednu packu a naklonil se kupředu na znamení, že tam chce vyrazit. "Vidíš?" ukázal jsem na mabariho. "Koláč asi rozhodl za nás." |
| |
 | soukromá zpráva od Isaac Coldson pro Noční můra na zemiAneb: Jak templáři přicházejí o nadějePřed očima jsem měl tmu. Celé tělo mě bolelo a já se snažil stále rozdýchat vyražený dech, který jsem získal, když se mnou Zlobr mrštil o stěnu. Nebyl na mě hezký pohled. Jsem špinavý, rozcuchaný, smradlavý a má nádherná uniforma o kterou jsem s láskou pečoval byla na cáry, hrudní plát matný a poničený. Radši ani nevzpomínám, co všechno jsem musel učinit, v základě zachování vlastní lidskosti, své milované modle, která mi připomínala co jsem. V čem jsem byl vychován a co nyní musím obhájit i za tuto cenu. V těchto odporných smradlavých stokách, i když se odvažuji říct, že jsem si na ten puch již zvykl... |
| |
| V TÁBOŘE Obávám se, že jsem si na sebe upletl bič. Skladba mlčenlivých osob v mé blízkosti nepříjemně převyšovala komunikativní jedince. No, možná. Snad. Kdo to má pořád počítat? Hlavní je, že nehovoří. Jeden by si myslel, že si padnou kolem krku a rozbrečí se… a budou naříkat Proč zrovna ony! A proč zrovna ony mají takovou smůlu. A ono nic. Žádná hysterie, žádné zoufání. Nic. Pouze velice upejpavá, tichá komunikace. Na druhou stranu si nedokážu představit, co právě prožívají. Byl jsem tak mladý, když jsem se stal Šedým. Neměl jsem život, který jsem miloval a ke kterému jsem se chtěl vrátit. Byl jsem dítě a vše, co dávalo smysl, bylo drobné a nepodstatné. Tamassran nikdy nebyly ukázkou mateřské lásky, ačkoliv se možná snažily. Ale vychovaly mne dobře. Daly mi dobrý základ do života, přestože jako bytost jsem měl důvodů je nenávidět víc, než dost. Bytost v Qunu neexistuje. Je jenom cíl. Cesta. Určení… a role. Až se Arvaarad vrátí, než mne flákne přes hlavu svým velkým mečem, aby mne potrestal za všechno to šklebení a vtípky, kterých jsem se dopouštěl bez jeho dozoru, dostanu přednášku o mé roli v Qunu. Nějakou nezapomenutelnou, podanou jeho specifickým způsobem. Přednášky o Qunu jsou přece skvělé. A úžasné. A bezchybné. Ben – Hassrath by mi o tom mohli povídat. Jednou jsem před jedním zmínil způsoby konvertování ke Qunu a dostal jsem přednášku trvající 6 a půl hodiny, ze které mne zachránilo jenom to, že poblíž vybouchla loď. Jinak bych tam seděl ještě dnes, tím jsem si jistý. Poučení? Nikdy, opakuji NIKDY se Ben-Hassrath neptejte na Qun, nebo při té konverzaci zestárnete a stihnete umřít a ještě se i rozpadnout. „Přítel, chm,“ zazubil jsem se (Velký meč se blíží! Uctívejme království velkého meče a velkých modřin!). „Zajímavé to slovo. Přítel. Nejsem si jistý, jestli máme v Qunu ekvivalent tak, jak jej chápete vy. Možná kadan? Ne, kadan... kadan je příliš intimní. Budu hledat nějaký ekvivalent. Pravda je, že jsem už hodně ze svého jazyka pozapomněl. Kromě nadávek. Nadávky jsou, obávám se, v každém jazyku, poněkud nesmrtelné,“ tiše jsem se sám pro sebe zasmál. „Každopádně, ano, na té bojové taktice zapracujeme. Zkus si zapamatovat: Kadanshok defransdim vashedan!... mělo by to v obecném jazyku znamenat něco jako: Asi použiji nohu a kopnu tě do rozkroku. Uslyšíš to tu často, tak aby ses nedivila.“ Mrknu škádlivě na elfku a pak se posadím na zadek, když je moje výška tak… dostává do kolen. Možná se bojí, že se na ně svalím, a rozmačkám je jako mravence? Byla by z nich pěkně slizká skvrna, ale ani já nejsem tak těžký, abych někoho tak účinně rozdrtil. „Fenedhis.. a co znamená fenedhis?“ zeptám se jí ještě s hlavou nakloněnou na stranu. „Doufám, že je to něco alespoň tak zábavného, aby mne to donutilo se opět přihlásit do zdejšího klubu sčítání nadávek a plivanců.“ Stejně jsem nakonec ze svého místa opět vstal, a zatímco si nová elfka sedala, jsem přešel k ohništi, abych zkontroloval jídlo, které se v něm pro rekruty připravovalo. Nějaké dušené/vařené maso se zeleninovou omáčkou. Bude to přesně tak odporné, jak to zní, ale pořád lepší než to, co se dá najít v Hlubokých cestách. Vždycky když tam jdu, tak se cestou dovnitř cítím jako balíčky ověšená mula... a zpátky jako hladovějící tele. „Linnae, ty máš celkem velký stan. Přemýšlel jsem, že bych k tobě tady ty dvě nové rekrutky přesunul? Marka už nemusí zůstat pro kontrolu, zda není nakažená, v hlavním stanu a může jít do nějakého menšího. A Adathari by pravděpodobně uvítala nějakou elfskou společnost, která ji uvede do toho, jak to tu chodí. Budeme čekat ještě pár dní nanejvýš, zda se nevrátí Orneth, a pak postoupíme k Weisshauptu pro vaše přijímání. Po cestě by nás měl dohnat ještě Adrien se zprávou od Velitele Šedých z Fereldenu. Budeme takové pěkné procesí bláznů,“ odtušil jsem k elfce, zatímco jsem míchal s tou „polévkou“. „Takže, panstvo. Co si dáte k večeři? Vařený maso se zeleninou, vařený maso se zeleninou, nebo… vařený maso se zeleninou? Výběr je široký, neostýchejte se! Výhoda nechutného jídla je, že vždy zbyde. Ale nic si z toho nedělejte, od doby, co se Alistair vytratil do Hlubokých cest, je to jídlo poživatelné a nenachází se v něm zbytky ponožek a dokonce není vařené ze psích sucharů.“ Nakonec, co nezlepší lépe morálku, než uvědomnění si, že zemřeme hlady? Humor! |
| |
| V TÁBOŘE Přestože již nepohlížím k ohni, neunikne mi prodloužení mého stínu jakmile se u plamenů začne ohřívat nově příchozí elfka. Nemohu hovořit, že bych s podobnými jevy měla příliš zkušenosti-přesto jsem však již viděla dost, abych pochopila. To už na mne však padne stín velitele, jež se rozhodl věnovat naší večeři, zatímco nám přiděluje nová místa. Jakmile zmíní mé jméno, pomalu se obrátím opět k ohni-dávajíc si pozor na to, aby můj pohled zůstal při zemi. Pokouším se z jeho poznámky vyčíst jakoukoliv narážku, avšak neúspěšně. Jistým způsobem jsem však vděčná, že budu moci z hlavního stanu ukniknout do doufejme poněkud uzavřenějších prostor-a to nejen díky onomu prostoru samotnému. V hlavním stanu na mne spočívalo příliš pohledů… Poté se velitel konečně zmíbí o cíli naší cesty. Weisshaupt. Proslulé místo. Zamračeně si vzpomínám na něteré z map povrchu. Pokud se nemýlím, měla by tato bájná pevnost být více na severu…poblíž Vol Dormy…poblíž cest impéria. Když nám velitel nabídne večeři, lehce nervózně k němu vztáhnu ruku. Děkuji, veliteli. pronesu, jakmile je mi věnována jedna z porcí. Navzdory jeho slov odporu vůči limitovanému výběru přijímám misku s teplým obsahem s upřímnou vděčností. Včera jsem toho příliš nesnědla a přestože mi dnes není o moc lépe, nehodlám jídlo odmítat o moc déle-nikdy nevíte, jestli není vaše poslední…a navíc už jsem jedla i horší věci…mnohem horší věci… V tichosti opatrně pozřu několik prvních lžic teplé směsy, čekajíc, než budou mít jíslo všichni, než se konečně rozhodnu pomalu promluvit. Veliteli? Pokud mohu být tak smělá…proč jste vůbec zde? pronesu snad poněkud podivnou otázku. Šedí Strážci mají samozřejmě autoritu být kdekoliv chtějí, kdykoliv chtějí, avšak jelikož velitel hovořil o muži, jež se vydal do útrop podzemních chodeb-a nezdálo se, že se jedná o jeho poslední cestu, jak bývá zvykem-zdá se, že pro svou návštěvu v těchto končinách a okolí mají Šedí své vlastní záhadné důvody. A co teprve zprávy z Fereldenu…kdyždý ví, že mezi zmrzlými vrcholky mezi Orlais a Fereldenem se toho dělo na povrchu v poslední době až příliš. Neočekávám, že mi velitel dá jakékoliv odpovědi-nemám vlastně ani jakoukoliv autoritu, abych je po něm vyžadovala-avšak doufám, že si zapamatuje alespoň skutečnost, že podobné otázky mám. |
| |
| V TÁBOŘE Když se Adathari vyjádřila k celé té záležitosti s Kruhem – nebo spíše zříceninou, nezbylo mi než se opět tiše zasmát. Popravdě mne ale překvapilo více, že odpověděla, než to, jak odpověděla. I když, pravda… možná jsem se měla pozastavit nad tím, jak pramálo přikládala sežehnutí obličeje jednoho z mágů. Připomeňte mi, ať se ji snažím příliš neštvat. „Oh…“ zakývala jsem hlavou na odpověď, spíše aby se neřeklo, a více se k tématu už nevyjadřovala. Nebylo potřeba. Má zvědavost byla rázem ukojena a ona, jak se zdálo, ani nic podobného neočekávala. Znamenalo to ostatně, že do žádného Kruhu nakonec nepatřila? „Hodnej,“ broukla jsem k lethallin, když se přece jenom usadil, a krátce mu věnovala úsměv. Nedokázala jsem to úplně vysvětlit, ale takhle jsem si prostě připadala lépe. Všichni usazeni okolo ohně s méně než vážnou konverzací. Ne že by se do ní všichni byť jen snažili zapojit… pohledem jsem se zastavila u trpaslice. Seděla příliš daleko a z výdechu jediného slova jsem si vlastně ani nemohla být úplně jistá, zda se cítila dobře, ale… na docela krátký okamžik se tomu tak nezdálo. No, přesvědčila jsem sama sebe, nevypadalo to, že by potřebovala, nebo vůbec chtěla, jakoukoliv pomoc. „Jakže to bylo?“ povytáhla jsem obočí, když plameny vyskočily vysoko do vzduchu. „Kadanshok def-…uhm,“ musela jsem se tiše uchechtnout nad vlastní neschopností dostat ty cizí slova přes jazyk. A přece se zeptal… poněkud pobaveně jsem nad ním zavrtěla hlavou. „No… vlastně to znamená něco jako vlčí, uh, partie. A fenedhis lasa se pak dá brát jako doporučení, aby ses šel s vlkem vyspat. Tak co? Přesvědčilo tě to, aby ses připojil ke hře? Rafel zněl, že by to docela ocenil…“ Ostatně se jeden musel zamyslet, bylo-li to s elvhen skutečně tak špatné, jak to Šedí líčili. Nemohla jsem než doufat, že přeháněli, ale… kdo vlastně ví, že? Kdybych zde byla přitažena proti své vůli, nejspíše bych také měla několik – dobrá, nejspíše krapet víc než to – ostrých slov na jazyce. To už se lethallin opět nedočkavě vytáhl na nohy, s čímž zabrousil k poněkud vážnějšímu rozhovoru. „Jo, jasně,“ kývla jsem na otázku a obdařila další dvě rekrutky širokým úsměvem. Vlastně jsem za společnost mohla být jenom ráda, ačkoliv mi skutečně nezbylo než doufat, že se tyhle dvě brzy rozmluví… zamlklá společnost se nadala nazvat příliš velkým pokrokem od zející prázdnoty. „Je to tamtudy,“ zaklonila jsem se, abych mávla oním směrem, „a je to-… ten stan, který vypadá úplně stejně jako všechny ostatní, takže… tolik k orientaci,“ zasmála jsem se. „No, já nevím,“ protáhla jsem, než jsem se taktéž postavila a přešla k hrnci, abych si taktéž nandala. Ovšem předtím mne čekala vskutku závažná volba… „Tak, co třeba to vařený maso se zeleninou? Ne, počkej. To se zeleninou, určitě to,“ zakývala jsem hlavou, jako bych se stále nemohla rozhodnout. Když jsem se jen o chvíli později opět usadila na své místo nedaleko ohně, s jistou opatrností jsem nadzvedla lžíci – byla jsem si docela jistá, že kdyby se kohokoliv zde snažili otrávit, použili by zcela jiných ingrediencí, - než jsem se s tichým pobavením taktéž pustila do jídla. Při otázce trpaslice jsem pouze vyslala úsměv jejím směrem, ale nakonec jsem se k tomu příliš nevyjadřovala. Nakonec po přijímání se nám odpovědí určitě dostane. |
| |
| V TÁBOŘE Nespustila jsem z velitele oči, když se posadil k ohni, pronesl několik slov, jen aby se potom znovu zvedl a začal nabízet jídlo. V tu chvíli se můj pohled váhavě přesunul na obsah v kotlíku. Moc lákavě to nevypadalo a rozhodně to bylo jiné jídlo, než na které jsem byla zvyklá. I tak jsem cítila, jak se mi pod jazykem tvoří sliny. Cestování bylo vyčerpávající a po celou dobu jsem byla živa víceméně jenom na sušeném masu. Amras se málokdy obtěžoval něco ulovit a mě by samotnou nepustil ani za zlaté prase. Když promluvil o sdílení stanu, znovu jsem po něm střelila pohledem. Nelíbilo se mi to. Jako První jsem byla zvyklá na soukromí a samotu, to, že teď budu muset o svůj prostor dělit s další elfkou a trpaslicí, byla nevítaná změna. Pravda ale byla, že budu raději stan sdílet s nimi, než spát v hlavním stanu - sice jsem ho neviděla, ale jen ten název nevěštil nic dobrého. Linnae byla nejspíš představou společného bydlení nadšenější, protože okamžitě začala vysvětlovat, kde se její stan nachází. Pohledem jsem následovala směr, kterým ukázala, ale zdálo se, že ona sama neví, jak by cestu pořádně popsala. Misku s jídlem přijmu bez jediného slova. Začala jsem jíst opatrně, jako bych se bála, že mě chtějí otrávit. Zatímco trpaslice vyzvídá, já jsem pohroužena do svých vlastních myšlenke, a tak poslouchám jen tak na půl ucha. Nevím, zda se klan dozvěděl, co se se mnou stalo. Možná si myslí, že jsem mrtvá. Přeci musí být nějaký způsob, jak je kontaktovat. |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro CO JSOU DARKSPAWNI OPROTI SÝRU? … a tak jste zase „vpluli“ do rozčepýřených „vod“ Hlubokých cest, které se zdály tak krásné a tak příjemné, jako dvouhodinová audience ambasadoru z Orlais na fereldenském dvoře v den, kdy se Anora vyspí… inu, do téměř zářné růžové. Že nemáte rádi audience a Orleiskou šlechtu? Ale pánové, vážně si chcete vyskakovat v tomto mokrém, vhlkém prostředí, které je ideální k infekci nějakou krásnou a velice přátelskou biologickou zbraní? (čtěte: plísní). Tak dobře. Já vám to brát nebudu, ehm. Moje nervy nejsou vaše nervy. Já jsem jen osud, ano? A ten je.. vrtkavý. Jsem štěstěna. Stále se točím.. a nikdy nepřestanu. Máte dost díly na to, abyste šli kupředu a zvedli se z bahna, až vás do něj opět ponořím? Vaše zásoby se tenčí. Mapa od Velitele je již jen promočený cár papíru, a pokud vám do ní kdy něco zaznamenal, velice pochybujete o tom, že na určená místa trefíte. Fereldenské mapy jsou vám k nijakému užitku, ač dívání se do nich jest plné toho nervózního, dychtivého napětí. Možná, ale opravdu jen možná, by pomohlo, kdyby stěny Hlubokých cest nebyly stále tak stejné, stále tak temné a stále TAK plné smradu. Ta temnota a smrad se dají přežít. Ta stejnoměrost odkazuje na brzkou smrt hladem, nebo přerod od člověka ke kanibalovi. Víte, jak chutná lidské maso? Možná jste se měli toho Popelavého Hajzla zeptat. Určitě by byl schopen okázat na nějakou referenci. Ten hajzl konexe snad všude. Což… na druhou stranu není co závidět. Je mu ani ne třicet, a umírá. Volání. Volání je vždy koncem všech snů a nadějí. Je mu ani ne třicet a dalších narozenin se nedožije. Alistaire, možná si matně vzpomínáš na Duncanova slova. Kdysi jej zmínil, těsně po tvém Přijímání, když ti bylo zle a úžasný, dokonalý Duncan byl tím jediným, komu jsi věřil a po jehož přítomnosti jsi dychtil. Tvůj zachránce. Tvá naděje na lepší, dny naplňující život. Vzpomínáš? Ten popelavý hajzl přežil Přijímání ve svých necelých šesti letech. Duncan tam byl. Povídal ti o popelavém dítěti, které křičelo, a o pár let starším Qunari (ale stále dítětem), který se odmítnul hnout od jeho boku, zatímco popelavé dítě naříkalo v bolestech z Nákazy, která mu proudila krví a z přijímacího rituálu, který byl vše, jen ne příjemným. Nikdo nevěděl, jak to tehdy to dítě přežilo. Takto malé děti nebylo zvykem přijímat do řádu. Každopádně stalo se Šedým Strážcem a ve svých čtrnácti už velelo vlastní skupině Šedých. Saarebas. Jeho role v Qunu. Velitel… jeho role u Šedých strážců. Zhostil se obou. A jakkoliv byl někdy nepřístupný nebo nepříjemný, nedalo se říci, že by svou roli nezvládal stejně tak dobře, jako kdokoliv jiný. Možná i lépe. Navíc... Qunari pro tebe nejsou žádnou novinkou, ne? Tabris obdivoval a zbožňoval Stena. Nebyla pomalu výprava, kdyby Qunari nebyl ve Vaší partě a svým stoicismem nedoháněl Tabrise k bláznivému smíchu. To bývalo fajn. Tabris potřeboval se smát… Otázkou je, sdílel jsi tyto informace s Loghainem? Sdílíš s ním cokoliv? Je starší a přitom v řádu o rok mladším. Tak zvláštní, nečekaná kombinace. Nejsi vůdce, že, Alistaire? Chceš být veden. Nebo ne? Změnilo se něco? Jsem jen osud, povídej. Předu tvou nit… nech mne se smát, jako jsi nechal Tabrise. Nech mne nahlédnout hlouběji a já slibuji, že nezklamu. „Osud není nic, co je nám dáno. Osud je to, co si vytváříme, abychom měli sílu čelit zítřkům,“ řekl vám oběma Tabris, když vás opouštěl pro svůj nesplnitelný úkol… do kterého jste nakonec byli také zataženi. Ale to až později. Mnohem později… než jste pochopili důvody, které Tabrise vedli k tomu, co dělal a kam vás poslal. Teď jste tu však byli. Nesplnitelný úkol. Zastavení Nákazy,. Kdo by o tom kdy snil? Svět vždy tak nějak počítal s tím, že Nákazy budou. Tabris očividně ne. Ale pro Kishku byly nesplnitelné úkoly vždy hnacím pohonem kupředu. Koneckonců, naučil Zevrana, jak držet jazyk za zuby, ne? Na druhou stranu, on měl vždy pro toho blonďatého bastarda slabost. Co elfové vidí na tom, zamilovávat se do lidí (čti: elfů), kteří je chtějí zabít? Adrenalin? Berou to jako sport? Možná ty špičaté uši odkazují na nedostatek smyslu pro přežití? Stejně, vždyť ty špičatý uši nejsou ani aerodynamický! Nicméně, abychom se vrátili k problému. Stále od něj odskakuji, že? Jsem to ale vrtkavý osud. Už jsem stejně tak upovídaný, jako padouch, vysvětlující tím nejkýčovitějším a nejpředvídatelnějším stylem hrdinovy své zákeřné záměry a plány. Nezapomínám je popisovat tak důkladně, aby mou krutost a zlou povahu poznal i nezainteresovaný možný divák, stojící opodál. Za předpokladu, že není zlobr. Pak je veškeré vysvětlování marné. Na druhou stranu, víte, jak by byli zlobři nešťastní, kdyby dokázali uchopit myšlenku života? Nebo kdyby se v jejich mozku kdy uchytila nějaká myšlenka? Třezalka na léčení depresí by přestala existovat. Jen si vzpomeňte na Architekta, co ho Tabris nedokázal zabít, protože prohlásil, že je to nepochopený, nešťastný a deprimovaný darkspawn, který jen potřebuje, aby ho měl někdo rád, a pak dal Architektovi malého plyšového medvídka s nápisem: Moc tě MILUJI! Narážku na vyšité srdíčko Architekt moc nepochopil, inu… ne všichni jsme inteligentní formou života, že? A ty, Loghaine? Kdysi jsi měl vše. Lásku krásné ženy, nejlepšího přítele, sny… to vše se nyní rozpadlo v prach. Tvé hrdinské činy jsou jen vzpomínkou, zašlou slávou dávno odeznělých dní. Kde jsi udělal chybu? Už to víš? Nebo jsi stále přesvědčen, že tvé činy zachránily nás všechny? Možná jsi změnil několik lidských osudů k lepšímu, kolik lidí však tvé ambice zabily? Kolik snů ukončily? Kolik promarněných nadějí a přání? Řekni, drahý příteli, jak ráno vstáváš ze svého lůžka? Jak… jak večer zavíráš oči? Kishka ti dal novou naději. Jinou. Nejistou. Jsi mu vděčný, nebo jej proklínáš? Byl jsi Hrdinou od řeky Dane. Nyní jsi řádovým Strážcem. A on? Tu rusovlasé, vyhublé dítě, které se tehdy v Ostagaru ztratilo tak, že Duncan musel vyhlásit pátrání? On je nyní Velitelem Šedých. Má vše. A ty nemáš nic. Narodil ses s prázdnýma rukama a s těmi také odejdeš. Snad jen jednoho úspěchu, kterého jsi dosáhl, se svět ještě nevzdal. Tvá dcera Anora je královnou. Bezdětná a bez manžela. Úspěch tvého života. Před vámi se skví chodba. Temná, pokrytá podivně páchnoucí krví. Je to jen jedna z možných odboček. Jedna z možností, které před vámi leží. Zvolíte si ji? Máte ještě sílu ovlivnit svůj osud? |
| |
| TÁBOR Začal jsem rozdávat jídlo v miskách svým rekrutům… tedy rekrutkám, a snažil se nemyslet na to, že i já tu hrůzu budu muset pak jíst. Nutně jsme potřebovali někoho, kdo by dokázal uvařit byť jen maso. Kohokoliv. Kdykoliv. Snědl bych i nemluvně, kdyby bylo pořádně okořeněné a nepáchlo po rozkladu. Za třicet let služby u Šedých si však stihnete zvyknout na víc věcí. Vlastně je super, že se dožíváme jen tak málo let… způsob našeho života a stravy by nám zcela odrovnal trávicí soustavu, pokud bychom měli žít déle. Jisté slabé články se do brzkého hrobu pro otravu z jídla dostanou sice dřív, to je pravda, ale není to nijak enormní počet. Strážci jsou většinou rekrutování z řad mužů… možná bychom příště místo vězení mohlo použít právo odvodu na kuchařky? Yey! Kuchařky. Vezmou si sebou válečky na těsto a pak budeme místo řádu Šedých Strážců řádem Velkých mozkových boulí. „Proč jsem tady?“ zopakoval jsem otázku Marky a spontánně jsem se ušklíbl. „Nemám sebemenší ponětí. Tedy, tu zevrubnou mám. Většinou to zahrnuje dvě osoby různého pohlaví s nadšením pro kopulaci. Ta praktická je celkem jasná, duchovní podstata bytí je ta část, na kterou ti asi neodpovím. Nicméně pokud myslíš, proč jsem tady, tak je to proto, že jsem tu tak nějak po svých cestách zrovna skončil,“ odpověděl jsem jí. „Jeden můj přítel raději než na osud věří na náhody. Já zase nevěřím náhodám, ale osud chápu zcela jasně. Musíš si to přebrat po svém. „A za jídlo mi nemusíš děkovat.“ Strčil jsem misku Linnae pod nos a usmál se na ni. Byla mým oblíbeným rekrutem – koneckonců, já vždy obdivoval a miloval ty, co se mne na prvním rande pokusili zabít! „Kadanshok defransdim vashedan!“ zopakoval jsem jí měkce, pobaveně jejím pokusem pro výslovnost. Nakonec jsem se zasmál a zakroutil hlavou. „Jsi marná. Ale hádám, že tak nějak ti to zní, když se já pokouším mluvit elfsky.“ Ještě jsem rozdal všem třem ženám chleba, pokud by chtěli zkusit se zajíst něčím trochu víc poživatelným. „Vyspat se s vlkem by odporovalo zákonům Qunu, ale… jako nadávka je to hádám ve vašem společenství celkem trefné. Ještě nevím, on je Rafel nadšenec do bizardních sázek. Obávám se, že kdybych se mu upsal jednou, už by mi nikdy nedal pokoj. A počítání plivanců není zas tak špatná zábava, jak by se mohlo zdát.“ Sám jsem si nabral jídlo a posadil se na dřevěnou lavičku u ohně. S povzdechem jsem do toho čehosi rýpnul prstem a pak jsem začal odvážně jíst. „Linnae, až dojíš, ubytuj Marku a Adathari ve svém stanu.“ |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro STOKY Adrien se zasmál, když si všiml, jak jsi do sebe žíznivě vyklopil celou tu lahvičku lyria, které ve zlobrovi odpočívalo jen Stvořitel věděl jak dlouho, a zavrtěl nad tebou hlavou. Skutečně jsi byl takový hlupáček, za kterého tě měl, když tě vytahoval z toho tvého zpropadeného řádu, který byl tak super a úžasný, až to všechny mágy na světě bolelo. Vskutku… Adrien byl rád, když se jeho podezření potvrdila. On byl celkově nadšený z toho, kdykoliv se ukázalo, že měl pravdu. Vždycky se zubil, když jsi provedl přesně to, před čím tě varoval. „Hele, ne že bych tomu nějak rozuměl,“ začal s tím svým nakyseleným výrazem, který mu tak slušel. „Ale ta láhev vypadala pěkně rozežraně. Seš si jistej, že to cos vypil, nebylo zkažený? Pokud chcípneš, tak tě tady nechám. Tahat se na povrch s malýma chcípajícíma usmrkancema není můj… korbel chlastu, znáš to,“ zazubil se na tebe, zatímco jsi mohl pozorovat, jak z útrob zlobra vytahuje další a další předměty. Včetně kostí. Krása! Každopádně Adrien se, alespoň na chvíli, zase vrátil k tomu svému pískání nějaké té odrhovačky, kterou si zapamatoval v lokále, kterému se noha slušného jinocha zdaleka vyhne. Když o půl hodiny později Adrien vstal ze svého místa, otřel si ruce do zbytku látky, co nosil ve svém zavazadle, a povzdechl si. Mračil se na tebe, poněkud podrážděně a nespokojeně, jako kdybys udělal něco hrozného a… ejhle. On po tobě chtěl postavit ten stan, že? Stan. Tábor. To sdělení bylo jasné. Nematoucí. Dosti… určitelné v čase a prostoru. Strážce si před tebe klekl. Jeho kudrnaté vlasy byly zacuchané, jak jste už před pár dny ztratili cokoliv co by připomínalo hřeben, spodní ret měl natržený z boje a ještě mu z něj trochu kapala krev, a jeho zbroj Strážců byla přesně tak špinavá, jako ta tvoje. Chytil tě prsty za bradu a donutil tě, aby ses díval do jeho zamračené tváře. „Zfetlej, co?“ zněla jeho pohrdlivá, ale zároveň i dosti pobavená otázka. „Měl bych ti nasekat na holou za ten stan,“ odtušil nakonec, kdy se jeho tvář trochu zmírnila. Páchl jako ty po potu, krvi a špíně, ale to jsi už dávno nevnímal. „Jak by se ti to líbilo, hm?“ |
| |
| soukromá zpráva od Isaac Coldson pro TrestAneb: Jak udělat hloupému Rekruťátku pomyšleníBylo mi dobře. Opravdu dobře. Tělo dostalo to, co potřebovalo a ochotně vyplavovalo endorfin v štědrých vlnách. Mohl jsem jen sedět v těch sračkách a se zavřenýma očima a zakloněnou hlavou vychutnávat ty pocity. |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro Adrien se na tebe uculil. V očích mu hrály nebezpečně pobavené ohníčky nad celou situací, ve které ses ocitl a nad kterou jsi díky svému nepříliš komunikativnímu tělu mohl snad maximálně jen přemýšlet. Těla jsou… jedny velké, ohavné svině, když neodpovídají přesně tím způsobem, kterým jeden potřebuje, že? Zlá, zákeřná, otravná a hnusná těla. Tedy hnusná… Adrienovo tělo vůbec není hnusné. Kéž by byl mág, že? Silný, nezávislý mág, ze kterého by lyrium ve tvé krvi zpívalo a který by tě přitahoval vztahem, který sis spojil s mágy a templáři, a po kterém jsi bezdůvodně věřil, že může nastat a být zajímavým jen při splnění určitých podmínek. A Adrien… byl lotr… s dvěma dýkami na zádech, sem tam používajíc onen překvapivě velký meč, kterým právě skolil zlobra. Jeho tělo bylo dostatečně vypracované a svalnaté na to, aby sis mohl být jistý, že velký meč zvládne ovládat. Ale chyběla mu ona finesa velkých válečníků. Na to… byl příliš zvyklý pohybovat se tiše a s velkou rychlostí. Když jsi mu začal olizovat vnitřnostmi a obsahem žaludku poskrvněný prst, jen pozvedl obočí a pak se rozesmál nad tím, jaký jsi byl hloupoučký rekrut. Mohl jsi to v něm vidět. „Ty seš fakt sebevrah,“ odtušil, když vytrhl svůj prst z jemného sevření tvých rtů a zatřepal rukou, jako by se snad chtěl zbavit tvých slin. „Tohle vás v řádu učí? Chcípnout při první příležitosti? Se nedivím, že Kruhy padly a že brečíte o pozornost, jako malá hloupá mimina. I obyčejnej, tupej mág má víc sebeúcty než vy.“ Černovlasý lotr si povzdechl a pak tě chytil za boky, stáhnouc tvou neprotestující postavičku níž, aby tě mohl přetočit na břicho a vyhrnout ti suknici nahoru. Mohl jsi ucítit jeho dlaň, jak ti zkoumá nahé půlky (kde že jsi to vlastně ztratil spodní prádlo? Jo, aha, před dvěma dny….) a odtahuje je od sebe. „Máš kostnanou prdel. Naflákám ti a bude mě to bolet víc, jak tebe.“ |
| |
| soukromá zpráva od Isaac Coldson pro Zábava na večerAneb: Jak se zabít 60-ti způsoby"Co tě nezabije, to tě posílí." Uculil jsem se na něj. "Navíc, pokud to lyrium bylo opravdu zkažené, asi bude lepší když zemřu... nebo si to alespoň budu přát." Nic nenapovídalo tomu, že by mě to nijak trápilo. Asi mi začalo trochu hrabat. Mám o kolečko víc. Nebo spíš míň. |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro Adrien se za tvými zády uchechtl a pak tě jednou přes zadek flákl, až jsi možná i vykřikl bolestí. Vskutku jsi v černovlasém muži nečekal… tolik síly. Nicméně po té ráně se Adrien odtáhl a zas ti dal suknici dolů, přetočíc tě celkem hrubě zpátky na záda. „Vstávej a postav ten stan,“ řekl pak celkem hrubě a chladně… opak toho, jaký byl obyčejně uvolněný a pobavený celým světem a bytím. Asi jsi ho vážně naštval. „Až ho dostavíš, tak si ošetři tu nohu. Nebudu zas celou noc poslouchat to tvoje kňourání. Vy Templáři jste jako malý fagani. Mágové vás taky flákali po zadku, když jste něco udělali špatně?“ S tím od tebe odešel a přešel ke svému batohu, ve kterém měl většinu svého majetku – dokonce tam bylo i nějaké náčiní na vaření, které však tady, kde nešlo sehnat pořádné dřevo, bylo poněkud k ničemu. Osaměl jsi. Čas splnit resty, nemyslíš? |
| |
| soukromá zpráva od Isaac Coldson pro To je všechno?Cukl jsem sebou a zatnul zuby. Nevydal jsem ale silou vůle ani hlásku tedy krom tichého, bolestného zakňučení, což jsem doufám neslyšel. Pravda, že na lorta měl celkem sílu... jak jinak, když se odkázal dobře ohánět i obouručním mečem. Pak mi ale stáhl suknici zase dolů a nesmlouvavě mě přetočí zase na záda. |
| |
| TÁBOR Velitel se dá do vyčerpávající odpovědi, jež se dokonale vyhne svému účelu. Lehce se usměji a dále nenaléhám-něco podobného jsem přeci jen čekala. Namísto otázek si tedy od velitele vezmu chleba a přikusuji jej k hustému teplému přídělu. Když velitel opět promluví na svou oblíbenou rekrutku a dá jí instrukce nás ubytovat, lehce kývnu jejím směrem. Konec konců jí narušíme její dosavadní soukromí, a přestože já sama preferuji malé přeplněné prostory oproti nebezpečným otevřeným pláním povrchu, nevím, jak na tom jsou elfské rekrutky. Kolik dní nám potrvá cesta do Weisshauptu, veliteli? Nechám se konečně slyšet po chvíli tichého přežvykování. Upřímně bych ocenila jakékoliv informace ohledně naší budoucnosti, ale vzhledem k velitelově dosavadní sdílnosti mi tato otázka přijde jako ta, jež má největší šanci na to získat přesnější odpověď. Konec konců je přeci jen dobré vědět jak dlouho asi budeme cestovat v této sestavě. Celkem rychle poté vyprázdním zbytek misky, prázdnou ji položím vedle sebe a následně čekám, až-nebo vůbec jestli-dojí své porce má společnost. |
| |
| TÁBOR Jedna lžíce. Druhá… ono to vlastně mohlo být mnohem horší. Nepršelo. Písečná bouře se, jak se zdálo, nekonala. Maso nebylo syrové. A rozhodně do nás necpali zplozence, i když to Šedí přece nejedli… po chuti by jim to ale vadit ani nemuselo. A ani ten chleba moc nepomáhal. V duchu jsem se musela omluvit za všechny nevděčné komentáře o jídle, které jsem snad mohla pronést ve svém mládí. „Víš,“ protáhla jsem k němu s tichým zasmáním, „qunarijsky to možná neřeknu, ale kopnout tě pořád můžu,“ zazubila jsem se – velitel-nevelitel. V armádě bych asi moc nevydržela, když nad tím tak přemýšlím, tohle by se tam mohlo brát až příliš vážně. Neuznávání autority, drzost. Takovéto směšné záležitosti. Na druhou stranu… možná bych se snažila, určitě by tam vařili líp. „Bizarních sázek? Jako?“ povytáhla jsem zlehka obočí, šťastná, že jsem svou pozornost mohla přesunout vskutku k čemukoliv jinému – jen ne k misce s jídlem, z níž jsem se chvílemi přinutila polknout sousto. „U nás se v rámci jedné jezdilo na hallách – nahatí, nutno podotknout,“ musela jsem se zasmát nad vzpomínkou, kterou jsem si, pravda, až tak dobře nevybavovala. Tedy až na ten slastný okamžik toho, jak mne ráno strašlivě bolela hlava. Další otázku Marky jsem přešla pouze dalším úsměvem. Zvídavá trpaslice, to se jí muselo nechat. Osobně jsem do Weisshauptu příliš nespěchala, na cestě se mi vcelku líbilo – ostatně to bylo něco, na co jsem si za ty dlouhé roky docela zvykla. A velká lidská pevnost popravdě nezněla jako můj šálek čaje. Když jsem konečně vyprázdnila onu misku utrpení – s jídlem se nakonec nemělo plýtvat, ale přidat si mne rozhodně nikdo nepřinutí, - přelétla jsem pohledem mezi dvěma ženami. Popravdě jsem si nikdy nemyslela, že bych někdy měla sdílet stan s trpaslicí, ale, no… všechno je jednou poprvé. „Můžeme?“ usmála jsem se, přičemž jsem se vyhoupla na nohy. „Asi bychom se měly první zastavit pro nějaké přikrývky. V hlavním stanu určitě něco bude,“ zapřemýšlela jsem se částečně pro sebe sama, částečně k nim. |
| |
| TÁBOR Poslouchám žvatlání velitele a odolávám touze mu zapálit cop. Mlátit hubou, to on umí. Byla to jedna z vlastností, která mě dováděla k šílenství - pokud nemůžete říct něco smysluplného, raději nemluvte vůbec. Ale to by pro velitele nejspíš bylo příliš namáhavé, nejspíš se rád poslouchal. Mlčeti zlato... Můj příděl jídla najednou začne pobublávat a já musím na pár vteřin odložit lžíci, abych se uklidnila. Využiji to k tomu, abych si vzala kousek okoralého chleba. Začnu znovu jíst a snažím se nehltat, když Marka položí veliteli další otázku. Zvědavě zvednu hlavu, tohle mě také zajímalo. Popravdě, byla jsem po cestě z Highevru dost vyčerpaná a představa dalšího pochodu ve mě nevyvolávala ty nejlepší pocity, stejně jako představa uzavřené pevnosti. Bůhví, co tam s námi budou dělat. Když dojím svůj příděl, odložím lžíci do misky a misku na zem. Při cestě by se ovšem mohlo naskytnout mnoho příležitostí, kdy utéct. Šedou se stát nechci a budu se tomu bránit zuby nehty, ale zemřít bych při tom nechtěla. Pokud budeme cestovat poblíž města nebo lesů, mohla bych tam zmizet. Ztráta jednoho rekruta jim neublíží... Jakmile se Linnae zvedla, následuji její příkladu. Znovu chytnu svojí hůl, opřu se o ní a zvednu se. Když začne mluvit o přikrývkách, pouze pokrčím rameny - upřímně, je mi to jedno. |
| |
 | soukromá zpráva od Jack Raven pro Cestou, necestou.... Orneth Po prohraném střetu a ,, souboji '' o mou svobodu jsem začínal ztrácet příjemné vyhlídky na pohodlí, víno, měkkou postel a lehké děvy zdejších vesniček. Velitelem skupinky jež mě zajala je Qunarijec. Vůči této rase jsem vždy cítil docela pokoru a respekt. Má podivné oči.. a také ignorantský pohled. Přesto tento paroháč vypadá docela jako sympaťák. To už mi však pomalu a docela jistě docházelo kam mě vlečou. Havran mlčel a já se začínal zmítat v návalu marnosti a beznaděje. Věděl jsem co dělají sběhům a zrádcům u šedých strážců. Cesta ubíhala, míjeli jsme a procházeli různými krajinami. Pomalu to vypadalo že se nálada ostatních zlepšuje. Ale na tom nesešlo, minimálně mě ne. Každou hodinou v poutech jsem se uzavíral víc a víc do sebe. Třetího rána, po Ornethově poznámce o počasí, mi havran začal našeptávat něco.... něco v řeči,jíž nebylo rozumět, kvůli čemuž jsem začínal prožívat náhlé změny nálad. To se začínalo projevovat nejdříve návaly smíchu, pláčem, výhružkami, omluvami, zvyšováním hlasu, a tím že jsem občas nějakou tu větu prohodil sám se sebou. Když mi stáhli provaz začal jsem se snahou vyprostit se z něj. Cloumal jsem svázanýma rukama dokud mi ze zápěstí netekla krev. Když jsme zastavili na dohled tábora, oddychl jsem si a usedl kam mi nakázali. Havran opět mlčel a já si začínal užívat klidu jež zavládl v mé mysli. Začal jsem si všímat krásy krajiny jež nás obklopovala. Rostlin z nichž by se dal vyrobit jed, jehož pouhá lžíce by dokázala zabít všechny tři mé trýznitele. Při té myšlence se mi na rtech objevil náznak malého úsměvu. Ale ne, paroháč je v poho... napadne mě. Načež zavrhnu myšlenku o jedu a zavřu oči s vidinou příjemného spánku. Dalšího dne se spustil silný déšť, a celkově podmínky mé cesty v poutech se zhoršily. Bláto jímž jsme se brodili bylo čím dále hlubší, a bylo i těžší jím projít. Jelikož havran mlčel, a já měl jednu z lepších nálad, přidal jsem se k nim po elfově nabídce. I tak, jsem však nebyl příliš výřečný. |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro DROBEČKY PRO MOU NEJOBLÍBENĚJŠÍ REKRUTKU MAPA - Mapu máš v HP, doufám, že je přehledná a líbí se. Naviguj se prosím dle ní, momentálně stojíte v místě zvaném „ohniště“ - Tábor je ohraničený kamennými hradbami a za nimi je les. - Pokud potřebuješ podrobnější legendu, pošta na tebe čeká s dotazy STAN Vlastníš menší stan, ale stále se do něj v pohodě vejdou 3 – 4 lidé Vybavení ve Tvém stanu: - Kožená, zpevněná „karimatka“, zkrátka podložka pod lůžko - Dva polštáře, dvě teplé deky. - Dva hrníčky, několik sáčků s různým čajem (u ohniště je vždy nějaké nádobí a kotlíky, kde si můžeš ohřát na čaj vodu) - 5l nádoba s čistou vodou (voda se doplňuje v hlavním stanu) - Truhlička nebo kožený batoh (záleží, co preferuješ) na tvé věci - Kus mýdla, hřejivá savá látka jako ručník - Bedýnka s jablky Doplňte vybavení, jak jen budete chtít. Seznam toho, co je v hlavním stanu dostanete od Dagniva přímo na místě. ŽIVOT V TÁBOŘIŠTI Ráno Vstává se s rozedněním – oznámeno hlasitým úderem do zvonu u ohniště (vstávat nemusíte, ale o půl hodiny později se podává snídaně a je jen na vás, zda chcete jíst zbytky, nebo ne) Dopoledne jsou všemožné tréningy (ale můžete spát, nebo si povídat, v podstatě je volný program) Odpoledne Jídlo je oznamováno úderem do zvonu Odpoledne se chodí po okolí zkoumat lesy, Velitel vás učí o Šedých Strážcích, velkých bitvách (ale není třeba se účastnit) Večeře Jídlo je oznamováno úderem do zvonu, když se smráká Po večeři se kecá u táboráku, spát se jde jak každý chce. |
| |
| V TÁBOŘE Tiše jsem se zasmál, když mne Linnae ujistila, že kopání do koulí nemusí být pouze řečnickým obratem, ale i funkční, neplanou výhružkou, která dokáže znít i vcelku zábavně. Dokonce svým způsobe zábavněji, než byly výrazy rekrutek, zatímco pojídali ono odporné jídlo, které jsem ani nechtěl vědět, kdo vařil – odpověď by se mi totiž zase nelíbila a tomu, kdo to kuchtil, by se nelíbila taky. Nicméně nebylo to tak strašné, jak jsem čekal. Už aby se vrátil Orneth, sjedná řád a pořádek a udělal nějaké normální jídlo. Není fér, že si vždy na cesty bere nejlepší kuchaře! Fér, no… fér není jaksi nikdy nic. O tom bych taky dostal přednášku. „Ano, ano, kopnout mne můžeš,“ přikývl jsem a přejel si prsty po bradě, kterou bych si mohl zítra zkusit oholit. Já a ostré předměty… no, to zas bude prča. „Otázka je – dosáhneš tam?“ zazubil jsem se na ni provokativně a očima si měřil její hubenou, drobnou postavičku. „Vždyť by to od tebe ani nebolelo… seš taková rozbitelná. Nechceš to nejdřív natrénovat na trpaslících? Dagniv ti rád udělá fackovacího panáka, když mu neřekneš, kam budeš kopat…“ Jo, Dagniv by jí klidně udělal fackovacího panáka. Otázkou je, zda by ona neodletěla, kdyby ji udeřil on. Galantnost mezi pohlavími se tu, hádám, udržovat neplánuje. Bojuj nebo zhyň! Možná by se mu jí zželelo? „No, před rokem nás zatáhl do nevěstince v Antivě s tím, že nám každému zaplatí deset společnic a ten, kdo bude jako první chcát krev, vítězí… myslím, že to byla sázka o praní oblečení. Ti, co prohráli, pak vítězi půl roku prali hadry. Už si ani nepamatuji, kdo vyhrál…“ se zamyšleným výrazem jsem pokrčil rameny. „Ne, fakt si nevzpomenu. Ale bylo to prý o fous.“ Rafel měl na takové hlouposti čuch. „A nedávno jsme se sázeli o to, kdo dozvrací nejdál, po jedné velké oslavě.“ S tím, že je snad Linnaenina zvědavost ukojená, jsem se obrátil k trpaslici, která se konečně rozmluvila, a já za to byl rád. Od jejího příchodu byla taková zamlklá, jako by na ní byl stín něčeho, s čím nedokázala v momentální situaci bojovat. Nebo zkrátka neměla ráda Qunarijce. Ono je možností mnoho (taky by ji mohlo bolet břicho ze zdejší kuchyně, jeden nikdy neví). „Jakmile odejdeme… vidím to na maximálně dva, tři dny pochodu. Nejsme daleko,“ usmál jsem se na ni. „Bude se vám tam líbit. Pevnost je kamenná, ale máme krásnou, velkou knihovnu s prastarými svitky a podzemní pokoje... a na je k ní připojená velká lesní zahrada se stany a volně chovanými zvířaty.“ Ano. Weisshaupt byla pevnost Strážců… byl postavený tak, aby se tam každý mohl cítit bezpečně a najít si tam svůj koutek, ve kterém se mu bude žít dobře. „Máme tam sdružení mágů, můžete se tam učit od služebně starších Strážců,“ řekl jsem k Linnae a Adathari. Jistě.. Weisshaupt měl i své mínusy – nikdy jste nebyli sami. Pevnost byla přeplněná, plná ruchu a pohybu… svým způsobem dusil – ale byl to domov. Můj domov. Místo, kde mne vychovali… „Jo a máme tam skvělé kuchaře. To by vás mohlo trochu motivovat neumřít na otravu z jídla,“ dodal jsem ještě. Bylo mi jasné, že se někteří z nich po cestě pokusí utéci. Co by to bylo za skupinu rekrutů, kdyby si nezkusili dvakrát, třikrát prchnout? „Určitě, Linnae. U hlavního stanu by měl mít hlídku Rafel.. nebo Dagniv, přesně nevím, který,“ rozpisy služeb nebyly má práce… fakt ne! A i kdyby, nemusím si je pamatovat, jsou napsány. „Prostě jim řekni, co potřebujete, a oni vám ty věci dají. Marko, nemusíš se stydět je poprosit o pomoc s přestěhováním. Vím, že toho moc nemáš, ale hádám, že si z hlavního stanu pár věcí poneseš navíc. Pár dalších rukou se vždycky hodí.“ S tím jsem odložil svou vlastní misku na stoleček, ze kterého se pak nádobí sebere a umyje a šel se posadit zpátky někam dál od ohně. „Přeji příjemnou noc. Ráno očekávejte budíček… no… Linnae vás zasvětí.“ |
| |
| Cestou, necestou? Ale prosím, Haló! My Víme, Co Je To Civilizace. JACK I když krajina ubíhala vcelku rozmilým a poklidným tempem, stále jsi mohl chvílemi vidět tu svou opelichanou obludku. Zřejmě se mu pocuchalo peří a proto s tebou nemluvil. Jen tak. Protože může. Koneckonců je to démon. Napadlo tě vůbec někdy jak snáší to vaše soužití? Ponorka je hrozná věc. Vážně. Pokud by sis skupinu prohlížel o trochu pozorněji, neušlo by ti, že i přes jejich vtipkování a pošťuchování si tě Reinare, pamatuješ si ji?, prohlíží dosti zkoumavým pohledem. Ten přitvrdil po tvojí exhibici. Ve tvé situaci, zamýšlel bych se nad tím zda se ti nehodí každý spojenec, kterého si můžeš cestou vytvořit. Byť je to mág. A ženská k tomu. Už jsme si povídali o té jejich slabosti. Pro tělesné teplo. Mateřský, ne-li ochranitelský cit. Řeknu ti tajemství, mají i odvrácenou stranu sluncem zalité povahy. Krvelačné bestie a tak, doslova. Kdyby ses s elfem, mohli bychom ti už říct jeho jméno?, setkal na jiném místě, možná by ti nad sklenkou kvalitního vína o sobě řekl něco víc. Od nejoblíbenějšího velitele po nejhoršího kuchaře. Jo, o tom on měl přehled. Sám patřil k těm nejlepším, ale být tebou raději bych tohle téma před ním nepitval. Pak by lehce mohl pitvat on tebe. S láskou nevyřčenou ve slovech. Takový on je. Ňufík. Riveria. Možná sis o sobě myslel jak moc jsi hrdina. Ten Co Utekl. A byl lapen! To už je ten depresivní vývoj pohádky. Sex, drogy a jednorožci. Nebo tak něco. Hlavně žádné fráze typu „My proti celému světu“ – tihle končí nejrychleji. Ve stokách, na špatné straně drnu. Před tímhle rádoby hrdinským krokem sis měl uvědomit jedno – to ty jsi sám. A proto to volné a svobodné období netrvalo nijak dlouho. Ani ty provazy je nemrzely. Vážně ne. To jsi mohl snadno poznat z toho, že qunari si neodpustil ten zlomyslně pozvednutý koutek úst. Prostě. Vůbec. Ne. Jeto vlastně zlatíčko. Ne tvoje. Naštěstí. A vlastně jiní by ti na to jistě řekli názor. Kdyby sis s nimi třeba povídal. Třeba potom co za tebou přišel Riveria s nabídkou trochy společnosti. Byl milý. To jsi musel uznat. Na poměry, které vládly doposud, kdy jejich konverzace ti nic neříkala a její smysl už vůbec ne. Inu... Mohl sis za to, přinejmenším ze 105ti % sám, ty sám samotinký asociál. Zřejmě jsi v minulosti nebyl příliš oblíbený Strážce. Nebo, možná jsi nebyl ani příliš komunikativní Strážce a tím, že sis držel ten otřesný odstup od nich i teď tě vyhnalo na hranici tepla vydávaného ohněm, kolem kterého se scukli. I to vypadalo, že porce jídla, která ti byla donesena, spíš dostrčena Ornethem, protože k tobě seděl nejblíž, byla menší než u ostatních. Asi trest za to, že si nechceš povídat. Nechali tě tak. Skoro tvému osudu, kdybys zvládnul nějaký mít. A neměl ty provazy. A s sebou takovou malou... skladnou... armádu. A vlastně i to, že sis myslel jak a co s jedem, stejně bys to neměl čas zrealizovat. Nebuď zase tak moc naivní. To oni jsou ti, kteří drží všechny boží a nejlepčejší karty. Šum večerní konverzace tě ukolébal ke spánku. A ve snu jsi to viděl znovu. Ten moment, kdy jsi se musel nutně začít vyčleňovat i z řad Strážců. Mohl jsi to cítit. Strach, který drtí a svírá. Srdce připomínající zvon bijící na poplach dík tvým vlastním instinktům. Které jsi v ten moment ignoroval. Oproti tomu ráno, jo! to bylo probuzení, jako rána tlapou medvěda. A to to byla jen studená voda. Ne mečem naplocho. Pro tvoje štěstí. Přesto, z toho co jsi mohl odhadnout, den cesty tě to ještě bude stát než se dostaneš tam kde tě chtěli mít. Všichni samozřejmě víme, že tam nechceš, ale provaz je provaz a zdokumentování tvé pomalé smrti je pro ně únavné. Takže i kdybys políbil matičku zemi poté co by ti láskyplně uhnula pod nohami, stejně by tě tam dotáhli. Ať by ses píďalil sebevíc. Vlastně, mohl jsi se cítit jakkoliv. Jak jsme si řekli na začátku, je jsi příliš nezajímal. Měli jasný cíl a nebyl daleko. K večeru sis mohl být jistý, jistý tak jako nikdy ničím, že mezi těmi strážními věžemi projdeš. Proplazíš se. Dotáhnou tě. Viděl jsi je z dálky za soumraku, s pomalu padající nocí blíž a blíž. Možná by nebylo od věci začít se ptát. Sám sebe. Vypelichance. Qunariho. Člověka. Elfa. Možností máš nespočet, je jen na tobě co ti bude připadat nejpříhodnější pro současnou situaci. Vlastně, být tebou, nečekal bych něco... povídat sis nechtěl celou cestu... spíš nic. Popřípadě něco co by se nedalo klasifikovat ani jako skoupá odpověď. Jsou chvíle, kdy i slova můžou bolet. Víc než opěvovaná pánvička. Znáš to, proč ničit srdce, která má člověk jen jedno jediné, když kostí má přitom 208-214. Je to mnohem víc zábavy. Na delší dobu. Podstatně delší dobu. Z případného rozjímání nebo hluboké konverzace s tvým malým kamarádíčkem tě jistojistě vytrhly hlasy. To Peklo ukázalo své zoubky a dýchlo ti do tváře. Mile a přívětivě. Nebyla by přece jen lepší ona zmiňovaná tupá lžička? Mohl jsi vidět, co ti tma dovolovala a nakolik ji louče rozháněly v světlo, že do Prvního kruhu vede cesta poměrně rovná. Dost možná jsi nahodil svůj tupý a arogantní přístup a snažil se zdrhat jako o život, o který ti vlastně dost možná v ten okamžik šlo, ALE, srovnej si situaci. TÁBOR – QUNARI – PROVAZ. I když jsi o něm prohlásil, že má ignorantský pohled, můžeš si být naprosto jist, že svému veliteli tě donese. Třeba i v kusech. Mohl bys to pojmenovat oddaností, ale to slovo bys napřed musel najít ve svém slovníku cizích a nevyzpytatelných slov. Kamínky pod podrážkami snad chtěli ti hrát nějaký fešný funebrácký song, ale spíš to znělo jako Na zlaté větvi sedm viselců se houpá... a dost možná ti tvoje instinkty napovídaly, že proces by to byl krátký a tak by ses k nim přidal, ale stále je ignoruješ? Možná tvou duši zahřál pohled na oheň, který plápolal na konci cesty a osazenstvo kolem něj. Tvá už tak poničená zápěstí po tom beznadějném pokusu o uvolnění smyčky zaprotestovala znovu, To když tím provazem trhli a donutili tě tak soustředit se na situaci a nehledat brouky ve vesmíru, který nefungoval tak jak sis vysnil. „Jsme doma! Ale s ním to byla fuška...“ to dokončení už tak radostně neznělo, ale jak jinak to pojmenovat. |
| |
| V TÁBOŘE okrajově Warden Commander | Jack Velitel se nejprve věnuje své oblíbené rekrutce. Zbystřím pouze u zmínky trpasličího jména, jež si spojím s jedním ze strážných hlavního stanu-nevím však, jestli je přítomnost dalšího trpaslíka v táboře útěchou, či nikoliv. Konec konců není od prvního vypuknutí nákazy trpaslík jako trpaslík. To však už velitel líčí hlavní pevnost Šedých jako samotný ráj na zemi, zatímco já již namísto poslouchání o zelených hájích uvažuji o vzdálenostech. Pokud je od nás Weisshaupt tři dny, pak to nemůže být do Vol Dormy o moc déle. I když v těchto pustinách trpaslík nikdy neví-o počasí povrchu se praví, že může cestování prodloužit i o několik dní… Když se velitel zmíní o pomoci s mým skromným vlastnictvím, pouze jemně přikývnu, nemajíc nejmenší záměr si ji vyžádat. Už tak jim už dlužím příliš…lehce se zamračím během opatrného vstávání z lavičky. Kroky příchozí skupiny zaznamenám mnohem dříve, než jejich obrysy naproti plápolajícího ohně. Přesto se rozhodnu je prozatím ignorovat-naše skupina má teď své vlastní instrukce. Příjemnou noc i Vám, veliteli. [/b odvětím, očividně míříc dál od ohně směrem k hlavnímu stanu, v němž jsem strávila pár posledních neklidných nocí. [b] Jdete? otočím se přes rameno na mé ladné společnice, než pokračuji dál od ohně, u nějž nás vystřídají jiní. Zaslechnu již pouze slova, jež pravděpodobně značí, že v táboře přibyl další rekrut. Přestože je pro mě svět povrchu stále cizí, znám již cestu k hlavnímu stanu nazpaměť. Krok za krokem vířím prach prošlapané cestičky tiše naslouchajíc jemným krůčkům za mnou. To je ono. pronesu, jakmile je působivá konstrukce hlavního stanu na dohled, snažíc se alespoň o nějakou komunikaci, přestože by si mé společnice nemohly obrovský látkově zastřešený prostor s ničím jiným splésti. Táhle je stráž… ozvu se, jakmile jsme o něco blíže a ukážu na muže obcházejícího kolem. …já si zatím skočím pro své věci. navrhnu, ihned měníc směr. Mám totiž nemilý pocit, že se jedná o strážného, který mne první noc zastavil při nemotorném opouštění stanu a kterému jsem se následně vyzvracela na boty. Co nejrychleji tedy vejdu do stanu kus od místa, kde stráž zaměstnají mé společnice, posbírám svých pár drobností společně s příliš velkou přikrývkou a neforemným tvrdým polštářem a s plnou náručí opustím nepříjemný otevřený prostor, abych se poté opět přidala k naší malé dámské skupince a my mohly následovat nejstarší rekrutku do jejího…tedy, našeho stanu. |
| |
| V TÁBOŘE U HLAVNÍHO STANU S tichým zasmáním jsem zakroutila hlavou a více se k onomu tématu ani nevyjadřovala. Možná jsem ani nevěděla jak. Nakonec musím přiznat, představa, že bych snad já měla kopat do lidí, zněla poněkud… nepravděpodobně. Tedy, zkusit bych to mohla, jen by to nejspíše nebylo příliš efektivní – a to nejenom kvůli všemu, co mne kdy keeper naučil i nenaučil. S tím se lethallin otočil se svou pozorností k Marce a já pouze s úsměvem naslouchala jeho popisu pevnosti Šedých. Očividně svůj domov – dalo se to tak vůbec nazývat? Ačkoliv… zrovna dálka to komentovat nejspíše nemohla, pro nás byla domovem cesta, - očividně držel blízko srdce. Nakonec jsem své pochybnosti nevyslovila. Ať už to znělo, vypadalo, působilo jakkoliv, stále to byla budova z kamene a to na můj vkus znělo až přespříliš… chladně. Ale nakonec mne přece jenom mohla příjemně překvapit, viď že ano? Bylo třeba se na budoucnost těšit, ne obávat se jí. Ostatně jsem k tomu měla méně důvodů než mé společnice, který si svůj osud očividně samy nevybraly. Ale možná jsem jich měla docela stejně. „Jo,“ kývla jsem, když jsem si uvědomila, že mé jméno bylo vysloveno. Ohlédla jsem se po Marce, která již stihla vyrazit napřed k hlavnímu stanu a vůbec nevěnovala sebemenší pozornost skupince, blížící se k nám. Osobně bych nejraději setrvala na místě. Další, noví lidé ve mne vždy vzbuzovali zvědavost, ale pro dnešek se zdálo, že museli počkat… „Dobrou,“ zazubila jsem se tedy jen směrem k lethallin, přičemž jsem pospíšila za trpaslicí, chvílemi se ohlížejíc, dokud mi cizinci nezmizeli z dohledu. „Takže… tu přikrývku?“ obrátila jsem se v tom momentě k Adathari, která mi předtím vlastně nedala jasnou odpověď. „Vlastně myslím, že by jedna navíc měla být ve stanu, takže snad jenom nějakou podložku? A možná něco dalšího?“ prohlédla jsem si ji, jako bych se snažila přijít na to, co vlastně potřebovala, ale popravdě… doufala jsem, že si řekne sama. „V hlavním stanu je všeho dost, takže kdyby tě cokoliv napadlo…“ To, že se Marka sama od sebe chopila slova a v tomhle případě se ani neptala na kdy, kde a proč, jsem považovala za dobré, přátelské znamení. Vlastně jsem se již nadechovala na podobně nikterak nedůležitý komentář – či vlastně otázku, zda jí přesun z hlavního stanu nevadí, když se ona stejně překvapivě rozhodla změnit směr a zmizela ve stanu dříve, než jsem stačila cokoliv říct. S lehkým zmatením jsem se za ní zahleděla a očima přelétla k druhé elfce s nevyřčenou otázkou, ale moc dobře jsem věděla, že ani ona nejspíše vysvětlení neměla. Ostatně jsem Marku znala o něco dýl, ne že by to znamenalo líp. No, každopádně budu mít příležitost to napravit. „Ahoj,“ usmála jsem se na stráž okamžitě a krátce se zamyslela, zda jsem náhodou neměla Adathari představit, ale nakonec jsem rozhodla, že to snad ani nebylo nutné. Koneckonců, pokud mu své jméno chtěla říci, mohla tak učinit sama a pokud ne… inu… „Hm, takové ty kožené podložky ještě máme?“ optala jsem se na onu jednu jedinou věc, která mi předtím přišla na mysl a zbytek nechala mágyni, aby se na ně optala. Když se k nám trpaslice opět připojila, nevznášela jsem žádné otázky – jen jsem s lehkým pobavením povytáhla obočí nad očividně příliš velkou přikrývkou a polštářem, které těma malýma ručkama přece nemohla ani pořádně udržet. „Nechceš s tím pomoct?“ nabídla jsem. |
| |
| V TÁBOŘE U HLAVNÍHO STANU Přes plameny jsem sledovala nově příchozí, ale můj zájem se jim vzbudit nepodařilo. Na to jsem byla příliš unavená. Pravděpodobně se jednalo o další ztracenou duši, kterou vytáhli odněkud z vězení a které nezbývalo nic jiného, než se podvolit a státe se Šedým Strážcem. Ráda bych věděla, kolik takových s podobným osudem tady bylo. Hádám, že většina - Šedý Strážce nebylo něco, co bych označila za osud, po kterém touží všichni lidé i nelidé v Thedasu. Takže mi nedělá sebemenší problém se k nim obrátit zády a pomalu následovat elfku s trpaslicí. Dlouhá cesta na mě začíná doléhat, takže používám svoji hůl jako podporu. Hlavní stan spatřím ještě dřív, než na něj Marka poukáže, je doopravdy těžké ho minout. Jen zběžně ho přejedu očima, nic, co by mě nějak zaujalo. Když trpaslice zmizí ve stanu a Linnae se na mě překvapeně podívá, jen pokrčím rameny. Samozřejmě, že nevím, co se děje. Na to, abych se snažila zanalyzovat chování pro mě téměř neznámé trpaslice, jsem příliš unavená. Stráži jen pokynu. Nemám chuť se bratříčkovat a ani se nějak představovat, na to bude čas později, jestli vůbec. Stráž naštěstí není hloupá a je jim jasné, pro co si očividně vyčerpaná elfka přišla a za chvíli držím v ruce přikrývky. V tu chvíli se k nám znovu připojí Marka a Linnae se začne zajímat, jestli jí může pomoct. Netrpělivě protočím oči - teď chci hlavně už spát a jestli to zvládla donést sem, jistě vydrží ještě těch pár metrů na víc do našeho stanu. |
| |
| V TÁBOŘE U HLAVNÍHO STANU Když se vrátím, jsou již obě elfky vybaveny koženými podložkami a přikrývkami. Zdá se, že jediné, na co čekají, jsem já. To je v pořádku. Bude stačit, když nás povedeš. odvětím, když je mi nabídnuta pomoc. Odnést pokrývku a polštář přeci ještě zvládnu…přestože jakmile se elfka otočí, musím si náklad posunout kolenem o něco výše zpět do náruče. Přestože nemám přes svůj náklad ten nejlepší výhled, snažím se si co nejlépe zapamatovat směr, jímž nás naše hostitelka vede. Konec konců se zdá, že zde budeme ještě alespoň pár dní-i když muž, jež dorazil k ohni ve chvíli našeho odchodu by mohl být jedním z těch, na něž jsme měli čekat. Jaksi pochybuji, že byl venku jen proto. Aby přivedl další rekruty…možná je onen vězeň mnohem důležitější. Než jsem si myslela… Skoro až vrazím do elfky s holí, jak jsem zaměstnána myšlenkami-naštěstí se však zastavím včas. Nechtěla bych naši novou příchozí přivést do ještě horší nálady než v jaké v současné době je. Ale kdo by jí to vyčítal? Očividně tu není ze své vlastní vůle, a co víc, zdá se, že má za sebou dlouhou cestu. Čím dříve se všechny dostaneme do postele, tím očividně lépe. |
| |
| V TÁBOŘE VE STANU A stále jen ticho. „Jo, dobře,“ nezbylo mi tedy než přitakat směrem k Marce, když odmítla mou pomoc. Přesto jsem ještě moment setrvala na místě. Popravdě, ať už to mohlo vypadat jakkoliv, nic světoborného mi hlavou zrovna neprobíhalo, jenom jsem si je obě prohlédla, než jsem konečně zakývala hlavou a přece jenom se od nich otočila k jednomu z nedalekých stanů uprostřed tábora. Ráno moudřejší večera, říkalo se, tak možná to platilo i o přátelskosti. „Se svítáním se vstává k snídani,“ podotkla jsem spíše mimochodem k oběma rekrutkám – tedy… Marka tyto věci už samozřejmě věděla a, co se týkala Adathari, té by určitě neuniklo hlasité zaznění zvonu, který by zcela určitě probudil i mrtvého. Ale nakonec jsem je měla zasvětit a především to bylo lepší než jen tupě mlčet. Znervózňovalo mne to. „Zvonem se oznamuje každé jídlo. Jinak mi ale přišlo, že by program je docela volný, takže pokud si budete chtít přispat…“ Nebo si třeba povídat. „A, hm… a co ještě…“ Dříve než jsem se ale vůbec mohla přijít na něco dalšího – a já věděla, že je toho mnohem více, jenom to ke mne zrovna prostě nepřicházelo, - už jsem stála před stanem. Krátce jsem se ohlédla po svých společnicích – spíše abych se ujistila, že tam stále jsou a nevzaly rovnou nohy na ramena, či se na té převelice složité rovné cestě neztratily. Vevnitř jsem jenom položila podložku na jednu stranu prostoru, než jsem popadla svůj luk a baťoh a přemístila je k vlastními lůžku, aby jim snad nepřekážely. „Tak to je ono,“ broukla jsem, jakoby by to snad nebylo dostatečně očividně. Žádný domov to nebyl, jen střídmě vybavený stan s nějakými těmi hrníčky, nádobou na vodu a bedýnkou plnou jablek – ta vlastně byla docela fajn. |
| |
| V TÁBOŘE VE STANU Linnae stále stojí na místě a nikam nejde, její pohled zmateně opětuji. Konečně pokyne a otočí se k nám zády, aby nás dovedla do svého (našeho) stanu. To, že do mě Marka málem vrazí, si ani nevšimnu. Cestě nemusím ani věnovat pozornost - když žijete většinu svého života v lesích, nedělá vám problém si zapamatovat i tu nejdelší cestu, kor se zorientovat ve stanovém táboře. Krátce se podívat na oblohu a hvězdy a najednou je mi smutno. Stýská se mi po mém starém životě, ze kterého jsem byla násilím vytrhnuta. Zatím se s tím musím smířit. Vyprávění o snídani, zvonu a volném režimu poslouchám jen tak na půl ucha. Konečně jsme byly u stanu. Podložku a přikrývky jsem si položila co nejvíc do rohu stanu, abych tím dala jasně najevo, že o žádnou konverzaci dnes večer nestojím. Holi si položím vedle lůžka a za několik sekund už ležím ke svým společnicím zády. |
| |
| soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro Přísně se zamračím a obrátím na patě, abych Alistaira nasměroval zpátky k táboru i s jeho rozdováděným psem. Neprosil jsem se o pomoc, tím méně o jeho otravnou, prostořekou společnost. Zvládnu to sám. Všechno jsem vždycky zvládl sám, chystám se odseknout, ale podivná směs bezradnosti a starostlivosti v mladíkově tváři mi vzala slova z úst. Navzdory všemu, co řekl, navzdory vší své nenávisti, kterou vůči mně pociťoval, přiběhl k noze jako kopnuté štěně a raději se podřídil, než by dopustil, abychom se rozdělili. Věděl jsem dobře, jaká osina v zadku dokážu být. Měl jsem své zvyky, svoje pravidla, knic z toho jsem nehodlal měnit. Uměl jsem být neústupný a především pak k jeho otci, což byl možná důvod, proč mně Maric nakonec opustil, ale když jsem se stal Šedým strážcem, stal se ze mě zodpovědný starší bratr. Veškerá tvrdohlavost pozbyla významu. Co jiného bych měl tedy ukázat, než svou mírnost? A zůstala vůbec nějaká? Připadal jsem si unavený bojem s vlastní povahou. Znechucený tvrdými úšklebky, které mne každé ráno vítaly v zrcadle. Oslabily mne stíny vlastní minulosti. Stahovaly mě do všech těch sraček, ckteré jsem za sebou nechal, a byla to především Alistairova vina! To on byl ošklivou připomínkou každého mého špatného kroku. Popadlo mě nutkání vzít jeho hlavu do dlaní a udeřit s ní veškerou silou proti nejbližší skále. Jakou úlevu bych jednou pocítil! Ach, Stvořiteli, odpusť! Maricu… odpusť… Alistair ukázal na psa a cosi zadrmolil. Popravdě, příliš ho v tu chvíli neposlouchám. V hlavě mi hučí zpěněná krev. Neměl jsem ani vteřinu osamotě, abych se uklidnil. Věděl jsem, že tuhle situaci musím provždycky ukončit, jako když se člověk zbavuje třísky. Tohle byla pořádně zanícená rána a sebemenší dotek bolel jako kopanec do slabin. Vytáhnu meč. Ocel křísne o pokovanou pochvu a zableskne se ve svitu pochodní. Okamžik napjatého ticha přerušilo zmatené psí zakňučení, které mě konečně přinutilo k pohybu. Zabodnu hrot do země, opřu se o jílec a pokleknu před Alistairem. Zacloumá mnou vzte, který mi skřivý rty značným nepohodlím. Nebyl jsem zvyklý klanět se. Nebyl jsem zvyklý prosit. Jediný člověk, pod kterým jsem se kdy takhle ponížil, byl Maric, a udělal jsem to jenom proto, že on se ponížil první. Dosmrti budu vzpomínat na jeho vzpínající se ruce, kterými mne v kleku zapřísahal, abych neodcházel, abych ho neoppouštěl, a já zůstal a zradil jeho důvěru přesně tak, jak ta zkažená čarodějnice z Pustiny prorokovala. „Lituji všeho, čeho jsem se dopustil,“ zašeptám stísněným hlasem, aniž bych se odvážil vzhlédnout. „Milost, Vaše Výsosti?“ |
| |
| V TÁBOŘE VE STANU Stan není nic příliš luxusního, avšak už jsem viděla i menší prostory pro více trpaslíků. Elfka s holí si velmi rychle najde své místo v jednom z rohů a ustele si k spánku. Děkujeme za pohostinnost. promluvím se vší zdvořilostí, avšak žádné stopě po čemkoliv jiném, než následuji příkladu naší světlovlasé společnice a pohodím polštář a přikrývku do protějšího rohu. Podložku nepotřebuji-je to tak pro mě přijatelnější. Přeji vám dobrou noc. zamumlám lehce a poté už se zavrtám do teplého přikrývkového hnízda a zavřu oči. Poprvé procitnu, když je ještě elfka na nohou, nemůže to být ani minuta-když se to stane po druhé a obě mé společnice již leží, je mi jasné, že mne čeká další neklidná noc. Několikrát se převalím a pokusím se s nespavostí bojovat-po několika dalších probuzeních však uznám svou vlastní porážku a pomalu, potichu jak to jen jde, nechtíc vzbudit mou hostitelku, ani naši další společnici, se vyplížím ze stanu ven. Studený noční vzduch mne obere o poslední kousky ospalosti, zatímco si prohlížím vše okolo, sledujíc, jestli i toto skromné obydlí náhodou nestráží nějaká hlídka…nakonec toho však nechám. I kdybych se dostala z tábora, nemám kam jít. Zborcený únikový tunel a trpasličí tělo zahrabané kus odtamtud v písku jsou svědky toho, že cesta zpět již neexistuje. Někdy snad možná…ale teď jistě ne. Zamračeně tedy zvažuji mé možnosti, než se konečně rozhodnu vrátit zpět k ohništi. Nevím vlastně ani co mne tam táhne-navíc kdo ví jak dlouho jsem spala-dvojice důstojníků šedých bude jistě již pryč. Ale co muž v poutech? Lehce se kousnu do rtu. Proč jste tady? zamračím se nad ozvěnou mé vlastní otázky. Šedí se tradičně pouštějí do tunelů pouze v několika velmi specifických případech: buďto v čas, kdy jejich životy pomalu končí-a všechna čest těm, jež tak učiní-a nebo ze strachu z blíží se nové vlny nákazy…jenže tato podivná expedice nenapovídá ani jednomu, ani druhému. Tak proč? Proč? V zamračení udělám znechucený obličej a kopnu do kamene opodál-skoro si ani neuvědomím, že jsem již u ohniště. Čas se podívat, kdo zde zbyl… |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro Veškeré vědění našeho světa je v příbězích. A hvězdná obloha se zdála jako kamenný oblouk, na kterém byly všechny jednotlivé střípky uspořádané do kouzelné mozaiky historie, snů a nadějí. „Nádherné, že?“ ozval se zpoza tebe pobavený, ale přátelský hlas. „Málokdy je obloha takto… čirá.“ Pokud ses otočila, mohla sis na jednom z kamenů všimnout hubeného člověka, který byl příliš drobný na to, aby nebyl kříženec. Černé vlasy měl zkroucené na temeni hlavy, ale několik dredů mu padalo do mladého obličeje, ve kterém i přes mládí bylo vepsáno bolest a utrpení z tíhy života, který vedl. „Nevím, zda jsme byli představeni? Jsem Rafel,“ ušklíbl se a mávl ti hravě rukou v pozdravu. „Nemůžeš spát?“ |
| |
| soukromá zpráva od Marka pro TÁBOR V NOCI Když se kámen obloukem odlepí od země, skoro čekám, že se nikdy nevrátí-že se prostě v nejvyšším bodě přestane pohybovat a poté „spadne“ směrem k nebesům. Můj pohled následuje onu fiktivní dráhu mezi žíly třpytivé Isany. Jenže tyto žíli nespívají-a pokud ano, nedokáži jejich hudbu slyšet. Nakonec však uslyším něco jiného. Nelíbí se mi, že jsem si jej v zamyšlení nevšimla. Hloupá chyba… Přesto se nezdá, že by byl cizinec nebezpečný…jinak řečeno: nevypadá jako stráž hlídající tábor. Marka…těší mě. odvětím zdvořile. Musím uznat, že si připadám skoro hloupě, hovoříc se všemi stejným způsobem jako když jsme u ústí tunelů nabízeli zboží různým zájemcům. Avšak jinak to nešlo, zde sjem nebyla mezi svýma… když jsem něco podobného odvětila po mém příchodu (v reakci na sdělení, že jsem v bezpečí a vše je v pořádku), poslali za mnou trpaslíka hlídajícího dnešní večer hlavní stan. Lidé nechápou, že všichni trpaslíci nejsou vytesání ze stejného kamene...a Kal Sharok si pamatuje. Na Rafelovo gesto pozdravu odpovím lehkým pokývnutím hlavy. Ne. přiznám krátce, prohlížejíc si muže, jež, jak se zdá, má v sobě něco z mých společnic. Je tu příliš… dám se do vysvětlování důvodu mé nespavosti, avšak nemohu přijít na správná slova, rozhlížejíc se okolo, kde jedinými zdmi byly plachty stanů. …ničeho. dokončím lehce v rozpacích, zatímco se mi ze všeho toho prázdna začínají před očima dělat mžitky. Zamračeně polknu sliny namísto toho, abych si odplivla a zahnala nemilou pachuť v ústech, doufajíc, že dnešní večeři snad nebudu muset shlédnout ještě jednou. Nechci totiž urazit muže, jež se očividně kochá pohledem na celou tu překrásnou prázdnotu. Je to všude takové? promluvím nakonec, jelikož mám jistý pocit, že mne muž oslovil za účelem konverzace a přestože v interakcích s šedými prozatím nikterak nevynikám, hodlám tomuto závazku dostát. Konec konců, nebylo by na škodu zde znát někoho dalšího, než li pouze velitele, trpaslíka s nímž nikdy nepromluvím a mé spící společnice. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Hluboké cesty nutí lidi chovat se hloupě Zajímalo by mne, jestli existuje něco hlouběji než Hluboké cesty. Protože bych aspoň věděl, kam mi právě klesla čelist. Takže tu stojím, naprosto nekrálovsky královský bastard, řadový Šedý Strážce, s dokořán otevřenými ústy, můj mabari ztuhnul v průchodu chodby s jednou packou zdviženou a přede mnou klečí na jednom koleni Loghain Mac Tir, Hrdina od Řeky Dane, otec stávající fereldenské královny, a prosí o milost. A kolem si dál poklidným tempem běží život v Hlubokých cestách. Važně nevím, co mám udělat. Nebo co mám říct. Taky mi něco napovídá, že tohle představení není o mně. "Jde o mého otce, že ano?" vypravím ze sebe ztěžka. Jako bych měl na hlavě obrovský růžový nápis Maricovo pachole, který všem zabraňuje vidět cokoliv dalšího. Sleduju Loghainovu tvář a snažím se z něj vyčíst, proč mu můj otec tak moc věřil. Natolik, že z něj po své smrti udělal regenta a svěřil mu svého jediného syna. Jediného správného syna. Toho syna, kterého ten vznešený muž, klečící přede mnou na koleni, nechal zemřít. A nejen jeho. Takže to nakonec přece jen bude o mně. Když se na mne podívá, vidí opravdu Alistaira, nebo vidí svého mrtvého přítele? A co sakra vidím já? Pořád vidím Loghaina zrádce, nebo Loghaina Šedého Strážce a skvělého bojovníka? "Vstaň," řeknu a snažím se, aby to neznělo jako rozkaz. Asi dost pomáhá, že se mi u toho třese hlas. U Andrastina zadku, nepřipadal jsem si jako takový idiot, ani když mi Zevran udílel rady do milostného života. Ať už Loghain poslechne nebo ne, pokračuju: "Nejsem Výsost, takže ti nemůžu dát žádný královský rozhřešení, nebo co potřebuješ. Ale," dodám rychle, "pokud řekneš: je mi to moc líto, Alistaire, tak mně to bude taky líto a s tím už něco svedu." To neznamená, že mu odpouštím. Asi to nikdy úplně nedokážu. Ale dokážu s ním žít. On musí taky. Položím ruku na jílec meče těsně nad jeho dlaň. Jen aby věděl, že tu jsem. S ním. Tady, uprostřed ničeho v Hlubokých cestách. |
| |
| V TÁBOŘE VE STANU „Dobrou,“ hlesla jsem poněkud zmateně ke svým novým spolubydlícím jen, než se mi obě stihly otočit zády. Krátce jsem se na ně zadívala, jako bych čekala, že opět vyskočí na nohy a budou trochu… společenštější. Ale neudělaly tak. Bohužel. S lehkým povzdechem jsem nad nimi zavrtěla hlavou. Copak se nechtěly ani trochu navzájem poznat? Zase tak pozdě nebylo, aby musely okamžitě zalehnout… a přece vážně nemohly takhle rychle usnout. Nebo snad ano? Pomalu jsem sklouzla do sedu na vlastní podložce, chvílemi naslouchajíc klidným výdechům obou dívek. Skutečně se ale zdálo, že spaly. K mé smůle. Trávit čas s šípkovými Růženkami neznělo zrovna zábavně, obzvláště když jsem se obávala každého sebemenšího pohybu, který by je snad mohl probudit. Připojit jsem se k nim ale ještě nehodlala – takhle mrhat večera! Zítra mohl být taktéž den, ale mne se dnešek docela zamlouvat. Nakonec jsem k sobě přitáhla batoh a mezi nejrůznějšími pytlíky s bylinkami a nespočtem popsaných, pečlivě srolovaných pergamenů vyhrabala jeden jediný ze svazků, které jsem s sebou vzala. Vlastně jsem jich chtěla vzít více, ale cestovat s knihovnou na zádech by pravděpodobně nebyl nejlepší nápad… Chvíli jsem v mizerném světle mžourala na stránku, než mi nezbylo než to vzdát a s knihou v náruči se co nejtišeji vymotat ze stanu. No, přinejmenším jsem o nic nezakopla, ani jsem nic neshodila, takže… se to tak vlastně dalo nazvat. Vcelku nevybíravě jsem udělala několik kroků k prvnímu stromu v dohledu a opřela jsem se o jeho kmen, přičemž jsem svou pozornost konečně mohla spokojeně přenést k řádkům o magii. |
| |
| Tábořiště Orneth a ostatní kolem ohniště I přes zkrvavené zápěstí a boty od bláta se má nálada pomalu ale jistě zlepšovala. Chvílemi to vypadalo že i havran je ochoten prohodit se mnou nějaké to slůvko. Přece jen,.. i on si musí chtít občas popovídat. Nebo možná ne. S věkem nepřichází jen moudrost, ale i samostatnost. Tedy, alespoň mě to tak vždycky přišlo. Ale jemu se moudrost asi vyhnula velkou oklikou. Kdyby ne, tak bych tu asi teď nebyl vláčen pustinou, v provazech a s bandou šílenců. Pomalu bych si začínal myslet že je zbytečné snažit se o chůzi, ona vyčkávající smrt taky není nejlepší motivací, ale to bych nesměl uvidět ten oheň... Oheň ! Nová síla.. druhý dech.. s vidinou tepla, jídla a měkkého pelechu jsem se odhodlal dojít minimálně do tábořistě. Ne hloupost.. Proč by mi dávali teplé jídlo a útulné místo ke spaní. Jsem přece jen špína. Ten co utekl.. Sic za svobodou, za lesy a horami, ale nikoho by to stejně nezajímalo. Démon se chvílemi smál, ale proč ? Proč se směješ ? Vždyť víš že pokud zemřu já, zemřeš i ty. To je dost možné, ale alespoň už se s tebou nebudu muset dělit o svou mysl. Jak odporné myšlenky se ti v ní zmítají. Mé myšlenky jsou odporné ? Ty vypelichaný hajzle,.. to ty jsi mě donutil k těm zrůdným činům. Já byl čistá duše dokud jsi mi ji ty nezahltil nenávistí. Asi máš pravdu. Měl bych to brát jako osvobození ! Havran stále něco blábolil, z čehož mě bohužel začala nehorázně bolet hlava ale po chvíli ustaly jak havranovy žvásty, tak i bolest hlavy. Díky bohu. Pomalu jsme se přibližovali k ohni, a nejen Orny vypadal docela šťastně z toho že jsme dorazili do tábora. Ať už by stráž měla nějaké řeči k našemu příchodu nebo ne, já byl duchem stejně někdy jinde. Vzpamatoval jsem se až když stráže byly za našimi zády a ohniště skoro na dosah. '' Smím s vámi k ohni ? '' zeptám se klidně a zřetelně. Usednu po Ornyho boku a rozhlížím se po okolí. Všimnu si něčeho jako... vězeňský stan ? Při tom pohledu se všechny mé vidiny na příjemný spánek rozpadají v prach. Dobrou noc. řekne havran tiše s jemným nádechem pobavení. Po jeho krátké a škodolibé promluvě mi začala třeštit hlava, načež jsem se za ní musel rychle chytit a doufat že bolest rychle zmizí. Po chvíli se tak skutečně stalo a já se jen přátelsky usmál a zeptal se '' Budeme tu jen jednu noc, nebo déle ? '' |
| |
| soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro JAKO PRSTY V KRKU Jde o mého otce, že ano? Srdce mi usedne a celé tělo ztuhne. Maric… Otevřu oči a sleduji slabé odlesky ohně na své obnažené čepeli a přemýšlím, odkud se vzaly všechny tyhle Alistairovy myšlenky. Proč zrovna jeho otec a jak s tím souvisel? Vzedme se ve mně vlna hněvu. Přestože si mrtvého přítele připomínám každý nový den, nebyl jsem žádný lítostivý stařík, který by starýma vzpomínkama poměřoval druhé. Mrskal jsem se výčitkami, abych se udržel na nohou, abych se přinutil vstát. Hledal jsem vykoupení v sebeobětování, protože to jediné mi zůstalo. Krev se vykupuje krví… Neklečím tady v marastu Hlubokých cest a neprosím toho bastarda za odpuštění jenom proto, že by měl hezkou a povědomou tvář. Kiška mi dal druhou šanci. Zapřísahal jsem se, že toho nebude litovat. Musím napravit své chyby dřív, než opět zasáhne smrt a všechno mi vezme. Pozvednu k Alistairovi pohled, aniž bych zvedl hlavu. Jeho hlas se třese. Ve tvářích má nejistou červeň, když poručí, abych vstal. Jeho roztomilá nezkušenost zkřivý moje rty v jízlivém úsměšku. Není přece žádná Výsost, oznámí hned poté. Nepochopil, že to, co z něj dělá krále, není kus zlata na hlavě ani zástup železných panáčků v pozadí. To vlastní krev nezapře v každém ze svých pohybů. Takže by to přece jenom nebylo o něm, ale o Maricovi? Položí dlaň na jílec meče mezi námi. Sleduji špičky prstů, které se něžně dotýkají kovu, kůže na jejich hřbetech je lehce odřená a za nehty leží uschlé bahno a špína. I tak jsem pocítil silné nutkání políbit je. Zamračím se a namáhavě se postavím. Alistairovu ruku odsunu stranou, vytrhnu meč ze země a založím ho zpátky do pochvy. „Jsem rád, že jsme si to vyjasnili,“ zhodnutím suše. Přímému kontaktu z očí do očí se zbaběle vyhýbám. Připadám si znechucený sám sebou. Nerozumím, že mě to dávno nepřešlo. I oddanost má své meze, Loghaine, jak mi Maric kdysi pověděl. A dobře udělal. Muži se mají držet svých žen a zabraní. A svých povinností… „Měli bychom se pohnout.“ Vykročím směrem k mabarimu, kterého podrbu na hlavě. Je vlastně jedno, kterou cestou zamíříme, projít musíme všechno a tentokrát pečlivěji. Zamířím tedy doleva (cesta B), tím směrem chtěl Koláč jít a já věřil jeho instinktům. Adala byla také děsivě chytrý pes. Předpokládal jsem, že mě Alistair následuje, takže jsem se vůbec neohlédl, abych se ujistil. Pokračuji temnou chodbou, dokud se přede mnou neobjeví další odbočka vlevo. Pokud jsem si pamatoval dobře, tím směrem stála pohřební komora, za kterou měla být pokladnice. Někde tam, nebo možná opačným směrem, byla stará knihovna. Kde jinde bychom měli hledat blbej svitek, než v knihovně? Už teď jsem věděl, že tam opět nenajdeme víc, než ztrouchnivělé záznami o všem možném, jenom ne o První nákaze, bylo to ale lepší, než stát na místě a oddávat se myšlenkám, které byly nebezpečnější, než horda zlozenců. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Temná cesta s Koláčem uvnitř "Huh... Tak jo," odsouhlasím. Mám pocit, že jsem něco udělal špatně nebo nesplnil Loghainovo očekávání (zase). Ale radši ať máme tohle za sebou. A nejlépe i celé Hluboké Cesty. Ne, vážně, co by se stalo, kdybychom nahlásili, že tu ten svitek prostě není? pomyslím si a vyrazím za ním. Co horšího nám může provést? Fakt, že mne na tuhle myšlenku nenapadá bezprostřední odpověď, je stejně depresivní jako šedivé okolní stěny. Koláč se nechá poslušně podrbat na hlavě, ale vzápětí nadšeně vyrazí kupředu. Na ohybech chodby je ochotný zastavit a počkat, než ho dva šedí strážci dojdou. Vidí je, jsou jiní než zplozenci, i když v některých ohledech stejní. Jdu vedle Loghaina potichu. Chci něco říct, ale nevím jak (zase). Občas si říkám, že by nám ulehčilo, kdybychom měli jasně rozdílné postavení. Kdyby byl Velkým Nadřízeným Hrdinou od Řeky Dane a já jenom obyčejný rekrut. Mít s Loghainem pevně stanovené hranice, pak aspoň vím, co si můžu dovolit. A já si chci něco dovolit? Natolik jsem se zamyslel, že mne zastaví až Loghainova ruka. Chodba před námi je úplně temná, není v ní vidět na krok. Na stěnách je podivný zelenošedivý mech. Nebo spíš sliz. Problém s Hlubokými cestami je vždycky v tom, že je v nich Nákaza všude. Schopnost rozpoznat zplozence je tu naprosto k ničemu, protože každý nerv v těle křičí, že jsou všechno zplozenci od vzduchu, přes stěny, až po zajímavě tvarovaný kámen. "Jdu první," řekne Loghain, výřečný jako obvykle. "Já myslel, že první jde Koláč," odpovím a ukážu na psa, který se absolutně hluchý k Loghainově velícím schopnostem vzdaloval ve tmě. |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro TÁBOR „Taky mě těší,“ zasmál se černovlasý muž uvolněně, když tě konečně rozhovořil. Měl rád sázky, možná si na to i vsadil… ale ne, to by byl dost odporný zločin vůči obecné slušnosti. Nebo ne? Sázky mohou být zábavné… sem tam. A ty jeho dle toho, co ses zatím doslechla, takové byly. Zaklonil hlavu a zadíval se nahoru na hvězdy, směrem, kterým jsi ty hleděla. Opíral se pažemi ležérně o svá kolena a zubil se na svět, který byl nevstřícný a krutý ze své vlastní sadistické podstaty. O tom jsi koneckonců mohla sama vědět své. „Učí nás, že vy, trpaslíci, se oblohy bojíte,“ odtušil po chvíli, kdy byl tiše, a přemýšlel nad tím, jakou ti dá odpověď. „Zajímalo, zda se bojíte oblohy, nebo je to změna, která vás děsí. Přestože jsou Hluboké cesty plné zplozenců, zůstáváte v nich a vaše velká města pomalu zanikají. Vedete nekonečnou válku, která se nedá vyhrát – ne, dokud budou zplozenci existovat a pokud bude další bůh, kterého budou moci probudit a zašpinit jeho duši. Přesto nepolevujete… jako by to bylo vaše svaté poslání. Jste nám v tomto tolik podobní,“ zašeptal velice tiše, než zakroutil hlavou a uchechtl se, snad se smějíc sám sobě. „Můj nejlepší přítel je trpaslík, ale on se narodil tady, na povrchu, jak tomu vy říkáte. Nenarodil se mezi kamennými stěnami – jak je vůbec zvládáte vytopit? Musí tam být hrozná zima?“ zeptal se tě zkoumavě, s očividným zájmem o problematiku. „Kde berete dřevo? Nebo topíte nějakou rudou, kterou vykopáváte? Spoléháte na proudy magmatu? A pokud ano, jak si můžete být jistí, že jednoho dne erupce nepohltí vaše zdobené sály?“ Rafel pokrčil rameny a po tvé otázce seskočil dolů z kamene. Svůj velký meč si přehodil přes ramena, jako nějaký pytel mouky… jakoby snad nic nevážil a on nebyl takové podivně hubené stvoření. „Řekl bych, že je to všude jiné – každé místo je jiné, stejně jako jsou jiné vaše sály. Ale říká se, že jako nám se zdají stejné Hluboké cesty, vy zase vidíte povrch stejně a neměnně, jakoby kolem nic neubíhalo. Ale ještě jsi nic neviděla. Velké sály, hostiny, oslavy… to vše tě teprve čeká. Snad v tom najdeš něco, co tě potěší.“ „Chci říct… raději si něco najdi,“ zasmál se. „Náš Velitel má nepěknou vlastnost se šťourat lidem do soukromí. Chceš slyšet příběhy o hvězdách, které mi vyprávěla matka?“ |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro TÁBOR Čtení svitků o magii bylo vždy příjemným způsobem, kterým sis mohla zpříjemnit den/večer/noc… zkrátka jakoukoliv část dne, obzvláště když zrovna nebylo co dělat. Touha po vědění byla hluboce zakořeněná ve tvém těle a tvé mysli. Chtěla jsi být silnější, lepší… jako všichni jsi toužila dosáhnout svých snů a naplnit svůj život smyslem, který by tě dělal šťastnou. Není nic horšího, než prožít prázdný, zbytečný život na místo toho, který mohl být věnován vyššímu účelu a sloužit vyššímu dobru, jakkoliv pateticky to mohlo znít. Bylo to něco, v co se dalo věřit, co se časem… časem dalo uchopit. Naděje. „Chceš se stát léčitelem?“ ozval se za tebou hlas, který jsi doposud neznala. Byl mladý, mužský, ale přesto ještě dětský. „Saarebas z tebe musí mít radost.“ Muž – chlapec – se najednou objevil před tebou, jakoby se snad přemístil. Zábavná, hravá magie – mohla jsi cítit její dotek ve vzduchu. Byl oděný do oděvu mága s kožešinovým pláštěm, snad aby mu nebyla zima. Usmíval se na tebe, ale oči měl prázdné, nevýrazné. Posadil se drze vedle tebe a nahlédl ti do svitků. „Jmenuju se Isai,“ odtušil pak. „Isai Stannard. Podal bych ti ruku, ale tak trochu ji nemám a levačkou je to neslušný. Co to zkoumáš? Poznal jsem jen ty léčitelský insignie.“ |
| |
| soukromá zpráva od Marka pro
Stále si mladého muže prohlížím lehce podezřívavě…to mi však nebrání pokračovat v rozhovoru. Naše města jsou naše životy-naše kořeny. Stačí se podívat na elfy…co z jejich dokonalé říše zbylo po tom, co ztratili Arlathan? nadhodím, snažíc se pro mne cizí slovo vídajíc jen v písmu vyslovit správně. Když dodá, že se tím neodlišujeme od šedých, musím uznat, že má vcelku pravdu. Jenže ti do putují do hlubin Cest jen párkrát za život. Magma… přitakám, když muž projeví zájem o problematiku životu pod zemí …erupce je pouze reakcí na tlak plynů-pokud jsou tyto odstraňovány, není těžké udržet masu pod kontrolou. vysvětluji s lehkou nostalgií-kdo ví, kdy proudy tekoucího ohně opět uvidím na vlastní oči. Když mluví o povrchu, jen se netečně rozhlédnu okolo a pozvednu obočí-opravdu se zdá, že toho zde příliš není…avšak současně si vzpomenu na slova velitele, když popisoval Weisshaupt. Uvidíme… shledám nakonec, usmívajíc se nad poznámkou, že velitel je snad až příliš zvědavý na životy svých podřízených-ale zdá se, že jeho oblíbené elfce to vyhovuje. Když se mne otáže, jestli chci slyšet příběhy o hvězdách, na chvíli se zarazím…k čemu by mi kdy mohly být? Avšak zdá se, že by bylo nezdvořilé odmítnout…a potom, pravděpodobně bych se měla snažit naučit se toho o povrchu co nejvíce, pokud zde teď budu pobývat. ano…prosím. odvětím tedy nakonec, s jakýmsi skrytým zájmem ohledně světel zasazených do nekonečnosti nade mnou. |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro DEEP ROADS - KNIHOVNA Cesta do staré knihovny vám zabrala dva otravné, dlouhé dny, kdy jste ani nevěděli, zda jdete správně, nebo se plahočíte za něčím zcela zbytečným. Úkol vám už dávno zhořkl v ústech, stejně jako nálada, která se pohybovala na takových teplotách, kdy jste sami nevěděli, co si ten druhý myslí a zda to, co říká, vážně s jeho myšlenkami kooperuje, nebo vám už jen z toho temna a chladu… a přiznejme si to, smradu… začíná hrabat. Mnoho lidí již zešílelo z Hlubokých cest. Nebyli byste první a ani poslední. Ale proč, že? Kvůli jednomu zadku? Koláč byl průbojný hrdina. Většinu pastí po cestě jste objevili jen díky jeho zpropadeně kvalitnímu čichu. A byl to taky miláček – ještě pořád vás nesežral, ačkoliv ten hladový pohled jednou přijde… Snad předtím zvládnete najít východ a hlavně… HLAVNĚ… ty zpropadený věci, co po vás Velitel chtěl. Pamatujete si ještě, co že to bylo? Ach ta paměť, ta paměť… vynechává, když má jeden hlad. Jo… aha! Dokument o první nákaze. Ten by mohl být v knihovně. Čistě teoreticky… třeba si z něj nějakej student historie kdysi udělal toaleťák – jo, i takový věci se stávají, když jste hodně zoufalí a lopuch a beruškou opravdu není v dosahu. Jako první vklouzl do tajuplné místnosti Koláč. Byla tmavá, avšak nezdálo se, že by tu bylo nějaké nebezpečí. Knihovna… pravá knihovna ze starých, prastarých dob. Byla vysoká, vytesaná do kamene… po tom se plazily pavučinky, otírající se o kostry u jednotlivých sloupů, zkroucené do groteskních tvarů, jak na nich zapracoval čas. Jediné, co je drželo u sebe, byly ty pravěké pavučiny. Byl to zajímavý pohled, pokud ne přímo fascinující. Knihovna bylo ohromná, plná regálů s prastarými svitky, které se rozpadaly pomalu na prach. Některé byly v lepším stavu, chráněné dosud v obalech. Byly však rozházené všude dokola… a na zemi, kde měl stát nehybně prach… byly vidět stopy lidských chodidel. Překrývaly se navzájem, jako při tanci… V dálce bylo vidět nedávno použité tábořiště. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Drahý Bimbo! Máme motivačně zkouškovou přestávku! Ta se skládá z toho, že já se na hráče mile usmívám, a oni nepíší. Zá pár týdnů se začnu mračit, tak uvidíme, jaký to bude mít efekt. S láskou, PJ |
| |
| soukromá zpráva od Linnae pro TÁBOR Polekaně jsem vzhlédla. Popravdě jsem si vůbec nepovšimla, že by snad někdo procházel kolem, natož mým směrem. To se ale dalo přisoudit mému zamyšlení nad jedním ze symbolů, jehož významem jsem si nebyla tak docela jistá. Bez bdělého oka keepera a jeho ochoty okamžitě poradit se složitějším překladem to nakonec, jak jsem neochotně přiznala sama sobě, nebylo úplně nejjednodušší. Ne že by se význam slova nedal uhodnout z kontextu a ne že by snad všechny listy byly psány v elfštině, (ať už se jednalo o překlady, nebo se pisatel prostě neobtěžoval se trápit s psaním v jazyce, kteří by mnozí naznali mrtvým) ale přece jenom mne cosi na vlastní neznalosti hlodalo. A tak jsem, alespoň dokud mne cizí hlas neoslovil, hleděla na jeden jediný znak ztracený někde uprostřed celého odstavce mu podobných a nedokázala jsem se od něj odtrhnout. Prohlédla jsem si ho jen letmo. Působil, ani ne vypadal, o něco mladší než jsem byla já. Ale to ostatně ani tak nevadilo. Jeho magie byla to, na co jsem se musela – chtě, nechtě – soustředit. Vdechla jsem již o něco chladnější vzduch večera, přičemž jsem mu věnovala úsměv. Ráda jsem poznávala nové lidi, ostatně to mi nejvíce vadilo na uzavřené komunitě domova. Všichni znali všechny, a ačkoliv to některým mohlo vyhovovat, mne to k smrti nudilo. „Něco na ten způsob,“ nabídla jsem poněkud nicneříkající odpověď, snad protože se mi nechtělo do podobného tématu zacházet. Tomuto odvětví magie jsem se věnovala odmala, a to, pokud jsem tak sama mohla říci, vcelku úspěšně. Můj učitel byl přesvědčen, že magie lidem měla sloužit a pomáhat – koncept, jak jsem se později dozvěděla, ne nepodobný tomu v andrastiánské víře. „Já už to nějak přežiju,“ zasmála jsem se lehce, když mi nepodal ruku, a ze slušnosti odolala mu položit onu očividnou otázku, kterou přede mne svým komentářem položil. Ne, že bych nechtěla. Vlastně naopak. „Totiž,“ navázala jsem hravě s hraným popotáhnutím, „nejsem si docela jistá jak, láme mi to totiž srdce, ale asi budu prostě muset…“ Ostatně to byla lidská zvyklost. A jméno Stannard tak znělo taktéž. „Odkud jsi?“ optala jsem se na bezpečnější otázku z těch dvou, které mne napadly. Ne že by to bylo jakkoliv důležité. Krátce jsem mu pohlédla do očí – a okamžitě toho zalitovala, jakási prázdnost v nich mne znervózňovala. „Linnae’harel,“ rozhodla jsem mu taktéž sdělit své plné jméno vlastně i proto, abych své myšlenky přesměrovala jinam. Neočekávala jsem však, že by se snad rozhodl ho používat; už jsem si tak nějak navykla, že lidem (a vlastně ani elfům, když už jsem u toho) nešlo přes jazyk. „Linnae stačí,“ zazubila jsem se jen o vteřinu poté. „Vlastně je to,“ nebo spíše část, kterou jsem zrovna – tedy spíše před chvílí – četla, „o využití některých bylinek pro podpoření, nebo urychlení, léčitelské magie. Většinou v podobě lektvarů. Nejznámější z nich je cana- elfroot,“ rozhodla jsem se nakonec použít jeho známější název, když už jsem si jako příklad zvolila zrovna ten. „Tady, píše se takto,“ našla jsem jej ve změti dalších znaků, abych mu jej mohla ukázat. Ostatně jsem v tom neviděla žádnou škodu. „Nic přespříliš zajímavého,“ zakončila jsem, ačkoliv to nebyla tak docela pravda. Zajímavé to sice bylo, ale asi ne pro každého. Tenkou knížku jsem ale zavřela. „Ty jsi taky mág, viď že jo?“ Na odpověď jsem nečekala. „Čemu se věnuješ ty?“ |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního příspěvku, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Bimba |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro V TÁBOŘE „Elfové,“ utrousil Rafel pobaveně a jeho dlouhé, černé dredy mu spadly do bledé, úzké tváře. „Elfové jsou zvláštní cháska. Tíhnou k minulosti a jen málokdy řeší přítomnost nebo minulost. Jsou tak ponoření do své vlastní neschopnosti porozumět své historii, že pomalu vymírají, neboť k budoucnosti je nic netáhne.“ Bylo zvláštní slyšet někoho, kdo byl napůl elfem, takto hovořit o lidu svého rodiče, avšak… svým způsobem to bylo pochopitelné. Jeho kritika světa, ze kterého pocházela jeho matka, byla upřímná a plná jeho osobního nepochopení ke způsobu, jakým elfové vnímali svět. „Elfům nezbylo nic, přestože si hrají na ctnosté a hrdé rytíře země.“ S tím si pohodil mečem na ramenou. Jeho zbraň byla pomalu větší, než on sám, a ty jsi mohla vidět úzké, ale pevné svaly jeho paží, jak se zatínají při té námaze, kterou on sám očividně již považoval za nepodstatnou. „Takže magma?“ zazubil se. Jeho tvář se rozzářila, když se mu potvrdila myšlenka a jeho výraz tváře naznačoval, že jej problematika velice zajímá. Byl Šedý Strážce… v Hlubokých cestách zavšivených zplozenci trávil tolik času, že mu z nich muselo být na zvracení. „Rád bych to někdy viděl! Vaše velký síně ohřívaný magmatem! Ale Saarebas mě tam nechce pustit, prý bych vás všechny unudil k smrti svými všetečnými otázkami. Ale někdo z nás tady musí být ukecaný. Máme to jasně rozdělený!“ zasmál se. „Má matka vždycky říkala, že se na nás z oblohy dívají dávní bohové. Ne, že bych jí věřil, ale v elfské kultuře mají bohové a příroda – stejně jako obloha – své nezastupitelné místo. Vy máte své paragony a uctíváte kámen… a elfové vložily své naděje a přání do oblohy, jedno jak hloupé se to může zdát. Někteří říkají, že je obloha pevná, jasně ohraničená kupole, posázená dušemi bohů, které za nocích ozařují naše kroky. Jiní tvrdí, že je jen vstupní branou do jiných světů, kde vládnou ti, ke kterým se modlíme. Nevěřím ani jednomu… Co si o obloze myslíš ty?“ |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro V TÁBOŘE Isai pozvedl obočí, studujíc některé ze znaků na tvých svitcích, napsaných ve starodávném dialektu. Jeho obočí se mračilo, jak se snažil alespoň část přeložit pro sebe, aby trochu lépe pochopil, co zrovna studuješ. Svým způsobem, se to mohlo zdát neslušné, ale to dítě s prázdnýma očima a zvláštní hravou magií působilo ve svém počínání tak přirozeně a tak přátelsky, že v jeho přítomnosti nehrozily žádné nepříjemné pocity. Prostě… tu byla jen jeho přítomnost, která hřála a těšila… a zároveň znepokojovala. „Něco na ten způsob…“ zopakoval s úsměvem, než se na tebe podíval. „Já léčitelství nerozumím, ale musí to být zajímavý obor, když ho tolik z vás chce studovat. Saarebas na něj nemá vlohy – zvládá maximálně pár základních kouzel, co zahojí škrábance – ale pěkně zuří, když se mu to nedaří naučit. Qunarijci neradi prohrávají.“ Jeho pohled vážně znepokojoval. Ani jsi nevěděla proč… nebyl to ten divný pocit, kdy jsi chtěla utéci, schovat se, nebo se bránit… prostě tam něco bylo. Něco, co tak zcela neodpovídalo přirozenému řádu přírody. Hluboká, drtící bolest, která poznamenala duši. „Pocházím z Kirkwallu. Tedy původně. Hodně času jsem strávil ve fereldenském Kruhu,“ odpověděl ti na tvou otázku. „Moc mě těší, Linnae. Mě zase všichni říkají Isi, pokud budeš chtít.“ Když jsi začala vysvětlovat obsah dokumentu, v jeho očích se konečně cosi zalesklo. Snad zájem, nadšení, euforie z nového neznámého, které mohl okusit, poznat a prožít. Poslouchal tě s přirozeným zájmem, až jsi mohla fyzicky cítit, že si každou informaci memorizuje hluboko do paměti pro případné pozdější využití. Když jsi knížku zavřela, jen pozvedl obočí. „Nezdá se mi to nezajímavé. Léčitelská magie je v boji velice důležitá. Jistě, neochrání tě před fyzickou újmou, ale dokáže ochránit tvé spolubojovníky. Bez léčení je jakýkoliv boj obtížný a dají se očekávat velké ztráty. Rád bych se naučil víc, přestože to není mé volání, pokud bys měla zájem se semnou o své vědomosti podělit.“ Isai trochu ztuhnul, když ses jej optala na jeho specializaci. Odvrátil od tebe svou mladou tvář a zahleděl se raději do nejbližšího ohně. „Jsem Snílek,“ odtušil. „Pracuji se světem za Závojem… s duchy a s jejich světem. Většina mých schopností je založená na tom, jakým způsobe ovládám duše a jakým ony ovládají mě.“ |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro A CO JSI ČEKAL? SEX NA PRVNÍM RANDE? Mezitím, co jsi stavěl stan, nadával, stěžoval si v duch na to, že jsi nedostal větší nakládačku a vyhrabával zeminu ze stanu, aby se v něm dalo pohodlně ležet, Adrien připravoval něco málo k jídlu. Vaše zásoby se tenčily, ale muž se zdál optimistický. Dnes to vypadalo na nějaké maso, což byla vždy dobrá zpráva. Pokud tedy nepocházelo z toho hnusu, co jste zabili v pokusu o sebeobranu. Když se k tobě Adrien od ohně vrátil s dřevěnou miskou plnou kusů masa obaleným v koření… kdo by protestoval? Je to teplé, pravděpodobně jedlé, a vzhledem k okolí je už jedno, zda to bude chutnat, nebo ne. Přežití, templáři, přežití! Adrien ti podal obvazy s upřímným šklebem. „Jsme kousek od Dumatova chrámu,“ řekl ti, zatímco tě pobaveně sledoval. Jak moc je euforie z fetovací lahvičky lyria nakažlivá i po fyzické dřině při stavění stanu? „Kousek odtud jsem viděl starej tábor. Tak jeden, dva dny starej. Vypadá to, že jsme tu nějak brzo – měli být touhle dobou už pryč. Což mne přivádí na otázku – chceš poznat kousavě pesimistickýho Hrdinu Fereldenu, nebo potřebuješ slunce tak moc, že bez něj nevydržíš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro - Alistair Po mladíkových slovech jsem zůstal zkoprněle stát jako kus dřeva. Nemohl jsem zkrátka uvěřit vlastním uším. On toho psa prostě nechal jít prvního? Jenom tak?! "Jak si takové tele, jako seš ty, mohl vůec osvojit mabari?!" procedil jsem vztekle, tasil meč a rázně vykročil za Koláčem. Měl jsem v plánu našlapovat obezřetně, postupovat metodicky, zkoumat kámen po kameni, jenom abych se ujistil, že nešlápneme do nějakých sraček, a on neuhlídá ani blbýho psa! Kde byla nějaká disciplína?! Kolik toho budu muset ještě na starý kolena snést, než... Prudce jsem zabočil za roh, kterým jsem doufal, že mabari proběhl, a zastavil jsem v půlce pohybu. Místnost přede mnou byla ohromná, plná dřevěných regálů s knihami, váz s tubusy a srolovanými pergameny, kusy listů ležely roztroušené volně po okolí. Zaslechl jsem Alistairovy kroky a instinktivně zdvihl paži, abych ho zarazil. Na podlaze pode mnou byly v usazeném prachu vidět otisky bot. Nebyli jsme tady sami. Kde je zatraceně ten blbej pes?! "Buď zticha, rozumíš?" varoval jsem Alistaira. Nedůvěřivě jsem se rozhlédl do všech stran, připravený bojovat nebo zemřít, podle toho, co přijde dřív, ale Koláče jsem nikde neviděl. Ani žádného ve stínech ukrytého svíječe. Nedošel jsem ani do prostřed knihovny, když jsem v dálce zahlédl opuštěný tábor a také Koláče, který právě čichal k vyhořelému ohništi. |
| |
| soukromá zpráva od Marka pro V TÁBOŘE Na to, že Rafel s elfy sdílí krev, je jeho přístup až překvapivě střízlivý. A přestože bych mu snad až příliš ráda přitakala, musím zároveň přiznat, že pokud bychom přišli o Orzammar a Kal Sharok, pravděpodobně bychom dopadli stejně…avšak my nejsme elfové...buď svá města udržíme, nebo zahyneme s nimi… Hluboké cesty nemají nic společného s mohutnými síněmi Paragonů-jako šedý by ses snad dostal do Orzammar…od doby, kdy Endrina nahradil Bhelen jde všechno od desíti k pěti… zamračím se, avšak poté ihned utichnu. I tak jsem toho již řekla až příliš. Ať už Endrin, nebo Bhelen-oba jsou úplně stejní jako Threestone…a nějaké řeči o tom, jaké má Bhelen dokonalé plány na tom pro nikoho z nás nic nemění. Rafel se naštěstí mou poznámkou nedá rozhodit a rozmluví se o nebi…nebo o tom, co ona nekonečnost nad námi znamená pro elfy. Přestože je pro mne těžké chápat jeho přirovnání ke kameni a paragonům-jelikož oboje je skutečné-kámen cítím v morku mých kostí, a Paragonové si svůj status vysloužili potem a krví-zatímco elfové do těchto představ vkládají pouze svou víru... Přesto mne zaujmou možná vysvětlení. Například ona kopule by nebyla až tak zneklidňující jako nekonečná prázdnota…avšak brána do jiného světa? Tím myslíš do země Zlatého města? optám se nejistě, jelikož pokud je tomu tak, pak jsem o toho o tomto světě při mých obchodních cestách slyšela již dost. Když se mne však zeptá na můj vlastní názor, následuje chvíle ticha. Předtím jsem se snažila obloze vyhýbat-nikdy jsem na povrchu nebyla příliš dlouho na to, aby mi začala vadit tak jako teď…avšak je také pravda, že ostatní tu jsou celý svůj život a nezdá se, že by na tom byli zrovna špatně. Já…myslím, že je vskutku obdivuhodná. vykoktám nakonec alespoň něco pozitivního, jelikož nechci mladého muže nikterak urazit-a konec konců, je to taky čistá pravda. |
| |
| soukromá zpráva od Linnae pro V TÁBOŘE „Toho jsem si už stačila všimnout,“ ujistila jsem ho s lehkým pobavením. Krátce jsem si ho představila, jak zápasí s jakýmsi léčitelským kouzlem – nedaří se mu, vzteká se, nadává tím svým qunarijským způsobem. Jak že to bylo? Kadanshok defransdim vashedan! Tiše jsem se uchechtla, pak jsem se zastyděla. „Lethallin ale zase umí jiné věci,“ pokrčila jsem rameny s jakousi neurčitou potřebou se ho zastat. „Já zase vůbec nezvládám bojovou magii. Zvládnu akorát pár plamenů… ty jsou ale dobré leda tak na táborák. Za to je dělám fakt dobré. Ty táboráky,“ zazubila jsem se. Věci se nesměly brát příliš vážně. Ničemu to nepomáhalo. Pravdou bylo, že jsem se o bojové kouzla nikdy více nezajímala. Chtěla jsem, to ano. Jako třináctileté mi přišly zajímavější blesky a plameny než hloupé léčitelství, které jenom zachraňovalo životy. A krom toho jsem měla svůj luk. Ten stačil. „Těší mne, Isi,“ kývla jsem a navrátila se svou pozorností k předchozímu tématu. „Ve Fereldenu jsem nikdy nebyla,“ a naštěstí ani v žádném Kruhu. „Je to tam pěkné?“ Když jsem se konečně rozhovořila o knížce, která byla již od začátku předmětem jeho zájmu, musela jsem se usmát. Jeho zápal byl vcelku roztomilý. Působil jako dítě, kterému právě ukázal novou hračku. Až na to, že tou hračkou byly znalosti a učení se novým věcem… a vlastně nejspíše nebyl o tolik mladší, než jsem byla já sama. Keeper by z něho ale měl radost. Tiše jsem se zasmála. Jak vážně se rozhovořil o důležitosti léčitelské magie… nemyslela jsem to zle, to ne. Pouze mi to v tom okamžiku přišlo zábavné, podobné promluvy do duše jsem zažila tolikrát. Jako bych se opět přenesla do mladších let a snažila se svého učitele přesvědčit, aby mne učil něco zábavnějšího. Dnes bych mu nejspíše poděkovala. To se ale zde nestalo. Místo odpovědi jsem mu položila další otázku. Ty mi dneska, jak se zdálo, šly. Tak snílek. Mnohé to vysvětlovalo. O tomto druhu magie jsem slyšela, ale nikdy jsem se s ním nesetkala. Tedy… až do dnes. Nezdálo se, že by o tom rád mluvil. Krátce jsem si ho prohlédla. Popravdě jsem ale nevěděla, co bych měla zrovna říct. A většinou jsem toho měla tolik na jazyku. Taktéž jsem se očima zastavila u ohně, v němž tančila jedna jiskra vedle druhé. Dopadalo na mne ticho a vážná atmosféra. „Jaké to je?“ Ale odpověď jsem znát nepotřebovala. Jistě, nejspíše by byla zajímavá, ale… Nechtěla jsem ho trápit. Natáhla jsem k němu ruku a prohrábla mu vlasy docela jako malému dítěti – vlastně ne, vlastně jsem mu je spíše pořádně rozcuchala. To ho naučí, tvářit se smutně. Usmála jsem se na něj. „Tak, co by ses rád naučil? O léčitelství teda?“ |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Knihovna. V Hlubokých Cestách. "No, je to mabari, asi má dost zkušeností s hlídáním dobytka," odpovím vesele a až opožděně si uvědomím, že ten, koho Koláč hlídá se mnou, je zrovna teď Loghain. Naštěstí se v Hlubokých Cestách pořád děje něco nového a vzrušujícího. Nebo se to Loghain rozhodl jednoduše ignorovat jako jednu z mých nesmyslných hlášek. Produše kolem mne dostatečně nasupeně, aby zapomněl používat i ten svůj lehký krok průzkumníka. Nevím proč, ale mám z toho docela radost. "Uhmf," vyletí ze mně, jakmile mne zastaví rukou. Přikývnu jeho slovům a tasím meč. Místnost kolem nás je svým způsobem obrovská. Všechno v Hlubokých Cestách mi přijde rozlehlé a obrovské, nejspíš je tak trpaslíci stavěli proto, aby zapomněli na tuny kamení nad sebou. Nedovedu si jinak představit, an co tak malí potřebovali tak vysoké stropy. Tak či onak, tahle místnost nápadně připomíná knihovnu. V regálech se válí zaprášené svitky a potrhané materiály. Smrdí to tu zatuchlinou a světlo, stvořitel ví proč, poskytuje obrovská houba na stropě. A všechno je šedé. Kdybych byl svitek, kam bych se asi tak schoval? Koláč nadšeně poskočí na místě, když k němu v závěsu za Loghainem dojdu. "To je ale hodný pejsek, našel ohniště, ten je šikovnej!" Vyhnu se Loghainovi oči a dělám, jak mne strašně zaujal popel, protože nechci ani vidět, jak se na mne teďka tváří. Můj hlas se strašidelně rozlehl po celé knihovně. Ale myslím si, že zplozenci si v knihovnách ohniště nedělají. Aspoň doufám. Špičkou meče rozhrnu popel a zamračím se. Otázkou zůstává, kdo jiný se ještě vydává na piknik do takových míst? Na to je jen jedna odpověď. Nikdo není tak hloupý jako my. A tím my myslím Šedé Strážce. |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro Alistair | Loghain Bylo to prazvláštní místo. Ve vzduchu byla cítit krev a zatuchlina, stejně jako hniloba… a nasládlé odstíny pergamenu, který se rozpadal v drobný prach, který vířil ve vzduchu pokaždé, když jste se pohnuli. Cítili jste na sobě rozhlehlost místa. Cítili jste, jak stovky let sepsaného vědění vědění, které bylo uschováno v těchto stěnách, zůstane navždy zapomenuto pro zkázu a marnost. Z místa prýštilo prazvláštní zoufání, které mohlo, ale nemuselo, naplňovat vaše kosti a maso smradem bezmoci. Ohniště, které se nacházelo v zadní části knihovny, působilo, že je opuštěné několik dní. Méně než týden, víc jak tři dny. V prachu kolem ohniště jste si mohli všimnout tří různých otisků bot a tří různých stanovišť pro spánek, ačkoliv jedno z nich vypadalo prakticky nepoužité. Prach a nedostatek vánku zachoval vše prakticky nedotknuté, tak jak to bylo v okamžiku, kdy byl tábor opuštěný. Na zemi u jednoho z odpočívadel se nacházela zaschlá krev spolu s použitými obvazy. Nebyly nijak drahé, ani z kvalitní látky a vypadaly často prané, vyvařované a používané. Na několika místech byly potrhané – zřejmě to byl hlavní důvod, proč tu byl obvaz zanechán a nebyl odnesen spolu s návštěvníky. V rohu místnosti se nacházely kosti nějakého zvířete, pravděpodobně nugů. Ještě na nich byla trocha už zkaženého masa a vedle hnily vnitřnosti, které se nespotřebovaly při opracování. Bylo zřejmé, že tu někdo pobýval alespoň tři, čtyři dny. Všechny stopy tomu nasvědčovaly. Táborák byl několikrát zapálený, vzhledem k vynešenému popelu. Pokud jste se přesunuli od tábořiště dál, blíž k stojanům se svitky, mohli jste si všimnout patrných stop po prohledávání. Regály byly popsané trpasličí řečí. Pokud ji někdo z vás uměl, mohli jste si všimnout, že ačkoliv většina polic zůstala zachována nedotknutá, svitky a pergameny, které zkoumaly staré bohy, převážně Dumata, byly z knihovny odejmuty. Na zemi pod regálem se válel kus pergamenu, který pro ztrouchnivění odpadl. Nacházely se na něm náčrtky nějakých prastarých magických rituálů a kouzelních zaříkávadel, které vám, jako válečníkům k ničemu nemohly sloužit, avšak mohly vám pomoci identifikovat to, co tu ten někdo dotyčný hledal. O něco málo dál, jste ke svému překvapení (možná?) nalezli několik dětských čmáranic, sotva pár dní starých. Byly na novém pergamenu, pokreslené barevnými pastely. Kdo by sem, do hlubokých cest, bral dítě? Možná nějaký trpaslík, cestující se svou rodinou? Inu, závěry jsou na vás, že ano. V další části knihovny stálo několik dřevěných beden a pootevřená truhla, která vypadala, jako by ji někdo vypáčil. Kolem se povalovaly kusy kamene. Vypáčená, nebo rozbitá nějakým kouzlem. U truhly jste mohli najít ony barevné pastely a plátěnou, vycpanou hračku válečníka s velkým úsměvem na tváři. Hračka působila obnošeně a otrhaně, jedno oko jí chybělo a to druhé, přišité jako velký knoflík, taky působilo, že brzy upadne. Hračka působila, že byla velice oblíbená a nošená všude možně sebou. Hned za hračkou byly další šlápoty a nacházela se tam i jedna poškrtaná mapa hlubokých cest. Pokud jste se na ni pozorně zadívali, mohli jste najít očima cestu, kterou jste se sem vydali – mapa obsahovala mnoho poznámek o názvech místností, byly tam označené některé pasti. Očividně – dle mapy – jste se nacházeli ve staré knihovně, ze které jediná cesta ven vedla tou samou cestou, kterou jste se sem vydali. Pokud tedy chcete věřit mapě se spoustou poznámek, která vůbec nemusí být pravdivá a vůbec… proč by ji tu nechávali? POKYNY |
| |
| PŘED DARKSPAWNEM, ZA DARKSPAWNEM, NIKDO NESMÍ BODAT MEČÍKEM… Byli jste Šedými strážci sotva co, týden? Ano, asi týden to byl od vašeho Přijímání… a už jste měli tu čest zjistit, že život Strážců není procházka růžovým sadem. Teď nepopírám to, že se na vás jistí lidé mohli dívat s úctou a že vaši kolegové na vás byli, jak se patří, hodní, protože přežít Přijímání není jen tak (co teprve se pak pořádně najíst – jídlo, jídlo, JÍDLO! Kéž byste mohli myslet v prvních dnech na něco jiného, než bylo jídlo), nicméně pořád tu byla ta záležitost s Corypheusem, která vás v očích veřejnosti srazila na kolena. Ačkoliv byl Corypheus už nějaké ty roky mrtvý, stín jeho machinací nad vaším bytím stále visel, hrozící svou nepřirozenou rukou, s tváří znetvořenou Nákazou a roky uctívání těch, kteří už dávno (pokud vůbec) nekráčeli po Thedasu. Mohli jste ho vidět všude – v opatrném tónu, s jakým váš Velitel hovořil s lidmi, v křečovitých úsměvech, které jste dostávali na ulicích, v zamítavých pohledech vesničanů, kteří si stále pamatovali hrůzy, které Corypheus rozpoutal. Jak dlouho bude vašemu řádu trvat, než dosáhne zpátky pověsti, kterou měl před tím vším? Než se na vás budou opět dívat, jako na hrdiny, obětující své životy pro záchranu lidstva? Pokud jste se na to zeptali, maximálně jste obdrželi blahosklonný úsměv a poplácání po rameni. Svět už… byl prostě takový. Krutý. Nemilosrdný. Zbabělý. Před vámi na špalku seděla rusovlasá elfka s pobaveným šklebem na tváři. Na pravé části obličeje měla několik barevných čar od válečnických barev, se kterými si ráda hrála, a vlasy jí trochu neučesaně padaly pod ramena. Mohlo jí být maximálně sedmnáct, osmnáct let a v puse kousala šťovík, zcela ignorujíc vážnost situace. Spíš… se zdála, že je jí opravdu pobavená. Před půl hodinou si vás oba vyzvedl na cvičišti kapitán tábora a oznámil vám, že jste byli přesunuti na žádost velitelství Weisshauptu k jinému oddílu Šedých Strážců. A tahle dívka vás k němu měla odvést. Dostali jste půl hodiny na sbalení si nejnutnějších věcí a na rozloučení se s ostatními. Bylo pravděpodobné, že je už nikdy neuvidíte – život Šedého Strážce byl krátký a náročný i mimo Nákazy. „Prej ste Strážci tepr tejden?“ zazubila se na vás, hodnotíc svým zelenomodrým pohledem vaše oděvy a zavazadla. Z pusy jí stále trčel ten šťovík a dával najevo, jak mladá v porovnání s vámi je. Měla na sobě typický oděv strážců a přes rameno měla upevněný velký, honosně vyřezávaný luk s kovovým zdobením. „To neva, ten náš popelavej hajzlík s váma udělá rychlej proces. Ste si jistí, že máte všechny ty svoje serepetičky? Se sem už fakt nebudem moc vrátit.“ Dala vám chvilku na to, abyste si případně mohli ještě jednou zkontrolovat svá zavazadla a odpověděli jí. „Já su Khiala. Ale můžete mi řejkat Ki. Sténě je to snazší,“ pokrčila hravě rameny. „A vy ste? Ať na vás nevolám furt hej ty tam s těma divnýma hadrama!“ zasmála se a seskočila ze špalku dolů. „Což by bylo fakt divný, bo máme všichni to samý!“ „Nějaký votázky?“ |
| |
| soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro Alistair se sklonil k mabarimu a začal ho pochvalě drbat po hlavě, až psisku odletovaly slinty z rozšklebené tlamy. Zhluboka jsem vydechl. Ruka mi ztěkla na jílci meče, který jsem mezitím zasunul zpátky do pochvy. Měl jsem odvrátit, uvítací ceremonie nad ohništěm nebyla určena pro mne, přesto jsem se nedokázal pohnout. Po všem těch hrůzách, kterými jsme prošli, bylo tolik něhy a radosti něčím, čeho se zoufale nedostávalo. Chybělo mi období klidu. Šumění stromů v lesích Gwarenu na podzim. Dotek teplého slunce. Bezpečí. Žádný strach... Bylo to tak dávno, kdy jsem si nemusel dělat starosti, že už bych to možná ani neuměl. Sledoval jsem jemné prsty, které láskyplně muchlaly převislá psí ušiska, a věděl jsem přesně, který den jsem se začal bát. Koláč spokojeně zaštěkal. Ozvěnou ke mně dolehlo Adalyno vzteklé vrčení, když se snažila podrat do světnice, kde právě okupanti znásilňovali mou matku. Padlo několik ran, dokud zběsilý boj nezanikl v ublíženém kňučení. A podlahu zalila krev... "Porozhlédneme se," zavelel jsem zastřeným hlasem. Maricův syn v tu chvíli šťoural špičkou meče do prachu ohniště. Zoufale se snažil vyhnout mým očím, zato já sledoval jeho tvář s možná až nezdvořilou přímočarostí. Udělal jsem několik kroků blíž. Sotva list zpráchnivělého pergamu, kterých se všude kolem válelo bezpočet, by nás rozdělil. A já si přál... zoufale jsem si přál, aby na mne pohlédl, abych pocítil tíhu jeho konejšivých rukou na svých ramenou, aby mne podpořil a podržel, protože děláme správnou věc, když se strachujeme o ty, které milujeme. Hořce jsem se ušklíbl a odvrátil se. Možná je to takhle lepší. Trochu jsem do Alistaira strčil, když jsem ho obešel, abych následně poklekl před vylomenou truhlicí opodál. Sebral jsem panenku a dobře si ji prohlédl. Nedávalo mi to vůbec žádný smysl. Kdo by uvšechvšudy tahal do Hlubokých cest děti? Nebo to byl nějaký zvrácený kus talismanu pro štěstí? Pak toho nebo ji zřejmě brzy potká velká porce nepříjemností. Oprášil jsem zatuchlou látku a opatrně uložil hračku do malé brašny na opasku. Zvedl jsem výkresy a prostudoval jejich motivy. Dětské obrázky toho dokázaly mnohé napovědět. Například to, kdo vlastně v tomhle táboře přespával. |
| |
 | PŘED DARKSPAWNEM, ZA DARKSPAWNEM, NIKDO NESMÍ BODAT MEČÍKEM… Shaela | Khiala Kontroluji si věci, jestli jsem nic nezapomněl a poslouchám při tom naši novou společnici. Vše se zdá v pořádku, nic jsem nezapomněl. Uvědomím si, že mám žízeň. Vezmu si svůj měch s vodou, odzátkuju ho a zvolna se napiji a poslouchám. ...„Já su Khiala. Ale můžete mi řejkat Ki. Sténě je to snazší,“ pokrčila hravě rameny. „A vy ste? Ať na vás nevolám furt hej ty tam s těma divnýma hadrama!“ zasmála se a seskočila ze špalku dolů. „Což by bylo fakt divný, bo máme všichni to samý!“ „Nějaký votázky?“ Zazátkovávám měch s vodou a vracím ho k pasu. Podívám se rusovlásce do očí. „Já jsem Glendir, rád tě poznávám Ki,“ usměji se na ni, „Myslíš, že by jsi nám mohla povědět cíl naší cesty? Řekli nám akorát, že jsme převeleni k jinému oddílu. Nic bližšího nevíme a budu rád když se dozvím co nejvíc, třeba i kdo je ten Popelavej hajzlík o kterém jsi mluvila.“ |
| |
| KRESBA  |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro V TÁBOŘE A OKOLÍ „Já toho moc o trpasličí politice nevím,“ přiznal tmavovlasý půlelf s pomalu se rozšiřujícím šklebem na tváři. Mírně pokrčil rameny a pak přešel až zcela k tobě, měříc si tě prazvláštním pohledem, ze kterého sis nemohla být jistá, co s tebou přesně zamýšlí. Jedno bylo jasné – ten pohled a škleb byly příliš rošťácké, než aby mohlo jít o něco zcela poslušné pravidlům. A skutečně. Elf se po tobě natáhl a chytil tě za ruku. Jeho modré brnění Šedých bylo uvolněné, jak už nebyl ve službě a snažil se si užívat den a voněl po zvláštní kombinaci mužného pižma a rozdrcených bylinek, které jsi mohla vidět u tábořiště, jak se zpracovávaly na ochucení masa. Voněl jako samotná příroda, otevřená a svěží… s nádechem lidské části, která dělala jeho bytí mohutnějším a obyčejnějším. Nezdálo se, že by mu jeho původ vadil. Byl sebevědomý přesně takový, jaký byl. „Pojď, něco ti ukážu,“ vyzval tě a rozešel se rychlejším krokem dál od tábořiště do hluboké trávy. Vedl tě hlouběji, dál od ohniště, u kterého jste celou tu dobu postávali. Jeho vyšší postava neměla problém se brodit trávou a vyšlapávala pro tebe cestičku tam, kde většina Strážců nechodila a žádné cesty tu nebyly. Mohla jsi cítit jeho vůni bylinek, smíchanou s trávou pod vašima nohama, která se zdála drobně obalená půlnoční rosou. Květiny už dávno schovaly své krásné květy, ale mohla jsi vidět jejich hlavičky, jak se ti otírají o oblečení. Tady, dál od tábora, byl zcela jiný vzduch. Sladší. Čistší. Bez všeho toho shonu a potu a propálených loučí. Půlelf se na tebe usmál a pak si klekl do trávy. Jeho prsty odtáhly porost stranou, aby ti ukázal malou sošku vlka, obrostlou mechem. „Soška Dread Wolfa,“ poznamenal, zatímco jej očišťoval od mechu a nánosů špíny. „Jsou všude kolem dokola. Saar postavil tábořiště tady, poblíž místa, kde stávala jedna ze zapomenutých svatyň Fen‘Harela. Nejsem Dál, nevyznávám staré bohy, ale vždy… vždy jsem ty sochy obdivoval. Dálové toho boha nenávidí, protože věří, že svrhl jejich milované, báječné bohy do věčného zatracení a přesto… každá jeho socha je vytesaná s takovou pečlivostí a vášní, že mám pocit, že svou nenávistí, kterou si u nich vydobyl, je uctíván víc, než kterýkoliv jiný bůh,“ řekl, než zvedl sošku a položil ti ji do náruče. Byla těžká, ale kupodivu byla opravdu malá a krásně, pečlivě vytesaná. Díval se na tebe, zatímco jsi sošku protáčela v prstech a zkoumala. „Myslím, že je to tak i s námi. Nenávidíme Zplozence a přesto… tím, jak je nenávidíme, uctíváme zkorumpované bohy proto, že stále ve své mysli držíme vzpomínky na ně, jako nějakou zvrácenou památku. Bojíme se jich, nenávidíme je pro zlo, které a nás seslali, ale nemůžeme na ně zapomenout. Žijeme stále s nimi. Elfové se tolik snaží odlišit od nás ale přitom… přitom, jsme si tolik podobní…“ Rafel se posadil do trávy naproti tobě a opřel si lokty o pokrčená ramena. „Nevěřím v to, že něco jako zlaté město existuje. Nevěřím, v trůn bohů a nevěřím v to, že se Nákaza dostala do Thedasu tím, že by někdo vstoupil do toho místa. Nevěřím v elfské bohy. Jediné, v co věřím je to, že si za své neštěstí můžeme sami. Nikdo tam nahoře to neřídí a nerozhoduje za nás. Saarebas semnou nesouhlasí,“ povzdechl si muž. „Věří, že Zlaté město existuje. Věří, že Trůn bohů stojí a čeká, než se ho někdo zmocní. Někdo hoden vládnout bohům. Věří, že obsazení trůnu je jediný způsob, jak zastavit Nákazu.“ „Ale možná… možná je to, že věří, lepší než má nevíra v nic.“ |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro V TÁBOŘE „Ano, on... je nadaný trochu jiným směrem,“ přikývl Isai a na jeho něžné, chlapecké tváři se objevil velký úsměv, který alespoň trochu zastínil prázdnotu v jeho očích, která se zdála tak všudypřítomnou a ničivou – alespoň pro chlapcovu psychiku. „Jednou jsem ho viděl, jak štípe dříví. Byl to neskutečně zábavný pohled! Bylo to po konci bitvy s Corypheusem, kdy poprvé navštívil Skyhold… byl tak rozzuřený pro to všechno, co se stalo, že šel ven a začal štípat dříví. Iron Bull na to nechápavě koukal – Saarebas a štípe dříví sekerou. Musel se pak z toho šoku jít opít… ne, že by se neopíjel každý den. Je vážně zábavný společník, zvlášť u karet. Jednou se mi povedlo nad ním zvítězit a on musel nahý obíhat nádvoří! Nemyslím, že jsem se někdy tak moc smál…“ Isai ti věnoval zvědavý pohled. „Bojová magie není zas tak těžká,“ zamumlal nakonec. „Musíš mít hodně velké vlohy pro léčitelskou magii, že nezvládáš útočná kouzla. Možná by to víc seděla Entropie. Zkoušela jsi ji někdy? Saarebas by tě to mohl naučit, nebo já. Jedná se o… vysávání života, oslabování… různé uřknutí a kletby. Je to sice pomalejší způsob, jak se ubránit, nebo jak zaútočit, ale je celkem účinný, pokud se do něj položíš a vážně chceš, aby ta kouzla fungovala.“ Isai si položil hlavu na pokrčená ramena a díval se na tebe se svým uvolněným, spokojeným výrazem, skrze který dával najevo, že je mu tvá přítomnost příjemná. Nicméně nic dalšího jsi z toho nemohla vyčíst. Jakkoliv působil jako otevřená kniha, byl vlastně ještě tajuplnější. Jakkoliv působil hravý a uvolněný, tím větší tíhu a bolest v sobě skrýval. Byli takový všichni Snílci, nebo jen jeho život byl tak tvrdý a hrubý, že jej naučil skrývat vše a nedávat najevo nic, než povrchní city a zájem? Ty prázdné oči… ty prázdné oči děsily a vyvolávaly otázky. Jakou cenu platí ti, kteří se mohou vědomě potloukat za Závojem? Čím platí za to, že mohou rozmlouvat s přízraky a nahlížet do minulosti… do časů, které jsou dávno zapomenuty, a čerpat z nich dávnou minulost a vzpomínky? Jaká je ta daň, kterou si na nich jejich magie vybírá? „Musíš mi někdy ukázat svoje táboráky, Linnae,“ požádal tě, než se narovnal a zaklonil hlavu dozadu, aby se mohl dívat na hvězdnou oblohu, která byla dnes bez mraků. Čistá a krásná, třpytící se. „Ferelden je… já nevím, jaký je. Nebyl jsem nikdy mimo Kruh, jen… jen když mě tam vezli a to jsem byl malé dítě. Ale vyprávěli mi o něm. Prý je plný bláta a bahna… a psů,“ pousmál se chlapec. „Nevím, zda je to to, co jsi chtěla slyšet, ale víc toho nevím. Není to tak, že by nás z Kruhu pouštěli na vycházky - jen málo z nás se kdy oficiálně podívalo za dveře věže.“ Věnoval ti úsměv, který ochladl, když ses jej zeptala na jeho schopnost. Děsivou schopnost, která zabíjela její vlastníky ve spánku i při bdění, pokud byli příliš slabí a nechali se ovládnout démonem. Snílci se obecně v těch dobách nedožívali příliš vysokého věku. „Je to zvláštní,“ odpověděl ti nakonec, po chvilce přemýšlení. „Je to součást tebe. Taková zvláštní součást tvé existence, kterou nedokážeš plně ovládat a která sem tam ovládá tebe. Snažíš se ji korigovat, snažíš se naučit ji, aby tě poslouchala a jedno jak moc jsi v tom úspěšná, nakonec víš, že tě jednou tvá magie zabije. Můžeš… můžeš nahlížet tam, kam žádný jiný smrtelník. Můžeš kráčet únikem bez pomoci lyria… můžeš vstupovat do snů ostatních. Můžeš je přetvářet…“ hlesl. „Můžeš ostatním pomoci a nebo je můžeš zničit. Můžeš je i zabít, pokud chceš. Je to zbraň, Linnae, zbraň kterou dostaneš a kterou nevíš, zda máš právo použít.“ S tím se Isai stáhl do sebe. „Zajímalo by mne léčení mysli, ne těla. Chtěl bych pomáhat těm, kteří prožili něco zlého a zanechalo to na nich stopy…“ |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro NEDRÁŽDI QUNARIJCE BOSOU NOHOU… ŠKLEBÍCÍ SE TRPAJZLÍCI SE KOPOU ZÁSADNĚ DO XICHTU „Chytili jsme ji u vstupu do Hlubokých cest. Říkala něco o tom, že chce zabít to zvrácené nedochůdče, co vyplivla ta babizna a když jsme se ji snažili uklidnit, tak na nás začala metat kouzla a útočit. Jaorl je mrtvej a Merenwehen je kvůli ní na ošetřovně, má vážně poraněný vnitřnosti,“ ozvalo se kousek od tebe. Ten hlas jsi znala jen tak částečně – pamatovala sis ho, ale nedokázala jsi k němu přiřadit tvář. Ten útok, to všechno… stalo se to tak rychle! Seděla jsi tady už dva dny. Šedí Strážci, kteří tě zajali, tě drželi ve stanu, se zavázanýma rukama a sem tam tě jeden šklebivý dredatý hybrid chodil krmit nějakou odpornou kaší. Očividně si užíval každou trošku z tvého utrpení, když ses snažila tu břečku polykat (pokud jsi ji plivala, klidně i na něj, o to víc se smál). Měla jsi toho zvrácenýho spratka na dosah ruky! Morriganin syn… byl ideální nástroj na spáchání tvé pomsty! Od vesničanů jsi věděla, že vešel se dvěma elfy do hlubokých cest a dokonce sis opatřila i mapu. Věřila jsi, že to zvládneš. Dva elfové a jedno malý jedenáctiletý děcko nemohli být velký oříšek… a zplozenci? S těmi ses už setkala. A zabíjela je. Proč by ses jich měla bát? No co, že jich byly plné Hluboké cesty… No a pak tě chytil tihle, přímo u vstupu do Hlubokých cest, kousek od tvého cíle, tvé kořisti. Snažila ses prodrat ke vstupu, ale oni tě nenechali. Spoutali tě a odtáhli sem. Snad jsi mohla najít útěchu v tom, že jsi zabila jednoho Šedého a dalších pár zranila. Jo, takhle útěcha mohla chvíli fungovat, dokud jsi nezjistila, že ve vězení Šedých budeš muset strávit několik ponižujících dní, kdy jsi i močit musela za doprovodných šklebů jisté dredaté svině, která se ve tvém utrpení vyžívala. „Vezměte k němu Linnae, snad bude vědět, co dělat,“ ozval se hlas, který jsi dosud neslyšela. „Pokud ne, ulehčete mu jeho odchod. Je zbytečné, aby ještě víc trpěl.“ „A co mám dělat tady s touhle?“ Druhý, neznámý hlas se uchechtl. „Zjisti, co ví. Co dělala před vstupem do Hlubokých cest a co má společného s tou namyšlenou děvkou. A pak… Já nevím. Třeba si s ní užij, je mi jedno, co se s ní stane. Jeho magie drží tu její na uzdě, nemá dostatek many ani na nejjednodušší obranné či útočné kouzlo. Pokud bude užitečná, můžeme ji strčit k Popelavýmu hajzlovi, aby z ní udělal jednu z nás. Pokud ne, aspoň se s ní pobavíme, než ji zabijeme.“ „Sem tam nemám rád způsob, jakým uvažuješ.“ Druhý hlas se zasmál. „Ani já ne. Půjdu říct Rafelovi, že máš dostaveníčko s jeho hračkou. Chci vidět jeho obličej, až mu všechno dojde a začne žárlit!“ „Rafiki… víš co se říká – nedráždi Rafela bosou nohou…“ „Nebo tě do ní kousne. Slyšel jsem. Stejně tak všechny děvky v Denerimu a Antiva City a stejně s tím nepřestanou. Na druhou stranu jsem slyšel, že kouše jen do kotníků.“ „Jo, jenže ty děvky CHTĚJÍ, aby je kousl. To je ten rozdíl mezi tebou a jima. Oni chtějí, aby s nimi vydřel povlečení na nejbližší posteli. Ty chceš jen nakládačku,“ hlas se tiše, pobaveně zasmál. Ozvalo se poplácání ruky po zbroji. „Běž už. Já to tady s ní vyřídí a pak se k vám přidám. A proboha! Ať je k snídani něco jedlého!“ „Nakážu strážím, aby k tomu kotli nepouštěli Komandéra, ale víc pro tvoje citlivé chuťové buňky udělat nemohu.“ Spolu se smíchem jsi mohla zaslechnout otvírání a zavírání plachet, jak někdo odešel ze stanu. Trvalo to jen pár sekund, než jsi ucítila mužské pižmo a pach potu, jak si klekl před tebe. Ucítila jsi tlusté, hrubé prsty, jak ti sundávají pásku z očí. Ve stanu byla tma, takže venku musela být noc. Před tebou na nízké stoličce seděl trpaslík v béžové režné košili a tmavých plátěných kalhotách. Dlouhé hnědé vlasy měl rozpuštěné a padaly mu kolem tváře až pod hrudník. Nejvýraznějším rysem byly pronikavé modré oči, které tě provrtávaly zvědavým pohledem, tlumeným roky života a zkušenostmi. „Jmenuji se Dagniv,“ usoudil. „Dagniv Dace. Jak jsi už jistě pochopila, nacházíš se v táboře Šedých Strážců. Máš dvě možnosti. Buď budeš spolupracovat a máš naději, že si zasloužíš místo v našich řadách, nebo tě budeme mučit a až si budeme jistí, že nic dalšího nevíš – nebo nám neřekneš – uděláme z tebe děvku. A pak tě zabijeme,“ řekl. Jeho hlas byl klidný, ačkoliv mluvil o věcech, které se tak silně dotýkaly tvé budoucnosti a svým způsobem byli odporné. „Preferoval bych, kdybys s námi spolupracovala. Obvykle bychom tě nechali jít, i kdybys nám nechtěla říct ani slovo, ale zabila jsi jednoho z našich přátel a další mohou ještě zemřít a muži budou vyžadovat pomstu, tak či onak.“ „Takže co to bude? Spolupráce, nebo mučení?“ |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro WORKING THE PUZZLE Loghain do mne trochu šťouchne. Zahanbeně pustím Koláče a zvednu se z podřepu. To mu nejsou Hluboké Cesty dost velké? pomyslím si trochu naštvaně, ale nechám to být. Koláč zastřihá ušima a přeběhne k truhlici, kam se odebral Loghain. Obrátím se a přejdu k policím s knihami a zbytky prgamenů. Takže, jdu na to metodicky a s rozumem, hledáme svitek o První Nákaze. Tou to všechno začalo. Tevinterští kněží vstoupili do Zlatého města a vrátili se jako hrozivý, hnusní a smrdící Zplozenci. Zalezli pod zem, zpustošili trpaslíky a probudili prvního boha. Ale kterého? Tohle mi kdysi vyprávěl Duncan. Vážně je to tak dlouho, co jsem si na něj naposledy vzpomněl? Měl jsem teď jiného učitele, jiné... myšlenky. Úkosem pohlédnu na Loghaina, ale díky stvořiteli se mne nevšímá a studuje nějaký papír. Rozhlédl jsem po policích. Prach je tu setřený a svitky zpřeházené. Zdá se, že příchozí našli, co hledali. Ze země opatrně zvednu zpola trouchnivějící kus svitku. Nemusím umět zrovna číst řečí, kterou je to napsané, abych poznal nákres jakéhosi starobylého rituálu. "Loghaine," zavolám na něj a vydám se k němu, "myslím, že tady někdo našel nějaké záznamy rituálů a uctívání. Potřebují lozenci návod, jak - " svou otázku nestihnu dokončit. Noha mi podjede na něčem malém a kulatém a když se pokusím získat rovnováhu, jen komicky zamávám rukama a druhá noha mi podjede taky. S hlasitým řinčením zbroje se rozplácnu na zemi. Zašmátrám kolem sebe a vytáhnu barevný váleček. "Červená voskovka?" pronesu nechápavě. Koláč přicupitá ke mně a cpe mi pod nos dlouhé mazlavé cosi, co drží v tlamě. "Sladká Andraste, to je hnijící tenké střevo?! Dej to pryč, dej to pryč! Alistair nechce nakrmit!" vykřiknu zhrozeně. Přísahám, takhle rychle jsem se na nohy ve zbroji nikdy nepostavil. "Buď jsem se zbláznil, nebo tu vážně byl nějaký Šedý Strážce s dítětem." |
| |
 | soukromá zpráva od Diana De Lombre pro NEDRÁŽDI QUNARIJCE BOSOU NOHOU… ŠKLEBÍCÍ SE TRPAJZLÍCI SE KOPOU ZÁSADNĚ DO XICHTU Jediná věc, která mně štvala víc než přesezenej zadek, byl ten idiot, co mně sem chodil krmit tou břečkou. Fakt si myslí, že to budu jíst? To ani nápad. Je sice pravda že mně tady držej už dva dny, a já za ty dva dny nic pořádnýho nejedla, ale tim co se mně tady snažili krmit, to by ani prase nejedlo. A už zase kecaj. Mohli by si přestat furt stěžovat na to, že sem jednoho z nich zabila a z dalšího udělala pacienta? Sou to přece slavný Šedý strážci ne? A to že mi překazili mojí pomstu, mně docela naštvalo. Co jim vůbec je do toho proč sem tam byla, co sem tam dělala, nebo proč sem chtěla tomu spratkovi holýma rukama vyrvat srdce a narvat mu ho do chřtánu? Byla sem tak blízko. Páska přes oči mně tlačí jako pes, a to že nic nevidím a jenom slyším ty hajzly mluvit mi nijak na radosti nepřidává. Už několikrát sem se pokoušela nějak dostat z pout jimiž jsem měla za zády svázané ruce. Dokonce jsem se pokusila i o kouzlo, ale z nějakého důvodu nejsem schopná vyvolat ani nejmenší kouzlo, což mně taky celkem znervózňovalo. Musej tu mít nějakýho mága kterej mi blokuje moje kouzla. Skoušela jsem si i sama stáhnout pásku z očí, ale výsledkem byla jen ozdobná odřenina na tváři, a tak sem to radši vzdala, a teď už tu nehybně sedím už několik hodin a poslouchám zvuky kolem. Slyším jak se o mně zase baví. To ce slyším mně neuspokojuje. Nikdo mně nebude vyzvídat. A už vůbec se nikomu nebudu svěřovat co sem měla v úmyslu v Hlubokých cestách. ,,Třeba si s ní užij? To snad nemyslí vážně?! Děvku si ze mě dělat nebudou.“ Prolétne mi hlavou a se znovu nalezenou energii cukám pouty jak jen to jde. Ale marně. O chvíli později jsem už cítila odporný pach potu a pyžma. „Skvělý! Takže teď mně zneužijou, zaboijou a hoděj někam do jámy!“ vystoupne mi v hlavě myšlenka a já zkameněle sedím na místě zatímco hrubé a tlusté prsty mi stahují pásku z očí. Jakmile to udělal, co nejrychleji jsem se nohama odšoupala od něj a přitiskla se na stěnu stanu. Byla tma, ale dost dobře jsem viděla trpaslíka jež na mně svýma modrýma očima civěl jako by ho tam právě vytesali z kamene. Znervózňuje mně, ale jeho pohled mu oplácím stejnou mincí. Když promluví, nepřekvapuje mně jeho vyrovnanost. To já sem koneckonců ta která tu nejspíš přijde o život. „Mně nezajíma kdo seš ty nebo co ste zač. Měli ste mně nechat toho spratka zamordovat. Nemusela bych pak zabít jednoho z vás. Je to vaše vina.“ Pronesu se stále nabroušeným výrazem. „Co chcete?“ |
| |
| soukromá zpráva od Linnae pro V TÁBOŘE Nemohla jsem jinak než se rozesmát nad jeho historkou o Skyhold. Další místo, kde jsem nebyla. Tedy, zatím. Jedno z mnoha. Vlastně jsem o něm slyšela, ani my jsme ostatně nemohli zůstat zcela izolováni od světa. Obzvláště když měl tolik co nabídnout. Zdálo se, že Šedí cestovali snad ještě více než my, což se mi ostatně zamlouvalo. Příslib poznávání nových míst, nových lidí. Je sice pravda, že jejich cestování asi není ani tolik za zábavou jako z povinnosti, ale to přece nevadilo. No, jak říkal Lethallin, vše se změní po přijímání. „Neříkej, že to s obíháním nádvoří jsi vymyslel ty,“ podívala jsem se na něj zvědavě s notnou dávkou pobavení. Nesedělo mi to k představě, kterou jsem si o něm vytvořila, ale mohla jsem se plést. S jeho další poznámkou jsem se zapřela o kmen za mými zády. To, co říkal, bylo lichotivé, to zase jo, ale bohužel ani ne tak pravdivé. Letmo jsem si jej opět prohlédla, přičemž jsem mu věnovala úsměv. Docela jistě jsem se nepletla v jedné věci – byl to hodný hoch. „No, o tom nic nevím. Popravdě to bude spíš tím, že jsem se bojové magii prostě nikdy nevěnovala. Keeper měl své představy o tom, co by nás chtěl naučit, a tak jsem skončila s tlustými knihami o léčitelství. Jeho První se zase věnoval jiným věcem. Hodně mu šla ohnivá a blesková magie. Taky se s tím nikdy nepřestal vytahovat,“ uchechtla jsem se nad jednou mnoha ze vzpomínek. Ovšem zaznělo to tak trochu slabě. Poprvé na mne dolehlo mé rozhodnutí odejít. Docela krátké uvědomění, jako by to mne v tom momentu udeřil blesk. Už nikdy jsem je nemusela vidět. To stačilo. Pohledem jsem opět zapátrala k nedalekému ohni. Chtěla jsem být něco víc než jen Druhou, chtěla jsem pomáhat lidem, a kde pro to bylo lepší místo než v řadách Šedých strážců? Nelitovala jsem svého rozhodnutí, přesto jsem ale opustila svůj domov a to... bolelo. „Nevím, jestli by mi něco takového bylo příjemný,“ hlesla jsem k jeho návrhu o entropii. Byla jsem ale ráda za něco, o čem bych – byť jenom na chvíli – mohla uvažovat. Z jeho popisu entropie zněla jako opak všeho, čemu jsem kdy byla učena. Chápala jsem sice jistou nutnost naučit se něčemu jinému než byla léčitelská a obranná magie, ostatně by to mohlo přijít vhod, ale něco podobného mne zároveň zněrvózňovalo. Stejně jako on jsem i já vzhlédla k hvězdné obloze. Ostatně i ona sama mi nabízela útěchu. Ona a příjemný chladivý noční vzduch. Hluboce jsem vdechla a krátkou chvíli jsem beze slova pouze oceňovala vše okolo nás. „Ale co se týče těch táboráků,“ navázala jsem již s lehkostí mi vlastní, „tak se připrav být ohromen. Takové jsi ještě neviděl,“ zasmála jsem se, jakoby se snad lišil od jakéhokoliv jiného ohně. Jejich kouzlo se ostatně neskrývalo v plamenetech, ale v lidech okolo nich. „Lethallin mi vlastně slíbil,“ dobře, ‚slíbil‘ je možná příliš silné slovo, „že mne naučí nějaké qunarijské písně, tak by nám k tomu mohl třeba zazpívat. Určitě je to skvělý zpěvák,“ čemuž jsem ale nevěřila. Konverzace opět zvážněla a já tentokrát nemohla nic namítat. Popravdě jsem odpověď na mou otázku ani nečekala. Část mne si dokonce rozmyslela to, že by ji chtěla slyšet, přesto jsem ale jeho slova pečlivě vyslechla. Nemohlo být snadné mi tohle všechno sdělit a, ačkoliv jsem si jej přála utěšit, vlastně jsem nevěděla jak. Rozhodla jsem se proto si všechno zapamatovat. A na nic více se neptat. „No...“ vydechla jsem nad upřesněním toho, co si přál vědět, poněkud bezradně. Přála jsem si změnit téma konverzace k lepšímu, ale magie, kterou jsem znala, se věnovala téměř výhradně na léčení těla. Nikdy mne to nenapadlo zpochybňovat, až dodnes. „Přiznám se, že o tom vlastně příliš nevím. Hádám, že by tímto způsobem šly využít spíše lektvary. Něco na uklidnění, na lehčí spánek, nebo na povzbuzení. Možná něco s využitím spirit shardů by mohlo být to pravé. Znám i nějaké s afrodiziakálními účinky, kdybys měl zájem,“ uchechtla jsem se tiše, aby si trochu ulevila. „Co se týče magie samotné, asi by mohla pomoci, ale... možná ještě na něco přijdu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Marka pro V TÁBOŘE A OKOLÍ O té toho neví moc nikdo… ušklíbnu se lehce. Přestože nás není zdaleka tolik jako v současnosti lidí, jsem si jista, že machinace uprostřed kamenných sálů by předčily i ty, o níž jsem slyšela ve spojitosti s Val Royeaux. Rafel, zdá se, však již ono téma dávno opustil a byl v přímém přechodu k něčemu novému. Můj první instinkt, když se přiblíží, je udělat poloviční krok dozadu, abych měla vyrovnané těžiště v případě útoku-jakmile si to však uvědomím, lehce zahanbeně se podívám na zem…podobným vědem bych se měla naučit zabraňovat. A tak nijak neodporuji a nechám se v klidu odvést směrem od tábora, když mě mladý půlelf chytí za ruku. Musím přiznat, že i když mi dělá trochu problém stačit jeho rychlým dlouhým krokům, je tráva okolo mnohem příjemnější, než li udusaná hlína v táboře…možná tu na povrchu přeci jen není vše tak špatné? Když dorazíme k pokladu zahalenému mechem a trávou, pouze si sošku zkoumavě prohlížím, poslouchajíc Rafelova slova. Kdysi zde byla již skoro zapomenutá svatyně-a teď zde táboříme …myslím tím šedí…tedy… když mi sošku položí do dlaní, jemně přes její povrch přejíždím konečky prstů, zkoumajíc opracování a provedení. Má pravdu-vše, co zde zbylo…to, co šedé prozatím ještě drží při životě i přes všechno, čím si museli projít... Skoro se ani neopovážím nic říci, když Rafel pokračuje, hovoříc o nákaze, zlatém trůnu. Je až s podivem, jak příliš se mohou naše názory podobat, a nebo lišit. Qunari, zdá se, věří v to samé jako někteří členové magistéria-zlatý trůn slibující pohádkový čas vysvobození od všeho tohoto utrpení. Nic... zopakuji Rafelova poslední slova a naposledy obrátím sošku v rukou, než udělám několik kroků a nechám ji mu dopadnout do klína. Nepotřebuješ v nic věřit-stačí vidět. promluvím pevně. A můžeš si být jistý, že já jsem toho viděla dost. Opuštěná kamenná města plná těch, jemž byla odmítnuta pomoc. Hordy zplozenců přetahujících se o trpasličí maso jen proto, aby je nacpali do chřtánu plačící dívky. Zbytky golemů, jež se pomalu měnili v prach, zapomenuti v těch nejtemnějších koutech nejhlubších chodeb…viděla jsem lyrium jak…viděla jsem toho dost, abych věděla, že to není nějaká vůle boží…protože žádný bůh by tohle nedovolil-a pokud ano, pak si nezaslouží jím být. Za tohle všechno můžeme my-a stejně jako jsme to způsobili, to také můžeme napravit. přejde mé lehké zamračení ve veselý úšklebek. Znám sochy těch, jež byli schopni něco podobného dokázat-a nebyli to o nic lepší trpaslíci, než jsem já. Znám povídačky o hrdinech, kteří zastavili nákazu-o vyvolených nějakou bohyní-ale všichni to byli smrtelníci stejně jako my dva. Myslíš, že začínali lépe? Pochybuju… zasměji se. Tohle nejsou pohádky-tohle okolo je skutečné-a třeba to všechno nestojí za nic-a co na tom? Někdo by řekl, že casteless nestojí za nic-a přesto jsem naživu a ten, jemuž v žilách kolovala krev bojovného rodu teď leží někde tam v písku a jeho mrtvolu ožírají mrchožrouti. máchnu rukou směrem, jež se domnívám, že leží hory. A víš čeho lituju nejvíc? Že jsem ho ani neprošacovala…věřiš tomu? Jen jsem ho tam tak nechala ležet…v písku… ucítím slzy na mých tvářích A co je na tom? Vždyť je to všechno jedno, ne? Na tom přece nezáleží-u vás nezáleží na ničem, ne? Jen na tom, jak zemřete… na chvíli se zarazím, opět příliš zahanbena než abych se mému doprovodu podívala do tváře. …protože vy máte možnost opravdu zemřít jako hrdinové…žádný písek…žádní mrchožrouti. Vy a mrtvá legie jste to poslední, co svět ještě drží při životě. popotáhnu lehce a jedním rychlým pohybem si utřu tváře. takže si nestěžuj! zasměju se nakonec-snad jako ukončení mého vlastního emočního rozpadu, nebo i jako připomenutí mi samotné, že stále ještě existují jak horší situace, tak i naděje na něco lepšího. |
| |
|
Skyhold… konečně jsi jej viděla. To velké, vznešené opevnění uprostřed hor, ve kterém sídlila Inkvizice, s Inkvizitorem v jejím čele a s jeho rádci po boku. Po hradbách se procházeli vojáci, hlídkující pro případné nebezpečí, a když jsi prošla bránou… ach, když jsi prošla bránou, viděla jsi úplně jiný svět. Takový, jaký sis do té doby neuměla představit. Byl tak jiný od života v kruhu, tak jiný od života na útěku, který jsi po pádu Kruhů vedla, než tě v jedné z vesniček, vyhladovělou, našel Šedý Strážce a nabídl ti se přidat k jejich řádu, obnovit jejich řady a dát svému životu alespoň náznak smyslu. Nabídl ti možnost své umění používat tam, kde bude za potřebí a ty jsi po té nabídce sáhla. Jedno jak Šedé stráže poklesly v očích lidu po válce s Corypheusem. Nabízeli bezpečí, jídlo, úkryt a smysl bytí, který jsi v prosté potřebě přežít, hrubě postrádala. Šedý strážce, který tě doprovázel, se jmenoval Adrien. Měl hustou černou hřívu nezkrotných kudrnatých vlasů, úsměv na tváři a jasný španělský přízvuk, který jej identifikoval jako Antivana. Mohlo mu být něco kolem pětadvaceti let a většinu času mlčel, nicméně jeho přítomnost nebyla dusící. Cítila ses s ním v bezpečí. Jeho meč a štít ti pomáhal se cítit chráněná, stejně jako jeho svaly, získané poctivou, namáhavou dřinou. „Vítej ve Skyholdu,“ odtušil k tobě s úšklebkem a pokynul ti, abys pokračovala dál do útrob pevnosti. Adrien se tu očividně cítil jako doma – a možná i byl. Obyvatelstvo Skyholdu mu kývalo na pozdrav a v jejich očích bylo uvědomění a přátelství, když se zadívali na tvář Šedého Strážce. Po cestě do tebe narazilo malé dítě, zasmálo se, omluvilo a běželo zas dál, honíc se za velkým koženým míčem, který mu kamarád špatně přihrál. Z dálky jsi mohla slyšet ženské plísnění a mužský smích. Byl to domov. Tato pevnost byla domovem pro všechny ty lidi. Majestátní, tyčící se uprostřed těžce dostupných skal, ze kterých tě bolelo celé tělo. „Tady je,“ zasmál se Adrien. „Cullene! Cullene!“ zavolal znovu, dokud se světlovlasý muž v těžké zbroji poblíž cvičiště nezastavil a neotočil se. Na tváři blonďatého muže ze zračilo překvapení. „Adriene?“ zeptal se podezřívavě, jakoby nevěřil, že je to skutečně onen muž. „Cullene, rád tě vidím! Kde je Lavellan? Potřebuji s ním mluvit.“ Oba válečníci se krátce objali. Cullen krátce kývl směrem ke cvičišti. Mohla jsi v dálce zahlédnout velkého Qunariho, do kterého zuřivě jednou rukou bušila o dost menší, hubená postava. Zlostně. Zuřivě. Adrien pozvedl obočí. „Už zas se s Cassandrou pohádali?“ zeptal se Šedý Strážce pobaveně. „Od chvíle, co je ta ženská těhotná, s ní není k vydržení.“ „Včera po mě hodila šachovnici,“ zamručel Cullen nespokojeně, promnul si kořen nosu a pak se zadíval přímo na tebe. „A tohle je kdo, Adriene?“ „Málem bych zapomněl!“ zazubil se Antivanec. „To je naše nová rekrutka. Ariana. Rádi bychom se tu na pár dní ubytovali, než vyrazíme do Hlubokých cest naproti Kišákovi se Zevem.“ Cullen pozvedl obočí. „Ty chceš tu nevinnou holku představit Kiškovi?“ „Je to můj velitel, Cullene,“ pokrčil Adrien rameny. Pak se obrátil k tobě. „Pojď blíž a nestyď se. Tohle je Cullen. Býval templářem, ale to ty asi víš. Teď vede pozemní válečné síly Inkvizice. Nemusíš se ho bát, nekouše.“ „Upřímnou soustrast,“ odtušil Cullen tvým směrem. Adrien se zasmál. „Nestraš ji. No nic, necháme tě tvým povinnostem. Půjdu otravovat Lavellana a budu doufat, že po mě nehodí Iron Bullem.“ „Oslovuj ho Lavellane a Iron Bull bude to nejmenší, co po tobě hodí.“ Adrien jen tak ledabyle pokrčil rameny. „Tak pojďme. Inkvizitor Lavellan je fajn chlap, chci říct elf. Přestože od doby, co se před pár měsíci oženil, to je s ním trochu obtížnější. Jeho manželka je… řekneme momentálně trochu náročnější,“ uchechtl se. „Jo a jeho jméno… jak se sakra jmenuje… jo, už to mám. Reese. Reese Lavellan. Je to mág jako ty, třeba si budete rozumět.“ Adrien tě provedl přes „náměstíčko“ až k tréninkovým panákům. Tedy, k jednomu velkému a rohatému. A pak jednomu menšímu se zeleno-modrými vlasy, který zuřivě mlátil do natažené paže Qunarijce. Ten se jen smál každému pokusu drobného elfa. „…prý… ustel postel, povídala, já se přes to břicho neohnu… je ve čtvrtém měsíci… čtvrtém, chápeš to.. ona se neohne. Pořád jenom leží na gauči a jí sladkosti a čte ty… zasraný… Varrickovy… knihy! Já tady celej den dřu jak… zasranej… podělanej.. mezek a ona pak chce večer romantiku! Že se prý… nudí, protože… nemůže trénovat! A že jí mám donést sladkosti. Ve tři ráno! Ve tři! Kdy mám spát, kurva! Doprdele! Seru na to! Seru na všechno!“ „Hey, Adriene! Nechceš se taky přidat? Mám ještě jednu volnou ruku!“ nabídl ten velký Qunari tvému společníkovi, kterému oči jiskřily pobavením, zatímco je upíral na zpoceného elfa. „Víš, že ani ne? Mám báječný výhled,“ usoudil Adrien, než se na tebe obrátil. „Chceš to zkusit ty? Kdo ho povalí, tomu platí chlast celej měsíc!“ „Držte hubu! Všichni držte huby! Seru na to, seru!“ |
| |
 | SKYHOLD hrad Skyhold Tak tohle je ten Skyhold. Dosud jsem o něm slyšela pouze z vyprávění. Tady to tehdy všechno začalo… Upřela jsem své fantazii, aby dál naplňovala mojí hlavu. Fakta Ariano! FAKTA! Přesto jsem se neubránila při pomyšlení na Skyhold v době, kdy z něj byly ještě ruiny. Inkvizice si tady opravdu mákla. A tady začíná i můj nový život. Píchlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla na kruh. Pravda, život tam je občas tvrdý, zvlášť když vás na každém kroku sledují templáři, ale naučila jsem se ho mít ráda. Na to ostatní myslet nechci. Ale teď jsem tady. Jak by řekl první čaroděj. Něco končí a něco nového zase začíná. Nemá smysl se tomu bránit, protože změny nastanou ať chceme nebo nechceme. Adrien- tedy ten šedý strážce, který mne našel na ulici- vypadal mile. Musím uznat, že cesta s ním byla pohodlná a rychle utíkala. Ani jeden z nás nebyl veliký mluvka a zdálo se, že si tak aspoň navzájem nelezeme na nervy. A navíc byl velice pohledný. „Vítej ve Skyholdku!“ Zazubil se na mě můj průvodce a já mu úsměv oplatila. „No tedy.“ Vydechla jsem. „Je to nádhera.“ A byla to pravda. Panovala tu naprosto odlišná atmosféra, než s jakou jsem se dosud setkala. Zničeho nic do mne narazila malá holčička. Se smíchem se otočila a omluvila se. Její blonďaté copy poletovaly sem a tam. Dál si mě už nevšímala. Pohoda, jaká vládne tomuto místu byla ohromující. Všichni se tu mají rádi. Na tomhle místě nemá zlo žádnou moc! „Tady je!“ Zvolal Adrien a já na moment zapomněla obdivovat tohle magické místo a přesunula svou pozornost na muže, kterého můj nálezce označil za Cullena. Zřejmě to byli staří známí a rozhodně si toho měli spoustu co říct. V kruhu jsem se naučila, že nemám poslouchat cizí rozhovory a tak jsem jejich slova pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. „A tohle je kdo?“ Zeptal se Cullen a v tu chvíli jsem opět zbystřila. Byla bych se představila sama, ale Adrien byl rychlejší. Byl to zvláštní pocit, když o mne mluvil jako o nové rekrutce. „Pojď blíž a nestyď se. Tohle je Cullen. Býval templářem, ale to ty asi víš. Teď vede pozemní válečné síly Inkvizice. Nemusíš se ho bát, nekouše.“ Pobídl mě Adrien a já jen velice neochotně přistoupila blíž k Cullenovi. O tom, že nekouše jsem značně pochybovala. „Ano, myslím, že jsem tě několikrát zahlédla v kruhu.“ Zamumlala jsem. „Ráda tě znovu vidím.“ Pronesla jsem, ale upřímně to neznělo. Bylo osvobozující, když mě od něho Adrien odtáhl. „Tak pojďme. Inkvizitor Lavellan je fajn chlap.“ Dušoval se můj průvodce, ale já mu přestala věřit v ten moment, co jsem zjistila, že ten Lavellan je ta malá bytost, co buší do toho… to je Qunari??? Už jsme byli dost blízko na to, abychom slyšeli jeho samomluvu. Nebylo to hezké poslouchání. „...čte ty… zasraný… Varrickovy…knihy…“ Ještě štěstí, že opravdová, slušně vychovaná dáma některé výrazy prostě přeslechne. „Hey, Adriene! Nechceš se taky přidat? Mám ještě jednu volnou ruku!“ Zavolal ten veliký Qunari. To bude určitě ten Iron Bull, o kterém mluvily! „Víš, že ani ne? Mám báječný výhled. Chceš to zkusit ty? Kdo ho povalí, tomu platí chlast celej měsíc!“ Obrátil se Adrien na mne. Všechno ve mně křičelo: ´Ne! Ne, je to nevkusné!´ Pokud chci, ale zapadnout, musím přestat myslet na slušné vychování. Měla bych udělat co nejlepší dojem už na začátku. „Ano. Ráda se o to pokusím.“ |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro TRPASLÍCI JSOU ZMRDI - ANO, I TI S MUŽNÝMI CHLOUPKY NA HRUDI. TI NEJVÍC Dagniv pozvedl obočí nad tvou mluvou, která se mu očividně nezamlouvala a to ani v nejmenším. Byl očividně oním typem muže, který vyžadoval jistý typ úrovně v konverzaci, pokud se jednalo o vážná témata… a vzhledem k tomu, že jsi byla jeho rozhodnutím vydána na milost a nemilost, právě se být drzá ukázalo jako špatné rozhodnutí. Stále na tebe hleděl svým neměnným, chladným výrazem, kdy jsi nevěděla co si o něm myslet. Ty ledové modré oči jako by dokázali číst skrz tebe a vycítit každou tvou emoci, vyhmatat každou vzpomínku a dle ní tě hodnotit. Ještě ses nesetkala s tak výrazným, pronikavým pohledem, jako byly podivně modré studánky tohoto trpaslíka – na druhou stranu, možná ses ještě nikdy nesetkala s trpaslíkem. Znervózňovalo to. Stavělo to hodnoty, které jsi znala a proti kterým jsi zvládala bojovat, na jinou úroveň. Vzduch v místnosti jakoby ochladl. „Pokud tě to nezajímá, dobrá,“ odtušil chladně s hlavou napřímenou a výrazem, který jako by byl vytesaný do žuly. Nicméně byl stále uvolněný, jako by se jej tvůj osud netýkal. A upřímně, asi mu i byl ukradený. Nic jsi pro něj neznamenala – jen vězně, kterého musí vyslechnout a který nemá žádnou váhu, krom prořízlé pusy. „Předpokládám tedy, že si zvolíš smrt, namísto přidání se k nám. Nevadí. Alespoň s tebou bude méně práce,“ řekl nakonec. „Našemu Komandérovi ses líbila. Bude mrzutý. A mrzutý Qunari není nejlepší popravčí.“ S tím trpaslík vstal. Nebyl o moc vyšší než ty, sedící na podlaze, ale vyšší byl. Jeho tělo bylo vypracované a pevné. Očividně byl válečníkem a ne lotrem – ti bývali vždy hubenější a raději mrštnější a rychlejší, než aby stavěli své bytí na hrubé, neohrabané síle. Hrozba jeho posledních slov o tvé nadcházející nepříjemné smrti stále visela ve vzduchu. Hmatatelná. Skoro by ses jí i mohla dotknout. Děsila tě smrt? Bála ses jí? Nebo jsi ji vítala? Tu smrt, která tě navždy oddělí od tvého cíle, tvé pomsty. „Mám pár otázek a očekávám, že mi je zodpovíš,“ začal Strážce. Složil paže za záda a sklonil k tobě pohled. „To, jak mi je zodpovíš, se odrazí v tom, zda a co dostaneš najíst, napít, zda budeš moci jít na toaletu nebo se budeš muset vyprázdnit do svého oblečení. Doufám, že si rozumíme.“ Jeho hlas byl přísný. Tvrdý. Kdyby stan nebyl plátěný, odrážel by se od jeho stěn a děsil ještě víc. „Proč jsi sledovala Komandéra Fereldenských Šedých Strážců do Hlubokých cest?“ začal s výslechem. „Co jsi tím chtěla získat? Komandér není v přímém spojení s Morrigan, po které tak toužíš – ano, vykřikuješ její jméno ze spánku, víme, o koho ti jde. Co jsi doufala, že v Hlubokých cestách najdeš? Hluboké cesty na této straně jsou plné Zplozenců, nevydržela bys v podzemí ani týden. Proč jsi útočila na Šedé Stráže, které tě přišli zastavit a zachránit tě od smrti z rukou Zplozenců?“ |
| |
| soukromá zpráva od Diana De Lombre pro TRPASLÍCI JSOU ZMRDI - ANO, I TI S MUŽNÝMI CHLOUPKY NA HRUDI. TI NEJVÍC Ten trpaslík mně začínal znervózňovat. Dokonce i trochu děsit. To že ho absolutně nezajímá co se mnou bude, mně nestavělo do nijak výhodné pozice, nehledě na to že už ta sem byla dost slušně v háji. Dokonce sem se i začínala potit. Představa že bych opravdu měla umřít mi na tváři opravdu úsměv nečaruje. Řekl přidat se? Potom co sem měla pomstu na dosah ruky? Přidat se k nim a už možná nikdy nemoct vykonat to jediné co v životě chci? Pomstu? Na druhou stranu, umírání taky není nejlepší způsob, a já rozhodně umřít nechci. Sedím napjatě jako bych čekala že se něco stane. Ovšem trpaslík pouze vstal a s rukama za zády mi jasně vysvětlil moje možnosti, které se co do počtu rovnaly nule. Pak se mně začal vyptávat. Došlo mi že tohohle trpaslíka nezastraším. Když nic neřeknu, zabijou mně. Když budu spolupracovat, možná mně nezabijou. To možná mi dalo dost odvahy a naděje na to abych se rozhodla že s ním budu kooperovat. ,,Dozvěděla jsem se, že u vstupu do Hlubokých cest byl prý zahlédnut syn Morrigan v doprovodu dvou elfů. Ty se sledovala. Jde mi o to dítě. Hledala jsem stopy. Na vaše druhy jsem zaůtočila protože mi nedali jinou možnost. Zplozence jsem zabíjela už dřív. Nemuseli ste se mi hrnout "na pomoc" a pokusit se mně zastavit. Můj cílmbyl na dosah ruky a díky vám už to děcko nejspíš nikdy nenajdu! Co sem hledala? Pomstu."pronesu k trpaslíkovy tónem bych mu to vysvětlovala už po sté. V pozici nakloněné vpřed jse pak s odrknutím lehce usměji jako bych zahlédla cosi vtipného. ,,Teď bych ocenila kdybys mně rozvázal. Možná ti toho pak řeknu víc." dodám zběžně a pak si se skříženýma nohama sednu co nejpohodlněji to jen jde. Nevím co se mnou bude dál. Ráda bych věřila tomu že mně pustí, ale to se nestane. Prvotní strach ze mně opadl. Stále sem nervózní, ale mám pocit že by mně nemuseli zabít. Aspoň ne hned. |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro V TÁBOŘE Isai pokýval hlavou. „Vymyslel,“ přiznal. „Tedy, pomohl mi s tím Cullen. Jednou při hře v karty skončil celý nahý a… myslím, byl to jeho způsob jak se pomstít i ostatním. Ten večer se smál. A byl uvolněný, líbilo se mi to. Málokdy se poslední roky usmívá – jak nemá lyrium, je pro něj všechno obtížné. Sem tam má po ránu i obtíže vstát z postele, jak ho celé tělo bolí, ale nakonec vždycky vstane, oblékne si zbroj a jde ven trénovat rekruty a další bojovníky,“ mág se usmál a jeho dlouhé blond vlásky mu spadly do tváře, kryjíc jeho překrásnou, chlapeckou tvář, která i přes hrůzy, které zažil, neztratila nic z jejího půvabu. „Cullen…“ vydechl s povzdechem. „Stýská se mi po něm. Po našem domově ve Skyholdu. Na mé poslední narozeniny mi daroval kotě a řekl mi, že tu na mě bude čekat – on a naše kotě – než se vrátím domů. Pojmenoval jsem to kotě Orsino, po svém otci… díval se na mě s takovým zvláštním výrazem v obličeji, ale nakonec se usmál a řekl mi, že ho mohu pojmenovat, jak jen budu chtít. Nebylo to ode mne fér – vím, jak bolestivé má vzpomínky na všechno, co se stalo v Kirkwallu, ale nemohl jsem si pomoci.“ Isai se na tebe obrátil. Ve tváři měl smutný výraz, mísící se s láskou, strachem a touhou po domově a bezpečí. „Máš i ty někoho speciálního, kdo čeká, než se k němu vrátíš, Linnae?“ zeptal se tě s hlavou nakloněnou na stranu. „Myslím… myslím, že každý z nás by měl mít někoho, ke komu se chce na konci toho všeho vrátit. Pro koho chce všechno zachránit a pro koho chce bojovat. Někteří, jako Reese Lavellan, to zvládají jen tak. Řeknou si, že budou válčit pro budoucnost a proti zlu a nemusí mít nikoho speciálního, kdo pro ně znamená svět, ale já to… nedokážu.“ Chlapec pokrčil rameny a zadíval se do tmy daleko, daleko za stany. Nakonec před sebe natáhl svou zdravou, nezdeformovanou ruku a tys mohla pozorovat, jak si na konečcích jeho prstů pohrává s větrem zelený plamínek... který postupně pohltil všechny jeho prsty a dlaň. „Magie Úniku,“ řekl ti pak šeptem. „Vše je tam temné, zelené, s odstíny purpuru. Když jím kráčíš, je to jako by z tebe vysál všechno štěstí… hledáš duchy se vzpomínkami, kteří ti ukáží lepší svět, minulost, vysněnou budoucnost. Utíkáš před démony… a všude kolem je tma a nebezpečí. Planou tam zelené a tyrkysové ohně a ty nevíš, zda tě nepopálí, když se jich dotkneš. Slyšíš nářky a sténání… a hlasy. Jsou všude ve tvé hlavě, jsou ve všem, čeho se dotkneš. Jako kdyby byl Únik stvořen z duší dávno mrtvých a zapomenutých. A v dálce je Černé město, tyčí se tam se svým trůnem, na kterém možná nikdo nesedí… kdo by chtěl vládnout zemi bolesti a zkázy…?“ „Mohu tě naučit jí vládnout. Použít ji ke své obraně,“ řek pak. „K obraně těch, které miluješ. Pokud budeš chtít. Byl by to obchod… nevím nic o léčení a můj manžel potřebuje pomoc. Pomoz mu a já tě naučím kráčet Únikem a nepodlehnout mu. Naučím tě ho používat, využívat ho k vlastnímu zisku a zisku těch, kteří na tebe spoléhají. Je pár kouzel, které může ovládat i nesnílek, jako jsi ty.“ Isai se na okamžik zarazil a pak se rozesmál, přestože to nebyl veselý smích. „Zním jako démon, že?“ zeptal se pak a přejel si dlaní po obličeji. Zelený oheň čiré magie se otřel o jeho tvář, než zmizel. Mág nad sebou zakroutil hlavou a zhluboka si povzdechl. „Saarebas moc zpívat neumí, ale… řekněme, že ony Qunarijské písně nejsou zas tak těžké. Stačí umět se správným nářečím křičet Shok! – to znamená válka,“ ušklíbl se Isai. „A většina takových písniček stejně končí hlavní a jediným doporučením Qunu: Nehraa sataa karasaam, což bych přeložil jako: smysl toho všeho mi zcela uniká. Ale Saarebasovi to neříkej. On má svoje písničky rád a to, že jsou k ničemu, mu nevadí. Myslím… myslím, že je od Qunu a ostatních Qunari tak daleko tak dlouho, že se zoufale drží každého stébla, které ho k nim táhne blíž.“ „Afrodisiaka asi nebudou třeba…“ zasmál se Isai nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro - Alistair Obrovské žuchnutí a řinčení zbroje zaznělo rozlehlými prostorami knihovny a přimělo mne zvrátit oči. S povzdechem jsem se zvedl od truhlice a obrátil k Alisrairovi, který se právě vyděšeně sbíral na nohy, aby unikl nabízenému kusu hnijících střev rypce. Na jeho domněnku o dítěti, které cestovalo v Hlubokých cestách, jsem mu akorát podal několik pokreslených papírů. Na většině z nich byl drak prskající oheň. A další neurčité motivy. Žádné vodítko. Akorát mě to podráždilo. Dítě a Hluboké cesty. Dítě a Šedý strážce… Kdysi, ještě než skončila Pátá nákaza, měl Kishka na výběr, jestli chtěl přežít nebo se hrdinně obětovat. Nabídl jsem se. Kishka byl mladý a mě by nikdo nepostrádal. Ne potom všem, co jsem udělal. Chtěl jsem odčinit chyby, které byly mým přičiněním způsobeny. Chtěl jsem zachránit milovanou zemi. Mou sladkou dceru. Kishka ale rozhodl jinak. On a Morigan spolu měli tiché dostaveníčko, o kterém nikdo neměl vědět. Tedy až na mě. Má ložnice byla ve stejném patře jako ta vůdcova, akorát na opačném konci chodby. Viděl jsem tu hanebnou čarodějnici, jak Kishku překvapila uprostřed noci. Samozřejmě neexistoval žádný důkaz, akorát pletichy. A ty mi nikdy nebyly cizí. Té noci se něco stalo, něco způsobilo, že duše mocného Arcidémona nevstoupila do svého hubitele a nezničila ho, jak měla, zkrátka se… vypařila. Někam. Do mlhy Úniku, že by? Nebo někam docela jinam? „Ty... Znal jsi,“ musel jsem si odkašlat, abych udržel hlas vyrovnaný. „Znal jsi Kishku dobře? Věděl jsi o jeho… vztahu s tou Vránou?“ s tím, kterého jsem najal, aby tě zabil, chlapče můj, pamatuješ? Rty mi zkřivil ošklivý škleb. „Líbali se. Těsně před bitvou v Denerimu. Soudím, že jejich vztah byl… vážný.“ Zatímco jsem mluvil, nebyl jsem s to pohlédnout Alistairovi do očí. „Myslíš, že by byl Kishka schopný… Chci říct… totiž, zaskočit k sousedce na dvorek?“ Jakmile jsem ze sebe dostal celou myšlenku, věděl jsem, že to Alistair nepochopí. Jeho něžné, hnědé oči se ke mně zmateně obrátily. A já zaskřípal zuby. Do trolí prdele. Byl jako prvnička o svatební noci… Stvořiteli! Na co zase myslím?! „Zapomeň na to!“ ohnal jsem se prudce rukou, jako bych se snažil setřást dotěrný hmyz. „Nejspíš mám jen moc živou představivost.“ To ano, živou představivost jsem vskutku měl. A taky plný pytel. Nikdy mi to nepřišlo na obtíž, ne tak, jako dnes. I když vůbec nechápu, odkud se všechna ta neodbytnost brala. A proč zrovna teď. Dnes. Tady. Vedle něj… Sklonil jsem se raději k mabarimu a chytil jeho tlamu do rukou. Mohutné tváře se vytáhly v psím úsměvu. Uchechtl jsem se oplátkou. „Co myslíš, muchláči?“ zeptal jsem se Koláče. „Potulují se kolem nějací další chutní rypci? Zalovíme si spolu? To bys chtěl? Na to máš chuť?“ mabari nadšeně vrtěl krátkým chvostem. Dvakrát vzrušeně zaštěkal. Toho jsem chtěl dosáhnout. „Uděláme spolu dohodu. Pomůžeš mi chytit něco k jídlu a dostaneš mnohem lepší a větší kus masa, než kterýho ses zrovna zmocnil. Souhlasíš? Ale chci tady lovce. Zuřivou bestii. Žádnýho mazlíka na hraní. Rozumíš? Zaženeš toho rypce do rohu a já zasadím precizní úder. Uvidíme, jestli nakolik patřím do starýho železa.“ Spokojeně se postavím a povelem zkušeného cvičitele Koláčovi nařídím, aby vzal stopu a začal čenichat. Teprve pak mi dojde, že jsem se možná měl prve dovolit u jeho majitele a nechat Alistaira, aby rozkaz řekl sám. „Přidáš se, nebo počkáš tady?“ zeptal jsem se jednoduše. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro JÁ A MŮJ PRODEJNEJ PES Na papírech jsou neurčité dětské čmáranice postav a sluníčka. Drak se mi líbí. Každé dítě má rádo draky. Nejspíš to souvisí s tím, že jich moc nevídají. Mžourám do výkresu, jestli mi neodhalí nějaké velké tajemství, nebo třeba podpis. Když se Loghain zeptá, vzhlédnu a podezřívavě se zamračím. Po několika další slovech se mne zmocní skoro nefalšovaná panika. Co to je sakra za otázku?! Jsme uprostřed ztracených Hlubokých cest, a on myslí na to, s kým vším se Kishka miliskoval? Sladká Andraste, prokleté Hluboké cesty! "Znal jsem Kishku," odpovím opatrně, kdyby v té otázce byl nějaký chyták, kterého jsem si nevšiml. Loghain se mi vyhýbá pohledem a mně to docela vyhovuje. Ještě že je tu tma, jinak bych mu tady svítil jako andrastiánská hranice a z mých tváří by sálalo asi stejně tepla. "Myslím, že by udělal skoro cokoliv, kdyby měl dostatečnou motivaci," vysvětlím. Snažím se znít neutrálně, ale místo toho ze mne vyjde odtažitý a nejistý tón. Další Loghainova slova celou situaci jenom zhorší. A co mám se svou živou představivostí dělat já?! "Ne, snad tohle není jeden z těch otcovsko synovských rozhovorů? Promiň, ale jdeš pozdě. Já vím, jak tyhle věci fungují, čtu spoustu knížek a některé mají i obrázky." Co to zase blábolím?! Pravda je, že vím, jak funguje sex. Díky Zevranovi a současnému Veliteli vím i o druzích sexu, které by mne samotného nikdy ani nenapadly. A mně toho napadá spoustu. O sexu. Často. S různými lidmi. I když někdo je tam častěji než ostatní. Obrátil jsem se, jakmile se sklonil ke Koláčovi a uchechtl. Nemusel jsem se ani dívat, bylo mi jasné, že ten chlupatý zrádce vyplivnul střeva a nastavil pac a hrdě zvednul hlavu. Je dobře, že s Loghainem spolupracuje. Tvrdí se, že mabari je jako jeho pán. Netuším, kde taková pověra vznikla - já nemám s Koláčem vůbec nic společného. Až na to, že oba posloucháme Loghaina. "Nepřidám se," odvětím. "Já... podívám se tady... co a jak... ehm, klasické hledání stop uprostřed Hlubokých cest, znáš to," ošiju se a vykročím do místnosti. Třeba najdu něco v tábořišti. Loghainovy myšlenky mne nahlodaly. Protože není vyloučené, že se tu Kishka zastavil. Při lovu bych stejně jenom překážel. Skloním se znovu k věcem u ohniště a pustím své myšlenky na volnoěh. Musím se přestat srovnávat se psem. Napadá mne pak spousta myšlenek o věrnosti a projevu náklonosti. A já jsem Šedý Strážce s posláním, na důležitém úkolu. A taky pěknej lhář. |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro Nakonec ses na honbu za rypcem vydal sám – ty a muchláček na cestě za dobrodružstvím. Vzhledem k tomu, že sis vyprosil hru kostkou, zde jsou pravidla a plány: MAPA  VYSVĚTLIVKY K MAPĚ Červené kolečko – začátek tvé cesty Růžové kolečko – rypec! (čím větší kolečko, tím větší jedinec) PRAVIDLA HRY KOSTKOU 80% - 100% - úspěch 60% – 80% - částečný úspěch (např. podařilo se vám rypce zranit, ale stále utíká!) 40% - 60% - mírný neúspěch (např. narazili jste na krvavou stopu, ale rypec nikde Pod 40% - neúspěch, udělej další rozhodnutí a opět házej. Hází i pes! POPIS DĚJE Za mrtvolou rypce jsi našel výklopné dveře v podlaze, které vedly schodištěm do další místnosti, kde byl cítit známí pach výkalů těchto růžových stvoření. Když jsi sešel s muchláčkem schody dolů, ocitl ses v menší místnosti, ze které vedla jedna cesta ven. Tou ses vydal dál. Házejte si například na: Spatření rypce Úspěch tajného se připlížení k oběti Úspěch prvního útoku (poté rypec uteče, hoďte si klidně i na to, jak daleko :-D) Úspěch druhého útoku. … a nezapomeňte zahrnout i otázku, jak snadné je se v deep roads ztratit! Vaše zavazadla pojmou celkem tři rypce různé velikosti. Jeden menší rypec je pro vás jídlo na 3 dny, velký rypec až na 5 dní (zahrnuji do kalkulace i Koláče a jeho apetit). V případě jakýchkoliv otázek, jsem vám plně k dispozici. Lov by vám neměl zabrat víc jak měsíc času, ať se posuneme dál. |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro Tábořiště… inu, u tábořiště toho moc, až na zbývající lůžkoviny, vidět nebylo. Každopádně jsi mohl pohledat aspoň je, abys jistil, kdo tu byl a před jakou dobou přesně. Koneckonců… cestoval jsi s tím elfským parchantem více než jeden dlouhý rok. Kishka byl… bylo složité definovat Kishku. Říct, že neměl rád lidi, bylo pravdivé, ale zároveň se nedalo říct, že by je nenáviděl upřímným, krutě spalujícím ohněm, jako mnozí z jeho rodu a původu. Kishka byl ten typ, kterému bylo vše jedno – obzvláště životy ostatních, které pro něj maximálně znamenali jedno velké pobavení nad způsoby úmrtí, než cokoliv jiného. Arcidémona zabil, no, protože musel, ale popravdě? Do samotného konce jste si mysleli, že raději nechá Denerim lehnout popelem, než aby pohnul byť jen prstem pro záchranu jeho obyvatel. Koneckonců, byl to on, kterého jste museli přesvědčovat, že Urna má fakt smysl (nakonec ji znesvětil a možná by si ve zbývajícím popelu upekl brambory, kdyby na to byl čas – jen tak, pro zábavu), že z Kruhu nemá jen tak odejít a pak se z povzdálí dívat na to, jak tam všichni zařvou (už se ptal Stena, zda nemá nějaké sušenky na to divadlo) nebo že asi nebude nejlepší nápad nechat elfy a vlkodlaky se navzájem pobít, protože… kdo by pak bojoval v armádě? Nehledě na ty zvěrstva, co provedl v Redcliffe. Stále jsi jej za to nenáviděl, že? Za smrt toho dítěte z rukou jeho matky, zatímco se vysmíval jejich rodinnému dramatu… za smrt všech obyvatel vesnice, kterým odmítl pomoci s tím, že to není váš boj. Kdyby měl svět shořet v bolesti a plamenech, byl by to Kishka, který by se smál. Nikdy jsme spolu vyloženě nevycházeli a Kishka se ani nesnažil vycházet s některými z vás. Lelianu třeba zabil… tedy, zabil – byla živá, z nějakého důvodu. V podstatě jediní, se kterými nějakým způsobem vycházel, byl Sten a Zevran. Sten, protože jeho odlišné názory na svět Kishku fascinovaly a Zev, inu, Kishka a Zev… to byla samostatná kapitola. Ale zpátky k lůžkovinám a ne momentálně zahořklému, zmrzačenému Kishkovi, který po bitvě s Arcidémonem ztratil kus sebe sama. Zpátky k táboru, který potřebuješ prohled. Zpět ke starodávným svitkům. Zpět k zábavným Deep Roads, které tě dostávají do kolen! Kolem ohniště se nacházela tři spací místa z nich jedno použité nebylo. Druhé se zdálo udusané, ale ne příliš, jako by na něm spal někdo větší, ale ne dítě. Třetí lůžko bylo ze všech nejvíc vtlačené do špíny na podlaze a vše naznačovalo tomu, že na něm spaly nejméně dvě osoby. Kolem ohniště jsi ještě mohl najít kusy kostí, zahrabané do popela a nějaké brambory, které se zapomněly zkonzumovat a zůstaly v ohništi – nyní byly celé spálené a zčernalé, jako uhel. Pokud ses jal prozkoumávat víc terén, který Loghain opustil po zaujetí hračkou, mohl jsi objevit ony mapy Hlubokých cest. (Pokud jste se na ni pozorně zadívali, mohli jste najít očima cestu, kterou jste se sem vydali – mapa obsahovala mnoho poznámek o názvech místností, byly tam označené některé pasti. Očividně – dle mapy – jste se nacházeli ve staré knihovně, ze které jediná cesta ven vedla tou samou cestou, kterou jste se sem vydali. Pokud tedy chcete věřit mapě se spoustou poznámek, která vůbec nemusí být pravdivá a vůbec… proč by ji tu nechávali?). Byla popsána tobě velice známým písmen a obsahovala obdobné poznámky a značky, jaké jsi mohl už jednou vidět – na mapách, které studoval Kišáček a zaznačoval do nich postup a zjištěné informace. Jedno se Kiškovi upřít nedalo – měl ve svých tehdejších patnácti letech dobré taktické vlastnosti a nacházel mnoho řešení, které vás, starší, nenapadaly. Bohové… byl takové dítě. A očekávalo se toho od něj tolik… naposledy, když jsi jej viděl v Amaranthine, byl bledý, vyčerpaný a zničený. Nemohl pořádně spát, trpěl paranoiou a nevěřil nikomu, kdo byl v jeho blízkosti. Bylo mu necelých sedmnáct a měl za sebou taková zvěrstva… Napadlo tě někdy, že jste po něm chtěli příliš? Že možná jeho krutost a lhostejnost byla jen reakcí na to, že nezvládal nápor zodpovědnosti, když sám byl ještě dítě a vy všichni jste k němu vzhlíželi pro vůdcovství a radu? To, co jsi tehdy potkal, byla troska. Od té doby jsi jej nespatřil. Prý spálil město a zachránil tvrz. Typický Kishka… a pak zmizel. Mapa… možná by stála za prozkoumání, ne? A naplánování cesty… MAPA |
| |
|
Půl roku po tom ohavném koncilu, kde vás chtěli rozpustit, zničit a ponížit (nebo využít, ono je to pozitivisticky tak nějak na stejno, obojí jsou sračky) se Dorian opět nacházel na Skyholdu, ačkoliv to vypadalo, že do pevnosti Inkvizice už nikdy nezavítá a navždy se usadí v Tevinteru, aby jej změnil… a zjistil, proč byl zavražděn jeho otec. Jenže to drahý Dorian ještě netušil, že za pár měsíců pojede zpátky, aby pogratuloval Inkvizitorovi a Cassandře k jejich prvorozenému potomkovi… a navíc, jak ke své smůle zjistil pozdě – přijel tak trochu moc brzo, vzhledem k tomu, že se dítě mělo narodit až za pět měsíců. Když už však na Skyholdu byl, Lavellan ho nehodlal pustit zpátky jen tak. Vzhledem k odchodu Viv a Solasovu zběhnutí z té… správné cesty, kdy se Lavellan zmítal mezi touhami Dread Wolfa uškrtit, upéct, usmažit, nakrmit jím psy, anebo zneužít nějakého chudáčka Qunarijce, aby Solasovi ukázal, jak s ním dokáže svět vymrdávat, neměl Reese s kým si na tvrzi popovídat o nových kouzlech, která objevil (a taky mu chyběly ty sofistikované debaty o qunarijských rozkrocích, buďme upřímní). Takže byl nakonec Dorian nenápadně ubytován v Bullových pokojích a užíval si dovolené od Tevinterské politiky, která obsahovala spoustu alkoholu, karet, bobříků nahaté odvahy a úhybných manévrů před Cassandřinými náladami. Kdo si na tvrzi do té doby myslel, že muži přehánějí, když říkají, že se z jejich žen stávají v době těhotenství fúrie, zjistil, že se neskutečně mýlil. A taky chudák Morrigan začala litovat svého rozhodnutí opustit Hrdinu Fereldenu hned po početí… protože devět měsíců svobodné tyranie ostatních, je pořád devět měsíců báječné švandy! A jen málo věcí je skutečně zábavnějších, než pohled na nevyspaného Inkvizitora, kterému nervy odešly na placenou dovolenou už v prvním trimestru. A to ani nebyl ten těhotný, z těch dvou. Tohle ráno bylo jedno z těch lepších. Oba jste se báječně vyspali (a někteří z vás u toho stihli i někoho terorizovat) a venku už byl celý svět v pohybu. Vzhledem k tomu, že vaši partneři se rozhodli si uspořádat menší tréninkové dopoledne, rozhodli jste se, že také strávíte ráno spolu a pak se sejdete podívat na ty dva, co zas vyvádějí. Kdo na ně má dohlížet, když ne vy? Jsou to takové přerostlé děti! Snídani jste strávili v chladu zdí Skyholdu, zatímco venku pomalu stoupala teplota nahoru, a přestože tady nikdy nebývalo nepříjemné horko, vypadalo to, že dnešek bude skutečně skvostným dnem. Po cestě na dvůr jste mohli potkat Cullena, který vám pokynul spokojeně hlavou. „Přijel Adrien,“ upozornil vás. „Ten šedý strážce co patří k Tabrisovi. Má sebou novou rekrutku. Vypadá to, že se tu nějakou dobu zdrží, než se vydají do Hlubokých cest. Šli si promluvit s Reesem,“ dodal Cullen a kývl hlavou směrem, kde tušil velkého Qunarijce, šklebícího se na svět. Na čele Cullena jste mohli spatřit drobný škrábanec, jak se včera jen tak tak vyhnul oné… zákeřné šachovnici. „Vypadá to, že ji chce seznámit s Kishkou a provést Přijímáním.“ Hlavou vám proběhlo krátké a jednoduché: Chudák holka. Kishku jste viděli oba asi jen hodinu, ale i tak jste pochopili, že ten mladý muž nebyl z těch, se kterými by se dalo povídat nebo se nějak úzce přátelit. Byl si tu vyzvednout před pár měsíci syna, u čehož se stihl pohádat s Morrigan, seřvat Lelianu, vysmát se Seře a jejímu lukostřelectví, projevit zcela neslušné konsternování nad tím, že s vaším způsobem života ještě nejste pod kytičkami, oznámil Iron Bullovi, jak je nechutný zrádce a následně s třísknutím dveří odešel. Jeho milenec se vám pak omluvil za jeho nevhodné chování – ten Antivanský elf, co mu táhlo minimálně na čtyřicítku a s pobaveným šklebem, který tak nějak nedosahoval jeho očí, ve kterých se skrývala jen únava a rezignace, spojená se starostí. Cullen měl tehdy v očích starost a lítost – a měl ji tu i nyní, ačkoliv dnes se jeho pocity asi netýkaly elfa, který byl postaven před konec světa v době, kdy mu nebylo ani patnáct, a kterého boj s Arcidémonem zlomil na všech frontách. Spasil svět, ale za jakou cenu… Cullen se s vámi kývnutím hlavy rozloučil a dál se věnoval svým rekrutům a vojákům, které potřeboval pro svůj vlastní klid dostat do co nejlepší formy. Vždycky byl raději opatrnější, než aby se něco pokazilo – a tato jeho povahová vlastnost vám již mnohokrát zachránila životy. Sešli jste do další části tvrze a mohli jste už konečně spatřit své partnery. Stáli u výcvikových figurín – Iron Bull se pobaveně smál a do jedné z jeho velkých paží ho svou jedinou funkční rukou bouchal Reese. Vedle stál ten kudrnatý Warden a jakási dívka, kterou jste ještě nepotkali. Pokud jste nastražili uši, mohli jste slyšet i jejich konverzaci. „Tak fajn, ale buď opatrná. Několik bojovníků si už o jeho ruku zlomilo zápěstí!“ říkal zrovna Adrien své rekrutce, zatímco jí Iron Bull nastavoval paži tak, aby to pro ni bylo co nejpohodlnější. Vyloženě ho to bavilo – byl celý uvolněný, a přestože do něj z druhé strany bušil Reese, nezdál se, že by ho to nějak omezovalo. „Cassandro, Doriane!“ zvolal Adrien, když si vás obou všimnul a mávnul na vás, ať jdete blíž. Pak položil dlaň Arianě na rameno, aby ji na sebe upozornil. „Ariano, počkej chvilku s tím bušením. Dovol mi ti představit další členy Inkvizice – Doriana a Cass,“ řekl jí a kývl směrem k vám. „Rád vás oba vidím. Doriane, myslel jsem, že jsi zpátky v Tevinteru! Co ty tady? Nemyslel jsem, že tě tu potkám. A Cass.. těhotenství ti sluší!“ pochválil. „Narozdíl od Reeseho.“ „Drž klapačku, Adriene!“ zabručel Reese a odtrhl se od bušení do Iron Bulla. Stáhl si zelenkavé vlasy pryč z tváře a obrátil se také k návštěvě. „Ty taky nevypadáš jako bys přišel z plesu.“ „Jo, jenže já na rozdíl od tebe spím už pár týdnů na šutrech a moje hadry neviděly mýdlo, co si pamatuju.“ „Já si říkal, že tu něco páchne,“ ušklíbl se Lavellan, než se jeho oči stočily k rekrutce. „Ty jsi… Ariana, že? Hodně štěstí. Tvůj budoucí Komandér je okouzlující chlap,“ zazubil se a v očích mu hrály jiskřičky pobavení, smíchaného s výsměchem… který nebyl tak nějak zaměřen na Arianu, jako spíš celkově na Kišáka a na vše kolem něj. „Cass, dobré ráno,“ vydechl Lavellan a zlehka políbil Cassandru na rty (pokud jej nechala). „Neprobudil jsem tě ráno?“ „Ty bys probudil tím nadáváním i mrtvolu,“ ozval se Iron Bull. „Ty DRŽ klapačku,“ zavrčel Lavellan jeho směrem. Dlaní přejel majetnicky a ochranitelsky po Cassandřině bříšku. „Takže vy dva tu chcete co… zůstat?“ „Jen pár dnů, než nabereme zásoby. Pak vyrazíme do Hlubokých cest.“ „Trpaslíci, Wardeni a jejich milované Hluboké cesty,“ ušklíbl se Reese a zakroutil hlavou. „Nevadí. Můžete tu zůstat tak dlouho, jak chcete. Cass a Dorien stejně nemají co na práci, tak se mohou věnovat tvé okouzlující rekrutce, zatímco probereme detaily. Nějaké protesty?“ |
| |
|
Takže už jsi zase trčel tady. Oproti tvému domovu v Antivě byl Kishkův dům… tedy, ona se místnosti v Hlubokých cestách moc domovem nazývat nedala… strohý a jednoduchý. Na druhou stranu byl svým způsobem útulný, a kdyby ti tu nechybělo světlo, tráva, květiny a takové ty drobné věci, jako je vítr, tekoucí voda… jo a LIDI!, tak by se tu dalo žít celkem dobře a možná bys byl spokojený. Že bys kritizoval Kishkovo rozhodnutí ubytovat se tady? Co ho čekalo tam na povrchu? Chaos a zmatek… mnoho zoufalých lidí, kteří se na něj budou dívat jako na hrdinu a toužit po tom, aby jim pomohl z jejich sraček tak, jako to udělali před třinácti lety? Jo, na pomáhání lidem ze sraček býval Kishka expert. Tedy, pochopitelně, až poté, co jste ho přesvědčili, že by jim měl pomoci, protože jinak nezíská armádu a nezabije Arcidémona. No, zabití Arcidémona. Ten rozhovor si pamatuješ ještě dodnes, že? To bylo taky přesvědčování, aby nenechal Denerim a zbytek Thedasu lehnout popelem. Alistair na něj div nekřičel, dokonce kvůli tomu zvládl být v jedné místnosti s Loghainem. Wynne to vzdala po dvou hodinách, Oghren u toho usnul s láhví v ruce a zbytek… zbytek družiny to vzdal ještě předtím, než ten rozhovor začal. Nakonec ses musel do přesvědčování zapojit ty a tvůj hlas byl ten jediný, který Kišák vyslyšel. Jak jinak. Pro ně neměl proč bojovat. Pro tebe… to byla trochu jiná věc. Ty jsi byl jeho stožárem, tou pevnou plachtou, která se neprotrhne ani při tom nejsilnějším vánku. To malé patnáctileté dítě tam sedělo v židli a upíralo na tebe svůj chladný pohled, ve kterém jsi mohl vidět ony zbrklé záchvěvy vřelosti, které ostatním zcela unikali. Nahlédnout pod povrch Kishkovi duše se odvážil jen málokdo. Nenávidět ho bylo snazší. A Kišákovi to vyhovovalo. Nepotřeboval se zpovídat komukoliv. „Strýčku Zevrane?“ vytrhne tě ze vzpomínání hlas Kierana. Je tak zvláštně dutý a nakřáplý, v ničem nepřipomíná ani jednoho ze svých rodičů, že tě to až děsilo… dokázal mrazit do hloubky kostí a ani ty ve svém věku jsi nebyl imunní vůči hlasu dítěte, které v sobě kdysi neslo duši Starého boha. „Strýčku Zevrane,“ zopakoval, když konečně upoutal tvou pozornost. Strčil ti před obličej kupu zelených usušených lístků a usmál se na tebe. Byl to ten důvěřivý úsměv dítěte, které nemělo proč před tebou schovávat svou pravou povahu. A skutečně nemusel. Tady byl v bezpečí. Ochránil bys jej, že? Syna svého milence, který je už víc tvým manželem, než čímkoliv jiným (kdyby to církev uznávala), kterého Kishka miluje, jako nic na světě a pro kterého máš i ty slabost? Je jako vaše dítě. To, které je tady vždy, když nastanou krušné časy a Kíša potřebuje něco, pro co by se měl smát. To, které se k vám v noci tulí a kterému vyprávíte pohádky. Je tak nevinný… „Otec mi řekl, ať mu napříště nasuším lístky, co najdu na Skyholdu. Že mi pak o nich něco poví víc. Myslíš, že tolik lístků stačí?“ hlesl Kieran, stále k tobě natahujíc svůj malý herbář. „Kierane,“ oslovil Kishka svého syna. Seděl u ohniště. Mahagonové vlasy mu padaly kolem bledé tváře, ve které zářily jeho nazelenalé oči. Spodní ret měl nateklý ještě od polibků, které od tebe před nějakou chvílí dostal. Kolem těla měl obtočenou kožešinu, která kryla jeho zničené tělo, zjizvené a nemocné. Jeho pleť tvým očím zářila jako perleť, skvostně bělostná jako ten nejčistší papír. „Přestaň otravovat svého strýčka. Je už pozdě, měl bys spát.“ „Ale tatí!“ protáhl chlapec a trhl sebou Kishkovým směrem. „Jsme v Hlubokých cestách! Nemůžeš vědět, kolik je hodin!“ Koutek Kišákových rudých rtů se nadzvedl. „Vím to,“ usoudil Šedý Strážce lehce pobaveně. Vždycky měl tady v té tmě přehled o tom, jaký je zrovna čas a jaký den. Asi to bylo něco, co plně chápali jen Šedí… ale bylo to utěšující, vědět, že alespoň někdo z vás se v této hnusné tmě pohybuje. „Pojď mi dát pusu na dobrou noc, a pak půjdeš hezky spát.“ „Už nejsem malé dítě, tati!“ zaprotestoval Kieran ještě jednou, o něco chaběji. Zas tak často svého otce nevídal, aby si dovoloval k němu být drzý.. a v Kieranově povaze ani nebylo takovým být. Pouze na něm bylo zřetelně vidět, jak moc se mu ještě nechce jít spát. „Mohu si před spaním aspoň číst? Prosím!“ „Kierane…“ „Prosím, tati!“ Kishka si povzdechl. Neměl dnes dobrý den. Rány z boje s Arcidémonem jej bolely a prodlužovaly tak jeho agónii a on nikdy nebyl zrovna trpělivý elf. Viděl jsi, jak se přemáhá… prsty si prostřel kořen nosu, aby se uklidnil. „Dobrá. Ale jen chvíli.“ Kieranova tvář se rozzářila. „Děkuju tati!“ vykřikl spokojeně a s lístky v ruce se rozběhl ke svému stanu. Vědění. Prahl po něm stejně, jako jeho matka.. a svitky, které mu otec včera půjčil… ho zkrátka lákaly a přitahovaly k sobě až magnetickou silou. Byly určeny k tomu, aby se četly. Kishka mu nijak netoužil odpírat vědomosti, přestože si nebyl jistý, zda je jeho syn dost starý na to, aby je dokázal vhodně využít – a tak se chvíli za Kieranem jen tak díval, lehce zamračený a napůl se usmívající. „Roste tak rychle,“ odtušil k tobě. „Příště už nebude tak nadšený. Pokud mi jej Morrigan ještě půjčí, tak je to. Bude už skoro dospělý. Vyrostl tak rychle…“ MAPA |
| |
| Dorian a Cassandra Ještě chvíli jsem zarytě mlátila do Iron Bullovi natažené ruky, ale bez výsledku. Mé tvrdé rány museli připadat statnému qunarijci jako lehký večerní vánek. Možná, kdybych použila nějaké kouzlo a snížila tak qunarijcovu obranu… Nevím, jestli jsou kouzla v tomto souboji povolená a tak jsem raději zůstala u svých pěstí. To poslední, co bych zrovna teď po prvním příchodu do Skyholdu chtěla bylo to, aby se o mě říkalo, že mé soubojové praktiky jsou nečestné. Po nějaké chvíli jsem s Iron Bullem jako s boxovacím pytlem skončila. Přerušil mě Adrien a ukázal směrem k cestě, kde mou pozornost upoutali dva noví příchozí, se kterými se dal Adrien do řeči. Byla to žena, ve středním věku. Krátké černé vlasy měla jako uhel a z dálky vypadala obtloustle. Teprve až když přišla o něco blíže, poznala jsem, že má bříško více zakulacené než většina obézních lidí. Měla by teď ležet v posteli a odpočívat. Zatvářím se nesouhlasně, ačkoliv nahlas nic neříkám. Vedle ní kráčel sympatický muž. To, že je také mág jsem poznala intuitivně a mé sympatie vůči němu se ještě zvýšili. Nehledě na soucit, který jsem měla s každým mágem, jelikož magie není jenom dar, ale i prokletí. Když mě Adrien představí, na oba dva se krátce usměji. „Moc mě těší.“ odpověděla jsem prostě a opravdu tomu tak bylo. Čím více lidí ve Skyholdu budu znát, tím lépe. Během následujícího rozhovoru jsem pochopila, že ten, kterému říkají Lavellan, neboli Reese je (nejspíše) manžel Cassandry a nepochybně i otec dítěte, které v sobě Cass nosí. „Ano, už jsem o svém budoucím komandérovi slyšela hodně věci.“ Odpověděla jsem stydlivě a vystrašeně jsem se podívala na Reese, který zřejmě jako všichni ostatní věděl o tom Kišákovi něco, co já ne a čím dál tím více jsem se obávala našeho setkání. Na jeho nabídku, že tu můžeme zůstat jak dlouho chceme jsem se jen usmála. „Děkuji, za nabídku, ráda bych tu nějaký čas zůstala a prohlédla si Skyhold.“ Pečlivě jsem sledovala Adriena, jestli mi to můj průvodce dovolí a tak nějak doufala, že neprohlédne mojí záminku, posunout setkání s Kišákem na neurčito. |
| |
| soukromá zpráva od Linnae pro V TÁBOŘE Pozorovala jsem Isiho, když se rozmluvil o Cullenovi. Na jeho obličeji se vystřídal lehký záchvěv štěstí, nebo možná spíše lásky, která nešla přeslechnout v jeho hlase, se smutkem, strachem a utrpením tak rychle, že jsem to málem ani nestačila zastřehnout. Bylo očividné, že pro něj onen muž musel mnoho znamenat. A možná pro něj znamenal úplně všechno. Takový pocit jsem neznala, dosud jsem se s ním ve svém srdci nesetkala, i tak mi ale nebyl úplně cizí. I tak jsem cítila jeho smutek, když se mísil s chladivým večerním vzduchem a dopadal na mne... a v mých očích i na celý svět. Chápala jsem jeho strach... jeho touhu vrátit se na místo, které nazýval domov, a k muži, který pro něj právě to i znamenal. Cítila jsem těsnost v hrudi. S bolestivým povzdechem jsem se nakonec zahleděla do plamenů nedalekého ohniště, které mi již dříve poskytly útočiště. Nedovedla jsem se na něj koukat, nedovedla jsem najít ty správná slova, která by mu mohla ulehčit... Ne, to nebyla tak docela pravda. Věděla jsem přesně, co chtěl ode mne slyšet. Že vím, jak jeho milému pomoci, jak jej zachránit a navrátit k jeho dobrému zdraví. Kdyby to ale bylo tak jednoduché, Isi by neměl žádný důvod k obavám či zoufalství. Byla jsem vůbec schopna zvládnout cokoliv z toho, co po mne tak očividně požadoval? Pohled jsem k němu navrátila až, když se plameny nepřirozené barvy objevily vedle mne. Slova, které následovaly, mi vyrazily dech. Zněl jako démon. Nebo možná spíše... zněl jako by měl přijmout nabídku démona, kdyby mu na oplátku přislíbil zachránit života Cullena. Popravdě jsem ani nevěděla, co by z těchto dvou bylo horší. Démon to ale nebyl. Byl to malý, ztracený, zoufalý kluk. Nic víc. Nic míň... „Tak trochu,“ přitakala jsem na poněkud řečnickou otázku a přinutila se zasmát nad tím, že přesně to samé mi blesklo hlavou před několika okamžiky. Ale démon to není, připomněla jsem si svůj dřívější závěr. Natáhla jsem k němu ruku a prohrábla mu vlasy v poněkud konejšivém gestu. Někdy bylo slov málo. Někdy prostě nestačila. „Lethallin mluvil o knihovně v pevnosti... možná tam bude něco, co by mohlo pomoci. A já osobně udělám všechno, co bude v mých silách. Dobře?“ věnovala jsem mu úsměv, částečně doufajíc, že jej to alespoň trochu rozveselí. Byl to poněkud neurčitý slib pomoci, nicméně... to jej nečinilo jakkoliv neupřímným či snad méně zavazujícím než cokoliv jiného, co jsem snad mohla říct. „Věci nemusí mít vždycky nějaký hluboký význam,“ pokrčila jsem rameny, když změnil téma našeho hovoru. „A pokud někomu poskytnou útěchu, tak mají veškerý význam, který potřebují.“ To by snad mohlo stačit... když jsem si uvědomila, že jsem opět projednou setrvala v tichosti, nezbývalo mi než přiznat, že mé starosti bylo nejlepší asi přenechat zítřku. Opět jsem sevřela knihu v náruči a konečně jsem se vytáhla na nohy. Na okamžik jsem vzhlédla k obloze, připomínajíc si příběhy o bojích Slunce s jeho nejstarším synem. „Snad abychom už šli spát...“ obrátila jsem se ke vému společníkovi s přátelským úsměvem. „Nebo se obávám, že budu chtít zaškrtit kohokoliv, kdo má ráno na starosti zvonění. A to si jednak chudák asi nezaslouží a druherak nemám ve škrcení zrovna praxi, nemuselo by to dopadnout dobře,“ uchechtla jsem se tentokrát již o poznání veseleji. |
| |
| CESTOU NECESTOU „Tak bezva!“ zazubí se na vás oba hravě rusovláska. Očividně je potěšená tím, že nemáte nějaké vyloženě obtížné otázky, na které vám nemůže odpovědět – Šedí byli známí tím, že si syslí své informace a dávají najevo jen to nejnutnější… i-když se může zdát, že před ostatními svého řádu to dělat nemusí. Byli tak zvyklí. Stále ostražití… „Glendir… Glendir Hall, že?“ usměje se dívka na jednoho z vás. „Velitel mi vo tobě říkal. U nás se ti bude líbit. Hajzlík má slabost pro elfátka – teda, ne takovou slabost,“ zasměje se, „jen je vůči nám dost ochranitelskej. Pořád se bojí, že si něco zlomíme a tak.“ Dívka pokrčila rameny a sáhla pro svůj vlastní batoh. Hodila si ho na záda a několika pohyby, které dávaly najevo, že je na to více než zvyklá, si ho upevnila na těle, takže se s ním dalo teoreticky i dobře bojovat, kdyby to bylo nutné. „Ste přiřazení k nám – přímo pod Weishaupt. První Strážce nás vyslal na takovou zábavnou, strašně bezpečnou a stvořitelem milovanou misi, a tak nabíráme další Strážce ochotné se zúčastnit. Vede nás Warden Commander Saarebas, ale všichni mu říkáme Popelavej hajzl, nebo Saare. Je to Qunari, takže… no,“ zasmála se. „Je s ním svým způsobem zábava.“ „Táboříme kousek odtud. Když vyrazíme teď, tak tam budeme za pár hodin… ráno. Dojdeme asi na snídani!“ usoudila nakonec s úsměvem. „Třeba bude vařit Rafel a bude to i k snědku. Rafel je jeden ze Strážců, co se stará o nováčky. Bude se vám líbit.“ „Ještě nějaké otázky, než budeme muset vyrazit?“ |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro MARKA Rafel seděl na trávě před tebou a pozoroval tě s napůl fascinovaným, napůl šokovaným výrazem. Jeho pěkná tvář se stáhla do takového podivného výrazu, kterému by se dalo smát, kdybys jen chtěla. Jeho dlouhé dredy se hýbaly ve vánku spolu s tím, jak ševelila tráva kolem vás. „Huh,“ dostal ze sebe. „Takže ty umíš mluvit!“ usmál se pak na tebe, spíš zazubil, když se konečně ve tvé přítomnosti uvolnil. Musela jsi sama uznat, že tvé chování bylo více než nečekané. Nikdy jsi nebyla ten upovídaný typ, jako Linnae, abys neustále povídala a přátelila se se všemi ve svém okolí. „Bohové jsou zrůdy,“ řekl Rafel nakonec, když si strčil do úst kousek trávy a začal ho žvýkat. „Pokud existují, tedy. Na druhou stranu, my lidé, elfové, trpaslíci…. jsme taky dost odporná, nechutná stvoření. Nedokážeme se o sebe postarat sami navzájem, vybíjíme se, ubližujeme si. Nemyslím, že máme bohům co vyčítat.“ „Takže myslíš, že se tyhle sračky kolem nás dají napravit tím, že se budeme snažit sami a nebudeme spoléhat na něco tam nahoře, co tam asi není, nebo se to celý dny směje a dostává to kuckavé záchvaty sarkastického pobavení, když s cynismem shlíží na ty, co se k němu modlí?“ optal se tě se zazubením, které téměř reflektovalo tvé vlastní pobavení. Rafel zaujatě pozoroval tvůj příběh. Trochu se u něj usmíval a sem tam vypadal, že chce fláknout hlavou o zem a začít se hihňat jako malá holka, co poprvé vidí mužský penis. No, byl to Rafel – už jsi jej konečně začínala poznávat. Byl bezstarostný, pobavený, a nebyl zas tak hloupý, na to jak si hrál, že hloupým je. „Každý děláme chyby,“ pokrčil muž rameny, když jsi přiznala, že jsi nestihla svou oběť ani prošacovat. „Já tady třeba trčím, protože jsem ošoustal tu špatnou holku… a taky jsem se nestihl udělat, než náš načapali,“ s tím Rafel naklonil hlavu na stranu. „Hm… nemyslím, že vyloženě záleží na tom, jak zemřeme. Záleží na tom, jak žijeme. Kolik zplozenců zabijeme… víme, jak umřeme. Zas tolik možností nemáme. Ale… ale způsobem, jakým na to nahlížíš ty, se dá náš život chápat taky.“ „Myslíš, že umíráme jako hrdinové?“ optal se tě po chvíli mlčení, kdy se zlehka mračil. „Myslím, že umíráme jediným způsobem, jaký máme. Necítím se jako hrdina… málokdo z nás ano. Ale… svůj závěr si uděláš později sama.“ S tím se muž postavil a vystrčil z kapsy kapesník, který ti podal. „Je čistý,“ ubezpečil tě s úšklebkem, div tě nepoškádlil dlaní v krátkých vlasech. „Je už pozdě a jsi určitě unavená. Měli bychom se vrátit do tábora, ať se před zítřkem trochu prospíš. A já musím jít zachránit Dagniva z jeho vyslýchacích povinností. Pojď.“ POKYNY |
| |
| soukromá zpráva od A swift breeze of fate and faith pro DIANA Dagniv chvíli mlčel. Mohla jsi stále slyšet jeho znervózňující kroky, mohla jsi cítit chlad místnosti, který se ti zakusoval do kostí a obíral tě o poslední kousky naděje. Bylo to zoufalé místo, tenhleten stan… a tvůj věznitel, který se procházel po místnosti s jasným cílem tě znervóznit (a že se mu to dařilo) taky nebyl z těch nejvřelejších. Vlastně ledová jeskyně by byla vřelejší než tohle. „Ty chceš to nevinný dítě?“ procedil Dagniv s dávkou odporu ve svém hlase, který byl do té chvíle poměrně dost emočně plochý. „Dítě, který za nic nemůže? Nevinnýho, hodnýho, slušně vychovanýho kluka? Proč?“ zasyčel a klekl si před tebe. Mohla jsi u svého hrdla ucítit čepel jeho dýky. Ty modré oči se na tebe dívaly s opovržením a nenávistí, jakou jsi v nich nečekala. „Co seš to za zrů-“ „Hele, kdybych věděl, že tu bude taková podívaná, přišel bych dřív!“ ozvalo se zvesela ode dveří stanu, které se otevřely. „Ty jo, tys ho musela hodně vytočit. Naposledy tou dýkou mířil na slepici!“ „Rafele!“ procedil Dagniv naštvaně mezi zuby a trhl hlavou směrem ke svému příteli. „Mám práci!“ „A já chci spát a nemuset poslouchat sténání a křik tý holky, až ji začneš mučit,“ opáčil ten muž, kterého tvůj věznitel pojmenoval Rafelem. „Jsou dvě ráno, Dagnive, a Amras je zpátky v táboře. Budu mít zítra z jeho stížností takovou migrénu, že věř tomu – nechceš ji zažít. Pojď už, sakra, spát.“ Trpaslík cosi zavrčel, než stáhl dýku z tvého hrdla. Mohla jsi cítit pramínek krve, jak ti teče po kůži a vpíjí se ti do oblečení. „Bezva. Třeba se dnes vyspím,“ ušklíbl se ten černovlasý, hubený Strážce. „Co je tady vůbec za problém?“ „Ta čubka chce Kierana.“ Rafel pozvedl obočí a jeho tmavé oči se přesunuly na tebe. „Kierana? K čemu, nějakýmu krvavýmu rituálu? Píše brožurku s názvem: Jak pozvednou Staré bohy, kapitola druhá: Urthemiel na útěku?“ Dagniv po Rafelovi hodil pohledem, který kdyby uměl vraždit, půl-elf by byl na sračky. „Rafele…“ zamumlal výhružně. „Já vím, já vím. Moc mluvím. Tak můžu už jít spát? Prosím!“ zazubil se muž a zastrčil si prsty za kalhoty. „Můžeš ji mučit zítra. Bude svítit sluníčko, ptáčci budou zpívat, Amras bude nadávat, Saarebase budeme držet od kotlíku a…“ „Rafele…!“ „No jo, no jo. Tak já už jdu,“ zamručel černovlásek a odpoutal se ode dveří stanu. Trpaslík tě chytil za kotníky a přitáhl tě k jednomu ze sloupů. S nepřátelsky chladným výrazem tě k němu pevněji připoutal a dal ti zpátky na oči pásku, abys nic neviděla. Svět se opět propadl do tmy… jediné, co jsi zaslechla předtím, než se zatáhla plachta stanu, byl smích Rafela. POKYNY |
| |
|
Probudil vás smích, cákání vody a ostré světlo, které pronikalo do stanů. A v některých případech jsem si jist, že svou daň si na tom všem vyprosily i kručící žaludky a plné močové měchýře, které se rozhodly vás potrápit, a donutili vaše těla přestat bloudit po krásných snech, ve kterých se zrcadlila vaše přání… a sem tam ty nejhorší noční můry. Když jste vyklouzli ven ze stanu, uvítala vás kromě sluníčka a čerstvých kuliček rosy na trávě také vůně ovocné kaše s malinami a borůvkami a zcela bledá, modroučká obloha beze mraků. „Rafele! Rafele ne, ne, ne! Aaaah!“ ozvalo se od koryta blízké řeky, která se nacházela jen kousek od stanů. Pokud jste nakoukli tím směrem, mohli jste spatřit většinu Strážců, některé nahé, jiné polonahé… ale všichni byli mokří od hlavy k patě, koupajících se v řece. Jediný, kdo tam nebyl, byl Dagniv a Saarebas – ten seděl u táboráku a v ruce měl misku s obilnou kaší. Sladil si ji zrovna medem a oříšky. Bylo zcela na vás, zda jste se rozhodly se připojit k rannímu osvěžení a šly se bavit za Rafelem, Isajem a ostatním k řece (a že se tam všichni upřímně bavili), nebo zda půjdete vysomrovat misku s kaší od Saarebase, který se na to celé skotačení díval s pobaveným šklebem na tváři. DIANE Probudila tě ledová sprcha – to jak ti někdo vychrstl na hlavu obsah kýble s ledovou vodou nabranou ze studni. Byl to nepříjemný šok. Ostatně i tvé spaní nebylo zrovna příjemné, neboť ses cítila i v noci odtrhnutá od své moci, své magické síly… Únik se zdál tak příjemně nedosažitelný, až tě to fyzicky bolelo. „Vstávej!“ Dagniv. Ten hlas bys po včerejším výslechu poznala hned. Brzo jsi zjistila, že z očí máš strženou pásku a trpaslík opět přešel za tebe, aby tě odpoutal od stožáru, ruce jsi však stále měla spoutané. „Jdeme!“ zasyčel na tebe a trhl tebou dopředu. Jako trpaslík měl až nepříjemnou sílu. „Velitel tě chce vidět,“ řekl. Cítila jsi jeho drsnou ruku vzadu na svých dlaních, jak tě držel za provazy, kterými tě svázal. Hned při východu ze stanu tě oslnilo světlo slunce, na které sis za ty dva dny ve stanu poměrně odvykla. Bylo to velice oslňující. Mohla jsi spatřit dovádějící, koupající se Strážce u řeky, kteří si z tvého stavu nic moc nedělali. Trpaslík tě však nevedl k nim – vedl tě jinam, po cestě až k velkému táboráku, u kterého seděl vysoký, mohutný Qunari, šklebícáí se na svět. Měl dlouhé bílé vlasy a světle šedou pokožku s tmavšími pihami. |
| |
| soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro Hluboké cesty vypadaly na každém rohu úplně stejně, kdybych neměl zkušenosti s lovem a stopováním kořisti, snadno bych se ztratil. Já si ale dovedl všimnout detailů. Nepatrných a snadno přehlédnutelných spár v kamenných stěnách, směru růstu lišejníků, nebo způsobu, jakým se v chodbě lámaly zbytky světla. Takové věci člověk nezapomene, pokud stráví dostatek času, aby si je osvojil a důvěřoval svým instinktům natolik, že je začal užívat jako tu nejcennější zbraň na světě. Býval jsem takovým člověkem. Ještě tehdy, za krále Marica a jeho velké rebelie. Od té doby odteklo mnoho vody, stal jsem se generálem a pánem Gwarenu, regentem Denerimu, politikem, a takový muž neloví po lesích a nespoléhá se na svou přesnou střelu. Trochu jsem se obával, že za ty roky mé schopnosti zrezivěly. Shlédl jsem dolu na Koláče, který mi opětoval pohled malýma, medově zlatýma očima, dokud si neodfrknul, jako by tím dával jednoznačně najevo svůj názor. „Uvidíme,“ odpověděl jsem mu. „Jenom zbabělec by se vzdal před bojem. Pamatuji si ještě některé z našich prvních bitev, když jsme měli sotva po stovce bojovníků. Zůstal jsem s hrstkou přeživších uvězněný na vrcholku kopce. Myslel jsem, že mě tam nechají umřít. Vážně jsem myslel, že už… se nedožiju zítřka.“ Na kratičký okamžik jsem se zastavil uprostřed pohybu. Přede mnou se cesta stáčela jedním směrem ostře doprava, druhým mířila rovně. Já byl ale tisíce mil vzdálený Hlubokým cestám. Stál jsem na okraji lesa a pode mnou se rozprostíral celý loučemi osvícený Ostagar. Tisíce a tisíce pableskujících jisker, stovky promrhaných životů, všechno jsem zmařil. „Myslíš, že mi někdy odpustí?“ zeptal jsem se do prázdna. Samozřejmě, že mi nemohl Koláč odpověď. Nechtěl jsem slyšet, co by mi řekl. Kdybych tehdy nezradil svého krále, zemřeli bychom všichni, včetně Alistaira a zbytku Fereldenu s námi. Kdybych se mohl vrátit časem a jednat té noci znovu, udělal bych to stejně. Stvořiteli, odpusť… Zaťal jsem pěsti a prošel kupředu, aniž bych nahlédl do úboční chodby. Ohlížet se do minulosti bylo zbytečnou ztrátou času, přesto jsem nedokázal zapomenout, odpustit sám sobě, nepohlédnout Alistairovi do tváře, aniž bych v jeho očích neviděl monstrum, kterým jsem se stal. A čím víc byl milosrdnější, čím blíž jsem mu byl, tím byla ta nenávist silnější. Neuvědomil jsem si, že jdu nějakou dobu sám, dokud jsem nezaslechl Koláčovo zmatené zakňučení. Zůstal u bočnice a divně nakláněl hlavu ke straně. „Necourej se!“ napomenul jsem mabariho a sveřepě pokračoval dál. Pes mě brzy dohnal. Za dalším rohem jsem našel krvavou louži. Nebyla velká, zřejmě z mělké rány. Přiklekl jsem k zemi a trochu nabral na špičky pokované rukavice. Matně se leskla. Byla čerstvá. Pokud nepatřila rypci, mohl jsem narazit na dost velké nepříjemnosti. „Chlapče, vezmi stopu,“ nařídil jsem Koláčovi a opatrně tasil meč. Ocel o pochvu skoro nezavadila. Uměl jsem být tichý, pokud to vyžadovala situace. Blížil jsem se stíny, aniž bych vydal jediný podezřelý zvuk. Obezřetně jsem našlapoval a sledoval terén před sebou. Tam, mezi pobořenými kameny, se mihlo něco masitého. Rypec zmizel dřív, než jsem udal pokyn k lovu. Zavrčel jsem a ohnal se po psovi. „Mazej!“ rozkázal jsem ostře a sám se rozběhl za kořistí. Rypci se dařilo uniknout z každého zátarasu, o který jsme se s Koláčem pokusili. Vyčerpání a hlad si vybraly svou daň. Podráždilo mě to. A doufal jsem, že pes můj hněv cítí, že jej vybičuje k lepšímu výsledku. Po dvou nepodařených útocích jsem konečně získal trochu náskok a překvapil rypce v jedné z větších místností, kam nás jeho zběsilý úrp zavedl. K mému nemalému překvapení tam byli další tři rypci. Začali poděšeně kvíkat a pobíhat kolem mě. V tom celém zmatku nadšeně skotačil a štěkal válečný mabari. Popadl jsem druhý dech a seknul. Bolestné kvičení mi potvrdilo přesný zásah. Rypec byl ale stále v pohybu. Jiný z nezraněných býložravců mi podrazil nohy. S hlasitým žuchnutím jsem se svalil na zem. Na záda mi skočil menší z rypců. Než jsem si stihl zakrýt hlavu, byl pryč. Sebral jsem se na nohy a zavelel k útoku. Koláč zaměřil cíl. Skočil po krku zraněnému rypci a snažil se zardousit. Žalostné kníkání přešlo v bublavé chroptění. Zabořil jsem čepel rypci do těla a ryk boje ustal. Přeživší rypci zmizeli bůhvíkam. Koláč na mě pohlédl, ale kořisti se nevzdával. „Pusť to, chlapče,“ poručil jsem, ale znělo to spíš jako žádost unaveného a životem vyčerpaného starce. Koláč poslechl. Vzal jsem zdechlinu a přehodil jsem si ji přes rameno. Než jsem zamířil stejnou cestou zpátky, sklonil jsem se ještě k mabarimu a pochvalně ho poplácal po bedrech. „Hodný. Jsi moc hodný a dobrý, Koláči.“ V knihovně plápolal oheň. Alistair musel spálit nějaké staré knihy a rozdmýchat jinak mrtvé ohniště. Doufal jsem akorát, že se mu nepoštěstilo zklikvidovat něco důležitého, nebo přesně ten posranej svitek, pro který jsme se trmáceli takovou dálku. Přistoupil jsem až k táboráku a kořist shodil k zemi. Než se pustím do čištění a opracování masa k jídlu, potřeboval jsem si sundat hrudní plát a uvolnit zápěstí stažená nátepníky. Při pádu jsem si ošklivě narazil bok. Určitě tam bude modřina. Nepotřeboval jsem se tím chlubit, a zrovna Alistairovi, proto jsem se mlčky usadil na ustlanou matraci a začal uvolňovat šňůrky nárameníků. Neohrabaně jsem jeden z uzlíků utáhl a zjistil jsem, že bez pomoci druhé ruky v téhle zbroji dřív chcípnu, než bych se dokázal svléknout. Znechuceně jsem zakroutil hlavou a tiše zaklel. |
| |
 | Od té chvíle, co jsem vešel do Hlubokých cest jsem měl na mysli jen svůj domov v Antivě, kterou jsem tak zbožňoval. Za svůj život jsem procestoval mnoho míst, ale žádné nebylo tak zrádné jako Hluboké cesty. I tak jsem se sem ale zpravidla vracel, protože i přes své mnohé mínusy byl Kishkův dům pro mě otevřený a hlavně a především byl tu on sám. Nikdy jsem se neodvážil Kishkovi říct, že by jeho volba byla špatná - volba, že se tu rozhodl zůstat. Muž jako on se potřeboval uchýlit tak daleko, jak jenom mohl ode všeho a ode všech. A možná že tohle bylo jediné místo, kde se cítil v bezpečí. V bezpečí před světem, který ho považoval za hrdinu přes těch pár dobrých činů, které vykonal - a i když on nebyl plně ochotný to vše pro svět udělat, tak to udělal kvůli mně. A já jsem byl převelice ochotný se k němu vracet a být s ním i přes tu hrůzu, kterou jsem z tohohle místa měl a také z jeho starých ran. Nestaral jsem se o to, že jsem se cítil neustále ostražitý a v pozoru. Možná mě mé city k němu až moc změnily, protože mi záleželo na tom, že jsem tu mohl být s ním. A na tom kde to bylo, mi už nesešlo. Mimoděk jsem si vzpomněl na vše, co vedlo k našemu cíli. Na doby, kdy jsem Kishkovi vypravoval příběhy ještě z dob, kdy jsem byl Antivanskou Vránou a skvělým asasínem. I když ne asi dostatečně skvělým, protože jsem selhal při jednom z důležitějších úkolů a musím se přiznat, že jsem toho ani v nejmenším nebyl schopný litovat. Především jsem si vzpomněl na ten poslední večer, kdy jsme mluvili o našem hlavním bodu - Arcidémonovi a jeho zabití. Tehdy jsem ho přemluvil, dokázal jsem poddat dost rozumný argument, aby šel do toho boje s námi. Cítil jsem se tehdy jako kdybych ho poslal na smrt. K tomu všemu jsem byl zmatený, začal jsem si připouštět všechny ty city, které jsem k němu choval. Nakonec jsme spolu, bok po boku vyrazili do války, kterou jsme přežili. A i když to mohl udělat kdokoliv jiný, udělal to Kishka. Byla to jedna z těch mála věcí, kterou jsem v něm viděl a patřila k těm dobrým stránkám. „Strýčku Zevrane?“ vzpomínky na tu dobu se přetrhly a já se podíval na Kierana, chlapce, o kterém bych řekl, že nebyl dítětem svých rodičů. Zpočátku mě takové oslovení od chlapce děsilo a říkal jsem si, jak divně to zní. Po čase jsem si ale k tomu chlapci našel cestu. A i když bych to málokdy přiznal nahlas, měl jsem ho opravdu rád. Hluboké cesty byly nebezpečné, ale já bych dokázal tohoto malého chlapce ochránit před tím, co tady mohlo číhat. Ochránil bych ho před celým světem. A nebylo by to jen proto, že jsem si s Kishkou tak blízký, bylo by to kvůli tomu, že jsem toho chlapce měl opravdu rád. Kierana jsem bral jako svého vlastního. Ano, natolik jsem ho měl rád, že jsem byl ochotný na něj takhle smýšlet. A věděl jsem, že když se Kishka přestane usmívat, je to mnohdy znamení, že mu jeho syn chybí. Že ho zranění bolí více než obvykle, a proto jsem se snažil vyjít s Morrigan a chlapce sem přivést. A kdyby jí nebylo, byli bychom jako opravdová rodina. „Otec mi řekl, ať mu napříště nasuším lístky, co najdu na Skyholdu. Že mi pak o nich něco poví víc. Myslíš, že tolik lístků stačí?“ zeptal se chlapec a ukazoval mi lístky ve svých ještě drobných dlaních. „Tolik jich postačí,“ odpověděl jsem mu a položil jsem ruku na jeho rameno. Snažil jsem se chlapce vést lepší životní cestou, než kterou jsem si prošel sám. Než kterou si prošel Kishka. „Kierane,“ řekl Kishka. „Přestaň otravovat svého strýčka. Je už pozdě, měl bys spát.“ Tiše jsem sledoval jejich krátké dohadování, (při kterém Kishka dokázal, že jako Šedý Strážce měl určité schopnosti, které neměl ani jeden z nás) dokud Kishka nepřistoupil na Kieranovu žádost. Ten chlapec rychle zmizel ve svém stanu, šťastný, že si může ještě chvíli číst. Byl to krásný pohled - na dětský obličej, který byl nadšený jen z pouhého čtení. Ale to čtení mu přinášelo mnohem víc, než jsem si dříve myslel. Neváhal jsem dlouho a přisedl si ke svému muži. Bolesti byly patrné na první pohled - alespoň mému oku neunikly a já si o něj opět dělal starosti. Myslel jsem si, že po tolika letech bude v pořádku. Rány tu však stále byly. Ale já spolu s nimi a chlapec též. „Roste tak rychle,“ řekl. „Příště už nebude tak nadšený. Pokud mi jej Morrigan ještě půjčí, tak je to. Bude už skoro dospělý. Vyrostl tak rychle…“ „Tohle není naposledy,“ odpovím mu. Bylo to citlivé téma a bolestné. Nemohl jsem dovolit, aby mu odpírala možnost se s tím chlapcem vídat. Ne když jsem viděl, jak se tím trápí. „Ví, jak moc ho máš rád. Vrátí se sám,“ řeknu a lehkým dotekem ho pohladím po tváři. Nelhal jsem, jen jsem doufal, že tomu tak opravdu bude. Pohled mi padl na jeho rty, ale jen proto abych zavzpomínal na těch několik intimních chvil v našem společném životě, které jsem si pamatoval s dokonalou přesností. |
| |
 | CHRÁM STARÉHO BOHA Seděl jsem u ohně ve svém improvizovaném domově, který jsem však miloval víc, než honosný pokoj v Amaranthine, který mi jako Komandérovi Šedých tehdy darovali. Dokonce i víc, než náš dům v Denerimské odluce, který se otec snažil tak moc zvelebit, abych se v něm i po smrti matky cítil dobře. Zde jsem se cítil, že jsem namístě, kam patřím. Bylo tu ticho. Klid. Kromě šepotání Zplozenců v mé hlavě. Otočil jsem hlavou, aby se podíval na svého milence, který si ke mně přisedl, napůl vyděšený z tohoto místa, z druhé části nejistým ohledně toho, co by měl dělat semnou. Co je správné, co je očekávatelné… jak mi pomoci. Můj nádherný, dokonalý Zevran. Stále i pamatuji odlesky slunce v jeho zlatavých vlasech. Úsměv, hluboce vykrojený do jeho tmavé pokožky, se všemi těmi vějíři vrásek, když se smál něčemu s Lelianou, nebo se popichoval s Alistairem. Ty vzpomínky byly v mé mysli tak živé, tak hmatatelné, že jsem se jich mohl dotknout a prožít je znovu, kdybych chtěl. Stále se ke mně vracel. Po všech těch letech… „Možná,“ řekl jsem nakonec. „Je to jenom dítě, Zevrane. Vzpomínky, které má semnou, nejsou tak hluboké jako ty s matkou a jejími společníky. Nevzpomene si na mě. Nebude si ke mně pamatovat cestu.“ A pokud si vzpomene, já už možná budu mrtvý. Ale to nemohu říci svému asasínovi. Je můj a já jeho… do konce dnů, že? Tak se to říká. Je hloupé mluvit o smrti předtím, než přijde sama samotinká na svém otrhaném koni a setne nám hlavu. Jak bychom pak mohli žít? Roky se Zevranem mě učinily měkkým. „Měl bys s ním být častěji,“ zamumlal jsem po chvíli ticha. „Má tě rád. Potřebuje i někoho jiného, než je jenom jeho matka – a Morrigan nemá problém pouštět jej do tvé péče. To jen já jsem… nezpůsobilý k tomu abych přispíval k jeho výchově. Mají strach, že z něj udělám zrůdu.“ Ušklíbl jsem se. Svým způsobem měli pravdu a přitom se tak strašně mýlili. Nepochyboval jsem o tom, že jsem zrůda, že mé činy jsou neomluvitelné, že byly bestiální a zbytečně kruté. Byl jsem dalek hrdiny, kterého ve mně viděl svět venku. Stal jsem se takovým skrz prožitky… a můj syn měl život diametrálně odlišný od toho mého. Byl ochraňován, milován. Žil na bezpečném místě, kde mohl rozvíjet své talenty. Nebyl důvod, proč by byl takovým monstrem, jako já. „Budeme ho muset stejně jít za chvíli uložit. Je schopný si číst celou noc a ráno bude vyčerpaný a nebude s ním řeč. Navíc mám dojem, že to dělá jen proto, aby od nás na noc slyšel pohádku…“ |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro O LÍTOSTI A MÉ ZBABĚLOSTI Okolí ohniště mi neprozradilo nic nového. Zdálo se, že tu trávily víc času aspoň tři osoby. Lůžka byla u sebe a moje podezření, kdo se tu pohyboval, sílilo. Vyhnul jsem se předčasnému závěru - hlavně kvůli svému vlastnímu strachu, že by mohl být správný. Znovu jsem prohrábl popel, ale brambory ani zbytky kostí mne nelákaly. Mezi papíry po zemi ale leželo i cosi, co vypadalo jako mapa. Příliš dobře jsem na ni neviděl, a tak mne logicky napadlo rozdmýchat oheň. Ti před námi už svoje ohniště určitě nepotřebují. Sundal jsem si zbroj a začal vyhrabávat přebytečný popel. Dokonce jsem si u toho začal hvízdat. Měl jsem jen radost, že zas dělám něco tak zoufale normálního, jako je příprava ohně, a nemusím myslet na to, že pořád trčím v Hlubokých cestách. Je to určitý obranný mechanismus, když dlouho musím dělat něco nenormálního - a jakýkoliv výlet sem, do těchto končin, je naprosto nenormální - každá běžná věc mi pak přijde jako radost. Naskládal jsem na sebe dokumenty a stránky knih u různých polic. Bral jsem jenom ty zaručeně velké a nudné věci, například Ilustrovaný souhrnný Zpěv Světla - praktický průvodce pro nejmenší, nebo třiceti svazkový svitek Po stopáše putowanie nejsvitějžšie Neviejesty Stworžitelova. A pořád mi zbývalo dost, abych mohl přikládat. Jeden by nevěřil, že existuje tolik zbytečných a starých dokumentů. Oheň jsem rozdělal křesadlem z batohu a rychle rostoucí plameny mi odhalily mapu a na ní drobné značky a popisy. Teď už jsem nemohl pochybovat, komu patřila, viděl jsem podobné jen jednou, jedinkrát. Někdy jsem si říkal, jestli si Kishka takový způsob značení vymyslel sám jako kombinaci něčeho elfského z Odluky a qunarijského písma. Nikdy jsem se nezeptal, protože... protože prostě nebyla možnost, nebyl čas, nehodilo se to... A já byl zbabělec. V tomhle určitě. Zkroušeně jsem se posadil k ohni, podrbal jsem se ve vlasech. Jestli tu někde běhá... Určitě bude naše opětovné shledání krásné a plné radosti a kamaráčovtu Šedých Strážců. Vycházíme spolu asi jako dům s ohněm. Bylo snadné říct, že jsem Kishku neměl rád. Neměl jsem, jako první bych to potvrdil a odsouhlasil. Činil rozhodnutí, která byla bezohledná a krutá. A ještě měl dost drzosti, aby se jim smál, jakoby se pasoval na samotného Stvořitele. Ovšem pravda byla, že jsem Kishku litoval. Ztělesňoval všechno, co bylo špatně, co mělo být opraveno. Co jsem nedokázal a nemohl napravit, i když jsem někde uvnitř cítil, že to má být jinak. Kishka byl chaos na pochodu. Ale co jiného je každý muž, který přesvědčí sám sebe, že nemá emoce? Litoval jsem ho a on o mou lítost nestál. Nejspíš mu připadala slabá a naivní, jako každému. Jenže ta lítost tu stejně zůstávala, kdykoliv jsem na něj pohlédl. Nic na něm a na jeho životě nebylo fér. Život nikdy není fér. A to všechno kráčelo na dvou nohách jednoho mladého elfa a házelo mi přímo do obličeje, o kolik ještě může být život horší, jakmile ti, kteří mají prostředky a možnosti, nedělají, co mají. Byla tak jednoduché nemít Kishku rád. Bylo to lehčí, než mu čelit. Ze zamyšlení mne vyrušil Koláč, který se ke mně přihnal a posadil se mi k nohám. Křečovitě jsem se usmál a pohladil ho oběma rukama za ušima. Musím oznámit Loghainovi, kdo tady je. Panika! Musím to oznámit Loghainovi! "Hodnej, Koláček, hodnej," říkal jsem mu nervózně, zatímco Loghain shodil na zem úlovek. Chvíli jsem sledoval, jak se bezúspěšně pokouší rozvázat řemínky. Usadil jsem Koláče ze svého klína na zem, vstal a přešel k němu, abych mu pomohl. Nepočkal jsem na souhlas, sklonil se nad jeho ramenem a opatrně tahal a prozkoumával uzlík. "Áááá, máš to tu celé zašmodrchané," oznámil jsem mu přehnaně vesele. "Ale to rozvážu. Sundám i tu druhou část, jestli chceš. Šedý Strážce Kishka je v Hlubokých cestách," zamumlal jsem skoro neslyšně, bez nějakého úvodu. Opřel jsem mu ruku o lopatku a zatáhl, šňůrka vyklouzla a uvolnila ramenní chránič. Vzápětí jsem opatrně a rychle dodal: "Ale předně tě vyndáme ze zbroje a dáme si jídlo. Konečně jídlo!" Můžu jen doufat, že mne Loghain přeslechne a bude dřív řešit večeři. Ale při mém dosavadním štěstí? |
| |
| soukromá zpráva od Marka pro GREY WARDEN CAMP - V NOCI Refelův přístup mne jistým způsobem uklidňuje. V jednu chvíli se zdá, jako by mu nezáleželo na ničem-avšak v dalším jsem si vědoma toho, že i on cítí tlak tíhy světa okolo. Konec konců, zdá se, že jeden nejsme lepší, než ten druhý. Ubohý zlodějíček (wannabe pašerák) a někdo, kdo si ani nedokázal užít své provinění, jež si teď odpykává roky svého života. Když zopakuje můj lehce naivní pohled na šedé strážce, připadám si skoro jako sotva narozený nug-stejně naivní a bezbranný vůči jeho slovům. Nevím toho ještě příliš…a pár dní v táboře-ani jakákoliv zkušenost kterou mám s nákazou a zplozenci-na tom nic nemění. S lehkým ironickým úsměvem nad mou vlastní ubohostí od půlelfa přijímám nabízený kapesník a zatímco se vracíme zpět do tábora, si jím otírám tváře. Dále toho již příliš nenamluvím-myslím, že toho bylo pro jeden večer až příliš-a tak se s Rafelem loučím pouhým tichým Dobrou noc… než se tiše tábořištěm došourám až k mému stanu naplněnému elegantními vysokými postavami spících elfek-a upadnu do bezesného spánku specifického pro děti kamene. |
| |
| GREY WARDEN CAMP - RÁNO Z klidného spánku mne probudí až zářivé paprsky nového dne-zamračeně zamžourám okolo, tiše nadávajíc na ono nepřirozené světlo spojené s otevřenými klenbami nebes. Po čtyřech se vysoukám nejen z pod deky, ale také ze stanu, nechtíc budit můj sofistikovaný doprovod, který předpokládám, si ještě dává nějakou tu hodinku spánku pro krásu. Oprašujíc si kolena poté vstanu před sluncem zaplněným táborem a musím uznat, že je mi noc mnohem, mnohem milejší. Přesto mne vůně případné snídaně donutí zůstat venku a prohlédnout si onu scénu nového dne. U ohniště vévodícího včerejší noci seděl náš šedivý velitel a věnoval se snídani, zatímco jeho podřízení si užívali vody v řece. Přestože mě samotné se ona masa tekutiny nechce ani trochu líbit, zdála se být pro ostatní příliš přívětivá, než abych odolala a nepřidala se k nim. Přesto k řece přicházím s jistou očividnou opatrností, vybírajíc si kus břehu kousek od ostatních, abych snad nebyla ihned zahrnuta do všeobecného chaosu a neoctla se přímo ve středu nebezpečného dění. Podezřívavě přikrčena u břehu se tedy rozhodnu si užít osvěžení po svém-a to nabráním vody do dlaní a omytím si pravděpodobně ještě lehce zarudlých tváří. Teprve poté přijdou na řadu dlaně, jelikož předpokládám, že později tak či tak budu nucena zamířit za vtíravou vůní vařící se kaše. Namísto toho se však ještě chvíli rozhodnu sledovat všeobecné veselení, které mě nakonec přinutí se zamračeně podívat na vodu přede mnou, než si s tichým mrmláním začnu rozvazovat boty. Konec konců, když už jsem tady, můžu zkusit i něco jiného… byla poslední slova utopeného dwarva… zamračím se, než sedíc na břehu do vody opatrně neponořím obě bosá chodidla, pozorujíc, jak se vtíravé slunce odráží od vln opodál, způsobených všeobecnou hrou šedých. Ne…není to tu AŽ TAK špatné… |
| |
 | SKYHOLD - DORIAN, ARIANA Přijde mi to jako věčnost. Den za dnem zavřená v této pevnosti, nemoci dělat cokoliv užitečného. Né že by mi nějak vadilo si trochu déle poležet, číst si kdy chci nebo si od svého milého nechávat nosit dobroty kdykoliv dostanu chuť, ale i tak jsem byla poslední dobou nějaká znuděná. Nejraději bych vzala svůj meč a pořádně se venku vyřádila na nějaké figuríně či někom kdo by byl poblíž. Jenže už slyším Reese. "Cass, co si myslíš že děláš? Polož ten meč a běž si lehnout!" Jako by už tak toho nebylo dost, nemusím slyšet svého manžílka jak mi vyčítá další věci. Co mně naštvalo včera byl Cullen. Myslel si jak není vychytralý, že nepoznám když bude při těch šachách podvádět! Copak by mně jinak mohl porazit tak snadno? Dostal co si zasloužil a tím to hasne. Část večera jsem pak strávila tím že jsem si obstarávala něco co by mi spravilo náladu. A co jiného by to mohlo být než koláčky a další různé sladkosti? Podobné to bylo ráno. Možná jsem dle reakcí manžela vstala až moc brzo, ale to je přeci jedno. Potřebovala jsem si odskočit a pak se pořádně najíst. Jenže jsem byla ještě unavená a tak zbývala jediná možnost. S knihou v rukách jsem si lehla do postele a poprosila Reese aby mi něco přinesl. Jako jindy se to ani tentokrát neobešlo bez zbytečných řečí. Vůbec nechápu o co mu jde. Já jsem přeci těhotná, nemohu lítat všude kolem a dělat něco každou chvíli. Jednou si mně vzal a čeká se mnou dítě, tak ať se náležitě stará! Další z mála věcí, pardón tedy "lidí" kteří mi dokázali zvednou náladu byl Dorian. Až do nedávna jsem ho neměla moc ráda, vždy mi přišel takový ukecaný, možná trochu nablblý a až moc vyžívající se v tom co dělá. Ale teď je to jiné. Přijde mi jako že je tady jeden z mála který mně aspoň trochu chápe. Samozřejmě těhotný není, ale zženštilý je pořád dost. A tak chvíli po tom co se můj manžílek vypařil čert ví kam jsem se vydala právě za Dorianem s tím že to bude vhodný společník ke snídani. Sice jsem už před pár hodinami něco měla, ale koho to zajímá?! Než aby nastalo nějaké trapné ticho jsme se rozhodly (já jsem rozhodla) že se půjdeme podívat co Bull a Reese dělají. Cestou jsme samozřejmě na někoho narazily, na Cullena. Mluvil o tom že Šedí mají mít nějakou novou rekrutku a že jí Adrien povede za Kishkou. Moc jsem tomu pozornost nevěnovala, ale už teď jsem tu dívku litovala. Kishku jsem potkala jen párkrát a musím říci že po dalším setkání netoužím. Nebýt toho že jsem těhotná tak bych asi vzala meč a pěkně toho hulváta naučila způsobům! Docela mně teď vlastně udivuje že to neudělal nikdo jiný. "Možná jsem to včera trošku přehnala. Promiň". Řeknu Cullenovi při pohledu na jeho novou jizvu a na usmířenou jej "obejmu". Doufám že tím je to smazáno a nebude mi už nic vyčítat. Tak či tak se s Cullenem loučíme a míříme dál, než konečně najdeme ty které hledáme. Při pohledu na Reese se usměji a sleduji jak buší do obra nad sebou. Kéž by bušil i do mně. Při té myšlence se pousměji a lehce mi zčervenají tváře. Najednou však slyším jak na nás volá Adrian a tak tedy přicházíme blíže až k nim. "Cassandra Penthaghast, manželka tady tohodle drsňáka. Těší mně". S úšklebkem kývnu na Reese a podám dívce ruku. Ať už jí stiskne nebo ne, tak se pak zadívám na Adriana. "Děkuji, to je milé. Tobě zas sluší cestování". Přátelsky se usměji, vyslechnu další rozhovory a pak už si mně Reese začíná konečně všímat! "Dobré ráno můj okuzlující maželi". Odpovím mu a polibek opětuji, nevědomky možná i trochu vášnivěji než bych teď měla. "Né, vyspala jsem se dobře". Pousměji se a nechávám Reese aby mi hladil bříško. Líbí se mi když mi věnuje pozornost i když třeba takhle. Na chviličku položím hlavu na rameno svého muže a láskyplně jej pohladím po ruce a hned na to ji stisknu mezi svýma rukama. "Já myslím že je to výtečný nápad. S Arianou si popovídáme, provedeme jí tady a ty si budeš moc zařizovat co je třeba. Že Doriane?" |
| |
| GREY WARDEN CAMP Slunce... Přikryla jsem si hlavu dekou, jak jeho dotěrné paprsky pronikly do stanu. Ještě chvíli jsem chtěla zůstat zde. Zahrabaná až po uši. Na nepříliš pohodlné podložce. V slastném polospánku. Svou společnici jsem slyšela vyhrabat se z postele i ze stanu, ale následovat se mi ji nechtělo. Alespoň ještě chvíli ne. Jak trpaslíci asi vstávají pod zemí? Jak vůbec vědí, že už je den? Ještě chvíli jsem se pokoušela udržet oči zavřené, ale pak už jsem jen nespokojeně zabručela a posadila se. Byla jsem naprosto vzhůru. Cesta do země snů se nekoná. A mohl za to smích, voda a slunce. Když jsem se konečně vytáhla na nohy, musela jsem přiznat, že jsou rozhodně horší věci, ke kterým se dá probudit. Po několika dlouhých minutách se mi konečně podařilo následovat Marku ze stanu. Vlastně by byla škoda prospat tak krásný den, ne? Zamžourala jsem po okolí tábora, jak mne na okamžik oslepila náhlá záplava světla. Jediný lethallin, jak se zdálo, se nepřipojil k radovánkám ve vodě, v níž jsem přece jenom zahlédla i Isaie. Vypadal vesele. To je dobře. Musela jsem se s jemným pobavením usmát nad tím kolik Šedých se vhrlo do chladivé vody. Pod hřejivými paprsky to ale nakonec vůbec neznělo jako špatný nápad. Ale... i kdyby to tak znělo, odkdy na tom záleželo zrovna mi? Protáhla jsem se a vydala se k řece. „Můžu?“ broukla jsem k Marce, který se usadila na břehu místo toho aby se vrhla k ostatním. „Nejsou rána prostě příšerná?“ zasmála jsem se lehce, když jsem zaujala místo vedle ní a po jejím vzoru si sundala boty. „Teda... tohle je vlastně docela fajn, ne?“ Spokojeně si broukajíc melodii, na kterou jsem si zrovna rovzpomněla, jsem se nadklonila nad hladinu s úmyslem se alespoň trochu opláchnout, než mne napadla další otázka na téma trpaslíků, jež jsem si až do tohoto okamžiku nechávala více méně pro sebe. Ohlédla jsem se k Marce. „Máte v podzemí taky něco takového? Nějaké podzemní řeky, nebo tak?“ |
| |
| CESTOU NECESTOU, NA CESTĚ KHIALA | SHAELA Je toho na mě moc, týden po přijímání a mě to v hlavě pořád hučí. Podle některých starších strážců v táboře si na to zvyknu. ,,Za pár let už to nebudeš vnímat, nebo dřív umřeš", tvrdili mi, ale teď se mi mohla hlava rozskočit. A ta pachuť v puse byla taky otřesná! Ani každodenní prolévání kořalky hrdlem mě nepomohlo se zbavit té pachutí. a teď tahle cesta. Z odluky jsme byl zvyklý na chození, ale ne dlouhé. Tělo, hlavně nohy, se už začínali ozývat. Podívám se do předu, kde o několik metrů přede mnou jde Khiala. Prohlížím si její postavu zezadu. Je štíhlá, vysoká jak to u našeho rodu je. Dlouhé tůry zvládala bravurně, nasadila tempo a to udržovala. Přestávky se dělali jen kvůli nám, aby jsme si odpočali. Pohybovala se jako laň, nemohl jsem si pomoct a rád jsem se kochal pohledem na ni. Myšlenky se mi zatoulali k domovu, ,,Jak se asi mají moji blízcí? Kdybych se nestal šedým strážcem, tak by mě co nevidět čekala svatba. Dle tradic, dohodnutý sňatek. Kdo ví, třeba by se mi líbila, možná bych jí měl i rád. Měl bych kupu dětí .. vzdychnu. Tohle vše už je minulost, teď jsem šedý strážce. Tyto možnosti už nemám. Znova vzdychnu a podívám se opět před sebe směrem ke Ki, stojí a kouká se na mě. Má krásné zelené oči. ,,Tady si zas na chvilku kecneme, nebo mě z toho tvýho hekání začne bolet hlava." Trochu se zastydím, ale nic neříkám, jen kývnu hlavou na souhlas a sedám si na kámen abych ulevil nohám. Cítím, že budu mít puchýře na nohou. V táboře jsme po přijímání dostali základní výbavu strážce. Chvilku bude trvat než si boty prochodím. Vytáhnu měch s vodou a napiji se. Ki zatím stojí opodál a kouká na slunce, vypadá že je nespokojená. Asi nám cesta trvá déle než čekala. Nevydržím už to ticho. ,,Ki řekni mi něco o sobě. Od kuď jsi? Jsi z města?" |
| |
| soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro TO ZAMLČENÉ MEZI NÁMI Občas jsem měl ve zvyku věci příliš utahovat. A teď nemyslím jen části zbroje jako v tomto případě. Patřil jsem k lidem, kteří pokoušeli své hranice, ale za pevně utažené třmeny svých zásad nikdy nezabrali. Snad to bylo v tom, že na světě neexistovala síla, které bych se nedokázal vzepřít, vyjma mé vlastní. Znovu jsem zaklel, když poutko nechtělo poslechnout a uvolnit se. Alistair mne musel slyšet, protože vstal a přistoupil ke mně. Překvapeně jsem si uvědomil, že nepřišel proto, aby si mě dobíral. Sklonil se nade mnou a začal rozvazovat tkanici spojující hrudní plát s úzkým nárameníkem. Vážně, až takhle hluboko jsme klesli, chlapče? Skoro jsem tu otázku vyplivnul nahlas. Hřbety skrčených prstů jsem se zapřel o stehno a natočil jsem se, abych si mladíka nedůvěřivě přeměřil. Naraženina byla stále cítit, ulevil jsem jí proto mírným záklonem, u kterého jsem doufal, že nepůsobil příliš nápadně. „Já vím,“ připustil jsem neochotně a bradou kývl k truhlici, kde jsem našel pokreslené obrázky dítěte, o kterém jsem si byl nyní dokonale jist, že s Kishkou cestovalo. „Slyšel jsem, že před nějakou dobou zmizel v Hlubokých cestách, ale doufal jsem, že i kdyby na těch zvěstech bylo něco pravdy, vůbec se nestřetneme. Jak jsi na to přišel, chlapče?“ tohle mě zajímalo. Dokázal jsem ocenit prozíravost. Alistair si musel všimnout něčeho, co mě uniklo. „Neočekávám potíže. Uděláme, co bude třeba, a když budeme mít štěstí, s Kishkou se vůbec nepotkáme.“ Věděl jsem, že Alistair neměl Kishku nijak rád. Ani já neskákal nadšením. Bylo mi to jedno. Mnohem víc mě zajímalo, jestli soukromé rozepře ohrozí naše poslání. Musel jsem se nějak ujistit, vypálit další z mnoha ran. „Nemáš ho rád, protože ušetřil můj život,“ zhodnotil jsem, aniž bych na Alistaira byť jen pohlédl. „Co kdybych ti řekl, že to Kishka udělal schválně? O mou hlavu nikdy nešlo. Mohl ji mít ten den, nebo kterýkoliv jiný. Tvou upřímnou nenávist si ale musel zasloužit. To zní mnohem zajímavěji, než stařec prosící o milost. Nemám pravdu?“ konečně jsem se odvážil zdvihnout oči. Byl jsem zvědav, co mi k tomu poví. „Kdybys tam tehdy nebyl, nejspíš bych byl dávno mrtvý. A možná to tak i mělo být,“ zahanbeně jsem se odvrátil. Cítil jsem lítost. Na mém životě pramálo záleželo, klidně se ho zbavím hned teď a budu se modlit k Andraste, aby to bylo z rukou milosrdného muže, kterým syn mého krále bezesporu byl. Jen bych si býval přál, aby pro mne někdo truchlil. Bylo hloupé žádat o trochu lásky? Proč jsem o všechno přišel a všeho dobrého se vzdal? Na co jsem vlastně čekal? |
| |
| GREY WARDEN CAMP Na pouhou chvíli zavřu oči a nechám vzpomínky světla tančit v nastalé temnotě, připomínajíc odlesky zpívajícího kamene. Z mého rozjímání mne vyruší až ozvěna lehounkých krůčků a následující můžu? na které odpovím pouze tichým Hm… Elfka, zdá se, se rozhodla veliteli dopřát chvíli klidu při snídani a poznat své nové bratry a sestry…nebo tedy, budoucí bratry a sestry… Jde to. opáčím lehce, když se elfka usadí vedle mě a začne si vesele broukat. Skoro se zdá, jako by se jí nic okolo netýkalo. Prostě si jen užívá sluníčka a vody, nic víc. Teprve po chvíli se opět otočí mým směrem-jako by si snad teprve teď opět vzpomněla ke komu se to u řeky přidala-a podobně jako včera Rafel začne vyzvídat. Aedros Atuna. vydechnu. Ta samotná slova jako by probouzela onu vzpomínku. Naše řeky nejsou jako tyto-nikdy nespatřily klenbu oblohy a její záři. odpovím vážně …ale vody máme dost…konec konců, odkud se berou všechny vaše prameny? pokusím se o lehce nervózní úsměv, náhle si uvědomujíc, že bych snad měla být o něco milejší. Budeš jednou z nich… Asi bysme se měly jít najíst…dokud ještě něco k jídlu je. odkašlu si poté, sbírajíc se pomalu na nohy s jasným úmyslem se přemístit k veliteli u ohně a vyžádat si od něj misku kaše. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro TY DĚSIVÉ ROZHOVORY V DEEP ROADS - CO TAM TAKY JINÝHO Loghain se mi natočil, abych lépe dosáhl na všechny šňůrky a přezky, ale tím se moje štěstí vyčerpalo. Dle odpovědi ho ale Kishkova přítomnost nerozhodila tak jako mě. A taky už to věděl. No jasně. Zhodnotil jsem v duchu kysele. Proč jen se v jeho společnosti pořád chovám jako ukřivděný kluk? říkal jsem si, zatímco jsem odepínal jednu podruhé přezky na boku. Přešel jsem k druhému rameni, když se mne zeptal, jak jsem se dozvěděl o Kishkovi. "Našel jsem jeho mapu," odpověděl jsem popravdě a dál zápolil s naprosto nemyslitelně zauzlovanou tkanicí. "Štěstí, hahaha," dodal jsem ponuře. "To nám myslím došlo ve chvíli, kdy jsme viděli ten nahej zadek." Sundal jsem z Loghaina zbroj. Zdálo se, jakoby se uvolnil, ale možná mu jenom pomáhala slova. Mně ten kus plechu dával možnost se něčím zaměstnat. Nevím, jak mu mám na jeho otázky odpovědět, a tak odložím hrudní plát na zem, pečlivě srovnám šňůrky a rozhodím rukama. "A to je přesně ten důvod, proč nemám Kishku rád," odsouhlasím. "Na ničím životě mu nezáleží. Nebo možná záleží. A to je druhá věc. Prostě jsem nikdy nevěděl, co od něj očekávat. Na čem u něj jsem. Je to nenávist, nebo se zrovna jenom nudí... Je vážně tak bezohledný, nebo se mu prostě nechce, protože se třeba bojí..." V té chvíli si všimnu, že Koláč využil našeho rozhovoru, popadl mrtvolu rypce a snaží se ji co nejtišeji odtáhnout z našeho dosahu. Popadnu ty směšně malý nožičky se zvoláním: "Hned to pusť! Fuj je to!" a těch několik vteřin, než Koláč pustí, přemýšlím, co vlastně Loghainovi přiznat. Jsem v Hlubokých cestách. Někde je tu i Kishka. Co by se ještě tak mohlo pokazit? Posadil jsem se vedle Loghaina. Mrtvolku rypce si k sobě tisknu, jak by si malé dítě mohlo tisknou třeba medvídka. A připadám si směšně. A hloupě, když vzápětí otevřu znovu pusu. "A ty? Nenávidíš ho? A nenávidíš taky mne?" zeptám se nejistě. "Máš na to plné právo," dodám rychle a dívám se do slabých plamenů ohniště. Na druhé straně na mne Koláč vyplazuje jazyk. "Chtěl jsem tě mrtvého. Mrtvého, a pak nejlépe zabitého znovu a hozeného psům." Koláč odfrknul a zatřepal hlavou. Usmál jsem se na něj, ale rypce nepouštím. "A takhle mrtvého jsem nikdy nikoho jiného nechtěl. Problém je... Problém prostě je, že všechno, co říkáš, dává hrozný smysl. Ale něco ve mně pořád křičí, že je to špatně. Tak špatně, že bych měl zasánout, měl bych tomu nějak ulevit, i když nemůžu. Proto jsem tě nenáviděl. V Kishkově případě... no, v Kishkově případě je špatně všechno, i to okolo. Je výsledek jedné dlouhé série špatností. A to ve mně probouzí vinu, i když s ním nesouhlasím." Tolik otevřenosti jsem Loghainovi asi nikdy předtím neprojevil. Všechna moje slova se dunivě rozhléhají knihovnou a já slyším jejich slabou ozvěnu. Možná, že takhle vážně vypadá, když člověk propadne depresi a beznaději uprostřed Hlubokých Cest. No žádný div, že se sem trpaslíci nechtějí moc vracet. "A co vlastně můj otec? Toho jsi taky nenáviděl?" slyším sám sebe vesele říkat zrovna ve chvíli, kdy jsem nabyl lživého pocitu, že víc to pokazit nemůžu. |
| |
| soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro KOMEDIE V HLUBOKÝCH CESTÁCH Bez hrudního plátu mě tělo bolelo daleko méně. Protáhl jsem trup a srovnal rukávy vyztužené tuniky. Pokované pruhy, kterými byla vyložena modré látka, vypadaly jako šupiny lesklého, stříbrného draka. V šeru knihovny dokázaly nabýt až tekutého odstínu, jako roztavené železo. Neliboval jsem si v okázalých zbrojích. Po vítězství nad okupanty trval Maric na tom, abych dostal ocenění hodné mých zásluh. Nechali mi zhotovit kavalírskou zbroj, těžkou a opulentní v každém ostrém záhybu. Nařídil jsem, aby ji udělali z toho nejtemnějšího kovu, který dokážou najít. A tak se stalo, že jsem měl tu nejtvrdší, nejošklivější a nejdražší zbroj prostou všech ozdob, kavalírům navzdory. Oblékl jsem ji dvakrát, na oslavu vítězství a jako poklonu novému králi a královně v jejich svatebním dni. A pak jsem ji nosil skoro stále, když byla má přítomnost vyžádána při jednáních. Můj nekompromisní vzhled děsil mnoho oponentů, ušetřil jsem tehdy Maricovi mnoho starostí. A nějaké další přidělal. Po jeho smrti jsem kavalírskou zbroj již nesundal. Stala se mou tryznou, mou sladkobolnou připomínkou, ujištěním, že nikdy nezapomenu, pro co jsme bojovali, že nikdy nezapomenu na cenu přátelství. Zbroj strážců jsem si naproti tomu oblíbil. Byla sice poněkud výstřední, ale spojovala udatné muže a ženy na mnoha úrovních. Byli jsme rodina. Pouto krve je vždycky nejsilnější. A v tomhle případě to byla skoro ošklivá nadsázka. Když jsem si to uvědomil, byl jsem si v tu chvíli do morku svých starých kostí jist, že Alistair cítil stejnou, možná větší míru sounáležitosti k Řádu a jeho příslušníkům, jako jsem cítil já. Že by tohle byl ten důvod, proč jsme jeden druhého doposud nezabili? Vzhlédl jsem k Alistairovi, který právě odkládal můj hrudní plát stranou. Dával si záležet, aby nezapletl přezky, které k sobě nepatřily. Nestačil jsem ani poděkovat, a že jsem chtěl, Alistair najednou okřikl Koláče a vrhl se k němu. Vzápětí jsem pochopil. Tolik jsem se nechal unést myšlenkami, že jsem úplně zapomněl na hladové psisko. S povzdychem jsem sledoval, jak se ti dva spolu přetahují o mrtvolu rypce, a Stvořiteli odpusť, přišlo mi to vskutku roztomile legrační, dokud Alistair nevyhrál a zamyšleně si nepřisedl i s kořistí ke mně. Jeho náhlá blízkost mě zastihla nepřipraveného. Choval se, jako bychom byli staří přátelé na výletě. Mluvil a mluvil, plácal páté přes deváté, a přestože jsem zaznamenal každé slovo, neodpověděl jsem. Slova nebyla důležitá. To podstatné se obvykle nacházelo pod nimi. Světlé obočí, které se při myšlence na násilí ošklivě zamračilo, aby se o chvilku později zase uvolnilo v lehkém úsměvu. Drobná sečná ranka pod lícní kostí, jejíž tvar bych dokázal mapovat i za tmy. Důvěřivé hnědé oči, které odsuzovaly a uznávaly současně. Miloval jsem ho. Miloval jsem ten pocit, že mě soudí někdo jako on. Kdybych zemřel, ulevilo by se mu? Stvořitel ví, že jsem osud pokoušel už několikrát. Kishka mě musel proklít, jestli mě nechtěl ani Únik. Vztáhl jsem ruku a vzal Alistaira kolem ramen. Nepřemýšlel jsem nad tím. Prostě jsem to udělal. Prsty v kožené rukavici sevřel jeho rameno a přitáhl si ho do náruče. Šokovanému výrazu v jeho tváři jsem se mohl akorát pousmát. „Ano, tvůj otec býval hlučný, mnohokrát jsem mu chtěl opravdu moc ublížit. A občas… jsem ho nenáviděl, ale má láska a respekt k našemu přátelství pokaždé převážily. Zabíjel jsem pro něj. A miloval ho, pokud jde o tohle,“ dodal jsem s vědoucně zdvihnutým obočím. Vážnost situace a napjatá blízkost mezi námi mě přiměla ještě ztišit hlas. „Připomínáš mi ho každý den. Nejenže ti v žilách koluje jeho krev. Máto toho tolik společného a přesto jsi… jiný.“ V tom jediném slově bylo všechno, co jsem k Alistairovi cítil. Trochu jsem se odtáhl, jako bych na něj shlížel spatra, já přitom toužil zahlédnout jiskry v jeho něžných očích. Paží jsem sklouzl podél Alistairových zad a zdráhal jsem se ho znovu dotknout. Až vypovím všechno, k čemu jsem se právě chystal, možná mu jeho dilema ohledně mé smrti ulehčím. „Mýlíš se ve mně,“ řekl jsem tvrdě, sám sobě největším soudcem. „Nezasloužím si tvůj soucit, ani pochopení. Držel jsem tě v náručí, sotva ročního chlapce, a věděl jsem, že dokud budeš žít, ohrožuješ nejen svého nevlastního bratra, ale celou zemi. Mohl jsem tě zabít. Věř mi, že jsem o tom uvažoval. Ale nemohl jsem. Byl jsi nevinný. To tvůj otec se provinil, když podvedl všechny své zásady a ulehl s elfskou strážkyní. Odvezl jsem tě k arlu Eamonovi a přesvědčil ho, aby tě vydával za svého bastarda. Doufal jsem, že pokud se mi to podaří utajit, bude země v pořádku. Měl jsi mít klidný a spokojený život v nevědomosti. Eamonovi ti pověděl pravdu, že ano? Řekl ti, kdo je tvůj otec.“ Skutečnost, že jsem důvěřoval nesprávnému člověku a nedal na své instinkty, ve mně i po těch letech probudila vztek. Neodkázal jsem čelit Alistairově pohled, ani vlastní hanbě. Znovu jsem se odvrátil a sevřel pěst. „Je to má chyba,“ připustil jsem. „Možná jsem neměl naléhat, možná jsem měl dovolit, abys s námi v Denerimu zůstal. Po událostech v Ostagaru jsem věděl, že tě Eamon zkusí využít proti mně. Nikdy by nesvolil k tomu, aby sis vzal mou dceru, abychom společně ochránili zemi. Udělal by z tebe vládnoucí figurku, kterou by nakonec zabil někdo mazanější, nebo by si tě banni přehazovali tak dlouho, dokud by z tebe ani Fereldenu nic nezůstalo. Na pokraji války jsem potřeboval zemi sjednocenou. Všechno, co jsem udělal, byla jen řada špatných rozhodnutí. Rendon Howe přišel s nápadem, jak Eamona odstranit. A já souhlasil. Nakonec jsem byl stejně opovržení hodný, jako kterýkoliv jiný šlechtic, kterými jsme s tvým otcem opovrhovali. Co se to ze mě stalo… Kdybys tehdy vystoupil, trval na svém, kdybys požadoval mou smrt, přijal bych ji. Tahle služba Řádu, tohle moje pokání, je jediný způsob, který mi zbyl, jak všechny chyby napravit. Nepřestávám děkovat Stvořiteli, že ji sdílím zrovna s tebou. Děláš to správně, Alistaire, víš moc dobře, proč nenávidíš takového zavšiveného hlupáka, jakého jsem ze sebe udělal,“ dodal jsem a vstal, abych konečně stáhl uloveného rypce. Z malého poutka na opasku jsem vytáhl zahnutou dýku a obrátil se k Alistairovi, hrotem neurčitě pokynul k mrtvému zvířeti. „Zvládneš to uvařit, když ho vykuchám?“ |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro PRÁVO SE MÝLIT Vždycky to bylo lehce zvláštní. Dělal jsem ty hloupé a dětinské legrácky, přátelská gesta a široké úsměvy nefalšovaně, mnohdy se jen tak staly a já nad tím ani nepřemýšlel. Ale Loghain ne. Když mi dal ruku kolem ramen a přitáhl si mne blíž, pomyslel jsem si, že musí mít vážně dobrou náladu. Možná bl rád, že ho někdo vyslechne. Nějak jsem měl problém představit si Loghaina jako veselého chlapíka, který se z trablů vypovídá kamarádovi nad pivem. Svým způsobem byl sdílný - když se někdo zeptal, rozhodně si dovedl povídat. Ale něco mi říkalo, že v sobě nosí mnohem víc věcí, než dává na odiv. Skoro jakoby Loghain slyšel moje úvahy, rozvyprávěl se o mém otci. Vlastně mne to přiznání nepřekvapovalo. Prožili toho spolu víc, než se od jednoho lidského života očekává. To uvnitř vytvoří pouto jako hustou omáčku, ve které občas na povrch vyplave masová kulička ukřivdění, lístek neurčitého koření důvěry a nebo kostička mrkve lásky. Znamená to mít k někomu blízko. Líbilo se mi vedle Loghaina jenom tak sedět, blízko, vědět, že v tom nejsem sám. Že mám o koho se opřít, komu věřit. A já mám. Což mne samotného překvapilo, ale jestli se Loghainovi vážně dalo něco připsat ke cti, pak to, že na něj byl spoleh. Řekli jste mu: jdi a nesmyslně se obětuj, a on šel a nesmyslně se obětoval. Řekli jste mu: jdi do Hlubokých cest a najdi svitek, který možná neexistuje, a on šel a nejspíš ho najde. To zrovna o mnoha lidech, které označuju za zrádce, prohlásit nemůžu. A zrádce je taky už jenom taková polepka, která mu zůstala, jako když pod špatně odtrženou pečetí zůstane obrys lepidlem nebo voskem. Když jeho ruka začala klouzat níž, zaskočil mi dech. Trochu děsem, trochu napětím, které setrvalo, i když mne pustil. Bezmocně jsem zaťal pěsti. Další slova se neposlouchala zrovna lehce. Ne proto, že Loghain uvažoval o mé miminko-vraždě, ale proto, jak neuctivě mluvil nejen o sobě, ale i ostatních. Cítil jsem se zmatený, že sebou Loghain pohrdá a zároveň je vděčný. Většinu doby z něj mám pocit, jako by svým pohledem propálil moji zbroj a zjistil, že jsem si ráno nevzal spodky a ponožky mám každou jinou. A hodnotil to. "To není pravda," odporoval jsem nakonec potichu. Prsty mne už začínaly brnět, tak jsem je roztáhl a otřel si ruce nervózně o kalhoty. Musel jsem si odkašlat, než jsem dokázal pokračovat. "To s tím, že tě nenávidím. Většinu doby se vedle tebe cítím akorát pěkně trapně. A nervózně. A opravdově." Nevěděl jsem, co víc přiznat nebo nepřiznat. Navíc pod pohledem těch modrých očí mi začínalo být docela trapně. "Ééé, takže, hm, vaření. Myslím, že ho zvládnu uvařit, jen nezaručuju, že bude jedlý," zasmál jsem se křečovitě. Jakoby nic. Jako bychom nebyli v Hlubokých cestách. Usmál jsem se znovu na Loghaina. "Asi není nikdo, s kým bych uvíznul v Hlubokých cestách raději." |
| |
| soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro PADAJÍCÍ KÁMEN Zůstal jsem stát jako přimražený. Lovecký nůž mi těžkl v rukavici, zatímco jsem si přál, zoufale jsem si přál, mrštit s ním proti zdi a sledovat, jestli se dřív rozpadne zpráchnivělé zdivo Hlubokých cest, nebo se rozštípne broušené ostří čepele. Místo toho jsem akorát bezmocně svěsil ramena, přitlačen tíhou celého světa k zemi. Jak to celé mohl říct a myslet vážně? Po tom všem, čeho jsem se proti jeho rodině dopustil? Proti němu samotnému? Kéž bych mohl obrátit čas. Chtěl bych se stát lepším člověkem. Pro Alistaira. Pro ten jeho bezelstný, lítostivý úsměv, kterým mne utěšoval, i když bych za ním mnohem raději viděl čirou nenávist a opovržení. Nepřipadal bych si alespoň, jako bych se řítil nezadržitelnou rychlostí do záhuby. Osamělý na své cestě pokání. Nepřetržitě v pohybu. Rotující jako kámen, padající z kopce. S každým dalším nárazem, dalším odpuštěním, se část mně rozštípla a zůstala zaražená v trávě daleko za mnou. Trosky padaly a žula se pozvolna rozpadala v prach. Možná jsem se narodil s duší rebela, ale nebyl jsem zrádce. Každý jsme dělali, co jsme museli, co jsme věděli, že musíme udělat. A každý jsme měli a hráli své role. Nebyl jsem matka, která přišla, aby se zbavila prvorozeného dítěte, přestože jsem to byl já, kdo ji viděl odcházet rád. Nebyl jsem sestra, která vyhnala bratra, protože ho vinila z vlastního promrhaného života, přesto jsem to byl já, komu své štěstí zaprodala. Nebyl jsem milenec, který by dokázal zahnat ošklivé sny svými polibky. Nebyl jsem… přítel. Mohl jsem pro nás vybudovat nový domov, ale jedině z písku a štěrku toho všeho, co ze mě zůstalo. „Já,“ prolomil jsem ticho mezi námi, „nevím, co říct.“ Navzdory počáteční nejistotě jsem promluvil pevným a sebejistým hlasem. Dýchal jsem zhluboka a zíral Alistairovi do tváře, jako by byl samo zhmotnělé Stvořitelovo světlo, má jediná záchrana a spasení. Mé odpuštění. Má láska. Můj Alistiar. Pod jeho pohledem jsem se totiž i já cítil opravdový. A tentokrát jsem byl rozhodnutý nenechat si ten pocit vzít. Aniž bych uhnul očima, zasunul jsem dýku zpátky za poutko a udělal několik opatrných kroků blíž. Poklekl jsem před Alistairem, toho dne podruhé, uvědomil jsem si s úsměškem, a uchopil jeho pravici do rukou. Na jemném materiálu kožených rukavic ulpělo trochu krve. V danou chvíli mě něco takového nemohlo odradit. Zbělané hřbety prstů, nejspíš od samého zatínání, byly ovšem dostačujícím varováním. Zavával jsem. Krátce. Jenom proto, abych k Alistairovi zvedl hlavu a ujistil se o správnosti svého rozhodnutí. Buď mě praští, nebo zabije. Konečně. Nedoufal jsem v žádný lepší výsledek, i tak jsem byl ochotný zariskovat a dozvědět se, co tedy cítil. Přitáhl jsem Alistaira k sobě, druhou rukou se zachytil jeho temene, a dřív, než stačil zareagovat, jsem ho políbil. Tvrdě a nekompromisně, přesto s ohleduplností, na kterou bych skoro zapomněl, že jsem jí vůbec schopen. Líbal jsem ho, jako by to byla poslední věc, kterou jsem mohl učinit. A učinil jsem ho svým. |
| |
| GREY WARDEN CAMP S lehkým úsměvem jsem vyslechla slova trpaslice. Byla jsem vlastně ráda, že vůbec odpověděla. Při těch krátkých momentech, kdy jsme spolu sdílely cestu, mi připadala, jak to jen říci, až příliš tichá. Byla sice pravda, že jsem stejně povětšinu času trávila s lethallinem a nesnažila jsem se jí více poznat, ale... třeba jenom potřebovala chvíli, aby to tady všechno vstřebala. Kdo ví, jak se vůbec na povrchu ocitla. „Hmm,“ zabručela jsem, když jsem své myšlenky přenesla zpátky k její odpovědi. Ukojila mou zvědavost... alespoň na docela krátkou chvíli. „No, vsadím se, že podzemní řeky jsou taky krásné. Možná jen jinak?“ nadhodila jsem. Tiše jsem se uchechtla, když se Marka usmála. A že to byl nepovedený úsměv... nicméně... prozradilo to o ní jednu věc, která vynikla nade vše, co jsem o ní dosud věděla. Snažila se. A to stačilo k tomu, abychom spolu mohly docela dobře vycházet. To už se ale postavila. „Jo, dobrý nápad,“ přitakala jsem rychle, „počkej.“ Popadla jsem své boty, rychle je opět natáhla na chodidla a vyskočila na nohy, div se mi o něco nepodařilo zakopnout. To už jsem se zařadila po bok trpaslice, následujíc ji k jídlu. A k lethallin, ale především k tomu jídlu. Priority. „To nevoní jako dušené maso se zeleninou,“ zasmála jsem se, když jsem si rovzpomněla na včerejší nabídku jídla. Přece jenom byla tak pestrá, jak by ji vůbec někdo mohl kdy zapomenout? Ohlédla jsem se ještě jednou k vodě, snažíce si v mysli upamatovat právě tento moment. Vlastně, jak mi právě zde a tady došlo, se život Šedých nelišil tolik od našich způsobů. V jejich řadách byli všichni bratři a sestři. A koneckonců... co jiného tento tábor byl, když ne jedna velká rodina? „Dobré,“ broukla jsem již směrem k táboráku, k němuž nás vyhnal hlad. „Velitelé si nehrají ve vodě?“ optala jsem se s pobaveným poškádlením. |
| |
 | Zpátky ve Skyholdu Vracet se do Fereldenu bylo jako navštívit oblíbené lázně zasazené do té nejhorší městské čtvrti. Dostat se skrz tu nebezpečnou oblast nepříjemně dráždící váš nos svým odporným zápachem a lid, kteří vás obdarovávají nevraživými pohledy, jenom proto, abyste dosáhli opojné oázy klidu, mi za to však stálo. Byla v tom i špetka nostalgie, která mě na jih táhla. Ne jen známosti. Stylový příjezd se neobešel bez tradičních stížností ohledně nesjízdnosti cest, které jsem trousil už spíše ze zvyku, než abych jim přikládal nějakou větší důležitost. Měl jsem za sebou několikatýdenní cestu, která mohla být delší, kdybych souhlasil s přepravou po moři, ale nerad bych trápil sebe a svůj žaludek víc, než je třeba. K tomu mi stačí už Fereldenská kořalka, které je tu všude dostatek. Zdrcující zpráva o tom, že jsem si mohl domovinu užít déle, nebo se po cestě ještě zdržet v Orlais, mě nezasáhla v tak silné míře, jak by mnozí čekali. Atmosféra Skyholdu na mě dýchla dost silně, abych se s tím delším zdržením smířil. Brzy jsem se vzpamatoval i z cesty a procházel místní archiv. A třídil. Protože se za ty necelé dva roky vylouplo tolik odporně kritických chytráků, kteří ze sebe udělali odborníky na záchranu světa před krizí způsobenou velkou magickou dírou v nebi a měli tu drzost svými žvásty plnit stránky, že bych jim přál si prožít to, co samotný Inkvizitor při střetu s místní politikou. K mému potěšení jsem v poličkách našel takových braků pomálu a více knih se tu věnovalo magii. Nejspíš na moje opakované doporučení. Co mě ovšem zklamalo, byla absence těch, se kterými bych si o ní mohl popovídat. Nenašlo se tu moc mágů, kteří by stáli za rozhovor. I to kouzelné popichování se Solasem mi chybělo. Pardon, mocným a hrozivým bohem. Abstraktní myšlenka. Trefoval jsem se mu z patra na stůl zmuchlanými kusy papíru, když za ním seděl a vymlouval se, že je to pošta. Jeho přístup k magii a techniky, monology o Fadeu… člověk na ně začne najednou nahlížet jinak, když už ví, jak se věci mají. A Vivienne? Jakožto schopná žena s dobrým vkusem a navíc mág je přesně tam, kde by ji člověk jako já chtěl mít. Moje sympatie k ní se nezměnily. Ach ano, také bych ji mohl navštívit, ale kdyby se o tom dozvěděl někdo z nepřátelských kruhů, hned by se rozjely všelijaké konspirační teorie o tom, jak zoufalá naše skupina musí být, že se snaží svůj vliv rozšířit na jih. Ne, přijel jsem si sem odpočinout od politiky, ne ji opakovaně řešit. Všechny rozhovory na to téma jsem hasil už v základech, ať už se mě zeptal kdokoliv. U jedné osoby jsem si alespoň mohl být jistý, že se bude víc soustředit na mě samotného, než na to, čím se zabývám a co se změnilo, nebo naopak zůstalo při starém. V jeho pokoji jsem byl ubytován a sdílel to staré rozvrzané lóže, které mi, …zas tolik nechybělo. Naštěstí se na něm udávalo tolik rozptylujících momentů, že jeho stav mě mohl zajímat až ve chvíli, kdy by jejich nápor neudrželo. A rána byla příjemná… jen stejně chladná, až mrazivá. Tohle ráno jsem musel podstoupit kromě vstávání další zkoušku a to byla snídaně s Cassandrou. Přišla si přisednout. Byl to nezvyklý pohled a věděl jsem, že bude ještě zvláštnější, až jí břicho povyroste. Naštěstí neztratila nic ze svého válečnického šarmu a já si jí stále uměl představit jako mocnou bojovnici, jednou rukou sekající své nepřátele a druhou umístěnou na pěkně zakulaceném bříšku. Z ní bude ta nejprotektivnější matka v celém Thedasu… Cestou ze snídaně jsme potkali Cullena, a hned se zprávou, koho nového máme ve Skyholdu přivítat. Moje zvědavost měla na jazyku se zeptat, jestli se jedná o mágyni, ale zněl bych moc zoufale. Navíc zmínka o Kishkovi mi zkřivila rty i obličej do pohrdavého výrazu, který se zpátky změnil na úsměv, až když jsem si všiml nové jizvy na Cullenové tváři. “Samotné seznámení s Kishkou bude Přijímání samo o sobě,“ utrousil jsem alespoň a pak jsme se rozloučili a ponechali Cullena napospas rekrutům a jeho vlastní trpělivosti. Ach ano, tenhle pohled mi chyběl, napadlo mě, když jsem viděl to ohromné svalnaté tělo, jak vzdoruje ranám našich… přátel. Zatvářil jsem se na malý moment zasněně a zpomalil. Hlas Adriena mě ale hned vytrhl. Konečně jsme měli tu čest se seznámit s rekrutkou. A vida, přeji jen, je to mágyně, oddechl jsem si, když jsem ucítil ten závan v její přítomnosti. Proč by ji ale jako chudáka nechali bojovat pěstmi? Barbarské počiny! Kde má hůl? “Dorian Pavus. Pokud by sis přála prokonzultovat cokoliv ohledně magie, nikoho lepšího zde nenajdeš,…“ usmál jsem se na Arianu a musel zadržet bohužel, abych nezněl jako ubožák. Pak jsem se otočil zpátky na Reese. “Tím pádem bys měl být vděčný, že vás svojí návštěvou obdarovávám,“ pozvednul jsem vesele obočí a bradu. “Doufám, že Bulla nešetříš,“ mrknul jsem ještě na Inkvizitora, než se přilepil na svojí milovanou. “Samozřejmě, výborný nápad! Užívejte si čerstvého horského vzduchu, než vás zatáhnou do nekonečných temných tunelů plných nejroztodivnější havěti, u které je počet dvou nohou vyjímka,“ ucedil jsem s neskrývaným sarkasmem. Pohled se mi poté stočil na Bulla a znovu jsem se usmál. Vypadal víc než spokojeně. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro ROMANTIKA V HLUBOKÝCH CESTÁCH Jakmile si přede mne Loghain kleknul, v duchu jsem zasténal. Podruhé už ne! To s otcem a královstvím jsme si snad už vyjasnili! Jenže další přísahy a rozhovor nepřišli. Místo toho mne uchopil za ruce, stáhnul si mne níž a než jsem se nadál, jeho dlaň mi přistála na zátylku, přinutila mne sehnout se ještě níž a došlo k nevyhnutelné srážce. Jeho rtů s mými. A mé ruky s jeho vlasy. A jeho prsty sklouzly ze zátylku do mého límce a zase vyjely zpátky. A já si pomyslel jenom: Sladká Andraste, tohle není správný čas, ani správné místo! Uchopil jsem ho za paži a druhou rukou se zapřel o jeho rameno, abych ho od sebe odstrčil. Pak jsem se narovnal a uhnul očima. Srdce mi bušilo, uvnitř sebe jsem měl ledový kámen, který zoufale toužil po vřelém doteku. Nedokázal jsem to na sobě dát znát. Připadal jsem si hloupě jako jedna velká, nemotorná chyba. "To... to bylo dobré," vydechl jsem. To se určitě neříká! pomyslel jsem si vzápětí vyděšeně. Tvař se úplně v pohodě! Nic není v pohodě! "Chci říct, že to je v pořádku. Jen ne tady a teď." Abych se nějak zachránil, obrátil jsem se k našemu jídlu. Ukradl jsem rypce znovu z držení Koláče, kterému byla nějaká romantika v Hlubokých cestách ukradená. A bylo to jedině dobře, protože bych asi nesnesl, kdyby se mi smál i vlastní pes. Pustil jsem se do přípravy rypce skoro agresivně, ale zaměstnat si ruce vůbec nepomáhalo. Cítil jsem na sobě Loghainovy oči. Zdálo se, že na mne padají celé Hluboké cesty. "Jestli chceš, pak později ano. Jestli chceš něco slyšet, tak i na to ano. Ale pořád jsme v těch zatracených Hlubokých cestách a... a prostě ne tady," dodal jsem zamračeně a nejspíš i trucovitě. |
| |
| soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro odkaz Když se věci dějí správně, člověk to pozná. Těla na sebe reagují, krev se vaří, srdce zrychlí svůj rytmus. Cítil jsem jeho dech, cítil jsem, jak se celý napnul pod mýma rukama. Splašeně se zachytil mých vlasů, zapřel se dlaní o mé rameno. Cítil jsem ho, ten okamžik našeho spojení těsně předtím, než dojde k úplnému naplnění. A pak mne odstrčil. Těžko jsem dokázal potlačit frustrované zafunění. Naše pohledy se střetly, Alistair uhnul první. Tohle měla být má odpověď? Myslel jsem, že o nic vlastně nejde, ale odmítnutí se mne nakonec dotklo víc, než jsem si chtěl připustit. Že nešlo ani tak o mou osobu, jako o Alistaira samotného, mi došlo vzápětí. On se styděl? Dobře, připouštěl jsem možnost, že tohle místo nebylo zrovna nejideálnější pro romantické dostaveníčko, na druhou stranu… Co když zítra zemřeme? Kde jinde a kdy jindy, pokud ne tady a teď? Vedle někoho, kterého miluji? Alistair se zhurta pustil do porcování uloveného rypce. Příliš mu to nešlo. Vlastně tím jen uvolňoval stres, který jsem v něm probudil já. Moje vina. Moje chyba. Nemohl jsem to takhle nechat. Vstal jsem, v tu chvíli na mne opět promluvil. Samá „ano“ a „později“. Zatracené Hluboké cesty. Bylo na mne, abych to spravil. Přiklekl jsem k němu a pevně ho objal. Spíš jsem ho zalehl, paži obtočil kolem jeho hrdla a hrudi, za kterou jsem ho k sobě přitlačil. Tváří jsem byl dostatečně blízko, abych se otřel Alistairovi o skráně a ujistil ho: „Napravím to.“ A nezáleželo na tom, jak to udělám. Zkrátka nějak. Cokoliv, co půjde. Najdu ten prokletý svitek a vrátíme se domů. Společně. Jen my dva. „Napravím to,“ zdůraznil jsem skoro něžně. Jen mi dej šanci. „Nechal jsem se unést, omlouvám se.“ Trochu jsem se zhoupl a dosedl na paty bot. Nepřišel jsem, abych ho svedl, přesto bylo skoro nemožné udržet příval touhy. Být vedle něj, opájet se pohledem na něj, opájet se jeho blízkostí, zdaleka stačilo, abych umřel spokojený. A zároveň jsem byl ochotný počkat, dokud nebude Alistair cítit a chtít to samé. Rukou stále v rukavici jsem sklouzl po jeho pravici k zápěstí, které jsem sevřel. „Děláš to špatně,“ uchechtl jsem se a převzal nůž. „Pokud dovolíš, rád ti s tím pomohu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro TAK TO MÁ BÝT Poddal jsem se Loghainovu objetí. Koláč na mne vrhnul podivný psí pohled, ve kterém se mu zlatozlatě leskly oči. Asi mi chtěl naznačit, abych se styděl, ale to mi ani na chvíli nepřišlo na mysl. Opřel jsem se o tělo za mnou a svěsil ramena. Nebylo s čím bojovat. Nebylo za co se stydět. Možná jen za to, že jsem tál jako svíčka a nerozuměl tomu proč. Už delší dobu jsem se na Loghina spoléhal. I kdyby jen proto, že na každou moji chybu a přešlap je tady ještě Loghain. Občas byl taky jediný, kdo se odvážil se mnou mluvit na rovinu, a kdo se neštítil dát mi záhlavec, když se některá z mých blbin ukázala opravdu blbá. A už vůbec nemluvím o tom, jakou ránu dokázal dát celému světu. Ale to vědomí, že to není jednostranné, že se opravdu můžu spolehnout... Nenacházel jsem nic, k čemu bych to přirovnal. Prostě to je bylo dobré. Loghainova přísaha o tom, že to napraví, je skoro dojemná. Přikývnu a moje tvář se o něj přitom otře. Jeho strniště škrábe. Když jsem byla malý, dostal jsem na tvář pusu od Arla Eamona. Jakoby po mně někdo přejel koštětem, myslel jsem si tehdy. Loghainova tvář byla jiná, trochu podobná kousavým dekám, které se dávají do psinců, drsná a měkká zároveň. Líbilo se mi to. Ostražitě jsem sledoval pohyb jeho ruky a trochu se mi ulevilo, když jenom převzal rypce. Stále v podřepu jsem poodstoupil a sledoval, jak začal zbavovat rypce orgánů. Tak systematicky, trpělivě... Stvořiteli slitování, nejspíš se mi teď bude líbit všechno, co Loghain dělá. Koláč přiběhnul a strčil do mne. Kvůli nepozornosti jsem neudržel rovnováhu a kecnul sebou na zadek. Koláč mne okamžitě využil jako polštář a zalehnul mi stehna. "Není to fajn," začnu svou otázku a položím jednu ruku na psa, "mít opravdu pro co bojovat? Pro co se vrátit, pro co se snažit," dodám s připitomělým úsměvem. Možná bych měl mít ve svém věku konečně rozum. Ale jestli to znamená nebýt naivní a nevěřit v lepší zítřky; jestli to znamená necítit se dobře jenom proto, že jste s těmi, které milujete, pak ho nechci. |
| |
| CHRÁM STARÉHO BOHA Kishka „Vzpomene si,“ řeknu pevně rozhodnutý. Kieran nenavštěvoval Kishku sice moc často, ale věřil jsem, že vždycky si na něj bude pamatovat. Na nás na oba. Ne že bych si já sám pamatoval na někoho ze svého dětství. I když se o mě ty ženy staraly, musel jsem si přiznat, že jsem nikdy nepomyslel na to, jak by se dnes mohly mít. Ale mezi mým dětstvím a Kieranovým byl rozdíl a to bylo dobře. A hlavně Kieran potkával svého otce, i když jednou za čas, ale tohle místo ho mohlo posilnit. „A pokud si cestu pamatovat nebude, připomenu mu ji,“ slíbím mu. Kieran byl jedna z jeho mála radostí. Nemohl o ni přijít. „Nejsi nezpůsobilý. Od té doby jsi se změnil,“ zašeptám jsem. Takový hovor není určený pro uši dítěte. Kieran nás nemusí slyšet - přece jenom si šel ještě na chvíli číst do svého stanu. „Vím to lépe než kdokoliv jiný. Nikdy by jsi z něj nemohl udělat zrůdu. Ani ty jí nejsi.“ Jsem o tom tak dokonale přesvědčený. Tehdy byl tak mladý. A můj vliv nebyl na něj nejlepší. Stejně jako mnoho jiných, kteří ho mohli vést jinak - nebo to alespoň zkusit. Ale to co zažil, dalo za své. Ale ta doba je dávnou minulostí a vím, že teď je zcela jiným, než jakým byl dřív. „Ale pokud si to přeješ, budu s ním častěji.“ Jak bych taky nemohl, když to Kishka po mně žádá? Usměji se. Má pravdu. Vstanu a pomohu Kishkovi si stoupnout. Ne proto že bych si myslel, že to nezvládne. Jen jsem rád dělal tahle drobná gesta. „Tak pojď. Povíme mu příběh, který bude chtít slyšet,“ povím a zamíříme spolu ke stanu Kierana. Tak jako už dlouho ne. Vejdeme společně dovnitř. Je to tak jak Kishka říkal. Kieran leží s knihou v ruce, značnou její část má již přečtenou, ale ještě velký kus mu schází. Ne každé dítě touží po vědění, ale on byl jiný. Lišil se stejně jako jeho otec. „Kierana, už by jsi měl jít spát,“ řeknu tentokrát já. Možná jen proto, aby to nevypadalo, že Kishka je pokaždé tím, kdo mu to říká a kdo ho nenechá dlouho vzhůru. „Ale ještě předtím, ti povíme nějaký příběh.“ |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního příspěvku, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Bimba |
| |
| soukromá zpráva od Loghain Mac Tir pro Hey hey hey, there's nothing left to say The world is on fire and I love you, I love you Hey hey hey, somethings never change The world is on fire and I love you, I love you Bylo to fajn… mít opravdu pro co bojovat. Pro co se vrátit, pro co se snažit. Za nic na světě bych si nepřál být jinde nebo s někým jiným, než tady s tebou. Všechny moje chyby, má provinění a velezrada, všechny mi daly tu nejúžasnější věc na světě. Daly mi tebe… „Ty jsi ten důvod. Všechny mé důvody,“ zasáhl jsem ho úmyslně, v očekávání horké krve, kterou tím prohlášením nahrnu Alistairovi do tváří. Jenže pohled, který mi věnoval, byl poprvé v něčem odlišný. Snad bych i byl přísahal, že se neuzarděl. Věděl v tu chvíli, že to myslím smrtelně vážně, a možná, jenom možná, to cítil stejně. Porcovací nůž mi ztěžkl v rukách. Proklínal jsem svou zásadovost, která mi bránila popadnout toho nádherného muže do náručí a povalit ho pod sebou, přesně jak jsem chtěl již tolikrát předtím, za chladných nocí a dnů tady dole v Hlubokých cestách, aniž by nevěděl, že si ho prohlížím. Občas se přiblížil natolik blízko, že jsem zřetelně ucítil pach jeho nemyté kůže. Olej z kroužků destičkové zbroje se uvolňoval a mísil se svaly. Potil se jako pes, s kterým se mazlil. Mísení všech těch vůní mě silně vzrušovalo. Občas se škrábal rukou vzadu na krku, kde mu rostly nové vlasy. Občas bezúčelně hleděl před sebe, myšlenkami ztracen v podzemních chodbách. Občas ke mně zdvihl hlavu jenom proto, aby zjistil, že jsem se dávno utopil v neurčitém bodě na jeho rukách nebo očích. Ať se stalo cokoliv, ruce měl Alistair obvykle čisté, a pokud ne, pospíšil si tak učinit. A oči? Ty patřily samozřejmě Maricovi. Hnědavé ořechy, které se uměly smát jako člověka odsoudit. Někdy z nich sálalo laskavé teplo, jindy se chvěly dosud neprolitými slzami. Občas se Alistair vzbudil zmatený a vyděšený, dech měl zrychlený a zároveň děsivě tichý a kontrolovaný. Nemluvili jsme o tom, co viděl ve svých snech, stejně jako se on nikdy nezeptal na ty mé, přesto jsem měl neodbytný pocit, že přesně na tohle čekal. Občas se vzbudil vzrušený. Poznával jsem spěch v jeho pohybech i všudypřítomný ruměnec. Pustil se do tréninku, nebo se jednoduše vyrazil projít. Představoval jsem si ho, jak klečí ve stínech sutin a stříká to ven, rychle a zahanbeně, možná jako já sám, když to na mě přišlo. Vymluvil jsem se na hlídku a přistoupil k nejbližší zdi, kde jsem si ulevil. Rychle a zahanbeně. Za pár pohybů bylo po všem, zaklonil jsem hlavu a potlačil hrdelní zabručení. Dávno jsem se nerozplýval rozkoší. Sebeukájení bylo něco, co si voják v poli zvykne provozovat s urážlivou samozřejmostí, jako když se jdete vysrat do keříčku. Postrádá to veškerou romantiku a soudnost. Stává se to aktem povinnosti. Teď už jsem věděl, že mnou neopovrhuje tolik, abych se ho nesměl dotknout. Myslel přitom na mě, když se tahal za ptáka? Protože on byl každým novým impulzem, každou chlípnou myšlenkou a celým mým vyvrcholením, a nezáleželo na tom, jestli zuřila válka nebo zplozenecká invaze. Obojí jsem bral velmi vážně, stejně jako službu Řádu, ale než bych se znovu vrhnul do víru bitvy a nechal se dobrovolně zabít, políbil bych toho muže na rozloučenou. S pobaveným úsměškem jsem si uvědomil, že se tak vlastně stalo. Bylo to ještě před bojem s Chaosem, než mě povolal Inkvizitor. Odjel jsem z pevnosti, abych věci urovnal a nikdo další nebyl ohrožen, aby Alistair nebyl ohrožen, a než mne pohltila hluboká noc, přikradl jsem se k Alistairově posteli a políbil ho na čelo. Myslel jsem, že už ho nikdy neuvidím, že naplním svůj osud a odčiním každou chybu v sebeobětování. Očekával jsem, že Alistair zařezával přesně tak, jak to znělo, a druhý den se vzbudí příliš pozdě, než aby mě následoval. Jenže mladý Inkvizitor se rozhodl obětovat serah Hawka a já byl poslán zpět do pevnosti. To bylo ještě předtím, než nás velitel poslal sem. Zemřít nadarmo v Hlubokých cestách… Odvrátil jsem zrak zpátky k mrtvému rypci a pokračoval v kuchání, dokud jsem se přes žebra nedostal k srdci. Vyřízl jsem sval a hodil ho Koláčovi, který se zdvihl z Alistaira, aby se pustil do své zasloužené odměny. „Jak jsem slíbil, můj příteli,“ dodal jsem. Koláč jednou štěkl v odpověď a znovu zabořil čenich k masu. Rozžvýkal ho jako malinu a honem se dožadoval přídavku. S potutelným úsměškem jsem ukázal na hromádku vnitřností u svých nohou, prohodil cosi o tom, že si může posloužit, a sáhl po meči, na který jsem začal silou nasouvat mrtvého rypce. |
| |
|
Neřešme, jak jste se tam ocitli. Berte to jako vyvražďovací, zábavné, společenské brůžo, které zjistí, jak moc máte rádi sami sebe… a ty ostatní. NĚCO O PROSTŘEDÍ  Pokud se vám mapa nelíbí, máte smůlu. ZDE můžete najít velký obrázek v plném rozlišení. Berme to jako Vaši herní plochu. Určitě jste si už všimli různě barevných cest a značek. Barvy místností a cest: Světlá barva – dostupné chodby a místnosti. Zelená barva - tajné místnosti, chodby a zkratky ke kterým se musíte probojovat, abyste si je otevřeli. Barvy koleček Rudá barva – souboj s protivníky Žlutá barva - bossfight NĚCO O ZÁZEMÍ  Mapa zázemí, žůžo, co? Hned se vrhnu na vysvětlování. Uprostřed místnosti se nachází oheň. U ohniště můžete odpočívat, jíst, pít a užívat si dne. Máte tu také jeden stan. Nicméně nejvíc fascinující jsou sochy arcidémonů, každá v jiné barvě, a každá v jiném rohu místnosti. Tyto sochy vám dávají zásoby: RUDÁ – zbraně či kouzla ZELENÁ – léčivé lektvary (lektvar doplní 1 500 životů) ŽLUTÁ – lektvary staminy (lektvar doplní 1 500 staminy) MODRÁ – lektvary many (lektvar doplní 1 500 many) V základu hry máte každý po 5 lektvarech, tzn: 5x stamina 5x mana 5x léčivý lektvar O tyto lektvary se mezi sebou můžete podělit. Pro získání 5 lektvarů musíte přinést helmy 5 zabitých protivníků k soše, od které chcete lektvary. Při zabití bosse jsou vám všem obnoveny lektvary na původní stav (celkem tedy 15 lektvarů pro každého) Ale upřímně? Kdo potřebuje lektvary! Vůbec je nemusíte používat. Ale pokud chcete, ty možnosti tu jsou. NĚCO O SOUBOJOVÉM SYSTÉMU Políčka s protivníky: Červená 10 protivníků Každý protivník má 3 000 životů Každý protivník zasazuje ránu 500 životů Žlutá Boss Každý boss má 30 000 životů Zasazuje ránu 1 000 životů Vaše životy: Léčitelé: 2 000 životů, zasazují ránu za 500 životů nebo 250 životů při plošném útoku na maximálně 5 útočníků (tzn. každému zasadí 250) 4 000 many – při útoku na jednotlivce spotřeba 500 many, při skupince 1 000 many Válečníci: 5 000 životů, zasazují ránu za 1 000 životů 3500 staminy – při útoku spotřeba 500 staminy Lotři: 3 500 životů, zasazují ránu za 700 životů, za 1 200 pokud jde o útok zezadu. 3500 staminy – při útoku spotřeba 500 staminy Procenta: 50% - 100% úspěch 0% - 50% neúspěch útoku (ale přijdete o 100% staminy, kouzla mágů nicméně nemohou minout a proto se při neúspěchu snižuje udělené poškození o 50% - platí POUZE pro mágy) CÍL HRY A DALŠÍ SRAČKY Musíte dojít do pohřební komory a porazit zdejšího bosse. A taky se zabavit, že jo! KDO SE MŮŽE PŘIPOJIT Vlastně všichni. Kdo chce. Kdo začne? Kdo bude tím odvážným, kdo se NAJEDNOU objevil v úniku? A JAK KONTAKTOVAT LEMRU PJ Skype: yoshiaki.san Ale lemra PJ slibuje, že se sem tam objeví. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro TAK UŽ JSEM SE DOSTAL AŽ SEM Když Loghain řekl, že jsem všechny jeho důvody, dlouze jsem mu opětoval pohled, a pak přikývl. A nic víc. Je zajímavé, z kolika patálií člověka takové přikývnutí dokáže vyvést. Zvykl jsem si odkývat kárání i trapné situace. Jestli se odsud někdy dostaneme a Loghain bude chtít náš vztah nějak posunout, asi taky jenom přikývnu. Tak už jsem se dostal až sem, pomyslel jsem si. Náš vztah. Dobře. To byla další taková zrádná myšlenka, která si ještě zasluhuje bližší prozkoumání. Protože jsem ale nikdy nebyl zrovna myslitel, odsunul jsem ji stranou. Jakmile se Koláč vrhnul po srdíčku, zul jsem si boty a natáhl nohy k ohništi. I když nesnáším Hluboké cesty, vlastně se mi tu začínalo docela líbit. "Přemýšlím, k čemu tohle sloužilo," začal jsem mluvit. Mám ve zvyku takové věci dělat, abych zahnal jiné věci a rozptýlil se. A já rozhodně potřeboval odvést myšlenky od toho, jak Loghainovi padaly vlasy přes čelo. Jak obratně kuchal rypce, s takovou soustředěností a vážností, a přitom stíhal pozorovat mne. Jak nerušeně, nezastavitelně by asi ty prsty klouzaly po mojí kůži a sahaly na všechna ta místa, na která sahám jen já. Jak na tu krátkou chvíli, kdy mne objal, mne obalilo teplo a všechno bylo v pořádku. Odkašlal jsem si a hleděl do stropu. "Chci říct, to jako bývala nějaká trpasličí knihovna? Třeba na vzácné svitky o Nákazách. Chodili sem trpaslíci z celého světa a četli a kývali hlavou, až jim vousy klouzali po podlaze," začal jsem rukama napodobovat hlazení takového dlouhého vousu se zakaboněným mudrlantským výrazem. "Ááá, tak kdepak to jééé... až tády dóle, ách, moje zááda, a moje špinavé vousy... Že já jsem sem vůbec chodil. Knihovna naprd. Za několik set let tady možná budou tábořit nějací rytíři a použijí všechny ty svazky na zatopení. To je dobřé, aspoň to k něčemu bude, protože tady stejně nenajdou žádný tajemný svitek. Všechno jsou to krámy, všééééchnóóó jsou to krááámíííí," zadeklamoval jsem, jako bych to spílal samotnému Stvořiteli. Pak jsem se poočku podíval na Loghaina. Nechci vlastně nic jiného, než aby se zasmál, aby se tu cítil stejně dobře, jako já s ním. |
| |
| In the Fade ～ Otevřít oči je těžší než se zdá… pili jsme včera? Ymir musel zase propašovat přes kontroly nějakou břečku z Povrchu. posadím se a rukou si prohrábnu vlasy. šepot? teprve teď se opravdu rozhlédnu okolo. Nemám nejmenší ponětí kde to jsem, pouze matně si vzpomínajíc na mé nedávné osudy a skutečnost, že jsem skončila v kempu Šedých Strážců…jenže tohle není ani kemp, ani Hluboké Cesty…nebo ano? Vše okolo se mi zdá být poněkud povědomé, ale zároveň cizí. Pokusím se postavit a na chvíli mi přijde, jako by se se mnou zatočil celý svět, přestože vše okolo zůstává na místě. Ucítím to až po chvíli, linouc se z jednoho rohu místnosti…je to jako zpěv, vůně, pocit a chuť najednou. Všimla jsem si těch ostatních-znetvořených vyobrazení starých bohů, ale tahle byla jiná. Její modrá záře jako by se rozlévala do okolí a mě stačí jediný krok jejím směrem, abych si uvědomila, o co se jedná. Isana… vydechnu ohromeně… Čisté žíly pulzující hmoty…jenže to není možné…ty neexistují… Jenže jsou přede mnou, zářivé, bublající. Ohlédnu se zpět, jako bych snad pohledem na oheň a stan mohla vyřešit záhadu toho, kde jsem se to octla… Plameny mi poskytují jistou útěchu-nebo alespoň do chvíle, kdy si uvědomím, že od nich nestoupá kouř. Namísto toho bylo vše zahaleno všudypřítomným oparem. Pomalu mne začíná jímat panika-proč jsem zde? Co se stalo? Opět pohlédnu na vzdálenou píseň, která v tichosti přehlušuje všeobecný, avšak současně neexistující šepot. Musí být vysvětlení…vždy je vysvětlení… přesvědčuji sama sebe, snažíc se vytěsnit pomalu se vkrádající možnost, že jsem snad nějak mohla opustit svět živých. Co bylo ale poté tohle? V polovičním uvědomění pohlédnu na své ruce-a poté do jednoho z rohů, jež mne tolik přitahoval, avšak o němž jsem ihned věděla, že není pro mne. V mysli mi vyvstanou slova jednoho z členů Magistéria… Vy nikdy nepochopíte-vám je vstup do království starých bohů zapovězena. No do pr… Chvíli mi trvá, než se smířím se svým okolím natolik, abych mohla začít vnímat něco jiného, než paralyzující paniku. Teprve když se konečně odpoutám od jednoho z rohů a pohlédnu za stan a ohniště, všimnu si cesty mířící z místnosti. Instinktivně si sáhnu na bok-a mé dýky jsou tam, naostřené a připravené k použití. Funguje vůbec něco takového? napadne mne na chvíli, avšak nakonec se rozhodnu myšlenku vytěsnit-jistě by vedla k dalšímu sáhodlouhému přemítání. Nezbývá nic jiného, než se tichými kroky vydat vstříc východu na průzkum-ale opatrně a velmi, velmi tiše. Kdo ví, co za věci zde můžou existovat… |
| |
| Snové probuzení Šepot, mumlání ..nepříjemný bzukot mě vytrhává z mého snu, na který si teď už skoro nevzpomenu. Cítím jak mi obličej zahřívá teplo z ohniště a lehce cítím i uzený kouř z ohně. Proč rozdělala oheň? Pomalu otvírám oči, když tu se ozve prasknutí klády, jak ji oheň nemilosrdně požírá. Jakoby to prasknutí rozehnalo mlhu v mé mysli. Rozespalost je ta tam. Místo toho je se dostavil pocit, že je něco špatně. Sakra co to je? Těkám po místnosti očima. Co se to děje, kde je divočina? Co dělám v místnosti? „Ki?“ troufám si potichu vznést otázku do mého okolí. Nic, jen šepot, mumlání, ale žádná odpověď. Sakrááááá, coto je? Zoufám si a koukám po okolí. Ležím u ohniště, je tu víc spacáků ale jsou prázdné a až na jeden vypadají nepoužitě. Že by Ki už vstala a šla napřed? Proč by mě tu ale nechala. Co se to tu děje, kde to jsme? Dál si všímám dvou podivných soch v rohu, mají podobu něčeho co neznám. Drak? Jediné co mě napadá, viděl jsem kdysi obrázek od stařešiny v naší Odluce, když nám četl příběhy hrdinů a dost se to podobá této soše i když je taková .. hrubší, ošklivější. Zvedám se, jestli šla Ki napřed, musím ji dohnat. Třeba ví, co se děje. Teď když stojím, tak vidím na celou místnost. Ty sochy jsou tu celkově čtyři a hned za mými zády je chodba. Co mám dělat? Nevím co mám dělat, výbavu mám evidentně u sebe a únava z dlouhé túry je také pryč. Rozhodnu se tedy , že se opatrně vydám chodbou. Cestkou k ní mám ale divné tušení, něco není v pořádku se stěnou na pravo od chodby. Nemám ale teď čas to prozkoumat, musím dohnat Ki. Vydávám se tedyto na cestu směrem k chodbě. Mé smysly ale fungují na maximum a jdu opatrně, nechci dělat hluk. |
| |
| Snové seznámení Jdu k ústí chodby, je šerá. Jediným zdrojem světla jsou louče, které jsou v pravidelných rozmezí umístěny na stěně. Šepot, mumlání. Jediné co slyším je tento bzukot. "Kde je Ki?" Co teď? Na tohle mě nikdo nepřipravil, žádnej trénink. Přemýšlím co dál, zvažuju jaké kroky podniknu. Nějaký pochyb v chodbě. Co to bylo? Teď jsem v tý chodbě u jedné louče pohyb. Neviděl jsem to zřetelně, spíš díky instinktům. Soustředím se, jestli tam něco je, tak to uvidím. Zaměřím se na prostor pod další loučí.Jestli tu něco je, tak teď mi to neunikne" Koukám, čekám, soustředím se. A je to tu, něco tam je. Všímám si, někoho kdo se pohybuje směrem od mě a dává si pozor aby nebyl moc vidět. Byl menší postavy než jsem já. Dítě? Ne, dítě to není, je to zavitější než dítě. Nemám moc na vybranou, je možnost že Ki tu se mnou není a že ten kdo se přede mnou schovává ve stínu je jediný spojenec, které ho tu můžu v tomto nehostiném prostředí mít. Evidentně o mě neví, musím na sebe nějak upozornit ale tak aby se mě nelekl. Znovu si prekontroluji vybavení, vše je na svém místě. Už není na co čekat. Nadechnu se nosem co to dá. Pomalu začnu vydechovat ústy a vyjdu. Jdu pomalu, tak aby neznámý přede mnou když tak věděl že tu jsem. Ale ještě pro jistotu jsem tichým hlasem začal říkat. Nelekej se, vím že tu jsi. Nevím jak jsem se tu objevil, ale možná si můžeme pomoct. S těmito slovy jsem se vydal k louči, kde jsem ho spatřil. |
| |
| Fade Postupuji velmi pomalu. Prostředí okolo je stejně nepříjemné, jako můj podivný stav. Stále nevím, kde jsem a nemám v plánu se vystavovat přílišnému nebezpečí. Přesto mám pocit, že zůstat na jednom místě není zrovna ten nejlepší nápad. Klikatící se chodba mi brání v pořádném výhledu. Za každým rohem by mohli číhat nepřátelé, přestože si nejsem vědoma žádné vibrace podloží…vlastně si ani nejsem jistá, zda je toho místní podloží schopné-zdá se totiž, že v tomto ohledu náhle nevnímám vůbec nic. Snad proto mne tak překvapí náhlá tichá ozvěna, nesouc se ze směru předtím opuštěného tábořiště. Mým prvním reflexem je otočit se tím směrem, zatímco má ruka skončí na rukojeti jedné z dýk. Podobně jako já se neznámý krčí ve stínu klikatých zdí, postupujíc pomalu mým směrem. Stůj… reaguji ihned lehce ztišeným hlasem-kdo ví, co by mohlo být na blízku. Kdo jsi?! A…kde je „tu“? mračím se podezřívavě na nově příchozího, snažíc se z něj dostat alespoň nějaké informace ohledně jeho osoby-a místa, kde jsme se oba očividně najednou objevili. Neznámý sice hovoří o pomoci, ale jak mám tušit, že to nebyl právě on, kdo mne sem dostal? Jak mám tušit, že to není nějaká zkouška Šedých Strážců? Dokud se tedy nepotvrdí opak, bude lepší s ním jednat jako s potencionálním nepřítelem. |
| |
| FADE Marka Na vyžádání se zastavím, nechci působit nepřátelsky. Stojím tak, aby na mě bylo ve světle louče hezky vidět. Protože se teď na sebe díváme, začínám rozeznávat kdo vlastně v chodbě přede mnou je. Trpaslice. Občas jsem je potkával ve městě, ale vidět je zde na povrchu je velice výjimečné. Vyslechnu si otázky a přemýšlím jak odpovědět. Nesmím ale přemýšlet moc dlouho. Dávám ruce od děla dlaněmi vzhůru. Chci aby toto gesto poukazovalo na to, že nemám nepřátelské úmysly. Kdo ví, třeba má stejný problém jako já? "Jsem Šedý strážce.", začnu odpovídat na první otázku. "Já a moje společnice Khiala, jsme byli zrovna na cestě do Weisshauptu. Kam jsem byl přiřazen. Včera jsme se utábořili na noc a dnes jsem se probudil tady.. Po Ki nejsou ani památky. polknu. Myslet si to, je jedna věc, ale vyslovit to nahlas je věc druhá. Potom je to takové .. skutečné. Šepot a mumlání neustupuje, ba naopak .. jako by nabývalo na síle. "Nevím kde to jsme, ani jak jsem se sem dostal. Netuším kam se poděla Ki." podívám se trpaslici do očí.."Ale krom nás dvou tu momentálně nikdo není" Víc už neřeknu a čekám na reakci trpaslice. Nemá cenu zatím pokládat otázky, toto není setkání kamarádů. Musím nejdřív zjistit jak se zachová. Je přítel? Toto je myšlenka, která se mi teď honí hlavou. |
| |
| Fade Šedý Strážce? zopakuji potichu po nově příchozím, jež se zdá, vyrazil z úplně stejného místa, jako já. My byli taky ne cestě do Weiss… ošiju se lehce. No, vlastně jsme byli taky zrovna v táboře, ale náš cíl byl stejný…mohlo by tohle tedy mít co dělat s pevností? Jaksi se to nezdá úplně pravděpodobné. Navíc i já postrádám ostatní členy našeho tábora. Je mopžné, že jsou také zde-ale na jiných místech? Myslím, že tady někdo další určitě bude… odvětím. Nebo možná časem přibude, protože jsem si vcelku jistá, že v táboře nebyl nikdy, když jsem jej opouštěla já. Ale prosím, můžeš se přesvědčit sám… pokynu rukou před sebe, nabádajíc nově příchozího, aby pokračoval chodbou dál, jelikož ho v žádném případě nechci mít za zády. |
| |
| FADEMarka Cítím se zmateně. Nevím co dělat. Mohu jí věřit? Ty jsi Šedý strážce? Poznat Šedého strážce jde jen podle zbroje, i když později se už všichni znají, protože nás zas tolik není. Ale to se mě netýká, jsem v řádu jen krátce. Takže mi může klidně i lhát a já to nepoznám. Po pravdě, na tom asi nezáleží. Mám pocit, že jsme v podobné sitauci a bude pro nás snažší, když si pomůžeme. Pokračuju dál, nečekajíc na odpověď na první otázku Mumlání, šepot jako by zintenzivněl. Promnu si spánky, bolest hlavy neustupuje, ale cítím se lépe. |
| |
|
... naše přestávka se pomalu blíží ke konci! |
| |
| CHRÁM STARÉHO BOHA Optimismus Zevrana byl něčím, na co jsem si nedokázal zvyknout za celých třináct let našeho mnohdy krkolomného, divokého vztahu. Asasín vždy působil svým způsobem zlomeně a jeho bolest svým způsobem vždy ovlivňovala jeho každé rozhodnutí. Roky však v tomto směru byly k Zevranovi štědré a daly mu do vínku něco, co já sám dávno postrádal… a po čem jsem toužil. Víra v to, že by na mě syn nezapomněl, že by mne hledal, byla tím, co mi dovolovalo jej beze strachu vracet do náruče matky. Víra však zlehka pokulhává a stává se vrtkavou, jako sama štěstěna. Daroval jsem svému milenci úsměv, neboť jak bych nemohl. Vždy věděl, co říct, aby mne povzbudil a aby mne dostal ze splínu, kterým byl můj život obklopený. Hrdinové málokdy žijí šťastně až do smrti a přestože Morriganin rituál fungoval, Arcidémon mne zdecimoval způsobem, jaký jsem se bál pochopit. Zůstala ve mně díra, prázdná a bolavá, horší než má ukousnutá, amputovaná paže a neschopnost znovu bojovat. Byl jsem tehdy dítě. Zlomyslné a zákeřné, plné nenávisti a opovržení k těm, kteří si nevážili toho, co jim bylo dáno. „Možná jsem se nezměnil dost, Zevrane,“ usoudil jsem k němu. Stále jsem byl plný nenávisti. Stále jsem toužil vidět svět hořet. Toužil jsem se procházet po zpopelněných mrtvolách svých nepřátel a smát se jejich utrpení a agónii, kterou cítili před tím, než naposledy vydechli. Jakkoliv jsem se snažil, neviděl jsem důvod proč zachraňovat ty, kteří si neváží jiných. Kéž by Denerim shořel… kéž by tehdy padl. Nevadilo by se mi dívat. Oslavoval bych ten den a těšil se z něj. „Opravdu si myslíš, že nejsem zrůda? Ohlédni se za tím, co jsem udělal. Kolik lidí jsem připravil o život… tebe za to platili… ale já platbu nepotřeboval. Chtěl jsem vidět, jak je život opouští. Chtěl jsem je zabít, Zeve. Užíval jsem si to…“ můj hlas se vytratil. Nemohu svou krutost stále omlouvat tím, že jsem byl malé dítě. Jen o pár let starší než můj vlastní, nevinný syn. Nedokázal jsem si představit, že by někdy ukončil něčí život. „Kieran je to jediné, co jsem tomuto světu dal, co je správné a čisté… a dobré.“ Na jeho slova jsem přikývl. Já nahoře být nemohl, ale Zevran ano. Kieran jej potřeboval. Tak moc… jakkoliv se Morrigan prokázala obětavou a milující matkou, nechtěl jsem, aby znal jen její náruč. Zev mi pomohl na nohy a já bych se na něj měl zlobit za to, že mne nechává být tak slabým a zranitelným, ale já byl vděčný. Každý dotek jeho paží byl pro mne lepším jak omamující nápoj z máku. Kdo by dokázal uvěřit, že je možné milovat tak moc a tak hluboce, jako já miloval svého zlatavého asasína. Opřel jsem si čelo o jeho rameno a zhruble vydechl, jak jsem získával kontrolu nad svými chodidly. Byly ztuhlé a mravenčilo v nich z dlouhého pobytu v jedné poloze. „Kieran chce slyšet vždy všechny příběhy, které máme. Nesmíme jej nechat vybírat,“ zasmál jsem se a pomalu jsem po jeho boku a za Zevranovi asistence zamířil ke Kieranovu stanu. Bylo mi víceméně jasné, že sotva zhasneme svíčky v tom našem, můj syn se za námi přikrade a bude spát vklíněný mezi námi, spokojený a šťastný z přítomnosti dvou elfů, kteří jej milovali. Můj syn odpočíval na břiše s knihou před sebou a lačně hltal každou stránku. Musel jsem se tomu usmát – nechtěl jsem z Kierana válečníka a to, jak miloval své knihy a vědění, indikovalo, že jím nebude. „Ale strýčku Zevrane!“ natáhl Kieran nespokojeně. „Ještě je moc brzo!“ byl to starý argument, avšak svým způsobem Kieran měl pravdu. Seděli jsme u ohně jen krátkou chvíli, než jsme zamířili zpátky k němu. Pustil jsem se Zevovi ruky a posadil jsem se do kožešin vedle Kierana, který pohledem kmital mezi mnou a Zevem. „To může být pravda, ale… slíbili jsme ti příběh, Kierane, a ty máš rád ty dlouhé a napínavé. Ty se neodvyprávějí za okamžik.“ Kieran se zazubil očividně nadšený představou dlouhého příběhu. „A o čem ten příběh bude?“ Propojil jsem svůj pohled se Zevranovým. „O jednom velmi starém a velmi pošetilém elfovi, který si myslel, že pomsta odvane bolest.“ „A odvanula? Tu bolest?“ „Ne,“ vydechl jsem. „Nakonec ta bolest byla ještě větší a zanechala na jeho světě trhlinu, kterou on sám již nebyl schopen vidět nebo si snad přiznat. Jmenoval se Zathrian.“ „Jmenoval… takže je mrtvý?“ Přikývl jsem. „Ano. Obětoval svůj život, aby odčinil to, co spáchal.“ Kieran se zamračil a pak se zadíval na Zevrana. „Proč?“ zeptal se. „Proč to musel odčinit?“ |
| |
| NA CESTĚ DO TÁBORA „Takže už máš dost energie na to, abys hejbl tím svým zadkem, když mluvíš?“ zazubila se na tebe rusovlasá fenka a pohodila svými rudými kučerami, které tě tolik okouzlily… stejně jako ty hluboké, zelené oči, které v sobě měly snad všechny odstíny jarní, čerstvě vyrašené trávy. Ty drobounké pihy na jejím skvostném nosánku jen zdokonalovali to, jak hravě a uvolněně působila celou tu dobu. Byla zkrátka neunavitelná. Inu, musel jsi to na ní obdivovat. A nebo… možná by sis měl zjistit, kdo ji tak dobře vytrénoval, že má takovou staminu. Možná by se ti hodila do budoucna? Ki zakroutila hlavou. „Ne, jsem spíš takový lesní dítko. Sbejrala sem houby, střílela jeleny, mazlila hally a zahrabávala do země malé, hloupé poklady jako každé Dálské dítě. Teda dokud můj klan nezmasakrovali zplozenci. Dostala jsem se pak na pár let do města, do Odluky, a tam mě našli Šedí. Od tý doby žiju s něma.“ Elfa se nezdála být svým osudem nějak zvlášť rozrušená. Vypadala, že jí mluvení o tom, co ji za život potkalo, nijak zvlášť nevadilo. Koneckonců, pravděpodobně to pro ni byla dávná minulost, což ona za malou chvíli sama potvrdila. „Ale já si svůj domov a klan moc nepamatuji. Byla jsem moc malá, když se to všechno stalo,“ s tím pokrčila rameny. „A ty? Vypadáš, že máš taky nějaký zajímavý příběh o tom, jak ses dostal mezi nás. Můžeš mi ho povědět na cestě. Šup! No vstávej!“ Khiala tě se smíchem donutila vstát a rozešla se zase po cestě. Šla i chvíli čelem k tobě, pozpátku, poskakujíc a užívajíc si příjemný den. Asi bylo jen málo věcí a situací, co ji dokázaly rozhodit. Poznámka: |
| |
| SKYHOLD „Hodně věcí?“ Reese pozvedl obočí a jeho oči si pečlivě prohlédly magičku, která se měla stát Šedou. Jeho poněkud vyčerpaná, ale pěkná tvář byla pokrytá tetováním, potem a menším náznakem nevybité frustrace, který jako by se vznášel těsně nad jeho pokožkou jako cosi nepříjemného a kousavého, než to zmizelo, jak ten pocit elf zřejmě utlumil, aby zvládal dál konverzovat. „Adriene, musíš se pochlubit! Hádám, že všechny tvé příběhy obsahovaly tolik krve, že bychom s ní mohli nahodit omítku. A vůbec, když jsem o tobě naposledy slyšel, byl jsi s nějakým rekrutem z řad templářů v Hlubokých cestách. Co se stalo, že teď doprovázíš mága?“ Adrien po boku Ariany hravě pokrčil rameny. „Infekce.“ „Zapomněl si vytřít zadek něčím čistým, nebo tak něco?“ „Tak něco,“ uchechtl se Šedý strážce a založil si paže na hrudníku. „Zůstaneme tu nejvýš týden, vůbec o nás nebudeš vědět. Ariana je tichá osůbka.“ Reese přikývl a pak se na mágyni usmál. „Nevadí mi, když se tu porozhlédneš. Snaž se jenom nepřekážet.“ S tím se zdálo, že se pozornost Inkvizitora přesunula z návštěvníků na svou manželku. Ještě stále měl rudé rty od toho, jak jej Cassandra políbila o něco vášnivěji, než očekával. Prsty paže, kterými Cass hladil bříško, jí přejel po páteři a pak si ji přitáhl víc k sobě, aby ji mohl políbit ještě jednou. Byl to však jen krátký polibek, jak se snažil ji příliš nezašpinit vlastním potem. „Jsem rád, že ses vyspala dobře,“ zamumlal k ní tak, aby jeho slova slyšela jen ona a nikdo jiný. Postupně vrátil dlaň zpátky na vypoulené místečko, pod kterým mohl cítit své dítě. Spokojeně se usmál. „Výborně. Půjčím si Adriena – chci s ním probrat pár záležitostí ohledně smluv. Prosím, hlavně ji nezapomeňte nejdřív ubytovat,“ zasmál se Reese tiše, ale už tak, aby to slyšeli i ostatní. Iron Bull se zády opíral o stěnu a mezi tím vším dával Dorienovi poněkud lascivní pohledy, pokud se tomu tak dalo říkat. „Jsem si jistý, že za sebou má dlouhou cestu a mít nějaké místo, kam se může uchýlit, pro ni bude určitě skvělé.“ S posledním polibkem, tentokrát na čelo, se Reese odtáhl od své manželky a udělal několik kroků do prostoru, směrem k Adrianovi. „Mám spíš dojem, že Bull šetří mě,“ odpověděl s uchechtnutím Reese Dorianovi, na kterého kývl. Byl rád, že je jeden z jeho nejlepších přátel zpátky na Skyholdu, i-když to mělo být jen na krátký okamžik. Přestože nebyl mág a jeho možnost konverzovat s Doranem byla omezená, díky jeho úzkému přátelství s Bullem si vždy našli několik témat, která nikdy neomrzela. Iron Bull byl jedním z nich. „A vůbec, taky by ti prospěla nějaká ta hodinka dvě na vzduchu, Doriane. Být pořád zavřený s knížkama taky není zdravé.“ |
| |
| TÁBOR U tábořiště to skutečně ani trochu nevonělo, jako včera večer. Očividně byla plytká ovesná kaše něco, na co jste si museli zvyknout, pokud jste se chtěli plně adaptovat do řádu Šedých a ačkoliv jídlo nepatřilo k nejkvalitnějšímu, zdálo se, že společnost tento nedostatek zcela převažuje. Koneckonců, jak často jste mohli říct, že jste viděli Qunarijce strouhat jablko a vypadat u toho tak… pošetile? Ten popelavý hajzlík seděl nad velkým kotlíkem ovesné kaše s mlékem a rozinkami a strouhal do ní jablko – snad aby dodal jídlu trochu chuť. Kam se poděly ony romantické představy o Šedých, jako o neohrožených válečnících? Turan poblíž pral ponožky a ten další strážce, jeho jméno jste si nemohli zapamatovat, zrovna zadělával těsto na chleba. Byla to tak domácká situace, až byste zcela zapomněly, že se nacházíte v táboře plném válečníků. Toran vám zkoumavý pohled oplatil pobaveným úšklebkem. Alespoň to decimování na domácí puťky brali s rezervou… ono jim taky nic jiného nezbylo. „Dobré ráno,“ pozdravil vás Saarebas, když jste došly tak daleko, že vás i slyšel. „Velitelé si nehrají, velitelé se zásadně cákají po svých podřízených tak dlouho, dokud to podřízené nepřestane bavit a nezačnou něco dělat. Zatím to vypadá, že se rozhodli topit Isaie, tak je v tom ještě chvíli nechám, než zjistí, že ještě neuschlo oblečení ze včerejška a co si na břehu odložili a zamokřili, je to jediné co mají na sebe. Následně mi celý tábor onemocní rýmičkou a za dva dny budeme tábor hekajících, umírajících chlapů.“ Saarebas se zašklebil a pokynul vám, abyste si vzali nějakou tu dřevěnou misku, co ležela poblíž a byla čistá. „Myslím, že se Rafel snaží jen vyhnout své povinnosti mýt nádobí,“ přiznal pak a bradou ukázal k vodě, kde Raf zrovna akčně vyhazoval Isaje do vody a mladý mág se tím očividně bavil. „Jaká byla tvá první noc v táboře, Marko?“ optal se po chvilce mlčení, kdy dostrouhal jablko a začal míchat kaši, velitel své nové rekrutky. „Prý jsi nemohla spát? Koneckonců, to platí i pro tebe, Linnae. Co bylo dneska večer tak zajímavého, že jste nemohli zamhouřit oči?“ Saarebas se natáhl pro vámi vybrané misky a začal je plnit kaší. Na váš snad i doufající pohled, že díky jablku bude víc chutná, se pesimisticky zašklebil. |
| |
| NA CESTĚ DO TÁBORA Khiala Vyslechnu si Ki. A na její popud se zas zvedám. Únava v nohou se už částečně vytratila. "Můj příběh nebude tak vzrušující jako ten tvůj. Jsem městský elf, vyrůstal jsem ve městě a svět za jeho hradbami mi byl velkou neznámou. Později jsem začal dělat v docích a dostal jsem se k pěstním zápasům, které samozřejmě nebyli legální. Ale zajistilo to dobrý přivýdělek. Moc nás elfích zápasníků nebylo, tak jsme byli dost exotickej materiál. K Šedým jsem se dostal asi díky strejdovi. On byl Šedý strážce. Nikdy jsem ho nepoznal, ale otec mi o něm hodně vyprávěl a taky o strážcích. Možná díky strejdovi si mě šedý strážce co verboval u nás ve městě našel a nabídl mi se k nim přidat." Usměju se. "A dál to znáš." |
| |
| TÁBOR Dobré ráno. pozdravím jakmile jsme v doslechu, než se velitel začne věnovat mé elfské společnici. Nemohu si pomoci, ale celý tábor pro mne pomalu začíná nabírat jakousi podivnou domácí atmosféru. Legendární bojovníci tu sedí na zadku a vaří, látají ponožky, myjí nádobí… Ne, že by člověk mohl něco jiného říct o naší legii – pokud zrovna neumírají v řadách bránících poslední města dětí kamene, tak se vesele ožírají v hospodách. Po vyslechnutí velitelova trpkého stěžování si vyberu jednu z misek, která vypadá alespoň trochu čistě, čekajíc než velitel bude mít volné ruce, abychom obě mohly dostat náš ranní příděl. Když se však můj nový nadřízený nejprve zeptá na mou první noc, lehce se ošiju, přemítajíc zda bude „dobrá“ jako popis stačit. Jeho následná slova však odhalí, že za mohutné stvoření míchající kaši je stále ještě muž který má vše v táboře na starost. Snad mu o našem nočním rozhovoru řekl sám Rafel…nebo nás viděl někdo jiný. S nočními hlídkami všude okolo bych se tomu ani nedivila… …musím si ještě zvykat…na povrch… přiznám nakonec po chvíli ticha. Konec konců je to i pravda – obloha nade mnou mi stále přijde stejně nepřátelská, jako nakažení v hlubokých cestách. Mé vysvětlení pravděpodobně stačilo, protože se velitel natáhl pro mou misku a začal ji plnit kaší. Musím přiznat, že jsem celkem ráda za něco teplého po ránu, ať už to bude chutnat po jabkách, nebo ne. Jaké jsou plány na dnešek, veliteli? odhodlám se poté, snažíc se alespoň nějak začlenit do všeobecného dění. Pokud Rafel může mýt nádobí, jsem si jistá, že bych mohla být i já nějak užitečná – a aspoň nebudu muset na chvíli myslet na onu výhružnou prázdnotu nade mnou… |
| |
| NA CESTĚ DO TÁBORA „Koukám, jedna rodina lepšéší, než ta druhá,“ zasmála se elfka. V ten moment jsi už vážně uvažoval nad tím, že potřebuješ tu drogu, kterou je nadopovaná. Pár sáčků. Pytlík. Možná pytel? Ale ten jen pokud to bude jedlý. Teda, chutný. U Stvořitele, jak někdo může mít tolik energie? Skoukla tě od hlavy k patě a zvonivě se zasmála. „Tak exotickej matroš, říkáš, jo?“ drogy, určitě v tom budou drogy. Právě nadskočila. Ten… jejich Velitel musí držet svou jednotku zdrogovanou. „Chtěli ti vypíchnout vočička a udělat si z nich korále? Jednou sem potkala takovýho divnýho trpajzlíka s horou chlupů na hrudi. Oznámil mi, zcela vážně, že elfský voči jsou takový krásný manžetový knoflejky, a pak se rozesmál! Byl okózlující!“ „Musíš mi vyprávět víc o těch zápasech!“ |
| |
| NA CESTĚ DO TÁBORAKhiala Usmál jsem se. „Potkal jsem jednoho, kterej měl náhrdelník z elfích očí.“ Podíval jsem se na ni a zazubil jsem se, „Další do sbírky už nepřidá.“ Chvilku se odmlčím, ale pak začnu: „Ani už jsi nevzpomenu kolikrát si ze mě chtěli něco někam pověsit, vystavit, nabodnout. Ale naštěstí jsem byl vždy lepší. Díky těm zápasům, jsem si krapet vybudoval jméno a nekoukali na mě jak na póvl. Ale pořád jsem byl Elf, pro mnohé podřadná rasa, takže kdybych nějaký zápas nevyhrál. Už bych zdobil něčí krk, stěnu nebo poličku. A kdo ví, kdybych se nepřidal k Šedým, třeba bych se už někde blejskal“ Směju se a pokračuju dál. „Špičatejch uší nás mezi zápasníky moc nebylo, takže to byla taková Exotika, hlavně pro bohatý paničky co se nudili a obveselovali se na zápasech.“ Mrknu na Ki. „Ale taková pěkná elfka jako ty, by to měla těžší.“ „Myslím, že jsi jako Šedý musela zažít nebo slyšet o větších dobrodružství než já měl v zápase. Take, se ti to bude zdát jako nuda" |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| No jo, no jo. Myslím, že tu ještě něco vyplodíme :-D |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovete jeskyni ke zdárnému konci. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno. Bimba |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR