Třetí válka
hrálo se Denně
od: 19. prosince 2018 23:01 do: 17. března 2021 17:10
Dobrodružství vedl(a) Homunculus
| |
 |  |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dopis od mistra
Dalaran, skvostný architektonický počin lidí a vysokých elfů, který stojí mezi Hillsbradskými kopci, obklopen jehličnatým lesem z jedné a Lordamerským jezerem z druhé stany. S věžemi vyššími než nejvyšší letitá borovice na kopci. Propleteny magií a elegancí, která láká oko nejednoho cestovatele. Rada mágů Kirin Tor, v čele s arcimágem Antonidem, zástupcem města ve spojenectví Sedmi království, která se stará o správu města, z něj za několik let dokázala udělat dostatečně silnou jednotku, že se Dalaran nyní označuje jako městský stát v bezprostřední blízkosti velkého lidského království Lordaeron. Dalaran je symbolem vznešenosti a inteligence. Už po celé generace zde vysocí elfové učí schopné lidské jedince ovládat magii a lidé jsou na to skutečně pyšní. Obzvláště lidští mágové, kteří si od okolního světa drží odstup. Dalaran je sám od sebe odtažitý a vše spíše pozoruje z povzdálí. Mágové dlouho neměli potřebu míchat se do nesmyslných válek, ale byl tu jeden problém, který dělal vrásky nejednomu moudrému čarodějovi – démoni. Snad z vlastního pocitu bezpečí, rada Kirin Tor vytvořila Tirisfalský řád, který měl chránit svět před těmito zrůdami z řad Plemenné legie. Možná proto jsi dnes tady, s dopisem v ruce od svého mistra, který tě zve na soukromé setkání. Čekajíc na velkých schodech, které vedou do Fialové citadely, kde se rada mágů Kirin Tor usídlila ještě dávno předtím, než ses vůbec mohla narodit. Jako studentka jsi kolem té nejvyšší věže chodila často. V oknech plápolaly oficiální vlajky rady, které poukazovaly na důležitost budovy. Všichni mágové kolem ní chodily s respektem. Před prvními schody byly po okrajích vysázeny dobře udržované stromky, ve kterých se odrážela elfská kultura, jež si žádala spojitost s přírodou, i když byla jen minimální. Pod těmi honosnými schody byly domky úředníků a o kus dál magické obchody. Prostory pro studenty byly daleko od citadely pro případ, že se nějaké kouzlo vymkne z rukou. „Jsem rád, že jsi mé pozvání přijala,“ ozve se známý hlas vysokého elfa, který schází schody potaženy fialovým kobercem. Daleko za jeho zády a věží zapadá slunce. Musel si vybrat zrovna tuhle dobu, aby podtrhl svou vlastní vznešenost. Tvůj mistr už takový prostě byl. Nebyl to žádný náfuka, ale byl zatraceně hrdý na svůj původ a postavení, které v radě zaujímal. „Myslím, že nemá cenu chodit kolem horké kaše, stejně tak zdlouhavě zodpovídat otázky. Chtěl jsem tě požádat o laskavost,“ řekne a pokyne ti rukou, abys jej následovala dál od citadely. V zapadajícím slunci jsou jeho blonďaté vlasy, které vždy nosí v pečlivě upraveném copu, zářivě žluté, kdežto jeho fialová róba se složitými ornamenty a symbolem řádu nevděčně vybledlá. „Dostali jsme zprávu, že se v blízkosti Swamp of Sorrows vyskytují nějací démoni. Obyčejně by tam vyjel průzkumník a o problém se postaral, ale bohužel je momentálně potřebný jinde. Rada tam jet nemůže, protože by to vyvolalo paniku u ostatních kouzelníků.“ Máš pocit, že ti neříká úplnou pravdu. „Rozhodl jsem se kontaktovat tebe. V magii jsi zkušená a pár démonů by pro tebe nemělo představovat žádný problém. Navíc je možné, že šlo jen o planý poplach, takže budeš moct celou cestu brát jako jakýsi výlet, chceš-li. Nicméně, chci po tobě, aby ses do zítřka sbalila a odletěla do Stormwindu. Gryfa budeš mít připraveného, pokrčí rameny, jakoby věděl, že jeho nabídku nemůžeš odmítnout. Na patě se otočil a jen přes rameno rychle dodal: Ten hraničář, který démony ohlásil, by na tebe měl počkat v Duskwoodském kempu Raven Hill. Je to jen nějaký hloupý cestovatel, nepřikládej jeho slovům moc velkou váhu.“ Po náhlém odchodu mistra, kdy ti prakticky nedal žádný prostor pro tvé otázky, i když jich muselo být hodně, jsi na ulici zůstala téměř sama. Párek elfů se bavil u vysoké zdi, jiný mág zrovna vycházel z magického obchodu, kde se dalo pořídit to nejlepší zboží na alchymii. Slunce zapadalo rychle a o slovo se hlásil letní vánek, který s sebou přinášel nadcházející tmu. Tvůj mistr z dohledu zmizel poměrně rychle. Zdejší ulice jsou klikaté a není problém se v nich ztratit, pokud člověk dobře neví, kam vlastně jde. Snad v tom byla i nějaká iluze, která odrazovala všechny návštěvníky, protože cestovatelů a dobrodruhů se ve městě nikdy moc neohřálo. Nebo za to možná může vaše pověst, která ve světě není zrovna nejpřívětivější. |
| |
 | soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dalaran Neznám mnoho věcí, které by svou krásou předčily věže Citadely v zapadajícím slunci. Snad nic takového ani neexistuje. A můj mistr to dobře ví, a ještě lépe toho využije ve prospěch svého působivého zjevení. "Mistře," Pozdravím s patřičnou úctou a drobným pukrle, jak se sluší, a pak se opět narovnám s mírným úsměvem na rtech. Po pobídce, abych jej následovala, vrhnu na nejvyšší věž citadely poslední pohled, a o krok pozadu za mistrem, vydám se s ním do ulic Dalaranu. Za celou tu dobu si ho nedovolím jedinkrát přerušit, a moje velká důvěra v něj zabrání tomu, abych ho byť na chvíli podezírala, že mi neříká vše. To drobné uznání mě opravdu potěší, na chvíli mě ale i tak přepadnou obavy, zda jsem stejně zkušená v cestování jako v magii. Přesto nemám k připomínkám prostor; tak jako mistr na začátku oznámil, žádné zdlouhavé odpovídání na otázky se nekoná. "Ano, Mistře." Vzmůžu se pouze na rychlé potvrzení, že svému úkolu rozumím, a že jej vykonám. Přesto všechno bych byla ráda, aby mi minimálně na jednu otázku můj učitel odpověděl, je však stejně tak mistr působivých příchodů, jako rychlých odchodů. "Mistře?!" zavolám za ním, je však příliš pozdě. "Má ten hraničář nějaké jméno?" Zeptám se už do prázdné ulice, a odpovědí je mi pouze ticho. Krátce si povzdychnu, snad se v táboře Raven Hill nevyskytuje víc jak jeden hraničář, a pak přestanu s otálením a vydám se chystat na cestu. Mužské oblečení bude praktičtější než kterákoliv moje róba podle dalaranské módy, a zcela jistě bude praktičtější, pokud své věci očaruji ještě v Dalaranu, než na koleni v bažinách; to pokud by démoni přeci jen nebyli výmyslem pomatence. Dlouho do večera zůstanu přerovnávat věci na své posteli, než se rozhodnu, co dalšího kromě deníku si s sebou sbalím do ruksaku, a usnout se mi při očekávání dlouhé cesty podaří až pozdě v noci. Druhý den ráno, ještě před svítáním, si v rychlosti odbudu snídani a s prvními slunečními paprsky se s cvakáním hole o oblázkovou dlažbu vydám vyhledat gryfa, který měl být k mé cestě připraven. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Let To majestátní stvoření na tebe čekalo na malé plošince u města. Orlí hlava s tělem lva, pokryto zeleným brněním. U jeho hlavy stál elf a krmil ho sirovým masem. Když tě spatřil, ustoupil i s kbelíkem, ve kterém maso měl. Gryfon naprázdno chňapl zobákem a udělal pár odhodlaných kroků za vytouženou pochoutkou, ale elf jej chytil za uzdu a uklidnil. „Tady,“ podal ti uzdu a zvíře pohladil po žlutém zobáku. „Je to jeden z našich nejrychlejších. Ve Stormwindu by měl být za půl dne cesty.“ Přidržel ti gryfa, abys na něj mohla snadněji nasednout. Elf ti pak podal uzdu, aby ses měla za co pořádně držet. Neřekl ani půl slova a zvíře už dobře vědělo, co má dělat. Otočilo se a mohutnými tlapami se odrazilo od zdobené dlažby. Vznesl se do vzduchu jakoby nic nevážil. Slunce teprve stoupalo do výše mraků, takže pronikající paprsky kreslily prazvláštní obrazce. Zvíře bylo ve svém živlu a klidně mávalo křídly. Krajina pod vámi rychle ubíhala. Mohla jsi vidět, jak se v lesích prohánějí srnky, ale i mnohem nebezpečnější zvířata, kterými byli medvědi a vlci. Gryf střídal výšku. Někdy vesnice s lidmi vypadaly jako malincí broučci, jindy ses bála, že se srazíte s komíny na provizorních stříškách. Bojový gryf dokázal letět klidně celý den, takže nějaké přestávky nebyly žádnou nutností. To pouze v případě, že ti cesta začínala být nepohodlná a rozhodla ses na okamžik zastavit a nabrat další dech. Stormwindské věže jste viděli až po poledni, kdy bylo slunce vysoko nad vámi a pálilo vám do zad. Gryf dobře věděl, kam musí zaletět, aby byla jeho cesta konečná a on dostal další odměnu. Muž, který si od tebe zvíře převzal se na tebe zvědavě zahleděl. Dobře věděl, odkud tenhle gryf přiletěl a tedy i kdo přiletěl na něm. Přesto neřekl jediné slovo. Z provizorního přístřešku, kde se unavená stvoření shromažďovala se dalo vyjít jen jedním jediným východem, který mimoděk vedl rovnou na rušné náměstí. „Určitě by vám slušel tenhle náhrdelník,“ podsouval ti jeden obchodník, který vypadal spíš jako zloděj a který se na tebe nalepil krátce poté, co jsi sešla schody. Jeho oblečení tedy vůbec nepřipomínalo slušného člověka, ale nemohla si soudit zas tak kriticky, tohle nebyl Dalaran a lidi tu magií nevládli. Život se tu přeci jen točil v trochu rozdílných kruzích. To tě trklo do čela, když jsi spatřila cosi jako žongléřské představení několika mladíků. Byli sice dobří, ale nedokázali tím naplnit klobouky, které ležely přímo před nimi. Královské město tě přijalo poměrně dobře a bylo jen na tobě, kam se vydáš. Mohla sis přeci trochu odpočinout od půldenní cesty na gryfovi, nebo vyhledat místní stáje, pronajmout si koně a vyjet hledat toho nešťastníka v Duskwoodských temnotách. Nikdo tu na tebe s dalšími instrukcemi nečekal, na vše si byla sama. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Stormwind Dalaranu dám to ráno sbohem rychleji, než by mě napadlo. Sotvaže stačím elfovi poděkovat, země se rychle vzdálí a já si příliš pozdě uvědomím, že jsem si měla zaplést vlasy do copu. Ovšem bez ohledu na to, že v cíli budu nutně vypadat jako banshee, cestu si užiju. Let s gryfem přináší tak neuvěřitelný pocit svobody, až je mi téměř líto, že se s tím zvířetem musím ve Stormwindu rozloučit. Jakákoliv lítost mě ale rychle přejde. Tohle město je tolik jiné než Dalaran, ve srovnání se štíhlými věžemi citadely působí téměř hrubě a neotesaně. Ale je tu tak živo! Zavrtím hlavou na nabídku koupě náhrdelníku a vmísím se do davu, abych toho dotěrného obchodníka setřásla. Víc než jeho šperk mě zajímá to vystoupení kejklířů a vlastně i život místních, tolik jiný od toho, než jsem tak dlouho žila já. Na krátkou chvíli docela zapomenu na toho nebožáka v Raven Hill i démony v bažinách, a teprve na konci kejklířského vystoupení si znovu uvědomím, co je můj úkol. S provinilým pocitem, že jsem se nechala zdržet, hodím mladíkům do klobouku pár drobných, a urychleně vyrazím po pochůzkách, které musím před svou další cestou vykonat. Prvním bodem mého seznamu je mapa. Snad to nebyla chyba čekat s jejím pořizováním až do Stormwindu; kde jinde by ale měli být k sehnání nejpřesnější mapy přilehlých krajů. Hned poté u místních trhovců nakoupím sušené maso a ovoce do zásoby, a pak se u městských stráží doptám na stáj, kde bych si mohla za úplatu sehnat koně. Nesmí to být kulhající herka, ale jak stájník rychle pochopí, ani ohnivý hřebec, co mě při první příležitosti shodí. Trochu v obavách, kolik mi po Stormwindském paběrkování zbývá na samotnou cestu, se čas od času podívám na oblohu, a pak učiním ještě jedno rozhodnutí. Vyrazit na cestu přes Westbrook Garrison, vyptat si u místní posádky nocleh na strážnici, a hned za svítání vyrazit skrz Westfall na Raven Hill. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Náměstí je rušné a pohybuje se po něm skutečně mnoho lidí. Jako jiní dobrodruzi tu jsou rozličné rasy, třeba takoví trpaslíci. Pokud si pečlivě projdeš náměstíčko, kde je mimoděk i mnoho stánků, podaří se ti najít vcelku věrohodnou mapu Východního království. Mužík, který ti ji za pět stříbráků prodává tě stihne ujistit, že je to nejnovější kousek a jsou v ní zakresleny všechny místa, která objevil jeho synek cestovatel. Dokážeš si představit, jak moc věrohodná bude, ale alespoň pro teď je to lepší než prázdné ruce. Navíc to vypadá, že tu nikdo jiný mapy snad ani neprodává. Se sháněním zásob nemáš vůbec žádný problém. V jedné uličce se ti podařilo najít řeznictví a o kus cesty dál stálo pekařství. U stánků se pak dalo sehnat ovoce, příhodně vedle lihovin. Nikdo si neúčtoval převratné částky a podařilo se ti zajistit tolik jídla, že ti v klidu vydrží na celé tři dny. „Stáje? No jo, jasně. To musíte tudy, ukažte,“ strážný, kterého jsi oslovila vypadal, jako kdyby se sám u stánku s alkoholem již párkrát stavil. S menšími obtížemi ti byl schopen vysvětlit cestu do stájí, do které bys po čichu trefila možná i sama. Výběr koní tu byl opravdu velký, ale u tebe byla jistě rozhodující cena. Nakonec ti představil hnědou klisnu, kterou ti za dva zlaťáky předal do opatrovnictví. Nebyla ničím výjimečná, dokonce neměla ani sedlo, jen uzdu. Ovšem, čím vybavenější kůň, tím jeho cena letěla nahoru. Když jsi vyjela na cestu, vedoucí ze Stormwindu přes Goldshire, pravou vesničku s dobytkem, který se ti připletl do cesty, bylo slunce už opět pomalu na ústupu. Do úplné tmy ti zbývalo jen něco málo přes dvě hodiny, ale i tak ti bylo jasné, že budeš muset koně hnát kupředu a zbytečně se nezastavovat, jestli nechceš tábořit v lese. A tvá obava se naplnila. Kůň, ačkoliv se snažil, nedokázal běžet v jednom kuse. K Westbrook Garrison jsi přijela za tmy, kdy na pevnost upozorňovala pouze zářící louče hlídky, která chodila sem a tam. „Není to obvyklý požadavek,“ prozradí ti seržant, když tě vede do společných kasáren, kde spí několik dalších lidí. Luxus čekat nemůžeš, samostatný pokoj tu zkrátka nemá nikdo. Není to hrad, i když se tak tváří. „To víte, od té doby, co nám dělají problémy ti gnollové v přilehlých lesích sem nikdo moc nezavítá. Kdyby po cestě nejezdila nějaká ta obchodnická karavana z Westfallu, tak si na nás ani nikdo nevzpomene.“ Seržant vypadá jako přesně ten typ člověka, který ve všem vidí zisk. Ráno se pravděpodobně probudíš bez peněz, nebo koně. Nebo tě donutí ke spolupráci. Nikdo přeci nepřijme pocestného jen tak, rovnou do srdce pevnosti. V tom musí být zakopaný pes, jehož štěkot moc dobře slyšíš. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Westbrook Garrison Když po soumraku přeci jen dorazím k pevnosti, uleví se mi. Už na sobě cítím únavu z procestovaného dne, a moje klisna na tom nejspíš není o moc lépe. Těch pár minut ve světle loučí a pod přísným pohledem hlídky, než dorazí seržant, zůstanu aspoň zvíře pochvalně hladit po krku. Teprve uvnitř pevnosti, jakmile jsem si jistá, že mě seržant s láteřením nevyžene, si dovolím na něj mírně usmát. "Cením si vaší laskavosti, seržante," pronesu zcela vážně, a stejně tak vážně doplním: "Nebudu ji zneužívat dlouho, hned za svítání musím pokračovat v cestě." Snad mu takové moje ujištění bude stačit, že se nechystám zde usídlit a slídit po jeho tajemstvích. To následné vyprávění, či spíš postěžování si, mě ovšem ujistí, že jsem se rozhodla správně nenocovat v lese. Viděla jsem gnolla jen v bestiáři, nezdráhám se ale říct, že bych jen nerada něco takového potkala, a ještě potmě. Sotva krátce nahlédnu do místnosti, z které se nese odfukování spících, pak se ale rychle vrátím pohledem zpět k seržantovi. Krátce pokývám hlavou, že taková situace není nic příjemného. Rozumím, že armáda po letech téměř nepřetržitých konfliktů musí být vyčerpaná, mám ale velkou důvěru v to, že stormwindští válečníci by si s gnolly poradili raz dva, když by je k nim nějaký stopař dovedl. "A co vypsat odměnu? Stormwind je blízko a jen se to v něm hemží dobrodruhy. Pro pár zlaťáků udělají hodně..." Dovolím si navrhnout, tentokrát už šeptem, abych nebudila místní spáče. Spíše než se jim nešťastně omlouvat za probuzení, bych se k nim raději přidala. Zdvořilost mi ale velí počkat si, s čím dalším se mi může chtít seržant ještě svěřit. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Westbrook Garrison Seržant si rukou prohrábne řídnoucí vlasy na hlavě. Není pochyb o tom, že by uvítal jakoukoliv pomoc a že měl nejspíše v plánu do boje s těmi bestiemi namluvit i tebe, ale tvá viditelná únava jej ujišťuje v tom, že bys mu nebyla moc platná. Když jej přesvědčíš o tom, že ty se na gnolly s bojovým pokřikem nevrhneš, jeho chovaní trochu zchladne. Už není tak vstřícný, ale vyhodit tě ven už nemůže. Rozhodně by mu to neudělalo dobrý obrázek a nějaké hloupé vzpoury jsou to poslední, co tady potřebuje. "Fajn, ráno ať vás tu nevidím," odsekne a jako starý bručoun se odporoučí pryč. Váš rozhovor naštěstí nikoho nevzbudil a tys našla volnou postel hned u kraje. Nevypadala kdovíjak skvěle a pohodlná také nebyla, ale bylo to rozhodně lepší než tráva někde v lese, kde ti hrozilo přepadení bandity nebo těmi příšernými gnolly. Vzbudila ses brzy. Vlastně tě probudil střídající se voják na směně. Nazouval si zrovna plátěné boty, takže vydával nezaměnitelný hluk zbroje v pochodu. Omluvně se na tebe usmál. Byl nevyspalý, ale někdo se obchůzky chopit musel. Pomalu svítalo a tys věděla, že nechceš narazit na seržanta. Svého věrného oře jsi našla před pevností. Někdo z vojáků jí večer přinesl trochu sena. Když ses klisně vyhoupla na hřbet, cítila jsi podivný pocit, jakoby tě někdo pozoroval. Zvedla jsi hlavu a všimla si seržanta, který tě z hradby sledoval. Zamračený a ustaraný zároveň. Projela jsi kolem cedule, na které inkoustem stálo, že je vypsána odměna za pomoc v boji s gnolly. Do Westfallu to byl kousek. Ocitla ses docela v jiném světě. Na jedné straně stálo moderní lidské město, tady se žilo až směšně venkovsky. V Dalaranu nebylo pro farmáře místo a taky se tam nikdo neobtěžoval s chovem prasat a ovcí. Život tady začínal s východem slunka. Lidé už dávno pracovali na svých polích a tobě věnovali jen zmatené pohledy. Moc jezdců na koni tady nejspíš nevídali. Celý Westfall byl takový. Na cestě jsi potkala pár rytířů, kteří byli součástí domobrany. Projela větší vesničku, kde se na tebe nikdo neodvážil promluvit. Byla to zvláštní cesta. Připadala sis na tomto území trochu jako vetřelec, nechtěný výzvědník, kterého se lidi raději zbaví, aby je nepřivedl do problémů. Už z dálky tě vítal zvuk potoka, který tudy protékal. Malý můstek tě dostal do krajiny, která byla hustě zalesněná a díky tomu sem moc světla nepronikalo. Něco uvnitř ti říkalo, že raději bude s vesnickými balíky čučet na sklízení obilí, než aby tudy muselo projíždět, ale bylo to nevyhnutelné. Raven Hill je odtud jen půlhodiny cesty, není třeba mít nějaké obavy. Přeci na tebe ti pavouci ve větvích bezdůvodně nezaútočí, neobmotají tě pavučinou a neschovají si tě na horší časy. To se děje jen v pohádkách... i když ten gigantický osminohý tvor, co se po tenké pavučina z jednoho stromu právě pomalu snáší k zemi vypadá dost reálně. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Duskwood - kill it with fire! Prvních pár mil po Westfallu mě víc než zamlklí vesničané trápí, že jsem toho stárnoucího seržanta a jeho unavenou posádku opustila bez pomoci. Teprve, když sama sebe přesvědčím, že démoni v Azerothu jsou problém, který je třeba adresovat dříve než smečku gnollů, zvednu hlavu od koňské hřívy a rozhlédnu se, kudy vlastně projíždím. Zdá se to být udřený a k cizincům nepříliš přívětivý kraj. Nerada bych místním křivdila, ale ten pocit, že kdokoliv kdo nevládne kosou, tu jen těžko získá přátele, mě neopustí ani po několika hodinách cesty. Všechny pokusy o zdravení vesničanů rychle vzdám a rytíře domobrany nakonec zůstanu míjet jen s kývnutím hlavy na pozdrav, doufajíc, že se nebudou chtít zdržovat zjišťováním, co mě sem přivedlo. Tmavou hradbu Duskwoodského hvozdu po putování Westfallem téměř uvítám, než si vzpomenu, jaký prokletý kus země to vlastně je. V neblahé předtuše zastavím klisnu ještě na můstku přes potok, najednou se i ta půl hodina cesty na Raven Hill úvozem pod temnými korunami stromů zdá být příliš dlouhá. "Příště se budeme scházet v Goldshire, hraničáři." Zamručím a po chvíli váhání neochotně pobídnu koně do stínu stromů. Nestačím ještě ani vytřást z hlavy vzpomínky na pohádky o cestách tam a nikdy zpátky, kde si obří pavouci poradili s většími mágy, než jsem já, když se rovnou před mého koně začne jedna taková monstrózita spouštět. Otočím klisnu téměř na místě, pobídnu ji odklusat o pár metrů zpět, a stojí mě to trochu sil neječet u toho do ochraptění. Osm nohou a čtyři páry očí je na můj vkus příliš mnoho na jednoho jediného tvora. Už ale nejsem malá holka, které kluci z vesnice házeli pavouky do vlasů a náramně se tím bavili. Když koně zastavím a znovu otočím, je to víc bokem k pavoukovi, abych nekouzlila mezi koňskýma ušima. Netrvá už ani vteřinu, abych myšlenkou podnítila plamen v sobě, a tisíckrát nacvičovaným gestem rukou vyslala k potvoře vlnu žáru, pálíc zem pod ní a před ní. Když si svůj sestup a postup rozmyslí, tím lépe. Na vrtochy pavoučí mysli ani na její hlad se ale spolehnout nehodlám. Pokud mě už po prvním kouzlu vlastní kůň neshodí, soustředěně začnu v rukou formovat i žhnoucí ohnivou kouli. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Raven Hill Pavouk naštvaně zasyčí a vcelku rychle se stáhne do blízkého keře. I když můžeš pochybovat o hmyzí inteligenci, zřejmě pochopil, že uškvařený být nechce. Je to jedině dobře, protože kůň je z toho celého neklidný a mohl by se splašit. Není to žádný kůň, kterého by cvičili do boje. Obyčejná herka za pár zlatek. Mohla jsi vidět, jak se další pavouci na větvích pomalu stahují pryč, výš do korun stromů, aby byli co nejdál od tebe. Zdálo se ti to téměř nemožné. Jako kdybys s pavoukem bojovala celé hodiny. Okolí zhoustlo a ztmavlo. Věděla jsi, že zdaleka nemůže být tak pozdě, aby okolní les vypadal jako půlnoční krajina. Přesto tomu bylo tak. Raven Hill nebyl vůbec malebným místečkem, ve kterém bys chtěla trávit víc času než bylo nutné. Už z dálky jsi mohla vidět obří sochu nejmenovaného hrdiny, který tady na všechno dohlížel. Hlavu a ramena jí sice kryla hustá pavučina, přesto působila vážně. Po stranách, mimo cestu, stálo několik stanů s obchodníky, kteří se tady pravidelně střídali, jak projížděli kolem. Nedalo se to sice nazvat úplně křižovatkou cest, ale pár lidí se tu během týdne jistě vystřídalo. Nikdo se moc neobtěžoval s hostincem, který tady stál. Okna měl vytlučená a i když stále fungoval, a nebojácná trpaslice prodávala pokoj na jednu noc za pět stříbrných, nikoho to tam na přespání příliš nelákalo. Ostatní domy, které tu stály, na tom byly podobně jako hostinec. Osada, která neměla z čeho čerpat finance, tak by se Raven Hill dal nazvat. Teď, když na krajinu padla domnělá hustá noc, a pochodní svítilo jen pár, tohle místo nevypadalo o nic lépe. Alespoň pro tebe, nemusela jsi tu nikde bloudit mezi opilými a spícími obchodníky. Hraničář stál opřený o dveře hostince a tiše tě pozoroval. „Rada mágů Kirin Tor mě jistě považuje za blázna, když jim nestojím ani za pořádného průzkumníka,“ řekne a dojde k tobě. Přesněji dojde k tvé klisně, kterou pohladí. „Tím Vás samozřejmě nechci nijak urazit. Jen jsem čekal, no... větší delegaci?“ Hraničář má přes hlavu nataženou kapuci, tudíž bys mu za určitých podmínek neměla šanci vidět do tváře, jenže teď všichni tři stojíte u plápolající pochodně. Nemůžeš přehlédnout tetování, které má na obličeji. Jsou to složité obrazce, které by mysl člověka snad ani nebyla schopna vymyslet. Pokrývají celé jeho čelo, svislá šipka pak vede od kořene nosu až ke špičce a její kousky se ještě nachází na lícních kostech. Snad jen kvůli tetování nemá žádné obočí. Na sobě má koženou zbroj, která už má jistě ledacos za sebou. Nejspíš ani není kompletní. Přišel bez jediné zbraně. „Jmenuji se Arnon,“ muž se ti lehce ukloní. „Měla jste dlouhou cestu?“ |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Duskwood - Raven Hill "Hodné děvče," sehnu se na chvíli a poplácám klisnu po krku, když to nepříjemné setkání s pavoukem vydrží a nezařídí mi bolestivý pád na zem. "Ještě chvíli a už budeme na místě." Doplním tiše, ale je to spíš ujištění pro mě, než pro to zvíře. Skoro jako bych cítila, jak se mi ta plíživá tma vkrádá rovnou do srdce. Otřepu se maličko a pobídnu klisnu do kroku. Než abych ale pohledem měřila cestu před námi, zůstanu se opatrně rozhlížet po korunách stromů a křoviscích podél cesty, to pro případ, že je po cestě do Raven Hill vice než jeden zvědavý pavouk. Příjezd do samotného tábora ale moc útěchy neposkytne. Při pohledu na vytlučená okna těch posledních budov, které tu stojí, si neumím představit větší protiklad Dalaranu než tohle místo. I s těmi několika stany nejodvážnějších kupců, mi tu přijde prokletě mrtvo. A to přivítání, které se mi dostane od muže opřeného o dveře hostince, rovněž dvakrát nepovzbudí. Už, už bych se chystala odpovědět na jeho slova, když mě zarazí jedna důležitá věc. Jak tak rychle poznal, že nejsem jen jeden z dobrodruhů, který se sem omylem zatoulal? Cožpak se od nich tolik liším, zaprášená a unavená? Nebo sem vůbec nepřichází? Jistě, mám kouzelnickou hůl, ale nenesu s sebou žádný znak Kirin Tor a i nedaleký Stormwind má vlastní kouzelníky. Jen opatrně sesednu z koně, a ještě dřív než se nohama dotknu země, rozhodnu se, že tentokrát se opravdu budu mít na pozoru. "Nemám právo tvrdit, že vím, co si rada myslí," odpovím nakonec a vynasnažím se, aby to znělo diplomaticky a nikoliv kousavě. "Moje schopnosti pro tu věc v bažinách budou muset stačit." Doplním stejně tak smířlivě a trochu se narovnám a zvednu hlavu, abych si ve světle jedné z blízkých loučí toho muže prohlédla. "Mara," oplatím nakonec úklonu drobným pukrle. "Ano, dlouhou. Potřebujeme si odpočinout." Přikývnu vzápětí s pohledem upřeným na svoje věrné a statečné zvíře, které nutně potřebuje pojmenovat. "Dá se tu sehnat voda a seno nebo oves pro koně?" Rozhlédnu se po Raven Hill nejistě a pak se znovu podívám na hraničáře. "Jak se postarám o Klepnu, můžeš mi, pane, začít vyprávět, co přesně jsi viděl ve Swamp of Sorrows." |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Raven Hill Muž přikývne. Poplácá koně po krku a ten mocně zafuní. „O koně se postarám. Za jednou rozpadlinou mám svého, to jen aby zápach nerušil tady ty spící nádhery,“ hodí pohledem do strany, kde se ve stanech převalují obchodníci. Něco ti říkalo, že je asi příliš v lásce nemá. „Je tam kbelík, napustím ho vodou.“ Vezme koně a udělá s ním několik kroků, než si uvědomí, že by tě tu takhle musel nechat. „V hostinci mám pokoj. Nikdo jiný tam nebydlí, první dveře zleva, když vyjdete schody. Počkejte tam na mě.“ Pak už jsi jen mohla vidět, jak s koněm mizí ve tmě. Ujišťovalo tě jen klapání podkov o kamennou zem. Hostinec, do kterého tě poslal, vypadal stejně špatně uvnitř, jako zvenčí. Rozbitá okna se sice hostinská snažila všemožně opravit, ale už tím nedokázala v hostinci vyvolat tu příjemnou atmosféru, která by tu měla panovat. Alespoň tu bylo teplo, které zajišťoval obrovský krb vzadu v kuchyni. Tenhle typ staveb byl stejný všude. Věděla jsi, že v té kuchyni se nachází i vchod do sklepení, kde jsou nejspíše nějaké zásoby, nebo bůhvíco. Trpaslice tě po příchodu okamžitě začala vítat. Byla jsi pro ní potencionální zákaznicí, platící zákaznicí. Nabízela ti jídlo i pití, dokonce volný pokoj, a bylo jen na tobě, jestli přijmeš či nikoliv. Hraničářův pokoj byl prostý. Velká postel, jedna skříň, noční stolek a obyčejný stůl s židlí. Věci měl ledabyle rozložené po posteli - plášť, nějaké železné chrániče, dlouhý luk a toulec s šípy, které byly opřené o postel. Na stole měl otevřenou knihu, vedle které bylo brko a inkoust. Pokud ti zvědavost nedá, můžeš se dočíst něco málo z výzkumu pavouků, který tady v Duskwoodu prováděl. Trvalo pak dalších dvacet minut, než se uráčil dostavit do vlastního pokoje. Beze slova se posadil na okraj postele. Pokud jsi to ještě neudělala, pokynul ti, aby sis sedla na volnou židli za stolkem. „Nejsem jen hraničář,“ započne s vyprávěním. „Dělám všeobecnou studii pavouků ve Východním Království. Právě ve Swamp of Sorrows jsou k nalezení unikátní tarantule, které jsem tam před čtrnácti dny odjel pozorovat. První tři dny jsem neměl žádný úspěch. Pohyboval jsem se v jejich teritoriu, ale nenarazil na jediného pavouka. Pak mi došlo, proč jsem je nemohl najít. Všechny tarantule byly schované ve vyhloubených dírách. Nejprve mi nedocházelo proč, ale je to vlastně stejné jako u těch úplně obyčejných. Prostě na ně zapůsobil instinkt, bály se. Nejsem pošetilec, abych se snažil tak velké pavouky dráždit. Zůstal jsem ve větvích a dál je pozoroval, když v tom z bažiny vyběhl malý skřet. Celý žlutý s planoucíma očima. Proběhl skrz území těch tarantulí a běžel dál podél bažin. Seskočil jsem ze stromu a stopoval ho. Jeho stopu jsem držel až do Blasted Lands, kde mi zmizel. Vím, že je tam portál, kterým se už v minulosti podařilo démonům proniknout do našeho světa. Neměl jsem dost odvahy na to, abych se tam vydal sám, a proto jsem napsal a poslal dopis do Dalaranu. Doufal jsem, že to budou brát víc vážně,“ změřil si tě pohledem. „Nic ve zlém.“ Ve světle se nezdálo, že by byl hraničář nějak výrazně starší než jsi ty. Spíš měl na svět svůj vlastní pohled a konverzacemi s lidmi moc čas neztrácel. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Raven Hill O uzdu přijdu rychleji, než bych se nadála, budu tedy věřit, že s koňmi to hraničář umí líp než s lidmi. Alespoň od trpaslice se mi dostane vřelejšího přivítání, přestože nemám pochyby o tom, že je motivované výhradně vidinou peněz. Budu ale muset prvně přepočítat svoje zlaťáky, než si začnu něco přát, proto se na poprvé omluvím a vyběhnu po schodech, přesně jak mě Arnon poslal. Těch pár minut o samotě využiju nejen ke kontrole měšce, ale i k tomu, abych si rychle prohlédla hraničářův pokoj včetně věcí, které se v něm nachází. Udělám to jak ze zvědavosti, tak z opatrnosti, nejvíc času ovšem strávím nad knihou na stolku. Rozum mi zůstává stát nad tím, proč by někdo chtěl studovat takové obludy; pro všechny případy se i tak rozhodnu nezmiňovat o přismahnutém pavoukovi cestou sem na Raven Hill. Že to byla dobrá volba, se ujistím hned po hraničářově příchodu a po začátku jeho vyprávění. Pavouci budou zřejmě jeho vášeň. Trochu se na židli ošiju při představě obřích tarantulí, jak mě na pár chvil popadne pocit, že po mně něco leze, přesto muže nepřeruším. Překvapenému zamrkání se ovšem neubráním, když zmíní, že viděl jediného malého skřeta, který utíkal do Blasted Lands. Také se poprvé opravdu zamračím, když si na konci svého vyprávění dovolí znovu si přisadit na mou adresu. Na okamžik mě napadne proměnit ho za trest na ovci, ale pak se za to samotná zastydím tak, až mi zčervenají uši. Zvednu se raděj ze židle a přejdu k oknu, a neubráním se přitom ani pomyšlení na to, vyrazit zpět do Stormwindu a Dalaranu, protože pavoučí nezdvořák se mi nejeví jako věrohodný svědek. Jenže… co kdyby… Staví mě to do svízelné situace, věřit muži, před kterým jsem se chtěla mít na pozoru? "Nejsem malá holka, která si hraje na čarodějku, i když ti tak můžu připadat." Pokusím se nakonec své úvahy ještě jednou o smířlivý tón, dobře si vědoma, že moje výška a váha zrovna respekt nebudí, zvlášť v mužích o hlavu vyšších. "Tvou zprávu beru vážně, pane." Doplním, když se od okna otočím zpět na hraničáře. "Pravdou ovšem je, že nejsem zkušený cestovatel ani stopař. Doprovodíš mě do Swamp of Sorrows a pokud bude třeba i do Blasted Lands?" Zeptám se zcela vážně, a tentokrát si změřím pohledem já jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Raven Hill Muž tě jen chvilku pozoruje. Jeho pohled je lehce děsivý, ale pak se v něm cosi zlomí. „Urazil jsem vás?“ Snad ti ze začátku mohlo připadat, že si z tebe dělá skutečně jen legraci, ale v jeho postoji se skutečně něco změnilo. „Musíte mě omluvit, čekal jsem na pomoc z Dalaranu několik dní,“ vzpomeneš si na své zastávky. „Netušil jsem, že přijedete sama. Měl jsem pocit, jakoby mé varování rada nebrala vážně. Nejspíš jsem si to na vás nechtěně vybíjel. Prosím, přijměte mou omluvu.“ Jen se ti potvrdilo, že byl s pavouky delší dobu, než se skutečnými lidmi. „Rád vás doprovodím na cestách.“ Skloní hlavu, jako kdyby se svůj slib snažil nějakým gestem potvrdit. „Pakliže na mě nemáte nějaké další otázky, navrhl bych vám pořádný odpočinek. Do Swamp of Sorrows je to pěkný kus cesty a pokud se tam chceme dostat co nejrychleji, budeme muset vyjet již za svítání.“ Pár zlaťáků v měšci tě uklidňují alespoň v tom, že nepůjdeš spát s prázdným žaludkem, s pokojem to však bude o něco horší. Ceny jsou tu zbytečně přepálené, protože je to jediný hostinec a ne každý chce spát venku na zemi. Zkrátka a dobře, nemáš na to, abys zaplatila za pokoj v tomto hostinci. To ale nikdo neví. Především to pak neví trpaslice, která celá natěšená čeká za pultem a tiše doufá, že za ní zajdeš a budeš si chtít něco objednat. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Raven Hill Tváře mi zahoří, když přikývnu, že se skutečně dotknul mojí ješitnosti, a hned na to se konverzace stočí směrem k omluvě, kterou jsem vůbec nečekala. I bych se bez ní bývala obešla, nemůžu ale popřít, že mě ta změna v hraničářově chování maličko potěší. Usměju se mírně a krátce potvrdím, že omluva je přijata, a hned na to se mi úsměv na tváři rozšíří ještě víc, to když odsouhlasí, že mi bude dělat průvodce. "Díky." Potlačím nutkání poskočit radostí, že nebudu muset přes pavouky zamořený Duskwood cestovat sama jen s vidinou ještě větších tarantulí v bažinách. Ke zchlazení mého nadšení notně přispěje i zmínka o odpočinku. Nejsem totiž dvakrát nadšená představou spaní venku, z padesáti stříbrných za pokoj zase není nadšen můj měšec. "Hmm… Mám ještě několik otázek." Ozvu se po krátké chvilce zamyšlení a udělám pár kroků od okna. "Většina jich může počkat na cestu, až na…" Rozhlédnu se po pokoji, v rychlosti ho poměřím s vlastní troufalostí a nepříjemností situace, v jaké jsem. "Vadilo by ti, pane, když přespím tu?" Vysypu ze sebe a červenat se přitom musím na všech viditelných částech těla. "Příliš místa nezaberu a spokojím se s rohem, kde nejmíň táhne." Usměju se nevinně, i když se obávám, že velmi testuji ochotu pavoučího hraničáře odvyklého lidem, a stejně tak určitě i svoje štěstí. Nechce se mi ale výrazně rozvíjet skutečnost, jak jsem na tom po finanční stránce, čas strávený čekáním na odpověď tak raději věnuji vymýšlení, jak případně přemluvím hostinskou, aby slevila z ceny. I o tom, kolik ta trpaslice bude chtít za misku polévky a lavor s teplou vodou. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Raven Hill Tvůj dotaz hraničáře viditelně zaskočí. Zběžně sjede místnost pohledem, aby zjistil, jak moc místa by ti musel uvolnit. Tohle skutečně není nijak velký pokoj, který by počítal s tím, že se velká postel rozdělí na dvě menší. Snad se ti v jeho tváři podaří zachytit náznak červenání? Kapuci na hlavě stáhne víc do čela a stín pak udělá své, takže i kdyby se červenal, teď už to nemáš šanci poznat. „Můžete si vzít mou postel. Přes noc toho moc nenaspím, takže pokud vám jde jen o to, kam složit hlavu,“ podívá se na postel, kde jsou rozložené jeho věci. „Asi bych to měl uklidit.“ Během chvíle jsou jeho věci na straně - rozuměj tím na zemi. Naštěstí pro tebe se nešťourá v tom, proč nemáš peníze na vlastní pokoj a musíš tak okupovat ten jeho, i když ti něco říká, že by se přesně v tomhle rád pohrabal. „Kdyby něco, budu dole.“ Kývne na tebe. Zřejmě počítá s tím, že už se chystáš jít rovnou spát a možnost nějakého jídla zcela vylučuje. Ze stolu stihne vzít deník, inkoust i brk, takže má nejspíš v plánu v psaní pokračovat dole, kde nebude nikoho rušit. Během chvíle je pryč z místnosti a ty máš čas pořádně zapřemýšlet nad tím, co chceš. Obyčejné jídlo, jako je polévka, nestojí víc než stříbrňák. Stejně na tom je i koupel, na kterou tu je speciální místnost s jedním jediným lavorem, který před tebou asi použilo víc dobrodruhů, než si myslíš. Těžko říct, jestli to lze mít za zlé trpaslici, která se snaží ze všech sil, nebo těm poutníkům, co tu byli před tebou. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Raven Hill Dočista mě to překvapí, že se hraničář rozhodne souhlasit s mou troufalou prosbou. Když mi v okamžiku přenechá i postel, zůstanu zcela nedůstojně zírat s pusou mírně otevřenou. To bylo velmi snadné, a je mi z toho i velmi trapně. "Jsem tvým dlužníkem," vysoukám ze sebe, abych svoji pozici příživníka nekorunovala ještě nezdvořilostí. Je tak na mě tentokrát pokorně sklánět hlavu a mužův rychlý odchod mi dá spoustu příležitostí zpytovat svědomí o samotě alespoň do chvíle, než mi začne kručet v břiše. V tu chvíli se seberu, svoje věci přerovnám na druhou stranu postele, než leží ty hraničářovy, a vyrazím dolů po schodech zajistit si jak večeři, tak tu teplou vodu, ne nutně v tomhle pořadí. Myšlenky na to, kolik poutníků se stačilo seznámit s lavorem přede mnou, pustím z hlavy, ostatně dokud to nebyl někdo z nemrtvých, kdo by tam na památku kousek sebe nechal, příliš na tom nezáleží. A polévku sním s vděkem, že není studená, a bez dotazů, z čeho je vlastně uvařená. V obavách, že už jsem hraničářovu trpělivost zkoušela příliš svou dlouhou cestou sem, a abych ho nezdržovala od jeho výzkumu, rozmyslím si nápad přisednout si za ním a místo toho se zkusím pustit do hovoru s hostinskou. Zajímá mě její život na Raven Hill a v Duskwoodu, kolik lidí se tu zastaví i kdo byl ten nejzvláštnější dobrodruh, který se tu kdy nachomýtl. Místo to zcela jistě není tak živé jako Stormwind, ale i tady mají určitě lidé a trpaslíci co říct. Sem tam se při tom hovoru ohlédnu po hraničáři, pak se však zase pozorně vrátím k trpaslici, dokud nenaznám, že je čas, abych se s přáním dobré noci všem přítomným skutečně odebrala do postele, kterou jsem tak drze zabrala. A ani s vlastní holí na dosah se mi neusíná snadno v tom vypůjčeném pokoji, v temném kraji s příliš mnoha pavouky. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Raven Hill Trpaslice, která se za pultíkem zrovna snaží kusem starého hadru přeleštit půllitr, na tebe vlídně mrkne. Do stejného půllitru pak nalije hraničářovi, který je touto dobou už zabraný do psaní, takže si tvého příchodu sotva všiml, pivo. Zdá se, že má mladá žena stále dostatek energie a překypuje dobrou náladou, i když se nachází zrovna tady. Bez větších okolků se s tebou pouští do řeči. Je vidět, že si s ní nikdo dlouho normálně popovídat nechtěl, a tak nemá problém začít vyprávět o svém životě. „Opustila jsem svůj rodný kraj už jako velmi malá trpaslice,“ začne s vyprávěním a opře se o desku stolu. „Můj otec byl obchodník a já ho přemluvila, aby mě vzal s sebou. Bohužel, zasáhla nás nepřízeň osudu a divocí vlci napadli naší malou karavanu. Otce i pár dalších obchodníků rozsápali. Ujal se mě potom jeden obchodník, který sice nebyl moc vlídný, ale dokázal mě nakrmit a držet v teple, takže co víc si přát? Když jsem byla dost stará, utekla jsem a dostala se sem. Pracovala jsem tu ještě s předchozí majitelkou, které jsem si moc vážila. Naučila mě mnoho věcí, a když pak zemřela, získala jsem po ní hostinec.“ Hraničář u stolu zamručí, což trpaslici trochu vyruší a na chvilku přestane vyprávět. Muž si vás však nevšímá a spíš je naštvaný na kaňku, která se mu na stránce objevila, než že by měl nějakou výtku k příběhu. „Dřív to tu nevypadalo tak... strašně. Chci říct, pavouci v rozích tu byli pořád, ale ty prázdné lavice nikoliv. Tohle je pořád příhodné místo, kde se zastaví mnoho dobrodruhů, i když jich je o poznání méně. Od dob, kdy se tu rozšířila povídačka o vlkodlacích v lesích se tu moc lidí na noc nezdrží. Zdá se, že mě ty chlupaté bestie budou pronásledovat do konce života. Ti obchodníci ve stanech nejsou místní a nemají ani nejmenší ponětí o tom, co se děje za tím pobořeným plotem venku. Jednou sem kvůli tomu přijel i paladin z hlavního města. To byla podívaná. Takovou nablýskanou zbroj jsem už dlouho neviděla. Celý v ní zářil. Zdržel se tady přes noc a vyprávěl o svých dobrodružstvích, na kterých porazil mnoho nečistých zrůd. Druhý den odjel do lesů a už se z nich nikdy nevrátil. Zajímalo by mě, co se s ním asi tak stalo.“ Trpaslice se na okamžik zasnila, jako kdyby se do paladina zamilovala a čekala, že každou chvíli rozrazí dveře a přijde si pro ni. Bylo zvláštní, že byla trpaslice, i přes nepřízeň osudu, takhle vstřícná a ukecaná. Když odcházíš do svého pokoje, hraničář za stolem ještě stále píše. Pokud za ním nedojdeš přímo a nevyžádáš si jeho pozornost, tak přeslechne cokoliv, co máš na srdci. Je až moc zabraný do svého škrabopisu, než aby vnímal své okolí. Když se ráno probudíš, najdeš hraničáře sedět na židli u stolu, s nohou přes nohu, rukama zkříženýma na prsou a hlavou nakloněnou do strany. Stále má svou kapuci, ale teď alespoň můžeš s jistotou říct, že spí. Jak dlouho už je v této poloze nejspíš zjistíš, až se probudí a bude si stěžovat na bolavá záda, pokud tedy. Zatím vypadá spokojeně tam kde je. I přesto, že by mělo být ráno, skrz okenice dovnitř moc světla neproniká. Stromy jsou tu vyšší než budovy, a tak je prostředí stále dost temné. Třebaže si nepotřebuješ svítit svíčkou na každý krok, stejně to není to pravé hezké ráno, které by tě čekalo v Dalaranu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Raven Hill Ze snů o paladinech se zakrvácenou zbrojí schoulených a umírajících za náspy v dusivé temnotě Duskwoodského hvozdu, se probudím ráda, byť je to jen do o něco méně dusivějšího šera. Jsem pryč z Dalaranu sotva dvě noci a už se mi tak moc stýská po prosluněných ulicích, že bych se za to před statečnou hostinskou musela stydět až do morku kostí. Zarazím se tedy dřív, než začnu vzpomínat i na jiné příjemné věci a milé (ne)lidi z mého domovského města, a tiše jako myška se vyplížím z postele a následně i pokoje, a dám si záležet, aby pode mnou ani prkno nezavrzalo. Zpět po schodech se vrátím s trochu větší radostí i snídani pro sebe a hraničáře, a v neposlední řadě i s dobrým pocitem, že také dnes jsem podnikání té přátelské trpaslice alespoň maličko podpořila. Možná, že kdybych se její příběh dozvěděla hned po včerejším příjezdu, těch padesát stříbrných bych obětovala s radostí a s velkou láskou k té statečné malé ženě. Hlavu do pokoje strčím s mírným úsměvem a tentokrát už se o případné vrzání nijak zvlášť nestarám. Jídlo postavím na stolek s tím nejveselejším přáním dobrého rána, jaké v sobě v tomhle skličujícím šeru najdu, a pokud tento můj příchod muže neprobere, nebo pokud už není dávno na nohách a nerozcvičuje ztuhlá záda, docela opatrně mu stisknu rameno. "Donesla jsem snídani. Až se najíme, měli bychom vyrazit." |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Raven Hill Ve chvíli, kdy položíš snídani na stůl, muž otevře oči. Chvilku setrvá ve stejné poloze, ve které se probudil, než z něj vypadnou prostá slova: „Nejspíš jsem si něco udělal s krkem.“ Mohla jsi pak sledovat, jak se snaží všemožnými triky ulevit jedné straně bolesti. Zřejmě to nebylo nic vážného, vzhledem k tomu, že za chvíli byl schopný hlavou otáčet bez větších problémů. Se snídaní nezaváhal. Měl skutečně chuť k jídlu. „Půjdu připravit koně,“ řekne náhle, sotva polkne kus pečiva, který si předtím stihl ukousnout. Mezi vámi panuje obecně přátelštější atmosféra, než včera. Možná je to tím, že nejste tak unavení a noc vás zbavila studu za všechny včerejší nepříjemnosti. Hraničář už sbaleno měl, musel to stihnout ještě než si šel lehnout. Máš dost času na sbalení svých věcí, než se vrátí. „Přichystal jsem všechno nezbytné,“ rozrazí dveře do pokoje. Jen rychle si tě prohlédne, aby se ujistil, že už máš také všechno potřebné na cestu, chopí se svého batohu, luku a toulce. „Ehm,“ odkašle si. „Děkuji za snídani,“ řekne trochu nejistě, jako kdyby si nebyl jistý tím, jestli se to vůbec sluší. Určitě nechtěl být barbarem, co se nají a zmizí bez jediného slova. Což on přesně udělal, mimochodem. „Naplánoval jsem nám cestu. Rovnou říkám, že to nebude nic příjemného. V našem vlastním zájmu jsem ji volil tak, aby byla co nejkratší,“ řekne a podá ti mapu, kde je černě vyznačena cesta, kterou hodláte podstoupit. Z Duskwoodu přes Deadwind Pass, Swamp of Sorrows až do Blasted Lands. Venku stáli dvě jezdecká zvířata, tvá klisna a jeho bílý hřebec. Zdálo se, že tě Klepna ráda vidí. Hraničář se o ni zjevně dobře postaral, protože nijak nestrádala. „Je zbytečné zvířata za každou cenu uhánět. Tak tedy, nějaké dotazy?“ zeptá se. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Raven Hill Dveře pokoje sice rozkopne, jako by hořelo, až sebou leknutím trhnu, ale je to s poděkováním za snídani, takže se tomu všemu jen usměju s krátkým "To nestojí za řeč," popadnu svoje věci a vydám se k odchodu. Při pohledu do mapy na naši trasu se nedokážu ubránit myšlence, že místní geografové trpěli všichni do jednoho melancholií či rovnou sklíčeností a že se to promítlo právě v jejich kartografické činnosti. Když se všechny místa naší cesty seřadí, vypadá to na první pohled na cestu ještě míň veselou, než by byl ten nejsmutnější pohřební průvod. Alespoň ta včerejší zvláštní atmosféra je pryč, tedy pokud jde mne o hraničáře, a já mu nezapomenu poděkovat, že se mi postaral o Klepnu. Jsem ráda, že mi klisnu nikdo neukradl, ani ji žádný vlkodlak neroztrhal na cucky, zvlášť po té, co hostinská jen okrajem zmínila, že za polorozbořeným plotem se dějí zlé věci. Pohladím zvíře po nozdrách, s dalším nasedáním se pak příliš nezdržuju. "Je Goldshire poslední místo v téhle zemi, které nebudí obavy už svým názvem?" Zeptám se, když už mi dá tu možnost ještě před cestou, zbývající otázky si nechám, až vyjedeme z Raven Hill. Pokusím se, aby to neznělo příliš jako výslech zločince, zajímá mě ovšem hned několik věcí, na které by si mohl hraničář vzpomenout. Hned první je, jestli si krom vyděšených tarantulí všiml v bažinách i jiných, na místní poměry nanejvýš podezřelých věcí. Zda tuší, co kromě zahnívající vody a bazilišků se může nacházet v místech, odkud skřet vyběhl, byť by to byl jen starý dolmen či menhir. A neposlední v řadě, zda skřet z bažiny něco odnášel, protože se mi v žádném případě nezdá, že by se nějaký démon jen tak rozhodl pro odpolední výlet do Swamp of Sorrows, jen proto, že je nadšený cestovatel. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Deadwind Pass „V této zemi?“ hraničář se zamračí, načež obratem řekne: „Nejspíš ano. Znám krásnější názvy, ale ty by lidé vyslovit nedokázaly.“ S posledním slovem vyleze do sedla svého koně a udá směr i rychlost. Po několika metrech hraničář zvolní. Moc dobře ví, že hnát zvířata nemá smysl. Když mohl čekat dva dny, jeden navíc už ničemu neuškodí. „Nemám nejmenší tušení. Jak jsem řekl, skřeta jsem z bažin sledoval, dokud se mi neztratil. Ihned poté jsem odjel do Raven Hill, kde jsem o celé situaci spravil radu Kirin Tor. To ale víte. Nikdy jsem se nepídil po tom, co by v těch bažinách mohlo být. Jestli bych si ale mohl tipnout, řekl bych, že se jednalo o nějakého průzkumníka. Když jsem mu šel v patách, nevypadalo to, že by měl problémy najít cestu do Blasted Lands. Ani jednou nezazmatkoval, nerozhlížel se, nic nenesl. Nejsem si úplně jistý, co to mělo znamenat, ale nic nám nebrání se v bažinách trochu porozhlédnout, až tam budeme.“ Nevíš to přesně, ale museli jste jet už několik hodin. Kdyby to bylo jen možné, slunce by vám teď pálilo do zad. Tady na něj však bylo sotva vidět. Hraničář vás zastavil, když se cesta začala viditelně měnit. Hustá zelená tráva po okrajích cesty nejprve ubývala, pak měnila barvu - umírala, než nakonec nezbyla žádná. Jen holá zemina, ve které nemělo šanci cokoliv vyrůst. Deadwind Pass nebude procházkou po růžové zahradě. Ostatně, to by se to tu taky jmenovalo jinak, ne? Muž ti věnoval pohled, který tě měl připravit na to nejhorší, pak pobídl koně k chůzi. Několik odhodlaných minut jízdy a tys zaslechla, jak si hraničář cosi mumlá pro sebe. Pochybnosti o jeho příčetnosti rázem vystřídal pohled do prázdných důlků bezmasé lebky oběšence, který se houpal na větvi několik málo metrů od vás. Ve větru se jeho tělo směšně houpalo ze strany na stranu. Mohl tu viset už pár dní, nebyl jen kostra, přesto si mrchožrouti sousto neodepřeli. „Špatné znamení,“ řekne muž a zastaví koně. „Když jsem tudy projížděl minule, žádná mrtvola se na větvi nehoupala. Musíme být ostražití.“ Ani jeden z vás nebyl knězem, takže nebožákovu duši nemohl vypravit na cestu v posmrtném životě. Tedy ne, že by tomu někdo z vás skutečně věřil. Ta napůl ožraná tvář vám oběma byla úplně cizí a otrhané hadry vám také nic moc neřekly. Přesto se tě hraničář zeptal, jestli ho nemá sundat a dopřát jeho tělu řádný pohřeb, nebo minimálně takový, aby se k němu hladoví supi nedostali. Těžko říct, jestli by se o tělo nějak výrazně zajímal, kdyby tudy projížděl sám. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Deadwind Pass Hraničářova slova o tom, že skřet mohl být průzkumník, mi zní v hlavě většinu naší cesty k Deadwind Pass. Moje nejveselejší teorie, že skřet byl poskok nějakého neopatrného, zato velmi schopného warlocka je tak vetchá, až skrze ni vidím ten varovný pohled, jakého se mi na hranicích Duskwoodu od muže dostane. Není přitom třeba, aby mě varoval dvakrát. Velmi dobře cítím, že na tomhle novém kraji leží zlá kouzla. Že tu krom toho visí mrtvoly na stromech, je pro mě i tak překvapení. "Ugh," odvrátím hlavu, dlaní si zakryju ústa a malou chviličku mi trvá uklidnit žaludek. "U Medivhových vousů…" nahradím na chvíli hraničářovo mumlání svým a po jeho slovech o ostražitosti se skutečně opatrně rozhlédnu kolem, tedy krom úseku, kdy bych se musela znovu dívat na tu tlející mrtvolu ve větvích. Když přijde na její sundávání, zavrtím hlavou a není mi z toho příliš lehko u srdce. "Nepřidávejme těm, co tam toho chudáka pověsili, důvody věšet místo něj další." Zašeptám a kdybych si z dětství pamatovala alespoň jednu modlitbu ke Světlu, odříkala bych ji ještě ze hřbetu koně. "Pojeďme, ať jsme z tohohle prokletého kraje pryč co nejdřív." Požádám místo modlení hraničáře, s velkou nechutí zdržovat se tady jen o minutu déle. Vyhlídka na mokro a tarantule v bažinách mi tu najednou přijde mnohem veselejší, než by mi přišla ještě v teple hostince na Raven Hill o pár hodin dřív. Pobídnu Klepnu do pomalého kroku, a přestože bych se raději pokoušela o konverzaci se svým průvodcem, jen abych se zbavila toho stísněného pocitu, zůstanu mlčky přemýšlet nad kouzly arkány, která umím seslat dostatečně rychle, abych nás v případě nouze mohla ochránit. "Je to už dlouho, co ses vydal na cesty, pane?" Zeptám se přeci jen nakonec, to tíživé ticho by mě jinak umučilo, a prsty levé ruky sevřu kožený popruh od své hole. "Co tě vede ke studiu pavouků?" Doplním stejně potichu a rozhlédnu se okolo, jestli už se tu pro nás taky nevážou katovské smyčky. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Deadwind Pass Hraničář přikývl. Dobře věděl, že i když tam to tělo necháte, nezabrání to tomu, aby se na té samé větvi do rána houpalo další tělo, ale bylo to tvé rozhodnutí a on ho respektoval. Pokračovali jste pomalu, a pokud se za tu cestu ohlédneš zpět ke stromu, kde se houpá mrtvola, můžeš si všimnout cedule, která varuje před jistým šílenstvím a zhoubou v těchto končinách. „Dlouho,“ odpoví ti hraničář. „Cestuji už pár let napříč celým Královstvím. Je to tak pro všechny lepší, řekl bych.“ Dojedete k příkrému srázu, kde tě muž varuje, abys byla obzvlášť obezřetná. Další cesta totiž pokračuje po uzoučkém úseku kam se zvířata sotva vejdou. Pod vámi jsou velice ostré kusy skalisek, která představují jistou smrt. Kdyby tu bylo moře, jistě by toto místo bylo trnem v oku nejednomu námořníkovi. „Jsou to podceňovaná zvířata. Svým způsobem vyvrhelové,“ řekne. „Když jsem byl malý, měl jsem lesní snovačku. Drobného pavoučka, se kterým jsem si rozuměl víc než s lidmi ze svého okolí. Nikdo však nežijeme věčně. Uvědomil jsem si, že kdyby možná lidé věděli o pavoucích víc, neodsuzovali by je tak rychle. Chci posbírat co nejvíc informací o jednotlivých druzích a vydat je... jako příručku.“ Usměje se. Očividně jsi uhodila hřebíček na hlavičku. O oblíbeném tématu by se klidně mohl rozpovídat mnohem víc, kdyby vám nad hlavou nezavřískal sup a tvůj kůň se nelekl. Celé se to muselo odehrát velice rychle. Kůň zpanikařil, lekl se a vyhodil tě ze sedla. Než sis vůbec stačila uvědomit, že letíš dolů střemhlav smrti, už tě hraničář držel za obě ruce. Nevěděla jsi, jak to stihl, ale nějakým zázrakem se mu podařilo trefit šípem, na jehož konci byl připevněn kus lanka, umírající strom na skále nad vámi. Stál na sedle svého koně, provaz v puse a v rukou tebe, klimbající se ze strany na stranu nad propastí. Kapuce se trochu vytáhne, jedinečná příležitost spatřit pronikavě zelené oči. Soudě dle jeho výrazu je jasné, že v téhle poloze nevydrží dlouho. Buď povolí on, nebo šíp v trouchnivějícím dřevě. Celým tělem se zhoupne, aby tě mohl hodit zpátky na cestu. Šíp se vylomí, ale hraničář se dřív stihne zachytit o ostrou hranu útesu. Nedělá mu problém se vytáhnout zpátky na cestu, i když jeho pořezané dlaně protestují. Klepna je z toho všeho pořádně vystrašená. Na rozdíl od hraničářova koně, který je perfektně klidný. „Možná bude lepší, když si na zbytek cesty koně prohodíme,“ navrhne ti muž, který jen zběžně prohlédl své zranění a jakoby nic ti pomohl vstát, i když to znamenalo nějaký ten krvavý flek na tvém oblečení. Ty sama jsi, snad až na pár odřenin, zraněná nebyla. „Jste v pořádku?“ zeptá se a přejde ke koni, kterého začne uklidňovat. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Deadwind Pass K supímu zavřísknutí přidám svoje a o dost delší, když se octnu ve vzduchu a nahoře a dole se rychle promíchá. Ve smrtelné hrůze z ostrých skalisek pode mnou nezvládnu postřehnout, co všechno a jak přesně se semele, a ani zpátky na pevné stezce si nevybavím o moc víc, než hraničářovy silné ruce a pronikavě zelené oči. Zůstanu dřepět na zemi, jediné na co se vzmůžu je přitáhnout kolena k bradě a rozklepat se jak malý pes. Když mi o příliš krátkou chvíli později pomáhá hraničář ještě jednou, tentokrát už jen na vlastní nohy, přijdu si jako hadrová panenka. Nevyjde ze mě nic srozumitelného, přestože dobře vím, jak moc bych teď měla muži děkovat, a bývala bych si to, pokud jde o uklidňování, s Klepnou snad i ráda vyměnila. Z prožívání vlastní smrtelnosti mě probere zjištění, že krev na rukávech haleny není moje. V tu chvíli se mi přeci jen podaří vzchopit i k nějaké jiné činnosti než jen vrhání vyděšených pohledů. "Nic…" zadrhnu prve, "Nic mi není. Ale ty ses zranil!" Vyhrknu v zápětí, a poprvé po cestě mi bleskne hlavou, z čeho je doopravdy ukován, že s ním celá tahle situace vůbec nehnula. "Nech… Nech mě ti to ošetřit, Arnone." Vyrazím k němu a hlas i ruce se mi ještě pořád trochu třesou, když začnu horečnatě hledat ve vlastním ruksaku obvaz a čutoru s vodou k vypláchnutí ran. Odvahy mi zbývá tak akorát vzít ho jednu po druhé za ruku a rány očistit a ovázat a musel by příliš dlouze a hlasitě protestovat proti ošetření, aby mne to přinutilo zvednout hlavu a čelit takovému nerozumu nesouhlasným pohledem. Teprve u posledního uzlu si troufnu znovu promluvit, jen potichu, kdyby se mě hlas chystal znovu zradit: "Dlužím ti život. To je o moc víc, než si troufám říct, že budu schopna splatit. Děkuju." |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Deadwind Pass Jeho nerozum se objevil daleko dřív než jsi čekala, a to přesně ve chvíli, kdy jsi ho musela odtáhnout od koně. On své zranění považoval jen za škrábnutí a nechtěl kolem toho dělat takové divadlo. Trochu neochotně si sundal kožené rukavice, které byly uzpůsobeny tomu, aby nepřekážely při napínání tětivy luku. Pravá ruka na tom byla docela dobře, ale na tu levou se přenesla většina váhy těla, když na okraj dopadal, takže se nejednalo jen o povrchové zranění, které by nepředstavovalo žádnou hrozbu. Už teď vám bylo oběma jasné, že jakákoliv manipulace s rukou bude bolestivá o to víc, čím starší rána bude. Snad by se hodilo i pár stehů, ale na to teď jednoduše není čas a vybavení. „Čarodějka a léčitelka zároveň? Nepřestáváte mě udivovat,“ neodpustí si poznámku. „Nechci, aby mi někdo něco dlužil,“ řekne, když s ošetřováním skončíš, což nebylo zas tak rychlé, díky vytrvalému krvácení. „Není zač. Berme to jako hotovou... uzavřenou věc.“ Věnuje ti vřelý pohled, první takový od chvíle, co jste se potkali v Duskwoodu. Rozhodně na tom není jako ty, hlas ho nezrazuje a ruce se mu neklepou. Kývnutím hlavy ukáže na místo, kde se cesta alespoň trochu víc rozšiřuje. „Tam vyměníme pozice koní. Pojedu s tím vaším vpředu.“ Vloží ti Klepninu uzdu do ruky. Vzhledem k tomu, co se stalo, bude nejspíš lepší, když těch pár metrů ujdete pěšky s koňmi v zádech, než riskovat další vyhození. Cestou se sehne ještě pro svůj luk, který letěl stranou okamžité poté, co z tětivy vylétl šíp. Vzal si i ten. Rukavice, které si musel sundat, strčí do batohu, který je připevněn k sedlu jeho koně. Výměna proběhne bez problémů. Jeho kůň je očividně na podobné výlevy zvyklý a nebude ti hrozit, že tě při první příležitosti vyhodí ze sedla. Alespoň v tomhle jsi mohla mít jistotu. „Tady zastavíme,“ ozve se hraničář, když se po dlouhých hodinách vymotáte ze spletitých spirál místní skalky a dostanete se z dosahu útesu co nejdál. Muž se rozhodne pro malý plácek, kde vás ze dvou stran kryje hora, takže vám nikdo nevpadne do zad. Je taky hezký kousek od cesty a kryt mrtvým porostem, takže když budete mít štěstí a někdo náhodou po cestě pojede, neuvidí vás ani když rozděláte oheň. Sice ještě není tak pozdě, ale pro dnešek toho máte oba už dost. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Deadwind Pass Stojí mě to spoustu sil zabránit letargii, aby se mne zmocnila po tom zážitku na útesu, a vydržet dávat pozor na skalní cestu i oblohu nad námi. A v neposlední řadě hlavně na Klepnu, s kouzlem zpomalujícím pád na jazyku, pro případ, že by se rozhodla plašit znovu a shodit svého nového jezdce. Skutečně uleví se mi až pak, co hraničář zavelí k zastavení. Nepředvedu zrovna nejelegantnější sesednutí, všechny otlučeniny se ozvou právě v tu chvíli, ale s vědomím, že to nejsem já, kdo utržil ta nejhorší zranění, polknu každé zahekání a pomůžu se postarat o koně. "Klepno, ty zvíře jedno…" Pohladím s šeptem klisnu po nozdrách, když mám pocit, že se muž věnuje něčemu docela jinému, než aby poslouchal. "Takové zážitky jsi nečekala, viď… Ale to ani já ne." Usměju se přeci jenom mírně, podělím se s Klepnou i druhým koněm o jabko ze Stormwindských zásob, a pak vyrazím pomoct i s hledáním dřeva na oheň. Když je nachystaná zásoba dřeva, o rozdělání ohně se postarám sama. Počkám, až se hraničář usadí, to mi nebude moci snadno utéct, a pak si k němu dřepnu. "Ruku," vybídnu ho o poznání jistěji než naposledy, trpělivě si počkám, než ho přejde případný vzdor, a pak opatrně nadzvednu obvaz na jeho levé dlani, tedy pokud se nepřilepil. "Nemám s sebou svoje šití, nečekala jsem… hm… že bude čas a nutnost vyšívání." Zacuká mi přeci jen koutek při představě, jak by se teď hodil úhledný křížkový steh, pocit viny mi ale nedovolí smát se nahlas. "Kněz by se postaral lépe, zůstane ti jizva," zamumlám, "ale nervy sis snad nepoškodil." Povzdychnu si, a pak se zvednu, prohledat svůj ruksak, jestli v něm nenajdu přeci jen jehlu a niť, co bych tam v jasném popudu mysli ještě v Dalaranu strčila. Jeden obvaz na víc by se taky hodil, zítra bude potřeba mu ruku převázat. Moje chování už začíná připomínat monolog šílence, ticha jsem však měla za uplynulých pár dní až příliš. "Tak…" usadím se vedle muže, s ruksakem u nohou, "Mluvils o své příručce, kolik ti ještě zbývá dopsat?" |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Deadwind Pass Hledání dřeva vám problém nedělá. Stromů je tu hodně, i když je většina z nich už dávno mrtvá a stojí jen z dobré vůle. Během chvíle před vámi stojí úhledná kopička klacků, kterých je i dost na pozdější přikládání. Hraničář se ti do práce nijak nemíchá. Kouzla budou jistě rychlejší než jeho způsob, který zná většina cestovatelů v drsné divočině. Sám se posadí na kámen, který je u jedné stěny. Nedělá nic, absolutně nic. Když si k němu přisedneš, neodporuje. Podá ti ruku, jakoby předem vzdal všechny pokusy o tvé přesvědčení, že na tom líp už nebude. Když něco chceš, stejně ti to nevymluví. Obvaz šel sundat bez problémů. Těžko říct, jestli rána vypadal líp nebo hůř. Byla hluboká a hrozila tu celá řada nehezkých následků. Nehledě na to, že ať se hraničář snažil tvářit sebevíc neutrálně, rána o sobě dávala silně znát pokaždé, kdy s rukou jen trochu pohnul. „Magie světla. Ti vaši kněží a paladinové,“ usměje se. „Neumřu na to, a jizva se přidá jen k mnoha těm, co už nosím.“ Zůstává klidně sedět, když se jdeš podívat po potřebných nástrojích. Sice to nějakou dobu trvá, ale skutečně se ti podaří nalézt jehlu i s nití. Odevzdaně ti opět podá ruku. Alespoň mu dochází, že zašitá mu bude víc k užitku. „Království už nemá nic, čím by mě mohlo překvapit. Bude mě čekat cesta do Kalimdoru, kde doufám budu mít stejný úspěch. Chystám se odplout hned jak to situace s tím démonem umožní. Co vy? O magii toho tolik nevím. Vlastně ani nevím, co mágové celé dny v Dalaranu dělají, jestli vedou i obyčejné životy. Co budete dělat vy, až tohle celé skončí?“ Celou dobu, co pracuješ na sešívání, se ti dívá do obličeje. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Deadwind Pass Když přeci jen najdu jehlu i špulku nitě, zůstanu si je chvíli prohlížet stejně nadšeně, jako překvapeně, že je s sebou skutečně mám. Musely se válet někde na mé posteli a skončily v ruksaku jen omylem, není však pochyb, že využití se pro ně právě teď najde. Do šití rány se pak pustím rychle a jehlu pokaždé nahřeju nad plamínkem, aby se zmenšilo riziko infekce. Nechci ho příliš trápit, ale soudě podle jeho klidného tónu, asi by vydržel odpovídat jakoby nic, i kdybych mu tu ruku řezala. "To je daleká cesta, " kousnu se do rtu nad obzvlášť vzdorujícím uzlíkem, a mírnému obdivu, že se hraničář nechá hnát touhou po poznání přes moře, se neubráním. "Já…?“ Zastavím se na chvíli v šití, "to záleží, jak to celé skončí." Odpovím nakonec upřímně, a další slova si rozmyslím. "Budu se muset vrátit se zprávou zpět do Dalaranu. Možná pro mě můj mistr najde nějaký další úkol mimo zdi města. Když ne, pořád tam na mě čeká moje studium arkány." Usměju se při vzpomínce na velkou knihovnu a magické laboratoře, fialkové stěny Citadely, a svoje přátele. Při dalších slovech se pustím zpět do práce, moc stehů už naštěstí potřeba nebude. "Dalaran je luxus a bezpečí. To nejhorší, co tě tam může potkat je vlastní nepovedené kouzlo nebo nabručený dobrodruh, kterému se nelíbí, když ho popichuje čarodějka." Zasměju se potichu, a pak zase trochu zvážním. "Když jsem ale dorazila do Stormwindu, to město bylo tak jiné… Myslím, že bych chtěla vidět i jiná místa, kde je tak živo." Ukousnu niť, ve světle ohně si svoji práci prohlédnu, a pak mu dlaň znovu ovážu a ruku vrátím, ať už si s ní dělá, co chce. "Co bylo to nejzajímavější místo, které si navštívil? Kam bych se měla vydat, když najdu odvahu odejít z Dalaranu? Hm?" Zeptám se, jehlu očistím a i s nití schovám, a pak se trochu zavrtím, abych našla větší pohodlí na svém místě. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Deadwind Pass „Takže život v Dalaranu je vlastně dobrovolně zvolené vězení?“ zeptá se. „Neumím si představit, že bych se zavřel do města a celý život studoval knihy, jen abych byl společností vnímán za nebezpečného, když se zrovna nedívám.“ Podívá se na dlaň, která ještě stále podstupuje šití. Je pravda, že mágové jsou teď obecně vnímáni jako takoví nadlidé, kteří jsou mocní a odtažití zároveň. Výstavba Dalaranu této pověsti jen přidala. „Stormwind je velké město, dost živé. Ovšem, i tak živé město má svá stinná zákoutí. V docích se běžně obchoduje s otroky a zakázaným zbožím. Ne všechny uličky jsou bezpečné a ne každý tam má čestné úmysly. Víte, co se říká? Že pod lampou bývá nejvíce tma? Pašeráci se tam náramně baví králi přímo pod nosem,“ odfrkne si. Snad právě odtud pramení jeho odtažitost k lidem. Nebo jen nenávidí Stormwind? Určitě by to vysvětlovalo, proč napsal dopis raději do Dalaranu, i když má Stormwind určitě také svého čaroděje a kruh mágů. „Je příjemnější pobýt ve společnosti trpaslíků. Jestli někdy najdete odvahu vystrčit paty z kouzelnického města, jeďte do Ironforge. Trpasličí kultura sice nestojí za nic, pokud nemáte cit pro kámen a hory, ale jejich povaha a nátura je to, co by se vám mohlo líbit. Jen jsem tudy projížděl a strávil tam celý týden, ze kterého si pamatuji jen velmi málo. Příště se budu místním nápojovým specialitám vyhýbat,“ ušklíbne se. Jen těžko si ho představit na mol opilého tak, že si následně z celého výletu nic nepamatuje. „Možná bych vám doporučil elfský kraj na severu. I když k lidem budou nepřátelští, vy rozumíte magii a to je rozhodně výhoda. Stále se dá hezky procestovat a zachytit hodně z jejich kultury, na kterou jsou právem pyšní. Vězte však, že na každém kraji se dá najít to pravé místo, které je nádherné. I ten váš Stormwind s vodopády v těsné blízkosti.“ Kousek se posune, aby ti nenarušoval osobní prostor, i když to na vybraném kameni jde provést jen velmi těžko. „Vy jste skutečně nikdy nevystrčila paty z Dalaranu? Za celý život?“ zkříží ruce na prsou a opře se. „Jinak děkuji za ty stehy.“ |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Deadwind Pass Dost mi zatrne, když Dalaran nazve vězením, nikdo tak o mém domově ještě nemluvil. A pak ve mně zůstane všechno trnout a kroutit se, když mi v krátké chvíli zboří všechny iluze o Stormwindu, které jsem si za jedno krátké odpoledne stačila získat. Po zbytek jeho vyprávění ani nepípnu, jen jednou se na něj podívám, to když prozradí, že se v Ironforge zpil pod obraz. Tomu se mi nechce moc věřit, že by ztratil svoji železnou sebekontrolu. Komentářů a poznámek se však zdržím, to abych ho neodradila od dalších příběhů. "Jako úplně malá, jsem žila jinde. Ale když už jsem do Dalaranu přišla, bylo tam tolik co se učit, že nebylo proč odcházet." Odpovím na jeho dotaz. "Pořád je. Bude ještě dlouhá desetiletí. Tolik vědění jinde není." Doplním a mám pocit, že to zní až příliš jako obhajoba proč zůstávat, přestože všude jinde od Quel'Thalas po Booty Bay je toho tolik co vidět a poznávat. Zvednu se pak, abych přihodila do ohně, klackem chvíli zůstanu šťourat do žhavých uhlíků. S tím životem málem ztraceným na ostrých skaliscích v průsmyku, je možná čas začít jinak? Otřesu se trochu, a pak se narovnám. Nikdy jsem nedělala unáhlená rozhodnutí a bude to stát víc než jeden rozhovor s jedním upřímným hraničářem, abych z Dalaranu opravdu odešla. "Kdybych se do Akademie nedostala, otec s matkou mě dobře provdají za nějakého postaršího bohatého obchodníka. Se třemi dětmi a stárnoucím manželem, by to bylo teprve vězení." Shrnu situaci a svoje rozjímání u plamenů skončím krátkým zasmáním, při představě sebe u plotny. "Zítra ti ty stehy zkontroluju," otočím se zpět na hraničáře. "Do týdne je snad budu moct vyndat. Tedy pokud spolu tou dobou budeme pořád cestovat." Usměju se mírně a pak se znova usadím na místo, co jsem si vybrala. "Pokud ne, určitě si poradíš jinak." |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Deadwind Pass Během tvého vyprávění se muži na tváři několikrát objeví menší úšklebek. Určitě chce podotknout něco na ten způsob, že pokud se chceš do Dalaranu dobrovolně vrátit a dál tam působit, tak musíš být nejspíš určitě šílená. Nahlas k tomu ale neřekne nic. Možná je to dobře, když už ti zkazil iluzi o Stormwindu, nemusel by ti kazit i tu o Dalaranu. Oba jste měli docela jiné představy o tom, jak své životy hodláte prožít a nikdo vám nemohl namluvit nic jiného. "To jistě. Možná jsem ještě neměl tu čest poznat vás víc, ale život se třemi dětmi mi k vám vůbec nesedí. Stejně tak studium v knihovnách." Přeci si neodpustí rýpnutí. Nezbývá mu nic jiného, než si prohlédnout tvou práci a ruku složit do klína. "Nejsem si jist, jestli obhlédnutí bažiny a všeho potřebného zabere týden. Oba máme očividně mnoho jiných plánů a hádám, že vy se od dobrodružných cest po tom zážitku budete nějakou chvíli držet stranou. Rád bych se vrátil co nejdřív." Vstane z kamene a dojde ke svému batohu, ze kterého vytáhne kus pečlivě zabaleného chleba. Nemá cenu držet hladovku. Kousek odkrojí svou dýkou, kterou měl za opaskem a zbytek ti nabídne. Je jen na tobě, jestli přijmeš nebo ne. "Bude lepší, když budeme držet hlídky. Nerad bych své tělo viděl jak se houpe na větvi. Klidně budu hlídat první, mě na tom nezáleží." Pronese, když se usadí zpátky na svém vybraném místě. Je stejně zajímavé, jak se tam ta mrtvola dostala. V těchto končinách se nejspíš určitě nevyplácelo přebývat, protože většina normálních lidí se jí vyhnula obloukem. Nějaká skupina banditů by tu dřív pošla hlady, než by narazila na někoho důležitého, který by jí mohl zajistit nějaké to mění. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Deadwind pass Nemám příliš mnoho co dodat, a nutkání zeptat se, jak tedy přesně by si mne uměl představit, rychle potlačím. Vždyť co na tom, co si myslí; za pár dnů se naše cesty rozejdou a nejspíš už jeden druhého nikdy neuvidíme. A přece… a přece mi po jeho slovech roste v srdci pocit, že bych mohla v životě dokázat i jiné věci, ne… 'lepší' je to správné slovo, než tvoření nových kouzel, po kterých zůstává jen prach, popel a jizvy. "Oh… Díky." Ozvu se překvapeně, když mě z vlastního zamyšlení vytrhne nabízeným jídlem, a na tvář se mi jen chvíli potom vrátí úsměv. Darovanému chlebu na kůrku nehleď, pochopitelně, že přijmu a krajíček si odkrojím. Zůstanu ho uždibovat jen po malých soustech a i tak mi málem zaskočí, když připomene oběšence z rána. "Když už bys visel, viděl bys leda slétat se vrány." Opáčím nevesele a chmurná realita, že jsme nuceni nocovat na takovém místě, jako je Deadwind Pass, se mi rychle připomene. "Houpat se příliš dlouho bych tě tam ale nenechala." Doplním, a o pár mil dál, pryč z tohohle místa, by to mohlo znít jako snaha odlehčit situaci. Právě teď je to ovšem skutečně jen a jen ujištění, že úplně stejný osud jako oběšence by ho nepotkal. Jemu by se pohřbu dostalo. Tedy pokud bych byla stále naživu. Proti hlídkám se s vyhlídkou na dosud neviděného nepřítele nedá protestovat, přestože mě to pranic netěší. "Nech mi první hlídku, prosím. Mám mnoho o čem přemýšlet a stejně bych neusnula." Požádám ho vzápětí a ujistím se, kdy ho vzbudit, abych se nakonec zvedla a protáhla ztuhlé svaly a kosti. Když jsou ty důležité detaily, jak dlouho budeme každý hlídat, vyřešeny, odepnu od ruksaku svou přikrývku, seberu hůl a najdu si to nejmíň pohodlné místo na sezení, zády k ohni. Skutečně toho není málo, co si potřebuji v hlavě urovnat, občasným protažením si ale dám pozor, abych z přemýšlení nesklouzla k rozjímání, protože od toho je jen krůček za hranici snů. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Deadwind pass Zůstane na tebe jen chvíli zmateně koukat, když řekneš, že bys ho na stromě dlouho nenechala. Určitě to nemyslel doslovně, ale rozhodne se, že tě v tom přesvědčení nechá. Minimálně ti nic nezačne vymlouvat. Tiše vstane, přejde ke koni a uvolní ze sedla úhledně smotaný kus zvířecí kožešiny. Přisedne si k ohni a na zemi kožešinu rozloží. "Jak si přeješ," sundá ze zad toulec s šípy a opře jej o kámen, na které předtím seděl. Rozdělení je velice snadné, až se ti bude chtít spát, vzbuď ho. I kdyby to mělo být za hodinu. Zabalí se do pláště, jako kdyby měl umrznout a schoulí se u ohně do klubíčka. Moc dobře víš, že v ruce drží dýku, kdykoliv připravenou k útoku, jen kdyby někdo zaútočil. Jak pohodlně se s ní spí, těžko říct, ale bylo na tom něco uklidňujícího vědět, že v případě poplachu nebude jen slepě hmatat po šípech za ním, což by zabralo až moc času. Během chvíle ho slyšíš tiše oddychovat. Ať už přemýšlíš nad čímkoliv, čas nezastavitelně běží. Jediné nebezpečí, které vám v tuto chvíli hrozí je vyhasnutí ohně, ale pár klacků situaci opět obrátí ve váš prospěch. Je jedno, jak dlouho zůstaneš vzhůru, během tvé hlídky se nic nestane. Nic na tebe nevyskočí z keře ani nepřistane na hlavě. Žádné zákeřné přepadení v přesile, které by s vámi udělalo rychlý proces. Zkrátka nic. Hraničáře se ti podaří vzbudit snadno. Očividně nespí tvrdým spánkem. Uvolní ti místo na kožichu a nabídne ti i svůj plášť, i když ví, že máš přikrývku. On teď stejně nebude potřebovat ani jedno. Je jen na tobě, jestli přijmeš. Sám si pak dojde pro své zbraně a posadí se před oheň, aby měl dobrý výhled do krajiny před vámi. K ránu tě probere šimrání na tváři. Vlastně nejen na tváři, ale i na břiše. Snad by bylo lepší, kdybys nechala oči zavřené. Těsně u tvého obličeje na tebe totiž hledí několik párů očí. Těžko říct, jak dlouho po tobě šedivý pavouk velký jako kočka leze. Než bys mu však stačila cokoliv udělat, chytí ho hraničář a dostane z tvého dosahu co nejdál. "Říkal jsem si, kam se to poděl," zatřese se zvířetem, které zasyčí. "Našel jsem ho na stromě. Je neškodný. Nemá jed, ani pořádná kusadla. Loví tak, že oběť zamotá do pavučiny a ta se buď udusí, nebo zemře na dehydrataci, vysílení... a tak různě. Neškodný." Usměje se. Podobné chování by možná mělo dítě, které poprvé dostane na hraní štěně. Jediné, co tě může opravdu děsit, je fakt, že pavouka nepustí do volné přírody, aby zmizel zase někde v koruně stromu, ale že si jej nechává na rameni. Další člen výpravy, očividně. "Snídani?" podá ti kus chleba se sušeným masem, přičemž se od tebe snaží osminohého tvorečka držet co nejdál. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Deadwind Pass Tu noc jdu spát s prvním předsevzetím téhle cesty, tedy že budu statečnější. Ani ve snu by mě ovšem nenapadlo, že příležitost otestovat svoji vůli dostanu tak rychle. Při pohledu do korálkových očí pavouka, který si právě nejspíš vyměřuje, kolik pavučin by na mě potřeboval, vynaložím všechny svoje obnovené síly, abych nezačala ječet a nesmetla tu obludu plamenem. Tuším, že ublížit tomu zvířeti by mi jen tak neprošlo Dřív než však stačím cokoliv jiného vymyslet, nebo jen uklidnit zběsilý tlukot srdce, co musí být slyšet až na Raven Hill, záchrana přijde z hraničářových rukou. Když tu obludu sebere, rychle se posadím, rukou přejedu po obličeji a zůstanu zírat na to, jak muž s pavoukem zachází, místo aby ho někde zahodil. Jen dobré vychování mi zabrání neukazovat na něj obviňujícím prstem; při vyprávění o tom, jak je tvor "neškodný", jen několikrát naprázdno klapnu pusou. Přitáhnu k sobě deku i hraničářův plášť, ruku z improvizované kukly vystrčím pro snídani mírně neochotně. "Takže… tys ho našel na stromě… a vzal ho odtamtud protože…? Zeptám se opatrně před tím, než do sebe začnu soukat chleba i sušené maso, a pavouka nespustím z očí. "A... chceš ho vzít s námi?" Zeptám se, ať už je předcházející odpověď jakákoliv, a skoro se bojím, co na to řekne. Třeba pavouka za dobu, co jsem spala, ještě nestačil pojmenovat. A pak se zastydím, uši mi zahoří, když si vzpomenu na slova o vyvrhelích, a jako lék na svůj odpor k pavoukovi se rozhodnu přemýšlet o něm jako o psu. Musím i přiznat, že jsem radši, když se hraničář usmívá, než když se ušklíbá nebo tváří kamenně, a tak se pokusím už neříct ani udělat nic, co by ho mohlo v tématu pavouků roztrpčit. Dvě věci mi hlavou ani tak vrtat nepřestanou. "Jak to, že si od tebe nechal líbit to třesení?" Vypadne ze mě spolu s: "on se s tebou přátelí?", protože podobnost mezi chováním lecjaké čarodějnické kočky a toho pavouka je docela velká. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Swamp of Sorrows Hraničář si od tebe odměřil přesně tři kroky, a pak si dřepl. Pavouk mu zůstával na rameni a tiše tě pozoroval, i když ti muselo být jasné, že s tolika očima toho vidí mnohem víc, než jen tebe. Dalším pozorovatelem, který z tebe nespouštěl oči, byl samozřejmě muž. "Nevzal bych ho, kdyby to nebylo nutné. Tenhle drobeček se nám bude náramně hodit. Dokáže svou síť položit na zem, a pokud má člověk dostatek zkušeností, může se sám chovat jako pavouk ve vlastní síti. Postavíte se na její vlákno a pokud po některé části pavučiny přejde nepřítel, poznáte to. Chce to jen cit. Nerad bych padl do nějaké pasti, když zrovna nebudeme dávat pozor, nebo budeme tábořit." Během jeho řeči vidíš, jak mu pavouk na rameni zavěsil pavučinku a zatímco ji za sebou stále natahoval se mu přesunul na druhé rameno. "Nejspíš na to mám talent," pokrčí rameny. Někteří lidé chovají kočky, on má pavouka. Zas takový rozdíl v tom nebyl, minimálně co se velikosti týkalo. A očividně ho ta nohatá potvora dělala šťastným. Po dlouhé době rozhovor, kdy by se do tebe záměrně nesnažil něčím trefit nebo se tvářil jako když ho to nezajímá. Balení vám nezabralo moc času a během chvíle jste byli zase na cestě. Teď už s vidinou toho, že nebudete muset další noc strávit tady, když všechno půjde dobře. Hraničář jel kousek před tebou, přičemž jeho věrný pavouk seděl na plášti a pozoroval tě. Nebylo pochyb o tom, že je to pavoukův záměr, protože kdykoliv se hraničář nahnul, aby tě zkontroloval, pavouk mu vlezl na rameno, a když se otočil, slezl si zpátky na záda. Za několik hodin, kdy se pavouk mimochodem nepohnul, vás obklopil nesnesitelný zápach. I hraničář musel schovat nos do dlaně. Několik minut to bude horoucí peklo a výzva pro vaše žaludky, ale nakonec si nos zvykne. "Vždycky zapomenu, jak strašně to tu smrdí," zahudruje muž. Nebylo žádných pochyb o tom, že se už blížíte k bažinám, kde vás čeká poslední společné dobrodružství. A skutečně se během dvaceti minut nacházíte v oblasti, která se ani trochu nepodobá tomu mrtvému ďolíku, ze kterého jste právě vyjeli. Zeleni se tu náramně daří, i když nemá zdaleka takovou barvu, kterou by mít měla. Mokřiny a stojaté vody dělají své. Určitě by se ani jednomu z vás nechtělo jet dál, kdyby cesta nebyla vykládána prkny, po kterých se dalo bezpečně jet. Jestli ti přišlo, že v Duskwoodu nebylo žádné světlo, tak tady to muselo platit ještě víc. Sice tu nebyla tma, ale díky různým výparům nebylo možné polohu slunce jistě určit. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Deadwind Pass - Swamp of Sorrows Sice hraničáři upřímně přiznám, že taková pavoučí dovednost zní opravdu užitečně, svoje pochybnosti o tom, že je to jen talent, co uplatňuje v práci s pavouky, ale zamlčím. A ještě na zemi, mezi těmi na noc půjčenými věcmi a s darovanou snídaní, mě popadne skoro nesnesitelná touha, dozvědět se o muži víc. Až z toho zapomenu, že jsem chtěla zkontrolovat, jestli se mu do zraněných dlaní nedala infekce. Uvědomím si to příliš pozdě, když už jsme dávno na cestě, a trochu si za to v duchu vynadám, že moje vlastní zvědavost dokázala tak zvítězit. Možná proto na mě pořád ten pavou… kocour, pořád tak kouká. Nemá mě rád, že jsem se ráno zachovala tak sobecky. Anebo tuší, že nebýt Arnona, zůstal by z něj jen škvarek. Pokusím se sice příliš na to nemyslet, sledovat místo toho cestu a případná nebezpečí, stejně se ovšem jednou za čas přistihnu, že do těch korálkových očí hledím a až příliš dlouho. Alespoň Klepna nemá s naším novým společníkem žádný velký problém a cesta z Deadwind Pass uběhne v klidu. Na občasný hraničářův kontrolní pohled se pokaždé usměju, že jsem stále ještě nikde nespadla, jakmile se však přiblížíme k bažinám, ten zápach by mě z koně málem srazil. "Ugh." Hrknou mi z toho slzy do očí a žaludek ve mně nepříjemně zakroutí. Dýchat přes látku rukávu nepomáhá a nadechnout se ústy je jako si do bažiny rovnou kousnout. Myslím, že můj mistr tu nikdy nebyl, když cestu sem nazval výletem. Lámat si hlavu, jaký dárek z takového výletu mu přivezu, si ovšem nemusím. Už po prvních dvaceti minutách mám pocit, že zápach bažiny nasákl do mého oblečení i kůže a do Dalaranu se vrátí se mnou. Alespoň všechna ta zelená je uklidňující. Pokud to cesta dovolí, nechám Klepnu srovnat krok s hraničářovým koněm. "Jak hluboko v bažinách si toho démona viděl?" Zeptám se, abych se případně připravila na to, že budeme muset v dohledné době opustit zpevněnou cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Swamp of Sorrows Cesta je poměrně široká, takže dohnat hraničáře není žádný problém. Jeho nový mazlíček se automaticky přesune na rameno, aby na tebe měl co nejlepší výhled. Za tu dobu, co muži seděl na zádech, tam stihl vytvořit z pavučin mistrovské dílo, ale zdálo se, že to muži absolutně nevadí. Pokud jde o Arnona, toho úsměv opustil při první známce, že jste vjeli do bažin, takže se vrátil ke svému chladnému postoji, kterým tě vítal v Raven Hill. "Nebude se vám to líbit, ale téměř až na druhém konci," odpoví na tvou otázku a ty víš, že je to průšvih. Ani on z toho nemá žádnou převelikou radost. Vzápětí tě však ujistí, že bažiny nejsou moc velké, takže pokud nebudete zbytečně ztrácet čas, za dnešek se dají projet celé. To byla dobrá zpráva, protože ani jeden z vás s jistotou nedokázal určit, jestli jsou ty plyny a výpary opravdu dýchatelné a jestli vám po delší době náhodou nesleze kůže. Cesta vám docela ubíhala. Hraničář tě kolikrát vzal za rameno, aby ti ukázal krokodýla, který v mokřině klidně číhá na svou oběť a ven z vody mu koukají jen nozdry. Bylo to perfektní maskování a bylo jisté, že kdyby ti je neukázal, ani by sis jich nevšimla. Během několika hodin se vám podařilo dojet na plochu, která je skryta pod bílým povlakem. Nikdo ti nemusí říkat, že to bílé není sníh. Přesně jak hraničář popisoval, v zemi jsou rozmístěny hluboké díry. Pokud se rozhodneš obhlédnout celé místo, odkud skřet vyběhl a kam v těchto končinách mířil, nepodaří se ti odhalit nic zvláštního. Je možné, že přes bažiny třeba jen probíhal a skutečný zdroj problému se může nacházet úplně někde jinde. Hraničář také na zem spustí svého pavouka, který se rozuteče a během několika okamžiků je pryč z dohledu. "Říkal jsem, že tu není nic zvláštního, co by mělo přitáhnout pozornost démonů," řekne hraničář a zadívá se do dáli. I když se vám nepodaří najít žádný přímý důkaz, který by ukazoval na jedno místo a říkal, že tady je něco špatně, tvůj cit pro magii ti napovídá, že se tu nějaká špatná energie vyskytuje. Nebo alespoň vyskytovala. "Až na kraj Blasted Lands můžeme jet na koních, pak musíme pěšky. Je tam opuštěný tábor, nechal bych zvířata tam," upozorní tě muž. Těžko říct, jestli má v plánu stopovat starou kořist, ale určitě se budete pohybovat tišeji, než když budete v sedlech. Občas je to výhodnější než rychlost. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Swamp of Sorrows Za dalších několik hodin v bažinách si trochu zvyknu na ten zápach i na to, jak mě Arnon čas od času chytne, aby mi ukázal obyvatele místních bažin. Neubráním se úžasu, že krokodýl na lovu vypadá jako kus klády plovoucí v jezírku, a notnou chvíli se zůstanu podivovat i nad tím, co všechno tady roste. Zvyknout se mi podaří i na to, že jet vedle hraničáře znamená být ještě v bližší pozornosti pavou… kocoura. Vlastně ta první věc, o kterou se začnu zajímat, když dojedeme na místo a hraničář ho pustí na zem, je, jestli tomu tvorečkovi místní obří tarantule nemůžou ublížit. Sama se pak o něco pomaleji a o dost víc opatrně vydám na prohlídku místa, kde byl skřet prve viděn. Zpátky k hraničáři se nevracím s úplně lehkým srdcem. "Omlouvám se, měl jsi pravdu. Ale musela jsem se o tom přesvědčit sama." Odpovím na jeho výčitku, a na chvíli skloním hlavu. "Je tu něco zlého, cítím to, jen nepoznám, odkud se to bere ani jak je tu to dlouho." Zamumlám a až o něco déle se přistihnu, že se z nejistoty škrábu na rameni; zlozvyk, kterého se nemůžu zbavit. "Pojeďme odsud." Požádám nakonec, když dospěju k závěru, že další zdržení na tomhle místě by bylo zbytečné. "Kde je náš pavouk?" Zeptám se hned nato, abychom ho tu chudáka omylem nenechali s jeho velkými a kdovíjak přátelskými příbuznými. Na sdělení o tom, že v Blasted lands nás čeká pěší cesta, jen přikývnu. Samotná bych tam Klepnu táhla jen nerada, i kdyby bylo kudy. Vždyť jestli ji vyplašil jediný sup v Deadwind Pass, to co se dá čekat v těch magií zmučených zemích, by ji nejspíš zabilo. Moc toho cestou z bažin nenamluvím, čím blíž jsme k hranicím Blasted lands, tím méně důvodu k úsměvu tu je. Když pak na sklonku dne dorazíme do toho opuštěného tábora, pomůžu postarat se o koně, sesbírat dřevo na oheň a pak se podělím s hraničářem o sušené maso a jabko, už trochu potlučené. Počkám s tím až po skromné večeři, kdy se usadím těsně vedle něj, a s krátkým "Ruku," se chopím jeho dlaně, sundám obvaz a začnu si prohlížet, jak to s ránou a stehy vypadá. "Smím se tě na něco zeptat, Arnone?" Promluvím opatrně. "Nemusíš odpovídat, když nebudeš chtít, ale… Zarazím se na chvíli. "Proč se straníš lidí?" Nepustím jeho dlaň, snad jedině když by mi chtěl svou ruku z opatrného sevření vytrhnout. "Nemohla jsem si nevšimnout, jak se od lidí snažíš vyčlenit, když mluvíš. "Vaši paladini… vaši kněží…" Zopakuju jeho vlastní slova a pak konečně zmlknu. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Kam pavouk zmizel se od hraničáře nedozvíš. Věnuje ti jen pohled, který říká, že on i pavouk dobře vědí, co mají dělat a tebe to nemusí trápit, protože se později všechno dozvíš. Když skončíš se svým průzkumem, prásknete do koní. K temné energii se muž taky raději nevyjádří. Magie a tomu podobné zjevně nejsou jeho obor. Je potřeba objet nepřístupné kopce, které jsou příliš strmé na to, aby se po nich dalo vyjet. Nikdo jste nemohli tušit, že čas v bažině tak rychle uteče. Když jste se dostali pryč z výparů, už pomalu se smrákalo. V těchto místech nebyla žádná cesta, po které by projelo víc cestovatelů, ale i tak se vám podařilo narazit na tábor, o kterém mluvil hraničář. Použít se z něj dalo jen ohniště. Vzadu za ním stál ještě potrhaný stan a u něj třísky z rozbitých krabic. Proč to takhle někdo opustil, to byla záhada, na kterou ani jeden z vás odpověď neměl. Štěstím také bylo, že nedaleko od tábora byla obrovská louže. Zvířata alespoň měla co pít, takže nehrozila dehydratace. Během okamžiku se na obloze začalo blýskat, i když na zem nespadla ani kapka. Hraničář vděčně přijal nabízené jídlo, se kterým pochodoval sem a tam kolem ohýnku než jej snědl. Teprve až potom se posadil ke zdroji tepla. Ruku ti dal bez debat. Nehádal se s tebou předtím, teď by nemělo cenu s tím začínat. Rána vypadá kupodivu dobře. Stehy drží, rána se hojí. Nikde nehnisá, což je jedině dobré znamení. Když začneš se svými otázkami, máš pocit, že tě chce svým pohledem naprosto zničit. Nevypadá moc nadšeně, ale zase se nesnaží nikam zmizet. Dál sedí klidně vedle tebe, nechává ti i ruku. „Není to tak, jak si myslíte, že to je. Nemám v tomhle moc na výběr,“ řekne po chvíli ticha. Naštvaný výraz vystřídá nepřítomný pohled někam daleko za plameny. „Někdy je prostě lepší zůstat v ústraní a neprovokovat. Nestojím o víc problémů, než mám nyní.“ Pokud máš dost odvahy zvednout hlavu a podívat se mu do obličeje, budeš si moct všimnout jeho pronikavě zelených očí. Zblízka v šeru jsou o něco zářivější než za úplného světla, kdy je od tebe vždy na pár kroků. Záhy svůj pohled obrátí na tebe. „Proč by to mělo být teď důležité?“ zeptá se lehce nechápavě. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands Skutečně se pod tím jeho zlým pohledem přikrčím, alespoň dokud ho největší zlost na mne nepřejde. Maličko se narovnám až potom, co se ujistím, že neodejde do tmy, ani mě neodstrčí. Poslechnu si úplně potichu, co se rozhodne mi odpovědět, a něco mi na tom všem nesedí. Vždyť jen to, že hnal z bažin až na Raven Hill, posílal zprávu do Dalaranu a pak několik dní čekal na pomoc, místo toho, aby se sebral a šel si po svých, nesvědčí, že by chtěl zůstávat v ústraní. Zvednu hlavu k protestu, a nejspíš toho budu ještě litovat. Vždyť by těma zelenýma očima uhranul nejednu čarodějku! Tváře mi zčervenají, ta drobná podivnost mi ale neunikne. Obyčejné lidské oči takhle nezáří. I tak neuhnu pohledem hned, až když si uvědomím, že se role tazatele vyměnila. "Protože i když se zdá, že lidi nemáš ani trochu v lásce, vydal ses skrz tolik nebezpečných míst na to možná nejhorší ze všech, abys pomohl." Odpovím docela mírně, proč se chci dozvědět víc. "Zítra už ale nemusím mít příležitost se ptát." Doplním potichu vzápětí, proč právě teď přišel čas otázek. "Řekni mi o sobě pravdu." Vybídnu ho, s očima upřenýma do těch jeho. "Co jsou ty potíže? Jestli je to nějaká kletba… znám způsob či dva, jak se lámou." Nabídnu zcela vážně a odhodlaně. Nenechám se odbýt a podruhé za večer otestuju svoje štěstí a hraničářovu trpělivost. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Zamračí se, když zmíníš jeho obětavost. Už teď mohl sedět v kajutě a plavit se do exotických končin, kde mohl studovat jeho milované pavouky. Místo toho sedí u ohně se stehy v ruce a bouřkou v zádech. Osud je někdy skutečně vtipný. „Chceš slyšet pravdu z úst nepřítele?“ ušklíbne se. Chvíli tvůj pohled ustojí, ale pak očima raději uhne jinam. „Víš, co vznikne ze zakázané lásky?“ zeptá se, i když na tvou odpověď nečeká a plynule navazuje. „Zrůda. Ohavnost. Kříženec, který nikam nepatří. Pochybuji, že chceš slyšet o tom, jaké jsem měl dětství, ale třeba potom pochopíš, co cítím. Proč je všechny nenávidím, a přesto je nemůžu nechat umřít. Můj otec byl elf, matka člověk. Nikdy jsem se nezajímal o to, jak se do sebe dva nepřátelé mohli zamilovat, ale stalo se to a já jsem výsledek. Ani člověk, ani elf. Teď už víš, proč jsem mluvil o vyvrhelích. Lidské děti mezi sebe nepřijmou někoho, kdo se víc podobá elfovi, a elfové zase někoho, kdo není čisté krve. Koloběh, který nemůže být nikdy narušen a čím je jedinec starší, tím je to horší. Časem jsem přišel na to, že se uši dají skrýt pod kapucí a obočí oholit. Nejsem plnohodnotný člověk, ale dokud cestuji po Království můžu to alespoň předstírat.“ I když ti toho řekl dost, máš stále pocit, že to není všechno. Pár podstatných informací, záměrně vynechaných. „Přál bych si, aby tohle celé byla jen nějaká kletba, ale není. Víš, proč jsem na tebe v Raven Hill počkal a jel s tebou? Neměl jsem v nejmenším úmyslu ti pomoct, stejně tak jako žádný člověk nikdy nepomohl mě. Tu noc, co jsem zůstal v hostinci, když jsi šla spát, jsem se chtěl vytratit. Pak mi ale došlo, že celá tahle výprava mi může pomoct v dosažení mých cílů. Jestli se ukáže, že ten démon byl nebezpečný a my ho zabijeme, získá mi to dostatečný věhlas, abych se nemusel už nikdy skrývat.“ Otočí se zpět na tebe s neutrálním výrazem, který má vždycky. Číší z něj sebejistota, ale ty tušíš, že je to jen póza. Snad se na tebe jen snaží být zlý, abys ho nesnášela jako každý druhý a ulehčila mu rozhodování až přijde na lámání chleba. „Řekl jsem ti to, na co jsi chtěla slyšet. Doufám, že jsi spokojená, když teď znáš pravdu,“ vymaní ruku z tvého sevření. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands Jak se jednou protrhnou stavidla, před vlnou hořkosti a smutku už se nedá utéct. Zůstanu tedy poslušně sedět v té spoušti, jakou jsem svojí zvědavostí natropila, a hraničáře nespustím z očí, ani když se nazve nepřítelem, zrůdou a ohavností. Bolí mě u srdce, z těch slov, která vychrlí, ale asi pořád ne tak, jak muselo bolet jeho vyrůstat jako vyděděnec. Neumím si představit, čím si prošel, ani že bych sama mohla říct nebo udělat cokoliv, co by tyhle rány zacelilo. "Arnone…" Špitnu potichu, když domluví a sotva na moment se zadívám na vlastní prázdné dlaně. I když slova o jeho motivaci zastudí, myslím, že teď už trochu víc rozumím. A za chladnou maskou a zmínce o věhlasu, mám pocit, že vidím spíš touhu být přijat. "Hodnotu tvého života neurčuje tvůj původ." Zvednu hlavu po chvíli ticha a za těmi slovy si budu stát, dokud budu dýchat. "Hlupáci ti, kteří věří něčemu jinému." Zamračím se na moment. Spálila bych na uhel každého, kdo by si troufnul o mém hraničářovi říct, že je zrůda. Pak by pochopili, co dělá monstra monstry. "Já věřím, že jestli máme být měřeni, pak našimi skutky. Zachránils mi život i projevil laskavost. Nikdy bych tě nenazvala nepřítelem, ani… " Přeskočí mi hlas rozhořčením nad nespravedlností světa, hloupostí lidí a nafoukaností elfů, a slovo ohavnost polknu. "Cením si, že jsi mi řekl pravdu." Srovnám ramena, a zvednu k němu ruku, dlaň mu přitisknu k tváři, pokud ji nestačí srazit pryč. "Není důvod, aby ses musel skrývat i přede mnou." Usměju se mírně. Musel by se snažit ještě o hodně víc, aby se mu podařilo mě odehnat. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Hraničář nemá nic, co by k tomu dodal. Nejspíš čekal jinou reakci, než jaké se mu od tebe dostalo. Byl zvyklý na všemožné posměchy, ale soucit? Držel se od lidí tak dlouho stranou, že skoro zapomněl, jak to vypadá. Když je člověk hraničář, moc často s lidmi do kontaktu nepřijde, a tak mu to vyhovovalo. Pro všechny to tak bylo lepší. Snad by ti mohl říct, že tě zachránil kvůli tvé úloze v tomto úkolu, kterou nemůže zastat sám, ale neudělá to. "Moje skutky?" zopakuje po tobě. Nechtělo se mu věřit, že by měl pro ty, kteří mu tolik ublížili, konat nějaké dobro navíc. Nebude zastavení démonů dostatečným skutkem? Nakonec ho z transu probere až tvůj dotek. "Lidé jsou všichni stejní," stiskne tvou ruku, kterou máš položenou na jeho tváři. Přisune si tě blíž a pevně obejme. "Skutky nic neznamenají." Určitě by takhle vydržel mnohem déle, kdyby za vámi nedocupital jeho pavouk. Přišel ze směru, kdy jsi jej neměla šanci vidět a snad to bylo jedině dobře. Při jeho velikosti by to asi nebyl nejhezčí pohled do tmy. Bez zbytečného vítání se muži přesune na rameno, kde zaujme útočnou pozici, protože jsi moc blízko. Hraničář tě pustí, aniž by pavoukovi věnoval jediný pohled. "Až tohle celé skončí, vrátíme se ke svým životům. Ty do Dalaranské knihovny, a já do Kalimdorských divočin. Při troše štěstí na sebe už nikdy nenarazíme. Nemusíš se ke mně chovat hezky jen proto, že jsme tu spolu uvízli. Odpadlík bude vždy odpadlíkem," věnuje ti dost neupřímný úsměv. "Vezmu si první hlídku, mám nad čím přemýšlet," řekne, i když se k odchodu od ohně moc nemá. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands Překvapeně vydechnu, když mě obejme, ale dlouho nezaváhám. Obejmu ho zpátky a nebýt pavouka, nepustila bych se, snad jedině až ráno. Zatracené zvíře! Rozčílí mne tentokrát víc, než vyděsí, když mi přeběhne po rukou, usadí se muži na rameni. Definitivně tím zničí tu vzácnou chvíli. Odtáhnu se od Arnona, a na rozdíl od něj po zvířátku šlehnu pohledem. Na ten útočný postoj varovně zvednu ukazováček. "Neopovažuj se." Zamračím se na pavouka, který si očividně myslí, že hraničářova náruč pro nás oba není dost velká, nebo snad že lepšího než osminohého přítele muž najít nemůže. "A ty…" Zabodnu ukazováček do hraničářova hrudníku vzápětí, "ty se neopovažuj si myslet, že se k tobě chovám hezky jen proto, že bych snad musela." Varuju ho, byť výrazně mírnějším tónem než předtím pavouka. Takový nesmysl! Založím ruce a neuhlídám přitom rozzlobené zasupění, jaký náš hovor vzal konec. Ten neupřímný úsměv mi láme srdce, ale způsob, jak ho přesvědčit o opaku jeho slov, právě teď nemám. Nezbude mi tak nic jiného než se od Arnona otočit zpátky k ohni, kolena přitáhnu až k bradě a hlavou sotva znatelně pokývám, ať si klidně hlídá první. Zvednu se až v momentě, kdy už nemůžu vydržet mrzet se nad pravdou, že se naše cesty skutečně rozejdou. Je to i ten stejný moment, kdy mě popadne stud za můj předchozí výbuch, a ústup se začne jevit jako nejlepší dočasná volba. Spěšně vyrazím nachystat si ležení u ohniště; už zamotaná do přikrývky se pokusím pustit z hlavy myšlenku, že to, o čem chce hraničář přemýšlet je, že on tu ve skutečnosti neuvízl. Jediné, co ani při usínání nepustím je má hůl. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Hraničář si s pavoukem vymění rychlý tázavý pohled. Možná by trval o něco déle, kdybys muži nezabodla ukazováček do hrudi. Nesnaží se ti odporovat. Moc dobře ví, že jsi naštvaná a raději než přikládat do ohně se stáhne. Je svým způsobem spokojený a po tom všem podivně klidný. Chvíli zůstane sedět u ohně, než se zvedne a přejde ke zvířatům, u kterých nějakou dobu zůstává. Zpátky k ohni dojde až když už spíš. Kdyby po tobě párkrát nepřeběhl pavouk, možná bys ani nepostřehla, že tě hraničář budí. Když začneš konečně vnímat a probouzet se, osminohá potvora zmizí z tvého dosahu. „Chtěl jsem si promluvit,“ řekne známý hlas u tvé hlavy. Sedí hned vedle tebe v tureckém sedu, kdy si podpírá bradu nezašitou dlaní. „Ohledně toho, co se stalo,“ pokračuje a počká jen do doby, než se posadíš nebo nabude jistoty, že ho plně vnímáš. „Nechtěl jsem být na tebe zlý. Byl jsem rozzlobený a ztratil kontrolu nad celou situací. Řekl věci, co jsem říkat neměl a doufal, že v tobě probudím zášť. Odcházelo by se mi snadněji od někoho, kdo mě nenávidí, než od člověka, na kterém mi záleží.“ Ani na chvíli z tebe nespouští oči. Snad poprvé na něm vidíš, že je mu to celé skutečně líto a nesnaží se ti jen něco nalhat. „Chtěl jsem se ti omluvit... a taky ti říct, že je nejvyšší čas na to, abys mě vystřídala,“ pokusí se o úsměv. Kam zmizel pavouk je ti záhadou, protože hraničář ho na ramenou nemá a ani nevysedává nikde poblíž něj. Hraničář se zabalil do vlastního pláště. Čím blíž byl ohni, tím unavenější se zdál. Pokud s ním nechceš cokoliv důležitého projednávat, stočí se do klubíčka a během chvíle usne. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands Nespí se mi sice klidně, vzbouzet se mi ovšem nechce ani tak. Zamrčím a pod přikrývkou se celá skrčím, jen neodbytné pavoučí nožičky mě nakonec přimějí otevřít doopravdy oči a po menších potížích se i posadit. Zůstanu na Arnona rozespale mžourat, pak se pokusím shrnout z tváře rozcuchané vlasy a promnout si oči. Neubráním se zívnutí, a trvá to ještě další minutu nebo dvě, než jsem schopná vnímat, že na mě mluví. Párkrát pak přikývnu, že ho poslouchám, a v rozespalém stavu mi zabere o dost déle přebrat si, co to říká. Nestačím ho tak ujistit, že jsem ho prohlédla a pár vzteklých slov není nic, co bych nepřestála. Překvapeně však zamrkám na jeho slova o odcházení. Kousnu se při nich do rtu, a víc než kdy před tím na mě dolehne, že naše cesty se zdají vést každá jinudy. "To nic, to já se musím omluvit,“ zamumlám nakonec, že mu nemám nic za zlé, vždyť ten hovor byl moje vina, a na krátkou chvíli se o něj opřu čelem. Jen na pár vteřin, protože je mi jasné, že kdybych tak zůstala déle, znova usnu. Když se pak narovnám, úsměv mu o poznání méně rozespale oplatím. "Už jsem na stráži," ujistím ho, seberu svojí hůl a trochu ztuha se zvednu ze země. Svoji deku přes něj přehodím, jen co se uloží ke spaní, a sama se důkladně protáhnu. Chlad noci a nepohodlí jsou jediná záruka, že se ubráním spánku, proto se zpátky neposadím. Sem tam přihodím větev do ohně, aby nevyhasl, jinak ale zůstanu stát vedle spícího hraničáře, opírat se o hůl a zírat do tmy. Někde v ní ještě běhá to pavoučisko a já si najednou nejsem jistá, jestli se někdy bude chtít se mnou přátelit, potom, co jsem mu tak zle zahrozila. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Vypadá to na další klidný večer, kdy největší starostí je vyhasínající oheň a rozzlobená obloha, která chrlí jeden blesk za druhým. Je o poznání silnější vítr, než který foukal, když šel na hlídku hraničář. To ale není to jediné, co tě drží na stráži. Oba koně jsou značně nervózní, frkají a přešlapují z místa na místo. Čím silnější vítr byl, tím koně víc řehtali. Jediný, kdo byl skutečně v klidu, byl spící hraničář. Pak se to stalo, do stromu nedaleko vašeho tábora uhodil blesk. Byl to zlomek vteřiny, který bohatě stačil k tomu, aby usychajícím dřevem projel jako nůž máslem. Zvířata panikařila. Nejen Klepna, ale i cvičený kůň byl strachy bez sebe. Kdybyste je večer neuvázali k menším keříkům, které příhodně rostly u louže, už by byli pryč. Ať byla rána sebehlasitější, se spícím to ani nehnulo. Burácení přestalo, záblesk zmizel. Po úderu zbyl jen hořící strom, který byl od vás vzdálený několik metrů a nepředstavoval tedy žádné nebezpečí. A zvířata přesto dál vyváděla. Zdálo se ti to jako lehký pohyb ve tmě. Snad jako něčí stín, který se v záři plamene jen lehce mihl a zase zmizel v temnotě. Nemusíš se ani snažit to místo chodit prozkoumávat. Zanedlouho poté se totiž vynoří hraničářův pavouk. Nejprve ze tmy vystoupí on, ale vidíš, že má na koncích všech osmi končetin nataženou pavučinu, která vede zpět do tmy a trvá nějakou chvíli, než ji vytáhne na světlo. Nejsou to obyčejná vlákénka, ale rovnou celý kokon, ve kterém je zabaleno cosi živého, protože to sebou stále hází. Líně se kolem tebe i s potravou proplazí. Kdyby ho nezastavil hraničář, který seděl celý rozespalý v tvé přikrývce, tak by pokračoval dál. Pavouka přišpendlil k zemi vlastní nohou a do toho si zívl. Z nožek mu stáhl pavučinky, aby se mohl podívat, co to chytil. Musel na jeho otevření použít dýku, jinak by se přes vlákna nedostal. Stačil jen malý řez a z kokonu vyskočil žlutý skřet s rudě žhnoucíma očima a dlouhými rohy, ne o moc větší než byl pavouk sám. Útočně se ohnal po hraničáři, který mu prohnal skrz chodidlo dýku, aby nemohl nikam utéct a vy jste si ho mohli prohlédnout. „Tenhle nevypadá jako ten, kterého jsem stopoval,“ otočí se na tebe, ještě stále zabalen v dece. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands Bouřící obloha ani silný vítr mi radost nedělá. Nechci k jizvám po spáleninách přidat ještě jizvu po úderu bleskem, když bych se nešťastným řízením osudu ocitla v roli hromosvodu. A také nechci, aby se nám dočista splašili koně. Opustím tak svůj vystátý důlek a vyrazím rychle ke zvířatům, pokusit se je uklidnit. Úder blesku do blízkého stromu mi v tom však příliš nepomáhá. Sama leknutím nadskočím a hned potom se zakleju proti zlým znamením. Arnon musí spát opravdu hluboce, že ho nic z toho nevzbudí, zato já mám pocit, že bych musela být na místě třikrát, abych stačila na všechno, co se děje. Zkrotit koně, zkrotit oheň, zkrotit… Co? Otočím se za pohybem a stínem, a zadoufám, že to bylo jen zvíře vyděšené plameny na útěku do úkrytu. "Šššš, klid…" Zůstanu potichu mluvit na koně, těch pár kroků směrem, kde jsem zahlédla pohyb, přeci jen udělám. Hůl sevřu pevněji v ruce a pokusím se nemyslet, jaká ostuda by to byla, kdybych se vylekala kvůli nějakému králíkovi. Když se pak ze tmy vyštrachá pavoučisko, další "Šššš, jenom klid," Patří stejně tak koním jako i mně samotné. Když teď se mnou necloumá zlost, přeci jen ve mně to zvíře pořád ještě budí malé obavy. "Co si to ulovil?" Šeptnu, když zjistím, že za sebou pavouk táhne dobře omotanou, ale stále ještě vzdorující oběť. Netroufla bych si mu kořist sebrat, ovšem Arnon, který se očividně právě probudil, s tím problém nemá. Koně nechám koňmi, rychle přejdu k rozespalému hraničáři a pak zůstanu s mírně pootevřenou pusou hledět, když z kokonu osvobodí malého skřeta. "Odpornost ohavná." Zamračím se, a když skončí skřet připíchnutý k zemi, koncem hole do něj několikrát šťouchnu. "To není dobré." Zavrtím hlavou, když Arnon prohlásí, že je to jiný tvor, než viděl předtím. Při představě, že spolu s podobnými zamořují Království, ve mně roste zloba. "Od tohohle se ale stejně nic nedozvíme." Nepřestanu se mračit, nakonec si ale povzdychnu a podívám se po hraničáři. "Vrať to zpátky pavoukovi, je to jeho kořist." Pronesu, na skřety se můj soucit nevztahuje, a pavouk má beztak hlad (a nutně potřebuje nějaké jméno). "Běž ještě spát," vybídnu Arnona, vždyť vypadal tak unaveně, a sama pokusím zkrotit oheň stravující strom, doufajíc, že to pomůže našim koním ke klidu. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Hraničář jen zamručí a chytí skřeta pod krkem. Pavouk jej okamžitě začne obalovat do pavučiny, aby si ho ve stejném kokonu mohl odnést jinam. Po té malé zrůdnosti je v místě, kam ho hraničář bodl, oranžová tekutina. Když pavouk zmizí ve tmě, Arnon se postaví. Jakoby tvá slova o tom, že si má jít lehnout proletěla kolem něj. Promne si unavené oči a přejde ke koním. Těžko říct, jestli je to nějaký další dar matky přírody, ale zvířata během chvilky dokonale uklidní. Tobě se na druhou stranu zase podaří zkrotit oheň na stromě. Když je vše zklidněné, muž se dojde posadit před ohniště. Se založenýma rukama chvíli sleduje plameny, než v sedě zase usne. Vítr se pomalu uklidní a tobě zbývají zhruba dvě klidné hodiny do svítání. Ráno s sebou přináší pavouka, který se vrací ze svého nočního výletu. Samozřejmě se uvelebí tam, kde je hraničář a tebe pozoruje. Takový jeho typický postoj. Až teď, když se do krajiny vlije trochu světla, můžeš vidět, jak smutné to tu je. Váš tábor stojí na vyvýšeném místě v perfektním krytu kopců, kde je ještě udusaná hlína, ale o pár metrů dál se na zemi víří dotěrný písek. Obloha je sama o sobě stále potemnělá a jen dokresluje melancholickou atmosféru. Jsi si jistá, že v dáli před tebou leží kostra nějakého velkého zvířete, kde o zbytky kůže zápasí dvě hyeny. Sice to svou tajemnou atmosférou zdaleka nemá na Deadwind Pass, ale stále sis dokázala představit hezčí místa, kde bys teď chtěla být. Vegetace tu bylo pramálo, občas nějaký keřík, sem tam strom. Vyskytovaly se zde nějaké zříceniny, které i z té dálky budily hrůzu a respekt. Bylo jasné, že tajemný portál bude přitahovat všelijakou lůzu ze všech konců Azerothu, takže byla potřeba se mít obzvlášť na pozoru. Co se hraničáře týče, ten s prvními slunečními paprsky nevstal. Pokud jej nevzbudíš, tak jen tak neprocitne. Na druhou stranu, pavouk už se netváří tak útočně, jako večer. Zdálo se, že najedený má mnohem mírnější povahu, nebo tě začal brát jako součást týmu. Sice z tebe pořád nespouštěl několik párů očí, ale alespoň se nestavil do útočných pozic kdykoliv ses k němu jen přiblížila. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands Připadá mi, jako by hodiny do svítání byly ty nejdelší v mém životě. Čelisti bych si mohla zíváním vykloubit a až první sluneční paprsky mi vlijí do žil trochu energie. Když se Mikeš, jak jsem se po dlouhé noční úvaze rozhodla pavouka pojmenovat, vrátí a usadí u hraničáře, nechám ho, ať svého pána ohlídá. Sama udělám pár kroků z tábora, abych se rozhlédla, kde jsme to vlastně nocovali. Očima zůstanu těkat po nejbližším okolí, jestli nezahlédnu, kde je víc vegetace než jinde, což doufám, by mohlo značit aspoň malý zdroj vody. Při pohledu na vzdálenou kostru zvířete se mi s těmi posledními pár loky vody v čutoře do pustiny příliš nechce. Dojdu se zblízka podívat i na bleskem zasažený strom a poslední zastávku udělám u zbytků stanu, jestli se na potrhané plachtě najdou cáry dostatečně velké, aby si s nimi mohl člověk ovázat obličej. Polykání písku na cestě mě stejně jako smrt žízní ani trochu neláká. Když se pak vrátím k ohništi, jsem docela ráda, že na mě Mikeš nesyčí, necvaká kusadly a nemává nožkami, ani když si přidřepnu vedle hraničáře. "Arnone…? Stisknu muži lehce rameno, "vstávej, už je ráno." Počkám, až dokud neotevře oči a pak se vydám k svému ruksaku pro poslední ze zásob, abych se s ním mohla podělit. Smutně přitom v duchu konstatuji, že příště už mi nejspíš nezbude nic jiného, než zkusit nějaké jídlo vykouzlit. Vyčarovaný koláč ale naneštěstí nikdy nechutná stejně dobře, jako ten skutečně upečený. U skromné snídaně taky sdělím hraničáři svoje obavy o vodu, v případě, že moje předchozí rozhlížení nebylo k ničemu. "Myslíš, že se ti podaří najít starou stopu?" Zeptám se pak ve vhodnou chvíli, i kdyby to mělo být až při balení na cestu. "Nebo stopu toho skřeta z noci?" |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Jediným přijatelným zdrojem vody široko daleko byla louže, u které stála zvířata. Snad by se někde dole dalo najít i něco víc pitného, jenže to byl výstřel do neznáma. Ty jsi tady nikdy nebyla a viditelná absence osminohých tvorů sem nezavála ani hraničáře, který se pomalu probouzel k životu. Chvilku mu sice trvá než se rozkouká, ale pak se s chutí pustí do jídla. Hned vypadá o něco živěji. Když mu sdělíš své obavy ohledně vody, vstane a dojde ke svému koni, kde má stále svůj batoh. Vytáhne z něj téměř plnou čutoru vody a podá ti ji. „Hm, bude lepší, když se tu nebudeme moc dlouho zdržovat. Tady ani v bažinách bych vodu nehledal, ale v Deadwind Pass pod těmi skalisky teče říčka,“ ujistí tě a vrátí se na místo. „Starou stopu už určitě nechytím, ale pokud mě on,“ ukáže na pavouka u jeho nohou, „dovede na místo, kde toho skřeta chytil, mohl bych pak něco najít.“ Hned po snídani, co sbalíte váš provizorní tábor a ty si vezmeš něco málo z látky starého stanu, si hraničář zuje boty. Nechává je ležet u koní, bere si svůj batoh z koňského sedla a bez jediného slova, kdy by ti cokoliv vysvětlil, se vydává na cestu. Pavouk vás vede do míst, kde skřeta chytil do nastražené sítě. Něco na té jeho lovící technice bylo. Natáhl přes dva stromy jen pár vláken, aby se do nich démon zamotal a pak ho rychle obalil předpřipraveným zbytkem pavučiny. Na zemi jsou vidět malé stopy, jak skřet poskakoval a nedával příliš velký pozor. Bohužel pro vás, písek, který vám pod nohama probíhá jako tisíce mravenců, už začal pracovat na zahlazování stop. Když se hraničář ujistí, že z místa vyčetl dostatek, aby mohl určit směr, ze kterého se sem démon dostal, vyleze mu pavouk na rameno. „Tenhle se kraje úplně nedržel. Budeme muset hlouběji do pouště,“ otočí se na tebe. Čeká vás jistě nezáživný výlet napříč krajinou. Ujdete sotva několik metrů, než se hraničář zastaví. Rukou zastaví i tebe. Chvíli stojíte jen tak na místě. Hraničář sáhne po svém luku a do tětivy napne šíp. Vzhledem k jeho zranění to nejspíš není nejlepší, ale nedá se nic dělat, když ti tiše sdělí: „Nejsme sami.“ Šíp pak vystřelí do vzdálených míst, kde přes sutiny není úplně dobře vidět na cestu. Vzápětí je do tětivy napnut další šíp. „Ne, prosím!“ ozve se slabý hlásek. Netrvá to dlouho a z úkrytu vyleze malý chlapec v otrhaných hadrech. I když oba vidíte, že je to jen díte, hraničář se nehodlá vzdát útočné pózy a stále na něj míří. Ve tváři nemá zrovna nejšťastnější výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands Trochu se to ráno zastydím za svou nepřipravenost, když nedostatek vody musí zachránit Arnon. Nezapomenu poděkovat, a dám si záležet, abych čutoru nenechala v tábořišti a přibalila ji na cestu do ruksaku k té svojí. Vydám se pak za mužem a pavoukem, a musím přiznat, že Mikeš se ukáže jako opravdu šikovný společník, když nás spolehlivě dovede až k místu, kde v noci ulovil svou večeři. Sama bych si těch mizejících skřetích stop sotva všimla, jakmile však hraničář odhalí směr, kterým vedou, usměju se na něj i na pavouka. Přestože to znamená, že budeme muset hloub do pouště. První zastávka ovšem přijde za o poznání kratší dobu, než bych bývala čekala. Zadržím dech, když mě Arnon zastaví, našpicuju uši, ale ani při nejlepší snaze neuslyším nic. Překvapí mne proto, že podle něj nejsme sami. Když začne napínat luk, odstoupím od něj krok stranou, abych nepřekážela a taky neplašila Mikeše plamenem v dlani, který vyčaruju. A zase rychle zhasnu, když na cestu vyleze to dítě. "Vždyť…" Zatěkám očima k hraničáři, který se nemá k tomu sklonit luk, a pak se znovu podívám na toho otrhaného klučinu. "Co tady u Medivhových vousů dělá dítě?" Šeptnu zaraženě, jak nechápu, jak se sem mohl kluk dostat nebo tu přežít. Podezírám nějakou čertovinu, ale při pohledu na to, jak je klučina vyhublý, odřený a otlučený, se nedokážu ubránit nutkání mu pomoct. "Neboj!" Zavolám na něj o chviličku později. "Nic ti neuděláme." Zkusím ho přesvědčit, i když hraničář s napnutým lukem za mými zády nejspíš moje slova příliš nedokládá. "Kde ses tu vzal? Jsi tu sám?" Udělám pár opatrných kroků vpřed, pokud mě Arnon nebo Mikeš nezastaví, a nepřestanu si kluka důkladně prohlížet, aby mi neutekl jediný detail, který by prozradil past. Přeci jenom jsme v Blasted Lands a stopujeme démony. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Klučina několikrát nervózně přešlápne z nohy na nohu a odhrne si z čela slepené vlasy. Pohledem přejíždí od tebe k hraničáři, přes pavouka a zpátky k tobě. „Maminka i tatínek odešli do pustiny pro jídlo a vodu. Řekli mi, abych na ně počkal, než se vrátí, ale já se jim schoval, protože se pořád hádali. Myslím, že mě pořád nemůžou najít a já se tady sám bojím. Ty mi můžeš pomoct najít maminku?“ zeptá se tě a v očích se mu zalesknou slzy. Cítíš, jak hraničář napíná tětivu k prasknutí, ale pak se ozve jeho zraněná ruka a on je nucen zbraň sklonit. V tu chvíli dítě vyběhne a obejme tě ve výšce pasu, jako kdyby znovu našlo svou zracenou maminku a už se jí nikdy nechtělo vzdát. S čím však chlapec nepočítal byl hraničář, který vás dva násilím rozdělil a dítě přimáčkl k zemi. Chlapec se začal zmítat a hraničář jen přitlačil. „Pro-sím, pomoc mi,“ natáhne k tobě své malé ručky a obrátí obrovské oči. „To by stačilo,“ zasyší Arnon a z pouzdra vytáhne dýku. „Nemáme dost vody ani jídla pro někoho, jako jsi ty.“ Přiloží mu čepel ke krku. Mikeš se mezitím odporoučí na místo, ze kterého kluk vyšel. Chvilku posedává na onom kameni, než se vrátí zpátky k hraničáři. Je to jako tichá řeč v gestech, které rozumí jen oni dva. „Vlastně by ses nám mohl hodit, můžeme z tebe dostat nějaké užitečné informace,“ ušklíbne se na chlapce. „Já chci domů!“ chlapec se rozpláče. „Zachraň mě, čarodějko!“ znovu k tobě natáhne ruce a čeká, že ho každou chvíli vysvobodíš z vězení, které pro něj teď představuje hraničář. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands Jestli je to past, je dobře promyšlená. Ruce se mi roztřesou, když mě klučina obejme. Probere to ve mně instinkt, co od pradávna velí ochraňovat děti, protože děti znamenají přežití a budoucnost. A možná i probudí ozvěnu starých přání, o kterých jsem si až do teď myslela, že jsem je v sobě pohřbila dostatečně hluboko. Jenže pokud jde o hrubou sílu, nemůžu s hraničářem soupeřit, kluka ode mne odtrhne, přestože se tomu volnou rukou pokusím zabránit. Jako by mne samotnou tou dýkou bodl do srdce, když ho uslyším tak zasyčet. Taková krutost, co v něm na vteřinu zahlédnu. Sotva postřehnu, že Mikeš odběhl a hned se zase vrátil, jsem příliš zaměstnaná sbíráním energie ke kouzlu.. Ve chvíli, kdy se na mě klučina naposled obrátí pro pomoc, chybí jen málo k tomu, abych se doopravdy proti hraničáři obrátila. Vlastně chybí jen jiné oslovení. Kdyby mi řekl jakkoliv jinak, nezůstalo by z muže mnoho. Čarodějko…" Polije mne studený pot, a možná v posledním momentě příčetnosti mi dojde i to, že Mikeš musel za horou sutin objevit něco, co pomohlo hraničáři se rozhodnout. Stáhnu ruku, svoje kouzlo nedokončím. Co jsem to u vševidoucího oka chtěla udělat! "Ne." Zavrtím pomalu hlavou a stojí mě to hodně sil. Klouby na ruce mi zbělají, jak křečovitě sevřu svou hůl, když ji proti tvorovi obrátím. Jestli se ale pletu, jestli jsem v Arnona chybně vložila svoji důvěru, jestli je to skutečně jen nevinné dítě, pak se budu až do své smrti nenávidět. "Mluv! Co jsi skutečně zač?" |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands V chlapcově očích vidíš zmatení, které pomalu vystřídalo smutek. Nasucho polkne. Bohužel, k tvému zjištění má hraničář naprosto stejný výraz, protože moc dobře věděl, co jsi chtěla udělat a jak málo stačilo k tomu, abys svou myšlenku dokonala. Nenapomáhal tomu ani fakt, že ti Mikeš stačil vylézt na rameno a zabořit do něj svá kusadla. S tebou to ani nehnulo. Teď na tebe dítě pod hraničářem hledělo zmateně, kvůli postoji, který jsi zaujala, a hraničářovi samotnému se v očích zableskl strach. Přesně tolik stačilo k tomu, aby chlapec využil situace. Ta chvilka nepozornosti, kdy ta malá ohavnost stačila protáhnout ruku pod Arnonovou hrudí a nepřirozenými démonickými pařáty mu sjet po krku. Vše se odehrálo tak rychle, že jediné, co hraničář stačil udělat bylo že instinktivně odskočil, zatímco se dítě vyhrabalo zpátky na nohy. Máš-li dost kuráže na nějaký kouzelný útok, tak zjistíš, že chlapce chrání jakási šedivá bariéra, snad jeho vlastní stín. A dítě si je toho moc dobře vědomo. V klidu vytáhne z kapsy flakónek a několik kapek hraničářovi krve z dlouhých drápů do něj odkape. „Doufal jsem v uspokojivější pořízení, čarodějko,“ promluví chlapec přímo k tobě. „Ty máš větší cenu.“ Ušklíbne se. Přesně v tom momentu se do neviditelné energie, která démona obklopuje, zaboří šíp. Arnon stojí nějaký ten metr před tebou a díky kapuci mu na zranění není vidět. Chlapec jej spraží pohledem. „Měl jsi mě nechat, ty stupidní elfe,“ zatímco kluk mluví, začne se kolem něj vytvářet šedivý oblak. „Smůla, že jsem se netrefil líp, škoda by tě nebyla.“ Netrvá moc dlouho, než z místa, kde stál zmizí. „Měl jsem ho hned zabít,“ začne hraničář, když už po dítěti není ani stopa. „Věděl jsem, že nemůže být člověk. Na tom místě se prostě zjevil, nebyl tam schovaný.“ Zranění na jeho krku nejsou fatální (na to je 39% pořád trochu hodně). Naneštěstí s sebou nemáte dostatek materiálu, který by se na ošetření rány hodil. Tedy ne, že by to hraničáři nějak vadilo, pro něj je to jen další škrábnutí, které ho připravilo o trochu krve. Krve, kterou má ve svém držení démon, a to jen díky tvé slabé chvilce, která ho donutila zaváhat. Může tě alespoň tišit fakt, že na tebe nekřičí a nic ti nedává za vinu. Tvé vlastní zranění, které ti uštědřil Mikeš (za 87%) se teď začíná hlásit ke slovu. Sice nemá žádný jed, jak tě hraničář ujistil při vašem prvním střetu, přesto je to pěkná bolest. Po odkrytí potřebných látek se ti naskytne pohled na krvácející ránu, která mezi tím vším vypadá spíš jako kdyby ti pavouk vytrhl kus kůže. Na ránu dlouho koukat nemusíš. Hraničář ji přikryje kusem obvazu z vlastní zásoby, posledním kusem, nutno dodat. Pokyne ti směrem k sutině, ze které se vynořil chlapec. Když se konečně usadíte a on ti zastaví krvácení, řekne si o čutoru s vodou, kterou ti dal v táboře. Vzhledem k tomu, co pavouk v noci sežral, nebude nejlepší riskovat nějakou infekci, i když vás to stojí zásobu poslední vody. „Teď se nesmím vrátit,“ začne hraničář, když si rozepne vrchní část svého úboru. Kolem pasu pod vrškem měl celou dobu uvázaný modrý šátek, který teď použil na obvázání tvé rány. „Musím vědět, co ten démon udělá s mojí krví. Tady,“ podá ti do rukou Mikeše, „odvede tě zpátky ke koním a doprovodí tě až do Dalaranu, bude-li to třeba. Musíš se odsud dostat. Poslat pro posily, cokoliv. Tohle tady už není náš problém.“ Fakt, že se vám podařilo najít víc než jednoho démona z toho už skutečně nedělá váš úkol. Měli jste se přesvědčit o tom, co hraničář viděl v bažině - mise splněna. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted lands Stojí mne to spoustu odvahy podívat se na Arnona, jak mě tíží vlastní vina. Není mi však souzeno, vyslechnout si kletby a nadávky za moje zaváhání, a to je nekonečně horší trest. Hrknou mi slzy do očí ze studu i od bolesti z krvácející rány na rameni, Mikešovi však těžko můžu něco vyčítat. Bránil svého pána statečně. "Odpusť…“ hlesnu, když se dostaneme až k sutinám, a těžko co jiného říct na mou omluvu. Poslušně stáhnu kabátec i halenu, přestože mne překvapuje, že je Arnon ochotný mě ošetřit i k tomu použít svůj poslední obvaz a šátek. Tou dobou už mi slzy kapou na kolena, ať zatínám čelisti sebevíc. Zpět v haleně, s (doufejme) tichým popotáhnutím, otřu oči rukávem. Je toho dost, co bych měla teď říct, hraničář je ale rychlejší. Když se mi v rukou ocitne Mikeš, je to pro mne stejné překvapení, jako když mě Arnon zkusí odvelet zpět do Dalaranu. Přiznávám, že jedna část mně by skutečně neudělala radši nic jiného, než se vrátila do bezpečí dalaranské knihovny, i kdyby to bylo s ostudou větší než Lordamerské jezero. Zpátky k zažloutlým stránkám starých knih a svitků, pryč od pavouků, ostrých skalisek a démonů vydávajících se za děti. Ta druhá… "Neposílej mě pryč." Zvednu hlavu a zní to méně bojovně, než by se hodilo i přes mou nejlepší snahu. "Trvalo by mi víc než tři dny se vrátit do Dalaranu a pak znovu sem." I kdybych na cestu zpět použila portál, nemusela bych dorazit včas. "Za tu dobu…“ Už by mohl být hraničář mrtvý. Zlomí se mi hlas, protože mrtvý mohl být už před méně než půl hodinou a mou rukou. Ta ironie. "Pomůžu ti tu krev získat zpět. Dej mi šanci, mou chybu napravit." Popotáhnu ještě jednou, k ostudě všech mistryň kouzelnic, které svým studentkám od dětství vštěpují, že nejhorší pohled je na ubrečenou čarodějku, a Mikeše chudáka trošku v náruči přimáčknu. Jak ten mě musí nenávidět. "Ošetřím ti ten krk, pak ulovíme tu věc." Nabídnu, i když bych rozuměla, kdyby mě hraničář vysmál. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Těžká chvíle ticha, kdy je hraničář zaměstnán tvým ramenem do doby, než dokončí obvazování rány. Někde na šátku se mihne zlatě prošívaný monogram SB. Hned poté se muž odvrátí, aby ti nechal prostor. Mikeš třepe nožičkami, jak moc se mu v tvém sevření nelíbí. Jediné štěstí je, že to nevnímá jako útok a nemá se k tomu tě znovu kousnout. První pomyslný krok v přátelství čarodějky a pavouka. Nakonec se mu podaří vyklouznout a spadnout ti do klína. Očividně je to lepší poloha, než v tvém sevření, takže se rozhodne setrvat. S korálkovýma očima na vrchu hlavy, připraven na tvé povely. „Nechápeš?“ otočí se na tebe muž. „Neposílám tě pryč, protože bych se na tebe zlobil. Posílám tě pryč, protože vím, jak nebezpečné to bude a nechci riskovat tvůj život. Záleží mi na tobě a to poslední, co bych chtěl je, aby mi jediný člověk, kterému věřím, umíral před očima... nebo nedejbůh v náručí.“ Vypadá rozrušeně, i když se snaží, aby to nedával najevo a tys nic nepoznala. Snad s tím má co do činění fakt, že má jeho krev démon, který teď může být prakticky kdekoliv. Díky způsobu, kterým se objevil a zmizel je jen mizivá šance, že by šel vystopovat a vaše zásoby rychle ubývají, a hraničář si je toho moc dobře vědom. „...už tady nebudu,“ doplní tě, když se ti zlomí hlas. „A ani ty bys neměla. Nevracej se sem, ať se stane cokoliv. Slib mi to,“ naléhá, i když mu je jasné, že to nemá moc velký efekt. Nakonec svou taktiku změní. Dlouze vzdychne. „Nemůžu ti zakázat, abys šla se mnou, ale můžu tě požádat o to, abys to nedělala. Ten démon měl pravdu, nebude mě škoda, pokud... nedojdu až do konce. Zvolil jsem si cestu, ze které nemůžu sejít, ale ty máš stále možnosti – celý život před sebou. Tolik knih, které na tebe v Dalaranu čekají. Místa, na která se musíš podívat. Události, které musíš prožít. Nezahazuj tohle všechno jen kvůli výčitkám svědomí nad někým, koho sotva znáš.“ Přijde k tobě a položí ti dlaň na tvář, palcem otře slzu. Ve tváři se mu střídá ustaraný a smutný výraz s falešným úsměvem. Nadcházející rozhodnutí je jen na tobě. Nebude ti už více vymlouvat jakoukoliv možnost, pro kterou se rozhodneš, i když ti svůj názor, přání již sdělil. V případě, že mu i po tomto chceš zranění na krku ošetřit, nechá tě. Rána vypadá jako trochu horší škrábanec táhnoucí se od spodní čelisti skoro až ke klíčním kostem, dostatečně hluboký na to, aby z něj pěknou chvíli dokázala téct krev, ovšem ne tak hluboký, aby poškodil důležité tepny. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands Za jeho slovy je smutku, že by se v něm dalo utopit. Vidět ho skrývat pohnutí je těžké, jako by už takovou ztrátu, o které mluvil, zažil. Stejně ale zarputile zavrtím hlavou, že můj slib nedostane. Ta změna strategie by mne ovšem málem dokázala zviklat. Přitisknu tvář víc k jeho dlani, na chvíli přivřu oči, a ze srdce si zůstanu přát, abych si ty knihy skutečně přečetla, i se vydala na cesty. Jakmile skoncujeme s tím démonem tu. "Cokoliv je to za cestu, kterou sis vybral," šeptnu a Mikeše na chvíli odložím, "tuhle její část, projdu s tebou. V žádné knihovně Azerothu bych nenašla klid, když bych tě teď opustila." To je moje volba. A přestože skutečně cítím výčitky, to co mě nutí jít s ním je touha se ujistit, že po nespravedlnosti, kterou v životě zažil, dorazí k dobrým koncům. Nikoliv však z lítosti, nebo ze soucitu. Zaplaším pocit, že jsem těmi slovy zpečetila svůj osud, zvednu se ze sutin a už mlčky prohlédnu, co za stopy na něm démon zanechal. Obětuju pak suchý rukáv haleny, a přestože už si ten kus látky zažil, bez obvazu navíc je pořád lepší, než aby Arnon krvácel do písku a chytal do rány prach. Jestli budu mít ještě někdy později příležitost, zeptám se Mikeše, jak detailní práci s pavučinou umí odvést. Možná by se daly jeho schopnosti využít i při první pomoci. S bolavým ramenem, a možná i proto, že obvázat krk vyžaduje notnou dávku preciznosti, mi nakonec ošetření hraničářových ran zabere déle, než bych si myslela. Nebo mě zbrzdí uvědomění si, že démona, který se zjevuje a mizí, bude těžké vystopovat. "Možná, by nás ty stopy malých skřetů dovedli až k němu?" Zeptám se potichu, jen co je poslední uzlík hotov a já si otřu ruce do kalhot a navleču se i zpět do kabátce. Nerozumím lovu, a zbývá mi po tom dotazu jen jediná věc, kterou bych mohla navrhnout, pokud Arnon nestačil za tu krátkou dobu dát dohromady lepší plán. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Věnuje ti smutný úsměv. Raději by tě viděl odcházet zpět do provizorního tábora, kde bys mohla vzít oba koně a jet pryč na bezpečnější místo. Ovšem, není tvým nadřízeným, aby ti rozkazoval co smíš a nesmíš dělat. Za ošetření krku poděkuje, i když mu provizorní bandáž, alespoň podle výrazu jeho tváře, není vůbec příjemná. Jako když pes úplně poprvé v životě dostane obojek. „Těžko říct,“ řekne zamyšleně. „Jestli jsou to jen průzkumníci, kteří celé dny chodí sem a tam, aby eliminovali možné útočníky, pak nám jejich stopování moc informací nepřinese. Něco mi říká, že ten kluk nebude patřit k nějaké nízké démonské lůze. A kdybys byla na jeho místě, chtěla bys být obklopena průzkumníky, kterých se dokáže zbavit i pavouk, nebo bys raději sáhla po silnějších jednotkách?“ Problém byl, že tady široko daleko žádný jiný démon nebyl, což vás opět posouvalo na pomyslný začátek. „Možná ani nebudeme muset nic stopovat,“ řekne po chvíli mlčení, kdy se očividně snaží vymyslet nějaký chytrý plán. „Nebál bych se tvrdit, že se bude zdržovat poblíž toho proklatého Portálu.“ Promne si rukou čelo. „Ah, a já se k němu nechtěl ani přiblížit.“ Samozřejmě se tě za cestu snažil ještě několikrát přesvědčit o tom, že jít s ním není vůbec dobrý nápad, a to i navzdory tomu, že ti slíbil že tvé rozhodnutí bude respektovat. Nezapomněl ti to připomenout vždy, když se vám podařilo narazit na tělo nějakého mrtvého okultisty, který byl rozsápán na kusy a divoká zvířata už dávno hodovala na jeho zbytcích. I když se vám krajina na první pohled zdála nezkrotná a nebezpečná, cestovalo se po ní vcelku dobře. Raději jste se přímým setkáním vyhýbali, protože utržit víc zranění by vám k ničemu neprospělo. Za ty čtyři hodiny, co jste směřovali víceméně do středu krajiny, jste potkali jen velice málo démonů, kteří by stáli za zmínku. Hraničář v tom sice přehled neměl, ale ty jsi dokázala rozpoznat nějaké démony, které vyvolávají černokněžníci. Jejich mrtvoly se nacházely na nejrůznějších místech a v takovém počtu, že jste je po chvíli téměř přestaly vnímat. Jejich démoni však nezmizeli, když jejich těla padla, takže se tu samovolně proháněli ti silnější, kteří se na světě dokázali udržet i bez pána. „Chybí mi pláně bez démonů... a mrtvol,“ poznamená hraničář tiše, když šípem zasáhne malého skřeta u ženského těla, který se okamžitě skácí k zemi. Nikde poblíž žádný jiný démon není, takže nehrozí, že by vás tento akt prozradil nějaké démoní armádě, ale stane se něco podivnějšího. Zdánlivě zmrzačená mrtvola ženy se pohne. Nejprve ruka, potom hlava. Její nohy jsou rozdrcené, vazy přetrhané a místy vykukuje zarudlá kost. Není divu, že hraničář vytáhne dýku a postaví se do útočné pozice. Zjevně už nechce riskovat žádnou ztrátu krve. Mrtvola před vámi se zapře o loket a zvedne k vám unavené oči. Při bližším průzkumu se ani tak nemusí jednat o živou mrtvou než spíš o pořádně zbídačenou ženu v pozdních letech svého života. Hluboké vrásky a špína v obličeji z ní rozhodně nedělají pocestného, se kterým by se vám chtělo cestovat. I přesto je na ní něco podivného. To zranění, které vypadá tak odporně a stejně kolem něj není ani kapka krve. „Potřebuji pomoct,“ zaskuhrá. Celé její tělo se rozklepe. Nevypadá jako nějaká okultistka, kterých tady v okolí bylo dost. Její otrhaný oděv spíš připomíná nějakou obyčejnou vesničanku, která se dostala do vskutku podivných končin. Hraničář schová připravenou dýku a sáhne po svém luku. „Pomůžeme vám,“ slíbí ženě a založí šíp. Je okamžitě jasné, v čem ta jeho velkorysá pomoc spočívá. Věnuje ti rychlý pohled s gestem, kterým říká něco ve smyslu „šílenější to být už nemůže.“ „Ne počkat! Mám tu syna, musím najít svého syna!“ křikne žena a začne se pomalu plazit k tvým nohám. Zarývá své kostnaté prsty do písku a snaží se k tobě dostat co nejblíž. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands Kdybych se kdy měla stát vysoko postaveným a mocným démonem, asi by mi musel někdo napovědět, kým se obklopit. Rozhodně by to ale byl někdo, kdo by byl schopný poradit si s mršinou. Neumím si představit, že bych strpěla, aby se mi po panství válela zpola ohlodaná těla. Otřesu se při pohledu na první mrtvolu, na kterou narazíme, ani při té druhé mi není o moc líp. Jenže čím hloub jsme v pustině, tím se ten pohled stává častějším, až mne na něm nakonec nezůstane nic překvapovat ani lekat. Za pouhé čtyři hodiny spatřím víc mrtvých okultistů a černokněžníků než za celý svůj dosavadní život. U těch posledních už mě ani nezajímá, co za bláznivé touhy je do Blasted Lands hnalo. "Přála bych si, abychom po tomhle mohli někde, kde jsou místo mrtvých kytky." Přiznám hraničáři stejně potichu, a pak moji pozornost upoutá tělo ženy na zemi. V žádném případě se nezdá zapadat mezi ostatní zabité, jaké jsme dnes potkali. Nedoprovází ji žádní mrchožrouti, není kolem ní žádná stopa po krvi a hýbe se. Ten horor, co se mnou zacloumá, jen co se žena nazvedne, pohlédne na nás a promluví. O krok couvnu, a ve stejné chvíli, co Arnon založí šíp, na konečcích prstů pravé ruky mi zahoří bílé plamínky, levou sevřu hůl a namířím proti… proti čemu vlastně? Ta žena vypadá, jako by z ní někdo vysál nejen krev, ale rovnou i život, který měla před sebou. Na krátkou chvíli se mi sevře srdce, tentokrát ovšem na pomoc nevyrazím. Oklam mě poprvé, hanba ti; oklam mě podruhé, hanba mi. "Svého syna nenajdeš. V téhle zemi není živé dítě." Odpovím hlasem, jako když šmirgluje rakev, hrdlo stažené představou, že kdysi za života byla matkou posedlého chlapce, mi to jinak nedovolí. Je její utrpení dílo démona? "Kdo jsou ti, co, ti tohle provedli?" Zkusím, pro případ, že by to nebyla jen cizí vůle, která s ní hýbe, ale v momentě, kdy urazí polovinu cesty k nám, s kouzlem střel nezaváhám. Raději budu riskovat, že se nic nedozvíme, než aby někomu z nás přivodila další zranění. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Žena jen zaskuhrá a znovu zaboří své prsty do sypkého písku. Rozhodně to nevypadá na to, že by se měla k odpovědi. Je buď šílená, nebo něco mnohem horšího. Když se takhle křečovitě dosouká na dosah tvé ruky, Arnon napne tětivu, ale jsi se svým kouzlem o něco rychlejší. Není toho moc, co by z jejího těla zbylo. Nepotřebuješ hraničáře k tomu, aby ti došlo, že tohle přestává být tak docela zábava v režii démonů. "Jsi v pořádku?" zeptá se hraničář, když je po všem. Zřejmě reakce na tvou odpověď týkající se dítěte. Muž sám se pak ujal prozkoumávání místa, ze kterého se k vám žena doplazila. Klekl si do písku a chvilku se v něm zamračeně přehraboval. "Ten písek je tvrdší a o něco tmavší než okolní," vrátí se k tobě. "Nebál bych se tvrdit, že tohle s ním před dlouhou dobou udělala krev. Jenže tohle nedává vůbec smysl. Nedokážeš zjistit, jestli je v tom nějaká magie?" Na válku s mrtvými se nikdo z vás nepřihlásil. Samozřejmě žádný magický výkyv nevycítíš. Zkrátka nic, co by naznačovalo temnou magii. Všechno tohle napětí zmizelo, když hraničář zabil toho skřeta. Co rozpohybovalo tu zdánlivě mrtvou teď mohou být jen vaše spekulace. Hraničář sám se od tebe a Mikeše pak pár metrů vzdálí, jen aby se rozkašlal. Na rozdíl od tebe, on nic, co by ho chránilo před pískem v obličeji nemá. "Měli bychom jít," oznámí, když se trochu uklidní. Jen co se k němu připojíte, sdělí ti své obavy ohledně toho, co ta žena mohla být, i když by jim on sám nejraději nevěřil. Mrtvoly se samy od sebe přeci nehýbají. O ničem jiném se s tebou bavit nebude. Dalších několik hodin na cestě vám přineslo prakticky stejný pohled, který se vám naskytl ty hodiny předchozí. Hraničář si udělal pár nedobrovolných zastávek kvůli kašli, ale nebylo to nic, co by vás nějak výrazně zbrzdilo. Už z dálky k vám doléhají zvuky, které připomínají rozbouřené moře. Víte, že ten prokletý Portál nemůže být už moc daleko. A čím blíž jste, tím větší démoni vás míjejí. Hraničář schválně volí cestu tak, aby vás pokaždé kryl nějaký větší kámen a vy tak mohli proklouzávat nepozorovaně kupředu. "Co to zatraceně je?" zasyčí hraničář, když se natisknete k sutinám nějaké staré stavby, která tu kdysi stála. Před vámi se rozprostíral kráter, ve kterém bylo několik málo větších démonů, kteří hučeli jako ty nejdivočejší vlny. Vzadu za nimi se do výše tyčil Portál s dvěma sochami po stranách a tajemnou energií v jeho středu. Další a další démoni skrz něj pronikali a připojovali se k formující se armádě přímo pod vámi. Těsně u portálu stáli ti největší z největších démonů. Okřídlené bestie se zahnutými rohy na vrcholcích holých lebek. "To je konec. Ať je ten kluk kdekoliv, i kdyby nakrásně stál přímo před portálem, nikdy se k němu nedostaneme," řekne hraničář, který vypadá jako kdyby celou cestu běžel. Předtím sis toho nevšimla, vždy šel kousek napřed, ale teď, když byl přímo vedle tebe, jeho zrychlený dech nešel přeslechnout. Je jasné, že sami dva... tři na všechny ty démony nestačíte. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands I když pod sebe holí načrtnu runu vhledu, přes veškerou snahu nezachytím nic. Snad to tedy znamená, že se tu po kraji neprohání kromě démonů ještě i schopný nekromancer. Sžíravého pocitu nejistoty, čeho jsme to vlastně byli svědkem, se mi ovšem nepodaří zbavit hned. Teprve po hodině cesty odložím všechny úvahy a obavy s tím, že se k nim vrátím, až se dostanu zpět do Dalaranu. Jen proto, abych je částečně nahradila obavami o hraničáře a jeho záchvaty kašle. Vnutila bych mu tu svoji improvizovanou roušku, kdyby mě jen nechal, aby mu ten písek dočista neobrousil plíce. Zdá se to být nekonečné, to plížení a schovávání se před démony rostoucí velikosti, a po celodenním pochodu už začínám cítit únavu. Brzy se ale ujistím, že mi nehučí krev v uších, jen jsme konečně dorazili až k cíli. Ten pohled na otevřený Portál je ohromující. Kolik magie asi bylo potřeba k jeho otevření a kolik energie musí stát, ho udržet v tom stavu. Stejně tak je to ale pohled hrozivý. Ani fascinovaná silou arkány nedokážu přehlédnout, jak se skrz valí další a další démoni. Ruce se mi roztřesou a musím je zatnout v pěst, abych se nerozklepala dočista celá. Vždyť to je celá armáda, která se tu chystá. Popadne mě zoufalství při pohledu na největší z démonů, a strach mi málem nedovolí se ani hlasitěji nadechnout. To pod námi určitě není těch 'pár démonů', o kterých si můj mistr myslel, že je zvládnu. Není to ani nic, co bychom zvládli ve dvou lidech a jednom pavouku. Nevydržím ten pohled do kráteru dlouho, brzy schovám hlavu zpět za sutiny a byla bych nechala bezmoc, až mě sežere, kdyby hraničář nepromluvil. Vždyť to není přeci můj úkol, porazit všechny démony a zavřít portál. Na to by bylo stejně třeba arcimágů a ne malých čarodějek. Přišla jsem, abych pomohla Arnonovi, nemusím čelit všem těm monstrům, musím najít a zničit hlavně to jedno malé usoplené. "Poslouchej mě," šeptnu a natáhnu k němu ruku. Hřbet dlaně mu přiložím na tvář, abych ho vytrhla z těch chmur. A i proto, abych zjistila, jestli ho dostihla horečka a infekce, nebo je příčina jeho stavu jiné povahy. "Ještě nejsme na konci. Kdybych byla takový malý goblin, jako byl on, nemotala bych se pod nohy těm velkým démonům." Pokusím se ho potichu přesvědčit, že šance je. "Stále nám zbývá obejít tenhle kráter. Může se krčit za portálem a my ho ještě můžeme porazit." Ještě pořád dýchám a dokud budu, nevzdám se té naděje. Očima zatěkám od Arnona k našemu okolí, kudy by bylo nejlepší vyrazit. "Jak ti je? Můžeš pokračovat?" Zeptám se nakonec se starostí v hlase. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Každý z démonů, který pod vámi byl, vypadal jako dostatečně schopná jednotka. Jistojistě nebude snadné je porazit, až se všichni jednotně vydají kupředu, ať je jejich cíl jakýkoliv. To ale skutečně není váš problém, že? Slyšela jsi o těch nezměrných armádách démonů, které na Azeroth pronikly kdysi dávno v jiných časech. Jejich počty, pokud historici a kronikáři nepřeháněli, se nedali srovnávat s tím, co vidíte před sebou. Navíc, od chvíle kdy hraničář viděl toho skřeta v bažině už uběhlo několik dní. Dost času na shromáždění víc jednotek. Tohle pořád nevypadá na armádu, která by si chtěla podrobit celý svět. "Na druhou stranu se nedostaneme," řekne hraničář potichu, těsně předtím než mu položíš hřbet ruky na rozpálenou tvář. Věnuje ti zmatený pohled, podle kterého můžeš soudit jen to, že si snad svého současného stavu ani není vědom, nebo ti jen nechce působit starosti. "Kráter," otočí hlavu směrem k portálu. Na čele mu začnou rašit první kapky potu. Má pak co dělat, aby se otočil do směru cesty, která by vás kolem kráteru měla jakžtakž dostat. Nevypadá zrovna nejbezpečněji, na některých místech je dost strmá a není nic, co by vás mohlo od pádu mezi démony zadržet. Ovšem je dost vysoko a soudě dle bojových aktivit, do kterých jsou agresivní démoni zapojeni, přes které nevěnují ničemu jinému pozornost, je to nejlepší možná volba. "Jsem v pořádku," odpoví ti hraničář. "Potřebujeme jen projít mezi tamtěmi kameny a... a budeme na druhé straně. Ah, to je ono. Proč jsem si toho předtím nevšiml?" Vysoká teplota není to jediné, co hraničáře trápí. Rána na krku se očividně nemá k tomu, aby zastavila krvácení, které teď můžeš i přes ovázání vidět. Je tu však ještě něco zlověstnějšího, a to zabarvení krve, která z rány vytéká. I když bys mohla přísahat, že po řezné ráně na ruce měl hraničář naprosto stejně barevnou krev jako ty, teď je mnohem světlejší, téměř oranžová. Nemusíš dlouho přemýšlet nad tím, proč se mu tohle děje, aby ti došlo, že to má něco společného s démonem, který mu sotva před několika hodinami ukradl trochu jeho krve. Snad msta za to nehezké přišlápnutí k zemi. Arnon tě v tomhle případě nenechá, abys s ránou na krku cokoliv udělala. I přes svůj malátný stav, ve kterém se nachází, má stále víc síly než bys čekala. Dokud se budeš od, zatím stále ještě ovázané, rány držet dál, nechá tě aby sis dělala co uznáš za vhodné. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands Potřetí za život zalituju, že můj hlavní obor je oheň a nikoliv led, když zjistím, že hraničáře sužuje horečka. Při tom letmém pohledu, který jediný stačím vrhnout na dooranžova zbarvenou krev prosakující obvazem, mi však začne docházet, že Arnon nebojuje s obyčejnou infekcí. I to, jak do mě strčí, když se pokusím ránu prohlédnout zblízka, je pro mne nápověda, když doteď mě vždy nechal, abych mu rány ošetřila. Strach mi zatne pařáty do srdce, co démon i z dálky může mému hraničáři provést, a velmi rychle na to se znovu přihlásí i pocit viny. Mlčky zavrtím hlavou, že v pořádku rozhodně není, ale víc se k té ráně prozatím nezkusím přiblížit. Raději se otočím po směru, který Arnon ukáže, a při pohledu na strmou a úzkou cestu, která hrozí pádem, rozhodnu se sebou vzít jen svou hůl, nůž a čutoru s vodou. Ruksak nechám na místě, a svůj deník s obzvlášť těžkým srdcem zahrabu pod sutiny, aby si v něm žádný démon neměl příležitost číst. Jsou to rychlé přípravy, moje poslední moje těžké rozhodnutí je pak, zda Arnona přesvědčovat, aby zůstal zde na místě. Nechci si ani představit, co by se mohlo stát, když by se ocitl už docela mimo sebe a byl sám; myslet na to, co hrozí, pokud svoje kouzla démon dokáže dokončit, zatímco budeme na cestě, ale také není lehké. Nakonec mi nezbude jiná možnost, než jakou měl on dnešní ráno. Doufat v nejlepší a nechat ho, ať se rozhodne. O Mikešovi nepochybuji, že bude Arnona následovat. Zdá se sice, že démoni jsou plně zaměstnáni, stejně se mi však několik prvních metrů na stezce třesou kolena i ruce. Když pochopím, že zatínat zuby na to nepomůže, rozhodnu se hledat klid v tom, co znám nejlépe. S každým opatrným pohledem na hraničáře, který se přeci vydal se mnou, se pokusím na něj vložit Protikouzlo, navzdory čemukoliv, co ho sužuje. Třeba to zpomalí postup, a i kdyby nemělo fungovat, já v opakování té krátké formule najdu trochu útěchy, třebaže mi srdce stále tluče až v krku. V náročných úsecích se stejně musím vrátit k tomu, koukat pod nohy, anebo na cestu před sebou, abych se jen kus od cíle nezřítila dolů a nenašla konec na dně kráteru, dřív, než stačím hraničáři pomoci. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Samozřejmě, že hraničář pozadu nezůstává. Postupuje sice pomalu a vypadá, že se každým dalším krokem může zřítit dolů, protože se mu jednoduše podlomí kolena, ale i tak kráčí vytrvale dál. Nechá tě jít vpředu, aby mohl napodobovat tvé kroky. Mikeš mu sedí na rameně. Pokud budeš dávat dobrý pozor, všimneš si, jak pavouk po menších úsecích lepí kousek pavučiny na kameny, ke kterým jste přitisknuti, abyste mohli bezpečně postoupit kupředu. Vytváří tak pro hraničáře jakýsi záchranný provaz pro případ, že by ho tělo skutečně zradilo a on se řítil dolů. I tvé Protikouzlo dělá své a tobě se zdá, že alespoň chvilkově je hraničář zase sám sebou a žádná choroba ho netíží. Ovšem opak je pravdou, a jen co se dostanete na prostornější část provizorní stezky, padne na kolena. Rukou si zakryje ústa před blížícím se kašlem, kvůli kterému vykašle i něco málo vlastní krve. Chvíli setrvá na zemi, než se pokusí postavit. Krev v ruce otře do kalhot, načež si pak jejím hřbetem otře pusu. Narovná se a oběma rukama přejede po provizorní bandáži na krku. Nemáš ponětí, kde se v někom, kdo ještě před pár okamžiky vypadal, že je v posledním tažení, bere tolik síly. Nedělá mu nejmenší problém látku roztrhnout. Mikeš z jeho ramene seskočí téměř okamžitě a postaví se blíž k tobě. Rána na Arnonově krku nevypadá vůbec dobře. Po celém krku má naběhlé žíly, které jsou nepřirozeně tmavé čím blíž k ráně jsou. Ta sama o sobě je po krajích nafialovělá a tam, kde by člověk normálně čekal rudou krev je teď oranžová tekutina. Snad na krátký okamžik věříš, že je v pořádku že teď už to bude jen lepší, ale po prvním kroku skončí opět na zemi. „Čekal jsem od něj víc,“ zahihňá se tobě známý hlas. Jen o kousek nad vámi, na méně strmém kopci, stojí kluk ve svých otrhaných hadrech. „Ne počkat, vlastně nečekal. Je to jen hloupý půlelf, co si myslí, že dokáže velké věci. A podívej se na něj, jak se sbírá ze země, zatímco má křeče v dobré půlce těla. Rodiče na něj musejí být vážně pyšní.“ Kluk snadno přejde na místo, kde se ocitá přímo nad hraničářem na pouhý dosah ruky. Dřepne si na bobek a chvilku ho pozoruje. Samozřejmě jej opět obklopuje magická ochrana, takže jakýkoliv útok se rovná neúspěchu. Z tvého dohledu se vytratí Mikeš, kterého si démon, jenž je až moc zaujat Arnonem, nevšiml. Jen co se hraničář vyhrabe na nohy, démon k němu natáhne ruku a srazí ho zpátky na zem. Stačí do něj jen strčit, hraničář díky postupující nemoci nedokáže odolat a nezíská ztracenou rovnováhu zpět. „Už vás nějakou chvíli pozoruju,“ otočí se na tebe klučina a po tváři mu přeběhne mírný úsměv. „Doufal jsem, že vás něco sežere, nebo že spadnete dolů. Tam k nim,“ ukáže prstem na kráter plný démonů. „Ale nic z toho. Jaké zklamání. I když jsem upřímně okouzlen tvou magickou silou. Hm. Z dlouhé chvíle jsem se mu začal prohrabovat vzpomínkami. Zajímá tě to?“ podívá se na Arnona, a pak zpátky na tebe. „Má jednu, u které jsem se náramně nasmál. Počkej, ukážu ti jí.“ Skutečně nečeká na tvou reakci, zkrátka seskočí dolů k hraničáři a chytí ho pod krkem, aby nemohl ležet na zemi, ale musel se posadit tak, jak jen mu to chlapcova výška umožňovala. Arnon se s ním nesnaží nijak zápasit, zkrátka je mu odevzdaný jako nějaký poddaný. Oči se mu rozzáří zeleně, jak démon sevře pevněji. Kluk se pak otočí zpátky na tebe a luskne prsty druhé ruky, aby vytvořil iluzi vzpomínky, kterou si v hraničářově hlavě právě vybral. Před tebou se zformuje obraz, malá vize na mlžném obrazu. Jsou tam vidět dvě postavy, jedné není vidět do obličeje, ale je podstatně vyšší než ta druhá, která jí sahá kousek nad pas. Nepotřebuješ hádat dvakrát, abys v malé postavě poznala hraničáře, i když nemá kapuci a tetování. Při pohledu na něj tušíš, proč nemohl být ani s jednou rasou. Krátké bílé vlasy, mezi kterými se vypínají dvě špičaté uši, podstatně delší než lidské, zato kratší než ty elfské. V ruce žmoulal nějaký kus papíru. „Jsme tu správně?“ zeptá se malý hraničář druhé postavy, která jej postrčí kupředu a potvrdí jeho otázku. Druhá postava je muž. „Tohle je přesně to místo, o kterém Sára vždy mluvila. Poprvé se tu setkali a on tu po tom všem už zůstal. Tak jdi dítě, bohové jsou s tebou.“ Vyzve dítě muž, otočí se a odejde. Respektive zmizí. Místy to vypadá, jako kdyby vzpomínka nebyla úplná a chyběly jí detaily. Stejně jako celé pasáže. Třeba teď, co ze zdánlivého loučení přeskočila na malého chlapce před vysokým elfem. Ten elf je ti povědomí. Vezme si od chlapce papír a vztekle ho hodí na zem poté, co z něj kus přečte. „Nemám žádného syna, ty... ty zrůdo. Kliď se mi z očí!“ rozkřikne se. Až teď, když slyšíš jeho hlas, ti dojde, proč ti je povědomí. Ten starší elf je tvůj mistr z Dalaranu. Vzpomínka se rozplývá s tím, jak chlapec uteče pryč. „Ten konec mě vždycky dostane,“ démon otře pomyslnou slzičku a pustí hraničáře. „No, teď když jsme se pobavili, asi bych ti měl sdělit skutečný důvod, proč tu jsem. Přišel jsem udělat nabídku. Vrátím ti toho šaška s tragickou minulostí, pokud mi poskytneš tvou krev. Krev za krev.“ Vytáhne lahvičku, do které si předtím v pustině schoval tu Arnonovu. Druhou ruku ponoří taktéž do útrob svých kapes a vytáhne jednu zpola plnou, kdy půlka, držící se u dna, je rudá tekutina a druhá, která je navrchu, zase nažloutlá. Není pochyb, že ta tajemná směsice je příčinou hraničářova stavu. „Dohodneme se?“ |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands Poslední zbytky naděje mi začnou protékat mezi prsty jako zrnka písku, když se Arnon skácí k zemi. Zaskučím jako poraněné zvíře, protože vidět ho tak trpět, je víc, než snesu, a bývala bych se vrátila až k němu, kdyby si nestrhnul ten obvaz. "To ne… to ne…" Zamumlám, a pak sebou trhnu, když se ozve ten hlásek. S každým tím jedovatým slovem a činem, kterého se přede mnou na hraničáři dopustí, ve mně roste vztek, až dokud nemám v srdci místo ani na lítost, ani na strach. Nezajímá mě, co si démon přál a ani co si myslí o tom, jakou mocí vládnu. Poslední moje jasné myšlenky, co je dosud nestačil strávit plamen běsnění, se týkají jen toho, jak toho skrčka spálit na popel a ten rozmetat do všech koutů Blasted Lands. "Nedělej to." Zasyčím, jako když utíká pár z kotle, jakmile chytne Arnona pod krkem, přesto na kluka neudeřím, dobře si vědoma, že by se moje útočná kouzla o bariéru rozbila. "Nechci to vidět!" Zvednu hlas, ale moje protesty jsou k ničemu; má vlastní agendu a zdá se, že příležitost mučit mě pohledem do hraničářovi minulosti, si nemůže nechat ujít. Je to jako políček, a já shrbím před tím obrazem, obličej schovaný do dlaní. Do smrti budu litovat, že jsem byla nucena to vyslechnout, protože uši si zároveň zacpat nemůžu. Nepodívám se, kdo byl vysoký elf, ale po hlase to poznám. Mezerami mezi prsty po celou tu bolestnou chvíli zůstanu upírat oči na tvora před sebou, zatímco je tak sám na sebe hrdý, kolik utrpení dokáže způsobit. Rty zůstanu s tichým šepotem pohybovat i ve chvíli, kdy se pustí do zcela zbytečného vysvětlování své přítomnosti. Nenechám se už znovu rozčílit jeho cynismem, veškerou svou moc a vůli soustředím jen na to, abych Mnoholičné kouzlo dokončila včas. Nemůžu-li ho sežehnout plamenem ani rozmetat energií arkány, pak třeba to staré zaklínadlo měnící na ovce si cestu najde. S posledním slovem magické formule se narovnám, připravená v případě úspěchu skočit vpřed. Pokud neuspěji, pak jsem Arnona doprovodila na smrt, protože svou krev démonovi dobrovolně nedám. Jestli po ni tolik touží, bude ji muset ze mě vycedit v boji. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Démon se tváří velice důležitě, když k tobě natáhne ruku s prázdným flakónem. Těsně za ním klečí hraničář a cosi nesrozumitelného si mumlá pro sebe. Kluk ví, že dokud bude u sebe hraničářovu krev mít, tak tě drží v šachu, jenže nepočítal s tím, že bys mohla obejít jeho skromnou ochranu tak banálním kouzlem. Jeho vlastní stín byl schopen odrazit jakýkoliv fyzický útok, ale psychický? Na ten nestačil, a tak se démon nezmohl ani na hlásku, když se začal měnit v ovci. Prázdná nádobka se rozbila, ta s Arnonovou krví se zakutálela někam mezi kameny před ním. Vypadalo to jako dokonalé vítězství, stačilo by se jen zmocnit té ampule s krví a i s hraničářem utéct dřív, než kletba přestane působit, jenže Arnon na to měl docela jiný názor. Když viděl, jak se z démona stala ovce, jakoby zapomněl na únavu a všechnu bolest. Vymrštil se do vzduchu a rychlými kroky se k tobě přibližoval. Stačil tasit dýku a postavit ji do úhlu, ve kterém bys neměla nejmenší šanci ji vykrýt. Když je od tebe zhruba dva metry, vyskočí do vzduchu s úmyslem zasadit ti smrtelnou ránu přímo do hlavy, jenže jeho drahý společník je rychlejší. Mikeš se snese z vrcholku kopce, kam se před celou vzpomínkovou záležitostí uklidil, přímo na hraničářův obličej. Na zadních nožkách má natažená vlákna, která na zmateného hraničáře nanese s úmyslem jej znehybnit, i když to nemá moc velký efekt. Tímto aktem Arnon samozřejmě ztratí jakoukoliv šanci na tvůj zásah. Ještě než dopadne na zem upustí dýku, která letí přímo mezi démony do kráteru. Sám její bývalý držitel dopadne na záda, zatímco zápasí s pavoukem, který se drží jeho obličeje jak jen může. Něco ti říká, že i když je hraničář pod nadvládou démona, Mikeše skutečně zabít nechce. Kdyby chtěl, prostě ho rozmačká. Ovšem, jak dlouho mu pavouk dokáže vzdorovat, to je také otázka. Ovce mezitím pochopí, že boj je prohraný a pokusí se po stezce utéct pryč. Jak můžeš vidět, žádný magický štít ji už nechrání, a proto se snaží vzdálit se co nejdál to jen jde. Bohužel, dvě věci najednou udělat nemůžeš. Nemůžeš pomoct Mikešovi s hraničářem, kterého by mohl obalit do pavučiny stejně jako toho skřeta z pustiny, aby nebyl nebezpečný tobě ani nikomu jinému než přijdete na to, co s jeho krví, a stejně tak nemůžeš ještě stačit zabít odbíhajícího démona. Dvě věci v jednu chvíli udělat nejdou. Navíc, je možné, že neúspěšný útok zruší tvou kletbu a ty budeš muset čelit démonu, který se pod ovčí vlnou skrývá. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands Skutečně skočím vpřed, když moje zaříkání uspěje, s úmyslem získat flakón s hraničářovou krví. Příliš pozdě si však uvědomím, že jsem ze svých zoufalých výpočtů vynechala, že by mohl mít démon muže pod takovou kontrolou, aby se zvedl k jeho obraně. S hrůzou v očích zastavím téměř na místě, když proti mně Arnon vyrazí s dýkou v ruce. Není příliš mnoho míst, kam bych se na úzké stezce mohla vrhnout, abych se jeho útoku vyhnula. A ani strach o vlastní život mě nepřinutí udeřit na hraničáře kouzlem. Když se muž odrazí, zvednu ruce nad hlavu v marném pokusu o krytí, a tvář skloním k zemi, abych neviděla, jak šíleně se leskne v těch jeho zelených očích. Nepostřehnu tak, že se Mikeš vrátil; i já jsem ostatně udělala tu chybu a dočista ho opomněla. Až o jeden nádech déle, než jsem myslela, že budu žít, a se zařinčením dýky o skálu znovu otevřu oči. "Mikeši," hlesnu v ohromení, že se rozhodl mi pomoct, další zaváhání si ale nedovolím. Přeskáču či oběhnu je oba, jak mi jen stezka dovolí, abych se vrhla mezi kameny hledat, kam zapadl ten prokletý flakón. Vzdalující se 'Baaaaa' proměněného démona prchajícího stezkou pryč od nás mě sice přinutí zvednout za ním hlavu, záchraně Mikeše i Arnona dám ale přednost. I když budu nejspíš někdy později litovat, že jsem nechala tvora utéct, zabořím ruce mezi kameny a štěrk s pískem, dokud mě v dlani nezastudí sklo flakónu. Na vítězoslavné úsměvy je však stále příliš brzy. Střelím rychle očima, jak se daří Mikešovi v souboji s hraničářem, v duchu zaprosím všechny božstva, která znám, aby se pavoukovi nic nestalo, a pokusím se flakón otevřít a obsah z něj vylít. Neměla jsem čas na dlouhé úvahy, jak jinak s ním naložit, snad i tentokrát je to nejjednodušší řešení to nejlepší. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Blasted Lands Ovce ti během chvíle zmizí z dohledu, ale to není tvá starost. Zátka, kterou démon na uzavření skleněné nádobky použil nechce vůbec povolit. Stojí tě to mnoho sil, než se ti jí podaří vydolovat ven. Snad k tvojí smůle, zvuk odšpuntované nádoby upoutal hraničářovu pozornost. Už to nebyla žádná hra na přetahovanou s Mikešem. Popadl pavouka za hlavohruď a mrštil s ním o zem. Pavouk v zoufalém pokusu natáhl nožky, ale vzpamatovat se z otřesu nedokázal a zůstal proto ležet na zemi. Arnona to absolutně nezajímá, všechnu svou pozornost upírá na tebe. Má děsivý výraz, který ti říká, že kdyby měl jen trochu víc času, zabije tě. Jenže čas je přesně to, co nemá. Když vyliješ obsah na zem, ta nažloutlá tekutina se jako jedovatý opar téměř okamžitě vypaří. Na zemi tak zůstává jen louže krve. Hraničář sám dlouho nevydrží stát. Z rány na krku začne téct (konečně) jeho vlastní krev, nic vážného. To však nemění nic na jeho teplotě a faktu, že ztratil vědomí hned, jak se žlutá tekutina vypařila do éteru. Až na těchto pár drobností nevypadá, že by musel do hodiny umřít, taky ale nevypadá na to, že by byl schopný nabrat vědomí ještě tento den. Ať zkusíš cokoliv, s hraničářem ani pavoukem nehneš. Odtáhnout je oba stejnou cestou, kterou jste sem dorazili, je téměř nadlidský úkol. Mikeše možná, ale hraničář je na tebe zkrátka moc těžký, než abys ho mohla někam táhnout. Cesta, která vede za portál tam také zdánlivě končí. Vytvořit teleport by neměl být problém, ale v pustině ještě stále máte uvázané koně. I kdyby se pro ně někdo obratem vydal, dřív než za tři dny k nim nedorazí a kdoví, jestli už nebude příliš pozdě. Ty už nebudeš mít dostatek sil na znovuotevření portálu a ostatní mágové nebudou považovat koně za něco tak důležitého, aby kvůli nim riskovali přímé střetnutí s démony. To ostatně bude v rukou obyčejných lidských vojáků, jen co potvrdíte jejich přítomnost a počty. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Blasted Lands I přes to, že z výrazu, který měl ve tváři, mne mrazí, když se začne hraničář sesouvat, vrhnu se k němu, abych ho podepřela. Pod jeho vahou klesnu na kolena a spolu s bolestí v nohou si uvědomím, že ho nikdy nedokážu po té úzké stezce odtáhnout zpět ke svým věcem, natož abych ho kdy dokázala dovléct až k našim koním. Co nejopatrněji složím Arnona na stezku, přiložím hlavu k jeho hrudi, abych se ujistila, že mu srdce tepe silně a stále, a pak se ještě po čtyřech vydám k Mikešovi. Chudák malá se ani nehne, i když mu zkusím zatřepat jednou z nožiček. Na krátkou chvíli se posadím na paty, zůstanu těkat pohledem z bezvědomého hraničáře na pavouka a zpět, a pak si otřu oči od slz a narovnám se. Zůstat tady v žádném případě nemůžeme. Já… Vezmu je oba domů. Mikeše seberu jako prvního. V rukách ho odnesu za nejbližší skalisko, kde se stezka dočasně odvrací od kráteru a kde budu moci otevřít portál bez obav, že ho někdo spatří. Dostat za to stejné skalisko i Arnona, mě stojí pak spoustu času a téměř celý zbytek sil, které mi po celodenní cestě a setkání s démonem ještě zbývají. Když ho přeci jen odvleču až vedle Mikeše, rameno mě znovu nesnesitelně bolí a dechu se mi nedostává. Dlouho odpočívat si ale stejně nedovolím. Sundám hůl ze zad a třesoucíma rukama jejím koncem do písku načrtnu portálovou runu. Ještě nikdy v životě mi netrvalo tak dlouho portál vystavět, ani když jsem to dělala poprvé, a taky jsem nikdy neměla větší radost, že skrze zářící ovál vidím stěny místnosti, do které vedou všechny portály, které do Dalaranu kdokoliv otevře. Kochat se ale nezůstanu, jen samotné otevření vysaje polovinu mých magických sil, z té druhé rychle ukrajuje nutnost udržet portál stabilní. Mikeše šoupnu skrz schválně o kus do strany a pak se s chrčením, které je překvapivě moje vlastní, sehnu, ruce ještě jednou protáhnu hraničáři pod pažemi, a zaberu, abych ho provlekla portálem. Ani si netroufnu podívat, jak se na můj příchod tváří čaroděj na stráži. Jakmile má Arnon nohy z portálu, nechám zářící ovál rozpadnout, vyčerpaně dosednu na zem a své "Prosím…" málem neslyším ani já sama. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Postarší mág, který seděl za velkým stolem u rozečtené knihy, vypadal víc než šokovaně, když z portálu vypadl nejdřív pavouk, a potom ty s hraničářem. Sám chvíli netušil, jestli začít volat o pomoc, nebo vás sežehnout plamenem. Nakonec mu však došlo, že portál sem nemohl otevřít jen tak někdo a začal se dožadovat pomoci zvenčí. Během chvíle se to uvnitř hemžilo dalšími kouzelníky, kteří měli venkovní pochůzky. Netrvalo dlouho a do malé místnosti se prodral i zástup ošetřovatelů od lady Olisarry. „Jak jste na tom vy?“ zeptal se tě jeden mladší ošetřovatel, člověk. Znala jsi jej od vidění, ale nikdy jste neměli tu čest spolu prohodit slovo. Samozřejmě se začne zajímat o tvé ovázané rameno a naléhat na tebe, abys šla okamžitě s ním na ošetřovnu, kde zranění prohlédne. Ty máš však trochu jiné plány, a když vidíš, že hraničář v bezvědomí nemíří jinam než na ošetřovnu, kde se mu dostane patřičné pomoci, nic ti nebrání v tom, abys šla svou vlastní cestou. Můžeš však mladíkovi strčit Mikeše, pro tebe se na něj rád podívá a pomůže mu. Instinkt ti říká, že bude lepší navštívit přímo arcimága, než tvého skvělého mistra. Ovšem, ten byl dost zaneprázdněný a dostat se k němu byl téměř nadlidský úkol. Naštěstí ti do karet hrál váš velkolepý příchod, o kterém během několika málo okamžiků věděl celý Dalaran. Také se mnoho zvědavců chtělo podívat na hraničáře v bezvědomí, jako kdyby nikdy předtím ve městě neviděli někoho, kdo nerozumí magii a museli se přesvědčit na vlastní oči, že někdo takový skutečně existuje. „Arcimág má teď velice důležité jednání,“ informuje tě stráž, když procházíte přes obrovskou halu k uzavřeným železným dveřím. Není nejmenších pochyb o tom, že jsi zpátky doma. Muž ti pokyne, abys chvíli počkala, než sám vejde dovnitř. Během několika okamžiků z místnosti vyjde muž v nablýskané zbroji s kyselým výrazem a za ním tě volá další mužský hlas, který tě pobízí, abys šla dovnitř. Místnost, do které ses dostala, nebyla nijak velká. Rozhodně to nebyl žádný poloprázdný sál, do kterého by se vešla dobrá polovina města. V samém středu místnosti byl obrovský stůl s mnoha židlemi okolo, přičemž na té nejvýše postavené seděl arcimág v celé své kráse. Umíš si představit, kolik mágů by chtělo být na jeho pozici, ale kolik z nich si uvědomuje, že celý den sedí tady, po zdech visí standarty Kirin Tor a v policích jsou zaprášené knihy? I celá chodba, kterou jste sem přišli, vypadala honosněji než tahle plánovací místnost. Tam alespoň podlahu zdobil fialový koberec, tady nic takového není. Je ti jasné, že jeho komnaty musí vypadat úplně jinak, ale i tak tě tento pohled na obyčejnou místnost, kterou bys čekala na hradě plném vojáků, trochu šokuje. „Jak moc vážné jsou ty problémy s Portálem?“ zeptá se tě, jako kdyby ho to celé vlastně vůbec nezajímalo. Nejspíš má mnoho jiných problémů a démoni jsou to poslední, co mu chybí. Ani jeho zdobená róba nemůže zakrýt pokročilý věk. Ovšem u čarodějů se léta počítají jinak. O jeho činech a síle mluvil nejeden kouzelník a nikdo by si jej netroufl nazvat "starým", všem ale dochází, že tu nemůže být věčně. Připravuješ si zrovna odpověď, když do místnosti vejde tvůj mistr. Sjede tě pohledem od shora dolů a můžeš přísahat, že mu po tváři přeběhl stejný úšklebek, kterým tě sem tam potěšil i hraničář. „Jsi zpět, koukám. Výprava byla úspěšná?“ zeptá se, i když svou pozornost přesune k arcimágovi za stolem. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dalaran S úlevou zůstanu sledovat, jak se do místnosti přihrnou léčitelé a začnou se starat o hraničáře. Dokonce ho odnesou na ošetřovnu a to je to největší vítězství dne. Sama bych ho neposunula už ani o metr. Když na mě samotnou ten mladík začne naléhat, abych šla s nimi, zavrtím hlavou. Slíbím, že se nechám ošetřit později, a vděčně se usměju, jakmile slíbí, že se zatím postará alespoň o pavouka. Jsem sice zpátky doma, a přesto se neubráním pocitu jakési nepatřičnosti, kterou ještě umocní pohled na muže v naleštěné zbroji vycházejícího ze železných vrat. Vždyť já se chystám napochodovat před samotného arcimága rozcuchaná, špinavá a ještě od krve! Než se ozve hlas vyzývající mě dál, pokusím se rychle otřít tvář do rukávu, vlasy srovnat a špinavé ruce očistit o kalhoty. Jestli to bylo k něčemu, je ovšem ve hvězdách. Narovnám se tedy alespoň, jak mi to bolest v rameni dovolí, a po příchodu do místnosti si rychle zakážu veškeré udivené rozhlížení. Arcimágův tón mne však překvapí víc, než že je tenhle sál tak strohý. Krátce zaváhám, jak asi můžou být v jeho očích problémy s Portálem vážné, a než stačím odpovědět, dorazí můj mistr. Stojí mě to spoustu sil, abych se při jeho pohledu a ušklíbnutí neošila, myšlence, že jablko zřejmě nepadlo daleko od stromu, se ale ne neubráním. "Portál je otevřený. V kráteru okolo se sbírají démoni." Odpovím zároveň svému mistrovi i arcimágovi a pokusím se, aby to neznělo příliš vyděšeně, ačkoliv mi je ze vzpomínky na ten pohled úzko. Pokud mě nechají, pokusím se vypočíst i kolik jich bylo v době, než jsme Blasted Lands opustili. "Dál od Portálu jsme narazili jen na menší a slabé démony, jednoho skřeta jsme chytili, když se vracel, či opouštěl Blasted Lands." Tedy Mikeš ho chytil a taky ho i povečeřel, ale tuhle část zatím vynechám. Přešlápnu pak, do dalšího vyprávění se mi příliš nechce. Bývala bych možná i byla raději, aby mě vykopli za dveře po reportu, který jsem už stačila podat. Nakonec se však skutečně obrátím na svého mistra. "Hned z kraje nás napadl démon, jiný než ti v kráteru. Vypadal jako malé dítě a chtěl získat moji krev. Zná způsoby, jak ovládnout člověka, jehož krev získá." Vysypu ze sebe přeci jen a na konci skloním hlavu. "Utekl mi." Hlesnu a poprvé za život tak svému mistrovi zalžu. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Oba muži pečlivě poslouchali, co jim vyprávíš. Každý z nich měl k tomu trochu jiný postoj. Arcimág vypadal znuděně ve chvíli, kdy jsi zmínila počet démonů, a mistr vypadal jako někdo, koho spíš zajímá jen on sám, než nějaký svět a invaze démonů. Takoví byli ale všichni elfové v Dalaranu, nebo ne? „O ničem takovém jsem nikdy neslyšel,“ zamyslí se arcimág, když zmíníš toho kluka. Snad fakt, že by démoni mohli mít celou armádu lidí, jen kdyby se dostali k jejich krvi, jej začne konečně zajímat. Zavání to temnou magií, ale ani černokněžníci nejsou schopni takových triků. Nebo alespoň ne ti, se kterými měl doposud tu čest. „To je nesmysl,“ vloží se do toho mistr. „Démoni nejsou tak chytří. A i kdyby skutečně ovládali lidskou krev, jak to můžeš říct s takovou jistotou?“ Podotkne. Vidíš při tom, jak po tobě šlehne pohledem jako vzteklý pes. Něco ti říká, že ví s kým si to přicestovala. A jelikož hraničář není člověk, něco na tom jeho tvrzení zůstává. Nestačí však dokončit svou myšlenku, která by tě dozajista naštvala, čehož si je vědom. „To by stačilo,“ pronese arcimág a strhne na sebe veškerou pozornost. „Možná invaze je problém, který začneme řešit okamžitě, i když tomu počty démonů zatím neodpovídají. Všichni víme, co se stalo v předchozí válce. To už se nesmí opakovat, a kdyby se ukázalo, že o tom Kirin Tor celou dobu vědělo a nezasáhlo, byl by to skandál.“ Starý muž usedne za stůl a začne na kus papíru psát zprávu, která postupně oběhne sedm království. „Je ještě něco, co nám chceš sdělit?“ zeptá se, aniž by přerušil svou práci. Mistr se postaví stranou. S arcimágem má na vyřešení jiné věci, kvůli kterým je tady. Je jen náhoda, že jste se tu takhle potkali. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dalaran Reakce mého mistra mne překvapí. Čekala jsem plísnění, že démon utekl, nikoliv pochyby o tom, co říkám. Nedá mi příležitost ani moje slova podepřít detaily, a odbude je jako výmysl. Jindy bych před tím vzteklým pohledem couvla, tentokrát však otevřu pusu, abych mu odporovala. Zastaví mě jen arcimág, po jeho prvních slovech sevřu rty pevně k sobě a vyposlechnu si, jaké důsledky bude mít moje výprava do Blasted Lands. Bude válka, snad ale skončí rychle a bez velkých ztrát na straně Aliance. "Je tu ještě jedna věc…" Připustím a přestože skoro cítím, jak mě můj mistr odsuzuje jako pomatenou, vypovím i setkání s mrtvou vesničankou, která se ze smrti zvedla bez toho, abych ji k tomu vyzval nějaký nekromancer. Teprve potom se s pocitem počínajícího šílenství omluvím a vytratím ze sálu jako pára nad hrncem. Hned za železnými vraty mi uteče frustrovaný povzdech, pro dnešek se ale celou tu záležitost rozhodnu pustit z hlavy. Zítra můžu vyrazit do knihovny, pokusit se najít něco víc, co by mohlo podložit existenci takového tvora, dnes večer ale už chci jen vidět svého hraničáře a pavouka. Přesvědčit se, že je ošetřili a oba se uzdraví. A pak si nechat prohlédnout vlastní zranění, umýt se a převléct do čistých šatů. Ze srdce doufám, že před ošetřovnou nenarazím na hlouček zvědavců, kteří by se dovnitř dobývali, aby si mohli Arnona prohlédnout a prozkoumat. Tuším, že až se probere, nebude nadšený z toho, kam jsem nás přesunula. Nepotřebuji, aby tomu přidalo ještě několik mágů svoje nadšené "ó, jaký exemplář." Však z pomyšlení, že mě bude nenávidět už za ten přesun, mě bodá u srdce. Pokusím se v budově najít toho mladého medika, hned jak na něj narazím, moje první starost je hraničář. "Ten muž, co dorazil se mnou?" Zeptám se hned po pozdravu. "Bude v pořádku? Můžu ho vidět?" Dodám jedním dechem a pak se zeptám i na pavouka. Teprve jakmile dostanu odpovědi na svoje dotazy, nechám na sebe sáhnout. Všechny moje věci, které pro ošetření musím odložit, můžou klidně poslat spálit, jen ten šátek od Arnona budu bránit třeba vlastním tělem. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Oba muži zůstali nechápavě zírat jeden na druhého. Démoni byli jasní, záležitost, která se opakuje, ale oživlé mrtvoly? Takový druh magie ovládá jen velmi málo jedinců a je velice nepravděpodobné, že by chtěli riskovat střet s démony. Jen co se za tebou zavřou železné dveře, debata se rozvášní, ale to už ti může být jedno. Svou část v tomto úkolu jsi už splnila. Únava na tebe dolehne jen, co opustíš arcimágovu rezidenci. Ulice Dalaranu, byť už je večer, jsou stále živé. Lidé si povídají o všemožném, dokonce slyšíš i pár lidí, kteří si špitají o vašem podivném příchodu. Jste místní hrdinové pro tento den. Vděčit za to můžeš především faktu, že ačkoliv je Dalaran nádherné magické město, nic moc se v něm neděje. Před ošetřovnou k tvému překvapení nikdo není. Ty zástupy musely zmizet během toho, co jsi byla podávat hlášení o celé situaci. Jen, co dovnitř strčíš hlavu, mladík úlevně zvolá: „Konečně!“ Podá ti malou klícku s Mikešem uvnitř, který je živý až moc. „Myslel jsem, že je na umření. Vůbec se nehýbal a nohy měl všemožně překroucené. Když jsem mu chtěl dát něco proti bolesti, začal vyvádět. Nejsem žádný veterinář, musel mi s ním pomoct ještě jeden kolega, který obdržel nepěkný kousanec. Doporučoval bych vám změnit mazlíčka. Kočky nejsou špatné,“ řekne mladík. Teď když Mikeš poznal známou tvář, uklidnil se. Pořád ale tušíš, že není tak úplně spokojený a mnohem raději by seděl hraničáři na rameně. „O tom muži toho moc nevím. Lady Olisarra si ho vzala na starost, odděleně od ostatních pacientů. Měl vysokou horečku, možná se bála, že by nakazil ostatní. Touhle dobou by měl být v klidu a spát,“ pak se na okamžik zamyslí. „Do té místnosti nemám přístup. Jediný klíč má lady Olisarra.“ Hned poté k tobě přistoupí a sundá ti šátek kolem rány. Pro něj je to jen kus hadru, který byl použit v krajní situaci. Proto ho překvapí, když si ho vezmeš. Ošetření tvého zranění nezabere moc času. Není tam nic moc na šití, i když to v prvních fázích, kdy tě Mikeš kousnul, vypadalo opravdu škaredě. Obdržíš tak jen mast z bylinek a nový obvaz. „Možná bych vás měl doprovodit domů,“ nabídne ti hnědovlasý medik. Kdyby jen věděl, že se ti v hlavě už osnuje plán, jak se po kamenech snažíš došplhat do pokoje s hraničářem, nikdy by ti tohle nenabídl. Ostatně, budova ošetřovny se dá snadno obejít kolem dokola. Nebylo by to poprvé, cos na ošetřovně byla, takže dokážeš poměrně snadno určit, kde jsou společné prostory pro pacienty a kde může být ta místnost, o které se zmiňoval medik. Stojí tě to hodně zručnosti. Vylézt do úrovně druhého poschodí není úplně snadná práce pro někoho, kdo tráví čas čtením namísto lezením po budovách. Nakonec se ti podaří zachytit se okenního rámu a pootevřeným oknem padnout do místnosti. Je tu všudypřítomná tma, ale nic ti nebrání použít kouzlo. Tedy pokud nemáš strach, že by si jej někdo všiml a mohl vejít dovnitř. Hraničář je skutečně na samotce. Lehátko v rohu místnosti. Alespoň má ošetřené všechny tržné rány. Dokonce má nový obvaz i na zašité ruce. Leží zabalený v přikrývce. Kousek od něj je velká sklenice s vodou. Nepochybuješ o tom, že si léčitelka našla nějaký způsob jak do něj tekutiny dostat, když i teď je celý rozpálený. Alespoň leží klidně, jen občas se ze spánku zamračí. Kdyby na to lůžko nebylo moc malé, určitě by se stočil do své obvyklé polohy, nebo snad kdyby neměl na kotnících kožená pouta připevněná k lůžku. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dalaran "Omlouvám, se že vám způsobil potíže," Zatvářím se nešťastně, když si přeberu klec s Mikešem. "Nemůžeš ubližovat lidem, kteří ti chtějí pomoct." Pokusím se pavoukovi potichu vysvětlit, ale nejsem si jistá, že mi bude rozumět. Přeci jen, patří hraničáři a já docela určitě nemám jeho talent na domluvu s pavouky. Při medikově zmínce o tom, že se k hraničáři nedostanu, mi však ten provinilý výraz v obličeji rychle nahradí zamračení. Přes mrak únavy už jen těžko chápu, proč ho drží zamčeného, jako by byl nějaký zločinec. "Jsi laskav," pokusím se zatvářit mile na nabídku doprovodu, "ale není třeba, trefím." Odmítnu s mírným úsměvem, když je po mém ošetření. Kdyby jen tušil… dovlekl by mě na kolej za ruku a taky mě na pokoji zamknul. Poděkuju za péči, Mikeše v kleci zvednu ze země, a po rozloučení vyrazím od ošetřovny po chodníku pomalu pryč, jen abych v momentě, kdy už nebudu v dohledu, zahnula a jako zloděj se proplížila kolem stěn budovy. Když najdu okno pokoje, ve kterém Arnon musí ležet, pustím Mikeše z klece a zalituju, že ve šplhání nejsem tak dobrá jako on. Vlastně v tom vůbec nejsem dobrá, dvakrát málem spadnu, a když se mi nakonec podaří přeci jen protáhnout oknem, spíš se z parapetu vyčerpaně skulím, než abych opatrně seskočila. Sílu mám jen na to, vykouzlit malý plamínek v dlani, abych o nic nezakopla nebo snad nepřišlápla Mikeše. Co nejtišeji dojdu až k lůžku, a když zjistím, že k němu hraničáře přivázali, přepadne mě pocit nespravedlnosti i zlost. Volno rukou se pokusím pouta uvolnit, a v duchu si přitom vyčtu, že jsem s ním nezůstala celou dobu. S úspěchem nebo bez, nakonec stejně po špičkách přejdu hraničáři k hlavě, kleknu si u něj a natáhnu opatrně ruku. Dlaň mu přiložím na čelo, a když zjistím, jak se ze spaní mračí, pak i na tvář. "Bude to dobré, uvidíš." Šeptnu potichu, i když ta neustupující horečka mě plaší. Pocit úlevy, v který jsem doufala, se nedostaví zcela. Zůstane jak únava, tak obavy, které se zmenšily pouze o ty čisté obvazy na jeho ranách. Stejnou cestou, jakou jsem se sem přikradla, už ale rozhodně odejít nedokážu. Nakonec se pokusím najít co nejpohodlnější pozici vedle hraničářova lůžka, a s hlavou opřenou o okraj, zavřu oči. Zítra mi zřejmě Lady Olissara řádně vyčiní, ale… ten most spálím, až k němu přijdu. Dnes v noci tu hraničáře rozhodně samotného nenechám. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Chce to notnou dávku zručnosti, ale nakonec se ti pouta podaří uvolnit. Je to jen chvilková radost, protože víš, že zítra touhle dobou už budou zase pevně kolem jeho kotníků. Alespoň tě může těšit, že hraničář žádnou křivdu nepociťuje. Od chvíle, co tu jste se mu nepodařilo nabrat vědomí a kdoví, kdy vůbec procitne. Mikeš se mezitím vyškrábe na jeho hrudník, kde složí nožky pod sebe. Takhle spokojený nebyl už hodně dlouho. Je zvláštní, jak dokáže být osminohá potvora takhle oddaná svému majiteli. Už teď víš, že sundat ho z hraničáře dolů bude nadlidský úkol, který tě pro teď ale nemusí trápit. Na druhý den ráno tě probere stisk chladné ruky. Lady se přišla podívat na svého pacienta a rozhodně ji nepotěšilo, že se v zamčené místnosti přes noc vyskytlo víc lidí, než kolik po jejím otevření čekala. Neptá se tě na nic. Minimálně ví, že jsi to ty, kdo muže do Dalaranu dostal a snad i trochu chápe tvé obavy. Ovšem, ani její empatie tě neuchrání před vyhozením z místnosti. Chvilku nato za tebou letí i Mikeš, kterého museli koštětem hnát po všech nejvyšších koutech místnosti. Možná by si ho ani nikdo nevšiml, kdyby na stropě neudělal pár pavučin, které se nedaly přehlédnout. Mohla jsi jen těžko tušit, že tohle je na dlouhou dobu poslední pohled na hraničáře. Lady Olisarra si okno dobře pojistila a žádné informace o stavu pacienta jen tak neprozrazovala. A protože tudy žádná cesta nevedla, nezbývalo ti nic jiného než čekat a doufat. Čas ti utíkal rychleji v rozsáhlých knihovnách města. Nikdo tě nezatěžoval zbytečnými otázkami, proč si bereš tolik četby o démonech, protože každý dostatečně pověřený věděl, co bylo v posledních několika dnech tvým posláním. Snad jen spolužačky a kamarádky vrhaly prazvláštní pohledy a měly vtíravé dotazy hodny pubertálních dětí. ...i vyřítil se z hradby stín, který obklopil svého hostitele a chránil ho před ostřím paladinských hrdinů. Ani síla světla, ke které se modlili, nedokázala proniknout kouřovým oblakem, jenž se točil ve všemožných směrech kolem vyhublého těla. Dobrý rytíř Elhorik, druhý svého jména, tasil meč zvláštního druhu a prorazil jím bariéru oné bestie, která se s křikem meluzíny vytratil z jejich zraků a vícekrát se už neukázala.- Gideon Stormset, Paladinův let III Následoval jsem stín té malé holčičky do sklepení našeho rodinného sídla. Musel jsem vědět, co je zač. Propletl jsem se mezi velkými zdobenými truhlicemi, abych se dostal na druhou stranu místnosti, kde seděla na zemi a hrála si s mrtvým potkanem. Nechápal jsem. V mých očích to byl jen přelud, snad duch. "Můžeš ho oživit," řeklo dítě znenadání a podalo mi do ruky tlející tělíčko obřího hlodavce. Pociťoval jsem vůči mrtvolce odpor, ale přesto jsem se ze zvědavosti zeptal: "Jak?" Děvče se jen usmálo a prostě odpovědělo: "Svou krví."- Z deníku Maltona Frye V knihách jsi prakticky ležela, a plno z nich pojednávalo o informacích, které jsi buď už dávno znala, nebo ti nebyly k ničemu. Ovšem, podařilo se ti najít i pár zmínek, které seděly na vašeho démona z pustiny, i když se nikde vysloveně o démonovi nepsalo. Oba úryvky jsou už dosti staré. Oficiální text bude mít minimálně dvě století za sebou a deník, který se tu snad ani objevit neměl, také vypadá, že už má nějaký ten rok za sebou, ale oficiální letopočet na něm nikde není. Trvá týden, než obdržíš nějaké informace o hraničářově stavu. I když pořád nesmí opustit svou karanténu, alespoň už nabyl vědomí. Horečka už je také pryč, ale Lady si ho i přesto chce nechat na nějaké pozorování. A hraničář s tím samozřejmě nesouhlasí. Nelíbí se mu fakt, že je zavřený v jedné místnosti... v Dalaranu a že mu nikdo nedokáže pořádně vysvětlit, co se stalo a co tu dělá. Je to koneckonců mladý medik, kdo tě v knihovnách najde a všechno tohle ti sdělí. Skryté úmysly jsou jasné hned - s Arnonem se bude pracovat mnohem líp, když bude v klidu a to je to, co Olisarra potřebuje. Jak jinak by mohla s klidem na duši říct, že s ním necloumá žádný démon, když nebude přesvědčen o tom, že je všechno v pořádku? |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dalaran Vyletím to ráno z místnosti tak rychle, že se sotva stačím začervenat. A Mikeš chudák ještě zakusí koštětem, než ho pošlou rovnou za mnou. Ten neslavný odchod tak zahájí celý neslavný týden. Když ani třetí den nezabere moje taktika chodit se na Arnona ptát každé ráno, poledne a večer, pochopím, že vyhrát souboj vůlí s Lady Olisarrou, je prakticky nemožná věc. A mě přitom myšlenky utíkají k hraničáři i v knihovně, kde jsem se dřív dokázala soustředit nejlépe. Alespoň, že mne tam nechají číst, o co požádám. Spousta je toho opakováním, spousta se zdá být zcela k ničemu. Teprve nad úryvky ze Stormseta a Frye mě na chvíli přejde to proklaté stýskání. Jsou to jen krátké a velmi staré texty, a k takovým zdrojům je třeba přistupovat opatrně, avšak… Stín jako štít chránící před útoky kouzlem i mečem, a snaha získat něčí krev… To vše na tvora z pustiny odkazuje. Na krátkou chvíli se mi začne jevit jako lepší, aby ten tvor chtěl moji krev jen proto, že by mu to zajistilo magií vládnoucího poskoka. Protože cokoliv, co by dokázal vzkřísit s krví, kterou koluje moc ovládat magii, by nejspíš bylo silnější než obyčejná nemrtvá vesničanka. Jenže, kde se dočíst víc o takových rituálech a nepřitáhnout k sobě pozornost a tím i ztrátu důvěryhodnosti? Na to neznám odpověď a za svým mistrem se s takovou otázkou neodvážím. Když mě tak sedmý den od návratu do Dalaranu vyhledá v knihovně medik, je to pro mne vysvobození. Tedy potom, co mě ujistí, že nepřináší špatné zprávy, a že tentokrát je moje přítomnost na ošetřovně žádaná. "Jenom vrátím ty knihy," ujistím ho rychle, že budu připravena k odchodu do pěti minut, sbalím svoje věci a s vypůjčenými svazky vyrazím za knihovnicí. Získám tak alespoň malý prostor uklidnit splašený tlukot vlastního srdce. Ačkoliv, čím blíž k budově ošetřovny, tím větší je moje nervozita. Musím se ovládat, abych mladíka nepopoháněla k rychlejší chůzi, a zároveň mám čím dál větší obavy, jak moje opětovné setkání s hraničářem bude vypadat. V momentě, kdy s medikem dorazíme před hlavní vstup, popruh své brašny už nemůžu žmoulat silněji. Přestanu s tím jen na krátký moment, to když skoro nevědomky uhladím dlaní rozcuchané vlasy a vzápětí i sukni šatů. "Lady Olisarra je u něj?" Zeptám se nakonec, abych se alespoň trochu připravila na situaci, která mě na ošetřovně čeká. A snad je to jen ona a ne další dva ošetřovatelé, kteří se snaží Arnona udržet na posteli násilím. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Zastavíte se před dveřmi, které vedou přímo do pokoje s hraničářem, když se za vámi ozve ženský hlas: „Ne tak docela,“ řekne elfka přívětivým hlasem. Ptát se na jméno je zbytečné, lady Olisarru poznáš okamžitě. Zrovna si otírá zakrvácené ruce do bílé utěrky. Zřejmě to zase někdo přehnal s kouzlením a skončil tady chvíli před vašim příchodem. „Chtěla jsem si ho tu pár dní nechat, jen pro jistotu,“ začne elfka s vysvětlováním, „ale v tomto stavu bych spíš řekla, že je váš přítel nepříčetný než posedlý nějakým démonem. Upřímně, nečekala jsem, že tak krátce po probuzení z toho nejhoršího bude mít tolik síly. Ze začátku to bylo v pořádku, ale jakmile mu jeden z ošetřovatelů sdělil, kde se nachází, úplně mu přeskočilo.“ Pokrčila rameny. „Nechala jsem pro vás poslat, protože věřím, že mu dokážete domluvit. Pokud bude spolupracovat, nebudeme ho tu držet déle než dva dny.“ Co by se stalo v opačném případě ti už neřekla, ale to si ostatně můžeš domyslet sama. Podá ti klíč od dveří. S nevyřčenou prosbou tě nechá o samotě, přičemž se k ní mladý medik připojí. Pohled na místnost, ve které je hraničář držen, je žalostný. Dřevěný stůl i s židlí jsou převráceny a leží v koutě. Rozbitá sklenice tě vítá hned u dveří. V okně je také nově instalovaná mříž, ale otázkou zůstává, jestli je to kvůli tobě, nebo se Arnon snažil utéct. Že tu hraničář pobývá skutečně nerad ti je jasné hned. Jeho plány koneckonců cestu do Dalaranu nikdy nezahrnovaly. On sám sedí v koutě a pozoruje tě pohledem, při kterém mu zlověstně září oči. Nejspíš takhle očekává další mediky, protože když si uvědomí, že to jsi ty, okamžitě vstane. „Maro,“ řekne překvapeně. Aniž by počkal na tvou reakci, přijde až k tobě a pevně tě obejme. Za celých sedm dní jsi pro něj konečně nějaká známá tvář, která mu může vysvětlit, proč odsud nemůže odejít a nebude to znít jen jako směšný výmysl. „Jak jsme se sem dostali?“ zeptá se, když tě po chvíli pustí a o krok ustoupí, aby si tě mohl prohlédnout a ujistit se, že jsi na tom líp než on. „Vždyť jsem nic neudělal, tak proč mě tu pořád drží? Všechno jsem jim vysvětlil, ale nikdo mě neposlouchá.“ Řekne jako kdyby se všechen nábytek v místnosti takhle rozházel sám a on byl tím bitým. Ale jde mu to mít vůbec za zlé? Nikdo mu nic pořádně neřekl, protože to nikdo pořádně nedokázal vysvětlit. Jen se na něj chodili dívat a ve finále jej i odmítli pustit. To jsou dostatečně dobré důvody pro to, aby byl jeden vzteklý. Navíc ho drží kouzelníci ve městě, kde jsou primárně elfové a lidé, a jeho otec jen tak mimochodem. Důvody k odchodu jsou více než silné. Alespoň už nevypadá tak zničeně jako první noc, co jsi ho navštívila. Obvaz z ruky zmizel. Zranění prakticky zmizelo, zůstala už jen jizva jako připomínka na první větší akci, kdy ti zachránil život, když se Klepna polekala. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dalaran "Udělám, co budu moct, Lady Olisarro." Slíbím elfce, ovšem za samotný výsledek se nemohu zaručit. Chvíli zůstanu koukat na klíč ve vlastní ruce, pak si vzpomenu na svoje předsevzetí z Deadwind Pass, a dveře odemknu. Vidět ho sedět v tom rohu, jako divoké zvíře chycené do pasti, srdce mi sevře železná pěst. A pak mě povážlivě začnou pálit oči, když mi vlastně poprvé od našeho setkání v Raven Hill řekne jménem, a když mne obejme. Obejmu ho zpátky, a dokud ta chvíle trvá, je všechno v pořádku. I proto se mi zdá, že čas otázek přijde příliš rychle. Polknu, když se zeptá, jak jsme se dostali do Dalaranu, a oči na chvíli sklopím, že se pro něj tohle místo stalo vězením. "Nejsi tu proto, že bys něco spáchal, Arnone." Narovnám se nakonec, když se mi zdá, že se ticho začalo příliš prohlubovat. "Jsi tu proto, co na tobě napáchal ten démon." Pokusím se ho ujistit, že nenese žádnou vinu, a jeho pobyt tu není trest. I když rozumím, proč mu to tak musí připadat, když se ujistím, že si poslední hodiny u kráteru nepamatuje. "Měl jsi už horečku, když jsme dorazili až k Portálu, a z té rány na krku… " zadrhnu na chvíli, jak se mi připomene vlastní hrůza, když si tehdy strhnul ten provizorní obvaz. Slzy se mi hrnou do očí při vzpomínce, jak moc jsem se bála, když poprvé padnul na kolena, a tak tu část přeskočím. "Démon nás našel na stezce nad kráterem. Když získal tvou krev, začal nad tebou získávat kontrolu." Sevře se mi hrdlo, "Přehraboval tvoje vzpomínky, vychloubal se tím. Využil tě proti mně." Sevřu ruce v pěst, a pak zase povolím, hřbetem dlaně v rychlosti otřu oči. "Získala jsem od něj ten flakón, zlomila tu kletbu… Ale Lady Olisarra si chce být jistá, že nic z vlivu toho démona v tobě nezůstalo." Dokončím, proč se po něm chce, aby tu ještě zůstal, a pak už mi nezbude nic jiného, než se vrátit k jeho první otázce. "Ztratil jsi na té stezce vědomí, Mikeš byl omráčený, nikdy bych vás nedostala zpět podél té skály ani zpátky pustinou až ke koním. Byla jsem strachy bez sebe, že ta potyčka přitáhne pozornost démonů v kráteru, že se neprobereš, že se ta malá potvora vrátí. Otevřela jsem portál do Dalaranu, abych nás z Blasted Lands dostala. Jsme tu kvůli mně." Přiznám a hlas mi třese, nejen kvůli tomu, že tohle místo nenávidí a já ho sem přivedla, ale i proto, že momenty na stezce byly snadno ty nejhorší, jaké jsem zažila. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Arnon po celou dobu stál nehnutě na místě a mračil se. Koukal do země lehce nepřítomným pohledem, jako kdyby se snažil si vzpomenout na něco důležitého, ale nešlo to. Pohled k tobě zvedne až ve chvíli, kdy se zadrhneš. Chytne tě za ramena a pomalu dotlačí k posteli, snad aby s tebou to vyprávění každou chvíli nepraštilo tvrdě o zem. Sám si přidřepne před tebe. Když pak začneš znovu vyprávět a zmíníš se o jeho vzpomínkách, z tváře mu zmizí klidný výraz. Očima začne těkat z místa na místo. Tak moc by si přál, aby si na tu chvíli u kráteru vzpomněl, ale kromě hlasů si nic jiného nevybavuje. „Moje vzpomínky?“ zopakuje po tobě trochu rozrušeně. „Jaké vzpomínky? Co přesně ti ukázal? Čarodějko, co ti ukázal?“ Jestli ti předtím připadalo, že je klidný, teď jsi to rozhodně tvrdit nemohla. Stejnou úzkost a strach musel pociťovat zdejší zdravotnický tým, když se proti nim takhle postavil poprvé. Jenže tys měla alespoň odpovědi, které potřeboval. Když si uvědomí svou chybu, postoj změní. Zhluboka se nadechne. „Na tom stejně nesejde. Vzpomínky jsou jen vzpomínky, člověk už je nezmění.“ Po tváři mu přeběhne menší úsměv, když zmíníš jméno pavouka. Chvilku sice váhá, jestli je to skutečně jeho pavouk, nebo se k vám u kráteru přidal někdo další, ale nakonec se rozhodne pro osminohou potvoru. „Mikeš... Tu byl,“ zvedne hlavu, kdy se po stropě stále ještě líně vlní části jeho pavučiny. „Křičela jsi jeho jméno, i když si nedokážu vzpomenout proč. Dotkl jsem se ho, ale víc si na něj nevzpomínám. Teď po Dalaranu bude lovit děti a náhodné čaroděje.“ Ujistí tě. Ostatně, o ztracených kočkách jsi už slyšela a nikdo z toho příliš nadšený nebyl. Tedy kromě Mikeše, který měl co žrát. „Jsem rád, že jsi tam byla a zachránila nás. Máš můj dík za všechno, co jsi pro nás udělala. Jestli si mě tu chce Lady Olisarra ještě nechat, zůstanu. I když z toho nadšený nejsem,“ poslední větu utrousí tak potichu, že ji sotva slyšíš. Vždyť mu potom v odchodu nic bránit nebude. „Hmm, Maro,“ osloví tě po chvíli dalšího ticha. „Nevzpomínám si moc dobře na to, co se u toho kráteru stalo. Když říkáš, že mě využil proti tobě... Napadl jsem tě?“ zeptá se a pohled upře do tvých očí, aby si byl jistý, že mu nelžeš. „Toho démona jsi zabila, že je to tak?“ zazní jeho poslední otázka, než vstane a sedne si vedle tebe na postel. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dalaran Přiznám, co za vzpomínku to bylo, ačkoliv to není jen kvůli úzkosti, která mě krátce přepadne. Má právo to vědět, a kdyby chtěl znát, jestli jsem elfa poznala, zapírat nebudu. Při zmínce o tom, že by Mikeš lovil místní děti, překvapeně škytnu. Dlaní zakryju ústa a na hraničáře se podívám, abych zjistila, jestli si ze mě nedělá dobrý den. Ďas vem kočky, ale snad jsem v Dalaranu nevypustila lidožravého pavouka, to by byl skutečný problém. Nakonec se mírně usměju, po jeho poděkování a slibu, že zůstane, a bývala bych ten příběh považovala za dovyprávěný, kdyby… Zatěkám pohledem všude okolo, nechci si ten šílený moment připomínat. Ovšem lhát mu taky nechci. "Ano, když jsem zaklela toho kluka, zvedl ses na jeho obranu." Odpovím nakonec potichu, že zaútočil. "Ale nestihl si mi ublížit. Mikeš ti v tom zabránil." Doplním, i když stále nechápu, jak si na té stezce dokázal pavouk vybrat tu správnou stranu. "Musela jsem si v tu chvíli zvolit. Vybrala jsem si získat zpět tvou krev. Démon utekl." Už se nedozvím, jak jinak by potyčka na stezce dopadla, kdybych zvolila jinak. Nebudu ale svého rozhodnutí litovat, protože Arnon žije. Nemám potom, co víc k tomu dodat, a tak na posteli vedle Arnona zůstanu sedět nějakou dobu mlčky. Teprve pak se zhluboka nadechnu, a na poposednu, abych na hraničáře dobře viděla. "Lady Olisarra říkala, že když s ní budeš spolupracovat, budou stačit už jen dva dny a pak tě nechá jít." Usměju se na něj a najdu jeho ruku. "Nevím, jestli mi dovolí tě navštěvovat, a s tou mříží," otočím na chvíli hlavu, "se sem už podruhé oknem nedostanu. Třeba ale dostanu svolení donést ti alespoň nějakou knihu, hm?" Zamyslím se, co by mu tu mohlo ukrátit dlouhou chvíli. "A jestli narazím na Mikeše, pošlu ho sem. Bude spokojený, že už ses probral. Kdybys ho tak viděl tu první noc tady v Dalaranu, uklidnil se až potom, co si na tobě ustlal." Rozesměju se potichu při vzpomínce, jak dokonce spořádaně složil všechny nožky pod sebe. “Kdyby to uměl, určitě by v tu chvíli i předl.“ Teď, když se všechny události ze stezky nad kráterem vysvětlily, se mi ho nechce opouštět. Svoji povinnost informovat Lady Olisarru bych ale neměla příliš odsouvat. Dovolím si tak už jen pár minut a pak se přeci jen začnu neochotně sbírat k odchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Když začneš převypravovat vzpomínku, okamžitě se mu vybaví. Nezastaví tě, i když víš, že se mu to moc nelíbí a mračením to dává silně najevo. Zrovna jedna z mála etap jeho života, na kterou by raději nevzpomínal. Ale řekl si o to, požádal tě. Hlubokým nádechem smaže vše, co se jeho vzpomínek týče. Při tvém viditelném zaskočení, když se zmíní sežrané děti, se začne smát. Mikeš je tvor, co v pustině ulovil skřeta a sežral ho, proč by si nemohl odtáhnout nějaké to dítě? Nakonec tě hraničář ujistí, že když ho sem k němu pošleš, ohlídá ho a zjistí, jestli někdo nějaké to dítě nepostrádá. Při nejmenším pak můžete předstírat, že pavouka neznáte a nemáte s ním nic společného. Během potvrzování jeho obav otočí hlavu na druhou stranu, abys mu neviděla do tváře. „Chtěl jsem zabít to jediné na čem mi skutečně záleží,“ řekne potichu se sklopeným zrakem k zemi, když se na tebe po chvíli znovu otočí. „Chtěl jsem ti vážně ublížit, a ty ses stejně rozhodla mě zachránit? Za jiných okolností bych ti řekl, že bych byl mnohem raději, kdyby byl ten spratek mrtvý, ale z nějakého důvodu si teď nemůžu vůbec stěžovat. Kdybys na mém místě byla ty, neváhal bych a rozhodl se stejně.“ Pokusí se o úsměv, i když ho celá ta záležitost bolí. Těžkou situaci odlehčí až tvoje ujištění, že při spolupráci tu moc dlouho nezůstane. Podívá se nejprve na okno, a hned poté na tebe. „Ty jsi sem lezla přes okno?“ Chvilku to vypadá, jako kdyby ti chtěl začít dávat lekce a poučky o tom, jak nebezpečně hloupé tohle rozhodnutí bylo a že jsi mohla spadnout a něco vážného si udělat, ale nakonec to neudělá, i když tušíš, jak moc se tomu musí bránit. „Snažíš se mi namluvit, že jsem v lese našel spíš kočku než pavouka?“ zasměje se. „Říkal jsem ti, že to jsou nepochopení tvorové. I když jsem nikdy neviděl žádného, co by se choval takhle. Nejspíš jsem měl ten strom tehdy obejít dvakrát a přesvědčit se, že opravdu nemám z čeho vybírat.“ „Takže dva dny,“ protáhne obličej. „Lady Olisarra by mi mohla vrátit věci, nebo ne?“ zeptá se. V batohu měl svůj deník, kam si zapisoval poznatky o pavoucích, ale po příjezdu sem mu zbyla sotva košile a kalhoty. Dalaranská knihovna navíc docela určitě neobsahuje četbu, která by ho mohla zajímat. Už jen z faktu, že ti slíbí že jen co se dostane ven, o démonech už nechce v životě slyšet. Když vstaneš k odchodu, vyrazí, aby ti mohl zablokovat dveře dřív, než je stačíš otevřít. „Udělal jsem sobecké rozhodnutí, Maro,“ řekne, když se postaví přesně mezi tebe a dveře a pokračuje. „Už hodně dávno jsem se rozhodl vykročit na cestu, kde není nic jiného než zoufalství a samota. Zanevřel jsem na lidskou rasu a nenáviděl každého jejího příslušníka. Udělal jsem přesně to, co se po mě chtělo. Když jsem potkal tebe, nebyla jsi výjimkou. A pak u toho ohně, když jsem ti všechno řekl, začal jsem chápat. Nemusel jsem se tehdy rozhodnout pro cestu, po které teď kráčím. Nemusel jsem všechny soudit stejně nelítostně. Cítím se, jako kdybys mě z té cesty odstrčila a postavila znovu na rozcestí, abych si vybral ještě jednou.“ Zavrtí hlavou a chytí tě za ruku. „Chtěl bych začít znovu a mít tě po boku, abys mu ukázala směr, když z nové cesty sejdu.“ Upře na tebe pohled v očekávání, co mu na tohle odpovíš. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dalaran Vím, že je to pro něj těžké, ani pro mě to nebyl snadný rozhovor, a stejně se nedokážu ubránit plížícímu se pocitu štěstí, když řekne, jak moc mu na mně záleží. Ani se pak nestačím zastat Mikeše, že je to ten nejlepší pavouk, kterého jsme si z Deadwind Pass mohli odnést, jak moc se musím snažit, abych se přestala červenat. "Myslím,…" Rozhlédnu se po rozházeném nábytku po pokoji, když přijde na to, zda mu Lady Olisarra dovolí vrátit jeho věci, "… že luk ti nevrátí. Ale na zbytek se zeptám." Slíbím, a koutek mi přitom zůstane cukat do úsměvu při představě, že mediky by hraničář děsil i jen s naostřeným brkem v ruce. Přesto se zarazím, když mi zahradí cestu ke dveřím. Srdce se mi znovu sevře, v obavách z toho, co leží na konci jeho slov. Přešlápnu nejistě, bývala bych i sklopila hlavu, kdyby v půli jeho slov nepřišel ten obrat. Můj ustaraný výraz rázem zmizí a já se na něj podívám, jestli skutečně mluví vážně, že bych způsobila takovou velkou změnu. Ze všech věcí, které jsem dokázala, by to byla ta nejlepší. Stisknu mu ruku zpátky, když mě za ni chytí, z té druhé volné mi jen o chvíli později samým překvapením vyklouzne popruh brašny. Bála jsem se, že se naše cesty rozejdou, hned jak ho Lady Olisarra propustí. A teď, když mi sám říká, abych se k němu připojila, dočista mi chybí ta správná slova! "Zůstanu s tebou," vysoukám ze sebe s hořícími tvářemi. Dlaň vysmeknu z jeho sevření, ale jen proto, abych ho o vteřinu později objala. "Až budeš chtít odejít z Dalaranu, půjdu také." Slíbím, a i když myšlenka, že opustím místo, kde jsem strávila většinu života, je stále nová, než abych z ní přeci jen neměla alespoň trochu obavy, stejně se rozhodnu pro krok do neznáma. Vždyť podobnou volbu jsem udělala už v Blasted Lands, a moje touha, aby došel k dobrým koncům, od té doby nezmizela, ani se nezmenšila. Spíše naopak. Zmáčknu Arnona ještě trochu pevněji, a vydržím tak několik dalších minut. Šeptem přiznám, jak moc s ním chci cestovat, i kdyby to bylo do Kalimdoru za obřími pavouky, a když se pak přeci jen odtáhnu, docela zlehka ho políbím na tvář. Místo odchodu za Lady Olisarrou bych v tu chvíli dala přednost útěku do knihovny pro největší atlas, jaký v Dalaranu je. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Tvá odpověď ho viditelně potěší, i když ho obejmutí lehce zaskočilo. Nezůstává dlouho pozadu a také tě pevně obejme. I přes všechno oblečení, co máte na sobě, můžeš cítit jak rychle mu tluče srdce. „Pak mám tedy vše, co jsem potřeboval,“ řekne potichu. Tvému ujištění o cestování s ním až do Kalimdoru se jen tiše směje, i když si moc dobře uvědomuje, že přesně tohle ti na cestách do Blasted Lands řekl. Snad by tě po tom polibku i nechal proklouznout ven, kdyby jeho reflexy nebyly rychlejší. Jediné s čím opravdu nepočítal byl zdravotnický doprovod, který uznal, že už tam s ním jsi poměrně dlouho a že by bylo lepší, kdyby jsi už raději šla. I tak tě hraničář stačil chytit za rameno, otočit k sobě a políbit na rty, než se dveře otevřely a všechno se pokazilo. Odstoupil ale dobrovolně, jak slíbil, žádné problémy z jeho strany po celé dva dny. Lady Olisarra až tak milosrdná a laskavá nebyla, jak se ti na první pohled mohlo zdát. Dovolila a vrátila hraničáři jen část věcí z jeho batohu, aby si byla jistá, že z nich nesestrojí něco, co by mohlo někomu vážně ublížit. Ovšem, žádné další návštěvy ti povoleny nebyly. Potřebovala ho mít v klidu a věřila, že tvá přítomnost po tom, co se mu vše vysvětlilo, by tomu moc nepomáhala. Ujistila tě alespoň v tom, že za dva dny pro tebe nechá poslat, aby sis ho tu mohla vyzvednout a on zbytečně nepůsobil ve městě rozruch. Ostatně, zájem o něj a jeho zranění mělo mnoho kouzelníků, kteří se potají zajímali o démonologii. Arnon pro ně teď byl jako zlatý důl, který by nejraději rozkopali do těch nejtitěrnějších základů. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dalaran Málem k velké fontáně netrefím, potom co zaslechnu ten rozhovor o osudu Stratholmu a jeho obyvatel. Cožpak by korunní princ skutečně byl schopen něčeho takového? Co za šílenství by ho muselo popadnout, vraždit nevinné? Pokusím se zaplašit obavy, že si mladík nevymýšlel; mírně tomu pomůže i můj hovor s mistrem. Vždyť mne nechápe. Já nechci nic zahazovat, i na cestě se můžu učit a zdokonalovat, a do Dalaranu bych se chtěla vrátit. Jen, jestli se mi to podaří, budu si muset najít nového učitele. Opravdu mě mrzí, že náš poslední hovor končí jeho zlobou. Všechna práce, která mě po tom rozhovoru čeká, mi ale umožní příliš nad tím nepřemýšlet, litovat a stýskat si. Odevzdat vypůjčené knihy, najít vhodné opatrovníky pro mé vlastní svazky, šaty a těch pár pokladů, které jsem si za dobu v Dalaranu nechala. Alespoň u těch nejlepších kamarádek najdu pochopení, i když loučení s nimi je o dost bolestnější, než jsem si uměla představit. Všem jim slíbím, že budu posílat zprávy, jak jen to půjde. Napsat dopis otci s matkou je možná ale ještě o něco těžší, než dát sbohem těm, které v Dalaranu dobře znám. Jedině bratrům se mi píše snáz, zprávy pro ně nemusím tolikrát přepisovat. Pokusím se také vybrat věci, které si vzít na cestu, docela jistě ale budu potřebovat Arnonovu radu. Jediné, čím jsem si jistá, je moje kniha kouzel, léčivé tinktury a větší zásoba obvazů, než jsem si přibalila na cestu k Portálu. Jenom pro jistotu. Stále ještě musím Arnonovi vrátit ten šátek. Ten den, kdy mám hraničáře vyzvednout, zůstanu bloudit po Dalaranu, ukládat si do paměti všechny místa, po kterých se mi určitě bude stýskat. Vlastně mě překvapí, když mě ta žena najde, neubráním se trhnutí, když mě osloví. Pak ale přikývnu, že to jsem skutečně já, a za ženou vyrazím na ošetřovnu. Ráda vidím, že Mikeš Arnona našel, jen se mi zdá pavouk o něco větší, než když jsem ho viděla naposledy. Pozdravím Lady Olisarru, a když dostanu příležitost, s mírnou úklonou ji poděkuji, že hraničáře zachránila. Samotná si ho pak prohlédnu, jestli je připravený opustit ošetřovnu, a že ji pouští bez bot, mě zarazí. Vím, že bez nich přešel Blasted Lands, ale copak by pro něj nějaké nenašli? "Pojďme," vybídnu Arnona, když dostaneme svolení skutečně odejít, a vezmu ho za ruku, aby se mi v ulicích Dalaranu neztratil. Usměju se přitom, a hned nato se zeptám: "za ševcem?" Počkám si, jestli dostanu souhlas, abych věděla, zda nás směřovat jedním nebo druhým směrem. Někdy po cestě se zeptám i jak proběhly ty dva dny, co jsem ho nemohla vidět, jestli mu Mikeš nepřipadá větší, zda ví, kam vyrazíme. "Pomůžeš mi prosím s tím, co si vzít na cestu?" Zeptám se nakonec mírně, s omluvou, že dobře netuším, co obnáší dlouhé cestování. "Mám už nějaké věci přichystané, ale nechci nic opomenout." Připustím, že jsem ty dva dny neotálela, ale je to přeci jen on, kdo je zkušený cestovatel. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Ve chvíli, kdy se objevíte ve dveřích, zaslechneš Arnona jak děkuje za ošetření ran. Jestli se omluvil za všechny nepokoje a zničený nábytek, to si přesně nevěděla. Stál sice zády ke dveřím, ale o tvém příchodu věděl okamžitě. Ustoupil stranou, aby sis mohla promluvit s Lady. U nohou mu trpělivě vyčkával Mikeš, který se pohnul ve chvíli, kdy Arnon uhýbal stranou, a spolu s pavoukem se pohnula i část vystrašeného personálu, kteří tak velkého pavouka v životě neviděli. Hraničář ti kývne na pozdrav, ale dál se věnuje mazlíčkovi, který terorizuje ubohé lidi. Ostatně, on moc dobře ví, že s tebou Olisarra potřebuje probrat něco ohledně jeho stavu, což ho příliš nezajímá. Tedy alespoň ne natolik, aby to musel poslouchat zcela zaujatě. „Zdá se, že je vše v naprostém pořádku,“ začne Olisarra po prostém pozdravu. „Mé obavy se naštěstí nepotvrdily, ale přesto se o ně s vámi musím podělit. Jde především o tu horečku, se kterou sem dorazil. Doteď si nejsem úplně jistá, jak ji mohl přežít. Při teplotě, kterou měl, by mu musely selhat všechny orgány v těle nejméně dvakrát,“ řekla téměř potichu, aby si byla jista, že ji zaměstnaný hraničář, který sledoval Mikeše, jak se nebezpečně blízko prochází kolem muže, jenž by namístě nejraději vypustil duši, neslyší. „Ta horečka zmizela ze dne na den, a to je to, co mě na tom znepokojuje nejvíc.“ „Co na to říct? Měl jsem prostě štěstí.“ Utrousí hraničář, trpělivě vyčkávající. Mikeš jej už nejspíš omrzel, protože u jeho nohou nebyl, stejně jako tam nestál ten starší pán, který se před ním snažil schovat za skříň. Nemohlo být ale pochyb o tom, že to vyprávění slyšel celé. „Nebo v tom možná bylo něco jiného.“ Olisarra se na chvilku zamračila, jako kdyby měl hraničář prsty v nějakém temném rituálu, při kterém obětoval lidské dítě jen aby si zajistil ochranu. Chvilku ti připadalo, že se Arnon chystá říct něco opravdu hnusného, ale nakonec polkl jedovatou slinu a odešel pryč. „I když je to nepravděpodobné, zkuste tu horečku hlídat. Kdyby se vrátila, musíte ho dostat do co nejchladnějšího prostředí. Doufám, že máte namířeno někam, kde trvale sněží, to by vám to celé moc ulehčilo,“ ušklíbne se a pohled stočí do míst, ve kterých hraničář zmizel. O její dobré vůli pomáhat ostatním nemohlo být pochyb, i když si volila skutečně zvláštní cesty, jak to dělat. Venku čeká Arnon opřený o sloup. Souhlasí s návštěvou ševce, i když mu chůze bez bot nijak výrazně nevadí. Naštěstí není hraničář ten typ, co by si potřeboval hodinu vybírat boty, takže jste byli venku poměrně rychle. Dobrá cena i kvalitní kůže, ze které byly boty vyrobeny, co víc si přát. Nakonec se moc nelišily od těch, co měl hraničář předtím. S odpovědí ohledně svého vynuceného pobytu se moc nezdržuje. Odbude ji prostým prohlášením, že to mohlo být horší. Ovšem Mikeš je jiné téma, na které se rád pobaví. Snad tě zjištění, že když hraničář pavouka v Deadwind Pass našel, tak byl sotva dva týdny starý, nijak nezaskočí. K tomu zkušený hraničář, co se oblasti pavouků týče, dodá ještě milý fakt, že bude pár měsíců trvat, než Mikeš doroste do své původní velikosti, kterou by měl mít. „Cítím se trochu jako únosce,“ usměje se a přistoupí k tobě o kousek blíž. „Tady máš všechno, a já tě mám v plánu vláčet přes celý svět. Přesněji do Dustwallow Marsh. Přijde mi to jako dobré místo pro začátek v Kalimdoru.“ Ušklíbne se, takže ti je hned jasné, že ho napadá minimálně desítka lepších míst, než právě tohle. „Hm, všechno nutné nejspíš pořídíme v přístavu před konečnou cestou. Byl jsem tam už několikrát a neznám lepší místo, kde by se dalo sehnat tolik užitečných věcí na jednom místě. Navíc se tam toho dá sehnat podstatně víc, to hlavně díky černým obchodům a překupníkům.“ „O vše ostatní se postarám já. Vezmi si jen to, co uznáš za vhodné a nebudeš to postrádat, kdyby došlo na nejhorší. Když přežíváš v divočině, na některá ta náhodná setkání dojde, a ne vždy jsou příjemná. Někdy můžou skončit i houpajícím se tělem na větvi.“ Pokrčí rameny. „Slyšel jsem o tom nakaženém obilí,“ řekne po chvíli ticha, kdy tě přejde vzpomínka na oběšence v Deadwind Pass. „Je to skutečně škoda. Stratholme bylo jedno z mála měst, kdy jsem neměl pořádně čas na jeho prozkoumání. Vlastně, připomnělo mi to trochu ten případ z pustiny v Blasted Lands. Živá mrtvá.“ Zamračí se. On jistě slyšel svou verzi příběhu. Nezapomněl opomenout masakr, ke kterému došlo ale až poté, co se mrtvá těla rozpohybovala. Možná by ti to přišlo jako vypravěčský výmysl, aby byl příběh zajímavější, kdybys nepotkala tu mrtvou v pustině spolu s hraničářem. „Maro, potřebujeme tady ještě něco?“ zeptá se jen, co kolem vás projde dvojice kouzelníků, kteří ho sjedou pohledem od shora nahoru. „Všude to bude lepší, než v téhle rušné uličce.“ |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dalaran Nejsem si jistá, co si myslet o tom, že Arnon tehdy v Deadwind Pass vlastně unesl pavoučí mládě, ani o tom, že Mikeš ještě několik měsíců poroste. Jak asi vypadá pavoučí dospívání? Trpí pavouci zrovna tak obdobím revolty a nenávisti vůči svým rodičům? Doufám, že nebudu mít příležitost si to ověřit. "Špatný únosce." Vzpamatuju se přeci jen, "Vybral sis rukojmí, co s tebou jde dobrovolně. A jsi bez šance na výkupné." Pokusím se nenechat vystrašit představou, kvůli jak velkým pavoukům vybral právě to místo, a při pohledu na ten úšklebek se ujistím, že už je opravdu zpátky ve formě. "Arnone," oslovím ho opatrně a ruku mu trochu stisknu, po tom, co mi sdělí, že většinu věcí seženeme v přístavu. "Já v divočině nikdy nepřežívala. Nevím, co je vhodné mít s sebou." Připomenu mu potichu, že pětidenní výprava k Portálu byla zatím ta nejdelší, jakou jsem kdy vykonala. Na zmínku o oběšenci z Deadwind Pass mu ale ruku pořádně zmáčknu, nemusel by mě strašit ještě v Dalaranu. Ačkoliv… když si vzpomenu, jak se smál mojí reakci na to, že Mikeš by lovil děti, možná ho to maličko baví, mě lekat. "Co? Zareaguju překvapeně, když zmíní nakažené obilí. Musel na ošetřovně slyšet jiné věci než já v ulicích. "Ty myslíš… že je to skutečně pravda? Že Stratholme padl? " Znejistím, vzpomínka na živou mrtvou z Blasted Lands mi přinese zpět i ten stejný strach, jako když se tehdy žena z písku zvedla. Skoro se mi zatmí před očima, dvojice kouzelníků si tak málem nevšimnu. Tolik životů obrácených v něco tak hrozného a s jakým koncem. Zapomenu na chvíli dýchat, na chvíli zapomenu i na hraničáře, a když mě osloví, trochu sebou trhnu. "Dvě zastávky," odpovím. Nemůžu odejít z Dalaranu bez jediného jablka, a ani jsem nezapomněla na varování Lady Olisarry. Nechám pak hraničáře v jedné z bočních ulic vedoucích ke knihovně i s ovocem a upozorněním, ať neodchází pryč s žádným cizím čarodějem, i kdyby mu nabízel tři nové pavouky, které ještě nikdy neviděl, a moje poslední návštěva mé nejoblíbenější budovy v celém městě je vyplněná opsáním těch nejjednodušších ledových kouzel, která se dokážu naučit i s minimálním talentem pro tenhle obor. Myslím, že v Dustwallow Marsh trvale nesněží. To poslední, co je pak potřeba udělat, je opravdu jen vrátit se naposledy do mého pokoje a sbalit můj ruksak. Věci, které neprojdou výběrem, schovám do truhly, co ji správce přemístí, až místo mne přijde další nájemník, a najednou mi to klapnutí dřevěného víka zní opravdu finálně. "Tvůj šátek," Obrátím se před samotným odchodem na Arnona, abych mu podala ten kus jeho majetků, který jsem do teď měla v opatrování. Palcem přejedu po vyšitém monogramu, a pak hraničáře ujistím, že je šátek vypraný a nedošel újmy. "Z kterého přístavu vyplujeme?" Zeptám se, když kolej konečně opustíme. "Přístav Menethil není odsud tak daleko. Nebo musíme až do Stormwindu?" Ujistím se a v momentě, kdy skutečně přijde na lodě, napadne mě, jestli jsem neměla zmínit, že hluboká voda není právě něco, co by mě plnilo jistotou. A mezi námi a Kalimdorem je přitom celé moře. Potřesu trochu hlavou, ale nakonec se rozhodnu ten most spálit, až k němu dojdu. Nejchytřejší se v každém případě jeví urazit tu část cesty do kteréhokoliv z přístavů vzduchem. Zavedu nás proto k plošině u města, z které jsem vyrážela na posledy, a poučena minulou zkušeností, vlasy zapletu do copu. "Ale co Mikeš?" Napadne mě na poslední chvíli, jak bude cestovat náš pavouk, nechci si ani představit, že by celou cestu vlál za gryfem na tenké pavučině. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Hraničář lehce přikývne, když dojde řeč na pravost povídaček, které teď městem kolují. Nemá důvod nevěřit. Ne po tom, co viděl v pustině. Jestli princ skutečně viděl jeho lid vstávat z mrtvých poté, co se otrávil, není divu, že ztratil hlavu. Možná bylo trochu kruté, že se rozhodl vyvraždit celé město, aniž by zjistil, jestli tam nejsou nějací přeživší, ale s tím se holt teď už nedá nic dělat. „Navíc,“ dodá potichu, „proč by někdo do role toho špatného dosadil zrovna prince Lordaeronu? Myslím, že je tu daleko víc následníků trůnu, kteří lidem leží v žaludku daleko víc. Nicméně, nevěřím Dalaranu. Až se dostaneme pryč, dozvíme se plnou verzi příběhu, o tom nepochybuji.“ Protáhne se s dalším úšklebkem. Proč by si do tebe po dlouhé době zase trochu nerýpnul? V uličce sice počká, ale velkou radost mu to nedělá. Poznámkou o čaroději jsi mu vrátila jeho rýpnutí v plné míře. Připraví tvé zásoby o jedno jablko, aby si ukrátil čekání zatímco budeš pryč. Po tvém návratu se nepídí po tom, cos dělala. Zkrátka dvě zastávky. Pomůže ti pak vybrat vhodné věci, které by se ti mohly na cestě hodit. Jde především o oblečení, protože jak řekl, zbytek potřebného se pořídí až v přístavu. Když mu pak podáš šátek, chvilku na něj zůstane nevěřícně koukat. Snad nevěřil, že by se mu ještě někdy vrátil. „Děkuji,“ řekne s neskrývanou radostí a uváže ho na stejné místo, kde jej nosil vždycky, tedy kolem pasu pod koženou zbrojí. „Ne, přístav ve Stormwindu je pro cestu perfektní. Nebude to zrovna nejkratší cesta.“ Přizná a zatímco ty zaplétáš cop, on si jde promluvit s tamním mistrem, co se vzdušných letů týče. Hraničář oba lety rovnou zaplatí, vždy se s lidmi jedná jinak, když vědí, že na to máte. Když přišla řeč na finance, nikdy neměl nouzi, což na někoho, kdo prakticky žije v lese není moc obvyklý stav. Během chvíle před vás přivedli dva gryfy, kteří přesně věděli, kam letět. Ani Mikeš nezůstal dlouho pozadu. Vyškrábal se hraničáři na záda, kde se z větší části uchytil jeho batohu a ramen. Až teď ti pořádně došlo, že už to není ten malý pavouček, který mu dokázal sedět na rameni a byl spokojený. „Půl dne letu,“ otočí se k tobě hraničář. Přidá k tomu i drobný fakt, že loď, na kterou se potřebujete nalodit, odplouvá večer. Po příletu budete mít pořád dost času na rozvržení definitivního plánu, jak bude cesta probíhat. „A Maro,“ ohlédne se přes rameno, když se vyhoupne na zvíře a připraví se k odletu, „takhle ti to sluší.“ Pobídne zvíře, které se bez větších obtíží odlepí od země. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Cesta tam a… Rychle se ukáže, že o Mikeše se obávat nemusím, zatím. I když už si Arnonovi na rameno nesedne, pořád si dokáže najít způsob, jak se svézt. Přikývnu hraničáři, že rozumím, kolik času cesta zabere i jakou loď musíme stihnout, a jen co vymyslím, jak upevnit svou hůl, aby nepřekážela, vydrápu se i já na hřbet svého gryfa. Nevím, jestli myslel, že mi sluší zapletené vlasy, mužské oblečení, nebo ta směs obav a nadšení z neznáma přede mnou, ale nezeptám se. Se vzdalujícím se Dalaranem, a já se dlouho zůstanu otáčet za mizejícími fialkovými věžemi Citadely, mám na mysli jiné věci. Jestli se do toho města skutečně někdy vrátím, jestli uvidím svoje přátele, jak moc budeme tou dobou každý jiný. Co mi přinese moje první unáhlené rozhodnutí, jestli byl Arnon pirát a má po Východním království zakopanou spoustu pokladů, jak dlouho potrvá plavba a jestli by se dal vybudovat stálý portál mezi oběma kontinenty. A když mi se vším tím přemýšlením zbude čas, zůstanu sledovat, jak ubíhá krajina pod námi, lesy, pole, louky i vesnice, a znovu se mi přitom vrátí ten svobodný pocit z mé první cesty do Stormwindu. Je to dlouhá cesta, ale uběhne překvapivě rychle. Jen co vrátíme oba gryfy stormwindskému pečovateli, neubráním se nadšení. "Naposledy tu byli kejklíři," rozvzpomenu se a téměř poskočím. "Takoví mladíčci, ale jak jim to šlo. Třeba je znovu uvidíme." Podívám se po hraničáři, jestli je ochotný moji radost sdílet. Nezapomněla jsem sice, jak mi zkazil iluze při táboření v Deadwind Pass, ale ani přesto se mi nedaří hledět na Stormwind jako na doupě zla. I když možná brzy poznám, co za sebranku se vyskytuje v přístavu, dokud tam nejsme, nenechám si přece zkazit radost. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Na tak rychlý způsob cestování by si jeden snad i zvykl. Kdybyste jeli na koních, minimálně jedna noční zastávka by vás čekala. Kdo měl největší radost z toho, že zase stojí nohama na pevné zemi byl samozřejmě Mikeš, který jednou hraničáři málem sklouzl z batohu. Arnon by na druhou stranu nejraději celou cestu absolvoval znovu. Stormwind v něm vyvolával mnoho vzpomínek a ne všechny byly zrovna šťastné. Kvůli tobě se však pokusí předstírat nadšení. „Máme poměrně dost času, můžeme projít náměstí, jestli chceš,“ navrhne ti. Mikeš se mezitím po stěně kamsi vytratí, ale hraničáře to příliš nezajímá. Vždy když jste pavouka potřebovali, prostě se ukázal, takže nebyla potřeba jeho současný útěk řešit. Ulice i samotné náměstí, stejně jako při tvé poslední návštěvě, se hemžili lidmi. Podivně vyhlížejících stánků tu od minula určitě přibylo, a tak se lidé snažili nakupovat co jen to šlo. Hraničář ostatně sám přiznal, že je sezóna a pro obchodníky není problém ve Stormwindu nějaký takový stánek udělat. Poplatky tu nejsou kdovíjak vysoké. „Trhy naprosto se vším, na co si jen vzpomeneš,“ řekne ti, když míjíte stánek s čerstvými rybami, které rozhodně nevoní dobře. „Ty tvé kejklíře bych tady úplně nehledal, ale je možné, že budou v nějaké zapadlejší uličce, kde nehrozí, že je někdo ušlape.“ Projdete dalších pár stánků, kde se obchodníci snaží prodat obilí, zbraně, knihy a rukopisy, ale dokonce i malá živá zvířata, kterým kraluje malé mládě murloca v kleci, než se k tobě hraničář otočí a s kyselým výrazem ti sdělí, že by nejspíš měl jít pomalu začít shánět věci, které skutečně budete potřebovat. „Až všechno vyřídím, vrátím se sem pro tebe.“ Ujistí tě, abys věděla, že se prostě nevypaří a neslehne se po něm zem. Nedělá mu pak potíže se ztratit v davu. Snad až když je hraničář pryč, tak si začneš všímat ostatních lidí a jejich rozhovorů. Tu někdo pomlouvá kvalitu zboží, tam zase vyjednávají cenu, ale odposlouchat se tu dají i zajímavější věci. Činy místních zločinců, kteří právě hnijí za mřížemi a čekají na své rozsudky, nebo bandité v elwynnském lese. Samozřejmě tu zazní i Stratholme. Prakticky vše se shoduje s tou verzí, kterou jste poskládali dohromady s hraničářem - nakažená zrna, oživlé mrtvoly, Arthas a masakr nepředstavitelných rozměrů. Jen občas se objevila verze příběhu, která nemohla dávat žádný smysl. Třeba ta s drakem, který sežehl celé město na popel. „Máte zajímavou společnost, paninko,“ ozve se vedle tebe hrubý hlas. „Jméno Barnabáš, asi by se vám tady hodil menší průvodce. Co takhle začít někde mimo tenhle bordel?“ Sotva na délku lokte od tebe stojí vysoký muž s černým plnovousem. Na hlavě má starý klobouk, zpod kterého vylézají zacuchané vlasy. V nedávné době se musel dostat do nějaké rvačky, protože má zlomený nos, ještě nafialovělý. Kolem ramen měl modrý kabát. Rozhodně to bylo kus chlapa, který by v pěstním souboji jeden na jednoho Arnona nejspíš rychle srazil k zemi. Stejně tak byl mnohem starší, neboť se mu na obličeji začaly prohlubovat vrásky od mračení. Nečekal moc dlouho, co mu na návrh odpovíš, jednoduše tě chytil za ruku a vytáhl ven z davu. Jen co se dostanete do trochu odlehlejší ulice, pustí tvou ruku a vytáhne doutník, který následně zapálí. Při dobrém vychování ti také jeden nabídne. „Omlouvám se, že sem vás tak odtáhl. Původně bych vás nechal jít, ale když jsem si všiml vašeho doprovodu... No, co na to říct. Nemyslel sem si, že ho ještě někdy uvidim. Tady. Přijít za nim jen tak, určitě by mě poslal do háje. Co vás sem vlastně přivádí? Trhy asi těžko.“ Vydechne hustý kouř. Přes to všechno na tebe působí jako někdo, komu se asi nevyplatí věřit každé slovo, ale zdání někdy klame. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Stormwind Nechám Arnona jít, slíbím jen, že se budu vyskytovat na náměstí, anebo v přilehlých ulicích, aby mne nemusel hledat příliš dlouho, a pak se rozejdu bez většího plánování mezi trhovce. Tolik věci! Moje nadšení z celého trhu minutu po minutě roste, jen když zaslechnu hovory o Stratholmu, zchladí to veškerou moji radost. Co se to jen v Lordaeronu děje? Přestanu na chvíli dávat pozor, a je to zřejmě přesně ten moment, kdy se vedle mne objeví ten muž. Nebudí ve mně příliš dobrý dojem ani vzhledem, ani svými slovy. "Nepotřebuji průvodce." Odpovím a pokusím se mu vyškubnout, když chytí mou ruku. Je to ale jako mít zápěstí ve svěráku. "Pusť!" Zaprotestuji, ale zapřít se o kočičí hlavy nedá, a dřív než se naděju, jsem pryč z náměstí. "Omluva se nepřijímá." Zamračím se a rozhlédnu, kdo je v ulici krom nás. Nemůže mě přeci každý chlap ve Stormwindu vláčet kam se mu zlíbí a pak si myslet, že to spraví jedním "promiňte". Nepřestanu se mračit ani při nabídce doutníku, ani pokusu o vysvětlení, proč mě takhle unáší. A to i přestože ve mně krom strachu z toho muže roste i zvědavost, odkud může někdo jako on hraničáře znát. "Proč si myslíte, že vás nepošle ještě úplně jinam, až zjistí, že jste mě odtáhl proti mé vůli?" Zeptám se nepřátelsky a trochu se zakuckám z toho kouře. Rukou před sebou zamávám v pokusu rozehnat ten oblak, o krok couvnu a ještě jednou se rozhlédnu, kudy nejrychleji utéct. "Ale možná…" Nabídnu o chviličku později docela opatrně, "bych mu mohla vyřídit nějaký váš vzkaz?" Přeci jen… nechci rozčílit někoho, kdo vypadá, že by mě dokázal zlomit jako párátko. "Tedy… když mi řeknete, pane Barnabáši, odkud mého společníka znáte." Doplním stejně obezřetně a v duchu si zapřeju, aby tu byl se mnou alespoň Mikeš. Pavučiny jsou elegantní, lepší než aby celý Stormwind chytl. I tak se ale připravím vyčarovat plamen na svou obranu. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind V ulici kromě vás dvou nikdo není, veškeré dění se soustřeďuje na trhy. Ty od vás nejsou vůbec daleko, kdyby ses rozběhla, během několika okamžiků jsi zpět na náměstí mezi lidmi. Ovšem, co by tvému momentálnímu držiteli bránilo v tom, aby tě znovu našel a tentokrát se opravdu ujistil, že s ním počkáš až do hraničářova příchodu? Muž se tvému výroku krátce zasměje: „Ale pošle, jen sem nechtěl bejt hrubý před jeho dámou.“ Pustí část nedokouřeného doutníku na zem a zašlápne ho. Až teď si všimneš krátkého jednoručního meče, který má za opaskem. Barnabáš určitě nebude jen nějakým pouličním rváčem v otrhaných hadrech, jak se ti na první pohled mohlo zdát. „Žádný vzkazy, musim s nim mluvit osobně, takže tu počkáte. A já vam odpovim na vaše otázky, zní to fér?“ Sáhne do vnitřní kapsy kabátu, jako kdyby z ní chtěl vytáhnout další doutník, ale došlo mu, že už mu žádný nezbyl. Alespoň k tvému klidu stojí na tom stejném místě a nebezpečně se nepřibližuje až k tobě. Tolik k bezpečnosti, že ti mečem neprořízne hrdlo. „Vlastně to ani není tak dlouho, co jsem Arnona potkal. Řekl bych, že náš rozhovor byl nevyhnutelný,“ krátce se zasměje. „Víte jak to myslim, ono když ho musíte vyslýchat, tak to ani jinak nejde.“ Znovu se uchechtne, ale pak opět zvážní. „Nevim, co vám řekl, ale vždycky nepobíhal se srnkama po lese. Minulost máme všichni nějákou,“ pokrčí rameny, jako kdyby na okolnostech, za kterých hraničáře potkal už dávno nezáleželo. „Poslyšte, pořád má u sebe takový hnědý deník s kruhovým symbolem na zadní straně?“ zeptá se po chvilce ticha, kdy nejspíš vzpomínal. Deník, o kterém mluví se shoduje s tím, do kterého hraničář zapisuje své poznatky o pavoucích. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Stormwind Ani trochu se mi nelíbí, jak moc si je muž jistý, že skutečně počkám. O moc jistější, než jsem si já, že by se mi podařilo zmizet a najít Arnona. Zůstanu opatrně pozorovat, jak loví v kapse, s pohledem na meč u jeho pasu znovu o krok ustoupím. "Vyslýchal?" Zarazím se, příliš pozdě si uvědomím, že se Barnabáši podařilo mne nachytat na lep. List osob, které bývají vyslýchány mám před očima dřív, než se stačím nadechnout. Svědci, zločinci, zrádci. "Ne." Zamumlám, potřesu hlavou a sama sobě připomenu, že mi musí záležet jen na hraničářově budoucnosti. Nechci znát jeho minulost, pokud mi o ní neřekne sám. Přehrabovat Arnonovi za zády jeho vlastní příběh nebudu. Ten jediný moment v Blasted Lands stačil. Až seberu odvahu, zeptám se sama. Prsty levé ruky najdu popruh, co mi drží hůl přes rameno, a pevně ho sevřu. Nelíbí se mi situace, v které jsem se ocitla, strávit v přítomnosti toho muže další minuty se mi z duše protiví. Očima zatěkám znovu okolo sebe, pohled upřu na mistra Barnabáše až v momentě, kdy se zeptá na deník. Na chvíli zaváhám, z obličeje mi nejspíš nutně vyčte, že vím, o čem mluvím. Proč jen jsem tak špatný lhář? A proč by se muž jako on zajímal o knihu s popisky pavouků? "Je to důležité?" Zeptám se jen opatrně po příliš dlouhé chvíli ticha, abych nemusela hloubat, zda by ošetřovna v Dalaranu pořád stála, kdyby Lady Olisarra hraničáři jeho deník nevrátila. V každém případě se mi zdá, že pokud by s Barnabášem odmítl mluvit Arnon, měla bych i já držet jazyk za zuby. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Muž se usměje, přičemž odhalí celou řadu žlutých zubů. Okamžitě mu je jasné, že o tom zatraceném deníku něco víš, takže ho hraničář pořád musí mít u sebe. Poškrábe se rukou na špičce fialového nosu a nadechne se k odpovědi, když tu za sebou zaslechne povědomé prasknutí napnutého lanka. „Ne, není to důležité,“ ozve se hraničářův rozzlobený hlas. Mohla bys přísahat, že před několika málo okamžiky za Barnabášem ještě nestál, že tam byl jen volný průchod do dalších ulic k mostům. Teď tam stál Arnon se založeným šípem, přičemž napínal tětivu k prasknutí. Oči mu děsivě zářily, ostatně jako vždy, když byl skutečně naštvaný. „Vidíš, my o vlku...“ otočí se na Arnona, který z něj ani na vteřinu nespouští zrak. „Ale dal sis načas, sem musel tady odchytit tvojí-“ Nestačil ani dokončit větu, když mu šíp zasvištěl kolem tváře a dokonale mu smazal ten samolibý úsměv. S podivným zaduněním se šíp zastavil o okenní rám blízkého domu. To však hraničář neviděl. Ten teď pro změnu hleděl skrz muže před ním, přímo na tebe. Od hlavy až k patě tě přeměřil pohledem, aby si byl jistý, že jsi v pořádku a Barnabáš ti neublížil. „Seš normální? Chci si jenom promluvit!“ vyštěkl muž a sáhl k opasku pro svou zbraň, kterou tasil. Hraničář další šíp nezaložil, sklonil luk a kolem Barnabáše klidně prošel. Muž čekal, že se na něj Arnon vrhne, udělá nějaký nečekaný výpad, ale ten jej úspěšně ignoroval. Jeho největší starost jsi byla ty a to, jestli jsi v pořádku. „Barnabáši,“ osloví supícího muže hraničář, „určitě jsem měl důvody pro to, co jsem udělal. Nemyslíš si, že bys na to celé měl zapomenout a najít si lepší věci na práci? Nemám na tebe čas ani náladu, a kdybych měl odpovědět na držení mé společnice v tvé přítomnosti proti její vůli, musel bych ti ublížit. Nedávej mi důvody pro to, abych visel na šibenici, buď tak hodný.“ Nabídne ti svou ruku s úsměvem, kterým ti říká, že ať se tu probíralo cokoliv, není na tebe naštvaný. Využije chvíle, kdy se z náměstí začne ozývat hlasitá hudba, aby se naposledy otočil na starého známého, který chrlil jeden nesmysl za druhým, a s kamenným výrazem tě vtáhl zpět do víru trhů a zábavy. „Neměl jsem tě tu nechávat. Myslel jsem, že si raději užiješ trhů, abys nemusela se mnou do přístavu. Netušil jsem, že tu bude on,“ řekne po chvíli sledování malého průvodu v barevných kostýmech. Jakoby sem zprávy o Stratholmu nikdy nedošly a nikdo tou tragédií nebyl zasažen. Proč by taky? Čas na truchlení bude až zítra. „Omlouvám se. Já... sehnal jsem všechno, co budeme potřebovat.“ Ujistí tě a ukáže na přeplněný cestovatelský batoh. „Taky jsem se ptal na počasí, vypadá to na klidnou plavbu. V opačném případě jsme zatraceni.“ „Nemáš hlad? Zvu tě.“ Je ti jasné, že jediný důvod, proč tohle nabídl je, aby se od náměstí co nejdál vzdálil. Třebaže chtěl začít znovu, s lidmi to pořád bude běh na dlouhou trať. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Stormwind Velká část mojí nejistoty zmizí, jen co Arnona zaslechnu; ten zbytek se ztratí, když setkání v ulici neskončí krveprolitím. Nechci ale svého hraničáře vidět oběšeného, a tak mu ten úsměv oplatím vlastním, že jsem zůstala nepoškozená, a vezmu ho za ruku. Supícímu loupežníkovi na odchodu věnuju jediný poslední zlý pohled. "Neomlouvej se, nic se mi nestalo." Přiměju ho otočit hlavu od průvodu na mě, dlaň z jeho tváře ovšem nesundám. "Děkuji, že na mě dáváš pozor," Natáhnu se pro docela kratičký polibek na rty, mírně se začervenám, a jen o chvíli později dodám: "a že jsi sehnal všechno pro naši cestu." Usměju se, ale pak mi ten úsměv z tváře rychle zmizí, když zmíní zatracení na moři. "Prosím neříkej takové věci." Zaskučím potichu a rychle se ho pustím, ačkoliv tuším, že to řekl jen naschvál. Pokusím se potlačit všechny obavy z hlubokých temných vod a toho, co v nich žije, tomu, abych se otřásla, ale nezabráním. "Dobrá," vynutím poté na tváři malý úsměv, a s posledním pohledem na ten veselý a barevný průvod se za ním vydám do Starého města. Myslím, že jsem hloupější název taverny ještě neslyšela, před jejím osazenstvem bych si to ovšem nahlas říci nedovolila. Nejspíš se mi to jen nezdá, že místní zákazníci vypadají jako vojnou ukovaní. "Pořád mám v ruksaku místo, něco můžeme uložit i u mě." Navrhnu, jakmile složíme svá zavazadla a objednáme. Zeptám se pak nad vínem, jak dlouho má plavba trvat. I jak dobře zná místní přístav a Stormwind samotný. Je od toho jen krok k tomu, abych položila i otázku, kdo byl Barnabáš. "Arnone, jsou další, před kterými se musím mít na pozoru?" Ujistím se nakonec potichu, jestli musím na místě spálit každého jiného, než je on, kdo by na mne chtěl sáhnout, a zůstanu se přitom místy vrtat ve svém jídle. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Prostor hospody není kdovíjak velký, přesto se tu dnes sešlo poměrně dost lidí. To jen díky probíhajícím trhům se těmto pajzlům docela dobře daří. Najít místo k sezení pro vás nebyla žádná hračka, ale nakonec se to podařilo. Příhodné místo hned pod schody, takže jste byli v perfektním zákrytu. Hraničář nejprv nechal, aby sis objednala první. Sám pak zvolil medovinu s pečenou treskou jako hlavním chodem. „Zatím bych nepokoušel dobrou vůli všech pásků, které na batohu drží. Můžeme dát něco k tobě, až ho budu muset otevřít a všechen přebytek se vysype.“ Hlavou kývne k batohu, který je trochu jako časovaná bomba. „Tři až čtyři dny, ale záleží na počasí. Jak jsem řekl, pokud budeme mít štěstí, nebudeme na lodi dlouho.“ Co se stane, když štěstí mít nebudete už nedoplní. Mohl by tě tu sice ujišťovat o tom, že se nic nestane, ale příroda je nevyzpytatelná a ty bys mu pak měla za zlé, že ti lhal. „Vyrůstal jsem poblíž Stormwindu. Nechci tvrdit, že ho znám jako své boty, ale už jsem tu ledacos prožil. Takhle ti připadá, že je bezkonkurenční a šťastné, ale pravda je někde trochu jinde. Jsou tu části, kam raději ani stráž na hlídce nechodí. Možná, kdyby se investice místo do hloupých průvodů a oslav daly do pořádného zásahu proti pašerákům, městu by to pomohlo víc,“ pokrčí rameny a napije se medoviny. O kriminální činnosti zdejších odpadlíků ví nejspíš své. „Hodně času jsem strávil v docích, kvůli vlastním potřebám. Pamatuji si, jak největším pozdvižením, když jsem byl malý, bylo připlutí jakékoliv obchodní nebo nákladní lodě. V houfu jsme tak naběhli a námořníci nám pak za pár měďáků vyprávěli příběhy ze svých cest na moři. Do jisté míry mě to fascinovalo, ale tak nějak jsem věděl, že bych nechtěl uvíznout na lodi uprostřed širého oceánu. I když bych si asi ušetřil plno starostí.“ Jako mořský vlk by nemusel řešit posměchy druhých. Neexistovala by pro něj žádná pravidla, ale taky by to znamenalo, že by se nikdy nedostal do Blasted Lands a v Raven Hill nepotkal tebe. Všechno špatné je k něčemu dobré. „Barnabáš byl kdysi městskou stráží. Dělal večerní obchůzky a našel mě. Dřív jsem ho považoval za přítele, pomohl mi z dost malérů, ale pak se jeho skutečné úmysly vybarvily. Nerozešel jsem se s ním tehdy v dobrém a rozhodně nemám v úmyslu to teď měnit. Kdybych ti v Dalaranu neslíbil, že se změním, možná bych ho tím šípem i trefil. Udělal za touhle kapitolou krvavou tečku,“ přizná ti. Když pak dojde řeč na další, před kterými je lepší mít se na pozoru, jen nesouhlasně zavrtí hlavou. Neměl ani ponětí, že tu Barnabáš je a kdyby ho v davu nepoznal, tebe by se ani nedotkl. „Dost už ale o mně. Nechceš mi raději říct něco ty? Třeba můžeš začít tím, proč máš z té plavby strach? Co tvá rodina, souhlasila by s tímhle vším?“ Samozřejmě se zeptá i na tvé dětství a jaké bylo studium magie v Dalaranu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Stormwind Opravdu bych si ho uměla představit jako piráta, podobného těm z románů, které jsme si v Dalaranu půjčovaly se spolužačkami mezi sebou a po nocích se nad nimi zasnívaly. Moje snění ovšem přejde rychle, hned s jeho odpovědí na to, kdo byl Barnabáš, i jak by býval skončil. Mám však ráda, když vypráví, i přestože někdy říká věci, které mi nedělají úplně radost, a tak mne dočista překvapí, že bych ho měla v mluvení vystřídat. Zakuckám se mírně, potom co přijde na můj strach z plavby. "Já… Mám strach z hluboké vody." Přiznám nakonec neochotně, "a neumím dobře plavat." Schovám na chvíli obličej do dlaní, aby neviděl, jak je mi z toho trapně. "Oheň a voda, to přeci nejde dohromady." Špitnu a mezerami mezi prsty se podívám, jestli se mi chystá smát. Jeho druhá otázka je pak asi ještě záludnější. "Otec s matkou by nesouhlasili." Tedy nejspíše už jen s ním by nesouhlasili. "Ale co na tom. Těžko za mnou pošlou stopaře, aby mne dovlekl zpět domů." Pokrčím rameny s krátkým usmáním. Přestože mám svoje rodiče opravdu ráda, že se jejich a moje představy o tom, jaký bych měla vést život, rozešly, vím mnoho let. "Zato moji bratři by ti poděkovali, že mě bereš na cesty." Rozzářím se při vzpomínce na ně. "Podle nich je Dalaran nudné místo a oba si myslí, že čarodějky nemají ležet v knihách. Nechtěli si nikdy nechat vymluvit, že zachraňovat princezny je práce spíš pro paladina." Rozesměju se potichu, a docela ochotně zavzpomínám, jaké bylo vyrůstat s nimi. "Jsou oba starší než já, ale v dětství mě brali všude s sebou, i krást sousedovi třesně. Vysadili mě na strom, abych mohla trhat s nimi, a pak mě tam při útěku pravidělně zapomněli. Vždycky se ale vrátili a dostali jsme bití všichni tři." Zůstanu se usmívat od ucha k uchu při té vzpomínce, i když nás soused nikdy nešetřil. Měla jsem šťastné dětství díky nim, a zprávy od nich mi budou v Kalimdoru chybět. "Ty první roky v Dalaranu snadné nebyly." Připustím; jak by taky mohly pro malou vyděšenou holku. "Mág, který neumí ovládat svoji moc je nebezpečím pro sebe i všechny ostatní. A já se bála i škytnout, abych něco nepodpálila." Zasměju se znovu, ačkoliv tehdy mi do smíchu nebylo. "I o dost později jsem měla nehody. Sežehlé vlasy a prsty, někdy i hůř. Strávila jsem dost času u Lady Olisarry." Podepřu si na chvíli hlavu, odstrčím prázdný talíř. "Studium magie je vzrušující i riskantní. To nebezpečí vlastně nikdy nepomine. Odměna pro ty co přežijí, je ale obrovská." Připustím, že moc tvořit, měnit a i ničit, je velké lákadlo pro každého v Dalaranu, mne nevyjímaje. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind  Hraničář využije chvíle k tomu, kdy nemluví, aby se najedl. Když zmíníš svou obavu ohledně plavby, hraničář je ticho. Nedostane se ti od něj žádného zákeřného úšklebku ani jedovaté poznámky. Alespoň mu dochází, že ne každý se těší z hlubokých vod a tajů oceánu jako on. Celé tvé další vyprávění pak souhlasně přikyvuje, ale zbytečně ti do toho nemluví. Obzvlášť, když pak dojde na magii, ve které se ani trochu nevyzná. Odsune prázdný talíř a dopije zbytek medoviny. Pohodlně se opře a založí ruce na prsou. Chvilku se tváří, jako kdyby ti chtěl položit nejzávažnější otázku tohoto dne, ale pak se ve vaší blízkosti strhne rvačka místních hostů. Dva strážní po službě, kteří se na něčem neshodli. Bývají tu i horší případy, ale zřejmě to stačí k tomu, aby na tebe hraničář kývl, že je čas k odchodu. Položí na stůl nějaké drobné za celou útratu a natáhne se pro batoh. Ať ti chtěl říct cokoliv, ta chvíle je pryč. Podle toho, jak se čas rychle nachýlil byste tam stejně dlouho sedět už nemohli. S blížícím se večerem se začal zvedat i vítr, což znamenalo trochu větší vlny. Takhle neklidné moře bylo vidět už z dálky, když jste se blížili k přístavu. „Loď je obchodní, není důvod, aby oceán křižovala po těch nejnebezpečnějších úsecích. Bude to v pořádku,“ ujistí tě hraničář, když si sám všimne jak se loď na vodě houpá. S nástupem pozdějších hodin to v této části města začalo ožívat. Trochu to vypadá, jako kdyby se stánky z náměstí přesunuly sem. Každý jednotlivý podél zdi, jen s tím rozdílem, že prodavačů ryb tu bylo víc než by bylo nutné. Vy jste tu nic nepotřebovali. Nebo takhle to alespoň tvrdil Arnon. Určit, která loď je ta vaše není moc obtížné. Tuhle dobu je jen jedna loď, která nakládá krabice, sudy a nějaké plachty. „Arnone, tak přeces to stihl,“ mává na vás z dálky mužík v hnědém kabátě s ošklivou jizvou přes polovinu obličeje. Když k němu dojdete, je o hlavu menší než hraničář. „Kapitáne,“ pozdraví ho hraničář. Vzápětí tě představí, i když kapitánovo jméno neřekne. Zkrátka jen "kapitán". Snad další z jeho známých, kteří tě nebudou chtít nikam unášet. Kapitán pak hraničáře vezme, s tvým dovolením, na chvíli stranou, kde mu začne cosi složitě vysvětlovat. Přes burácení moře není moc dobře slyšet, co si ti dva říkají. V tu samou chvíli se ti o nohu otře Mikeš, který usoudil, že sám tady zůstat nechce. Všechny jeho oči na tebe zůstanou klidně hledět. „Loď je schopna do hodiny odplout. Kapitán nám tam zařídil koutek oddělený od posádky, takže nás během cesty nebude nikdo rušit,“ informuje tě Arnon, když se k tobě opět připojí. Kapitán pokračuje zpět ke své posádce, která nakládá zboží, takže si vás dvou už nebude do odplutí více všímat. „Poslouchej mě,“ chytí tě za obě ruce a přitáhne blíž k sobě, „nemusíme odplout dneska, pokud se na to necítíš. Vím, jak umí být cesta po moři náročná a budu mnohem raději, když se budeš cítit bezpečně. Oheň a voda nejdou dohromady, nemůžu tě k ničemu nutit.“ Věnuje ti ustaraný pohled, protože ví, že tohle je cesta na několik dní a že ji jen tak za sebou mít nebudete. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Stormwind Tentokrát mě už překřikování trhovců ani jejich zboží zaujmout ani rozveselit nedokáže. Při pohledu na loď a vlny se ve mně začne všechno svírat a kroutit, a ani hraničářovo ujištění, že plavba proběhne v pořádku, tomu příliš nepomůže. Jen silou vůle se přinutím dojít až na molo, ačkoliv bych mohla přísahat, že mi strach na nohy pověsil olověná závaží. Jen mlčky kývnu Kapitánovi na pozdrav a poté i na souhlas, aby si Arnona odvedl. Tomu, abych na svůj strach nemyslela, na malý moment pomůže pouze Mikešovo zjevení. "Mikeši," shlédnu dolů na pavouka, "tak si to stihl. Jak se ti líbil Stormwind? Co si ulovil?" Optám se, přes burácení vln naštěstí nikdo nemůže slyšet, že mluvím na pavouka, a zůstanu si přát, abych našla stejný klid, jako on a Arnon. Jenže kde ho hledat? "Je laskavý, odpovím Arnonovi, po jeho návratu, že si cením Kapitánovy vstřícnosti, a přinutím se přitom usmát. Srdce mám ale až v krku a ruce se mi třesou, když mě za ně chytí. Zatěkám očima mezi lodí, vlnami a hraničářem, a pak zase zpět, a nic na světě bych v tu chvíli neudělala raději, než souhlasila, že se přes moře vydáme až jindy. Přesto nakonec se zatnutými zuby zavrtím hlavou. "Odplujeme dnes, musíme." Nadechnu se zhluboka, a pak dlouze vydechnu. Kdybych zůstala jen o den déle ve Stormwindu, mohla bych ztratit odvahu, s kterou jsem odešla z Dalaranu. Tohle je den, kdy se nesmím zastavit. Narovnám se, zvednu hlavu a nasadím ten nejvzpurnější výraz, jakého jsem v ten moment schopna. "Mám strach, ale překonám ho. Je to jenom velká louže, nic víc." Zavzdoruji, i když se mi hlas zůstane maličko chvět. "Smíme se nalodit už teď, nebo až po nákladu?" |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Hraničář se ohlédne přes rameno, aby zkontroloval situaci na lodi. Všude zmatkovalo plno lidí, kteří nosili krabice sem a tam, přičemž na ně zezdola pokřikoval Kapitán. Stejně vám oběma bylo jasné, že v téhle tlačenici na palubě zůstat nemůžete a na přiděleném místě v podpalubí nikomu překážet nebudete. Muž na tvou otázku přikývne a vezme tě za ruku. Že do skupiny přibyl Mikeš, toho si sotva všimne. Ten se na loď dokáže dostat sám. Dojdete k místu, kde stojí provizorní můstek, po kterém se nosí věci nahoru a postavíte se do řady. Hraničář tě posune před sebe, kde na tebe má přeci jen o něco lepší výhled a v případě nějakých potíží, kdy si tohle celé rozmyslíš, má i možnost rychlejšího zásahu. Přesně ve chvíli, kdy se špičkou nohy dotkneš paluby, celá loď se zhoupne. S nikým, kdo nosí zboží to absolutně nehne, je to pro ně stejně přirozené jako pro tebe fakt, že se ti půda pod nohama normálně nehýbe. Podobně je na tom i hraničář, kterého houpání lodě sem a tam nijak nerozházelo. „Nemysli na to,“ pobízí tě hraničář. Ujdete sotva pár metrů, když tě kluzká paluba dostihne (30%). Hraničář, který si byl vědom toho, že něco takového může nastat, tě stihne chytit dřív, než bys obličejem dopadla na zem (98%). Sám má ale co dělat, aby ho váha batohu neposlala i s tebou k zemi. Obratně rozepne všechny popruhy, aby mohl náklad z jeho zad opadnout. „Mikeši,“ kývne na pavouka, který okamžitě pochopí, co po něm Arnon chce. Tebe nicméně nepouští ze svého sevření, do kterého tě chytil, ani ti nepomáhá zpět na nohy. „Takhle to bude jistější,“ řekne po chvíli a vezme tě do náruče. Mikeš mezitím zmizí i s batohem pryč. Najít místo, které podle všeho patří vám, není zas tak moc obtížné. Kde sídlí Kapitán je jasné už od pohledu, kde posádka, to vidíte všude kolem sebe, neboť se zde nachází nejedna natažená síť, či obyčejná válenda. Až na druhé straně, kde se dřevěné schody stáčejí zase o patro níž, je ona jedna vyvolená místnost. Dostat se tam už není žádný problém. Stroze vybavená komůrka s jednou postelí, psacím stolem, truhlicí, židlí a kbelíkem v růžku. To je pro nadcházející dny vaše království. Trochu to připomíná pokoj, který měl hraničář v Raven Hill, ale i ten byl o něco útulnější. Nad hlavou se vám pohupuje lucerna sem a tam, podle toho, jaká vlna do boku lodi zrovna narazila. Arnon tě položí na postel a sám otevře Mikešovi, který dovnitř dotáhne věci, pečlivě zabalené v pavučině. „Jsi v pořádku?“ zeptá se tě, když se konečně posadí na židli u stolu, ze které tě může bezpečně pozorovat. Pavouk zaujme místo na posteli vedle tebe a nevypadá, že by se z něj chtěl jen tak hnout pryč. „Až vyplujeme, bude to celé klidnější, věř mi,“ podá ti z batohu smotanou deku, aby ses do ní mohla zabalit. „Možná když ten začátek cesty prospíš, nebude to tu pro tebe potom tak nesnesitelné. Na všechno to houpání se dá zvyknout, ale nesmíš na něj pořád myslet.“ Navrhne. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Stormwind Příliš brzy se zaraduji, že jsem zvládla můstek a těch pár metrů, když mi paluba dočista zničehonic uhne pod nohama. Nestačím ani vyjeknout nebo natáhnout ruce před sebe, jen si s hrůzou uvědomit, že si zlomím nos a budu vypadat jako Barnabáš. Když se tak nestane jen proto, že Arnon má nelidské reflexy a sílu, nevím, jestli poděkovat dřív jemu, nebo těm bohům, kteří mi ho přivedli do života. V ten moment, kdy mě sebere do náruče, ale zapomenu jak na děkování, tak na nádech. Chvíli zůstanu nevěřícně koukat a pak schovám obličej do dlaní, do protestů se však v žádném případě nepustím. A srdce mi těch pár minut bije v hrudi jako o závod z docela jiných příčin než ze strachu. Však na ten strach dočasně úplně zapomenu. "Jsem takové nemehlo." Rozesměju se potichu, když se zeptá, zda jsem v pořádku. "To bylo opravdu prve, co mě někdo nesl jako princeznu." Usměju se na něj, a poprvé od chvíle, kdy jsme dorazili k přístavu, je ten úsměv upřímný. S krátkým "Věřím," si pak od něj vezmu podávanou deku, jenom dám dobrý pozor, abych s ní nešťastnou náhodou nepřetáhla Mikeše, který se vedle mne tak spokojeně rozložil. Skutečně bych si přála, abych opravdu dokázala usnout, ale když si znovu uvědomím houpání lodi, i zvuk vln dorážejících na její bok, nejsem si jistá, že dokážu klidně zavřít oči. Usadím se tak na posteli, kolena přitáhnu k sobě a rukama je obejmu. "Kdyby se Raven Hill pohupoval, bylo by to skoro jako tu." Promluvím, abych svoji pozornost odvedla od strachu i pocitu, že nahoře a dole mají k sobě příliš blízko. "Moc by mne zajímalo, co ti běželo hlavou, když jsem se do tvého pokoje tehdy tak nastěhovala." Pustím se s mírným úsměvem na velmi tenký led. Pochopila bych, kdyby se odpovědi raději vyhnul, rozumy z něj ovšem tahat nepřestanu, minimálně do chvíle, než se mi udělá příliš špatně, nebo dokud opravdu neusnu. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea „To jsi,“ potvrdí ti hraničář, když dojde řeč na nemehla a nezapomene ti připomenout příhodu v Deadwind Pass, která ho stála hezkou jizvu na ruce. „Ale jsem za to upřímně rád, kdy jindy bych dostal příležitost tě takhle někam přenést?“ zlověstně se ušklíbne. „Neměl bych být takový" zamyslí se, „kdybys viděla, kolik jizev jsem za svou nešikovnost získal já. Asi bych měl být tím posledním, co ti tu bude něco vyčítat.“ Vytáhne z batohu svůj deník, který položí na stůl za sebou. Hned za ním následuje čutora s vodou, kterou podá tobě. „Ah,“ povzdychne si muž a poškrábe se při tom na bradě. „Upřímná chvilka? Jediné, co mě v tu chvíli napadlo bylo, že se asi moc nevyspím. Nechtěl jsem ale vypadat jako nepřítel, hlavně potom, co jsem tě tak nemile uvítal. Historie se opakuje,“ usměje se přesně ve chvíli, kdy Mikeš natáhne všech osm nožiček a perfektně tak zaplní zbývající kus volné postele. Dnes to pro Arnona vypadá na probděnou noc. „Budu u tebe,“ slíbí ti, když začneš konečně usínat. Natáhne se, aby tě mohl lépe zabalit do deky. V neposlední řadě tě zlehka políbí na čelo a vrátí se ke svému deníku na stole. Možná se ti spalo lépe, než jsi čekala. Kdyby tě neprobudil Mikeš, určitě bys ještě pár hodin vydržela. Pavouk si však usmyslel, že se zmocní i druhé poloviny postele, kdes byla ty. Když pochopil, že to s tebou nebude tak jednoduché, přesunul se zase o kus na druhou stranu, kterou stihl pokrýt pavučinou. Hraničář sám seděl na židli, hlavu položenou na staré desce stolu, hned vedle otevřeného deníku, do kterého v noci sepisoval své poznámky. Sám spal dost tvrdě na to, aby ho pohupující se loď probudila. Za zavřenými dveřmi se ozývá nadšený pokřik mužské posádky, která hraje karty. Pokud se ti bude chtít vyjít ven, budeš muset nejprve projít přes ně. Ne že by to představovalo nějaký velký problém, ale kolik z nich se už takovou dobu plaví bez ženské po boku? Možná by se s tebou ale někdo podělil o příběhy z cest, nebo by možná někdo věděl o něčem, co se děje ve světě. Tak či onak, moře je rozhodně klidnější než včera a zábava je pestrá. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro The Great Sea "Mikešiii," Zamručím rozespale, když se mě to pavoučisko pokusí vystrnadit z postele. Proč si jen nevyleze do rohu pokoje a nedělá si síť tam? Posadím se docela neochotně na své, pavučinou neopředené, polovině postele a zamžourám po místnosti. "Mikeši, mám tě ráda," promluvím po chvíli docela potichu k pavoukovi, "ale zítra tu se mnou leží Arnon. Rozumíš?" Přece nenechám Mikeše rozvalovat se po palandě, zatímco hraničář spí s hlavou na stole. "Už si začni vybírat roh." Vyzvu zvíře šeptem, a trochu k sobě přitáhnu deku. Bez Arnona, který by se mnou mluvil, ačkoliv připomínat Deadwind Pass byla skutečně rána pod pás, se necítím dvakrát jistě ani šťastně, ačkoliv houpání je menší, než bylo, když jsem usínala. S tím pokřikováním posádky jen kus od nás brzy zjistím, že znovu usnout se mi také nepodaří. Nezbude mi tak nakonec nic jiného, než udělat Mikešovi radost a potichu se zvednout z postele. Stejně potichu ze svého ruksaku odepnu vlastní přikrývku a přehodím ji opatrně přes hraničářova ramena. Sama pak vyklouznu z komory rovnou mezi posádku. Trochu nejistě se po námořnících rozhlédnu, s příštím zhoupnutím lodi si ovšem rychle rozmyslím, že bych snad pokoušela štěstí na palubě. A noční moře musí být ještě víc děsuplné než to denní. Polknu, prsty pevně sevřu okraje deky, a opatrně se rozejdu k hrající skupině. V žádné knize, kterou jsem v Dalaranu četla, se nepsalo o tom, co se patří na moři, a tak se radši prvně dovolím, jestli se můžu dívat, jak hrají. Nikdy sem o ferblu neslyšela, z prvního vyřazeného tedy zkusím vytáhnout, jaká jsou pravidla. Tedy jen jestli se mnou vůbec bude chtít mluvit. Nevím, jestli mě s pár měďáky a stříbrňákem v kapse nechají zahrát s nimi jednu hru, ale stejně se na to zeptám. A kdyby nenechali, zkusím se rozhlédnout, jestli neuvidím někoho, kdo vypadá, že by mi třeba i za těch pár měďáků povyprávěl nějakou příhodu ze svých cest. Cokoliv, jen abych nemyslela na tu temnou masu vody všude okolo nás. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Jen co vyjdeš ze své kajuty, visí na tobě bezmála polovina očí a další se přidávají. Tahle posádka, třebaže poskládaná z čestných a pracovitých lidí, ti od pohledu přišla stejně nepříjemná, jako Barnabáš. Mohl tě alespoň uklidňovat fakt, že kousek za sebou máš spícího hraničáře, kterého by tvůj případný křik, s trochou štěstí, probral. Hodně chlapů si tě tak přeměří pohledem a pořád jim přijde, že ta deka, kterou kolem sebe máš, je zbytečně moc. „Nechceš si sednout ke mně?“ navrhne ti jeden blonďatý mladík s ranním strništěm u rozehrané partie šachů. Nikdo jiný tě k sobě takhle ochotně nezve bez toho, aniž by neprohodil nemístnou poznámku na tvou osobu. Zkrátka, pro jistou část lidí tady budeš zakázané ovoce, o které se stejně alespoň jednou pokusí, přestože znají hraničáře a vědí, co za následky je nejspíš bude očekávat. Pokušení je holt tvrdší soupeř. „Já jsem Rufus,“ představí se ti mladík. „Se mnou nemusíš hrát o peníze, stačí mi jen ta hra.“ Ujistí tě a poskládá figurky na patřičná místa. Každá na to své specifické, nepomíchat věže s jezdci, a ty zase se střelci. Už od pohledu ti je jasné, že je Rufus trochu jiný, než všichni ostatní. Dlouho na vás však oči ostatních nezůstanou a život v podpalubí se rychle vrátí k hazardním hrám a alkoholu. „Znám toho muže, který s tebou cestuje,“ začne Rufus, když jako první táhne bílým pěšákem o dvě pole. „Jednou tu už byl. Popral se s Hlavounem, to proto s tebou nikdo nechce hrát,“ nakloní se blíž k tobě a šeptem řekne: „bojí se ho.“ „Nebojím se ho, protože s tebou hraju. Nemám nečestné úmysly jako většina lidí tady. Jsi na tahu.“ Mladík počká, až odehraješ svůj tah. „Nelíbí se mu, že jsi tady.“ Utrousí během vaší hry. Nemá se k tomu, aby svou myšlenku nějak více rozvinul, nebo ti jí vysvětlil. Zato ti je ochotný povyprávět o velkých přístavech v Kalimdoru, které během svého života na lodi navštívil. I když má na všechno dětský pohled, na jeho příbězích stále něco je. Když ti popisuje malé zelené mužíky, se zlatými prsteny, kteří by ti dokázali vnutit cokoliv, pokud bys za to dobře zaplatila. Když se zmiňuje o útesech, které v Království nikde nejsou. Popisuje jen neutrální území, kam se jejich loď smí vydat, přesto je to docela jiný pohled na svět i život mimo ten jeden kontinent, který jsi doposud obývala. A čím víc o tom mluví a popisuje další části, tím víc ti dochází, že se s každým nadechnutím vzdaluješ od domoviny, do které se už nikdy nemusíš vrátit. Ačkoliv jsi tvrdým soupeřem, Rufus se o svého krále připravit nenechá (tvých 40%). Poté, co ti střelcem vezme královnu, už nic nebrání v podařeném šachu a následném matu. Mladík je tvou vytrvalostí překvapen. Mezi muži není moc dobrovolníků, kteří by si s ním jen tak zahráli, a proto ti nabídne další hru. „Znám i větší tajemství, na která se jiní bojí jen pomyslet, pokud mě porazíš, řeknu ti je.“ Nabídne ti a zajiskří se mu při tom v modrých očkách. Aby svému tvrzení dodal skutečnou hodnotu, zeptá se tě, kam se nejspíš teď poděl budoucí král jednoho ze Sedmi království, když se o něm nejvíc hovoří. Je jen na tobě, jestli jeho nabídku přijmeš. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro The Great Sea Stačí dvě oplzlé poznámky a další minuta hladových pohledů, abych si uvědomila, že jsem udělala velkou chybu, když jsem se rozhodla opustit kajutu. Nebýt toho, že mě osloví Rufus, bývala bych se sklopenýma ušima zalezla zpátky, poučená o tom, že vytloukat klín klínem nese svoje rizika. Otřesu se, ale světlovlasý mladík nevypadá příliš jako hrubián a tak si za ním doopravdy přisednu. Jen tu svoji deku jen tak svírat nepřestanu. "Kdo je Hlavoun?" Zeptám se docela opatrně, i proč se s ním Arnon vůbec pral, a než nachystá šachovnici, pokusím se sama sebe ujistit, že většina námořníků si přeci jen nic nedovolí a zůstane jen u toho hrozného očumování. Brzy však na ně zapomenu, Rufusovo vyprávění i šachy dokonale zaměstnají moji pozornost. Možná i pro představy cizích krajů a tvorů, stejně jako pro plíživé zjištění, že skutečně nemám žádnou jistotu návratu, dělám ve hře chyby. Samotnou mě tak překvapí, že jsem dokázala vzdorovat dlouho, Rufus je opravdu o moc lepší, než bych od námořníka čekala. "Kde si se naučil hrát šachy, Rufusi?" Zeptám se a k vítězství mu s úsměvem pogratuluju. Trvá to jen pár dalších vteřin, než nade mnou moje zvědavost zvítězí, a já souhlasně přikývnu k další hře. Vlastně bych souhlasila i bez jeho nabídky, že mi odkryje některá tajemství, jen proto, abych se z jeho hry poučila. Skutečně je lepším hráčem než já, ani podruhé se mi nad ním nepodaří zvítězit (32 %). Kam se tak mohl podít následník trůnu, mi zřejmě není souzeno vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Rufus poskládá všechny figurky na původní pozice. Ještě než začne hra, dokáže vysvětlit, proč tu má většina posádky z hraničáře respekt. Hlavoun se vždy chvástal tím, že si prošel vojenským výcvikem ve Stormwindu, a protože vypadá skutečně hrozivě a má svaly, kterými to dokazuje, rád pořádá jakési zápasy jeden na jednoho, aby všem ukázal, že on je tu druhý kapitán a nikdo na něj nemá nic zkoušet. Takhle vyzval na zápas i Arnona, který odmítl. Hlavoun na něj pak zaútočil bez varování a hraničář ho poslal k zemi. Tohle malé vítězství mělo dvě strany - respekt u té části posádky, která Hlavouna nemohla vystát. Jenže pak tu byla ta druhá část, která svého "kapitána" uznávala. „Jeho skupina je teď nahoře a pracuje,“ informuje tě Rufus a učiní první tah. Tahle hra pro tebe nevypadala dobře už od samého začátku. Skončila ještě dřív než ta poslední. Rufus ti samozřejmě nabídl další hru, protože možnost si s někým zahrát jen tak mít nebude. Druhá hra pro tebe vypadala podstatně lépe, a když se ti mužíka podařilo porazit, cítila ses víc než dobře. Rufus svou část dohody splnil téměř okamžitě, kdy bylo rozhodnuto o jeho osudu. „Mluvil s démonem uprostřed řeky krve a spatřil řešení. Myslí si, že dělá dobře, ale mýlí se. Odplul do neprobádané části světa, aby našel své odpovědi. Až se vrátí, vezme si všechno a mnohem víc.“ Mladík se smutně usměje, ale jeho zamyšlení přeruší příchod několika mužů z horní paluby. „Střídání,“ křikne hrubý hlas a několik mužů se zvedne od rozehraných karet. Nepotřebuješ Rufuse, který se po dřevěných schodech sápe nahoru po všech čtyřech, jen aby byl co nejdřív pryč, aby ti došlo, kdo je ten muž, co právě přišel. Hlavounova část posádky rychle obsadí stoly s kartami. On sám je však více zaujat tebou, než nějakou hloupou hrou. Vzhledem připomíná trochu Barnabáše, jen nemá zlomený nos a není tak starý. „Nová členka posádky?“ zeptá se spíše svých kumpánů než tebe. „Hrajte karty? Přisedněte si,“ dřív než bys stačila odmítnout, přitáhne tě blíž ke stolu a násilím na židli posadí. Jeden z členů se k němu nakloní a šeptem podá informaci o tom, s kým jsi nastoupila. Hlavoun jen zamručí a sám pro sebe se usměje. „Takže cestovatelka se špatným vkusem,“ prohodí a vezme si balíček karet, ze kterých začne rozdávat. „Teď jsme všichni na jedné lodi.“ Pokud se pokusíš odejít, vždy tě přirazí zpátky. To však jen do doby, než do lodi narazí větší vlna a on se musí starat o to, aby ze stolu nespadl všechen alkohol. Za vámi, tedy z míst, kde je hraničář, se vzápětí ozve rána. Za zavřenými dveřmi je sice tlumená, ale pořád dost slyšitelná na to, aby přerušila poslední pokusy o záchranu otevřených lahví. Všichni stočí pohled k zavřeným dveřím, ale když z nich nic vzteklého nevyskočí ven, vrátí se k rozdávání. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro The Great Sea Mám ze své první výhry radost, jakmile mi ale Rufus sdělí svoje tajemství, zůstanu na něj překvapeně zírat. Nemám mít jistotu, jestli je zřídlem nebo jen šílený, ale jeho slova ve mně vyvolají neklid. Přitáhnu deku k sobě, jak mne najednou popadne chlad při myšlence, že by mělo přijít ještě něco horšího, než byl pád Stratholmu. "Rufusi," otevřu ústa, abych se zeptala, když mě přehluší to halekání o střídání, a můj podivný protihráč zmizí jako pára nad hrncem. Ani se nestačím podruhé nadechnout, když se ocitnu ve spárech muže, co musí být docela jistě Hlavoun. Dřív než stačím zaprotestovat, jako hadrovou panenku mě přitáhne a usadí u stolu. Chtěla jsem si zahrát, ale už nechci! Skutečně se pokusím několikrát vstát, jak se mi v té nové společnosti ani za mák nelíbí, a když mi v tom pokaždé zabrání, pokusím se bez úspěchu vymoci si odchod protesty a výhružkami (39%). Jakoby i docela cizí námořníci věděli, že ve skutečnosti nikomu ublížit nechci. Nenávidím každou tu minut, ale moje příležitost nepřijde dřív než s tou nečekaně silnou vlnou, která lodí zhoupne. Karty odhodím před sebe a od stolu se odstrčím, dokud mají všichni včetně Hlavouna plné ruce práce se zachraňováním lahví kořalky. Nemuselo by v kajutě, kde spí hraničář, ani nic spadnout, abych co nejrychleji vyrazila právě tím směrem. Jen jedinkrát se za sebe otočím, abych zjistila, s jak velkým nepochopením se můj útěk setkal, jinak se zůstanu soustředit především na to, abych se ke dveřím do kajuty dostala bez vyvrtnutého kotníku. Dveře rozrazím o něco víc zprudka, než bych sama chtěla, a jakmile za mnou zaklapnou, rozhlédnu se po pokoji, co bylo zdrojem té rány. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Jako první se ti naskytne pohled na houpajícího se Mikeše, který je jen několik málo palců nad hraničářovým obličejem. Ten sám už dávno za stolem nesedí, ale po nárazu vlny spadl na zem, kde dál pokračuje ve spánku. Pavouk několikrát zatřepe nožkama a snese se o kousek níž. Když se za tebou zaklapnou dveře, hraničář procitne a lítou bestii okamžitě z pavučiny srazí. Mikeš letí do kouta dřív, než by stačil cokoliv udělat. „Nevzpomínám si, že bych si stlal na podlaze,“ zamyslí se hraničář, když se posadí a rozhlédne se kolem sebe. Musíš uznat, že rychlost, se kterou Mikeš dokázal vyzdobit zdejší kajutu, je zarážející. Mohla jsi být pryč nanejvýš dvě hodiny, a on mezitím stačil většinu věcí zabalit do pavučiny. Jediný, kdo mu chyběl, byl hraničář, který se lepkavému osudu vyhnul. „Asi máme vážný problém.“ Mikeš se pomaličku odsouká do nejhořejšího rohu vaší pochybné místnosti, kde zaujme ublížený postoj. „Jak dlouho už jsi vzhůru?“ zeptá se Arnon, když zjistí, že jsi stejně šokovaná pavoučí výzdobou jako on sám. Prostě ti pak sdělí, že i když je fajn mít za mazlíčka pavouka, v kajutě už s vámi zůstat nemůže. Nemyslel to zle, jen si přivlastnil některé věci, které jeho zkrátka nejsou. Z vedlejšího prostoru se začnou ozývat nadšené pokřiky. Někdo právě vyhrál v kartách a ostatní jsou povinni odevzdat vše, co vsadili. Stejná zábava ráno, odpoledne i večer, stále dokola. Muž před tebou si promne oči a protáhne se. „Nevím, kam chceš jít, ale byl bych raději, kdyby sis to rozmyslela. Sice jsem říkal, že je tohle obchodní loď, ale posádka se skládá ze stejných pobudů, kterých jsou ve Stormwindu mraky.“ Pomalu vstane a hned, co mu to zhoupnutí lodě umožní, se opře o stůl. „Třeští mě hlava,“ přizná po chvíli. Otázkou jen zůstává, jestli je to kvůli tomu pádu na zem, nebo si v noci s námořníky zahrál karty u nějaké té skleničky alkoholu. Možná představa toho, jak bude muset sundavat všechny pavučiny, tyhle stavy způsobuje. Netrvá ale moc dlouho, než jeho vědomí zase začne pořádně pracovat. „Mořská nemoc je pryč? Že se snažíš vyplížit ven,“ ušklíbne se. Nemá nejmenší tušení, že už jsi venku vlastně byla a potkala se s většinou zdejší posádky. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro The Great Sea Dočista se vylekám, když si uvědomím, co mám před sebou. Hraničář na zemi, Mikeš nad ním, všechno ostatní zabalené do pavučin. Nevím, jestli si chtěl pavouk Arnona změřit, nebo se bál, co se s jeho pánem děje, v každém případě letí do kouta dřív, než stačím cokoliv udělat. "Nestlal, spadl si i s židlí." Zakroutím hlavou nechápavě, jak mohl něco takového zaspat, a rozejdu se k němu. "Další noc se mnou budeš spát na posteli ty a ne Mikeš." Rozhodnu za ně oba a maličko přikývnu, že skutečně problém máme. Pavoukovi v rohu jen krátce zahrozím ukazováčkem, ale jak už se jednou rozhodne o jeho budoucím exilu, nedokážu se na něj víc zlobit. Arnonovi v první chvíli nepřiznám, že jsem se s posádkou stačila seznámit. Raději mu pomohu vstát a pak zvednu i židli, aby se mohl posadit. "Natloukl sis moc?" Zeptám se, v hlase starost, když si postěžuje na to třeštění, a hlavu mu zlehka ohmatám. Velmi brzy se ovšem přesvědčím, že sil na ušklíbání má pořád dost. "Vlastně," připustím opatrně, "jsem se snažila dostat zpátky." Zarazím se na chviličku, když skutečně pod prsty ucítím na jeho hlavě hrbol. Naneštěstí by mi hledání lžíce, kterou bych tu bouli zamáčkla, trvalo v ruksaku omotaném do pavučin příliš dlouho. Zřejmě tak bude muset přežít s ní. Krátce si povzdychnu, dlaně z jeho spánků ale jen tak nestáhnu. "Mikeš mě probudil a… začala jsem se znovu maličko bát." Přiznám potichu. "Nevěděla jsem, co jsou zač, chtěla jsem jen najít někoho, kdo by se mnou mluvil." Ošiju se při vzpomínce, co jsem si místo toho vyslechla. "Jsou to hrubiáni, asi mám velké štěstí, že se tě všichni bojí." Špitnu, prsty mu docela nevědomky přejedu po vlasech. "Přísahám, že už se od tebe na krok nehnu." Podívám se na něj a myslím to smrtelně vážně. I když mě s tím vším, co jsem za ty dlouhé dvě hodiny prožila, skutečně přešel ten divný pocit z houpající se lodi, ty pohledy a poznámky si nechci opakovat. "Snad jedině Rufus takový není. Je to podivný patron, ale choval se ke mně slušně." |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Muž se pomalu posadí na židli. Koutkem oka zahlédneš Mikeše, který pomalu mění svou polohu v rohu tak, že se nenápadně přesouvá nad hraničáře. Arnon má teď docela jiné starosti, než je pavouk, který si myslí, že se svět (nebo minimálně vy dva) točí kolem něj. Nejprv opře čelo o dlaň, to když mu popravdě řekneš, co děláš vzhůru. Víš, že z toho nemá žádnou radost, ale neřekne nic. Přeci ti nic nezakázal, nenařídil ti, abys byla zavřená v téhle místnosti. Nechá tě, abys ho prohlédla, i když by ti nejraději řekl, že to nic není a je to zbytečné. Stejně jako tehdy v Deadwind Pass po tom pádu, kdy mu krvácela ruka. „Zdaleka ne všichni,“ řekne, jen aby o vteřinu později mohl zatnout zuby, když se ti podaří nahmatat bouli. Pokusí se ti vykroutit, i když to nemá absolutně žádný efekt. „Takhle to nemá být,“ chytí tě rukama za obě zápěstí a stáhne je dolů, pryč z jeho spánků. „Nechci tě držet jako ptáka v kleci. Z toho by nic dobrého nevzešlo.“ Pomalu se postaví a sám ti položí dlaň na tvář. „Nevadí mi, když se rozhodneš někam jít. Jen bych o tom rád věděl, abych ti v případě nutnosti mohl být nablízku.“ Skloní se, aby tě lehce políbil na rty. Tady vás přeci jen nikdo nevyruší jako v Dalaranu, a hraničář se chopí příležitosti, aby polibek prohloubil. Vydrží tak jen chvíli, než si pád na zem ze židle začne vybírat svou daň. Odtáhne se jen nerad. „Em... ano, Rufus.“ Naváže na zmínku o Rufusovi, aby nenastalo to vražedné ticho, které by ho donutilo se červenat. I Mikeš využije chvíle, aby se s hraničářem udobřil, protože ví, že teď ho z ramenou určitě odhánět nebude. „Mám pocit, že Kapitán o něm mluvil jako o jasnovidci? Ne, to nebude ono. Zkrátka Rufus tu není ani tak od práce na lodi, jako spíš pro Kapitánovu pověrčivou duši. Ten kluk ti dokáže říct, jestli udeří nějaká bouře v příštích několika dnech, ale pro praktický život je k nepoužití. Ani nevím, kde ho sebrali. To není schopnost, kterou by měli čarodějové, nebo se mýlím?“ S pavoukem na zádech a točícím se světem dostává jeho rovnováha skutečně zabrat. Přesto se rozhodne udělat těch několik kroků kolem tebe ke dveřím. „Asi bych se měl jít ujistit o tom, do jakého přístavu to vlastně máme skutečně doplout,“ pokrčí rameny, jako kdyby to ve finále bylo úplně jedno, protože vám to cestu nezkrátí. I když je nepravděpodobné, že by se zrovna o tomhle neujistil před vyplutím. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro The Great Sea Uteče mi tiché "Ah…" po tom polibku a bývala bych ho v tom odtáhnutí zastavila, sama se natáhla pro víc, kdybych si neuvědomila, že ta rána do hlavy mu nejspíš dává zabrat víc, než se snaží předstírat. Jen neochotně se vrátím k tématu Rufuse, a oči se mi překvapením rozšíří, když hraničář prozradí, že má mladík skutečně dar Vidění. Vždy jsem si představovala proroctví jako těžko rozluštitelné nabubřelé texty vousatých starců. Ne jako smutná konstatování mladíčků z podpalubí. "Musím vědět, jestli se kdy spletl." Šeptnu a v obavách, co Rufus nad prohranou šachovou partií předpověděl, a ani se v první chvíli nepokusím Arnona v odchodu zastavit. "Počkej přeci," otočím se o několik tepů srdce později na hraničáře, který se s pavoukem na zádech motá k odchodu. "Jestli ti je zle, půjdu na vzduch na palubu s tebou." Zkusím to ke dveřím stihnout rychleji než on. "Jen mi prosím netvrď, že nevíš, kam tahle kocábka pluje." Potřesu odmítavě hlavou a podívám se na něj, jestli se nepotřebuje opřít. "Je tam Hlavoun a jeho společníci," varuju Arnona ještě před tím, než se skutečně rozhodne otevřít dveře. "Řekl mi, že mám špatný vkus. Jestli to zopakuje, nemusíš mu to zkoušet rozmlouvat, dobře?" Ujistím se, že se pokusíme udělat všechno proto, abychom se na lodi nedostali do problémů. Než ale abych čekala, až mi to potvrdí, otočím se na pavouka. "Mikeši, tak z něj už slez, vždyť máš svých osm nohou." Poprosím pavoučisko, když už teď musí být docela těžké zavazadlo. A ještěže mi nemůže odpovědět, že jsem se sem prve taky nechala donést. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Trochu neochotně přikývne, když zmíníš Hlavouna. Tichý slib, že se pokusí udělat vše, aby se s ním nepustil do křížku. Mikeš se na zádech nejprve drží, ale potom uzná svou porážku a jen co si tě prohlédne všema korálkovýma očima, sleze dolů. Už už to vypadá, že se po stěně odporoučí někam na strop, ale hraničář ho chytí za nohu a stáhne dolů. I když si jeho úplné vyhoštění rozmyslel, stejně nemá v plánu nechat tu pavouka samotného, protože už byste se sem nemuseli dostat. Arnon poté otevře dveře a jakoby nic vyjde ven. Pokud mu to výraz v obličeji neumožňuje, snaží se alespoň držet přímé cesty bez nějakého vrávorání. Jeho přítomnost ale Hlavounovi neunikne. „Hraničáři!“ zvolá poněkud radostně, když se za vámi zavřou dveře kajuty. „Už jsem si myslel, že se neukážeš.“ Pohled pak hned stočí k tobě s poznámkou, že je skutečně škoda že jsi tady s Arnonem, protože si chtěl docela jistě užít. Hraničář zatne ruku v pěst, oči se mu rozzáří zeleně a ty víš, že pomalu prohrává souboj s vlastní sebekontrolou. Kdybys u něj nestála, i přes všechnu vystřelující bolest v jeho hlavě, už by Hlavouna držel na zemi s nevyřčeným přáním smrti. Takhle kolem něj jen projde a těsně u schodů se otočí: „Je mi tě líto.“ Pomalu zdolá tu řadu schodů a jen co se dostane na horní palubu, promne si spánky. Opře se o dřevěný trám a zhluboka se nadechne. „Proč chceš vědět, jestli se spletl?“ zeptá se, když bolest odezní. „Já bych spíš věřil tomu, že Rufus dokáže číst myšlenky, nebo se jen moc dobře vyzná v lidech a dokáže jim povědět přesně to, co v danou chvíli chtějí slyšet.“ Věnuje ti zmatený pohled. I když bylo ráno, slunce už docela hezky hřálo a vánek příjemně chladil. Rozhodně tu bylo líp než v kajutě. Trvá nějakou chvíli, než se vám samotný Rufus připlete do cesty, zrovna když se snaží kartáčem dostat nějaké skvrny z paluby. Se svou starostí o hraničářovo zranění jen Arnona utvrdí v tom, že ať je ten kluk cokoliv, není to nic běžného a normálního. „Zlobí se, když si s ním nechceš povídat,“ řekne hraničáři, který jeho slova jen potvrdí. Nepadnou žádná jména, jen toto tvrzení, kterému oba dokonale rozumí. „Rufusi, mohl bys mi říct, o čem jste se to bavili s Marou?“ zeptá se hraničář, který s klukem mluví trochu jako s malým dítětem. „Je to tajemství,“ odpoví Rufus a zmateně se na tebe podívá. Jistě tě podezřívá z toho, že jsi mu něco řekla. „Nemusíš mít ten zlý pohled, nevím nic víc,“ ujistí jej Arnon a sám se od vás kus vzdálí, aby ses mohla hocha zeptat na to, co jsi potřebovala a on mu nebyl trnem v oku. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro The Great Sea "To se raději vrhnu přes palubu…" Zamumlám opravdu velmi, velmi potichu na Hlavounova slova, jak je mi představa utonutí najednou mnohem milejší, než že by na mne ten chlap ještě někdy sáhnul. Ani klášter by v takové chvíli nebyl řešení. Na rozdíl od Arnona se však na něj neotočím, podpalubím projdu s předstíraným klidem. Jen na horní palubě se už neovládnu a maličko se otřesu, jeden hluboký nádech to ale spraví. Alespoň na krátkou chvíli, než se ve mně všechno sevře při pohledu na moře okolo nás. Rychle si najdu oč se opřít a čeho se chytit, oči pevně zavřu. "Řekl mi něco, co bych si nikdy nepřála slyšet." Zavrtím hlavou, že si nemyslím, že by byl v Rufusovi jen ten stejný talent, který mají falešní pouťoví jasnovidci. Víc toho ale hraničáři nepovím, stojí mne to dost sil zvykat si znovu na hučení moře a slanou chuť vzduchu. Když se pak Rufus přeci jen objeví, jsou to podivná slova, která si s hraničářem vymění. S kým si nechce Arnon povídat? Zamračím se maličko, jak se mi protiví vlastní nevědomost. "Rufusi," oslovím mladíka, jakmile můj společník zmizne o kus dál, "Arnon mi řekl, že umíš předpovídat. Spletl ses někdy?" Zeptám se vážně a pečlivě si ho prohlédnu. "Řekni mi prosím, chtěla bych porozumět… jak na svá tajemství přicházíš?" Nechci ho vyslýchat, ani vyplašit, natož ztratit možnost, že by se mnou ještě kdy mluvil. Jen pravda je pro mne v ten moment příliš důležitá, než abych se nezeptala. Klidně se pokusím ty informace vyměnit za vydrhnutou palubu, nebo šachovou hru. "Komu se nelíbí, že jsem na téhle lodi?" |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Rufus si tě prohlédne modrýma očima, které pak stočí na hraničáře, který si sám našel Kapitána a započal s ním rozhovor. Přesvědčen, že teď je dost daleko a zaměstnán na to, aby vás dva slyšel se opět vrátí pohledem k tobě. „Události se mohou měnit, ano, ale ne ty, které se už staly,“ přizná po chvíli těžkého přemýšlení. „Jsou to záblesky, někdy přichází samy, jindy si o ně musím říct. Vidím, co někdo dělá, nebo chce udělat. Vím, když se někomu něco nelíbí. Občas mám strach. Vídám věci, které jsou odporné. Rudá barva všude, kam se podívám. Mrtví lidé, křik, bílý sníh. Poznám tváře, ale jen některé.“ Když se pak zeptáš, komu se tvá přítomnost na lodi nelíbí, podívá se směrem, kde stojí Arnon s Kapitánem a řekne prosté: „Jemu.“ Hraničář dokončí rozhovor a otočí se zpět na vás dva. Rufus skloní hlavu a odejde od tebe pryč. Žádná slova na rozloučenou, nebo nějaké bližší vysvětlení. Zkrátka zmizí stejně rychle jako se objevil. „Máš odpovědi, které jsi hledala?“ zeptá se hraničář v mnohem lepší náladě, než kterou měl před Rufusovým příchodem. Natáhne k tobě ruku, aby ses ho mohla chytit. Když tak učiníš, přitáhne si tě k sobě blíž a udělá několik sebejistých kroků dál od všech okrajů, aby byl výhled na širé moře co nejmenší. Opře tě o stěžeň, zatímco naoko pracující posádka prochází kolem vás, a zadívá se ti do očí. „Řekneš mi, co ti Rufus pověděl tak důležitého?“ zeptá se. Nedovolí ti uhnout pohledem, ale odpověď z tebe taky páčit nebude. Je to tvé svobodné rozhodnutí, které bude respektovat. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro The Great Sea Když Rufus začne odpovídat, krev se mi stáhne z obličeje, jako bych tu smrt sama viděla. Jen krátce zatěkám pohledem mezi hraničářem a Kapitánem, ale mladík zmizí rychleji, než se stačím zeptat na cokoliv dalšího. Mám tak po jeho slovech víc otázek než prve. A hrůzu, tu také. Tu hlavně. Ani nezaprotestuji, když mne hraničář odtáhne a opře o stožár, jednou rukou se chytnu dřeva za sebou, jen pro jistotu, abych se nesvezla na palubu. "Předpovídá Arthasův návrat. A krveprolití." Odpovím sotva slyšitelně a hlas se mi i tak chvěje. Podívat se mu do očí je pro mne v tu chvíli neskutečně těžké. Ani několik hlubokých nádechů mi nepomůže zvládnout moji vlastní zlou předtuchu. Otevřený Portál, démon toužící po krvi čaroděje, oživlí mrtví, osud Stratholmu i princ na scestí, cosi hrozného je skutečně na pochodu. Zavřu na moment oči, vědoma si toho, že ten strach, jaký jsem ještě nikdy neměla, je i souhrn všech mých obav z posledních čtrnácti dnů, ještě přiživený hrůzou z moře, a pokusím se tomu zavzdorovat. "Myslíš, že by byl Kapitán ochotný po svém návratu odeslat jeden dopis?" Podívám se na muže před sebou, když se rozhodnu, že nezůstanu jen přihlížet. Bývala bych si přála, aby dnešní ráno nezačalo tou předpovědí nad šachovnicí a skončilo jen tím polibkem v kajutě. Přestože jsem však musela Arnonovu dobrou náladu už určitě zkazit prožitou panikou, položím mu ještě jednu otázku. Šeptem, aby nás okolní námořníci ani tentokrát neslyšeli."Arnone, zmínil ti Kapitán, že mě nechce na lodi?" |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Potichu si vyslechne, co ti Rufus musel sdělit tak důležitého. Lehce se zamračí, když si dá vlastní souvislosti dohromady. Sklopí zrak a potichu řekne: „Ve Stormwindu už hledají dobrovolníky na odklízení mrtvol ze Stratholmu. Nikdo se do toho příliš nehrne, když ví, že tam mrtví vstávali. Vypisují se odměny, nejen za odklízení, ale i za jakékoliv informace o princi.“ Nechá tě nové informace vstřebat, aby mohl pokračovat reakcí na dopis: „Ne, Kapitán určitě ne,“ odpoví ti docela upřímně, protože ani na moment nezaváhá. „Jestli chceš, aby se tvůj dopis na cestu vůbec vydal, dej ho Rufusovi. Kapitán si ho sice hlídá jako oko v hlavě, ale ten jediný ti něco takového může zařídit.“ Když se pak zeptáš na Kapitánův postoj ohledně tvé přítomnosti tady, hraničáře to trochu překvapí. Čekal ledacos, ale zrovna tuhle otázku ne. Podle všeho měl za to, že jste s Kapitánem bez jeho vědomí ani nemluvili a velký šéf tě na lodi nijak nehlídá, tak co by proti tobě měl mít? „Ani slovo. Nebavil jsem se s ním o tobě, nikdy. Když jsem zmínil, že budu mít na lodi společnost, neprotestoval, protože jsem dobře zaplatil. Proč, děje se snad něco?“ Ani na okamžik na z tebe nespouští oči, nezvykle smutné. Kam se za poslední dny poděl ten jeho ledově chladný pohled, kterým tě vítal v Raven Hill a po čas cesty? Nicméně, pravdu ohledně tvých obav nad Kapitánem tě zamlčet nenechá, pokud to máš v plánu. „Maro, mám o tebe starost,“ řekne docela potichu, takže si můžeš být jistá, že to neslyší nikdo jiný. Vidíš, jak se nadechuje k dalšímu pokračování, ale zespodu do lodi narazí cosi, co ji na krátký okamžik lehce nakloní a hraničáři to dokonale zavře pusu. Od větší vlny se to ničím neliší, jen shonem námořníků, kteří chtějí vidět toho podvodního velikána, co se o ně právě otřel. Hraničář se nejprv ujistí, že dokážeš stát, a pak ti navrhne, že bude lepší jít zpět dolů do podpalubí. Nečekané zhoupnutí donutilo Hlavouna i jeho muže vyjít ven, takže je teď cesta ke kajutě naprosto volná. Kde je Mikeš, to nemáte ani jeden ponětí. Je dost možné, že teď na pavučině létá od stěžně ke stěžni, nebo loví krysy, které se tu sem tam mihnou. Snad by ho měl hraničář raději u sebe, aby na tebe dával pozor, i kdyby to znamenalo, že celý pokoj bude obalen pavučinou. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro The Great Sea Přikývnu mlčky, že tedy zkusím přemluvit Rufuse, aby mou zprávu převzal a předal, i když nerozumím, proč by to Kapitán nechtěl udělat. "Ne," zavrtím hlavou, že zatím se nic neděje. To čekání je ovšem možná to nejhorší. Jen šeptem Arnonovi sdělím, co dalšího mi Rufus ten večer řekl, přiznám ovšem, že Kapitána nejmenoval. Ve stínu zkázy, o které jsme mluvili sotva před pár minutami, se mi ale samotné začne zdát hloupé, abych se tím nechala vylekat. Bývala bych se narovnala v pokusu o statečnost, když do lodi cosi narazí. Pustím se v té chvíli stožáru, rukou stisknu Arnonovi paži. Už nepotřebuji další důvod ke strachu, všechny mořské příšery můžou zůstat u dna! Alespoň průchod podpalubím není tentokrát takové peklo, když jsou všichni námořníci zaměstnaní hledáním leviatana pod naší lodí. Otřesu se a ani pavučinou opředená kajuta mi na klidu nepřidá. Snad jejich úklid by ale mohl. "To bylo už podruhé, co tě něco vyrušilo od mluvení." Pokusím se usmát, na tu včerejší rvačku u Pig & Whistle, a pocit, že se Arnon chtěl na něco důležitého zeptat, jsem nezapomněla. "Co si měl na mysli, teď i včera ve Stormwindu?" Rozhlédnu se po té lepkavé pohromě, kterou tu Mikeš zařídil. "Chceš mi to říct, zatímco tu budeme uklízet?" Zeptám se, ale k tomu sahat na pavučiny se zatím příliš nemám. Ještě než opravdu zkusím odstranit první z toho mračna, a velmi by mě zajímalo, jestli by hořely, obejmu Arnona docela pevně, alespoň na minutu, třeba mu tím ukradnu trochu té jeho statečnosti. Kdyby však na mou otázku odpovídat nechtěl, mám pro něj jinou. Jestli mne může naučit, jak se bránit, když nejde použít kouzla. Věřím mu, že by nedovolil nikomu mi ublížit, ale zrovna tak vím, že se mnou nemůže být každou minutu. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Do místnosti je zoufalý pohled. Připadá vám, že to tu vypadá ještě hůř, než když jste vycházeli. Skoro jako kdyby se sem Mikeš nenápadně po vašem odchodu vetřel a pokračoval ve svém díle, ale právě přítomnost pavouka je to první, co hraničář zkontroluje, když vejdete. Ani nožička. Když zmíníš vyrušení, zamračí se. Moc dobře si na nepoloženou otázku ve Stormwindu pamatuje, ale odmítne ji vyslovit. Snad byla vhodná jen pro ten konkrétní moment, který se rvačkou zkazil a její vyslovení v kajutě by bylo nemístné. Na fakt, že chtěl pokračovat na palubě jen zavrtí hlavou. „Na tom nezáleží,“ řekne a natáhne se pro lepkavou pavučinu. Mikeš byl skutečně mistr, co se pavučin týkalo. I sám hraničář má problémy s odstraňováním otravných vláken z jeho rukou. Jen, co se mu podaří vyprostit ruku, přichází na řadu tvé objetí. Dostane se ti od něj stejně silného objetí. Rozhodně se mu nechce jen tak opouštět tvou náruč, ale místnost se sama neuklidí. Na tohle bude dost času až vám nebude hrozit přilepení ke stěně. Uklidit celou místnost vám trvá opravdu dlouho. Nové pavučiny se většinou nechtějí od zdí odlepit, a když ano, okamžitě se nalepí na vás. Teď, když v ruce konečně držíš Mikešovu pavučinu, ti dochází, jak perfektně se mohou zužitkovat ve zdravotnictví. Minimálně jako obvazy. Arnon souhlasí s tím, že tě něco málo naučí, a podle jeho výrazu v obličeji můžeš tušit, že tě čekají těžké časy. On sám během uklízení nepromluví ani slovo, ale zdá se ti, že nad něčím usilovně přemýšlí. Většinu času bude obírat pavučiny z míst, aby k tobě byl otočený zády. Po úklidu vám zůstala hezká koule z pavučiny, která je vám naprosto k ničemu. Možná by hořela dobře, ale zkoušet ji zapalovat na lodi asi nebude úplně ten nejlepší nápad. Hraničář ji jednoduše vezme a otevře dveře, na kterých z druhé strany visí váš nechvalně známý mazlíček, který vypadá dost zničeně z toho, co jste to provedli. Arnon jej chytí a celou lepkavou kouli mu nalepí na břicho, aby měl co dělat. S novým nákladem pak pavouka pustí na zem, přičemž to Mikeš považuje jako povolení „dokutálet se“ do kajuty. Hraničář jej přišlápne a počká než vyjdeš ven, aby mohl zavřít dveře. Cestou zpátky nahoru si hraničář opatří dvě košťata, jedno z nich ti podá. „Musíš se smířit s tím, že kouzla jsou zkrátka tvou hlavní útočnou silou,“ začne, když vylezete schody na palubu. Tentokrát tě nedrží za ruku, abys měla jistotu, že nepoletíš přes palubu rovnou do moře. „Nemá smysl tě učit věci, na které se zaměřují válečníci. Naučím tě pár triků, které ti pomohou získat čas.“ Je ti hned jasné, že tě čeká výcvik spíš pro nějakého lapku, ale když se to vezme kolem a kolem, podle pravidel v souboji na život a smrt hraje jen málo lidí. Oba zaujmete postoje, a hraničář tě vyzve k tomu, abys na něj zaútočila (44%). Než by ses však nadála, vyhne se nejen tvému útoku, ale ještě ti stihne podrazit nohy (74%), takže letíš neúprosně k zemi. Samozřejmě tě stačí chytit dřív, než bys skutečně dopadla. „Zkus se zaměřovat na citlivá, nebo odhalená místa. Proti muži v plátové zbroji by podobný útok taky neobstál. Nohy drží celou váhu těla a můžeš toho snadno využít. Nebude to ale fungovat vždy. Záleží na protivníku,“ pomůže ti vstát. Jen zběžně ti ukáže, kde jsou při jednotlivých útocích nejméně chráněná místa, na která se můžeš zaměřit. Ty nejvíce citlivá si beztak dokáže domyslet sama. Poté tě vyzve k dalšímu útoku. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro The Great Sea Trochu podezíravě se na Arnona podívám, tou první větou vyřčenou na palubě mi připomene mistra víc, než kdy do teď. Zřejmě mi v následujících minutách zrovna tak nic neodpustí. Přikývnu, že do válečnických dovedností nemá smysl se pouštět, násadu koštěte pevně sevřu. Přeci jen to není o moc odlišný kus dřeva, než má kouzelnická hůl. Pravdou ovšem je, že svou hůl jsem tímhle způsobem nikdy nepoužila. Můj první útok je tak spíš jen chabý pokus potrestaný dřív, než se vůbec stačím rozkoukat. S heknutím a hraničářovou pomocí se vydrápu zpět na nohy a v momentě, kdy mě vyzve k dalšímu útoku, ze srdce zalituji, že jsem vůbec někdy něco takového navrhla. Poučím se ovšem, můj druhý útok směřuje na jeho kolena. Že se koncem násady vůbec dokážu dotknout jeho nohou, mě překvapí, vložit do úderu víc síly třeba by ho to i mohlo bolet. Vždyť já mu ale přeci nechci ubližovat. Jak mě tohle vůbec napadlo! Když mě za trest znovu neshodí na palubu, zaútočím znovu, bodnutím na krk. "Arnone!" Vypísknu v momentě, kdy ho skutečně zasáhnu, konec násady ho udeří do ohryzku a vzápětí sjede po krku do strany. "Proč si to nevykryl?!" Vyhrknu s hrůzou při pohledu, jak lapá po dechu. Sotva mu ten krk Lady Olisarra vyléčila a já mu způsobím zlou spáleninu a podlitinu. I s tím nešťastným koštětem vyrazím k němu a dlouhou dobu se zůstanu omlouvat, skutečně jsem mu nechtěla způsobit bolest. Do třetího útoku se mi chce asi ještě míň, než se mi chtělo do toho prvního. Když holí švihnu od paluby směrem vzhůru, nejraději bych se sama proklela. Mluvil ale o slabinách! A já se učím rychle… Zadoufám, že nebudu muset svého pokusu litovat i někdy mnohem později, a jak se mnou v obraně nemilosrdně praští o palubu, vlastně se mi uleví. Ačkoliv praštit sebou o dřevěná prkna je docela bolestivá zkušenost. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Sám si o to řekl. Vyzval tě k útoku a z předchozích zkušeností doufal, že se nemá čeho obávat. Viděl rovnou, kam míříš, ale rozhodl se zůstat na místě. Místo toho, aby zablokoval útok na svá kolena tě chtěl chytit, jenže mu to nevyšlo přesně podle plánu. Snad rychlost, s kterou ses proti němu vrhla jej stála drahocenné vteřiny a tobě koupila moment překvapení. Rána pod koleno ho donutí, aby se sklonil. Ve stejnou chvíli přichází tvůj druhý úder do krku. Okamžitě upustí koště, aby mohl udělat těch několik kroků od tebe co nejdál. Několikrát zalapá po dechu. Jen co se mu dýchací cesty trochu uvolní zasípe: „Jsi tvrdší protivník než jakým byl Hlavoun.“ Nenechá tě u sebe moc dlouho. Válečné zranění je holt válečné zranění, které musí válečník přetrpět. V opravdovém souboji nikdo na nikoho nečeká, než popadne dech a rány se mu zahojí. Při tvém třetím útoku je o něco opatrnější, takže když vidí, co máš v úmyslu, okamžitě uskakuje stranou. S koštětem, které nechal ležet na zemi, se moc neobtěžuje. On sám nebojuje s holemi, luk i dýka jsou trochu jiné vzdálenosti, které mu vyhovují. Z úskoku se přikrčí téměř až k zemi a ty máš na vlastní kůži možnost pocítit, jak nepříjemný střet s ním musí být, když má v úmyslu někoho opravdu zabít. Z přikrčení mu totiž nic nebrání v perfektním odrazu do skoku, ze kterého tě prakticky smete z místa, kde stojíš. Kdyby tě býval v letu pustil, dokutálela by ses až k samému okraji, takže bys mohla vidět jak divoké vlny šplouchají o bok lodě. To však neudělal, protože si je tvého strachu dobře vědom. Místo toho tě vlastní vahou přišpendlí k zemi a chvíli na tobě zůstane ležet. Až když se ujistí, že jsi v pořádku sleze a pomůže ti vstát. Dojde si pro koště a zkusí své štěstí se svými útoky, které nejsou tak agresivní, jako ten poslední. Útok na rameno i bok se ti podaří lehce vykrýt. Ani jeden z úderů není příliš silný, až ti připadá, že tě šetří. Když vykryješ ránu na rameno, věnuje ti zlověstný úškleb, po kterém následuje kopnutí do břicha a tvých pár kroků vzad. Není to žádná silná rána, po které by se ti musely orgány v těle přemístit, ale pohlazení vypadá taky jinak. „Nesmíš se nechat rozptýlit momentálním vítězstvím, podle pravidel hraje jen málo lidí,“ připomene ti. „Jsi v pořádku?“ zeptá se a přijde až k tobě. Má obavy, přeci jen to není každý den, kdy útočí na čarodějku, kterou má bezesporu rád. Zeptá se, jestli máš v úmyslu pokračovat dál, nebo jestli chceš raději zpět do kajuty. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro The Great Sea Jakmile už vím, jak to vypadá, když se vrhá do útoku a myslí ho vážně, nepotřebuji příliš mnoho času na rozmyšlenou, abych pochopila, že následující dva údery mne šetří. I tak mám radost, že se mi podaří rány vykrýt. Jenže v ten moment, kdy se nad svým výkonem usměju, přijde ta nečekaná lekce o tom, že nemám chválit dne před večerem. Zahlédnu ten úšklebek, že mne kopne, by mě ovšem nikdy nenapadlo! Zapotácím se dozadu, koště pustím a bývala bych v předklonu přísahala, že ze mě vylétlo na palubu menší množství slin. "Ugh," Vzmůžu se pouze na nesrozumitelné zvuky, způsobené jak bolestí, tak rozhořčením nad tím, jak nespravedlivý jeho poslední útok byl. Nepřijde pak můj nejčestnější moment, ani moment, na který bych mohla být pyšná. Při jeho slovech o poctivém boji se proti němu vymrštím, s úmyslem nabrat ho zespodu hlavou do brady. A spektakulárně selžu. Z celé situace tak vyjdu nejen s bolavým břichem, ale i ostudou. Ten nehezký pohled, který mi věnuje na oplátku za zpackaný výpad, si dobře zapamatuju. "Můžeme si na chvíli sednout?" Zeptám se, když se mi podaří narovnat se; rukou, kterou se nezůstanu držet za břicho, ukážu ke stožáru, ten je přeci jen nejdál od okrajů paluby. "Vím, že si mě šetřil…" Usměju se na něj chvíli potom, co si hlavu odložím na pokrčená kolena, a pak ho poplácám po té části těla, kam dosáhnu bez toho, abych musela příliš zvedat ruce. "Kdo tě učil bojovat?" Zeptám se po krátké chvíli ticha a rozhodnu se, že do pěti minut se zvednu a vydržím ještě alespoň jednu výměnu. Nejsem zvyklá tomuhle druhu fyzické aktivity, nejsem zvyklá na bolest, ani jedno mi však nedává čas na strach a obavy. A to je přesně to, co potřebuji. Arnona požádám o návrat do podpalubí až v momentě, kdy mám pocit, že už víc nezvednu ruce. "Můžeme pokračovat i zítra?" Ujistím se při odchodu a na schodech do útrob lodi se zeptám, jaké jsou šance, že Mikeš znovu všechno opředl pavučinami. Chtěla bych si sednout na postel bez toho, abych se k ní přilepila. Je pak jen jedna věc, kterou bych dnešní den chtěla stihnout, podívat se poprvé na kouzla opsaná v dalaranské knihovně, zkusit svoje štěstí a vytrvalost s magií ledu. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Potom, co se usadíš, a hraničář si klekne přímo před tebe, ti poví o muži, na kterého jako malý narazil v hlubokých lesích obklopující Stormwind. Samotář, který sdílel jednu místnost s ochočeným vlkem, byl perfektním lovcem, jehož obživou byl prodej kožešin a masa na trzích. Jen okrajově se ti zmíní, že ho potkal v těžké životní situaci a vděčí mu za víc, než jen trénink. „Občas jsem na tom byl hůř než ten vlk, který s námi žil,“ přizná s nepatrným úsměvem. Musel se řídit přísnými pravidly a nedělat problémy. Lovec nebyl jeho náhradním rodičem, ale mentorem, který se staral především o jeho zkušenosti s lukem. A jelikož byl lovec i obchodníkem se zvěřinou, nějaké stahování z kůže a porcování jeho dovednostem také neuniklo. Jako dospívající si od něj přebral spoustu zvyků. Je ti jasné, že i když tohle vyprávění zní drsně, je to jeho šťastnější kapitola v životě. Už jen podle výrazu, který má, když ti o lovci vypráví. Další zápas neodmítne, a tentokrát ti nenechá takovou volnost, abys jej mohla znovu zranit. Některé útoky byly banální a neměla jsi problém je vykrýt, nebo se jim vyhnout, jiné ale byly pořádně zákeřné, a i když tě žádným neporanil, nebylo to nic příjemného. Když máš dost, souhlasí s koncem a slíbí ti, že klidně můžete pokračovat zítra. On má očividně energie ještě dost. Podepře tě, abys náhodou po cestě zpět do kajuty neupadla. Otáčí se za vámi mnoho tváří námořníků, ale ani jednomu z vás to nevadí. Hlavoun i jeho skupina jsou na palubě, i ti vás sledovali. Mikeš trpělivě vyčkává na dveřích, koule z pavučin leží pod ním, stejně jako jedna pantofle. Zřejmě jeho přítomnost nějaký námořník nevydržel a pokusil se ho trefit botou. Hraničář je všechny spražil pohledem. Je jedno, jak moc se na pavouka zlobí, nikdo po něm nebude házet boty. Pomůže ti na postel a sám se posadí za stůl. Až teď skutečně začne řešit nově utržené zranění, ale vyhodnotí ho jen jako škrábanec, se kterým se nemusí nijak extra zaobírat. Naopak se otočí na tebe, a když si uvědomí, že v rukou držíš opisy kouzel, zeptá se: „Měl bych se jít schovat?“ zasměje se. Vzápětí se od něj však dozvíš, že by se rád koukal, jak magie vůbec funguje. Slíbí ti, že bude naprosto ticho a nebude dělat nic, co by tě mohlo rozptylovat. Zkrátka jako kdyby v místnosti ani nebyl. Má při tom všem dětský výraz, jako kdyby mu někdo slíbil výlet do cukrárny, na který se už nějakou dobu těšil. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro The Great Sea Ocením pomoc zpátky, i že mi před finálním bitím na palubě prozradil další kousek svého života. Na jeho dotaz, zda by se měl před mým kouzlením schovávat, ovšem pokrčím rameny. Led není můj obor, a kdo ví, co se může stát. Když poprosí, aby se mohl dívat, přikývnu, a pro případ jakékoliv nehody vložím na něj, i na kajutu ochranné kouzlo. Místo působivého představení ovšem zařídím Arnonovi nejspíš nejnudnější zážitek jeho dosavadního života. Přes mou nejlepší snahu, soustředění a poctivé studium opsané formule, se mi po hodině nepodaří vyčarovat ani sněhová vločka. Potom, co třikrát po sobě skončím s ohnivou, místo ledové kostky v dlani, nemám daleko k tomu pergameny i celou svou knihu kouzel v zoufalství hodit do kouta. Tlesknutím kouzlo zruším, se zasupěním vstanu z postele a s nespokojeným mumláním zůstanu přecházet po místnosti sem a tam. "Ani moje začátky nebyly tak hloupé." Vjedu prsty do vlasů, "takové primitivní kouzlo… neschopná čarodějka…" Nepřestanu se mračit, že je Arnon v místnosti a že proslov, který by mi dal můj mistr, nahrazuji vlastním, dočista zapomenu. "Vrátím se do Dalaranu a vrátím rovnou i svůj titul." Tolik čarodějek v Dalaranu vládne ledem tak elegantně, a mě se nedaří obrátit tok magické energie, aby mne alespoň začaly studit prsty. Vrátím se po tom tichém lamentování zpět na postel s novou vírou, že se nenechám tou jednoduchou formulí porazit; po další hodině a půl neúspěchu se ale přeci jen vzdám. Pro dnešek. "Přísahám, že bych z téhle lodi udělala plující inferno, ale sněhová koule… to je dočista jiná úroveň." Zamumlám s hlavou zabořenou do zmuchlané deky, a několik dlouhých minut se odmlčím. "Nezmiňuj nikomu, co jsi tu teď viděl, prosím." Vykouknu s tvářemi mírně červenými studem, až když si uvědomím, že hraničář u mé dnešní porážky byl. "Zítra to zkusím znovu," ujistím jeho i samu sebe, že se tak snadno nevzdám, ale pak se místo vymlouvání, začnu shánět po večeři. Byl to dlouhý den a stál mě hodně sil, najíst se a odpočinout mi nemůže uškodit. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Hraničář je po celou dobu tvého soustředění naprosto ticho. Neříká nic ani ve chvíli, kdy začneš chodit po místnosti. Slíbil, že o něm nebudeš vědět a navíc moc dobře věděl, že utěšovat někoho, když se zlobí sám na sebe zkrátka nefunguje. Když jsi pak své pokusy vzdala a požádala ho, aby o tom pomlčel, jen mlčky přikývl. On v tom zase až tak zásadní neúspěch neviděl, ale raději si to nechal pro sebe. V magii se zkrátka nevyznal a bude lepší, když to tak i zůstane. Sám ti pak podá batoh, aby sis k jídlu něco vybrala. Na lodi jste omezeni na své zásoby, neboť jak tě hraničář upozorní předem, místní kuchyně není nejlepší volba. Už jen podle toho, co za širokou škálu hlodavců se dalo najít v pavoučí síti, když jste ji sundavaly. Arnon se pak vrátí ke svým zápiskům a nechá tě, aby ses v klidu najedla. Aktivity dnešního dne se na tobě po jídle začnou rychle podepisovat. O trochu víc unavující je představa, že tě zítra čeká všechno znovu. Když pak usneš, netrvá hraničáři moc dlouho než se k tobě připojí. Ostatně, ráno druhého dne jej najdeš ležet hned vedle sebe, s jeho rukou přes tvé rameno, o poznání spokojenějšího, než když usnul s hlavou na desce stolu. Když už tě netrápí vlny, které narážejí do lodi, stává se plavba poněkud více snesitelnou a nezáživnou. Jediným pořádným pozdvižením byl Mikeš, který ohrožoval námořníka, jenž po něm hodil hned první den botu, a hraničář, který si dal odvetný zápas s Hlavounem. Ani tentokrát ho však Hlavoun neměl šanci porazit, a tak nenávistné pohledy a tiché urážky, kdykoliv kolem sebe ti dva prošli, začali nanovo. Všemu přihlížel Rufus, který ti ve vzácným okamžicích, co jste byli spolu, říkal čím dál tím divnější věci, o kterých sis nebyla tak úplně jistá, s kým je spojit. Nicméně, chlapec si od tebe vzal dopis a slíbil, že se jej pokusí doručit co nejrychleji to jen půjde, alespoň tohle šlo podle plánu. Čtvrtý den měl být pro vás všechny docela jiný. Brzy ráno se po lodi roznesl radostný křik, když se v dáli začalo rýsovat jakési pohoří. Samozřejmě vás to vzbudilo a donutilo se jít podívat nahoru na palubu, co je tak úžasné na malých kopečcích. A tak první, kdo všem zkazil radost byl hraničář, který se celý protivný odporoučel zpátky do kajuty. Zázraky světa mu nevadily, ale aby kvůli nim ve čtyři ráno musel lézt z postele, když si v ní byla ty, to už bylo na pováženou. I když bylo skvělé vidět pevninu, než k ní doplujete, zabere to čas minimálně do oběda. Radost pochybných obchodníků, o kterých ses nikdy nedozvěděla, s čím že to vlastně v dalekých končinách obchodují, se přesto nevytrácela. „Už jsi někdy viděla gobliny?“ zeptá se rozmrzelý hraničář, když se vrátíš do kajuty. Mikeš už očividně v exilu není, nebo se dokázal protáhnout škvírou, když Arnon vcházel, protože se právě zabydluje v horním rohu místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro The Great Sea Ta dlouhá plavba má jen tři světlé stránky. První, i se všemi modřinami a obraženými kostmi mám po hraničářově výcviku poprvé pocit, že bych svoji hůl (a kterékoliv koště v Azerothu) dokázala použít ke své přímé obraně. Druhá, za tři dlouhé večery v podpalubí se mi přeci jen podaří poradit si s jedním z kouzel a po spoustě omylů dokážu vyčarovat menší ledové bloky (88 %). Třetí, Arnon skutečně vymění židli, stůl a nebezpečí nočního pádu za postel a mně je tak dopřáno a dovoleno těšit se z té blízkosti, jakou to na úzké palandě přináší. Když čtvrtý den příliš brzy ráno přijde ten pokřik o zemi na obzoru, vydrápu se stejně jako zbytek posádky na palubu, abych se poprvé za život podívala na Kalimdor. A přestože je stále velmi daleko, neubráním se pocitu vzrušení. Je to přeci země, kde má začít ten dobrodružnější úsek mého života. Potom, co se ovšem ta nejdůležitější část mého života jako největší protiva odebere zpět do podpalubí, nezdržím se pohledem na horizont o moc déle. Arnon s návratem do postele vůbec nezaváhal, a já se rozhodnu následovat jeho příkladu. Krátce ho políbím na rty, a pak se maličko zavrtím, abych našla, jak nejpohodlněji se mi na něm bude ležet. "Neviděla," Odpovím, abych z něj začala tahat rozumy na to téma, je však příliš brzy. "Zeptám se tě na ně…" neubráním se zívnutí, "později." Se zavřenýma očima se nějakou chvíli zůstanu zamýšlet, co nás v Kalimdoru čeká, ale pak se přeci jen ještě na pár hodin propadnu do dřímoty. Po druhém probuzení a malé snídani se při balení své přikrývky, deníku a knihy kouzel přeci jen zeptám na ty gobliny. Poprvé od vyplutí se začnu zajímat i o to, jak budeme v cestě pokračovat dál a kudy. Hraničáře nechám od svých otázek odpočinout jen chvíli, kdy je čas se vylodit. Zůstanu pak stát na molu v němém úžasu, o kolik je tahle část světa jiná. Všechno, krom přístavního ruchu, je tu pro mne nové, snad až na jednu jedinou vzdáleně povědomou loď kotvící v zátoce. Oči se mi rozšíří překvapením, když si uvědomím, že je to obchodní fregata z Kul Tiras. Překvapením škytnu, jakmile se mi konečně podaří zaostřit, co za vyřezávanou figuru ji zdobí. Nemůžu se plést! "Arnone, to je Bellatrix!" Vykřiknu a o vteřinu později se rozběhnu pryč po molu hledat jejího kapitána. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Ještě než se vylodíte ti hraničář stihne povědět o zelených potvorách, které si říkají goblini. Možná nezná zajímavé historky, ale informuje tě o jejich touze vlastnit zlaťáky. Obchodníci, smlouvači, překupníci, dealeři, ale i zloději, poví ti Arnon, než tě popostrčí, abyste mohli být venku z lodě dřív, než se začne nosit náklad. Slova o jejich schopnostech v inženýrství už jdou spíše mimo tebe, protože tě zajímá jen jestli kotvící loď patří skutečně tomu jedinému člověku, kterého jsi už nějakou dobu neviděla. Na tvé vykřiknutí reaguje Arnon dost zmateně. Pro veškerou jistotu se ohlédne, jestli za ním nestojí ona zmíněná Bellatrix, ale když nikoho nezahlédne. To už se však začneš rozbíhat po molu, takže se tě jen pokusí chytit za rameno. Úspěšně ti z něj stáhne popruh batohu, který mu i s nákladem zůstane v ruce. Ještě zmateněji se podívá na Mikeše, který ze svého pána po celou dobu nespustil alespoň polovinu svých očí. Jediným hraničářovým kývnutím hlavy do tvého směru pavouk pochopí, že byl pověřen tvým sledováním a aby za sebou zanechával stopu, kterou může muž následovat. Jen kvůli tomu za tebou Arnon, i s tvým batohem, neběží jako o život v obavách, že se chystáš už nadobro zmizet. Nikde v blízkosti lodi se ti bratra najít nepodařilo. Musela ses porozhlédnout po městě, které bylo trochu živějšího rázu. Arnon ti s goblinskou ochotou nelhal, pokud bys jim dostatečně zaplatila, dokázali by ti prozradit i věci, co sami neznají. Naštěstí pro tebe, plno zdejších domků byly obchůdky, kam by tvůj bratr nikdy nevkročil na moc dlouho. Větší štěstí jsi měla s hostincem na kopci, ze kterého se ozývala veselá námořnická písnička. Hned bylo jasné, že se většina posádky z Bellatrix nachází uvnitř. Než se vrhneš dovnitř, stihne se ti na zádech uhnízdit Mikeš. Je o něco lehčí než tvůj batoh, který má teď hraničář. On sám se k hostinci na kopci pomalu šoural, pro něj nemělo utíkání žádný význam. V Ratchetu už byl, takže jej to neláká ani po místních obchodech. Hledaného kapitána se ti podaří spatřit téměř okamžitě. Stojí k tobě sice zády, ale přeci poznáš bratrův hlas, nehledě na vykukující zrzavé vlasy zpod klobouku, které hned tak někdo nemá. To je i chvíle, kdy dorazí hraničář, který je z přeplněné taverny otrávený víc, než když ho ráno někdo táhl na palubu, kvůli naprostému nesmyslu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ratchet Bez ruksaku na zádech se mi rozhodně běží líp než s ním, a že za mnou cupitá Mikeš, si v první chvíli vůbec nevšimnu. A když už si to přeci jen uvědomím, nenechám se tím v nejmenším rozptýlit od svého hledání. Z každého obchůdku kam nakouknu, ovšem zmizím dřív, než se mi v něm pokusí něco prodat. K putyce na kopci dorazím už trochu zadýchaná. Že těch pár vteřin, kdy se zastavím a opřu o kolena, využije Mikeš, mne dočista vyvede z míry. Trochu se ošiju, pokusím se ho setřást, jak mi ten pocit z jeho osmi nožiček na zádech přeci jen není úplně blízký. Nechci s ním ovšem ztrácet příliš času, dveře do taverny tak rozrazím i s pavoučiskem na zádech. V ten moment, kdy bratra doopravdy v přecpaném podniku uvidím, mne Arnonův kyselý výraz ani trochu nezajímá. "Eriku!" Pokusím se překřičet zpívající námořníky, protože to nemůže být nikdo jiný než on, a pak se začnu prodírat směrem k němu. "Eriku!" Zavolám znovu, a jak už se jednou otočí mým směrem, vrhnu se mu rovnou kolem krku. Na Mikeše dočista zapomenu, ale jak by ne. S tou starou námořnickou odrhovačkou o opilém lodivodovi, která zní okolo, a s nejstarším bratrem rovnou přede mnou, se mi vrátí kus dětství. Tedy ten, kdy byl můj domov ještě Kul Tiras a ne Dalaran. "Já tě tak ráda vidím," neubráním se úsměvu od ucha k uchu, "poznala jsem Bellatrix v zátoce. Nikdy by mě nenapadlo, že tě najdu v Ratchetu." Obejmu ho ještě jednou, a pak se docela vesele zasměju. Chytnu ho přitom za paže a trochu s ním zkusím pootočit, abych si prohlédla, o kolik se změnil. Můj šťastný výraz mne u toho ani na chvíli neopustí. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Bratrův hlas ve znějící písni vyznívá snad nejvíce, takže když se k tobě konečně otočí, a zpívat přestane, zbytek osazenstva ze zřetelných slov rychle přejde do nesmyslného mumlání, než úplně utichnou. Nikdy ve svém životě jsi jej neviděla víc zmateného a šťastného zároveň, než právě teď, když se mu vrháš kolem krku. Dlouho jako solný sloup nestojí a objetí ti vrátí stejně silné. „Maro,“ řekne potichu, když má konečně příležitost si tě pořádně prohlédnout. Sice to byla už pěkná řádka let, co jste se vy dva viděli naposledy, ale nemohl se splést. „Já bych si taky nikdy nemyslel, že tě najdu v Ratchetu.“ Usměje se a okamžitě tě odtáhne ke stolu, kde jsou volná místa akorát tak pro vás dva. Mikeš se raději zakutálí pod stůl ještě dřív, než by si ho tvůj bratr stačil všimnout. Jen co s bratrem proberete formality v podobě těch nejzákladnějších otázek, objeví se hraničář se svým známým kamenným výrazem. „Šťastné rodinné shledání?“ zeptá se Arnon, zatímco z tvého bratra nespouští oči. Ty tenhle jeho pohled už moc dobře znáš, stejný měl ty první okamžiky v Raven Hill, když stál před hostincem a čekal na armádu kouzelníků. Tvůj bratr ti za dnešek věnuje již druhý tázavý pohled, ale když pochopí, že cizinec v kapuci patří k tobě, vstane ze židle a Arnona okamžitě usadí na své místo. Sám si pak přisune jinou židli, aby tak mohl mít po ruce jak tebe, tak hraničáře. Soudě dle pohledu, který hraničář věnuje tvému bratrovi, můžeš tušit problémy. Arnon nebyl ten typ, co by druhým dovolil, aby se ho bez jeho svolení dotýkali. Svůj pohled však stočí na tebe, protože ví, že vyvolávat zbytečnou rozepři s bratrem své vyvolené, není nejlepší důkaz toho, že mu na ní skutečně záleží. Když pak oba muže vzájemně představíš, můžeš z bratrových očí vyčíst nový zájem. Cizák, který dokázal Maru dostat z Dalaranu na loď, to se jistě nestává každý den. Erik se spokojeně opře a nechá všem objednat pivo. Znáš Arnona dost dobře na to, abys věděla, že nemá moc zájem se s tvým bratrem o čemkoliv bavit. Jenže co by pro tebe neudělal? „Maru jsem poprvé potkal v Duskwoodu,“ odpoví tvému bratrovi, když na něj zrzek upře všechnu svou pozornost, jako kdybys u stolu ani neseděla. Během chvíle zmizí korbel piva v hraničářovi jako nic, přičemž si obratem řekne o další. Jestli musí projít výslechem, tak ať si z něj druhý den raději nic nepamatuje. Strohá odpověď tvého bratra vůbec neuspokojila, ale rozhodl se, že z hraničáře další podrobnosti vašeho setkání tahat nebude. Odpověděl mu přeci upřímně. Rozhodně to však neznamenalo, že by se teď mohl tvůj nápadník sebrat a odejít pryč. Zřejmě to Arnon vycítil také, protože se o odchod ani jednou nepokusil. S pivem v ruce jen trpělivě odpovídal na dotěrné dotazy tvého bratra, který si svým způsobem výslech užíval. Jistě tím nemínil nic zlého a měl o tebe jen starost. „Jsem cestovatel, to musí stačit. Je to vlastně i důvod, proč jsme tady. Svět je plný pozoruhodných věcí, o které tvá sestra v knihovnách přicházela. Myslel jsem, že by nebylo naškodu, abych ji někam vzal,“ pokrčí rameny. „Už jsem pár let na cestách strávil, nemusíš se proto vůbec bát, Mara je v dobrých rukou.“ Tvůj bratr s další otázkou dlouho nezahálí: „Je ti ale jasný, že naše Mara není zrovna stavěná na divočinu, ne?“ změří tě pohledem, aby se ujistil, že se za tu dobu skutečně nic nezměnilo. Na hraničáře zřejmě začíná působit alkohol. Minimálně tak lze soudit podle toho, že už tvého bratra neměří vražedným pohledem. „Postarám se, aby nemusela spát na zemi,“ zlověstně se ušklíbne. Chvilku to vypadá, že tvůj bratr nepochopí, co tím myslel, ale nakonec hraničáře poplácá po zádech a zasměje se. „Jaký že to máš úmysly s mojí sestrou?“ „Jen ty nejlepší, pane.“ „Takže jste přijeli z-“ zkusí to Erik znovu, když pochopí, že je teď Arnon trochu víc sdílnější. „Připluli lodí ze Stormwindu,“ skočí mu do řeči a nenechá jej ani doříct otázku. Erik má však dávno připravenou další sérii, takže poté, co párkrát pokýve hlavou, spustí. „Takže ty jsi dostal naší můru na loď? Cos jí musel slíbit?“ „Nebylo to zas tak těžké,“ zamyslí se. „Slíbil jsem jí jen to, co jsem skutečně ochotný splnit. Nic víc, nic míň,“ zatřese prázdným korbelem, na což Erik reaguje zvednutou rukou, aby mohl objednat další. „Ne, myslím, že už mám dost. Díky, Eriku. Rád jsem tě poznal,“ kývne na tvého bratra, hned potom na tebe, abys věděla, že až nebudeš chtít Erikovi dělat společnost, máš přijít za ním. Dřív než by mohl zmizet na schodech, které vedou do horního patra s pokoji, ho Erik ještě zastaví a něco mu poví. Přes hlučící námořníky však nemáš šanci rozumět tomu, co tvůj bratr hraničáři řekl. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ratchet Úplně jsem na Arnona zapomněla! Omluvně se na něj usměju, když dorazí ke stolu za mnou a Erikem, a rychle přikývnu, že to je opravdu šťastné rodinné setkání. V momentě, kdy po mém bratrovi tak zle sekne pohledem, podívám se na něj sama docela prosebně, a jeho první špatný dojem se pokusím napravit alespoň tím představením. Ovšem Erik si nejspíš "přítel a společník na cestě" vyložil jako "snoubenec a budoucí manžel", tedy soudě podle toho, jak vytrvale začne klást Arnonovi otázky. V jednu chvíli se až podivím, že Arnon pořád ještě vytrvale odpovídá; pocitu vděku a vlastně i hrdosti, že takový výslech podstupuje, se ubránit nedokážu. Jen 'můra' před hraničářem Erik používat nemusel, to mělo zůstat jen mezi námi sourozenci. Štípnu ho za to maličko do ruky, zlobit se ale nemůžu. Když první setkání dvou ze tří nejdůležitějších lidí v mém životě dopadne dobře, mám v srdci místo akorát na radost. Usměju se na Arnona široce, když se zvedne k odchodu, kývnutím potvrdím, že ho najdu, až přijde čas. Ze všeho nejvíc se chci konečně začít Erika vyptávat, rychle se ovšem ukáže, že moje otázky na domovinu budou muset chvíli počkat. "Můj mistr mě vyslal s úkolem, Arnon na mě čekal na Raven Hill jako můj průvodce." Odpovím, kde jsem se to vzala v Duskwoodu, když na tom, že pro divočinu nejsem kovaná, se toho moc nezměnilo. Povím Erikovi hned potom o své první návštěvě Stormwindu i Westbrook Garrison, a o zvláštním putování po Westfallu, s Mikešem pod stolem ale vynechám příběh o obřím pavouku z Duskwoodu, a za hranice toho ponurého kraje se ve svém vyprávění také nepustím. "Nedokázala bych jinak odejít z Dalaranu, kdybych to s ním nemyslela vážně." Usměju se na Erika mírně. Jediné 'vážně' sice nevystihuje všechno, nač při pohledu na hraničáře myslím, nebo co cítím, ale bratrovi tentokrát bude muset stačit. "Míříme do Dustwallow Marsh." Odpovím i na poslední jeho otázku a pak se ujistím, jestli už je čas na moje dotazy. Však je toho tolik, co chci vědět! Jak se daří jeho ženě a dětem, jak se má otec s matkou, co Mathias a jeho rodina. Co je nového na Kul Tiras, co s našimi přáteli z dětství, všechno. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Spolu s hraničářem zmizí i přátelský úsměv, který po čas jeho přítomnosti měl. Znovu se začne usmívat až když si sedne ke stolu a podívá se na tebe. Poznáš na něm, že nad něčím přemýšlí že ho něco trápí. Přesně takový výraz má pokaždé, když se rozhovor stočí k hraničáři. Ani jednou se však nemá k tomu, aby ti řekl, co ho na něm tak zaměstnává. Snad jen neví, co si o tvém nastávajícím myslet – schovaný pod kapucí, s pochybnou minulostí i budoucností, vytáhl Maru do končin, kde jsou jen močály a kdoví, co ještě. „Tamara a děti se mají skvěle. Thadeas už projevil jistý talent na boj s dřevěným mečem, alespoň co se vyraženého zubu jeho mladšího bratra týče. Mathias teď zažívá těžké časy. Vsadil se o nesmyslnou částku, kterou se z něj teď Thornby snaží vymlátit. Má kvůli tomu problémy najít práci,“ zamračí se. „Já mu říkal, ať nedělá hlouposti. Znáš ho. Tupohlavec.“ Mathias byl vždy ten typ, co rád dráždí hada bosou nohou, dokud jej neuštkne. Zřejmě se mu teď všechno vrací, ale místo, aby si to odskákal sám, musí to s ním prožívat i jeho rodina. Erik se pak o bratrovi raději už nezmíní. Naváže na sousedy, kteří jsou stále stejní, jen mají pár let navíc. „Víš ty co, můro?“ zeptá se tě Erik, když dovypráví o přátelích, kteří zůstali ve městě a necestují nikde po světě. „Zítra do Kul Tiras odplouváme, možná bys, teď když už nemáš strach z vody, mohla jet se mnou a rodiče pozdravit? Budou víc než šťastní, že ti nic není a máš se dobře. Kdy naposled jsi je viděla, no?“ Něco na té nabídce tě trkne hned – tvůj bratr v ní nikde nezahrnuje Arnona. Snad mu dojde hned, kde udělal chybu a dodá: „Ten tvůj Aaron může jet taky, alespoň ho představíš našim. Budou určitě taky nadšení, že už sis někoho našla a brzy se usadíš.“ Vidíš, jak je bratr z nápadu nadšený. Ovšem, těžko říct, jestli by byl hraničář ochotný znovu nastoupit na loď a plout do končin, které jsou od jeho cíle docela vzdálené. A možná má Erik o všem trochu zkreslenou představu. Vždyť je to chvíle, co jste dorazili do Ratchetu a už se rozhoduje o další plavbě? Tvůj bratr tě zřejmě skutečně nechce nechat odcestovat do Dustwallow Marsh. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ratchet Že bych přeci jenom znovu vychválila dne před večerem? Napadne mne, když si uvědomím tu změnu v bratrově chování. Na dlouhou dobu ale dokáže moji pozornost upoutat vyprávěním, jen zmínka o tom, že Mathias je v potížích, mi radost neudělá. Moc bych si přála s ním promluvit, třeba by si i nechal ode mne pomoci. Erikova nabídka připojit se k němu na plavbě na Kul Tiras mě zastihne zcela nepřipravenou. "Neviděla jsem je roky…" Přiznám potichu; že jim pravidelně posílám zprávy, se najednou nezdá dost. Kdybych se vrátila… Mohla bych navštívit i Mathiase, poznat obě své švagrové a vidět prvně svoje synovce. Ramena mi trochu poklesnou, najednou se mi začne stýskat tak, jako před tím v Dalaranu nikdy. "Jmenuje se Arnon." Zvednu překvapeně oči k Erikovi, když jména zamění, ať už schválně nebo omylem, a zůstanu na něj nevěřícně koukat, co to navrhuje. Zřejmě mu začalo šplouchat na maják nebo příliš vypil. "Představit rodičům?" Zopakuju po něm pomalu, "když se nezdá tobě, Eriku,"připustím, že jsem si toho všimla, "skutečně myslíš, že by byl otec nadšený?" Zeptám se a vážně, vší silou potlačím pochybovačný tón hlasu. "Nechal by nás z domu vypráskat bičem oba." Zavrtím hlavou, hořkosti se přitom neubráním. Arnon by otcovy nároky sotva splnil a já bych u něj odchodem z Dalaranu propadla také. "Ne. Navíc," pokusím se usmát stejně vesele jako při jeho předchozím vyprávění o starých známých, "ještě se nechystám usadit. Odešla jsem z Dalaranu, abych viděla nové věci. Nemůžu s tebou plout na Kul Tiras." Nadto, neumím si představit, že by k tomu Arnon svolil teď, když jsme se sotva vylodili v Ratchetu. A já hraničáře neopustím, musím ho přeci ohlídat. "Třeba na zpáteční cestě mě vítr zavane na ostrovy." Narovnám se a podívám na Erika s nadějí, že to bude dřív než za dalších několik let. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Bratr tě obratem ujistí, že se mu hraničář nezdá jen z důvodů, které jsou naprosto pochopitelné. Jsi jeho mladší sestřička, která se zčistajasna objeví v Ratchetu s neznámým cestovatelem, kterého potkala v Duskwoodu. Pravdou bylo, že by na to měl tvůj otec stejný názor a matka by tě raději viděla s někým, kdo už usedlý život vede. Jejich představa o tvém životě je holt jasná: zručný manžel na farmě a tři děti k tomu. „Nenutím tě, byl to jen návrh,“ připustí nakonec s mírným úsměvem. „Sama musíš vědět, co chceš, ale nemysli si, že jim ty noviny neřeknu sám. To víš, klepy o mladších sourozencích si pro sebe nechávat nemůžu,“ ujistí tě s šibalským úsměvem od ucha k uchu. Víš moc dobře, že jeho rozhodnutí nezměníš. V příštím dopise z domova tak jistě bude mnoho otázek. „Vždycky jsem tvrdil, že zavřít tě do knihovny je chyba. Tady to máme. Na útěku s cestovatelem,“ chopí se svého piva, „takže na vás?“ pozvedne korbel a aniž by musel říkat cokoliv navíc, jeho muži udělají to samé. Alespoň měl přípitek pořádný efekt, i když většina těch mužů vůbec nevěděli na co připíjí. „Kdyby sis to přes noc náhodou rozmyslela,“ začne Erik nanovo, když dopije své pivo, „víš, kde nás hledat. Nerad bych, abys tam teď cestovala sama. Situace ve zdejších vodách není úplně ta nejlepší,“ přizná. Sice by s tebou byl hraničář, ale zřejmě ví, o čem mluví, když se jedná o moře, na kterém teď tráví většinu svého života. Vzápětí, aby nějak zamluvil poznámku o nebezpečných vodách, se tě začne vyptávat na tvé studium v Dalaranu, na všechny podrobnosti, které by ho za jiných okolností snad ani nezajímaly. Jenže teď, když ví, že hodláš cestovat, kdy jindy bude mít příležitost k tomu, aby se tě na všechno vyptal? Při jeho proslovech a vyprávění máš stále pocit, jako kdyby nevěřil tomu, že chceš skutečně jezdit po světě. Čarodějka z Dalaranu, která se ze dne na den rozhodne vyměnit pohodlí za tvrdou zem a hvězdnou oblohu nad hlavou. Zkrátka šílenství. Během celého rozhovoru s bratrem do tebe Mikeš klepe jednou nohou. Snad z dlouhé chvíle. Pod stolem se mu úplně nelíbí, protože tam není tolik místa, jak se zprvu zdálo. Otázkou však zůstává, jestli by jeho prozrazení nepřineslo paniku. Přeci není normální, aby zpod stolu vylezl tak velký pavouk a nárokoval si tě před celou posádkou i jejím kapitánem. Zepředu se pomalu zase začne ozývat zpěv, ke kterému se přidávají další a další hlasy. Dnešní zábava jistě vydrží na celý večer, a dokud z toho budou goblinští hostitelé profitovat, nikdo vám v tom bránit nebude. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ratchet Jsem ze srdce ráda, že je ta část konverzace o plavbě za námi, i že náš další hovor ve zlém nepoznamená. "Hlavně je všechny pozdravuj, a Mathiase za mě vytahej za ucho." Vrátím mu ten úsměv a pak se docela vesele rozesměju, že je jeho posádka ochotná připíjet úplně na cokoliv. Zapamatuju si to varování o nebezpečí na moři, ale někde v hloubi duše stejně doufám, že cestovat lodí v blízké době nebudu. Možná už mě plavby tak neděsí, ale ty čtyři poslední dny stačily. Rozvyprávím se pak o Dalaranu, o svém mistrovi, svých povedených i nepovedených kouzlech, o tom jak úžasná je dalaranská knihovna, jaká je zábava pokoušet dobrodruhy, co do města sem tam zavítají; jak se mi podařilo vytrestat uřknutím nafoukaného čaroděje ze semináře, a nikdo mě neodhalil, že gnómské čarodějky nesnesou, když se jim řekne ‘zahradní ozdobo‘, a jak jsou někteří elfové nafrnění. Povím mu i o svých kamarádkách, jak vypadají a jaké jsou. Všechno, na co si vzpomenu a o čem si myslím, že by ho mohlo zajímat, i kdyby to bylo o zboží, které do Dalaranu proudí a po čem je největší poptávka. Zůstanu s Erikem sedět dlouho do večera, i přes Mikešovo stálé poklepávání nožičkou. Po druhém poháru vína se na chvíli přidám i k rozezpívaným námořníkům, jen slova si místy nepamatuju správně, tak je to dlouho, co jsem ty odrhovačky slyšela naposledy. Když se pak začnu zvedat s tím, že je čas jít, tak šťastná jsem dlouho nebyla. Na Erika se vrhnu ještě s jedním medvědím objetí, pevně ho zmáčknu a chvíli se nepustím. Krátce se pak zeptám, kdy Bellatrix zvedá kotvy, abych věděla, jestli se s ním ještě stačím zítra rozloučit. "Dobrou noc, Eriku." Popřeju mu nakonec a pak se poprvé za večer nakloním pod stůl za Mikešem. "Pojďme, Mikeši, už je čas. Pobídnu pavoučisko. "Trefíš za Arnonem, viď?" Ujistím se ho a nechám se od něj vést pryč. Na dveře pokoje, které Mikeš v patře označí, docela lehce zaklepu, a pak opatrně nakouknu dovnitř, jestli hraničáře uvidím bdícího nebo spícího. Podle toho se buď vplížím po špičkách, nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Erik potichu naslouchá všemu, co mu vyprávíš a jen občasně tě přeruší vlastním smíchem, nebo dotěrnější otázkou na dané téma. Čas vám dvěma ubíhá rychle a čím víc alkoholu se u stolu vypije, tím hlasitější zábava je, až nakonec jeden druhého pořádně neslyšíte. Aby tě ujistil, že vyplouvají před polednem, musí se k tobě naklonit na co nejkratší vzdálenost a křičet. Část zábavy však utichne ve chvíli, když zpod stolu vyleze tvůj osminohý společník. Vidíš pak několik mužů, jak se ohýbají pod stoly, jestli tam náhodou taky ještě není nějaká podobná potvora. Mikeš nemá nejmenší problém s určením hraničářova pokoje. Konečné dveře si vybere jednoduchým zastavením a přikrčením se, kdy ti věnuje stejný pavoučí pohled, kterým tě tolik častoval při cestách v Deadwind Pass a dál. Na zaklepání ti nikdo neodpověděl, ale jak jsi záhy zjistila, hraničář rozhodně nespal. Polonahý stál u okna a prohlížel si daleké savany za kopcem. Je to poprvé, co máš možnost jej vidět bez zbroje, či košile. Je to taky jedinečná příležitost vidět tři nehezké jizvy na jeho zádech. Víš moc dobře, že to nejsou jen nějaké škrábance, které by si přivodil neopatrností, někdo si při jejich výrobě dal skutečně záležet. Možná by nebyly tak špatné, kdyby rány někdo zašil, avšak podle všeho, to už musí být jistá minulost. „Zábava je dole v plném proudu,“ otočí se k tobě čelem. „Stalo se snad něco, o čem bych měl vědět?“ zeptá se nakonec, ale jeho starosti netrvají dlouho. Tohle není ten stejný Arnon, který se sem po plavbě dotrmácel a ještě musel podstoupit bratrův výslech. „Vlastně jsem rád, že jsi tady. Chtěl jsem ti něco ukázat,“ vezme tě za ruku a odtáhne k oknu. „Je to nebezpečná zábava a nikdo o ní nemusí vědět. Naše malé tajemství, ano?“ usměje se a proleze otevřeným oknem ven. Hned pod ním je malá kamenná stříška, dál od otevřených dveří, která by vám měla umožnit nepozorovaně zmizet i zase přijít. Arnon nejspíš ví, o co tě žádá a nerad by vysvětloval Erikovi, co má zrovna v úmyslu s jeho sestrou, když by kolem něj musel projít. Sice ti neřekne, co tak důležitého ti chce ukázat, ale podle jeho výrazu a jiskřičkách v očích pochopíš, že to musí být něco unikátního, když ho to dokáže takhle nabudit. Pokud jeho nabídku přijmeš, pomůže ti na stříšku, ze které potom sám skočí dolů. Z prvního patra, v němž jsou pokoje, to úplně není výška, kterou bys chtěla seskočit jako on. Fakt, že si nic neudělal je až zarážející. Nic ti ale nebrání v tom, aby ses pověsila za okraj oné stříšky a on tě mohl bezpečně sundat a postavit na zem. Zapadá slunce a nebude trvat dlouho, než celý Ratchet a tento pochybný kousek Kalimdoru zahalí temnota. Letní teplota však vypadá na to, že se bude držet i s přibývajícími hodinami. Je to docela něco jiného, oproti Stormwindu, kde bylo podstatně chladněji. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ratchet Opřu se zády o dveře, hraničáře u okna si prohlédnu. Máme v pokoji… tedy z pokoje opravdu dobrý výhled. Jen když si všimnu těch jizev, zarazím se. Kdo mu mohl tak ublížit? Otevřu pusu, abych se na to zeptala, ale předběhne mě. "První opilí námořníci začali padat pod stůl…" Rozesměju se, že to je tak jediná věc, která se stala. "Byl čas odejít." Odlepím se od dveří a nechám se od něj odtáhnout, kam jen chce. Maličko se zarazím, že ta zábava je nebezpečná, i že zahrnuje lezení oknem a po střeše, ale když vidím jeho nadšení, přikývnu. Moje zvědavost znovu vyhraje nad mou opatrností, a ještě než se pustím za ním, potvrdím, že budu mlčet jako hrob. Zřejmě se ze mě má stát mistr lezení okny dovnitř i ven. První patro je sice pořád níž, než kam jsem kvůli němu šplhala v Dalaranu, skákat dolů si však přeci jen netroufnu. Posadím se na krátký moment na okraj střechy, zamyslím se, jaká je šance, že Arnon nebyl jen pirát, ale i akrobat v kočovném cirkuse, a pak se s mnohem větší opatrností pustím dolů. Nepřijdu si dvakrát důstojně, soukat se jako housenka břichem přes okraj, jenže co bych pro něj neudělala. O krátkou chvíli později, když mne omrzí viset na okraji stříšky, se přeci jen pustím a spolehnu na Arnona. Jak jsem jednou bezpečně na zemi, znovu se zasměju, a že by mě přes rozjařené Héj, hola, ríja, hou! nesoucí se z taverny někdo slyšel, se nebojím. "Kam vyrážíme? Řekni." Poprosím ho, zkusím, jestli na něj zaberou psí oči. Ale i kdyby ne, stejně se pustím do stmívajícího se Kalimdoru za ním. Mluvil sice o nebezpečné zábavě, ovšem pokud vyráží bez zbroje i bez košile, určitě to tak zlé nebude. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet „Nech se překvapit,“ odpoví na tvou prosbu, přičemž na něj tvá psí očka nemají moc velký efekt. Váš pomyslný útěk oknem nezůstal úplně bez povšimnutí. V takhle živém městě byl vždy někdo, kdo se díval. Naštěstí pro vás, tentokrát vaším pozorovatelem nebyla všudypřítomná stráž. Takový útěk by mohl lehce vypadat na to, že nemáte na zaplacení útraty ve vybrané taverně. Takhle na vás zůstalo viset několik zmatených gobliních, ale i lidských očí, neboť se nejspíš nestává každý den, aby někdo z hostince utíkal oknem. Bylo tu i pár zájemců, respektive zájemkyň, které se za vámi otáčely z docela jiných důvodů. Hraničář je všechny ignoroval, chytil tě za ruku a pomalu vedl od hostince skrz ulice města pryč. Po cestě vzhůru, pryč z Ratchetu a všeho, co mohl nabídnout, daleko od zvědavých oček obchodníků u stanů na samém okraji města. Dost už bylo všeho toho pozorování a tichého špitání. Tohle místo bylo nejen největším přístavem v Kalimdoru, bylo také neskutečně hlučné a vlezlé. Hraničářův stisk byl pevný, táhl tě po vykládané dlažbě, která pomalu přecházela v prašnou cestu. Po nějaké době se v jejím prostředku zastavil, Ratchet daleko za sebou. Ohlédl se přes rameno, jestli vás náhodou někdo nesleduje, a potom tě s sebou strhl z cesty do keříků, které u ní rostly. I po těchto úsecích se občas projde stráž, aby měla jistotu, že se k městu neblíží nějaká pohroma v podobě neplatících tuláků. Jen co se malý goblin s nabitou zbraní otočil a pokračoval zpět do přístavu, hraničář tě vytáhl z křoví. Usměje se a jako malý kluk tě znovu pobídne do kroku. Když vidíš, kam jeho vlastní kroky směřují, dojde ti, co myslel tou nebezpečnou zábavou. Celý Ratchet lemují vysoké kopce, na jejichž vrcholky se leze jen stěží, a právě na jeden takový kopec tě Arnon právě táhne. „Hlavně se pevně drž,“ spustí hraničář po zdolání prvního menšího kopečku. „Musíme se dostat až na druhou stranu, ale bude to stát za to. Koneckonců, je tam něco, co v tom šíleném chaosu dole v přístavu nenajdeš.“ I když se ti zprvu může zdát zdolání kopce jako nesplnitelný cíl, ve skutečnosti to není tak strašné a ani to netrvá dlouho. Na druhé straně té hory jste během chvíle, rozhodně dřív než stačí zapadnout slunce. Hraničář se usídlí na malém výběžku několik metrů nad zemí. Okamžitě poznáš, proč se tohle celé prostě nedalo obejít a on tě musel vláčet zrovna touto cestou. Z této strany by se na kopec vyšplhat nedalo, ale to úplně není ten důvod. „Podívej,“ stoupne si k okraji a přitáhne tě blíž, abys taky viděla. Pod vámi ve vysoké trávě tiše odpočívá celá tlupa savanských lvů, ale to, co ti chtěl Arnon skutečně ukázat leze mezi spícími těly. Malá koťata velkých šelem, mňoukající a budící ty starší jedince. Tahle zvířata Východní Království nemá. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ratchet Ten osten žárlivosti mne u srdce přestane bodat až v momentě, kdy je třeba se před místní stráží schovat v keřících u cesty. Při pohledu na střelnou zbraň mě vzpomínky na povzdychující slečny z ulic Ratchetu přeci jen přejdou. Stejně jako při pohledu na strmý svah, do kterého se podle Arnona musíme vyšplhat. Tomu, aby na mě přeskočilo něco z jeho nadšení, se ale neubráním. Když vidím, jakou radost z téhle výpravy má, zůstanu se za ním drápat do kopce bez reptání a s rostoucím pocitem rozechvělého očekávání, co vlastně máme spatřit. Už jen ten výhled na planinu před a pod námi mi sebere dech, o tolik je jiný než krajina, kterou jsem do teď znala. Rozhlédnu se okolo sebe, pohledem zatěkám i k Ratchetu daleko vzadu. Než však stačím cokoliv říct, přitáhne mě Arnon k hraně výběžku. "Oh," Uteče mi, když mi ukáže odpočívající smečku. A bývala bych mu hned pověděla, že lva znám jen ze znaku Aliance, když si všimnu těch malých lvíčat. Docela zjihnu, s očima přes půl obličeje zůstanu koukat, jak se tam tak nemotorně koulí a mňoukají a jsou vůbec to nejroztomilejší, co jsem za svůj život viděla. I když by mi možná dokázala utrhnout ruku. Nevěděla bych popsat, jak jsem ráda, že mi tohle umožnil vidět. Stisknu hraničáři po chvíli ruku a ten rozněžnělý výraz mne asi jen tak nepřejde. "Děkuju," natáhnu se k němu a s lesknoucíma se očima ho krátce políbím na tvář. Skutečně se nemůžu vrátit na Kul Tiras. Jestli je v Kalimdoru alespoň jeden další takový zázrak, zůstanu tu s Arnonem. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Tvé reakce mi působí skutečnou radost. Netušil, že by na tebe mohlo pár koťat takhle zapůsobit. „Našel jsem je během toho, co ses bavila s Erikem,“ přizná se ti a posadí se. Vzhledem k tomu, že kolem vás neprošel, protože to by Mikeš věděl, musel předtím zvolit stejnou cestu přes okno. „Na jejich lovení existují zákony, nebo alespoň jeden, který to zakazuje. Za jejich kožešinu si můžeš vydělat balík. Obrovské peníze se pak platí za anomality, kdy se vyskytne černá nebo bílá varianta těchto šelem.“ Upozorní tě na to, že se před vámi válí slušný obnos. Zbraň s sebou nemá, takže si můžeš být jistá, že ten, kdo by je případně chtěl lovit, nebude tvůj hraničář. Pomalu se začne stmívat, přičemž se na obloze objeví první hvězdy. Trvá ještě nějakou chvíli, než hraničář navrhne cestu zpátky. Mezitím můžeš pozorovat koťata, která jejich matky přenášejí sem a tam, když se od nich vzdálí moc daleko. Cesta zpět je o něco lehčí. Slezete dolů o něco dřív, daleko od spících lvů, protože už nemáte důvod to celé znovu přelézat. Vstup do města proběhne bez potíží, kolem stráží proklouznete snadno, i když na vás opět visí nejeden pár cizích očí. A jen co dojdete k hospodě, je ti jasné, že se zrodil první problém této výpravy. Sama se nahoru rozhodně nevyškrábeš. Arnon se tak musí nahoru vytáhnout sám, podat ti obě ruce a doufat, že ho při tvém vytahování nahoru nezradí svaly. Štěstěna (44%) je tentokrát na jeho straně. Hned poté proleze oknem zpět do pokoje a bez větších potíží padne obličejem na postel. „Kdy odplouvá tvůj bratr?“ zamumlá do peřiny. Trvá mu dlouho, než se k tobě otočí. Tady nejste na lodi, kdy jste museli být odkázáni jen na malou kajutu s jednou postelí. A to si Arnon začne uvědomovat právě teď. „Doufám, že sis sem nešla jen pro věci,“ řekne po chvíli, kdy si celou situaci zrekapituluje. Vůbec se tě nezeptal, jestli ti bratr náhodou nenabídl lepší místo na spaní, jiný pokoj. Teď je to hraničář, kdo má psí oči. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ratchet Sedřené břicho z výstupu, tedy spíše vytáhnutí na střechu je jen malá daň za tenhle výlet. Nemluvě o tom, že tahle demonstrace hraničářovy síly ve mně zanechá velký dojem. Jen to jeho padnutí do postele se mne maličko dotkne, vždyť tolik přece nevážím! "Vyplouvá před polednem" Odpovím, a než se na posteli usadím vedle Arnona, přitáhnu k sobě svůj ruksak. "Můžeme se tu do té doby zdržet? Chtěla bych ho vyprovodit." Poprosím a vyskládám vedle sebe čistou halenu a kostku mýdla. Vím, že někteří jedinci se vydrží nekoupat i týden, ale já k nim zatím zcela určitě nepatřím. Docela upřímně se pak rozesměju tomu jeho pohledu. Rychle jsem si zvykla mít ho v noci vedle sebe, nevyměnila bych ho ani za peřiny z prachového peří. "Chyběla bych ti?" Zeptám se jen proto, abych ho maličko popíchla, ale dřív než mi na to stačí něco zábavného odpovědět, otočím se a sehnu k němu pro rychlý polibek. "Nemusíš se bát," ujistím ho vzápětí, prsty mu přejedu po odhalené kůži a jizvách na zádech. Hned nato seberu i své věci, včetně pár mincí, a vyrazím si u podnikavých goblinů zajistit teplou vodu k opláchnutí. Cestou zpět, s mnohem lepším pocitem i rostoucí únavou, se už na žádnou námořnickou odrhovačku v přízemí taverny nachytat nenechám, moje kroky vedou rovnou do pokoje. Přemáchnutou halenu přehodím přes opěradlo židle, kalhoty složím a boty nechám na zemi vedle postele. Sobě najdu nejpohodlnější místo vedle rozvalujícího se hraničáře, a mohla tak spokojeně usnout, kdyby… Otevřu ještě oči, na Arnona se zadívám. "Kdo ti způsobil ty jizvy?" Zeptám se, jako jsem se chtěla zeptat před výpravou do savany, a spolehnu se na to, že tentokrát už oknem neuteče. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Ještě než odejdeš, hraničář ti slíbí, že zítra bratrovo odplutí stihnete, aby ses s ním mohla rozloučit. Je ti jasné, že chtěl zmizet už mnohem dřív, ale co by pro tebe neudělal, že? Jací obchodníci dokáží ta zelená stvoření být, jsi poznala téměř okamžitě, co sis o koupel řekla. Mladá goblinka z tebe vytáhla každou minci, kterou sis pro tyto účely s sebou vzala, i když jsi doufala, že ti ještě něco zbude. Na jednu noc, to by bylo fajn, ale strávit tady víc času by tě jistě dostalo do finančních potíží. Na cestě zpátky sis mohla všimnout Mikeše, který se uhnízdil nad dveřmi do vašeho pokoje, dost vysoko na to, aby ho nějaký opilec spatřil a pokusil se ho něčím trefit, jako ten námořník na lodi. Osm nožek, které se postarají o to, aby do vašeho pokoje nevlezl někdo nežádaný. Hraničář se za dobu tvé nepřítomnosti neposunul ani o centimetr. Najít tak volný kus na posteli, do kterého by ses mohla zapasovat, bylo skutečně obtížné. Jen co si k němu lehneš, po dlouhém zvažování, jestli je to vůbec možné, převalí se na bok a uvolní ti bezmála polovinu postele. Sám si tě pak přisune blíž jako plyšovou hračku. Můžeš si tak být jistá, že po tvé otázce záhadně nezmizí. „Moje vlastní neopatrnost,“ řekne po chvíli ticha, kdy zazní tvá otázka. „Může za ně přímé střetnutí s ostrými skalisky, na která jsem spadl. Nejspíš bych se z toho nedostal, kdyby mi lovec nepomohl. Jizvy patří k životu, já si ty svoje zasloužil.“ Víš, že tyhle jizvy pád na skálu, byť ostrou, jak ti tvrdí, nezpůsobil. Ty jeho jsou vedeny až moc rovně, přímo, nikde žádná nerovnost, nečekaný úhyb. Ležel pod rukou skutečného mistra, který věděl, jak vést řez. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ratchet Nespokojeně se zavrtím, když mi zalže. Trochu ho za to probodnu pohledem, v očích mi zaplane, že se mne pokouší obelhat. Vždyť jeho jizvy nejsou roztřepené a nepravidelné, ale rovné a přesné. Řez ostřím dokáže rozpoznat i taková naivka, jako umím být já. A pád na skaliska, který by nechal tak hluboké rány, by mu přerazil páteř. Možná s tím jeho neopatrnost má něco společného, ale kdosi ji hodně pomohl. "Arnone," oslovím ho, a pak se na chvíli zarazím, co přesně mu říct. Mrzí mne, že se snaží vylhat, ale ani na začátku jsem nechtěla, aby se z té otázky stal nepříjemný výslech. "Mám na tebe spoustu otázek a vždycky můžeš říct, že nechceš odpovědět," zvednu ruku k jeho krku, "ale nelži mi, prosím." Zabodnu mu za trest ukazováček do sotva mizející modřiny, kterou jsem mu způsobila ještě na lodi. "Když se zeptám znovu… řekneš mi pravdu?" Zeptám se, a dám si záležet, aby to neznělo vyčítavě. Ruku přitom stáhnu, však mi nikdy nedělalo radost mu ubližovat, a jen rychle se podívám, jestli už mu nezačínají zářit oči. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Když mu vyčteš jeho pokus o zamlčení pravdy, tiše zamručí. Jsou příběhy, které jednoduše slyšet nechceš, a můžeš jen hádat, jestli je tohle jeden z nich. Zůstane na tebe chvíli koukat, než se posadí a zadívá se na otevřené okno. Bylo by mnohem jednoduší, kdyby se sebral a odešel, předstíral, že ses ho nikdy nezeptala, jenže to nemůže. Bez jediného slova přikývne, poví ti, proč má ty jizvy. „Zahrával jsem si se špatnými lidmi,“ začne potichu. „Předchází tomu hodně událostí, neměl bych tě zatěžovat vším. Byl jsem tehdy zničený a volal po odplatě, která jak si asi dokážeš představit, nedopadla dobře. Chytili mě a dostal jsem lekci, na kterou už nikdy nezapomenu. Připoutali mě ke stolu a za každý pokus mi darovali jeden řez. Hezky pomalý, aby si byli jistí, že tu lekci chápu správně. Ležel jsem tam dva dny. Nezabili mě jen z toho důvodu, abych působil jako odstrašující příklad pro ostatní, co by si s nimi chtěli zahrávat jako já. Nelhal jsem ti, když jsem tvrdil, že kdyby mi lovec nepomohl, už bych tu nebyl. Škaredě to celé krvácelo a vzhledem k mému původu jsem neměl nikoho, kdo by mi s tím pomohl. Až na lovce. Nevzpomínám si moc dobře, co se stalo potom. Obvazy, krev, tma. Lovec říkal, že měl co dělat, abych to vůbec přežil. Jedna z těch ran to prý odnesla hodně zle a něco se do ní dostalo. Řešil to moc složitě.“ Odsune se. Není zvyklý na to, aby někomu vyprávěl věci, kterými chodí okolo horké kaše. Byla jen otázka času, než všechno zjistíš a uděláš si na něj nový názor, a tomu chtěl zabránit. Oči mu nezářily, nezlobil se. Lhal ti a teď ti dlužil vysvětlení, nemělo smysl se kvůli tomu zlobit. Přesto víš, že nemá daleko od svého postoje, kterým se snaží všechnu bolest maskovat. Ten zlý a útočný stav, kdy na sebe nenechá sáhnout a všechny pokusy o uklidnění selžou. Už jsi ho takového zažila, víš jaký umí být. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ratchet Když se tak potichu rozvypráví, posadím se na posteli, paty pod sebou. Těžko bych vydržela ležet, povlečení by chytlo od plamínků vzteku, který mne popadne, jakmile se dostane k tomu, že ho mučili. Sevře se mi srdce, co si vytrpěl, a tak jako nechápu, že si lidé dovedou tak krutě ubližovat, nerozumím dost dobře ani tomu, kde se ve mně bere ta touha najít a sežehnout na popel všechny, kteří ho k tomu stolu tehdy přivazovali. Tak jako prve v Blasted Lands, zacloumá se mnou i teď zloba, že mu v takové chvíli nebyl nikdo ochotný pomoci, až na jednoho jediného člověka. Ačkoliv toho muže znám sotva z vyprávění, stejně mu musím být vděčná, že mého hraničáře tehdy nenechal umřít. Skoro jako bych pak po jeho posledních slovech cítila, že se znovu chystá uzavřít a schovat za tou zlou maskou. Leká mě ta představa, natáhnu tak k němu docela opatrně ruku, zlehka se dotknu jeho ramene. Když mě nezarazí nebo neodežene, nakloním se k němu a obejmu ho. Přitisknu se k jeho zádům, pažemi mu sevřu hrudník, čelem se o něj opřu. "Cokoliv co tomu předcházelo, nevěřím, že sis něco takového zasloužil. " řeknu měkce, jen u poslední věty mi hlas kovově zazvoní: "Nikdy jim neodpustím, co ti provedli." Svedu pak velký boj se svou vlastní zvědavostí, a i když bych chtěla poznat i zbytek jeho tajemné minulosti, na nic jiného se nezeptám. Možná máme v rodině tendence, dráždit hada bosou nohou, ale já snad tuším, kdy je lepší přestat. A taky si cením těch momentů, kdy se mu leskne v očích nadšením a kdy se usmívá, než abych riskovala, že o ně přijdu. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Nejprve tě probodne zlým pohledem, ale neudělá nic pro to, aby tě od obejmutí odradil. Cítíš, jak se několikrát pořádně nadechne, aby mohl něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslí. Můžeš jen hádat, čím tě chtěl odseknout a v jeho případě dost možná i rozplakat. Nějakou chvíli pak trvá, než k tobě otočí hlavu. V jeho očích se mihne zelená jiskra, která zmizí stejně rychle jako se objeví. Jen ti ukázal další z mnoha důvodů, proč nemá rád lidi. Přes to všechno, vzpomínání bolí. „Maro,“ chytí tě za ruce, kterými jej objímáš, a sundá je ze sebe. Je jedno, jak moc pevně ho držíš, s jeho sílou se měřit nemůžeš. Vstane z postele, přejde k oknu a podívá se, co za rozruch to zní z ulice. Když se k tobě konečně otočí nazpět, věnuje ti zlomený úsměv. „Omlouvám se, že jsem ti lhal. Měl jsem ti celou pravdu říct hned, ale... měl jsem strach,“ přizná se ti. Pomalu dojde zpět k posteli a obejme tě. „Pořád ho mám. Bojím se, že o tebe jednoho dne kvůli tomu všemu přijdu.“ Zamumlá potichu do tvého ramene a ještě víc tě stiskne. Podobné situace zkrátka nezvládá moc dobře, což ti ukázal už v Blasted Lands. Povolí svůj medvědí stisk a kousek se odtáhne. „Ať se před minulostí snažím utéct sebevíc, pořád ji mám v patách,“ povzdychne si, až teď si sedne zpátky k tobě na postel. Přitiskne své čelo na to tvé, zavře oči a docela potichu řekne: „Miluji tě, jsi teď v mém životě jediný důležitý člověk.“ Nečeká, že bys na tom mohla být stejně. Naučil se od života a druhých nic neočekávat, aby nebyl zklamaný, a přesto víš, že chce slyšet tvou odpověď víc, než cokoliv jiného. Kdy naposledy tohle někomu asi řekl? |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ratchet Kousnu se nejistě do rtu, když odejde k oknu. Na krátko sklopím hlavu, ruce složené v klíně, a teprve potom, co se rozejde zpět, se na něj podívám. Co doopravdy byl, před tím než potkal lovce? I přes ozvěnu pochybností o tom, co všechno bych mu dovedla odpustit, ho obejmu zpátky téměř okamžitě. Tedy jak jen mi to jeho stisk dovolí. "To přece nedopustím," Šeptnu potichu, že dokud k tomu budu mít sama co říct, nenechám se o něj připravit. Chvíli se zůstanu mrzet, že jsem ho tak potrápila, oči z něj nespustím, dokud si nepřisedne zpátky za mnou. Uteče mi pak překvapené vydechnutí, to vyznání mne zastihne dočista nepřipravenou. Trvá mi několik splašených bouchnutí srdce, než se vzchopím k odpovědi, a to rovnou zašátrám po jeho ruce, aby si nemyslel, že váhám. "Nikdy v životě jsem nikoho nemilovala tak jako tebe." Vysoukám ze sebe, víc se o něj opřu. "Ani nikdy nebudu." Připustím tiše, však tohle je ten nejlepší souhrn důvodů, proč jdu s ním. "Nechci tě vidět trápit se. Jestli minulost příliš bolí, už se tě na ni nezeptám." Promluvím měkce po dlouhé chvíli. Jestli sebere odvahu o svém předchozím životě mluvit, vyslechnu ho, ale sama už do toho nos nikdy nestrčím. "Postarám se raději," odtáhnu se od něj s mírným úsměvem, dlaň mu přitom položím na tvář, palcem přejedu po lícní kosti, "o tvou budoucnost." A pokud ho jeho minulost skutečně někdy dožene, spálím ji na prach. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Tvou ochotu nechat minulost minulostí značně ocení. Víš, že sám o ní mluvit nezačne. Nikdy to neudělal, a teď není ta nejvhodnější chvíle na to, aby s tím začal. Raději se k tobě nahne a políbí tě. Rozhodně teď nemá v úmyslu přestat. Pomalu tě položí na postel, nevědom si toho, že máte v pokoji vetřelce, který si sem cestu našel přes otevřené okno. Čtyři páry očí predátora, který z výšky sleduje všechny vaše pohyby. Trpělivost mu dojde v okamžiku, kdy hraničáři už nestačí prozkoumávání tvé horní poloviny těla pod halenou a začne ji pomalu rozepínat, aby mu později na tobě nepřekážela. Když se mu Mikeš ze stropu snese na záda, hraničář o poznání klesne, což mu znemožňuje pokračovat v rozdělané práci. Kde jsou ty časy, kdy pavouk vážil jako peříčko a mohl mu klidně sedět na hlavě? Arnon jen nespokojeně zamručí, přeruší polibek, aby se jednou rukou mohl natáhnout pro pavouka a za nohu ho ze zad shodit. Dřív než by však pavouk mohl letět k zemi, hraničář si ho přitáhne blíž k obličeji a rozčíleně na něj sykne: „Na čí stojíš straně?!“ Pak už mu nic nebrání v tom, aby ho pustil, dál se věnoval tobě a pokračoval tam, kde skončil. Kdyby bylo po jeho, nikdy by se s knoflíčky neotravoval, ale aby ti ničil oblečení, to by asi nebylo úplně ono. Mikeš si však prohru odmítá připustit a jako správný puberťák se vrátí tam, kde byl poražen, zpět na hraničáře. I když se ho snaží ignorovat, několik párů stepujících nožiček na jeho zádech zkrátka odvádí jeho pozornost. Nejhorší na tom celém je fakt, že když pavouka vyhodí za dveře, vleze sem zase oknem, a pokud zavře okno, za chvíli se udusíte, už takhle je dokonalé dusno. Poražen vlastním pavoukem se nakonec přestane hraničář snažit. Jen co se od tebe kousek oddálí, pavouk z jeho zad sleze sám a vleze si k tobě. Soudě dle zářících zelených očí v nastupující tmě hádáš, že z toho Arnon nemá absolutně žádnou radost a je jen krůček od toho, aby se pavouka zřekl nadobro. „Máte spolu nějakou tajnou dohodu?“ zeptá se rozmrzele muž a padne na záda, hned vedle tebe. Moc dobře ví, že se mu teď Mikeš bude snažit odcizit vše, co je jeho, a že to bude nějakou chvíli trvat. Není to jeho první ani poslední pavouk. Zahnán hraničářovým hněvem, Mikeš se uklidí pod postel. Alespoň si tě tak může hraničář přisunout k sobě do objetí. Raději zůstane zticha a už se navázat nepokusí. Kdyby ho měl Mikeš znovu vyrušit, neměl by s ním žádné slitování. Hraničáři tak nezbývá nic jiného, než zaspat vlastní touhu, aby nedošlo k nějaké tragédii. Ráno se probouzíš sama. Mikeš ani hraničář v pokoji s tebou nejsou. Arnon sám se ukáže až dlouho po tom, co vstaneš. V plné zbroji s lukem přes rameno, můžeš jen hádat, co celé ráno dělal. „Dobré ráno,“ pozdraví, když se konečně přiblíží k taverně. „Doufal jsem, že se vrátím dřív než vstaneš,“ řekne potichu, jako kdyby měl odejít brzy poté, cos usnula a vysedával pak někde po barech. To by ale nevysvětlovalo, proč má u sebe svůj luk. Samozřejmě ti neřekne, co ho donutilo vstát dřív. Pár námořníků od tvého bratra se mihnou venku. Přípravy na nalodění jsou v plném proudu, i když do vyplutí zbývá ještě několik hodin. Dostaneš pak od Arnona přímou nabídku, jestli už chceš jít vyhlížet bratra, být s ním co nejdéle to jde, než odpluje a než vy sami vyrazíte. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ratchet Jakoupak dohodu! Ještě druhý den ráno po probuzení, když si vzpomenu, o co všechno mě Mikeš stačil připravit, nejraději bych ho proklela. Neubráním se frustrovanému zaúpění, a vzpomínky na hraničářovy doteky i polibky, stejně jako šimrání v podbřišku, se zbavím až za nějakou dobu. Než se Arnon vrátí, a snad neprohání Mikeše za trest po celém Ratchetu, stačím dopsat chybějící stránky v novém deníku, i nachystat své věci a sebe na další cestu. "Dobré ráno," usměju se Arnona po jeho příchodu, ze svého místa se zvednu pro polibek na přivítanou. Snad trochu nespokojeně přejedu prsty po přezkách na jeho kožené zbroji, dostat ho z ní bude nejspíš ještě oříšek. Přikývnu nakonec, že bych chtěla vyrazit k molu, abych z Erikova času tady stačila ukrojit co nejvíc. "Jsem moc ráda, že jsme ho tu potkali, promluvím cestou k samotným dokům, "ale už teď vím, jak se mi po něm bude stýskat." Přiznám hraničáři s trochu provinilým úsměvem. Vlastně skoro tuším, jak nakonec na molu skončím. Dá to práci nachystat loď k vyplutí, a mne baví sledovat, jak Erik popohání a diriguje námořníky. Jsem na něj tolik hrdá, že se stal kapitánem, a že celá jeho posádka ho respektuje. Oči se mi ale skutečně zalijí slzami, když přijde na samotné rozloučení. Obejmu bratra, několikrát mu připomenu, koho všeho musí po svém návratu pozdravovat, třikrát zopakuju, jak moc ráda jsem ho v Ratchetu potkala. Že mi bude chybět. "Dobrý vítr. Bezpečnou plavbu, Eriku." Popřeju mu ze srdce, když se z lodi ozve zvon, signál, že je vše připraveno k vyplutí, a on už nemůže na molu déle zůstat. Nelituji, že zůstávám v Kalimdoru, mám pro to ten nejlepší důvod, ale stejně mi při pohledu na odplouvající Bellatrix zůstanou téct slzy, rukávy mojí haleny jsou na to příliš krátké. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Okraj Dustwallow Marsh Bratrův odjezd proběhl vcelku rychle. Po zaznění onoho osudného zvonu už skutečně nebyl čas na otálení. Snad vypadal trochu smutně, že sis to nakonec nerozmyslela a opravdu tady zůstaneš s hraničářem, ale neřekl ti k tomu jediné slovo. Byla to tvá volba, jsi dospělá, i když pro něj budeš vždy malá sestřička. Narychlo si s Arnonem vyměnili pozdravy, tebe naposledy objal, a pak zavelel k vyzdvižení kotvy. Hraničář s tebou na molu zůstal stát dost dlouho, dokud byly postavy na lodi ještě rozeznatelné. Až když se z nich staly různobarevné šmouhy, vzal tě za ruku a vedl pryč. Ještě než jste zašli do taverny pro své věci, stačila tě tvá polovička ujistit, že se do tvého rodného města za rodiči můžete vydat hned, co se nabažíte cestování po Kalimdoru. Bylo zajímavé, jak si Arnon své cesty vždy dokázal pečlivě naplánovat. Cestou z taverny, kdy zaplatil celou útratu, ti vysvětlil některé body vašeho nadcházejícího dobrodružství. Původně chtěl celou cestu absolvovat podél pobřeží, ale podle důvěrných zdrojů to teď není úplně ta nejbezpečnější volba cesty. Čas od času se tam vylodí sebranka, která obchoduje s otroky a jinými věcmi, které jsou naoko zakázané, ale v Ratchetu je po nich poptávka. Jen pro vaši bezpečnost pojedete přes savanu, kolem oázy a teprve až po několika kilometrech se vydáte po pobřeží až do bažin. „Slyšel jsem, že se dá v bažinách docela hezky plout po různých říčkách, ale dokážu si představit kolik v nich asi žije krokodýlů. Celé bažiny jsou plné starých a nebezpečných zvířat, to poslední, co potřebuji je, aby mě po nich naháněl nějaký plaz.“ Zavrhne tedy možnost vypůjčení nějakého menšího kajaku. Stáje v Ratchetu jsou zajímavou kapitolou samy o sobě. Pro člověka, který je zvyklý na to, že se zkrátka jezdí jen na koních, je to tady jako cukrárna, kde si může vybírat z širokého spektra sladkostí. Nikdy bys ani nevěřila, co za podivná zvířata tu je k zakoupení. Nejen zvířata, ale i mechanické stroje, zručná výroba goblinů. Je možná trochu zklamání, když vidíš dva koně černé barvy s bílou lysinou, které vyvádí hraničář ven. Takový dinosaurus vypadá o něco zajímavěji, ale zase je pravda, že na tom tě nikdo jezdit neučil. Ještě než stačíte vyjet z města, připojí se k vám provinilý pavouk, který nejprve zkusí své štěstí u hraničáře, jenže ten o jeho přítomnosti nechce ani slyšet. Setřese jej ze zad a pobídne koně do kroku. Pokud Mikeše nevezmeš na milost, bude muset za vámi celou cestu cupitat po svých. Nádherné počasí se během chvíle stává největším nepřítelem. Slunce vás skutečně nešetří, o to víc je zarážející, že před tebou hraničář dokáže jet v plné zbroji, s kapucí na hlavě. Zrovna jízda kolem oázy nevypadá vůbec zle. Vysoké stromy, zelená tráva a zvuk vody. Na druhé straně vyprahlé stepi s žlutou trávou a nepřístupnými horami, kdo by jen dokázal odolat takovému pokušení? Minimálně Arnon s jeho rozumovými důvody naprosto na všechno, co ti během jízdy přijde alespoň trochu zajímavé nebo polehčující. Ve stínech jsou predátoři a v oázách staré rasy, které rozhodně nebudou čekat na to, až se trochu osvěžíte, zní jeho odpovědi. Nakonec opravdu sjedete blíž k pobřeží, jen co se den pomalu nachýlí ke konci. Na určitých úsecích je skutečně příjemně, neboť zde fouká alespoň slabý vítr, který je v extrémních teplotách vítaný. Jediný, kdo jede už dobrou polovinu cesty bez jediného slova, je hraničář, který nemá ani trochu radost z toho, že nestihnete do močálů vjet včas. Budete se muset utábořit někde poblíž, protože vjet do nich v noci nebude úplně ten nejlepší nápad, vzhledem k tomu, že nevíte, co můžete čekat. Tohle jsou pořád místa, kde se nemůžeš spolehnout na to, že by hraničář věděl přesně, kam jet aby se vám nic nestalo. Po několikahodinové cestě nakonec Arnon zavelí k zastavení. Malý plácek na vyvýšeném místě, z jedné strany chráněn skálou dělící vás od hlubokých bažin, z druhé jej střeží nekonečné moře. Perfektní místo, kde strávit noc a nemuset se bát, že něco sežere koně, nebo vás. Přesto je lepší mít se raději na pozoru. „Budeme muset držet hlídky,“ ujistí tě hraničář, když sleze z koně a nechá jej sníst potlučené jablko. Třebaže tady nejste v Deadwind Pass, kde se na stromech houpají mrtvá těla, být někým nebo něčím, přepaden také není nejlepší vyhlídka. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Okraj Dustwallow Marsh Vím, že je to moje vina, že se nám nepodaří dorazit do Dustwallow Marsh ještě dnes, a tak nechám Arnona jeho tichu bez protestů. Místo toho se zůstanu zvědavě rozhlížet všude okolo a čas od času potichu promluvím na Mikeše, který se veze se mnou. Především kvůli tomu, abych mu vysvětlila, že to co předvedl v noci, mu už nebude tolerováno. Ačkoliv si cestou zábavu najít dokážu, v závěru dne se přeci jen těším, až ze hřbetu koně budu moct slézt. Možná jsem za dobu v Dalaranu a na moři maličko odvykla nepohodlí v sedle. Když pak zastavíme, počkám, až se na zem uráčí Mikeš a teprve potom sesednu sama. Důkladně se protáhnu a po hraničářově vzoru se i já postarám o svého koně. Ujištění o hlídkách mi právě dvakrát radost neudělá, i tomu jsem odvykla. Přesto přikývnu, protože na cestě je pro mne jeho úsudek platný, a podrobím se mu víc než ráda. "Budeme rozdělávat oheň?" Zeptám se, zda se toho úkolu mám chopit, nebo nechceme na tomhle místě přitahovat ničí pozornost, a podle Arnonovi odpovědi se pak i zařídím. Přeci jen je právě tohle ta jedna věc, kterou můžu přispět. Když v improvizovaném ohništi zaplane oheň, roztáhnu svoje ležení, abych se konečně měla kde usadit. "Nepřipekl ses v té zbroji?" Zeptám se s odkazem na putování rozpálenou krajinou, ruce na chvíli zabavím procvičením svého nového kouzla. Ověřím si tou otázkou, i jestli se mnou už chce mluvit. "Arnone, jak vlastně budeme ty pavouky zkoumat?" Zeptám se vzápětí. "Projdeme bažiny křížem krážem, nebo budeme mít nějaký hlavní tábor a z něj vyrážet?" Doplním, co mě zajímá, a zatvářím se přitom docela nevinně, že nemám ani představu, jak náš pobyt v Dustwallow Marsh může vypadat. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Okraj Dustwallow Marsh Hraničář tě ujistí, že je mu ve zbroji dobře. Musí ti být jasné, že po otevřené krajině v košili nejspíš nikdy necestoval. Už jen fakt, že tobě celodenní jízda na sluníčku pomohla trochu chytit barvu, zatímco on je pořád bílý jako sníh v Dun Moroghu. Očividně mu to ale potíže nepůsobilo. Když se pak na tebe otočí, Mikeš u tvých nohou instinktivně zacouvá a po chvíli docela zmizí z tvého, ale především hraničářova dohledu. Těžko říct, jestli tvé lekci rozuměl, nicméně naštvaného hraničáře pozná a setkat se s ním nechce. Poté, co uváže koně, posadí se k ohni vedle tebe. V trestu je Mikeš, ne ty. „Když cestuji sám, žádné tábory nezakládám,“ zamyslí se. „Nevím, co všechno nás v té bažině může potkat. Mám obavy z toho, že když necháme všechny věci a zvířata na jednom místě, mohlo by to přilákat pozornost predátorů. Na druhou stranu, pavouci se pozorují lépe bez koní,“ otočí se k tobě s jedním ze svých úšklebků a dodá: „a ze stromu.“ Dřív než by ses stačila na cokoliv zeptat, dá ti rychlou pusu na tvář a raději od ohně vstane. Nejspíš ti zapomněl říct, že studovat zvířata, která mají nataženou pavučinu všude možně po zemi není nic snadného, a že on sám kvůli tomu musí lézt do korun stromů, aby viděl vše, co potřebuje. „Možná někde na okraji bych menší tábor udělal a posouval ho podle toho, kde se pavouci vyskytují,“ řekne, když se vrátí k ohni, aby ti podal pečivo a kus sýra. „Nemusíš se bát, nebudu tě do lezení nutit. Mikeš je tu s námi, aby mi v tomhle pomohl. Pavučinu má silnou,“ informuje tě s dalším úsměvem, pro něj tak typickým, že tušíš něco nekalého. Pokud máš ještě nervy jej poslouchat, vysvětlí ti, co všechno na jednotlivých pavoucích zkoumá a zapisuje. Zvlášť se pak věnuje různému chování, které zvířata vykazují. Podle toho se prý dá určit, který druh pavouka je dobrou volbou na cesty, a který druh bude vždy dělat problémy. Jejich schopnosti už jsou jen bonusy. Noc přijde překvapivě rychle. Mohli byste přísahat, že dokud nenastala, žádný dotěrný komár vás netrápil, teď kolem vás bzučelo celé hejno, ale jen velmi málo se jich odvážilo až k vám, protože jim oheň nedělal nejlépe. „Přemýšlela jsi někdy, že bys odešla z Dalaranu a cestovala sama?“ zeptá se tě Arnon. Byl to koneckonců on, kdo tě odvedl od všech kouzelníků. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Okraj Dustwallow Marsh O lezení po stromech mluvil už na Raven Hill, dvakrát mne to tedy nepřekvapí. Jakmile ale zmíní Mikeše a jeho pavučiny, překvapením škytnu. Otevřu pusu k protestu, ukazováček zvednu a pak ruku zase nechám klesnout. Nesmím se nechat pokaždé tak nachytat, to by určitě po Mikešovi nechtěl, aby mě celou obalil celou do pavučin a někde tahal. Zakousnu se raději do večeře, s občasným pokýváním hlavou si poslechnu jeho vyprávění o tom, co se vlastně na pavoucích studuje. Kdo ví, jestli Mikešův druh nemá v plánu přepsat do té problematické kategorie. To je vcelku zábavná představa, neubráním se při ní úsměvu. "Ne, neuvažovala." Zavrtím hlavou na jeho dotaz. "Až po našem rozhovoru v Deadwind Pass mne to poprvé napadlo." Usměju se na hraničáře. "Pravdou ale je, že bez tebe bych z Dalaranu nejspíš neodešla." Přiznám, kolena přitáhnu k bradě a hlavu si na ně odložím. "Nejsem ta nejstatečnější čarodějka, kterou bys tam potkal." Zasměju se krátce, protože toho si už nejspíš dobře všiml, stejně jako toho, že umím být řádné nemehlo. "Navíc, samotné ženy na cestách potkávají ještě i jiná nebezpečí." Zaplácnu nejdotěrnějšího komára. "Za těch pár dnů se mi zdá, že svět je plný věcí, co slyší jen na hrozbu násilím. A já nerada ubližuju." Povzdychnu si trochu, pošťourám klackem v ohni, než ho do něj zahodím. Poposednu a otočím se na hraničáře hned potom. "Nechci ublížit ani těm pavoukům, co když se ale nějaký rozhodne mě sežrat?" Zeptám se nejistě, rozcuchané vlasy shrnu z očí. Arnon přeci viděl, co moje kouzlo udělalo s nemrtvou v pustině, třeba ale má nějaké zaklínačské metody. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Okraj Dustwallow Marsh Nejspíš jsi odhalila další slabinu, nad kterou hraničář moc dlouho nepřemýšlel. Když byl v pavoučí přítomnosti sám, nemusel se bát, že by přišel k úhoně on, nebo jeho zkoumané subjekty. Jenže s tebou je to teď jiné. Z menšího transu, kdy jen mlčky hledí do ohně, se nakonec sám vzpamatuje s ujištěním, že v takovém případě jim ublíží on sám. Žádný repelent na pavouky není, ale možná by ti v jejich přesvědčování mohl pomoct Mikeš. Hraničář to s nimi sice umí sám, ale záleží na druhu, který v bažinách žije. Ne všechno se dá uplatnit na každého. Budeš muset věřit slovům, že se k tobě nikdo se špatným úmyslem nepřiblíží. Arnon tě nechá vzít první hlídku a ještě než se půjde připravit na bezesný spánek, věnuje ti krátký polibek. Najde si nejpříhodnější místo u ohně, hned vedle tebe, a vytáhne novou dýku, která sice není tak hezká jako ta, jež teď leží v kráteru s démony v Blasted Lands, ale svou funkci také plní. Zabalí se do pláště, lehne si na bok a jak to dělával po celou cestu vaší předchozí výpravy, stočí se do klubíčka. Víš, že kdyby mohl, obtočil by kolem tebe ruce a spal s tebou, ale je si vědom toho, že by se to nemuselo úplně vyplatit. Měla bys mít na hlídce svůj vlastní prostor, ne hraničáře, který nechce spát sám. Za několik dlouhých minut, kdy hraničář vypadá na to, že už skutečně spí, se od koní vynoří Mikeš. Uvědomila sis hned, že tam u těch zvířat nemohl být celou dobu. Za sebou totiž táhl jeden ze svých proslulých pavučinových vaků, který se třepal víc, než ten v Blasted Lands. Velikostně byl tak stejný, jako ten poslední, a vycházely z něj opravdu divné zvuky. Hraničář stále spal, takže to vypadalo, že si pavouk jednoduše sní to, co ulovil. Býval by s úlovkem cupital dál, kdyby ze tmy nepřilétlo kopí a nezabodlo se těsně před něj. Zbraň sem dolétla z úplně opačného směru, než přišel Mikeš, tedy z míst, kde běsnilo moře. Než by ses stačila pořádně rozkoukat, vylétlo z toho směru další kopí (56%), ovšem tebe i všechny ostatní minulo a zabodlo se do země. Do hlučícího moře se tak přidal i bojový pokřik vodního národa, který si přišel pro to, co mu jistý pavouk odcizil. Pokud jsi to neudělala už při prvním doletu kopí, hraničář se sám začal probouzet a zjišťovat, co se děje. Oči se mu rychle rozzářily a ještě rychleji se natáhl po svém luku. „Murloci,“ sykl na tebe a napnul tětivu. Plápolající oheň táboráku toho sice osvětloval málo, ale i ty si mohla místy spatřit lesknoucí se těla humanoidních bytostí. Ani jeden nevíte, kolik jich tam dole pod vámi je, ani jestli se k vám další neblíží ze stejného směru, ze kterého sem přilezl Mikeš. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Okraj Dustwallow Marsh Sotva se u ohně stačím srovnat i se svou holí tak, abych jejím koncem do Arnona nešťouchala, když přiletí to kopí. Kopí! Leknutím vyjeknu, jak se před Mikeše zničehonic zabodne. Nedokážu si v první chvíli ani pořádně uvědomit, co se to děje, spícím hraničářem zatřesu jen těsně před tím, než se ozve ten pokřik. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Arnonův hlas naštěstí zazní dost brzy, nezůstanu tak strachy zkamenělá příliš dlouho. Vydrápu se na kolena, a ačkoliv nemám tušení, co jsou murloci zač, nechci se o tom ovšem ani zblízka přesvědčit. Ve slabém světle ohníčku se mi zdá, že už tak jsou těsně u nás. Ruce se mi sice třesou, srdce mi tluče až v krku, ale stejně se přiměju seslat kouzlo (59 %) a tak jako v Duskwoodu, sežehnout plamenem půdu před tvory, kteří se jsou k nám nejblíže, ve snaze zatlačit je dál, získat nám čas a prostor. "To Mikeš," najdu díky kouzlu jasnou, strachem nezkalenou myšlenku. "Jeho úlovek." Napadne mě, proč se z kokonu nesly tak divné zvuky, i proč ta stvoření doběhla tak rychle po něm. Museli ho sledovat. "Arnone vrať jim, co chytil." Hlesnu, v očích strach, že to nebude stačit. Očima pak zatěkám za nás, odkud pavouk přiběhl, jestli se na nás neřítí něco i z té strany. Pokud ne, pokusím se zopakovat své předcházející kouzlo (15 %), dát tím Arnonovi prostor. Jestli mne poslechl. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Okraj Dustwallow Marsh Tvé kouzlo dokáže rozzuřené tvory nejen na chvilku zpomalit, také je řádné ozáří, takže můžete vidět přesilu, proti které stojíte. Poprvé za dlouhou dobu vidíš Arnona docela neklidného. Kdyby vás napadli jen nějací průzkumníci, nebyl by problém je zabít, jenže tohle vypadá na celou armádu z pobřeží. Když si hraničář všimne tvého pohledu, pokusí se alespoň předstírat, že má vše pod kontrolou. Napnutou tětivu pustí a šípem (90%) trefí jednoho útočníka přímo do hlavy. Můžeš zřetelně vidět jak se mu obrovské rybí oči protočí a tlama plná ostrých zoubků naprázdno klapne. Když pak na hraničáře promluvíš, ze tmy vylétne další kopí, které letí přímo na něj (70%). Hraničářovy reflexy však zapracují trochu rychleji, než letící zbraň (100%). Jeden z jeho rychlejších skoků, kdy je během chvíle u krčícího se Mikeše. Neřekne ani půl slova, když z kokonu vytáhne malou modrobílou příšerku s obrovskýma žlutýma očima a výhružně vztyčenou blánou od ramen po celé délce zad. Tvé druhé kouzlo zabere naprosto dokonale, a když jim Arnon hodí ztraceného potomka, část toho šíleného zástupu se sebere a s šíleným křikem, který vás oba bude nějakou dobu doprovázet ve snech, uteče. Bezpečný výhled jste měli na dva vrhače kopí, kteří stáli několik metrů od vás v místech, kde jim hladina moře sahala po kotníky. Ti jediní se odmítli s ostatními vrátit po pobřeží odkud přišli. Hraničář založí další šíp a napne tětivu, dřív než jeden z murloců stačí zacílit primitivní zbraní, padá k zemi mrtev (81%). Žádné slitování s těmito obojživelníky. V okamžiku, kdy založí další šíp, proletí hraničáři kolem hlavy tvá ohnivá koule, která bez milosti srazí k zemi jediného stojícího protivníka. Je to zvláštní světelná podívaná, kdy plameny udělají z murloca zmatenou pochodeň, a i když se za jeho zády rozprostírá širé moře, žádná voda na celém světě mu už nedokáže pomoci. „Magie,“ otočí se na tebe Arnon a vrátí připravený šíp zpět do toulce. Když se přesvědčí, že ve vašem okolí žádní další mulroci nečíhají, a ty jej přesvědčíš o tom, že nejsi zraněná, otočí se na Mikeše. Nevíte, jak se to stalo. Pavouk leží na zádech se skříženýma nohama ve smrtelné poloze. Zářící oči tvého společníka tě jen utvrzují v tom, že Mikeš skutečně mrtvý být nemůže. A pokud doopravdy není, hraničář ho určitě za tohle ohrožení zabije. Zřetelně slyšíš cvaknutí přezky u pouzdra s hraničářovou dýkou. Všechny události z předchozích nocí, spolu s touto, nakonec dosáhly pomyslné hranice únosnosti, kterou Arnon dokázal strpět. Jednou rukou chytí bezvládné tělíčko pavouka a zvedne ho do vzduchu. Dýku v druhé ruce schová za záda a počká, než pavoučisko začne třepat nožkama. Oba dva jsou od tebe vzdálení sotva dva metry. Moc dobře víš, co se naštvaný muž chystá udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Okraj Dustwallow Marsh S hrůzou zůstanu sledovat, co moje kouzlo provedlo s murlokem. Ironie mých vlastních slov, prohlášených před příliš krátkou chvílí u ohně, mne profackuje, a přestože je po boji, ruce se mi třást nepřestanu. Arnonovi jen krátce přikývnu, že se mi nic nestalo, a pohled od dohořívajícího stvoření bych jen tak neodtrhla, nebýt toho cvaknutí přezky. Zní mi to skoro jako praskání ledu; jen je to led příliš tenký a nepustila jsem se na něj já, ale Mikeš. Skoro se mi udělá zle, že bych měla vidět, jak hraničář pavouka zabije. "Arnone, ne," vyrazím překotně k oběma, "neubližuj mu, prosím." Pustím hůl a obě ruce natáhnu, jen abych dřív stačila chytit Arnonovu ruku s dýkou. "Prosím, nedělej to." Zaúpím znovu, "nemohl přeci vědět, co se stane, je to jen pavouk." Jestli k tomu dostanu příležitost, skutečně se hraničáři na paži pověsím, cokoliv aby nemohl bodnout. "Je z Deadwind Pass, tam murloci určitě nejsou, neví, že je to špatná kořist." Mikeš roste jako dříví v lese, a mně je z toho málem do pláče, že by za to měl zaplatit takhle. "Moc tě prosím, neubližuj mu. Zachránil mi přece život." Zaprosím naposledy a v obavách zůstanu sledovat, jestli Arnonovi alespoň trochu přestanou zářit oči. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Okraj Dustwallow Marsh S Arnonem tvé prosby vůbec nic nedělají, dál pavouka drží v nepříjemné poloze a dýku za zády pevně svírá. Vypadá trochu, jako kdyby se pohyboval v docela jiném světe, do kterého jsi neměla přístup. Až když se mu pověsíš za ruku, vzteky bez sebe se otočí na tebe. Zřejmě pavoučí nevědomost nevidí stejně, jako ty. „Mohl nás oba zabít!“ křikne po tobě. „Je ti to snad jedno?!“ Sevře pavouka tak silně, až z něj vyjdou podivné zvuky. Vidíš, jak by se kusadly do hraničáře nejraději zahryzl, ale na to ho Arnon drží až moc šikovně. Nezbývá mu tak nic jiného, než dál bezmocně třepat končetinami. „Slíbil jsem, že tě budu chránit, a hned první noc se stane tohle? Přiznej si, že je nám víc na obtíž, než k užitku.“ Pavouk lehce zasyčí, což ti zní spíš jako volání o pomoc. Nakonec hraničář, po tvém posledním pokusu o jeho přesvědčení, pochopí a vrazí ti Mikeše do náruče, jen abys pustila jeho ruku a on mohl schovat dýku. Nebýt pavouka, v Blasted Lands by ti nejspíš něco ošklivého provedl. „Jdi si lehnout,“ řekne přísně. Je ti jasné, že zítra všeho bude litovat, ale nic z toho jej teď netrápí. Plně rozhodnut držet hlídku až do rána jde prohledávat mrtvoly obojživelných murloců. Především pak schraňuje vlastní použité šípy. Nějakou chvíli s ním teď nebude řeč, ne dokud pořádně nevychladne. Vztek na pavouka jej nepřešel ani v nejmenším. Překazit vaší společnou noc, to je jedna věc, ale ohrozit vás na životě, kvůli hloupému úlovku, to je docela něco jiného. Mikeš se od tebe nehne ani na krok. Třebaže nerozumí vaším slovům, akce chápe až moc dobře, takže ví, že měl namále a jen tobě vděčí za to, že tu ještě je. Ráno najdeš hraničáře usazeného před dohasínajícím ohněm, jak se v něm rýpe klacíkem, hlavu opřenou o dlaň v dlouhém zamyšlení. Při bližším průzkumu si můžeš všimnout, že mezi ohořelými zbytky dřeva leží i nějaké papíry. Mikeš vysedává v tvojí bezprostřední blízkosti a hraničáře pozoruje, snad jako kdyby se mu chtěl za všechny potíže omluvit, ale neměl tu možnost. Třeba po tom všem už přestane hraničářovu trpělivost pokoušet. „Neměl jsem na tebe křičet,“ promluví Arnon, aniž by vzhlédl od popelu, ve kterém se šťourá. Kdyby tě náhodou zajímala mrtvá těla murloců, na pobřeží je už nenajdeš. Buď je odneslo moře, nebo se hraničář během hlídky zabavil. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Okraj Dustwallow Marsh Vyděsí mne, že se na mě Arnon tak oboří, i jak hrubě mi vrazí Mikeše do náruče. Když mě pak jako malé děcko pošle spát, otočím se i s Mikešem pryč od něj. Pavouka nepustím ani ve chvíli, kdy začnu ze země sbírat svou hůl, to kdyby si chtěl hraničář jeho smrt ještě znovu rozmyslet. Teprve po pár krocích, u našeho nočního ležení, vrátím pavoučisko na zem. Schoulím se pak celá pod dekou do klubíčka, pryč od murloků, Mikeše i Arnona, a docela potichu se rozpláču. Strach z toho nečekaného útoku, Mikešova skoro-vražda i hraničářův křik se ukážou být na mne příliš silný dryák. Jak si může myslet, že mi na našich životech nezáleží? Nespí se mi dobře, ani se mi dobře neprobouzí. Při pohledu na hraničáře se mi trochu sevře srdce, jak je mi líto, co se včera stalo. Ani živý Mikeš to příliš nevylepší. "Neměl." Přisvědčím muži nakonec a tváře otřu do rukávu. "Nezasloužila jsem si to." Posadím se krátce po té větě na svém místě, deku k sobě přitáhnu blíž a rozhlédnu se okolo. I když jsou mrtvoly murloků pryč, stejně se neubráním pocitu krajiny po bitvě. Další mlčení nám ale nemůže prospět ani jednomu. Zvednu se tak přeci jen a s dekou stále kolem ramen si těsně vedle hraničáře dřepnu na paty. "Už to nedělej, prosím." Požádám ho docela smířlivě, a přestože se přitom neusměju, natáhnu k němu ruku. "Byl jsi vzhůru celou noc, chceš si odpočinout?“ Zeptám se chvíli potom už docela starostlivě. "Alespoň na pár hodin, nemusíme přece vyrážet dál hned." Navrhnu mu, očima zkontroluju, kde je Mikeš, a těsně potom se nakloním nad ohniště, co se to v něm válí za ohořelé papíry. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Okraj Dustwallow Marsh Hraničář ti věnuje zoufalý pohled. Moc dobře víš, že ho tíží svědomí. Včera v noci se zkrátka nakupilo až moc věcí a on to neunesl. „Vím, že sis to nezasloužila, a nesnažím se své chování nijak ospravedlnit,“ řekne docela smutně. „Je mi to líto,“ vstane ze svého místa kus poodejde. „Chtěl jsem tě chránit, a nakonec jsem byl tím, kdo ti nejvíc ublížil.“ Dodá zády otočený k tobě. Tohle jsou ty chvíle, kdy by se nejraději vytratil a utekl před vlastní vinou, jenže nemůže. V rychlosti ti pak vysvětlí, že by stejně neusnul, a kdyby náhodou ano, nespal by dobře, takže se raději půjde projít. Je ti jasné, co s ním nedostatek spánku později provede, ale je to jeho rozhodnutí. Aby mohl klidně spát, musela bys mu odpustit nejen ty, ale i on sám, a k tomu ještě nějakou chvíli nedojde. Jeho luk najdeš na místě, kde předtím seděl. Dýka je zabodnutá do země jen kousek od něj, přičemž je na jejím ostří zaschlá krev. Chvíli po mužově odchodu se k tobě přidá Mikeš, který vycítí příležitost k tomu, aby si sám trochu odpočinul. Papíry v ohništi tam podle všeho nemohly skončit dlouho předtím, než jsi vstala. Kdyby je hraničář býval hodil do plamenů, nezbylo by z nich teď víc, než jen hromádka popelu, on ale nejdřív zapálil jeden roh a nechal dotěrný plamen, aby papír pomalu stravoval. Když se přiblížil k jeho prstům, uhasil ho a zbytek papíru hodil do doutnající hromady zčernalých uhlíků. Díky tomu se docela hezky zachoval dolní roh jednoho z papírů, který držel když hořel. Čitelné části jsou psány úhledným psacím písmem, které bys čekala na nějaké důležité listině Víc se ti rozluštit nepodaří, neboť ostatní části jsou až moc zčernalé. Trvá pak bezmála dvě hodiny, než se hraničář vrátí. Mikeš se odhodlá jít mu naproti, možná jen pro to, aby vyzkoušel, jak moc se ještě zlobí. Připojí se k jeho pomalému kroku směrem k ohništi, přičemž se od hraničáře dočká jen rychlého pohledu. Žádné jiné reakce na pavoukovu troufalost nemá. Zastaví se několik kroků před tebou. „Našel jsem poměrně bezpečnou stezku vedoucí přímo do mokřadů,“ informuje tě a dojde si pro své zbraně. Je pak připraven k odjezdu jen pokud to zavelíš, sám tě nikam nepopohání. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Okraj Dustwallow Marsh "Všechno bude v pořádku, uvidíš." Ujistím Mikeše, nebo možná spíš sebe, jakmile se Arnon ztratí, a sotva slabě se na pavouka usměju, když se nejspíš po celé noci bdění uloží k odpočinku vedle mne. Sama se natáhnu pro ohořelý kus papíru, který moji pozornost upoutal už prve. Snad jsem to ale neměla dělat. Zůstanu očima přejíždět po textu, který dokážu rozluštit, a přestože ho není mnoho, po přečtení mě zaplaví nejistota. Pokusím se v hlavě doplnit chybějící slova i význam, rychle se ale přesvědčím, že těch kombinací je příliš mnoho, a pokud se pustím po spirálách spiknutí, nezachovám si zdravý rozum. Ani důvěru ve svého hraničáře. Opřu si čelo o kolena, poprvé za celou dobu na mě dolehne, jak unáhleně jsem se rozhodla, opustit Dalaran s mužem, kterého sotva znám. Mohla jsem ale neposlechnout svoje srdce? Podívám se pak znovu na útržek, ten úhledný rukopis mi k pobudovi, kterého jsem jen krátce poznala ve Stormwindu, vůbec nesedí. A jak by ten dopis dokázal Barnabáš Arnonovi doručit, a proč by se podepsal jako "tvůj přítel"? Vždyť přátelé už určitě nějakou dobu nejsou. Spálím ten útržek plamenem v dlani, zůstanu se dívat, jak se saze vznesou do vzduchu. Musím věřit, že to byl jen starý dopis, minulost, do které jsem se zapřísáhla nevracet. Za ty dvě hodiny, po které je hraničář pryč, připíšu další stránku do deníku, a poté všechny své věci sklidím a připravím na cestu. Klid se pak jako už mnohokrát rozhodnu hledat v magii, ledových kouzlech, která se chci naučit. Hraničářův příchod je tak vysvobozením pro moje prokřehlé prsty. Vstanu od pomalu tajícího ledu, neubráním se tomu, abych si muže pohledem nepřeměřila. "Veď nás tedy." Pokývnu jen chvíli nato, že já jsem připravena. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Jak slíbil, tak udělal. Pro koně jeho stezka sice nebyla žádný zázrak a do zabzučených mokřadů se jim nechtělo, ale zase na vás neútočilo nic hladového ani naštvaného. Než jste opustili pobřeží s šumícím mořem, mohli jste v dáli vidět siluety dřevěných přístřešků, o nichž hraničář prohlásil, že patří obojživelným příšerám, které vás včera napadly. Odtud tedy musel Mikeš přitáhnout to mládě. Samotný vjezd do mokřadů je šok sám o sobě. Teplota tu rapidně letí nahoru, přičemž se Arnon už dál nedokáže tvářit, že mu horko nevadí. Stáhne si kapuci a rozepne část horní zbroje. Pořád to není žádná výhra, ale je to lepší než kdyby nic neudělal. Není divu, že je tohle místo stále tak pusté a nikdo se tu pořádně neusadil. Za takových podmínek, které nepanují ani v těch tropických částech světa, se není moc čemu divit. Tady to bylo ještě horší, než když jste projížděli Swamp of Sorrows. Sice to tu odporně nepáchlo, ale do mysli se vám oběma vkrádal tíživý pocit bezmoci, který dokázala vytvořit jen takhle izolovaná krajina. Žádná lidská sídla, to znamenalo žádnou vybudovanou cestu, po které by se dalo bažinami cestovat. Stálé horko vyčerpávalo a čím hlouběji jste zajížděli, tím víc hmyzu se na vás lepilo. Ten však někoho netrápil tolik, jako maskovaní útočníci ve stojatých vodách podél pevniny, po které jste jeli. Stejně jako to hraničář tehdy udělal před Blasted Lands v bažinách, i tentokrát tě chytil za ruku a ukázal na podivně vypadající kus dřeva v jedné takové vodě. Až na to, že při bližším průzkumu ti došlo, že staré dřevo rozhodně neoplývá párem rudých očí. „Jsou tu všude,“ řekne tiše hraničář a pustí tě. Starosti z rána už očividně nejsou jeho hlavním mučidlem. Oba víte, že zůstat poblíž těchto vod by se vám nemuselo vůbec vyplatit, bez ohledu na to, jak moc hezký plácek by se vám podařilo najít. Bez koní by se vám odtud dostávalo jen těžko. Trvá několik hodin, než se vymotáte ze systému kaluží a stojatých vod, které pokrývají většinu této oblasti. Nakonec se vám podaří najít menší ďolík s napůl pohřbenou kostrou nějakého velikána mezi dvěma kopci, dostatečně daleko od všech krokodýlů. Nebyl nijak hluboký, takže nehrozilo, že byste z něj zvířata už nedostali. Tušíš, že to není podle hraničářových představ, ale déle v sedle už sedět nechce. Nevypadal zrovna nejzdravěji, ale na průzkum okolí se těšil, což bylo to jediné, co ho po uvázání koně donutilo k pohybu. Z batohu vytáhl mapu, nakreslenou pochybným cestovatelem, a postavil se kousek od tebe. „Začal bych hledání v tomto směru,“ ukázal mírně šikmo za sebe. „I když je pravděpodobné, že tam budou jen stejní plazí predátoři, přesně jako na druhé straně. Chceš vyrazit hned?“ zeptá se jen pro případ, že bys po jízdě potřebovala chvilku na nabrání sil, které ti komáři a stálá teplota ukradli. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Nesedět na hřbetě koně s Mikešem za zády, co pár minut bych okolo sebe kouzlila ohnivou vlnu, jen abych se zbavila toho dotírajícího hmyzu. Za těch pár hodin cesty mezi jezírky a kalužinami se stojatou vodou mne to bzučení málem udolá. V momentě největšího zoufalství se mi i prastaří plazi na číhané v tůních jeví jako osud mnohokrát lepší, než jsou malé bodající bestie. Když pak po několika hodinách zastavíme, mohla bych přísahat, že na mé haleně není už ani nitka suchá, a že ani cestou přes savanu se na mě tak nelepila. Shrnu vlasy z očí a pohledem zkontroluju, jak je na tom Arnon, zda se tentokrát už doopravdy ve své zbroji připekl. Nahlas se ale nezeptám, mlčky zůstanu následovat jeho příkladu a svého koně uvážu. Ze zavazadla vylovím čutoru s vodou, krátce si loknu. "Můžeme vyrazit hned." Natáhnu k němu ruku, jestli se chce také napít, a pak se zeptám, co kromě vody se na takové průzkumné výpravy ze základního tábora bere. Svou hůl si vezmu určitě, i když by ji čelisti krokodýla přeštíply jako nic, jiné potvory by se s ní snad odehnat daly. Zadoufám pak, že s Arnonem dovedu i přes jeho nadšení držet krok, a pro jistotu se po odchodu z provizorního tábora každých pár metrů ohlédnu, abych si zapamatovala, jak vypadá cesta zpět. I přes mou nejlepší snahu dávat pozor nejen na všechny nové věci okolo, ale i kudy jdeme, nemůžu tvrdit, že z místa, kde se nakonec zastavíme, dokážu trefit zpátky. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Hraničář se jen ušklíbne, když souhlasíš s tím, že můžete vyrazit okamžitě. V jistých ohledech je pořád jako malé dítě, které je nejraději, když nemusí zbytečně čekat. Zatímco ti vysvětluje ty nejzákladnější věci, mezi kterými je i to, co je potřeba vzít si s sebou, sundá ze sebe zbroj. Tu nechá u koní. Sice je fajn a hodně nehezkých ran dokáže zmírnit ba dokonce úplně vykrýt, ale na tohle počasí zkrátka není. Ovšem, jeho košile je na tom podobně jako tvoje halena. Tu si však rozhodne nechat. S takovou si opět přehodí toulec a luk, na které pak následuje batoh s věcmi na cestu. Trvá dlouho než se vám podaří dojít do míst, kam hraničář chtěl. Rozhodně z toho však není nadšený. Měl pravdu a tohle místo je jen jedna velká břečka, do které se vám boří nohy až po kotníky. Po vytoužených pavoucích ani stopa. „Musejí být dál na jih,“ ukáže směr, přičemž udělá několik kroků v té zpropadené břečce. Snad by pokračoval dál, kdyby mu noha nezajela až po koleno do vody a on instinktivně neuskočil, botu nechávajíc v místě, kam mu zajela. Bohužel pro něj, skok špatně propočítal a skončil tak v jednom z těch hlubších jezírek se stojatou vodou. Během chvíle zmizel pod hladinou. Několik dlouhých sekund o něm nevíš. Až když ustávající vodní hladinu rozčeří jeho ruka a následně hlava, víš, že se mu nic nestalo. Nikde žádné viditelné zranění, ale něco pod vodou držel. Doplaval k okraji a vysunul na něj to, co tak schraňoval a svíral. Byla to rozkládající se lidská mrtvola, ještě v šatech. Arnon se vyhoupl na břeh hned vedle těla a položil se na záda, aby mohl chvíli v klidu nabrat do plic nějaký vzduch. Jen co mu to ustupující panika umožnila, a z hrudníku si odtrhl dotěrnou pijavici, podíval se na tlející mužské tělo. „Nejsem odborník na mrtvoly, ale neřekl bych, že je v té vodě dlouho. Tady by ho určitě něco sežralo, ale on vypadá... zachovale.“ Otočí tělo na záda. Rozhodně na něj není nejhezčí pohled. Zapadlé oči, rosolovitá pokožka a výraz naprostého zděšení. Jen co Arnon prohledá jeho oblečení, jestli u sebe něco náhodou nemá, sesune ho zpět do vody. Nepodařilo se mu najít nic, co by vám o mrtvém mohlo být jen trochu užitečné. „Skoro bych i řekl, že ho někdo zabil,“ pokrčí rameny, sundá košili a trochu ji vyždíme. Samozřejmě tě nezapomene utvrdit v tom, že si dělal legraci, protože proč by se někdo snažil ukrýt tělo v bažinách, kde stejně nikdo nežije, že? „Myslím, že mám na zádech další pijavici, sundáš ji?“ požádá tě a otočí se, abys mohla vidět parazita, na kterého sám nedosáhne. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh "Arnone!" Vyjeknu, když se nad ním zavře voda. Možná jsem se na něj hněvala, za to jak ráno odešel, ale… "Arnone!" Vřísknu ještě jednou, dokud se mu hlava neobjeví zpět nad hladinou. Moje úleva však netrvá příliš dlouho. Jen co spatřím, co to táhne na břeh, žaludek se mi zhoupne. Jediné štěstí, že jsem celý den nic nejedla. Zvykla jsem si na mrtvoly v Blasted Lands, míra mokvání v tomhle případě je ale příliš odlišná. "Lekla jsem se, že tě spolkla voda a ty sis hledal nového přítele?!" Vyčtu mu rovnou z leknutí, a v tom rozhořčení je to hlasitěji, než jsem sama chtěla. "Proč bys to z té vody vůbec tahal?" Přeskočí mi hlas, a jak začne utopence šacovat, podívám se na něj, jestli z toho horka nepřišel dočista o rozum. Za hloupé žertoávní bych ho nejraději vytahala za ty jeho dlouhé uši. Copak je na zachovalé mrtvole v bažinách, kde krom nás neměl nikdo být, něco zábavného?! Se zasupěním mu tu pijavici strhnu ze zad dřív, než si uvědomím, že bych se té potvory měla štítit. Zahodím stvoření zpátky do jezírka, a ještě než ustane to bublání po znovu utopeném těle, rozhlédnu se kudy odtud. Po kotníky v bahně a s horkou hlavou bych ale nejspíš riskovala, že skončím tam, kde před tím hraničář, a tak se několikrát zhluboka nadechnu, svůj ústup si rozmyslím. Trochu nešťastně se pak podívám, jestli a jak moc mu rána po pijavici krvácí a to nasupení mne docela přejde. "Jak myslíš, že se tady ten chudák vzal?" Zeptám se potichu, a začnu se rozhlížet po hraničářově ztracené botě. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Rána po pijavici není nic strašného, i když krvácí hezky. Už dávno stihla použít své věhlasné látky, které zabraňovaly srážlivosti krve. Naštěstí nepatřila k těm větším kusům, takže se hraničář nemusel bát toho, že by na zranění vykrvácel. Pro něj samotného je rána mimo jeho zorné pole, tedy jako kdyby neexistovala. „Teď se na mě zlobíš za co?“ otočí se k tobě čelem, nedbaje krvácející rány. „Za to, že jsem vytáhl na břeh tu mrtvolu, nebo že jsem na ten břeh vylezl já sám?“ Dřív než bys mu stačila odpovědět tě chytí za ruku a přisune blíž do objetí. Moc dobře si uvědomuje, co udělal. „Je mi líto, co jsem řekl, co jsem udělal,“ řekne potichu a víc tě stiskne. „Nechci se hádat. Nechci, aby ses na mě zlobila. Promiň mi to,“ požádá nakonec. Vydrží takhle jen chvíli, než mu dojde, že právě vylezl ze stojaté vody s mrtvolou v podpaží. Sám pak ustoupí a natáhne se pro svou potápějící se botu. „Nevím, někdo ho mohl nalákat na výlet, zabít a shodit do vody. Neměl u sebe nic, žádné doklady, ani měďák v kapse, takže ho někdo mohl dost dobře okrást. Nebo sem prostě přišel umřít. Možná je to cestovatel, možná jen nějaký chudák, co se ztratil, těžko říct.“ Arnon pokrčí rameny a sehne se pro všechny věci, které nechal na zemi. Všechno, co měl v batohu bude jistě nenávratně ztraceno, ale prozatím si na to alespoň nestěžuje. K návratu zpět do tábora tě ani nijak přemlouvat nemusí. Jeho nadšení z hledání je momentálně pryč a zůstane to tak, dokud si nenajde suché oblečení. Alespoň Mikeš měl v tábořišti ničím nerušenou chvilku a o většinu vašich věcí se postaral tak, že je obalil do pavučiny, aby se k nim nemohl dostat nějaký dotěrný hmyz. Vypadají docela účinně, než je hraničář zničí, jen aby mohl vytáhnout suchou košili a starší kalhoty. Když má své nové oblečení připraveno, nic mu nebrání v tom, aby se do něj převlékl. Mikeš alespoň vypadá na to, že po jistém střetnutí se smrtí začal přehodnocovat své dosavadní chování a začal sekat latinu. „Necítím se moc dobře,“ zazní hraničářův hlas, když dokončí výměnu oblečení. Sám se pak posadí na zem a zavře oči. Třeba se na něm podepisuje fakt, že celý den nespal a vypil něco málo ze stojaté vody s mrtvolou, nebo za to mohou pijavice. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Zlobím se, protože měl hlavu pod vodou příliš dlouho, tedy na můj vkus. Nestačím se však ohradit, ani mu to vysvětlit. Celá se oklepu, že na mne sahá rukama od mrtvoly, nakonec se tomu objetí ale podvolím, rukou, kterou nedržím hůl, ho obejmu zpátky. "Odpuštěno, už je to dobré." Šeptnu a pak se také omluvím, nechci přece, aby si myslel, že jsem mu přála utopení. To je ta dozajista ta nejhorší smrt. Záhadu utonulého raději nechám být, návrat do tábora za Mikešem ocením, zrovna tak jako ten výhled, který se mi nabídne hned poté, co jsou naše věci vyproštěny zpod pavučin. Seberu pak hraničářovy mokré věci, abych je rozvěsila po kostech našeho souseda, a bývala bych k nim přidala i svoje, kdyby se Arnon neozval. Odložím svoje převlečení ještě o chvíli, abych k němu mohla přikleknout. Ruku mu přiložím na čelo, jestli nemá horečku, a pomodlím se přitom ke všem bohům, kteří naslouchají, aby tomu tak nebylo. "Snad z nevyspání, možná úpal?" Vzpomenu si, jak se pekl ve své zbroji, a trochu znejistím. "Chvíli vydrž." Zvednu se nachystat ležení ve stínu obřích žeber, trochu ho pak popoženu, aby se tam odporoučel; případným odporem si vyslouží jen můj nesouhlasný pohled. Ve vlastním ruksaku zalovím pro otlučený plecháček, z čutory mu do něj odliju vodu, a pro jistotu ji nepatrně osolím. Učiním tak zároveň za dost svému kuchařskému umění i připravenosti. "Na, a odpočiň si." Vybídnu ho jak k vypití, tak k tomu, aby se natáhl, a jako bolestné ho docela krátce políbím na čelo. Nepřestanu Arnona kontrolovat pohledem, ani když pak vyrazím dovléci blíž naše zavazadla, ani když se pustím do chystání ohniště. Mikešovi se pokusím vysvětlit, že jestli chce dělat pavučiny, mohl by z nich mezi žebry dělat přístřešek. Nanejvýš ostražitě se, na hranici tábora, podívám po dřevu na pálení. Teprve poté co mám za to, že úkoly, které jsem si uložila, jsem s úspěchem splnila, usadím se, z ruksaku vytáhnu náhradní kusy oděvu a převléknu se. Posledním bodem na mém seznamu je večeře, před kterou se znovu ujistím, v jakém stavu je hraničář, tedy jestli je s ním třeba na jídlo počítat. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Je to snad poprvé, co tě hraničář poslechne na slovo bez zbytečného remcání. Vypil vodu, lehl si do stínu a zavřel oči. Z ležení na zádech se rychle přesunul do své obvyklé polohy, ve které se mu spalo o něco líp. Minimálně se méně třásl, když skutečně usnul. Horečka nikde, alespoň to bylo dobré znamení toho, že si s ním zase nechce hrát nějaký démon. Mikeš se přesunul nad něj, aby měl dostatečně dobrý přehled o tom, co hraničář dělá. Kolem tábora se ti podaří najít dostatečné množství dřeva, které postačí jako základ pro menší ohniště a ještě zbude na přikládání. Zrovna když neseš várku klacků na jednu hromadu, zaslechneš hraničáře, jak si ze spaní tiše mumlá jednu jedinou větu, několikrát dokola: „Měl jsem vědět, že jsi to ty...“ Nic víc se od něj už nedozvíš. Ještě párkrát sice otevře pusu, aby ujistil své snové Já, že rozumí všemu, ale většinou je to tak potichu, že nemáš šanci cokoliv zaslechnout. Z tohoto důlku to skoro vypadá tak, že jsou močály poměrně klidným, hmyzem přemnoženým místem. Nikde nechodí žádná divoká zvířata, nikde se na vás ze zálohy nechystá zaútočit ozbrojený nepřítel. Avšak i takovéhle místo má svá tajemství a záhady. Ať už jde o mrtvolu, kterou Arnon vytáhl, nebo kostru obrovského tvora, která vám teď slouží k nejrůznějším účelům. Soudě dle toho, jak moc je muž do spánku zabraný, není třeba s ním na nějakou večeři počítat. Trvá dlouho, než o něm zase uslyšíš, a ty máš dost času sama pro sebe. Panuje hluboká noc, když se v ní rozzáří dvě zelená světýlka, která vidíš dobře i přes oheň. „Maro,“ ozve se překvapivě klidný hraničářův hlas. Nezůstane už déle ležet a raději se přesune k tobě, blíž k ohni. „Zdál se mi příšerný sen. Znovu ta stojatá voda z dneška, ale tentokrát jsem mluvil s tím mrtvým, a potom jsem se utopil. Doufám, že nemám žádné schopnosti vidění jako Rufus.“ Vynutí si alespoň krátký polibek. Sám tě pak ujistí, že už mu je docela dobře. Svůj předchozí stav svalí na nedostatek spánku, který ho dohnal v tu nejméně příhodnou dobu. I když ti řekne tohle všechno, jeho oči nepřestanou zářit. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Využiji hodiny, které mám pro sebe, jak nejlépe dovedu, psaním deníku, procvičováním kouzel i obyčejnými dívčími věcmi. V hluboké noci už však jen těžko přemáhám únavu a oči se mi při pohledu do plamenů zavírají. Arnon se probere jen pár minut před tím, než bych ho musela sama vzbudit, protože o moc déle vzhůru už nejspíš nevydržím. Otočím se za zvukem svého jména a mírně se usměju, když si hraničář přisedne za mnou. Nerada slyším, že měl noční můry, zvlášť takové. "Zemřít ve snu znamená nový začátek," Ujistím ho potichu, ostatní výklady zamlčím, a políbit se nechám bez protestů. Unaveně se pak o něj opřu, jednou rukou ho obejmu v pase, a krátce zívnu. Zítra musíme být opatrnější, sny o smrti se nesmí brát na lehkou váhu, i když jsem si téměř jistá, že v mém hraničáři nic magického není. Snad jen ten jeho chlapecký úsměv. "Pořád ti září oči, děje se něco?" Zeptám se mírně. "Ještě něco se ti zdálo?" Pokusím se odhalit, jestli ho netýrají ještě i jiné věci, samotnou mne však nejvíc sobecky trápí, jak si na něm co nejpohodlněji ustlat. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Nový začátek je pro něj jistě důležitý, i když si ho nepředstavuje zrovna takhle. Jak magie, tak i výklad snů mu byla docela cizí záležitost. Vždyť, než potkal Rufuse, nevěřil, že by se dala předpovídat budoucnost. „Vlastně ano,“ přizná potichu k tvému překvapení. Obvykle by ti jen řekl, že to nestojí za řeč a nechal by si to pro sebe. „Já jsem tu vytaženou mrtvolu z vody znal, alespoň v tom snu.“ Neřekne ti už, kdo to měl podle všeho být. Obejme tě rukou kolem ramen a nechá tě, aby sis na něm našla nejlepší místo, kde se ti bude dobře usínat. Ráno se probudíš na stejném místě, na které jsi ukládala včera hraničáře. Musel tě sem od ohně přenést krátce poté, co jsi skutečně usnula. On sám se nedaleko od tebe věnuje koním, zatímco mu Mikeš sedí pevně přichycen na zádech. Udělat tohle o dva dny dříve, určitě by za nožičku letěl do nejbližší bažiny. Hraničář si nejspíš za dobu tvého naštvání uvědomil až moc věcí. Vypadá trochu jako zaříkávač koní. Vždyť ti tehdy v Deadwind Pass tak snadno uklidnil Klepnu. Teď to vypadá, že s koňmi vede nějaký tajný rozhovor a zařehtání jednoho z nich upozorňuje na případného narušitele, neboť hned potom se na tebe muž otočí. „Jsi vzhůru,“ usměje se a podá ti vak, aby sis z něj mohla vzít cokoliv k snídani. Co nejspíš dělal během hlídky ti je jasné hned, co se trochu pootočíš. Všude jsou vyskládané jeho věci, které měl s sebou na včerejším výletu do močálu. Přesněji to jsou věci z batohu, které s ním letěly do vody. Mnoho z nich je nenávratně zničeno – mapa, nějaká mast, obvazy, jídlo. Ale něco málo se mu zachránit podařilo. Jediné štěstí, že svůj deník na výpravy nebere. „Dlouho jsem přemýšlel, proč je tady ta kostra,“ řekne, když se k tobě posadí a krátce tě políbí. „Jen kvůli dnešku doufám, že je něco na legendách o dracích pravdivé.“ Ušklíbne se. Pro někoho, koho trápí noční napadení obojživelníky, je vcelku troufalost, aby šel hledat draka do bažin, ale takový hraničář už prostě byl. Snad ti alespoň mohl být útěchou fakt, že už je Arnon docela v pořádku. Tuhle cestu je hraničář opatrnější než byl kdy předtím. Už se mu zkrátka nechce plavat s mrtvolami, které jej pronásledují ve snech. Teď, když už není v trestu, je o něco komunikativnější a sdílnější. Řekne ti o těch záhadných dracích vše, co slyšel v jedné taverně v Durotaru. Vaše kroky směřují na jih, tedy do neprobádaných míst, kde se vyskytuje víc půdy, na které by teoreticky mohly lovit i jeho vysněné tarantule. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Rozespale si protřu obličej, pohledem přejedu to vetešnictví kolem a nakonec se očima zastavím u hraničáře s Mikešem. Trochu se usměju, že rodina už zase drží pohromadě, a potom, co jeden z koní prozradí, že muže a pavouka pozoruji, jim oběma popřeju dobré ráno. Trochu se protáhnu, snídani si vyberu rychle a stejně tak rychle ji i zhltnu. Začínat další hladový den se mi nechce, zvlášť pokud máme vyrážet ještě hlouběji na jih. Možná se jen maličko zamračím, že by chtěl hraničář místo pavouků zkusit studium draků. Draci jsou ohromná, mocná stvoření, nejsou to hadi, které bychom měli zkoušet dráždit bosou nohou. Už jen založit tábor v kostech jednoho z nich byla nejspíš docela drzost. I tak si cestou docela ráda poslechnu, co mu v Durotaru napovídali, však mi i za ten jediný den mlčení jeho vyprávění chyběla. Když pak dojdou příběhy o dracích, začnu se vyptávat na pavouky a jeho příručku, jestli už má vymyšlené, jak svou knihu pojmenuje a vydá. Při hovoru o akademických aktivitách se mi do hlavy nenápadně vloudí i myšlenka, zda už někdo popsal květenu Kalimdoru. Snad bych se tak mohla zabavit já. Přeci jen netuším, jestli mne to pozorování pavouků bude bavit tak moc, jako jsem si jistá, že baví Arnona. Příště si s sebou určitě vezmu i nějaké volné listy a tuhu. "Už tam budeme?" Neubráním se přeci jen po několika hodinách chůze, a pokud je odpověď: "Nebudeme", poprosím alespoň o krátkou přestávku. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Když se řeč stočí k jeho knize, jen kroutí hlavou. Ani název, ani způsob vydání ještě nepromýšlel. Vzápětí však dodá, že mu na procestování stále schází celý kontinent, takže není kam spěchat. Dle jeho vlastních slov, tohle jsou problémy, které se řeší až jako poslední. Po několika hodinách úmorné cesty, kdy se vám pomalu nepodaří narazit ani na hloupé žáby, hraničář opravdu svolí k přestávce. Pauza mu sice nevadí, ale je trochu rozmrzelý z toho, že se vám pořád nedaří nalézt ani bájné draky, ani jeho vytoužené osminožce. Sejdete z pomyslné cesty, která je lemována stromy z obou stran, aby sis pod jeden takový strom mohla sednout. Hraničář se k tobě nepřipojí, místo toho obhlíží každý keřík, který tam roste, jestli náhodou pavouci z bažin nejsou jen nějací malincí pavoučci a on se za nimi celou dobu nepídí úplně zbytečně. Během chvíle ti trochu zklamaně ukáže pavučinu, kterou namotal na malý klacík. „Hm, jsou tu, ale nevidím... je,“ zvedne hlavu a můžeš přísahat, že v tu chvíli ztratí trochu barvy. „Maro, důvěřuješ mi, že ano?“ zeptá se trochu nejistě a natáhne k tobě obě ruce, přičemž pohledem stále kontroluje koruny stromů. „Pojď sem,“ špitne tvým směrem, pevně tě stiskne a rychle tě odtáhne dál od toho krásného stromu, pod kterým jsi ještě před malou chvilinkou seděla. Vysoko v koruně, která je obalena v pavučinách, sedí zhruba třikrát větší pavouk, než byl váš Mikeš. Něco ti říkalo, že by se k tobě na zem dostal během několika málo okamžiků a střetnutí s jeho kusadly by nepřekonal ani nejmocnější pyroblast. „Jsi v pořádku?“ zeptá se Arnon, který tě ani na chvíli nepouští ze svého sevření. Moc dobře si pamatuje, jaký byl tvůj přístup k Mikešovi, když jsi jej viděla poprvé. Nehodlá riskovat, že začneš panikařit, nebo jinak vyšilovat. „Tenhle bude jedovatý. Už jen fakt, že nemá jinak nataženou pavučinu, aby do ní něco chytil,“ odmlčí se, „bude to perfektní predátor se silným jedem. Máme štěstí, že se nedrží ve větší skupině.“ Můžeš vidět, jak je z té potvory nadšený. Jeho velký objev, na který se vydrží dívat skutečně dlouho. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh "Sedí rovnou nade mnou?" Zašeptám vyděšeně, když Arnon ztratí barvu a zeptá se, jestli mu věřím. Netroufnu si podívat se nahoru, ruce k němu natáhnu jako k poslední záchraně a do bezpečí se nechám strhnout bez dalšího slova. Teprve schovaná v hraničářově náruči se odvážím podívat do koruny stromu. Zatmí se mi krátce před očima a jistému pocitu slabosti se na několik vteřin neubráním. Je jedině dobře, že mě Arnon jen tak nepustí, ten strom by možná už hořel, kdyby mne k sobě tak netiskl. Prsty mu sevřu a pomačkám košili, moje přikývnutí, že jsem v pořádku, je jen slabé. Nejsem si ani trochu jistá, že na takovouhle věc, jaká sedí na tom stromě, mi bude stačit myslet jako na kocoura. Celá se otřepu, když můj muž začne mluvit o tom, jaký výkonný predátor ten pavouk musí být. "Díky bohům, že se na mě nevrhnul." Zamumlám tiše, jakmile dojde na štěstí, a jen nejistě k Arnonovi vzhlédnu, jak moc je nadšený. Proč jen nemůže studovat motýli? Několikrát se zhluboka nadechnout, stejně tak si i několikrát připomenu, že mám, co jsem chtěla, a že musím být statečnější. "A co teď, když už jsme pavouka našli? Nepolezeme za ním, že ne?" Zeptám se nejistě, a zadoufám, že Arnon nebude chtít ani to, aby ta obluda lezla dolů za námi. Mé pokusy o statečnost stranou, tolik odvahy v sobě nemám, abych se k tomu tvorovi dokázala přiblížit na míň jak třicet stop |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Na hraničářově tváři se objeví úsměv od ucha k uchu. Z pavouka má skutečnou radost, a kdyby byl jen o pár let mladší, určitě by začal radostí křičet přes celou bažinu. Víš moc dobře, že už si pohledem stačil zmapovat nejrychlejší a nejbezpečnější cestu k pavoukovi, aby jeho přítomnost obřího tvora nijak nerušila. Jen trochu nerad z pavouka spustí oči, aby se mohl podívat na tebe. „Ale to musíme,“ řekne nadšeně, i když cítí, že jeho nadšení nesdílíš. Snad jen proto tě pořád drží tak pevně. „Koukej na něj, myslím, že je to samice. Třeba někde bude mít malé.“ Rozzáří se. Zřejmě ho těší představa, že by zkusil odchytit dalšího malého pavouka, kterého by vycvičil lépe než Mikeše. Stojí pak s tebou na tom malém travnatém plácku, daleko od pavouka, tak dlouho, jak jen potřebuješ. On sem ale nepřišel čekat. Chytí tě za ruku a s prosebným výrazem dotáhne k jednomu ze stromů, ze kterého bude na pavouka dobře vidět. „Slibuji, že se k němu nebudeš muset přiblížit,“ řekne, dá ti rychlou pusu na tvář a začne lézt na strom. Jen co se vytáhne na první větev, natáhne se i pro tebe. Nemůže tě přeci nechat na zemi a sám ve větvích pozorovat pavouka. Leze výš, aby byl ve stejné úrovni, jako bestie na druhém stromě, přičemž tebe do výstupu už nenutí. I když by jeho troufalost hodně lidí odsoudilo, sám se přesune téměř na konec větve, kde je stará dřevina ještě ochotna držet jeho váhu. Je tak od tvora zhruba na dvě délky paže. Po několika hodinách, kdy na sebe ti dva upřeně zírají, se hraničář vzdá. Začne pomalu slézat dolů až k tobě. Nadšení jej stále neopouští, i když by rád zůstal déle. Když cestoval sám, nic mu nebránilo v tom, aby byl s pozorovanými tvory non-stop. „Za chvíli se setmí,“ seskočí na zem a pomůže ti dolů. „Asi bude lepší, když se vrátíme... ledaže bys tady se mnou chtěla zůstat přes noc,“ ušklíbne se a podívá se zpět na pavouka, který se za celou dobu, co tu jste, nepohnul víc než jen o pár centimetrů. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Toho jsem se bála, že za pavoukem bude chtít lézt. Stejně jako se začnu bát, že se skutečně pokusí unést odsud malé pavoučisko, ze kterého se za pár měsíců stane obří zabiják, co mě sní k snídani a Mikeše slupne jako zákusek. Zaskuhrám v duchu, když mě odtáhne k jinému ze stromů, a tentokrát se dobře podívám, jestli už koruna není obsazená něčím mnohem větším, než jsem já sama. Výš jak na třetí větev se vylézt neodvážím a ty dlouhé hodiny strávím zaklínáním Arnona kouzlem pro pomalý pád, kdyby se pod ním ta stará větev měla zlomit. Volba, před kterou mne po tom nekonečném čekání postaví, je ale příliš složitá. Šli jsme sem několik hodin a představa, že potmě zapadneme do nějakého jezírka s mrtvolou, mi není vůbec příjemná. Stejně tak se mi nezdá moc moudré, abychom druhý den absolvovali ten stejný pochod a riskovali přitom, že tu Arnon už svůj objekt zájmu třeba už nenajde. "Když zůstaneme, slíbíš, že nás ten pavouk nesežere?" Zeptám se a nejistě se na tvora podívám. To, že se přes den nepohnul ani o metr, mi nepřipadá jako dostatečně dobrá záruka, že se nezačne hýbat hned, jak padne tma. Hraničářovo nadšení z pavouků sice není ani zdaleka tak nakažlivé, jako bylo to nadšení ze lvíčat, moje vlastní dobro mi ovšem stejně nepřijde důležitější, než to jeho. "Jestli tu chceš zůstat," přešlápnu, očima zatěkám po stromech a keřích okolo, "vydržím to." Vysoukám ze sebe a konečné rozhodnutí o případném návratu nechám na něm. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Hraničářův úsměv se ještě o něco rozšíří, když souhlasíš s tím, že zůstaneš. Chytí tě za ruku a zadívá se na tvora ve větvích. Jsi přesvědčena o tom, že tu skutečně zůstanete. Jeho zasněný pohled tě v tom zkrátka utvrzuje. Kdyby mohl, udělal by tábor přímo na tomhle místě, aby na pavouka pořád viděl. „Hm,“ zamručí, zamračí a otočí se zpět na tebe. „To ti klidně slíbit můžu,“ položí ti dlaň na tvář, „ale neslíbím, protože tě tady nenechám. Nemůžu riskovat, že by se něco špatného stalo. Co kdybych nebyl dost rychlý? Ne,“ věnuje ti krátký polibek, „budu raději, když budeš v bezpečí.“ Naposledy se podívá na osminohou potvoru, než se rozejde směrem, ze kterého jste přišli. Čekala vás daleká cesta zpět do tábora. Jen co se trochu víc setmělo, hraničář tě u sebe držel o něco blíž, jen pro jistotu. Ani jeden z vás netušil, co se tu po bažinách v noci pohybuje, a bylo lepší nepokoušet štěstí. Do tábora se vám podařilo dojít za přísvitu hvězd na noční obloze. Mikeš se tu měl zřejmě dobře, protože stačil pavučinou pokrýt, co se dalo. Ani jeden z vás však neměl sílu na to, aby pavouka jakkoliv vyčinil. „Večeři?“ zeptá se hraničář, jen co se rozhoří oheň. Počká, až si sedneš, aby se mohl usadit přímo za tebe. Rukama tě objal kolem pasu a hlavu položil na tvé rameno. „Nečekal jsem, že bys u toho pavouka chtěla skutečně zůstat. Vážím si toho,“ řekne docela potichu, než se na dlouhou dobu odmlčí. „Chtěl bych se tě zeptat na pár věcí, pokud ti to nebude vadit.“ I když by jeho zvědavost mohla jistě počkat do rána, přesto se tě zeptá už teď: „Chtěl jsem ti v Ratchetu sehnat dárek, když jsme tam byli, ale nedokázal jsem najít nic, o čem bych si myslel, že by pro tebe bylo dost dobré. Moha bys mi říct, co se ti líbí, co máš ráda, co nenávidíš? Třeba bych později nemusel tápat ve tmě,“ požádá. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Spokojeně zapředu, jak se mi to nové uspořádání u ohně zalíbí téměř okamžitě. "Byl jsi tam šťastný," zvednu krátce ruku, abych se dotkla jeho tváře, maličko se přitom usměju. "To proto," doplním, aby si náhodou nemyslel, že to bylo kvůli pavoukovi. Odmlčím se pak zrovna tak, zaměstnaná chystáním jídla, a že mi jeho dotazy nebudou vadit, potvrdím s úsměvem. Zmínkou o dárku z Ratchetu mne ale dočista zarazí. "Nemusíš mi přeci pořizovat dárky," pokusím se ho ujistit s hořícími tvářemi, a zároveň se trochu zastydím. Dám mu sebe, ale nad jiným dárkem mne zatím nenapadlo přemýšlet. "Mám ráda… knihy, romány, ale ty o pirátech už číst nebudu." Zasměju se nakonec potichu. A taky růže, vlčí máky a luční kvítí." Vyjmenuju na prstech. "Ze všeho nejraději mám ale… čokoládové sušenky," přiznám trochu provinile, není to totiž ten nejlepší recept na linii. "Když jich člověk sní ten správný počet, celý svět je na dlouho přívětivější." Zasním se krátce. "A…" Otevřu pusu, ale pak se rozmyslím, "to úplně stačí." Stisknu mu krátce ruku a potom mu jeho dotaz vrátím. "Kromě pavouků, co tebe dělá šťastným?" |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh „Knihy, květiny, sušenky,“ zopakuje potichu, snad aby se mu to lépe pamatovalo. Na chvilku se ti podívá do očí, to když vynecháš nějakou věc ze svého seznamu, ale rozhodne se, že bude lepší se v tom víc nešťourat. Kdyby to skutečně bylo důležité, řekla bys mu to. Nebo alespoň takhle si to myslel. Když pak zazní tvoje otázka, je dlouho zticha. „Mám rád zvířata,“ odpoví krátce, přičemž pak následuje další ticho. „Rád se toulám přírodou, navštěvuji Ironforge, kreslím.“ „Hodně návyků teď budu muset změnit,“ přizná potichu. Už se nebude moct celé dny toulat lesem a nedat o sobě vědět. Nebude moct strávit několik dní v kuse zalezlý v nějaké krčmě. Nebude moct zkoumat velké šelmy zblízka, když se mu na ně náhodou podaří narazit. Samostatnou jednotkou byl holt až moc dlouho, přesto některé věci budou chvilku trvat, než se je odnaučí. „Čeho chceš v životě dosáhnout? Když jsem tě odvedl z té kouzelnické komunity, překazil jsem ti asi hodně možností, jak v magii pokračovat, nemám pravdu?“ zeptá se opatrně, aby to nevyznělo, že to udělal schválně, a počká si na odpověď. „Když jsi byla malá, představovala sis, že život bude takovýhle? Sedět uprostřed bažiny s někým, kdo zkoumá pavouky,“ ušklíbne se. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Zaujme mne, že kreslí. Ráda bych něco z jeho kreseb viděla. Rovnou mu to i řeknu, aby mi je někdy ukázal. A pak zaváhám. Copak bych chtěla, aby se něčeho z toho, co ho dělá šťastným, vzdal? To přeci ne, ačkoliv mne ta myšlenka, že je ochoten se kvůli mně změnit, sobecky těší. Jeho další otázka je ovšem mnohem komplikovanější, než ta první. "Chci získat moc. Tolik kolik bude třeba, abych mohla ochránit ty, na kterých mi záleží. I všechny ostatní. Dokázat zastavit zlo, než stačí ublížit." Odpovím vážně. "Pár dveří se mi skutečně zavřelo," přisvědčím poté klidně. Dokud mne drží v náruči, netrápí mě to tak, jak by mohlo. "Dřív nebo později se ale stejně stanu mocnou čarodějkou. I kdybychom tu teď nenašli žádného draka, který mi svěří všechna tajemství magie." Usměju se a v očích mi zahoří. Jeho druhá otázka mě pak doopravdy rozesměje. "Jako malá jsem nevěděla, že někdo může studovat pavouky." Chvíli to trvá, než se přestanu vesele smát, abych mohla odpovědět. "Představovala jsem si, že si vezmu prince a budu s ním žít na jeho hradě." Přiznám se bez mučení. "Hvězdné nebe nad hlavou a muže, kterého miluji, bych už ale za to všechno nevyměnila." Ujistím ho zvesela a zavrtím se, abych se mohla pohodlněji natáhnout pro polibek. "Snil jsi někdy, že ukradneš srdce čarodějce?" Zeptám se, aby mi taky pověděl, co kromě vydání pavoučího atlasu chtěl kdy dokázat. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Hraničář souhlasí s tím, že ti svoje kresby ukáže. Býval by se dokonce hned natáhl pro deník, abys je mohla vidět, ale nechce se mu měnit současnou pozici. Kresby budou muset počkat. „To nebude nic snadného,“ řekne, když mu sdělíš své plány týkající se moci. „Věřím, že dokážeš víc, než všichni ti rádoby arci-mistři z Dalaranu. Nejsem si ale jistý, jestli ti ten drak k něčemu bude. Je taky dost možné, že ten bájný tvor z bažiny je tady tahle hromádka kostí,“ kývne na váš provizorní přístřešek, po kterém už nějakou dobu leze sem a tam Mikeš. Docela pobaven myšlenkou, že jsi teď s nějakým princem ve snobské společnosti, ti polibek oplatí. „Možná bych se měl snažit, abych ti tvé dětské sny splnil. Chci říct, jak těžké je získání hradu?“ zasměje se. „Na titul prince už sice nedosáhnu, ale kdoví, co mi osud přihraje do cesty.“ Konečně smát se přestane až s tvou další otázkou. To mu po několika okamžicích dokonce z tváře zmizí i úsměv. „Ne,“ ušklíbne se, i když tušíš, že se za tím gestem skrývá bolest. „Vlastně jsem si nemyslel, že by se mi vůbec povedlo ukrást něčí srdce. Však víš, jako zrůda moc šancí nemáš,“ trochu objetí zesílí, jako kdybys mu měla z rukou každou chvíli vyskočit a utéct pryč. Na několik dlouhých minut utichne. „Jsem rád, že jsi šla se mnou. Miluji tě,“ věnuje ti docela rychlý polibek na tvář, hned poté ale otočí hlavu na druhou stranu. Málem by zapomněl, že takový cejch stále nosí. „Máš celou rodinu na Kul Tiras?“ pokusí se pokračovat v dotazování dál. „Dětství tam asi muselo být hezké, i když jsem tam nikdy nebyl. Z tvého vyprávění to tak působilo,“ otočí se zpět na tebe a krátce se usměje. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Myslela jsem, že to byla nevinná otázka, hra, ale rychle se ukáže, jak jsem stoupla vedle. "Nejsi zrůda, nemluv tak o sobě." Vyhrknu možná trochu rozhořčeně. Ten stejný vztek, jako jsem cítila v Blasted Lands, je však maličko přehlušen překvapení nad tím, co jiného se v jeho odpovědi ještě skrývá. "Myslela jsem, že ten šátek máš od milé, nějaké přede mnou." Připustím potichu a tváře mi zahoří, zvlášť po tom krátkém polibku na tvář a jeho ujištění. "Není to tak snad?" Špitnu a studu se v tu chvíli už ubránit nedokážu. Slídit po takových věcech, v mém věku, co to jenom dělám?! "A jak jsi to myslel, že na titul prince už nedosáhneš." Nevylepším příliš svou situaci. Pozdě si vzpomenu na Ratchet. Prokleju pak stokrát svoji zvědavost, která nade mnou tak úspěšně zvítězila. "Omlouvám se," zatvářím se provinile. "Slíbila jsem ti, že se k minulosti nebudu vracet.“ "Skutečně chceš slyšet o rudovlasém klanu z Kul Tiras?" Zeptám se pak opatrně, připravená využít to vyprávění jako ratolest míru. Oči k němu zvednu, pro jistotu se ho i přidržím. To když by snad chtěl odejít potom, co jsem se ukázala jako křivopřísežník. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Když zmíníš šátek, na kratičký okamžik se zamračí. „Ne,“ řekne rozhodně. „Ten šátek je to poslední, co mi zbylo po matce.“ Známosti sice v životě měl, ale zatím nebyl nikdo, jehož ztrátu by oplakával natolik, aby musel mít něco, co tomu dotyčnému patřilo, u sebe. „Vzpomínám si, jak každé ráno chodila před dveře našeho domu dávat zbytky od večere pro starého psa, který se bez majitele toulal vesnicí. Chtěl jsem si ho tehdy vzít domů, propašoval jsem ho do pokoje, a pak zjistil, že je máma alergická na jeho srst. Nechat jsem si ho nemohl, teda ne uvnitř. Požádala syna místního kováře, jestli by nemohl udělat pro psa kotec. Dožil pak s námi. I když venku,“ zasměje se. Jeho dětství přeci nebyla jedna katastrofa za druhou. „Ne všechna minulost je špatná,“ usměje se. Můžeš jen tušit, že se mu nechce dělat z hezkého večera těžkou chvilku. On sám přeci s minulostí začal. „Možná bych si měl pořídit psa,“ vzdychne pak ve chvíli, kdy se k vám doplazí Mikeš, dožadující se tvé náruče. „Znám místa, kde je cvičí na perfektní lovecká zvířata,“ šťouchne prstem do pavouka. I když by pavoučisko nejraději hraničáře vystrnadilo, přistupuje opatrně. Je si dobře vědom toho výbuchu, během kterého byl málem zabit. Raději nebude nic riskovat. Arnon tě pustí z objetí, aby si měl pavouk kam sednout, ale dál zůstává na svém místě. „Prosím, pověz mi o rudovlasém klanu z Kul Tiras,“ požádá a stále s hlavou na tvém rameni zavře oči. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Začnu se znovu usmívat, když se Arnon rozvypráví. Jsem ráda, že přeci jen má i šťastné vzpomínky, které mi může svěřit. A psa bych mu ochotně odsouhlasila, ochotněji než dalšího pavouka, i přestože to naše pavoučisko mám ráda. "Mikeši, už se ti stýskalo?" Zeptám se, když si jmenovaný vybere místo na sezení rovnou na mě. Trčel tu celý den sám a tak ho nechám, ať se usadí, ačkoliv to znamená, že ze mne Arnon stáhne ruce. Že spolu ti dva na první pohled vycházejí lépe než před pár dny, mi dělá velkou radost. "Založil ho můj pradědeček," Rozvyprávím se přeci jen. "Všichni muži z naší rodiny jsou po něm. Když si poznal Erika, jako bys je poznal všechny." Rozesměju se. Seznámím pak Arnona s tím, jaká obchodnická tradice je v rodině, a že ji narušil až Mathias jako stavitel lodí a já, když mne poslali na studia do Dalaranu. Pokusím se vzpomenout si na oba strýce, i jaký byl dědeček. Ze všeho nejraději ale zavzpomínám na všechny ty lumpárny, které Erik s Mathiasem podnikali, a do kterých jsem se připletla vždy jen pro to, že jsem za těmi dvěma všude běhala. "Byla jsem jediné děvče v rodině, a ještě stydlivé; když si na mne ale některý z bratranců dovoloval, Erik s Mathiasem jim vždycky dali, co proto." Nepřestanu se usmívat od ucha k uchu. Hovor s bratrem v Ratchetu mi spoustu vzpomínek oživil, popsat Arnonovi tak zvládnu i rodný dům a nejbližší okolí. Přestože mě však to vyprávění plní nadšením, stejně se v závěru neubráním několika krátkým zívnutím. "Skutečně bys byl ochotný plout se mnou na Kul Tiras, až tady vše prozkoumáme?" Zeptám se potichu, když už není víc, co bych mu o rodině mohla říct bez toho, abych je znovu sama viděla. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Tvé vyprávění bedlivě poslouchají oba jeho účastníci, Arnon i Mikeš. Hraničář v průběhu vyprávění přikyvuje, občas se zeptá na nějaký detail. S přibývajícím časem začne zívat, což se vždy snaží zamaskovat, aby sis nemyslela, že ho příběhy nudí. Ke konci vyprávění přesune svou hlavu z tvého ramene na záda, o která se opře. „Pokud si to budeš přát,“ odpoví na tvou otázku. „Podnikneme plavbu do Kul Tiras.“ Raději tě v tom ještě utvrdí. Pomalu vstane a protáhne se. Chytí Mikeše, kterého bez větších problémů odloží na obrovském žebru, kde se pavouk usídlí. „Když to tu dokázal ohlídat přes den, v noci to nebude jiné. Máš stráž Mikeši,“ řekne tvorovi, který se ani o centimetr nepohne z místa. Jako kdyby Arnon hleděl na toho pavouka v bažině, zkrátka žádné reakce. „Pojď,“ natáhne k tobě ruku, aby ses mohla chytit. „Myslím, že mě noční hlídky obírají o společné chvíle,“ přejde s tebou k vaší provizorní posteli. Na tu v Ratchetu ses mu pokládala o poznání snadněji, přesto nezaváhá ani na okamžik. Věnuje ti poslední polibek, než padne vedle. Stačí kolem tebe ještě obtočit ruce, než konečně uzná, že spánek nad ním dneska vyhrál překvapivě snadno. Ráno se probouzíš sama. Hraničář však není daleko, vlastně sedí hned před tebou s deníkem a perem v ruce. Že jsi vzhůru zaregistruje hned. Počká až se trochu rozkoukáš, než ti podá svůj deník. Chtěla jsi přeci vidět jeho obrázky, a on ti je slíbil ukázat. Na mnoha stránkách jsou nakreslení pavouci. Někteří víc reální, jiní pouze jako rychlé náčrty. Na poslední popsané straně je i pavouk z bažiny, stále ještě nedodělaný. „Ten nejdůležitější mám ale tady,“ řekne hraničář a odejde ke koním, kde je i jeho kožená zbroj, kterou přinese zpátky před tebe a z její vnitřní kapsy vytáhne docela pomačkaný, několikrát přeložený papír. Podá ti ho. Je to jedna celá stránka z jeho deníku, která nese tvou věrnou podobiznu. Že už to u sebe nosí nějakou dobu ti napovídá především stav papíru. „Těší mě, že se dnes půjde na jistotu,“ ušklíbne se, když si znovu prohlédne nákres pavouka ze včerejška. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Chvíli to trvá, než přestanu ospale mžourat na hraničáře před sebou i všechno okolo. Dva dny pozdního usínání se na mně zřejmě mírně podepisují. Důkladně si protřu oči, zívnu, a pak si skutečně dovolím opatrně prolistovat těch pár stránek hraničářova deníku, kterými mě listovat nechá. "Vypadají docela jako živí." Usměju se na Arnona, a nad kresbami se poučím, co všechno podobného bychom vlastně v Kalimdoru mohli potkat. Na poslední stránce se ale příliš nezdržím. Deník s hraničářem vyměním za poskládaný kus papíru z jeho zbroje. Trochu překvapeně zamrkám na vlastní podobiznu, oči zvednu k Arnonovi s mírným červenáním. "Kdy jsi stačil…?" Zeptám se a rozpaky nad tím, jak mi kresbou a tím, že ji nosí u sebe, polichotil, se pokusím zakrýt zasmáním: "Nakreslils mě hezčí, než jsem." Krátce se o něj pak opřu čelem, vidět ho ušklíbat se takhle brzy po ránu, stejně jako vzpomínat na obludu v koruně stromu, se mi příliš nechce. "Myslíš, že tam ten pavouk pořád bude?" Zeptám se, z čeho plyne jeho přesvědčení, že jdeme skutečně najisto. "Budeme přesouvat celý náš tábor, abychom byli blíž?" Položím mu jen o dvě vteřiny později další dotaz a teprve potom se maličko narovnám. Přestože Mikeš by určitě opředl i jiná místa se stejným nadšením, na dračí kosti jako provizorní úkryt už zřejmě nenarazíme. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Když se o něj opřeš, obejme tě jednou rukou. Velice krátce ti pak vysvětlí okolnosti, za kterých vznikla tvá kresba. Tehdy v Blasted Lands bylo zkrátka snadnější vložit svou energii do něčeho užitečnějšího, než byl vztek. Chvíli ho pak nechal v deníku, ale než tě probudil, aby sis s ním ten večer vyměnila hlídku, vytrhl ho a schoval do vnitřní kapsy. „Doufám,“ řekne zasněně, když se zmíní pavoučisko z bažiny. „Ne, tady to vypadá na výhodnou pozici. Přesunout celý tábor níž by mohlo vyprovokovat doposud skryté predátory. Nerad bych pak zjistil, že nám jiný pavouk stejného rodu sežral koně. Navíc, Mikeš se tu docela baví,“ poukáže na fakt, že už tady toho pavouk stihl docela dost pokrýt pavučinou. Pustí tě z objetí a vezme si zpět svou kresbu tebe. „Nebudu tě rušit, až budeš chtít vyrazit, dej mi vědět,“ usměje se a odejde ke koním. Chce ti tak nechat prostor na klidnou snídani a vše ostatní. Cesta do bažiny probíhala obdobně jako včera. I když ti moc nešlo na rozum, jak si mohl být hraničář jistý tím, že jste zastavili na tom správném místě, když všechno vypadá tak podobně. Arnonova radost však dlouho netrvala. Pavouk v koruně už nebyl a jeho pavučina vypadala docela poničeně. Hraničář si klekl na zem a chvilku cosi zkoumal, než se k tobě otočil se zářícíma očima. „Někdo tu byl,“ řekne ledově chladným hlasem. „Nejsou to naše stopy, byl tu ještě někdo jiný a pavouka vylákal.“ Stáhne ze zad luk a založí šíp. Že se chystá dotyčného stopovat, to ti je jasné hned. Zůstane na tebe však chvíli hledět, jako kdyby se rozmýšlel, jestli tě poslat pryč. „Tudy,“ řekne nakonec. Vede tě bažinou nějakou dobu, při které střídavě napíná a povoluje tětivu luku, jako kdyby měl každou chvíli po něčem, nebo někom, vystřelit smrtící šíp. Zastaví se až nad dalším shlukem stop. „Jsou čtyři,“ řekne potichu, ale s malým úšklebkem rychle dodá: „Jejich náskok se dost snížil. Zpomalili. Jsou před námi o deset minut, to není moc.“ Po dalších několika metrech, kdy byl hraničář přesvědčen o tom, že se jejich tempo výrazně zpomaluje, jste sešli z prošlapané cesty, kterou vám tam ta čtveřice nechala. Znamenalo to chůzi v nízkých křovinách, ale bylo to obecně méně nebezpečné, než kdybyste jim dýchali přímo na záda. Netrvá moc dlouho, než se vám podaří narazit na skupinu čtyř mladých mužů, kteří si stěžují na nesmyslnost jistých rozkazů a na to, jak moc je bolí nohy. Hraničář ti věnuje rychlý pohled před tím, než se v křoví pustí do běhu, aby se dostal před celou skupinu a mohl je překvapit. Ovšem, takhle to vypadá, že ani jeden z mužů nemá o pavoukovi nejmenší představy. Mladí, všichni v jednom koženém stejnokroji v těchto nesnesitelných podmínkách. Všichni k smrti vystrašení, když před ně skočí hraničář s nataženým lukem. „Kde je ten pavouk, na kterého jste zaútočili?“ zeptá se klidně, ale víš, že od toho, aby pustil nataženou tětivu chybí jen velmi málo. „Pavouk?“ řekne nechápavě jeden z chlapců, pomalu sahajíc po svém meči. „Ta potvora zaútočila na nás!“ „Zabili jste ho?“ pokračuje hraničář. „Ne, zbláznil ses? Viděls jak to vypadá? Fred to ohněm trochu popálil a uteklo to.“ Ukázal za sebe na jediného čaroděje výpravy. Hraničář sklopil luk a prošel kolem třesoucích se mladíků až k tomu poslednímu, který byl podle všeho Fred, kouzelník. Možná od hraničáře čekal nějaké uznání, ale dostalo se mu jen úšklebu a tvrdé rány loktem přímo do obličeje. Nikdo z mladíků se neměl k tomu, aby krvácejícímu kouzelníku pomohli. Možná něco na hraničářově postoji je nutilo zůstat vzadu a zbytečně s ním žádné další bitvy nezačínat. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Potrhaná pavučina nevěstí nic dobrého, Arnonův chladný tón zrovna tak. Podívám se na něj nejistě, co se chystá udělat, a do bažiny se v každém případě vydám s ním. Koho budu muset ochránit, se ještě ukáže. Se stopami po čtveřici osob a jedním utopencem, je v Dustwallow Marsh o pět lidí víc, než jsem čekala, že mimo nás bude. Plní mne to nejistotou, kde se tu všichni berou a proč, i jak hrubě to může zkřížit Arnonovy plány. Když se pak Arnon rozběhne, skutečně se na okamžik zůstanu bát víc o osud těch kluků, než o to, co se stalo s pavoukem. Vypadají tu v bažině ještě víc nepatřičně než já sama a rozzuřený hraničář je hrozivý. Prsty sevřu hůl, až mi klouby na ruce zbělají, a jakmile před ně Arnon skočí, vkročím čtveřici do boku, udržujíc těch pár metrů mezi nimi a sebou jako bezpečnou zónu pro svoje kouzla i jejich reakci. Srdce mi přitom tepe až v krku, konflikty, natož ty ozbrojené, nikdy nebyly moje silná stránka. Přesto, když jeden z mladíků začne sahat po meči, obrátím na něj svou pozornost, připravená ho podpálit. Tedy dokud nezmíní, že s nimi ve skupině cestuje i mág. V tu chvíli se otočím na posledního z nich, hraničáře však zastavit nestihnu. Tiše syknu, rozbít kouzelníkovi obličej nemusel být ten nejlepší nápad, ať už se kvůli poraněnému pavoučisku zlobí jakkoliv. "Žádná ukvapená kouzla, Frede." Varuju mladíka rychle, dřív než ho začnou napadat nesmysly. "Prosím." Doplním o poznání měkčeji, v naději, že z toho všichni vyvázneme bez dalšího násilí. Protikouzlo si však připravím stejně, když by se rozhodl z pochroumané hrdosti proti hraničáři vystoupit. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Ve chvíli, kdy se ozve tvůj hlas, všichni mladíci rázem ztratí o hraničáře zájem. I krvácející kouzelník sleduje očima jenom tebe. Možná ještě trochu víc okouzleněji, protože znáš jeho jméno. Jediný, kdo celou situaci nechápe je Arnon, kterého pomalu přechází vztek za popáleného pavouka. Místo toho cvrnkne kouzelníka do poraněného nosu tak silně, až zavyje bolestí. Jejich přítomnost tady je špatná, vždyť na nějaké samostatné mise v bažinách nemají věk. Všichni mají být někde na cvičišti, mág ve škole. Vidíš, jak se Arnon nadechuje, aby něco řekl, ale tři naprosto nepřítomné tváře ho utvrdí v tom, že to nemá smysl. Čtyři bažanti mu taky připomínají, že už ztratil příliš mnoho času, a čím víc ho ztratí, tím hůř se vám půjde zpátky. Hraničář sice svůj hněv i zvědavost ukojil hned, co chlapce našel, přesto si dovolí poslední otázku před tím, než se skutečně otočíte a půjdete: „Co vůbec děláte v bažinách?“ Všechny oči se rázem otočí na něj, v obličejích nechápavé výrazy. Fred pro veškeré bezpečí raději nic neříká, jen drží poraněný nos a otírá krev do rukávů. Slova se tak chopí chlapec vpředu: „To je tajná mise,“ odsekne, jako kdyby je sem poslal samotný král Stormwindu. Arnon ti věnuje zničený pohled, jako kdyby ho přítomnost těch kluků ničila víc, než si vůbec dokáže připustit. Přišel sem hledat pavouka, našel bandu usmrkanců na epické výpravě za smrtí. Nemůžete je takhle prostě nechat a odejít? „Půjdeme,“ kývne na tebe hraničář. Kluci sice udělají několik nejistých kroků za vámi, ale stačí jediný hraničářův pohled, aby si další cestu rozmysleli. „Jsem zklamaný,“ ozve se Arnon, když už jste od kluků dost daleko. „Možná jsem chtěl překazit nějaké velké spiknutí, a místo toho narazil na bandu malých kluků, kteří si hrají na hrdiny. Možná jsem z té vody vytáhl jejich průvodce, nebo tak něco. Tamto byl určitě dospělý člověk, i když by mu chyběl ten jejich kroj,“ pokrčí rameny. Je ti jasné, že jediný důvod, proč je tak zklamaný je ten, že klukovi, co se bránil nemohl nic víc udělat. I když, kdoví, jestli mluvili pravdu a nechtěli být jen za hrdiny, co zabili obřího pavouka. Navíc, celá ta jejich tajná výprava bude jistě jiného rázu, i když, kdo pověřený by na nějaký úkol poslal děti? „Chceš se vrátit do tábora, nebo půjdeme hledat pavouka, který může být kdekoliv?“ zeptá se. Je chvilka po poledni, čas na návrat by vám nezabral déle jak dvě hodiny pomalejší chůze. Prakticky před sebou máte ještě hezký kus dne, který můžete strávit všelijak. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Zbytečně jsem se obávala. Krev se těm trubcům hrne zcela jinam než do hlav, místo protikouzel by mi nejspíš stačilo rozepnout jeden z knoflíčků u haleny. Strach mne dočista přejde, však to jsou ještě úplná kuřata, na které jsme tu narazili. Promnu si čelo, krátce zadoufám, že se jednou dožiju chvíle, kdy můj příchod bude budit respekt a nikoliv pochybné fantazie, a pak si povzdychnu. To odseknutí bylo velmi neslušné. Zakroutím hlavou, a jakmile Arnon zavelí, vydám se bez dalšího slova s ním. Trochu se usměju, že by měl být Arnon zklamaný propásnutou příležitostí k odhalování spiknutí, při zmínce o utopenci, mi ovšem úsměv z tváře zmizí. "Arnone…" Zastavím se a ohlédnu zpět, "šli by za námi jako káčátka. Nemyslíš…" Shrnu vlasy z očí a nejistě se podívám na hraničáře. "Že byli místo tajné mise spíš ztracení?" Zeptám se opatrně a moc se mi ta myšlenka nelíbí. Taková děcka by se neměla sama toulat po bažinách, otočím po nich ještě jednou. "Co když taky zapadnou, utopí se?" Jsou hloupí a nepozorní, to je špatná kombinace. Obrátím pak oči znovu k Arnonovi, docela prosebně. "Neměli bychom se vrátit? Zeptat se, jestli nepotřebují pomoct? Ukázat jim kudy odtud... Ty se tu vyznáš, a jim by to mohlo zachránit život." Přešlápnu, přeci je tu nemůžeme nechat zajít. "Hned pak se můžeme vrátit k tomu pavoučímu stromu, začít hledat od něj. Čas máme."Navrhnu opatrně, protože dobře tuším, jak se můj nápad pomáhat těm čtyřem, nebude hraničáři líbit. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Teď jsi to byla ty, kdo si vysloužil Arnonův zmatený výraz. Nebyla jsi ještě před chvílí středem zájmu pubertálních kluků, kteří v tu samou chvíli, co ses tam objevila ty, zapomněli na všechno nebezpečí? Trvá nějakou chvíli, než si hraničář nový postoj k situaci pořádně uvědomí. „Nemyslím si, že jsou ztracení. Spíš je to banda nadržených trotlů na špatném místě. Pokud si myslí, že nějaká jejich výprava je tak důležitá, že o ní ani nemohou mluvit, tak prosím. Já je z bažiny zachraňovat nebudu,“ řekne docela přesvědčeně. Nechá tě však dál pálit jeden argument za druhým, než jej konečně přiměješ, aby začal spolupracovat. „Oh, fajn,“ zabručí. Můžeš jen hádat, jak dlouho by je stopoval a bavil se jejich tápáním v cizím prostředí, kdyby tu byl sám. Teď tu měl tebe, nepotřeboval se zahazovat s náhodnými dušemi, nepotřeboval být v jejich blízkosti, když šly věci do tuhého. Chytil tě za ruku a táhl zpátky k té pochybné skupince. Nemuseli jste chodit moc daleko, protože se celá skupina moc nepohnula. Největší starostí byl Fredův nos, který se nezkušený léčitel skupiny pokusil zachránit tak, že kolem celé hlavy začal obmotávat obvaz. Hraničářova přítomnost v chlapcích okamžitě vzbudila ustrašenou reakci, kdy se každý z nich trochu stáhl, aby k Arnonovi nestál tak blízko. Ten ti stihl věnovat jeden z jeho zmučených pohledů, který měl vždy, když musel dělat něco, co se mu příčilo. „Nezajímá mě, co za misi tu máte,“ začne hraničář pomalu, „ale někdo si myslí, že možná potřebujete pomoct.“ Jeden z chlapců se okamžitě chopí šance. „Vlastně ano, potřeboval bych obejmout od té zkušené cestovatelky,“ s ďábelským úsměvem se podívá za hraničáře, přímo na tebe. Nemusíš se však těšit jeho pohledu dlouho, neboť mu Arnon podrazí obě nohy. „Říkal jsem ti, že je to ztráta času,“ ohradí se hraničář a přimáčkne chlapci hlavu u země, aby poznal, jak místní bažiny chutnají. „Ne, prosím,“ ozve se další ze čtveřice mladíků, který ještě doposud nemluvil. Mohl z nich být nejstarší, ale věk se teď určoval poměrně těžko, vzhledem k jejich zabláceným obličejům a krojům. „Tohle celé byl můj nápad, ale už dál nemůžeme. Myslel jsem, že jsou tady v bažinách draci. Přemluvil jsem je, aby šli se mnou, ale teď se nemůžeme dostat ven. Nechci umřít v bažině!“ Vyhrkne ze sebe. Je ti jasné, že cesta skrz bažinu ven zabere víc času, než vám do setmění zbývá a hraničář tahle čtyři hovádka v táboře nestrpí. Stejně tak si ale uvědomuješ rizika, kterým se chlapci vystavují. Pokud je hraničář bude chtít nasměrovat stejnou cestou, kterou jste sem přišli, hrozí jim střet s plazími predátory v mělkých vodách. „Co s nimi?“ zeptá se Arnon, když pustí hlavu kluka. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Pohled na tu čtveřici při našem návratu je docela žalostný. Měla jsem pravdu, zašli by tady. Usměju se na Arnona vděčně, když s nimi zkusí tak diplomaticky promluvit, jen o chvíli později mi ale nezbude nic jiného, než protočit oči v sloup. "Když tu umře, už se nikdy nepoučí." Odpovím Arnonovi, zatímco topí v blátě největšího drzouna, a pokusím se netvářit kysele, aby mi nemohl tvrdit, že jsem si sama své dobré skutky stačila rozmyslet po první minutě. Není to totiž tak úplně pravda; že jim je třeba pomoci mi potvrdí i slova dalšího z nich. Prohlédnu si ho pořádně, nesouhlasně, do jaké šlamastiky své přátele dostal, a pak se obrátím zpět na hraničáře. Přestože mě ten hlavní drzounek nazval zkušenou cestovatelkou, pravdou je, že bez Arnona bych na tom byla ještě hůř než oni. Všichni tak závisíme jen na jeho dobré vůli. "Doprovoďme je, alespoň kousek cesty." Navrhnu mu obezřetně. "Přišli jste z vnitrozemí nebo od pobřeží?" Zeptám se mladíka, který chtěl vidět draky, a zpoza hraničáře se pohnu k Fredovi a jeho pochroumanému nosu. "Přestaň mu přeci omotávat hlavu, šetři si obvazy." Napomenu zdravotníka a Freda se zeptám, zda si na ten nos dokáže vyčarovat led. Hraničáři pak věnuju svůj vlastní zlomený pohled, že je ta čtveřice docela k ničemu, vzápětí následovaný prosebným, abychom je tu opravdu nenechali umřít. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Když zazní tvá prosba, většina kluků, kteří zrovna nemají hlavu v blátě, se na hraničáře obrátí se stejně prosebným pohledem. Tady končí ten hezký den, kdy mohl studovat pavouka na stromě, vědět, že od něj nejsi daleko a těšit se z vlastního klidu. Pustí chlapci hlavu, který okamžitě začne prskat kousky bahna všude kolem sebe. Hraničář sice nic neřekne, ale přikývne, že souhlasí. Puberťáci tak mají jistotu, že je na kus cesty nic nesežere, pokud se nepustí svými poznámkami do tebe, pak je všechny smete jedinou ranou. „Děkujeme,“ ozve se téměř sborově, neboť jim to kazí chlapec s plnými ústy kašovité břečky. „My připluli na loďce z Ratchetu, takže z pobřeží. Nebyl problém sehnat nějakého opilce, co se tu prý vyzná. Vešel s námi do bažin, ale už jsme o něm nějakou dobu neslyšeli, ztratil se asi druhý den. Alkohol asi přestal působit a on se k nám už vrátil. My teď nemáme ani ponětí, kde je tady pobřeží,“ vychrlí mladík, když se ho zeptáš. Obvaz nakonec musí zdravotníkovi vyrazit z ruky sám hraničář, jinak by asi nepřestal. Hned poté zavelí k pohybu, ztratili jste tu už moc času a on se s nimi nechce zahazovat déle, než bude nutné. Doprovodíte je na půli cesty, a pak děj se vůle boží. Každý si během cesty najde svou zábavu. Ty se stačíš optat Freda na otázky, které tě trápí. Fred je ze Stormwindu, kde měl tu čest navštěvovat soukromého učitele, tedy než utekl. S Jackem, mladíkem, kterého v kravatě drží už nějakou dobu hraničář a prakticky ho za sebou jen táhne, aby na tebe jen tak neviděl a on mu zase nemusel bořit hlavu do bláta, potkal na jednom z trhů. Narazit na vůdce malé party i se zdravotníkem už byla jen shoda náhod. Všem mladým hrdinům se vidina skoleného draka líbila, a tak se bez dovolení rodičů a nadřízených nalodili na jednu z lodí a započali tak své nesmyslné dobrodružství. Odpovědi na tebe spíš prskal, protože se mu přes poničený nos nedobře dýchalo a hraničářovo tempo chůze pro něj bylo vražedné. Až když obloha trochu potemněla, hraničář zastavil. Fakt, že se kluci pro jednou nemuseli strachovat o to, do jakého mokřadu zapadnou, se jim náramně líbil a nikdo se takového luxusu nechtěl vzdát. „Severně pořád tímhle směrem, takhle,“ hraničář se rozmáchl, aby kluci viděli, kudy jít. „Když se budete loudat, za pět hodin dojdete na pobřeží. Sever je cesta, pokud budete chtít jít na jih, rovnou skočte do moře a utopte se, vyjde to nastejno.“ Pustí kluka ze svého ocelového sevření. Teď je to celé jen na nich. Rozloučení proběhne velmi rychle, slova díků ale hraničář neslyší. Kdyby bylo po jeho, už dávno by je nechal svému osudu. „Do tábora dojdeme za tmy,“ konstatuje, když se k němu připojíš. „Vedl jsem je dál, než jsem původně zamýšlel, dál od těch mokřadů s krokodýli.“ Pokud náhodou nepomotají cestu, budou v pořádku. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Připomenu mladíkům, ať dávají po cestě pozor, popřeju jim šťastnou cestu a spěšně se vydám za Arnonem. Natáhnu k němu ruku, jestli mi dovolí se ho chytit, a pak se na něj usměju. Vděčně a šťastně, že tam ty čtyři nemehla nenechal. "Děkuju, že jsi je zachránil." Zvednu k němu hlavu, abych zjistila, jestli zůstává dál nabručený. "Moc to pro mě znamená, že jsi se tak rozhodl." Nepřestanu se usmívat, a z radosti, že ty čtyři mladé životy neskončí tady v Dustwallow Marsh, se mi jde, alespoň zprvu, docela lehce. Celodenní chůze je ovšem zcela něco jiného než celodenní sezení v knihovně. V závěru večerního pochodu nemám daleko k tomu, sáhnout si blízko dna svých sil. Arnona se tak zvládnu zeptat jen na to, jak se tu v bažině dovede orientovat, a jestli mne to může taky naučit, nebo zda je to talent od bohů a já musím věřit, že se mu tu nikdy neztratím. Pohled na tmavou siluetu dračí kostry opředenou pavučinami by mne ještě před pár týdny dokázal k smrti vyděsit, teď ho přivítám s úlevou. Jen rychle zkontroluji, kde se motá Mikeš, a pak se jako vždy postarám o oheň. Teprve potom, co se rozhoří, usadím se s tichým heknutím na zem. Uchozená, upocená a zablácená si v duchu zapřeju káď s horkou vodou, dřív než se mi však stačí zastesknout po pohodlí Dalaranu, obrátím se k hraničáři. "Jídlo?" Ujistím se, že zda mám začít chystat něco z našich zásob. Po večeři se však místo dalšího nočního hovoru vedle svého hraničáře tiše schoulím, přemožená dnešními vzdálenostmi. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Ruku v ruce, kráčejíc potemnělými bažinami. Hraničář o čtveřici podivínů už nechce slyšet ani slovo, což se dalo očekávat. Dokáží zkazit plány stejně úspěšně, jako Mikeš. Alespoň, že nejste odkázáni na denní světlo a nemusíte v bažinách nikde zůstávat až do svítání. Arnon moc dobře ví, kudy jít, abyste došli v pořádku zpět do tábora. Hraničář tě pak ujistí v tom, že nemá nejmenší ponětí, jestli by tě takovou orientaci dokázal naučit. Jemu zkrátka připadá každý kus bažiny jiný, je potom snadné zjistit, kudy se vydat, aby trefil tam, kam potřebuje. V lesích to není nic jiného, a v těch strávil času víc než dost. Muž zůstane usazen u ohně tak dlouho, dokud neusneš. Mikeš, kterého jsi sama objevila na vrchní straně natažené sítě mezi žebry, se pomalu odporoučí dolů. Od chvíle, kdy byl hraničář pevně rozhodnut jej zabít, se pavoučisko značně uklidnilo. Nespornou výhodou je pak jeho způsobilost nepřetržitě hlídat tábor. Po nějaké době, kdy si ti dva vyměňují tiché pohledy, tě Arnon vezme a odnese dál od ohně na rozloženou pokrývku. Na té se koneckonců probudíš i ráno, s Mikešem v náručí, který se tam stačil nějakým záhadným způsobem vetřít. Oheň přestal plápolat už dávno, a po hraničáři ani stopy. Těžko říct, jestli tu v noci vůbec byl, ale mohla jsi jen doufat, že by tě tu samotnou, byť s Mikešem, nenechal. Trvá pak dobrou hodinu po tvém probuzení, než se Arnon uráčí ukázat. „Vyspala ses?“ přivítá tě celý mokrý. Věnuje ti jedno mokré, nepříjemné objetí, které mu působí záškodnickou radost. Vidíš mu ta na očích. „V klidu posnídej, něco ti pak ukážu,“ řekne pln hrdosti, zatímco si sundavá mokrou košili. Jako vždy z něj nevymámíš ani půl slova ohledně toho, kam tě brzy po snídani táhne. Snad strávil noc hledáním toho zraněného pavouka, kterého našel a teď tě k tomu zázraku vede na pozorování. Trochu tě o tom přesvědčovala i cesta, kterou si hraničář vybral, na úplně druhou stranu od vašeho tábora, než jste vždy normálně vycházeli. „Nechtěl jsem tě po včerejšku budit tak brzy,“ začne ti vysvětlovat kousek před vaší finální destinací. „Chtěl jsem najít toho popáleného pavouka, a místo něj našel něco docela jiného.“ Provede tě křovím, až k docela nenápadné kaluži. Od pohledu vypadá čistěji než zbytek okolních vod. Přepychové jezírko sice vypadá jinak, ale to by se v bažině hledalo jen velmi obtížně. „Ale jestli se ti chce raději hledat zraněného osminožce, můžeme se vrátit později,“ ušklíbne se. Louže má hloubku něco málo nad tvůj pas a viditelně v ní neplave nic, co by tě mohlo ohrozit na životě. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Čas od svého probuzení do hraničářova návratu strávím odpočinkem ve stínu dračích kostí s Mikešem hned vedle sebe. Kdyby mne tak viděla některá z mých kamarádek, zřejmě by nevěřila vlastním očím. Tak jako jim nemůžu uvěřit já, když se Arnon vrátí celý zmáčený a rozhodne se mne tak i objímat. "Neplavals znovu s nějakou mrtvolou, že ne?" Ujistím se opatrně, podle hrdosti a nadšení, co z něj vyzařuje, si ale troufnu říct, že to tak nebylo. Popálený pavouk mne však napadne, když se tak na konci naší ranní cesty místo osminohé bestie před námi objeví ta tůňka, zůstanu opravdu překvapeně koukat. Nadšení se vzápětí neubráním, však je to pár dnů, kdy jsem se koupala naposledy. A zde zdá se nehrozí ani aligátoři, ani pijavice. Krátce samou radostí zatleskám, k hraničáři, který mi zařídil tenhle poklad, se natáhnu pro rychlé políbení na tvář. "Zůstaňme, prosím. Nezdržím nás dlouho." Zaškemrám a v duchu sama sebe ujistím, že se sem určitě ještě později vrátíme. Nejlépe v dohledné době. Z bot i kalhot se vysoukám rychle, u haleny krátce zaváhám. Na malý moment se otočím na Arnona, s červenými tvářemi zvážím, zda hrozí, aby mi šaty sebral a dožadoval se za ně výkupného. Nakonec se ale rozhodnu, že mu i tentokrát budu věřit. Jakmile po odložení posledního kousku oblečení vklouznu do vody, chlad, co se do mě zakousne, na krátkou chvíli uhasí i plamínek studu, že hraničář uvidí zbytek jizev na mých zádech, které nestačil spatřit už v Blasted Lands. "Vejdeš do bažiny a najdeš takovou vzácnost, měl by ses živit jako lovec pokladů." Zasměju se a jen krátce se na něj pootočím, než se do tůňky víc ponořím. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Zřejmě takovou reakci nečekal. Pro něj to byla jen trochu čistší louže, tys v ní očividně viděla tekuté zlato. Když se na něj otočíš, před sundáním haleny, protočí oči v sloup a sám ti nastaví záda, jako kdyby si myslel, že se před ním snažíš ukrýt jen ženské rysy svého těla. Ovšem, nezůstane takhle stát dlouho. Očima nejprve projede zem, kde zůstalo tvé oblečení, a pak zvedne zrak k tobě. Původně si chtěl sednout k okraji té louže a počkat, než budeš chtít vylézt, ale jen, co spatřil jizvy na tvých zádech, rozmyslel si to. Jedna bota, druhá, kalhoty, než si to vůbec stihneš uvědomit, stojí ti hraničář za zády. Oči upřené na jizvy, které ti zdobí záda. Chytí tě za ruku a přisune si tě tak blízko, aby měl jistotu, že se mu nepokusíš vykroutit, nebo cokoliv zamlčet. „Odkud máš ty jizvy?“ zeptá se prostě. Cítíš, že z toho nemá žádnou radost a kdyby se náhodou mělo ukázat, že za jejich vznikem stojí někdo cizí, rozhodně by ho to nenechalo v klidu. Tohle byl koneckonců doplněk, který si na tobě nepředstavoval. A jelikož on sám měl své jizvy, ty tvé v něm vyvolávaly špatné pocity z toho, že tě v minulosti mohlo potkat něco podobného, jako jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Neubráním se zachvění, když do vody vleze za mnou, na krátkou chvíli se zdá být i utonutí docela dobré východisko, jen abych nemusela čelit tomu upřenému pohledu na má záda. Jsou to ohavné jizvy, a kdyby mne kvůli nim Arnon začal považovat za ohavnou, velice by to bolelo. Rychle se mi připomene, že ani po třech letech jsem se s tou vadou na kráse nesmířila, moje marnivost a ješitnost se začnou obě hlasitě ozývat. "Z Dalaranu." Odpovím, a pokusím, aby to neznělo příliš vážně. "Důkaz mojí nešikovnosti a hlouposti." Potřesu hlavou. "Kdybych tak mohla říct, že je to zranění z bitvy… Místo toho jsem jen pokazila kouzlo." Přiznám, a studu se tentokrát opravdu neubráním. Však nejen moje marnivost, ale i hrdost dostala ten den řádnou lekci. Dostává ji pokaždé, když si na to vzpomenu. "Nechybělo moc a bývala bych sama sebe upálila." Pokrčím rameny nakonec, špatný pocit, který ve mně budí jak staré zranění tak Arnonův zkoumavý pohled, se pokusím zaplašit krátkým zasmáním. "Dalo by se říct, že ten den to nebylo jen moje srdce, co planulo pro magii. Hořel se mnou i kus laboratoře." |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Potichu si vyslechne celou pravdu, přičemž po jizvách na zádech několikrát pomalu přejede dlaní. „Magie,“ řekne tiše a skloní se, aby tě mohl políbit na tvář. Je to o jeden důvod navíc, proč je lepší se magii vyhnout. „Přitom by ti to s lukem tak slušelo,“ ušklíbne se, když udělá několik kroků od tebe. Když se dozvěděl, co potřeboval, už nemá důvod, aby ve vodě zůstával a očividně tě znervózňoval, nebo to si alespoň myslel. Vyhoupne se na břeh a mokrý se usadí v tmavě zelené trávě, neobvykle vysoké. Podepře si bradu a se stejně upřeným pohledem nechá do ticha zaznít otázku: „Už jsem ti řekl, že jsi krásná?“ Víceméně spokojen pak počká, než vylezeš ven. Důvod jeho připitomělého úsměvu je ti okamžitě jasný, protože na místě, kde jsi nechala své věci, teď žádné nejsou. „Chceš je zpět?“ zeptá se s rukama za zády, když k tobě udělá jeden krok. „Mohl bych ti je vrátit, ale zadarmo to nebude,“ ukazováčkem ukáže na svou tvář a předkloní se. Cena za šaty je jasná, chce vrátit polibek. Jeho vlastní oblečení je přitom stále ještě na zemi, ale jeho to na rozdíl od tebe moc netrápí. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Usměju se, ten polibek na tvář i kompliment mne ujistí, že víc se bát nemusím. S hlubokým výdechem ze sebe nechám spadnout obavy a stejně tak i rozpaky z odhalených jizev. Pro další stud už pak důvod není, po zbytek studené koupele se jím nechám sledovat bez protestů a námitek. Ty přijdou až ve chvíli, kdy zjistím, že se skutečně zmocnil mých věcí. Taková zrada! "Arnone," zkusím ho napomenout, ale vlastní nahota mi nedává příliš prostoru pro autoritu. Ani vyjednávání, nakonec tak přikývnu, že své oblečení od něj vykoupím. Po svém. Krokem zkrátím vzdálenost mezi námi na nejmenší možnou, místo polibku mu na tvář položím dlaň. S posledním pohledem zpod řas ho pak docela pomalu a dlouze políbím na rty. Dlaní druhé ruky mu přejedu po žebrech až na záda, zašátrám po svých věcech, abych se jich mohla zmocnit. Teprve pak se odtáhnu, udělám několik rychlých krůčků zpět, jiskřičky v očích. "Špatný obchodník." Zasměju se s oblečením v náruči. "Mohl jsi chtít mnohem víc." Ujistím ho, že stačil prohloupit, a teprve potom, co se přesvědčím, že za mou troufalost nepřijde odveta, zhodnotím, že je čas se obléknout. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dustwallow Marsh Dřív než si stihne uvědomit, o co se druhou rukou pokoušíš, je konec. Nespokojeně zamručí, když se chopíš oblečení a odtáhneš se. Zkamenělý ve stejné pozici, ve které jsi jej zanechala, zamračeně dodá: „Kdo říkal, že jsem nechtěl víc?“ Projde kolem tebe pro své oblečení, viditelně otráven z tvého ústupu. Bez jediného slova se obleče, počká na tebe, a potom vyrazí zpět do tábora. Dlouho však svou uraženost hrát nedokáže, přeci si cenu určil a tys zaplatila víc, než žádal. Po cestě k tobě natáhne ruku, pro případ, že by ses ho chtěla chytit. Zastávku v táboře pak využil k tomu, aby si vzal suchou košili a menší cestovní batoh s dýkou. Sice ti to nahlas nepřiznal, ale v duchu si odpřísáhl, že další ztracenou skupinu raději nechá pojít hlady, nebo utonout ve stojaté vodě, než aby ji zase někam doprovázel. „Když budeme mít štěstí, najdeme pavouka tam, odkud utekl,“ začne, když vyrazíte z tábora. „V tom opačném případě ho budeme muset hledat a to může být těžké. Trápí mě, že nevím, jak moc velká zranění tomu pavoukovi ten kluk udělal. Taky ho můžeme najít mrtvého.“ Bylo jasné, že z této představy není hraničář ani trochu nadšený, ale nechtěl ti cestu kazit vlastními obavami. Čas cesty tak využil ke tvému škádlení, což mu alespoň pomáhalo zapomenout na pavoukovo zranění. „Možná bychom si ho mohli nechat, až ho najdeme. Alespoň dokud nebude vyléčený,“ zkusí své štěstí u tebe, když se vám osminohou potvoru ani po několikahodinovém hledání nepodaří najít. Přeci neříká, že si toho pavouka necháte navždy, jako Mikeše, jen dočasně. I když projdete značnou část doposud neprobádané bažiny, snad ke tvé radosti, se vám pavouka nalézt skutečně nepodaří. Ani žádný nový exemplář nebyl k zahlédnutí. Věděla jsi, že Arnona pomalé zapadání sluníčka ničilo. S takovou jeho nového pavouka snad nikdy nenajdete. Po návratu do tábora, který Mikeš znovu stačil o něco víc vylepšit, se Arnon rozhodne učinit důležité prohlášení. Přesněji když se posadí za tebe, jako to už jednou udělal, a rukama tě obejme kolem ramen. „Mám o toho pavouka starosti, ale jeho hledání nikam nevede, a už jen kvůli našim zásobám, musí jednat rychle. Nechám ho jen jako zmínku, že by se tu jeho druh mohl vyskytovat. Zítra bych rád procestoval jih bažin, kvůli jistotě, a pak se vydal jinam. Do pískem zalité země, kterou obklopuje moře. S městem přímo na jeho pláži. Daleko od bzučícího hmyzu a stojatých vod. Co na to říkáš?“ vykreslí ti vidinu téměř dokonalé dovolené u moře. Je si taky dobře vědom celodenní cesty bažinou, i když jste se vrátili ještě za světla, o poznání dřív než včera, tudíž ti nabídne, že by tě mohl odvést k té jedinečné louži na vykoupání. I po tom všem má dost energie na to, aby tě ještě někam vláčel. Pravidelné zastávky, které jste během hledání podnikli, na něj zřejmě mají docela jiné účinky, než na tebe. Dokonce ti nabídne, že tě tam odnese, budeš-li si to přát. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dustwallow Marsh Nejsem si příliš jistá, jestli si ze mne celý ten čas jen dělal dobrý den, že bychom si toho obřího pavouka mohli nechat. V závěru dne ale přeci jen cítím jistou úlevu, že jsme tu obludu nenašli a že mě nic, ani láska, nenutilo pomáhat mu dostat zraněné zvíře do tábora. Představa, že bychom měli dračí kosti sdílet ještě s divokým jedovatým tvorem nezvyklým na lidi, mi doopravdy nedělá příliš dobře. Teprve co se ujistím, že na nás v táboře nečeká nic jiného než Mikeš a naši koně, usadím se u ohniště a stáhnu boty, abych nohám trochu ulevila. Než si za mnou hraničář přisedne, promasíruju chodidla a zavzpomínám přitom na pohodlí dlážděných chodníků v Dalaranu. Opřu se pak o Arnona, poslechnu si, jaký je další plán. "Mrzí mne, že to pátrání nebylo tak úspěšné, jak sis představoval." Odpovím; skoro jako by se všichni pavouci s naším vstupem do bažin utekli schovat. "Ten písek a moře mi ale přeci jenom zní líp, než další čvachtání v blátě." Připustím s úsměvem, ačkoliv zkušenost z Blasted Lands velí, že i písek umí být nepříjemný. Jeho stamina mne pak znovu udiví, nechat se od něj odnést k vodě se na malý moment zdá docela lákavé. Kdo ví ale, jestli by mě byl ochotný odnést i zpět. Zavrtím nakonec hlavou, že dnes už se žádný další výlet konat nebude. "Řekni mi něco víc o tom městě," poprosím raději. "Chtěla bych jít spát brzy, abych tě zítra na cestě nebrzdila, ale jedno vyprávění si nechám líbit." Doplním a jen krátce se zavrtím, abych se pohodlněji usadila u něj v náruči. Když se pak příště pohnu, je to jen proto, abych se s přáním dobré noci skutečně vydala zalehnout, nabrat síly na putování do jižní části bažin. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro z Dustwallow Marsh do Tanarisu Arnon neváhá a začne ti vyprávět o dalším gobliním skvostu, který na onom místě vznikl. Vypráví dlouho a možná by vyprávěl i dál, kdyby ses nerozhodla, že je nejvyšší čas jít spát. On sám pak ještě nějakou chvíli vysedává u ohně s Mikešem. Další ráno se nese v poněkud jiném duchu, než tomu bylo doposud. Oba víte, že se sem dnes vrátíte naposledy, ať hledání na jižní straně dopadne jakkoliv. Hraničář sám provede několik nezbytných příprav, kdy sbalí pár nepotřebných věcí, aby to nemusel dělat až se v noci vrátíte. Když pak opouštíte provizorní tábořiště, na které jste si svým způsobem už oba zvykli, hlavě poté, co jej pro vás Mikeš dozdobil, pouštíte se hlouběji do bažin. I když se vám podaří vidět skutečně mnohé zázraky – malé krokodýlky, kteří se teprve derou ven ze skořápek a různorodé druhy všelijakých žab – to jediné, proč tu skutečně jste, vám stále uniká. Arnon už nijak netrucuje, zkrátka a dobře, tahle oblast k vám a jeho výzkumu přívětivá nebyla. Nejvyšší čas zvednout kotvy. Když se ráno rozední, hraničář je již na nohou. V rychlosti ti začne vysvětlovat cestu a všechny zastávky, které jsou nezbytné k tomu, abyste dojeli v pořádku. Vnímáš ho jen napůl, stále ještě rozespalá. Možná by ho jeden válící den v táboře navíc nezabil, ale z nějakého důvodu se mu tu už nechtělo marnit čas. Z bažiny jste vyjeli brzy ráno, stejnou cestou, kterou se sem jelo. Arnon měl v úmyslu ji celou objet, jako kdyby se jí chtěl obloukem vyhnout, a přes savany zajet do kaňonu, který dělá čest svému jménu – Thousand Needles. Jak se dostanete dolů naštěstí nemusíš řešit dlouho. Domýšlivý lid, který čerpá energii především z přírody, majestátní Taureni, i když doma byste jim neřekli jinak než „krávy“, si s touto otázkou poradili dávno před vámi. Zvířatům se sice na provizorní výtah, který fungoval na základě dobré vůle, přestože starý, několik palců široký provaz zprvu budil pocit jistoty, nechce, ale nakonec nemají moc na výběr. Hraničář vyjel po vyznačené cestě jako první, ty za ním. Těžko říct, jak se to stalo, že tvá kobyla udělala pár nečekaných pohybů, jejichž následkem jsi skončila na zemi s rozseklou hlavou. Arnon byl tentokrát až moc vpředu, nestihl se otočit včas, aby využil svých schopností k tvému zachycení. Tvůj pád vás v tomto krutém kraji nakonec zdržel na několik dní. Ten den, co ti hraničář ránu ošetřil, tě už odmítl pustit do sedla. Další den jste jeli tak pomalu, že se krajina kolem vás prakticky nehýbala. Až ten další den půlelf opět přidal na tempu a z kaňonu, na jehož výběžcích žil jeden taurenský kmen, na který tě upozornil, se vám podařilo přivítat první písečný přesyp. Během krátké jízdy se vám naskytl pohled na nespočet vraků a jiných kovových součástek, které by jistojistě nějaký rozumný inženýr mohl nějak zužitkovat. Nakonec vás mohlo přestat mrazit z pocitu, že to mohla být nějaká katastrofální nehoda a někde pod pískem teď leží mrtvola řidiče, neboť se jednalo skutečně jen o nepojízdný vrak, který jezdci opustili před mnoha lety. Pořádal se zrovna jeden z věhlasných závodů po domácku zkonstruovaných vozů a vy jste byli vtaženi do víru radosti. Diváků bylo hodně a sázek, které se uzavíraly, bylo snad jednou tolik. Závod, který zprvu vyhrávali goblini, jenže kvůli technické vadě nedojeli do konce a o jejich nepojízdný vůz se rozbil i zástupce gnómů, tudíž očekávané utkání zůstalo bez vítěze, skončil s velmi negativním ohlasem. Strávit pak jednu noc na lavičkách s ostatními bylo o něco méně nebezpečné, než v poušti rozdělávat oheň a spoléhat se na to, že za vámi nedoleze škorpión. Cesta to pro tebe byla horší než všechny ostatní, které jsi doposud zažila. Zhruba od třetího dne tě drží při životě představa, kterou ti hraničář vykreslil v bažině. Minimálně se ti zamlouvala představa horké vody, ve které budeš moct smýt všechny stresy z uhánění koní, plápolajícího Mikeše na pavučině (když hraničáři sklouzl ze zad) a nedostatku spánku. Zbývalo projet mezi těmi posledními kopci, abys věděla, že něco není tak úplně v pořádku. Místo klidného šumění moře se ozýval nespočet úderů do kovadlin a jiných zvuků, které jsi raději nechtěla identifikovat. I hraničáře tak docela přešel úsměv, když se vám naskytl pohled na Gadgetzan. Město uprostřed pouště, moře nikde v dohlednu. „Přísahám, že to moře není daleko,“ věnuje ti omluvný pohled, i když tuší, že je k ničemu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro z Dustwallow Marsh do Tanarisu Je to docela zvláštní pocit, opustit vlhko a dusno Dustwallow Marsh a vyměnit ho za suché horko savany. Dokázala bych se pak v kaňonu zajímat o všechny ty prazvláštní geologické útvary do nekonečna, balvany balancující na vysokých kamenných věžích jsou fascinující, nebýt toho zpropadeného pádu! S rozbitou hlavou, co ještě dlouho bolí jako střep, jsou pro mne následující dny skutečné utrpení. Shrbené v sedle se mi putování slije do jediné šmouhy, a pouze moje vůle a přesvědčení, že nesmím být hraničáři na obtíž, mne drží nad skuhrající hladinou zoufalství a nespokojenosti. Nikdy před tím bych nevěřila, že se kdy budu tak těšit na mořské pobřeží, slanou chuť vzduchu a zvuk vln. Z představ o ideálním městě, skvostu Tanarisu, mne vytrhne až hřbitov těch podivných strojů a ještě podivnějších součástek. Gnómské i goblinské technologie jsou mi tak cizí, jako je moje magie hraničáři, pohled na vraky ve mně proto vzbudí jak menší obavy, tak zvědavost. Závody, na které jen náhodou narazíme, jsou zcela něco nového. Pád na hlavu je však dobrá výmluva, proč nedokážu pochopit, jak je někdo schopen sestavit takové stroje. Podstatnější než tipy a triky místních kutilů a inženýrů je pro mne nakonec to, že se můžu na lavičkách stulit k Arnonovi a přečkat noc bez toho, abych se musela bát štírů a škorpiónů. V konečném součtu však ta noc na závodišti můj stav příliš nevylepší. Jsem si téměř jistá, že to by dovedla jen horká koupel, celodenní spánek a jen úplně možná i procházka pod hvězdami po břehu moře. Opravdu se těším na město před námi, zvuk kovadlin a čehosi dalšího mi však k přímořskému osídlení příliš nesedí. Když se před námi otevře pohled na Gadgetzan vprostřed moře písku, zavyju. Tak jsem se těšila a… "Proč by sis vymýšlel?" Zeptám se nešťastně a nechápavě, co měl z toho, namluvit mi všechny ty hezké věci, když před námi leží na první pohled industriální očistec. Ani se na něj nepodívám, přísahat může, na co chce, s mořem už mu věřit nebudu. Ze všech sil, které mám, se pokusím zavzdorovat tomu pocitu ublíženosti a sebelítosti, několikrát si zopakuju, že jsem si sama tu cestu s ním vybrala, a vzpomínky na luxus Dalaranu pro tuhle chvíli pohřbím hluboko v sobě. "Snad je tam místo moře tedy aspoň pár kapek sladké vody." Pronesu mírně, vynasnažím se najít v tom alespoň něco dobrého. Třeba pochopím goblinské stroje, nebo uvidím nová řemesla. Když neuvidím hvězdné nebe, snad spatřím jiné divy. "Pojeďme." |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Tanaris Hraničář sám nejspíš čekal jiný pohled, než ten, který se mu naskytl. On ovšem nesnil o moři, které ti v příbězích tak důkladně vylíčil. Když ses jej zeptala, otevřel pusu, aby ti odpověděl, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Raději bude ticho, než aby ti vyprávěl nějaké další okolnosti, které ho k domněnce, že je u města moře, dovedly. Tak nějak tušil, že bys mu stejně nevěřila a on by vypadal jako ještě větší blbec, než za kterého jej už máš. Ustájení zvířat je venku, což si vezme na starost hraničář. Malý zelený mužíček ho tak, hned po pozdravu, připraví o několik zlatých jen za čerstvou vodu pro koně. Pokud by goblini mohli, účtovali by si i za vzduch, který dýcháte. Mohla jsi vidět, jak hraničář s goblinem cosi řeší a po menším úplatku ukazuje směr, někam za tebe. Arnon jen několikrát dlouze pokývá hlavou, a potom se rozloučí. „Pojď,“ chytí tě za ruku a začne odvádět od města, které jsi měla na dosah ruky. Jako kdyby se snažil zabít i tvou poslední naději na nějakou koupel. Skoro to až vypadalo, že se rozhodl rozbít tábor někde uprostřed pouště, abyste ušetřili za všechny ty hostince. Cesta, kterou tě vedl nebyla nijak strašná. Sice tě mohl vést po vyznačené stezce, ale jako vždy měl svou hlavu a chtěl ušetřit pár minut, takže až na dotěrný písek v botách sis moc stěžovat nemohla. Bylo teplo a čím blíž vodě jste byli, tím příjemnější vál vánek. Zvuky města pomalu vystřídalo slibované šumění. Na obzoru se objevilo několik palmových stromů a plachty zrovna odplouvající lodě. Před vámi byl malý přístav plný života. Moc turistů, které by lákalo moře, tyhle končiny nezažívají. Když už se někdo odhodlá vstoupit do pouště, je to jen proto, aby viděl nové technologické převraty Gadgetzanu. Dovolenkové destinace pak bývají úplně někde jinde. Tebe teď alespoň mohlo těšit, že maličká pláž u přístavu není přecpaná všelijakým životem, ale že ti případnou společnost budou tvořit převážně staleté želvy, které se tu slunily, nebo naopak chladily ve stínech vysokých palem. Pár odvážlivců se cákalo u břehu, jiní chytali bronz, neboť tohle byla oblast, kam technický oblak z Gadgetzanu nedosahoval. Téměř božský klid a pohoda. „Slíbil jsem ti moře,“ řekne Arnon konečně a pustí tvou ruku. „Běž se klidně přesvědčit, že to není jen nějaká další moje lež,“ vybídne tě. „Chceš tu zůstat? Vrátil bych se do města zařídit ubytování, a potom bych se sem pro tebe stavil. Nechám ti tu Mikeše, když ho nepustíš k těm želvám.“ |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Tanaris Pobyt v tomhle městě snad nebude trvat dlouho, napadne mne, když si goblin nechá za ustájení koní zaplatit, jako by je měl krmit pozlaceným senem a každý večer jim předčítat na dobrou noc. Unaveně pak shrnu vlasy z očí, trochu nechápavě se na Arnona podívám, kam mne to chce vláčet. Necítím se příliš na klopýtání pouští, můj názor zdá se, ale nehraje roli. Zůstanu však raději místo protestů šetřit dechem; na písek v botách si stejně nemá cenu stěžovat, je prostě všude. Když se pak na obzoru před námi objeví palmy i plachty odplouvající lodě, zprvu to zůstanu považovat jen za nějaký pouštní klam, snad i důsledek té rány do hlavy. Na přístav i malou pláž tak zůstanu koukat dočista překvapeně, stejně jako na fakt, že Arnon mi mezi vršky podruhé doopravdy nelhal. Bývala bych se snad i zastyděla, že jsem mu nevěřila, kdyby od něj nepřišla ta poznámka. "Nebuď jizlivý, prosím." Napomenu ho měkce, protože jsou chvíle, kdy tím ničemu neprospívá, a tohle je jedna z nich. "Chtěla bych tu zůstat.“ Přisvědčím mírně po krátké chvilce přemýšlení, když si ujasním, že do Gadgetzanu samotného ještě vkročit nechci. Přikývnu, že budu ráda, když tu se mnou Mikeš zůstane. Želvy se mi před ním snad podaří ochránit. Chytnu pak Arnona opatrně za loket, aby mi hned neutekl, vytáhnu se maličko, abych ho mohla políbit na tvář. Moje trápení na cestě sem nebylo jeho vina a možná, i že jsem nemusela tak výt. Děkuju, že se vždy o vše postaráš. Včetně mne." Usměju se na něj vděčně, krátce ho po tváři pohladím. Ujistím ho hned potom, že se z pláže nikde vydávat nebudu, a nechám ho jít. Svůj čas pro sebe strávím brouzdáním bosky na mělčině, hledáním nejhezčích mušlí, pozorováním želv - nejdřív z uctivé vzdálenosti a pak z větší blízky, snahou naučit Mikeše aportovat, i jeho pouhým odháněním od pomalých obyvatel téhle pláže. Čas uteče jako voda, když si pak všimnu, že se mi můj hraničář vrací, obuju se a vyrazím mu naproti. Přivítám se s ním polibkem a krátkým objetím, konečně připravená se do gobliního města vydat s ním. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Gadgetzan
Snad takové přivítání ani nečekal. Vrátí ti jak polibek, tak objetí. Můžeš si povšimnout, že se k tobě vrací bez luku i cestovatelského batohu, takže ve městě musel najít nějaký hostinec, kde všechny věci nechal. Nabídne ti ruku a tentokrát se s tebou vydá po vyznačené cestě, kdy je vždy po několika metrech v zemi zaražená plápolající pochodeň. Za těch několik dní na cestě je tohle konečně trochu klidná vycházka, kdy tě hraničář zbytečně nežene. Pustí tě jedině ve chvíli, kdy se mu rozhodneš předvést, co se ti za těch pár hodin, co byl pryč, podařilo naučit Mikeše. Na celý kousek se pak dívá s mírně povytaženým obočím. „Nečekal bych, že bude pavouk umět nosit hozené klacky zpět k nohám,“ řekne. Snad by to stálo za zmínku do jeho deníku pro nadějné chovatele. Sám se tě pak začne vyptávat, jak dlouho mu trvalo, než pochopil, co po něm chceš. Taky ti nezapomene vyjádřit své uznání, protože on nad Mikešem začal pomalu lámat hůl a nevěřil, že by se kdy něco mohl naučit. Gadgetzan bylo město, které se nedalo přirovnat k žádnému jinému. Nebyla tu jediná majestátní socha hrdiny, jako třeba ve Stormwindu. Žádné fontány ani kašny, jako tomu bylo v Dalaranu. Tohle místo byla jen hromada hrubého kamene, železa a světel. Nedělalo vůbec dobrý první dojem a něco ti říkalo, že ani ty ostatní nebudou lepší. Přesto to vypadalo, že je tady docela živo. Ulice byly plné goblinů, gnomů, ale i trpaslíků, lidí a sem tam se mihl i elf. Můžeš si být jistá, že když vlezeš na ta správná místa, nalezneš mnohem víc různorodých obyvatel. „Snažil jsem se něco najít v těch méně hlučných oblastech,“ informuje tě Arnon, když procházíte kolem kovárny. Na její přítomnost upozorňuje nejen hluk, ale i obrovská cedule s nákresy kovadlin a šipky. Jako každé druhé goblinské město, i tohle je neuvěřitelně přeplácané. Nakonec projdete kolem vetešnictví a dalších obchůdků a dílen až k pochybně vypadající stavbě, která nese vývěsní štít, na kterém je velmi neumělecky vyobrazena postel. Celou budovou prostupuje úzká chodba, která vede od recepce, kde si vás pohledem netrpělivě měří ulízaný goblin, až do tmavých míst, kde podle všeho vedou schody jak nahoru do pokojů, tak dolů do sklepních prostor. Váš pokoj na prvním poschodí nevypadá nejhůř. Jedna velká postel, několik skříní, vkusný kalendář, velké zrcadlo, kulatý stolek, výhled z okna na jednu z tišších částí města. Až na občasné zadunění, které se ozve zvenčí, je tu poměrně klid a útulno. Určitě je to tady větší, než byl pokoj v Ratchetu, stejně tak vybavenější, ale to už jsou jen detaily. Minimálně jeden z vás nemá tak úplně v plánu tady trávit tolik času, aby na nějaký větší nedostatek přišel. „Co tady na to říkáš?“ zeptá se Arnon, když se posadí na roh postele. Chce se jen ujistit, že ho nevyženeš ven hledat něco lepšího, když si svoje věci už očividně ubytoval. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Gadgetzan Arnonovo uznání mne dlouho těší, radovat se z něj zůstanu ještě i pár minut po samotném vstupu do Gatgetzanu. Pak ale moji unavenou pozornost rychle zaujmou všechna ta světla, nápisy, šipky, obchody, obchůdky a místní obyvatelé a návštěvníci. Zůstanu se rozhlížet, aby mi nic neuniklo; pokud se tu přeci jen zdržíme, určitě se mi podaří najít tu spoustu zajímavých věcí. Tak jako tak, s úlevou přijmu, že je naše ubytování dál od největšího hluku, ačkoliv mi dá dost práce zapamatovat si cestu. Goblina při našem příchodu zdvořile pozdravím, od Arnona si nechám ukázat, co za pokoj se tu pro nás našel. Hned, co se dveře otevřou, usměju se. Vypadá to tu ještě trochu lépe než v Ratchetu, ten kalendář je rozhodně zajímavou výzdobou. Prolistuju rychle i na ostatní měsíce, jestli je plný goblinek, nebo se najde i obrázek s elfkou, a pak se usadím na postel vedle Arnona. "Je to tu pěkné." Natáhnu se políbit ho na tvář, přeci bych ho nehnala do města znovu. Vždyť i ta postel vypadá dostatečně prostorná. "Jak dlouho se v Gatgetzanu zdržíme?" Zeptám se, hlavu si o Arnona na krátkou chvíli opřu. Teprve potom, co mi odpoví, vydám se do ruksaku pro čisté šaty, kostku mýdla a peníze, abych si mohla u majitele domluvit tu vytouženou koupel, smýt z vlasů poslední zbytky zaschlé krve. Dám si s koupáním na čas, že to ovšem trvalo tak dlouho, aby hraničář stačil zmizet, mne nenapadne. Nakonec se uložím na postel, a i když se zdá po tom těsném ležení pod dračími kostmi bez Arnona příliš prázdná, nezapochybuju ani na chvíli, že Mikeš své příležitosti využije. Zůstanu se chvíli vrtět, vzpomínky na Ratchet moje usínání maličko prodlouží. Jakmile už ale definitivně zavřu oči, nevzbudím se dřív, než druhý den v poledne. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Gadgetzan Arnon ti poví o svém týdenním plánu na menší dovolenou, kterou si podle jeho slov jedině zasloužíš. „Nejlépe bez mé maličkosti, v klidu na pláži, daleko od všech starostí,“ znějí jeho slova, když si odcházíš zaplatit horkou koupel. Stihne se ještě protáhnout, než za sebou zavřeš dveře a on se dočista vytratí. Neřekl ti co bude dělat, ani kdy se hodlá vrátit. Neměla jsi tak jedinou jistotu, jestli s ním tento týden vůbec můžeš počítat. Když se vedle tebe pak líně povaloval Mikeš, po tvém probuzení v tak neobvyklých hodinách, bylo ti jasné, že si dovolenou užíváte oba. Každý jinak a především odděleně. Ven tě vyhnal nečekaný zvuk střelby, který se ozýval z přilehlé ulice. Byla to snad zvědavost, která tě dovedla na místo činu, kde byly zřetelné stopy po kulkách ve zdi, ale žádní pachatelé nebo jiní pozorovatelé. Tvůj hraničář ti nejspíš zapomněl říct, že Gadgetzan, klenot uprostřed pouště, je nejen skvost a goblinská hrdost, ale také jedno velké doupě, kde ulicím vládnou gangy a vše zakázané má tady zvláštní povolenku. Netrvalo ani pět minut a kolem tebe prosvištěla pochybná trojice postav na jedné motorce. Nejzvláštnější byl fakt, že jednu z postav tvořil gnoll. Divoký pohled šelmy ti věnoval vyplazený jazyk s proužkem odkapávajících slin v pohybu, když tě míjel. Prudce zabočili za roh budovy a po chvíli ani zvuk jejich stroje nebyl slyšet. „Vypadáš ztraceně,“ za tvými zády se ozve ženský hlas. Na obrubníku sedí blonďatá elfka v dlouhém černém kabátu, zapnutý až ke krku, zpod něj vykukuje jen pár vysokých hnědých bot. Má přesně ty elfské rysy, které Arnon buď úplně postrádá, nebo je vlastní jen z poloviny. Párkrát rychle zamrká a postaví se. „Jestli potřebuješ nějaké zbraně,“ začne, když ze zápěstí stáhne gumičku a stáhne vlasy do jednoduchého culíku, „můžu ti ukázat, kde co sehnat.“ Nabídne ti. „Mimochodem, já jsem Leila, oči a uši města,“ natáhne k tobě ruku s pečlivě nalakovanými nehty. Můžeš jen hádat, jestli se pod tím šíleným a nepadnoucím kabátem skrývá nějaká nablýskaná zbroj, nebo drahé oblečení. „Viděla jsem vás včera přicházet z pláže. S tím půlelfem cestuješ dlouho? Neboj, držím tajemství. Můžu ti klidně říct, kde teď je, jestli tu po ulici pobíháš jen kvůli tomu, že s tebou v noci neulehl do jedné postele,“ věnuje ti stejně zlý úškleb, který mívá sám hraničář, když se snaží. Typy lidí, jako je ona, znáš. Informátoři, špióni a obchodníci s novinkami. Snad by ses ani nedivila, kdyby pod sebou měla celou síť lidí, kteří pro ní ty informace shromažďují. Kývne na tebe, abys s ní šla do odlehlejších ulic města. I kdyby se ti nechtělo jít, něco ti říkalo, že postávat na ulici, kde se před chvílí střílelo asi není úplně nejbezpečnější. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Gadgetzan Zřejmě to nebyl ten nejchytřejší nápad, vydávat se do ulic hned potom, co dozněla střelba. Uvědomím si to však pozdě, při pohledu na díry po kulkách, a jen o chvíli později i při pohledu na to podivné trio na motorce. Na světě určitě není místo, které by se od Dalaranu ještě víc lišilo. Zalituju trochu, že tu není Arnon, aby mi Gadgetzan alespoň trochu ukázal, ale pak se docela tvrdohlavě rozhodnu, že si poradím i bez něj. Za hlasem, který za mnou zazní přesně ve chvíli, kdy se začnu rozhodovat, kam se v tomhle podivném městě vrtnout, se otočím docela překvapeně. Taky několikrát zamrkám, k čemu by mi byli zbraně, ale nataženou ruku stisknu. "Mara, těší mě." Na pár okamžiků se zastydím za svoje vlastní neupravené nehty, zůstanu obdivovat představu, že v Gadgetzanu se dá najít tak profesionální manikýra, a pak se zarazím. Ačkoliv by mne to nejspíš nemuselo tak překvapovat, že se o našem příchodu do města ví, mezi gobliny, gnómy a trpaslíky vyčnívám i já, natož hraničář. Nejspíš se trochu začervenám, když s tím úšklebkem zmíní, proč bych měla pobíhat po ulicích sama. Kde se v těch elegantních stvořeních bere tolik jízlivosti, to asi nikdy nedokážu pochopit. "Dokud nesedí v místní šatlavě, shánět se po něm nebudu." Pokrčím nakonec rameny, protože kdyby Arnon chtěl, abych ho našla, nechal by mi určitě vzkaz. "Chtěla jsem se jen po Gadgetzanu trochu porozhlédnout." Přiznám důvod svého bloudění po ulicích a bez dlouhého uvažování se za elfkou vydám. "Zbraně nehledám, ale kde by se tu našel schopný enchanter, bys mi věděla ukázat?" Zeptám se z náhlého popudu, abych své výpravě dala alespoň nějaký cíl. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Gadgetzan Elfka jen pokrčí rameny, když odmítneš její služby při hledání hraničáře. Byla to koneckonců tvoje věc. Když se pak zeptáš na enchantera, otočí se a ještě jednou si tě dobře prohlédne. Můžeš si pak všimnout, jak ji cukne koutek. „Ale jistě,“ řekne klidně a rozejde se po ulici, kde je mnohem víc živo, než na té, kde došlo ke střelbě. Míjíte všemožné obchody i pochybné obyvatele města. Není pak nic zvláštního, že na rozích postávají všelijací podivíni, někdy maskovaní, jindy sotva oblečení. S některými si elfka vyměňuje pohledy, s těmi druhými pozdravy a jiné zcela ignoruje. „Očarování v celém městě dělá jen jeden jediný muž,“ otočí se na tebe, když projdete davem, který se shromáždil před jakousi prodejnou lektvarů (nejspíš něčeho návykového). „Je to cvok, se kterým se budeš těžko domlouvat, ale očaruje ti co budeš potřebovat. Něco ti dá za dvojnásobek normální ceny, něco zase pod normální cenu. Jak to má v hlavě uspořádané jsem ještě pořádně nepochopila.“ Pokrčí rameny a zabočí do úzké uličky, kde vám přes cestu přeběhne obrovská krysa. Definitivně se vaše kroky zastaví až po dlouhé půl hodině, kdy máš pocit, že jste prošli snad celé město. Elfka tě zavedla do těch méně malebných částí, kde žila podstatná část té spodní vrstvy. Dovedla tě k baráku se zabedněnými okny i dveřmi, na které zaťukala dvakrát rychle, pak chvilku počkala a ještě jednou do nich klepla. Po chvíli vám otevřel malý mužíček v růžové róbě. Nejprve sjel pohledem tebe, zamračil se, ale když se otočil na elfku, vráska z čela mu dočista zmizela. „Co to má znamenat!“ začne na vás obě prskat. Elfka si dlaní utře tvář a strčí do gnóma. „Máš zákaznici, tak se chovej,“ varuje ho a protočí oči v sloup. Otočí se na tebe, jedním krokem už na cestě pryč. „Užij si to, a pozdravuj toho půlelfa,“ mrkne na tebe a sama pro sebe se zasměje. „Budeš stát venku, nebo co? Nafouká mi dovnitř písek a já na něm uklouznu! Víš jak dlouho ho budu muset vymetávat? Tak už tam nestůj a pojď, honem honem,“ křičí na tebe nejzkušenější enchanter v celém Tanarisu tak hlasitě, až se za vámi otáčejí krysy ve všudypřítomných odpadcích. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Gadgetzan Půlhodinová cesta s Leilou mi umožní prohlédnout si něco víc z města i jeho obyvatel (zdá se, že elfka tu zná opravdu širokou škálu osobností) a také vymyslet, proč vlastně to Očarování. Najdu recept, kterým bych mohla očarovat Arnonův luk. Jako překvapení. Pokud tedy bude místní mistr ochotný se mnou vůbec mluvit, či mi něco prodat. Leila mne tím popisem trochu znejistí, jaký výsledek tahle moje ukvapená snaha vůbec může mít. Pohled na prskajícího gnóma mě pak doopravdy maličko vyvede z míry. Skoro bych před ním couvla, trochu i proto, aby mne celou nepoprskal od hlavy, tedy od kolen k patě. "Děkuju, a díky za doprovod." Usměju se na elfku, pozdravovat od ní Arnona však nebudu nejspíš dřív jak za týden. Gnómův křik a krysy, které se na nás otáčejí, mi pak nedá moc prostoru zamýšlet se, kde vlastně hraničáře mohla vidět. "Promiňte." Omluvím se, protože přeci jen mu nechci způsobovat potíže, a doopravdy za ním pospíším dovnitř. "Když mi dáte koště, já ten písek zametu, ať s tím nemáte práci." Nabídnu vzápětí a pak se pořádně rozhlédnu, kam jsem se to dostala. Počkám, jestli mi to koště skutečně s prskáním vrazí do ruky, abych se pustila do práce. V polovině se s úsměvem zeptám, jestli nechce, abych zametla i zbytek dílny a teprve potom, co je písek a jiný nepořádek vymetený za dveře, dovolím se zeptat na to, proč jsem přišla. "Mistře, Leila mi říkala, že vy umíte očarovat úplně všechno. Já sháním instrukce a suroviny pro očarování luku. Pomůžete mi, prosím?" Obrátím se na něj s patřičnou úctou, jak se sluší, když je jediný enchanter v městě. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Gadgetzan Gnóm jen vztekle zaprská, když vpadneš dovnitř a z bot se ti uvolní trochu zrnek písku na podlahu. Kdyby se nebál plešatění, jistojistě by si začal rvát řídnoucí vlasy. Takhle jen zaklel a zašel do vedlejší místnosti, aby mohl otevřít čtyřikrát větší skříň, než byl on sám, a začít z ní vyhazovat věci, dokud se nedostal ke koštěti. Vrazil ti ho do ruky a poručil si zametení bezmála tří místností, kde se ti ve finále povedlo namést nejen víc písku, než bylo v celém Tanarisu, ale i odporný chuchvalec letitého prachu. „Mnohem lepší, mnohem lepší,“ pochválí si mistr gnóm, když s prací skončíš. „Ale stejně tady toho mohlo být míň, kdybys tu nenašlapala...“ zamumlá si pod vous, který nemá. Pomalu ale jistě začínáš chápat, proč mu chybí jeden zub. Spodní část malého domu tvořily právě tři místnosti, které jsi byla (z vlastní vůle) přinucena zamést. První byla klasická kuchyň se starými potravinami, kdy mohla bys přísahat, že tam něco umřelo, neboť zápach a bzučení, které vycházelo z chlebníku, bylo téměř neúnosné. Druhá byla jakási parodie na obývací pokoj s hromadami knih naskládanými do komínků, ale i nepřehledných kopiček. Přeplněné knihovničky pak jen dokreslovaly atmosféru pravého podivínského domu. Poslední místnost dolejška mohla být pro tvé oči alespoň trochu zajímavá. Nebylo to nic jiného, než jeho dílna. Na stole u zdi byl položen malý kamenný pohár, jehož vnitřek zářil světle modrou barvou. Přímo v jeho středu se vznášela dýka, do které se vlévala ona modrá záře. Těsně pod pohárem byly další nádoby s fialovým a žlutým práškem. Kousek dál ležel rozložený recept. Šuplíky stolu byly přeplněny nejrůznějšími papíry, které se tam sotva vešly. U samotného stolu bylo několik beden a truhel, vyskládaných do provizorních schůdků. Vysoko nad stolem, tedy vysoko pro gnóma, na dosah ruky pro tebe, poté poletovala svíčka. V malých poličkách byly krystaly, nádobky s dalšími prášky, prázdnými ale i plnými flakóny nejrůznějších tekutin a barev. Gnóm tě však jeho pracovnu nenechá obdivovat moc dlouho, neboť teď když má konečně zameteno, může přijít řeč na nějaké dotazy a zakázky. „Očarování na luk? Instrukce?“ zopakuje po tobě. „Ale jistě, jistě... něco tu určitě budu mít. Platíš doufám zlatem? Pravým, žádný čokoládový hlouposti jako tehdy ti proradní goblini... takže?“ natáhne k tobě malou ručku, aby se přesvědčil, že tvé zlato není žádná napodobenina. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Gadgetzan Když se ze zametení dílny stane zametení hned tří místností, nijak zvlášť mi to nevadí. Jen ten smrdutý bzučící chlebník je nanejvýš podezřelý a při metení se mu zůstanu vyhýbat obloukem, abych o něj nezavadila a něco nepěkného na mě z něj nevypadlo. Všechny ty knihy v druhém pokoji by si zasloužily urovnat a police oprášit, ale to by byl úkol na celý den. Raději si pořádně prohlédnu dílnu a skoro mne přepadne nostalgie, jak se mi samotné připomene dílna v Dalaranu, kde jsem se Očarování učila já. Jen tam byl mnohem, mnohem větší pořádek. I přes to, že tady všechno zdá se leží bez ladu a skladu, nejraději bych se všemi těmi flakónky, sklenicemi a papíry sama prohrabala. Kéž bych tady mohla zůstat pár dní a něco nového se naučit! "Zlatem." Přisvědčím, ode mne se zrady v podobě čokoládových penízku bát nemusí. Jen já se na malý moment začnu znovu bát, že mi moje finance stačit nebudou. Do natažené dlaně docela opatrně vložím zlaťák, ať se přesvědčí o jeho pravosti. "Doufala jsem, mistře, že by se našel recept pro… hm… úspěšnost zásahu, nebo alespoň přesnost?" Troufnu si opatrně navrhnout, samotnou mě však velmi zajímá, jaké jiné recepty by se u něj daly najít. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Gadgetzan Gnóm si od tebe vezme zlaťák, který chvilku potěžkává, než se na tebe s mírným podezřením podívá. Bez jediného slova pak strčí minci k puse a zakousne se do ní. Po tomto činu, který jej stojí jeden zub, se rozesměje. „Výborně, výborně,“ začne si pochvalovat, když vyplivne několik krvavých chomáčků slin na nově zametenou podlahu. Hned potom se i s mincí odšourá ke stolu ve své pracovně, kde z plných šuplat začne vytahovat nejrůznější papíry. Nejprv si je vyskládá na stůl, a potom začne probírat i ty vyskládané. Z kopičky nakonec zbude jen pár listů, které si pečlivě prohlédne. Až když projdou jeho osobním schvalováním, vrátí se zpět k tobě na chodbu. „Tenhle je na lepší míření, nebo střelu,“ ukáže na dva listy. „Musíš být asi velké dřevo na míření, když chceš tohle. Stačí vystřelit, a pokud šíp nepoletí úplně mimo, těch pár centimetrů k dobru se tam najdou. Šíp se pak sám zavrtá do cíle, i kdyby ho měl za normálních okolností o kousíček minout.“ Odloží papíry za sebe na podlahu, hned vedle krvavé stopy, a podívá se na další ve své ruce. „Tenhle na odlehčení zbraně, zkrátka jako pírko.“ I tento papír odloží na zem. V ruce má poslední, zažloutlý cár papíru. Jistě v minulosti dost používaný. „Tohle bývalo dost populární. Ještě před nástupem těch hloupých mechanických zbraní,“ zatne ruku v pěst a mocně s ní pohrozí neviditelnému nepříteli, „kdo to má sakra pořád poslouchat! Samé výstřely! Svaté luky a kuše.“ Jen co se uklidní, je ti vysvětleno, že toto očarování způsobuje vzplanutí šípu, když je vystřelen. Jediný háček je v tom, že se vztahuje na všechny střely. V mnoha věcech užitečné, v mnoha nepraktické. „Sto zlatých za každý,“ řekne, když si jazykem několikrát pečlivě přejede po nově vzniklé mezeře mezi zuby. „Suroviny nerostou na stromech, teda někdy jo... zkrátka a dobře, jsem antisociální, ačkoliv by mnoho žen řeklo, že je to škoda, a čerpám z vlastních zdrojů. Za kvalitu se platí,“ řekne, jako kdyby sto zlatých nebyl žádný velký peníz. O výši ceny vypadá dosti přesvědčen a bude těžké s ním smlouvat. To je ti jasné už jen podle výrazu v obličeji, který má, když se malíčkem dloube v díře po zubu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Gadgetzan Zůstanu se škrábat v zamyšlení na špičce nosu, když přede mne začne gnóm skládat jednotlivé recepty na Očarování. Není jich moc, a ani jeden se mi dvakrát nezdá. Nejspíš i kvůli tomu, že o lucích nevím zhola nic. Tedy, vím, že Arnon s lukem vypadá, tedy zachází opravdu obdivuhodně, ale preferoval by zbraň s nižší váhou, nebo vystřelující plápolající šípy? Největší potíž zdá se bude, že nevím, co chci, ale nedám si pokoj, dokud to nedostanu. Odfrknu si tiše, pak se ale málem zapotácím. Největší potíž bude cena. "Sto zlatých?" Zopakuju po gnómovi nevěřícně, protože to bych si nemohla dovolit za očarování dát i kdybych byla plně spokojená s tím, jaká mi nabídl. "Sotva bych mohla zaplatit vám třetinu." Vypadne ze mne příliš rychle a příliš upřímně, než si stačím uvědomit, že se mi to nemusí vyplatit. "Nenašel byste ještě jiné recepty? Můžu Vám dát třicet zlatých a zbytek odpracovat?" Navrhnu honem, než mne začne hnát jako žebráka od dveří, zatvářím se přitom docela pokorně. "Učila jsem Očarování, můžu Vám se vším pomoct, nebo tu klidně týden jen uklízet." Pokusím se prodat jako pomocná síla. Doopravdy pro překvapení pro Arnona obětuju i svůj týden ve stínu palem, vyměním ho za prací tady. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Gadgetzan Gnóm během okamžiku zrudne jako rajče, když zmíníš nedostatek financí. Je ti jasné, že by tě hnal ven s prázdnýma rukama, ale naštěstí pro tebe, uklouzne na vlastních slinách, které na zem naplival spolu se zubem, když kousl do zlaté mince. Poražen vlastní podlahou se pak znovu odšourá ke stolu, od něj přejde k menší knihovničce, ze které začne lovit další papíry. Nabídne ti pak zcela novou řadu očarování, která znějí mnohem slibněji. Stejně tak přistoupí na nabídku 30 zlatých a týdenního úklidu. Rovnou ti vrátí koště, abys mohla začít s místem, kde utrpěl tak ničivou porážku. Peníze si od tebe vezme jako záruku a hned druhý den začne s hledáním všech potřebných přísad. Ty nezůstaneš jen u zametání podlahy. Během několika dnů tě nechá přerovnat celou svou knihovnu, přeskládat knihy, které se do ní nevejdou a ještě jim zkusit najít nějaké důstojnější místo na poličkách. Práce jsou to otrokářské a připadáš si docela jako obyčejná služka bez nároku na mzdu. Ale alespoň tě může těšit fakt, že mistr, ačkoliv zpola šílený, drží slovo a pracuje na přípravě všeho důležitého, aby se očarování vydařilo. Ve chvílích, kdy si byl zdřímnout, mohla ses v jeho pracovně potulovat bez jediného strachu, že by tě z ní vyhodil. Viděla jsi tak přesně přísady, které na stole drtil a louhoval pro pozdější použití. Z šuplat sis pak mohla vybrat kterýkoliv jiný recept a potichu si jej nastudovat. Měl ty nejzákladnější, které ses sama naučila už v Dalaranu, ale bylo tu i pár specialit, na jejichž formuli musel přijít docela sám. Taková očarování se týkala zejména štítů, nebylo to nic, co bys využila ty nebo tvůj hraničář, ale nějaký válečník by za lepší odolnost mohl zaplatit životem. Doslova. Za čtyři dny od vašeho setkání, kdy jsi vůbec neslyšela o muži, pro kterého tohle celé děláš, si nechal donést onen zmiňovaný luk. Od první chvíle, kdy jsi zbraň vynesla z pokoje jsi cítila zvláštní pocit, jako kdyby se měl za každým rohem vynořit Arnon a začít na tebe křičet za tak nestydatou krádež. On se ale nikdy neukázal. Mistr provedl očarování a ujistil tě, že se vše povedlo přesně jak jsi chtěla. Luk ti ale odmítl vydat dřív než za dva dny. Celé je pak vyplnil prskáním na nejrůznější věci, které se mu v domě nelíbily. Bylo jich hodně, ale to už nebyl tvůj problém. S vydanou zbraní jsi byla z jeho služeb propuštěna o den dřív, než zněla dohoda. Od vašeho příjezdu sem s tebou Arnon nestrávil jedinou noc, nedal o sobě ani nijak vědět. Teď jsi ho tu měla zpátky z výletu, tvrdě spícího na zádech na posteli, ze které visel téměř polovinou těla dolů, takže se hlavou s rozpuštěnými vlasy téměř dotýkal podlahy. S oblečením se moc nezatěžoval, jedna bota leží u dveří, ta druhá až u postele, on sám má pak kalhoty a bílé tílko, které k tvému ujištění není od krve, takže se nejspíš nikde nepral, a pokud ano, neodnesl si žádné zranění. Že mu chybí luk, toho si nejspíš vůbec nevšiml. Téměř celý týden vysedával v baru a alkohol je z něj cítit i když stojíš u dveří. Na stolku, jak si můžeš povšimnout, leží jedna jediná růže. Jen podle toho, že květina nevypadá nijak zdevastovaně a je docela čerstvá, můžeš odhadnout, jak dlouho je Arnon zpět na pokoji. Když pak zavřeš dveře, zpod postele vyleze Mikeš. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Gadgetzan Je to skutečně otročina, jako čarodějka z Dalaranu mám docela určitě navíc, než smýčit v domě pomateného gnóma. Protože ale vidím, že mistr doopravdy chystá přísady na očarování Arnonova luku, zůstanu se tomu poklízení věnovat s úsměvem. V těch chvílích, kdy se mistr věnuje odpočinku, prolezu přeci jen potají jeho recepty, a každý večer si ty, které neznám, zapíšu do své knihy kouzel, abych je nezapomněla. Už třetí den se mi však začne po hraničáři stýskat, ten čtvrtý se mi do mysli vkradou první obavy, zda je v pořádku, když se stále nevrací. Ten luk tak cestou městem zůstanu opatrovat jako oko v hlavě, to kdyby měl být to poslední, co mi po Arnonovi zůstane. Všechno to gnómské peskování naštěstí zabrání tomu, abych se začala bát příliš. Opuštěné večery pak strávím psaním deníku a učením Mikeše nosit vybrané věci na požádání. Když se ze služby i s lukem dostanu o den dříve, než jsem myslela, ještě cestou zpět do hostince mne napadne, že bych se druhý den ráno mohla přeci jen znovu vydat na tu pláž, i s Mikešem. Lihový zápach linoucí se z našeho pokoje mě však upozorní, že je něco jinak. Jen opatrně strčím hlavu do dveří, co se to děje, a na Arnona přelomeného na posteli zůstanu chvíli překvapeně zírat. Je zpátky! Ale táhne z něj jako ze sudu. Jeho návrat se pro mne rychle stane momentem velmi smíšených pocitů. "Mikeši," přidřepnu tedy nejdřív k pavoukovi, abych se s ním mohla přivítat, "doufám, že po tobě tu botu nehodil. Měl jsi jinak pěkný den?" Optám se a pak přeci jen vyrazím odložit luk a postarat se o Arnona, přece ho nemůžu nechat tak ležet. Musím skutečně zabrat, aby se mi tu spadenou mužovu polovinu podařilo vystrkat a postrkat zpět na postel. Není to sice jako vláčet ho k portálu, ale snadný úkol to také není. Musím se pak vedle něj na pár minut posadit, abych si odpočala. Prsty mu krátce prohrábnu vlasy, je to vlastně poprvé, co ho vidím takhle rozcuchaného. Trochu pak do něj šťouchnu, jestli se přeci jen neprobere, a nakonec nespokojeně nakrčím nos. Mít ho zpět, ale v tomhle stavu, je snadno mučení. Jen mi to připomíná, že hlad po dotecích bude ještě nějakou dobu trvat. Než se zamýšlet, jak moc je vhodné na Arnona sahat na přípustných částech zatímco je v bezvědomí, seberu se nakonec raději postarat se o tu růži, aby příliš rychle neuvadla. Je to milé, že si vzpomněl, chvíli se nad kytkou zůstanu usmívat. Krátký zbytek dne mi pak ale nezbude než strávit tak, jako ty ostatní tady v Gadgetzanu. S dopsaným deníkem i poznámkami v knize kouzel se pozdě večer uložím na postel kousek od Arnona, Mikeš tak bude mít poprvé za celý týden smůlu. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Gadgetzan Ráno se k tvému překvapení nebudíš pod těžkou rukou spícího hraničáře, ale pod osmi nožkami domácího pavouka, který zaujal volné místo na posteli. Arnon výjimečně neležel pod postelí, byl zkrátka pryč z pokoje. Než bys však mohla začít myslet na to, jak už někde znovu vysedává za barovým pultem, otevřou se dveře pokoje a on vejde dovnitř jen s ručníkem kolem pasu. Mikeš tak do tebe nožkou dlouho klepat nezůstane a raději se stáhne zpět pod postel, kde mu nehrozí zásah botou. „Vzhůru?“ zeptá se hraničář potichu, pln nejistot, jestli tě jeho příchod do pokoje neprobudil. O to víc se pak bojí tvé reakce na jeho téměř týdenní nepřítomnost, ale byl bez tebe až moc dlouho na to, aby si odpustil tu troufalost. Ještě celý mokrý vlezl zpátky do postele a políbil tě na rty. Jednu ruku ti položí na rameno, ale rychle změní její pozici, přičemž ji přesune na tvůj bok. „Žádní pouštní pavouci podle všeho nejsou. Potkal jsem jednoho... krajana, který se zajímá o kameny, a prý nikdy žádného pavouka v Tanarisu neviděl. Nejspíš mám zase smůlu,“ ušklíbne se. „To znamená, že budeme muset jinam.“ Je si dobře vědom, jak moc si to cestování napříč krajinami užíváš. „Naštěstí jsem se doslechl o perfektním místě, nedaleko od pouštního kraje. Sice mě děsí představa cesty přes kráter, ale za pokus to stojí. Bájné místo, které podle všeho obývali noční elfové. Teď je to pustá krajina, nehostinná a nebezpečná. Zní to slibně,“ přisune si tě blíž, aby viděl tvůj zničený výraz z představ nadcházející destinace. „Užila sis své volno? Na pláži... kde nepřetržitě svítí slunce,“ rýpne si do tebe. Víš, že tě podezřívá z všeho možného, dokud jej nepřesvědčíš o opaku. Fakt, že jsi na pláži nestrávila tolik času, který ti věnoval, zapřít nemůžeš, protože to docela dobře poznal. Ovšem, nelehl si k tobě, aby tě obviňoval z těch nejhorších zločinů. Dal ti čas, který jsi mohla strávit jak jsi chtěla, pokud to nebylo nic zakázaného. Usměje se a věnuje ti rychlý polibek na tvář. Mohla bys téměř přísahat, že jsi od něj, těsně před pusou, slyšela chyběla jsi mi, ale nahlas by ti to neodpřísahal. On byl koneckonců ten, kdo na šest dní zmizel a nedal o sobě vůbec vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Gatgetzan Zůstanu na Arnona mžourat, s probouzením se mi příliš spěchat nechce. Jen ospale se na něj usměju a políbit se nechám bez protestů. Mohlo by těch polibků být více a mluvení méně; ještě pořád omámená spánkem, nechce se mi příliš přemýšlet nad tím, co znamená cesta kráterem, a proč je pustý nehostinný kraj slibný. Zůstanu slabě nespokojeně mručet, přestanu s tím až v momentě, kdy mne přitáhne k sobě. Využiju té příležitosti zlehka si hraničáře ohmatat, a teprve s tím se mi znovu vrátí spokojený výraz. Alespoň na chvíli. "Vlastně," spustím z něj ruku a se zívnutím se dlouze protáhnu, "jsem neměla čas být na pláži." Přiznám, ačkoliv moje bledost to nejspíš udělala za mne už před nějakou chvílí. Zapírat tak nemá smysl a další podezíravé rytí si ráda odpustím. "Chtěla jsem pro tebe něco pořídit. Cena ale byla… hm…, musela jsem si ji kus odpracovat." Prohlédnu si krátce dlaně, jestli se mi na nich to neustálé zametání stačilo podepsat, a pak se ještě jednou protáhnu, zbavím se posledních zbytků ospalosti. "Tady v městě je enchanter, nechala jsem u něj pro tebe očarovat tvůj luk." Podívám se na něj docela zvesela, pořád ještě hrdá na svůj nápad. "Měl jsi vidět ty recepty. Na míření a na lehkost zbraně, na vznítivé šípy i jejich ztrácení…" Vyjmenuju na prstech. "Nakonec jsem vybrala očarování, s kterým tvoje střely budou průraznější." Shrábnu rozcuchané vlasy z očí, teprve ve chvíli, kdy to vyslovím, uvědomím si maličko nejistě, že jsem ho tím vlastně udělala ještě víc nebezpečného, než už je. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Gatgetzan Když zmíníš, že sis musela někde něco odpracovat, Arnon se zamračí. Chtěl, aby sis dovolenou užila a ne, abys někde něco zametala jen kvůli němu. Rozhodne se však mlčet, už jen kvůli tvému veselému pohledu. Ovšem zmínka o jeho luku a vyslechnutí všech možných očarování ho tak úplně v klidu nenechají. Pootočí se na místo, kde je jeho luk opřený, aby se ujistil, že tam skutečně je a nevypadá zničeně. „Očarovala jsi mi luk,“ řekne potichu a vstane z postele. Má dokonale kamennou tvář, takže je těžké z ní číst jakékoliv emoce. Vzala sis bez dovolení jeho luk, který dostal darem, a riskovala jeho zničení. Znovu se rozhodne o tomto faktu mlčet. Zkrátka musí, protože vidět tě takhle šťastnou po šesti dnech, to není něco, co by chtěl jen tak zkazit. Chytí tě za ruce a taky tě vytáhne z postele. S ručníkem kolem pasu tě pak dovede k okenici, kterou dokořán otevře. Výhled z pokoje nemáte sice nic moc, prázdná ulice a okolní domy bez známek života, ale to je pro jeho nadcházející čin jen příhodné. „Tak se podíváme, jestli to funguje,“ řekne klidně a vezme luk, do kterého založí šíp. Už s ním cestuje mnoho let, moc dobře ví, jakou průraznost vystřelený šíp má. Pokud ty nepoznáš, jestli tě pan mistr šest dní využíval jen jako služku a uklízečku, Arnon určitě ano. Natáhne tětivu a zaměří vývěsní štít na protějším domě. Pustí nataženou šlachu a šíp vyletí naproti svému cíli. Snad tě víc než výsledek střely zajímá hraničářova reakce. Když se šíp provrtá skrz tlusté dřevo štítu a zabodne se do rohu budovy, hraničář zůstane stát v úžasu. Chvíli se dívá z okna, naprosto fascinován tím, co šíp dokázal aniž by se poškodil. Pak se rychle podívá na luk, jestli je to skutečně ta stejná zbraň, kterou mu věnoval lovec, a když se přesvědčí, že to skutečně je ten samý luk, otočí se na tebe. „Já nevím, co na to říct,“ pořád ještě v šoku, co se právě stalo, ale už se znatelným úsměvem na tváři, odloží zbraň. „Děkuju,“ políbí tě na rty, zavíraje při tom jednou rukou okno. Mikeš vyleze zpod postele, aby se mohl trochu připomenout, že i on je součástí rodiny a chce stejnou pozornost, přerušit hraničáře si však netroufne. „I já ti ve městě něco sehnal, i když jsem myslel, že by to mohlo počkat na cestu,“ sehne se ke svému batohu, ze kterého vytáhne kovovou krabičku, kterou ti podá. Není v tom žádný trik, krabička je plná čokoládových sušenek, i když do ní nepasují moc dobře, jako kdyby na dně byla jedna zlomená a její část překrývala tu druhou, což narušovalo perfektní komínek těch ostatních a bylo to znát. Byl vlastně zázrak, že si při svém opileckém výletu vůbec vzpomněl, že máš něco takového ráda. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Gadgetzan Pokusnou střelbu zůstanu sledovat dočista napjatě. Najednou se mi i ta chvilka, kterou výstřel trvá, zdá velmi dlouhá, když se v ní rozhoduje o tolika důležitých věcech. Samotné mi pak na moment poklesne brada, co se stalo, očima zatěkám z Arnona na dům naproti a zpět, ale když se na mne hraničář podívá, zůstanu se tvářit sebejistě, jako bych přesně takový výsledek čekala. Široce se na něj pak usměju, polibku vyjdu vstříc. I tentokrát bych ho vydržela líbat o něco déle, překvapením ale zdá se není ještě konec. Prohlédnu si krabičku a docela opatrně, když se po jejím otevření rozlije čokoládová vůně, radostí zavýsknu. "Čokoládové sušenky!" Zasměju se nadšeně, stojí mne to spoustu vůle, abych si hned jednu nenacpala do úst. Honem rychle krabičku zase zavřu, aby se mi nerozsypaly, vytáhnu se na špičky a Arnona obejmu kolem krku. "Děkuji ti," přitisknu tvář k té jeho, Mikeš má pořád smůlu, hraničáře mu ještě nevrátím. "Chyběls mi." Šeptnu o několik bouchnutí srdce později, přitisknuté k Arnonovi se mi znovu připomene večer v Ratchetu, i touha z první noci tady. Tváře mi zahoří, srdce se rozbuší o dost rychleji. "Arnone…" stáhnu z něj ruce, jen proto, abych mu dlaň o chvíli později položila na tvář, podržela si ho při polibku. S tichým: "Chci se s tebou milovat," se mu pak podívám do očí. "Už nechci víc čekat." |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Gadgetzan Po vyslovení svého přání se na tebe jen usměje. Jestli mají čokoládové sušenky takovou moc, měl ti je dát už dávno. Je si moc dobře vědom toho, kdo na vás na posteli čeká. Jemně tě chytí za zápěstí a odvede do měkkých peřin, chytaje jednou rukou pavouka přímo za páry několika očí. I když je možné, že se pavouk od minula poučil, nehodlá riskovat. Rychlými kroky přejde ke dveřím, za které pavouka vystrčí, aby byla jistota, že se mezi vás chvilku nebude plést. Dobře víš, že pro hraničáře zklamání z Ratchetu podruhé nepřichází v úvahu. Ještě než si k tobě vůbec přisedne, přitáhne si tě rukou do vášnivého polibku. Bez Mikeše teď máte všechen čas, který potřebujete. Přesto Arnon nemá stejnou trpělivost jako tehdy v levném pokoji v gobliním městě. Pomůže ti sundat halenu, dokud ještě sedíte a dokud tě líbá. S odhozeným kusem oblečení mu nic nebrání v tom, aby si tě položil pod sebe. Jednu ruku ti přidrží nad hlavou, svou druhou ti položí na odhalené ňadro. Sám se ti usadí mezi nohama, kde na tebe začne pomalu dorážet. Takhle to pokračuje nějakou chvíli, než přeruší polibek a stáhne obě své ruce k tvým bokům. Nejprve tě zbaví spodního prádla, než zase začne s polibky, tentokrát na tvém krku. Osuška z něj spadne během okamžiku. Na kratičký moment se pak narovná, aby si tě mohl v klidu přidržet. Pomalu do tebe vnikne a s tichým zafuněním se na tebe téměř položí. Zapře se rukama a věnuje ti krátký polibek před tím, než začne s přirážením. Sám pak stáhne obličej k tvému uchu, kde můžeš slyšet jeho těžký a zrychlený dech. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Gadgetzan Nepolituju tentokrát Mikeše, k Arnonovi natáhnu ruku, aby si od dveří pospíšil. Prsty se mi při rozepínání knoflíčku maličko chvějí nedočkavostí, jeho netrpělivost je i moje. Odhození vlastní haleny doprovodím jen lehkým zasmáním. Pod jeho doteky se pak neubráním vzdechům z rozkoše, mezi polibky mi jich uteče spousta. Jen krátce nadzvednu boky, ať je pro něj snazší zbavit mne posledního překážejícího kusu oblečení. Sama mu hned potom přejedu dlaněmi po těle, přes žebra, na záda až k bokům, té osušce bych dolů z něj pomohla, kdyby se neodporoučela v pravý čas. Srdce mi už snad nemůže tlouci hlasitěji, když se ode mne narovná a tak si mne podrží. Mohla bych přísahat, že jsem po žádném muži netoužila v životě víc než po něm. Krátce skousnu ret v očekávání, a když do mě začne pronikat, zasténám. "Ah… Arnone…" Vjedu mu prsty do vlasů, víc si k sobě jeho tvář přitisknu, jeho těžký dech jen přidává mému vlastnímu vzrušení. Kolena kolem něj pokrčím, pohyby boků vyjdu vstříc těm jeho a dlaní volné ruky se ho nepřestanu dotýkat všude tam, kde dosáhnu, alespoň dokud nemusím sama začít hledat oporu, když se naše pohyby zrychlí a zintenzivní. Vyvrcholím pak pod ním, s hlasitým zasténáním a jeho jménem na rtech. Zatáhnu ho v tu chvíli téměř nevědomky za vlasy, dokud nezakloní hlavu, abych ho mohla políbit, rozechvěle, ale pořád dychtivě. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Gadgetzan Téměř s tebou současně, se zakloněnou hlavou a posledním silným zasténáním, vyvrcholí i on. Několikrát se zrychleně nadechne, než ti polibek začne oplácet. Přeruší ho jen ve chvíli, kdy z tebe vystoupí, a za dlouhého vzdechnutí tě znovu přesvědčí o tom, jak moc tě miluje. Hned poté se vrátí k předešlé akci a začne tě znovu líbat, namáčknutý na tobě víc než při aktu. „Dnešek začíná slibně,“ zamručí spokojeně, když se odtáhne a dá ti trochu prostoru. Jednou rukou tě pohladí po vlasech, tou druhou si podepře hlavu. „Chtěl bych víc vyzkoušet tu novou průraznost luku. Možná bychom mohli jít na pláž, alespoň si dáš skutečně jeden den pauzu. Třeba bych tě mohl taky naučit střílet, nebo ti pomohl s plaváním,“ zasměje se. Divoké srdce se zklidnilo, základní pud byl uspokojen, a hraničář zase začíná myslet na to, jak dnešní den strávíte. Za dveřmi se ozve podivný šramot, načež hraničář vzdychne. „Nebo bych mohl dovnitř pustit Mikeše... mám pocit, že jsem po něm včera něco hodil.“ Věnuje ti lehký polibek na čelo než vstane z postele. Místo toho, aby šel skutečně pustit pavouka do pokoje, sehne se pro tvoje věci, které posbírá a položí je na postel. Sám si pak dojde pro vlastní spodní prádlo, aby se mohl obléct. Teprve až pak dojde ke dveřím, otevře je a trochu otráveně pohlédne na Mikeše, který si to po stěně míří rovnou kolem něj, táhnouc za sebou ulovenou kořist v bílém pavučinovém vaku. Je jasné, že pro svůj úlovek nebyl moc daleko, ale Arnon zrovna nějak nemá potřebu zkoumat, co si to sem vlastně dotáhl. Ať tak či onak, stejně to bude během několika příštích okamžiků usmrceno, pokud se to ještě hýbe, a zkonzumováno. Hraničář za zvířetem zavře dveře a vrátí se na postel. Možná se v něm začne ozývat hlodavý pocit z toho, že byl až moc dychtivý a jeho chtíč po tvém těle zabil jakoukoliv možnou romanci. Nahlas ale neřekne vůbec nic, jen se usměje a začne si splétat dlouhé vlasy do copu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Gadgetzan Prsty se ho zůstanu docela zlehka dotýkat, zrovna tak jako sama sebe, dokud neuklidním vlastní srdce a dech, a dokud nezačne vymýšlet. Koutky mi zacukají v úsměvu, ale spokojená po milování s ním, mu odsouhlasím, co jen si bude přát. Nechám ho pak bez protestů vstát, však ten šestidenní nedostatek kontaktu mi prozatím vynahradil, a jak se moje věci ocitnou na posteli, natáhnu se po nich. Halenu zapnu prozatím jen na jeden z knoflíčků, na posteli se posadím, paty pod sebou, a jen docela krátce zatěkám pohledem k pavoukovi. Proč jen se chce krmit ve společnosti, tomu nerozumím. Vrátím se raději očima k Arnonovi, posunu se mu za záda, když se posadí zpět na postel. "Dovol mi," požádám ho, až mne nechá mu vlasy zaplést, svoje vlastní rozcuchané provizorně shrnu z tváře. "Stejně ti je večer znovu rozpustím," zamumlám, když je dokonáno, rty přitisknuté k jeho krku. Krátce ho pak obejmu okolo ramen, nakloním se přes něj dopředu, abych se ujistila, kde jsem to odložila svoje sušenky. "Je to těžké? Naučit se střílet z luku?" Zeptám se potom a zaposlouchám, kde chrastí Mikeš. "Chtěla bych to aspoň zkusit." Usměju se, třeba objevím nějaký svůj skrytý talent. "Určitě mi to půjde lépe než plavání." Zasměju se hned na to, a teprve pak z postele slezu, obléct kalhoty, navléct boty a pozapínat halenu. "Pojďme, k snídani si můžeme sehnat něco cestou, a já nechci slyšet, jak se Mikeš krmí." Pobídnu pak svého hraničáře k rychlejšímu odchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Gadgetzan Spokojen, že se jeho návrh nesetkal s neúspěchem tě nechá, abys mu zapletla vlasy. Sám pak mlčky trpělivě vyčká, než je hotovo. „Večer s nimi dělej, co chceš, drahá,“ usměje se a otočí se k tobě celým tělem, aby tě mohl políbit na rty. Rukou přitom zajede pod halenu, přes prso pak pokračuje vzhůru ke krku, kam až mu to ten jediný zapnutý koflíček dovolí. „Ne, je to docela snadné,“ přizná, když z tebe stáhne ruku. „Na střelbu z luku a máchání mečem nepotřebuješ žádný talent. Není to jako kouzlení, naučit se to může každý, pokud chce.“ Sám si pak vezme kalhoty a tílko. Vytáhne z pouzdra svou dýku a sundá ze stěny Mikeše, který si to směřoval rovnou do vaší postele, i se svou obětí. Odnese ho do nejvzdálenějšího rohu místnosti, kde dýku zabodne do pavučinového vaku s mrtvolkou čehosi, aby ji Mikeš nemohl odtáhnout pryč, jen co se za vámi zavřou dveře. Přes rameno si zavěsí toulec, který následuje jeho luk. „Dobře, pojďme,“ natáhne k tobě ruku, aby ses mohla chytit. Bez bot pak vyjde z pokoje. Už při první návštěvě pláže, hned ten první den tady, mu došlo, že vysoké kožené boty nejsou pro horký písek to pravé, v čem by chtěl strávit den. Vleče tě pak docela neznámými ulicemi města, ve kterých jsi doposud nebyla, jen aby sis mohla v obchodě vybrat něco k snídani. On sám tu svou vynechá s ujištěním, že na všechen ten alkohol, který v sobě ještě má, by to nebyla nejlepší volba a nejspíš by se uvnitř ani nezdržela dlouho. Ze začouzeného města pak společně vykročíte do sluncem zalité pouště. Hraničář tě pak táhne dál od živé populace na pláži, když už k ní konečně dorazíte, protože trefit někoho šípem by nemuselo být vůbec nic dobrého. Připraví jeden provizorní cíl z želvího krunýře, který se mu po cestě sem podaří najít, několik metrů daleko, aby nebylo tak snadné jej zasáhnout. Stáhne ze zad luk a podá ti ho. „Natáhni tětivu, hlavně ji nepouštěj. Natáhni ji co nejvíc můžeš,“ řekne. Máš pocit, že zbraň nespolupracuje a každé natažení, byť jen o centimetr, je náročný úkon. Arnon ti pak sám nastaví zápěstí a upraví držení lokte, aby tě puštěná tětiva zbytečně nepráskla. Z toulce vytáhne šíp a založí ti ho. „Zkus se trefit, miř trošičku výš, než je postavený cíl.“ Poradí ti. Vystřelený šíp pak zasviští vzduchem a trefí zadní část želvího krunýře. Pokud se podíváš na hraničáře zjistíš, že takový úspěch hned napoprvé nečekal, soudě dle jeho výrazu. „Jsi talent,“ zasměje se, krátce zatleská tvému úspěchu a sáhne pro další šíp. Ten první se zastaví až daleko za krunýřem v písku. Tentokrát ti s lukem nepomůže, jen ti poradí, abys víc vystrčila loket a zpevnila se. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Tanaris Sama si zuju boty, když dorazíme na pláž, s úlevou se ujistím, že na jejím vzdáleném konci neublížíme ničemu živému, a že moje pokusy o lukostřelbu nebudou sloužit k pobavení místních ještě dlouhé týdny. Napnout tětivu luku, který je ještě větší než já sama, není ve skutečnosti vůbec nic snadného. Musím vyvinout hodně úsilí a tichému heknutí se neubráním, což teprv udržet tětivu dostatečně dlouho napnutou, než do ní Arnon založí šíp. Že jsem se, i s pomocí Arnona, trefila, mi pak přijde jako malý zázrak. Poposkočím nadšeně, první úspěšný pokus mi dodá odvahu do dalších. Které zdaleka nedopadnou tak dobře. Když mi hned dvakrát po sobě šíp z luku odskočí, a dopadne sotva kousek přede mne (14, 19 %), poškrábu se na nose, kde asi dělám chybu. Možná v postoji nebo v úhlu, pod kterým luk držím? Nenechám se odradit pohledem na Arnonova záda, moc dobře vím, že se otočil, abych ho neviděla se nad mým výkonem ušklíbat. Třetí pokus už dopadne lépe, ale stejně se maličko zamračím, když šíp krunýř přeletí (37 %). "Není to vůbec jednoduché." Postěžuju si trochu, a znovu se zamyslím, tentokrát nad mířením. Musí to tedy být výš, ale zase ne úplně moc vysoko. Natáhnu se pak pro další šíp, s maximálním soustředěním ho založím, tětivu napnu až ke koutku úst a pustím dřív, než se mi paže začne třást únavou. Když se doopravdy trefím a kus starého krunýře se po zásahu odlomí, podívám se s očima přes půl obličeje na Arnona, jestli to viděl. Pochvala mne opravdu potěší, ale svou obvyklou chybu tentokrát nezopakuji, nezačnu se radovat předčasně. Teprve když mnou poslední vystřelený šíp krunýř zasáhne přesně a tím ho i zničí (96 %), radostnému poposkočení se neubráním. "Viděls, Arnone? Viděls?" Otočím se na muže nadšeně, i když za část mého úspěchu může docela určitě i ono očarování. "Co ale budeme trefovat teď?“ Uvědomím si, že jsem nás svým úspěchem připravila o terč. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Tanaris „Viděl jsem,“ připustí s překvapeným výrazem v obličeji, „zatraceně dobrá trefa.“ Trochu se zamračí, když se podívá na želví krunýř, a potom na tebe. Jako kdyby nevěřil, že bys tuhle zbraň mohla mít v ruce skutečně poprvé. Štěstí začátečníka, říká se. Dojde posbírat těch několik šípů, které jsi vystřílela. Když se k tobě vrátí zpátky, vezme si luk a jeden z těch šípů založí. Zvedne hlavu k jedné z palem, která má ořechy, napne tětivu, ale střelbu si na poslední chvíli rozmyslí. Vždyť místo, aby sestřelil na zem těch pár kokosáků, může to dát tobě. Alespoň nebudeš muset střílet na stejné cíle stále dokola. Podá ti luk i s šípem a hlavou kývne ke stromu. Viděla jsi, co chtěl udělat, takže nemusíš dlouho přemýšlet nad tím, co po tobě teď chce. První tři střely (20%, 46%, 7%) nebyly nijak zázračné. Střílet na ořechy bylo z nějakého důvodu těžší, než na želví krunýř v písku. Čtvrtá střela vypadala nadějněji (76%), ale nestačila k tomu, aby dolétla až nahoru. Snad tu sehrála roli únava, když ti další založený šíp vypadl a puštěná tětiva se ti svezla po vnitřní straně ruky. Zanechá po sobě rudý flek, který hezkou chvíli skutečně bolí. Žádné proslovy o tom, jak ti radil, aby sis na tohle dávala pozor nepřichází. Sám si zranění prohlédne a s mírným úsměvem jen dodá: „Takových ještě bude.“ Kdysi chodíval domů s krvavými šrámy, to se tobě nemůže nikdy stát. Vezme si zpět luk a i s toulcem jej odloží na zem. „Pro teď to necháme být, máme poslední den. Určitě se nechceš zmrzačit.“ Sundá si tílko. Když dojde na kalhoty, pokusí se tě přesvědčit, abys s ním šla do moře. Sám se však rozhodne, že tě do toho nutit nebude. Když si s plaváním nevěříš, nebude tě tam tahat. On však, jako správné malé dítě, do vody vlítne hned, jak to odhozené oblečení umožní. Po hodině koupání, kdy se mu podařilo narazit na nebezpečnou faunu, která se nebála útočit vším, co měla, se vydrápal zpátky na pláž. Prožitý útok malých rybek ho usvědčil v tom, že na vylidněném úseku pláže něco bude. Nespokojen navrhne, abyste šli do nedalekého přístavu Steamwheedle. „Je moc brzy na to, abychom se vraceli do Gadgetzanu,“ znějí jeho slova, když se nasouká zpět do oblečení. S jedním ztraceným šípem, který se mu nechtělo příliš dlouho v písku hledat, se s tebou po pláži vydá do přístavu o rozloze malé vesničky. Pokud vám pláže připadali nenápadně prázdné, tady je to rozhodně jiné. Hlava na hlavě, každý má pokud možno plavky, nebo co nejméně oděvu, aby je prahnoucí sluníčko v plné zbroji nesežehlo. Z různých koutů znějí různé melodie. Hraničář se jen ušklíbne, chytí tě za ruku a odvede k baru, kde jedna z těch melodií vyhrává. Kousek před barem sedí dva trollové, jeden hrající na bubínky, druhý na dlouhou píšťalu. Oba vypadají jako nějací divocí domorodci, ale fakt, že je tu goblini nechávají vyhrávat vás ubezpečuje v tom, že úplní divoši nebudou. Než by sis stačila prohlídnout dnešní nabídku nápojů, Arnon ti do ruky vrazí cosi světle modrého v kokosovém ořechu s brčkem a deštníčkem uvnitř. „Na přirozený talent a tvou krásu,“ pozvedne pití k přípitku. Alespoň si vás u baru nikdo z dalších pijanů nevšímá. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Tanaris - Gadgetzan "Auau," Zaskučím bolestí, když mě tětiva práskne do předloktí, místo si ještě nějakou dobu zůstanu třít. Arnonovi potvrdím, že zmrzačit se doopravdy nechci, zrovna tak se však nechci ani utopit. Kalhoty sice stáhnu, abych si nezmáchala nohavice ve slané vodě, do moře se však nepustím víc než po kolena. Abych unikla horku jiným způsobem, rozepnu halenu a její cípy svážu pod ňadry, vlasy svážu do volného drdolu, ať mi alespoň krk ofoukne. Zůstanu pak brouzdat vodou, sem tam se podívám po Arnonovi, a když ho z hloubky vyženou rybky, trochu se mu zasměju. Svoje boty i kalhoty seberu, příliš pozdě mne napadne, že jsem za jeho oblečení taky mohla žádat výkupné, a s nadšením se s ním vydám do přístavu. "Nikdy předtím jsem ještě trolla neviděla," přiznám Arnonovi šeptem, když nás usadí v jednom z místních podniků. Moji pozornost si ale rychle získá neobvyklá barva nápoje, který se mi ocitne v ruce. Maličko se po tom přípitku začervenám, nakonec ale se smíchem dodám: "Ať mne ještě nějaký ten rok neopouští." Zůstanu pak z Arnona tahat rozumy o lukostřelbě, vyptám se, jak vypadaly jeho začátky, sem tam ukážu na nějakou vzdálenou věc a zeptám se, jestli by ji dokázal trefit. Vzpomenu přitom i na to, jak mi v Deadwind Pass zachránil svým umem život. Zdá se to ale tak dávno! Jen pro tu zábavu z toho, mu slíbím, že ho na oplátku za hodiny lukostřelby, naučím vyšívat, když je to naneštěstí nejspíš jen jediná dovednost, kterou mu můžu předat. Líbí se mi tu, možná je to ale tím, že jsem tu s Arnonem; šest dní bych tu sama rozhodně nevydržela. Tak jako nevydržím udržet z něj po druhém tyrkysovém kokosu ruce. "Vraťme se," vybídnu, když se začne schylovat k večeru, pořád jsou věci, které mi musí udělat, dokud máme k dispozici komfort postele. Jakmile se i tentokrát zbavíme Mikeše, provedu Arnona večerem i vlastním tělem, s větší trpělivostí, ale stejnou vášní a touhou po jeho dotecích jako ráno. Dychtivě, bez falešného studu prozkoumám, jak mám svého milence potěšit a uspokojit, co ho vzrušuje, i jak ho nejlépe udržet od zbytečného mluvení a vymýšlení. Milování s ním je ten večer skutečně to jediné, na čem záleží. Starosti s dlouhou cestou před námi si schovám až na druhý den ráno. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro
Poměrně ochotně s tebou odejde z přístavu na pokoj. Moc dobře ví, co bude následovat. Sám tak chytí pavouka za nohu a vyprovodí ho z vašeho pokoje. Co ho vzrušuje není tak těžké uhádnout, když má oči jen pro tebe a tvou nahotu. Najít jeho slabá místa je pak asi stejná výzva, jako uhodnout, co mu do života přináší radost. Sám ti napomáhá vzrušeným vzlykáním, kdykoliv se ti na jeho erotogenní zóny podaří natrefit. Od povídání ho pak dokáží zastavit jedině tvé polibky, od vymýšlení zase doteky, i když se ani jednoho ten večer moc nedočkáš. Vše se ti samozřejmě snaží oplatit stejnou mincí, dokud nejste oba plně spokojeni. Ráno se probudíš v hraničářově hřejivém objetí. Po dlouhé době není první na nohou, nemá nic sbaleno a nečeká než se vzbudí ostatní. S vlasy přes půl obličeje se ti tváří tiskne k ramenu. Jen když se pohneš, začne projevovat známky života. Uvolí se k tomu, že sevření trochu povolí a políbí tě přesně tam, kde se v blažené nevědomosti o tebe opíral. Pomalu se posadí a shrne většinu bílých pramenů z obličeje. Na tenhle stav není moc zvyklý. „Můro,“ otočí se na tebe s mírným úsměvem. Pak se ale rozhodne, že by na tebe takhle brzy neměl naléhat. Ještě než by vůbec začal něco balit, vytratí se pro poslední teplou koupel v příštích několika týdnech. Po svém návratu zpět do pokoje, kdy měl čas na promyšlení nadcházejících událostí, se oblékne a přesvědčí tě, že nejlepší bude, když zjistí, jestli vám před městem ještě vůbec stojí odvoz. Na tobě tak nechá balení všech obyčejných věcí. Jeho návštěva ke koním se protáhne na bezmála tři hodiny. Mikeš byl po celou dobu s ním, takže sis s osminohým tvorem nemusela dělat žádné starosti. Hraničáři na záda skočil hned, co vystrčil nos z pokoje a už jej nesetřásl. Mohlo tě uklidnit, že Arnon cestou doplnil i nejzákladnější potraviny na výpravu. Především, což za sebou táhl Mikeš v pavučině, byla ale voda, bez které byste do pouště vyjet nemohli. „Věci už nejdou tak hezky podle plánu,“ řekne nabroušeně, když se vrátí. „Máme k dispozici už jen jednoho koně. Ten můj se prý v noci utrhl a zmizel někam do pouště. Nic náhradního nemají.“ Dlouze pak zauvažuje. „Nedokážu s koněm držet krok celý den,“ přejde po místnosti sem a tam v zamyšlené póze, kdy nevěnuje pozornost okolí, jen svým myšlenkám. „Budeme muset dělat častější zastávky, ale snad všechno stihneme.“ Možnost, že bys jela napřed a on stopoval vaší dráhu zavrhl rovnou. Neměl tušení, co všechno se v poušti skrývá, nemohl riskovat, aby tě něco napadlo a on sám byl kilometry za tebou. Dlouze vzdychne, pobere věci a pobídne tě k pohybu. Jestli má celou cestu jít, tak raději ať už po ní kráčí. Poslední chvíle ve městě si tak neužívá především on. Alespoň, že tvůj kůň čeká tam, kde má a taky se neutrhl a nezmizel. Nějaké věci ze svého batohu naskládá do vaků u sedla, aby to přeci jen neměl tak těžké. „To není to jediné, co mě trápí,“ řekne, když se chopí koňské otěže. „Vzpomínáš si ještě na Stratholme a prince Arthase?“ Počká na tvou reakci. „Slyšel jsem nějaké povídačky o tom, že se vrací ze svého výletu. Už není nezvěstný, ale za tu vyvražděnou vesnici ještě stále zůstává trnem v oku mnoha lidem. Něco mi říká, že teď nastanou v Království krušné časy.“ Přes hrubě dlážděnou část vede tvého koně do nekonečného moře světlého písku. Netrvá dlouho a Gadgetzan se vám přes všechny písečné duny docela úplně ztratí. Sluníčko je vyčerpávající, ale alespoň zde nikde nepoletují dotěrná zrníčka, kterých už teď máte plné boty. Nikde v nedohlednu žádný pořádný stín, i když se zde nachází pár skalních převisů nebo dokonce pozůstatky starých staveb, ve kterých není nic z lidské kultury. „Trollské umění,“ vysvětlí hraničář, když jeden z těchto polorozpadlých chrámů míjíte. „Chceš se podívat dovnitř?“ zeptá se Arnon, když už na něj sluníčko začne být až příliš silné. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Napříč pouští Koutky mi zacukají v úsměvu za tu 'Můru'. Jen krátce po něm se posadím a polibkem na tvář mu popřeju dobré ráno. Jehož skvělost naneštěstí skončí přesně potom, co se sama vrátím z poslední koupele, a Arnon dorazí se zprávou o ztracení jednoho z našich koní. A s povídačkami o Arthasovi. Na krátký moment se zachvěju, neubráním se tomu stejnému pocitu nadcházející zkázy, jako jsem měla na Černé Marii po rozhovoru s Rufusem. "Ta věštba…" Zamumlám potichu, skoro jsem na ni zapomněla. "Snad můj dopis do Dalaranu doručili." Zadoufám, víc ale stejně dělat nemůžu. Nerozumím tak docela, proč by kůň utíkal do pouště, po prvních hodinách strávených v tom nekonečném moři písku přestanu rozumět i tomu, proč jsme se do pouště znovu vydali my. Od slunce odrážejícího se od písku bolí oči, to horko je spalující, zvlášť teď, daleko od moře. "Pojďme se tu porozhlédnout, najít stín" přikývnu, když doputujeme k pozůstatku nějakého chrámu. "Ale jen opatrně, ať neprobudíme, co tu kdysi uctívali." Šeptnu, Arnona se pak chytnu za ruku, aby se mi mezi troskami neztratil. Tak jako spoustu věcí, ani chrám jako tenhle jsem před tím v životě neviděla. Ta stará, opuštěná kultura mne tak velmi zajímá. "Jak dlouhá má být naše cesta přes poušť?" Zeptám se potom docela potichu. "Možná… možná bychom měli cestovat jen ráno a večer, najít přes poledne ukrýt." Troufnu si navrhnout. "Vím, že by nám to potom zabralo déle, ale… aspoň bychom se tolik nepekli." |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Napříč pouští Hraničáře nemusíš přemlouvat dvakrát. Krátce kývne a začne zvíře táhnout k zříceninám, které se pomalu topí v písku. Koně ubytuje do stínu, který vytváří velký oblouk, jenž zdá se odolává zubu času nejlépe. Každý blok kamene, ze kterého je poskládán dohromady, tak tvoří úžasnou mosaiku s různými symboly. Těm však ani jeden nerozumíte. „Dokázal bych si představit, že Tanaris nebyl vždy jen pustá poušť, a tohle, kde teď stojíme, mohlo být epicentrum veškeré kultury tehdejší doby. Obrovský chrám, kde se scházely všechny kmeny, jen aby složily poklonu tehdejším bohům.“ I když stojíte prakticky jen v hromadě kamení, jeho představám to vůbec nepřekáží. „Um,“ vytrhne ho z fantazírování o zelených kopcích a tropické džungle zdejšího kraje tvůj hlas, „vypočítal jsem jí na tři dny. Pokud budeme cestovat jen ráno a večer, můžeme tu zůstat i celý týden.“ Zamračí se. Zůstávat takhle dlouho v poušti je špatný nápad, ale jiná cesta, která by vás do velkého kráteru dostala zkrátka není. „Máš pravdu, nemůžu vás táhnout napříč pouští přes den,“ uzná nakonec. „Zůstaneme tady, než žár trochu poleví.“ Projde pak většinu ruin, které se tady nachází, kámen po kameni. Dokud půjdeš s ním, bude ti vyprávět o jiných trollských stavbách, které sám viděl, když přes Kalimdor cestoval poprvé. Sice se neodvážil jít až k nim, to kvůli všem příběhům o lidojedech, které slyšel, ale stále byl dost blízko na to, aby dokázal obdivovat rozmanitou výzdobu. Samotný vstup do chrámu byl jistým zklamáním. Většina stropu se propadla a zatarasila možné cesty. Oběma vám bylo jasné, že i kdyby se vám podařilo dostat se přes všechno to kamení na druhou stranu, stejně byste nic nenašli. Kolik dobrodruhů a zlodějů tu před vámi takhle muselo stát? Na druhou stranu, zbylé části chrámu byly nejen krásné, ale poskytovaly i dostatečnou ochranu před sluníčkem. „Co se musí stát, aby vyspělá civilizace dopadla takhle,“ přemítá hraničář u vytesávaných lebek na jednom kameni dřívějšího stropu. Dokonce se vám podaří objevit i rozpadlý sloup, ve kterém jsou úzké vyhloubeniny, jako kdyby v nich měl být zabudovaný nějaký prastarý mechanismus vystřelující šipky napuštěné jedem, když jej nějaký nešťastlivec spustil. Šipky samotné tam už ale dávno nejsou. Chvíli před tím, než vyrazíte na cestu, si Arnon párkrát zaaportuje s Mikešem, jen aby zabil těch posledních pár minut. S prvním chladným větříkem se tak opět vydáváte na cestu. „Maro,“ osloví tě hraničář po několika metrech cesty, „co se vlastně psalo v tom dopise, který ti měl Rufus poslat?“ Tehdy se tě nezeptal, nezdálo se to být důležité, ale teď to jeho pozornost přeci jen upoutalo. S prvním větším poklesem teploty tě hraničář upozorní na to, že má v batohu pochodeň, kterou v případě nutnosti můžete zapálit kvůli teplu. On, zdá se, narůstající zimě moc velkou pozornost nevěnuje. Stojí si za tím, že cestovat ve vedru je mnohem horší než teď za této teploty. Navíc chce tak trochu dohnat to, co jste nestihli ujít během dne. Na tvůj povel je však ochotný zastavit a poskytnout ti vlastní plášť, případně pak náruč. „Co si myslíš, že se stane, teď když je Arthas zpět ve své zemi?“ zeptá se potichu hraničář. On sám si určitě dokáže představit nejeden pěkný scénář. Bavíte se přeci jen o muži, který povraždil město. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Napříč pouští "Nemoc, válka, přírodní katastrofa…?" Napovím Arnonovi, co mohlo stát za koncem téhle civilizace, a nepřestanu se rozhlížet kolem. Je to fascinující místo. Sama si umím představit, že to tu kdysi bylo plné dění. Jako by i teď mezi zbořenými zdmi, popadanými sloupy a propadlými stropy byla slyšet ozvěna starověkého života. Posledních pár minut před odchodem z toho místa se rychle pokusím nakreslit do deníku jeden ze symbolů, které to tu zdobí, abych pak v budoucnu jen marně nevzpomínala, co jsem v poušti Tanarisu spatřila. Musím pak trochu zavzpomínat, co jsem skoro před třemi týdny napsala do dopisu. "Nebylo toho moc, co jsem mohla napsat…" Promnu si nakonec čelo. "Že jsem na cestě potkala muže s darem Vidění, který varuje před Arthasem." "Rufus mi řekl, že princ mluvil s démonem, že našel řešení. Že až se vrátí ze své expedice," odcituji mladíkova slova, "vezme si všechno a mnohem víc". Povzdychnu si. "I to jsem napsala. Stejně jako, že Rufus předpověděl krveprolití." Odmlčím se, z rostoucí nejistoty nepřestanu škrábat jizvy na ramenou. "Měla jsem se modlit, aby byl ten dopis doručen, aby to varování brali vážně." Šeptnu potichu. Samotná zmínka o lordaeronském princi se mi zdá, že ochlazuje okolní vzduch víc než nastupující večer. "Já… Nevím." Přiznám v odpovědi na Arnonovu druhou otázku. "Netuším, co mohl spatřit za řešení, ani co hledal, zatímco byl nezvěstný. Část mne by chtěla věřit, že se Arthas vrátí s artefaktem, který zastaví ty probouzející se mrtvé, že s ním ochrání Lordaeron od osudu Stratholmu." Otřesu se, když si představím, co se v tom městě stalo. "Víc se ale bojím, že bude pokračovat ve vraždění." Svěsím hlavu, zmlknu, ale drápat se jen tak nepřestanu. Takhle daleko za mořem, skoro v srdci Kalimdoru, se řádění paladina na scestí nemusím bát. Nechala jsem ale všechny své přátele v Dalaranu, příliš blízko tušenému neštěstí. Pokusím se pak zahřát chůzí, přijmu i tu nabídku pláště. Krok s Arnonem se pokusím udržet tak dlouho, dokud mi to síly dovolí. Nakonec ale stejně přijde chvíle, kdy si musím vybrat jeho náruč, protože jinak buď padnu únavou, nebo prochladnutím. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Napříč pouští „Máš strach, že Arthas zaútočí na svůj vlastní kraj?“ zamyslí se. „Maro, i kdyby ten dopis došel, nemyslím si, že by v něm bral někdo něco vážně. Já ti věřím každé slovo, ale to jen proto, protože Rufuse a jeho schopnosti znám. Nevím, jak by se na ně měl tvářit nějaký mistr se všemi svými rozumy. Budu ale doufat s tebou.“ Přehodí přes vás oba plášť a i s tebou v náruči si sedne na krátkou kožešinu, kterou s sebou vozívá. Komfort postele sice vypadal jinak, ale nakonec se ti podaří usnout. Hraničář byl to poslední, co jsi viděla před usnutím, a byl i to první, co tě vítalo do nového dne. Teplota se o pár stupňů zase vyšplhala nahoru a pro vás byla nejpříhodnější doba na další cestování. Pustil tě z objetí, když ses začala probouzet, ale zůstal u tebe sedět. „Omlouvám se za včerejšek, nechtěl jsem tě nijak rozhodit těmi zprávami,“ dá ti pramen vlasů za ucho. „Třeba se Rufus mýlil. Nebylo by to poprvé.“ Snaží se tě alespoň nějak po ránu povzbudit, když mu to nevyšlo včera. Další putování pouští nepřineslo žádné ovoce. Sice jste se zase o kus posunuli, ale pořád to nebylo nic, z čeho by byl Arnon nadšený. Ze všech stran vás obklopoval písek, který zdá se neměl konce. Vyhlédnutí stínu pod skalním převisem pak byla záchrana na poslední chvíli, protože tahle část pouště neoplývala zrovna velkým množstvím předmětů, které by vrhaly stín. Následovalo další putování a chladná noc. Stejný scénář se opakoval i následující tři dny po sobě. Moře písku, jedovatý hmyz plazící se mezi kamením a vrčení divokých hyen v zádech. „Naše cesta pouští se konečně chýlí ke konci!“ zvolá nadšeně, když se po několika dnech dostanete na dosah kráteru, který kypí zelení. Stojíte sice na jeho okraji, ale už teď cítíte, že máte téměř vyhráno. Ten, kdo je skutečně nadšený, je především hraničář. Přidřepne si na okraji a zkoumá terén pod sebou. Skočit dolů tady odtud by byla čirá sebevražda, ale neznají snad mágové nějaké vhodné kouzlo, které by vám mimo jiné ušetřilo i čas objížděním. I když ti tvůj hraničář neřekne, co má v plánu udělat, už jen od pohledu můžeš tušit, co v příštích několika okamžicích udělá. „Víš, že tě miluji?“ zeptá se těsně předtím, než tě požádá o kouzlo, které by zpomalilo jeho pád. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Napříč pouští Celou cestu pouští mne to zůstane tížit, že by můj dopis v Dalaranu nebrali vážně. A jak už jsem jednou vyslovila svůj strach o Lordaeron nahlas, moje víra, že lidé jsou v srdcích dobří, začne kolísat. Praskliny v ní se šíří od Arthase a Stratholmu jako tenké pavučiny. Moje chmury každou noc rozptýlí jen čokoládová sušenka z krabičky od Arnona. Stojí to opravdu veškeré moje sebeovládání, abych je nesnědla všechny najednou. Vždy se zeptám svého milého, jestli si dá kousek se mnou, ale pokaždé mi to udělá sobeckou radost, když odmítne. Nahlas bych to nepřiznala, ale dělit se o takovou dobrotu je i pro mne těžké. Když se po vleklých dnech v poušti konečně dostaneme k okraji kráteru, mám písek snad všude. Úplně všude. Pohled na veškerou tu zeleň mi tak přináší velkou naději. Kde je tolik rostlin, je určitě voda, v které se dá vykoupat. Z trochu bezpečnější vzdálenosti než Arnon se rovněž podívám přes okraj, jeho nadšení příliš nerozumím. Taková výška! Rozhlédnu se, jestli je ve stěnách kráteru nejde spatřit nějakou schůdnou stezku, na Arnona se pak docela překvapeně podívám. "To vím," potvrdím, že o jeho citech nepochybuji. "Proč mi to ale připomínáš?" Zeptám se trochu nejistě, co za lotrovinu tím chce dopředu omluvit. Kouzlem pomalého pádu ho pro jistotu očaruju hned o vteřinu později, to kdyby ho napadlo, že po stěně kráteru začne slézat bez jakéhokoliv jištění. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Na tvou otázku neodpoví hned. Nahne se k tobě pro polibek a jen co se odtáhne zakřičí s výrazem naprostého šílence: „Uvidíme se dole!“ S jeho posledním rozloučením se odrazí dřív, než bys jej stačila zastavit. Mikeš mu ze zad stihne seskočit jen taktak, aby se taky nemusel prolétnout dvacetimetrovým pádem. Hraničář, zdá se, si let užívá. Ze začátku byl jeho pád skutečně rychlý, až to vypadalo, že po dopadu z takové výšky za takové rychlosti se bude muset jistojistě zabít, ale čím víc se blížil zemi, tím pomaleji padal. Mohla za to tvá dopomoc v podobě pomalého pádu. Viděla jsi, jak chtěl v dobré polovině cesty dolů vytáhnout luk a dokonce se natáhl pro šíp, ale když mu došlo, že ho rychlost, kterou se k zemi momentálně řítí, nezabije, zase všechno hezky rychle uklidil. Ovšem, dolů se mohl vznášet jako pírko, z okraje kráteru to pořád vypadalo jako neúprosný pád, na jehož konci čeká jedině smrt. Jediná komplikace, která nastala, byl fakt, že hraničář s kouzlem nepočítal a tedy i přesný dopad na zem podle toho musel vypadat. Těsně nad zemí ve vzduchu ztratil rovnováhu a dopadl obličejem napřed, načež ho ani natažená ruka vpřed nezachránila (91%). Zapřel se lokty a dlouho prskal hlínu, což pro vás, kteří jste zůstali nahoře na kráteru, vypadalo, jako kdyby dopadl a už se nezvedl. Naštěstí pro tebe, dolů vedla stezka, ke které se dalo podél kráteru dojet absolutně bez problémů, jen to zabralo čas. Ušetřila sis tím však nebezpečný let dolů, který absolvoval Arnon. Po celou cestu tě ale hlodalo, jestli se skutečně nezabil, nebo alespoň nezmrzačil a teď tam leží bez možnosti se hnout, což pro něj bude prokletí do konce jeho života. Všechny tyhle obavy však opadnout, když ho najdeš sedět uprostřed stezky, zády k tobě, jak se snaží maskovat zraněnou ruku. Odřenou tvář zamaskovat nedokáže a ani se o to nesnaží. O tvém postupu nemá nejmenší tušení, dokud se za ním neobjevíš. Odtud to není moc daleko k malé říčce, která tudy protéká. Všechna květena a tropické stromy vytvářejí příjemný stín a celé okolí, ačkoliv je tu pořád horko, nesžírá spalující žár. Vypadá to tu skutečně jako v tropech, kde jistě bude žít celá řada nebezpečných živočichů. Pro teď však vidíš jen obří dotěrný hmyz, který obtěžuje koně už dobrých dvacet minut. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Un'Goro Vyjeknu, když skočí, s hrůzou se vrhnu na všechny čtyři k okraji. A nepřestanu mu z leknutí spílat, až dokud skutečně neukončí svůj pád. Pak se začnu doopravdy bát, že se mi zabil a že poslední co ode mne slyšel, byly nadávky do beček shnilých sleďů a vyvrhnutých makrel. Proč ale vůbec skákal?! Posbírám rychle všechno, co nahoře zůstalo, včetně Mikeše, a s ním i s koněm se spěšně vydám ke stezce, která nás dolů zavede bezpečně, jako každého ničím nepotrefeného cestovatele. Ruce se mi pak trochu roztřesou, když se teprve po hodině a půl ujistím, že Arnon nezůstal ležet se zlomeným vazem nebo přeraženou páteří. "Co tě to napadlo? Přišels v poušti o rozum?" Vyčtu mu vztekle, jak se mi část toho rozhořčení z okraje kráteru vrátí. "Mohl ses zmrzačit." Pustím uzdu koně, "Mohl ses krucinál i zabít." Arnona obejdu a dřepnu si před něj. Ruku k němu natáhnu, prsty mu pevně sevřu čelist, abych se mohla podívat, jak moc se sedřel. Pustím ho pak jen proto, abych se podívala, co se přede mnou snaží utajit za další zranění. "Co sis udělal s rukou? A neopovažuj se mi tvrdit, že to nic není." Zakážu mu rovnou, ačkoliv už výrazně mírnějším tónem než prve. "Napadlo tě vůbec, co bych si počala, kdyby sis zlomil vaz?" Zeptám se už docela potichu, zatímco mu zápěstí jen lehce prohmatám. S velkou dávkou soustředění pak pro něj vyčaruju led, aby mohl obraženiny chladit. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Jen tiše sklopí zrak, když na něj začneš křičet. Nechápe, proč kolem všeho děláš tolik povyku. Vždyť skočil a přežil. Neměla by teď přijít ta část, kdy se radostně obejmete a půjdete ruku v ruce napříč tropickým lesem? Když mu pak sevřeš čelist, aby ses mohla podívat na odřeninu, kterou si udělal, zamračí se. Tohle nebylo zranění, které by stálo za zmínku. Stejně tak ruka, kterou ti odevzdal poněkud neochotně. Kde byly ty časy, kdy si prokulhal celý les se zlomeninou a nikdo se ho na nic neptal, nic nechtěl vidět, nic se nesnažil léčit? „Jsem v pořádku,“ odpoví potichu, když ti ruku odevzdá. Názor změní hned, jak mu poraněné místo trochu prohmatáš. Cukne s ní zpátky a automaticky překryje druhou rukou, tvář zkřivenou bolestí, ale rychle zamaskuje, aby sis nevšimla. „Nezlomil bych si vaz. Neskočil bych dolů, kdybych nevěděl, že pád přežiju. Jak si vůbec můžeš myslet, že bych se chtěl zabít a nechat tě tu? Uprostřed ničeho a samotnou?“ řekne klidně, i když se hodně drží, aby nezvýšil hlas. Ta poslední zkušenost po napadení murloky mu bohatě stačila, další tichou domácnost by už nepřežil. Chytí tě pak za zápěstí, dost pevně na to, aby ses mu nemohla vysmeknout. Bude lepší, když tě chytí teď, než aby se o to pokoušel poté, co ti sdělí jaký měl záložní plán. „Maro,“ začne, „věřil jsem ti, a kdyby se náhodou něco pokazilo, zopakoval bych to samé, jako tehdy v Deadwind Pass, když tě kobyla vyhodila ze sedla. Možná bych si něco zlomil, ale nezabil bych se.“ Podívá se ti do očí, mírně nervózní z toho, jak budeš reagovat na jeho ujištění. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Un'Goro Když ucukne poraněnou rukou, velkou část mého vzteku rychle nahradí lítost, že si doopravdy ublížil a že ho to teď bolí. Je tak až příliš snadné, aby mě svou následující výčitkou dočista umlčel. Svěsím ramena i hlavu, oči zapíchnu do země. Zastydím se za svoje chování, že jsem na něj zvedla hlas, i že jsem mu tak zle nadávala, a když mne chytne za zápěstí, nepokusím se ucuknout. Určitě byly časy, kdy jsem se o vše tak nestrachovala, ještě před výpravou do Blasted Lands. Jen málo se mi líbí, když ve svém záložním plánu zmíní možné zlomeniny, jako by to vůbec nic nebylo, a musím se opravdu snažit, neuhnout pohledem. "Já vím, že nejsi takové nemehlo jako já, ale…" Zavzdoruju už jen slabě, "co kdyby se cokoliv pokazilo? Já tě nechci vidět těžce zraněného." Už nikdy. Docela zhluboka se pak nadechnu, "Omlouvám se, že jsem na tebe zvedla hlas. Nesmím to dělat, ani když je to ze strachu o tvůj život." Být to obráceně, už bych nejspíš dávno plakala. "Ale stejně tě prosím, nedělej už takové věci. Nebo mi nech alespoň chvíli, se na ně připravit." Požádám docela smířlivě. "Dovolíš mi ti tu ruku a tvář ošetřit?" Zeptám se nakonec, prsty volné ruky z něj smetu poslední zbytky hlíny. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Na okamžik znejistí, to když se ho zeptáš, co by dělal, kdyby se cokoliv pokazilo. Takhle nad tím očividně nikdy nepřemýšlel. Věřil vždy tomu, co dělal a prozatím ho to nikdy nezklamalo. Přeci ti tu nemůže odpřisáhnout, že se mu nikdy nic nestane, protože to není úplně zaručená pravda. Co by se stalo, kdybys ho nezačarovala a jemu zrovna praskla tětiva? Ležel by na zemi v kaluži krve zmrzačený, nebo ještě hůř, mrtvý. A tobě by po něm zůstala jen poslední slova, která ti řekl těsně předtím, než skočil. „Neomlouvej se,“ vyhrkne ze sebe, „to co jsem udělal bylo sobecké. Máš ve všem pravdu, měl jsem vzít v potaz všechna rizika. Když jsem cestoval sám, dělal jsem podobné věci často. Tedy v rámci možností. Nikdo za mnou nestál a neříkal mi, že se bojí o můj život. Promiň, já-“ rychle si hřbetem ruky otře oko, jako kdyby se bál, že z něj každou chvíli ukápne slza. „Já už nebudu dělat nic riskantního, aby ses nemusela strachovat.“ Sedne si klidně a nahne se k tobě, aby ses k němu nemusela moc natahovat při ošetřování jeho tváře. Není to žádné šílené zranění a drží na místě, bez zbytečných řečí. Ty přichází až když začneš s jeho rukou. I zlomenina by nejspíš bolela méně a co dotek, to pokus o ucuknutí. S rozřezanou rukou v Deadwind Pass neměl nejmenší problém, i sešívání přežil naprosto bez problémů, tohle se mu ale nelíbí. Alespoň dostal skutečný trest za to, že tě tak vystrašil. Jako zmlácený pes, který neposlechl svého pána, se nakonec zvedne, když jsi se vším hotova, a jen velmi krátce tě s poděkováním na rtech obejme. Posbírá své věci, chopí se koně a pomalu se rozejde po zelené trávě. Hraničář kráčí bez jediného slova s koněm o něco rychleji, než jdeš ty s Mikešem. Když se ti ho podaří dohnat, brzy s ním zase ztratíš krok. Je až moc ponořen do myšlenek, než aby si toho všiml. Předvádí ti tak ještě úmornější cestování, než které sis absolvovala v poušti. Ani fakt, že se kolem vás rozprostírá květena, kterou jsi doposud neměla šanci nikde zahlédnout, tě nezbaví pocitu, že něco není úplně v pořádku. „Líbí se ti tu?“ zeptá se Arnon po několika hodinách mlčení. Je to příhodné místo, kde protéká mírný proud vody, až moc mělký na to, aby se v něm dalo koupat, ale dostatečný na svlažení vyschlých hrdel. Především pak kůň se k němu obzvlášť má. Čas tady ubíhal pomalu. Bude ještě trvat, než slunce docela zmizí a hraničář zavelí k táboření. Takhle máte alespoň trochu času k nabrání dostatku sil na další cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Un'Goro Tvář mu opláchnu, ruku zaleduji, jak nejlépe umím, ať to zmírní bolest a otok. Obvaz dostatečně utáhnu, aby zápěstím příliš nemlel, a když to všechno udělám, trochu se mi uleví. A při tom objetí zadoufám, že jsme náš konflikt vyřešili lépe než tehdy na pobřeží. Pokusím se pak o tom nepochybovat, přestože mi Arnon začne rychle utíkat a mnoha slov se od něj taky nedočkám. Dokud mi stačí dech, zůstanu alespoň potichu mluvit na Mikeše. Zaslouží pochvalu, že přežil cestu pouští, i ujištění, že v kráteru určitě bude mít víc, co lovit, a nebude strádat. Nakonec ale zůstanu jen mlčky obdivovat všechny ty neznámé rostliny, jejich nádherné květy, zvláštní barvy a obří listy. Na vůně se ovšem nedostane, jak se bojím, že při zdržení by mi Arnon zmizel někde v zeleni. Když ten pochod alespoň na chvíli přeruší, s tichým zafuněním otřu pot z čela. Krátce se na svého milého podívám, jestli už se mnou chce mluvit, a pak se usměju. "Je to tady mnohem hezčí a zajímavější než a poušti." Odpovím a na chvíli přidřepnu k potůčku, opláchnout ruce a tvář. "Myslíš, že všechny ty kytky tu už někdo pojmenoval?" Zeptám se a cáknu na něj trochu vody, poněkud nebezpečně tak zkusím ověřit, jestli už se mu nálada zlepšila. A pak se rovnou ujistím, jak dlouho se v kráteru zdržíme, jestli si některé z květin budu moci nakreslit do deníku. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Tak nestydatý útok vodou ti Arnon oplatí skutečně zlým pohledem. Nebyl v náladě, kdy by tohle bral jako výzvu, přesto ti neřekl nic, protože věděl, že by tím ničemu neprospěl. Jen se lehce ušklíbne a vrátí se k oplachování jedné ruky. „Je to tu taky mnohem nebezpečnější. Vůbec bych se nedivil, kdyby nás už dávno pozorovali nějací domorodci, nebo divoká zvěř.“ Poví ti docela vážně. I takové ujištění mu dokáže vykouzlit úsměv na tváři a ty okamžitě víš, že tě jen straší. „Kytky?“ rozhlédne se kolem sebe, aby všechny ty květy spatřil. Věděl o nich, samozřejmě, že věděl, jen jim nevěnoval pozornost. Taková květina nebyl pavouk, který by byl na studii zajímavý, byla to zkrátka květina. Z tohoto důvodu jen pokrčí rameny. „Nikdy jsem žádný herbář z Kalimdoru nečetl. Chceš jeden vytvořit?“ zeptá se, přestože mu je odpověď docela jasná. Sám tě pak ujistí, že by v kráteru zůstal co nejkratší dobu, protože tady se svým hledáním nemůže pokročit. Pro tebe je však ochotný se tu na pár dní zdržet, jen abys mohla nasbírat materiál pro svůj deník. Koneckonců, za ty úmorné cesty ti to svým způsobem dluží, s pro tebe to udělá rád. Jen co se trochu uvolníte a naberete síly, hraničář zavelí k dalšímu pochodu. Tentokrát se tolik nežene a zvládne si s tebou povídat. Třebaže tady nikdy nebyl, dokáže ti říct hodně o zvířatech, na která cestou narážíte. Opice, které skáčou vysoko ve větvích, ty si odtud vozí goblini do Gatgetzanu a následně do dalších měst. Tropičtí hadi, jedovatí samozřejmě, jsou luxusním zbožím jak v arénách, tak i na talíři. Velký hmyz je potom pro sběratele. „Nejsou to jediná pozoruhodná zvířata,“ začne hraničář, když v tom jeho pozornost upoutá zašustění kapradin. Pomalu vytáhne dýku, protože luk by v tomhle stavu nenatáhl. Nebo možná natáhl, ale za tu bolest by se mu to vrátilo v podobě mizerné střely. Netrvá pak dlouho, kdy se z toho samého křoviska vyřítí šedivý plaz, poloviční velikosti, než byl Arnon. Raptor měl však nespornou výhodu dvou zdravých končetin, na kterých zely dva ostré drápy, které jeho dýku strčily hravě do kapsy. Odrazí se a dva mohutné pařáty nastaví přímo proti muži (53%). Hraničář však útok čekal (56%), i když mu zraněná ruka byla víc na obtíž, než k dobru. Není však čas mu jakkoliv pomoc, sama máš jednoho svého dinosaura s divokým pohledem, který se ti přibližuje do zad, sotva na dosah jedné natažené paže. Jen co se na něj otočíš, rozběhne se proti tobě a pokusí se tě kousnout do pravé ruky (65%). |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Un'Goro Ten risk s vodou byl sice propočítaný, ale u všech všudy, matematika nikdy nebyla moje silná stránka. Přejde mne trochu té radosti, když se na mne Arnon tak zle podívá. "Myslíš, že to není dobrý nápad?" Zeptám se už o dost opatrněji, a poškrábu se na nose. "Třeba by to nemusel být celý herbář, jen nějaká menší zpráva." Navrhnu, sobě i jemu. Přeci jen, herbář by byl prací na měsíce a tak dlouho se tu určitě Arnon nebude chtít zdržovat. Těch pár dnu by ale na zprávu stačilo. A kdyby mi pomohl s kresbou, určitě by to byla práce zajímavá. Rozhodnu se, že až se utáboříme, přivedu na tohle téma řeč znovu, a tentokrát už jen maličko nejistě se na něj podívám, když mě začne strašit. Že tempo dalšího pochodu není tak rychlé, přivítám i tak s radostí. Sem tam se při hraničářově vyprávění podívám do korun stromů, jestli ty opice zahlédnu, sem tam sklopím pohled k zemi, jestli se nechystám stoupnout na nějakého jedovatého hada. Zašustění kapradin ve mně ovšem dobrý pocit nevzbudí, když se pak z nich vyřítí ten tvor a zaútočí, leknutím vyjeknu. A snad je to jen díky nějakému starému instinktu, že se hned potom otočím za sebe. Při pohledu na ostrou řadu zubů, sotva na délku paže ode mne, už se ani na poděšený křik nevzmůžu. Nestačím ani dokončit kouzlo (5 %), když se na mne predátor vrhne, ta rychlost, s jakou to udělá, je nečekaná. Pokusím se sice uhnout těm rozevřeným čelistem, ubránit se jim holí (26 %), proti zabijákovi z pralesa jsem ale příliš pomalá. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Tvá hůl neměla absolutně žádný efekt a raptor se ti do ruky zakousl s takovou silou, až se ti na krátký okamžik zdálo, že ti ruku ukousl. Čím víc jsi škubala, tím víc stisk upevňoval. Nebyla šance, jak se ze sevření vražedných zubů dostat. Než bys vyřešila vražedný stisk, raptor se odhodlá k dalšímu útoku. Zvedne svou zadní nohu s ostrým drápem a zabodne ti jej do boku (97%). Svou vahou tě pak povalí na zem, kde ztrácíš vědomí. Poslední, co vidíš, než tě pohltí úplná temnota, je Arnon zápasící s jiným raptorem a tlama jehličkových zubů, která se ti přibližuje k obličeji. Nedokážeš s jistotou říct, jestli jsi umřela a probudila se do nového světa, posledního snu, kde tě připraví na posmrtný život. Všechno se chvíli zdálo být tak nereálné, nemožné, ale bolest tě ujistila v tom, že tvůj konec ještě nenadešel. Ve vzduchu byla cítit podivná vůně, směsice koření, které jsi nedokázala určit. Všude bylo šero, které z velké části vytvářel všudypřítomný dým. Ležela jsi na jednoduchém lůžku, necítila ruku a bok tě šíleně pálil. Za tvou hlavou cosi bublalo a bylo slyšet něčích kroků. Nemusela jsi hraničáře dlouho hledat. Byl hned u tebe, v sedě spal u tvého lůžka bez své zbroje a zbraní. Sám byl pokryt obvazy, ale očividně jeho stav nebyl tak vážný, jako ten tvůj. Kousek od něj pak ležel Mikeš, bitvou zdánlivě nepoznamenán. Netrvalo dlouho a do stanu vešla trollka. Mluvila řečí, které jsi nerozuměla. Přistoupila k tobě a začala kontrolovat tvou ruku. Byla obalena v jakési podivné směsi bylinek, takže rozsah zranění nebyl na první pohled patrný, ale rychle ti došlo, že ti po útoku moc zdravé tkáně ani svalstva nezbylo. Žena, modré pleti s fialovými dredy a nespočtem lesklých doplňků na obličeji, si zranění prohlédla, přiložila k němu ruce a začala rozmlouvat ve svém jazyce. Pod jejími konečky se objevila slabá zelená energie, kterou ti přejížděla po okrajích rány, kde nějaká kůže zůstala. Nebýt ostré bolesti, která vystřelovala z míst, kterých se dotkla, tak by sis bývala myslela, že je paže nenávratně ztracena. Tohle bylo šamanské léčení a bolest nejspíš způsobovala dorůstající tkáň, svalstvo a nervy. „Ty být v pořádku brzy,“ řekne se silným přízvukem a usměje se na tebe. Nic z toho, co se ve stanu děje hraničáře neprobudí. Kdyby ti od trollky hrozilo nějaké nebezpečí, určitě by tě nenechal napospas. I Mikeš klidně odpočívá, pokud to pavouk dokáže. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Un'Goro Jen ztěžka otevřu oči, a pak je zase na krátkou chvíli zavřu. Tohle není to Dalaran. Pokusím se bez úspěchu posadit, zjistit, co mi bublá za hlavou. Zaskučím pak, jak se po mém prvním pokusu o pohyb ozve rána na boku, a srdce se mi roztluče jako splašené, když se mi vrátí poslední vzpomínky na ostré zuby před obličejem i hraničáře zápasícího s druhým zvířetem. "Arnone," zaúpím potichu, a ten největší strach mne nepřijde, dokud nezjistím, že sedí hned vedle mne, ovázaný jako stará mumie, ale živý. I Mikeš přežil. Pokusím se uklidnit přerývaný dech, zjevení podivné ženy tomu ale příliš nepomůže. Ani pohled na to, co bývalo mojí paží. Nesmím přijít o ruku! Slzy mi hrknou do očí, ze zoufalství, že bych měla být mrzák, i od té ostré bolesti, kterou jako jedinou cítím. I se zatnutými zuby zůstanu kňučet, hlavu odvrátím na druhou stranu. Teprve, když na mne trollka promluví, otřu zdravou rukou oči i nos, a podívám se na ni. Trpím, tedy žiji. A ta bolest aspoň zaplašila zbytky černého mraku, co mi seděl mezi ušima a bránil přemýšlení. "Děkuju," hlesnu, vděčná za léčení i naději, kterou mi dává. Na oplácení úsměvu mi však síla nezbývá. "Kde to jsme?" Vysoukám ze sebe jen potichu, znovu se potom s námahou ohlédnu k Arnonovi. "Je on v pořádku? A pavouk?" |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Trollka se jen usměje, její zlaté ozdoby na obličeji se jen zalesknou. Odpovědět na poděkování ti však nedovede, nebo spíš nechce. Ona moc dobře ví, že máš před sebou dlouhou cestu, pokud budeš chtít s rukou ještě někdy pořádně hýbat. „Tady bezpečí,“ odpoví prostě a máchne rukou se třemi prsty, aby tě ujistila, že je stan bezpečný. Bylo to její léčitelské doupě s různými květinami a kadidly. Za hlavou ti bublala nějaká podivná směs trávy, koření a tropických plodů, která byla cítit ve vzduchu. Otočí se k hraničáři, chytí ho za ramena a zatřese s ním tak silně, až se mu hlava zvrátí dozadu. Otevře oči, a vrhne na trollku nechápavý pohled, proč ho vyrušila ze zdánlivě klidného spánku. Žena ani nemusí nic říkat, aby Arnon pochopil, otočil se na tebe a téměř se ti vrhl kolem krku. Zastavil ho fakt, že by tvým zraněním dal jen důvod, aby se ozvala. „Maro!“ chytí tě alespoň za tvou zdravou ruku, když už nic jiného nemůže. „Tolik jsem se bál, že jsem tě ztratil. Všude bylo tolik krve. Neměl jsem tě sem brát, nic z toho by se nestalo,“ začne si vyčítat. Hraničářova zranění, zajímalo-li tě to, nebyla nijak extrémně vážná. Když se opomenou ta, která obdržel již před bitvou, přibylo k nim několik škrábanců a rohem na raptoří hlavě probodnuté lýtko. Cestou do tábora pak ztratil hodně krve (modrý šátek použil na zaškrcení tvé vlastní rány a rukáv jeho košile nebyl zdaleka tak efektivní. Na hledání obvazů nebyl čas, nedokázal by s nimi nic zázračného – tohle nebyla zranění, která by dokázal dostat pod kontrolu bez pomoci), ale dokázal tě sem dopravit na koni i se všemi věcmi a Mikešem. Až v táboře odpadl. „Vyléčí tě, a hned potom se vrátíme do Gadgetzanu a lodí odplujeme pryč. Nebudeme cestovat, někde se usadíme a povedeme klidný život,“ řekne docela potichu s provinilým výrazem. Když tě bral na cestu, nikdy si nepředstavoval, že dopadne takhle. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Un'Goro Chtíc nechtíc, slzy mi znovu začnou téct z očí, sotva mne Arnon vezme za ruku. "Připlížilo se to," vzlyknu potichu, "moc blízko. Neměla jsem... zavzlykám znovu, "vůbec šanci. Popotáhnu usilovně, ruku zůstanu hraničáři jen slabě tisknout. Doopravdy jsem mohla umřít, a tak jako před pár lety, i teď je ta myšlenka ochromující. Nemůže si to ale přece vyčítat, zvlášť když mi zachránil život. "Je to jenom moje vina, měla jsem dávat větší pozor." Vysoukám ze sebe s námahou, slzy se mi jen tak zastavit nepodaří. Tolik mne mrzí, že jsem mu způsobila starost, že je zraněný, že jeho výzkum pavouků se kvůli mojí neschopnosti zase zdrží. Příliš pomalu mi pak dojde, co to navrhuje. "To přece nejde," pokusím se znovu zvednout, bez úspěchu, zato s novým ostřím bolesti v boku. Zatmí se mi před očima, hlava se zamotá. "Tvůj výzkum..." Zavzdoruju slabě, ztratila jsem však příliš mnoho krve, než aby to znělo rozhodně, a než abych mu to teď dokázala víc vymlouvat. Budeme si o tom muset promluvit, až mě nebude všechno tak bolet a vyčerpávat. Zavřu oči, několikrát se rychle za sebou nadechnu. Tolik bych mu chtěla říct, že se s ním klidně vydám žít na konec světa, až ho celý procestujeme, ale musí to chvíli počkat. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Chtěl ti říct, že jeho výzkum není zdaleka tak důležitý jako ty. Dokonce jsi slyšela jeho hlas, jen se každé slovo, které vyslovil, slévalo dohromady s tím předchozím, takže jsi mu nerozuměla. Pak se začal postupně ztišovat, než utichl úplně. Zdál se ti sen, tak živý, až ti připadal jako hořká realita. Byla jsi zpět v Dalaranu, zrovna odcházela od mistra Nalthanise, enchantera, který tě této dovednosti už nějakou dobu učil. Sotva jsi opustila jeho pracovnu, přidaly se k tobě dvě tvé kamarádky, které ti dělaly společnost prakticky nepřetržitě. Jak při studiích, tak i o volném časem. Jedna štíhlá jako proutek, druhá se zálibou v pojídání dalaranských koláčků. Šly jste tou nejkratší cestou ke kolejím. Obě dívky se začaly něčemu smát. Zdálo se ti, že tě ze svých rozhovorů záměrně vynechávají. Při cestě kolem citadely jsi na schodech spatřila svého mistra na magii. Nebyl tam sám, bavil se s dalším vysokým elfem, ale nebyl to nikdo koho bys tady kdy předtím zahlédla. Dokonce nevypadal ani jako kouzelník, spíše nějaký válečník s obouručním mečem u pasu. Vedli mezi sebou vášnivou debatu. Připadalo ti to hrozně zvláštní, protože bys mohla přísahat, že toho druhého elfa odněkud znáš. Ani sis neuvědomila, že stojíš na místě a na ty dva na schodech hledíš se snahou rozvzpomenout se, kdo ten mladík, otočený k tobě zády, vedle mistra je. Kamarády už byly dávno pryč z dohledu, a až teď si tě všiml mistr a utichl. Jeho mlčení druhého elfa překvapilo, otočil se, aby viděl, kdo mu stál za přerušení rozhovoru. Jistěže jsi druhého elfa znala, byl to Arnon, nebo alespoň jeho upravená verze. Žádný půlelf, ale vysoký elf podobající se svému otci jen v několika málo rysech tváře. Nepoznával tě, přesto se na tebe usmál, když vtom se ve stejnou chvíli zatáhla obloha a jeho trefil šíp, přímo do hrudi. Padl mistrovi přímo do náruče. Něco na něj křičel, ale nebylo mu rozumět. Všechno bylo tlumené. Jediné, co jsi slyšela zřetelně, byly koňské podkovy na městské dlažbě. Otočila ses a spatřila prince z Lordaeronu. Za ním, za jeho zády, se odehrávala krvavá bitva a tobě dobře známé město hořelo v nekonečných plamenech. Princ pozvedl své ostří do vzduchu a než by tě dokázal setnout, probudila ses. Znovu to stejné přítmí stanu. Tentokrát jsi hleděla přímo do několika párů korálkových očí, které tě ze stropu už nějakou dobu pozorovaly. Mikeš si nad tebou vytvořil své pavučinové království a nikomu to, zdá se, nevadilo. U tvé postele bylo prázdno, po hraničáři ani stopy. Dokonce ani trollka tu nikde nevařila a nepřipravovala žádné masti. Zvenčí bylo slyšet mnoho hlasů, mnoho zmatených hlasů. Jeden překřikoval ten druhý a naopak. Trvalo pak jen chvíli, než tvá zvědavost zvítězila a ty ses pomalu posadila na posteli. O rány bylo dobře pečováno, a i když ruka pořád nevypadala dobře, soudě dle množství obvazů, zranění na boku se výrazně zlepšilo. Sice tě stále bolela, nebylo to však tak strašné, jako když ses probudila poprvé. Škoda jen, že tu nebyl nikdo, kdo by ti dokázal říct, jak dlouho jsi byla mimo a co se mezitím dělo. Mikeš nejspíš chápal, o co se snažíš, a chtěl ti být oporou, ale o pavouka ses opřít nemohla. Zůstal tak na posteli a sledoval, jak pomalu na vratkých nohách vycházíš ze stanu ven na čerstvý vzduch. Jen, co vystrčíš nos, je ti jasné, proč je v táboře tolik povyku. Zvedl se silný vítr a obloha se zatáhla, každou chvíli začne pršet a každý, kdo může, se snaží upevnit kolíky od stanů, co nejvíc to jde, a pokud možno, ještě nad nimi vztyčit plachtu, aby nepromokly. Mezi všemi těmi postavami se ti podaří najít i hraničáře, který pomáhá, jak jen to jde. Co jiného mu taky zbývá? Přišel sem a žádal o pomoc, teď je nejvhodnější chvíle, aby jim laskavost oplatil. Tebe si nikdo nijak výrazně nevšímal. Bylo tady tolik práce, že většina nevěděla, kam dřív skočit. Jako první jsi upoutala pozornost trollky, která tě s příšerným přízvukem zaháněla zpátky do stanu. Její hlas pak vyburcoval hraničáře k tomu, aby přerušil práci a podíval se ke stanu, kde jsi stála. Chytil tě pevně za ramena a ubezpečil ženu, že se o tebe postará a nemá si tedy dělat starosti. Utrousila pak poznámku na způsob, že to už jednou přeci udělal, a pak tě sem dotáhl na zádech v polomrtvém stavu. Ovšem, ani hraničář tě nechtěl nechat venku, a pokud jsi ho nepřesvědčila jinak, odvedl tě zpět do stanu na lůžko. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Un'Goro Proberu se z té noční můry se srdcem tlukoucím až v krku; s pocitem zkázy a přicházející smrti tak silným, že se na chvíli docela roztřesu. "Arnone…?" ozvu se potichu, a když ho vedle sebe nenajdu, křečovitě zavřu oči, dokud tančící mžitky nezaženou obraz toho šípu trčícího z hrudi válečníka, který vypadal jako můj milý. A dokud s nimi nezmizí i vize hořícího města, lordaeronského prince a mého konce. "Mikeši," pozdravím pavouka, když otevřu oči podruhé a přesvědčím se, že neležím na chladné dlažbě Dalaranu, ale na lůžku ve stanu, a nade mnou je výzdoba z pavučin, co pomalu může konkurovat opředeným dračím kostem z Dustwallow Marsh. Pokusím se pak posadit, samotnou mne překvapí můj úspěch, i když stále bolestivý. Ale ani to malé vítězství mi nedodá dost odvahy, abych se pokusila zahýbat prsty pravé ruky. S tváří zkřivenou se docela zlehka dotknu všech těch obvazů, a pak se s vypětím sil vydrápu na nohy. Najít Arnona, vodu a něco k jídlu, a taky konečně zjistit, kde to jsem a co se děje mimo stan. Nedojdu daleko, sotva stačím udělat pár kroků a očima přeletět ten tábor, pobíhající táborníky i blížící se bouři, když se zase ocitnu na cestě zpět do příšeří stanu. Nepokusím se protestovat, zdravou rukou se Arnona chytnu, ujistím se, že je skutečně živý. Jen lehnout si odmítnu. "Měla jsem hrozný sen, nechci si znovu lehat, ne teď hned." Šeptnu, a po chvíli snažení přeci jen najdu polohu, v které se mi sedí nejpohodlněji. "Kde to jsme, Arnone?" Zeptám se unaveně po tom výkonu, ruku nataženou k němu, abych se ho mohla znovu chytit. "Jak dlouho jsem byla mimo sebe? Můžu dostat trochu vody, prosím?" Podívám se na něj, očima zůstanu pátrat v jeho tváři, po všech rozdílech mezi ním a vysokým elfem z mého snu, co by mě ujistily, že jsem přeci jen neviděla jeho. "Musíš se vrátit jim pomáhat? Přijdeš potom za mnou?" Zeptám se prosebně, a teprve pak, co by mě o tom ujistil, bych byla ochotná, nechat ho vrátit se k pomáhání v táboře. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Hraničář tě do dalšího spánku nutit nebude, i když by byl mnohem raději, kdybys ještě na pár hodin oči zavřela. Rány se přeci jen hojí trochu rychleji, když jsi v klidu. Dřív, než by ti začal něco vysvětlovat, vstane a odejde pro svojí láhev s vodou, kterou ti podá. Posadí se hned vedle tebe. Chytí tvoji nataženou ruku a tvou dlaň si položí na tvář. „Jsme pořád ještě v kráteru,“ začne ti odpovídat na otázky. „Podařilo se mi narazit na expedici, kterou vede Williden. Přijali nás a pomohli se vším, co bylo akutní. Obzvlášť pak šamanka. Nevím, co bych dělal, kdybych na ně nenarazil. Musel jsem jejich tábor stopovat, ale dokázal jsem to.“ Provinile se podívá na tvou ruku. „Od chvíle, co jsme se bavili naposledy? Tři dny,“ odpoví na tvůj stav nepřítomnosti. „Blíží se bouřka, musím jim pomoct, ale už toho není hodně. Vrátím se za tebou a už tu zůstanu,“ ujistí tě, dá ti lehký polibek na čelo a vyjde ven ze stanu. Jistě, kdyby mohl, nešel by nikam, vzal by tě do náruče a zůstal s tebou tak dlouho, jak jen bys potřebovala, jenže on cítil povinnost nějak oplatit laskavost. Vrátil se po půl hodině, kdy už venku začalo pokapávat. Dlaní pak zakrýval malou misku a lžíci s obdobou bramborové kaše, kterou ti podal. Nebylo to nic světoborného, ale bylo to momentálně jediné teplé jídlo, kterým tábor disponoval. „Jak se cítíš?“ zeptal se, když si opět našel místo u tebe. Když s tebou mluvil naposledy před pár dny, byl k smrti vystrašený. Teď byl rád, protože léčebné metody trollky byly očividně účinné. Nechal tě v klidu se najíst, než se tě zeptal na ten tvůj sen, který tě drží od toho, aby sis znovu lehla a to strašné počasí zaspala. Většina jeho obvazů byla pryč. Rozhodně se léčil dobře. Nikdy by ti to neřekl, ale tu první noc, co tě šamanka prohlížela, chtěl dát vlastní krev i maso, jen aby se ti ruka zhojila. Byl by to krvavý rituál, ale nikoliv nemožný. Přebral by na sebe tvá zranění a smířil se s faktem, že už z luku nikdy nevystřelí. Šamanka odmítla. Něco takového provádět prý nebude, neřešilo by to situaci. Pořád by tu měla jednoho vážně raněného člověka. „Všechno bude v pořádku,“ ujistí tě znovu a z vaku vytáhne tvou krabičku se sušenkami, kterou ti podá. Nikdo se jich ani nedotkl. On sám se pak přesune za tebe, aby ses mohla pohodlněji opřít, a jen lehce tě obejme okolo ramen, aby se nedotkl tvých zranění. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Un'Goro Kdyby expedici nenašel, už bych nežila. Zůstanu při jeho vyprávění mlčet, přemýšlet jak Willidenovi a jeho lidem poděkovat. I jak poděkovat svému hraničáři, že mi znovu zachránil život. Palcem mu nepřestanu přejíždět po tváři, dokud se nezvedne a nevyrazí zpět pomáhat. Mám pak sama půl hodiny, aby se mi podařilo jednou rukou otevřít lahev a konečně se napít. Když se pak Arnon vrátí, slabě se na něj usměju, a o chviličku později začichám, co to s sebou přinesl. Poděkuju, podanou misku položím na kolena a pomalu se pustím do jídla. Pokusím se nehltat, abych svůj stažený žaludek příliš nerozdivočila, sem tam na krátkou chvíli lžíci odložím. "Slabá, unavená," odpovím v takové pauze. "A rozbolavělá… Ale živá." Ujistím ho, že mi není na smrt, a pokusím se najít jak jinak si ještě sednout. Odpovídat na to, co bylo obsahem mého snu, se mi ovšem příliš nechce. "Moje sušenky," zaraduju se, misku s Arnonem vyměním za krabičku, a teprve zpětně docením, jaká to byla výhoda, mít obě ruce zdravé. Pro jistotu ho poprosím, jestli by mi krabičku otevřel, jak se bojím, že bych si jinak sušenky rozsypala, a pak se o něj s úlevným vydechnutím opřu, když se posadí za mne. Teprve tak, v bezpečí jeho náruče, si troufnu promluvit, co se mi zdálo. "V tom snu… Byla jsem zpět v Dalaranu. Bylo to tak opravdové." Řeknu jenom potichu, zůstanu po maličkých kouscích uždibovat ze sušenky. "Viděla jsem svoje kamarádky a mistra, viděla jsem..." zmlknu, že jsem spatřila i někoho, kým za jiných okolností mohl být, zamlčím. "Viděla jsem svoje město hořet v bitvě." Špitnu nešťastně, i když vím, že to byl jen sen, je to hrozné pomyšlení. "Zdálo se mi, že mě Arthas zabije." Zachvěju se jen chvíli na to, čokoládová sušenka mi na moment přestane chutnat, ale kdybych se z toho nevypovídala, už asi nikdy klidně nezavřu oči. "Tolik se toho muže bojím a teď mne ještě začne strašit ve snech." Povzdechnu si unaveně, zbytek sušenky si nacpu do pusy, a uvolněnou rukou se Arnona chytnu. A pokusím se přitom zaplašit pocit, že bychom se do Východních království už nikdy neměli vracet. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Pozorně poslouchá celé tvé vyprávění. Zamračí se, když má pocit, že jsi něco vynechala, ale to nevidíš a on se tě na to nezeptá. Místo toho svůj stisk jen zpevní a opře se ti o hlavu svou tváří. „Byl to jen zlý sen,“ začne potichu. „Tolik tě straší to, co ti řekl Rufus, že sis vytvořila nesmyslný scénář a ve snu si ho prožila. Nejspíš jsem tě s ním neměl nechávat samotnou. To poslední, co teď potřebuješ jsou zlé sny.“ Venku se mezitím prolomí mračna a začne silný slejvák. Netrvá dlouho a objeví se u vás i šamanka, celá mokrá. Začne mluvit ve svém jazyce, takže jí ani jeden nerozumíte, i když nadávky poznáte, i kdyby měla bědovat ve znakové řeči. „Měla by sis odpočinout,“ pošeptá ti Arnon do ucha a sám zavře oči. Ubezpečí tě o tom, že se od tebe nehne ani na krok a bude čekat, než se probudíš. Ani tě nemusí dvakrát pobízet. Spánek se dostaví, i kdybys nechtěla. Tentokrát je bezesný a svým způsobem skutečně uklidňující. Žádné výjevy hořících měst, nebo mrtvol tvých přátel. Probudí tě hlasitý zvuk kapání. Hraničář už tě sice nedrží, a vlastně ani není v posteli, ale máš ho hned před očima. Celý zmatený naslouchá instrukcím šamanky a snaží se posouvat po zemi hrnky, aby do nich v pravidelných intervalech odkapávala dešťová voda. „Nedává to smysl,“ brání se Arnon, ale šamanka jen rozhodí rukama a oboří se. „Smysl má. Ty posuň doleva.“ Hraničář se posune. „Ty ne, nádoba!“ Takhle se to opakuje ještě několikrát, než si všimne, že už nespíš. Nechá hrnek hrnkem, i šamanku být, dojde k tobě a políbí tě. Na ruce máš nové obvazy, tedy vlastně pavučinu. Mikešova práce, jenže tentokrát to byl účel. Šamanka ti pak krkolomně vysvětlí, že jsou o něco lepší, než obvazy, kterých navíc není nekonečná zásoba. „Tady,“ podá ti vodu. S trochou štěstí, to nebude ta, co zrovna s šamankou chytali do hrníčků, tedy dešťovka. To ti však pro jistotu neřekne. „Prospala jsi to nejhorší. Kousek za táborem uhodil do stromu blesk, zřítil se k zemi. Můžeme děkovat bohům, že se oheň nerozšířil a celý kráter nevzplanul jako škrtlá zápalka,“ usměje se, jakoby to byla úplně normální zpráva, žádná katastrofa. „Dokážeš si vybrat dobu, za chvíli bude tma,“ sdělí prostě. „Chceš se projít venku? Můžu tě klidně nést, pokud se necítíš na chůzi,“ nabídne ti. Přeci jen jsi tady ve stanu už dost dlouho, že sotva víš, jak to v okolí vypadá. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Když se probudím podruhé, je mi znovu o maličko lépe. Zůstanu rozespale s malým úsměvem tiše sledovat, jak Arnon tancuje s hrnečky, a ten hřejivý pocit u srdce mne jen tak nepřejde. Ani potom, co se ke mně vydá s vodou. "Děkuji, miluji tě." Poděkuji mu a zároveň ho jedním dechem ujistím o tom, co jsem mu naposledy řekla tak dávno v Ratchetu. Chvíli mi pak trvá pochopit, co mi to šamanka vysvětluje, ale nakonec se mi přeci jen rozsvítí. "Sama jsem to chtěla vyzkoušet." Přiznám, že mě pavučiny od Mikeše při léčení napadlo použít, že je však vyzkouším rovnou na své paži, to by mě ale tehdy nenapadlo. Trochu nechápavě pak zamrkám na hraničářovo další vyprávění, čelist mi poklesne údivem, jak jsem mohla zaspat něco takového. Trochu podezíravě si ho prohlédnu, jestli se mne jen pokouší vystrašit, přesně tak, jak to moc rád dělává. "Mokré věci přeci nehoří tak snadno…“ namítnu tiše a váhavě, sama ale přeci vím, kolik škody dokáže oheň napáchat. Uhoření je zrovna tak strašná smrt jako utopení, nebo útok přerostlé ještěrky. "Pojďme na chvíli ven," odsouhlasím, nechám si pomoct na nohy, ale nabídku na odnesení prozatím odmítnu. Zůstanu se pak Arnona držet pro oporu, abych sebou ještě pro zlost na mokré trávě neplácla, tak jako jsem sebou málem práskla na kluzké palubě Černé Marie. "Ukážeš mi, jak vypadá tábor?" Zeptám se, čerstvý vzduch je od těžké vůně trav a bylin velká změna. "Asi bych měla jít poděkovat vůdci expedice?" Obrátím se na Arnona s pohledem, jestli je to dobrý nápad, a jestli mne za ním dovede. Neměla bych přeci jen pořád ležet ve stanu, slušnost mi velí vyjádřit vděk. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Arnon souhlasí s tím, že ti ukáže celý tábor, ve kterém už pár dní strávil. Ujistí tě, že za vůdcem můžete jít na cestě zpátky, brzy bude tma a není potřeba ztrácet čas nějakým děkováním. Všude bylo odporné mokro, tropické přeháňky nejspíš nebyly nic příjemného. O to lepší, žes zrovna tuhle prospala. U různých stanů postávali různí diváci - trpaslíci, gnómové, tam vzadu na druhém konci byl dokonce ork! O různorodosti členů expedice nemohl být pochyb. Stejně tak o jejích záměrech, o kterých ti vyprávěl Arnon, alespoň co tedy sám pochopil. „Jestli jsem to správně všechno pobral, hned ten druhý den, co jsme tu byli, tahle expedice by měla být týmem nadšenců, kteří sbírají informace. O všem, hádám.“ Pokrčí rameny. Je ti oporou na každém kroku. Nejprve tě vezme kolem vašeho stanu, tedy šamančina stanu, kde provádí první pomoc, dozadu mimo tábor. Jdete pomalu, ale on ti chce ukázat toho padlého velikána, do kterého uhodil blesk, jak ti říkal. Trvá sotva pět minut, než se k tomu padlému stromu dobelháte. Je obrovský, musel tu stát stovky let, a padl sotva jste sem přicestovali. „Kdyby padal na druhou stranu, měli bychom problém,“ usmál se hraničář. Bylo to jasné, kdyby padal vaším směrem, bez milosti by smetl nejen šamančin stan, ale spolu s ním i polovinu tábora. Teď leží na zemi ve vysokých kapradinách, natažený přes malá jezírka. Na cestě zpět do tábora, za posledních okamžiků světla, tě zradí pevná půda pod nohama. Stoupneš na kluzký kamen a ani Arnon, podpírající tě při chůzi, nemůže zastavit tvůj pád. Moc dobře ví, že tě nemůže chytit za ruce. Než by sis to vůbec uvědomila, leží hraničář na zemi s rukama pod tvými zády. Teoreticky jsi dopadla do měkkého. Jen velmi neohrabaně si pak stoupne a tebe vyzvedne do náruče jako nevěstu. Je celý zablácený, ale obětoval se pro tebe. „Takhle to bude jistější,“ řekne a rozejde se zpět do tábora. „Za Willidenem, nebo jeho sestrou, můžeš jít zítra. Dneska tě už nikam nepustím. Můžeš jim za pohostinnost poděkovat zítra za úsvitu.“ Odnese tě rovnou do stanu, který byl až na Mikeše prázdný. Položí tě do postele, přičemž si hned potom sundá zablácenou košili a otře si obličej. Zaloví pak ve tvých věcech a vytáhne pro tebe čistou halenu, protože jak tě nesl do tábora, neunikla jsi blátu ani ty. Samozřejmě, že když si vzpomene, jak jsi nedokázala ani otevřít krabičku se sušenkami, s převléknutím ti pomůže. Klekne si před tebe a začne rozepínat zablácený kus oděvu. Z knoflíků nadšený není, ale co se dá dělat. Přidá tvoji halenu na hromádku ke svojí košili. Jen se pak podívá na tvé tělo a zvedne k tobě hlavu. Do klína ti přitom položí složený kus oblečení, aniž by z tebe spustil oči, aby sis ho oblékla a on nemusel vstávat ze země, pak ho jen zapne. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Un'Goro Je to vskutku podivná směs badatelů, přítomnost orka v táboře mne na krátkou chvíli částečně znejistí. "Zřejmě mě s tím herbářem předběhnou." Usměju se nakonec nepatrně, a o pět minut později má veškerou moji pozornost padlý strom. Takové štěstí, že nespadl rovnou na nás! Příliš by z nás nezůstalo. "Jak jsem toto mohla prospat?" Podivím se tiše, a jen maličko stisknu Arnonovi ruku. Na bližší pohled do jezírek, zda jsou v nich pijavice nebo utopenci, se ale ještě necítím, snad zítra. Cesta zpět se i bez toho průzkumu ukáže jako mnohem náročnější. Přísahala bych, že s mým tempem bez prudkých pohybů, mi nemůže nic hrozit, když mi pak přeci jen uhne zem pod nohama, je moje překvapení o to větší. Pokusím se jen ochránit před nárazem pravou ruku, s naraženou kostrčí se smířím ještě za letu. Potom co můj dopad zastaví Arnon, překvapeně heknu. Nezbude mi nic jiného, než se červenat, jak mne ze země posbírá, a pak se k němu i přes všechno to bláto víc přitisknu. "Jako na Černé Marii," špitnu, a že bych se s ním snad měla hádat o tu návštěvu Willidena, mě ani nenapadne. "Neublížil sis?" Zeptám se provinile, zpátky na lůžku. Prsty mu přejedu po tváři, když si přede mne klekne a mírnému zachvění se neubráním. Ten zbytek touhy, který nezabíjí únava, však pohřbí první pohled na jizvu na boku. Je to div, že se ze mě nic nevysypalo. Bude mi trvat, než si zvyknu, že na mne zase přibyly další ohavnosti. Uhnu na krátkou chvíli očima, spěšně začnu soukat ruku do rukávu, i když si uvědomuji, že musím být vděčná, že jsem živá, ne se bát, že už mu teď nebudu připadat krásná. "Jak ti to všechno splatím a vynahradím?" Zeptám se potichu, navlečená zpět v haleně, ještě dřív, než ji začne zapínat. Sehnu se potom k němu pro polibek, nejdřív pro jeden letmý, a když se ujistím, že není proti, pro druhý pomalý a dlouhý. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Ujistí tě, že se mu nic nestalo. Nebyl to přeci pád, který by se rovnal tomu skoku do kráteru. Šamanka se mu dokonce postarala i o zranění na ruce, takže ho tvůj pád po fyzické stránce nijak netížil. Když si všimne, jak uhýbáš pohledem, abys neviděla jizvu na boku, smutně se usměje. Lehce se jí dotkne palcem a v neposlední řadě ji políbí. Je teď tvojí součástí a on ji bude milovat stejně jako tebe. „O něčem bych věděl, ale na to je ještě moc brzy,“ odpoví ti, když k tobě zase zvedne hlavu. První polibek ti opětuje ještě v kleče, při tom druhém se začne pomalu zvedat. Posadí se na okraj postele, dlaň jedné ruky ti položí na tvář, tu druhou na koleno. Když pak polibek přerušíte, dlouze vzdychne. „Chtěl bych tě, ale teprve dnes jsi přišla k sobě. Musíš být unavená.“ Opře se svým čelem o to tvé. „Společné chvíle nám nikam neutečou, budu mnohem raději, když ti bude lépe. To mi za všechno to čekání stojí.“ Políbí tě na čelo a uloží. Sám se pak sesune hned vedle lůžka, na které by se s tebou vešel jen těžko. Chytí tě za zdravou ruku a druhou hladí po vlasech dokud neusneš. Na druhý den ráno tě nebudí hraničář, ale šamanka měnící ti obvazy. Také k tomu přispívá Mikeš, který ti pobíhá za hlavou a občas do tebe strčí nožkou. Přítel člověka k pohledání. Pokud se podíváš přes šamanku ven, spatříš nejen formující se učence a členy expedice, ale i hraničáře dělajícího kliky. Jistě, rozcvička. „Oni jít zkoumat velký strom,“ oznámí ti šamanka, když dokončí zaplétání pavučiny na tvé ruce. Co jiného by mohla expedice také zkoumat, třeba se v korunách toho stromu, který včera při bouřce padl, nacházelo něco zajímavého, nebo snad uvnitř jeho kmene. Šamanka se k nim připojí hned, co dokončí svou práci. Vypadá to tedy, že na průzkum odcházejí všichni, až na tebe a Arnona. Určitě si získal nějaký respekt, když vás nechají v táboře samotné a odejdou. Je to svým způsobem i risk, a nebo jim Arnon přislíbil, že se tady o vše postará, vzhledem k tomu, že už je dávno vzhůru a jistě se celou dobu jen nepotí. Pokud šlo o tebe, cítila ses lépe, než včera. Únava, zdá se, docela přešla a nová směs prapodivné masti na tvém předloktí ulevovala od bolestí. Venku bylo příjemné teplo a po včerejších deštích ani stopa. Pokud by sis pospíšila, stačila bys oba sourozence, vedoucí výpravy, zachytit a poděkovat jim, i když je pravda, že ten strom není od tábora zase tak daleko a pokud se ti bude chtít, přes den je tam jistě najdeš. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Un'Goro Snadno se mi ten večer usíná, a na druhý den ráno mi probouzení ani nedělá takové problémy. Možná tomu přispěje i to neustálé strkání nožkou od Mikeše, že k vědomí přijdu tak rychle. Nezapomenu mu poděkovat, stejně jako šamance za její péči, a potom, co jsou pavučinové obvazy dokončeny, vyrazím ven ze stanu. Bývala bych dokázala strávit den pozorováním Arnona jak cvičí a posiluje, výhled by to byl jedinečný, tohle ráno si ale pospíším, abych našla Willidena a jeho sestru. Nechci je příliš zdržovat od cesty ke stromu a od jejich výzkumu, a tak svůj vděčný proslov omezím jen na ta nejnutnější sdělení, že si skutečně vážím jejich pomoci a ochoty nás ve svém táboře přijmout. Až se vrátí, docela ráda bych se jich a kohokoliv z expedice vyptala, co zajímavého se jim podařilo o stromu a u stromu zjistit. Jakmile se po tom krátkém rozhovoru s oběma sourozenci zbavím pocitu nevděčnosti, najdu a vrátím se ke svému hraničáři. Přesvědčit se o tom, jestli už skončil s provokováním všech těch badatelů svými svaly, a vymoct si od něj krátké objetí a polibek. "Už se cítím mnohem lépe." Oznámím mu s malým úsměvem, moc dobře si pamatuji, co mi včera večer řekl, a pak se jen krátce rozhlédnu po táboře. "Nechali nám nějaké úkoly?" Zeptám se, jak je příliš snadné představit si, že Arnon už se stal za ty uplynulé tři dny právoplatným členem expedice. "Třeba nachystat oběd?" |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Oba sourozenci ti popřejí brzké uzdravení. S vědomím, že v táboře nejsi ani ty, ani hraničář na obtíž, vás tady zanechají a za vášnivé debaty se odeberou do lesních porostů. Hraničář už dávno přestal s protahováním a jen tě mírně překvapen sleduje, jak pobíháš po táboře sem a tam. Včera tě musel podpírat a teď to skoro vypadá, že by sis s ním dokázala dát závod napříč kráterem. Samozřejmě se s tebou přivítá tak, jak už dlouho nemohl. Dostane se ti tak pevného objetí a opětovaného polibku. „Vidím,“ usměje se, když zmíníš svůj stav. Pak ale pokračuješ pracemi. „Ne, já pochybuji, že se do večera vůbec vrátí. Jsou to skuteční nadšenci, včera během deště jeden hodinu básnil o listech palmy.“ Po celou dobu, co sis přišla pro objetí, tě nepouští dál než na půl kroku. Chvilku se dívá za odcházející expedicí, než tě vezme za ruku a odvede zpět do stanu. „Vlastně slyším moc rád, že se cítíš lépe,“ políbí tě na rty. „Včera jsem si nebyl úplně jistý, ale teď? Můžeš mě kdykoliv zastavit.“ Jistě, žádné záchranné slovo není, obzvlášť ne, když tě znovu začne líbat, ale odstrčení by stačilo k tomu, aby přestal a vytáhl ruce zpod tvé haleny. Přeci by neudělal nic, co si sama nepřeješ. Beztak si nemůže pomoci, od vaší poslední noci v gobliním městě uběhlo až moc času na to, aby se tě znovu dobrovolně vzdal jako včera v noci. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Naštěstí, jemu slouží obě ruce dobře, nemá tedy problém s rozepínáním ať už tvé haleny nebo svých kalhot. Téměř nahou si tě pak položí na lůžko, stejně jako to udělal v Gatgetzanu i nepovedeném Ratchetu. Dá ti rychlý polibek na rty, o to víc se pak snaží na tvém krku. Další jsou vedeny čím dál tím níž, než ty první. Z krku na klíční kosti až na prsa. Od prsou až ke kalhotkám, kde se zastaví. Zvedne hlavu, podívá se na tebe a jen se ušklíbne. Trvá jen pár okamžiků, než si lehne k tvému klínu, pomalu ti stáhne spodní prádlo a zase začne s polibky tam, kde předtím přestal. Posledních pár polibků, než vyplázne jazyk a ochutná tě tak, jak doposud neměl tu možnost. Mohl by si s tebou sice takhle hrát a dráždit tě, dokud by tě neudělal šťastnou, ale na to bude čas někdy jindy. Teď tě neměl až moc dlouho. Sám si pak stáhne spodní prádlo a pomalu do tebe za dlouhého vzdechu vnikne. Zapřený jednou rukou pak začne pomalu přirážet a podle intenzity vzdechů a vaší potřeby zrychlí. Tak dlouho a vytrvale, dokud nejste oba spokojeni. Natěsná se pak hned vedle tebe a se zrychleným dechem se podívá do pavučinového stropu, kde visí Mikeš. Alespoň dostal dost rozumu na to, aby se nespouštěl dolů během aktu, jako to už jednou předvedl. „Jsem rád, že tě mám zpátky,“ položí ti ruku na bok a dá polibek na čelo. „Skončil jsem se svým výzkumem. Až se na to budeš cítit, vrátíme se do Východního Království, nebo budeme moct jet navštívit tvou rodinu, jak jsem ti slíbil,“ řekne klidně. Určitě už celou tuhle záležitost promýšlel a ukončit to pro mnohé nesmyslné pátrání mu vždy vyšlo jako nejlepší možnost. Málem o tebe přišel kvůli hloupým ještěrkám, nevsadí tvůj život znovu. Pokračovat by mohl leda tak sám a opouštět tě nepřipadalo v úvahu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Un'Goro Věci sice vezmou jiný směr, než jsem zamýšlela, s jeho rty na mém krku, mě však ani nenapadne vzdorovat. A moje přesvědčení zůstat tiše slábne s každým dalším polibkem, jak se po mém těle posouvá stále níž, až dokud nevezme za své úplně. S hlasitým zasténáním se prohnu, když na mé rozkoši začne pracovat jazykem, a kacířsky mne sotva na okamžik napadne, že jsem se měla nechat tím plazem potrhat už dřív. Pak se ale mi většina myšlenek slije do jedné, konečně ho cítit v sobě, a pavouk nad hlavou a pohled korálkových očí pro jednou nehraje roli. Srdce mi ještě dlouho po vyvrcholení zůstane tlouct jako o závod, namáčknutá k němu zůstanu krást prsty levé ruky jen letmé doteky. Jak jsem ráda naživu, bych v ten moment nedokázala vyjádřit. Vydechnu spokojeně a zeširoka se na něj usměju. Krátce ho políbím na rty a pak mne úsměv pomalu přejde. "Vím, proč to říkáš," pokusím se o stejný klid, ale nejspíš bezúspěšně. "Nebyla ale tvoje vina, co se stalo." Kousnu se do rtu, ať se mi tvář nekřiví lítostí, co jsem vlastní neschopností způsobila. "Když jsem vyrazila s tebou, přijala jsem to riziko. Nesmíš se kvůli strachu o mně vzdát svého pátrání." Posadím se raději, ať nevidí, že je mi málem do pláče, být mu na obtíž a zpomalovat ho je přesně to, co jsem nechtěla. "Nepřeju si to. Nebyl bys šťastný." Ohlédnu se na něj jen krátce přes rameno, jestli jsem stačila něco pochopit, pak že sedět na jednom místě není pro něj. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro
Ani na okamžik z tebe nespouští své zelené oči. To ani když se mu Mikeš snese těsně nad tvář. Teď už koneckonců žádné milostné okamžiky mezi vámi dvěma neruší. Hraničář ho jen rukou odsune, aby se mohl lokty zapřít a neměl pavouka v obličeji. „Můro,“ vydechne potichu. Snad ani pořádně neví, co by měl říct. Každá možná odpověď mu v hlavě zní jako špatná. Měl by ti říct, že se tak rozhodl kvůli tobě a dát ti to celé svým způsobem za vinu? Lhát a říct, že ten raptoří útok s tím nemá vůbec nic společného? Lhát sám sobě, když by přiznal, že je celý výzkum ztráta času? Nebo by se k tomu mohl postavit docela jinak, nedat ti tu možnost svobodné volby a i přes tvůj případný protest odcestovat pryč a už se do kráteru nikdy nevrátit. „Nechci, aby ses cítila provinile. Rozhodl jsem se tak pro naše dobro,“ smutně se usměje, chabý pokus o tvé povzbuzení. „Chtěl jsem tě vytáhnout z knihoven Dalaranu, a jak to dopadlo? Potrhaná dinosaurem.“ Posadí se a nohy svěsí z postele, jako kdyby se měl každou chvíli zvednout, odejít pryč a už se nikdy nevrátit. „Říkáš všechny ty věci, abych se o tebe nebál a nic si nedával za vinu, ale nefunguje to.“ Posbírá své věci a začne se oblékat. Teď, víc než kdy jindy, máš pocit, že skutečně odejde, jen co dopne poslední knoflík na své košili. „Co s tebou?“ otočí se na tebe, když skončí s oblékáním, a chvíli na tebe jen mlčky hledí. „Vybral jsem si tu nejtvrdohlavější čarodějku z celého Azerothu,“ usměje se, udělá několik kroků zpět k posteli a políbí tě, „a té volby nelituji.“ Posbírá i tvé oblečení, s jehož obléknutím ti je více než ochoten pomoci. Hned poté ti do zdravé ruky vrazí tvůj deník a vyjde ven ze stanu. Sedět v něm celý den, i když by to bylo s tebou a po aktu, se mu úplně nechce, když máte celý tábor pro sebe. Pokud deníkem zalistuješ, zjistíš, že na několika stránkách jsou jeho kresby nejroztodivnějších květin, které jistě našel tady v kráteru. Až když vyjdeš ven za ním, omluvně svěsí ramena. „Nečetl jsem nic, přísahám.“ Ujistí tě jako první. „Vzpomněl jsem si na to, co jsi říkala o tom herbáři, tak jsem si půjčil tvůj deník, když ses léčila a pár kytek ti nakreslil, aby se ti lépe popisovaly...“ Celý tábor ve skutečnosti nebyl nijak velký, tento dojem vytvářelo jen nahodilé rozestavění stanů. S klidem se tak dala oddělit ta část výpravy, která mluvila jinou řečí, než ta druhá. Sice se sourozenci chvástají tím, že expedice nemá žádné zábrany, a tedy přijímá i nadšence z jinak pro ně nebezpečných ras, přesto bylo vidět, jak na menšinu pohlížejí. Šamančin stan byl přeci téměř na samém okraji tábora, orkův stan pak na druhém konci a goblini se vetřeli tak, aby byli co nejdál gnómů. Hlavní stany vedoucích expedice pak byly ve zlatém středu, byly největší a nejlépe zachovalé po včerejším dešti. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Samozřejmě, že je mezi vámi vše v pořádku. Jediné, čeho se skutečně bál, byla tvá reakce. Snad, že mu nebudeš věřit a budeš se zlobit kvůli pokresleným stránkám. Když ho pak přesvědčíš o tom, že je vše v pořádku, svým způsobem se mu uleví. O to ochotněji pak souhlasí s tím, že tě na všechna ta místa zavede. Sám si pak vezme menší batoh, dýku a především svůj luk. Sice tyhle kytky nenašel úplně daleko od tábora, přesto nehodlá riskovat. Už v táboře pro všechnu jistotu a klid na jeho duši založí do tětivy šíp, aby se tím později nemusel zdržovat, kdyby se něco semlelo. Cestování po kráteru od jedné rostliny k druhé je pak činnost, která tvého hraničáře úplně extra nebaví. Dokud ty rostliny mohl kreslit, měl alespoň něco, co ho zabavilo. Teď ti stojí za zády a spolu s Mikešem hlídají každý pohyb kapradin, korun stromů a trávy, aby se nemohlo opakovat to, co na vašem úplném začátku, tedy vstupu do kráteru. Čím dál v deníku listuješ k dalším kresbám, tím hlouběji do těchto děsivých končin pronikáte a tobě se jen potvrzují tvá vlastní slova o tom, že by byl Arnon na jednom místě nešťastný. V táboře nevydržel sedět ani pět dní, jak by pak měl zvládnout žít roky na jednom místě? Po celou dobu přesunů pak volí trasu tak, aby byla co nejmenší pravděpodobnost nějakého střetu. Je to stopař a v kráteru žijí velká zvířata. Pokud narazí na stopy, které se mu nezdají, změní směr. Snad jen díky tomu se vám nepodaří narazit na žádného obrovského ještěra, který by si na tobě chtěl pochutnat. S mírným znuděným zívnutím se pak podívá přes rameno, když uslyší své jméno. Když se na něj neotočíš, začne znovu hledět před sebe s tím, že na tebe žádná kytka neútočí a tedy je vše v pořádku. Ovšem pak pokračuješ dál a on je na okamžik víc než zmatený. Nejen, že zrudne v obličeji, hlavou mu běží nejrůznější myšlenky. Zašel snad až příliš daleko? Chceš mu to teď vyčíst? Říct mu, že co udělal, a co v tu danou chvíli považoval za správné, je vlastně nepřípustné? Dnes už podruhé ho sevře ten nepříjemný pocit, že udělal něco, co raději neměl. Ani přidaná poznámka o jeho příjmení nepomůže tomu, aby se toho pocitu zbavil. Oči se mu rozzáří, když si uvědomí, co po něm žádáš. Nikdy se ti celým jménem nepředstavil a teď je na to už opravdu pozdě. Otočí se na tebe, dlouho neschopen říct jediné slovo. Při vašem prvním setkání necítil potřebu ti příjmení sdělovat, byla jsi cizí člověk, o kterého neměl nejmenší zájem, a potom? Potom bylo pozdě, stejně jako teď. „Já,“ začne trochu nejistě. Ještě se ani pořádně nevzpamatoval z poznámky, která otázce předcházela. „Já jsem... Blackmoore,“ řekne nakonec, ale leze to z něj jak z chlupaté deky. Nejistě pak přešlápne. Měl by ti snad podat ruku, jako kdyby se ti představoval poprvé v životě? Říct, že příjmení otce nosit nemůže, proto má matčino? Hlavu mu zaplní další sled otázek a on tak navenek zůstane jen stát se zářícíma očima upřenýma přímo na tvá záda. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Po celou dobu, kdy se nad jeho jménem zamýšlíš, z tebe nespouští oči. Jen skloní luk a přidřepne si. Těžko říct, jestli vůbec vnímá to, co říkáš a sám se neztrácí ve vlastním toku myšlenek, který ho od příjmení pořád vrací na začátek tohoto rozhovoru. Snad kdyby nad tím tolik nepřemýšlel, dokázal by ocenit fakt, že po něm hodláš pojmenovat rostlinu. Možná nějakou masožravou, nebo odpudivou na pohled, aby se k němu skutečně hodila. „Maro,“ začne docela vážně, „proč ses mě zeptala takhle?“ Zazní jeho otázka. Konečně tě přestane spalovat pohledem. Místo toho se hrotem šípu začne hrabat v zemi. „Bylo to, co jsem udělal příliš?“ S dlouhým vzdychnutím se pak zase postaví, krátce se podívá na cestu, kterou jste sem přišli. Stačí ti tak zavelet dřív, než bys mu dokázala pořádně odpovědět na to, na co se tě ptal. „Bude lepší, když se vrátíme,“ řekne to sice tobě, ale dívá se na neklidného Mikeše. Tentokrát šel celou cestu do tábora vpředu, Mikeš hned za tebou, takže jsi šla uprostřed. Jistota, že kdyby na vás skutečně chtělo něco zaútočit, jeden z nich schytá první ránu. Ovšem, ta nepřišla. Byl to jen hraničářův špatný pocit, který tě od květin odtáhl zpět do změti stanů, z nichž ani jeden nebyl přímo váš. Na návrat expedice bylo ještě moc brzy. Tábor byl stále prázdný a tichý. Pokud jsi hraničáři neodpověděla během cesty, zastaví se a nenechá tě jít dál, dokud neuslyší odpovědi. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Un'Goro Tím vážným dotazem, který ovšem směřuje zcela jinam než na moji zvědavost, či snad k nějaké prapodivné věci, kterou si o mně přeje vědět, mne dočista překvapí. Do tváří se mi nahrne nová krev, několikrát naprázdno klapnu pusou, jak mi najednou docela dojdou slova. Soustředí se na špatné úplně špatné věci! Ani na protesty se nevzmůžu, když zavelí k odchodu. Poslušně zaklapnu deník, tuhu uložím zpět do dřevěného pouzdra, ať se mi nepoláme, a s těmi dvěma poklady přitisknutými k hrudi, se mlčky vydám za Arnonem. Cesta zpět mi dá ovšem zabrat víc, než cesta za květy. Zůstanu raději šetřit dechem, a snad i trochu doufat, že než dojdeme zpět do tábora, rozmluva z pralesa bude zapomenuta. Jak jsem se spletla! Odfouknu si, když mě nenechá odejít, zdá se, že co jsem si navařila, budu muset i sníst. Podám mu k podržení svůj deník i pouzdro s tuhami, a s opětovně rudnoucími tvářemi se nadechnu k odpovědi. "Zaprvé…" Zvednu ukazováček levé ruky, "ráda jsem si na dnešní ráno zavzpomínala." Vyhrknu, hned poté zvednu druhý prst ve výčtu. "Za druhé, nenapadlo mě, jak jinak tu otázku uvést, aby to neznělo jako vážný výslech." Zatěkám pak pohledem všude okolo a zvednu poslední prst. "A za třetí, když už mě to napadlo, přišlo mi to zábavné," K odpovědi na jeho druhou otázku k němu přistoupím blíž, zdravou rukou se o něj opřu, abych se mohla snáz vytáhnout na špičky. Tváří se přitisknu k té jeho, a jen tiše šeptnu. "Co si udělal, nebylo příliš... bylo to skvělé." Krátce ho políbím na rty a pak o krok ustoupím, ruku natáhnu pro svoje věci. "Můj deník, prosím." Usměju se na něj, v očích mi zaplane, zrovna tak mi ale nepřestanou hořet ani tváře, ani uši. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Vezme si od tebe deník a vyslechne si odpovědi, na které čekal celou cestu. Až po konečném výčtu a polibku se uvolní a trochu se uklidní. Dnešní den je tak pro něj nebem i peklem, a zdaleka ještě nekončí. Klidně by si odpustil všechny ty obavy, ale strach, že by v budoucnu mohl zopakovat něco, co si nepřeješ, ho zkrátka držel v řetězech. „Věřím ti,“ řekne prostě a vrátí ti deník. Minimálně vypadá klidněji a věnuje ti i úsměv, něco čeho ses během cesty nedočkala. Hned nato stáhne ze zad toulec s batohem a rozepne si zbroj, kterou sundá. Následuje i košile, po které když je dole se protáhne. „Určitě máš ještě něco na psaní, já půjdu kopat jámu za táborem, ať jsem alespoň k něčemu dneska užitečný,“ zasměje se, jako kdyby celé ráno pro klid na své zděšené duši vypustil. Až do večera pak o něm neuslyšíš, tedy pokud se nepodíváš k jámě, kde otročí s lopatou. Kdoví, jestli po těch několik dní, co jsi byla mimo, na tu lopatu sáhl i někdo jiný než hraničář. Nebo možná právě vykopání jámy bylo podmínkou pro to, abyste mohli zůstat. Pokud ti to Arnon neřekne, nejspíš budeš moct jen hádat, jak se to s tou proklatou dírou má. Poté, co slunce téměř zmizí, a hraničář vzdá své několikahodinové lopocení, se vrátí do stanu za tebou. Celý zpocený a zamazaný od hlíny se tak natáhne pro svou košili. „Chtěl jsem jít k louži se trochu opláchnout. Přidáš se, Maro Blackmoore?“ ušklíbne se. Možná ho v tu danou chvíli, když jsi tohle vyslovila poprvé, zajímalo trochu něco jiného, ale nepřeslechl nic podstatného. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Nestačí si pořádně zapnout ani jeden knoflík košile, když letíš k zemi a on pro tebe (78%). Několikrát vykřikne tvé jméno, snad v naději, že bys mu mohla odpovědět. Začne lehce panikařit, vždyť jsi doteď byla v pořádku! Položí tě do postele, zkontroluje tep a tvůj dech. Když se mu zdá, že je vše tak, jak má být, zase se trochu uklidní. Očividně jsi neumřela, zástava srdce vypadá taky trochu jinak. Svou cestu k louži tak rychle hodí za hlavu. Pokusí se s tebou jemně zatřást, a pokud to nemá žádný efekt, zůstane přecházet sem a tam tak dlouho, dokud se sama neprobudíš. „Nezodpovědné,“ slyšíš od hraničáře jako první, když konečně přijdeš k sobě. Stojí přímo nad tebou, o kousek výš nad ním se houpe Mikeš jako nějaká opice na liáně. I když ti to vyčte, úlevně vydechne. Přeci tě z tábora táhl on, ne? Podá ti do ruky otevřenou čutoru s vodou. „Jsi v pořádku?“ zeptá se nakonec. Jen co ho ujistíš, že v tom není nic víc, než hlad, odejde ze stanu. Vrátí se pak s kusem chleba a masem, které může být dost dobře raptoří. Samozřejmě je vařené, od snídaně, takže studené jak psí čumák, ale pořád alespoň něco. „Expedice se pořád ještě nevrátila. Pokud nepůjdu něco připravit, nic lepšího ti nabídnout nemůžu,“ podá ti jídlo. Můžeš jen hádat, jak moc dobrý kuchař Arnon je, ale nejspíš by to nemuselo být nejhorší. Koneckonců, on byl někdo, kdo většinu života strávil na cestách a úplně sám. Jistě nějakou základní dovednost, co se minimálně přípravy masa týče, pochytil. Co se však stalo s výpravou je nad rámec tvé představivosti, alespoň pro teď, kdy myslíš jen na hlad, a to, jak ho co nejrychleji utišit. „Nechci nic špatného přivolávat,“ prohodí hraničář, když se k tobě posadí na postel, „ale třeba je něco napadlo. Šel bych se po nich podívat, kdyby to neznamenalo, že tě nechám v táboře samotnou.“ Mikeš se zhoupne dolů k vašim nohám, ale ani on není dostatečně dobrým argumentem, aby tě hraničář nechal v šamančině stanu a odešel. Výprava je na to holt sama. Arnon tak u tebe zůstane i další hodinu, než se z divoké džungle konečně vrátí celá potlučená expedice. Je už dávno tma a dost možná, kdyby byli potichu a nesvítili pochodněmi, byste o nich vůbec nevěděli. Každý si dnešní den, zdá se, pamatuje trochu jinak a s radostí přesvědčí svého kolegu výzkumníka o své vlastní pravdě. Hraničář jen protočí oči, protože jej vskutku nález vaječné skořápky velikosti orka vůbec nezajímá. Dinosaury už viděl, stejně jako jsi je ty pocítila na své ruce. „Měl bych se jít opláchnout,“ dodá v rychlosti, když se ve stanu objeví šamanka. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Un'Goro Chvíli mi trvá pochopit, proč ležím na zádech i proč Arnon s Mikešem nade mnou stojí (v pavoukově případě visí) jako dvě sudičky. Že by mne moje přesvědčení, že nebudu slaboch, vypeklo až tak rychle? S tichým heknutím přisvědčím, že mi nic není, ale doopravdy lépe se začnu cítit až s přineseným jídlem. Bylo by zábavné, kdybych jedla nějakého z těch zubatých dinosaurů, kteří si na mne před pár dny chtěli sami pochutnat. "Děkuju," zamumlám s plnou pusou, mezi sousty se na hraničáře omluvně usměju. Sotva maličko se pak zakuckám, když zmíní, že by se expedici mohlo něco napadnout. Nejsem si jistá, jestli mne jen také na oplátku straší, nebo se mám o expedici začít opravdu obávat. "Snad se jim nic nestalo?" Zeptám se nejistě, Mikešovi podám kousek masa, a mezi dalšími sousty zůstanu špicovat uši, jestli už se přeci jen nevracejí. Protože Arnona bych do setmělého pralesa pouštěla samotného jen nerada. Trochu se pak o něj opřu, z otevřené krabičky mu vnutím sušenku, a i sobě dopřeju ještě jednu. Škoda, že není kouzlo, které by je v krabičce doplňovalo. Byla bych tak šťastná, kdyby mi ta krabička vydržela věčně, ale také se trochu bojím, aby mi sušenky nezačaly plesnivět. Strach o milovanou dobrotu mne však přejde, jakmile se k táboru začnou blížit hlasy, které potvrzují, že expedice je zpět celá a výrazněji nepoškozená. Usměju se pak na šamanku, zároveň si i uvědomím, že když je mi teď lépe, neměla bych už postel v jejím stanu zabírat. "Půjdu s tebou, doprovodím tě." Vyhrknu, když se Arnon vrátí k myšlence koupání. "Už je mi skutečně dobře, můžu jít. Posvítím ti na cestu." Doopravdy si nepřeju, aby chodil sám, navíc, šamanka si určitě zaslouží chvíli jen pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Hraničář si vymění tichý pohled se stojící šamankou, která je tvou reakcí docela překvapená. Vidíš, jak se žena pomalu nadechuje, aby tvé prosbě odporovala a zamítla ji s tím, že na něco takového ještě nejsi dost silná a tvoje ruka potřebuje víc klidu, než si myslíš, ale Arnon ji předběhne. Natáhne k tobě ruku a pomůže ti vstát z postele. „Pokud si to přeješ,“ usměje se a ze země zvedne vlastní dýku v pouzdře. Šamanka za jeho zády jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Jistě myslí na to, jak je tvůj hraničář nezodpovědný, když se nepostaví na její stranu a nezakáže ti jít takhle pozdě v noci ven, pro tvé vlastní dobro a bezpečí. Z malého stolku za trollkou pak vezme malou krabičku, která se mu vejde tak akorát do dlaně. „Nemusíš se bát, Eniz'je,“ řekne a zamává na ní krabičkou. „O výměnu obkladů se postarám, vezmeme si pavouka, všechno bude v pořádku.“ Ještě nikdy tě ze stanu nevytáhl tak rychle, jako právě teď. Jako kdyby byl malé dítě, které utíká před problémem, který nechce řešit. Mikeš vycupitá chvilku za vámi. Krabičku pak strčí do kapsy u kalhot a volnou rukou se chopí pochodně. Samozřejmě, že tě nenechá čarovat, ani ji držet. To je jeho práce. „Stejně bych tě vzal s sebou,“ začne, když se od tábora vzdálíte na několik metrů. „Vím, jak ti tyhle věci dělají dobře.“ Vzpomene si na Dustwallow Marsh, kde objevil tu čistou louži a tobě se přímo rozzářily oči. Že jste nešli tam, kam hraničář původně zamýšlel ti dojde po několika minutách cesty. Nevzal tě k louži ale k jezírkům u obrovského stromu. Bylo jich tu asi pět, každé o průměru několika metrů s hloubkou nanejvýš jeden a půl metru. „Dámy mají přednost,“ kývne směrem k vodě a hořící pochodeň zabodne do země, aby vám stále svítila na případné nebezpečí. Nikdo mu přeci stoprocentně nezaručí, že na vás nemůže z keřů nic vybafnout. Pro tentokrát se tě alespoň nesnažil strašit. Pokud si to budeš přát, pomůže ti jak s oblečením, tak i do vody. On sám pak ze sebe stáhne oblečení a dýku na břehu nechá tak, aby ji měl stále po ruce, kdyby náhodou byla potřebná. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Jen v rychlosti se ti přizná, že nikoho dalšího s lopatou v ruce neviděl, ale že ji určitě sám nekopal. Jen těžko však věřit tomu, že by někdo z těch vzdělanců, badatelů a průzkumníků vzal do ruky lopatu a kopal za táborem jámu proti dinosaurům. Nechá si pak pomoct s umýváním hlíny, stejně jako tobě pomůže s mytím vlasů. Šamanka vás ze stanu nevyhodí. Sama se odebere do menšího, který vznikl vedle toho velkého, když jste byli u vody. Žádná velká výhra to ale pořád nebyla. Lůžko bylo ještě menší než to v kajutě na obchodnické lodi ze Stormwindu, a Arnon ti ho odmítl zabírat. Ty jsi byla zraněná, bylo tedy tvoje. Dlouho si za svým přesvědčením, že by tě neměl mačkat, ale nezůstal. Jen co si prosadí svou, že zůstane spát na zemi, svůj postoj přehodnotí a vmáčkne se k tobě na to jedno jediné lůžko. Jak by jen mohl spát na zemi, když už jsi v pořádku a ve stanu není šamanka, která by na něj vrhala zlé pohledy, kdykoli by se k tobě pokusil jen přiblížit? Raději zůstane s tebou v náruči až do brzkého rána. Jen co otevřeš oči, přivítá tě polibkem. Sám pak vstane a posadí se na okraj, aby ti víc nepřekážel. „Myslím, že je nejvyšší čas vyrazit dál,“ řekne. „Pojedeme podél kráteru, snad se vyhneme nepříjemným setkáním,“ začne ti vysvětlovat průběh cesty, která před vámi leží. Jen co ti vylíčí barvitou výpravu za pavouky, donese ti pak jedno ze zachovalejších jablek, které našel v kuchyni. Snídaně možná nic moc, ale je to lepší než nic a bez ní by tě už cestovat nenechal, ne po tom, co se včera stalo. Ponechá tě s jablkem samotnou a sám se jde postavit šamance, které musí oznámit, že odchází a tebe bere s sebou, takže už se nemá o koho starat. Dá se to pochopit, byla jsi po dlouhé době konečně nějaká pacientka, která její schopnosti skutečně ocenila a navíc, neležela jsi u ní jen s hrozivou rýmičkou nebo odřeným kolenem. Byla jsi výzva, a ona odvedla zatraceně dobrou práci. Do stanu se tak Arnon vrací i s šamankou v zádech. Jistě dostaneš tunu té bylinkové masti, abys měla čím přispívat k regeneraci. Hraničář tě jen velmi rychle ujistí, že se pro tebe za hodinu staví, jen co připraví vše nezbytné na cestu, a odejdete. Máš tak hodinu sama pro sebe, tedy jen co ti šamanka skutečně poskytne zásobu masti a vyčítavý pohled, že se skutečně chystáš odejít. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Loučení proběhlo vcelku rychle. Hraničář měl vše potřebné dávno připravené a on sám se nezdržoval přílišnými projevy vděku. Skutečně poděkoval jedině sourozencům a šamance za všechno, co pro vás vykonali a nic moc si za to ani nechtěli. Kdoví, jak by to celé dopadlo, kdyby na ně hraničář tehdy nenarazil. Nechť je alespoň provází štěstí během expedice. Vás by trocha toho štěstí do Silithusu také mohlo doprovázet. Tvá hůl byla poškozená, vůbec nemluvě o tvé ruce a hraničáři se to moc nelíbilo. Jistě, mohli byste zůstat dál s expedicí, ale prošlo by vám to? Dva hladové krky navíc, které nemají moc co nabídnout. Je nejvyšší čas, znějí Arnonova slova, když tábor nadobro opouštíte. Hraničářova taktika, jít podél kráteru se ukázala být poměrně užitečnou. Cesta to sice nebyla snadná, ale byla rozhodně bezpečnější než jít napříč. V noci se ozývaly divné zvuky, mezi kterými bylo určitě i vrčení. Ve dne na tebe Arnon působil uvolněně, přestože cestoval se založeným šípem, aby mohl kdykoliv zaútočit, bude-li to potřeba. Nestrašil tě žádnými historkami, nechal tě pracovat u květin a ukazoval ty nejroztodivnější živočichy, které se mu narychlo podařilo najít. V noci je to docela něco jiného. Ulehá s tebou u ohně, aby ses cítila bezpečně, a jen co usneš, vstává kvůli nucené hlídce, na které se střídá s Mikešem. Před svítáním se opět vrací k tobě, aby ses mu probouzela v těsném objetí a nedostala žádné podezření. Další den a další cesta. Tentokráte se vám podaří narazit na putující skupinu raptorů. Zůstáváte pak ukryti ve stínu kapradin ještě dlouho poté, co vám zmizí z dohledu. Další přímé setkání byste už nemuseli přežít a ani jednomu z vás se další bezhlavý běh do tábora riskovat nechce. „Podívej,“ ukáže hraničář na oblohu, kde se mihne obrovský ptakoještěr. Tahle krajina vypadala, jako kdyby zaspala dobu. Kde v Království máte dinosaury a jiné ještěry? Stačilo by tu najít jediného osminohého tvora, aby si hraničář dřepl do trávy a nehnul se z místa, jenže ti tu nebyli, a pokud ano, dokázali se perfektně skrývat. Celkem na cestě strávíte tři dny. Najít dobře schovanou stezku, která by vás dovedla do Silithusu je téměř nemožné, ale nakonec se to podaří. Za smrákání se vám na ni skutečně podaří narazit. „Bude lepší, když noc přečkáme ještě tady, nevíme, co tam na nás čeká a já bych to v noci nerad potkal,“ zavelí Arnon nesmlouvavě, stojíc ještě stále na zelené trávě v kráteru. Tady už jste si zvykli na to, že pokud šustí tráva, je něco špatně, ale tam? Nikdo z vás tam nikdy nebyl. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro Znáš hraničáře, jako první se ti tvé obavy snaží vymluvit, ujistit tě, že to není nic vážného, ale nakonec celou pravdu přizná. Sušenku odmítne s tím, že jsou tvoje a o jednu tě už připravil v táboře. Můžeš vidět, jak mu po tváři přeběhl polekaný výraz, když zmíníš, že zítra najdete jen místo k táboření. To není zrovna to, co si představuje. Těší se na pavouky, a ty mu to takhle nepřímo zakážeš. Raději otočí hlavu směrem k ohni a zůstane se dívat do jeho plamenů. Z tohoto úhlu to vypadá, jako kdyby byl smrtelně nemocný a vzhůru se držel jen silou vůle. „Dobře,“ řekne nakonec bez větších protestů. Co by taky zmohl? Teď by se s tebou akorát tak pohádal a zítra padl do prachu a kamení, jen proto, že ho zklamalo vlastní tělo. Rozloží si u ohně na zem svůj plášť, dá ti rychlou pusu a co nejblíž k tobě se stočí do klubíčka. I když měl ze začátku okolo celého spaní tolik protichůdných pocitů, během chvíle usne tak, že ho ani Mikeš, která po něm šplhá, nevzbudí. Pokud sníš poslední přelomenou sušenku, jejíž polovinu hraničář odmítl, najdeš, co se celou dobu ukrývalo vespod krabičky už od cesty z Gadgetzanu. Vcelku obyčejný stříbrný prstýnek, který nahradil minimálně jednu čokoládovou sušenku. Chceš-li ozkoušet schopnost své hole, v okolí je dost vhodných terčů. Žádný z nich není naštěstí pohyblivý, takže nehrozí, že ublížíš i něčemu jinému, než jsi ty sama. Co se pak samotného použití hole týče, cítíš, že to není úplně ono. Možná bys její použití v nějakém případném souboji měla zvážit. Pokud praskne při sesílání kouzla, uškodí ti víc, než by mohla pomoct. Zatím sice drží, ale toho neblahého pocitu, že to nebude trvat věčně, se už zbavit nedokážeš. Po zbytek doby, kdy jsi ochotna sedět u ohně a nějakým způsobem držet hlídku, se nic zvláštního nestane. Žádní nečekaní pocestní, ani velká dravá zvířata. Hraničář si pak s tebou směnu milerád prohodí a své místo na plášti přenechá tobě. Jak dlouho jsi tu hlídku držela se ti přesně odhadnout nepodaří. Čas většinou utíká pomalu, když jsi odkázána jen na sebe. Mohla to být dost dobře polovina večera, stejně jako pouhé tři hodiny. Ráno pak najdeš Arnona chodícího sem a tam před vyhaslým ohništěm s dýkou v ruce. I když v noci spal, o moc lépe nevypadá. Je ti jasné, že chodí jen aby nemusel sedět, protože by mohl zase snadno usnout. Jen co si všimne, že jsi vzhůru, schová zbraň a přijde se s tebou pozdravit. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Un'Goro – Silithus Usměje se, když mu ukážeš ruku i s prstýnkem. Snad se i trochu bál, že ti obyčejný kroužek nebude k ničemu jinému, než na obtíž. Není na něm nic vyrytého, žádná magická runa, ba dokonce neoplývá ani žádnou jinou nadpřirozenou schopností. Je to zkrátka a dobře obyčejný prstýnek, který ti dal jako důkaz toho, že mu na tobě skutečně záleží a chce, abys s ním zůstala. Nahlas však neřekne nic, jen pomalu kývne hlavou. Ta chvíle spánku, kterou jsi mu dopřála, byla snad ještě horší, než kdyby zůstal celou noc vzhůru. Z dálky to nebylo vidět, ale teď, když jsi od něj takový kousek, všimneš si zarudlého bělma. Musí být pro něj těžké soustředit na tebe pozornost, když se naposledy pořádně vyspal v šamančině stanu. Se snídaní se poté neobtěžuje. Nemá chuť k jídlu a nutit se nebude. Pokud máš tedy zájem, můžeš si posloužit i na jeho porci. On sám se uklidí ke koni, kde se snaží vydržet, než se najíš. Když máš po jídle, a vše je sbaleno, rozejde se pomalu po stezce stoupající do kopce. Jde nebezpečně blízko vedle koně, kterého se spíš přidržuje, ale vidina toho, jak bude moct prohledat nové okolí, jestli v něm náhodou nežijí jeho milovaní pavouci, jej drží na nohou a nutí k pohybu. Na tebe se otočí jen vzácně, a to ještě spíš, aby zjistil, jestli se k vám něco nepřipojilo. Jen co se před vámi znovu otevře obloha a krajina podobně nehostinná jako poušť v Tanarisu, slyšíš hraničáře po dlouhé době promluvit. „Perfektní, tady by to mohl být úspěch. Jen dostat koně pod ta skaliska, kde bychom ho mohli nechat a jít se porozhlédnout,“ usměje se. Je skutečně odhodlaný udělat to, co ti právě navrhl, přestože už sotva stojí. Až tak moc chce vidět, jestli se tu pavouci skutečně vyskytují. „Podívej,“ ukáže z příkrého svahu dolů do krajiny na škorpióna, který se pod ním líně pohybuje po písku. Jste docela vysoko, ale tak obrovská obluda nejde přehlédnout. „Je to skutečně škorpión?“ Nahne se přes okraj, až máš pocit, že by každou chvíli mohl přepadnout a k tomu zvířeti se dokutálet, pokud by pád vůbec nějakým zázrakem přežil. Celý svah je totiž pokryt nejedním kamenem, který vyčuhuje z bílého písku. „To je dobré znamení, Maro, moc dobré,“ sám si potvrdí vlastní slova a pobídne koně k pohybu. Dostat se ze stezky dolů, na stejnou úroveň, co jedovatý pavoukovec, je pak otázka půl hodiny. Jak záhy zjistíš, vhodné místo na táboření tady skutečně není. Není tu vyvýšenina ani pořádný bod, ve kterém byste byli alespoň trochu kryti skalnatým povrchem. Pokud chceš hraničáře skutečně přesvědčit, aby na chvíli zastavil, budeš se muset mít stále na pozoru. Nebo ho nech cestovat dál. Možná když ujdete nějaký kus cesty, podaří se vám najít nějaké vhodnější místo. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Silithus Hraničář s nalezením vhodného místa na táboření souhlasí. Zřejmě mu nedochází, co jsi vlastně řekla, že pavouci tu byli a budou, a pokud to místo naleznete, on se z tábora ani nehne. Jde tak dál vedle koně a rozhlíží se po krajině, přičemž víš, že se spíš snaží koutkem oka zachytit pavouky, než nejlepší plácek na spaní. Skutečné hledání je tak na tobě, kdy to rozhodně není snadný úkol. Nejen, že tahle krajina vypadá naprosto nehostinně ke všem cestovatelům, dokonce si dala záležet na tom, aby tu pro ně bylo co nejméně bezpečných míst. Trvá přes dobré dvě hodiny, než narazíte na něco, co by se jako dočasný úkryt dalo použít. Hraničář mezitím jednou ztratil rovnováhu a padl do písku. Ovšem, na únavu se nevymluvil, zakopl prý o kámen a zvedl se stejně rychle, jako upadl. Dočasné útočiště vám tak poskytne skalní převis. Nemůže vás tak překvapit nic ze shora, ani z boků. Arnon nejprve obstará koně, než se na tebe otočí s vidinou další cesty. Až teď mu vlastně skutečně dochází, proč jste se zastavili a co po něm vlastně chceš. Býval by se tě snažil přesvědčit, že je v pořádku a klidně může pokračovat dál, ale i on cítí, že už by se takhle moc daleko nedostal. Přesto ti nic nechtěl říct, aby ses zbytečně nestrachovala. Zřejmě mu to nevyšlo tak, jak si představoval. „Jsi si jistá, že budeš v pořádku, zatímco budu spát?“ zeptá se při rozkládání svého pláště na zem. Nemá ani ponětí, jak dlouho bude spát, nebo jestli se sem něco nedostane. „Nejsem si jistý, jestli ti budu k ruce, když to bude nutné. Možná bych neměl jít spát, jen pro případ, že se něco zvrtne.“ Na plášť se pak svalí jedině, když mu návrh vymluvíš. Ty máš pak čas sama pro sebe. Zpod převisu je docela dobře vidět do krajiny. Pokud se k vám bude něco blížit, budeš první, kdo to uvidí. Hraničář k sobě nepřijde dřív než se setmí. Krajina pod vámi byla až na pár výjimek mrtvá. Nějaké podivné rostlinstvo tu žilo, a bylo stejně nevzhledné jako zbytek celého kraje. Čas od času jsi viděla obrovské bodce štírů, kteří se spiklenecky zahrabávali do písku a číhali na svou kořist. Žádný z nich se k převisu však nepřiblížil. Společnost ti pak mohl dělat Mikeš, který moc co na práci neměl. S trochou štěstí by mohl něco ulovit na večeři, nebo by se už taky nemusel nikdy vrátit. Koneckonců, takový střet s jedovatým bodcem by pro něj mohl být fatální, vzhledem k tomu, že on sám žádným jeden neoplývá a spoléhá se jen na své sítě. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro
Arnon se bez jediného varování či náznaku, že by se mohl probouzet, prudce posadí. Sotva otevře oči, už je všechno špatně. Zoufale se podívá nejprv na oblohu s pomalu mizejícím sluncem, a potom do krajiny, která se halí do čím dál větší tmy. Stejně zničený pohled věnuje i tobě, žes ho nebyla schopná probudit a on spánkem promarnil celý den, který mohl strávit úplně jinak. Neřekne ti k tomu půl slova. Naučil se, že je lepší být ticho, než ti něco vyčítat. Tichou domácnost by kvůli vlastní hlouposti snášel jen velmi těžko. „Všechno v pořádku?“ zeptá se nakonec s neskrývaným zklamáním. Rychle pak zkontroluje, jestli jsi skutečně nezraněná. Rychle se protáhne, než se vyškrábe na nohy. Tvé upozornění na škorpióny, kteří se zahrabávají do písku si vezme k srdci, a i když chtěl vidět, kde to vlastně jste, raději na písek nevkročí. Nebude ti přeci přidělávat další starosti. Když je čas na rozdělání ohně, dojde pro několik větviček, které přivezl z tábora v kráteru. Kdybyste je měli hledat tady, žádný úspěch by to nebyl a uprostřed skrýše by vám musela plápolat pochodeň. Takhle jste měli alespoň na jeden večer oheň. Arnon tentokrát jídlo neodmítne, nají se hned vedle tebe. Zatímco pro tebe den končí, pro něj teprve začíná. Nedivila by ses, kdyby si otočil režimy a denní čas teď trávil spánkem. Celou dobu ti pak vypráví o tom, jak se mu zdálo, že s ním žiješ ve městě, které nikdy předtím neviděl. Nezapomene ti taky připomenout, jak je rád, že tu s ním jsi, a nakonec, když se rozhodneš jít spát, lehne si vedle tebe. On už samozřejmě nespí. Ráno ho pak najdeš kousek od převisu, ve špinavé košili. Chvilku, než ti začne pořádně sloužit zrak, to vypadá jako jeho krev, co na bílé košili tak září. Později se však barva změní na tmavě fialovou. Je plně zabrán do porcování škorpióní mrtvoly. „Neměl jsem jinou možnost, chtěl se sem vetřít,“ otočí se na tebe s úsměvem. Jediný důvod, proč toho tvora porcuje je čerstvé maso. To sušené není něco, co by se dalo jíst pořád a v táboře se většinou připravovalo jídlo z raptorů, nebo se maso úplně vynechávalo. Sice nevíš, kdy přesně ho v noci chytil, ale hádáš, že to bylo dlouho předtím, než jsi vstala. On sám je nezraněný, tvora zasáhl šípem z uctivé vzdálenosti, takže se vůbec nemusíš bát, že ho třeba stihl bodnout jedovatým hrotem na konci ocasu. Mikeš si pak postupně krade části, které hraničář odhodí na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Silithus Odloží zbytky škorpióna, které už k ničemu nejsou, na zem. Samozřejmě, že se po nich hned vrhne Mikeš, ale hraničáři to nijak nevadí. Stáhne ze sebe ušpiněnou košili, protože ví, že je nenávratně ztracena. Očistí do ní svou dýku a obojí pak hodí na zem, blíž k převisu. „Nepřitáhne, loví samostatně a pochybuji, že by se někdo pro mršinu odvážil. Kdyby sem nějaký přitáhl, bylo by to kvůli nám,“ poplácá tě po rameni a dojde si do ruksaku pro čisté oblečení. „Viděl,“ přizná jen co se zase obleče. „Bude to už hezkých pár let, ale jednoho jsem viděl kdysi v Durotaru. Mohl být tak stejně velký. Řekl bych, že hlouběji v těch končinách žijí mnohem větší, ale tam jsem se nedostal. Jen jsem tudy tehdy projížděl, nezdržoval jsem se.“ Nad další otázkou se musí jen krátce zasmát. „Vlastně jsem myslel, že bychom ze všeho toho masa udělali večeři. Uvařené chutná docela dobře, na pavouky je ho škoda.“ Podívá se na Mikeše, který si táhne zbytky daleko od převisu. Ať je tvá reakce jakákoliv, Arnon maso uschová do plechového ešusu a odnese pod převis. Jestli to budete nakonec jíst, to můžete rozhodnout večer. Sám hraničář ještě po snídani není, takže s tebou posnídá, než začne vysvětlovat svůj dnešní plán. Vesměs se neliší od toho, který měl v Dustwallow Marsh, nejprv najít pavouka, a potom ho zkoumat. Deník už má dávno nachystaný. Vlastně to vypadá, že je připravený už nějakou dobu. Když pak zavelíš k výpravě, chopí se batohu a vystřelí od převisu do otevřené krajiny. „Nemám ani ponětí, jak se zdejší pavouci chovají, třeba se taky zahrabávají do písku a číhají na své oběti,“ řekne po chvíli cesty, kdy se vám pořádně daří narazit jen na létavý hmyz. Po několika hodinách vás už ani škorpióni nepřekvapují. Alespoň, že tvůj hraničář neztrácí dobrou náladu a pořád si s tebou povídá. Až po několika kilometrech se mu povede šlápnout na lepkavou síť. „Loví jako Mikeš,“ řekne, když zvedne nohu a síť se napne, aniž by se odlepila od podrážky jeho boty. „Nepochybuji o tom, že už o nás dávno vědí... a že budou jedovatí,“ usměje se od ucha k uchu. Pro něj přesně stav, který potřebuje - chycen v síti jedovatého pavouka, který klidně může být schovaný přímo pod ním. Tenké vlákno pavučiny je ukryto pod pískem, takže na první pohled není vidět. Až když kroky ztěžknou a boty se nechtějí odlepit od země, víš, že ses chytila taky. Hraničář to přes koleno neláme. Boty si vyzuje, dojde k tobě, a ze sítě tě odnese v náruči. „Sedí uprostřed,“ řekne tiše, jako kdyby měl jeho hlas pavouka vyplašit. Jak je možné, že se jeho chodidla k síti nepřilepila, když jsou jeho boty očividně ztraceny, to už ti sdělit opomene. Stejně tak, jak ví, že tam ten pavouk skutečně je. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Silithus Jistojistě ti chtěl říct, že se do té sítě právě chystá vběhnout, jenže jsi se svou otázkou byla trochu rychlejší. Jen se podívá na zápěstí, za které ho držíš, a pak hned na tebe s mírným úsměvem. „V té síti pod pískem je mi k ničemu,“ druhou rukou tě chytí za tvé zápěstí, abys stisk povolila. Lehce ti pak ruku políbí a ze zad stáhne luk, toulec i batoh. Všechno ti položí k nohám. „Budu opatrný, nemusíš se bát.“ Ujistí tě naposledy, než vkročí na síť. Pomalu a obezřetně se poté přibližuje k středu. Čím blíž je, tím víc se ten střed pohybuje. Když stojí hraničář v dostatečné blízkosti, z písku se proti němu vyřítí jednou tak velký pavouk, co je Mikeš. Je to skutečně smrtící rychlost, kdy vidíš, jen rozmazanou šmouhu, která vylétává z písku, přímo proti tvému hraničáři. Ten je ale na zradu připravený. Těžko říct, kdo z těch dvou by vyhrál v nejrychlejším skoku, ale Arnon se jeho obrovským kusadlům dokáže vyhnout. Nebylo třeba ho podceňovat, pokud šlo o skákání, hraničář měl pořád ještě čím překvapit. Pavouk se proti němu okamžitě otočil a ohnal se, ale hraničář byl moc daleko na to, aby ho musel útok trápit. I když to celé sleduješ s hrůzou, Arnon se očividně baví. S každým skokem je té bestii blíž a blíž, pak se jeho skoky změní v úskoky. Nevíš, jak se to stalo, ale hraničář se nejspíš dostal až moc blízko a pavouk ho srazil na zem. S dalším útokem se tak chystal zabodnout svá kusadla do mužova masa, kdyby se na poslední chvíli nevzpamatoval a oba vražedně vypadající tesáky nechytil. Je ti jasné, že jestli se pořezal a ten pavouk je skutečně jedovatý, má teď vážný problém. V takové pozici je však hraničář jinak docela bezbranný. Nemá u sebe ani svou dýku a pavouk na něj docela silně tlačí. Záchranou mu tak je tvé kouzlo, ačkoliv nebylo dost silné na to, aby pavouka z Arnona smetlo, bestii pořád dokáže zastrašit. Je to jako škaredý kopanec, po kterém se zvíře z muže kousek stáhne, dost na to, aby zpod pavouka vyklouzl a bez větší starosti zmizel z jeho sítě na druhou stranu, než jsi ty. Když už Arnon zmizí z pavučiny, pavouk se zase odebere doprostřed a hbitě se zahrabe do písku, jako kdyby k souboji vůbec nedošlo. Tvá jen chvíli, než se k tobě hraničář vrátí. „Co to bylo?“ zeptá se, protože v zápalu toho všeho nejspíš neviděl letící kouzlo. Po bílém pavoukovi s viditelnými ostny na nohou tak zase není vidu ani slechu. Kolik jich takhle v pustině asi ve svých sítí číhá? Hraničář vypadá, že je nezraněný, ale těžko to určit s jistotou, když chvíli na místě nepostojí, aby sis ho mohla prohlédnout. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Silithus Sundá si rukavice a natáhne k tobě obě dlaně, když se ho zeptáš na případná zranění. Nemělo by žádnou cenu zapírat ti nějaké rány, když by na ně klidně mohl umřít. Tentokrát však vyvázl bez jediného škrábnutí. Když se ujistíš, že skutečně zraněný není, rukavice si zase obleče. Za tvé kouzlení ti poděkuje krátkým polibkem na tvář. Ani po tom strašlivém zápase ho úsměv očividně nepřechází a on má z pavouka stále dětskou radost. „To by nejspíš šla, ale široko daleko se tu teď nic nepohybuje,“ rozhlédne se kolem sebe, co by tak šlo na pavoukovo vylákání použít. „Maro,“ řekne docela klidně, „nechci ti přidělávat starosti. Jestli nechceš, abych tam chodil, nepůjdu. Hledání návnady ale taky může zabrat celý den, a já se tolik těšil,“ přizná s docela nevinným výrazem, jako kdyby tě to mělo přesvědčit o tom, že se mu v pavučině nic nestane. Už to jednou zkusil a neuspěl, málem ho to stálo život přeci. Nakonec ustoupí. Kdyby se od pavouka nechal znovu napálit a tentokrát by ho už opravdu dostal, byla bys tu úplně sama. Nemůže tě přeci takhle sobecky opustit. Taky by nesouhlasil s tím, abys dělala něco nebezpečného. Jenže na rozdíl od tebe, on by se ti to vymluvit nesnažil, zkrátka by ti to zakázal. Chopí se svých věcí, a tebe vezme za ruku. Celou cestu napříč pustinou ti pak s neskrývaným nadšením popisuje pavouka ze sítě. Čím víc detailů od něj slyšíš, tím víc ti připadá, že se na zem nechal srazit schválně, aby si mohl zblízka prohlédnout, jak pavouk vypadá ze zpod. Po několikahodinové chůzi udělá menší přestávku, jen kvůli tobě. Využije pak chvíle, kdy načerpáváš nové síly, aby si mohl pavouka nakreslit do deníku a sepsat o něm něco málo, čeho si stačil všimnout. I ta malá zastávka přinese své ovoce, to když se z písku nedaleko od vás vyhrabe malý škorpión, o dost menší než byl váš Mikeš. Stačí pak jediná střela z luku k tomu, aby byla návnada vaše. Jako první mu Arnon odřízne osten na konci ocasu, protože i když je teď škorpión mrtvý, pořád s tím ocasem představuje hrozbu. „Výborně, teď už jen přežít cestu zpátky,“ zazubí se na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Silithus Jistěže souhlasí s tím, že tě bude dál učit střílet. Posledně ti to opravdu šlo, a jemu se s lukem líbíš daleko víc, než s kouzelnickou holí. Jen co očistí svou dýku o písek a téměř mrtvou trávu, věnuje ti zvědavý pohled. Odřezanou část škorpióna nechá ležet na zemi a zbytek zvedne. Bude ho muset nést v ruce, v batohu by tělo dělalo neplechu a jinam ho upevnit nemůže. Nechápe, jak jeden může sestavit docela nové kouzlo a bez vyzkoušení věřit, že funguje, ale to byla ta část světa, do které nikdy nepronikl a už nejspíš ani nepronikne. Magie pro něj bude stejnou záhadou, i když je s tebou. „Dám pozor, aby se ti nic nestalo,“ kývne na tebe. Mohla ses tak spolehnout na jeho luk i na něj samotného, že nedovolí žádnému škorpiónovi, aby se tě dotkl. Mrtvého tvora si hraničář přehodil přes rameno a hned vedle tebe se vydal na další putování. Další cíl jste totiž museli teprve najít a to nebylo úplně nejlehčí. Jako kdyby jste trefili čas, kdy jsou všechna zvířata někde schovaná a vyčkávají. Ještě ráno jsi viděla nespočet ohavných stvoření, tak kde všechna jsou? A zrovna při této otázce se v dáli mihne několik párů noh s nebezpečnou zbraní na konci ocasu. Hraničář ti tvora ani nemusí ukazovat, tak obrovské obludy by sis všimla sama. Je to doposud největší škorpión, kterého jsi tady viděla. „Je to na tobě,“ řekne hraničář a položí mršinu na zem, aby mohl stáhnout luk. S napnutou tětivou se pak postaví za tebe, aby tě příliš nerozptylovat při kouzlení. Ty se ke zvířeti samozřejmě musíš přiblížit trochu víc, než Arnon. Jen co tak učiníš, škorpión si tě okamžitě všimne a otočí se proti tobě. Kdyby byl možná malý, viděl by v tobě protivníka, kterého nemůže porazit a ustoupil by, jenže tenhle ti výškou pomalu sahá k pasu. Rozhodně se tě nezalekne. Tvrdý krunýř by mohl být výzvou pro nějaké útočné kouzlo, ale proti svazující formuli neobstojí. Zůstane stát na místě po dobu sedmi vteřin, než se magické symboly rozprchnou a zvíře je zase volné. Je od tebe stále dost daleko na to, abys je zkusila vykouzlit znovu, pokud si na to troufneš. Až se k tobě dostane na dva metry, hraničář ho zastřelí. Obrovský, smrtelně nebezpečný a docela rychlý. „To je perfektní!“ slyšíš za sebou Arnona, když škorpión padne k zemi. „S tímhle kouzlem můžeš omezit i pavouka v síti, mohl bych si ho pak zblízka prohlédnout a nikomu by se nic nestalo!“ Začne se radovat, že má tvé kouzlo úspěch a opravdu funguje. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Silithus Těžko říct, jestli máš z kouzla větší radost ty, nebo hraničář. Pro tebe je to magický úspěch, pro něj něco, co může využít ve svých studiích. U pavouků tak bude moct strávit kratší čas, a nebude je muset zbytečně stresovat svou přítomností. Takhle tvora spoutáš, on se podívá na co potřebuje a zvíře bude volné. Nebude sedět dva dny v pavučině a doufat, že na něj hraničář nemá v plánu zaútočit. Cestou zpět k pavoukovi se tak stalo poprvé, co se tě Arnon začal vyptávat na magii a chtěl znát podrobnosti kouzla. Nikdy předtím si s tebou o těchto věcech nepovídal, a kdo ví, kdyby tvá nová formule na pavouky nešla použít, nejspíš by se neptal ani tentokrát. Jeho zájem ti alespoň působil radost. Konečně jsi byla středem pozornosti ty a ne jeho výpravy přes Durotar. Najít pavouka v písku nebylo moc těžké. Arnon stopoval vaše vlastní šlápoty, takže netrefit pavučinu bylo prakticky nemožné. Dobré dvě hodiny se pak bavil tím, že pavoukovi po kouskách házel návnadu. Bylo zajímavé pozorovat, jak se pavouk ze svého úkrytu vždy vyřítil a jako blesk se vrhl na potravu, kterou zatáhl na střed a i s mršinou se zase zahrabal. Až dlouho poté, co maso došlo a hraničář se pavouka pro dnešek nabažil až až, zavelel k odchodu. I tentokrát tě po celou cestu zpět nezapomněl zásobit novými poznatky o vašem osminohém příteli z pustiny. Plán zítřejší výpravy s tebou také stihl probrat po cestě. Vyrazí se brzy ráno a ozkouší se tvé nové kouzlo. Samozřejmě se budou dělat pravidelné přestávky, aby tě to moc nevyčerpalo, a až bude mít dostatek informací, zkusíte najít jiného, aby se dalo porovnat jejich typické chování. „Rozděláš oheň?“ zeptá se tě hraničář, když dorazíte pod převis, kde už čeká Mikeš. „Najdu nové obvazy a vyměním ti je.“ Počká pak, než oheň rozděláš, aby ti mohl sundat Mikešův pavučinový um a ruku si prohlédnout. Nevypadala zas tak šíleně, i když ti tam jizva zůstane, o tom nemohlo být pochyb. Celou ruku ti opláchne čistou vodou, namaže šamančinou mastí a znovu ováže. „Máš chuť na to maso?“ zeptá se tě s mírným úsměvem. Takhle nadšený byl naposledy v táboře, když ses probudila po raptořím útoku. Dnešek byl pro něj až moc skvělým dnem. Nic se nemůže pokazit, dokud tě bude mít u sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Hraničář si dlouho zapisoval poznámky. Psal je i poté, co skončil s večeří. Když si ho takhle spokojeného porovnáš s prvním dojmem, který u tebe vytvořil v Raven Hill, je to docela někdo jiný. Bezstarostný a spokojený. S tvou hlídkou souhlasí. Musí si ještě promyslet věci, které chce zapsat a které může s klidem na duši vypustit. S polibkem se pak ukládá ke spánku. Slyšíš pak od něj poslední slova, než začne usínat: „Já tebe víc.“ Je to moment, na který tě nikdo nikdy nemohl připravit. Jednu chvíli ukládáš svého milého ke spánku, tu druhou se krajina před tebou, stejně jako ty samotná, začne rozpadat před očima. Stihneš vykřiknout, ale vše je tlumené, nemáš vůbec ponětí, jestli se tvůj křik dokázal donést až k hraničáři. Vše se rozpadne na miliardu střípků v oslepující bílé, a když se zase zformují, poslepují dohromady, už nehledíš do plamenů a za sebou neslyšíš klidné oddychování muže, který si tě vybral. Obraz se začne zaostřovat. Sedíš na rudém koberci uprostřed obrovské haly. Kolem tebe jsou známé i docela neznámé tváře. Tři mágové v róbách Kirin Tor vytvářejí rukama složité obrazce ve snaze vytvořit další portál, který by sem přenesl dalšího nešťastníka. Vpředu celého rozruchu vidíš arcimága, Antonida, jak uklidňuje zástup čarodějů, zřejmě stejně drze přivolaných, jako jsi byla ty. Spolu s ním tam stojí ještě Landazar a Dalar Dawnweaver, další mocní mágové z řádu Kirin Tor. I ti se snaží zmírnit rozhořčení mladých kouzelníků. „Tak to nakonec vyšlo,“ slyšíš známý hlas muže, bez kterého bys nikdy nemohla prožít cestu, jež ti změnila život. Tohle ale není konejšivý tón, který by se ti omlouval za to, co se muselo stát, je to spíš výsměch. Tvůj mistr dobře věděl, s kým právě cestuješ a nelitoval svého rozhodnutí, když tě do Dalaranu povolal. V obličeji, který je od toho tvého vzdálený sotva na dosah lokte, vidíš pramálo společných rysů, které nosí tvůj hraničář. Jsou věci, které ti dojdou okamžitě – tohle byl odporný únos z druhého konce světa; hraničář teď sám leží v pustině Silithusu se všemi štíry a jinou havětí; nic tě teď nemůže poslat zpátky za ním. Do toho všeho usměvavá tvář mistra, který si je moc dobře vědom toho, o co všechno tě připravil, a činilo mu to nesmírnou radost. „Ten šílenec, ten zpropadený šílenec! Měl nás poslechnout, když jsme říkali, že ta nákaza není nic přirozeného! Měl utvořit oddělené zóny s nakaženými, ale on neposlechl! Karantény!“ slyšíš rozzuřený hlas, ale nevíš, komu patří. „Já vím, teď je příliš pozdě na obviňování, máme mnohem větší problémy. Buď připraven na nejhorší, bratře.“ Odpoví mu druhý, mužský hlas, o poznání klidnější, i když neméně vystrašený. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Dalaran "To ne… To ne…" To nemůže být pravda, "Ne!" Zaskučím, když se přivoláním rozostřený obraz složí zpět, když mi dojde, že jsem byla povolána do Dalaranu. Proti své vůli, tak silným kouzlem, že bych mu nedokázala vzdorovat, ani kdybych měla příležitost. Rozhlédnu se kolem, ty vystrašené a rozhořčené tváře jsou zlé znamení, a stejně se ve chvíli, kdy se začnu hrabat na kolena, bojím víc o Arnona, který zůstal v Silithusu, u ohně, co nikdo neudržuje, jen s Mikešem, který ho těžko vzbudí, když by se přiblížilo nějaké nebezpečí. Sevřu zdravou ruku v pěst, za tím známým hlasem zvednu hlavu. Možná mne ještě před malou chvílí pálily slzy zoufalství v očích, ale tón a úsměv mého mistra, je rychle zažene. Ta zrada! Do morku kostí řezající zrada. V životě jsem se necítila tak podvedená. Nikoliv tím, že mě sem nechal přivolat, ale jakou radost mu působí, že mě v jediném krátkém okamžiku připravil o to nejdůležitější v mém životě. Že se mi vysmívá! Všechnu mou úctu k němu v ten moment spálí na prach nenávist, co ve mně zaplane. "Proč?" Zkřiví se mi obličej vztekem. "Proč?!" Vyrazím proti elfovi, seknu po něm rukou, seškrábat mu z tváře ten radostný výraz. A poprvé za život je mi jedno, co se má stát s Dalaranem. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Ten samolibý úsměv muže přejde hned, co se jeho obličeje dotknou tvoje nehty a přes celou tvář zanechají ohavný škrábanec. Ze začátku jen zarudlý, poté se objeví i krev. Jako kdyby ho sekla drápem kočka. Ustoupí od tebe na několik kroků. „Ty...“ zvedne ruku do výše, ale než by ti mohl jakkoliv ublížit, zastaví ho nově příchozí. Jeden z dalších elfských mistrů, který ho chytí za zápěstí dřív, než by tě stačil udeřit. „Odkdy tvá hrdost klesla na úroveň, že se uchyluješ k násilí na ženě?“ osočí ho aniž by jeho ruku pustil. Tvůj mistr se na něj jen zlostně zamračí, ruku vyškubne a s posledním povýšeneckým odfrknutím na tvou stranu odejde pryč. „Dobrá trefa,“ zašeptá elf, když se k tobě skloní, aby ti pomohl na nohy. „Byla jste jeho žákyní? Musela jste mít svatou trpělivost.“ Muž se ti poté představí jako Mathias, mistr původně z elfského království Quel'Thalas, který sem přicestoval sotva před pěti lety. Pro někoho s dlouhověkostí je to kratičká doba. Vidí jak jsi rozrušená a stále ještě nesvá z toho všeho, co se nejen stalo, ale ještě stále děje kolem tebe. Raději tě odvede k lavicím, aby ses mohla posadit, než ti začne vysvětlovat, co měla ta tvá unáhlená portace znamenat. „Časy jsou zlé,“ začne, jako kdyby citoval nějakou knihu. „O Stratholmu jsi jistě slyšela. Víš, tedy o nákaze, která se přes infikované obilí šířila dál. Dělala z lidí chodící mrtvoly. Ukázalo se, že to všechno je jen malý krůček k obrovské katastrofě. Z elfského království zbyla jen jedna velká ruina, poté, co se Arthas vrátil z Northrendu a zabil vlastního otce,“ na okamžik se zastaví. Byla chyba, že o tom vůbec začal mluvit, když jsi na pokraji zhroucení. Kdyby ti to ale neřekl on, někdo jiný určitě ano. Ušetří tě tak krvavých detailů, jsou to hrozné zprávy a ještě horší obrazy a vidiny. „Jeho armáda nemrtvých táhne sem,“ špitne tvým směrem. Sám má poté v obličeji zlomený výraz. Jeho domovina byla zničena hordou tlejícího masa a on mezitím seděl v Dalaranu. Pro každého elfa to musí být zničující zpráva, tedy to se očividně netýkalo tvého mistra. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Mathias jen svěsí ramena. Viděl hodně zlomených čarodějů, kteří byli povoláni na obranu, ale nikoho jako tebe. „Zdá se, že má Rada řešení, obranné kouzlo, které udrží nemrtvé i Arthase daleko od města. Navíc, čarodějové věří, že je ve městě něco, co chce. Evakuovat čaroděje by sice zachránilo životy, ale vydat to něco té zrůdě bez boje? Dokud existuje naděje, je lepší se jí držet zuby nehty, nemyslíš?“ je to jen chabý pokus o tvé povzbuzení, a Mathias si je toho dobře vědom. Sedne si vedle tebe. Pořád ještě si není úplně jistý, jestli by ti to měl všechno říct. Přeci jen jsi byla pořád více než rozrušená. Nakonec se nadechne a řekne ti, co ví. „Nevíme, co přesně se ve Stratholmu stalo. Někdo to svádí na vliv démona, který prince vylákal do Northrendu. O plavbě víme, a sám od sebe by se tam asi nevydal. Máme za to, že tam našel nějaký mocný artefakt, který ho změnil, ovládl jeho mysl a když se vrátil do své rodné země, začal s novou vlnou zvěrstev jako Arthas, kterého známe dnes. Co přesně se stalo... já nevím,“ řekne docela upřímně. Pokud v tom měl prsty démon, už jsi na vlastní oči viděla, čeho jsou schopni, co dokáží s člověkem udělat. Určitě je plno detailů, se kterými je seznámen, ale tobě je zamlčel. V tomhle stavu určitě nepotřebuješ znát všechno. Stačí jen úplný základ a fakt, že teď nastanou kruté časy. Mnoho mágů to bude stát život, ale pokud uspějete, bude jakákoliv oběť stát za to. Mathias s tebou zůstane tak dlouho, dokud potřebuješ. Vysvětlí ti, že ty nejspíš nebudeš vpředu města a držet ochranou bariéru, to je na silnějších kouzelnících. Ty budeš s ostatními na různých pozicích a jistit ostatní, pokud váš hlavní magický trik selže. Jen pro tebe se v tom snaží hledat nějaká pozitiva, aby sis nepřipadala jako obětní beránek, který prolije svou krev pro nic za nic. „Kdyby to vypadalo hodně zle, musíš se dostat zpět sem, do věže. Vždy tu někdo bude, aby zahájil únikový plán přes portál,“ řekne docela potichu, jako kdyby to byla nějaká tajná věc, o které nesměl nikomu říct, ale u tebe udělal výjimku. Možná by sis s ním povídala déle, hned poté, co ti sdělil, že Arthasova armáda tu bude během týdne, zasypala ho dalšími otázkami, kdybys neslyšela známý hlas. „Tohle je všechno špatně! Přichází ze tmy, ví o všem!“ křičí mladičký hlas. Pokud se tím směrem otočíš, spatříš Rufuse, víc vystrašeného než kdy předtím. Znamenalo to tedy, že je Rufus také kouzelník a své věštecké schopnosti podporuje magií? Nikdy jsi ho v Dalaranu neviděla, a nevypadal zas až tak staře, ale k čemu by jim byl prorok? Nebo je možná Rufus starší, než vypadá a Dalaran navštěvoval dlouho před tvým příchodem, až potom se přidal k posádce, kde ho zdánlivě nic netrápilo. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Dřív, než stihneš odejít, ti Mathias prozradí, kde hledat nové vybavení. Jistě by tě tam někdo nasměroval ve chvíli, kdy by se zdálo, že už jsi to nejhorší překonala. Nechal tě pak být, když tvou pozornost upoutal Rufus, křičící na všechny strany, že přivoláváním kouzelníků město rozhodně nezachrání. „Maro!“ vykřikne tvé jméno stejně zoufale, jako tys vykřikla to jeho. Okamžitě ti padne kolem krku. Celý se chvěje a jen stěží se přemlouvá, aby nezačal brečet. „Tohle je celé špatně,“ opakuje stále dokola s obličejem zabořeným do tvého ramene. Po několika dlouhých chvílích se odtáhne a přeci jen otře těch pár slz, které mu utekly, do rukávu otrhané košile. Vaše chvilka neunikla několika zvědavým pohledům. Nikdo vám však neřekl půl slova. Až když se hala začala plnit víc a víc, poslali vás pryč, ven na schody vedoucí do nenápadně klidných ulic. Křik a pláč se ozýval jen z haly. „Je mi líto tvého lovce,“ řekne Rufus, když vylezete ven na čerstvý vzduch. Jak bylo patrné, ani tyhle ulice nejsou úplně prázdné. V temných zákoutí a stínech hlídají stráže, aby nehrozilo, že se zmatení a vystrašení mágové pokusí o útek z města. Ty sama jsi nepochybovala o tom, že nějaké kouzlo zabraňující úprku už dávno vztyčeno je a číhající stráž je jen na odstrašení těch, co by se utéct chtěli pokusit. Určitě vás čeká nějaký motivační proslov, aby se zvýšila morálka, na to však bylo brzy. Rufus se očividně uklidnil, teď když tu měl tebe, komu by mohl předkládat své děsivé vize zničeného města, nemusel nést to strašlivé břímě sám. „Bojím se smrti, Maro. Bojím se mrtvých.“ Řekne stejně potichu, jako většinu toho, co jsi od něj zatím slyšela. Oba pak instinktivně míříte pro alespoň nějaké to vybavení. Nevíte, kolik toho tady mají připraveno a je dost možné, že čím déle budete otálet, tím méně se vám toho pak nabídne. To však nemusela být vaše starost. Dovnitř zbrojírny vás nikdo nepustil, oba jste na počkání dostali novou hůl, obyčejnou ale dostatečně silnou na to, aby vám dobře posloužila. Je to v podstatě obyčejný kus dřeva na jehož konci září rudý krystal, tedy v tvém případě. Rufus dostal hůl s modrým kamenem na konci. Můžeš jen hádat, jestli je to podle vaší specializace. Róbu jste však dostali úplně stejnou, fialovou s bílými ornamenty. Většinu z nich tvořila celá řada obranných run, které se v nastávající bitvě budou jistě hodit. Muž, který vám zbroj poskytl, vás pak jen nasměruje na náměstí, kde se prý formují skupiny, které dostávají své úlohy a pozice. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Rufus přizná, že k věži trefí. Podle jeho slov tu kdysi nějaký čas strávil, i když už neřekne, jestli jako student magie nebo nějaký cestovatel. Nestávalo se moc často, aby se nějaký mág dostal na loď k posádce, u které už zůstal. Navíc Rufus měl dar vidění. Arcimág by si někoho takového držel poblíž, aby věděl, co se chystá. Čím víc nad tím přemýšlíš, tím záhadnější se Rufus zdá být. „To je šílená hovadina!“ slyšíš řev rozhořčeného muže, když dorazíte k zástupu na přervané náměstí. Každý, kdo už trochu nabral sil a smířil se s osudem tady stál. Smířil je možná trochu silné slovo. „Neměli byste spíš lidi evakuovat, než je sem povolávat?!“ křičel někdo další. Zapojili jste se do toho zástupu lidí a sledovali, co se děje. Jistě tu bylo mnoho rozhořčených čarodějů, kterým se nelíbilo, že jsou vystaveni jisté smrti kvůli obraně města. Našlo se tu i pár nadšenců, kteří byli ochotni položit vlastní životy, to byli ale vlci samotáři a nikdo z nich neměl rodinu, jako ta druhá polovina čarodějů, která tak horlivě protestovala. U městské fontány, která stála příhodně uprostřed tohoto pekelného kruhu, stáli dva mágové v barvách rady Kirin Tor. Jestli to byl někdo z početného vedení, nepoznávala jsi je. Ti oba se snažili nejprve dav uklidnit, ale podařilo se jim to teprve až když dorazil arcimág Antonidas a všechny vás spražil pohledem. „Ani ve svém nejdivočejším snu bych si nedoufal tvrdit, že Dalaran odchová takovou nevděčnou chásku.“ Jeho slova bodají jako ostré nože. Padlo elfské království Silvermoon, padl Lordaeron, kdy jindy by se měl odboj vzpamatovat, než právě teď? „Podívejte se znovu velmi dobře do ulic, ve kterých jste strávili poloviny svých životů. Tady jste se naučili vaše první kouzla. Tady stojí vaše první magické úspěchy, ale i mnohá selhání. Zdi nejsou tvořeny jen kameny, ale i vzpomínkami. Lordaeron padl, protože podcenil nepřítele. Quel'Thalas padl, protože se dostatečně nepřipravil. My jsme nepřítele nepodcenili a dokonce jsme ani nezaháleli. Naříkáte a úpíte, protože máte rodiny, ke kterým se chcete vrátit? Co si myslíte, že se stane, když se teď té... Pohromě nepostavíte? Myslíte si snad, že se Arthas zastaví v Dalaranu se svou armádou mrtvých a zůstane tady? Nebuďte pošetilí. Odejdou odtud ještě silnější a ty vaše perfektní životy doženou, vezmou si je a nezbude nikdo, kdo by mohl nad vašimi ztrátami truchlit. Obrátí tento kraj v jeden velký hřbitov, kde se vaše mrtvoly budou předhánět o to, kdo zabije čí milované dítko první. To opravdu chcete? Chcete odejít, a až vám smrt zaklepe na dveře proklínat tu jedinou příležitost na její odvrácení, kterou jste kdy měli? Máme týden na vytvoření formace, přes kterou se smrt nedostane!“Proslov to byl dlouhý a vyčerpávající. Arcimág se z klidné řeči ke konci téměř rozkřičel, ale mělo to svůj účinek. Několik dalších jedinců se ochotně hlásilo k domobraně a ti, kteří si pořád nebyli jistí, alespoň drželi jazyk za zuby. Pokud se podíváš po stojících v davu, všimneš si i jedné své kamarádky ze studií. Ani jim se osud nevyhnul. Rufus mlčí a jen hledí do země. Máš pocit, že každou chvíli začne křičet na celé kolo, jak je tohle ten nejhorší výmysl, se kterým arcimág mohl přijít. Prozatím je však ticho. Chvíle jásání je také chvílí, kdy můžeš jít své staré kolegyně navštívit. Po arcimágově proslovu se nikdo nehrne do přidělování nějakých rolí. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Když zmíníš kamarádku Emily, Rufus jen zamžourá do davu lidí, aby ji mohl vidět, ale jelikož ji nezná, jeho hledání se nesetká s žádným úspěchem. Nemá ani chvilku na protest, protože už ho bereš za ruku a prodíráš se spolu s ním davem. Jistě, Rufus je přesně ten typ introvertního člověka, kterému moc lidí na jednom místě nedělají moc dobře, a celý Dalaran namačkaný na náměstí byla Rufusova přesná noční můra. Neprotestuje. Má co dělat, aby udržel všechny dotěrné vize daleko od své mysli. Jen co vykřikneš dívčino jméno, otočí se za tebou. „Maro!“ křikne Emily a začne se k tobě prodírat z druhé strany, takže se setkáte někde na půli cesty. Zkušené oko tvé spolužačky se samozřejmě zastaví na tvém doprovodu. Krčící se Rufus byl automaticky zařazen do té „méněcenné kategorie lidí“, a během představování se tak na něj ani nepodívala. Třebaže byl Rufus obdařen obrovským talentem, byl tak ušlápnutý, že i kdyby měl být nejlepším kouzelníkem všech dob, nikdo by se o něj nezajímal. Obzvlášť ne Emily. „Kéž by,“ řekne Emily, když se zeptáš na zařazení. „Minimálně pět dní nám slibují podrobné plány a rozpisy, ale kde nic tu nic. Začali s evakuací civilistů, to ano, ale víc nic. Teda pokud nepočítám to portování mágů, které mi přijde trochu nesmyslné. Já sama bych vzala všechny cenné artefakty a z města zmizela dřív, než se sem ta Pohroma vůbec dostane. Ale mě nikdo neposlouchá, trubky. Místo toho dělají další hloupá rozhodnutí. Maro, oni dokonce zavřeli městskou knihovnu.“ Pokyne ti hlavou, ať ji následuješ. Něco na tom, co Emily říkala byla pravda. Kdyby se sebral každý mocný artefakt, Arthas by neměl důvod, aby sem přijel. A když už by přeci jen dojel, našel by jen dokonale prázdné město. Není to tak, že tenhle malý odboj kouzelníků dokáže rozprášit celou Pohromu. Tím, že se jí postavíte rozhodně nemůžete vyhrát. To bylo jasné tobě, Rufusovi i Emily. U Pohromy to bylo jednoduché – každou ztrátu nahradilo tělo někoho jiného. Svým způsobem má tehdejší princ v patách nesmrtelnou armádu. Je sice fajn, že se arcimág snaží o přesný opak, ale takové sluníčko, aby tomu věřila, tvá spolužačka není. Zašli jste na kolej, rovnou do jejího pokoje, o který se dělila s Betty, další tvou kamarádkou, která dávala přednost dortíkům před čímkoliv jiným. Teď na pokoji ale nebyla, takže jste se klidně mohli posadit na její postel, i když Emily Rufuse několikrát probodla pohledem. Mladík si pak sedl za tebe, aby byl v provizorním zákrytu a na čarodějku neviděl. „Vidíš to, a já si nemyslela, že tě tady ještě někdy uvidím...“ začne pomalu. „Jsem si jistá, že až ty nádhery na náměstí vymyslí něco chytrého, pošlou pro nás.“ Ujistí tě, že o přidělení pozice se nemusíš domáhat. Využijí každého. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Emily jen protáhne obličej, když z krabice, kterou schovává pod postelí, vytahuje šitíčko, které ti podá. „Nemá rád čaroděje a odvede si tebe? Neudělal někde chybu? Myslím tvé povolání, ne tebe jako osobu,“ dodá urychleně, aby to nepůsobilo tak, že se hraničáře, nebo tebe snaží urazit. Možná ti tiše záviděla, že se ti podařilo najít lásku jako z románu, které jste tak rády četly. Poslali tě na výpravu, ze které sis odnesla mnohem víc, než jen zkušenosti. Dostala jsi hraničáře i s Mikešem, ale kde jim je teď konec? Pro děvčata, která zůstala v Dalaranu bylo od tvého odchodu největší pozdvižení, když knihovna obdržela nové svazky knih. „Tu mojí přešívat nemusíš,“ řekne Emily, aby řeč nestála. Jen to dořekla, do pokoje vtrhla Betty. Bylo trochu netradiční vidět ji bez nějakého koláčku, ale těžké časy si žádaly zoufalé činy. Pohledem nejprv zkontrolovala Emily na své posteli, a pak s vykulenýma očima pohlédla na tebe. „Maro...“ řekne potichu, nevšímajíc si Rufuse, který ti sedí za zády. Málem se svým masitým tělem nabodla na jehlu ve tvé ruce, jak se přihnala, aby tě objala. „Myslela jsem, že už se sem nevrátíš. Tohle je nejlepší, a zároveň nejhorší den v mém studijním životě.“ Koukne za tebe, kde se krčí Rufus. „A tohle je? Já jsem Betty,“ natáhne k němu ruku, ale on ji jakoby nevnímá. „Doufám, že tohle není ten tvůj nápadník, kvůli kterému si nás tu nechala.“ Odfrkne si, ale Emily ji vysvětlí, kdo je Rufus, přesně podle tvého vyprávění. Už jste byly téměř kompletní parta. Scházela už jen jediná dívka, která dost možná ještě byla na náměstí s ostatními kouzelníky. Tohle seskupení ti oživilo mnoho vzpomínek, a Rufus v tvých zádech ti stále připomínal, že už je tomu bezstarostnému životu konec. Dokonce ti jeho přítomnost i připomínala, že časy, kdy jsi byla s hraničářem jsou teď už jen vzpomínky, kterými se není potřeba znepokojovat. Určitě už je dávno na cestě, zpět sem za tebou. Do šťastného shledání ti tak zbývá jen přežít nadcházející útok Pohromy. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Rufus, jen co se na něj otočíš, úplně zkamení. Zřejmě má další ze svých vidění a není to nic pěkného. Od chvíle, co jste opustili věž ti své vidiny už nepopisuje. Těžko říct, jestli to, co vidí nějak souvisí s Dalaranem a jeho osudem, nebo vidí něco úplně jiného, co by ti mohlo zlomit srdce, kdyby ti to řekl. Zkrátka mlčí, a ani teď z něj mnoho nedostaneš. Dlouho tě však trápit nemusí, protože Emily i Betty se s tebou dají do řeči. Povídáte si dlouho do noci, to už máš všechny róby přešité tak, aby vám seděly a nehrozilo, že se v ní zabijete dřív, než dorazí Pohroma. Dokonce sdílíte své zkušenosti ještě dlouho poté. Rufus za tvými zády dávno usnul a Betty nevypadala, že by ho z postele chtěla vykopnout. Koneckonců, ležel u kraje, takže to nebylo horší než velký pes v posteli, který se tiše přikradl, když si ho nikdo nevšímal. S takovou máš jedinečnou šanci přečkat první noc s Emily, přičemž na druhé posteli je Rufus s Betty. To byl ale ojedinělý případ, protože se nikomu z vás už nechtělo tu noc vymýšlet, kde si kdo co rozloží. První dvě noci jste skutečně museli spát na zemi, než tě děvčata propašovala do tvého bývalého pokoje, který byl kupodivu stále prázdný. Ani jedna netušily, proč se na ten pokoj zapomnělo, ale všechny to nakonec přisoudily zmatkům a strachu z Pohromy. Navíc, většina přivolaných mágů se ke koleji ani nepřiblížila, takže obsazenost pokojů nikdo příliš nezkoumal. Čím víc se blížil den, kdy se Dalaran měl setkat se svým osudem, tím méně každému z vás bylo do řeči. Rufus, který si s tebou občas popovídal, přestal mluvit úplně. Emily už nekoukala do knih a Betty přešla chuť k jídlu. Jediným nadšeným bojovníkem vaší party byla Mei, která se celou skupinu snažila povzbuzovat vidinami vyhraného souboje nad nemrtvými a slávou, kterou to městu a všem hrdinným čarodějům přinese. Na Rufusovi jsi ale viděla, že město žádný lesk a sláva už nečekají. Byl to odporně plíživý pocit strachu, který se pomalu usidloval v srdcích těch, kdo si v citadele vyslechli, kde bude jeho pozice. Pokud jsi dobře viděla, arcimág už teď nejspíš tušil, pro co si sem Pohroma jede. Prozrazoval ti to jeho výraz, kdykoliv dostala nějaká skupina pokyny, kde se ve chvíli prolomení bariéry bude nacházet. Samozřejmě, že nikdo nechtěl tvrdit, že by se ono obranné kouzlo bariéry mohlo prorazit a do města tak vtrhnout ta monstra, ale bylo zkrátka lepší být připraven na nejhorší. Každou skupinu tvořilo patnáct kouzelníků s různorodými specializacemi. Pokud arcimág Antonidas do něčeho mluvil, pak to bylo do zkušeností jednotlivých čarodějů a čarodějek. Ty s dlouholetou praxí a některé mistry si schválně nechal shromažďovat kolem uliček vedoucí směrem do Fialové citadely. V obrovském sále, do kterého jste se vešli všichni, tak bylo podrobně rozebráno, co se bude dít, pokud se vnější obrana prolomí a vy budete muset čelit těm odporným kreaturám. „Nezapomeňte, že nebojujete za sebe, ale za město,“ zní hlas jednoho ze stratégů, který se stará o co nejtaktičtější rozdělení všech účastněných. „Nechceme přeci, aby město padlo tak rychle. Většina zkušených mágů proto bude u brány, kde předpokládáme hlavní soustředění Pohromy. Kolem Citadely, kde si arcimág troufá tvrdit, že se bude ukrývat předmět zájmu zrádného prince, budou mistři. On sám se bez kohokoliv dalšího bude zdržovat uvnitř Citadely.“ Někdo v zástupu zvedl ruku a zeptal se: „A co záchranné portály? Nemyslíte si snad, že pokud Dalaran skutečně padne a nezbude nic, co by se pro město dalo víc udělat, tak je holý nesmysl se tu dál zdržovat?“ Většina hlav na vyvýšených lavicích, které patřily právě radě Kirin Tor, se mezi sebou začaly bavit. Jistěže se možnost s portály zvažovala, ale otevřeně se o ní promluvilo až teď, jeden den před útokem. Rada se nejspíš bála, že kdyby existence portálů přišla do podvědomí mágů, nikdo z nich by skutečně město nebránil a obrátil se na útěk při prvním náznaku, že bariéra útok nevydrží. Navíc teď, když se většina vysokých elfů z Dalaranu stáhla dřív, než nějaké zmínky o blížící se Pohromě město zasáhly, byla jakákoliv úniková verze ultimátní nadějí pro všechny, kteří v pomoc elfů doufali. „Únikové portály budou v blízkosti dalaranské věznice. Neradujte se předčasně, nebudou otevřeny dřív, než všechny ostatní možnosti selžou.“ Promluví nakonec jeden ze zástupců Rady. Alespoň nějaká naděje. Z Citadely jste s děvčaty a Rufusem odcházeli se všemi instrukcemi. Tvůj drahý mistr se zasloužil o to, abys Citadele byla co nejblíž, zatímco ostatní studentské jednotky byly blíž věznici, nebo jako v případě tvých bývalých spolužaček, pod městem v kanalizačních prostorech, kde se s Pohromou vůbec nepočítalo, ale pro všechny případy tam skupinu poslali. Ty ses tak mohla těšit přízně dalších lidí, kteří z Dalaranu původně odešli. V každé skupině však nebyli jen kouzelníci, plno bojovníků, kteří původně dělali městskou stráž, se rozhodlo zůstat, a tak podpořili slabší jednotky. I vy jste měli jednoho, ostříleného veterána, který byl plný mouder. Tohle celé se událo těch několik málo dní, co ses tu mohla volně pohybovat. Na hraničáře sis vzpomněla jen vzácně, a možná jsi byla i ráda, že ho nemusíš ve městě, které se za několik hodin střetne se svým jistým koncem, jak se ti svěřil Rufus, který měl to štěstí a skončil na druhé straně města u plochy pro letecká zvířata, hlídat. Od okamžiku, kdy se mágům podařilo v okolí Dalaranu odchytit zvěda Pohromy, z příprav se přešlo na realizaci. Nejsilnější mágové se stavěli kolem města, aby mohli vztyčit obrannou bariéru, a vy? Vy jste se pomalu přesouvali na své pozice. Ta vaše byla ve vylidněném domě, kde zůstalo téměř všechno po původních majitelích. Dokonce na poličce byla fotografie obou manželů s jejich dítětem. Všechny jsi je znala, manželé měli odtud nedaleko květinářství a jejich syn byl pěkný raubíř. A teď jsou pryč a už se nejspíš nikdy nevrátí. „To chce odvahu, děcka,“ hučí do vás postarší válečník v dobře padnoucí zbroji. Ne jako vy v přešitých róbách. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro  Slyšíš z vedlejší místnosti, jak se celá skupina dala do tichého rozhovoru. Slovům sice nerozumíš, ale místy ti to zní trochu jako modlitba. Jestli rodina kdy nějakou zásobu lampového oleje měla, je pryč. V přízemí se ti tak nepodaří nalézt nic užitečného. Musíš si pak sama poradit s jednoduchou barikádou schodů. Stůl, židle, skříňka. Někdo se snažil odradit ostatní od toho, aby stoupali po schodech dál. Když vlezeš do ložnice, ze které se dá vejít na balkón, který má ještě lepší výhled na schody citadely a do ulice, není ti moc jasné, proč se někdo o tu barikádu snažil. To až když spatříš knihy v knihovničce, které jsou vyskládané hřbetem dovnitř, takže vidíš řady zažloutlých stran, ti to dojde. Možná to byli slušní lidé, ale měli zajímavé záliby v černé magii. Ani ta by ti teď ale nedokázala pomoct uniknout tomu, co se na vás všechny řítí. Je to jako blesk z čistého nebe, rychlý a bez varování. Skrz otevřené dveře na balkón můžeš vidět, jak se obloha zatahuje a obranná bariéra se zvedá. Začalo to. Můžeš doprohlédnout zbytek domu. V patře už zbývá jen dětský pokoj, ve kterém toho také není zrovna moc, co by ti mohlo být nějak užitečné. Pokud se vrátíš dolů k ostatním, vidíš naprosté zděšení. I veterána přešla všechna odvaha a jen mlčky sleduje oblohu a doufá, že obranu nic neprolomí. Hodinu se tak klepete na místech a modlíte se ke všem bohům, než do vzduchu vyletí zářivá zelená střela. Znamení pro vás všechny, že se máte připravit. Vnější ochrana padla a nic vás nemůže spasit. Z balkónu pak můžeš sledovat jak se bariéra začíná rozpadat. Začíná jako prasklina u brány, kde obránci selhali nejdřív. Ta se pak táhne přes celé město, než se roztříští na miliardy narůžovělých střípků magie, které už nemohou nikomu ublížit. Dalaranská obrana je roztříštěna na prach. Vidíš na samém vrcholu těch mnoha schodů postavu, arcimága, který zachází dovnitř, aby se stejně jako ostatní střetl se svým osudem. Netrvá pak moc dlouho, než se ozve ohromná rána. Brána padla. Zvuky kouzel se ozývají ze všech koutů, dokonce vidíš záblesky, jako kdyby někdo pouštěl ohňostroj. Na tak hrozný výjev tě nemohl připravit žádný arcimágův proslov. Přicházejí za hrozného ryku, pazvuků a smradu. Nejprve vidíš jen jejich stíny, pokroucené, mnohdy přelámané. Možná bys byla raději, kdyby realita byla jiná, kdyby ty tvary vytvářela jen různá zakřivení budov, ale takové štěstí nemáš. Můžeš sledovat, jak ze svého úkrytu vyleze jiná skupina kouzelníků a svou magií se snaží zastavit chodící mrtvoly, ale není jim to nic platné. Jsou v početní nevýhodě a rozpadající se těla nezastaví téměř nic. Jsi tak svědkyní toho, jak jsou známé i neznámé tváře trhány na kusy kostnatými prsty. A stejná masa se valí i vaší ulicí. Zřetelně vidíš, jak se po dopadu první nemrtvé nohy z dlažby zvedne do vzduchu nakreslená runa, která exploduje. Do všech stran se rozletí části těl, ale ani zdaleka to nestačí k tomu, aby se zbývajících pět nemrtvých zastavilo. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Spalující plameny jsou proti nemrtvím zrůdám očividně účinnější než kdejaké kouzlo arkány. Možná byste v tuto chvíli zužitkovali i svěcenou vodu, kněze tu však pozbýváte. Vidíš pod sebou, jak k tobě s respektem v očích vzhlíží celá tvá skupina. Meč byl sice efektivní zbraní, ale zdaleka nedokázal porazit tolik nepřátel najednou, jako tvůj oheň. Zbytek kouzelníků byl vystrašený tak, že se jim většina jednoduchých formulí vypařila z hlav. Až když viděli spoušť, kterou jsi napáchala, probrali se z transů a začali také kouzlit do všech stran. Pozdě si však uvědomíš, že nepřítel může přijít z více stran. Mistři už se také zapojují do boje. Ovšem jen co otočíš hlavu zpět do ulice, vyřítí se proti tobě jeden ze zvědů. Je téměř identický s tím, kterého chytili před Dalaranem, chvíli než započal útok. Uvědomíš si tak, že tyhle potvory dokáží lézt po stěnách. To už se tvého ramene dotkne jeho dráp (79%). Snad by zranění vypadalo mnohem hůř, kdyby ses nerozhodla, že se otočíš zpět do ulice a tedy si ho ani nevšimla. Takhle jsi mu vzala výhodu zákeřného útoku. Do ulice se nahrne další vlna mrtvol, ale tentokrát se k tomu přidává i něco víc, zvuk kopyt. Slyšíš je zřetelně, ale nemůžeš se podívat, kdo je oním jezdcem v ulici. Ta malá potvora s tebou očividně neskončila a dlouhou drápou tě donutila ustoupit několik kroků do pokoje. Přikrčí se k zemi a svým jediným odporným okem si tě přeměří, než se proti tobě opět vyřítí s úmyslem seknout tě do zdravé paže dlouhými drápy (28%). Do jeho útoku zazní i smrtelný výkřik nějakého mága z tvé skupiny. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Zrůdná potvora mine, proletí kolem tebe a dopadne na dřevem vykládanou podlahu. Sotva na tebe stihne otočit svou hlavu, když ho zasáhne kouzlo tak mocné, že spolu s ohnivou střelou proboří jednu stěnu (3%). Oheň pak okamžitě uhasíná, takže se nemusíš bát, že by dům chytil a tys tak musela vybírat mezi uhořením, nebo skokem z balkónu do masy pohybujících se mrtvol. Máš tak volný prostor k tomu, aby ses podívala, co se venku děje. Skutečně se po ulici pohyboval jezdec na koni. Jel na pekelném oři, který byl stejně mrtvý, jako nečistá armáda, která mu kráčela v zádech. V jeho sedle seděl rytíř ve zbroji a nějakým cizím jazykem pokřikoval na nemrtvé, kteří se postupně stahovali z ulice. V pařátech vlekli mrtvá těla kouzelníků, kteří jejich útok neobstáli. Po dlažbě řinčela i veteránova zbroj. Je možné, že se během těch několika málo chvil, cos bojovala s tou ohavností, strhl hotový masakr, který dole nikdo nepřežil? Ulice se se vyklidila a jezdec se i s koněm postavil do čela schodů, které vedly do citadely. Během okamžiku se v nejdelším koridoru objevilo monstrum nepopsatelné hrůzy. Sešit z několika různých těl, s vyhřeznutými střevy kráčel podlouhlou ulicí, přímo k jezdci, přímo k tobě. Byla jsi ochromena strachem, který tento výjev způsoboval. Ani sis nevšimla zraněného mága, který ti vpadl do zad a zakřičel. Jeho slovům nerozumíš, je to jen žvatlání, ale dost hlasité na to, aby upoutalo pozornost zrůdné abominace, která jediným mocným úderem obrovské ruky se sekáčkem na maso, rozdrtila kámen, ze kterého byl balkón zkonstruován a ty, i šílený mág, jste neztratili pevnou půdu pod nohama a řítili se k zemi. Ruka monstra pustila svou zbraň a chytila šílence, se kterým několikrát udeřila o dlažbu města. Tak silně, až z něj nezbylo víc, než jen krvavý flek. Tvůj dopad na velké kusy kamene, který před několika málo okamžiky tvořil podstatu balkónu, byl tvrdý, ale jako zázrakem bez jediného zranění. Větším zázrakem, andělem seslaným samotným nebem, je Mathias, který na druhé straně ulice upoutá pozornost abominace, takže máš čas vstát. Dokonce se můžeš dát na útěk, tohle monstrum se vám dvěma jen tak zabít nepodaří. Ulice je volná, odporný Hnus se vrhá proti Mathiasovi a rytíř na koni, zdá se, má lepší věci na práci, než tvé pronásledování. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Jak dokázalo tak obrovské monstrum vyvinout takovou rychlost, aniž by se cokoliv stalo s jejími stehy, to zůstávalo záhadou. Tvé kouzlo, byť za jiných okolností jistě velice účinné, se na sešívaných tělech nijak neprojevilo (93%). Viděla jsi jak se třetí paže, která vyrůstala z ramene, poškrábala zahnutým srpem na zádech a abominace na tebe otočila hlavu. I tahle nepatrná chyba, chvilkové zaváhání tvora, jehož mozek už dávno nemohl fungovat ani z poloviny díky pokračujícímu rozkládání mrtvých tkání, byla dost na to, aby si Mathias připravil vlastní kouzlo. Využíval sil stejného elementu jako ty, takže když jsi viděla jeho nataženou ruku a nenápadnou jiskru pod nohou té obludy, věděla jsi hned, co se stane. Plameny však nebyly dostatečně silné na to, aby se ohavnost zastavila na místě, nepochybovala jsi však o tom, že oheň shnilé maso stráví rychle, dřív než elf stihne zaběhnout za roh. Věnuje ti tak poslední pohled, než zmizí a hořící obluda krátce po něm. Tvá hůl je sice zaklíněna mezi dvěma většími kameny, nedělá ti však větší potíže ji vyprostit. Pokud se podíváš směrem ke schodům, můžeš si všimnout, že jezdec i s koněm jsou pryč. Přes všechny ty zvuky řinčejících řetězů, která měla zrůda na zápěstích, nebylo hluku kopyt slyšet. Ulice před tebou je volně průchodná. Známky po boji jsou všudypřítomné. Ať už to jsou nehybná těla nemrtvých, nebo poničené budovy, tak i několik těl padlích kouzelníků. Těch je tu ale mnohem méně, než Pohromy. Jejich tváře nepoznáváš. Je tu až odporný klid, vzhledem ke všemu tomu masakru, který se tu odehrál, a v jen o kus vzdálených částek ještě odehrává. Z celého města se ozývají výkřiky, ale i ohlušující rány. Na konci ulice se ti podaří zahlédnout postupující skupinu kouzelníků. Nemůže být pochyb o tom, kam mají namířeno. Pokřikují jeden na druhého a drží formaci, při které jsou si schopni hlídat záda, předek i strany zároveň. Jsou tam tváře nejen mistrů, ale i lidí z tvé původní skupiny. V jedné mezírce mezi domy, skutečně úzké, je zaseknuté tělo kostlivce, který se zoufale snažil prodrat z druhé strany do této ulice, nejspíš s úmyslem zaseknout svou dýku do živého masa. Teď jen zoufale klapal dolní čelistí a snažil se vydrápat z mezery. Aby se ven dostal, musel by si rozbít lebku, neboť ta je příčinou jeho zaklínění. Stejnou škvírou, kde je kostlivec, můžeš na druhé straně vidět válečníky, kteří se seskupili a prorážejí si cestu skrz nemrtvé hordy nablýskanými čepelemi. Bylo stále k neuvěření, že se brány města protrhly a Pohroma sem vtrhla jako lavina, která se dostala téměř všude. „Přicházejí!“ křičí jeden z mágů v uskupení. Zpovzdálí pak vidíš, jak mistři drží obrannou bariéru nad skupinou, která se sice nemohla rovnat s tou, jež byla ještě před nedávnou dobou nad Dalaranem, ale pořád dokázala odolávat útokům nemrtvých. Ostatní pak čarují svá nejmocnější kouzla, aby odrazili další vlnu nepřátel. Dokonce vypouštějí vodní elementy. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Zdá se ti, že na kratičký moment víc než okolí slyšíš vlastní tlukot splašeného srdce. Instinkt ti radí, aby ses co nejrychleji schovala před blížícím se nebezpečím, rozum ti říká, že i na tom nejútulnějším místě může být ukryt nepřítel. Našlapuješ pomalu, a i když máš oči upřené před sebe ve snaze mít rychlejší reflexy než možný protivník, stále nezapomínáš na možné útočníky, kteří by ti mohli vpadnout do zad. Ačkoliv se skutečně snažíš být o krok napřed, než nepřítel, nevyjde ti to tak, jak bys chtěla, a tak když opatrně nakoukneš do enklávy, tvůj pohled se setká s ghúlovýma mrtvýma očima. Je od tebe vzdálený sotva půl metru, schovaný za kamenným rohem. Dřív než by si nemrtvý ghúl dokázal uvědomit, kdo před ním stojí, sežehneš ho jedním ze svých kouzel. Nemá absolutně žádnou šanci a jako doutnající hromada neidentifikovatelné hmoty se zhroutí k zemi. K tvé úlevě se tady jiní nemrtví nenacházejí. Chvíli po tobě se sem vřítí skupina, která venku docela postupovala dál ulicí. Zřejmě do města vtrhla nová vlna a mistři usoudili, že nejsou schopni bránit celou skupinu uprostřed ulice, a proto se stáhli. Vyhlídka na záchranné portály se teď sice líbila kdekomu, ale cesta k nim tak jednoduchá nebyla. „Jsme v pasti!“ křičel mladý čaroděj z tvé skupiny. Byl to ten stejný mladík, který se pod schody tak horlivě modlil. „Nechtěl jsi snad zůstat na ulici v tomhle?“ ukáže jeden z mistrů za sebe do plnících se ulic kostlivými vojáky. Mistři sotva dokázali odrazit tu poslední vlnu, vytvořit iluzi zmizení a nahrnout se sem. Hráli o čas, a docela se jim to dařilo. Tvá přítomnost nezůstala dlouho bez povšimnutí. Jako první si tě totiž vyhlédl tvůj bývalý mistr. Se zlým úšklebkem, který občas míval i jeho syn, se k tobě vydal. „Kdopak se tu schovává, když ostatní bojují?“ rýpne si do tebe. Jen co jeden z mágů vykouzlí iluzi falešné stěny, takže vchod do Enklávy není vidět, připojí se k vám dvěma. Je to starší muž, u kouzelníků jedině výhoda. „Co kdybys ji přestal strašit a šel najít cestu nahoru?“ zeptal se stařec a oči zvedl ke střechám. Jeho tvář měla mnoho hlubokých vrásek. Stejně hlubokých, jako má teď tvůj mistr, když se mračí. Nakonec skutečně odejde hledat možnosti, jak se dostat nahoru. Muž se pak představí jako Eliáš, mistr ledového okruhu kouzel. Zeptá se tě taky, jestli jsi původně ze skupiny, jejíž zbytek je za vašimi zády, nebo jestli jsi přecestovala kus města, ve snaze najít věznici a dostat se pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Eliáš se jen poškrábe na svém bělavém vousu. Nečekal, že se nabídneš, jako pomocná síla při hledání cesty na střechy, ze kterých budete alespoň trochu užiteční v boji s Pohromou, protože se vám nikomu moc nechtělo do plnících se ulic. Ustoupil ti stranou a bez jediného slova přikývl. Ukázal ti pak ještě směr, kterým by ses měla vydat. Byl to i opačný směr, než ten, kterým se vydal tvůj mistr. Jen abyste se nemuseli tak brzy potkat, i když tě v obrovské síni, kde jste byli jen vy dva, nemohl přehlédnout. Samozřejmě, že se na tebe otočil, ale stál až na druhé straně, takže by musel křičet, aby ti něco mohl říct, a to bylo pod jeho úroveň. Jen zavrtěl hlavou a otočil se ke stěně, u které byly nějaké bedny. Snad s trochou štěstí by se po nich dalo vylézt na kamenný ochoz. Ovšem, musela tu existovat cesta, která by byla příjemnější a přijatelnější. Jen stěží si dokážeš představit, že by někdo ve zbroji musel lézt po krabicích, aby se dostal nad nepřítele. Nakonec se ti podaří nalézt pokračování sálu, které je docela nepatrné, snadno přehlédnutelné, dobře ukryto za obrovskou sochou velkého čaroděje a stěny v pozadí. Je to nepatrná řada schodů, která vede na ochoz, který je pak kolem dokola celé enklávy, takže se klidně dostanete nad nepřítele, kde ho můžete zasypávat sprškou střel. Ovšem na schody citadely vám ve výhledu brání vysoká věž. Musela by ses nejprv dostat na ochoz a z něj skočit na střechu protějšího domu, aby ti věž nezacláněla ve výhledu. Naštěstí se na obloukovou střechu vejde víc než jeden člověk a není moc daleko, takže doskočíte všichni. Pokud se vrátíš dolů oznámit, že tvé hledání bylo úspěšné, najdeš mistra, stále ještě u beden na druhé straně sálu, jak se silou mysli snaží přemístit bedny do provizorních schůdků. Pohled je na něj zoufalý, ale koneckonců, on si to zaslouží, a jelikož jsou ty schody za sochou, které jsi objevila, i z jeho strany, je jen jeho hloupost, že nebyl schopný dojít až na konec toho sálu a objevit je. Situace u vstupu se trochu zlepšila. Žádný z kouzelníků tu nepobíhá a nevykřikuje svá poslední přání. Celkem dvacet lidí sedí podél zdi a sleduje přes clonu iluze ulici venku. Něco na tom faktu, že ty odporné zrůdy kolem vašeho úkrytu jen projdou, aniž by mu bylo věnováno nějaké pozornosti, byl uklidňující. Ovšem, tohle stále nebyla pevná zeď, přes kterou by se nedalo jen tak projít. Stačí, aby jeden zavrávoral a propadl dovnitř, aby ostatní viděli, že je tady průchod. Eliáš okamžitě zavelí všem, kdo zůstali dole, aby se šli připravit. Tahle válka dávno začala, zahálet, když jste našli, co potřebujete, je nepřípustné. Starší kouzelník pak ještě se dvěma dalšími, jedním mistrem a jedním z tvé skupiny, zůstane dole pro případ, že by iluze byla prokouknuta. S tebou v čele se jdou ostatní umístit na stanoviště, ze kterých se jim bude dobře čarovat. Je to i moment, kdy se na tebe znovu otočí mistr, který mimo jiné už téměř dokončil své bednové schody, a věnuje ti znechucený pohled. On sám se pak na ochoz přemístí pomocí kouzla, jen, aby tě nemusel následovat a potupně využít tvých nalezených schodů. Situace pod vámi je žalostná. Když nemrtví nedokázali najít další oběti, sesypali se na již mrtvá těla, do kterých se pustili. Naštěstí se pod vámi nenachází žádná abominace, nebo podobně silný nepřítel. Jsou tu jen skupinky ghúlů, kostlivců a nedávno rozpohybovaných mrtvol, mezi kterými je i dost elfů. Čarodějové okamžitě začnou s kouzlením blizardů a jiných plošných kouzel, která jsou v ulici s takovým množstvím nepřátel smrtící kombinací. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Magií se při tomto útoku nešetřilo. Ta nejmocnější kouzla dokázala smést i celou vlnu útočníků najednou, jen to stálo kouzelníka příliš energie. Šetřilo se s nimi, protože zastavit nemrtvé nebyl příliš těžký úkol, pokud byli pod vámi. Eliáš, který stál hned nad branou, dával dostatečně dobrý pozor na to, aby se k ní nikdo jiný nepřiblížil a nezrušil tak iluzi. Bránit dvě strany by pak pro vás bylo mnohem více náročné a byla by jen otázka času, než by se nemrtvé zrůdy dostaly za vámi nahoru. Toho jste si byli dobře vědomi všichni, a rozhodně nikdo z vás nechtěl prožít přímé střetnutí s nějakým ghúlem tváří v tvář. Rychle vám stouplo sebevědomí, když pod vaší magií padala těla nepřátel k zemi. Mezi mladšími čaroději se dokonce uzavřela sázka, která spočívala v tom, že kdo jich zabije víc, koupí tomu druhému pivo, pokud se samozřejmě dostanou pryč. Alespoň to dokázalo odlehčit atmosféru, a i když byl pohled na hořící ostatky šílený, nijak vás to už netrápilo. Ty první vlny nejspíš otupily vaší mysl natolik, že už nikdo nepropadal panice. Po dobrých třech hodinách jste začali pociťovat první známky únavy. Někteří si šetřili síly, aby mohli vystřídat ty, kteří už doopravdy nedokázali seslat žádné smysluplnější kouzlo bez toho, aby se jim podlomila kolena. Taktika to byla dobrá a fungovala docela dobře. Nemrtví byli hloupá stvoření, která k vám běhala jak prasata na porážku. S jednoduchým rozkazem zabít vše živé přeskakovali doutnající těla ve snaze dostat se k vám na střechu. Skokani, ti stejní s jediným okem a smyčkou kolem krku, byli bez milosti sraženi holemi dřív, než se vydrápali nahoru. Pro vás to byl vcelku úspěch, dokázali byste takhle být celý den, kdyby nezacinkala kopyta o dlažbu a tys nespatřila jezdce. Toho stejného, který předtím stál pod schody na svém nemrtvém oři. Postupující armáda nemrtvých se zastavila. Tuhle si nashromáždil převážně z kostlivců v jednoduché železné zbroji s meči. I ghúlové se zastavili, třebaže byli v plné rychlosti přesvědčeni o tom, že se vydrápají nahoru za vámi. Jezdec pobídl koně, který opětoval jeho rozkaz a vezl ho přímo pod Eliáše ke vchodu do enklávy. Kouzelník jen tiše zaúpěl a pokusil se čarovat, ale magie arkány se roztříštila o nazelenalou bariéru, která rytíře obklopila. Ten se jen podíval nad obloukový portál, tasil meč a proťal iluzi, která se rozplynula. Svůj meč pak pozvedl do vzduchu a kostlivci se dali do pohybu. Bylo jich tolik, že vám všem bylo jasné, že se jim věčně bránit nedokážete. Všichni jste si vyměnili zmatené pohledy s tichou prosbou, aby někdo vymyslel plán, jak se odtud co nejrychleji dostat pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Několik čarodějů si vyměnilo zoufalé pohledy. Pravdou bylo, že je samotné nic lepšího nenapadlo a dokonce i tvůj mistr se krátce podíval na věž a zhodnotil vaše možnosti. Překvapilo tě, že to byl zrovna on, kdo tvůj návrh podpořil a postavil se tak, aby věž padla k zemi v úhlu, kdy určitě zavalí i jezdce. Další mistr se přidá hned za elfa a společně začnou kouzlit. Očividně to není úplně jednoduché kouzlo. Oba dva, místo, aby vykouzlili kouzlo sami za sebe, spojí své síly do jednoho mocného kouzla. Můžeš jen z povzdálí sledovat, jak se věž začne nebezpečně naklánět. Eliáš, který slyšel tvé varování, k věži jen v krátkosti zvedne zrak. Stále zaměstnává jezdcovu pozornost, aby si ničeho nevšiml. S jeho schopnostmi nejste schopni s jistotou určit, co by provedl, kdyby si padající věže všiml. Starší mistr se pak rychle kouzlem přemístí na střechu za vámi, dřív než by ho padající část stavby dokázala strhnout s sebou. Všichni pak sledujete, jak se jezdcův kůň postaví na zadní, nejspíš po něm rytíř chtěl, aby se dal urychleně do pohybu, ale i mrtvé zvíře zpanikařilo. Za ohlušující rány, kdy na zem věž dopadne, tak zavalí jezdce i s koněm. Je to chvíle napětí, do které se ozývá šílený řev dvou čarodějů, kteří zůstali dole a horda kostlivců si k nim našla cestu. Jen co se prach a kameny ustálí, ta nekonečně obrovská rytířova armáda se rozpadne na hromádky kostí a rezavou zbroj. Jednomu čaroději už nelze pomoct, ten druhý je raněný a v šoku, ale stále ještě žije. Na rameno ti přistane ruka mistra, kterou následuje nadšený pokřik ostatních kouzelníků a Eliášův hrdý pohled. Postupně se pak začnou přemisťovat na ochoz a dolů, aby pomohli zraněnému mágovi. Chceš se přidat k nim, když v tom tě zradí půda pod nohama. Dřív než vůbec stačíš vykřiknout, propadne se pod tebou střecha a ty dopadneš na chladnou podlahu v budově pod tebou, přičemž se nešťastně uhodíš do hlavy. Poslední, co vidíš, je pohled na zatlučené dveře. Nevíš, jak dlouho jsi byla mimo. Hlava tě třeští a celý svět se houpe sem a tam. Slyšíš kolem sebe tlumený křik a vidíš záblesky kouzel. Někdo tě nese v náruči a utíká s tebou. Chvíli máš pocit, že tě nese tvůj hraničář, našel tě v té budově a teď s tebou běží do bezpečí, ale nemůže to být on. Nestihl by to sem tak rychle, a když konečně začneš přicházet k sobě, uvědomíš si, že s tebou napříč zamořenou ulicí běží tvůj mistr v doprovodu dalších kouzelníků. Položí tě až ve chvíli, kdy celá skupina zaběhne do opuštěného domu, kde žili nějací lidé ještě před evakuací. Všichni jsou udýchaní a vyčerpaní, ale to Pohromu nezajímá. Ta útočí dál. „Jak daleko ještě?“ zeptá se jeden z mágů. „Jednu a půl ulice. Pak budeme u věznic,“ řekne udýchaný Eliáš a prohlídne tvé zranění na hlavě. Nic vážného, ale pořád to byla dostatečně silná rána, aby tě minimálně na dvacet minut vyřadila. Situace venku, co jsi viděla skrz vytlučenou okenici, nevypadala vůbec dobře. Ulice se už zase začaly plnit, tentokrát nejen ghúly, ale i mrtvými kouzelníky, které z věčného spánku vrátil do života další rytíř na koni. Je vám všem jasné, že nemá cenu se tu dál zdržovat. Tuhle bitvu nemůžete vyhrát. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran Když se zeptáš na svou hůl, Eliáš ti ji okamžitě podá, jako kdyby to mělo být nějaké těžké břímě, kterého se milerád zbaví. Kouzelníci, kteří nabírali síly na střeše, se teď u vchodu tlačí, aby odráželi své nedávno zesnulé bratry a sestry. „Není tu žádná zkratka, budeme se muset probít,“ řekne jeden z mistrů a posadí se na židli u zdi. Nikomu z vás nebyla ta představa, že budete znovu muset vyběhnout do ulice a bojovat na život a na smrt, příjemná, ale pokud skutečně nebyla jiná možnost, nedalo se nic dělat. „Máme zraněné!“ křikne jedna žena, která podpírá kouzelníka, jenž s vámi na střeše nebyl, a tedy zakusil sílu kostlivců na vlastní kůži. Teď ses mezi raněné počítala svým způsobem i ty. Cítila jsi, že utíkat moc dlouho nejspíš nevydržíš. „Necháme je tady,“ řekne další kouzelník, nejspíš smířen s tím, že rozhodne osud jeho spolubojovníků za ně samotné. Proti tomu se však obořil Eliáš. Následovalo dlouhé ticho, kdy jste každý zvažovali, jestli skutečně není nějaká rychlejší a kratší cesta, ale nikdo nedokázal na nic přijít. Cesta do věznice zkrátka jednoduchá nebude. Trvá pak několik minut, než se dáte opět do pohybu. Čarodějka, podpírající zraněného, jde i s ním uprostřed. Pohybujete se svižně, nemůžete si dovolit dlouho čekat na ty unavené. Každou vteřinou vám hrozilo, že na vás přijde další jezdec a vy se budete muset střetnout nejen s ním, ale i jeho jistou osobní armádou. Nejsilnější mistři šli vpředu a v boku, učni pak hlídali záda a temná zákoutí úzkých uliček mezi domy. Už z dálky vidíte, že je něco moc špatně. Jedna stěna věznice je probořená dovnitř a pěší síly ve zbroji jsou mrtvé. Přes stojící část stěny šlehají vysoké plameny a vy tušíte, že je s vaší jedinou nadějí konec. Až teď se ze skupiny skutečně ozývají zoufalé výkřiky. Těch pár mrtvých zabijí poslední kouzla, i když nadšení z postupu rychle opadlo, když na vás nečeká žádný teleport to Stormwindu. „Vrátíme se a přeskočíme ohrazení,“ navrhne někdo, slyšitelně zoufalý. Zavládne další dlouhé ticho. Komu z vás se chce opravdu vracet? „Zdi a ohrazení můžeme přelézt i tady, snížíme tak riziko nějakého střetu s mrtváky,“ ozve se žena s polomrtvým mágem. Nikdo jí nic nevytkne, má pravdu. Zdolávání zdí je však mnohem náročnější než by si kdokoliv z vás dokázal kdy představit. Jedinou spásou pro vás je fakt, že na vás nikdo neútočí. Kouzlo pomalého pádu pak zvládnete všichni pro bezpečný dolet na zem. Samozřejmě, že to uvnitř Dalaranu vypadalo dost zle, ale stejně tak to vypadalo i zvenčí. Pořád bylo kolem města mnoho jednotek ghúlů, kteří chodili kolem dokola a zabíjeli nejen lidi, ale i lesní zvěř. Dokud budete u vody, nikdo si vás nebude všímat. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Dalaran
Dostat se přes přítomnou vodu není problém, i když vás hodně spíš po čtyřech opatrně přejde na druhou stranu, to když kouzelníci, zběhlí v ledové magii, začnou pod nohy čarovat ledové kry, po kterých lze přejít na druhou stanu. Všichni jste domlácení, zlomení a unavení. Dokonce ani Eliáš, který vždy měl ke všemu co říct, a snažil se vás všechny držet alespoň v nějaké náladě, byl teď úplně zamlklý. Tady přestávala všechna sranda. Hlavou mu běželo, kolik lidí asi stihlo využít záchranných teleportů a kolik jich ještě zůstalo ve městě. Sotva se dostanete na druhý břeh, když jeden z kouzelníků vykřikne: „Podívejte se, Dalaran se bortí!“ Se zatajenými dechy poté sledujete, jak se jednotlivé věže hroutí k zemi. Většina z vás jen stojí s otevřenou pusou, zbytek nevěřícně kroutí hlavami. Možná byste věřili, že za tu jednu věž může Pohroma, která ji zničila, ale vždyť krátce po ní padá další, a hroutí se i jiné, mnohem stabilnější stavby. „To je šílenství!“ začne někdo z davu rozhořčeně pokřikovat. „Kdyby nám to trvalo jen o pár minut déle, byl by s námi konec!“ nová vlna hysterie započne. Několik kouzelníků dokonce začne plakat, přemýšlet nad těmi, co jsou možná pohřbeni v sutinách města, které tak horlivě bránili až do konce. Sice se vám nikomu nechtělo chodit nikam daleko, ale pohled na zničené město také nikdo nechtěl. Ponořili jste se do přilehlého lesa, který se zdál tak klidný, Pohromou nezasažen, nevědom si těch nepravostí, které se dějí v jeho středě. Nebyli jste však naivní. Stopy po Pohromě tu byly stále patrné, ať už jen několik polámaných větví, nebo rovnou potrhaná zvířata, která nedokázala včas uniknout. Připomínalo vám to, že nesmíte ani na okamžik polevit ve své ostražitosti. Nakonec jste se rozhodli pro menší tábořiště uprostřed hlubokého lesa. Věděla jsi, že by se pro takové místo hraničář nikdy nerozhodl, kdyby tady byl. Jste až moc zranitelní, a to ze všech stran. Protestující kouzelníci si však stojí za svým. Hodně z nich už ani nemá vůli hrát na bezpečí a naději. Kdyby na vás teď něco zaútočilo, budou pokojně sedět na zadcích a s klidnými tvářemi přijmou svůj osud. Vy teď alespoň máte skutečně chvíli klid a čas na to, abyste si odpočinuli a pokusili se vytěsnit co nejvíc děsivých vzpomínek. Eliáš, spolu se zbytkem mistrů zkusí co nejdříve vytvořit vlastní portál do Stormwindu, ale na to bude potřeba síla, mnohem víc, než má každý z nich teď. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind
Vidina hlídek se mnohým kouzelníkům nezamlouvala. Vždyť právě riskovali své životy, viděli město doslova padnout a ještě by měli plýtvat svou energií na nějakou hlídku? Nepřicházelo v úvahu. Několik z nich nad tímto návrhem i pošetile zakroutilo hlavou, jiní si odfrkli. Kdyby se do toho nevložil Eliáš, kterého skupina už svým způsobem vnímala jako jakéhosi vůdce, a podle toho jej i respektovala, určitě by se ti ještě vysmáli. Stařec s tvým nápadem souhlasil, ba dokonce ho chtěl sám navrhnout. Bez hlídek by se mohlo snadno stát, že by vás něco přepadlo, a soudě toho, co viděl ve městě, nechtěl si ani představit, co všechno za hnusné sešívané potvory po lesích pobíhá. Kdybyste všichni usnuli, i hloupý zvěd, ten s jediným okem, by mohl napáchat nehorázné škody. On sám se na první hlídku nepřihlásil. Byl příliš znaven vším, co se v posledních několika hodinách stalo, než aby ještě vyhlížel do keřů, jestli zajíc, ukrývající se za nimi, není náhodou nemrtvá zrůda. První hlídku si tak vybral mladík, který proti ní nejvíce protestoval. Nevybral si jí dobrovolně a jen co padla hluboká noc, hned budil dalšího, aby ho vystřídal. Na tebe se řada dostala k ránu, a byla jsi tak poslední, kdo na hlídce stál, než se začali probouzet i ostatní. Zkontrolovali jste stavy, všichni jste byli v pořádku, i když zraněný kouzelník měl namále. Vypadal pořád hůř a hůř, jeho stav se i přes veškerou péči jeho kolegyně nelepšil, ale ona odmítala propadat panice. Dokud se bude snažit, přeci nemůže zemřít. Když přišlo na tvoření portálu do Stormwindu, nikdo nečekal na zvláštní rozkaz. Jen co se zaleskla první vysoká věž, na jejímž vrcholu plápolala modrá vlajka se symbolem zlaté lví hlavy, všichni naběhli dovnitř portálu, který se podobal klidné vodní hladině. Nebyla jsi moc dlouho za nimi, ostatně, ani mistři se vstupem neváhali. Poslední vešel Eliáš, za kterým se portál uzavřel. Na poslední skupinu kouzelníků se hledělo s překvapenými výrazy, nikdo s vámi už nepočítal. Stáli jste uprostřed ulice, nedaleko Katedrály. Samozřejmě jste nebyli první, kdo se sem z Dalaranu dostal, což jste tak nějak čekali, nebo v to minimálně doufali. Během okamžiku se kolem vás slétl houf lidí, převážně mediků a stráží. I když kolem vás zavládl znovu chaos, tentokrát jsi věděla, že se ti nikdo nepokusí vydrápat oči, ani nic podobného. I tebe odvedli do katedrály, prohlédnout zranění, která se dala vyléčit. S psychikou to však bylo mnohem složitější. „Jak se cítíš?“ zeptá se tě mladá žena, která si prohlížela tvá zranění a viditelné škrábance ihned léčila silou světla. Připadala ti neupřímná, jako kdyby se tě zeptala jen ze zdvořilosti, ale jí samotné bylo ve skutečnosti úplně jedno, jestli jsi na pokraji nervového zhroucení, nebo ne. Tihle lidé vůbec netušili, jakým peklem jste si všichni prošli. Pro ně existoval jen tenhle slunečný den, kdy foukal mírný větřík a nebe křižovalo pár bílých mraků. Bez vážných zranění pro tebe neměli místo, ale mohla ses s ostatními přeživšími zdržet v katedrále, jak dlouho jsi potřebovala. Mnoho z nich, třebaže zlomených, se už vrátilo ke svým rodinám. Moc tváří jsi tak důvěrně neznala, snad jen tu Mathiasovu, která s hroznými jizvami seděla v koutě a hleděla nepřítomně z okna. Nebyly tu tvé spolužačky, ani Rufus. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Tvůj popis mladíka neseděl na nikoho, koho by kdokoliv viděl. Pokud sem Rufus kdy vkročil, vytratil se dřív, než si ho mohl někdo všimnout. Jeho jméno tak zůstávalo bez odpovědi. Větší úspěch jsi měla se svými spolužačkami, které zprvu sice také nikdo nepoznával, ovšem podle popisu Betty si mnozí začali vzpomínat. Všechny tři se tu mihly, nejspíš pospíchaly pryč z města za rodinami. Fyzická zranění neměly, takže nebyl důvod, aby si je tu kdokoliv nechával na nějaká pozorování. Rozhodně tu byl jiný zástup čarodějů, kteří potřebovali všechnu dostupnou lékařskou péči. Cesta do přístavu není nijak složitá. Většina lidí se ti raději vyhne v domnění, že jsi smrtelně nemocná a oni rozhodně nechtějí skončit jako ty. Nemají ani ponětí, co ti skutečně je. Choroba by v tvém případě byla milosrdnější, než všechny ty hrůzy, které tě budou doprovázet na každém kroku ještě hodně dlouho. V přístavu momentálně kotví tři obrovské lodě, a na každé je poměrně rušno. Je možné, že se Rufus vetřel na jednu z nich a nikdo o něm ani netuší, protože když se ptáš přímo, každý jen kroutí hlavou. Tvá maličkost, schoulená za bednami, zajímá jen pramálo lidí. Je tu však jeden člověk, který se u tebe zastaví a přímo před tebou si přidřepne. „To už ti ta krysa stačila utéct?“ zeptá se hrubý, ale přes všechno známý hlas. Před tebou seděl Barnabáš, který za celou dobu, co jste se viděli naposledy, nezměnil ani střih svého plnovousu, nevyměnil starý klobouk, ba i modrý kabát je stejný, stejně otrhaný. Jediné, co se na něm skutečně změnilo, byla barva jeho nosu, která přešla z fialové do normálního odstínu pleti. Stále byl nakřivo, poznala si okamžitě, že se mu špatně zahojil. „No tak, nebreč,“ podá ti starý kapesník, ale podle všeho čistý. Kdysi mohl mít bílou barvu, teď je nevzhledný, šedivý a nebude trvat dlouho než se rozpadne. „Proč nevstaneš a nepovíš mi, proč tak brečíš? Má to něco společného s tím ušatým?“ zeptá se a natáhne k tobě hrubou ruku, aby ti pomohl vstát. Teď na tebe Barnabáš působí poněkud jinak. Když ví, nebo přinejmenším tuší, že Arnon není ve městě, nesnaží se tě držet jako rukojmí, aby si pro tebe musel dojít. Sice je jeho chování do jisté míry stále hrubiánské, je to docela něco jiného, než když tě tehdy odtáhl z trhů. Barnabáš je dobře informovaný, a je dost možné, že vaše setkání nebyla náhoda. Moc dobře ví, že se mágové vrátili z Dalaranu, a že utrpěli krutou porážku, ale to stále nemusel být důvod tvého pláče. Jeho rozhozené sítě také měly své limity. Vyvede tě pak z rušných doků. Nejste v žádné liduprázdné ulici, ale je tu poměrně větší klid, než byl u moře. Lidé chodili do přístavu a z něj, takže se tady, kromě vás, moc lidí nezdržovalo. Vždyť byl normálně pracovní den, nebyl čas zahálet u rozhovorů s jinými. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Barnabáš jen tiše sklopí zrak. Právě jsi potvrdila, co si myslel. Tedy až jeho druhou domněnku, neboť stále věřil, že za tvůj žal mohl chybějící hraničář. Ovšem fakt, že tu Arnon nebyl mu k radosti moc nepřidával. Když se tak zhroutíš a začneš hledat místo, kam se schovat, vezme tě do náruče a začne utěšovat. Nemá to moc velký efekt, Barnabáš je cítit jak po alkoholu, tak potem. Alespoň na krátký okamžik ale přestaneš myslet na to, jak se potřebuješ někam ukrýt. „No no,“ začne, když se odtáhne. „To bude dobrý. Co říkáš na to, že bysme zašli ke mně a dala si teplou koupel? Můžeš se pak i v klidu prospat, dám na tebe bacha.“ Slíbí ti, ale na tvou upřímnou odpověď nečeká. Chytí tě za zápěstí a z ulice táhne pryč. Když se nemusí bát, že mu do zad přiletí šíp, nepotřebuje se ohlížet, jestli s ním jdeš dobrovolně, nebo tě za ruku po ulici táhne směrem ke svému příbytku proti tvé vůli. Po chvíli ti všechny ty ulice, kterými tě vede, začnou připadat stejné. Stejný vzor, několik domků podél vody, která tudy teče, nějaký ten ovocný stromek a úzká ulička zboku. To samé stále dokola. Nebo Barnabáš jen chodil kolem stejných ulic sem a tam. Ta cesta se ale nakonec vyplatila, to když přistoupil ke dveřím domu v poměrně dobré části města. Nebyla to žádná chudinská oblast, kde by hrozilo, že ti jídlo ukradnou přímo z talíře. Až bylo trochu zvláštní, že tu žije muž, jako je právě Barnabáš, škuban a opilec na první pohled. Jeho dům byl však pravým opakem jeho majitele. Čistý, poklizený. Možná bys tu čekala nějakou hospodyni, ale doma nikdo nebyl. Prostor byl malý, ale útulný. Dolejšek se skládal jen z kuchyně a jednoho pokoje. Nahoru pak vedla řada schodů. „Koupelna i ložnice jsou v patře,“ řekne Barnabáš a pobídne tě. „Zůstanu tady dole, jestli tě to uklidní. Jen nemám nic v tvojí velikosti. No, asi ti s čistym oblečením moc nepomůžu, jestli nechceš mojí košili.“ Pokrčí rameny, to se z kuchyně vynoří starý pes, pomalu se belhající k Barnabášovi, který ho pohladí. Je to lovecký pes v posledních letech svého života. Pokud se rozhodneš vydat do patra, hned u dveří do ložnice je vystavená zbroj stormwindské stráže. Pečlivě vyleštěná, i s mečem u boku. Oba pokoje, tedy ložnice i koupelna, jsou prázdné a Barnabáš se i se psem usadí dole v kuchyni. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Spánek se dostaví poměrně rychle. Konejšivá náruč temnoty si tě přivlastnila na dlouhou dobu, a pokud by tě neprobudil těžký, teplý dech na tvém krku, možná bys spala ještě o něco déle. Dřív, než se ohlédneš za sebe, ti hlavou probleskne myšlenka, že Barnabáš porušil slib a nezůstal dole v kuchyni, ale jen co jsi usnula, přidal se k tobě. Realita je ale trochu jiná. Na krk ti totiž funí jeho starý pes, který se zřejmě vydrápal do schodů a chtěl za tebou do ložnice, tak ho muž pustil. On sám tady v místnosti nebyl. Starý chlupatý kožich byl od tebe vzdálený sotva několik centimetrů a tiše chrápal. Venku byla hluboká noc, a pokud ses chtěla podívat dolů, Barnabáš seděl v křesle před krbem a chrápal stejně jako jeho pes. Musíš poté počkat do rána, než se celý dům probere k životu. Pes se postaví ke dveřím a žádá si vypuštění na chodbu, nejlépe krátkou procházku kolem ovocného stromu, který měl Barnabáš přímo před domem. Muž už byl dávno vzhůru. V kuchyni u stolu žvýkal kůru chleba. „Ale, Šípková Růženka, vítej,“ přivítá tě a nohou odsune židli naproti sobě, aby sis mohla přisednout. Vysvětlí ti pak, že jsi prospala celý den, a že ho díky tobě bolí za krkem z toho, jak musel dvakrát spát na židli. Moc dobře ví, že před tebou raději kouzelníky z Dalaranu, kterých je ve městě už jen minimum, nemá zmiňovat. Teď by to bylo to nejhorší, co by mohl udělat. „Můžeš vzít Azora na procházku? Je to starý pytel blech, moc daleko nedojde, ale venku se mu líbí,“ kývne na starého psa, jen co trochu posnídáš. Pokud se psem skutečně půjdeš, můžeš si povšimnout dvou fotografií hned vedle dveří, kterých sis prvně nevšimla. Na jedné je zřejmě mladý Barnabáš se psem, sedícím mu u nohou, v plné zbroji a úsměvem na tváři. Fotka je to stará a docela vybledlá. Na druhé je portrét nějaké ženy s černými vlasy a hnědými oči. Může to být jeho žena, ale stejně tak by to mohla být i jeho matka. Venku je pak klid. Ozývá se jen zpěv ptáků a proudící voda. A samozřejmě starý Azor, který se snaží štěkat na všechno, co se hýbe. Jde bez vodítka, tenhle pes už by stejně nikoho přes polovinu Stormwindu pronásledovat nedokázal. Děsivá představa, že tohle je to roztomilé psisko z fotografie. Už takhle při svítání můžeš narazit na stařenu, která nese celou nůši jablek, nejspíše blíž do centra, kde je bude moci prodat. Tady byli lidé skutečně jiní, bezstarostní. Nikoho tu netrápila Pohroma, ani smrt tolika mágů. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Barnabáš má sice připravenou celou řadu argumentů, kterými by tě chtěl přesvědčit, abys zůstala a nikam neodcházela, ale nejspíš tušil, že to stejně nemělo cenu. Pokud ses rozhodla, nemohl ti stát v cestě. Když nebyl opilý, nebo nechtěl Arnona, dalo se s ním vycházet docela dobře. Obul si své vysoké boty a společně jste vyrazili z jeho domu. O tom, že jste včera prošli kus města, nemohl být pochyb. Samotná cesta k bance trvala bezmála patnáct minut chůze, kdy Barnabáš šel poměrně rychle. Jen okrajově se pak zeptá na hraničáře, ale když vidí, že to není úplně nejlepší námět k rozhovoru, zeptá se na to, co teď chceš dělat. Banka na náměstí je rušné místo. Prodrat se tím zástupem lidí a dostat se k bankéři trvá poměrně dlouho, mnohem déle, než zabrala cesta sem. Vysvětlování svého původu a ověřování tvé identity je pak věc další. Je to zdlouhavý proces, kdy tvé jméno musí najít v seznamu a řadou otázek si ověřit, že jsi to skutečně ty. Alespoň, že tady nenastal žádný problém, takže si můžeš vybrat přesně tolik, kolik potřebuješ. Svým podpisem jen stvrdíš výběr a můžeš odejít i s penězi. Barnabáš se s tebou akorát rozloučí s prosbou, abys od něj pozdravovala Arnona, až ho zase potkáš. S penězi a vyhlídkou do nového dne tě tak čeká obíhání důležitých podniků. Najít schopného krejčího není na náměstí úplně složité, o něco horší je sehnat volný pokoj v hostinci. Tohle běhání a shánění místa vhodného pro ubytování vždy obstarával hraničář, a vždy dokázal něco volného relativně rychle najít. Ty takové štěstí nemáš. Musíš obejít bezmála tři hostince, než se ti podaří najít volný pokoj. Maličký, a za pořádně nataženou cenu, ale nedá se nic dělat, pokud tedy nechceš hledat dál. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind
Cestu ke katedrále s tebou, mimo procházejících lidí, sdílelo i bílé kotě. Vypadalo, že se mu daří dobře, protože nebylo nijak pohublé, takže s velkou pravděpodobností i někomu patřilo. Stejně s tebou cupitalo po kamenné cestě až před monumentální stavbu, která v tobě vyvolávala nepříjemné vzpomínky. Jen co zdoláš první schod, malé kotě se rozeběhne ulicí zpět, jako kdyby ti chtělo dělat společnost jen ke katedrále a teď splnilo svou část a mohlo se vrátit. Jako obvykle, i dnes u ní bylo poměrně dost lidí. Obyčejní civilisté, kteří si za služebníky Světla přicházeli pro nejrůznější rady, nebo se jen chtěli modlit za své blízké. Kouzelníků z Dalaranu tu už moc nevyčkávalo. Možná jsi poznala jednoho, nebo dva čaroděje z tvé skupiny, nebo z jiného davu, ale nebyl to nikdo s kým by ses znala osobně delší dobu. Ani Mathias už nevysedával v rohu u okna, vůbec tady nebyl. Tvá hůl, ostatně jako většina dalších věcí, které tu po kouzelnících zůstaly, leží opřená o stěnu. Je tu víc zbraní, které se podobají té tvé, tolik lidí se rozhodlo vzdát se jich a raději se co nejrychleji dostat za svými rodinami. Nikdo ti nebrání v tom, aby sis hůl vzala. Služebníci Světla se jich sami nejspíš po nějaké době zbaví. Návštěvu katedrály jsi tak přežila bez větších potíží. Mohla ses v klidu vrátit do svého malého pokoje v hostinci, který odtud byl vzdálený tak akorát daleko, aby ses z toho nezhroutila. Možná by sis to ale s tou cestou do hostince měla ještě rozmyslet a svůj krok stočit do přístavu, ačkoliv by to znamenalo, že se budeš muset poptat na cestu a ještě nějakou chvíli mezi lidmi vydržet. Pokud chceš skutečně začít hledat Arnona, bylo by dobré vědět kam jaká loď vypluje, kdy to bude a za kolik tě vezmou s sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Přístav je téměř přecpaný k prasknutí. Už od soch, které nesou věrnou podobiznu majestátního lva, je vidět, že probojovat se až k molu nebude úplně snadná práce. Dnes k ránu připlula dvojice obchodnických lodí ze vzdálených koutů světa, z nichž jeden je skutečně Kalimdor, takže se většina ruchu soustřeďuje právě kolem nich. Nebude trvat dlouho a na obzoru se jistě vynoří další loď s nákladem. Ve stormwindském přístavu byl téměř vždy problém s místy na zakotvení. Znamenalo to ale, že se tu žádná loď nemohla zdržet moc dlouho. Ideální stav pro tebe. Momentálně se zde nachází čtyři lodě. Zabralo ti asi půl druhé hodiny, než ses dostala ke každé z nich a od posádky, nebo v jednom případě rovnou od kapitána, se dozvěděla, kdy a kam vyplouvají. Tři z nich se točily kolem dokola Východního Království, jen jedna čekala na kolegyni z Ratchetu, aby mohla vyplout do Steamwheedle Port. „Dřív jak zítra tu ta loď nebude, paninko. Hned potom zvedáme kotvy, co tady. Jestli chcete, kápo vás vezme, nebude to levný a žádnej luxus taky nečekejte, ale jako... vezme vás. Von si sotva pamatuje členy vlastní posádky, prostě zejtra přijďte, dejte mu pár zlatejch a nastupte si.“ Zve tě muž ve středních letech na loď, kterou měl za zády. V kádi přitom nesl plno mrtvých malých rybiček, které byly odporně cítit. Muž se pak dále věnoval své práci a tebe si více nevšímal. Jestli se tu zítra skutečně ukážeš a odpluješ s nimi, to mu mohlo být docela volné, neboť z toho žádná výhoda pro něj stejně nekoukala. S příslibem téměř jistého odjezdu tak můžeš klidně opustit molo. Určitě tě to táhne zpět na pokoj v hostinci, lidí tady bylo pořád dost a sil ti ubývalo, ale nemohla by ses tady zítra ukázat bez patřičných zásob. Naštěstí, nemusela jsi zabíhat nikam do města. Plno stánkařů si bylo vědomo potřeb námořníků, kteří do přístavu den co den připlouvali. Dalo se tu tak sehnat téměř vše. Od klasických potravin, přes ty sušené na cestu, až k užitečným pomůckám – kompasům, nožům, dalekohledům. I čutora na vodu se tu dala sehnat, stejně jako vaky. Pober vše, o čem si myslíš, že by se ti na daleké plavbě napříč světem mohlo hodit, protože pokud si to nepořídíš teď, na širém moři ti to už nikdo nedá. Se vším nakoupeným a ujednaným ti už skutečně nic nebrání v tom, aby ses na patě otočila a z rušného přístavu zmizela. Cesta k hostinci není úplně krátká a ty se jistě budeš muset poptat minimálně na směr ke katedrále, od které jakžtakž trefíš. Naštěstí se zpáteční cesta obejde bez problémů. Kotě na ulici se ti už potkat nepodaří, nejspíš je teď někde schované, nebo loví po městě myši. S tímhle vědomím zacházíš zpět do hostince, kde až do hluboké noci můžeš být zalezlá bez toho, aby tě někdo rušil. Opravdový teror totiž přichází až se spánkem, kdy se ocitáš na prázdné ulici v doposud stojícím Dalaranu, se svou holí v ruce. Ulice je tichá, potemnělá. To jen do okamžiku, než se zpoza rohu vynoří jedno tělo. Už jsi ho viděla ve svém předchozím snu, tohle je ten elf, co se bavil s tvým mistrem na schodech těsně před tím, než přijel Arthas na svém koni. Tohle je ta Arnonova napodobenina, která byla zastřelena šípem, který mu stále trčí v těle. Zvedne k tobě hlavu a mírně se usměje, sáhne k pasu pro svůj meč a rozběhne se proti tobě. Nemůžeš se hýbat. Opisuje pohyby, které Arnon udělal pod vlivem démona v Blasted Lands. Tentokrát tu ale není žádný Mikeš, který by tě zachránil, meč se ti zabodne hluboko do ramene a přišpendlí tě k zemi. To, co na tobě teď leží a zarývá meč stále hlouběji, už není hraničář, je to odporná mrtvola, jejíž obličej zaznamenává silné známky rozkladu. Už nemá ten příjemný úsměv, ale odporný škleb, při kterém je polovina dolní čelisti uštípnutá. Odporný zjev, který se k tobě sklání stále blíž a blíž, ale není to jediné, co by tě mělo trápit. Vedle vás se postaví rytíř smrti, je to jezdec, kterého jsi spatřila v Dalaranu. Pozvedne svůj runový meč, který pomalu zabodne do zad toho nemrtvého, a skrz jeho tělo se zabodne do tvého hrudníku. Rytíř jen pozvedne ruku k nebesům a mrtvola, která na tobě leží se začne znovu hýbat, a tvé bezvládné tělo spolu s ní. Mrtvý elf tě chytí za zápěstí a odporným hlasem řekne: „Navždy...“ Je to vše, co stihne říct, než se uprostřed noci probudíš v temném pokoji v hostinci. Sama. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Cesta do přístavu byla učiněným hororem. Každý stín ti připomínal nějakého ďasa z Dalaranu a procházející lidé v brzkých ranních hodinách od nemrtvých neměli moc daleko. Odlehčením už tak mučivé situace ti snad mohlo být, že loď z Ratchetu akorát dorazila do přístavu. Co nevidět bude loď, která by tě měla vzít přes moře, odplouvat. Lidí tu sice nebylo tolik, co včera, ovšem v docích se život málokdy zastavil. Za svitu prvních líných paprsků tak pospícháš na molo, abys svou loď stihla. Jaká je šance, že další loď do Kalimdoru popluje v krátkém časovém intervalu? Mohla bys tu pak čekat další týden na vhodné plavidlo. Část mola, na kterou jsi musela, byla plná lidí. Na druhé straně se vyloďoval náklad z Ratchetu. Každý se tudy tlačil, aby pomohl s nákladem, nebo si našel cestu ven. Tímto chaosem jsi musela projít i ty, protlačit se mezi všemi zpocenými těly rybářů a obchodníků, kteří sem právě dorazili. Je to nesnadný úkol pro někoho, kdo je ve tvé situaci. Tolik lidí na jednom místě a ty v jejich středu není něco, co by ti zrovna dvakrát pomáhalo. Pak je tu to náhlé škubnutí, které zastaví tvůj uspěchaný krok. Někdo tě chytil za batoh a nehodlal pustit. Vybaví se ti všechny mrtvoly v ulicích, každý ghúl a zvěd. Je to pak zlomek vteřiny, než se ti v ruce objeví plamínek a ty se otočíš na tu zrůdu, která by ti chtěla ublížit. Tvůj pokus o sebeobranu se setká s neúspěchem, když ti hraničář pevně stiskne zápěstí. „Chystáš se někam odplout, beze mě?“ Pustí tvůj batoh, aby ses mohla proti němu otočit úplně, a hořící plamínek v ruce sfoukne. S kapucí staženou hluboko do tváře, s poničenou zbrojí na levé straně žeber a dvěma batohy na zádech, takhle před tebou stojí tvůj hraničář. Nedá ti víc šancí, aby sis ho prohlédla. Pustí tvé zápěstí a přitáhne si tě do pevného objetí. „Bál jsem se o tebe, Maro, tak moc se bál,“ zamumlá ti do ramene a jen tě víc stiskne. Trvá pak dlouho, než stisk povolí, tak akorát, aby tě mohl políbit. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Jen se mírně usměje, kdyby tě mohl stisknout ještě víc, aniž by ti tím cokoliv udělal, jistě by stiskl. „Chtěla jsi plout sama přes moře? Do Kalimdoru?“ zeptá se nevěřícně. Vždyť jsi první plavbu s ním zvládala jen horko těžko, a teď ses chtěla přes moře vydat jen tak? S posádkou, kterou vůbec neznáš, u které nemáš jistotu, že ti nic neudělá. Kdyby nebyl tak šťastný, že tě má konečně u sebe, určitě by sis od něj vyslechla, jak neskutečně hloupý nápad tohle byl. „Pojď,“ řekne a chytí tě pevně za ruku. Až teď si můžeš všimnout, že má u sebe tvou poničenou hůl. Vlastně i tvůj batoh. Protáhne tě skrz plné molo, ale v přístavu nezůstane. Musíš s ním po schodech, kolem lvích soch do rozlehlé ulice, než se zase zastaví a pořádně si tě prohlédne, jestli nemáš nějaké zranění. Podívá se i na tvou pravou ruku, která nesla známky po bitvě s raptorem. Když se přesvědčí, že nemáš nějaká další zranění, úlevou vydechne. „Jsi v pořádku,“ řekne jako hotovou věc. Stáhne z ramenou oba batohy, které postaví stranou, aby nepřekážely jak vám, tak procházejícím lidem. Jsou to pak jen okamžiky, než se k tobě znovu otočí a opře se o tebe čelem. Začne ti pak vyprávět, jak cestoval ze Silithusu, když zjistil, že tam nejsi, až sem. Taktně z toho vynechá setkání, které mu poničilo zbroj. Pokračoval by v detailech, kdyby vás dva nenašel Mikeš. Hraničář tě už kdysi připravoval na to, že bude růst, ale tohle bylo obrovské pavoučisko, které se mezi vás vecpalo a žádalo si tvou pozornost. „Mikeši!“ okřikne hraničář pavouka, když ho nožkou odstrčí, aby k tobě mohl. „Ah, asi bych měl najít nějaký hostinec, odložit tam batohy. Vzal jsem ti všechny věci, které jsem tam našel. Nevím, jestli některé z nich budeš ještě potřebovat,“ řekne, když se podívá na hůl v tvé ruce. „Řekneš mi, co se stalo a kde jsi byla?“ natáhne k tobě ruku, aby tě alespoň mohl držet, když si tvou náruč zabral pavouk. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Na to, jak je možné, že o tolik vyrostl, ti Mikeš schopný odpovědět není. Ostatně, ani Arnon by ti nedokázal říct, proč to tak je. On sám si nevšiml, že by pavouk nějak moc vyrostl, ale to jen proto, protože s ním byl Mikeš celou dobu. Není pak moc složité z tebe pavouka sundat, přestože se drží skutečně pevně. Arnon je přeci jen o něco silnější než Mikešův stisk, a když se konečně pustí, smutně svěsí nožičky dolů. Hraničář ho postaví na zem, přičemž si můžeš všimnout, jak se vašemu místu lidé vyhýbají obloukem. Dokud pavouk nezmizí na střeše, nikdo se k vám ani nepřiblíží. „Dobře,“ řekne muž a posbírá všechny batohy, hned poté tě chytí za ruku. Teď dlouho nehrozí, že by tě jen tak pustil. Jde s tebou pomaleji, mnohem pomaleji, než když tě táhl z přístavu. Že se ve městě hraničář vyzná je patrné z toho, s jakou jistotou tě vede ulicemi města. Dojdete tak do částí, ve kterých jsi ještě nebyla. Nedaleko odtud je věznice, vlastně ji část z ulice, kde právě jste, vidíš. Netrvá moc dlouho, než se vám v této části podaří nalézt vhodný hostinec. Pokoj v něm zaplatí hraničář několika zlaťáky. Nikdo se vás pak už na nic neptá. Pokoj, do kterého následně vkročíte, se vůbec nedá srovnávat s tím, který jsi měla ve Stormwindu ty. Velká postel hned naproti okna, jež mělo výhled na liduprázdnou ulici, dvě obrovské skříně po obou stranách postele u stěn, stolek uprostřed a tři židle kolem něj. Arnon všechny věci složil v rohu a protáhl se. Náklad to nebyl nejlehčí, ale nemohl si stěžovat. Stáhl si kapuci, z nohou setřásl boty a posadil se na postel. Pokynul ti, abys jej následovala a jen, co ses sama posadila, se zeptal: „Tak tedy, co se stalo?“ Jeho klid ho docela přešel. Měl upřímnou obavu, strach, který v něm tvá předchozí odpověď vyvolala. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Jen co zmíníš, že v tvém zmizení mají prsty další čarodějové, Arnon se zamračí. Zase se mu potvrzuje, že magie není k ničemu dobrá. Jak si ti pošetilci vůbec mohli myslet, že by dokázali porazit armádu nemrtvých? To je jasná početní nevýhoda, i kdyby mezi nimi byli jen ti nejsilnější kouzelníci. Čím víc mu toho říkáš, tím větší zášť vůči celému Dalaranu cítí. Najevo, snad až na mračení, ale nedá nic znát. Nepomohlo by ti to, ba právě naopak. Při ujišťování, že tam byl i Rufus, který je teď určitě po své smrti a už se s ním ani jeden nikdy nesetkáte, hraničář nasucho polkne. Rufus byl v jeho očích sice podivín, ale svým způsobem ho měl rád. Tenhle klučina ho nikdy nesoudil, jako druzí. Když se rozpláčeš, sklopí zrak. Přisune si tě blíž, pevně obejme kolem ramen a dá ti polibek do vlasů. „Už je to pryč,“ pramínek bílých vlasů ti schová za ucho, aby nepřekážel v obličeji. „Byla jsi statečná, Maro. S pádem Dalaranu nešlo nic udělat, a tady žádní nemrtví nejsou, a i kdyby ano, nedám tě. Nikdy, nikomu.“ Sedí s tebou v objetí pak tak dlouho, dokud jen potřebuješ. Až poté, co největší vlna slz odteče, tě pustí. „Ale,“ stáhne ti ruce z obličeje a ten chytí do dlaní, „slzy ti nesluší.“ Palci pak těch několik slaných kapek, které na tvářích utkvěly, otře. „Vím, že to pro tebe bylo těžké, ale už jsi v bezpečí. Jsem tu s tebou, jsem tu pro tebe. Bude to dobré, uvidíš.“ Usmál se na tebe. Panikařil, neměl ani tušení, co by v téhle situaci měl dělat. Není si vůbec jistý, jestli stačí na to, aby ti pomohl, a přesto se tvářil sebejistě. Musel. Potřebovala jsi oporu a on ti ji chtěl poskytnout za každou cenu, i kdyby to znamenalo, že bude muset skrýt své vlastní zoufalství. Ty jsi byla přednější. „Nechceš se trochu prospat? Dám na tebe pozor, ani na krok se nevzdálím.“ Slíbí to, ale nutit tě nebude. Sama víš, jak špatně se ti v noci spalo. Otázkou jen zůstává, jestli chceš riskovat další noční můru. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Podívá se na poškozenou zbroj a jen potichu špitne tvým směrem: „Nic to není.“ Býval by si ji i nechal na sobě, kdyby tě z cest už neznal. Raději rozepne všechny přezky a vysouká se z ní ven, než aby čelil tvému pohledu. Sundá si i košili, kterou musel po utržení rány vyměnit, protože nebyla potrhaná, jako jeho zbroj, a krev na ní také neutkvěla. „Je to jen škrábnutí,“ dodá, když zvedne ruku, abys na zranění lépe viděla. Že se ho ošetřit nesnažil ti bylo jasné mnohem dřív, než zbroj vůbec sundal. Měl tak na žebrech hezkou rýhu, která pár stehů možná zasloužila. Alespoň neměl žádnou infekci, protože by se tvářil úplně jinak, a úplně jinak by se i choval. „Nebyl jsem dost opatrný a nevšiml si v písku obrovského ještěra. Naštěstí toho moc nestihl, uskočil jsem dřív, než by stiskl úplně. Takhle se mi jen zahryzl do zbroje a jeho zuby se mi po kůži jen svezly. Zažil jsem i horší setkání, tohle nic není,“ ujistí tě a dá ruku dolů. Další škrábnutí do sbírky. On už jiný nebude, stejnou metodou zhodnotil i pořezanou ruku v Deadwind Pass, taky ji nechtěl ošetřit. Dokud mu z těla nejspíš nebudou viset důležité orgány, zranění nebudou stát za to, aby si jich všímal a nějak výrazně je ošetřoval. Ve svém batohu, který ti Arnon ze Silithusu donesl, jistě najdeš vše, co by tam být mělo, včetně tinktur a masti od šamanky na tvou ruku. „Možná bychom mohli jít někam ven, když nechceš odpočívat? Přijdeš na jiné myšlenky. Donesl jsem ti deník, klidně bys mohla pracovat na popisech květin kolem Stormwindu. Ty tvé budou určitě detailnější, a nebo můžeš doplňovat informace o těch z Kalimdoru.“ Pokrčí rameny, vždyť si jen stačí vybrat. Čím víc tě zaměstná, tím méně času budeš mít na přemýšlení o událostech v Dalaranu a nebudeš se jimi tolik trápit. Alespoň takhle si to představuje. Zranění si ošetřit nechá, i když se u toho netváří nijak spokojeně. Zbytečně se o něj strachuješ, vždyť je tohle taková hloupost. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Polibku se rozhodně nebrání a veškeré další protesty tak raději hodí za hlavu. Ani hojivé mastičky, tinktury a obklady mu se starou ránou moc nepomůžou. Přesto ti poděkuje za tvou péči. Obleče si pak zpátky košili, poničenou zbroj bude muset co nejdřív odnést k někomu, kdo mu ji rychle opraví. Potíž je, že se po Stormwindu bez kapuci nebude jen tak producírovat, takže odevzdání zbroje nebude tak jednoduché. Už teď ho ta představa, že bude muset být někde na dlouhou dobu zavřený, protože nebude mít svou zbroj, pomalu ničila. „Pokud si je přeješ vidět, pak ti ukážu vodopády,“ přikývne. Souhlasí pak i s piknikem, teď by ti skutečně odkýval cokoliv si budeš přát, jen abys byla šťastná. Jen co si nazpět navlékne svou zbroj, a ty se podle cesty k vodopádu, která má být podle všeho klidná a bezpečná, oblékneš, vyvede tě z pokoje a následně i z hostince. Pevně ti stiskne ruku. „Vzpomínáš si ještě na naše úplně první setkání? Vyprávěj mi o tom, jak jsi mě vnímala, prosím. Určitě jsi mě musela nenávidět za všechno, co jsem tehdy řekl.“ Zasměje se. Pokládá ti pak další takové otázky, dokud jste ve Stormwindu na přelidněných ulicích, jen abys mohla přemýšlet nad věcmi, na které se tě ptá a nevnímala všechny ty lidi okolo. Je ti pak jasné, že by se na ně nejspíš nezeptal, kdyby situace nežádala jinak. S tímhle dotěrným dotazováním přestane až když se dostanete ven před městské hradby. Vysvětlí ti pak cestu k vodopádům, která zahrnovala chvíli chůzi lesem, pak navázání na klasickou obchodnickou cestu, a poté další procházku lesem. Pokud jsi neměla nic proti, tak přesně jak to hraničář popsal, tak jste i postupovali. Tohle byl v mnoha ohledech celodenní výlet, ale k vodopádům se vám podařilo dorazit relativně brzy a bez jediného škrábnutí. Rozhodně sis nemyslela, že to bude tak rychlé. Cesta lesem byla v obou případech klidná, dokonce se vám nepodařilo zahlédnout ani žádného predátora, který by si v křoví vyhlížel svou novou oběť. I stezka byla bez problému průchodná. Už z dálky jsi slyšela vodu a bylo ti jasné, že s vodopádem hraničář nelhal. Kus za ním se rýsovala stará stormwindská věž. „Chceš nahoru?“ zeptá se tě hraničář. Samozřejmě, že žádné schůdky na ty strmé kopce nevedou a cesta to tak bude docela nepříjemná a náročná, ale za ten výhled by třeba stála. Pokud nebudeš chtít, nahoru tě tahat nebude. Klidně si můžete piknik rozdělat pod vodopádem u vody. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Za Stormwindem K jídlu ho nemusíš pobízet dvakrát. Naposledy jedl dlouho před tím, než loď dorazila do přístavu. Přisedne si těsně k tobě a pustí se do toho, co mu jako první přijde pod ruku. Pozorně si pak vyslechne povídání o piknicích. Když zmíníš, že si kamarádky nejspíš myslí, že už nežiješ, přestane se cpát. Poslat jim dopis by bylo asi jednoduché, ale on tě nechce držet ve Stormwindu, když ti to očividně nedělá vůbec dobře. „Víš, kde tvé kamarádky žijí? Možná bychom za nimi mohli jet, alespoň nebudeš muset být ve Stormwindu a sama se přesvědčíš, že jsou v pořádku,“ navrhne ti. Budeš si tak muset vybrat, kterou navštívit jako první, nebo jestli se rozhodneš pro rodinu. Hraničáři je to vcelku jedno, doprovodí tě kamkoliv. Objetí se nebrání, sedí s tebou na zemi tak dlouho, dokud se nerozhodneš jít prozkoumávat místní květiny. On sám pak vyrazí do lesa, přičemž na něj máš pořád dokonalý výhled, stejně jako on na tebe. Konečně tě má zpět, nebude přeci riskovat, že by se ti teď něco stalo. Květin se ti sice podařilo najít dost, ale ani jedna nebyla zdaleka tak zajímavá jako ty, které jsi viděla na cestách. Byly to zkrátka jen docela obyčejné květy. Čas ti tak mohl zkrátit Mikeš, který si vás v lese našel. Jako kdyby tě celé věky neviděl, zůstal u tvé nohy a odmítal se hnout. Kdyby nebyl moc velký, určitě by se na ní pověsil. Hraničář ho nechal, třeba když se s tebou pořádně přivítá teď, dá potom pokoj. Arnon sám se k tobě vrátí až za dlouho. Jistě, občas se prošel kolem tebe, jen aby se ujistil, že ti nic není, ale okolní stromy zkrátka byly jeho živel. „Vrátíme se?“ zeptá se, když u vodopádů strávíte téměř celé odpoledne. Potřebuje tě přeci ještě dostat do hostince a bude mnohem raději, když to bude ještě za světla a nebudeš tak muset kouzlit plameny na každého kolemjdoucího, kterého neozáří světlo pouliční lampy. Posbírá pak všechno, co po vás zůstalo, nabídne ti ruku a odvede tě zpět do města, do kterého dorazíte jen tak tak. Za pár minut slunce docela zmizí a on si s tebou razí cestu co nejméně lidnatými ulicemi města, jen abys byla v klidu. Mikeš se samozřejmě uklidil na střechy domů. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Cesta proběhne v pořádku a hraničář je za to jedině rád. Po vašem objetí si sundá zbroj. Takhle poškozená se mu vůbec nelíbí, ale její oprava nebude vůbec snadný úkol. Ještě nikdy se mu takhle ošklivě nepoškodila, a jen si tím připomene vlastní zbrklost, když na něj ten ještěr vystartoval. Odloží ji ke svým ostatním věcem a usedne ke stolu k večeři. „Chceš, abych s tebou plul na Kul Tiras? Ale tam máš celou rodinu,“ připomene ti, jako kdybys tenhle fakt měla sama zapomenout. Sám si vzpomene na setkání s Erikem v Ratchetu. Navíc, tvůj bratr ho bez kapuci neviděl, on netuší, že není člověk. Očima zapátrá po stole, než přikývne a cestu za tvými rodiči ti odsouhlasí. Tehdy ti to slíbil, sice nečekal, že to přijde takhle rychle, ale sliby se mají plnit. „Můžeme nejprv za tvou rodinou, a potom za... Betty. Gilneas je perfektní místo.“ Usměje se, aby tě ujistil, že takhle je to v pořádku a bude tě doprovázet rád. Na tvou kamarádku se víc neptá. Po večeři ti dá rychlou pusu na čelo, než se odporoučí ven z pokoje, aby si dal pořádnou koupel. Na moři to úplně možné nebylo a od vašeho setkání k tomu neměl příležitost. Když se pak vrátí, najde tě u stolu dopisovat deník. S oblečením si moc hlavu neláme, natáhne na sebe spodní prádlo, ručník hodí na židli a padne do postele. „To bych měl, jen ji tam nebudu moct odnést a dojít si pro ni. Nemám nic jiného, co by mi zakrylo uši,“ přizná, když se ho zeptáš. „Možná bych měl počkat na jinou příležitost. Nechat ji rozbitou, a potom si v nějaké vesničce někoho najít. Tam se jim hodí každá mince, nebudou si moct vybírat.“ Zůstane pak tiše ležet na posteli, než se jemu samotnému nezačnou zavírat oči. Nejvyšší čas, aby si pro tebe ke stolu došel a taky tě uložil. Chtěl to udělat už dávno, krátce po vašem příchodu sem, teď mu to alespoň nebudeš moct odmítnout. O tvých nočních můrách samozřejmě vůbec neví. Jen co se ocitneš v posteli, přitáhne si tě k sobě, jako nějaké zvíře z plyše. S vypětím všech sil tě akorát pohladí po vlasech a slíbí, že se od tebe ani nehne, než docela odpadne. Takhle klidně nespal už několik dlouhých nocí. Ostatně, to ani ty ne. Tuhle noc se nedostavil žádný zlý sen, který by tě vytáhl z postele uprostřed noci. Oba jste tak prospali víc, než je pro vás obvyklé. Žádné ranní vstávání. První náznaky toho, že už ležíte nějak dlouho, přišly až těsně před polednem. Chvíle, kdy hraničář ještě spal a tys tak měla čas pro sebe, než se vzbudí. Protože jen co otevřel oči, začal přemýšlet nad vaší cestou na Kul Tiras. Nezapomene se zeptat, jestli chceš vyrazit okamžitě a jestli jsou i jiné věci, které bys ráda stihla, než odplujete. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Když mu začneš ohmatávat uši, lehce se zamračí. Už nespí, je si dobře vědom toho, co děláš, přesto se tě neodváží okřiknout ani jinak zastavit. Na své uši byl citlivý a za jiných okolností by ti tohle určitě neprošlo, tak proč ti teď kazit zábavu? „Takže můžeme vyrazit do přístavu ještě dnes,“ zamručí a položí svou dlaň na tu tvou, která je stále ještě na jeho uchu, aby ji mohl posunout níž na tvář. Takhle je skutečně spokojený. Tedy jen do chvíle, než mu předáš pozdravy. „Pomohl ti Barnabáš?“ zeptá se klidně. „Určitě ti nechtěl nic jiného? Nic zákeřnějšího, kvůli čemu bych ho musel najít a vypráskat?“ zní víc ustaraně, než rozzlobeně. Doufal, že Barnabáše s tebou už nikdy nebude muset řešit. Navíc, co ti mohl ten starý blázen navykládat? Ani se tě na to nemohl zeptat, ale usoudil, že dokud s ním jsi ochotná ležet v jedné posteli a objímat se s ním, asi na tebe nevytáhl nic z jeho minulosti, a tak bude lepší se neptat. Vstát se rozhodne až když ho ujistíš, že nemusí Barnabáše nahánět po celém Stormwindu s lukem. Už teď tuší, jak těžké bude sehnat loď na Kul Tiras. Jak často asi mohou plout lodě sem a tam? Nejrychlejší bude, když se do přístavu vydá sám, ale aby tě tu nechal, to nepřichází v úvahu. Co kdyby tě popadl nějaký stav úzkosti? Na druhou stranu, touhle dobou bude přístav přecpaný lidmi. „Půjdeš do přístavu se mnou, nebo tu raději počkáš? Jen se poptám, kdy by nejbližší loď na Kul Tiras mohla odplouvat. Nebude to trvat dlouho,“ pokusí se tě ujistit. Samozřejmě, že tě klidně vezme s sebou, proto se tě ptal. Jen chce mít jistotu, že se mezi tolika lidmi v přístavu nezblázníš. Připraví ti snídani a oblékne se. Podle toho, jak se rozhodneš, tak na tebe buď počká, nebo okamžitě vyrazí do města. Zpět do hostince se tak vrací relativně brzy s dobrými zprávami - další loď popluje za dva dny. Dost času na odpočinek a načerpání potřebných informací. „Je něco, co bych měl o tvé rodině vědět? Jak na mě budou reagovat, když nejsem... člověk? Jen jestli se mám připravit na nějaké urážky,“ zeptá se, když se posadí na okraj postele. Byl zvyklý na různá oslovení, ale teď, když je s tebou, neměl by se pokoušet ty urážky patřičně odměňovat, tak bude lepší, když se na ně zkrátka psychicky připraví. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Když ho ujistíš, že ho nikdo u vás doma nebude urážet, jen tiše přikývne. Toho se bál nejvíc, že z nekonečného teroru neunikne ani na Kul Tirasu, a tvoje rodina ho nakonec nepřijme a tebe bude přesvědčovat, abys s ním už nikam nejela. Ostatně, to se pořád ještě může stát. Jen si povzdychne. Kdybys byla v jiném psychickém rozpoložení, určitě by ti všechny tyhle své obavy sdělil, ale teď tě jimi nemůže děsit. To by nebylo správné. „V čem lhát a přetvařovat se? V tom, že tě miluji a rád bych s tebou zůstal dokud mě neodeženeš nějakou holí?“ zeptá se, chytí tě za ruku a prohlédne si prstýnek, který ti věnoval. Když se ujistí, že je to ten stejný kroužek ze dna krabičky, mírně se usměje. „Budu se snažit, abych neudělal nic, co by se tvým rodičům nemuselo líbit. Dám si na to zvláštní pozor.“ Slíbí a natáhne se k tobě, nejprve pro krátký polibek, než ti položí ruce na boky a něž si tě vytáhne do klína, čelem k sobě. Otázkou jen zůstává, jak bude tvá rodina reagovat na vašeho domácího mazlíčka - obrovského pavouka z lesa, který by jim bez problému ožral většinu rybího úlovku. „Myslíš, že tam bude i Erik?“ zeptá se na tvého bratra, kterého si dobře pamatuje z Ratchetu. Vedl s ním zajímavý rozhovor. „Co budeme celý den dělat, Můro?“ zvedne k tobě hlavu a usměje se, ruce stále na tvých bocích. „Mohl bych tě vzít na cvičiště, zastřílela by sis z luku. Co na to říkáš? Posledně ti to šlo.“ Poukáže na pláž v Tanarisu. Možná bude jistější s tebou zase vyrazit někam do lesa. Hrozí tam menší riziko střetnutí s nějakým ozbrojeným člověkem, a tedy i fakt, že by se ti něco z Dalaranu mohlo připomenout. „Nebo bych tě mohl učit plavat, hluboká voda by pak pro tebe nebyla žádným problémem,“ rýpne si. Čarodějka z Kul Tirasu, která se bojí hluboké vody, to zní skutečně zábavně. Nechá tě, aby sis vybrala, co tě v danou chvíli zajímá nejvíc. Nic se ti nebude snažit rozmluvit. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Jen se krátce zasměje. Je rád, že se mu jeho návrhy nesnažíš žádným způsobem sabotovat. Co by si tu s tebou taky ty dva dny počal, kdybys chtěla být zavřená jen v hostinci a nesnažila se překonat vše, co pronásleduje tvou mysl. Polibku vyjde vstříc. Naučit tě plavat bude chtít jistě víc času, než ti zabralo střílení z luku. Obzvlášť proto, protože si není úplně jistý, jak by tě to měl naučit, ale je ochotný vyzkoušet všechno. „Mno, naučit se dá všechno, nebo ne?“ poškrábe se za uchem. „Zkusíme to, dáme tomu čas a buď ti to půjde, nebo ti pořídím nějaké oblečení, které nadnáší.“ Zasměje se. Samozřejmě ti nezapomene slíbit, že se ti smát nebude, i když to svým způsobem už porušuje, a to ještě ani nejste u vody. Opatrně tě pak položí na postel a dlouze políbí. „Půjdeme hned,“ řekne, když se nakonec odtáhne. Arnon v tomto kraji vyrůstal, to by bylo, aby nevěděl o každé louži, která se v okolí nachází. Vezme svůj batoh, do kterého narychlo nahází pár věcí, především pak vezme toulec a šípy. Počká, než se připravíš, a za ruku tě provede městem. Ulice tentokrát byly docela prázdné, něco se dělo na náměstí, ale tam hraničář nechtěl. Ať to bylo cokoliv, nemuselo ho to zajímat. Tebe tak dostal daleko od náměstí jakousi univerzální stezkou, kterou by žádný spořádaný občan určitě nepoužil. Jak o ní věděl Arnon, to byla otázka. Svou minulost ve Stormwindu má také. Vylezli jste tak téměř u mostu se sochami velkých hrdinů. Byla to příjemná zkratka, minimálně pro tebe. Takhle se vyhnout největšímu shromáždění a nevystavovat tě zbytečnému stresu. „V pořádku?“ zeptá se hraničář, když vstoupíte na kamenný most, jen aby se ujistil, že nemáš potřebu máchat kolem sebe ohněm. Cesta ze Stormwindu je pak příjemnou procházkou po lese. Mikeš si vás opět najde a připojí se. Po cestě, kdy se proti vám postavila jediná srnka z širokého okolí, která byla navíc vystrašená k smrti, se dostanete k vodě, dost hluboké na to, abys v jejím středě už nestačila nohama. Arnon položí všechny věci na kámen dostatečně daleko od vody na to, aby se nemusel bát, že se něco namočí. Sundá ze sebe vše, co může, až na spodní prádlo, a skočí do vody. „Tak pojď,“ vyzve tě, aby ses přidala. Dokud stojíš na břehu, studenou vodu po kotníky, nemá hraničář potřebu, aby se k tobě přiblížil. Až když uděláš dalších několik kroků, připlave, postaví se za tebe a natiskne na tebe své mokré tělo. Nějaké pomalé osvěžování je pak docela tabu, protože tě do vody žene o poznání rychleji, než bys šla sama. „Zkus se nejprv jen položit na vodní hladinu. Budu hned u tebe, nemusíš se bát.“ Předvede ti, co po tobě chce. Jsi dost blízko u břehu, stačí se jen chytit trávy, jejíž kořínky se větví v bahnitém dně, hlavu držet nad hladinou a tělo položit na vodu. Naštěstí, tohle není nijak těžký úkol. Za zády slyšíš Arnonův hlas, který tě povzbuzuje. „Tohle je celý základ,“ usměje se. Ukáže ti pak, jak správně kopat nohama, aby to mělo skutečně efekt, než ti navrhne: „Půjdeme spolu trochu hlouběji. Na břehu jsi měla jistotu pevné půdy pod nohama, ale na širém moři se s ní nesetkáš. Pojď,“ chytí tě za obě ruce a začne pomalu couvat doprostřed jezírka. V místech, kde už nestačíš, ale on pořád stojí nohama pevně na zemi, tě ujišťuje, že nemusíš panikařit, že tě drží a nepustí. Cítíš, jak ti pomáhá v tom, abys měla hlavu nad vodou a nemusela se tak bát potopení. Vše, co po tobě v tuhle chvíli chce je to, aby ses na vodu položila stejně jako před těma několika málo okamžiky. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind I v tomhle případě tě povzbuzuje. Tvůj pokrok mu dělá sobeckou radost, protože to znamená, že je dobrým učitelem. Napoprvé ti to jde skutečně skvěle. Arnon s tebou udělá malé kolečko, přičemž nepouští tvé ruce, abys měla jistotu, že nepůjdeš ke dnu. Po chvíli tě přeci jen pustí, aby sis zkusila ty nejkratší vzdálenosti bez něj. V moři ti taky nebude vždy těsně nablízku. I ty ti jdou, když se na plavání skutečně soustředíš. S čím však ani jeden z vás nepočítal, to byla vystrašená srnka, ta samá z cesty, která se vyřítila z houští a obrovským dlouhým skokem dopadla do vody. V ten samý moment, kdy dopadne na vodní hladinu, ztratíš kontrolu nad celou situací. Hraničář od tebe stojí na pár kroků, ale už se ti k němu nepodaří doplavat. Ten chvilkový zmatek, který skok srnky do vody vytvořil, stačí k tomu, aby ses trochu nalokala. Arnon byl u tebe sice dost rychle na to, aby se ti nad hlavou nezavřela vodní hladinu, stejně tomu celému nedokázal zabránit. Slíbil ti, že bude pořád u tebe, aby se tohle nestalo. Svůj slib porušil, a když tě v pevném sevření táhl zpět na břeh, byl si toho dobře vědom. „Maro, Maro!“ začne křičet, když máš konečně prostor na vykašlání vody. „Já se omlouvám, mrzí mě to!“ Pevně tě jednou rukou obejme. Sice to nevidíš, ale tou druhou se natáhne pro dýku. Ta srnka přeci neskočila do vody jen proto, protože by si s vámi chtěla zaplavat. Něco ji muselo vyděsit. Jen rychle se pak za zvířetem podívá. Nesnesl by pohled na topící se srnku, ale ta naštěstí doplavala na druhý břeh, otřepala se a pokračovala dál v běhu. „Je to moje chyba, už tam nepůjdeme,“ dá ti chvíli na rozdýchání celé situace, než ti podá ručník. Na jednu stranu je rád, že je srna v pořádku, na tu druhou ji proklíná. Šlo ti to tak dobře, a teď už tě do vody nejspíš nikdy nedostane, kvůli jedné hloupé náhodě. Co za nebezpečí tu asi může být, když Mikeš nevyšiluje a je naprosto v klidu? „Nic to nebylo, jen srnka skočila do vody, a já stál moc daleko,“ přehodí ti ručník kolem ramen a přitáhne si tě blíž. Pokud k němu zvedneš hlavu, budeš si moct všimnout, jak pohledem zkoumá les za vámi, jako kdyby čekal nějakou další zradu. Vymění si pár tichých pohledů i s pavoučiskem, klidně sedícím v trávě. „Chceš se vrátit do města?“ zeptá se ustaraně. Teď mu jde jen o tebe a tvůj stav. Jak na tebe tohle celé zapůsobilo, divoký pád zvířete do vody, bez jediného varování. Vždyť ani on srnu do poslední chvíle nezaregistroval. Neměl ani ponětí, co se na vás z lesa žene, a teď tu pořád hrozilo, že to, před čím zvíře tak zběsile prchalo, dorazí až k vám. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Až když zazní tvá otázka, přestane sledovat okolí a pohledem se vrátí k tobě. Usměje se. „Byla jsi skvělá. S takovou rychlostí budeš brzy plavat jako nic. Říkal jsem ti, že to půjde.“ Určitě jsi lepší, než si myslel. Může jen obdivovat tvou schopnost učit se věci tak rychle. To je jako s tím střílením, v životě jsi luk nedržela a stejně ti to šlo. Když mu pak řekneš, že bys to zkusila znovu, jen překvapeně nakloní hlavu na stranu. Čekal od tebe docela jinou reakci. „Můžeme to ještě zkusit,“ přikývne. „Tentokrát žádné hloubky. Zůstaneme blízko kraji, ano?“ chytí tě za ruku a zvedne. Dýku položí na zem a vleze s tebou do vody. Rozhodně už nejdete tak hluboko, jako předtím. Jste v místech, kde nohama pořád stačíš, takže kdyby se k vám měla přiřítit další srnka, snad by ses nemusela bát utopení. Jste ve vodě dlouho. Hraničář ti ukáže pár dalších pohybů, které by ses měla naučit. Nejhlavnější z nich jsou ty, které zapojují i ruce. Klidně by teď mohl vylézt z vody ven a ty bys tu na skoro mělčině mohla plavat dokola. Nebylo na tom nic těžkého, stačilo jen překonat svůj strach. Naštěstí se ve vodě už nestane nic, co by tě od plavání mělo navěky odradit. To až když vylezete na břeh, Mikeš zatřepe nožkou. Je to jako tajná signalizace mezi ním a hraničářem, které nerozumíš. Arnon jen v klidu přejde ke svému luku, založí šíp a napne tětivu směr do lesa. „Přeci by mě nezabil hraničář,“ ozve se z houští mužský hlas. Arnon se zamračí a skloní luk, postaví se před tebe. Ani to netrvá tak dlouho, než se z keře vydrápe ven zarostlý muž s páskou přes oko. V patách mu kráčí obrovský medvěd, který se o hraničáře obzvlášť zajímá. Ten ho jen poškrábe za uchem. „Myslel jsem, že jsi mrtvý,“ usměje se hraničář, než se sehne pro svou košili a podá ti ji. Jeho oblečení je k tobě teď nejblíž, takže pokud se ti nechce před cizím mužem pobíhat sem a tam ve spodním prádle, bude lepší přijmout. „Ale houby, Elfí ucho. Mě a Chlupinku nikdy nic nezabije,“ zasměje se, pohledem mine hraničáře a zadívá se na tebe. „Ale to je-“ „Maro, tohle je John Wolfstick a Chlupinka. Johne, tohle je Mara, má vyvolená, takže ti zlomím ruku, jestli na ní něco zkusíš,“ představí vás Arnon. John při poslední poznámce jen protočí oko v sloup. Poplácá hraničáře po rameni. „Měl by sis vzít gatě, kluku. Sice mě naše setkání těší, ale ne až tak moc... však víš,“ vrátí mu tu hloupou poznámku i s úroky, než k tobě natáhne ruku, aby si s tebou mohl potřást. Tenhle muž alespoň nevypadá na to, že by chtěl po tvém hraničáři nějaké informace, nebo ho rovnou zabít, jako Barnabáš, který tak dozajista působil. Humor měl v mnoha ohledech podobný, ale dokud ho Arnon nepronásledoval s dýkou v ruce, mohla jsi být klidná. Tohle byl nejspíš jeho skutečný přítel, kterých po světě moc nemá. „Ta srnka je tvoje dílo?“ zeptá se hraničář, když se postará o to, aby na tebe John pořád nečuměl. Otočí ho k tobě zády, jen jeho medvěd si dřepne na zem, sliny mu kapají z tlamy, a upřeným pohledem sleduje každý tvůj krok. „Srnka? Nevím, o čem mluvíš, já jdu ze Stormwindu, z trhů, do Westbrook Garrison, tam se dějí věcí, chlapče. Prodal jsem, co se dalo, k čemu bych tu ještě lovil srny?“ zeptá se překvapeně, ale hraničář jen zavrtí hlavou, že je to jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind John by se na tebe býval otočil mnohem dřív, než zazněl tvůj hlas, ale Arnon ho za ramena držel tak pevně, že měl zkrátka smůlu. Jediný, kdo tě může vidět nahou je on, a tak to už zůstane, dokud bude dýchat. Otočí se pak na tebe, jestli už je bezpečné pustit jeho kamaráda, a když vidí, že máš oblečení, nechá ho jít. Z muže tak vyjde zklamané povzdychnutí, že tě nemohl pozorovat, ale s tím se nedá nic dělat. Stejně tě měl hraničář už zabranou pro sebe. „Však já vím, to je taky důvod, proč se tam tak ženeme.“ Zasměje se. Zpráva o gnollech se už určitě musela dostat do Stormwindu a na vyčištění lesa byla vypsána tučná odměna. Pro zkušené lovce by to neměl být problém, to jen pošetilí mladíci, kteří si myslí, že na někoho udělají dojem, když zabijí jednoho gnolla, běželi vstříc jisté smrti. „Co?“ otočí se na medvěda. „Chlupinko, ty medvědí prase, okamžitě přestaň nad slečnou slintat!“ okřikne medvěda, který zavře tlamu a jako kdyby se urazil se k vám otočí zády a zase si dřepne. „Je to tvrdohlavý kožich, ale sežrat vás určitě nechtěl.“ John několikrát kývne, že to myslí smrtelně vážně. Hraničář tě rukou obejme, když se k němu přitiskneš. Na rozdíl od tebe, on ještě neměl tu možnost se obléct, ale jemu to moc starosti nedělá. Víc ho zajímalo, co tedy vystrašilo tu srnku, když medvěd ani John to nebyli. „Za docela jiných okolností bych ti s gnolly pomohl,“ začne hraničář a pevněji tě stiskne, abys věděla, že se s ním nikam nechystá odejít, ale zůstane s tebou. Ani mu to slovně nestačí říct, John přikývne. „Jo, vidím. Máš jiný starosti. Vlastně ti to přeju, mladej, konečně se usadíš a budeš mít rodinu. Nebudeš muset vyvádět žádný hlouposti,“ smutně se usměje. Otázkou bylo, jestli si vzpomněl na svojí rodinu, jestli nějakou vůbec ještě má, nebo někdy měl. „To bych rád,“ přizná hraničář. Nikdy ses ho neptala, jestli by s tebou chtěl skutečně někde natrvalo zůstat, a jestli by chtěl dítě. Kdyby mělo jeho půlelfí rysy a mělo si projít tím, čím on, nikdy by si to neodpustil. Přesto jsi ho teď slyšela, řekl to, byla to jeho slova. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Pomalu se k tobě sehne, když se vytáhneš na špičky a poslechne si, co mu navrhuješ. Jen podezíravě přivře oči, ale návrh neodmítne. Už to bude pěkná řada let, co Johna viděl naposledy. Sám se k tobě pak skloní a dá ti docela lehký polibek na rty, než se otočí k příteli. „Ty, Johne, gnollové určitě počkají. Nechceš se s námi vrátit do města a něco pojíst?“ zeptá se hraničář. „To máš tak, mladej, to je taková dálka zpátky...“ začne muž, jedna ruka na zátylku. „Ah, samozřejmě tě zvu,“ zamračí se Arnon. „K Pajdavé nožičce?“ zeptá se muž opatrně, a když hraničář přikývne, dodá: „Tak co tu ještě děláme? Natáhni si ty kalhoty a jdeme.“ Poplácá po hlavě sedící Chlupinku. Medvěd se zvedne, otočí se na tebe a s hrozivým zabručením se dá do pohybu, směr Stormwind. Jen co se hraničář ustrojí a posbírá všechny věci, chytí tě za ruku a pomalu se vydáte za Johnem s Chlupinkou. Arnon má očividně radost, že může strávit nějaký čas s kamarádem, prakticky, z jeho dětství. „Tu střelbu z luku ti vynahradím,“ slíbí ti docela tiše, než dostihnete muže i s jeho zvířetem. „Stejně vás dva nechápu, na náměstí takový pozdvižení a vy se cákáte v nějaký vodě,“ začne John. „Nějací kejklíři nás nezajímají.“ Arnon mu nepřizná, že na náměstí nejste jen kvůli tobě a tvému stavu. Není mu do toho nic. „Žádní komedianti, mladej. Chytili živou stvůru, někde na severu. Teď to vozí po městech, je to fakt hnus. Vydělávají za to slušný peníze,“ popisuje muž. Arnon ti věnuje zmatený pohled. Moc dobře ví, co se John snaží popsat, když tu zrůdu odchytili na severu. I ty to víš. Hraničář ho raději zastaví a stočí konverzaci úplně jiným směrem. Raději muže navede na nostalgické vzpomínání, kdy hraničář zapadl do studny a on se ho snažil celý den vytáhnout ven, než se Arnon vyškrábal po kluzkých kamenech nahoru sám. Raději tě nechá slyšet každou hloupost, co vyvedl, než aby John vyprávěl o nemrtvém ve městě. Na mostě Johna poslal do domluveného hostince. On sám se s tebou náměstí zase vyhne, jen abys tu hrůzu nemusela vidět. Jeho by pohled na živou mrtvolu sice zajímal, ale co by kvůli tobě neobětoval. Ulice, do které se skrz cestu dostanete, je docela prázdným místem. Kde jsou všichni lidi je vám jasné. Hraničář na nic nečeká, pevněji stiskne tvou rukou a skrz labyrint uliček tě vede k hostinci na jehož vývěsním štítu je vyobrazená kozlí nožka. Jen chvíli pak musíte počkat, než se objeví dvojice. Atmosféra hostince byla příjemná. Moc lidí tu nebylo, obsluha se tak točila kolem třech hostů, a teď momentálně i vás. Všichni zasednete ke stolu, který je uprostřed místnosti. Hraničář si objedná medovinu, John pořádný korbel piva k tomu vepřové. Když to platí Arnon, co by si nedal do nosu. Za tebe hraničář samozřejmě platí taky, takže si můžeš vybrat, cokoliv jen chceš. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Hraničář si tvůj talíř přisune blíž k sobě, tobě věnuje jen zmatený pohled. Jen co dorazíte na pokoj, bude do tebe muset nacpat jiné jídlo. Nemůžeš po celém to dni ve vodě najednou hladovět, to by nedělalo žádnou dobrotu. Sní tak vše, cos na talíři nechala. John mezitím hodí část vepřového pod stůl, kam se medvěd nacpal. Bylo zajímavé, že tu chlupaté zvíře nevzbuzovalo žádnou paniku, ale kdyby sem vlezl Mikeš, hnali by ho ven z hostince svinským krokem. „Něco přes dvacet let?“ podívá se na Arnona, když zazní tvá otázka. „Tehdá mi to docela slušelo, když jsem ho potkal. Cos to měl tehdy na hlavě?“ Otočí se na hraničáře, ale ten jen pokrčí rameny a zavrtí hlavou, že si nemůže vzpomenout. Oba moc dobře víte, že si je vědom toho, co tehdy nosil, jen to nechce říct a osvěžit tak vzpomínky. „Lháři... no, nosil kolem hlavy nějakou divnou bílou látku, až to připomínalo obvazy. Myslel jsem si, že je součástí stormwindského vojska, nebo že je strážný a přišel k nějakému úrazu hlavy. Tehdy jsem se ho zeptal, co se mu stalo, a jen aby mi nemusel říct o těch jeho uších, odpověděl, že se rozběhl a hlavou narazil do zdi. No myslel jsem si, že je idiot. Kolik lidí se jen tak rozběhne proti zdi?“ Zasměje se a pořádně si přihne piva. „Zajímalo mě, proč by někdo vzal do služby vola, co nabíhá proti zdi, tak jsem ho sledoval. Tehdy jsem se ztratil o poznání snadněji. Trvalo mu dva zpropadený dny, než tu divnou bandáž sundal. Nechápal jsem, proč s tím tolik nadělá. Vždyť to jsou jen uši. Brr... ale byl jsi tehdy pěkně protivnej, vzpomínáš si, že jo?“ „A už jsem se ti za to několikrát omluvil.“ Odfrkne si hraničář. Vždyť se tehdy zas tolik nestalo. Jak zábava u stolu pokračovala, John se svěřil s ještě jednou historkou, kdy si Arnon, nezkušený co se táboření týkalo, vyjel spolu s ním na výlet. Vše bylo v pořádku, než si půlelf našel místo ke spaní. Neuvědomil si, že sotva pět stop za vysokým stromem je obrovské mraveniště a přes únavu dotěrný hmyz v noci neviděl. Jen o pár minut později se vzbudil s křikem, že ho žerou zaživa. Nikdy prý neutíkal rychleji, než když byl obalen velkými mravenci. Hraničář už dávno nejedl. Seděl na židli úplně rudý ze všeho, co tu o něm zaznělo. Styděl se a možná se i trochu obával toho, že si z něj teď budeš dělat legraci. Tohle nebyly historky, které by ti rád převyprávěl. Tyhle měly být zapomenuty už hodně dávno. Jediným důvodem, proč Johna ani jednou nezastavil, byl fakt, že ses nejspíš musela dobře bavit, a alespoň jsi nemyslela na náměstí. Když jste vycházeli z hostince, ve kterém se John už rozhodl jednu noc přečkat, stmívalo se. Útratu zaplatil hraničář a s mužem se přátelsky rozloučil. Než muž i s chlupatým medvědem zmizel na schodech hostince, popřál vám oběma dobrou noc. Možná dneska hraničáři nevylepšil reputaci, stejně ale bylo fajn ho po tolika letech vidět. Vás samotné teď čekala cesta "domů", která by neměla být na moc dlouho. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Polibku vyjde vstříc, ruku, za kterou si tě odvede přes tmavé ulice Stormwindu, pevně stiskne. Tvá otázka ho zaskočí. Na okamžik se zamračí, jako kdyby se snažil přijít s nějakou lživou odpovědí, aby sis nemyslela, že je skutečně tak starý. Zároveň si ale vzpomene na Ratchet a jak se ti tam snažil zalhat, taky to nevyšlo podle jeho představ. Jen na krátký okamžik zavře oči. Dokud mu neslíbíš, že z toho nebudeš dělat nějakou vědu, nebo snad dokonce uvažovat nad tím, že bys ho opustila, neřekne ti nic. Až když má tu částečnou jistotu, že ti může věřit, řekne: „Doufal jsem, že věk nebude hrát moc významnou roli. Nepodědil jsem po otci jen ty mizerné uši. Čas mi ubíhá pomaleji. Už tu budu něco málo přes půl století.“ Mluví potichu a pomalu. Mohl ti říct, že je jen o pár let starší, než ty. Však by to úplná lež nebyla, ale raději ti řekne pravdu dřív, než narazí na někoho dalšího, koho zná, kdo by ti mohl jeho skutečný čas strávený na Azerothu prozradit. Raději tě uvidí zhnusenou, než zraněnou lží. Do hostince dorazíte brzy, i když tma na město padne o poznání rychleji, než včera. Sotva to postřehneš, není to takový problém. Lamp je všude kolem hostince tolik, že normální měšťan tmu pocítí jen když zvedne hlavu k obloze. V tichosti vklouznete jak do hostince, tak svého pokoje. Až v něm ti Arnon pustí ruku. On sám svůj věk nevidí jako problém, protože ho nikdy nikomu nemusel takhle sdělit. Je mu ale jasné, že bys ho nemusela chtít, když by klidně mohl být ve věku tvých rodičů, ne-li starší. Lidi vnímají věk jinak. I on by ho vnímal jinak, kdyby musel. Donutí tě, aby sis sedla na postel. Sám odloží věci z cesty, než se na tebe znovu otočí. „Jsem pro tebe moc starý?“ zeptá se, než si vedle tebe sedne. Kdyby byl čistokrevným elfem, žil by mnohem déle a pravděpodobně by si k sobě člověka nehledal. Ale jako půlelf? Kdoví, jak dlouho tu skutečně bude. „Kolik je vlastně tobě? Kdy máš narozeniny?“ zeptá se, snad jen aby od sebe odvedl tu pozornost, která mu je teď věnována a která se mu ani trochu nelíbí. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Tvá slova ho uklidní. Možná by byl maličko raději, kdyby ses nezeptala, věčně to však tajit nemohl. Zkrátka stárne jinak, než ty. Jen krátce se v duchu pomodlil za to, aby se ho tvoji rodiče na stejnou otázku nikdy nezeptali, a on se tak mohl vyhnout nepříjemným pohledům a otázkám. Už takhle bude jistě středem pozornosti, nejen kvůli jeho uším, ale především proto, protože se o tebe uchází. Rána do srdce přijde ve chvíli, kdy mu odpovíš na jeho otázky. Ta chvíle uvědomění si, že odešel hned první noc v Gadgetzanu pít, a že se nevrátil dřív než na konci týdne, jím úplně otřásla. I kdybys mu teď ještě něco řekla, nepostřehl by to. Jen doširoka otevřel oči a přemýšlel nad tím, jak tvoje narozeniny mohl takhle pokazit. „Uhm,“ vydá ze sebe, když ho poplácáš po tváři. Je to návrat do reality, který zase zabolí. Snaží se pak sledovat všechno, jen ne tebe. Pořádně ještě ani nevymyslel, jestli by se ti měl za tu noc, kdy s tebou na tvé narozeniny nebyl, omluvit. „Uhm,“ slyšíš od něj znovu, když mu za celý den poděkuješ. „Dneska ti to opravdu šlo. Nemusíš mi přeci děkovat, jsem s tebou rád.“ Ujistí tě. Ještě nějakou chvíli tě nechá zívat, než sám za tebe usoudí, že bys měla jít spát. Nerozkáže ti nic, jen tě vezme do náruče a lehne si s tebou do postele v takové pozici, kdy na něm téměř celá ležíš. Rukou tě začne hladit po vlasech, dokud neusneš. On sám spát nechce, nemůže. Leží tam s tebou na posteli tak dlouho, dokud si není jistý, že tě jeho pohyby neprobudí. Opatrně tě pak položí na postel a přikryje dekou. Trvá mu pak jen chvíli, než najde tvůj deník, do kterého už několikrát kreslil. Sice by si v něm číst neměl, ale jak jinak má zjistit, jestli se na něj za ty narozeniny skutečně zlobíš? Z příjemných představ, které si většinou člověk vytvoří těsně předtím, než skutečně usne, se probouzíš do sluncem zalité krajiny. V okolí teče potok, v dáli vidíš zajíce, za ruku tě drží tvůj milý. Je tu krásně, ale začne tě znepokojovat jeden detail. I když ti nad hlavou žhne obrovité slunce, na kůži ho necítíš. Vlastně necítíš ani tu obrovskou ránu, kterou máš v hrudníku. I Arnon ji tam má, a nejen tu, trčí z něj ještě stále dlouhý šíp. Pod nohama vám usychá tráva a ty se poprvé otočíš, abys viděla doutnající trosky Dalaranu a vycházející armádu nemrtvých. „Hoří hezky, viď?“ zeptá se tě elf po tvém boku, jehož kostnaté prsty se ti teď zarývají do masa na ruky. Vypadá tak hrozivě, když se směje. V zástupu, který z města vychází, vidíš mnoho tváří, které poznáváš. Jedna ti však utkví v paměti. Tvář zmateného člověka, který si razí cestu skrz ten houf mrtvých těl, jako kdyby stále žil. Je to Rufus! Někdo ho právě srazil na zem a dýkou mu odsekl hlavu, neměl jedinou šanci. Elf u tvého boku se hrdelně zasměje, pobaven představením, které právě viděl. Pustí tě za ruku, aby se přidal k zástupu nemrtvých, které se na chlapcovo tělo sesypali. Instinkt ti říká, aby ses přidala a šla s nimi, ale tajemná síla ti v tom na poslední chvíli zabrání. „Maro!“ zakřičí na tebe bledý stín. Tvé mrtvé oči ho vidí, vidí Rufuse. „Musíš vědět. Armáda jde dál, nezastaví se. Sedm království padne. Ty nejsi její součástí, ale vidíš. Musíš o tom i mluvit. Já... já ti pomůžu vidět jasněji,“ řekne chlapec, ale než by stačil cokoliv víc, rozplyne se. Dorazil jezdec na koni a chtěl si vzít to, co mu uteklo před nosem. Chtěl si vzít Rufusovu duši. Hraničář se nad tebou sklání, čtení deníku vzdal hned, co jsi s sebou trochu víc trhla a začala mumlat ze spaní. V tomto úhlu vypadá stejně děsivě jako jeho nemrtvý dvojník z tvého snu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Když se po muži oženeš, jen klidně zůstane stát na místě. Stejně tak se k tobě nepřiblíží ani v okamžiku, kdy začneš plakat. Až teď skutečně vidí, co s tebou Dalaran provedl, a ani trochu se mu to nelíbí. Tohle byla vážná situace. Pokud tě budí děsy a noční můry v takové míře, že bys kvůli nim ublížila a pláčeš, musí se to začít řešit. Zaboří zrak do země a tiše zavzlyká. Posadí se k tobě a přisune si tě do objetí. „Maro, byl to jen zlý sen. Ať se ti zdálo o čemkoliv, není to skutečné a už ti to nemůže ublížit. Já...“ na kratičký okamžik se odmlčí. „Já nechci vidět, že se takhle trápíš. Ukaž,“ zkusí ti z obličeje sundat ruce a začne ti utírat slzy. „Než odplujeme, podívám se k místnímu alchymistovi, třeba mi dá nějaké léky, které tě zbaví zlých snů. Alespoň než vymyslíme, co dál.“ Chytí tě za ruku. „Nejsi na to sama, jsem v tom s tebou. Když se mi budeš chtít svěřit, vyslechnu tě.“ Znovu tě pak obejme. Chtěl by s tebou zůstat celou noc vzhůru a povídat si s tebou, ale nevydrží to. Únava z dnešního dne a vypitá medovina si jeho spánek zkrátka vyžádají sami. Položí ti hlavu na rameno a po chvíli cítíš, jak prvně silné stisknutí pomalu slábne. Alespoň s tebou vydržel přečkat to nejhorší, než usnul. Je ti jasné, že si ráno bude za vlastní spánek nadávat, že si bude vyčítat, jak v takovouhle situaci nevydržel být déle vzhůru. Teď jen klidně oddechuje na tvém rameni a žádný tvůj pohyb ho nedokáže probudit. Tu noc už si pro tebe hrůzy Dalaranu nepřijdou. Můžeš tak přemýšlet nad tím, jestli to co jsi viděla ve snu, může být nějakým zvráceným způsobem pravdivé. Že Rufus přežil zničení Dalaranu, ale nechal se tak hloupě zabít, když z něj prchal. Kdoví, možná to udělal schválně, aby mohl za tebou. Potřeboval tě varovat, musel s tebou mluvit, ale byla jsi mrtvá, co jiného mohl dělat? Živého bys jej roztrhala. Jako duch ti nic nevyčítal. Neřekl ti, že jsi neschopná, nebo že za tohle všechno můžeš ty. Ne, on za tebou přišel, protože ví, že ty jediná dokážeš v téhle situaci pomoct. Tobě jediné věří. „Usnul jsem.“ Slyšíš první slova probouzejícího se hraničáře, když se nad městem začnou objevovat první sluneční paprsky. Měl by dodržet slib, zvednout se a jít ti pro léky, abys měla jistotu, že minimálně do Kul Tirasu budeš mít noci klidné. Ještě trochu rozespalý k obě natáhne ruku a zlehka tě pohladí po tváři. Hned na to vstane z postele, otevře okenici a dovnitř vleze Mikeš. Dokud bude pryč, budeš tu mít alespoň pavouka. Už tě samotnou nenechají. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Mikeš si vleze na původní hraničářovo vyhřáté místo. S obyčejným ležením se ale nespokojí, okamžitě si začne místo pokrývat pavučinou. Arnon jen protočí oči, až se vrátí, bude ji muset zase všechnu sundat. Dá ti rychlý polibek na čelo s příslibem, že se vrátí zpět co nejdřív to půjde. Netušil, kde by měl v obrovském Stormwindu hledat nějakého alchymistu, ale takhle tě nemohl nechat. Už včera za tebe musel dojídat večeři, to také není nejlepší. Co si s tebou počne, když mu znovu odmítneš něco sníst, nebo se budeš bránit spánku? Raději teď zahnal tyhle myšlenky a ponořil se do ulic města, ve kterých strávil bezmála tři hodiny, než se vrátil se vším, co by se mohlo hodit. „Jsou to jen sny, Maro,“ řekne, když mu povyprávíš, co se ti v noci zdává a zdálo. Vyprávění o mladém chlapci ale hraničáře zaujme. Netušil, že byl Rufus kouzelník a jeho smrt se mu ani trochu nelíbí. Možná až to, co v tvém snu udělal, hraničáře přesvědčilo o tom, že se ti nezdají jen nesmysly. Položí pořízený nákup na stůl a přejde k tobě. „Nejsi pokažená,“ vyprostí tě z pavoučího sevření. „Jen nad tebou vyhrává strach, to dáme do pořádku. Budeš moct zase klidně spát a chodit mezi lidmi,“ řekne docela potichu. „Rufus byl prorok, třeba se ti skrz sny snaží skutečně něco říct, nebo si to jen snažíš namluvit. Teď s tím stejně nemůžeš nic dělat.“ Na malou chvilku se o tebe čelem opře, než vstane a dojde ke stolu, kam před několika okamžiky odložil nákup. „Zítra odplouvá loď, uvidíš, že ti doma s rodiči bude lépe. Teď bych po tobě chtěl, abys něco snědla,“ vytáhne čerstvý chléb a podá ti ho. Pokud odmítneš, nebo mu bude připadat, žes toho nesnědla dostatek, vytáhne čokoládové sušenky. Minimálně jedno do tebe dostat musí. „Sehnal jsem pro tebe medicínu, zažene zlé sny. Nechceš se prospat?“ navrhne ti, v ruce držíc lahvičku s nazelenalou tekutinou. Tvůj stav mu dělá upřímné starosti. Rád by ti řekl, že zná cestu, jak všechny tvé potíže odstranit, vyléčit, ale nemůže. Musí se tak dívat, jak strádáš. Kdyby mohl, jídlo by do tebe nacpal násilím a na posteli tě držel tak dlouho, dokud bys skutečně neusnula, ale tudy cesta nevede. Hořce pak zavzpomíná na Rufuse, toho podivína z podpalubí, který tě teď straší ve snech. Kdyby byl alespoň jinak užitečný a nechal tě klidně spát. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Alchymista, který hraničáři všechny na pohled pochybné léky prodal, jej ujistil, že není lepší medicíny, když má jeden problémy se spaním. Samozřejmě, hraničář chtěl oběhat i bylinkáře a zkušené mediky, ale ujištění, že po několika lžičkách budeš spát jako nemluvně, to jej zkrátka přesvědčilo. Vezme si od tebe lžíci, posune se na posteli, aby ses nikde nemusela zbytečně krčit, a spokojený, že to alespoň zkusíš, odkape několik kapek na lžíci, dokud není plná. Mnohem raději by byl, kdybys spala celý den, ale nechce tě příliš nutit. Navíc musí mít jistotu, že to skutečně funguje. Půl dne bude stačit. „Vzbudím tě, a potom si budeš moct jít zastřílet,“ slíbí ti, když ti lžíci přiblíží k ústům. Nikdy předtím se o nikoho nemusel starat tak, jako právě o tebe. Strach, že selže je pochopitelně na místě. Jen, co se u něj schoulíš, začneš usínat. Žádné sny, ani ty hezké, ani ty krvavé a děsivé. Jen klidná tma. Nevíš to, ale po dobu, co spíš, se od tebe Arnon nehne ani na krok. Jako kdyby měl očekávat nějakou zradu, několikrát ti i překontroluje puls. Tvůj bezesný spánek přeruší až jeho hlas. S jeho rukou pod tvou hlavou, tou druhou na tváři a tvým jménem na jeho rtech. Mírně se usmíval, po celou dobu jsi neprojevila jedinou známku toho, že bys ve snu právě prožívala něco, co se ti nelíbí. Pro něj to byl úspěch. „Jak ses vyspala?“ zeptá se a shrne ti vlasy z obličeje. Až podle tvé reakce se rozhodne, jestli je lepší vstát hned, nebo s tebou ještě chvíli pobýt v posteli. Pokud si ale budeš dále trvat na svém, že si chceš jít zastřílet, vezme tě do ulic Stormwindu. Už se na náměstí žádné shromáždění nekoná, neboť jsou neobvykle plné. Pozdvižení okolo chyceného nemrtvého muselo buď opadnout, nebo se přesunuli zase o město dál. Tentokrát tě nevyvede za hradby města, ale vezme tě na cvičiště, kde obyčejně trénují vojáci a stráž. To by nebyl Stormwind, aby se tu nedalo za úplatek všechno sehnat. Muž se sice netváří úplně nadšeně, ale už sem vpustil podivnější existence. Do ruky ale nedostaneš Arnonův luk, podá ti jeden z těch obyčejných, krátkých luků, spolu s toulcem šípů, kde jich je zhruba deset. Bude lepší, když mu jeho luk s očarováním nebude likvidovat cvičné terče. Dlouhý luk ti ale nesežene, vojáci používají ty krátké a on se ve městě po jiném nesháněl. Postavíte se před jeden terč a Arnon tě nechá založit šíp a napnout tětivu. Znovu ti pak nastaví loket, aby tě tětiva nešvihla a pomůže ti zamířit na střed. Když pak šíp pustíš je to stoprocentní úspěch. Několik zvědavých párů očí se pak za vámi otočí, aby viděli šíp v rudém středu terče. Nebezpečně přesná střela. „Je to tvé,“ usměje se na tebe tvůj hraničář a ustoupí od tebe, aby tě zbytečně nerozptyloval. Půl druhého metru za terčem je kamenná zeď, před kterou stojí ledabyle poházené balíky slámy, kdyby se střelec náhodou netrefil do terče. Ty se od něj můžeš postavit jak daleko chceš, aby se ti dobře střílelo. Arnon sám se lokty opře o malou zídku a potichu tě pozoruje. Celý prostor cvičiště je pak zaplněn lidmi, kteří se snaží vytříbit své schopnosti. Nedaleko od terčů stojí dřevění panáci, do kterých meči řežou válečníci. Jsou to nezkušení rekruti, kteří pořádně ani netuší, jak se drží meč, ale každý přeci nějak začínal. Na všechny dohlíží muž v plné zbroji stormwindské stráže a svým hlubokým hlasem křičí jeden povel za druhým. Kousek od cvičiště jsou stáje, odtud sis kdysi odvedla Klepnu. Ty stojí na travnaté ploše, která se v tomto prostoru nachází. Je tu i duelová část, která je tvořena menší ohradou, kde proti sobě mohou válečníci zápasit na prašném povrchu bez toho, aniž by rušili ostatní. Obyčejné poměřování sil. Teď je však prázdná. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Kromě tebe už nikdo další nestřílí. Arnon se docela baví, ale má natolik silný pud sebezáchovy, aby tvé špatné střely nekomentoval. Věnuje ti mírný úsměv, když za ním přijdeš. Podívá se pak na terč, kde jsou ledabyle zabodnuté šípy, a pak sjede zrakem zpět na tebe. „Moc tomu nerozumím,“ přizná a upraví si kapuci. „Postoj máš bezchybný, jen špatně míříš, nic víc v tom není. To musíš vychytat sama. Stojíš od toho terče jen pár metrů, nemusíš proto mířit tak moc vysoko. To by mělo smysl, kdybys stála mnohem dál. Prostě miř co nejblíž na střed a uvidíš.“ Rukou udělá gesto, aby ses vrátila zpět před terč a nevzdávala se. Jeho rada má něco do sebe, protože se ti přes polovinu střel (89, 55, 50, 73, 76, 65) skutečně podaří přiblížit ke středu. Tři střely (31, 31, 43) skončí na krajích terče. S posledním šípem však přijdou komplikace, se kterými nepočítal ani hraničář. To když založíš poslední šíp, napneš tětivu, a do zad se ti opře skutečně silný vítr. Šíp vyletí z tětivy a přeletí poměrně vysokou zeď. Hraničář se bez větších potíží dostane nahoru, aby se podíval, co ta tvoje nepovedená střela způsobila. Z pouzdra u pasu vytáhne dýku a seskočí dolů ze zdi, bez jediného slova. Trvalo pak nějakou chvíli, než se na zeď zase vydrápal i s šípem v zubech. Vrátí se k tobě a šíp ti podá. Neřekne ti, kde ho našel, jen ti ho vloží do ruky. V místě, kde do dřeva pasuje kovový hrot je šíp podivně vlhký. Arnon ho v zubech držel zhruba uprostřed celkové délky, není to tedy kvůli němu. „Chceš střílet dál?“ zeptá se, oči upřené k obloze, která se až moc rychle zatáhla. Vítr zatím fouká jen mírně, ale ani jeden nepochybujete o tom, že až se k vám temné mraky přiblíží, bude to horší, stejné jako před chvílí. Kdoví, jak budeš reagovat na bouřku, jestli ti náhodou hromy nebudou také něco připomínat. Arnon tě určitě bude mít raději v malé místnosti, než uprostřed cvičiště. Až když mu řekneš, že už střílet nechceš, přikývne. „Šlo ti to skvěle,“ pochválí tě a luk si od tebe vezme, aby ho mohl uklidit kam patří. „Vrátíme se na pokoj?“ zeptá se, když je vše vráceno. Mohla jsi střílet tak tři hodiny, ale blížící se mraky oblohu halí stejně jako vzdálený večer. Všechno je najednou o něco smutnější. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Hraničář s posláním dopisů souhlasí, tohle by ti přeci nemohl zakázat. Plnými ulicemi tě tak vedl snad k ještě plnější poště, kde měl dnes najednou kdejaký občan potřebu posílat zprávy svým vzdáleným příbuzným. Jen co si vystojíte frontu, můžeš poslat psaníček, kolik jen chceš. Všechno platí Arnon, takže si není třeba s platbou dělat starosti. Je ti pak oznámeno, že se holubi v nejbližší době vypustí, jen co přejde tohle počasí. Když máš všechny starosti s psaníčky vyřízeny, nic vám nebrání v cestě zpět do hostince. „Miluji tě,“ ujistí tě, jako kdybys měla zapomenout. Polibek ti opětuje, ale to jen do chvíle, než zvedne zrak a všimne si, co se ve vašem pokoji změnilo. Je to chvíle prozření, kdy si i ty všimneš a uvědomíš, že jste tu Mikeše nechali úplně samotného a on toho zneužil. „Já ho přetrhnu,“ řekne hraničář, relativně v klidu. Kde se Mikeš ve svém pavučinovém království schovává, to není těžké určit. Z pod postele ho Arnon vytáhne za nožičku. Kdyby to pavouk uměl, udělal by teď na něj psí oči, ale zkrátka to nemá efekt. Jen bezmocně zakroutí sedmi končetinami a svěsí je dolů, jako kdyby už nějaký výprask dostal. Arnon nakonec jen dlouze vzdychne a pavouka položí na zem. Měl dát větší pozor a z pokoje ho vyhnat, když jste odcházeli. Venku se blýskne a nedlouho po blesku se ozve i hrom. Hraničář se na tebe otočí, aby viděl, co s tebou přicházející bouřka bude dělat. Nerad by tě viděl krčící se v koutě s dlaněmi na uších. Sundavání pavučin byla práce na docela dlouho, i když Mikeš obalil jen polovinu pokoje. Jako první sundá pavučinu z postele, aby ses měla kam posadit. Minimálně další dvě hodiny nebude dělat nic jiného, než dávat pokoj do původního vzhledu. „Vidíš, zítra touhle dobou už budeme dávno na cestě k tvým rodičům.“ Snaží se tě rozptýlit alespoň úvahami nad Kul Tirasem. „Budeme se moct zdržet, jak dlouho jen budeš chtít. Snad ti to pomůže s tvými sny, abys nemusela brát žádné léky. Ukážeš mi pak všechny ty sousedské sady a místa, kde sis hrávala. Ano?“ |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Je pravda, že se Mikeš docela snažil chovat, když tehdy v Gadgetzanu neopředl celý pokoj, ale proč to udělal teď, na to ti hraničář odpovědět nedovede. Ani Arnon ho nechce vyhánět, i když je na zvíře naštvaný. I tak by o pavoučisko jen nerad přišel. Přejde k oknu, když zmíníš, že je dobře, že jste se stačili vrátit. Na zem dopadnou první kapky a černým mrakům není jen tak konec, tohle bude dlouhý slejvák. Možná by byl prospěšnější, kdyby přišel v noci, ale s tím už se holt nedá nic dělat. „Určitě je to tam pořád stejné,“ snaží se tě ubezpečit, zatímco ze stěny stahuje dlouhou pavučinu. „Rád s tebou procestuji třeba celý ostrov, pokud si to budeš přát. Bude to zábava.“ Usměje se. Cokoliv, jen aby tě udržel od těch temných myšlenek. Nechá se tebou odpavučnit, přičemž i on toho okamžiku zneužije, aby k tobě byl blíž. Rád by tě teď držel v náručí na posteli a nehnul se od tebe ani na krok, ale na to je kolem ještě stále moc práce. Balení zásob udělá, jako vždy, sám. Ví moc dobře, co se vám hodí, a co by vám jen zbytečně zabíralo místo. „Chceš se mnou hrát karty?“ zeptá se, když do batohu zrovna skládá potraviny, které vydrží ještě dlouho poté, co dorazíte na Kul Tiras. U toho mu asistuje Mikeš, jako kdyby čekal, že něco dostane. „Hm, musel bych se podívat do města, ale určitě bych něco sehnat mohl.“ Souhlasí s návrhem. Povídaní je sice fajn, ale ve většině případů nezkrátí čas o tolik, co dobrá hra. Možná by tě mohl vzít s sebou, aby sis vybrala, co by tě tak mohlo bavit. „Až přestane pršet, po nějaké hře se podívám. Přidáš se?“ navrhne ti. Jen co dokončí balení a přesvědčí se, že už nikde není žádná pavučina, rozepne si vršek zbroje. Prsty jen krátce přejede po poškozeném místě, které ho pořád ještě trápí. Odhodí ji na postel a jen v rychlosti zkontroluje tebe. „Půjdu si dát koupel.“ Oznámí ti, a když se do toho ozve blízký hrom, raději rychle dodá: „Byl bych rád, kdybys šla taky.“ Nechce tě tu za bouřky nechávat, byť na posteli sídlí Mikeš. Už jen výpravy do města ho vždy stojí nemalé úsilí, aby se přemluvil k odchodu od tebe. Musela bys vytáhnout dost dobrý argument, nebo ho skutečně přesvědčit o tom, že tu chvíli, co bude pryč, se ti nic nestane, aby odešel. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Krátce se zasměje, když zmíníš, že na něj dáš pozor, aby se neutopil. Rád vidí, že tě včerejšek od vody nijak výrazně neodradil. Byla by to škoda, plavání ti jde. „Dobře, dej pozor, abych se neutopil,“ uchechtne se. Připadala mu směšná představa, jak mu musíš hlavu tahat z kádě, aby se skutečně nenalokal vody. Mikeš má pak za úkol dávat pozor na pokoj, zatímco budete pryč. Na to, že mu někdo na Kul Tiras bude schopný zbroj opravit, se jen usměje. Tíží ho fakt, že by ji měl sundat v cizí zemi, ale věří tvým slovům, pokud ho nikdo nebude nahánět s vidlemi za jeho špičaté uši, pak bude za opravenou zbroj jedině rád. Jen co se za vámi zavřou dveře, a káď se naplní vodou, sundá si hraničář košili. Otočí se pak na tebe s docela nevinným úsměvem: „Vejdeme se tam oba.“ Vysouká se z vysokých bot a následně i kalhot. Nezdržuje se nějakým pořádným poskládáním oblečení, nechá všechno ležet na zemi tak, jak to sundal a pustil. Vlezl si do kádě a posunul se na druhý konec, aby ti udělal místo. Hlavu přitom až po špičku nosu potopil pod vodu a pozoroval tě. Jen co vlezeš za ním, začne si rozplétat dlouhý cop. Souhlasí pak s umytím vlasů i zad, přičemž ti oplatí stejnou mincí. Jen co dokončí protislužbu, odhrne ti vlasy a vtiskne polibek na zátylek. Dokud sedí za tebou, protáhne obě ruce a obejme tě. „Chyběla jsi mi,“ zamumlá tiše a znovu tě políbí. Po chvíli se natáhne pro ručník, aby si mohl usušit vlasy a následně vylézt ven. Na rozdíl od tebe, on si sem náhradní oblečení nepřinesl, musí se tak spokojit s jedním ručníkem na všechno. Jen co dokončí sušení vlasů, uváže ho kolem pasu a počká než vylezeš i ty. Za ruku tě pak odvede zpět do vašeho pokoje, který se Mikeš tentokrát už pokrýt pavučinou nesnažil. „Vypadá to, že za chvíli přestane pršet, už jen poprchává.“ Informuje tě hraničář stojící u okna, se všemi svými věcmi na posteli. Protáhne se. „Pořád se ti chce jít ven?“ ujistí se, že to není jen jeho rozhodnutí. Za chvíli bude tma, nerad by tě tahal od všech podivně vypadajících stínů, proti kterým bys mohla vyrazit s ohnivou střelou. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Nechtělo se mu jít hned, sotva vylezl z horké vody. Kvůli tobě se ale přemohl, obličej otočil, abys neviděla ten otrávený zjev a pomalu se natáhl po svých šatech. Oblékl se zpátky do oblečení, nasadil kapuci a vyšel s tebou do mírného deštíku. Tohle bylo přesně to počasí, kdy byl, pokud možno, někde zalezlí, ale před tebou si nestěžoval. Alespoň uvítal fakt, že na ulicích nebylo živé duše, kromě vás dvou. „Jedna hra nestačí?“ zeptá se překvapeně, když ho začneš přemlouvat. Podá ti do ruky balíček karet a podívá se, co za společenskou aktivitu si vybrala. Prohlédne si krabici, a potom se podívá na tebe, jestli je zrovna tohle to, co skutečně chceš. „Pokud opravdu chceš.“ On v životě moc her nehrál, ale přeci by ti teď nemohl zkazit radost tím, že tahle vypadá až moc dětsky. Za obě hry zaplatí sám. Za dobu, kterou jste strávili vybíráním her, přestalo pršet úplně. Ulice zůstávaly pořád relativně prázdné, neboť se závratnou rychlostí blížila noc. Hraničář tě chytí za ruku a svižnějším krokem vede zpět do hostince dřív, než se rozzáří první pouliční lampy. „Máš je na starost,“ podá ti obě hry. Do batohu se mu už rozhodně nevejdou, a kdyby náhodou ano, nevytáhl by je v podobě, jakou vidíš teď. S vidinou toho, že na moři strávíte několik dní tě pozve dolů do hostince na teplou večeři. Chleba a jiných pochutin si na moři užijete ještě dost. Jen co se po společné večeři vrátíte na pokoj, podá ti lžíci s medicínou. Máte před sebou dlouhý den, určitě budeš potřebovat všechnu sílu a energii, ne se za ním táhnout jako duch, a on bude jedině rád, když mu uprostřed noci nezačneš křičet a vyšilovat. Za včerejšek toho měl Arnon docela dost, kdyby vás Mikeš neprobudil, určitě byste odplouvající loď na Kul Tiras zmeškali. Nejprve tak pavouka, který do vás strkal nohou, chtěl zahnat, a víc se k tobě přitulit, než mu došlo, že svítání vypadá docela jinak. Vytáhne tě z postele a informuje o tom, že jste v menším časovém skluzu. Jediné štěstí bylo, že jste si sbalili už včera, takže vás tohle nezdržovalo. Z pokoje tak vyletíte tak rychle, až se to zdá skoro nemožné. Mikeš za vámi poctivě cupitá až k přístavu, než se vydá napřed. „Támhle je,“ Arnon ukáže na loď na nejkrajnějším molu. Živo tu bylo, ale nebylo to nic, co by se nedalo projít. A jelikož vás tlačil čas, a představa odplouvající lodě, táhl tě mezi všemi těmi lidmi, i když by za normálních okolností zvolil pro tebe méně stresující cestu. Zastavil až těsně u můstku, aby se připomněl zdejšímu kapitánovi, že nejste žádná škodná. Do půl hodiny jste vypluli. Posádka, i sám kapitán, vypadá jako parta příjemných lidí, nikdo na vás zbytečně neciví, ani nemá nemístné poznámky. Nenachází se tu žádný rváč, který by chtěl dělat ramena, vypadá to na příjemnou plavbu, alespoň co se okolní společnosti týče. I když se včera nad Stormwindem prohnala bouřka, teď to vypadá na jasný den. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Hraničář se na palubě zdrží jen chvíli. Teď, když nemáš úplnou hrůzu z houpající se lodě, je o něco víc klidný. Přesto by jen nerad riskoval to, že se ti vrátí strach z hluboké vody. Za ruku tě odvede do podpalubí, kde na vás čeká váš pokoj. Oba se nestačíte divit, co vám to bylo vyhrazeno. Když jste se plavili na Černé Marii, měli jste k dispozici jen takový malý kumbál, tohle byla skutečně kajuta hodna samotného kapitána. Postel tu sice byla stále ještě stavěna pro jednu osobu, ale to by pro vás dva neměl být žádný problém. „Můžeme hrát na posteli,“ navrhne Arnon, protože je to od pohledu pohodlnější než hraní u stolu, kde by vám scházela jedna židle. Když se mu podaří nad tebou zvítězit ve hře, kterou původně ani nechtěl vzít z důvodu, že mu připadala dětinská, působí mu to až zákeřnou radost. „Můro, taková snadná hra a ty se necháš takhle porazit?“ zasměje se a šťouchne tě do ramene. Když dojde na hru v kartách, věnuje ti několik zničených pohledů. Karty mu přeci vždycky šli. Sice nebyl mistr, ale takováhle porážka? Sám sebe se těsně před tvým polibkem snažil přesvědčit, že když pocházíš z ostrova, kde je to samí námořník, tak musíš mít ve hře nějaké zkušenosti. Přesto si založí ruce na prsou a zamračí se. „Stejně to není fér,“ zabručí, ale pro dobro klidné plavby se rozhodne, že to víc rozmazávat nebude. Pohádat se kvůli hloupé hře by bylo víc stupidní a dětinské, než Hrdino, nezlob se! Odloží karty a dojde se podívat ven na palubu. Jen co zmizí, dovnitř se přižene Mikeš, který musel zase hlídat vaše dveře, jako byl nucen při první plavbě. Sama s ním v pokoji však moc dlouho nejsi, protože dveře rozrazí Arnon a za ruku tě vyvede nahoru na palubu. Na posledním schůdku, kdy ještě nevidíš na moře, si stoupne za tebe a zakryje ti oči. „Pokračuj dál, neboj se,“ pobídne tě. Až po několika krocích stáhne své dlaně z tvých očí, abys viděla, jak se v dálce rýsuje tvá domovina. Hraničář tě zezadu obejme. Slunce za chvíli zapadne, na ostrov dorazíte pravděpodobně v noci. „Těšíš se?“ zeptá se při pohledu na vzdálené brány, kterými budete muset proplout. Taky se tě zeptá, jestli v noci budete hledat tvé rodiče, jestli nebude lepší najít nějaký pokoj v hostinci a toho šoku, jak z tvého návratu, tak z něj samotného, tvé rodiče takhle pozdě v noci ušetřit. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Hraničář ti to celé odsouhlasí. Sám by asi nikoho v noci budit nechtěl, lidé tak mívali poněkud ostřejší reakce, než když se v klidu vyspí. Jen se na malý okamžik zamračí. Tady v životě nebyl, neví, co by měl od města očekávat, ani kde co hledat. Trochu se nahrbí a položí ti svou bradu na rameno. „Nikdy jsem tu nebyl, budeš mě k hostinci muset dovést,“ řekne tónem, jako kdyby trochu litoval toho, že pro tebe nemůže najít bezpečné cesty, na kterých není moc lidí. Byl rád za to, že jsi z návratu měla takovou radost, on sám byl ale trochu nesvůj. Setkání s tvou rodinou by možná snášel o něco lépe, kdyby nebyl jen poloviční člověk. I když ho ujišťuješ o tom, že to tvé rodině vadit nebude, přesto je na pochybách. Lidé na něj nikdy nereagovali moc dobře, to jen pár světlých výjimek. Je tolik ponořen do vlastních myšlenek, že téměř přeslechne otázku na Mikeše. Nad ním vůbec nepřemýšlel, bere ho jako samozřejmost. „Normálně bych ho nechal pobíhat po ostrově a lovit, ale nerad bych, aby se na něj uspořádal nějaký hon. Nemáte někde poblíž les, kde by mohl být v klidu?“ zeptá se při balení všeho, co se vám za tu plavbu povedlo vytahat z batohů. Ujistí tě o tom, že je Mikeš pořád pavouk. Nemusí s nimi sedět u stolu v domě tvých rodičů, v klidu může pobíhat po místech, která jsou vzdálená městu, protože v něm by se určitě pokusil ulovit vše, co je menší než on, a to jsou i malé děti. „Přijde mi to vtipné,“ ozve se Arnon, když konečně dobalí a všimne si, jak nedokážeš chvíli posedět, „ještě jsem tě takhle nervózní neviděl.“ Zasměje se. Když se pak po několika hodinách skutečně přiblížíte ostrovu, i městu samotnému, natolik, že vás od vylodění dělí jen minuty, vyvede tě na palubu. Bude zase lepší, když zmizíte dřív, než se začne vykládat náklad. Chytí tě za ruku a dá ti pusu na tvář, než se skutečně zastavíte u menšího mola v přístavu Ashvane. Tma už je opravdu hluboká, na cestu vám svítí pouliční lampy a námořníci, kteří s olejovými lucernami pobíhají sem a tam. Arnon tě pak pověří vedením, pro jednou si role prohodíte. Nechá se tak dovést do Dampwick Ward, kde je taverna. Pokud se za cestu alespoň jednou podíváš na hraničáře, můžeš si všimnout, jak obdivuje vše, kolem čeho procházíte. Nový kraj se mu očividně líbí a je fascinován vším, co předtím neviděl, trochu jako dítě. Výlet do města ti za světla určitě neodmítne. Až v hostinci se probudí z očarování, které mu město způsobilo. Dojde ujednat pokoj, i když mu místní slang nejde a hostinský si z něj začne dělat legraci. K cizincům jsou opravdu přívětivý. Alespoň, že ho Arnon odbude jen naštvaným pohledem a nepustí se s ním do jiného druhu vysvětlování. Po tom divadle tam dole nemá moc náladu na nějaké ujednávání teplé vody. Hodí batoh do kouta, svlékne se a rovnou padne do postele. Že je trochu nabručený, to ti dojde hned. „Doufám, že tvoji rodiče nebudou takoví,“ zamumlá. Pro jednou ti nedá léky, aby se ti spalo bez snů. Dnešní noc tě stejně žádné zjevení Rufuse nečeká. Máš hlavu plnou starostí a všemožných scénářů na zítřek, na Dalaran si snad ani nevzpomeneš. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Při putování městem máš po boku nervózního cestovatele. Fakt, že musel shodit kapuci mu ubírá na sebevědomí víc, než cokoliv jiného. Květinu tak v ruce nejistě žmoulá, než aby ji držel. Kdyby vám cesta domů trvala o něco déle, určitě by ji tímhle tempem zničil. „Pro tebe cokoliv,“ odpoví s předstíraným úsměvem těsně před tím, než strčíš do vrátek. Jen se nejistě rozhlédne kolem sebe, srdce se mu zastaví, když zaklepeš a vejdeš dovnitř. V tu chvíli by už čekal zhnusené pohledy, ale místo toho hledí na malé chlapce, kteří beze slov koukají zase na něj. „Rád vás poznávám,“ podá tvé mamince květinu, když je představen. Kdybys mu teď položila dlaň na hruď, cítila bys, jak zběsile mu bije srdce. Stále ještě trochu nejistě se podívá na Lori, kterou také pozdraví. Až když pomine chvíle, kdy ho normálně lidé vyhánějí, pohledem si prohlédne celou místnost. To maminka odloží košík, na zahradu přeci může jít později, až pořádně pozná tvého přítele a ty jí povyprávíš o všem možném. Hned vás táhne ke stolu, kde sedí Lori. Jen co Arnon odloží svůj luk a batoh, připojí se k vám. Kluci nejprve počkají, než si sedne, a až potom se potichu vydají k jeho věcem, aby si je prohlédli zblízka. Tvá maminka mezitím nechá postavit vodu na čaj, přičemž na tebe z kuchyně křičí, kde je právě tvůj otec a bratr. Oba dva jsou v přístavu, řeší nějaké úpravy na Belatrix a nevrátí se dřív, než slunce zapadne. Arnon tě pod stolem chytí za ruku a usměje se. Tohle je víc, než očekával. Další lidi, kteří ho přijali bez zbytečných obličejů. Než by ti stihl dát pusu na tvář, malé ručky ho popadly zezadu za uši. Zakloní se, aby se podíval na oba chlapce, z nichž ten mladší dělá staršímu stoličku, aby mu na ty uši vůbec dosáhl. „Jacobe! Thomasi!“ okřikne Lori své syny. „Ale mami! On má špičaté uši!“ zatahá víc. „A taky má luk. Musí nám ukázat, jak se z něj střílí, prosím!“ Dětské sevření nakonec povolí a Arnon se na oba chlapce otočí celým tělem. Je to i chvíle, kdy se Lori začne omlouvat za jejich chování, ale hraničář se jen pousměje a dodá: „Vždyť se nic nestalo. Jestli chtějí vidět, jak se z luku střílí, vezmu je ven.“ Kluci nečekají, než to Lori odsouhlasí, chytí Arnona za ruce a hned ho táhnou ven z domu, sotva stačí popadnout toulec a luk. Po odchodu mužského elementu, zbudete u stolu jen ty, maminka a Lori. Samozřejmě, že všechny formální otázky jdou okamžitě stranou, o studiu magie jim budeš moci povyprávět později. Obě ženy jsou zvědavé na hraničáře, kterého si ven právě odvedla smečka zvědavých dětí. „Jak jste se potkali?“ začne Lori při nalévání horké vody do hrnku. U této otázky to samozřejmě nekončí, neboť další následují – Jak dlouho jste spolu? Kdy bude svatba a první vnouče? Kde budete žít? Ani jedna se nezeptá na důvod, proč má hraničář špičaté uši, které tolik fascinují ty malé raubíře. Nejspíš chápou, že je to něco, s čím nemůže nic udělat, a pokud tobě nevadí, nemělo by to vadit ani jim. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Tvá maminka nenápadně zmíní, že si nepamatuje, že bys kdy nosila prstýnky, ale věří tvým slovům. Nechystá se žádná svatba, ani potomek. Z okna pak na všechny tři vidíš poměrně dobře. Jacob něco ujednává s Arnonem, když se po bratrovi vrhne Thomas. Oba dva je pak od sebe hraničář musí odtrhnout a držet v každé ruce jednoho, aby se na sebe znovu nevrhli. Položí je pak na zem, jen aby na sebe mohli dělat uražené obličeje. Tvá mamka je poté ráda, že se o tebe Arnon dokáže postarat, a Lori je zase ráda za to, že nevzal kluky střílet z luku někdo nezodpovědný. Dostane se ti poté barvitého líčení života na ostrově, který se od tvého odchodu prakticky vůbec nezměnil. Až na to, že do domu přibylo tolik malých raubířů a otec byl nucen posekat starou jabloň na zahradě, protože už dávno neplodila a byla celá polámaná, se tu čas docela zastavil. „Děti,“ začne Lori a na své povídání se pořádně napije bylinkového čaje. „Jsou to uličníci. Ten mladší odkoukává lumpárny od toho staršího a snaží se je napodobit. Dovedeš si představit, kolik potíží už sousedům vyvedli. Erik by rád ještě jedno, ale když se pak vydá na moře a celé týdny není doma, nejsem si jistá, jestli je další dítě dobrý nápad.“ Přizná trochu zamyšleně, jako kdyby si ještě jedno přála stejně jako Erik, ale nechtěla udělat nějakou chybu. Dvě malé děti jsou už takhle občas těžko zvládnutelné, a kdyby se jejímu muži na moři něco stalo, co by si tu s dalším miminem sama počala? „Mathias bude touhle dobou nejspíš někde v docích,“ přizná tvá matka. „Svou ženu nechává doma a děti se tu čas od času zastaví, Ten svůj dluh už sice splatil, ale pořád se snaží dohnat ztracenou hrdost,“ povzdychne si. „Za Tamarou se určitě stavte, věřím, že vás oba ráda pozná. Žijí na Hook Pointu, nedaleko aukční síně.“ Jen co to tvá mamka dořekne, dovnitř vtrhne Jacob se svým: „Mami, mami, já bych chtěl luk!“ Netrvá pak moc dlouho, než se ve dveřích ukáže i Arnon s malým Thomasem za hlavou, který ho drží za uši a nohy má pevně sevřené kolem hraničářova krku. „To není fér, já chci taky takhle zvednout, strejdo.“ Otočí se na Arnona se smutným výrazem. Aby náhodou nedošlo k hádkám, musí takhle vysadit i jeho. „Doufám, že vám nepůsobili potíže,“ začne Lori. „Vůbec ne, jen teď kvůli mně nejspíš budou chtít střílet,“ omluvně sklopí zrak, ale žena ho ubezpečí v tom, že co je baví dneska, nemusí je bavit i zítra. S takovou položí i Jacoba na zem a posadí se zpět k tobě. Do večera přeci zbývalo ještě dost času, nemůže ho přeci všechen strávit s malými caparty. Nemá však odvahu na to, aby se tě zeptal, jestli máte něco v plánu. Svou matku si přeci neviděla takovou dobu, nemůže tě od ní tahat pryč jen proto, protože by se rád podíval po ostrově. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Hraničář tě pomalu následuje do tvého pokoje, obě děti v zádech. Ani jeden z chlapců nechápe, proč by sis měla nového strejdu odvést pryč, ale Lorinin hlas je z jejich tajné mise odvolá. Podkrovní pokojíček se mu líbí. S mírným pobavením si prohlédne všechny tvé dětské kresby, ale neřekne k nim nic. Odloží zbytek věcí na zem a posadí se k tobě. Ještě jednou se rozhlédne po tvém pokoji a promne červené uši od toho, jak ho kluci drželi, a otočí se na tebe. „Dobře, půjdu naštípat dříví, abych byl alespoň trochu užitečný,“ usměje se. Když jsou tvůj otec a Erik v přístavu, určitě se jim uleví, že nebudou muset ještě nic štípat. „Můro,“ opře se svým čelem o to tvé a chytí tě za ruku, „líbí se mi tu.“ Dá ti rychlou pusu na tvář, než se postaví k odchodu. Vidíš na něm, že je skutečně šťastný. Konečně je někde, kde ho lidi přijímají i bez té kapuci, a synovci mu jen dodávají odvahu a zvyšují sebevědomí. Snad kdyby na ty jeho uši koukal každý tak, jako ti dva rošťáci, nemusel by se vůbec trápit. Nechá tě pak v pokoji, kde se ukrývá tolik vzpomínek. Přeci ti tu nebude zbytečně zaclánět. Nikdo mu pak štípaní nerozmlouvá, ba naopak. Oba hoši jdou ochotně s ním. Dole se od pití čaje přešlo k přípravě jídla. Maminka odložila návštěvu zahrady na později a s Lori začala loupat brambory. Dva hladové krky navíc, bude zapotřebí víc, než co by se oškrábalo normálně. S pomocí magie to jde však docela snadno. Dokonce máš tu a tam čas zkontrolovat venku před domem kluky. Arnon poctivě štípá a malí nosí kusy dřeva na hromadu, kam patří. Alespoň se všichni unaví a nebudou vymýšlet žádné hlouposti. Díky tvé magii jste s jídlem hotové v rekordním čase. Ani jeden z chlapců se nevrátí dřív, než jsou zavolání k obědu. Bez odmlouvání sní všechno, co před ně postavíte. Lori se nestačí divit, protože jsou obyčejně kluci dost vybíraví. Hraničář má na ně zřejmě skutečný vliv. S plnými břichy kluci začnou zívat, nanosili se přeci tolika dřeva, zaslouží si pořádný šlofík. Stejné chování však nepozoruješ u svého milého, který tak nějak doufá, že teď už byste mohli jít na tu obhlídku města, na kterou se tolik těší. Nahlas ti to nepřipomene, nechce působit, že na tebe moc tlačí. Navíc, třeba jsi tady ještě neskončila, jak by to mohl vědět? Dokud jsou dámy zvědavé na detaily o jeho životě, ochotně sedí na židli a odpovídá na vše, co může. Tu a tam vynechá nějaký detail, ale jeho odpovědi nejspíš stačí, protože se v nich nikdo příliš nerýpe. S poděkováním za oběd a snahou uklidit po sobě misku, což se mu díky magii nepodaří, se odporoučí do tvého starého pokoje. Potřebuje si vzít jinou košili. Nadšeně tě pak ruku v ruce následuje, když si pro něj konečně dojdeš, že už byste mohli do města vyrazit. I když je nadšený z tvé rodiny, která ho přijímá i jako půlelfa, do města si bez kapuce vyrazit netroufne. Je pak docela jako vyměněný, žádný vyrovnaný Arnon, se kterým by nic nehnulo, tohle vypadalo jako jeho o dost mladší kopie, která obdivovala kdejakého žraloka na háku. Tady ho nikdo neznal, jako kdyby začal docela nový život, maximálně spokojen. Když se setmí, rozhodneš za něj, že je nejvyšší čas vyrazit. On sám by ještě sledoval pečlivou práci při výrobě lodního trupu a tmavnoucí oblohy by si vůbec nevšiml. Na cestě zpět k vám domů si tě přitáhne co nejblíž to jde. „Děkuji,“ zamručí docela spokojeně. Samozřejmě jste město neprošli celé, pořád tu zbývala zákoutí, do kterých bude třeba nahlédnout jindy, pokud se k tomu vůbec dostanete. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Když zmíníš řemeslníky, jen si prsty přejede po místě, kde je jeho zbroj rozbitá. Přes všechno to nadšení úplně zapomněl. Kývne pak na tebe, že s tím souhlasí. Okolo domu může chodit bez zbroje, neuškodí tedy, když ji budou někde opravovat. Trochu se pak zamyslí, když se zeptáš na pohádku. „Ne, neznám, ale mohl bych jim vyprávět nějaký příběh ze svého života... trochu upravený, teda.“ Navrhne. V opačném případě by jim musel něco přečíst, a to by po něm kluci určitě nechtěli. „Mají zvláštní názory a pohled na svět. Jsem s nimi vlastně docela rád. Tady na ostrově asi elfy nemáte, že mám pravdu? Určitě by pak nevymýšleli šílené teorie o tom, kde jsem k těm uším přišel,“ zasměje se. Polibek ti opětuje. Nechá tě pak otevřít dveře a srdce se mu téměř zastaví, když na vás od stolu hledí dva nové páry očí. Najednou si zase připadá jako cizinec, ale to jen do chvíle, než za ním doběhnou děti a zavěsí se mu na nohy. „Hele, Můra a Aaron!“ ozve se Erikův hlas. Večeře se akorát podává a nikdo z nově příchozích nevypadá na to, že by chtěl Arnona od stolu vyhánět. Tvůj otec ho akorát změří pohledem, kterým by si starý vlk prohlížel svou kořist, ale tahle obava se tvému milému také nepotvrdí. „Takže ty jsi ten, který dokázal Můru dostat přes moře do Kalimdoru?“ zeptá se neutrálním tónem, ale vzápětí o něco veseleji dodá: „Jak jsi to dokázal?“ Obyčejným potřesením ruky se pak oba sami představí. Jen Erik vypadá trochu zmateně, když se údajný Aaron představí jako Arnon. Jste pak oba přizváni k jídlu. Tentokrát je řada na Arnonovi, aby všem převyprávěl, jak jste se potkali. Konverzace nad spořádanou večeří se pak mění podle toho, kdo u stolu zbyl. Jako první odpadla malá lvíčata, která do postele odnesl Erik. S tím na stůl přistane i nějaká ta lahev místního alkoholu, která je následována návrhem cesty do nejbližší krčmy „na jedno“. Hraničář nejprve odmítne, ještě stále pronásledován výčitkami, že tě nechal o tvých narozeninách na pokoji a šel se opít. Při dalších výzvách se však neubrání žadonivému pohledu na tebe, aby se ujistil, že to bude v pořádku, když si s tvým otcem a bratrem na nějaké to pivo vyrazí. Jen co muži odejdou, zábava u stolu pozvolna utichá, než se všechny rozhodnete, že je načase se vydat na kutě. Nemusela jsi jít nutně spát, ale hraničář, stejně jako ti dva další, nedorazili domů dřív, než za několik hodin. Ze spánku, který byl až na nějaké temnější momenty, kdy se ti zdálo, že v jinak klidném prostředí vidíš Rufuse, tě vytrhl Arnonův příchod. Těžko se posuzuje, kolik toho vypil. Jemu stačilo mnohem míň, než komukoliv dalšímu, aby se motal. Dopadl do postele a s kapucí své zbroje stále ještě na hlavě usnul obličejem dolů. I když to nebyl stav, který bys uvítala, pořád tě alespoň mohlo těšit, že pánové nezmizeli na šest dní. Ráno samozřejmě nedokázal vstát. Musela by ses hodně snažit, aby se dopotácel na snídani, kterou by s velkou pravděpodobností ani nesnědl, až takhle na něj místní lihoviny zapůsobily. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus U snídaně ti bratr povypráví o jejich výpravě do krčmy. Zprvu se prý hraničář tvrdému alkoholu bránil, museli mu do obyčejného piva vždy přilít trochu něco silnějšího, když nedával pozor, aby se dostal do té správné nálady. „Nečekal jsem, že je takový zpěvák,“ zasmějí se oba muži, když zmíní typické námořnické odrhovačky, které s nimi Arnon zpíval, i když neznal úplně přesně všechna slova. Když se pak vrátíš do pokoje, abys od hraničáře vybrala špinavé prádlo, pořád ještě tvrdě spí. Oba chlapci samozřejmě na strejdu čekají před pokojem a umluvit se nechají jen na nějaké kouzlo. Můžeš tak v klidu prohrabat Arnonův batoh a vybrat z něj vše, co se ti nezdá. Při vytahování jedné z košil, vypadne na zem docela malý odznáček stormwindské stráže. Na košili určitě připnutý nebyl, spíš se tam někde v batohu válel a tobě se ho podařilo takhle vytáhnout. Prádlo, které se pere samo je pak podívaná, která přiláká i malé kluky. Máš tak od nich, poprvé od vašeho příjezdu, jejich zájem a dokud prádlo létá samo na šňůru, běhají kolem tebe stejně, jako včera kolem Arnona. „Vypadá to tak jednoduše,“ vzdychne Lori, když je prádlo za chvíli hotové. Jen z legrace se tě pak ještě zeptá, jestli bys jí to nemohla naučit. Nevšimnete si pak toho, že kluci kolem vás už nějakou dobu nepobíhají. Alespoň ti Thomas a Jacob ušetřili práci. Už dávno skákal ten nejmladší na posteli, a ten starší strkal do zad sedícího hraničáře, který vypadal zničeně. Kdyby to byl někdo jiný, bez milosti by ho vyhodil za dveře, ale tyhle draky? Akorát by je zklamal. „Maro, dobré ráno,“ přivítá tě, když si tě všimne. Jacob ho jen zatahá za rukáv jeho zbroje. „Strejdo, ono není ráno,“ řekne docela sebejistě a druhý bratr dodá: „Jo, za chvíli bude oběd.“ Dostane se ti pak od hraničáře zoufalého pohledu, nejen proto, že prospal takovou dobu, ale i kvůli těm dvěma všeználkům, kteří ho nechtějí nechat na pokoji. Je ochotný s nimi slézt dolů do kuchyně, kde se přidá tvá žádost na vycházku. Z jídla stejně nic nesní a děti moc křičí, souhlasí tak s tím, že si s tebou někam vyjde. Dětem pak musí slíbit, že je nechá zastřílet z luku, který pro všechny případy musí vzít s sebou, aby je náhodou nenapadlo si ho vypůjčit bez jeho vědomí. Po několika minutách na čerstvém vzduchu je Arnon dokonce ochotný si s tebou i povídat. „Ukážeš mi všechna ta místa, kde sis jako malá hrávala?“ požádá tě. Máte pak oba pocit, že se poněkud zvedl vítr, ale u přístavního města to není nic zvláštního. Sice se tě na to už nezeptá, ale vsadil by cokoliv, že bouře tady musí být obzvlášť kruté. Jen co se dostanete dál od města, k prvním vysokým jehličnanům, přeptá se tě na sny a tvůj celkový stav. Doufá jen, že tě pobyt tady po psychické stránce léčí. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Některé příběhy mu připadají vtipné, jiné mu pak docela připomenou, že by je býval mohl taky prožít, kdyby se narodil jinak. Nehodlá se tím však trápit, ty roky už stejně nevrátí a on sám chtěl, abys mu o tom vyprávěla. Dokáže si tě tu představit, jak se tu s bratry proháníš. Je tu pořád úžasný klid, určitě se to od tvého dětství nemohlo změnit. Na květiny, které mu ukážeš, se podívá zblízka, ale jemu květena nikdy nic moc neříkala. Zůstane tak jen tiše přikyvovat, že chápe. Když mu nabídneš jídlo, přijme. Stejně tak souhlasí s tím, abyste na chvilku zůstali. Představa toho, že byste se měli vracet po pobřeží mu není nepříjemná. Stejně tak návštěva tvého druhého bratra. Jen zmínka o jeho zbroji trochu zapůsobí, stejně jako mu poznámka o jeho zpěvu přinese mírné červenání. Znamená to, že zbroj bude muset sundat a všichni uvidí, že není člověk. Snad by ti na to ještě něco řekl, zkusil tu opravu o něco odložit, kdybys mu nepošeptala ta slova, která na něj mají stejný účinek, jako nějaké zaříkadlo. Po těch událostech v Dalaranu na tebe nechtěl naléhat, měla jsi přeci ty noční můry a další problémy, nemohl po tobě chtít ještě tohle. Chtěl vydržet dokud nebudeš úplně zdravá, ale občas bylo obtížné krotit vlastní myšlenky, když tě viděl. A teď, když ses mu sama nabídla? Jen tě chytí za zápěstí a znovu políbí. Cesta po pobřeží utíká rychle. Nic vás netrápí a nikam extra nepospícháte. Až když znovu vcházíte do města, Arnon se tě zeptá, jestli má tohle místo nějaké pověry, nebo zajímavé příběhy. Je tu tolik rybářů, že by jen těžko věřil tomu, kdybys mu řekla, že tohle místo nic takového nemá. Znovu si prohlíží město s jistým zaujetím, ale už to není jako prvně, kdy třeštil oči na různé úlovky a architektonické prvky. Cesta na Hook Point je sice napříč rušnějšími ulicemi, ale s ním se ti přeci nemůže nic stát, že? „Kde tvého bratra najdeme?“ zeptá se, když v ten samý okamžik z podniku vyleze chlap jako hora, přičemž ho zrzavé vlasy prozradí. „Zapomeň, že jsem se ptal.“ Když tě Mathias uvidí, neváhá s objetím ani na vteřinu. Okamžitě se začne vyptávat na to, co děláš doma a proč nejsi v Dalaranu. S Arnonem se seznámí bez větších potíží. Není to sice někdo, koho by si k tobě představoval, ale je to tvůj výběr, do kterého nemůže mluvit. „Nechcete se stavit u nás? Tamara vás určitě ráda pozná, stejně jako kluci.“ Zve vás. V podstatě nemáte nic proti, jen se nejprve musíte stavit u někoho, kdo dokáže opravit Arnonovu zbroj, protože si nejste jisti, jak dlouho by vám někdo k dispozici byl a ta díra se nedá přehlížet věčně. Jdete tedy všichni, Mathias i ty víte, kam je třeba zajít, a když dojde na lámání chleba a hraničář zbroj sundá, Mathias se neubrání poznámce. „Ty jsi elf?“ podívá se pak na tebe, „nemají náhodou delší uši?“ Pokrčí rameny, jako kdyby nikdy žádného doopravdy neviděl. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Arnon na chvilku zkamení, když zazní otázka ohledně jeho uší. Zamračí se, pronese první poznámku, ale už jen kvůli tobě se rozhodne, že to nebude víc řešit. Zamračeným pohledem uhne z Mathiase na tebe, usměje se, aby ti dal najevo, že to přechází, a tedy nemusíš svírat jeho košili. Mathias se po tvém dloubnutí jen zasměje. „Však si dělám legraci, je to úplně jedno.“ Ujistí tebe i hraničáře. Sám pak jeho zbroj odnese, aby nemusel dovnitř. Všichni se pak vydáte k jeho domu. Když se zeptáš na kluky, jen se poškrábe na bradě a s přihlouplým úsměvem dodá, že jeho kluci jsou úplní andílci. Tušíš menší zradu, hlavně podle toho, co ti vyprávěl Erik se zdá, že je tahle dvojka ještě divočejší. To se ti ostatně potvrdí ve chvíli, kdy dojdete před dveře Mathiasova domu a z horního patra, kde podle všeho bude dětský pokojíček, se ozývá: „Vzdej se ty zlotřilý divochu!“ Otec těch dvou raubířů vám věnuje zmatený pohled, který se snaží zamaskovat za mírný úsměv s jednoduchým: „Haha, děti.“ Vřele vás pozve dovnitř, a hned se běží nahoru podívat, co se to tam děje. Dolů sejde jak s kluky, tak i Tamarou, která si s nimi hrála. Sama k vám pak přiskočí a začne se s vámi vítat. Chytí zápěstí každého z vás a táhne vás do malé kuchyňky ke stolu, abyste si mohli posedat. Představení kluků je pak další podívaná. Alespoň teď Arnon není středem zájmu, protože chlapci řeknou svá jména a hned odběhnout zpátky do pokoje. Těžko říct, jestli je chyba ve výchově, nebo z cizích lidí v domě nejsou nadšení. „Takže vy jste už svoji? Měli jste vidět Mathiase, když o ruku žádal mě. Bylo to tak romantické, ha,“ začne Tamara zasněně, přičemž vám ani nedá prostor k tomu, abyste na otázku odpověděli. „Šli jsme tehdy po pobřeží, když si z ničeho nic klekl přede mě. Jen si nedával dobrý pozor a kolenem dopadl na chaluhu, měli jste to vidět.“ Směje se vzpomínkám. „Samozřejmě, že jsem řekla "Ano", nemohla jsem ho tam nechat klečet v tom zeleném hnusu. Jsem ráda, že se k tomu odhodlal, když na to člověk čeká takovou dobu... a čeká nejen to, ale i první z kluků už byl pomalu na cestě.“ Arnon ti pod stolem stiskne ruku. Svým způsobem mu připadá, že tady na ostrově je všechno mnohem jednodušší. Jak by mohl požádat o ruku tebe, když vlastně nemá vůbec nic čím by tě zabezpečil? Ba dokonce i jistota, že bys jeho nabídku přijala je trochu nejistá. Tady má každý dům a práci, a vypadá tak šťastně. Přesto mu něco říkalo, že on by tu zůstat nevydržel. Bude si pak s tebou muset promluvit. Z délek jejích příběhů je vám jasné, že kdybyste chtěli zbroj odnést až po návštěvě, měli byste docela smůlu. „Kam teď vlastně máte namířeno, nebo tu už zůstanete?“ zeptá se Mathias, když na stůl dorazí alkohol. Pravdou je, že jste nad tímhle nepřemýšleli, Arnon má pořád svůj výzkum pavouků, ale nezmínil se ti o tom, kam by chtěl vycestovat dál. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Když padne otázka na Kalimdor, Arnon jen přikývne. Svůj výzkum v Silithusu přeci nedokončil, hned po tvém zmizení se vydal na cestu, k pavoukovi už se nevracel. Mrzelo ho to, ale nedalo se nic dělat. Slíbila jsi mu, že mu pavouka pomůžeš znehybnit, aby o něm nasbíral víc detailních poznatků, a pořád tajně doufal, že tvá nabídka stále platí. Stejně jako zbytek si i on rád vyslechne tvé vyprávění. Každý pak doplnil o své poznatky tak, aby tvé vyprávění nemusel zbytečně přerušovat. Při vašem loučení Mathias slíbí, že se zastaví buď hned zítra, nebo pozítří na oběd. Vycházíte tak od bratra a už se akorát stmívá. Hraničář přizná svou obavu, že ho synovci teď nejspíš jen tak nepustí. „Co si myslím? Hm, že je hezky početná. Rád jsem všechny poznal, jsou to fajn lidé. Skutečně jsem nečekal, že bych mezi vás mohl zapadnout,“ zasměje se. Hned po večeři se naplnila Arnonova obava. Chlapci si ho odvedl do pokoje a podrobili výslechu, při kterém jim musel vysvětlit, že s tetou celý den chodil po městě. Ani jeden z kluků nechápal, proč raději šel s tebou do města, než aby si s nimi zastřílel z luku. Co jim znělo jako větší zábava, to bylo pochopitelné. Když jsi procházela kolem jejich pokoje do toho svého v podkroví, hraničář se k tobě chtěl přidat, ale chlapci ho nenechali. Až když je šla zkontrolovat o deset minut později Lori, Arnon byl za hlasitého protestu obou dětí propuštěn. Synovce měl rád, ale jsou věci, ve kterých by mu ti dva draci stát neměli. Ještě než se přesunul na postel, vysoukal se z bot a košile. Přisune si tě k sobě a dlouze políbí. Pomůže ti pak dolů se svrškem. Zaujatě si pak opře hlavu o dlaň a prohlédne si tě. „Nikdo ještě nespí,“ informuje tě, aby se vzápětí mohl trochu narovnat a stáhnout ti kalhoty do poloviny stehen. Sklonil se nad tebe a do ucha zašeptal: „Budeme muset být potichu.“ Znovu tě políbí a rukou vklouzne pod tvé spodní prádlo mezi tvá stehna. Možná chtěl skutečně počkat, než celý dům usne, ale to by musel mít ještě trochu té trpělivosti, kterou jsi mu v zátoce sebrala. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Užíval si každý okamžik, kdy z tebe vyšlo silnější vzdychnutí. Byl si vědom toho, co ti před několika okamžiky pošeptal, ale činilo mu zákeřnou radost, když tě mohl takhle slyšet. Než by však mohl postoupit dál, a dál tě pomalu trápit pro potěšení svého ucha, natáhla ses ty k němu. Byla to změna plánu, toho co s tebou zamýšlel, ale rozhodně se tomu nebránil. Pomalu si lehl na záda. Ani on není v polykání hlasitých vzdechů přeborník a za chvíli tvé péče vzdychá víc, než jsi vzdychala ty pod ním. Od toho, aby dokonale probudil usínající dům nechybí moc. Natáhne se pro tebe a políbí tě, zatímco se zbavuje vlastních kalhot. Polibek pak přeruší jen proto, aby z kalhot dostal i tebe. Zvlášť tě pak zbaví i spodního prádla, jen aby na tebe v příštím okamžiku nalehl a vnikl do tebe. Přidrží ti pak jednu ruku nad hlavou, a pokračuje zrychlujícími se přírazy, dokud oba nedosáhnete svého. S hlasitým vzdychnutím a oddechováním se na tebe na chvíli celý položí, než ti dá pusu na tvář a vyklouzne z tebe. Přetočí se pak zpět na záda, přitáhne si tebe a pokrývku, která doteď nebyla potřebná. S tebou v objetí pak spokojený usne. Jen co vyjdou první sluneční paprsky, ozve se vytrvalé klepání na dveře. Arnon vcelku neochotně vstane, ještě neochotněji si obleče kalhoty a košili, kterou má naopak, ale nijak ho to netrápí. Postaví se pak ke dveřím tak, aby případný zvědavec neviděl do pokoje. „Strejdo, strejdo! Musíš jít s námi ven! Hned teď,“ začne křičet Jacob a jeho bratr se přidá. „Včera si neměl čas, chceme si hrát.“ Nechce se mu jít se synovci nikam. Nejraději by se na patě otočil, zabouchl dveře a tebe si vzal ještě jednou jako minulou noc. A tahle myšlenka je silnější než spokojenost těch dvou malých draků. „To už jste po snídani?“ zabručí hraničář, ale chlapci jen zavrtí hlavami. „No vida, tak se běžte nasnídat a počkejte na mě dole. Kdo vyleze sem a bude klepat na dveře, toho nenechám střílet z luku.“ Stanoví pravidla a pošle kluky dolů. Otočí se pak k tobě a nadzvedne přikrývku, jen aby se ti mohl usadit mezi nohama. Skloní hlavu a pokud ho nezastavíš, začne na tvé ranní rozkoši pracovat dravě jazykem. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Bolarus Zůstanu se k němu po našem milování tisknout, a krást dlaní letmé doteky na jeho bocích a břiše přestanu až ve chvíli, kdy i mě přemůže spánek. Když mi ho pak sotva za svítání sebere to vytrvalé klepání na dveře, nespokojeně zamručím do polštáře. Ospale zamžourám, co se děje, a moje nespokojenost se jen prohloubí, jakmile ti dva malí ničemové začnou tak povykovat. Pořád ještě omámená jen pomalu ustupujícím spánkem se zamyslím, jestli by se nedali proměnit na něco tiššího. Spokojeně se usměju, jen co se těch draků Arnon zbaví, na posteli se líně protáhnu, naznačím, ať se za mnou vrátí. Kam a jakým způsobem mne ale překvapí. Příjemně. "Ah, Arnone," zavzdychám potichu, boky pohnu v záchvěvu rozkoše. Celá se poddám té postupně rostoucí slasti, přikrývce pomůžu bokem za tichého zasténání. Sama sebe se začnu dotýkat, tam kde nedosáhne, za chvíli bych se v tom potěšení ztratila. Být to v nějakém hostinci, sténala bych hlasitě jeho jméno, prosila a smlouvala o víc, s vědomím probouzejícího se domu ale hřbetem dlaně zakryji ústa, tlumit vlastní roztoužené vzlyky. S hořícími tvářemi a leskem v očích Arnona nepřestanu sledovat, prsty mu vjedu do vlasů, sobecky si ho v téhle aktivitě přidržet. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Pokračuje dál, jen aby tě potěšil. Po nějaké době si vypomůže prsty, a jen co do tebe vnikne, natáhne se pro polibek. Odhodlanost synovců, která spočívala v tom, že budou dělat ten největší rámus jak pod vámi v kuchyni, tak na schodech, ho jen přesvědčila o tom, že na něj čas nezbude. Alespoň se řádně postaral o tvé uspokojení, než ti do ucha pošeptal, jak moc tě miluje. S chlapci, kteří na něj od schodů křičeli, že mu to moc dlouho trvá, se odhodlal k tomu, aby vstal z postele. Vlastní touhu po tobě bude muset rozchodit, jen aby chlapce nenapadlo vzít za kliku a podívat se, co mu tak dlouho trvá. Posbírá zbylé oblečení a jen, co se trochu upraví, vyjde z pokoje, přičemž ti věnuje ztrápený pohled. Kdyby takhle ti draci naháněli jejich otce a ne jeho! Poprvé od doby, co tu je, tak zalituje jejich náklonnosti k němu. „Měli by si najít bezpečnější koníček, než je střílení z luku.“ Vzdychne Lori, když se přidáš dole do dívčí party. „Měly bychom vyrazit do přístavu, v noci tam prý dovlekli námořníci ohavnou obludu, jsem na to zvědavá. Dokud chlapci nejsou doma, nechtěla bych, aby se k nám přidali, z nočních můr se dostávají těžce,“ začne Lori, jen co ti podá teplý čaj. „Oběd?“ ozve se maminka a docela nenápadně usrkne svého čaje. „Uděláme jednoduchou polévku až se vrátíme? Nikdo si stěžovat nebude a kdoví, jestli někdy budeme mít stejnou příležitost, vidět nějaké hlubinné monstrum.“ Ačkoliv se to nezdálo, Lori byla docela akční ženou. Možná ti ty výlety s hraničářem po světě i docela záviděla, ona nikam vycestovat nemohla, tady byla její minulost, současnost i budoucnost. Město je neobvykle plné. Všichni se museli jít podívat na tu vyvrženou ohavnost. Kdyby se mezi přihlížejícími nešuškalo, že byla chycena na širém moři, skoro by sis myslela, že sem doputoval odchycený nemrtvý, který měl tolik úspěchu ve Stormwindu. Takhle na háku za spodní čelist visela zdechlina murloka nebo něčeho, co mu bylo velice podobné. Zprvu jsi nechápala, proč by mělo být takové pozdvižení, kvůli takové havěti, ale pak ti to došlo. Tenhle byl chycen na širém moři, kdežto murloci se drží blízko pobřeží. Jen povídačky ostatních z něj udělali hlubinnou kreaturu nezměrných rozměrů, pro Lori docela zklamání. Co se ale muselo stát, aby se rozhodl pustit do divokých vln moře, kde nemohl přežít? Snad ho něco vystrašilo natolik, že raději zvolil smrt v temném oceánu. „Pěkně smrdí,“ konstatuje cizí žena vedle tebe. Nebyl to ale jen puch, který lidi odpuzoval. Na obojživelníka skutečně nebyl hezký pohled. Odpoledne, kdy jsi plná dojmů z přístavu a jídlo je hotové, se chlapci slezou v kuchyni. Nad obyčejnou polévkou nikdo neremcá, především pak Arnon, který kvůli klukům vynechal snídani. S návrhem na hledání Mikeše souhlasí, samotný se zajímá o to, jak si tu pavouk vede. Možná by to stálo i za zmínku do deníku, Mikeš koneckonců nebyl druh, který by se vyskytoval u vody. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Zastávka v zátoce mu zní jako velice slibný návrh, jen se usměje a přikývne. Stiskne ti ruku a zvolí cestu tak, abyste se dostali co nejdál od města. Pokud Mikeš ví, co je pro něj dobré, u lidského sídla lovit nebude. I stopování je k ničemu, když tu Mikeš u pár dní pobíhá. Jeho nalezení bude zkrátka náhoda podpořená tím, že o něm Arnon něco málo ví. „Chytili murloka?“ zeptá se, aby se ubezpečil, že přímořský lid dělal takovou vědu z docela obvyklého druhu. „Nechápu teda, proč by se murlok pouštěl na širé moře, to je pravda, ale tak, co my víme? Třeba to byla jeho neopatrnost? Jsou to hloupá stvoření,“ zamručí docela přesvědčen o tom, že ulovení murloka byla jen nafouknutá bublina a to spíš by se došel podívat na odchyceného nemrtvého, kdyby tu nějaký byl. „Myslím, že je to hloupost. V moři by měla taková žába až moc nepřátel, tedy v tom hlubokém. Co si o tom myslíš ty?“ zeptá se nakonec po několika promlčených metrech, kdy mu celá záležitost vrtala hlavou. Několik hodin tě pak vláčel po všemožných terénech, kterými Kul'Tiras oplýval, než se začal mračit. Na zemi srnčí stopy, v okolí jen pár stromů. Vytáhne luk a založí šíp, sice to není tak, že by chtěl domů přitáhnout srnu, ale něco mu tu nehrálo. Stopy byly nepravidelné, jako kdyby střídavě běžela, skákala, a pak kousek šla. Jakoby ji něco pravidelně lekalo a zvíře bylo dost hloupé na to, aby zkrátka vzalo do zaječích a jen popobíhalo. „Už to vypadalo nadějně,“ vzdychne, šíp namíří vysoko na strom a pustí. O několik vteřin později na zem spadne Mikeš. Trochu potlučený, ale jinak v pořádku. Záhadné srnčí stopy tak nechává být. Kolem hraničáře jen přikrčeně procupital, než se po tobě vyškrábal do tvé náruče. „A teď jsi ještě uražený? Za co?“ Prohodí Arnon, který kvůli jeho skrýši přišel o šíp. „Vzal bych ho s sebou a nechal na pospas synovcům,“ poplácá ho po nožce. Samozřejmě to nemyslí vážně, reakce na obřího pavouka by mohla být skutečně špatná. Nechá pak Mikeše, aby šel s vámi. Šel. Nenechá tě ho nosit, i když by se vcelku těžký Mikeš pronesl rád. Pavouka moře sice neláká, ale kvůli vám se do zátoky projde. Ani teď tu není jediného živáčka a hraničáři po tváři přeběhne zákeřný úšklebek. Otočí si tě čelem k sobě. „Opuštěná zátoka, má drahá, nemám z rána ještě nějakou rozdělanou práci?“ úškleb na jeho tváři docela zmizí, když se k tobě nakloní pro dlouhý polibek a rukama projede po tvém těle. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Mikeš se u vás dlouho nezdrží. Sice mu zátoka nic neříká, no jakoby pochopil, že v tuhle chvíli bude lepší, když se bude držet dál a nepokusí se někomu zase lézt na záda a klepat do něj nožkou. „To by bylo nemilé,“ usměje se a oplatí polibek. Přeruší ho jen, aby se porozhlédl po vhodném místě. Chodit až dolů se mu nechtělo, ne teď. Navíc, nevzal žádnou deku, ani svůj plášť, jistý terén by tak mohl být nepříjemný. Odnese si tě na malou travnatou plochu. Sundá ti vršek a znovu políbí. Přesune se na tvůj krk, kde ti poprvé od doby, co jste spolu, udělá viditelné znamínko. Hrdý na své dílo se přesune k prsům, přičemž tě začne zbavovat posledních kusů prádla, které následují i jeho kalhoty. Za roztouženého vzdychání uspokojí jak sebe, tak tebe. Svalí se pak vedle tebe se smělým návrhem, že byste si mohli jít zaplavat do moře. Ať už se k němu připojíš nebo ne, on své štěstí do opuštěné zátoky vyzkoušet jde. Na cestě zpátky se od vás pavoučisko odpojuje. Cesta domů vám uběhne docela rychle, s hraničářem, který je o poznání spokojenější, než když do zátoky teprve mířil. Samozřejmě vás už zkraje vyhlížejí synovci, kteří se zajímají, kde jste byli a co jste tam dělali. „Strejdo, ty učíš tetu tajně střílet, že jo? Proto si vždycky bereš luk, když s ní někam jdeš...“ zavzteká se Jacob. „Ale teta je s tebou pořád! Měl bys učit nás, ona nepotřebuje luk, když má kouzla,“ přidá se Thomas. Arnon jim samozřejmě neřekne, že si luk bere jen kvůli tomu, aby je náhodou nenapadlo zkoušet vlastní štěstí se střelbou, když vy nejste doma. Jakoby nestačilo, že jim luk musí držet hraničář a oni jen s velkou obtíží zakládají šípy. Nevýhoda dlouhého luku, když z něj chtějí střílet ostatní. Uvolí se alespoň k tomu, aby si s nimi párkrát vystřelil, než se k tobě přidá na večeři. Všichni tři se tak o půl hodiny déle dostaví ke stolu, aby se dosytosti najedli. Ten večer, co uleháte s Arnonem spolu, si tě jen přisune do těsného objetí a s přáním dobré noci usne. Poměrně rychle ho následuješ. Nespíš ale dlouho, probudí tě zvuk komára u tvého ucha. Otevřeš oči, ale nevidíš nic, jen černočernou tmu. Cítíš kolem sebe hraničářův pevný stisk, a pak zašeptá hrubým hlasem: „Vzhůru?“ Ruce povolí stisknutí a tvář se ti otře o dřevěnou tyčku. O jeden úder mrtvého srdce dál se ti před očima objeví rozšklebená ústa mrtvého elfa a jeho prázdné oční důlky. I když je kolem tebe tma, jeho vidíš naprosto zřetelně. Komár ti znovu zabzučí u ucha a hrobové ticho protne zvuk kulhavých kroků. I krajina se začne konečně dokreslovat. Hustý les, kdy ty a mrtvý elf kráčíte dál od procházejícího zástupu nemrtvé armády. Tvůj elf tě táhne dál do hlubokého lesa, než jste spolu docela sami. Jen co může, přitiskne k tobě své studené rty a udělá krok vzad, což je chyba. Chytí se do lovecké pasti. Trhneš sebou, protože jsi to nečekala. „Dostaň mě ven!“ křikne po tobě nemrtvý, ale ty znovu ucouvneš. Za ruku tě chytí Rufus a kus s tebou odběhne, abys mohla sledovat, jak elfa odchytí skupina lidí a zavře do dobře stavěné klece. „Tohle je minulost, neplaš se,“ začne Rufus. „Budoucnost je, stejně jako přítomnost. Musíš s tím něco udělat. Musíš napsat dopis, alespoň jeden. Chytili ho. Je to odboj, vyvrhelové, ale říkají si "důležití", oni vědí...“ Zatřese s tebou tak silně, až tě to probudí do stejné noci, jakou jsi zažila i ve snu, do úplně stejného objetí spícího hraničáře. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Jen co se vykroutíš z hraničářova sevření, Arnon otevře oči. Absolutně nechápe, co děláš venku z postele, o to víc ho pak děsí plamen v tvé ruce. Když pak zmizíš z pokoje, následuje tě. „Můro, stalo se něco?“ zastaví tě v temné kuchyni, ale když se mu vyškubneš, udělá krok od tebe. V očích se zablýskne jedovatá zelená a jen o několik okamžiků později sevřenou pěstí udeří tvrdě o zeď po své levici, až se ozve rána, která musela probudit celý dům. „Takhle to dál nejde, já už nemůžu. Dokud ses mě alespoň nebála-“ vyruší ho kroky v horním patře, které se blíží ke schodům. Máš pak pocit, že od něj slyšíš tiché zavzlykání. „Promiň...“ řekne nakonec, projde kolem tebe ven do noci. „Co se tady děje?“ přiběhne dolů tvoje maminka, v patách tatínek. Když si prohlédne tebe, a pak otevřené dveře, první co ji napadne je prosté: „Pohádali jste se?“ Další otázka pak následuje, když si tu ohromnou ránu, kterou slyšel celý dům, spojí s hraničářem: „Ublížil ti?!“ vyhrkne ze sebe. Celý následující den pak vypadá tak, že kolem tebe Lori s maminkou pobíhají. I synovce máš u sebe. Jsou tak alespoň nějakým rozptýlením, než se před večeří vrátí hraničář se zářícíma očima. Jde z něj strach. Má na sobě svou opravenou zbroj, sám si ji byl vyzvednout a teď ti věnuje téměř stejný pohled jako když tě poprvé viděl v Raven Hill. „Musíme si promluvit,“ řekne vážně. Automaticky si tě táhne od ostatních, nedbaje nějakých protestů. „Mrzí mě ta noc,“ jeho hlas je ledově klidný, „chci, abys věděla, že tu pro tebe pořád jsem, ale takhle to nechat nemůžeme. Nechci, aby ses mi budila uprostřed noci a odháněla mě od sebe. Doufal jsem, že ti to tady prospěje, že se sny už nevrátí.“ Vzdychne. Chvíli pak trvá, než ti řekne, co chtěl říct celou dobu. „Chci tě vzít za nočními elfy, aby ti pomohli. Aby mi tě vrátili.“ |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Zůstane tě pozorovat kamenným výrazem, kdy skutečně nemáš šanci poznat, jestli se zlobí. Oči mu sice přestanou zářit, ale výraz ve tváři se nezmění. Jen lehce přikývne, když mu vysvětlíš, proč potřebuješ dva dny navíc. „Dva dny, ne víc.“ Když je pak večeře hotová, odmítne. Tu noc, kdy se vrátil, s tebou zůstane v pokoji, ale do postele si nelehne. Šance, při které by se mohl opakovat včerejšek, je zkrátka až příliš velká a on nebude riskovat, že ho tentokrát skutečně spálíš na prach. S deníkem si sedne ke stolu, kde ho najdeš i druhý den ráno, stále píšícího. Na snídani sice dojde s tebou, ale když si všimne, jak na něj všichni mlčky hledí, raději se omluví a odejde pryč z domu. Ještě předevčírem byl považován za člena rodiny a teď na něj koukají pohledem jakoby byl cizí. Bolí to, ale nedá na sobě nic znát. Zůstane venku, kam za ním doběhnou synovci i s tím, co ukořistili ze své snídaně. Oni se strejdy přeci nebojí. Hraničář zůstane takhle odtažitý jen do doby, než s ním o svých snech začneš mluvit. Sice pořád cítíš jak ho mrzí, co jsi udělala, ale už ti to alespoň tiše nevyčítá. Ten zlý výraz ale pořád nemizí, a to ani potom, co tě na dlouhou dobu pevně obejme. Lehne si s tebou do postele, i když se přitiskne ke kraji a tebe jen chytí za ruku. Už nezvládne být další noc vzhůru, stejně tak má jisté obavy, možná strach z tebe. Nenavrhne ti, aby sis vzala lék. Sám v tom nevidí žádné řešení. Arnon usne poměrně rychle. S další vynechanou večeří mu sice kručí v břiše, ale ta probdělá noc z minula udělá své. Sny tě tentokrát nešetřily. Jen co se trochu víc podvolíš spánku, otevře se před tebou pohled na zpustošenou vesnici. Mrtvá těla lidí, kteří tu kdysi obdělávali malé pole, se teď válejí všude možně. Některá jsou poměrně zachovalá, ne jako to, které leží pod tebou, a jehož krev kape z tvých prstů. Pohled dolů pod sebe, kde se na tebe šklebí rozdrásaná tvář mladého muže, ale není dostatečným šokem, aby tě to probudilo. Ruce toho farmáře tě chytí za ramena a z jeho úst vyjde Rufusův hlas: „Vidíš? Je pozdě. Postupují.“ Mrtvolné ruce tě pustí. Tvé nohy tě automaticky řadí do postupujícího zástupu prázdných výrazů dalších nemrtvých. Vše je zničeno, domy, úroda, dokonce i výheň a malý kostelík na kraji. Nezůstal tu kámen na kameni. Opustíte vesnici a ponoříte se do lesů. Jdete dlouho, nikdo z vás necítí únavu, jste nezastavitelná armáda, která se střetne s menším odbojem v podobě několika málo rytířů, kteří se rozhodli bránit další vesnici, která vám leží v cestě. Žádná formace neexistuje, když se vám nabídne čerstvé maso, jen ho vydolovat z té plechové zbroje. Ani kůly, zaražené hluboko v zemi, aby chránily domky i s jejich obyvateli, kteří se v nich dávno zabarikádovali a ukryli, vás nemohou zastavit. A s prvními křiky drásaných těl se probudíš. Hraničář s tebou sedí na posteli v pevném objetí, kdy máš obě ruce semknuté pod bradou. Chytil tě hned, jak si sebou poprvé trhla při pohledu na mrtvolu pod sebou. „Máš být v klidu,“ řekne, když pozná, že už nespíš. Jen trochu pak povolí stisk, abys mohl hýbat rukama. „Povíš mi, co se ti zdálo?“ zeptá se a zároveň dodá: „Chceš medicínu, aby se ti pak dobře spalo?“ Sice ti ji dávat už nechtěl, ale jestli máš probdít další noc, dá ti ji. Nedostatek spánku si na tvou psychiku dokáže zahrát i během dne, kdy normálně bdíš, to by mohlo být víc nebezpečné, než zelená tekutina od alchymisty. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Odměří ti lék na lžíci, abys jej spolkla. Jen pak tiše přikývne, že to bude vzhledem k těm snům nejlepší. Čím dřív se dostanete za druidy, tím dřív zjistíte, jestli vám jsou skutečně schopni pomoct. Jen co hraničář odloží lžíci, znovu tě obejme. Tentokrát se spánek dostaví rychle a je stejně milosrdný, jako pokaždé, když si lék vezmeš. Probuzení už ale není s východem slunce, jak jsi doufala. Hraničář u tebe nikde není, i když jsou v pokoji pořád jeho věci. Máš tak alespoň malou jistotu, že se někde toulá po domě, než že od tebe odešel zatímco jsi spala a už nemá v plánu návrat. Podle zvuku nádobí jsi informována o tom, že je doba oběda. Maminka i Lori tě přivítají, jakožto opozdilce. Pokud se budeš shánět po hraničáři, je to mamka, která ti prozradí, že s ní celé dopoledne seděl v obývacím pokoji a pomáhal při pletení. Všechno, dle jejích slov, bylo v pořádku, než se na ní Arnon podíval, bílý jako stěna, a omluvil se, že mu není vůbec dobře. „Na snídani nebyl,“ dodává maminka. Takhle se vypotácel ven, i když se ho Lori snažila zastavit, a doposud se nevrátil. Na oběd se přiřítí smečka synovců, ale strejdu nevedou. Můžeš hádat, jestli se zase objeví s blížící se tmou, jako posledně. Jacob a Thomas se tak automaticky přidají k tobě a jsou ti celý den v patách. Chtějí vědět o všem, co děláš. Tvůj nápad s očarovaným kamenem, který by tě sem dokázal přenést je ze začátku pouhou myšlenkou, ale čím víc nad tím přemýšlíš, ocitáš se ve stále větším pokušení otevřít seznam očarování, které jsi získala u mistra v Gadgetzanu. Stojí tě pak spoustu sil najít dostatečně velký oblázek, aby na něj šel vyrýt specifický symbol, který musel být posléze vyplněn speciálním práškem (směs nadrcených vzácnějších nerostů, které máš ještě z Dalaranu) a očarován. Byl tu ještě jeden trik, o kterém se šílený mistr zmiňoval malým písmem - "Tvá vlastní krev zamezí jiným, aby použili runu, kterou si připravíš." Musela jsi počkat, než synovci odběhnou, aby neviděli, jak ti čepel dýky klouže po dlani. Krev, drcená směs a tvá magie udělala své. Nerost s vyrytým symbolem zazářil a směsi, které rytinu vykládaly, se slily do jedné a ztuhly. Mohla jsi ji hned vyzkoušet. Takhle vytvořený kámen reagoval na tebou otevřený, úplně obyčejný portál. Ať kámen položíš kamkoliv, portál vždy ukáže jeho lokaci, na kterou se můžeš přemístit. Bylo tak docela na tobě, kam jej umístíš. Jen co s umisťováním skončíš, doběhnou za tebou chlapci, že se strejda vrátil, jen vypadá nějak divně. „Ale teto, ty jsi zraněná!“ zhrozí se Jacob. Okamžitě navrhne, že ti doběhne pro obvazy, pokud chceš. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Hraničář tě ani pořádně neslyší. Sám se sklání nad kbelíkem, který si křečovitě přidržuje rukama. Jen rychle si hřbetem ruky otře ústa, když nahlédneš dovnitř. Sedí na zemi, k tobě otočen zády, kapuci své zbroje má na hlavě, jeho rukavice leží hned u dveří. „Jsem v pořádku,“ řekne poněkud unaveným hlasem. Nezní to tak docela jako hraničář, kterého znáš. „Donesla bys mi, prosím, něco k pití?“ požádá tě. V tomhle stavu už musí být nějakou dobu, jestli odešel před obědem a vrátil se jen pár hodin před večeří, kdoví, jak dlouho nad kbelíkem klečel jinde. Tyto prostory ale nezůstane blokovat dlouho, pokud se uvolíš k tomu, že mu pro vodu dojdeš, odebere se do tvého pokoje i s kýblem, kdyby náhodou. Najdeš ho sedět na posteli, v obličeji bledý, přesně tak, jak popisovala maminka. Kapuci si stáhne trochu víc do čela, když přijdeš. Natáhne se pro pití a ať už mu doneseš cokoliv, bez větších řečí to všechno vypije. Kbelík zastrčí pod postel, než ti dovolí, aby ses k němu vůbec přiblížila. Přitáhne si k sobě límec, který vtáhne až pod bradu, přesto si stačíš všimnout, že má kolem krku uvázaný šátek po své matce. „Asi jsem jen něco špatného snědl,“ řekne přesvědčivě. Má teplotu, ale určitě se to nedá porovnávat s tím, co měl v Blasted Lands a následně v Dalaranu, a před čím tě Lady Olisarra varovala. Sám ti pak začne vyprávět o tom, jak byl ráno v přístavu a našel loď, na které zítra odplujete do Kalimdoru, abyste mohli najít noční elfy. Na jeho vyprávění a ujišťování ti pár detailů nesedělo, ale on nevypadal, že by ho to moc trápilo. Hlavně neměl ani tušení, že ti celé dopoledne už popsala maminka. Do pokoje se přiřítí synovci s tím, že jestli si s nimi nechce jít strejda hrát, ale když Arnona uvidí, trochu znejistí. Schovají se za tebe, jako kdyby v Arnonovi viděli někoho jiného. „Strejdo, ty seš nemocnej,“ řekne mladší z kluků. „Mamka nám dělá čaj, když jsme nemocný. Jeden udělá i tobě.“ Ujistí tě a oba odběhnou dolů do kuchyně, kde je příprava na večeři v plném proudu. „Musím je zastavit, zbytečně přidělávají starosti,“ řekne potichu hraničář a s většími obtížemi se postaví. Pokud ho nezastavíš hned, sejde schody do kuchyně, odkud ho vyžene tvá maminka s tím, že by neměl děsit kluky a raději by měl ležet v posteli. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Trochu zmateně se na tebe podívá, když ho zastavíš v cestě dolů za synovci. Je to i chvíle, kdy pořádně vidíš na jeho unavené oči. Když pochopí, že přes tebe neprojde, zase couvne a posadí se na okraj postele. S rukama pod bradou tě nechá, abys mu zkontrolovala teplotu. „Neměl jsem moc chuť k jídlu,“ přizná a očima uhne na stranu, aby nemusel čelit tomu vyčítavému pohledu, který mu po tomhle jistě věnuješ. Když se chceš natáhnout pro kyblík, zastaví tě. Chytí ti ruku a zavrtí hlavou. Jsou zkrátka věci, které bys v tomhle stavu, ve kterém se nacházíš, vidět neměla, a pod tou postelí v plechovém kýbly je jedna z nich. Místo toho, abys nad ním stála, sám se posune blíž k místu, kde je schovaný kbelík, a tebe posadí vedle sebe. Řekne ti pak pravdu o tom, co se s ním děje, aby sis nedělala zbytečné starosti a netrápila se tím, že ti něco zamlčuje. Převypráví ti dnešní dopoledne, které se tentokrát shoduje s tím, co ti řekla maminka. Jen co se vypotácel ze dveří, a dál od domu se vyzvracel, odplížil se do přístavu. Potřeboval najít loď. „Tvůj stav je horší než ten můj,“ zazní v jeho vyprávění, bylo tedy důležité najít spoj a urychlit tvou léčbu na úkor jeho vlastní nemoci. Nebyl ale celou dobu na nohou, jen co našel vhodné plavidlo, schoval se za krabicemi a starými plachtami a sítěmi, a trochu si pospal. Cítil, jak ho ta cesta vyčerpala, neměl jinou možnost. Hned po probuzení se vrátil zpět domů. „Jsem v pořádku, klidně můžeme odplout hned zítra, podle původního plánu,“ snaží si dál vést svou. Když pak dojde řeč na jeho ovázaný krk, cukne. Nejprve ti ho odmítne ukázat, ale nakonec k tomu svolí, když se od něj budeš držet dál. Sundá si pak jak kapuci, tak i modrý šátek s matčinými iniciály. V místě, kde ho škrábl démon, má naběhlé žíly. Je tu pak jedna, která nad ostatními vyčnívá, velká a hned pod kůží. Není to tepna, ale úplně obyčejná žíla to taky nebude. Uklidnit tě může alespoň fakt, že po oranžové tekutině zatím není žádná stopa. I v té nevzhledné žíle, kterou si na jeho krku rozhodně nikdy jindy nevypozorovala, zdá se proudí rudá krev. „Když cestu odložíme, budou se ti určitě zase zdát sny. Tohle je jen teplota a nevolnost, nic s čím bych nezvládl cestovat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Nejprve chce namítat, znovu si prosadit svou, ale nakonec ustoupí. Dlouze vzdychne a sundá si zbroj. „Pokud na tom opravdu trváš, pak počkáme,“ řekne a započne se sundaváním bot. Když si ho nechtěla pustit ani dolů za chlapci, kamkoliv jinam to bude mít stejný výsledek. Raději se natáhne na kraj postele. Souhlasí pak téměř se vším, i když víš, že přinutit ho jíst bude jistá forma umění, když mu od pohledu pořád ještě není nejlépe. „Maro,“ stiskne ti ruku, když zmíníš obklad na krk, „vypiju a sním všechno, co sem doneseš, taky se prospím, ale obklad nedělej. Prosím.“ Požádá tě. Zavře oči a rukou zakryje místo na krku, kam udeřil démon, jakoby to byla jeho největší slabina, kterou musí chránit. „Uvidíš, že za pár hodin budu úplně v pořádku,“ zamumlá potichu. Nemá v plánu se s tebou hádat, ničeho by tím nedosáhl. Raději bude doufat, že teď nabere dost síly na to, aby v noci, zatímco budeš spát, mohl být vzhůru a dohlížet na tebe. Přípravy na čaj už jsou díky klukům v plném proudu. Obě ženy ví, jak na tom Arnon byl, když odcházel, žádná se tedy jeho stav nesnaží zpochybnit. „Je strejda v pořádku?“ zeptá se Jacob. Dřív než bys stačila odpovědět, Lori syna ujistí, že je strejdovi jen trochu zle, a proto by ho měli s bratrem nechat v klidu, aby se pořádně vyspal. Maminka se pak zamyslí, jestli skutečně nezná nějakou léčitelku, která by mu mohla pomoct víc, než zázvorový čaj a studené obklady na čelo. „Dole v Market Key je zahrada, zkus se poptat tam. Kdyby ti nikdo nepomohl, nedaleko odtamtud kdysi býval Quintin, měl tam laboratoř. Nějaký ten lék by možná měl, nebo uměl vyrobit.“ Ujistí tě, a pak ti na tácu podá vše, co potřebuješ pro hraničáře, tedy to, o co si ji požádala. Arnon se za tu dobu, co jsi byla pryč, stihl celý zabalit do deky, jako kdyby měl každou chvíli umrznout. Ven zpod deky mu kouká jen nos. Už to téměř vypadalo jako vhodná chvíle pro zjištění, co je v kbelíku pod postelí, až na to, že jeho momentální majitel nespí. „Je mi pořád zima,“ stáhne si deku z očí, aby na tebe viděl. „Můro, nechci, abys chodila pryč. Budeš tady se mnou? Nemusíš se o mně starat,“ řekne, a pak dodá docela potichu: „Bojím se, že umřu sám. Zůstaň, prosím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Jen neochotně se zvedl na loktech, aby se mohl napít. Čajům nikdy moc nedal, ale teď se toho opravdu snaží vypít co nejvíc, i když je vařící. Hned poté se zase přetočí na bok a kolena přitáhne pod bradu, jak to dělával, když nespal s tebou. „Nenecháš mě spát moc dlouho, že? Vzbudíš mě za pár hodin?“ Požádá tě, než znovu zavře oči. „To je dobře. Můro, tady bych mohl být šťastný,“ pronese poslední slova, než zazní tvá píseň, během které usne. Máš pak dost prostoru na to, abys doběhla dolů za maminkou. Arnon usnul tvrdě, klidně bys vedle něj mohla křičet a on by nic z toho neslyšel. Jen co dorazí maminka, posadí se k hraničáři a sama překontroluje stav jeho teploty. Když začneš s vyprávěním, co se stalo v Dalaranu, nevěří vlastním uším. „Ale... proč jsi nic neřekla dřív?“ Položí ti první otázku, ale tuší, že tvému vyprávění ještě není zdaleka konec. Slzu, která se jí objeví na krajíčku hned otře. Přeci jsi přežila a sedíš před ní v jednom kuse. I když nezacházíš do detailů, s maminkou to dělá divy. Vždyť doteď žila v představě, že šťastně cestuješ s hraničářem po světě. „Takže odplouváte tak... náhle jen aby ti pomohli s těmi nočními můrami... a ta rána v noci, kdy odešel z domu? To bylo kvůli tomu?“ zeptá se a podívá se na klidně spícího hraničáře, který se za celou dobu její přítomnosti tady ani nepohnul. Sám teď řeší vlastní snovou realitu. Trvá pak nějakou chvíli, než maminka vstřebá všechno, cos jí právě teď řekla. Pevně tě obejme. Nikdy by nevěřila, že její malá holčička zažije takovou hrůzu, která ji pronásleduje i ve snech. Z celého vyprávění si pak odnese tolik, že jste teď na sobě s Arnonem docela závislí. On, protože je teď nemocný, a ty, protože se bez něj k pomoci nejspíš nedostaneš. „Nepůjdeš dolů za námi, když Arnon spí? Abys tu nebyla sama,“ zajímá se maminka. Jako hraničář teď věří, že zaměstnat tě bude pro tvůj stav nejlepší. Vlastně bys mohla odejít a vrátit se za pár hodin. Hraničář by si toho určitě nevšiml a ty bys tu u něj nemusela sedět. A soudě dle toho, jak moc tvrdě spí, sám se jen tak neprobudí. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Podobně jako maminka, ani tvůj otec nevěří vlastním uším. Jak se tohle celé mohlo stát a oni o ničem nevědět? Dostane se ti ještě pevnějšího objetí, než jakého byla schopna tvá matka. Stojí ho to pak hodně sil, aby souhlasil s tím, že brzy odplujete. Kdybys mu tohle neřekla, spokojil by se s tvým odchodem snadněji, než když ví, že tě v noci straší hrůzy mrtvých kamarádů z města, které už neexistuje. Stejně tak z vašeho odjezdu nejsou nadšeni Lori ani Erik. I když by ti to Lori nepřiznala, je to trošičku ze sobeckých důvodů, kdy neměla kluky celý den za zády, ale mohli si hrát s novým strejdou, a taky se díky tvojí magii v domě tolik nenadřela. „Klukům to řeknu až bude jisté, kdy odplujete. Nemá cenu, aby začali vyvádět už teď, když tu pak další tři dny budete,“ rozhodne Erik. Celá večeře se pak odehrává v poměrné tichosti. Kdyby se konverzaci nesnažil rozproudit Erik, všichni by přemýšleli nad vaším odjezdem, rodiče pak i nad tím, co se stalo v Dalaranu. Na jinou řeč pak přišlo, když se vrátili chlapci s tím, že rozbili sousedovi kus plotu, když si u něj hráli. Jejich špinavé oblečení a šrámy prozrazovali, že se jako obyčejně rvali. Po večeři, když osazenstvo pomalu odcházelo do svých pokojů, ti je jen s obavami popřáno na dobrou noc. Nikdo si asi nechce jít lehnout s vědomím, že by na něj mohla zaútočit noční můra. Hraničář, až na to, že si znovu sundal obklady, se nijak nepohnul. Odkopal ze sebe přikrývky a něco si mumlal ze spaní, jinak se nezdálo, že by mu bylo hůř. Sama ses přesvědčila, že před tebou v kyblíku neschovával žádnou oranžovou tekutinu, ani vlastní krev. Zkrátka mu nebylo dobře, a protože toho v posledních dnech moc nesnědl, nebylo toho moc, co by mohl ještě zvracet. Nevypadá na to, že by byl připraven tě celou noc hlídat. Naštěstí pro tebe, léku je ještě dost, aby odehnal zlé sny a tys tak mohla hraničáře nechat klidně spát dál. Ráno tě vzbudí Arnonův zmatený hlas, který se probudil jen před malou chvílí. „...nevzbudila jsi mě?!“ Sedí hned vedle tebe, zabalený v dece. Vyšší teplota ho neopustila, ale to není to, co by ho teď trápilo. Dožaduje se tvé odpovědi a vysvětlení, proč v posteli našel obklad. Na krku ho samozřejmě nenahmatal, protože si jej stačil sundat během spaní. A je to možná do jisté míry i dobře, kdoví, jak by vyváděl, kdyby ho našel na krku. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro
Teplota nezmizela nikam, stejně tak se stav jeho krku vůbec nezlepšil, i přes všechnu snahu tvých obkladů. On sám se na tebe chvíli mračí, než pochopí, že jsi mu nechtěla ublížit. Uznává, že vypadá špatně, proto měl taky ten šátek. Nemá žádnou sílu na to, aby se s tebou hádal a řekl ti, jak mu vadí, že jsi ho nedovedla poslechnout v těch jediných věcech, které po tobě žádal. Od mračení ho zastavilo jen to, že si představil tebe na svém místě. Taky by udělal všechno, o čem by si myslel, že by ti mohlo pomoct, i kdyby kvůli tomu měl mít problémy. A tak ještě než vstaneš z postele, roztáhne ruce, držíc v každé jeden cíp deky, ve které byl zabalen, a obejme tě. „Já vím, že se o mně bojíš, promiň,“ zamumlá ti do ramene. „Je mi líp než včera, ale Můro, ten můj krk skutečně nech být. Obklady nepomůžou.“ Souhlasí pak s tím, abys přinesla nový čaj i něco k jídlu. Čaj začne usrkávat okamžitě, co jej doneseš. Žízeň má velkou, jen s jídlem trochu váhá. Podívá se na tebe pohledem, jestli ho skutečně musí sníst, protože se pořád obává toho, že cokoliv pozře, to půjde obratem ven. Nakonec se odhodlá k tomu, aby alespoň část snědl, a když nemá pocit zvracení, sní i zbytek. Vyhladověl se za těch pár dní dost. Spokojený, že k snídani nepotřeboval kýbl se zase zavrtá do dek. Už už se tě chystá zeptat, cos to měla na mysli s tím "co bude dál", když do pokoje vtrhnou synovci s tím, že zase potřebují strejdu pro sebe, když je vzhůru. „Ale já ještě nemůžu jít ven,“ řekne Arnon a šátkem po mamince si znovu ováže krk, aby kluci neviděli to, co ty. „My víme, bolí tě v krku. Takže budeme tady, podívej strejdo,“ Jacob z kapsy vytáhne dva poměrně velké brouky. „Můžeme dělat broučí zápasy, nemusíš chodit ven.“ Hraničář ti věnuje věru zoufalý pohled, ale sama máš nějaké vyřizování ve městě, s chlapci ho tak můžeš nechat s vědomím, že budou v pořádku oni i Arnon. Erik sám měl cestu do přístavu, uvolil se tedy k tomu, že tě vezme skrz město, alespoň tam. Zpět už ti nablízku nebude moct být, má taky nějakou práci. Upozorní tě však, že za domkem staré babky, která v zahradách žije, vede ulice, kterou používá jen málo lidí a která vede za město. Odtud bys domů trefit mohla a nemusela ani nikoho potkat. Cestou do města tak s tebou jde opora v podobě vysokého bratra, před kterým se má nejeden člověk s nečistými úmysly na pozoru. „Odtud už snad trefíš, hodně štěstí,“ zamává ti Erik, když tě nechává na okraji zeleného plácku, který tady ve městě je. Najít domov staré bylinkářky vlastně není tak těžké. Většina domů tady vypadá zvláštně pokrouceně, staře, jakoby se sem na ostrov vůbec nehodily. Babiččin má na sobě vývěsní štít s jedovatou houbou, aby bylo každému jasné, na co se specializuje. Jen co zaklepeš na dveře, protože i když se jedná o jakousi formu obchodu, dveře jsou stále zavřené, otevře ti o dvě hlavy menší babička. Změří si tě pohledem a pozve dál do svého brlohu, kde se nespočet rostlin suší na provázku na trámech. Energickým, leč starým hlasem se tě zeptá, co tě k ní přivádí a vyhoupne se na stoličku, aby ti mohla hledět do tváře ze zhruba stejné výšky, jakou máš ty. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Babička tě sjede pohledem od hlavy až k patám. Na její vkus jsi nějak moc vysoká, ale neřekne na to nic, však v pozdějším věku poznáš, jaké to je růst do země. Její postranní dialog, který vedla sama se sebou ve svém nitru však přeruší tvá prosba. „Zlou mocí, říkáš? Hmmm... a je ten démon mrtvý?“ zeptá se tě, vytáhne se na špičky, aby byla alespoň trošičku vyšší, než jsi teď ty a působila tak víc autoritativně. „Myslela jsem si to,“ ušklíbne se zrovna tak, jak to umí tvůj milý. „Není tady toho moc, co by bylinka napravila, když ten démon ještě žije. S upřímností člověk nejdál dojde, a proto ti řeknu, že tu zlou moc jen tak nevyženeš. Záleží taky, co to bylo za démona, možná by to na nějakého slabšího stačilo, ale jinak je to tak, jak jsem ti řekla.“ Sleze ze židle, což je pro ni poměrně obtížný úkon, a poté dojde k obrovské staré skříni. Chvilku hledá něco dole, než si zase dojde pro svou věrnou pomocnici, ze které před chvílí slezla, přisune ji až ke skříni, vyleze na ni a podá ti tak zaprášenou lahvičku čehosi, až se prach stal nedílnou součástí skla, ze kterého jej už nikdy nic nedostane. „Můžeš mu zkusit dát tohle, ale není to nic víc, než oddalovač nevyhnutelného. Jak dlouho už v sobě tu zlou moc má? Ne, neříkej mi to, je to vlastně jedno. Užití je vcelku jednoduché, prostě ho to nech vypít a modli se. Bude to pětadvacet zlatých, mladá paní.“ Natáhne k tobě ruku. Je jen na tobě, jestli za něco, co mu vlastně pomůže jen dočasně a nic to nevyřeší, chceš zaplatit sumu, kterou si stařena určila. Její odpověď je ale jasná, dokud ten spratek z Blasted Lands bude žít, Arnon se ze svých stavů jen tak nevyhrabe. Také je vhodná doba na poslední otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Babička se jen usměje, když ji na ruku přistane obnos, o který si řekla. Téměř by zapomněla na tvou otázku o nevyhnutelném. „Věřím, že na to určitě přijdeš.“ Stačí ti pak ještě říct, že mu máš dát jen půlku lahvičky a doufat, že ji nevyprská všechnu ven. Sama tě pak popohání z krámku, aby sis koupi náhodou nerozmyslela. Pětadvacet zlatých mincí je přeci jen něco, co už pěkných pár věcí pořídí. S máváním, kterého se ti dostalo i od Erika jen několik málo minut dřív, ti stačí ještě říct, že se vše liší od démona k démonu, ale možná by ses mohla zaměřit na nějaké artefakty, raději než na bylinky. Pokud jsi skutečně chtěla jít do banky, musela jsi na Tradewind Market. Touhle dobou tam bude hodně lidí, ale pokud máš tolik času a odvahy, do banky se dostaneš. Vyřídit pak všechny náležitosti by nemělo trvat moc dlouho. Po tvém příchodu domů tě čekají hned dvě překvapení. Jedno milé, to druhé už ne tak úplně milé. Arnon pro celou svou nemoc usnul uprostřed hry v Hrdino! nezlob se, synovci si pak lehli k němu a zaspali taky. Ovšem, nezbyl nikdo, kdo by dokázal ohlídat broučí zápasníky, kteří si to teď cupitali po stěně. „Teta!“ vykřikne Thomas, čímž dokonale probudí druhé dva spáče. Chlapci vyskočí z postele a každý tě přijde obejmout, jako kdyby jim tu za dobu, co jsi byla pryč, Arnon promlouval do duše, jak málo se o tebe zajímají. Hraničář sám o sobě vypadal mnohem lépe, než včera, teď když už zase začal jíst. Automaticky pak začne skládat hru zpět do krabice, aby tě náhodou nenapadlo, že si chceš zahrát. „Jak bylo?“ zeptá se rozespale, ale svůj pohled okamžitě stočí k oknu. „Možná bych si měl taky udělat nějakou vycházku.“ |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Kluci souhlasí, že strejdovi donesou, co potřebuje, a okamžitě se pustí do chytání brouků. Ten rychlejší hmyzák se ukryje na strop, kam na něj kluci nemají šanci dosáhnout. Arnon proto musí Jacoba vysadit, aby byl brouk bezpečně odchycen. Naštěstí jsou kluci ještě malí, takže neváží tolik, aby to hraničáře v jeho stavu výrazně tížilo. Arnon při skládání hry jen zavrtí hlavou ve znamení, že on rozhodně nebyl ten, kdo všechny hry vyhrál. „Připadám si k ničemu, když tu jenom ležím,“ řekne docela potichu a jeho slova tě jen utvrdí v tom, že kdybys tu nebyla, abys mu řekla, že musí odpočívat, celou nemoc by nějakým způsobem přetrpěl bez patřičné léčby. „Hm,“ zamručí nespokojeně, když mu vycházku zatrhneš. Jako malé dítě, které nedostane to, co chce. „Fajn, tak odpoledne.“ Působí dojmem, že už mu skutečně nic není, ale přetrvávající teplota nemluví v jeho prospěch. Když pak do pokoje znovu vtrhnou synovci, ujistí tě, že tady budou v pořádku a ty tak můžeš jít v klidu dělat věci, které potřebuješ. Všechny dole zajímá Arnonův stav, i když tuší, že se lepší, když kluci běhají pro jednu housku za druhou. Po svolání chlapců k obědu, kdy hraničář zůstává v pokoji, aby pro ostatní nepředstavoval chodící bacil, jsi obdařena otázkou, jestli už je čas na tu slíbenou vycházku. Nesnášel být někde zavřený takovou dobu, nejlepší by bylo, kdyby mohl vyběhnout ven a tebe přesvědčit o tom, že je už úplně v pořádku. „Už se ven těším,“ mumlá zabalený v dece. Na to jak se cítí se ptát nemusíš, i kdyby byl na umření, řekl by ti všechno možné, jen aby se dostal před dům na čerstvý vzduch. Pokud svolíš k tomu, že se procházka skutečně uskuteční, plný nadšení seběhne ze schodů. Sice se snaží působit, že se nic neděje, ale jen po těch několika málo krocích mu na čele začne rašit pot. Jen co si od tebe vyžádá ruku, a konečně se ocitnete venku, svůj krok značně zpomalí. „Takhle bychom mohli brzy odplout. Pomoct tobě s těmi sny.“ Po dlouhé době se usměje. Co byla jeho priorita, to bylo patrné hned. „Přemýšlela jsi už nad tím, co budeme udělat, až ti druidové pomůžou? Myslel jsem, že bych tě vzal do Ironforge, oslavit s tebou tvé... uzdravení.“ |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Když zmíníš synovce, všechna radost ho náhle přejde. Jakoby začínal cítit výčitky za to, že je takhle raní, až odjedete. Je pak vděčný, že kluci zatím nevědí vůbec nic. Bude lepší, když je váš odjezd nebude trápit. Vždyť se za nimi brzy určitě zase stavíte, tak se Arnon alespoň snaží utěšit. „Jsou to druidové, pokud tě nezbaví těch můr úplně, alespoň je zmírní. Dokud se mi v noci nebudeš budit s křikem a nebudeš se bát lidí, bude to víc než dost,“ řekne. Pak mu praskneš bublinu představ o Ironforge, dokonce pustíš jeho ruku. Jen zmateně zamrká. Netuší, co se děje, jestli náhodou neřekl něco, co bylo špatně, co vyslovovat neměl. Polije ho studený pot, v očekávání toho, co mu řekneš pomalu ani nedýchá. Věnečku z květin se nebrání. Sleduje tě ustrašeným, nechápavým pohledem, snad jako kdyby každou chvíli očekával tvrdý výprask. Jen na krátkou chvíli se skutečně vyprostí z tvého sevření, aby si tvé dlaně vzápětí položil na tváře. Na dlaních konečně ucítíš teplo, které je nepřirozeně vysoké i na jeho zvýšenou teplotu. Ruce ti nedrží, jen udělá několik kroků vzad. Oči pevně zavře a ruce si přiloží ke svým spánkům. „Vyčítáš si to celou tu dobu? Ten můj krk?“ zeptá se. Neodvažuje se na tebe podívat, způsobil ti skrz něj tolik bolesti, ví to. Je to o to horší, když ho vlastní horečky donutí přemýšlet nad věcmi, které zdánlivě nedávají smysl, ale v tu chvíli jsou pro něj vším. „Maro, jsi se mnou jen kvůli špatnému svědomí? Nedovolilo ti nechat mě umřít v pustině, a nedovoluje ti to ani teď. Ušetřila by sis tolik starostí a výčitek, kdybych už nebyl. Je-je mi to líto.“ Neudrží se na nohou, padne na kolena. Najednou je všechna radost z vycházky pryč, teď když mu nemoc říká, že konečně procitl a pochopil. Pohledem bruslí po zemi, to jen do chvíle, než se uklidní. „Ukaž mi, kudy se jde za pavoukem. Až se vrátíme, můžeš mi dát co jsi přinesla z města.“ Jeho slova zní smutně. Co na tom, že jeho horečka nechce být léčena, a své přesvědčení si ještě mnohokrát rozmyslí, než mu lék skutečně podáš. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Poslechne tě, když chceš, aby se posadil jinam. Kdybys ho nepodepřela, vstávání by mu trvalo o poznání déle. Všechno ho teď stojí víc energie, než by chtěl a přiznal. Sám se pak zamračí, když se posadí. Kdy došlo k tomu, že na něj padla tahle únava? Když odcházel z tvého pokoje, byl už téměř v pořádku, proč se to celé vrátilo. „Maro...“ Přemůže se, aby k tobě natáhl ruce, položil ti je na ramena a přitáhl si tě k sobě do objetí. „Je mi to líto.“ Zopakuje po sobě. Opře si o tebe hlavu, jako kdyby pro něj už byla příliš těžká na to, aby ji udržel zvednutou. „Já chci zůstat s tebou. Tak dlouho, dokud budu moct. Jsi to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat,“ přizná, i když si v duchu pro sebe doplní: „a stejně ti pořád jen ubližuju.“ Odtáhne se, stojí to další síly, kterých nehezky rychle ubývá, a on to ví. Věnuje ti úsměv a postaví se. Nemůžete tady přeci stát věčně, Mikeš je tam někde v lese. Kdy že to vyplouváte? Jistě brzy, musíte ho dostat blíž. Udělá několik kroků, ale když zjistí, že kráčí sám, zarazí se. „Dobře, půjdeme domů, pavouk nás najde sám,“ řekne klidně, ale vydá se úplně opačným směrem. Musíš ho chytit a minimálně mu ukázat směr, kterým se jde domů. Není to tak daleko, co jste museli jít, a přesto, když se hraničář postaví před váš rodinný dům, jeho košile je skrz na skrz propocená. Maminka venku akorát pracuje na záhonu. Když žena zvedne zrak od svých kytek, už vidí jen tebe, Arnon je dávno uvnitř, přemýšlejíc jak si poradí se schody. Ty ho ostatně stojí zbývající sílu. Jen co se ocitne v pokoji, po kolenou se přesune k místu, kam jsi posledně odložila jeho sklenici i džbán s vodou. Ani se neobtěžuje s tím, že by si nalil, začne pít přímo z nádoby. Jak ti slíbil, když mu podáš léky vypije je. Sice na ně chvíli hledí jako na něco, co by skutečně dělat neměl, ale vybaví se mu tvůj ustaraný výraz i se mu připomenou slova, která jsi venku řekla. Schoulí se pak u postele. Sám nemá sílu na to, aby se vyškrábal nahoru a pomoct si ten tvrdohlavec nenechá. Dlouho poté, co ty léky vypije, se nic neděje. Sedí na zemi a chce, abys od něj neodcházela, když se dostaví první z křečí, která ho pošle k zemi takovým způsobem, až se mu spustí krev z nosu. Přijde jich ještě několik, každá ho zkroutí do nepřirozené polohy, donutí skučet ve snaze, že mu nářky pomůžou zmírnit bolest, než docela odezní. Hraničář pak zůstane se zrychleným dechem, vytřeštěnýma očima, nechápající, co to všechno mělo být. K tvému překvapení, horečka ustoupila. Pokud se podíváš i na jeho krk, což znamená, že nejprve musíš sundat šátek, který má, což tě nechá udělat, zjistíš, že ty šílené žíly už jsou taky téměř pryč. Jediná viditelná je ta největší, která vypadala nejhůř. Teď to vypadá, že jen opustila místo těsně pod kůží a přesunula se hlouběji, aby nebyla tolik na očích. Babka ti nelhala, ty léky nejsou řešení, jen oddalují. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Pomalu se posadí, když se ho zeptáš. Podívá se nejprve na krev, která po něm zůstala na podlaze, a potom na tebe. Věnuje ti tak docela unavený pohled. Zhluboka se nadechne a zavře oči, zatímco se zády opře o zeď. Znovu je otevře až ve chvíli, kdy mu stiskneš ruku. Na chvilku se zamračí, máš skoro pocit, jakoby se ti chystal říct něco škaredého za tu údajnou medicínu, kterou jsi ho nechala vypít a vystavila tak křečím, ale mračení rychle vystřídá upřímný úsměv. „Mnohem líp,“ hřbetem ruky si otře krev ze rtů a nejistě se na ni podívá. „Jakoby mě celou dobu drželi v nějaké temné kobce, a pak mě pustili ven na denní světlo. Horko, bolest, strach i špatné myšlenky jsou pryč.“ Znovu se zamračí, tohle nebylo dobré vysvětlení ani přirovnání tomu, co skutečně v těch několika dnech prožíval a cítil. Nejvíc ze všeho jej ale sužovala panika spolu se strachem, že by ti mohl něco udělat. Předtím jsi mu přiznala, že se v horečce proti tobě obrátil, co mohl udělat tentokrát? Vymaní svou ruku z tvého sevření, jen aby tě o vteřinu později mohl obejmout tak silně, až tě povalí na podlahu. Takhle tam s tebou vydrží dost dlouhou dobu na to, aby tě přesvědčil o tom, že už mu je dobře. Dá ti i krátkou pusu na tvář, jako poděkování, že si ho v tom nenechala. „Cos mi to vlastně dala, že to všechno zmizelo?“ zeptá se, když povolí své sevření a ty se zase můžeš pořádně nadechnout. „Cítím se unaveně, ale chci být s tebou,“ přizná a přitiskne se k tobě. „Měla jsi strach? Je mi to líto, nechtěl jsem tě trápit... zase,“ položí ti dlaň na tvář. Síla a energie se mu nevrátily úplně, aby tě mohl nosit v náruči po domě, ale určitě to už není tak strašné, aby musel zdolávat schody po čtyřech a pomalu se tu plazit sem a tam. Bude se muset prospat, aby byl skutečně v pořádku, ale copak by mohl, když se teď dostal z toho nejhoršího? Ochotně se nabídne, že po sobě utře zakrvácenou podlahu, aby ti nepřidělával práci. Ať se pak rozhodneš dělat cokoliv, Arnon ti bude v patách. Bylo to vyčerpávajících několik dní, nemluvě o posledních hodinách před medicínou, kdy se dostavila horečka. Synovci jsou naštěstí ve městě s Lori, nemusíš se tak bát, že by ti hraničáře odtáhli a zabrali jej jen pro sebe. „Loď nám odplula,“ řekne pak Arnon, když si vzpomene na plány, jak tě chtěl vzít k druidům. „Tvoje sny?“ Pohled mu zůstane chvíli viset na té medicíně a rázem pochopí. Jeho vlastní nemoc jen zbrzdila vaší cestu. Poznáš na něm hned, že uvažuje nad tím, jak jste už mohli být dávno na moři, na cestě do Kalimdoru k nočním elfům. Nahlas ale neřekne nic. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus I když cítí a chápe tvé obavy, s odpočíváním nesouhlasí. Už takhle měl pocit, že byl naprosto k ničemu, ještě aby si lehl do postele a své pocity tak potvrdil. Pak se tě pokusí povzbudit, i když tuší, že to nebude mít moc velký efekt. „U druidů budeme brzy, uvidíš, že ti dokáží pomoct.“ Usměje se. Tohle byl šílený kruh. On chtěl, aby pomohli tobě, ty zase, aby se vyléčil on. Pravdou ale bylo, že u tebe tušil, že by ti druidská kouzla mohla skutečně pomoct, ale v jeho případě? Bude rád, když nebude muset umírat sám uprostřed nějakého lesa, ale budeš u něj ty. „Uvidíš, že to bude v pořádku,“ znovu tě obejme, než se rozhodne, že půjdete za maminkou. Stačí si pak vzít jen novou košili. A stejně jak jsi předpověděla, Arnonův největší užitek spočívá v tom, že u vás sedí s kbelíkem. Alespoň vypadá spokojeně. I maminka je o poznání klidnější, když vidí, že už Arnon nevypadá na to, že by každou chvíli měl vydechnout naposledy. Kdyby jen věděla. Čas vám alespoň utíká, když se hraničář rozhodne, že začne vyprávět příběhy z vašich cest. Samozřejmě některé detaily, které by se tvé mamince úplně nemusely líbit, vynechává, jiné zase přikrášluje. Vcelku jsou to ale poutavé příběhy, kdy jste podle všeho objevili v pouštním chrámu mumie, v bažině zase viděli draka a podobné. Sama dobře víš, že to Arnon dělá schválně, tyhle verze příběhů by se určitě líbily synovcům. Když jsou pak všechny potřebné věci okolo záhonku hotové, nezbývá nic jiného, než jít připravovat večeři. Ani teď se hraničář nemá k tomu, aby šel do pokoje a byl chvíli v klidu. Raději se posadí ke stolu a pozoruje vás. Veškerou práci, kterou by mohl zastat, dělají kouzla, a na tu další nemá dostatečné kuchařské dovednosti. Trochu naděje mu tak do unaveného zívání vnese příchod Lori i s chlapci. Pro ně to jsou téměř Vánoce, když spatří strejdu za stolem, a pro něj vlastně také. Přes všechno své odtažité chování, když si k němu někdo našel cestu, horko těžko se pak hraničáře zbavoval. Taky by tu zůstal o něco déle, ale léků ubývá a tvůj stav se nelepší. Po dlouhé době tak zase všichni sedíte u jednoho stolu, poté co přijdou i tatínek s Erikem. Hned po večeři, kdy se stihnou probrat ta nejrůznější témata, se Arnon rozhodne pro odpočinek, který si před několika hodinami upřel. Po celé věčnosti se tak položí na postel a tebe si přitáhne do objetí. S posledním ujištěním, že tě miluje pak tvrdě usne. Žádná horečka, ani křeče. Zázračná babiččina medicína skutečně zabrala. Poprvé od doby, co s Arnonem jsi, tě pak probudí jeho rozcvička v podobě několika kliků, kdy pod ním při vstávání zavrzala podlaha dosti nehezkým způsobem. „Dobré ráno,“ slyšíš, když si všimne, že už nespíš. Když už musíte do přístavu, navrhne ti vcelku šílenou věc, že by tě tam odnesl, v rámci cvičení. Obnovenou silou si je očividně víc než jistý. „Pokud se nám podaří chytit loď ještě dnes, do týdne by mohlo být po nočních můrách a dryácích,“ krátce tě políbí. Představa toho, že budeš v naprostém pořádku mu dělá radost. Dává si pak dobrý pozor, aby ze všeho vynechal sebe i démony v Blasted Lands. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Otočí se na tebe docela pobaven, co na tom záleželo za kolik poplujete? „Nevadí.“ Když pak zmíníš Mikeše, už se musí krátce zasmát. „Můro, vždyť na loď přeci nenaskočíme hned a neodplujeme. Bude dost času na sbalení věcí, vyzvednutí Mikeše,... i sdělení našeho odchodu synovcům.“ Ujistí tě, i kdyby nějaká loď odplouvala za hodinu, bude lepší ji nechat odplout a chytnout jinou, abyste stihli všechno bez zbytečného spěchu. Něco ti říkalo, že kdyby tu byl sám, a loď z přístavu vyrážela do hodiny, stihl by vše, co potřebuje a na palubě stál včas. Arnon se nejprve poptal pracantů v přístavu, jestli by náhodou nevěděli o lodi, která pluje do Ratchetu. Pár pokusů bylo neúspěšných, upocení dělníci ve špinavých košilích jen kroutili hlavami, že o tom nic netuší, že jejich loď pluje úplně opačným směrem a právě teď nemají čas, aby zjišťovali, co potřebujete. Zdejší přístavy jsou rozlehlé a trvá vám o něco déle, než byste sami chtěli, než najdete to, co potřebujete. Náhoda se potká se štěstím, když se zrovna vyptáváte mladíka na tu samou otázku, kterou už slyšel tucet před vámi. „Já bych o takové lodi věděl,“ pronese trpaslík, na kterého se hraničář podívá trochu podezíravě. „Skutečně?“ zeptá se a přitom si podepře bradu, jakoby nad něčím přemýšlel. „Jó, skutečně. Jsem kapitán Blackaxe a má loď, Divoká Elizabeth, vyplouvá do Ratchetu dnes k večeru. Pokud na to máte, vezmu vás.“ Ušklíbne se. Arnon jen vytáhne celkem sedm zlatých mincí a zamává jimi před kapitánovým obličejem, aby viděl, že nejste chudáci, co se na loď chtějí jen vetřít. Dřív, než by po nich však stačil chňapnout, hraničář ucukne. „Sejdeme se tedy večer u vaší lodi, kde taky zaplatíme.“ Muž se jeho slovům nebrání, když chce mít Arnon jistotu, že neodplují bez vás, zato se sedmi zlatými, tak ať ji má. „Stavíme se pro Mikeše rovnou, ať pak nemusíme plašit,“ stiskne tvou ruku a s mírným úsměvem se rozejde z rušného přístavu. Úsměv ho přejde jen co se dostanete dál od všeho, co smrdí rybinou. Ví moc dobře, že Mikeš není to jediné, co musíte dneska udělat. „Můro, já nechci vidět kluky vyvádět, protože odplouváme,“ řekne docela potichu. Je v situaci, kdy těm dvěma nechce ublížit, ale stejně tak ví, že na ostrově už zůstat nemůžete. Pro vás oba by to nemuselo mít nejlepší dohru. Tobě se noční můry stejně vrátily a on teď balancuje na tenkém ledě života a smrti. „Erik by jim to nemohl říct, až když už bychom tu nebyli?“ zeptá se nakonec. Vůči klukům to bude neférové, přijdou o možnost se rozloučit, ale stejně tak nebudou tropit scény s tím, že na ostrově zůstat musíte za každou cenu. „Bude se ti se mnou chtít vůbec ještě někam cestovat až bude po všem?“ zazní další otázka, když mu přijde, že je nějak moc ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Boralus Hraničář se na chvíli nad tvými slovy zamyslel. Jak jen by mohl dělat vylomeniny, nebylo tohle to, co dělal vždycky? Skákal do problémů a chodil po pavoučích sítích, dělal to dlouho před tím, než tě poznal. Slíbil ti, že už nebude dělat nic riskantního, ale copak by skutečně mohl tenhle slib dodržet? Možná to skákání do kráterů, ale pavouci byli jeho život. Dlouze pak zauvažuje nad tím, co by dělal, kdyby se kvůli tobě vzdal svého výzkumu pavouků. Není cestovatel z dlouhé chvíle, ani ho nelákala představa, že by měl prozkoumávat nějaké staré ruiny a hledat v nich poklady. Ne, jsou zkrátka věci, které bys po něm žádat neměla. „To moc rád slyším,“ dodá s nevinným úsměvem. Hledání Mikeše pak nebylo nic náročného. Dokonce bys mohla říct, že to zabralo mnohem méně času, než když jste se ho snažili najít posledně. Kolem Arnona se jen otřel, ale větší pozornost věnoval tobě. Tedy ne, že by to hraničáři vadilo. Dokud pavouk nedělal problémy, mohla všechna jeho pozornost patřit jen tobě. Mikeše jste pak nechali jen pár metrů od domu. Dost daleko na to, aby se s ním nikdo nemusel setkat, a zároveň dost blízko na to, abyste na něj nemuseli zdlouhavě čekat. Zatímco ses loučila dole s maminkou, která by si nejraději představovala, že už tady zůstane napořád, hraničář šel sbalit svoje věci. Když jsi pak došla nahoru do pokoje, nechal tě o samotě a sám si šel dolů za tvým rodičem vyslechnout, jak by se o tebe měl starat. Hned poté šel za synovci, kteří tvé sdělení nenesli ani trochu statečně. S nimi pak strávil většinu času předtím, než byla potřeba odejít do přístavu. Donese ti pak jejich výtvory, kterých bylo víc než dost. Většinou dětské podobizny tebe, Arnona a jich samotných. Taky se tam ale našla kresba jich, jak střílejí z luku, jejich největší zábava a jediný zájem za poslední dny, co tu jste. Když se váš čas nachýlil, nezbývalo nic jiného, než se naposledy rozloučit s maminkou, Lori i chlapci. Pokud budete mít štěstí, stihnete ještě tatínka s Erikem v přístavu. „Nebude trvat dlouho a vrátíme se sem,“ pokusí se tě přesvědčit, i když on sám by tu nejraději zůstal, nebo je alespoň vzal všechny s vámi. Jen co trpaslík dostane své zlaté mince, můžete vstoupit na kluzkou palubu. Tahle plavba bude jistě dlouhá, snad jen i díky mladé ženě v nepříliš zahalujícím oblečení, která přes půlku paluby dělá na Arnona oči. Hraničář si jí sice nevšímá, ale víc až moc dobře, že ji zaregistroval. Kdyby neměl tebe, představovala by pro něj ta žena perfektní rozptýlení po dobu plavby, teď bude rád, když mu cestu nezkříží. „Zahrajeme si?“ Navrhne ti hraničář, když se loď vzdálí natolik, aby z lidí na molu zbyli jen malé šmouhy. Sám nechtěl postávat na palubě, kde ho vytrvale sledoval cizí pár očí. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Moc dobře víš, že tě žena dál pozoruje. Vlastně vás oba. Když pak Arnona políbíš, jen se ušklíbne stylem, že tohle stejně nic neznamená. Jistě dokázala přitáhnout pozornost i mnohem víc oddanějších mužů, nebo to o sobě alespoň tvrdili. Hraničář s tebou odejde do přidělené kajuty. Z batohu vyloví karty a jen co si odloží zbroj a boty, posadí se na postel a začne rozdávat. Co prvně vypadalo jako štěstěna, se pro něj ošklivě zvrtlo. Sérii her jsi vyhrála. „Další hru v kartách už nechci,“ řekne s předstíraným zklamáním, že jsi ho takhle dokázala porazit, znovu. O něco optimističtější pak je, když se otevře Hrdino, nezlob se! Jak by mohl tušit, že si tady zažije ještě horší porážku, než při hraní karet? „Víš co? Já už nechci hrát nic,“ teď své podráždění ani nemusí předstírat. Prohrál na plné čáře. Založil ruce na prsou a chvíli se mračil na hloupou kostku. „Tvoji výhru bychom měli zapít,“ navrhne nakonec, když ho to zranění z prohry přejde. Do jedné ruky vezme svou zbroj, do té druhé tvé zápěstí. Pustí tě pak jen na chvíli, aby si mohl obléct vršek a natáhnout kapuci. Nic vám pak nebránilo, přejít od vaší kajuty do míst, kde zábava byla pro většinu posádky v plném proudu. Stála tu i ta druhá žena, v obklopení dvou mužů, jen co jste se dostali mezi ostatní, co lehce popíjeli, nepřestala vás sledovat. Ani tentokrát se hraničář netvářil, že by ho její přítomnost příliš zajímala. „Sedni si, donesu nám něco k pití,“ ukáže ti na volnou lavičku, sám pak jde od jednoho námořníka ke druhému, jestli nemá alkoholu nazbyt. K tvé nelibosti je to právě žena, kdo ho k sobě zavolá, že má láhev nebo dvě. Sedíš od nich moc daleko na to, abys slyšela, o čem si povídají. Žena se jen krátce zasměje a hraničáři podá dvě láhve, se kterými se Arnon vrátí k tobě. „Chceš slabší... nebo silnější?“ zeptá se, když si prohlédne obě flašky. Přisedne si k tobě a podle tvého výběru ti jednu z nich podá. „Připijeme si?“ Otevře svou láhev, případně i tvou, pokud máš potíže. Jeden z vás se dneska docela dobře zřídí. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Podá ti slabší alkohol, jak sis přála. Sice by ti mohl podat to silnější a tvrdit, že to je úplně v pořádku, že tohle je to nejslabší, co můžeš mít, a pak se bavit tvou opilostí, ale z nějakého důvodu si tuhle zábavu pro dnešek odpustí. „Na bezpečnou plavbu a dobrý vítr,“ zopakuje po tobě. Zprvu pije pak výrazně pomaleji, než ty. Moc dobře ví, co s ním alkohol dokáže udělat, navíc ještě takhle silný. To však neznamená, že není v dobré náladě, stejně jako ty. A čím déle tam sedíte, tím rychleji alkohol z jeho láhve mizí. Proti tvé přítulnosti rozhodně nic nemá. Naopak, když jsi tak vytrvalá, vytáhne si tě do klína, tak abys mu čelila, zvedne k tobě hlavu a pokusí přemluvit k tomu, aby sis dala ještě doušek z jeho pití. „Dochází, neměla bys váhat,“ povzbuzuje tě. Prakticky prázdnou lahev pak odloží na lavičku vedle vás. Jednu ruku ti položí na zadní stranu stehna, tu druhou na bok. „Došlo pití?“ zeptá se pobavený ženský hlas. Nevšimli jste si toho, ale ve chvíli, kdy hraničář vyměnil láhev za tebe, žena od sebe odehnala dotěrné nápadníky a pomalu se rozešla k vám. Teď sedí hned vedle vás, poloprázdnou láhev červeného vína v pravačce. Arnon na ni jen otráveně pohlédne, právě mu vzala šanci na příjemnou chvilku s tebou. „Ještě jsme se neseznámili, já jsem Isabella,“ usměje se. Hraničář si tě drží v úhlu, kdy to nemůžeš moc dobře vidět, ale žena mu položí ruku na koleno. Jen tak dlouho, dokud ji Arnon pohybem své ruky, kterou doposud držel na tvém boku, neodežene. Za jiné situace by se určitě seznamoval rád, ale teď? Nemohla si vybrat lepší chvíli... a vůbec i dobu. Kde byla před půl rokem? „Arnon,“ řekne tvůj muž chladným hlasem. Snaha o její odrazení od jakékoliv konverzace selhala. „Oh, to je hezké jméno. Takže vy dva máte namířeno do Kalimdoru, není to pro dva lidi trochu neobvyklá destinace?“ zasměje se. Nad poznámkou o lidech se Arnon jen ušklíbne. „Vlastně ani ne, příjemná dovolená na durotarských plážích.“ „Vy dva vypadáte spíš jako dobrodruzi než dovolenkáři.“ „I ti občas potřebují pauzu...“ Jejich výměna názorů pak probíhá dalších několik minut. Arnon už tě nedrží tak pevně. Najednou žena obrátí a otočí se na tebe, jakoby ji hraničář už vůbec nezajímal. „Jsi nějak potichu,“ řekne. „Nechceš se taky zapojit do konverzace?“ vybídne tě. Za tu chvíli, co si povídala s Arnonem, jste o ní nezjistili vůbec nic užitečného. Pouze její jméno a fakt, že se neobyčejně zajímá o to, co chcete v Kalimdoru dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Nedopité pití si od tebe vezme. Alkoholem by skutečně nepohrdl, obzvlášť ne v této situaci. Žena vedla vás ho svým způsobem nezajímala, přesto skutečně potřeboval svou pozornost soustředit jinam. V opilosti dělal hlouposti. Isabella se jen krátce zasměje. Jistě ji pobavilo tvé označení za "inkvizitorku", stejně jako fakt, že prováděla výslech. Snad bylo na obojím trochu pravdy. „Jen ze zvědavosti. Připadá mi jako někdo, kdo se vyzná v divočině a nebojí se riskovat.“ Pokrčí rameny, jakoby byl její zájem něco docela nevinného a ty ses takhle strachovala zbytečně. Když už ale může, proč by tě trochu nepotrápila? „Možná taky trochu ze sobeckých důvodů.“ Ušklíbne se. „Je mi líto, madam- jsem zadaný,“ ozve se hraničář, který stačil dopít i zbylý obsah tvé lahve. Pevně tě obejme, flašku pustí na zem a ta se jen zázrakem nerozbije. „Říkala jsem snad něco o tom, že vás chci rozdělit? Potřebuji jen pomoc, já... špatně se to vysvětluje, ale hledám jeden starý medailonek... podle legend,“ v tuhle chvíli žena docela úplně ztišila hlas, aby ji nikdo z okolních pijanů neslyšel. Zněla zoufale, vyložila svoje karty na stůl a teď už nemohla couvnout. Možná měla ještě jeden večer počkat, víc hraničáře přesvědčit, že by jí měl projevit stejnou oddanost jako tobě. Arnon se k ní naklonil, tak blízko, co to jen šlo, a docela důrazně jí sdělil tři slova: „Teď nemáme zájem.“ Dokonale jí tak vymazal ten sebejistý úsměv, který doteď měla. Zatímco se vzpamatovávala z prohry, o které doufala, že nikdy nenastane - koneckonců, byla to krásná žena, každý muž ji dřív nebo později musel padnout k nohám, a chtěl jí splnit první poslední - hraničář tě zvedl do náruče. Na Isabellu už se ani nepodíval, proč by měl řešit nějaké hloupé legendy, když má tebe? Pomalu projde kolem ostatních námořníků. S tebou v náruči je i chůze docela zodpovědnost, především, když se mu nohy motají. Má co dělat, aby s tebou někde nespadl, ale nakonec tě dokáže donést na postel ve vaší kajutě. Bez váhání si lehne k tobě. Mikeš stačil obsadit strop, ale kvůli vaší pohodlnosti se postaral o zavření dveří. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Spokojeně zamručí, když se na něj vyhoupneš, polibku vyjde vstříc. Krátce se pak zasměje, když vidí, jak bojuješ s jeho zbrojí. Přímo před tebou rozepne další dvě přezky, tak akorát, aby ji přetáhl přes hlavu i s košilí. Vytáhne se pak za tebou pro další polibek, během kterého pomůže z věcí on tobě, sebe vysouká z kalhot. Za jiných okolností by tě ze sebe už dávno sundal, přesunul se do výhodnější pozice, ale teď, když se s ním svět houpe? „Role se obrátily?“ zeptá se, pohodlně se zavrtí a znovu si lehne. Tohle je teď v tvé režii, a tak mu nezbývá nic jiného, než se tě dotýkat všude tam, kam dosáhne a docela potichu sténat. Až když vaše pohyby zintenzivní, položí ti obě ruce na boky a vypomůže ti, dokud oba nedosáhnete vyvrcholení. Zvedne se k tobě, chytí za ramena a opatrně položí na bok hned vedle sebe, kde ti věnuje poslední polibek, než přitáhne deku, obejme tě a jako spokojený opilec usne. Oba vás k ránu probudí větší zhoupnutí lodě. Vypila jsi toho o poznání méně, než hraničář, který jen trochu zaskuhrá. Určitě se už zřídil mnohem hůř, přesto se v duchu rozhodne vynechat snídani, pokud se k ní kdy vůbec chystalo. „Mám skoro okno.“ Řekne hned poté, co ti věnuje pusu na tvář. Obvykle je to on, kdo se hrne ven z postele, aby začal stíhat ranní aktivity, teď se k nim ale nemá. Přitáhne si tě k sobě blíž, dlouho tě pak hladí po zádech. „Jsi vůbec lechtivá?“ Nezkusí tě zlechtat, na všechen ten doznívající alkohol by to pro tebe asi nebylo nejlepší, ale pořád to byla informace, které by mohl zneužít později. Zůstane pak s tebou v posteli tak dlouho, dokud se sama nerozhodneš vstát. Tady na lodi není kam spěchat. Jen co posbírá dohromady své oblečení a oblékne se, informuje tě o tom, že půjde na čerstvý vzduch. Samozřejmě se můžeš připojit, pokud se na to cítíš. Jen co se otevřou dveře od vaší kajuty, člen posádky vás informuje o nepěkné situaci, která venku panuje. Je zataženo a vypadá to na bouři, pro někoho, kdo cestování na otevřeném, hlubokém a temném moři, nezvládá moc dobře, to není úplně dobrá zpráva. Pokud na horní palubu vylezete, budete se moct o jeho slovech přesvědčit sami. Obloha je docela potemnělá, šedivá kam až oko dohlédne. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Jen se krátce zasměje, to když si tě představí tancující na stole. On sám si pamatoval mnohem méně, dokázal si vybavit Isabellu, ale už se mu nepřipomněl rozhovor, který s ní vedl. Jen zavrtěl hlavou a pro klid na tvé duši řekl, že si na stole určitě netancovala. Mikeš byl přitisknutý na dveřích, ze kterých jen neochotně odlezl pryč, když se dveře otevřely. Nervozita mladších námořníků byla znatelná. Nikdo z nich nechtěl vjet do bouře a riskovat nejen ztrátu nákladu, ale i života. Kdyby to bylo na nich, otočili by celou loď a pluli zpět do přístavu, ale to nejde, a navíc se jich na názor nikdo neptá. „Dobře, za chvíli za tebou přijdu,“ řekne hraničář, zhypnotizovaný potemnělou oblohou. Cestou zpátky tě už z dálky trknou otevřené dveře do vaší kajuty. Zavírali jste je vůbec? Mikeš sám byl v rohu a něčím se cpal. To ale nebylo to, co by tě v tuhle chvíli mělo trápit. Na vaší posteli seděla Isabella se svým obvyklým samolibým úsměvem, sjela tě pohledem od hlavy až k patám. Možná tady čekala na Arnona, nebo na vás oba. Drzost jí každopádně nechyběla, když si vlezla až do vaší postele. „Klepala jsem, ale nikdo nebyl doma,“ krátce se zasměje. Pokud se dobře podíváš, povšimneš si schované dýky v její vysoké botě. Je to lež, poznáš to okamžitě. Když by vás chtěla zastihnout v kajutě, proč by něco nosila Mikešovi, který by ji za jiných okolností napadl? Isabella byla dobře připravená. Třeba tam nahoře na palubě teď hraničáře někdo zdržuje, než ona skončí tady s tebou. „Včera jsme nezačaly úplně nejlíp, uznávám,“ vstane, natáhne k tobě ruku a znovu se představí. „Doufala jsem, že budeme moct začít znovu, nejen my dvě... a že vás znovu budu moct požádat o laskavost, kterou byste si mohli nechat projít hlavou.“ Řekne docela nevinně. Pomalu se ti začnou vracet vzpomínky na tu důležitou zprávu, kterou řešila s Arnonem včera večer, když si k vám přisedla. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Žena jen pokrčí rameny. Fakt, že tady nemá co pohledávat, ten ji vůbec nezajímal. Dokud měla podporu mužské posádky, mohla si na lodi dělat prakticky cokoliv, stěžovat si nejspíš nemá cenu, i když tušíš, že by si s tím Arnon poradil, kdyby jen do kajuty vlezl první místo tebe. „Není to jedno? Nechystám se vám nic ukrást a věděla jsem, že vás nevyruším při ničem... nevhodném,“ usměje se. „Vlastně ani nevím, co to bylo,“ přizná, když se zeptáš, co to dostal Mikeš. Pavouk tě samozřejmě nenechá přiblížit, má svou kořist a ty jsi v tuhle chvíli jen predátor, co by se mu ji snažil sebrat. „Nebuď paranoidní, k čemu bych vám zabíjela mazlíka? Myslíš si snad, že bych mu hodila něco špatnýho, a pak vás žádala o laskavost? To jsem mohla, ale neudělala...“ řekne potichu s předstíraným uražením. Pak se ale zamyslí nad tím, kde by měla se svým vyprávěním začít. Posune se kousek na posteli, jako kdyby sis měla sednout hned vedle ní. Zhluboka se nadechne a spustí. „Já... pátrala jsem ve starých spisech a objevila velmi starou legendu, ve které se vyskytoval jakýsi paladin, který měl v zaledněné krajině ztratit svůj medailonek. Ten obsahoval obrázek jeho zesnulé manželky, takže pro něj měl velkou hodnotu. Denně se k němu modlil, propůjčoval mu sílu, a když jej ztratil, zlatý přívěsek začal zářit božím světlem, kolem medailonku roztál sníh, ale paladin se pro něj nikdy nevrátil. Došlo tam k nějaké vraždě. Zkrátím to, ta starožitnost z legendy má magickou moc a určitě...“ na okamžik znejistila. „{Určitě by se vyjímal v nějakém muzeu, to je to co dělám.} Kdyby se mi ho jen podařilo dostat zpět... Vím, kde by se měl nacházet, přibližně. Najmutí nějaké výpravy by bylo nákladné a nebezpečné, teda, nebezpečné v tom smyslu, že by se někdo mohl ten medailonek pokusit ukrást. Žádný z těch idiotů tady by v divočině nepřežil dýl jak dva dny, ale ten tvůj chlap... on je na život venku zvyklý?“ Poškrábe se ve vlasech, uhne pohledem, jak si představí hraničáře. „Dokázal by mě na to místo dovést?“ „Já-pokud mi pomůžete, zaplatím vám zlatem, i svou přízní. Nebo budete chtít jinou laskavost? Můžu vám sehnat nějaké... zboží, které normálně neseženete.“ Na tváři se jí vrátí její obvyklý úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro The Great Sea Zůstanu stát tam kde před tím, a Isabellu nespustím z očí. Vyposlechnu si mlčky její příběh, a když zalže tak okatě, že to poznám i já, znovu se zamračím. Ne, ten artefakt by se do muzea nikdy nedostal, tím si jsem jistá. Víc než to, jestli ji k získání medailonu vedou osobní důvody nebo peníze, mne však zajímá, že dokázala zjistit, kde by se mohl nalézat. V zamyšlení se poškrábu na špičce nosu. Jen mimoděk přikývnu, že můj milý se života v divočině nebojí. Musím si potom dát velký pozor, aby na mě nebylo znát, že její nabídka, či spíš část její nabídky, je pro mě skutečně zajímavá. I já s Arnonem se potřebujeme dostat k mocnému artefaktu. "Hm," odtuším, když Isabella zmlkne. "Řekni mi, alespoň přibližně, kam chceš dovést. Promluvím s Arnonem, jestli k tomu svolí." Pronesu po chvilce ticha; tuším přitom, že bez jistoty dohody a doprovodu, se jí nebude příliš chtít svěřovat se s detaily. "Pokud bude souhlasit, přijdu ti říct. I oč bychom žádali na oplátku." "Nic neslibuji," varuji ji ještě, aby náš rozhovor nebrala jako skutečný příslib pomoci. A pak ustoupím z cesty ke dveřím, aby se mohla odebrat pryč. Potřebuji se podívat do své knihy kouzel a deníku. A připravit na to, jak vysvětlím svému hraničáři, že tuhle ženskou můžeme potřebovat. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Když začneš spolupracovat, Isabella se usměje. Z malého vaku, který má u pasu, vytáhne starou mapu kontinentu, na který se chystáte. Prst pak zaboří do mapky a hrdě řekne: „Winterspring. Mělo by tam někde být obrovské zamrzlé jezero, u kterého by ten medailonek měl být.“ Chvilku potom, co souhlasíš s tím, že o tom povíš Arnonovi, vypadá, že by ti nejraději skočila kolem krku a objala tě. Na poslední chvíli si to však rozmyslí a jen kývne hlavou. Ven se pak vyprovodí sama. Mikeš si úlovek obalil do pavučiny a tu nechal v místě, kde předtím byl, teď se však přesunul nad tebe a pozoroval tě korálkovýma očima. Můžeš se pak dojít přesvědčit, že mu žena nehodila nic nebezpečného, jen kus sušeného masa, který pavouka moc nezajímá. Hraničářovo "za chvíli přijdu" je trochu delší, než by se slušelo. Máš alespoň dost času na to, abys prostudovala jak svou knihu kouzel, tak i deník. Dočista tě tak vyleká, když rozrazí dveře od kajuty a vpadne dovnitř, naprosto nečekaně a neslyšně. Žádné dupání, které by ho prozradilo, byl tichý jako myš, než kopl do dveří. Zamračený se pak dívá po pokoji, jestli je s ním něco v nepořádku, než si sundá kapuci a poškrábe na hlavě. „Potkal jsem nahoře Isabellu, říkala, že bych si za tebou měl pospíšit... myslel jsem, že se něco stalo. Proradná ženská.“ Posadí se na místo, kde předtím vysedávala vetřelkyně. „Zdá se, že z bouřky nic nebude, zase se to hezky vybarvuje. Ale nerad bych to zakřikl, znáš počasí.“ Je to jen jeho pokus, jak by tě dostal z kajuty. On sám nemá nejmenší ponětí, že tu Isabella byla, nebo že s tebou mluvila. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Zamračí se, když se zmíníš o tom, že v kajutě byla Isabella. Dobře věděl, o co se pokoušela a nechtěl ti dávat jedinou záminku, abys o něm mohla pochybovat. O to víc je pak podrážděný, když ten její návrh převyprávíš s takovým klidem. Doteď si myslel, že bude dobré, když se budete od ní distancovat, a teď tohle? Jen potichu pak poslouchá, co dalšího za tím jejím návrhem leží. Už od dobré poloviny příběhu však začne vrtět hlavou, že s návrhem nesouhlasí. „Říkáš mi, abych před všechny naše plány postavil Isabellu s její cestou do Winterspring? To neudělám, ne.“ Nesmlouvavě vytrhne ruku z tvého sevření a založí ruce na prsou. Winterspring nebyl opačným směrem, ale ani nebyl po cestě. Do ledových krajů by se cestovalo o poznání déle, hrozila by větší šance, že by se ti sny vrátily, a to riskovat nebude, i když je v sázce informace, která by mu mohla zachránit život. „Jestli chce Isabella do Winterspring,“ řekne po chvíli naprostého ticha, kdy si to všechno nechá projít hlavou, „bude muset s námi nejprve k druidům. Pokud má naspěch, pak s cestou nesouhlasím a bude si muset doprovod hledat jinde. Ať už jde o jakoukoliv informaci o bájném meči, jestli ji zná ona, někdo jiný určitě taky.“ Zhluboka se nadechne, představa, že s vámi bude Isabella cestovat mu nedělala pražádnou radost. Vezme vám to soukromí a přidělá starosti. Pořád se nemá k tomu, aby ti řekl, že mu s jeho potížemi druidi nebudou moct pomoci. Vzalo by ti to naděje, zbytečně by ses strachovala. „Seš si vůbec jistá, že Isabella něco takového ví?“ zeptá se, jen aby tě náhodou nepřesvědčila o tom, že ví vše, co potřebujete, a pak se vytratila i s medailonkem, jen co se ho zmocní. Sám se tě pak pokusí přesvědčit o proradnosti té ženy, a jestli to chceš skutečně risknout. Budeš-li si stát skutečně za svým, přistoupí na nabídku, ale nechá jednat tebe. Svou podmínku ti sdělil, přes tu nejede vlak. Buď se Isabella vydá s vámi k druidům, nebo mají obě strany smůlu. „Neměl jsem ani tušení, že bys na její hru někdy přistoupila...“ lehne si, opře si hlavu a podívá se za tebe. „Co Mikeš obalil do pavučiny?“ ukáže na místo, kde se na vlákně houpalo pečlivě zabalené maso. Až když se ujistí, že je to v pořádku a ty k ženě už nic víc nemáš, navrhne ti, abyste trochu prohloubili tvé znalosti boje zblízka. Posledně ti to na horní palubě šlo, až moc dobře, nutno dodat. Pokud s tím budeš souhlasit, ukáže ti pár nových chvatů, tentokrát bez košťat, jen holé ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Nedochází mu tvé podráždění. Vždy tě stavil na první místo, kdyby ti hrozilo nebezpečí, klidně by se kvůli tobě nechal zabít, když by věděl, že tě to zachrání. Teď to není jiné. Musí tě zbavit nočních můr. Bez něj se za druidy nedostaneš, a kdyby mu došel čas, musela by ses se svými sny potýkat do konce života. Nebyla jiná možnost. Když od něj pak odejdeš a začneš přecházet sem a tam, nechá tě. On se rozhodl, názor změnit nehodlá, ani kdybys zčistajasna za druidy odmítla jet. Stejně tak na Isabellu názor jen tak nezmění. Za jiných okolností by z tebe tuhle náladu dostal nějakým chlácholivým slovem, ale nějaký výcvik nebude vůbec špatný, a nejspíš bude i účinnější. Na horní palubě, kdy se vám podařilo nenápadně obejít Isabellu, která si vás sice všimla, ale nechtěla působit, že na vás moc tlačí, tak se ani neozvala, našel hraničář vhodné místo k procvičování. Arnon si jen stáhl kapuci víc do čela a začal ti pomalu vysvětlovat základní postavení, i kam je to nejúčinnější, když se trefíš. Kopání zakázal rovnou, práce nohou je sice důležitá, ale kopat kolem sebe není to, co tě chce naučit. Po vysvětlení všeho, co považoval za nejdůležitější tě nechá, abys na něj útočila. První útoky byly vždycky o ničem, ale čím déle ses o dobrý úder pokoušela, tím větší sílu jsi do nich dávala. Dokázal se ti bránit dlouho, ale jeden tvůj úder se mu stal osudným, když špatně odhadl, kam to míříš. Když mu rána přistála těsně pod hrudník, zkroutil se bolestí. Na holé kůži jsi cítila přezku jeho zbroje, ale ani ta nemohla zastavit tu ránu, kterou jsi mu věnovala. „Ugh,“ vydá ze sebe, když udělá pár kroků vzad v předklonu, s jednou rukou nataženou, aby další ránu případně dostal do ruky a ne do obličeje. Za zády slyšíš nadšený potlesk ze strany posádky, která se na chvilku vzdala svých povinností, aby mohla sledovat váš údajný "zápas." Pokud se pořádně podíváš, najdeš mezi zástupy upocených pracantů i Isabellu. Ta samozřejmě nemůže chybět nikde, kde jste vy dva. Když se otočíš zpátky, po hraničáři není ani stopa, jakoby tam s tebou nikdy nestál. Kolem ramen tě pak vezme žena, která se vám ráno vetřela do pokoje. „To byla pěkná rána,“ pogratuluje. Teď bez Arnona si tu opětovnou vtíravost nemůže odpustit. „Netušila jsem, že dokážeš něco takového.“ Odtáhne si tě víc stranou a pokud nechceš jít okamžitě hledat Arnona, zeptá se tě na to, jestli jste mezi sebou probrali ten její návrh. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Když se ženě vytrhneš, jen překvapením zamrká. Takovouhle reakci skutečně nečekala. Po takovém představení, které jsi jí právě předvedla, už ani nedoufá, že by tvá odpověď mohla znít jinak. Dojde jí, že i kdybyste spolu o té záležitosti mluvili, teď bys jí to neřekla, a proto jen ustoupí, aby se rozestup mezi vámi ještě zvětšil. Jen tiše přikývne, určitě nechce dostat stejnou ránu, jako před několika okamžiky tvůj milý, po kterém se slehla zem. Arnon je k dohledání v kajutě, kde sedí na posteli, zbroj i košili rozepnutou, aby se mohl podívat na zarudlý flek, který od tebe získal. „Jen se na to podívej,“ chytí tě za ruku a donutí, aby ses na flek podívala. „Myslím, že na to umřu... ledaže by mě zachránila pusa,“ položí ti dlaně na tváře a přitáhne si tě do polibku. „Byl to můj nápad, nemáš se za co omlouvat. Vybral jsem tuhle aktivitu schválně. Už se alespoň cítíš líp?“ zeptá se, moc dobře ví, jak jsi ho chtěla praštit. Nikdy předtím jsi s takovou silou nebojovala, a když si to spojil s tvým rozpoložením před celou akcí, bylo to zřejmé a jasné jako denní světlo. I když si je toho vědom, nezlobí se. Možná by měl jiný názor, kdybys ho mlátila dál, ale kvůli tomu taky zmizel z paluby. Raději jeho ústup, než abys udělala něco, čeho by později mohly litovat obě strany. „Můro, chtěl jsem tě o něco požádat,“ řekne po chvíli, „už nemluvme o mém stavu, nebo o tom démonovi. Vždycky budeš v mých očích přednější a já nechci, abychom se kvůli tomu hádali. Můžeš to pro mě udělat?“ Silněji stiskne tvou ruku, nahodí pohled štěněte. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Prohlédne si tvou ruku, když zmíníš, že tě bolí. Skutečně na ní máš obtisk jeho přezky, tak to alespoň nebyla rána, která by bolela jen jeho. Ujistí tě, že to nic není a za chvíli to bolet přestane. Hned poté, ji pustí. „To je tvůj pohled,“ řekne a rukou si začne pohrávat s pramínkem tvých vlasů. Ty máš celou rodinu na Kul'Tiras, bratry i rodiče, kterým na tobě záleží. Všechny ty, které by tvá smrt, nebo nenávratné poškození jistě zasáhlo. Kdyby tě ztratil, nemohl by se před nimi už nikdy ukázat, porušil by slib, který Erikovi dal. On sám měl jen tebe, jediného člověka, pro kterého klidně zemře. Chtěl ti to říct, ale rozhodne se pomlčet. „Tvůj život je pro mě to nejcennější.“ Vytáhne tě na postel vedle sebe. Ta chvíle, kdy by tě nechal dál klečet mezi jeho koleny je nenávratně ztracená, a není důvod, abys zůstávala v pozici, která v něm vyvolává smíšené pocity. „Až budeš úplně v pořádku, budeme se moct bavit o tom, co bude se mnou. Slibuji,“ řekne, aby tě ujistil, že se taky jednou bude ohlížet na sebe. Bylo to zvláštní, většinu života prožil tak, že se na nikoho nemusel spoléhat a nikdo po něm nic nechtěl, a teď, když by se k tomuhle smýšlení měl znovu vrátit, nejde to. Po zbytek dne se pak do společné řeči moc nezapojoval. Kreslil si cosi do deníku, a když mohl čas trávil částečně na palubě, kde se s ním snažila bavit Isabella. Prohodil tak s ní několik vět, a když ji jeho otrávenost neodradila, vrátil se zpátky do kajuty ke svému deníku. Bouře, která hrozila, se také uklidnila a ještě před setměním se celá obloha vyjasnila. Hraničář pak zůstal s tebou v posteli, dokud jsi neusnula. Hned poté se z kajuty vytratil a nevrátil se dřív, než za několik hodin. To už jsi ale tvrdě spala, nebyl opilý, takže tě svým příchodem ani nemohl probudit. Ráno tak vstáváš sama. Hraničář leží na druhé straně postele, mezi vámi je Mikeš. Arnon je naprosto mimo a tiše oddychuje. Neprobudí ho nic, ani pokud se o to sama pokusíš, jen se tiše ohradí a pokračuje dál ve spaní. Snad je ta pravá chvíle na nalezení Isabelly a sdělení jí vašich podmínek. Samotné hledání zabere nějakou chvíli. Vždy to bylo snadné, když o své přítomnosti dávala vědět a byla ti pořád na očích, teď ale k nalezení nějakou dobu není. Až když už se zdá, že se po ní slehla zem, zahlédneš ji, jak si to kráčí směrem ke schodům na horní palubu. Sama vypadá, jakoby před chvílí vstávala, což není nic neobvyklého, když tu ona sama žádnou práci neměla. Mohla si chodit spát a vstávat kdykoliv se jí zachtělo. Zívá pak celou cestu, dokud ji neodchytíš. „Ah, takže jste si promluvili?“ její dech byl cítit po alkoholu, včera si nejspíš musela otevřít lahev něčeho tvrdého a celou noc z ní usrkávat. Není se čemu divit, že se jí vstávalo tak špatně. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Isabella jen zmateně zamrká. Co chcete dělat u druidů? Očima přejede po špinavé podlaze, než k tobě opět zvedne zrak. Sama pro sebe se utvrzuje v tom, že nějakých pár dní navíc tomu artefaktu nemůže ublížit, je to stará legenda. A kdoví, třeba už ho někdo získal dávno před ní, není to závod s časem. „Já myslím, že za těmi druidy můžu s vámi...“ odmlčí se, když hned vypálíš, co po ni za to požadujete. „Jistých artefaktů je po světě hodně, musím to vědět, sama je... sbírám. A předávám, samozřejmě.“ Zamyslí se. Hraničář nebo ty, ani jeden z vás nevypadal jako její obvyklý zákazník, který by měl o nějaký artefakt zájem. Zamračí se, když ji jen na okamžik napadne, že v tomhle byznysu možná jedete taky, ale pak se té myšlenky zbaví, věděla by o vás. „Jaký artefakt chcete najít, a hlavně, co s ním chcete dělat, až ho získáte?“ Nebylo jí do toho zhola nic, ale když vám má pomoct, bude ji to nejspíš stát nějaký čas v knihách a bude muset napsat spoustě svým kontaktům, nebude to jen tak, možná by si zasloužila znát pravdu, pokud ji natolik věříš. Nutit tě k řeči ale nebude, ale o jaký artefakt se jedná, to si říct nechá. Je to sice podivná volba, ze všech těch lesklých šperků, které se válí někde v katakombách, vy chcete zrovna nějaký starý meč, ale nechá to tak, jak je. Tuhle informaci, proč jej potřebujete, stejně ještě vytáhne během cesty. Jen se ještě rychle zeptá na to, jak dlouho u druidů strávíte, než k tobě natáhne ruku, abyste mohly dohodu nějak oficiálně potvrdit. Bylo jí jedno, jestli se u elfů zdržíte den, nebo týden, jen když budete schopni svou část dohody splnit, ale nějaká časová orientace by se jí hodila. Arnon sám by jí ale nedovedl s jistotou říct, jak dlouho tam budete. Mohla jsi určit jen odhadovanou dobu. Je to vše, co potřebuje znát. Odteď jste jeden velký tým. Nechá tě pak jít, pokud nemáš další otázky. Sama si cestu na horní palubu rozmyslí, musí zapátrat ve svých knihách, kterých měla plnou kajutu. „Málem bych zapomněla,“ ohlédne se přes rameno, když odchází, „vyřiď Arnonovi, že by neměl tak dlouho ponocovat.“ Uchechtne se a zmizí za rohem. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Za bednami tě skutečně nikdo neruší. Skoro nikdo si tě ani nevšimne, nedostane se ti tak žádné nechtěné pozornosti. Nekonečné moře, nádherně modré a nebezpečně hluboké, chvílemi působí, jako kdyby se loď vůbec nehýbala. Svým způsobem je to hypnotizující pohled, ale hlad má holt o něco větší moc. Stejně nenápadně, jak ses dostala za bedny, se dostaneš i do pokoje. „Dobré ráno,“ odpoví Arnon, kterého krátce po tvém odchodu Mikeš nožkami odstrkal až na okraj postele, kde gravitace a Arnonovo vrtění udělali své. Vypadal rozespale, a kdyby ho pavouk tak drze neshodil, vůbec by teď s tebou nemluvil, ale pořád by spal. „Mluvila jsi s Isabellou?“ zeptá se, zatímco se shání po své košili. „Podmínky přijala, řekne nám co potřebujeme vědět?“ Následuje další otázka. Při hledání jídla se ti podaří objevit jednu láhev tvrdého alkoholu, která s vámi z Kul'Tiras určitě necestovala. Nemusíš se nad ní nijak pozastavovat, hraničář ji sám vytáhne z batohu a položí na malý stolek. „Myslel jsem, že bude schovaná o něco déle,“ zasměje se. „Sehnal jsem ji včera.“ Informuje tě, nemá tak problém na sebe prozradit, že poté, co jsi usnula, byl ještě venku z kajuty. Co přesně dělal ti ale nepoví, ani když se ho na to zeptáš. „Chtěl jsem ji nechat na dnešní večer,“ přijde k tobě blíž a opatrně tě obejme, jako kdyby se bál, že ho od sebe odeženeš ohněm jen co se tě dotkne. „Ten první večer tady se mi líbil, myslel jsem, že bychom ho mohli zopakovat.“ Řekne provinile, téměř potichu. „Hádám, že k tomu teď nedojde, mělo to být překvapení...“ odmlčí se, pustí tě, aby ses mohla v klidu najíst. Sám se posadí na okraj postele, ze které předtím spadl. Mikeš se krčí v nejvzdálenějším rohu kajuty, aby unikl trestu za ranní probuzení. Dozvíš se pak, že na moři minimálně ještě dva dny budete. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Polibku vyjde vstříc, jen po tvém utvrzení zrudne. „To já přeci nedělám, abych tě opil... a pak se s tebou miloval,“ vysouká ze sebe, ale rozhodne se, že bude lepší, když to dál rozebírat nebude. Souhlasí pak s tím, že ti předvede další údery, nenápadně si při tom rukou přejede po místě, kde jsi ho včera docela tvrdě udeřila. Bude si muset dávat mnohem větší pozor na tvé nečekané výpady. Snad by měl lepší pocit z volnějšího prostoru, kde by měl víc místa, ale proti kajutě nenamítne nic. Ukáže ti pak sérii nových úderů, o trochu složitějších, než ty předchozí, které tě učil. Snad schválně, aby nedostal ránu, jako posledně. Tyhle údery je totiž schopný všechny vykrýt. Zahraje si s tebou i karty, na Hrdino, nezlob se! nějak nemá náladu. Když se mu první hry podaří vyhrát, vrátí mu to všechnu naději na jeho schopnost vyhrávat. Chce se udržet, neříct ti, jak moc ho ty výhry těší, ale... „To je v pořádku, Můro. Jednou se ti určitě podaří vyhrát na plné čáře, jako dneska mě.“ Poplácá tě po rameni. Skutečně, jako malé dítě, které má radost z každé maličkosti, přitom víš, že kdybys vyhrála ty, vztekle by prskal. Zbytek dne proběhl v klidu. Po Isabelle nebylo ani stopy a Arnon se ti snažil vynahradit včerejšek tím, že se od tebe ani na krok nehnul. To pravé pozdvižení přišlo až k ránu, kdy vám do pokoje vtrhla Isabella, náruč plnou starých map a dokumentů. Sice nebylo tak brzy, ale ani jeden z vás by v tuhle dobu návštěvu nečekal. Hraničářova reakce na její nečekaný příchod byla instinktem, který by vám v divočině mohl zachránit život. Ovšem ženě se fakt, že ji stačil dokonale uzemnit vahou vlastního těla, moc nelíbil. „Za jiných okolností by se mi tohle i líbilo,“ vydá ze sebe, přičemž se snaží znít, že je všechno v pořádku, ale má strach, vyděsil ji. Jen s dlouhým vzdychnutím ji hraničář pustí, věnuje ti při tom zmatený pohled. „Co je to za zvyk, vtrhnout někomu do pokoje?“ zavrčí na ni Arnon, ale žena se jen usměje a pokrčí rameny. Kdyby měl hraničář svou dýku po ruce, mohla teď ležet v louži vlastní krve, ale to si vůbec neuvědomuje. Na postel rozloží starou mapu, ve které je zvýrazněn jeden bod, vypadá to jako neodborně nakreslená mapa Blasted Lands. Hned vedle ní vyskládá tři staré knihy. „Našla jsem tu legendu o rytíři se zvláštním mečem, a ještě zvláštnějším jménem. Paladinův let je zajímavá kronika událostí. S tím démonem se podle všeho utkali v nějaké tvrzi, název ani poloha dohledatelná není, bohužel.“ Řekne pyšně, jakoby rozlouskla nějakou obrovskou záhadu, a teď čekala pochvalu. „Takže víme, že ten meč je v nějaké tvrzi, která je nedohledatelná, perfektní.“ Zkazí ji radost Arnon. Tohle přeci mohlo počkat na to, až sami vylezete z kajuty. „Mám tu jen omezené zdroje, chytráku! Důležité je, že známe jméno autora knihy, dokonce jméno hrdiny. Víme taky, že byl paladin nebo se kolem nich alespoň pohyboval. Pokud měl nějaké potomky, nebo patřil k významnému rodu, ten jeho meč, co dokáže zabít démona, bude jako rarita předáván z generace na generaci. To by znamenalo, že nehledáme nějakou lokalitu, ale jeho potomka.“ Nenápadně tak vyvstala i otázka, jestli si autor knihy celou událost nevymyslel, to by pak meč neexistoval, i když by popis démona seděl. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Jen co zmíníš všechny ty generace, Isabellin úsměv zmizí úplně. „No, takhle jsem nad tím zase nepřemýšlela,“ řekne potichu, dá tak Arnonovi další důvod k tomu, aby protočil oči. Začínal mít celé Belly po krk, to neohlášené vtrhnutí do pokoje jeho pocit jen umocnilo. Snad by ještě z celé dohody vycouval, kdyby to nedávalo naději tobě. To byl jediný důvod, proč si sedl na postel a byl ticho. Protentokrát. „Šest generací se mohlo snadno dostat do všech koutů světa. Stormwindská matrika je teď asi tou nejvíc vhodnou, dokážu si představit, že se někdo s mečem, který umí zabíjet démony, chtěl vetřít do královy přízně. Nebo to mohl být magor, co cestoval po světě a kde bylo potřeba zasáhnout, tam se připletl.“ Povzdychne si. Tohle byl její živel, bavilo ji svádění mužů, ale o něco raději řešila staré záhady. Nalezení toho meče bude výzva, které se ráda chopí. „Musí být každý paladin členem nějakého řádu? Sama nevím, jestli nějaký takhle starý byl...“ Odmlčí se, podívá se na mlčícího hraničáře. V tomhle je Arnon docela k ničemu, v lese se o prvních paladinských řádech nic nenaučil, a doteď to ani nepovažoval za důležité. Nechala tě, aby sis vzala jednu z knih. Zrovna Paladinův let III. Další kniha byla jen sbírkou opsaných legend, všemožných. V nich nejspíš hledala ty své mocné artefakty. „Čím byl ten meč vůbec tak výjimečný? Nějaká speciální ocel, nebo ho snad někdo vysvětil? Nebyl to ten chlápek sám o sobě ten... artefakt? Ta jeho moc, pokud byl paladin, mohl démona dost dobře zabít i bez meče, ale ten kronikář to potřeboval napsat jinak, tak řekl, že to všechno díky meči?“ Zazní hraničářův hlas po chvíli ticha. Rozhodně ani jedné z vás neubere na starostech, ba naopak. Stačilo by mít jen vysvěcené zbraně, aby šel démon zabít? „Dívala jsem se i na jiné legendy s démony, ale o meči se zmiňuje jen tahle...“ přizná Isabella nakonec. Posbírá své knihy, ve kterých chce začít listovat, ale hraničář ji zastaví. „Vážím si tvého zájmu, ale možná to budeme moct probrat až loď dopluje do přístavu,“ navrhne jí. Žena na tebe vrhne tázavý pohled, jakoby chtěla, abys Arnona zastavila, aby se dál řešila tahle problematika a ona nemusela odcházet pryč z vaší kajuty. Snad kdyby se ohlásila, Arnon by nebyl tak útočný, teď by ji tu ale raději neviděl. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Když Arnonův pokus o odehnání Isabelly selže, jen se na tebe zamračí a trucovitě se stáhne na postel, kde se rozhodne, že už se do diskuze nezapojí. Žena na něj pobaveně mrkne, ale on jí nevěnuje pražádnou pozornost, jen upře zrak na krčícího se Mikeše v rohu. „Díky,“ poděkuje ti žena za zastání. Samotnou ji zajímá, jak budete postupovat. Slíbila ti, že vám pomůže ten meč najít, potřebuje tedy operovat s legendou, která je pravdivá a dokáže alespoň částečně poodhalit, kde se ten artefakt nachází. Volná diskuze s nápady je jen vítána. O to vděčnější je, když vrhneš trochu světla na ten rytířův paladinský původ. „Pokud byla síla paladinů k ničemu, pak ta jeho moc spočívala ve zbrani. Vysvěcení sice byl dobrý nápad,“ uzná hraničářovu zásluhu, ten jen tiše odfrkne, „ale myslím, že speciální materiál bude o něco pravděpodobnější. Pokud náš rytíř nebyl lakomý, nenechal si meč vysvětit a nikomu o tom neřekl. Možná můžeme u nejbližšího kováře zjistit, z čeho všeho je možné udělat meč, který k něčemu je?“ Pokrčí rameny. V legendách se fakta většinou zbytečně přehání a domýšlejí, zrovna jak se to vypravěči hodí. „Hm, je možné, že se o něm ještě někdo zmiňuje, ale tady na lodi mám jen omezené zdroje, ze kterých mohu čerpat. S takovým nápadem bychom museli navštívit nějaké archiváře, staré knihovny...“ Vezme do ruky knihu. „Minimálně má Paladinův let dva díly, které tomuto předcházejí, ale o čtvrtém jsem neslyšela.“ Sotva postřehneš, že se Arnon uráčil do kouta za pavoukem, do kterého šťouchá ukazováčkem. Kdyby měl po ruce klacek, určitě by použil ten. „Můžeme zatím jen spekulovat, ale bylo by dobré se ujistit v tom, co vlastně budeme hledat - meč, člověka, další legendy? Kolik času na to máme, tedy kolik času jste ochotni do toho hledání vložit?“ Zásadní otázka. Lepší by ale bylo se ptát: "Jak dlouho ještě hraničář vydrží?" Takhle si Isabella myslí, že vás nic netlačí, že jen chcete meč, i když pravda je docela někde jinde. V knize, kterou stále ještě držíš, se nepíše nic dalšího užitečného, co by vám alespoň trochu mohlo pomoci. Zdá se, že dokud budete na lodi, můžete jen přemýšlet o všech možnostech, ale nic jiného nezmůžete. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Žena jen přikývne, že všemu rozumí. Pokud budou její kontakty ochotné spolupracovat, snad by jí někdo mohl poslat něco užitečného i sem, na druhou stranu světa. Sama se na starou mapu podívá. „Vypadá to tak, byla založená v jedné z knih. Myslela jsem, že ji tam nechal předchozí majitel, tyhle knihy jsou starší než my tři dohromady,“ zasmála se. Nikdy sama za sebe v Blasted Lands nebyla, nedokázala ti tak říct, co to je za bod, nebo co se pod ním má ukrývat. Byl na samém okraji mapy, západní směr. Když jsi tam byla naposledy, žádnou mapu jste neměli, nemůžeš s jistotou říct, co to má bod znázorňovat. Tohle je navíc dost stará mapa, ani tu není zvýrazněné místo, kde teď leží obrovský portál, kdoví, jestli jste kolem toho bodu náhodou neprošli. „Byla jsi tam někdy? Jestli chceš, můžeš si tu mapu nechat, nepřipadá mi ale, že by k něčemu byla. Obyčejně si potrpím na víc detailnější díla.“ Nechá ji rozloženou a zadívá se na ten jediný bod, který tam je barevně odlišen. Třeba se kreslíř mapy domníval, že by na tom místě mohl vzniknout Temný portál? Bylo tu až moc otázek, na které nebyla žádná odpověď, jako třeba, kdo byl ten kreslíř a jestli mohl vznik Portálu předpovědět. Posadí se na kraj postele a dlouze vzdychne. „Tohle hledání by mohlo zabrat i měsíce,“ řekne nakonec. Měla zkušenosti s pátráním v legendách a mapách, a tak různě, ale tohle se zdálo moc i na ní, jenže tobě něco říkalo, že tolik času nebudete mít ani s polovinou medicíny od staré babky z Kul'Tiras. „Jestli ta mapa nějak souvisí s tím, co je v tom Paladinově letu, pak by to mohlo být naše jediné vodítko, které v tuhle chvíli máme. Cesta tam ale nějakých pár dní zabere, a pokud ji do knihy skutečně jen založili omylem, pak to bude zbytečná ztráta času.“ Zamyslí se. Klidně tam můžete jet, přesvědčit se, co ten bod označuje, ale jestli vám to pomůže v hledání, to nemá ani tušení a čas je v tuhle chvíli nedostatkové zboží. Nositel oné strašné kletby, která by ho mohla tak snadno zabít, přestal šťouchat pavouka a neslyšně se vykradl z kajuty. „Ovšem, pokud kroniky neodhalí něco víc užitečného. Taky to můžeme nechat jako poslední naději, když všechno ostatní selže.“ Vstane pak, pevně stiskne své knihy. „Budeme se vracet do Ratchetu? Nechám si sem poslat nějaké další knihy, snad v nich bude víc užitečných informací.“ Zeptá se nakonec. Její kontakty byly na nejrůznějších místech, alespoň byste mohli studovat a rozhodovat se na další cestě domů, do Království. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Great Sea Žena přikývne, co víc ji teď taky zbývá? Víc mouder dohromady asi nedáte, ale představa, že se nebude muset trmácet do bohem zapomenuté krajiny Blasted Lands ji alespoň trochu uklidní. Rozloučí se s tebou a odejde z kajuty. S takovým zapálením pro věc se její povaha docela změnila, snad k lepšímu pro tebe. Však o hraničáře v kajutě sotva zavadila pohledem. Trvá pak nějakou chvíli, než zaslechneš kroky. Nejsi ani v polovině sepisování, když se uprchlík vrátí zpět za tebou. Jistě potkal na palubě Isabellu a z její přítomnosti pochopil, že tě teď může mít zase jen sám pro sebe. „Stalo se něco?“ zeptá se téměř okamžitě, jen co se za ním dveře zavřou. Svůj vlastní odchod jako problém neviděl. Vždyť ti už řekl, že dokud potřebuješ pomoc ty, na něm samotnému mu nezáleží. „Můro...“ Vezme ti opatrně deník z ruky, zavře ho a odloží stranou. Stejně obratně tě chytí pod bradou a zvedne k sobě tvůj obličej, aby lépe viděl na tvou tvář, jen chvíli si tě takhle přidrží. Posadí se za tebe a pevně obejme kolem pasu. „Netrap se.“ Řekne docela potichu. Máš z toho pocit, jakoby se ti snažil říct, že je všechno v pořádku a tak to i zůstane. O démonovi nechce nic slyšet, proto se tě na žádné detaily nezeptá. V objetí si tě bude držet dost dlouho, dokud sama nebudeš chtít, aby tě pustil. Zbytek dne se s tebou snaží mluvit o všem možném, z kajuty už neodejde. V případě nutnosti se otevře i jediná láhev alkoholu. Ani následující den nemá nic víc v plánu, než ti dělat společnost. Tedy, měl by, kdyby se k poledni loď nepřiblížila k pevnině. Před vámi tak bylo posledních pár hodin plavby, nejvyšší čas na to, aby Arnon začal balit všechny věci, které jste z batohu stihli vytáhnout. „Dnes už nikam nepojedeme,“ spustí Arnon, když dokončí balení, cestování si necháte na zítřek, kdy budete mít celý den. „Ubytujeme se v hostinci a užijeme si večer ve městě, souhlasíš?“ Navrhne ti, když si uvědomí, že jste posledně ve městě nebyli. O možném výletu za lvíčky se ti nezmíní, bude muset první zkontrolovat, že tam všichni jsou, aby ti nepřivodil nějaký nechtěný šok, když by se vyplnilo jeho zlé tušení, že je navštívil nějaký pytlák. „Ubytujeme se všichni spolu? Bude to zábava,“ začne Isabella, která nenápadně strčí loktem do Arnona, jen co se dostanete na horní palubu. Hraničář se jen zasměje, chytí tě za ruku. „Můžeš spát s Mikešem v jednom pokoji, já a Mara budeme v tom druhém,“ řekne jako hotovou věc. Ženě se samozřejmě nelíbí, že by měla spát s pavoukem, jen našpulí rty a založí nesouhlasně ruce na prsou: „S tebou je fakt zábava.“ Tohle je i dost času na to, abyste se společně domluvili, jestli se do Ratchetu budete vracet. Arnon proti není, klidně se sem vrátí, protože stejně budete muset plout zpět do Stormwindu. Isabella si sem chce nechat poslat knihy, ale pokud navrhneš portál na Kul'Tiras, hraničář tě podpoří. Tohle vám ušetří hodně času, který budete moct investovat do pátrání po tom meči, tentokrát všichni tři. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet S nákupem nového oblečení Arnon souhlasí. Není to sice něco, co by dělal rád, ale sám dobře ví, že by to bez něj nešlo. Stejnou informaci pak sdělí i Isabelle, kterou však nepřizve, aby šla s vámi. Jedna věc je někam ji doprovodit, ta druhá nechat ji, aby se vám moc vetřela do života. Na tvůj návrh pak žena kývne hlavou ve znamení souhlasu. „Kul'Tiras... nejspíš by to šlo. Možná tam budou i rychleji, než kdyby je měli posílat sem.“ Promne si bradu. Jistě je to pro ní divné místo, kam by měla nechat posílat knihy, na ostrově byla snad jednou v životě na pár dní, když tam loď zakotvila a než zase odplula. Hraničář hlasitě vydechne. Tou dobou už budeš mít dávno po problémech a on bude schopný taky zkusit vymyslet něco užitečného, jen aby si zachránil život. Ušetřené dny jsou výhoda. Stojíte pak všichni na lodi se svými věcmi. Za chvíli se budete moct po molu vydat pryč, netřeba se proto schovávat v kajutě. Arnon ti věnuje krátkou pusu na tvář, než skočí na dřevěné molo, které je živé, jako vždy. Natáhne pak k tobě ruku, abys ze všech těch lidí neutekla zpět pod palubu. „Ubytujeme se, a hned potom vyrazíme do města?“ zeptá se hraničář, kroky rovnou směřuje po cestě vzhůru k prvnímu hostinci, který se vám naskytne. Isabella s pavoukem vám kráčí v patách. Dohoda zněla jistě, stejný hostinec, jiné pokoje. Za vás dva to vyřídí hraničář, a můžeš na sobě cítit Isabellin závistivý pohled, který ti věnuje, když ke goblinovi za stolkem přistupuje sama se stejnou prosbou, jakou měl Arnon. Kdyby to vyřídil i za ní, bylo by to o tolik jednodušší, ale to on udělat nechtěl. Pro něj byla Isabella pořád úplně cizí člověk, a on k nim zrovna dvakrát hodný nebyl, když nemusel. Znovu tě chytil za ruku a odvedl do pokoje, který vypadal skoro stejně, jako ten, ve kterém jste byli ubytováni kdysi. Jediným rozdílem byl výhled z okna, který teď byl na nějaké obchůdky se sladkým pečivem. Mikeš šel s vámi, žena tak zůstala sama. Arnon by pavouka ve vašem pokoji možná raději ani neviděl. Vybavila se mu příhoda z první noci, kdy se s tebou chtěl sblížit mnohem víc, a on to zkazil. Jen se na něj zamračí. Těžko říct, jestli si i Mikeš vzpomíná na jednu z těch větších chyb v jeho životě. „Můžeme vyrazit?“ zeptá se, když odloží batohy k posteli. „Hlavně rychle, než Isabellu napadne, že by nás mohla otravovat...“ Protáhne se a hned přejde ke dveřím. Zmizet z hostince se vám tak podaří skutečně dřív, než by si toho Bella vůbec dokázala všimnout. Sama má svůj život, určitě se k večeru vydá do nějakého baru, kde si najde na jeden večer vlastní známost. Vy jste mířili do prvního obchodu, kde by se vám mohlo poštěstit s koupí nějakého teplejšího oblečení. Potíž byla v tom, že Ratchet, a jeho obchodníci, nepočítali s tím, že by někdo cestoval do takových krajů, a tak první návštěva nedopadla nejlépe. Najít něco skutečně teplého zabralo víc času, než by se vám líbilo. Hraničář z toho byl rozmrzelý, protože nebyl zvyklý běhat po obchodech takovou dobu. Vybrat sis nakonec mohla dle libosti, od teplých kabátů až po tlusté pláště, on sám zvolil teplé zvířecí kůže a kožešiny, jako vycpávky do vlastního brnění. Nic extra, ale udrží to chlad na stupni únosnosti. Cena za oblečení byla vysoká, ale nezbytná. „Už jsem vymyslel, kam tě večer vezmu,“ ušklíbne se Arnon, když vyjdete z obchodu. „Slyšel jsem, že by tu měli být nějaké atrakce. Něco jako pouť. U Stormwindu byla nějaká každou chvíli, když jsem byl malý,... jen jsem tam neměl s kým jít.“ |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet S jídlem i zásobami souhlasí. Rozhodně se po té plavbě těší na něco, co nebude sušené, aby to dlouho vydrželo. Vede tě tedy skrz zástupy všemožných lidí, pevně svírajíc tvou ruku. Snad až teď si uvědomuje, že celý nápad s večerní poutí nebyl ten nejlepší. Zapomněl na tvůj strach z velkých davů. Skloní k tobě hlavu, aby mohl kontrolovat, jak se cítíš. Kdyby viděl jen náznak toho, že se chceš proti všem bránit plameny, neváhal by tě zastavit. Snad jen proto vybere první hostinec, kde se dá najíst, který uvidí. Nebude tu s tebou zbytečně obcházet celé město, to jste si užili při hledání oblečení. Vcelku útulný podnik s několika stoly a jejich hosty, mezi kterými chodilo několik goblinek. Ptaly se hostů, jestli jim mohou ještě něco donést, taková ta typická dotěrnost. Posadili jste se k volnému stolu a jedna goblinka se vás okamžitě ujala. „Tak co to bude?“ zeptala se s úsměvem od ucha k uchu. Hraničář si objednal maso, pořádný flák hovězího. Hlavně nic sušeného. K pití obyčejnou vodu, alkoholu bylo za poslední dobu dost. Pak bylo další objednávání na tobě. „Můro,“ začne Arnon, když goblinka zmizí i s vaší objednávkou, „seš si jistá, že to večer zvládneš? Víš, klidně můžeme jít i jinam, jestli se ti mezi všechny ty lidi nechce.“ Řekne nakonec, jen aby sis nemyslela, že kvůli tomu, že nikdy na pouti nebyl, tam teď nutně musíte jít. Jeho dětská léta už jsou dávno pryč, nějakou tu zábavu si klidně odpustí. Zeptá se tě na to samé ještě jednou, po jídle. Jen aby se ujistil, že sis to nerozmyslela. Skutečně tě do toho nechtěl nutit, byla to jen hloupá pouť. Večer s tebou mohl přeci strávit i jinak. Když ani poté názor nezměníš, nakonec uzná, že to bude v pořádku, když se tam na pár hodin vypravíte. Cesta zpět na pokoj byla svižná, o to víc, že jste už neprolézali každý jednotlivý obchod. Krátce po příchodu se hraničář omluvil, šel si dát horkou koupel, tedy chtěl si ji dát, ale rozmyslel si to, když viděl Isabellu zacházet do stejné místnosti. Vrátil se tak znovu rozmrzelý do pokoje. Dlouho pak na posteli vymýšlel, co udělá se svojí hlavou. „Nechci si brát na večer zbroj,“ přizná. „Neznáš způsob, jak bych je zakryl?“ Podívá se na tebe, konečky prstů se drží za vlastní ucho. Doposud měl svou kapuci, a přeci se podobným akcím vyhýbal. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet
Dlaně na uších toleruje, ale když začneš tahat, nespokojeně zamručí. Nejsi malý Thomas nebo Jacob, ale nahlas neřekne nic. Dřív nebo později to přijít muselo. „Ne, je to perfektní,“ poděkuje za tvou ochotu a výslednou práci. Jen na chvíli tě obejme a hlavou se o tebe opře. Problém s ušima je pryč, nemusí si brát zbroj, a tady na něj ani nikdo nebude koukat podezřívavě. S šátkem na hlavě se i rozhodne, že bude nejmoudřejší, když celou koupel o pár hodin odloží. Pustí tě pak ze svého sevření, natáhne se pro čisté oblečení a převleče se. „Růži z papíru...“ řekne spíš pro sebe, než aby ti připomněl tvá vlastní slova. Je to nesmysl. Zasloužíš si přeci víc, než jen obyčejný papír. Vezme tě pak za ruku, nejvyšší čas, abyste pomalu šli. A zdálo se, že stejný nápad dostalo víc lidí. Arnon si tě tak přitáhl blíž k sobě, tak blízko, jak jen to šlo. Goblinská práce byla znatelná všude. Ještě než jste došli na místo, kde pouť měla být, upozorňovalo vás na ni několik svítících cedulí s šipkami. U vstupu hlídal gnóm s ogrem hned vedle malého pultu. Vybíral vstupné, nic předraženého. Ještě aby, když se každá atrakce platila zvlášť na místě. Do ruky ti pak Arnon podal lístek, oficiální stvrzenku, že jsi za vstup zaplatila a můžeš se tu pohybovat mezi stánky a atrakcemi. Hraničář nikdy nezkoumal, jak to tu funguje, když ten lístek nemáš a stejně se tam nějakým způsobem vetřeš, ale soudě dle tupého výrazu ogra, to tady na lehkou váhu nebrali. Snad tu procházela i namátková kontrola. Zástupy lidí se měnily podle toho, o jakou atrakci zrovna šlo. Hned z kraje byl stánek s cukrovou vatou, který Arnon klidně vynechá, pokud ji nechceš ty. Jako dítě si moc sladkých věcí neužil, teď tedy netvoří nedílnou součást jeho jídelníčku. O kousek dál bylo věštění z křišťálové koule, nebo karet. Vedle kolotoč, a až za tím vším střelnice. Tím to celé samozřejmě nekončilo. Házení kruhy na předměty, na které se nikdy nemohly vejít, střílení na terče, dokonce i menší horská dráha, špičková práce inženýrů, kteří si s ní skutečně vyhráli. Pak tu také byla aréna, souboje prostě patří k zábavě místních. Hraničář se prozatím bít nechtěl. Jeho pozornost upoutalo o něco méně násilné mlácení gnollů. Snad by se tě i zeptal, jestli chceš zrovna tohle, ale než by ses nadála, už mezi nimi pobíhal a bavil se. Žádný člověk se s ním nemohl měřit, Arnon byl rychlý a jeho rány nehezky přesné. Jen co si začne uvědomovat, že nejde o žádný závod, jeho kamenný výraz zmizí, vystřídá ho úsměv. Skončí s mlácením gnollů, když si vzpomene na tu tvou papírovou růži. „Pojď,“ s úsměvem od ucha k uchu tě dotáhne ke střelnici. Trpaslík mu do ruky podá střelnou zbraň. Hraničář ji jen chvíli těžká v rukou. „Z tohohle jsem ještě nikdy nestřílel, jak moc těžké to může být?“ Podívá se na tebe. Potřebuje vystřílet jen určitý počet bodů, a roky trénování s prakticky mnohem nepřesnější zbraní, se kterou bylo zaměřování mnohem těžší, mu propůjčilo obdivuhodnou výhodu nad všemi ostatními. Zmatený trpaslík jen nevěřícně zakroutí hlavou, když si od něj hraničář nechá vyjmenovat všechno, co teoreticky za těch pár výstřelů vyhrál. „Stačí jen to jedno,“ zastaví ho nakonec Arnon a nechá si podat plyšového medvěda. „Je lepší, než papírová růže?“ zeptá se, když ti ho dá do náruče, rovnou i s pusou na tvář. Plyšák je o něco málo větší než kočka, do batohu ho schováš bez problému, ale pokud se ti nebude líbit, klidně ti vystřelí něco jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Trpaslík jen mlčky sleduje, jak odcházíte. Zprvu hraničář proti návrhu na horskou dráhu neměl nic, ale když jste se dostali až k ní, trochu znejistil. „Já ti nevím,“ začne, když se pořádně podívá na vratkou konstrukci. „Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“ Zeptá se nakonec, a pokud si to nenecháš vymluvit, nakonec souhlasí, zaplatí za jízdu a pevně ti sevře ruku. Nemohla jsi tušit, že jedna nebezpečná jízda, kdy to s vámi hází ze strany na stranu, nahoru a dolů, zdaleka nebude stačit. Nejedete sami, a to, při čem ostatní křičí hrůzou, si hraničář užívá. „Musíme jít i tam!“ řekne nadšeně, když slezete z dráhy, přičemž jde většina lidí, kteří s vámi jízdu absolvovali, rovnou zvracet. Arnon pak ukáže rovnou na obrovský kanón, ze kterého se dá nechat vystřelit. Pro někoho, kdo skočil do kráteru bez jakékoliv jistoty, že to přežije, je tahle atrakce jako dělaná. „Co myslíš, pustila bys mě tam?“ Nasadí naprosto nevinný výraz, kterým se tě nenápadně snaží přesvědčit, že všechno bude v pořádku, když ho necháš jít. Přemlouvat tě ale nebude, pokud mu to zakážeš. Moc dobře ví, co ti slíbil v kráteru, hned poté, co jsi mu vyčinila. Nechce tě ani rozzlobit, raději tě vezme k těm podivným strojům, ke kterým jsi chtěla jít původně. Goblin vám vysvětlí, co je u této hry podstatné, pravidla nejsou žádná, téměř. Hlavním cílem je zkrátka zničit co nejvíc terčů za určitý časový limit, který určuje goblin sám. „Hodně štěstí,“ popřeje ti Arnon, než ti do ruky vtiskne ovládání. V tomhle na tom byl úplně stejně jako ty, v ruce to držel poprvé v životě, takže bude jistě rád, když trefí alespoň něco. Jen co zazní goblinův pisklavý hlas, označujíc začátek časového limitu, můžete rozpohybovat stroje. Většinou je hraničář dobrý v tom, co dělá, ale tohle mu zatraceně nejde. Pokud se budeš trochu snažit, porazíš ho. „Další hru nejdu,“ zaskučí. Zaplatí ti ještě jedno kolo, ať si pořádně užiješ a ubezpečí tě, že než skončíš se střílením terčů, bude zpátky u tebe. Obyčejně by tě nikde nenechal, ale nejde daleko, jen tak, aby na tebe vždy viděl. A jak řekl, tak udělal. V ruce držel kus buchty, tolik k jeho "nejím sladké". O zákusek se klidně rozdělí. Přes všechnu tu zábavu jste si jen sotva všimli, že už padla hluboká noc. Kolem hoří tolik pochodní, že to tu působí téměř jako za bílého dne. „Kam teď?“ zeptá se tě Arnon, když míříte od tanků pryč. „Chceš si nechat vyvěštit budoucnost, nebo zastřílet na cíl?“ Sám vypadá spokojeně, rozhodně víc, než kdyby musel celý večer sedět v pokoji. Pobízí tě pak k tomu, aby sis řekla, kam ještě chceš. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Dojí poslední kousek buchty a podívá se na stánek, kde se skutečně hází kruhy. Představa, že by ti vyhrál zlatou rybičku v oválném akváriu, se kterou půjdete na kolotoč, mu úplnou radost nepůsobí. „Půjdeme nejdřív na kolotoč, potom házet kruhy?“ Ujistí se, že je tahle možnost správná, hned potom tě chytí za ruku a táhne k obrovskému kolu. Horská dráha ho sice bavila víc, ale takhle se o tebe alespoň může pořádně opřít. Z vyšších částí je vidět hezky celé přístavní město, obrovské a rozlehlé. Skutečně byste neměli šanci ho jen tak projít celé. Je odtud i dobře vidět ten kopec, za kterým jste pozorovali lvíčky. „Takových večerů si zasloužíš víc,“ natáhne se pro docela krátký polibek, aby ti dlouho nepřekážel ve výhledu na město pod vámi. „Postarám se o to, aby jich bylo víc. Jen co tohle všechno skončí.“ Slíbí ti a usměje se. Jízda byla pomalá a tušíš, že kdybyste si dali celé kolo ještě jednou, hraničář by pravděpodobně usnul. Pevně tě chytil za ruku, vyrojilo se tu poněkud víc lidí, než tu bylo, ale to házení kruhy by ti upřít nemohl. Každý z vás měl tři pokusy, aby se trefil na předměty, což už od pohledu nebylo možné, ale nebyli jste tu pro polomrtvé rybičky v zelené vodě, ale pro zábavu - tedy tohle si Arnon řekl těsně předtím, než hodil první kruh. Poté, co Arnon netrefil ani jeden kruh, ohradil se na goblina provozujícího stánek, že je to celé podvod. Goblin o zbytečný rozruch nestál, zašmátral pod pultem a podal muži jeho údajnou cenu. Ze stánku jste si tak alespoň odnesli starý obojek na psa, kterého jste neměli. „Měl bych nám dojít pořídit psa... co s obojkem?“ zeptá se, ale rozhodne se si ho nechat. Třeba se mu jednou skutečně poštěstí nějakého psa pořídit, vždycky ho chtěl, a když můžete mít pavouka, proč byste nemohli mít i psa? „Je tu víc lidí, jak se cítíš? Jestli se chceš vrátit zpět do hostince, klidně můžeme,“ ujistí tě, že pokud se budeš chtít vrátit, nebude proti. Poutě už si užil dost, snad by tu byl v ráji, kdyby mu bylo o pár desítek let méně, i tak se dobře bavil. Nepostavil by ale svou vlastní zábavu před tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Hraničář se zamyslí jen na krátký okamžik. „Asi by se mu s námi líbilo. Doufal jsem, že by mohl být lovecký nebo bojový, aby na tebe dával pozor, když nebudu moct já.“ Krátce se zasměje. Vysvětlí ti pak, jak výhodné by bylo, kdybyste takového psa měli, jak by mohl pomáhat lovit, a jak by se staral o vaše věci. Sice tohle už dělal Mikeš, ale to byl pořád pavouk. Když se pak zmíníš o Mikešovi a zimě, na okamžik se zarazí, pavouci v takových chladných prostředích mají vlastní chlupatý kožich. „Bude v pořádku, uvidíš,“ ujistí tě. Kdyby byl mráz moc kritický, musel by pro pavouka obětovat nějakou kožešinu, nebo by s vámi do Winterspringu Mikeš nevkročil, prostě byste ho vyzvedli po cestě zpátky, což by trochu odložilo teleportaci. Možná jste čekali, že vás při cestě do pokoje přepadne Isabella, ale ta měla až moc práce, ten večer ji už neuvidíte. Mikeš se tu na pokoji dozajista nudil, když tentokrát místo stropu a stěn je pavučinou pokryta jen podlaha. Naštěstí ne celá, jen nejvzdálenější kouty. „Nebudu se rozčilovat, nebudu.“ Vzdychne hraničář a natáhne se pro svůj batoh, ze kterého vytáhne ručník. Obojek položí hned vedle, i když by ho možná mohl věnovat Mikešovi a přivázat ho k nejbližšímu stromu. Pavouka chytí v přesvědčení, že ho nepotřebujete mít celou noc v pokoji, a že ho vyprovodí po cestě, kdy si půjde konečně dát tu koupel, která do rána nepočká. Samozřejmě tě pozve, aby ses k němu připojila, trvat na tom ale nebude. S tím, jak dlouho jste strávili na té pouti, se nepočítá s brzkým ranním vstáváním, a pokud bude mít nějaká Isabella odvahu vtrhnout vám do pokoje, nebude ji čekat žádné vřelé přijetí. Jen co se Arnon dostane zpět do pokoje, uklidněný a spokojený, že se mu konečně dostalo vytoužené koupele, pečlivě za sebou zavře dveře, jen aby se o pár okamžiků později mohl přesunout k tobě. „Můro...“ položí ti obě ruce na boky, věnuje polibek na rty. „Chci tě,“ zašeptá. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Jen se nepatrně ušklíbne, skutečně chceš, aby ti řekl, jak moc? Pomalu si tě během polibku přenese na postel. Až když oba ležíte, přeruší polibek. „Chci tě úplně stejně jako tu první noc tady. I ty všechny ostatní.“ Přizná, pohybem ruky tě zbaví ručníku. Jen krátce se nad tvou nahotou usměje, to než ti věnuje další dlouhý polibek, rukama přejede po tvém těle. Svou pozornost upře na tvůj krk, s tím jak vlastní ruku přesune níž do tvého klína. Jen co je se svou prací na tvém krku spokojený, ruku vytáhne a znovu tě políbí na rty. Je to i moment, kdy vaše těla splynou v jedno. Svojí hlavu ti pak skloní k uchu, kde zřetelně slyšíš jeho těžký nepravidelný dech, stejně jako sténání, když dojde k vrcholu. „Z faktu, že s námi bude cestovat někdo další, nejsem ani trochu nadšený. Budu tě moct mít jen ve svých představách,“ řekne skoro otráveně, dlouho po tom, co si lehl vedle tebe a opřel se čelem. Rukou tě pak hladí tak dlouho, dokud neusne. Ráno je utahané, nikomu se zrovna dvakrát nechce vstávat. Obzvlášť pak Arnonovi, kterému je teď nezvykle dobře. Jen se nespokojeně zavrtí, když ho napadnou první myšlenky na váš odjezd. Je mnohem víc hodin, než v kolik chtěl původně vstávat a všechny vás hnát do kopců, ale přeci vám nic neuteče. Jestli vyrazíte o hodinu dřív nebo později, to už takový rozdíl nehraje. Až když se dotěrné sluneční paprsky snaží dostat do vašeho pokoje, hraničář skutečně vstane. Dlouhou dobu pak stojí nad rozloženou mapou, jeho vlastní. Plánuje trasu, sice trochu brzy, ale lepší než nikdy. „Zajdeme si na společnou snídani, a potom pro koně?“ navrhne ti, když se sama začneš probouzet, do nového dne se s tebou přivítá krátkým polibkem. Přejde pak otevřít dveře od vašeho pokoje, aby dovnitř pustil Mikeše, který si dal tu práci a celý večer klepal nožkou na dřevěné dveře, ani jednoho z vás to však neprobudilo, a tak byla jeho snaha marná. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Na snídani ve městě jen kývne. Těch na okoralé kůrce od chleba a sušených křížal budete mít na cestě víc než dost. Jen se pak zasměje tvému nápadu s tím, že by měl pavouk dostat nějaký pletený svetr, aby mu nebyla zima. „Pokud z toho budeš mít lepší pocit, že nám Mikeš nikde nemrzne, pak je to na tobě. Jen aby ti ten tvůj plán nepřekazil, až se z toho bude chtít dostat ven,“ znovu se krátce zasměje. Dovolí si pak ještě jednou pobaveně zavrtět hlavou, ale víc ti k nápadu neřekne. Alespoň budeš mít něco, čím se na daleké cestě zabavíš. Po snídani trochu neochotně souhlasí s tím, že bude lepší, když pro Isabellu skutečně dojdete. Doufal, že když je taková zapálená hledačka pokladů, tak si jezdecké zvíře na cestu dokáže obstarat sama, ale co? Stejně by ji musel vyzvat ať se připraví na cestu, takhle s tím bude rovnou počítat. Jen co zaklepete na její dveře, ozve se nesouhlasné mručení. Jaké by to asi bylo, kdybyste ji teď vtrhli do pokoje, jako to udělala ona vám? Dveře se po několika dlouhých minutách otevřou, ale nepřivítá vás Isabella, nýbrž nějaký muž, v obličeji zarostlý špatně udržovaným plnovousem. Jen se kolem vás protáhne a zmizí pryč. Žena se jen líně přetočí na posteli, zabalená v dece, aby na vás dva viděla. „Zkazili jste mi ranní potěšení, abyste věděli,“ řekne rozmrzele. „Nevím proč, ale působí mi to škodolibou radost,“ zavrtí hlavou hraničář. Pobídne ji potom, aby se sbalila, že jdete akorát vyzvednout jezdecká zvířata, a rovnou pryč z Ratchetu. Z hostince tak odcházíte za dobrou hodinu, protože Bella rychlejší být zkrátka neumí. Kdyby to bylo na Arnonovi, hnal by ji jinak, ale má dobrou náladu, kterou si hned takhle po ránu nechce kazit. U stájí se hraničář rozhodne, že koně pro všechny tři pořídí sám. Isabella využije chvíle a vezme si tě kousek stranou, jen aby mohla trochu vyzvídat. „To on je takovej vždycky?“ zeptá se tě, narážejíc na jeho zatracenou mrzutost a škodolibost, kterou ji dnes ráno obdařil. „Je jak osina v zadku, taky mohl ráno chvíli počkat.“ Odfrkne si. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ratchet Jen se trochu zamračí, když zmíníš, že bude muset vstávat ještě dřív. Nebyla zrovna dvakrát ranní ptáče, už jen kvůli večerům, které většinou propila, nebo strávila v přítomnosti jiného muže. Představa, že bude chodit spát se svitem prvních hvězd se jí moc nelíbila, a to ji ještě nikdo neřekl o povinných hlídkách, které se teď budou dělit mezi vás tři. „Zásoby mám,“ ujistí tě. Minimálně o tohle se dokázala postarat sama. Přeci jen, už cestovala, možná s méně náročnými dobrodruhy, než jakým byl Arnon, ale cestovala. Bez zásob by to nešlo. Alespoň vám nebude čerpat ty vaše, to by hraničář asi moc nezvládal. Do ruky pak dostaneš otěž od své bílé klisny. „Nám by klidně stačil jeden kůň,“ zašeptá Arnon, když k sedlu tvé nové Klepny připevňuje náklad, který by překážel. Nakonec ti pomůže na koňský hřbet. Isabella na svého koně vylezla sama, i když se chvilku snažila předstírat, že by hraničářovu pomoc taky ocenila, což ale muž odmítl rovnou. Moc dobře ví, jak křehká důvěra dokáže být, Isabelly se ani nedotkne. „Po cestě je menší osada,“ začne Arnon, když se sám vytáhne do sedla, Mikeše na svých zádech pevně přichyceného. „Udělal bych tam zastávku, podle toho, jak moc postoupí den, by se pak rozhodlo, jestli tam zůstaneme, nebo to zvládneme až k lesům.“ Podívá se přitom na Isabellu, kterou tak nenápadně viní z časového skluzu, kvůli kterému se nedostanete do míst včas, jak to plánoval. Dá vám jen pár vteřin na případné otázky, a pokud nic nenamítáte, což Isabella v plánu raději nemá, vydá se na cestu. Dokud jste ve městě, raději krokem, ale jen co se dostanete za zalidněné části, zvíře popožene. Tempo zvolní až po několika hodinách jízdy divokou krajinou, kdy Isabella kňučí, že je z té jízdy celá rozbolavělá. Slunce je vysoko nad vašimi hlavami, krajina až přehnaně klidná. Kvůli ní však žádné předčasné přestávky hraničář dělat nechce, až pokud ho k tomu vyzveš ty, je ochotný zastavit. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Crossroads
Když o přestávku požádáš i ty, nakonec zastaví. Jednou rukou tě obejme, tou druhou si zůstane podpírat bradu, když se snaží vymyslet, kdy naposledy to tu byl. Jeho ujištění, že to bude možná i patnáct let a že v té době osada nikde nestála, tě moc ujistit nemůžou. Pokusí se tě pak krátkým polibkem na tvář ujistit, že to bude v pořádku, protože už nad tím přemýšlel. „Zlato je stejná měna pro nás i pro Hordu,“ připomene ti. Možná to byli ve vašich očích zvířata, ale kdo dobře platí, ten dokáže zkrotit i tu nejlítější šelmu. Zpět na koně se nechce nikomu, výjimečně ani Arnonovi, poznáš to na něm, ale nahlas neřekne nic. To snad kvůli Isabelle, která by náhodou té chvilkové slabosti chtěla využít a zavelet k táboření. Z Ratchetu celou cestu jedete po nepatrné cestě, kterou tu vyšlapala nejedna projíždějící karavana. Nehrozí tedy, že byste z ní sjeli a jediné místo klidného táboření minuli. Savany sice vypadají přitažlivě, ale jsou plné divokých hyen a na stromech se vám podaří spatřit nejednu obrovitou kočku. Hraničář vás pak obě ujistí, že dál od veškeré civilizace jsou i raptoří teritoria, kam by jen tak nevkročil. Jen co se na obzoru vynoří první z vysokých věží s rudou vlajkou a symbolem hordy, ještě než úplně zapadne slunce, Arnon zavelí, abyste se z cesty na okamžik stáhli. Vyhledáte útočiště vysokého stromu. „Nasaďte si kapuci a za každou cenu koukejte do země. Myslím to vážně,“ varuje hraničář, jeho oči se rozzáří zeleně, což je pro Isabellu naprostá novinka. Doteď měla zato, že je to člověk jako ty a ona. Neviděla jeho uši, nikdy. „Co to sakra bylo?“ nakloní se k tobě Isabella, když se Arnon dostatečně vzdálí. Nepochybuješ však o tom, že ji slyšel. Všechno mluvení je pak na něm. Na koně už vylézt nesmíte, nikdo vám do tváře neuvidí spíš, když nebudete sedět vysoko v sedle. Ani hraničář se neposadí. Pomalým krokem pak dojdete do osady za tmy, přesně tak, jak jste potřebovali. Když dojdete na místo, Arnon spustí pozdravem a řečí, kterou jsi ho nikdy mluvit neslyšela. Od druhé osoby se mu dostane odfrknutí a několika podobně znějících slov. Nakonec slyšíte cinknout pár mincí a hraničářovy kroky, které se k vám vracejí. Jen šeptem vám sdělí, že jste součást karavany, která tudy projížděla včera do vzdálených lesů, ale opozdili jste se. Uvnitř osady se na nic nečeká, hraničář se poptá u děsivě vyhlížející orkyně na hostinec, ve kterém si pořídíte jediný pokoj. Nechat Isabellu samotnou v jiném by mohlo být nebezpečné. O koně se postarají venku za zvláštní příplatek. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Crossroads Isabella měla pořád hlavu plnou těch zářících očí, jedné jediné postele si téměř nevšimla. Možná by z ní byla nadšená, představa, že na ní budete všichni tři, hlavně hraničář, by jí připadala skvělá, ale teď? Arnon se v pokoji nehodlá schovávat, sundá z hlavy kapuci a Isabelliny oči se zablýsknou. Chvilku ho jen mlčky sledovala, než řekla: „Nevěděla jsem, že jsi elf.“ Přešlápne z nohy na nohu, to bylo přeci víc než člověk! Hraničář se na ni jen otráveně podíval. „To já taky nejsem,“ odpoví upřímně a začne z batohu vytahovat vodu. Nejprve se napije sám, a pak čutoru podá tobě. Je víc než zřejmé, že se rozhovoru ohledně jeho původu podílet nechce. Isabella alespoň nepůsobí dojmem, že by za ty špičaté uši chtěla Arnona nenávidět jako většina z její rasy. Což bylo dobře, těžko říct, jak by na její znechucení hraničář reagoval. S noclehem pak souhlasí Bella, Arnon se zdrží, protože se mu představa vás všech na jedné posteli zkrátka nezamlouvá. Večeři nechá na tobě, sám vytáhne mapu zdejších krajů, posadí se tak, aby ti byl co nejblíž a začne studovat vaší zítřejší cestu. Není to vůbec snadný úkol, plete se mu do toho neustále Mikeš, ale než skončíš s přípravou večeře, má docela jasno. A jak je u hraničáře zvykem, co vás čeká zítra neprozradí. „No ale,“ začne Isabella, ale Arnon ji zarazí: „Jestli se to týká mých uší, nepokračuj.“ Žena tak musela zavřít pusu a zle se na něj podívat. Za jídlo ti hraničář poděkuje. Netrvá pak moc dlouho, než je čas na rozdělení spacích pozic. Isabella zabere kraj u zdi, Mikeš se nahrne doprostřed a na hraničáři zůstává, aby ho vyhnal. Dobrovolně pak zvolí druhý okraj postele, ze kterého v noci s velkou pravděpodobností spadne. Mohlo to být krásné ráno, kdyby vás neprobudilo hrubé bušení na dveře. Vyměnili jste si zmatené pohledy, hraničář šel otevřít. Vyšel z pokoje, když s orkem něco řešil, a zavřel dveře. Když se vrátil zpátky, byl o poznání klidnější. „Jen mi předal současnou polohu té naší karavany,“ oznámí vám. Na tohle setkání sám nebyl připraven, a byl nakonec rád, že to bylo jen tohle. Po téhle zkušenosti nebude nejlepší, když se tu budete zdržovat, alespoň takhle to viděl Arnon. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Barrens Zjevně jsi narazila na něco, co trápilo i Arnona. Na tvou otázku ti úplně odpovědět nedokázal. Snad karavany podávaly hlášení, když dorazily do nějaké osady, nebo to někdo kontroloval... nebo měla horda své agenty, kteří hlídali krok každého člověka na jejich území. Možností bylo plno a hraničář nad nimi nechtěl moc přemýšlet. Ork mu zkrátka řekl, kde se teď povoz se zásobami nachází, jsou na úplně opačnou stranu, než pojedete vy. I to byl problém. Nechtěli jste přeci budit žádné podezření. Ještě než jste opustili pokoj, Arnon řekl, že vyjdete do směru karavany, a jen co to bude možné, otočíte koně a pojedete směrem, kterým potřebujete. Se skloněnými hlavami jste tak vyšli z hostince, rovnou pro koně a pryč z malé osady. „Říkal jsem ti, že jsem na tomhle území už byl,“ začne hraničář své vyprávění, když Crossroads necháváte daleko za sebou. Při své cestě tady kdysi narazil na zraněného orka, se kterým nějaký čas zůstal. Nedokázal mu pomoct, ale alespoň mu dělal společnost na pár týdnů, než ho postupující infekce dostala. Pár slov se od něj naučil, rozhodně ale nedovede mluvit dobře, jen tak, aby se dorozuměl s místními, a i to občas pokulhává. „Znamená to, že jsi nějaký starý elf?“ prohodí do větru Isabella, když z jeho vyprávění nabude pocitu, že Arnon musí být minimálně století starý. Sice k ní hraničář úplnou důvěru nechová, ale když včera nepředvedla žádné divadlo, protože je půlelf, nebyl na ní tak přísný. Alespoň tentokrát se jí dostalo normální odpovědi v podobě klasického "Ne, nejsem." Další cesta tak ubíhala v naprosté tichosti. Sjeli jste z cesty, kterou putovala karavana, abyste mohli objet horu a napojit se na stezku, která vedla do hustých lesů. K tomu ale bylo zapotřebí projet oázou, problémem, se kterým Arnon úplně nepočítal. „Držte se u sebe, oáza uprostřed savany nevěstí-“ ani to nedořekl, když mu kolem ramene (45%) prosvištěl šíp, „-nic dobrého.“ Otočí koně. Isabellu ke zběsilému úprku vybízet nemusí, jemu samotnému ale trvá, než zmatené zvíře uklidní a dá se s ním do pohybu. Stojí ho to ránu na předloktí (85%) od dalšího šípu. Jediné štěstí, že útočníci zatím netrefili koně. Zazní hrdelní křik a z hustého porostu se vynoří mohutný kentaur. Už teď tušíte, že utéct jim bude obtížná práce, když jsou stejně rychlí jako vaši koně. O to horší pak byl fakt, že tenhle jediný tvor není ten, kdo vás zasypává šípy. Musí tu být ještě minimálně jeden, někde schovaný. V takové rychlosti, kterou se proti němu běsnící válečník řítí, nemá hraničář dost času, aby sáhl po svém luku. Vytáhne alespoň dýku, věnuje ti krátký prosebný pohled, aby ses co nejvíc stáhla za pádící Isabellou, než se postaví čtyřnohému válečníkovi s válečným pomalováním po celém těle a smrtícím kyjem v ruce. Lučištník se mezitím zaměří na tebe. Opustí svou výhodnou pozici, aby tě v případě potřeby, žes vyslyšela Arnonovu prosbu a mizíš pryč, mohl pronásledovat. Založí šíp, ale při běhu mu to střílení nejde tak dobře, jako když mohl stát skrytý na místě (11%). Šíp tě mine o podstatný kus. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Barrens Kentaur je až moc zaneprázdněn nabírání rychlosti, kyj zvedá vysoko nad hlavu. I když se Arnon kryje dýkou, kdybys nezasáhla protivníka kouzlem, kterému mohl jen těžko uhnout (76%), byla by pravděpodobně dost ničivá, ne-li fatální. A stejně se nehnul z místa, nechal by se zabít, aby vám získal čas. Tvá rána kouzlem je pro obra zničující, ale rychlost, kterou stačil nabrat, jen tak neztratí. Zbraň sice upustí na zem, ale zpomalit se mu nedaří tak, jak by v případě téhle odporné bolesti potřeboval. Hraničář rychle pobídne koně (37%), ale vystrašená kobyla sotva stačí zareagovat, než je polomrtvý kentaur oba smete (86%). Jediné, co v tu chvíli může Arnon udělat, je menší odskočení od koně, aby ho na zemi úplně nezavalil. Tvá druhá střela nestačila k tomu, aby protivníka skolila, jako ta první (52%). Stačí ale k tomu, aby si kentaur rozmyslel pronásledování. Arnon tak měl dostatek času, aby založil šíp a přímou ranou do hlavy ho zabil. Hrozba byla zažehnána. Jen opatrně pak musí doutnající tělo mrtvého válečníka odsunout z ležícího koně. Trvá jen chvíli, než se hraničáři to polekané zvíře podaří zklidnit. Je jen trochu potlučené, žádná vážná zranění, naštěstí. Arnon pak na tebe křikne, abys jela pryč za Isabellou. Sám se vytáhne do sedla a následuje tě. Zvíře tolik nežene, je mu jasné, že šok a náraz museli udělat své. Trvá pak o něco déle, než vás dohoní. „Strašná stvoření!“ zvolá Isabella, sotva se k vám hraničář přiblíží. Jen se přitiskne ke koni, pořád ještě viditelně neklidného ze všeho, co se událo. Kdyby hraničáři kůň při nárazu zemřel, byl by to obrovský problém. Po téhle odbočce, která vám tak akorát ztratila čas se mu moc velká přestávka dělat nechce. „Kus cesty se vrátíme, vezmeme to rovnou na sever,“ pobídne koně do kroku, což Isabellu nechá beze slov. Doufala, že na pár minut alespoň počkáte na místě. Arnon ti poděkuje za záchranu, i tě ujistí o tom, že jeho zranění nejsou vážná, není tedy třeba kvůli němu zastavovat a všechny tak zpomalovat. Jen se pak přesvědčí, že jsi v pořádku hlavně ty. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Barrens První povinnou zastávku hraničář udělá až za horou, daleko od oázy i viditelného nebezpečí. Kousek od vás navazovala stezka, ta kterou jste potřebovali. Dojde za tebou s obvazem, abys mu ruku zavázala, jak si chtěla. Jak to míval ve zvyku, mrzutější byl spíš z toho, že má zase rozbitou zbroj, než z krvácejícího šrámu na ruce. Lepší to s ním už nebude. O tom, co se stalo u oázy se pak nikdo nebaví. Ten nečekaný útok zaskočil vás všechny. „Do večera budeme u lesů,“ informuje Arnon, když skončíš s obvazováním. Poděkuje ti krátkým polibkem na tvář. Sotva začátek vašeho výletu a už nese první šrámy. Isabella už alespoň začíná chápat situaci, do které se dostala, že si nezajistila služby neomylného hraničáře a s každým metrem jde i o její život. Teď už je ale moc pozdě na to, aby se vracela. Když jste znovu vyjeli, slunce bylo vysoko nad vašimi hlavami. Tohle byla stezka, která vedla přímo do lesů, hnát koně celou dobu nemělo smysl. A když se blížila tma, hraničář byl viditelně spokojený. Jste prakticky na místě, po obou stranách vysoké kopce oddělující líté savany od zeleně. Ovšem, Arnonova spokojenost se vytratila, když si všiml, jak špatně stezka mezi kopci kličkuje. Pokud se budete chtít utábořit takhle blízko, bude to nebezpečné, protože stezky může využít kdokoliv jiný. Už se ale stmívalo, brzy bude tma na to, abyste si teprve hledali nocleh. „Zůstaneme tady a budeme doufat, že jsme jediný, kdo měl nápad se do lesů vydat,“ sleze z koně a protáhne se. Místo, které vybral je sice v zákrytu kopce, takže vám nemůže nic vpadnout do zad, ale taky je hned vedle oné stezky. Můžete alespoň doufat, že pokud někdo pojede, bude si na cestu svítit pochodní, takže o jeho přítomnosti budete vědět. Když se Arnon zmíní o hlídkách, Bella zpozorní. Nikdo jí neřekl, že taky bude muset hlídat. Vyprosí si pak úplně první hlídání, aby se na zbytek noci vyspala. Hraničář s tím problém nemá, alespoň to znamená, že první část noci bude moct strávit s tebou. Však i teď, jen co se nanosí dříví a zapálí oheň, si sedne za tebe a nepustí tě. Pokud očima zabloudíš k Belle, všimneš si, že se na vás dva občas podívá. Jistě by si s tebou místo vyměnila hned. „Vy jste spolu dlouho?“ zeptá se žena, když si připraví večeři, o kterou s ní zabojuje Mikeš. Tohle jsou otázky, na které tě nechá odpovídat Arnon. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro The Barrens / Ashenvale Arnon na Mikeše nereaguje, nevadí mu, že jsi ho rozmazlila, i když by mu někdy nejraději vyčinil. Isabella pak nevěřícně zakroutí hlavou, když řekneš, jak dlouho spolu jste. Představovala si, že spolu budete už pár let, podívala se na hraničáře, aby tvá slova potvrdil, ale ten měl moc práce s ovesnou kaší. Na druhou stranu, teď už chápala, proč na ni byl Arnon tak zlý a nechtěl se na ni ani podívat. Když jste spolu takhle krátce, je pořád víc než zamilovaný, nemá důvod koukat po jiných. „To mnohé vysvětluje,“ zasměje se a zakousne se do svého chlebu. Mikeš na ni nepřestane prosebně koukat, i když moc dobře ví, že by namazaný chleba jakousi pomazánkou stejně nejedl. Když je řeč o jídle, hraničář ti předá lžíci i se zbytkem kaše a znovu se o tebe opře. Těšila ho myšlenka, že jste druidům zase o krok blíž a za chvíli už bude všechno v naprostém pořádku, tedy téměř všechno. Vystresovaná Isabella si vzala první hlídku. Hraničář se stočil k tobě, teď to byl on, kdo ti do ucha zašeptal, jak tě má rád. Žena pak seděla u ohýnku a oháněla se klackem za každým šustnutím lístku. Když se měnila s Arnonem, byla vděčná, že už si konečně může jít lehnout. Samozřejmě ji Arnon instruoval, aby se od tebe držela dál. Byl jako hlídací pes, naštěstí jeho úlohu přebral Mikeš, který byl na Bellu pořád trochu naštvaný za tu večeři. Ty jsi hlídala poslední, tedy... nehlídala, ale měla jsi. Hraničář zůstal vzhůru i přes čas, kdy jsi měla hlídat ty. Vzbudil tě tak až ráno, kdy čekala snídaně. „Do lesa je to pár minut,“ oznámí hraničář vesele. Když pak vyjedete na cestu, je to skutečně sotva deset minut, než se tráva začne víc zelenat a stromy houstnout. Zároveň s klidem přijde i tíživé ticho a zvláštní pocit, že tu nejste sami. „Tady je mapa dost nepřehledná,“ přizná se hraničář, když s koni vjedete do lesa, kde po úhledných cestičkách není ani stopy. „Budeme to tu muset prozkoumat.“ „Počkej, chceš říct, že nevíš, kde ty druidy hledat?“ zeptá se Isabella. „Ne podle mapy,“ ušklíbne se Arnon. Tohle byl pro ženu předem prohraný souboj. Po lese jste tak jezdili několik hodin. Typická lesní zvěř i nějaké náznaky po elfksých stavbách, to bylo vše, co se vám podařilo najít. U velkého jezírka je tak první zastávka. Isabella toho okamžitě využije, aby se trochu opláchla. Hraničář tu zastavil spíš kvůli zvířatům, aby se pořádně napila. Měl pořád dobrou náladu, i když se vám zatím nedařilo nic najít. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Se sklopeným zrakem zašeptá, jak stejně nemohl usnout, přemýšlel nad cestou, a tak tě raději nebudil a hlídku vzal rovnou za tebe. Sám ti pak stiskne ruce v mírné omluvě, kdyby věděl, jak na to budeš reagovat, vzbudil by tě. „Já je nechci hledat tady, tady musíme najít jen cestu, jenže ta na mapě není. To jsem taky studoval takovou dobu. Chtěl jsem zjistit, jestli se to dá odhadnout podle terénu, ale... nepochodil jsem,“ odmlčí se. „Vylezu do koruny stromu, třeba něco uvidím odtud.“ Dřív než bys jej mohla zastavit, vykroutí se z tvého sevření, dá ti krátkou pusu na tvář a začne šplhat na první strom, který u jezírka roste. Trvá pak několik minut, než se obratně dostane do jeho koruny a dalších několik minut, než zase sleze, bezpečně až na zem. Věnuje ti neklidný pohled, který se snaží skrýt za úsměv. Co tam viděl, nebo spíš neviděl, ti neřekne. Ne sám od sebe, raději si přidřepne k vodě a opláchne si obličej. Na cákající se Isabellu se ani nepodívá, což ji dozajista rmoutí, protože se před ním náležitě nakrucuje. „Maro,“ osloví tě a tušíš, že je to něco vážného, „kolik ti zbývá té medicíny?“ zeptá se. I když ti předtím neřekl, co viděl, můžeš jen hádat, že to nebyla cesta. Teď se nejspíš snaží odhadnout, jak dlouho si můžete dovolit tady bloudit, než se ti zase začnou zdát ty strašné sny. A to ho značně znervózňuje, dosavadní spokojenost je pryč. „Vy se koupat nejdete?“ zeptá se Isabella, když jí přijde, že ve třech by to bylo živější. Arnon sice nemá náladu, ale po cestě by se na chvíli ponořil, ovšem to by znamenalo, že by ho Isabella viděla, a proto se podíval nejprv na tebe pro případné schválení. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Arnon se zamračí, když přiznáš, kolik dryáku ti ještě zbývá. Tohle není vůbec dobré znamení. Přikývne, věnuje ti další falešný úsměv, má teď víc starostí než předtím, ale nic z toho ti neřekne. Sundá si zbroj a jen ve spodním prádle skočí do jezírka. Isabella na jeho druhém konci samozřejmě všechno patřičně pozoruje. Hraničář se k plavání ale nemá, zůstane u břehu, kde tě má na dosah ruky. Když si žena všimne toho, že ani teď o ní Arnon nejeví zájem, znuděně připlave blíž. „Ty se nepřidáš?“ zeptá se tě pobaveně. Hraničář ji jen mávnutím ruky odežene, protože se k němu dostane až moc blízko. Po chvíli odhánění se Arnon vyhoupne zpět na břeh, k tobě. Pocit, že tu nejste sami jen tak nezmizí, a tentokrát nejsi jediná, kdo ho má. Mikeš stačí odběhnout pryč, kamsi do lesa. Jen, co je to trochu možné, hraničář se navlíkne zpět do své zbroje. Pokud máte být přepadeni, ať je alespoň nějaká šance, že ho zbroj ochrání. Také popožene Isabellu, která si pobyt ve vodě značně užívá. Když je venku i ona, hraničář začne připravovat koně na další cestu. Nechce se mu tu zbytečně zůstávat, a pokud máš už skutečně jen jednu dávku, měli byste si pospíšit a cestu najít brzy. Další několikahodinová úmorná jízda v sedle, kdy se noříte do zdejších lesů čím dál hlouběji. Nepříjemný pocit už dokázal zavřít ústa i Isabelle, která si doposud broukala jakousi námořnickou odrhovačku, kterou by určitě znal Erik. Tahle část lesa není zdaleka tak pěkná, jako ta, do které jste vjeli prvně. „Všechno je tu špatně,“ řekne Arnon po chvíli. Hlavou kývne k sově na větvi, která vás pozoruje velkýma žlutýma očima. Naprosto tiše. Projedete pod ní, o kus dál je srnka, která na vás hledí naprosto stejně. Všechna zvěř, na kterou v těchto částech lesa narazíte, na vás kouká jako na úplné vetřelce. Až to ve vás budí nepřirozené pocity. Místo, aby se srny plašily, když se přiblížíte, stále jen klidně stojí na místě a zírají. „Ty, Arnone, seš si jistej, že tudy musíme jet?“ vysouká ze sebe Isabella, když si všimne zrzavé veverky na větvi, která vás sleduje jako zbytek fauny. Hraničář jen zavrtí hlavou, už říkal, že podle mapy tu stezku nenajde a co jiného vám zbývá, než pokračovat dál v cestě? „Já bych to otočila a vrátila se, dokud ještě máme čas, fakt nechci pokračovat dál. Vím, že ti vaši druidi maj přednost, ale tohle je moc.“ Začne žena, otočí koně a pobídne ho do běhu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Isabella na tvůj křik samozřejmě nereaguje, sama chce být co nejdál od tohoto místa. Pobídneš Klepnu a ta se ani na okamžik nezdráhá rozkazu uposlechnout. Vyrazí jako namydlený blesk rovnou za ženou, která uhání stejně rychle. Chytit ji trvá několik minut, ale alespoň jste venku z té temné části lesa. „Promiň, zpanikařila jsem,“ odpoví provinile. Snad se tolik nestalo, vždyť jste obě celé. Až teď ti dojde, co tady nehraje. Hraničář tu s tebou nikde není. Ani si nevzpomínáš, jestli jel za tebou nebo v lese zůstal. Nicméně to nevypadá na to, že by se měl každou chvíli vynořit a připojit se k vám. „Třeba tam na nás čeká, ale nechce se mi tam jet zpátky.“ Přizná žena, přesto koně pobídne, aby pomalým krokem šel zpět na místo, kde jste Arnona viděly naposledy. Nejste stopařky, ale takhle to vypadá, že na tomhle místě nikdy ani nebyl, a přesto vypadá stejně jako to, kde jste naposledy stáli, než se žena rozhodla ujet. Isabella tě pobídne, abyste šly ještě hlouběji, v marné naději, že by se vám podařilo najít Arnona tam. Bez něj se cítí víc ohrožená a ani trochu se jí tu nelíbí. Tobě infarkt málem přivodí Mikeš, který na tebe spadne z větve. Dobře si tě prohlédne všemi očky, a pak zatřepe nožkami v radostném gestu, že tě našel. „Dobře, tohle je problém...“ zakňučí Isabella, když se vám muže nedaří najít. „JÁ SE TI OMLOUVÁM, jasný? NECHTĚLA JSEM ZPOCHYBNIT TVOJE SCHOPNOSTI!“ křičela do temného lesa, ale z něj se neozvalo nic víc, než soví zahoukání. Věnuje ti zoufalý pohled, nemá nejmenší tušení, co dělat dál. Jen potichu navrhne, abyste se stáhly, vrátily na úplný začátek lesa. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Žena sklopí zrak, zřejmě tuší, jak vztek na ní máš. Vždyť kdyby neujela, nic z toho by se nestalo, žádné skutečné nebezpečí vám přeci nehrozilo, jak u těch kentaurů, ale strach a nervy zapracovaly jinak. Neodvažuj se nic namítnout, pobídne koně a jde hned těsně za tebou. Mikeš tě nepřestane sledovat, ale na tvou otázku nijak jinak nezareaguje. Chová se podivně, jako zbytek zvěře, na kterou tady narazíte. Hýbe se jen vzácně. Jen, co vyjedete z té temné části lesa, zatřepe nožkami. „Určitě nás tady najde?“ zeptá se potichu Bella, když sleze z koně. Nejlepším místem pro čekání pravděpodobně bude obrovský pařez. V této části lesa je slyšet zpěv ptáků, Mikeš automaticky začne obalovat místo vašeho sezení do pavučiny. Pocit viny ženu rychle přejde, nahradí ji spíše otrávenost, že kvůli Arnonově chybě, že nejel hned za tebou, teď ztrácíte drahocenný čas. Nebyl to náhodou on, kdo se chtěl k druidům dostat co nejrychleji? Nezná cestu a ještě se ztratí. Tu chvíli klidu využije k odpočívání. Hlídka pro ní nebyla nejzáživnější a s představou, že ji tenhle večer čeká další, si toho šlofíka dala. Postupně utichne zpěv ptáků, na les padne noc a hraničář i se svými stopařskými schopnostmi pořád nikde. Klacků na táborák je víc než dost, netřeba pro ně chodit daleko. „Co když se během noci neukáže? Budeme tu čekat i další den, nebo se ho pokusíme najít? Víš,...“ zarazí se, myšlenku, že by se mu něco mohlo stát raději zažene, „mám o něj stejný strach.“ Dodá nakonec. Ochotně se pak nabídne, že vezme první hlídku, když spala přes den, stejně by neusnula. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Isabella souhlasí, že tě vzbudí hned, jak už sama nebude moct. Sama s dýkou v ruce a Mikešovou přízní zůstane přikládat do ohně a rozhlížet se do všech koutů. Spánek tě přemůže, ale není to nic klidného, díky tomu, že sis nevzala svou poslední dávku dryáku. Přesto se ti stále podařilo usnout tvrdě. „Tohle je špatně, nemáš tady být,“ slyšíš Rufusův hlas, který k tobě naléhavě mluví. Cítíš, jak tě chytil za ruku a vrávoravým krokem se s tebou vydal pryč, než přešel do běhu. Začneš přivykat na temnotu všude kolem vás, dost na to, aby sis začala uvědomovat, že tohle je ta temná část lesa, kde jsi ztratila Arnona, a že v patách ti běží cosi se žlutě planoucíma očima. Rufus tě navádí, ale je to duch, lesní terén mu nepůsobí takové potíže jako tobě. V jednu chvíli se ti podaří zakopnout o kořen, zvedáš se pak dost dlouho na to, aby se k tobě ty žhnoucí oči přiblížily. Ten šílený škleb roztržené tváře a čelisti nedokážeš jen tak vytěsnit z hlavy, je to ten nemrtvý elf, tolik podobný Arnonovi. „Nezastavuj se!“ křičí Rufus, snaží se tě podepřít. Ať je duchem sebevíc, pro tebe je jako člověk z masa a kostí. Elfova rychlost je neúnavná, natáhne se po tvé noze, rozdrápe kůži na lýtku. V jednu chvíli sevře tvou nohu tak pevně, až máš pocit, že ti rozdrtil kost. Pak sevření poleví, dost na to, aby ses mohla dát znovu do běhu. Je to už jen pár metrů, dorazíš do tábora, kde jsou Isabella i s Mikešem v útočné pozici. Dokonce vidíš i sebe, své spící já a nemrtvého, který se vyřítí z lesa, ignorujíc tebe i Rufuse, skloní se k tvému neklidnému tělu, křečovitě svírající medvídka, vezme tě do náruče a dost slyšitelně řekne: „Říkal jsem, že spolu budeme navždy.“ Probuzení nastává prakticky okamžitě, cítíš kolem svých ramen cizí ruce, plameny na tvou ochranu přicházejí okamžitě. Hraničář jim přes veškerou únavu sotva stačí uskočit (32%). Na poslední chvíli si rukou alespoň stačí zakrýt obličej, než přepadne na záda. Sykne, ale neřekne nic víc. Okamžitě se k němu skloní Isabella, jako kdyby tvůj útok brala jako akt rozchodu a Arnon byl jen její, ale ten ji zažene. Moc dobře ví, co tě pronásleduje ve snech, když se nenapiješ dryáku, a tohle byl dost určitě ten stejný případ. „Omlouvám se,“ řekne potichu a přistoupí k tobě blíž, aby ses mohla přesvědčit, že to není nemrtvý, ale skutečně on, zpocený a špinavý v obličeji od hlíny, ale je to on. Při první příležitosti se k tobě pokusí posadit, zahnat můry ze zlého snu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Pevně tě obejme, pošeptá, jak je mu to celé líto. Trvá pak dlouho než se odhodlá k nějakým dalším slovům, ale ujistí tě, že je v pořádku. „Běžel jsem za křikem, měla jsi noční můru?“ zeptá se starostlivě. Podá ti pak svojí ruku, která ho chránila před tvými plameny. Na předloktí a trošičku na dlani měl rudý flek od popáleniny. Nebylo to nic vážného, i když to bolelo jako čert. „Nic to není.“ Snaží si pak prosadit svou. Sám ti pak začne vyprávět o tom, co se mu stalo, když jste zmizely. Jak se snažil jet za vámi, ale každou chvílí a každým metrem by ve větší a větší tmě, až se mu nakonec splašil kůň, vyhodil ho ze sedla a on se musel trmácet lesem pěšky. Neměl svůj batoh, všechno až na luk zůstalo připevněno ke koňskému sedlu. Popsal ti, jak se cítil, že měl nepříjemný pocit, jakoby ho něco sledovalo, a pak uslyšel tvůj křik. Sám se ti pak omluví, je moc unavený na to, aby s tebou zůstal vzhůru. Únavou mu padá hlava a sotva udrží pozornost. Kůň ho připravil i o plášť, na kterém by v takové chvíli normálně spal, ale tentokrát ho nebude trápit spaní na zemi. Jediné jeho přání je, aby mohl zůstat u tebe. Isabella ani Mikeš nechápou, co ten jeho náhlý příchod má znamenat. Žena je minimálně ráda, že už je zpět, cesta bude pokračovat a nemusí se tolik obávat o vlastní život. Jistě ho i ráda vidí. Arnonův návrat přeci jen trochu uklidnil atmosféru u ohně. Ujistí tě pak, že není zraněná, ale přisedne si k tobě, když hraničář s obtížemi, kvůli zranění, usne. „Co ten tvůj křik měl znamenat, skutečně máš noční můry?“ Podívá se na hraničářův špinavý obličej. Že celou cestu běžel, o tom nemůže být pochyb. Mikeš sám se k němu stočí, a výjimečně u něj i zůstane. „Hledáme druidy kvůli tomu, že ano?“ položí další otázku, teď jí začíná Arnonův neklid dávat smysl. Pokud máš takhle křičet každou noc, bude lepší, když je najdete co nejdřív. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Isabella se na okamžik zamračí, nemá v plánu zpochybňovat tvá slova, ne potom, co viděla a slyšela. V tuhle chvíli ti ani nedovede pořádně vyjádřit svou lítost, nebo poskytnout slova útěchy. Raději se tak odporoučí na své místo, kde jen chvíli mlčky kouká do ohně, než se skutečně natáhne a usne. Zbytek noci je pak klidný pro ty, co spí. Ty máš před očima stále hrůzy z noční můry, které nechtějí zmizet. Většinou je to Arnon, kdo se ráno budí jako první, teď ho však s přehledem předehnala Bella. Pokud se ho nerozhodneš vzbudit, trvá pak další dvě hodiny, než vstane sám. Pořád vypadá unaveně, nebo ti to tak přes všechnu tu hlínu, co mu na obličeji zbyla, alespoň připadá. První věc, kterou to ráno udělá je ta, že si tě najde a pevně obejme. Máš pocit, jakoby tě neviděl celé týdny, přitom byl pryč jen několik hodin. „Necháš si své nové maskování?“ šťouchne do hraničáře Isabella, když si připraví koně na cestu. Věnuje jí jen zamračený pohled, jistě, on se v žádném zrcadle neviděl. „Asi bychom se měli porozhlédnout po mém koni,“ řekne Arnon potichu. Má u něj všechny své věci, bez nich bude jen na obtíž, nebo alespoň tak to vidí on. V jednu chvíli dokonce odmítne, že by se měl s jednou z vás dělit o vašeho koně, zkrátka se rozhodne jít po boku tvé klisny. „Mám v batohu svůj deník,“ přizná zničeně. Celý jeho výzkum právě pobíhá někde po lese, v té temné části, které by se klidně rád vyhnul, ale přesto tam zamíří. Čím hlouběji se dostanete, tím víc jsou vaše zvířata neklidná. Dokonce i Mikeš se začne všemožně vrtět. Po několika hodinách se Arnonovi podaří chytit stopu jeho koně, chvíli se mu dokonce povede se jí držet, jenže potom zmizí. „Nedává to smysl...“ zakleje. Vždyť byl tak blízko! „Kůň se prostě nemůže jen tak vypařit, tohle nedává smysl!“ začne vztekle. Tuhle část lesa mu byl čert dlužen. Snad by to nesl statečněji, kdyby nešlo o všechny jeho zápisky. Strávíte v lese dalších pár hodin, než zaslechnete zvuk vody. Je to něco, co zvířata motivuje k rychlejšímu pohybu. Během celého putování se koně několikrát zastavili a jen tiše zírali před sebe, stejně jako Mikeš, který se už nějakou dobu nepohnul, jen tiše sedí na hraničářových zádech. Arnon sám je z celého putování neskutečně rozmrzelý. Stopy kopyt zachytil ještě dvakrát, ale pokaždé se stejně neuspokojivým výsledkem. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Z koně dolů ti Arnon pomůže, když se ozveš, že chceš něco vyzkoušet. Ani jeden se tě nezeptají, co tě napadlo, co chceš zkusit. Isabella sleze ze svého koně a pevně sevře jeho uzdu, oba tě pak netrpělivě sledují, jak čaruješ. Máš potom pocit, jakoby tvá magie strhla neviditelný závoj, za kterým byl celou dobu úplně jiný svět. Celá tahle temnota a mizející stopy, to všechno je jen iluze, kterou vidíš čím dál tím více rozmazaně. „Můro!“ slyšíš Arnonův hlas, než se ti zavřou oči a sama se ztratíš v hluboké tmě. Nevíš, jak dlouho jsi byla mimo. Probudila ses když bylo slunce vysoko nad tvou hlavou. Všude byl krásný klid, cítila jsi kolem sebe ruce svého milého, který tě po celou dobu držel v těsném objetí. Ucítíš jeho hlavu na svém rameni a odporně zapáchající dech. „Čekal jsem, než se vzbudíš.“ Sevře pevněji. Máš tak akorát prostor k tomu podívat se na rozšklebenou tvář nemrtvého elfa, před kterým jsi v noci utíkala. Dostal tě. Povolí své sevření tak, aby ses mohla vymanit z jeho náruče. Pomalu pak vstane, šíp, který z něj vždy trčel je v polovině zlomený. „Dovolila jsi jim, aby mě odvedli. Myslela sis, že v té kleci zapomenu?“ Odporně se uchechtne. Udělá k tobě další dva kroky, ale tentokrát cítíš, že je něco jinak. Tentokrát už nestojíš přimrzlá k zemi, můžeš se hýbat, můžeš mluvit. Konečně jsi tady jednou sama za sebe, schopná ovlivňovat svůj osud. Rufus tu tentokrát není, aby ti z nepříjemné situace pomohl. „Hádej co, dostal jsem se ven a došel si pro tebe. Tak mi dej ruku, vrátíme se k ostatním.“ Další krok, nemrtvý už je na dosah paže. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Nemrtvý elf se jen zasměje, když vidí, jak se ho bojíš. „Není to snad jasné? Ty a já, my k sobě patříme.“ Řekne to s takovou jistotou, že by ho v tuhle chvíli o opaku nedokázalo nic přesvědčit. Chce být s tebou, protože jsi jeho. Utekl, našel si tě a teď si tě i odvede pryč. Tvůj strach ho jen přiživuje, překoná tu mezeru mezi vámi, chytí tě za ruku a vyhrne ti rukáv. Odhalí tak i hluboké rány až na kost, žádnou krev. Tělo nemrtvé. „Nejsi jako "my"? Nemyslím si,“ zasměje se, pustí tě. Elf si toho nevšimne, když se mu za zády zjeví Rufus, tvá naděje. „Ona s tebou nechce mít vztah, jako ty s ní. Není mrtvá, nechce tě.“ Řekne klidným hlasem. Nemrtvý se otočí, aby viděl mladíkovi do tváře. To je tvá šance! Je to chvíle nepozornosti, které můžeš využít ve svůj prospěch, dát se na útěk a doufat, že dokážeš utíkat tak dlouho, dokud se neprobudíš. Terén lesa ti brzy začne splývat, vše tu vypadá stejně. Zvěř před tebou prchá, nemrtvý ti je v patách, stejně tak Rufus. Když už to vypadá na chytrý manévr z tvé strany, kdy se ti podaří za křovím zaběhnout za vyšší kopec, kořen ti tvé plány docela překazí. Zakopneš a tvrdě dopadneš na zem. Netrvá to dlouho a elf tě doběhne. „Nemůžeš mi utéct!“ křikne po tobě, otočí tě na záda a obkročmo ti sedne na stehna. Zápěstí pevně sevře, takhle mu už vzdorovat nemůžeš. Dopadl tě, teď už můžete být spolu. Dívá se ti svýma mrtvýma očima rovnou do tváře, nemusíš moc přemýšlet nad tím, na co zrovna myslí. Naštěstí pro tebe, procitnutí přichází právě včas, abys unikla polibku od tvého nemrtvého nápadníka. Hraničář tě pevně objímá, zatímco se baví s Bellou. Jejich rozhovoru nerozumíš, všechno kolem tebe je na krátký okamžik tlumené, a když začneš rozpoznávat zvuky tekoucí vody a zpěvu ptáků, ti dva už se nebaví. Oba tě pozorují, jen hraničář má ve tváři náznak obavy. Ta neproniknutelná temnota, která tu byla, je pryč... a nebo tě z té části lesa odvezli pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Dřív než by si hraničář stačil uvědomit, co děláš, začne ti z ruky téct krev. On i Isabella na tebe pak zůstanou koukat trochu nevěřícně. Tentokrát je to i žena, kdo má o tebe viditelný strach. Arnon tě víc stiskne, s tvými můrami bojovat nemůže, ale kdyby mohl, vyměnil by si s tebou místo, jen aby tě nemusel slyšet křičet ze spaní. „Když jsi použila magii, něco se zrušilo... jako kdybys odfoukla nějakou záclonu, všechno tu začalo ožívat.“ Začne Arnon. Magii sice nerozumí ani trochu, ale snaží se co může, aby ti pořádně vysvětlil, jak se ta škaredá temná část lesa rozjasnila, když jsi kouzlila. „Hned potom jsi omdlela. Chtěl jsme tě vzbudit, ale v kombinaci s tvojí únavou to bylo nemožné. Vzal jsem tě k vodě, kde jsme čekali...“ Zavrtí hlavou, když se začneš strachovat, jestli se něco nestalo. Tentokrát nikdo popálený není. Arnon tě opatrně vezme do náruče a vstane, otočí se s tebou tak, abys viděla na všechny tři uvázané koně. Vysvětlí ti pak, že jen co jsi odstranila tu magickou iluzi, koně našli u vody i se všemi jeho věcmi. Má z toho pochopitelnou radost, protože se mu vrátil jeho deník. Má o tebe však pořád strach. Postaví tě pomalu na zem, pořád pevně držíc, abys mu náhodou neupadla. „Jak se cítíš?“ zeptá se opatrně. „Povíš mi o tom, co se ti zdálo?“ vyzve tě, ale nutit tě nebude. Podívá se pak na Isabellu. „Budeme moct pokračovat dál?“ zeptá se žena. Hraničář pokrčí rameny, vezme si tvojí ruku, kterou sis rozdrápala a dotáhne tě k čisté vodě, aby ji mohl opláchnout. „Cestu bych neodkládal,“ řekne po chvíli, kdy ti ruku zaváže. „Budeš moct pokračovat dál v cestě?“ Nechce, abys mu spadla z koně, nebo aby ses vylekala. Je tu až moc věcí, které ho děsí. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Ubezpečí se, že jsou obvazy pevně utažené, na tvou otázku ukáže za sebe, kde se Mikeš houpe na větvi za pavučinu sem a tam, jakoby byl na houpačce. Doufá tak, že nemusí vysvětlovat, jak je pavoučisko v pořádku. Na koně ti pak rád pomůže, i když má mírné obavy. Arnon tě pak nespouští z očí. Je mu jasné, že bys tu raději zůstala, netahala se dál, býval by k tomu i svolil, kdyby tě sny nepronásledovaly až sem. Raději se ujistí, že nespadneš z koně a budeš pokračovat, než abys prožila další noc ve strachu. Ujedete tak hodný kus cesty, Arnon je očividně spokojen s tím, že se vám daří proniknout hlouběji do lesa, dokonce to vypadá, že se mu podařilo najít nějaké hodně staré ukazatele cesty, snad tu v tehdejších dobách nějaká cesta vedla. „Můro!“ ohlédne se, když začneš mluvit a zastavíš koně. Z toho svého okamžitě seskočí, sundá tě dolů dřív než spadneš. Dlouho si tě pak prohlíží, jestli za tvým současným stavem nestojí nějaká zákeřná nemoc, než se otočí na Bellu. „Nemůže pokračovat dál, utáboříme se tady.“ Nakáže, žena se ani nesnaží vzdorovat, sveze se z koně dolů, odežene Mikeše, který se vezl s ní a koně dojde uvázat. To samé udělá i s Klepnou a Arnonovou herkou. Hraničář zůstane s tebou na zemi, než nabereš tolik sil, abys mohla sama sedět. Dojde ti pak vytáhnout věci na spaní, včetně medvěda, a donese i zbytek dryáku. Pomůže ti s ulehnutím, dopití lektvaru je pak podmínkou, kterou musíš splnit, aby se o tebe nemusel bát. Lehne si k tobě, je tak to poslední, co vidíš předtím než usneš. „Myslí si, že ho máš ráda, že s ním budeš do konce života.“ Ležíš na zemi, probudí tě Rufusův hlas, který stojí nad tebou. Je hluboká noc, kus od tebe hoří oheň, u kterého sedí Arnon s Isabellou, mezi nimi zhruba metrová vzdálenost. Chlapec si klekne vedle hraničáře, který ho nevnímá. O něčem se baví s Bellou, ale jejich rozhovor je tlumený, nedokážeš s jistotou určit, o čem mluví. „Má špatnou, smutnou minulost. Udělal chyby. Bojí se, že kdybys je zjistila, nechtěla bys ho, proto o nich nemluví.“ Lépe si ho prohlédne a zamračí se. „Má špatnou krev.“ Poposedne k Belle a zahledí se jí do obličeje. „Líbí se jí, chce ho, ale drží se zpátky. Proč?“ Nechá je oba sedět a stoupne si k tobě. „Nesmíš tu takhle ležet, tvoje přítomnost ho nutí stopovat. Za chvíli přijde.“ Varuje tě, pomůže ti na kostnaté nohy. Pokud se podíváš za sebe, uvidíš své skutečné spící tělo. Rufus tě chytí za ruku. „Jsi zmatená, ale nemusíš být.“ Ujistí tě a začne tě táhnout dál od ohně, dál od ostatních. Jdete lesem nějakou chvíli, než tě začne nepříjemně mrazit. Pokud se otočíš, spatříš dvě žluté oči, které tě ze tmy pozorují. Rufus o jeho přítomnosti ví taky, ale místo toho, aby s tebou uháněl jako splašený zajíc pryč, stojí klidně na místě. „Jak dlouho mi chceš utíkat?“ zeptá se hlas ze tmy. Vyjde nemrtvý, nežene se k tobě jako obvykle. „Já se tě nevzdám, a pokud zapomeneš, počkám ve tmě na tvůj opětovný příchod.“ Varuje. Ví, že máte druidy na dosah ruky, že ti pomohou a on už se k tobě takhle blízko nedostane. Přesto udělá dalších pár rozhodných kroků až k tobě, vezme tě za ruku, za kterou tě nedrží Rufus a proplete si s tebou prsty. Jen se lehce ušklíbne, jak jen mu to natržená tvář umožní. „Copak nevidíš, že si jsme souzeni? Utekli jsme před svými životy i povinnostmi, abychom byli spolu,“ vede si dál svou, sehne se k tobě a políbí tě na rty. Cítíš pak, jak tebou Rufus trhne, a pak se probudíš. Nevítá tě žádné teplo ohně, ale dost nepříjemná poloha a drncání. Slyšíš zvuk koňských kopyt, která dopadají na lesní terén. Jako druhý slyšíš Arnonův hlasitý dech. Drží tě v náručí, utíká s tebou lesem, zatímco Isabella jede na koni a vede další dva. Hraničář tě drží pevně. Nemáš ani ponětí, jestli utíkají před něčím, nebo Arnona donutil jednat tvůj křik ze spaní. Utíká vytrvale, dlouhou dobu. Slyšíš pak, jak tiše zaúpí, když se mu podaří natrefit na stezku, ještě víc zrychlí, Bella i s koňmi mu jsou v patách. Nakonec se musí zastavit. Vlastně s tebou upadne, když se mu chodidlo chytí do kořenů. „Ne!“ vykřikne, když tě musí pustit. Nemáš nejmenší ponětí, proč se chová takhle, nic vás očividně nepronásleduje. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale První oslovení hraničář neslyší, dál tě nese napříč lesem. Až po tom druhém se na tebe podívá, věnuje ti mírný úsměv, než se kořeny obepínající jeho kotník utáhnou. Obličej se mu na okamžik zkřiví bolestí, otočí se na ženu, která vás akorát dojíždí na koni. „Vezmi ji!“ zakřičí, Bella se po tobě instinktivně natáhne. Dokonce má tolik síly, aby tě vytáhla do koňského sedla, neptá se tě, jestli chceš nasednout, nebo ne. Zkrátka tě vytáhne, pevně chytí, abys nespadla a pobídne koně, aby se vydal po vyšlapané cestě dál, nechávajíc hraničáře za vámi. Nezáleží na tom, jak moc se vzpíráš, jak moc naříkáš, Arnon zůstane ležet na zemi a Bella s tebou uhání dál. Netrvá to ani moc dlouho, než uvidíš před čím tak zběsile prchal. Přichází to v doprovodu plamenů, ze kterých vybíhá několik nemrtvých. Můžeš jen tušit, jestli se hraničář dokázal ze své situace nějak dostat, protože pokud ne, teď už s ním bude jistě konec. Všichni, až na hraničáře, uháníte dál po stezce, která se zdá být nekonečná. Až na jejím samém konci se rýsuje střecha elfského příbytku. Samozřejmě není nechráněná a vám už na pomoc spěchají elfové, kteří vás zvou dovnitř, za poměrně vysoké kamenné hradby. Muži, kteří se vás ujmou se vás také začnou okamžitě vyptávat na všemožné. Odpovědí se s radostí ujme Bella. „Je dobře, že jste nás našly právě včas. Postaráme se o vaše koně.“ Řekne klidně elf, poměrně vysoký muž s tmavě modrými vlasy, zářícíma očima a v plné zbroji, zatímco vás vede ke stolu, za který se posadíte. Isabella se zmíní o hraničáři, který měl přijet s vámi, ale zůstal na cestě. Noční elf jen pokrčí rameny, zlověstně mu přitom zajiskří oči. „Pro nikoho se nevydáme. Pokud to sem nestihne, než dorazí ta zkáza, pak je pravděpodobné, že váš kamarád již nebude chodit mezi živými.“ Vstane od vás. Ať už jsou tvé emoce jakékoliv, z téhle elfí pevnosti vás odejít nenechá. Můžeš se tak jen modlit za to, aby to Arnon stihl, aby se každou chvíli vynořil z těch temných končin lesa, které ještě nestačil ozářit plamen. „Neboj se, určitě je v pořádku,“ Bella ti věnuje smutný úsměv. Svěří se ti pak s tím, že důvod toho náhlého útěku byl chodící kostlivec, který se připletl moc blízko k vašemu tábořišti. Hraničář to viděl jako signál něčeho špatného, popadl tě a utíkal s tebou. Ona sama stihla zabalit všechny věci a vydat se mu v patách. Vlastně vám oběma jeho smysly zachránily život. Vám třem, pokud se počítá Mikeš. Trvá pak několik dalších hodin, než se dostanete z budovy ven. Všude vládne panika. Většina elfského vojska, které se tady nachází, je už úhledně nastoupeno u hlavní brány, čekajíc na nepřítele, civilisté prchají do předem určených domů, kde doufají, že přečkají to nejhorší. Je to i chvíle, kdy ho spatříš. Kdy se vynoří Arnon, docela kulhající, celý od krve, za zády mu kráčejí dvě abominace a několik ghúlů. Žádná z těch oblud na něj neútočí. Důvod je prostý - Arnon je stopař, našel vás i po své vlastní smrti. Slyšíš noční elfy křičet, generálové chrlí jeden rozkaz za druhým, když se všichni nemrtví, včetně Arnona, dají do pohybu. I noční elfové se vydají do útoku. Tahle bitva je za záchranu nejen města, ale i celého lesa! „Můro?!“ zaslechneš známý mužský hlas. Pomalu otevřeš oči, jen abys viděla svého hraničáře, který s tebou usilovně lomcuje. „Díkybohu, už jsem se bál, že se ti stalo něco vážného a nikdy se neprobudíš!“ Vypadá skutečně ustaraně. Tentokrát si můžeš všimnout Isabelly, která klečí hned za tebou. I Mikeše máš u nohou. Pomalu svítá a oheň dohasíná, ani jeden se s tebou nehnul o krok. Tohle je to stejné místo, kde tě hraničář uložil ke spánku. Pořád pevně svíráš medvěda z poutě. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Arnon nechápe, co se děje. Měla jsi noční můru, o tom není pochyb, kdyby ne, tak tě ani nebudí, ale takhle ses ještě nechovala. Pevně tě obejme, neptá se na nic. Nejspíš bys mu stejně neřekla, co jsi viděla, a tak se ani nesnaží, jen tě pevněji stiskne a dál s tebou sedí na zemi. „Nikam nepůjdu,“ slíbí ti. Sice si není jistý, co jsi myslela těmi slovy, že bys ho nikdy neopustila, ale nezdálo se, že by si chtěl stěžovat. Pustí tě až po dlouhé době, pomůže ti sbalit všechny věci a přesvědčí Bellu, že bude lepší, když se vydáte na cestu. Je utahaná, nejraději by si šla lehnout, ale tvé stavy už jsou daleko za hranicí zábavy. Přikývne, i ona se vytáhne na koně, ujistí se, že se Mikeš pevně drží a vyjede na cestu. Celou cestu se pak Arnon snaží zaměstnat tvou mysl. Je to jako tehdy, když jste vjeli do Swamp of Sorrows. Chytal tě za rameno a ukazoval zvířata, kolem kterých jste projeli. Dokonce se vám podařilo natrefit na pavouka, ale kvůli tobě si ho hraničář prohlédl jen z dálky a více nezkoumal. Isabella na koni sotva držela oči otevřené. Nebyla zvyklá na podobné spánkové deficity jako Arnon. Neodvažovala se ale mluvit nahlas, jen zívala a dál poslušně cválala za vámi. Naštěstí pro ní, vaší dlouhé cestě měl být za chvíli konec. Podařilo se vám natrefit na stezku, stejnou jako z tvého snu, jen se vás tentokrát nesnažilo nic zastavit. „Nejsme tu sami...“ řekne Arnon potichu, že ho slyšíš jen ty, napůl spící Isabella má smůlu. Je to zrovna moment, kdy se cesta klikatí mezi vyvýšenými kopci. Hraničář je v pozoru, možná proto ho útok pantera ze stínů nijak nezaskočí. Chytí tě za zápěstí a strhne z koně na zem, dřív než by to zvíře udělalo samo. Krátce po útoku se ozve ohlušující zapísknutí a kočkovitá šelma se stáhne. Na jednom z kopců se vynoří elfka a nepřátelsky na vás všechny pohlédne. Očividně není zvyklá na cizince. „Nepřišli jsme bojovat!“ křikne po ní Arnon. Rukou ho vyzve, aby pokračoval. „Snažíme se najít druidy. Věříme, že by nám mohli pomoct s problémem, který nikdo jiný vyřešit nedokáže. Jde o noční můry.“ „Támhle někdo je?!“ ozve se za vámi Bella, která se probudila a spatřila elfku. Arnon jí věnuje zlý pohled, než se opět vrátí k elfce. Ta na vás jen kývne. Dobré znamení, že můžete pokračovat dál. „Já bych ale fakt spala, asi mě budeš muset vzít do náruče a běžet se mnou,“ zasměje se Bella a sveze se z koně dolů, jen aby přešla k Arnonovi. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Arnon se zamračí, když k němu natáhneš ruku, nerozumí dost dobře tomu, proč se takhle chováš. Isabella je na něj vysazená, ale to byla vždycky, a tohle navíc nebylo nic katastrofálního, pokud se nepočítá fakt, že to byl skutečně hloupý nápad. Jen se na tebe zvědavě podíval, Bella samozřejmě začala diskutovat. Protestovala proti návrhům, že by se vezla na koni s kýmkoliv z vás. Nakonec jsi ucítila Arnonovu ruku na rameni. „Je to v pořádku, potřebujeme si pospíšit,“ ujistí tě, vezme usínající Bellu do náruče. „Jo, je to v pohodě, Maro...“ zopakuje Bella a schová obličej do zbroje jejího nosiče. Arnon jen dlouze vzdychne, pokyne ti, aby ses vyšplhala na koně. Ujistí se pak, že držíš obě koňské otěže, aby s Isabellou mohl začít běžet po cestě vzhůru. Čekali byste, že na jejím konci bude stát nějaká elfská osada, nebo něco, co by se podobalo tomu z tvého snu, ale není tomu tak. Les končí, kopce se stávají strmější a před vámi se rozprostírá zelená louka. Arnon se zastaví, položí Isabellu na zem, je zbytečně těžká a tohle vypadá na místo, kde na vás jen tak něco nebafne zpoza stromu, už jen proto, protože tu žádný není. Až v dáli se jich pár tyčí vzhůru. „Tady to vypadá tak zvláštně, skoro až uměle.“ Řekne Arnon, otočí se na tebe. Jako by les, ze kterého jste sem přišli, byl to nejtemnější místo na celém světě. Tady vám nad hlavou svítilo slunce, ptáci zpívali, tráva se líně ohýbala podle toho, jak vítr vál. Mikeš spadne z koně na zem, oblbnutý silou, kterou ani jeden nevidíte. I koně se zdají být jakýmsi způsobem unavenější. „Necháme tady zvířata, půjdeme se podívat, co nám tohle místo může nabídnout?“ zeptá se, ale Isabellu se mu probudit nepodaří. Jakoby na ní účinkovalo stejné kouzlo, které působí i na zvířata... nebo byla skutečně moc unavená. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro
Hraničář pokrčí rameny. Kdybys je chtěla vzít s vámi, musela bys nést Mikeše a on Isabellu, a tahle představa se mu moc nezdá. Nejistě se na tebe otočí, když nedokončíš větu a začneš se škrábat. Přiskočí k tobě a chytí tě za zápěstí. Nedovolí ti, aby sis znovu ublížila, jako na hřbetu ruky. „Nedělej to,“ zabručí, krátce tě políbí na tvář. Tvou ruku pak nepouští, poodejde s tebou několik metrů, abyste pořád viděli na koně, Mikeš i Bellu. Nakonec svolí k tomu, abys použila svou magii a přesvědčila se o tom, co je s tímhle místem špatně. Tah to byl chytrý. Okolní vzduch začal houstnout hned, jak se ti v dlani začalo formovat kouzlo. Fungovalo to pak velice jednoduše, jako kdybys trhala samotnou iluzi na kusy a pomalu spatřovala, co se tu skrývá. Tentokrát ti rušení iluze nebralo energii, nechtělo se ti spát, to jen Arnon si po tvém boku dlouze zívl. Jakoby to teď ovlivňovalo všechny kromě tebe. Žádná krásná louka se před vámi nerozprostírá, místo toho tu je cesta, nenápadně se klikatící mezi umírající trávou, která ani vzdáleně nepřipomíná tu krásnou zeleň z iluze. Dřív než se podíváš jinam, všimneš si, jak mezi stromy, na konci té cesty před tebou, mizí elfka, jejíž přítomnost vám také není cizí. Zaslechneš další zívnutí, ale to už tě hraničář táhne za ruku zpět ke koním a Isabelle. Zvířata se do pohybu dají, i když by nejraději spala, ženu musí znovu nést Arnon. Nemusíš se ho ptát, co má v plánu. Nechce ztratit elfku z dohledu, a tak přidá do kroku. Překonat vzdálenost, která vás od ní dělila, netrvalo nijak výrazně dlouho. Do ticha zněly akorát koňské kroky a hraničářovo zívání. Jen co projdete stejnou klikatící se cestou, jako noční elfka před vámi, naskytne se vám pohled na malou vesničku. Nepodobá se vůbec té, kterou jsi viděla ve svém snu, tohle není žádná osada s vysokými zdmi, ale společenství několika uskupených stanů a pár kamenných budov typické elfské architektury. Uprostřed studna, a kolem pár poletujících bludiček, jinak několik párů zvědavých očí, které vás sledují z okenic domů. „Chtěli jste mluvit s druidy,“ ozve se známý hlas za vašimi zády. Elfka vypadala poměrně sebejistě, o nohy se jí třela šelma, která na vás předtím zaútočila. Arnon jen kývne, nepřeslechla se, ale tady to vypadá, že moc druidů nesídlí. „Vyberte si stan a vejděte, zlé sny nejsou nic neobvyklého, ale je to cesta, kterou bude muset jedinec absolvovat sám.“ Upozorní. „Rozumíme, jak se druidům za jejich pomoc odvděčíme?“ zeptá se hraničář. Elfka jen zavrtí hlavou. „Nijak, a přeci jen to nebude zadarmo.“ „Nerozumím.“ Odfrkne si hraničář, na tyhle hádanky nemá chuť. „Nemusíš všechno vědět hned, tak šup. Jděte, dokud jsou přívětivý, tahle šance je ojedinělá, další už byste nikdy nemuseli dostat.“ Zasměje se. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Hraničář se jen usměje. Takhle to vypadá, jako kdyby ses s ním loučila, protože ho neuvidíš celé roky. Přitom bude hned vedle tebe. Polibek ti oplatí. „Nikdy tě neopustím,“ špitne stejně potichu. Popostrčí tě pak, abys šla, vydá se pomalu za tebou, ale když si konečně vybereš stan, ozve se z něj prosté: „Ten půlelf ať zůstane venku, ty vstup.“ Arnon se jen lehce zamračí, políbí tě na hřbet ruky a kývne, abys šla. Počká na tebe hned před vchodem, dokonce ho pak vidíš, jak si rozhodně sedl před stan. Tohle bude dlouhé čekání, ale co by pro tebe neudělal. Tobě samotné se naskytne pohled na všemožné zuby lesní zvěře, které jsou na šňůrkách rozvěšeny po celém stanu, v jehož středu sedí elf a se zavřenýma očima nad něčím přemýšlí. Před ním je rozložená vlčí kožešina, on sám sedí na polštářích. Když se přiblíží, otevře zářivé oči a pokývne ti, aby ses posadila. „Vím, co tě trápí, viděl jsem to.“ Řekne klidně, pokud je "říct" to správné slovo. Neotevírá ústa, jeho hluboký hlas ti zní v hlavě. „Je jen jediný způsob, jak ti s těmi problémy pomoct. Musíš jim čelit.“ Počká než se posadíš, aby ti ruce přiložil ke spánkům a znovu zavřel oči. „Jen si vzpomeň, jak to všechno začalo,“ vyzve tě, a když tak učiníš... Ocitneš se znovu pod schody, na kterých stojí tvůj mistr s elfem, který se tolik podobá Arnonovi. Je to nemrtvý z tvých snů, ale teď už nemusíš jen nečinně přihlížet tomu, co se děje, ve chvíli, kdy jej zasáhne šíp, poznáš, že se můžeš sama hýbat, že s tím vším, co se stalo můžeš bojovat. Nemusíš stát nehnutě na místě, když vše zčerná a elf se znovu vynoří jako chodící mrtvola zpoza rohu, vytáhne dýku a skočí s ní proti tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Sen Nemrtvý se zastaví, když spatří tvé kouzlo. Nestihne však zareagovat dost rychle na to, aby se mu vyhnul. Záře ho pohltí stejně rychle, jako tebe, jen ty nekřičíš bolestí, když se k tobě kouzlo dostane. Když záře pomine, teď již mrtvá hromádka se na zemi ani nepohne. Zabila jsi ho dřív, než se tě stačil dotknout. Nedošlo k ničemu, čeho bys litovala, ale to stejně nezastaví nemrtvého jezdce, aby k tobě přijel blíž. Dřív než by se tě dotkl on, ostřím svého meče, záře, která prve pohltila nemrtvého na zemi, se rozšíří a obklopí i vás. Když zmizí tentokrát, je docela tma, a ty kráčíš ruku v ruce s tím stejným elfem, kterého tvé kouzlo zasáhlo. Je to sen, který jsi měla krátce po opuštění Dalaranu. Cítíš stisk nemrtvé ruky, jakoby byl opravdový, a daleko za svými zády uslyšíš křik. Rufusův křik. Vidíš, jak se za běžícím mládencem sbíhají davy nemrtvých, kteří jej chtějí rozsápat. Ale chlapec se i přes to všechno snaží běžet dál, snad si myslí, že celým tím davem proběhne bez úhony, že ho kostnaté paže nezastaví a nesrazí k zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Sen Nemrtvý elf nestačí ani pořádně zareagovat, když jej opět pohltí plameny. Můžeš slyšet jeho křik, stejně zřetelně jako ten chlapcův, když se po něm sápají všechny ty kostnaté paže. Cítíš jeho paniku, nechce tu zemřít, nikdy tu být nechtěl. A přesto ho srazí k zemi, shromáždí se kolem něj a do masa mu zaboří dlouhé prsty. Až tvá kouzla rozhodnou o tom, co se s chlapcem stane. Nemrtvé zrůdy začnou před plameny prchat, ty méně chytré a ostražité zahynou v plamenech. Rufus se celý uslzený posadí v té plamenné smršti. Trvá mu dlouho, než se vyškrábe na nohy, teče mu krev a je k smrti vyděšený, ale unikl tomu osudu, který jej potkal prvně. Nezabili ho, prchá dál. Vidíš, jak ti věnuje vystrašený pohled, oči doširoka otevřené, snad by ti i poděkoval, kdyby ho v tu chvíli napadala vhodná slova. Nikdo z mrtvých se za ním neobtěžuje běžet. Je to chvíle vítězství, než ucítíš něčí ruku na svém rameni. Když se otočíš, stojíš uprostřed temného lesa, nemrtvá podoba Arnona je hned před tebou i se svým hrozným šklebem. Pomalu si z těla vytáhne šíp, který ho zabil a začne ti s ním hrozit. "Co si myslíš, že děláš? Doufáš, že se mě takhle zbavíš?" Prskne vztekle, ožene se proti tobě šípem (87%). |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Sen Hrot šípu se ti nehezky zavrtal do ramene. Bolest byla tak intenzivní, až ti přišlo téměř nemožné, že by tohle celé měl být jen sen, realita, která není skutečná, a přesto tě krev na vlastním rameni přesvědčovala o opaku. Když pak došlo na kouzla, tentokrát nebyla tak efektivní (61%). Nemrtvá kreatura se jim vyhnula, chytila tě za ruku a pevně ji sevřela. "Mě se nemůžeš zbavit..." prskla mrtvola a přiblížila se k tobě. Tohle bylo zlé. Znovu tě to vrhalo do pozice, kdy ses mohla sotva hnout. Než by však nemrtvý stačil cokoliv zkusit, z lesa se vyřítil mladík. Byl to Rufus, celý udýchaný a zpocený, v ruce svíral kámen. Neváhal ani vteřinu, aby jím elfa uhodil do hlavy tak silně, až mu napraskla lebeční kost. Pustil tě a tys upadla na zem. Rufus nebyl válečník, jen co nemrtvý ležel na zemi, upustil kámen a sehnul se pro tebe, pomohl ti vstát. "Přemýšlej, přemýšlej... musí být jiný způsob jak ho zastavit, tohle nefunguje..." Zamyslí se mladík dokud elf leží na zemi. Takhle bys ho nejspíš mohla zabíjet donekonečna, než by ti došla síla a vůle, ale teď tu máš Rufuse, aby ti za zachráněný život poskytl cennou radu: "On vypadá jako tvůj půlelf," zamyslí se, Arnona přeci znal. "Chce být s tebou... oba chtějí... možná, co se ti na tvém elfovi líbí nejvíc?" zeptá se zvědavě. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Sen Rufus se jen usměje, když mu konečně odpovíš. Je to dětský a upřímný smích. Když se pak otočíš za hlasem, který zazní za tvými zády, spatříš Arnona sedícího na kameni, stejně tak jasně, jako tam spatříš i sebe. Je to vzpomínka, jak ti s úsměvem na tváři vyprávěl o pavoucích a pečlivě popisoval každý jejich detail. Bavilo ho to a miloval to, a bylo to na něm vidět, jak je do celé věci zapálený. Tohle byl tvůj hraničář, i když jen ve vzpomínkách. „Tohle je ten úsměv, který se ti líbí,“ začne Rufus docela potichu a zastoupí ti výhled na ty dva, kteří se mezitím rozplynou. „Ten nemrtvý na zemi nemá stejný úsměv, nikdy sis toho nevšimla? Musíš jen dostatečně věřit, porazit ho skrz detaily. On není skutečný, ale chce, aby sis to myslela. Používá tvé vlastní nedokonalé vzpomínky, stává se někým, kým není, aby se tě zmocnil.“ Dopoví chlapec, právě včas, neboť se mrtvola pomalu probouzí k životu, na obličeji nasazenou Arnonovu tvář s jeho úšklebkem. „Jsme si souzení, vím, že mě miluješ,“ řekne ledově ostrým hlasem, hřbetem ruky setře krev, která z rány vytekla a udělá k tobě několik odvážných kroků, aby mezi vámi zkrátil vzdálenost na co nejméně. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Sen Mrtvola před tebou se krátce pozastaví, když zmíníš všechny ty detaily na Arnonovy, které nemrtvý sám postrádá. Skutečně to není tvůj půlelf, nepodobá se mu ani trošičku. Vidíš v jeho potrhaném obličeji ten náznak zmatení. A když proti němu nevztáhneš ruku s kouzlem, abys s ním mohla bojovat zas a znovu, rozklepe se docela úplně. Doteď mohl sázet na tvůj strach, chtěl to tak. Útočil na tvou psychiku, donutil tě věřit, že je Arnon a jde si pro tebe i v této mrtvolné podobě. Rufus se pomaličku postaví za tebe, on právě splnil svou část, která na něj čekala. Zachránila jsi ho, on zachránil tebe, už si nic nedlužíte. Ucítíš tak slabý stisk tvého ramene, než se mladík s úsměvem na tváři rozplyne. Ve tváři nemrtvé zrůdy se objeví úšklebek, když chlapec zmizí. Jakoby nad tebou držel ochrannou ruku, která s jeho odchodem taktéž zmizela. Natáhne k tobě kostnatý prst, ale dřív než by se tě stačil dotknout, ze stromu slétne sova, posadí se ti na druhé rameno a hlasitě zahouká. Oči ji žhnou žlutou barvou a nemrtvý konečně padne k zemi na kolena, zlomeně se na tebe podívá ve své skutečné umrlčí podobě a mírně pokývá hlavou, než se docela rozpadne na neidentifikovatelný patvar. Zvíře na tvém rameni se ti pak zadívá do očí, ta jeho barva je téměř hypnotizující… … a tak, když jsi znovu schopna mrkat, vidíš jen strop stanu, ve kterém jsi ulehla, aby ses mohla zbavit vlastních můr. Mohlo to dopadnout lépe? Rufus je zachráněný a nemrtvý poražen. Před tebou v tureckém sedu sedí druid, který tě po celou dobu, coby sova, doprovázel. „Poražení vlastních démonů je důležitý krok v životě každého.“ Řekne klidně. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Druid jen tiše zavrtí hlavou. Vlastní slzy před ním skrýt nedovedeš, konejšivých slov se ti však nedostává. Vstane ze svého místa a pomalu přijde až k tobě. Chytí tě za zraněné rameno, chvilku na něm nechá svou dlaň, a když ji znovu odendá, rána po šípu je pryč. „Rufus to přežil.“ Připomene ti. Připomene ti dokonce i to, že své nejbližší jsi nezklamala, vybaví se ti přitom pohled na rodiče, bratry i synovce, ale i na Arnona, Isabellu a Mikeše. Ti všichni na tebe stále spoléhají a stojí za tebou. Možná to nejsou ta nejlepší slova na povzbuzení, ale ty sama musíš vidět, že co ti řekl, je pravda. Pomalu tě vede směrem ven ze stanu na čerstvý vzduch, který teď potřebuješ ze všeho nejvíc. Je tu i jiný důvod, proč tě vede ven. Před stanem trpělivě vyčkává Mikeš, který jen co tě spatří, zatahá zadní nožkou za vlákno pavučiny, která je natažená na zemi. Trvalo sotva několik vteřin po zatahání za pavučinu, než se objevil Arnon. Neměl na sobě svoji zbroj, jen docela obyčejnou vestu a kalhoty, boty neměl a vlasy měl jednoduchým způsobem staženy do culíku. Poznáš na něm, že utíkal, i když se zrychlený dech snaží zamaskovat za úsměv. Jen co se k tobě dostane, pevně tě obejme, jakoby tě neviděl celé roky a každou chvíli jsi mu zase měla zmizet. „Po čtrnácti dnech... konečně tě mám zpátky,“ vydechne úlevou a stisk jen trochu povolí, aby tě o několik okamžiků později mohl políbit na rty. Poodstoupí pak několik kroků od tebe, chytí tě za obě ruce a dobře si tě prohlédne. Skutečně těch pár snů zabralo čtrnáct dní, které tu musel hraničář strávit s Bellou a Mikešem? Druid mezitím zmizí zpět do stanu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Trochu překvapeně se na tebe Arnon podívá, když zmíníš, že jsi ho viděla ve snu. Sice neměl nejmenší ponětí, jak to léčení nočních můr probíhalo, ale asi nebylo dobře, když jsi ho viděla, nebo ne? Byl z toho trochu zmatený, musel se tě zeptat. „Viděla jsi mě ve snu? Jak ti to pomohlo?“ Znovu tě potom ujistí o tom, že jsi skutečně v tom stanu byla dva týdny, kdy za tebou nesměl. Chytí tě za ruku, proplete si s tebou prsty a pomalu tě vede k malým domečkům daleko za druidskými stany. Z kopečku dolů do menší vesničky, kde se prohánějí malé elfí děti. Dokonce mezi nimi vidíš i Bellu, která si s nimi hraje. „Byl tu klid,“ začne Arnon, zatímco pomalu sestupujete. „Každý den jsem seděl u toho stanu a čekal, že vyjdeš ven. Nakonec, když mě odtud vyháněli, nastrčil jsem tam Mikeše.“ Krátce se zasměje. Jen co se dostanete dolů, několik dětí se k vám přidá. Očividně je na sebe Arnon naučil, asi jako synovce. I Bella se k vám přidá, radostně se k tobě přižene a obejme tě kolem krku. „Už to vypadalo, že se odtamtud nedostaneš!“ vykřikne a víc sevře, jako kdybyste byly nejlepší kamarádky a neviděly se celé roky. Hraničář ji od tebe odežene, zatáhne tě do jednoho malého domku, velice skromně vybaveného. Že tu sdílel prostory s Bellou, to je ti jasné už podle všech jejich věcí. „Nejsem si jistý, jak to je tady s horkou vodou,“ odmlčí se, ukáže i na skříň, kde jsou všechny tvoje věci. „Kousek za vesnicí je jezírko.“ Navrhne. Není si jistý, jestli máš hlad, nebo chceš něco úplně jiného, ale snaží se, co může. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ashenvale "Pomohlo mi to najít odvahu," Pokusím se vysvětlit, maličko se začervenám. Jak moc mi to připomnělo, že pro jiného v mém životě už nebude nikdy místo, nevím, jak říct. A tak nechám cestou z kopce vyprávět Arnona, jen se podívám, jestli Mikeš cupitá za námi. Když můj hraničář zmíní, že před stanem vysedával, dokud ho nevyhnali, zvednu k němu docela oddaně oči. A pak ještě maličko zjihnu, jen co za námi, za ním, doběhnou ty elfské děti. Dřív než však stačím cokoliv říct, mám okolo krku Bellu. Arnon na ni jistě musel být ty dva týdny docela protivný, když mě tak ráda vidí. A tak ji obejmu zpět, aspoň než ji můj milý odežene. Rozhlédnu se pak pozorně po domku, zmínka o jezírku mě nadchne. Pustím se hraničáře, spěšně vyrazím ke skříni, kterou mi ukázal. A nenápadně se přitom pokusím očichat, jestli tak moc páchnu, aby mi koupání Arnon navrhnul jako první věc. Když najdu a vytáhnu své čisté šaty, vrátím se s úsměvem zpět, ruku natáhnu, abych se mohla Arnona chytit. "Voda v jezírku mi bude stačit." Ujistím ho, že si nemusí lámat hlavu. "Vezmi mě tam, prosím." Odmlčím se pak na chvíli, cestou si dobře prohlédnu, kudy kráčíme. Až po nějaké době Arnonovi stisknu dlaň, podívám se na něj. "Ty jsi v pořádku?" Zeptám se tiše, všechno se do teď točilo jen okolo mě, měla bych se teď konečně začít starat já o něj. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Sám stiskne tvou ruku, pomalu se s tebou rozejde k jezírku, kde sám strávil dost času. Nesměl tě vidět čtrnáct dní, musel si najít něco, čím se zabavit a jednou z těch aktivit bylo i plavání. Jen na krátký okamžik se zastaví, když stiskneš jeho ruku a zeptáš se na jeho stav. Věnuje ti zmatený pohled a pokrčení rameny. „Myslíš tu záležitost s démonem?“ zeptá se nevinně, jakoby to ani nebyla reálná hrozba. Víc stiskne tvou ruku a znovu se dá do pomalejšího kroku. „Jsem v pořádku, Můro. Nic se tady nestalo a mě také ne.“ Ubezpečí tě před tím, než dojdete k jezírku. Elfové z vesničky se tady nezdržovali ze stejných důvodů jako právě ty a Arnon. Že ti hraničář o démonovi nelhal, se můžeš sama přesvědčit, když si sundá vršek zbroje. Jeho rána na krku, která mu od střetu s démonem zůstala, je stále stejná, nic neobvyklého na ní není. „Tak pojď,“ vyzve tě. Sám se pak vysvleče ze zbytku zbroje, jen aby o pár okamžiků mohl skočit do průzračně čisté vody daleko za vesnicí, kde máte relativní soukromý. „Chyběla jsi mi, víš to?“ zeptá se tě, když se k tobě dostane blíž a vezme tě za ruce. „Už budeš moct v klidu spát, žádné noční můry,“ řekne potichu, než si tě odtáhne dál od kraje a přitáhne do polibku. Když už jsi konečně vyléčená ze všech nočních chmur, nic vám nebrání v tom, abyste vyjeli do Winterspringu najít ten Isabellin artefakt. A jak ji znáš, bude chtít vycestovat co nejdříve. Možná to ani nebude na škodu, Arnonův stav je jako jízda na horské dráze. Co teď vypadá jako šťastný půlelf, může být během chvíle hromádka neštěstí v křečích a horečkách. A přesto ho tu teď máš, držícího tě ve své náruči se rty přitisknutými proti těm tvým. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ashenvale Přikývnu na jeho ujištění, a pro jednou to téma bez protestů opustím. Nechci tuhle chvíli kazit svými dalšími obavami, ne teď, když vypadá šťastný a i já mám dobrý důvod k radosti. Poskládám s tichým zabroukáním své věci na břehu a do jezírka vlezu pomaleji, s krátkým oklepáním, když se do mě zakousne chlad vody a naskáče mi husí kůže po těle. S malým úsměvem a oddaným pohledem se pak na svého hraničáře podívám, nechám se odtáhnout dál od břehu. Znovu přikývnu jeho slovům a polibku vyjdu vstříc. Oči zavřu, dnešek je dar, žádné hrozivé představy k sobě nepustím Víc se ke svému hraničáři přitisknu, dlaněmi mu přejedu po zádech a bocích, srdce mi přitom samotné zrychlí, i když pro mě těch čtrnáct dnů nebylo víc než mrknutí oka, ty dny po odjezdu z Ratchetu byly dlouhé jako celá staletí. "Ah, Arnone," vydechnu, moje tělo na něj rozhodně nezapomnělo. Tváře mi zrudnou při představě, že by nás tady někdo viděl, ale stejně si nedovedu pomoci. "Miluj se se mnou," vybídnu ho tiše, s husí kůží už docela z jiných důvodů, než je chlad. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Vydechne ti do rtů, když proneseš svou prosbu. Dlouze se ti podívá do očí, aby se ubezpečil, že to myslíš vážně, než se ušklíbne. „Chceš, abych se s tebou miloval tady?“ Pohledem ti připomene, že stojíte uprostřed jezírka, ke kterému může kdokoliv přijít. Už je ale moc pozdě na to, abys pobídnutí vzala zpátky, když si tě k sobě pomalu otočí zády a oběma rukama chytí za boky. Trvá pak jen chvíli, než se s tebou vrátí ke břehu, kde hloubka není takový problém a voda vám sahá jen kousek nad pas. Rozhodně tě sem nepřivedl, aby ti pomohl na břeh a odešel s tebou někam jinam, to ostatně pochopíš sama, když mu ruka sklouzne z tvého boku rovnou mezi tvé nohy. Samozřejmě, že to na něj Bella během těch čtrnácti dnů zkoušela, ale to by ti nikdy přiznat nedokázal. Nespal s ní, a o to víc si teď dává záležet na tom, co ti dělá. Jen na okamžik si tvůj obličej přisune k sobě, aby tě mohl políbit, zatímco si s tebou hraje svými prsty. Tak dlouho, dokud neucítíš jeho vlastní vzrušení a teplý dech u tvého ucha. „Opři se rukama o ten břeh a víc se pro mě rozkroč.“ Požádá tě, než stáhne svou ruku z tvého klína a přidrží si pod průzračnou vodou tvé boky. Ovšem, i pokud vyhovíš jeho prosbám, nevezme si tě. Na poslední chvíli si to rozmyslí, a raději se k tobě skloní pro další polibek. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Ušklíbne se, když začneš prosit. Vrátí svou ruku na tvůj bok a druhou si do tebe pomůže. Udělá sotva pár pohybů, než z tebe vystoupí a nespokojeně zabručí. Projde kolem tebe, vyhoupne se na břeh a vytáhne si nahoru i tebe, jen abys během chvíle měla obličej téměř u země, zatímco tě rukou mezi lopatkami tlačí níž. Sám si za tebe pak klekne a znovu do tebe vnikne. Bere si tě o poznání tvrději než kdykoliv předtím, ovšem, jak dlouho s tebou nesměl spát, a co všechno mu Bella navykládala v marné snaze si ho na noc ulovit pro sebe? Chytí tě za ruku, jen aby ji mohl nasměrovat k tvému citlivému místu, a tys tak z toho mohla mít víc, než ti byl v zápalu všeho schopen poskytnout. Netrvá pak dlouho, než v sobě ucítíš jeho vrchol, následovaný jeho vahou, jak se ti za těžkého oddechování položí na záda, stále ještě v tobě. „Chyběla jsi mi.“ Přizná potichu a sveze se z tebe na bok, aby tě nezamáčkl. Přitáhne si pak k sobě tvůj obličej a znovu tě políbí, žádné zbytečné řeči, ani se nechystá hned tak vstát a odejít. Třeba mu jistá Bella promluvila do duše, nebo alespoň poskytla pár rad. Dokonce vás tady ani nikdo nevyrušuje, hotový klid, který si hraničář kazit nenechá. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ashenvale Frustrovaně zakňučím, když můj hraničář přestane, nebýt bez dechu, zeptala bych se, co se děje. O pár chvil později, s tváří v trávě a Arnonem za sebou, zapomenu na všechny dotazy. Tak jako mě hned po jeho prvním pohybu přejdou obavy, že takhle až příliš dobře vidí na jizvy na mých zádech. Prohnu se víc, zasténám, a že jsem svoje steny chtěla polykat pustím z hlavy. "Ah Arnone, aaah," odměním hlasitě každý pohyb jeho boků, co mě naplňuje rozkoší a vzrušením. Potřebovala bych však ještě o pár chvil délé; když se tak po svém vyvrcholení vedle mne uloží, a po tom polibku, přitisknu se k němu, prsty dokončím, co začal, s tvářemi rudými a čelem opřeným o jeho klíční kost. Natáhnu se pak pro další polibek, důkladně zvážím, kolik času na vzpamatování může můj milý potřebovat. Jakmile dojdu k jistému závěru, políbím ho na čelist i na krk, tak jako tehdy večer v Gadgetzanu začnu pomalu zkoumat jeho tělo. "Polož se," vybídnu ho s pokušitelským malým úsměvem, sobě zajístím pohodlné místo vedle něj, než se skloním a vezmu ho do úst, uspokojit ho, jak nejlépe dovedu. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Jen si tě zvědavě prohlédne, učiní, jak po něm žádáš. Snad skutečně čekal, že budete ležet v trávě u potoka a budete po dlouhé době v klidu, tohle je pro něj příjemné a vítané překvapení. "Můro..." hlasitě vydechne, když si ho vezmeš. Rukou ti vjede do vlasů, aby určoval rytmus, než se zmůže na něco docela jiného. S vypětím sil se k tobě natáhne a začne zbytek tvého těla, který teď nevyžíváš k práci na něm, posouvat blíž k sobě, tak dlouho, dokud nad ním nejsi rozkročená. Sama pak ucítíš jeho jazyk na svém citlivém místě. Věnuje se ti stejně pečlivě, jako ty jemu a čím víc se snažíš, tím rychlejší je jeho dech proti tvé kůži. Možná tě ve chvíli svého orgasmu trochu víc stiskne na stehnech, položí se do trávy, a ztěžka vydechne, než si tě skloní níž k obličeji, aby sám mohl dokončit, co začal. Tentokrát se ubezpečí, že svou práci odvedl dobře a nebudeš muset nic dodělávat. „Tohle za těch čtrnáct dní stálo,“ ušklíbne se, než se pomalu posadí a věnuje ti polibek. Pomalu si tě pak stáhne zpět do vody, abyste mohli dokončit potřebné rituály, když se za vámi přiřítí Isabella. „Mohlo mi dojít, že budete tady. Chtěla jsem jen probrat plány naší další cesty a... snad neruším,“ usměje se jako neviňátko. Skoro jako kdyby chtěla navrhnout, že se k vám přidá, ale pobyt na břehu jí asi stačí. Hraničář tak jen otráveně vzdychne a opře se o tebe v pevném objetí. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Mírně přiotrávená Bella se otočí a po chvilce váhání se rozejde zpět k vesnici. Tvůj hraničář jen zavrtí hlavou a neochotně se nechá vytáhnout na břeh. Navlékne se zpět do zbroje a jen neochotně se vydá po stopách Isabelly. Chytí tě za ruku a přitáhne si tě blíž k tělu, jen co vejdete mezi noční elfy. V dálce můžeš vidět Mikeše, který terorizuje skupinku dětí, a ty to berou jako velice zábavnou hru. Snad se jim tu těch čtrnáct dní nevedlo špatně. I Isabella, když vejdete do hostince, flirtuje u jednoho stolu s lovcem a vypadá spokojeně. Jistě nezůstala u uhánění Arnona, který ji tolikrát odmítl. Chlapík zmizí hned, jak si přisednete. Dnes večer Bella sama spát nebude. „Takže,“ začne Arnon, pořád ještě otrávený z toho, jak jste museli opustit vodu a všechno, co se tam odehrálo. Nestihnete si ani objednat, když vám Bella stačí převyprávět celou podobu jejího plánu. Vlastně je docela stručný - sbalit si a vyrazit. „Mara se sotva před chvílí probudila, to ji chceš takhle brzy mořit cestou?“ zeptá se Arnon, jako kdybys tam nebyla. „Myslela jsem, že je i ve vašem zájmu najít ten artefakt co nejdřív, nebo už nepotřebujete hledat ten meč?“ uculí se. „Ten meč klidně týden počká.“ Odfrkne si Arnon, jemu přeci nikdy nezáleželo na jeho dobru, ale na tom tvém ano. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ashenvale Přitisknu se víc ke svému hraničáři, na krátkou chvíli zalituji, že se znovu navlékal do zbroje. Ta činí to tisknutí k němu mírně nepohodlné. I tak si ovšem v hostinci přisednu těsně vedle něj, jen krátce se podívám za odcházejícím lovcem. A mírně se pro sebe usměju. Jestli si našla Bella společnost na noc, nebude překážet mně a Arnonovi. Takové vyhlídky se mi líbí. Ještě alespoň pár chvil s ním bez nutnosti se někde kodrcat. Příliš se mi tak nechce souhlasit s Belliným plánem, sbalit se a vyrazit. Rozumím, že pro ni s Arnonem to byly dva celé týdny, ale pro mne je to, jako bych sem teprve teď dorazila. I proto mi udělá radost, jak se mě Arnon zastane. "Nemusí čekat týden," navrhnu nakonec smírně. "Ale den dva tu chci ještě zůstat." Podívám se na oba a pak se hladově rozhlédnu, kdo tady mi zařídí tu největší horu jídla, jakou dovedu spořádat. "Přemýšleli jste už, jestli máme na tu cestu na sever vše? Nehodil by se nám nějaký stan? Nebo alespoň… hm… celta?" Zeptám se o chvíli později. "Nerada bych, aby nám sněžilo i přes noc za krk." Usměju se ze široka, dokud jasnou přednost před plánováním nedostane všechno, co přede mě postaví obsluha. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Arnon sám se na Bellu ušklíbl. Bylo rozhodnuto, nepojede se dřív než za dva dny. Kdyby žena nenavázala oční kontakt s lovcem, který u ní před několika minutami postával, nejspíš by začala protestovat, ale možná ten celý plán na odložení cesty není tak špatný nápad. Během jejich přemýšlení nad tím, jestli máte skutečně všechno, hostinský se vás vyptá na přání a poté i začne nosit jídlo. Jak z konverzace pochopíš, Arnon pořád Isabellu nebere jako součást týmu, takže pro ni nic nedělá. Pro vás sehnal alespoň ten stan, co Bella, to ho příliš netrápí. Žena si jen uraženě odfrkne. "Tak budu spát ve stanu s vámi," dodá nakonec pobaveně, přičemž se Arnon zakucká nad soustem. Až když je jistota, že se nezadusí, zvedne hlavu k Belle. "To ani náhodou, sežeň si vlastní stan." Takhle se ti dva nějakou dobu dohadují, zatímco ty můžeš v klidu sníst vše, co na stole před tebou leží. Dokonce můžeš uždibovat od Arnona, v zápalu slovní přestřelky mu to vůbec nevadí. Těžko říct, jak dlouho tam ti dva po sobě křičeli, ale ty ses stihla docela obstojně najíst. "Můžeme vyrazit?" otočí se na tebe hraničář. Koutkem oka zahlédneš Mikeše, který se sem pomaličku vetřel a rychle se vám blíží pod stůl k nohám. Jediný, kdo si ho nevšimla, byla Isabella, která křikla na celý podnik, když se jí pavouk otřel o nohu. V tu chvíli tě Arnon vzal za ruku a vedl rychlým krokem ven na čerstvý vzduch. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Nevyřčený příslib se Arnonovi samozřejmě líbí, sám pro sebe se ušklíbne, ruku ti obtočí okolo ramen a pevně stiskne. Zamyslí se pak, jestli se tu skutečně mluvil s někým zajímavým. Většinu času seděl před stanem, obdivován elfkami za jeho výdrž a oddanost. Druhý den se rozhodly, že mu tam začnou nosit alespoň něco k jídlu, když ho druid pořád nechtěl pustit dovnitř, a když se mu pořád nedařilo, začal se od místa stahovat do lesů, následován malými dětmi. Ty ho milovaly už od začátku, protože byl někdo nový, neokoukaný. "Tu jsem viděl," přizná po chvíli ticha. "Už u sebe neměla tu šelmu, ale po vesnici se pohybovala docela často. Chodívá lovit zvěř s ostatními lovci." Pokrčí rameny, jakoby ti neříkal nic nového, nic co bys sama nevěděla. Přes to všechno tě vede z vesnice ven, dál od Belly a všech hostinců, kolem jezírka do lesa, který tohle místo obklopuje. Nemusíš si domýšlet, že tady strávil nějaký čas, pravděpodobně se poohlížel i po nějakých pavoucích, které by si zapsal do svého starého deníku, který začal nosit u sebe od té nemilé příhody se zběhlým koněm. Stromy tady jsou blízko u sebe, nic na tebe nekřičí, že bys byla v bezpečí, tedy kromě hraničáře a jeho medvědího stisku. Kromě toho, že svůj krok zpomalí, nevede tě nikam, kde by se ve slíbených aktivitách dalo pokračovat. Les vám sice sliboval ticho a klid, nikým nerušený, ale pořád se nejednalo o nic zázračného, žádné místo, které bys musela vidět, aby ti vyrazilo dech. Říkalo ti jen, že Arnon má společnosti elfů už plné zuby. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ashenvale Zůstanu mlčky poslouchat, po chvíli se trochu víc usměju. Jestli byl místními elfkami obdivován a opatrován, dává mi to naději, že tu za svůj původ nebyl odsuzován a vysmíván. "Mluvil jsi s ní?" Zeptám se s neskrývaným zájmem. "Určitě byste měli spoustu společných témat jako hraničáři." Nedovedu už schovat nadšení, že by si tu mohl najít přátele. "Nebo s některými z těch lovců?" Nevzdám se jen tak ve svých otázkách. Mám jich ostatně spoustu. Zeptám se, jestli se dozvěděl pravdu o zakletí, které leželo na lese, kterým jsme cestovali. Zda při svém ústupu do Ashenvalského lesa objevil nějaký druh pavouka, o kterém by mohl psát. Zda jeho případný výzkum nebyl příliš nebezpečný. Jestli se mu možný nový objev podařilo nakreslit, aby mi ho mohl ukázat. Ale nejen to, i jestli si všiml nějakých zajímavých květin, ke kterým by mě mohl dovést. Jestli je život ve vesnici nočních elfů odlišný od života v Královstvích. Tak dlouho jsme spolu nemluvili a před tím se naše hovory vždy stáčely k mým nočním můrám, že teď, když mám konečně příležitost mluvit s ním o docela jiných věcech, šťastnějších, nedovedu se přestat vyptávat. Místy se sice rozhlédnu, kudy to kráčíme, ovšem dokud mám Arnona po boku, na samotném cíly cesty příliš nezáleží. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Arnon se jen poškrábe za uchem, když se ho znovu zeptáš na elfku. "Nemluvil jsem s ní... ani s lovci. Nemám si s nimi nic moc co říct." Odpoví. Je to až moc přímá odpověď, možná s nimi nějakou chvilku strávil, ale třeba to nedopadlo podle jeho představ, a tak se ti teď snaží pravdu zatajit. Nebo to skutečně nic nebylo, jen na sebe kývli a život šel dál. U Arnona si jeden nemůže být nikdy s ničím jistý. Ani jeho další odpověď nebyla příliš uspokojivá. O prolomení té kletby, která na les padla, ti toho moc neřekl, vlastně vůbec nic, co by ti mohlo něco důležitého říci o povaze toho kouzla. Větší zájem a reakci u něj vzbudil tvůj dotaz na pavouky. Ochotně vytáhl svůj deník, který se od posledně hodně změnil. Hraničářův deník byl vždy skoro jako nový, bez škrábnutí, v dokonalém stavu. Teď z něj padaly listy, když ho otevřel, téměř polovina deníku vypadla do vysoké trávy. Takhle poničený deník určitě neměl, když jste sem do vesnice vešli. Na jeho stav teď ale vůbec nehleděl, ochotně ti ukazoval stránky s pavouky, které hlouběji v lesích našel, a byl z nich patřičně nadšený. Tohle byl jeho živel, o kterém by ti vyprávěl hodiny, kdyby ses nezeptala na květiny. "Mám pocit, že jsem na nějaké narazil... moc se v nich nevyznám, ale tyhle asi jen tak někde nerostou," přizná, když přeskládá stránky svého deníku a schová ho zpět k sobě, aby nebyl na očích. Zastaví se i v kroku, upřímně se na tebe zadívá. "Už tě v životě nic netrápí," ušklíbne se. Nevybral si pro kus řeči nejlépe vypadající místo, stojíte uprostřed lesa, strom z každé vaší strany, vysoká tráva pod nohama. Vskutku kouzelné místo. "Bojíš se o můj život?" zeptá se nakonec, docela potichu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Na chvíli zmizí všechna radost, kterou tvé probuzení přineslo. Kdyby mohl, řekl by ti, že mu na nějakém meči nezáleží, že i kdyby to měl být poslední měsíc jeho života, přijme to, když ho bude moci strávit s tebou. Znovu by ochotně postavil tvé zájmy před ty jeho, zachránil by tebe. Tohle ti ale říct nemůže, zničilo by tě to, nebo to si alespoň myslí. Místo toho tě chytí za ruku a krátce políbí. "Věřím, že to dokážeme," usměje se na tebe. "Byl jsem s nimi na lovu," přizná po chvíli ticha. Jen aby ses nenaštvala, rychle pokračuje v příběhu. "Lovili jsme dál od vesnice a překvapil nás útok ze zálohy. Nic se nikomu nestalo, vrátili jsme se v celku, ale myslel jsem, že bych ti to říkat neměl. Kvůli šoku." Přizná. Odtud pravděpodobně bude pocházet salátová podoba jeho deníku. Dlouho uprostřed temného lesa stát nezůstanete, odvede si tě dál, hlouběji. Je ochotný s tebou konverzovat, zamluvit nepříjemné téma, ale stejně tak se nebude bránit chůzi v tichosti. Znovu se vaše kroky zastaví na docela příjemném místě. Uprostřed lesa je totiž malý okruh, kde nerostou žádné stromy, jen jeden jediný v jeho středu. "Tohle je prastarý strom," začne Arnon potichu, zatímco se blížíte k listnáči, který tu jistě nějaké století už stojí. Jeho kmen je široký a tlusté kořeny se líně plazí až k vašim nohám. "Myslím, že vesničané k němu mají nějakou legendu, ale nestihl jsem si ji poslechnout, jen jsem ho chtěl vidět na vlastní oči." Řekne klidně, když zvedne hlavu k jeho koruně, a ty vidíš, jak se mu rozzáří oči jako kočce. Zle se ušklíbne, ale když zvedneš hlavu tím směrem, co on, nevidíš nic jiného, než jen listí v obrovské koruně stromu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Ashenvale Přivřu oči, polibku vyjdu vstříc. Mlčky pak přikývnu, pokusím se setřást ten náhlý strach. Není to však jednoduché, zvlášť když Arnon zmíní, že byli na lovu napadeni. "Kdo vás napadl?" Špitnu. "Řekni mi celou pravdu, prosím." Podívám se na něj prosebně. Zlé představy jsou stále příliš blízko, než abych snesla tu nejistotu. Ačkoliv rozumím, že se mne snažil chránit, raději bych si zvolila vědět, co číhá v lesích Ashenvalu. Tak jako tolikrát předtím, ani teď si však netroufnu na něj příliš naléhat. Bez dalšího slova se s ním vydám dál, až k tomu prastarému stromu. V němém údivu si toho velikána prohlédnu, jen maličko zklamaně se na Arnona podívám, že mi nemůže říct, jaká legenda se k tomu stromu váže. Právě přitom si všimnu, jak se mu v očích zaleskne, sama zvednu pohled do koruny, mezi listím však nic nespatřím. "Co se děje?" Zatahám ho maličko za ruku, aby se mnou mluvil. "Co jsi tam zahlédl, pověz." Vybídnu ho, znovu se pozorně zadívám do větví. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Nepřestane sledovat korunu stromu, zatímco udělá jeden krok vzad, dál od kmene, div že nezakopne o kořen. "Tohle je špatně, ti tu být nemají... nevidíš je?" zeptá se tě o poznání rozrušený, než jsi ho kdy viděla. Stáhne i tebe, ať k tomu zatracenému stromu nestojíš tak blízko. Netušil, že tě sem nemá brát, že je to špatný nápad. Nevěděl o tomhle místě nic, jen ho chtěl vidět na vlastní oči, a teď toho lituje. Má strach, ale před tebou se snaží předstírat, že nejde o nic. A přesto se ohlíží za svým vlastním stínem, jestli s ním něco není v nepořádku. Rychlejším krokem tě táhne zpět do lesa, do té hustější části, přičemž mu nepřestávají zářit oči. Až když jste v bezpečí vysokých jehličnanů, otočí se k tobě a pevně tě obejme. "Musíme odtud zmizet," špitne potichu, než stejně tlumeným hlasem dodá, že v korunách viděl démony, jak na něj cení své zažloutlé tesáky a drápy se po něm sápají. Možná skutečně něco viděl, proč by mu jinak zářily oči, nebo má snad tvůj milý vidiny a nikdy tam nic v korunách toho stromu nebylo? |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Ashenvale Hraničář se jen oklepe, zavře oči a když je znovu otevře, už nezáří tak silně jako předtím. Trvá dlouho, než z něj nějakou odpověď vymáčkneš. Jen kroutí hlavou, ale na zpáteční cestě do vesnice ti poví, že ty vidiny začaly se vstupem do Ashenvalu. "Proto tu nechci zůstávat déle, než je nutné," řekne nakonec. Chápe tvé požadavky o trochu klidu, ale doba kterou požaduješ je moc i na něj. Isabella jeho postoj jistě uvítá. Rozmlouvá pak s tebou zbytek cesty do vesnice, kde navrhne, že o vašem rozhodnutí nemusíte Isabelle říkat hned, že to počká na další den ráno. Ani jeho vidiny jej nepronásledují ve dne v noci. Dá ti tak i dost času na to, aby ses mohla podívat za druidem, ale nic pořádného se od něj nedozvíš. S Arnonovým stavem si neví rady, jeho prokletí je trochu jiného rázu než byly tvé noční můry. Odcházíš tak s ničím, co by se k záchraně tvého milého mohlo hodit. Další den byl jako stvořený pro cestu. Mezi korunami stromů prosvítalo slunce, které bylo příslibem poklidné cesty. Tedy to jen do chvíle, než se Arnon nevypotácel z chatky a nesdělil vám, kudy to do ledové krajiny vlastně míříte. Felwood zní sice neškodně, ale na jeho usmívající tváři jsi viděla, že v tom bude mnohem víc. Pro něj možná pavouci, pro vás jisté smrtelné nebezpečí. "Zodpovídáš za naše bezpečí, hraničáři," odfrkne si Isabella, když se všemi věcmi, které budete potřebovat, vyrážíte ven z vesnice. Za vámi se shluknou snad všechny děti, které tu žijí, jen aby Arnonovi mohly zamávat a popřát šťastnou cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Cesta Směr Felwood Arnon se do vysvětlování cesty příliš nehrne, ale když se odmítáš hnout z místa, nakonec se zhluboka nadechne a spustí. Mapu sice nevytáhne, ale podrobně ti vysvětlí každý obrat na cestě, každé přespání a každou přestávku. Nakonec si nechá i popis Felwoodu, ze kterého by ti nemělo být dvakrát do smíchu. Je to mrtvý kraj, kde zvířata nejsou to, co bývala. "Noční elfové před tou krajinou varují, ale... nemáme opravdu moc na výběr. Je to místo obehnané horami a vysokými kopci, pokud se chceme dostat k tomu medailonu, budeme tudy muset projít. Nanejvýš to vidím na čtyři dny," slíbí, ale i tak to vyhlídky nijak nezmění. Bella pak jen tiše přikývne, všechny věci si sehnala. Opuštění Ashenvalu doprovází jen jediný incident, kdy Arnon s napnutou tětivou začne jezdit v kruhu, se zářícíma očima nespouští z jeho středu zrak, než všechno utichne. Nevyjádří se k tomu, jen vrátí šíp zpět do toulce a popožene koně, stejně neklidného jako jeho jezdec. Bella je z toho samozřejmě víc na větvi, než jsi ty... ty aspoň tušíš, co tam mohl vidět, ale ona? "Je to blázen..." špitne k tobě potichu. "Zastavíme se tady... rozdělejte stany, půjdu nasbírat nějaké dříví," řekne po několikahodinové cestě, kdy se obraz krajiny nepřirozeně změní. Žádné krásné zelené stromy, tady je to jedna mrtvá větev vedle druhé. I tráva tu má nepřirozený odstín, je ti jasné, že stojíte přesně na pomezí Ashenvalu a Felwoodu. Snad je jen moudré rozhodnutí, abyste první noc strávili takhle, kde máte v zádech stále hustý les, ve kterém můžete hledat útočiště, když se na vás pokusí něco zaútočit. I pro tenhle případ Arnon nechodí pro dříví daleko, máte ho pořád na očích... a když ne jeho, tak aspoň Mikeše, který za ním poslušně natahuje pavučinu. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Felwood Postavení stanů, rozdělání ohně... na rutině nebylo nic zvláštního, snad jen nepřirozeně se kroutící stíny, které tady mrtvé stromy vrhaly na každý možný centimetr uschlé trávy. Arnon byl v klidu, neprohýbal se v křečích, neumíral na vysoké horečky a neblouznil z toho, že vidí démony na každém kroku. Byl klidný, klacíkem se šťoural v ohni a jen občas zkontroloval Mikeše, který si kolem vašeho tábořiště začal pokládat pavučinu. Byla to jeho specialita, a ty jsi věděla, že dnes bude tvůj hraničář spát bez bot. V ponuré krajině se uklidnila i Isabella. Neměla potřebu se o elfa tolik otírat a krást jeho pozornost pro sebe, protože pochopila, že tohle není tak docela kouzelně pohádkový les, kterým byl Ashenvale. Její slova potvrdil i nález rozmasakrované srny, když jste se dali k ránu do pohybu. Její orgány vás po cestě doprovázely dobrých několik metrů, a nikdo z vás si nedovedl troufnout říct, co to mohlo způsobit. „Jistě jen medvěd,“ namítala Isabella s předstíranou naivitou, těmto slovům, ačkoliv byla její, sama nevěřila. Hraničář se nad tím jen ušklíbl, nechtěl komentovat drápy dravce, které rozdrápaly srně plíce takovou silou, že to byla poslední část orgánu, kterou jste na zkrvavené cestě našli. Po hrůzném nálezu se nikomu do stanu zrovna dvakrát radostně nezalézalo. Tu noc Arnon hlídky nevystřídal, byl vzhůru, aby osobně mohl na klid dohlédnout. Tu noc jste slyšely plno podivných zvuků. „Budeme cestovat se zapálenými pochodněmi,“ zahlásil Arnon místo dobrého rána, když jste se vysoukaly ze stanů. Na první pohled ti přišlo, že je s krajinou, ve které jste se usídlili, něco jinak, jakoby zde někdo bojoval, nebo vás přes noc přesunul docela jinak. Tohle tajemství si hraničář nechal pro sebe. Podobně na tom byly i dvě nadcházející noci, kdy sice ke střídání došlo, ale ani jedna z vás nebyla vzhůru déle, než tři hodiny. Čím déle jste na tomhle místě byli, tím víc vás spaloval pocit, že je vám něco temného v patách. Arnon by ti to nepřiznal, ale pokud se nejednalo jen o hloupý a nervy drásající pocit, pak to něco musel vidět. Winterspring
Winterspring o sobě dávalo znát dlouho předtím, než jste dojeli ke skále, skrz kterou vedla jediná cesta. Ještě než jste vůbec spatřili jeskyni, museli jste sáhnout po zimním oblečení. Teplotní rozdíly v těchto místech byly opravdu znatelné, nebude žádným překvapením, pokud aspoň jeden z vás neužene nějakou nemoc. Hraničář se měl na pozoru, věděl, že tohle je jediný bezpečný vstup do ledové krajiny, a přišlo mu to až nesmyslně snadné. Žádné vybírání poplatku za to, že chcete projít, ani jste tu nepozorovali žádné náznaky toho, že by vás někdo chtěl přepadnout. „Nejspíš nás čekají uvnitř,“ pokrčí rameny, nechá svého hřebce dojíst nakousnuté jablko a nebojácně se vydá vpřed. Isabella nad jeho postojem jen protočí oči, z pouzdra u boku vytáhne zahnutou dýku, aby se měla jak bránit, až budete postupovat napříč tunelem. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Tunel Winterspring Úzkou chodbu, do které jste vstoupili, ozářilo jasné světlo tvé hole. Ze stropu na zem kapala ledová voda, kterou nejméně z vás ocenil Mikeš, který Arnonovi vylezl na záda. Ozývaly se tu všelijaké zvuky, klepání podrážek vašich bot se neslo dlouho a odráželo se v ozvěnách. Nikdo z vás nepromluvil. Isabella měla dýku v ruce, hraničář založený šíp a ty svou hůl. Každý z vás očekával útok každičký okamžik, ale nic nepřicházelo. Instinkt vám sice říkal, že procházíte podezřele snadno, ale nikde nikdo. S takovým pocitem jste nakonec prošli tunelem na druhou stranu do zasněžené krajiny, kde z oblohy padal bílý sníh a ledový poprašek pomalu zakrýval cestu, která se krajinou táhla. Koně několikrát zafrkali, jak jim byla náhlá změna teploty nepříjemná. Pokud bys sledovala Arnona, viděla bys, jak nadšeně na všechen ten sníh hledí, jak si z tváře stáhl šálu a vydechl obláček horkého vzduchu. Snad by se mu i oči rozzářily radostí, ale to by bylo trochu moc. Vypadal rozhodně spokojeně, na rozdíl od Isabelly, která se začala třást jako osika. Hraničář si mapu pamatoval, věděl, kam máte jet, abyste na amulet narazili, i když by sis mohla myslet, že se vaší družinu pro trochu sněhu pokusí pozdržet. V zádech vysoká skála oddělující Winterspring od Felwoodu, před vámi pár nepravidelně rostoucích jehličnanů, bílá pokrývka a téměř zasypaná cesta. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Winterspring Hraničář zasněně obdivoval zmrzlou krajinu, v mysli mu tančily vzpomínky na Ironforge a jeho čas strávený s trpaslíky. Všechno tohle se rozplynulo, když schytal první sněhovou kouli do obličeje (0%). Hřbetem ruky setřel sníh, uhnul se další kouli (65%), sehnul se pro hromadu sněhu, aby uplácal svojí a dostal zásah do ramene (7%). "Jen počkej..." odfrkne si, když se napřáhne a hodí po tobě svou první střelu (63%). Poprvé za dlouhou dobu vidíš, jak se směje jako malý kluk. Šťastný, nic ho netrápí... kromě sněhu za zbrojí. A další sněhová koule letí přímo na tvůj obličej (92%). |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Winterspring Usmívá se, když zmizíš za stromem, ani by ho nenapadlo se za tebou rozběhnout. Čeká tvou zradu, a jen velmi neochotně svěsí ruku s připravenou sněhovou koulí podél boku. Když pak dostane jednu přímo do obličeje, dlouze si odfrkne. Je to však jen otázka chvíle, než po tobě vrhne svou munici a nakonec se proti tobě vrhne. Shodí tě do sněhu a vahou vlastního těla přitiskne k zemi, jen aby ti o pár okamžiků později mohl věnovat krátký polibek. "Tak už pojďte děcka... nebo vás mám vzít za ruku?" ušklíbne se Bella, ke které se mezitím přidal Mikeš, dobrých pět stop daleko, protože ona by se k "té ohavnosti nikdy nepřiblížila." Arnon sám tě pak propustí z pasti, zvedne tě na nohy a zadívá se do dáli, kde další vyhlídka ukrývá za bílým kopcem. "Můžeš jít vpředu, Bello, celá jen hoříš nedočkavostí," neodpustí si hraničář a pobídne ženu, která se zamračí, ale přes všechnu svou hrdost se otočí na patě a skutečně tím směrem vyjde. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Winterspring " Vzdávám se, milost." Zakňučím, když mne srazí do sněhu, ale radost z těch několika šťastných minut mi prohra nepokazí. Spíše naopak. Maličko se pod Arnonem zavrtím a jak jen to jde, trochu si ho ohmatám. Polibek mi zajistí štěstí na dlouhou dobu. "Měla jsem zkoulovat Bellu." Šeptnu svému milému s úsměvem od ucha k uchu. Nechám se pak vytáhnout na nohy a hned na to se pokusím omést od sněhu sebe i Arnona. "Už jdeme." Usměju se smířlivě na ženu, jen ať se ti dva nehádají tak jako v Ashenvalu, a nekazí mi tuhle zimní pohádku. Krátce pak Arnona zatáhnu za ruku, vyrazím ke Klepně. "Mikeši, není ti zima?" Ujistím se cestou pavoučiska. "Nechceš na chvíli pod plášť?" Neunesla bych ho už nejspíš celou cestu, ale aspoň by chvíli nezmrzal. "Dneska ti upletu svetr," slíbím a teprve pak popadnu Klepninu uzdu. Ohlédnu se na krátko za Arnonem, jestli je taky připraven vyrazit, a rozejdu se vpřed. Docela opatrně, to kdyby byla cesta namrzlá, ať si ani já ani klisna neublížíme. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Winterspring Pavouk na tebe zůstal jen vyjeveně zírat, ovšem u něj se tento pohled dal vykládat všemožnými způsoby, když zůstával stále stejný. Pod plášť jsi ho tedy mohla vzít, pokud se ti chtělo. Všichni jste se pak vyšplhali do sedel koní a práskly do bot. Nebyla potřeba setrvávat na místě, kde nic není. Po několika minutách jízdy zasněženou krajinou, kde se ti podařilo spatřit lišku, jak se obratně prohání po ledovce, sis všimla Arnona, který vytáhl mapu. Potřebovali jste se dostat k jezeru, to ano, ale dnes to rozhodně nebude. S takovou byste tam dorazili nejdříve k večeru, a kdyby se něco rozhodlo vás přivítat, nebylo by to nejlepší. Po další asi hodině jízdy sis začala uvědomovat, co Arnona tak plašilo, když jste projížděli tunelem. Ze stínů na vás koukaly kočky, velké a nebezpečné. "Je jich tady víc než tucet," odtuší hraničář, když jeho hřebec nervózně přešlápne. I Bella se má na pozoru, rozhodně nechce nic podcenit. "Nezná tvoje magie nějaké kouzlo na odčarování neviditelnosti?" otočí se k tobě zelené oči tvého hraničáře. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Winterspring Hraničář ti v rychlosti vysvětlí, že pokud budou chtít šelmy zaútočit, bude lepší s nimi bojovat když je všechny uvidíte a budete mít alespoň nějakou šanci, než když budou neviditelné. Nechá tě pak v klidu čarovat, přičemž tvá magie uspěje. Někdo je musel očarovat, aby byly neviditelné a mohly si na případné hrdiny tiše počínat ve stínu. Znamenalo by to, že tu v okolí bude nějaký silný mág, pokud to nebyl jen nějaký hloupý žert od někoho, kdo tudy jen projížděl. Velkých koček se zahnutými špičáky až pod brady napočítáš pět. Všechny stojí v uctivé vzdálenosti, kterou by hravě jeden velký skok takové kočky překonal. "Nebudeme útočit," vydá Arnon rozkaz a pohledem šlehne po Belle, která v ruce svírá svou dýku. Zaútočit na šelmy by nebylo moudré, všechny by se hned seběhly, ale takhle můžete doufat, že o vás nemají zájem, a jsou jen zvědavé. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Winterspring Viděla jsi nesouhlas v Arnonově tváři, když jsi je žádala o to, aby v případě nebezpečí utekli. Mohl ti tu odkývat cokoliv, a stejně jsi věděla, že zůstane po tvém boku, kdyby k něčemu takovému mělo dojít. Byl ti oddaný i v těch nejhorších situacích, kdy se to možná ani nehodilo. Tolik k muži, kterého sis přivedla z Blasted Lands. Bella jen zmatkovala, tolik velkých koček pohromadě se jí nelíbilo, ale kočkovité šelmy jen klidně vyčkávaly, snad na povel toho, kdo na ně uvrhl očarování. "Já... nevím, upřímně. Tohle se tam nepíše, asi..." vykoktá ze sebe žena, přičemž tvůj hraničář bere uzdu jejího koně a dává se do kroku. Sleduje tě přísným pohledem, podobá se skoro docela tomu, který na tebe vrhal v Duskwoodu a prakticky po celou dobu trvání vaší společné cesty. "Jdeme, stát tady na místě, ty kočky zaútočí určitě," vydá rozkaz. Je to nehezká hra, kdy čekáte útok z každé strany, každou chvíli, ale nic nepřichází. Vymotáte se z kruhu obklíčení, ale nemáte vyhráno. Po několika metrech, kdy necháváte kočky za sebou, a Bella se raduje z výhry, hraničář signálem ruky upozorní. Všechny bestie vám jdou v patách. "Někde v okolí je někdo, nebo něco, co jim dává příkazy," ozve se hlas Arnona, "nenapadá mě totiž jediný důvod, proč ještě ta zvířata nezaútočila. Tohle je jejich území, kráčíme přes jejich teritorium, a přesto jen stáli a pozorovali nás." Nebyla to jen paranoia, která vás ledovou krajinou provázela. Byl to závod, přetahovaná. Když jste ujeli metr, kočky ušly dva, a zase obráceně. Nikdy jste jim nemohli ujet. Tuhle nekonečnou hru zastavil objev na první pohled opuštěné věže. Vypadal zchátrale, ale dveře budily dojem, že uvnitř to musí vypadat lépe. Kočky se úhledně seřadily podél neviditelné lajny, posadily se na zem a čekaly. Arnon vytáhl z toulce šíp, založil ho a střelil ho proti zdi nad otevřeným oknem, někde vprostřed věže. Za šípem se táhlo lano. Nemusela ses ptát, abys věděla, co se chystá udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Winterspring Jaký význam by pro Arnona měla, že byste zaklepali? On má rád akci a napětí, to jediné ho stále neopouštělo. Chtěl se už už vydat po popraskané zdi věže vzhůru, když jsi kolem něj prosvištěla a zaklepala. Chvíli se nic nedělo, Arnon ti věnoval pohled, kterým říkal, že jeho plán byl už od samého počátku lepší než ten tvůj, ale pak se dveře otevřely. Instinktivně sáhl do toulce pro šíp a natáhl tětivu. Nestačila jsi zareagovat tak rychle jako on, když se z otevřených dveří vyšvihla kostnatá ruka a zatáhla tě dovnitř. Slyšela jsi křik Belly a viděla jsi, jak se Arnonův posilněný šíp zarazil hluboko do trouchnivějícího dřeva věže.Bylo ti jasné, že dveře budou nějak magicky upraveny, protože by je za jiných okolností šíp zničil docela úplně. Stanula jsi tváří tvář starci, který musel být už od pohledu šílený. "Ty kouzlíš," řekl rozhodně, přičemž na tebe dolétl drobek z jeho snídaně. "Můžeš mi pomoct zlomit kletbu, a všichni budem šťastný!" Zaradoval se, otočil se, ustoupil ti z výhledu, takže jsi mohla vidět všechen ten bordel, který tady za ty roky samoty nastřádal. V rohu stál starý stůl, na kterém se rozprostírala ještě starší kniha, u které bylo zaručeno, že se její listy budou rozpadat v ruce, když se je budeš pokoušet otáčet. V rohu prvního patra u zdi ležel starý plechový kotlík, přes který byl přehozený starý kus hadru. Podlaha byla ledová, venkovní počasí tady na teplu moc nepřidávalo. Do patra nad vámi vedly pochybné schody, a jak sis všimla, podpůrné trámy celého patra chyběly. Snad je použil na rozdělávání ohně, aby si tu aspoň trochu vytápěl. Jít teď do patra nad vámi by se rovnalo sebevraždě. Pokud bys vzala za kliku, zjistila bys, že jde z těch dveří podivná energie. Křik Belly i Arnona utichl, a pokud dveře skutečně otevřeš, neuvidíš zasněženou krajinu, ale docela temný močál. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Winterspring Stařec na tebe vycenil těch málo zbývajících, žlutých zubů. "Ale houbelec," řekne, zatímco se šourá ke stolu s magickou knihou. "Samozřejmě, že můžu, když ti mě přivedli moje rádcové a dárcové." Nebylo ti úplně jasné, co tím myslel, ale snad odkazoval minimálně prvním pojmem na zástup koček, který vám kráčel neúnavně v patách. Chtěl pronášet ještě nějaká moudra, ale když si tě všiml u dveří, docela zmlkl. Takhle si myslel, že je jeho kouzlo neproniknutelné, že jej nemůže nikdy zrušit, a pak ses objevila ty a začala čarovat (15%). "Co si myslíš, že děláš?!" vyštěkl, přesně ve chvíli, kdy tě magie odhodila o dobré čtyři kroky od dveří a horním patrem, za ohlušující rány, propadl hraničář. Těžko říct, co se stalo s věží, když ses ocitla v močálech. Zřejmě po stěně začal lézt ve chvíli, kdy se za tebou zavřely dveře, ale náhlé přesunutí jej donutilo zastavit. Nebo snad vyšplhal až nahoru, skočil dovnitř, ale nikdo tu nebyl. Věž nemusela přesunout svou hmotnou podstatu, ale jen vás dva, a když jsi použila svou magii, její iluze se vyrušila. A pod hraničářem praskla podlaha. "Zatraceně!" zaklel, ale už se sbíral na nohy, aby vytáhl dýku a bez větších okolků ji starci přiložil k hrdlu. Přes dveře se mezitím probourala Bella, setřepala ze sebe sníh, který na ní z věže dopadl a teď byla připravená se za tebe bít. "Ale vážně! Co to sakra bylo? Jednu chvíli to vypadá, že se do věže zvenku nedá dostat ani tím oknem, a tu další tady maestro proboří strop." Podívá se na tebe, hlavou kývne na Arnona, který sám drtí starce. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Winterspring Arnonův oděv byl po tom pádu z velké části tvořen prachem a pilinami. Stál u toho starce tak blízko, jak jen to šlo. Nakonec se na tebe otočil, když jsi udělala nabídku, odfrkl si. Nenáviděl čaroděje a měl k tomu dobrý důvod, to jsi věděla. O to zvláštnější bylo, že jsi tvořila výjimku, kterou respektoval a miloval. "Nedělej mu žádné návrhy," procedil skrz zaťaté zuby, "odcházíme." Prohodil k tobě, když k němu dědek natáhl ruku, prsty mu přejel po jizvě na krku (39%), čemuž se Arnon vyhnout nedokázal (1%). Uskočil pak od něj a dědek se zazubil. "Jde vám o čas," otočil se pak ke knize a Arnon zacouval víc dozadu. Krk ho začal pálit, ale neřekl nic, jen se víc postavil k tobě a tentokrát to byla Bella, kdo vykročil vpřed. "Služba za službu, my uděláme, co chcete a vy nám řeknete, kde přesně leží amulet padlého hrdiny. Jinak z věže odejdeme a ty kočky venku pomlátíme!" Řekla s neskrývanou paličatostí a snad by si i přidupla, kdyby si byla jistá, že to podlaha pod jejíma nohama ustojí. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Winterspring Dědek se zašklebí, snad je to jen ukázka jeho prohnané šílenosti, která vládne v jeho mysli. Bella nevypadá, že by se jí chtělo příliš ustupovat, ale nakonec, když se vytrhne z tvého sevření, o krok ustoupí. Arnon také není nadšený tím, co děláš, neřekne ani slovo, jen se zamračí a podívá se ti zpříma do očí, jestli je tohle skutečně nutné. "No jak bych to jen podal?" začne dědek, když přestane listovat ve své knize. "Jsem tady dosti osamělý..." odmlčí se. Bella vybuchne smíchy, něco takového jsi u ní nikdy neviděla. "Snad nemyslíš, že by se s tebou někdo z nás vyspal!" znovu se zakření. Arnon už se víc mračit ani nemůže. "To jsem nemyslel," zabručí dědek a bouchne Bellu holí. "Už je to dávno, co jsem ve zdejších lesích ztratil svou lásku... když mi ji najdete-" Arnon mu skočí do řeči: "Je mrtvá." Na patě se otočí a má se k odchodu. Rána na jeho krku vypadá hůř než před několika okamžiky, ale pořád se drží. "Je to vše, co po vás chci. A vy ani nemáte na vybranou, jde vám o čas," znovu se zakření a Bella na vás dva jen tázavě pohlédne. Dochází jí, že jsou tu věci, které jí neříkáte. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Winterspring Stařec se jen pousměje, chytí Bellu za zápěstí. "Ty kočky vám budou dělat ochranku, a na oplátku tu zůstane ona. Zatímco vy budete pryč, já jí vysvětlím, co potřebujete vědět." Bella se začne vzpouzet. Očividně jí představa, že by tady s tím chlípným mudrcem měla trčet sama, ji nijak neláká. "Souhlasíme," zazní Arnonův hlas, je to téměř nelidské zakňučení, které přehluší i protesty Belly. Okamžitě zmlkne a hlasitě polkne, takhle hraničáře vrčet ještě nikdy neslyšela a snad se jí ve tváři mihl i strach. Rychle přehodnotí svůj postoj, už jen kvůli tomu, že tu jsou věci, na které chce znát odpovědi, a stařec vypadá jako někdo, kdo ví víc, než se na první pohled zdá. "Nechám si dýku..." zabručí a vyškubne se ze starcova sevření. Arnon tě mezitím vyvede ven z věže. Není nadšený ze zastávky, ale je to nutné zlo. Kočkovité šelmy sedí hezky seřazené venku před věží. Tvůj hraničář se na tebe podívá, položí ti dlaň na tvář a políbí. "Mikeš zůstal uvnitř?" zeptá se zvědavě. Skutečně ti pavouk musel vyklouznout zpod pláště, což je možná jedině dobře, on na Bellu dohlédne. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Winterspring Arnon na poslední chvíli uhne tvé ruce, která by snad chtěla zkoumat jeho krk, mírně se usměje. Nechá tě pak čarovat, vydechne při tom obláček. "Doneseme mu hromádku kostí," zabručí. Tohle je ten hraničář, kterého si pamatuješ z první noci v Duskwoodu. "Jen doufám, že s tím počítá a nic jiného nezkusí. Nerad bych o Mikeše přišel," přizná potichu, Bellu z toho úplně vynechá. Jako kdyby mu její ztráta nikterak neublížila. A možná že neublížila, to ale nemůžete s jistotou říct ani jeden. Tvá magie začne působit, prstýnek ukáže směr a bručoun Arnon vezme uzdu koně a začne jej vést ukázaným směrem. Můžeš ho při tom slyšet jak protestuje. Mimo jiné zaslechneš i poznatky jako: "Nesnáším zimu," nebo "zatracená hromada kostí." Najednou s ním byla radost cestovat. Jemné sněžení se začalo rychle měnit na sněhovou vánici, ale provázek tě táhl dál a dál sněhem. Hraničář nic neříkal, pokračoval dál cestou, kterou ukazoval provázek. V patách vám kráčelo několik koček, které vás také utvrzovaly v tom, že zpomalit by mohlo být stejně nebezpečné, jako pokračovat dál. Nohy jste měli prokřehlé a dokonce i koně odmítali jet dál. Byl to boj, který se teď začínal stávat bojem na život a na smrt. "Vidím ji," slyšela jsi Arnona, když už to vypadalo, že Klepna dál nepůjde a budete ji tu muset nechat. Pro tebe to nebylo víc než šmouha daleko ve sněhu, on ale viděl ruku, která trčela ven ze sněhu. Mráz ji perfektně zakonzervoval, bylo na ní maso, dokonce patrný lak na nehty, který žena kdysi nosila. Jak dlouho už tu může ležet? |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
|  |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Winterspring Po pauze... Ani zkušený lovec jako Arnon ti nedovede říct, jak dlouho tam ta chuděra leží. Klekne si do sněhu a začne ji vyhrabávat. Je jako socha, v mrtvolném obličeji známka zděšení. Rozhodně nezemřela klidným umrznutím ve spánku. Nakonec se ji podaří vysvobodit, šelmy z okolí se přiblíží k zmrzlému tělu, a pak se dobrovolně nabídnou k tomu, že ho ponesou. Snad byla žena za svého života lovkyní a šelmy byly její, nebo se o ně starala a ony teď cítily potřebu jí laskavost oplatit, když ji nedokázaly udržet naživu. Dědek z věže pak dostojí svému slibu, propustí Isabellu, která se s Mikešem za tu dobu spřátelila víc než bys kdy doufala. Nedozvíte se o té mrtvé takřka nic, snad byla jeho ženou, i když Arnon později namítl, že spíš vypadala jako učeň, zaříkávač nebo tak něco. Jednoho dne se ztratila a už se nevrátila zpět. Konec smutného příběhu, který vás všechny vzal za srdce... kromě Arnona, tomu to bylo jedno. A po cestě to dával dost najevo. Isabella musela uznat, že se z hraničáře na cestách stává pěkný bručoun. Arnon se jí o opaku samozřejmě přesvědčovat nesnažil. Vyhovovalo mu, že s ním nikdo nemluví a on nemusí vymýšlet interakce s ostatními. Stával se z něj v ledové pustině více odtažitý člověk. Jako kdyby se vracel zpět ke svému starému a mrzutému Já, které bylo schopné křičet na všechny kvůli jejich neschopnosti. Nakonec ale zůstal zticha. Byl i podivně ticho, když jste u zamrzlého jezera našli medailonek, po kterém toužila Isabella. Vzala si tě pak stranou, aby s tebou probrala hraničářovo chování, dělalo jí starosti, ale byla ochotná dodržet svou část dohody. Dala ti mapu, kde bylo označeno pochybné místo. Nacházel se tam ten zatracený artefakt, který potřebujete pro osvobození Arnona z démonova zajetí? To místo přeci nevypadalo zas tak neznámě. Hleděla jsi to na mapu krajiny, ve které nyní stál obrovský portál, u kterého sis vybojovala hraničáře? Jak byste tam ale mohli přehlídnout starou pevnost, kterou obývali ti, u kterých teď máte hledat staré artefakty? Buď se sešlo moc náhod najednou, nebo má Isabella zkrátka špatnou mapu. "Nic ti nebrání to překontrolovat v archivech Stormwindské knihovny," pokrčí nakonec rameny. Hraničář se ničeho z toho neúčastní. Vrátíte se ze zamrzlé krajiny do přívětivějšího prostředí lidského města Stormwind, po několika týdnech, kdy je mezi vámi víceméně ticho. Isabella se prozatím s vámi rozloučí v přístavu, až bude potřeba, můžete ji vždy kontaktovat a ráda vás na cestě doprovodí. Tohle je chvíle, kdy Arnon konečně promluví. "Musíme se tam vracet?" zeptá se tě s tichou prosbou v očích, že by možná raději zůstal tady... |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Hraničář jen odfrkne. Moc dobře ví, že máš pravdu, že bude lepší, když najdeš paladina, nebo schopnou družinu, stejně se ale nedokáže přimět, aby tě pustil. Mikeš se naopak postaví na tvou stranu, vyleze ti na rameno a dlouhou nožkou strčí do Arnona, jako kdyby se ho snažil odstrčit od sebe. "Dobře, bude lepší, když pro tebe nebudu hrozba," zabrblá a sklopí pohled. Samozřejmě, že by šel s tebou a nejspíš ho budeš muset ještě několikrát utvrdit v tom, aby zůstal ve Stormwindu, aby za tebou na poslední chvíli neskočil na loď. "Půjdu nám zaplatit pokoj v hostinci," dal ti jeho podrobný popis, dokonce by ti býval nakreslil vývěsní štít, kdyby měl po ruce papír a tuhu. Nakonec se s tebou rozloučí, nepotřebuje hledat po katedrálách žádné paladiny ani se přehrabovat v archivech zatraceného lidského města. Nejspokojenější bude, až si někam lehne a zaspí všechno, co na cestách nestihl. Což bys mohla i ty, i když se ti spánek na paty nelepí... S Mikešem na zádech i od tebe lidé dokonce udržují odstup a nikdo si netroufne na několik kroků se přiblížit. Proto dokážeš projít přístav do spletitějších ulic, kde malý chlapec prodává mourovaté kotě. "Neboj se, najdu ti domov," opakuje zvířeti, které náhodně mňouká. Snad si v této chvíli i uvědomíš, že ti pavouk zmizel z ramene... |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Chlapec kotě schová a i s mincí zmizí v nedalekém domě. Takhle máš aspoň trochu jistotu, že si na něm nepochutná Mikeš, i když, zvedneš-li hlavu, uvidíš ho na pavučině na okenním rámu, tedy je jasné, že kotě bylo přesně to, co zamýšlel sníst. Na cestě do katedrály se k tobě však nepřipojí, zřejmě si je vědom toho, že by ho při první příležitosti někdo rozmáčkl kladivem. Tvůj příchod tak je vcelku klidný, je tu několik měšťanů, kteří u kněžích sbírají odpuštění a požehnání. Ovšem nikdo z nich nehledá válečníky světla, až na tebe. Postarší muž, kterého jsi zastavila, si znalecky posune brýle na nosu. "Podívám se do obřadní síně," poví snad trochu povýšeně a odkráčí pryč. Trvá mu asi patnáct minut, než se vrátí zpět, krok za ním jde v plné zbroji mladá žena. Zastaví se před tebou a změří si tě pohledem. Muž pak pokračuje: "Rytířka světla, paladinka Stříbrné ruky, Colette." Řekne hrdě a žena na tebe kývne, snad abys mluvila a vyjádřila svou prosbu. Colette |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Paladinka se během tvého představování usměje, mírně sklopí hlavu jako projev úcty, a když skončíš, kývne na muže, který ji sem dovedl a ten se se sklopenou hlavou odporoučí pryč, jako kdyby ho mrzelo, že neuslyší z rozhovoru víc. Tobě pak žena pokyne rukou, abyste šly ven před katedrálu. Mezi vámi tak na několik minut zavládne ledové ticho, které přeruší její hlas. "Slyšela jsem, co se stalo v Dalaranu," začne své vyprávění, "je až k nevíře, že někdo přežil." Otočí se na tebe. "Půjdu s vámi do těch prokletých končin, abych projevila svůj obdiv. A jelikož jsem souhlasila předčasně, detaily toho zla i celý příběh si ráda vyslechnu po cestě." Dodá nakonec, než se s tebou rozloučí. Zítra ráno vyjíždíte, ještě před východem slunce. To je dost málo času na obstarání si koně a dostatečných zásob, ale její rozhodnutí se zdálo být neoblomné. Když si pak rozhovor přehráváš v hlavě, je až s podivem, že souhlasila tak rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Najít hostinec nebyl problém, stejně tak pokoj, který Arnon pro tebe a sebe zařídil krátce po vašem připlutí. Nebyl v posteli, čekal na tebe celý den, a teď jsi ho našla s tváří na stole a tiše oddechujícího. Svíčka na stole už dohořívala a on spal spánkem spravedlivých. Jeho ostražitost byla utlumená, a proto ho tvůj příchod vůbec nezalarmoval. Tohle byl na dlouho dobu tvůj poslední večer s ním. A on usnul! S hlavou na stole a deníkem hned vedle. Zapisoval si výzkum, ale mohla sis všimnout uvolněného listu, který byl nedbale vložený téměř u konce deníku. Mohla jsi ho klidně zvednout, neležel na něm ani na něm neměl položenou ruku, a pokud ho nevzbudil tvůj příchod, jistě si nevšimne ani toho. Mikeš mezitím visel na stropě, přímo nad spícím hraničářem a po pavučince se pomalu snášel na jeho záda. Nemohl sníst kočku, jistě si nevšimneš, když si užďobne z Arnona. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Bylo to vidět docela čitelně. Seznam jmen, dvě z nich přeškrtnutá. Bylo jich tam celkem pět, tři bez těch dvou. Ale co to bylo za seznam? Arnon nevypadal, že by se chtěl probudit, jen hlavu přetočil na druhou stranu a Mikeš mu dosedl na záda. Nic, co by ho probudilo... i to bylo zvláštní, ne? Vzpomínáš si, jak se venku budil kvůli každému zašustění trávy, a teď mu pavouk sedne na ramena a ani to s ním nehne? Každopádně, rukou úspěšně překryje deník, vrátit ten papír na původní místo by znamenalo, že mu budeš muset nadzvednout ruku a vložit ho zpátky. A snad to byla i chvíle, kdy sis všimla, že zezadu na té stránce je ještě něco připsáno. Byla to místa. Goldshire, 12.4., odjel pryč (Stormwind) po zaplacení 2 měďáků... a další zněl podobně: Duskwood, zastavil se u kobky, ale pokračoval dál. Naposledy viděn v hostinci v Darkshire. Vypadalo to, jako kdyby si o někom vedl pečlivé záznamy, ale ani jedno z těch jmen si nepoznávala, nikdo povědomý. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Jména ti opravdu nic neříkala, ale něco v tobě přeci jen začalo hlodat. Byl to seznam, pečlivě aktualizovaný. Papír nevypadal moc staře, nejspíš tohle celé Arnon přepsal ze staršího papíru nový. Ve chvíli, kdy zvedneš jeho ruku, otevře oči. I Mikeš ztuhne, jak se prudkého pohybu lekl. "Co to děláš?" Chytí deník do ruky, jako kdyby v něm měl napsané své největší tajemství... a možná že taky má, jen se ti ho nepodařilo zatím rozluštit. "Četla jsi o pavo-" zarazí se, když poslední list seznamu téměř vypadne. Zamračí se, je mu hned jasné, co jsi skutečně dělala a tobě hned dojde, že to byla chyba, když knihou mrští o zeď. "Už nikdy... NIKDY! Nesahej na moje věci!" Prskne po tobě. Srdce mu divoce buší, má strach, co když se teď otočíš proti němu? "Co teď chceš dělat?" zeptá se tě, když se trochu uklidní, co před tebou tajil, že od tebe stál na dva celé metry a odmítal se přiblížit. I Mikeš, zdá se, zaujal výhružné postavení, snad se jen snažil bránit svého pána, u kterého vycítil nejistotu. "Já. Nesmíš o tom nikomu říct," rozhodne nakonec, není to prosba, je to rozkaz. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Stormwind Docela se leknu, když Arnon tak vystartuje. Pustím mu ruku a zacouvám, skoro přitom zakopnu o svůj ruksak na zemi. Vyjeveně zůstanu zírat, jak mrští deníkem o zeď. V první chvíli mi dokonce hrknou slzy do očí, než se ve mně všechno vzpříčí. Dřív, než mi to dojde, vyletí mi ruka nahoru, prst varovně zvednu. Co si myslí?! Takhle se ke mně chovat! A pak si vzpomenu na věci z uplynulých pár týdnů, a ruku zase spustím. "Co to do tebe vjelo?" Zeptám se tiše a docela nechápavě. Proč by si myslel, že to bylo přiměřené? Zakroutím hlavou slabě, oči zabodnu do země. Copak je ten kus papíru tak důležitý? Může se na něm podepisovat vliv toho démona? Možná jen hledám omluvy? "Čeho se to bojíš? Že bych jim napsala? Šla tě udat? Vždyť ani nevím, oč jde." Podívám se na něj, a v hlase mi zazní zklamání, a asi u trocha ublíženosti. Začne mi být znovu do pláče, poslední společný večer jsem si takhle určitě nepředstavovala. |
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Je to dlouhá chvíle, než Arnonovi dojde, co udělal. Zvolní, přestane tak výhružně nad tebou stát a během chvíle ho máš omotaného kolem pasu. Určitě to tak nemyslel, jen ty jeho hraničářské reflexy... nebo sis to tímhle aspoň mohla omluvit, když šeptal: "Je mi to líto." Zamumlá to několikrát za sebou, než se zvedne a sebere deník ze země. Položí ho znovu na stůl. Chvíli jako kdyby váhal, jestli ti řekne, o co tu běží, ale nakonec to neudělá. "Našla jsi někoho?" Zeptá se nakonec a posadí se na okraj postele, promne si čelo. Snad si uvědomuje, že tohle královsky podělal. Moc dobře věděl, že odejdeš a co hůř, tady po tom už ani nepochyboval o tom, že je to naposledy, co tě vidí. Stejně ho vždy každý opustil, u tebe to nebude jiné a on se připravuje na nejhorší. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Arnon na tebe zůstane smutně koukat. Nemůže namítnout nic, protože o tomhle celém věděl, když jsi odešla hledat pomoc, věděl, že ji najdeš a odjedeš. Nadechne se, stiskne léky, ale nedělá to rád, a ty to víš. "Tohle ti slíbit nedokážu, kdyby se ti mělo cokoliv stát, rád přijdu o svůj život, když to bude znamenat, že se mi tě podaří zachránit... nebo aspoň najít." Řekne nakonec, čekala jsi od něj jinou odpověď? Byl tvrdohlavý a když si něco usmyslel, udělal to. Ovšem taky nebyl sebevrah a za žádnou cenu by nešel do něčeho, co by ho na místě zabilo. Nebyl šílenec, věděl co má dělat. "Budeš mi chybět..." vypadne z něj nakonec, po dlouhé chvíli, kdy oba sledujete, jak Mikeš nad stolem plete důmyslnou pavučinu. Podívá se na tebe: "Tohle je naše poslední noc na hodně dlouho, máš nějaké... přání?" Mikeš se na okamžik zastaví v dělání důmyslné pavučiny, aby se na hraničáře podíval všema svýma očima, jako kdyby se chtěl ujistit, jestli to poloušák myslí vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind Arnon s večeří souhlasí, obleče se a vezme tě na náměstí do hostince, který se mu zdá nejméně přervaný popíjejícími trpaslíky. Najedli jste se a napili, a vrátili se do bezpečí hostince, kde Mikeš pavučinami vyzdobil okna. Dokážeš si to představit, ráno se Arnon zvedne z hostince a uteče, aniž by ta okna očistil. Téměř okamžitě jste padli do postele, hraničář tě obtočil rukama a docela rychle usnul. Ani nestačil pavouka pořádně seřvat za všechen bordel, co tu napáchal. Ráno jsi pak našla elfa sedět u stolu. Pomohl ti s posledními přípravami a nakonec tě doprovodil k branám města, kde čekala paladinka. Její zbroj se ve vycházejícím světle nepřirozeně leskla, jako kdyby tím sluncem byla ona. "Přesně na čas," poznamená žena a vyhoupne se do sedla svého koně. Typický oř s vlastním brněním. Na paladinském řádu se nešetřilo. Arnon si paladinku přeměří pohledem, než tě naposledy políbí na rozloučenou a odejde. Samozřejmě tušíš, někde v tobě hlodá, že se jen opřel o vzdálenější stěnu a bude tě pozorovat, dokud nezmizíte v lese. Takhle to dělal vždy. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Stormwind a cesta Paladinka se zamyslela, když pobídla do kroku svého koně. Trvalo nějakou chvíli, než jsi s ní srovnala krok. "Vím jen tolik, že odjelo pár paladinů, ale jestli kvůli Portálu a jestli se připojili k nějaké armádě, to bohužel nevím." Pokrčí rameny, v její plátové zbroji to nepřehlédneš. "Jsi z Dalaranu? Všichni mágové odtud jsou, takže hádám, že jsem se trefila. Proč nemáš róbu? Možná by ti pak kapitán přidělil víc paladinů, než jen mě." Podívá se na tebe tázavě. "Slyšela jsem, co se v Dalaranu stalo. Prý se začíná pracovat na stavbě nového. Někdy bych si přála, abych neměla tolik povinností a mohla jen v klidu cestovat. Ale to se asi jen tak nestane," švihne po tobě pohledem. Můžeš jen hádat, jestli je to tichá výčitka nebo ne. Po asi hodině cesty se zastaví. Vysvětlí ti svůj plán cesty. Překvapí tě, že se moc neliší od původní trasy, kterou jsi prvně absolvovala s hraničářem, kterého už nemáš po boku, ani jeho pavouka. "Nějaké námitky?" Zeptá se paladinka, ale co jsi za tu kratičkou společnou cestu vypozorovala, je skvělou adeptkou na příštího kapitána. I kdybys námitky měla, nejspíš by to bylo jako slovo do větru. |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hybatel pro Na cestě Plácne se do čela, samozřejmě, že jsi se tak představila. Možná jí to jen vypadlo z hlavy, třeba přemýšlela nad cestou víc než nad tím, co se proneslo ve Stormwindu, nebo to udělala schválně, aby navázala na výstavbu nového Dalaranu. Ať tak či onak, víc cestu neprobírala, a tobě se lehce sevřel žaludek, když se vaši koně dostali na mrtvou zem Deadwind Pass. Stalo se tady toho tolik, vzpomínáš? Tady na těch zatracených útesech tě tvůj hraničář poprvé zachránil. Nosí na ten den jizvu jako vzpomínku, jak si o kameny rozřezal dlaň. "Je to tu tak smutné," dodá Colette, když pomalu vjíždíte na tu zatracenou stezku. Sesednete z koní, i jako tehdy by bylo moc nebezpečné jet na nich. Vítr tady odporně kvílí a ty se neubráníš tomu, aby ses podívala dolů na ostrá skaliska. Mezi hroty je zaklíněná kostra zvířete - koňská kostra. Nějaký nebohý oř dobrodruha skončil stejně smutně jako jsi kdysi mohla skončit i ty... |
| |
| soukromá zpráva od Mara Halleway pro Deadwind Pass "A velmi nebezpečné," přisvědčím, a Klepnu pohladím po krku. "Když jsem tudy cestovala naposledy, můj kůň se splašil a vyhodil mě ze sedla," zavzpomínám s pohledem upřeným na skaliska pod námi. "Nechybělo mnoho, nebýt jednoho pohotového hraničáře, zřítila jsem se dolů." Přejedu si dlaní přes obličej, a když si všimnu té kostry, sevře se mi žaludek. Nechce se mi na tom místě příliš zdržovat. Rozejdu se i s Klepnou dál po stezce. "O kus cesty dál je plácek, na kterém se dá utábořit." Pokusím se krátce přispět svými znalostmi k úspěchu naší cesty. "Jen doufám, že tam nepřibylo příliš mnoho pavouků," Shrnu vlasy z očí. Jsem vlastně téměř u Mikešova původního domova. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR