Tru: London
| autorefresh |
hrálo se Denně
od: 05. června 2017 11:34 do: 12. dubna 2019 16:15
Dobrodružství vedl(a) Morigu
| |
 |  |
| |
| New Scotland Yard, Victoria Embankment Příchod Ještě v podzemce, tomu nemůžeš pořádně uvěřit, že je ten den tady. Takový jeden splněný sen. Pracovat v Londýně. Ale nakonec po Vystoupení, které pro tebe bylo také takový splněným snem i když pro mnoho jiných doslova noční můrou, je tohle už jen takový maličký sen. Tvůj první den ve Scotland Yardu. Jistě v Londýně už jsi pár dní, musela sis přece sehnat bydlení a tak. Ale dnes nastupuješ do služby. Antikonfliktní tým pro začleňování nelidské menšiny. Tak skončilo politické přetahování o název tvého nového působiště. Horkým kandidátem byl také název: Útvar pro prevenci nelidské kriminality. Ale proti tomu hlasitě protestovala Upíří liga, první nelidská politická strana, která ostatně stála i za samotným Vystoupením. Ten prý přímo podbízí vidění nelidí jako kriminální skupiny. Lize se nelíbilo už samo zřízení jakéhokoliv speciálního oddělení. Odvolávali se na revidovanou ústavu a na lidská práva, která si vymohli, na rovnost před zákonem. Takže jste Antikonfliktní tým, jako by upíři a vlkodlaci byli nějací Hooligans. Asi nejslavnější budova policie na celém světě a kde jsi skončila? Samozřejmě v podzemí. Úzká okna nahoře u stropu vedoucí kamsi do dvorního traktu, papule klimatizace s pohyblivým pyskem a betonové stěny. Místnost, kam jsi vlezla vypadá jak učebna. Je tu dokonce i bílá tabule a na tom co by v takovém případě bylo katedrou sedí Blonďák ve středních letech, se strništěm na tváři, a kouří. Bílá ne úplně zářivá a rozhodně ne vyžehlená košile, kalhoty. Na pásku placka, která prozrazuje, že přece jen nejste ve škole a že on tu není omylem. Ostatně něco podobného naznačuje i postroj a pouzdro co má pod rukou. Ale vzhledem k dnešní situaci ve školství, tohle zase tak jasné znamení není. Když jsi vstoupila, pozdravil tě kývnutím hlavy a sklopil ji zase zpět ke složce, kterou drží ve volné ruce. Na stole za ním je takových složek ještě několik. Zdá se, že jsi se těšila až příliš a tak jsi tu nějak brzo. Samozřejmě za předpokladu, že celý ATPZNM (tahle zkratka se určitě neujme) nejste vy dva. |
| |
 | Londýn? Londýn! Nikdy dřív jsem se do Londýna nedostala. Tohle město je neuvěřitelné, je jako pulzující mraveniště, které nikdy nespí. Na ulicích neustále panuje čilý ruch, lidé někam spěchají, pokřikují na sebe, i v noci je tady slyšet troubení aut a houkání sirén. Až mi z toho jde hlava kolem. Edinburgh vedle toho působí jako mírumilovná, klidná vesnice. Asi mi bude chvíli trvat než si na to zvyknu. Ještě před svým příjezdem jsem si domluvila ubytování v jedné z okrajových čtvrtí Londýna. Bydlení v centru si v žádném případě nemůžu dovolit a tak mám malou dvoupokojovou garsonku v podkroví jednoho činžáku v Dartfordu. Je odsud hezký výhled na řeku, i když Temže na mě příliš velký dojem neudělala. Přijde mi jako stoka, kterou odtéká z města všechna špína. Skotské jezero je prostě Skotské jezero, s tím se ani největší řeka v Británii nemůže měřit. Zatím jsem neměla moc času si vybalit, takže posledních pár dnů žiju mezi polorozbalenými krabicemi. Trochu bezútěšné. Jsem trochu nervozní a tak chvíli přešlapuju před budovou Scotland Yardu než se odvážím jít dovnitř. Prostředí na mě od prvního okamžiku působí velmi malebně. Asi jako zaječí pysk. Zastavím se ve dveřích místnosti, trochu udivená tím, že jsem tu zatím jediná. Po pár vteřinách si ale dodám odvahy. Energicky přistoupím k blonďákovi a napřáhnu k němu ruku. "Jackie Everett" usměju se trochu křečovitě. |
| |
| New Scotland Yard, Victoria Embankment |
| |
| První dojmy Nenechám se nijak rozhodit. Prostě se usadím do jedné z lavic a čekám. Pomalu se houpu na zadních nohách židle a oči nespouštím ze svého nového kapitána, spíš ho tím pohledem propaluju. Těžko říct, jestli si to neuvědomuje nebo je mu to prostě jedno ale nijak na sobě nedá znát, že by mu to vadilo. Chvíli to trvá a jediné co je v místnosti slyšet je tikání hodin, šustění papírů a vrzání mojí židle. Místnost se mezitím pozvolna naplňuje, I když to je příliš silné slovo. Prostě přijde dalších pár lidí. Někteří kývnou na pozdrav, jiní se bezeslova posadí. Stále sleduju kapitána Miltona, vypadá jako kdyby čekal na nějaký signál. Odtrhnu od něj konečně pohled a rozhlédnu se, v místnosti panuje nepříjemné rozpačité ticho přerušované jen tichým šepotem několika lidí. Hádám, že všichni vědí kulový, stejně jako já. To mě udržuje v relativním klidu. Co je horší, skutečně začínám mít pocit, jako kdybych byla zpátky ve škole. Ještě hůř, jako kdyby měl každým okamžikem začít test na který jsem se neučila. |
| |
| New Scotland Yard, Victoria Embankment |
| |
| První dojmy Po rtech mi přelétne lehce pobavený úsměv, zhoupnu se trochu víc a při nárazu posunu lavici za sebou, což trochu zkazí celý dojem nenucenosti. "Jacquelin, ale byla bych ráda kdybyste to jméno nepoužíval, Jackie nebo Jack úplně postačí." přednesu svojí prosbu a pak rychle dodám "slečna" Stále z něho nespouštím oči a snažím se tvářit, že by snad měl vědět, proč na něj tak civím. V duchu se ale okřiknu. Chceš tady snad zahájit svojí kariéru tím, že budeš flirtovat se svým nadřízeným?! "Ale nemusíte mít obavy kapitáne, vaše košile je...čistá Zahrávám si ale jsem zvědavá, co je za člověka a jestli se nechá mým pošťuchováním vyprovokovat. Pravdou je, že i já jsem se mohla na první den v práci vyfiknout trochu líp. Černé džíny, bílá košile a tmavě modré sáčko na nikoho dojem neudělají. Ve skutečnosti se mi prostě jen nechtělo prohrabávat krabice a hledat něco lepšího. Cigaretu odmítnu jen krátkým trhnutím hlavy, čert ví, jestli to vůbec postřehl. |
| |
| New Scotland Yard, Victoria Embankment Dojmy Zhoupnutí a náraz, tedy to co jsi v tak omezeném prostoru byla schopná udělat, nepomohli. Ten neznámí, to určitě udělal schválně. Musela ses zapřít abys s lavicí za sebou pohnula. Vrzání, skřípání a stejně toho místa není o moc víc a aby toho nebylo málo dojem prostě v háji. Ale to je vedlejší, než jsi dobojovala svou malou bitvu s nábytkem, kapitán už je u tvé lavice a zachoval se k ní stejně jako předtím ke katedře a znectil ji svým více než opřeným pozadím. Očima naposled prolétl to, co ukrývá tajemná složka a zvedl oči k tobě. Tedy vzhledem k vzájemné poloze je spíše spustil a to od složky k tvému obličeji a pak ve stylu hopíka dolů a zase zpět. Nakonec se mu na tváři objevil velice úsporný úsměv po anglicku a zase se schoval. Čert ví jestli ho vyvolalo to co viděl nebo tvá slova stran košile. „Dobře Jacku… to bude určitě jednodušší…“ Ruku se složkou spustil dolů k nohám a mimoděk i pohledem zkontroloval, jestli je vše tak jak má být. „Prej jste sloužila v Edinburgu, to tu budeme mít malou Skotskou brigádu…“ Oči při těch slovech zcela mimoděk vzlétli ke tvým vlasům, aby zkontrolovali jedno klasické klišé. „… máte nějaké zkušenosti s násoskama?“ Volná ruka se zvedá ke kapse košile, která se hranatí zcela zřejmým tvarem. Na poslední chvíli se v pohybu zastavil. „Ale proti kouření jinak nic nemáte, ne?“ |
| |
| Malá hra Ten pohled mi neunikne, do téhle chvíle lehce znuděný výraz vystřídá nelibost. Zamračím se, tyhle narážky jsem nikdy neměla ráda. "Ano jsem Skotka a ano, jsem zrzka." řeknu mírně ublíženě. "A i když to říkám nerada, tak slovo Skot je v podstatě synonymem opilce. Nemůžete sloužit v Edinburghu a nemuset sem tam řešit nějakou tu hospodskou rvačku." Nezdůrazňuji už, že jsem ale tyhle potyčky málokdy řešila vlastními pěstmi. Při pohledu na mě mu to stejně musí být jasné. Mám za sebou sice policejní výcvik, jsem v dobré kondici, každý den cvičím a posiluju a na vysoké škole jsem navštěvovala kurzy sebeobrany. Ale jsem drobná a štíhlá a co nemůžu rovnou zastřelit, tomu jdu radši z cesty. Jeho otázka mě ale zaskočí, protože jsem si myslela, že jsem tady z úplně jiného důvodu, než se zabývat londýnskými ochlasty. Proč Vás to vlastně zajímá? Lehkým pokynutím ruky mu dám najevo, že si může po libosti kouřit, je mi to jedno. |
| |
| New Scotland Yard, Victoria Embankment Přehmaty Jeho reakce na tvou poněkud emotivní odpověď tě opravdu překvapila. Jestliže před tím na jisté flirtování reagoval po anglicku, nyní se zcela bez okolků začal nahlas smát. I ruka sápající se po hranaté kapse na prsou změnila cíl a zachytila padající čelo. Když ho pak uvedla do správné polohy, ještě letmo vytřela koutek levého oka. „Omlouvám se…“ Zdá se, že ho puzení ke smíchu nechce jen tak pustit, ale nakonec to kapitán opět zvládl po anglicku. „… tak jsem to vůbec nemyslel. Jen, že máme v jednotce ještě jednoho Skota, shodou okolností také z Edinburghu. A co se týče Násosek, tak jaké označení pro Upíry používáte tam u vás?“ Když ruka zvládla tvář, zase si začala hledat cestu k původnímu cíli. Když domluvil, už mu ochotně do koutku strká jeden z bílých válečků. „… a co se týče vašich vlasů, tak se mi zrzky jednoduše líbí, tedy ty přírodní.“ |
| |
| Blb Tváře mi zrudnou a na okamžik mají skoro stejnou barvu jako mé vlasy. Udělat ze sebe pitomce hned na začátku, to se ti fakt povedlo, holka. Odkašlu si a pokouším se najít ztracenou rovnováhu. "Když,tak pijavice. Ale to je dost neprofesionální." Lehce vyčítavě se na něj podívám. "Kdybych žáádné zkušenosti neměla, tak se nepokouším dostat k téhle jednotce." Zasměju se ale příliš veselé to není. Horkost z mých tváří konečně trochu zmizí. Jsem ráda, že nikdo jiný není svědkem mého faux pas. Nejsem si jistá, jestli to byla pobídka k tomu abych o sobě začala mluvit a tak radši mlčím. Stejně má všechno důležité v mojí složce. |
| |
| New Scotland Yard, Victoria Embankment Názvoslový Tvému vyčítavému pohledu vzdoruje stále s anglickým úsměvem a pokrčením ramen, tedy ramenem, jelikož jedna ruka je zaměstnána připalováním. „No u nás se jim říká většinou násosky a profesionalitu si nechte pro kamery, pokud vás chytí BBC, Jacku.“ Odpověděl ti, když s očividným uspokojením vyfoukl první obláček dýmu. S přikývnutím a dalším potažením zhodnotil tvou druhou odpověď a jeho oči tentokráte nikam netěkají a drží se odcházející růže z tvých tváří. „Dobře, takže kolik už jsi sundala násosek a kolik čoklů?“ „To není zrovna vhodné označení, pane.“ Hlas je mohutný, hluboký … rozhodně hlubší než Kapitánův. A od prvního pohledu máš pocit, že toho chlapa odněkud znáš. Jeho obličej nevypadá tak pohoršeně jako zněla jeho slova, vypadá spíše, jako by právě řekl: „Krásné dobré jitro.“ Nezůstává ve dveřích, místo toho jde přímo k vám. „Doprdele… další takovej.“ Kapitán zakroutil hlavou a kývnutím přivítal nového příchozího a tobě konečně došlo odkud že ho znáš. Tedy přesněji koho ti připomíná. Wolverina, do háje ten chlap se i češe a holí jako on. Jen má v ramenou asi ještě o dobrý kousek víc. |
| |
| Neodpustím si rozpustilý úšklebek, a velmi rychle sjedu nově příchozího od hlavy až k patě pohledem. "Moje slova." Rozzářím se ale ani já to nemyslím tak vážně, jak sama sobě zním. "Kdybych si mohla vybrat, tak tak tady pana... tázavě nadzvednu obočí "...beru jako parťáka do dvojice." Jeho otázkou jsem ale stále zaskočená. "Ne že bych chtěla moralizovat, ale naše práce snad nemá spočívat jenom v tom, že je budeme zabíjet. Mám na svědomí tři upíry a jednoho vlkodlaka. Ale další dva supernaturaly se mi podařilo očistit" Na tu druhou věc jsem patřičně hrdá. Jistě, že máme chránit lidi před těmi, co začnou šílet, ale stejně tak musíme chránit je, před zuřícími davy. |
| |
| New Scotland Yard, Victoria Embankment Další do partie „Bože co jsem komu udělal…“ Zabědoval kapitán a odlepil pozadí z tvé lavice. Kdybys zavřela oči a vnímala svět pouze ušima, čekala bys u něj nějaké pohnutí. Zoufalství, naštvání, cokoliv, přesto když koukáš na profil jeho tváře a strniště, zatímco se zvedá, pořád si drží onen po anglicku veselí úsměv na tváři. Nová tvář také míří na setkání s kapitánem. Opravdu máš pocit, že Hugh Jackman sestoupil z filmového plátna, zrovinka od posledního natáčení. Oba můžu stanuli tváří v tvář před tvou lavicí. Ten proporční rozdíl je rázem ještě markantnější. Kapitán Milton je skoro o hlavu vyšší, hubenější s protáhlou tváří, který mu propůjčuje ostré rysi. Wolverin je menší, s hrudníkem a rameny, se kterými by se z fleku mohl postavit mezi hráče amerického fotbalu v chráničích, ovšem bez nich. Přesto nepůsobí dojmem kulturisty, vše ti přijde tak nějak přírodní, živočišné. V jejich podání ruky, ale hlavně v pohledech, které jej provází nedokážeš vyčíst nic. „No doufám, že vám po měsíci u nás přijdou pořád tak super, Jackie. A jsem rád, že vám mohu splnit přání, tady Vlkodav na vás bude dohlížet, jestli náhodou nejste ošklivá na naše nové spoluobčany…“ Kapitánůn pohled pořád patří muži se kterým si před okamžikem potřásl pravicí, i když slova zcela jasně zatím mířila k tobě. Tedy až do chvíle, kdy nevěřícně zavrtěl hlavou. „… Vlkodav, to jako vážně?“ „William Wolfhound, ano pane.“ David jen znovu zavrtěl hlavou, ale jeho tvář pořád prozrazuje, že přes všechna slova je celkem v pohodě. Ani tvůj nový společník nevypadá nějak vyveden z míry. David nechal vaše seznamování nejspíše na vás a sám se vydal ke katedře. Cestou típl o lavici svou cigaretu, která nakonec skončila tam kde předchozí. Místo ní ruka z šuplíku vytáhla dálkové ovládání a na tabuli se objevila fotka vyhořelého nárožního domu. „No vážení, vzhledem k teroristickému útoku na mostě v City, nečekejte žádné slavnostní zahájení činnosti. Ostatně nedorazí ani většina útvaru, poslal jsem je rovnou do ulic. Jsme přece „Antikonflitkní“ tým a nechceme, přece aby zjitřené emoce obrátili špatným směrem. Pro vás mám tuhle chuťovku. Carmen’s Tailoring a než se zeptáte co ušili špatně a proč nás to zajímá, tak kvůli čtyřem ohořelým a ozbrojeným mrtvolám s abnormálníma načínákama v papulách.“ Další fotka doprovází jeho slova a ukazuje jednu z mrtvol. Ohořelý je opravdu slabé slovo. Vypadá to spíše, že byl do černa ugrilován za živa. Povrch kůže vypadá jak kůra, zbrázděný místy, kde pohyb otevřel černou krustu a žár se dostal hlouběji. |
| |
| Konečně případ Zachovám vážnou tvář i když je pro mě obtížné nezačít se culit jako malá holka, když zaslechnu jméno svého nového kolegy. Ale utahovat si z něj budu mít určitě šanci i později. Nakonec Willliamovi pouze kývnu na pozdrav. Je to jen můj pocit, nebo má kapitán tady s Wolfhoundem nějaký problém? Na jazyku mě svrbí otázka, proč právě my dva ale nakonec jí spolknu a zaměřím se na fotografie. "Má to snad s útokem v centru nějakou spojitost?" Usmažit takhle upíra není tak jednoduché, navíc nebyl sám, byli čtyři a ozbrojení. Na to abyste dokázali zabít čtyři upíry potřebujete pořádný kalibr, a abyste z nich nadělali takovýhle škvarek, tak minimálně plamenomet. Hlavou se mi prožene smršť myšlenek. A co máme za úkol? Místo činu už očividně někdo prověřil. Konstatuju a bradou kývnu k promítaným fotografiím. |
| |
| New Scotland Yard, Victoria Embankment Práce Kapitánovo celkem rychlé přejití od pozdravů k věci, vám na seznamování ani příliš mnoho času nedalo. Wolverinův větší brácha ti také stihl jen kývnout na pozdrav a pak už ti ukázal svá rozložitá záda, když se před tvou lavicí otočil k tabuli. Učinil to ovšem velice inteligentně kousek stranou, a tak ti nezavazí ve výhledu, i když ten výhled zase tak skvělí není. „No pokud se nám islámský stát a jeho bojůvky nepustili do řešení nelidské otázky, tak silně pochybuji.“ Odtušil celkem klidě kapitán, naproti tomu jeho ruce nijak klidné nejsou, zvláště pak ta, která bubnuje prsty o stůl místo, aby si znovu našla bílou milenku. Tvá další slova už přiměla kapitána se otočit od vypečených upírů k tobě. „Samozřejmě, že na místě činu někdo byl, jak jinak bychom se o něm dověděli… Kromě hasičů, tam byla také standartní vyšetřovací skupina. Ale když našli tady ty kremačky s ostrejma načínákama, tak nám to šoupli. A co se týče vaší práce, tak jsem myslel, že děláme u policie. Já vidím čtyřnásobnou vraždu a jelikož nevím, že by policie nebo armáda měla speciální oddíl násosek, tak pravděpodobně nejde o naše mírumilovné spoluobčany, co si vyrazili do baru na dvě deci synteholu. Takže doufám nejsem jediný, koho by sakra moc zajímalo, kdo naši ťuhýkové byli, co tam dělali a kdopak si je upekl. Souhlasíte?“ Bubnující prsty si našli jiný objekt zájmu, než je štíhlá bílá milenka a chopili se placaté papírové složky, aby ji přetransportovali svému pánečkovi. „… a samozřejmě by bylo dobré to zvládnout tak, abychom neměli za prdelí Ligu… otázky?“ |
| |
| Hurá do práce "Jasný, můžeme si vzít služební auto?" Řeknu spíš žertem i když bych se ráda vyhnula dalšímu cestování podzemkou. Cítím ale mírně stoupající nervozitu. Zatím jsem se k těmhle případům vždycky nachomýtla jen náhodou. To, že jde o upíra jsem zjistila obvykle až během vyšetřování a tahle maličkost mě jednou málem stála krk. Uklidni se, jdete jen obhlédnout místo činu. Musím se napomenout v duchu a tlak mi opět klesne. Navíc mě trochu rozčiluje, že je můj nový parťák tak potichu. Doteď jsem pracovala s chlapem, který nezavřel hubu, možná to koneckonců bude příjemná změna. "Dejte nám adresu a my zjistíme, co se tam stalo." Opět mluvím s daleko větší sebejistotou, než kterou skutečně cítím. S nadřízenými jsem nikdy mluvit neuměla ale ukažte mi místo činu a já už si poradím. "Hezky v tichosti, Liga si nás ani nevšimne." |
| |
| New Scotland Yard, Victoria Embankment Doprava „Pokud si ho v garážích seženete, tak pro mě za mě…“ Pokrčil rameny kapitán, zatímco oči přelétají po stránkách, které mu servilní ručička přinesla až pod nos. Tvůj kolega je zdá se zatím opravdu nemluva, ale na sochu si nehraje. Zatímco řešíš problém dopravy, vyrazil jako žáček ke katedře. „Mohu kapitáne?“ Tato dvě slovíčka přiměla kapitána zvednout oči od stránek a ručičku zavřít lejstra a ochotně je předat čekající lopatě. Poděkování už bylo bezeslové a zatímco lopaty podobně jako před tím ruce otevírají složky, nohy páně vlkodava se vydali směrem ven ze třídy. Kapitánova ruka se opět pustila do bubnování, nejspíše proto, aby oddálila nevyhnutelné a jeho pozornost se upřela na tebe. „Svatého Martina 59, ostatně máte to ve spise, pokud se tam chcete podívat. A co se týče Ligy, silně pochybuju, že o tom nic neví.“ |
| |
| Hurá do práce Lehce kývnu hlavou. Je to trochu jako kdyby nás hodili do vody a plavat se naučte sami. Čekala jsem nějaké prověrky, školení, výcvik, cokoliv... Ale ne že nás rovnou vyšle do akce. Ještě jsem ani nedostala služební zbraň. Sice u sebe mám svůj browning hi-power v podpažním pouzdře. A v kapse mě tíží stříbrné náboje ale přeci jen, vyrážet do akce bez služebního vybavení mi úplně nevoní. Kdybych někoho zastřelila, tak z toho budou jen problémy. Proto pro mě alespoň služební auto znamená určitou jistotu, že sem skutečně patřím. V duchu tiše zanadávám a vyskočím na nohy. "To je dost pravděpodobné, ale nedělejte si s nimi hlavu kapitáne, my si poradíme." Prohodím ještě a skoro se rozeběhnu ke dveřím aby mi Vlkodav neutekl. Prostě skvělý začátek. Jestli si myslí, že se nechám odstavit na druhou kolej tak je na omylu. Já se ze hry vyšachovat nenechám. Cítím se lehce ublíženě a s odstupem ho následuju po chodbě. |
| |
| New Scotland Yard, Victoria Embankment Akce Co naplat, kapitán ti ukázal kde je bazén a zbytek už je na tobě. Ostatně nikdo v tomto týmu by neměl být neplavec. Naopak všichni už museli prokázat, že bazén zvládnou a to nejen tam, ale i zpátky a ještě při tom zvládnou nějakou tu parádičku. Browning máš v podpaží a dokonce máš jeden zásobník se stříbrnými náboji. Zdá se, že ani ve zbrojnici v Yardu nejsou nijak nadšení z jejich vydávání. A není se čemu divit, takové náboje opravdu nejsou zadarmo a můžeš se vsadit, že kolem každého z nich bude ještě kupa papírování. „S tím počítám…“ Odtušil kapitán Milton opět s anglickým úsměvem. Na cestu ti nezamával, ale sáhl po další složce. Čert ví, zda jsou to spisy osobní nebo případy. Skoro rozběhnutá jsi vybrala dveře a skoro jsi narazila do svého čeho? Parťáka, kolegu nebo dozor? To jakým ho kapitán představil, bylo samo o sobě zvláštní. V každém případě, minimálně se ti nesnaží utéct. Zastavil se kousek od dveří a prochází spis, když jsi vyběhla ze dveří, podíval se na tebe a na tváři se mu objevil… úsměv. Jo bude to úsměv. Složka zůstala v jedné lopatě a druhá se natáhla k tobě. „William, těší mě… tak kde chceš začít? Jo, a pokud nemáš nic proti motorkám, tak odvoz mám.“ Po té co se pravice potkají a tvá je celkem ohleduplně prohnaná svěrákem, aby se z něj vynořila v neporušeném stavu, se tvůj ramenatý společník již skutečně otočil k odchodu a během svých slov se dal do líné chůze. Dalo by se říci, aby řeč nestála. |
| |
| Nový kolega "Jackie" představím se a mírně rozpačitě se usměju. Srovnám s Williamem krok. Proti motorce nic nenamítám, auto si seženu kdykoliv jindy. "Tak mě zasvěť." vrhnu rychlý pohled ke složce v jeho tlapách a pak zkoumavě k jeho nic neříkající tváři. Přemýšlím, jestli je možné, že by byl Will vlkodlak, určitou logiku by to mělo. Existují sice znaky, jak vlkodlaka poznat ale někdo, kdo je nezná si může vlkodlaka velmi snadno splést s člověkem. Antikonfliktní jednotka by neměla nikoho diskriminovat, má chránit jak lidi tak supernaturály, i když u upírů to není dost dobře možné. Očividně ale ani já nedokážu s jistotou poznat vlkodlaka. Pravdou je, že jsem si s Ligou nikdy nemusela dělat příliš velké starosti. Ne že by se o upíry tam na severu nikdo nezajímal, ale samozřejmě nejvíc pozornosti se soustředilo právě tady v Londýně. Kapitán měl asi své důvody, když nás před nimi varoval. Na druhou stranu my jsme nebyli jejich nepřátelé, byli by sami proti sobě, kdyby se nám pokoušeli bránit v naší práci. Mezitím, co se mé úvahy rozeběhnou všemi směry a následně se vrátí do výchozího bodu, se dostaneme z budovy ven na ulici. |
| |
| New Scotland Yard, Victoria Embankment Ven Mezi jeho prsty vidíš celkem povedené snímky vyhaslého pekla. Sice nevíš, co se v krejčovství stalo, ale v tom co zbylo, bys už žádné krejčovství nehledala. Jen černočerná ohořelina, které dominuje schodiště do patra. I tak očíslované detaily stop na druhé straně prozrazují, že kromě ohnivého pekla tu proběhla i intenzivní střelba. „Pokud jde o tohle, tak tu máme pět těl, z toho čtyři patří upírům, jedno bylo ženské, lidské. Tři těla byla nalezena dole, dvě v prvním patře. Stejně tak tu jsou dvě ohniska, zatím neznámá zápalná látka, nejspíš nějaký superurychlovač hoření. Je div, že to ta budova přežila v celku…“ William nijak nespěchá, zvláště pak, když k tobě mluví, jde celkem pomalu a určitě by i pokračoval. Jenže nejen do slov mu vpadl někdo jiný. Jste již skoro u schodiště, kterým jsi sestoupila do suterénu, když proti vám skoro vyběhne zrzavý mladík. Až na obyčejné tričko, by jeho sako a kalhoty vypadali celkem stylově. Stejně jako tričko k obleku moc nesedí ani jeho asi pěticentimetrový kartáč na hlavě, přecházející do ocasu. A už vůbec k obleku nesedí slova, kterými přerušil Willův monolog. „… kruva… to si snad dělá kozy!“ Jeho rychlý pohyb se přece jen zpomalil, když narazila na překážku v podobě tebe a tvého rozložitého společníka. Zdá se, že na zastavení už je pozdě, takže to bere přímo mezi vámi, jen se natáčí na bok, ramenem napřed, aby proklouzl co nejlépe. |
| |
| Případ Nahlížím do složky a poslouchám. Tak vida, o tom, že na místě byl i mrtvý člověk se kapitán nezmínil, bleskne mi hlavou ale v tu chvíli se proud mých myšlenek přetrhne. Trochu zamračeným pohledem kvituji mladíkova slova a zády se opřu o zeď abych mu uvolnila cestu. "Není zač" zabručím trochu naštvaně a pak opět obrátím svou pozornost k Williamovi. "Víme, co je ta žena zač? Nebo se na to budeme muset zajet zeptat do márnice?" Je to spíš řečnická otázka, do márnice budeme muset tak jako tak. |
| |
| New Scotland Yard, Victoria Embankment Mladík bude možná stejně starý, možná o fous mladší než ty. Mladický vzhled umocňuje jak náušnice tak hladce oholená tvář, kterou vidíš opravdu z blízka, když mezi vámi doslova prolétl. Na tvé „není zač“ překvapivě zareagoval a za vámi se za chůze otočil a jeho ruce se zvedli do celkem emotivnýho gesta, které by se dalo přeložit jako „sorry jako“. Hned se otáčí a pokračuje dál a překvapivě se zdá, že míří do tvé třídy. Will se na tvou otázku začal probírat stránkami, očividně hledá odpověď na tvou otázku a soudě podle vrtění hlavou, které předběhlo slova, je jasné jaká asi bude. „Na místě nebyla identifikována, nejspíš nezbylo nic, podle čeho by se to dalo udělat. Všechna těla byla převezena do márnice v Královské, takže začneme tam?“ (Samozřejmě čekal na tvou odpověď, budu předpokládat kladnou, ale klidně mě překvap :D) Zdá se, že tvůj společník se tu trochu vyzná, ale jeho chování při pohybu budovou prozrazuje, že to také nebudou léty nabyté zkušenosti. Přesto vás celkem rychle dovedl do civilních garáží, kde zamířil přímo k nablýskanému černému Triumphu. Ze sedlový boxů vytáhl černou přilbu a hodil ti ji… „Ale řídit budu já, souhlasíš?“ Nutno říct, že když si nasazuje svoji helmu, vypadá to poněkud zvláštně. Člověk nějak nečeká, že si Wolverin nasadí kokos na hlavu, ale na rozdíl od Hollywoodských bijáků, v Británii existují zákony. |
| |
| Případ Vrhnu krátký, rozpačitý pohled za vzdalující se mladíkem a pak ho pustím z hlavy. Tak nějak jsem tuhle odpověď čekala a tak jen kývnu hlavou. "Proč ne, místo je to stejně dobré, jako jakékoliv jiné. A na místo činu můžeme zajít kdykoliv, to nám asi neuteče." Ne že bych hořela nadšením z návštěvy márnice ale mrtvola často prozradí víc, než živý člověk, tak se s tím nějak smířím. Nechci se zatím příliš vyptávat, neznáme se a já bych nerada působila vlezle. Pokouším se v budově trochu zorientovat ale nakonec se prostě nechám protáhnout chodbami až do garáží. Uznale si motorku prohlédnu a usměju se, chytím přilbu. "Pěkné. Ani by mě nenapadlo se o to s tebou dohadovat." |
| |
| New Scotland Yard, Victoria Embankment V sedle:  Will tvou odpověď přijal s úsměvem, než zaklapl hledí a sedl na mašinu. Nutno říct, že se zhoupla méně než by člověk při jeho úctyhodných rozměrech čekal. Raketa nemá žádnou opěrku a místo pro druhého jezdce je opravdu minimalistické a očividně vyžaduje značné sblížení s řidičem. Zatímco čeká, až si nasadíš helmu a nasedneš, nastartoval raketu a nechává ji trošku se vyřvat a zahřát než vyrazí do anglického počasí a londýnského provozu. Bohužel nadcházející jízda ti toho moc z rakety mezi nohama neukázala. Tak jako všechna velká města, i Londýn trpí zácpou. Díky dvoustopému prostředku jste sice přece jen trochu pružnější, ale i tak chvílemi více stojíte, než jedete a cesta, která by asi normálně trvala sotva půlhodiny se prodlužuje. Tvůj společník se sám do řeči nijak nepouští, takže se zdá, že pokud chceš nějak toto narušit, je to na tobě. V každém případě zhruba po hodině a projížďce centrem města parkujete raketu u The Royal London Hospital. |
| |
| Do márnice Nasadím si přilbu a přitulím se k Willovi, pevně se ho chytím kolem pasu. Nemám moc chuť mluvit a na motorce to stejně nijak zvlášť dobře nejde, takže cestu společně promlčíme. Já se rozhlížím kolem, Londýn příliš dobře neznám a tak si připadám trochu jako turista na vyhlídkové projížďce městem. Aź na to, že tady mi nikdo nepřednáší o bohaté historii města. Před nemocnicí, lehce zklamaná, seskočím ze sedla. "Budeš mě muset někdy vyvést někam za město. Chvílemi jsem měla pocit, že nás předcházejí i důchodci." řeknu s mírným úsměvem a podám mu přilbu. Pak se obrátím k budově nemocnice. "Ty v Londýně žiješ? Dost se tu vyznáš." |
| |
| The Royal London Hospital, Vstupní Hala Místo vyhlídkového autobusu máš Raketu mezi nohama a velká záda, ke kterým se tulíš. Místo výkladu, máš majestátní zvuk motoru a možná kdybys přitulená hodně poslouchala, tak tepot velkého srdce. Když se jeho hlava vynořila z helmy, vypadá to opravdu komicky. Organizovaný rozcuch, který měl před tím, se změnil v neorganizovaný a ušlápnutý přilbou. To však záhy napravil, když si vlasy prodrbal a ty opět nabrali svého původního vzezření. S úsměvem bere i tvoji helmu, aby je uklidil do brašen. „To je Londýn, tedy se nedá rychle jet ani po dálnici. Jedině snad v podzemce…“ Zavrtěl hlavou a se zaklapnutím brašen tě gestem nasměroval ke vstupu do nemocnice. „Kdepak… žiju na předměstí, město děsně smrdí a je to samej beton… jestli chceš, rád tě někam vyvezu.“ Jeho výraz zůstává od okamžiku, kdy si sundal helmu takový spokojený, a když ne přímo usměvavý, tak přívětivý. Před onou nabídkou na projížďku se objevil i onen úsměv, když se na tebe podíval. Pak se ale jeho obličej naopak stáhl do šklebu, nakrčeného nosu, to když jste vstoupili do budovy. Will věnuje krátký pohled orientační tabuli, ale nakonec jen něco zavrčel a míří k pultíku, za kterým sedí blonďaté mládě, kterému z výstřihu vyčuhují dvě dokonalé polokoule podpořené obloučky růžové krajky. Will není jediný, kdo sem zamířil a tak musí čekat, než se slečinka vypořádá s předchozími zájemci. |
| |
| Márnice Krátkým pokývnutím hlavy mu dám za pravdu ačkoliv já jsem z Londýna zatím nadšená. Když pominu všechny ty lidi. Možná mi to za pár měsíců taky poleze na nervy. Zůstanu stát u orientační tabule a prohlížím si jí. Přemýšlím, jestli ten ochotný souhlas a úsměv, znamenali pozvání na schůzku. Vrhnu zkoumavý pohled na Willova rozložitá záda, normálně se snažím vztahy s kolegy vyhýbat, ale možná je to i tím, že moji kolegové za to zatím nikdy nestáli. Navíc jsem to stejně byla já, kdo s tím začal, tak šlo možná jen o slušnost. Pohled se na tabuli zastaví na jednom z nápisů. "Musíme do suterénu." Zavolám. Můj zájem, najít márnici na vlastní pěst jistě nemá nic společného s tím rozkošným blonďatým stvořením a mojí nechutí nechat s ní Willa mluvit... |
| |
| The Royal London Hospital, Suterén pavilonu Patologie Otočil se hned po tom, co jsi zavolala. Nezdá se ani, že by nějak měl problém vzdát se hovoru s blonďatýma košíčkama. Ostatně jeho výraz nevypadá nijak dojatě, jako spíše útrpně. Následuje tě po šedé čáře na podlaze, kterou ti tabule poradila jako vodítko pro vaši další cestu. Během pár minut poznáváš, že sice opravdu hledáte suterén, ale tabule se zákeřně zapomněla zmínit, že v jiném objektu areálu nemocnice. Přesto šedá barva vás vede celkem spolehlivě a na místě už nacházíš i samotné dělení patologie na jednotlivé expozice. Ta vaše vám dává vybrat mezi výtahem a schodiště, ale obojí končí v chodbě, která si s tou vaší na Yardu zadá jen v omyvatelné vyblité žluté na zdech a mžikajícími zářivkami na stropě. Hold sem asi žádné skupinky mecenášů nevodí a VIP pacient, který se dostane až sem, už také asi má jiné starosti. K všudypřítomnému pachu dezinfekce se zde přidala ještě těžkotonážní dávka chloru. Tvůj souputník je celou dobu tiše, má zkřivenou tvář, se o chlor div nezastavil na místě, ale nakonec to rozchodil a jde statečně dál i když se zdá jako by skoro nedýchal. Jenže ani to nemá příliš dlouhého trvání a tentokráte už definitivně vás, ve vaší pouti povzbudivou chodbou, zastavili dvoukřídlé dveře s kódovým zámkem s interkomem na zdi. |
| |
| Márnice Přála bych si jednou navštívit márnici, která by už od prvního pohledu nebyla depresivní. Ani mě není smrad dezinfekce a chloru nijak příjemná, ale reakce mého kolegy mě vyloženě překvapí. Zároveň tím příživník moje podezření, že by mohl být vlkodlak, ale zatím se neznámé natolik abych se odvážila zeptat. "Jsi v pořádku?" zeptám se nevinně a krátce se na Willa podívám. U zamčených dveří se na okamžik zastavím a lehce zaváhám. Jsi detektiv, tak se seber, mrtvolu už jsi taky viděla! Napomenu sama sebe a zmáčknu zvonek vedle dveří. |
| |
| The Royal London Hospital, Márnice |
| |
| Márnice Nijak to nekomentuju, ani mě není pach dezinfekce dvakrát příjemný, ale umím si představit i daleko horší. Prohlédnu si muže od hlavy k patě, prostě patolog. Těmhle lidem já nerozumím, v Edinburghu byl patolog, který běžně obědval nad rozdělanou prací. Já si musím v márnici pod nos mazat tygří mast a ani tak není jisté, že nepozvracím ostatky. Kývnu na pozdrav. "Detektivové Everett a Wolfhound. Je tady pár ohořelých mrtvol, na které bysme se rádi podívali." |
| |
| The Royal London Hospital, Márnice Stejně jako ty si tě on změřil pohledem, od hlavy přes prsa až k patě. Ne že by se někde zastavoval, nebo se někam vracel. Jeho pohled se plavně přenesl na Willa. Překvapivě jeho si prohlíží o poznání dýl, v tváři se mu objevilo i jisté zaujetí, ale se rozpustilo v kývnutí hlavou. „Nechcete jít raději někam ven na čerstvej vzduch?“ Nadhodil směrem k Willovi a pak ustoupil ze dveří, zatímco si doutíral ruce a naprosto samozřejmě k tobě jako mluvčímu natáhl pravici. „Těší mě detektive, Alexander Denisof k vašim službám.“ Nijak vám nebrání projít. Bramo za vámi ochotně zavřelo a automatický zámek se postaral o to, že bez kódu se ven nedostanete. „Takže co vás zajímá? Předpokládám, že se jen rádi nedíváte na mrtvoly, nebo ano?“ Prohodil, zatímco jdete stejně povzbudivou chodbou, jako byla ta před tím. Míjíte několikatery dveře po stranách, abyste nakonec stanuli před dalšími dvoukřídlými. Tentokráte už bez kódu a bez kliky, prostě klasické lítačky. Už když se k nim blížíte, slyšíš hrát hudbu. Ženské vokály, blackovej zpěv, bassové tóny s těmi se vám otevírá nerezová katedrála. I zde je cítit dezinfekce, která se snaží svádět bitvu s jinými pachy. Vše vypadá uspořádaně, vyleštěně … skříně a vozíčky vás lemují jako lavice v chrámu a usměrňují vaše kroky k nerezovému obětnímu stolu před vámi. Na něm vidíš obnažené ohořelé tělo. Hlava je zakloněna, ruce a nohy visí ze stolu dolů a pokud sis nebyla jistá z dálky, tak čím jsi blíže tím je ti jasnější že břišní a hrudní stěna jsou otevřené. „Promiňte, nečekali jsme hosty.“ |
| |
| Márnice Stisknu mu ruku a povzbudivě se usměju na Willa, pak vejdu dovnitř. Když ale slyším, že za námi dveře zacvakly, padne na mě tíseň. Jsem ráda, že tu nejsem sama. Nemám u sebe tygří mast, nepočítala jsem s tím, že hned první den budu nucena navštívit márnici, dýchám proto jen mělce a pokusím se nad pachy příliš nepřemýšlet. Z krabičky na stole se obsloužím gumovými rukavicemi a dojdu až k mrtvole, na které doktor zrovna pracuje. "Příčinou smrti jsou ty...popáleniny? Nebo byli mrtví už před tím?" Se zájmem si ten cár zpečeného masa na stole prohlížím. |
| |
| The Royal London Hospital, Márnice Ruku si sice utřel, ale i tak to co ti podává ani náhodou nepůsobí čistě. Asi jako by si malíř od barev jen utřel ruce, ale i tak je má celé zaflákané a tu a tam něco lepí a přenáší se na tebe. Jen s tím rozdílem, že zde nejde o barvu. Tíseň, poněkud lepkavý pocit v dlani, vokál a nedostatek tygří masti. Jediné co tohle skóre trochu vylepšuje je rozložitá postava tvého „parťáka.“ Tak nějak při pohledu na něj člověk utrpí dojmem, že by zvládl i scénu z nějakého zombie hororu. Vstup do nerezové katedrály, ale nutí věnovat se bližším věcem, například hledání rukavic, které bys i přes utrpěné podání ruky ráda využila. Leč onu jinak všudy přítomnou krabičku nikde nevidíš, ostatně už před jsi si mohla všimnout, že zdejší velekněz zdá se dává přednost přímému kontaktu. Ach kdeže jsou elegantní mrtvoly ze CSI všech možných měst. Na této není nic elegantní, vyvrácená hlava dozadu otevřená ústa, nebo spíše černá díra. Prázdné oční důlky a to co zbylo z nosu. Rozevřený hrudník i břišní drutina až ke stydké kosti, vše prázdné. Nohy spuštěné kolem stolu a vytvářející tak poněkud vulgární dojem. Něco lehce drnká o pozornost, ale něž to stihne dojít, už to přeruší veleknězova slova. „Popáleniny? Tak bych to zrovna nenazval. Jen se podívejte, žár byl tak velký, že ugriloval kůži a podkožní vrsty tak rychle a dokonale, že tkáně uvnitř zůstali měkké. Tady Ester je něco jako grilovaná zmrzlina a jsem si naprosto jistý, že při tom žila. Rozhodně nešlo o tělo, které by někdo hodil do pece.“ Je zjevné, že má svou práci rád a stejně tak je zjevná fascinace tím co se vám snaží vysvětlit slovy a co jeho prsty názorně ukazují v otevřeném těle. To něco co drnkalo o tvou pozornost, ten kontrast mezi skořápkou mrtvoly a jejím obsahem, i když v tuto chvíli už je samotný obsah kdesi jinde. |
| |
| Mrtvola Odolám nutkání otřít si ruku do kalhot a jakmile odsud odejdeme tak se hodlám vydezinfikovat. Nebo možná ruku rovnou uříznu, čistě pro jistotu. Hledím na mrtvé tělo a snažím se o něm, jako o těle příliš neuvažovat. Není to až tak těžké, vypadá tak absurdně, jako něco co si o Halloweenu vystavíte před dům a víte, že je to nereálné. Jenže tohle vůbec zábavné. "Ester? Tak se jmenovala, nebo je to Váš pracovní název?" Nakloním se blíž k oteřené břišní dutině a nakrčím nos. "Vnitřnosti musí mít úplně uvařené." Konstatuju. "Já vím, že upíři jsou dost hořlaví, ale tohle? Máte tušení co mohlo způsobit takový žár?" Podívám se na doktora a pak na Willa. Jsem trochu nesvá z toho, že co jsme vešli do márnice neřekl ani slovo. Možná, že mu tohle prostředí vážně nedělá dobře. Prohlédnu si ho, možná zkoumavěji než mrtvolu na stole. |
| |
| The Royal London Hospital, Márnice „Podle její zdravotní karty je to její jméno. Pravda byla to docela fuška něco z ní dostat. Většina zubů ji žárem pukla.“ Koukáš do prázdna, ta analogie s Halloweenem hned přináší jednu asociaci: Dokonale vydlabaná. Vidíš sloup masa obalující páteř, jinak toho uvnitř moc nezbylo. „No, čerstvá už moc nebyla…“ Přitakal ti Denisof aniž by tím nějak rušil tvé další úvahy a slova. Tvůj pohled se dostal k tvému rozložitému společníkovi a jeho stále zašklebenému obličeji. Pokud se ho nezeptáš, asi se nedovíš proč je tak tiše. Možná jen necítí potřebu se do toho vkládat. Z dalších úvah na toto téma tě vyrušila doktorova poněkud rozesmátá odpověď. „Hořlavý? Jistě alergická reakce na sluneční světlo, ale co se týče hořlavosti, nejsou na tom nijak hůř než my dva a nebo tady Ester…“ Při svých slovech ji celkem familiárně poplácal po na uhel spáleném stehně. „... co se týče urychlovače hoření, nejsem expert… mohu jen říct, že jsem na jejím těle našel nějakou geloidní substanci, která se v žáru stávala kapalinou.“ |
| |
| Mrtvola Trochu se mračím, jak přemýšlím. Tahle hořlavá substance by mohla být opravdu nebezpečná. Musíme se podívat na místo činu a zjistit, jestli oheň poškodil i budovu, nebo jestli zničil jen těla. Neuvědomuju si ale, že by kapitán nebo Will mluvili o požáru. "Budeme potřebovat totožnost všech, co se tam našli. Všechna těla vypadají stejně?" Zeptám se a doufám, že tomu tak bude, protože by nás to zachránilo od prohlížení dalších mrtvol. "A co ten mrtvý člověk, kterého našli na místě činu. Taky upečený do křupava? Nechám Willa být, nechci se hi před doktorem vyptávat. Třeba se mi pak svěří sám. |
| |
| Informační okénko nad čárkou: Požár tam samozřejmě byl a kapitán o něm mluvil. Dokonce i první fotka přeci byla vyhořelého domu. The Royal London Hospital, Márnice Pan doktor, jehož ruka stále ještě spočívá na propečeném stehnu, se znovu zasmál a zavrtěl hlavou spolu s dalším poplácáním. „Máte v tom trošku hokej vážení, jedinej člověk, kterýho mě dovezli, byla tady Ester…“ V dobré náladě zvedl ruku a obrátil se k boční stěně obětiště, kterou místo vitrážových oken zdobí mozaika složená z nerezových dvířek akorátní velikosti. „U těch ostatních vám s identifikací nepomůžu, neexistují záznamy…“ Zcela neomylně chytil jednu kliku a otevřel dvířka, aby pak se stejnou neochvějnou jistotou uchopil madlo a vytáhl ven desku i s nocležníkem. „Tihle zubatci to neměli tak lehké jako Ester. Té vypovědělo srdce ještě dřív, než se udusila. Tyhle prokazatelně žili ještě několik minut po tom, co z nich byla zrovna taková kremačka jako z Ester. Poznáte to mimo jiné podle toho, že krusta dalším pohybem porupala a žár se dostal hlouběji do masa. Prožili si určitě nekonečné minuty pekla. Samozřejmě většinu z toho už byli slepí. Co je zajímavější, někdo si dal tu práci a po tom všem jim ještě zabodl kůl do srdce… jako by si chtěl být jistý, že to opravdu nerozchodí.“ Vytáhl dělo zhruba do poloviny, takže zmiňovaný kus dřeva vidíš včetně otisku boty v křupavém povrchu, kterou tam byl zjevně zaražen. Doktor tentokráte věnuje víc pohled tobě než mrtvole a nejspíš čeká jestli si budeš chtít na kolík nebo něco jiného sáhnout nebo zda máš ještě něco na srdci. V tomto boji si zdá se na chvíli osaměla, jelikož Will zůstal u oltáře a rozpárané Ester. |
| |
| Mrtvola Hledím na zuhelnatělou mrtvolu a přemýšlím, jestli jsem se trochu nepřecenila, když jsem se rozhodla přidat k téhle jednotce. Nakonec musím uhnout pohledem, tohohle těla se v žádném případě nehodlám dotknout. "Buďtě tak hodný a pošlete nám záznamy, které máte o Ester, na stanici. Projdu si je později." I můj hlas už je mdlý. "A tu hořlavou substanci zase do laboratoře, ať udělají rozbor." Tohle je docela tragédie, čtyři ozbrojení upíři a já vůbec netuším, co byli zač. Čeho se mám pak chytit? Doufám, že třeba v laboratoři dokážou určit složení, to by nás mohlo zavést dál. Ale nenašli jsme zatím nic, co by objasňovalo, co se tam vlastně stalo. "Děkujeme Vám, za váš čas, doktore. Zajedeme se teď ještě podívat na místo činu. Kdyby se vám podařilo zjistit něco dalšího, třeba o těch upírech, tak se ozvěte." Najednou netoužím po ničem jiném, než z téhle místnosti vypadnout a nadechnout se štiplavého Londýnského vzduchu. |
| |
| The Royal London Hospital, Márnice „Pozdě…“ Odtušil s úsměvem doktor a můžeš se jen domýšlet, zda za to můžou tvá slova nebo výraz. „Nemáte zač, vzorky jsem posílal už ráno, takže co se týče Ester, už byste mohli mít v komplu to samé co já, možná i víc. Ke mně se dostanou jen zdravotní záznamy. Labka se vám určitě ozve, ale moc bych na to nesázel. Osobně to typuji na raketové palivo a pochybuji, že to někdo kupoval na fakturu… když zjistím něco tady o klukách tak dám vědět, vlastně mám v plánu jeden pokus, můžete se zkusit přimluvit, nebo mi tu rovnou nějakou pintu nechat.“ Rázem ti připadá mnohem živější, je zřejmé, že má svou práci rád a na zmíněný pokus se opravdu těší. Stále s úsměvem ti podává ruku na rozloučenou, i když bez něj z tohohle podzemí stejně ven nemůžete. Ostatně Will se nejspíš už vynadíval na Esrter, či co tam vlastně dělal a podle všeho hoří podobnou touhou jako ty a už je skoro u lítaček. Velekněz vás ve svém chrámu nejspíš zadržovat nechce a tak máte cestu volnou. |
| |
| Mrtvola S úlevou jen kývnu hlavou, to nám věci dost ulehčí. Ať už je ta hořlavina cokoliv, normálně v obchodě jí určitě nekoupíte. Ten, kdo má ty mrtvé na starosti se dobře připravil. A oni byli zřejmě připravení na něj, bohužel ne dostatečně. Stisknu mu ruku a tázavě nadzvednu obočí. "Co by to mělo být za pokus?" Vděčně se vzdálím od zuhelnatělé Ester, jsem docela zvědavá, co byla za člověka. |
| |
| (Od Ester jsi se vzdálila už před tím pokud jsi s doktorem šla k boxům… ale píšu to hlavně proto abych si byl jistý, že tě dobře chápu, že když se ptáš tak setrváváš s doktorem a nechvátáš ke dveřím.) The Royal London Hospital, Márnice Odchod? Ne něco takového rozhodně v Obi nekoupíš, což je určitě dobře pro obyčejné lidi a zároveň špatně pro tvou práci. Doktor má pravdu, pokud někdo neudělal nějakou školáckou chybu, je jen malá šance, že touto cestou dojdeš k cíli. Bohužel ani zde to není jako v CSI, jen málokterý vrah nosí originální jedinečné tenisky, které prodávají jen v jednom obchodě a kterých se prodalo jen pár kusů. Jedno je ale jisté už nyní, rozhodně nešlo o náhodný střed. Tady jde rozhodně o něco víc. „Jsem rád, že se ptáte…“ Opravdu má svou práci rád a tvá otázka u něj probudila skoro chlapeckou radost a veselí úsměv. „… vlastně mě inspiroval ten, kdo je zabil. Každému z nich vrazil do srdce kůl, jako by si nebyl jist, že jsou dost mrtvý. Tak mě napadlo, že si to ověřím. Napumpuju je krví, budu stimulovat jejich mozek, zkusím probudit srdce. Kdo ví, možná se mi podaří probudit tu jejich regeneraci a to bude určitě nesmírně zajímavé. Předpokládám, že aby to mělo smysl, budu potřebovat trochu více krve, tak dvanáct patnáct litrů.“ |
| |
| (chápeš mě velmi dobře) Mrtvola Otočím se a znovu pohlédnu na Ester a pak zpátky na doktora. Jistě, o tom, jak funguje upíří tělo toho příliš nevíme ale neumím si představit, že by se tyhle zuhelnatělé schránky ještě mohly probudit k životu. "To zní zajímavě, ale nějak se mi nechce věřit, že by to mohlo fungovat. Co jejich mozky? Kdysi to byli přece lidé, copak nefunguje alespoň základní lidská fyziologie, když zemře mozek, tělo už pouze vegetuje." Ohlédnu se na Willa ale ani teď nevypadá, že by se chtěl do rozhovoru zapojit. "Nechápejte to ale tak, že Vás od pokusu odrazuji. Pokud potřebujete krev, ráda Vám nějakou poskytnu." Možná jsem skeptická ale zvědavost je větší. "Pod podmínkou, že si ale nejdřív umyjete ruce." Právě jsem získala novou práci, nemusím o ní hned přijít jenom proto, že bych se proměnila a kdo ví, jak se tahle věc přenáší. |
| |
| The Royal London Hospital, Márnice Ohlížíš se zpět k hlavnímu oltáři a hledíš trochu nepatřičně mezi otevřená stehna na něm. Trochu nepatřičně právě v tom místě vidíš v černé kuře, prosvítat světlo na konci tunelu. Will až u dveří zjistil asi, že odchod se tak rychle asi konat nebude. Přesto nějak nemá se k tomu vracet se středem katedrály k obětišti. Zůstává vzadu, nejspíš v prosté touze už odtud vypadnout. Zato doktor po tvém boku dostává se stále více do svého živlu a s tvým zájem do ráže. „Ale samozřejmě, že tu jsou společné prvky. Ale pokud mluvíte o mozkové smrti, musíte si uvědomit, o co vlastně jde. Jednoduše řečeno přestala proudit krev, nosič kyslíku, mozek se udusil, degradují nervové spoje. Kdybyste dokázala zastavit ten proces a obnovit spoje, nahodit pojistky… Myslím, že ani lidský mozek není tak docela bez možností. A pokud jde o ně. Tak s jejich regeneračními schopnostmi, předpokládám, že degradace není takový problém, ostatně dokáží si celkem obstojně a rychle poradit i se zraněním hlavy.“ Už během své rozvášněné řeči, kterou doprovázela všemožná gesta, včetně lusknutí, když nahodil pojistky, se doktor přesunul k nerezovému umyvadlu a pustil se do drhnutí svých rukou. „… Samozřejmě, samozřejmě, to by bylo skvělé, každý litr dobrý, zvláště pak čerstvé krve. Pokud jde o vašeho kolegu. Předpokládám, že nesdílí váš zájem, mohu ho vypustit, odběr zabere tak hodinku, dvě.“ Doktor skoro hoří nadšením a ruce si drhne, až přemýšlíš, jestli je bude mít jen čisté nebo i zářivě bílé. |
| |
| Mrtvola Podívám se na Willa. "Nemusíš tady zůstávat, můžeš se zajet podívat na místo činu a pak se sejdeme zpátky na stanici." Navrhnu mu, protože je mi jasné, že tady skutečně zůstávat nechce. Já se ale nedokážu ovládnout, možná je to doktorovým nadšením ale tohle prostě chci vyzkoušet. Odložím si sáčko a Willovi už nevěnuji pozornost, nepotřebuji držet za ručičku a pokud by se experiment vydařil, bohové, měla bych svědka. "Mohl byste ho zkusit...oživit čistě jen s pomocí mojí krve? Zkusit ho napojit na můj krevní oběh?" Přijde mi logické, že krev by měla být co nejčerstvější a možná, že i to, že by byla jen od jednoho dárce by mohlo pomoci. Najednou mi smrad márnice nevadí, cítím, že mi tváře planou stejně jako vlasy. Lepší to udělat hned, co kdyby měl kapitán nějaké námitky. |
| |
| The Royal London Hospital, Márnice Opravdu tu nechce zůstávat, je to jasné, jinak by se alespoň chvíli rozmýšlel. Stejně jasné jako to, že zde Will nechce být, je i to že nesdílí tvůj zájem o možný experiment a nejspíš ani nesouhlasí s tím, že se jej chceš účastnit. Možná kdybyste se neznali jen pár hodin, věnoval by nějaké úsilí tomu s tebou promluvit. Místo toho po nabízeném vysvobození z tohoto místa skočil skoro hned. „Dobrá, když tak pak zavolej, klidně pro tebe dojedu.“ Velekněz už s vydrbanýma rukama se už je u něj a otevírá mu dveře a mizí na chodbě, jen ve dveřích ještě houkl nadšeně tvým směrem. „Zatím si odložte.“ Veškeré tvé další myšlenky a slova tak musí počkat, až se vrátí. Netrvá to však dlouho, je zpátky hned a působí jako by byl na drogách. Prolétl chrámem a míří dál dopředu, kde na hlavním oltáři stále spočívá Ester. Samozřejmě toto není žádná kaple, je to nerezová katedrála a jako taková má více než jeden oltář. Právě k jednomu z nich teď doktor začal věnovat svou pozornost a odklízet z něj nepotřebný materiál. Při svém proletu na speedu ti věnoval jen krátký nadšený pohled, při kterém jistě zkontroloval i to v jakém jsi stavu. „Dobrá odložte si prosím a udělejte si zatím pohodlí…“ Při těch slovech konečně odstranil poslední věci, které zabírali nerezový stůl s odpadem, a otcovsky jej poplácal. Teprve nyní zdá se má smysl na něj mluvit, respektive teprve nyní vypadá dostatečně v klidu, že by mohl poslouchat. A naslouchá očividně nadšeně, zaujatě. Se zápalem pokyvuje hlavou a očividně mu hlavou letí myšlenek hejno až jako by se v něm měl ztratit. Na chvíli to tak i vypadá, ale pak s očima ještě víc rozzářenýma vzrušením je zpět. „Počítal jsem s transfuzí, přišel o všechnu krev, potřeba nahradit a dodat potravu. Propojení, náročnější, ale možné, pokud souhlasíte. Teoreticky snížení nároků, časově náročnější, ideálně v narkóze.“ Mluví rychle, trhaně… nezůstává na místě, přemisťuje se po své katedrále. Aby nakonec s lehátkem skončil u boxů, chvíli se rozmýšlí a jeden z nich otevřel a vytáhl ven zásuvku i s jejím pečeným hostem. Pro tuto chvíli bych jej rozhodně od toho, kterého ti ukazoval před chvílí, nerozeznala. |
| |
| Moje krev, tvoje krev Svléknu se a na sobě si nechám jen džíny a podprsenku, tričko mám bílé a nerada bych ho hned zamazala od krve. Posadím se na nerezovou desku a čekám. Když Will odejde najednou si už v místnosti plné mrtvých nepřipadám tak sebevědomě. Doktor mi ale nedává příliš času nad takovými věcmi přemýšlet, jeho entuziasmus mě skoro děsí. Sleduju jak poletuje po místnosti. "Pokud by se to podařilo, a on skutečně začal regenerovat, jak rychle by to postupovalo? Jde mi o to, že by mohl být nebezpečný a bylo by nepříjemné, kdyby se nám tu najednou probudil hladový upír v plné síle. Zvlášť, jestli mám být v narkoze, to bysme pak pro něj byli snadná kořist." Ne že bych si proti upírovi tak věřila, ale svým stříbrným kulkám celkem věřím. Ačkoliv pokud by upír s trochou pomoci dokázal přežít takovéhle zranění, tak si pak vůbec nejsem jistá, jestli je skutečně něco může zabít. |
| |
| The Royal London Hospital, Márnice Zatímco si odkládáš, tak doktor přehodil tělo na lehátko. Očividně je to léty nacvičený pohyb, umocněný jeho entuziazmem až do stavu, že to vypadá jako naprostá hračka. Se skřípnutím koleček zaparkoval grilovaného upíra kousíček od tebe. Slyšíš poněkud nepříjemné praskavé zvuky, když z křupavého těla vyrval kolík. S neskrývaným nadšením v očích se obrátil k tobě. Je dobře, že kolík už před tím odložil na přistavený stolek, jinak by působil opravdu nebezpečně. "I kalhoty, přístup k tepnám a velkým žílám…“ Neciví na tebe, prolétá kolem a znovu se noří mezi nerezové skříně, nechávaje tě v tuhé společnosti. „… samozřejmě, promyšleno. Pravděpodobně pomalu, totální vyprahlost, oslabenost…“ Slyšíš jeho hlas prokládaný tím, jak na kovový povrch poněkud prudce pokládá nějaké věci. Když se znovu objevil u tvého oltáře, tlačí před sebou vozík, na vrchní polici asi nejvíce upoutá celé balení velkých jehel, myska s nástroji od pinzet přes rozvěráky a skalpely a také láhev a u ní připravená maska s vatičkou. „…zabezpečeno…“ Vyrušil tě nadšeně doktor a v jeho zvedající se ruce vidíš pouta a řetězy a také roubík, který snadno mohl by se hodit do nějakého SM salónu. Ostatně nejspíš z podobných míst pochází i ostatní výbava, kde jinde v dnešní době člověk sežene takové věci. „... mám samozřejmě i stříbro.“ Doplňuje doktor z vesela a SM výbavičku odkládá na dolní polici stolku a jeho ruce se chápu láhve a odjišťují hermetický uzávěr. |
| |
| Moje krev, tvoje krev Svléknu se, možná je dobře, že Will odešel. Před ním bych se asi styděla, doktor je naopak daleko víc fascinovaný svým experimentem, než aby měl ještě čas mě okukovat. Položím se na nerezový stůl a po zádech mi přeběhne mráz, deska je jako kus ledu. Beru to tak, že je připravený na všechno a v podstatě je to naprosto bezpečné a dál už se nevyptávám. Po chvíli zjistím, že mi nedělá příliš dobře pohled na jeho výbavičku a natočím hlavu tak abych viděla na zuhelnatělého upíra. Neumím si představit, že bychom ho snad mohli zachránit. Jak asi vypadal? Napadne mě zcela iracionální myšlenka. "Vy se na to vyloženě těšíte." Není to otázka, vypadá jako malý kluk v cukrárně. |
| |
| The Royal London Hospital, Márnice Jen v prádle, na nerezové ploše oltáře. Představivost i bez pobízení snadno postará se o obrazy toho, kdo mohl tu ležet před tebou. Odvracíš pohled od nástrojů, které snadno dali by se splést s mučícími. Pohled na druhou stranu však není o moc lepší. Místo nástrojů, zde máš oběť mučení, i když podle všeho, ani ona nebyla bez viny. Ohořelý obličej, místy až na kost, díry ve tvářích, prázdné důlky a torzo nosu. Nic čeho by ses chytla, podle čeho bys mohla přemýšlet o předchozím zjevu. „Ani nedokážu popsat jak…“ I když nebyla to otázka, dostalo se ti odpovědi, když stanul v záhlaví obětního stolu a jednou rukou bere tě za bradu a narovnává ti hlavu. Vidíš tu neskutečnou natěšenost, zápal a vášen v jeho očích. Připravenou masku v druhé ruce, když prsty odhrnuje vlasy z tvého obličeje. „… zhluboka dýchat, na viděnou…“ Poslední úsměv, poslední slova když maska klesá vstříc tvému obličeji. Cítíš pach, či snad vůni, která až dosedne na tvůj obličej, uvede tě do snění. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro The Royal London Hospital, Márnice Probuzení Slabost, Chlad a Valentine. To poslední je skladba, která právě rezonuje v nerezové katedrála https://www.youtube.com/watch?v=Rx9OoLwiAho Ostré světlo, barví zavřená víčka do růžova až ruda. Uši slyší, oči vidí, i když jen víčka a na jejich zvednutí teprve musí sebrat síly. Otupělí mozek, pomalu zpracovává to, co posílá mu zbytek těla. Chlad, studený vzduch, který olizuje tvé tělo na povrchu a studená, tvrdá hladká plocha pod tebou. Chlad ovládá tvou kůži, stahuje ji, zvedá chloupky i bradavky, kterým v tom nic nebrání. Chladná deska studí do lopatek do zad, do holých půlek, do stehen které se rozevírají a vystavují chladu i to poslední nekryté zákoutí. Světlo propaluje víčka, ale nepřichází přímo z vrchu, nebo možná ano, ale ty máš lehce zakloněnou hlavu. Bolestí nebo spíše únavou ozývá se otevřená čelist, ale v jejím zavření něco brání, rozevírá tvá ústa a drží tvůj jazyk lehce vyplazený přes dolní ret. Něco objímá tvá lýtka, spuštěná dolů, stočená lehce pod desku stolu. Nutí tak kolena vytáčet se do boku a ještě více otvírat třísla. Stejný dotek vnímají i předloktí, pás doteku co drží ruce přitlačené ke stolu a dlaně obrácené vzhůru. Vzájemný dotek prsů, dlaní a rozevřených stehen. Něco ne tak měkkého a plného jako jsou tyto doteky, zapírá se o tvé klíční kosti a o bradu. Mozek dostává další a další informace o nepohodlí těla, o suchu a rozbolavělosti v ústech. O bolesti svalů a kloubů, které jsou v dlouho v jedné poloze. O pocitu, jako by po břichu či snad přímo jím prohnalo se stádo slonů. Je toho mnoho na mozek, který sotva se probral z nevědomí. |
| |
| Probuzení Ani nevím, co jsem očekávala, vlastně jsem na probuzení vůbec nemyslela, když jsem se rozhodla doktorovi s experimentem pomoci. Teď mám pocit, že mě bolí snad každá kost a každý sval v těle. Potřebovala bych změnit polohu, ale nemůžu. Moje zmatení vystřídá děs z toho, že se nemůžu pohnout a následně i vztek. Tohle jsme si nedomluvili! Rozlepím těžká víčka a v zápětí je opět zavřu, ostré světlo mi vžene do očí slzy. Nemůžu vykřiknout a z úst mi vyjde jen neartikulovaný zvuk, bezmoc a vztek a který bych do slov stejně obsáhnout nedokázala. |
| |
| The Royal London Hospital, Márnice Zvuk, který vyjde z tvých násilně otevřených úst, nepoznáváš. Nezní jako bys jej mohla vydat ty, spíš nějaké zvíře. Chrčení, které jen přiostřilo nepříjemný pocit v krku, vysušených ústech a rtech. Stejně nebylo dost silné, aby přehlušilo hrající Xandrii. Cítíš, jak se chlad zařezává do tvého tělo, které zaplavuje hned dvojí únava. Svaly a klouby přímo volají po tom, aby se mohly pohnout, změnit polohu, protáhnout se. Ale nejde to. Jediný sval zdá se, který se může svobodně pohybovat, je bránice, která každým pohybem připomíná rozbolavělé břicho pod sebou, ale zároveň plní plíce životodárným vzduchem. Přes hudbu neslyšíš nic, co by ti dokázalo říct, zda jsi tu sama, či je tu ještě někdo. Přesto máš pocit, že cítíš něčí přítomnost, i když to může být jen šal co vytvořila tvá unavený mysl. |
| |
| Probuzení Marně se pokouším vymyslet nějaký logický a ospravedlnitelný sled událostí, který mě mohl dostat do téhle situace. Kde je kruci doktor? Nepůsobil na mě jako člověk, který by takovýmhle způsobem zneužil situace. Vypadal, že ho zajímá jen jeho experiment. A to jsem si myslela, že lidem rozumím, ale co já vlastně vím. Potřebovala bych se zvednout, podívat se, zhodnotit škody. Za neustálého mrkání konečně otevřu oči a rozhlédnu se, i když rozhled není příliš široký. |
| |
| The Royal London Hospital, Márnice Trochu zakloněná hlava dává přece jen možnost trošku se rozhlédnout. Lékařský reflektor nad hlavou oslňuje a bodá do očí. Je jasné, že za chvíli budeš mít před očima černé duchy, jak se oči budou ostrému světlu bránit. Přesto vnímáš okolí a snaží se najít něco, co se změnilo. Pohnuli se nějaké kusy vybavení, zmizelo lehátko a místo toho se objevilo tělo na jednom z bočních oltářů. Dík své pozici nevidíš mnoho, vlastně stěží vidíš hlavu. Holou tu a tam pokrytou krví, červenou až růžovou jako když čerstvě odloupneš strup. Prázdné oční důlky, chybějící nos i rty a část tváře až prosvítá světlo skrz ústní dutinu. Nehýbe se, nejeví známky života, ale co stihla jsi zahlédnout je cosi jako obojek pod bradou a řetěz jdoucí od něj. Skladba pomalu finišuje a končí, očima které už z části zakrývá černý mrak, hledáš dál. Krom reflektoru nad sebou vidíš i plastový pytlík s temně rudým obsahem na jakémsi stojanu. Letmo zaznamenaný pohyb kdesi za tvým čelem, někde na druhé straně katedrály. |
| |
| Probuzení Proč přivazovat někoho, kdo už je mrtvý? Bleskne mi hlavou a okamžitě tu myšlenku zaženu, protože upřímně doufám, že je mrtvý. Pokud mu tohle někdo udělal a on byl naživu, ještě hůř, třeba i při vědomí, tak doufám, že teď už to má ten nebožák za sebou. Uvažuji o něm jako o muži, vlastně mě už v první chvíli napadlo, že je to doktor ale pokouším se na to nemyslet. Bohužel tady není příliš mnoho podezřelých. Buď doktor, nebo upír. Něco se muselo pokazit. Pohled na zohavené tělo mi nedává příliš nadějné vyhlídky na mojí vlastní budoucnost. Když zaznamenám pohyb, prudce trhnu hlavou. Zasténám, protože mi v té chvíli lupne krční obratel a já pocítím na šíji nepříjemnou horkost. Oči už mě nesnesitelně pálí a tak je zavřu, cítím, jak mi po tváři steklo několik slz. |
| |
| The Royal London Hospital, Márnice Otupělá mysl, jen stěží hledá spojitosti, zvláště když více o slovo se hlásí pocity nepohodlí až bolesti. Slabost, která vládne tělu, jako by někdo vypustil z něj snad všechnu sílu a vlhkost. Pohyb, zaznamenaný pohledem, ale hlavně spíše na úrovni instinktů, které dokáží spojit to letmé, co smysly samotné nějak opomíjejí. Prudké trhnutí hlavou naráží do překážky, která drží tvou hlavu zafixovanou v jedné poloze. Nedovolí ti tak velký pohyb, abys jím čehokoliv dosáhla, krom toho že límec zaryl se ti do klíční kosti. Zdá se, že v tomto směru jsi na tom podobně jako ten na druhém stole. I když řetězy jsi chřestit nezazněla, zato jsi slyšela svůj ochraptělí řev, ze kterého znovu ještě více bolí tě v krku. Chvíli zdá se, že nic neznamenal, ale pak přece i přes zavřené oči, tou syntézou smyslů vnímáš, že ten kdosi se přiblížil k tobě. „… Báječné, už jste se probudila? Měl jsem o vás trochu obavy…“ Hlas poznáváš, patří doktorovy a zní stále spokojeně a vzrušeně, i když neplane tolik, jako když jsi ho viděla naposled. |
| |
| Probuzení Prudce otevřu oči a, no vzteklý pohled můžu vrhnout tak maximálně jeho směrem, do tváře mu nevidím. Nerozumím téhle situaci a chce se mi kvůli tomu křičet. Stále mám v sobě ale jakýsi optimismus, který se vtírá s myšlenkou, že to třeba skutečně bylo nezbytné. Fakt, že tu ale ležím tak, jak mě bůh stvořil tomu ale příliš nenapomáhá. V krku mě pálí a já už nechci dál křičet, místo toho sebou začnu škubat abych mu dala najevo, že se stávající situací nejsem spokojená. Přivodím si tím ale jen další bolest ve ztuhlých svalech. |
| |
| The Royal London Hospital, Márnice Otevíráš oči, stále plné temných duchů z předchozího oslnění, přesto vidíš, že přistoupil k tobě stejně jako před tím. Stojí nad tvou hlavou a stejně jako když tě ukládal, pohladil tě po vlasech, ohrnul ti je z obličeje. Tvář zakrývá mu právě jeden z duchů, ale tušíš v ní úsměv, už podle hlasu a pohlazení, když sebou začneš škubat. „Uklidněte se Jacquelin, ublížíte si… a když sebou tak melete, nemůžu vám uvolnit jazyk.“ |
| |
| Doktor Zůstanu strnule, bez pohnutí ležet, je to dost křečovité, protože v téhle chvíli se skutečně nedokážu uvolnit. Čekám, jestli mě skutečně odváže. Přijde mi nějaký...divný. Tolik se potřebuju pohnout, uhnout očima a zbavit se těch protivných mžitek, přes které stejně nic nevidím. A pak mi to dojde. Já jsem mu přeci neřekla, jak se jmenuju. A i kdybych mu řekla celé jméno, tak bych určitě použila Jackie. Po zádech mi přeběhne mráz, který nemá nic společného se studenou deskou stolu. Něco je špatně. |
| |
| The Royal London Hospital, Márnice Zatímco ti hlavou běží myšlenky a po zádech další mrazík k tomu, který zanechal tam stůl, doktor nad tebou se sklání. Zdá se, že když jsi splnila jeho přání, tak on plní to co řekl. Cítíš úlevu, když spona, která drží špičku tvého jazyka, naráz povolila a uvolnila tak alespoň tento sval. Návdavkem k tomu slyšíš kovové zacvakání a s každým zoubkem se uvolňují tvá ústa a tvé rty ze své nucené otevřenosti. Doktorova postava, sklánící se nad tebou, zastínila reflektor a tak dala tvým očím čas rozehnat mžitky, které běhali ti v zorném poli. Místo mžitek má tedy čistý výhled na ne tak čistý bílí plášť. „Tak, tohle by mělo být lepší… omlouvám se, byla jste v bezvědomí, musel jsem zajistit, že se mi tu neudusíte Jacquelin.“ Doktor dokončil své dílo a prsty přejel po tvé tváři, než se narovnal a ty opět i když poněkud obráceně vidíš do jeho usměvavé tváře. |
| |
| Doktor Konečně a velmi pomalu zavřu ústa. V krku mě pálí, jazyk mám vyprahlý a polykat je bolestivé. Stále cítím bolest v čelistech, vůbec netuším, jak dlouho jsem mohl takhle být. Potřebovala bych se napít. "Díky." Zachraptím po několika marných pokusech promluvit. "Pustíte mě?" Znervozňuje mě jeho úsměv i fakt, že se nijak nežene aby mi uvolnil pouta. Svaly křičí po troše úlevy a pro mě je čím dál obtížnější nedat na sobě znát narůstající paniku. Pohled mi opět sklouzne k druhému tělu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Není zač…“ Stále s úsměvem na tváři, do které vedralo se překvapení, když přidala jsi malou otázku. Jako by šlo o něco naprosto nečekaného, něco co vůbec nepřišlo mu na mysl, že by ses mohla zeptat. Snad přemýšlí o odpovědi, zachytil tvůj pohled a v očích se mu zase objevila jistota a vzrušení. „Co na to říkáte! Je to fantastické!... bohužel jak jsem se obával, krev jen z jednoho dárce nestačila, aby se organizmus zcela obnovil…“ Jeho oči opět vzplály vzrušením, které viděla jsi u něj prve. Pohled přesunul se z tvé maličkosti k druhému tělu na pitevním stole. Přesto i takto z profilu vidíš a slyšíš v jeho hlase, jak jeho vzrušení stoupá. Snad naprosto bezděčně, snad přímo nevědomě jeho ruka, která stále s jakýmsi nutkáním hladila a urovnávala tvé vlasy se stejnou samozřejmostí přesunula na tvůj hrudník a hladí tě tam, cítíš jak prsty přejíždí přes chladem zvednutý hrot na tvém těle. „… kdybych tu měl dva až tři živé pokusné objekty, určitě bych ho dokázal probudit… ale i tak je to fantastické!“ |
| |
| Doktor Teď už cítím naprostý a zcela nefalšovaný děs. Nikoliv však kvůli upírovi, co záleží na tom, jestli experiment uspěl nebo ne. Chci teď odsud pryč! Stále nemůžu pohnout hlavou ale ta samozřejmost s jakou se mě dotýká, už jen fakt, že tu takhle ležím, zvedá se mi z toho žaludek. Pocítím nával vzteku a vzdorně sebou škubnu. "Doktore, pusťte mě! Teď už to není otázka, ani prosba. "Tohle jsme si nedomluvili a žádných dalších experimentů se už rozhodně, za těhle podmínek, nehodlám účastnit. Potěší mě, že můj hlas už zní celkem normálně, sice stále ještě chraptím ale není to nic proti předchozím skřekům. Nelíbí se mi tón jeho hlasu ani vzrušený pohled, kterým častuje mrtvolu. Očividně jsem ho na začátku špatně ohodnotila, teprve teď mi dochází jakou chybu jsem udělala, když jsem Willa poslala pryč. Navíc na mě dost zlověstně působí i jeho poslední věta, živé pokusné objekty, vím, že tenhle člověk je zvyklý pracovat s mrtvolami ale přemýšlet o lidech jako o objektech je zvrácené. Ale co jsem potom já? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jeho dlaň leží na tvém ňadru a jeho prsty zcela bez ostychu krouží po chladem scvrklém dvorci, kolem tvrdého hrotu. Tvá slova vyrušila jej z pohledu, který vrhá na svůj… copak to je, pokus, výtvor, dítě? Rozhodně má ve tváři všechnu hrdost případného otce. Když se vzrušením lesklé oči vrací k tobě, když lehce zavrtěl hlavou, vidíš v nich překvapení, které jsi mu nejspíše způsobila. Přesto ani nyní jeho ruka nemizí, nepřestává dráždit citlivý vrchol. „Ale Jacqueline… i kdybych chtěl, teď vás nemohu pustit. Jste příliš slabá… jak jste si přála, využil jsem vás do poslední možné kapky, teď vás musíme zase… naplnit…“ Krátké zaváhání, se kterým hledal vhodné slůvko a zasmání, když jej konečně našel, doprovodilo i lehké poplácání po jednom tvém plném objemu. „… i když to nevyšlo úplně podle plánu je výsledek fantastický a otevírá to mnoho dalších možností… experimentů…“ Kouká na tebe, vidíš, jak oči úplně hoří nadšením, dík své pozici vidíš, že vzrušení u něj nedrží se jen očí, ale projevuje se i podstatně níž. „… ani si nedokážete představit, co všechno bych s vámi dokázal… ale to je teď vedlejší. Tady Johny je teď jako váš kojenec, vaše dítě a potřebuje vaši krev…“ Cítíš jeho druhou ruku, jak dotkl se tvých vlasů, přejel přes spánek až k tvé tváři, kousek od tvých rtů. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Znechuceně škubnu hlavou, jak jen mi to límec dovolí, nechci aby se mě dotýkal. Z jeho slov na mě jdou mdloby. Zavřu na okamžik oči, nechci se dívat na to, jaké vzrušení mu způsobuje pohled na vysušeného upíra. "Tohle nikdy neožije! Je mrtvý a jestli mě ihned nepustíte, tak slibuju, že skončíte na stole hned vedle něj!" Uznávám, že vyhrožovat muži, od kterého potřebuji aby mi uvolnil pouta není nejlepší nápad ale moje sebeovládání už dávno vzalo za své. V hlavě mi rezonuje slovo, které použil...naplnit... Zhluboka se nadechnu a opět se na něj podívám. Snažím se uklidnit. "Já jsem do toho experimentu šla dobrovolně, tohle přece nebylo vůbec nutné. Nemusel jste mě poutat ani svlékat. A jestli nemáte v plánu obrat mě i o poslední kapku krve, kterou mám, tak mě stejně budete muset pustit, protože to očividně nefunguje." Je těžké mluvit vážně, když v mém zorném poli dominuje jeho erekce. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Mýlíte se Jacquelin, zastavený rozpad, obnovená regenerace, očividně přímo úměrná dodané krvi… u člověka bych to nazval komatem, jeho mozek žije a jeho srdce do něj pumpuje vaši krev.“ Vnímáš pýchu, vnímáš vzrušení, se kterým se chlubí svým úspěchem a zcela ignoruje tvé výhružky. Možná je ve svém stavu ani nevnímá, filtruje nepodstatné. Ostatně, i kdyby je vnímal, kdyby šlo o nějakého zločince na ulici, jsou více než plané vzhledem k tomu v jaké jsi pozici a hlavně situaci. I kdyby tě rozvázal, asi by ses neudržela na nohou, ale hlavně je to nyní on kdo drží krom tvého ňadra v rukou i tvůj život a to doslova a do písmene. Tvé škubnutí hlavou setřáslo jeho ruku a ta sklouzla k jeho tělu. „Naopak nezbytné, nutné zabezpečení vzhledem k nedostatku poznatků a propojení krevního oběhu…“ Čím více se věnuje experimentu tím vzrušenější zdá se ti a ruka, kterou jsi shodila ze svého obličeje, vklouzla pod zástěru a očividně vysvobodila to co už tak pne se ti před očima, aby během dalších vzrušených slov ti to zcela odhalila. „… nemusíte se bát Jacquelin, neefektivní, neprospěšné. Plazma, výživa nitrožilně, až se vám obnoví hladina, budeme experiment pokračovat. Nepochybuji, že to zvládneme!“ |
| |
| Doktor Zoufale zasténám. Mám pocit, že slyší tak polovinu toho, co říkám. "Mě ale nezajímá, jestli to funguje!" Vykřiknu. "Potřebuju se pohnout, protáhnout, odkrvují se mi končetiny, když s nimi nemůžu hýbat. Hrozně mě bolí snad každý sval v těle." Vím, že jsem slabá ale pořád jsem policejní detektiv, mám výcvik a někde je tady moje oblečení a s ním i zbraň. Kdyby mi uvolnil pouta, třeba bych byla schopna se k ní dostat. Marně se snažím na něj nedívat. Lidi mají různé úchylky a někdo, kdo dobrovolně pracuje v márnici těžko bude úplně normální...ale co je moc je moc. Pokusím se soustředit na upíra za jeho zády. Moje krev určitě odvedla nějakou práci, už to není škvarek ale do žijící bytosti má hodně daleko. Přemýšlím, kam až by byl doktor ochoten zajít aby ho oživil. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Uklidněte se Jacquelin, není to možné, jste napojená na hadičky, máte nabodnuté velké žíly. Chápu, že to může být nepohodlné až bolestivé, ale ujišťuju vás, že mám vše pevně v rukou…“ Což je pravda, to cítíš na svém ňadru i vidíš na vlastní oči přímo u svého čela. Cítíš svou slabost, a když o tom mluví, vnímáš víc i místa kde tvou kůži protnuli jehly, náplasti které je drží na místech. Hlavně ty co jsou v tříslech. Snaží se sama sebe přesvědčit, že máš dost sil na to se postavit, ale tělo rozumu vzdoruje a vysílá opačné zprávy. Navíc, to málo rozhledu co dovoluje ti tvá pozice, nepřineslo ti ani stopu po tvém oblečení. Od výsledku jeho experimentu, od vegetujícího upíra po svém boku se nejspíš také nic nedovíš. Možná časem, pokud ožije a pokud ty přežiješ, ale i tak těžko půjde o informace o tvých věcech. „… zkuste se uklidnit, jinak vás budu pro vaše dobro muset zase uspat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Kousnu se do rtu. Jak se mám sakra uklidnit? "Tak mě alespoň přestaňte osahávat!" Vyjedu na něj vztekle a zavřu oči. Jedinou mojí útěchou je, že William dobře ví, kde jsem. Sice se neznáme dlouho ale jsme přece parťáci. Byli jsme dohodnutí, že obhlédne místo činu a pak se sejdeme. Třeba mě bude hledat, když nedorazím, když se mu neozvu. Pokouším se vymanit z nepohodlí tím, že ho potlačím a myslím na domov. Jde to těžko, bolestivě zkroucené nahé tělo, citlivé bradavky a ještě ke všemu vím, že mi doktor jen pár centimetrů od mého obličeje mává svojí výbavou. Otec měl možná pravdu, když se mi pokoušel tuhle práci vymluvit. Možná jsem si ukousla větší sousto, možná jsem pořád jen hloupá holka, která se teď musí spolehnout na to, že přijde nějaký chlap a dostane jí z toho. Ta myšlenka mě nasere. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zavíráš oči, snaží se uklidnit. Jeho ruka samozřejmě nezmizela. Buď tě neslyšel, nebo je jeho vzrušení příliš silné, než aby se ovládal, aby tvá slova zapůsobila. Cítíš, jak prstem přejíždí po citlivé bradavce. Vnímáš tupou bolest nuceně vystaveného těla, bolest v oblasti břicha, vyprahlost a nepříjemný pocit v krku. I když bys nechtěla s tím, co naposled viděla jsi, než zavřela jsi oči, hned doplnili se ti různé vize. Nakonec nejspíš ležíš tu tak po celou dobu co jsi byla mimo a pokud je tak vzrušený už jen z toho, že mluví o svých pokusech… Bolest v břichu rázem vystává v jasných obrysech. Jak dlouho jsi tu ležela, kolik hodin, dní? Kde je William a přijde vůbec? Vždyť jsi mu řekla, že se potkáte na stanici. Co se s ním stalo? A co by udělal, povolal zásahovku, vyrazil dveře od márnice a proč asi? Myšlenka co nasere a děsí zároveň. Tvůj život je teď zcela v cizí moci, buď můžeš spolehnout se na doktora nebo na Willa, který je kdo ví kde. Z myšlenek vytrhne tě pohyb, světlo které znovu opře se do tvých očí, když zmizel ten, kdo stínil jej. Cítíš na své hrudi jak se jeho ruka otáčí, jak obchází tvůj stůl, jak jeho prsty klesají z tvého ňadra, po hrbolcích žeber, na břišní planinu, blíž k pupíku. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Žaludek se mi obrátí odporem. Celá se rozechvěju, když ucítím, že jeho prsty putují po mém těle stále níž a níž. "Prosím...ne..." Zašeptám tiše, už nepočítám s tím, že by moje námitky bral na vědomí. Sžírá mě pocit bezmoci, nemůžu se pohnout ani o centimetr a moje tělo je vystavené tak, jako by ho přímo vyzývalo, ať to udělá. Bastard jeden! |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Žaludek se ti obrací, tělo se chvěje, rty vyslovují své ne. Nekřičí, šeptají a on pro změnu mlčí. Cítíš, jak prsty klesají níž, přejíždí po břiše, stoupají na kopeček co je holý, aby jen chvíli se zdrželi a než začnou klesat na opačné straně po holé kůži, která pod nimi se schvěje. Není surový, dalo by se říct, že je něžný. Pohrává si, prsty lehce jede po rýze, dva na kraji jeden uprostřed, aby po cestě zpět lehce propadl se mezi ně. Cítíš letmý dotek něčeho horkého u kolene. Otřel se o tebe, zatímco prsty hrají si ve vystaveném hájenství s pokladem, který odhalili a který nemůžeš jim vzít. Nespěchá nikam, hraje si, hladí a krouží, na koleni cítíš, jak zanechává stopy vzrušení. Nakonec však prsty přece jen mizí, ale jen proto, že leze na stůl za tebou. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Srdce mi divoce buší. Hlavně neotvírej oči! Snažím se nemyslet na to, že tenhle chlap, který mě od začátku znechucoval, je teď přímo nademnou. Na to, co chce dělat radši nemyslím vůbec. Ani na něj nejsem připravená, moje bradavky jsou sice tvrdé, ale chladem, nikoliv vzrušením. A celé tělo je jako vyprahlá poušť. Zatnu ruce v pěst, protože to je jediný druh vzdoru, který si teď můžu dovolit. Měla jsem ho požádat, aby mě radši znovu uspal, ale to by bylo zbabělé. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Svíráš oči, snažíš se nemyslet, a přesto cítíš jeho přítomnost. Tiché zvuky, zdroj tepla v jinak chladném vzduchu, občasný dotek když leze nahoru, když stoupá nad tvé tělo, jeho dech na krku, na tváři. Vyprahlé rty, vychladlé tělo a přesto, když přijdou ty doteky, kterých se obáváš, cítíš další zradu. Tam kde mělo by být sucho, kde narazit měl alespoň na tento odpor, když už tvé nohy i tvůj klín otevřeny jsou bez odporu. Když horký hrot projíždí mezi chladem zkřehlými závoji, už není pohyb, že není to poprvé. To po čem tak snadno klouže do tvých útrob, nejspíš zanechal tam on sám. Zatínáš ruce v pěst, když vniká hlouběji, když cítíš, že už tu není neznámým hostem, když jeho podbřišek naléhá na tvůj ten tvůj, když jednou rukou znovu hladí tě. Od ramene, přes výstupek klíční kosti, stoupá na ňadro. Cítíš jak zvolna bezespěchu, bez agrese začíná v tobě se pohybovat. „Kdybyste jen tušila Jacquelin... co všechno bychom mohli dokázat… ten pokus je jak klíč.... Stačí jen rozklíčovat mutaci… mohu dokázat tolik věcí… mohu vás udělat silnější… rychlejší… nesmrtelnou…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Bolestivě se koušu do rtu. Vnímám to jako zradu. Necítím bolest, není nijak hrubý nebo bezohledný ale pro mě samotnou by bylo snazší, kdybych to bolelo. Bylo by jednodušší ho nenávidět, když by mě trhal na kusy. Dobře vím, že je jen otázkou času, než na něj moje tělo začne reagovat. Zrádce! Je to šílenec. Cítím na kůži jeho horký, vzrušený dech a přesto mluví o své práci tak, jakobysme seděli u šálku kávy. "Já ale nechci být nesmrtelná." Procedím skrz zaťaté zuby. "Nechci abyste na mě experimentoval." Už když to říkám, tak je mi ale jasné, že je to jako mluvit do dubu. Pokud se rozhodne, tak já nebudu schopna mu v tom zabránit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nebolí to, naopak pokud dokázala bys zapomenout na vše kolem, je jemný něžný a snad i pozorný ve své hře. Naopak s každým dotekem, výdechem, přináší tolik vytoužené teplo. Ani jeho nástroj, který klouže tvým klínem, nedře, nebolí, naopak jak po másle proplouvá a hřeje. Cítíš jeho teplý dech, cítíš vzrušení, se kterým šeptá slova, která prokládá polibky v okolí klíční kosti, nejspíš nemít límec věnoval by se nyní tvému krku a ne rameni. „Nesmysl… netoužíte po mládí Jacquelin… nebojíte se stáří… smrti… nemoci… slabosti… nehledáte v zrcadle vrásky… nepoužíváte krémy… nejste hrdá na svá ňadra… svou pleť… nebojíte se až vám stáří vezme pružnost… až klesnou, ztratí objem… to vše se dá změnit… vím to… cítím to… stačí jen pár pokusů… několik experimentů… najít ty správné klíče…“ Šeptá ta slova, jak milenec při milostné hře, šeptá svá „miluji tě… jsi úžasná… krásná… je to nádherné…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nehty bolestivě zatínám do dlaní, nechci se uvolnit, nechci si to užít. Znásilnil tě, když jsi byla mimo a teď to dělá znovu. Připomínám si sama sobě ale cítím, jak mě mé vlastní tělo zrazuje. Jak se mu, i proti vůli mysli, podvoluje a odevzdává. Začínám vlhnout a musím se kousnout do rtu abych zarazila vzrušený sten, který se mi málem vydere z úst. Je mi z toho zle. Jeho slova ke mě pronikají už spíš jen jako vzdálený šepot. Nevěřím ničemu z toho. Nevím, jestli skutečně věří tomu, že je něco takového možné, nebo v to jen doufá, ale já se ničeho takového účastnit nechci. Nikdy jsem neměla Williama posílat pryč, věřila jsem, že doktor je neškodný a dost jsem na to doplatila. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Šeptá dál svá milostná slova, mezi polibky na tvém rameni. Snažíš se ten šepot nevnímat, ale přesto dostává se ti do hlavy. Připomínky konečnost, nabídky věčnosti, možností... jedno je zřejmé, nelže, zcela určitě věří všemu, co jeho slova šeptají, čím zahřívají tvou kůži, lechtají tvé uši, když přesune se blíž k nim.¨ Jistě poznal reakci tvého těla, jak přizpůsobuješ se, přidává lehce, přesto neutrhnul se z řetězu, pokud dá se to tak říct v této situaci. Nesnaží se surově, rychle dosáhnout vrcholu, spíš naopak. Hladí, laská tvé tělo, hladí tvé vlasy, střídá ruku, o kterou se opírá. Chvíli zapřen nejspíš na kolenou, proniká dlouhými pohyby, aby znovu opřel se klínem o tvůj vystavený klín a v tvém nitru jen houpavě zkoušel tvé hlubiny. Aby po chvíli tak blízkého tření se o tvůj klín znovu prodloužil pohyb, změnil tempo. „Jacquelin… můžeme dokázat cokoliv… dokonale využít veškerý potenciál… smysli… schopnosti… porazit nemoci… porazit smrt… stvořit novou dokonalou bytost…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Mělce, zrychleně oddechuju. Oči chvílemi upírám do oslepujícího světla, chvílemi, když už to nemůžu vydržet, je zase zavírám. Pomáhá mi to rozptýlit myšlenky. Možná, že kdyby byla jiná situace a já tu neležela vystavená a bezmocná, jako panenka na hraní, pak bych se možná i nad jeho slovy zamyslela. Samozřejmě by se mi líbil "být lepší", i s ohledem na to, mám bych to mohla v nové práci dotáhnout. Člověk se jen těžko může měřit se silou vlkodlaka a rychlosti upíra. Ale já tohle odmítám přijmout, i kdyby mi nabízel bůh ví co, tenhle člověk je mi odporný. Nutí mě cítit se dobře v situaci, kdy se tak cítit nechci. Je mi zle z představy, že už si nepřeju aby přestal, naopak chci aby pokračoval, aby si mě vzal. Kdybych měla sílu, kterou mi nabízí, tak by se mi to nestalo. Napadne mě hořce. "William mě bude hledat." Chci jeho myšlenky odvést někam jinam a ostatně i ty svoje. Při myšlence, na hezkého Willa. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ostré světlo, rudá víčka, skoro průsvitná, až jsou vidět jednotlivé žilky v té slaboučké vrstvě kůže. Snažíš se nemyslet, nevnímat jak slova, tak pocity svého těla. Zjevně však nedaří se ani jedno, proč jinak bys přemýšlela, o tom jak hodilo by se ti to v práci. Proč bys vnímala to, že i přes odpor tvého mozku, přes chuť zvracet, přes zatnuté pěsti, to že tvé tělo cítí se lépe, jako by i zapomnělo na bolest. Ten pocit, že chceš, aby nepřestával, zvláště v okamžiku, kdy najednou přestal. Cítíš, jak jeho nástroj opustil tvé lůno, jak jeho dech opustil tvůj krk, rty přejeli po klíči z kostí, aby usadili se na růžovém(?) hrotu tvé hrudi, který už těžko můžeš svést jen na chlad. Polibek, objetí rtů, jazyk, lehké sevření zubů, pohrává si, něžně, jemně, než jeho ruka dorazila k cíli. Cítíš, jak prsty vklouzli mezi tvé okvětí, jak usvědčili tvé tělo z touhy, jak ji tahají na povrch, k pokladu schoulenému kousek víš. Stejně jak rty i prsty začínají si hrát s drobným klenotem. „Žádné obavy… vyřízeno… nikdo nás nebude rušit…“ Slova mezi polibky určenými tvé tyčící se bradavce. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zasténám, jen abych se v zápětí bolestivě kousla do spodního rtu, jako kdybych se za tuhle slabost styděla. Stejně jako se stydím za fakt, že mi vadí být najednou tak "prázdná". Jeho slova ke mně doléhají jakoby se zpožděním. O to větší ale pak mají dopad a na okamžik mě vytrhnou z odevzdanosti a letargie. "Vyřízeno!? Jak vyřízeno? Je to můj parťák, jistě, že mě bude hledat." Hlavou se mi začnou honit obrazy toho, co mohl doktor Williamovi udělat. Samotné mi ale přijde krajně nepravděpodobné, že by ho nějak zranil. Will nevypadá jako někdo, komu se dá lehce dostat na kobylku. Pravděpodobně tu už byl a doktor mu řekl něco takového, jako že jsem byla unavená a jela jsem se vyspat domů. Na to okamžitě naváže jiná myšlenka. Jak dlouho už tady sakra ležím? V místnosti bez oken není možné nějak sledovat čas. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Co se stalo s Wilem, jak dlouho tu jsi… myšlenky, které honí se hlavou, zatím co doktor laská tvé tělo. Hladí tvůj klín, líbá tvé ňadro, než znovu pohne se výš a se zrádným zvukem znovu naplní prázdno. Je prudší, razantnější, rychlejší, přesně tak jak dovoluje mu ta zrada, přesně jak bylo by žádoucí, za jiných okolností. „V pořádku… všechno je v pořádku… nebude rušit… nepřeruší pokusy… tvé přání…“ S vyplněním prázdna, jeho rty opět šeptají, opět se dostali až k tvému rameni, k tvým uším. Pokračuje v ostřejším tempu, ale ne bezhlavě, ne ve zbrklé honbě za každou cenu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jediné, co si teď přeju je, aby to už skončilo. Podle razantnějších pohybů hádám, že už to nebude dlouho trvat. Radši nevědět o světě, pak ať si s mým tělem dělá, co uzná za vhodné, radši to nechci vědět. Nemůžu mu nijak pomoci rychleji to ukončit a tak ho pobídnu jediným možným způsobem, dám průchod těm příjemným pocitům, které mám. Zavřu oči, protože sama za sebe cítím stud a zasténám. S každým dalším přírazem hlasitěji a hlasitěji. Tohle je absurdní. Před několika hodinami pro mě ještě neznámý muž mě nyní znásilňuje na pitevním stole. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Přestáváš bránit tomu, co nemůžeš ovlivnit, přestáváš bránit i tomu v čem zrazuje tě přirozenost, nezodpovědná rozumu. O to hůř je rozumu, o to hůř se všemu vzdoruje. Přesto se ti daří to, co jsi chtěla, pobízíš jej, ženeš jej k tomu, aby dodělal to, co stejně dodělat chce. Jen ovládnout sama sebe, nebo se zradit úplně. Ani bičován tvými vzdechy, tvým tělem, neurval se úplně. Dál laská, hladí tvé tělo, tvá ňadra, dokud není příliš blízko, dokud necítíš, jak opřel hlavu o tvé rameno, trochu více sevřel prso a s posledními přírazy pouští do tebe to co nahromadilo se v něm. Utichl, jen zrychlený přerývavý dech prozrazující námahu, se kterým klesl na tvou hruď, se kterým odpočívá. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Stále nechávám oči zavřené. Ret jsem si prokousla do krve. On vyvrcholil, já však nikoliv. Moje tělo je pro mě jako cizí, teď, když se přestal pohybovat se cítím frustrovaná právě proto, že jsem nedosáhla vrcholu. Zároveň to pro mě představuje malé vítězství, které si můžu hýčkat. Nepodlehla jsem mu úplně. Uvolním se, tolik, co mi to jen pouta dovolí, s odeznívajícím vzrušením se znovu začíná ozývat bolest svalů. Zároveň cítím jak mi po noze stéká něco horkého. Nedokážu poznat, jestli je to on, nebo se v tříslech uvolnila některá z jehel a to horké, je moje vlastní krev. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Cítíš tah náplastí v blízkosti třísel, pokud můžeš soudit, jsou na místě, neuvolnili se. Co však jehly, to nedokážeš říct. I přes tvé malé vítězství, klín máš mokrý a jsi si zcela vědoma toho, že to není jen jeho. Cítíš, jak tvé tělo opouští vzrušení a místo něj znovu hlásí se bolest. Cítíš, jak se to tělu nelíbí, jak chtělo by raději znovu zahnat bolest vzrušením. Stejně jak části tebe chybí dosáhnutí konce, jak chtěla by to napravit. Vnímáš doktora, stále v sobě, slabšího odpočívajícího stejně jako on sám odpočívá na tvém těle. Oddechuje na tvých ňadrech a rukou jen lehce hladí tvé tělo, úbočí břišní krajiny, jamkou nad pánevní kostí, míří prsty k nedokončenému dílu. Je tiše, nic neříká, skoro se nehýbe, jen líné prsty pomalu postupují, hladí, vnikají do pootevřené jeskyně mezi vašimi těly. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zrovna když jsem si začínala myslet, že už je konec. Samozřejmě, že část mého já touží po uvolnění při vyvrcholení, ta část, která může za můj vlhký klín a je to i ta část, za kterou se aktuálně stydím. Nakonec bych byla možná spokojenější, kdyby se staral jen sám o sebe a své vlastní uspokojení a já byla jen nástroj k jeho dosažení. Tím, že je něžný a pozorný a snaží se abych si to užila mi to nijak zvlášť neulehčuje. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro K radosti jedné části tvého těla, ke zlosti té druhé odklání se trochu do strany, zvětšuje skulinu, do které vniká jeho ruka, jeho prsty. Ty míří dál, do další trhlinky, kterou drží otevřenou něco jiného ponořené v hlubině. Prsty však zůstávají na mělčině, odhaluje skrytý poklad, tiskne se k němu, masíruje jej. Zprvu jak pírko, nespěchá s minutou sem s minutou tam, postupně přidal, přitláčí. Ne bezhlavě přes letargii, kterou projevuje jeho tělo, jeho hlava na tvé hrudi, prsty zkouší různé, čte reakce, hledá cestu. Jako byste byli naprosto jinde než na pitevním stole, jako by nevzal si tě proti tvé vůli, jako by nebyl tvým věznitelem, ale milencem co snaží se potěšit tě, co hledá radost z tvého vzrušení. Nikam nespěchá, vychutnává si každý stah uvnitř tvého těla, každý výdech. Cítíš, jak vrací se mu síla, pokud tvé tělo odpovídá. Nejen ta uvnitř tebe, co znovu zvedá se, tvrdne, ale i zbytek probírá se z líné letargie. Jak opět bere tíhu z tvé hrudi, opírá se do ruky vedle tvé hrudi. Jak místo polštářku začíná znovu rty hrát si s poklady. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Doufala jsem, že učiní pokus a když nebudu reagovat, že to brzy vzdá. Ale po několika minutách je mi jasné, že se nenechá jen tak odradit a pro mě je v téhle pozici obtížné se ovládat. Možná se už ani ovládat nechci. Možná, že když mu dám to, co tak očividně chce, tak docílím konce rychleji. Nemůžu před ním skrýt své vzrušení. Klín mám vlhký především svými vlastními šťávami. Když si jeho prsty začnou hrát ucítím uspokojivé chvění a o něco pevněji se kolem něj stáhnu. Moje tělo ho vítá a vychází mu vstříc. Vyděsí mě ale jeho reakce. Je opět tvrdý, to znamená, že by klidně zvládl další kolo. To je to poslední o co bych stála. Doktor se nezdá. Hlavou mi bleskne myšlenka, jaká je škoda, že se mi takhle pěkně musí věnovat právě tenhle muž. Takhle pozorného milence jsem snad ještě nikdy neměla. Oči mám zavřené a víčka se mi chvějí, rty jsou pootevřené, dýchám rychle a mělce. Čas od času mi z úst unikne tichý sten. Už se jim nebráním. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Prsty pokračují ve hře, dál zkouší, hledají a nabízí potěšení, rty přidávají se zvolna, příležitostně, navštěvují růžový hrot na tvé hrudi. Znovu nabyl sílu, objemu uvnitř tebe, ale nedává ruku pryč, stále dělá jí dost místa a jen lehce, jako basové rytmy prstové symfonie, přidává pomalé nohy. Doktor se nezdá, ale naopak přesně to se děje. Sic tentokrát je to jiná hra, kterou hraje, méně důrazná, ale spíše hravá. Přestáváš se bránit a on pokračuje, čas plyne a basy jsou delší, berou se trochu víc prostoru ve skladbě. Cítíš jeho vzrušený dech, jak stoupá po tvé hrudi, jak mění se směr ve kterém basy tvrdí symfonii. Cítíš, jak jeho hruď dotkla se tvé, jak zčásti se opírá, když stále nechává prsty jejich hře. Když jeho rty lehce dotkli se tvého spodního, opatrně, bez snahy ukrást je nebo vniknout mezi ně. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Mlčí, já mlčím a ztichlou místností se nesou jen mé, stále silnější steny. Teď už dokážu myslet jen na ty příjemné pocity, všechny ostatní, starosti i problémy se rozplynuly v blažené mlze, o které sice vím, že se nakonec rozplyne stejně rychle jako pára nad hrncem, ale v téhle chvíli mi dovoluje být zcela slepá. Chvěju se ale už to není chladem. "Alexi..." zašeptám a i mě samotnou překvapí, s jakou něžností to dokážu říct, i přesto všechno, co mi udělal. Nenávidět tohohle muže asi nebude tak jednoduché. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Prsty dál hrají tichou symfonii, basy stále víc prochází tvým tělem, jak vlny, stejně jak houpe se jeho hruď opřená o tu tvoji. Tvá slova, tvé jediné slovo mezi vzdechy, nejspíš přijal jako pozvání. Znovu tě políbil na spodní ret a s dalším zhoupnutím, s dalším basovým tónem zkouší to znovu, déle, víc najít tvé rty, tak nedosažitelné už jen díky tomu co máš na krku a co brání ti sklonit hlavu i kdybys chtěla. Cítíš, jak napíná se, jak prsty sotva dosáhnou tvého klína, kterého přesto nehodlá se vzdát a dál hladí, laská jeho poklad. Jak z vysoka basy prochází, div v té pozici, nenaráží do nerezové desky pod tvým tělem. Jak ruka o kterou se opírá se v lokti, hladí tvou paži, tvé rameno. Vnímáš, jak basy pomalu přidávají v hudbě na důležitosti, jak jsou jejich noty častější a větší a větší. Jeho dech, cítíš na svých rtech, jeho rty zkouší líbat ty tvé, jak jen dosáhnou, jak jen dokáží, jak jen dovolíš. Vnímáš horkost uvnitř svého těla, napnutí, pohyby, víš že už dlouho neodolá hře co sám rozehrál, leda by ji přerušil. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Cítím bolest, kterou mi způsobuje límec, když se natahuji po jeho horkých rtech. Pouta mě teď rozčilují snad ještě víc než předtím. Chtěla bych se vyšvihnout do sedla a chvíli si určovat rytmus. Přesto, že si uvědomuji, že jsem teď příliš slabá a s největší pravděpodobností bych spíš spadla. Nemůžu mu ani vyjít svým klínem vstříc. Nemůžu jeho boky obejmout svými stehny a pevněji se k němu přitáhnout a to všechno mě neskutečně frustruje. Vykřiknu abych alespoň nějak dala průchod svým emocím. Nejsem schopna mu zabránit v tom aby to udělal, a ani mu v tom už bránit nechci. Teď už si to chci jen užít. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Neschopnost vzdoru, neschopnost se přidat. Přidat vlastní melodii, vlastní noty do symfonie vašich těl. Můžeš jen přijímat to, co dává, co snaží se nabídnout ti vrchovatě, co nechceš už odmítat. Cítíš jeho rty, jak když tvé se nebrání, pouští se stále hlouběji v polibcích. Vnímáš jeho ruce, jeho pohyby, kterými nesleduje svou vlastní touhu, kterými hledá tu tvou a její ukojení. Přesto působí i na něj nebo možná působíš tak ty svým odevzdáním, svým prožitkem a i on notu za notou blíží se finálnímu taktu. Do posledního taktu jeho hudba stále opěvuje tebe, do poslední noty, než znovu cítíš, že naplno rozezněli se basy uvnitř tebe a explodují v dunivém závěru. Zatímco rty dál pokračují v polibku, pokud je přijímaný. Nepřestává, ani když hudba dozněla, tóny opadly a prsty už jen hladí, konejší nástroj, na který hrály. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ležím tam a stále se ještě chvěju. Rozkoš mnou projela jako rozžhavený nůž a zmizela. Vychutnávám si poslední dozvuky a už jen chabě reaguji na jeho polibky. Najednou na sobě cítím tu hroznou únavu, vyčerpání ze ztráty krve i z nepohodlí a vzdoru, který je teď už dávno minulostí. Zatoužím po horké koupeli a měkké posteli a pak dospěju k závěru, že bych stejně neměla sílu a spokojím se s tvrdou deskou stolu. Uvolněně zavřu oči. Nechám se laskat do sladkého bezvědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Vnímáš, jak na tebe sedá únava, spojená se vším, ztrátou krve, stresem, nepohodlím, vzdorem i nožem rozkoše co tebou projel. Vychutnáváš si dozvuky, hlazení, zatímco i jej zmocňuje se únava a letargie. Jeho polibky, než klesne hlavou opět na tvou hruď. Hlazení, kterým doprovodil tvou únavu až ke spánku, či bezvědomí. Spánek to je těžký, hluboký to cítíš, když znovu probouzíš se z něho a tvůj mozek opět startuje systémy. Okruh po okruhu, trochu snad i s obavou toho co přinesou poslové za zprávy. Hned první jej však překvapí, teplo v okolí, i když stále vnímáš svou nahotu. Měkkost, která jistě nepatří pitevnímu stolu, ale spíše řádné posteli. Ticho, žádná hudba, která by dělala kulisy. Chybějící pachy márnice, vznášející se a prostupující vše v okolí. Stejně tak chybí ostré světlo, které propaluje se víčky. Ani tělo neprotestuje tolik, proti poloze ve které se nachází, i když ztuhlost a slabost provází tě stále. Žádný límec, který by nutil k lehkému záklonu tvou hlavu a řezal do klíčních kostí i do brady. Přesto cítíš, že na krku něco máš, snad šátek, nebo měkký obvaz. Ruce trochu rozpažené od těla a fixované předloktím. Vnímáš i náplasti, které cosi drží v jamkách tvých loktů, u velkých žil. Stejný tah kůže cítíš v tříslech, jen bez pocitu, že pod náplastí něco je přitlačené. Nohy nejsou volné, máš je roztažené do V a na kotnících cítíš volnější pouta, trochu podivně přijdou ti plyšová a chlupatá. Pocit v tvém břichu už víš, od čeho pochází, kromě prázdnoty po něčem pevném k snědku, je to výsledek sexuálního tělocviku, kterého na tobě doktor se dopustil. Nedokážeš ani odhadnout, jak dlouho jsi spala, ale tvůj pocit hraničí s jistotou, že v té době došlo k tomu znovu alespoň jednou. Také tvá ústa, tvůj krk hlásí se ke slovu s výčtem stížností, i zde už víc než tušíš, proč cítí se jak po nájezdu. Trochu jasnější mysl, už i identifikuje chuť, co zůstala ti na jazyku. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Oči nechávám zavřené a vychutnávám si ten sladký pocit blažené nevědomosti, než opět přijdu zcela k sobě. Vnímám pouta i stín bolesti, který zůstal v mých svalech poté, co byly tak dlouho vystavené nepohodlí. Vnímám i to, že se na mě doktor...Alex...opravím sama sebe, znovu vyřádil. Ale moje situace je teď tak o devadesát procent veselejší. Stále se zavřenými víčky, přemýšlím, jestli můj přesun sem znamená, že se experiment povedl. Nebo naopak, jestli značí jeho neúspěch. Jsem ale stále ještě příliš ospalá než abych vyskočila a začala zjišťovat co a jak. Kolik času už asi uteklo od toho, co jsem do márnice poprvé vstoupila? Alex řekl, že se o Willa postaral ale co kapitán, nebude mě v práci postrádat? Nepřijdu kvůli tomu o místo? Svraštím obočí a konečně neochotně otevřu oči abych zjistila, kde to jsem. |
| |
| Snad Londýn, neznámo kde Ještě krátká, krásná chvíle nevědomosti. Cítíš se lépe, pocit je lepší. Někde v zadu, v hlavě, v paměti, víš co je to stockholmský syndrom, někde tam je i ta věta: „Můžu si za to sama.“ Otázkou je, co z toho je důležité a co nikoliv. Jestli je to vůbec něco důležitější než pohodlná postel, kterou nyní cítíš pod svým tělem. Jestli je něco podstatnější než to jestli se experiment povedl či nikoliv. A co práce je důležitá? Když bys byla superžena, potřebovala bys ji vůbec? Myšlenek hejno, ale přece jen je čas otevřít oči. Proti bizardnímu prostředí márnice, nerezové sterilitě surrealisticky se snoubící s obrázky s hororu, si připadáš, jako by ses probudila v letáku z IKEI. Bílý strop a tmavé kovové nosníky a trámy. Bílý polštář s modrými kytičkami. Bílé prostěradlo, noční stolky, lampičky, místo stěn vidíš Japonské závěsy, střídající se modré a bílé, za nimiž prosívá světlo, podle všeho denní. Chybí jen cenovky k jednotlivým položkám naaranžovaným na obrázku. Jak ležíš ještě chvíli, opět probudí se i instinkty, které skládají drobné okrajové vjemy. Nejsi tu sama, někde v okolí za závěsy někdo je. |
| |
| Probuzení Rozhlížím se kolem sebe a nechávám všechny ty myšlenky volně proplouvat hlavou a pak opět zmizet. Stále jsem v poutech, stále jsem vězeň a tuhle situaci nemám pod kontrolou, tak proč se zabývat věcmi, které stejně nevyřeším. Na okamžik zaváhám a přemýšlím, jestli se teď nemám pokusit utéct, nejsem zdaleka tak dobře spoutaná jako prve a třeba by se mi povedlo se osvobodit. Moje tělo mi ale hlásí, že bych se stejně daleko nedostala a tak nápad zavrhnu. "Halooo? Je tu někdo?" Nějak mi styl vybavení ložnice k doktorovi nesedí, ale komu jinému by měla patřit? |
| |
| Snad Londýn, neznámo kde Když rozhlížíš se dál, přece jen nad sebou v záhlaví postele zahlédneš něco co od IKEI nekoupíš, ale nějak už to poznáváš. Krevní sáček a hadička mířící k tvé ruce, rudá linka narušující modrobílou skladbu pokoje. Linka pojící tě s experimentem, do kterého ses pustila. Stále bez kontroly, stále subjekt, jak řekl by On asi. Jedno je však jisté, v té manželské posteli vedle tebe neloží druhý subjekt experimentu a to asi dobře. Možná bys dokázala utéct, tedy pokud bys dokázala osvobodit ruce, nohy už bys nějak zvládla asi. Ruce, ruce jsou důležité a nezdá se, že by ti jejich poutání nabízelo více volnosti než před tím. Ale to hlavní co tě drží na lůžku je stálá slabost, kterou cítíš v těle. Osměluješ se, voláš, proč to zdržovat. Slyšíš, jak dole někdo zareagoval na tvé volání. Pohyb kovové ozvěny kroků a nepatrné houpání tvého podivného pokoje. Jedna z modrých, ta krajní, se zasunula za bílou a ve vzniklé mezeře se objevila nová tvář. Mladá, dívčí, modré vlasy, emo styl. Dokonce má v tom světlém make-upu udělaných i několik ošklivě velký jizev. Vstoupila, usmála se a tobě naráz došlo, že ty jizvy jsou zcela reálné, možná i kvůli těm co má na rukou a nahou a které nemaskuje malování. „Brý ráno, jak je?“ S jizvama jsem nesehnal :D  |
| |
| Probuzení Čekala jsem někoho jiného a tak zůstanu na dívku několik vteřin jen nechápavě zírat. "ehmmm...dobré ráno." Ošiju se. "Už bylo i líp." Zkoumavě si jí prohlížím. Mám asi tak milion otázek ale najednou mi chybí kapacita na to, dát dohromady kteroukoliv z nich. Znovu se kolem sebe nechápavě rozhlédnu. "Kdo jsi? A kde to vlastně jsem?" A co je kruci tohle?! Zvednu oči k sáčku s krví nad svojí hlavou. To já jsem přeci darovala krev. Přemýšlím, jestli by byl doktor schopný mi na oplátku do žil napumpovat upíří krev. |
| |
| Někde Úsměv a mávat, akorát, že to mávání ti nějak nejde. Zbývá jen případný úsměv a zírat, než mozek zpracuje nové vjemy. Prohlížíš si to mladé stvoření, obyčejná týnka, které klidně může být 15 stejně jako 20. Nepřišla by ti nijak zvláštní, modré vlasy dneska nejsou nic výjimečného, zato ty jizvy. Šrábance, šrámy, řezné rány a nejspíš původně i dost hluboké, ale někdo se opravdu snažil, aby to co nejlépe napravil. „Můžeš mi říkat Zomba…“ Usmála se a jde za tebou k posteli. Nesedá si k tobě, spíš zběžně kontroluje, jestli je vše v pořádku, nejspíš včetně, která tě drží přišpendlenou k posteli. Nedělá to okatě, je opatrná a teprve když si je jistá, přistoupila blíž a zkontrolovala i nádobku, nad tvojí hlavou. „… jsi u nás doma, a tohle je plazma… Frankie říkal, že ji potřebuješ a že ti mám dát další, když dojde.“ |
| |
| Zmatek Je opatrná, nevěří mi, pravděpodobně k tomu má i dobrý důvod ale to bych musela být v lepší kondici než nyní. Chápu tak polovinu toho, co mi říká. Na její jizvy se neptám, tady je očividně možné úplně všechno. Nevyjadřuji se ani k jejímu jménu, beztak je to jen přezdívka, svoje pravé jméno by mi stejně neřekla. Pak se zarazím. "A kdo je Frankie? Přejdu mlčením, že mi na mojí otázku vlastně vůbec neodpověděla. Doma může být kdekoliv, ani by mě nepřekvapilo, kdybych nakonec zjistila, že už nejsem v Británii, i když to je dost nepravděpodobné. Znovu začínám mít zlost. Mám ráda věci pod kontrolou a tohle se mi vymklo z rukou už hodně dávno. A teď tady stojí tahle cácorka a ani mi neřekne, kde to vlastně jsem. Sopuhlasila jsem s experimentem ale nikoliv s tím, že se sama stanu laboratorní myší. "K čemu ta pouta? Tohle už nevypadá, že by tu byla kvůli mojí bezpečnosti." Do hlasu se mi vkrade jedovatý tón. |
| |
| Někde Možná je to defekt z práce, možná jen touha mít alespoň iluzi kontroly. Na druhou stranu, těžko můžeš čekat, že dá ti doklady, že ti řekne křestní, příjmení a adresu trvalého pobytu. Vypadá všelijak o tom žádná, ale na blbku zrovna ne. Když se ptáš na Frankieho, sklopila k tobě oči od rudého sáčku nad tvou hlavou, odhrnula vlasy a snad zatvářila se trochu omluvně. „Promiň… Doktor Denisof, ten co tě sem přivedl. Jsi u nás, bydlíme tu.“ Znovu se jí na tváři objevil snad až plachý úsměv, jako by chtěla, aby to mezi vámi bylo dobré. Tvůj jedovatý tón trochu zažene ten úsměv, sedla si stolek, na kraj vedle lampičky. Ruce, opřela si o kolena, snad proto, že neví co zrovna s nima. „A co bys dělala, kdybych ti je sundala?“ Není to sarkasmus, je to opravdu otázka a její oči opět trochu plaché, či snad se strachem, které hledí do tvých čekají opravdu na odpověď. |
| |
| Zmatek Zaváhám, to je opravdu dobrá otázka. Co bych dělala? Obě dvě víme, že bych odsud nedokázala odejít. Nehledě na to, že nemám oblečení, svoje věci a absolutně netuším, kde jsem. Trochu svraštím obočí. "V první řadě bych si vytáhla tu kanilu, co mám v ruce. Nevím, jestli to na mě jen hraješ, nebo věříš tomu, co ti doktor řekne, ale krevní plazma má jantarově žlutou barvu. Takže ať je tam nahoře cokoliv, plazma to není." Vidím, že se jí můj ostrý tón trochu dotknul a tak trochu zmírním. Nebudu ten, kdo schválně kazí vzduch. "Upřímně nevím, co bych dělala, kdybys mě pustila. Ale asi se nemusíš bát toho, že bych se tě při útěku pokusila zabít." Pokusím se o úsměv ale moc mi to nejde. |
| |
| Doma u Alexe Jak koukáš do její tváře, dochází ti, že její dokonale modré oči nejsou úplně stejné, jedno je světlejší a duhovka je trochu jiná. Její mimika nepatří pokerovému hráči, když mluvíš, mění se, ale je to příliš rychle a nejasné, abys z toho dokázala něco vyčíst. To zvládáš, až při poslední své větě a tam to co vidíš, dokážeš přeložit jako: „Dobrý vtip, pobavení…“ „Toho se nebojím… hele jak ti mám říkat, já se představila. Frenkie ti říká Jacquelin a to zní jak z minulýho století.“ Úsměv a trochu hereckého nadání, kdy svá slova provází celkem jasnou mimikou, při které pro ni jistě archaické jméno v ní vyvolává osypky. Její oči se pak zvedli k první záhadě tohoto pokoje a vašeho rozhovoru. „Vidíš, že je to pro tvou bezpečnost. Sama říkáš, že by sis zkusila vytáhnout kanilu a odejít, což bys nepřežila… Máš pravdu Frenkiemu věřím, je to plazma, ale upravil ji, obohatil. Potřebuje, abys rychle vytvářela krev, aby tě mohl zase podojit.“ Jak sedí blíž, jak zvedá ruce k probíranému sáčku a jeho obsahu, všímáš si, že na její bledé kůži, mezi jizvami prosvítá modré žilkování, výraznější než obvykle. |
| |
| Probuzení Skoro se urazím, když naznačí, že je s mým jménem něco v nepořádku. "Jackie. Po babičce, byla to Francouzka, takže s tím minulým stoletím nejsi až tak daleko." Nechci jí o sobě vyprávět ale mám pocit, že se musím obhájit. Na okamžik zavřu oči. Ta dívka mě mate a já musím přemýšlet, co je sakra zač. Nějak pochybuji o tom, že je člověk. "Takže experiment ještě není u konce." Není to otázka, jen suché konstatování. Měla jsem takovou radost, když jsem se probudila někde jinde než na pitevním stole a z představy, že se tam vrátím mi běhá mráz po zádech. Doufala jsem, že už je po všem. Přepadne mě deprese a najednou si přeju, abych se radši vůbec neprobudila. Odvrátím od Zomby hlavu. |
| |
| V Alexově posteli Tvé skoro uražení i skoro obhajobu přijala přikývnutím, nejspíš ji tvá rodinná historie nezajímá tolik, aby se začala na tvou babičku vyptávat. A svou odpověď také dostala. Zavíráš oči, konstatuješ a jako první ti v odpověď přichází smích. „To u něj není nikdy, Frenkie má pořád rozdělaný nějaký experiment, pokus, výzkum, test…“ Když jsi odvrátila hlavu, cítíš v madraci, že se Zomba zvedla, ale neodchází, jako by váhala, jestli má či nemá, nebo co vlastně. Nakonec slyšíš, takovou transformovanou formu odkašlání nebo polknutí. „… potřebuješ něco, máš hlad, žízeň? Mám zůstat?“ |
| |
| Společnost Na její otázku jako by místo mě odpovědělo moje tělo a mě zakručí v břiše. "Možná bych něco snědla, ale to může ještě počkat." Mávla bych nad tím rukou, ale nemůžu. Neochotně si uvědomuju, že nechci zůstat sama a i společnost téhle podivné dívky je mi milejší než samota. Znovu se k ní obrátím. Slabě se na ní usměju. "Budu ráda, když se mnou zůstaneš. Řekni mi o něm něco, o jeho práci...a tak." Naznačím pokrčení ramen. Vlastně je mi jedno o čem bude mluvit, hlavně ať mluví. Navíc jsem celkem zvědavá, co za člověka je vlastně doktor Denisof. |
| |
| V Alexově posteli „Pizzu nebo čínu?“ Odpověděla ti hned a rovnou i na otázku, jestli půjde o domácí stravu. Když ses obrátila, opravdu nad tebou stojí zase trochu nervózně, když ses usmála a projevila své přání, rukou si uhrábla modrou ofinu. Vypadá to, že chvíli přemýšlí, nakonec si sedla vedle tebe, víš až k čelu postele, o které se opřela zády. Jen nohy nechává spuštěné stranou na zem. V ruce se ji objevil mobil, tuctová placatá obrazovka. „O Frenkiem? Nevím co chceš vědět, poznala jsem ho na pitevně, jako jeho pacientka… je podivím, šílený genius, většinu času se hrabe v mrtvolách a nebo v něčem jiném, takže kulatý nebo nudle?“ |
| |
| Společnost S úlevou se usměju. "Nudle." Nemám ponětí kolik času uteklo od toho, co jsem ve svém malém bytě naposledy posnídala. Předtím než jsem vyrazila do práce a všechno se to nějak pokazilo. Ale mám pocit, že se teď můj žaludek snaží pozřít sám sebe. Její slova mě zaujmou. "Takže jsi taky jeden z experimentů?" Vlastně by to s ohledem na všechny ty jizvy nebylo nijak zvláštní. Zamyšleně svraštím čelo. "Frankie, to má být odkaz na doktora Frankenstaina?" Jsem za její společnost vděčná a smutně si uvědomím, že se snažím užít si i tu chvilku pohody, než zase skončím na pitevním stole. |
| |
| Alexův pelíšek Jen přikývla a mezi vším dalším do mobilu několikrát ťukla a zase jej schovala kamsi na odvrácenou stranu svého pozadí. Jak má rázem prázdné ruce, nějak neví co s nimi. Stejně tak posed vedle tvé hlavy, se stehny kolem tvého nahého hrudníku ji asi úplně nesedí k rozhovoru. Svezla se níž, otočila na bok. Vysoké steelky nechává pořád mimo bílé povlečení, ale jinak je ti rázem mnohem blíže s jednou rukou pod modrou hlavou. Další přikývnutí. „Pojmenovala jsem si ho tak, ještě než si našel čas se mi nějak představit… když se do něčeho zabere…“ mávnutí rukou, protočení očí zakončené lehkým zavrtěním hlavou a úsměvem. „..A nakonec jak mu mám říkat jinak, když má svoje vlastní monstrum…“ další smích a pokrčení volnějším ramenem „… jsem, zachránil mě život, dostala jsem se k němu v černém pytli, jen se ukázala, že ještě nejsem úplně mrtvá…“ |
| |
| Kamarádka? Jsem z její náhlé blízkosti trochu rozpačitá ale pokouším se to nedat příliš najevo. Nechci se jí dotknout, protože bych pak riskovala, že se urazí a odejde a já v žádném případě nechci zůstat sama. Zaváhám. "A co se ti stalo?" Odhodlám se zeptat a lehce kývnu k jejím jizvám. Vím, že to není příliš zdvořilé ale na téhle situaci stejně nic zdvořilého není, tak to vem čert. Jsem zvědavá. Musím uznat, že ta přezdívka celkem sedí a když se nad tím zamyslím, teď už chápu i přezdívku Zomba. "Ale nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš." Dodám pak ještě rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Náhlá blízkost, sic ne tak intenzivní jako s doktorem. Přesto leží na posteli vedle tebe, natočená k tobě, která nahá spočíváš na zádech. Dotknout se ji však nemůžeš, ne jinak než slovně a nad tím mávla rukou a i podle její tváře to vypadá, že ji ona otázka zase tolik nevadí. „Co se stalo… bylo to krátce před tím jejich slavným Vystoupením… byla jsem na párty, bavila se, trochu pila… když jsem se probrala byla jsem nahá, v lese, mlátili mě a když jsem se probrala začali se na mě střídat. Ten co slízal mě řízl nožem… když si užili rozvázali mě a řekli ať běžím, že si užijeme lov… když mě chytli znovu na mě mlátili, škrábali, kousali, střídali se, nožem si dělali čárky… vysávali mě, ale jen tak abych ještě zvládla vstát a mohli lovit znova… znova… jestli chceš můžeš si spočítat kolikrát…“ Neodvrací pohled, naopak celou dobu ti kouká přímo do očí a plachost v nich není, ani se ti nezdá, že by měla problém o tom mluvit, jediné co v tu chvíli čteš v té dvojí modři co každá je trochu jiná je intenzivní nenávist. |
| |
| Zomba Z jejího vyprávění mi tuhne krev v žilách a zcela jasně chápu její nenávist. "Chytli je?" To se ve mě ozve policista a já se skoro zastydím za to, jak chladně bych dokázala k věci přistoupit. Uhnu pohledem. "Mrzí mě, že ti takhle ublížili." Zamumlám, protože najednou nevím, co říct. Napadá mě spousta věcí, na které bych se jí chtěla ohledně její osoby zeptat ale najednou mi to nepřijde správné. Zadívám se do stropu na lehce se pohupující sáček s plazmou. Opravdu je v tomhle pokoji jaksi nepatřičný a rozčiluje mě. |
| |
| Holky v posteli „Kdo, policajti?“ Tvůj stud za onu otázku přešla onou jasně ironickou otázkou. Další odpověď k tomu ani dávat nemusí. Ostatně kolik případů s upíry byla schopna policie vyšetřit. Vždyť než vylezli sami, tak o nic ani nevěděla a těch pár lidí, co něco tak neuvěřitelného prohlašovali, dostalo nálepku blázna a povětšinou se mohli s kariérou u policie rozloučit. A nejde jen o upíry, v tomto stačí i samotná statistika násilného přepadení a znásilnění dívek, ani tam se policie zrovna neblýskla. Modroočko si nejspíš všimlo tvých rozpaků, a šťouchlo tě se smíchem do ramene. „Kašli na to… co se stalo, stalo se… měla jsem štěstí, narazila jsem na Frenkieho… teda spíš on na mě… dal mě dohromady. A neboj Jackie, já si je najdu a zabiju je, stějně jako každýho, kdy by zkusil ublížit Frenkiemu. Vím, že má sví mouchy, ale dlužím mu život.“ Mluví lehce, jako by mluvila o nových botách, ale ono ostří nenávisti, které je zcela bez rozpaků připravena použít cítíš zcela jasně. |
| |
| Zomba Musím se pousmát nad výrazem má sví mouchy já bych řekla, že má mnohem víc ale nemám chuť se s ní dohadovat. Ona mu vděčí za život a to se nedá srovnávat s tím, co udělal mě. Navíc sis to užila. Ozývá se mi v hlavě protivný hlásek. "Kde vlastně je? Pohodím hlavou a rozhlédnu se, jako kdybych čekala, že se najednou zjeví za modrou zástěnou, nebo vykoukne zpoza květináče. I když vlastně je mi to fuk, ne že bych měla z Alexe vyloženě strach. Stále jsem ale ještě nezjistila, jestli jsem jen prostředkem k dokončení experimentu, nebo jestli sama nějaký experiment představuji. Ta neznalost se mi nelíbí. Zkusím trochu pošťourat, jestli něco nevytáhnu ze své nové známosti. "A co bude se mnou? Něco zajímavého, nebo má v plánu ze mě jen ždímat krev?" Pokusím se aby to znělo uvolněně ale sama cítím, jak mi rysy v obličeji při té otázce tuhnou. |
| |
| Stále v posteli Ostří její nenávisti, odhodlání bránit doktora, nejspíš za každou cenu a proti všem. Protivný hlásek uvnitř tvé hlavy, relativizující to co stalo se tobě. Tvá slova, která jsi vyslovila. V čem? V obavě nebo snad je za tím něco jiné. Přešla je opět mimikou a pokrčením volného ramene. „Vím já, doma není, takže asi mezi mrtvolama…“ Tvá další otázka. Snaha uvolnit tuhnoucí rysy. Musíš to vypadat zajímavě, možná směšně. To bude důvod, proč tě znovu šťouchla se smíchem do ramene, ale než mohla odpovědět, něco jí zabzučelo v zadní kapse. Ono bzučítko odtáhlo její pozornost stranou od tebe, rázem se vyšvihla na nohy a zmizela za modrobílou oponou. Slyšíš znovu tentokráte mnohem rychlejší nárazy Steelek do oceli. Další zvuky už nejsou tak jasné, ale po chvíli se znovu ozve známá souhra ocele a modré nadělení je zpět i s dvěma krabičkama a balenýma hůlkami. Zastavila se hned u postele, pohled na tebe, pohled na krabičky, následuje smích. „Vypadá to, že tě budu muset krmit…“ Vrací se ke stolku, pokládá hůlky, krabičku, druhou otevírá a sedá si zpátky na postel. „Promiň, sice o tom mlel celou dobu, co byl doma a nebyl s tebou, ale je toho tak plnej, že sem ho nestíhala vnímat… ham…“ To už ti na hůlkách k puse sune první sousto, voní to překvapivě dobře, ale dost možná by ti teď vonělo, cokoliv co by vypadalo jako jídlo. |
| |
| Zomba Její odpověď mě nijak zvlášť neuspokojí, mám pocit, že mi prostě pravdu říct nechce. To mi na náladě nijak zvlášť nepřidá. Na druhou stranu přinesla jídlo a kvůli tomu jsem, pro tuto chvíli, ochotná ji ledacos odpustit. Dokonce i to, že mě bude krmit. Cítím se trochu hloupě ale mám takový hlad, že i tuhle drobnost překonám. Mám pocit, že lepší Čínu jsem snad v životě nejedla. Dokonce se neovládnu a při prvním soustu slastně přivřu oči. "A ten upír?" Původně jsem se jí na něj ptát nechtěla, ale potřebuji alespoň nějakou informaci. |
| |
| Papáme bez místa určení Krmit tě ji očividně baví, vidíš jí to na podivně jiných očích, smích když nudle sklouzne a srkáš ji, soustředění když je nabírá hůlkami a dělá z nich soustíčko na doručení do pusy tvé či své. Zdá se, že má také hlad a nejspíš jí úplně nevoní představa, že bude jíst až potom studené. Při tvé otázce se smích vytratil a na chvíli dokonce přestala nabírat další soustíčko, ale pak opět zavrtěla hlavou jako by se snažila něco setřást a pokračuje v obojím dál. „Pokud jde o mě, tak nevím proč ty svině oživovat, krom možnosti je zabít znovu a líp. Frenkie mele cosi o přínosu pro celý lidstvo a že spolu proniknete do jejich tajemství… ham. Prostě má novou hračku a je do toho úplně ponořenej.. ham. Ta svině žije a čeká na tvou krev, a to má v mrazáku ještě ještě tři další pijavice... pozor padá!“ I přes úsměv na tváři, cítíš nenávist, kterou se nijak netají. Možná i to může za to, že se tempo s jakým tě krmí značně zvýšilo, i za to že poslední sousto se tak úplně nepovedlo nachystat a z hůlek ji upadlo. Jelikož ležíš a krmí tě pěkně z hora, místem dopadu nemůže být nic jiného než tvůj obličej. Nudle jsou to báječné, i omáčka je skvělá, ale jako pleťová maska nic moc. |
| |
| Zomba Nesnažím se jí vysvětlovat, že upíři jsou stejní jako lidé. Někteří se prostě jako parchanti narodí. Vsadila bych se, že se najde spousta lidí, kteří dokážou udělat i daleko větší zvěrstva, než co ti upíři udělali jí. Ale nic neříkám, nemělo by to smysl a jen bych si ji zbytečně znepřátelila. Zamrkám a zašklebím se, když mi zbytek večeře přistane ve tváři. "Alespoň to nebylo pálivé." Olíznu si ze rtů zbytek omáčky. "Ale tak daleko abys po mě mohla patlat jídlo ještě nejsme." Rošťácky se na ni usměju. |
| |
| Papáme bez místa určení Nepřeš se, i když právě nyní by to měla být náplň tvé práce, tedy alespoň oficiálně určitě. Při pohledu na ni, je celkem jasné, jak marné by to bylo a jen by ti to přitížilo. Navíc, něco ti říká, že ten jemuž tvá krev nyní proudí žilami a pomalu ho vrací k životu, žádný anděl není. Navíc nudle lechtající na nose a omáčka líně tekoucí do oční jamky je daleko důležitější než tak zbytečná diskuze. Tvá reakce vyvolala smích, se kterým odložila krabičku i tyčkojidní příbor. Prsty sebrala nudli, která táhne se ti přes čelo a snědla ji. Zkouší prstem sebrat i hutnou omáčku, ale příliš to nejde. Nejspíš tvůj úsměv, možná tvá slova přivedla ji k tomu, že si chytla vlasy a sklání se níž. Cítíš jak jazykem sleduje kapky kam stříkla omáčka, místa kam dopadly nudle. |
| |
| Zomba Najednou znejistím, sama cítím, že se ocitám na trochu neprobádané půdě. Její počínání je víc než přátelské a já nevím, co si počít. Zamrkám, protože omáčka, ač není pálivá, v očích zaštípe. "Zombo..." Vlastně ani nevím, co jí chci říct. Známe se sotva půl hodiny. "Možná zkus radši ubrousek." Cítím se najednou velmi trapně. Celé tahle situace je postavená na hlavu. |
| |
| Holky v akci Věděla jsi, že tahle práce v Londýně bude něco jiného než rutina ve Skotsku, ale to co se ti děje dneska překonává všechny tvé představy. Dneska, je to vůbec pravda? Kolik hodin jsi už prospala. Celé je to šílené a podivná modrá dívka, která ti právě olizuje obličej, už z toho zase tolik nevybočuje. Zomba zvedla jazyk z tvého obličeje, takto z blízka vidíš do jejich nestejných modrých očí. Se smíchem zatáhla jazyk mezi rty. „Promiň… asi máš pravdu.“ Zvedá se a ve stoje prohledává své kapsy. „… moct tě odpoutat, bylo by to jednodušší, dole je sprcha.“ Nakonec z kapsy vytáhla kapesník a jako by se vrátil horror dětských časů, olízla cíp a sklání se, aby ti s ním začala čistit obličej. |
| |
| Zomba "Jo, to by bylo." Její slova mě přivedou na myšlenku, že bych si nutně potřebovala dát sprchu. "Podívej, já stejně nikam neuteču." Navážu na to další myšlenkou a usměju se. "Ale Alex se postaral o to, abych se cítila náležitě špinavá a já bych ze sebe ten pocit potřebovala smýt." Zvědavě čekám na její reakci, vlastně ani nevím, jestli tuší, co se mnou Alex prováděl. I když očividně dokáže být stejně nevázaná, jako on. Pro jednou skutečně nemyslím na útěk ale jen na horkou vodu na své pokožce. |
| |
| Holky v akci Pokračuje v umívání tvého obličeje pomocí kapesníku, stejně tak jak to dělali snad všechny maminky a jak to děti nesnáší a zaříkají se, že to nikdy dělat nebudou… a jak to dělají. Nakonec se zdá být spokojená s tím, co dokázala s kouskem látky a tvým obličejem. Dokonalé to není, ale opatrně zvládla dostat omáčku i od očí. Během čistění si klekla na kraj postele, naklání se nad tebou. Nyní se narovnala, posadila se na lýtka. Až nyní reaguje na to, co jsi řekla, možná využila čas mezi tím na přemýšlení, možná se jen soustředila. „Stejně musíme počkat, až to doteče…“ Pohledem zabloudila k pytlíku nad tvou hlavou, která se pomalu vyprazdňuje. Potom její oči spadli dolů a i přes úsměv, cítíš, jak po tobě přejelo ostří. „… poslouchala jsi, co jsem říkala, Jackie? Myslím, co se stane těm, kdo zkusí Frenkiemu jakkoliv ublížit?“ Ostří schovalo se za smích, přátelský výraz, který se nezdá být falešný, ale zcela upřímný. „… jak to doteče, klidně tě uvolním, pomůžu ti do sprchy, ale pak se necháš zase napojit. Frenkiemu na tom experimentu záleží a potřebuje tě.“ |
| |
| Zomba Zatvářím se zmateně. "Poslouchala jsem to, ale já jsem nikdy neměla v úmyslu mu ublížit." Zamyslím se. "Maximálně ho tak kopnout do zadku za to, že si bere to, co mu nepatří." Řeknu nakonec s lehkým úsměvem ale pak opět zvážním. "Já jsem šla do toho experimentu dobrovolně. Ve skutečnosti to byl můj nápad aby na oživení použil pouze mojí krev. Neměla bych žádný problém a ráda bych spolupracovala, jenže on zneužil toho, že jsem nebyla při vědomí a to jen tak odpustit nedokážu. A taky mi to brání v tom mu...vám plně důvěřovat." Rozhodnu se nakonec osvětlit jí trochu své stanovisko k celé věci. "Nemám v plánu mu ublížit, ať už fyzicky nebo tím, že bych ho práskla na policii. Vím jak důležitý pro něj experiment je ale pochop, že se mi nelíbí, že se mnou manipuluje. Jediné, co jsem chtěla bylo darovat krev. To, že on se rozhodl zneužít mě a pak mě zneužít ještě k nějakému dalšímu experimentu, že se pokouší ze mě stvořit bůh ví co..." Zavrtím hlavou. "...s tím jsem nikdy nesouhlasila." Celou dobu se na ní vážně dívám. Alex mě neposlouchal, doufám, že alespoň ona bude. |
| |
| Modrá spása Jestli sis nebyla jistá tím, zda modroočko ví či neví, co vše s tebou Alex prováděl, už máš jistotu. Poslouchá tě, nejeví žádné překvapení ani se nezdá, že by ji tvá slova nějak dráždila. Jen si zase sedla vedle tebe, stejně musíte počkat, až se láhev vyprázdní. Klidně vzala znovu krabičku a hůlky, první sousto si vzala sama, jelikož mluvíš, s druhým čeká. Když jsi domluvila, už ti ho posílá. „…a líbilo se ti to… ham.“ Pohled i tón hlasu ti řekl mnohé, včetně odpovědi na jinou nevyřčenou otázku. „Klidně ho nakopni, já jsem měla chuť mu udělat něco daleko horšího, když jsem se probrala. Ale nikdy mi neublížil, naopak zachránil mi život… ham. Co chceš od šileného doktora. Když má v hlavě nějaký experiment, chová se jak sjetej… ham. Myšlenkama úplně někde jinde, vzrušenej až na půdu a … však víš prostě vrušenej všude. Možná by bez toho nedokázal myslet, ostatně kterej chlap přemýšlí když mu stojí… ham. Co se týče toho vašeho podniku, tak ti bere krev a dává ti tohle, mele sice o vakcíně připravené z upíří krve, o stimulaci, o fůzi a kdo ví čem… ham. Jestli se bojíš, že z tebe udělá upíra, nebo něco takového tak se myslím nemusíš bát… máš ještě hlad?“ |
| |
| Zomba Krátkým potřesením hlavy odmítnu další jídlo. Její otázku ohledně toho, jestli se mi to líbilo přejdu mlčením. Ani její vysvětlení, že Alex je prostě takovej mě nijak zvlášť neuspokojí ale rozhodnu se nechat to plavat. I ona přiznala, že je to šílený doktor a to mi jako charakteristika úplně stačí. Odevzdaně si povzdechnu. "Já jen doufám, že brzy skončí a já budu moct vyslechnout toho upíra a vrátit se ke své práci." Napadne mě, že to je spíš jen zbožné přání. Vůbec netuším, jestli má Alex v plánu mě po tom, co skončí s upírem, pustit. Trochu se zamračím. "Jak se mu vlastně podařilo docílit toho, že mě nikdo nehledá?" |
| |
| Modrá spása Když jsi odmítla další dávku, pustilo se do ní Modroočko samo. S krabičkou blíže ústům, se pustila do mnohem energetičtějšího použití hůlek. Její pusinku to na chvíli dočista zbavilo slov a trvá to i po té co jsi domluvila, přesně do okamžiku, kdy vcucla poslední nudli. Přes zjevné soustředění se na vlastní krmení ti neunikl pohled, kterým po tobě střelila, při tvém pomlčení. Když konečně dojedla, stejně jako ty si olízla rty a usmála se. „Promiň, fakt jsem měla hlad… klidně si ho vyslechni, klidně ti pomůžu s mučením, pochybuju, že z něj jinak něco dostaneš. Když to nepřežije, mě to vadit nebude.“ Očima zkontrolovala pytlík nad tvou hlavou a zvedla se z postele. Z nočního stolku cosi vytáhla a přesunula se k nohám postele. „… myslíš, že by mě odpověděl, i kdybych se na to ptala?“ Cítíš, jak natáčí tvou nohu, jak to na ní bere do prstů. Kovové cvaknutí a konečně svoboda s plyšového objetí. Modroočko kdesi pod tvým klínem, někde za obzorem tvých naděr, která ti zavazí ve výhledu, se přesunuje k druhé noze, aby i jí zbavila plyše. |
| |
| Konečně volná "Doufám, že to půjde bez mučení. Když si to vezmeš, tak mi dost dluží." Ne že by mi plyšová pouta na kotnících nějak zvlášť vadila ale ten pocit, když zmizí, je k nezaplacení. Čím dál víc si ale uvědomuji, že bez její pomoci se dost možná ani nepostavím na nohy. To mi náladu trochu kazí. Pravda, proč by jí měla taková věc vůbec zajímat. To zajímá jen mě. Celkem dost, dokážu si představit, že něco dokázal namluvit Williamovi, dokážu si představit, že i kapitánovi by zvládnul něco namluvit. Ale existuje jeden muž, který mě bude hledat vždycky. Můj otec, který, když tak na to myslím, nesouhlasil s tím, že jsem se rozhodla vzít tuhle práci. Proč jsem ho jen neposlouchala? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Dluží? Ty hledáš u těch zmetků nějakou vděčnost… seš naivní, mít možnost, vysaje tě, zabije… to jsou jeho díky.“ Cítíš ostří, které Modroočce syčí mezi zuby. Opravdu je nenávidí a má k tomu zcela určitě pádné důvody. Zbavila tě druhého plyše a zvedá se, znovu kouká na pytlík nad tvou hlavou, který pomalu a jistě spěje k prázdnotě. Přesunuje se k boku postele, k ruce do které ti právě nyní nevede žádná hadička. Nakonec Will byl u toho, když ses s doktorem začínala domlouvat, co mohl Alex udělat, aby tě nehledal? Kapitán, zpráva od doktora, neschopenka? To by asi bohatě stačilo, nakonec nezná tě a tvé dárcovství by mu Will potvrdil. A kdo další? V Londýně nikdo a doma? Žádný rituál, že voláš každý večer, nemáš. S rukou je to delší, modroočko se s tím trošku pere, ale nakonec cítíš, jak se ruka uvolnila, až na lepidlo a pásku, která kryje a tlačí na rány. Znovu tě obchází a začíná povolovat druhou paži, opatrněji než tu první. Tentokráte, skoro necítíš, že by ti s rukou nějak trhla, ale svoboda také přichází a s ní i zcela jasně pocit, že na lůžku tě nedrží jen pouta. „Musíme ještě chvilku počkat…“ Další pohled na pytlík a konstatování očividného, než si Zomba začne přetahovat tričko přes modrou hlavu. |
| |
| Svoboda Její nenávist se pokouším přejít mlčením i když mě mírně rozčiluje. Jistě, já za sebou nemám to, co ona. Na druhou stranu jsem zase byla svědkem toho, co jsou lidé, z čisté nenávisti, schopni udělat upírovi. To mě přesvědčilo o tom, zrůdy jsou všude kolem nás. Ovládnu se. Třeba ji to někdy řeknu ale určitě to nebude ve chvíli, kdy potřebuji její pomoc. Cítím slabost v celém těle, teď když už mě nic nedrží snad ještě znatelněji než před tím. Zmateně se na ni podívám, nechápu, co to dělá. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tričko je dole a krom černé podprsenky nic nekryje horní část jejího těla a zdá se, že ani ta dlouho nebude na místě. Zručný hmat a jde dolů stejně snadno jako triko. Nabízí se ti tak pohled na její tělo, tedy to co nekryjí vlasy. Na jizvy, od kousání, drápání a mezi nimi i zcela zřetelně rovné od řezání. Na první pohled vidíš, že prsa se jim zdála pro tento účel ideální. Tím vším prosvítá modré žilkování, jako by někdo do jejich žil napustil kontrastní látku a tobě do očí přidal detektor. Nepřestává, trochu se položila na čelo postele a začíná si rozepínat i šortky. Nic při tom neříká, nezdá se ani, že by se před tebou nějak styděla. Nakonec, ty tu ležíš nahá celou dobu a za malou chvíli, je svlečená i ona. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro S děsem v očích si prohlížím její tělo. Nebo spíš síť řezných ran, které ho pokrývají. Těžko jí můžu mít její nenávist k upírům za zlé. Nepokrytě na ní civím a až po několika vteřinách mi dojde, že jí vlastně koukám na prsa. "Co to děláíš?" V hlase mi zazní náznak paniky. Měla jsem za to, že jsme si věci vyjasnily, když jsem jí zabránila v tom, aby mi olizovala omáčku z obličeje. Teď se věci začaly vyvíjet nějak podivně rychle a já nevím, jak to zastavit. Pokusím se alespoň na posteli posadit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Když jsou dole i kalhoty a spolu s nimi kalhotky, zjišťuješ, že si našli ještě další místečka, kam se dobře zabodával nůž. Nepokrytě sleduješ její mladé a poničené tělo, její menší, pevná a zjizvená prsa. S panikou v hlase se ptáš a zkoušíš se zvednout. Jen donutit svaly, aby vůbec poslechli tě a zkusili se stáhnout. Volnou ruku, aby pohnula se tak, aby mohla poskytnout oporu, je výkon skoro nad tvé síly. Ale než můžeš zjistit, jestli to dáš či nikoliv, její dlaň na rameni tě přemlouvá, aby sis zase lehla. Nutno říct, že tvé tělo proti tomu naprosto nic nemá, spíše naopak. „Co asi. Chceme tě vysprchovat a ty se tam sama nedostaneš, takže ti musím pomoct a asi tě i umýt… a teda oblečená to dělat nebudu... a nehýbej se, ještě to nedoteklo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Takhle daleko jsem to nedomyslela, pravda říct, že jsem si myslela, že jsem v lepší kondici. Radši od ní rychle odvrátím zrak, tohle je všechno, jen ne příjemné. Neochotně přikývnu, má pravdu, sama se ani neposadím, ve sprše bych se pravděpodobně bez pomoci utopila ale to mojí situaci nečiní o nic lepší. Netrpělivě sleduji pytlík nad svojí hlavou, z představy, že tohle není naposledy, že mě vysaje znovu a znovu, dokud ten upír nebude úplně fit, je mi fyzicky zle. Jsem slabá a v rukou šílence, prostě skvělé. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ležíš nahá, alespoň nohy můžeš dát k sobě při tom čekání. Vedle tebe znovu v polosedu leží modroočko. Když už nic nenamítáš, je v klidu, obě tak trochu hypnotizujete pytlík a jeho obsah. Konečně, dle všeho jsi v dobrých rukou, i když pomáhají šílenci. Modřenka tě zručně osvobodila od posledního pouta s touto postelí a pytlíkem. Další náplast na tvém těle s polštářkem tlačícím do místa vpichu. Podle všeho se toho Modroočka nebojí v souvislosti se sprchou. Už se k tobě sklání a pomáhá ti na nohy. Objímá tě, podpírá. Možná je to tvou slabostí, ale přijde ti překvapivě silná na drobné a štíhle tělo, které vidíš in natura. „Doufám, že zvládneš schody…“ Nezdá se, že by se tvým zvedáním z horizontály do vertikály, nějak moc zadýchala. S její pomocí procházíš za modrou oponu, která ti do teď dělala stěnu oddělující tě od světla a světa kolem. Už chápeš kovové zvuky, schodiště. Spojující tvůj pokojík s halou pod tebe. Velký a velkorysí Loftový byt. Tvůj pokojík je zavěšený v prostoru nad hlavním prostorem a není sám. Velká tovární okna, světlíky, pouštějící dovnitř sluneční paprsky. Dole vidíš kuchyňský kout i obývací prostor s televizí, pořád na ní něco jede, nejspíš od té jsi vyrušila modroočku svým probuzením. Pomáhá ti po schodech dolů, naviguje tě prostorem k jedné z oddělených prostor v přízemí bytu. Když projdete dveřmi je ti jasné, že jde o koupelnu. Prostorná a vybavená podobně jako tvůj pokojík, jako by někdo vytrhl stránku z prodejního katalogu. „Potřebuješ na záchod?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Bez její opory bych ti skutečně nezvládla. Tím víc se prohloubí moje deprese. Nejsem zvyklá být na někom závislá a ten pocit se mi ani trochu nelíbí. Nedokázala bych odsud utéct ani kdyby mě nechali samotnou, nepřivázanou a s klíčem v zámku. Zvědavě se rozhlížím kolem. Na to, že byt patří šílenci vypadá velice pěkně. Těžko říct, jestli je to Alexova zásluha, nebo jestli se o to stará Zomba. I když při pohledu na modrovlasou dívku si nejsem docela jistá, jestli bych jí svěřila vybavit byt. Jen krátce zavrtím hlavou. Připadám si jako vysušená mumie a jediné na co myslím, je horká sprcha, potřebuju ze sebe smýt všechny ty nepříjemné pocity, ale to dolů asi tak snadno, jako špína, nepůjde. "Jsi hodná, že mi pomáháš." Nechce se mi jí příliš děkovat, protože stále je to přeci jen můj věznitel. Ale pokouším se být pozitivní. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Ale jdi ty brebto…“ S úsměvem nad tím mávla volnou rukou, jako by to bylo samozřejmé a s druhou rukou přes tvá záda do podpaží, tě dál podpírá a vede směrem ke sprchovému koutu. Žádná postavená plastová bestie. Kout by potěšil každého bytového desingera. Vyspádovaná podlaha, nenápadná mřížka bez nějakého přechodu. Skleněné dveře, ovládání na zdi, trysky nahoře i hadice pěkně po ruce. To co na obrázcích z katalogu obyčejně nebývá, je růžový silikonový kamarád a masivnější oka nahoře na zdi. „Budu tě muset připoutat, abych tě mohla umýt… chápeš?“ Zní opravdu až omluvně a jestli bys snad měla nějaké pochybnosti o účelu těch úchytů, už jej nemáš. Nehrne se do toho, čeká, až jí odpovíš. Zvědavé a už trochu připravené očko, našlo nejen podobné „úpravy“ v okolí vany, ale i skříně, ve které se pravděpodobně skrývají další hračky. Proč by jinak u ní nyní Modřenka vyčkávala, ručníky to nejspíš nebudou. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sjedu jí ledovým pohledem a pomalu už otvírám pusu abych řekla, že s takovou se tedy v žádném případě koupat nehodlám. Pak zase sklapnu a jen s nešťastným zasténím kývnu. "Co vy jste u všech bohů za lidi?" je to spíš řečnická otázka, protože ve svém vlastním zájmu snad ani odpověď znát nechci. Pohledem kloužou po místnosti a hledám další "pasti" kterých bych si při zběžném pohledu asi nevšimla. Vždycky jsem samu sebe považovala za slušnou holku. Teď si připadám jako v nějaké erotické noční můře a divím se, že mi studem ještě nezačly hořet tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „… a myslíš ty pouta, nebo toho robertka?“ Odpověděla ti ze smíchem a potvrdila domněnku o obsahu skříně, u které otálíte. Samozřejmě, že z ní vytáhla právě pouta. A podle toho co jsi zahlédla, kolem dvířek, kterými ti zastínila výhled, tak tam nebyli jediné a stejně tak onen kamarád ve sprše není jediný v této koupelně. Ta pouta co vytáhla, ti také příliš radosti nedělají, protože trochu připomínají úvazek na vyvrhování prasat. Úchyt k madlu, asi metrová tyč a na jejím konci pouta pro ruce nebo možná nohy. Obtěžkána tebou a tímto kouskem výstroje se Modřenka přesunula do sprchového koutu. Jediný problém, který zdá se má, je její malá výška. Kvůli tomu tě na chvíli posadila stranou a pomohla si stoličkou. Dostat tebe do pout ji už takový problém nedělalo. Opět ses tak mohla přesvědčit o tom, jak je děvče silné a tentokráte bez toho, aby se to dalo svést na tvou vlastní slabost. Když to dodělala, trochu si odstoupila a celkem se zájmem na tebe pohlédla a zasmála se. „Co bys prosím tě chtěla, když jsi v koupelně doktora Frankensteina.“ Při těch slovech do ruky vzala sprchu, pustila a zkusila tě letmo namočit na noze. „… dobrý, nebo mám přidat ubrat a co teplota? A zvládneš vrchní?“ Přes všechen smích, působí nejistě, ale na druhé straně se zdá, že bere roly pečovatelky celkem vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Já se nesměju. Není čemu a navíc mě deprimuje pocit nesvobody, který cítím. A bohužel to nezpůsobují pouze pouta. "Jo tohle je docela dobrý." Odkývnu jí teplotu vody ale jinak se příliš na konverzaci necítím. Její nahé tělo mi na klidu taky nepřidává a růžový macek mě vyloženě dráždí. "Mohla bys dát tu věc pryč?" V mém hlase je jasně znát rozladění. Jediné, co mi teď chybí je, aby se doktor vrátil domů a našel nás tady takhle. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Ty si někdy nehraješ?“ Puberťácký výbuch smíchu, ale jinak je Modroočka hodná a růžového kamaráda bere a odnáší ho z tvého dohledu. Když se vrátila, pěkně si tě namočila a pak se pustila do mytí. Za chvíli už tvé tělo hladí takový ten nesmyslný chomáček, halí bublinky a celkem příjemná vůně. Pokud můžeš soudit, tak poctivě, pečlivě a bez nějakého zbytečného provokování či zneužívání tvého postavení. Stejně tak když se odhlédne od všeho kolem, byla by i dobrá myčka vlasů v kadeřnictví. Když si tě řádně zabublinkovala, pustila horní sprchu, snad proto, aby ti nebyla zima. Samozřejmě stran té pečlivosti, se nevyhnula ani částem tvého těla, kterým bys možná byla ráda, kdyby se naopak vyhnula. Na druhou stranu, potom co víš co se dělo a hlavně potom co ani nevíš, asi řádná hygiena i zde neuškodí. A i tuto část provedla bez nějakých vylomenin. Jediné co se změnilo, je že prolomila mlčení, do kterého se v zápalu boje pohroužila. „Za tam to promiň, nevěděla jsem, že se půjdeme sprchovat. Bylo to moje, ne nachystané na tebe nebo tak něco.“ Vzhlédla k tobě od svého díla, ke kterému si přiklekla. Takto z nadhledu působí rázem opravdu jako zmoklé modré kotě s velkýma očima. Vrátila se pohledem k problému a naposled použila sprchu, než byla se svým snažením spokojená. Za chvíli se už s mokrým capkáním po podlaze vrací v osušce a druhou nese pro tebe. Využila toho, že tě v tuto chvíli nemusí podpírat a osušila tě ještě připoutanou. Teprve po té usušenou a v ručníku tě vysvobodila z pout. „Tak co teď?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vděčně si přitisknu ručník k tělu s pocitem, konečně jsem oblečená, sama se podivuju nad tím, jak málo mi stačí ke štěstí. Jako kdyby mě ten kousek látky mohl ochránit před zbytkem světa. Její otázka mě zarazí, vlastně nemám žádný plán. Nejsem dost silná na to, abych odsud odešla a s trochou zlosti si musím přiznat, že je potřebuju, zatím. Ještě pořád si nejsem jistá, jestli chci Alexovi dál s jeho experimentem pomáhat. Dost možná by mi stačilo dalších pár hodin odpočinku a byla bych schopná odejít po svých. Otázkou ovšem je, jestli těch pár hodin dostanu. "Hlavně ne zpátky do postele." Vyhrknu, možná až moc rychle. "Někde mě pohoď, stejně bych nedokázala utéct." Lehce se na ní usměju. Cítím se o dost lépe, když jsme obě zahalené. Ne že by mě její tělo odpuzovalo. Nejsem žádná puritánka, ale když je zabalená v ručníku, tak se mi s ní mluví daleko snáze. |
| |
| Co potom „Dobře, ale napíchnu tě…“ Souhlasila Modroočka a tentokráte v hlavním prostoru bytu nemíří ke schodišti, ale k sedačce před velkou televizí. Nyní už dokážeš rozeznat, cože to na ní běží. Ostatně kdo by dneska neznal Thora. Druhá věc, které sis prostě musela všimnout, leží na konferenčním stolku a jestli ti růžový těšitel přišel jako monstrum, těžko nějak pojmenovat toto:  Modroočka tě opatrně složila na sedačku a vzápětí ti pětistovku stáhla z výhledu. Kdyby na sobě měla něco víc než ručník, možná by ji někam schovala. Ale takto nemá kam, její výbava je na takové dělo opravdu nedostatečná. Drží zbraň ve volně spuštěné ruce, nemíří na tebe ani se nezdá, že by to nějak měla v úmyslu. Místo toho ti podala druhou zbraň, kterou sebrala ze stolku a položila ji vedle tebe. Ultimátní zbraň každého domácího kina, dálkový ovladač. „Skočím ti pro sáček… potřebuješ ještě něco?“ |
| |
| Co teď? Neochotně souhlasím, nevím, jak moc mi obohacená plazma pomohla ale já nejsem doktor a pokud si Alex myslí, že to potřebuju, tak ať. Ještě chvíli a budu mít fobii z jehel. Už teď mám ruce rozpíchané a vypadám pomalu jak feťák. Pohodlně se zabořím do polštářů na gauči a nohy si dám pod sebe. Po koupeli se skutečně cítím o něco líp. Pořád ještě nemám situaci pod kontrolou ale rozhodně jsem si polepšila. Přemýšlím, kam se asi ztratila moje zbraň, a moje věci. Ne že bych byla sentimentální ale svůj browning mám ráda, zjistila jsem, že zbraně mě narozdíl od chlapů neopouštějí a já mám ve svém životě ráda jistoty. "Jen kdybys mi nalila trochu vody." Požádala bych jí o něco silnějšího, ale se ztrátou krve, jakou jsem utrpěla by to asi nebyl dobrý nápad. S drobným pocitem zadostiučinění přepnu Thora, ten film nesnáším. Tahle pseudo verze severského boha mi leze krkem od dětství. Přepínám dokud nenajdu nějaký hudební kanál, pustím ovladač z ruky, zavřu oči a hlavu zvrátím dozadu a opřu si jí o opěradlo gauče. |
| |
| Na cizím otomanu Kam se poděl tvůj kovový utěšitel netušíš, ostatně ti toho chybí mnohem víc, včetně kalhotek. Na druhou stranu co se bydlení týče, sis pro dnešek vlastně polepšila. Tedy pokud se vůbec garsonka dá srovnávat s tímto palácem. Samozřejmě ani v tomto koutu bytu, se nemůžeš zbavit pocitu vytržené stránky z katalogu. Tedy dokud ještě vnímáš, dokud tě hudba a zavřené oči nepřesunou do říše snů. Zvládli to opravdu rychle, dokonce i se sny. Tedy pokud se muži padající z nebe dají nazvat snem. Jen kdyby tě při tom nepíchal ten komár do ruky. Během chvíle muži blednou a mění se jen v refrén písně s Geri Hallivell křepčící na obrazovce. Ze zlodějského komára, se rázem stala dárující Modroočka, tentokráte bez ručníku a opět ve svém tričku a kraťáskách. Stojan s pytlíkem vypadá u Sedačky ještě víc nepatřičně než u postele, ale co už. Vyžádaná voda už stojí na stolku před tebou. Komár je tiše, jen zajistil své dílo a vypadá to, že tě hodlá opustit. |
| |
| Nastalo jitro, nastal večer… Jen malé narkomanské vyrušení z tvého snění o padajících mužích. Jen píchnutí a nechává tě dál v klidu odpočívat, znovu upadnout do spánku. Když přichází další probuzení, cítíš se líp, odpočatější… silnější? Snad, zatím tě nic nenutí to zkoušet. Geri Hallivell vystřídala jakási paní v kostýmku a podle běhajícího textu pod ní, jde nejspíš o zprávy. Sama paní právě mluví o něčem kolem teroristického útoku na mostě. Podle všeho už nad veškerou pochybnost dopadli pachatele. Ze soustředění tě vytrhl skřípavý zvuk z kuchyňské sekce bytu a také vůně smažené slaniny a vajec. Okny už sem sluníčko nesvítí, zato se rozsvítilo stropní osvětlení a vedle tvého gaučíku ještě stojanová lampa. Tvůj věrný pytlíkový kamarád je samozřejmě přítomen a oproti očividně zmizelému času, se zdá být podezřele plný. Další skřípnutí, a cinknutí kovu o nějaký křehčí materiál, keramiku, sklo, porcelán? Nejspíš to bude sklo. |
| |
| Večer Musela jsem na chvíli usnout, nebo na dýl? Nějak nejsem schopna sledovat čas, zkusím svojí pozornost zaměřit na zprávy ale nejsem schopna se pořádně soustředit. Je to jako kdyby mi neustále kolem hlavy poletovala otravná moucha a odváděla mojí pozornost. Ve vzduchu se vznáší vůně jídla a já se cítím příjemně ospalá. Mám ale obavy se tu prostě natáhnout a zdřímnout si, je za tím strach, že bych se opět mohla probudit přikurtovaná k posteli, nebo ještě hůř, k pitevnímu stolu. A to já nechci riskovat. Cítím se o něco lépe, opatrně vstanu a jednou rukou se přidržím stojanu s infuzí. Naštěstí je na kolečkách, takže se můžu trochu vrávoravě vydat k velkému oknu. Jednou rukou se přidržuju a druhou si na místě držím ručník. Zvědavě vyhlédnu ven v naději, že třeba poznám, kde se nacházíme. |
| |
| Večer se snídaní Kostýmek v televizi ještě hrdě prozradil, že dopadení teroristů se účastnila speciální policejní jednotka Modrý Hrom. Ale nic moc zajímavého z ní už nevypadlo, nic zajímavějšího než vůně jídla, která se pomalu vznáší prostorem. Opravdu ti je lépe, dokážeš se zvednout, postavit, jít. Sic pomocníček v podobě stojanu není na škodu, minimálně z kraje, kdy se o své nesouhlasné slovo hlásí nízký tlak. S vrzáním koleček po lité podlaze ses přesunula k jednomu z velkých oken. Jsi v Londýně pár dní, pokud za ním není nějaká notoricky známá scenérie, nebo objekt, těžko ti to v orientaci nějak valně pomůže. Možná tak čtvrť, břeh Temže. Jenže výhled zcela odpovídá tomu, v jakém bytě se nacházíš. Z okna vidíš střechu velké haly a další přístavbu, podobnou nejspíše té, ve které se nacházíš. Z toho co nabízí okolí, dokážeš jen odhadnout, že nejsi daleko od nemocnice, možná trochu blíž k City. „Dobrý večer… odpočatá?“ Poznáváš mužský hlas, který se k tobě blíží zezadu, spolu s vůní smažených vajec a slaniny. |
| |
| Večer Alespoň jsem stále v Londýně, ta myšlenka mě trochu uklidní. Možná nějaká průmyslová čtvrť v okolí řeky. Jedním uchem stále poslouchám zprávy, o antikonfliktní jednotce ani slovo. Vlastně jsem ani neměla možnost poznat své kolegy a už jsem o ně přišla. Napadne mě hořce, z myšlenek mě vyruší hlas. Musím se ovládnout abych sebou neškubla, asi jsem usnula opravdu tvrdě, když jsem nepostřehla, že přišel domů. Jistě, měla jsem čekat, že se nejpozději večer vrátí ale nějak nejsem ve formě. Pár vteřin počkám, zhluboka se nadechnu a pak se na Alexe otočím. "Hezký večer. Nijak zvlášť, ale je mi lépe." Sjedu doktora pohlede a podvědomě hledám na rukách stopy krve, nebo čehokoliv v čem se zrovna hrabal. "Jak se daří vašemu...pacientovi?" Neměla bych o tom upírovi uvažovat jako o experimentu, to je hrozně neosobní. A vzhledem k tomu, že mu teď žilami koluje moje krev, měla bych na něj pohlížet trochu jiným způsobem. |
| |
| Večer Zprávy se stále věnují IS a osamělým vlkům útočníkům. Naštěstí v tomto případě nejde o vlky opravdové. Zdá se, že tvůj případ, tedy ten požár, při kterém zmizelo jedno celé krejčovství, zatím stále nepatří mezi top témata pro novináře. Což nejspíš znamená i to, že se pořád daří věc vydávat pouze za požár. Na druhou stranu je pravda, že tak člověk přijde o možnost, mediálního výstupu tvého kolegy Vlkodava. Sjíždíš doktora pohledem, hledáš stopky toho, v čem se hrabal. Zdá se ale, že jak vajíčka, tak slanina, nezanechaly žádné stopy. Vlastně se dá říct, že oproti předchozí zkušenosti, nyní Alex vypadá zcela civilně a čistě. Dokonce nyní, když se k tobě blíží, má utěrku a utírá si ruce. „To je skvělé, jsem rád, že receptura funguje…“ Ruce pustili utěrku a ta poslušně klesla, uvězněná cípem za páskem u kalhot. Došel až k tobě a plynule se svým pohybem tě srdečně objal. „Doufám Jacquelin, že se o vás Zomba dobře starala. Omlouvám se, měl jsem dost práce a vy jste potřebovala odpočívat…“ Objetí bylo intenzivní, ale poměrně krátké. Pak doktor o kousek odstoupil a nyní je to on, kdo si prohlíží tebe. Ovšem hledá asi něco jiného než stopy krve na rukou. „… bohužel stále stejně, potřebuji víc krve, a jelikož hodláme použít jen vaší, nemohu s tím právě nyní nijak pohnout. Dal jsem ho zatím k ledu. Momentálně je v komatu a teď je podstatné, abyste co nejvíce stimulovali vaši krvetvorbu. Mimochodem, neměla byste se přepínat, pojďte si raději lehnout… máte ráda slaninu s vejci?“ Jeho ruka vklouzla pod tvou, kterou se přidržuješ svého kovového kamaráda a vypadá to, že tě hodlá dovést zpět k sedačce. |
| |
| Večer Jeho vřelost mě popudí. Navzdory všemu je pro mě stále cizinec a já se kolem krku mužům na potkání nevrhám. Nedokážu zabránit tomu aby mě obejmul, ale když se mě pokusí podepřít rázně ho odstrčím. "Díky, ale tohle ještě zvládnu sama." I já si uvědomuji, že to může být jen dočasné a velmi brzy ze mě zase bude loutka neschopná samostatného pohybu. Ale v téhle chvíli tomu tak není a já mám svojí hrdost. Pomalu ale bez pomoci se dostanu zpátky ke gauči a s úlevou na něj usednu. Urovnám si ručník, který mě halí a zamračeně se na něj podívám. "Tohle jsme si nedomluvili!" Zomba moje námitky neposlouchala a pochybuju, že Alex je vezme na vědomí, ale i přesto mám pocit, že se potřebuju vyjádřit. Ukážu na něj prstem. "Polovinu z toho, co jsi mi udělal jsme si nedomluvili. Očividně ti nezabráním v tom abys v experimentu pokračoval, ale kromě mojí krve si odemně už nic jiného nevezmeš! Rozumíme si?" |
| |
| Večer Nechává se odstrčit s poněkud překvapeným výrazem ve tváři. Ale nesnaží se ti to nijak vymlouvat, přesto jde blízko tebe, připraven tě nejspíš podepřít či zachytit, kdyby se ti udělalo nevolno. Tichá a trochu delší procházka od okna k sedačce, je rušena jen další zprávou, tentokráte referující o hrdinství nějakého muže, který kdyby mohl, by se určitě útočníkům postavil. Prostě televizní klasika. Když jsi došla ke své měkké pevnosti, zůstal nad tebou Alex stát trochu jako sudička. Popravdě celkem překvapená sudička, když se do něj, alespoň ve vzduchu zabodne tvůj prst. „Zabránit? Myslel jsem, že sdílíte můj zájem o probuzení pokusného subjektu. Pokud se již nechcete účastnit pokusu, tak dokončím vaši rekonvalescenci a k oživení subjektu seženu jiný zdroj krve. Bohužel můj předpoklad, že čerstvá krev je mnohonásobně efektivnější než jakkoliv konzervovaná se mi potvrdil.“ Zní opravdu posmutněle a je vidět, že mu klesla i ramena. Ale nakonec zvedl hlavu a trochu se rozjasnil. „Ale to vyřeším, jak jsem řekl, teď je důležité dát do pořádku vás Jacquelin a myslím, že vydatné jídlo by vám prospělo, mohu servírovat?“ |
| |
| Večer Zatnu zuby a napočítám do deseti. Je to jako mluvit do dubu. Bohužel si začínám myslet, že to není jen snaha přehlížet a ignorovat moje námitky, ale že jim skutečně nerozumí. Nevím, jak vážně je míněn úmysl dokončit experiment bezemne ale i snaha se přece cení. Vzdám to, navíc mám hlad. "Díky, potřebuju něco sníst." Dokonce se mi podaří vykouzlit na tváři cosi podobného úsměvu. Když vidím, jak je po mých prvních slovech smutný, je mi ho skoro líto. Vypadá jako dítě, kterému sebrali oblíbenou hračku. Nebo smutné štěně. Na okamžik dokonce pocítím nutkání ho obejmout, jen na okamžik. |
| |
| Večer Buď to dělá schválně, nebo opravdu nechápe, nerozumí. Přitom vypadá opravdu upřímně a stejně tak vypadá upřímně zarmoucen tím, že chceš experiment s probuzením upíra pomocí své krve ukončit. Tedy alespoň se zdá, že přesně tak tvá slova pochopil. Smutné štěně, kterému někdo sebral oblíbené pískací gumové kuře. Buď to tak opravdu je, nebo je opravdu velmi dobrým hercem a ještě k tomu prapodivné role. Tvůj úsměv a souhlas s jídlem sice není gumové kuře, ale i tak jej zdá se trochu potěšilo a tak sudička zmizela z tvého výhledu. Jen na malou chvíli aby v zápětí před tebou přistál skleněný talíř s porcí smažených vajec se slaninou. Druhá podobná přistála hned vedle a doktor stěně se usadil vedle tebe a podává ti vidličku. „Dobrou chuť, doufám, že jsem to nepřipekl.“ |
| |
| Večer Tenhle muž mě mate, a já jsem skoro naštvaná sama na sebe za to, jak snadné je se mnou manipulovat. Stačí jeden smutný pohled a já bych se mohla přetrhnout. Jen kývnu a v tichosti se dám do jídla. Tvářím se, že mě zajímají zprávy ale ve skutečnosti nejsem schopna pochytit jediné slovo. Rozčiluje mě, jak obyčejně tohle celé vypadá. Prostě jen pár, který večeří u sledování televize. "Kde je Zomba?" Napadne mě, že jsem ty dva ještě neviděla společně v jedné místnosti. |
| |
| Večeře s Doktorem Od těch zajímavých zpráv se to přes ty nezajímavé už stihlo přehoupnout k těm, které vlastně nemají vůbec žádný význam a ke sportu. Tvůj společník se pustil do jídla s velkým gustem, ale spořádaně. Je zjevné, že je zvyklí jíst ve spěchu a nárazově. Když jsi svou otázkou přerušila rodinou idylku u televize, už je skoro po jídle. „Někde venku, baví se, je to spíš takové noční ptáče.“ Usmál se a pokračuje v jídle. |
| |
| Večer No jistě, vnímala jsem jí, jako starší ale je to vlastně pořád puberťačka. Já jsem v jejím věku nebyla jiná. Bez chuti přehazuji jídlo z jedné strany talíře na druhou a nakonec napůl snědenou večeři odložím na stůl. "Díky, ale nakonec asi nemám tak velký hlad, jak jsem si myslela." Volnou rukou nervozně popotahuju za hadičku vedoucí plazmu. S chutí bych si jí vytrhla. Už nejde předstírat, že by zprávy pro mě mohly být zajímavé a Alexova blízkost mě znervozňuje. Mám chuť si nafackovat. Sedím tady jako na trní a mám pocit, že exploduju. Jsem jako malá holka. |
| |
| Večere s Doktorem „Měla byste to sníst Jacquelin, udělá vám to dobře a tu hadičku prosím nechtě být… “ Pohled, se kterým se k tobě obrátil, je starostlivý, jak se na lékaře sluší. Nijak přímo nezasahuje. Jelikož už stihl dojíst i on odsouvá talíř a odkládá vidličku. „… Je sice přilepená a zajištěná, ale i tak s jehlou pohybujete a poškozujete si žíly a pokud by se vám ji podařilo vytrhnout, přidělala byste nám práci a sobě ublížila.“ Normálně by se asi zvedl a talíře odnesl, ale nejspíš doufám, že se přece jen ještě dáš do jídla. Televize už se ani nesnaží předstírat, že je středobodem vašeho zájmu a pustila reklamní blok. |
| |
| Večer S tichým povzdechem hadičku pustím. Propletu prsty a ruce složím v klíně abych je trochu zklidnila. Jídlo ale ignoruju nadále, přešla mě chuť. "Nechci ten experiment ukončit." Řeknu zcela vážně ale nedívám se na něj přitom. "Chci pokračovat ale taky chci abysme si předem přesně určili podmínky, za jakých budeme pokračovat." Teprve teď se na něj podívám." Ten upír je teď pravděpodobně jediná věc, která mě dělí od vyhazovu z práce. Když z něj dostanu nějaké informace tak mě třeba kapitán nepošle prvním vlakem zpátky do Skotska. Takže ani nemám moc na výběr." Je vidět, že mě ta představa nijak netěší. O tuhle práci jsem opravdu stála a byla jsem nadšená, když si mě vybrali. Nečekala jsem, že tím, že kývnu na tenhle hloupý experiment, který se mi navíc zdál skutečně zajímavý, tak si tolik zkomplikuju život. |
| |
| Večere s Doktorem Doktor tvé gesto nejspíš pochopil a jídlo to už nepodstrkuje, naopak si ho přitáhl a zatímco mluvíš, dojídá co po tobě zbylo. Když slyší, že experiment ukončit nechceš viditelně se rozjasnil a papá s větší energií a chutí. „S prací si nedělejte starosti Jacquelin, není důvod proč by vás někdo vyhazoval, máte neschopenku, moji vinou vašemu Veliteli jsem se už omluvil a vše mu vysvětlil.“ Mluví zvesela, klidně a vidlička s kouskem slaniny se při těch slovech pohybuje vzduchem nad talířem jako nějaké ukazovátko. „Samozřejmě subjekt vám bude plně k dispozici, pokud se nám ho podaří přivést k plnému vědomí.“ |
| |
| Večer Tahle odpověď mě celkem uspokojí ačkoliv si stejně myslím, že to slíznu, vzhledem k tomu, že jsem se pravděpodobně měla nejprve zeptat na svolení, než jsem se do experimentu bezhlavě vrhla. Pohodlně se zabořím do měkkých polštářů na pohovce a sleduju, s jakou chutí do sebe Alex háže jídlo. "Máš moc hezký byt." Pomyslím na svojí neútulnou malou garsonku s hromadou nevybalených krabic. Možná si opravdu víc odpočinu tady, než tam. Opět se začínám cítit unavená. Ale tentokrát je to příjemná únava a nikoliv absolutní vyčerpání. |
| |
| Po večeři Ten zbytek tvé porce v něm zmizel opravdu rychle, ale stále tak kultivovaně, jak to jen u vajíček a vidličky jde. Tvého pohledu si asi všiml, protože když dojedl, otočil se zase k tobě poněkud nejistě. „Mám někde na nose vejce?“ Zkouší tipnout důvod tvého pohledu. Tvá další poznámka ho přiměla se rozhlédnout, jako by až teprve na jejím základě začal byt registrovat a posuzovat i podle estetické stránky. „Děkuji, ale to je spíše Zombina zásluha, když jsme přišla, nazvala to holobytem a přinutila mě nakoupit vybavení a zařídit to tu.“ Při té vzpomínce se zasmál a i podle tónu jakým mluví, se zdá, že je Doktor Frankenstein na své monstrum opravdu hrdý, asi jako otec na své dítě. |
| |
| Večer Jeho reakce mě donutí se usmát. Ale v podstatě je to tak, jak jsem předpokládala. "Nečekala bych, že někdo, kdo si barví vlasy na modro může mít tak dobrý vkus." Žertem, pak zvážním. "Vyprávěla mi, jak se k tobě dostala. Ona upíry skutečně nenávidí, ne že by se jí člověk, po tom co zažila, divil." Lehce nakloním hlavu ke straně. "Proč tady ale potom zůstala? Proč se nevrátila domů?" |
| |
| Posezení s Doktorem „Zdá se vám Jacquelin, že je tu málo modré barvy?“ Odpověděl ti také se smíchem a po odsunutí talíře se definitivně obrátil k tobě. Obsadil druhou půlku sedačky a také si udělal pohodlí. „Když pominu technické aspekty, opravdu si myslíte, že tak jak je by se toužila vrátit domů? Nehledě na to, že mám pocit, že se tam ani nijak vrátit netoužila, nikdy to ani nenavrhla.“ Sic v pohodovém a klidném hovoru, pozice otce v tomto stále funguje a v jeho tváři je vidět lítost. Zahnal ji zavrtěním hlavy a gestem jako by snad odháněl nějakého myšlenkového komára. „Ano nenávidí je, také se do mě pustila a div mě nezmlátila, když jsem se zmínil o našem experimentu…“ |
| |
| Večer Netuším, z jakých poměrů pochází a ptát se na to nechci. Ale umím si představit, že by pro někoho mohlo být vysvobozením, pokud by si jeho rodina myslela, že je mrtvý. Z toho je mi trochu smutno. Povzdechnu si. "Svět nikdy není černobílý, jednou to třeba taky pochopí." Přezevšechno mi tenhle jejich podivuhodný vztah přijde hezký a je vidět, že on jí má skutečně rád. Cítím jak se mi pomalu zavírají oči. Natáhnu se po skleničce s vodou a trochu usrknu abych se probrala. |
| |
| Pohovění „Jsou to jen miliardy odstínů šedi… ale kdo ví, možná nakonec ostatní zjistí, že pravdu má ona. Jistě existují výchylky proti statistickému normálu, ostatně to jistě chápe i Ona, i když to neřekne... nakonec ten váš kolega je taky zajímavý exponát, očividně se smyslem pro humor.“ Usmál se a vymanil se z milého objetí sedačky a narovnal záda. „Chcete něco k pití, nebo chcete jít spát, pomohu vám do schodů, Jacquelin.“ Je vidět, že je v klidu, nejspíš momentálně neztížen prací a připraven splnit tvé přání ať bude takové či onaké. |
| |
| Večer Jeho narážka na Willa mě probere z letargie. Zatvářím se zmateně. "Jak to myslíš?" Kromě jeho jména mi na něm nic obzvlášť humorného nepřišlo a ani se mi nezdálo, že by nějak sršel vtipem. Proto nerozumím tomu, na co Alex poukazuje. Jeho nabídku, že by mi pomohl do postele prozatím přejdu mlčením, ráda bych nahoru vyšla sama ale nějak pochybuji, že bych toho zatím byla schopna. |
| |
| Rozhovor „No Vlkodlak v policejních jednotkách pro boj s lykany, který si k tomu všemu dá jméno Vlkodav? Vám to nepřipadá humorné, Jacquelin?“ Nejspíš zachytil, kdy se tvé oči probrali z letargie a nezačal vysvětlovat jiná svá slova, například tvůj transport do postele. Když na tuto svou nabídku nedostal žádnou odpověď, při svých slovech se zase uvolnil a nechal trochu lapit sedačkou. Přitom se netváří jako by říkal něco objevného, spíš jako by komentoval něco zjevného, jako že v Londýně celkem často prší. |
| |
| Večer Takže nejsem jediná, kdo Willa považuje za vlkodlaka. To mi trochu zvedne náladu ačkoliv to, že ho podezíráme ještě neznamená, že jím skutečně je. "Nejsme jednotka pro boj s lykany." Ohradím se trochu ukřivděně. "My máme chránit je před lidmi a lidi před nimi, v tom je celkem rozdíl. V dnešní době nemůžete upíra zabít jen proto, že je to upír. Ačkoliv spousta lidí by to stále s chutí udělala a považovali by to za dostatečný důvod." |
| |
| Večer „Jacquelin, přede mnou je nemusíte hájit, považuji je za velmi zajímavé životní formy… obdivuji odolnost jejich organismu… jsou přímo studnicí poznání…“ Stále v dobré náladě, pomalu se propadající do pohodli sedačky, gestem někde mezi stůj a ruce vzhůru, jako by chtěl zabrzdit tvůj obranný reflex. Vidíš mu na očích, jak se jednoduchá slůvka v mysli rozvíjí do spirály složitějších představ, ale malým trhnutím hlavy je odehnal. „Chápu vás, vaše ideály… pokud bude bezprávně ubližováno jim, chcete je bránit. Ale také sama říkáte, že máte bránit lidi před nimi. Ostatně vaše zbraň nabitá stříbrem také něco naznačuje. Na druhou stranu chápu animální strach kořisti, když má vědomě žít se svým predátorem. Lidé žijí v tom, že jsou vrcholem evoluce a v konfrontaci s nimi, dostává tato přestava tvrdé K.O.“ |
| |
| Večer Kývnutím hlavy jen potvrdím jeho slova. "My nejsme primárně lovce, ale pokud někdo začne zlobit, tak se jimi staneme. Otázkou ale je, kdo bude lovná zvěř." Lehce se nad tím pousměju a zívnu. "Tak dobře, vzdávám to, půjdu si lehnout." |
| |
| Dobrou noc Je vidět, že je připraven ti odpovědět, očividně se baví rád, pokud se zrovna nebrodí mrtvolama, nebo nemá plnou hlavu nějakého experimentu. Ale jakmile jsi zívla a kapitulovala před neviditelným nepřítelem, vymanil se z objetí sedačky a už stojí u tebe a nabízí ti pomocnou ruku ke zvednutí se. „Bojím se drahá Jacquelin, že kdo je lovná zvěř je v tomto případě dáno už přírodou. A pokud začne zlobit někdo jako je váš kolega, tak budete pouze ozbrojenou lovnou zvěří… samozřejmě druhou věcí je efekt vybití strachu a flustrace, kdy se agresivita těch slabších vybíjí na objekt, který se nebrání a nepřestavuje hrozbu. Ostatně to je už ověřené hystorií…“ Ať už přijmeš nebo ne svěsil balíček ze stojanu a nahradil jej svou maličkostí. Což se okazuje užitečné, když se přiblížíte ke schodišti. I to bys teoreticky mohla zvládnout sama. Zábradlí, i když jen v podobě tří napnutých ocelových lanek, tu je. |
| |
| Do postele Soustředím se na to, abych nezakopla o vlastní nohu a tak už mu neodpovím. Jen dojít ke schodům bez pomoci stojanu je pro mě dost obtížné. Jistě, mohla bych se chytit Alexe, nebo ho prostě rovnou požádat, aby mě odnesl. Nemyslím si, že by mu to činilo potíže. Ale moje hrdost mi to nedovolí. Vděčně se zachytím zábradlí a na okamžik zaváhám, než stoupnu na první schod. Rozčiluje mě, jak nemožná a slabá se teď cítím. Nakonec to vzdám. "Tohle asi nezvládnu." Řeknu tiše aniž bych u toho na Alexe pohlédla. |
| |
| Bez kartáčku… Neotáčíš pohled na svého ztichlého průvodce a tak nevíš, jestli jeho tvář opanoval nějaký výraz. V každém případě cítíš jeho ruku, jak přejela po tvých zádech, uchopila za druhý bok a podepřela. Stačí se jen také zavěsit, svojí paží za jeho krk a stoupat vzhůru. Lanko v druhé ruce ti jen dokazuje, že opravdu plní spíše funkci psychologickou a bezpečností. S tebou v jedné ruce a s pytlíkem v druhé stoupá doktor až do modrobílé ložnice. Posadil tě na postel a pytlík zavěsil nad postel. Osvobozen od obou závazků se pustil do chystání postele pro tvou maličkost, aby se do ní následně uložil. „Zvládnete nechat ruku bokem a v klidu při usínání, nebo ji mám přikurtovat?“ |
| |
| Do postele Podívám se na sáček s plazmou a povzdechnu si. "Je to nutné?" Ani ale nečekám na odpověď, i Zomba byla v tomhle ohledu dost nesmlouvavá, tak proč by to s ním mělo být jiné? "Radši přivázat. Ale jen jednu ruku!" Dodám rychle a trochu se zamračím. Přeci jen bych byla nerada, kdybych si v noci při neopatrném otočení nějak ublížila. Kdybych si například roztrhla žílu, mohla bych třeba i vykrvácet a sama vím, že krve teď nemám nazbyt. S jednou volnou rukou bych pořád byla v případě potřeby schopna se sama osvobodit. Doufám. Stále na sobě mám jen ručník a Alex nevypadá, že by mu moje nahota jakkoliv vadila. |
| |
| Přípravy na spánek „Nutné to není, za chvíli to bude ve vás a pak vás odříznu… ale pokud máte neklidné usínání, je to určitě bezpečnější.“ S překvapivou jistotu sáhl do nočního stolku a zpoza dvířek vytáhl úvaz pro tvou ručku. Jako by tu pouta měla svá přesně daná místa. Připraven, ale nijak se nehrne do toho tě poutat. Jen k tobě zvedl oči a čeká, jak se rozhodneš a nejspíš také na to, že se uložíš. Noční oděv ti nikdo nenachystal a Alex opravdu nevypadá, že by se jej chystal právě nyní shánět. Spíš mu něco takového ani nepřišlo na mysl. |
| |
| Do postele Váhavě se položím a pak, protože to skutečně není příliš pohodlné, ještě váhavěji odložím ručník. "Jestli se budu moct pro jednou probudit bez pout na rukou a nohou, tak si klidně ještě chvilku počkám." Zahledím se na sáček nad hlavou a pak pohledem sklouznu po hadičce až ke své paži. Cítím, teď ještě silněji než předtím, jak na mě jde spaní. Asi jsem si neměla ještě lehat. Jen na okamžik zavřu oči... |
| |
| Spánek Tvůj hostitel přikývl a pouta zase zmizela. Místo nich od tebe přebírá ručník a skládá jej a odkládá na stolek. „V pořádku, jen zkuste ležet v klidu a nechat ruku na místě…“ Cítíš jeho dlaň, jeho prsty jak lehce manipuluje s tvou paží a pak to samé dělá s hadičkou, nejspíš aby ses do ní nezamotala. Když je spokojen, znovu bere ručník a narovnává se. „Přeji dobrou noc Jacquelin, kdybyste něco potřebovala, zavolejte… až bude čas, přijdu si vás zkontrolovat a odpojit.“ Odchází, mizí za modrobílou stěnou, prosvícenou umělým světlem z vnějšího prostoru bytu. Přímo nad ložnicí žádná lampa není, takže je dosaženo jistého šera. Nechává tě samotnou s pytlíkem nad hlavou a jeho pomalu ubývající hladinou. Stejně jako zde není úplná tma, není tu ani úplné ticho. K tvým uším doléhají zvuky, ke kterým si jen můžeš domýšlet zdroje jako je televize, kroky, pouštění vody a umývání nádobí. Jen na chvíli zavřít oči, nechat je odpočinout, jelikož krom pomalé hladiny tu pro ně nic nového není. Hned je zase otevíráš, jen jistá rozespalost a zmatení ti dává tušit, že to zase tak hned nebylo. Stejně jako to, že okolí ovládla tma. Ležíš na boku, hadička je zdá se pryč, což je dobře, jelikož ruka už dávno není v pozici, ve které měla být. Cítíš, že jsi zakryta lehkou dekou, která vzhledem k teplotě v bytě zcela vyhovuje. Zvláště když o teplo se stará něco jiného, nebo spíš někdo. Leží za tebou. Cítíš jeho klidný dech za krkem, občasný dotek hrudi na svých zádech. Ruku, která se klene přes tvé tělo, spočívá na madraci a dlaň jen volně, nehybně obepíná tvé prso. Nohu, pokrčenou stejně jako ta tvoje, až stehna dotýkají se jedno za druhým. Jeho přirození, dotýkající se tvého pozadí, uvězněné mezi těly. Žádný z poslů, kteří nosí informace k tvému já o stavu tvého těla, neříká nic o tom, že snad stalo by se znovu to co už několikrát během minulého dne, dní? |
| |
| Dobrou noc Cítím se dobře, stále příjemně unavená, vím, že když zavřu oči, opět se dokážu lehce propadnout do snu. Možná by se mi i povedlo navázat na sen, který se mi zdál. Jen na okamžik mi přijde na mysl, že bych ho měla odstrčit. Znovu je tu ten pocit normality, jako kdybychom takhle usínali každý den, jako obyčejný pár. Ta myšlenka mě zneklidní, protože my nejsme ani pár ani obyčejní. Ale je mi v pelíšku příliš dobře, abych s tím chtěla něco dělat. Cítím se být v bezpečí, jeho horký dech mě šimrá za krkem a ruka, volně pohozená přes mé tělo mi dodává klid. Rozhodnu se pro jednou nechat věci tak, jak jsou. Naopak se ještě blíž přisunu k jeho tělu a schoulím se v jeho teplém objetí. Jen pro tentokrát. Zavřu oči a znovu usnu. |
| |
| Spánek Procitnutí ze sna, pocit normality, myšlenka co zalechtala kdesi v mozku, než ses zavrtala hlouběji do jeho objetí, než znovu jsi propadla do snu. Druhé probuzení je poněkud tvrdší než to první a to hlavně dole u doktora. Mohutnější a pevnější než před tím, tlačí se teď jinam než na tvé pozadí. Jeho tělo klouže po puklince ve tvém klíně. Pomalu jako by stále spal, nijak nesnaží se najít cestu do hlubin, klouže jen po povrchu. I jeho ruka přitáhla si tě blíž do svého objetí, pevněji přiléhá k tvému ňadru a prsty líně pohybují se po jeho povrchu. Tvá záda opřená o jeho tělo, jeho stále stejně klidný dech dál šimrá tě ve vlasech. Temnota za oponou vaší ložnice se trochu projasnila, bych ještě nepřehoupla se v den. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Klidně ležím a vnímám jeho vzrušení, které jako by se částečně přenášelo i na mě. Ve skutečnosti mě to uklidňuje, protože v ložnici není jedna jediná ohořelá mrtvola a Alex je přesto vzrušený. Bod pro mojí maličkost. Mohla bych dál předstírat spánek, prostě nechat oči zavřené ale už vím, že to ho neodradí. A já už nechci být jen něčí hračka. Cítím se dobře, odpočatá, asi ještě ne úplně fit ale už ne jako hadrová panenka. Teď si chci chvilku hrát já. Šero v místnosti jako by mi dodávalo odvahu, jako bych se do něj mohla schovat a skrýt tak svůj stud. Stud? Viděl mě nahou. Už několikrát jsme spolu šukali...tedy spíš on se mnou. Otočím se v jeho náruči, takže se rázem ocitnu čelem k němu, ještě blíž než doposud. Nevidím mu v té tmě do tváře. Jednou rukou vklouznu mezi naše těla a prsty ho jemně ale pevně obejmu přímo u kořene. Velmi pomalu po něm začnu rukou klouzat nahoru a dolu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jak rozdílné pocity to jsou, když kolem nejsou žádné mrtvoly, ty nemáš pouta a on možná stále ještě v polospánku, vzrušený jen v tvé přítomnosti. Když necítíš otupělost z narkózy ani slabost. Když se naopak cítíš odpočatá a při síle. Asi nikdy nebudeš vědět, co ti napumpoval do žil, ale efektivnost mu upřít nemůžeš. Pomalu se probouzející světlo nad městem, které nikdy nespí. Otočit se v jeho náručí, znamená menší akrobacii. Vyloupnout své tělo, které zapadá do toho jeho, své ňadro z jeho dlaně a samozřejmě i zarážku, která blokuje tě v klíně. Nejspíš opravdu ještě spí, nechytá se pevnění, nebrání ti. Podařilo se ti protočit, i když jeho zkroucené tělo, které před tím tak dokonale zapadalo do tvého, nyní vytváří mezeru mezi vámi. Ruka pod hlavou, druhá volně beze smyslu leží na posteli, tam kde před tím objímala tebe. Tušená tvář a zavřené oči v nočním šeru. Vypadá stále klidně, bezbranně, i když bereš jeho zbraň do své ruky, kdy začínáš si hrát. Cítíš pulsující vzrušení, když pomalu pohybuješ rukou, teplo a tvrdost ve své dlani. Netušíš jak tvrdý má normálně spánek, vlastně ani nevíš, jak dlouho byl na nohou, kdy přilehl si k tobě. V každém případě teď spí a zdá se být ve tvé moci, nebo alespoň ve tvých rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nijak se nenechám odradit. Když on mohl ve spánku zneužít mě, proč bych já nemohla zneužít jeho? Zapřu se na jednom loktu a nadzvednu se. Stačí lehce zatlačit a podaří se mi jeho tělo převalit na záda. Ruka se stále pohybuje v jeho klíně. Přisunu se blíž, trochu zimomřivě, jako kdybych potřebovala teplo jeho těla k životu. Opírám se o loket a hlavu si položím na jeho hruď. Cítím, jak se podemnou zvedá a opět klesá, poslouchám pravidelný tlukot srdce a cítím se dobře. Teď už bych možná i nějakou reakci uvítala. Ale dokážu si poradit sama. Jsem nahá a poprvé to považuji za výhodu. Zvednu se a obkročmo se na něj posadím. Svůj teplý klín přitisknu k jeho ale zatím nijak nepokračuji. Jsem vzrušená ale nesnažím se to uspěchat. Opět si lehnu a přivinu se k tomu horkému, vzrušenému tělu, které mám pod sebou a které teď můžu ovládat. Zavřu oči. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Oddechuje, spí. Opravdu se ti vrací síly, převalit se ho ti nedělá problémy. Ostatně není to žádný metráček a až na jeden kousek těla je celkem vláčný. Jedna ruka, co byla pod hlavou, ocitla se za komicky za hlavou. Druhá, před tím nesmyslně chránící prázdnotu co po tobě zbyla, přepadla na opačnou stranu jeho těla. Nohy se poslušně srovnaly a ten kousek nepoddajný ve tvé ruce, hrdě se pozvedl do výše. Přisouváš se blíž, slyšíš jeho srdce, jak klidně bije, cítíš jak se mu hrudník klidně plní vzduchem a zase vyprazdňuje. Zdá se, že opravdu stále spí a pokud ne, hraje to velmi dobře a přesvědčivě. Moc je stále ve tvých rukou, když pomalu končí noc. Usedáš a zvolna uléháš, tiskneš své tělo na to jeho, svůj klín k tomu jeho. Nespěcháš, a přestože nemáš pocit, že by se probudil, cítíš jak v tom přiblížení, začal pohybovat zlehka pánví. Pomalu bezmyšlenkovitě jen pro příjemný pocit, se obnažený vrchol tře o tvůj přístupný a přitisknutý klín. Máš zavřené oči, nespěcháš, užíváš se nadvlády, toho jak srdce sic pořád klidně reaguje na vzruchy a jejich potřeby. Bez toho aniž bys pocítila, že by se něco změnilo, že by se probudil, cítíš, jak ruka která tak marně objímala vzduch a do teď zbytečně leží bokem, přistála na tvém pozadí. Nijak silně jen tak, jak prsty objali oblinku, která přistála v dlani. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ještě chvíli klidně ležím a užívám si to jemné tření. Pak už to ale nemůžu vydrežt. Lehce se nadzvednu a nechám ho mělce vniknout dovnitř. Jsem vzrušená, vlhká a on hladce vklouzne do míst, pro něj tak už dobře známých. Tiše zasténám. Je to úplně jiný pocit, když jsem to já, kdo má v rukou vedení. Zhoupnu se v bocích a cítím, jak pomalu proniká hlouběji. Horký a tvrdý, pomalu až úplně na dno. Skloním se, nahrbím a čelem se opřu o jeho hruď. Vychutnávám si ten pocit naplnění. Poslouchám jeho dech a čekám, kdy se změní, kdy i v něm pocítím vzrušení. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Lehký pohyb co všechno změní a slepé stvoření, spící, vedené jen příjemnými pocity a třením dostane se do sladké pasti. Další pohyb s jeho dlaní na tvém pozadí a vlhké vězení vítá hosta stále hlouběji ve svých útrobách, ve svém sevření. Tichý zvuk, který vydral se ti přes rty, zhoupnutí tvých boků, zatímco ty jeho vedeny slepou touhou snaží se dotáhnout slastných pocitů, tlačí se dovnitř, tře se o stěny své úzké cely. Opíráš hlavu o jeho hruď, vychutnáváš si své pocity a jemu přinášíš jistě podobné. Posloucháš jeho srdce, které poslušno slepého vládce bije silněji, ale ne o překot. Vnímáš ty jemné pohyby, co provádí jeho pánev a které se přímo přenáší do tvého těla. Vnímáš, jak prsty přejeli zlehka po napnuté oblince zadečku, jak se otočili, jak mění směr i přítlak. Jak zlehka kloužou po tvé kůži dolů do míst, kde vaše těla se tak těsně potkávají a protínají. Jak jeden z nich projel kolem otevřené brány, kopíruje jedno její křídlo. Cítíš, jak změnil se jeho dech. Stále v tichosti cítíš, byť stále zvolna jak nutí pánev hlouběji se propadnout do madrace, prodloužit pohyb ve tvém nitru. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Napřímím se, prsty kloužu po kůži od ramen stále níž, jak se moje tělo napíná a protahuje. Nehty jemně drásají pokožku. Až nakonec ho jen konečky prstů šimrám na podbřišku, záda prohnutá do tvaru luku, tělo napjaté. Zapředu jako spokojená kočka a začnu se pohupovat. Jen lehce ho nechávám aby se uvolnil ze sevření a pak opět vniknul dovnitř. "Pojď si hrát." Zašeptám, protože teď už ho ze spánku nepodezřívám. Stehny pevněji sevřu jeho boky a další pohyb je ráznější. Jako kdybych si pomalu dodávala odvahu a teď se konečně rozhodla řádně ho osedlat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zvedáš se, napřimuješ. Tvé prsty kloužou po jeho kůži a jeho po té tvoji. Jak zvedáš se, opouští škvírku, kterou dotýkal se nejtajnějších míst. Cestičku mezi jeho stehny a tvými oblinami, opouští ji, míří přes boky na tvé stehno. Když jeho druhá ruka, stoupá na druhé od kolene na to druhé. Jeho boky ustali v pohybu, když zvedla ses do výšin, když jak pyšná kočka zavlnila ses. Nepředstírá spánek, ještě chvíli, když zvedla jsi hlavu z jeho hrudi, nechal zavřené oči, vychutnával si ten pocit a otvíral je spolu s tvým pohybem a úsměvem co usadil se na rozespalé tváři. „Dobré ráno.“ Jeho dlaně spočívají na tvých nohou, prsty roztáhli od jejich vnitřku až po vnějšek. Jen líně stoupají vzhůru, zpět k tvým bokům. Úsměv na tváři a sevření, které jsi ucítila uvnitř svého těla. Pohled, který jej usvědčuje z toho, že chce si hrát a nejspíš nevadí mu, že nejsi znehybněná a že jsi na koni. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Znovu se zhoupnu v bocích. Jeho dlaně na mých stehnech skoro pálí. Nebo mi to tak alespoň připadá, možná, že vzrušení rozpaluje celé moje tělo. "Nezlobíš se, že tě budím?" V hlase mi zní smích. Sama jsem překvapená, jak dobrou mám náladu. A jak silná se cítím. Netuším, co to vpustil do mého těla ale očividně to funguje na jedničku. Užívám si ten pocit moci a těší mě, že on nijak neprotestuje proti mojí nadvládě. Příjemná změna oproti našim předchozím hrátkám. Začnu se pohybovat s větší razancí, nechám ho skoro vyklouznout ven a pak prudce znovu dosednu. Vychutnávám si rozkoš, když mnou celou projíždí a roztahuje mě. Nasadím pravidelné tempo se kterým na něj nasedám. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Myslím, že tenhle budíček přežiju.“ Smích nakažlivý zdá se stejně jako vzrušení, horkost ve tvém těle a v jeho dlaních. Spoutám tvými stehny, uvězněn ve tvém nitru, necítí se zdá se poražen. Nesnaží se vzdorovat ani převzít otěže, sesadit královnu, ani stáhnout tě z trůnu zpět ke své hrudi, do svého dosahu. Jeho ruce zůstávají na tvých nohou, hrají si na nich, stoupají až bokům, palce zajíždí třísly k tvému klínu. Znovu sjíždějí dolů, aby mohly si hrát znovu, či jen rozejít se do stran, kolem tvých stehen, jako by snad chtěl ti pomoct ve tvé jízdě na ohnivém oři. Jeho oči tě nehypnotizují, chvíli hledí na tebe, chvíli do tvých očí, aby je přivřel či zavřel úplně, když mu tvé pohyby přináší nejpříjemnější pocity. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Uvědomuji si, že mi dělá dobře, vidět ho potěšeného. Proč? To je i mě záhadou. Pod jeho pohledem mi ale na tvářích naskáčou červené flíčky. Proklatě, i po tom všem se před ním stydím za své vzrušení. Zavřu oči a zakloním hlavu abych se do těch jeho nemusela dívat. Dlaněmi se opřu o jeho stehna. Stačí jen lehce změnit polohu a moje vzrušení prudce vzroste. Potlačím všechny instinkty, které na mě křičí, abych se ovládala. Pootevřu rty a začnu sténat. Doufám, že se Zomba ještě nevrátila. Jinak by mi jí bylo celkem líto. Zabrala jsem si pro sebe její postel i milence. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Cítíš červánky ve svých tvářích a je ti jasné, že vidí je i on. Tedy, když nezavírá oči a neužívá si vzrušení, potěšení, které mu královna přináší. Zavíráš oči, zakláníš se, poddáváš se vzrušení, poddáváš se instinktům. Tvůj hlas ovládá prostor, stejně jako ty v tuto chvíli ovládáš vás dva. Cítíš jeho ruku, jak využil tvého záklonu a vklouzl mezi tvá stehna, jak lehce prstem přejíždí před vystavený poklad. Cítíš jeho ruku na svém boku, jak kopíruje tvůj pohyb, kterým přinášíš vám rozkoš. Cítíš napětí v žezle, které jsi zvolila pro svůj majestát. Napětí, které nakonec jistě překyne v explozi. Ale zatím ne, zatím vzdoruje, stejně jako on vzdoruje touze pozvednout se do sedu, mít tě víc na dosah, ovládnout situaci. Mohl by, není spoután, nic jej nenutí zůstat dole, ale přesto zůstává a užívá si toho co dává mu královna. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Kousnu se do rtu. Jeho doteky, jako kdyby přesně věděl, co potřebuju. Cítím z něj klid a rozvahu, zatímco já pomalu ztrácím sama nad sebou kontrolu. Vrátím se do jeho náruče. Přitisknu svou nahou hruď na jeho a vyprahlými rty hledám jeho ústa k polibku. Užila jsem si svojí chvilku v sedle ale teď potřebuji aby opět převzal opratě. Bolestivě si uvědomuju, že být v poutech mi svým způsobem vyhovovalo. "Vem si mě..." Zakňourám, hlas ztenčený touhou, sotva slyšitelný mezi steny. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Deka, kterou jste byli zahaleni, nyní už dávno kdesi jen na jeho nohou, zatímco tvá ňadra se vzpínají nad ním, když s hlavou zakloněnou ztrácíš sama kontrolu. Dobrovolně vzdáváš se vlády, přestáváš se propínat, klesáš na jeho hruď. Jeho ruka, která do teď opájela se vystaveným pokladem v tvém klíně, včas unikla, než past tvého těla sklapla. Přes boky, proklouzla opět na oblinku tvého nyní vystrčeného pozadí. Její družka tvůj pád z trůnu provází, na malou chvíli obejme tvé ňadro na jeho pout, aby jej opustila, než dolehneš na jeho hruď. Pod tvou rukou, přes křídla lopatek, přes šíji vklouzává do tvých vlasů. Jeho rty nebrání se polibku, přivítali tvé. I když je zřejmé, že královna vzdává se vlády, žezlo je v klidu, dokud svou abdikaci nepotvrdíš slovy. Cítíš, jak přesunul nohy, pokrčil, aby mohl se o ně opřít. Cítíš, jak jeho boky pod tvými dali se do pohybu a jak žezlo zvolna začíná znovu cestovat tvým nitrem. Cítíš jeho prsty ve vlasech, i jak přes boky dosáhli oblinek tvého zadečku, nechávaje za sebou občasnou vlhkou stopu. Jeho pohyby pokračují, pomalu se prodlužují, když prsty vklouzli do roklinky mezi půlkami. Vnímáš, jak vlhký prst putuje po jejím dně, jak pomalu přejíždí po varháncích stažené tkáně kolem zavřené branky, jak doputoval k napnuté hrázce, která dělí ji od místa, kde jeho pohyb přidává na síle. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Skoro zatajím dech, když převezme vládu nad situací. Přijde mi teď úplně jiný, než když se mě zmocnil na pitevním stole. Předtím mluvil, přišlo mi skoro, že je mimo, že to všechno dělá skoro nevědomky. Teď mi naopak přijde tichý a soustředěný, jako by každý pohyb pečlivě naplánoval, než ho provede. Paže mu obtočím kolem krku a těsně se přivinu ke svalnaté hrudi, ve které nyní divoce cítím bít srdce. Na okamžik strnu, když jeho prsty doputují do těch zapovězených míst. Pak se ale opět uvolním. Řekla jsem mu, ať si mě vezme. A přesně tak jsem to taky myslela, ať už to přinese cokoliv. Skoro se stydím za to, jak se mi líbí nechat ho kralovat nad mým tělem. Jak mě vzrušuje ta myšlenka, že se mu plně odevzdávám. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Doktor Alex a Zombin Frenkie, kdo si tě vzal a komu jsi naopak předala vládu? Kdo teď líbá tvoje rty a projíždí tvým tělem. Čí stehna při tom pleskají o tvůj zadek. Zcela určitě si užívá a přitom jsi si zcela jistá, že neztratil hlavu. Prst projel po vějíři kolem svírajícího se středu. Určitě zaznamenal, jak si na okamžik strnula, možná to cítil i v místě kam naráží jeho rozpálený žalud. Slyšíš pleskání stehen i zvuk, který usvědčuje tvou vláhu. Jeho prsty přešly přes onu hradbu, rozdělili se a přitisknutí na tvé brány, svírají zbroceného dobyvatele. Opouští prales tvých vlasů, znovu klesá přes tvou šíji, kopíruje pohoří táhnoucí se mezi křídly. Cítíš jak mu na těle vyskakuje pot, cítíš jeho dech na své tváři, slyšíš vlastní srdce, jak tepe ti v uších spolu s ozvěnou toho jeho. Prsty opustili tvé brány, stáhli se za hradby, mokré přejeli po branách jiného chrámu. Nepokračují, chvíli krouží a zlehka tlačí proti vnikajícímu údu ve tvém těle. Cítíš ten tlak a on jej zcela jistě cítí také, vnímáš jak silněji se vypíná uvnitř tebe jak přidává na důrazu v každém přírazu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Napadne mě jiné, pro tuhle chvíli skoro vhodnější přirovnání, než Frankie. Doktor Jackyll a pan Hyde, protože přesně takhle to na mě teď působí, dva zcela rozdílní lidé. Udělám si poznámku, že se o to musím podělit se Zombou...později. Jeho prsty jsou vlhké mými šťávami, nikam nespěchá, nikam se netlačí ale já přesto cítím jistou nervozitu. Přesto si uvědomuji, že je teď v ideální pozici, stačil by se trochu posunout a mohli bysme oba zakusit něco nového. Tedy minimálně pro mě nového. Cítím, že se pěkně rozehřál, kapky potu pod mými prsty ho usvědčují ale já na tom nejsem jinak. Prsty mu prohrábnu husté vlasy a opět zasténám. Cítím ho tak hluboko uvnitř sebe, až to skoro bolí. Krásně bolí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Šílenství, dvě tváře stejného člověka, těžko říct, která je dominantní. Přesto všechno co se stalo, přes všechno co honí se ti hlavou, nyní sama ses mu oddala. Sama ses rozhodla přijmout to, co zrodí se v jeho podivné mysli, když jeho prsty s lehkým tlakem krouží po dosud zapovězeném území. Cítíš ten tlak, když jeho touha je uvnitř tebe. Cítíš, jak se vějířek propadá, když vyklouzne skoro ven. Vnímáš tu hru, při které nespěchá a krom projevu vzrušení tiše pokračuje v ní. Takto přitisknutá hrudí na té jeho, klečíc přes jeho boky, klínem právě tak vysoko, aby ten jeho byl o ten malí kousek níž a mohl využít delších pohybů. Tvé napnuté oblinky, dík rozkročení přes jeho tělo přímo vystavují zavřenou branku pro jeho prsty a nejspíš i pro jiné dobyvatele. Vnímáš jeho vzrušení, vnímáš každý náraz jeho klína do tvého, při kterém razí si cestu tvým tělem kam, až jen dokáže. Zatímco prsty cílevědomě pokračují ve své hře, natočené bříšky, schovávaje nehty, cítíš jak pomalu masáž nabývá na síle a branka podvoluje se když jeho žezlo vzdálí se. Až konečně, či snad nakonec ucítíš, jak bříško prstu otevřelo branku a prst vklouzl do jejího sevření, které se v zápětí dostavilo zcela instinktivně a automaticky. Vnímáš oč intenzivnější je další setkání špičky prstu a vnikajícího žaludu, když dělí je už jen tenké stěny tvých vnitřních orgánů. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Opět se napnu, když jeho prsty proniknou dovnitř. Je to jiný, zcela neznámý pocit, ale ne nepříjemný. Sama sebe nutím ke klidu. Uvolni se, nebo tě to bude bolet. Teprve, když si tohle řeknu, tak jsem schopná svaly uvolnit. Většinu práce teď nechávám na něm a sama se jen lehce pohupuji do rytmu. Trochu se odtáhnu, venku už se rozednilo natolik, že mu konečně vidím do tváře. "Buď opatrný." Šeptnu a opět ho políbím. Vášnivěji a s větší razancí než předtím. Vniknu svým jazykem mezi jeho horké rty. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Čas kolem vás běží, temnota ustupuje za modrobílými stěnami ospalému rannímu svitu. Využíváš světla a hledíš do jeho tváře, nakolik jen vzrušení dovoluje, působí klidně. Má zavřené oči, jako by v tobě nebyl jen kouskem, ale celý. Tvá slova ho přiměla oči otevřít, ale tvé rty, tvůj jazyk už mu nedovolují odpověď slovy. Přidává se k oné hře, jeho jazyk přejel po tvém, jeho rty sevřeli jej na chvíli, jako by nechtěl jej pustit. Ale jen na chvíli, než sám znovu okusí tvé rty, přejede po jejich vlhkých linkách. Jeho dlaň, jeho prsty, ty ztracené na křídlech tvých zad, dál putují po nich, hladí, konejší, nesnaží se nic ukořistit. Nezastavil se, pořád proplouvá tvým tělem, dobývá se do něj. Ale zloděj, který vnikl do zakázané svatyně je klidný, nehýbe se. Jen svou přítomností svým tlakem působí na dobyvatele. Cítíš, jak se branka sevřela kolem nehybného zloděje. Cítíš jeho druhy, jak přechází po ní, hladí ji, přináší vláhu. Snad čím víc se snažíš, tím méně se ti daří povolit sevřené, teprve po chvíli, snad samo od sebe, snad s vášní kterou věnuješ polibkům, napětí opadlo. Možná k překvapení tvému, ani nyní zloděj nepustil se do plenění pokladů, dál jen svou přítomností dráždí dobyvatele a tvé lůno přes tenkou stěnu. A zdá se, že jeho snaha je úspěšná, vnímáš to v občasném sevření, doteků zubů na svých rtech, bušení srdce pod sebou i chvění se při dorazu. Je ti jasné, že pokud nepřestane, neustoupí z tempa, z razance se kterou do tebe vstupuje, dojde k explozi. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Na okamžik mi bleskne hlavou, že bych ho měla zadržet. Prodloužit ten okamžik a řádně si ho vychutnat. Ale moje narůstající touha mi to nedovoluje. Naše propletená těla, horký pot na kůži, jeho pravidelné přírazy i nyní nehybný zloděj. To všechno a mnohem víc bičuje mé smysly a krok po kroku mě přibližuje k vytouženému uvolnění. Hravě ho kousnu do rtů, okamžik přidržím jeho ret mezi svými zuby, než ho opět pustím. Svými rty putuji po jeho tvář dolů na krk a zanechávám za sebou vlhkou cestičku. Jazykem přejedu po tepající žíle. Najednou mi hlavou prolétne myšlenka. Mohla bych se zakousnout, rozervat tu měkkou, teplou tkáň a smočit rty v horké, životadárné krvi. Ten obraz mám před očima naprosto jasný a zřetelný. S trhnutím a děsem v očích se prudce odtáhnu. Vyděsila jsem sama sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nehybný zloděj, bušící dobyvatel. Horký pot a bušení srdce snad silnější než to uvnitř tvého těla. Cítíš to napětí, víš, že od vrcholu dělí jej kousíček. Mohla bys to ovlivnit, mohla bys mu uhnout, ale přidáváš se k tomu sprintu. Cítíš jeho prsty na svých zádech, jak klesají na bok, jak chytají se pod tvými žebry, zlehka mačkají tvé tělo. Tvé rty opouští ty jeho, putují po tom jeho. Myšlenka, obrazy jak tvé zuby najednou ostré jak nože, trhají kůži nad jeho tepnou. Jak noří se do ní, jak jsou tvá ústa zaplavena horkou krví, znáš tu chuť, každý ji zná a jako by s obrazem vytanula ti na jazyku, sladká s kovovou příchutí. Trhnutí projelo celým tvým tělem, když škubneš sebou ve snaze se odtáhnout, vyděšená sama sebou. To trhnutí zdá se stalo se tím posledním kousíčkem do skládanky, jeho ruka náhle objala tě přes lopatky, zloděj doteď nehybný sevřel se jako by chtěl uzavřít se v pěsti, jako háček, jeho bříško tlačí na vějířek z vnitřní strany, proti dlani. Příraz jako by chtěl prorazit skrz celé tvé tělo, následovaný explozí. Jeho ruce tisknou tě k jeho tělu, cítíš to chvění, vzrušení se kterým přelévá se jeho touha do tebe, nejen v sobě. Vnímáš to i svými ňadry stále přitisknutými na jeho těle. Jen hlava mohla poslechnout tvé trhnutí, jen oči ve kterých máš děs vidí jeho hlavu zakloněnou lehce vzrušením, ale i lehce nahnutou na bok, jak očividně dělal ti prostor tvým rtům při jejich cestě. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Přelévají se na mě vlny jeho rozkoše. Sleduji tvář staženou slastí a cítím pod kůží divoce bušící srdce. A v duchu si nadávám. Nevím, odkud se ten obraz vzal ale ještě stále cítím v ústech kovovou pachuť. Už jsem byla tak blízko ale vyvrcholení mi proteklo jako voda mezi prsty a zanechalo mě vyprahlou a neuspokojenou. S tichým povzdechem se sesunu na jeho hruď. Hlavu nechám viset z jeho ramene, odvrácenou na druhou stranu. S trochou štěstí si nevšiml, že byl jediný, kdo dosáhnul vrcholu. A znovu si zopakuji, že až se odsud dostanu, tak budu muset navštívit nějakou lékárnu. Chováš se nezodpovědně, ty huso! Poslední, co by se mi teď chtělo řešit, je svišť. Nechám tělo se trochu uklidnit a pak se pokusím vyprostit ze sevření jeho paží. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro V komediích, které jsou spíše tragédií všedního života je to hrnec na plotně, zvednuté prkénko, nebo prádlo v pračce co v poslední chvíli ukradne rozkoš. Kovová pachuť to opravdu obvykle nebývá. Sesouváš se, vnímáš, jak motor uvnitř jeho hrudi zpomaluje, vyběhává z výkonu. Jak se hruď zvedá a zase klesá, jak prsty znovu jede ti po zádech, hladí. Hyde by si možná nevšiml, u Jekylla by sis spíš vsadila na opak. Další myšlenka míří do lékárny, za dalším antikoncepčním tématem, skoro stejně dobrým jako ponožky v posteli. Ale na rozdíl od nich nejspíš dost aktuálním, kolikrát už s tebou spal, kolikrát se v tobě udělal? Zůstává v klidu, hladí, sevření dole mezi oblinkami povolilo i když stále zůstává v tobě, v obou svatyních. Cítíš, jak hruď zvedá se méně, jak motor zvolna chytá volnoběh. Pohnula ses, chceš se zvednout, vymotat z jeho paží. Nebrání ti, dlaň na zádech klesá na stranu. Jak zvedáš se, zlehka chápe se pokladu, který tiskla jsi mu na srdce. Zloděj hned s prvním pohybem, míří ven, ne zbrkle, ale tak aby nezanechal stopy po vloupání. Jeho tvář natáčí se k tobě, usmívá se a jeho oči sledují tu tvoji. „Spěcháte do práce, Jacquelin?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sklouznu z jeho těla, svezu se na matraci a nechám údy volně spočinout. Lehce přivřenýma očima si prohlížím jeho profil. Je vlastně docela hezký. Probleskne mi hlavou myšlenka, nad kterou se pousměju. Je tohle už stokholmský syndrom? "Myslíš za naším pacientem?" Tázavě nadzvednu obočí. "Ještě jsem přece neskončili. Představa pitevny mě nijak zvlášť neláká, ale nejsem z těch, co by se lehce vzdávali. A když už jsem se do toho jednou pustila, tak to hodlám dotáhnout do konce. Řekla jsem mu, že chci v experimentu pokračovat, ale za určitých podmínek. A pak jdu a udělám přesně to, co jsem mu chtěla zatrhnout. Víc neprofesionální už bych snad ani být nemohla. "Bravo Jack, ty válíš." I přesto ale nemám pocit, že bych měla něčeho litovat. Když si pojistím, že z toho nevyjdu s následky, tak ten sex stál rozhodně za to. Posadím se a dlouhé, nyní dost rozcuchané vlasy zakryjí část mojí nahoty. Žďuchnu do něj. "Vstávej, umírám hlady." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zodpovědnost Cítíš jak jeho obětí, střídá to od matrace. Opravdu je ti mnohem lépe, včera jsi sotva chodila a dnes máš i po takové jízdě pořád dost energie. Hledíš na jeho profil, ale jen chvíli, jelikož on na zádech dlouho nezůstává, obrací se na bok a hledí na tebe a jeho prsty lehce kráčí po hřebeni tvého těla, od boků, přes loket, po paži k rameni. Myšlenku, která vyvolala úsměv, nezná, ale její výsledek je nakažlivý a ovládá i jeho tvář. Už nebo ještě? „Myslel jsem do práce, na stanici nebo jak tomu říkáte. Co se týče experimentu, vy byste se měla ještě trochu stabilizovat, než vás použijeme a já musím subjekt nejprve připravit…“ Jeho ruka stihla doputovat po hřebeni až k rameni, z něj se pustila níž, přímo na terč, která pohladil prsty. „… ale když jsme ještě neskončili…“ Usměv není jen na rtech, ale poskakuje mu v očích. |
| |
| Do práce Musím se smát, vypadá jako dítě, které sice už snědlo celou čokoládu ale pořád chce víc a víc. Lehce jeho ruku odstrčím. "Nejsi trochu nenasyta?" Otočím se na druhý bok a spustím nohy z postele. Zůstanu takhle sedět, zády k němu. Má pravdu, asi bych se měla na stanici zastavit. Zjistit, co objevil William. Třeba už případ vyřešil a já tu jen marním čas. I když to je ošklivé slovo. Opravím sama sebe. Nijak zvlášť se mi nechce. Nevím, co mám říct kapitánovi na vysvětlenou. Je mi ale jasné, že dřív nebo později do toho kyselého jablka budu muset kousnout. S povzdechem vstanu. "Asi máš pravdu. Měla bych jít do práce." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Opravdu se zdá, že jeden z tvých dvou dílků tabulky čokolády, jej opravdu hodně zaujal, ale odstrčit se nechal. Smích mu zůstal a tvá věta jej ještě víc rozproudila. Takže plesknutí, které ta odmítnutý ruka způsobila na tvém pozadí, se dalo celkem snadno čekat. Chvíli sedíš a to dítko co necháváš za sebou je opravdu hodně chtivé čokolády. Cítíš na posteli, že se také zvedl a skoro zároveň s tebou. A když odhodláváš se zvednout a kousat do jablíčka, cítíš jeho ruce na ramenou. Nedá se říct, že se tě snažil masírovat, ale i tak ví kam šáhnout, aby to bylo příjemné. Netlačí, nesnaží se tě nijak udržet v posteli, když zvedáš se, ruce klesají. „Pokud se vám tam nechce, nemusíte Jacquelin, měl jsem za to, že by vám to bylo milejší než čekat tady.“ |
| |
| Do práce Otočím se zpátky k němu, zamyšlený výraz ve tváři. Na prst si začnu natáčet pramen vlasů. Tohle jsem si přece přála, aby mě nechal jít. Teď mám možnost se obléknout, vyrazit do práce a získat zase kontrolu nad celou situací. Problém je, že se mi do toho ani trochu nechce. To jsem tak zpohodlněla, že by mi tolik vyhovovalo nechat o sebe "pečovat"? Ale nemůžu přece zbytek svého života strávit nahá a schovávat se za modrobílými stěnami. Zavrtím hlavou. "Nechce se mi, to máš pravdu. Ale půjdu." Nevesele se usměju. "Hlavu mi snad kapitán neutrhne. A třeba zjistím o celém tom případu něco, co by nám mohlo pomoci." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Do práce Otáčíš se k němu, hraješ si s vlasy. Snad ještě včera jsi ho nenáviděla, že ti odepřel svobodu, že si s tebou dělá, co chce a nyní se ti skoro nechce k té svobodě vracet. Ještě včera jsi šílela z toho, že nemáš vše a ani sebe ve své moci a před chvílí ses mu sama odevzdala, i když jen na chvíli. Cítíš jeho ruce, neútočí na žádná konkrétní místa, jen prsty sjíždí po tvé kůži. Rozhodla ses, i když to znamená přesně to, co jsi včera chtěla, tak usmíváš se nevesele. Prsty projeli do tvých vlasů, trochu si přitáhli tvou tvář blíž a tvé rty blíž těm jeho, které se rozhodli k polibku. Ne krátkému, ale ani nesnažícímu se zvrátit tvé rozhodnutí. Dlaň protéká přes tvé rameno a on trochu nepatřičně se zvedá na posteli za tebou. Je zřejmé, že jedna jeho část by tě jistě v posteli udržet chtěla. Seskočil vedle tebe z postele a odhrnul bílou stěnu. „Dobrá, ale nepustím tě, pokud něco nesníš… lékařské nařízení.“ Železné schodiště, znovu zalité denním světlem, s kulisou zvuků doléhajících z města a hlavně z puštěné televize. Vidíš i další obyvatelku tohoto podivného bytu. Sedí na turka u bedny, v klíně velkou misku nějakého čokapiku a vesele baští. Přesto si vaší přítomnosti všimla už na schodech, jen obrátila hlavu a pohlédla vzhůru. Na rozdíl od vás, nebo alespoň Alexe, ona už je oblečená, i když docela zvláštně. „Už jste skončili?“  Alex nechává její trochu provokující otázku bez odpovědi, pokračuje dolů a zdá se míří do koupelny. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Proti snídani můžu těžko něco namítat. A na to abych se mohla kapitánovi podívat do očí budu potřebovat všechny síly, které mám. Sestupuju po schodech a když Zomba promluví, lehce s sebou škubnu. Sakra. A já doufala, že se ještě nevrátila. Musela slyšet celé naše představení. Stále jsem nahá a na to, abych se vracela nahoru pro ručník je v téhle chvíli už pozdě. Alespoň se mi podaří ve tváři příliš nezrudnout. Taky už tě viděla, tak se vzpamatuj. Napomenu se a s předstíraným klidem jí věnuju úsměv. Pak rychle následuju Alexe do koupelny. Sprcha mi teď udělá dobře. "Vrátíš mi moje věci? Takhle se v práci ukázat nemůžu." Dodám s úsměvem. Pustím si studenou vodu a opláchnu si obličej, který si následně prohlédnu v zrcadle. Už nevypadám tak mrtvolně jako včera, do tváří se mi vrátila barva i když mi přijdou trochu propadlé. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zomba je doma a možná i díky svému momentálnímu oblečení, vypadá ještě víc jako dítě. Zjizvené, potlučené a přehnaně modré dítě, které právě přistihlo rodiče při sexu. Je ti jasné, že slyšela každý tvůj vzdech, výkřik a klidně u toho křupala čokapik s mlíkem. Na obrazovce je cosi kresleného, spíše japonské produkce než západní. Jeden pohled a pokračuje v snídani, ale tobě to stačilo k tomu, abys musela bojovat s růží ve tváři. Míříš s malým zpožděním za Alexem do koupelny. Když vejdeš, vidíš jej mířit tam, kam většinou lidé chodí sami. I kdyby sis nebyla jistá, co tam hodlá dělat zády k tobě, zvuk který se brzo ozval, ti to hned prozradil. Stojí zády k místnosti, drbe se ve vlasech, za doprovodu onoho charakteristického zurčení. „Všechno je ve skříni, Jacquelin… přemýšlel jsem… subjekt je naživu, vegetuje… transfuze bude málo účinná, chce to simulovat přirozené funkce...“ Vstupuješ do sprchy, voda z horní trysky začne dopadat na tvé vlasy na tvůj zvednutý obličej, její bubnování zahání ono druhé zurčení. Zrcadlo na protější stěně je dost daleko, aby bylo milosrdné, ale dost blízko aby nelhalo. Nevypadáš špatně, unaveně možná, ale jinak se zdá, že ti zdejší kůra opravdu svědčí. Spláchnutí přehluší i zvuk padající vody, vidíš jej mířit k tobě do sprchy. |
| |
| Do práce Vlasy si jen rychle propláchnu vodou a uvolním mu místo. Ne že bych před ním ze sprchy přímo prchala, ale nechci mu dávat další záminku. Pořádnou koupel si dám dneska večer ve svém vlastním bytě. Přijde mi jako věčnost, kdy jsem tam byla naposledy. Lehce si vlasy vysuším a pak je jen prohrábnu hřebenem a ještě vlhké stočím do drdolu na temeni hlavy. Zabalím se do ručníku a otevřu skříňku. Moje oblečení. Jaké radostné shledání. Obléknu se a cítím se tak o sto procent líp a sebevědomější. "Jak toho chceš docílit?" Zeptám se a otočím se k němu zády. Na umyvadle objevím odhozenou řasenku, kterou tu zřejmě nechala Zomba. Trochu si nalíčím oči. Ne že by mi to pomohlo. Pořád trochu připomínám Sněhurku. Po tom, co se probudila ve skleněné rakvi. Napadne mě. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro V koupelně Prcháš či neprcháš a těšíš se vůbec do svého bytu? A ať už se těšíš, dostaneš se tam vůbec. Přes den v práci a pak, pokud nehodláš utéct pokračování experimentu a nejspíš další ztráta krve. Ať má cokoliv v plánu, není moc pravděpodobné, že by tě pustil domů. A co práce, pokud budeš pokračovat v experimentu, budeš mít zase denní výpadek? Jen omočená s narychlo opláchnutými vlasy, jen těžko to můžeš vydávat za pořádnou sprchu. Tak proč opouštět ten příjemný proud vody. Kvůli němu? Kvůli tomu, že když se blíží, zní zamyšleně a ani po tom ranním dovádění nevypadá „sklesle“, ale spíše plný sil a chutě. Jde jen o to, že nechceš být zahnaná do kouta, i když je to kout sprchový? Unikáš, kde jsou ručníky už od včerejška výš díky Zombě, stejně tak výš kde jsou pouta, roubíky, růžové hračky a jiné nemravnosti. Co nevíš je, kde je ona skříň, kterou tak klidně zmínil jako by šlo o poslední zajímavou věc na světě, přitom pro tebe tak důležitou. Jen v ručníku musíš zjevně oblečení zatím vynechat, naštěstí i přes neformální výbavu v jedné ze zdejších skříněk, dominuje celkem klasické vybavení a podle toho jak vypadá Zomba, je jasné, že tu někde jsou i šminky. Hledání u zrcadla je samozřejmě úspěšné, i když barevná sada zcela odpovídá barvě, kterou Zomba preferuje. Pouštíš se do očí. Místo bubnování vody slyšíš jeho hlas, vidíš jej v zrcadle. Přistoupil k tobě, jeho ruce proklouzli kolem tvého těla, jedna vklouzla do zavinutého ručníku, kdesi u tvého pupíku. „Už mám plán… fixovaní, znehybnění… bude to bezpečné… jen delší příprava…“ Slyšíš jeho hlas skoro ve svých vlasech, cítíš jeho rty na svém rameni. Jeho ruce hladí a trochu rozbalují závin z ručníku v jeho spodní nesvázané části. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Čím víc nad tím přemýšlím, tím hloupější mi přijde se do práce vůbec vydávat. Už jsem řekl, že chci v experimentu pokračovat. Během několika hodin už zase můžu být napíchnutá. A v práci bych se ukázala proč? Abych kapitánovi oznámila, že zítra zase nepřijdu? To by mu jistě udělalo radost. Opřu se dlaněmi o umyvadlo. Alex voní mýdlem a i jinak a pro mě je čím dál těžší ho odmítnout. "Znehybnění? Myslíš mě, nebo upíra?!" Lehce sebou pod jeho dotykem trhnu. Vyděsí mě kam se rozhovor opět stočil. Myslela jsem, že tohle už máme za sebou. To bylo asi dost naivní. Otočím se k němu čelem, a ten pohyb mě málem zbaví ručníku úplně. Opět ho urovnám. Stojíme teď jen pár centimetrů od sebe. Instinktivně zvednu cíp ručníku a osuším mu tvář. "Alexi...asi nemá cenu abych popírala, že se mi naše...společné chvíle líbí. Ale nechci se zase probudit nahá a...zneužitá." Zvednu hlavu a zadívám se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Stále v koupelně Jít či nejít do práce? A co vůbec tam, co vlastně potřebuješ? Mluvit s kapitánem nebo toho zajímají až výsledky? Mluvit s Williamem? Chceš pokračovat? Znovu skončit na kapačkách nebo co ten muž co nyní stojí za tebou vůbec má v plánu, krom toho co je nyní celkem zjevné a co cítíš, přes ručník na svém zadečku. „Obou… samozřejmě… kontrola podmínek… subjekty musí být pod kontrolou, jinak se nedá zaručit bezpečnost pokusu…“ Voní vodou a mýdlem, i když ani on se ve sprše moc nezdržel. Ruka pod ručníkem míří k boku, druhá sic na něm dělá to samé. Obě společně využívají tvého opření se a rozhalují a zvedají ručník výše. Cítíš vzduch, jak bez překážky stále výš dotýká se tvých stehen, jak stoupá tvé provizorní mini v zadu a rozšiřující se rozparek v předu. Nejen vzduch i něco jiného dotklo se tě, když vystoupalo ještě výš. Možná jsi ho překvapila, možná neměl v úmyslu tě nějak blokovat. Otáčíš se čelem k němu a ten dotek putuje spolu s tebou, od oblinek tvého pozadí před boky do jamek které jak „V“ stahují se ke klínu. Těch pár centimetrů co dělí vaše těla, je právě oněch pár, co právě nyní špičkou dotýká se tě. A nejen to, lehce tlačí se blíž, blíž k tvému tělu a tvé pozadí a stehna blíž hraně bílé keramiky. V pohybu tě neblokoval, zato ručník zachytil naprosto spolehlivě. Když dotočíš se, stojíte tváří v tvář jen v ruše Evině a Adamově. Ručník v jeho rukou dlouho nezůstává, jako něco přebytečného nechává ho spadnout. Hledíš mu do tváře, do lesklých očí, které hledí na tebe a možná i trochu skrze tebe. Jeho ruce stoupají od tvých boků výš, prsty kopírují míjené oblinky, míříc do jamek podramenních. „Oblečení je pro pokusy zbytečné… překáží… komplikuje… během experimentů nepřijatelné…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Možná bych se mohla sejít jen s Williamem, tedy pokud bude ochotný. A zjistit o případu něco přímo od něj. Kapitán mě očividně nepostrádá, tak proč se mu zbytečně ukazovat. Cítím, jak už začínám uhýbat před povinnostmi, jak kličkuji abych se vyhnula tomu nepříjemnému. Odsunula to na později. To není dobré. Čím blíž ke mě je, tím hůř se mi uvažuje. Dlaní se mu opřu o hruď abych mu zabránila postoupit ještě blíž. "Alexi..." Už zase ten nepřítomný výraz, stejný jako měl v márnici. Lusknu prsty a pokusím se ho přivést zpátky do reality. "Fajn, vidím, že na tom trváš ale být spoutaná je jen polovina mého problému. Rozumíš mi? Cítím, jak se na mě tlačí a nemůžu se rozhodnout, jestli se tomu poddat, nebo si tvrdě stát za svým. Faktem je, že jsem opět nahá a nijak zvlášť mi to nevadí. Na co všechno si člověk dokáže zvyknout... |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Alexova koupelna Kličkuješ, nakonec dokud k tomu nedojdeš, nezjistíš, jestli Miltona zajímají výsledky bez ohledu na to, jak k nim dojdete, nebo už obvolává nadřízené, aby se tě zbavil. A William, to je otázka sama o sobě. A pokud má Alex pravdu tak dvojnásob. Opíráš se dlaní o hruď a to co jsi chtěla, se stalo, blíž nejde, místo toho jeho ruce doputovali k cíli a zvedli tě, posadili na keramiku. Cítíš, jak to co nebezpečně píchá pod pupíkem, klesá po tvém těle ještě nebezpečněji níže. Keramika se ti tlačí pod zadek, nabádá k sedu, druhou možností je snažit se tlačit nohy dolů, přichýlit se k němu. Luskáš prsty, ale nezná se, že by to bylo nějaké kouzelné gesto, co přivede ho k rozumu. Ruce klesají, prsty znovu kopírují boky ňader a v tom nebezpečném píchání, vnímáš, jak napjali se svaly i jak na špičce zrodila se kapka vzrušení. Je jasné, kam míří i kam míří jeho ruce. Tvůj zadeček, tvé boky, tvá stehna, nastavit si tě. „Žádné problémy… zbylé subjekty použijeme na kontrolní testy… rozdílová studie… otestovat krevní náhražku… otestovat Tru...“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Očividně mi nerozumí, opět se ztratil ve vlastních myšlenkách. Opět se nechal vzrušit svým vlastním výzkumem. V duchu zakleju. A to jsem si začínala myslet, že už vím, jak s ním pracovat. Keramika mě nepohodlně tlačí a ve snaze udělat si alespoň víc pohodlí, protože pokoušet se mu v tom zabránit očividně nemá smysl, se svezu o něco níž. Jako kdyby si to naplánoval, jeho připravené kopí krásně vnikne dovnitř. Nijak hluboko ale najednou to vypadá, že jsem to já, kdo se s tím nepáře a zve ho dál. Ne že by na tom až tak záleželo. Pochybuju, že v téhle chvíli vůbec vnímá, kdo jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Rozumí či nerozumí nebo jen nechápe rozdíl mezi tím co děje se nyní a tím co dělo se na pitevně. Ztracen kdesi mezi pokusnými subjekty a objekty zájmu. Možná tě vnímá právě tak, jako objekt jistého zájmu, jisté potřeby. Ať si pornoprůmysl říká, co chce, umyvadlo opravdu moc pohodlné není. Naplánoval to, plníš jen poslušně jeho záměr? I jako šílený doktor nemůže přijít o rozum, jinak by jeho experimenty skončili, ještě dřív, než jste se poznali. Než do tebe podobně jak nyní poprvé zasunul. Jeho ruce, jako by chtěli potvrdit tuhle myšlenku nebo jen poslušně přijímají tvé pozvání, berou tvé půlky do dlaní. Zvedají tě z hrany a přitahují k jeho tělu. Během jediného pohybu ztrácíš oporu v keramice a cítíš, jak zajel hluboko do hlubin tvého lůna. Jeho ruce pevně drží tvé půlky, prsty obepínají jejich obliny a je zřejmé, že hodlá se od oné hrany vzdálit docela, i když těžko říct kam míří. „Důležité srovnání… reakce subjektu na jejich příjem… tvorba nových buněk… funkčnost metabolismu…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pevně se ho chytím, ruce i nohy obtočím klem jeho těla a přitáhnu se. Cítím ho skutečně hluboko, tvrdého a vzrušeného. Opět vykřikuje o svém experimentu a já se ani nepokouším sledovat tok jeho myšlenek, protože to stejně nemá smysl. Pan Hyde si právě vzal hlavní slovo a já si zase připadám jen jako loutka. Ale tentokrát nejsem spoutaná a nemám chuť nechat ho dělat si se mnou, co se mu zachce. "Alexi, postav mě na zem. Nemám teď na sex chuť!" Rty mám těsně u jeho ucha a přesto, že jsem přesvědčená, že mě slyší, tak nevím, jestli k němu ta slova vůbec doputují. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pevně se chytáš rukama, obtáčíš kolem něj své nohy a zcela jistě tak děláš to, co právě nyní chtěl. Opustil umyvadlo, pohnul se po koupelně, abys v zápětí ucítila na zádech ploché příčky žebříků radiátoru, o který tě opřel. Máš rty u jeho ucha, nemůže neslyšet, ale to není to podstatné, však nejste na metalovém koncertě. Přesto si připadáš právě tak, jako by ses snažila překřičet reproduktory. Drží tě jen jedna jeho ruka a dík předchozímu zážitku cítíš, že jeho prst je nebezpečně blízko tvému druhému otvůrku. Druhá ruka rozběhla se po tvém těle, míří nahoru, k hrudi, která mu dnes zatím stále uniká. Cítíš, jak i přes tvé pevně přimknutí projíždí tvým klínem. Jak líbá tvůj krk, skoro stejně jako ty před tím, když prolétla ti hlavou ta divná myšlenka o krvi. Snažíš se překřičet hudbu v jeho hlavě, vzrušení, které rezonuje jeho tělem. Cítíš, jak rukou konečně pronikl k pokladu, který mu uniká a hladí jej, jak pomalu zpomaluje i když si jsi jistá, že nedosáhl vrcholu, že se ještě neudělal. Zastavil se v tobě, zastavili se jeho rty, i když nezvedá hlavu. Jen prst lehce hladí terčík, kolem jeho středu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nejsem si jistá, jestli přestal kvůli mým slovům, nebo za tím je něco jiného. Přesto nepůsobí o nic víc příčetně, než v okamžiku, kdy mě bral do náruče. Je pro mě těžké ho odmítat, protože se mi jeho péče líbí. Nikdy jsem něco takového s jiným nezažila. A za jiných okolností by mi možná nevadil ani jeho přístup. Ale nemůžu přestat myslet na to, že je to pro mě stále ještě cizinec. "Alexi, přestaň." Zopakuju ale sama cítím, že ta slova postrádají jistý důraz. Přestal se pohybovat a já se musím hodně ovládat abych sama zůstala v klidu. Ruka, která mě laská je tak nežádoucí a přitom tak příjemná. No tak se uvolni, zasloužíš si trochu se pobavit. Slyším ten vlezlý hlásek ve svojí hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Drobné pohyby prstu, jediný pohyb v jinak zamrzlém obrazu. Stojí těsně u tebe, stojí v tobě, jeho dlaně objímají tvé oblinky. Jedna tu dolní a druhá jen lehce obepíná tu horní. Přes všechno odmítání v mysli, je tu ten hlásek a ten zdá se vnímá ony pohyby příjemně stejně jako tvé tělo, které reaguje. Cítíš, jak se terčík pod bříškem prstu stahuje a jeho střed roste, jak jej prst lehce objíždí, občas dotkne se ho z boku. Okamžik nehybného ticha, než pohnuli se jeho rty, znovu políbili tě na krku… „Omlouvám se, Jacquelin“ Jen tiché zašeptání do kůže, když jeho rty s polibky klesají níž. Než dojde ti, že neklesá on, ale jeho ruka tebe zvedá výš. Cítíš, jak ti příčky žebříků kloužou po zádech, jak kůl na kterém sedíš, klouže ven. Jak jeho rty dál klesají po tvé kůži a ujímají se pokladu, který opustil hladící prst, když dlaň znovu vklouzla do podpaží a pomáhá v pohybu. Cítíš rty, jak ujali se zvrásněné růže, jak jazyk objel kolem středu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Kousnu se do rtu. Ty parchante! Uvažuji, za co se mi asi omlouvá, s jeho zastřeným pohledem to může být cokoliv. Je už skoro celý venku, cítím jen špičku, jak mě lehce dráždí a provokuje. Ztrácím oporu a tak rychle hmátnu nad sebe a chytím se jedné z příček radiátoru. Celé moje tělo se tím jediným pohybem napne. Ňadra mu teď nabízím vystavená jako na stříbrném podnose. No tak ho kopni, prašť, braň se! Když se ti to nelíbí. Rozumná argumentace mého alterega, kéž bych jí jen dokázala poslechnout. Balancuji na hranici nerozhodnosti, dneska jsem se mu už jednou odevzdala a byl to úžasný a osvobozující pocit. Ale celou dobu, co tady jsem se snažím o pravý opak. Nechci ztratit sama sebe, výměnou za rozkoš. To prostě nechci. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Neptáš se a on mlčí, po lavině slov, která ti ani nedávala smysl, opět zavládlo ticho. Jeho jazyk je zaměstnán jinde, laská vztyčený vrcholek. Druhý vrchol cítíš v té těsné blízkosti hlubiny své jamky. Jsou to nyní jen tvé ruce, tvé nohy, které rozhodují, zda vzdálí se, zda se dotýká, či vniká do ní. Jeho ruce se prohodili, jiná dlaň objala vystrčenou oblinku tvého pozadí, jiné prsty objali ji. Jiný prstík vnikl do škvírky mezi půlkami. To vše aby druhá ruka získala svobodu, prsty mohly putovat po těle vzhůru, aby dva z nich nakonec proklouzli kolem dalšího vrcholku, aby pohladili růžovou pláň v jeho blízkosti. Aby také přijali to co nabízíš na stříbrném podnose své hrudi. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tak příjemné a tak nechtěné. Rozhodnu se a zareaguju dřív, než můj mozek pochytí další příjemné vjemy. Rozpletu nohy, které mám stále ještě obtočené kolem jeho těla, pak pokrčím koleno a než stačí zareagovat odstrčím ho od sebe "kopancem" do hrudi. Nedá se mluvit o nějak silné ráně, spíš do jen jen žďuchnu aby zavrávoral a musel se o krok vzdálit. Pustím se příčky nad hlavou a dopadnu na studenou dlažbu koupelny. Založím si ruce na hrudi. "Řekla jsem, ať přestaneš!" Překvapivě zjišťuji, že se celá chvěju. Sakra já mám být přece drsný detektiv a teď si připadám spíš jako malá holka. Zhluboka se nadechnu a zdvihnu ručník ze země abych se do něj opět zabalila. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kopanec? O tom těžko může být řeč, na to je moc blízko. Ale odstrčit ho dokážeš, odtlačit od svého těla, donutit získat znovu rovnováhu o kousek dál od tebe, o krůček, o dva. Spouštíš se na zem, zakládáš si ruce. Ručník je daleko, až u umyvadla a tak nyní musíš si vystačit bez něj. Nejen, že je relativně daleko v tuhle chvíli, ale zdá se ani nemáš čas se pro něj dostat. Ta chvíle, kdy se skloněnou hlavou, když věnoval se tvým ňadrům, nyní stojí o kousek dál, je příliš krátká. Nezvedá hlavu, nekouká se ti do tváře, působí zmateně, možná rozpolceně. Ale jen chvíli, pak vyrazil proti tobě. Možná ta prudkost, možná nečekanost jeho chování, může za to, že drsný detektiv je náhle přiražen zády na žebřinu. Zkřížené ruce sevřené něčí dlaní tlačí se na prsa a druhá ruka chytá nohu detektiva. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tohle jsem skutečně nečekala. Slabě vykřiknu, když zády vrazím do žebřin, na které jsem nyní nepříjemně přitlačená. Vyděsí mě, dobře jsem si vědoma toho, že asi nebude zrovna vyrovnanou osobností, ale takovouhle změnu o stoosumdesát stupňů jsem vážně nečekala. "Alexi...! Vykřiknu. Možná, že kdybych měla okamžik se připravit, dokázala bych "útok" ustát, ale takhle jsem bez šance, je vyšší, těžší, silnější a daleko rychlejší, než bych odhadovala. Zaskřípu zuby, už zase jsem jako motýl, přišpendlená a neschopná odporu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Drží tvé ruce, na tvé hrudi, tlačí tě skrz ně k žebřinám. Přidává se jeho tělo, které přitlačilo se na ruce. O stehno opřelo se ti jeho péro, jak míří s ním k tvému klínu, který snaží se jeho ruka otevřít skrze tvé stehno. Pevně tě drží a tlačí do strany, žalud nacpal se do trojúhelníčku tvého klína. Cítíš jak jede ti po rýze mezi stlačenými pysky, jak snaží se boky zatlačit výše. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Z prvu překvapená takovou agresivitou, konečně se vzpamatuju. Napnu svaly alespoň ve snaze zabránit mu znovu proniknout dovnitř. Marným pokusem se ho pokusím kopnout pod kolenem. Celý tenhle "souboj" ale probíhá bez jediného slova, on je příliš soustředěný a já konsternovaná natolik, že mě ani křičet nenapadne. Povede se mi vysvobodit jednu ruku, tlak na hruď tím rázem značně zesílí. Volnou rukou ho začnu bít všude, kam jen dosáhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zmítáš se… abys zabránila průniku, bylo by nejlepší mít nohy pevně u sebe, ke kopu naopak potřebuješ trošku prostoru. Od tvého výkřiku je ticho, ovládané jen zvuky, které provází vaše těla. Dík tomu i díky blízkosti v jaké k tobě je jsou nohy slabé, kopou bez účinku. Cítíš jen, jak pohybuje se tak blízko k brance. Kroutíš rukama v tom sevření jeho dlaně, v sevření mezi těly. Snažíš se jednu uvolnit, dosáhnout svobody. Zdá se to marné, když náhle jako by to šlo snadno. Jako by přestal s tebou bojovat. Jen stojí, cítíš, jak biješ do jeho nehybného těla, ze kterého náhle jako by vyprchala všechna ta energie a síla, která se tě snažila dobýt. Jediný důkaz toho všeho cítíš mezi nohama. Cítíš jak bez reakce na údery, povolují jeho ruce a jeho zpocené čelo opřelo se do dolíčku mezi ramenem a klíční kostí. „… já … omlouvám se, Jacquelin … tohle jsem nechtěl.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ustrnu v pohybu, ruku stále zdviženou, avšak ochromená jeho náhlou reakcí. Co se stalo? Zhluboka se nadechnu a odstrčím ho od sebe. Stále ještě celá roztřesená. Teď se ve mě naopak probudí zlost. Mám chuť na něj začít ječet ale když vidím výraz v jeho tváři, mám pocit, že by to stejně nemělo smysl. Najednou vypadá tak unavený a zničený. Opovaž se ho litovat! Rázně projdu kolem něj, rozrazím dveře z koupelny a vejdu do obývací části. Teď už zcela bez zájmu, že jsem nahá. "Kde mám svoje věci?!" Ostře štěknu na Zombu. Najednou mám jakýsi klaustrofobický pocit. Vím, že odsud musím co nejrychleji vypadnout. Dostat se od Alexe. Ten pocit mi leží na hrudi a mě se skoro zdá, že kvůli tomu nemůžu dýchat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ex post Nebrání se, ustupuje skoro sám, jako by z něj vyprchala všechna energie, jako by on stal se loutkou. „Omlouvám se…“ Zničená, jako by někdo přestřihl všechny provázky. Procházíš kolem něj, zůstává koukat do míst, kde jsi před chvílí byla. Málem vrazíš do Zomby, nejspíš slyšela něco z toho co se dělo, domyslela si, že už nejde o hrátky, vidíš něco co nejspíš znamená strach v jejích modrých očích. Div tě neporazila, jak prudce brzdí, když ji vstoupíš do cesty. Zabrzdila bosá až kus dál, jen rychle po tobě střelila těma velkýma očima, jako by hodnotila, zda jsi v pořádku. Nejspíš naznala, že ano, ale místo uklidnění se v jejích očích objevil nefalšovaný děs. Málem sebou plácla jak prudce změnila směr a doslova vlétla do koupelny. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro No jistě, musela nás slyšet. Protáhnu se kolem ní, nerozumím tomu, co jí tak vyděsilo a ve skutečnosti mě to vlastně ani nijak zvlášť nezajímá. Cloumá mnou vztek a jediné na co dokážu myslet, že odsud chci být co možná nejdál. Rozhlédnu se po místnosti a pak zamířím k vestavěným skříním a po krátkém hledání skutečně najdu tašku se svými věcmi, se všemi svými věcmi, včetně mojí krásné a stále ještě nabité pistole. Rychle se obléknu a bez dalšího zdržování prostě z bytu uteču. Vypadám trochu jako strašidlo. Rozcuchané, stále ještě vlhké vlasy, stažené do teď už dost neupraveného drdolu, bílá halenka, která by nutně potřebovala vyžehlit a oči rozpité slzami. Vypadám jako milenka, kterou právě partner vyhodil na ulici. Zuřím ale zároveň cítím hroznou lítost nad tím, že to dopadlo takhle. A když ještě pomyslím na Alexe, jak tam stál, celý zničený. Ujdu asi blok od bytu, než si uvědomím, že absolutně netuším, kam jdu. Zastavím se a přemýšlím, co bych měla dělat. Nakonec se rozhodnu, že nejlepší skutečně bude sejít se s Williamem. Nejdřív ale musím zavolat na stanici a získat jeho číslo. Zatím co telefon v mé ruce vyzvání, pokouším se chytit taxík. |
| |
| Odchod Zabiju každého, kdo by mu ublížil. Její slova, která pronesla tak přátelsky, když jste si povídali v posteli. Jsi si celkem jistá, nejen podle S&W na stolku, že tohle myslela smrtelně vážně. Možná se lekla právě toho, že to bude muset velmi brzy dokázat v praxi. Skříň jsi našla celkem jednoduše, i když se její část maskuje zrcadlo. Zdaleka není plná, spíš jako v nějakém hotelu či penzionu. Pár sporých hromádek, jeho nebo jejích věcí. A pak taška, ve které nacházíš své oblečení. Stejně tak mobil, jen tvá pistolka tam není. To zase tolik nepřekvapí. Alex by ji tam asi nechal, ale u Zomby něco takového čekat nejde. Jak odkopnutá milenka, i když na ni spíše vypadal Alex, když viděla jsi ho naposledy, chceš vypadnout z bytu. Jenže tady tě čeká další nemilé překvapení. Vede se pouze výtah a jeho ovládání je kódované. Čekat nebo vrazit do koupelny? Navíc je tu problém chybějícího mazlíka. Naštěstí nemusíš dilema dlouho řešit. Jelikož ze dveří do koupelny vylezla Zomba, vypadá rozhodně víc v klidu, než když vešla dovnitř. „Jsi v pořádku?“ Vidíš v její tváři starost i ostražitost. Je rozhodnutá bránit pevnost, to je jasné. A k této pevnosti zcela určitě patří i utajení. I její otázka zcela jistě ptá se na dvojí. Zda nestalo se ti nic, stejně tak na to jestli tě musí zabít, aby HO ochránila. |
| |
| Pryč! Cítím, jak mi pod kůží bublá vztek, na okamžik mám pocit, že na ní začnu ječet ale pak se ovládnu. Ničeho bych tím nedocílila. Teď se odsud především chci dostat a to se mi nepovede, pokud jí naštvu. Na její otázku se ale neobtěžuji odpovídat. Kývnu ke zbrani stolku. "Zastřelila bys mě, nebo jeho?" A na tuto otázku zase neočekávám odpověď já. Mohla jsem zbraň sebrat a prostě jí přinutit aby mě odsud pustila. Ale já nechci aby měla pocit, že je ohrožuji. Navíc Zomba není tak úplně obyčejná holka, jak se tváří, už vím, že je daleko silnější, než bych čekala a nechci zjišťovat, co dalšího umí. "Kde je můj browning?" Zatnu ruce v pěst, protože cítím, jak se začínám chvět. Musím pryč. Pryč! |
| |
| Moje chyba (naštěstí teď bezvýznamná): To k té zbrani bylo myšleno jako odkaz na to, když jsi ji tam viděla včera. Dneska tam žádná neležela. Ale jelikož text dává i tak zcela jasný smysl, tak jen dodávám… jinak bych se v tomto případě podřídil, bo je to moje blbost, že jsem to napsal takto nejednoznačně. Odchod Vidíš, že váhá, ne nad odpovědí, ale spíše nad tebou. Snaží se tě nějak odhadnout. „Tebe… jemu bych nakopala a taky nakopu… pojď za mnou…“ Mávla rukou a je rozhodně méně napjatá než před chvílí. Jak napětí polevilo, spadli jí ramena a celkově vypadá spíše smutně než jinak. Prošla bytem trochu dál, než jsi zatím byla, Další skříň, kovová, pevná se zámkem. Otevřela ji a je ti jasné, že to co jsi včera zahlédla na stole, je jen zlomek jejího arzenálu. Mít fialové vlasy a být mladší, řekla bys, že Taťulda Cage by měl určitě radost. Možná by se ti i ráda pochlubila, místo toho ti zbraň prostě podává. Očividně zbraň vyčistila a samozřejmě náboje v ní nejsou, ty ti podává pěkně seřazené na stojánku. „Vím, že zuříš. Vím, že to s ním není snadný. Je mi jasný, že i když na nás nepošleš chlupatý, tak se tu už neukážeš… ale já… já… já bych chtěla…“ Nekouká ti do očí, přesněji kouká do zemně, ale i tak sis všimla, jak potáhla. Všimla sis i toho, že se ji zatřásl hlas, i když se snaží, aby se tak nestalo. Všimla sis i vlhkých očí, rychle rozmazávající černou linku. Utřela si hřbetem ruky nos a trochu i oči a tím dílo zkázy zcela jistě dokonala. "Sřídej... střídej stříbrný a normální, stříbrný jsou slabší... " |
| |
| Pozn: jasné, rozumím ti :) Pryč! Vezmu si zbraň a přesto, že není nabytá, tak její tíha v dlani mi dodává pocit sebejistoty. Trochu se uklidním. "Slabší, jak pro koho." Její odpověď nijak nekomentuju, samozřejmě chápu, že jemu by ublížit nedokázala, zatím co já jsem pro ní stále jen cizinka. O to víc mě však překvapí její další reakce. Povzdechnu si. "Podívej, já ho neznám tak jako ty...ale upřímně jsem teď vyděšená a...prostě odsud musím pryč. Co bude dál, to vážně netuším." Dodám ještě a doufám, že v tom zazní alespoň ta špetka naděje, kterou se do slov pokusím nacpat. Teď si skutečně neumím představit, že bych se sem, nebo do márnice kdy chtěla vrátit. "Musím se s někým sejít a promyslet si, co vlastně chci dělat. Ale máš pravdu, kolegům nic neřeknu." Tohle myslím vážně. Neměla jsem v plánu Alexe udat a u toho zůstávám i nadále. Stále mám před očima jeho výraz a skoro mě z něj mrazí. "Pustíš mě ven?" |
| |
| Zombička maličká „I pro ně… lepší je střídat věř mi. Ideálně něco tříštivého či explozivního a stříbro.“ Další otření očí a nosu, než dokázala zvednout tvář a podívat se ti do tváře. Téma zbraní, střeliva a likvidace upírů, ji zjevně pomáhá zadržet slzy, které se ji nahrnuli náhled do očí. Vypadá střešně, její oči teď vypadají skutečně jak z hororu, zářivá modrá v černých rozteklých stínech, rozmazaných do šmouch po tváři. „On by ti neublížil… prosím věř mi, šlo jen o sex… nemyslí u toho… hlavně, když myslí na něco jiného.“ Skoro tě prosí, jak hlasem, tak těma šílenýma očima. Všechny policejní instinkty ti říkají, že minimálně podle ní mluví pravdu, nesnaží se lhát. Je vidět, že tvé ujištění, i přes to, že kdyby nevěřila, že je neudáš určitě ti nevrací zbraň, ale spíš by se tě pokusila zabít, ji potěšilo. Zdaleka však ne tak jak by asi chtěla, zjevně to není to, co by chtěla slyšet. Další utření nosu a přikývnutí. Zavřela skříň, slyšíš, jak zaklapli závory. Vyrazila ke výtahu, další kód a slyšíš, jak se výtah rozjel. „Půjčím mi mobil?“ |
| |
| Pryč! Ve zbraních se tahle žába očividně skutečně vyzná. Ale já nemám chuť nechat se poučovat. Mám za sebou výcvik a dost mrtvol na to, abych mohla tvrdit, že zkušenosti mám. Dívám se na ní. Sakra, jak to ti dva dělají?! Ještě před chvílí jsem měla chuť zabít kde koho a teď bych jí nejradši obejmula a přísahala, že se vrátím. Vlastně jí to i věřím. Vím, že Alex není zlý. Skoro se mi chce ho začít omlouvat, vlastně jsem ho vyprovokovala, věřím, že kdybych se nepokusila bránit byl by dál něžný a pozorný milenec. Ale někdy je potřeba říct dost a já nejsem z těch, co by roztáhly nohy na požádání. Zamířím za ní k výtahu a bezeslova jí podám svůj mobil. |
| |
| Výtah, Dray walk „Dík...“ Trošku nevhodně potáhla zpět, kapesník zjevně po ruce nemá a tvůj mobil by to asi neocenil. Přes obrazovku se dostala bez jediného slova, otevřela ti kontakty a přidává číslo. „To je moje… Alexovo tam určitě už máš, ale kdybys měla nějaký trable tam venku, zavolej… pomůžu.“ Vrátila ti mobil, výtah zatím dojel, nevypouští tě samotnou, jde s tebou do výtahu. Čert ví, kde na tohle všechno vzali, z patologie to nebude. Byt na střeše nějakého skladu nebo továrny, soukromý výtah, až dolů, do garaží. Zomba nevystupuje rovnou, místo toho si nervózně přešlápla. „Chceš někam hodit?“ |
| |
| Pryč! Vezmu si mobil zpátky a schovám ho. Nejsem si jistá, jaký druh potíží má na mysli a i když už nijak nepochybuji o jejích schopnostech, myslím, že bych se vždycky radši obrátila na své kolegy. Nijak to ale nekomentuju. "Díky." Nevím, kde vzala, že mám na Alexe číslo ale nehádám se s ní. Ono je klidně možné, že se mi v mobilu skutečně objevilo, tak proč se zbytečně přít. Konečně se trochu uvolním. Už otvírám pusu abych jí odpálkovala ale pak si to rozmyslím. "Vlastně bych byla ráda kdybys mě hodila někam do centra. Musím se s někým sejít." Když už se nabídla, tak si ušetřím trochu času a alespoň nebudu vypadat tak zoufale až budu volat Williamovi. |
| |
| Garáže, Dray walk Čert ví jak to nazvat, útěk po znásilnění, útěk z unesení, kopačky, pauza… čert to vem, ale těžko měl při čemkoliv z toho někdo lepší servis než ty. Tedy když si odmyslíš to, že tu Zomba stojí tak jak vyběhla od snídaně. Ještě, že zůstala v pižámku, kdyby skočila do spodního prádla, tak v podprdě s mimoňama by to bylo opravdu už na palici. Ono už i to tílko a kalhotky nejsou zrovna městská móda. Ale zjevně má teď jiné myšlenky nebo se prostě tím vším jen snaží odčinit to, co provedl Alex a udržet si tě. Tohle je opravdu prazvláštní dvojka. Monstrum jen přikývlo a zase někam vyrazilo. Jestli máš čekat nebo jít za ní, je nejspíš na tobě.  Nějak nepřekvapí, když z garáží vyjíždíte v modrém. O pár bloků dál, už se začínáš orientovat. Nakonec právě tudy jste jeli s Willem. Modré stvoření za volantem si občas posmrkne, ale je celkem tiše. Teprve u stanice Aldgate se na tebe otočila, když vám na semaforech padla červená. „Tak kam chceš hodit…“ A stejně v těch jejích očích, které ti byli ochotné vyhrožovat smrtí, když bys ublížila Alexovi, vidíš i tu druhou část: … a vrátíš se? |
| |
| Centrum Následuju Zombu k modrému autu, roztomilé. Kde na to tihle lidé berou peníze? Ptám se sama sebe už poněkolikáté. Snažím se na ní moc nedívat, protože mám dojem, že se proměnila v živoucí výčitku. Vypadá jako malá, modrá hromádka neštěstí. Prostě děcko. A já nemám srdce z ledu abych se na ní mohla s kamennou tváří dívat. Po cestě prohledám kapsy až najdu propisku a z peněženky vyhrabu nějakou starou účtenku. Na okamžik se zamyslím, než odpovím. "Na Picadilly to bude nejlepší. Ale klidně mě vyhoď kdekoliv na metru. Nějak si už poradím." Vytáhnu mobil a vytočím číslo na stanici. Když se konečně ozve zdvořilý ženský hlas, požádám, jestli by mě mohla spojit s detektivem Wolfhoundem, nebo mi na něj alespoň dát číslo. |
| |
| Piccadilly Circus Pokud se nezeptáš, je to asi další záhadnost, záhadné dvojice. Modrá výčitka jen přikývla, a jakmile ji to semafor dovolil, pokračuje dál. Zdá se, že metro se nekoná, to by mohla zastavit rovnou na Aldgate. Řídí dobře, žádné GTA se nekoná, ale i tak je dobře, že nejsi dopravák. Zvláště, teď když ještě víc vypadá jako děcko a k tomu bosá. Zatímco projíždí ulicemi, dostává se ti zdvořilého mručení do ucha, jak ženský hlas hledá dotčeného Vlkodava. O chvíli později už si na papírek můžeš škrábat telefonní číslo. Zdvořilé rozloučení s hlasem a už ho můžeš ťukat do mobilu, k tvému překvapení zbytečně. Při jeho vyťukání zjišťuješ, že už máš číslo uložené v paměti mobilu a dokonce už jsi mu poslala i SMS. Ten odběr mě dost sebral, je mi špatně, doktor mi přikázal pár dní odpočívat, ozvu se. Omlouvam se, Jacquelin. Hned máš jasno minimálně ve věci, jak se Alex zbavil Willa. *** City je city a Piccadilly rozhodně není opuštěné místo. Chvíli to trvá, ale nakonec Modrá výčitka v modrém autíčku zajíždí k chodníku, aby sis mohla vystoupit. Sama od sebe nic neříká, doslova drží jazyk za zuby, nebo spíš ret pod zuby. Ale její očička to i tak prosí za ni. |
| |
| Centrum Projede mnou osten zloby. Jak jen mohl?! Vztek v sobě ale zadusím, Zomba za to nemůže a myslím, že kdybych teď začala vyvádět, tak se pravděpodobně rozbrečí. Navíc jsem to měla čekat. S povzdechem se na ní obrátím. "Díky za svezení." Slabě se usměju. "A seber se, vypadáš jako kdyby ti chcípnul křeček. Nakonec přece nikdo neumřel, tak to dopadlo dobře, ne?" Už když to říkám, uvědomuju si, že bych mola být trochu empatičtější. Jen jsem překvapená tím, jak špatně můj odchod nese. Odepnu pás a pak jí trochu nemotorně obejmu. "Postarej se o něj." To je trochu křečovité, protože já bych se teď o Alexe postarala tak, že bych ho nakopala do zadku. Ale doufám, že jí ta slova dodají alespoň trochu klid. Pak už na nic nečekám a rychle vystoupím. Neohlížím se na ní a znovu vytáčím číslo. Doufám, že Will bude v lepší náladě, než jsem já sama. |
| |
| Piccadilly circus Jak jen mohl? Na druhou stranu, co jiného jsi mohla čekat. Řekl přece, že se o Willa postaral a tohle je řešení. Místo běsnění objímáš to Modrooké stvoření se všema jeho jizvami a mimoněm na tílku. Cítíš, jak se k tobě přitiskla, jako by tě nechtěla pustit. Povolila, ale oči má znovu úplně lesklé od slz, tentokrát už nepotahuje a opět používá ruku místo kapesníku jak na nos, tak na oči. „Jo nakopu mu, blbečkovi...“ Odpověděla ti, jako by ti četla myšlenky, ale dost možná jsou to její vlastní. Hrozba toho, že zmizíš, ji očividně trápí a ví, že to Alex posral. Je to zvláštní modrooké monstrum, má svého šíleného doktora očividně ráda, kdyby musela volit, byla by její volba jasná, a přesto teď skoro brečí kvůli tobě. Vystoupila jsi a Mini se hned rozjelo, nakonec zrovinka tedy se moc dlouho stát nedá. Ruch tohohle místa tě po klidu modrobílého snu docela zahluší, člověk tu skoro neslyší zvuk vyzvánění vlastního mobilu a na hovor, aby si zacpal druhé ucho. „Čau, hlásíš se do služby?“ Chvíli sis musela počkat, než to zvedl, neslyšíš žádný kravál, takže nejspíš není v sedle ani v přestřelce. Z hlasu toho moc nevyčteš, zná klidně. |
| |
| Piccadilly Uleví se mi, když uslyším jeho hlas. Znám ho chvilku...vlastně vůbec a přesto mi přijde, že mu můžu věřit. Asi je to dobře, parťákovi by člověk měl přece věřit, že mu bude krýt záda. Pousměju se, ačkoliv on to samozřejmě nemůže vidět. "Ahoj Wille, myslíš, že bysme se mohli sejít? Potřebuju pomoc. Jsem teď na Piccadilly Circus." Spoléhám na to, že nedostatek podrobností by v něm mohl vzbudit zájem a já se necítím na to, že bych mu měla do mobilu něco vysvětlovat. Navíc skutečně sotva slyším vlastní hlas, natož jeho. Pravda můžu si za to sama, klidně jsem v City mohla vybrat nějaké klidnější místo. |
| |
| Piccadilly „Nemůžeš si vybrat boty, nebo mám porušovat předpisy?“ Pravda, normálně bys na tomhle místě těžko hledala jiné než obchodní či kulturní nebezpečí. Možná pár neozbrojených Bobíků, hlavně kvůli kapsářům a tím to hasne. Dneska je to trošku jiné, nejspíš po tom útoku na mostě, co proběhl. Ale všimla sis, že u vstupu do stanice jsou i dva policajti s automaty. Na Londýn nezvyklé, ale pořád to není hysterie jako za kanálem. Willův tón hlasu se nezměnil, nezdá se, že by ho tvá prosba nějak obtěžovala nebo naštvala. I když na rozdíl od Taxi určitě nečeká někde ve fastfoodu, aby dojel na zavolání. „Kde tě najdu.“ |
| |
| Piccadilly "Ani jedno, ale hodil by se mi parťák." Uvědomuju si, že na tom skutečně nejsem moc dobře, kdybych byla doma, tak se vypovídám a vybrečím nějaké kamarádce a nezatahuju do toho svého kolegu, kterého navíc sotva znám. Uklidňuju se jen tím, že skutečně jde o pracovní záležitost, nebo alespoň na začátku to tak alespoň bylo. "Počkám na tebe v St. James's Parku." S těmi slovy zavěsím. Park je jen několik ulic odsud, takže tam bez problémů dojdu pěšky. Po cestě si koupím kafe a obložený croissant ale žaludek mám tak stažený, že ho stejně nakonec půlku vyhodím. Nad Londýnem je zataženo a mraky, které se honí po nebi hrozí deštěm. Jak procházím ulicí zahlédnu v jedné z výloh svůj odraz. Vypadám vážně jako holka co dostala kopačky. K tomu rozpitá řasenka a pomačkaná halenka. Můžu jen doufat, že se Will nevyděsí a neuteče, až mě uvidí. Na okraji parku si sednu na první lavičku, kterou potkám, srkám kafe a bezmyšlenkovitě zírám před sebe. Čekám. |
| |
| St. James’s Park „Dej mi tak půl hodinky…“ Prase aby se v tom vyznalo, jeho hlas zní pořád stejně. Což je zvlášť po telefonu příšerná vlastnost. Na nebi to vypadá na klasické počasí nad Temží. Rozcuchaná, rozpitá, pomačkaná a v klíně pořád trochu stopy ranního dovádění v posteli. Vypadáš fakt nemožně, ale těžko to bude to nejhorší co Will, kdy viděl. Ester vypadala rozhodně hůř a taky neutekl. Stará dáma se ze všeho rychle otřepe a její srdce obzvlášť. Nepokořili ho požáry, nepokoří ho ani teroristi. Viděla jsi obrázky, jak to vypadalo v Paříží pár dní po útocích, těžkooděnci, bariéry, samopaly na každém rohu. Mediální humbuk. Stará dáma na to jde hold po Anglicku. V parku je klid, nebe je zatažené, ale to tu nikoho neodradí. Lavičky, zvláště pak takto z kraje parku okupují bezprizorní persony a důchodci. Čekáš poměrně dlouho, možná i déle než slíbenou půlhodinu, než se k tobě přidala postava X-mena v kožené bundě. Kde nechal mašinu, netušíš. K tobě dorazil pěšky, od Piccadilly „Tak co se děje, parťáku.“ S úsměvem se usadil vedle tebe. |
| |
| St. James’s Park Ten úsměv mě potěší. Ne že by mi to zlepšilo náladu ale je příjemné ho vidět. Napadne mě, jestli je skutečně vlkodlak. A pokud ano, jak dobrý má čich? Co všechno ze mě asi cítí? Zalituju, že jsem si s tou ranní sprchou nedala víc záležet. Ale ono by to stejně asi bylo jedno. Čekala jsem dost dlouho ale prostě jsem se nedokázala rozhodnout, co všechno mu vlastně chci říct. Na okamžik vypadám bezradně a pak spustím a ke svému vlastnímu překvapení zjišťuji, že mu chci...ne, že mu potřebuji říct všechno. Nedívám se na něj ale mluvím a mluvím, protože to ze sebe prostě potřebuji dostat. Řeknu mu i o dnešním ranním incidentu i o tom, že jsem z bytu v podstatě utekla. Čert to vem, budu si tu muset najít kamarádku. Když skončím, chvíli je mezi námi ticho. "Chtěla bych v tom experimentu pokračovat. Řeknu nakonec tiše se sklopenou hlavou. "Ale potřebuju tvojí pomoc. |
| |
| St. James’s Park Pokud je vlkodlak… otázka, na kterou stále neznáš jasnou odpověď. Alex o tom byl přesvědčený, dal to jasně najevo. A čich, jaké to asi je „vidět nosem,“ určitě to není zas taková výhoda, zvláště pak v dnešní době a ve městě. Co všechno z tebe dokáže vyčuchat a jak moc by pomohla sprcha? Vypadá to, že by se Will mohl živit jako kněz, role zpovědníka mu jde celkem dobře. Nelepí se na tebe, nebodá očima, jen když váháš, cítíš, jak ti položil ruku na koleno a lehce stiskl, jen tak abys cítila, že tam je. Jestli měl nějaké nutkání k tomu něco říct, nechal to být, je tiše. Možná je mu to jedno, možná mu jen hlavou šrotuje, proč to říkáš právě jemu. „Jakou?“ Ani nyní se na tebe nedívá, sedí vedle tebem, a pokud vás někdo sleduje, musí si myslet, že na zemi před vámi je něco hodně zajímavého. To anebo, že se právě rozcházíte. V každém případě, pokud ti k tomu má chuť cokoliv víc říct, nejspíš si to nechává na jindy, nebo alespoň potom co vyřeší tu praktickou stránku věci. |
| |
| St. James’s Park Jsem ráda, že mě nepřerušuje, vlastně ani netoužím po tom aby moje zážitky nějak komentoval. Nemyslím si, že bych z toho vyšla dobře. Obzvlášť ne, po dnešním raním probuzení, kdy se už nemám na co vymlouvat a jde jen suše konstatovat, že jsem to potřebovala. Stejně tak oceňuji, že se mi nesnaží pokračování v experimentu rozmluvit. Kdyby řekl, že s tím mám prostě seknout a na Alexe se vykašlat, jen těžko bych hledala protiargumenty. Zaváhám. Uvědomuji si, že už zase po něm něco žádám. Doufám, že je trpělivý. "Chtěla bych tě poprosit, abys tam šel zítra se mnou. Abys na mě dohlédl, když toho nebudu schopná." Teď se na něj musím podívat. Vlastně ho hypnotizuju pohledem a hledám jakýkoliv náznak nevole, nebo nesouhlasu. "Já vím, že se ti Alex...doktor Denisof nelíbil, že ti to tam...nevonělo." Odvážím se použít tenhle termín, částečně i ze zvědavosti, jak na to zareaguje. "Ale já věřím, že by se to skutečně mohlo podařit. Jen tam prostě nemůžu jít sama." Povzdechnu si. "Potřebuji někoho, kdo se o mě postará, když budu v bezvědomí. A pokud má Zomba pravdu, tak doktor možná není zlý ale prostě se neovládá a já mu v tomhle ohledu nemůžu věřit." |
| |
| St. James’s Park Podívala ses na něj, vlastně jsi byla první, kdo z vás dvou zvedl hlavu. On si dál prohlíží tu strašně zajímavou věc na zemi nebo spíš prostě přemýšlí. „To nepude…“ Nezní to jako odmítnutí, spíš jako by myšlenky dotekli na jazyk. „… už jen to, že jsi mě to vykecala, myslím stačí na to, aby se na nás vrhla ta holka a pokusila se minimálně mě zabít, tebe možná ne tebe má zdá se ráda... popravdě by mě nepřekvapilo, kdyby tě teď sledovala.“ Zasmál se, právě když přes jeho rty tekla představa Zomby, která se jej pokouší zabít. Kdo ví, jak si tu scénu představil. V každém případě zasmání zůstalo osamocené a spíše takovým pousmáním. Zdá se, že své úvahy už dokončil a na zemi už nic zajímavého nevidí. Odsouzení se zdá se není na pořadu dne. V jeho tváři nic takového nečteš, hlas má stále pevný, spíš zamyšlený. Věnuje se problému. „Dokážeš si představit, co by bylo, kdybych si tam objevil? To by asi nebyl nadšený ani ten doktor, jestli by vůbec na takové podmínky přistoupil. Z toho co říkáš, nevypadá na někoho, kdo by chtěl, aby mu někdo koukal… pod ruce.“ Jestli si nějak všiml tvé voňavé poznámky, nijak ji zatím nekomentuje, i když se zdá, že toho má na jazyku víc. |
| |
| St. James’s Park Zarazím se, má pravdu, slíbila jsem Zombě, že to nikomu nenahlásím a hned v další chvíli jsem všechno vyžvanila Willovi. Přesto nemám pocit, že bych něco práskla policii, ale jen jsem se podělila o informace se svým parťákem. Povzdechnu si a rozhodím nešťastně rukama. "Podle tebe to mám nechat plavat?" Normálně si zvládnu s většinou problémů poradit sama ale teď najednou toužím po tom, aby mi někdo řekl, co mám dělat. A jsem si skoro jistá, že jestli William teď řekne, že už do márnice chodit nemám, tak tam prostě nepůjdu. |
| |
| St. James’s Park Jenže ten parťák je policista, možná vlkodlak, ale to by asi pro Zombu nebyla zrovna omluva. Už nekouká do země, kouká na tebe, neodpovídá hned, přemýšlí. „Bejt to na mě, tak jo… ale já bych s tím ani nezačal a taky bych se pak choval jinak. Spíš bych ho zabil, než že bych si s ním dal véču a pak se s ním vyspal.“ Nenechal to nevyřčené, proč taky, řekla jsi mu vše, takže proč by teď s tím měl on dělat drahoty. Přesto zvedl hlavu a tentokráte jako by hledal odpověď na nebi. „Jenže na mě to není a ty i přes to, co jsi mi povídala to chceš udělat. Řekni mi krom toho, že si tě bral když jsi byla v bezvědomí a toho v tý koupelně, vadil ti jeho přístup a sex s ním?“ |
| |
| St. James’s Park Ošiju se a uhnu pohledem. Samozřejmě, já jsem byla upřímná a tak bych teď neměla nic menšího čekat od Willa. Sice mu věřím ale mluvit zcela otevřeně o takových věcech mi stejně dělá trochu problémy. "Prakticky se mě ptáš, jestli jsem si to dneska ráno užila, je to tak." Ani se nesnažím formulovat to jako otázku. "Ne v tom případě mi to nevadilo. On je, dobrý milenec...ale o to tady nejde. Uznávám, že jsem po něm asi neměla po tom všem vyjet." Povzdechnu si. "Ale on prostě není schopen ty dvě věci rozlišit. Vyčetla jsem mu to a myslím, že tomu prostě nerozuměl. Že z jeho úhlu pohledu neudělal nic špatně. Tedy až dneska ráno, v té koupelně. To i on pochopil, že to bylo příliš." |
| |
| St. James’s Park „To se neptám, to je mi jasné z toho co jsi říkala…“ Zasmál se, ale nezní ti nijak šťastně. Nakonec, kterej chlap rád poslouchá, jak mu holka říká, jak si to užila s jiným. „Spíš se ptám, jestli bys s ním spala znova… myslím dobrovolně, když víš jakej je… když jsi sama říkala, že jsi ho i ráno nechala nakonec dělat, co chce.“ To nebe musí být děsně zajímavé místo, jinak by ho asi Will tím pohledem tak neprobodával. Jeho ruka pořád nějak zapomenutá na tvém koleni ti dovoluje alespoň trochu vnímat víc, než co ti dovoluje jeho profil a celkem hlídaný projev. Dík tomu vnímáš mnohem lépe to, že tahle otázka se mu vůbec nepokládala lehce a rozhodně neprošla s hněvem či jako výsměch. |
| |
| St. James’s Park Dívám se na jeho prsty sevřené kolem mého kolene a dostanu chuť ho za tu ruku vzít, ale ovládnu se. Spíš ze strachu, nechci aby si začal myslet, že jsem nějaká poběhlice, co vyjede po každým chlapovi, kterého má zrovna po ruce. "Ne." Odpovím nakonec tiše. "Znovu už bych to neudělala." Váhám nad svou odpovědí ale nikoliv proto, že bych snad uvažovala nad tím, že se za Alexem vrátím a znovu se nechám do něčeho vmanipulovat. Spíš se snažím vhodně zvolit slova. "Dneska ráno mě vyděsil. Určitě víš, že se říká, že jsi oběť jen tak dlouho, dokud sám sebe jako oběť vnímáš. A mě tohle úplně stačilo. Další nezdravý vztah ve svém životě nepotřebuju." Nevesele se zasměju. |
| |
| St. James’s Park „Pokud s ním už nechceš spát, tak tam už nechoď… spali jste spolu, dala ses mu, těžko to už bude jen experiment, navíc když on to podle tebe nerozlišuje. Prostě pokud se mu oddáš na pokusy, nezůstane u toho.“ On se nesměje, překvapivě právě, když by se měl uvolnit, když slyší, že smýšlíš tak jak by si asi přál, když to nejspíš znamená i to, že nebude slyšet, jak chceš spát s jiných chlapem, přesto právě teď jeho prsty lehce sevřeli koleno. Jeho oči pořád míří do nebe, ale spíš jako by tam hledali vysvobození. Možná by teď ocenil dalšího teroristu, nebo upíra za bílého dne. „Víš, žádnej vztah není zdravej, a když jsi o tom mluvila, tak jsi moc jako oběť nepůsobila, spíš šokovaně a hlavně naštvaně, což se dá pochopit. Takže ti řeknu ještě jedno, pokud by ses rozhodla k němu vrátit, tak se zkus domluvit s tou holkou, z toho co jsi říkala asi stojí o to, abys tam s nima byla a minimálně si věří dost na to, že by ho asi byla schopná usměrnit, když budeš mimo.“ |
| |
| St. James’s Park Začínám litovat, že jsem do toho Willa vůbec zatahovala. Tohle mu očividně moc příjemné není a i já se minutu od minuty cítím stále hůř. Ser na to. Ozve se tichý hlásek v mé hlavě a já ho pro jednou poslechnu. "Fajn, mám chuť něco zastřelit. Jak pokračuje náš případ?" Rychle změním téma, než se Will rozhodne odsud radši utéct. Stejně to všechno začalo jen kvůli tomu případu. Mohla bych to prostě hodit za hlavu s tím, že šlo o slepou uličku a posunout se dál. |
| |
| St. James’s Park Teď se zasmál pro změnu on, nakonec opouštíte pole, které mu je asi poněkud nepříjemné, i když přímo to najevo nedává. A rozhodně se nezdá, že by měl nutkání utíkat. Spíše, se mu nechtělo říct něco z toho co považoval za potřebné říct. Když je to venku očividně je mu mnohem lépe a změna tématu se mu bude asi také zamlouvat. „No jestli ses bála, že nám někdo upaluje nevinné upíry, tak můžeš být v klidu. Ten, co se ho snažíš oživit, rozhodně nevinnej nebyl…“ Sundal ruku z tvého kolena a nechal nebe nebem. „Byl jsem v tom salónu. Dvě ohniska požáru. Něco jako zápalná bomba, podle rozboru jde o upravené raketové palivo… docela svinstvo. Ta švadlena uhořela v patře, ti čtyři v přízemí, při přestřelce. Automatické zbraně, oni i ti dlaci co útočili…“ Obrátil se k tobě co mu to lavička dovoluje. Vypadá to, že by si mnohem raději sedl obkročmo proti tobě, ale tomu brání sama konstrukce. Nyní už ho zajímá tvá tvář a tvé reakce. |
| |
| Případ Konečně se uvolním. Řešit případ, to je přesně to, co potřebuju. A dokonce i jeho tvrzení, že to upíři nebyli žádní dobráci mi celou situaci ulehčeju. Takhle bude daleko snazší nechat mrtvého mrtvým a celou věc hodit za hlavu. "Proč zrovna krejčovství? To není místo, které by tě napadlo, když se řekne upír...nebo přestřelka. Tak co tam dělali?" Poslouchám jeho poznatky a pak se zarazím. "Dlaci? Jsi si tím jistý?" Je to čím dál zamotanější. |
| |
| St. James’s Park Na jednu stranu lehčí, pokud jde o potřebu zachraňovat nevinné. Jenže to není jediný pohled, pořád tu je případ a v nejhorším případě korunní svědek. A představa komand upírů a vlkodlaků co si jdou po krku jak v Hollywoodském bijáku, to je něco co opravdu bezproblémovému soužití lidi a nelidí nepomůže. „Naprosto jistý…“ Neřekl proč, ale tón jakým to řekl, zní tak definitivně, jako by to zjistil Horácio s celou CSI Maiami. „Zakázkové krejčovství, salón, uprosřed noci. Jedna zaměstnankyně v patře, v dílně. Čtyři ozbrojení upíři v přízemí a skupina vlkodlaků co do oken naháže zápalné láhve a spustí přestřelku. Těla tam nechá, ale pojistí je kůly do srdcí. Co myslíš ty, proč tam ti upíři byli?“ Žádné poznámky, nemá sebou ani složku. Očividně si nosí věci v hlavě a zatímco ty jsi experimentovala, celkem se do případu ponořil. Určitě má vlastní teorii, ale zatím si ji nechává pro sebe. Možná jen proto, aby tě zaměstnal a vtáhl do případu nebo z naprosto jiného důvodu. Kdo ví. |
| |
| Případ Cítím, jak ze mě opadá únava i špatná nálada. Já vím, že je ošklivé, že mi takovýhle masakr zvednul náladu, ale jsem ráda, že alespoň něco to ještě dokáže. Na jazyku mě svrbí otázka týkající se jeho lykantropie. To by totiž vysvětlovalo, kde bere tu jistotu. Jen s obtížemi jí potlačím, ještě ne, ještě je moc brzy. Nechci aby se zase cítil mizerně kvůli něčemu, co řeknu. "Marniví upíři?" Povytáhnu obočí. "Konfekce je pro ně asi příliš obyčejná, co?" Vypadá to, že je smysl pro módu stál život, musím se nad tím pousmát. |
| |
| St. James’s Park Otázka, která pálí na jazyku. Obava z reakce? Stejně jako proč si byl Alex tak zatraceně jistý. Hlavou běží jedno a z úst s pousmáním utíká něco jiného. Tvá slova, vyvolala úsměv i na tváři Xmena. „To máš asi pravdu, nakonec pod konfekci těžko schováš krév a potřebuješ oblečení, které vydrží i trošku jiné síly než u lidí…“ Zdá se, že lavička už jej prudí příliš, co do sezení i natáčení se. Zvedl se a když nic jiného nejspíš má v plánu procházku. „… jenže to nevysvětluje, proč byli ti čtyři dole a švadlena nahoře. Navíc, kdyby šlo o jejich oblečení, tak by tam měli víc švadlen, přece nebudou stát ve frontě, když už je kvůli nim otevřeno mimo pracovní dobu…“ Ten pohled, krom toho, že tě vyzívá, abys také zvedla zadek z dřevěných latí, říká i něco jiného. Teď už si s tebou hraje, má teorii a je zvědaví jestli k ní dojdeš také. |
| |
| Případ Skoro vyskočím aby mi náhodou někam neutekl. Malá procházka mi navíc rozhodně neuškodí. Opravdu se mu podařilo vzbudit mojí zvědavost. Bohužel moje mozkové závity by asi potřebovaly trochu promazat, protože mi ty informace do sebe nijak nezapadají. "Čtyři ozbrojení upíři navštíví uprostřed noci švadlenu. Oni jsou dole, ona nahoře...ale nakonec všichni uhoří." Zamračím se. "Dokázala bych pochopit, proč chtějí dlaci zabíjet upíry. Ale jak do toho zapadá ta švadlena? Proč zabíjeli i jí?" Tázavě se na Willa podívám. |
| |
| St. James’s Park Nikam ti naštěstí neutíká. Pěkně na tebe čeká a podle toho jak se usmívá, si konečně začíná rozhovor užívat. Místo maziva zatím nabízí jen o něco lepší vzduch, tedy pokud ta trocha zeleně má šanci přebít město. „Kdyby to bylo tak… jenže ta švadlena tam jen pracovala, nebydlela tam. Takže ji nepřišli jen tak navštívit, musela kvůli nim buď dorazit, nebo zůstat v práci až do noci…“ Netušíš, jestli někam opravdu míří, nebo už prostě jen nechce sedět. V každém případě nemíří na Yard, ale k vodě. „Tak já bych pochopil, kdyby kdokoliv z nich zabil švadlenu, ale ne takhle… navíc pokud by cílem v patře byla ona, tak by stačil granát nebo obyčejný molotov a ne taková sračka...“ |
| |
| Případ Následuju ho a snažím se v tom, co říká najít nějaký smysl. Marně. S povzdechem to vzdám. "Tak mě nenapínej a řekni mi, co jsi vymyslel." Lehce do něj žďuchnu. Po očku si ho prohlížím. Opravdu vypadá, že si tohle užívá. To mi přijde pěkné, když se někdo dokáže tak ponořit do případu. Kousnu se do rtu. Prober se holka. Zatím si vedle něj přijdu otřesně nedokonalá. Zatím co on zkoumal terén, tak já se válela v bezvědomí na pitevním stole. To si do životopisu asi nenapíšu. |
| |
| St. James’s Park Otázka je jestli si užívá práci nebo tvé tápání. Když ses vzdala šťouchancem, zastavil se, podíval se na tebe. Chvíli to vypadá, že přemýšlí jestli má pokazit zábavu a nebo ne. „… dle mýho, ale je to jen můj soukromej názor, ti čtyři někoho doprovázeli. Někoho kdo byl nahoře a na kom ta švadlena makala. Někoho důležitýho, jinak by ho nedoprovázela ozbrojená ochranka čtyř upírů. Někoho, kdo byl skutečným cílem útoku, proto láhev do patra, druhá se jen zbavovala překážky… někoho, kdo neleží v tý márnici.“ A nebo jen kouká, aby viděl jak budeš na jeho myšlenky reagovat. |
| |
| Případ To by skutečně dávalo smysl. "To ale smutně neuspěli, když jim cíl uniknul." Rychle si začnu v hlavě procházet seznam těch nejdůležitějších upírů ve městě. Pak se ale zamračím. "Proč se ale neozval? Pokud si byl jen vyzkoušet nové šaty a někdo na něj spáchal atentát, měl by plné právo jít na policii a chtít potrestat viníky. Takže buďto tam nebyl jen kvůli šatům a nebo je opravdu pod drnem a nám chybí tělo." Vážně se na něj zadívám, už jsem se skoro rozhoupala. Ještě krok a skutečně se ho zeptám... |
| |
| St. James’s Park Procházíš si svůj malý seznam, který jsi vyfasovala spolu se zbraní. Bohužel tady asi nepůjde o nějakou celebritu. Ty sice také mají ochranky a to i ty upíří, ale povětšinou ne tak ozbrojenými. Yard má zmapovány ty co se sami přiznali a možná jen pár těch, kteří tak neučinili. Zastavili jste se jen kousek od mostu v parku, cítíš vodu i pachy, které její poněkud stojatou plochu provází. „To jestli cíl unikl, byl unesen, nebo si jeho tělo vzali jako trofej, to zatím nevíme…“ Ještě krok, svou otázku máš stále na jazyku. Ví to? Ví, co tě žere, co se ti honí hlavou kromě práce. Jen pokrčil rameny a zdá se, že zatím přece jen hodně stopuješ to, co už sám promyslel. A podle zavrtění hlavou se zdá, že tuto úvahu nepovažuje za tu správnou. „… nemyslím si. Kdyby nešlo o šaty, tak proč by tam byla švadlena. A že se neozval policii? I mezi lidmi najdeš dost těch, co se Yardu vyhnou obloukem a určitě by nám nic takového nehlásili. Už jen proto, že by se Yard velmi zajímalo o ně samotné. A nelidé do teď svou existenci zakládali na utajení, i ti řekněme spořádaní se úřadům stalé spíše vyhýbají.“ |
| |
| Případ Dívám se na něj a mračím se, jak usilovně přemýšlím. Pak si povzdechnu. "Takže abychom zjistili, kdo byl cílem atentátu, tak nejdřív musíme najít ty, kdo na něj atentát spáchali, je to tak? A ti se nám asi jen těžko svěří, že se pokusili zabít vyššího upíra. Takže jsme ve slepé uličce." Rozhodím rukama. "Nebo máš nějakou stopu, jak ty útočníky najít?" Taky bys mohla dokončit ten experiment a zeptat se přímo korunního svědka, komu dělal ochranku. Prolétne mi hlavou protivná myšlenka, jako kdyby se mi vysmívala. |
| |
| St. James’s Park „Ty hodně koukáš na filmy, že jo“ Začal se najednou smát. Zatímco tobě se v hlavě znovu ozval ten protivný hlásek, který má tak často až nechutně přesné komentáře. Vysmívá se ti a přitom neříká nic jiného, než co víš sama až moc dobře. Nejlepší stopy co máte, leží na pitevně a zlatý grál je přímo spojený s Alexem a jeho experimenty. A hlásek z toho má určitě škodolibou radost, jelikož tohle téma je přímo pokladnicí kousavých poznámek. „Vyšší upír, to zní tak majestátně… ale jo v podstatě máš pravdu. Mě to spíš připomíná zločinecké organizace, válka gengů a ten po kom šly, bude nějakej hlavoun… těžko nám někdo z nich cokoliv jen tak řekne ať už u pejrů nebo u lykanů. Takže co si nevypátráme sami, nemáme.“ Zavrtěl hlavu a vidíš, že chtěl něco říct… nejspíš něco ke stopám, pokud nějaké má, ale místo toho se zarazil a zvedl hlavu. Normálně bys řekla jako by se rozhlížel, ale spíš to vypadá, že poslouchá. Dokonce ti otevřenou dlaní dal signál „stop-ticho“. Najednou se otočil a vyrazil po cestě směrem k mostu. Zrychlení má opravdu parádní a běhat rozhodně umí… |
| |
| Případ Velmi neochotně sama sobě přiznávám, že pokud Will nějakou stopu nemá, tak se budu zítra ráno na ten stůl muset položit ať se mi to líbí, nebo ne. Je obtížné dohadovat se s vlastním vnitřním hlasem, který má ještě ke všemu pravdu. Naštvaná touhle myšlenkou se kousnu do rtu. Když Will zbystří, trochu zmateně se na něj podívám. Ve chvíli, kdy se rozeběhne pryč už mám ale jasno. Je to vlkodlak. Tiše zakleju a rozeběhnu se za ním. Únava jako kdyby se během rozhovoru rozplynula a mě potěší, že s ním celkem i dokážu držet krok. |
| |
| St. James’s Park Běžíš a věříš, tedy věříš v to, že tvůj parťák není člověk. Zatím netušíš, za čím běžíš, ale krom náskoku, který získal na začátku, ti příliš neutíká. Od vlkodlaka by člověk čekal větší rychlost, ale možná ne po dvou. Kdo ví, o schopnostech nelidí toho pořád ještě víte víc z románů a filmů, než z reality. A to je tu ještě ona říznutá plazma, kterou do tebe natankoval tvůj soukromí lékař. Přeběhli jste přes most. Will je pořád kus před tebou a stále nevíš, za čím běží. Uslyšela jsi to až na druhé straně. Vykřik, ženský hlas. Není tu liduprázdno, možná někteří neslyší a jiní prostě raději ignorují, takový už je dnešní svět. Will opustil cestu, zrychlil, rychle získává větší náskok. Běží přímo přes trávník ke shuku jehličnanů a keřů. Vlétl mezi ně, zmizel ti z očí, když tobě zbývá ještě dobrých padesát metrů a ostrý sprint už začínáš cítit. Další křik, tentokráte ne jednohlasný. |
| |
| V nesnázích Teď už to slyším taky, což jen posiluje moji teorii o tom, že je vlkodlak. Jak jinak by mohl slyšet volání na takovou dálku. Přeci jen se začne projevovat únava i fakt, že ještě nejsem úplně fit. Plazma mi ale asi pomohla víc, než jsem si myslela, protože bolavé tělo začnu cítit až těsně před cílem. Ještě za běhu vytáhnu browning, stále ještě nabitý stříbrem. Vletím za Willem do shluku stromů, hned první větev mě švihne bolestivě přes tvář. Sprostě zakleju a prodírám se dál směrem odkud vychází křik. |
| |
| St. James’s Park Teorie sílí, ale zůstává teorií, nakonec se vlastně vracíte po druhém břehu, i když se od něj trochu vzdalujete. I tak by to bylo s podivem, kdyby to slyšel jako člověk. Cítíš bolest, tu bodavou svini v boku, kyselost šířící se v nohách, zaplavující svaly únavou. Ostré švihnutí přes tvář, cítíš jehličky, které ti po ní přelétli a škrábnutí samotného dřeva, které ti na tváři nechává štiplavou bolest škrábnutí, které už nezůstane bez stopy. Pořád lepší než, kdyby ti jehličí vytřelo oko. Není to jediná dotěrná větev, určitě je tu lepší cesta, do těchto parkových shluků vždy nějaká je. Někde ji vytvoří vášnivý hledači soukromý, jinde ti bez domova a bohužel skoro vždy ji alespoň objeví ti, kteří také hledají úlevu, ale zcela jinou, hodně přízemní. Větve a mini na zemi, bezvadná kombinace, kterou nemají ani na vojenském polygonu. Minimálně policie by ho měla rychle zavést, jelikož vaše bojiště je nakonec město a zrovna dneska by se ti taková průprava hodila. Cítíš, jak otírají o tělo, jak se chytají za oblečení, slyšíš trhání látky někde na boku. Když konečně projdeš stěnou, jako by toho ti zlotřilí bohové neprovedli málo, noha ti zajela do něčeho měkkého. Jenže v tom okamžiku, už je tato lapálie naprosté hovno, a to doslova, proti tomu nač hledíš. Mladá dívka, maximálně vysokoškolačka, ležící v tom čím ty jsi prošla. O její kabát a halenku se postraral někdo jiný než větve. Kabátek je rozhalený a halenka roztržená, sukně vykasaná a na zarudlém obličeji, se krom roztrženého rtu už vybarvují i stopy pěsti, která se ji nejspíš snažila domluvit. Kožená záda vidíš jen o metr dva dál, shrbené nad zemí, stejně jako bys čekala útočníka nad onou dívkou a do něčeho buší zcela jinak než očekávala bys u ní. Přímo ukázkový případ pro vnitřní na téma: „policejní brutalita“. |
| |
| V nesnázích Spolknu sprostou nadávku a rozeběhnu se k dívce. Browning zmizí stejně rychle jako se objevil. Dívka má už tak dost, nemusím jí vyděsit ještě víc. Skloním se k ní a vytáhnu jí do sedu, pár modřin, nějaké škrábance, nevypadá, že by byla nějak vážně zraněná. Spíš je otřesená. Z ramenou si sundám svoje sáčko, je na boku trochu roztržené. Tak to byl ten zvuk. A přehodím ho dívce kolem jejích ramen abych tak zakryla její nahotu. "Wille! Sakra!" Zvednu hlavu ke svému kolegovi. "Zkus z něj laskavě nevymlátit život!" Chápu jeho zlost ale bohužel jen málokdy jí policista skutečně může dát průchod. |
| |
| St. James’s Park, panna v nesnázích Rána, která se dívce vybarvuje na tváři, musela mít grády. Způsobila přesně to, po čem útočník toužil, dívka zmkla, přestala se bránit, padla do bezvědomí. Zvedáš ji a vnímáš hnus, který stal se jí ložem. Zahaluješ nahotu, a pokud můžeš soudit, bránila se urputně a dík Willovi se nejspíš ubránila před tím nejhorším. Modřiny nejen na hlavě ji zůstanou, stejně jako celá událost v hlavě. Napětí se ztrácí a s ním se kyselost ve svalech a námaha dere vpřed před ustupujícím adrenalinem. Křikla jsi na Willa, ale křupnutí co se ozvalo, jako když praskne ořech ti ledově napovědělo, že je pozdě. |
| |
| V nesnázích V duchu zakleju. Doufám, že se mi to jen zdálo. Jednou rukou podpírám dívku a druhou tahám z kapsy mobil abych zavolala záchranku. Rychle sdělím dispečerovi, co se stalo a kde jsme a mobil zase schovám. Na Willa a hadrovou panenku v jeho rukách se už radši ani nepodívám. Nemám na to odvahu. Místo toho dívce jemně setřu z obličeje krev i marast, ve kterém klečím. "Wille...jsi...jsi v pořádku?" Zeptám se aniž bych se na něj podívala. |
| |
| St. James’s Park, panna v nesnázích Instink ti říká, že se ti to nezdálo a další křupnutí jako by jen chtělo dodat, že i kdyby ano, teď už ne. Slyšíš jak Will dýchá, rychle silně, nejen po běhu, nejen po boji, je v tom zuřivost, kterou se snaží zklidnit. Chvíli mu nejspíš trvá než pochopil co se děje za jeho zády, když se otočil, už jsi uprostřed hovoru. Vidíš jeho tvář a nasraný Wolverin je proti němu uhlazený homosexuál z nějaké komedie. Máš pocit, že i jeho oči jsou trochu jiné. Chvíli máš pocit, že se na tebe vrhne, místo toho znovu sklonil hlavu a když ji zvedl, už vypadá jen jako X-men. „…jo… dáš mi náskok?“ Neuhýbá pohledem, kouká ti do očí. Přes skrčenou hmotu jeho těla i tak vidíš, to co leží za ním. Krev a jasně deformovaná lebka, tohle zcela jistě není povrchové zranění. |
| |
| V nesnázích Konečně se na něj podívám. Chápu jeho vztek, ale při pohledu na zmasakrované tělo v jeho rukou si uvědomuju, že tohle je prostě moc. Přestal se ovládat. Krátce se na něj podívám a kývnu. "Běž!" Syknu tiše. Mám pocit, že budu zvracet. Dívku možná zachránil, ale za jakou cenu? Mám pocit, že bych se měla cítit provinile, že jsem zavolala záchranku, že jsem mu nedala víc času. Ale na co? Utéct? Schovat mrtvolu? Nechci lhát, ale taky už teď vím, že ho nakonec stejně budu krýt. Já přece vím, že není špatný člověk. Hádám, že pro vlkodlaka je prostě obtížnější se ovládat. |
| |
| St. James’s Park, panna v nesnázích Hledí ti do očí, nevystartoval hned. Chvíli si tě prohlíží, ale nemáš pocit strachu, nemáš pocit, že by tě chtěl napadnout. „Půjdeš po mě? Vím, že je to podle tebe asi vražda, ale zasloužil si to.“ Možná odhadl něco z toho guláše, co se ti honí hlavou, možná jen prostě nechce utíkat. Dívka je pořád mimo a tvůj žaludek se nebezpečně houpe a zvedá. |
| |
| V nesnázích Trochu mě překvapilo, že hned nezmizel. Možná i proto k němu zvednu oči. Chtěla bych mu pomoct, ale nevím, jak. Zavrtím hlavou. "Zasloužil." Souhlasím a na sucho polknu. "Dneska jsem tě neviděla a toho muže jsem takhle už našla." Je mi jasné, že z toho budou velké problémy. Pokud tohle praskne, tak já půjdu sedět a z Willa bude štvaná zvěř a nakonec ho někdo odpráskne. Zdivočelý vlkodlak. "Wille." Zastavím ho, ještě předtím, než zmizí. "Já vím, že nejsi špatný člověk." |
| |
| St. James’s Park, panna v nesnázích „Lepší by bylo, kdyby ho nenašli…“ Tvůj souhlas ho nejspíš uklidnil, vůbec se nezdá, že by se měl k útěku. Došel shrbený pod klenbou z keřů k vám a poklekl vedle tebe a dívenky. Chvíli se ji dívá do stále se víc probarvující tváře a pak se podíval na tebe. Na tvá poslední slova nijak přímo nereaguje, ale přesto máš pocit, že jej potěšila. „Přenesu ji, útočníka jsme vyplašili… o tělo se postarám potom, souhlasíš?“ |
| |
| Spiklenci Kopeš hrob sobě, své kariéře i jemu! Ječí na mě můj vnitřní hlas. Škoda, že jsem se ho ještě nenaučila poslouchat. Ulehčeně přikývnu. "Tady ho snad nikdo nenajde. Vstanu a ustoupím od dívky aby jí mohl zvednout a přenést někam jinam. "Slyšela jsem jí křičet, přiběhla jsem ale útočník se leknul a utekl. Do tváře jsem mu ale neviděla." Shrnu tak nějak pro nás oba celou situaci. "Tebe jsem neviděla od prvního dne v práci ale kdyby se v tom někdo hrabal a našel náš hovor, měli jsme se sejít až odpoledne na Trafalgaru." Hlas, který se mi na začátku chvěl je na konci už pevný jako skála. Jednou jsem se rozhodla, tak udělám všechno pro to, abysme neudělali žádnou chybu. |
| |
| St. James’s Park, spiklenci Být tvým vnitřním hlasem, musí být nejhorší facha na světe. Můžeš si říkat, co chceš a stejně tě nikdo neposlouchá. Zatímco tvůj vnitřní hlas zvažuje výpověď, ty můžeš sledovat, jak se sehnul, podebral dívku a v náručí ji zvedl, jako by byla pírko. Jediné co trochu kazí ten obraz je nízká klenba a tím pádem jeho shrbená postava. Určitě i on touží po tom se narovnat a tak zatímco mluvíš, jde ven, tentokráte právě tou cestou, kterou stvořila někdo toužící po soukromí. Dává si pozor, čeká, než projde nějaká dámička s čoklíkem, co by se vešel do kabelky. Zatímco čeká, zavrtěl hlavou. „To nepůjde, ona si mě může pamatovat, stejně jako svědci kolem, jestli to někdo bude vyšetřovat na místě... Stačí, když je navedeme vedle, lidi si detaily nepamatují…“ Ještě chvíli čeká, než dámička odvrtí prdelkou v uplé sukni a vyrazil ke druhému soukeří, nijak se nežene, jako by nedělal nic divného. Přesto tě samozřejmě zaplavil pocit, že vás někdo sleduje, že si vás někdo prostě musí všímat, přesto nikoho takového nevidíš. Těch pár lidí, kteří vás mají dost blízko a v možném výhledu vypadá, celkem zaujatě svými vlastními věcmi, hlavně mobili. V druhém soukeří se s ní Will zase složil k zemi, nepokládá ji, nic nearanžuje, drží ji stále podepřenou napůl v náručí. „Měla bys je sem dovést, ať nás nemusí hledat.“ Pod čarou: Samozřejmě pokud se k něčemu takovému máš sama, drží pec. A jako vždy máš plné právo zasahovat :D |
| |
| Spiklenci Zamračeně se na něj dívám. "Williame jsi celý od krve. Myslíš, že se nebudou ptát, odkud se ta krev vzala? Nebo snad chceš, aby si mysleli, že to ty jsi jí zbil." Je mi jasné, že na hádky nemáme čas, ale tohle je tak hloupé. Povzdechnu si a nakonec zvednu odevzdaně ruce. "Ale jestli to chceš takhle..." Z dálky už slyším houkání sanitky. Za chvíli tu budou, čas se nám rychle krátí. "Alespoň se trochu očisti." Zamumlám ještě přes rameno než se rozeběhnu k bráně parku, vstříc záchranářům. A to jsem si myslela, že Alex je můj největší problém. Se vzteklým vlkodlakem se ale nemůže ani trochu měřit. |
| |
| St. James’s Park, spiklenci Pravda, celý je silné slovo, ale ruce opravdu zrovna čisté nemá a tu a tam nějaká kapka také ulétla. Na druhou stranu to celkem jasně svědčí o naprosté převaze v tom boji. Ten mrtvej neměl šanci, což jen znovu potvrzuje tvou teorii, kterou už zcela bez váhání považuješ za pravdu. „Neboj se to bude dobré… a děkuji.“ Usmál se na tebe povzbudivě, když opouštíš nové místo činu. Znovu ten pocit, samozřejmě ke spiknutí už stihomam patří. A to sis myslela, že v Londýně budeš řešit případy a místo toho řešíš šílené chlapy. Sanitka zastavila u nejbližšího vstupu a mladíci v červeném už běží i se nosítkama. Malé rozhlížení, zaregistrování tvé maličkosti a už jdou za tebou. Samozřejmě se po cestě vyptávají, naštěstí cesta není dlouhá a jste na místě. Když jsi vešla zpět na vaše nové místo činu, čeká tě malé překvapení. Tedy vlastně jde o dokonalé splnění tvého přání, Willovi ruce jsou čisté. Samozřejmě, když si ho prohlížíš pozorněji vidíš na jeho oblečení nějaké stopy, ale záchranáři se nevěnují jemu, chystají nosítka a přebírají dívenku z jeho péče. Prohlížejí ji. |
| |
| Spiklenci Takhle jsem si svoji práci skutečně nepředstavovala. Nejdřív se nechám vlákat do náruče šíleného doktora. A hned v další chvíli můj vlastní parťák vlkodlak zabije člověka. Což je přesně ten typ zločinu, kterým se máme pokoušet zabránit. Lepší už to snad ani být nemůže. Ten pocit, že se mi do zad zabodává něčí pohled je nepříjemný, ale pokusím se ho potlačit. Záchranářům vydám jen pár kusých a dost nejasných odpovědí. Vlastně jsem nic neviděla a jediné co, tak jsem zavolala záchranku. Dovedu je na místo a s obavami rozhrnu křoviska. Uleví se mi, když vidím, že Willovi ruce jsou čisté. Bude to dobré. Tohle zvládneme. |
| |
| St. James’s Park, spiklenci Tvé já, to které před pár dny dojelo do Londýna, rozhodnuté s jasnou představou o sobě i své práci, by se asi hodně divilo, nevěřícně kroutilo hlavou. Jen pár dní a svět se s tebou točí jak v pračce s odstředivkou. Místo chránění zákona a pořádku, tu pomáháš utajit vraždu. Žádný dlouhý proces, právníci, znevěrohodňování výpovědi oběti, žádné zlehčování kvalifikace trestného činu. Poprava na místě jako ve středověku, na divokém západě. Trochu jako soudce Dredd, jenže s tím rozdílem, že tedy je soudce a kat nejspíš opravdu chlupatej. Zdravotníci svou práci zvládají dobře, rychle dívenku prohlédly, zbavili oblečení, které díky nášlapným minám do sanitky prostě nechtějí. Dívčino tělo zakrývají teplou dekou a už jsou připraveni zamířit k vozu. „Bude v pořádku, vezmeme ji na rentgen, pár testů, ošetříme rány. Na které oddělení máme poslat zprávu pro policii a budete s ní chtít mluvit až se probere?“ Jistě policisté jsou tu, minimálně Will se tak zcela suverénně představil. Oni se starají o raněné, důkazy a místo činu jsou vaše. |
| |
| Spiklenci Sleduju zdravotníky jak se kolem dívky motají a docela jí závidím, že je v bezvědomí. Trochu se zarazím, když se začnou ptát na oddělení. Já se sice jako detektiv nepředstavila a přemýšlím, proč to udělal Will, možná, že doufá, že takhle se v tom nebudou šťourat jiní policisté. Na dostanu chuť odpinknout případ z hrací plochy, prostě to hodit za hlavu s tím, že napadení a znásilnění stejně nepatří do naší jurisdikce. Tím bysme se ale mohli dostat do problémů, kdyby případ dostal nějaký horlivý policista. S povzdechem se tedy rozhodnu, že opravdu bude lepší, když to budeme my, kdo to nakonec zamete pod koberec a požádám je, aby zprávu poslali přímo mě. Podívám se na Willa. Vypadá jako spráskaný pes. Třeba si dívka opravdu vzpomene na to, že to byl on, kdo se přiřítil jí zachránit. "Dejte mi vědět, až se probere. Promluvíme si s ní." Nadiktuju jim ještě svoje číslo. Už se nemůžu dočkat, až odsud vypadneme. Nutně potřebuju sprchu...už zase. |
| |
| St. James’s Park, spiklenci Spráskaný pes nebo spíš Vlkodlak, tedy pokud máš pravdu. Jenže minimálně ke zdravotníkům se tak rozhodně nechová, dokud jsou u vás chová se suverénně, prostě policista, který se octil na místě činu. Teprve, když jsi předala své číslo a červenáčci zvedli nosítka a konečně mizí i s dívkou k sanitce, přece jen se na něm něco z té spráskanosti objevilo. Nebo jen potřebuje také sprchu, je ti jasné, že jestli něčeho lituje tak toho, že tě zatáhl od problémů, mrtvoly v keři ne. „Tak co teď? Měl bych ho nějak zamaskovat a pak se pro něj vrátit. Přes den ho přenášet, by moc chytrý nebylo… mám ti pak zavolat?“ |
| |
| Spiklenci "Pomůžu ti. Řeknu krátce a zamířím zpátky k mrtvole ve křoví. Najednou si připadám strašně unavená. Dám si sprchu a zbytek dne prospím. Jestli se tedy domů dostanu. smrdím hůř, než kdejaký bezdomovec a jestli jsem ráno vypadala jako strašidlo, tak teď už se radši do zrcadla vůbec dívat nechci. Najednou je mi všechno jedno. "Jsi vlkodlak, že jo?" Brouknu bez špetky taktu aniž bych se na Willa podívala. |
| |
| St. James’s Park, spiklenci Vracíte se k prvnímu soukeří a Will tvou nabídku zavrtěním odmítá sotva si ji vyslovila. „To nechceš a nemusíš, raději běž… spíš potřebuješ sprchu a odpočínout si než porcovat mrtvolu.“ Mluví klidně, věcně, všimla sis, jak nakrčil nos, když mluví o sprše. Pravda ani jeden z vás nevoní po kytičkách. Nešly jste daleko a tak jste stanuli na okraji cestičky, která vede k nebožtíkovi. Tvá otázka přiměla Willa se zastavit, otočit se na tebe a narovnat se. Na malou chvíli bys mohla nabýt dojmu, že byla chyba se ptát, ale pak se začal smát. „A co mě prozradilo?“ |
| |
| Spiklenci Zastavím se, ale jen proto, že to udělal on. Nemám v plánu nechat ho postarat se o mrtvolu samotného. Už jsem v tom stejně až po uši. Podívám se na něj a pak jen pokrčím rameny. "Spousta maličkostí. Ale vlastně mě to napadlo už když jsem tě poprvé uviděla." Připustím a pak se vnořím do křoví. "Alex tě prokouknul rychleji. A to tě viděl sotva deset minut." |
| |
| St. James’s Park, spiklenci „No má to být antikonfliktní tým, Liga by šílela, kdyby jeho řady připomínali nelidský apartheid…“ Zasmál se, až by po nově nabyté jistotě člověka napadla replika ze staré pohádky: „Babičko a proč máš tak velké zuby…“ To zasmání provází zcela obyčejné gesto, prostě rozhození rukou a pokrčení ramen. I na toto gesto by se rychle našla zaprášená replika, například: „Já nic, já muzikant…“ Zůstává stát, nejspíš čekal, že se otočíš a půjdeš. Místo toho jsi se však sehnula a zamířila do keřů. Pouze zamířila, se slovy na rtech, ale když chceš projít kolem něj a vnořit se, nastavil ti svou paži. Fakticky tě objal zepředu za břicho, mýt větší setrvačnost, asi by ses o jeho ruku mohla hezky ohnout, jako skejťák přes zábradlí, které netrefil. „To vím, dal mi to celkem jasně najevo. Na druhou stranu s tím co jsi mi řekla, to bude on a ta jeho holka o kom si noční město šušká... a sice si vážím toho, že mi chceš pomoct, ale věř mi v tomhle mi nechceš pomáhat.“ |
| |
| Spiklenci "No Liga to má v tomhle ohledu fakt blbý, jejich členové nám můžou dost těžko pomáhat, když se musí většinu dne schovávat pod slunečníkem." Ucedím ironicky a zarazím se. Tedy ne že bych měla jinou možnost. Chci se s ním dohadovat ale tohle není to správné místo ani správný čas. Navíc mi něco v jeho hlase naznačuje, že u toho možná opravdu nechci být. Nakonec to nechám být, zvednu ruce, jako kdybych se vzdávala a ustoupím o krok vzad. "Fajn, jak myslíš." Povzdechnu si. "Půjdu domů a dám si sprchu. Zavolej mi, kdybys chtěl později pomoc. S čímkoliv." Vrhnu ještě jeden rychlý pohled směrem ke křoví a vydám se pryč. Ze všeho nejdřív zamířím k vodě. Kleknu si na břehu a začnu ze sebe smívat tu špínu. Nejhůř jsou na tom kalhoty, ale naštěstí se na černé látce lecos ztratí. Prohlédnu se v obrazu na hladině a pak se vydám z parku pryč. Lepší už to asi nebude. Jsem rozhodnutá svoje oblečení hodit rovnou do popelnice. Tomuhle už pračka nepomůže. Chvíli mi trvá, než chytím taxík. Ten chudák taxikář pozná, jak hrozně smrdím, až ve chvíli, kdy už je pozdě. |
| |
| St. James’s Park, spiklenci „Myslím, a pokud tě to zajímá, tak důvod Renova vztekání je právě jeho kolega…“ Jakmile jsi ustoupila, viditelně se mu ulevilo a dal ruku dolů. Očividně má za to, že u všeho být nemusíš. Jestli z nějaké galantnosti či ochrany tvé maličkosti, nebo naopak té svojí, to se můžeš jen dohadovat. "Děkuji a neboj ozvu se… nebo ty pokud tě napadne jak pohnout z případem…“ Will zmizel mezi keři a nechal tě samotnou. Stojatá voda v parku není žádná křišťálová studánka, ale to co s ní chceš udělat, také není nic čistého. To hnědé co jsi rozšlápla, při svém vpádu do keře už jsi částečně ztratila, ale o to vilněji se tě zbytek drží. Pokud nechceš být jak mokrá myš, moc toho co se týče čistoty, nepomůžeš. Taxikář opravdu není nadšený, i přes přepážku k měnu jistě dolehl smrádek a když slyšel kam máš namířeno, je ještě méně nadšenější. Ale zachoval slušnost a bez nějakých poznámek tě dovezl až na místo. Smrádku jsi sice neujela, ale alespoň jedné věci ano a to pocitu, že tě někdo sleduje, ten si za sebou nechala někde v parku. |
| |
| Doma Vrazím taxikáři do ruky peníze plus tučné dýško a zmizím v domě. Přijde mi, že jsem tady nebyla celou věčnost. Z kapsy vytáhnu klíč a vejdu do bytu. Pro jistotu za sebou zamknu a rozhlédnu se. Nevypadá to tady o nic útulněji, než když jsem odcházela a ani hromada nevybalených krabic bohužel nikam nezmizela. Povzdechnu si a ještě v předsíni ze sebe svléknu všechno oblečení, nacpu ho do tašky a nechám ležet za dveřmi. Vyhodím to až půjdu ven. Zamířím do koupelny, potřebuju ze sebe smýt všechny ty nepříjemné pocity a především zápach z kterého se i mě zvedá žaludek. Dlouhá, horká sprcha je přesně to, co moje tělo potřebuje. Stojím pod sprchou a nechávám si vodu téct po tváři. Musela jsem vykročit špatnou nohou, nebo někomu šlápnout na kuří oko, že se to všechno tak pokazilo. Vykoupaná a konečně zase skutečně čistá vylezu z koupelny a zabalená v ručníku zamířím do kuchyně. Teď by to chtělo velkýho panáka a možná pizzu. Zbytek dne hodlám prospat. |
| |
| Dartfordu, domove nehezký domove Spolu s taxíkem mizí i citelná část tvých volných financí. Taxi se nesnaží konkurovat metru, co se ekonomiky jízdy týče. Činžák sám působí prostě depresivně a byt jakbysmet. Tvé věci jsou povětšinou ještě v krabicích a po zařízení jak ze stránek katalogu si tu můžeš nechat leda zdát. Všechno co tu je, tu nejspíš bylo už, kdy barák postavili. Sprchu si zaslouží alespoň odkamenit, ale mnohem spíše by to chtělo novou hlavici. Ale to hlavní tekoucí voda co odnáší špínu a smrad tu je, takže si zase není na co tolik stěžovat. O pár minut později už se ukládáš do postele a snažíš se usnout. Chvíli to trvá, ale nakonec si tělo nechá říct a vezme si to, co potřebuje. Krom běžných ruchů kolem v okolí domu, ti do spánku promluvilo i něco mnohem bližšího, tvůj mobil s SMS. |
| |
| Doma Až dostanu první výplatu, tak tady s tím budu muset něco provést. Slibuju sama sobě. Když ale zavřu oči a zahrabu se pod deku, tak nakonec tu hrůzu kolem sebe ani nevidím. Už se propadám do snů, když se ozve můj mobil. Chvilku přemýšlím, že bych se na to vykašlala a prostě si zprávu nepřečetla. Jenže jsem sama Willovi řekla, ať mi napíše, jestli bude něco potřebovat. S povzdechem tedy zašmátrám na nočním stolku a mobil si přitáhnu pod deku. Zamžourám na SMSku. |
| |
| Dartfordu, domove nehezký domove Neochotně se probouzíš, noříš ze sna, rozlepuješ oko a mžouráš na mobil. Odhodláváš se natáhnout po něm ruku a nenechat ho být. Očím chvíli trvá než se vzpamatují natolik aby přečetla malá písmenka na zářící obrazovce. „Dobrý večer Jacquelin, přijdete?“ |
| |
| Doma Sprostě zakleju a div, že mobil nehodím na druhý konec místnosti. Měla jsem se na to vykašlat! Proč jsem se na to jen nevykašlala? Zasténám a posadím se. Zády se opřu o čelo postele. Ten zmetek mě nenechá pořádně se vyspat ani v mojí vlastní posteli. Tak co? Přijdu? Willovi jsem řekla, že už tam nepůjdu. Jenže z našeho dopoledního rozhovoru jsem pochopila, že aktuálně nemáme žádné stopy po kterých bysme se mohli vydat. Nic, kromě toho napůl oživeného upíra. Kousnu se do rtu a kolena si přitáhnu k tělu. Stejně víš, že na tom pitevním stole nakonec skončíš. Rýpne si do mě můj vnitřní hlas. Bohužel má ten parchant pravdu. Zvednu mobil a naťukám zprávu. Chvilku se na ní dívám, a teprve potom jí s povzdechem odešlu. "Bude u toho Zomba, jinak končím." Alespoň v něčem se Willovou radou řídit můžu. |
| |
| Dartfordu, po spinkání Odoláš pokušení a tak na seznam toho co musíš koupit z další výplaty, nemusíš přidávat ještě jeden kousek drobné elektroniky. Zvedáš se na posteli, opíráš záda, která hlásí, že v jeho posteli jim bylo líp, i když jsi byla svázaná. Jako by hlásek sám nestačil, co se týče prudění. Další pohled na mobil, který unikl zničení, stejně jako ten z okna ti napověděli, že prospala jsi opravdu skoro celý den a už venku se odpoledne rychle láme v podvečer. S koleny u těla a se rtem, který ještě ráno ti svíraly ty jeho, odepisuješ a pak hledáš na displej v očekávání odpovědi. Nemusíš čekat dlouho, během chvíle ti odpovídá. „Zavolám jí, přijeďte tedy prosím, už mám vše nachystáno, čekám vás. Napište až budete u nemocnice.“ |
| |
| Do jámy lvové Povzdechnu si ale nakonec se vyhrabu z postele ven. Dobře, jestli u toho bude Zomba, tak to bude v pohodě. Přesvědčím sama sebe. Rychle na sebe hodím džíny a tílko, přes které si obléknu podpažní pouzdro. Na okamžik zaváhám a pak vysypu náboje. Chvíli mi trvá, než najdu co hledám ale nakonec vytáhnu krabičku s běžnými střelami a tak, jak mi poradila Zomba, na střídačku se stříbrnými, je naskládám zpátky. Pak zbraň schovám do pouzdra. Obuju tenisky a přes sebe ještě přehodím koženou bundičku a můžu vyrazit. Tentokrát jedu metrem, můj rozpočet by už další jízdu taxíkem nemusel ustát. Alespoň si po cestě koupím něco k jídlu. Během čtyřiceti minut jsem před nemocnicí. Chvíli váhám a pak pošlu dvě smsky. Jednu Willovi, že hodlám v experimentu pokračovat. A druhou Alexovi. Pak trochu neochotně vykročím k budově nemocnice. |
| |
| Dartfordu, na cestu To dojíždění tě už stálo celkem slušnou pálku na taxi a nejspíš tě bude stát i nervy. Fakt by stálo za to, najít si něco blíž, nebo odvoz. Na to aby ti bylo toto jasné, nemusíš ani poslouchat nějaký hlásek v hlavě. A ani nemluvě o tak jasně nesrovnatelném konfortu tvé garsonky a Alexova apartmánu. Vyzbrojena podle rady možná sotvazletilé cácorky jsi vyrazila na cestu. Dlouhou cestu zahrnující příměstskou dráhu i metro. Už jen pohled na jízdní řád, znovu upozorní na jisté nevýhody levného bydlení na periferii. Souprava místní dráhy má své nejlepší léta za sebou a během nich ji podle všeho stihla vyzdobit nejedna generace „pouličních umělců.“ Možná je to tím stihomamem co tě chytil během tvé cesty na temnou stranu síly, možná jen instinktem policajtky. Oči chtě nechtě krom obdivování jedoucí galerie, sledují i další účastníky přesunu. Všimla sis jednoho podezřelého chlápka tmavší pleti, který podobně jako ty očima lítá po vagóně a kouká po ostatních. Na druhou stranu to není tvůj problém, není to tvůj případ a na upíra nebo jinou podobnou skupinu to také nevypadá. Odpověď od Willa, ti přišla skoro obratem: „Dobře, dávej na sebe pozor a ozvi se. V noci se postarám o úklid.“ Od Alexe žádná odpověď nepřišla, místo toho když jsi došla k pavilonu, pod nímž se nachází jeho katedrála, už na tebe čeká. Vypadá vesele, snad i vzrušeně, ale podle úsměvu i spokojeně až šťastně, že ses objevila. Sotva tě zahlédl vyrazil ti naproti a má se k tomu tě obejmout. |
| |
| Do jámy lvové Zapudím ten ošklivý pocit, že mě někdo sleduje a zamířím k Alexovi. Ještě aby mě rád neviděl. Na druhou stranu bych lhala kdybych tvrdila, že mě přijít sem stálo nějak hodně přemáhání. Potěšený úsměv na jeho tváři by mě skoro dokázal dojmout. Není moc lidí, kteří by měli takovou upřímnou radost z toho, že mě vidí. To mu musím nechat. Stále jsem mu ale ještě nezapomněla dnešní ráno a tak zvednu ruku a zabráním mu tak v tom aby mě obejmul. "Přijde Zomba?" Zeptám se na místo pozdravu ostražitě. Řekla jsem si, že pokud dívka nedorazí, do márnice s Alexem nevstoupím. |
| |
| The Royal London Hospital „Říkala, že dorazí… zlobíte se, Jacquelin?“ Přikývnutí a patrné posmutnění ve tváři, když jsi mu natavila ruku a zabránila mu v objetí. Na druhou stranu poslechl a nesnaží se to dokončit. „Půjdeme? Nemá smysl tu postávat.“ |
| |
| Do jámy lvové Založím si ruce na hrudi. Podívej, jak ho to mrzí. Zase ten vtíravý hlásek. Být to na něm, tak se snad Alexovi sama vrhnu kolem krku. Není potřeba ho litovat jen proto, že teď si uvědomuje, že udělal něco špatně. Přesto se na něj nedokážu mračit příliš dlouho a nakonec ruce zase uvolním. "Zlobím se a ty víš, proč. Ale i tak jsem přišla." Dodám trochu smířlivěji. Jestli se začne tvářit jako nakopnuté štěně, tak nemám šanci. "Fajn, půjdeme...ale odmítám začít, dokud se Zomba neukáže. Chci aby nás pohlídala." Řeknu po krátkém zamyšlení strategicky. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Být to na tom hlásku, který tak horlivě brání šileného doktora, nejspíš jsi od něj ani neutíkala. Spala bys v pěkném bytě v pěkné pohodlné voňavé posteli, nejspíš dostala oběd jako nějaká milostpaní a zcela určitě nemusela řešit mrtvolu v parku. „Vážím si toho… omlouvám se, netuším co se stalo.“ A máš to, svěšená ramena a výraz štěněte, kterému paníček ukazuje rozkousaný pantofel. Když jsi souhlasila, že půjdete, pokynul ti směr k jinému vchodu, než kterým jste přišli s Willem. Méně prosklený, méně okázalý o dost širší. Prostě očividný služební vchod, jak ostatně hlásá cedule se zákazem vstupu. Vnímáš ruku, kterou po té co ukázal směr má tendenci, pokud budeš dost blízko tebe obejmout kolem pasu. Výtah a chodba už si s tou, kterou jste přišli, nijak nezadají. Nakonec nerezová katedrála nemá příliš často hosty. „Jak myslíte Jacquelin, doufám tedy, že se objeví co nejdříve…“ Znovu v katedrále, příliš se nezměnila. Jen z hlavního oltáře zmizela Ester. Na jednom z bočních oltářů je mrtvola nějakého staršího muže, trochu nepatřičně si všimneš, jisté posmrtné ztuhlosti. Až na tento nevhodný detail působí jeho tělo pokojně, klidně. Buď jej pitva teprve čeká nebo jí bude zcela ušetřen. „Dáte si něco, Jacquelin?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nechám se vést k vedlejšímu vchodu a pak dál do márnice. Nijak radostně, na tohle místo nemám příliš dobrých vzpomínek. A i přesto přezevšechno se sem sama a dobrovolně vracím. Nejsi ty cvok? Nechám jeho ruku aby mě obejmula v pase. Peci jen ten dotyk není nepříjemný. Sama dobře vím, jak něžný a pozorný dovede být...když chce. V místnosti je chladno, stejně jako minule a mrtvý muž jí na útulnosti nijak nepřidává. Alespoň to pro jednou není zuhelnatělý škvarek. Uklidním se a rozhlédnu se, po našem "společném dítěti". "Kde je upír?" Mám pocit, že je tady víc čisto, než při mé minulé návštěvě. Že by snad Alex pochopil, že zakrvácené ruce mě dvakrát nevzrušují? To by byla potěšující zpráva. Posadím se na volnou židli, co možná nejdál od mrtvoly a ruce složím do klína. "Jenom vodu. Něco jsem snědla po cestě a jestli mě chceš znovu vysát, tak potřebuju tekutiny." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Když tělo svolí, ruka rychle vine se v objetí. Dlaň klouže kolem pasu a pak při chůzi lehce hladí, jak valí ji houpavé pohyby. Nic neříká, je tiše, jako by ruka jak zloděj vkrádala se v nepozornosti, při sestupu nevzhledným výtahem, ve kterém jsou patrny stopy, kde narážela nesčetná nosítka, rozvinuli se a odvážili trochu dál, od boku kde zůstává dlaň, hladí po bříšku. Ruce má čisté, zda kvůli tobě, či protože neměl od čeho si je zašpinit, to můžeš jen hádat a jedna z možností ti tak lichotí. Přítomnost pána sice nijak nepřidává, ale očividně je slušně vychován a nijak neruší. Jen přikývnutí a o chvíli později na pitevním stole přistála skleněná odměrka studené vody. „Samozřejmě, přísun tekutin je důležitý…“ Sedl si na hranu pitevního stolu hned vedle tebe a máš pocit, že se snaží soustředit, i když jinak, než jak jsi ho zažila naposledy. „…subjekt A je připravený, spoutaný v jiné místnosti. Až připravíme vás Jacquelin, přesunu vás k němu a začnu s další fází experimentu. Myslím, že by bylo dobré, použít znovu plyn a uvést vás do bezvědomí a samozřejmě bude lepší, když vás svlékneme…“ Možná vědomě, možná bezmyšlenkovitě se naklonil a zkusil prsty vklouznout pod tvé vlasy, dotýkaje se kůže, jako by je chtěl odsunout z obličeje. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zvednu ruce a stáhnu si vlasy do ohonu, částečně aby mi nepřekážely, částečně to vezmu jako záminku, proč odehnat jeho ruku. Vezmu si vodu a když se napiju, snažím se příliš nemyslet na to, co mohl mít v odměrce naposledy. A jestli si pak dal záležet a tu odměrku pořádně vymyl, než mi do ní nalil vodu. Až příliš rychle začínám mít pocit, že se mi situace opět vymyká z rukou. Jestli je to tím, že on je tak dobrý manipulátor, nebo tím, že tak snadno podlehnu...kdo ví. "Tohle už tady bylo. Tentokrát bych ráda zůstala alespoň ve spodním prádle. A Zomba pohlídá, že to tak zůstane." Pokouším se vybudovat si alespoň nějaké hranice. Ale z vlastní zkušenosti vím, že jsem schopna je sama kvůli němu dost rychle překračovat. Skoro mě to přivádí do deprese. "Taky by mě docela zajímalo, co další fáze experimentu obnáší. A co s námi hodláš dělat." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Stažením vlasů jsi na chvíli vzala jeho prstům cíl jejich pouti. Pokud se však přímo nebráníš, neodháníš je, jde jen o zdržení, než prsty dotknou se odhalené kůže za uchem, když pohrávají si s podrostem, který nechce být spoután ohonem. Voda je studená, chutná tak jak snad voda chutnat by měla, snad bez příchutí, ať už dané minulým obsahem nebo nekalím záměrem. I když v obou případech jen těžko můžeš nabýt nějakou jistotu, jelikož nemáš s čím onu chuť porovnat. Alespoň sklo se ti zdá čisté, že by mohlo hned do reklamy na tabletu do myčky nádobí. „Určitě tu bude co nevidět, Jacquelin. Přesto bych vás chtěl požádat, abyste si to rozmyslela a svolila s jeho odložením, vše je pak jednodušší a nemusíte se bát, nic se vám nestane.“ Prsty klesají po chmýří vlasů za uchem, dolů po krku k rameni, jako by chtěli to pomoci se svlékáním. „Chci stimulovat přirozené pochody subjektu, oživit primární funkce, zažívací cyklus. Samozřejmě bez přímého spojení subjektů, tomu bych se rád vyhnul s ohledem na bezpečí experimentu. Samozřejmě pokud by první etapa selhala a vy byla ochotna za hlídaných podmínek i tohoto, tak bychom mohly zkusit i toto. Ale jsem přesvědčen, že první fáze bude úspěšná. Samozřejmě počítám s fixací obou subjektů ve vhodné poloze a s kontrolovaným otevřením krevního řečiště, subjektu B. Předpokládám, že pokud přiměji subjekt A aby začal přijímat potravu, aktivovat podmíněné funkce mozku, dojde k přirozenému pokračování regenerace organizmu a snad také k nastartování vyšších mozkových funkcí a k jejich procitnutí ze stavu, ve kterém se nyní nachází.“ Během své řeči následuje prsty, sesedá ze stolu a klesá na kolena před tebou jako před svátostí a pokud nic nebrání mu, pomalu zkouší svlékat vrchní vrstvy tvého oblečení. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Že se mi nic nestane? Stačí mi jediný pohled na něj abych začala o těch slovech pochybovat. Zatím sice mluví zcela normálně...tedy normálně na šíleného doktora. Ještě nezačal vykřikovat útržkovité fráze a já jsem stále schopna sledovat tok jeho myšlenek. Přesto je na něm vzrušení v experimentu jasně patrné. Hádám, že se mu nechce na Zombu čekat a nejraději by s experimentem začal okamžitě. "Chápu to správně, že pokud by teď odmítl mojí krev, je další možností už jen to, že by se do mě...zakousnul?" Je zvláštní, že si ze všeho, co řekne, vždycky dokážu vybrat jen to nejhorší. Nechce se mi nabízet svůj krk jako potravu nějakému krvesajovi. Nechám ho aby mi svléknul koženou bundu ale dřív, než se pokusí o něco dalšího, tak rázně vstanu. "Chtěla bych ho vidět." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Koukáš mu do očí, které chvíli hledí do tvé tváře a chvíli sledují své prsty. Vnímáš to soustředění, jiné než když létají jen útržky vět, jako by právě ono mohlo za to, že stále stíháš sledovat tok jeho myšlenek. Přitom nejen v tom pohledu, ale i doteku jeho prstů cítíš, jak provází ho vzrušení. Z tebe, z experimentu, to můžeš těžko říct, naopak zcela jasné ti je, že nejraději by nečekal na nic. Přesto čeká, i když jeho prsty vnikají pod bundu, když odhazují ji z ramen a pak jeho ruce sundávají ji dolů. „Ano Jacquelin, základní vegetativní funkce subjektu fungují, ale zcela na úrovni automatických pochodů, jako je třeba trávení nebo bušení srdce. Jeho stav připomíná kóma nebo hibernaci. Cílem první etapy je přimět ho přijímat potravu, pokud by…“ Přerušení, když prstům utekla látka, které se chtěli dotýkat a kterou chtěli sundat z tvého těla. Stále čupí před tebou a kouká se vzhůru trochu překvapeně a větou na rtech, kterou přetrhl tvůj pohyb. „… vidět … chápu, ale není to nutné…“ Přesto se zvedá a s pokynutím cítíš, jak objímá tě znovu kolem pasu. Zdá se, že jako každá katedrála i ta nerezová má své boční kaple a skryté prostory. Opustili jste hlavní loď a o chvíli později vstupujete do místnosti, ve které jako první ovládne tě chlad, jako bys vstoupila do velkého mrazáku. Čemuž odpovídá i jinovatka, která obaluje hrany kovových předmětů, třeba ocelové z mříží, ležící uprostřed místnosti, opásané řetězy. Zdá se, že není to vše, ale od dveří víc detailů asi zahlédnout nedokážeš a tvůj průvodce nějak zastavil se, jako by nyní neměl v úmyslu vstoupit dovnitř. Místo toho cítíš jak znovu prsty rozběhli se, sklouzli zpět po tvém boku a hladí oblinku, nad kterou tě před tím drželi.  |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tentokrát ho nechám aby mě obejmul kolem pasu a nechám se vést. I přesto, že v první chvíli cítím vztek nad tím, že nepovažuje za nutné mi upíra ukázat. Ve chvíli, kdy mám možnost si místnost prohlédnout ale začnu chápat, že to nechtěl udělat spíš z důvodu aby mě zbytečně nevyděsil. Pohled, který se mi naskytne je totiž krajně zneklidňující. Zalituju, že jsem si už sundala bundu, protože mi na rukou okamžitě vyskočí husí kůže. Doufám, že nemá v plánu provádět experiment tady, během deseti minut by ze mě byl nanuk. A do hodiny bych měla omrzliny. "Nemáš doufám v plánu spoutat mě...takhle?" Těžko můžu skrýt, že se mi ta představa ani trochu nezamlouvá. Tahle věc vypadá nejvíc ze všeho jako středověký mučící nástroj. Doufám, že si Alex skutečně nemyslí, že se do toho nechám dobrovolně zavřít. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nejde dál, zůstává na prahu místnosti a kolem vás se vzduch mění v obláčky kouře jak se mísí ten ledový s tím teplejším z chodby. Stále vnímáš jak se soustředí i to, že jeho dlaň už zcela nepokrytě jezdí a hladí tvůj zadeček. „Ne to by bylo zbytečné a neúčelné… subjekt A musí být natolik znehybněn, abych zajistil příjem potravy a znemožnil pohyb. Aby nehrozilo, že v případě, že se probere, předpokládám trpící hladem, neměl možnost zaútočit.“ Koukáš na klec, opravdu působí jak ze středověku, ale po prohlídce Alexovy koupelny spíše pochází z nějakého BDSM eshopu. Tělo v ní má jen málo místa pro případný pohyb a i takto na dálku vidíš, že i tak je spoutané dalšími okovy. Alex rozhodně nic nenechává náhodě, což potvrzují i řetězy, kterými je celá klec ještě přepásaná. Další zajímavostí je otevřená obličejová část oné pany, kovové úpony držící hlavu na místě, cosi na spáncích zasahující až na oči. Zcela jasně vidíš rozpěrák v ústech, který je násilně drží naplno otevřená. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Uklidnil mě, tedy alespoň částečně. Ještě pořád nevím, co má nachystané pro mě. Dlaněmi si přejedu po pažích a vycouvám z místnosti. "Alexi, je pro mě dost zneklidňující vidět, že tě tohle vzrušuje." Mám samozřejmě na mysli jeho ruku na mém zadku. Ale nejsem si tak docela jistá, že to pochopí a tak se prostě otočím a zamířím zpátky do pitevny. Kde sakra vězí Zomba? Začnu přemýšlet nad tím, jestli jsem neudělala chybu, když jsem sem přišla. Co když Zomba vůbec nedorazí? Co když mi to Alex slíbil jen proto, aby mě sem nalákal. Jediná věc, která mě ještě uklidňuje je tíha mojí zbraně v podpažním pouzdře. Nechci Alexovi ublížit. Ale taky nechci, aby on ublížil mě. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nijak ti nebrání ustoupit z místnosti a hned za vámi zase zavírá dveře od přerostlého mražáku. Vlastně měl pravdu, nebylo to nutné a celkem se dá pochopit i to, že se mu do toho přímo nechtělo. Jeho ruka tvé pozadí opustila jen na malou chvíli, kdy měníte směr. Hned jak zamíříš zpět do katedrály, je zpět na tvém boku a trochu víc tě tiskne k jeho maličkosti. „Mohu vás ujistit, že upír v kleci mě nijak nevzrušuje, Jacquelin…“ Za malou chvíli jste zpět mezi oltáři a nejspíš také u jeho přání svléknout z tebe oblečení. O tom něco napovídá jeho prsty, které pomaličku vytahují tvé tílko z pod džínů na tvém boku a dostávají se na holou kůži. Lhal by ti? Chtěl by ti záměrně ublížit? Víš, po čem touží, tedy alespoň podle toho co už jste spolu prožili. Tušíš, co jej vzrušuje, ale byl by ochoten kvůli tomu zalhat? Mohl tě už dávno omámit, dát ti něco do vody co tak ochotně přinesl. Stále z něj cítíš jisté napětí, soustředění. Zatím se zdá, že tě vnímá, poslouchá a plní tvé přání. Možná opravdu jen čeká, až Zomba dorazí… a zatím jste se opět zastavili… a zatím se jeho ruce dostali pod tvé tílko a blíží se k zapínání tvých kalhot. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Omlouvám se." Jeho odpověď mě trochu překvapí a zároveň se kvůli ní začnu stydět. Ano, jsem naštvaná. Nebo jsem minimálně byla. Ale urážet ho asi skutečně není nutné. S povzdechem se k němu otočím a půlkou zadku si sednu na pitevní stůl. "Chceš začít, mám pravdu?" Cítím, jak moje zábrany mizí. Sakra. Měla bych si umět dupnout. Kde je ten detektiv, za kterého jsem se považovala. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Nemáte se za co omlouvat, Jacquelin.“ Nezdá se uražený, usmívá se, soustředí jako celý tento večer a jeho prsty pokračují ve svém snažení, tak jak jim to dovoluješ. Když se k němu otočíš a usadíš část svého pozadí na pitevní stůl na malou chvíli jsi jim unikla, ale jen proto, aby se i s druhou pětičlennou četou za chvíli vrátili a dokončili své dílo, rozepnuli knoflík, poradili si se zapínáním. Jeho slova už jen potvrzují co je ti zcela jasné už od začátku. „Máte Jacquelin, rád bych vás nyní svlékl, připravil na experiment. S vaším uspáním počkám až příjde Zomba, jak jsem slíbil.“ Doktor Jackyll má nejspíš stále navrch, i přes nadšení a vzrušení, které jej podle všeho provází. Ruce rozepnuly kalhoty, roztáhli zip natolik, že odhalili klínek spodního prádla. Dál se ale nepouští, dík tvému posedu a postroji zatím žádná z vrstev oblečení nemůže jen tak dolů. Stojí před tebou opírá se bokem o tvé koleno a ruce, které nemohou pokračovat ve svlékání vklouzli pod tílko, hladí a lehce stoupají vzhůru po tvých bocích. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Povzdechnu si a odevzdaně rozepnu popruhy podpažního pouzdra. Moc se mi nechce dávat zbraň z ruky ale nakonec jí i s pouzdrem položím vedle sebe na pitevní stůl. Pak už se nemusím o nic starat, protože Alex mě velice ochotně svlékne sám. Když se ale dostane ke spodnímu prádlu, zastavím ho. V tomhle mám pro tentokrát zcela jasno. Ať už jsou jeho námitky jakékoliv, všechny je odmítám. Spodní prádlo si nechám i kdyby se chtěl na hlavu postavit. A Zomba pohlídá, abych se v něm taky probudila. Přesto mi hlásek v hlavě našeptává, že jsem coura a částečně stejně chci aby to udělal znovu. Pravdou bohužel je, že kdybych byla tak pevná ve svých rozhodnutích a skutečně už jsem to nechtěla, tak sem prostě nepřijdu a hotovo. Sedím na okraji pitevního stolu, oblečená jen ve spodním prádle a cítím, jak se mě zmocňuje chlad. Na tohle jsem už zapomněla. Stejně jako mám pocit, že mi úplně z hlavy vypadlo nepohodlí v jakém jsem se naposledy probrala. To, jak jsem byla slabá a neschopná čehokoliv. Zarazím se. "Bude to tentokrát stejně vyčerpávající jako minule? Řešíme jeden...případ a já potřebuji být ve spojení s Willem." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Svlékání je opravdu to poslední s čím si musíš dělat starosti. Jakmile jsou popruhy dole, ruce pustili se do díla. Chytají látku a svlékají ti tílko, dotýkají se tvého těla, prádla, které jim přece jen stojí v cestě, přetahují ti jej přes hlavu. Znovu klesají po tvém těle dolů a pokud chceš udržet si prádlo, už nyní musíš se jim postavit, jelikož zamířili k zámku. Vidíš v jeho tváři vzrušení i soustředění, vidíš touhu otevřít tento zámek i jiné další. Přesto prsty nebojují, klesají po kůži, rozevírají džíny a stahují je z boků. Objímají tě kolem zadečku, přitahují tě k jeho tělu a dolů z desky stolu. Stahují látku pod tvé oblinky a pohybem těla kupředu ti znovu poskytují oporu pod půlkami. Klesá na kolena, zbavuje tě zbytku oblečení. Znovu se zvedá, nabádá tvé nohy, aby se rozevřeli a on stanul mezi nimi, před tebou sedící na kraji pitevního stolu. Jeho ruce přes tvá stehna doputovali k tvým bokům prsty k tvému zadečku, trošku hladí, trošku jej nabádají k přiblížení a jistě svádí boj o to zkusit zaháknout se za kousíček látky, co jim stojí v cestě. „To bohužel nejsem schopen odhadnout Jacquelin, nevím jak bude subjekt reagovat na experiment a příjem stravy. Hodlám pokračovat, dokud se neprobere a nezačně projevovat patříčné známky plného vědomí, nebo dokud to nebude nebezpečné pro vás. Myslím, že jsem schopen upravit dávkování séra tak abyste byla ráno nejpozději v poledne schopná odejít… mohu pokračovat, rád bych vám svlékl prádlo, minimálně u vaší podprsenky nemohu zaručit, že nedojde úhony a i pro subjekt by byla obnažená oběť větším stimulem.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Odolávat takovému druhu nátlaku je pro mě dost obtížné. Vidím jeho vzrušení a musím ocenit, že se opravdu snaží ovládat. Ráno v koupelně nad sebou úplně ztratil kontrolu, to zatím nepozoruji. Stále doufám, že se objeví Zomba ačkoliv teď už si nejsem tak docela jistá, co si od toho, že tu bude slibuji. Pokud ho nebude chtít zastřelit, což vím, že by neudělala, tak pochybuji, že proti němu něco zmůže. I přesto mu ale tvrdohlavě odmítám dovolit sundat mi spodní prádlo. Jeho reakce mě ale pobaví. "Alexi alespoň se tak hloupě nevymlouvej. Ten upír je v bezvědomí, je mu úplně jedno, co mám na sobě. Jediný, kdo mě tady chce vidět nahou, jsi ty." Will to prostě bude muset nějak zvládnout sám. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zomba stále nikde, ale on nevykazuje žádné známky toho, že by lhal v tom, že jí zavolal. Nakonec pořád ještě máš svůj mobil, pořád si to můžeš ověřit. Druhá otázka je co vlastně má udělat. Víš, že pokud by musela volit mezi vámi, prohráváš, ale zároveň se z nějakého důvodu zdá, že by byla ráda, kdyby ses k nim vrátila a nejspíš i pro to je ochotna něco udělat. Možná zná svého šíleného tvůrce, možná ví jak na něj jít. Možná i to, že se nyní on tak kontroluje má co dělat s ní, s jejím působením. Nevíš. Co víš, že zatím tu není, jste tu sami. Tvá reakce jej pobavila, zasmál se, zatímco si tě přitahuje blíž ke kraji k sobě a jeho ruce se ocitají na tvém kříži. "Přiznávám Jacquelin, chci vás vidět nahou a nejen to. Co se subjektu týče, tak nyní je ve stavu určité hibernace, ale pokud se mi podaří jej přimět přijímat potravu, měli by se postupně zapojovat další funkce mozku. A obraz bezbranné kořisti by jej měl být schopen značně nabudit. Také proto jsem mu napevno otevřel oči, aby jakmile budou zrakové schopnosti v provozu, měl vše doslova před očima. Samozřejmě se nemusíte obávat, jde mi o jeho vybuzení, nemám v nejmenším úmyslu mu vás vydat opravdu na pospas.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alespoň je ochoten přiznat barvu, to mu přičtu k dobru, ale je to asi tak všechno, co jsem ochotná. Dlaněmi se mu lehce opřu o prsa abych mezi námi vytvořila prostor. I mě to přijde hloupé. Jsem skoro nahá a on stojí mezi mými rozevřenými stehny, těžko bych mohla působit vyzývavěji. Povzdechnu si. "To jsi měl říct, že ho chceš navnadit. Mám doma schované spodní prádlo na zvláštní příležitosti." Vzpomenu si na obleček, který mi k minulým narozeninám dala nejlepší kamarádka a já nikdy neměla odvahu si to na sebe obléct. "Uděláme to takhle. Já ti dovolím začít s experimentem i přes to, že Zomba tady pořád ještě není. A ty mi za to slíbíš, že se mého spodního prádla ani nedotkneš. Dobře?" Vážně se na něj dívám a pokouším se odhadnout, jak moc mu mám věřit. Přehánět bych to asi neměla ale na tom stejně asi nezáleží. Už jsem jednou tady a oba dva víme, kde to nakonec skončí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „To bych velmi rád viděl…“ Zasmál se, při zmínce o erotickém prádle, ale s tvými dlaněmi nijak nebojuje. Nakonec těžko by se mohl dostat blíž. Pokud nechce se k tobě přímo přitisknout. Jeho ruce na tvých bocích, kříži, zádech, zadečku. Kloužou, hladí a zatím stále nijak nesnaží se udělat to, co jim zapovídáš slovy. „No pokud si ho svléknete sama… nebo když počkáme na Zombu, tak vás svléknout smím?“ Myslíš to vážně, nebo jen špičkuje. Těžko říct, ale pořád ještě mluví se smíchem z předchozí reakce. Co mu můžeš a nemůžeš věřit, je těžké odhadnout. Vnímáš soustředění, které očividně podstupuje právě kvůli tobě, jinak by nejspíš nechal průchod vědeckému zápalu a vášni. Až na onu příhodu v koupelně, kterou provázel tvůj útok v obraně, se ti ani jednou nepokusil ublížit. Tedy kromě bodání jehel a podobných věcí. Mohl tě už dávno omámit a neřešit tvé názory na věc, ale tak jak ti to oznámil poprvé, oznámil ti to i nyní a zdá se nijak k tomu nespěchá. A zcela určitě mu můžeš věřit, že touží po tom zbavit tě i toho posledního kousku prádla a nejen po tom. „Dobrá, pokud vás to nějak uklidní Jacquelin, ale počítejte s tím, že minimálně horní díl bude znehodnocen krví… pokud tedy souhlasíte, začnu vás připravovat, budu potřebovat, abyste si stoupla a dala ruce za záda, lokty k sobě… obávám se, že to bude poněkud nepohodlné, ale nemusíte se bát, po většinu doby budete zcela jistě v bezvědomí a nic neucítite.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Musím se nad jeho reakcí pousmát. Řekla bych skoro roztomilé, pak si ale uvědomím, že se pokouším udržet si ho, alespoň metaforicky, od těla, a zvážní. "Se Zombou, nebo bez ní, ta podprsenka zůstane na svém místě." Řeknu to tak, aby pochopil, že o tomhle skutečně nechci diskutovat a své stanovisko jen tak neopustím. To se radši smířím s faktem, že si zakrvácím černou podprsenku. Pak se zarazím a zamračeně se na něj podívám. "Co to znamená? Proč bych měla mít oblečení znehodnocení krví? To mě hodláš podříznout abys navnadil jeho apetit?!" Cítím, jak se ve mě opět rozhořel plamínek zloby. "Chci přesně vědět, co se mnou budeš dělat!" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zdá se, že i bez tvého ujištění to vzal na vědomí, ale nijak mu to nabrání tě špičkovat. Ostatně kdyby snad čekal jinou reakci, neodstoupil by od tebe, aby ses mohla postavit a nejspíš by ani nezačal o přípravách. Tvá další reakce ho očividně překvapila a úsměv se vytratil, přesto se ti zdá, že se stále soustředí. „Ale to už jsem přece říkal, transfuze by byla v tomto případě neefektivní, potřebujeme přímou stimulaci. Vaše bezpečí vylučuje a vy byste jistě ani nesouhlasila s tím, abych nechal subjekt se do vás zakousnout. Proto je jediná cesta a to nechat krev vytékat z vašeho těla, přímo do jeho úst. Samozřejmě vás nemám v plánu podříznout jako nějaké dobytče, hodlám vám napíchnout žíly, tak jako minule, ale nechat krev z jehel volně vytékat po vašem těle. Samozřejmě budu dávat pozor aby nedošlo k vašemu poranění ani k nebezpečné ztrátě krve. Ale máte pravdu Jacquelin, v rámci snahy subjekt probudit, hodlám, co nejvíce to bude přípustné, stimulovat jeho instinkty.“ Zarazil se i když zcela určitě měl v úmyslu někam jít něco donést, nejspíš to souviselo s tím co žádal po tobě. Nyní vypadá jako bys mu přestřihla nit a možná jej i trochu vytrhla ze soustředění. Působí zmateně, očividně nechápe proč se hněváš a proč se ptáš na to, co ti dle něj již vysvětlil a s čím jsi souhlasila. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Musím se hodně snažit abych se ovládla a jednu mu nevrazila. Nefunguje to. Vlepím mu facku. "Nenapadlo tě, že tohle bych asi měla vědět?!" V hlase mi vibruje vztek. Já si tu s ním roztomile flirtuju a on se mezitím nemůže dočkat, až mě pověsí hlavou dolů a s vědeckým zájmem bude sledovat, jak pomalu krvácím a sytím toho krvelačného bastarda. "To pusť z hlavy. Prostě to uděláme jinak!" Rozhodnu nakonec. Sama sebe musím obdivovat za to, že navzdory tomu všemu jsem zůstala klidná. Celkem klidná...na moje poměry. Alespoň jsem nesáhla po browningu a rovnou ho neodpráskla. I to by se mělo cenit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvá ruka vyletí, ale nedopadla tak jak jsi chtěla. Sice je překvapen tvou náhlou změnou nálady, ale ono soustředění nejspíše dělá své i nyní. Chytil tě za zápěstí. Ne zle, ne silně, pouze v obraně. Ve tváři má však pořád překvapení a čím dál víc se jeho výraz převrací v čiré nechápání, co se stalo. „Samozřejmě, že napadlo Jacquelin. Také proto jsem vám to několikrát řekl a také pro zřejmou nepříjemnost této pozice pro vás, jsem navrhl bezvědomí. Sdělil jsem vám přece, že klasický odběr krve by byl v tuto chvíli jen velmi málo účinný. Sdělil jsem vám, že chci podpořit jeho přímé příjímání potravy, tedy přijímání ústy. Řekl jsem vám, že pro tuto fázi experimentu považuji za vhodné, abyste byla nahá, z důvodu ochrany vašeho prádla a také pro stimulaci subjektu A. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych vám cokoliv z toho tajil.“ Mluví opravdu překvapeně a zcela jasně nechápe, proč se právě nyní tolik rozhněvala. Jako by si vzpomněl pouští něžně tvou ruku, kterou mezi tím zcela instinktivně začal prstem hladit. Než stihneš nějak zareagovat na to co řekl, uvědomíš si vibrující zvuky a následně i metalovou hudbu, která se kdesi v okolí tiše rozehrála. Alex se otočil a stále trochu vyveden z míry se vydal za zvukem a loví mobil. „To je Zomba…“ Prohodil na vysvětlenou a zamířil ke dveřím do katedrály. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jsem naštvaná. Jen těžko říct, jestli se víc zlobím na něj, nebo sama na sebe. Samozřejmě, že asi něco takového říkal, ale asi nemám tolik fantazie abych si pod těmi slovy dokázala představit, co skutečně má v plánu. Alespoň, že Zomba je tady. Přitáhnu si svojí bundu a alespoň tu si přehodím přes ramena. Těžko říct, jestli je v tom víc stud, protože nechci aby první co uvidí bylo moje nahé tělo...opět. Nebo jestli je to zimou, která se mi už zase zakusuje do těla. Zůstanu sedět na pitevním stole a přemýšlím. To, co Alex navrhuje možná dává smysl, minimálně to skvěle zapadá do dílny šíleného doktora. Nic to ale nemění na faktu, že by se ze mě stala obyčejná flákota masa. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Když vešla do katedrály, sedíš na stole jako naštvaný trpaslík v bundě a prádla. Musí na tebe být opravdu zajímavý pohled. Bunda trochu pomáhá proti chladu, který místnost ovládá, ale proti studenému stolu pod zadečkem už moc ne. Její příchod přerušil vaši debatu nebo snad hádku, těžko říct a zároveň ti dal čas přemýšlet. Sotva vešla, přelétla místnost pohledem, zaregistrovala tě, zamávala, zamračila se a dala Alexovi herdu do paže. Ani nečeká na odpověď a jde k tobě. „Cos zase podělal!?“ Alex za ní zavřel dveře a když se otočil, třeba že jej Zomba nesleduje rozhodil ruce v jasném gestu. „To kdybych věděl…“ Neříká to příliš nahlas, ale dík gestu jsou jeho slova jasná i na dálku. Vyrazil za ní, za vámi a cestou si tře zasažený sval na ruce. Modrovlasé stvoření už je tou dobou u tebe, od vašeho posledního setkání se přece jen stihla přiobléknout. Kraťáskové džíny, síťové punčochy jak pletivo plotu a kožená bundička z pod které ale dál vykukují Mimoni. Nezastavila se v žádné normální vzdálenosti, přihnala se až k tobě a objala tě, nebo spíš se přivinula na tvá prsa. Těžko říct, zda cíleně nebo jí to tak pouze vyšlo. Po obětí se od tebe přece jen odtáhla tak, aby ti viděla do očí a měla jsi jen dvě a ostré. Vidíš v jejích očích, že je šťastná i se trochu bojí. "Dík, že ses vrátila, co proved?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro I přes svojí zlost se musím usmát, když Zombu uvidím. Ještě širší úsměv mi na tváři vyčaruje, když Alexe praští. Obejmu jí, jako kdybysme se neviděly celou věčnost. "Ráda tě vidím." Pozdravím jí a povzdechnu si. "Zatím nic. Spíš jde o to, co se mi chystá provést." Pohledem sklouznu zpátky na Alexe. "Uznávám, že jsem se měla o ty tvoje vědecké termíny zajímat trochu víc. Pak by se tohle nestalo. A omlouvám se, že jsem tě chtěla praštit." Přitáhnu si bundu těsněji k tělu. Přeci jen jsem tady před nimi skoro nahá a moc příjemné mi to není. "Nic to ale nemění na tom, že se mi tvůj plán nelíbí. Je to..." Chvíli hledám ta správná slova. "...nechutné a barbarské. To už mu radši nabídnu aby se mi zakousnul do zápěstí, než tohle." Opravdu se mi hlavou míhají představy o různých pohanských rituálech. Krev pomalu vytéká z tepen a dopadá na zkrvavený oltář. Nahá těla lesknoucí se krví v záři ohně. Otřesu se při té představě. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je zřejmé, že ji tvé objetí těší. Při tvých slovech se její pozornost opět obrátí k Alexovi. Vypadá to, že je sama zvědavá, že neví, co se tu mělo nebo spíše má dít. Alex si pořád spíš z ublíženosti než ze skutečné bolesti tře ruku. Zastavil se vedle vás, opřel se zadkem o tvůj podprdelník. Nad tvou omluvou se jen usmál a mávl rukou. „V pořádku, Jacquelin. Chápu, že to pro vás může být nepříjemná, možná ponižující představa. Ale jde mi o co nejlepší výsledky a podmínky experimentu. Může to připadat nechutné, ale fakticky v tomto okamžiku pro subjekt nejste nic víc než kus krvavého steaku, čím šťavnatější a lákavější, tím lépe pro experiment. Nesmíte zapomínat, že jde o predátora lidského druhu, jste pro něj něco jako králíček. Může si s ním hrát, může mu dávat jméno, ale jakmile dojde na hlad, je to jen maso a věřte mi, že nyní je k smrti hladový. Z toho důvodu také nemohu doporučit, vámi nabízenou možnost s ohledem na vaši bezpečnost, i když pro výsledek by to byl jistě nejpřímější a nejúčinnější postup. Ale v případě, úspěchu a plného probuzení subjektu, vzhledem k jeho stupni hladu, nevím jak bych vás z onoho kontaktu dostal, pakliže nechcete subjekt poškodit.“ Alex stále mluví plynule, vypadá mnohem méně nadšeně než bys čekala při představě blížícího se experimentu. Místo toho působí poměrně unaveně, možná i z důvodu onoho neustálého soustředění a nejspíš hlídání toho, aby se takříkajíc neutrhl ze řetězu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Váhám. Uznávám, že jeho argumenty jsou opravdu přesvědčivé. Nevím, jestli upíří hlad tak zveličuje, nebo jestli to tak skutečně je. Myslela jsem si, že upíři jsou trochu civilizovanější. Na druhou stranu se tu pokoušíme přivést k životu upíra, kterého by už nemělo být možné přivést k životu. Nakonec se rozhodnu mu prostě věřit. V téhle poloze se alespoň nemusím být toho, že by mě mohl zneužít. Vysvětlím Zombě, co má Alex vlastně v plánu se mnou udělat a pak se k němu otočím. "Dobře, uděláme to po tvém. Nelíbí se mi to!" Varovně se na něj podívám. "Ale samotnou mě nic lepšího nenapadá. pokud tedy zaručíš, že nevykrvácím." Stále trochu zamračená se obrátím na Zombu. "Omlouvám se ti. Chtěla jsem, abys tu byla a pohlídala ho, aby se mě nepokusil zneužít, když budu mimo. Teď to vypadá, že jsem tě sem táhla zbytečně." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Samozřejmě Jacquelin, cílem mého snažení je minimalizovat nebezpečí, které vám při experimentu hrozí. Tento postup mi dovoluje kontrolovat váš stav a držet vás z dosahu a přitom udržet lákavost kořisti na maximální úrovni.“ Vysvětlit Zombě, co má Alex vlastně v plánu. Těžký úkol, když to ty sama vlastně pořádně nevíš. Na druhou stranu, exaktní popis pokusu nepotřebuješ. Její úkol je v něčem jiném a to ji také velice rychle sděluješ a vyvoláváš tím to co se dalo celkem dobře očekávat. Výbuch smíchu, naprosto a stoprocentně pubertálního. „Takže jste si mě sem zavolali jako kazišuka? Paráda!“¨ Alex je očividně spokojenější, když slyší, že hodláš pokračovat a podle jeho plánu. Přítomnost Zomby mu zjevně nijak nevadí. Přesto ti stále připadá poněkud unavený. Využil chvíle, když si holky povídali a přinesl svůj nákupní košík z BDSM eshopu a položil ho na pitevní stůl. Kůže, hodně kůže a přesek. „Mohu vás tedy svléknout, Jacquelin?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Musím se nad její reakcí usmát. "Přesně o to mi šlo." Připadá mi trochu divné mluvit o tom nahlas a ještě ke všemu v Alexově přítomnosti ale on tím nevypadá nijak dotčený. Takže to vezmu tak, že je to v pohodě. Jsem ráda, že je Zomba tady. Vlastně jí vidím daleko radši, než jsem si myslela. Trochu nejistě se podívám na Alexovu sbírku. Kdybych byla normální, tak už bych dávno vzala nohy na ramena. A kdybych měla alespoň trochu rozumu, tak se sem vůbec nevracím. Bohužel to začíná vypadat, že zcela postrádám pud sebezáchovy. "Jestli myslíš, že to jinak nejde..." Řeknu odevzdaně a sklouznu z pitevního stolu na zem. Sundám si bundu a okamžitě pocítím bodnutí chladu. "Jedna věc. Nechci abys mě uspal dřív, než bude všechno připravené. Chci alespoň vidět, co se chystáš udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nezdá se, že by ji to jakkoliv vadilo. Naopak ještě pořád se zubí jako puberťačka. Ještě se pohuhňává, když zamířila k umyvadlu. S čistýma pacičkami se vrátila k druhému bočnímu oltáři, sundala si bundičku a vyskočila si na ní. Síťované nohy s vysokýma steelkama stočila do turka a začala si rozbalovat nějakou tyčinku. Zdá se, že vás nehodlá nijak rušit, tedy kromě od toho šukání. Alex také nijak nezahálí a jakmile vyslovíš svůj souhlas, tak opět stanul před tebou … znovu jeho ruce cítíš na svém těle, od pasu stoupá vzhůru, jedna ruka zůstává víc v předu, zatímco druhá míří dozadu na lopatky, na žebřík mezi nimi až k jednoduchému zámku, který střeží poslední pevnost, na níž už spočinula jeho ruka. „Jak jsem řekl, samozřejmě vám prádlo mohu nechat, ale bude zničené a určitě se tím sníží stimulace subjektu…“ Cítíš jeho prst, jak přes tu poslední látku přejel po nejvyšším místě, než jiné prsty odemkli zámek. „Poutání samozřejmě bude jednodušší připravit při plném vědomí, ale zavěšoval bych vás raději už v bezvědomí. Nemyslím, že by to byl příliš vhodný poslední vjem a jako vzpomínka by to mohlo být poněkud traumatizující.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vrhnu na Zombu poslední krátký pohled a pak už se soustředím jen na Alexe. Tentokrát se mu už nebráním. Ne že by mi dělala bůh ví jak dobře představa, že moje krev a nahota mají být stimulem pro toho upíra. Ale jemu na tom očividně záleží a moje současná finanční situace mi stejně nedovoluje plýtvat. Nechám jeho ruce pracovat, jen lehce odvrátím hlavu. Snad z pocitu, že bych měla cítit stud. Ani v tomhle ohledu se s ním nedohaduju. Přesto, že bych dala přednost tomu, abych měla situaci pod kontrolou, alespoň vizuálně. "Tak ať už je to za mnou." Povzdechnu si. A to jsem si přísahala, že znovu už do toho nepůjdu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Na turka usazená na vedlejším stole, pojídající energotyčinku a šustící obalem, přesto stále sledující. Tvůj pohled zaregistrovala téměř okamžitě. Je vidět, že se celkem baví, zazubila se na tebe a zamávala ti, načež pokračuje v baštění. Podprsenka se loučí se svým obsahem a ten na krátko spočine v jeho dlani. Nedlachní, ani nijak neútočí na vrchol, jen pohlazení po boku a pak už i jeho dlaně míří k boků. Znovu cítíš, jak jeho prsty míří ke kříži a jak táhne tě ke kraji stolu. Tentokráte se jeho prsty nezastavili a jak myšky vklouzli za poslední kousek látky. Je tiše a tak ti zbývají jen vlastní myšlenky. K čemu poslouží tvá krev jsi nakonec věděla, proto jsi sem přišla a vlastně to byl tvůj vlastní nápad, že půjde o krev výlučně tvoji. S tím, že stejně bude použita tvé tělo i když podle Alexových slov jen vizuálně, jsi opravdu nepočítala. Odvracíš tvář, proč vlastně? Je to stud? Před kým? Před Alexem, který tě už nahou viděl nejednou a nejen viděl, který si tě vzal, ale kterému ses i odevzdala. Před Zombou, kterou ses sama pozvala a která tě nakonec už také viděla nahou, kterou jsi i ty viděla nahou a která tě nakonec už i koupala? Přes upírem, který zatím leží v mražáku v ocelové kleci, spoutaný řetězy, s rozvěráky v ústech a očích, aby přímo musel do syta hltat tvé Já? Alex dál mlčí, znamená to, že se víc soustředí, nebo že jej soustředění naopak opouští. Co cítíš zcela jasně, je tep a dech, je vzrušený a to nesnaží se ani nijak skrývat. Pokud nebráníš mu, necháš se vést, stáhl tvůj zadeček z desky a spolu s tvými kalhotkami klesá k zemi. Nechává tě vystoupit a pak vrací se vzhůru a jeho prsty kopírují křivky tvých nohou. Když postavil se znovu, i ony se zastavili, více méně tam kde začali svou pouť, ale na opačné straně tvého těla. Místo nad oblinkami, jsou nad třísly. „Můžete se prosím otočit Jacquelin a dát ruce za záda?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro To mlčení se mi nelíbí. Začínám si uvědomovat, že moje husí kůže je spíš než chladem v místnosti způsobena právě Alexovým soustředěním. To, že je vzrušený, beru jako fakt. Ve skutečnosti bych se už možná urazila, kdyby při pohledu na mé tělo vzrušený nebyl. Nechám ho aby mi svléknul poslední zbytky oblečení. Vlasy si stáhnu do koňského ohonu na temeni hlavy. Doufám, že alespoň ty by krvavá katastrofa postihnout nemusela, ale příliš nadějí do toho nevkládám. Pak se podle jeho žádosti otočím zády a dám ruce za záda. Teď mě spoutá a to bude konec. Jestli jsem tady někdy vůbec měla zdání toho, že mám věci pod kontrolou, tak teď už nemám ani to. Zavřu oči a odevzdám se mu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zvedáš ruce nad hlavu, aby sis upravila vlasy. Ten pohyb dělá své i s tvým tělem, možná působí to trochu i jako provokace záměrná, ne že by možný cíl potřeboval takové pobízení. Jeho vzrušení je zjevné, cítíš jeho prsty blízko svého klína, jak při pohybech hladí, jak čeká, až upravíš si vlasy a přitom sleduje tvou tvář i tvé tělo. Cítíš jeho ruce, jak kopírují tvé tělo, když plníš jeho přání a otáčíš se čelem k ocelové ploše stolu. Jak jednou stoupá kolem tvé páteře vzhůru po tvém těle a lehce přitom tlačí na tvá záda. Jak druhou klesá z boku na oblinku tvého zadečku a přes ni míří k místům, kde potkává se s druhou a se stehny. „Šuk, šuk, kazišuk… Frenkie přestaň si hrát a dělej.“ Slyšíš hlásek, který má co dělat, aby dostal slova přes rozesmátá ústa a možná trochu i přes tyčinku. I ona vnímá a možná i vidí zcela jasně, po čem Alex nyní touží a co by chtěl udělat. Přesto reaguje na její slova. Jeho prsty jen krátce dotkly se oněch míst, kam mířili, aby obě dlaně zněmili cíl a s pohlazením začali směřovat tvé ruce do pozice, po jaké touží a o které tušíš, že není konečná. Cítíš, jak se ti boky otřel o pozadí, když naklání se k nákupnímu košíku. Ten dotek jen znovu prozrazuje to, co už dávno skálopevně víš, že cítí. Pozvedá tvé ruce, cítíš jak se tvých zad dotýká jiná kůže a jak se tvé paže spojené dlaněmi noří do tunelu z kůže, až po lokty. Utahuje řemeny a ruce se přibližují víc k sobě a tím nutí tě k tomu, aby ses nehrbila a abys vypnula prsa. Zdá se, že s touto částí jeho výbavičky by byl jistě spokojený i kolega ortoped. Pořád v tvé těsné blízkosti, pracuje plynule, soustředěně, pozorně k tomu, aby nezpůsobil ti bolest. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vzduch v místnosti mi přijde jako kdyby byl nabytý elektřinou. Pak ale Zomba promluví a já málem vyprsknu smíchy. Jsem opravdu ráda, že je tady. Vypadá to totiž, že nebude mít za úkol pohlídat jenom Alexe. Myslela jsem si, že naše ranní roztržka mě nadobro přesvědčila, že si toho muže chci udržet od těla, ale zřejmě to tak není. Zapomínám a odpouštím až příliš rychle. Narovnám se v zádech. Tohle bude po pár hodinách asi hodně bolet. Zatím je to pouze nepohodlné ale vzpomenu si, jak ztuhlé a bolavé svaly jsem měla po prvním kole experimentu a to jsem ležela na zádech. Teď budu zavěšená ve vzduchu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pracuje pečlivě, utahuje řemínky, protahuje je kroužky, otírá se o tvůj vystrčený zadeček, dává si záležet. Jedna ruka opět mizí, hledá v košíku. Ta druhá, ta dál od Zomby a jejího pohledu, sklouzla přes tvou paži přes bok, konečky prstů kopírují základnu tvého klenotu na hrudi. Tiskne se k tobě, jestli vzduch je nabytí elektřinou, on je jak kondenzátor před explozí. Konečně našel, co hledá, prsty přestali hladit, vrací se zpět na záda. Jemně navigují tvoji hlavu, nejspíš by právě nyní hrál si s vlasy, upravoval je. O to jsi ho připravila a tak rovnou cítíš kožený pás, který obepíná kolem tvého hrdla. Nakloněn přes tebe i zde si dává pozor a pracuje pečlivě. Když je spokojen znovu cítíš jeho ruce, jak klesají po tvém těle, přes ramena, podél hrudi, jen na dotek od toho co nejspíš láká jej k mnohem intenzivnější hře a delší návštěvě. Jedna ruka zase míří ke košíku, zatímco druhá přece jen zdržuje se v těch místech a opatrně stoupá po úbočí, snad jako by se bála, že spustí lavinu. Po chvíli znovu se dává do pohybu, nechává tvé tělo v předklonu, nad studenou nerezovou plochou. Další kožený pás, který objímá tě pod prsy a podle toho jak jeho ruce pracují, je spojen s tím, co poutá tvé ruce k sobě. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Cítím se divně. Nepohodlně, samozřejmě, ale ne nepříjemně. Dokonce vzrušeně. To mě trochu znervozňuje. Vždycky jsem byla slušná holka a od hrátek tohohle druhu jsem se držela dál. Pro jednou děkuji bohům, že je v místnosti taková zima a moje tvrdé bradavky tak můžu svést na chlad. O mém horkém klínu už to samé bohužel říct nemůžu. Požádala jsem Zombu aby přišla a ochránila mě před Alexovými nevyžádanými dotyky. Ale když cítím jeho ruce na svém těle, na místech, která už bych považovala z hlediska experimentu za zapovězená, ani neceknu. Možná se ti to takhle líbí. Zas ten protivný hlas v mojí hlavě. Možná chceš aby si tě znovu vzal. Proto jsi sem přišla? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ani se nemusíš pokoušet otočit hlavu, i s obojkem na krku by to jistě nějak šlo, abys viděla na Zombu, a víš, že tu je. Pořád slyšíš šustění a chroupání. Tyčinka tak velká nebyla, nejspíš si koupila víc zobání, než šla do kina. Očividně nehodlá zasahovat neustále proti všemu. Určitě vidí, že Alexovi doteky jsou víc než jen nutné, že přes všechen postup v přípravě, využívá příležitosti i k laskání tvého těla. Bradavky zvednuté chladem a možná ztvrdlé i něčím jiným. Jeho prsty až k nim nedostali se, možná z obavy, že bylo by to nechtěné nebo ho jen ona hra baví. Ruce znovu dokončili svou práci na tvých zádech a ty přišla jsi o blízkost jeho klína na svém pozadí. Jeho ruce klesají opět níž, přes tvá záda, na kříž, na oblinky. Jak křídla prsty směřují k bokům a palce padají do žlábku mezi nimi. Kloužou pomalu, vnímáš pohyb za sebou, jejich nepatrný a možná i nechtěný pohyb způsobený jeho pohybem, mění se v kroužek dlaní, při kterém jsou oblinky lehce stlačeny a pak naopak otevřeny o trochu víc. Dlaně znovu dali se od pohybu, klesají níž spolu s palci, které kopírují tvou kůži a přitom skoro se dotýkají jeden druhého. Když cítíš i něco jiného, než chlad této místnosti, teplý dech ve škvírce mezi stehny, jak jako vánek přejíždí po puklince v té těsné soutězce. Nemizí, cítíš jeho tvář tak blízko těch míst, když ruce pokračují dolů po stehnech a palce sjíždí po jejich vnitřní straně, pomalu až ke kolenům. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vím, že aby mě mohl zavěsit, musí nejdřív moje tělo sešněrovat ale pomalu začínám být netrpělivá. Nemyslím si, že by to protahoval záměrně, protože stále věřím, že experiment je pro něj daleko vzrušující, než moje tělo, ale začínám doufat, že už bude brzy hotový. Chtěla bych aby mě uspal dřív, než mi začnou tuhnout svaly. "Už to bude?" Lehce se zavrtím, částečně abych vyzkoušela, jak pevně sedí pouta na horní části mého těla. Odměnou je mi zavrzání kůže |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Co vzrušuje jej více, tvé nahé tělo, tvůj klín přímo před očima, či tvé tělo jak kus masa zavěšené nad spoutaným upírem, tvá krev zvolna stékající po něm. Jsou lidé, u kterých odpověď na tuhle otázku není úplně snadná a ten co dotkl se rty tvých oblinek, patří mezi ty nejtěžší případy. Stačil by jen drobný pohyb od tebe, více se prohnout, nabídnout mu to nač možná trošku čeká, k čemu tě provokuje. Vrzání kůže, když zkoušíš pohnout tělem, o jeho pečlivosti nemusíš pochybovat, stejně jako o jeho vzrušení, když jeho rty znovu dotýkají se tě v odpovědi. „Ještě nohy… umístit úvazky … připravit na zavěšení … pak už bych doporučil uspání.“ Jeho ruce dál pracují a dělají to, o čem vypráví jeho rty tak blízko tvého klína, až každé slovo doslova cítíš. Košík, který si už před tím přitáhl ke kraji stolu, si sundal dolů a postupně dopřává kožené objetí tvým nohám. Jedno nad koleny a druhé nad kotníky. Nijak nesnaží se ti svázat nohy k sobě, o to se zcela jistě postará samo zavěšení. Jeho ruce zcela zjevně nepotřebují kontrolu od jeho očí, jeho tváře, kterou stále cítíš jinde než kde máš kotníky. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro I podle jeho trhané odpovědi poznám, že jeho sebeovládání je téměř u konce. Nejvyšší čas nechat se uspat. Už jen krátce přikývnu. V krku mám rázem sucho. Že by se konečně dostavila nervozita? Přeci jen se mi chystá otevřít tepny a nakrmit mnou predátora. To by mohl být dobrý důvod k nervozitě. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že je to spíš jeho soustředěný pohled, který na svém těle cítím téměř hmatatelně, než cokoliv jiného, co mi staví chloupky do pozoru. Pokusím se ohlédnout na Zombu ale pouta už mi to nedovolují. Buď v klidu, pořád je tam a pohlídá tě. Alespoň pro jednou trochu uklidňující myšlenka. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Stačil by jediný tvůj pohyb a je ti jasné, že využil by příležitosti a okusil jazykem tvůj klín, ale očividně v té chvíli se stále ještě ovládá natolik, že bez tvého pobídnutí to neudělá. Ta chvíle končí, když poslední přezka zapadla na místo. Kdy jeho tvář s dalším dotekem rtů loučí se s tvým pozadím a zvedá se. Sama jsi poznala, že jeho soustředění opadá a jeho šílenější já nejspíš bude za chvíli zcela u kormidla. Jeho ruce znovu stoupají po tvých nohou, ne po vnější, ale vnitřní straně. Teprve tam kde jejich klouby začínají si zavazet, jedna cestu vzdala, zmizela, druhá ji však dokončila. Doputovala po vnitřní straně tvého stehna, až tam kam před tím dopadal jeho dech a slova. Pohlazení, které začíná u hrášku a končí až u hrázky, než dlaň zmizí přes oblinky, než cítíš její tah za popruh na hrudi a na spoutaných rukou. Zvedá tě do pozoru, aby spolu s druhou rukou otočil tě čelem k sobě. Dík tomu znovu vidíš na Zombu, opravdu si donesla nějaké zobání, bramburky nebo načos. Usmála se na tebe, zamávala. Zatímco jeho dlaň přejela přes tvá napnutá prsa a druhá lehce tlačí tě k tomu, aby ses posadila na desku. Vidíš do tváře i jemu a je ti jasné, že už opravdu hoří a je někde mezi světy, mezi tím v jeho hlavě a tím, ve kterém jsi ty. Jakmile sedíš na studené desce, jeho ruce znovu zmizeli a objevili se už se známou lahvičkou a hadříkem. „Dobou noc, Jacquelin…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Mohla bych mu to dovolit. Dopřát nám oběma trochu potěšení, po kterém on zcela nepokrytě touží a mě by alespoň trochu zpříjemnilo nastávající chvíle. Ale neudělám to a on se bez pozvání neodváží. Přesto, když se zvedá zpátky nahoru mě dost bez ostychu pohladí. Opět ho mám k sobě čelem a vidím, že jeho sebeovládání je napjaté k prasknutí. Zajímalo by mě, jak by zareagoval, kdybych se náhle rozhodla, že do toho jít nechci. Kdybych mu řekla, že to chci vzdát. Ale nerada bych přišla o iluze, takže tu myšlenku zaženu. Věnuju Zombě lehce pokřivený úsměv a pak se skoro vděčně nechám uspat. Ať se stane, co se má stát. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Cítíš to napětí, kondenzátor je nabit na maximum a potřebuje se vybít. Doslova to z něj cítíš a víš, že stačilo by jen naznačit a vezme si tě bez váhání. Jak by reagoval, kdyby naopak postavila sis nyní hlavu, zda by dokázal se ještě ovládnout a opustit experiment, který se mu určitě už odehrává v hlavě, to nedokážeš říct a vlastně ani nechceš. Poslední úsměv směrem k Zombě a už cítíš šimrání v nose a na patře a vatu, která rychle obaluje tvou mysl, zatímco jeho jedna ruka podpírá tě a druhá v poslední chvíli, kdy už není třeba držet onu opojnou vůni u tvého nohu, hladí tě po ňadrech. Vata obaluje tvou mysl a ukládá ji ke spánku. Jako na obláčku, kdesi daleko v nicotě, jenže něco je špatně. Jako by tě obláček nebyl dost lehoučký a neunášel tě dost vysoko, jako by vata nebyla dost hustá, jako by naopak řídla. Cítíš, jak její objetí povoluje a probouzí tě ze sna. Ne úplně, jen tak na půl, tělo je něco vzdáleného, jako vzpomínka, že jsi někdy něco takového měla. Přes přivřená víčka, která nedokážeš donutit k tomu, aby se zvedla. Vidíš, že celý svět je nějak nakřivo. Chvíli to trvá, než mysli dojde, že to bude tím, že ta vzpomínka nejspíš leží na boku. Vidíš Modrou hlavu a modře žilkované tělo. Vzpomínáš si, že ji znáš. Leží přehnutá přes hranu stolu, ty žluté obličeje vyhrnuté až nad prsa, Její hlava je na tom co bude nejspíš tvůj bok i když jej vůbec necítíš, její ruce objímají. Další ruka, zakrývající její prso, tisknoucí jej, další boky za těmi jejími, pohybují se, přiráží, znovu a znovu. Jako duch bez těla, které jako by bylo jen vzpomínkou, neschopna pohnout byť tím nejmenším svalem, sleduješ celé to divadlo před sebou, až do okamžiku, kdy se jeho tělo zhroutí na to její. Oddechuje, zhluboka nabírá vzduch do plic, jako by to co právě se stalo, mu ani nepřineslo uspokojení, ale jen zabránilo explozi. Její ruce lehce kloužou po tvém těle a ty jeho po tom jejím, chvíli to trvá, než opět popadne dech a sílu k dalšímu pohybu. Hledí na tvou mysl vznášející se kdesi v nedokonalém kokonu z vaty a náhle jako by mu něco došlo. Zvedá se, opouští její potem lesknoucí se pozadí. Mizí z tvého výhledu a najednou cítíš jak vata houstne a tvá mysl se konečně propadá do nevědomí. Nevíš, kdy se tvá mysl vrátila z nicoty, kdy spadla z obláčku a vrátila se do těla. Ale už zase cítíš jeho tíhu, i když zatím ještě vzdáleně, ještě nestihlo spojit se s mozkem, doručit všechny své vzkazy. Možná i proto, že ten teprve probírá se z nevědomí, ze snových obrazů, které tanou ti na mysli. Klec pod tebou, rozevřené ústa zajištěná železnými háky, stejně násilně otevřené mrtvé oči bez života. Kapky krve na tom obličeji, padající z tvé brady… Tma. Stejná tvář, ale násilím otevřené oči už nejsou mrtvé, hledí na tebe jak šílené, vzteklé, hladové. Přes ostré jehly zubů, vidíš jak hrdlo hladově polyká padající krev. Jak zmítá hlavou, jak se klec otřásá, zvířecí zvuky, které vydávají ta hladová ústa, sténání kovu, chrastění napínaných a povolujících se řetězů… Tma. Mozek nedokáže říct, odkud ty obrazy přišli, zda doručili je oči, nebo je vytvořil on sám. Přichází zprávy, nutí jej je přijímat. Znovu cítíš určitou slabost, ale zdaleka ne takovou jako minule, o to více vnímáš únavu těla a bolest rukou a zad, tam kde nebyla zvyklá na vnucenou pozici. Překvapivě to nejhorší čím hrozí zavěšení hlavou dolů nepřichází, žádná bolest hlavy, žádné tepání z překrvení, možná proto, že krev je právě to co ti poněkud chybí. Ležíš na posteli, vnímáš že jsi nahá, přesto cítíš, že jsi zakrytá. Ležíš na boku, ale spodní ruka je natažená dopředu a cítíš už známé poutání i zavedenou kapačku. Ležíš a cítíš teplo těla, které je k tobě přitisknuté zezadu. Objímá tě bez pohybu a podle klidného zvedání jeho hrudi, která dotýká se tvých zad, podle dechu který projíždí ti po šíji, víš zcela určitě, že ještě spí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vidím toho tolik a přesto nevidím nic. Ty obrazy se míhají mojí myslí ale nedokážu určit, odkud pocházejí. Jsou to jen moje představy? Nebo jsem je někdy skutečně prožila? Můj mozek není schopen to všechno zpracovat. Když se pokusím myslet, objeví se bílá mlha a všechno zahalí. Skoro všechno. Jako kdyby se mi na vnitřní stranu víček obtisknul obraz těch šílených hladových očí. Zírají na mě, bez mrknutí, možná proto, že mrkat nemůžou. Jen zírají a jejich pohled se mi zakusuje do těla. Vím, že by to ty oči chtěly udělat. Nejsou lidské, ale zvířecí, jako oči nějaké divoké krvelačné stvůry. Je pro mě skoro vysvobozením znovu se propadnout do nicoty. Další probuzení. Tentokrát jsem si ale skoro jistá, že už to není sen. V ústech mám sucho a tělo je tak slabé. Jen zvednout víčka je pro mě nemožný úkol, natož se pohnout, zvednout. Hluboko v nitru cítím zažraný chlad. O to víc vnímám horký dech na šíji i teplo, které z něj sála z těla ležícího za mnou. Po zádech mi přeběhne mráz. Pokusím se promluvit ale z úst mi vyjde jen zakňourání. Tolik bych se potřebovala napít. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je obtížné rozlišit co je sen a by snad mohla být pravda, a jak by vůbec mohla být, vždyť jsi přece byla mimo. Je to o to těžší, že ty obrazy unikají, nenechají se zkoumat, jsou jako luční koník, když se ho pokoušíš chytit. Probuzení přichází pomalu, jako by se ještě stále rozbaloval kokon z vaty. Ospalá víčka, která trochu připomínají stav z těch snových obrazů, ale ne docela. Tam byla víčka něco vzdáleného, cizího, mimo tvoji kontrolu. Tady je to jen únava a ospalost. Žízeň, samozřejmě že máš žízeň v těle ti chybí určitě spousta tekutin a tvé rty nejspíš dlouho nedostali napít. Přesto cítíš, že je nemáš tak suché jako minule, jako by se o tebe někdo staral. Jsi si jistá, že nejsi od krve, naopak cítíš se svěží, pokud se to tak dá říct. Vůně citrónu a máty, někdo tě vykoupal i vlasy ti umyl. Konečně se ti podaří prohlédnout tou škvírkou do bělomodrého pokoje a zahlédneš i sklenici vody na nočním stolku. Kňourání, které se ospale vylouplo z tvých rtů a hlasivek co pořád ještě spí, sama netušíš co jsi vlastně řekla a nikdo jiný nejspíš také ne. Přesto to nějaký následek má. Ruka na tvém těle, která tě objímá, se lehce pohnula. Jen drobný pohyb paže, a dlaň opřela se o spodní oblinku tvého ňadra. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pocítím jistou úlevu. Tohle místo znám. Jsem vděčná, že se probouzím právě tady a nikoliv v márnici. Přesto, že jsem nahá a ke mě se tiskne další nahé tělo, přesto, že moc dobře vím, komu to nahé tělo patří. I přesto se cítím daleko lépe, než když jsem se tu probudila poprvé. Jsem čistá, stále ještě cítím vlhkost v umytých vlasech. Nemám ale pocit, že by se mého těla někdo zmocnil. Jsem jen velmi, velmi slabá ale jinak mě nic nebolí. Mám pocit, že i udržet oči otevřené je pro mě nadlidský úkol. Pohledem hypnotizuji sklenici na nočním stolku, jako kdybych čekala, že se mi tím podaří dostat ji blíž. Zvednu volnou ruku a natáhnu se po skle, není tak daleko. Prsty zavadím o okraj ale přepadne mě třas a místo toho abych sklenici uchopila, rozhoupám jí. Převrhne se a s tříštivým zvukem dopadne na zem. Škubnu sebou. V tiché místnosti mi ten zvuk přijde jako ohlušující rána. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Hladil tě? Nejspíš ano, určitě se tě dotýkal, ostatně to dělal, i když jsi byla při vědomí. Ale co se týče tvých úst, tvého klína a po minulém ránu ta myšlenka zahrnuje i poslední zákoutí, nemáš nejmenší pocit, že by je poctil návštěvou. Pokud bys měla věřit obrazům, co pronikali skrze vatu, tak Zomba udělala přesně to, oč jsi ji požádala. Bránila mu vlastním tělem, aby se tě zmocnil. Natahuješ se po sklenici, ale nejspíš jsi měla přece jen ještě chvíli počkat, alespoň než si oči pořádně zvyknou a prsty budou poslouchat. Slyšíš ten pád, šplouchnutí, když voda opustí narážející sklenici a tříštění skla. V tichu, které kolem vládne je to hlasitý a podivně nepatřičný zvuk, který by měl spustit něco dalšího. Místo toho jako by jen odezněl a jedinou co vyvolal je další pohyb za tebou. Pohyb při kterém si tě dlaň na tvém prsu přitáhla trochu blíž, víc se k tobě přitisklo tělo ležící za tebou. Hřející a tlačící. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Teď konečně mi některé z obrazů, které uvízly v mé mysli, začínají dávat smysl. Musím Zombě poděkovat, bylo asi prozíravé požádat jí aby přišla. Přesto, že jsem si nepředstavovala, že použije svoje vlastní tělo jako štít. Ruku nechám viset přes okraj postele. Prostě v sobě nedokážu najít sílu abych jí stáhla zpátky do tepla, pod deku. Voda je pryč, ale moje žízeň nikoliv. Jen na sucho polknu a nechám víčka opět klesnout. Třeba se mi podaří to zaspat. Teď jsem ale za Alexovu blízkost vděčná. Jeho pravidelný dech mě uklidňuje a tlukot jeho srdce uspává. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Necháváš klesnout víčka, necháváš se stáhnout blíž k hřejivému tělu za sebou. Žízeň nezmizela, ale krom toho tě nic netrápí. Obraz Zomby, která tě hladí, zatímco Alexovi poskytuje to co, po čem toužil a co jsi odmítla ty. Nepředstavovala jsi to tak a přitom je jasné, že jinak to být nemohlo. Cítila jsi z něj, že je našponován k prasknutí. Těžko by vydržel déle, těžko by v tom stavu byl schopen něco dělat. Obraz prohnal se za víčky, když necháváš je zavřené, když necháváš se znovu uspat hlazením na svém ňadru a teplem za svým tělem. Tlukotem srdce ve svých zádech a dechem na šíji. Usnula jsi? Nebo jsi jen zavřela oči, nevíš … cítíš, že situace se nijak valně nezměnila, stále sucho v ústech, stále ruka držící se tvého ňadra, jen slabosti je míň, jak té v tvém těle, tak té za tebou. Tam naopak cítíš jak zvedá se nějaká síla, opírá se o tvá stehna. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Musela jsem usnout. Nevím, kolik času uběhlo, v místnosti je stále šero. Cítím se o něco lépe. Když zvednu oči vidím, že i tekutina v sáčku nad mojí hlavou ubyla. Stále jsem ale příliš ospalá, příliš slabá i na to, abych se převrátila v posteli. Vnímám jeho vzrušení a zadoufám, že se neprobudí. V tomhle stavu bych pomalu nebyla schopná ani vyslovit nesouhlas, natož se mu nějak bránit. A obávám se, že by mě jeho vzrušení mohlo stát veškeré nashromážděné síly. Lehce se pokusím posunout aby na sebe naše těla tak nenaléhala a on se nemohl ještě víc vzrušit tím, že by se otíral mezi mými stehny. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Sáček, jak přesýpací hodiny, jediný ukazatel času, který máš k dispozici. Vyprazdňuje se, vlastně už v něm příliš mnoho nezbývá a někdo ho bude muset sundat, nebo vyměnit za další. Za modrobílými stěnami, už se probouzí město. Šero prvního probuzení se stále více projasňuje. Je ráno, probudila ses samospádem, ne snad že bys byla tak odpočatá, ale je i jiné puzení, které ranní vstávání celkem často nastartuje a z postele dostává mnohem spolehlivěji než kterýkoliv budík. Brzy budeš muset víc než se jen odsunout z blízkosti jeho tepla. To samo o sobě neměl by být žádný problém, jediné co poutá tě do jeho blízkosti je jeho paže a dlaň. Zvednout ji, posunout se. Přerušit kontakt s jeho klínem na svém pozadí a jeho přirozením pod tvými stehny. Jde to celkem snadno i přes únavu, kterou cítíš, tělo reaguje dobře, jako by její vetší část vězela v tvé hlavě. Jak dlouho byl vzhůru? Do kolika jsi vysela nad bestií, co vše následovalo dál, postarat se o něj, postarat se o tebe. Jen z toho co je zřejmé, někdo tě přesunul, vykoupal, umyl a to i s vlasy. Vlastně se vůbec nedivíš, že jej neprobudila rozbitá sklenice. Neprobudila jsi ho ani ty, při svém odsunutí, i když to zdá se snáší hůř. Cítíš jak jeho ruka, hledá něco milého, čeho by se zachytila, jak chce se znovu přitulit. Zato někoho jiného jsi možná probudila nebo už byla vzhůru a teď stoupá po schodech. Jsi si celkem jistá, že je to ona. Možná pro lehkost kroků, možná jen proto, že přítomnost někoho jiného zde ti se zdá být nemožná. Z modrobílé stěny na tebe mrkla Kitty a kolem ní jedno modrooké nadělení. Vypadá rozcuchaně, víc než by patřilo k jejímu Cool vzhledu. Možná je to tím, že i teď se drbe ve vlasech. „Dobrý ráno, děje se něco?“  |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tím, že jsem se posunula jsem získala víc prostoru kolem sebe. Převalím se na záda a chytím Alexovu tápající ruku, jemně ji stisknu. Dívám se do stropu na sáček nad hlavou. Asi toho měl opravdu dost. Jestli jsou moje útržkovité vzpomínky správné, tak si pamatuji, že jsem viděla probuzeného upíra. Jsem docela zvědavá, jak je na tom. Působil opravdu hladově, nemyslím si, že mu moje krev stačila. Což mě přivede k další myšlence, že tohle asi nebyla poslední akce, kterou jsem s ním musela absolvovat. Povzdechnu si. To už ale po schodech stoupá Zomba. Podívám se na ní a pousměju se. Trvá mi několik pokusů než najdu svůj hlas. "Pozor, střepy!" Varuju jí trochu krákoravě. A mávnu rukou k rozbité sklenici na zemi. Myslím, že krve jsme už prolili dost a není třeba aby se tohle roztomilé, rozespalé stvoření zranilo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Stačí jemný stisk a ruka se uklidní, přestává tápat, její majitel se také uklidnil. Přestal se vrtět. Pořád spí. Vzpomínky, pokud to jsou vzpomínky a ne divoké sny, představy toho co jsi čekala, že se stane. Vzpomínky na které nemáš nárok, jelikož měla jsi být mimo. Jak by sis mohla něco pamatovat. Ale pokud to snad vzpomínky jsou, tak je jasné co to znamená. Alex uspěl, probudil mrtvého upíra zpět k životu. A podle toho jak na tebe hleděl, rozhodně nebyl na úrovni zeleniny, ne ta zloba, nenávist, byla až příliš lidská, vědomá. S první pojí se i druhá myšlenka, bude chtít krev, co jiného by také mohl chtít. Pokud budeš trvat na svém rozhodnutí, že smí dostat jen tu tvoji, nebylo to naposledy. Tváří tvář těm očím, je nasnadě Alexovi pochyby o tom bezpečném kousnutí a důvod tvého zavěšení. Kitty vešla do pokoje, tvé krákorání ji přimělo zaměřit pozornost daným směrem, ale není třeba se bát. Jelikož místo aby šla kolem, rovnou vylezla na postel u tvých nohou a po čtyřech přeťapkala víš. Klečí nad tebou a v jejích očích je smích. „Stačilo zavolat, nemusíš hned něco rozbíjet… chceš vystřídat?“ Žádné kárání, očividně je v dobré náladě a vtipkuje, zlobí… provokuje nebo se ptá vážně? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Držím Alexovu ruku. Potěší mě, když se uklidní, vida jak málo stačí. Zapudím pro tuto chvíli myšlenky na upíra. Teď stejně nemá cenu nad ním uvažovat. Mojí krve pro dnešek už dostal dost. Podívám se trochu nejistě na Zombu. Alespoň jsem pro dnešek zakrytá dekou. Nejsem si jistá, co myslí tím, jestli chci vystřídat, takže se jen rozpačitě usměju. "Potřebuju napít." Dostanu ze sebe nakonec už poměrně normálním hlasem. "Nebylo to záměrně." Hájím sama sebe. "Myslela jsem, že jí zvládnu zvednout, ale neměla jsem dost síly." Ostatně ani teď si nejsem jistá, že bych zvládla sklenici zvednout. Podívám se na Alexe. "Musel být hodně vyčerpaný." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dray walk, v Modrobílém pokoji Zakryta, i když kvůli pohybu asi ne zcela. Přesto je to pokrok proti minulému probuzení v této posteli, ale proti tomu je pokrok i to, že nejsi přivázaná. Hlas až na sucho v ústech zdá se rychle nabývá na jistotě, stejně jako pohyby. Zda se, že únava tentokráte nejvíc postihla tvou hlavu. Možná i skrze ty vize, pokud snad mají pojítko s realitou, si nemohla odpočinout, zatímco jsi krvácela. Držíš Jeho ruku, nejspíš pro teď, když spí, stačí to ke klidu. Zomba klečící nad tvými koleny, dožaduje si větší pozornosti, než oba pánové dohromady. „V pohodě, to se uklidí… mám ti donést jinou, nebo si pro ni chceš jít sama?“ Včera tě držela v posteli skoro násilím, nyní zdá se je ochotna tě propustit, nejspíš s kapačkou nad hlavou, ale vzhledem k její plností, bylo by lepší chvíli počkat a netrápit se sní. Tvá slova její další pozornost přenesli na spícího muže po tvém boku. „Celkem jo, do postele jsem vás ukládala oba.“ Pořád se usmívá a jak klečí pomalu spustila zadek níž, ale na nohy ti nesedla. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Trojka v posteli Usměju se na ní a zvednu oči k pytlíku nad hlavou. Skutečně už je skoro prázdný. Sice se cítím slabá ale trocha pohybu by mi mohla udělat dobře. Rozproudila bych krev a třeba by se i únava částečně rozplynula. "Jestli mi pomůžeš vstát, ráda bych se trochu protáhla. Asi bysme ho měly nechat si pořádně odpočinout." Svoje poslední slova už směřuju ke spícímu Alexovi. Cítím se tady skutečně mnohem lépe než předchozí den. Je to pro mě tak nějak...známější. Nevadí mi fakt, že jsem se opět probudila nahá s Alexem v posteli, nevadí mi jehla v ruce, nevadí mi ani Zombina blízkost. Jak rychle si dokážu zvyknout. Samotnou mě to překvapuje. Kdy jsem se asi tak změnila? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dray walk, v Modrobílém pokoji Kittynka na tebe boulí hlavičku a jiné oblinky máš nebezpečně blízko kolenům, ale to ničemu nevadí. Zomba se zasmála, přikývla a Kittynka se k tobě začala přibližovat. Oblinky se od tvých kolen dostali až k tvému klínu, trochu tak připomínající včerejší ráno, ale to byli tvé oblinky nad jiným klínem. Chvíli to trvá, než si Zomba poradila s tvojí napíchnutou packou. Její pohled několikrát přeskočil mezi tvou paží, tváří a pytlíkem. Nekonec se nejspíš rozhodla a odpojila hadičku. Odpojila tě, ale přípojku k metrixu ti v paži nechala. „Moc s tím nemávej...“ Tvá malá modrá zdravotní sestřička se ti zavrtěla na klíně a uzavřenou hadičku namotala na stojan nad tvou hlavou. Teprve pak svou prdelku zvedla a zase couvá z postele. „Polez za mnou...“ Chechtá se, a očividně je připravená ti pomoct, pokud bys s tím měla nějaké problémy. Zbytečně, pohyb po posteli ti opravdu žádné problémy nedělá a i nabízená ruka při zvedaní se, je potřeba spíše symbolicky a pro první švih. Buď tě tentokrát opravdu odpojil mnohem dřív než minule, nebo se s tím sérem opravdu činil. Stejně tak si uvědomuješ, že tě tělo zdaleka nebolí tak, jak bys čekala po několikahodinovém zavěšení hlavou dolů. Sotva ses postavila, Zomba tě překvapila náhlostí svého pohybu a opět tě silně objala a přimáčkla se na tebe. „Jsem moc ráda, že seš tady, zůstaneš?“ Za modromodrý pohled u tvých ňader by se nemuselo stydět žádné kotě ani štěně. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zombička Sleduju její počínání. Je mi jasné, že plazmy bude zapotřebí daleko víc abych se dala úplně do kupy, ale už teď se cítím překvapivě dobře. S její pomocí se vyhrabu z postele. Musím Alexovi poděkovat, až se probudí. Nevím, jak to dokázal ale pravděpodobně bych dnes byla skutečně schopna fungovat. Zomba mě svým náhlým přívalem citů překvapí. Musím se rozesmát. Pevně jí obejmu. "Dej mi něco na sebe a budu o tom uvažovat." Usmívám se. Mám skvělou náladu. To jsem ale předešlé ráno měla taky, pak se to pokazilo. Zapudím negativní myšlenky a ještě jednou se podívám na spícího Alexe. Kývnu na Zombu, ať jdeme pryč. Nechci ho probudit. "Řekni mi, nevyhnala jsem tě z jeho postele?" Zeptám se zatím co scházíme po schodech. Párkrát už mě tahle otázka napadla. Zomba sice nevypadá, že by jí nějak vadilo, že se válím s Alexem v posteli. Ale neumím si představit, že by tu spolu žili a nespali spolu. Obzvlášť ne potom, co jsem viděla v márnici. Tedy alespoň myslím, že jsem to viděla. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dray walk, v Modrobílém pokoji „Tvoje jsou na tvé poličce ve skříni. Klidně řekni co potřebuješ a seženu.“ Vůbec se objetí nebrání, naopak nechá se tisknout a sama se tiskne na tvou hruď ještě o něco víc. I přes tvou nahotu v tom necítíš žádné harašení, spíš jako když se tiskne dítě k matce. Jakmile jsi povolila, pustila se také. Ještě upravila pokrývku, zakryla Alexe, který se po tvém zmizení zase trochu vrtí. „Z jeho? No víš, on je to můj pokoj… Než jsem přišla, tak tu žádná ložnice nebyla, vlastně tu nebylo skoro nic. Ani to nepotřeboval, chodil sem tak maximálně spát.“ Směje se, zda je to více způsobeno tvojí otázkou nebo celkově její dobrou náladou, těžko říct. Co se týče oné nálady, tam už je stopa celkem jasná. Když jsi řekla, že bys o tom uvažovala, její tvář se div neproměnila ve smajlíka. Sice se odpovědí trochu vyhnula podstatě tvé otázky, ale její celkový postoj a výraz, celkem jasně říká, že ji tvá přítomnost nevadí nebo spíše naopak. Ze schodů spíš zhupskala než sešla, ale hned se zastavila, nejspíš si není jistá co dál. „Uklidit to půjdu až potom. Ještě bych ho vzbudila… chceš něco, jo tu vodu!“ Pleskla se do čela a zamířila ke kuchyňské lince. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sejdu za ní ze schodů. Jdu o něco pomaleji než ona, protože si tak úplně nevěřím. Musím se nad její radostí usmívat. "Mělo mě napadnout, že Alex by to tak vkusně zařídit nedokázal." Poznamenám a dojdu ke skříni. Skutečně na mojí otázku tak úplně neodpověděla ale mě to ke spokojenosti stačí. Chvíli váhám a pak si obléknu spodní prádlo a tílko. V džínách bych se jen nepohodlně tísnila, tohle je daleko pohodlnější a tady upřímně i daleko přirozenější. Posadím se na gauč a vezmu si od Zomby vodu. Žíznivě se napiju a konečně spokojeně vydechnu. "Díky." Sednu si do tureckého sedu a zadívám se na ní. "Vím, že s tím, co děláme nesouhlasíš. Ale i tak se tě zeptám. Jak dopadl experiment?" Jsem příliš zvědavá než abych čekala na to, až se Alex probudí. Potřebuju informace a potřebuju je hned. Vyčkávavě, se zájmem na ní zůstanu hledět. |
| |
| Dray walk Stejně jako včera, ve skříni je všechno od oblečení, mobilu až po popruh, jen zbraň opět chybí. V tomto tu zjevně panují pevné pořádky. Už v kalhotkách a tílku míříš ke gauči. Je jasné, že se tu někdo válel nebo možná i spal. Svědčí o tom jak polštářek, tak zmuchlaná deka. Zombě to tentokráte chvíli trvá, poletuje kolem lednice a linky a kyttinky na jejím pozadí při tom hopsají, jak zatíná a povoluje svaly jak při nějakém tanci. Když dorazila k tobě s vodou, má v druhé ruce už obligátní misku s mlíkem a čokapikem. Za chvíli už sedí na gauči, úplně stejně jako ty, jen v jejím klíně je miska a v její ruce lžíce, která se činí. Stále vypadá spokojeně až šťastně a nic na to nezměnila ani zmínka o experimentu. O to nebezpečnější je lžíce, kterou při svých slovech mává. Naštěstí si dává pozor, aby nemluvil s plnou pusou. „Nesouhlasím s tím, abyste pak toho parchanta pustili jen tak ven... pořád myslíš, že je to slušnej občan. Pořád ho chceš nechat jen tak jít?... A jo probudili jste ho, je při vědomí…. Dost hladovým a dost agresivním, abych řekla pravdu…“ |
| |
| Vězeň Sleduju jí, jak se láduje. Ale vypadá to, že jí moje otázka nijak nenaštvala. "Já nemám v plánu ho jen tak pustit. Ale na jeho výpovědi stavím svůj případ. Potřebuju ho a potřebuju ho v takovém stavu aby byl schopen mluvit." Hlavou mi prolétne vzpomínka na hladově vyceněné tesáky. "Myslím, že jsem se během experimentu probrala, alespoň mám takové...záblesky vzpomínek." Ty hladem šílené oči se opravdu nedají zapomenout. Pak si vzpomenu na Willa a vyskočím na nohy. "Musím si zatelefonovat." Ani nečekám na její odpověď a zamířím ke skříni, kde seberu svůj mobil. Musím zjistit, jestli to v noci zvládnul a jestli nepotřebuje mojí pomoc. Dojdu k oknu a mezitím už vytáčím Willovo číslo. Tenhle problém se mi úplně vykouřil z hlavy, teď si za to nadávám. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „…s tím aby mluvil, ti klidně pomůžu…“ Krátká rychlá odpověď, mezi tvým nadechnutím a jejími sousty. Na to druhé, už nestihla zareagovat, jelikož jsi vystartovala rychleji, než její lžíce k puse. Což nejspíš ani nevadí, nakonec co by mohla říct. Maximálně potvrdit to, jestli se tvé záblesky shodují s realitou. Ale tuhle otázku jsi i ty sama odsunula do pozadí, tím akutnějším a to je překotný sprint ke skříni a mobilu. Teprve když už ho máš v ruce, si uvědomuješ, že jsi na tom zcela očividně lépe, než si vůbec sama připouštíš. Stačí se podívat zpět ke gauči a modré palici, která se otočila přes opěradlo, aby viděla, co ti odpálilo pružinku v pozadí. Sotva rozsvítíš obrazovku, už na tebe čekají dvě zprávy a několikero ztracených volání. První zpráva je od tvého otce: Jacku jsi v pořádku, ještě ses neozvala. Mám starost, ozvi se. Druhá je od Willa a na jeho číslo připadá i větší část ztracených volání: Máme problém, je pryč, zmizel. |
| |
| Problém Přečtu si obě zprávy a kousnu se do rtu. No do háje. Nejradši bych hned zavolala tátovi aby se o mě nemusel bát. Jenže Will má vážně problém. My oba máme problém, protože v téhle chvíli jsem spolupachatel vraždy. Vytáhnu ze skříně zbytek svých věcí a rychle se začnu oblékat. "Promiň ale můj parťák má problémy. Musím za ním. Vrhnu omluvný pohled na Zombu, zatím co si zapínám podpažní pouzdro. V hrudi cítím nepříjemný tlak. Někdo nám sebral naši mrtvolu. Nebo, že by nakonec nebyl mrtvý? To se mi nezdá, jasně jsem slyšela, jak mu Will zlomil vaz. Přehodím přes sebe bundičku a otočím se na Zombu. "Vrátíš mi zbraň? Slibuju, že se ozvu." Mrzí mě, že odsud musím takhle utéct. Ani si od Alexe nevyslechnu, jak je s experimentem spokojený. Jenže tohle bohužel nepočká. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Vrháš pohled ke gauči s modrou hlavičkou a už když tu kebulku vidíš, něco ti připomene. Štěně, tentokráte ne šťastné, ne smutné, ani nakopnuté. Ne tohle štěně se tváří jako, když páníčkovi načúralo do papuče. Zapínáš si pouzdro a v hlavě už ti šrotuje co dál, když štěně trochu nejistě zakňučí. „Pokud jde o tu mrtvolu, tak žádný problémy nemáte, to jsem zařídila.“ Modromodré oči, jen tak tak překukují přes hrahu opěradla, doslova se za ním kryje, kdyby náhodou páníček měl po ruce noviny. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Po jejích slovech strnu v pohybu a nevěřícně na ní zůstanu civět. Na okamžik mám pocit, že jsem asi špatně slyšela. Na sucho polknu a dojdu ke gauči. "To si byla ty?" Překvapeně na ní hledím. Pak mi to docvakne, ten pocit očí v zádech. Ten dojem, že mě někdo pozoruje. Pravděpodobně neodjela, jak jsem si myslela a šla za mnou do parku. "Ty jsi mě včera sledovala." Sklouznu zpátky na gauč a přemýšlím, jestli tedy taky ví, co jsem řekla Willovi. To je ale zrovna teď stejně vedlejší. "Nechtěl ho zabít. Byla to nehoda." Mám pocit, že bych se měla parťáka zastat. Sklopím oči. "Přestal se ovládat když viděl, co té dívce udělal. A když se vlkodlak přestane ovládat je to vždycky špatné." Povzdechnu si a pak se na ní znovu podívám. "Kde je to tělo teď?" Musím alespoň zjistit, jestli se ho skutečně zbavila a jestli nehrozí, že by na nás odněkud vykoukla nafouknutá mrtvola. |
| |
| Dray walk, snídaně šampionů Vidíš, že se štěně čím dál víc schovává, jak se blížíš ke gauči. Z počátku na tvá slova reaguje jen kývnutím modré hlavičky. Když ses znovu posadilam, viditelně se jí ulevilo, štěně se uklidnilo, že noviny nejspíš opravdu nehrozí. Místo aby se znovu posadila jako před tím, vyskočila z gauču přes opěradlo i s miskou v ruce. „Chceš taky? Je to dobrý vážně…“ Kuchyňka je blízko, nehrozí, že by tvá slova neslyšela. Vrátila se o poznání opatrněji, samozřejmě skok přes opěradlo s miskou nebo dvěma mléka by nejspíš moc dobře nedopadl. Nechala tě domluvit a zatím se usadila a s čerstvou miskou se znovu pustila do jídla. Přesto máš spíš pocit, že oddaluje okamžik, než ti odpoví. Nebo jen zvažuje co říct. Nakonec odložila misku na stolek, lžíce se samozřejmě pohnula a utopila mezi čokokousky. Stáhla ruce zase do klína, strnula, ale očima dál sleduje, jak pomalu vskakují mléko a mění svou strukturu a tvar. „Sledovala, musela jsem… Musela jsem si být jistá, že je Frenkie v bezpečí… Když… když jsi mu všechno řekla…“ Podívala se na tebe, jako by nevěděla, jestli má nebo nemá pokračovat, a hlavně jak. Zcela zjevně má strach. „... měla jsem vás na mušce, chvíli jsem to chtěla zmáčknout… Pochop… prosím! Nemám nikoho jiného…“ Vidíš jak se modromodré oči zaostřili, jak se do nich dostaly slzy. Vnímáš to, jak se nahnula k tobě, jak očividně bujuje s tím, zabořit ti hlavu do klína, místo toho si hřbetem ruky otřela oči a potáhla neodbytné kapky, které si našli cestu jinudy. „V klidu, říkáš to jako bych neznala chlapa co má problém se ovládat…“ Je vidět, jak se snaží sebrat, dokonce se jí podařil i úsměv. „… u Frenkieho, nemusíš mít starost.“ |
| |
| Problém Zavřu na okamžik oči. Její přiznání mi vyrazilo dech. Ani se neptám, jestli měla na mušce mě, nebo Willa. Zhluboka se nadechnu, abych se trochu uklidnila, než znovu promluvím. "Řekla jsem mu to, protože by se stejně ptal a já se potřebovala někomu svěřit." Nachytám sama sebe u toho, že se snažím vykroutit z vlastní chyby. Zastydím se. "Vím, že jsem neměla a za to se omlouvám. Ale pořád to nevysvětluje, proč ses do toho míchala a rozhodla se postarat o tu mrtvolu." Uvědomím si, že mobil svírám tak křečovitě až mi zbělely klouby. Bylo to tak krásné ráno, dokud jsem ten mobil nevzala do ruky. Proč se tady nakonec musí vždycky všechno pokazit? Znovu vstanu. "Musím mu zavolat a uklidnit ho. Ale teď mi řekni, co mu mám říct? V mrazáku ta mrtvola zůstat nemůže, musíme se toho těla co nejdřív zbavit." Už vidím, jak Will bude jásat, že o našem tajemství ví ještě někdo další. A až se dozví, že naší mrtvolu má v márnici Alex, bude vysloveně štěstím bez sebe. |
| |
| Dray walk, snídaně šampionů Teprve, když se zvedneš a ona se narovná, uvědomíš si, že někdy během toho stihla z turka dostat na kolena. Možná v okamžiku, kdy se chystala ke skoku střemhlav do tvého klína. Nepřerušila tě, využila ten čas k hledání kapesníku a postarání se o plný nos a mokré oči. Zůstává klečet na patách, jen hlavou sleduje tvůj pohyb, zatímco se chystáš k volání. „Sledovala jsem vás… nechtěla jsem tě zastřelit… chtěla jsem, aby ses vrátila. Tak jsem vás sledovala, jeho… pak se to semlelo a zůstala tam mrtvola. Uklidila jsem ji… abys neměla problémy, říkala jsem, že ti pomůžu.“ Modromodré oči na tebe hledí, pořád se bojí, ale ne tebe a zároveň je nejspíš hrdá, nebo minimálně ráda, že ti mohla nějak pomoci. Do tváře se ji opět vrátil úsměv, který doputoval až k očím. „Že je to zařízené, nemusíte si dělat starosti. Frenkie využije každý materiál co se mu dostane pod ruce… měl z toho radost… a zbytek skončí v peci.“ |
| |
| Problém V duchu zaúpím. Ani zlobit se na ní za to nemůžu. S povzdechem se složím na gauč vedle ní a obejmu jí. "Děkuju ti. Ale prosím, tohle příště nedělej." Nechci aby ses pletla do takových věcí." Jednou rukou jí držím kolem ramen a druhou vytočím Willovo číslo. Musím ho uklidnit, než udělá nějakou pitomost. Nikdy by mě nenapadlo, že Zomba bude, co se mojí osoby týče, tak akční. Představa, že tohle drobné, modré stvoření táhne z parku mrtvolu se mi ani trochu nelíbí. Vím, že si toho zažila dost a asi jí jen tak něco nerozhází, ale i tak mám pocit, že jí musím chránit. Alespoň před některými věcmi. |
| |
| Dray walk, snídaně šampionů „Proč? Bylo to v pohodě... fakt si nedáš?“ Objetí je to poslední čemu by se to stvoření bránilo, takže svou odpověď ti v něm trochu zahuhlala a nijak se nesnaží objetí ukončit. Očividně ji ani nijak nevadí, že při tom hodláš telefonovat. Will to zvedl skoro hned a nijak ti nedal moc času něco říct. „Čau, doufám, že jsi v pořádku, ale ten dáreček zmizel, někdo ho šlohl. Když jsem ho zkusil vystopovat narazil jsem na bombu, takovej smrad by porazil vola…“ Will nezní vyděšeně, spíš věcně, během chvíle ti došlo i co slyšíš za zvuk na pozadí. Už jsi ten zvuk nejen slyšela, ale i cítila pod zadkem. Jede na mašině. |
| |
| Problém Stále Zombu objímám ale už nemám čas jí odpovědět. Uleví se mi, že Will je očividně v pohodě. "Promiň, že jsem se neozvala dřív. O našeho přítele už je postaráno, můžeš to hodit za hlavu." Nejsem si tak docela jistá, jestli Willa tahle odpověď uspokojí. Mě by to třeba nestačilo. Navíc on je v tom pořád namočený o něco víc než já. Nedám mu ale čas promluvit a hned pokračuju. "Co ta holčina? Probrala se? Už máme zprávu z nemocnice?" Chci tenhle případ smést co možná nejdřív pod stůl a k tomu potřebuju vědět, co všechno si holka pamatuje. S trochou štěstí jí převezli do královské nemocnice, kde je pro mě už tak dobře známá pitevna. Mohla bych tak vyřídit dvě věci najednou a možná ještě mrknout na upíra. Konečně se mi podařilo zase získat pevnou půdu pod nohama. Musím se držet toho, co znám a v téhle chvíli je to případ, který je třeba ututlat. |
| |
| Dray walk, snídaně šampionů Štěně v tvém náručí se nijak nesnaží vymanit ani získat svoji odpověď. Zatímco mluvíš, využívá času a tulí se k tobě čím dál víc. Zjevně je jí v tom objetí dobře a celkem se uklidnila. Will si do řečí neskáče a jelikož mu nevidíš do obličeje a hluk motorky zcela spolehlivě přehluší všechny případné doprovodné zvuky, nemáš podle čeho hádat, jak tvá slova přijímá. „Dobře, jsem rád že je v pořádku povíš mi to až se uvidíme… Medison je v pořádku, probrala se ještě v noci, byl jsem u ní… a Milton nás chce dneska vidět, vědět jak jsme daleko. Reno má taky pěkně ošklivej případ.“ |
| |
| Zpátky do práce V duchu zasténám. Jistě, že na případu pracuju, jenže zatím nemám žádné výsledky a pochybuji o tom, že kapitána bude zajímat hladový upír. Můj první případ v nové práci a hned je to taková katastrofa. Povzdechnu si. "Fajn, sejdeme se na stanici." Řeknu jen krátce a zavěsím. Teď se ho nechci vyptávat. Bude lepší si promluvit v klidu z očí do očí. Pohladím Zombu po zádech a zvednu se. "Stejně musím jít." Oznámím jí nevesele a schovám mobil do kapsy. "Ten upír...asi ještě není schopen mluvit, co?" Zkusím ještě své štěstí, kdybych alespoň zjistila koho chránil. Hned bysme se někam pohnuli. |
| |
| Dray walk, snídaně šampionů Možná chtěl Will ještě něco říct, nebo se na něco zeptat. Ale típla jsi ho. Pohladila jsi štěně po kožíšku, na vteřinku cítíš, že tě nechce pustit. Ale pouští a sama se zvedá znovu do kleku, očička zvednutá k tobě, sleduje tě, poslouchá, ale myšlenkama je asi někde jinde. „Co vím tak řval, jestli z něho vypadlo i něco inteligentního, to nevím, to by ses musela zeptat Frenkieho, já se stala o tebe… a… a vrátíš se pak?“ Nakonec ji hlavní myšlenka zdá se dohnala, ale na odpověď už v kleče nečeká, možná jen proto, že prostě nedokážeš čekat bez hnutí. Vyskočila a zamířila ke „zbrojnici“ a během chvíle slyšíš uklidňující zvuk manipulace se smrtícími kusy kovu. „Já… koukala jsem, že jsi přebila… budeš chtít někam hodit?“ |
| |
| Zpátky do práce Ani jsem nečekala, že by byl ještě připravený se mnou mluvit. Co se dá dělat. Budu se muset před kapitána Miltona postavit s tím, že zatím žádné výsledky nemám. Will má pár teorií, to bude muset stačit. Vezmu si od ní zbraň a strčím jí do pouzdra. Pak přes sebe přehodím bundu. Zaváhám. "Jo, vrátím se. Jen nevím, jestli ještě dneska." Zamířím k výtahu. Alex se bude prostě muset dnes ráno obejít bez mé společnosti. "Jak se ti chce. Jedu na stanici ale klidně si vezmu taxi." Stejně chci ještě zkusit zavolat taťkovi. Je celkem brzo a pravděpodobně mu ještě nezačala hodina, tak bych ho mohla zastihnout a alespoň se omluvit, že jsem se mu neozvala dřív. Za to se celkem stydím. |
| |
| S tvým dovolením, tatíčka nechám na tobě. Přece jen je to rodina, zatím se zdá, že mimo hlavní proud událostí a nijak jsme ji více neřešili. Ale tu smsku jsem prostě musel :D Dray walk, Do práce Zbraň je v pořádku, seš si jistá, že kdybys z ní přes den střílela, Zomba by ji i vyčistila. Zoubky zatlačila do rtu, jak si ukousla slova, co chtěla ven. Nejspíš tě chtěla zkusit přemlouvat, ale tvé „Jo“ místo včerejšího „možná“ ji udělalo radost a nejspíš nechce tlačit na pilu. Výtah s jeho zamykáním je ti sám o sobě překážkou, ale jsi si jistá, že ti Zomba otevře, nakonec otevřela ti i včera a to byl tvůj odchod rozhodně divočejší akcí. Slyšíš, že než skříň zavřela, vytáhla minimálně ještě jednu smrtící hračku. Její kroky, ale nejdou za tvými, a když se ohlédneš, můžeš si znovu prohlédnout její mladé, modré a poničené tělo. Prvně jeho spodní půlku a nakonec i horní. Zmuchlaná Kyttynka letí na gauč a Zmoba míří ke skříni. „Dej mi minutku, jen se oblíknu.“ Její minutka je tak akorát to co se ti hodí na druhý hovor, který tě čeká. Otázka je, která minutka bude rychlejší a klidnější. Ta její se odehrála v koupelně. Očividně ne proto, že by se před tebou styděla, ale když vylezla má správně Emo malování a její promodralé rty už nepůsobí tak divně. „Můžeme?“ Autíčko, ochotné tě vzít kam jen si budeš přát, na vás čeká stejně jako včera a září čistotou, že si jsi stoprocentně jistá, že se bylo koupat.  |
| |
| Zpátky do práce Mezitím, co čekám než se oblékne zavolám taťkovi. Hodina mu skutečně ještě nezačala. Po tváři se mi rozlije úsměv, když zase slyším jeho hlas. Skoro mě to nutí chtít se hned vrátit domů. Řeknu mu, na čem teď pracuji. samozřejmě vynechám všechno to ošklivé, nebezpečné a krvavé. Prostě ty věci, které by mu jen přitížily a které by otec stejně od své dcery slyšet neměl. Společně se zasmějeme a já slíbím, že se budu ozývat častěji aby se o mě nemusel bát. Když zavěšuji mám na tváři spokojený úsměv a moje nálada je hned někde jinde. Opravdu mu budu muset volat častěji. Se Zombou vyrazím do garáží, ale ještě předtím přelétnu pohledem její vizáž. Chápu, že se chce líčit aby zakryla jizvy. Ale co je moc, je moc. Nebo už prostě stárnu. Naviguju jí na stanici ale nějak nemám chuť se s ní vybavovat. Vím, že nám chtěla s Willem pomoci. Ale i tak se mi nelíbí, že se do toho motala. |
| |
| New Scotland Yard Jsou věci, které otcové slyšet nepotřebují a většinou ani nechtějí, i když samozřejmě vědí, že i to patří do života jejich ratolestí. Stejně tak jsou věci, které dcera otci neříká a raději se podělí se svým vlkodlakem, popřípadě lékařem, pokud je nějaký po ruce. Ten jeden zdá se pořád ještě spí, co ho vyčerpalo víc, experiment nebo soustředění se? Modrý zmalovaný ďáblík to za volantem modrého autíčka opravdu umí, a jestli něco nepotřebuje je to navigace v jejím městě. Stačilo jí jen potvrdit, kam jedete a o zbytek se už osobitě postarala svým osobitým způsobem. Za nedlouho vidíš budovu Yardu a také charakteristickou postavu čekající před ní. Emoslečna po tobě sice občas hodí okem, ale zoubky stále bezpečně hlídají jazyk a pokud nemluvíš ty, tak je tiše. Teprve, když už skoro stojíte, nevydržela to a promluvila. „Já… budu na příjmu, kdybys potřebovala pomoct… a vrať se prosím.“ Ještě, když odjíždí, zamávala ti a vlastně i hromotlukovi, který se k tobě přidal. „To je to Monstrum?“ |
| |
| Zpátky do práce Sleduju, jak Zomba odjíždí a pro tentokrát skutečně počkám dokud nezmizí. Přeci jen jí nedokážu jen tak zapomenout, že mě minule špehovala. To ale Willovi přiznat nechci. Kývnu na potvrzení jeho slov. "Jo, to je ona. Taky to byla ona, kdo se postaral o našeho kamaráda." Tu druhou část už dodám tiše. Teprve teď se k němu pořádně otočím a prohlédnu si ho. "Jak ti je? Jsi v pohodě?" Vypadá zcela v klidu ale myslím si, že fakt, že mu z parku zmizela jeho mrtvola jím musel dost otřást. I když to třeba nepřizná. "Půjdeme?" |
| |
| New Scotland Yard Sledovala vás, nakonec na jejím místě bys nejspíš dělala to samé. Tvůj včerejší odchod nebyl z těch nejklidnějších. Vlastně je spíše s podivem, že jsi stále na živu. Chtěla po tobě jediný slib a ten jsi porušila téměř okamžitě a to na sto procent možného. Pustila tě, i když pro jejího chráněnce by bylo jistě bezpečnější, kdyby tě sundala, nezastřelila tě ani, když jsi porušila mlčení. Postarala se o mrtvolu, podle jejich slov, abys neměla problémy, a stále touží po tom, aby ses vrátila. To stvoření je opravdu zvláštní a zcela očividně ji na tobě z nějakého důvodu záleží. Vlastně by bylo spíše divné, kdyby zmizela úplně, hlídá tě. Přesto její modré vozítko mizí. „Postarala?“ Je těžké přesně odhadnout, kam teď jeho otázka míří. Je vidět, že ho vytrhla z přemýšlení o modrém monstru, od konfrontování fiktivního obrazu z tvého vyprávění s realitou za volantem. Do tohoto poměřování mu náhle vpadla nejspíš i představa, jak to děvčátko uklízí mrtvolu. Přesto se ti nezdá, že by pochyboval o tom, co jsi právě řekla, že jeho otázka není jen pro ujištění, že se nepřeslechl. Spíš míří někam jinam. Na tvou otázku jen přikývl a usmál se, nejspíš minimálně v té první části svého poměřování, už došel k nějakému výslednému obrazu. „Pěkně chytrý monstrum, použila pachovou bombu. Zkoušel jsem stopovat, ale setřásla mě dokonale.“ Úsměv, stále zamyšlený výraz a pochvala? Možná by se to tak dalo nazvat, nebo to tak alespoň znělo. S dalším přikývnutím vyrazil do budovy. „Nevěděl jsem, kdy se objevíš a telefon jsi nebrala, ale kapitán tu ještě bude. Reno už asi ne.“ |
| |
| Zpátky do práce Následuju ho do budovy a do kanceláře. Vlastně ani nevím, kde kanceláře máme. Byla jsem tu zatím jen jednou a ani neznám naše kolegy. Nezačala jsem zrovna nejšťastněji. "Mluvil jsi o tom, že Reno má nějaký ošklivý případ. O co jde?" Zeptám se spíš ze zvědavosti, než že bych očekávala, že to má co dělat s naší prací. Něco mi napovídá, že málokterý případ v našem oddělení bude hezký, nebo příjemný. Tady se dá počítat jen s tím nejhorším a k tomu spousta krve. |
| |
| New Scotland Yard, Sleduj svého Vlkodlaka Jdeš spolu s Willem, nebo spíše se necháváš vést. Zdá se, že tvůj Londýnský život, tedy krom probuzení v IKEA katalogu se má odehrávat v suterénu. Nedá se říct, že ten po Yardem by byl povzbudivější než ten v Královské, ale přece jen je tu živěji. Na druhou stanu, ani zde by nebylo divné, najít spoutaného upíra. „To má… stejná noc jako ten náš. Noční linka poblíž Heathrow, v Hayes… asi dvacet cestujících, lidí, všichni mrtví včetně řidiče. K tomu tři dlaci, někdo je rozpáral a následně dekapitoval. Podle Rena s někým bojovali a dekapitace proběhla až následně. Kus zpátky po trase několik dalších mrtvých, pravděpodobně vyskočili ještě za jízdy. Pár jich skok nepřežilo, ostatní někdo zabil… po upírsku.“ Než ti vše vyložil, stojíte jen o jedny dveře dál, než je „učebna“ sklo ve dveřích je očividně průhledné, ale dým spolu s žaluziemi vytváří dojem spíše průsvitnosti. Will se dovnitř nehrne, vlastně zastavil kousek dřív, takže nehrozí, že byste hráli stínové divadlo. Jeho pohled našel tvou tvář, čeká jestli se budeš ptát nebo pokračujete dál. |
| |
| Zpátky do práce Poslouchám ho a mračím se u toho. "Páni, když jsem tuhle práci brala, nenapadlo mě, že v Londýně se tolik vraždí. Máme nějaké podezření na spojitost našich případů? Nebo je to jen...shoda náhod?" Ani já se do kanceláře nehrnu a jsem ráda, že se Will zastavil na chodbě. Přemýšlím, kdo by zabíjel lidi a ještě si dával práci s tím aby se o ně postaral stejně jako o upíry. Buď je někdo hodně zvrácený, nebo chce mít prostě jistotu. |
| |
| New Scotland Yard, Sleduj svého Vlkodlaka „Máme? Napadá tě něco?...“ První reakce byla zcela automatická, nakonec My jste ve vašem případě právě vy dva. „Ani jeden není vraždou a nejde ani o krmení. V našem případě máme skupinu vybavených vlkodlaků, co sundala skupinu také vyzbrojených upírů a pokud se nepletu, snažili se dostat jednu konkrétní osobu. V Renově případě máme tři mrtvé vlkodlaky, podle všeho civily. Někoho, počet nevíme, kdo je vykuchal a podřízl během bitky v jedoucím autobuse, to svědčí o nějaké výzbroji a schopnostech, a minimálně jednoho upíra co z toho autobusu vyskočil, ještě před tím. Lidi podle mě nebyli cílem, jen se připletli do cesty a někdo si nepřál svědky.“ |
| |
| Zpátky do práce Můj mozek se mnou dnes odmítá spolupracovat. Jestli jsem toho od rána už měla ke vstřebání tolik, že je toho na něj moc, to nevím, ale najednou mi přijde, že jsem si blbě vybrala zaměstnání. "Kromě toho, že se oba útoky odehrály ve stejnou dobu žádnou souvislost nevidím. Budeme se prostě věnovat naší práci a uvidíme, třeba se to ještě někam posune." Kývnu hlavou k proskleným dveřím. "Tobě se tam nechce." Není to tak docela otázka. Prostě to na něm vidím a nejsem si jistá, co se děje. |
| |
| New Scotland Yard, Před kanclem „Ale houby, jen jsem si říkal, že jestli chceme něco probrat, tak bychom to nemuseli dělat přímo před kapitánem…“ Prohodil se stejným kývnutím daným směrem. „Co se týče souvislostí, máme tu pravděpodobně dvě konfrontace upírů s vlkodlaky během jedné noci. V našem případě jde o dvě jednotky, profíků. Upíři a vlkodlaci se v Londýně samozřejmě střetávají, mají své organizace a teď nemyslím ligu. Profíci po sobě většinou uklízí, tady byli mrtví necháni na místě. V Renově případě to vypadá, že ten nebo ti, kdo zabili vlkodlaky a lidi v autobuse, byl také profíci a podle těch lidí si očividně nepřál svědky. Upír co opustil autobus se choval jinak, přirozeně, prostě se krmil, zabíjel, ale výsledek stejný, nenechal svědky... takže jdeme?“ |
| |
| Zpátky do práce Na potvrzení jeho slov už jen přikývnu. Nechce se mi patlat se v případu, který ani není náš. I tak jsem v tom už teď až po uši. Na setkání s kapitánem se nijak zvlášť netěším. Nevím, co mu Alex řekl a nevím, kolik mu toho mám přiznat já. Něco mi napovídá, že jsem k takovému experimentu nejprve měla požádat o povolení. I tak si myslím, že by mi to nedovolil. Tak hurá do práce. |
| |
| New Scotland Yard, Kanclem Will už nezdržuje, udělal poslední krok, vzal za kliku a zaklepal. Z dveří, které otevírá v zápětí, se vyvalují obláčky kouře. Ustupuje, dává ti přednost. Místnost je opravdu zakouřená, ale ne tak moc jak to vypadalo přes dveře. Sklepní okénka jsou otevřená, co to jde, ale očividně to příliš nepomáhá. Kapitán sedí nebo spíš leží v křesle za stolem, nohy nahoře. Kolem něj na skříňkách i na stole jsou složky, počítač tu nevidíš, zato je tu celkem plný popelník. Celkově kancelář není moc zařízená, bez osobních pentliček a stavem pořádku odpovídajícím staromládeneckému bytu. Sotva jste vstoupili, tak se kapitánovi oči zvedli k vám. Will jde krok za tebou a podle všeho nechal otevřené dveře. „Dobré ráno, už je vám lépe Jackie?“ |
| |
| Zpátky do práce Ovládnu se a potlačím kašel, který mě hned začne dráždit v krku. Hádám, že Will se tady musí cítit ještě hůř. Kuřáci zatracení! A já si myslela, že v mém bytě je nepořádek, tady to vypadá, jako kdyby tu něco bouchlo a kapitán se nijak nesnažil vypořádat se s následky. Nevesele se na něj usměju. Dobré ráno, pane. Cítím se skvěle, děkuji." Udělám těch několik posledních kroků a oba se s Willem ocitneme před jeho stolem. |
| |
| New Scotland Yard, Kancl Stačí jeden pohled, abys věděla, že Will neskáče nadšením, ale jinak vypadá poměrně v klidu. Kapitám se v odpověď usmál a pokynul vám ke stolu. Křesla ani židle tu nejsou, což by bylo stejně jedno, protože by pravděpodobně byli zavalené jako zbytek místnosti. Dle neformálnosti, kterou zaujal kapitán, to na druhou stranu vypadá, že nemá nic proti tomu, když využijete stolu. Ostatně celá místnost dává zcela jasně najevo, že tohle je soukromé teritorium a až na výjimky, se zde žádné sedánky nekonají. Vlastně to není ani moc možné už vzhledem k velikosti místnosti. Krom umístění je to možná další důkaz toho, jak je na váš nový útvar nahlíženo z vrchu. „Doufám, že jste i přes svou fyzickou indispozici pracovala na případu alespoň z pohodlí domova. Takže jak jste daleko, Liga začíná být docela nepříjemná a to nemluvím o tom, že tu máme i jiné incidenty než ten váš.“ |
| |
| Zpátky do práce Odsunu stoh papírů a udělám si pohodlí na okraji stolu. Ošiju se. "Jo, slyšela jsem. Will mě před chvílí zasvětil." Pomyslím na Renův vyvražděný autobus. To je naše práce v zakázkovém krejčovství ještě čistá záležitost. Povzdechnu si. "Bohužel jsme se moc daleko nedostali. Will si myslí, že šlo o atentát na nějakého vysoce postaveného upíra. Ale všichni, kdo by nám mohli prozradit o koho šlo, jsou mrtví. Takže jsme zatím na mrtvém bodě." Na okamžik zaváhám. "Já mám stopu, ale musím to nejdřív důkladně prověřit, než začnu dělat nějaké závěry. Takže si to zatím nechám pro sebe. Ale určitě vás budeme informovat." Zadoufám, že se Milton nebude vyptávat. Moje jediná šance, jak získat stopu je promluvit si s tím upírem. A nějak se mi nechce kapitánovi popisovat všechny ty krvavé věci, které se odehrávají v nerezové katedrále. |
| |
| New Scotland Yard, Kancl Davidův pohled jen na krátko přeskočil mezi vámi dvěma a pak přikývl. „Myslíte Hayes, ano to je opravdu ošklivá záležitost a Chlupáči se nám už také ozývají, naštěstí nejsou tak slizcí jako Liga. Máme i další incidenci, které k nám padají od jiných jednotek, jakmile se jich můžou zbavit přes podezření na nelidi a mě už nyní došli lidi…“ Jeho poměrně vážná slova, zcela nesouhlasí s ležérním posedem a tónem hlasu. Celkově působí jako byste spolu seděli u piva po padla. Nohy shodil ze stolu a odložil složku a sáhl na první pohled chaoticky do změti papírů na skřínce za sebou. Jen na chvíli zvedl oči. „Nemusím snad připomínat, že jsem váš nadřízený… ale znám situace, kdy je lepší nic nevědět a také pak nemusím lhát svým nadřízeným a násoskám z Ligy. Takže vás jen požádám, abyste neudělali nic, co by mě v zápětí nakopalo do zadku… “ |
| |
| Zpátky do práce Nad jeho slovy se jen zašklebím. Ale uleví se mi. Zcela jasně pochopil, že je lepší se na nic nevyptávat, protože by se mu to nelíbilo. "Nemusíte mít obavy, pane. Jestli to někoho kopne do zadku, budu to já sama." Tedy já a Alex. Ale jsem ráda, že se na nic nevyptává. Will už zase mlčí, nelíbí se mi, že jsem to já, kdo prezentuje jeho teorie. Obzvlášť se mi to nelíbí, protože sama jsem žádný přínos případu neudělala. Lehce nadzvednu obočí a tázavě se podívám na parťáka, jestli je ještě něco, co by k tomu chtěl dodat. |
| |
| New Scotland Yard, Kancl „To vám budu vděčný…“ Will na rozdíl od tebe pohodlím stolu pohrdl a zůstává stát. Rovně, pevně, tiše. Když ses na něj podívala, jen lehce rozhodil rukama. Buď už kapitánovi vše řekl včera, nebo mu naopak nemá co říct, věren heslu, které jsi sama před malou chvíli odsouhlasila. Přesto se zdá, že otevírá pusu, aby něco řekl. Než se však tak stalo, ozval se znovu kapitán a Willova pusa se zase zavřela. Ale nezdá se, že by mu toto přerušení jakkoliv vadilo. „… určitě by stálo za to, najít zdroj té hořlaviny, podle výsledků si ji doma nikdo nevyrobil. Mám pocit, že to není poprvé, co to vidím a určitě ne naposled. A pokud jde o vaši hypotézu, v tom případě byste se měli co nejrychleji o těch hlavounech mezi násoskami něco dovědět. A abych nezapomněl, od Vystoupení máme čím dál větší problémy s Lovci, k profesionálům se nám přidává houf, řekněme rasistů…“ |
| |
| Zpátky do práce Jeho zmínka o profesionálech mi na rtech vykouzlí neveselý úsměv. Samozřejmě existovali lovci ještě před Vystoupením. Většina z nich si z toho pak udělala legální živnost. Polovina těhle "profesionálu" jsou ale bohužel jen nadšenci se zbraní v ruce, kteří nadělají víc škody než užitku. Už to je dost zlé, a kapitán teď mluví o lovcích rasistech. Jen potřesu nechápavě hlavou. "A hádám, že jejich heslem bude něco ve stylu: Mrtvý upír, dobrý upír. Nebo něco podobně zvučného." Takoví lidé jsou vždycky problém. Samozřejmě, že upíři jsou nebezpeční. Ale to je i chlap plný nenávisti se zbraní v ruce. "Zkusíme zjistit odkud ta hořlavina pochází." |
| |
| New Scotland Yard, Kancl Ano chlap se zbraní v ruce je taky nebezpečný, nakonec nemusí mít ani zbraň, stačí náklaďák a máme tu útok na mostě co se stal před kolika čtyřmi dny? Pravda na rozdíl od lidí, u upírů se situace „se zbraní v ruce“ dost často obrátí spíše v „nepřiměřenou obranu“. „A nemusím vám asi vysvětlovat, jak každý takový útok na naše pokojné spoluobčany dokáže potěšit Ligu a dodat ji munici. Proto krom hledání stop, hořlavin a informátorů mezi upíry, bych byl rád, kdybyste pokud možno dávali pozor i tyhle Amatéry. Dobrá, pokud pro vás nemohu nijak pomoci, tak hurá do práce. Pokud jde o pana Tarshila, tak předpokládám, že tady William má z předchozího angažmá dostatečný kontakt.“ Střelil po Willovi pohledem, který by se hodil do Pokeru, při oťukávání copak ten druhý dostal do ruky. Will na to reaguje stejně pokerovou tváří. |
| |
| Zpátky do práce Nemůže to být lepší. Já chápu, že ti lidé mají strach. Nijak tomu ani nepomáhá, že noviny každý takový útok upíra nebo vlkodlaka na člověka rozmáznou, jak jen to jde. Zajímavé je, že o tom, že člověk zabil upíra se skoro nepíše. Jenom krátce přikývnu a vrhnu tázavý pohled na Willa. Já bych narozdíl od těch dvou poker hrát nemohla. Rozhodnu se ho ale neptat, alespoň ne před velitelem. Kdo je pan Tarshil můžu zjistit i později. Rozloučíme se s kapitánem a vyjdeme zpátky na chodbu. Po kouřmu v jeho kanceláři mi i chodba v suterénu přijde jako voňavá. Zhluboka se nadechnu. "Tak co teď?" Obrátím se na svého parťáka. "Hádám, že Alex bude chtít pokračovat v experimentu, ale pravděpodobně zase ne dřív, jak večer. Do té doby mě máš na krku." Zašklebím se a vydám se chodbou zpátky, ven z budovy. "Mimochodem, co je to za člověka...ten Tarshil?" |
| |
| New Scotland Yard, Suterén „Už mi na krku vyseli i horší věci…“ Zazubil se v úsměvu a je vidět, že je z kanceláře celkem rád venku. Jde směrem ven, na tvou otázkou zprvu mávnul rukou. „… ále, to jen kapitán rejpe do minulosti. Ty jsi byla policajtka už před tím, to je spíš výjimka. Ostatní jsou vesměs z různých tajných, polovojenských nebo soukromých skupin co nelidi řešili už před Vystoupením. Kapitán je z Rudého štítu, já s Renem, Tarshilem, jsme dělali pro Factory. Měli jsme podobné cíle, ale samozřejmě jsme si nejednou šláply vzájemně na krk. Ale má pravdu, raketové palivo v sámošce nekoupíš, po téhle stopě se možná dá dostat k tomu kdo. A pokud se tobě podaří vymáčknout něco z toho upíra, ušetří nám to spoustu práce a nemusíme začínat od spodu, abychom zjistili koho. Další možnost je jít po kde.“ |
| |
| Zpátky do práce Ráda vidím, že ho smysl pro humor nepřešel. Pousměju se. Vypadá to, že bysme se nakonec skutečně mohli někam dostat. Odkývu jeho slova. "Tak se můžeme věnovat tomuhle. Do večera času dost." Loudám se chodbou pryč. "Ten upír, kterého si ty pamatuješ jako kus škvarku byl včera v noci už vzhůru. K smrti vyhladovělý ale díval se na mě. Je to jen otázka času, kdy se zregeneruje natolik aby mohl mluvit. A věř mi, že po tom všem, čím jsem si kvůli němu musela projít ho mluvit donutím." |
| |
| New Scotland Yard, Suterén Stačí ti pohled z profilu, když jdete vedle sebe, abys věděla, že rozhodně nehýří optimismem jako ty. „Já ti věřím, ale pokud se nepletu a byla to nějaká vycvičená upíří jednotka, tak věřím i tomu, že moc hovornej nebude…“ Suterény mají něco do sebe, sice nejsou tak pěkné jako to co je nahoře, ale pořád je tu iluze klidu. Je tu mnohem méně lidí. A stačí to jak se blížíte ke schodišti a už slyšíš ten šrumec nahoře. „Takže večer zase pokračuješ s Doktorem?“ Nemusí se zastavovat a koukat ti do tváře, nemusíš se na něj víc otáčet, abys věděla jak se tváří. Nakonec po minulé noci už by bylo zcela zbytečné tě přemlouvat. „Dobře, KOHO možná vyřešíš ty. Takže nám zbývá KDO a KDE, do čeho se pustíme? Nebo se chceš rozdělit?“ |
| |
| Zpátky do práce Jen potřesu hlavou. V tomhle s ním nesouhlasím. "Myslím, že mi rád řekne, co budu chtít. Částečně proto, že jsme mu zachránili život. Ale spíš, právě proto, že je vycvičený. Měl někoho chránit a selhal. Ale ten někdo je možná stále naživu a možná je stále v nebezpečí. My se mu přece nesnažíme ublížit. Je jasné, že upír nepůjde na policii. Nedivím se, že v ochranu lidí nemají moc velkou důvěru, když jsou to v první řadě lidé, kdo na ně útočí. Ale pokud ho najdeme, tak bysme snad taky mohli být schopni zjistit, kdo na něj útočil a zastavit je." Možná jsem příliš optimistická. Možná jen potřebuju věřit tomu, že jsem nekrvácela úplně zbytečně. Cítím z něj, že se mu ani trochu nelíbí, že se chci za Alexem vrátit a pokračovat v práci. Jen si nejsem tak docela jistá jeho motivy. Rozhodnu se to ale nepitvat. Třeba se mi jednou svěří sám. "Rozdělovat se nechci. Ale tohle je spíš tvoje území. Takže řekni kde bude lepší začít." |
| |
| New Scotland Yard „Tvůj optimismus bych chtěl mít. Pokud by šlo o nějakou upíří celebritu, někoho z Ligy, tak máš určitě pravdu, ale ti by možná i zašli na policii a kapitán by nám teď šlapal na krk úplně jiným způsobem. Jak už jsem řekl, podle mě tu jde spíš o nějaké Gengy, Mafii co si vyřizují účty. A tam většinou spíše platí pravidlo mlčení. Uznej sama, kdybys chytla nějakého ranaře z gengu a chtěla po něm totožnost jeho šéfa, protože mu jinej geng jde po krku, dal by ti jméno a adresu?“ Nehádá se s tebou, jen očividně nesdílí tvůj optimizmus. Možná je jen pesimista, možná jen vychází z jiných předpokladů a nemá důvod k optimismu, který by jej nabádal k tomu vidět sklenici poloplnou. Nakonec je to jeho domácí hřiště a určitě už tu toho zažil dost. Prošli jste Yardem až ven, k Triumphu, který na vás nedočkavě čeká. Cvaklo zavírání a helma letí tvým směrem. „Dobře, raketové palivo nejspíš pochází z nějakého vojenského materiálu. Těžko tam zašli a koupili si ho z armádních přebytků, takže je to spíš práce na počítači. Takže bych začal u toho KDE. Ten Salón je docela známej a nóbl, švadlena tu noc určitě nedělala nějakou fušku, možná něco dostaneme z majitelky.“ |
| |
| Zpátky do práce Mám skoro chuť se s ním hádat. Já věřím, že z upíra zvládnu dostat co potřebuju. Když to nepůjde po dobrém tak mu prostě budu muset šlápnout za krk. Když to nepůjde ani tak, nechám na Alexovi aby něco vymyslel. Nepochybuji, že on bude v tomhle ohledu vynalézavý dost. To si ale radši nechám pro sebe. Will sice nevypadá jako horlivý zastánce upírů, ale nechce se mi riskovat. Chytím helmu a zapnu si jí. "Fajn, můžeme začít tam. To je stejně dobré místo jako kterékoliv jiné." Sama nápad žádný nemám, tak se prostě budu držet Willa a třeba na něco přijdeme. |
| |
| City Polikáš chuť se s ním hádat, nakonec tvé další myšlenky už tak optimistické nejsou a vlastně s ním souhlasí. Zůstává jen otázka, jak by se tvářil na to, kdybys mu řekla, že jsi připravená vězně mučit, abys dostala to co chceš. Možná i to se týká toho šlapání na krk mezi Štítem a Factory. Co bylo společným cílem je celkem jasné. Tvůj souhlas už nijak nekomentuje, jen nasedá a ty se ho musíš chytnout víc než jen slovně, ale doslova. Opět se musíš přitulit k jeho mohutnému tělu a tvůj nos zjišťuje, že včerejší dobrodružství v keři je minulostí. Minimálně pro jeho oblečení. Necítíš vůbec nic co by tu scénu připomínalo. V sedle se moc bavit nedá, takže tuhle chvíli máš jen pro sebe, na přemýšlení, na koukání. Třeba po modrém autíčku, které jsi dvakrát zaregistrovala proplétat se ulicemi kousek od vás. Doprava houstne, ale zdá se že William si s tím celkem dokáže poradit a aniž byste zamrzli v zácpě směřuje k cíli. |
| |
| Zpátky do práce Nasednu za Willa a sotva se ho stačím chytit, už se rozjíždí. Proplétáme se městem, oba zabraní do vlastních myšlenek. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že modré autíčko značí Zombu. Trochu se kvůli tomu dopálím. Měla jsem za to, že jsem se vyjádřila dost jasně, když jsem řekla, že si nepřeju aby se pletla do mých věcí. A přesto nás teď sleduje. Skoro dostanu chuť říct Willovi ať zastaví a trochu jí to vytmavit. Nakonec to ale neudělám. Ne dokud neuvidím, že by se skutečně do našeho případu vměšovala. Mám teď alespoň výhodu v tom, že vím, že nás sleduje. Tak trochu předpokládám, že i Will jí už stihnul postřehnout. Přeci jen vlkodlak by měl mít větší přehled. |
| |
| St Martin's Ln, City Není to daleko. William to vzal trochu oklikou, aby se vyhnul tomu nejhoršímu, co doprava v City dokáže předvést. Buď anebo se prostě rád projíždí. Nebo máš pravdu a modrého drobečka si všiml a zkusil ho setřást, nebo si potvrdit to, že vás sleduje. Nezastavil a když ho k tomu nenabádáš ani ty, tak dorazil až na místo činu. Rohový dům, přilepený k většímu. Mohl být docela pěkný, teď jeho první dvě podlaží vypadají jako černá ohořelá tlama, oheň se šířil, ale zdá se, že vyšší patra dokázali hasiči zachránit. Nevidíš žádnou pásku, která by zakazovala vstup, naopak v ulici stojí několik dodávek firmy na čistění a likvidaci škod a lidé v jejich oblečení proudí do a z budovy. Zdá se, že mají plné ruce práce. Will zastavil jen kousek dál u kraje silnice. „Tak jsme na místě, máš nápad jak na to? S odznaky nebo bez?“ |
| |
| Zpátky do práce Rozhlédnu se ale modré autíčko nikde nevidím. Možná jí Will skutečně setřásl. A nebo, což je pravděpodobnější, se drží trochu dál a pozoruje nás někde z povzdálí. Zvednu oči k ohořelé budově. "Nechce se mi si vymýšlet. Půjdeme s odznaky, ať z nás má kapitán radost." Seskočím z motorky a podám Willovi přilbu. On už na tomhle místě byl, ale já vidím místo činu poprvé. Docela ráda bych se ještě porozhlédla ale když sleduji kolik lidí se tady motá, je mi jasné, že většina stop už je stejně pryč. Navíc to tu už prošel můj parťák a pochybuji, že jemu a jeho vlkodlačímu nosu něco uniklo. |
| |
| St Martin's Ln, City Něco ti říká, že se neztratila, ale že na vás někde háže modré strážné očko. Přilba mizí do kapsy, už od pohledu je ti jasné, že v prvních dvou patrech toho opravdu moc nezůstalo. „Tak si jdeme hrát na policajty...“ Will se usmál a vyrazil, těžko říct co by volil on, nedává to nijak znát a možná je mu to opravdu jedno. Vstup do budovy očividně řešit nemusíte. Výlohy, vchody, všechno co bylo ze dřeva nebo ze skla je pryč. Podle všeho bílá omítka v přízemí je povětšinou černá a místy i spadla až na cihlu. Vidíš schody, ohořelé zkroucené zuhelnatělé, ale podle všeho pod dřevem je cihla. Jedna parta v přízemí, která má nejspíš na starost právě dřevo, právě odsekává poslední zbytky ohořelých žeber zábradlí, které vypadá jako zbytek nějakého prehistorického ještěra. Procházíte dovnitř, dělníci si vás samozřejmě všimli, na tak malém prostoru to ani nijak nejde, ale na první tázavý pohled, který se k vám zvedl a vypadá to, že ho hodlá následovat i tělo a ústa s otázkou, Will odpověděl odznakem v ruce a pohled se zase vrátil k práci. „Koukám, že to tu berou pěkně zostra… sotva jsem sundal pásku, už se tu maká.“ |
| |
| Místo činu Musel to být opravdu pěkný táborák. Z budovy v podstatě zbyla jen kostra. Oheň musel být hodně agresivní a musel se rozšířit hodně rychle. Nejsme daleko od centra, věřím, že hasiči tu skutečně byli během několika málo minut a přesto je tohle místo zkázy. Opatrně překračuji trosky a rozhlížím se kolem. Willův odznak nám zajistil, že se o nás úklidová četa přestala okamžitě zajímat. Mluvit s policajty se asi skutečně nikomu nechce. "Tohle není dobré pro obchod. Asi to chtějí co nejdřív hodit za hlavu." I mě přijde, že s odklízením trosek ale začali hodně rychle. |
| |
| St Martin's Ln, City „To určitě není a pro toho komu byl vzkaz poslán taky ne. Určitě chcou, aby to zmizelo co nejdřív. Tady dole už nic moc asi nezjistíme, náboje vytáhli už technici a prošlo tu tolik lidí, až to hezký není. Nemělo smysl to dál držet za páskou.“ Odznak působí dokonale, jak kapka jaru v reklamě. Dělníci si hledí svého a tak nějak preventivně vám uhýbají z cesty. Možná s tím má co dělat i to, že většina z nich nevypadá zrovna na Angličany, ale spíš na Poláky nebo jiné východoevropany. Ale to není nic zvláštního. Přes práci, kterou už odvedli i tak vidíš značky, co si tu nechali technici, kde byli těla. Trošku tomu pomáhá i to, že upíři tahle místa nějakou chvíli chránili před žárem, doslova vlastním tělem. Z tohohle pohledu to opravdu vypadá, že se kryli před někým z venku a schody. |
| |
| Místo činu Svoji šanci prohlédnout si místo činu z čerstva jsem už prošvihla. Místo toho jsem se radši válela v bezvědomí v nerezové katedrále. Nevadí. Spokojím se se zprávami expertů a ještě radši, s Willovým odhadem. Kývnu k torzu schodů vedoucích do patra. "Tady opravdu už nic zajímavého není. Radši mi ukaž, kde našli tu ženu." Vzpomínám si, že Alex jí nějak jmenoval ale nemůžu si to vybavit. Opatrně začnu stoupat po schodech nahoru. Skutečně z nich moc nezbylo. Třeba alespoň vrchní patro bude méně zasažené. Pořád přemýšlím, jak asi skončil cíl útoku. Opravdu je možné aby unikl neporaněný? |
| |
| St Martin's Ln, U Carmen „Jo to nejzajímavější co tu bylo, je v márnici…“ Odtušil Will a také svou pozornost přenesl na torzo schodiště. Žebra dinosaura už šla k zemi a s nimi i část ohořelých desek. Will přesto stoupá, a i když zbytky dřeva sténají, schody jako takové drží. Přesto se raději drží u stěny a našlapuje pomalu a opatrně. „Ta hořlavina je pěkný svinstvo. Funguje trochu jako řecký oheň, místo aby ji voda zhasila, naředí ji a rozšíří dál. Hasičům to naštěstí došlo celkem brzo…“ Dorazili jste do prvního patra, schody nad vámi oheň očividně také zasáhl. Sice nejsou na uhel, ale bez opory v cihlách, už si jejich pevností nejsi zase tolik jistá. Jinak vypadá prostor kolem schodiště cekem v pořádku, peklo začíná tam, kde byli dvoukřídlé dveře a vstup do hlavní místnosti patra, té s okny nad ulici. Will se tam nijak nehrne, zůstává v prostoru před branami do pekla. „… Tady byla zkušebna, dílna kde přijímali klienty. Ester, byla nalezena u okna, podle fotek, tak byla zrcadla, stupínek, aby se švadleny nemuseli tolik ohejbat… Ona a ti tři dole to schytali asi rovnou, když sem ty bomby vhodili a ty se rozprskli. Podle všeho toho útočníci využili a přestřelka dole skončila celkem rychle. Čtvrtej upír byl tady nahoře a držel schody, dolů ho buď hodili nebo spadl, když ho dostali. Co nevíme je, jestli Cíl nějak utekl, nebo ho sebrali… ale to by pak podle mě nepočkali až do konce požáru, neprohledávali to tu znovu a nedoráželi ty čtyři ještě kolíkama, ale to je jen můj pocit.“ |
| |
| Místo činu Rozhlížím se po poničené místnosti. Zakázkové krejčovství, umím si představit, že šlo asi o pěknou snobárnu. Lidi jako jsme já s Willem by sem asi ani nepustili. A všechno je to teď pryč. Trochu zaváhám, když nepokračuje do dalšího pokoje, zastavím se taky. "Tak počkej, jak to tedy reaguje? Rychle se rozhoří a taky rychle uhasne? Jak jinak by stihli počkat dokud oheň nedohasne a ještě před příchodem hasičů a policie to tady prohledat." Jsem z tohohle případu nějaká zmatená. A nebo se příliš soustředím na nedůležité drobnosti. "Takže tu máme dvě skupiny profesionálů. Profesionály upíry, kteří někoho doprovázeli. A profesionály vlkodlaky, kteří je pozabíjeli. Ale stále nemáme nejmenší tušení, co se stalo s cílem, celé téhle akce. Kdyby ho oheň zasáhnul, tak bysme ale pravděpodobně našli nějaké stopy. Je to tak? Po ostatních upírech zůstali na zemi fleky. Tak kam se poděl? A jestli ho chtěli zajmout, proč riskovali, že jim taky uhoří v plamenech?" |
| |
| St Martin's Ln, U Carmen „V základu je raketové palivo. Hoří rychle, prudce s vysokou teplotou. Nejde ani tak o to, že by se nasákla do materiálu a ten pak hořel, ale o to že hoří sama o sobě na jeho povrchu. Má vysokou viskozitu. Samozřejmě, že v přítomnosti takového ohně a žáru chytají i okolní materiály, pokud mají dost vzduchu. Když to máš na sobě, můžeš se válet jak chceš, ale neuhasíš to a pokud zkusíš vodu jsi v prdeli totálně, protože to jen rozšíříš dál. Pokud mám pravdu, tak bomba co šla sem nahoru, tak měla dostat cíl nebo ho zahnat dolů. Tu dole tam hodili, aby získali převahu nad obranou. Nešli sem jako vlci, ale jako lidi, prostříleli se dovnitř a dle mýho, cíl nenašli. Samozřejmě už sem jeli hasiči, tak se stáhli. Hasiči začali automaticky s vodou a tím rozšířili oheň úplně všude, hlavně v přízemí. Nakonec si s tím poradili a prošli dovnitř. Podle mě pronikli dovnitř buď s nimi, nebo po nich, spíš s nima.“ Je vidět, že do zničené místnosti se Willovi opravdu moc nechce, možná má pochybnosti o stavu podlahy. Když mluví je na něm vidět, že si krom vlastních myšlenek vzpomíná na části ze zprávy, kterou dostal od techniků. „Dole byli stopy, protože tam leželi a jejich tělo bránilo přístupu vzduchu a tak chránili místo před ohněm. To samé Ester tedy nahoře. Cíl buď nezasáhli nebo nezasáhli naplno, takže tu nezůstal. Netuším jestli ho chtěli zajmout nebo zabít, možná jim to bylo jedno a nebo měli podobný nápad jako tvůj Doktor, takže jim bylo jedno jak moc popálený cíl bude. Samozřejmě druhá možnost je, že cíl zasáhli a sebrali, takže tu nejsou stopy proto, že tu prostě nezůstalo tělo a kolíky, byli vzkazem, kvůli kterému stálo za to riskovat a zůstávat tu, nakonec na to už stačil jej jeden.“ Zatímco mluví, s jistou opatrností prochází kolem schodiště a zkouší dvoje dveře, které tu jsou. Jejich účel je však ryze přízemní a úlevný. „Dole je obchod, tady salón, pracuje se jinde…“ Jeho pohled zamířil ke schodišti a cestě vzhůru. |
| |
| Místo činu Zastavím se na kraji poničené místnosti a nahlížím dovnitř. Pak mi bleskne hlavou nápad. "Během požáru a i po něm sem ale měli přístup pouze hasiči a naši vlastní lidé. Což by znamenalo, že se jeden z nich buď skryl mezi nimi, nebo je přímo jeden z nás." Obrátím se na willa abych si potvrdila svojí domněnku. "A seznam lidí, co se na hašení požáru podíleli zas tak dlouhý nebude. Ty bys přece vlkodlaka poznal hned, je to tak?" Že by se nám snad mohlo podařit najít jednoho z útočníků? Věřím, že pod hrozbou, že ho vydáme Lize se každý vlkodlak rád rozpovídá. "Nahoře je ještě něco zajímavého?" Všimnu si Willova pohledu a zvednu oči ke schodišti. |
| |
| St Martin's Ln, U Carmen Místnost vypadá o něco líp než peklo dole, ale i tady bude potřeba generální oprava. Oheň si tu vybral svou daň hlavně přímo u oken, kde můžeš i poznat, kde zůstala Ester. Po stupínku už nezbilo nic, zrcadla to samozřejmě nevydrželi. Na tom co zbylo z koberce, je vidět ještě jedno epicentrum zkázy, zhruba v prostředku místnosti mezi okny a dveřmi. „První sem šly hasiči v plné polní, předpokládám, že prošel mezi nimi. Pochybuji, že si někdo všiml, jestli tam je o hasiče víc nebo míň. Zkusit to můžeme, ale nemyslím si, že by udělali takovou chybu.“ Pohled na Willa ti povzbuzení v domněnce nepřinesl, stejně jako jeho slova je spíše pesimistický. Dál se tomu nevěnuje a pokračuje s pohledem stejným směrem jako ty. „Nevím, ale předpokládám, že někde museli šít a taky někde mít nějaký kancl. Jelikož to tu je takhle otevřené, nejspíš patří firmě celý barák, takže s trochou štěstí… ale těm schodům fakt moc nevěřím.“ |
| |
| Místo činu Zase slepá ulička. Nebo je Will jen takový pesimista? Rozhodně mi to nepomáhá a moje dobrá nálada se pomalu vytrácí. Zadívám se na schody a přikývnu. Opravdu nepůsobí příliš důvěryhodně. "Můžu to zkusit já. Přeci jen jsem o něco lehčí." Nemyslím to nijak urážlivě ale Will je přeci jen korba a kus chlapa. Navíc jestli se zraním, tak znám někoho, kdo mě velmi ochotně zase sešije. Ani nečekám na jeho souhlas a začnu velmi opatrně stoupat po ohořelých stupních do dalšího patra. Tisknu se ke zdi a úlevně vydechnu, když opět ucítím pod nohama pevnější půdu. Opravdu si nejsem jistá, jestli by schody Willovu váhu vydržely. Se zájmem se rozhlédnu kolem sebe. |
| |
| St Martin's Ln, U Carmen Tentokrát se zdá, že jsi najela na jeho vlnu, značí to úsměv v jeho tváři i to, že jde blíž k prostoru schodiště. Vypadá to, že to dostali jen obyčejné plameny a ne hasiči rozstříknutá zápalná substance. I tak prostě ohořelé nosné trámy nepůsobí moc důvěryhodně. Což by nakonec mohl být pozitivní stav pro vás. A kdyby náhodou, opravdu znáš někoho, kdo tě mile rád bude opečovávat a sešívat. Popravdě, je pravděpodobné, že by sice ne se stejnou láskou, ale jistě s podobným zájmem operoval i Williama. „To taky, nebo ti můžu udělat výtah…“ Na souhlas jsi opravdu čekat nemusela, s úsměvem ti nabídl druhou variantu cesty vzhůru. Ale zdá se, že to nebude třeba. Schody překvapivě snáší tvou váhu bez větších známek protestů. Možná jde opravdu jen o ohoření povrchu a jinak jsou v pořádku. Další patro vypadá jako bys vešla od jiného domu. Tedy až na kouř, který samozřejmě stoupal právě tudy a samozřejmě se zažral do všeho, do čeho mohl. Peklo ale zůstalo pod tebou. Slyšíš vrzání schodů, zdá se, že tvá dvojka se rozhodla zkusit schody také. Vrzání je rozhodně hlasitější než u tebe a při druhém schodu se ozvalo i zaskřípění. „Zdá se, že pokud tam nechcu skákat, tak v tom jsi sama.“ Vrzání ustalo a ty si můžeš prohlédnout nově objevený prostor. Už ne tak reprezentativní jako byli nejspíš ty pod vámi. Obyčejný běhoun. Jednoduché dveře, jedny od prostoru před tebou dvoje do boku, podobně jako o patro níž, jen do Salonu byly dvojité. Vypadá to, že ať je Will jakýkoliv pesimista, odhad má dobrý. V hlavní místnosti je dílna. Panny, šicí stroje, stoly. Samozřejmě jak na policích, tak pod pracovním stolem štůčky látek. Kouř je tu cítit o něco víc než dole, možná proto, že tu nejsou otevřená okna a neměl jak uniknout a tak se usadil ve všech těch drahých látkách, které tím pádem nejspíš zůstanou nepoužity. Prostoru je tu tak maximálně pro tři až čtyři švadleny, ale tohle taky není závodní výroba, tady nejde o kvantitu. |
| |
| Místo činu Je to zvláštní. Myšlenka na Alexe mě vnitřně potěší a vlastně i představa, že by mě opečovával. Ačkoliv moc dobře vím, co jeho péče zahrnuje. Zatím co stoupám po schodech přemýšlím, jestli si i dnes večer vyžádá mojí přítomnost. "Pěkně to tady smrdí. Ale měl jsi pravdu. Dílna se vším všudy." Slyším jak schody zavržou, když se Will pokusí vystoupat za mnou. "Myslím ale, že chodit sem nemusíš. Oheň sem nedosáhnul, jen kouř. Asi tu nic moc zajímavého nebude." Rozhlížím se kolem a informuju ho o tom, co vidím. Na to, že bych tu ale objevila nějakou zázračnou stopu to ale moc nevypadá. Procházím dílnou a čas od času něco zvednu a opět položím. Taková škoda, všechny ty nádherné látky, které jsou teď znehodnocené kouřem. "Mám hledat něco konkrétního?" |
| |
| St Martin's Ln, U Carmen Myšlenky se ti zatoulali kamsi do lékařské péče s přídavky, u kterých ses zatím houpala mezi tím, zda příjemnými či nepříjemnými. Vystřelila jsi z jeho bytu a vlastně i postele dříve než se probudil a tak jste si nestihli ani říct co a jak, natož se domluvit co dál. A pokud ne on, minimálně tvůj neviditelný modrý ochránce v tvůj noční návrat doufá možná s ním i skoro počítá. „Spíš naopak… pokud by to tam vyhořelo, bylo by to maximálně pro techniky… takto máme šanci něco najít i my.“ Zdá se, že nyní máš další hlásek do svého vnitřního chóru. Ten poslední je takový hluboký, mužský a jde odspoda. Procházíš dílnou, povídáš si se svými hlásky a procházíš látkami a střihy ve kterých by se vyznal asi jen pánbůh. Ani hlásek nad ničím z toho co hlásíš nejásá, ale pravdu říct, popis v tomto případě příliš mnoho neřekne. „Zatím nevím, nejlépe něco co by nám řeklo co se tu v noci zkoušelo. Pokud to bude i objednávkou a pravou adresou, máme pro práci.“ Tvůj hlásek se směje, ale možná je to tím, že se v podsvětí přece jen trochu nudí. Stačí pohled na tuhle místnost a víš jednu věc, je to dílna, tady se šije, papíry jsou jinde. |
| |
| Místo činu Projdu dílnu ale tady skutečně nic kromě nití, látek a rozdělaných polotovarů nenajdu. Představuji si, jak tady těch několik švadlenek pracuje a povídá si. Taková práce by se mi líbila. Klid, pohoda...ne jako policejní práce. Pak mi ale dojde, že to tady vyhořelo a ne náhodou a jedna z těch švadlenek zemřela strašlivou smrtí. Myslím, že přeci jen radši zůstanu u té policejní práce. Nechám dílnu dílnou a jdu se podívat dál. Vrátím se zpátky nad schody a zkouším další dveře. Tohle už vypadá spíš jako kancelář. Nechci se tady příliš přehrabovat, přeci jen nepřišli jsme s povolením, tak by bylo bezpečnější, kdyby nikdo nezjistil, že jsme tu hledali. Snažím se mezi těmi kupami papírů najít něco jako účetní knihu, kalendář, diář, nebo cokoliv, kam by si někdo mohl psát svoje schůzky, nebo zakázky. Tohle musel být významný zákazník, ačkoliv si zase neumím představit zákazníka, který by si tu mohl nechat šít šaty a přitom nebyl významný. |
| |
| St Martin's Ln, U Carmen Škoda, že nejste z CSI Maimi, když pomineš ten jekot, určitě by tu našli milion důkazů a z jediné niti, poznali úplně celý příběh. Tedy krom těch dílů, kdy jdou po superpadouchovi, kterého znají a přesto mu nejsou schopni nic prokázat. Ty bys teď místo policistky potřebovala švadlenku, aby ti z toho co tu vidíš, vyčetla něco užitečného. Hold měla ses asi lépe učit a mohla jsi tu sedět s nima, povídat si a šít. Jenže to bys pak mohla skončit podobně jako Ester a někdo by tě upálil na noční za živa. I když nemusíš věšet hlavu, to se tobě klidně může stát taky. Kanclík tu očividně nehraje takovou roly, je menší než dílna a rozhodně uspořádanější než Kapitánův. Ostatně sem se lidé nevodí, s těmi se zakázky domlouvají dole, tady už se jen dělá s papíry a ty luxus neocení. O to horší je hledat něco, aniž by ses ve všem vrtala. Počítač na stole samozřejmě láká a možná toho ví nejvíc, ale v dnešní době už okna cpou heslo každému, takže to nebude asi nejsnazší cesta. Opatrným postupem jsi nic velkého neobjevila, tedy krom kalendáře, který si dotyčná, jelikož při pohledu na kanclík je ti jasné, že patří ženě, přece jen vede rukou na očích. A jeden nápis, tažený přes sloupce dvou dní a dokonce těch správných dní, prostě upoutá. Sjögren, Svatební |
| |
| Místo činu Brzy je mi jasné, že bez příkazu k prohlídce tady nic moc nezjistíme. Samozřejmě by bylo možné zeptat se přímo švadlen, kdo měl tu noc zkoušku, ale něco mi říká, že to možná ani neví. A nebo se budou tvářit, že to neví. Nikdo nechce skončit jako Ester. V kalendáři sice nějaký údaj najdu ale o moc moudřejší mě to neučiní. Budu muset doufat, že třeba něco napadne Willa. Vyfotím si kalendář a pak jdu omrknout ještě poslední místnosti. "Wille? Říká ti něco jméno Sjögren?" Zavolám dolů na parťáka. Tedy předpokládám, že jde o jméno. Co já vím, klidně by to mohl být druh látky, nebo místo, kde se svatba bude konat. Můžou vlastně upíři uzavírat svazky? |
| |
| St Martin's Ln, U Carmen Zdá se, že tě Willova vize, že jde o „válku gengů“ už nakazila. Jistě, pokud má pravdu, tak budou mít švadlenky pusu doslova zašitou. Nikdo nechce betonové lodičky, nebo šatičky z borovice. Stejně tak je jasné, že bez příkazu toho moc nezjistíš, tedy pokud se budeš chtít i nadále chovat jako běžná policistka, což je věc, která podle všeho většinu teamu netrápí. Možná je to tím, že původně nejsou policisté, ale lovci anebo prostě už přišli na to, že v tomto oboru to jinak nejde. Nakonec, ale to není tak jiné od organizovaného zločinu. Kolik hlav chobotnice je známých, ale legální cestou naprosto nedostupných. Pak zbývá jen odlovovat malé rybičky kolem a doufat v zázrak. Poslední místnost není žádným překvapením, obyčejný sklad, i když v malém. Tady se nejspíš nic nového nedovíš, tedy pokud zde není něco zahrabané. Stejně tak se tu nedovíš jak je to s upíry a svatbami. Technicky samozřejmě mohou, po vystoupení se Lize podařilo dosáhnout plných občanských práv a velmi usilovně až agresivně dávají pozor, aby jim žádná práva nebyla upřena. V tomto ohledu nejvíce válčí s církvemi, které jim nechtějí povolit svatbu v kostele, byť jen před zákonem a ne před bohem. Mnohem víc ti v tomto případě prozradil tvůj kolega a to dosti výmluvně i bez toho abys na něj přitom musela koukat. „Že jsem se trefil a že jsme šláply od pěkně měkkýho…“ |
| |
| Místo činu Nechce se mi prohrabávat sklad. Kdybych se do toho pustila, tak bych to musela udělat pořádně a to by zabralo čas. Nechce se mi. Stejně pochybuju, že bych našla něco, co by stálo za prozkoumání. Vypadá to, že nejdůležitější stopu už jsem našla. Willova reakce je dost výmluvná. Zabalím to tady nahoře a opět opatrně sejdu po schodech dolů. Mrknu na svého parťák a ukážu mu pořízenou fotku z kalendáře. "Podle datumu to naprosto sedí." Schovám mobil a zhluboka se nadechnu. "Tak mě zasvěť. Kdo je ten Sjögren?" Cítím, jak se mi silněji rozbuší srdce. Že bysme konečně našli něco, čeho se dá chytit? |
| |
| St Martin's Ln, U Carmen Při pohledu na ty tří místnosti, je v každém případě nejnadějnější kancl. Krom nich jsou tu samozřejmě ještě schody vzhůru, které vypadají zase o poznání líp, než ty po kterých jsi přišla a po kterých se chystáš vrátit. Na Willovi vidíš, že z toho, že měl pravdu a že jste našli nějakou stopu, zase takovou radost nemá. Nebo spíše z toho jaká stopa to je. „Proč ne, ale někde jinde… tedy pokud jsme tu už skončili.“ |
| |
| St Martin's Ln Tvůj tichý souhlas stačí k tomu, aby vyrazil po schodišti dolů. Alespoň pokud bys spadla budeš padat do měkkého. Poláci za tu chvíli pokročili a spodní část schodiště už je jen obnažená cihla a další už lámou zbytky obložení ze zdi. Za hodinku dvě, zůstane ze suterénu jen cihlové torzo. Ostatně není tu nic, co by se dalo zachránit. Will promluvil, až pár kroků od dodávek úklidové firmy, ale nejde k mašině, vyrazil opačným směrem. „Myslím, že je dobře, že máš toho svýho modrýho bodyguarda… máš ráda hambáče?“ Vyrazil k hlavní silnici, už za chvilku vidíš, kam svou otázkou míří. Na rohu je nějaký fastfood. Žádný mekáč nebo kolonel, jmenuje se Five Guys. „Jestli se v tom budeme šťourat, tak ju budeš asi potřebovat. Sjögren patří mezi čistokrevné. Taková upíři šlechta, pokud to chceš brát romanticky, ale romantiky v tom moc není.“ |
| |
| Konečně stopa Seběhnu po schodech za Willem a následuju ho ven z budovy. Trochu mě překvapí, že míří na opačnou stranu než jsem očekávala. Stejně tak i zmínka o Zombě. Spíš bych čekala, že bude naštvaný, že se nám lepí na paty. O to nervoznější jsem z toho, co se dozvím. Na pozvání na jídlo jen kývnu hlavou. Přeci jen jsem dneska zatím nic nejedla. Tedy když nepočítám tu obohacenou plazmu. Vypadá to, že bych si na ní mohla v poslední době založit svoji dietu. "Takže to byl on, na koho byl útok mířený. Ví se o něm něco za posledních pár dní? Myslím, jestli se ukázal někde na veřejnosti." Je mi jasné, že se asi nebude po tom, co se stalo moc vystavovat, ale alespoň nějaký náznak by snad být mohl. Jsem sama na sebe trochu naštvaná. Nemám vůbec přehled o tom, kdo se vyskytuje v Londýně ani neznám jména největších představitelů Ligy. Asi si budu muset v brzké době doplnit vzdělání. Takhle tady nemůžu existovat. |
| |
| Cranbourn St, Five guys Ve fastfoodu je celkem živo a vzduchem se tu krom lidí samozřejmě táhne i pach oleje, ale nic co by zavánělo natolik, že by bylo lepší se na místě otočit. Hranolky se tváří bramborovitěji než u žlutejch kopečků a hambáč vypadá míň uměle a mokře. Takže jídlo i když nezdravé celkem jde a rychlost také, za chvíli už sedíte a před Willem je menší hromádka placatejch krav v pečivu. „To nevím, jak to vypadalo nahoře, co tam šili?“ Will v odpovědích nespěchá a krom jídla je prokládá i otázkami, ale díky bohu nespěchá ani v žádné z těchto dvou věcí. Přece jen, přežvýkaný přežvýkavec v letu není nic, co by člověk ocenil. „Jackie, tady se nebavíme o nějakém papalášovi z Ligy, jehož tvář na tebe denně vejrá z obrazovky. Sjögren a ostatní jsou ti, co skutečně vládnou upírům v londýně, nebo je spíš drží pod krkem. Je to jméno, na které jsme ve Factory několikrát narazili a věř mi, že bych moc rád věděl, jak vypadá a kde se ukazuje. Proč myslíš, že se objevila Liga a proč se upíři a po nich i vlkodlaci odhalili?“ |
| |
| Konečně stopa Pokusím se Willovi co nejdetailněji popsat, co jsem viděla v dílně. Ale sama šít neumím a tomu, co bylo rozvěšené na zkušebních pannách jsem příliš pozornost nevěnovala. Takže informací mu taky moc nevydám. S chutí se pustím do jídla. Kdo ví, kdy se zase dostanu k nějaké stravě, která nebude podávaná přímo do žíly kapačkou. Jeho další slova mě ale trochu zamrazí. Vlastně jsem si myslela, že už je nebavilo žít v utajení a nechat se lovit. A proto začali vykřikovat, že mají taky svoje právě. Jeho otázka ale značí něco mnohem hlubšího a temnějšího. A on to přeci jen musí, jako vlkodlak, vědět ze všech nejlépe. |
| |
| Cranbourn St, Five guys „Hm, to nevypadá na pánské krejčovství… viděla jsi tam někde nějaké obleky?“ Ani Will nezahálí a věnuje se jídlu, nejspíš krom odpovědi na tuto otázku čeká odpověď i na tu předchozí. Alespoň máš jistotu v jedné věci a to v té, že minimálně tento vlkodlak neumí číst myšlenky. Samotné jídlo je stejně tak nezdravé jako dobré, není divu, že je tu tak živo. |
| |
| Svatba Na chvíli se musím zamyslet abych si vybavila dílnu ale nakonec zavrtím hlavou. "Ne. Ne, myslím, že všechno to byly ženské šaty." Zarazím se se soustem napůl cesty k ústům. "Wille? Můžou mít upíři děti?" Samozřejmě první co mě napadlo, že by Sjögren mohl mít dceru, která se bude vdávat. Ale vůbec netuším, jak na tom v tomhle ohledu upíři jsou. Navíc by mi to přišlo jako hodně podlý způsob jak někomu ublížit. Zabít jeho dítě. Tohle opravdu vypadá, že se dostáváme na hodně tenký led. |
| |
| Cranbourn St, Five guys Will na rozdíl od tebe onu cestu dokončil a stejně tak poctivě dokončil i přežvýkání přežvýkavce. „Pokud nevěříš Stokerově legendě o nemrtvých, tak proč by nemohly...“ Zasmál se a nejspíš chtěl nějak dál pokračovat, ale v tom vidíš, že jeho oči zabrousili jinam, ke dveřím, k pultu. Úsměv mu nezmizel, takže necítíš žádnou akutní potřebu zjišťovat, po čem kouká. Následné mávnutí a gesto přivolání, už by takovou potřebu vzbudit dokázalo, ale jeho slova tě předběhnou. „… máš tu svého neviditelného ochránce.“ |
| |
| Five guys Nacpu si kousek masa do úst a alespoň mám čas zformovat další otázku. "A víme něco o Sjögrenově rodině? Tedy pokud nějakou vůbec má." Jeho náhlý zájem o něco za mými zády mě nerozhodí. Potlačit nutkání, okamžitě se otočit, byla jedna z prvních věcí, kterou jsem se u policie naučila. Fakt, že mu z tváře nezmizí úsměv značí, že nejde o nebezpečí, takže zůstanu v klidu. Povzdechnu si. "Očividně tak neviditelná není." Pak mě ale napadne, že Zomba není tak hloupá aby sem jen tak napochodovala a doufala, že si jí nevšimneme. Stalo se snad něco? Přeci jen znervozním a ohlédnu se na ní. |
| |
| Cranbourn St, Five guys Ohlédnutí tě přece jen trochu uklidnilo. Modrovlasé nadělení stojí ve frontě u poklady. Když si tě všimlo, ústa se jí roztáhla do úsměvu a zamávala ti. „Pokud by to nevzala někudy jinudy než hlavním vchodem, stejně bych ji viděl, zvlášť s tou modrou hlavou. Ale nevypadalo to, že by se plížila…“ Zhodnotil Will mezi sousty tvé povzdechnutí. Vypadá to, že jej přítomnost modrého strašidélka spíše baví, než trápí. „Víme velký kuloví, nevíme ani jak vypadá, ani jaké civilní jméno teď má. Sjörgen je starý rod, netuším jestli jeho momentální hlava je ta původní, ale celkem bych o tom pochyboval. Nakonec není nic nebezpečnějšího než mocichtivej následník, kór když papínek je nesmrtelnej… ale je celkem jisté, že tam nějací potomci budou, tyhle staré rody sou posedlé čistou linií.“ Ještě do jeho slov se ke stolku přihnalo cosi modrého s tácem a podle všeho využilo Willova mávnutého pozvání a usadilo se k vám. Modromodré oči na tebe vrhli něco mezi prosebným a omluvným výrazem. „já se omlouvám, ale dostala jsem strašněj hlad, když jsem na to koukala.“ |
| |
| Five guys Povzdechnu si. Nejsme o nic blíž tomu, zjistit, kdo byl tu noc na zkoušce šatů. Pořád se motáme někde na začátku. Odstrčím od sebe nedojedené jídlo a napiju se sodovky. Mezitím se k nám přiženě Zomba s tácem a posadí se. Pousměju se na ní. Will možná považuje za dobrou věc, že na mě chce Zomba dávat pozor. Ale mě se nelíbí, že by se mohla připlést do něčeho nebezpečného. Proto v další chvíli nasadím trochu kárající pohled. "Neměla bys nás takhle sledovat." Už když to říkám, tak je mi jasné, že je to jako plácnutí do vody. Tuhle holku jen tak něco nezastaví. Znovu se podívám na Willa. "A co ta hořlavina? Máš nějakou představu, odkud jí mohli získat?" |
| |
| Cranbourn St, Five guys „Promiň, když já mám o tebe strach a zároveň je to zajímavý…“ Zazubilo se to stvoření a zase dělá očička. Je jasné, že tohle plácnutí ji opravdu nezastaví a když ses podívala na Willa, je ti jasné, že tady naopak slavilo úspěch, jelikož se kření. Zatímco se bavíte, modrodítko se s vervou pustilo do jídla. „Základ je raketové palivo, takže armáda. Takže můžeme zkusit požádat IT, aby proklepli ztráty takového materiálu. Jen se bojím, že něco takového se nikomu nebude chtít moc hlásit. Navíc měl Milton pravdu, tuhle sračku nepoužili poprvé. Před pár lety, to používala jedna dost šílená skupina. Takže si myslím, že se spíš někdo dostal k jejich zásobám, nejspíš přes nějakého překupníka zbraní na černém trhu.“ Do jeho slov se ozývá mlaskání a srkání, které patří nehladovějšímu členu vaší společnosti. Které jen tak mezi sousty a pitím, taky něco pláclo. „Možná něco ví ta úklidovka…“ |
| |
| Five guys Hodím to za hlavu a znovu se soustředím na Willa. Tohle by stejně bylo jako mluvit do zdi. Když si ale všimnu, jak se kření, zamračím se na něj. Neměl by jí v tom podporovat. Ani tohle nám ale nedává moc nadějí na úspěch. Jestli tu hořlavinu kradli už před několika lety, dá se to jen těžko považovat za horkou stopu. A pokud ho přeprodali, nedostaneme se už vůbec nikam. Začínám mít pocit, že naší největší nadějí je skutečně ten upír zavřený v márnici. Pak ale promluví Zomba. Trochu zmateně se na ní podívám. "proč si to myslíš?" |
| |
| Cranbourn St, Five guys Mračení tímto směrem přineslo jen ten výsledek, že se přestal křenit a skoro nevinně pokrčil rameny. Možná se mu prostě líbí ono nasazení, s jakým se pískle projevuje. Možná je to i tím, že není tak úplně policajt a do teď vlastně fungoval podobně jako Zomba, akorát to nedělal na vlastní pěst, ale pod hlavičkou nějaké organizace. A nebo je prostě rád, že na tebe někdo dává pozor. I další myšlenky si zatím necháváš pro sebe. Takže si můžeš odpovědět jen ty sama. Pokud ta skupina vlkodlaků patřila k někomu, kdo to umí vyrobit, tak mohli materiál sehnat nyní, pokud ne tak jediná možnost je černý trh a nějaký člověk v něm. Nakonec kde je poptávka, tam existuje vždy i nabídka, ale to je opět sféra, kde placka spíše překáží, než pomáhá. Ostatně pokud má Will pravdu, tak i v případě tvého krevního parazita, budeš muset asi odznak pěkně zavřít do šuplíku. Všechny myšlenky však na malou chvíli zastínila Zomba. Ta zvedla překvapeně hlavu s několika hranolky koukajícími z pusy, jako by ji opravdu překvapilo, že mluvíš na ni. Už už otevírá pusu, že odpoví, ale nakonec se prvně vypořádala s tím co má v ní. Na kousání se v tuhle chvíli trošku vykašlala, takže to polknutí bylo poněkud namáhavější. „No já jen, že když jste se tam objevili, tak si jeden začal hrát s mobilem a když jste odešli tak znova.“ |
| |
| Five guys Hledím na ní a přemýšlím. Sice se mi to ani trochu nelíbí, ale možná je dobře, že nás sleduje. Víc očí, víc vidí. Jak se říká. Začínám si ale připadat jako skutečně mizerný detektiv. Přijde mi, že tady jen nazdařbůh pobíhám a pokouším se spojovat dílky skládačky. Ale zatím zjišťuju, že každý ten dílek, je asi z nějakého jiného balení. Pomalu mám začít chuť křičet. Mám pocit, že se všichni spikli proti nám. Promnu si unaveně spánky a obrátím svůj pohled na Willa. "Nepředpokládám, že ty sis toho všimnul." Těžko říct, jestli vlkodlak s vytříbeným zrakem, čichem a sluchem dokáže postřehnout takovou věc. Mě očividně stačí, když se otočím zády a jsem slepá a hluchá ke všemu. |
| |
| Cranbourn St, Five guys Je to opravdu jiné než doma. Než případy, kde se dalo celkem rychle odhadnout kdo a podstatou práce bylo zjistit a dokázat jak. Tady je vše postavené na hlavu, víš jak, ale to je jediné co víš. Navíc to víc než vraždy připomíná organizovaný zločin. Hold nejspíš nezbývá než skládat skládačku tak dlouho, dokud se z obrázku nevyloupne celkem nebo alespoň jeho rozeznatelná část. Možná nejsou z jiné skládačky, jen je obrázek, který chceš skládat strašně velký. Will se nad tvým rejpnutím ani nezarděl, ani nepřišel o chuť k jídlu, jen toho jídla už mu moc nezbývá. Přesto využil chvilky k jídlu a tak ti odpověděl zavrtěním hlavou. Nejspíš nevidí ani důvod se nějak hájit a tak s jídlem nespěchá a proto znovu slyšíš dívčí hlásek. „Nemohli jste ho vidět ani jeden, začal když jste zmizli nahoře a pak až když jste už byli na cestě pryč. Myslím, že prve někomu psal a pak telefonoval, ale nesledoval vás.“ |
| |
| Five guys Úplně mě přešla chuť k jídlu. Nabídnu svoje jídlo Willovi tím, že ho prostě postrčím po stole směrem k němu. "Možná jsme udělali chybu, když jsme hned tahali odznaky." Neochotně přiznám svojí chybu. "Kdyby měli pocit, že se o to zajímá někdo soukromě, třeba by se nám podařilo vzbudit jejich zájem. Přemýšlím, co by to tak mohlo o celé věci vypovídat. Proč by se někdo vůbec obtěžoval hlásit, že se na místě činu, které policejní týmy prohledali od střechy až po půdu, objevil další párek policistů. Jak dlouho to ještě bude trvat, než mi rupnou nervy a já smetu všechny dílky skládačky ze stolu jako vzteklé děcko, kterému došla trpělivost. Rozhodnu se ulevit svojí bolavé mysli a soustředím se na chvíli něco jiného. "Nezlobil se Alex, že jsem tak narychlo zmizela?" |
| |
| Cranbourn St, Five guys „Možná jo, možná ne … uvidíme. Tohle chce klid Jackie, nenech se kapitánem vyprudit. I on tohle dělal, zná to, jaký je to roky vědět a nemoct vůbec nic udělat.“ Je na tobě tak moc poznat tvá nálada, že se Will rozhodl promluvit sotva jsi mu k tomu dala příležitost? Nebo, že by to vytušil z tvého náhlého nezájmu o jídlo. Ten zdá se máš u tohoto stolu jen ty, zbývající osádka vypadá skoro jako by týden nejedla. Tentokrát je to Modřenka co mezi sousty pokrčila ramena a když polka tak se zazubila. „Nevím, ještě jsem nebyla doma. Ale myslím, že ne.“ |
| |
| Five guys Podepřu si dlaní bradu a zamyšleně hledím ven na ulici. Nechci se nechat vyprovokovat, ale mám pocit, že se nemůžeme hnout z místa. Možná měl táta pravdu, možná jsem si ukousla moc velké soust. Měla jsem zůstat v Edinburghu a zabývat se tak maximálně krádežemi aut a rušením nočního klidu. Kariéra se na tom postavit nedá ale taky se na tom nedá nic zkazit. Tady si připadám ztracená. "Tak co budeme dělat?" Bezradně se podívám na Willa. "Zřejmě tu máme někde nevěstu z hodně mocné rodiny. Ale vlastně ani nevíme, jestli je naživu, nebo ne. Pak je tu nějaká dobře organizovaná skupina vlkodlaků s přístupem k raketovému palivu a nejasným cílem. Máme napůl oživlého upíra, který může, ale taky nemusí promluvit a nakonec nějakýho šmírujícího poláka. Zdá se to jen mě, nebo na tomhle prostě nejde postavit případ?" I já sama v těch slovech cítím rozmrzelost. Možná jsem ráno z Alexovi postele neměla vůbec vstávat. |
| |
| Cranbourn St, Five guys Will tě poslouchá a tentokrát aniž by při tom jedl. Přikyvuje a pak možná k tvému překvapení natáhl ruku a položil ji na tvou, která není pod bradou. „Jackie, ten případ nemusíš stavět, ten tu prostě je. Našim cílem je zjistit co se děje a podle toho co zjistíme s tím nějak naložit. Takže budeme dělat naši práci. Zkoušet různé možnosti, různé stopy, čekat co se z toho vyvrbí. Pokud někdo zaútočil na Sjörgena, tak to nevyšumí. Uvidíme, jestli se ti podaří něco dostat z toho pejra a tady tvoje kamoška by se mohla vrátit a podívat se po tom dělníkovi. Ten kdo ví, co se tam stalo, tam nepotřebuje špicla. Když z toho něco vypadne, jdeme dál, když ne tak zkusíme zase něco jiného.“ Venku je městský šrumec, nic co by tě nějak přitáhlo a zaujalo. Zombu mezi tím baští, ale podle posunků s Willovím návrhem nemá problém. |
| |
| Parťáci Trochu překvapeně se podívám na Willovu ruku a pak se mi po tváři rozlije úsměv. Alespoň, že v tom nejsem sama. "Díky. Samozřejmě, že máš pravdu. Já jen, nikdy jsem nic podobného neřešila. Tak maximálně vandaly a ožraly. Ten případ s upírem, ke kterému jsem se připletla, byl tak do očí bijící, že jsem ho prostě nemohla zkazit i kdybych sebevíc chtěla. A tohle je spíš jak z nějaké detektivky, než ze skutečného života." Pak se otočím na Zombu. Will už se rozhodl, že když má zájem, tak jí využijeme. Zase je mezi námi v tomhle ohledu rozdíl, protože mě se nelíbí představa, že bych měla vystavit nebezpečí nějakého civila. Jenže takhle alespoň budeme moct trochu korigovat, kde se pohybuje a co dělá. "Bude fajn, když nám trochu pomůžeš. Ale musíš mi slíbit, že pokud by to začalo vypadat nebezpečně, tak zmizíš! Nechci aby ses zbytečně vystavovala nebezpečí. Nás alespoň částečně chrání odznak. Ty budeš muset být obezřetnější." |
| |
| Cranbourn St, Five guys „Neboj s trochou štěstí budeme řešit i takové věci jako nepovolené pití z veřejnosti.“ Zasmál se Will v odpověď a lehce tě po ruce poklepal, než tu svou stáhl. Nejspíš je mu tě i trošku líto, místo abys mohla pěkně pomalu začít, podle všeho jsi spadla rovnou do nějakého mega průseru. Případy jako tyhle, akorát s mafiány, přece některým policistům vydrží i celý život. Tohle snad nebude podobný případ. Modroočko v zprvu nasadilo výraz, který zcela odpovídá jejímu zjevu. Výraz puberťáka, kterého poučuje někdo dospělí nebo dokonce rodič. Najednou ale vyprskla a začala se smát. „Jasně mamko, dám na sebe pozor, a kdyby něco tak zmizím.“ S tím jak se trochu zapitvořila, je dojem dokonalý, ale pak se uklidnila a přestala se pitvořit. „Neboj se, umím se o sebe postarat. Dávej pozor na sebe, těmhle hajzlům je nějakej odznak ukradenej, možná je spíš nasere než něco jiného.“ |
| |
| Five guys Zrudnu až po kořínky vlasů, když mě nazve mamkou. Sakra, zase o tolik starší přece nejsem. Nechám to ale být a radši se k tomu nevyjadřuju. S tím odznakem jsem to taky myslela trochu obráceně ale slíbila, že bude opatrná a to je v podstatě všechno, co jsem po ní chtěla. "Veřejnou opilost bych teď docela uvítala." Usměju se unaveně na Willa. Opět se zadívám ven a upíjím sodovku. "Večer půjdu za Alexem do márnice. Budete chtít jít někdo se mnou?" Trochu doufám, že upír už bude ve stavu aby mluvil. I když tomu moc nevěřím. |
| |
| Cranbourn St, Five guys „No já myslel spíš krvácející veřejnost a pijáka z ní… myslím, že má přítomnost by doktora moc nepotěšila a já si márnici rád odpustím… zkusím, když tak něco proklepnout, možná na něco přijdu.“ Usmál se Will a zdá se, že i hladovci už mají dost a vaše posezení u pěti chlapců už se stává jen popíjením, než se zvednete. Zomba jen pokrčila rameny a taky už se věnuje jen kole. Neuniklo ti, jak spokojeně až šťastně se zatvářila, když jsi zmínila své plány. Určitě ne kvůli upírovi nebo márnici, vidí v tom vlastní cíl, vlastní doufání. „Jestli chceš, tak zavolej a dojedu…“ |
| |
| Five guys "Myslím, že Alex není taková citlivka." Mávnu nad tím rukou a k mé úlevě se mi podaří skrýt zklamání. Ani jeden z nich mě svou reakcí nepřekvapí. A co jsi čekala? Že tě jednou pohladí po ruce a pak radostně přijme nabídku aby se mohl kochat pohledem na to, jak krvácíš nějakému upírovi do chřtánu? No to bych asi opravdu chtěla moc. Usměju se na Zombu. Pořád si nejsem tak docela jistá jejími úmysly. Má Alexe ráda, čekala bych tedy spíš, že bude žárlit a obávat se mě, jako konkurence. A to jsem si myslela, že ženám rozumím. Tohle stvoření je pro mě jedna velká záhada. "Díky, budu ráda, když tam budeš." Hlavou mi prolétne mlhavá vzpomínka na předchozí noc. Ona a Alex, těsně před tím, než jsem se ocitla hlavou dolů. Líbím se jí? Chce se mnou spát? Nebo je v tom ještě něco jiného? "Takže, máme ještě kus volného odpoledne. Nějaké nápady? Co to raketové palivo?" |
| |
| Cranbourn St, Five guys Už když to říkáš, minimálně tušíš, že to tak docela pravda není. Stačí vzpomínka na včerejšek a Alexovo soustředění. Přítomnost Willa jinak než případné pokusy, by ho opravdu moc netěšila. A co teprve kdyby mu dejchal na záda, když si užívá svých hokus pokusů. Zomba je pro něj v tomto směru určitě stravitelnější. Will nemusel nijak reagovat a je zřejmé, že očividně nijak netouží, ani po márnici, která mu už při první návštěvě očividně nevoněla, ani po sledování Alexových radovánek. Ani u jednoho z pánů není nijak těžké pochopit, co se jim může honit hlavou. Zato další stvoření u stolu je mnohem větší oříšek. Chrání ho, je mu vděčná, je nepravděpodobné, že by to co jsi viděla před svým zavěšením bylo jejich poprvé. Miluje ho? A přesto zcela očividně touží po tom, abys s nimi zůstala. Nežárlí na tebe, to je zřejmé a dokonce tě neodstřelila, ani když jsi porušila slib a de facto jsi ohrozila jejího chráněnce. Proč? Teď na tebe to stvoření zamávalo přebarvenýma řasama a zářivě a zcela upřímně od srdce se úsmálo i očima. Skoro jako štěně. „No já teda půjdu kouknout po tom chlápkovi, teda jestli tam ještě je.“ Will s odpovědí nespěchá, očividně přemýšlí. „Jestli chceš zabít čas u komplu tak klidně. Myslím, že jet dráždit vojáčky osobně moc dobrej nápad není. Poth v tomhle prsty podle mě nemá, ostatně už jsem o nich hodně dlouho neslyšel. A co se týče černýho trhu, tak tam s plackou v kapse ale hlavně v hlavě jít fakt nemůžeš. Pejři teď budou zalezlí pěkně hluboko, s těma si spíš pokecáš v noci a pokud bys to chtěla zkusit z druhé strany, bylo by asi lepší bez mé maličkosti. Tedy pokud chceš něco zjistit a ne se porvat.“ |
| |
| Five guys Kývnu na Zombu i když se pořád nějak nemůžu srovnat s myšlenkou, že nám má opravdu pomáhat. Večer si o tom budu muset promluvit s Alexem. Zjistit, jak to vnímá on. Nepochybuji o tom, že je Zomba užitečná a velice schopná. Ta holka nás zbavila problému s mrtvolou a klidně bych se vsadila, že se u toho ani nezapotila. Ale je pro mě velmi obtížné dívat se na ní nějak jinak, než jako na puberťačku, která by radši měla sedět ve škole a studovat. "Buď opatrná." Zopakuju ještě a opravdu si na chvíli připadám jako matka, která musí pubertální dceři lézt na nervy. Radši to hodím za hlavu. Promluvím si s Alexem a uvidím, co mi k tomu řekne on. Pak svůj pohled opět stočím na Willa. "Páni, to je fakt výběr. Fajn, jestli nic lepšího nemáš, tak já pojedu domů a vyspím se. Jestli mám pracovat v noci, tak si potřebuju trochu odpočinout." Dopiju sodovku a zvednu se. Tázavě se podívám na Willa, jestli nebude protestovat, ačkoliv to neočekávám. "Zavoláme si ráno?" |
| |
| Cranbourn St, Five guys „Neboj“ Dcerunka se zasmála a skoro tam to mamko slyšíš, ale pokud ji tím nějak prudíš, je to zcela přebito jejím všeobecným veselým, které ji postilo, když jsi vyjevila svůj noční plán. Vyskočila a vypadá to, že vás opravdu už hodlá opustit a vyrazit za svým úkolem. Tvůj druhý společník se usmál a pokrčil rameny. „Zvykej si, tahle práce se dělá hlavně v noci, s pejrama to ani jinak nejde. Okej, brnknu IT ať nám projedou ty sklady, možná budeme mít štěstí a stavím se za někým přes zbraně, možná bude něco vědět. Klidně běž, však jestli chceš večer vést výslech, budeš potřebovat čistou hlavu. Chceš někam hodit?“ Zomba vám ještě zamávala a vyrazila na výzvědy a i Will vypadá, že je připraven vyrazit, kam jen budete chtít. |
| |
| Domů Sleduju, jak Zomba odchází. Ta holka je pro mě vážně záhada. Obrátím se na Willa a usměju se. Tohle rozhodně využiju. "Jestli mě hodíš domů, tak budu moc ráda." Zvednu se a zamířím k východu. Nechám se od Willa odvézt domů a znovu vstoupím do svého neuspořádaného bytečku. Povzdechnu si. Vždycky zapomenu na to, jaká hrůza to je. Chvíli přemýšlím, že si půjdu lehnout ale pak místo toho zamířím k hromadě, stále ještě nevybalených krabic, a pustím se do vybalování. Pár hodin mi to sice zabere ale když skončím, byt konečně začíná trochu vypadat jako byt. Stále dost smutný ale s tím stejně nic nenadělám. Dám si sprchu a ještě napíšu Alexovi smsku. Omluvím se, že jsem ráno tak rychle zmizela a na oplátku slíbím, že se večer ukážu v márnici. S tím odhodím mobil na noční stolek a padnu do peřin. Skoro okamžitě usnu. |
| |
| Z City na předměstí Sotva vypadala ze dveří, chytila tempo jako by měla v zadku malou vrtulku. Žádný tryskový pohon, neběží, jen prostě jde rychle a přitom se proplétá mezi lidmi, až se během okamžiku dočista ztratí z tvého dohledu. To s tím druhým to máš jednodušší, ten ti nikam nezdrhá, jen uklidil to, čemu by se jinde dalo říkat nádobí. „Proč ne, už jsem si myslel, že míříš rovnou k Doktorovi…“ Když se vracíte s britské chloubě mezi motocykly, je vidět, že úklid probíhá opravdu na plné obrátky. Na místě je jen jedna dodávka, další nejspíš odjedli už naložené, soudě podle toho jak vypadá interiér, už při nahlédnutí z ulice. Odstranit škody, půjde téhle partě nejspíš rychle. Dostat stavbu do původního lesku, pokud to tedy vůbec bude možné, už asi bude horší. Modrovlasé stvoření nikde nevidíš. Brzy už v sedle Triumphu, schovaná za mohutnou plochou kožených zda, opouštíš City. V tuhle hodinu je pořád ještě touhou většiny lidí dostat se do centra a tak si konečně i trochu můžete užít schopností stroje, i když stále krocené městkou zástavbou. Své pravé já si černý hřebec určitě schovává na jiné cesty. Už jste skoro u tvého neutěšeného bytu, kde usínáš a který tak kontrastuje s místem, kde se v poslední době probouzíš, když Will zamířil ke kraji a nakonec zastavil. Ptát se rovnou co se děje, je celkem zbytečné, přes tlukot stovek koňských srdcí, bys stejně moc neslyšela. Už u kraje se Will ze všeho nejdřív vrhl na mobil, teprve potom se otočil na tebe. „Zpráva od kapitána, hodili nám další případ na oddělení. Nahé mužské tělo, ukřižované na zdi se stříbrným hřebem v srdci.“ |
| |
| Mrtvola Přitisknutá k rozložitým zádům se ztratím ve vlastních myšlenkách. Chvilku mi trvá, než si uvědomím, že Will zastavuje aniž bysme dorazili k mému bytu. Zmateně se na Willa podívám. Mám chuť začít křičet. Jako kdybysme toho už teď neměli až nad hlavu. Nakonec se ale smířím jen s tichým povzdechem. "No tak jedeme. Alespoň budeme mít šanci prohlédnout si místo činu z první řady." Ukřižovaný chlap ale nevěstí nic dobrého. Nemá cenu abychom se dál vybavovali. Dokud si mrtvolu sami neprohlédneme, tak víc informací nezískáme. Znovu se pevně chytím Willa kolem pasu a nechám ho aby nás odvezl. A to už jsem se začínala těšit, jak se doma natáhnu. |
| |
| Factory Rd. „První už nebudeme… spíš se divím, že tam to stříbro zůstalo.“ Will se s tebou nijak nepře, nepřemlouvá tě. Jen ještě odeslal nějakou zprávu a znovu vrazil paty stádu do slabin. Cesta je dlouhá, vracíte se zpět co City, abyste přejeli přes Temži a po druhém břehu ho opět opouštíte. Míříte k městskému letišti, projíždíte kolem bariéry a nakonec končíte v uličce sevřené mezi továrnou a příměstskou železnicí. Periferie jak vyšitá. Nakonec zastavujete před modrou bránou do továrny, nad níž vás velkoformátový transparent vyzívá: „Save our sugar“. Nakonec proč ne, o životě ani zmínka. Ostraze stačila placka a podle všeho nejste první, v rychlosti Willovi popsal cestu a tak za chvíli už jste u hloučku a několika policejních aut. Sanitka zde očividně potřeba není. Když se dostanete skrz dělníky na čumendě, nabízí se vám celkem jasný pohled. Prostor ohraničený páskou, působí trochu obraz z křížové cesty, jedno z posledních zastavení. Hlavě díky ústřední postavě, mezi biřici, kteří sice nebodají kopím pod žebra, ale jinak do obrázku celkem zapadnou. Samotná ústřední postava není žádné tintítko. Určitě váží něco přes metrák a i když nedosahuje Willových kvalit a proti němu působí trochu šlachovitěji, i ukřižovaného bys typovala na zápasníka. Pevné a jasně vyrysované svaly, silný hrudník a trochu neprofesionálně mohutné přirození, ani ne tak do délky, jelikož to nyní ani moc posoudit nelze, ale i nynější šíře je značná. Na obranu toho pohledu je možné říct jen to, že se doslova pohledu nabízí, jelikož celé tělo je asi půl metru nad zemí. Doširoka rozevřené ruce s hřeby v zápěstí, nohy přibyté nad kotníky, trochu vbočené. A zlatým hřebem je stříbrný hřeb skoro uprostřed mohutné hrudi. Dojem ukřižovaného umocňují i stopy toho co bys mohla nazvat bičováním. |
| |
| Na kříži Teprve po cestě na místo činu mě napadne, že bych tam možná mohla narazit na Alexe. Mrtvola beztak nakonec skončí na jeho pitevním stole. Jistě si ho i rád prohlédne přímo na místě. Vlastně mě ta myšlenka, že bych ho mohla vidět, potěší. Snažím se zakrýt to tím, že se s ním alespoň budu moci domluvit na pokračování experimentu a optat se, jak se náš pacient má. V další řadě se pak taky omluvit za to, že jsem ráno utekla aniž bych se s ním rozloučila. Ale pravda je mnohem prostější. Těším se, až ho uvidím. Cesta mi přijde skoro nekonečná a když konečně zastavíme mám chuť začít si stěžovat. Nejsem zvyklá takhle cestovat a bolí mě zadek. Vrátím Willovi helmu a skrze hlouček čumilů se dostaneme k našim kolegům. "Myslíš, že je to upír?" Zeptám se Willa. Přemýšlím, proč by si jinak dával tu práci s naaranžováním těla. I když ani u upíra mi tahle poloha nedává moc smysl. Opravdu to není moc hezký pohled. Nahé mužské tělo, vystavené jako Kristus na kříži. "Ten kdo mu to udělal asi nebyl člověk. Není to žádný drobeček a takhle ho tam přibít, k tomu potřebuješ dost síly." Uvažuju nahlas. Jsem přesvědčená, že je to práce nějakého supernaturala. Rozhlédnu se kolem sebe a hledám kapitána nebo Alexe. Ať alespoň zjistíme, kdo je naše oběť. |
| |
| Factory Road, Ukřižování Myšlenka, se kterou si pohráváš během dlouhé cesty. Možnost potkat Alexe na místě činu. Odpověď se samozřejmě dovíš až na místě, ale jednu jinou jsi dostala při svém vlastním poznání. Těšíš se na něj. Na místě činu, nebo snad jen expozice, na tebe v tomto směru čekalo jisté zklamání. Nevidíš ani Alexe, ani Kapitána a jelikož nevidíš ani zrzavou palici, kterou dík kusým informacím, můžeš pojmenovat jako Reno Tarshil, Vlastně to není ani takové překvapení, pokud Will dostal zprávu jakmile se dostala ke Kapitánovi a napsal, že tam jedete, proč by sem lítal i někdo jiný. Přesto krom uniforem, které se spíše starají o dav, tu jsou i detektivové a laborka. Ta se na rozdíl od druhé dvojice opravdu činní, zatímco si detektivové dávají kávu u auta. Nejspíš proto, že teď už je to vaše a oni mají klid. Will stejně jako většina přítomných kolem upírá pohled na ukřižovaného, prohlíží si ho. Na tvá slova reaguje, aniž by se k tobě otočil. Je zřejmé, že se snaží scénu obsáhnout, zachytit všemi smysly a hlavně pochopit. Na tvou první otázku reaguje celkem brzo zavrtěním hlavou, na jeho slova si pak musíš počkat ještě o chvíli déle, přitom se stihneš ujistit, že se nikde z davu mezitím nevyloupl ani Kapítán a není tu ani Alex, kterého by jistě něco takového zajímalo ať tady nebo posléze u něj na stole. Obojí by se nejspíš dalo zařídit. „Máš pravdu, tohle neudělal člověk… udělali to upíři a ten na zdi byl vlkodlak. Týrali ho nebo mučili, bičovali ho něčím se stříbrnými hroty.“ |
| |
| Na kříži Sakra, tak to vypadá, že jsme si kromě práce, kterou už tak nezvládáme, nabrali ještě další ošklivý případ. Daleko víc mě ale hryže, že tady není Alex. Potlačím své zklamání. Uvidíš se s ním večer. Tak nebuď jak puberťačka. Pokusím se místo toho radši soustředit na případ. Po tom, co mi Will řekne zaměřím svojí pozornost na rány po bičování. Já bych řekla, že byly způsobené ostnatým drátem ale v tomhle musím svému parťákovi věřit. Stejně jako v tom, že jde skutečně o vlkodlaka. Přemýšlím, jestli to Will poznal po čichu, nebo jestli jsou na těle nějaká znamení, kterých jsem si jen nevšimla. Kromě toho, že je ukřižovaný hodně obdařený, tak ale nic nevidím. "Máš nějakou teorii, proč mu to udělali?" Bez pomoci svého parťáka bych se asi moc daleko nedostala. Přemýšlím, kdy ho přestane bavit vodit mě všude za ručičku. Pravdou ale je, že on skutečně má daleko víc zkušeností a jakožto vlkodlak, i těch dost osobních. |
| |
| Factory Road, Ukřižování … nebo mu můžeš zavolat. Určitě by přijel… I to by mohly tvé druhé myšlenky použít. Ostatně telefon na něj máš a kdyby ne kvůli tobě, tak kvůli tomu co je na zdi, by přijel určitě. Stejně tak by ho jistě potěšil dáreček v podobě tohoto těla na jednom z jeho oltářů. … a tvého na druhém. Donutíš se soustředit svou pozornost jinam, nebo se tím jen schováváš před druhými myšlenkami? V každém případě, teď tu před sebou máš novodobého Krista, akorát že bez kříže. Možná máte pravdu oba. Ty s ostnatým drátem a on se stříbrem. Tedy pokud má pravdu s tím, že jde o vlkodlaka. Pokud ano, tak dává stříbro smysl. Jelikož ho jistě bičovali ještě před smrtí a ne až po ní. Prohlížíš si jeho tělo dál, samozřejmě se snahou vyhnout se jedné oblasti se dostává do pasti. Je to stejně jako, když někdo řekne, že nesmíš myslet na žraloky. Přesto tam nic zvláštního nenacházíš, zato při hledání nějakých značek na těle jsi přece jen nějaké našla. Tetování, jednoduché, možná vězeňské. Nejsi sama, kdo si prohlíží tělo, i tvůj parťák jde blíž a s odpovědí chvíli váhá. Přesto z toho nemáš pocit, že by ho tvá otázka otravovala, vypadá spíš, že se soustředí a jako by na takové otázky byl zvyklí. „Muselo jich být víc… nejméně dva, ale spíš tři nebo čtyři. Klidně může jít o náhodu, opilá skupinka kamarádíčků narazí v noci na poláka, blbě se na ně podívá a skončí umlácenej trubkama. Ale spíš si myslím, že je to cílený. Pokud šly konkrétně po něm, tak z něj asi chtěli něco vymlátit. V každém případě je to podobné jako ty zakolíkovaní u Carmen. Když někoho zabiješ, tak ho většinou nearanžuješ. Tohle mě přijde jako vzkaz.“ |
| |
| Na kříži Možná, že by i Alexe něco napadlo. Je to patolog, určitě viděl spoustu ošklivých věcí a třeba se už s něčím podobným setkal. To by stačilo! Sama cítím, že teď už si jen hledám výmluvy. Tak jako tak, to tělo s největší pravděpodobností skončí na jeho pitevním stole. Na to, jestli už viděl něco podobného se ho můžu zeptat i později. Ostatně teď trávím v márnici pomalu víc času než u sebe doma. "Pravda, takovouhle věc někomu neprovedeš jen proto, že ti to přijde esteticky vhodné." Prohlížím zatlučené hřeby a snažím se zjistit, jestli ještě žil, když ho tam přitloukli. Pravděpodobně by hodně krvácel. "Myslíš, že by tady mohla být nějaká spojitost? Mohlo jít o odvetu." Uvažuju nahlas a trochu odstoupím. Nějak mi blízkost nahého mužského těla není moc příjemná. Proč zrovna ukřižování? "Nebo se z něj snažili dostat nějaké informace." |
| |
| Factory Road, Ukřižování …to není tak jisté, když to nepojistíš. Jsou to výmluvy, pokušení nebo hlas rozumu? Přeci jen v Londýně je hned několik nemocnic a na rozdíl od tebe, ti co rozhodují, které tělo kam doputuje, nejspíš neví o Alexových zálibách. Pokud nakonec skončí u něj, zcela jistě budeš mít příležitost se zeptat, nakonec už jsi opravdu u něj nebo v márnici víc doma, než v té bídě, kdesi na předměstí. „No najdou se i tací…“ Morbidní humor od Vlkodlaka? Nakonec to není zase tak divné a tahle pro někoho nejapná odpověď vlastně není ani odpovědí, jen prostě plácnutí bez rozmyslu s lehkým úsměvem na tváři a pokrčením ramen. Prohlížíš si tělo, šrámy na zádech, tedy ty začátky a konce, které vidíš z boku, jsou krvavé a dalo by se říct otevřené. Okolí železných hřebů je na tom o něco lépe, ale i zde je krve dost, ostatně to samé a v největší míře platí pro stříbrný hřebíček, který prorazil pumpu. Nezdá se, že by ho někde zabili a pak sem dovlekli mrvolu, seš si celkem jistá, že poslední hřeb mu zasadili až na zdi. „Těžko říct, ale je to klidně možné. Pokud je to nějakej hlavoun, tak by mohlo jít o odvetu, ale spíš bych to viděl na zprávu, taková MMSka...“ Teď už nevtipkuje, tedy ne bezmyšlenkovitě, je celkem jasné, že i on nyní přemýšlí nad tímhle obrázkem a jeho významem. „…Pokud to souvisí s naším případem a pokud se z něj snažili něco vymlátit, tak nejspíš kde je nevěsta. Pokud by byla doma, tak by jich tu asi vyselo víc.“ |
| |
| Na kříži Přestanu sama sebe trápit. Ustoupím opět o něco dozadu abych stála Willovi za zády a rychle vyťukám SMSku. Zkusím Alexe nalákat na čerstvou mrtvolu. Třeba se chytí. Nechci ale, aby můj parťák postřehl, že jeho neoblíbený doktor na jeho místě činu, je moje práce. Tohle je tak pubertální. Mám pocit, že se mi ten hlas skoro vysmívá. Já jsem ale konečně spokojená. Schovám mobil a vrátím se k Willovi. Teď se teprve můžu soustředit na práci. Na jeho morbidně humornou poznámku nijak nereaguji. Tedy alespoň doufám, že to byl humor. Zamyslím se nad jeho slovy a pak se na něj vážně podívám. "Dobře, kdybych na tuhle myšlenku navázala a pokračovala v ní. Kdyby to opravdu bylo propojené. Mohlo by to pak znamenat, že náš vlkodlačí gang nakonec uspěl a nevěstu se jim opravdu podařilo unést. V tom případě je tohle vzkaz od Sjörgena." Znovu se podívám na ukřižovaného muže. Musel trpět a oni chtěli aby bylo vidět, že trpěl. "To bysme možná měli očekávat víc takových...uměleckých děl." |
| |
| Factory Road, Ukřižování Nástroj uspokojení v ruce zavrněl a dušička už má pokoj. Teď se ukáže, jestli ho jedna mrtvola přiměje vytáhnout ruce z jiné. Otázka toho čeho si William všiml nebo nevšiml, zůstane asi jeho tajemstvím. Místo toho se věnuje tvým slovům, která před ním netajíš. „Pravda, smečky by tu asi ukřižovali někoho jiného… ale máš pravdu, pokud v tomhle jedou klany, tak si asi užijeme hodně uměleckých instalací.“ Stále nedává najevo, jestli zná důvod tvého couvání a i přes morbidní humor, se nijak nesměje. Vypadá to, že i on to už s Kristem vzdal a rozhodl se, že víc už z něj nedostane. „… jenže pořád nevíme, kde je nevěsta nebo její tělo a ani Proč. Směčky a Klany v Londýně fungují už dlouho, v něčem si konkurují, občurávaj rohy, kolíkujou území, ale jestli máme pravdu, tak tohle zavání válkou gengů.“ Vypadá to, že Will už opravdu o INRIho ztratil zájem a chce se vrátit k mašině, když ti znovu zavrní mechanický kamarád. |
| |
| Na kříži Doufám, že Will nic nepostřehl a jestli, tak budu radši, když si to nechá pro sebe. Radši budu žít v blaženě nevědomosti, než abych poslouchala nějaké kousavé poznámky, které bych si ale zcela jistě zasloužila. Sama jsem přeci na Alexe nadávala ze všech nejvíc a teď tady předvádím takovéhle divadýlko. Naše vyhlídky jsou ale čím dál lepší. Jestli má Will pravdu a hrozí tady, že se tyhle dvě skupiny do sebe pustí, bude to krvavé. A my budeme přímo ve středu toho všeho. To není příliš nadějná vyhlídka do budoucnosti. Navíc by potom ta budoucnost mohla být daleko kratší, než jsem doteď předpokládala. Will se tváří, že už tady skončil. Já naopak stále otálím. Důvod je zcela prostý. Nechce se mi opouštět místo činu, když existuje naděje, že by se tady ukázal náš společný známý. Mobil zavrní a já se po něm možná až příliš rychle vrhnu abych si přečetla zprávu. |
| |
| Factory Road, Ukřižování Jako by nestačilo, že v televizi skoro nonstop informují o válce v Sírii a bojích skoro všude kam se člověk na mapě podívá. Jako by nestačilo, že terorismus, hlavně v podobě střílení a najíždění do lidí, se stal stejně populární jako svého času Kelly Familly. Jako by nestačil Brexit a s tím spojené problémy poláků a jiných. Nakonec jako by v tom guláši nestačilo samo Vystoupení a Obrázky uhlazených tváří z Ligy na billboardech. Teď si tu ještě budou vyřizovat účty nějaké klany upírů se smečkami vlkodlaků a je jasné, že když se budou rvát oni, začne vařit krev i v ostatních. Lepší dobu na stěhování do Londýna a pro kariéru sis prostě vybrat nemohla. Will už je na okraji pomyslného jeviště, když se otočil. „Chceš svést, nebo se ještě zdržíš?“ V jeho tváři nevidíš nic, co by se rovnalo neverbální kousavé poznámce. Na obrazovce tvého vrnícího kamaráda je celkem krátká zpráva: Super, za dvacet minut jsem tam. Zdá se, že tvůj společník není jediný, kdo už má pocit, že představení skončilo. Dělníků v hledišti ubylo natolik, že nejen vidíš na černé hřebce, ale i na jejich stejně černého kamaráda s dlouhým zadkem a bílíma záclonkama. Laborka už sudnává svá čísilka, se kterými si výjev ozdobila a zdá se, nic nebrání tomu celé divadlo zabalit a odvézt. |
| |
| Na kříži Přečtu si zprávu a podaří se mi zachovat naprosto neutrální výraz. Srdce mi ale poskočí. Jen na willa mávnu. "Jeď bezemě. Trochu se tu zdržím." Nijak nespecifikuju, co chci dělat a vlastně ani neočekávám, že on by se na to zeptal. "Zítra ráno si dáme vědět. Já, jak šel...pokus. A ty, jestli jsi něco vyšťoural." Usměju se a kývnu na rozloučenou. Pak zamířím zpátky k tělu abych trochu pozdržela techniky. Sice počítám s tím, že jim chvíli zabere, než se odhodlají tělo sundat. Ale přeci jen, nemusí nikam spěchat. Byla bych ráda, kdyby měl Alex příležitost prohlédnout si tělo tak, jak je. Ještě nedotčené. I když hádám, že on mi dokáže daleko víc říct, z obsahu mužova žaludku. Navíc si nemůžu pomoci. Tělo připíchnuté na zdi mě prostě fascinuje. Taky mě přesvědčuje o tom, že bych se sama nerada dostala do rukou těm, co mu tohle udělali. Ale fascinaci nemůžu popřít. Tolik práce si s tím dali. Zajímalo by mě, jestli alespoň zjistili, co chtěli. |
| |
| Factory Road, Ukřižování Tvé očekávání se alespoň v tomto bodě naplnilo, jelikož se jen usmál a pokrčil rameny, ale na nic se nezeptal. Ale beze slova přece jen neodjel, ale přidal ho až v sedle, těsně před tím, než koně zařehtali a jakékoliv mluvení by bylo zbytečné. „Tak ráno, dávej na sebe pozor.“ Ke slovům přidal ještě mávnutí a odcválal až mu vlasy na Logenově palici zavlály. Ta helma v brašně je očividně pro případný batůžek a na jeho štětinách nemá co pohledávat. Ve svém druhém odhadu ses ale naopak trochu přepočítala. Technici se nejspíš odhodlávali už dlouho před tím, jelikož když k nim obrátíš pozornost, už s kleštěmi v rukou zápasí s hřeby v nohách. Očividně si nehodlají uříznout ostudu s tím, že by začali na rukou. Celý výjev tak získává další rozměr a připomíná klanění se ukřižovanému spasiteli a líbání jeho nohou. Zároveň je ti jasné, proč na všech obrazech a sochách má Kristus, zástěrku kolem pasu. To co visí uctívačům nad hlavami, svatosti zrovna nepřidává. V náboženském vytržení se ostatně netváří ani technik, kterého jsi vytrhla od práce svým přáním. Tvou placku už viděl, takže otázku kdo seš, si odpustil, ale očividně se mu dostává i jiných. „Nevidím důvod, všechno máme zdokumentované a Vy už jste taky podle všeho skončili a támhle už čeká auto, aby ho odvezli na patalogii.“ |
| |
| Na kříži Dívám se za Willem jak odjíždí. Ty víš, že není blbej a že mu to došlo. Ozve se mi posměšný hlásek v hlavě. Tohle divadýlko ti u něj kladné body určitě nepřidalo. V duchu zakleju a odvrátím svůj pohled. Proč jen někdy nemůžu profackovat svoje vnitřní "já". Nechci se s muži hádat, ale jak to tak vypadá, nebudu mít jinou možnost. "Jo, my jsme skončili. Ale chci ještě počkat na názor jednoho...experta. A chci aby si místo činu mohl prohlédnout, tak jak je. Neporušené!" Přibarvím trochu Alexovu profesi. "Dejte mi ještě půl hodiny a pak si s ním dělejte co chcete." Pokusím se o rozkazovačný tón a abych svým slovům dodala váhu, založím si ruce na hrudi. Ty válíš! Jásá moje vnitřní já. Nejdřív uděláš z Willa pitomce a teď proti sobě ještě poštveš tyhle chlapy. Brzy budeš oblíbená asi jako vyrážka. |
| |
| Factory Road, Čekání na doktora Tvé druhé, třetí a možná i čtvrté myšlenky dneska opravdu válí. Triumph s Wolverinem v sedle už je tak daleko, že neslyšíš ani jeho divoké řechtání. Fackovat se můžeš dle libosti, na tom co se stalo, už nic nezměníš a pokud ti sundají tělo a odvezou, kdo ví kam, tak to navíc bylo zbytečně. Ať už si u Willa na stupnici stojíš jakkoliv, nedává tvůj případný sestup nijak znát. Tvou pozornost si však žádá Londýnská verze Horácia. I ty brejličky ve vlasech má, jen si jich asi tolik neužije, vzhledem k britskému počasí. Samozřejmě, když pomineme skutečnost, že v noci jsou sluneční brýle úplně marné. Tvá slova na něj očividně moc velký dojem neudělala. Když se kouká na hodinky, vypadá to, že už by nejraději byl někde jinde. Možná doma, s rodinou, nebo kdo ví možná s milenkou. Takto si jen založil po tvém vzoru ruce na hrudi, kterou má o něco plošší než ty. „Pro mě za mě, my máme hotovo a nikomu se tu nechce trčet. Klidně Vám ho tu necháme pro toho Vašeho experta, ale sundáte si ho pak sami.“ |
| |
| Čekání na doktora Těžko mu můžu vyčítat, že se tu nechce déle zdržovat. Ale já jsem sakra detektiv a když řeknu, že s ním ještě nejsme hotovi, tak má stáhnout ocas a mlčet. Nakonec přistoupím na jeho podmínku. "Fajn, sundáme ho potom sami." Netuším sice jak, takže můžu jen doufat, že Alex bude připravený na to, že si ho bude moct odvézt. A vlastně ani myšlenka, že tady s ukřižovaným zůstanu sama mi nedělá moc dobře. Místo se rychle vyklízí. Policisté už skoro všichni odjeli a čumilové už jsou pryč úplně. Měla ses na to vykašlat. Poradím moudře sama sobě. Začínám uvažovat nad tím, jestli bych neměla navštívit psychiatra. |
| |
| Factory Road, Čekaní na doktora „Fajn… výsledky vám pošleme na oddělení,“ Očividně jediný ocas, který tu je nyní stažený mezi nohama a mlčí, je ten na zdi. Ten co stojí před tebou, by si to s tebou asi klidně rozdal. Ale vzhledem k tvému zájmu o jinou osobu, jen mávl na svou kohortu a během pěti minut jsou hotovy k odjezdu. Netrvá to ani deset minut a co se týče policejní přítomnosti, jsi tu sama. I čumilové za páskou se začali trousit pryč, ale sama jsi přesto nezůstala. Samozřejmě ses spolu s Kristem dostala do centra pozornosti. Samozřejmě, cítíš pohledy těch zbývajících mužů. Slyšíš jejich mumlání, které určitě krom Krista řeší i tebe. Svým rozhodnutím ses dostala do situace, kdy jsi tu tak nějak sama mezi nimi a aby to bylo ještě lepší jediná žena mezi muži. Scénársti hororů a pornofilmů, které si stran scénáře s horory moc nezadají, by z tebe měli určitě radost. Jako by některý z těch scénáristů vzal pero do ruky a začal psát tvůj příběh, vidíš, jak se na jednom místě zvedla páska a na pomyslné jeviště vstoupila nová postava. Možná tu byla celou dobu někde v davu, nevíš, nevšimla sis ho. On si na oplátku nevšímá příliš tebe, jen krátce k tobě obrátil hlavu, když podlezl pásku a jde směrem ke Kristovi.  |
| |
| Čekání na doktora Sleduju, jak si pakují věci a mizí. Tahle situace se mi ani trochu nelíbí. Těch pár lidí, co se tu ještě ochomýtá se mi ani za mák nelíbí. Najednou si připadám zranitelná. Bez Willa, budícího respekt, za zády. Bez kolegů od policie. Nakonec bych možná byla vděčná za to, že mě tu s ukřižovaným nechají samotnou. Opřu se zády o zeď a z kapsy vytáhnu mobil. Je to spíš jen gesto, kterým zakrývám nejistotu. Ve skutečnosti se na rozsvícený displej skoro ani nepodívám, protože moji pozornost přitáhne muž. Podleze pásku a vydá se k mrtvému. Trochu se zamračím a schovám mobil do kapsy. Zároveň s tím přes bundu zkontroluju pistoli v podpažním pouzdře. Nijak mu nebráním ačkoliv tohle je stále místo činu a dokud odsud já a mrtvý vlkodlak neodejdeme, tak by sem nikdo cizí lézt neměl. Moje zvědavost je ale větší. Navíc je to chlap jako hora a podle jeho výrazu soudím, že nějaké napomínání, by stejně nepomohlo. Se založenýma rukama na hrudi a lehce zvednutým obočím sleduju jeho počínání. Postavou mi muž trochu připomíná Willa. Třeba je to taky vlkodlak. Třeba ví, co je ten ukřižovaný zač. Zbystřím pozornost. |
| |
| Factory road Mobil, ten opravdu ne příliš účinný bezpečnostní prvek, mizí zase v kapse. Nakonec co bys s ním asi udělala, kdyby se někdo o něco pokusil, selfíčko, nebo bys po něm těch stopadesát gramů plastu hodila? Zamračeným pohledem sleduješ nově příchozího a rukou kontroluješ Browling, je tam. Vazba na tvé mračení nijak nereaguje, ani na gesto, které není úplně nenápadné. Jen chvíli se zastavil tváří tvář Kristovy, pak hlavu sklonil. Jen na chvíli, protože v zápětí se sehnul a prsty chytil hřeb, se kterým si před tím hrála Laborka. Vidíš jak se napjali svaly na jeho paži a slyšíš skřípání. |
| |
| Čekání na doktora Tak tohle ne! Ať chci nebo ne, musím zasáhnout. "Hej! Nechte to být!" Vyrazím k němu rychlým krokem. Možná, že technici a policie už jsou pryč. Ale tohle je pořád místo činu. Moje místo činu. A já nedovolím nikomu aby s čímkoliv hýbal, dokud Alex nebude mít možnost si to sám a nerušeně prohlédnout. Od muže mě dělí jen několik málo kroků. Cítím, jak mi srdce divoce buší. Browning už mám v ruce ale ta je zatím skloněná a míří k zemi. Jestli je to dlak, tak nemáš šanci ruku zvednout. Skvělé, a co trocha podpory? |
| |
| Factory road Jen se na tebe ohlédl, když jsi promluvila a vyrazila. Při tom ohlédnutí do strany, se jeho tahem napjatá ruka pohnula a za skřípění vytáhla hřeb ze zdi a posléze i z Kristovy nohy. Není namyšleně povýšený, neobrátil pohled zpět a nedělá, že tam nejsi. Tvé zbraně si zcela určitě všiml už před tím a nyní když ji máš v ruce, ji samozřejmě vnímá také. S úctyhodným kusem železa mezi prsty se narovnal. Nemusíš být nijak výjimečný pozorovatel, abys vnímala to, že je ve střehu. „Nepleťte se do toho, tohle se vás netýká… odnesu ho.“ |
| |
| Čekání na doktora Netýká? Netýká?! "To nemyslíte vážně. Nemůžete ho jen tak odnést. Až tady skončím, tak ho sundáme. Ale poputuje do márnice." Nechci ho zastřelit. Střelím pohledem k hřebu v jeho ruce. Dalo by se tvrdit, že teď už je i ozbrojený. Stále mám ale teorii, že jde o vlkodlaka a v takovém případě, by zbraň ani nepotřeboval, aby mě dokázal odpravit. Hlavou mi prolétne myšlenka na zuřícího Willa v tom parku. Nechtěla bych aby se něco takového zaměřilo na mě. Jsem tady sama a bez zálohy. Tohle musím vyřešit v klidu. "Vy víte, kdo to je?" Kývnu k ukřižovanému muži. |
| |
| Factory road Na tvůj Browling nekouká, možná po něm také střelil pohledem, jako ty po jeho hřebu. Tebe si změřil pohledem už před tím a nyní se kouká do tvé tváře, poměřuje si tvou vůli. Nakonec to co máš v ruce je jen její nástroj. Podobnost tělesné konstrukce tohoto muže a Williama je opravdu nasnadě a s ní i poněkud nepříjemná možnost ohledně neznámého. Tvé druhé myšlenky, které ti tak rády pomáhají, ti naservírovali vzpomínku na zuřícího Williama v parku, jistě proto, aby ti dodali kuráže. Neznámí zatím působí klidně, sebevědomě. Nechal tě domluvit, možná ani on netouží po boji. „Je to přítel a myslím to vážně. Opravdu se Vás to netýká a opravdu si ho odnesu.“ |
| |
| Čekání na doktora "To mě mrzí, že je to Váš přítel. Bohužel vám ale opravdu nemůžu dovolit ho odsud odnést." Zatím nejedná nijak agresivně, ale já se bojím, že když to budu příliš protahovat, mohlo by se něco pokazit. "Pracujeme na jednom případu a máme teorii, která zahrnuje i tady pana..." Konec věty nechám viset ve vzduchu v naději, že se chytí a prozradí mi alespoň jeho jméno. Ohledně toho, že i muž předemnou je vlkodlak jsem si čím dál jistější. Možná bych měla poprosit Willa o nějakou radu, jak je snáze rozpoznat. Takovéhle dohady by mě jednou mohly stát život. "Možná byste mi chtěl pomoci ho pomstít." To slovo se mi nelíbí ale vím, jaká nevraživost mezi upíry a dlaky panuje. Zkusím jí využít. |
| |
| Factory road Stále to vypadá, že ani Neznámý příliš netouží zkoušet to vy stylu divokého západu. Stejně tak ale vidíš, jak tvá slova naráží do jeho tváře jako do skály. Jen s tím rozdílem, že skála sebou zamítavě nezavrtí a ani se nepousměje. „Vy mě nerozumíte, už jsem řekl, tohle není Vaše starost. Já se vás neptám na dovolení. Zapomeňte na celý případ, na teorie, na Něj. Tohle se Vás netýká, My si to vyřešíme sami a Jeho si odnesu, do žádné márnice nepůjde.“ |
| |
| Čekání na doktora Namíchnu se a dojdu těsně k němu. On nevypadá,. že by mi chtěl ublížit. Sám říká, že se mě to netýká. Nemá tedy důvod. "Takhle by to možná fungovalo před Vystoupením. Ale ne teď!" Zasyčím tak, aby to slyšel jen on. "Tohle není džungle kde platí zákon silnějšího. Chtěli jste svá práva a dostali jste je. Teď, když dojde ke zločinu, tak nemůžete prostě jít a vzít věci do vlastních rukou." Je mi jasné, že ho chtějí pomstít sami. Ale pokud má Will pravdu, tak tohle byla reakce na jejich vlastní akci. Ať už je Sjörgen jakýkoliv parchant, tak to byli vlkodlaci, kdo "si začal". "Jediné, co vám můžu dovolit. Je pomoci mi to vyšetřit." Už spolupracuji s Alexem a se Zombou, další by nemohl být na škodu. Navíc stále ještě doufám, že z něj nějakou informaci vyždímám. |
| |
| Factory road Soustředíš svou pozornost na Neznámého, jen periferně vnímáš změny v okolí. To jak se scéna vylidnila, zvláště pak když jsi vytáhla zbraň a i těm pomalejším začlo docházet, že napětí houstne. Jen ti nejvíc zvědaví, nebo možná spíše natvrdlý. Žádní novináři, kterých by tu jinak bylo plno, ti jistě ke svému vzteku zůstali za branou do areálu. Namíchla ses, došla jsi až k němu a vypálila na něj svá slova. Pořád je ve střehu a až na zavrtění hlavou a tiché vydechnutí nosem, které působí jako něco mezi pousmáním a povzdechnutím, během tvých slov nijak nereaguje. Sotva jsi však domluvila, jeho reakce byla natolik blesková, že rázem utnula jakékoliv pochyby o jeho lidství. Trochu se zpožděním, až když tvá hlava lehce klepla do zdi pod Kristovou paží, si tvůj mozek skládá, co se stalo. Cinknutí hřebu, dlaň, která chytila tvou paži a trhla směrem k němu, přímo proti druhé, která tě jak panenku chytla za krk a v obrátce lehce pozvedla a přirazila zády na zeď. Cítíš ono dvojí sevření, jedno na krku a druhé kolem zápěstí ruky, ve které svíráš Browling. Pevné nesmlouvavé a přesto ne smrtelné a ničivé. Teď je to on kdo se k tobě přiblížil ještě víc, nesyčí a trochu nečekaně ani nevrčí. „Nepleťte se do toho, čemu nerozumíte. Nechte nás to vyřešit po svém. Nechcete přece, aby začali umírat lidé.“ |
| |
| Vlkodlak Mohla bych na sebe být naštvaná. Můžu si za to přeci jen sama. Přiblížila jsem se k němu příliš a neměla jsem tak čas nějak se bránit. Něco mi ale říká, že by mě bez problému přemohl i kdybych byla několik metrů od něj. To jen moje naivní lidské myšlení by mělo pocit, že jsem "v bezpečí". Přesto ale nemám pocit ohrožení. I díky tomu se mi podaří zachovat klid a nezačít se okamžitě cukat. Klidně na muže hledím a jen lehce potřesu hlavou. "Kdyby bylo po mém, tak neumře nikdo. Mrtvý vlkodlak mi vadí úplně stejně jako mrtvý člověk." Vážně mu hledím do očí. "Nemůžu to nechat být i kdybych sebevíc chtěla. Tohle byla odplata. Vzkaz. Chci to jen ukončit dřív, než se to zvrhne v krveprolití." Srdce se mi trochu rychleji rozbuší. Je mi jasné, že to vlkodlak musí cítit. "A jestli mě nechcete zabít, tak bych Vám radila abyste mě pustil. Ohrožujete detektiva ve službě." Poradím mu jemně. |
| |
| Factory road Možná jsi ho odhadla přece jen správně. Kdyby ti chtěl ublížit, jsi už mrtvá a stejně tak snadno se tě mohl zbavit a než se vzpamatuješ odejít i s tělem. Z nějakého důvodu s tebou mluví. Možná i to, že nehledě na to, že tě doslova drží pod krkem, zdá se stále klidný, přispívá i k tvému relativnímu klidu. Poslouchá tě, i když z jeho výrazu tváře ti je jasné, že jsi ho nijak nepřesvědčila. Tvá poslední poznámka v něm opět vyvolala ono vydechnutí, ve kterém je slyšet smích. „Věřte mi, že to je to poslední co mě trápí…“ Potom ale jeho pohled zvážněl, ale jeho prsty naštěstí zůstávají pořád v klidu. „Jste paličatá jak mezek, možná bych se vás měl zbavit… Co musím udělat, abyste do toho přestali šťourat? Máte pravdu, je to vzkaz, ale absolutně netušíte, do čeho se motáte. Je to delikátní záležitost. Chceme to zastavit dřív, než někomu prasknou nervy a začne masakr a Vy se svým vměšováním můžete zavit to, že už se to nebude dát zastavit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nijak se nesnažím z jeho sevření dostat. Mluvím s ním stejně klidně, jako kdybysme seděli v nějaké restauraci nad šálkem čaje. "Řekla jsem, že, že to nemůžu nechat být. Jednou je to policejní případ a když ne já, tak se v tom bude vrtat někdo jiný. Ale vždycky se ukáže někdo, kdo do toho bude strkat nos. Jestli jste nechtěli svědky, a chtěli jste si to vyřešit po svém, neměli jste dovolit aby to tělo někdo našel. Já jsem ale, narozdíl od jiných, ochotná se dohodnout. Jsem ochotná...spolupracovat." Sleduju výraz jeho tváře, jak bude reagovat na moji nabídku. "Tvrdíte mi, že netuším, o co jde. To je dost možná pravda. Tak mi to pomožte pochopit. Já se můžu dostat tam, kam vy ne. A obráceně. Jestli mi říkáte pravdu a skutečně to chcete zastavit dřív, než dojde k masakru, tak máme stejný cíl. Nemyslíte, že pak by bylo jen logické, abysme si navzájem pomohli?" |
| |
| Factory road Klidně, i když dlouhé proslovy jsou poněkud vysilující. Vlastně je dobře, že drží i tvou ruku, alespoň se máš o co opřít. Přesto, když už na to některé z tvých myšlenek dojdou, je vlastně s podivem, že ti tahle minimálně nepříjemná pozice, fyzicky zase tolik nevadí. Zatímco si tvé druhé a další myšlenky hrají, tvé hlavní pracují s očima a sledují jeho tvář. Tentokráte nemáš moc problémů jeho reakci rozpoznat, ostatně příliš se neliší od jeho předchozích. Jen smích je výraznější. „Vy jste dobrá… a jak jsme to asi měli udělat. Myslíte si, že nám to někdo ohlásil předem, nebo že jsme to udělal já?“ Ani tentokrát není smích výrazem dobré nálady, jako spíše výsměchem beznaději, posteskem. I proto jeho tvář neovládá dlouho a oči zůstávají vážné. Přesto na svém krku i paži cítíš jistou změnu. Pustil tvou ruku a tím tvé tělo zůstává viset pouze v jedné z jeho rukou a zdá se, že tu tíži cítíš více než on. Možná kdyby pořádně stiskl, vyselo by se ti líp. Takto to je docela nápor na tvé vlastní svaly. „Vím, že někomu ten případ na stole připadne tak jako tak, a proto vám taky ten váš pěknej krček nehodlám pomuchlat. Ale to, že ho máte na stole, neznamená, že se v něm musíte vrtat. Tohle není žádná vražda a já nehledám žádnou pomstu, tohle je studená válka a občas je třeba přehlédnout oběti, tohle je politika. Chcete pochopit? Chcete dohodu? Fajn, dohodneme se. Vy mě necháte odnést tělo, důstojně se s ním rozloučit podle našich tradic, aniž by se v něm hrabali doktoři nebo někde hnil a já se s vámi sejdu a řeknu vám co půjde… ale ne proto, abyste rozjela svůj velkej případ a dostala metál dobrého skauta, zatímco venku propukne masakr, ale abyste ten váš případ, pěkně zavřela a počkala než se nám podaří zažehnat katastrofu.“ |
| |
| Vlkodlak Nechám ruku se zbraní klesnout k boku. Nemířím na něj. Kdyby měl pocit ohrožení, tak mi zlomí vaz dřív, než mrknu. To není zkušenost, kterou bych si chtěla vyzkoušet. Hledím na něj a zvažuji jeho nabídku. Docela chápu, že nechce nechat doktory aby se v tomhle Kristovi vrtali. Sama vím, jak ošklivé to na patologii bývá. Podle všeho měl k tomu mrtvému dost blízko a jestli tuší alespoň polovinu z toho, co já vím, tak bude proti. "Možná, že bych Vás mohla nechat to tělo odnést. Když dovolíte, aby si ho ale ještě před tím, než ho sundáte prohlédl doktor. Nebude se v něm vrtat, jen se na něj podívá." Souhlasím nakonec. Ostatně doufám, že Alex by mi mohl potvrdit, že došlo k pitvě, i kdyby žádnou neprovedl. "Nejdřív ale musím vědět, kdo to je, abych mohla tvrdit, že si tělo vyžádala rodina." Alespoň nějakou informaci z něj potřebuju vypáčit hned. Jasně, že kdyby chtěl, tak by mu stačilo trochu silněji stisknout, já bych během chvilky odpadla, a on by mohl v klidu odkráčet i s tělem. Jsem ráda, že i jemu dochází, že by to ale nebylo nejšťastnější řešení. "A taky nemůžu jen tak smést případ ze stolu. Mám tu mrtvolu a mým úkolem je najít jejího vraha. Nechci žádného bílého koně, žádný vykonstruovaný případ aby byli vedoucí spokojeni. Chci opravdu potrestat toho, kdo ho zabil. Ale stejně tak i toho, kdo tuhle akci vyprovokoval." |
| |
| Factory Road S klesáním ruky si nemusíš ani dávat práci, ostatně ke zdi u tvého boku ti ji přitlačil už on sám. Zdá se, že v tom co neříkáte, si rozumíme mnohem lépe, než v tom ostatním. On nemá chuť na zbytečné násilí a ty jej nebudeš k něčemu takovému nutit. Pěkná dohoda, zato v ostatním se vám dohodnout úplně nedaří. Což je ti jasné, když s přiškrceným krkem vlastní vahou, sleduješ jeho výraz, zatímco mluvíš. „Vy jste fakt policejní fena, zakousla jste se do mrtvoly a člověk vám musí vypáčit pusu, abyste pustila…Fajn, váš doktor se na něj může podívat, tak jak je, žádné hejbání ani vrtání se v něm a pak si ho beru. Klidně si nějaké jméno vymyslete, v databázi ho nenajdete a lékařské záznamy také nemá.“ Zdá se, že tohle je pro něj to jednoduší a přesto ani v této oblasti se ti nezdá, že je připravený k dalšímu ústupku. To ostatní, je podle všeho složitější a nejspíš i důležitější. Jelikož se odmlčel a postavil tě na zem. Vypadá vážně a vlastně skoro nešťastně. Což se odráží i v povzdechu, kterým vypustil, než promluvil. „Vy opravdu moc nerozumíte politice co? My chceme tuhle situaci uklidnit, zastavit válku dřív než začne, dostat ty co to vyprovokovali. Pokud se nám to má povést, nesmíme se začít mstít, musíme přijmout vedlejší škody. Což znamená, že toho kdo Ho zabil, nebudeme ani hledat, ani žádat odplatu a Vy také ne… A kdybyste byla tak laskavá, řekněte tomu stvoření, co vylezlo na střechu, aby na mě přestalo mířit.“ |
| |
| Vlkodlak "A vy nerozumíte policejní práci. Já si nemůžu něco jen tak vymyslet." A to jsem si myslela, že s Alexem je těžká domluva. Tenhle muž je tvrdý jako kus skály a pohnout s ním je zrovna tak těžké. Uleví se mi ale, když mě konečně postaví na zem. Promnu si krk, zas tak příjemný zážitek to nebyl. "Netuším, kdo jste vy. Netuším, kdo je on. Ale mám podezření, že tohle celé souvisí s několika jinými mrtvolami, které už mám na talíři. Když jste chtěli vést tuhle studenou válku a pletichařit nám pod nosem, tak jste se vůbec neměli obtěžovat s Vystoupením." Zavrčím otráveně. Jeho poslední věta mi konečně vykouzlí alespoň lehký úšklebek na tváři. "To bych jí říct mohla, ale nejsem si jistá, že by mě poslouchala. Takže pro nás oba bude lepší, když nebude mít pocit, že se navzájem ohrožujeme." Jsem ráda alespoň za to drobné vítězství, že si Alex může tu mrtvolu prohlédnout. Hodně malé vítězství, ještě před chvílí to byla moje mrtvola. |
| |
| Factory Road Zasmál se, tentokráte ne jen pod fousy, ale nahlas. Dlaň, která ještě před chvílí držela tak pevně a přesto opatrně tvůj krček se zvedla a aniž by se otočil, mávla v povolávacím gestu. Teprve s tím gestem sis všimla, kde se modrá hlava vynořila a s trochu překvapeným výrazem seskočila na zem. „Myslím, že to jsme si vyjasnili už na začátku… mimochodem co je to zač?“ To se zatím sneslo k zemi a stále poněkud pochybovačně vydalo vaším směrem. „Budete se divit, ale rozumím a věřte mi, že z Vystoupení jsem míň nadšený než vy. Nakonec to nebyl náš nápad. Klidně mu můžete říkat John Doe, tak se to přece u neznámých dělá běžně…“ Modré To, zatím došlo skoro k vám, ale blíž se nehrne. Její pohled přitáhl Kristus bez kříže a v její ruce vidíš pořád připravené a mangoidně předimenzované S&W k její drobné ručce. „Ta studená válka tu je už staletí, jinak to ani nejde, když jsou dva dravci na jednu kořist, vždy si budou konkurovat. Máte pravdu, souvisí to s vaší nevěstou a myslím, že vám mám co nabídnout. Ale ne tedy a teď. Dejte mi Johnyho a zítra se sejdeme.“ |
| |
| Vlkodlak Přesto, že jsem měla pocit, že jsem po celou dobu, co mě svíral, naprosto klidná, nyní cítím, že jsem se konečně uvolnila. Schovám svoji pistoli, něco mi říká, že Zomba by dokázala být se svojí zbraní daleko rychlejší, než já. S úsměvem na ní kývnu aby jí bylo jasné, že opravdu není nutné nadělat z vlkodlaka cedník. "Řekněme...můj strážný anděl." Odpovím na jeho otázku. John Doe bych mohla použít, ale těžko bych pak mohla tvrdit, že si tělo vyžádala rodina. Tohle za mě prostě bude muset vyřídit Alex. "Fajn. Až si ho doktor prohlédne, tak je John celý váš." Přistoupím na jeho podmínky. Srdce mi poskočí, když potvrdí naší teorii. "Později se ale sejdeme. Přivedu parťáka a vy nám řeknete, co chceme slyšet." Třeba bude Will v páčení informací lepší než já. Rozhodně se budu cítit jistěji, když bude po mém boku stát vlkodlak. |
| |
| Factory Road Na tvé kývnutí odpovídá opět její úsměv nevinného uličníka, ale tentokráte jen krátký, jelikož momentálně její pozornost opravdu přilákal Kristus v celé své paráda. Ostatně i ty sis všimla, co dokáže posmrtná ztuhlost. Na rozdíl od ní máš na přemýšlení i jiné věci. Například papírový osud pana Doe. Něco ti ale říká a nejspíš dost pravdivě, že tohle nebude pro Alexe takový problém. I z těchto myšlenek tě vyrušil tvůj nový Informátor. Je vidět, že jej Zomba něčím zaujala, ale ne dostatečně, aby na ni přesunul svou pozornost a nebo se pro tuto chvíli nespokojil s Andělem. Dál už je jeho reakce jasnější a čitelnější, ostatně slova také. „Dobrá zítra, jestli chcete, klidně si vyberte místo, ale bez něj. Jestli se bojíte, klidně si vemte Andělíčka.“ Jeho pohled na chvíli zamířil k modrému nadělení, které stojí před Kristem ani ne na půl metru a kouká na něj nahoru jako na svatý obrázek. Teprve jako by ji ten pohled probudil ze zamyšlení, otočila obličej k vám a výraz, který ji vyskočil na tváři, se nedá popsat jinak než jako: Hups! „Frenkie je u vrátnice, nechtěli nás se sanitkou pustit dovnitř, prej jen na policejní povolení.“ |
| |
| Andílek Trochu se zamračím. Je mi jasné, že vlkodlak byl v davu už nějakou dobu a že tedy musel Willa vidět. Dost pravděpodobné je i to, že poznal, že jde o vlkodlaka. Nerozumím ale tomu, proč by nemohl na naši schůzku přijít i můj parťák. Rozhodnu se to ale neprotahovat a spokojím se s tím, že mi bude společnost dělat Zomba. Otočím se k ní. Pitomci, nepustit dovnitř doktora. "buď tak hodná a zavolej mu, ať přijde po svých. Stejně si ho nebude moci odvézt, ale chci, aby se na něj alespoň podíval. Zajímá mě jeho názor." Lehce vyčítavým pohledem střelím po vlkodlakovi. "Nemusel by, kdyby si tu někdo nenechával všechna tajemství pro sebe." Pak se ale vrátím k vyjednávání. "Dobře, nebudu brát svého parťáka. I když mě to nijak netěší. Sejdeme se zítra v poledne ve Five guys, Cranbourn." Rozhodnu se docela rychle pro místo, které už sama znám, kde bude dost lidí a jak doufám, nemuselo by se nic pokazit. |
| |
| Factory Road Dneska zdá se narážíš na samé zamítavé vrtění hlavou. Tentokráte je ta hlava modrá a trochu se při tom zubí. „Kdyby to šlo, tak už je tu. Vrátnej nechce pustit nikoho bez policejního povolení. Jinak bys tu měla i ty magory s kamerama, je jich tam docela slušná tlupa.“ A znovu to vrtění hlavou. Ne tak roztomilou, ale o to mužnější. Alespoň, že první tvoje poznámka se této reakce nedočkala. „Maso mají dobrý, to jo a chápu vás, hodně lidí, chcete se cítit bezpečněji, kdybych si chtěl místo burgeru dát vás. Ale kdybych to chtěl udělat, tak se tu vůbec nebavíme. Je tam moc uší, málo místa. Jestli vám mám něco říct něco víc, tak nechci, aby to zítra bylo na Youtube. Když jsem řekl místo, myslel jsem někde, kde budeme mít soukromí.“ |
| |
| Zhluboka si povzdechnu. Samozřejmě sem nemůžou pustit kde koho. Kdyby ano, tak už se to tady hemží novináři. Ale doufala jsem, že patolog by snad projít mohl. Obrátím se na Zombu. "Fajn, já pro něj dojdu, aby ho pustili. Ty zatím pohlídej aby to tělo našel tak, jak je." Střelím pohledem k vlkodlakovi. "Být vámi, tak jí nepodceňuju." Varuju ho s lehce pobaveným úšklebkem. Já sama netuším, čeho všeho je Zomba schopna a vlastně si ani nejsem jistá, jestli to vědět chci. Byla bych ale nerada, kdyby se tu servali zatím, co budu pryč. Jen proto, že by vlkodlak špatně zhodnotil situaci. "Fajn. Tak vymyslete sám, kde by podle vás bylo nejlepší se sejít." Samozřejmě, že nechce aby tyhle informace slyšel ještě někdo další. Ale já se s ním zase nechci sejít na nějakém opuštěném místě a padnout tak do nějaké pasti. Sice to je až ta úplně poslední myšlenka, přeci jen souhlasil s tím, že mě může Zomba doprovodit, jeden ale stejně nikdy neví. A s vlkodlakem to platí dvojnásob. Ještě jednou se na oba dva podívám a pak vyrazím směrem k vrátnici pro Alexe. Je to kus cesty, po cestě sem mi to tak nepřišlo, protože jsem si pohodlně vezla zadek na motorce. |
| |
| Factory Road, cesta pro patologa Sice je to pro tebe komplikace, ale na druhou stranu můžeš vrátnému jen poděkovat. Navíc kdo ví kolik právníků a doktorů u brány stojí. Najednou nikdo hlavinkou nevrtí, ne ne. Zombík se zubí a přikyvuje a Neznámí trochu dělá, že přeslechl onen projev nedůvěry a směje se. „To bych si nikdy nedovolil, Andělé jsou přece nadpozemské bytosti.“ Nevypadá to, že by měl v úmyslu něco zkoušet. Vlastně to trochu vypadá, že jej teď posel Boží zajímá více než jeho syn. „Tak se sejdeme u památníku královny Victorie, alespoň to nebudete mít daleko z práce a v parku snad bude někde klid.“ Nijak dlouho o tom nepřemýšlel, znělo to spíš, jako by to střelil od boku. Tedy samozřejmě pokud to neměl už dávno vymyšlené. Když odcházíš, necítíš v zádech pohledy. Vypadá to, že ti dva si svou pozornost věnují navzájem. Můžeš jen doufat, že než se vrátíš s Alexem, neuslyšíš žádné výstřely, nebo jiné nepříjemné zvuky toho, že se cosi podělalo… opět. Když se blížíš k bráně, zjišťuješ, že bys vrátnému měla opravdu poděkovat. Stačí jen dikobraz s mikrofonů, který se kolem tebe naježil, když jsi vytáhla placku, aby zapůsobila na vrátného. Stroboskop blesků, tě skoro připravil o zrak. Zdá se, že budeš slavná. Otázky moc dobře neslyšíš, jelikož jeden křičí přes druhého, ale ve své podstatě je to pořád stejné. Naštěstí jedna blikající světla jsou jiná, než blesková změť, takže najít sanitku není zase takový problém. Nakonec hledat ji ani nemusíš, jelikož Alex na rozdíl od tebe není oslněn, naopak má nasvíceno a jde k tobě. Vrátný za tvými zády statečně drží pevnost. |
| |
| V záři blesků Jen krátce kývnu na vlkodlakovu bleskurychlou odpověď. Vlastně proč ne. Je mi celkem jedno, kde se sejdeme, hlavně, když bude konečně ochotný mluvit. Jak jdu k vrátnici, mám alespoň čas přemýšlet. Možná bych ještě měla zavolat Willovi a domluvit se s ním. Sama si nejsem jistá, na co přesně se chci ptát. Mrzí mě, že nemůžu vzít parťáka s sebou. V tomhle se vyzná líp a dokáže klást lepší otázky. Já si pořád přijdu trochu zmatená. Tím víc mě rozladí to, co najdu u vrátnice. Řešila jsem už všemožné případy ale aby o nějaké tělo byl takový zájem, to jsem ještě nezažila. Je pro mě těžké zachovat kamennou tvář. Naštěstí není obtížné ignorovat otázky, protože je prostě neslyším. Je mi ale jasné, že svůj xicht zítra uvidím v každých novinách. Ukážu vrátnému placku a kývnu na sanitku, aby jí pustil dál. Přeci jen chci aby to vypadalo tak, že odsud opravdu tělo odvážíme. Pak zamířím davem přímo k Alexovi. Tenhle cirkus mě opravdu znervozněl a vyvedl z rovnováhy. O to radši jsem, že ho vidím. Na tváři se mi objeví úsměv. "Děkuju, že jsi přišel." Ani nevím, jestli mě přes všeobecný hluk slyší. Skoro mám chuť ho obejmout, zůstanu ale profesionální a jen naznačím, že by teď měl bez problémů projet. |
| |
| Factory Road, před branou, za branou Mediální zájem tě překvapil, na druhou stranu, kolikrát za život má člověk možnost vidět Krista. A je z tebe hvězda. Tvá tvář a u toho fotka ukřižovaného s titulkem: „Policie je skoupá na slovo.“ Samozřejmě bulvár to rozmázne barvitěji. Že budou mít fotky, o tom není třeba pochybovat. Čumilů z továrny bylo dost a určitě mezi nimi bude dost, co rádi budou „nejmenovaným zdrojem.“ Na druhou stranu, tím že bys skoupá nebyla, bys stejně nic nezměnila. Zavolat či nezavolat Willovi a co mu říct? Nejspíš by jej reakce Neznámého nepřekvapila. Ostatně on sám přece řekl, že s vlkodlaky by sis musela promluvit ty. Vrátný za pomocí gest a pár slov pochopil. Ale očividně se mu do otevírání brány moc nechce. Důvod je nasnadě. Pokud otevře vjezd, bude stát sám proti mediální lavině, ve které je jistě dost investigativců, kteří se pokusí projít. Takže následuje zpětná gestoslovní vazba s jasným výpočtem: Dva jsou lepší než jeden. Zbývá tedy jen dostat se pro sanitku a třetího, který s ní pojede. Ten naštěstí nečeká, jestli prorazíš ty k němu a proráží si cestu k tobě. „Není zač.“ Plachý výraz a očividná nervozita. Jestli je někde v útrobách jeho mozku nyní šílené vzrušení z toho co jej čeká uvnitř, nevidíš to. Mumraj před branou je mu očividně víc než nepříjemný. Teprve tváří tvář ti dochází, že je maskovaný. Tedy proti svému běžnému zjevu šíleného doktora, nyní vypadá jako běžný saniťák. Dokonce i s kšiltovkou na řepě. Po bleskové bojové poradě vedené generálem vrátným, se vydal zpět k obrněnému vozu s majáky. Nakonec jste zvítězili a projeli jste. Kousek za branou zastavil a počkal na tebe. Když nastupuješ, na první pohled je vidět, že se mu ulevilo. Nervozita spolu s kšiltovkou je pryč a místo nich se k tobě od volantu naklání mnohem živější tvář, ve které čteš minimálně potěšení. „Děkuji za zavolání, Jacquelin a opravdu není zač, nešlo odolat.“ |
| |
| Alex Dostat sanitku přes vrátnici je pro mě snad nejtěžším úkolem celého dne. Když Alex konečně projede do areálu mám pocit, že mám za sebou několik kol v ringu. Nasednu k němu do vozu a cítím, že i mě se ve tváři objevila úleva. Naviguju ho mezi budovami a mezitím mu vysvětlím situaci s vlkodlakem. A oznámím mu onen smutný fakt, že odsud ale budeme muset odjet, bez mrtvého. Když to říkám, cítím ve svém vlastním hlase hořkost. V podstatě je to pro mě prohra. Kdybych nechala tělo odvézt techniky, tak bych ho měla a Alex by se v něm mohl pohrabat. Takhle mám jen příslib informací a musím doufat, že vlkodlak dodrží slovo. Rozhodnu se pro tu krátkou chvíli, kdy můžu, změnit téma. "Jak je na tom náš upír?" Vyhrknu svoji nejpalčivější otázku a nervozně poposednu na sedadle. |
| |
| Samozřejmě máš plné právo zasáhnout ještě dříve, než promluvíš, nebo i po té … jelikož jsem si dovolil cosi, vzhledem ke skoku přes výklad. Factory Road, s Doktorem Bitva je za tebou, válka před tebou. Tedy ne, že by byla cesta s Alexem válkou. Nejpozději zítra budou novináři znát tvé jméno a vědět kde bydlíš. A pokud má tvůj nový chlupatý kamarád pravdu a nepovede se mu válku zastavit, tak s každou mrtvolou se můžeš těšit na podobného dikobraza, možná i s donáškou do domu. Ale teď po bitvě a nastalo malé období klidu a zklamání. To čteš na Alexově tváří, když se doví, že nesmí sahat a nesmí si brát hračky domů. Možná i on ucítil tu hořkost v tvém hlase, tvé vlastní zklamání. Možná jako projev účasti a utěšení poprvé položil ruku na tvé stehno, když sis přisedla. Možná zde se vzalo ono první pohlazení. Nebo ne a i onen prvotní impuls patřil k těm dalším, které přiměli ruku zůstat a pokračovat v hlazení, zatímco se sanitka pomalu blíží k cíli. Tvá otázka, nebo možná ono poposednutí ruku přimělo lehce stisknout nožku, ne silově, ne bojovně, ale jen zintenzivňujíce dotek. „Vede se mu báječně, z počátku byl poněkud vznětlivý, ale už se uklidnil.“ |
| |
| Alex Dovolím sama sobě se teď, když jsem na okamžik jen sami dva, uvolnit. Nechám jeho ruku ležet na svém stehně a dokonce jí překryju tou svojí. Ne že bych snad očekávala, že by se chtěl odtáhnout, ale to gesto mi dodá jistotu. Úplně nejradši bych zavřela oči a nechala se obejmout, ale to teď asi bude muset počkat. Minimálně do večera. Docela mě ale pobaví výraz jeho tváře, když řeknu, že tuhle hračku si opravdu domů vzít nemůže. V některých chvílích mi Alex skutečně připomíná malé dítě. Budu mu prostě muset poskytnout něco jiného, s čím si bude moci hrát. Nad tou poslední myšlenkou se skoro začervenám a raději obrátím svoji pozornost k důležitějším věcem. "Takže myslíš, že si s ním budu moci už brzy promluvit?" V hlase mi zazní naděje. Že by se nám konečně podařilo se někam pohnout? |
| |
| Factory Road, s Doktorem Tvá dlaň na jeho dlani. Jistota, kterou ti to pro tuto chvíli přineslo, zdá se není jen pro tebe. Tvá dlaň zjevně přináší jistotu i jemu, nebo spíš jistý souhlas. Možná nejen tvá dlaň, možná něco ve tvém výrazu, možná krev, která se ti pokusila stoupnout do tváře, možná rytmus tvého srdce. Jeho dlaň získala jistotu a na jejích křídlech se vznáší po tvé noze, hladí klouže, nechává se unést víš. Stejně jako jeho myšlenky, míří k jiné hračce na hraní, po které nejspíš touží. Nespěchá, ani se nezdá, že by chtěl přímo zaútočit. Tvá dlaň na jeho dlani, ochránce, průvodce i strážce brány. „Fyzicky tomu nic nebrání… ale krom vyhrožování toho zatím moc nenamluvil.“ |
| |
| Alex Oba dva víme, že si teď stejně nemůže hrát. Ačkoliv přesně tím směrem jeho myšlenky pravděpodobně míří. Proto ho nechám bloudit po mém stehně, jak se mu zachce. Beru to jako ujištění, že jsem v jeho posteli stále stejně žádaná, jako na začátku. "Něco mi dluží. Třeba bude se mnou víc ochotný komunikovat." Nejsem si sice jistá, jak moc vděčný upír dokáže být, a jestli si vůbec uvědomuje, že to moje krev ho přivedla zpátky k životu. Naděje tady ale pořád je. Tedy minimálně bude až do okamžiku, kdy mi plivne do tváře nějakou nadávku. Zadumaně hledím na skladištní budovy, které míjíme, ale vlastně je vůbec nevidím. Myšlenkami jsem už zase v nerezové katedrále pod nemocnicí. Zvláštní, tentokrát se těším, až se tam vrátím. "Zomba se mi začala montovat do vyšetřování. Vypadá to, že má o mě strach. A Willa nenapadlo nic lepšího, než jí pověřit špehováním. Nevadí ti to?" |
| |
| Factory Road, s Doktorem Tvá ruka ujišťuje tu jeho a jeho zcela nepopiratelně ujišťuje tebe o tvé žádanosti a nejspíše nejen v posteli. Kdybys měla minisukni, k velké radosti všech, kolem kterých bys před tím jela na motorce, měla bys už jeho prsty daleko za jejím lemem. Nestoupá nesmiřitelně vzhůru, klouže, vrací se, ale vrchol jeho dráhy je už jen pár palců od míst, kde stehno končí. „Možné to je Jacquelin, ale být vámi, moc bych na to nevsázel...“ V tomto tě neujišťují ani jeho slova, ani jeho dlaň. Je zřejmé, že v jeho velkou ochotu příliš nevěří. Vlastně o ni máš své pochybnosti ty sama. Podtržené těmi záblesky vzpomínek, které jsi vůbec mít neměla. To co jsi viděla, opravdu nevypadalo moc vděčně a ochotně. Tedy kromě ochoty tě roztrhat na kusy. Oproti tomu je Apoštol, se kterým jsi se setkala u ukřižovaného vyloženě sluníčko. Pomalu míjíte železná vrata budov a ty se touláš mezi mnohem kvalitnějším a lesklejším kovem. Tvé myšlenky tě zanesli mezi stěny nerezové katedrály a jeho prsty se, byť přes několik vrstev látky dotknuli letmo jiného svatostánku. V jeho hlase slyšíš stopy toho co provádí jeho prsty, stopy vzrušení, které nyní jen těžko můžeš přisoudit něčemu jinému než tobě samotné. Zmínka o modřence na tom nic nezměnila, žádný ledový tón, žádné stáhnutí se, spíš klid a k tvému překvapení trocha veselí. „Proč by mělo, pokud to nevadí vám, Jacquelin. Máte pravdu, má o vás strach a má potřebu vás chránit. A jestli vám bude pomáhat, tak ji to určitě jen prospěje a bude se věnovat i něčemu jinému.“ Vy o vlku, tedy o Zombě a vlk i Zomba před vámi. Na první pohled tě napadne, že se něco posralo. Zomba je přitisknutá ke zdi podobně jako před tím ty. Jen Apoštolova ruka nedrží její krk, ale její ruce nad hlavou a druhá je někde v úrovni jejího hrudníku. Zda na něm, v něm nebo vedle nedokážeš posoudit. První pohled rychle střídá druhý, spolu s tím jak se k trojici blížíte. Zomba stojí na zemi, nelevituje jako ty, on ji nekouká do tváře, je lehce shrbený a jeho obličej je o hlavu níž než její. Se zmenšující se vzdáleností, přibývají detaily a další pohledy. Zomba se směje, ne nesměje se, pouze se vesele kření a Apoštol, on… ji očuchává. Ano je to tak, jinak se to nazvat opravdu nedá. |
| |
| Alex Nechám Alexovu ruku bloumat, jak se jí zachce. Jsem sice od přírody optimistická, přesto, co se týče upíra, si příliš velké naděje nedělám. Od začátku se snažím svůj rozhovor s upírem uspíšit, teď, když už ho mám na dosah ale dostávám strach. To co jsem měla možnost vidět ve mě opravdu nevyvolává přílišnou naději, že by byl ochoten mluvit sám od sebe. Mám strach, že budu muset použít trochu jiné metody, abych z něj dostala informace. A tady se ocitám na tenkém ledě. Nikdy jsem nikoho nemučila. A už jen ta myšlenka sama o sobě je mi odporná. Will mi v tomhle ohledu nepomůže, jak jsem pochopila, tak se chce od Alexe držet co možná nejdál. A myslím, že tahle mírná nevraživost je jediná věc, kterou ti dva sdílejí. Ale co když mi odmítne pomoci i Alex? Co si pak počnu? Sice je tady pořád ještě Zomba u které věřím, že by si nenechala ujít příležitost potrápit upíra. Má hodně důvodů je nenávidět. Ale to by mi zase nedovolilo moje svědomí. V mých očích je to pořád jen puberťačka a od těhle věcí bych jí chtěla držet dál. Konečně se ocitneme na místě a jako v odpověď na mé poslední myšlenky se před námi objeví scéna se Zombou a vlkem. Odstrčím Alexovu ruku a celá se napnu. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že tady žádné nebezpečí nehrozí. Zomba se kření a on jí...očichává. V duchu zasténám ale zároveň se nedokážu ubránit lehkému úsměvu. "Někdo si tu dělá kamarády." Poznamenám a cítím, jak mi úlevou klesají ramena. Nechce se mi už dneska řešit další spory a tihle dva v sobě, to by nemohlo dopadnout jinak než krveprolitím. Jak se zdá, Zomba má výhrady jenom proti upírům. Vlkodlakovi klidně dovolí, aby se přiblížil. Navíc, pokud mu dovolila aby se k ní takhle přiblížil, tak mu skutečně musí věřit. A dobře vím, že Zomba je dost podezřívavá. Asi nám od něj žádné nebezpečí opravdu nehrozí, v tomhle světle se mi i naše zítřejší setkání jeví mnohem lépe. Sanitka zastaví a já vyskočím ven. Pomalu zamířím k těm dvěma. Stále trochu obezřetná. Docela by mě zajímalo, jak k téhle situaci došlo. "Co to vyvádíte?" |
| |
| Factory Road, opět pohromadě Ruka bloumá, stejně jako tvé myšlenky, když je cíl na dosah, váhá. Jistě ne ze strachu a soudě podle všeho ostatního ani ne z nechuti. Nejspíš opravdu jen pro špatné místo a nedostatek času. Vždyť před vámi už se zjevuje silueta Krista a jeho hlídačů. Tvé myšlenky skáčou od upíra, přes kolegu, přes doktora až k nezletilé Modřence, kterou vzápětí vidíš před sebou v podivném sousoší s Apoštolem. Jistě právě v ní bys jistě našla nejochotnějšího pomocníka pro případné vyslýchání a je to právě ona u koho se ti nejvíce zajídá tuto pomoc hledat. U ostatních si onou ochotou tolik jista nejsi. Tvá ruka, která poskytuje jistotu průzkumníkovi, zatímco mysl toulá se jinde, chce průzkumníka odstrčit, když první pohled setká se s myšlenkou a přivede ji zpět. Průzkumník se nijak nebrání, nakonec jste v cíli a možná i on v onom první pohledu byl vyveden z míry. I jeho dožene druhý a další pohled a i u Alexe ony pohledy vedou k uvolnění provázené výdechem a po tvých slovek i smíchem. „Lepší když se kamarádí, než sekaná…“ Váš příjezd onu podivnou scénu narušil, sousoší se pohnulo a Apoštol zvedl hlavu od svého objektu zájmu a obrátil ji k vám. Spolu s ní pohnuli se i ruce, jedna pustila drobné ručky s jizvami a druhá… teď už další pohled nerozhřeší, zda byla ruka vedle těla či na klenutém objektu na dívčí hrudi. Celé to náhle, možná i díky případné alternativě působí komicky, jako přichytnutí puberťáci vzpomínající na dětskou hru na doktory a chystající se na další její dějství. Něco podobného napadlo nejspíš i dotčenou puberťačku, která se při tvé otázce od křenění dostala ke smíchu. Zato u Apoštola jsi podle všeho vyvolala rozpaky a tak dřív než stihne nabrat rovnováhu a odpovědět, slyšíš dívčí smích momentálně za jeho zády. „Von mě tu Dmitry očuchával, protože mu divně voním…“ |
| |
| Modřenka, vlkodlak a patolog Jsem ráda, že situace není zdaleka tak vážná, jak se mi v první chvíli jevila. Zomba se pobaveně směje a vlkodlak dokonce vypadá zahanbeně, že jsme ho takhle nachytali. Tak Dmitry. Alespoň něco jsem se o našem chlupatém příteli dozvěděla. Nejsem si tak docela jistá, jak reagovat na to, že mu Zomba divně voní. Ani já sama netuším, co je skutečně zač. Nedivím se, že vlkodlakovi přišla...přinejmenším zvláštní. "Fajn, tak si ale tohle seznamování schovejte na později." Podívám se na vlkodlaka. "Dmitry, tohle je Alex Denisof. Prohlédne si to tady a pak odsud budeme moct všichni konečně vypadnout." Jak mluvím obrátím se zpátky na Alexe. Ve tváři je mi jasné čitelná prosba, aby to nijak neprotahoval. Nemůžu se dočkat, až odsud budu moct zmizet. Alexovi se v autě podařilo strhnout mé myšlenky jiným směrem, než jsou ukřižovaní vlkodlaci a upálené švadlenky, a já bych se k těm myšlenkám ráda vrátila. Možná je i uvedla v činy. Teď se ale ještě musím soustředit. "Tak, co si o tom myslíš?" Doufám, že oči zkušeného doktora, který už jistě viděl, kde co, dokážou na místě činu najít něco, co já jsem zatím jen přehlížela. |
| |
| Factory Road, Bylo nás pět Zdá se, že zajímavost Zomby se přece jen k něčemu hodila. Možná to očuchání vyměnila za jméno. Nebo se tu dělo něco úplně jiného, přece jen ta pozice byla opravdu zvláštní a Apoštol se opravdu tváří skoro jako byste ho načapali s kalhotami dole. Tváří se tak i po tvé další poznámce a po dalším výbuchu za jeho zády. Alespoň někdo má očividně patent na dobrou náladu. Pak už Apoštol jen přikývl, pokud mu jméno tvého přítele něco říkalo, nedal to nijak znát. Což by nebylo tak těžké, když v něm vidíš to načapání. Prosby v tvé tváři si někdo všimnout mohl, ale ne adresát, tedy určitě ne hned. Jelikož se jeho pozornost už při tvém „vyšetřování nevhodného chování“ přesunula ke Kristu. Takže se ti nabízí pohled na profil jeho tváře, je vidět, že je zaujatý, zvědaví a podle toho jak mu cukají ruce, očividně bojuje s oním „nesahat“. Přesto tvář od nejsvětějšího výjevu odvrátil celkem brzy a s očividným zklamáním. „Je mrtvý, podle mým předpokladů definitivně, se stříbrem v srdci bych nejspíš nedokázal rozchodit ani upíra. Ale moct ho dostat na stůl, bylo by to určitě zajímavý… Pokud jde o příčinu smrti, tak je to ten hřeb. Ale umřel by i bez něj. Bičovali ho, muselo tam být stříbro, jinak by se u ran zahájila regenerace. Když ho přibíjeli, byl při vědomí, ale na pokraji sil, takže si s ním mohli poradit i dva, předpokládám, že upíři... Ale sem ho už jen vystavili, určitě to trvalo dlouho, někdo by si toho všiml a chybí tu krev, samozřejmě ta jeho.“ |
| |
| Bylo nás pět Spíš než Krista teď sleduju Alexe. Výraz v jeho tváři mě nepatrně pobaví. On je skutečně doktor tělem i duší. Jsem ráda, že jsem ho zavolala. Už jen pro to, že mu tohle tělo udělalo očividně radost. Vážně škoda, že mu tuhle hračku musím upřít. Dmitry byl ale v tomhle ohledu dost rezolutní a i když jsme teď v přesile, tak si ho nechci znepřátelit. Mohl by pro mě být klíčem k celému případu. "Proč ho ale vystavili zrovna tady?" Svoji otázku směřuju na vlkodlaka. Rozhlédnu se kolem sebe, jen samé haly. Má snad tohle místo pro vlkodlaky nějaký zvláštní význam? Nic jiného mě nenapadá. Takovouhle mrtvolu by nepřehlédli nikde. Ale z nějakého důvodu se rozhodli vystavit svůj výtvor zrovna tady. Musím si zjistit víc o tomhle místě. Přesto doufám, že z Dimytryho vymámím ještě nějaké další informace. Konečně jsem se někam pohnula a nechce se mi čekat až do zítřka a doufat, že vlkodlak bude vstřícný. Nebo že vůbec dorazí na smluvenou schůzku. Hlavou mi proletí obraz toho, jak vlkodlaka museli mučit. Skoro je mi ho líto. Jenže tohle není bezmyšlenkovité násilí. Tohle byla...co to vlastně bylo? Opdlata? Varování? Sama si tím nejsem jistá. Jsem ale ráda, že se Alex příliš nezdržuje, i když na něm vidím, že ho to samotného mrzí. Z nějakého, pro mě zcela neznámého, důvodu se nemůžu dočkat, až se s doktorem ocitnu o samotě. Ještě před tím mě ale čeká nepříjemnost s upírem. Čím dřív si odbydu tyhle povinnosti, tím dřív se dočkám zasloužené odměny. |
| |
| Factory Road, Bylo nás pět Tuhle hračku dítěti nejspíš opravdu budeš muset odepřít i přes očividnou radost, kterou by u dítěte vyvolala. Otázka a trochu i myšlenky se ti vrací k Apoštolovi. Jste tu tři na jednoho a minimálně u Zomby tušíš, že se v ní schovává více než v jiné průměrné Emařce. Jenže je to pravda, opravdu jste v přesile, nebo jste naopak v neviditelném obležení. Ale ani to nejspíš není podstatné. Zdá se, že Apoštol se může zvěstovat víc, než umučený Kristus a i podle Alexe se zdá, že v tomto případě se třetího dne z mrtvých vstávat nebude. „Protože tu pracoval a taky je to naše území…“ Tuhle informaci máš možná jako bonus, nebo je prostě gratis. Což je pravděpodobnější, soudě podle toho s jakou samozřejmostí a ležérním pokrčením ramen ti ji Dmitry daroval. Ale stejně tak ti stačí jen pohled, aby ti bylo jasné, že nejsi jediná, co chce, abyste tu brzo skončili a také, že další bonusy se nejspíš rozdávat nebudou a musíš si počkat. Nejspíš i Doktorovi je jasné, že toto tělo jeho nebude a tak krotí své nadšení a spasitel bez kříže brzo přichází o jeho pozornost. Vypadá to, že opravdu plní tvé přání a nehodlá to nijak protahovat a v hlavě už se mu honí něco jiného. To, že tu nejspíš končíte je jasné i smíškovi, který se vyloupl ze stínu Apoštola a vydal se k tobě, aby se k tobě naklonil a ve stylu „dětského tajemství“ ti pošeptal do ucha: „Chceš, abych šla s váma?“ |
| |
| Bylo nás pět Mají město rozdělené na území. Vážně jako smečka vlků. Tohle pro mě vlastně zas až tak překvapivé sdělení není. Další informace se z něj ani páčit nesnažím. Kývnu hlavou a uleví se mi, že Alex vypadá, že stejně nic dalšího zjišťovat nechce. "Donesu ti později fotky, co tady udělali technici." Oznámím mu jen tak mimochodem. Teď mě ale tlačí daleko palčivější záležitost. Vážně se na Alexe podívám. "Můžeš přijmout do márnice tělo, bez toho, abys to tělo doopravdy měl?" Vždycky jsem dbala na předpisy a chci mít alespoň papírově všechno v pořádku. Přeci jen jsem to v téhle chvíli já, kdo za Krista zodpovídá a myslím, že bych letěla dřív, než bych stihla napočítat do tří, kdyby někdo zjistil, že jsem "ztratila". Uleví se mi, že to skutečně vypadá, že se tahle nepříjemná situace chýlí ke konci. Jediná Zomba vypadá, že se dobře baví. Spiklenecky se ke mě nakloní a já mám problém udržet vážnou tvář a okamžitě se nezačít červenat. Skoro jako kdyby ta holka věděla, na co myslím. Její otázka je ale záludnější, než se na první pohled zdá. Nechci aby šla s námi, protože se nemůžu dočkat chvilky soukromí s Alexem. Tedy s Alexem a upírem. A tady nastává problém, protože pokud se mnou nebude chtít mluvit, věřím, že právě Zomba by mu dokázala jazyk rozvázat. Nakonec ale dospěju k závěru, že pokud se mnou dnes v noci odmítne spolupracovat, vždycky můžu Zombu povolat další noc. Pokud jí nebudu muset přizvat vůbec, tím lépe. Obejmu jí kolem ramen a lehce potřesu hlavou. Pousměju se. "Ne to je v pořádku. Běž domů a odpočiň si, dneska jsi toho už dokázala dost. A navíc tě budu potřebovat zítra." Střelím pohledem po vlkodlakovi. "Fajn, je tvůj. Nezapomeň ale, že zítra spolu máme rande." Nezní to ani z poloviny tak výhružně jak bych si přála. Holt vyhrožovat vlkodlakovi, který je minimálně o hlavu vyšší než já, není jednoduché. |
| |
| Factory Road, Bylo nás pět Nakonec kdo tohle město rozdělené nemá? Vy, hasiči, sanitky, taxikáři, šlapky, dealeři všeho možného… když se to tak vezme, všichni. A každej si občurává své patníky, aby to dal najevo. Takže proč by to tak neměli lovci, jako jsou upíři a vlkodlaci, pro které je tohle město taková přetechnizovaná pastvina. Tvá slova samozřejmě nepadají na Alexova záda, který se opravdu zdá rozhodnut, že pokud se nesmí sahat a nosit domů, není tu proč ztrácet čas. Tvá slova ho samozřejmě přiměla zastavit se, otočit, odpovědět, než znovu vyrazil původním směrem. „Fotky budou fajn, Jacquelin. Ale pokud někde narazíš na jiné tělo, bude to přímo báječné... a neměj obavy, na subjektu bude provedena řádná pitva a bude řádně zpopelněn, se všemi náležitostmi.“ Všimla sis toho úsměvu, při své otázce i samozřejmosti se, kterou ti odpověděl. Podle všeho je tohle to poslední kvůli čemu se je třeba vzrušovat. Nakonec včera nechal jedno tělo zmizet, dneska jedno vyčarovat. Nakonec se to vlastně vyrovná a ty můžeš alespoň jednu věc pustit z hlavy, tedy pokud se nebudeš šťourat v tom, že tvůj známý doktor tu žongluje s mrtvými jako by se nechumelilo. Doktor skoro u sanitky, jen tvá společnost mu nejspíš schází k tomu, aby nastoupil, a ty bojuješ s nachem ve tváři a šeptající Emoslečnou. Malé objetí kolem ramen a náhle z ní cítíš víc, než jsi čekala, jelikož tě objala taky a přivinula se. Jen na chvilku než jsi začala mluvit a při tvých slovech se zase gebí jako huberťák. Čert ví, jestli víc tvému maminkovskému rozloučení, nebo myšlenkám, které zcela určitě neumí číst. „Neboj, dám na sebe pozor, a kdyby něco tak stačí zavolat.“ Odpustila si „Ano mami“ stejně jako správně poučená teenka se vyhla přímé odpovědi na tvé „jdi domů a prospi se“. Z čehož samozřejmě každá zkušená matka vydedukuje, že se slečinka domů zrovna nechystá. Tvé další rozloučení se patří Apoštolovi a opravdu to nezní moc výhružně. Nakonec nejsi nějaká ohava, aby rande bylo hrozbou. A je jasné, že to jako hrozbu nebere, ale stejně nemáš pocit, že by se hodlal tvé společnosti vyhnout. Možná je v tom nějaká vlkodlačí čestnost nebo kdo ví co. Však zítra zjistíš, jestli nejsi jen naivní husa co mu na to skočila. „Nevěděl jsem, že to bude rande, to abych vzal nějakou kytku a bombonjéru.“ |
| |
| Rozloučení Potěší mě s jakou samozřejmostí mi to Alex oznámí. Pravda, má takhle možnost zbavit se těla toho násilníka z parku. Popel je popel. Uvolním se. Když se Zomba odtáhne, dlouze si jí prohlédnu. I já tam cítím ten rodičovský tón. Nakonec si vůbec nejsem jistá, jaký vztah mezi sebou my dvě máme. Nerada bych se dostala do role její matky, na to se opravdu necítím. Možná starostlivá starší sestra. Je mi jasné, že modřenka spát nehodlá a pravděpodobně vyrazí někam na párty. Alespoň budeme mít s Alexem soukromí. Nepředpokládám a vlastně bych ani nestála o to, skončit dneska ve své vlastní posteli. Potěší mě i vlkodlak. Tak přeci jen má smysl pro humor. Nad jeho slovy se pobaveně zašklebím. "Úplně postačí, když přineseš sebe a nějaké informace." Dál už se na místě nezdržuju. Jsem ráda, že můžu nechat Krista za sebou a nastoupit za Alexem do sanitky. Dosednu na sedadlo spolujezdce a na okamžik zavřu unaveně oči. A to tenhle den ještě zdaleka neskončil. "Proč je to jen všechno tak složité?" Je to spíš řečnická otázka. Věděla jsem, že policejní práce v Londýně bude něco úplně jiného, než práce na menším městě. Jen jsem od sebe asi očekávala víc. Cítím, že Alex nastartoval a rozjel se. Vrnění motoru a houpání vozu mě příjemně uspává. Nakonec se rozhodnu s tím nebojovat a únavě se poddám. Zasloužím si na chvíli vypnout hlavu, alespoň, než dojedeme do nemocnice. |
| |
| (Přece jen se otevírá prostor k reakci a taky za chvilku musím jít, takže napíšu jen část … pokud Jack nebude chtít nijak reagovat, stačí v diskuzi písnout a pojedeme dál) Factory Road, Bylo nás pět Nejen policistce ve svrabu se hodí znát někoho, kdo dokáže vyřešit problém s tělem. Většinou jde o to, jak se těla zbavit, ale Alex je lepší, ten ho dokáže i vytvořit. A dost možná nejen papírově. Nakonec je tu ono oslovení od Zomby a na vlastní oči jsi viděla, jak přivedl k životu mrtvého upíra. Starostlivá starší sestřička, která si musí dávat na to, aby občas ta policistka v ní nepůsobila spíš jako mamka. S kývnutím od Dmitriho, který když se neřeší studená válka, není zřejmě zase takovej studenej psí čumák, odcházíš. Necháváš za sebou Krista, jeho Apoštola i Modřenku, která s odchodem zdá se nijak nechvátá. Dosedáš, zavíráš oči. Slyšíš klíče, zvuk motoru. Vnímáš vibrace, které se nesou konstrukcí sanitky, prsty, které se znovu dotýkají tvé nohy, přejíždí hřeben, klesají na vnitřní stranu, nechávájí usednout dlaň s pohlazením. „Pokud se nepletu, tak protože jejich metabolismus je primitivnější. Mám teorii, že jejich regenerace spočívá ve schopnosti metabolismu tvořit univerzální kmenové buňky. Upíři si vystačí s krví, lépe se s ní pracuje, jak jsem dokázal, dá se použít i transfúze. Vlkodlaci, alespoň soudě podle dostupných informací, potřebují maso, což je samozřejmě mnohem složitější a pravděpodobně u mrtvého, tedy bez trávícího procesu, není přeměna možná…“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Vypětí, únava, vibrace nesoucí se karosérií, prsty klouzající po tvé noze, jeho brebentění, dokonalý recept na spánek, zdá se. Neptal se tě na cestu, ale nejspíš má stejně namířeno do katedrály, i když vzadu neveze tělo Kristovo. „Jen jsem mrkl… jen jsem na chvilku zavřel oči.“ Kolikrát jsi to už slyšela a přesně tak ti to nyní připadá. Ale pár věcí ti celkem jasně dává najevo, že to mrknutí bylo poněkud delší. Pro začátek necítíš vibrace motoru, což je celkem pochopitelné, když nesedíš v sedadle sanitky. Nesedíš vlastně vůbec, ležíš a i když necítíš motor, vnímáš jiné vibrace, natřásání, slyšíš občasné vrzání a také něco mezi písknutí a hvízdnutím, které nevydávají žádná ústa, ale smýkající se guma po něčem hladkém. Pocit něčeho co se tě dotýká na rukách i na tváři, něco průsvitného podle toho jak vnímáš světlo, které sílí a zase slábne. Kromě toho cítíš i něco jiného, to že nejen ty ses nejspíš nemohla dočkat a že Alex zcela určitě nemyslel jen na vlkodlaky. Cítíš, že máš rozepnuté kalhoty a stažené kousek pod zadek. Cítíš kalhotky, které se ti trochu zařezávají do jednoho třísla, a také cítíš, že jeho prsty nejspíš byli pro tvé tělo, nebo alespoň jeho část velice přesvědčivé. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Bylo to jako krátký okamžik, ale najednou je všechno jinak. V jedné chvíli poslouchám Alexův uklidňující hlas, nevnímám, co říká, stejně to pro mě teď není důležité, a v další chvíli je ticho. Vlastně ne tak docela. Ležím a je mi dobře, záměrně nechávám oči zavřené a orientuju se jen podle ostatních smyslů. Cítím vzrušení a vlhkost v klíně. "Taky jsi mohl počkat, až se proberu. Nebo jsi mě měl probudit." Zamumlám trochu vyčítavě. Přemýšlím o tomhle svém podivuhodném vztahu s Alexem. Kdyby mi o tom někdo před měsícem řekl, odmítla bych ho s tím, že s takovým člověkem bych nikdy být nemohla. Vždyť mě zneužil! Ještě před pár dny jsem s ním odmítala být o samotě. A teď netoužím po ničem jiném. Je pro mě jako droga. Tohle asi nebude zdravý vztah. Pomalu otevřu oči a zamžourám do světla. |
| |
| The Royal London Hospital Probudila ses, necítíš otupělost, necítíš omámenost. Nemáš pocit, že by ti něco píchl a přesto tě očividně dokázal přemístit ze sanitky na lehátko. Chtělo by se říct, že jeho doteky uspávají, ale podle toho co cítíš v klíně, to zrovna přesné není. Probrala ses, nadechla, vyslovila prvních pár hlásek, ale dál ses nedostala, přerušil tě dotek na noze a jeho hlas, někde mezi řečí a šepotem. „Pšt! Dělej mrtvolu.“ I když v těch slovech nebylo nic veselého, přímo cítíš ten úsměv na jeho tváři, stejně jako prostěradlo na té tvé. Ano jsi mrtvola, ležíš na lehátku, tlačeném patologem, zakrytá prostěradlem. Přes vrzání koleček a skřípění podrážek, slyšíš i další kroky, blíží se, míjí vás a zase se vzdalují. Zastavujete, cítíš drcnutí i kovové skřípění, když se znovu rozjedete. Jen na chviličku, sotva pár metrů a pak přichází ten pocit, že žaludek a nejen on chce zůstat výš, než kam míří tvé tělo. Dunění a kovové skřípění, než tělo znovu dohnalo vnitřnosti. Drcnutí, rozjezd, další drcnutí a další skřípění koleček. Mnohem méně světla, mnohem více dezinfekce, náraz těsně u tvé hlavy a vrzání po obou stranách, než konečně zastavujete. Jeho kroky jdoucí kolem tebe, pípnutí a další jízda a mnohem více chladu. Zastavení a smích. „Promiň, docela se hodilo, abych přivezl tělo, když ho mám pitvat… co jsi říkala, Jacquelin?“ |
| |
| Falešná mrtvola Teprve teď mi dojde, co se doopravdy děje. V jeho hlase cítím pobavení a i já se nad tím musím pousmát. To je chytré. Mě ani nenapadlo myslet na něco takového, ještě že Alexe mám. Zůstanu bez hnutí ležet a čekám, dokud mě v nose nezaštípe pach dezinfekce a na pažích nepocítím bodnutí chladu. Shrnu si látku z tváře a na lehátku se posadím, úsměv na tváři. "Neomlouvej se, tohle bylo vážně mazané." Skoro stydlivě si pod látkou natáhnu zpátky kalhoty a teprve poté sklouznu na zem. "Já se omlouvám, že jsem usnula, je toho na mě nějak moc." Ve skutečnosti mi ale ta chvíle spánku opravdu pomohla. Dokonce se cítím o něco optimističtěji ohledně rozhovoru s upírem. Nebo je to jen touha mít to co nejdřív za sebou? Sama nevím, každopádně víc připravená už asi nebudu. "Tak kde schováváš tu naší pijavici?" Nedočkavě se rozhlédnu, jako kdybych čekala, že snad bude upír poslušně sedět někde v rohu místnosti a čekat, až si ho milostivě všimnu. Jsem na něj docela zvědavá. Jak moc se dokázal zregenerovat? Bude vypadat jako člověk? To, co jsem zahlédla naposledy, rozevřená ústa a hladový škleb příliš lidské nebylo. |
| |
| The Royal London Hospital, Fešná mrtvola Už známé pachy, už známý chlad. Sedáš si, bílá látka opouští tvůj obličej, jako opona, jen s tím rozdílem, že místo jeviště halí hlediště a tebe jako diváka. Odkrývá scénu, nerezovou katedrálu, odkrývá herce, smějícího se šíleného doktora a nehybné neznámé tělo na hlavním oltáři. Kolem oltáře několik stolků a patrné stopy nepořádku, zdá se, že hra byla přerušena ve spěchu. Stydlivost stranou, natáhnout si kalhoty přes zadek, na kterém sedíš, snad nejde udělat nenápadně, bez pohybu celého těla. Šílený doktor se přestal smát, snad jsi dokonce v jeho pohledu, kterým provází tvé poposednutí pod látkou, vnímáš zklamání. „Nic se neděje, Jacquelin. Nebylo to nutné, ale proč toho nevyužít, když už tu ta možnost byla...“ Mluví o tvých kalhotách, kalhotkách, o tvé pokladničce a jeho zlodějkých prstech? O možnosti využít cestu k odpočinku? O hraní si na mrtvolu? Můžeš jen hádat, kam přesně míří jeho myšlenky. Víš, kam mířil jeho pohled, než zvedl ho k tvé tváři, než ti odpověděl. Rozhlížíš se, nikde nevidíš červené prasátko čerstvé tkáně, ani uhlazeného upíra z dívčích románů. „… je u ledu, spěcháme za ním?“ |
| |
| Falešná mrtvola Nevím o čem mluví. Ale vlastně na tom zas až tolik nezáleží. Líbí se mi to tajemno, které doktora obklopuje. Lehký výraz zklamání na jeho tváři mi udělá větší radost, než bych očekávala. Stejně tak náznak v jeho otázce. Spěcháme? Já nevím. Odložím stranou bílou látku a udělám ty dva kroky, které nás od sebe dělí. Musím zvednout hlavu abych Alexovi viděla do tváře, dlaň mu položím na hruď. Nechci to přehánět, protože dobře vím, že Alex se velmi snadno přestane ovládat. Ráda bych se vyhnula incidentu z koupelny, tehdy mě vážně vyděsil. Ačkoliv příliš stop to na mě nezanechalo, když jsem stále tady. "Asi nespěcháme. Ale teď na to mám odvahu a toho bych měla využít." V hlase mi zazní nejistota, která se spíš pojí k rozhovoru s upírem, než k těm věcem, na které pravděpodobně myslí Alex. |
| |
| The Royal London Hospital, Fešná mrtvola Možná to zapůsobilo i na něj, možná to na něm nechalo víc následků než na tobě. Nebo na něj zapůsobila a víc následků nechala Zomba. To modré stvoření, které si tě z nějakého důvodu očividně oblíbilo. Udělala jsi ty dva kroky, které vás dělí. Vidíš v jeho očích, že by tu vzdálenost zkrátil ještě rychleji a možná i zmenšil výslednou, možná i do záporných hodnot. Přesto zůstává klidně stát, i když neklid je zřejmý. Jen napodobil tvé gesto, i jeho dlaň skončila na tvé hrudi a díky těm drobným rozdílům to přesto vypadá trochu jinak. Zvedáš hlavu, díváš se mu do očí, když on hlavu sklání k té tvojí. Vidíš touhu, cítíš prst, palec, který lehce kopíruje zaoblení. Jen přikývl, než sklonil tvář až k té tvojí, než chytil tvoje rty a jeden si na chvíli ukradl. Když jej pustil, usmívá se. Nezdá se být spokojený, nebo spíše uspokojený pouhým polibkem, přesto se nezdá, nespokojen. „To máš pravdu, Jacquelin. Odvahu budeš zcela určitě potřebovat, ať už na rozhovor, nebo na výslech.“ Ustoupil od tebe, jeho ruka se vzdala toho na čem spočívala a on zamířil ke dveřím, čeká na tebe a vede tě už známou cestou ke dveřím do známé místnosti. Velkokapacitní chlaďák, už jsi tu byla, už jsi tu viděla klec se subjektem vašeho experimentu. Zdá se, že je stále tu. Alex se zastavil před izolačními dveřmi s kartou připravenou k otevření. „…Mám jít s tebou, nebo chceš jít sama, Jacquelin?“ |
| |
| Upír Políbím Alexe a uleví se mi, když se sám od sebe odtáhne. Mám strach, že kdyby to neudělal, nedokázala bych mu v tom zabránit. A dost možná bych mu v ničem ani bránit nechtěla. Takhle je ale situace vyřešená a já se můžu soustředit na to, co je pro tuto chvíli mým hlavním úkolem. Není tak docela pravda, že mám odvahu setkat se s upírem tváří v tvář. Ale odvážnější už asi nebudu. Zamíříme k chlaďáku a mě se ani trochu nelíbí, jak samozřejmě Alex bere, že budu upíra muset mučit, abych z něj vytáhla nějaké informace. Stojíme před zavřenými dveřmi a já cítím, jak se mi srdce rychleji rozbušilo. To není dobré, upír okamžitě pozná, že jsem nervozní. Těžko ale můžu hrát drsňáka na někoho s takovými smysly, jako mají supernaturálové. "Díky, radši půjdu sama." Hned jak to vyslovím, tak začnu svých slov litovat. Zpátky je už ale vzít nechci. Na koho se snažíš dělat dojem? Uštěpačný hlásek v mojí hlavě už nějakou chvíli mlčel. Teď se ozval a je ironičtější než kdy dřív. Ale má pravdu. Na koho chci zapůsobit? Alex mi sám nabídnul, že půjde se mnou a na upíra dojem neudělám i kdybych se přetrhla. Zhluboka se nadechnu. "Tak fajn. Pusť mě dovnitř a drž mi palce." Chabě se na Alexe usměju. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je to zvláštní, sama jsi ještě před tváří Krista uvažovala o mučení, nakonec jsi v tomto směru přemýšlela ohledně Zomby. Ale když to slyšíš od Alexe, přece jen se v tobě ozve onen „Správnej policajt“, kterému je to proti srsti. Cítíš, jak se ti rozbušilo srdce a čím víc přemýšlíš o tom, co všechno upír může poznat, tím víc cítíš jak ti buší v uších. Na druhou stranu, upírovi by tvá nervozita asi neunikla ani bez toho bušení a knedlíku v krku, takže opravdu nemá smysl to řešit. Druhé myšlenky ještě zkouší nějaké uštěpačné poznámky a provokace, ale už je rozhodnuto a Alex nevypadá, že by tě chtěl od onoho rozhodnutí zrazovat. A pokud by se o něco pokoušel, nejspíš by nešlo o to, že půjde on s tebou za upírem, ale ty sním někam úplně jinam, nebo rovnou tady. Drží a a jen přikývl na souhlas a přiložil kartu, dokud se neozvalo protivné elektronické pípnutí. „Hodně štěstí, zlom vaz ti vzhledem k okolnostem přát nebudu, Jacquelin.“ Sotva se těžké dveře pohnuly, ovanul tě opravdu ledový vzduch, aby se je jednomu chtělo skočit dom pro funkční oblečení na hory. Jestli je v nerezové svatyni chladno, tady je opravdu zima, nakonec co jiného čekat od mražáku. Jinak se tu toho mnoho od posledně nezměnilo. Regály kolem stěn, nějaké uskladněné boxy a jinak prázdno. Jistě za normálních okolností jsou pro těla vyhrazené šuplíky v katedrále, možná kdyby došlo k nějaké epidemii, nebo masakru vyžadujícího zásah patologa, dostali by se těla i sem. Takto tu leží jen jedno, zato spoutané a v pěkné rakvičce z centimetrových kovových prutů. Na rozdíl od minula, už ani trochu nepřipomíná růžové prasátko, ale normálního muže kolem třicítky, pravda trochu bledého, ale to v této místnosti budeš za chvíli i ty. Samozřejmě ti nemůže ujít detail, že Alex nepovažoval za potřebné subjekt oblékat. Nakonec pokud to neudělal před vaším minulým dostaveníčkem, tak teď už to rozhodně není na pořadu dne. Tělo leží bez hnutí, tedy do okamžiku než jsi vstoupila do místnosti. Pohnul se a rozezněl tak kokovou symfonii. „Á moje krevní konzerva, pojď dál už mám hlad a klidně ti protáhnu i tu nadrženou díru mezi nohama.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vstoupím do místnosti a okamžitě mi naskočí husí kůže. Za mými zády zaklapnou dveře a ten zvuk jen umocní moji nepohodu. Putuju zrakem po místnosti, snad proto, že se mi nechce rovnou se soustředit na upíra. Ten mi ale nedá moc šanci si ho nevšimnout. Věděla jsem, že to nebude žádný hodný klučina, takže mě vulgárnost jeho slov nijak nezaskočí. Přemýšlím, jestli skutečně poznal, že jsem vzrušená, nebo to jen odhaduje. V každém případě se mi to moc nelíbí a rozhodnu se ho za jeho slova alespoň trochu potrestat. Hodnotícím pohledem si ho celého prohlédnu a s lehce ironickým úšklebkem zakončím svoji inspekci v jeho klíně. "Na to bys neměl." Pošlu ho do patřičných mezí a posadím se na studenou zem vedle jeho hlavy. Třeba mi chlad pomůže trochu zkrotit mé vlastní tělo. ¨ "Víš, že jsi byl mrtvý? Myslím tím, ne mrtvý po upírsku, skutečně mrtvý." Sdělím mu s klidem a zkoumavě si prohlížím jeho tvář. Přijde mi neuvěřitelné, že tohle tělo bylo ještě před několika dny jen zuhelnatělá skořápka. Jeden nad jejich schopností regenerace musí žasnout. "Žiješ jen proto, že jsme si tě s doktorem Denisofem náhodou vybrali. Ti ostatní upíři jsou pořád ve stádiu uhlí." Nijak se nesnažím mazat mu med kolem pusy. Prostě mu řeknu fakta taková, jaká jsou. Měl prostě z prdele štěstí. Lehce nakloním hlavu ke straně a olíznu si rty. "Jaké to je...umřít?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Husí kůže a mráz, který zalézá až pod kůži, stejně nepříjemně jako samotný subjekt, kvůli kterému jsi sem vlezla. Na rozdíl od mrazu, proti němu by nejspíš nepomohlo ani to funkční prádlo. Snažíš se vyrovnat s vulgaritou, sarkasmem. Prohlížíš si ho, věk kolem třiceti, kypícího zdravím, podle tváře odhaduješ, severskej, normanskej původ. Prohlížíš si jeho tělo. Podle toho, že Alex volí k jeho skladování právě mražák, je nejspíš přesvědčen, že i upír cítí zimu a má na jeho organizmus vliv. Přesto při tom pohledu máš pocit, že i přes jeho nahotu působí více na tebe, než na něj. To ty máš husinu, ty máš tvrdé bradavky, on se zdá být v pohodě, tedy až na to že leží v kleci. S jistou nadějí v zadostiučinění míříš pohledem k jeho chloubě. U normálního muže bys v této situaci zcela jistě měla čemu se vysmívat. Jenže kromě pevných koulí přímo u kořene, nevidíš ani známky něčeho nedostatečného. Péro by zcela určitě vykukovalo z dlaně a sotva jsi tam zamířila pohledem, začalo před tvýma očima mohutnět takřka na dvounásobnou velikost a o jeho tvrdosti nepochybuješ ani v nejmenším. Vidíš, jak obnažený žalud drze vykukuje skrz mříž stejně, jako je drzí jeho smích. „Zkus ho a nebudeš chtít jiný…“ Žel bohu s tím co máš před očima ti je jasné, že ironická poznámka po něm steče bez jakéhokoliv účinku. Nemá nic, zač by se musel stydět a je si toho zcela jasně vědom. Klesáš, chceš si sednout a znovu slyšíš jeho pobavený hlas, který by jinak asi nebyl nijak ošklivý, ale díky všemu už celkem leze na nervy. Navíc se ani trochu nechová jako vězeň v kleci, ale jako bys to ty tu byla zavřená a on chodil kolem tebe. „Bejt tebou tak si nesedám. Víš přece, co se stane, když olizuješ v zimě zábradlí a ta tvoje kunda je teď pořádně uslintaná.“ Prohlížíš si ho a on sleduje tebe, hlavou ti proběhne ona zvířecí tvář, kterou jsi viděla, když jsi nahá vysela hlavou dolů nad jeho otevřeným chřtánem. Tam byla animální dravost, zvířecí pudy a stejně animální strach, který vyvolávala. Nyní se na tebe usmívá, povýšeně, výsměšně, drze a přesto i teď je v jeho pohledu něco co útočí na tvůj mozeček, zavěšený pod tím velkým chytrým mozkem. Na ten pozůstatek od primátů, primitivní pudový nástroj, a vyvolává v tobě pocit malé opičky, kterou velký dravec zahnal do pasti a chystá se po ní skočit. Propaluje se ti do mozku, cítíš, jak opička poskakuje a vyděšeně vříská a chce ovládnout ten velký chytrý mozek a vzít nohy na ramena. Daří se ti mluvit, možná by se ti ani nechvěl hlas nebýt jektání zubů z chladu. Sledíš do jeho očí, vidíš ten výsměch, stejně ostrý jako zuby, které se nesnaží schovat. „Tak to bych se vám měl odměnit, tobě i tomu tvýmu doktůrkovi, co ti protahuje tu tvou díru a po kterým tak toužíš. Neboj, udělám to a na tobě si dám záležet.“ PS_: Jelikož jsi toho napsala dost a on se rozhodně nezdržuje od slova a mě se zase nechce to kouskovat, pokud neuznáš ty, že je to zapotřebí. Tak jsem to udělal takto. Pokud chceš někde ty změnit své původní tak, že se to opravdu odkloní od toho, co jsi napsala, klidně, jsem na to připraven. Jelikož jsi dva předposlední spala jako otázky, tak mi přišlo, že ti na ně určitě bude chtít odpovědět. Takže tu poslední otázečku jsem nechal zatím před námi. Přece jen by to už bylo děsně zamotané a divně nakouskované a asi bychom se dostali do několika souběžných rozhovorů a to nechci. Tímto se omlouvám za zmatenost :D |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Udržet klid se mi daří asi tak půl minuty. Jsem sice policajt ale ani tak nejsem zvyklá mluvit s někým, kdo se vyjadřuje tak vulgárně a je mi to dost proti srsti. Vlastně nejsem na jeho narážky nijak schopna reagovat a tak je radši ignoruju. Nebo se o to alespoň snažím. I tak cítím, že mě zasáhnul, a dost citelně. Nejsem sice žádná cnostná jeptiška, která by se hroutila jen při myšlence na nahé mužské tělo, příjemné mi to ale není. Můj pokus ho urazit se zcela mine účinkem. Nad jeho poslední poznámkou se ale musím pozastavit. Lehce nadzvednu obočí. "Myslím, že nejsi v situaci, kdy bys nám mohl vyhrožovat. A ani k tomu nevidím důvod. Zachránili jsme tě a alespoň pro mě to bylo dost bolestivé." Na okamžik se zarazím, protože mi v mysli vytane nepříjemná vzpomínka na rozšklebená zubaté ústa do kterých stéká krev. Raději se nezamýšlím nad tím, co by jeho výhružka pro mě mohla znamenat. Jen zadoufám, že je upír dostatečně pevně spoutaný. "Tohle je jen pro všechny případy. Doteď pro nás bylo dost...nebezpečné se k tobě přiblížit." Vím, že moje přesvědčovací argumenty nejsou moc silné a tak se rozhodnu změnit taktiku. Vyhrnu si rukáv a z kapsy vytáhnu svůj armádní nůž. "Já tě teď nakrmím a třeba pak najdeme společnou řeč." Ostřím si přejedu přes předloktí. Není to nijak hluboká rána, přesto se z ní okamžitě vyhrne krev. V duchu zakleju, když si zasviním džíny. Rychle natáhnu paži nad upírovu tvář. Dávám si ale pozor abych zůstala dostatečně daleko, aby po mě nemohl chňapnout. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Roztrhat řetězy tvého ovládání se mu daří celkem snadno, jak jsou na tom ty skutečné řetězy, které poutají jeho tělo, však nevíš. Na rozdíl od nechtěné vzpomínky a šíleného divočení, se teď chová zcela klidně. Leží skoro bez hnutí, hledí na tebe, drze, vyzývavě jako nějaký školní sír na výchovnou poradkyni. „To rád slyším a slibuju ti, že tý bolesti si užiješ ještě hodně, až si budeme užívat, než spolu skončíme…“ Očividně jej nedojímá ani to, že jste jej zachránili, ani to, že jsi kvůli tomu trpěla. To jej podle výrazu tváře spíše těší, stejně jako když vidí tvé další činy. Z jeho chování máš stále pocit, jako by vaše role byli obrácené, jako bys ty byla ta lapená v kleci, vydána na milost jemu a ne naopak. To samé co se snaží vnuknout té opičce, co ti sedí pod mozkem, ale která naštěstí není dost silná na to, aby převládla nad tvým Já. Nastavuješ ruku, ne aby se přisál, ale aby tvá krev tak jako už před tím stékala do jeho úst. Nepohrdl, přijal první lok, v jeho pohledu se nic nezměnilo. Pak se jeho ústa pohnula a krev mu teče po tváři i po bradě, aniž by mu to vadilo. „Dneska to je bez divadla? Už jsem se těšil, na ty tvoje cecky.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Snažím se zachovat zcela bezvýraznou tvář, ale jinak mám chuť vyskočit na nohy a zdrhnout odsud. Děsí mě! Děsí mě jeho vystupování, děsí mě jeho sebejistota. Připadám si jako malé zvířátko lapené v kleci s velkým predátorem. Ještě mě nesežral, zatím si se mnou jen hraje. Jako kočka s myší. Krev, která mu nyní stéká po tváři tuhle děsivou představu jen umocňuje. Vlastně vůbec nevím, jestli to skutečně jsem já, kdo má stále ještě navrch. Srdce se mi rozbuší ještě rychleji, když si uvědomím, že je klidně možné, že pro něj Alexova kovová rakev nepředstavuje žádnou překážku. Nevím, jakou sílu doopravdy má. A já ho tady ještě přikrmuju aby měl víc sil. Na okamžik se moje ruka nad jeho tváří zachvěje, ale nakonec se ovládnu a nechám jí na místě. To je hloupost. Je pevně spoutaný a tuhle situaci máš pořád v rukách ty. Pro jednou se mi moje alterego nepokouší podkopat morálku. "Jestli máš hlad, tak jez!" V hlase mi zazní tíseň. Rychle se proto pokusím její stopy zakrýt a opět se vrátím k sarkasmu. "Jako černé uhlí jsi měl příjemnější osobnost." Odvrátím od něj pohled. Částečně i proto, že mi nějak nedělá dobře pohled na krev stékající do těch zubatých úst. Pijavice! Jen se tě snaží znervóznět. A jak hezky se mu to daří. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Primitivní mozek, někdy označovaný za zvířecí, nebo za TO. Jednoduchý, znající ve své podstatě jen tři možnosti reakce: Zaútoč, uteč, dělej mrtvolu. Jednoduché a přitom na tom funguje celý svět. Jen u lidí se do toho plete ten větší chytřejší mozek, ten který zná JÁ, ten který má vědomí. Ten, který je policistkou, ten který ví, že on je v kleci a ty jsi venku, ten který musí bojovat s tou opicí, na kterou dravec cení zuby a k smrti ji děsí už jen svou přítomností. Ten, který se i přes studený mrznoucí pot, husí kůži a jiné zvednuté kousky pokožky, stále neprohrává a drží. Hledíš mu do očí, které tolik děsí opičku, a víš, že to ví. Cítí z tebe ten strach, baví se a krmí. Proč ho vlastně krmíš? Krom chvíle kdy promluvil a kdy mu krev skápla na tváře i na bradu. Kromě krve, kterou se slovy trochu vyprskl a jejíž některé drobné kapky se vrátili na jeho obličej, se nijak nezdráhá, krmí se. „Tys byla taky mnohem lákavější, když jsi vysela hlavou dolů a po kozách ti tekla krev. Tak lákavá… je ti zima? Chceš se zahřát? Tak si naskoč, zahřeju tě, slibuju bude se ti to líbit, budeš kňučet jako děvka… nemusíš se bát, pořád budu v kleci, jen ti ho vrazím do piče a zajezdíme si.“ Jestli před tím, měl obličej od krve, po tomhle projevu se raději nekoukat. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Velmi rychle mi došlo, že vytáhnout z upíra nějaké...jakékoliv informace, bude problém. Začínám mít pocit, že bez Zomby tohle prostě nezvládnu. Už jen ta myšlenka je mi protivná. Ale pohrdavý, povýšený výraz v upírově tváři mi dává za pravdu. Odtrhnu od něj oči a ani se nesnažím skrýt znechucený výraz. Sama si ale nejsem jistá, jestlií jsem víc znechucená jeho nabídkou, nebo krví, která mu teď sviní celou tvář. Vypadá jako kdyby zrovna někomu rozerval hrdlo. "Díky za nabídku, ale tenhle zážitek si radši nechám ujít." Rozčiluje mě, že jsem pro něj tak čitelná. Nutí mě to přemýšlet, jestli mi takhle dobře vidí do hlavy i Will. Je dost pravděpodobné, že moc dobře ví, co cítím, jen je narozdíl od upíra gentleman a nesnaží se mi to okamžitě vmést do obličeje. "Tak jak je to s tím umíráním?" Pokusím se odvést pozornost jiným směrem a zopakuju svoji otázku. Cokoliv, jen když upír přestane mluvit o sexu. Zároveň s tím vytáhnu z kapsy kapesník a položím ho na řeznou ránu na ruce. Další pohled na to, jak se mu moje krev rozstřikuje po tváři bych asi psychicky nevydržela. Dokonce dostanu na vteřinu chuť otřít mu tvář. Ruku si přitáhnu k tělu. Nevím, kolik krve jsem tímhle krmením ztratila ale jasně cítím, jak se chvěju chladem. Tenhle případ mi vážně dává zabrat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Odvracíš tvář, přesto cítíš to píchnutí v jeho pohledu, to neslyšné uspokojení. To pochechtnutí, že bez ohledu na válku, tuhle malou bitvu vyhrál on. Chtělo by se říct, že ta bitva je bezvýznamná, že zůstane za těmi tlustými dveřmi, jenže to tak není. Ozvěny té prohry už se šíří po hladině tvého vědomí. Vpíjí se to tvého vnímání. Vždyť není jediný s vytříbenými smysly, koho znáš. A pokud tě takto dokáže přečíst on, určitě to dokáže i někdo jiný. Ne není gentleman, teď rozhodně ne a jako by ti četl myšlenky, jako by ti chtěl tuhle myšlenku potvrdit, slyšíš jeho posměšný úšklebek: „Nevíš, o co přicházíš, tý tvojí frndě by se to líbilo, to mi můžeš věřit… moc by se jí to líbilo, svírala by ho tak, jako by ho chtěla rozmačkat…“ S další otázkou mu bereš zábavu, nebo alespoň svačinu, jelikož se zdá, že se baví náramně. Přesto nespokojeně zamlaskal jak Hannibal ve své prosklené cele. Zakrýváš ránu, bojuješ s touhou otřít jeho zakrvácený ksicht, ze kterého do tebe bodají jeho oči. Cítíš, jak se baví. Máš pocit, že nekouká na tebe, ale že kouká do tebe. „Proč se ptáš, bojíš se smrti? Chtěla bys věčný život… mohl bych ti ho dát…. Můžu ti zavřít tu ránu, čestně, neublížím ti… chceš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro On prostě nemůže jen tak odpovědět na moji otázku. Tahle situace mě pomalu začíná iritovat. Upír se skvěle baví a já mám nervy v kýblu. Jeho poslední poznámka mě zamrazí víc než okolní vzduch. Já jsem po nesmrtelnosti nikdy netoužila. Rychle se zvednu, skoro to vypadá jako kdybych ze sedu vyskočila. "Jak hloupá si myslíš, že jsem?!" Vyštěknu. Teď už se ani nesnažím předstírat sebeovládání. Jen ať se upír pobaví. Kapesník si stále tisknu na ránu ale cítím, jak krev pomalu prosakuje skrz látku. Rána je asi hlubší než jsem si myslela. Mám chuť praštit ho do toho jeho výsměšného xichtu. V tomhle ohledu se ale dokážu ovládnout. Jen se k němu rychle otočím zády, aby neviděl jak jsem celá zrudla. Dojdu zpátky ke dveřím a zabuším na ně. Studený kov pod prsty je alespoň trochu vrátí do reality. Chci odsud vychladnout. Je mi jasné, že bez Zomba tohle nezvládnu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Baví se, o tom není sporu. Přesto při to jak jsi vyskočila, vypadá i překvapeně. „Že jsi hloupá… Jsi ustrašená, jsi naštvaná, znechucená… nemyslím si, že jsi hloupá. Pomohla jsi my se vyléčit, nabízím ti zdraví nebo život věčný. Čeho se bojíš? Víš, že nejsem nějaká oživlá mrtvola a se Syntykrví nemusíš přece nikomu zkřivit ani vlásek, pokud nebudeš chtít.“ Mluví, stále s bohorovným pobavením v hlase, bez ohledu na to, zda tě jeho slova přiměla se zastavit nebo pokračuješ ke dveřím. Tak jako tak s ním musíš ještě nějakou chvíli vydržet. Alex očividně nestojí celou dobu u dveří. Proč by taky čuměl do kovové desky, když pokud chce něco vidět, určitě je lepší koukat do obrazovky od bezpečnostní kamery. Obraz bude asi dost hrozný, ale signál, tvé zabušení určitě pochopil a už je na cestě. Jen musíš ještě chvilku vydržet s oním pobaveným parchantem. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Stojím tam, pod prsty cítím ledový kov zavřených dveří a na ramenou mi sedí tíseň. Neměla jsem se k němu otáčet zády. Malá opička v mojí hlavě šílí z toho, že nemá predátora pod kontrolou. A ani sebevětší přesvědčování, že je v řetězech jí nedokáže uklidnit. Velmi pomalu se otočím a skoro čekám, že mi upír bude stát za zády. Sakra věř trochu Alexovi. Nepustil by tě sem kdyby si nemyslel, že je to bezpečné. Jeho slova by mě možná i překvapila, kdyby je pronesl trochu jiným tonem. Alespoň uznal, že jsem mu pomohla. Nazvala bych to pokrokem ale nechci být příliš optimistická. "To má být odměna za dobře odvedenou službu?" Alespoň se mi podařilo se trochu uklidnit. Tedy až do okamžiku kdy si uvědomím, že krev už prosakuje kapesníkem a kape na zem. Prostě skvělé. K tomu abych se zranila už ani nikoho nepotřebuju, hravě se dokážu zmrzačit sama. A Alex stále nikde. Jestli si nepospíší, tak mě bude sbírat z kaluže krve. Váhavě udělám několik kroků zpátky k upírovi. "Jsem jen zvědavá. Smrti se nebojím a po nesmrtelnosti netoužím. Ale vážně to dokážeš vyléčit?" Nedůvěra v mé tváři by byla jasně patrná i obyčejnému smrtelníkovi, takže upírovi prostě uniknout nemohla. Vlastně vůbec netuším, jak je možné, proměnit někoho v upíra. Stačí kousnutí stejně jako u vlkodlaka? O tom pochybuji. I kdybych ho nechala aby se napil přímo ze mě, měla bych být v bezpečí. Alespoň v to doufám. Kleknu si zpátky vedle jeho hlavy. "Já jsem Jackie." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Otočit se, podívat se do jeho tváře. Jako v hororu, bez hlučně, bez dechu, v tvé bezprostřední blízkosti, poslední záblesk a… Opička šílí, je skoro sto vyskočit z tvé hlavy. Jako malé dítě, jako pštros se tě snaží donutit neotočit hlavu, jako by platilo: „To co nevidím, neexistuje.“ Jenže existuje, a kvůli tomu cítíš ledový pot po těle, kvůli tomu opička div nevypustí duši. Cítíš jak její děs, její křik skoro přemáhá tvé Já. Cítíš, jak se snaží ovládnout tvé tělo, jak ti tuhnou svaly, jak jsi strnulá. Jako bys bojovala se samotným upírem, tak těžké je otočit hlavu a pohlédnout na neviděné. Není tam, nic se nezměnilo. Tělo je pořád v kleci, nehybně. Přesto se opička nechce uklidnit a ty cítíš, jak se ti chvěje hlas a není to jen jektáním zubů. Můžeš to svádět na chlad, jenže už víš, že jeho v tomto neobelstíš. Tuhle bitvu už vyhrál. Směje se, nesnaží se pohnout, nesnaží se na tebe podívat, mluví do chladu nad svou rakví a jako by chtěl dokázat, že není oživlá mrtvola, vidíš, jak se nad ním převalují obláčky teplejšího vzduchu. Teplo jeho dechu, nebo tvé krve. „A ne, tolik tvých lidí slouží těm mým už po staletí, jen pro tuhle odměnu. Pro příslib věčného života.“ Další kapka pro těžce zkoušenou Opičku, další kapka krve, která prosákla skrz kapesník. Cítíš, její paniku a musíš se hodně soustředit, abys ji udržela pod kontrolou, abys ji nenechala vládnout. Proč ses vůbec pořezala? Proč jsi mu dala najíst? Kde je Alex? Druhé myšlenky, ty tak věrné družky v podkopávání tvého vlastního přesvědčení, ty věčné pochyby o sobě samé jako by teď opičce přizvukovali v jejím hysterickém vřeštění uvnitř tvé hlavy. Přesto jdeš blíž, znovu vidíš do jeho očí, do jeho zakrvácené tváře. Do těch bodajících očí, které nejspíš s pobavením sledují šílící opičku a klackem jezdí po mřížích. „Lžeš… děsí vás smrt, děsí vás konečnost, děsí vás nemoci, nemohoucnost, staří… děsí vás, znechucuje vadnoucí tělo, třes, vrásky, vypadané zuby, povadlé kozy, které jak pytle leží na těle, povolená kunda, která už nepřináší potěšení, která se pochcává a ty to nebudeš schopná udržet. Děsí vás to, jak skončíte uvězněné v tom nechutném těle...“ Díváš se do těch očí, nic se nezměnilo, pořád se baví a stejně tak vidíš to obrovské znechucení, odpor, se kterým ten věčný lovec mluví o vaší konečnosti, jeho oči jsou upřené do tvých, bodají do mozku s každou připomínkou toho co nevyhnutelně čeká každou lidskou bytost, která z tohoto kruhu neuteče. Klekáš si vedle jeho hlavy, posloucháš metrum jeho slov, které jako by opanovali celý prostor a přes to zdá se opičku děsí mnohem méně, jako by přestal klackem jezdit po mřížíš a opička se přišla podívat, co že to drží v druhé ruce za žlutou zakroucenou věc, kterou ji nabízí. Tiše, s hlavou lehce nakloněnou na stranu, s bázlivostí pomalu natahujíc chlupatou pracku směrem k mříži. Usmál se, ne zle, ne příliš, jen pohnul koutky. Jen na chvíli, aby skrze ono pohnutí koutků jeho tvář z výsměšného šklebu, kterým tě častoval, nabrala vážnější výraz. „Ano Jacku, tak to máš přece ráda, že? Dokážu to a máš mé slovo při samotné krvi, že se tě nepokusím zabít. Přisahám při krvi, že ti zavřu tu ránu a o nic víc se nebudu pokoušet, pokud ty sama nepožádáš. Potřebuji jen, abys tu ruku prostrčila tak abych se mohl přisát rty, nepožaduji, abys mě uvolnila. Chci jen, abys obnažila prsa, to je má nabídka.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Hledíme na něj, já i opička. Hnusí se mi jak mluví o stérnutí. Chce se mi křičet, že to není pravda, že stáří může být důstojné. Život má mít konec, protože pokud bychom mohli žít věčně, přestali bychom si ho vážit. Nic z toho ale nahlas neřeknu, protože ten tichý, protivný hlas v mojí hlavě mi našeptává, že on má možná pravdu. Možná se mi to opravdu hnusí. Nelíbí se mi představa, že zestárnu, že moje krásné rudé vlasy zešediví a tvář ztratí svoji krásu. Když domluví, lehce sebou škubnu. Připadalo mi, že jsem chvílemi přestala dýchat. V první chvíli mu chci plivnout do tváře. To je vážně sprosté. Ale velmi rychle opět spadnu na zem. On tady předemnou leží zcela nahý a bez nejmenší známky studu. Spíš naopak, jako kdyby byl hrdý na to, že si ho můžu prohlédnout v celé své kráse. A navíc by neviděl nic, co už předtím nespatřil. To byl přece Alexův záměr, chtěl ho nabudit, vždyť právě proto jsem byla nahá. Někde jsem slyšela, že upíři mají krmení hodně provázané se sexem. Spíš ale předpokládám, že je to jen jeho snaha postrčit mě k tomu, kde mě chce mít. Vrhnu krátký, lehce nešťastný pohled ke dveřím, které ale zůstávají stále zavřené. Sakra Alexi, to mě tady vážně necháš? Zhluboka se v ledovém vzduchu nadechnu, pak sundám z ramen bundičku a přes hlavu přetáhnu tílko. I přes podprsenku je vidět, že je mi tady skutečně chladno. Zešílela jsi?! To mu vážně budeš věřit?? Ignoruji ten hlas, který je pro jednou hlasem rozumu. Předloktí už mám celé rudé od krve. Stydlivě odvrátím oči, když rozepínám podprsenku. I přesto, že stud teď skutečně není na místě. V ledovém vzduchu mě bradavky okamžitě začnou bolet. Na vteřinu mám chuť znovu je skrýt do tepla podprsenky ale nakonec rychle natáhnu zakrvácenou ruku a prostrčím jí skrz mříž před upírova ústa. "Tak dělej, co umíš!" V hlase mi zní netrpělivost a bojuji s nutkáním zakrýt si volnou paží odhalená prsa. Pokud dodrží slovo je to nízká cena. Opička opět hlasitě ječí. Pokud ho dodrží... |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Slyšíš své vlastní myšlenky, tu věčnou tezi o krutosti nesmrtelnosti. O tom jak život bez konce nemá smysl, zároveň slyšíš ty druhé myšlenky, ty které to zpochybňují, které mu dávají za pravdu. Namítají, ptají se, zda celá ta teze není jen další zoufalou snahou lidstva vyrovnat se nějak s neodvratnou fatalitou, která všechny děsí. Ptá se, v čem smrt dává smysl životu, kromě úprku před ní. Ptá se, kde je důstojnost blekotající opuštěné stařenky, které cizí ženská vyměňuje igelit pod prostěradlem v anonymní posteli. Chceš mu plivnout do tváře, ale je to jako bys plivla do tváře jen sama sobě. Cítíš chlad podlahy, když na ní dosedneš. Hledíš na jeho nahotu, opravdu v něm není známky studu a najednou chápeš, že nejde jen o velikost. Vidíš vše, o čem mluví, vše co se ti honí hlavou. Dokonalé těl, nepoznamenané stářím a chorobami. Bez povadlé kůže, bez únavy. Dokonalé, od hlavy až k vrcholku jeho kopí, které proniká skrz mříže na svobodu. Ohlédla ses ke dveřím, zdá se, že jsou stále zavřené. Jako by uzavírali scénu a nechávali rozhodnutí jen na tobě, nakonec tak jsi to přece chtěla. Hlavou ti dál běží myšlenky, vzpomínky, které možná jen hledají omluvu pro to, že tvé prsty začínají plnit jeho přání a shazují bundičku z tvých ramen. Alex přece použil nejen tvou krev ale i nahotu, aby ho probudil k životu. A nejen on spojuje upíry a sexualitu. Tílko klouže po tvém obličeji a do odhalené kůže se zakusuje chlad místnosti. Vnímáš jeho oči, sleduje tvé tělo, dívá se na hroty, které div neprobodnou podprsenku, ke které se právě stahují tvé prsty. Proč to chce? Chce tě jen ponížit, donutit udělat to co on chce? Nebo mají pravdu všechny ty zkazky spojující upíry se sexualitou. Všechno o tom, že preferují panny. O tom že si vybírají kořist a nakonec i případné potomky v opačném pohlaví. Všechny ty romány pro mladé slečny, které zaplnili v posledních letech pulty knihkupectví a boom co nastal po Vystoupení. Nakonec i Stokerův román, byl na svou dobu označován za perverzní, obscénní erotickou literaturu. Chlad olizuje další kousek tvého těla, upozorňuje tě na nahotu, přitahuje tvou mysl k tvým bradavkám, stažených chladem, tuhým a dík podivnosti lidské mysli vracejícím i onen druhý pocit, který dokáže stejné pocit vyvolat. Cítíš jeho pohled, nesměje se, nemá žádné obscénní poznámek. Sleduje, jak Opička prostrkuje ruku skrz mříž a bere si nabízený banán. Cítíš, jak jeho dotkli tvé kůže, otevřeli se, objali ránu. Saje, vnímáš podtlak, se kterým vytahuje krev z tvé paže do svých úst. Nepolyká, cítíš jak se jeho ústa plní, jak se pohybují jeho tváře, jak se krev převaluje v jeho puse jako by kloktal. Vnímáš, jak jeho jazyk začal v tom krvavém bazénku olizovat ránu, tlačí na ni, přisahala bys, že vniká dovnitř. Nemístně cítíš teplo, které se ti šíří tělem, snad od jeho chování, snad od pohledu se kterým tě celou dobu sleduje, snad od zmatených bradavek, hrdě stojících na těsně stažených dvorcích. Cítíš, jak jeho jazyk projíždí otevřenou ránou tvé ruce a přitom cítíš teplo ve svém klíně, tepot, svědění, jako by jazyk projížděl úplně jinou puklinou se stejnou pečlivostí a důkladností. Opička spokojeně baští banán, vůbec se nebojí, v tuhle chvíli by spokojeně sama vlezla šelmě do otevřené tlamy a schoulila se v ní s pocitem naprosto blaženého bezpečí. Poslední dlouhé přejetí jazykem, špičkou lehce kopírující hranu pysků, s lehkým přitlačením na vykukujícím hrášku, atakující tvé rty k tomu, aby vypustili vzdech. Rty se otevřeli, vrátili volnost tvé ruce. I než ji otočíš, cítíš lehké mravenčení, ale ani stopy po ráně. Vidíš jasně ohraničený prostor, který překryli jeho rty, bílé místo v červené kaluži krve, rozetřené kapesníkem. Vidíš jeho pohled. Čeká až si vezmeš svou ruku zpět, až si zkontroluješ jeho dílo a zároveň cítíš, že na jazyku krom pocitů, které vyvolal v tvém těle, kromě zázraku, který předvedl na tvé ruce, schovává i slova, která ti chce říct. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jako kdyby pro mě tahle situace nebyla už tak dost ponižující, bez mrknutí se do mě zavrtávají jeho oči. Alespoň už se mi přestal vysmívat. Naopak působí soustředěně a jaksi...nedočkavě? Trochu jsem čekala, že po mé paži chňapne jako hladový pes po kusu masa. Ale on jen ránu obejme svými rty. Cítím, jak saje krev. Z nějakého důvodu jsem čekala zuby, ale to je hloupost. Rána už je otevřená, tak nejsou potřeba. Je to snad bodnutí zklamání, co jsem náhle pocítila? Jeho jazyk klouže po ráně, jako kdyby jí vylizoval. Překvapivě to nebolí. Moje tělo zaplavují zcela jiné pocity. Především mi přestane být zima. Nevím odkud se bere to podivné, příjemné teplo. Možná jsem už tak podchlazená, že tady za chvíli usnu a umrznu. Čekala jsem, že mi to bude odporné, jen ta představa, že pije moji krev. Že se na mě krmí. Tohle je přeci něco jiného, než když jsem visela zavěšená a krev ze mě kapala. Ten pocit se mi ale líbí. Je to tak nějak uspokojivé a mě skoro zklame, když se odtáhne. Zároveň mě to překvapí. To jsem vážně čekala, že mě podrazí a bude pít, dokud v sobě budu mít kapku krve? Pomalu, jakoby nevěřícně vytáhnu ruku ven z jeho klece. Udiveně hledím na bledou kůži, kolečko, které jeho rty vyčistily od rozmazané krve, místo, kde byla řezná rána. Je pryč, bezezbytku. Zvednu oči od své paže a podívám se do těch jeho, které mě celou tu dobu sledují. "Děkuju." Nějak v té chvíli nemůžu najít slova. Klečím tam, polonahá, ruce svěšené v klíně a ten příjemný pocit tepla, který jsem měla, když ze mě pil, se pomalu vytrácí. Hlavou mi víří spousty otázek. Jak je tohle sakra možné? Jak to dokázal? "Myslela jsem, že jsi mi chtěl způsobit bolest." Tenhle pocit převládl nadevšemi a dodává mi jistou naději. Nepodrazil mě, znamená to, že to není až takový parchant za jakého jsem ho doteď měla. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Koukáš se na ránu na své ruce, tedy spíše na místo, kde byla. Na místo, které bylo obepnuto jeho rty a které je teď dokonale čisté, hladké, ostře kontrastující s rukou okolo. Bradavky ti stojí, možná z chladu, ale do mozku vrací zcela jiný pocit, jako by on byl původcem jejich tvrdosti. Pocit, který zcela souhlasí s vlhkým teplem, které ti tepe v klíně a šíří se tělem. Spolu s tím pocitem, který tě vrací k předchozím vteřinám, si uvědomuješ, že nepolykal, nesál tvou krev, neživil se, jen jí naplnil svá ústa a v té krvavé lázni olizoval tvé pysky. Vlastně ne, olizoval přece ruku, jizvu na ruce, nikde jinde jeho jazyk přece nemohl být. Sleduje tě, vyčkává, čeká, až si prohlédneš jeho dílo. Čeká, dokud se tvůj pohled nezvedne od rány a nesetká se s tím jeho. Jediné slovo, které zvedlo jeho koutky a pak tvé rty zase umlkli, zatímco tvá mysl hledala odpovědi a další slova. „Není zač… rozmyslela se, chceš nesmrtelnost? Nebo bys snad chtěla mít znovu prsa jako v šestnácti? Čerstvá, mladá, pružná, plná života. Chtěla bys mít znovu bradavky růžové jako čerstvě otevřené poupě, lákající k utrhnutí?“ Slyšíš jeho slova, která mluví o tvé obnažené hrudi, zatímco jeho oči dál bodají do tvých. Přesto ani na jeho jazyku ani v pohledu necítíš ostří. Jeho pohled je jak pohled kočičí, soustředěným, pronikající do hloubky. Jeho slova nesekají, stejně jakou pohled, patří do světa koček, jako by předl. Jako nabídka daru, bez ostří znechucení či posměchu k tomu co nabízíš jeho pohledu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alespoň mi dal chvíli na to se vzpamatovat. Jsem trochu překvapená, že mi stále nabízí tenhle svůj dar. Znamená to něco? Proběhlo mezi námi něco, čeho bych si nebyla vědoma? Tedy něco se stalo určitě. A vlhko v mých kalhotkách je toho jasným důkazem. Jistě vzrušil mě už Alex ale jsem si zcela jistá tohle vlhké vzrušení je jen a pouze dílem upíra. Opravdu olizoval jen ránu na mé ruce? Nebo si pohrává s mojí myslí? Určitě jsem někde četla, že to upíří umí. Nebo to byl zase výmysl z nějakého hloupého románu? Pomalu ale jistě ztrácím pevnou půdu pod nohama. Něco bych ale skutečně chtěla. Toužím po tom ho ošukat. Nemá to nic společného se sympatiemi, je to ten nejprimitivnější pud a já mám velice nepříjemný pocit, že on moc dobře ví, na co myslím. Poprvé se zcela vážně zamyslím nad jeho nabídkou. Samozřejmě když jsem tuhle práci přijímala přišla mi na mysl i tahle varianta. Nečekala jsem, že tohle bude jednoduchá práce a to, že mě pokouše vlkodlak, nebo upír a já se nakazím je dost reálná hrozba. Jen mě nikdy nenapadlo, že by mi to nějaký upír nabídl a já měla na vybranou. A to já teď mám. Nebo ne? Olíznu si rty a uvědomím si, že je mám úplně suché. "Já byla v šestnácti plochá jak prkno." Odpovědi se ale asi nevyhnu. Zvednu ze země svoji podprsenku ale pak jí opět pustím, jako kdybych si netroufala si jí obléci dokud mi to nedovolí. "Proč mi to nabízíš? Co bys z toho měl? Co bys tím získal?" Hlavou mi rychle víří myšlenky, jak moc by taková proměna můj dosavadní život poznamenala? Co by tomu řekl tatínek? A jak by se tvářila pobožná babička Everettová? Mohla bych si vůbec udržet tohle místo? Nevykopli by mě z práce? I přes to, že na všechny tyhle otázky je odpověď spíš nepříznivá, hlodá ve mě červík zvědavosti. Nebuď blbá, nic o jejich životě nevíš. Nevíš nic o tom, jakou mají hierarchii. On tě promění a ty se v zápětí budeš muset sklonit před nějakým mocným starým upírem, protože když to neuděláš, tak tě rozmáčkne jak mouchu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jistě přišla jsi vzrušená, naladěná na určité vlně. Mohla by sis namlouvat, že vlhko a teplo co cítíš, je spojeno s Alexem. Jenže sotva by ses o to jen pokusila, tvé druhé myšlenky tě usvědčí ze lži. Víš, kdy se teplo začalo šířit, cítíš to chvění, mravenčení které pojí vyléčené místo na ruce s tvým pokladem. Víš, že ten tepot rozezněl jeho jazyk, který se pohyboval tou ranou a zároveň jako by projížděl mezi tvé pysky a vylizoval jinou tekutinu než krev, kterou mu můžeš nabídnout. A stejně tak ten žalobce v tvé hlavě, tvé druhé myšlenky ví stejně jak ty, že toužíš právě po tom, mu tuto šťávu nabídnout. Dívčí romány jsou plné psychických schopností upírů, ale také toho, že jde o věčné nemrtvé, o prokleté. Vždyť dívčí romány obsahují i to, že se třpytí na slunci jako diamanty. Jsi si jistá, že umí působit na lidskou mysl. Vždyť jsi sama před chvíli zažila, jak dokázal vyděsit tvou Opičku. I to, jak dokázal její paniku zase utišit, získat si její důvěru natolik, že by mu klidně vlezla do tlamy šelmy a usnula tam. Stejně tak už víš, jak vytříbené smysli má a že ví, v jakém stavu se tvé tělo nachází. „Tak ve dvaceti, nejde o velikost…“ Zapředl v odpověď a na jeho stále zakrvácené tváři se drží lehký náznak úsměvu. Jeho kočičí oči dál hledí do těch tvých, za ně. Stále si uvědomuješ to, že jeho pohled není obyčejný, je mnohem intenzivnější. Vnímáš jak se mu přes rty linou další slova, jako by četl impulsy tvého těla, tvé touhy, jako by snad i četl tvé myšlenky, přede svá slova právě na této notě, která rezonuje v tvém klíně a zvoní na vrcholcích tvých pohoří, které jsi nechala odhalená. „Z vděčnosti, na tu jsi přece přišla apelovat… pro potěšení… pokud je chceš, musíš se svléknout a nasednout na mě.“ Posloucháš melodii jeho hlasu, zatímco tvé myšlenky obrazí jeho hlavní nabídku, proměnu. Zatímco tě tvé myšlenky zrazují, upozorňují na nebezpečí a jiné druhé jim stojí v protiklad. Vždyť Will je vlkodlak a také je v útvaru, proč bys musela končit? Proč by ses měla bát, že neznáš jejich hierarchii? Že tě snad rozmáčkne nějaký prastarý upír? Co je na tom nebezpečného, vždyť teď tě rozmáčkne i mládě, pokud se mu znelíbíš. Tak v čem je rozdíl? Měla bys alespoň šanci. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ten pohled se mi nelíbí. Mám pocit, že vidí každou moji myšlenku ještě dřív, než se mi v hlavě vůbec zrodí. Není to příjemný pocit. I přesto, že já jsem volná a on je spoutaný, připadám si jako lovná zvěř. Což z jeho úhlu pohledu pravděpodobně taky jsem. "A co kdybys mi z vděčnosti prozradil nějaké informace?" Právě jsem si uvědomila, že tohle měl být původně výslech. A ne že se nechám lákat do jeho pastí a na parádní sex. Doufám, že neuvažuješ nad tím tuhle nabídku přijmout?! Máš svoji úroveň. Alespoň pro jednou se já i mé alterego na něčem shodneme. Zvednu ze země podprsenku a začnu se oblékat. Kdybych chtěla mít tělo dvacítky, tak se přece nemusím upisovat ďáblovi. Stačilo by zase začít cvičit. Trochu se mě dotkla narážka na to, že už nemám tak pěkné tělo, jako před pár lety. To je dost možná pravda, ale poukazovat by na to neměl. Takové věci žádná žena neslyší ráda. Přetáhnu si přes hlavu tílko a hned se cítím o něco líp. Zvednu se ze studené země a znovu se podívám ke dveřím Alexi, kde jsi? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Cítíš, jak tě jeho pohled proniká, jako by četl tvé myšlenky, jako by objímal tu malou Opičku, ne silou strachu jako před tím, jemně, lehce jako matka kočka nosí svá mláďata. Bez bolesti, v bezpečí, ale stále v pasti. Chytáš se myšlenky, na urážku tvého těla, ale jeho hlas, ta nota, která zvoní v tvém těle, je jiná a v koutku tvé rozhádané mysli to víš. Jeho despekt ke stáří je zřejmý a nejde o tvé vlastní tělo, jde o pozici věčného mládí, které ti dokazuje jeho vlastní tělo. Nemusí tě přesvědčovat slovy, sama ve své vlastní mysli víš, že jeho nabídka byla nabídkou mládí, toho co ti pomalu ale jistě utíká mezi prsty života. Cítíš v sobě tu vlnu odhodlání se obléknout a vrátit se k výslechu a přesto máš ruce jak z olova, jen neochotně plní toto tvé rozhodnutí. Vnímáš jeho pohled, který tě neopouští, nedává ti žádný pocit vítězství, nevidíš žádné zklamání. Tvé chladem prokřehlé prsty, náhle těžké jako z olova se nemotorně perou s podprsenkou, když cítíš znovu, jak jeho hlas zazvonil na vrcholcích tvého těla, které chceš schovat do látkového úkrytu. „Chceš informace… buď upřímná a budu i já. Udělej to, co toužíš udělat…“ Nechává zvonit svůj tichý hlas, nechává tě tvému boji s kusem prádla a se svým vlastním tělem a myslí. Tvé oči zabloudí během toho boje ke dveřím, jsou stále zavřené. Už je to dost dlouhá chvíle na to, aby Alex dorazil odkudkoliv, odkud na tebe dával pozor. Tak proč tu ještě není, proč jsou dveře zavřené. Viděl snad, že se svlékáš, že se vracíš ke kleci a pokračuješ v tom, co dalo by se nazvat rozhovorem. Usoudil snad, že není na místě rušit? Je u dveří? Nebo se stále někde u monitoru, kde na rozdíl od nich může vidět co se děje uvnitř? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tahle situace se mi nelíbí. Připadám si jako vězeň ve vlastním neochotném těle. Nelíbí se mi ani to, co žádá. Samozřejmě je jen logické, že chce abych byla upřímná, když po něm upřímnost požaduji. Že ale ta upřímnost bude znamenat popustit uzdu svým touhám, být upřímná sama k sobě, to už mi tolik nevoní. A na mojí tváři je to jasně patrné. Zatnu ruce v pěst. Taková já přece nejsem! Chce se mi na něj křičet. Vždycky jsem byla slušná holka. To až od mého příjezdu do Londýna se všechno nějak zvrhlo. Vinit upíra z toho, že mě nějak očaroval, nebo zmanipuloval je tak příjemně jednoduché. Jen bych tomu ještě sama potřebovala uvěřit. Ten tichý protivný hlásek v mojí hlavě mi totiž stále našeptává, že přesně tohle jsem já. Ať už se mi to líbí, nebo ne. To já ze sebe chci servat oblečení a užít si jeho tělo. Něco ale udělal, těžko říct, co, ale když přitisknul svoje ústa na ránu, tak se něco změnilo. Vrhnu další dost nešťastný pohled ke dveřím. Kdyby jen přišel Alex a zbavil mě zodpovědnosti za tohle rozhodnutí. Kousnu se do rtu a opět se na něj podívám. Tohle je výslech. Je to tvoje práce. Tahle myšlenka je pro mě spásná. Je to ospravedlnění všeho, co udělám. Jde přeci o můj případ. Případ kvůli kterému jsem krvácela a kterému jsem obětovala už dost. Když se teď tímhle nechám zastavit, tak to všechno bylo zbytečné. Cítím horko, které se šíří z mého klína. Hledím na něj a teď už je mi i jedno, že má tvář zapatlanou krví. Vlastně je docela hezký. Jako kdyby dopadla ona pověstná poslední kapka. Plameny touhy se prudce rozhoří a já ztratím poslední zbytky sebeovládání. Ale takhle ne, takhle se mi to nelíbí. Opět sáhnu po svém armádním noži, který jsem prve pohodila na zem. S touhou v očích ho vrazím do zámku na jeho kleci a začnu páčit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Bojuješ s neochotou a zároveň i ochotnou vlastního těla. Bojuješ s vlastní chutí i nechutí udělat to k čemu tě pobízí. Cítíš jeho pohled, kterým tvůj boj mlčky provází. Čeká jen, nebo je něco pravdy na všech těch románech? Ovládá tě nějak, vstříkl ti něco do krve, nebo tě jeho pohled zhypnotizoval? Bylo by to tak snadné svést na něj vše co se tu děje. Vidět sama sebe jen jako nevinou oběd, krvelačné bestie. Taková ty přece nejsi, jenže je to pravda? Copak může upír za to, jaký vztah máš k Alexovi. Doktorovy, který tě minimálně jednou znásilnil. Další pohled ke dveřím, možná v tom je Alexovo kouzlo, v tom že tě zbavuje nutnosti vlastní volby. Dává ti možnost se odevzdat do jeho rukou. Dává ti svobodu toho, kdo není povinen rozhodovat. Jenže dveře jsou zavřené, jsi tu jen ty a upír v kleci. Jeho nabídka, jeho informace, tvé touhy a nakonec i tvá práce. Tvá práce, právě té se tvé myšlenky chytli, nebo ji využili jako záminku k tomu, překročit neviditelné mantinely. Ještě cítíš jak teplo stoupá, jak se rodí plamen. Vidíš, jak se v jeho tváři objevil spokojený úsměv. Jistě, vždyť už přece víš, že cítí co se v tvém těle děje a tak by bylo divné, kdyby tohle necítil. Saháš po noži, který se tu až nepříjemně aklimatizoval a tak studí. Jenže když chytneš zámek, aby ses s ním vypořádala, narážíš na Alexovu pečlivost. Neriskuje, nevystavil tě nebezpečí, nenechá upíra bez dozoru, pokud si není jistý svým opatřením. Mražák, který dle jeho předpokladů alespoň zpomaluje a oslabuje schopnosti toho krvesaje. Pevná ocelová klec, zcela určitě si ověřil, že je ocel mrazuvzdorná. Mluvil o stříbru, které jim z nějakého důvodu opravdu nesvědčí. Proto by tě vlastně nemělo nijak překvapit, že na zámek, který jsi chytla do ruky, je tvůj nůž krátký. Jeden z těch bezpečnostních zámků, které nevypáčíš, neodvrtáš, nepřestřihneš a i úhlová bruska by si vylámala kotouč na cementovém povrchu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Na upírově tváři se objeví spokojený výraz ale z nějakého důvodu mě to už nevyděsí. Asi se mu opičku podařilo ukonejšit ke spánku. Vší silou páčím zámek, ale bez výsledku. Je hezké vědět, že se Alex skutečně postaral o moji bezpečnost. V téhle chvíli mám ale chuť ho za to proklínat. Po několika marných pokusech to vzdám a svěsím ruku s nožem a začnu přemýšlet nad jiným řešením. Ve stavu v jakém jsem to není nic jednoduchého. Zrak mi padne na bundičku ležící na zemi, a v ní pouzdro se zbraní. Ve filmech to vypadá efektivně, když někdo ustřelí visací zámek. Ve skutečnosti pochybuji, že by to fungovalo. Sice mám nabito tříštivou municí, která je poměrně ničivá. Ale myslím, že bych daleko spíš ublížila sobě a upírovi, než abych dokázala poškodit zámek. Další co mi blikne hlavou je zkusit zámek otevřít tak nějak po zlodějsku. Kancelářskou sponkou, nebo pinetkou. Další věc, co do nás cpe Hollywood a o které mám silné pochybnosti, že funguje. Navíc nemám ani jednu z těch věcí po ruce, takže je zbytečné se tím vůbec zabývat. Zvednu se a začnu se rozhlížet po mrazáku. Moc věcí tady není ale třeba najdu něco užitečného. Nebo konečně dorazí Alex a řekne mi, že se chovám jako blbec. Na upíra se už vůbec nedívám. Za prvé proto, že mě ten pohled dráždí a já pak nemůžu rozumě uvažovat. Za druhé proto, že se teď trochu stydím za svůj nezdařený pokus s nožem a nepotřebuju vidět výčitky i v jeho tváři. Pořád ještě můžeš slevit a osedlat si ho tak, jak je. I to bych samozřejmě mohla a ze všech možných variant je to nejlepší špatné rozhodnutí. Jenže pro mě je teď zkrátka těžké uvažovat hlavou. Jak se zdá, nejen muži někdy myslí penisem. A navíc tenhle obraz nezapadá do mých představ sexu s upírem. A já umím být hodně zásadová. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Spí opička, nebo je to právě ona kdo převzal vládu a nyní se snaží dostat skrz mříže k tomu kdo nabízí ji banán? Jenže i když klec působí jako z nějakého sexshopu a možná opravdu odtud pochází, není tohle scéna laciného BDSM klípku na netu, zámek nepatří k dětskému kufříku, ale je hodný trezoru. Myšlenky pádí, hledají cestu jak dostat banán z klece i s tím kdo jej drží. Hledáš cesty a snažíš se vyhýbat pohledu do tváře. Přesto všem pohledům nemůžeš se vyhnout, nejsi kůň a nemáš klapky na očích. Proto víš, že tě stále sleduje a v jeho tváři nezachytil tvůj periferní pohled žádnou výčitku, spíše očekávání. Snad díky svému rozpoložení, snad díky snaze nehledět mu do tváře, ti tolikrát padl pohled na jinou část jeho těla, tu která tak připomíná vytoužený banán tvé opičky, která je částečně cílem i tvého snažení. V chladu okolí, vypadá jako zdroj tepla, leskne se a kyne ti na pozdrav. Přesto pořád hledáš cestu, jak dostat banán z klece a nemuset se tisknout k mříži, jenže tato místnost na rozdíl od amerických bijáků, nenabízí podle všeho nic, co by ti mohlo pomoci. Možná, kdyby zámek nebyl tak kvalitní, ale pak bys nemusela hledat a dík svému noži či zbrani, už bys byla u cíle svého snažení. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro … jenže není. Zámek je kvalitní a bez klíče jej asi nezdoláš. Možná kdyby ten kdo je uvnitř, měl volné ruce a možnosti, možná by dokázal zámek zdolat, jenže to by asi spíš upřel svou pozornost na mříž. Možná panty bylo by jednodušší zničit, než ten zámek. Ty nakonec přece jen jsou méně robustní, nepočítají s tím, že se je někdo bude pokoušet zničit. Možná tam mohla by tvá zbraň, tedy pokud věříš, že poradí si s ocelí. Jenže než opička při touze po banánu dojde tak daleko ve svých myšlenkách, ozve se zvuk. Není to vrznutí, tak se to nazvat nedá, ale podobá se to tomu. Je to zvuk, který vydávají mohutné dveře, které dokáží zastavit chlad, zvuk a kdo ví, možná by dokázali zadržet i upíra. „Budeš potřebovat tohle, Jacquelin…“ Nemusela by ses ani otáčet, abys věděla, kdo vstoupil do dveří. Nepřevlékal se, pořád je v oblečení ze sanitky. Změna je snad v tom, co drží v ruce. Ten malý kousek kovu, co ti tak komplikuje plány. „… ale navrhuji, pokud má dojít ke koitu, přemístit se do jiné místnosti. Tvé pohlavní orgány nejsou na tuto teplotu stavěné a mohla bys mít nepříjemné zdravotní komplikace. Také bych doporučoval zachovat minimálně řetězy a ideálně posílit stříbro, pokud chceš otevřít klec.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ještě než stihnu udělat nějakou hloupost, ozve se zvuk otvíraných dveří. Otočím se po hlase a ještě dřív, než můj zrak najde jeho tvář, mi pohled padne na ten drobný kousek kovu, který drží v ruce. Klíč! Cesta do ráje. Hledím na něj a zároveň poslouchám, co mi říká. V první chvíli mám chuť okamžitě mu ho vytrhnout z ruky a upíra osvobodit. Jenže on nejedná tak, jak bych očekávala. Sám mi ho nabízí. Místo toho aby mě odsud odvlekl, tak mi dává možnost pustit ho na svobodu a...no ošukat. Asi jen já mám nějaké morální zábrany a kodexy. Tak nějak bych čekala, že bude žárlit. Na druhou stranu sama nevím, co mezi námi dvěma je. A asi jen těžko jde mluvit o tom, že bych si ho mohla nějak nárokovat. Nebo on mě. Přesto mě jeho reakce zaskočí natolik, že se nad celou situací na okamžik dokážu zcela vážně, rozumě zamyslet. Najednou si připadám vážně jako pitomec. Tváře se mi zbarví ruměncem a já rychle uhnu pohledem na stranu. Nedokážu se podívat na Alexe, ani na upíra. Místo odpovědi se kolem doktora rychle protáhnu a vypadnu z mrazáku ven. Zastavím se až v nerezové katedrále. V mrazáku jsem nechala svojí bundičku, zbraň. nůž, tílko i důstojnost. Obejmu si paže a sklesle si sednu na kovovou desku pitevního stolu. Co se to s tebou děje? Tenhle výslech se ani v nejmenším nevyvedl podle mých představ. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nemáš čas přemýšlet nad tím proč tak jedná, máš svých vlastních myšlenek a chutí plnou hlavu. Jak vlna přepadnou tě a než opadne a odpluje zpět na zpěněné moře, už unáší tě pryč z ledového sálu a jak sebranou větev odkládá tě na desku stolu v katedrále. Ztracená jak trosečník, necháváš vše za sebou, včetně zbraní a oblečení. Ztracená objímáš své tělo své paže a noříš se do sebe, do svých myšlenek. Ale než stihneš se ponořit opravdu hluboko, slyšíš kroky. Nejsou ani chvatné ani šouravé, nesnaží se být hlasité ani neslyšné. Jsou osamělé, beze slova. Teprve až v tvé těsné blízkosti se zastavují a teplé paže objímajíc tvé podchlazené tělo, přes tvou hruď přes tvé paže. Jeho tělo se sehnulo, až cítíš jeho teplý dech jak proniká mezi tvé vlasy na prochladlou pokožku. „Jsi v pořádku, Jacquelin?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Cítím, jak se kolem mě obtočí jeho paže a teprve nyní si uvědomím, jaká hrozná zima mi je. V mrazáku jsem sice měla pocit, že úplně hořím touhou. Ale kůži mám prochladlou. Nechápu, jak jsem tam mohla vydržet viset tolik hodin. Přitisknu se k Alexovi jako kdybych se chtěla do jeho tepla schovat. Jeho horký dech mě příjemně šimrá na kůži. "Promiň. Vůbec nevím, co se to stalo. Úplně jsem se přestala ovládat." Ani nevím, jestli se mu omlouvám za to, že jsem chtěla upíra pustit a vyspat se s ním. Nebo za ten následný zkrat. "Můžeme jít prosím domů?" Zaškemrám tiše. Zvláštní je, že mě ani na vteřinu nenapadlo myslet tím "domů" můj vlastní byt. Sama sebe teď už vidím v teplé posteli v Alexově náruči. I přesto ale stále cítím vzrušení, které se ani v nejmenším nepojí s doktorem. Skoro mám pocit, jako kdyby mě upírův pohled pronásledoval až sem. Jako kdyby i teď, přesto, že nás dělí těžké dveře mrazáku, přesně věděl, na co myslím a co cítím. Navíc jsem s vyšetřováním v koncích. Je pro mě teď naprosto nemyslitelná představa mučení. Ať už bych tím mučitelem měla být já, nebo Zomba. To ale znamená jen jednu jedinou věc a ta mě už nyní děsí. Do toho mrazáku budu muset, nejpozději zítra, znovu vstoupit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Schováváš se do jeho paží, do jeho objetí, do jeho tepla. Cítíš jeho dech, jeho srdce i jeho doteky. Cítíš vzrušení. Své, které se v tuto chvíli netýká jeho a jeho, které se nejspíše týká tebe. Cítíš jeho prsty, které stejně jako dech kloužou po holé kůži. Omlouváš se, zač vlastně? A komu, jemu nebo sobě samotné. A za co? Za vzrušení, za touhu ho pusti, za touhu se s ním vypsat nebo za to, že nyní už vůbec nedokážeš připustit mučení. Zapadáváš do svých myšlenek, stejně jako do jeho objetí, do doteků, které klesají po křídlech, po páteři, ke kříži. „Samozřejmě, Jacquelin. Kdykoliv…“ Mluví tiše a zatímco tebe hřeje jeho dech, on dotýká se tváří tvých vlasů. „Proč se omlouváš, Jacquelin… je to logická alternativa… tvá zjevná nechuť k mučení… vzhledem k povaze subjektu, pravděpodobná neochota vypovídat… předpokládaná sexualita subjektu… jistá pravděpodobnost pozitivního výsledku…“ Sedíš na nerezovém stole, tiskneš se k němu. Sklání se, objímá tě, hladí a tiskne k tobě. Cítíš jeho vzrušení, v dotecích jeho prstů, v jeho dechu, v tepotu jeho srdce i tam kde se jeho klín dotýká tvých nohou. „Fascinující… zjevná schopnost použít regenerační procesy i na jiné subjekty…. Pokud je hypotéza pravdivá, znamená to možnost vytvářet zcela univerzální kmenové buňky… to je fantastické…“ |
| |
| Klíčník Tisknu se k Alexovi a mohou se v teple jeho těla. Jeho uvažování je někdy zcela za hranicí mého chápání. Jistě, logické to je. Ačkoliv je to trochu zvrácená logika. Mohla bych mu dát to, co chce. Vlastně to, co chceme oba dva, výměnou za j informace. Rozhodně to zní jako méně bolestivé než mučení. I když, co já vím. I tak jsem ale v šoku z toho, že Alex je schopen uvažovat tímhle způsobem. Kterýkoliv jiný muž by to strategicky odmítl. Copak on vůbec nežárlí?? Musím se na to zeptat Zomby, až bude někdy příležitost. Ona s ním taky spí a rozhodně mu rozumí víc, než já. Na okamžik se zarazím. Já přece na Zombu taky nežárlím. Pomalu se začínám ztrácet ve vlastních úvahách. Zvednu k Alexovi pohled a odhrnu si vlasy z čela. Tobě by vážně nevadilo, kdybych to udělala? Kdybych se s ním vyspala? Vážně bys to udělala, kdyby ti to posvětil? Samozřejmě, že bych to udělala. Odpovím si skoro okamžitě. Stále mám před očima jeho nahé tělo a jen za představa mi znovu rozbuší srdce a zrychlí tep. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Teplo, doteky, slova, šok který vyvolávají ve tvých vlastních úvahách. Údiv nad myšlením muže, jehož prsty cítíš na svých bocích a jeho touhu tlačící na tvé nohy. Může, o jehož touze milovat se s tebou nelze pochybovat. Tam kde jinde bys čekala zelenookou žárlivost a Ottelovskou scénu, tam přichází vcelku racionální úvaha, která nijak neumenšuje jeho vlastní vzrušení. Na druhou stranu, copak jsi o něm mohla do této chvíle mluvit jako o normálním? Copak jsi sama včera nežádala přítomnost snad zletilé dívky při krvavém experimentu, aby tě před ním ochránila. Copak ses ty sama nějak více zastavila nad nechtěnou vzpomínkou, která ti jen potvrdila to, co sis i tak domyslela? Je to tou prací, Lodnýnem, nebo šíleným doktorem a jeho nerezovým chrámem, že to co by ti před týdnem přišlo zvrácené, se ti zdá normální? Je snad jeho šílenství nakažlivé, nebo není šílený, jen oproštění od konvencí. Jak je možné, že od ruměnce ve tváři, zatracení a hamby, od těžkých, olověných, studených pocitů, ses v jeho přítomnosti, tak snadno dostala k pocitům zcela opačným, žhavým a lehkým. Kdy od prosby utéct domů, nyní zvedáš rozpálenou tvář a čekáš na jeho odpověď na otázku zcela jinou. Kdy se jeho ruka od tvých boků dostala pod tvou paži a v tom přepokojí slasti, klepe na brány a čeká, zda otevřeš jí cestu ke své ukryté hrudi. Čekáš, zvedáš tvář a nutíš jej oddálit se trochu od tvých vlasů. Hledíš do jeho tváře, do jeho ztracených očí. Je tu vnímá tě a přesto je i jinde, možná v blízké budoucnosti, možná v jiné kvantové rovině bytí. „Pokud bude subjekt dostatečně imobilizován, dá se nebezpečí snížit k rozumným hodnotám…úplnou volnost bych kategoricky nedoporučoval… možnost sledovat názornou ukázku možností a schopností subjektu je přínosné… dobrovolná spolupráce subjektu vítaná a žádoucí…“ Je jinde, chtiví dozvědět se více, chtiví prozkoumat a pochopit více. A přesto se jeho oči odklonili od kvantového nekonečna možností a pohlédli do té jediné, reprezentované tvým pohledem. Vzrušení nemizí, vidíš ho, cítíš jak z jeho tepla, tak tlaku u tvých nohou. Ale najednou jsi si jista, že toto vzrušení nepatří experimentu. „Ne, Jacquelin… popravdě bych se rád přidal.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pokouším se sledovat tok jeho slov a pro jednou se mi i podaří pochopit, co mi říká. Na okamžik se zarazím. To se chce dívat? Je to pro něj snad jen další experiment? Cítím se skoro dotčená tou netečností. Jenže pak se na mě podívá ale není to tem pohled ala šílený doktor. Je vzrušený, ale tohle vzrušení nemá s jeho prací co do činění. Když pak vysloví svoji tužbu, zůstanu na něj jen několik vteřin němě zírat. Opravdu to řekl? Slyšela jsem správně? Na sucho polknu. Je to už několik měsíců, co jsem se rozešla s přítelem. Neklapalo to, a s vědomím toho, že stejně odejdu do Londýna, to stejně bylo na spadnutí. Taky to ale znamenalo úplnou absenci sexu. Nechce se mi moji promiskuitu posledních dní omlouvat právě dlouhou abstinencí. Ale když vysloví ta slova, úplně se zatetelím blahem. Je to jako ty okamžiky, kdy se bojíte mrknout, aby vám ta lákavá příležitost nezmizela před očima. Sice bych z něj nejraději strhala oblečení hned teď a tady, ale i tak se pokouším krotit. Přeci jen, v hloubi duše se pořád ještě považuji za slušnou holku. "Opravdu? Tak dobře. A jak a kde to provedeme?" Nehodlám ale ztrácet čas. Upír nemá na výběr, ale tichý hlásek v mojí hlavě mi našeptává, ať využiju situace, přeci jen, Alex by si to ještě rozmyslet mohl. I když jeho vzrušení, které cítím na své noze, mluví o opaku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je Alex šíleným doktorem, nebo je doktorem šílenec. Možné je obojí, ostatně jen těžko bys ho mohla nazvat normálním a posuzovat podle běžných měřítek. Na druhou stranu, takový normální Alex, možná i patolog, by asi nedokázal přivést seškvařeného upíra k životu, kdo ví jak stvořit či zachránit Zombu. Normální patolog by s tebou nedělal experimenty na pitevně, nejspíš by tě neojel, po tom co tě omámil. A kdyby náhodou, asi už nejsi mezi živými a ne že si tě pak vezme domů. Určitě by tě nezavěsil nahou, podříznutou nad upíra. A zcela určitě by neměl tenhle neslušný a zvrhlý nápad, který je nejspíš podle jeho měřítek, celkem přirozeným a možná i logickým výstupem jeho touhy po tobě, vzrušení a možná i exotičnosti takového aktu. Jenže Alex ať už je šíleným doktorem, nebo šílencem, který je doktorem, prostě normální není a tak hledíš do jeho vzrušených očí, cítíš jeho touhu, zatím co čeká na tvoji odpověď. Cítíš jeho prsty, které využili tvého momentu překvapení, nebo jen prostě pokračují dál, jak proklouzli pod tvou paží a objali tvé ňadro. Cítíš palec, který vystoupal k vrcholu a počal jej hladit. Při tom pohledu, při tom co cítíš, jak se spolu s ním tlačí na tvé stehno, se nejspíš ten hlásek mílí, Alex ani v nejmenším nevypadá, že by si to chtěl rozmyslet. Když odpovíš, na všech frontách to dává jasně najevo. Vidíš to v žáru jeho očí, cítíš jak jeden sval protrhnout látku, cítíš jak se jeho sevřela a pevněji zmáčkla tvůj kopeček, jak palec silněji zatlačil na kamenou bradavku. „Tady, nikam dál bych jej netransportoval… při zajištění bezpečnosti, budu potřebovat tak čtvrt hodiny na přesun a kontrolu zajištění… doporučoval bych na zemi, stůl by byl nepraktický a pád z něj by mohl být využit k osvobození… tobě bych doporučil sprchu pro zahřátí, než ho přesunu, Jacquelin.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Je to jenom mé zdání, nebo to má už Alex všechno naplánované? Ať tak nebo tak, jsem ráda, že já to vymýšlet nemusím, protože můj mozek už dneska vypověděl službu a jede už jen na setrvačnost. Nehádám se s ním, neprotestuju. Po tváři se mi mihne úlevný výraz a souhlasně přikývnu. "Sprcha by byla fajn." Natáhnu se k němu a jemně ho políbím na rty. Pak ale rychle, než ho snad napadne pokračovat, sklouznu ze stolu. Tělo mám prokřehlé a už jen představa horké koupele mi dělá dobře. Ani jsem netušila, že tu Alex sprchu má, ale když se jeden celý den šťourá v mrtvolách, tak se pak asi potřebuje dát trochu do kupy. Nechám ho, aby mi ukázal koupelnu a rychle ze sebe začnu sundávat zbytek oblečení. Pod sprchu skoro skočím a málem se opařím, jak se snažím nastavit co možná nejteplejší vodu. Je to celkem šok, po ledově chladném mrazáku. Mám pocit, že mi snad zmrzla i krev v žilách, což je ale hloupost, protože jsem sama moc dobře viděla, že stále hojně teče. Stojím v proudu horké vody a vychutnávám si tu úlevu. Trochu jsem čekala, že ze mě voda smyje i vzrušení, ale spíš naopak. Cítím horko v klíně, které ale s teplou vodou nemá nic do činění. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Plánoval to snad? Pokud ano, je skutečně geniální. Nejen v tomto případě, to by snad i šlo, ale co tvá první návštěva v jeho svatyni. A pokud to neplánoval dopředu, může to mít už nyní promyšlené? Snad někde v tom kvantovém prostoru, kam se tříští jeho mysli v jeho horečnatém vytržení, probírá celou škálu možností a hledá tu, která se mu nejvíce hodí. Která nejlépe splňuje jeho zadání a tím je zdá se nyní krom studia upíra i ona zvrácená trojka po které zatoužil. Přikývnutí následuje druhé, ruka na tvých zádech tě div nenarazí na kopí, které tě bodá do stehna. Tentokrát jsi i ty připravena, předpokládáš a unikáš ze stolu dřív, než ti zcela znemožní cestu, než tě zajme stejně jako jeho rty ten tvůj v polibku. Jeho neochota tě pustit je zřejmá, stejně jako chuť položit tě na stůl. Ale pouští tě a jako lehce chromý průvodce ukazuje ti další boční kaple nerezové katedrály. Účel té další je zcela zřejmý, místo nerezu zde vládne keramika. U bližší stěny malé zázemí, skříňka na převlečení, lavice na sednutí. Dál pak už sprchovací koje, poněkud přerostlé do šíře, zcela jistě umožňující najetí celého lehátka i s tuhou osádkou. Kdo ví, možná tu nakonec nejsi poprvé, možná tě zde už sprchoval. V zápětí už se sebe stahuješ ten zbytek oblečení, co ti na polonahém těle ještě zbyl a jestliže jsi před chvílí byla připravena, nyní si až s drobným zpožděním uvědomuješ, že nejsi sama, kdo si odkládá. Jen těžko můžeš pochybovat o tom, že by snad přehodnotil svůj návrh, či plán jak jej provést. Ale zdá se, že tam kde jsi odhadla sílu polibku a nebezpečí co hrozí tváří tvář jeho vzrušení, nyní neodhadla jsi působení svého nahého těla. Stačí pohled do hlubin touhy i na její vrchol a je ti jasné, že je ochoten přípravy na malou chvíli odložit. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Horká voda mi padá na hlavu a já si až teď všimnu, že i Alex se svléká. Nemělo by mě to překvapovat. Vím, že sebeovládání není jeho silná stránka a já ze sebe před ním strhám oblečení. Vážně jsem měla čekat, že zareaguje právě takhle. Civím na něj, prostě proto, že nedokážu odtrhnout pohled od jeho nahého těla. Měla bys ho zarazit, dokud je čas. Dostává se mi varování z hlubin mé mysli. Ale zcela tradičně je ignorováno. Vím, že bych ho měla zastavit, ale to je tak všechno. Sice to není upír...kruci, musím zjistit, jak se ten parchant jmenuje...ale je tady a je víc než ochotný utišit ten žár, který v sobě mám. "Aby sis nezkazil chuť." Zasměju se trochu nejistě. V pitevně jsem ještě dokázala udržet situaci pod kontrolou. Teď už ten pocit zdaleka nemám. Kontrolu převzal jako vždy doktor a ve mě na okamžik vzplane obava. Vím, jak zareagoval minule, když jsem ho odmítla. Vlastně to bylo taky v koupelně. Možná i proto je mi tahle situace tak povědomá. Zády se opřu o chladné kachličky a vyčkávavě na něj hledím. To je odvážné, myslet si, že zvládneš dvě kola. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je to zimou, touhou po oné neřesti co na tebe čeká? Svlékla ses a pod vodu vletěla opravdu bleskovou rychlostí. Jen díky tomu, máš možnost civět, ale ne příliš dlouho. Ani Alex si totiž nehraje na zpomalený film, ale jeho pohnutky ke spěchu jsou celkem zřetelnější, zvláště v jisté oblasti. Slyšíš své myšlenky, které tě nabádají k tomu, abys jej zastavila. Myšlenky, které ignoruješ ze svých subjektivných důvodů, ale i z jednoho objektivního. Dík jeho spěchu, vlastně na zastavení „dokud je čas“ nemáš čas. Otázkou je jestli jsi ho vůbec měla, vždyť ta část, co nabádá k zastavení, je nejspíš tou samou co varuje i před celým tím hříšným počinem, který plánujete s bezejmenným upírem. Na tvá slova jako první odpoví kapky, které na rozdíl od vody, co padá ti na hlavu a stéká po tvém těle, odrazila se od jeho tváře a dopadla do té tvé. Odražené kapky, odražené od jeho obličeje, když ve spěchu se přiblížil k tobě. Kapky, které skončili na tvé tváři, ve tvých ústech, otevřených s posledním písmenem. Kapky, které dopadli jen těsně před jeho rty. Cítíš kachličky za svými zády, když opření zesílilo, ne proto, že by tě ke zdi přirazil. To jen někde v okolí pupíku přitlačil na tebe trochu víc, když chtěl se přisát na tvé rty, když jeho ruce stoupají proti vodopádu po tvém těle. Dík tomu lehkému posunu, voda co dopadala na tvou šíji, na tvá ramena, nyní padá na tvou a jeho hlavu a dřív nebo později jej i ona donutí odpoutat se, jen proto aby nabral trochu vzduchu bez toho aniž by se utopil. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alex opravdu neotálel a mě se vlastně ulevilo. Zbavil mě tak odpovědnosti za rozhodování. Vděčně tak situaci přijmu jako fakt a obtočím mu paži kolem krku. Cítím, jak se na mě tlačí jeho vzrušení. Nepotřebuje povzbuzovat, ale i tak sklouznu rukou mezi naše těla a prsty ho obejmu. Kloužu po něm, spíš jen hladím, než že bych se ho skutečně snažila honit. Nepotřebuje to. Naštěstí Alex přeruší polibek dřív, než se oba dva utopíme. Zakloním hlavu a zhluboka se nadechnu. Hlavou mi prolétne nápad a moje prsty se sevřou ještě pevněji a pohyb se zintenzivní. Jsem vzrušená ale není to ono vzrušení, které mě připraví o rozumné uvažování a udělá ze mě otroka mých vlastních tužeb. Teď mě vzrušuje jen pohled na jeho vzrušení. Mám chuť ho potěšit. Ještě jednou ho krátce políbím na rty a pak před ním klesnu na kolena. Sleduju, jak se leskne a jak po něm stéká voda. Zaváhám jen na okamžik, než ho vezmu do úst. Jednou rukou ho svírám u kořene, druhou mám položenou na Alexově boku. Pomalu ho začnu uspokojovat ústy. Nevidím jeho tvář a nedokážu říct, jestli je tohle to, co chtěl, když za mnou vstoupil pod sprchu. Ale pevně doufám, že mě nechá dodělat práci. Beztak to děláš jen proto, že chceš vyvrcholit s tím upírem. Někdy bych jí kopla do zadku. Ale to jde špatně, když ten zadek je můj vlastní. Pravdou ale je, že to dokonalé tělo, které mám před očima a nad kterým slintám blahem, není Alexovo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Voda, všude je voda, člověk by ani neřekl, jak ho to může občas překvapit i ve sprše. Tam přece voda patří, jenže když dozadu už není kam, plíce se dožadují vzduchu a na tvář místo něj dopadá vodopád, je to opravdu nepříjemné. Voda neuhne a tak se musíš vyklonit bokem ty. Jen částí těla, jelikož u pupíku jsi přišpendlená jako motýl u nějakého sběratele. Chytáš se toho špendlíku a dík pohybu to na malou chvíli asi vypadá jako epické scény z amerických velkofilmů, kde probodnutý padouch, chytá čepel a přisunuje se po ní k hrdinskému rekovi. Jenže tahle čepel neřeže a ty se nenabodáváš, vlastně to ani nemáš v plánu. V tom, který se ti náhle zrodil v hlavě. Cítíš jeho ruce, které hladí tvé tělo, prodírají se vodopádem, skrývají se pod převisem. Ještě jeden polibek, který daří se ti ukončit, i když ty druhé rty lapají po tvých. Na rozdíl od zlounského padoucha, nenabodáváš se, naopak, odvracíš kopí od svého břicha, nebrání se, dokonce ustoupil, nakonec máš nyní vše ve svých rukou. Jeho jen chvíli vzdorují, než pochopí, kam vedou tvé pohyby a uvolní ti cestu, ustoupí, stejně jako nohy. Klesáš a náhle dík jeho pohybu ocitáš se uprostřed bouře, horké kapky bubnují do tvých vlasů, ramen a zad. I přes tu bouři slyšíš jeho vzdech, když otevřeš mu rty v jiném polibku. V polibku uprostřed bouře, kterému spíš než on může zabránit bouře a nutnost se nadechnout. Držíš jej a cítíš to pnutí, tu touhu přirazit. Které brání z části tvé sevření a z části on sám. Kapky vody, hnané bouří, bubnují do tvých vlasů i do tvé tváře, odražené od jeho těla, které je prostě lidské. Neskví se dokonalostí toho v kleci, je poznamenáno věkem a lidskými limity. Stejnými, které by tě nutili přestat a hledat cestu z bouře, abys nalezla klidné místo a mohla se nadechnout. Jenže není třeba, bouře ustala, nebo spíš nad tebou klene se on jak nedokonalá střecha. Nevíš jestli měl nějaký plán, když za tebou vlétl pod vodopád, ale očividně je spokojený i unesený tvou vládou. Opřený hlavou a lokty o keramickou stěnu, úd bičován tvou péči a záda horkou bouří. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nepokusí se mě zastavit. Ani se, díky bohům, nesnaží přirážet. Ačkoliv cítím, že ho to stojí dost sebeovládání. Pokusím se ho tedy alespoň potěšit tím, že ho vezmu do úst celý, nikoliv jen žalud. No, ne úplně celý. I tak se trochu dusím, když ho cítím v krku. Už to vypadá, že se budu muset odtáhnout abych se nadechla, když mi voda náhle přestane padat na hlavu. Těžko říct, jestli to udělal kvůli mě, nebo se prostě potřeboval opřít, ale jsem mu vděčná. Ruka, která zatím jen nečinně spočívala na jeho boku sklouzne dolů a začne jemně hladit a masírovat jeho hebké koule. Jako kdyby se z nich snad snažila vymačkat všechnu jeho slast. Těší mě, když slyším jeho steny. Donutí mě to ještě víc se snažit. Chvíli ho hluboce kouřím, chvíli se o něj jen otírám tváří a rty, jako mazlivá kočka, která čeká, že dostane trochu smetany. Představu upíra se mi podařilo zatlačit do pozadí. Na něj bude dost času později. Teď už je to zase jen Alex. Stejně lidský, jako jsem já sama. Dokázala bys to? Přijala bys upírovu nabídku nesmrtelnosti? Být navždy krásná, mladá a dokonalá. Není to snad sen každé ženy? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Bouře, která dopadá na jeho záda. Voda, která po nich stéká, vytváří z části vodopád kolem tebe a z části obtéká jeho tělo. Cítíš pramínky, které se tvrdohlavě drží jeho kůže a končí svou cestu, na tvých rtech. Vnímáš pnutí v jeho údu, i to jak stahuje svaly, když pouštíš se do větší hry. I přes bouři slyšíš jeho dech, který reaguje na tvé počínání. Když se i tvé prsty zapojí do hry, už to nedokáže vydržet a začíná boky vycházet vstříc tvým pohybům. Jen jemně, snad pro ten pocit, snad pro snahu neudělat víc. Jestliže ty jsi kočka, slyšíš, jak kocour nelibě mručí, když pouštíš žalud ze svých úst, jak klouže ti po tváři. Další pramen vody, který začal stékat po tvých vlasech, když jeho prsty vnikli mezi ně. Když jeho dlaň touží tě přesvědčit k návratu tvých úst, ne násilím, ne silou, snad jen silou touhy. Je ponořen v tvé péči. Je zcela unesen nebo i jemu běží hlavou i jiné myšlenky? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Určitě nad něčím přemýšlí. Nedokážu si představit, že by se ten jeho velký mozek někdy vůbec zastavil. Ať už je šílený nebo ne, jeho inteligenci mu rozhodně upřít nemůžu. Ruka ve vlasech, která mě lehce tlačí zpátky, mi ale dá zcela jasně najevo, že já jsem teď první, na žebříčku jeho myšlenek. Ochotně se tak vrátím svými rty zpátky na jeho žalud a začnu kouřit. Přijde mi teď snad ještě větší, než když jsem ho z úst vyndala poprvé. Cítím, jak v něm škube a přes zvuk dopadající vody ke mě doléhají Alexovy vzdechy. V duchu se musím usmát. Už vím, jak na tebe. Teď ještě zjistit, jak na upíra. Možná, že bude ochotný mi něco říct, ale něco mi říká, že jen sex k tomu stačit nebude. Necháš ho, aby se z tebe krmil? Navzdory tomu, jak šíleně a vlastně i děsivě to zní, tak mě ta představa vzrušuje. Tyhle myšlenky mě přivedou zpátky k Alexovi. Ne že bych ho chtěla nějak odbýt, ale v téhle chvíli je jen předkrm a já už se nemůžu dočkat hlavního chodu. Pevněji sevřu prsty kolem jeho kořene a kromě toho, že ho kouřím, ho začnu i honit. Rychleji, hlouběji. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nemusíš být vědma, abys věděla zcela jasně, že se mu to líbí. Věděla bys to i bez toho, že tě nabádá k tomu, abys pokračovala. Jeho myšlenky jsou očividně stále tu, možná ne všechny, ale to asi nikdy, na to je asi moc rozložený v těch myriádách dimenzí. Ale teď vnímá a chce. Jinou otázkou je, zda našla jsi zaručený recept, jak tetelí se jedny myšlenky. Jenže ani u tebe to není jediná myšlenka, která bloudí hlavou a s dalšími se tvá mysl vrací k upírovi, sexu, krmení a s těmi myšlenkami přichází nová vlna vzrušení. Myšlenky tě vyvrhnout zpět do zvuků bouře a sténání. Ne, že bys ho s myšlenkami na upíra, chtěla při tom kouření a honění nějak honit. Ale zdá se, že jsi s tím už začala, zatímco ses myšlenkami toulala. Zjišťuješ, že při tom malém zamyšlení ses do toho už tak docela opřela, dost podpořená jeho dlaní, která napovídá ti a jeho boků, co vychází ti vstříc. A tak, když už s vědomím pevněji sevřeš své prsty i rty a soustředíš se, během chvíle slyšíš jeho úlevu, cítíš jak napětí se zlomilo, cítíš první zásah na patře a jak plní se tě ústa. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Možná je to jen moje zdání, že stisk v mých vlasech ještě zesílil, snad abych neuhnula stranou. To já ale nemám v žádném případě v plánu. Přestanu sice pohybovat hlavou ale moje ruka se hýbe dál. Jako kdybych pumpovala jeho semeno přímo do svých úst. Cítím, jak sebou v mé dlani škube a obdaruje mě hned několika silnými sprškami. Cítím tu horkou mízu na jazyku, převaluji ji v ústech a pak teprve polknu. Velmi pomalu se odtáhnu. Ale jen natolik, abych ho mohla po celé jeho délce olíznout, a očistit tak i od těch nejmenších zapomenutých kapiček. Nakonec ho ještě něžně políbím na špičku žaludu. Uvědomím si, že se stále celá chvěju vzrušením. Alex trochu upustil páru, ale já nikoliv. Naopak hořím touhou ocitnout se uvězněná mezi jejich těly. Ta představa se zjeví a uvízne mi v hlavě, jako kdyby jí tam někdo vypálil. Zvednu se ze země a na okamžik zdvihnu hlavu aby mi tvář omyl proud vody. Teprve poté Alexe krátce políbím na rty. "Běž připravit toho upíra, ať si ho můžu osedlat." Snažím se zůstat v klidu ale hlas mám zastřený. Nebo se mi to možná jen zdá a je zkreslený zvukem dopadající vody a ozvěnou v koupelně. Sprcha rozhodně měla žádaný účinek. Chlad, který se mi zakousnul až hluboko do morku kostí je už jen minulostí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nenaléhá, neútočí, ani se nebrání. Bezezbytku a do poslední chvíle užívá si tvé péče i jejího slastného zakončení. Cítíš na rtech jeho rozpálený žalud od tvých úst a od jeho touhy, vzrušení, napětí, které pomohla jsi umenšit svými rty a které v tobě stále narůstá. Zvedáš tvář, aby ses vystavila vodopádu, ale místo toho hledíš do jeho tváře, která se nad tebou sklání jak slunce. Hledí na tebe, stejně jako nejspíš sledoval, s jakou péčí zakončuješ svoji hru. Usmál se, spokojeně a hlavně šťastně. Jeho prsty projeli mezi tvými vlasy, když se narovnal a na tvou tvář znovu dopadl vodopád. Líbáš jeho rty a znovu cítíš, jak klepe na tvou bránu a chce ji protnout svým jazykem, jak jeho ruce kloužou po tvých bocích a míří na oblinky tvého pozadí, snad v úmyslu jej dostat víš. Přesto podařilo se ti říct ta slova. Zastavil, jen na nepatrný okamžik pohlédl do tvých očí a přikývl. Jeho ruce znovu sklouzli po tvých bocích a on ustoupil. Když chvatně odchází a sahá po ručníku, aby se osušil, zřetelně vidíš, že pára co vypustil píst a co skončila v tvých ústech, mu nijak nechybí. Utřel se rychle, bez zbytečných řečí. Bez otálení, jen s pláštěm, zmizel splnit tvé přání a zanechal tě pod vodopádem samotnou jen se vzrůstajícím tlakem. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sleduju, jak Alex odchází. potěší mě, že očividně stále ještě nemá dost. Ještě chvíli stojím pod sprchou a nechávám si horkou vodu dopadat do vlasů, ale jsem příliš vzrušená a rozrušená, než abych tu dokázala vydržet delší dobu. Po chvíli vodu vypnu a rychle se osuším. Nechce se mi se oblékat a navíc tuším, že po tom, co máme v plánu provádět, budu potřebovat ještě jednu sprchu. Na holou kůži si jen natáhnu jeden z Alexových bílých plášťů. Je mi trochu velký ale pořád mi to přijde lepší, než nakráčet do márnice zcela nahá. Svoje oblečení nechám, kde je a bosa, s mokrými vlasy ze kterých stále kape voda, vyrazím vstříc svým milencům. Srdce mi divoce buší a mě dochází, že to není jen vzrušení. Jsem z téhle situace nervozní. Nikdy jsem se dvěma muži najednou nespala. Je to pro mě něco zcela nového. Kdybych si upíra osedlala ještě v mrazáku, žádná nervozita by se nedostavila. Jediné, co jsem tam cítila, byl obrovský chtíč. Touha tak silná, až jsem si myslela, že mě roztrhá. Teď sice jsem vzrušená, ale zároveň s tím mám i čistou hlavu a můžu rozumě uvažovat. To není moc dobrá kombinace, ačkoliv teď už nehrozí, že bych se nedopatřením třeba nechala od upíra vysát. Může jeden upír vysát člověku tolik krve aby ho to zabilo? Tahle naprosto irelevantní otázka mi prolétne hlavou, když vstupuji do nerezové katedrály. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dokázat si užít sprchy, tedy bez toho abys prsty a vodou nahradila to, co tě dle všeho čeká a nemine v katedrále, je dost těžké. Příliš vzrušení, příliš chutě a zároveň nechuť nechat vodu vše zklidnit a odplavit. Je jasné, že potom budeš sprchu potřebovat možná více než nyní a přesto víš, že nemůžeš vyběhnout hned za ním. Tedy můžeš, ale k čemu by to bylo? Abys viděla převoz upíra a přípravy? Hnaná chutí a netrpělivostí, brzděná sama sebou, nakonec bereš plášť a vyrážíš. Jeho pláště rozhodně nejsou zcela bílé, možná kdysi, určitě kdyby si je nechal vyměnit, ale to nenechal. Z nějakého důvodu mu nejspíš vyhovují, zaprané krvavé fleky, které jak batika zdobí látku a od bílých ramen pomalu přechází v temně hnědou. Kráčíš chodbou, sama, bosá, skoro nahá. Tohle už není scéna ani z hororu, tam bys možná stejně nahá ale s vyděšeným výrazem utíkala opačným směrem. Ohlížela se hrůzou, zda tě šílený doktor či hladový upír nepronásleduje. Nekráčela bys podivně neklidnou chůzí, ze které čiší, že část tebe by se chtěla rozběhnout a jiná naopak zastavit. Nekráčela bys vzrušením nejen v očích ke dvoukřídlé bráně do katedrály. S tím co nejspíš čeká tě za dveřmi a v následujících minutách, je to spíše scéna z pornografie. Kráčíš v skoro bílé, jako skoro panna, jelikož i v tomto je pro tebe něco poprvé. Kráčíš na scénu, kde máš být hlavní hvězdou, středobodem zájmu. Dveře tě zastavují, bezpečnostní zámek je stále v provozu a tak bez Alexe dovnitř nevstoupíš. Už zvedáš ruku, abys zaklepala, když slyšíš hlas z druhé strany a také smích. „Měl byste jít otevřít Doktore, už cítím nadrženou frndu za dveřmi…“ Smích, jeho smích, který předcházel jeho slovům, je nezakončuje. Spíš jako by jeho hlas na konci nějak zaskřípal. Chvíli neslyšíš nic zřetelného, nic podobného slovům, spíše skřípání a vrzání. Už jen malou chvíli, kdy dveře tě dělí od scény před tebou jak opona, než slyšíš kroky divadelního technika, který se blíží a jednoduchým gestem oponu zvedá. Alex stále v plášti otevírá ti dveře, má lehce nepřítomný a silně vzrušený výraz, očividně trochu ztracen ve svých dimenzích a nejspíš v přípravách. Za jeho zády vidíš hlavní scénu, hodnou hodně bizardního porna. Prostor před hlavním oltářem je vyprázdněn, všechny pohyblivé přístroje a stolky jsou bokem, stejně jako manipulační vozík s řetězy a háky. V prostoru před oltářem vidíš ležet upíra. Nahé tělo, přepásané řetězy, které ho pevně poutají k traverze či kolejnici pod jeho zády. Pokud tak byl celou dobu, rozhodně se mu neleží dobře. Řetězy má stejně jako před tím v rakvi. Nohy, holeně, stehna, břicho a hruď. Ruce stažené na bok, možná až pod úroveň těla. Krk pevně stažen ke kolejnici. Krom toho všeho přibyli hadičky s nerezovým opletem, táhnoucí se od nejbližších přístrojů k ležícímu tělu. Jak nějaká oškubaná křídla. Vnímáš, jak Alex ustaluje pohled, vrací se z tisíců realit do jedné, ale než to stihl ozval se druhý hlas. „Jen pojď dál, už jsme se tě s doktorem nemohli dočkat, Jackie. Ta tvoje píča voní až sem. Jsem rád, že jsi Doktůrka prohnala pusou, rád narážím neprotažené kundy.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vstoupím do místnosti a se zájmem si prohlížím Alexovo dílo. Tenhle upír opravdu nemá šanci se osvobodit. Na jednu stranu mě to i trochu zamrzí. Moje představa divokého sexu s upírem nějak nezahrnuje to, že bude sešněrovaný jako tkaničky u bot. Na druhou stranu, když pokračuji ve své představě, tak většinou končí dost krvavě. Obvykle mým rozervaným hrdlem. Takže bych měla být Alexovi za tyhle bezpečnostní opatření vděčná. Upírova slova mi okamžitě naženou červeň do tváří. "Radši drž klapačku. Mohla bych si to rozmyslet, ještě pořád se můžu pobavit jen s Alexem. Jak by se ti líbilo se na nás jen dívat?" Je to dost planá výhružka, protože oba dva víme, že to se nestane. Tedy já to vím, a on to cítí. Opět si uvědomím, že část mě je z něj vyděšená. Pochybuji o tom, že se mu Alex svěřil s tím, co jsme ve sprše prováděli. Což znamená, že to musel nějak vycítit. Nebo nás snad slyšel? To se mi zdá nepravděpodobné ale opět mám pocit, jako kdyby se mi hrabal v hlavě. Některé věci by prostě dle mého neměly být vyslovené. A slyšet od něj, že ví, že jsem ho Alexovi právě vykouřila mi přijde hodně vulgární. Moje alterego se ale tetelí blahem. Vážně tě dokáže vzrušit, že s tebou takhle mluví? Ty jsi ale zvrácená potvora. Raději se podívám na Alexe. Vzrušení v jeho očích i pohybech je zcela zřejmé. "Je všechno připravené?" Můj hlas zní naprosto věcně. Jako kdybych se ho ptala, jestli si dá večeři. A ne, jestli je připravený zašukat si s upírem. Po Vystoupení se lidé rozdělili na dvě skupiny. Jedna byla vyděšená a tak nějak je vyděšená doteď. Bojí se upírů i lykantropů a dost možná by byli radši, kdyby od toho mohli odvrátit zrak. Ta druhá skupina byla naopak nadšená. Ještě na škole jsem znala pár holek, které se netajily tím, že ze sebe nechávají upíry pít a rády se s nimi pobaví. Některé z nich nedokázaly mluvit o ničem jiném. Jako kdyby to byla nejlepší věc na světě. Jako kdyby jim někdo živý už nemohl stačit. Když se teď dívám na upíra ležícího na zemi. Stále stejně připraveného jako když jsem ho poprvé uviděla v mrazáku, musím uznat, že je na tom skutečně něco exotického. Vážně si myslíš, že to bude lepší, než s někým živým? Vždyť je to mrtvola. Zarazím se. Ve skutečnosti to přesně tak je. Možná za to můžou všechny ty stupidní dívčí romány. Ale opravdu čekám...něco jiného. Rozepnu Alexův plášť a nechám ho spadnout na zem. Nějak mi přijde hloupé se před nimi stydět, protože oba dva už mě nahou stejně viděli. Někteří i víckrát. Na bradavkách mě zašimrá chlad a já si uvědomím, že mě až skoro bolí, jak tvrdé jsou. Nemá cenu se zdržovat, výčitky můžu mít i později. Dojdu k upírovi a obkročmo si nad něj kleknu. Nedotýkám se ho, ale cítím, jak se celé moje tělo chvěje touhou narazit se na něj. "Měla bych alespoň vědět, jak se jmenuješ, když s tebou mám šukat." Olíznu si rty a vlhkým klínem se o něj otřu. Tělem mi projede vlna vzrušení, jako elektrický výboj. Najednou nejsem schopna myslet na nic jiného, dech se mi zrychlí a sebeovládání se vytratí. Zasténám a jediným rychlým pohybem ho do sebe nechám skoro do půlky vniknout. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro S pohledem upřeným na padlého anděla, jsi prošla kolem Alexe. Snad jen mimoděk jsi zaznamenala klapnutí dveří. Alex má očividně rád souměrnost a tak Padlý leží hlavou k oltáři a nohama k tobě. Ty však nejsou to, co díky tomu upoutá první pohled, tím je bezesporu stojící falus, jak nějaké pohanské božstvo hodné uctívání. Takto bez klece, se zdá být ještě větší. Jak jdeš blíž, vidíš víc z Alexova uměleckého počinu. Vidíš, kam vedou nerezové zbytky křídel a vlastně tě to ani příliš nepřekvapí. Alexe i přes tělesné vzrušení ovládají i jiné touhy a upíři krev a její funkce je očividně jednou z nich. Napíchl jej podobně jako před tím tebe, velké žíly, velké tepny, na rozdíl od tebe nepoužil tenké jehly, ale spíše něco vhodné na vstřikování marinády do masa. Každá z koňských jehel je aretována řetězem, nejspíš aby se jich ani upír nezbavil. Nezdá se ti ale, že by se tím nějak trápil, podobně jako proti chladu, i proti tomuto zdá se netečný. Zato k tobě očividně netečný není, dokud nenajdeš jeho oči ty, nemá jak na tebe pohlédnout, ale přesto vidíš jeho úsměv a jakmile promluvíš, znovu se začal smát. „Budu držet, ale ne klapačku. Ty si to přece nechceš rozmyslet, celá se třeseš na to, abys nasedla a cítila v sobě můj klacek. Je to i slyšet jak ti hladově mlaská, když jdeš.“ Jsi si téměř jistá, že to neví díky Alexovi i tím, že vás nepotřeboval slyšet, nakonec kouření by snad podle zvuku nepoznal. Znovu se tě zmocňuje pocit, že do tebe vidí, že je v tobě i bez toho, aby sis nasedla. Ať už ti vidí do hlavy, nebo v tomto případě do rozkroku. Stejně tak jsi si témě jistá, že vyslovil to záměrně a nejen pro zábavu z tvé reakce. Vždyť právě tím se ti dostává zas o trochu hlouběji pod kůži, i bez toho co hlásají tvé druhé myšlenky. Odvrátila ses od Padlého a vzrušení není zřejmé jen v očích, ale i na jeho obnaženém těle. A stejně jako kůl, i když lidsky nedokonalý proti uctívanému falu, i jeho pohled je zde zcela přítomný. Šel přímo za tebou a teď, když ses na něj otočila, jeho ruce se s naprostou samozřejmostí pustili do tvého svlékání. Nakonec, k této snad né poslední večeři, je dresscode jasný. „Je připravený a zabezpečený … budeš chtít ochranu, Jacquelin?“ Je zvláštní to slyšet právě od něj, který tě už několikrát měl bez ochrany a seš si naprosto jistá, že gumu nechce pro sebe. Nakonec je přece v meny jasně psáno, čí klacek má v nejbližší chvíli vniknout mezi tvé pysky. Zatímco mluví, zatímco čeká na odpověď, jeho ruce pokračují. Rozepínají co je zapnuté a stahují plášť z tvých ramen, nechávají ho padat k zemi. Sledují jej, klesají spolu s ním, aby jedna z nich, bezevšeho přejela po tvém stehně a vnikla mezi tvé nohy, cítíš prsty, které lehce přitlačili se na puklinku mezi pysky, zatlačili. Jack, ještě před měsícem by se možná propadla hambou, studem, nebo šílela vzteky, dostat se do této situace. Sama, nahá na pitevně s šíleným doktorem, který probírá se jejím klínem a upírem co s výsměchem čeká, až usedne na jeho kůl. Přesto ti nyní přijde nějak nepatřičné, hloupé a zbytečné se nyní stydět. Nevidí nic, co by ses jim zatím zdráhala ukázat a stejně jako oni touží po tom vniknout do tebe, ty sama jsi přišla s úmyslem je osedlat. Cítíš ostrou bolest na hrudi, ne však z námahy nebo zranění, ale ze špiček zkoušených přestálým chladem a nemizícím vzrušení. Alex tě nijak nedrží, jakmile se pohneš, nechává tě jít. Poklekáš, hledíš do jeho očí a on znovu jako kočka hledí do tvých. Nechává tě přečíst vzrušení, stejně jako tě nechává přečíst své pobavení. I nyní je v jeho pohledu další z rysů každé kočky, nehledě na to, že je spoutaný, nabodnutý jak flák masa, nehledě na to, že jsi to ty kdo klečí nad ním a má v rukou rozhodnutí, zda uděláš to, po čem toužíš nebo nikoliv, v jeho pohledu čteš, že on je tu pánem. „Na jména je čas, Jacku … ty přece nechceš vědět nějaké jméno, chceš vědět jaké je to šukat upíra, chceš klesnout, chceš cítit jak ti můj čurák otevírá pysky, jak se tlačí do tvé kundy, jak si razí cestu tvým masem a naplňuje tvou pochvu… raději mi řekni, jak ses rozhodla, chceš nesmrtelnost, nebo toužíš mít kozy tak tuhé a pevné jako jsou teď tvoje bradavky?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Na několik okamžiků strnu v té jedné pozici, kdy se upíra dotýkám pouze svým klínem. Teprve teď se zamyslím nad Alexovou nabídkou. Možná jsem si ochranu přeci jen vzít měla. Na druhou stranu tenhle upír může být i pár staletí starý a klidně už může být dávno neplodný. Přesto mě ta slova, vyřčená právě z Alexových úst, pobaví. Skoro jako kdyby on mohl, ale nikdo jiný ne. Jako kdybych se na okamžik ocitla v tranzu. Proberu se a pomalu dokončím pohyb dolů, kde se opět zastavím. Sice jsem opravdu hodně mokrá, ale i tak cítím, že pro mě není jednoduché upíra přijmout. Neměla jsem tak spěchat. Podívám se mu do očí a zašklebím se. "Tvoje smůla. Takhle nebudu moct při orgasmu vřískat tvoje jméno." Je to jen plácnutí do vody. Snažím setím odvést pozornost od jeho otázky, protože na ní stále nemám odpověď. Tedy alespoň částečně. Ano, chtěla bych nesmrtelnost, kterou mi nabízí. Ale nejsem ten typ, co se do něčeho bezhlavě vrhne, aniž by znal následky. Nejprve musím zjistit, co to obnáší. Jak to probíhá. Připoutá mě to k němu nějakým způsobem? Vím, že když se člověk nakazí lykantropií bývají pro něj začátky dost obtížné. Neovládá se a často může i někomu dost ublížit, nebo ho i zabít. Nevím, jak tohle funguje u upírů. A přesně tenhle typ informací mi chybí, abych se dokázala rozhodnout. Mám pocit, že mi po kůži přebíhají drobné elektrické výboje. Celé moje tělo křičí touhou vzít si ho znovu a znovu. Pomalu se odtáhnu a stejně pomalu, ačkoliv mě to stojí spoustu sebeovládání, na něj opět nasednu. Tentokrát se k němu ale přitulím. Nalehnu na něj aby se naše těla dotýkala co možná největší plochou. Musím se u toho prohnout v zádech, takže na Alexe vystrčím zadek. Čekala bych, že jeho kůže bude chladná, přeci jen, Alex ho vytáhnul z mrazáku jen před pár minutami. Ale on hřeje, skoro jako kdyby si tu sprchu dal spolu s námi. Dívám se na něj a najednou dostanu děsivou chuť ho políbit. Už jsem viděla jeho špičáky a vím, jak smrtící můžou být. I přesto riziko k němu teď skloním tvář a jazykem vniknu mezi ty dokonale tvarované, šklebící se rty. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ten okamžik, chvíle kdy se nesmrtelný falus dotkl tvého vzrušeného klínu. Poněkud pozdní, ale nijak netradičný okamžik, na myšlenku o antikoncepci. Pravda na rozdíl od většiny těchto chvil, ty máš stále možnost po ní sáhnout. Jsi to totiž ty, kdo vládne pohybu, na rozdíl od většiny dívek, které v tuto chvíli jen cítí, jak penis proniká do jejích těla. Chvíle, kdy si uvědomují, že teď už je pozdě. Tobě místo toho hlavou prolétla myšlenka, proč ti ji Alex nabízí. Jde o žárlivost, obava z otěhotnění nebo má jiný důvod. Tvé další myšlenky, které nejsou zaujaty falem, který otevírá tvé skryté rty, mají čas se tím zabývat. Žárlivost v tom nejspíš nebude, však ty sama jsi dnes pocítila rozhořčení nad Alexovým nedostatkem v tomto směru. Navíc jeho slova, to jak připravil ti Padlého, svědčí o tom, že ovládají ho jiné vášně než ta zelenooká. To už spíš bál by se případného těhotenství, nakonec co víte o reprodukci upírů. Vždyť někteří lidé je stále považují za mrtvoly. Když pohlédneš na dokonalé tělo pod sebou, když cítíš dokonalý úd, která klouže jamkou mezi tvými vláčnými rty, sama těžko dokážeš uvěřit, že by případná staletí měli jakýkoliv vliv na jeho tělesné funkce. Vždyť stáří, neplodnost, nemoci, to vše je jen důsledek neodvratné smrti vás ostatních. A co když nejde ani o toto, vždyť případné těhotenství by pro něj jistě bylo přímo studnicí poznání, kdy jindy by se mohl dostat tak blízko upíří reprodukci, pokud je možná. Co když je jeho zájem právě zde, co když chce i vzorek, který nedostane z krve Padlého, ale který ty toužíš vyždímat z žaludu, který octil se před vstupem do lačných úst, schovaných za dvojicí rtů. A co pohlavní nemoci? Mají upíři vůbec nějaké nemoci nebo mohou být přenašeči či zdroji nějakého toxinu pro lidi? Jenže to už je pozdě, jelikož všechny tyto myšlenky patří té tvé části, která je zatlačena do pozadí, zatímco ta co má vládu, zatlačila tvé popředí dolů. Cítíš, jak v mžiku žalud Padlého napíná tvé vlhké rty, jak plná tvá skrytá ústa. „To nevadí, mě stačí, že budeš vřískat…“ Cítíš jeho pohled, kterým ti oplácí, je v něm vítězství, touha, chtíč s krutostí. Ač je spoutaný, využil všeho, co mu dovolují boky a pánev, aby provedl zhoupnutí a popohnal kopí kupředu. Cítíš, jak napnul tvá ústa a tvrdě se ti opřel do hrdla. Cítíš jak ten pohyb co zatlačil na tvé vnitřnosti, vystřelil po tvých nervech celou salvu signálů, které jak jiskry prolétli tvým tělem. Vnímáš slast, kterou donesli tvému libidu, kořeněnou vrchovatou dávkou bolesti. Vidíš jeho pohled, uspokojení, které není dokonalé, které chtivě čeká na tvůj výkřik bolesti. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Cítím, jak se tělo podemnou pohnulo. Jak vyrazil proti mě a proniknul až do míst, kam jsem myslela, že není možné vniknout. Zorničky se mi doširoka rozevřou a tělo se napne, když se dotkne toho tolik citlivého místečka někde hluboko v mém nitru. Z úst se mi vydere bolestivý sten a na upírově tváři se objeví spokojený výraz. Teprve nyní pochopím to, co mi řekl hned na začátku. Jeho vzrušuje a těší způsobit mi bolest. Parchant jeden zvrácenej. Na okamžik mám chuť se od něj odtáhnout. Nedopřát mu tohle potěšení. Ale touha je silnější než já a ten tichý hlásek v mojí hlavě mi říká, že slast okořeněná bolestí je přeci jen o tolik sladší. Znovu se zhoupnu v bocích. Mám pocit, že snad ještě narostl od chvíle, co jsem na něj nasedla. Moje tělo se kolem něj pevně svírá, drtí ho ve svém sevření. Asi by mě jeho fascinace bolestí neměla šokovat. Vždyť je to někdo, kdo se živí krví. Od toho je k sadismu už jen krůček. Hlavou mi prolétne myšlenka, jaké to asi je, když se upír krmí. Doopravdy krmí. Jaké by to bylo, kdyby se mi zakousnul do krku a pil. Bolelo by to? Chtěl by aby mě to bolelo? Nebo by to naopak byla jen další slast? Ráda bych si myslela, že nad tímhle budu pouze uvažovat, ale právě jsem si osedlala upíra. Což je věc, kterou musím škrtnout ze svého seznamu "krajně nepravděpodobné". Lehce zakloním hlavu a tiše zasténám. Snoubí se v tom vzrušení s bolestí, která mi projíždí vnitřnostmi s každým dalším přírazem. Tak přestaň, když tě to bolí? Kéž by to jen bylo tak jednoduché. Vlastně bych měla být skutečně ráda, že je upír tak omezený v pohybu. Kdyby byl pánem situace on, pravděpodobně by to bolelo ještě daleko víc. Alespoň to mu vidím na očích. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Bolest, kopí, které jak píst vrazilo až do míst, kam není možné vniknout. Nebo ne, víš, že to není pravda. Těch míst se zatím jen dotýká, tvé lůno naštěstí brání se svou elastičností a tak napíná se a tiskne ke kůlu, aby zabránilo mu v proražení si cesty tam, kam opravdu nemá vniknout žádné kopí. Cítíš, jak ses s jeho omezeným pohybem napnula, jak instinktivně propl se ti kříž, aby udělal co nejvíce místa u břišní stěny, aby ochránil atakovanou branku uvnitř tvého těla. Je to jako by píst tlačil se válcem a všechen vzduch co je před ním, musel uniknout ventilem spolu s bolestí a tím ventilem jsou tvá ústa. Ano vidíš ten spokojený záblesk v jeho chtivých očích, nyní je spokojen, donutil tě vykřiknout a jistě touží slyšet tě křičet znova. Po čem touží víc, co mu způsobuje větší rozkoš? Je to jejich přirozenost, nebo zábava? Cítíš studený pot, který s bolestí vyskočil ti po těle, cítíš, jak zavřeštěla opička kdesi v tobě a touží okamžitě utéct, pryč od bolesti. Pryč od klacku, který protnul tvou pochvu, který přináší tak intenzivní pocity. Proč se v této chvíli zdá, že je to ona kdo má rozum, nebo alespoň pud sebezáchovy. Není to ona, která tváří tvář krutému pohledu, který se těší z tvé bolesti, přemýšlí o tom, nastavit mu krk a nechat ho pít. Čí vlastně jsou, vždyť ještě před chvílí jsi měla tolik otázek k proměně a teď riskovala bys život jako večeře. Místo abys utekla, zhoupla ses v bocích. Byť ulevuješ tomu tlaku, nemáš v úmyslu utéct, ale naopak znovu se mu vystavit a cítíš, že i on se pohnul, připraven znovu zaútočit. Pohybuješ pánví a necháváš ho dorážet na tvou skrytou bránu. Cítíš její otřesy, cítíš slast napnuté a těsně přimknuté pochvy prorážené jeho pérem. Cítíš bolest, pramení z úderů i ze samotné tenze tvého pohlaví. Dokud jsi nahoře, dokud jsi vzpřímená, můžeš mu unikat, můžeš mírnit jeho omezené ataky. Jsi si jistá, že být to jinak, mít vládu on, chtít to on, takový luxus by ti nedopřál. Přitlačil by tě, donutil tě příjmout vše a všude, kam se mu zlíbí. Slyšíš vlastní hlas, jak vyráží zvuky slasti i bolestí. Až se zpožděním uvědomuješ si ruce, které hladí tělo, hrají si s tvými prsy. Až zpětně dochází zkoušenému mozku bičovanému slastí i bolestí, že jeho být nemohou. Teprve, když přestanou si hrát. Kdy jedna z nich chytla tvou tvář a táhne ji na stranu a do pootevřených přitlačil ti žalud, který nemůže být jeho. Bolest nebo slast? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Opička ještě má pud sebezáchovy, já už pravděpodobně ne. A Alex opět přichází na poslední chvíli, aby mi zabránil udělat hloupost. Vlastně ne, byl tu celou dobu, ale nějak se mi podařilo ho vytěsnit. Jeho ruce mi ale celou dobu kloužou po vzrušením ztuhlém těle. Čekala jsem, že spíš využije situace a zaútočí na mě zezadu, ale teď jsem ráda, že to neudělal. Pravděpodobně by to bolelo a já si nejsem jistá, jestli by pak bolest nepřevládla nad slastí. Odtahuje moji tvář a zasouvá mi svůj žalud do úst. Obejmu kolem něj rty a ve chvíli, kdy mé oči ztratí kontakt s těmi upírovými, uleví se mi. Že by odpověď byla až takhle jednoduchá? Ne, to se mi nezdá. Ale každopádně už necítím nutkavou potřebu vrazit hlavu lvovi přímo do chřtánu. Trochu se nadzvednu, částečně proto abych mohla lépe potěšit Alexe, částečně abych zmírnila tlak. Dlaněmi se opírám o upírovu hruď, pod prsty cítím, jak se mu pod kůží vlní svaly, a zanechávám na ní rudé drápance po nehtech. Bolest trochu ustoupí a já si dovolím se uvolnit. V nepříliš rychlé tempu se narážím na upírův kůl a jen ten pocit, jak mnou projíždí každý centimetr jeho délky, jak mě roztahuje, mě neuvěřitelně uspokojuje. Daleko víc než na upíra se teď ale soustředím na Alexe. Nechci aby měl pocit, že jsem ho odstrčila na druhou kolej. Což je ale tak trochu pravda. A tak si dávám na kuřbě záležet. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jeho prsty odtahují tvoji tvář, nabízí žalud mezi tvé rty a s tvým pohybem vniká do tvých úst, která vyplňuje stejně snadno jako upír tvůj klín. Ten pohyb, kterým krade tvou tvář, kterým si přivlastňuje tvá ústa, zároveň krade ti pohled do upířích očí. V tom okamžiku máš pocit úlevy, jako ryba co vyklouzla z háčku. Jenže tak prosté to není, žádná záchrana tvé počestnosti, tvé mravnosti, skrytá v magii a poblouznění. Žádná výmluva: „To on, já jsme jen oběť,“ se nekoná. Někde uvnitř své hlavy cítíš, že jen přenesla se pozornost, jeden vzruch překonal na chvíli ten druhý. Všechny tvé touhy, představy, stejně jako pochybnosti jsou stále ve tvé hlavě, jen odsunuty jinam. Bez bičování tvých nervů bolestí, polevilo nutkání vrazit hlavu lvovi do chřtánu, dobrovolně se stát kořistí. Místo toho do tvého chřtánu vrazil jiný lev, neméně tvrdý než ten, který zespoda doráží. Nadzdviháváš se, ulevuješ od bolestivého dorazu ve svém nitru. Jen trochu, protože zároveň tě jak Alexova dlaň, tak tvé vlastní dlaně, tvé vlastní prsty drásající hruď padlého nutí k předklonu. Ta drobný změna tvého posedu, ze vzpřímeného až zákonu, do kterého tě nutil tvůj kříž, způsobila změnu. Tam kde tvé tělo instinktivně hledalo co nejvíce místa pro tvou zkoušenou svatyni, nyní došlo ke stlačení. Tvé tělo, tvá lehce předkloněná hruď, tlačí na břicho a to zmenšuje prostor k úniku. Pro úlevu musíš zůstat ve vzduchu, nesmíš dosednout, nesmíš spustit se níž, jenže tak snadné to není. Je tu lovec, co hraje si s kořistí. Jak Lev trpělivě číhá, až Antilopa projeví slabost, ať už z únavy či z touhy po slasti, zapomene na obezřetnost. V ten moment šelma udeří a prudce skočí kupředu. Krutost spojená se vzrušením u padlého. Tvá vlastní touha, slast bičovaná bolestí a zakázanými obrazy ve tvé mysli. Jenže ani Alex není prost vzrušení, ani on není netečný. Jen malou chvíli dokázal odolat, jeho prsty jen chvíli objímali tvou líc, pak přes tvář, přes dolík pod uchem, vklouzli do tvých vlasů nad šíjí. Přirazil, neodolal nutkání, neodolal touze. Nedokázal jen užívat si tvé péče a místo toho bičován vlastní touhou začal přirážet s vervou do tvých úst. Ne vlastní vinou, i když ne bez viny, jsou jeho přírazy chvílemi delší, než kolik stačilo by na to aby naplnil tvá ústa. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Svaly na stehnech mě pomalu začínají pálit námahou udržet se nad upírovým tělem. Stejně jsi chtěla začít cvičit. Tak tady to máš. Jednu bolest vystřídá jiná. Cítím, jak Alexova ruka doputovala do mých vlasů. Ve sprše mě nechal, abych si s ním po libosti hrála. Těžko říct, jestli se inspiroval upírovou brutalitou, ale i jeho stisk je teď mnohem silnější. Ani se nenaděju a najednou prudce přirazí. Cítím ho hlouběji než by mi bylo příjemné. Ruka ve vlasech mi nedovoluje se odtáhnout a já se začnu dávit. Jak zápasím s náhlým nedostatkem kyslíku, zapomenu se a celou svou vahou dosednu na upíra. Bolest mi okamžitě projede celým tělem jako rozžhavený nůž. Toho okamžitě využije upír. Nevidím mu do tváře ale umím si představit ten spokojený úšklebek. Prožitek ze slastného uvolnění rázem vystřídá panika. Opička vřeští, protože až teď si všimla, kolik má lev zubů. Pokusím se odtáhnout ale v tom mi aktivně brání Alex. Nemyslím si, že by mi snad chtěl záměrně působit bolest, jen se pravděpodobně přestal ovládat. Se scénou, kterou má před sebou se mu vlastně ani nemůžu divit. Ještě silněji zatnu nehty do upírovy hrudi a pod prsty ucítím vlhké teplo. Zranila jsem ho? Nemůžu se podívat. Najednou si připadám stejně vyděšená jako ta malá opička v mém nitru. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zdá se to jako maličkost, jenže není. Stejně jako udržet bez hnutí nataženou ruku, i klečet či co víc pohupovat se jen do určité výše, rychle vysává sílu z napnutých svalů, které si nemohou ulevit. Každá sekunda, každá kapka kyseliny, která hromadí se ve svalu, odpočítává čas, kdy sval nevydrží a povolí. A na konci to pohybu je možná ten nejhlubší průnik, možná intenzivní slast, ale zcela určitě bolest ze zkoušeného lůna. Opička zavřeštěla, když jednu bolest střídá druhá, když žalud proklouzl kolem patra a vnikl do krku. V tom šoku svaly povolí a číhající šelma nemešká a jde tvému klínu naproti. V tom jediném okamžiku, tvé hrdlo ovládl Alexův penis a uvnitř bys přísahala, že padla ta poslední brána, která ještě zůstala zavřená, že nesmrtelná šelma vnikla do hájenství nového života. V tom jediném okamžiku, exploze bolesti bičuje nervová vlákna v celičkém tvém těle, k neuvěřitelné aktivitě. Přetížená síť, snad až za hranici kolapsu, že není schopna se položit. Tisíce impulzů, z každičkého bodnuti bolesti, z každičkého pohybu, z každičkého doteku, letí k tvému mozku, aby je vyhodnotil, v rozpálených drahách všechny intenzivní až k zbláznění. Někdy unitř tvé hlavy, i přes vřeštění, které jí vibruje, si uvědomuješ jeho doteky. Není surový, prsty netisknou tvůj krk, jen spočívají, zlehka přejíždí po kůži a ve zkoušené síci, evokují tisíce vzruchu, jak dotýkají se kůže, jak pohybují chmířím pod vlasy. Není brutální, nesnaží se tě dusit. Jedno tiknutí neexistujícího hodin, které se pro tebe na chvíli stalo věčností a cítíš, jak uvolňuje tvůj krk. Statickému obrazu opět vrací se rytmus času a rozvášněného, dychtivého pohybu, který projíždí celými ústy od rtů až do krku a zpět. Z prstů vystřelují ti další vzruchy, jak napínají se a ohýbají se prsty a nehty, ve snaze rozdrtit, zarýt se do všeho pod sebou. Rytmus času vrátil se, rytmus přírazů, které byť omezeny na to co dovoluje spoutání, doráží do tvé dosednuté svatyně. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nemůže to trvat déle než několik vteřin, ale mě to přijde jako věčnost. Jenže pak se Alex pohne a moje hrdlo se uvolní. Vzduch se opět nažene do plic a panika ustoupí. Bolest ale nezmizí a projíždí mi celým tělem. Křičela bych, ale kvůli Alexovi nemůžu. Alespoň tohle potěšení už upírovi nedopřeju. Cítím, jak na mě, ač dost omezený, zespodu doráží. Jaké by to bylo, kdyby ho Alex pustil ze řetězu? I přesto, že s každým jeho přírazem přichází vlna bolesti, nemůžu se od něj odtrhnout. S každou takovou vlnou totiž přichází stále intenzivnější a intenzivnější potěšení. Jako kdyby to bylo něco za něco. Čím větší bolest mi způsobí, tím sladší bude odměna. Tím vzrušenější jsem. Děsím sama sebe. Podaří se mi trochu se vzpamatovat a opět se začnu pohybovat. I přes bolest, kterou cítím, nechávám upíra proniknout do těch nejzazších koutů svého lůna. Ne že by Alex nebyl dost obdařený, ale s tímhle prostě nemůže soupeřit. Pravda, mezi mými rty mi přijde dost velký. Jazykem se začnu činit na jeho žaludu. Z vlastní zkušenosti už vím, že má celkem výdrž. A ze sprchy vlastně taky odcházel, aniž by alespoň trochu ochabnul. Jsem ale zvědavá, jestli dokáže vydržet delší dobu, než napoprvé. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Spolu s okamžitým šokem, mizí i záchvat paniky, který pustil opičku ze řetězu. Sotva šok pomine, sotva penis v tvých ústech pokračuje v pohybu, znovu přestáváš ji naslouchat. Naopak i přes bolest sama začínáš dosedat na kůl, který bodá tak hluboko do tvého těla. Nedokážeš říct, zda stalo se to, čemu svědčila by exploze v tvém nitru, jestli opravdu pronikl do sakristie tvého lůna. Přirážíš a přetížené nervy už nedokáží rozlišit slast od bolesti, jako by jedno bylo druhé a druhé prvním. Přirážíš stále silněji na klacek upíra, jako bys chtěla dostat se až ke kořenu, svíráš jej, jako jen ti to tvé svaly dovolují. Přesně jak řekl, když se ti vysmíval: „Nevíš, o co přicházíš, tý tvojí frndě by se to líbilo, to mi můžeš věřit… moc by se jí to líbilo, svírala by ho tak, jako by ho chtěla rozmačkat…“ Snažíš se stíhat jazykem dráždit žalud, co projíždí tvými ústy, snažíš se při šukání upíra nezapomínat na Alexe ja jeho penis ve tvých ústech. V tom nezapomenout, trochu ironicky pomáhá, když přirazí a vnikne do tvého krku. Zmatené nervy už dávno nemají čas na jakékoliv dávení. Ty vzruchy, které posílají mohou být stejně tak bolestí jako slastí, které už od sebe nejspíš nedokážeš rozlišit. Přirážíš stále silněji, ve snaze vyždímat upírovo žezlo, ve snaze ukojit sebe a možná i jeho. Přesto svou zvědavost v tuto chvíli neukojíš. Prsty, které projíždí mezi chmířím na tvé šiji, mizí a spolu s nimi i pták, který vlétl do tvých úst. Jen na okamžik, než znovu dotkla se tě. Jen o kousek níž, na tvých lopatkách a tlačí tě kupředu, blíž k tělu upíra. Cítíš i druhou ruku, mnohem níž, pod křížem, pod jamkou na jeho konci, jeden prst dotkl se neporušené branky. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alexy se na mě začne tlačit zezadu a já se poměrně ochotně opět sehnu. Nalehnu na upíra a dech se mi zrychlí. Snažím se vyhnout pohledu do jeho očí, ale moc dobře to nejde. Nakonec se spokojím s tím, že hledím na jeho rty. Na ten lehce ironický úsměv při kterém mu z úst vykukují špičky těch vražedně ostrých zubů. Měly by působit děsivě, ale není to tak. Že by už zase ovládnul mojí opičku? Prohnu se v zádech, takže se na něj svým klínem přitisknu ještě těsněji. Bolí to, ale to, co se chystá udělat Alex bude taky bolet. Tak proč to podstupuješ? Ta otázka je stejně stupidní, jako fakt, že se hádám sama se sebou. Protože je to kurevsky skvělý pocit. Alex brnká na moji zadní branku, stejně jako brnká na moje napjaté nervy. Vím, že to bude bolet a stejně se na to těším. Ta představa, že v sobě budu mít oba dva. DVA! Není to snad sen každé ženy? Zastavím se v pohybu, bolestivě nabodnutá na upírovo kopí. Ohlédnu se přes rameno na Alexe a usměju se na něj. "Tak na co čekáš?" Hlas mám ochraptělý vzrušením. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dotek ruky, tlak na tvá záda. Dlaň na oblinkách a prst, který dotkl se místa mezi nimi, který nedává ti možnost pochybovat o úmyslech jeho majitele. Tvá ochota je zřejmá, dlaň nemusí tlačit a po chvíli ztrácí kontakt s tvými křídli. Tak jak ubylo tlaku na křídlech, přidal se tlak mezi půlkami. Kluzký prst, vnikl vějířkem za hrází. Není to jak po másle, napnuté okvětí před hrází, plné lůno a nezvyk, jen těžko by mohlo to jít snadno. Přesto zcela jasně cítíš, že prst není suchý, že klouže po něčem a nedře se. Klesáš, tvá ňadra okusili řetězy, které poutají hruď Padlého. Jeho stojící penis, stále ční vzhůru a tlačí tvé orgány slasti pryč od stěny břišní. Jako bys svým klínem ohýbala pružinu a ona kladla ti citelný odpor. Čím víc se nahýbáš, tím víc cítíš i vzrůstající tlak mezi pružinou a prstem, jež dělí jen tenká stěna. Na chvíli pohlédla jsi znovu do tváře Padlého, než sklopila si oči. Přesto jsi znovu viděla ten výraz spokojeného lovce, jehož touha, vzrušení i chtíč, snoubí se s krutostí. Mohl by pohnout boky, to už víš moc dobře, na ulevit tlaku ve tvém nitru, místo toho dál nechává péro čnít vzhůru a snad i schválně tlačí jej do protiváhy tvému pohybu, vědom si toho, že s jeho délkou nehrozí, vystřelení. Prohýbáš záda, způsobuješ si další bolest, další tenzi svých vnitřností, i když prst opouští tvé sevření. Propínáš se, nastavuješ se pro další kopí, vědoma si bolesti, kterou přinese tvé nezkušenosti. Tvé myšlenky kladou ti své zbytečné otázky, zatímco po zádech přechází ti mravenčení. Nejen z očekávaného přívalu slasti či bolesti, ale i z toho, že na tvé myšlenky přichází odpověď. „Přiznej se, líbí se ti to, držet, nechat se šukat jak nadržená děvka…“ Smích, nešeptá, ale ani nekřičí. Přesto v blízkosti v jaké jsi k jeho rtům nemůžeš přeslechnout jediné slovo. Ani to poslední, které přeruší tvůj vlastní výkřik, jelikož Alex na nic nečeká, přijal tvé vábení, sotva dolehla jsi. Cítíš jeho ruce, které sevřeli ti boky, když opřel žalud o vykroužený otvůrek mezi půlkami. Není kluzký jako prst, který cítíš zatnutý v bocích, je mokrý a víš přesně, kde k vlhkosti přišel. Nesnaží se přirazit, jen přesně umístěným žaludem tlačí čím dál silněji a nutí tvé brány se otevřít. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vrhnu po upírovi krátký a ne zrovna spokojený pohled. Nejsem nadšená z toho, že se mnou mluví právě tímhle způsobem. Skoro jako kdybych měla pocit, že když to přiznám, tak tím skutečně budu. Slušná holka. Opakuj po mě: Já jsem slušná holka. "To by ses nejdřív musel přestat flákat. Zatím jsem většinu práce odváděla já." Vím, že to není jeho vina, že je spoutaný a že být to na něm, situace rozhodně nevypadá takhle. Ale zase ho nechci nechat připsat si zásluhy, které mu nepatří. To radši shořím v pekle, než abych mu do očí řekla, že mám díky němu pocit, že jsem v nebi. I když v jeho případě by to byla spíš jízda do pekel a zpátky. Moji pozornost k sobě ale teď stahuje Alex a já cítím narůstající nervozitu. Napnu se, když dovnitř vnikne prstem. Jen tak málo ho dělí od upírova údu. Prst zmizí a já se kousnu do rtu, když ucítím, že se dovnitř tlačí něco zcela jiného. Jsem mu vděčná, že nijak nespěchá, i tak cítím nepříjemný tlak. Vydrž, za chvilku to bude dobré. Pokouším se uvolnit ale tělo se zcela automaticky pokouší bolesti bránit právě tím, že zatne svaly. Jen si sama sobě víc ubližuješ. Uklidni se, uvolni se a užij si to. On má přece pravdu, líbí se ti být za děvku a nemuset pro jednou řešit, co si o tobě bude kdo myslet. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro The Royal London Hospital, Královský Sendvič Zlostný pohled, slova co pálí na jazyku. Slova, co chtějí ven na tvou obranu a přesto ani ony nejsou popřením toho, co řekl. Myšlenky, které jako mantra opakují to o čem jiná část tebe, tváří tvář Padlému, začíná pochybovat. Přesto je něco jiného vést své vlastní morální boje a něco jiného, když v pálí ti to do tváře, když sedíš na jeho péru. S rozkoší sleduje, jak bodáš jej pohledem, otevíráš rty, abys mu vmetla odpověď, i když sama víš jak chabý je jejich základ. Vždyť on jistě rád by tě jistě rád provedl další branou pekla, kdyby nebyl spoutaný. Kolik slov dokázala jsi říct? Žádné, jedno, víc? Sama nevíš, jelikož na rozdíl od Padlého, Alex spoután není a i když nepřiráží, také na nic nečeká. Hlavou svého kopí, tvrdou jako diamant, otvírá další bránu pekla bolesti i slasti. Snažíš se uvolnit svaly, které jen málo podléhají vůli. Nejde to, ne takto napoprvé, ne bez zkušeností, ne když každý milimetr průniku i otevření dál napíná už tak plný a zkoušený klín. Na neexistující mapě tvého těla, míst kde příští nervové vzruchy, se červený žár proměňuje v bílý. Netušíš co Alex měl na prstě, ale cítíš jak pomáhá ti to v agonii, kterou bys čekala, když silou proniká do tvého těla. Žádné dlouhé přípravy, jak píší v časopisech, když mluví o této „kratochvíli“, přesto nedře tolik, jak bys čekala. Sotva však pronikl přes bránu pekla do další dimenze pekla, nezastavuje a proniká až na jeho dno a s každým milimetrem, tlačí na kůl, který už je v tobě a vytváří pocit totální plnosti. Vnímáš jejich vzrušení, nadrženost i oheň ve svém klíně, když začal se pohybovat, šukat a přirážet proti tvému pozadí, stále tě držíc za boky a neumožňující ti únik. Ale chceš uniknout, pryč od víru bolesti a potěšení, nebo má pravdu Padlý, který také začal přirážet a tobě se to líbí? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Královský sendvič Na okamžik se mi zdá, že mi v plicích nezůstal žádný vzduch. Do očí mi vhrknou slzy bolesti a já rychle skloním hlavu a čelem se opřu o upírovo rameno. Nechci aby mě takhle viděl. Možná, že to není on, kdo mi v tuhle chvíli působí bolest, ale určitě by ho to potěšilo. Nepochybuji ale o tom, že stejně moc dobře ví, jak se cítím. Moje nehty, zaseknuté hluboko v jeho kůži mu můžou napovědět mnohé. Každý centimetr je pro mě utrpením. Nedře, ale bolestivě mě roztahuje. Sama jsi to tak chtěla, tak si teď nestěžuj. Kousnu se do rtu abych nevykřikla. I přes tu omračující bolest ale vnímám obrovské uspokojení. Ještě nikdy jsem se necítila tak plná a naplněná. Cítím, jak se Alex uvnitř mě tiskne k té tenké stěně, která ho odděluje od upíra. Je to tak intenzivní, že mám pocit, že snad exploduju. Teď už nejsem schopna se hýbat. Trhaně oddechuju a uvědomuju si, že ten zmetek upír měl pravdu. Teď už opravdu můžu "jen držet" a užívat si to. Nejděsivější na tom je, že já to opravdu chci. Toužím po tom aby měl upír svoji volenost a toužím po tom, aby mě tvrdě šukali, nedbaje na to, jak moc bych křičela. Jestli kvůli tomuhle pocit mám být děvka, tak ať. Alex se začne pohybovat a mě se zdá, že mě trhá na kousky. Už jen s hrůzou očekávám, až se i upír pohne a začne opět dorážet. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Výkřik ve který se změnili plánovaná slova, slzy a čelo opřené do ramene, kdyby seděla jsi o kousek víš, kdyby řetěz kolem jeho krku neumenšoval prostor, možná by ses spíš zakousla do jeho ramene jako bičovaný otrok do roubíku. Místo toho koušeš se do rtu abys znovu nekřičela, abys mu neudělala radost i když vším ostatním mu ji očividně děláš. Brána pekla je otevřena a zblázněné nervy posílají agónii slasti. Žádný čas na oddech, sotva se brány otevřeli poznáváš jak cítí se Willův stroj, když rozběhne se mu mezi nohama. Dva písty, dva válce, které se střídají a na konci pohybu exploze. Jen tvůj motor je trochu rozbití a jeden píst, nevrací se zpět zcela, zůstává na půl cesty, ale o to intenzivněji cítíš každý jeho pohyb. „Líbí se ti to, chceš to, poddej se tomu, křič, křič jako děvka…“ Slyšíš jeho slova, krutá i vzrušená, zatímco v tvém klíně odehrává se ta nelidská souhra. Vnímáš, že je to Alex kdo určuje tempo, kdo po minách přidává na tempu, čí zpocené ruce pustil tvé boky, sklouzli po tvém těle. Jedna chytá se ramena, poskytuje oporu v přirážení a druhá vnikla pod tělo a chytá se prsu. Je to on kdo víc naklání se nad tvé tělo a zvyšuje tak tlak na tvé lůno. Cítíš jak tvůj motor v klíně přidává stále víc na obrátkách, vnímáš hlas vedle svého ucha, který jak sluší se na Padlého anděla, šeptá ti zvrácená a zkažená slova. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alex mě donutí natisknout se na upíra ještě těsněji. Mám pocit, že bolest pomalu ustupuje. Rozhodně už mnou klouže hladčeji, než na počátku. Tlak, který společně tvoří v mém klíně to ale nijak neumenšuje. Alespoň, že upír takhle nemá tolik prostoru aby se pohyboval. Koušu se dortu a naslouchám slovům, která mi upír šeptá do ucha. Skutečně, padlý. Vybaví se mi obrázek maličkého andílka a maličkého ďáblíka, kteří sedí každý na jenom mém rameni. Jako v nějakém animovaném filmu. Jenže mě teď chybí andílek a ďáblík narostl do obludných rozměrů a s potěšením by mi způsobil ještě víc bolesti, kdyby mohl. Teď už se mě neptá. On moc dobře ví, že se mi to líbí. Jak ráda bych zpřetrhala ty řetězy a umožnila mu tak přidat se k Alexovu zběsilému tempu. Ale pořád jsem ještě dostatečně při smyslech abych si uvědomovala, jakému nebezpečí bych nás tím oba vystavila. Jeho hlas se mi zavrtává do hlavy. Chtěla bych mu říct aby zklapnul, ale když otevřu ústa, jediné co můžu, je křičet. A tak udělám tu jedinou možnou věc abych ho umlčela a sobě zabránila ječet jako pominutá. Políbím ho, pevně přitisknu své rty na jeho a jazykem vniknu do jeho úst. Okamžitě je mi odměnou ostrá bolest a železitá pachuť krve v ústech. Musela jsem se škrábnout o jeden z jeho špičáků. Ty to děláš schválně. Ty chceš aby ti ublížil. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ustupuje bolest nebo se jen tvé nervy definitivně rozhodli co chtějí cítit a zaplavují tě slastí. Tvůj klín jak přeplněný dvouválec vibruje a vybuchuje při jejich přirážení. Cítíš Alexovi prsty, chvějící se v křeči, jak svírá tvé rameno, stejně jako prostředníček a ukazovák tisknou bradavku, kterou obstoupili. Upír je jak modla bez rukou, jak bůžek z perverzní fantazie, kterého uctíváš svým klínem, zatímco nasloucháš metronomu jeho zvrácených slov, které stejně jako před tím jeho pohled, vpalují se ti do mysli. Jestli měl Stoker a jiný alespoň v něčem pravdu co se týče upírů, pokud opravdu vládnou mystickou silou, jsi nejspíš ztracená. Podrobená, zhypnotizovaná, ochotná udělat cokoliv co ti tvůj pán poručí. Ale to teď neověříš, jelikož jediné k čemu nabádá tě je, abys přirážela na kůly, které do tebe vnikají, aby ses jeho slovy mrdala jak nadržená děvka. Už dávno jsi ztratila představu o čase, představu jak dlouho v tobě pracuje stroj složený ze dvou nadržených ptáků. Minuty, hodiny, nedokážeš říct, jelikož jediný metronom, který vnímáš, jsou jeho slova a jejich přírazy. Zvedáš hlavu z jeho ramen, překonáváš tah Alexovi dlaně, jen na chvíli než přizpůsobí se, posune se výš a jeho pohyb jako by měl probít se k tvé stydké kosti. V tom šíleném rytmu a zmítání, které vyvolává v tvém těle, nacházíš nakonec jeho rty. Vyhrála jsi malou bitvu s jeho slovy nebo jsi udělala jen to co chtěl on, to netušíš. Líbáš ho, cítíš vlastní krev z toho jak kousala ses do rtu, jak tvůj jazyk potkal jeho ostré zuby, jak jeho čelist se pohnula a objal tvůj spodní ret. Přírazy, bílí plamen pocitů v tvém klíně, prsty co drtí tvé bradavky, když i druhá ruka se přesunula. Nový plamen, nový pocit, když cítíš, jak sevřel čelist. Jak jeho zuby tlačí na tvůj jazyk a probíjí tvůj spodní ret. Exploze v klíně, někde hluboko v tvém těle, vnímáš že písty vypustili horkou páru a plní tě, stejně jako tvá krev plní jeho ústa. Cítíš jak se tvůj jazyk, uvězněný v jeho ústech, spolu s jeho vlastním koupe v lázni krve a slin. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Horko mi zalije klín a odsud se rozšíří do celého těla. Vlna mnou projede jako elektrický výboj a zanechá mě zcela bez dechu. Na vrcholu blaha. Jako kdyby se ti dva snad na mě domluvili. Křičela bych ale nejde to. Nemůžu se odtrhnout i kdybych stokrát chtěla. Vnímám jeho rty a zuby, ve rtu mi tepe bolest a ústa mám plná krve. Překvapivě tím nejsem znechucená. Nechce se mi z toho pocitu zvracet. Vlastně to ve mě vyvolává naprosto odlišný pocit. Hlad. Mám chuť rozervat mu hrdlo a pít tu sladkou, horkou, životadárnou tekutinu. Tahle myšlenka mě ale k smrti vyděsí. Jsem si skoro stoprocentně jistá, že nemůže být moje. Ne, tahle myšlenka je myšlenkou dravce, lovce a zabijáka. A to já přece nejsem. Prudce trhnu hlavou a odtrhnu se od něj. Z roztrženého rtu mi na jeho hruď kape krev. V očích mám děs. Ten slastný pocit vyvrcholení je rázem minulostí a jediné, co zůstane je ledová skutečnost, že jsem právě ošukala tohohle predátora. Začnu panikařit. Chci pryč, ale stále jsem uvězněná mezi jejich těly. Netrpím klaustrofobií ale takovýhle pocit to asi je. "Alexi, pusť mě prosím." Hlas se mi celý třese. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Křičela bys, možná bolestí, určitě blahem, do kterého tě doslova vystřelili. Jenže to jak se zakousl do tvého rtu, jak jej prorazil, jak vězní tvůj jazyk, ti v tom brání. Jediné co můžeš je podivně neartikulovaně chrčet, jak zvíře, proti jeho nosu, proti jeho spokojenému a krutému pohledu. I když je spoutaný je to on kdo zvítězil, ulovil a doslova přišpendlil k sobě. Přitom překvapivě tohle tě neděsí. Neděsí tě to, co se stalo v tvém nitru, bolest která jistě značí poškození, neděsí tě to co se stalo s tvými ústy, že mohl by ti klidně ukousnout jazyk a celý ret a udělat z tebe zrůdu. V tom okamžiku kdy letíš k vrcholu a pak kloužeš se po něm dolů, tě zaplavuje touha rozervat mu hrdlo, napít se znej, získat sílu, vzít si vše a cítíš slábnoucí vyhasínající život pod sebou. To temné okno do hlubin tvé vlastní mysli, do instinktů dravce, pohřbené hluboko v civilizovanosti. Nebo snad vhled do té jeho, která zůstala krutá a divoká, ten způsobil studený pod, který polil tě po celém těle, paniku, která tě zachvátila a donutila stáhnout snad všechny svaly v těle. Trhnutí, okamžik, ve kterém nemyslíš na bolest, kterou si způsobíš, na zohavení, které by ti zůstalo. Panika, která ovládla tvou mysl a jako opička snaží se utéct z tlamy lva, do které vlezla a která se zavřela. Jenže to nejde, nepustí tě a ty blokována polohou a vysílena přestálou bouří, nemáš dost sil se odtrhnout. Můžeš jen chrčet a třást se, nabodnutá na dvojí kopí, přišpendlená jeho rty. Můžeš jen vnímat Alexovu váhu, kdy vyčerpaný klesl na tvé tělo, jeho prsty, které povolili a lehce si hrají s tvými poklady. Cítit jak jej opouští síla i ve tvém těle, zatímco druhý penis neslábne, ale už bez kruté hrubosti pohybuje se v tvém stažené pochvě. Cítit, podobně jako prve, fantoma, který olizuje tvůj hrášek, když jeho v bublinkách krve a slin začal olizovat tvůj ret. Vnímat pohled se kterým propaluje se ti do mysli. Pohled, ze kterého zmizela triumfující krutost. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Čekala bych, že to jediné, co teď ucítím bude bolest. Ret mám skrz naskrz prokousnutý, a to ne jen jednou. Ústa plná krve a celé tělo sevřené v křeči. Stále nabodnutá, přišpendlená jako nějaký vzácný motýl. Alex mě svým tělem ještě pevněji natiskne na upíra. Chtěla bych mu říct, ať ze mě sleze, že chci pryč. Ale upír mě odmítá pustit. Hledím do jeho očí, které jsou děsivě blízko a vidím v nich ono kruté uspokojení. Jako lovec, který se kochá svojí kořistí. Myslela jsem si, že když je v řetězech, tak to bude v pořádku. Myslela jsem si, že jsem to já, kdo má situaci pod kontrolou. Myslela jsem si, že mi nemůže ublížit. Jak moc jsem se pletla. Teprve teď si, s opičkou vřeštící mi v hlavě, uvědomuji, že to já jsem celou dobu tou kořistí, že skutečným pánem situace byl po celou dobu on. Zakňourám jako raněné zvířátko, které právě vzdalo svůj boj o život, a zavřu oči. Prostě se na něj nedokážu dál dívat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pomalý pohyb ve tvém nitru, který upozorňuje na dvojí erupci, která v tobě proběhla. Fantomové bičování tvého nejcitlivějšího kousíčku těla. Vše o tolik výraznější, když zavřeš oči a nehledíš do jeho očí. Jako bys propadala se sama do sebe do svého těla, které je po uragánu vzruchů náhle jako by zbavené jakékoliv bolesti, ostatně všechny receptory už jsou dávno plné. Prsty, které jemně hladí zvrásněné dvorečky. Zrychlený vysílený dech ve vlasech a jazyk, který objíždí tvůj ret, kmitá kolem něj stejně jako Fantom kolem klenotu. Stále bez času, zuřivý rytmus dvouválce se změnil v pomalý rytmus jediného pístu. Netušíš, kdy přesně se to stalo, kdy přesně povolilo sevření, kdy zuby opustili tvůj ret. Kdy jediné co cítíš je jazyk, který objíždí místa, kde probodl tvá ústa, kdy cítíš jen svědění kolem oněch míst. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Moje přepjaté nervy už pravděpodobně nejsou schopné vnímat další podněty. Svaly se pomalu, a velice neochotně, uvolní, a já zůstanu ležet, uvězněná mezi jejich těly. Nabodnutá na, stále ještě tvrdého, upíra. Cítím Alexův horký dech na své šíji. I jeho ruce bloudící po mém znaveném těle. Ani jsem si neuvědomila okamžik, kdy mě upír pustil. Nebolelo to a nebolí to ani teď. Ačkoliv jsem si skoro jistá, že takhle probodený ret i jazyk by bolet měly. Zůstanu bez pohnutí, netečná, v tomhle krvavém polibku. Čekala jsem, že to bude skvělé, a v tomhle ohledu asi těžko můžu být zklamaná. Jen jsem nečekala, že to bude tak intenzivní. Připadám si najednou strašlivě unavená a tím spíš jsem vyděšená upírovou výdrží. Ještě, že to není na něm. Ten by tě ošukal do bezvědomí. Učiním další pokus se osvobodit a velmi pomalu se od něj začnu odtahovat. Moc to nejde, protože mi v tom i částečně brání Alex. Alespoň hlavu ale zvednu. Opatrně se vykrádám ze lví tlamy a v duchu prosím, aby mi to predátor umožnil. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Únava, jasná, zcela pochopitelná po tom co tvé tělo zažilo, tlačí na tvou mysl jako olověný příklop. Těžká, otupující, matoucí. Vnímáš sílu ve svém nitru, stále napnutou a tuhou. Vnímáš i vysílení, které i díky tvému vlastnímu tělu zůstává uvězněné v tobě. Jak velitel na rozbité lodi dáváš příkazy. Hlava se pomalu a skoro neochotně zvedá, únavou i strachem z bolesti, či protestu šelmy. Jenže šelma neprotestuje a bolest nepřichází. Její sevření povolilo, i když nemůžeš se podívat, necítíš žádné stopy po jejím kousnutí. Váha na zádech také ustoupila, možná na popud tvého pohybu, možná už jen nabral síly. Nezvedl se, nepřestal hladit, pouze odlehčil tvému tělu. Zvedáš hlavu a tvé oči nemohou nepotkat oči Padlého. Nemohou nevidět jeho spokojený výraz, ve kterém se opět odráží očekávání, stejně jako tvá tvář i tvé plné rty. „Máš dost? Ještě jsme přece neskončili a ty to víš. No tak se otoč a dodělej co jsi začala, dej mi svou kundu a já ti ji vyléčím…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Velmi opatrně si jazykem přejedu po rtu. Necítím bolest a nenajdu na něm ani stopy po špičácích. Tak tohle dělá. Nejprve mě zraní a pak mě vyléčí. Pobaví se mojí bolestí. To samé mi dosvědčí i jeho další slova. Jako když podráždíte hada. Vzedme se ve mě vlna vzteku. To já rozhodnu, kdy jsme skončili. To já tomu velím. On je ten, kdo je v řetězech. Nadmu se a pokouším se přesvědčit sama sebe, že to on posloužil mě. Nikoliv já jemu. Ještě víc se od něj odtáhnu. V očích zlost. Možná jsem zraněná ale ještě víc bych zranila svoji hrdost, kdybych to přiznala. Kdybych přiznala, že potřebuji jeho pomoc. Odhodlaně potřesu hlavou. "To jsi na omylu. Skončili jsme." Hledím mu do očí a ještě ta slova ani nestačím doříct a cítím, jak se ve mě mé odhodlání láme. Jak se hroutí jako domeček z karet. Jako kdyby ve mě jen svým pohledem dokázal probudit vzrušení. Je to snad další z věcí, kterou se živí? Posiluje ho to nějakým způsobem? Vím o upírech tak málo a o něm nevím absolutně nic. Bolestivě si uvědomuji jeho tvrdost. Naplnil mě a přesto to s ním nic neudělalo. Pocítil alespoň nějaké uspokojení? Zatlačím zády proti Alexovi a jak se napřímím, upír vklouzne ještě hlouběji do mého zmučeného těla. Opravdu mě poranil. Poranil mě, i když jsem to byla já, kdo měl navrch a mohl určovat tempo. Skončila bych jako troska kdyby nebyl v řetězech. Děsím se ale zároveň s tím vnímám ten tichý hlásek, který nad tou představou radostně výská. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvůj jazyk opatrně potvrzuje to, co jindy bys považovala za nemožné, jenže jindy by se přece nestalo nic z toho všeho. Tam kde má špička najít díry a snad i protáhnout se ven pod rtem, naráží na neporušenou tkáň. Hledíš do jeho očí, které pasou se na tobě, na tvém zplaveném obličeji, na tvém překvapení i nejvíce na vzteku, který v tobě vyvolají jeho slova, jak přesně mířená střela. Vztek a slova, která jsi vyprskla do jeho tváře a ještě než dopadla, cítíš jejich slabost. Slabost tvé vlastní vůle, která by jim dávala ostří. A bez toho ostří, se jak neškodné papírové vlaškovky rozbíjí o jeho pohled a o jeho smích. Pozvedáš svá prsa z jeho hrudi, ze řetězů které ho zjevně nijak nermoutí. Už když dořekl svá slova, ucítila jsi pohyb, ve kterým během těch tvých, zmizeli ruce ze tvých ňader, ve kterým vyklouzl Alex ze tvého pozadí. Necítíš jeho hruď, proti které bys tlačila, místo toho cítíš, jak se svým pohybem znovu víc narážíš na Padlého. Vnímáš ten tlak, bolest i pocit, pálení, které potvrzuje jeho slova o zranění. S pocity, s odhodláním které padá jak domeček z karet, dozněl i jeho smích a s jeho pohledem se do tebe opřela další slova. „Ale neskončili, ty jako hladová děvka toužíš ochutnat mého ptáka a tvá píča touží po vylízání. Tak se zvedni, dej mi ji. Slibuji, bude to bolet.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tolik bych si přála aby ve mě jeho slova vyvolala odpor. Takový, který by mě donutil vstát a odejít odsud. Můj pohled se na okamžik zvedne, jako kdybych už už sbírala odhodlání. Ale pak opět klesne k jeho tváři. Vím, cítím to, že tomu nutkavému pocitu nedokážu vzdorovat a to mě ničí. Stejně jako vědomí, že on to moc dobře ví a těší ho to. Alex se odemně odtáhne a já se velmi pomalu zvednu. Dlaněmi se zapírám o jeho hruď a centimetr po centimetru se zvedám z jeho ocasu. Mlaskne to, když ze mě konečně celý vyklouzne a já si teprve teď uvědomím, jak moc mokrá jsem. Stehna mám vlhká svými šťávami i jeho semenem, které ze mě pomalu vytéká. Možná jsem si gumu opravdu měla radši vzít. Zvednout se z jeho těla je pro mě skoro nadlidský úkol. Tak to udělej. Prostě se otoč a odejdi. Slyším ten hlas a vím, že bych ho měla poslechnout. Ale prostě to nedokážu. Má pravdu, toužím po jeho jazyku. Stále mám v živé paměti ten pocit, když mi vylizoval ránu. Celé tělo mě z toho brní. On mi ale slibuje bolest. To mě trochu děsí. Z velkých tepen v tříslech by se mohl úplně v pohodě krmit. Je to skoro jako kdybych mu nabídla své hrdlo a něco mi říká, že by tu nabídku rozhodně neodmítnul. I přes tenhle strach ale nedokážu odmítnout tenhle rozkaz. Je to rozkaz? Rozhodně mám pocit, že on to tak bere. Pohledem spočinu na jeho ocasu, trčícímu k nebi, vyzývajícímu k ochutnání. A já ho skutečně chci ochutnat. Teď už bez dalšího zdržování nebo přemýšlení se svezu na jeho tělo. Nabídnu mu svůj vlhký klín a sama obemknu rty kolem jeho žaludu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Touha po odporu, nebo jen po tom zachovat si tvář, uklidnit jeden z hlasů ve vlastní mysli? Ošálit ho, smazat poslední minuty nebo snad hodiny a dělat, že se nic nestalo, že ses nechovala jako … děvka, tedy podle jeho slov. Jenže jaký to má smysl, byl přítomen, byl víc než přítomen a k tomu ten pocit, že dostal se ti do hlavy a tak vše vidí nejen z venku, ale i zevnitř tebe samé. Jako by už tak nebyl dost hluboko v tobě. Alex zmizel, vnímáš jeho pohyb po okolí, zní živě, plný energie a přesto nemáš čas a možná ani chuť jej sledovat. Zapíráš se o jeho hruď, o rudé skvrny, pod kterými necítíš žádné rány, přesto jsi si jistá, že tvé nehty nějaké způsobili. Zvedáš se z něj, zvedáš se z jeho stále tvrdého ocasu. Stejně jako strach i ty bez pohledu máš velké oči, když cítíš vlhko, kterým klouže, i které se drží nad ním, když slyšíš usvědčující zvuky. Stejně jako bubák pod postelí, dokud nepodíváš se, nevíš, jestli tam skutečně je a on zatím roste. Padlý, na rozdíl od tvých myšlenek, mlčí. Nepopichuje tě dál, jen s rozkoší čeká na tvé další činy. Myšlenky tě odrazují, ale jak by to mohlo zabrat, když se tělo chvěje a i jeho slib bolesti tě jen přilákal, když jeho slova posloucháš jak rozkaz. Myšlenky burácí, když se otočíš a pohlédneš na jeho péro. Tuhé, drze se tyčicí z malé louže, kterou jsi pod ním udělala. Lesklé od tvé vášně, od jeho vyvrcholení. Zabarvené do ruda od krve, která zcela jasně potvrzuje jeho slova i tvé pocity. Bolest byla skutečná a tahle jízda nebyla bez následků, těch, které on slibuje vyřešit další bolestí a z toho jak pulzuje tvůj klenot, jak chvěje se tvůj klín, jak roní další šťávu, když dáváš ho stále blíž k jeho tváři, tvé tělo se na ni těší nebo touží po další rozkoši. Obepínáš žalud svými rty, cítíš směs chutí, které ti nejsou neznámé. Není to poprvé, co laskáš ocas, co byl ve tvém nitru, či co olízla sis prsty po vlastní hře. Není to poprvé, co cítíš chuť semene. Nakonec před pár minutami, či hodinami jsi spolkla Alexe. A krev, její chuť už začínáš také znát víc než z cucání pořezaného prstu. Však před chvíli, vylila se ti ze rtu do jeho úst, ale i do tvých. Cítíš Fantoma, vlastně ne tentokrát to Fantom není, je to jeho skutečný jazyk, který projel tvým údolím a zamířil přímo ke kapličce na jeho konci. Objíždí jej, klouže po něm, klepe na brány vzrušení, zatímco cítíš ostří, která se lehce opřeli o okvětí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Takhle mu alespoň nevidím do tváře. Nemusím se dívat do těch pichlavých očí, které říkají, že ví úplně všechno. Jazykem kroužím kolem jeho žaludu a slízávám z něj všechny ty tekutiny, které na něm ulpěly. Opravdu to není neznámá chuť, vlastně ani neznámá kombinace chutí. Jenom krev mě trochu děsí. Ne že bych nebyla zvyklá krvácet, ale tohle je něco jiného. Cítím, že i on se pustil do práce. Slastný pocit jazyku projíždějícího mojí mušličkou se střídá s děsem z ostří jeho zubů. Cítím je, jak se mě lehce dotýkají a teprve nyní mi dochází, jak hrozivou bolest by mi tady dole dokázal způsobit. Proti tomu by bylo moje krvácející nitro ničím. Na okamžik mě strach skoro přemůže ale nakonec zůstanu kde jsem. Se rty přitisknutými k jeho chloubě. Musím doufat, že netouží po tom skutečně mi ublížit. Že dosáhne uspokojení i bez toho abych já musela ječet bolestí. Koutkem oka zaznamenám Alexe, ale vlastně mě nezajímá, co dělá. Ani už mi nepřijde divné, užívat si s upírem, zatím co on je v místnosti. Možná nás i pozoruje. Hodně ses za těch pár dní zkazila. Utnu ten nepříjemný hlas a začnu ho kouřit. Později si tohle budu zcela jistě vyčítat, ale ne teď. Teď toužím jen po tom ochutnat jeho horké semeno. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jazykem tancuješ po vrcholu jeho pyje a mušličkou balancuješ na špičce jeho jazyka i na ostří jeho zubů. Krev na jazyku a představu, či spíše předtucha bolesti v hlavě. Bolest uvnitř, zranění, které ti nejspíš způsobil, je možná vážnější, ale tam kde bičuje tě jazykem, kde špičkou pomalu jede po povrchu, tam zcela jistě pocítíš to víc. To brnění, ta předtucha, která přichází spolu s drážděním stejného chomáčku nervů, rozechvívá různé struny tvého já. Ty co chtějí zůstat, ty co v panice by utekli i ty co snad pod jeho vlivem, či pod dojmem předchozí zkušenosti, sami přitlačili by na ostří. Očima najdeš skoro podvědomě Alexe. Je v tom stud, či snaha najít záchranu, pokud mýlila ses v Padlém? Je už pro tebe vše tak přirozené, že jen koukáš, co dělá nebo už dokonce hledáš jeho pohled a chceš, aby se koukal? Ať je tomu jakkoliv ve tvé hlavě to jeden hlas opět popudí. Alex vás nesleduje, ne přímo, možná stejně letmo jako ty jeho. Stále nahý s penisem houpajícím se ne zcela zplihle, ale rozhodně ne v pozoru jako ten co končí mezi tvými rty, kontroluje své přístroje. Hadičky, které napojil na Padlého a propůjčil mu dojem potrhaných křídel, byť tyhle jak nyní vidíš z blízka, rostou i z třísel. Jen letmý pohled, je tu, pracuje a zároveň zcela jistě sleduje hlavní scénu, nakolik v zájmu vědy, tvé bezpečnosti či vlastní chlípnosti, to nyní neřešíš. Utínáš tok myšlenek a dáváš se do díla, tvé rty otevírají se spolu s tím, jak rozšiřuje se žalud a tvá stále plnější ústa sají. Klesáš níž a cítíš, že nejsi jediná co přisála se, co jazykem pohrává si s citlivou tkání. Jen malou chvíli, než špičky zubů zakousnou se do nasátého pokladu, co ostří ostatních zubů sevřou jemnou tkáň, aniž by jazyk přestal dorážet. Saje a kmitá jazykem a ty seš si jistá, že pokud bys cukla, stejně jako u rtu, přišla bys oč nechceš přijít. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vnímám jeho dotek, nejprve jemně, spíš jako kdyby jen ochutnával. Ale když se přisaju já, pokročí i on. Celým tělem mi projede bolest, jako rozžhavený drát, když se jeho zuby ponoří do měkké tkáně. Trhnu s sebou, ale dokážu se ovládnout natolik, abych se nepohnula z místa. Odtrhnu však svoje ústa od jeho údu. Hlavu si položím na jeho stehno, zakousnutá ve vlastním rtu, oči pevně zavřené. Dostala jsem strach, že kdybych se neodtrhla, zakousla bych se do něčeho zcela jiného. Každý jeho dotek vnímám stonásobně silněji a jeho ozvěny rozechvívají celé moje tělo. Opět jsem rozpolcená, jedna moje část křičí, jak je to báječný pocit. Ta druhá naopak touží po tom, aby to skončilo a já si mohla poplakat sama nad sebou. Nenávidím upíra za tyhle jeho hry. Zraní mě aby mě poté mohl vyléčit. Přesto nejsem schopna se ho vzdát. Bolest pomalu ustoupí, nezmizí docela, stále tu je a opět vystřelí do celého těla ve chvíli, kdy upír jen nepatrně zatáhne za probodanou tkáň. Je ale překryta dusivým závojem slasti a rozkoše, kterou mi nabízí. Zvednu hlavu a rty se k němu opět vrátím. Mám pocit, že mu jeho doteky musím vynahradit. Nemůžu ho zanedbávat, protože pak by on mohl začít zanedbávat mě. V tuhle chvíli mám pocit, že by mě to asi zabilo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Bolest jak bílí plamen extrémního žáru, jako šíp proletí tvým tělem. Trhnutí, touha vyskočit, vystřelit pryč od bolesti, utéct, křičet. Křičící opička, co chce strhnout vše sebou, ale ta část, co i přes rudou oponu je schopna přemýšlet, domyslet následky uchovává si vládu. Dokáže zadržet opičku, zadržet tělo před osudovým pohybem, zadržet křik. I přes rudou mlhu má tolik sil, že rty opustí úd a jsou stisknuty vlastními zuby, aby nezakousli se do něčeho jiného. Někde na pomezí té mlhy, někde ve změti hlasů, které hubují, bijí na poplach i povzbuzují, je i jeden co říká: „Co kdyby se mu to líbilo?“ Zuby pevně svírají to nejcitlivější místečko, ostří, která prochází tkání, silné sání a jazyk, jeho špička nepolevuje ve svém díle, hladí, krouží i klepe, uvnitř té lázně, která vniká v jeho ústech. Zavřené oči, rudý závoj mlhy, který překrývá všechny myšlenky. Elektrické chvění v tvé nervové síti, v tvé páteři, spojující mozek a ten malinký kousek v jeho ústech v jeden celek v jeden jediný bod. Jak dlouho to trvá? Panika, strach nemizí, jen pod rudou mlhou změnil se ze strachu, že nepřestane, ve strach že přestane. Znovu zvedáš tvář, bereš mezi rty čekajícího ptáka a snažíš se zasloužit si jeho péči. Dotek, prsty stopující proud lávy ve tvé páteři, mířící vzhůru ke křídlům lopatek. Ledová kulička, která dotkla se v jamce pod křížem a rychle klesá, vniká mezi otevřené oblinky zadečku, přímo k vystrčenému terči nad upíří tváří. Ledová kulka co trefila přímo střed a zavrtává se do něj. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jedna moje část zoufale křičí, aby tohle všechno skončilo. Ta druhá, která má aktuálně navrch, zase doufá, že to neskončí nikdy. Sama sebe nutím ke stále hlubší a hlubší kuřbě. Snad abych na něj udělala dojem. Snad abych se mu zavděčila. Sama netuším. Jsi děvka. Ječí na mě ta slušná holka, kterou jsem zatlačila do pozadí. Ta, která jen nešťastně sleduje celé tohle divadlo. Cítím, jak mi po zádech kloužou kapky ledového potu. Chvěju se vzrušením a kdybych neměla plná ústa, tak hlasitě sténám. Už mi nevadí bolest. Ne že bych jí nevnímala, to vůbec ne, ale je takovou pomyslnou třešničkou na dortu. Něco, co tomu všemu přidává na intenzitě. Každý pohyb jeho rtů tak vnímám mnohem silněji. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zmítaná mezi bolestí a slastí, mezi strachem a chtíčem, mezi děvkou a světicí. V hlavě křik myšlenek, které touží i které proklínají. Ústa stále více plná jeho klacku, který sama bez nucení stále více polykáš. Chutě i pachutě zmizeli už dávno v tobě a nyní máš už jen jeho a vlastní sliny, které ti pomáhají v tom nerovném boji, zatímco jsi jeho zuby jak přišpendlená k jazyku. Ostří, které ti brání v jakémkoliv pohybu tvého těla a nechávají ti vládu právě jen nad hlavou a ústy. Jazyk, která bičuje tě slastí k tomu abys sama přidala, jako by tvá ústa udávala tempo a důraz i jemu. Nový vjem, prsty které putují po zádech, sledují proud lávy, který valí se páteří. Pět lovců, kteří ženou se plání. Pět lovců, kteří dosáhli lopatky a na její ploše zahýbají, klesají po žebrech do podpaží a níž. Ledový dotek na kříži, který putuje mezi půlkami, vstříc vystavenému terči, nad upíří tváří. Jak ledová kulka, našel ten dotek svůj cíl v jeho středu a žene se dál, tlačí na terč, na dírku v jeho středu, nutí jej otevřít se. Jak ledový šíp v rozpáleném klíně, ale jen chvíli, jelikož tohle kopí není z ledu, je stejně žhavé jako před tím. Znovu proklál se do tvých vnitřností, znovu přiráží do tvého vystrčeného pozadí a užívá si jeho těsného sevření. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Spolu s prsty mi po zádech přeběhne i mráz. Chvíli mi trvá uvědomit si, že to nemůžou být upírovy ruce. On je má přeci spoutané. V další chvíli ucítím, jak do mě opět proniká, tvrdý a horký. Tentokrát už to není zdaleka tak bolestivé. Ale trápí mě něco zcela jiného. Ještě před okamžikem jsem sledovala Alexe a rozhodně se mi nezdál připravený znovu do akce. Ale pokud to není Alex... Vzpomenu si na pocit upírova jazyka, jak projíždí mým klínem, i přesto, že se jeho rty dotýkaly pouze mé zraněné paže. Že by si se mnou zase jen hrál? Dokázal by něco takového? Nemám odvahu se ohlédnout. Naopak ještě zavřu oči abych dokázala odolat. Snažím se si ten pocit užít. Ty ruce, které se mě dotýkají a laskají mě. Upírovy rty přitisknuté k mému pokladu a tvrdý úd pronikající mým tělem. Moje tělo ho přijímá mnohem ochotněji a já si to daleko víc užívám. Přesto. Ta nejistota mi nedá klid. Opět odtáhnu hlavu, své rty ale nahradím rukou a kloužu s ní po mokrém klacku. Skutečně ho nechci zanedbávat. Rychle se ohlédnu přes rameno. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Chvíle nejistoty, strachu, avšak ne paniky, ta nějak vytratila se, jako by mezi dvěma klacky, nebylo dost místa. Stejně jak myšlenky, osočující tě z toho, že chováš se jak děvka a to nyní mají mnohem víc důvodů k povyku. Vždyť nejen, že hltáš péro Padlého, ale sama se od něj necháváš mučit i lízat. Mlčí, i když nebráníš nijak tomu, že čísi klacek začal hoblovat tvůj zadeček. Mlčí, když zavíráš oči a tím jako by se všechny vjemy ještě více prohloubily a ty ochotně vše přijímáš. Tento hlas mlčí a přesto nedostává se ti klidu. Je to strach nebo zvědavost co nutí tě zvednout tvář, ústa z jeho klády a podívat se čí pták prolétá tvým tělem. Ten hlas co nyní mlčí by jistě komentoval to, že už jsi taková děvka, že ani na malou chvíli nenecháš klacek bez povšimnutí a když nemáš ho v puse, alespoň ho honíš. Honíš, abys nepřišla o to, jak Upír ukájí tvůj chtíč, zatímco ty ukojíš svou zvědavost. To co vidíš, nejspíš uklidňuje, ale zvědavost není jen tak ukojena, vždyť s jednou odpovědí přichází další otázky. Je to Alex, jeho doteky jsou přece známé a vlastně i pohyby ve tvém nitru jsou už důvěrně známé, stejně jako jejich zdroj. Jak dlouho ses ztratila v prvním polibku upírových úst ve svém klíně. Vždyť než přisála ses na jeho žalud, nezdál se Alex připraven. Kdy dostal se tam, kde je nyní? Proč? Chtěl tě zachránit, když polibek probodli ostré zuby? Vzrušilo ho tvé utrpení, nebo pohled jak obděláváš úd toho, kdo tě mučí? Pohled, nejspíš jdoucí právě přes tvé vystavené pozadí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nejsem schopna vnímat čas, netuším, jestli to trvá pár minut, nebo už celé hodiny. Nemám ale sílu lámat si hlavu ještě s takovýmihle věcmi. Alex se opět přidá k našim hrátkám a já můžu jen žasnout nad jeho výdrží. U upíra mě to nepřekvapuje, ale že má i můj doktor takový apetit jsem neočekávala. Trochu mě to děsí, mám pocit, že jim velmi brzy přestanu stačit. Alex se začne pohybovat a tentokrát ani nemám pocit, že musím ječet. Ne že by to nebolelo, ale po tom, co mi provedl upír je to snesitelná míra bolesti. Moje tělo se mu navíc už přizpůsobilo a vítá ho vlnou blaženého vzrušení. Odvrátím od něj hlavu a očima zůstanu viset na tom, co mám těsně u nosu. Velký, tvrdý a lesknoucí se mými slinami. Takhle zblízka můžu vidět, jak sebou lehce vzrušeně poškubává. Jako kdyby mě vyzýval. Otřu se o něj rty a pak...ze strany se do něj zakousnu. Nijak silně, vlastně jen sklouznu zuby po citlivé kůži, nechci ho doopravdy zranit. Ale pokud on rád působí bolest, možná jí bude i rád přijímat. Jako kdybych si tím dodala odvahu, jednou rukou mu přitisknu úd k tělu abych se dostala k jeho koulím. Ty začnu následně jemně okusovat a laskat jazykem. Muži jsou na svoji chloubu přeci tak hákliví a já chci aby se o tu svoji taky bál. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Doktor má skutečně velký apetit, už ani tolik nepřekvapuje, co provedl ti poprvé, kdy omámenou měl tě ve své moci. Po tom co dnes zažíváš při vědomí, spíš překvapuje, že premiéru v zadečku neprožila sis v nevědomí. Jeho pohyb už nebolí, možná trochu, někde hluboko pod tím vším. Možná ses už přizpůsobila, tvá branka už zvykla si na jeho dobývání a možná už prožitá bolest posunula tvé vnímání. Vždyť skoro sténala si slastí, když někdo špikoval ti klín, prorážel zuby ty nejcitlivější kousky tvého těla. Obracíš svou pozornost k Údu před svou tváří, necháváš Alexe hladit tvé tělo a šukat tě do zadku. Sleduješ hypnotizující pohyb péra před sebou, drobné kývání, pohupování jak napínají se svaly v rytmu kmitání jazyka. To spojení je zcela zřejmé. První kousnutí je opatrné, skoro jako by ses bála odplaty, ale jediná, které se ti dostalo je sladká a spíš provokuje k dalšímu. Rukou zatlačíš na ptáka a cítíš ten odpor, sílu svalu, ale nic co by ti bránilo pustit se do díla, které sis usmyslela. Hlasy v myšlenkách křičí co jsi to za děvku, pohoršují se, za pleskotu půlek, do kterých Alex začal přirážet mnohem prudčeji a tvrději. Cítíš to, stejně jako tah přenášený na drobný, ale tak citlivý a zkoušený uzlíček tkáně. Možná už není cesta zpátky, možná už nedokážeš oddělit slast od bolesti. Ale všechny pochyby a myšlenky, které hučí ti v hlavě, jsou někde vzadu za oponou přítomnosti. Okamžiku, kdy držíš zatímco tě Alex obdělává, jelikož jinak se to nyní nazvat ani nedá, zatímco jazyk Padlého laská tvůj klín v hřejivé koupeli. Zatímco kousek za stydkou kostí mravenčení mění jiskření a jiskření ve slastné blesky, prolétající páteří, nutící celé tělo ke křeči. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Neprotestuje, nebrání se, ani se nijak nesnaží zabránit mi v tom, co jsem si usmyslela. Trochu zesílím stisk. Mezi zuby cítím jemnou citlivou kůži, stačilo by tak málo abych jí prokousla a způsobila mu skutečnou bolest. Ale to já nechci. Přesto mě stojí dost úsilí ovládnout se a neoplatit mu to, co on způsobil mě. Alex se s tím moc nepáře a tiché pleskání je toho jasným důkazem. Celé moje tělo se otřásá pod jeho přírazy. Teď už mě vůbec nešetří. Jeho ruce kloužou po mém těle a laskají ho. Na okamžik mě přepadne provinilý pocit, že se mu trochu víc nevěnuji. Veškerá moje pozornost je dnes večer upřená na upíra. Ale jak už jsem se stihla přesvědčit, Alex opravdu není žárlivý. Vynahradím mu to později. Vlna horka projede mým tělem a donutí mně prohnout se v zádech. Slastná křeč se šíří z mého klína. Chce se mi křičet. Odtrhnu se od upíra a silně se zakousnu do vnitřní strany jeho stehna. Tak blízko jeho údu, abych mu způsobila bolest, ale abych si byla jistá, že mu nijak zvlášť neublížím. Do úst se mi vlije horká krev a zadusí můj výkřik. Celá se chvěju, oči pevně zavřené, vychutnávám si slastnou křeč. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kousnout do jemné kůže, jen lehce, v náznaku ne skutečné bolesti. Vadila by mu, nebo by ji přivítal? Čím by se ti odvděčil, větší slastí nebo bolestí a je v tom ještě rozdíl? Poznala bys ho? Šetříš jej ze strachu, nebo nechutě to udělat? Myšlenky nemají dost času se přít ani hledat odpověď, tělo sebou zmítá a ty máš plné ruce práce v pudu sebezáchovy nepoddat se a naopak setrvat na místě, což jistě Alexe těší a ještě více dráždí k většímu přírazu. Ale ani to není příčinou nedostatku prostoru pro velké myšlenky, tím důvodem je proud blesk letící tvou páteří a explodující v tvém mozku a jako cunami vracející se celým tělem. A přes ten nedostatek času, v tvé mysli zůstává ono rozhodnutí a tvé zuby boří se do stehna. Křeč, slast, která ovládla tvé tělo, musí být opravdu silná. Tvé zuby, na rozdíl od zubů upíra nejsou právě dokonalé k prokousnutí kůže a přesto cítíš zcela jasně, že jsi tak učinila, že na jazyku cítíš krev Padlého. Máš zavřené oči, cítíš vlny běhající tvou páteří, chvění tvého těla, chvění v tvém těle, které není tvé, doprovázené přírazy, kterým nejsi schopna klást odpor. Uvědomuješ si, že s tím nepřichází bolest z trhaného klína. Padlý očividně povolil svůj stisk. Kdy se to stalo? Jak dlouho už jeho zuby neprochází skrz tvé pysky a nejen jimi. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Stejně jako poprvé jsem nepostřehla, kdy se mě upírovy zuby pustily. Je to zvláštní, protože jeho kousnutí je velice bolestivé. Tak jak to, že necítím, kdy jeho sevření polevilo? Odtrhnu se od něj, rty mám rudé krví. Můj kousanec na jeho stehně zdaleka není tak hezký, jako ty jeho. Moje zuby k tomu prostě nejsou stvořené. Naštěstí to není nijak ošklivé zranění, jen se mi podařilo narušit kůži. Nepochybuji o tom, že si s tím upírovy zázračné léčivé schopnosti rychle poradí. Alex stále přiráží ale jediné, co nyní dokážu, je držet. Hlavu si opět položím Padlému na stehno. Oči mám stále zavřené, tělem mi projíždějí poslední dozvuky orgasmu. S každým přírazem sebou lehce škubnu a z úst se mi vydere tiché zasténání. Rukou ale stále kloužu po upírově údu. I takhle se zavřenýma očima vnímám, jak je velký. Pod prsty cítím každou žilku i drobný záchvěv. Už vím, o čem budu v noci snít i z čeho budu mít noční můry. Modlím se, aby to Alex brzy dokončil, protože teď zcela jasně cítím únavu. O tomhle by se asi neměla dozvědět Zomba. Prolétne mi hlavou myšlenka a já se u ní musím lehce pousmát. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je to tebou, nebo je to jím? Bylo to co dělá tak intenzivní, že sis prostě nevšimla, nebo je to součást jejich stravování a je přirozené, že si nevšimneš toho, že zuby jsou pryč? A funguje to vždy, nebo jen když při šukání. Jiné slovo těžko mysl hledá, jelikož milování je příliš romantické na to co jsi právě prožila. Krev na zubech, na jazyku, cítíš ji i na rtech a přesto je ti jasné, že žádné velké zranění jsi nezpůsobila. Pokud byl člověk někdy lovec, schopný používat zuby, už dávno se domestikoval, tupé zuby a slabé, krátké čelisti. Dál držíš a do mysli vkrádají se ti upírova slova. Držíš jak fenka, on by řekl jistě čubka, se zadkem nahoře, tam kam si jej dožďuchal Alex svým rejděním. Jako děvka, ani nyní nepouštíš jeho nástroj zhouby i rozkoše. Tsunami se prohnalo, vlnobití ustalo, a přesto hladina nezůstává klidná, drobné vlnky pořád rozechvívají tvé vnímání. Tvé tiché zasténání, Alexův rychlý a těžký dech z fyzické námahy i touhy po vrcholu, který je na potřetí mnohem těžší dosáhnout. Doslova cítíš jak moc po něm touží a jak jej jeho vzdálenost dohání k šílenství. Hlavou ti prolétne myšlenka na Zombu. Je mnoho důvodů, které napadají tvou mysl, aby tohle zůstalo tajemstvím. Její averze k Upírům, podivuhodný vztah jí, Alexe a teď už zcela zřejmě i tebe a stejně tak se vkrádá ono „mamko,“ vysloužené tvým chováním. A fakt je, že toto není zrovna příkladné chování. Některá z nich, možná i jiná myšlenka donutila tvé rty k úsměvu, jen pikosekundu před tím, než nejspíš už šílený Alex vyklouzl ze svěrače, už povoleného jeho dobýváním a bez zastavení vrazil péro o kousek níž, do nabízené štěrbiny. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Na okamžik jsem se ztratila v myšlenkách. Ale jako kdyby to Alex tušil, vyklouzne ze mě a opět vnikne, jen o něco níž. Nečekala jsem to, škubnu s sebou a svaly se stáhnou v očekávaní bolesti. Vždyť upír se na mě pěkně vyřádil a musel mě uvnitř i pěkně potrhat. Ale bolest se nedostaví a Alex plynule pokračuje v šíleném přirážení. Znovu si dovolím se uvolnit a užít si slastné tření. Hlavou mi probleskne, že pro upíra tohle asi není zrovna příjemný pohled. Třetí kolo u vozu. Začnu se mu znovu věnovat, alespoň jazykem, nijak intenzivně, spíš se s ním jen mazlím. Skoro očekávám, že znovu pocítím stisk jeho zubů. Nebo v to doufám? Jak to jen dělá? Nerozumím tomu, jak mě pouhý dotek jeho rtů mohl vyléčit. Třeba jednou, až se z nás stanou staří přátelé, tak se ho na to zeptám. Alex se opravdu činí. Já už ale po dvou orgasmech nejsem ničeho schopna. Odevzdaně ležím a přijímám, co mi dává. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Stažení v očekávání bolesti, při vzpomínce na pustošení, kterého dopustil se Padlý. Jenže bolest nepřichází a se stažením kolem Alexova ocasu přichází jiný vjem. Je to další upíří kouzlo, nebo je to jen autosugesce založená na slovech upíra a tvém prožitku? V každém případě až na nepříjemnou překážku v cestě, máš pocit jako by to bylo poprvé, jako by tvá pochva byla mladá a snad i netknutá mužským údem. Podle vzdechů, které vydává Alex a vervy s jakou vraží do tvé komůrky, by se dalo soudit na to, že je to skutečné. Ta myšlenka co proběhne hlavou, je trochu směšná, škodolibá a jistě i hodně přesná. Nyní je Padlý opravdu tím dole a z podhledu vidí Alexův penis vnikající do tebe, před očima se mu míhají koule. Pomstil by se, zasekl by svá ostří a cítí důvod k takovému činu? To se jen tak nedovíš, jelikož už před chvílí se tvůj zadeček poslušně zvedl výš, aby pěkně podržel Alexovi a i nyní jsi tak mimo dosah spoutaného upíra. Zlehka olizuje upírovu chloubu v tom marném očekávání a hlavou běží ti další myšlenky. Ty na které neznáš odpověď i ty co proběhnou jen mimoděk. Nerozumíš ani netušíš jestli jeho rty mohou léčit, ale zjevně se mu podařilo dostat se ve tvém vnímání od zajatce k aspirantovi na staré přátelství. Myšlenky běží hlavou, zatímco Alex prohání se tvým klínem. Snad dík své touze dosáhnout vrcholu, snad díky tomu podivuhodnému stavu, který vnímáš ve své jeskyňce, po nějaké chvíli jej skutečně dosáhl a dalším přírazem a doslova křikem úlevy, cítíš jak se jeho péro cuká. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Opět ucítím proud horkého semene pronikajícího do mých útrob. U Padlého bych ještě mohla doufat v neplodnost, u Alexe už jen stěží. Není to poprvé a něco mi napovídá, že ani naposledy. Měla bych být opatrnější. Cítím se naprosto vyčerpaná. Tentokrát nenechám Alexe aby se na mě svalil. Ve chvíli, kdy cítím, že je hotový se posunu a donutím ho tak aby ze mě vyklouznul. Slezu z upíra ale zůstanu klečet na zemi vedle něj. Srdce mi stále divoce buší. V tomhle stavu nejsem schopna ho vyslýchat. Nic jiného mi ale nezbývá. Schoulím se vedle něj a horní částí těla se položím na jeho hruď. Jako mazlivá kočka, která hledá trochu tepla. Trochu mi překážejí řetězy, které ho poutají ale jsem ochotná snést trochu nepohodlí. "Teď už mi prozradíš, jak se jmenuješ?" Poslechla jsem ho a ukojila jsem svou zvědavost, když jsem okusila jeho kopí. Snažím se připomenout sama sobě, že to přeci byla moje záminka, proč jsem do toho vůbec šla. Šlo o mojí práci, vyšetřování. Byl to jen způsob, jak ho přimět mluvit. Dát mu to co chce. Ten tichý hlas v hlavě mi ale nemístně připomíná, že to bylo především něco, co jsem chtěla já. Copak jsem o tom nesnila vždycky? Jen jsem ale asi byla vždycky příliš slušná holka. Kam asi tahle slušná holka zmizela? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvé myšlenky si znovu mají na co stěžovat. Ať už jde o to, že se dle nich chováš jako děvka, tak i to, že se necháváš bezostyšně plnit. Samozřejmě jim neunikne ani to, že nesnažíš se uhnout a čekáš až když víš zcela jistě, že je Alex naprosto hotový. Ty škodolibější myšlenky možná napadne, jak by vypadala tvář Padlého, když by na ní skončilo to, co určil Alex pro tvůj klín. Vlnky slábnou a bez rozechvívání jeho pohybem rychle přichází těžký poklop únavy a vyčerpání. Alex se s tebou naštěstí nepere, nesnaží se tě ani stáhnout k sobě ani udržet na místě. Zdá se ti, že sám ustoupil a dopřál ti tak prostor k namáhavému otočení. Což je dobře, protože nohy i ruce rychle plní olovo vyčerpání, jako by jim až nyní došlo, že celou dobu byli nuceny nést a ustát veškerou váhu i cloumání tvým tělem. Ale vyslýchat je přece jen lepší tváří v tvář a nikoliv tváří k údu, který stále provokuje svou přítomností. Pokládáš své tělo na jeho hruď, přes řetězy, které jej poutají. Jsou studené, stejně jako pot na jeho těle, o kterém nejsi si jista, zda patří jemu nebo je tvůj. Mazlivá a náhle i ospalá jako kočka, zkoušíš udělat to, co prý mělo být účelem toho všeho. Vlastní myšlenky tě ale kamenují a usvědčují ze lži. „A ty mi prozradíš, jak se ti to líbilo? Jaké to bylo nechat si omrdat znovuzrozenou díru?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ten. chlap vážně ví, jak mě naštvat. Nemůže mi odpovědět alespoň na jednoduchou otázku? Netuším, jak z něj mám dostat nějaké důležité informace, když mi není ochoten prozradit ani vlastní jméno.A to jsem si myslela, že mu sex rozváže jazyk. Nechci aby to došlo tak daleko, že to budu muset mučit. Navíc si teď nejsem jistá, jestli by se mi to nakonec nelíbilo. Už jsem ale zjistila, že když na něj budu tlačit, nedozvím se nic. Musím prostě pokračovat tak, jak jsem začala a hrát podle jeho karet. S lehkým povzdechem mu tedy odpovím. "Bylo to skvělé. Ale to ty přece dobře víš. Nijak jsem se to nesnažila skrýt." V hlase mi zazní lehce netrpělivý tón. "Ale já jsem se ptala první." Usměju se na něj ale moc veselí v tom není. Jsem moc unavená než abych tu s ním hrála nějaké jeho hloupě hry na pravdu. "Jak se jmenuješ?" Zopakuju svoji otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Máš podezření hraničící s jistotou, že nejen že ví jak tě naštvat, ale že to navíc dělá zcela záměrně. Opravdu ti nechce prozradit nic, ani své jméno? Vždyť i zajatí vojáci, řeknou právě to a osobní číslo. Nebo ti ho neříká jen proto, že ví jak moc tě tím dráždí. Na druhou stranu jazyk mu sex zcela jistě rozvázal, však jsi to cítila přímo mezi pysky. Pravdou je, že vést výslech nahá, je dost složité a když k tomu přidáš jeho semeno, které se ti přelévá v nitru i to, které tvé nitro pomalu opouští, je to vlastně nemožné. Nejen, že do tebe vidí, on v tobě i byl. Takto z podhledu, ležící na jeho hrudi a s řetězy, toho z jeho obličeje vidíš opravdu málo a vlastně chybí jen, abys mu začala prsty dělat kolečka na hrudi, nebo kolem bradavek a rozhovor se změní zcela jasné povídání po milování. I když milováním tohle nazvat je dost těžké. Přesto jeho úsměv vidíš a na rozdíl od tvého, který on nevidí vůbec, ten jeho vypadá a zní pobaveně. „Ano vím, držela jsi doktůrkovi jako nadržená fena, jen štěkat. Líbil se ti můj dar?“ Už máš pocit, že ti znovu neodpoví, že tě znovu bude jen provokovat, ale v okamžiku, kdy už jsi v to nedoufala, znovu otevřel ústa. „Seth Hellstörm... abys mohla příště křičet mé jméno…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Skutečně tohle nemá daleko k mileneckému rozhovoru po sexu. Akorát to bych se ho asi ptala na jiné věci. Nikdy jsem nepatřila k těm, co by vlezly do postele s chlapem, o kterém neví ani jak se jmenuje. Ups. To už neplatí. "Seth." Poválím to jméno na jazyku jako kdybych ho ochutnávala. Na jazyku na kterém mám teď zcela jiné chutě a většina z nich patří právě upírovi. "Jak tohle děláš? Tam v mrazáku ses rty přímo dotýkal mojí rány a ona zmizela. Ale tohle bylo jiné." Posunu se abych mu viděla do tváře, podepřu si bradu dlaněmi ale stále se válím po jehu hrudníku. Nemůžu popřít, že mě fascinuje. Vlastně začínám i rozumět Alexovu zájmu. Mám chuť šťourat a šťourat, dokud tomu nepřijdu na kloub. Je mi příjemně, jsem ospalá a vyhřívám se v jeho teple. Nechce se mi ho vyslýchat, ale stále jsem zvědavá. Je tolik věcí, které by mě zajímaly. S tím, že jsem policajt to má ale pramálo společného. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Musíš to víc křičet…“ Krátká odpověď, na tvé ochutnávání jeho jména. Tenhle výslech se vážně moc nepovedl a tvé myšlenky ti dávají sežrat i jiné věci, například mezidruhovou promiskuitu. Setha očividně žádné výčitky netrápí ani na pozadí, vypadá vyloženě spokojeně a na veselé vlně, kterou dokazuje i jeho další reakce. „Jak? To ti ještě nikdo nevylízal pořádně kundu? Nebo ti vadí, že nezmizela?“ Posunula ses a jeho oči se nezměnili, pořád provokují a provrtávají se hlouběji do tvé hlavy. S myšlenkou na Alexe oči podvědomě našli i jedince toho jména. Alex opravdu rád šťourá a tvůj klín už pod obojí ví, že nejen do záhad a mrtvolek. Jeho vášeň má očividně mnohem víc paliva než kolik zbývá tobě v chladu katedrály a na upířím těle, které také není zrovna nejteplejší. Alex naproti tomu znovu poletuje kolem svého potrhaného anděla. Vypadá vzrušeně a pokud můžeš soudit i spokojeně. Nebo uspokojeně? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jsem příliš unavená, než abych se jím nechala vyprovokovat. Dokonce se i pobaveně zašklebím. Když se nad tím zamyslím, tak ne, takhle mi jí opravdu ještě nikdo nevylízal. "Jsi vtipálek, to je dobré vědět. Ty ale moc dobře víš, jak to myslím." Očima zalétnu k Alexovi, opravdu vypadá spokojeně. Celé tohle je až příliš klidné. Je to divné, měla jsem trojku s upírem a šíleným doktorem, na podlaze pitevny. Tak jak to, že jsem tak v klidu? To už jsem postoupila tak daleko, že mi ani taková věc nepřijde...divná? Možná že se zítra ráno probudím a budu toho všeho litovat. A budu se za to proklínat. Ale to je problém mého budoucího já. Teď se jen mazlivě přitulím k upírovi. "Škoda, že si ho nemůžu vzít domů." Stále se mu dívám do očí ale mluvím k Alexovi. "Bude mi ho líto, až ho znovu zavřeme do mrazáku. Tak sám, ve tmě a v chladu." Musím se hodně ovládat abych mu skutečně nezačala prstem dělat kolečka na hrudi. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zdá se, že alespoň k něčemu je únava dobrá. Člověk se nerozčiluje kvůli prkotinám. Což se hodí o to víc, že další odpovědí je ti už jen pokrčení ramen. Tedy v rámci toho, čeho je spoutaný upír schopný. Buď se mu nechce povídat o schopnostech, nebo nemá o čem. Možná je to pro něj natolik přirozené, jako chůze nebo zaostřování očí, což člověk také nedokáže popsat, jak dělá. Prostě to tak je. Přes únavu, která ti pomohla nerozčilovat se, nenechat se vyprovokovat Sethem, tvé vlastní myšlenky se snaží pořád dál. Když nedokázali probudit hanbu či stud během toho perverzního aktu, zkouší to teď ex post a jistě toho jen tak nenechají. Zatím se tulíš se spoutanému zajatci, kterého jsi přišla vyslýchat a možná i mučit, když ti nepoví to co chceš a mluvíš o něm jako holčička o plyšákovi. Mluvíš o něm jako o věci, hračce, zatímco se slovy obracíš k Alexovi. Toho tvá slova vytrhla od poletování a obrátil sebe, svou pozornost i chloubu k tobě. Zdá se, že má dost, i když to sis myslela i před tím, než se do tebe pustil. „Oživení je zcela evidentně kompletní… z kopulace mám nejspíš vše… možná ještě vzorek semene… pokud pominuly důvody pro zadržení, můžeme ho propustit…. Bezpečnostní riziko pro nás i pro něj, domů ho brát zásadně nedoporučuju…“ Už skoro čekáš, že se na tebe opravdu znovu vrhne, i když jeho kohout stále hledí k zemi. Zamířil k tobě, sklání se, ale po sléze zjišťuješ, že místo tvých jamek a vnikání do nich, tentokráte míří k jiným průnikům a jejich ukončování. Velmi pečlivě se pouští do vytahování jehel koňské velikosti z těla Padlého. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Dívám se na Alexe a nelíbí se mi, že už zase přešel ke svému útržkovitému vyjadřování. To nikdy není moc dobré. Na druhou stranu se zlepšuju, protože tentokrát jsem mu rozuměla všechno. Jeho slova mě ale stejně nadzvednou. Zvednu se ze Sethova těla a seberu plášť, který jsem prve odhodila na zem, zabalím se do něj. Ruce si založím na hrudi a sleduju Alexe. "Za prvé, to byl vtip. A za druhé, stejně ho pustit nemůžeme." Mračím se, mám pocit, že Alexovi úplně uchází, že tohle jsme nedělali jen kvůli tomu, že chtěl zkusit svůj šílený experiment. "Ty možná máš, co jsi potřeboval. Ale já ne." Únava je okamžitě pryč a nahradilo jí rozhořčení. Sakra! Proč jen se to pokaždé musí pokazit? "Nekrvácela jsem jen kvůli tomu abych si s ním mohla zašukat. Bylo těžké z něj dostat alespoň to, jak se jmenuje. Jenže já potřebuju vědět, co se tam tehdy večer stalo." Zamračeně se na Setha podívám. "A to ty mi jen tak neřekneš, co?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Alexova slova tě nadzvedli. Nejspíš to nebyl jeho úmysl, ale i tak by mu jistá část tvých myšlenek měla za co být vděčná. Té další stejně tak jasné, že pláčeš na špatném hrobě. Slyšela jsi ho mluvit, viděla jsi jeho pohled, těžko od něj čekat pochopení vtipu, a pokud odhlédneš od jeho vlastního zájmu, snažil se jen vyhovět tvému přání. Přesně to také nyní vyjadřuje jeho nechápavý výraz, při kterém nejspíš stahuje myšlenky z mnohovesmíru do pitevny, aby přišel na to, co se vlastně v uplynulé vteřině stalo. Je vidět, že myšlenky, které dostali se ke slovům jsou jen základní, nejrychlejší, zatímco ostatní jsou ještě na cestě zpět. Nechápavý a možná trochu nešťastný výraz, lehké pokrčení ramen a rozhození paží, trochu v obraně trochu v bezmoci. „Omlouvám se… chceš ho tedy mučit, mám nachystat stříbro?“ Možná bys opravdu mohla být Alexovi vděčná, minimálně za energii, která zahnala únavu a vše s ní spojené. Romantické kroužky na upíři hrudi, by ti nijak nepomohli a při křížovém výslechu svých vlastních myšlenek, by ti jen přitížili v argumentaci: „Dělala jsem to kvůli práci.“ „Tak těžké to zase snad nebylo... a užila sis to přece.“ Zato myšlenky Padlého rozhodně zatoulané nejsou, jsou zcela přítomné a užívají si další dějství divadla. Jeho oči znovu bodají a spolu se slovy doslova provokují k tomu, abys ho nakopla. Jenže to by asi tebe bolelo víc než jeho, už jen kvůli řetězům a traverze. Odpověděl ještě, když ti na jazyku vysela poslední písmenko ve slově: Jmenuje. Zpražit pohledem ho opravdu nestačí, skoro bys řekla, že se v tom pohledu vyhřívá a tetelí a čeká jestli ho nakopneš, vybuchneš nebo zůstaneš jen u slov. Pokud jsi zůstala jen u slov, tak se jeho rty přece jen roztáhli dál než jen k úsměvu. „Vzpomeneš si, co jsem řekl, když jsem ti nabídl, že ti vyléčím tu ruku?“ Další provokace, narážky nebo jde o něco víc? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alexův zmatený, lehce nešťastný výraz alespoň trochu zmírní moji zlost. Pochopím alespoň, že on vůbec nerozumí tomu, proč se zlobím. Samozřejmě, že ho nechci mučit. Nemám na to žaludek. Ale taky ho nemůžu nechat jít. On je moje jediná slušná stopa a já se jí nemůžu jen tak vzdát. Nahlas to ale neřeknu. Sama nevím, co chci dělat. Mám se snad skutečně obrátit s prosbou na Zombu? Nepochybuji o tom, že by mi ochotně a ráda pomohla. Ale dokázala bych pak sama se sebou žít? To já mám přeci být ta silnější. A pokud já to nejsem ochotna udělat, neměla bych to žádat ani od ní. Odolat pokušení, upíra nakopnout, je snad ta nejobtížnější věc dnešního dne. Dokonce se ovládnu natolik, že se na něj ani nepodívám. Tedy alespoň ne hned. Jeho další otázka k sobě moji pozornost prostě musí přitáhnout. Oči se mi zúží, když se snažím odhadnout, jestli si ze mě zase jen utahuje, nebo to myslí vážně. "Jak zoufalá si myslíš, že bych musela být, abych překročila i tuhle hranici?" Alespoň doufám, že mluví o tom, že mi nabídl proměnu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Není to jednoduché, nemít svědomí, jak tě obviňují některé tvé myšlenky, nejspíš by sis dokázala poradit. Buď bys donutila jeho, nebo požádala Zombu, jenže i když ti tvé svědomí dovoluje s ním obcovat, nedovoluje ti mučit zajatce ani požádat teenagerku, aby udělala špinavou práci za tebe. Jak moc pokrytecké by bylo, jí nedovolit sledovat stavebníky a zároveň po ní chtít toto? O co snadnější by bylo, bez vědomí, že by to jistě udělala hned z dvou důvodů. Z její podivné náklonnosti k tobě a snaze tě udržet v jejich podivné domácnosti a pak z nenávisti k upírům, kvůli tomu co jí provedli a po svém vlastním zážitku si dokážeš i představit jak krutí mohly být, pokud jejich cílem byla právě krutost a utrpení. Ne nejsi schopná ho mučit, vždyť ho ani nedokážeš nakopnout, když si to do doslova koleduje. Tvá odpověď vyvolala smích a něco co z nedostatku prostoru můžeš nazvat zavrtěním hlavou. „Proč zoufalá? Copak člověk musí být zoufalí, aby chtěl mládí, zdraví a život věčný. Copak tvůj doktůrek přímo nehoří zájmem rozluštit to kouzlo? Ale ne, tohle na mysli nemám.“ Chvíli to vypadá, že tě nechá se trápit, jako v nějaké zvrhlé verzi „chcete být milionářem“, ale opak je pravdou a on pokračuje. „Přísahal jsem při krvi, že ti zavřu ránu a neudělám nic víc než o co sama požádáš… pochop, že pro upíra je krev to jediné co má na tomto světě nějakou cenu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jsem vážně ráda, že mi situaci osvětlil. Nedokážu se ale ubránit úšklebku. "Jako kdybys už mojí krve nedostal až až. Ale hádám, že syntykrev zase až taková lahůdka nebude, co?" Měla jsem za to, že i při našich hrátkách jsem dost krvácela, ale upíří krmení zřejmě vypadá jinak. Bodne mě osten zvědavosti. Sama jsi mluvila o nepřekročení další hranice, tak se toho kruci drž! Rozhodnu se to vzdát. Nedokázala bych se sebou žít, ať už by ten, kdo by ho mučil byla já, nebo bych to nechala na Zombě. To prostě není správné. Budu muset doufat, že nějaké informace dokážu dostat z Dimitryho. Obrátím se na Alexe a rozhodím rukama. " Pusť ho. Přiznávám, nemám koule na to, ho mučit. Nechci abys to dělal ty a už v žádném případě nechci aby se toho chopila Zomba. Takže je zbytečné ho tady držet." Je vidět, že z vývoje nadšená nejsem. Kleknu si k upírovi a trochu podrážděně řeknu. "Mám to u tebe, fešáku." A daleko tiším hlasem, sotva slyšitelným šepotem dodám. "Tak doufám, že se ještě uvidíme." Pak se zvednu a vyrazím pryč. Potřebuju sprchu a být chvíli sama. Ani nevím, co z toho potřebuju víc. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvůj úšklebek a následná slova jej přiměla ke smíchu, ale ještě než ses vyrovnala s ostnem, kterým do tebe bodá tvá zvědavost, než ses stihla obrátit na Alexe s kapitulací, znovu promluvil. „Dostal jsem tvou krev a ty jsi myslím také dostala, po čem jsi toužila… ale o tom nemluvím, mluvím o přísaze. Přísaha na krev je to nejposvátnější nač může upír přísahat. Přísahal jsem, že ti zavřu ránu a že toho nezneužiju, abych tě vysál nebo ti ublížil. Ale není to jediná přísaha, kterou jsem vázán, jsem také vázán mlčenlivostí, nemohu ti nic prozradit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ještě chvíli koukáš do Sethových očí. Manipuluje s tebou? Hraje si? Věděl celou dobu, jak to dopadne? Možná ti od začátku opravdu viděl do hlavy a věděl, že na to prostě nemáš žaludek. Odvrátila ses od něj a tak netušíš, jestli jej tvé odevzdání překvapilo. Alexe nepochybně ano, tomu to na očích vidíš. Nakonec, kdo by nebyl překvapený, když jsi po něm jen před malou chvílí vyjela. Vše co má v očích vyjadřují i jeho ústa. „Opravdu?“ Skoro jako by očekával, že znovu překlopíš a seřveš za nepochopený vtip. Jenže ty místo toho zaměřuješ pozornost opět na Padlého. V té vaší podivné hře s Alexem jsi znovu jako královna vyřkla rozkaz a víc není třeba. Stále ještě s pomyslným žezlem v ruce klesáš k upírovi a říkáš mu svá slova, jak ta hlasitá, tak ta šeptaná. Proč vlastně? Před kým je chceš utajit, před sebou nebo před Alexem. Chceš se zvednout, jenže znovu jsi padla do jeho očí a než stihla, ses odtrhnout stihl promluvit on. „Zcela určitě Jacku, mám tvou krev, doslova jsem jí plný, najdu tě vždy a všude, i kdybys ses chtěla nastokrát schovat. Jsem rád, že jsem měl pravdu, že jsi nadržená děvka co chtěla píchat upíra, ale překvapuješ mě, myslel jsem, že opravdu chceš i něco zjistit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Usměju se a pro jednou v tom není nic jízlivého. Najednou si připadám hrozně unavená. A nejen kvůli sexu, ale celkově i z téhle přetahované a všeho toho slovíčkaření. Potřebuju vypnout. Lehce pokrčím rameny a zvednu se. "Vypadá to, že jsem našla hranici, kterou nedokážu překročit." O zbytku jeho slov se nehádám. Vím dobře, že má pravdu. Můžu si stokrát říkat, že jsem to udělala kvůli práci a informacím, ale vím dobře, že to tak není. Bohužel Seth to ví taky a u Alexe můžu jen hádat. I když jeho vlastní pohnutky jsou samy o sobě záhadou, takže si asi nemáme co vyčítat. Jen mi trochu zatrne, když řekne, že mě dokáže najít ať budu kdekoliv. Hlas je zcela neutrální a já tak nejsem schopna rozpoznat, jestli to je slib, nebo výhružka. I když čistě teoreticky by to klidně mohlo být obojí. U něj jeden nikdy neví. Opravdu je to možné? Jen proto, že mu teď v žilách koluje moje vlastní krev? Vím tak málo a ani s tím málem si nevím rady. "Prostě zmiz. A ber to tak, že jsi měl štěstí, protože se mi zrovna chtělo udělat dobrý skutek." Prosebně se podívám na Alexe a zamířím ke dveřím. Nutně potřebuju sprchu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tentokráte máš pocit, že jsi v jeho tváři našla i překvapení. Chvíli to vypadá, že chce něco říct, dokonce otevřel ústa, ale nakonec se jen roztáhli do úsměvu a zůstali pro tuto chvíli němá. Možná ti už nemá co říct. Možná mu stačilo, jak na tebe zapůsobil jeho příslib. Možná mu hlavou běží něco jiného. Zvedáš se, opouštíš pohled jeho očí a hledáš svým Alexe, který znovu pracuje na odstrojení svého padlého Anděla. Zdá se, že pochopil, jelikož se také zvedá a míří ke dveřím. Za chvíli už slyšíš vytoužené cvaknutí, které ti dovoluje odejít z místnosti a zdá se, že Alex chce jít s tebou. Dá se tak soudit podle toho, že vykročil za tebou, když vás dohnala Sethova slova. „Na brzkou viděnou, Jacku. Uži si sprchu. Uvidíme se, až si zase budeš chtít udělat dobře.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vyjdu z místnosti ale v hlavě mi stále rezonují jeho slova. Tohle je vážně dost děsivé a já si najednou nejsem jistá, jestli bych odsud neměla utíkat, co možná nejdál. Samozřejmě je možné, že si ze mě dělá jen legraci a není něčeho takového schopný. Nebo toho je schopný ale nebudu mu za tu námahu stát. Nijak zvlášť mě to ale neuklidní. Přitáhnu si plášť těsněji k tělu a rychlým krokem zamířím do umývárny. Dám si horkou sprchu a třeba pak i moje selhání nebude vypadat tak hrozivě, jako se mi jeví teď. A je to opravdu takové selhání? Sice jsem nezískala žádné informace, ale alespoň jsem neztratila sama sebe. To bych prostě nebyla já. A navíc bys s ním stejně nehla, jestli opravdu bere své přísahy tak vážně. Vejdu do místnosti a otočím se na Alexe. "Dám si sprchu a asi pojedu domů. Nebudeš se na mě zlobit?" Moc se necítím na to, jet k Alexovi. Obávám se toho, že by chtěl další kolo a na to já už nemám sílu. Ale daleko víc se bojím Zomby. Teď bych se jí nedokázala podívat do očí a mám strach, že by poznala, co jsem udělala. Ne že bych toho všeho zas až tolik litovala. Ale vyprávět jí o tom rozhodně nemusím. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro A je tu zase opička, schovaná za chtíčem. Když vzrušení opadlo, znovu atakuje tvé smysli a nabádá tě k tomu, abys utíkala jako v nějakém béčkovém horroru. Nakonec žena v županu na patologii, to je přímo stvořené pro béčkový horror a všichni také víme, jak taková slečna z úvodních scén končí. Jak její tělo někde leží, rozdrásané, rozsekané k nepoznání. Pravda, těmto dívenkám z horrorů většinou nestéká semeno po nohách. Pravidla Hollywoodu jsou jasná: Zvracet, srát, nadávat, vraždit, masakrovat, znásilňovat, to je v pohodě, ale proboha jen aby se neukázaly pohlavní orgány a sekrety. Alex jde skutečně s tebou, vchází za tebou i do koupelny, zavírá dveře, když se na něj otáčíš. Vypadá mnohem klidněji, přítoměji než v katedrále, i jeho reakce je rychlejší a přirozenější včetně chápajícího, možná účastného a určitě ustaraného úsměvu a doteku na tvé tváři. „Nemám proč bych se měl zlobit, Jacquelin, ale pokud ho chceš skutečně pustit, tak bych byl raději, kdybys nebyla někde sama.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Slabě se na něj usměju, vděčná za jeho pochopení. Skoro mě to přiměje padnout mu kolem krku. Jen skoro. Konečky prstů zavadím o jeho ruku a pak jí opět spustím dolů. "Jsi hodný, že si o mě děláš takové starosti. Ale myslím, že jsou to jen řeči. Vezmi si to, všichni ho mají za mrtvého. Ať už svoji věrnost a mlčení slíbil komukoliv, teď má šanci se vytratit. To jeho vyhrožování, není to nic jiného než silácké řeči." Svléknu si plášť a pověsím ho zpátky odkud jsem ho vzala. Chytím se za ramena, protože je mi najednou z téhle chladné, nemocniční koupelny zima. "Dám si sprchu a vyrazím domů. A slibuju, že se nezapomenu zamknout." Usměju se na něj a vlezu pod sprchu. Teď teprve si začínám uvědomovat, jak ulepená jsem, a začínám si připadat špinavá. Vnitřně špinavá. Bohužel tenhle druh špíny se ale těžko smývá. Pustím na sebe vodu tak horkou, že mi okamžitě zčervená pokožka. Za chvíli budu vypadat jako vařený humr. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Pokud máš pravdu, musíme ho zabít… pokud by chtěl hrát mrtvého, jsme ti, co to kazí…“ Samozřejmě ti neskáče do řeči, to nedělá a na rozdíl od Padlého nebo Zomby, nezdá se ti, že by se ho zabytí nijak nedotklo. Možná, kdyby byl dál ve svém mnoho vesmíru, kdyby mluvil o neosobním subjektu o TOM a ne o NĚM. Pomáhá ti z pláště a zdá se, že ani nyní nemá v úmyslu odcházet. Sám plášť ukládá a z jeho myšlenky pokračují dál, zatímco chytáš svá ramena. „… nemyslím si, že mluvil do větru… vše co řekl, splnil a řekl bych, že tu přísahu bere vážně…“ Odložil tvůj plášť a znovu míří za tebou, i když jsi vstoupila od hlavici a pustila kapky vody. On si nejspíš vnitřně špinavý nepřipadá, možná se potřebuje umýt, možná jen chce tvou blízkost. Nekomentuje horkou vodu, bere houbu a začíná objíždět tvé tělo. Tvá poznámka jej očividně nevytrhla z vážného a starostlivého rozpoložení. „Pokud ho pustím a bude ti chtít ublížit, tak ho zámek opravdu nezastaví.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Užívám si jemné doteky houby. A jsem ráda, že o nic jiného se Alex nepokouší. "Nechci ho zabíjet." Tím beru tuhle věc za vyřešenou. "Ty se mě prostě snažíš přesvědčit, abych šla s tebou, že je to tak?" Otočím se k němu čelem a slabě se usměju. Normálně bych se možná urazila, že se mě snaží ovlivňovat. Ale když vidím jeho starostlivý výraz, tak prostě nemůžu. A navíc má asi pravdu. To jen já jsem zase ochotná zbytečně riskovat. A kvůli čemu? Doufáš snad v další kolo? Ta myšlenka mě znepokojí. Je možné, že bych sama sobě chtěla nevědomky ublížit? Že snad doufám, že mi ublíží. "Tak dobře, půjdeme k tobě." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Necítíš, že by se od mytí snažil přejít k něčemu jinému. Nevnímáš ani známý tlak na stehnech či pozadí. Je snad možné, že nejsi jediná, kdo cítí po smilstvu v katedrále únavu? Je možné, že i Alex má dost? Jeho doteky jsou příjemné, jemné, možná ovlivněné tím co je mu nejmilejší, ale nic víc. Nesnaží se s tebou hádat, nesnaží se tě přesvědčit, abyste Setha zabili. Možná v nyní příliš unaven, nebo příliš člověkem. Když se se slabým úsměvem otočíš čelem k němu, jeho ustaraný a přemýšliví pohled jej jen usvědčí. Neodpověděl hned, ani přiznáním ani zapíráním, přemýšlí, a ani když předběhneš ho se svým svolením, nezdá se být spokojený. Cítíš, jak houba v jeho ruce zůstala stát na vrcholu tvého ňadra, jak jeho prsty lehce přesahují a dotýkají se kůže, aniž by cokoliv zkoušeli. „Je to složité, pokud mluví pravdu a dokáže tě najít kdekoliv, znamená to prozrazení mého bytu… stran tvé bezpečnosti, bych byl raději, máme určitě lepší zabezpečovací systém, výzbroj a Zombu. Zomba by v takovém boji byla ochotná bojovat do posledního dechu, což bych nechtěl. Navíc to není otázka jediné noci, nejjednodušší řešení je eliminace problému, jeho odstraněním nebo pacifikací, tedy uvězněním… případná pojistka v podobě nějakého eliminačního zařízení je neúčinná, zcela jistě by časem našli způsob jak ji odstranit…“ Slova sice ustala, ruce se pohnuli i když nijak moc, ale očividně pokračuje v přemýšlení a možná se i trochu líněji než obvykle noří do problému, cítíš i jeho ruku, která nemá houbu, jak dotkla se tvého stehna a zcela samovolně míří k tušenému cíli i když i ona chová se nějak zamyšleně a líně. Když se jeho pohled znovu vrátí, je jasnější a na tváři se mu objevil i malý úsměv. „Alternativa existuje, pokud to s přísahou myslí vážně a já věřím, že ano.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Udiveně na Alexe hledím. Jsem snad překvapená tím, jak vážně to bere? Že má očividně o mojí maličkost opravdu obavy? "Alexi, neděs mě." Zamumlám trochu nešťastně. "Nemyslím si, že by mi Seth chtěl doopravdy ublížit." Na okamžik se zarazím. "Tedy určitě mě nechce zabít. Způsobit mi bolest by mu asi nedělalo problém." A já bych si na to možná ani nestěžovala. "On přeci nemá důvod. Sám to řekl. Je to moje krev, co mu koluje v žilách. To díky mě je naživu a já si nemyslím, že by to byl takový nevděčný parchant." Alex má samozřejmě pravdu. Pokud by se nám podařilo Setha přimět k tomu, aby přísahal, že mi nic neudělá, bylo by to ideální. Ale opravdu o to stojím? Už jen ten fakt, že jsem přivedla upíra k životu mě děsí. Natož to, že by mi měl cokoliv přísahat. Pak se usměju. "Ale děkuju, že se o mě tak strachuješ." Udělám ten malý krůček, který nás dělí a obejmu ho. Není v tom vůbec nic sexuálního. Jen prostě potřebuju ten kontakt. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ten malý krůček, který stačí k tomu, abys ho obejmula, stačil i líným prstům aby dosáhli cíle a vklouzli po kůži mezi tvá stehna. Cítíš pohlazení, cítíš ten nemizící dotek, který je už tak známí a přesto tentokráte jen existuje a nikam se nežene i když ani tak neleží jak leklá ryba. Druhá ruka ta s houbou, která už nějakou chvíli setrvávala na jiném známém místě se při tvém pohybu pohnula a pod tvou paží dostala se na záda. I přes úsměv, jsou jeho oči stále spíše vážné a jeho hlas také nezní jako by říkal vtip. „Nechci tě děsit, Jacquelin… jen zvažuji alternativy. Existuje hned několik možností, proč by pro něj tvá smrt byla žádoucí a nemusí jít jen o jeho rozhodnutí… mohou mu to velet jeho závazky. Je tvé krve plný, ale nevíme co to znamená pro něj… větší chuť tě vysát, proměnit, použít jako krevní banku. Věznila jsi ho, chtěla jsi ho vyslýchat, mohla jsi urazit jeho pocit nadřazenosti. Nepovažuji za moudré ho jen tak propustit, aniž bychom udělali nějaké opatření…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alex sice tvrdí, že mě nechce děsit, ale přesně to právě dělá. Soustředím se na jeho jemné, spíš bezděčné, doteky. Skoro mám pocit, že se to pro něj stává naprostou přirozeností. Nechám ho aby mě k sobě lehce přivinul a hlavou se opřu o jeho hruď. Na okamžik mám vidinu sama sebe. Vyčerpaná, zamazaná od krve, všude po těle kousance. Visím v řetězech v nějaké tmavé místnosti, vysátá na úplnou hranici života. Dobře, teď děsím sama sebe. "Tak jak si to chceš pojistit?" Seth se se spoluprácí zrovna nepřetrhl a něco mi říká, že ani v tomhle ohledu to nebude jiné. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Vnímáš jeho doteky, prsty, které jedou po kůži, hladí okvětí, přejíždí a možná i díky vlhkosti, která tě opouští, vnikají do roklinky a jedou po jejím dně, od vrcholku až ke kraji propasti. Stále se stejnou bezděčnou lehkostí. Soustředíš se na doteky v onom lehkém objetí a v mysli vytváříš naprosto jiné obrazy. Nahé tělo zavěšené jako kus masa, háky proražené skrz maso, drhnoucí o kosti. Kovový lavór, pod hlavou, aby zachytila krev. Další a další rány, znovu a znovu otevírají tvé žíly a kradou ti krev. „Ideálně tak, že ho nenecháme jít… což nechceš… mohl bych mu implantovat detonátor se stříbrem, ale to je dočasné, určitě by se objevil způsob jak jej vyjmout, pokud je tělo schopné regenerace na takové úrovni. Takže pokud ho chceš pustit, Jackquelin, zbývá přísaha na krev… minimálně stejná, jako před tím, že ti neudělá nic, co ty si nebudeš přát.“ Jeho mysl přemýšlí, hledá, stejně jako jeho jazyk se slovy, stejně jako prst v roklince, který padá do propasti. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro O krok ustoupím, stejně jako jsem se k němu prve přitiskla, teď mezeru mezi námi zvětším. Zády se opřu o studené kachličky a na okamžik zavřu oči. Něco mi říká, že tuhle hrůznou představu z mysli jen tak nedostanu. Lehce přikývnu. "Dobře, zkusíme z něj přísahu dostat." Souhlasím ale stále si zachovávám svojí skepsi. Já nejsem ochotna držet tady upíra jako domácího mazlíčka na zbytek života. A pochybuji, že by Alex o něco takového stál. Ale ani nejsem ochotna ho zabít. Dali jsme do jeho oživení tolik úsilí, potu a krve...především krve. A zabít ho, tím bych to všechno prostě hodila přes rameno. V žilách mu koluje moje vlastní krev, ale jsem to já, kdo má pocit společného pouta. Kousnu se do rtu a protáhnu se kolem Alexe. Už to chci mít za sebou a vypadnout odsud. "Uděláme to hned. Pak půjdeme domů, objednáme si čínu a koukneme se na nějaký animák." Potřebuju vypnout. Rychle, stále ještě mokrá ze sprchy, se začnu soukat do svého oblečení. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nebrání ti se odtáhnout, jen prst, který se s takou samozřejmostí vetřel dovnitř, teď vyklouzl ven. Tvrdá stěna studených kachliček, tak jiná proti ploše, o kterou ses opírala před chvílí. Stejně neprostupná jako situace, ve které jsi nyní. Chtěla jsi ho oživit, chtěla jsi ho vyslýchat a nakonec jak usvědčují tě činy, chtěla jsi i něco jiného. Zatím jsi nic nezískala, tedy krom sexu, který by někomu stačil jako zážitek na celý život, někdy i proto, že by to byla chvíle skonu. Byla jsi to ty, kdo se rozhodl ho propustit. Alexova slova naráží na lehkovážnost takového rozhodnutí, staví překážky, které musíš nějak zdolat. Nabízí možnost, některé ti přichází stejně nepřekonatelné jako ona stěna za tvými zády. Zabít jej… už při té myšlence se znovu ujišťuješ, že toho nejsi schopná, je ti proti srsti celkově a v jeho případě o to víc, že cítíš spojení... pouto. Že by mluvil pravdu? Může snad to pouto, co ty vnímáš takto, být pro něj tak silné, že tě najde kdekoliv? Alex ti nabídl možnost, která také nezní jednoduše, ale dává možnost řešení, které nenaráží na jiné stěny tvých rozhodnutí. Ještě, že se do tvého mytí pustil Alex, jelikož nebýt jej odcházíš ze sprchy pouze mokrá a nikoliv umytá. Začneš se hrabat ve svých věcech, ve snaze vše udělat co nejrychleji. Ani to nemusíš zkoumat a výš, že některé tvé myšlenky, ty klidné, racionální si nad tvým chováním klepají na čelo. Ještě, že venku není zima, ona bude stačit i ta co je v katedrále, aby se ti toto chování vymstilo. Jenže si to nemyslí jen tvé myšlenky, ale také Alex, protože zatímco bojuješ s oblečením, které jsi před tím ze sebe shodila, cítíš ručník se kterým tě začal utírat se stejnou péči jako tě před tím umýval. Dělá to tiše, mlčky, jako by to pro něj bylo přirozené a léty naučené. Za chvíli tě opět dělí jen pípnutí od Padlého, od prostoru v hlavní lodi na kterém se příliš nezměnilo, jen křídla jsou pryč a Seth leží pouze ve své spoutané nahotě. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Trochu se zarazím, když na ramenou ucítím ručník. Ta nečekaná reakce mě skoro dojme. Jemu na mě skutečně záleží. Uklidním se a nechám ho aby mě alespoň trochu osušil. Celou dobu jsem ale k němu otočená zády a hned jak můžu, tak se obléknu. Teprve oblečená se k Alexovi otočím. Usmívám se. "Děkuju." Políbím ho. Počkám až se oblékne i on a vydáme se zpátky za upírem. Pokud se nám podaří přimět Setha, aby přísahal na krev, že mi neublíží, tak odsud dneska odejde. Odejde a já už nebudu mít důvod chodit sem do márnice. Trochu mě to zamrzí. Doteď jsem se mohla vymlouvat na to, že Alexovu společnost vyhledávám kvůli své práci. Na co se budu vymlouvat teď? Nechodíme spolu, alespoň pokud vím. Sice s ním spím, ale nějak si nedokážu představit, že bysme spolu šli na večeři, nebo jeli na víkend někam do lázní. Ne, tohle je trochu jiný vztah a já vlastně ani nevím, jestli v tom chce pokračovat. Pořád má přeci Zombu, třeba jsem byla jen takové malé zpestření. Takové drobnosti, jako ta s ručníkem, mi ale dávají naději. Zhluboka se nadechnu a když Alex dveře odemkne, vejdu dovnitř. Není pro mě úplně jednoduché se na Setha podívat a tak můj pohled putuje po zdech a vybavení místnosti, než se na něj konečně zaměří. Lehce se pousměju. "Dohodli jsme se, že tě pustíme." Oznámím mu a zadkem se opřu o pitevní stůl. Dívám se tak na něj z výšky. Mohla bych působit dominantně, ale pochybuju, že on by s tím souhlasil. "Alex se ale obává, že bys toho našeho...pouta, mohl zneužít. Ublížit mi. Takže než tě pustíme, tak od tebe budeme vyžadovat přísahu na krev, že toho nezneužiješ." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Znovu ty myšlenky co se překřikují a předbíhají událostem i tvým krokům po chodbě. Otázky, odpovědi, drobnosti co dávají naději a když je to naděje, tak jaká jsou přání? A Zomba. Ano má Zombu, která krom ochrany Alexe očividně touží po tom, abys byla s nimi. Někdy to mají myšlenky opravdu pekelně těžké, naštěstí pípnutí je nutí vrátit se k aktuálním problémům. Chvíli ti trvá, než očima dopadneš na Padlého, než se znovu setkáš s jeho pohledem, který na tebe už čeká. Než narazíš na jeho úsměv. Možná kdybys zamířila přímo k němu a pohlédla na něj přímo, možná by to fungovalo, ale takto se nezdá, že by pocítil nějakou dominanci. Minimálně to nedává najevo. „Zneužít? Jaképak zneužití, najdu tě a dopřeju ti to, po čem uvnitř toužíš. Sama budeš prosit, abych ti ublížil víc…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ovládnu se abych hlasitě nezasténala zoufalstvím. Přesně tohle jsem od Setha očekávala. A hle, on nezklamal. Kleknu si vedle něj a prosebně se na něj podívám. "Hele, Alex má obavy o moje bezpečí. Co kdybys ho trochu uklidnil." Prosebně a dost unaveně se na Setha usměju. Připadám si, jako kdybych přesvědčovala malé dítě. "Prostě řekni, že neuděláš nic, co bych nechtěla a bude to." Hádám, že Alex by byl radši, kdyby upír přísahal že se ke mě už nikdy ani nepřiblíží, ale to bych po něm asi chtěla příliš. Jeho slova způsobí, že se zachvěju strachem. Nebo vzrušením? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Až peklo zamrzne… tak nějak se to říká. Oči Padlého se na tebe dívají, vyzívají tě, škádlí, provokuje. Tvé zastřené zoufalství a nezastíraná prosba jej očividně potěšila. Přece jen můžeš stavět alespoň na nějakých jistotách. Na tom, že jej těší tě provokovat, to je očividné a snad i na to, že i on by raději byl na svobodě, než na pitevně v řetězech. Nebo je snad možné, že by přijal jisté nepohodlí a zároveň možná bezpečí před hněvem těch, které možná zklamal, výměnou za možnost znovu a znovu tě ponižovat tím, že dokáže tvým druhým myšlenkám, po čem opravdu toužíš? Je snad možné, že by pro něj pitevna, tvá krev, tvé tělo bylo lákavější, než svoboda? Myšlenky letí hlavou, některé zcela důvěrně známé, jiné natolik odpírané až se ti zdají cizí a jiné, které bys raději neslyšela. Prosíš úsměvem, klečící před padlým, hledíš do jeho očí, které si tvé další malé ponížení očividně užívají. Nakonec už přece ani nepochybuješ, že jeho oči vidí hlouběji, že cítí ten záchvěv strachu nebo vzrušení, které si sama nechceš zcela přiznat. Dává si načas s odpovědí, ale nakonec se jeho rty roztáhli v úsměvu. „Dobrá, pokud je to vše co žádáš policistko, tak přísahám při krvi, že ti neudělám nic, po čem ve svém nitru netoužíš.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Dívám se na něj a odolávám nutkání dotknout se ho. Copak ještě nemáš dost. Ty jsi vážně děvka! Prostě si nemůžu pomoci. Ulehčeně si oddechnu, když upír konečně souhlasí. "Mě to stačí." Na Alexe se ale nepodívám. Jde tady o to uklidnit jeho, nikoliv mě. Já bych upíra klidně pustila hned. Nechci aby Alex viděl lehce provinilý výraz, který mám ve tváři. Tahle přísaha je dost nicneříkající. Ani já sama nevím, kde jsou moje hranice. Po čem opravdu toužím. Tedy, po čem toužím, to náhodou vím. A ten parchant to ví taky. Zvednu se s pohledem stále upřeným na upíra. Skutečně jsem ochotna riskovat své vlastní bezpečí, pro trochu vzrušení? Pravdou je, že z jeho slov mi mravenčí i v konečcích prstů. A je to zatraceně příjemný pocit. "Pust ho, Alexi. Ať můžeme jít domů." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Rozum, myšlenky šílí, nadávají, spílají, že to zcela určitě nestačí, že vlastně neslíbil vůbec nic. Přesto slyší tvá ústa, jak vyslovují pravý opak. Hledíš na upíra, abys nemusela pohlédnout na člověka, který ještě včera připadal ti šílený. Na kterého včera hněvala ses, že chtěl si vzít to, co jsi mu skoro nabízela. Nyní pouštíš upíra co slibuje ti utrpení a bolest a jsi z toho rozechvělá a vůči šílenci cítíš se provinilá. Hledíš do očí upíra, který zcela jistě to vše také vnímá a baví se tím, o tom jsi už přesvědčená. „Uvidíme se Jacku… sama mě zavoláš a já příjdu... a klidně sebou vem i policistku, je zábavná, když ji nadržená kunda pustí ke slovu.“ Provokuje, hledí na tebe, zatímco slyšíš pípnutí od dveří. „Postarám se o to, Jacquelin…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jen se na Setha naposledy podívám a zamířím pryč. U dveří se na okamžik zastavím. Ten pocit provinilosti vůči Alexovi ne a ne zmizet. Přesto se na něj usměju. "Počkám na tebe venku. Potřebuju na chvíli na čerstvý vzduch." S těmi slovy vyjdu z márnice do nemocniční budovy. Dostanu se z nemocnice aniž bych potkala jediného člověka. Venku je chladno a trochu lezavo, ale naštěstí neprší. Nemám ráda déšť. Posadím se na lavičku před nemocnicí a začnu se hrabat v kapsách. S úlevou vytáhnu pomačkaný balíček cigaret a zapalovač. Přestala jsem kouřit už před několika lety, ale ze zvyku u sebe neustále cigarety nosím, a mám pocit, že teď si jednu zasloužím. Zapálím si a vdechnu štiplavý kouř. Cigareta po dobrém sexu? Neměla jsem to dělat. Ten policajt ve mě mi sprostě nadává. Ohrožuju tím sama sebe. Taková hloupost. A kvůli čemu? Protože se nechci vzdát myšlenky, že bych si to s ním ještě někdy mohla rozdat? Ty jsi vážně blbá. Na nějaké výčitky je teď už stejně pozdě. Teď jen doufám, že to Alex brzy vyřídí a budeme moci jet domů. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „To bude rozumné, chvíli to potrvá. Kdybys už chtěla jít, zámek už akceptuje tvůj otisk anebo zavolej Zombě, odveze tě, Jacquelin.“ Přitakání a neutrální tón až by se chtělo říct, bezvýznamná věta, jenže je v ní skryto něco většího. Ostatně klíče od bytu, zvláště pak takového jako je ten Alexův, člověk nedostává každý den. Depresivní chodba v suterénu a neosobní chodba páchnoucí dezinfekcí o patro víš. Celkem samozřejmě jsi trefila i na recepci, ale stejně samozřejmě jsi zjistila, že tudy cesta nevede. Nakonec kdo by chodil na patologii v tuhle nekřesťanskou hodinu. Naštěstí to není žádná velká překážka, ani důvod vracet se pro pomoc do suterénu. Zelené cedulky s nápisem EXIT, tě celkem snadno dovedli k jinému východu, který sice neoplývá prosklenými dveřmi a recepcí s blonďatým andělem, ale pro tvůj účel zcela postačí. Venku sice není zrovna teplo, ale celonoční pobyt v katedrále byl celkem dobrý trénink a nyní toho máš na sobě rozhodně více. Malinký ohýnek, potáhnutí, kouř v plicích, jsou věci na které se nezapomíná, ale to nemusí znamenat, že jsou stále tak dobré a lákavé. Policistka, kterou Seth při svém rozloučení tak provokoval ti nadává, Skautka se rovnou přidala i s cigaretou a Děvka přitakává, že to určitě nesmí být naposled. Ruka a ústa automaticky dělají to, co před léty přinášelo příjemné uspokojení. Nepříjemné pálení upozorní na to, že tato chvíle končí, i když myšlenky se hádají, musíš típnout a odhodit. V areálu nemocnice není tak mrtvo, jako na patologii, přece jen pokud jde o záchranu života, pracuje se ve dne v noci, tam kde už život není, už to prostě není třeba. Zdá se, že Alex nelhal, opravdu to chvíli potrvá, cigareta je pryč a on stále nikde. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Típnu cigaretu a rozhlédnu se kolem sebe. Chlad se mi pomalu zakusuje pod kůži a Alex stále nikde. Nakonec se rozhodnu na něj nečekat a zamířím k silnici, kde si chytnu taxík. Mohla bych zavolat Zombě, aby pro mě přijela. Ale je klidně možné, že zase někde paří a taky se na ní nechci tak vázat. Když se mě řidič zeptá, kam to bude, tak asi vteřinu váhám. Přemýšlím, jestli nakonec opravdu nejet k sobě domů. Jenže Alex mi zpřístupnil svůj byt. Možná, že pro něj náš vztah znamená víc, než jsem si myslela. Přišlo by mi vůči němu nefér, kdyby dorazil domů a já tam nebyla. Takže se nakonec rozhodnu jet k němu. Řidič vypadá, že by si chtěl povídat. Nebo alespoň to na začátku zkouší, ale já v odpověď vždycky jen něco zahučím, nakonec to vzdá. Ticho mi vyhovuje. Opřu si hlavu o chladné sklo a dívám se z okýnka ven. Nebo spíš dívám se na problikávající světla. Uklidňuje mě to a já se cítím ták ospalá. Trhnu sebou. Musela jsem usnout, protože auto najednou stojí. Zaplatím taxikáři a vystoupím. Neznám přesnou adresu a tak musím ještě dva bloky jít pěšky než se vůbec dostanu k bytu. Chvíli ještě trochu nejistě přešlapuju před vchodem, než si přivolám výtah. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Cesta ven je naštěstí rozhodně jednodušší než cesta dovnitř. Při té by se tě noční vrátný ptal, kampak máš namířeno. Cestou ven jen na chvíli zvedl pohled od novin. Nakonec tohle není vězení, ale nemocnice. Zavolat si taxi, naštěstí na rozdíl od jiných měst či předměstí v City má tato služba zcela anglickou tradici. Řidič zprvu skutečně zkouší, jestli si chceš povídat. Podivuje se nad tím, že kvůli takovému kousíčku voláš taxi. Když se nemáš k odpovědi, odpoví si sám, že je správné, že neriskuješ, že takto nad ránem, když se všude vraždí a přepadává, by žena sama chodit neměla. Dál už ti dopřává klid a tu krátkou společnou cestu, už zvládá v tichosti. Adresu si sice nepamatuješ, ale DF/Mexico restauraci sis zapamatovala, už při prvním naštvaném odjezdu se Zombou. V době, kdy ses sem nevracela jako domů, ale jako místa, kam jsi byla tak trochu unesena. V době, když sis myslela, že Alexe už nechceš ani vidět, natož s ním spát… a nejenom s ním. Před dávnými a dávnými dvěma dny, od okamžiku, než jsi vklouzla jak náplň do sendviče z Upíra a Šílence. Přesto ty instinkty policistky, které s nelibostí nesou nijaký výsledek této noci, ti pomohli s návratem domů. Řidič samozřejmě ví, kde je restaurace i bez adresy a jakmile jsi na rohu, už není kde zabloudit. Pár kroků do uličky, vejít do krytých garáží a ověřit to co Alex pronesl s takovou samozřejmostí. Výtah skutečně reaguje a během okamžiku otevírá znovu dveře a nechává tě vstoupit domů, do známého prostředí Alexova bytu, který se před tebou probouzí k životu. Světla se probouzí, osvětlují ostrovy. Zdá se, že jsi tu dnes první. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vstoupím do bytu a trochu nejistě se kolem sebe rozhlédnu. Světla se automaticky rozsvítí, ale jinak je tu ticho. Ani televize tentokrát nehraje. Zomba zřejmě někde trajdá. Sundám si bundu a odhodím jí na věšák. Připadám si tu trochu zvláštně. Alex zřejmě chtěl abych se tu cítila jako doma. Ale bohužel to tak není. Při pohledu na hodiny se skoro vyděsím. Bylo by fajn jednou jít spát nějak normálně. Uvařím si čaj a uvelebím se na gauči. Ne že by se mi nechtělo spát, jen se mi nechce do postele bez Alexe. Vypiju horký nápoj a natáhnu se na gauč, zadumaně se dívám do stropu. Neměla jsem Alexe nechávat s upírem samotného. V hlavě mi začnou hlodat ošklivé myšlenky. Celou tu dobu se Alex tvářil, že on chrání mě. Jenže neměla jsem pro něj udělat to samé? Přeci jen, to já jsem tady policistka. Co když se mu něco stane. Únava ze mě okamžitě spadne Možná bych mu měla zavolat. Ale nebudu pak vypadat jako hysterka? Seth ale přece nemá důvod mu ubližovat. Dohaduju se sama se sebou. Zároveň se děsím i uklidňuji. Z těch nepříjemných myšlenek mě vytrhne až spánek, který mě přepadne a stáhne do blaženého nevědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Hodiny jsou opravdu děsivé. Přímo podsouvají otázku, zda vůbec chodit spát. Pravda vražda, vyšetřování, výslech, márnice, to prostě jinak dopadnout nemohlo, než to rovnou zakončit sprchou ranní kávou. Naštěstí, podle všeho nemáš nijak pevnou pracovní dobu. Kapitán může být jakýkoliv, ale očividně netouží po píchačkách. Tu bys mu po dnešní noci mohla maximálně tak dovyprávět. Čaj příjemně hřeje v rukou i v bříšku, gauč příjemně obepíná i tlačí do těla. Právě tak, abys věděla, že nejsi v posteli a aby poskytl oporu pozvednuté části těla. Myšlenky ti utekly zpět do márnice a k mužům dnešní noci. Způsobil to Seth svými zmínkami o policistce, nebo tě jen dohnala zodpovědnost? Stačí takové pomyšlení na něj, aby se zjevil? Máš se bát o Alexe? Má Seth důvod mu ubližovat? Pokud má nějaký důvod pomstít se tobě, má jistě důvod mstít se i Alexovi. Pokud chce zahladit stopy, je Alex stejným svědkem jako ty. Pokud tě nějak chrání případná vděčnost a krev, co chrání Alexe? Máš volat? K čemu by to bylo? Jak by to vypadalo? Usnula jsi, nebo jsi jen zavřela oči? Naštěstí se ti podařilo vypít čaj, jelikož cítíš jak tě hrnek tíží na prsou. Tlak, který tě v tom prvním okamžiku, probuzení, řádně vyděsí. Ale tvou pozornost rychle přitáhlo to, co tě skutečně probudilo. Dveře výtahu se tiše otevřeli a světla u vstupu se poslušně rozsvítili a tak Zombě zkazili její plíživý vstup do bytu. Tedy ne, že by se nějak skrývala, ostatně nejspíš si tě zatím ani nevšimla. Spíše to vypadá, že případně nechce rušit modrobílí pokoj, co se vznáší nad vašimi hlavami. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Světlo mě probudí a mě chvíli trvá, než si uvědomím, kde to vlastně jsem. Oči mě pálí, hlava bolí a nepřipadám si o moc víc odpočinutá, než když jsem si na gauč sedala. Kolik je hodin? Vrátil se už Alex? Pravděpodobně ne. Nemyslím si, že kdyby se vrátil, tak se probudím na gauči. Zamrkám a lehce zmateně se podívám na Zombu. Já v jejím věku přitáhnout takhle pozdě domů, to by mě otec hnal. Jenže jí nikdo nehlídá. Myslím, že Alex na to nemá čas a dost možná ani chuť. Možná by opravdu potřebovala někoho, kdo by na ní trochu dohlédl. Ještě jsem ani nezačala uvažovat o vlastních dětech a už bych se rovnou chtěla starat o puberťačku. To by to dopadlo. Nakonec ale jakékoliv mravokárné řeči hodím za hlavu a jen se na ní chabě usměju. "Ahoj. Kde ses toulala tak pozdě?" Zomba mě má zatím, podle všeho opravdu ráda. Nemusím si to u ní hned pokazit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jedno se Zombě upřít nedá a to jsou její reakce. Většina lidí, by asi na také „Ahoj“ odnikud reagovala úlekem. Ti s lehkým prstem a nepevnými nervy, by na tebe možná už mířili hlavní. Zomba jen překvapeně natočila hlavu tvým směrem a téměř okamžitě se jí na tváři rozehrál koncert mimiky. Je to rychlá moderní skladba, kde stíháš rozeznat jen první nejspíš nadšené akordy a poslední, které jsou napnuté až zaražené. Nedokážeš odhadnout, zda jde zevnitř nebo zda jsi jeho zdrojem ty. Modřenka zamířila k tobě, ne hopsavou happy chůzí, ani se ti nevrhá kolem krku, nač tě skoro připravili první akordy. Přišla pomaleji, váhavěji, jednu ruku má dole, druhou přetaženou přes prsa, držíc se za rukáv mikiny pod druhým ramenem. Že se puberťačka někde toulala je zřejmé a že to nebyla večerní škola také. Rozmazané linky, řasy a odhalené jizvy vytváří obraz hodný Zombie Walk, čemuž více méně odpovídá i stav jejího oblečení, které vypadá, že prolezlo popelnicí. Došla až k tobě rozkládající se na gauči, čehož si příliš nevšímá a přes opěradlo sebou na něj plácla zády napřed, bez ohledu na to zda stihneš stáhnout nohy k sobě nebo ne. Tvář míří vzhůru, nesnaží nebo nechce se obrátit k tobě a maličkou. Vidíš napětí v jejím obličeji, jak se chystá něco říct. Přesto ji to chvíli trvá, než se její promodralé rty otevřeli a ozvali se první váhavé slova. „Jackie… co si myslíš… o … zvířecím … bestiálním sexu?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Její zjev mě v první chvíli vyděsí. Už se chystám vyskočit a jít zjišťovat, co se jí stalo. Ale v poslední chvíli se ovládnu. Jestli vím o něčem, co lidé nesnáší, tak je to právě lítost. Jen sleduji její pohyby a v poslední chvíli stáhnu nohy k sobě abych jí udělala místo. Obejmu kolena pažemi a lehce zaraženě se na ní dívám. Někdo jí napadnul? Porvala se? Než ale stačím zformulovat otázku tak, abych se vyhnula veškerým rizikům, tak promluví ona sama. Její dotaz mě zarazí. Před chvílí jsem šukala s upírem. Asi jen těžko můžu moralizovat. A ani bych nechtěla. "Uhmm..." Potřebuju chvíli na rozmyšlenou. "No, nejsem si tak jistá, jestli úplně chápu, jaký sex tím myslíš. Ale pokud je to něco divokého a no...není to proti tvojí vůli, tak je to asi v pohodě. Totiž, nic mi není do toho, co děláš." Trochu blábolím. "Jsi v pohodě? Ale nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš." Ne, pravděpodobně pro ní nejsem matka. Spíš starší sestra. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruce obepínají kolena nebo spíš holeně pod nimi a modré rozcuchané vlasy schovali špičky nohou. Šmoulinka hledí do stropu, tedy do té chvíle, než trochu zakloní hlavu a pokusí se podívat buď na tebe, nebo na obsah vlastní lebky. „A ty … ty bys … spala … s příšerou?“ Zatímco ti ve tvé hlavě, s radostí poskakují tvé druhé a třetí myšlenky, tvé oči mají tu čest sledovat Modřenku při pokusu postavit se na hlavu, aniž by vstala. „Vyděla jsi už … víš … no … psí ocas?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tenhle rozhovor je mi čím dál méně příjemný a já se začínám potit. Já bych přece s příšerou určitě nespala. V žádném případě. Jak jí to vůbec napadlo. Snažím se tvářit neutrálně a vytlačit všechny myšlenky na Setha. Neumím moc dobře lhát a mám strach, že na mě Zomba něco pozná. "Psí...ocas? Máš tím na mysli vlkodlaka?" Tvářím se skoro nešťastně. Proč se mě na tohle vlastně ptá? Co se jí stalo? A chci to vůbec vědět? Vrhnu krátký pohled ke dveřím, jako kdybych snad doufala, že se objeví Alex a vysvobodí mě z toho. Jenže Alex nikde. Budu si muset poradit sama. Rozhodnu se zachovat jako dobrá starší sestra. Shodím nohy z gauče a usměju se na ní. "Co kdybych ti udělala horkej čaj a ty mi všechno řekneš." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro První myšlenky, jejich sarkastický tón a obraz Sethových očí a pocit v břiše, jak do tebe vrážíš jeho kůl. Perličky potu, které tě orosí a nepříjemná úzkost v krku, vstříc Modromodrým očím. Vidíš její promodralý ret se setřenou rtěnkou, jak je sevřen mezi zoubky, když s vyvrácenou hlavou přikývla na tvou otázku. Od dveří samozřejmě záchrana nepřichází, stejně jako se neprobořila střecha a neobjevil se Seth se svou trčící chloubou. Myšlenky pádí a snad i proti tvé vůli doplňují obrazy, co mohlo se stát. Nakonec to je přece policejní práce, skládat si skládačky. Objevují se další obrazy. Ukřižovaný Kristus a podle všeho jeho „psí péro“, samozřejmě jeho Apoštol Dmitry. Přirozený instinkt nějak z této rovnice vylučuje Krista, je přece mrtvý a podle Alexe v tomto případě nás nečeká velikonoční zázrak. Volíš taktický ústup směrem ke kuchyňskému ostrovu bezpečí. Zapínáš konvici, připravuješ čaj, nakonec to je přece role hostitelky, paní domu. Když střelíš pohledem zpět ke gauči, vidíš, že i Šmoulinka se přeskupila a její modromodré oči na tebe koukají přes okraj opěradla, pod modrou kšticí. „Zažila jsi něco takového, Jackie? Spala bys s vlkodlakem?“ Vyzvídá, zkouší tě nebo jsi opravdu spadla do role matky či spíše v tomto případě starší sestry a tvá sestřička je něčeho plná, potřebuje to dostat ven a zároveň neví jak nebo se snad stydí? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Hlavou se mi jako splašené míhají jedna myšlenka za druhou. Že by to byl Dmitry? Měla jsem pocit, že se mezi nimi něco stalo, když jsem je nechali u ukřižovaného o samotě. Rozhodně to tak vypadalo, když jsme se vrátili. Že by se s ním Zomba sešla dřív, než byla naše domluvená schůzka? Už se chystám se jí na to zeptat ale v poslední chvíli otázku spolknu. Pokud mi to sama neřekne tak se jí ptát nebudu. S odpovědí ale rozhodně nespěchám. Uvařím čaj pro ní a ještě jeden pro sebe a znovu se usadím na gauči. Hrneček jí strčím do ruky. Je celá bledá, potřebuje trochu barvy. Nakonec lehce pokrčím rameny. "Proč ne? Když by se mi jako chlap líbil." Pak mi hlavou prolétne trochu děsivá myšlenka. Zvednu k Zombě oči. "Byl to chlap, ne? Nebo se u toho...proměnil?" To by vysvětlovalo tu divočinu, kterou se mi pokusila nastínit. To bych pak chápala, že je z toho mírně otřesená. A já si tady chovám myšlenku na to, že sex se Sethem byl divoký. Proti vlkodlakovi v plné síle to pravděpodobně byla procházka růžovou zahradou. Skoro se zatajeným dechem čekám na její odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Sešla dřív nebo vůbec neodešla? Když jste se vrátili, bylo zřejmé, že minimálně jeho zaujala a padla mu do nosu. A soudě podle toho jak se k tomu stavěla pod Kristem, vypadala Zomba, že z toho má minimálně legraci. Otázka vyskočila v mysli a už se žene i na jazyk, ale daří se ti ji spolknout, alespoň pro tuto chvíli. Nespěcháš a z ní také nic dalšího nevypadlo, kromě modromodrých oček, které tě sledují, jak to dělají kočky, když sledují pána, i když právě v jejich případě je onen „pán“ spíše služebníkem. Jako sovička otáčí hlavu, když procházíš kolem gauče, sedá si a vděčně bere hrníček do rukou a přikládá k ústům. Fouká, trochu usrkla a modromodrá očka tě dál sledují přes okraj kouřového skla. Vyčkává a nezdá se, že by šlo o hru na kočku a myš, ale o jiné puzení, které ji brání vychrlit ze sebe to oč se chce nejspíš podělit. Očka tě sledují, jako by sledovali tvé myšlenky, které se pomalu ženou k cíli, až k poslednímu slovíčku, na které spolu s modrou hlavičkou přikývnuli. Ani nyní špuntík, nebo spíš hrnek neprasknul a nevylil zásobu slov, která se za ním nejspíš schovává. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Sešla dřív nebo vůbec neodešla? Když jste se vrátili, bylo zřejmé, že minimálně jeho zaujala a padla mu do nosu. A soudě podle toho jak se k tomu stavěla pod Kristem, vypadala Zomba, že z toho má minimálně legraci. Otázka vyskočila v mysli a už se žene i na jazyk, ale daří se ti ji spolknout, alespoň pro tuto chvíli. Nespěcháš a z ní také nic dalšího nevypadlo, kromě modromodrých oček, které tě sledují, jak to dělají kočky, když sledují pána, i když právě v jejich případě je onen „pán“ spíše služebníkem. Jako sovička otáčí hlavu, když procházíš kolem gauče, sedá si a vděčně bere hrníček do rukou a přikládá k ústům. Fouká, trochu usrkla a modromodrá očka tě dál sledují přes okraj kouřového skla. Vyčkává a nezdá se, že by šlo o hru na kočku a myš, ale o jiné puzení, které ji brání vychrlit ze sebe to oč se chce nejspíš podělit. Očka tě sledují, jako by sledovali tvé myšlenky, které se pomalu ženou k cíli, až k poslednímu slovíčku, na které spolu s modrou hlavičkou přikývnuli. Ani nyní špuntík, nebo spíš hrnek neprasknul a nevylil zásobu slov, která se za ním nejspíš schovává. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nejsem trpělivý člověk. To ví každý, kdo mě alespoň trochu zná. Je tak s podivem, že jsem tím, čím jsem. Nedostatek informací, který mi tak sděluje mě začíná rozčilovat. Obzvlášť, když vidím, že by mi chtěla říct víc. Trochu poposednu a mírně se zamračím. Hlodá ve mě zvědavost. Nakonec prostě odhodím stud za hlavu a nakloním se k ní. "Byl to Dmitry? No tak, vždyť víš, že se mnou můžeš mluvit." Pobídnu jí sestersky. Sama si ale v duchu nadávám. Jí přesvědčuju aby se mnou mluvila ale sama nemám odvahu jí říct o Sethovi. To je odemně trochu pokrytecké. Ale sebemrskačství můžu odložit i na později. Teď mě hlavně zajímá, co se stalo jí. Jde o to, jestli mám začít tahat zbraň a bránit její čest, nebo mám slintat nad tím jak skvěle si užila noc. Stále ještě si totiž nejsem jistá, která z těch variant je ta pravá. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zvědavost prý zabila kočku, no jedna kočka sedí vedle tebe a podle všeho je stále ještě žívá, zato tebe zvědavost začíná trápit. Nedostatek informací, zvědavost, jistá zvrhlá touha potom poznat její zážitky a srovnat je s vlastním prožitkem dnešní noci, ale také ochranářský pud, který v tobě modrovlasá teenagerka vyvolává. Někde v koutku je i ta otázka co pálí. Jestli by pro nějakou tvou část, nějaký tok myšlenek, nebylo zajímavější, lákavější, peprnější, kdyby si onu noc užil jen vlkodlak. Možná je to podpořeno onou sebemrskačskou myšlenkou pokrytectví, ve kterém od ní vyzvídáš, ale sama se snažíš vyhnout odpovědi a hlavně přiznání sexu s Upírem. A jde jen o sex s ním, o obavu z její antipatie k nim, nebo i o přiznání sobě samé, že se ti to líbilo i když nebo i právě proto jak se k tobě Seth choval, jak s tebou mluvil. Copak se honí za modromodrýma očima, když na tebe kouká přes okraj hrníčku, když znovu upila a přikývla. „Jo, pomohla jsem mu s tělem, no a pořád ho strašně zajímalo, co jsem zač a … očuchával mě…“ Při té poslední myšlence se zahihňala i když jinak mluví celkem tiše, div ne přímo do hladiny v hrníčku. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Získala jsem odpověď na jednu otázku, ale zbytek zůstává stále nezodpovězen. Nechci na Zombu tlačit, protože pořád ještě nevím, jestli o to stála nebo ne. "Takže se ti to...líbilo?" Zkusím to opatrně z jiného konce. Sama jsem si čaj málem vylila do klína, jak se k ní nakláním. Uklidni se Jack. Napomenu se. Nechci vypadat příliš dychtivě i když v duchu nadskakuju nedočkavostí. Tohle je tak pubertální chování. Zkritizuju sama sebe a v duchu se nad tím pousměju. Jestli z ní vypadne, že si to užila, tak nepřestanu dokud neuslyším všechny detaily. Jenže to jí pak taky budeš dlužit jednu pikantní historku. Co třeba Seth? Tohle už je dost ironické. Měla bych zpomalit. Upřu svoji pozornost z vnitřku své hlavy zpátky na Zombu a usměju se na ní, abych jí dodala odvahu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Osud svého čaje jsi zachránila na poslední chvíli, jeho hladina už se povážlivě nakláněla, spolu s tím jak nakláníš se ty. Druhé myšlenky velí ke klidu, kárají a jiné dloubají do žeber. Modřenka se opravdu jen zahuhňala při onom očuchávání, ale tvá otázka na její tváři vyvolala opravdu velké soustředění se kterým hledí do ubývající hladiny v hrníčku. Tvá netrpělivost tak prochází velkou zkouškou jejího zahloubaného přemýšlení a váhání. Možná se jí v hlavě pere podobné klubko myšlenek, které se navzájem překřikují. „Já… já nevím… já… nečekala jsem to… najednou chlupy, drápy, zvuky, všechno… nemohla jsem nic dělat… já… byla bych… zvrhlá? Kdyby se mi to líbilo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Rychle zavrtím hlavou. Možná až moc rychle. "To určitě ne. Každý má rád něco jiného. Není na tom nic špatného."¨ Jsem z ní na rozpacích. Z toho, co mi zatím řekla to spíš vypadá, že on se na ní vrhnul. Rozhodně asi nečekala, že se promění. Bylo to záměrné, nebo se mu to prostě vymklo z rukou? Tolik bych se chtěla vyptávat a musím krotit sama sebe. Nemůžu na ní přece vychrlit všechny svoje otázky. To by předemnou to drobné modré stvoření pravděpodobně uteklo. Třeba by mi něco řekla, kdybych se s ní sama o něco podělila. Kousnu se do rtu, ale jakmile tady ta myšlenka je, už jí nedokážu zapudit. Sklopím oči ke svému čaji. "Já dneska taky zažila něco, co by se dalo nazvat zvrhlou, nebo zvrácenou zábavou." Přiznám se jí a okamžitě se dokážu daleko lépe vžít do její kůže. Není jednoduché ta slova vyslovit. Přeci jen zas až tak dobře se ještě neznáme. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Netrpělivost, další otázky v hlavě, jak pro starší sestru, pro policistku i pro zvrhlici co šuká s upírem. Modromodré očko, které se bokem kouká mezi hranou hrníčku a závojem rozcuchaných vlasů. Náhlý záblesk zájmu, zvědavosti. Oživení, se kterým se modrá hlavička otočila k tobě, jako by hrníček přestal být tou nejzajímavější věcí ve vesmíru. Zvědavý úsměv na tváři, dlaň opřená o sedačku hned vedle tvé nohy, přiklonění. „Fakt, co jste s Alexem prováděli, povídej…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ten náhlý zájem mě pobaví a potěší. Teď jsem to já, kdo čučí do hrníčku. Potutelně se usměju. "Nebylo to tak docela s Alexem. Tedy, nejen s Alexem." Zasměju se a připadám si zase jako na střední. Cítím, jak mi červeň stoupá do tváří. Zvednu k ní oči. "Řeknu ti to...ale ty první." Jsem ochotna jít s kůží na trh, ale nejdřív chci slyšet její historku. Vím, jaký je její postoj k upírům. Vím, že bych si tohle měla nechat pro sebe. Že jsem si to chtěla nechat pro sebe. Ale prostě to potřebuju někomu říct. A Zomba...vlastně je tady v Londýně moje jediná kamarádka. Willovi tohle rozhodně vyprávět nehodlám. "Ublížil ti?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Ty sis to rozdala s nějakou tou jeho mrtvolou!!!“ Vypálila a na rozdíl od tvého, její hrníček hladinu neudržel. Jak by také mohl, když ruka, která jej drží, se pokusila na tebe ukázat. Modrá očka září a ani trochu se nezdá, že by ji podstata té představy nějak zarazila či pohoršila. Na rozdíl od dumání nad jejím nočním dobrodružstvím se při oné představě hrátek s mrtvolou jen potutelně a napjatě zubí. “S chlapem nebo ženskou?“ Obsah hrníčku vylétl ven a s elegantní vlnkou se snesl na její nohy, zatímco její očka jsou už tak blízko, jako by chtěla nahlédnout do tvé hladiny a podívat se na tvůj příběh. Nehledí na promáčené nohy, ostatně když vezmeš v potaz stav jejího oblečení, těžko mu to může ublížit. Cítíš, jak se její rozčepýřené vlasy opřeli o tvou hlavu. Teprve tvá otázka trošku stáhne míru jejího náhlého elánu a také její tvář. Odtáhla se, narovnala se ve svém zkrouceném sedu. Váhavě přikývla a s cvakáním zipu se k tobě obrátila zády. Vidíš, jak mikina padá z jejích úzkých zad a odhaluje čerstvé a hluboké šrámy, které protínají modrý mramor s jizvami. Jestli středověk nelhal, máš před sebou pravou princeznu, jelikož krev co pokrývá ty hluboké a rozšklebené rýhy není červená, ale purpurová až indigo. „Budu potřebovat, aby mě Frankie trochu zašil.“ Její hlas se opět vrátil k tomu tichému, se kterým začala váš rozhovor. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Bože, to ne!" Skoro vykřiknu. Ona tou představou sice nevypadá nijak znepokojena, ale mě to úplně dobře neudělá. "Rozhodně byl živý." Řeknu a odpovím tím na její druhou otázku. Když ale trvám na tom, že nejdřív má mluvit ona, všimnu si, že se opět trochu stáhla. To je jí až tak nepříjemné o tom mluvit? Vyvalím oči, když mi ukáže svoje záda. To muselo být skutečně...vášnivé. Trochu poblednu. A já bych si chtěla stěžovat na to, že mi Seth ublížil. Váhavě jí položím ruku na rameno. "Jsi v pořádku?" Teď svoji otázku směřuji spíš k jejímu duševnímu stavu. Já bych po něčem takovém totiž určitě v pořádku nebyla. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Drobná záda, drobné dívky, o to větší se zdají rýhy, které se po nich táhnou. Dokážeš si představit velikost tlapy, která to způsobila. Jak se zatínala, jak na drobném těle hledala oporu, jak sklouzávala či ji ztrácela při pohybu těla, nebo spíše obou těl. Čekala bys záplavu krve, hrnoucí se z ran, možná bys takovou dívku čekala spíše někde v temné uličce, kde zemřela na svá zranění a ztrátu krve. Možná tak nějak vypadala, když skončila na Alexově stole poprvé, ale podle jizev pod čerstvými škrábanci spíš vypadala hůř. Přesto se zdá, že modré stvoření neumírá, jestli pobledla, jen těžko dokážeš posoudit. Indigo v jejich ranách je husté jako zaschlá krev, která už nedovoluje další ztráty. Cítíš, jak jí projel záchvěv, když ses dotkla útlého ramene. Ale dřív než bys stihla dlaň odtáhnout, vnímáš, jak nárůst tlaku, jak se ti do ní lehce opřela. Zůstává otočená, mikina spadla ze zad, z ramen a drží se u loktů. „Já… to bude dobré, jen mě Frankie bude muset dát dohromady… já… prostě jsem to nečekala.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ty rány mě děsí. Už teď vím, že jsem našla nový zdroj nočních můr. Hluboké a plné...je to krev? Co je sakra Zomba vlastně zač? Ruku mám něžně položenou na jejím rameni a když cítím, že se nesnaží odtáhnout, přisunu se blíž a lehce jí k sobě přivinu. Dávám si dobrý pozor, abych se neotřela o její záda a nezpůsobila jí tak ještě větší bolest. "Tohle bych taky nečekala. Mohl se ovládnout. Myslela jsem, že to vlkodlaci zvládají." Jsem z toho lehce v šoku. Já Dmitrije zabiju. "Nemusíš se mnou zítra chodit, jestli se mu chceš vyhnout. Naprosto bych to chápala." Já bych chlapa co by mi způsobil něco takového nechtěla vidět už nikdy. Pocítím bodnutí vzteku a je to dobrý pocit. Zlost je lepší než bezmoc, kterou jsem cítila ještě před minutou. "Alex se snad za chvíli vrátí a postará se o tebe. Musel ještě něco...dodělat. Takže jsem na něj nečekala." Opět mi na mysl přijde ta protivná myšlenka. Co když se mu něco stalo. Jsem ráda, že mi Zomba nevidí do tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ani nyní se nijak nebrání, neodtahuje. Nechává se přivinout a sama se do tvého objetí pokládá trochu víc. Tak, že se částečně dotýká i místy, kterým ty ses snažila vyhnout. Takto zblízka cítíš její vůni, vnímáš její kůži, jizvy i to, jak se zpotila, jak se na ní nachytal prach a na rozdíl od tebe neměla onen komfort v podobě sprchy. Cítíš její hlavu, jak ji lehce zaklonila a opřela se o tvé rameno. „Já… on… oni ne… omlouval se… pořád se kontrolují, pudy patří zvířeti… když… když se uvolní, změní se, rozum slábne…“ Cítíš jak se na tebe položila, jak se vtulila do tvého objetí. Cítíš, jak začala hladit tvou ruku, která ji objímá. Její hlas se z počátku chvěje, váhá, překonává ticho, hledá slova, ale postupně se stále víc uvolňuje. Přestala mluvit, hlavu opřenou o tvé rameno, její prsty kloužou po tvé ruce. Najednou, když už myslíš, že víc neřekne, se zahihňala. „… dělat to jako lidi, pro ně musí bejt jako s tlustou mega tlustou šprckou a celý v latexu!“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nechám jí aby se o mě opřela, aby se přitulila. Jak jen jí to bude příjemné. Nic jiného, než nabídnout jí trochu toho porozumění a utěšit jí, stejně nabídnout nemůžu. Musí počkat až přijde Alex a ošetří jí. Vnímám její vůni, váhu i teplo jejího těla. Lehce se začnu pohupovat a kolébám jí v náručí. "Tomu rozumím, ale v tom případě to neměl dělat. Vždyť tě mohl zabít." Nerozumím tomu, proč se Dmitry neovládnul a riskoval, že by jí mohl skutečně zranit. Myslela jsem si, že vlkodlaci mají své zvíře víc pod kontrolou ale tohle je logické. Vždyť sex je právě o tom uvolnění. Nic jiného v tom není. A pokud se neuvolní je jasné, že z toho nic nemají. Když se uvolní zase riskují, že partnera zraní. Vím toho o nich tak málo. Rozhodn teď ale vím, že dobrovolně do postele s vlkodlakem jen tak nevlezu. To radši toho upíra. Dlužíš jí to. Čelem se opřu Zombě o rameno a zavřu oči. Dlužím, já vím. Slíbila jsem, že když mi to řekne, tak já se s ní taky podělím o pikantní historku. "Víš, jak jsme s Alexem oživili toho upíra?" Už teď je mi jasné, že toho budu litovat, ale nedokážu to už zastavit. "Dali jsme si s ním s Alexem trojku." Při těch slovech se mi zrychlí tep. Jen na to pomyslím a vzruší mě to. Tohle by se Sethovi líbilo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dray walk, Tulení Ponořená do tvého náručí, opřená rameny, lopatkami. Cítíš její prsty, kterými to jede po kůži. Její dlaně, které se tě občas dotýkají. Cítíš, jak se její tělo zachvělo, když se zasmála. Jak se začínáš houpat, její ruce kloužou po tvých, přitulila se víc a při tom, tvé ruce, její dotek, stouply víš od jejího bříška na jiné krajiny. Hlavou ti běží představa sexu s vlkodlakem, který se skutečně uvolnil. Představy se rozbíhají a tvé spořádané myšlenky se snaží alespoň v tomto apelovat na tvůj pud sebezáchovy. Vždyť proti této představě, bylo tvé dostavení vlastně mírumilovné. Jenže v tvém případě bylo zvíře spoutané. Chce se ti nadávat Dmitrymu, že se neovládl, že se uvolnil a riskoval Modřenčin život. Zároveň ti vlastní prožitky, vlastní touhy, ukazují chabost takového moralizování. Vždyť síla sexu je i v onom uvolnění, nespoutanosti, pudové touze dosáhnout blaženosti. Jaké by to bylo, kdyby ses celou dobu musela soustředit a uklidňovat. Možná i tady je zakopaná část zmatení toho modrého stvoření, které máš v náručí a jejíž drobné ňadro se ti dostalo do dlaně. Překvapení, možná i strach, bezmoc, stačí si představit zvíře, které se do ní dobývalo, bolest, která jistě musela být značná. Na druhé straně vzrušení z neznámého, vlastní vzrušení a možná i příjemnost samotného niterného prožitku a nakonec zrádné pochopení. Cítíš, jak ti zavrněla v náručí a znovu se trochu zahihňala. „No, když ono to jeho očuchávání bylo strašně srandovní a příjemný a … jak chytal a pak přestal čenichat a začal … se dotýkat…“ Je ti jasné, že se jí to líbilo, stačí to co máš v dlani, stažení a zvednutí vrcholku, který ti zatlačil na prsty. Opíráš čelo o její rameno, chystáš se vypovědět vlastní tajné kejkle. Cítíš, jak se prohnula v zádech a jak se ti víc opřela do dlaně. Vnímáš i vlastní srdce, které pumpuje krev snad přímo do bradavek. Otevíráš ústa a necháváš slova, co pálí utéct ze rtů. Výš přesně jak se před chvílí cítila, když chtěla něco říct a zároveň nechtěla. Víš, co si prožila, nakonec každý tvůj prst cítíš ztvrdlou linku na její sametové kůži. Vnímáš její napětí, pohyb jejího hrudníku i to když se zastavil. Vnímáš ticho, ve kterém tě nechává domluvit i to, které navázalo a čeká na ukončení. „A… to píchal Frankie upíra, nebo upír Frenkieho?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Myšlenky přeskakují od vlkodlaka k upírovi a zpátky. Pravda, nevím, co by Seth udělal, kdyby nebyl spoutaný. Jaké zvíře by se probudilo v něm. Zjistím to ještě vůbec někdy? Chci to vlastně zjistit? Tichý hlas, ta moje stránka, která ječela nadšením, když mi upír ubližoval, nadšeně přikyvuje. Tohle si nemůžu nechat ujít. Fakt že to není a pravděpodobně už ani nikdy nebude moje rozhodnutí, je v tuhle chvíli úplně vedlejší. Možná, že vypadají jako lidé. Ale nejsou jimi. Jen je hrozně jednoduché na to zapomenout. A pak se divit, že se nechovají lidsky. Dotek jejího těla je příjemný. Je to něco jiného, než dotýkat se mužského těla. Tohle je měkké a něžné. Něco se ve mě zachvěje a já se velmi jemně odtáhnu. Chtěla jsem jí ukonejšit, ale tohle už spěje k něčemu jinému. A mě ty myšlenky a pocity vyděsí skoro víc, než představa uvolněného vlkodlaka uprostřed orgasmu. "Oba píchali mě." Řeknu stoicky ale celá při těch slovech zrudnu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Myšlenky skáčou od vlkodlaků k upírům a zpátky, ale vlastně se stále točí kolem sexu s nimi. Kolem tvé touhy, ochoty a dobrovolnosti s jakou jsi nechala Setha, aby ti působil bolestivá muka, vždyť byl spoutaný, mohla jsi říct dost, odtrhnout se od něj, nevystavovat se další bolesti. Kam až jsi ho pustila a co udělá, když už spoutaný není, jestli opravdu dokáže tě najít. Budeš mít možnost volby a pokud bys měla zastavila bys ho, nebo bys ochotně přivítala další bolest a co vlkodlak, bránila by ses nebo bys nechala i jeho? Nejsou to lidé, v tom jediném se všechny tvé myšlenky vzácně shodují a přitom je to tak daleko od růžové představy se kterou jsi nastupovala do Londýnského útvaru. Proč tě ona měkkost a něžnost vyděsila víc než brutalita představy vlkodlaka? Kvůli pohlaví, kvůli osobě, kvůli tomu co jsi chtěla a co se děje, nebo snad právě proto, že postrádá bolest? Ono jemné odtažení, může být nakonec jen drobné, zvednout čelo z jejího ramene, vysvobodit se ze rozcuchaných vlasů. Trochu povolit paži, snad netlačit dlaní. Vše dál už postrádá jemnost, vždyť jsi ji oporou a objímáš ji a tak jen stěží můžeš uhnout. Její dlaně, prsty na tvých rukou, zas nedovolují jen tak povolit objetí a jedna z ních jako by přímo dávala pozor na tvou dlaň a místo kam doputovala. Navíc tam kde ty ses odtáhla, ona se víc tulí do tvého náručí a znovu se hihňá. „Škoda, oběma by jim to patřilo… a to tě píchali zároveň?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sedím tam a civím před sebe. Najednou se cítím strašlivě nepohodlně. Nejradši bych vyskočila a utekla, ale Zomba se o mě opírá a já nemůžu. Skoro jako kdyby mi záměrně bránila se odtáhnout. Ani na její otázky se mi nechce odpovídat a nemá to nic společného s tím, že bych se styděla. Myslela jsem si, že bude reagovat úplně jinak a najednou jsem zmatená a ztracená. "Najednou." Vypravím ze sebe těžce. "Uhmmm...hele, vystydnul ti čaj. Co kdybych ti uvařila ještě jeden." Učiním trapný pokus dostat se od ní trochu dál. Spolu se svými slovy začnu odtahovat ruce. Uvědomím si, že mám čelo mokré potem. Proč mě tohle tolik děsí? Vždyť se ještě vůbec nic nestalo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je to zvláštní, čekala jsi, že z tebe Zomba v tuhle chvíli bude zkoušet vymlátit duši a místo toho máš v dlani jeden její poklad, který nejspíš před tebou byl v mnohem chlupatější dlani. Je možné, že ses tak spletla, nebo je natolik mimo, že reaguje jinak? A co za to může, zážitek s Vlkodlakem, tohle špitání, tvé dlaně nebo snad všechno dohromady? Trapnosti jsi byla ušetřena, jelikož sotva jsi odpověděla na její otázku, vymrštila se a div nespadla z křesla při akrobatické otočce na kolenou. Během okamžiku před tebou klečí na patách, vidíš zápal v jejích očích a také vzrušení na její drobné hrudi. Ten pohled ti zároveň odpověděl na jednu z otázek dnešní noci, tedy v jaké poloze to dělali. Její ňadra jsou vzrušená, pokrytá jizvami, které si přinesla ze svého zážitku s upíry, ale kromě flíčku, který pravděpodobně bude cucflekem, nenesou žádná nová zranění. Jenže to není jediná otázka dnešní noci a další už se hrne pře její modré rty. „Fakt?... a to jako jeden normálně a druhej? … nebo jako oba naráz?“ Její modré oči úplně svítí zvědavosti a při poslední možnosti ji div nevypadnou. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Trhnu sebou při tom nečekaném pohybu a jen na ní zkoprněle zírám. Moje neochota se s ní podělit o další zážitky ještě vzroste. Teď navíc, když se mi dívá přímo do obličeje, jí musí být jasné, jak nerada o tom mluvím. Jsem špatný lhář a když se mi někdo dívá z deseti centimetrů do tváře, tak lhát nedokážu vůbec. Možná by mi nakonec i bylo milejší, kdyby mě prostě odsoudila a nechtěla o tom už ani slyšet. To se bohužel nekoná a já se před ní snažím uhýbat alespoň očima. "Co myslíš?!" Zabručím trochu naštvaně. "Hele nemůžeme to nechat být a bavit se o něčem jiném?" Nelíbí se mi, že teď už to náhle není a o Dmitrym ale o mém špatném úsudku. Chtěla jsem jí rozptýlit ale takhle jsem si to rozhodně nepředstavovala. Sakra Alexi, kde se flákáš? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nedíváš se ji do očí a tak ti oči padají jinam a celkem přirozeně neletí vzhůru, ale padají dolů. Vidíš její dívčí tělo, a jak padáš níž, vidíš i její stehna na kterých v jiných jizvách vidíš celkem jasně, souběžné čárky po čtyřech přeškrknuté pátou. Díváš se dolů a tak nevíš, jak se zatvářila při tvém zabručení a její reakci zachytáváš, až když promluvila. Tedy ne tak docela, i to nač koukáš reaguje, nevypíná se tolik, schoulila záda, jako by se zmenšila. „Promiň… já… su kráva, jen prostě jsem trojku neměla… teda měla, ale… nedocvaklo mi to… mám hlavu plnou toho co se stalo… ale byla by prča kdyby Frankie netrafil a ošukal upíra...“ Vidíš na jejím těle, že se znovu trošku narovnala, na gauči mezi vašima nohama se objevila její dlaň a posunuje se k tvé noze. „… víš… věděla jsi, že psům po tom co se udělají ještě naroste?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Okamžitě se za svoje chování zastydím. Nechtěla jsem aby se kvůli svým otázkám cítila špatně. Jen se mi o tom nechce mluvit. "To nic, je to v pohodě." Při zmínce o tom, že by se Alex mohl netrefit se musím pousmát. "To nevím, jestli by bylo možné, ale nechybělo mnoho a udělal se Sethovi přímo na tvář." Slabě se usměju a lehce podezřívavě sleduju její ruku šinoucí se stále blíž ke mě. Při její otázce se ale zarazím a skutečně jí pohlédnu do tváře. "Uhmm...ne, to jsem opravdu netušila. Ale...jak ho potom...vyndal?" Celá tahle konverzace mi přijde naprosto absurdní. Jenže takový teď můj život asi je. Opravdu jsem nečekala, že moje přeložení bude až taková změna. Myslela jsem, že budu vrážet upírům do srdce kolíky a ne že oni je budou vrážet do mě. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro A pokud jim můžeš věřit, tak vrážet ještě hodlají a tvou zatím nejlepší stopou je vlkodlak o kterém se právě dovídáš velmi intimní detaily. Takhle si tvé angažmá v Londýně asi nepředstavoval nikdo a to i když vynecháš tento byt a jeho taktéž netradiční obyvatele. Šíleného doktora a jeho modré monstrum, které před tebou klečí do půl těla nahé a hladí tě po koleni, stejně nejistě jak výraz její tváře. Na jednu stranu má sklon k hihňání a na druhou by se možná červenala či byla rozechvělá. Těžko říct, jestli se modřenka vůbec může červenat. „Škoda, alespoň to… když už… ehm… víš… pomalu… a o dost později…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Teď je to zase Zomba, kdo uhýbá před odpovědí. Ani si nejsem jistá, která z nás se víc stydí. Rozhodnu se tuhle debatu, která je očividně nepříjemná pro nás obě ukončit. Alex stále nikde a Zomba potřebuje ošetřit, asi se toho budu muset ujmout já. Vstanu, možná až trochu rychle. "Zvedej se, vyčistím ti ty rány." Usměju se na ní povzbudivě. Nejsem si sice jistá, jestli jí můžu vyhrožovat tím, že by se rány mohly zanítit. To, co mám před sebou jsem v životě neviděla. Ani si vlastně nejsem jistá, jestli to, co vidím v ranách je skutečně krev. Vlastně stále netuším, co je Zomba zač. Pořád mám pocit, že bych jí měla ochraňovat, ale ona to dost možná potřebuje ze všech nejméně. Něco mi říká, že kdyby chtěla dokázala by mi ve vteřině zlomit vaz. Natáhnu k ní ruku abych jí pomohla na nohy. "Třeba mezitím dorazí Alex a bude tě pak moct rovnou zašít." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro V první chvíli sebou cukla jak její ruka, tak celá Zomba. To když jsi tak rychle vstala. Její hlava se bleskově otočila k tobě, s pohledem dítěte, které si myslí nebo ví, že něco provedlo a bylo nachytáno. Když si promluvila, tak onen výraz zmizel za dalším zakřeněním. Sama vstala, jen při tom shodila mikinu, co ji drží jen na loktech a zůstala tak do půl těla nahá. Vyhrožovat jí, infekcí? Může tohle modré monstrum něco chytit, a pokud bys chtěla být skutečně starostlivou matkou, může otěhotnět? Teď to nezbedné dítě tak trošku mávlo rukou nad tvou starostlivostí. „To bude dobrý, stačí sprcha a umýt, ale když mi pomůžeš, budu ráda…“ Celkem samozřejmě se otočila a zamířila ke koupelně. Celkem nečekaně se po pár krocích ohlédla, jako by se chtěla ujistit, že jdeš s ní, v očích pořád ony rarášky zakřenění. „Víš co je srandovní… ono dokud jim nesplaskne, tak se nemůžou proměnit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tohle sice není přesně to, co jsem měla v plánu, ale alespoň se někam posuneme. Zvednu se a jdu za ní. Nemůžu se zbavit dojmu, že ke mě Zomba vysílá nějaké signály, které já nemůžu, nebo snad nechci pochopit. "Dobře, tohle jsem možná vědět nepotřebovala. Víš jak se říká, že příliš mnoho informací škodí." Je mi ale naprosto jasné, že tuhle věc z hlavy jen tak nedostanu. A už vůbec se nedokážu zbavit představy Zomby a Dmitryho. A to se s ním mám zítra sejít. No potěš. Vejdeme do koupelny a já se začnu poohlížet po lékárničce. Zomba sice mluvila o tom, že si dá jen sprchu, ale já chci mít jistotu a tak chci najít dezinfekci a řádně jí rány ošetřit. Zbytek už bude muset zvládnout Alex. Když si na něj vzpomenu, opět zneklidním. Kde je tak dlouho? V duchu sama sobě přísahám, že jestli mu Seth něco provedl, tak si ho sama najdu a znovu ho zpopelním. "Kde je lékárnička?" Snažím se tyhle mysl otravující myšlenky zapudit ale stále se mi vrací a nedají mi klid. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro To modromodré stvoření je pro tebe stále záhadou a to nejen podle svého původu, ale také podle chování. Když jste se poznali, tak ti kamarádsky vyhrožovala smrtí, pokud jakkoliv ublížíš Frankiemu, o jejím vztahu k upírům ani nemluvě. Přesto, i když jsi Alexe naprášila sotva jsi mohla, stále žiješ. Navíc se zdá, že tě to stvoření začala chránit stejně jako Alexe, nemluvě o tom, že očividně stojí o to, abys zůstala. A teď k tomu ještě ty signály, které možná jsou, možná nejsou. Tak tahle poznámka se ji očividně povedla. Dmitryho teď z hlavy jen tak nedostaneš a podle toho jak začala opět hihňat, tak je jí to zcela jasné. Ostatně, zbavit se představy vlka zaháčkovaného v holce, je dost velkej problém. Vlastně jediná představa, která v tvé hlavě nyní zdárně konkuruje je představa Setha zakousnutého do Alexe. Alespoň jsi ve známém prostředí. I když pro včerejší Jackie, to je místo takřka znásilnění, pro tu dnešní, s dnešními zkušenostmi… tvé druhé a třetí myšlenky budou mít žně. „Fakt stačí voda, já nemocná nebejvám…“ Modřenka se sice brání, ale zároveň její drobná ruka jasně ukazuje cíl tvé otázky. Ostatně kdo jiný, než doktor by měl mít v koupelně lékárničku. I když právě u tohohle doktora to určitě není jediné zdravotní vybavení v bytě. Stačí malé trošku šmejdit a alkohol je na světě. Mezi tím slyšíš, jak proud vody začal bubnovat do luxusních kachliček. Když se otočíš, špinavé kalhoty i s kouskem látky navíc leží na zemi a modromodré stvoření už je pod vodou. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vypudím z hlavy všechny ty nechtěné myšlenky, které se mi do ní derou. A potlačím i nadšeně/vztekle ječící hlasy. Hezky jedno po druhém. Už jsem ale rozhodnutá, jestli se Alex neukáže, dokud se Zombou v koupelně neskončíme, tak mu zavolám. Teď tenhle problém ale odstrčím a radši se věnuju prohrabávání lékárničky. I když Zomba protestuje, rozhodnu se rány vyčistit. Minimálně pro svůj dobrý pocit. Nebo abych se něčím zaměstnala? Když uslyším za svými zády bubnovat vodu, trochu se zarazím. Samozřejmě, sama jsem to po ní přece chtěla. Jen jsem si nemyslela, že tam vleze dokud jsem tady. Ona není stydlivka. To ty jsi. Tedy alespoň s ní určitě stydlivka jsem. Rozhodnu se ale ovládnout, nejsem přece malá holka, a otočím se směrem ke sprše. Už jsem části jejího odhaleného těla viděla, ale tohle je poprvé co jí vidím zcela nahou. Z toho pohledu mě mrazí. Není to jen čerstvými drápanci na zádech. Její tělo je jedna velká jizva. Zabila bych ty parchanty, co jí to udělali. S lahvičkou alkoholu v ruce se zadkem opřu o umyvadlo a opět mě zaplaví pocit známosti. Jo, tady už jsem byla. "Nemáš strach, že tě nakazil?" I kdybych sebevíc chtěla, nejsem schopna od ní odtrhnout pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jedny myšlenky přichází a druhé je hned kamenují. Prohlásit o sobě právě dnešní noc, že jsi stydlivka je asi na některé z nich prostě silné kafe ať už patří do tábora těch co tě oslavují nebo těch co tě zatracují. Nakonec stydět se před Zombou je asi opravdu zbytečné. Nakonec ona se o tebe minimálně jednou starala a to včetně koupání, takže tak jako tak je to s křížkem po funuse. Se zadkem na umyvadle, posílena alkoholem, i když jen v ruce a v trochu jiné společnosti, věnuješ pohled sprše i stvoření, které se protahuje pod kapkami vody. Vidíš její tělo a snad i díky své práci, snad i dík dnešní noci a zkušenosti s upírem, který ti možná ani přímo nechtěl ublížit, si dokážeš představit, co se jí stalo. Tvůj pohled patří jejímu tělu, patří jí, stejně jako tvá slova. Slova, která zákonitě vyvolala reakci. V prvním okamžiku ohlédnutí přes rameno a následně otočení celého těla. Vypadá to, že voda ji skutečně dělá dobře. Barví se do modra, jak vyplavuje šrámy, jak odplavuje všechen prach a špínu. Pod doteky kapek, jako by smívala voda i jinou tíži, jako by Zomba rozkvetla, narovnala se, přestala se choulit. „Nemám… nenakazili mě oni, pochybuji že mě nakazil Dmitry. Frankie navíc říká, že to tak prostě fungovat nemůže, pokud by to bylo tak snadné, tak je moster mnohem víc, nejspíš víc než lidí… pomůžeš mi nebo se budeš jen koukat?“ V poslední chvíli máš pocit, že chtěla říct ještě něco, ale buď si to rozmyslela, nebyla toho schopna nebo si uvědomila komičnost celé scény a ocenila ji nejen poslední větou, ale také zlobivým a provokujícím úsměvem na tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zamyslím se na okamžik nad jejími slovy a pak jen krátce přikývnu. Asi má pravdu. Nemůže to být tak jednoduché. Nesmí to být tak jednoduché. Moc se mi nechce jí pomáhat. Ani takhle daleko od ní nejsem zrovna ve své kůži. Ale nakonec se zvednu, odložím lahev s dezinfekcí na umyvadlo a dojdu k ní. Ve tváři se mi zračí nejistota, kterou cítím při pohledu na to drobné poraněné stvoření. "Chceš ta záda umýt?" Navrhnu a pokouším se nezírat na její nahé tělo. Hezky do očí. Koukej se jí do očí a budeš v klidu." Kéž by to bylo tak jednoduché, jak to zní. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Koukej se jí do očí, koukej se jí do očí, nedívej se na jizvi u krku, nejdi po nich níž k vrcholkům a už vůbec se nedívej ještě níž… ale i když se ti občas podaří vrátit oči k její tváři, k jejím očím, tak i tam je na co se koukat. Včelí a rozpustilí úsměv, vlastně i čertíci v očích, kteří se baví možná jojem tvých očí, možná tvou otázkou. „Nemusíš, nějak to zvládnu, ale když mi pomůžeš půjde to líp… ale takhle oblečená, asi skončíš jak mokrá žaba.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nechci se svlékat. Nebudu se svlékat. Zní mi v hlavě ve chvíli, kdy si sundávám oblečení. Nakonec se spokojím s kompromisem, ačkoliv si moc dobře uvědomuju, že prohrávám sama se sebou. Nechám si jen podprsenku a kalhotky a vlezu za Zombou. "Nechci se namočit moc, už jsem se sprchovala." Vysvětlím jí a rychle se chopím sprchové hlavice. Jen v klidu Jack. Ona ti nic neudělá. Trochu se mi uleví, když se ke mě opět otočí zády. Opatrně začnu vymývat rány na zádech. Konečky prstů kloužu po kůži a sleduju, jak se mi prsty barví do modra. "Ty máš vážně modrou krev?" Prostě se nedokážu nezeptat. Neodolám. "Zombo, co jsi zač?" Trapnější už situace těžko může být, tak do toho prostě praštím a uvidím, co z toho vypadne. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dray Walk, Nesmyslnost kompromisů Život je prý cestou kompromisů, ale otázkou je zda odolají tváří tvář Zombě. Tva verze kompromisu ji totálně rozesmála, až nakonec rukama zamávala jako, že se vzdává a otočila se. „To ti moc nepomůže, pokud nemáš nepromokavý prádlo… já už tě přeci nahou viděla…“ I ty její drobná zdevastovaná záda se otřásají, jak se směje a nechává tvůj podivný kompromis svému osudu a tvému uvážení. Jen těsně před tím, než jsi se chopila hlavice to nevydržela a natočila hlavu jen lehce na stranu. Tak, že pokud to modrá hlava dovolí, tě může zahlédnout ledva periferním viděním. „… a pokud můžu soudit, nemáš se za co stydět.“ Už se nesměje, spíš to tak trochu mňoukla, než něco jiného. Je to jako rozpouštět zaschlé tempery či jiné barvy. Voda se barví do modré a z míst, kde se rozpustila se žádná další „krev“ neřine, přesto jsou ty rány dost děsivé. Ale i přes onu děsivost a rozeklanost, proti jizvám, které nějak nenesou pachuť touhy ublížit. Kočka před tebou pěkně drží, možná i trošku nastavuje záda tvým dlaním, prstům, proudu vody. Když slova na tvém jazyku vzplála tak, že už jsi je nedokázala udržet, všimla sis, jak stáhla ramena. Všimla sis toho napětí, které proběhlo jejím tělem a pak zase s vodou odplulo pryč. „Není úplně modrá, někdy je trošku do fialova… hlavně když teče.“ Tohle se jí očividně neříká lehce, ale k tvému překvapení se najednou zasmála a otočila se ti pod rukama. „A co jsem…přece Monstrum doktora Frankeinstejna… jako v tom hororu, oživená mrtvá, teda akorát bez těch šroubů, blesků a toho, že jsem neumřela. Teda ležela jsem na jeho stole a … no docela se lekl, když jsem se pohnula.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nesmyslnost kompromisů I mě je jasné, že budu stejně mokrá, ale to skutečně není to, o co mi jde. Její kompliment mi vžene červeň do tváří. Kruci, ovládej se. Mohl bych se uklidňovat tím, že je ke mě zády, a že to neviděla. Ale Zomba má dar dívat se zrovna v těch nejméně vhodných okamžicích. Ona to snad dělá schválně. Smývám "krev" z jejích zad, vidět jak se vymývá z ran je podivně uspokojující. Někde to jde úplně samo. Jinde, kde už krev zaschla, je potřeba trochu promnout kůži prsty, aby zbarvení zmizelo. Z její odpovědi pochopím, že ani ona sama si není jistá tím, co je zač. Tohle už jsem od ní přeci slyšela. A nebo mi to prostě nechce říct. To by mě překvapilo, vzhledem k tomu, že nám už mnoho hranic k překročení nezůstalo. Přesto se nad tím zamyslím a musím se pousmát při představě, jak se mohl Alex polekat. "Jo, tomu bych věřila. To by vyděsilo i trochu otrlejšího člověka." A už je to tu zase. Myšlenky mi sklouznou k Alexovi a já zneklidním. Myslíš na něj, protože se o něj bojíš? Nebo nechceš aby tě tu takhle nachytal se Zombou? Skvělá otázka. Znovu jemně chytím Zombu za rameno a otočím jí k sobě zády. "Už to skoro bude. Tak stůj chvilku klidně." S lehkým úsměvem Zombu napomenu a ještě chvílí jí sprchuju, než vodu vypnu. "Tak fajn, vysušíme to a vydezinfikujeme." Vylezu ze sprchy, samozřejmě mokrá jako myš. Chvíli váhám, nakonec si sundám podprsenku a ke kalhotkám si vezmu jen tílko. Jsem přeci doma, ne? Tak si můžu dopřát trochu pohodlí. Konečně se chopím ručníku a lahvičky s alkoholem a čekám, až se Zomba osuší. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Její zasmání, možná trochu i díky tvé odpovědi, se změnilo ve smích. I když podle toho kam koukla, může za to spíš tvůj kompromis a jeho mokré provedení. Možná by jinak něco řekla k tvé odpovědi, ale smích ji to nedovolil a tvá ruka ji stihla otočit. Otázka ohledně Alexovi bezpečnosti či snad nevhodného příchodu domů, tak samozřejmě zůstává jen tvým myšlenkám, její jsou očividně v mokrém prádle. Na druhou stranu, alespoň zjevně pro ti tvá otázka na její podstatu, nevyvolala žádné trauma. Tvé napomenutí příliš nepomáhá, tedy na chichotání, jinak stojí celkem klidně až do chvíle, než jsi vypla vodu. To už nevydržela a zase se k tobě otočila. „Já to nevydržím… ty se stydíš?“ Kouká ti s rošťáckým a zvědavým úsměvem přímo od očí, tak dlouho dokud jí to dovolíš. Když vylezeš ven, jde také a jako prve, za chvíli ti podává ručník a sama se utírá kde může. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Trochu se otřu a jak nejdéle to jen jde se vyhýbám její odpovědi. Samozřejmě, že se stydím. A to, že ona z toho má jen srandu mi taky moc nepomáhá. "To asi taky. Ale, prostě...tohle mi není moc příjemné." Mávnu rukou k Zombě a obsáhnu tím tak její nahé tělo. Nevím, jak jí vysvětlit původ svého nepohodlí. Ale nakonec udělám to nejjednodušší, co můžu a řeknu to bez obalu. "Já jsem na chlapy. A tím myslím, jsem stoprocentně a jenom na chlapy." Už když to říkám, tak rudnu ve tváři a připadám si jako blbec. "Takže jo, řekla bych, že se stydím." Rychle uhnu očima. Jak je sakra možné, že se pokaždé dostanu do tak nepříjemné situace. Radši bych teď čelila rozzuřenému vlkodlakovi, než se dívala do těch modro modrých očí a vysvětlovala jí, že mě nepřitahuje. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro K její cti nutno podotknout, že i přes veselí zrcadlící se jí v očích a cukající koutky, udržela se a nevyprskla dřív, než jsi domluvila. Pak to ale nevydržela a praskla, a jelikož jsi uhnula pohledem, tak jsi stihla zaznamenat jen drobný pohyb a pak už její vroucí, pevné a vlastně i trochu měkké obětí. „Ježiš… já bych jako teda proti tomu nic neměla. To ses na škole třeba nesprchovala s holkama?“ Cítíš její zvonivý hlas, který i přes slzy v očích a hopsající bránici zkouší trošku omluvný tón. Rozhodně se nezdá, že by se jí tvůj nezájem „o to všechno“ nějak dotknul. „…A to sis ani s nějakou kamarádkou, nezkoušela líbačky?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro V duchu zasténám. Samozřejmě, že jsi jí pro smích. Vždyť jsi pro smích i sama sobě. Jsem sice ráda, že se jí to nijak nedotklo, pořád ale zřejmě nepochopila, že její nahé tělo, přitisknuté k mému nahému tělu, skutečně není můj šálek kávy. "Ne, nikdy." Povzdechnu si. "Nebyl důvod experimentovat s holkama. Na škole jsem byla dost divoška a o kluky jsem rozhodne neměla nouzi." Přiznám se a jemně jí od sebe odstrčím. Odzátkuju lahvičku s dezinfekcí a vatovým tamponem jí začnu opatrně nanášet na její rány. Doufám, že jí to alespoň bude pěkně pálit. Pomyslím si lehce sadisticky. Nějak se jí za tu nepohodu, kterou teď cítím, odvděčit musím. "A už se prosím tě neptej. Chci to dodělat a zavolat Alexovi." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro To objetí zdá se bylo opravdu jen objetí. Pravda, pro tebe trochu jiné dík nahotě vašich těl, pro ni zdá se zcela stejné, jako když tě už tolikrát objala oblečená. Pustila se a přesto ji toto téma podle všeho úplně nepustilo, co ji pustilo je smích a to hlavně v očích, které přece jen sahají hlouběji než jen pohyb tváře. „A jak jsi to dělala ve škole, víš tělák, plavání a tak... to ses někam schovala?“ Opravdu se zdá, že ji tahle otázka leží v hlavě, ale ty modré velké oči, které na tebe nyní kouká z podhledu, prozrazují, že to není jen obyčejná zvědavost. „… já… já už si to nevyzkouším ani jedno…“ Nemusíš ji ani odstrkovat, ustoupila sama a možná kvůli lahvičce v tvojí ruce, možná kvůli něčemu jinému se sama i otočila a odhrnula si mokré vlasy ze zda. Tvé další počínání přijímá celkem klidně, jestli ji to pálí, rozhodně nekvičí ani nenadskakuje. Přesto očividně není uvolněná. Aniž by otočila hlavu, špitla znatelně tišeji než před tím. „Promin, já… nechtěla jsem ti ublížit…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Potírám rány dezinfekcí a opět se stydím za to, jak se k ní chovám. Taky by ses mohla trochu uklidnit. Tahle holka to neměla jednoduché a už nikdy to ani jednoduché mít nebude. Mohla bych jí trochu víc podpořit. "To je ale něco jiného." Znejistím. Možná, že jen já to vnímám tak, že po mě jela. Možná, že je prostě jen přátelská. "Zombo...tys mi nijak neublížila. Přivést někoho do rozpaků není...nic špatného." Sama pro sebe se pousměju. "To jen já jsem trochu přecitlivělá." Jsem ráda, když jsou rány vyčištěné. Ne že by tak její záda vypadala o tolik lépe, ale já mám pocit, že jsem alespoň něco udělala. Vezmu ručník a dám jí ho kolem ramen. "Půjdu zavolat Alexovi." Brouknu tiše a zmizím z koupelny dřív, než stačí něco říct. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Plán je jasný, vyčistit, vymluvit, hodit ručník do ringu a utéct. Co by se na tak jednoduchém plánu mohlo pokazit. Jenže s tímhle stvořením je všechno trošku složitější. Tedy zdá se, že se nyní až přehnaně snaží tě „nerozrušovat“ a zůstává k tobě zády a nijak ti neodporuje ani neodpovídá. Je ticho a maximálně se lehce zachvěje, když si pohráváš s jejími čerstvými zářezy. Problém nastal, až v poslední části plánu. Koupelna není dost malá, ty dost rychlá a ona jako by pod ručníkem opět ožila. Možná proto, že jeho alespoň částečné krytí považuje za dostatečné pro utišení tvé nervozity, možná pro svou potřebu ti nějak pomoci nebo odpovědět a možná protože ji hlavou běží zcela jiné věci. V každém případě přijala ručník a přitáhla si jej tak, aby kryl alespoň klenoty, zatímco se otočila opět čelem k tvým zádům v ústupu. „To je zbytečný, Jackie, ale neboj se. On prostě nedokáže pustit upíra, dokud si nebude naprosto jistý, že mu… nám nehrozí z jeho strany jakékoliv nebezpečí… Navíc jsi ho nechala na pitevně, uprostřed jeho živlu a rozjetého… dokud nevychladne, tak tam zůstane a bude pracovat… můžu ještě jednu otázku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zastavím se ve dveřích. Byla jsem tak blízko. Nakonec se k ní ale opět otočím čelem. Její slova mě znepokojí, spíš, než že by mě uklidnila. "Počkej, co tím myslíš? Že se nemám bát o Alexe...ale o Setha?" Hlavou mi začnou zběsile vířit myšlenky, co všechno by tak Alex mohl Sethovi udělat, aby si ho "pojistil". Asi mu slib, který jsem upíra přinutila dát nepřipadal dostatečný. Taky nebyl. Rýpne si hlas v mojí hlavě. Mám se já vůbec o Setha bát? Vždyť mi vyhrožoval. Mohl by mi být ukradený. Jasně, ale vyhrožoval ti takovým způsobem, že jsi z toho zvlhla. Najednou mám ještě víc otázek. Nakonec se na ní ale podívám, vděčná alespoň za ručník. "Jo jasně...ptej se." Brouknu, je vidět, že jsem lehce mimo. Přesto bych jí nedokázala říct ne. Stejně jako nedokážu jen tak odejít z téhle místnosti. I když bych pravděpodobně mohla říct, že se s ní budu bavit až po tom, co si na sebe něco oblékne. Vzhledem k tomu, že já na sobě mám mokré spodní prádlo, tak asi nemám právo moralizovat. Alespoň se pokusím o slabý úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zastavení v útěku a znovu pohled do jejích modrých očí, tedy jen ve chvíli kdy ona kouká na tebe. Její otázka, která v prvním momentu její oči přinutila spadnout k zemi, tvá která vylétla z úst a roj dalších, které se rozlétli v mysli a kterým se dostává uštěpačné odpovědi, zatímco se modré stvoření začalo balit do ručníku. Něco ti říká, že to dělá pouze kvůli tobě a hlavně kvůli tobě tak, že se při tom „skoro“ neodhaluje. Pak se jí ono pracné a komplikované představení málem zhroutí… to když její ruce vyletí dopředu jako by chtěli zastavit tok tvým myšlenek a hlavně tvou vyřčenou otázku. Není v tom žádný děs, strach a samozřejmě ani žádná obava o Setha. Když už tak by tu byla obava o tebe, případně tvou reakci, ale podle úsměvu nejspíš ani to není na místě. „Nééé! …teda mě by to nevadilo… ale ne, Frankie by ho zabil, jen pokud by neměl jinou možnost a v hledání možností je fakt dobrej… myslím, že najdou nějaký řešení...“ Ruce se vrací a právě v čas, aby zachránili ručník, který nad drobnými ňadry přece jen drží hůře než by držel nad větší výbavou. Mizí také úsměv, tedy mění se v želvičku, když spodní ret zcela zmizí a horní se také stáhne trochu pod zuby. Nervozní ticho provází jejich pár kroků k tobě, pohled do země i drbán v mokrých vlasech. Došla skoro až k tobě a zvedla hlavu sotva tak, aby její oči měli šanci podívat se do tvých přes její vlastní obočí a mokré svazky neposlušných vlasů. „… ehm… ale nechcu aby ses naštvala nebo tak něco…. Víšprostěmětotaknapadloanechcetoodlézttaksemusímzeptatchápešne… Víš… Ta trojka… jako jeden kluk a dvě… chápeš... to jo nebo taky ne?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Stojím tam a chvíli zpracovávám, co mi vlastně řekla. Už se jí chystám rázně oznámit, že to tedy ne, když si vzpomenu na jednu párty na vysoké škole. Mého nejlepšího kamaráda a jeho přítelkyni. Pravdě, po té noci už se jen o přátelství mluvit nedalo a v podstatě jsem tím přišla o kamaráda, protože už jsme se na sebe nedokázali dívat stejně. Ale ta noc byla báječná. Něco z toho se mi muselo odrazit ve tváři. Ráda bych to od sebe odmrštila, ale prostě nemůžu. Lehce zavrtím hlavou. "Jo, tak s tím už zkušenosti mám." Připustím s očima zabodnutýma někam vlevo nad Zombino rameno. "Ale na to bych se musela pořádně napít." Zasměju se a teď už bez toho aniž bych se nechala znovu zastavit, zamířím zpátky do obýváku. Natáhnu se na gauč, ráda bych usnula ale Zombiny otázky mi nedají klid. Jen doufám, že se nám teď s Alexem nezačne cpát do postele. Na druhou stranu, jsem to já, kdo jí z té postele vyhodil, takže by na to asi měla plné právo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Do tvého modrého neštěstí jako by někdo nasypal nějaké kuličky štěstí, jelikož se při tvém prohlášení doslova rozzářila a začala se křenit. Snažíš se nenechat se zastavit, zvláště pak když slyšíš její bosé nohy, plácají po kachličkách. Záhy však zjišťuješ, že se mýlíš, nesnaží se tě zastavit. Stále ve veselé náladě proběhla kolem tebe a nejsi si zcela jistá, jestli tě plácla po zadku nebo se o tebe jen otřela, když tě míjela. Čím si jistá seš je co řekla, i když se při tom nijak na tebe neotočila a dost se při tom hihňala. „To není problém, alkoholu je tu dost!“ Ale ani nyní se tě nesnaží zastavit ve tvé cestě na gauč. Dokonce není ani tak hlasitá, aby tě rušila, ale ty stejně nemůžeš spát. Přesto tě pochvíli vyrušila a pokud sis v koupelně nebyla jistá, nyní o pleskuní ručníku o tvé stehno nejde pochybovat. Když se po ní oženeš pohledem, máš možnost vidět, že nahota je pryč a jejímu tělu opět vévodí Hello Kitty tílko a kalhotky, ale také úsměv od ucha k uchu. „… Hele jestli hodláš bejt na stráži, tak jdu do svýho pokoje spát… ale sundej ten mokrej hadr, aby ti nekašlala.“ S trochu dětinskou poznámkou a s křenílkem na tváři se otočila a zamířila ke schodišti do modréhobílého pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Už to nechám být a jen si rezignovaně povzdechnu. Budu prostě Zombu muset přijmout tak, jak je. Tohle je pravděpodobně jen malá daň za její přátelství. Rozvalím se na gauči, zjišťuju, že ani její ujištění, že Alex jen pracuje, mě příliš neuklidnilo. Proto se rozhodnu zůstat dneska tady a nejít si lehnout do postele. Prohlédnu si Zombu v roztomilé tílečku a musím se usmát. "Fajn, klidně si běž lehnut. Já bych už stejně asi neusnula. A nezapomeň, že máme zítra práci." Zavolám za ní dřív, než zmizí v modrobílém pokoji. Chvilku jen sedím na okraji gauče a pak ze sebe svléknu vlhké spodní prádlo. Alespoň v jednom má Zomba určitě pravdu, a to, že tohle nemůže být zdravé. Zhasnu a nahá se schoulím pod tenkou deku. Dívám se na hru stínů na stropě a navzdory mým vlastním slovům se mě velmi brzy chopí spánek a stáhne mě do hlubiny. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Já vím, jdeme ke královně na rande s Dmitrym… tak brou noc.“ Hello Kitty se na tebe naposled usmála z jejího pozadí a zapadla mezi modrobílé závěsy. Zdá se, že zvědavosti bylo učiněno za dost a že už tě nehodlá víc trápit. Je to stejně zvláštní ještě před chvílí jsi to byla ty koho trápila zvědavost a kdo tu vedl ochranářské řeči a během okamžiku jsi až po uši v její zvědavosti a jako zvonec na konec se ti dostává oné dobré rady. Ještě před chvílí se před tou malou žábou stydíš svlíknout v koupelně z prádla a teď tu uléháš zcela nahá. Nehledíš na to, že od Kitty tě dělí jen onen závěs. Nehledíš na to, že tě tu tak pravděpodobně najde ona, nebo Alex a podle jeho nátury, to nenechá jen tak. Nehledě na cokoliv, na strach, na obavy, na plány stran zítřejší práce, tě nakonec přemůže dnešní poslední nepřítel, kterému jsi tak dlouho vzdorovala. Přijde ti, že jsi zavřela oči jen na okamžik, ale sotva se je chystáš otevřít, je ti jasné, že tomu je jinak. Trocha energie, která značí, že ses přece jen trochu prospala. Světlo, které signalizuje, že venku vyšlo slunce, nebo někdo rozsvítil. Těžší pocit na těle a vůně kávy. Stačí otevřít oko a většina věcí se potvrzuje. Za okny je slunko, někdo vyměnil přehoz z gauče za pokrývku v modrém povlečení, na stole stojí šálek kávy a vedle něj hromádka oblečení. Dochází ti i pocit něčí blízkosti, jelikož ve výkrojku tvého těla, schouleného na gauči se usadila Hello Kitty a modré stvoření v ní se láduje vločkama. Na první pohled to vypadá, jako by tu jen tak seděla a snad tě ani nechtěla budit. Ale podle kouřící kávy i reakce, která ti dává jen pár vteřin na rozkoukání, je jasné, že tě vzbudit naopak chtěla. "Dobré ráno, myslela jsem, že bys chtěla vstávat.... A po tom včerejšku, i když Frankiemu to bude asi fuk, jsem si říkala, že bys tu chtěla něco na spaní..."  |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sotva jsem zavřela oči, už mě něco nutí je znovu otevřít. Neochotně rozlepím jedno oko a rozhlédnu se. Někdo se postaral o to, aby se mi leželo pohodlnějí. Ten někdo sedí jen kousek odemně a cpe se vločkami. Jen odhaduji, že to byla ona, kdo mě přikryl. Být to Alex, tak se naopak zcela jistě probudím a mám toho na sobě ještě méně. Mám sto chutí přetáhnout si deku přes hlavu a spát dál. Ale bnolestně si uvědomuji, že nás dneska čeká spousta práce a jestli mi ještě k tomu vystydne kafe, tak budu nepříčetná. Mátožně se posadím a zadívám se na hromádku oblečení. Usměju se na Zombu. "To je od tebe moc hezké." Trávím v tomhle bytě tolik času, že už jsem si dávno mohla sama přinést nějaké oblečení. Jenže to bych se nejdřív musela dostat do svého bytu a to se mi poslední dobou moc nedaří. Obléknu si modrobílý kompletek a odolám nutkání zeptat se, co to s těmi barvami Zomba má. "Jak dlouho jsme spaly?" Zeptám se a šmátrám po hrníčku na stole. V hlavě mezitím přepočítávám hodiny. Pokud jsem spala víc jak tři hodiny, tak to byla dobrá noc. "Alex se ještě pořád nevrátil?" Hrkne ve mě náhlé zjištění a nervozita se vrátí s plnou silou. Já se do něj snad doopravdy zamilovala. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kitty se na tebe ohlédla jen krátce a s úsměvem kývla. Hned se zase vrátila k lupínkům a dala ti tak volné pole se obléknout. Z jejího pohybu i z toho jak pečlivě sedí tak, aby na tebe přímo neviděla, je jasné, že nejde o nenucenost a náhodu, ale o reakci na noční rozhovory. Tento detail podtrhlo i to, když zatímco se ti hlavou honí barevné otázky, zjišťuješ při oblékání, že tě má Zomba dokonale v oku. Tvé velikosti trefila naprosto přesně. „Je po devátý, takže něco málo přes čtyry hodiny…“ Je vidět, že si to více méně počítá i sama pro sebe, jako by ji to zatím ani nenapadlo řešit. Druhé čeho sis všimla, zatímco se natahuješ po hrnečku, je její kradmý pohled, se kterým zjišťuje, zda už je „bezpečné“ se na tebe obrátit. Když zjistila, že už jsi oblečená, rázem se k tobě natočila a její modrá kukadla s očividnou dychtivostí zhlédla, jak ti to sluší. „Ne nepřišel… ale terorizovala jsem ho tak dlouho, dokud mi to nezvedl. Prej rozjel nějaký „srovnávací experiment“, takže pokud ho nevytáhneme násilím, tak přijde možná večer.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Její snahu nedívat se na mě sice oceňuji, ale ani tak se necítím o moc lépe. Oblečení mi ale sedne perfektně a navíc je to sakra roztomilé. Kdy naposledy někoho napadlo koupit mi něco takového, jako je pyžamo? Musím se nad tím v duchu pousmát. "Čtyři hodiny, to není tak zlé." Už jsem zažila horší noci. "To máme i dost času se trochu flákat, než vyrazíme za Dimytryjem." Napiju se kávy a tiše si povzdechnu. Jsem vděčná za ubezpečení, že je Alex v pořádku. To, že si ničí zdraví v márnici už mě zas až tolik netrápí. "Jsi hodná. Klidně může pracovat. Samy nevíme, kolik času nám to dneska zabere." Vlastně si teď ani nejsem jistá, jestli se mnou Zomba bude na schůzku s vlkodlakem chtít jít. Nejistě se na ní podívám. "Ale nemusíš se mnou chodit, jestli se na to necítíš. Zvládla bych to sama." Nechci jí přivést do nepříjemné situace tím, že jí donutím se hned sejít s jejím milencem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nepozorný milenec a pozorná „schovanka“, která jej doplňuje. Tahle domácnost, opravdu není normální a ty do ní pomalu zapadáš. Nakonec co normálního je nechat se dobrovolně znásilnit upírem před očima a s následnou asistencí milence? Co normálního jen a tom čistit rány nezletilé dívce po sexu se zvířetem a pak ji s ním brát na další rande. Tvé první probuzení a její péče s pohružkou smrti, je proti tomu skoro každodenní šedí. Dítko si tě dál spokojeně prohlíží a v jejím pohledu je něco z milence, co obdaroval milou kouskem prádla. Hodnotí tebe, hodnotí svůj výběr, je spokojený a v případě milence většinou očekává jistou odměnu za své snažení. Dítko vypadá spokojeně, ale po odměně se nesápe, místo toho tě nechává kávě, která se krátí čas, pokud má zůstat horká. Sama se pouští do lupínků, které si podle chroupání, taky nechce nechat rozmočit. Lžička, jak prodloužená ruka, slouží nejen k jídlu, ale také trochu prodlužuje gesta, když nad tvými obavami mávla rukou. „V pohodě, já se celkem těším, jak se ten chlupáč bude tvářit… ale když tu není Frankie, budu potřebovat pomoct.“ Lžíce jako věrný pomocník poklepala o lopatku, na kterou si dítko sotva pořádně dosáhne. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Přikývnu a nakloním se k ní. V jedné ruce držím šálek a druhou jí jemně vezmu za rameno a natočím, abych si mohla prohlédnout její záda. "Asi bude lepší to alespoň obvázat. Možná ještě před tím něčím namazat aby strupy nezatvrdly a nezačaly praskat." Rozhodně bych čekala, že takovéhle rány budou další den vypadat daleko hůř. Tedy, jsem si zcela jistá, že být to moje záda, tak se dnes stěží pohnu a když, tak u toho budu syčet bolestí. Musím nad Zombou a jejím tělem jen nechápavě kroutit hlavou. Její nechám i rozhodnutí, jestli se mnou chce za vlkodlakem jít. Samozřejmě jsem za její rozhodnutí ráda. Těším se na něj teď, po tom co jí udělal, snad ještě méně. Ne že bych se bála, že by mi ublížil. Dmitryj nepůsobil jako zabiják. Ale opět mi to připomnělo, že to není člověk a nesmím s ním jako s člověkem jednat. Alespoň ne ve všech ohledech. Upíjím kávu a přemýšlím. Ráda bych tuhle schůzku vyřídila rychle. Mohla bych se pak ještě třeba sejít s Willem, možná také něco zjistil. A nebo bych mohla zajít zkontrolovat Alexe do nemocnice. Už teď je mi jasné, čemu dám přednost. A práce to asi nebude. Proč to nikdy není práce? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvému doteku se nijak nebrání, naopak sama ještě se lžičkou v ruce stahuje ramínko a odhaluje tak lopatku, nakolik to Kitty dovoluje. Samozřejmě, jakýkoliv zásah na jejich zádech bude vyžadovat větší odhalení. Tvá fantazie míchaná se zkušeností, tě nějak připravila na to co Kitty odhalí, ale to co se ti nabízí k pohledu je nějak jiné. Vlastně spíš je to naprosto stejné jako jsi to včera opustila. Vymyté rozšklebené rány, které nejeví známy ani hojení ani zanícení. Však také odmávla tvé návrhy lžičkou se zjevnou lehkomyslnosti. „Potřebuju sešít, pak si píchnu sérum a bude to dobrý… donesu jehlu a niť, umíš šít?“ S otázkou lehkomyslnost končí a přes holé rameno se na tebe otočilo jedno zvědavé a trochu se obávají modré očičko. Zdá se, že přes všechno co její tělo zažilo, jí není jedno, jak to vypadá. Pohled je to krátký, čekající na odpověď, ale nechvátající hned k činu. Káva a lupínky mají dle všeho přednost. Na druhou stranu se zdá, že věc vašeho rande je pro ni už vyřešená a s její účastí můžeš počítat. Místo debat na toto téma se vrátila k lupínkům, tedy jen do chvíle, než se lžička zastavila uprostřed cesty a modroočka se znovu obrátila na tebe. „Jackie, myslíš, že by se někde dali sehnat takový větší kožený pytlíky s gumou nebo se šňůrkami?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Hledím na rány, které vypadají přesně tak, jak jsem je včera zanechala. Chvíli mi trvá než k mému mozku doputuje to, co po mě vlastně chce. "Počkej! Já ti mám zašít ty rány?" V hlase mi zazní nefalšovaná hrůza. Na střední, když jsme neměli moc peněz, tak jsem si někdy šila oblečení. Ale ušít sukni je něco jiného, než někomu sešít ránu na zádech. A že tohle bude spousta šití. "Zombo, já nevím, jestli to zvládnu." Přiznám bez nějakého vykrucování. Tohle bych skutečně raději nechala na Alexovi. Už jen z představy, že zabodávám jehlu do lidské kůže, mi běhá mráz po zádech. Tu představu nemůžu dostat z hlavy a moje nálada se okamžitě propadne někam k bodu mrazu. Chvíli mi proto trvá než zaregistruju její další otázku. "Jo, hádám, že asi jo." Kožené pytlíky? Ona mi nejdřív oznámí, že chce abych jí zašila záda a pak se chce bavit o kožených pytlících? Jsem notně konsternovaná. "Na co?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dray Walk, Švadlenka Hrůza a mráz očividně nezůstali uvnitř a pronikli i na povrch a do hlasu, však se dítko taky trochu ošilo. Možná právě z toho pramenila obava, kterou na tebe vrhlo její očičko. Ale určitě právě kvůli tomu ti lžička zase zuřivě gestikuluje, jako by dokázala zahnat nejen slova, ale i čas. „Jestli se ti do toho nechce, tak to nech být… já… klidně zajedu za Frankiem a dohoním tě v parku…“ Modroočko hned obranně nabízí řešení, ale z nějakého důvodu se zdá, že by ji byla varianta s tebou coby švadlenkou příjemnější. *** Jestli předchozí téma bylo mrazivé a očividně modroočko trápilo, to další co z modré hlavy vypadlo a dle všeho pod vlásky taky slušně šrotuje vede opět k hihňání, které se prohloubí, při tvé nechápavé otázce. „No mě napadlo, že kdyby se vzaly takové kožené pytlíky, tak by se dali Dmitrymu nasadit na tlapy, až na to zase skočí…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jsem vděčná, že nabízí i jiné řešení celé situace, protože do šití se mi skutečně moc nechce. Tohle bych raději nechala na profesionálovi. "Určitě bys chtěla aby to vypadalo co možná nejlíp. Vážně bude lepší, když to udělá Alex, já bych ti tam ještě nadělala ošklivé jizvy." Trochu se mi uleví. Při jejích dalších slovech se ale málem poliju kávou. Chvíli na ní zírám a pak se začnu strašlivě smát. Musím odložit hrníček. "Hele, takový kožený pytlík ti sešiju daleko radši než ty záda. Stačí, když mi seženeš materiál." Ta holka mě nepřestává udivovat. Ještě si ani nevyléčila zranění po jejich poslední...schůzce. A už přemýšlí nad další. Jeden jí prostě musí obdivovat. "Fajn, tak zavolej Alexovi, jestli tě sešije. Můžeme tam klidně zajet společně." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „No ty bych brala raději hotový, víš co… čím dřív tím líp.“ Smích není jen na tvé straně, ale i její hihňání se zlomilo do řehot. „Jen se asi nevejdou do kapsičky na kondomy…“ V něčem jste zdá se s tímhle stvořením podobné, vždyť část tebe na Setha taky nezanevřela, ba naopak. Zomba se stihla dosmát a začala si prsty utírat mlíko co ji teče po bradě a popravdě ukáplo i kočičce mezi oči. Lžičku a misku už naštěstí také odložila na stolek a tak její další gesto není vedeno miskou a neznamená další gejzír mlíka. „To tam budem dřív než to zvedne a alespoň se nebude moct vymlouvat… tak po snídani vyrazíme.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sleduju rozesmátou dívku a cítím, jak led kolem mého srdce opět povoluje. Vypadá to, že vlkodlak na ní udělal opravdu dojem a já se přistihnu při tom, že přemýšlím, kde by se dalo něco takového, co si představuje, sehnat. Moje myšlenky se opět začnou toulat kolem upíra. Dopiju kávu a zvednu se. "Jen se trochu upravím a obléknu a budu ready. Můžu si půjčit nějaké tvoje líčení?" Zeptám se ještě přes rameno, už po cestě do koupelny. Zavřu se v koupelně, dlaněmi se opřu o okraj umyvadla a chvíli se na sebe dívám do zrcadla. Rychle si vypláchnu pusu ústní vodou a opláchnu obličej. Najdu mezi Zombinými věcmi řasenku, tužku a černé stíny, ale na okamžik se zarazím. Neděláš to proto, že si myslíš, že tam ještě bude Seth, že ne? Skoro se zastydím. Samozřejmě, že neee. Dělám to...kvůli Alexovi. Umlčím všechny ty protivné hlasy ve své hlavě a rychle na sebe napatlám líčidla. Už je to dlouho, co jsem se opravdu snažila vypadat dobře. Když jeden pracuje u policie, tak na to brzy přestane mít chuť. Konečně vypadnu z koupelny a začnu pátrat po svém oblečení. Dneska večer to nutněmusím zapíchnout ve svém vlastním bytě. Nutně potřebuji něco jiného na sebe. A taky jsem tam dlouho nebyla. Chcípne mi kaktus. "Jak jsi na tom?" Zavolám na Zombu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zverimex Ta myšlenka se vynořila někde z hlubin tvého rozhádaného vědomí tak rychle, že jsi ani nestihla postřehnout, které z tvých vnitřních Já, ji má na svědomí. Dík spěchu, za který můžou spíše jiné myšlenky, než na zverimex jsi nakonec stihla kávu dopít ještě teplou. Na tvou otázku přes rameno ti odpovídají dívčí prsa s hlavou kočky z rubu a trošku zastřeným hlasem. „Pokud ti nevadí modrá…“ Jestli pokrčila rameny netušíš, to vzhledem ke zvednutým rukám zápasícím s tílkem poznat nešlo a nakonec jsi stejně zapadla do koupelny. Najít její šminky ti nedělá problém, nakonec jsou to zatím jediné šminky, které tu jsou a jsou doslova těžkotonážní. Na rozdíl od jiných dívek, je to ale u ní celkem pochopitelné. Tvář co na tebe kouká ze zrcadla tak není docela tvá a trochu spíše připomíná žalobce, soudce i kata v jedné osobě. A obhájce ne a né se najít, nakonec čím se hájit. Nedělám to pro upíra co mě chce působit bolest a kterého jsem ošukala v márnici, ale dělám to pro chlapa, který mě ve stejné márnici omámil, znásilnil, pověsil na hák a když jsem šukala upíra, tak mě ojel do zadku. Není divu, že do tohohle sporu se nevrhá ani advokát Ex offo. Takže to nakonec zbývá na tebe, ostatně na kom jiném. Když opouštíš koupelnu, narážíš přímo na modráska, který postává u dveří a bere si od tebe kliku. Znovu tak cítíš vliv nočních rozhovorů, jelikož nepochybuješ o tom, že jinak by se nijak nerozpakovala do koupelny vpadnout. Zomba zmizela v koupelně, nejspíš aby napodobila tvé počínání a ty míříš ke skříni. Její obsah ti ale přináší další překvapení. Stejně jako na nočním stolku i zde na tebe čeká několik balíčků. Od balení hned sedmi kusů spodního prádla a přilehlých podprsenek, tu máš i džíny a halenku. Stvoření očividně spalo mnohem méně než ty a nákupy na tvou maličkost vzalo ve velkém. Ten kaktus už stejně zdechl Kdo to byl?! Zombě to v koupelně trvá trochu déle, ale když vylezla má na sobě znovu dokonalou emo masku a míří rovnou ke zbrojnici.  |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ať už se dnes líčím kvůli komukoliv, při pohledu do zrcadla zjišťuji, že vypadám opravdu dobře. Dokonce pošlu sama sobě vzdušný polibek. Okamžitě se ale za to gesto zastydím a jsem vážně ráda, že to nikdo neviděl. Vyjdu z koupelny a málem vrazím do Zomby, která tam čeká. Zatvářím se trochu rozpačitě a nechám jí kolem sebe proklouznout. Jsem jí sice vděčná, že se mi pokouší dát soukromí, ale její pasivně agresivní chování mi taky není zrovna příjemné. Otevřu skříň a trochu překvapeně zjišťuji, že v ní sice nejsou moje džíny a moje tílko ale zato je tam sada zcela nového oblečení. Pousměju se. Svléknu pyžamo a naopak na sebe obléknu zcela nové spodní prádlo. Je trochu znervozňující, jak dobře Zomba odhadla i tuhle velikost. Má tě v oku. Klidu mi to nepřidá. Navlkéknu na sebe džíny a modrou halenku. Oceňuji, že nekoupila žádné šílenosti a myslela na to, že jsem pořád ještě ve službě. Halenka vypadá dobře i s mým podpažním pouzdrem. Počkám než se Zomba upraví a mezitím zbaštím rohlík se šunkou. Prohlédnu si modrou emařku a usměju se na ní. "Děkuju ti za to oblečení. To jsi ale neměla." Na okamžik zaváhám. "Přemýšlela jsem, že bych si sem přivezla nějaké svoje věci." Nadhodím trochu opatrně. "Mám doma všechno ještě naházené v kabicích a nejsem si jistá, jestli má vůbec cenu to vybalovat." K čemu utrácet zbytečně peníze za byt ve kterém stejně nebydlím. A Zomba s Alexem dělají vše pro to, abych odsud nemusela odcházet. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jak moc si tě asi stihla prohlédnout, když jsi byla v limbu, když jsi spala, když tě Alex pověsil na hák… má tě v oku, nebo tě má i v ruce. Nebo si i vypomohla tvým starým oblečením? Potřebovala to? Než ses vypořádala s rychlou snídaní a pohledem na emařku, Emoslečna se už vrací od skříně a podává ti náplň do tvého pouzdra. Nepochybuješ, že pod jejím ohozem se taky schovává slušné nádobíčko a dost možná i ta nemožně velká S&W. Proč vlastně ta opatrnost? Už pohled do mordých očí prozrazuje nadšení, jako bys ji právě slíbila extra sedu Emo žiletek v růžovém obalu. Nakonec její touha tě tu udržet je zřejmá. „Musela… v něčem chodit přece musíš, a když už jsem byla v krámě.“ Nevinné pokrčení ramen, ale nadšeně roztažené rty, se stáhly v želvičku a rázem je to ona, kdo něco nahazuje o poznání opatrněji. „Nooo, když mi dáš klíče, tak ti to můžu převést… teda až skončíme s Dmirtym.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vezmu si svoji zbraň a schovám ji do pouzdra. Radost v jejích očích, když zmíním, že bych se sem možná mohla přestěhovat úplně, je skoro hmatatelná. Přestů zůstává, stejně jako já, pouze v hypotetické rovině a kolem celé věci opatrně našlapuje. Proč? To se obě tak bojíme říct to nahlas? Tedy mě to stále přijde trochu hloupé, takhle se jim sem nasáčkovat, i když oni o to očividně opravdu stojí. Její strach by se zase mohl zakládat na tom, že bych si to nakonec přeci jen mohla rozmyslet. Hloupost. Ve skutečnosti tady už přeci dávno bydlím. Vesele se na ní usměju. "To bys byla moc hodná. Stačí mi doma posbírat pár věcí a v podstatě jsem připravená na stěhování." Příliš dlouho jsem si samostatnosti a vlastního bytu neužila. Ne že by zase bylo o co stát. Stejně smrděl vlhkostí a kolem oken zatékalo. Vypadá to, že jsme obě na setkání s Dmirtym připravené. Dokonce bych řekla, že se na něj Zomba těší. Při té myšlence mi přes rty přelétne hravý úsměv. "Ale možná s tím tak nespěchej. Myslela jsem, že tě s ním pak nechám o samotě." Obuju si boty a zamířím k výtahu, aniž bych čekala na odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvůj úsměv očividně potěšil, stejně jako slova, která vyvolala zcela zřejmou a jasnou reakci. Její ruka vyskočila dopředu s dlaní čekající na předmět doličný. Ostatně pomyslné klíče od tohoto bytu jsi už dostala, i když v jejich případě nejde o žádný kousek kovu. Tvá další narážka by teoreticky mohla vést k červenání nebo jiné podobné reakci, ale čertík převládl a vše se projevilo jen zazubením. „Však já si ho užiju, pokud se nechá. Ale prve musíme za Alexem a myslela jsem, že pak půjdeš pracovat, takže klidně zmáknu i to stěhování… teda pokud pro mě nemáš nějakou sledovačku nebo tak něco.“ Nic vám nebrání v odchodu, takže za chvíli už tě znovu vítá malé smějící se autíčko schopné převést mrtvolu a i bez onoho morbidního obsahu Zomba míří k nemocnici. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Rozesměju se. "Pravda, takhle budu mít alespoň čas sejít se i s Willem a probrat, co máme nového." Zalovím v kapse a dám Zombě klíč do ruky. Neptám se, jestli ví, kde mám byt. Je mi naprosto jasné, že to věděla už dávno. Sedím na sedadle spolujezdce a zamyšleně se dívám z okýnka. Opravdu se k nim hodlám nastěhovat? Pořád mi to přijde trochu šílené. Oni sami mají mezi sebou dost podivný vztah a já to příliš nevylepšuji. Mezi mnou a Alexem sice něco je, ale sama netuším, jak to popsat. A nevím, jestli tímhle krokem všechno ještě nezkomplikuju. A možná jen o všem zase příliš přemýšlíš. Ztracená v myšlenkách a pochybách si ani neuvědomím, že už jsem u nemocnice. A to jsem si ještě včera říkala, jestli se vůbec někdy za Alexem do márnice podívám, když už jsme náš experiment s upírem ukončili. Tak tady mám odpověď. Uvědomím si, že se vlastně hrozně na Alexe těším. "Tak jdeme, ať tě může dát do kupy." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro The Royal London Hospital, Parťačky Opravdu je to otázka, kterou má ještě smysl řešit? Kdo to řekl? Ono nestačí, že člověk má druhé a třetí myšlenky, ale když jim dává moc prostoru, jako by si začali žít vlastním životem. Ještě chvíli osamostatní se a dají si i jméno. Na druhou stranu otázka jejich vztahu je věc, která se pravdu nedá lehce popsat a tvůj vlastní komplikovaný vztah s Alexem to určitě nijak nezjednoduší, ale na to už je vlastně taky pozdě. Co je na něm komplikovaného? Ne vážně, s těma myšlenkama se musí něco dělat! Naštěstí, než si tvé druhé myšlenky začali říkat Annabell, nebo nějakým jiným horory proslaveným jménem, jste u nemocnice. Zomba parkuje a za chvíli už procházíte kolem Babrie v bílém a růžovou pošupkou, ze které na recepci nejspíš stojí kdekomu. Zomba mává, Barbie s dokonalým úsměvem také, ty dvě se zcela očividně znají, i když těžko říct, kdo si myslí, že Zomba je. „No jo, Alex si zas zapíchá…“ Uchechtnutí v jinak sterilním výtahu a už kráčíte studenou a nehostinnou krajinou suterénu k zakázaným dveřím. Už během toho jak se ke dveřím blížíte, všímáš si, že se Zomba vzdor okolní snižující se teplotě začíná rozepínat. U dveří samotných zjišťuješ, že jedny klíče od jejich království jsi zatím přece jen nedostala. Taky sis o ně neřekla Cvaknutí a jste uvnitř, moc se to tu nezměnilo, tedy pokud pomineš chybějícího anděla a přilehlé aparatury. Hlavní oltář je prázdný, na jednom z bočních leží nějaký holohlavý chlapík. Alexe nikde nevidíš a Zomba míří přímo k hlavnímu oltáři, mikina končí odhozená na nějakém pojízdném stolku a dva podivně buclaté kvéry klepli o desku stolu na který si sedla a začala si rozepínat kalhoty. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Parťačky Co je vlastně na našem vztahu komplikovaného? Něco na tom je. Kromě mé nejistoty, jestli tu vůbec nějaký vztah je, asi nic. Nejraději bych to probrala s Alexem, ale nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Nejsem si jistá, jestli by na mě nechápavě nekoukal, jestli by vůbec věděl o čem mluví. Navíc mi nepřijde jako typ, který by mě chtěl tahat do restaurace na večeři, nebo zařídit romantický víkend. A já přeci jen trochu té něhy potřebuji. Vejdeme do nemocnice a Zomba se pozdraví s peroxidem. Podívám se na ženu a v další chvíli se mi dostane jízlivé poznámky. Nevím, jestli to myslela jen na jednu z nás nebo na obě, ale dostanu chuť rozbít jí hubu. Naštěstí se ve výtahu ocitneme tak rychle, že nemám šanci. Rozhodně tam nějaký vztah je. Já jsem většinou celkem kliďas. Ale poznámka, nebo i jen představa, že bych s Alexrm byla jen kvůli sexu, mi zvýší okamžitě tlak. Já přece nejsem takový člověk. I když ten sex je opravdu dobrý. Jsem zmatená a rozpačitá sama ze sebe. Trochu mě překvapí, že Zomba má klíč i od Alexovy svatyně. Ale co jsem vlastně čekala jiného. Vzhledem k tomu, že teď má v držení i klíč od mého bytu. Vejdeme dovnitř a já se na rozdíl od Zomby, která už shazuje oblečení, trochu přiobleču. Nebo minimálně zatím zapnu bundu. Nedostatek spánku způsobuje, že jsem zimomřivá. Rozhlédnu se po katedrále, ale Alexe nikde nevidím. Zomba shazuje oblečení a já si jdu zatím prohlédnout holohlavé tělo. Čistě jen z nedostatku ostatních podnětů. Dneska je mi tu ale opravdu nějaká kosa. Rozhodnu se to trochu uspíšit. "Jdu se po něm mrknout." Brouknu a zamířím do zadní částí márnice. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro The Royal London Hospital, O pět v katedrále Takže Samara nebo Annabell. Zdá se, že už je to jen otázka času, když se nad jejími nápady začínáš zamýšlet. Ostatně představa Alexe a romantické večeře ve francouzské restauraci je také poměrně šílená. Popravdě řečeno, o tu něhu se zatím v tom podivném vztahu, trošku i proti tvé vůli stará právě to modromodré stvoření po tvém boku. Dívka na recepci, praktikantka, možná vysokoškolačka, která si našla dobrou a nenáročnou práci. Na jazyk se dere peroxid, ale něco ti říká, že v jejím případě jde o přírodní dokonalost, která muže přivádí do stavu erekce a ženy do stavu agrese. Možná proto cítíš to cuknutí v ruce, možná proto se ti změnil pohled, když Zomba vypustila svou poznámku. Možná proto při veselém těknutí očima tvým směrem zmizel úsměv a v očích se na objevil výraz nakopnutého kotěte. „… já to tak nemyslela…“ Šeptnutí, když se protáhla dveřmi výtahu sotva se začali otevírat. Ty máš tak důvod k žárlení… a ještě řekni, že nemá pravdu. *** Vnější dveře království povolují před drobnou dívkou s modrými vlasy a nakonec povolují i dveře do samotné svatyně. Má klíče, od něj a nyní i od tebe. Na druhou stranu, když vidíš že Alex nepovažuje za nutné vůbec dojít domů a odpočinout si, možná je to nutnost, pokud se o něj má starat, což očividně dělá. *** Dívka s modrými vlasy se svléká za tvými zády a ty míříš k plešaté mrtvole. Radší budeš očumovat nějakýho dědka, aby ses náhodou nekoukla na ní? Během chvíli chápeš, že plešatost malého japonce je opravdu definitivní. Pokrývku hlavy nikde nevidíš a tak těžko říct, jestli byl plešatý i před tím, než ho Alex skalpoval a odhalili kosti. Na rozdíl od minulých návštěv a práce na hlavní stole, je tohle tělo v celku. Od brady až po malého pindíka je čisto, žádná brutální jizva po otevření. Alex tu opravdu není, ani u oltářů, ani u umyvadla, ani u stěny vykládané schránami. Katedrála bez něj působí nějak neúplně, prázdně. Tvá pozornost se vrací k jediné živé bytosti, která už leží na hlavním oltáři. Vidíš její zcela nahé bledé tělo, ležící na bříšku na nerezovém podkladu. Až na tu polohu by sis ji snadno spletla s mrtvolou. Pravda s hodně extravagantní mrtvolou. Mrtvoly také většinou neobracejí hlavu, aby se po tobě koukli, když na ně promluvíš. „Kartu mám u mobilu, ale není třeba… Frankie má na dveřích tichý poplach, ví o nás sotva jsme prošli.“ Klíče za klíče? Tedy alespoň co se půjčení týče? Minimálně to tak znělo, zvlášť když vezmeš v potaz, pohyb hlavy naznačující směr k mikině. Ale krom možné nabídky je tu i druhá část, která tě od „bloudění“ zrazuje a ubezpečuje tě o jeho zbytečnosti. Zdá se, že rozhodnutí je na tobě, tedy pokud tě nehodlá odstřelit jednou z těch podivně buclatých věcí, které jako jediné leží vedle jejího těla. Nakonec je to však jedno, cvaknutí u dveří se ozvalo ani ne půlminutky na to a dovnitř vstoupil šílený profesor. Stačí ti jeden pohled, aby ti bylo jasné, že opravdu nespal. Zarudlé oči, strniště ještě o kousek delší než včera, rozčepýřené vlasy. Na plášti ke starým vybledlým a sepraným skvrnám přibyli nové, pravda spíše urousané či setřené, než že by svědčili o nějakých gejzírech. Trošku komicky působí, když si právě do toho hadru utírá ruce, zatímco trochu nepřítomně a trochu zmateně kouká po svatyni. Jeho pohled přelétl oltáře a zaměřil se na jedinou stojící osobu v místnosti. Malou chvíli s rychlostí geologických pochodu se výraz ve strhané tváři proměnili v něco podobného úsměvu. „Zdravím Jacquelin, copak vám sem přivedlo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nakonec ani nikam chodit nemusím, Alex se opravdu ukáže a na první pohled vypadá hrozně. Je jasně vidět, že opravdu nešel spát a že by mu pár hodin zcela jistě prospělo. Ale já nejsem jeho matka, abych mu říkala, že tohle je nezdravé a měl by si trochu odpočinout. Odolám proto nutkání mu něco vyčítat a jen se usměju. Hlavou kývnu k Zombě ležící na oltáři a zamířím k ní. "Mohl bys jí dát trochu do kupy? Máme práci a takhle tam jít nemůže." Zombino nahé tělo působí takhle, na pitevním stole, ještě děsivěji než normální. Bledé a pokryté jizvami. Skutečně Frankenstainovo monstrum. Teď tomu rozumím víc, než kdykoliv předtím. Neříkám Alexovi, co se Zombě stalo, pokud to bude chtít vědět, zeptá se jí. Opřu se o chladnout desku lokty a sleduju Alexe při práci. Chvíli váhám s tím, co se mu chystám říct, ale nakonec, tohle je asi poslední příležitost, kdy mu to můžu říct. Pokud se tedy nechystám udělat mu překvápkovou párty. "Mluvila jsem se Zombou o tom...že bych se k vám nastěhovala...úplně." Opět tím opatrným tónem jakým jsme spolu hovořily se Zombou. Opatrně našlapovat kolem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro The Royal London Hospital, Zomba a my dva Když ho vidíš, ani by tě nepřekvapilo, kdyby bral nějaké drogy na povzbuzení, na druhou stranu kdyby je bral, asi by nevypadal tak mizerně. Tak to přece funguje ne? Člověk by po nich měl být nabytí energií, fungovat, to co jde za tebou, spíš vypadá, že sotva drží pohromadě. Když pomineš ono drobné zpoždění, rychle následuje tvé kývnutí a pak i tebe, směrem k monstřítku na pitevním stole. Až na tu polohu je fakt skoro jako jeho jiné návštěvnice. Ale u nich by to, že zvednou hlavu a podloží si ji zkříženýma rukama působilo děsivěji. Další přikývnutí a znatelné ožití, sklonění, prsty zkoumající rány, dotýkající se kůže. Neptá se, jen zjišťuje rozsah škod, jako by to nebylo poprvé co ji dává dohromady. Vlastně podruhé, poprvé to bylo, když stvořil monstrum a podle všeho ji zachránil život. Úsměv ze strhané tváře na malou chvíli nahradilo zamračení, než se otočil a odešel od vás. Když se vrací, táhne za sebou vrzající stolek, znovu se usmívá a máš pocit, že si začal pobrukovat. Za malou chvíli už je opět skloněný nad Zombou a vyšívá. Opravdu je na drogách a právě nejspíš dostává svou dávku, jelikož sleduješ nejen jeho čiperné prsty, které pomaličku zavírají jeden ze škrábanců na její lopatce, ale i mnohem živější a méně zmačkanou tvář. Když jsi promluvila, v první chvíli skoro čekáš, že si tě vůbec nevšimne, že ses v tento okamžik ocitla mimo jeho svět. Ale trvá to opravdu jen tu první chvíli v druhé už přerušil štrikování a obrátil spokojenou tvář k tobě. „To je skvělý nápad, Jacquelin… bude to konfortnější, šikovnější, bezpečnější a zcela určitě i logisticky výhodnější… samozřejmě souhlasím.“ Nezdá se, že by o tom vůbec potřeboval přemýšlet ani diskutovat, prostě to přijal a podle všeho spokojený se obrátil zase k práci na stole. Můžeš dál sledovat jak pracuje, ale krom toho si nemůžeš nevšimnout i toho, že se o desku pitevního stolu opírá i jiný úd než tvé ruce. Pokračuje v práci, jehla se noří do kůže a zase vyjíždí ven, protahuje, přitahuje a nakonec zavírá první šrám na její lopatce. Ale místo toho, aby se prsty přesunuli k dalšímu, vidíš jak putují po jejích zádech dolů, až ke kříži na drobné oblinky a pokračují dál po lince která je spojuje i rozděluje mezi nohy, které se poslušně trochu vzdálili od sebe a uvolnili mu cestu. Stačí jeden pohled zpět k desce stolu a vidíš, že tlak v kdysi býlích kalhotách je už opravdu extrémní. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jakmile se pustí do práce, jako kdyby celý pookřál. Už to není ta ploužící se zombie, kterou byl ještě před pár minutami. Teď je naprosto soustředěný a dokonce vypadá při práci spokojeně. Pousměju se, když s takovým klidem přijme informaci o tom, že se k nim hodlám nastěhovat. Co jsem čekala, že snad řekne ne? Mohl by mi Alex vůbec na něco říct, ne? Pozoruju ho při práci a musím obdivovat jeho zručnost. Pak ale můj pohled sklouzne trochu níž a mě znepokojí, že ho to vzrušuje. To se mi potvrdí i ve chvíli, kdy dokončí práci na prvním drápanci. Jeho ruka klouže po tom bledém těle a já si tu náhle připadám nepatřičně. Možná jsem opravdu měla nechat Zombu jet sem samotnou. Jenže já jsem Alexe chtěla vidět. Trochu rozpačitě od stolu ustoupím. Jenže tady nemám kam utéct a jedinou další společnost by mi tu mohl dělat mrtvý japonec. "Alexi..." Trochu nervozně doktora oslovím. Trochu doufám, že ho vytrhnu ze zamyšlení a sám se vrátí k práci. Nechci být ten, kdo mu bude kazit...příjemnou chvilku. Taky ale nechci vidět, jak si to tady ti dva na pitevním stole rozdají. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro The Royal London Hospital, Vy dvě a oni dva Mohl by ti na něco Alex říct ne? Otázka, která ti proplula hlavou, snad jako by čekala na sborové přikyvování tvých dalších myšlenek včetně Annabell a Samary. Jenže stačí trošku jiný pohled na jeho novou energii a soustředění a do mysli se vkrádá jedna věc, ve které ti Alex dokáže říct ne, nebo spíše není schopen říct ano. Nemělo by tě to překvapit, vždyť nakonec právě proto, že si Alex není schopen pomoci, sis na vaše experimenty přála přítomnost Zomby. Však i tvé nechtěné vzpomínky, ti jasně dokázali, jak za tebe srdnatě nastavila vlastní klín. Skoro jako ozvěnu cítíš, její prsty, které tě hladili přitom, co ji Alex projížděl klínem. Možná nechuť koukat na ruku mizící za horizontem půlek, možná ozvěna vzpomínek, tě přiměla kouknout se blíž. Přímo do tváře, do očí Modromodrého stvoření. Kouká se na tebe a v jejím pohledu vidíš vyplašenost a nějak víš, že není vyplašená z toho co dělá Alex, ani z toho že to víš, protože to víš už dlouho přece. Nemusí se ozývat ani Samara, aby sis byla jistá, že důvod její paniky, je vaše noční debata. Bojí se o tvou reakci a s tím jak jsi ustoupila vidíš, jak panika narůstá i když je jasné, že dávat nohy k sobě nemá smysl. Vidíš, že Alexova druhá ruka odložila jeden nástroj a sahá po druhém, který hrozí protrhnout látku. V jeho tváři vidíš energii a ten podivně nepřítomný zápal. Už když trochu nejistě a možná i ne příliš nahlas vyslovuješ své jediné slovo, nějak víš, že k němu nepronikne. To by muselo být mnohem silnější, agresivnější a nejspíš i podpořeno nějak fyzicky. Místo něj reagují modrá očka, ve kterých se trochu rozpíjí řasa a fialová rtěnka. „Jackie… já… jestli chceš tak kartu mám v mikině, nebo můžeš… nebudu koukat… prosím nezlob se.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Na útěku Alex mě nevnímá, stejně jako už tolikrát se jeho mysl toulá bůh ví kde a myšlení přeberou jiné části těla. Nemělo by mě to překvapovat. Vlastně jsem měla něco takového předpokládat. Přesto, že bych se tomu pohledu ráda vyhnula, moje oči najdou ta dvě modrmodrá jezera. Panika, kterou v nich spatřím mě překvapí. I v téhle chvíli, spíš než na sebe, myslí na mě. Tohle mi opravdu není příjemné. Ne že by mi vadil fakt, že ti dva spolu spí. To já jsem ten, kdo vpadnul do jejich vztahu. Neměla bych tedy na Alexe uplatňovat nějaké vlastnické právo. Jen tohle prostě vidět nemusím. Přesto se nedokážu nedívat. Vidím, jak Alexova ruka zmizela za horizontem jejího zadečku a jsem ráda, že jsem se postavila sem, takže milosrdně nic víc nevidím. Přesto pro představivost příliš prostoru nezůstalo. Polknu a ještě o krok ustoupím. Sehnu se abych z mikiny vylovila kartu, kterou pevně stisknu v ruce. "Já...hmmm...počkám venku." Hlas mě zrazuje, otočím se na patě a velmi rychle vyrazím ke dveřím, kterými jsme jen před pár minutami vešli. Ať už se tady stane cokoliv, já u toho být nechci. Poslední metry ke dveřím skoro běžím a trochu se uvolním až ve výtahu. Takhle se nechat rozhodit. Nevím, která z nich mi to vyčítá, a je mi to jedno. Sama se stydím, ale prostě jsem nedokázala jen tak tam stát, nebo se snad dokonce připojit. V nemocniční hale si v automatu koupím hnusnou kávu a vyjdu ven před budovu. Alespoň mám čas, rozhodnu se zavolat tátovi a povědět mu novinky. I když ohledně té největší, což je moje stěhování, si najednou nejsem zdaleka tak jistá, jako jsem byla ještě před hodinou. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro The Royal London Hospital, Na útěku Panika v rozmazaných očích, když šaháš po její mikině. V kapse nahmátneš přesně to, co říkala, mobil, kartu a pak něco kovového připomínající tlusté pero, nebo vzhledem k okolnostem, robertka. Ale důležité je, že karta tam je. Poslední otočení s odpovědí. Člověk přece kouká na toho, s kým mluví. Pohled, který ukrajuje další část z prostoru pro představivost, i když vlastně ne tolik. Nakonec přece Alexův penis už jsi poznala víc než detailně. Už je venku a vnímáš i to, že obchází stůl, ve zjevném záměru vstoupit do svatostánku s modrými nebesy. Vpadla jsi do výtahu, jako by ti za patama hořelo a v mysli se ti objevila první výčitka. Jenže hned za ní se ke slovu dere Samara a je rozhodně ráznější: Srabe! Bojíš se a ještě ji tam necháš trpět. Výtah je ale nemilosrdný a s prudkým zhoupnutím zastavuje. Recepce se tu chvíli, co jsi byla dole, nijak nezměnila. Vzhledem k tomu v jaké jsi budově, ani nepřekvapí, že tu není žádný nával. Sem většinou lidé nepřichází jen tak, ani sem nechodí na návštěvu za příbuznými. Nezměnilo se ani mladé blonďaté sluníčko za recepčním pultíkem. Možná v popudu toho animálního odporu, bys čekala, že bude zahloubaná do obrazovky a řešit Fb nebo něco podobného. Místo toho ale reaguje okamžitě, jak ses objevila a zcela samozřejmě tě znovu oblažila zářivým úsměvem orámovaným blonďatou svatozáří a růžovou krajkou odspodu. Venku tě přivítal hluk města dorážející do areálu, nepřívětivá podmračená obloha. Káva z automatu samozřejmě není žádná sláva, ale přes jazyk přece jen dokáže přejít. Vyzvánění chvíli zkouší tvou trpělivost, ale nakonec se přece jen ozve známý hlas. Naštěstí z této strany nepřichází žádné novinky, které v těchto hovorech bývají spíše ty špatné. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Na útěku Jo, fajn! Možná jsem srab. Možná jsem měla nastavit vlastní tělo za to její. Jenže tyhle myšlenky mě napadají až když už je pozdě a já sedím venku před nemocnicí na vlhké lavičce. Když se ozve tátův hlas, všechny ty nepříjemné hlasy zapudím a soustředím se jen na ten jeho. Radostně mu vyprávím o své práci. I když moc není co. Řeknu mu, že jsem si našla přítele. Protože to zní daleko lépe, než, "ten chlap, co mě znásilnil". A řeknu mu i to, že se ke svému příteli stěhuji, protože nájem tady v Londýně je nepřiměřeně vysoký. Nevím, jak dlouho spolu mluvíme, ale hrozně mi pomáhá slyšet tátův hlas. Nevadí mi, že on žádné novinky nemá, ptám se na babičku, na našeho psa, i na jeho práci. Hlavně aby mluvil. Bohužel si užiju jen pár minut vytržení, protože tátovi začíná za chvíli hodina. Nakonec se s ním musím rozloučit a zůstanu na lavičce sedět sama. Dopiju kafe a rozhlížím se kolem sebe. Nálada, kterou mi rozhovor s tátou značně vylepšil, opět pomalu klesá. Štve mě, že vím, co se teď v suterénu nemocnice děje. Štve mě, že jsem tam Zombu nechala. A hrozně mě štve, že se Alex nedokáže ovládat. Možná jsem tátovi neměla lhát a tvrdit, že je to můj přítel, protože aktuálně bych ho s chutí nakopala do zadku. Ani jsem se nedozvěděla, kde je Seth. Pomyslím si otráveně a zakloním hlavu dozadu. Do tváře mi padají drobounké kapky vody a já čekám a čekám. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro The Royal London Hospital, Před recepcí Tak nehledej výmluvy a jdi na to, stejně se jen bojíš prvního kroku. Ale jak skočíš, už to pojede samo. Dobrá, další věc, se kterou se můžeš a asi nesvěříš tatínkovi. „Víš táto, mám novinku. Začala jsem slyšet hlasy…“ Ani ostatní tvé novinky nejsou zrovna snadné ke sdělení, tedy pokud by sis chtěla odpustit přetvářku a říct celou pravdu. Další věc je tvůj vztah s otcem, na který sis nikdy nemohla stěžovat. Jenže to zároveň znamená, že tě ten starší pán zná dost dobře, aby poznal, když něco neklape, když něco tajíš, zamlčuješ. A jak už to bývá, samozřejmě se ptá, netlačí, ale přesto ti zbývá buď vybalit pravdu což se ti zrovna nechce, nebo kličkovat. Ale váš vztah je opravdu dobrý a tak také pozná, kdy je to zbytečné a tak netlačí víc než přes míru. Takže i přes tohle drobné napětí mezi řádky je to dobrý telefonát. O to lepší, že doma na severu se nestalo nic strašného. Tak tu neseď jako jeptiška a padej dolů, vždyť ta holka vyletí z kůže strachem, žes utekla. Je to tou kávou, která fakt není nijak dobrá, nebo zamračenou oblohou? V každém případě když koukáš do její černé hladiny, máš pocit, že ten obraz v ní fakt připomíná Samaru. A není to jen to co ti ta její hororová tvářička říká, ale i tím co se ti honí hlavou po jiných kolejích. Lhala jsi otci, samozřejmě, ale byla lež to, že je Alex tvůj přítel? A ta chuť kopnout ho do zadku, nemusíš mít Samaru, abys věděla, že Zomba by ti řekla, ať to klidně uděláš. Londýn nezklamal, podmračené nebe a voda, která buď padá z nich, nebo se stráží někde v půli cesty a vrací se k tvé tváři. Cítíš jejich drobné facky, zatímco myšlenky dál krouží, jako by se chtěli vyhnout studni uprostřed ze které na tebe kouká Samara a čeká až skočíš. Jak dlouho chceš čekat? Až se stane co? A co Seth? Zomba tě ubezpečovala, že by ho Alex jen tak nezabil a jestli něco o svém šíleném příteli můžeš říct, tak mezi jeho zvrhlé a vášnivé choutky zdá se vraždění opravdu nepatří. A vyčítala bys mu to? Jak by ses pak vypořádala s mrtvolou, kterou pravděpodobně odstranil a zbavil tak nepříjemného problému tvého parťáka. Parťáka, na kterého momentálně pěkně pečeš a minimálně dneska ho vypečeš znovu, kvůli Dmitrymu. Jedna část tvého já skoro čeká, že jakmile na něj pomyslíš, objeví se Seth vedle tebe, nebo se ti rovnou zakousne do krku, který tak pěkně vystavuješ. Další tě peskují, jedny z důvodů zvráceností toho všeho, další pragmaticky kvůli slunci, které sice nevidíš, ale zcela jistě putuje někde nad mraky. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sedím na lavičce, do tváře mi padá studený déšť a moje nálada se pohybuje kolem bodu mrazu. Vážně máme tohle zapotřebí?! Samozřejmě, že ne. Má pravdu, ostatně jako vždycky. Proč taky nemůžu být tak rázná ve svých rozhodnutích, stejně jako...no dobře, Samara. Rozhodnu se jí pro jednou poslechnout. Skoro vyskočím z lavičky, zpátky na nohy a rázným krokem zamířím zpátky k nemocniční budově. Po cestě vyhodím nedopité kafe do koše. Projdu přes recepci, aniž bych se podívala na toho blonďatého anděla. Vážně si musí myslet, že jsem divná, když tady pobíhám jak cvok tam a zpátky. To mě ale v tuhle chvíli nijak netrápí. Ve výtahu trochu znervozním, protože dostanu strach, že pokud pojede příliš pomalu, tak by ze mě odhodlání mohlo vyprchat. Naštěstí se nic takového nestane a já plná zlosti vtrhnu jako divoká voda zpátky do márnice. "Alexi!" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro The Royal London Hospital, Zpět do katedrály Co si myslí nebo nemyslí Anděl netušíš, natolik poctivě ses mu snažila vyhnout byť jen periferním pohledem. Ale asi opravdu musí mít pocit, že jsi cvok, ostatně se ženeš jako bys měla za patama nějaké podivné temné stvoření s dlouhými vlasy. Ale spíše než strašidla za sebou a urputného nekoukání se na anděla, ses nejspíš přece jen měla trochu víc věnovat chodbě před sebou. Pomalost výtahu není to, co by zastavilo tvé odhodlání, ale vozík do kterého jsi doslova vrazila a div ho nepřelétla až k sanitářovi, to je něco docela jiného. Vozík to vydržel, zato pro tebe byl ten náraz docela tvrdý a skoro ti vyrazil dech. Vlastně je dobře, že se pohybuješ zrovna na patologii, vzorky tkání na rozdíl od původních majitelů nenadávají a sanitář se víc zajímá o to, zda jsi v pořádku ty. Dál už ti nic v pokračování steče temného sklepení. Tedy krom tvé chůze, lehce poznamenané oním karambolem a dvojice dveří, které tě nepustí dřív než přiložíš. S čekáním na pípnutí, bez řádného rozběhu, to prostě není stejné jako rozrazit lítačky. Ale ani to co vidíš není přesně to co jsi čekala, ale slova už vylétli z úst. „Ano, Jacquelin?“ Alex stojí za oltářem jak kněz při proměňování, skloněný nad deskou stolu, nad tělem ne páně, ale dívky. Dvojí pohled, který se k tobě zvedl je tak různý, že těžko hledat různější. Ten první z rozmazaných očí je směsicí hrůzy a úlevy, úlevy z toho, že jsi vstoupila a hrůzy z tónu tvého hlasu. Druhý pohled je naopak zcela klidný, trochu překvapený a očividně nechápající emoci znějící v tvém hlase. Čekala jsi mnohé sousoší či spíše souložení, které se nabídne tvým očím, ale dívčí tělo rozkládající se před tebou podélně od hlavy k patě a doktor, kněz stojící na opačné straně stolu vylučuje jakýkoliv možný průnik, pokud si tedy pod jejími žebry nevyřízl nový netušený otvor. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Narazila jsem si koleno, ale nenechám se tím nijak zbrzdit. Když už jsem se jednou rozhodla tomu čelit, tak mě nezastaví nic. Pohled, který se mi ale naskytne je něco zcela jiného, než jsem očekávala. Ve skutečnosti se mi strašlivě uleví. Moje fantazie mi vykreslila kde co. Trochu se uvolním a dokonce se za sebe začnu stydět. Hey, to není moje vina. Obě jsme viděly, co dělal, když jsme odcházely. Má pravdu, měla jsem plné právo čekat, že je tu najdu v horizontální poloze. Nesmím se tím nechat rozhodit. Rychle potřesu hlavou abych ze sebe ten nepříjemný pocit setřásla a pokračuji, už o něco příjemnějším tónem. "Omlouvám se. Mohl by sis prosím pospíšit. Máme ještě práci." Pokud atmosféra v místnosti byla před tím hustá, teď trapnometr vystoupal do závratných výšin. Hledím na ty dva, oni hledí na mě. Přesto, moje touha Alexe nakopnout se nijak nezmírnila. Bylo by skvělé, kdyby ten muž byl schopen vnímat obyčejné lidské emoce. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro S bolavou nohou a s horečkou ve tvářích rozrážíš dveře, rozhodnuta čelit všemu a nenechat se zastavit. Skoro bys přísahala, že nějaký hlásek v tvé hlavě v ten okamžik vybuchl smíchy a poprskal ti oči zevnitř. Rozmazané oči, ty modré kuličky v bílé výseči černých skvrn se třepou, když na tebe hledí. Dokud nevypustíš další slova, dokud se tvůj tón nezmění. Doslova cítíš úlevu, jako by balvan spadl z jejího srdce, skoro až čekáš, kde ten balvan vypadne nebo zazvoní o stůl či podlahu. Spolu s tím šutrem padl pohled i s celou hlavou a schovám pod modrou, se opřel o desku obětního stolu. Druhý pohled je stejně nechápavý od okamžiku kdy jsi vstoupila, minulo ho očividně jak tvé rozrušení, tak jakákoliv hodnota na trapnometru. Tvá další slova ho přiměla k lehkému úsměvu a přikývnutí. „Samozřejmě, Jacquelin, ještě chvíli.“ I tento pohled padá spolu se sklánějící se hlavou, znovu se soustředí na ruce, na prsty, nástroje a šrámy na štíhlých dívčích zádech. Zdá se, že zatímco jsi tu nebyla pokročil a nyní pracuje už na třetím šrámu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Skoro mám chuť se před Alexovým nechápavým pohledem schovat pod stůl. Jen abych mu nemusela čelit. Některé lidské emoce mu jsou zřejmě skutečně zcela cizí. Uleví se mi, když ze mě oba dva spustí zrak. Připadám si jako po zápase v boxu, a já rozhodně nejsem vítěz. Skoro mě to nutí otřít si zpocené čelo. A ten protivný hlas v mojí hlavě se nepřestává smát. Sklapni! Sklapni! Sklapni! Tiše jako myška se usadím na studenou nerezovou desku a s rukama složenýma v klíně pozoruji Alexe při práci. Musím se hodně ovládat abych ho nepobízela k rychlejšímu tempu. Nemůžu se dočkat až odsud budeme pryč. Jenže to se pak budeš muset ospravedlňovat před Zombou. Ozve se poťouchle. Kdo to byl? Pomalu začínám zvažovat návštěvu doktora. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Já ne… Skoro cítíš to pokrčení ramen uvnitř své hlavy, ale alespoň se přestala smát. Tedy jen na chvíli, než se zasmála znovu. Tedy pokud to není někdo jiný. Řekni Alexovi, určitě si s tebou na doktora zahraje. Usazená na desce stolu máš vše jako na dlani. Dívčí záda, zadeček. Doktorovy ruce, které jsou opravdu šikovné, soudě podle už hotové práce a rychlé jsou také docela dost, ale to tvé netrpělivosti nepomáhá. A stejně tak asi úplně nepomáhá to, co jsi předtím přes desku oltáře a dívčí tělo neviděla. Tedy to, že Alex je od pasu dolů nahý a zcela zjevně není unavený. Člověk až musí obdivovat, že na něm nejsou vidět žádné známky chladu, tedy kromě toho, že má kulky těsně přitažené ke kořeni. Možná je dobře, že nevidíš víc. Říká se přece, že chlap v ponožkách je směšný a jelikož je nikde nevidíš, tak tenhle je nejen v ponožkách, ale taky s kalhotama u kotníků. Při tom všem co vidíš, je na druhou stranu opravdu divné, že jsi je nalezla takto a ne jinak. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sedím na studené desce a jsem ráda, že je studená. Kdyby nebyla, tak pravděpodobně opět vzplanu vzteky. Teprve teď, z téhle pozice, jsem si totiž všimla, že Alex je polonahý. Koutkem oka mi začne cukat tik. Já ho zabiju. Samozřejmě, to jsem předpokládala. A tebe taky zabiju. Sklopím pohled ke špičkám svých bot a několikrát se zhluboka nadechnu a pak znovu vydechnu. Nutno říct, moc to nepomáhá. Opět se na něj podívám, jak se sklání nad Zombinými zády. "Alexi, byl bys tak laskav a oblékl si ty kalhoty?" Navzdory tomu, jak se právě cítím, tak se musím poplácat po rameni. Podařilo se mi zachovat naprosto neutrální tón. Dívám se na něj, tvář zcela zbavenou emocí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Seš jak rychlovarná konvice a to jsi tu včera řičela blahem nabodnutá mezi dva klacky, tak na co si hraješ? Zdá se, že ta bestie v tobě moc dobře ví, že jediná cesta jak ji zabít, vede přes tebe a tak si dovoluje. Ale nemusíš ani poslouchat ty další uštěpačné hlasy, které se nepyšní jménem, aby cítila, jak přitakávají. Vždyť jsi to byla ty, kdo v téhle katedrále rozjel orgie s upírem a nikdo tě přitom do zadku ani nekopal ani tě nechtěl zabít. Tedy vlastně ne, zabít tě možná chtěl Seth, nebo se o to chvílemi pokoušel a Alex tě sice nekopal, ale do zadku to bylo. Zatímco v tobě se odehrává hádka, Zomba dělá že tu vlastně vůbec není, od Alexe přišel další nechápavý pohled, první k tobě a se stejným překvapením oči padají dolů. Skoro jako by byl sám překvapen, tím kde se jeho kalhoty nachází. „Ale jistě, Jacquelin…“ Dodělal uzlík a odložil nástroje na dívčí záda a jal se plnit tvé přání. Za chvíli je hotov a znovu se chápe nástrojů. Tak nevím jestli je to lepší. Ta vlasatá potvora v tvé hlavě má bohužel pravdu, ten stan doslova křičí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro To přece byla úplně jiná situace! Snažím se v duchu překřičet Samaru i ty ostatní přitakávající hlasy. K čertu s nimi. Nemají být náhodou na mojí straně? Ne že mě budou podkopávat. Atmosféra v místnosti je ledová a nemá to nic společného s tím, že jsme v márnici. S tichým skřípěním zubů sleduji, jak si Alex obléká kalhoty. Vypadá při tom, jako kdyby nechápal, proč lpím na takových blbostech. Moc to ale nepomohlo, co? Ozve se uštěpačně. Obě mu koukáme do rozkroku. Ona se u toho ale narozdíl odemě v báječné baví. Měla jsem počkat venku. Vůbec jsem se neměla vracet. Sakra, vůbec bych se k němu neměla stěhovat! Jen si nic nenalhávej. Večer před ním nadšeně roztáhneš nohy. Ty děvko jedna. Mám chuť začít mlátit hlavou do stolu. Jen aby na chvíli zklapla. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jasně, úplně jiná… to jsi přece byla ta nadržená, co se nemohla dočkat, až do sebe narve upíří klacek. Tvé myšlenky a na tvé straně? Některé možná, ale všechny zcela určitě ne a která strana je vlastně ta tvá. Jako by nestačila ona, přizvukují ji i ty prudérní hlasy tvého moralistického já. Ne snad proto, že by měli stejný názor nebo cíl, ale pro tvou zpustlost, zvrhlost a celkový mravní úpadek. Skřípění zubů nepomáhá a proč s nimi vlastně skřípět, když oči necháváš tam, kde se pod látkou zcela jasně rýsuje bojová hlavice jeho torpéda. Koukáš na něj ty, moralistky odvrací oči, kouká Samara a podle toho hlásku, který se do tebe pustil, nejspíš můžeš přivítat i Annabell. Bojuješ s touhou mlátit hlavou o stůl, zatímco Alex vrhl nejistý pohled, jestli je vše v pořádku a pustil se znovu do šití. Možná že se snaží přijít na to, proč jsi tak vynervovaná nebo jen slyšíš ten křik v hlavě a skřípení zubů. Přestaň vyšilovat, o co se snažíš o žárlivost, sebelítost? Copak tě v Londýně potkalo něco lepšího. Dobrej sex, dobrej bejvák, milující… dcera a chlap co mu na tobě záleží, je vždycky připravenej a navrh ti toleruje, že chceš mít mezi nohama i jinýho. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nevím, kdo tohle řekl, ale donutí mě to se zamyslet. Navíc ten hlas přehluší všechny ty ostatní, uječené. Zatraceně, má pravdu. Měla bych být tolerantnější. Pochybuji, že by mi můj ex s takovým nadšením jako Alex umožnil, abych si zašukala s upírem. A ještě se k nám přidal. Měla bych mu tolerovat tyhle výstřelky. Jako třeba, že chce klátit Zombu? Jo, přesně tak. Když se na mě tedy Alex nejistě podívá, usměju se na něj, abych ho ujistila, že je všechno v pohodě. Sama před sebou se stydím. On za to přece nemůže, že je trochu...jiný. A špatně se ovládá. Musím se naučit brát tyhle věci takové, jaké jsou. Jen těžko můžu po Alexovi chtít aby se změnil, protože někde v koutku duše vím, že ho miluju právě proto, jaký je. Vážně ho miluješ? Ještě před chvílí jsi mu chtěla nakopat zadek. To se přece nevylučuje. Pohledem ještě jednou sklouznu k jeho stojáku. Nemůžu být překvapená, ani se na něj zlobit. Vždyť před ním leží úplně nahá dívka. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ne tvůj ex by se určitě nepřidal, těžko bys mu takový návrh mohla byť jen předložit. Zdá se, že žárlivost nejspíš patří do té empatické krabičky výbavy, která Alexovi nějak chybí. Úsměv za úsměv, pravda v jeho případě stále tak podivně nejistý, jako pohyb slepce v neznámé místnosti a pak už se opět věnuje práci na drobných zádech a hlubokých šrámech. Tvůj pohled padá znovu k vzedmuté plachtě kousek nad nerezovou palubou a s perspektivou, která se ti usadila v mysli, vidíš znovu, jak na něj dívčí tělo na stole působí. Jak je plachta napnutá a jak zcela odhaluje pevný stožár, který ji nese. Komu asi můžeš poděkovat za to, že je nyní schován pod látkou a ne v teple dívčí skuliny, po které zcela jasně touží. Chce klátit, to máš recht. Tebe, ji, v tuhle chvíli možná cokoliv a nejspíš si nechá i nakopat, když ho pak pěkně vyždímáš koule. Nová smířlivější perpektiva v tvé mysli, nevzala hlas ani Samaře, byť i ona je smířlivější o to hlasitěji povykují nesouhlasné zvuky od těch, které by tě posadili do kláštera. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tenhle hlas konstruktivní kritiky je mi čím dál sympatičtější. Rozhodně víc než Samara a Anabell dohromady. Nejde s ním nesouhlasit. Byla to Zomba, kdo ho odmítnul? Nebo to bylo jeho vlastní rozhodnutí? Asi se to nedozvím, protože tohle je snad poslední věc na kterou bych byla ochotná se jednoho z nich ptát. Raději se zaměřím na Alexovy ruce a pokouším se obdivovat jak šikovný je. Ale no tak, vždyť ty moc dobře víš, jak šikovný Alex dokáže být. Další výsměch. Jak dlouho to bude trvat, než začnu mluvit nahlas sama k sobě? Možná, že k sobě s Alexem opravdu patříme. Oba dva jsme cvoci. Ale nejsi tak šílená abys ho teď ojela. Máme práci! Rozuměno?! Nejdřív práce, pak zábava i tak jsem na tom s případem dost bídně. Seth mi příliš nepomohl a uvidíme, jak sdílný dneska bude Dmitry. Ani od něj ale nic moc neočekávám. V duchu si povzdechnu. Mám pocit, že stojím na jednom místě a pokouším se chytat kouř. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Trošku děsivé je, že hlas co ti přijde tak konstruktivní, patří právě Samaře, to co se změnilo je možná agrese v jejím hlase, výsměch, ale hlavně tvá perspektiva, tvé nahlížení na problém. Ale navzdory tomu poznání nebo možná právě kvůli němu, souhlasíš. Nehodláš se ptát a ani ona tě nepopouzí, zda něco bylo či Zomba odmítla jeho touhy, či on se opanoval. I pragmatický hlásek v tvé hlavě, vedený osobní zkušeností, dává poslední možnost na roveň zbožnému přání. A proč by sis měla něco takového přát?! A proč ne, však on u toho klidně může zašívat, stačí, když se budeš snažit. Náhlé příměří, které zavládlo zjevně neznamená, že s tebou bude vlasatá postavička z hororu ve všem souhlasit. Sleduješ dál Alexovi šikovné ruce, které se propracovali přes další škrábanec. Jak rychle čas utíká, když se někdo hádá sám se sebou. Zbývá poslední a tvůj pohled pořád poskakuje kolem nahého těla a zvednuté plachty. Seth ti sice rozšířil obzory, ale nakonec i vlastním rozhodnutím jsi z něj k případu nic nedostala. Pravda Dmitry se k věci stavěl poměrně ochotněji a to se ti ani nesnažil vecpat mezi stehna. Pohled padá na oblinky, na štíhlá stehna na dolík mezi nimi, kam se naopak vlk vloupat dokázal. A co teď asi tak napracuješ, stejně musíš počkat. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sleduji Alexe a cítím, jak ve mě roste nervozita. Nachytám se u toho, jak prsty bubnuji do nerezové desky pod svým zadkem. Prostě to musím brát jako fakt a nepokoušet se to změnit. Sice si ta slova několikrát zopakuji ale sama si nejsem jistá, že se jimi dokážu řídit. Nakonec sklouznu ze stolu, odložím bundu a zamířím k těm dvěma. Jdu obloukem abych Alexe nevyrušila. Děláš jako kdyby to bylo nějaké plaché zvíře, které uteče, pokud si tě všimne. Já se ale jen chci vyhnout tomu jeho zmatenému pohledu. Dostanu se za doktorova záda může to vypadat tak, že mu koukám pod ruce. Místo toho ale k němu přistoupím a paže mu obtočím kolem pasu. Čelem se opřu o jeho záda. Už nad tím příliš neuvažuji, jednou rukou mu vklouznu pod košili a putuju s ní nahoru po hrudi, zatím co druhá míří opačným směrem, do kalhot. Prsty ho sevřu a zachvěju se, když cítím, jak je horký a vzrušený. "Pokračuj." Šeptnu tiše, nechci aby přestal pracovat na Zombiných zádech, ale chci mu ulevit. Pomalu ho začnu honit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nepokoušet se to změnit, nepokoušet se to změnit, nepokoušet se to změnit… neplivat proti větru… Mantra, kterou sis rozehrála ve své mysli jen ty sama. Mantra v rytmu tvých vlastních prstů a jejich klepotu o lesklý nerez. Bubny přestali hrát, mantra se vytratila. Všiml si toho? Rozhodně nezvedá hlavu, nepřestává pracovat, nakonec sklouzla jsi lehce, tiše, žádné výkřiky, vrčení ani nasupené kroky. Pokračuje v práci, nesleduje tě. Pokud jsi lovcem a on zvěří, tak není plachý. Nebojí se tě, důvěřuje ti. Cítíš jen lehké škubnutí, když ses opřela čelem, přivinula se k doktorovi. Jen lehké cuknutí, než se tvé ruce vydali na svou pouť a on se opět uvolnil. Tedy ne všude, tam kam doputovaly tvé prsty je napnutý, horký, vlhký. Šeptáš své slovíčko, ujištění, že jeho prsty nemají přestávat pracovat na Dívce, zatímco ty tvé přejeli po kluzkém žaludu. Nepřestal a ty jsi začala, s tou vlhkostí klouže v tvé dlani a ty můžeš jen hádat, zda jde o jeho vlastní vzrušení, nebo i pozůstatek nějaké návštěvy. Prsty to nezjistíš. Kloužeš svou dlaní, tlačíš prsty, povoluješ, cítíš jak zatíná a povoluje svaly, jak kůň v boxu čekající na jeho otevření. Na svém těle, na svém čele, cítíš pohyby jeho těla, jak jeho ruce pracují ve svém vlastním rytmu, zcela nezávislém na tvém i na bušení jeho srdce. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Měla jsem trochu strach. Bála jsem se, že to na něj bude příliš, že by třeba mohl Zombu zranit. Ale jeho ruce jsou stále stejně klidné a stále stejně svědomitě sešívají rány na dívčiných zádech. Kloužu po něm prsty a přesto, že na něj v téhle chvíli nevidím, před očima ho mám v celé své kráse. Viděla jsem ho přeci už tolikrát, že je nemožné si ho zapamatovat. Uvědomím si, že mě tohle vzrušuje. Dokonce i přítomnost Zomby tomu dodává jiskru. Dech se mi zrychlí a já ho pevněji sevřu. Chci vědět, jestli spolu píchali! Ta otázka mě pálí ale ani za všechny prachy na světě bych jí neřekla nahlas. A existuje jen jeden další způsob, jak to zjistit. Povolím stisk a přesunu se. Teď před ním klečím a kalhoty, které jsem ho donutila si obléci mu sama opět rozepínám abych si udělala víc místa. Tyčí se přede mnou, připravený do akce. Skoro nábožně si ho prohlížím. Schovám žalud v dlani a jemně ho začnu líbat na kořen a jazykem přejíždím po koulích. Mám pocit, žes ho nechtěla TOLIK rozptylovat. Měla jsi mu jen ulevit. Na tom teď už nezáleží. Trochu se odtáhnu a konečně ho vezmu do úst. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nemusíš ho vidět, znáš ho už tak dobře, každý detail na jeho horkém povrchu. Cítíš jak ti buší srdce a není to jen tím co děláš, je v tom i dívka leží na stole před tebou. Vlastně je to podobné vzrušení, bušení srdce jako přináší sex či jiné zlobení na veřejnosti, v parku, v kině, ve vlaku, tam kde jsou jen kousek od tebe, cizí lidé. Když hlavou běží krom jiných otázek i ta, zda to poznali či nepoznali, zda vás nesledují. Opravdu, nebo jen hledáš výmluvu, proč to udělat? Samara se trochu vysmívá, ale rozhodně nezrazuje. Spíš naopak, provokuje. Znovu si potvrzuješ, že v tomto ohledu je Alex velice chápavý, i když je duchem jinde. Nijak se nepere o mizející ruku a sám ustupuje od stolu, dělá ti místo, byť ne příliš velké. Nakonec to jsi přece chtěla sama, aby nepřerušil práci a ruce nejsou natahovací. Víc místa už by sis musela vyžádat svým tlakem a přerušit jeho práci. Místa není mnoho, musíš si jeho nástroj natočit na bok, přičemž cítíš ten odpor napnutého údu. Až s žaludem na jazyku se můžeš povolit jeho přání a vklouznout do mezery mezi jeho tvrdost a tvrdost hrany pitevního stolu. Cítíš jak ti žalud klouže po jazyku, jak plní tvá ústa, snažíš se odpovědět na onu otázku, která tě přivedla do téhle úžiny. Necítíš chuť, kterou bys přisoudila zakázané úžince dívky za svou hlavou. Necítíš ani chuť, která by mohla patřit její lasturce. Máš svou odpověď a přesto není úplná, nevíš zda jej odmítla, či on se opanoval a stále zbývá ještě jedna lákavá skulinka, kterou mu mohla posloužit a která nezanechává stopy. Toho místa opravdu není moc, ne dost na to abys mohla ustoupit a nechat ho vyklouznout. Ustoupit může leda on a ty cítíš, že jeho touha jde opačným směrem a začíná pohybovat boky a pánví, cítíš jak začíná projíždět tvými ústy, sevřením tvým rtů, pohlazením tvého jazyka. Pokud nebráníš se, jeho touha narůstá a s tím i pohyb, iniciativa kterou v něm projevuje i naléhavost jeho počínání. Uprostřed toho všeho, uprostřed sevření jeho údu a pitevního stolu najednou cítíš prsty, které se lehce dotkli tvých vlasů, pohladili. Plaše, jako by ses pod jejich doteky mohla rozplynout jako dým. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Moje otázka zřejmě zůstane nezodpovězená. Možná je to tak lepší. Ve své pozici nemám moc místa k manévrování, ale to nijak zvlášť nevadí, protože je to stejně Alex, kdo převezme iniciativu. Nijak se tomu nebráním. V podstatě jsem najednou uvězněná mezi ním a pitevním stolem. Kdybych ho chtěla dostat z úst, musela bych Alexe odstrčit. Ve vlasech pocítím dotyk. Lehký, bojácný. Jako kdyby si nebyla jistá, jestli jí to vůbec dovolím. Dovolím. Jestli se má něco stát, tak by se to mělo stát právě mezi těmihle zdmi. Užila jsem si tu se Sethem, o co jiné by bylo užít si tu i se Zombou? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jedna otázka nezodpovězena, druhá visí ve vzduchu. Poslechl by Alex, kdybys do něj strčila, či by pokračoval bez ohledu na tvé protesty. Další otázka, která nebude zodpovězena, pokud neučiníš první krok. Cítíš, jak se stále větší touhou projíždí tvými ústy, cítíš že se sápe po vrcholu. Cítíš i něco mnohem jemnějšího méně důrazného, dotek ve vlasech, zprvu plachý, a když nejevíš žádný odpor, trochu jistější. Hladí tě po vlasech, možná jako utěšení, možná pro tu touhu se tě dotknout. Obojí pokračuje, každé v jiném rytmu, každé s jinou naléhavostí. Vnímáš pohyb za svým tělem, zdá se že teď už se nešije, buď je hotovo nebo jeden z nich již není schopen pokračovat. Cítíš jak drobné prsty putují kolem tvé hlavy, jak klesají na tvé rameno, hladí tě, vnímáš to přiblížení, dotek rtů na napnuté tváři, pod kterou se prohání Alex. Znovu vnímáš tu opatrnou plachost, polibek jako dotek vločky. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Byla jsem to já, kdo tohle celé začal, ale dle očekávání jsem nad situací velmi rychle ztratila kontrolu. Nemám kam uhnout a upřímně, ani bych uhnout nechtěla. Nemám ale ani prostor na to, abych Alexovi vyšla vstříc, takže pouze držím a snažím se zabránit tomu abych temenem hlavy tloukla o okraj desky. Cítím jemný dotek ve svých vlasech. Když mu nijak neodporuji, tak o něco jistější. Následný polibek na tvář mě překvapí, oči mám zavřené, neviděla jsem jí přicházet. Ale není to...nepříjemné. Spíš naopak. Dlaněmi se lehce zapřu o Alexova stehna, ne abych ho odstrčila, ale alespoň trochu zpomalila. Jeho úd si proráží cestu hluboko do mého krku a mírně mě dusí. Moc si ale neslibuji, cítím na něm, že už to nebude dlouho trvat. Teď by ho už pravděpodobně nedokázala zastavit ani smrt. Mám strach otevřít oči, mám strach se na Zombu podívat. Nechtěla jsem aby mě takhle viděla. Nakonec ale oči otevřu a zvednu je k ní, hledám ty modré oči. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ztráta kontroly, která netrápí, vlastně když si vzpomeneš na vše co se tu dělo, není to to, co tě k tomuto místu a jeho duši přitahuje? To, že svým rozhodnutím, činem, se oné kontroly vzdáš. Vždyť stačilo abys zůstala bokem a nemusela sis nyní dávat pozor, abys nemlátila hlavou do stolu. Mohla jsi mít vše pevně v rukou a vše řídit. Místo toho jsi do té pasti vlezla. Přesto nyní tlakem svých dlaní, žádáš alespoň kousek kontroly zpět, alespoň trochu víc prostoru a možností. Netlačíš silně, i když víš, že Alex nemusí ten malý tlak vůbec vnímat ve svém rozpoložení. Cítíš další dotek rtů na tváři, skoro u tvých rtů. Skoro bys přísahala, že se jazyk jak zloděj nepatrně dotkl tvého koutku. Cítíš, jak se její tvář opřela o tu tvoji. Máš stále zavřené oči a v ústech a krku kam jsi ho pustila se ti pohybuje rozpálené přirození toho šílence i doktora a ty čekáš, jestli tvou žádost vezme na vědomí a zároveň v to nevěříš. A přesto právě nyní poslechl a až s překvapivou odpovědí. Cítíš jak ustoupil, cítíš jak žalud proklouzl mezi tvými rty. Stále cítíš dotek její tváře na tvé a čekáš kdy se znovu objeví její rty, cítíš pohyb, cítíš i její dlaň která sklouzla po rameni níž po klíční kosti. Nakonec přece jen otevřeš oči, hledáš ty její, chceš otočit hlavou podle tlaku na tváři. V tu chvíli vidíš její tvář, rozmazanou v té těsné blízkosti, vidíš i Alexův penis, který právě vyklouzává z jejích úst a v zápětí se dotkl dychtivě těch tvých. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Cítím Zombiny rty, něžně se dotýkající mojí tváře. A Alexův úd, který už zdaleka není tak něžný. Zapřu se dlaněmi a k mému překvapení skutečně ustoupí a vyklouzne z mých úst. Oči mám stále zavřené, zhluboka se nadechnu. Myslela jsem si, že mi dá trochu prostoru a rychle mě o něj zase připraví. Když však otevřu oči, zjistím, že je to úplně jinak. Teď je to Zomba, kdo ho opečovává. Cítím, jak se ve mě něco pohnulo. Není to nepříjemné, očekávala bych zlost, nebo žárlivost, ale vlastně to není ani to. Vzrušil mě pohled na ní, jak ho, jen několik centimetrů od mé tváře, polyká. Polknu a když se opět přiblíží k mým rtům, hladově se po něm vrhnu. Je horký, tvrdý a lesklý slinami. Přeci jen se mi však v hlavě ozve tichý, majetnický hlásek. Budu to já, kdo bude polykat. Tohle je neuvěřitelně zvrácené. Vždyť je to jen pár hodin, co jsem Zombě tvrdila, že o ženy nemám nejmenší zájem. Ani o to s nimi experimentovat. A teď jsem se při pohledu na ní málem udělala. Něco je se mnou hodně špatně. Prsty jedné ruky svírám kolem Alexova kořene, nepřestávám ho kouřit. Druhou ruku ale natáhnu směrem k Zombě. Potřebuju cítit její dotyk. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Něco se v tobě pohnulo a překvapivě to není Alexovo péro a není to ani pocit, který jsi čekala. Vnímáš vzrušení, které tebou projelo a majetnický pud, ale jiný než kterého ses obávala. Vnímáš i hlásek, té hororové bestie, jak si při tvém náhlém pudu, při tvém zvlhnutí i zvrhnutí v očích těch nejmenovaných myšlenek v pozadí. Směje se, baví se. Jasně, že se s tebou něco děje, přestáváš hledat hnidy a užíváš si. Cítíš klacek ve své dlani, pevně ho svíráš jako dítě hračku, kterou mu chce někdo sebrat. A v první chvíli cítíš, že se o to Alex pokusil, znovu se pokusil opustit tvá ústa, zcela jistě aby navštívil ta druhá. Tvá ruka mu v tom zabránila a on se nebrání, zůstává v tvých ústech, vychází ti vstříc až cítíš své prsty narážet na rty. Snad jako oplátku tvého majetnického sevření, cítíš jak jeho dlaň stejně majetnicky spočinula na tvé hlavě. Cítíš dívčí ruku jak tě konečky prstů pohladila po krku a sklouzla níž a přes látku dál hladí. Vnímáš její rty, nesnaží se ti ukrást hračku. Cítíš její rty na tváři, na svém otevřeném koutku. Cítíš její jazíček, jezdící po tvých rtech i po pronikajícím těle. Tápeš rukou, trochu naslepo v náhlém obležení, nacházíš její tvář, její rameno. Už chápeš, buď nějak leží na stole, nebo ještě spíš stojí na opačné straně a je o něj překloněná a opřená hrudní. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Měla by ses s ní podělit. Já ale dneska chci být sobecká. Její jazyk klouže po mých rtech i Alexově chloubě. Prsty na slepo kloužu po její jemné pleti. Tohle je zvrácené. Ty jsi zvrácená. Vždyť je to ještě dítě. Stejně jako jsem já majetnická, tak majetnický je i Alex, stisk v mých vlasech zesílí. Jeho píst projíždí mými ústy až hluboko do krku a já mám poprvé v životě pocit, že se snad udělám jen z toho, že někomu kouřím. Pustím ho a rukou vklouznu do svých kalhot. Neměla jsem nějakou práci? Mám pocit, že celý můj svět se scvrknul na tu jednu jedinou potřebu. Nic jiného teď není důležité. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Přestaň moralizovat a dělej, udělej se … a zas takový děcko to taky není. Směje se, zlobí se když se ozvou myšlenky co chtějí apelovat na morálku, povinnost, nevinnost, sobectví, zatímco se tvé prsty prodrali skrz zapínání kalhot, skrz gumu kalhotek do mokra pod nimi. Cítíš jak tě to mokro vítá, jak stahuje tvé prsty to trhliny, jak sirény na ostrově je láká k blaženosti. Cítíš ruku která pumpuje tvou hlavou, ne že by ji narážela, vlastně tě chrání před nárazy do stolu, ale přesto cítíš ten pokyn, když vniká do tvých úst, jak jde mu ruka v ústrety. Cítíš ručku na své hrudi, která tápe po halence, která poradila si s knoflíčky. Cítíš prsty, které hladí kůži nad košíčky. Cítíš její tvář, jemnou pleť, která skrývá všechny stopy utrpení. Cítíš její rty u tvých i jazýček laškující s nimi. Cítíš jak píst opustil tvá ústa a cítíš na své tváři i svými prsty jak prudce naplnil její ústa. Stále cítíš jeho dlaň ve vlasech cítíš jak směřuje vaše hlavy k sobě, a nejspíš totéž děje se jí. Vzápětí znovu na tvé rudé brány klepe nedočkavý návštěvník, který zjevně užívá se střídání dvou sladkých branek, tak blízko sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Prsty se vnoří do toho horkého mokra, které mám v kalhotkách a já blaženě vzdychnu. Tedy vzdychla bych, kdybych neměla plná ústa. Zombina ruka už pomalu doputovala až do mojí podprsenky a já jí v tom nijak nebráním. Nelhala jsem jí, když jsem tvrdila, že s tímhle nemám zkušenosti. Možná škoda pro mě. Její drobné, jemné prsty jsou příjemnou změnou. Alex se opět odtáhne já sleduji, jak jeho úd mizí v Zombiných ústech. Teď jsem to já, kdo se k nim chtivě natahuje. Jemně ho kousnu do kořene a pak se přisaju na jeho koule. Jen na chvíli, než mi ho opět nabídne. Mezitím sama sebe přivedu až na okraj vyvrcholení. Ale otálím s tím, ještě ne, ještě nepřišla ta pravá chvíle. I tohle je pro mě novinka. Masturbovat před někým jsem nikdy nezkoušela. Je to zcela jiný zážitek než na co jsem zvyklá. A teď, když oba zjistili, že jsi ochotná do toho jít, tak ses jim k tomu prakticky upsala. Nastěhuješ se tam a budou to jedny nekončící orgie. Pro jednou to není výsměch. Ta mrcha se na to vyloženě těší. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Těší se o tom není sporu, směje se, když tvé činy prozrazují, že jste na podobné vlně. Tvé prsty, přítomnost těch dvou, zápas o kost, která není kostí. Slyšíš ten hlásek v sobě co pobízí tvé prsty: No tak ještě kousek, dělej, na co čekáš! Vnímáš jemné prsty, které se nederou do košíčků, ale kloužou po kůži co je přístupná, hladí. Cítíš její tvář na své, i přes ruku na své hlavě, ve svých vlasech sápeš se ke kořeni. Koušeš, saješ, jeho koule přímo před jejíma očima. Tak blízko, že jsi stejně nejspíš celá rozmazaná. Saješ, dokud neslyšíš to mlasknutí, když žalud opustí druhá ústa. Ochotně se pouštíš kulí a nastavuješ ústa, nedočkavci, který se hrne dovnitř. Cítíš druhou ruku chytající tvou hlavu, vnímáš intenzivnost každého pohybu i rty, které se náhled objevili u tvého ucha. Jazyk, který jemně škádlí, když tě kolem něj líbá. Vnímáš cukání v ústech a jen stěží vnímáš drobnou dlaň, která sevřela koule co jsi před chvíli sála a jako by její stisk, vytlačil jejich obsah do tvých úst. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zomba je tak blízko a mě se náhle vybaví vzpomínka, jen několik dní stará, kdy jsem nahá a spoutaná ležela v modrobílém pokoji a ona mi z tváře slízávala omáčku z nudlí. Teď taky líže, ale je to zcela jiný zážitek. A tentokrát ani neprotestuji. Cítím, že se Alex blíží vyvrcholení. Moje prsty se opět dají do pohybu a během několika vteřin se udělám. Zároveň s tím cítím, že i Alex začal stříkat. Cuknu hlavou dozadu a i přes odpor jeho ruky se odtáhnu. Část semene mi vystříkne do úst, ta druhá skončí na mé roztoužené tváři. A máš po makeupu) S pootevřenými rty si vychutnávám své vlastní vyvrcholení. Pomalu vytáhnu ruku z kalhot, prsty mám celé ulepené od svých šťáv. Těžce oddechuju, jako kdybych za sebou měla několik kol v ringu. Oči mám zavřené, nemůžu se podívat ani na něj, ani na ní. Teprve nyní začínám pociťovat stud. Přichází tiše a plíživě. Co jsem to jen udělala? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Užila sis, udělala sis dobře, všichni jsou spokojení, tak to nekaž! Nesměje se, ten hlas v tvé hlavě je někde mezi lenošivým tónem právě udělaného člověka a mezi nastupujícím vztekem, když slyší vyzvánět telefon od šéfa, který mu to chce zkazit. Jako plíček od ní cítíš tu bolest vzadu na hlavě, jak ses při svém chvatném odtažené klepla od nerezovou desku. Tentokrát se tvá snaha odtáhnout nesetkala s tak rychlým pochopením a není se čemu divit. Copak můžeš od chlapa chtít, aby vnímal, když právě stříká, zvlášť když je tím chlapem Alex. Přitlačil, když ti deska stolu už nedává možnost uhnout, cítíš jak ti jeho semeno zaplavilo patro a nejspíš jen nártu drobné dlaně, která se ti opřela o bradu, nepronikl dál. Možná právě i díky ní, vzápětí cítíš, jak se vzdaluje a opouští tvá ústa ještě se vzpínající a stříkající, nanášející nový makeup na tvou tvář. Cítíš žalud položený na rtu, cítíš jak z něj už bez síly vytéká bílé vyvrcholení. Oči máš stále zavřené a kdyby se ti vzpomínka nevybavila před chvílí, vybaví se ti nyní, když cítíš znovu její rty na svém obličeji. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nebudu si to kazit. Klečím na zemi, tvář pokrytou Alexovým semenem. Jeho horký úd stále cítím na svých rtech a do toho vnímám teplý jazýček, který mi něžně očišťuje tvář. Není to nepříjemné. Olíznu si rty a polknu semeno, které mám v ústech. Teprve nyní otevřu oči a vzhlédnu k Alexovi. Neměla jsem nic takového v plánu, ale asi jsem měla předpokládat, že se to zvrtne. I přesto ničeho nelituji. Otřu si svoji vlhkou dlaň o kalhoty a zapnu knoflík. Otočím svoji tvář směrem k Zombě a v té chvíli se její jazyk střetne s mými rty. To je nejblíž k polibku, co jsem se s ní kdy dostala. Probleskne mi hlavou. Vem to čert. Jestli jsem rezignovala na svoji důstojnost, nebo se prostě jen rozhodla prozkoumat své nově objevené já, těžko říct. V další vteřině ale sama sebe přistihnu, jak jazykem vnikám mezi její rty. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Hledíš vzhůru, do jeho tváře. On oči nezavřel, ten pohled, který jste mu poskytli, by zcela jistě dokázal rozpálit každého chlapa. Výsledek toho vzrušení nyní cítíš na své tváře, na svém rtu. Rozhodně neodpadá a nejspíš by stačilo málo k tomu, aby tohle nebyl konec. Přesto vidíš v jeho tváři, že to malé okénko racionality, ve kterém to lze ukončit a vrátit se k „normálu“ se pootevírá. Druhá tvář, je mnohem blíž, a pokud do ní chceš nahlédnout, musíš se nejen natočit, ale i trošku odklonit. Vždyť cítíš její jazyk, který klouže po kapkách na tvé tváři. Neodkláníš se, zůstáváš v té těsné blízkosti a tak cítíš, jak špička žaludu mizí z tvých rtů a místo toho k nim putuje jiná drobná špička. Vnímáš tu vteřinu vnitřní globální války, když ucítíš, jak ta špička přejela po tvém rtu, než se tvůj vlastní jazyk vydá po jejím a vnikne mezi její rty, které se k tobě přitiskli. Nebrání ti, její rty se dotýkají tvých a zůstávají otevřené, aby udělali dost místa hře, která probíhá mezi nimi. Její ruka zmizela z tvého výstřihu, dost možná i kvůli tvému natočení, místo toho cítíš jinou, která se dotkla tvé tváře. A nejen tahle ruka zmizela, zmizeli i ty, které před chvílí drželi tvou hlavu. Pronikáš jazykem mezi jemné rty, zatím co špička toho jejího sjíždím po tvém do tvých úst. Necháváš otevřené oči a tak vidíš její modrá přivřené očka, která se nesnaží na tu blízkost zaostřit, ale rozhodně se zdají spokojená. Někde hluboko v podvědomí, až pod úrovní knoflíku u kalhot, čekáš kdy váš polibek naruší další návštěvník, ale nepřichází a místo toho vnímáš jeho vzdálení. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nebrání se mi a ochotně polibek opětuje. Vnímám její rty na těch svých a cítím z ní chuť Alexe. Trvá to ale jen několik okamžiků, poté se odtáhnu. Dívám se do těch modro modrých očí a nechápu, kde se tohle ve mě vzalo. Ruka mi vylétne ke rtů,, jako bych si sama nebyla jistá, že jsem to opravdu udělala. Pak se rychle zvednu a dlaní si stírám kapky semene, které mi zůstaly na obličeji. Lehce si odkašlu abych našla hlas. "Já...hned budu zpátky. Omlouvám se." Spíš to vykřiknu ve chvíli, kdy prchám z místnosti. Tohle se jinak než útěkem nazvat nedalo. Zastavím se až teprve v Alexově koupelně. Dlaněmi se chytnu okraje umyvadla a hledím na svoji tvář v odrazu zrcadla. Trochu se ti to vymklo z rukou. Ale přiznej si, líbilo se ti to. Jak jen dokáže být tak klidná. Já mám pocit, že mi hlava exploduje. Tvář mám bledou, přesto na ní kapky semene září jako perly. Pustím vodu a rychle je smývám, spolu s makeupem, který jsem si tak pracně ráno nanesla. Černé linky mi kolem očí vytvoří stínové kruhy, takže vypadám trochu jako medvídek panda. Drhnu svojí tvář, až je celá rudý a poškrábaná. Tohle jsem přeci udělat vůbec nechtěla. Proč se tyhle věci vždycky tak zvrtnou? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro The Royal London Hospital, Dívčí experiment Hraje si s tvým jazykem, ovíjí jej, hladí špičkou. Vnímáš její chuť i chuť toho kdo navštívil obojí ústa a který v těch tvých nechal svůj dar. Jak dlouho to trvalo, chvilku nebo celou věčnost, těžko říct, ale když okamžik skončil, nastává druhý, ve kterém hledíš do jejích modrých přivřených očí, ve kterém letí ke tvým rtům místo těch jejích, tvá ruka. Slyšíš svůj hlas, jak se překotně omlouváš, zatímco stejně překotně chceš prchnout z katedrály. Máš pocit, že ti exploduje hlava, nebo že bys potřebovala papírový pytlík na dejchání. Teprve když se div nepřerazíš o zavřené dveře, tvůj překotný úprk končí. Samozřejmě, odložila sis a s tím sis odložila i kartu, kterou sis půjčila od Zomby a která ti umožňovala předchozí útěk. V tom záchvatu paniky, jsi na tu drobnost zapomněla a tak místo v koupelně končíš u neprostupných dveřích. Líbilo se ti to, tak nehysterči! Dveře před tebou, klíč k nim je za tebou, u hlavního oltáře. I přes překotnost tvého útěku, i přes explodující hlavu, tvé oči přece jen fungovali a tak víš co je za tebou. Oltář, Zomba která proto, aby se k tobě mohla přidat sklouzla nohama na opačnou stranu a tak nyní stojí ohnutá o oltář, zadečkem přímo proti tobě. Jenže se nemusíš bát, že její zadeček uvidíš, jelikož ti ve výhledu bude zaclánět ten Alexův. Vnímala jsi to okno, kdy jsi mohla přerušit jeho vzrušení, na kterém jsi zcela zřetelně sama zapracovala. Ale neudělala jsi to a začala ses líbat se Zombou, nabídly jste mu pohled na dívky, které si slízávají jeho semeno z obličeje, které se líbají, kde jedna nabízí vystrčený holí klín. Nejednoho chlapa by to přimělo k pokračování a co teprve Alexe. Jenže víš, že tě sice nečeká pohled na její zadeček, ale zcela určitě do vyplašených očí z tvého náhlého úprku. Přikulovaná k hraně stolu, jen vykloněná, ohlížející se ke dveřím. Přestaň tu holku už trápit, vždyť ji z tebe trefí… Nejsi jeptiška, už to konečně přestaň řešit. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zamčená Zrada! To, že u sebe nemám kartu mi dojde, když jsem dva kroky od dveří. Nijak mi to ale nezabrání v tom, abych stejně vzala za kliku a nezacloumala s ní. Čelem se opřu o studený kov dveří a zavřu na okamžik oči. Nemám odvahu se otočit, stejně mi ale nakonec nic jiného nezbyde. Pomalu se otočím a zády se opřu o dveře. Naskytne se mi tak pohled na Alexova záda a kus zadku. Chopil se šance. Asi jsem to měla čekat. Stojím tam, hledí, do těch modrých očí, které se za mnou otáčejí a netuším, co dělat. Zbytečně tý holce ubližuješ. Řekni mi něco, co nevím. Udělám k ní několik rozpačitých kroků. Obejdu stůl i Alexe a kleknu si před ní. Promiň. Naznačím rty omluvu a znovu jí políbím. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro The Royal London Hospital, Dívčí experiment Nechopil se šance, to ne. Jestli se něčeho chopil, tak dívčích boků, když se do ní vklínil. Vidíš její pohled, zmatený od utrženého polibku, vyplašený, že se něco pokazilo. Nejistý, když děláš své první váhavé kroky zpět. Překvapený a nejspíš šťastný, když místo k odložené bundě a kartě, míříš ke stolu, k ní. Usměv, když si klekneš a naznačíš své: Promiň. Znovu cítíš její rty, které ti ochotně nechala. Ne dravé, spíše nejisté, jako by nechtěla udělat nic co nechceš a jen vycházela vstříc. Vnímáš pohyby, při kterých se její rty tisknou víc k tvým. Pohyby procházející celým jejím tělem. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tohle je šílené. Oči zavřu, je to moje snaha odříznout se od téhle podivné situace ve které jsem se ocitla. Dál jí ale líbám, nijak divoce, spíš jen ochutnávám její rty. Jedrnou rukou jí vklouznu do vlasů a přitáhnu si jí k sobě blíž, tou druhou jí chytnu za ruku. Propletu svoje prsty s těmi jejími. Já skončím v pekle. Cítím, jak se její drobné, štíhlé tělo otřásá pod Alexovými přírazy. Stačí okamžik nepozornosti, jen pomyslím na to, jak jeho tvrdý penis klouže její úzkou kundičkou a celá se zachvěju blahem. Vidíš? To je mnohem lepší. Nevzdoruj, nebraň se tomu a užij si to. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Snaha odříznout se a místo toho s uzavřením jednoho smyslu, ty ostatní vnímáš intenzivněji. Například doteky, rty, které se nechávají líbat a pak líbají, dotek špičky jazyka, který je schován za nimi, jako by čekal, jestli je zván do tého hry. Vlasy, kterými pronikají tvé prsty. Prameny, které končí v jamce mezi prsty. Přitáhnout ji příliš nemůžeš, jen trošičku, ale to nevadí. Její dlaň o něco drobnější než ta tvoje, jemná i zbrázděná zároveň, dík jizvě na nártu i v dlani. Rytmický pohyb, který nabírá na síle, s každým pohybem tvých rtů. Zvuk, to mlasknutí, když se potkají vaše rty. To plesknutí, když Alexovi boky narazí na její zadeček. To mlasknutí, které stejně jako z její, by mohlo vycházet z tvé kundičky. Slyšíš, hučení jeptišek v tvé hlavě, které tě zaklínají vším od pekla po kriminál. Slyšíš, povzbuzení ať nedbáš na nic a užiješ si vše, naplno, do poslední kapky. Vždyť ať už nebe nebo peklo, všechno je daleko, ale tohle je tady a teď. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Všechny ty vjemy se mi slévají do jednoho příjemného, ale velmi rozpačitého proudu. Jediné, co mě v tuhle chvíli drží na místě, je Zomba a to, že jí nechci zase ublížit. Vidět ten nešťastný výraz v jejích očích mě vlastně zraňovalo úplně stejně, jako jí můj odchod. Pootevřu rty aby se naše jazyky mohly setkat. Většina lidí takhle experimentuje na vysoké škole. Já taková nebyla, ale někdy to dohnat prostě musím. pomalu se od ní odtáhnu, pustím její hlavu ale stále jí držím za ruku. Rozpačitě se na ní usměju. Doufám, že to Alex brzy ukončí, i když podle intenzity s jakou přiráží bych si typla, že není daleko od vyvrcholení. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Samara překvapivě mlčí, ale možná jen podřezává jednu jeptišku za druhou, na vlně příjemných pocitů. Otevíráš rty, necháváš znovu svůj jazyk překročit hradby a potkat se s jejím. Vnímáš všechno, od drcání, které přichází z druhého konce jejího mladého těla i jemné klepnutí špičky jazyku, stejně jako dotek rtů, když se stáhli kolem toho tvého. Lehce, pomalu ses odtáhla, snad abys ji nevyplašila. Ji nebo sebe? A co dělá Samara, kde jsou jeptišky, které by křičeli, jaké zvrhlosti to děláš. Jako by snad líbání téhle dívky bylo horší než osedlat si upíra a nechat si zdevastovat klín. Díváš se do její tváře, usmíváš se i když možná stejně plaše a nejistě jako ona. Přes modrý obzor jejích vlasů, vidíš Alexe se houpe, vzdaluje se a zase naráží. Slyšíš to pleskání, které ti dokresluje ten pohyb, který už nevidíš přes modrý horizont. Plachý úsměv, ret která se stáhl pod ret, špička jazyka která po něm přejela, jako by chutnala. Držíš její ruku, ale druhá se pohnula. Natáhla se k tobě, tam kde je stále rozepnutá tvoje halenka. Ne překotně, ne rychle dotkla se kůže, sklouzla jamkou až k dalšímu knoflíčku. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jako zhypnotizovaná sleduju pohyb její ruky. Na okamžik přemýšlím, že bych se odtáhla ale nakonec to neudělám. Jen se dívám jak pomalu rozepíná jeden knoflík za druhým. Vždyť mě už nahou viděla. Tak proč se stresovat? Přesto cítím nejistotu. Jistě, viděla mě, nahou i polonahou. Ale nikdy jsem neměla pocit, že by to bylo tak sexuální, jako v téhle chvíli. Navlhčím si rty. "Zombo..." Ztichnu, protože vlastně sama nevím, co jsem jí chtěla říct. Ať přestane? Ať pokračuje? Je to asi jedno, volnou rukou jí začnu s rozepínáním pomáhat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Samara dál mlčí, možná vraždí jeptišky, možná jen čeká, jak se vše vyvine. Alex buší na branky Zombiny komůrky. Zomba pomaloučku rozepíná knoflíček po knoflíčku. Dva, víc není třeba, aby halenka se otevřela a odhalila podprsenku, kterou ti koupila. Tvá slova ji vyrušila nebo dál pokračovat ani nechtěla? Neodpověděla, na co také, když jsi nic vlastně neřekla, jen otevřela oči a podívala se do tvé tváře, do tvých očí, bojácně a zvědavě. Je napjatá a není to tím, co dělá Alex a asi ani tím, že by tě mohla vidět nahou, ani jedno pro ni zcela určitě není nové. Přesto vidíš to napětí a zvědavost, nepokračuje v rozepínání, místo toho cítíš znovu její prsty na své hrudi. Nad linií prádla, které ti koupila. Jede po tvé kůži, nedotýká se ho, jako by ho jen obkreslovala. Když se tvá ruka pohnula k dalšímu knoflíčku, usmála se. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Modrovlásčiny prsty kloužou po mé hebké pokožce, jen kousíček nad hranicí okraje spodního prádla. Nesnaží se nikam dobývat. Já ale stejně pokračuji v rozepínání halenky. Teprve když už žádný knoflík nepřekáží, nadzvednu se, protože do téhle chvíle jsem seděla na patách, a náhle se ocitnu opět jen pár centimetrů od jejího obličeje. Nesnažím se zaostřit, naopak oči přivřu a opět se pohroužím do polibku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Neútočí, nesnaží se dostat nikam dál a ty se nebrání, naopak rozepínáš obranu čím dál víc, až nakonec zbývá jen ta, kolem které si hrají její prsty. Zvedáš se, přibližuješ se a cítíš jak při tom, jak si jdeš pro polibek, její ruka cestuje s tvým pohybem. Ty jdeš nahoru a ona dolů, ty jdeš blíž a prsty ještě trochu víc klesají. Vaše rty se potkali a její prsty si hrají kousek pod pupíkem. Přesto stejně jako před tím, ani nyní neútočí na látku, nesnaží se ji překonat ani podlézt. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jsem Zombě vděčná, že se nepokouší útočit. Její doteky jsou příjemné, ale u toho to může zůstat. Vlastně si ani nejsem jistá, že bych chtěla dál pokračovat. Celá tahle věc je pro mě prostě příliš nová. Jediné, co chci, tak jí být nablízku. Aby se nebála, že od ní, nebo snad dokonce před ní prchám. Vychutnávám si její rty a snažím se příliš nemyslet na to, jak divná tahle celá situace je. Teď už tady chybí jen Seth, který by mi to udělal do zadku a nemělo by to chybu. Skoro mám nutkání se rozhlédnout, jestli tu upír opravdu někde neokouní. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Bingo! Já věděla, že když shodíš ty trapný kecy „neměla bych“, tak se ti to líbí… chtěla bys, aby tě teď nabral, že! Slyšíš řehot ve své hlavě. Slyšíš, tu bestii jak se směje celá od krve jeptišek, jejichž těla háže do studny. Slyšíš výkřik, který není její, není ani tvůj, je v ní syrovost i uvolnění. Patří Alexovi, který zjevně ukončil své dobývání. Cítíš její prsty, které pořád čekají na pozvání, nebo si jen hrají. Cítíš její rty, když pohyb polibku přešel v lehké sevření tvého rtu. Cítíš její zuby, nekouše silou, jen svírá znovu a znovu, slaběji a slaběji. Stejně jako její prsty, které jsou pořád propletené s tvými. Cítíš její dlaň položenou na tvém břiše. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ona jásá a já se pokouším nepropadnout do země studem. Může se člověk stydět sám před sebou? Já toho očividně schopna jsem. Ta potvora má ale zase pravdu. Jo, Seth je to, co tomu chybí. Naštěstí to vypadá, že nikde poblíž není. Uslyším Alexův výkřik, který může znamenat jen jediné. No, ještě by ho mohl někdo vraždit, ale to je nepravděpodobné. Velmi pomalu, abych jí nějak nevyplašila, se odtáhnu. Usměju se rozpačitě na Zombu a jak se vzdaluju, její dlaně opouštějí mé tělo. Pomalu se zvednu a odstoupím od ní. Kolena se mi klepou a to si nemyslím, že bysme dělali až tak hrozné věci. I tak jsem ale otřesená. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Chtěla bys, aby ho Seth vraždil? Ne to ani není otázka, jen pokračuje ve svém řehotu. Očividně ji posedla dobrá nálada, jako by to byla ona, kdo se právě udělal a ne Alex. Ale dost možná ji tak uspokojili ty mrtvé jeptišky ve tvé hlavě. Cítíš, jak ses odlepila od drobné dlaně, která ti nijak nebrání, ani se nesnaží tě následovat. Nechává tě zcela volně vyklouznout z prstů i ze rtů a když vstaneš vidíš její pohled. Ano vidíš v něm obavu, jak zareaguješ. Stejně tak tam vidíš i napětí, které ji nejspíš nakonec donutilo narušit prodlužující se ticho. „Já… asi bysmě měli skočit na ten chlast… platím já.“ Jestli to zas poděláš, tak ti už fakt zakroutím závitem! |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Připadám si otřesená, i když se vlastně vůbec nic nestalo. Odstoupím a uhnu před Zombou pohledem. Roztřesenými prsty si začnu znovu zapínat halenku. Na její slova krátce přikývnu. "Radši vyrazíme. Máme spoustu práce." To je dobrý nápad, budu myslet na práci a na ukřižovaného vlkodlaka. Rozhodně mi to přijde bezpečnější, než přemýšlet o tom, co se právě stalo. Už teď mě ale děsí to, že než se dostanu k práci, tak budu muset sednout se Zombou do jednoho auta. "Uvidíme se večer, Alexi." Hodím na sebe bundu a konečně, teď už vybavena kartou, vypadnu ven. Potřebuju si zapálit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro The Royal London Hospital, Zpět do práce? Už zase začínáš … no tak pohlaď se, dokud cítíš její dotek… přece ti neublížila ne? Samara už se nesměje, zase protáčí oči v sloup a nesouhlasně mručí. Zomba zatím nepanikaří, i když asi tvé uhýbání pohledem a roztřesení také nepůsobí nejlépe. Spěšně se oblékáš, zahaluješ to co jsi sama odhalila, oblékáš bundu, která se stala tvou pastí v této místnosti, když jsi chtěla drhnout. I když se snažíš uhýbat pohledem, vnímáš zbytek osazenstva v místnosti. To jak se Zomba měla tendenci zvednout, jak ji Alex rukou přitlačil zpět ke stolu. Jak z ní vytáhl penis a vzdálil se od ní. „Vy jste obě najednou hrr… necháte mě, prosím, dokončit moji práci?“ Vnímáš i injektor, který vytáhl a v jehož skleněné části je cosi modrého. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro No jistě. Zomba, ještě pořád nemá sešitá záda. Probleskne mi hlavou při Alexově poznámce. Tak nějak mi vypadlo, proč jsme sem vůbec šly. "Fajn. Tak si pospěš." Zahučím, možná trochu nerodněji než jsem měla v plánu, a konečně vypadnu z márnice ven. Poslední dobou se čím dál častěji uchyluji k neurvalému chování. Prostě proto, že najednou nevím, jak jinak reagovat. Takhle tě Jack ale maminka nevychovala. Pokárám sama sebe a v další chvíli se začnu obhajovat. Jo, ale taky mě nikdy nepřipravovala na takovouhle situaci. Zhluboka se nadechnu chladného venkovního vzduchu a okamžitě toho zalituju. Zapomněla jsem, že jsem uprostřed Londýn. Když už jsem ale v tom dušení, tak si zapálím cigaretu. Jestli to takhle půjde dál, tak ze mě zase bude kuřák. Prolétne mi hlavou myšlenka. Těžko říct, jestli je menším zlem kouření, nebo to, že se nehodlám vzdát tohohle podivného vztahu. Pokuřuju a netrpělivě sleduju vchod nemocnice, kdy se konečně objeví Zomba. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro No přece si užít… Samozřejmě slyšíš to pochechtávání, když si hororový hlásek v tvé hlavě, nemohl odpustit nejapnou poznámku. Venku to opravdu není žádná sláva, ale alespoň už přestalo poprchávat a na nebi to přece jen vypadá, že si užijete i sluníčka. Zapaluješ si a v obláčcích kouře se ti zase honí myšlenky. Jak varování, podobně moralistické, jen tentokráte varující před kouřením s zdravotním následkům, tak tvé milované černovlasé společnice. To druhé kouření je menší zlo. Naštěstí se s touhle milou osobou nemusíš hádat moc dlouho, jelikož během chvíle z recepce vyběhla Zomba. Ještě ve dveřích zamávala blonďatému andílkovi za přepážkou recepce. Když doběhla k tobě, tak má znovu ten napjatý výraz, ve kterém se zrcadlí všechny modré pocity. Tedy do okamžiku, kdy ta modrá kukadla zabodla někam doprostřed tvého těla. „Já… ty… všechno v pohodě?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Dva zcela protichůdné pocity se srazí v mé mysli, když Zombu uvidím. Na jednu stranu je to radost, že můžeme konečně vyrazit dál, na druhou strach, nechci s ní teď být o samotě, a už vůbec nechci mluvit o tom, co se právě tam dole stalo. Típnu cigaretu a chabě se na ní usměju. "Všechno v pohodě. My jsme v pohodě. Nedělej si starosti." Řeknu hlasem, který nedává možnost dalším otázkám. Ani jsem netušila, že jsem něčeho takového schopna. "Bylo to...příjemné. Ale teď už vážně musíme vyrazit, ať na nás Dmitry nečeká." Dodám jedním dechem, abych jí alespoň trochu ubezpečila, že se na ní skutečně nezlobím, a že neudělala nic špatně. Pak už ale bez dalších slov zamířím k autu. S radostí teď budu čelit vlkodlakovi. Vlastně bych teď s radostí čelila i hordě vzteklých upírů. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Mluvíš hlasem, kterým chceš dát najevo, že není třeba nic říkat a hlavně na nic se ptát. Však sama v zápětí, na jednu nevyřčenou otázku odpovídáš. Přesto vidíš, to pohnutí, to nutkání na straně Zomby, něco říct či snad udělat. Už zbývá jen čekat, co to bude, ale překvapivě nic. Ať už z obavy aby něco nepodělala nebo z jiného důvodu Zomba ono nutkání utišila a sama vyrazila k modrému mini. … Jak teď můžeš myslet na grupáč… Slyšíš své hororové já, jak se pochechtává a kroutí hlavou, zatímco se také blížíš k tomu malému zázraku na kolečkách, který ti náhle připadá opravdu maličkatý a těsný. Teprve za volantem to Modromodré stvoření nevydrželo a vyprsklo smíchy. Se smíchem na rtech se najednou natáhla směrem k tobě, tvým nohám, kolenům. Máš právě tak dost času rozehrát si všechny možné scénáře a reakce, než klapne západky přihrádky a drobná dívčí ručka, která tak jemně hladila tvé tělo, do ní sáhla a vytáhla nerezovou placatou maličkost a podala ti ji. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nasednu do auta, které mi najednou přijde strašlivě malé. Pomalu mám pocit, že tady nemůžu dýchat. Pečlivě se vyhýbám pohledu na Zombu. O to větší šok pro mě je když se dívka začne chechtat. S trhnutím se k ní otočím a pár vteřin na ní nechápavě civím. Když se natahuje k mým nohám, ani nemám sílu nějak zareagovat. Což je asi štěstí, protože Zomba v další chvíli vytáhne z přihrádky placatici. Chvíli se na ní dívám a hlavou mi běží takové věci, jako že jsem ve službě a to bych pít neměla. Ale nakonec po ní chňapnu a dám si pořádný lok. Zašklebím se, protože silný alkohol mi skoro vžene slzy do očí. Zakuckám se a placatici jí vrátím. "Co to je? Nějaký Alexův dezinfekční prostředek?" Pravdou je, že se ale okamžitě cítím o něco lépe. Napjatá situace se uvolnila. Pořád ještě nechci o tom, co se dole v márnici stalo mluvit. Alespoň už nemám problém sedět s dívkou v jednom autě. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Stále se smějící, si od tebe, dívka s modrou palicí, bere placatici. Vzhledem k plynulosti londýnského provozu, má dostatek času si také loknout a k tvému možnému uspokojení, se také zakuckat. Na rozdíl od tebe to zvládla bez slz, ale možná je to i proto, že její očka se lesknou sama od sebe. „Ne, ale jako dezinfekce se to dá použít taky… a jako podpalovač taky.“ O hořlavosti nepochybuješ. Maličké autíčko se trochu nafouklo, ale na rychlosti s jakou se může protáhnout městem, se nic nemění. Přesto se ke Scotland Yardu jste se v pohodě dostali. „Můžem tady někde zaparkovat? K památníku bych to vzala spíš pěšky.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jen kývnu hlavou, to mě nijak nepřekvapuje. "Jsou tady garáže, asi to můžeš nechat tam, když jsi tu se mnou." Ukážu jí vjezd do garáží a přemýšlím, jestli bych se potom neměla zastavit za kapitánem. Na druhou stranu nevím, co bych mu řekla. Vím toho tak málo, že je to k pláči. Počkám až Zomba zaparkuje a vystoupím z auta. V tichosti společně zamíříme k památníku. Obě sice mlčíme ale není to trapné, nepříjemné ticho. Jsem ráda, že se situace mezi námi uklidnila. Koutkem oka se na dívku dívám. Mám jí svým způsobem opravdu ráda. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Trochu jako pachatel na místě činu. Jsi na Yardu, doslova pár metrů od kanceláře svého kapitána, vlastně i svojí. Měla by ses za ním zastavit, podat hlášení, zjistit jestli po tobě náhodou něco nechce, nakonec jsi ještě pořád ve službě. Jo jo pořád ve službě, vše pro blaho koruny…Slyšíš tu bestii v sobě, jak se pochechtává, zatímco čekáš, až Zomba zaparkuje a budete moci opustit tuhle poněkud horkou půdu, s určitou výčitkou nebo možná příslibem, že se přeci určitě za kapitánem stavíš, až budeš něco vědět. Mlčky se dostanete až na Mall. Po očku koukáš po modrovlasém stvoření, které jde vedle tebe. Nemůžeš se na ni občas nepodívat, kradmo, koutkem oka. Vypadá spokojeně. Těžko říct, jestli pro to, co se stalo. Ještě malou chvíli si myslíš, že takto dojdete až k památníku, ale v tom se na tebe Zomba podívala, možná ne poprvé, možná stejně jako ty po ní, ona pokukovala po tobě. „Já… no… víš, že jsem to neplánovala, že jo?“ Nezastavuje, ani se netváří vyplašeně. Pokračuje směrem k památníku, jen na ní možná už to ticho bylo příliš dlouhé. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Už začínám mít pocit, že jsme to překonaly, když se Zomba ozve. Snad aby mě ujistila o to, že to skutečně nebyl záměr. Chvíli mlčím a jen kráčím dál, než jí odpovím. "Zombo, já vím, jaký je Alex." Snažím se volit slova opatrně. "V některých chvílích není možné mu říct ne. To já si dobře uvědomuju. A co se týče toho ostatního...jsem na vině asi stejně jako ty. Bylo to spontánní, bylo to hezké, ale už o tom nechci mluvit. A není to proto, že by se mi to nelíbilo, nebo jsem se na tebe zlobila." Dávám si dobrý pozor, abych se na ní nepodívala zatím co mluvím. Pomáhá mi i to, že se celou dobu pohybujeme. "Mám tě ráda, ale tohle nejsou věci, které bych chtěla dělat. Myslím, že to jsem řekla jasně už v bytě." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ona to překonala, ty z toho teď děláš zase něco divnýho… Slyšíš ten naprdnutý hlásek v hlavě, zatímco sleduje zombie jeptišky, které se kolem začínají potácet. Chtělo by se to všechno svést na Alexe, ale za co doopravdy může? Že se mu postavil, když před ním ležela nahá dívka? Že toho využil? Notabene, když to nebylo poprvé, co si s ní užil. Že si užil i tvé nabízené péče? Tím vším je nesporně vinen, ale zbytek mu jen tak přišít nelze. Teda pokud to nesvedeš na špatný vliv. Mohla jsi ho nechat, nezapojovat se. On by se nejspíš jednou dvakrát spokojil se Zombou. Mohla ses ohnout vedle Zomby a nabídnout mu další heteropárdírek k uspokojení. Místo toho jsi zůstala na opačném konci. Místo toho tvé prsty rozepínali knoflíčky, které ani Zomba rozepnout nechtěla. Vidíš, když se ti to líbilo a když se na ní nezlobíš, tak co tu řešíš… Snažíš se na ni nedívat, koukat se jako že po cestě, abys náhodou nešlápla do něčeho nepěkného. Teda ne že by se na cestě povalovali nějaké mrtvoly, nebo tu někdo venčil slona se střevníma problémama. Otázkou vlastně je i to, jestli se snažíš nekoukat do modrých očí, které tě po očku sledují, zatímco se do toho zamotáváš, nebo do těch temných ve své hlavě, které ti koukají až do žaludku. „Proč?... jako nemyslím to tak jak si asi myslíš, že to myslím… ale když se ti to líbilo, jako chápeš ne?“ Chvílemi ti to příjde jako filmový efekt, jako když si kameraman pohraje s objektivem a památník na konci Mall, jako by se najednou vzdálil. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nesnáším, když mi dojdou slova. Když najednou nevím, co odpovědět a jediné, co mě napadá, je rázně jí utnout. Jenže to já nechci. Za prvé proto, že za to vlastně ani nemůže. měla jsem situaci pevně v rukách a opět jsem se vzdala její kontroly. Mohla jsem se jen dívat, nemusela jsem se zapojovat, nebo jsem se vůbec do márnice nemusela vracet. Oni by si spolu užili a bylo by vymalováno. Vrátit se tam dolů bylo jen a jen moje rozhodnutí. Stejně jako ulevit Alexovi, políbit Zombu a rozepnout knoflíčky. Těžko jí tak můžu z něčeho vinit. Prostě je mi před ní najednou trapně. Jsi jako malá holka. Památník, který byl ještě před okamžikem na dosah ruky mi najednou připadá celé míle vzdálený. Zastavím se a promnu si spánky. "Můj život je už tak dost komplikovaný." Povzdechnu si a konečně se na ní podívám. "Nezlob se na mě. Je to můj problém, ne tvůj. Nevím, proč jsem se takhle zapojila. Nechtěla jsem, ale prostě jsem se nedokázala ovládnout. Asi bych neměla Alexovi vyčítat jeho nedostatečné sebeovládání, když nemám pod kontrolou ani sama sebe." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jestli si normálně připadáš jako její mamka nebo alespoň starší sestra, teď ti to přijde obráceně. Ty jsi teď ta malá, která se konečně podívala na ni. Naštěstí ten tázavý pohled nemusíš snášet dlouho, jelikož sotva jsi domluvila, vrhla se po tobě. Cítíš, jak se její hlava opřela někde mezi tvým hrudníkem a ramenem a jek tě její ruce objali. Cítíš, jak tě hladí, ale ne eroticky, spíš jako kdyby se tu malou holčičku snažila uklidnit. „Já se nezlobím, nemám proč. Nevadí mi, že se neovládá Frankie, je takový a neubližuje mi. Tys mi taky neublížila, tak se klidně neovládej… já… Mám tě ráda, víš?“ Ruka se zastavila, hlava zapřená o tvé rameno se nepatrně zvedla, jako by se chtěla po očku kouknout nahoru. Jestli před chvílí vypadala jako velká, je ten dojem ten tam. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pár vteřin jen konsternovaně civím před sebe, než i já obtočím svoje paže kolem jejího těla a přivinu jí k sobě. Musím se usmát. "Děkuju. Já tě mám taky moc ráda." Ta obrovská tíha ze mě rázem spadne. Neublížila jsem jí. Ona neublížila mě. Máme se rády a jsme kamarádky. Ulehčeně vydechnu. Shlédnu k její tváři a opět zapadneme do našich rolí. Velká a malá sestra. Alespoň tak to vidím já. Pohladím jí po vlasech a něžně se od ní odtáhnu. "Víš co? Dneska večer sedneme a oslavíme, že se k Vám stěhuju. Co ty na to? Ty já a Alex." Na okamžik zaváhám a pak dodám. "A Dmitry...teda kdybys chtěla." A kdyby chtěl on. "Ale teď se musíme vrátit k práci." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „To je jako pozvat kluka k rodičům…“ Skoro ti vyprskla do tváře, nebo spíš na bradu, když se jí tvá slova v hlavě přetavila v představy. Ta představa musela být doslova v barvách, protože vidíš, jak ji cuká obličejem i když se už snaží výprsk uklidnit. Nakonec se otočila a možná aby onu představu, jak Dmitryho ukazuje rodičům, opustila, vyrazila znovu k památníku. „Ne to bysme museli někam ven, Frankie není zrovna nakloněnej návštěvám. „Můj dům, můj nepřístupnej a nedobytnej hrad,“ znáš to. Ale jinak jsem pro, teda jestli se sejdeme… ale… ale víš, my, Frankie, alkohol, seš si jistá?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Její pobavení mi vykouzlí úsměv na rtech. "Radši bych byla starší sestra, než rodič." Neodpustím si poznámku. V něčem má ale pravdu. "Opravdu Alex tolik nesnáší návštěvy? To je pak zajímavé, že mě se ani neobtěžoval zvát a rovnou mě tam odtáhnul. V bezvědomí a spoutanou." Připomenu si naše neslavné první setkání a pak to hodím za hlavu. "Ale jestli myslíš, že vyrazit někam by bylo lepší, já jsem určitě pro. Už si ani nepamatuju, kdy jsem měla možnost někam vyrazit...posedět...s přáteli." Dokončím lehce neobratně větu a zašklebím se. Její poznámku o tom, že alkohol a Alex není moc dobrá kombinace, nechám bez povšimnutí. Co horšího by se mohlo stát, než že se opije a bude si chtít zašukat. Dmitry je vlkodlak, musí být zvyklý na daleko horší věci. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jestli její poznámka vyvolala úsměv na tvé tváři, tak tvá vyvolala pokrčení ramen. „To se budeš muset zeptat jeho, jsi první „práce“ kterou si vzal domů, tedy druhá… po mě. Jinak ani v nemocnici nemají jeho pravou adresu. Podle mě to muselo být osobní, jinak by si tě na kapačkách nechal v nemocnici a neriskoval svůj domov, ani to že mu z experimentu utečeš.“ Vzpomínka na vaše první setkání, neslavné, nebo slavné? V každém případě zjevně určující pro tvou Londýnskou existenci a podle toho co říká Zomba i pro Alexe, jelikož je zřejmé, že i pro něj to bylo něco nestandardního. Dál už žádné teorie nerozvíjí, proč také, svou ochotu vyjádřila a za Franieho ani Dmitroho mluvit prostě nemůže. Krom toho, nedostižný památník přece jen tak nedostižný není a vy jste konečně došli do jeho stínu. Přesto slyšíš i ten hlásek ve své hlavě, který ti odpovídá na tvou duševní poznámku a nejspíš je blízko i tomu, co se honí v modré hlavě. Myslím holka, že jí jde spíš o to, jak budeš reagovat ty a ne Dmitry. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zastavím se u památníku a vzhlédnu, abych si ho prohlédla. Před tím, než jsem se do Londýna přestěhovala za prací, jsem tu byla jen párkrát. Vlastně město skoro vůbec neznám a je spousta míst, kde jsem ještě nikdy nebyla. Chtělo by to někoho, kdo by mě tu provedl. Taková romantická procházka po památkách... Něco mi ale říká, že s tím bych asi u Alexe nepochodila. Vlastně si ho ani neumím představit, že by si šel někam večer sednout s přáteli. Tedy, že by šel někam jinam, než do márnice. Má Alex vlastně nějaké přátelé? U kohokoliv jiného by mě ta otázka pravděpodobně vůbec nenapadla. Ale u něj, kdo ví? Zapudím nápad, že bychom si mohli večer někam vyrazit a rozhlédnu se kolem sebe. Tak kde je náš informátor? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro  Dík úprku před vlastními činy a myšlenkami, jste k památníku dorazili překvapivě brzo. Vždyť původně jste plánovali stihnout i nějaké jídlo. Dmitry tu ještě není a nejspíš by nebyl úplně nadšený, kdybys ho nazvala informátorem. Zomba se také rozhlíží, jako by čekala, že tu Dmitry přece jen už bude a tak máš dost času si památník nerušeně prohlédnout. Tedy krom rušení ve své vlastní hlavě. Tedy krom Alexe ve své hlavě, kterého je tam momentálně zdá se plno. Alex a přátelé, Alex a procházka po památkách. Alex a večere. Co z toho je možné a je možné, že krom těch studených, jste ty a Zomba, jediní živí co si pustil k tělu? Času na přemýšlení máš opravdu dost, ale nakonec ať už bohudík či bohužel tě vyruší zachihňání a rozbíhající se modřenka, aby nakonec skončila na býčím krku přicházejícího vlkodlaka. Je celkem srandovní vidět jak se na něj pověsila i jak se usmál, když ji jednou rukou lehce objal a přitiskl a dál pokračuje v chůzi k tobě. „Zdravím Policistko a děkuji, že jste mi přivedla Anděla…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Máme čas, Dmitry nikde v dohledu a před sebou mám jen památník. Zapálím si cigaretu a prohlížím si ho. Hlavou se mi míhají představy. Většinou je to Alex v nejrůznějších situacích. Ale nějak mi to nesedí. Nakonec dospěju k tomu, že kromě márnice si ho umím představit jen málokde. Je jako nějaký ohrožený druh. Člověk by žasnul nad tím, kdyby ho uviděl mimo jeho prostředí. Z myšlenek mě vyruší zachichotání se. Otočím se abych viděla Zombu, jak se nadšeně vrhá vlkodlakovi kolem krku. Musím se nad tím pousmát. Oni vážně vypadají jako zamilovaný páreček. Jak by se asi Dmitry tvářil, kdyby věděl, co jsme prováděli v márnici. Je to vlkodlak, on už to dávno beztak tuší. "Rádo se stalo. Já ti děkuju, že jsi přišel." Jsem ráda, že ještě existují tací, kteří považují za důležité dodržet dané slovo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ohrožený druh, vyhynulí či snad naopak hříčka evoluce, která se nikde neopakuje. A představa jak toho prazvláštního živočicha vytrhneš a zasadíš do jiného prostředí, třeba do policejního, nebo nedej bože školského… Naštěstí tok tvých myšlenek a dalších asociací přerušila Zomba a její podivné zvukové projevy. Ostatně ona je další podivný živočich, byť si ji jde v jiném prostředí představit lépe… Znamená to snad, že i ty ses v jejich blízkosti stala takovým podivným živočichem? Ví Dmitry co se dělo? Sprcha ti nakonec nevyšla a o jeho čichu nepochybuješ, tedy není třeba pochybovat ani o odpovědi na tuto otázku. Stejně tak z toho krátkého setkání s tímto vlkodlakem, při vzpomínce na Setha a jeho přísahy na krev, zdá se vstupuješ do světa, kde „Slovo“ má váhu života. Zomba dál visí na jeho krku a při pohledu do její tváře, máš pocit, že minimálně z části pro tu srandu a možná i pocit z lehkosti s jakou ji Dmitry snáší a nese. Dokonce ti neunikla ani jeho ruka, která v prvním okamžiku vypadá, že ji obscénně drží za zadek, ale v druhém se celkem zřejmě vyhýbá jejím zádům. Ať už je jeho vztah k tomu stvoření co mu visí na krku jakýkoliv, jeho pozornost nyní patří tobě. Tvá slova přijímá s kývnutím, úsměvem a jistou samozřejmostí, která jen potvrzuje předchozí dojem. „Jak jsme se domluvili. Pokud vás to zajímá, mrtví jsou náležitě uctění. Půjdeme někam stranou? Jsem jen váš, pokusím se vám odpovědět na vše, nač mohu a co vím, snad se mi vás podaří přesvědčit...“ Volnou paří pokynul směrem k parku, kde je přece jen méně turistů než přímo u památníku. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Ještě jednou. Mrzí mě tvá ztráta." Řeknu tiše a následuju Dmitryho do parku. Je tady klid a příjemně. Na lavičkách posedává pár lidí ale očividně nás tady nikdo rušit nebude. "Chtěla bych, abys mi řekl něco víc o té nevěstě." Jdu rovnou na věc. Musím využít toho, že je skutečně ochotný se mnou mluvit a tak se nezdržuji nějakými formalitami ohledně počasí a zdraví a jdu rovnou k jádru celého případu. Koutkem oka přitom sleduji jeho tvář. Stále mám na paměti, že ne vše, co mi řekne, může být tak úplně pravda. Chci proto také vědět, jak se u toho tváří. Většina lidí není schopná lhát bez toho, aniž by se to na jejich tváři nějak neodrazilo. To dokážou jen skuteční profesionálové a hráči pokru. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Další přikývnutí, víc k tomu zjevně netřeba říkat. Se Zombou, ale bez jakéhokoliv zjevného problému z jejího nesení, jste dospěli až na lavičku, kde ono zavazadlo skončilo na klíně. Od vzhledu mileneckého páru je dělí v pravdě jen projev nějaké intimity, ať by šlo o okusování či osahávání. „Lynessa Sjörgen… dcera vůdce jednoho z hlavních klanů, které působí zde v Londýně. Její sňatek s Alfou naší smečky, je symbolem mírové dohody mezi námi a klany. Na obou stranách jsou frakce, které si mír z různých důvodů nepřejí. Na salón zaútočila jedna taková buňka vlkodlaků, vy byste řekli teroristů. Nevěsta tam měla jako ochranku, jejich zabijácké komando. Ale to všechno už asi víte také. Komando vedl Luca Westqaard, jméno které samozřejmě v žádné databázi nenajdete. Co víme je, že přežili právě oni dva a že ze salónu zmizeli a nevrátili se ani nic nenahlásili ani nám ani klanům. Nevíme zatím jestli šlo o nějakou kooperaci mezi opozicí u nás a u nich, nebo jestli to byla souhra okolností. Nevíme jestli je Lynessa obětí únosu, nechala se odvést dobrovolně nebo to celé sama naplánovala. Víme, že utekli přes střechy do nedalekého domu a od tam odešli ještě s Nell Bryan...“ Dmitry si rozhodně nehraje na nedostupného jako Seth, naopak se docela rozpovídal a podle toho jak se tváří, tak přestává spíše, abys měla prostor se zeptat nebo je zvědavý co víte vy. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Se zájmem si vyslechnu jeho povídání o téhle Lynessa. Konečně mi pár střípků, které jsem odhalila v salonu do sebe zapadne. "Souhlasila Lynessa Sjörgen se sňatkem?" Stále je to všechno velmi neurčité. Pokud nedokážu ani s jistotou říct, jestli utekla sama, nebo byla unesena, jak daleko se asi můžu dostat? "A její fotku čirou náhodou nemáš?" Takže je tady někde ztracená upírka, rozhodla jsem se pracovat s teorií, že je živá. Upírka, která si měla vzít vlkodlaka. To je velký krok v soužití obou ras a já chápu, že mnozí mohli být proti. Je osvěžující mluvit s Dmitrym, ze kterého nemusím páčit každé slovo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ne opravdu z něj nemusíš páčit každé slovo. Nemusíš z něj dokonce páčit ani jiné věci, což dává zcela jasně najevo, hned při tvé první otázce. Jeho mimika ani nepotřebuje slov. „Sebou ne, ale můžu ti zkusit nějakou najít… samozřejmě v žádné databázi ji nenajdeš. Nemám to potvrzené, ale byl to dohodnutý sňatek vůdci klanů, nikdo se jí neptal. Zazobaná slečinka, která vyrostla jak princezna, v nenávisti k vlkodlakům, byla doslova prodána jednomu z nich jako kus masa. Divil bych se, kdyby skákala radostí… už jste dneska mluvila se svým kolegou?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tak tohle je opravdu zajímavé. V tom případě bych sázela spíš na možnost, že využila příležitosti a prostě vzala roha. Ale nebudu dělat ukvapené závěry. Napadne mě, že nejlepší by bylo zkusit si ještě jednou promluvit se Sethem. Zkusit o téhle slečince zjistit něco víc. Nebo jestli byl mezi ní a tím Westqaardem nějaký vztah. Zapíšu si obě jejich jména. Dmitry je sice přesvědčený, že je v databázi nenajdu, ale i tak to hodlám zkusit. Trochu se při jeho otázce zarazím. "S Willem? Ne, dnes jsem s ním ještě nemluvila. Proč se na to ptáš?" Tázavě nadzvednu obočí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvé zaražení, pozvednutí obočí vyvolalo mimiku i na druhé straně. Potěšení, pousmání. Na tom, že jsi s Willem nemluvila očividně nachází něco pozitivního. Kdesi v zadu slyšíš onen druhý hlásek, který se ti rozhodl dělat společnici a který se poněkud méně soustředí na vraždění jeptišek. Možná si odškrává seznam těch, čí je semeno na tvé tváři. Než ale tvá milá společnost může své myšlenky dál rozvíjet a ta druhá se přestat smát zatímco porcuje matku představenou, tvou pozornost si zase žádá Dmitry. „Vím, že to také vyšetřuje… vidím, že pracujete hodně odděleně. Asi mu zkazím možnost se pochlubit. Jde o Nell Bryanovou… její tělo se našlo v Heyes. Ona a několik dalších lidí, vyskočilo či bylo vyhozeno z autobusu. A Nell byla vysátá a tím kdo ji vysál, byla slečna Sjörgen. Tři našince v autobuse zabil Westgaard.” |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Můj lehce zmatený výraz mu vykouzlil úsměv na tváři. Není to ošklivej chlap. Rozhodnu se odvést pozornost svých nevyžádaných společnic trochu jiným směrem. Rychle se ale vrátím k tomu, co je opravdu důležité. Po jeho oznámení tiše zakleju. "Zpomal trochu. Kdo je tahle Nell? Říkal jsi, že s nimi odešla, takže to nemuselo být dobrovolné, když jí potom Sjörgen vysála?" Opravdu se budu muset opět spojit s Willem. Na tom, jakým způsobem Dmitry řekne, že pracujeme odděleně se mi něco nezdá. Myslí si, že je to špatně a měla bych s vlkodlakem spolupracovat víc?Nebo už jen zase všude vidím duchy a moc si věci dokresluju? Já bych s Willem klidně víc spolupracovala, jenže jemu se očividně nelíbí, že se stýkám s Alexem. A mě nebude nikdo mluvit do toho s kým se stýkám. Technicky vzato mi noc neřekl, jen se prostě stáhnul. Ale to už je jedno. "Takže myslíš, že mojí prioritou by teď mělo být najít tuhle slečinku." Shrnuto ale pak se zamračím. "Jak tohle všechno vlastně víc?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Victoria Monument, Ruská spojka Tak se mi líbíš, takže kdy ho zkusíme? Zdá se, že jsi svou vraždící kamarádku naopak zaujala, i když ano jiným směrem jsi jejich pozornost skutečně odvedla. Je klika, že se ti stále daří držet tyhle vnitřní pochody uvnitř, jinak bys asi vážně vypadala jako blázen. „Bryanovi bydlí ve třetím baráku od salónu. Podle mě se právě jejich domem dostali Luca a Lynessa ze střech zase na ulici. Proč se u ní zastavili a proč to skončilo tím, že ji vzali sebou nevím. Prohledali jsme barák, když jsem zjistili tu spojitost a víme, že Luca a Lynessa souložili, než sešli dolů…. Na to máme nos. Je možné, že měla posloužit jako jídlo, nebo je překvapila a prostě po sobě chtěli zamést stopy, opravdu nevím. Pokud bych v tom hledal opravdu velké plánované spiknutí, tak s nimi mohla spolupracovat od začátku, ale to se mi moc nezdá. Spíš to byla improvizace za pochodu. Kdyby promluvila, přivedlo by nás to na stopu, kdyby ji zabili tak také. Takže nejspíš proto…“ Správně, nikdo ti do toho nebude mluvit! Klidně můžeš píchat s kým chceš! Zase ten smích, od kdy je tu? Je snad možné, že tyhle hororové postavičky ti nasadil Seth? Nakonec jsi cítila že klín nebylo zdaleka jediné místo, které ti řádně přeoral. Je možné, že dokáže tohle? Nebo se o tebe pokouší paranoia. Stejně jako otázka jak to myslel Dmitry s Willem. Jestli máš pocit, že Willovi se nelíbí Alex, tak Dmitry ti dal jasně najevo, že si nepřeje abys na tuhle schůzku přivedla Willa. Co v tom vězí? A je jeho výraz souhlasný či nesouhlasný a potěšila ho snad jen ta možnost, že vypálil Willovi možnost se pochlubit? Ale proč? „Nevím co je tvou prioritou, vím co je mojí. Chci, aby došlo k mírové smlouvě, aby skončila studená válka. A tento incident je potencionální a hodně horká rozbuška války skutečné. Sama jsi viděla první výstřely. Takže já potřebuji najít slečnu Sjörgen. Pokud je v tom nevinně a nebo se jen svezla, dokončit svatbu a mírovou smlouvu a zažehnat tento incident. Hlavy klanů si zatím také nejsou jisté, ale čím déle bude to napětí trvat, tím dřív se stane něco co už nejde odestát a dokud ji nepřivedu, nemůžu nic. Samozřejmě moji lidé i upíři pátrají po té buňce, ale i když ji chytneme, tak je to naše slovo, že v tom smečka nemá prsty. Takže mojí prioritou je Lynessa… a jak jsem řekl v docích, jsem ochoten se s tebou podělit o naše vyšetřování, proto, abych vás udržel dál a vaše šmejdění nezhoršilo už tak napjatou situaci.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zešílela jsi? Vždyť se podívej jak se k sobě se Zombou mají. A ty bys chtěla rozvrátit takový roztomilý páreček jen kvůli troše potěšení? Navíc o rozpáraná záda já nestojím. Na rozdíl od Zomby bych to taky nemusela přežít. V duchu zaskřípu zuby. Vážně mám tohle zapotřebí? Právě se tu dohaduju sama se sebou místo toho abych řešila případ. Zapudím tu mrchu hlouběji do mysli a soustředím se na to, co mi Dmitry vypráví. A je to čím dál zajímavější. Už teď je mi tahle slečna Sjörgen nesympatická. Alespoň už ale vím, že nebyla unesena. Nebo alespoň nebyla unesene až k tomu incidentu v autobuse. Tam bych asi měla začít s dalším pátráním. Mám pocit, že všichni muži, se kterými se v poslední době stýkám, mají nehezký zvyk chtít...tak nějak hrát sólo. Ten nesnese toho a ten zas toho. Slečinky to jsou. Tedy až na Alexe, toho takové podružné věci pravděpodobně vůbec nezajímají. "Dobře, pokud bys tedy byl schopný sehnat mi fotografie Luca a Lynessy, budu ti moc vděčná." Až tady skončím, tak zavolám Willovi a sejdeme se. Musíme toho celkem dost probrat. "Mimochodem ten incident s autobusem se stal kdy?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro A proč ne? Co je mi do nich a vůbec proč by je to mělo rozvrátit… Slyšíš její hlas, když jí jeptišky táhnou kamsi dozadu, ale něco ti říká, že tam dlouho nebude a brzo zase poteče černobílá krev. Ale prozatím je klid a ty se můžeš, nebo možná naopak díky tomu, soustředit na Dmitryho. Je to tvá myšlenka, nebo tvé hororové kamarádky začali pracovat sofistikovaněji a místo přímého projevu někde nakopávají neurony dle svého uvážení. Jsou to opravdu takové slečinky? Je to snad kvůli tobě? A je tvá myšlenka to, že z toho všeho paradoxně nejlépe vychází právě Alex, který je ve své šílenosti nad něco takového nejspíš zcela povznesen. Tedy minimálně mu nijak nevadila zahrát si na tebe dvouhru stejně jako nechat tebe a Zombu zahrát si ji na něm. „Slešna Sjörgen nebude problém, u Lucy si nejsem jist. Klany své elitní zabijáky moc často nefotografují…“ Fakt je to osvěžující. Po x dnech tápání a narážení do zdi, působí Dmitry jak otevřená kniha, která ti ochotně sama nastavuje stránky. Ale není to jen tak, sám ti řekl, proč to dělá a viděla jsi ho i v jiné poloze, když tě držel přiraženou ke zdi. Ne bezhlavě, ne ve vzteku. Je ochotný se podělit, je ochotný ti pomoci, ale jen pokud mu nezkřížíš cestu a neohrozíš jeho mír. „Stejná noc, o pár hodin později. Zcela určitě se od domu Bryanů vydali na noční linku na předměstí. Neskočili po první, docela dost si zašli. Ti tři v buse byli civilové, dělníci co se vraceli domů a v buse narazili na Zabijáka. Netuším, co se tam stalo, vím jen že dost lidí včetně Nell a dle všeho slečny Sjörgen opustili autobus ještě za jízdy a Westgaard zůstal uvnitř a zavraždil všechny tři.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Uleví se mi, když můžu zase v klidu myslet. Alespoň na chvíli mám pocit, že moje hlava patří jen mě. "Alespoň to prosím zkus. Ty sám víš, jak vypadá?" I kdyby to Dmitry nevěděl, já znám někoho, kdo to ví zaručeně. Opět zalituju toho, že jsem Setha pustila na svobodu. A opět se vracím k možnému mučení kvůli získání informací. Předtím jsem se proti tomu postavila s odporem, ale teď v novém světle. Nakonec nad tím jen v duchu mávnu rukou. Stejně bych na to neměla koule. Je snadné říkat, co jsem mohla, když upír už je dávno v trapu. Trochu zahanbeně si vzpomenu, že jsem už o tom autobusu vlastně slyšela. Někdo na stanici to vyšetřoval. Možná by bylo dobré najít ho a poptat se na detaily. "Takže je podle tebe možné, že se i ti dva nakonec rozdělili?" Ta myšlenka se mi nelíbí. Raději bych hledala dva upíry, kteří utíkají společně, než dva, kdy každý prchá jiným směrem. S poslední otázkou chvíli váhám, protože nevím, jestli není až příliš šílená. "Myslíš, že by bylo možné sejít se s jejím otcem...se Sjörgenem osobně?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zomba jako by se ztratila pod jeho paží, nakonec její štíhlé tělo je sotva tak široké jako jeho ruka. Jediné čím na sebe upozorňuje je občasné zahihňání, jestli se to týká vašeho povídání, nebo něčeho jiného, těžko říct. Jinak se chová jako kotě, které se stulilo v něčím klíně a zbytek světa je mu ukradený. „Ano vím, setkali jsme se…“ Tvé myšlenky se opět pustili za Sethem a s nimi opět slyšíš ten hlásek, který tak rád morduje jeptišky, zatím je daleko, možná bojuje, možná ho ještě nedovlekl do kobky. Slyšíš ho jak tě ponouká k tomu se sejít, nechat se mučit, protože jinak to přece nemůže skončit a protože právě to ve skutečnosti chceš. Přes toto vnitřní vyrušení i přes uvědomění si, že právě o tomhle Renově případu ti Will říkal, ti neušel ani výraz ruského bohatýra. Ano s Lucou má vztah, hodně ošklivý, hodně nenávistný a hodně osobní. Oba žijí, kdo komu koho zabil? Ale nenechává se ovládnout. Na tvou otázku reaguje opět stejně otevřeně a možná trochu jako mentor učitel. „Rozdělili se, buď ji chránil, nebo využila příležitosti a zdrhla, zatímco bojoval. Nečekala na něj na místě, po tom co se najedla, někam vyrazila. On se na místo vrátil, když v autobuse skončil, snažil se ji najít. Pohle toho jak se na místě, kde se její pach ztratil, pohyboval, tak neúspěšně.“ Poslední otázka…. Sotva ji vypouštíš z úst, ještě než dořekneš to jméno, je ti jasné co si o tvém nápadu myslí on. Není to nic hezkého a „šílené“ je ještě korektní vyjádření. Doslova vidíš jak se probírá slovy, jedno za druhým zahazuje až konečně našel formulaci, kterou nakonec použije. A opět vidíš v jeho výrazu odhodlanost a tvrdost. Rozhodl se, je ochotný pro svůj cíl spolupracovat s tebou stejně jako odstranit kohokoliv, kdo by jeho mír ohrožoval. Té změny, toho napětí si všimlo i kotě, dosud vrnící v jeho klíně. Vidíš jak se napnula, jak trochu zmateně, ale zcela ostražitě zvedla hlavu. „Ve skle jako aperitiv… samozřejmě. Vše vám říkám proto, abyste ten svůj nosík nestrčila při honbě za svým případem někam, kde zmáčkne to velké červené tlačítko a vše odpálí. A věřte mi, že tohle je přesně ten případ. Tohle je politik, Sjörgen neexistuje, je nedotknutelný. Jeho postavení je samozřejmě otřesené, byl mu ukraden majetek, pokud k dceři chová nějaká city, tím hůř. Poslední co teď potřebujeme, aby k němu nakráčela lidská policistka a začala se ho „vyptávat“. Vy přece vyšetřujete žhářství, zabití té ženy a těch upírů. Mí lidé je hledají, když je najdou, dám vám je… jsou to pěšáci. Toho kdo to zinscenoval vám dát nemohu, toho musí dostat hlavy klanů jako satisfakci.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zaujme mě, jak se napne, když se zeptám, jestli se s Lucou setkal. Zcela očividně to nebylo příjemné setkání. A dle jeho výrazu soudím, že jeden druhému něco dluží. Mám ale dost rozumu na to, abych se ho na to nevyptávala. Nejsme přátelé a jeho ochota a trpělivost se mnou mluvit také není nekonečná. Takže slečna teď někde pobíhá sama. Je s podivem, že se rozmazlovaná upírská dcerunka dokázala tak dobře skrýt. V téhle chvíli jí musí hledat spousta lidí a ona jim pořád uniká. Jak to jen dokázala? Bez pomoci těžko. Očekávala jsem, že se mu můj nápad nebude líbit. Zaskřípu zuby ale snažím se zůstat klidná. Jak si u všech čertů může myslet, že to nechám být. "Ty asi moc nechápeš, jak policie funguje, že?" Řeknu jen a dál už to nerozvádím. Samozřejmě nechci být ten, kdo tady rozpoutá válku. Ale pokud vím, že nešlo jen o žhářství, tak mi žhář skutečně stačit nebude. Rychle se postavím a oba je přelétnu pohledem. "Budu muset jít. Děkuju ti, že jsi se mnou mluvil. Hodně mi to pomohlo." Poté se podívám na dívku schoulenou v jeho klíně. Musím se nad tím pousmát. "Klíč od mého bytu máš a adresu taky. Ale kdyby ses k tomu dneska nedostala, nedělej si s tím hlavu." Je mi jasné, že se jí z téhle náruče nebude chtít jen tak odejít. S lehkým pokývnutím hlavy se s nimi rozloučím a zamířím zpátky na stanici. Po cestě ještě zavolám Willovi, ale teď si chci hlavně promluvit s Renem. Je na čase konečně se trochu seznámit s kolegy. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Máš dost rozumu na to se neptat na účty s Lucou, ale jen o chvíli později ona míra chybí. Zomba už není schoulená, vidíš její napětí, pozorný pohled kočky, připravené reagovat. Ale na co, na tvé ohrožení, zaútočila by na něj? Chceš se postavit, ale náhle ucítíš část jeho síly, se kterou ji tak snadno nesl. Dlaň položenou na stehno, ne tak jak ji pokládá Alex, nemíří ke klínu, ale zastavuje v pohybu. Jako tlumič vykládá tolik síly, kolik jde proti ní. Kdyby nestačili instinkty, stačí i periferní pohled, abys věděla, že bojovat není rozhodně moudré. Vidíš i to napětí vnímá Zomba, možná jindy by už vyskočila, nyní je asi trochu zmatená, váhá, přesto máš pocit, že to malé křehké stvoření uvnitř jeho objetí je ochotné bojovat. „Chápu tě policistko, copak ti nedochází, že jsem taky polda? Ale ty nechceš chápat a to jsem doufal, že jsme si to už vyjasnili. I vy přece máte politicky citlivé kauzy, pokud bys měla podezření nebo i důkazy, že princ něco ukradl, žádný tvůj nadřízený ti nedovolí nakráčet ke královně a ptát se jí na to. Když v případně najdeš stolu, která vede k zaměstnanci cizí ambasády, je z toho politický incident, máte dokonce zavedenou ochranu zaměstnanců ambasády. Pokud bys měla takový případ, budeš mít na krku ministerstvo a budou sledovat každý tvůj krok. Prosím pochop, že toto je stejné. Nemůžeš se v něm chovat jako u hospodské rvačky, i když zcela chápu, jak to cítíš. Víš co jsem zač, věř mi že bych stokrát raději vyrazil do boje, než pátral v rukavičkách, ale nemohu a ty také ne. Ne pokud na těch svých rukou nechceš mít krev půlky Londýna.“ Teprve nyní pustil tvou nohu a přes všechnu tvrdost a možná i hrdelnost v jeho hlase, vidíš ke svému překvapení v jeho očích prosbu, skoro zoufalou. „Nabízím ti vše co mohu, podělím se o informace, nebo máš pocit, že to nedělám. Sdělím ti když něco objevíme a pokud to bude možné dám ti i viníky. Ale tak jako kdybys zatkla cizího atašé, nedostaneš ho před soud, buď ho jeho země stáhne, nebo vaše vyhostí ze země, nebo se to ututlá, vymění. Přesně tak funguje policie na vyšší úrovni, policistko. Svět není černobílí, co je důležitější, předpis nebo život? Co řekneš rodinám obětí: Vaše žena, syn a dvě dcery byli zabity, v ulicích teče krev upírů, vlkodlaků a hlavně lidí, ale to nevadí, já dostala toho, kdo chtěl pokus o mír zhatit“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jeho ruka mě zastaví v pohybu a já si znovu musím vyslechnout proslov o tom, že se do toho nemám plést. Sedím tam napjatá a připravená se bránit, pokud bych měla sebemenší pocit ohrožení. Neměla bych proti němu šanci, ale bez boje odejít nehodlám. Naštěstí není nutné sáhnout po zbrani a jeho ruka po chvíli zmizí. Uvolním se a rychle vstanu abych tak mezi námi vytvořila víc prostoru. Větší pole pro manévrování. "Já možná vypadám jako horká hlava. Ale nejsem. Nezapomeň, že tenhle případ nevyšetřuji sama a je spousta lidí, kterým se zodpovídám. Neznamená to ale, že od toho dám ruce pryč, jen proto, že ty mi to říkáš. Nezlob se, věřím ti a chci s tebou sdílet informace, ale tam hranice končí. Můj parťák je vlkodlak, jemu věřím a pokud on si bude myslet, že jsme zašli příliš daleko, teprve potom od toho půjdu pryč." Rozhodně nemám v plánu přestat šťourat. Promluvím si s Renem, pak s Willem a pokud uznáme za vhodné, tak i s kapitánem. Stejně bych se měla ukázat, aby věděl, že ještě žiju. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Váš parťák není vlkodlak, ale ano zeptejte se ho, ví co to je mít na rukou krev a snad mu budete naslouchat víc než mě. Nežádám vás, abyste přestala vyšetřovat, je mi jasné, že tomu neodoláte, žádám vás jen o takt.“ Vidíš kotě na jeho klíně, už se nechoulí a netváří se ani vyplašeně. Dokonce ani netěká očima mezi tebou a jím. Vidíš její ruku, zbraň po které sáhla a nepochybuješ o tom, že on to vnímá taky. Je opravdu tvým strážným andělem, připravený tě bránit i proti vlastnímu… milenci? Dá se to takto nazvat? Co vlastně ke komu cítí. Je Alex její milenec? Nepůsobí tak, to už spíš zvrácený vztah otce a dcery. Co cítí k němu, byla to jednorázovka, zamilovala se nebo se jen pobavila? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jen krátce přikývnu. Mlčky přejdu to, že podle něj William není vlkodlak. Blbost. "Můžu slíbit, že se nevrhnu po hlavě doprostřed bitvy. Ač to možná bude znít neuvěřitelně, mám svůj život ráda." Poté kývnu na pozdrav. Zombě věnuji ještě jeden krátký pohled a zamířím pryč. Samozřejmě jsem si všimla jejího napětí, i toho, že sáhla po zbrani. Jsem ale ráda, že k ničemu nedošlo. Obzvlášť právě proto, že když bylo všechno v klidu, byli nádherný pár. Odolám nutkání se otočit a svižným krokem mířím zpátky na stanici. V hlavě si přehrávám všechno, co jsme se dozvěděla. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Blbost?! A kdo jinej než vlkodlak by to měl asi vědět, ty chytrá! Annabell tu jsi už dlouho neslyšela, vzteká se nebo se ti vysmívá? Těžko říct. Alespoň, že na vnější frontě povolilo napětí a Dmitry se začal smát. Vidíš jak koťátko v jeho náručí hned povolilo a schovalo extrémně přerostlou hlaveň zase do její skrýše. Tu bestii jsi viděla už v jejich zbrojnici. Revolver s jednoranným granátometem, tohle mohl vymyslet jen nějaký šílenec. „O tom nepochybuju policistko, co se týče pudu sebezáchovy, to jste mi už dokázala. Ale jde mi spíš o to, abyste nelezla na stůl naaranžovaným křišťálem a nesnažila se přejít na druhou stranu.“ Vzdal to s tebou? Určitě ne, jde přece o jeho mír. Bude tě sledovat? Je to dost pravděpodobné. Nebo snad věří tomu, co řekl? Za chvíli už jsi zpět u památníku. Chvíle očekávání, že ti na záda skočí Zomba, nebo se k tobě přižene, pominula. Nejspíš se rozhodla zůstat u něj, nebo se pustit do něčeho svého. Nakonec její život se určitě netočí kolem tebe, teda určitě netočil několik dní zpátky. Jste opravdu kousek od stanice, sotva dva kiláky a tak jsi za chvíli z parku a o chviličku později na dohled stanici. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Podpatakem jí přišlápnu k zemi a umlčím tak její výsměch. O tomhle skutečně nechci uvažovat. Přesto mi hlavou probleskne myšlenka, že to byl Alex, kdo mě přivedl na myšlenku, jestli je Will skutečně vlkodlak. A vlastně i kdyby nebyl vlkodlak, neznamená to, že nemůže být něco jiného. Pravda, Wolverinův vzhled není pro vlkodlaka příliš dobré krytí. Ale proč by mi lhal? Nadávám sama sobě, takhle to dopadne, když nad něčím nechci přemýšlet. Ponechám ty dva savému osudu a valím zpátky na stanici. Po cestě jen pošlu parťákovi smsku s tím, že budu na stanici a jestli náhodou není někde poblíž. Myslím, že toho máme spoustu na probrání. Vstoupím do budovy a chvilku přemýšlím, jestli si nejprve promluvit s kapitánem nebo s Renem. Nakonec se rozhodnu pro kolegu. Za kapitánem půjdu až poté, co si s Willem předáme informace. Neměla bych tady taky mít svoji kancelář? Nebo alespoň stůl? Je to dost pravděpodobné. Jsem ale natolik vytížená případem, že jsem ještě neměla možnost to zjistit. Reno. Reno...není to ten zrzek, který do nás vrazil na chodbě? Je na čase to zjistit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Keci v peci, jen ti to potvrdil… Nedá se mrcha, ani pod podpatkem ji nedochází dech, i když zní trochu přiskříple. Za pochodu píšeš smsku a vyhýbáš se jiným chodcům. Než jsi vstoupila do jámy lvové, odpovědi ses nedočkala. Už při předchozím návratu do úřadu, tě napadlo něco o kanceláří. Je docela zábavné, že tu děláš už několik dní a jsi častěji v márnici než na Yardu. Možná by sis měla pořídit stůl tam. Minula jsi třídu, ve které ses poprvé setkala s kapitánem i s Wolverinem, s krátkým zaváháním jsi minula i zakouřenou kancelář. Další místnost už tvé kroky zastaví. Dveře jsou otevřené, a není větší než ona třída. Jen místo lavic a promítací tabule, je tu několik stolů, hodně krabic, zrzavá palice a černé podrážky na stole. Když jsi vstoupila, odhalila jsi i dalšího přítomného s charakteristickým účesem na hlavě, jak sedí z druhé strany obutého stolu. „Chápeš to Wille, Ten sráč Davit mě na krk pověsil násosku! Neříkej mi, že to neudělal naschvál!“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Minu kapitánovu kancelář, ani nemusím vejít, abych věděla, že i dnes se topí v kouři. Minu i třídu, kde jsme se prve sešli. Zastavím se až u dalších, otevřených dveří. Po krátkém zaváhání vejdu dovnitř. Jen abych si vyslechla, jak si Reno stěžuje. Můžu jen hádat, že je to on. A já si myslela, že členové tohohle sboru budou o něco chápavější. Očividně tomu ale tak, minimálně v Renově případě není. Jen nesuď, kdo ví, jak bys reagovala ty, mít za kolegu upíra. Usadí mě docela trefně jedna z těch klidnějších. Touché. Lehce si odkašlu, abych na sebe upoutala pozornost obou mužů. "Možná, že kdybys nebyl takový rasista, mohl jsi mít normálního parťáka" Zareaguju trochu podrážděně na Renova slova. Poté se otočím k Willovi. "Mám nějaké novinky, ale řekla bych, že ty mi chceš taky něco říct." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Opravdu povznášející pocit, když tě usadí tvé vlastní myšlenky. Ale mají pravdu, těch posledních pár dní co jsi zažila, ti ukázali hodně. Například Sethovo potěšení z toho ti působit bolest. Bolest, která proniká celím tělem, zepředu dozadu, od pochvy až do mozky, jako by tě trhal na kusy. Tebe vyléčil, ale udělal by to normálně, nebo by tě odhodil jako použitou hračku, jako Zombu. -Frk- Zrzavá palice, ta samá, se kterou jste se srazili první den, jen obrátila oči v sploup a odfrkla si, až jí část zrzavého převisu poskočil. Irčan. Zato tvůj parťák, ten ne-vlkodlak podle Dmitryho se začal smát. Teď už víš, že sedí na židli jako na koni, opěradlo místo krku. Buď se flákají, nebo probírají práci. Nakonec, nejspíš jsi poslední kdo je může soudit, vždyť ty jsi značnou část svého vyšetřování strávila nahá, v bezvědomí, na háku nad spoutaným upírem, s roztaženýma nohama, sama se nabodávající na jeho klacek, znovu a znovu… sakra co to je, jsi to ty, brná ti na vzpomínky jedna z těch dvou, nebo ti snad Seth posílá smsku přímo do mozku? „Určitě, dobré poledne parťačko… s Renem jsme na pár věci opravdu přišli.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pobaveně se na Rena dívám. No jasně, říká se, že Irové jsou hrozní rasisti. "Tak se neškleb, dělám si z tebe legraci. Já jsem Jackie." Přátelsky se na něj usměju a napřáhnu k němu ruku. Nebýt toho nasraného výrazu, byl by docela hezký. Alespoň na něčem se shodneme. Potom se otočím na svého parťáka. "Ahoj Wille, ráda tě vidím. Má to co dělat s tím, co se stalo tu noc v autobuse? Protože už vím, kdo tam vraždil." Jsem docela zvědavá, co zjistili oni a jestli se tím potvrdí to, co mi řekl Dmitry. Posadím se na okraj stolu a odložím si bundu. Se zájmem se na Willa dívám a přemýšlím, jestli to tedy je, nebo není vlkodlak. A jak moc nezdvořilé by bylo, prostě se ho na to zeptat. Rozhodně to ale nemám v plánu řešit tady a teď, před Renem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jistě o vás Skotech se taky neříká nic moc pěkného. Irčoun znovu něco bezeslova odfrkl, ale zároveň shodil nohy ze stolu a natáhl se aby ti podal ruku. „Reno…“ Chvíli je to jako sázka do loterie s velmi nejistým výsledkem, ale nakonec se přece jen taky usmál. Sice nic velkého, spíš tak aby si nezadal, ale popřít to nemůže. Ale to už obracíš pozornost k Willovi, ten má kopyta dole a tím pádem se jen zaklonil, aby na tebe stojící, líp viděl. Takže, pokud je vlkodlak, tak taky cítí to semeno na tvým obličeji,že? Alespoň někdo se dobře baví. Ale vlastně můžeš i ty máš možnost, jelikož tvá slova na chvíli vyvolala překvapení ve Willově tváři, ale je pašák, hned ho zase schoval a nahradil úsměvem. „Tak povídej… schválně“ A znovu, řekla sis o to. To ty jsi sem přece napochodovala a provokuješ, tak jsi mohla takovou výzvu očekávat. Přesto cítíš hned dva pohledy, jeden ze předu, jeden zezadu, jak tě sledují jak si sedáš a odkládáš si. Jejích pozornost, jsi zcela jistě získala. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Prostě jí ignoruju. Jestli to je vlkodlak, tak už dávno ví, co s Alexem provádíme. Těší mě ale vidět překvapení na jeho tváři. Jen se předveď holka. "Naše nevěsta, Lynessa Sjörgen a její strážce Luca Westgaard. Tedy Lynessa se jen krmila. Vraždil Westgaard." Snažím se aby nebylo vidět, jak jsem hrdá na to, že to vím. "Byla tam ještě jedna žena. Nell Bryanová, právě z ní se Lynesa nakrmila a pak jí z autobusu vyhodila. Westgaard zabil tři vlkodlaky a pak i on opustil autobus. Ale rozdělili se a...no, dál jsem se zatím nedostala, takže jestli máte nějaké další informace, bylo by to super." Zakončím. "Teď ty. Vyzvu Willa aby se mi taky pochlubil." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pche, to přece ví i bez toho … vždyť jsi mu to sama vyslepičila! Poker by jim šel, tedy můžeš soudit jen u Willa, který tě poslouchá, aniž by hnul brvou. U zrzka můžeš jen hádat, podle toho, že necítíš pohyb za zády ani neslyšíš další frk. „Skoro…“ Zasmál se Will, ale přesto si z jeho tváře přečteš uznání. Udržel to, dokud jsi neskončila, potvora jeden. „Jméno jejího společníka jsme neznali, předpokládám, že jde o velitele té stráže, co měla sebou. Vraždili ale oba. Tedy každý jinde.“ „Jo ta násoska si to rozdala s kůžema v autobuse, pěkně je tam vykuchala a pak se nadlábla z řidiče a těch pár blbečků co raději nevyskočilo.“ „Nell holka ze sousedství Carmen, taky jsem ji našel, vlastně ta mě potvrdila že mý tušení bylo správný. Když vyskočili ven, byla ještě živá. Podle svědků z okolních domů, ty dvě vyskočili v objetí. Dokonce to vypadalo, že ta světlovlasá tu druhou chrání, pak prý chvíli leželi na zemi a vypadalo to že spolu mluví. Pak Lynessa, Nell chytla za ruku a sklonila k ní hlavu. Nakonec se zvedla a odešla sama. Většina těch lidí co vyskočila buď umřela přímo následky pádu nebo nárazu do sloupu či zdi. Další velká část, zemřela velmi rychle na následky zranění. V nemocnici je jeden pacient v kritickém stavu a neví se, jestli přežije.“ „Jo, stopovali jsme dál tu čubku, motala se chvíli kolem a pak její stopa zmizela. Proklepli jsme baráky v okolí a podle jednoho starýho prostatika, nastoupila do nějakýho BMW do u ní zastavilo.“ Pánové se pěkně střídají a tobě zbývá buď koukat na jednoho nebo motat hlavou jak nějaká korouhvička. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nejdřív kroutím hlavou sem a tam ale pak se zastavím pohledem na Willovi. Ještě chvíli a udělalo by se mi z toho pohybu špatně. Se zájmem si ale vyslechnu jejich povídání. To, že nakonec nastoupila Lynessa do auta mě moc nepotěší. Co já vím, tak v něm klidně mohl sedět Westgaard. Trochu jsem doufala, že je teď upírka bez ochránce, ale to není někdo jejího postavení asi nikdy. "Máme Lynnessin popis, nebo fotografii?" Pak si vzpomenu ještě na jednu věc. "Taky už vím, proč se po tom pokusu o atentát nepokusila vrátit ke svým. Očividně jí její otec tlačí do sňatku s jedním s nějakým alfou a to se holčičce moc nelíbí. Buď to sama zorganizovala a nebo prostě využila příležitosti." Docela mě zaujala ta část, kdy měla Lynessa Nell chránit při výskoku z autobusu. To by totiž spíš nasvědčovalo teorii, že se nejen znaly, ale byly domluvené. Že by ten útok opravdu zorganizovala sama její výsost? Čím dál bolestivěji si uvědomuju, že nutně potřebuju mluvit se Sethem. Vím, že se mnou nechtěl mluvit, ale třeba ho dokážu přesvědčit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Jasně mám celý albíčko se selfíčkama kápů násosek a kůží.“ Odtušil ti zrzavý hlas sarkasticky za zády. „Popis máme od svědků té nehody. Popisovali ji jako světlovlasou, dlouhovlasou teenagerku střední postavy, může jít o dojem z nočního osvětlení a může být blond nebo může jít o nějakou barvu.“ William je naštěstí příjemnější a také trochu věčnější. Může snad za Renův přístup tvá první poznámka, nebo je to prostě jeho způsob. „Očividně? Fakt? Od kdy násosky šukaj s kůžema? Si toho jejího papínka přefikla, že se s tebou o tuhle novinku podělil?“ Will nic neříká, ale pohled mluví za vše, očividně ho ta myšlenka zaujala, ale ještě víc se v jeho tváři odráží něco ve smyslu: „nevšímej si ho.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Asi jsme s Renem nevykročili zrovna nejlépe. Možná jsem si tu poznámku o rasistovi mohla odpustit. Pak si ale vzpomenu, jak neurvale do mě vrazil při našem prvním setkání a hodím to za hlavu. Je dost pravděpodobné, že by se mnou takhle mluvil i bez té poznámky. "Nedělej si starosti. Seženu si jí sama." Usměju se na něj sladce. Hlavně zůstat v klidu a nenechat se vyprovokovat. Zrzek mi to ale rozhodně neulehčuje. "Nešukají. Oni se snaží nastolik mezi svými rasami mír. Ten sňatek měl být symbolem míru a sjednocení. A od kud tuhle informaci mám je čistě jen moje věc. I kdybych ho náhodou přefikla, tak tobě to vykládat nebudu." Můj úmysl zůstat klidná se mi rozpadá pod rukama. Naštěstí je tu Will a tak se soustředím na něj. Jeho výraz mluví o tom, že s Renem strávil víc času než já a tohle neurvalé chování pro něj není novinkou. Možná nakonec lituju toho chudáka upíra, co s ním musí pracovat. "Ještě něco víme? Já bych se ráda dozvěděla víc o tomhle Westgaardovi." Ti dva upíři jsou teď uprchlíci. Hledají je jak vlkodlaci, tak jejich vlastní. Jejich zdroje musí být dost omezené a to by nám mohlo hrát do karet. A co bys chtěla dělat, kdybys je našla? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Tak to je to poslední, co nám ještě chybělo. Takže teď jako budou ty svině táhnout za jeden provaz a vraždit nás ve velkým jo? Tak to bysme měli těm, co to vypálili asi poslat bombošku!“ Je to hrané, nebo je to skutečné naštvání a možná i trochu zděšení. Pokud je to hrané, tak máš za zády skutečně skvělého herce. Vždyť mu i trochu přeskočil hlas. Podle výrazu tváře, Willovi ona myšlenka tak cizí a nová není a možná ho ani nepřekvapuje to, že máš takové dobré informace. Na rozdíl od Rena, tedy pokud se nedělí o všechno ví o Alexovi a vlastně i o Sethovi. Takže nejspíš má představu odkud vítr vane. I když představu naprosto milnou. „Luca Westgaard, elitní zabiják, elitní nácek, elitní esesák a nedivil bych se kdyby předtím bylo těch elitních zařazení ještě víc. Opravdu bych nečekal, že zrovna on bude dělat doprovod ke švadleně.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zaskřípu zuby a otočím se na Rena. Moje dobrá vůle ho ignorovat měla dost krátkou trvanlivost. "Co ty tady vlastně děláš?" Osopím se na něj a založím si ruce na hrudi. "Uvědom si, že my máme být ti nestraní. Máme je chránit stejným způsobem a se stejným zapálením, jako chráníme obyčejné lidi před nimi. Máš štěstí, že to slyšíme jen my s Willem, protože tyhle kecy by tě mohly stát odznak, jen by to hvízdlo." Já to rozhodně jako vtip neberu. A i kdyby tak je to vtip mizerný. Rozhodnu se ho proto sjet jako malého kluka. Ještě chvíli se na něj vztekle dívám a pak se otočím na Willa. Nasadím lehce omluvný výraz a rychle se vrátím k tématu. "Westgaard a Sjörgen spolu něco měli. Nevím, jak vážné to bylo. Ale pokud byl tak elitní, jak říkáš, jeho přítomnost v tom krejčovství by nasvědčovala spíš teorii, že to všechno bylo naplánované, aby mohli utéct." Pokud by se mi podařilo před Sethem dokázat, že to bylo naplánované a o jejich smrt se zapříčinila ta, kterou měli chránit, nerozvázalo by mu to jazyk? Třeba by ho to zbavilo mlčenlivosti. Svitne mi naděje. "Jenže po tom, co se stalo v autobuse se rozdělili. Nedává to smysl." Mračím se jak usilovně přemýšlím. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Zlato, nevím odkud jsi přišla, já tyhle hajzly lovím už pár let. Věř mi, že to poslední co chtějí je, abys jim dělala chůvu. Máš recht, máme bejt nestranní a stejně jako bez výčitek odprásknu vraha, nebo nějakýho psychopata, odprásknu i je, protože jestli to ještě tvému hippies mozečku nedošlo, oni jsou vrazi od přírody. V jejich genech, v jejich zasraný podstatě je, že oni jsou dravci a mi jsem milá zlatá kořist. Nic jiného. Pokud budou šlapat lajnu a sjíždět se nějakou syntetickou sračkou, jsou mi u prdele, ale z tygra ovci neuděláš, to si sakra rychle uvědom. A chránit je? To si fakt myslíš, že nějaká násoska potřebuje, abys ho zrovinka ty chránila? A před čím, před rýmou? Doprdele uvědom si, že se organizujou úplně stejně jako my, používají stejné zbraně jako my, jen jsou doprdele desetkrát silnější a rychlejší a ještě víc doprdele sakra odolnější. Ale slibuju ti, že jestli v celým zasraným Londýnu najdu jednoho jedinýho upíra co nikoho nezabil a kterýho bude chtít neprávem linčovat dav a on se nebude schopen sám ubránit, že mu pomůžu. Stačí!?“ Jedno se mu musí nechat, fakt se dokáže očividně rozčílit skoro doběla a přitom vypadat, že je mu všechno u zadele. Nejen že na tebe dál kouká přes to zrzavý roští, dokonce má bagančata zase na stole a houpe se na židli. Tedy nehoupe, jen ji má vyvrácenou tak, že stojí jen na zadních nohách. „Chceš pusu nebo co?“ Foukl na tebe, když na něj ještě chvíli koukáš, ale to je asi tak všechno co jsi z něj dostala. Když ses obrátila k Willovi, máš pocit, že koukáš do tváře rodiče, před kterým se hádají jeho děti. Skoro slyšíš: „To musíš provokovat?“ „To ho nemůžeš ignorovat?“ „Tvůj zdroj má dobrej nos, ano něco spolu měli. Teda minimálně spolu něco měli hned po tom, co utekli. Ale nebyl bych si tak úplně jistej, docela drsně s ní vytřel stěnu a cítil jsem tam i krev, klidně to mohlo být znásilnění.“ Jistě, zatímco se tu hádáš s bráchou, taťka přemýšlí a samozřejmě i o tom, kdepak jsi ke svým informacím přišla, například na jména. Nezdá se, že by mu to vadilo, spíš to probudilo jeho zájem, zvědavost. „Možná je to prostě pěkná mrcha a panáčka využila… když vykuchal ty kůže v buse, tak se vrátil tam kde se rozdělili a šel po její stopě, jenže smůla blbečku.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Oficiálně toho chlapa nemám ráda. Jasně, mohla bych se pustit do další hádky. Mohla bych ho chytat za slovíčka a hájit se. Ale k čemu by to bylo dobré? To, že si nerozumíme jsme si řekli, tak se můžeme v klidu posunout dál. Rozhodnu se na něj tedy nijak nereagovat a dál se tvářím, jako kdyby tu nebyl. Když zaznamenám Willův káravý pohled, pevně sevřu rty. To, co mi říká, mě ale velice zaujme. Tahle možnost mě nenapadla. Ale já taky nevěděla že tam byla krev. "Takže co teď? Někde tam venku máme upíří princeznu, která za sebou nechává pěknou spoušť." Povzdechnu si. "Co to auto, do kterého nasedla. Máme něco?" Tak trochu čekám, jestli se mě alespoň Will zeptá na můj zdroj. Jsme parťáci, asi bych mu řekla, odkud to vím. Uvědomím si, že on vlastně Dmitryho pravděpodobně vůbec neviděl. Ukázal se teprve potom, co Will z místa ukřižování odešel. O tom, že jsem "ztratila" mrtvolu mu ale říkat nebudu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro A ty si jako dokážeš představit něco s upírama, při čem není krev jo? Zdá se, že jeptišky prohráli a Samara je opět u tvého ouška a chechtá se. Na druhou stranu se nedá upřít její myšlence jistá hloubka. Naštěstí máš i něco jiného na přemýšlení. Nezajímá ho to nebo se rozhodl neptat? Možná kdybyste tu byli jen sami dva, zeptal by se. Možná to prostě nechce probírat před Renem, pokud se do toho nepustíš ty sama. Neví o Dmitrym? Nebo o sobě věděli na místě činu a co teď, může cítit, že jsi před čtvrthodinkou mluvila s vlkodlakem? „To co celou dobu, pokračujeme vy vyšetřování, sbíráme stopy, informace.. nic jiného nám nezbývá.“ „V klidu holka, jestli to má celý na svědomí ta upíří čubka, určitě ji najdem, na rozdíl od toho parchanta si se stopama moc vrásek nedělá. S autem bohužel, starej prostatik čumel asi spíš na ni než na značku.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Skřípu zuby. Drž hubu, nebo si najdu nějakýho psychiatra. Pohrozím té potvoře. Jak se celá situace nadějně rozjela, a začalo to vypadat, že se konečně pohneme, tak se taky zastavila. Sice jsem si potvrdila své informace, ale tím to taky končí. "Co to znamená, že jí ještě někdo viděl? Nebo jak jsi to myslel, že za sebou nezametá stopy?" Zaměřím se na Willa. "Jinak ten ukřižovaný vlkodlak byl lepším zdrojem informací, než bys tušil" Ráda bych toho se svým parťákem probrala mnohem víc, ale ne před Renem. A tahat ho stranou taky nechci. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Proč, že jsi ještě žádnýho psychiatra neojela? Vysmívá se tvé hrozbě a očividně na ni nemá žádný valný efekt. Přesto je tvým menším problémem, jelikož se svou otázkou se chtě nechtě musíš otočit na Rena, který ti taky pěkně pohnul žlučí a ty jemu nejspíš také. A divíš se, jemu tu kážeš a sama chceš upíry mučit, teda když snima zrovna nešukáš. „Co na tom nechápeš? Od požáru se zdejchli jak pára nad hrncem. I ta holka napsala dopis, že utíká z domu. Prostě dokonale zameteno a byli bysme nahraní. Spojili jsme si to jen díky tý mrtvý holce, to byla bota jak kráva, nemyslíš. A ta upíří čubka tam byla sám, panáček byl v buse a tam nezbyl nikdo, kdo by o něm mohl cokoliv říct. Takže je celkem jasný kdo z těch dvou myslí hlavou a kdo ji má jen na parádu.“ Když pak obrátíš svou pozornost zpět k Willovi tvá slova mají okamžitý efekt, prosté přikývnutí, ale v jeho pohledu čteš jisté prozření, nebo minimálně vlastní dojem prozření. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tak sorry, že jsem se vůbec na něco zeptala. Naštěstí se ovládnu a řeknu si to jen v duchu. Nemá cenu se s Renem dohadovat o slovíčkách. Ten chlap mě irituje skoro stejným způsobem jako Samara. Nejradši bych ho ignorovala stejně jako jí. "Podle téhle logiky by se dalo předpokládat, že se pak znovu někde sešli, protože žádné další stopy po ní nezůstaly. Že?" Nečekám na odpověď. Vlastně to ani nebyla otázka. "Můžeme si promluvit?" Zeptám se Willa a lehce kývnu hlavou na chodbu. Původně jsem se tomu chtěla vyhnout, ale radši s ním budu mluvit o samotě, než před tímhle samolibým blbečkem. Ať už odpoví cokoliv, otočím se na patě a vyjdu z kanceláře, aniž bych na zrzka jedinkrát pohlédla. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Možná, stejně tak ho mohla ta čůza podrazit, nebo je tak blbá, že se ztratila.“ A stejně ti odpověděl. Jelikož jsi k němu většinu času zády, tak s tím zjevně nemá žádný problém. A na rozdíl od Samary, nikde žádné jeptišky, které by se o něj chtěli postarat. I když možná by se pokřižovali a utekli by, kdyby ho viděly, ale hlavně slyšeli. Will jen přikývl a zvedá se ze židle a jde za tebou. „Pá pá děcka a buďte hodný!“ „Omlouvám se za Rena, je to ucho a i když to nepřizná, tak s tím rasistou jsi ho fakt nakrkla.“ Teď je to William kdo tě gestem vyzívá, abys ho následovala a to směrem ke třídě. Tam se usadil na lavici a čeká co máš na srdci. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tentokrát už se vyprovokovat nenechám a následuji Willa do třídy. "Měl si ty kecy odpustit." Zavrčím, jako by na svou obhajobu. Jsem na takovéhle smýšlení celkem alergická. I já jsem zabíjela upíra a vím, jak umí být nebezpeční. Jenže už jsem taky zažila, že dav ukamenoval nevinného člověka, protože byl přesvědčený, že je to vlkodlak. Lidi umí být pěkná zvěř, pokud mají strach. Ano, supernaturálové jsou silnější než my lidé, ale to neznamená, že nepotřebují chránit. Možná jsem idealistka, ale věřím, že ne všichni nám touží jít po krku a řada z nich by raději žila pokojně vedle nás. To ale nemá cenu takovým trollům, jako je Reno, vysvětlovat. Zadkem se opřu o jednu lavici a založím si ruce na hrudi. "Mám dobrý zdroj informací. Je to vlkodlak, kterého jsem potkala včera u toho ukřižovaného. Mluvil se mnou a řekl mi spoustu zajímavého. Dokonce mi sežene fotografii Lynessy. Ale nelíbí se mu, že do toho strkáme nos. Má obavy, že bychom mohli narušit křehké příměří a rozdmýchat válku." Chápu Dmitryho obavy, ale nejsem ochotná se vzdát svého vyšetřování. "Měli bysme postupovat opatrně. Nerada bych někomu šlápla na kuří oko." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Ono, když strávíš několik dní, zavěšená hlavou dolů jako živá krevní konzerva, získáš trošku jinou perspektivu.“ Will se chová jako inteligentní rodič, nehodlá se cpát mezi hádající se děti, nehodlá soudit, ani se přidávat na něčí stranu. Jeho gesta ani tvář nenaznačují, že by šlo o pokus Rena hájit. Spíše, že prostě považuje za správné, abys to věděla. Ani tvá další slova jej nijak nepřekvapí, spíš naopak, jako by si vše už stihl domyslet a jen jsi mu vše potvrdila. „Takže jsi mu nechala jeho padlého a on ti dal informace. To je dobrej kšeft a má rech, jestli opravdu smečka a klany sjednávají takovou dohodu, je to určitě hodně výbušná atmosféra i bez útěku nebo únosu a jestli do toho budeme vrtat, můžeme to opravdu parádně podělat. Ale Reno má taky pravdu, pokud se smečky a klany spojí a přestanou si konkurovat a vyvražďovat se, kdo asi zbude na druhé misce vah. Já s tebou souhlasím, jedinci nemusí být špatní, určitě jsou mezi nimi dobří i špatní, ale dav, skupina je vždy nebezpečná a dav vlkodlaků nebo upírů je samozřejmě nebezpečnější než lidí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jen pevněji semknu rty, když mi vypráví o Renovi. Něco podobného jsem taky zažila, jenže já do toho narozdíl od něj šla dobrovolně. A taky jsem věděla...ne to není přesné, doufal jsem, že mě potom Alex pustí. Docela by mě zajímalo, jak se z toho Reno dostal. Will je opravdu jako trpělivý rodič. Bohužel mi ale neříká nic, co bych už nevěděla. Přesně jako rodič. To, že musíme být opatrní je mi také jasné. "Ale nechceš to kvůli tomu odpískat, že ne?" Zeptám se podezřívavě a nakrčím čelo. "Dmitry, ten vlkodlak, řekl, že od toho máme dát ruce pryč a že pokud oni dostanou ty žháře, tak nám je dají." Mračím se. "Ale řekni sám...tobě by teď stačilo zatknout žháře, když víš, o co se tady hraje?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „To záleží na těch vahách, Jackie…“ Slyšíš to povzdechnutí a vidíš, že přemýšlí, že to není jednoduchá otázka ano ne. „Tohle nejsou pokuty za parkování, tohle je spíš jak obchod s drogama. Tam taky občas necháš žít a pracovat dealera, protože ti dává informace. Občas přitlačíš ke zdi větší rybu, ale pak se s ní dohodneš, abys dostala tu velkou. Jde ti o cíl. Pokud bych na to nahlížel jako ty, chtěl chránit všechny, upíry, vlkodlaky, lidi, bez ohledu, tak chci mír, ubude násilí mezi upíry a vlkodlaky a tím je ochráním. Když vezmu váhy tak jak je vidí Reno, naopak do toho hrábnu, budu kolem sebe mávat plackou. Předvedu Sjörgen před soud, nejlépe ve svatebním, dohoda padne, upíři a vlkodlaci se budou mstít navzájem. Já bych chtěl rovnováhu. Nechci krvavou válku mezi nimi, ale obávám se následků míru, pro nás…“ Neskončil, vlastně ještě neodpověděl, jen se pokusil vysvětlit svou vizi. „Nemyslím si, že bychom měli dát ruce pryč. Zkusíme vystopovat Sjörgen, Reno chce najít Westgaarda, můžeme mu v tom zkusit pomoct. Ty co zaútočili na Carmen, nemáme šanci najít, nemáme žádnou stopu, nic co by k nim vedlo. Ale je to nejblíž obyčejnému zločinu, takže pokud nám je dají, proč ne. Žháře soudit umíme. Na rovinu, pokud najdeme Westgaarda, žádné zatýkání nebude, bude to na život a na smrt. Pokud najdeme Sjörgen, budeš se muset rozhodnout co s váhama. K soudu ji nedostaneš to ti ale řeknu rovnou. I kdybychom ji na krásně zatkli a nezabili, zavřeli do vazby, tak do rána zemřou všichni policisté, co by vězení hlídali.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Se zájmem si ho vyslechnu a i když uznávám jeho argumentaci, o chuť šťourat mě to nepřipravilo. Ty prostě vždycky musíš šlápnout přímo do hnízda...nebo do hovna? Musím se ovládat aby mi koutky nezacukaly. Přeci jen bych si alespoň před Willem trochu zachovala profesionální přístup. "No dobře...a co tedy teď budeme dělat?" Rozhodím rukama a kecnu si na desku stolu. Že já blbá nezůstala ve Skotsku. Jak hezky jsem se mohla mít. Jak klidně jsem si mohla žít. To by tě samotnou nebavilo. "Wille? Jsi vlkodlak, nebo ne?" Vybalím na něj najednou, bez přípravy, bez přemýšlení. Prostě to na něj vybafnu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Očividně nejsi tak neprůhledná, jak by sis někdy přála, jelikož ještě než jsi něco řekla, když jsi pouze pomyslela, Will se zasmál a odpověděl ti. „Takže, co kdybychom se v tom šťourali bez placek a dávali si fakt velkýho majzla na sršně?“ Cítíš pevnou školní desku pod prdelí, naštěstí tohle není reálná třída, nejsou tu vtipní spolužáci, kteří by lavici odtáhly a nechali tě padnout až na zem. Deska drží. Jenže co nedrží je jakási bublina v tobě a z tvé pusy vyletí otázka. Jestli jsi však čekala, že se Will najednou promění ve vlkodlaka, nebo mu mezi klouby vyjedou čepele, že vybuchne vzteky, přepočítala ses. Nic z toho se nestalo, jen je to najednou on, kdo rozhodil rukama a na tváři se mu objevil výraz kluka přichyceného u klíčové dírky dívčích sprch. „… To ti řekl Dmitry, co. Ne nejsem vlkodlak, je to trošku složitější… a co budeme dělat, co by, budem hledat nevěstu, co jiného.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jeho nápad mi vykouzlí úsměv na rtech. Je v tom něco z mé vlastní radosti. Tohle je důvod, proč jsem se dala k policii. Abych zažila něco vzrušujícího. Já nechci sedět někde v suchu, teple a bezpečí. Já se chci ušpinit a trochu hazardovat...v téhle chvíli pravděpodobně s vlastním životem. Možná jsem vážně čekala, že se na mě naštve. I když většinu času vypadá Wolverine jako kliďas, určitě i on má nějakou hranici. Zatím jsem na ní ale asi nenarazila. Pokud můžu soudit tak se na mě za tu otázku nezlobí. Odolám nutkání dál se ho vyptávat, i když bych chtěla vědět, jak tohle může být "složité". Tohle je přeci zcela jednoznačné. Jenom krátce kývnu. "Alex mě přesvědčil, že jím jsi a Dmitry mi to vyvrátil. Tak se ti omlouvám, ale asi bych měla vědět s kým vlastně pracuju." Pokusím se trochu zaobalit svojí neomalenost. Pak se ale raději vrátím zpátky k řešení našeho případu. "Potřebovala bych zjistit, jestli to bylo celé domluvené. Kdybysme měli důkaz, že Lynessa atentát na svou osobu sama zosnovala, dokázala bych přesvědčit Setha, aby se mnou mluvil." Dokázala? Těžko říct, ale ráda bych tomu věřila. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Bogdanov má pravdu, nejsem vlkodlak, pro ně jsem něco nečistého, odporného, stvůra. Tvůj přítel se také tak docela nespletl… Jackie, já se nejmenuju Vlkodav, já jsem vlkodav… viděla jsi Blade?“ Je to osobní, samozřejmě že je to osobní, jaké jiné by to taky mohlo být. Přesto se ti zdá, že je Will pořád překvapivě klidný. Tvůj parťák si nic nedělá ani z toho, že jsi znovu plynule změnila téma zpět k práce, možná je za to rád a doufá, že už se k předchozímu nevrátíš. Nedává zcela jasnou odpověď a jen ty sama můžeš hádat, zda nechce nebo nemůže a jestli další rejpání v tomto hnízdu, nakonec přece jen sršně neprobudí. „Seth? To je ten upír, kterého tvůj přítel probudil znovu k životu? Máte ho někde pod zámkem?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Chvíli na něj jen koukám, než konečně uhnu pohledem. Koukám, že rasista je tady kde kdo. Samozřejmě vím, že existují i jiní kožoměnci než lykantropové. Jen nejsou tak častí a tak známí. Vzpomínám si, že v edinburghu byl jeden medvědodlak, ale jsou to spíš jen výjimky. Teď už se ale nedivím, že se ti dva nemají v lásce. Ostatně vlk vlkodava nemůže mít rád i kdyby sebevíc chtěl. Raději se v tom už ale dál nešťourám. Tohle by mohla být dost bolestivá rána a já si Willa nechci znepřátelit. Zjistila jsem, co jsem chtěla a to mi pro tuhle chvíli stačí. Možná jsem se tím ale víc zabývat měla, protože by pak nemusela přijít následující otázka. "Jo, to je on. Tvrdil, že nemůže zradit přísahu krve a upřímně, já neměla sílu ho kvůli odpovědím mučit. Ale myslím, že pokud bych mu dokázala, že za jeho smrtí stojí ti, které měl chránit, a kterým věřil, tak by se rozmluvil." Okamžik uvažuju, že na to prostě neodpovím, že to přejdu mlčením, ale nakonec se tomu postavím. Nejsem přece žádný zbabělec. "Ne tak docela. Alex ho pustil." Skvělé, jen mu přiznej, že máš sice zdroj informací, ale absolutně netušíš, kde se teď potlouká a jestli tě v nestřeženou chvíli nezakousne. "Myslím ale, že se ještě objeví. Alespoň mi to sliboval." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Chceš to vědět, tak se zeptej … nebo použij tvůj klasickej způsob výslechu… A je tu zas, rozhodně ses nezbavila ani jedné z těch bestií, které se ti usadili v hlavě a zjevně se na tvůj učet rády baví. Zdá se, že pokud se chtěl Will zbavit nechtěné pozornosti, podařilo se mu to na jedničku. Rázem jsi to ty, kdo se cítí tíhu jeho otázky, pohledu a také vlastního pocitu výčitky. Will vypadá pozorně a „dalo by se říct samozřejmě“, klidně. „Takže tvůj přítel ho pustil a ty… souhlasila jsi, nebo to udělal proti tvé vůli?“ Nechal tě domluvit, nepřerušoval tě. „Klid Jackie, mučení by stejně nepomohlo. Jestli tam byl jako její ochranka, tak je to Westgaardův „člověk“, člen jeho elitní jednotky. Svou věrnost přísahají přímo hlavě svého klanu, a tahle přísaha se neporušuje. Nejde o to komu věří, ale komu jsou věrní a rozhodně to není ani Lynessa. Westgaardovi možná, je to jeho velitel. Pokud s ním budeš znovu mluvit, buď opatrná. Bogdanov se tě snaží přesvědčit, ale pokud je ten Seth zradil, bojuje o svůj život a může být nebezpečný, teda víc než normálně. A pokud je věrný hlavě Sjörgen a ta si přeje mír, bez váhání tě odstraní, pokud bys ho ohrožovala. A pokud zjistíš, že za tím stojí Lynessa, tak jsi v dvojí pasti, ohrožuješ rozhodnutí klanů a zároveň tvář klanu, čest. Taková zrada, neposlušnost vlastní dcery, by byla hambou pro celý klan. Takže prosím, buď opatrná s kým se bavíš a také o čem.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Mám pocit, že ať už udělám, nebo řeknu cokoliv, vždycky se mýlím. Povzdechnu si a promnu si spánky. Potřebovala bych se pořádně vyspat. "Já jsem opatrná, Wille. Navíc je možné, že Seth opravdu vzal roha. A ano, souhlasila jsem s tím, že ho pustíme. Neměla jsem sílu z něj tahat informace a jak říkáš, stejně by mučení bylo k ničemu. Takže jsme dospěli k závěru, že je nám k ničemu držet ho pod zámkem." Trochu se zamračím. "A ty by ses nechtěl pomstít svému veliteli, který by tě zcela záměrně zavedl do pasti?" Ať už berou upíři své přísahy jakkoliv vážně, pořád to jsou jen lidé. Nebo spíš, byli to lidé. Nikdo není neomylný, alespoň dle mého. Sklouznu z lavice a obléknu si bundu. "Asi půjdu domů, potřebuju se pořádně vyspat a stejně teď nemáme žádnou další stopu. Tak proč se tu zbytečně trápit." Brouknu otráveně. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jasně a s kým tentokrát? „Ale ano, pokud bych byl zrazen, chtěl bych se pomstít, ale Jackie, byla by to krvavá osobní pomsta, tváří tvář a myslím, že ten Seth by to cítil stejně. Možná jsi to udělala dobře, pokud ví že Luca a Lyn jsou pryč, může to říct hlavě Sjörgen. Pravděpodobně se přidá k těm co pátrají za upíry, jde o jeho tvář, buď se pomstit za zradu nebo napravit chybu. Obojí by nám mohlo dát další stopy. Uvidíme.“ Také se svezl z hrany stolu. „Chápu, chceš svést? Já zkusím pomoct Renovi v pátrání po Lucovi, jeho parťák teď taky spí…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Možná až příliš rychle zavrtím hlavou. "Ne, to je dobrý. Pomož Renovi, já bych Vám dneska nebyla moc platná." Chabě se usměju. Klíč od mého bytu má u sebe Zomba a mě se nějak nechce Willovi říkat, že jsem se rozhodla přestěhovat k Alexovi. Vím, že mu doktor není dvakrát sympatický a nechci ho zbytečně popouzet. Dívám se na Willa a je mi trochu smutno. Jsme sice parťáci, ale v podstatě jedeme každý na vlastní pěst a jen se pak seznamujeme s tím, co kdo zjistil. Třeba se mu s Renem povede líp a já pak chytnu toho upíra. "Původně jsem chtěla zajít ještě za velitelem, ale asi zatím nemá cenu mu o tomhle říkat. Alespoň, dokud nezjistíme o těch dvou uprchlících něco bližšího." Úspěšně sama před sebou obhájím, proč se kapitánovi vyhýbám a jsem připravená odsud vypadnout. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Samo že povede, říkal ti přece, že ve Factory dělali spolu. „To máš asi pravdu, ráno jsem mu dal krátký hlášení, je taky od fochu ví, jak to chodí.“ Už si nesedá, je jasné, že vaše dostaveníčko končí a pokud ses už trochu naučila číst v jeho tváři, tak máš pocit, že i přes tvé rychle odmítání, chabé úsměvy a ujištění, ví přesně, že to poslední místo kam míříš je domů, tedy do toho bytu co sis pronajala někde na okraji Londýna. Přesto kolem tebe neodchází, čeká na tebe, dává ti snad přednost, nebo čeká jestli máš ještě něco na srdci či na jazyku. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Will se neptá, i když mám pocit, že moc dobře ví. Vždycky mě potěší zjistit, jak taktní můj parťák je. Usměju se na něj. "Ty buď taky opatrný. Někde tam venku je Westgaard a to bude asi zatraceně nebezpečný parchant." Představuji si ho jako Setha v hodně špatném rozpoložení a už teď je mi jasné, že setkat se s ním nechci. Projdu kolem Willa ze třídy pryč. Ještě jednou se na něj usměju a pak vyrazím kolem kapitánovy kanceláře ven z budovy. Je celkem brzy, do svého bytu jít nemůžu a do Alexova nechci. Koupím si proto kafe a vydám se pěšky směrem k centru. Alespoň mám chvíli na to, trochu se zamyslet. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Vidět Volverina se usmát je fakt zážitek, ale svým způsobem ten úsměv říká víc než by dokázali slova. Úsměv a přikývnutí. Souhlas, ujištění, že vše je dobré a že nemusíš mít obavy. Ještě cítíš, jak tě William poplácal svou lopatou po zádech. „Ozvi se, Jackie.“ To jediné co je třeba nejspíš říct. Pravda, protože právě s tímto máš čím dál větší problémy. Přestava Setha, nebo spíš zlého dvojčete, které má ve tvé mysli představovat Westgaarda, není vůbec příjemná. Ale na druhou stranu, kdo ví, ne každý parchant je parchant od pohledu a někteří hodní hoši, působí jako totální kokoti. Procházíš kolem zadýmené kanceláře. Máš pocit, že slyšíš monolog, možná televize, možná telefon, těžko říct, pokud neotevřeš dveře a nenecháš místnost, aby se trochu vyčistila. Kávu sis koupila ještě v budově Yardu, nakonec kde jinde než na policii by měli prodávat kafe. Samozřejmě hnusný kafe, žádný starbugs nebo nespresso to není. Prostě hnědočerná kapalina v termokelímku s víčkem. Jdeš městem a je to zvláštní. Tedy až na velikost, není Londýn tak jiný než Edinburgh, ale možná ses změnila ty. Ještě před časem bys kolem sebe viděla kapsáře, zloděje kabelek, porušení dopravních předpisů, možná bys očima pátrala skrze výlohy, zda někde nedochází k přepadení. Nyní přemýšlíš o márnicích, o vlkodlacích o upírech, o studené válce mezi nimi. Jako by pro ty velké věci, ty malé zanikli, nebo se stali nedůležité. Schválně kolik vlkodlaků je teď někde kolem a upíři, podle všeho co víš, alespoň ti by ti nyní neměli dělat potíže, měli by spát nebo být někde schovaní. A co lidé co jsou do toho všeho zapleteni, lovci ať už ti opravdoví, nebo amatéři a co sympatizanti. Všeobecně se ví, že existují lidé, co upírům vždy dobrovolně pomáhali, nechali se vysávat, pro peníze, ale většinou pro příslib proměny. Podle všeho ve všech městech existují místa, něco jako drogové zóny, kluby, bary. Po vystoupení se vše ještě prohloubilo a vyrojilo se mnoho nových. Samozřejmě se objevil i odpor proti takovým místům, vytlučené výlohy, plakáty, zgrafity, ale možná měl Reno v něčem pravdu. Tyto projevy většinou končí velmi záhy a velmi tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Trochu povzbuzená Willovým úsměvem odcházím ze stanice. Koupila jsem si kávu a chutná úplně stejně hnusně, jako vypadá. Policajti pijou hnnusný kafe, to asi aby přerazili tu pachuť z hnusný práce. Očividně se z toho stává i můj zvyk. Procházím ulicemi a přijde mi, že nyní svět vnímám úplně jinak, než když jsem ještě žila v Edinburghu. Teď už mě nijak nevzrušuje, když vidím, že někdo projel na červenou, nebo blbě zaparkoval. Dokonce i puberťáci, kteří v parku kouří, mě nechávají chladnou. Dokud to není vlkodlak, který někoho morduje, tak to není moje práce. Přesto, že jsem v noci skoro nespala, a cítím se opravdu unavená, je pro mě procházka velmi příjemná. Sice je to jeden z těch typicky londýnských, šedivých dní, ale to mi vůbec nevadí. Přitáhnu si límec bundy blíž ke krku a jdu dál. Wiil řekl, že prostě budeme čmuchat dál, ale já si připadám ztracená. Nevím, kde navázat. Přijde mi, že jedinou mojí stopou by mohl být Seth, i když ani to není vůbec jisté. A navíc stejně netuším, kde upíra hledat. Pohrávám si s myšlenkou, že bych mohla večer zavítat do jednoho z těch ryze supernaturálních barů, kam normální člověk nemá odvahu vkročit. Když už ne kvůli informacím, tak abych je lépe pochopila. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ano teď už není tvou prací řešit drobnou kriminalitu, nemusíš řešit ani drogy, teď tě zajímají upíři a vlkodlaci, které máš krom jiného taky chránit. Vždyť ten tým se nakonec nejmenuje URNA, ale antikonfliktní tým, nemá nakonec Dmitry pravdu, vždy co jiného než předcházení či ukončení konfliktu je ten jeho mír? Jasně pokud to není vlkodlak, kdo někoho morduje, tak to není tvoje práce. A kdy jsi prosím ti viděla naposled vlkodlaka jak někoho zamordoval… a jo, už mlčím… Čmuchat dál, ale kde po čem. Carmen? Místo činu. Bryanovy? Dívka co s nimi odešla a zaplatila onu noc životem. Heyes, místo kde zemřelo tolik lidí a ona? Probrali všechno? Vlkodlaci, Vaši, Upíři. Místo kde skončil autobus, asi ne Luca byl pečlivý, nikdo nepřežil a jen díky dobrým smyslům víš, že se vrátil zpět, nejspíš aby se setkal s Lyn. Místo kde se ztratila ona? Unesená, Utíkající, Konspirující? Je možné najít nějakou stopu tam. Zkusit Dmitryho, který je ochotní se podělit, když neohrozíš mír, nebo čekat na Setha, který ti chce působit bolest a ohání se přísahou? Navštívit bar kam normální lidé nechodí? Ano normální asi ne, ti co tam vstupují tam jdou jsou pro vzrušení, pro příslib věčnosti, ale jistě také často pro smrt. A pokud bys tam chtěla jít na večer, tak co s načatým dnem. Poslechnout unavené tělo a jít si odpočinout, nebo něco zkusit? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Bloumám v ulicích, stejně jako v myšlenkách. Nakonec to vzdám a stopnu si taxík. Procházka mě sice trochu probrala a pomohla mi vyčistit si hlavu, únava se na mě ale přesto hodně podepisuje. Moc dobře mi to nemyslí a tak se nakonec rozhodnu vrátit k Alexovi...do našeho bytu, a pár hodin si pospat. Pak se třeba věci budou zdát jasnější a přijdu na to, jak pokračovat. Třeba mi teď něco uniká a s trochou spánku do sebe kousky zapadnout nějak jinak. Zamávám na taxík a hned první mi zastaví. Nadiktuji řidiči adresu a nechám se odvézt domů. Je pro mě stále trochu zvláštní o tomhle místě uvažovat jako o svém domově. Ale pořád mi to přijde lepší, než můj starý byt. Už ve výtahu mi padá hlava a jsem vděčná, když se konečně dostanu do bytu. Z posledních sil se dohrabu do modrobílého pokoje, po cestě za sebou ztrácím kusy oblečení, padnu do peřin a skoro okamžitě usnu. |
| |
| Dray Walk, Dobrou noc Bloumáš, přemýšlíš, cítíš únavu, která nejspíš souvisí jak s nevypsáním, tak se bezradností. Únava, která tě chce ovládnout kdykoliv nemáš co na práci, jako plíživý nepřítel, připravený využít každou příležitost a donutit tě ke spánku. Vlastně to není nic divného, vlastně by bylo lepší být upír, pro ty je noční život přirozený a vás ostatní k němu vlastně nutí také a to ovlivňuje biorytmus. Kdy naposled jsi zažila normální den a normální noc. Máváš a za chvíli ti zastavuje klasické černé taxi. Jak taky jinak v přímo v centru. Diktuješ adresu, necháváš se ukolébávat jízdou na zadním sedadle. Ale přesto tě něco vyruší, něco ti nedá spát. Řidič? Ne ten vypadá v pořádku. Je to vpředu, vlastně ne není, je to v zrcátku. To co instinkty vytušili skoro hned, unavenému mozku dochází až po chvíli. Někdo se na tebe pověsil, nevíš přesně kdy, nejspíš už před tím, než jsi zavolala taxi. Stříbrné auto s tmavými skly, vyšší třída. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Trochu poklimbávám, ale můj policajtský čuch se ukolébat nenechá. Několikrát jsem zahlédla v odrazu zrcátka stříbrný odlesk. Stačí mi, abych se na to chvilku soustředila a dojde mi, že to není poprvé, co to auto vidím. Pravděpodobně jsem ho musela míjet už když jsem šla pěšky po ulici. A teď mě sleduje! Ale kdo? A proč? Naviguji řidiče aby uhnul z trasy a provedu ho několika bočními ulicemi, než se opět napojíme na hlavní. Než začnu panikařit, tak musím mít jistotu. Jenže co budu dělat, pokud mě někdo opravdu sleduje? Jsem sice u policie už nějakou dobu, ale takovouhle situaci jsem ještě neřešila. Vezmu do ruky mobil a přemýšlím, jestli zavolat raději Willovi, nebo Alexovi. Ale nakonec mobil znovu schovám. Co když je to Seth? Nechci upíra zastrašit, protože bych s ním vážně potřebovala mluvit. Nakonec se nechám vysadit několik bloků od bytu s tím, že zbytek dojdu pěšky. Uvidíme, co se stane... |
| |
| Whitechapel Rd x Brick ln, sledovačka? A zrovna teď, když by mohli přispět radou, drží horor holky hubu. Žádný hlásek, který by přinesl rozhřešení. Jsi na to zjevně sama. Tedy ty a taxikář, který celkem ochotně přijímá nové instrukce a trochu tě vozí okolo. Telefon příjemně těžkne v ruce, stačí vytočit číslo, předat starosti dál, poradit se. Komu volat? Tahle chvíle není zrovna na Alexe, možná až budeš potřebovat uklidit mrtvolu. Zombu jsi poslala jinam, buď do postele s vlkodlakem, nebo do svého bytu, nebo obojí zároveň. Pokud tě jen trochu poslechla, tak jsi bez anděla. William? Nejspíš by přijel a taxikář by to asi taky ještě dokázal protahovat. Mluvit, fakt jo? A hele hned nejsi sama. Mobil v kapse, Beretta v pouzdře. Vystupuješ, stříbrný fáro máš pořád za zadkem, i když uhneš na Brick, i když ujdeš první z těch několika bloků. Zjevně už ví, že víš a nijak se nesnaží skrývat. Možná doufá, že ho opravdu někam zavedeš. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Trochu mě to začíná iritovat. Jdu pomalu, nikam nespěchám a auto mám pořád za zadkem. Ten manévr ke kterému jsem taxikáře sice zabral a já zjistila, že mě sledují. Očividně jsem jim tím ale také potvrdila, že vím, že mě sledují. Tohle mě ale moc nebaví. Nechci je dovést k Alexovu bytu. Sice pochybuji, že by bylo jednoduché se dovnitř dostat, ale nemusí hned všichni vědět, kde bydlím. Nakonec se prostě zastavím na rohu ulice. Zapálím si cigaretu a bezostyšně civím přímo na stříbrné auto. Jako kdybych svého pronásledovatele vybízela k nějaké akci. Jen doufám, že tou akcí nebude kulka mezi oči. Teď už je ale pozdě měnit strategii. Stojím tam a čekám, co se stane. Prsty mě svrbí abych nesáhla po zbrani. |
| |
| Brick ln, sledovačka? Ať chce autíčko cokoliv, zcela jistě to znamená, že domů se nejde. Stačí si vzpomenout jak se Zomba tvářila na možnost Dmitryho doma a to je vlastně „kamarád“. Velkej, chlupatej, svalnatej kamarád co se dokáže proměnit ve vlka. Když nejde jít dál, zkoušíš provokovat. Zapaluješ si a to jsi tvrdila, že už nebudeš kouřit a v Edinbughu jsi k tomu měla fakt dobře nakročeno, tady v Londýně to vořeš jak můžeš. Koukáš se přímo do černých oken, nic za nimi nevidíš a to tě možná irituje ještě vic. Ale ne, mnohem víc tě irituje, že už tě pálí prsty a autíčko tam pořád stojí, zaparkované u kraje silnice, na blikačky a čeká a deptá. Alespoň, že cítíš ten cizí pohled na sobě a to umenšuje možnost, že na tebe někdo pověsil přerostlýho drona. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Stojím tam, kouřím a čekám. Jenže ono se nic neděje. Skoro, jako kdyby jim bylo jedno, že o nic vím a vidím je. Buď je to opravdu mizerný stopař, nebo někdo, komu je to vážně šumák. Mobil v kapse mě svědí. Mohla bych zavolat Willovi a určitě by to bylo to nejrozumnější řešení. Jenže já to chci umanutě vyřešit sama. Mohla bys alespoň ověřit značku. Prohlížím si stříbrné auto. Tohle nevypadá, že by ho někde ukradli. Nakonec mě to přestane bavit. Típnu cigaretu a snad po milionté si říkám, že tahle byla určitě poslední. Poté ale už bez nějakého dalšího uvažování zamířím přímo k autu. Ty si vážně kráva. Chceš se nechat unést? Když to bude znamenat, že pohnu s případem...úplně bez problémů. |
| |
| Brick ln, Otázka nervů Pokud je to stopař, je mizerný… za prozrazení možná nemůže, i když by bylo určitě lepší použít nenápadnější auto. Otázka je, co je jejich cílem. Očekával snad, že jej dovedeš k Alexovi? Zajímá někoho Alex? Instinkty ti velí zavolat si posily, ukončit tuhle přetlačovanou s autem. Jenže i přes křik a nesouhlas tvých druhých myšlenek, si chceš vše umanutě vyřešit sama.  Vážně by ses nechala unést? Opravdu ti za to nějaká upíří princeznička, švadlenka, nebo teď už jen tři mrtvý upíři stojí? Došla jsi k autu, které před tebou necouvá ani na tebe nijak nevyjíždí. Klidně čeká, netečně. V tomhle je fakt dobrej, netečně čeká, dokud to ty sama nevydržíš a skloníš se, nezaklepeš na sklo nebo jinak nedáš najevo, že už ti došli nervy. Místo toho, aby se stáhlo okýnku, slyšíš klapnout zadní dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nikdy jsem nebyla trpělivý člověk. A i když si dobře uvědomuji, že to, co se chystám udělat není příliš moudré, stejně to udělám. Dojdu k autu a zastavím se. Nechce se mi však snižovat k tomu, že budu jak blb klepat na okýnka. Vlastně nevím, co bych měla udělat, abych své nové přátele přiměla k nějaké akci. Naštěstí to nemusím příliš řešit, protože se ozve cvaknutí dveří. Všechny svaly v těle mám napjaté a jsem připravená na všechno. Stačil by jeden pohyb a mám v ruce pistoli. Tak daleko ale dojít nechci. Místo toho ještě počkám těch několik dloooouhých vteřin, než se dveře otevřou. Každý normální člověk by se otočil a okamžitě se vrátil na stanici. Taky jsi to mohla udělat. Mohla sis zjistit, komu to auto patří a pak mu zaklepat na dveře. Ale ne, to by bylo příliš rozumné. Ty radši budeš riskovat vlastní život. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jenže z auta nikdo nevystoupí. Asi bych mohla nasednout, kdybych chtěla. Ale mě přeci jen ještě nějaký pud sebezáchovy zůstal. Vytáhnu z kapsy papírek a rychle na něj načmárám několik slov - Fuck Off. Natáhnu se a strčím ho za stěrač, pak se otočím na patě a zamířím pryč. Z kapsy konečně vylovím mobil. V hlavě si přeříkávám poznávačku, kterou chci Willovi nadiktovat jakmile mi to zvedne. |
| |
| Brick ln, Fuck On Pootevřené dveře, nic víc jsi z auta nevydolovala. Je skoro zázrak, že jsi v dnešní době v kapse našla nějaké pisátko. Nebýt policistka, nejspíš bys hledala marně. Všichni teď všechno fotí mobilem, píšou zprávy, nahrávaj si poznámky. Papír a tužka, to už je skoro přežitek. Vzkaz je to výstižný to jistě, přesto v první chvíli nevidíš žádný efekt, teprve když se otočíš a vylovíš mobil, projede ti tělem táhlé zatroubení klaksonu. „Poručíku, můžete si nastoupit?“ Hlas je to klidný, tlumený karoserií vozu, unikající jen o něco větší škvírou ve dveřích, než před chvílí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zastavím se uprostřed kroku, mobil ale neschovám. Jen místo toho abych vytočila číslo pošlu sms, napíšu do ní jen poznávací číslo a odešlu to Willovi. Pokud by se mi mělo něco stát, bude mít vodítko, pokud se mi nic nestane, tak mu to vysvětlím. Schovám mobil a otočím se zpátky k autu. Nechce se mi do něj nastupovat. Už jen pro to, že tohle je sakra nezdvořilé. Ať už je to kdokoliv, tak to musí být pěkně povýšený parchant. Myslí si, že budu skákat tak, jak píská. Čím víc nad tím uvažuju, tím vzteklejší jsem. Nakonec udělám těch několik kroků a nastoupím do auta. Už jen proto, abych mu mohla říct, co si o něm myslím. |
| |
| Brick ln, Fuck On Lexus Můžeš ze sebe mít alespoň malou radost. Podařilo se ti ustát to zatroubení a nenadskočit, dokonce se ti podařilo ani neupustit mobil. Nikdo ti taky nebrání naťukat značku do zprávy a poslat. Je ti jasné, že pokud bude William na příjmu, tak se hned začne zajímat co se děje a také ti je jasné, že až budeš uvnitř, rozhodně nebude čas na telefonát. Zvuky musí jít stranou. Ať už je to kdokoliv nechce se mu ven z auta, čeká, až nastoupíš dovnitř. Uvnitř vozu je tma a také trochu zakouřeno, ale spíš jako v nějakém indies obchodě nebo čajovně, než od cigaret. Přesto rozeznáváš starého muže, černocha na vzdálenějším sedadle. Mezi nohama má hůlku o kterou se opírají staré ruce. Nedívá se na tebe, jeho tvář je obrácená dopředu.  „Zavřete prosím, poručíku…“ |
| |
| Šaman Posadím se do auta a okamžik mi trvá, než se rozkoukám. Vznáší se tu lehký kouř, ale je spíš cítit, než vidět. Voní to jako vodní dýmka v čajovně, docela příjemné. Konečně prohlédnu oparem a spatřím starého muže. Vlastně nevím, koho jsem čekala. Na začátku možná Setha. Teď ale nevím, co očekávat. Vlastně ani nevím, do jaké frakce ho zařadit. Ačkoliv by mi něco mohlo napovídat to, že se vůz topí ve tmě a muž odmítl vystoupit. Že bych měla co do činění s upírem? On mě ale očividně zná, nebo minimálně ví, kdo jsem. To mě znervozní. Zavřu za sebou dveře a obrátím se na něj. "Tyhle tanečky nebyly nutné. Pokud jste se mnou chtěl mluvit, stačilo to říct." Opřu se a založím si ruce na hrudi. Jsem ráda, že cítím pod bundou zbraň. Dobře si ale uvědomuji, že v takhle malém prostoru bych byla mrtvá dřív, než bych po ní sáhla. Můžu jen doufat, že si skutečně chce jen promluvit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jsi zklamaná, že nejde o Setha, nebo naopak. Pravda, černé skla tě skoro automaticky vedou k myšlence na upíry, jejichž alergie na denní světlo je tak pověstná. Je snad tenhle Šaman upír? Může to snad být Sjörgen? Tedy fotku té holky jsi ještě neviděla, ale podle všeho o černošku nejde a to severské jméno taky zrovna nesedí. Nasadila jsi na něj pěkně zostra, i když zvraň co tě tlačí pod bundou, přináší jen malou jistotu. I v konfrontaci s člověkem, v takhle uzavřeném prostoru, zvláště když ji nemáš v ruce, je střelná zbraň až děsivě pomalá. Tvůj dredatý společník však na svá slova reaguje úsměve a krátkým zasmáním, aniž by se na tebe podíval. „Dovolíte poručíku, představím vás. Toto je pan Bříze a jeho kolega pan Eben a mě většina říká jednoduše Papá.“ Sice pohnul prstem na hlavici své hole, ale vlastně ani nemusel, už jsi zaregistrovala dva muže sedící na předních sedadlech. Jejích jména jsou značně přiléhavá. Za volantem sedí černoch, černý jak noc, tak černý, že se v přítmí a lehkém kouřmu vozu skoro ztrácí. Druhý je také Afričan, ale albín. Na rozdíl od svého kolegy je otočen k tobě a jako jediný s tebou udržuje oční kontakt. "Stýkáte se se zajímavými tvory, poručíku. S upíry, s vlkodlaky, s nekromanty…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Se zájmem se podívám na dva další muže, kteří sedí v autě. Docela příhodná jména. Tedy kromě toho Papá, to se dá vyložit různě. Zavrhnu upíry a spíš zvažuji možnost, že by šlo o vlkodlaky. Smečka by mi k těmhle mužům seděla spíž, než klan. Kývnu na pozdrav. Tedy kývnu na...Břízu...který se na mě na rozdíl od svého kolegy, dívá. Pak se opět otočím k šamanovi. "Takže, Papá..." Podezřívavě si ho měřím. Nelíbí se mi, že má někdo takový přehled o tom, co dělám a s kým se stýkám. "Ne, že by Vám do toho něco bylo...ale proč Vás tolik zajímá s kým se stýkám?" Pak se lehce zamyslím a ještě dodám. "A jen tak do záznamu, nazývat doktora Denisofa nekromantem je trochu přehnané. Já bych použila spíš termín, šílený vědec." Obavy z toho, že tady naleznu svojí zkázu aktuálně pominuly a já si dovolím být i trochu kousavá. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pan Bříza ti odpověděl na pozdrav stejnou mincí, také přikývnutím. Je to zvláštní vidět albína a ještě zvláštnější, když je ten albín černost s klasicky africkými rysi, žádný míšenec. Kdo ví proč, zavrhla jsi upíry, zvažuješ vlkodlaky. „Moje drahá. Věda, Magie, to jsou jen různé pojmenování toho samého…“ Zaregistrovala jsi, že papá zvedl ruku z hole i to že se jeho tvář otočila směrem k tobě. Ale než jsi stihla zareagovat, proletěl ti před obličejem ohnivý obláček. Cítila jsi jeho žár a vnímáš ho i když je pryč. Proč jsi nezareagovala? Možná za to mohly jeho oči, ty mléčně bílé kuličky, které na tebe přesto nějak hleděli. Ruka jde dolů, hlava se zase otáčí, jako by se nic nestalo. Jako by to byla jen malá názorná ukázka, žertík. „Jak byste jinak nazvala toho, kdo bere duši mrtvých a vkládá ji do jiných?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Viděla jsem, že zvedá ruku. Věděla jsem, že se na něco chystá, i přesto jsem ale nedokázala zareagovat. Jako kdybych se v ten okamžik prostě nebyla schopna pohnout. "Co to bylo?" O vteřinu později je to pryč. Zamávám si rukou před obličejem, jako kdybych chtěla odehnat i vzpomínku na to, co se právě stalo? Zamračeně si muže prohlížím. "Měl byste vědět, že nemám ráda, když si se mnou někdo hraje. Takže tohle příště nedělejte." Zavrčím nepřátelsky a trochu se nad jeho otázkou zamyslím. "Jenže to není to, co Alex udělal. On jen přivedl zpátky k životu někoho, o kom si všichni mysleli, že už je mrtvý. Ale zabít upíra zas tak jednoduché není. Ostatně oživit ho nás taky stálo značné úsilí." Nijak se tím netajím, protože tenhle muž o tom stejně už všechno ví. Tak proč ze sebe dělat blbce. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „To mi řekněte vy poručíku, byla to magie nebo věda … věříte na magie nebo na vědu?“ Odtušil poměrně zvesela, aniž by na tebe otočil ty mléčně bílé oči. Nijak nedává najevo, že by ho tvé mračení a vrčení nějak vyvedlo z míry, ale tvá další slova jej očividně rozesmála a řekla bys že je to od srdce. „Ale poručíku, kdo tu mluví o Upírovi.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Na tohle není jednoduché odpovědět. Vlastně ne...je to velice jednoduché. "Není to o tom, v co věřím. Vím, že existuje obojí. Tak proč si pokládat složité metafyzické otázky?" Svraštím obočí, když řekne, že nemluvil o upírovi. My se nebavíme o Sethovi? Lehce si odkašlu. "Tak o kom to mluvíme? Protože já vím, jedině o upírovi. Ale myslím si, že to vy dobře víte. Přeci jen, na to, jak krátce jsem v Londýně toho o mě víte zatraceně hodně." Nepřátelsky si muže prohlížím. "A teď? Mohli bychom přejít k věci? Určitě tady nejste jen náhodou...tak co po mě chcete? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Vida máte víru, to je moc dobré… mluvím o tvoru žijícím z duší mrtvých, o stvoření, které váš přítel Necromant stvořil. Mluvím i o vás, i do vás vložil kousek cizí duše.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Chvilku na muže bez mrknutí oka civím a přemýšlím, jak moc šílený asi musí být. "Co to je za nesmysly?" Ještě by mohl být zhulený, to by mě u člověka jeho typu ani moc nepřekvapilo a mohlo by to vysvětlovat i kouř, který se v autě vznáší. "Do mě nikdo nic nevložil. A jestli myslíte doktorovo "monstrum" tak je úplně normální." Přemýšlím, kdo z nás je větší blázen. Já, protože jsem nastoupila do auta a jsem vůbec ochotná se o tomhle bavit. A nebo on, když tvrdí, že Alex používá černou magii.¨ Na druhou stranu říct o Zombě, že je normální je dost šílené samo o sobě. Takže si asi nemáme moc co vyčítat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Opravdu? Necítíte nic divného, žádné zázračné uzdravení? Tak se přesvědčíme… stačí, když mi dáte kapku krve a vlas.“ Znovu se zasmál. Jeho ruce zůstávají na hlavici hole. Ale všimla sis pohybu na předním sedadle. Jestli jsi čekala zubatou, rezatou mačetu se zbytky zaschlé krve a tkání, tak tě pan Bříza rozhodně zklamal. Něco ti podává, bílá jehla, tak deset centimetrů dlouhá, nejspíš kostěná a zcela určitě ostrá. O tom z nějakého důvodu vůbec nepochybuješ. „Monstrum, příhodné pojmenování. Opravdu vám přijde tak normální, poručíku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vezmu si od Břízy opatrně jehlu a prohlédnu si jí. Nic ale zatím neudělám. Jen se znovu obrátím k šamanovi. "A proč bych tohle měla dělat? Proč by to mělo někoho zajímat? Nejdřív mě sledujete a pak Vás děsně zajímá, jestli jsem nebo nejsem normální člověk. Proč?" Na otázku ohledně Zomby zcela záměrně neodpovím. Těžko může být normální po tom traumatu, jaký si prošla. Ona nebyla mrtvá a stejně tak nebyl úplně mrtvý Seth, hotovo. O tom, že bych v sobě já měla mít nějakou cizí duši už slyšet nechci vůbec. Nemůžu ale popřít, že jsem zvědavá. Obracím v prstech jehlu a nakonec se s ní opatrně píchnu do malíčku. Podám jehlu zpátky Břízovi a spolu s ní si i vytrhnu jeden rusý vlas. "Fajn. Tuhle hloupost máme za sebou. Teď chci odpovědi!" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Papá mlčí, jen se usmívá, zatímco si stěžuješ a obracíš jehlu v prstech. Opravdu je kostěná, hladká až na nějaké znaky na jejím nejširším konci. Vyhýbáš se tomu komentovat Zombu, přesvědčuješ se, že nechceš slyšet nic o cizí duši v sobě a dál obracíš jehlu v prste. Tak dlouho, až nakonec zvědavost zvítězí. Je opravdu ostrá, snadno proniká kůží, noří se do bříška malíčku. Když ji vytahuješ, vidíš jak se její bělost změnila v rudou. Chceš ji i s několika vlasy, i když jsi chtěla vytrhnout jen jeden, podat Bříze, ale Papá se znovu pohnul, natáhl ruku a vzal si obojí. Vidíš, jak otevřel ústa, vyplázl jazyk, jak si na něj položil špičku jehly a jak pomalu táhne po jazyku. Vidíš jak bere vlasy a mne je mezi dlaněmi, jako když malé dítě spíná ručky k modlitbě. Papá cosi mumlá, nerozumíš mu ani slovo, ale v zápětí se na tebe znovu otočil. Otevřel dlaň a podobně jako před tím do ní foukl. Tentokrát, ale nevidíš žádný oheň, z jeho dlaně či jeho úst vyletěl oblak kouře. Kouře, ve kterém vidíš dívčí tvář, může to být jen tvá představivost, ale vzápětí si uvědomuješ, že tu tvář znáš. Viděla jsi ji v márnici, na hlavním oltáři, když jsi poprvé potkala Alexe. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zvědavě, ale s velkou skepsí sleduji, jak si Papá počíná. Vážně právě ochutnal mojí krev? Jsem naštvaná, protože se nijak nesnaží objasnit mi tuhle situaci. Vubec jsem neměla do auta nastupovat. Teď už je ale na taková prohlášení pozdě. Cuknu s sebou, když mi do obličeje vyfoukne ten kouř. Pak v něm ale spatřím ženskou tvář. Několik okamžiků mi trvá uvědomit si, kdo to je. Ta švadlena?! Papá žádné mě otázky nezodpověděl a zatím k nim za tu chvíli co spolu mluvíme stihnul přidat i kupu dalších. "Co to, k sakru, bylo?!" V hlase mi zaznívá nervozita. Hypoteticky si připustím možnost, že by měl pravdu a já v sobě skutečně mám duši nějakého jiného člověka. Ta představa se mi ani trochu nelíbí. S rukama zaťatýma v pěst hledím na šamana před sebou. Očekávám konečně nějaké odpovědi. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „To byla duše, která je ve vás, poručíku…“ Odpověděl ti Papá s úsměvem a překvapivě bílýma zubama. Nevíš, kde se ztratili tvé vlasy, které žmoulal v rukách. Je klidně možné, že je odfoukl spolu s kouřem, o jehož původu stejně jako o ohni si můžeš myslet kde co. Papá se na rozdíl od tebe znovu otočil a přerušil svůj slepý oční kontakt. Jeho ruce znovu skončili na holi a tobě až teď došlo, že ta poslušně čeká a vůbec se nepohnula, když ji pustil. Zatímco na tebe doléhá nervozita i určitý vztek, on vypadá naopak lehce pobaveně. „Vložil ji do vás Nekromant, je jedno jak mu říkáte, jak říkáte tomu, co dělá. Můžete mu říkat vědec, doktor, v mé domovině by byl šaman, ve střední americe, kam byli zavlečeni moji lidé, by to byl kněz voodoo, je jedno jak to nazvete, podstata je stejná.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Začínám být pěkně naštvaná. Zamračeně si ho měřím. "Já nevím, co, nebo jak jste to udělal. A právě proto, že tomu nerozumím Vám to jen stěží budu věřit." Ve skutečnosti mě tohle docela znervoznilo, od černé magie je lepší se držet dál. Dokud byly Alexovy pokusy vědeckého rázu, bylo všechno v pohodě, ale tohle se mi moc nelíbí. Přiznej si, že ohledně Zomby jsi měla vždycky pochybnosti. "A teď mi už konečně odpovězte. Kdo jste a proč Vás to, že v sobě mám cizí duši, tolik zajímá. A proč by to vůbec mělo zajímat mě?" Rozčiluje mě, jak klidný ten muž dokáže být. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Vy snad víte, jak funguje vaše tělo? Víte nebo věříte tomu, co vám řekli ve škole, co vám řekli lékaři. Víte snad, jak vypadá vaše duše?“ Mohl by to říkat jako nějaký starý mentor ve škole, filozof někde v parku na lavičce, ale on se směje. Nakonec na tebe znovu otočil svou tvář. „Jsem Papá, váš přítel Nekromant si hraje se silami, kterým nerozumí, svými pokusy přilákal moji pozornost, dám si na něj pozor… vy můžete jít poručíku, běžte honit svou upíří nevěstu, mám co jsem chtěl.“ Slyšíš jak po tvém druhém boku, znovu cvakl centrál a dveře se pootevřeli. „Na viděnou poručíku, duše kterou do vás vložil je klidná, mírná, ale pokud chcete mohu ji z vás vyhnat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Lepší pouťové triky jsem viděla i v cirkuse." Neodpustím si sarkastickou poznámku. Navzdory tomu, jak skepticky se před tímhle mužem tvářím, jsem nakloněná tomu mu věřit. Nemohl vědět, že jsem tu mrtvou švadlenu viděla. Na druhou stranu ví o Lynesse, tak proč by nemohl vědět i tohle. Budu si muset dlouze a nudně popovídat s Alexem. Hledím na muže, ve tváři lehce konsternovaný výraz. "To je vše? Žádné vysvětlení? Prostě jste se mi jen chtěl pohrabat v hlavě a ujistit se, že tam opravdu mám nevyžádanou společnost." V mé hlavě za chvilku nebude k hnutí. Nedivím se, že jsem si švadleny, přes všechny svoje vnitřní démony, ještě nevšimla. Nijak se netvářím, že bych se chystala z auta vystoupit. Pokud mě odsud nechtějí prostě vykopnout, tak mi nejdřív bude muset odpovědět. jestli něco nesnáším, tak je to takovéhle hraní her. On dostal, co chtěl...ale co já? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvé poznámce jen uznale přikývl a prsty poklepal po hlavici hole. Nic neříká, nesnaží se ti tvou větičku vyvrátit, nesnaží se dokázat, že není laciný podvodník. Nemá to za potřebí, nebo ví, že i přes tvá slova se ti přece jen dostal pod kůži. Nereaguje ani na tvé otázky. Máš pocit, jako bys pro něj přestala existovat. Dokonce i Bříza se otočil a už tě nesleduje, i když nepochybuješ, že to není úplně přesné. Nakonec před chvílí na tebe hleděl slepec. Jsi paličatá, ale tohle začíná být trapné, jako když host zapomene odejít z oslavy a hostitelé už dávno chtěli být v posteli a užívat si. Nikdo tě násilím nevytlačuje ven, nevyhrožuje ti, ale zjevně pokud tu nechceš sedět jako trubka, budeš muset nějak přidat, zkusit něco jiného, i když si seš zcela jistá, že Beretta ti teď nepomůže a odznak taky ne. Zkus ho neblafnout, možná se pak rozkecá, nebo si můžeš dát pěknej černobílej grupáč. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sedím tam, dívám se na Papá a pomalu mi celá situace začíná být nepříjemná. Muži se tváří, jako kdyby je najednou moje příležitost obtěžovala. Jenže já odmítám dělat užitečného blbečka. Oni dostali, co chtěli, teď jsem na řadě já. I přesto, že mi tímhle pasivně agresivním chováním dávají najevo, abych vypadla, uvelebím se na sedadle. Hodím si nohu přes nohu a začnu ťukat do mobilu. "Jestli chcete, abych odešla, tak mě buď budete muset vyhodit, nebo mi odpovědět." Řeknu, aniž bych zvedla hlavu. Zapnu si Candy Crush a ve voze začne hrát veselá melodie. Koneckonců, jsem policajt. Málokdo mně vidí rád a být nechtěná, je v podstatě moje zaměstnání. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Máte kuráž, poručíku, to se mi líbí. Ale to vás spíš prokleju, nebo si vezmu vaši duši…“ Papá to říká z vesela, dokonce se na začátku i na konci zasmál, ale to druhé zasmání, zní nějak jinak, hrozivě, rozhodně ne jako od bodrého podivného staříka, jak se zatím tvářil. Znovu se na tebe otočila jeho slepá tvář a vidíš, jak jeho ruce sklouzli po hlavici hole a mnou ji, jako by pomalu rozdělávali oheň po zálesácku. „Poslední šance odejít poručíku, ale té kuráže si cením… jedna přímá, jasná otázka, na kterou mohu odpovědět jednoduchou větou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Minimálně můžu být spokojená, že se mi podařilo z něj dostat nějakou reakci a nemusím se odsud plížit s ocasem staženým mezi nohama. I když nějaký ocas mezi nohy by se hodil...dala bys přednost bílé, nebo tmavé čokoládě?" Na okamžik se zamyslím. Jedna otázka, to není moc férové, ale můžu být ráda, že jsem z něj dostala alespoň něco. "Fajn, co jste zač?" Zeptám se a pak ale rychle dodám. "A přísahám, že jestli řeknete, že Papá, tak začnu střílet. Myslím to vážně. chci vědět, jak do toho všeho zapadáte." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Proč vybírat, Jack si dá určitě všechny tři naráz Paráda, takže se ti tvé milé hororové já začínají ještě trumfovat. Ještě aby začala mluvit ta upálená švadlenka a máš to hotové. Ale naštěstí máš práci i mimo svůj soukromí cirkus v hlavě. Papá se začal znovu smát a znovu je to smích veselí, jako bys ho náramně pobavila a ne jako by se za chvíli chystal pobavit s tím jak tě sprovodí ze světa. „Copak tohle je to nejdůležitější na co jste se chtěla zeptat, Poručíku? Ale dobrá, vaše volba, ale má odpověď se vám nebude líbit a ne nezačnete střílet. Jste kurážná, tvrdohlavá, vášnivá, překvapivě velmi otevřená, ale nejste hloupá. Jsem Šaman, však jste si mě tak sama pojmenovala, nemám snad pravdu? Jsem čaroděj, mystik, zaříkávač duší, stařešina. Klidně mohu být šílený věděc, pokud je vám to příjemnější než ta okultní pojmenování, protože všechno jsou to jen slova. Já jsem já, jsem Papá, to je má odpověď.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Má pravdu, tahle odpověď se mi skutečně nelíbí. a můj výraz to dává zcela jasně najevo, ne že by to snad on mohl vidět. "Při vší úctě, tohle jsem věděla ve chvíli, kdy jsem se na Vás poprvé podívala." No dobře, možná ne úplně všechno, ale alespoň s tím šamanem se trefil. Hledím na muže a přemýšlím, jestli má cenu dál na něj naléhat. Nakonec se rozhodnu nepokoušet jeho trpělivost. "Ještě se uvidíme." Řeknu místo pozdravu a vystoupím z auta. Ruce vrazím do kapes a rychlým krokem zamířím domů. Tohle setkání mě rozhodilo víc, než jsem ochotná si připustit. Opravdu je možné, abych v sobě měla cizí duši? Je to jen náhoda, nebo má Papá pravdu a Alex jí do mě vložil úmyslně. A můžu se ho na to vůbec zeptat? Nejlepší by asi bylo, promluvit si nejdřív se Zombou. Rozhodnu se to pro tuhle to nechat plavat. Teď je na řadě zasloužený spánek. Celou cestu k bytu se otáčím přes rameno, jestli mě náhodou nikdo nesleduje. Uleví se mi, až když se dostanu nahoru, do bytu. Okamžitě zamířím do modrobílého pokoje, kde padnu na postel a okamžitě usnu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Tu otázku jste si zvolila vy poručíku, ne já.“ Možná je vážně sjetej, jinak si nedokážeš vysvětlit, že má pořád tak veselou náladu. Znovu od tebe odvrátil svou slepou tvář a znovu máš pocit, že jsi přestala existovat. Tentokrát už, ale nezkoušíš Candy crash a vystupuješ a vlastně ani nečekáš, že ti na pozdrav odpoví, ale opak je pravdou, odpověděl i když znovu svým podivným způsobem. „Máte pravdu poručíku, uvidíme se.“ Opouštíš Lexus a míříš k Alexovi, k tvému překvapení tě Lexus nesleduje. Jako by Papá opravdu měl všechno, co chtěl, a co vlastně chtěl. Co jsi řekla, co jsi mu dala? Rozhodně ti přihodil dalších pár otázek do zásoby. Koho se ptát, Alexe nebo Zomby. Té ses na její „existenci“ už ptala a i když ti neřekla mnoho, těžko říct jestli ti něco tají, vždyť se zdá, že by se pro tebe porvala i s vlkodlakem. Možná opravdu víc neví, možná jediný, kdo by ti mohl odpovědět je skutečně Nekromant, teda šílený vědec. Myšlenek hodně, motají se hlavou, ale naštěstí ti nijak nebrání dojít domů a dokonce ochotně ustoupí před spánkem, i když zcela jistě promlouvají do snů. Když se probudíš slyšíš šramot v bytě, skřípání a hekání. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sladký, přesladký spánek. Probudím se s hlavou zabořenou do polštáře a pod sebou vyslintané kolečko. No bezva, ty si fakt prase Jack. Vynadám sama sobě a zvednu se na loktech, chci se jen posunout na druhou stranu postele, když se mému zmámenému mozku podaří identifikovat zvuk, který mě pravděpodobně probudil. Mám chuť hlasitě zasténat. No bezva, tohle mi chybělo. Teď už neusnu vůbec. Hlava mi padne zpátky do polštáře, ale okamžitě se vymrští zpátky, zapomněla jsem na vlhké kolečko. Převalím se na záda a chvíli jen civím do stropu, poslouchám zvuky, přicházející ke mě zpoza zástěny, a přemýšlím, kdo to je. Samozřejmě si typuju Zombu. Ale s kým. Alex? Dmitry? Nechce se mi vstávat a zjišťovat to. Nechci nakukovat mezi závěsy jako děcko. Možná vůbec neví, že jsem tady. Probleskne mi hlavou spásná myšlenka. Nakonec si odkašlu a zavolám. "Bylo by tam místo i pro mě?" Ne že bych až tolik toužila se k nim přidat. Jen chci vědět, s kým mám tu čest. A v případě, že je to Dmitry, tak vlkodlaka uvést do rozpaků. Je něco takového vůbec možné? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jasně, vůbec se nechceš přidat… proto nevoláš: je tam někdo, ale jestli pro tebe maj místo… Horor hlásek je zjevně odpočatý a při chutí si do tebe jízlivě šťouchnout. Pluješ ve své modrobílé vzducholodi vysoko nad hlavním prostorem. V jediné ložnici. Jestli se sem opravdu stěhuješ, buď tu máte trojku na stálo, nebo se asi budeš muset zasadit za „dětský pokoj“. Zaposlouchala ses do hekání, ale možná i přes roj vlastních myšlenek je nějaké podivné, nespojité. Konečně se rozhodneš se ozvat a na tvou výzvu, hekání ustalo. „Jasně, nabrala jsem si toho fůru a je to těžký jako noha.“ Podle hlasu poznáš okamžitě kdo je dole, modromodré strašidélko se zjevně vrátilo domů. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Dobře, tak že to bude Zomba, to jsem tušila. Ztratím ovšem jistotu v tom, co dělá. Zřejmě jsem byla příliš rychlá v úsudku. "Chceš pomoc?" Zeptám se a vážně doufám, že tam nemá chlapa, ale těžký nákup. Dmitry se mi líbil, ale taky nemusím mít úplně všechno. Skutálím se z postele a seberu svoje džíny.Oblečená jen v tílku a kalhotách se vydám zjistit, co tam vlastně kutí. Vůbec netuším, jak dlouho jsem spala, ale je mi mnohem lépe. Dokonce zase začnu zvažovat, že bych opravdu večer někam vyrazila. Asi bych měla o upírech a vlkodlacích vědět víc, než že se jedni živí krví a druhým rostou chlupy. To jsou na policajta z antikonfliktního týmu dost chabé znalosti. Vylezu zpoza zástěny a vydám se po schodech dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kecáš a víš to. Přiznej alespoň, že bys chtěla Dmitryho ojet. „Jo ráda, ale zvládnu to...“ Další heknutí a ruch kdesi pod modrobílou vzducholodí, ve které se vznášíš nad prostorem. V něm a zároveň mimo něj. Sotva jsi opustila to přízračné místo, je zcela jasné co se děje. Zomba stěhuje, vláčí se tam s krabicemi, věcma, vším co jsi měla ve svém bytě a co jsi ještě ani nevybalila. „Ahoj“ Houkla na tebe zvesela krabice, která nespíš sama přesně neví, kam má jít. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pohlédnu dolů ze schodů a vyděsím se. Rychle se rozeběhnu Zombě na pomoc. Upřímně jsem úplně zapomněla, že se nabídla, přivézt moje věci. Doběhnu k ní a vezmu krabici, kterou následně položím vedle gauče. Najednou znejistím, nikoliv proto, že bych si myslela, že mě tu snad nechtějí, ale jestli pro nás tři není byt příliš malý. "Moc ti děkuju. A omlouvám se, měla jsem ti jet pomoci." Dívám se na to modré stvoření a v hlavě mi opět zazní to, co mi řekl Papá. Opravdu je tohle výtvor nekromancie? Teď se jí na to určitě neptej. "Kde jsi nechala Dmitryho?" |
| |
| Dray Walk, stěhování Div se na schodech nezabiješ, když se po nich pokusíš rychle dostat dolů. Sice nejsou tak příšerně příkré, jako třeba na ponorkách, ale pro rychlý sestup, by ses asi musela naučit ten jejich fígl se zábradlím. Naštěstí jsi to ustála a hrneš se pro krabici, která je pomalu větší než děvčátko za ní. Chceš ji vzít, ale okamžitě zjišťuješ, že jsi zapomněla na víc, než na to, že ti Zomba má skočit pro věci. Krabice je fakt těžká a díky své objemnosti si s ní nedokážeš poradit. Zomba si to nejspíš na rozdíl od tebe uvědomuje a tak ji zcela nepustila a společně jste si s ní poradili. S velikostí bytu určitě problém nebude, jen z toho co jsi viděla je tu určitě alespoň stometrů čtverečních a možná i víc, jelikož jsi zatím celý byt neprošmejdila. Když jste položili krabici, modřenka gecla na opěradlo gauče a protřepává si ruce. „To je v pohodě, jen se to blbě neslo…“ Tvá další otázka ji možná trošku zarazila, hodila na tebe trošku zvláštní pohled a odhrnula ten pramen vlasů, který vždy když máš plné ruce, zcela přesně spadne přes oči a začne tě lechtat na nose. „… pomohl mi u tebe… ale pak jsem ho pustila, Alex stejně nechce návštěvy a jemu někdo volal a znělo to důležitě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jenom chápavě přikývnu. Vlastně nevím, proč jsem se na něj ptala. Prostě jsem jen předpokládala, že budou spolu. Na to, že tu Alex nemá rád návštěvy jsem úplně zapomněla. Posadím, se a usměju se na ní. "Všechno v pohodě? Neměla jsi problém to najít?" Pořád se trochu stydím, že jsem jí nechala stěhovat svoje věci a pak na to ještě sladce zapomněla. Na co já tu hlavu vůbec mám. Jsem ale pořád částečně rozhozená z toho, co mi řekl Papá. Na jazyku mě svědí otázka ale nakonec jí spolknu. Na tohle se budu muset trochu posilnit. Zvednu se a jdu dát vařit vodu na čaj. jen tak přes rameno poznamenám. "Chtěla bych se jít večer někam pobavit. Říkala jsem si, že když už tady žiju, tak bych se měla trochu seznámit s místní komunitou chlupáčů a krvesajů. Přidáš se ke mě?" Ty zveš Zombu na pařbu? Ty? Ta holka se běžně vrací až k ránu. To skončíš mrtvá někde pod stolem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „V pohodě mám v mobilu džípíesku…“ Zomba nad tím mávla rukou se svým zubatým úsměvem. Tvé stydění ji očividně nechává chladnou, možná i proto, že ani nezaregistrovala, že jsi zapomněla. Možná tvé reakce přisuzuje spíše řečem o Dmitrym. Na co… na tohle… Tvá hororová kamarádka se očividně naučila nový kousek a hned se s ním musela pochlubit. Naštěstí už míříš k varné konvici a tak případný projev na tvé tváři unikl pozornosti modřenky. Ale nejspíš by to bylo to poslední, co by ji momentálně vyhodilo z konceptu. Doslova jsi to ochlazení ve vzduchu cítila. „Pokud tím pobavit nemáš na mysli je postřílet, tak dík ne, komunitu těch ksindlů znám dost dobře..." |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Dobře, tohle nebyl dobrý nápad. Okamžitě cítím to bodnutí chladu. Tohle jsem vážně měla trochu víc promyslet. "Já nemyslela nějaký upíří bar. Jen prostě místo, kde se scházejí supernaturálové. Všichni supernaturálové." Pokouším se trochu osvětlit situaci ale mám pocit,že je to marné. Myslela jsem si, že když Zomba chodí s vlkodlakem a s klidem přijala oznámení, že jsme si s Alexem a Sethem střihli trojku, tak možná otupí svůj názor. Očividně jsem se spletla a teď ještě budu muset zachraňovat naše přátelství. "Ale samozřejmě tě nenutím. Myslela jsem, že s ohledem na případ by se mi to hodilo." Zaliju si černý čaj a všimnu si, že se mi ruka trochu klepe. Původně jsem to nechtěla vytahovat, ale vzhledem k tomu, že Zombu do baru asi nevytáhnu, tak je to dobrý manévr na odvrácení pozornosti. "Dneska odpoledne jsem někoho potkala. No, spíš oni potkali mě. Vlastně mě po cestě ze stanice sledovali v autě. Neříká ti něco jméno Papá? Slepý černoch, vypadal jako nějaký šaman a doprovázela ho taky povedená dvojice. Jeden z nich byl albín. Nechtěli mi ublížit...ale měli dost divné otázky." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Jestli myslíš upíry a vlkodlaky, tak ti spolu zrovna moc nepečou ani nechlastaj…“ Cítíš to, nebodá tě, ale zřetelně vnímáš narážející náhrobky v jejím hlase, tam kde jindy je dětské až nejapné veselí. Vlkodlaci zjevně nevadí, s těmi problém nemá a na čtyřku se Sethem a Zombou nejspíš můžeš s klidem zapomenout. Myšlenky se ti zase rozběhnout a Horor lady naštěstí mlčí a tak ti nechávají prostor přemýšlet, jak zachránit přátelství, které sis možná podělala. Dostala ses k „nenutím“ natáhla ses klepající rukou po konvici, která právě hromově dobublala a klapla, když tě cosi sevřelo. Silně pevně, někde nad úrovní pasu, Zároveň cítíš, jak se o tebe opřelo její mladé tělo a na lopatky dopadla její tvář. „Promiň Jackie, nechtěla jsem, já… tebe mám ráda, ale je fakt ne, navíc jsem myslela, že chceš jít na tu večeři.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Stojím tam, ruku nataženou ke konvici, zamrzlá v pohybu. Tohle jsem vážně nečekala. Vím, že Zomba je hodně emotivní a rozhovor s ní může být jak jízda na horské dráze. I tak jsem ale konsternovaná tou náhlou změnou v jejím chování. "Já se na tebe přece nezlobím. A omlouvám se. Vím, že je kolem sebe špatně neseš. Vůbec jsem se tě na to neměla ptát." Pohladím ruku, která mě svírá kolem pasu. Konečně zaliju čaj a když už jsem v tom, tak připravím jeden i pro ní. "Myslela jsem, že jsi říkala, že Alex na takové věci není. Ale pokud bysme mohli jít všichni, někam kde se bude líbit všem, tak budu moc ráda." Jak mě svírá, tak se v jejím objetí otočím a pohladím jí po zádech. Tahle holka mě nikdy nepřestane překvapovat. |
| |
| Dray Walk, v kleštích Hladíš klepítka, která tě svírají, zalíváš čaj a chystáš druhý, za celou dobu ses kromě jejího dechu na lopatkách žádné odpovědi nedočkala. Omluvila se ti, ty jí, nejspíš není radno se v tom dál šťourat a je lepší prostě jít dál. Otáčíš se v jejím objetí, samozřejmě bez hrníčků, hladíš její záda, zatímco její tvář skončila zcela díky tvému pohybu na tvých prsou. Nijak se tomu nebrání a možná ani nezměnila tlak se kterým tiskla tvář na lopatky, ale nakonec se její nosík a brada přece jen zvedla a po náhrobcích není ani památky, naopak vidíš právě ony nejapně dětská očička. "Tak se ho holt nebudeme ptát, prostě ho vytáhneme a určitě ho nějak přesvědčíme… Dmitry celkem souhlasil, jen teda pokud nebude na Lovu…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Usměju se na ní. "Jestli myslíš, že to bude fungovat, tak já jsem pro všemi deseti." Nechtěla bych se dostat se Zombou do hádky. V mnoha ohledech mi připomíná dítě a ublížit jí mi prostě nepřijde správné. Dokonce i slovně. "Na lovu?" Okamžitě zbystřím a lehce nadzvednu obočí. Pak se ale zase uvolním. Dmitry na mě nepůsobil jako zabiják. Můžu jen doufat, že se bude držet zákona. A nebo, že tím myslí vyšetřování. Pokud jde o to, tak já jsem na lovu neustále. Dneska večer bych se ale vážně chtěla pobavit. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem takhle někam vyrazila, za zábavou, s přáteli. Bude příjemné si trochu odfrknout a myslím, že si to zasloužím. Jemně se vyvléknu z jejího sevření a podám jí hrnek s čajem. "Tak fajn. Kam si můžu dát svoje věci? Od svého příchodu do Londýna bydlím v krabicích. Je na čase s tím něco udělat." |
| |
| Dray Walk, Noční plány „To netuším, ale zkusit to můžeme… ale spíš se bojím, že neseženem Dmitryho, z tvýho bytu vypadl fakt kvapem.“ Je to divné… je to nesprávné… je to jako nakopnout štěně, to je asi nejpřesnější. Lov, okamžitě zbystříš, probudí se policistka, ale proč vlastně? Co bys udělala? Začala nahánět Dmitryho po městě? Co tě uklidnilo? Její slova? Její klid v tomto směru, ona je přeci asi poslední co by zmínku o Lovu řekla jen tak s klidem. Nebo tě Dmitry už přesvědčil o tom, že jeho největším zájmem je teď Mír mezi druhy? Zomba ti nebrání vyvléknout se z jejího objetí i když ji zároveň můžeš podezřívat, že ji tvé otočení a nastřelení vlastně pobavilo či potěšilo víc, než dává najevo. Během chvíle její oriflovaná sedínka pleskla o desku baru a s hrníčkem v ruce houpe nohama, zatímco druhou rukou řídí okolní svět. „Frankie má věci támhle, teda ne že by jich měl moc a že by to nějak řešil. Většinou mu podstrčím nový za starý, nebo to nechá ležet v koupelně. Tobě jsem už vyklidila skříň támhle u dveří, kde máš už teď sví věci. Když by to bylo málo, tak vyklidím další, to není problém.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nakonec se rozhodnu Dmitryho příliš neřešit. Jednou jsem se rozhodla mu důvěřovat, tak se toho budu držet. Jen tedy pokrčím rameny. "Zkus to, když přijde, tak přijde, když ne...no tak se nedá nic dělat." Pobaveně se pousměju, když mi vysvětluje, jak pečuje o Alexe. Něco mi říkalo, že on na nákupy moc nebude a tady je vysvětlení, jak se dostane k novému oblečení. Má malou modrou vílu, která ho má v oku a stará se, aby nevypadal jako hadrák. To je roztomilé. "Děkuju ti. Nemám toho zase tolik, takže myslím, že jedna skříň bude bohatě stačit." Pohledem zalétnu k velké bedně, která ale kromě oblečení obsahuje také knihy, pár hrnců, kávovar a plyšového tučňáka. Dívám se na to a přemýšlím, jak je možné, sbalit lidský život do jedné krabice. "Tak fajn, co kdybysme sebraly potom Alexe v práci? Bůh ví, do kolika by tam zase zůstal." |
| |
| Dray Walk, Krabice Další zazubení, lehké fouknutí a usrknutí z kouřícího hrníčku. Modrá domácí víla, která ho má v oku a stará se aby velký pan doktor, nechodil jak totální strašidlo. Vlastně když vezmeš v potaz jeho plášť, je ti celkem jasné, jak by vypadal, kdyby veškeré jeho oblečení bylo jen na něm. Víla, která se stará, která ho má v oku a nejen jeho. Ostatně tebe už také stihla dovybavit garderobou včetně spodního prádla. Vlastně je celkem zajímavé, že vás neobléká podle vlastního stylu, kdo ví, jak by pan Doktor působil, nesouce na sobě známky punku. I když by asi nešlo o roztrhané legíny skoro na cáry a kraťásky zaříznuté do pytlíku, ze kterých lezou kapsy, kterými se nyní může pochlubit Zomba. Přemýšlíš o nesmrtelnosti chrousta, plyšovém tučňákovi od nějakého ex, o životě sbaleném do jedné krabice, když ti do myšlenek vklouzne rozpálená poznámka. Tedy rozpálená, protože jako by jen sklouzla po dalším usrknutí z kouřícího hrnku. „Místa je tu dost a v koupelně když tak přikoupíme další zrcadlo… ještě skočím pro zbytek věcí do auta…“ Jestli i modřenka nad něčím dumá, netušíš. Prostě sedí, houpe nohama a usrkává a vypadá spokojeně. Najednou, ale zdá se pauza skončila. Hodila do sebe zbytek čaje a seskočila z pultu. Trochu čekáš, že vyrazí k východu, ale namířila si to přesně opačným směrem, ke gauči, televizi a dál za něj, kam před tím odvelela Alexovi skříně. Ztratila se někde za velkoprostorovou obrazovkou, takže ji rázem spíš tušíš, než vidíš. „V kolik pro něj chceš jít a máš nápad kam bysme šly… já abych mu nachystala věci na sebe.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Spíš než víla, bych jí nazvala skřítkem. To byla nějaká pohádka, kde skřítci šili boty, zatím co švec spal. Docela se ale bavím myšlenkou, co všechno asi Zomba Alexovi kupuje. Teď vážně. Ten chlap je asociální, pošuk a šílenec. Jak jsi dneska zjistila, tak možná i nekromant a žije spolu se zombie holkou. a ty ses k němu i přesto dobrovolně nastěhovala a ještě uvažuješ o tom, jestli ho můžeš nazývat svým přítelem? Možná bys měla zvážit nějakou medikaci, nebo rovnou hospitalizaci. "Dej mi klíče a já si tam dojdu. Přece nebudeš tahat krabice s mými věcmi." Sleduju, jak mi mizí z dohledu. Jsem tady už pár dní a ještě jsem nepovažovala za důležité, prohlédnout si celý byt. To je vidět, kde jsou mé priority. Alexova postel, to jediné tě zajímalo. Na její otázku jen pokrčím rameny. "Nevím, tak v osm? Neznám to tady, tak jsem spíš doufala, že vy vezmete někam mě. Přeci jen jsem v Londýně jen pár dní." Opět se vystavuji nebezpečí, že mě Zomba zatáhne do nějakého undergroundového klubu ze kterého nevyjdu ven živá. Ale doufám, že to by bylo příliš i na Alexe, a že si to modřenka uvědomuje. |
| |
| Dray Walk, domove sladký domove Modrý skřítek, hlavně ho nechte spát a nekrmte po půlnoci a žádném případě se nesmí namočit. Při vzpomínce na dvojí společné sprchování, tak co se týče namočení, už je pozdě. Takže zbývá jen doufat, že až se zítra probudíš v modrobílé posteli nebude vedle tebe zelená bradavicemi posetá šereda s chlupatýma ušima. Šílené myšlenky se mísí se značně racionální úvahou o tvém mentálním zdraví a jednom pošukovi. Nehledě na tvé priority a částečnou indispozici, je fakt, že o tomto bytu víš celkem málo. Tedy samozřejmě víš, kde máš postel, kde se můžeš umýt, kde si udělat kafe a de se vylepit u televize a usnout. Takže když to tak vezmeš, víš vše, co zajímá průměrného teenagera a chlapa. Nestihla jsi ji zastavit, než ti zmizela z dohledu, takže můžeš jen čekat, až se zase vynoří. Naštěstí nemusíš čekat tak dlouho a tak jeptišky nemají čas, přidat se pro změnu v Horror lady a jejím jízlivostem se svými odsudky. „To je v pohodě… já… to dotáhnu.“ Všimla sis toho pohledu, toho jak se skoro kousla do jazyka, aby něco neřekla a aby se nezačala smát. Je to tady, možná ji někdo nakrmil po půlnoci. „No… tam kam sem chodila já byste asi nezapadli… a já už taky ne… ani tam nechcu a Fankie takhle moc nikam nechodí…“ Tentokrát už se směje bez uzardění, o tom že by toho hodně napsala se prostě mluvit nedá, buď tě hlídá nebo někde „zápasí“ s vlkodlakem. „.. zkusím něco zařídit. Tak v sedm v márnici a vem si páčidlo, abychom ho dostali ven.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Měla bych se stydět, ale moc se s ní nehádám, když odmítne mojí pomoc. Vím, že Zomba je mnohem silnější, než se zdá. Možná v tom opravdu je nějaká černá magie. Ne, ne na tohle se teď ptát nebudu. Abych se jich zeptala na nekromancii a Papá, na to se budu muset nejprve trochu posilnit alkoholem. Pousměju se. "Nechám to na tobě. a neboj, společnými silami ho určitě odtáhneme." Zamávám jí a mrknu na hodiny. Mám skoro dvě hodiny času. Okamžitě mi myšlenky znovu zalétnou směrem k posteli. Rychle je ale zapudím. To bych taky už nemusela vylézt vůbec. Místo toho rozbalím krabici a začnu vyndávat svoje věci a uklízet si je do skříně, kterou pro mě Zomba vyklidila. Jako doma, Jackie. Ještě by bylo fajn, kdybych se tady tak i cítila. Pořád se ale nemůžu zbavit pocitu, že jsem tu jen host. |
| |
| Dray Walk, domove sladký domove Zomba kolem tebe proběhla a zmizela ve výtahu. A je to tu zase, Zombie, Doktor Frankeinstejn, Papá, Nekromancie a černá magie, tedy to poslední sis přidala ty. Alkohol, vyřeší to snad? Jistě přináší jisté uvolnění, jistou svobodu, ale otázka je kam ta svoboda vede, jestli bude čas na otázky a také co přinese ráno s kocovinou. Zamítáš postel a pouštíš se do krabice, už z prvního pohledu je jasné, že Zomba to vzala zodpovědně. Snad nechala v bytě alespoň nábytek, protože ten tvůj nebyl. Skříň, kterou ti tak postupně a nenápadně přenechala a sama začala plnit, je opravdu velkorysá. Hodně přes metr na šířku a na vrchní police bys asi potřebovala žebřík. I když proti ještě velkorysejším okům pořád nevypadá nijak obludně. Pokračuješ ve stěhování jen s malým vyrušením od modrého skřítka, který výtahem přitáhl postupně další dvě krabice. Buď už nebylo co brát, nebo se toho víc už do Mini nevešlo, ale něco ti říká, že první možnost je správná, Zomba snad zabalila i vůni ze záchoda. Najednou se k tobě skřítě přitočilo, doslova ti padlo na záda, líplo ti pusu na tvář a zmizelo. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zomba ještě dotáhla další dvě krabice. Myslím, že víc jsem toho ani neměla. Z Edinburghu jsem si vzala jen to nejnutnější a počítala s tím, že co mi bude chybět, to si v Londýně dokoupím. Tolik práce mi dalo sehnat si tady bydlení. Ani ve snu by mě nenapadlo, že z toho bytu zase tak rychle vypadnu. Zabraná do vlastních myšlenek, trhnu s sebou, když se ke mě modřenka přitočí, obejme mě, políbí a pak opět zmizí. Pár vteřin konsternovaně stojím, pak se jen pousměju a znovu se dám do práce. Asi by mě její chování nemělo překvapovat. Sice se po městě pohybuje s nebezpečně velkou zbraní, ale pořád je to v hloubi duše dítě. A má radost z toho, že tu jsem. Spokojeně se zatetelím. Než vybalím všechny krabice, je pomalu čas, abych vyrazila do márnice. Rychle proběhnu sprchou a obléknu se. Schválně jsem zvolila sukni, protože v té mě Alex ještě neviděl, a já doufám, že to ocení. Konečně pak přes sebe hodím svoji koženou bundičku, do kapsy nacpu peněženku, mobil a klíče a vyrazím. Venku si chytím taxi a nechám se odvézt k nemocnici. |
| |
| Dray Walk, už jsi doma :D A je to definitivní, ve tvém dočasném bytě, ve kterém si toliko strávila snad jen kousek jedné noci, už po tobě nezbylo doslova nic. Asi ani čistící oddíly MIB by si tímto úkolem neporadili líp, než modrý skřítek, který tě právě láskou trošku přidusil. Stěhování má jednu výhodu, zabere čas a tak nemáš vůbec žádné dilema, co budeš do večera dělat. Samozřejmě, že to ocení. A když si sundáš kalhotky ještě ve výtahu, ocení to ještě víc… Bez Horror lady by to očividně nešlo, oblečená mnohem méně jako policistka, vyrážíš vstříc tak romantickému místečku jako je patologie v královské. Voláš taxi a samozřejmě se nemůžeš ubránit tomu, aby nesledovala co se kolem děje. Tentokrát však, žádný Lexus ani jiné podivné vozidlo, které by se tě drželo, nevidíš. Si pamatuj, to že je nevidíš neznamená, že tam nejsou… Ať už má pravdu, nebo se o tebe jen pokouší paranoia, dorazila jsi do areálu nemocnice. Blond barbie má nejspíš volno a tak recepci potkáváš o trochu méně atraktivní brunetku, která po tobě vrhá zvědavý pohled, když kolem ní procházíš směrem k výtahům. Pravda, patologie prostě není oddělení, kam se běžně chodí na návštěvy. |
| |
| Hurá na patologii Mám pocit, že co jsem přijela do Londýna, tak jsem neustále ve službě. Takže dnešní večer jsem se rozhodla vypnout. Dneska nejsem policajt. Což mi samozřejmě nezabránilo v tom, strčit dozadu za pas sukně pistoli. Bundička jí krásně zakryje. a upřímně, beze zbraně bych si připadala jako nahá. Stejně tak se moje předsevzetí, že dneska nepracuju, netýká ani sledování okolí. Neustále se z okna taxíku rozhlížím. prohlížím si auta, která nás míjejí a která jedou za námi a neustále hledám nějakou shodu. Přiznej si to. Neumíš relaxovat a neumíš nebýt policajt. Minimálně jako policista dneska nevypadám. Ještě jednou se prohlédnu v odrazu prosklených dveří nemocnice, těsně před tím, než vejdu dovnitř. Jackie, sekne ti to. Pochválím sama sebe a propluju kolem recepce směrem k výtahům. Teď teprve mě napadne, že možná Alex nebude s naším nápadem si vyrazit, souhlasit. Co pak? No to budu řešit, až ta chvíle nastane. Dojedu do suterénu a dojdu k zabezpečeným dveřím. Zazvoním na ně. Tady odsud ještě kartu nemám. Ale co není, může brzy být. |
| |
| The Royal Hospital, Patologie Brunetka tu zjevně není jen kvůli nehtům. Když jsi kolem ní chtěla proplout, ozvala se, dokonce to vypadá, že je připravená vyrazit za tebou. „Halo? Slečno? Kam jdete?“ Malé zdržení na tvé cestě. Malá komplikace, která ti stojí v cestě do suterénu. Řešení je prosté, vždyť nikdy nepřestáváš být policistkou a průkaz máš stále sebou. Brunetka zavolá dolů, stejně jako první den Blondýnka. Nebo snad přece jen přestaneš být policistkou a začneš být… čím? Přítelkyně pana doktora? Tak jak tak, Brunetka není neprostupná zeď, nechává tě jít s tím, že panu doktorovi zavolá. Znovu procházíš tou sterilní chodbou až ke dveřím, za kterými začíná Alexovo království. I když Brunetka volala, zjevně to nemělo ten účinek, že by na tebe čekal s otevřenými dveřmi a náručí. Nakonec, za tu chvíli by ses divila, kdyby vůbec zaregistroval, že mu zvoní telefon. Chvíli zvoníš i ty, než konečně slyšíš, jak vrzli vzdálené dveře od Katedrály a jak jeho podrážky vržou na linu, jak se blíží k tobě. Nakonec vykoukne jeho hlava a vypadá opravdu překvapeně a popravdě docela rozcuchaně. „A.. Ahoj, děje se něco?“ Nechová se jako by tam měl milenku, nedrží přivřené dveře, normálně ti otevřel a jak sis stihla všimnout, tak po prvním překvapení si tě změřil pohledem. Svlíká tě, nebo ti vyměřuje rakev? |
| |
| Patologie Chvíli zápasím s myšlenkou, že bych vytáhla odznak. Chvíli mě vábí říct, že jsem Alexova přítelkyně. Nakonec se ale pasuji na známou a požádám brunetku, aby zavolala, že jdu dolů. Trochu jsem doufala v otevřené dveře, ale ještě hodnou chvíli musím čekat, než se Alex ukáže. Trochu tázavě se na něj podívám. Copak jste prováděl, pane doktore? Neunikne mi ani to, jak si mě prohlédnul. "Zomba tady ještě není?" Mrknu na hodinky, jestli jsem se třeba o hodinu nesekla. Ale většinou jsem hodně dochvilná. "Řekly jsme, že se tady sejdeme a vytáhneme tě někam ven." Proklouznu dveřmi kolem něj a rozhlédnu se. Přemýšlím, jestli bych se zlobila, kdybych zjistila, že tady má Alex milenku. Tedy někoho jiného, než je Zomba. Pravděpodobně bych to nechala plavat. Hlavně proto, že šukat na patologii vyžaduje určitou míru odvahy. To já dokážu ocenit. Milovala jsem se tady víc než jednou. "Doufala jsem, že bysme si mohli jít někam sednout a napít se." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jasně že má milenku, ty seš ta milenka!!! Samara se řeže smíchy, zatímco se rozhlížíš po chodbě. Alex na tebe ještě chvíli hledí a jeho pohled očividně přilákal i tvůj nevšední zjev. Milenku jsi samozřejmě nikde nezahlédla, a kdyby určitě by byla rozdělaná na obětním stole a ne takhle na chodbě. Vlastně je dost možné, že na stole něco rozděláno má. Stejně tak jsi si jistá, že tu ještě není Zomba, napovídá tomu jak to, že ti přišel otevřít on. A co když ji má rozdělanou na stole, he? Tak Alexova značně nechápavá odpověď, kterou doprovází nejspíš tvou sukni. „Ven?“ Kdybys ho přece jen trochu neznala, dokonce ho neviděla řídit sanitku, přísahala bys, že to slovo, slyší poprvé v životě. Spíš automaticky než jinak zavírá dveře a utírá si ruce do pláště. Ať už je tvůj outfit jakkoliv zajímavý, nyní už jeho nechápavý a trochu vyplašený pohled patří tvé tváři. „Sednout, napít se, Kam? Hned?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jsem jeho milenka. Není to stud, co při té myšlence cítím. Ale hrdost to také není. Dívám se na Alexe, s tím jeho nechápavým a lehce vyděšeným výrazem je mi ho skoro líto. Jen skoro. Chci ho vytáhnout z jeho ulity a poznat ho i z jiné stránky. "Netvař se tak nešťastně. Bude to zábava." Dojdu k němu blíž a políbím ho. "Zomba určitě vybere nějaký klidnější podnik. Jen si sedneme, dáme si pár drinků. Bude to fajn." Pokouším se v něm probudit, pro svůj nápad, nějaké nadšení. V jeho tváři ale nic takového nenacházím. Potřebovala bych tu Zombu. Ta ví mnohem lépe, jak s ním manipulovat. Já si teď připadám skoro stejně ztracená, jako je on nešťastný. Říkala jsem ti, že je asociální...tak nevím, proč tě tahle reakce tak překvapuje. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tak se kurva rozhodni, před chvilkou ses ošívala nazvat přítelkyní, tak co jiného seš? Známá co s ním šuká? Kýho čerta sis to nasadila do palice, ještě chvilku a budou ji Jeptišky dělat chorál, i když z naprosto jiného důvodu než proč do tebe reje ona. Snažíš se ho uklidnit, políbila jsi ho, cítíš jeho ruce, jak tě objal. Vnímáš jeho dlaně na svém zadečku. Vnímáš to, že ucítil tvou skrytou zbrań, když prsty zkoumají novou látku. Snažíš se ho povzbudit, probudit v něm nějaké nadšení a možná se ti to podařilo, cítíš jak prsty jak malý chodech na běžícím pásu začali cupitat po tvém pozadí a rozbíhají pás, po kterém kráčí. Klube se jiné nadšení, než které jsi chtěla vyvolat. Na tohle Zombu nepotřebuješ a nejspíš není ani třeba Alexem nějak manipulovat. Přesto je ten pohyb stále pomalý a plíživý, jeho oči se snaží najít odpověď na jinou hádanku, stejně jako jeho slova. „Zomba vybírá podnik, chcete jít na disco?“ V jeho očích si zahlédla něco, co by nejspíš nedokázaly vyvolat ani všichni dočasní nájemníci jeho boxů, kdyby se naráz zvedli a rozhodli se odejít. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jeho ruka se ovinula kolem jeho těla a já mu v tom nijak nebráním. Cítím jeho prsty, které zkoumají moje pozadí a musím se pousmát. To je celý Alex. Rozhodně ale nemám v plán nechat se znovu strhnout. Ne teď a ne tady. Dlaněmi se zapřu o jeho hruď abych mezi námi vytvořila prostor. "Ne, disko určitě ne. Myslím, že ty podniky, co navštěvuje Zomba obvykle, by byly moc i na mě. Myslela jsem spíš na něco klidnějšího. Mě na tanec stejně moc neužije." Uculím se a vzpomenu si na svůj první jarní ples na vysoké škole. K tanci mě pozval kluk, který se mi hrozně líbil a já mu tak pokopala nohy, že se mnou až do konce studií nepromluvil. Myslím, že si moji nešikovnost vzal trochu osobně. "Co jsem přijela do Londýna, tak je to pořád jen práce, práce, práce. Chtěla bych se trochu pobavit." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Vidíš ten rozpor v jeho tváři. Tvé ruce zapříčinili, že ty jeho opustili pozadí, ale ani na bocích nepřestávají ve svém plíživém snažení. Tvá slova pak vedla k slyšitelnému oddechnutí. Kdo ví, jestli doktor umí tančit jinak než ve tvém klíně, nebo se skalpelem v břišní dutině. „Dobrá, chápu… takže čekáme na Zombu, Jacqueiln?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Oddechnu si, když v jeho tváři spatřím náznak úlevy. Usměju se. "Přesně tak, čekáme na Zombu. Slíbila, že ti přinese nějaké oblečení." Chce se mi dodat: Abys nemusel v tomhle. Ale nejsem si jistá, jestli by se to Alexe třeba nedotklo. Takže raději mlčím. "Překvapuje mě, že tu ještě není." Trochu znejistím. Zomba mi vlastně neřekla, kam jde. A mě nenapadlo se jí na to ptát. Teď se ale ozve můj, zatím nevyužitý, mateřský instinkt, a já se začnu obávat, jestli se jí něco nestalo. "Snad se brzy ukáže." Dodám, snad abych uklidnila sama sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Oddechneš si, opravdu se zdá, že to, že nebude muset tančit, mu ze zad sňalo značnou tíhu. Na druhou stranu, otázka oblečení ho podle všeho nijak nezaujala. Nejspíš by neměl problém jít v TOMHLE. Ale taky se nijak nebrání. Je klidně možné, že už je prostě na tento servis zvyklí. Ostatně ty sis už na Zombinu pozornost také celkem navykla. Tvou pozornost přitáhne to modré stvoření, tedy spíše jeho nepřítomnost a instinkty, emoce, které na sebe přitáhla, ať už jim říkáš mateřské, sesterské nebo kamarádské. Prostě o ni máš strach, obavu jestli se jí něco nestalo. Jistě je silná a kdo ví co, jenže to jsou i vlkodlaci a upíři a mrtvých si jich viděla za posledních pár dnů, celkem dost. „Neboj se, Zomba se o sebe umí postarat. Prostě počkáme, určitě dorazí.“ Zdá se, že toto jej nezneklidňuje, věří svému Monstru. A zcela určitě to jeho pozornost odlákalo mnohem míň než tvou. Cítíš jeho prsty nízko na bocích, nebo vysoko na stehnech, podle toho jak se to vezme. Zatímco se ti hlavou táhli obavy a starosti, to malý běžci povyhrnuli svůj běžící pás až do dlaně jeho rukou, až na úroveň oblinek tvého zadečku. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alex si o Zombu zřejmě starosti nedělá. A on jí zná mnohem lépe, než já. Měla bych se uklidnit, zase jen zbytečně vyšiluju. Zhluboka se nadechnu. Vypadá to, že Alexovi moje sukně udělala vyloženě radost. Soudě alespoň podle toho, jak se mi jí pokouší nenápadně zvednout. V některých chvílích mám pocit, že se chová jako puberťák. "Teď ne, Alexi." Brouknu tiše a jemně jeho ruku odstrčím. Zamířím do jeho katedrály. Alespoň se podívám, na čem teď pracuje. "Nemáš nějaké zprávy o Sethovi? Docela ráda bych si s ním zase promluvila." Tvářím se, že už si nepamatuji, jak neúspěšně jsem si minule při jeho výslechu vedla. Na jazyku mě pálí otázky okolo Papá a našeho podivného rozhovoru, ale s tím se zatím rozhodnu počkat. Nevím, jak vážné to je, ale budu radši, když se o tom budeme bavit v baru plném lidí, než když jsme sami v márnici. Ty panu doktorovi snad nedůvěřuješ? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro The Royal Hospital, Patologie Sukně zabrala, o tom není sporu. Doslova a do písmene si ji musíš hlídat a toho výrostka co se ti ji snaží vyhrnout okřiknout a plesknout po ruce. A netvař se, že přesně to jsi nechtěla, pokrytče! Utíkáš z deště pod okap, jelikož pokud můžeš soudit podle četnosti pohlavního styku, utíkáš přímo do jeho erotogenní zóny. Trochu proti duchu puberťáckých hororů, končících vřískotem a mrtvolou slečny zrovna v takové sukénkce jako máš ty. Tě Alex nepronásleduje, neběží za tebou s maniakálním smíchem. Vlastně právě naopak, došel tě celkem pomalu. Nakonec nemáš mu kam uniknout, samotné dveře do katedrály jsou také pouze na klíč. Pokud před tebou tají nějakého kostlivce ve skříni, zatím ho nemáš jak odhalit. Ale nejspíš by ti ho klidně ukázal, minimálně se nijak nerozpakuje použít kartu a vpustit tě dovnitř. Scéna, která se ti otevírá je ti už celkem známá. Tři oltáře, dnes překvapivě prázdné. „Když mě omluvíš a chvíli na mě počkáš, Jacquelin… pokud máme jít „ven“ měl bych to tu pozavírat a také se osprchovat…“ Tentokrát se na tebe nesápe, ani se nevrhá vstříc svému nerezovému svatostánku, spíše to vypadá, že je ochoten tě tu nechat a jít se umýt. „Netuším, naposledy jsem ho viděl při ukončení experimentu, po výslechu. Přiměl jsem ho slíbit, že nikdy nepřekročí práh tohoto místa ani mého domu, nebude se o nás a těchto místech před nikým zmiňovat, ani na daná místa kohokoliv či za danými osobami, kohokoliv posílat… Pokud bys s ním ráda mluvila, říkal tuším, že stačí když na něj budeš myslet… ale předpokládám, že telefon bude také fungovat… tedy pokud mě chvíli omluvíš, Jacquelin.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Oltáře jsou překvapivě prázdné a mě to nutí přemýšlet, co tedy asi pan doktor před mým příchodem dělal. Ptá se ho na to ale nechci. Co já vím, co všechno obnáší práce patologa. Alex mě překvapí i tím, že se na mě nijak nevrhá. Sice učinil pokus se sukní, ale přestal, když jsem ruku odstrčila. Uvědomím si, že mi to je z nějakého důvodu podezřelé. Ty jsi neuvěřitelná. Jednou ti dá pokoj a ty by sis na to hned stěžovala. Zkontroluju čistotu nejbližšího oltáře a když dospěju k závěru, že je to přijatelné, kecnu si na něj. Okamžitě toho zalituju, protože se mu vyhrne sukně a já si zadkem sednu přímo na studený kov. "Jasný, v pohodě. Běž si dát sprchu a já chvilku počkám. Zomba tu beztak každou chvíli bude." Usměju se na něj. Dívám se, jak doktor odchází a poté vytáhnu na desku i nohy, které složím do tureckého sedu. Naaranžuji sukni tak, abych nepobuřovala a zavřu oči. Je pravda, že tohle Seth říkal. Stačí, když na něj budu myslet. Dost možná se mi tím jen vysmíval, ale já to stejně zkusím. Začnu tím, že si vybavím jeho tvář. V té chvíli se ale zapojí fantazie, a nebo mi jen ta mrcha zase podsunula vzpomínku. K hlavě se rychle připojí i tělo a není žádným překvapením, že je nahý. Jako kdybych měla do paměti vtištěný každý centimetr jeho těla. Po těle mi přeběhne mráz, ale myslím, že to není chlad. Spíš je to podobné vzrušení. Sethe? Kdepak tě mám? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Druhé myšlenky mají rej nad tvou věčnou nespokojeností. Vrhá se je to špatně, nevrhá se je to podezřelé. Nakonec tě místo klátění na pitevním stole nechává v katedrále samotnou. Slyšíš jen klapnutí mechanického a pípnutí elektronického zámku. Sama, zamčená v márnici. Horor může začít, stačí si počkat. Jenže ty nečekáš, ty se naaranžuješ skoro do mystické pozice a sama monstrum přivoláváš. Tedy samozřejmě jiné než to které má klíče a na které už vlastně čekáte i se šíleným vědátorem ve sprše. Studený nerez studí do zadečku, ale přes punčochy a prádlo, zase ne tolik aby to bylo nesnesitelné. Vážně si připadáš jako postava z comixu, třeba Doktor Strange, tomu by tahle pozice slušela a možná by se i dovolal. Tobě se neozývá ani signál obsazeno. Zato obrazová dokumentace je dokonalá, každý centimetr a některé centimetry obzvláště pomalu a důrazně. Tělem ti přeběhne mravenčení, které můžeš svést na chlad, který tu samozřejmě panuje, ale nějak si na to začínáš zvykat. Navíc víš, že to není důvod onoho chvění. Kde bys ho měla… v piči. Samara se s tím opravu nepáře, je to prostě upřímné děvče. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Drž hubu, s tebou se nikdo nebaví! Uzemním jí nasraně, oči mám stále pevně zavřené. Nečekala jsem, že by se tu předemnou jako kouzlem objevil. Vždyť sám Alex mi před chvílí řekl, že ho přinutil přísahat, že sem už nevkročí. Ale čekala jsem...něco. Myslela jsem, nebo spíš doufala, že mezi námi je nějaké pouto. Byla jsem si skoro jistá, že tam je, protože jsem ho tak jasně vnímala, když jsme se milovali, nebo když se ze mě krmil. Teď ale necítím nic. V mojí hlavě je sice klasicky narváno, ale Setha necítím. Ani náznak jeho přítomnost, ani nápovědu, kde by snad mohl být. Možná to znamená, že je mrtvý. To by ale byla vážně škoda. Byl tak sexy. Prudce otevřu oči, s chutí bych jí praštila za tyhle kecy. Ale k čemu by to bylo. Pohledem pomalu putuju z jedné strany márnice na druhou. Skoro jako kdybych čekala, že se některý z boxů otevře a něco z něj vyleze ven. Skoro mám cukání zkontrolovat, že mám nabito stříbrnými. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Okřikla jsi Samaru, ale to je tak vše co s tím můžeš dělat. Její smích slyšíš i tak. Nakonec nereaguje na nic jiného, než na to co cítíš ty sama. Co jsi čekala, že se ti zjeví jako profesor X v hlavě, že se přenesete do nějakého snového světa? Necítíš ho, tedy ne tak jak bys ho cítit chtěla. Vybavuješ si jen vzpomínku. Existuje nějaké pouto, nebo jsi mu všechno sežrala i s navijákem? Cítil on něco, nebo jsi mu ukradená? Co všechno ho Alex donutil slíbit, jelikož očividně byl co se „přísah“ týče, mnohem kreativnější a konkrétnější než ty. Tak jako tak Seth nikdy ani v márnici ani ve tvé hlavě. Rozhlížíš se, jako bys čekala, že se otevře nějaký box a vyleze nějaká příšera, přejíždíš očima z jedné nerezové stěny na druhou, když uslyšíš klapnutí a pípnutí. No místo příšery se objevilo Monstrum. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Kloužu pohledem po místnosti, zabraná do myšlenek. Vlastně jsem natolik zamyšlená, že když se v tichu ozve pípnutí, skoro nadskočím, jak se leknu. Tohle ale není žádné strašidlo, i když tak chvílemi vypadá. Usměju se na Zombu a kývnu jí na pozdrav. "Už jsem si říkala, kde se flákáš. Alex si šel dál sprchu." Kývnu na dveře ve kterých doktor zmizel. Ucítím něco podobného hrdosti, jako kdybych byla sama na sebe pyšná za to, že jsem ve sprše neskončila s ním. Což je vlastně taky samo o sobě dost podezřelé. Nejen, že se Alex nechal snadno odstrčit, ale ani se mě nepokusil přesvědčit, abych šla s ním. Ty vážně neumíš být šťastná. Stěžuješ si, když na tebe sahá, a stěžuješ si, i když to nedělá. Víš ty vůbec, co chceš? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Není to strašidlo, to rozhodně ne. Ani pokud bys tak brala její klasický dresscode, teď zvolila rozhodně něco jiného. Kýváš na pozdrav a vlastně také naznačeným směrem, kterým zmizel doktor, když tě tu zavřel. I v její pohledu cítíš něco mezi překvapením a pochybnostmi. Nejspíš čekala, že vás najde jinak ať už tady nebo případně ve sprše. Naštěstí, její myšlenky na rozdíl od mnoha jiných neslyšíš a slovně se zdržuje komentáře. Místo toho došla až k tobě, teď už vidíš zcela zřetelně, proč má ruku tak divně přitáhnutou k rameni. Drží přes rameno pytel na oblečení. Zastavila se před tebou, možná i trochu proto, aby si tě prohlídla, možná proto, aby se sama pochlubila, ale zcela určitě kvůli důležité otázce, kterou položila. „Půjdeš ho převlíknout ty nebo já?“  |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Prohlédnu si strašidýlko a musím uznat, že jí to opravdu sluší. Dokonce bych řekla, že tohle jí sluší mnohem víc než ty příšerné emo hadry, co nosí většinou. "Vypadáš moc dobře." Usměju se na kamarádku a mrknu na pytel, který má hozený přes rameno. "Běž za ním ty. Já se znám a nedopadlo by to dobře." Řeknu zcela otevřeně. Jsem docela zvědavá, co si Zomba pro Alexe nachystala. Ale možná i kvůli té zvědavosti ho chci vidět až v plné parádě. "Vymyslela jsi, kam půjdeme?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Fakt jí to sluší i přes modré vlasy a charakteristické líčení, které krom jiného má i zcela pragmatický důvod. I když Emo hadry vyměnila za Lolita Ghotic styl, Emo dušička ji zůstala. Tvá pochvala ji zcela očividně rozzářila a nezapomenula nad tím mávnout pacičkou, i když to možná je jen proto, že už ji má umrtvenou od toho, jak táhne ten pytel a jeho přítomnost ji vlastně brání víc pohnout rukou. V druhé ruce má stylové psaníčko, i když poněkud balíkové velikosti. Tvé další slova, už ji tolik nepotěšili. Obrátila oči v sloup a foukla do vlasů, ale když se její pohled zase narovnal, tak přikývla. „Asi máš pravdu, ale pochybuju, že to dopadne líp…“ Teď už pytel odložila vedle tebe, hned po něm psaníčko a vzápětí začíná rozepínat vršek svých šatiček. Pokud ji nijak nezastavuješ, postupně se svléká do prádla, krajkového. „No nevěděla jsem jakou kuchyni máte rádi, Italskou, Sushi, Fránina… nakonec jsem vybrala S&W, jakože Smith and Wollensky. Nějak mi to padlo do oka.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sedím bez pohnutí a jen sleduju, jak se Zomba vysvléká. Ani ona se za Alexem do koupelny nežene. Ale jestli tam chce jít v tomhle krajkovém prádélku, tak ani nemůže čekat, že by unikla Alexovým všetečným rukám. Nic jí ale neříkám, jen se smiřuji s myšlenkou, že si na ně ještě chvilku počkám. Pokrčím rameny. "Mě je to vážně jedno. Proto jsem to nechala na tobě. A myslím, že Alexovi na tom nezáleží už vůbec." Na rtech se mi objeví úsměv. "Měla jsi vidět ten nešťastný výraz, když jsem mu poprvé řekla, že si jdeme někam sednout. Myslel si chudák, že ho potáhneme na diskotéku." Přesto, že mi Alexe bylo vyloženě líto, teď se tomu musím smát. Je příjemné, že šílený doktor má i nějakou lidskou stránku a že i on se může v některých situacích cítit nepříjemně. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Sleduješ, jak se děvčátko vysvléká ze svých krásných šatiček. Můžeš si ji prohlédnout v krajkách, které jako by patřili přímo k šatům. Místy je krajka otevřená, dráždí, jinde podšitá a dodává látce jen dekor. Jeptišky se chystají protestovat, pohoršovat, Samara se chechtá a provokuje tvou žárlivost. Ale zcela chladně vzato je její přístup velmi rozumný. Jít za Alexem do sprchy v těch šatech, může skončit jakkoliv a velmi pravděpodobně mokrá a upatlaná a to zjevně nechce. Iluze o tom, že jen dojde a řekne „pojď ven a oblékni se“ nemáš, nakonec u sebe jsi tomu také nevěřila a proto srabsky posíláš skřítka, aby to odřela za tebe. Představa Alexe na diskotéce a jeho výrazu, když se o takovém plánu dozvěděl, nejspíš pobavili i zachmuřeného skřítka. Na její namalované tváři se objevil dětský a rozpustilí úsměv. Už jen v prádle znovu popadla vak a psaníčko a vyrazila ke dveřím. Tanga, tady se krajka ke slovu dostala jen nahoře v malém trojúhelníčku pod křížem. „Tak já ho jdu přebalit… měla jsem si sebou vzít šminky…“ Prohodilo skřítě rozpolcené mezi smíchem a určitým zármutkem a opouští katedrálu a znovu tě nechává v tomto chladně erotickém doupěti. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Koukni na ní, taky ses s tím spodním prádlem mohla víc předvést. Chtěla bych jí umlčet, ale bohužel má pravdu. Na takové věci, jako je erotické prádélko, já ale nemám kapacitu. Takže Alex si opět bude muset vystačit s mými černými kalhotkami. Alespoň, že na nich nejsou díry. Sleduju, jak se Zomba vzdaluje a opět zůstanu v katedrále sama. Zavřu oči a opět se soustředím na hledání Setha. Zkusím to ale trochu jinak, zkusím si vzpomenout na tu šílenou touhu, kterou ve mě dokázal vyvolat a s její pomocí ho k sobě vábím. Alex za chvilku v koupelně ojede Zombu, tak proč já bych nemohla hříšně myslet na toho zatraceného upíra. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro … On si vystačí i bez něho, hlavně že jsou díry… Kdyby sis dala hlavu mezi rám a dvířka nějakého z boxů a hodně rychle zavřela, bolelo by jí to alespoň trochu? Dost na tom, že ti strašidélko, které chvílemi atakuje tvé mateřské pudy, ti dává na frak, co se týče prádla. Ještě k tomu tahle bestie. Na druhou stranu, viděla jsi v čem se Zomba běžně pohybuje jak venku tak po bytě a v čem nejspíše spí. Takže toto si nejspíš nevzala kvůli tomu, kdo se to z ní nejspíš právě nyní pokouší strhnout. Tedy pokud si to brala kvůli někomu a ne jen protože se to hodilo k šatům. Znovu jsi osaměla, znovu se pouštíš do vyvolávání upíra, soustředíš se na touhu na pocity, co v tobě vzbuzoval. Do toho se ti mísí vize Alexových rukou na černé krajce, jeho péra, které proniká do štěrbinky z jedné strany ohraničené černou látkou. Vzpomínky a vize se mísí a po chvíli se dostavil zcela zřejmý výsledek. … No supr, určitě tu někde najdeš něco co bys do té vlhké díry mohla strčit … Alex tu má určitě brusku i vrtačku, tím by se dala otevřít lebka. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Už jsem ti několikrát říkala, abys držela hubu! Vyjedu na ní, vědoma si toho, jak zbytečné to je. Ona nesklapne, takhle to s vnitřními démony nefunguje. Teprve nyní mi dochází, že to prádélko, které si vzala Zomba, opravdu neodpovídá tomu, v čem se pohybuje normální. A že se po bytě jinak než v kalhotkách nepohybuje...skoro. Vzala si ho snad kvůli Dmitrymu? A já jsem jí poslal za Alexem, který se ho z ní beztak pokusí servat. Zalituji, že jsem tam radši nešla já. Doufám, že jí ho Alex nezničí, když se tak snažila. Snažila se kvůli vlkodlakovi, tam nejde jen o sex, ona ho má opravdu ráda. V hlavě se mi šílenou rychlostí rozeběhnou kolečka. Alex jí ojede a Dmitry to určitě pozná. Co když jí to bude vyčítat? Co když jí kvůli tomu nechá. Chytím se za hlavu a na Setha okamžitě zapomenu. Já jsem vážně neuvěřitelně blbá. A sobecká. Pohlédnu ke dveřím ve kterých oba dva zmizeli. Jsou na čipovou kartu a ty mají Zomba i Alex samozřejmě u sebe. V duchu se začnu proklínat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro The Royal Hospital, Patologie Nebylo by to poprvý co z ní ucítí Alexe… ani dneska… O démony nemáš nouze a jako by to nestačilo, oplývají opravdu špatným smyslem pro humor. Kolečka se rozbíhají, ale to je tak vše co můžeš kromě toho, co ti radí démon v souvislosti s tvými myšlenkami a jejich působením ve spodních partiích. Jsi tu zamčená, jako většina holek co se tu kdy objeví na nerezovém stole. V duchu se proklínáš a spíláš si do blba a tvůj démon s tím zdá se vzácně souhlasí. To seš… Hledíš na svá kolena v punčochách, hledíš na oblečení, které tu nechala Zomba. Hledíš na dveře, které nezdoláš. Ty minuty jsou nekonečné, hlavně ve tvé hlavě, než se konečně znovu ozve pípnutí a mechanické klapnutí. První dovnitř vklouzla Zomba, krajka na ní pořád drží, takže tvá první obava se nenaplnila a nic nejspíš zničeno nebylo. Dokonce i její obličej a kůže, tam kde makeup maskuje viditelné jizvy, se zdají být v pořádku. V závěsu za ní se vyloupl i jakýsi muž, připomínající Alexe. Oholený, rozvrkočené vlasy vypadají jako záměr a ne jako dílo ranního vstávání a neuvědomělého drbání a hlavně zašle krvavou bílo vystřídala čerň. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Mám pocit, že to trvá celou věčnost. A ve společnosti Samary a jejích kámošek je ta doba ještě mnohem delší. Tak pohni Alexi. Dneska ještě příležitost mít budeš, tak to pro jednou můžeš vzít rychle. Pobízím ho v duchu, když se konečně ozve cvaknutí dveří. Prudce se vztyčím a pohledem oskenuji Zombu. Oblečení i makeup vypadají netknutě. To je dobré znamení. Trochu se mi uleví. Pak ale vyvalím oči. Musí to být Alex, ale potkat ho někde na ulici, tak ho pravděpodobně nepoznám. Hádám, že to celé je dílo Zomby. Budu jí za to později muset poděkovat. Alex totiž vypadá úplně úžasně. Na rtech se mi objeví spokojený výraz mlsné kočky. Teď si ho ale budu muset v baru hlídat. Sklouznu ze stolu a zvednu Zombiny šaty, abych jí je podala. "Sluší ti to, Alexi." Zapředu spokojeně a mrknu při tom na kamarádku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Samařiny nápady se nezdají tak špatné, během nekonečného čekání, při kterém se ti hlavou honí jen obrazy toho, jak Alex vráží péro do Zomby. Jako by tohle nestačilo, ještě ke všemu ho v duchu povzbuzuješ. Setha nikde nemáš a zkoušet, jestli bude rozbitá hlava bolet víc tebe než ji, se ti fakt příliš nechce. Něco ti říká, že bys prohrála. Vyletíš jak z pružiny a ne z pitevního stolu, když se ozve klapnutí. A tvé oči jako by chtěli pokračovat ještě trochu dál. Zomba se spokojeně kření, buď nad svým výkonem, ať myslí kterýkoliv nebo nad tvou reakcí. Věci jí vlastně podáváš, aniž by ses pohnula z místa. Ve výsledku celkem zbytečně, jelikož si je znovu položila na stůl a začala se oblékat punčochy. Ještě než vyšvihla nohu na stůl a předklonila se k ní, čímž nejspíš Alexovi řádně zavařila, na tebe po očku mrkla. Takže alespoň z části, za její veselí zcela určitě může tvá reakce. Ty však míříš za Alexem, který se na rozdíl od Zomby do katedrály nijak nehrne a zůstává u dveří. Tvůj příchod, přiláká jeho pozornost, která se z části věnuje límečku a obleku, z části vystrčenému zadečku. Přesto očividnou nervozitu, nepůsobí jako slon v porcelánu, nakonec oblek na sobě určitě nemá poprvé. „… děkuji… ale nemůžu za to…“ Znovu ti připomíná školáka, hodně nervozního školáka se stejně nervózním úsměvem. Už se nevěnuje zadečku, který postupně souká nožky a pak i sebe do roztrhaných punčošek. Věnuje se tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro On je k sežrání, když je takhle nejistý. Vidět Alexe v rozpacích mě velice těší. Ať už Zombě kouká na zadek, nebo ne, je k sežrání. Na rtech se mi objeví úsměv, když řekne, že za to nemůže. To je mi taky jasné, ale nijak mu to nevyčítám. "To nevadí." Jemně ho políbím a prsty upravuji límeček košile, ačkoliv to vůbec není zapotřebí. Vážně si musíš hledat záminku, abys na něj mohla sahat? To jsi rovnou mohla jít za ním do té sprchy místo Zomby. Trochu se stydím za to, jak se mnou mé animální pudy cloumají. Alex je člověk, živá bytost, a já se na něj dívám jako na lahodný čokoládový dortík. "Říkala ti Zomba, kam nás vezme?"¨ Zeptám se ho ve snaze odvést myšlenky nějakým jiným směrem. Nějak se zaměstnat, než se Zomba oblékne. Začínám mít totiž obavu, že jestli si nepospíší, nebude to Alex, kdo se na někoho vrhne. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Cítíš svůj úsměv na tváři, pudy, které s tebou zmítají a jen prohlubují pocity v klíně, na kterých si před tím tak intenzivně pracovala s představou někoho jiného. Usmíváš se, líbáš ho, posloucháš hlásek, který tě kritizuje stejně, jako pobízí. Srovnáváš mu límeček, ale je to těžké dilema, když je dokonale uhlazený, nějak nesedí k oné rozpačité tváři. Snažíš se zaměstnat své ruce, soustředíš se na otázku, která je víc než řečnická, což ti hlásek v hlavě samozřejmě vmete do tváře, zatímco on odpovídá zmateně a trochu nepřítomně. Tedy ne, že by byl duchem jinde, ale zcela zjevně se na otázku příliš nesoustředí. „Říkala něco o zbraních, Colt, Remington, už nevím…“ Už je ti jasné, kam se upíná jeho pozornost. Možná i to, proč Samara tak pobízí tvé chutě a nutí tě tak víc se soustředit na ten kousek látky kolem jeho krku. Políbila jsi ho a on tě instinktivně objal, šaháš po látce a on také. Upravuješ ji a on činí to samé k obrazu svému. Znovu jsi ucítila jeho prsty, jak je od tvé kůži dělí jen elasticita punčoch. Zombiny mladičké půlky zakrojené černým klínem zjevně nejsou jediné, které ho přitahují a zajímají. Cítíš jak s prsty tak blízko tvé kůže jeho objetí trochu zesílilo, přitisklo tě k jeho tělu. No na co čekáš, chceš to… |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Mám problém, abych nevybuchla smíchy. Je hned několik způsobů, jak Alex dokáže být mimo. Šílený, soustředěný doktor, který mi útržkovitě sděluje informace, kterým nerozumím, je jedním z nich. Tohle je ale celkem roztomilé. "To nic." Brouknu tiše a pohladím ho po tváři. Jasně, že to chci. Ale člověk ne vždy dostane to, co by si přál. Ačkoliv každá buňka v mém těle křičí, abych z něj ten fešácký oblek strhla a pomilovala se s ním, donutím se o krok ustoupit. Setřesu ze sebe jeho ruce a zanechám ho lehce ztraceného a bezradného. Otočím se na Zombu. "Tak pohni zadkem. Už se chci něčeho napít." Pobídnu jí přátelsky. "Dmitry tam dorazí za námi?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Šílený doktor, ať už ponořený ponořený do experimentu, posedlí touhou a chtíčem, nebo ztracený v mezilidském styku, svým způsobem je stále mimo běžnou realitu. Jako by existoval ve své vlastní, která se k té obyčejné tu a tam přiblíží víc či méně. Na druhou stranu, co je realita. Ještě před pár lety, všichni věděli zcela jistě, že upíři neexistují a ty jsi ještě včera věděla zcela jistě, že neexistuje černá magie a nyní o tom pochybuješ. Šílený doktor nebo Nekromant? Z toho co Papá říkal, když se zrovna nesmál nejspíš zhulený tím co naplnilo automobil, není rozdíl mezi magií a vědou. Pohladila jsi jeho tvář, snažíš se přesvědčit Samaru i sebe, že máš pevnou vůli a že teď k ničemu nedojde, nemůže a nesmí. Znovu jako už před tím, se odtahuješ, abys ho donutila stáhnout ruce z tvého pozadí, které ho tak láká v oné krátké sukni do A. Sere pes a proč by nedostal… Podařilo se ti ustoupit, cítíš jak jeho ruce sklouzli po tvých bocích, jak látka zase spadla níž. Samara s tebou nesouhlasí, nebo jen provokuje. Ještě krůček a otočka na Zombu. Pobídka jejího pozadí, které zmizelo v punčocháčích s mnoha dírami a která obléká další díl svého kouzelného oblečení. Ohlédla se po tobě právě ve chvíli když jsi ucítila Alexovu ruku, která pod žebry proklouzla kolem tvého boku, dlaň která míří vzhůru a zachytila tvé tělo a poprsí. Stejně jako druhou, která vklouzla pod roztažené nožky písmene A a pohladila co je očím skryto. Ten oblek, který se ti přitiskl na záda, zatímco jeho rty na tvůj krk. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Odpovědi od Zomby jsem se nedočkala. Možná by mi odpověděla, minimálně se na mě otočila. Ale to už byl u mě Alex. Náznak odmítnutí, odtažitost, asi to pro něj nic neznamená. Jeho paže se obtočily kolem mého těla a přitiskli mě na něj. Jedna ruka směřující nahoru, druhá dolů a oba na velmi citlivá místa. Dech se mi na okamžik zatajil a srdce poskočilo. Zomba by dokonce mohla vidět rozšířené zorničky. Nevím, jestli se se Zombou ve sprše pobavili. I když počítám s tím, že ano. Znovu mě tak překvapí Alexův apetit a výdrž. Vzal si jednu ale nemá problém okamžitě pokračovat s tou druhou. Chvíli mi trvá, než zareaguju. Příliš si užívám jeho dotek na mém roztouženém těle. "Teď ne, Alexi." Šeptnu dost nepřesvědčivě a obě jeho ruce chytím za zápěstí. nesnažím se je ale odtáhnout, možná zbrzdit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Překvapivě si ze sebe dostala i víc než pobídnutí, nějak se ti podařilo vyslovit i otázku, zatímco se Zomba otočila a Alex tě zachytil. Její odpověď je i bezeslov výmluvná. Úsměv, zvedající se obě obočí i ramena, zatímco obléká vrchní díl a halí ramena. Je jasné, že by nejspíš chtěla, ale jak už před tím řekla, Dmitry dává přednost Lovu, pokud jej zavolá. Možná by ti to i zopakovala, kdyby neviděla tvůj výraz, který rychle opouští otázku a je jasné, že už tě odpověď příliš nezajímá a máš jiné, starosti. Žasneš nad tím, že je při chuti, po tom co ti servíruje představivost po předchozí myšlenkové masáži, když jsi tu osaměla. Obrazy jak nějak takto chopil se Zomby, jak přimáčkl ji na kachličky a div neroztrhal krajku co mu stála jako jediná v cestě do její štěrbiny. Představuješ si, že to bylo rychlé a naléhavé, vždyť zase tak dlouho pryč nebyli a zjevně krom oblékání došlo i na holení a česání. Přesto cítíš, jeho rty na svém krku, jeho dlaň jak tiskne se na tvá prsa, posíláš své s ní bojovat, nebo spíš jen zastavit. Šeptáš slova, která neznějí moc uvěřitelně. A tak nepřekvapuje tě, že neposlouchá je. O to víc překvapí, že nemáš s čím bojovat na své hrudi. Nesnaží se servat tvé oblečení, ani jinak postupovat. Není co brzdit, jako by to co chtěl už získal, prostý dotek, možnost tě přitáhnout a hřát se na tvé hrudi. Možnost dostat tvůj krk na dosah svých rtů. Možnost soustředit se na drobný pohyb prstů na opačné straně. Ani tam nesnaží se nic roztrhat, nic zničit ani prolomit. Jen cítíš jak prsty, které již znají onen kraj, mnou tě přes látku, hladí a dráždí ukryté poklady. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zírám na Zombu, ale v podstatě jí jen stěží vnímám. Čekala jsem boj, ale nic takového se nekoná. Alex mě svírá v objetí, jeho prsty mě něžně dráždí, ale to je všechno. Tedy, ne že by mi to bylo málo. Je mi krásně, je příjemné se schoulit v jeho objetí, připadám si tak nějak žensky. Jako policistka se části své něžnosti vzdávám, teď jí ale mám zpět a je mi krásně. Jedna moje část si přeje, aby Alex pokračoval, aby se dobýval dál, chtěl víc. Ta druhá část doufá, že si to schová až na večer, až už mi nebude vadit, když kalhotky skončí na zemi. Teď by mi to mohlo trochu pokazit večer. Znovu se podívám na Zombu a pohledem jí pobízím, aby si pospíšila. To, že teď Alex nic nedělá, ještě neznamená, že za minutu ze mě nebude chtít oblečení strhat. V mezičase ale zakloním hlavu a opřu si jí o jeho rameno. Nechám ho, aby se mohl tulit k mému krku a sama si užívám jeho polibky. Můžu k tomuhle muži mít výhrady, můžu se na něj i zlobit, ale chemie mezi námi funguje naprosto skvěle. A to i když vezmu v potaz to znásilnění na začátku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pohledem pobízíš Zombu, aby si pohnula, a nezdá se, že by se loudala, jen ty šaty jsou trochu složitější. Ostatně nic z toho co nosí, krom domácího úboru není zrovna jednoduché. Ale tvůj pohled není jediné, co pobízí, opíráš hlavu, tvé ruce už nemají takovou sílu a tvá stehna se ani trochu nesnaží bránit dotěrným prstům ve tvém klíně. Tulíš se, opíráš se, užíváš si něžnosti a přitom cítíš tvrdost rýsující se u tvé nohy. Minuta protéká mezi jeho prsty, které mnou tvá prsa, mezi jeho rty, které líbají a cucají tvůj krk, mezi prsty, které masírují přes látku tvůj klín, tvou oblinku, které zajeli pod pevnější kraj sukně a snaží se chytit okraj punčoch a stáhnout je dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Chtěla bych s tím umět bojovat. Chtěla bych umět říct "ne" a myslet to vážně. Cítím, jak se mi tělem šíří horkost. Alex je vzrušený a přenáší to na mě. Cítím, jak mě zezadu tlačí. Užívám si jeho laskání, mám pocit, že jsem snad paralyzovaná. Tiše vrním, jako spokojená kočka. Kdyby Zomba nestála přímo předemnou, snad bych na ní i dokázala zapomenout. "Pobavíme se až se vrátíme domů." Brouknu tiše a dost nepřesvědčivě. Možná je to mnou. Probleskne mi hlavou znepokojivá myšlenka. Vždyť polovinu svého času myslím právě jen na sex. A tu druhou polovinu šukáš. Tváře mi zrudnou studem. S vypětím všech sil se vykroutím z Alexova sevření. Znovu srovnám sukni. "Až doma." Zopakuji, tentokrát mnohem pevnějším hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zomba se pomalu doobléká a ty nepřesvědčivě broukáš a tělem dáváš najevo něco úplně jiného. Možná tvé tělo mluví řečí, které Alex rozumí trochu víc, než slovům s jejich nejistými významy, kdy ano je ne a ne je vlastně ano. Možná z tvého krku, z tvého tepu cítí právě to ano a ne ne, které říkají tvé rty. Zcela určitě je mu na rozdíl od tebe jedno, že před vámi je Zomba, která si zapíná poslední knoflíčky. Cítíš, že jeho prsty pokročili, nervou, netrhají, nejsou surové, a přesto je za chvíli cítíš na holé kůži, jejíž plocha pod sukní se rychle zvětšuje. Cítíš horkost nejen ve tvářích, slyšíš Samaru, jak se ti směje, jak ti nadává do srabů a pokrytců. Znovu chytáš jeho ruku, která tě tiskne přes prsa, tentokrát se snažíš jeho sevření otevřít, spolu se slovy, která snad znějí jistěji. Kdo by se mohl divit, že je Alex zmatený, že tentokrát tvému tlaku nepodléhá, že pokračuje, že cítíš jeho prsty, jak vklouzli pod shrnutou látku a po lince tvořené půlkami doputovali až k hrázi, která zadržuje vláhu, že se namočili. Cítíš jeho touhu, cítíš jeho prsty, jak se noří do lázně, která usvědčuje ty tvé. Vidíš Zombu, která se konečně hotova a vyrazila směrem k vám. Máš pocit, jako by se na to nemohla dívat, jako by prostě chtěla odejít, projít kolem vás. Ale možná je to jen tvůj pocit, projekce vlastního pocitu studu, jelikož ona se usmívá, až kření. Míjí vás, netušíš co přesně udělala, vnímáš jen, že se ti něco otřelo o stehno a Alexova ruka couvá. On ustupuje, povoluje vroucí obětí. „Mohli bychom jít? Aby nám nezabrali stůl…“ Řehní se na oko vážně, na oko dospěle a strašně vytlemeně, když opravdu zamířila ke dveřím od kaple. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nejsem dost přesvědčivá ani sama pro sebe, tak jak bych pak chtěla přesvědčit Alexe. Být to v jiné chvíli, na nějakém jiném místě, nechala bych ho, dokonce bych mu pomohla ty punčochy sundat. Ani bych se nezlobila, kdyby je snad chtěl roztrhat. Ale teď se to nehodí. Tuhle večeři jsem vymyslela já, skoro jsem si jí vydupala, a nenechám si to zkazit. Dívám se na Zombu a pro jednou jsem pravdu vděčná, za její přítomnost. Skoro bych řekla, že se tím pohledem na náš "souboj" baví. Pravdou ale je, že se opravdu moc nesnažím a když Alexovy prsty vklouznou do vlhké jeskyně, ještě tiše zapředu. To, že jsem vzrušená by poznal i bez vlhka mezi mýma nohama. Takhle to má ale potvrzené. Jen neví, že prve jsem vůbec nemyslela na něj. "Jo, jo máš pravdu. Už jdeme." Loktem žďuchnu do Alexe a zády se od něj odrazím, buď mě musí pevněji chytit, nebo mě musí pustit. Pokud mě ale pustí, srovnám si oblečení, chytím ho za ruku, jejíž prsty jsou stále ještě vlhké, a vydám se za Zombou. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Bylo to rychlé. Těch pár centimetrů, co se prsty nořili do tvého nitra, které je vlhce přijímalo. Stejně jako těch pár kroků, které Zomba ušla vaším směrem s křenílkem na tváři. Čert ví co ji přesně tak baví, sama před pár minutami šla do prádla, když měla jít Alexe převlékat, takže marnost jistých bojů to nejspíš nebude. Možná se jí líbí pohled na vás dva, možná na tvou dvojakost, která tak nějak pasuje do jejich šíleného světa. Bylo to tak rychlé, že se ten pohyb slil v jeden. Suché dovnitř a hned mokré ven. Zabrala jsi proti jeho rukám, cítila odpor, cítila jsi, že je pozdě, že už tě nepustí. V zápětí cítíš jak tě sám pouští, jak sám povoluje a ustupuje za tvými zády, jak jeho ruka znovu klouže po tvém boku, jak mizí z tvého těla, stejně jako druhá z pod stažených punčoch a prádla. Bylo to tak rychlé, že netušíš co přesně Zomba udělala, když kolem vás prošla, ale jsi si jistá, že v tom má to Modré stvoření prsty. Bylo to tak rychlé, že funguješ v jisté setrvačnosti. Jsi uprostřed boje, ke kterému tě nutí mozek a od kterého tě zrazuje jak Samara, tak druhý orgán který zřejmě v poslední době určuje tvé roky. Jdeš do protiútoku v boji, který mezi tím skončil. Protivník ustoupil a tak ho tvůj lokem místo žďuchnutí spíš jen šťouchnul. Bez toho aby se zaryl, bez toho aby ses měla od čeho odrazit. Boj skončil a ty jsi ho konečně dohnala, upravila co bylo pobořeno a sáhla po ruce, jejíž prsty zcela jasně prozrazují kde byli, stejně jako boule na kalhotách, prozrazuje kdo je chtěl následovat. Zomba vás pouští dveřmi, zhasíná za vámi kapli. Za chvíli už se soukáte do jejího mini, které naštěstí pro ni samotnou není tak mini jako ta původní. I s její novou garderobou se jí daří dostat k řízení. Vás nekompromisně nahnala dozadu. Usedáte a ještě než Modřenka nastartovala, cítíš Alexovu ruku na své nožce a v jeho klíně vidíš stát vlajku, která jasně hlásá, že pro některé vojíny, boj stále nekončí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alex zmizel stejně rychle, jako se objevil a zanechal mě lehce zmatenou. Rozhodně jsem nečekala, že se dá na ústup tak rychle. Co mu asi Zomba za mými zády udělala? Boj skončil dřív, než vůbec začal a já si spěšně upravuji oblečení a vyrážím za nimi. Majetnicky chytím Alexovu ruku, nehledě na vlhkost jeho prstů. Nasoukáme se k Zombě do auta a já okamžitě cítím jeho ruku na svém stehně. Stačí mi jediný pohled a vím, jak tenhle večer skončí. Otázka je, jestli tak nakonec i nezačne. Nesnažím se Alexovu ruku shodit, ale ani ho nijak nepovzbuzuji. Očima visím na bouli na kalhotách, ale nijak se jí nedotýkám. Nemyslím si, že by ho to jen tak přešlo. Něco mi říká, že než dorazíme do restaurace, tak bude potřebovat ulevit. Ještě se mi nestalo, že by tohle Alexe přešlo jen tak. Tak bys mu měla pomoct teď hned, stejně máš čas. Slyším její hlas a je mi jasné, že má pravdu. Jen je mi to tak nějak trapné. Se Zombou za volantem se mi do toho prostě nechce. Ježiš, ty si vážně děláš hlavu s tímhle? Ta holka už viděla věcí a viděla i tebe. Tak se nevymlouvej. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Boj na pitevně skončil, ale válka zcela jistě pokračuje a další utkání už klepe na kalhoty a na tvá stehna. Zomba se poprala s nezvyklou objemností svého oděvu a vyrazila. Nedá se říct, že by bylo slyšet skřípění pneumatik, už proto ne, že Londýn není nafukovací a takových co se někam chtějí dostat je tu fůra. Ale jste na cestě, vlastně ani netušíš kam, jelikož S&W ti jako policistce také spíše evokuje střelné zbraně, než dobré jídlo. Jednou zbraní je tvá sukně, která nejspíš neskutečně láká k tomu být zvedána, šoupána a vyhrnována. I když ono pozvednutí ani zdaleka není takové jako u vojína od vedle. Jenže tvá sukně není jediná fronta, kde znovu hoří bojové ohně. Další a snad větší ohníčky rozdělává Samara v tvé hlavě. Prsty si hrají s tvojí sukní, zkouší proniknout pod ni, zatímco ona si hraje s tvojí myslí. Kouřila s tebou, lízala tvůj postříkanej obličej a ty si jako děláš hlavu s tím, že uvidí ve zpětným zrcátku tvoje vlasy?! Navíc fakt s ním chceš takhle lézt do restaurace a kouřit mu pak pod stolem, nebo šukat na záchodcích? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Poučení pro příště: Sukni, jedině pouzdrovou. Za tu chvilku jsem si to stihla zopakovat už několikrát. Pokaždé, když stahuji lem sukně trochu níž, a snažím se zapudit prsty, které jí tak nadšeně vyhrnují. Alex je neodbytný, ale to je něco, na co jsem si už zvykla. Stejně tak Samara s jejími poťouchlými poznámkami. Bohužel si ale uvědomuji, že má pravdu. Alex je natlakovaný jako parní hrnec, už jen vybuchnout. Jestli s ním takhle půjdu někam mezi lidi, tak si koleduju o průser. Další věcí je, že i já mám chutě. Na to tady v autě ale bohužel není dost místa. Takže se nakonec rozhodnu jen zažehnat oheň. Já sama dokážu chvíli počkat, Alex je na tom trochu hůř. Odstrčím jeho ruku a bez otálení zaútočím na jeho poklopec. Když už jsem se jednou rozhodla, tak nehodlám ztrácet čas. Částečně i proto, že chci, aby Samara sklapla. Rozepnu mu kalhoty a málem mě praští do nosu, jak z nich radostně vyskočí. Vysvobozený, tvrdý a vzrušený. Jsem policistka, ale poslední dobou roztahuju nohy tak často, že bych se tím pomalu mohla začít živit. Aniž bych se podívala na Alexe, nebo mrkla na Zombu vepředu, odhrnu si rozpuštěné vlasy a skloním se, abych ho vzala do úst. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Bitva v levém pruhu Áčková sukně rozhodně slaví úspěch. Těžko bys hledala lepší, aby si Alex mohl hrát. Nepere se s tebou jak malé děcko, přesto i během krátké chvíle vidíš, že mu nedopřává klid. I když stačí si vzpomenout na jízdu sanitkou a hned je jasnější, že to co jej láká, není tolik sukně, jako tvé nohy a tvůj klín. Ten, který by jeho pozornost nejspíš právě nyní přivítal. Stejně tak si seš jistá, že Alex by nejspíš neváhal a nedbal omezeného prostoru v mini, ani Zomby za volantem, ale tohle už nejspíš neukecá ani Samara a že se mrcha snaží. Alex se nepere a vlastně na to nemá ani dost času, sotva odstrčíš jeho ruku ze své nohy, vrháš se na ty jeho. Už zkušeně osvobodíš známého vojína z černého zajetí a vítáš ho do své dlaně a mezi sladké rty. Jeptišky se snaží, ale Samara je mlátí vším co má při ruce a pobízí tě k tomu užít se raději Alexe než mravokárných pouček. I kdyby, copak je to něco špatnýho… navíc takovou kurvu mrdá jeden čurák za prachy, zatímco v jiné práci tě mrdá hned několik čuráků a zadarmo… navíc tě to baví, tak nedělej. Vojín i Alex rychle pochopili, jeden stojí a druhý se svezl k sedě tak, aby ti vše co nejvíc zpříjemnil. Ani ruka nelení, cítíš ji na svém těle, jak po něm putuje, hladí, jak se natahuje. Očividně ani nyní nepřestává působit ona magická přitažlivost, která láká jeho prsty k tvým vlhkým zákoutím. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Třeba si to Zomba stejně takhle představovala, když nás oba nacpala na zadní sedadlo. Zná Alexe dost dobře na to, aby věděla, že se jen tak odbýt nenechá. Kdyby tomuhle chtěla zabránit, tak nás jednoduše rozsadí a je to. Uklidněná myšlenkou, že takhle to prostě má být a všechno je v pořádku, se dám do práce. Alex voní mýdlem a tak se nemusím nijak upejpat. Jednou rukou ho chytím u kořenu a nedočkavě kolem něj sevřu rty. Cítím, jak mu v něm škube. Možná, že se Zombou přeci jen nic nestihli. Prsty vklouznu hlouběji do kalhot a jemně mu masíruju koule, zatím co rty pečuji o jeho žalud. Kroužím kolem něj jazykem a něžně ho okusuju. Jsi dobrá, Jack. Alexovy prsty mezitím bloudí po mém těle. Bohužel tam, kam bych já chtěla, aby zabloudili se v téhle pozici nedostane. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Čisťoučkej, voňavej, natlakovanej a nadrženej. To se musí Alexovi nechat, s tímhle problém nemá vlastně nikdy. Jestli ses do teď přikláněla k tomu, že si se Zombou užil, teď když ho držíš v ruce a můžeš ochutnat, svůj názor přehodnocuješ. Vypadá to spíš, že opravdu nic nebylo. Věnuješ se vojínovi se vší láskou a péčí, že ani Samara nemá žádné hloupé poznámky a jen šlape na krk jeptišce, která by ti snad chtěla našeptávat, že se chováš jako nějaká kurva. Samara by ti to možná řekla taky, i když od ní by to spíše bylo povzbuzování a lichotka, ale je tiše. Noříš se hlouběji do kalhot a Alex se ve svém popuštěném sedu naklání na bok. Nesnaží se tě natlačit do svého klína, naopak natahuje se po tvém. Stačilo by málo, položit se na sedačku, využít sukně, možná zvednout nohu, opřít se patou a uvolnit mu tak cestu, jsi si jistá, že by si jeho prsty poradili. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vychutnávám si Alexe ale sama se mu přístup do svého klína nějak usnadnit nesnažím. Sice mám na něj chuť, ale pořád ještě jsem schopna myslet prakticky. A potrhané punčochy nejsou to, čím bych chtěla dnešní večer začít. Pokud si chce Alex pohrát, bude si muset ještě pár hodin počkat. Nebo do mě nalít něco ostřejšího. To jsem byla já, nebo Samara? Cítím se trochu trapně. V autě je ticho a jediné, co se ozývá je moje mlaskání, jak ochotně Alexovi kouřím. Nezlobila bych se, kdyby Zomba zapla rádio, ale říkat si o to nehodlám. Sama sebe jsem přesvědčila, že tohle byl od začátku záměr a tak nemá důvod si na to, co s Alexem provádíme, stěžovat. Zomba s autem zatočí a já trochu ztratím rovnováhu. Spadnu Alexovi do klína a jeho úd mi vklouzne do úst hlouběji, než bylo v plánu. Okamžitě začnu kuckat a odtáhnu se. Ty si nemožná. Tohle chlapi milujou. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Sorry, ten čurák mi tam vlít na poslední chvíli…“ Hlásek vašeho řidiče rozčísl zvuk jen chvíli po tom, co se ozvaly zkoušené pneumatiky. Manévr to musel být opravdu bleskový a vynucený o tom svědčí nejen jadrný slovník ale i tón, ve kterém se Zomba ozvala se svým vysvětlením. Tvé mlaskavé zvuky vystřídalo zakuckání, protože ten čurák tam vážně vlít, to se Zombou musíš zcela souhlasit. Její manévr s tebou smýkl směrem k Alexovi a do jeho klína. Jistě k velké radosti vojína, ale ji jeho prstů, které také nezaháleli a když jsi blokovala jednu cestu, rozepínali si druhou a právě se chystali na ofenzivu. S povoleným pasem a oním smýknutím, které pohlo s tvým tělem, cítíš jak vnikli mezi sukni a punčoch a zaujali postavení, nebo spíš položení přímo na bojišti. Chceš se odtáhnout, ale to jak je Alex nad tebou nakloněný, jeho ruka, která se snaží dosáhnout daleko a jde přes tvé tělo, ti moc velký prostor nedává. Zvláště když jedna ruka i druhá, která se snaží hladit tvé tělo a jiné poklady, se instinktivně zachytili, když sebou mini smíklo. Máš sotva tolik prostoru, abys povolila tlak Vojína na mandlích a nejsi si jistá, že někdo vůbec zaznamenal tvé potíže. Včera ses po něm sápala, div jsi mu ho neukousla a teď tu kuckáš jak nějaká středoškolačka… Samara volí jak jinak svérázný způsob utěšování, ale její spílání poněkud zanikají ve slovech, která k tobě přichází z Mini. „… klidně pokračujte, už to bude dobrý.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nemůžu než se Zombou souhlasit. Naše těla se ještě víc propletla a já teď už nemám skoro žádný manévrovací prostor. Vlastně nemám ani prostor na to, abych se odtáhla. Tedy můžu se nadechnout, ale z úst ho v téhle pozici, a takhle tvrdého, prostě nedostanu. Alex se mi konečně probojoval do kalhotek. Nemůžu si stěžovat, punčochy nepotrhal a jeho prsty na mě mají blahodárný vliv. Zomba mě ale svou poznámkou o tom, že můžeme klidně pokračovat, málem přiměje, abych to ukončila. Ty si myslíš, že nad tím teď máš nějakou vládu? Asi ne, ale rozhodně se stydím. Jasně, že musela moc dobře vědět, co tady provádíme. Ale trapně je mi i tak. Byla bych raději, kdyby předstírala, že nic nevidí a nic neslyší. Vzhledem k tomu, že se ale stejně z Alexova sevření nedostanu, tak začnu znovu kouřit. Dokud se Alex neudělá, tak nebude konec. Můžu jen doufat, že to stihneme dřív, než dorazíme k restauraci. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Byl krůček od kalhotek, ale pokud se nesnažíš bránit, jsou pro něj punčocháče a guma kalhotek tím nejmenším problémem. Během chvíle jsou jeho prsty v cíly, ke kterému mířil a kromě vláhy kterou nalézají, přináší doteky, kroužení, klepání a hlazení. Zaslechla jsi Zombinu poznámku, nebo spíš dovětek, kterým dokončila předchozí myšlenku. Samozřejmě, že ví co děláte, vždyť krom zcela jasného zvuku má i obraz ve zpětném zrcátku a hlavně zkušenost. Zná Alexe a po hříchu i tebe, jelikož vše na něj hodit nelze. Jeptišky samozřejmě zkouší tu větičku využít, donutit tě vše ukončit, nebo se o to alespoň pokusit. Jen ta myšlenka však znovu popouzí Samaru, která jeptiškám zaráží sekeru do lebek. Ty seš neskutečnej pokrytec. Nestydíš se protože mu kouříš, chceš mu kouřit, chtěla bys i píchat. Stydíš se protože to řekla?! Jsi směšná, ona alespoň není pokrytec. Jeho prsty, které nepřestávají pečovat i když ses zamyslela, vojín pevně stojící a hřející v tvých ústech, možná i ona, tě nakonec přimějí pokračovat. Vnímáš jeho snažení a cítíš, že i to tvé má svůj blahodárný vliv, vzrůstá napětí, které má jen jeden žádaný konec, když protrhne se hrát. Jenže než se tak stane, cítíš, že modré mini výrazně zpomalilo a začalo mnohem častěji zatáčet, až nakonec zastavilo docela. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pokračuji, ale cítím, jak jsem se orosila. Sex na veřejnosti mi vždycky přišel zvrácený, a tohle se tomu docela blíží. Na druhou stranu Zomba je skutečně ten poslední člověk, před kterým bych se měla stydět. Pokrytec. Jo,to je dost výstižné. Hlavu si s tím ale nedělám. Dokud mě soudí jen mé vlastní svědomí, tak s tím dokážu žít. Vnímám, jak se mi v prstech napíná, vím, že už to nebude dlouho trvat. Teď už jsem si skoro jistá, že s tím čekal na mě. Sice netuším,jak ho k tomu Zomba přiměla, ale nějak to dokázala. Zároveň ale také vnímám, že jsme u cíle. Auto zastavuje a já jsem stále předkloněná, s Alexem v ústech. Nesnažím se ale odtáhnout, stejně by mi to nedovolil. Spíš ještě zesílím úsilí, abych to rychleji ukončila. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dorazili jste k cíli, i když voják ještě ne, přesto cítíš, že Alex začal stahovat prsty. Jen na chvíli, jen dokud neucítil tvé naléhání. Pokračuješ odhodlaně ve svém díle a ony se stejnou vervou vnikli do tebe, cítíš jak si hrají, jak jako háčky zahýbají, jak masírují stěnu a zároveň trochu tahají. Je jasné, že nejsi jediná co pomyslela na sex na veřejnosti. „Chceš to dodělat?... Chceš pomoct?“ Věcná i když trošku chichotající se otázečka přišla o chvíli později, ze předu. Nezní ani pohoršeně ani netrpělivě. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Najednou si připadám strašlivě nervozní. Jako kdyby se na mě upíraly všechny zraky a já mezitím zdržuji. Alexovy zvědavé prsty mě rozptylují. A když se Zomba tak nevině zeptá, je to jako políček. Tváře mi okamžitě zrudnou studem. Odtáhnu se, tolik, kolik mi to Alex dovolí, abych mohla mluvit. Dál ho ale zpracovávám rukou. "Možná...trošku..." Přiznám trochu neochotně. Najednou z toho nemám vůbec žádný požitek a jediné co chci, aby se už Alex udělal a já si mohla jít dát panáka. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „A mám pomoct jemu nebo tobě?“ Další úsměv tak nevinný jaký jen může mít puberťačka při sexu. Přes veškeré křenění a chicotání, přes veselá modrá očka, která na tebe hledí, nebo právě kvůli nim, víš, že v její otázce, nabídce, není nic zlého. Pokud by se nejednalo právě o toto téma, dala by se nazvat, nevinnou. Mluvíš se Zombou, posloucháš ji a stále pracuješ rukou a cítíš v ní to chvění to zatínání, když výbuch klepe na dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Smích. Ten její proklatý smích. Otázka by mohla působit i nevinně, jenže tomu tak není. Dívám se na ní a tváře mám rudé studem. "Jemu." Dostanu ze sebe nakonec velmi strohou odpověď. Dokud se Alex neudělá, tak se odsud nehneme, to je mi jasné. Tahle situace mi ale není ani trochu příjemná. Navíc se mě trochu dotklo, že si Zomba myslí, že se také neumím ovládat. Já si jsem ale jistá, že dokážu touhu přemoci. "Pomoz Alexovi." Moje ruka stále, skoro automaticky pumpuje. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro A napadlo tě, že si třeba všimla toho, jak jsi rudá a chce ti prostě pomoct z trapné chvilky? Kdopak to mluví? Že by Samara začla používat jiné zbraně, nebo se po čase ozvala Annabell? Je to celkem jedno, odpovídáš Zombě, sleduješ, jak přikývla a jak se chystá vylézt z auta, zatímco ty stále pumpuješ. Je jasný proč leze ven, ze předního sedadla ti jinak může fakt maximálně fandit. Otevírá dveře a celkem komicky v nezvyklém úboru vystupuje ven. Ale zatímco sleduješ ono celkem zajímavé divadlo, cítíš změnu. V dlani cítíš chvění, jak přirozenost velí jedno a Rozum nejspíš něco jiného. Tvé pumpování, nebo jeho prsty, které si hrají v tvém klíně, nebo představa vás dvou, jak opět staráte se o něj společně. Něco nebo všechno, či něco naprosto jiného ho přivedlo k vrcholu. Stříkal by, ale z nějakého důvodu tomu brání natolik, že místo silných stahů vzniká ono chvění, že místo výstřiků do výše, stéká ti vše po prsech a dlani. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Koutkem oka vnímám, že Zomba vystupuje s auta, s úmyslem, připojit se k nám na zadním sedadle. Jenže její pomoc už jaksi není zapotřebí. Ucítím, jak se mi v prstech chvěje, mohla bych teď sklonit hlavu a pokusit se ho ještě vzít do úst, ale pravděpodobně bych to schytala přímo od obličeje. Takhle to skončí na mém oblečení a z večera nebude nic, protože se budu muset převléknout. O to větší překvapení pro mě je, když k žádnému gejzíru semene nedojde. Místo toho mi jen teče po prstech a dlani. Nevím, jestli to byla ohleduplnost, nebo nad tím nemá vládu a prostě se to tak stalo. Jsem za to každopádně vděčná. Skloním hlavu a začnu ho olizovat od toho nepořádku. Nejprve očistím Alexe a až teprve potom začnu semeno slízávat i z vlastních prstů. Alespoň pro tuhle chvíli tak nemusím zvedat hlavu a dívat se Alexovi, nebo Zombě do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Adam st, S&W - rovnou na dlani Žádné semeno v oku ani na šatech, nic takového. Nemůžeš si sice být jistá, ale další věci nasvědčují, že to nebylo jeho neschopností. Prsty se nejen stáhli, ale očividně se po sobě snaží uklidit, urovnat vrstvy skrz, které se probili k cíli. Když Zomba otevřela dveře, už máš skoro hotovo. Jelikož ses nekoukala, netušíš jestli si toho všimla už před tím, nebo je tak pohotová, ale místo dalšího ochotného jazyka, ti podává vlhčený ubrousek a podle všeho nemusíš být kouzelník a zvládnout vše tím jedním kousíčkem. Vaše starostlivé dítko, které vás nyní opečovává jako mamka, trpělivě čeká, dokud nejste oba připravení a pak vás vede k cíli vaší dnešní cesty. Restaurace, Stakehouse, vypadá opravdu pěkně. Nejde o žádnou pětihvězdičkovou pneumatiku a pravděpodobně si vystačíte s Angličtinou, ale to je nejspíš dobře. Uvnitř je příjemně živo, ale nikoliv přeplněno a obsluha vás vede rovnou k rezervovanému stolu. Zdá se, že vaše dceruška opravdu myslela na všechno. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vděčně si od Zomby vezmu kapesníček a očistím si prsty. Ještě chvilku a jsme oba s Alexem připraveni vyrazit. Tenhle podnik vypadá opravdu moc hezky, ale přitom to není žádná snobárna. Docela se mi uleví, ne že bych Zombu tipovala na snoba, ale mohla se chtít předvést. Vzpomenu si tak na vysokou školu a na jednoho maníka se kterým jsem krátce chodila. Byl to chlapeček z lepší společnosti. Hezký, uhlazený, z dobré rodiny, ale s nosem tak nahoru, že mu do něj muselo pršet. Vzal mě do parádního podniku a já se neskutečně ztrapnila, klasický problém s vidličkami. Celou dobu se tvářil nasraně a když mě pak vyložil doma, tak mi řekl, že by to mezi námi neklapalo. Blbec. Obsluha nás dovede k našemu stolu a já se vděčně posadím. Se zájmem se rozhlížím kolem sebe. "Tohle je opravdu moc pěkné místo." Pochválím Zombě její výběr. Alexovi se pohledem raději vyhýbám. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kdo ví z jaké rodiny Zomba vlastně je. I když pokud by snad patřila do nějaké nóbl rodinky, tak by šlo asi o pořádný vzdor rodičům už před tím, než potkala Alexe. Na rozdíl od školní zkušenosti, tentokráte vše vypadá na příjemný zážitek. Vidlička je jen jedna, obsluha milá příjemná, společnost na jedné straně usměvavá a veselá na druhé stále lehce roztěkaná a nervózní, ale jinak až překvapivě normální. Dokonce ani omyl obsluhy při objednávce: „Co si dá dcera?“ Nepůsobí žádné drama, jen podpořil veselí, ve kterém se vznáší Zomba, která se zdá být opravdu šťastná. Možná se jí splnil nějaký sen o normálnosti. I Alex tě překvapuje, samozřejmě ne tím, že umí jíst. O tom jsi nějak nepochybovala. Umí to velmi způsobně. Dokonce se ani neděje nic, čeho ses obávala stran jeho apetitu, snad až na krvavý steak. Překvapuje tě i tím, že se chová zcela normálně a zcela normálně i komunikuje. Tedy samozřejmě až drobné známky nervozity. Jenže idylka nemá dlouhého trvání. Ten studený akord jsi ucítila snad ještě o vteřinku dřív, než se zjevil u vašeho stolu, než pozdravil. Nemáš ani čas přemýšlet, zda jsi ten akord cítila v hlavě či v podbřišku, jelikož ostatní se děje příliš rychle. Vlastně si vše uvědomíš, až je hotovo. Až když Seth stojí před stolem, na kterém je přičuplá Zomba ve svých nádherných šatech a z bezprostřední blízkosti přibližně jednoho palce mu míří na srdce, svou stejně nádhernou zbraní. Ten akord, co scénu ukončil je vidlička, která dopadla na zem, ostatní servis zůstává na stole.  |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Rodinná idylka. Přesně tak bych to popsala. A to i přesto, že my nejsme žádná rodina. Nijak se nesnažím obsluze vymlouvat, že Zomba není moje dcera. Ona tím vypadá velice potěšená a ani Alex nevypadá, že by mu to nařčení nějak vadilo. Překvapí mě, jak normálně na jednu chvíli všechno vypadá. Alex je vzorem dokonalosti a Zomba se roztomile směje. Jsem na ně na oba skutečně hrdá. Dokonce mě napadne, že nejsem až o tolik jiní, než ostatní. To mě celkem uklidní, ale bohužel ne na moc dlouho. Ucítím ho ještě dřív, než ho spatřím. Bohužel ale i tak, příliš pozdě. Než stačím jakkoliv zareagovat, Zomba mě předběhne. Zakleknutá na stole, míří na Setha pistolí. Atmosféra u stolu okamžitě spadne pod bod mrazu. Já ale uvnitř hrudi cítím hřejivý pocit z upírovi přítomnosti. Tohle nebude náhoda. Tiše si odkašlu a odložím příbor. "Zombo prosím, sedni si. Není tady aby nám ublížil. Přišel, protože jsem ho zavolala. A já mu za to děkuji." A přišel zatraceně rychle. Uvědomím si, že mám celé tělo bolestivě napjaté očekáváním. Mám strach, že někdo udělá nějakou hloupost a ti dva se na sebe vrhnou. Upřímně bych nevěděla, na koho si vsadit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tiché odkašlání samozřejmě nikdo neslyšel, jelikož v okamžiku kdy dopadla vidlička na zem a lidé se otočili. Uviděli Zombu s megakvérem dřepící na stole a nastala panika. Vlastně váš stůl je to jediné, co je v tuhle chvíli v klidu, v děsivém napjatém tichu před výbuchem. Otázka na koho vsadit, je zcela určitě nasnadě. Samozřejmě můžeš předpokládat, že Zomba má ve svém kvéru nabito na upíry. Vzhledem k tomu jak bleskově se dostala na stůl, její rychlost zcela jistě minimálně překračuje běžnou lidskou a z téhle vzdálenosti je dost nemožné aby se netrefila. Očividně si nebezpečí uvědomuje i Seth, který se sice tváří stále stejně samolibě, ale nehnul se ani o milimetr, naopak až děsivě pomula zvedá ruce jako by nad hlavu. „Hlavně klid prcku, slyšela jsi, zavolala mě…“ Alex zůstává klidný, vlastně to vypadá, jako by ho nastalá situace znervózňovala méně, než samotná večere. Dokonce to vypadá, jako by se chystal pokračovat v jídle. Důvod toho klidu ti zůstává utajen, ale je klidně možné, že jde o spolehnutí se na Zombu a její schopnosti. Steakhouse se také uklidňuje, ale jen proto, že už nezbývá nikdo, kdo by panikařil. Zdá se, že tady už se víckrát nenajíte. Další děsivé vteřiny uplynou, než se Zomba pohne, otočila hlavu na tebe, ale usměvavou holčičku, bys v její tváři nyní hledala marně. Nasraný a nebezpečný výraz v obličeji se mění jak přílivová vlna, měkně. „Tohle měla bejt Naše večeře… a ty pozveš takovýho ksindla…“ Mluví smutně, dotčeně, ublíženě. Za hlavou se otočilo tělo, zbraň zmizela a ona seskočila ze stolu, tentokrát toho na zem popadalo mnohem víc a zjevně je jí to jedno. Nesedá si na své místo, vypadá to, že hodlá odejít. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Paniku okolo zcela vytěsním a soustředím se jen na ty dva. Já po zbrani nesahám, ani nevím na koho bych jí měla namířit. Uleví se mi, když Zomba seskočí ze stolu. Ale je na mě nasraná, což zas tak fajn není. A to za to pro jednou ani nemůžu. "Chtěla jsem s ním mluvit. To je všechno. Na večeři jsem ho skutečně nezvala." Řeknu chladně, aby oba dva pochopili, že je to jen práce. Nechci, aby Zomba odešla, ale Seth by znovu na mé volání přijít nemusel. Předběhnu proto Zombu, rychle se zvednu a zamířím k upírovi. "Omlouvám se." Řeknu ještě přes rameno k Zombě a Alexovi, který se snad za celou dobu ani nepohnul. Popadnu upíra za paži a táhnu ho z restaurace pryč. "To je milé, že ses ukázal." Řeknu trochu trpce. Mám na něj zlost, i když je v téhle chvíli vlastně nevinný...nevinný alespoň v jedné věci, jinak o něm iluze skutečně nemám. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ne a kdopak ho volal a chtěl vidět, hm? Ta aby si nepřisadila, samozřejmě. Zvedla ses, k upírovi to nemáš daleko, je přímo u vašeho stolu. Ale Zombu tím nepředběhneš, ta už ušla hezký kousek k východu. Alex zůstává sedět, na tvojí omluvu jen kývl a pustil se znovu do jídla. Jeho přítomnost upíra zjevně nijak neznervózňuje. Seth také zůstává na místě a stále se usmívá. Popadla jsi ho za ruku a tím to tak končí, snaha odtáhnout ho je, jako by ses pokusila odtáhnout skálu. „Neříkal jsem to? Stýskalo se ti, chybí ti pořádnej klacek v kundě, že?“ Cítíš jeho ruku, neomaleně přes sukni tě chytil přímo za klín. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tak na tohle ten zmetek slyší. Jediný důvod, proč přišel je, že si chce zašukat. I kdybych po něm tisíckrát toužila, teď se musím vzepřít. Takhle se mnou nikdo mluvit nebude! O krok od něj ustoupím, abych se dostala z dosahu jeho nenechavých rukou a založím si paže na hrudi. "Ne, tak to není. Díky, ale myslím, že to skvěle zvládám i bez tebe." Hlas mám ledově chladný. Viním upíra z toho, že se Zomba naštvala a odešla. Je snazší vinit jeho, než sama sebe. Alespoň v téhle chvíli. Koutkem oka vidím, že skutečně odchází, já mám ale teď jiné starosti. "Chtěla jsem s tebou mluvit. Nic víc, nic míň. Především o Luca Westgaardovi a možná i o Lynesse." Vytasím se na něj se svými informacemi. Možná bude lepší, když s ním zůstanu tady, než abych s ním někde byla sama. Nejsem si jistá, jak moc by mi mohl Alex pomoci, kdyby mě Seth napadnul. Vlastně mě překvapuje i to, jak klidný doktor zůstává, dokonce se dal znovu do jídla. Ale představuje pro mě určitou jistotu a toho já se hodlám držet. Zaměřím tedy veškerou svou pozornost na upíra. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ale nepovídej… Samara nad tvou hrdostí mávla rukou a vyrazila směrem za Zombou, která zmizela venku. Při letmém pohledu vidíš, že nikam dál nejde. Zůstala u vchodu, opřela se zády hned vedle a vytáhla mobil. Alex se opravdu pustil do jídla, jako by se nic nedělo. Vlastně to působí až bizardně. Za chvíli sem asi vpadnou tvoji kolegové, protože je jistě někdo zavolal. Restaurace je prázdná, před vchodem stojí Ghoticlolita s mobilem a vevnitř šílený vědec v naprostém klidu večeří, zatímco se vedle něj vybavuje policistka s upírem. To budou titulky! Zakládáš ruce na prsou, soustředíš se na něj, na jeho úsměv, na jeho oči, snažíš se působit ledově, nedobytně, chladně. Tasíš jména a čekáš reakci, ta opravdu přichází, i když nejspíš ne taková jakou jsi čekala, zato Samařin smích slyšíš až z venku, kde se přidala k Zombě. „Ano cítím z tebe, že sis užila… ale nesnaž se mi lhát, Jacku. Nezapomínej, že do tebe vidím. Zvhla ti sotva jsi zavřela oči a zavolala mě, že?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Myslím na to, že za chvilku se to tady bude hemžit policisty. Kdyby těmi mými, ještě by to bylo v pohodě, ostatní by už nemuseli být tak chápaví. Vlastně bych možná byla radši, kdyby Zomba zmizela dřív, než se tu ukážou. Přeci jen, vytáhnout bouchačku uprostřed restaurace plné lidí není moc dobrý nápad. Co na tom, že mířila na upíra. Zaskřípu zuby a zlostně se na Setha dívám, jeho to ale bohužel nechává zcela chladným. "To, co jsem cítila není důležité. Pokud to poslouží svému účelu, tak klidně zvlhnu znova. Takže, mohl bys laskavě mluvit chvíli vážně? Tohle opravdu není to, proč jsem tě volala." dala bych cokoliv za to, kdybych přišla na to, jak mu smáznout ten nadřazený, ironický úšklebek. Nad bizardností téhle situace mi zůstává rozum znát. Nejvíc ze všeho mě ale fascinuje Alex. Skoro bych řekla, že teď je víc v klidu, než když jsem mu řekla o tom, že chci jít na večeři. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Máš plnou hlavu upíra, a přesto najdeš škvírku pro Zombu a policajty. To bude opravdu další bod k bizarnosti této situace. Co se bude dít? Nahlásil někdo přímo ji? Ne, že by to byl složitý popis, dík jejímu modrému háru. Zmizí nebo bude čekat až dorazí? A co s tím, jít za ní a říct ať vypadne? Alex pokračuje v jídlo, zcela určitě je mnohem klidnější, než když jsi mu ohlásila, že půjdete do společnosti. Ale hlavní proud tvých myšlenek nyní patří Sethovi, který stojí před tebou a jeho pobavený pohled, který se ti zároveň dokáže jak dva paprsky propalovat do mysli a dráždit tvůj animální mozek. Ten rozdíl mezi Dmitrim a Sethem je obrovský, ale kdo ví jestli jsou reprezentativními vzorky svých druhů. „Omyl Jacku, to co cítíš je to nejdůležitější… dobrá tedy, zvlhni znova, otoč se, stáhni kalhotky a můžeme si promluvit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jsou chvíle, kdy mám chuť, být násilnická. Jedna z těch chvílí právě nastala. S obrovskou radostí bych Sethovi jednu vrazila. Pořád se ale ještě zvládnu ovládat natolik, abych to neudělala. Ani by to s ním nehlo, já bych se ztrapnila a on by se mi vysmál. Ne děkuju. Svoji frustraci tedy shrnu do zoufalého zasténání. "Myslíš taky někdy na něco jiného?" Zhluboka se nadechnu a donutím se zůstat v klidu. "Mohli bysme si vážně promluvit? Prosím." Radši bych ho odsud dostala pryč dřív, než se sem dostane policie. Nechce se mi být tím, kdo kolegům vysvětlí, co se tady stalo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tak to udělej! Vraž mu, do toho … ukaž, že nejsi srab! Samara je pořád venku, takže to bude určitě tetička Annabell a její skandování také zrovna nepomáhá v tom se ovládnout, ale podařilo se ti to. „Já? Samozřejmě, ale tady se bavíme o tom, na co myslíš ty.“ Nutíš se ke klidu a on ti to ničím neusnadňuje, jak tím co říká, tak tím, že přistoupil blíž k tobě. Nesahá na tebe, ani se tě nijak jinak nedotýká, ale je tak blízko, že jej stejně cítíš. „Pros! To ti jde dobře, Jacku. Jak jsem řekl, klidně při tom můžeme mluvit, můžeš se ptát a když budu moct, odpovím ti.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Mohla bych mu ustřelit hlavu. Ta myšlenka je velice příjemná. Mám totiž dojem, že to je jediná věc, která by ho donutila zavřít hubu. Stále nevím, jak mám s tímhle mužem mluvit. Přijde mi, že ať udělám cokoliv, tak je to špatně a jsem mu jen pro smích. Neskutečně mě to irituje. "Nechceš vědět, na co myslím." Zasyčím nenávistně. Je to o to horší, že v téhle chvíli vím, že tu není nikdo, kdo by mi pomohl. Alex se v klidu dál láduje a Zomba je nasraná. Asi by mi pomohla, kdyby mi šlo o krk, ale jinak mě v tom nechá se vymáchat. A dobře ti tak. "Víš co, máš pravdu. Omlouvám se, nikdy jsem se tě neměla pokoušet přivolat. Necháme to být a půjdeme si každý svou cestou." Usměju se na něj a pak zamířím ven za Zombou. "Mrzí mě to. Nemyslela jsem si, že by přišel. Byla to hloupost myslet si, že by mi zrovna on mohl pomoci. Můžu udělat něco, abych to napravila?" Smutně se na kamarádku dívám. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Seš naštvaná, chtěla bys mě ustřelit hlavu? Už jsem ti řekl Jacku, vidím do tebe. Mám tvou krev. A stejně tak vím, že nebýt tady, nenaštvat Tamto, tak už máš nohy od sebe s hlasitě sténáš blahem, necháš si pouštět žilou, abys znovu zažila tu extázi.“ Odpověděl ti na tvé zasyčení se smíchem. Míříš ven za Zombou a Samarou, které bok po boku čumí do ulice. Seth tě nijak neblokuje, nesnaží se tě zastavit. Očividně je spokojený a báječně se baví. Je jedno jestli je spoutaný v kleci, přikovaný k zemi určený k osedlání, nebo oblečený v obleku a na svobodě, pořád je stejný. „Neomlouvej se, Jacku. Zavoláš mě znovu a já přijdu a dopřeju ti potěšení a klidně i odpovědi, když se budeš správně ptát. Ale musíš volat někde, kam můžu přijít. Tady tvůj přítel, byl velmi pečlivý, než mě propustil.“ Směje se a ty na něj nekoukáš a tak je těžké určit, zda se v poslední větě skrývá uznání či naopak skrývá vztek. V každém možná právě toto vysvětluje to, proč přišel sem a proč je Alex tak úžasně klidný. Samozřejmě za předpokladu, že celá ta věc s onou krvavou přísahou je pravdivé. Ale co jiného by pro upíra mělo mít moc, než krev, ze které je zrozen a ze které čerpá sílu. Venku tě čeká modré Tamto. Opřené o stěnu s rozmazanou řasenkou, ale jinak ji to stále sekne. Mobil a nejspíš i její drobeček, kterým by nejspíš dokázala udělat díru i do Sethova úsměvu, jsou nejspíš v tom elegantním psaníčku, které má jako kabelku. Povídala se na tebe a alespoň v jednom můžeš být klidnější, nevraždí tě těma mokrejma očima, nemá ve tváři nenávist ale smutek. Očividně brečela. Ostatně co jiného čekat od Emařky, než velké emoce. V zápětí se na tebe vrhla. Tak rychle, že bys nedokázala uhnout nebo se bránit, ani kdyby, ses o to pokusila. Cítíš ten náraz na hrudi, cítíš to sevření. Cítíš její dech na hrudi, jak tě objala a přitiskla k tobě tvář. Chvíli jen cítíš její dech, teprve po chvíli zvedla znovu tvář. „A co jsi čekala, když ho zavoláš, tak přijde…“ Je v tom výčitka, ale zdaleka ne tak silná a ani zlobná jak bys čekala, jak ses obávala. Nevydrží to dlouho a hned její hlava zase spadne a cítíš její pláč. „Všechno pokazil… oni vždycky všechno pokazí… chceš to napravit? Zavolej ho a já mu to našiju do držky.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vytěsním Setha, zcela ho ignoruju a je mi mnohem lépe. K čemu to je, mít zdroj informací, ze kterého nejsem schopna informace dostat. On tvrdí opak, ale já na nic zatím nepřišla. Potěší mě ale, že Alexova protiopatření proti němu skutečně fungují. Alespoň malé vítězství. Stoupnu si vedle Zomby a očekávám hromy a blesky. Místo toho se na mě vrhne uslzené stvoření. Obejmu jí a přitisknu si její hlavu na prsa. Nevím, jak jí mám vysvětlit, že jsem skutečně nepočítala s tím, že by Seth přišel. Takže nakonec radši mlčím. "Už se to nestane." Pípnu jen tiše a hladím jí po vlasech. Její otázka mě donutí trochu ztuhnout. Mohla bych to udělat? Mohla bych nechat Zombu aby za mě udělala špinavou práci...zase? Nakonec jen lehce zavrtím hlavou. "Za chvíli se to tady bude hemžit policisty. Měli bychom jít." Řeknu smířlivě a napůl se otočím zpátky do restaurace. Stále ale Zombu svírám v náručí. "Alexi, už radši půjdeme." Mrzí mě, že jsem tenhle večer tak pokazila. Obzvlášť proto, že jsem to byla právě já, kdo chtěl někam s těmi dvěma zajít. A pak přizvu Setha. Ty jsi fakt blbá, Jack. Kdybys ho pozvala do hodinového hotelu, udělala bys líp. Pro jednou s ní musím souhlasit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Udělala a ještě by sis mohla pohrát s tím jeho kouzelným klackem. I Samara se odlepila od zdi a zamířila po vašem boku dovnitř. Zomba se nijak nebrání, jen ustoupila na bok, jinak byste jít nemohli a rukou si rozmazává oči do dokonalého výjevu hrůzy. Někdo by měl vážně vymyslet řasenku a barvu co „Vydrží“. Ani tě nepřekvapí, když zjistíš, že Seth už je pryč. Tak jak se objevil, tak také zmizel. Vlastně jsi to ani zjišťovat nepotřebovala, cítila jsi to, ještě dřív než jsi dovnitř nahlédla. To prázdno. Když jste dorazili ke stolu, Alex právě dojedl, složil příbor, utřel si ústa a sáhl po skleničce vína. „Myslím, že bude lepší, když dokončíme naši večeři. Ten steak byl báječný… navíc pokud to policistům někdo nevysvětlí, tak nás zítra bude hledat celý Scotland Yard a to myslím nepotřebujeme. Zvláště pro Zombu by takové vyšetřování nebylo žádoucí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Seth je pryč a já se neubráním ostnu zklamání. Usadím Zombu zpátky na její židli a sama se taky posadím. "A co jim chceš říct, že nás tu obtěžoval upír, kterého všichni považují za mrtvého?" Šťourám se ve svém talíři, já jsem chuť k jídlu zcela ztratila. A na kolegy se mi rozhodně čekat nechce. Ačkoliv by pro mě mělo být lehké, jednat s policisty, opak je pravdou. Vím totiž, že jim nemůžu říct všechno a taky vím, jak hákliví jsou policisté na polopravdy. Vždyť jsem jedním z nich. "Jestli si ale myslíš, že je to tak lepší, tak počkáme." Nechci aby měla Zomba problémy. Vím, jak je, co se upírů týče, háklivá. Stejně si ale myslím, že v dnešní době, kdy jsou upíři a vlkodlaci na ulicích zcela běžným jevem, jednala trochu unáhleně. Radši bych si ale nechala vyříznout jazyk, než bych jí tohle řekla nahlas. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Takže, kde že si to zašukáte… co myslíš já to taky cejtila. Samara vešla s vámi, dokonce byla rychlejší a stihla už usednout po Alexově pravici a pustila se do jídla. Je divné vidět to hororové stvoření a popravdě trochu i překáží ve výhledu na Alexe, když se sním pouštíš do hovoru. Zomba si utřela oči ubrouskem, ale v jídle se spíše hnípe, než že by se do něj pustila. Očividně je bez nálady a pokud ji nedovolíš prostřelit Sethovi hlavu, asi se to bleskovou rychlostí nespraví. Alex, ale nejspíš tuší, že jídlo vás ani jednu nyní neosloví a tak jak celou dobu seděl, nyní vstal a oběma vám nalil vína. „V prvé řadě bychom se mohli napít… a já děkuji za tento večer, samozřejmě měl jsem naplánovanou práci, ale toto je velmi milé…“ Teprve, ve víně, nebo snad na dně skla našel odpověď na tvou otázku. Protože teprve po té se do ní pustil. Samara ovšem byla rychlejší, tedy když pomineš to, že si s vámi připila, tak si neodpustila i komentář. A copak bys jí tak řekla, to bych fakt chtěla slyšet… „Já jim nechci říct nic, ostatně co by jim patolog mohl tak říc. Ale ty bys jim snad mohla vyložit něco ve smyslu, že neidentifikovaný upír ti přišel vyhrožovat kvůli případu a že jen včasný zásah tvé kolegyně či informátora chceš li, zabránil eskalaci situace a případnému ohrožení civilistů. Prostě nějakou pohádku, která je uklidní.“ Všimla sis toho, sice to není tak silné, ale je to tam. Ona jiskra v oku, která provází jeho vzrušení. Zdá se, že tahle situace mu v jistém smyslu nejspíš připomíná nějaký experiment, představuje problém, který je třeba řešit a který nutí jeho mozek k aktivitě. Pravda Samara a její dlouhé černé háro a poněkud morbidně mrtvá ruka ti výhled na onu jiskru poněkud kazí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Snažím se Samaru ignorovat, ale začíná to být čím dál obtížnější. Dokud to byl jen hlas v mé hlavě, dalo se to snést. Jenže teď tady sedí a cpe se mým jídlem. Mě naopak chuť zcela přešla. Přiberu něco, když se ona nají, nebo už je to samostatná bytost se vším všudy? Jsem Alexovi vděčná, že alespoň on je v klidu. Překvapeně se na něj podívám, když řekne, že si tenhle večer užil. Tak nevím, myslela jsem, že sedíme u stejného stolu, ale teď mám pocit, že asi zažil něco úplně jiného než já. Já se totiž nebavím ani trochu. Vína se ale vděčně napiju. Chvíli zvažuji, co mi navrhuje a pak přikývnu. "Asi máš pravdu." Brouknu tiše a smířím se s myšlenkou, že tady prostě na policii počkáme. Na Zombu se radši moc nedívám. Budu muset vymyslet způsob, jak jí to vynahradit. Ale Setha jsem jí skutečně nemohla dovolit zabít. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro To uvědomění se je děsivé. Nejen, že tu bestii slyšíš v hlavě, teď ji dokonce už vidíš. Tohle opravdu není normální, ale co v posledních dnech je normální. Vlkodlaci, Upíři, Monstrum, Fankenstain, Složitější Vlkodav, Slepej černoch, máš asi všechno jen ne obyčejný život a Samara je proti tomu jen taková nevinná holčička ze studně. No asi má na mysli tu část, před tím… Ty o ní a už na tebe vrhá očko mezi vlasy a zatímco se cpe z talíře, který tu zcela jistě nebyl a vlastně ani tam kde je, nebyla židle, pouští ponaučení. Ale asi má to mokré děvče pravdu, i když něco ti říká, že nyní si je Alex rozhodně jistější než před tím. Nakonec je tu o poznání mrtvěji a méně lidí, než před tím. Což je prostředí, které mu je rozhodně bližší. Zomba víno také vděčně přijala a jídlo nejspíš definitivně opustila. S chutí je na tom zjevně podobně jako ty a možná i s tím pohledem, ale zdá se že už alespoň nepouští stíny. Hlavně nezačni řešit, že je nezletilá a chlastá, prosím tě! „Nešlo by tam rovnou zavolat, aby poslali místo zásahovky Bobíky, aby uklidnili lidi… máte nějaké telefonní možnosti… identifikace? Nebo ne?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Když má teď i vlastní tělo, tak třeba odejde. Vím, že to, že jí vidím rozhodně není obrat k lepšímu. Ale snažím se najít alespoň nějakou nadějnou věc. Vlastně pokud na ní budu chtít ječet, takhle je to lepší, než kdybych na ní ječela uvnitř své hlavy. Cvoka to ale z tebe menšího nedělá. Podívám se na dno sklenky a pak se zvednu. "Máš pravdu. nebudeme tady čekat jak puci, až se sem přiřítí zásahovka." Zvednu se a opět zamířím ven. Trochu se mi uleví, když Samara zůstane sedět u stolu. Třeba bych jí dokázala utéct. Zhluboka se nadechnu a vytočím číslo na kapitána. Radši mu budu lhát do telefonu, než z očí do očí. Telefonát nakonec není až tak nepříjemný, ale samozřejmě se budu muset zastavit na stanici a všechno mu dopodrobna vysvětlit. Nakonec se mu nemůžu vyhýbat věčně. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tělo, které není a které vidíš jen ty, ale optimismus ještě nikoho nezabil. Druhá věc je, že sama až moc době víš, že je ta myšlenka lichá. Ostatně ta druhá myšlenka taky. Je ti jasné, že ji neutečeš. A nic na tom nezmění ani to, že se za tebou nehrne a zůstává sedět. Kapitán byl překvapivě klidný, chvíli jsi měla pocit, že i přes telefon cítíš cigarety a že se ti z telefonu začíná kouřit. S několika podotázkami, zvláště když jsi přidala to hlavní jméno, o které tu jde, přijal tvé vysvětlení a ubezpečení, že situace je pod kontrolou. Ujistil tě, že poprask na Yardu vyřeší, ale samozřejmě to není zadarmo. Tedy pokud se dá za cenu považovat to, že zítra máš nástup s podrobným hlášením. Nakonec v jiné jednotce, by to byla denní rutina. Když se vracíš, vše vypadá celkem normálně. Akorát Steakhouse je poněkud prázdnější, Samara sedí Alexovi na klíně a významně se kroutí a statečná servírka jde odhodlaně tobě naproti. I když nejspíš sama neví co ti chce říct, nebo spíš jak začít. V každém případě nevypadá ozbrojeně jinak než úsměvem, který je v tuto chvíli všechno, jen ne přirozený. Na druhou stranu sis stihla všimnout, že na stole přibyl kbelík s lahví, takže nejspíš vás nevykázali. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Přicházím ke stolu a okamžitě si všimnu Samary na Alexově klíně. A pak, kdo je tu děvka. Pomyslím si lehce pobaveně. Opravdu bych se měla asi léčit. Přemýšlím o tom, že bych o svých zhoršujících se vidinách a slyšinách, řekla Alexovi. Jenže bych v něm nerada vzbudila nezdravý zájem o moji mysl. To by taky nemuselo dobře dopadnout. Rozhodnu se proto raději zatím nic neříkat. Přesto mám strach. Co když za chvíli nepoznám, co je reálné a co není? Omluvně se na servírku usměju. Hádám, že jsme je dnes večer připravili o pěkné peníze. Lidé, co utekli, už asi platit nebudou chtít. Na okamžik myslím na to, že bych to asi měla zatáhnout já. Jenže kde já bych vzala tolik peněz? "Mrzí mě ten humbuk." Řeknu tedy místo toho a obrátím se ke svým přátelům. "Vyřízeno. Na policii čekat nemusíme, ale ukážou se tu, aby uklidnili lidi. To jen já mám zítra ráno rande s kapitánem." Je vidět, že z toho nejsem nadšená. Velitel zněl sice klidně, ale já se mu chystám lhát a to se mi ani trochu nelíbí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Vlasatá palice se po tobě podívala a její rozmočený pařátek a vyhublí prstík ukázal na tebe. Fakt jí to celkem jde, na to že je vlastně někde na úrovni halucinace. Asi ti vážně hrabe, z toho co byli jen divoké myšlenky, se vyloupl hlas a nyní i tělo téhle horror lady. Jenže komu se svěřit, Alexovi? Dokážeš si i bez Samary představit, tak by ti rozřízl hlavu a zkusil najít „jádro pudla“ pěkně in natura ve tvém mozku. Kapitánovi, když už máte zítra to rande? Kdo ví, jak by reagoval, ale pokud je alespoň trochu přítel pravidel, přijdeš o odznak a zbraň a možná tě pošle rovnou do raplhausu. Ale jsou akutnější věci, které musíš řešit. Například servírka, kterou se dostala do kontaktní vzdálenosti. Tvá omluva pokud se to tak dá nazvat, byla přijata s přikývnutím. Sic má slečna daleko s suchému anglickému sluhovi, se kterým nic nezamává, přesto se snaží a je v ní ona anglická krev vidět. „V pořádku, vy jste od policie? Co se tu vlastně stalo, vedení to bude chtít vědět. Máme zavřít nebo můžeme pouštět hosty?“ Zdá se, že slečna je opravdu na trochu jiné úrovni než obsluha v mekáči. A všimla sis i toho, že o nějakém „nahrazení škod“ nepadlo jediné slovo, ale to je možná jen zatím. *** Když ses konečně dostala ke svým přátelům… pěkné je takto nazvat. Vypadají všichni tři celkem spokojeně. Talíře jsou pryč, očividně práce vaší anglické obsluhy. Zato sklenici máš nachystanou. Tvá hlášení přimělo rozmazanou modřenku zaměřit svou pozornost tvým směrem a dík jejímu maskování je poměrně těžké odhadnout zda poulí oči údivem nebo si zadržuje smích. „Rande… to jako, že to zamete, když?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Rozhodnu se pro tuhle chvíli Samaru prostě ignorovat, stejně mi nic moc jiného nezbývá. Navíc je tu ožehavější problém v podobě servírky, která žádá vysvětlení. Rozhodnu se držet Alexovy verze příběhu. Zdá se celkem uvěřitelná a navíc je zcela prostá. "Jsem policejní detektiv. Ukázal se tu muž, upír z jednoho případu, který vyšetřuji. Moje kamarádka jednala v sebeobraně. Teď už ale žádné nebezpečí nehrozí. Klidně můžete dál pokračovat v provozu." Osvětlím dívce situaci a jsem jí vděčná, že nedělá žádné scény. Usednu ke stolu a vyvalím na Zombu oči, skoro stejně, jako je ona valí na mě. "Bohové, to ne. Neblázni." Celá zrudnu jen při té myšlence. "Žádné skutečné rande, ale musím mu podat hlášení. Nic víc, nic míň." Nervozně se rozesměju. Raději změním téma. "Chcete se tu ještě zdržovat?" Zeptám a pohledem zalétnu k láhvi na stole. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Upír?!“ Přece jen ani anglické servírky z lepších steakhousů nejsou dokonalé. Nevykřikla, ale očividně ji to rozrušilo a nejspíš zcela bezděčně ji ruka vystřelila ke krku. Ale přesto se opanovala celkem brzy. „Ach tak, děkuji… to je dobře, vyřídím to a hned budu u vás, kdybyste měli nějaké přání.“ Servírka odběhla nejspíš prvně uklidnit personál, nebo roznést drb o upírovi ve steakhousu. Abys ji po chvíli letmo zaregistrovala, jak pro změnu míří ven. Stejně tak tě překvapí, že v době, kdy se na scéně objevili bobíci, vidíš i vracející se hosty. Zjevně „útok upíra“ není důvod k tomu neplatit účty či nepokračovat ve večeři. U vás je však už na stole zcela jiné téma, které ti znovu probarví tváře a tvou vymyšlenou kamarádku přiměje se hororově pochechtávat. Ty seš fakt nemožná, ojíždíš tu kde koho a pořád se červenáš jako nějaká jeptiška. Zdá se ale, že ona otázka přece jen byla i trochu tanagerská a tvá reakce Zombu rozesmála a asi alespoň nějak setřela její splín. Přesto na tvou otázku odpovídá Alex a pokud snad máš prázdno také ti hned dolévá. „Proč ne, tedy pokud nemáme jiné plány.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vypadá to, že vzduch se konečně trochu vyčistil, rozhodně se mi daleko lépe dýchá. Ani Zomba už nepůsobí tak napjatě a zádumčivě. Vypadá to, že jí můj stud skutečně pobavil. Kdybys znala mého kapitána, ani by tě nenapadlo se na něco takového ptát. Ne že by to byl špatný chlap, dokonce je i celkem hezký ale...jak to jen říct. je to takový chodící popelník." Ještě trochu si přihřeju polívčičku a poté se s úsměvem obrátím k Alexovi, který mi tak ochotně dolévá. "Já rozhodně jiné plány nemám. A budu ráda, když mi dáte šanci to napravit, po tom přešlapu se Sethem." Spolknu druhou část věty, kdy jsem se chystala opět zopakovat, že jsem nečekala, že by se ukázal. Oba to už slyšeli a oběma je to jedno. Napiju se a uvolněně se usadím na židli. Koutkem oka sleduji Samaru, která upíjí z vlastní sklenice. S někým si o tom promluvit musím, ale zatím to vidím tak, že to bude Zomba. Pravděpodobně mi nijak nepomůže, ale bude fajn se někomu svěřit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „To asi hodně miluje kouření co...“ Nenechala to Zomba ležet a musela si s onou nahrávkou ještě pohrát. Zdá se, že z její strany je alespoň trochu zapomenut zkažený večer. Zazuřila si, zabrečela si, nakonec se stihla i zasmát. Vlastně jediné co ji chybí do sbírky je „zastřílela si“. Alex je mlčky kývl, Zomba se ještě baví s představou kouřícího kapitána a popíjí. A ty sleduješ, že si o své vymyšlené kamarádce budeš muset opravdu s někým promluvit, protože krom toho, že se houpe na Alexově klíně, bez ohledu na to, že z části prochází stolem, stihla se svléknout a víno nepije, ale chlemtá tak, že ji stéká po těle, které provokativně vystupuje z černých závojů vlasů. Zdá se, že Seth je alespoň pro tuto chvíli zapomenut, tedy samozřejmě pokud ho nenapadne se znovu objevit. Ale někdo se přeci jen objevil, je to ona anglická servírka, se svou zcela nevinnou a povinnou otázkou, zdali máte nějaké přání. Je zvláštní sledovat, jak rychle se voda zase zavřela. Kruhy utichly a mrtvolné ticho se opět pomaličku začíná zaplňovat zvuky ze zákulisí i ze scény. Ostatně co je jedna zbraň proti útoku na mostě z před týdnu a i po tom se už vlastně zavřela hladina. Život jde dál. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nemůžu jinak, než se jak puberťačka culit. Zomba tomu skutečně nasadila korunu. Ještě mě přinutí chlípně myslet o mém nadřízeném. To jí nedaruju. Jsem sice ráda, že se jí nálada zlepšila, ale dál už jí nijak nenahrávám a nechám téma mého kapitána ležet stranou. Ignorovat Samaru je očividně těžší, než jsem si původně myslela. Jako kdyby neměla na práci nic lepšího, než na sebe upozorňovat. A navíc ještě dost bizardním způsobem. Se skřípěním zubů se donutím odvrátit od ní hlavu k servírce. "Děkujeme, myslím, že nic nepotřebujeme." Vnímám, že se do restaurace začínají vracet lidé. Střelba se neozvala, a nedojezená večeře je asi příliš velkým lákadlem. Pohodlně se uvelebím na židli a upíjím víno. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Proč ne… sama říkáš, že je to pěknej kus chlapa a když ti nevadí představa, že ten chlap pije krev, tak proč by vadilo, že kouří, vždyť ty kouříš taky… Samara se do toho vložila, tedy pořád sedí jen se nahnula do tvého výhledu a její podivně neživá prsa jsou ještě zřetelnější, jelikož mokré vlasy přilepené k tělu. Co myslíš jak vypadá nahej? „… dobře, omlouvám se…“ Servírka si možná něco špatně vyčetla z tvého pohledu a skřípění zubů. Možná je jen tak naučená. V každém případě jen přelétla pohledem, jestli někdo jiný u stolu nemá jiný názor a když i pán domu lehce zavrtěl hlavou, tak se otočila a vydala se znovu zalidňovat Steakhouse. „Co vlastně slavíme?“ Zeptal se najednou Alex, jako by ona myšlenka prostě prolétla hlavou a našla si cestu ven. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Naliju do sebe zbytek vína ze sklenice a rovnou si jí doliju. Jestli mám Samaru ignorovat, tak se na to budu muset posilnit. "Je potřeba něco slavit? Chtěla jsem si s vámi jen zajít posedět." A pak jsem to pokazila. Skvělé. "Nikdy jsi nešel někam jen proto, že se ti chtělo?" S lehce udiveným úsměvem se otočím na Alexe. Nechci si to připustit, ale začínám žárlit. Žárlit na tu neexistující děvku, co sedí Alexovi na klíně. Tam bych přece měla sedět já! Jako kdybych ještě potřebovala nějaké další důkazy o vlastním šílenství. "Ale klidně už můžeme jít a ještě si na chvíli sednout doma." Navrhnu nevinně. Pravdou je, že nejsem moc zvyklá pít a i těch několik málo sklenic vína už začínám cítit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Co třeba to, že jsi … že jsme … no rodina?“ Teď se vaše Emotornádo nesměje, naopak mluví hodně nejistě a přesto je v jejím hlase cítit určitá naděje. Její pohled se věnuje spíš tobě než Alexovi, ostatně ten se očividně zamyslel nad tvojí další otázkou. „Samozřejmě, ale většinou to byla nějaká laboratoř nebo moje márnice.“ Neexistující děvka je stále napojena na tebe, to je zřejmé i z toho, že okamžitě jak ucítíš onen osten žárlivosti, začala na Alexově klíně rajtovat, zcela odhalila svou bledou hruď. Začala si hladit, sténat a jazykem olizuje své bledé rty. Co víc, při tom pohledu si uvědomuješ, že to tělo na které koukáš je z jisté části tvoje, minimálně prsa až na mrtvolnou bledost, jsou totožná. Co ti brání, pojď, udělej to! Nebo si ho chceš dotáhnout domů a osedlat tam? „Samozřejmě, pokud si nechcete ještě něco dát… dělá se to tak ne? Třeba zákusek, nebo zmrzlinu?“ Je vidět, že si Alex není jistý, nejspíš si vzpomíná co se tak dělá a jeho znalosti jsou poněkud staršího data. Jelikož je zřejmé, že tohle zrovna moc neprocvičoval. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pohled stočím k Zombě a nemůžu, než se na ní mateřsky usmát. "Máš naprostou pravdu. Tak na rodinu." Zvednu, nyní už prázdnou, sklenku vína. To tomu gestu ale nic neubírá. Teprve poté se otočím k Alexovi. "Neměla jsem na mysli práci." Řeknu lehce blahosklonně. Někdy bych ho zabila za to, jak daleko od reality se pohybuje. Pak jsou ale chvíle, kdy mi to přijde neskutečně roztomilé. Stejně tak i jeho další reakce. Je to, jako sledovat někoho, jak tápe ve tmě. Má ale pravdu v tom, že zákusek bych si dala. Jen se nejdřív budu muset zbavit té mrchy, co mu sedí na klíně. Opravdu doufám, že teď se mnou nebude chodit úplně všude. To bych si asi brzy prohnala kulku hlavou. "Díky, ale sladké na noc, to není moc dobrý nápad. Musím se udržovat ve formě." Usměju se lehce pobaveně. "Pokud nechce nic Zomba, tak klidně můžeme jít." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jeden šťastný úsměv a druhý zmatený, takový výsledek mají tvé odpovědi. Zmatenost je svým způsobem pochopitelná, je jasné, že pro Alexe je práce zároveň zábavou, potěšením a také posednutím. Je jasné, že i nadále se ocitá ve tmě a tápe. Obscénní mrcha na jeho klíně dál provokuje a směje se, když cítí, jakou v tobě vyvolává reakci. „Já… já si klidně otevřu doma litrovku zmrzliny u telky, v pohodě.“ Směje se Zomba a vypadá to, že kromě tvé vymyšlené kamarádky, která předvádí orgasmus na Alexově klíně, jsou všichni připraveni vyrazit. Anglická pečovatelka v roli servírky je hned u vás, buď slyšela nebo má dobře vycvičené smysli. K Alexovu potěšení, nepřispívá ani tak Samara, která se ho drží za krkem a propíná tvá prsa nad stůl a sténá, jako to, že na stole se objevil tácek s koženými deskami. Je jasné, že tento způsob placení je mu milejší a velmi rychle k účtu přidal bankovky. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Stejně jako jsem se těšila, že si vyrazíme ven, se nyní těším, až se vrátíme domů. Nevím, jestli za to může Seth, ale už se těším, až se budu moc stočit vedle Alexe v posteli. Hrozně ráda bych tomu parchantovi dokázala, že ho nepotřebuji. A že to, co říká, je lež. Ale sama si tím bohužel nejsem tak jistá. Samaru přehlédnu jako vzduch. Otáčím se, že bych přivolala servírku, ale ta už je u nás a na stůl pokládá kožené desky. A Alex gentlemansky platí. I když očekávat něco jiného by bylo hloupé. On, i přes všechny své výstřelky, skutečně je gentleman. Ale když jsi ležela připoutaná v márnici na stole, tak sis to nemyslela. Staré dobré časy, pomyslím si, zatím co si oblékám bundičku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zoe, Za zdí do nebe Tohle už není podržet, tohle je o tom aktivně svého pána ojet. Rozhodně jde o velmi náročné cvičení, kladoucí nároky jak na pohyb, tak i na jiné skupiny svalů. Je to stokrát náročnější než sklapovačky, ale i přes všechnu bizarnost a nedobrovolnost, která panuje za Zdí, zjišťuješ že si to opravdu začínáš užívat a nemusíš nic předstírat. Že nepředstírá tvůj pán si jsi jistá, cítíš jeho ruce, které se poddali udávanému rytmu a mnou tvá prsa. I skrze ně cítíš, jak se ponořil do tvého tance, až chvíle ztrácíš představu, zda tvé silnější stažení kolem jeho údu má za následek jeho stlačení tvých bradavek nebo je tomu naopak. Svíráš železnou trubku za tvou hlavou, což není tak pohodlné, jako kdyby byla nad tebou a dovolila ti se k ní přitahovat. Takto tě vede trochu do pozice ukřižované a ukůlované zároveň, nutí tě vypnout hruď a nabídnout svá ňadra pánovým rukám. Kloužeš po jeho stehnech, je jen na tobě jak dalece jej necháš uniknout i jak hluboko a rychle jej přivítáš v hlubinách svých střev. Už tě nemusí pobízet, sténáš nahlas a s každým vášnivým pohybem přivádíš svého pána blíž k vrcholu. Vlastně jsi Ruby vděčná, co vytrpěla, co tě naučila i k čemu tě donutila svým stažením. Slyšíš i její hlas a ve stavu ve kterém se nacházíš, za dvojího dráždění tvého vzrušení, nejspíš ani nestíháš přemýšlet nad jejím tónem nebo pohnutkami, k onomu vyjádření. Ale v zápětí cítíš něco jiného, jako by to Ruby přivolala, nebo snad ucítila dřív než ty zaujatá přirážením a vzrušením. Cítíš cizí dlaň, která překryla tu tvoji na trubce, palec překrývá tvé prsty, prsty se stahují po stranách tvého zápěstí. Mačká, tiskne, zarývá nehty v rytmu tvého sténání. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Takže *mlask* budeš s Alexem šukat, abys něco dokázala upírovi… ty se mi snad zdáš! Nechápeš, jak to udělala, ale když vstávala z Alexe, ozval se zcela jasný zvuk, kdy jeho úd opouští její/tvé přirození. I když na druhou stranu, to tak neskutečné není, když je ona celá neskutečná. Horší je, že jestli jsi měla problémy s představou, že se k vám přidá Zomba, teď před tebou stojí hrozba, že se přidá tvé Hororové já. Alex si samozřejmě ničeho nevšiml, jak by mohl, zaplatil a ani nevíš, jak štědře revanšoval vaši krátkou, ale jistě nezapomenutelnou návštěvu v tomto podniku. O to překvapivější pro tebe je, když se objeví servírka a se sladkým úsměvem a slovy: „Přijďte zas.“ Vás vyprovází. Zomba jde před vámi zavěšená do mobilu, na kterém cosi kontroluje. Zatímco tobě zavěšení nabízí potrhlý profesor. Samozřejmě ti neunikne, že tvá kamarádka se do něj zavěsila z druhé strany, pokládá mu hlavu na rameno a celkově se i nadále chová velmi dotěrně. Stýská se ti… tak mu to řekni, určitě ti vyjde vstříc… nebo ho vem rovnou do márnice, určitě si s tebou rád pohraje. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Polije mě ledový pot, když zaslechnu ten zvuk. Tohle je ale vážně špatné. Jsem zralá na cvokaře. S hlavou skloněnou, tak abych se na tu můru nemusela dívat, se zavěsím do Alexe. Servírce věnuji poslední rozpačitý úsměv a nechám se odvést ven. Takhle jsem to nemyslela a ty to víš! Dusím se vztekem. Moje práce není jednoduchá, vůbec nic tady není jednoduché. Mám zdroj informací, který se mnou odmítá mluvit, mám vlkodlaka, který není vlkodlak, a mám upíří princezničku, na útěku. A do toho všeho se ještě musím potýkat s tím, že vidím a slyším bludy. Jak dlouho to bude trvat, než mi z toho skutečně přeskočí? Co je dalším stádiem tohohle šílenství? |
| |
 | soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Tohle je zvrácené. Mohla bych si to říct tisíckrát a nic by to nezměnilo na tom, že si to báječně užívám. Ojíždím ho a hlasitě u toho sténám. Zcela bez zájmu o své okolí. Stud teď ani není na pořadu dne. Prostě si chci jen užívat jeho i své vlastní tělo. Jsem pyšná na to, že jsem to dokázala. A jsem pyšná i na to, že on je spokojený. Když bude spokojený, tak na mě bude hodný. Cítím na krku jeho horký dech. Svaly mě pálí, jak je, jindy nepoužívané, nyní namáhám. Tohle je opravdu dobrý tělocvik. Mark mnou už v tuhle chvíli projíždí zcela přirozeně. Jako kdybychom to dělali odjakživa. Lehce s sebou trhnu, když ucítím cizí ruku, jak tiskne tu mou. Nehty se mi zadírají do kůže. Nejsem schopna pootočit hlavu a podívat se na Nicol. Můžu jen hádat její pohnutky. Je to sounáležitost? Závidí mi? Nebo jde o něco zcela jiného? Netuším, ale stejně na ní v tuhle chvíli nejsem schopna nějak reagovat. Dál se proto nabodávám na ten horký, tvrdý kůl pod sebou a užívám si blaho, které se šíří mým tělem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Opravdu, a jakpak jsi to myslela povídej… a ještě chvilku mi povídej, že by ses nechtěla zase probudit na stole… Vysmívá se ti… tvá vlastní vymyšlená kamarádka se ti vysmívá. Snad jediné pozitivní na tom všem je, že z větší části vypadá jako ty a ne to tělo na stole. Tvář skoro nevidíš, ale na druhou stranu tvář bys mohla porovnat leda s duchem, kterého ti ukázal Papá. Jenže vlastně i tělo na stole bylo tak seškvaření, že těžko říct, jak vypadalo za živa. Dostali jste se ven a na malou chvíli si připadáš jak v americkém bijáku, kdy rukojmí vyjde z banky. Akorát vše je takové po anglicku. Auta s majáčky a reflexními prvky stojí v uctivé vzdálenosti a vaším směrem nemíří žádné hlavně, ale Bobíci v reflexních vestičkách postávají s několika hloučky lidí a velmi tiše s nimi konverzují. Spíš to vypadá, jako by tu přejeli kočku, než že by tu mělo dojít k nějaké střelbě. Ale ono k ní přece nedošlo. Zomba za vámi něco zamumlala a trochu smutně schovala mobil do svého „atomového“ psaníčka. „Skočím pro auto…“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zoe, Do nebe a do zadku Dotek ruky, její tisknutí i nehty které se zarývají tlakem, ale neškrábou, tě na malou chvíli vyrušili. Ale větší překážkou nejsou. Dál sténáš, dál kloužeš po jeho stehnech a nutíš tak tvrdou hadici přiblížit se stehnům a když se vracíš, cítíš jak žalud tlačí proti tvému břichu, proti stroji, který odvádí svou skvělou práci, znovu a znovu. Pokračuješ ve svém tanci, když jeho ruce zmizí od jiné tvrdosti, chytí tvé boky a přiráží si tě mnohem prudčeji. Jednou, dvakrát, třikrát a cítíš jak hadice v tvém nitru spustila a ruce znovu chytili tvá prsa, jako by z nich snad mohli vymačkat to co do tebe zespoda pumpuje. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pro jednou jsem vděčná za policisty i blikající majáčky. Je to rozptýlení a to je všechno, co já teď potřebuji. Rozhlížím se a jen krátce přikývnu, když Zomba řekne, že jde pro auto. Je možné, že bych tyhle vidiny měla právě kvůli té duši, která se ve mě uhnízdila. Jenže jak to mám zjistit a dá se jí nějak zbavit? Nyní mě napadá spousta daleko lepších otázek, na co jsem se Papá mohla zeptat. Nějak si nemyslím,že by něco takového udělal Alex úmyslně. Možná o tom sám vůbec netuší, že se mu to povedlo. Koutkem oka se na doktora po svém boku podívám. Chci si tím kazit večer? A co když zjistím, že to udělal záměrně? Nevím, co mám dělat a to mě ničí. Navíc je tady pořád ta hororová potvora. To mi na náladě moc nepřidává. Zachmuřeně se dívám před sebe a přivírám oči, jak mě blikající světlo oslňuje. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Mark ještě několikrát přirazí a v další chvíli ucítím, že do mě stříká. Jeho prsty se mi zarývají do boků skoro stejně, jako Nicoliny nehty do ruky. Nadšeně vykřiknu ale stále po něm kloužu, i když cítím, že plní moje útroby. Já se ještě neudělala a hračka potřebuje správně stimulovat, aby pracovala. Stále proto zatínám a znovu povoluji svaly. Teprve ve chvíli, kdy ucítím, jak se mi klínem rozlil blažený pocit se na Marka prudce přirazím a vychutnávám si to. Hlava mi padne dopředu a já těžce oddechuji. Celé tělo mě bolí námahou. Sama se sebou i svým výkonem jsem ale velice spokojená a řekla bych, že spokojený je i Mark. Nemám ale odvahu se k němu otočit, takže jen sedím a čekám, až mi sám řekne, co mám dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zoe, V nebi a v zadečku Slyšíš svůj výkřik, cítíš jak do tebe Mark pumpuje, když mu to tvůj stisk povolí. Cítíš, jak mačká tvá prsa, jako by z nich chtěl také přimět k výstřiku. Mohla bys zastavit, uvolnit se, možná by povolil i on. Ale ty pokračuješ, potřebuješ to, chceš to a tak nepovoluje i on, nemůže, ne dokud je v tvém sevření a tak svírá také. Sténáš, svíráš, ždímáš a narážíš se na jeho penis, dokud i ty nedosáhneš svého. Na rozdíl od tebe, zázrak v tvém klíně je ohleduplný a tvé chvění ho přimělo k ukončení dráždění. Cítíš další chvění, svírajícího tvou ruku, zatínající nehty do tvé ruky, které vrcholí a pak také povoluje sevření. Přichází klid, stále s penisem ve svém rozechvělém těle, s dlaněmi na prsou, s bušením v hrudi a dechem na zádech. Až po hodně chvíli cítíš, jak si tě přitáhl blíž k tělu. „Nelhala jsi, tohle bylo moc pěkné představení, čubičko moje.“ Nečekane cítíš rty, které ti dosedli na šíji a věnovali ti polibek. „Jsem rád, že jsi tak šikovná, dokonči svou práci a můžeš jít do hajan, zítra tě odvedu k doktorovi.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kapitán to opravdu umí zařídit. Bobíci uklidňují lidi a zvědavce a ten co vypadá důležitě a nereflexně se sluní před kamerou. Což je moc dobře, protože tím pádem ono všetečné očko nesleduje dveře a nezpovídá každého, kdo vyjde ven. Dobré pro restauraci i pro vás, zvláště když máš plnou hlavu otázek a Samary. Tedy té nemáš tak úplně plnou hlavu, jelikož se momentálně producíruje na opačné straně Alexe. Ten celkem prozíravě nekráčí vstříc světlům, ale naopak zahýbá a jde stranou. Nechvátá, ať už jde o ohled k tobě, nebo o snahu nepřitahovat pozornost. O malou chvíli později vás dohnalo modré vozítko a počkalo, než se nalodíte. Všichni tři se usazujete v zadu a jelikož na opačné straně Alexe už jsou dveře a pohybující se město ve svitu pouličních lamp, tvá vymyšlená kamarádka se nasáčkovala mezi tebe a doktora. Sotva se vozítko rozjelo, vidíš její ruku v jeho klíně a jak se začíná sklánět. Ta bestie se očividně rozhodla tě nepřestat prudit, či uvádět do rozpaků. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Uleví se mi, když nasedneme do modrého vozítka. Když se ale Samara nacpe mezi nás dva, odtáhnu se. Odtahuji se od ní ale ve skutečnosti to musí vypadat tak, že se odtahuji od Alexe. V autě ale na takový manévr není moc místo. Musím vypadat skutečně komicky. Nejhorší na tom všem je, že já si to velice dobře uvědomuji. Vím, že je to jen výplod mojí mysli, který mě mučí, ale nevím, jak mu v tom mám zabránit. Nejraději bych začala hlavou mlátit o zem, ale to by asi dopadlo hůř pro mě, než pro ní. Raději proto od ní odvrátím zrak a zahledím se z okýnka do tmavé noci. Vyspím se a bude to dobré. Nalhávám sama sobě. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Mark, já a nakonec i Nicol.To můžu jen odhadovat, když mi bolestivě sevře ruku a poté jí pustí. Několik vteřin jen těžce oddechuji, ani se nehnu a jen si užívám doznívající orgasmus. Mark si mě přitáhnu k sobě a já se o něj opřu, jsem najednou jako hadrová panenka. Zachvěju se, když ucítím na šíji jeho rty. Náhle mám silné nutkání se otočit a podívat se na něj. Chtěla bych vědět, jak vlastně vypadá bez masky. Pro tuhle chvíli mi ale stačí, že je spokojený. Dmu se pýchou, když mě pochválí. Není jediný, koho můj výkon překvapil. Přitáhnu se k tyči nad hlavou a cítím, jak ze mě pomalu klouže ven. Skoro mě zamrzí, že už je konec. Na druhou stranu tohle určitě nebylo naposledy. Mark ze mě vyklouzne a já cítím, jak mi po stehnech stéká jeho semeno. Otočím se k němu a kleknu si na zem. Jazykem ho začnu očišťovat a až po několik vteřinách si uvědomím, že si to vlastně užívám. Dokonce bych řekla, že mi to chutná, ale nechci to s tím nadšením přehánět. Nakonec ho ještě na špičku, nyní už trochu zvadlého údu, políbím a zvednu k němu oči. Jako kdybych se ptala, jestli je to takhle v pořádku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zoe, Cela Otočit se, rychle se podívat do tváře svého pána. Přirozená zvědavost v tohle světě masek. Přesto jsi odolala a naopak dál a bez odporu plníš jeho přání. Olizuješ, laskáš úd, který jsi s takovou péčí před chvílí přivedla k orgasmu. Nesnažíš se zvednout tvář, nesnažíš se pohlédnout výš, dokud nejsi hotová. Přesto nemáš klapky na očích, vnímáš okolí a nakonec, když zvedneš tvář, můžeš si potvrdit to, co jsi před tím zahlédla jen okrajově. Mark opravdu odložil masku a očividně k tomu nepotřebuje ruce. Ale i tak nevidíš do tváře svého pána, vidíš jen jeho tváře a ústa. Zdá se, že tahle práce je opravdu anonymní. Je klidně možné, že ani dozorci sami se neznají navzájem. Jedno je však jiné, teď vidíš úsměv, když se tiše ptáš, zda jsi šikovná fenka. „Moc pěkné, zasloužíš si odměnu?“ Cítíš jeho ruku, jak tě poplácal mezi ušima. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Pocítím bodnutí zklamání, vážně jsem byla zvědavá, jak vypadá. Ale je dost možné, že kdyby mi ukázal svojí tvář, zadělal by si na pořádný problém. I tohle je ale pokrok, protože nyní vidím, že se skutečně usmívá. Srdce mi radostně poskočí a spokojenost sama se sebou se mi musí zračit ve tváři. Opřu se mu dlaněmi o stehna a natahuji se k němu pro pohlazení. Nečekám, že by mě zrovna teď chtěl líbat, ale možná že i v to tajně doufám. Zoufale se mu chci zavděčit. Oči se mi rozzáří, přikývnu ale dost opatrně. Myslím, že nějakou odměnu bych si zasloužila. Ruby si vysloužila čokoládu a nenechala mi ani kousek. Třeba i mě se poštěstí dostat nějakou sladkost. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Mlátit hlavou do zdi nepomůže, tohle by chtělo spíš doktora nebo exorcistu, záleží čemu nebo komu věříš víc. Přesto hlavou trochu mlátíš, to jak ji opíráš o modré vozítko a to sebou přece jen trochu třepe. Cítíš únavu, nebýt té bestie tak celkem příjemnou. Vlastně se ani není čemu divit, že ti hrabe. Kdy naposled ses pořádně vyspala a v té správné době. Nejen, že tě práce táhne do nočního života, ale tvoje nová rodinka vlastně také. Rodinka, se kterou právě jedeš domů. Domů? Kdyby nic jiného, je to skutečně víc Doma, než ta díra na kraji Londýna. Pokouší se o tebe únava, ale neusla jsi. Vnímáš světla velkoměsta, která takto přes sklo vypadá tak klidně. Nevidíš vraždy, nevidíš upíry, nevidíš vlkodlaky, nevidíš ani jejich studenou válku, která se může mrknutím oka změnit v pěkně horkou. Cesta to není dlouhá, prvně do záře reklam a pak postupně zase do ulic klidnějších, pak zahnout a za chvíli už sjíždíte do dojemně známé garáže. Tvé odvrácení asi bylo bráno jako signál, jelikož Alex tě nechal v klidu a čím jsi si jistá, Samarou to nebylo. Exorcista nebo Doktor? Nebo snad pomůže se vyspat? V každém případě zítra tě čeká Kapitán a teď vystupování z vozu a cesta vzhůru. Zdá se, že vše je v pořádku, žádné vylomené dveře výtahu ani nezvaná návštěva v bytě. Zomba zaběhla do koupelny a nechala vás s Alexem osamotě. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tetelíš se blahem. Potěšila jsi svého pána. Je spokojený, usmívá se a ty sama máš z toho všeho také dobrý pocit, vždyť jsi vše splnila. Polibku ses nedočkala, ale to není tak divné, pánečkové moc své fenky nelíbají, možná tak čivavy a copak ty jsi čivava. Tvůj páneček tě poplácal, podrbal, pohladil po tváři a co víc vidíš jeho úsměv, co víc by sis mohla přát. Zmínil se o odměně a tobě se jak Pavlovovým reflexem v mordě objeví sladká slina. Slina co si pamatuje kousíčky čokolády, které ti sestřička nenechala, ale na druhou stranu, zasloužila si je a teď sis odměnu zasloužila ty, páníček to přece říká. Dál se usmívá, když přikyvuješ, záříš a kdybys mohla vrtíš ocáskem v očekávání. "A copak bys chtěla, čokoládku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Cítím, jak na mě padá únava. Čelo si opírám o chladné sklo okénka a to mě alespoň donutí zůstat vzhůru. I když je to za tu cenu, že čas od času klepnu hlavou do skla trochu bolestivěji. Jsem ráda, když dorazíme domů a já můžu vylézt z auta, které my nyní přijde ještě menší, než obvykle. Snažím se nedívat na Alexe, ale spíš než pohledu na něj, se vyhýbám Samaře. Zomba zmizí v koupelně a protože i já tím směrem chci zamířit, rozhodnu se chvíli počkat. Skopnu podpatky, odhodím bundičku a rozplácnu se na gauči. "Alexi, asi bych potřebovala pomoc." Je mi jasné, že čím déle budu řešení odkládat, tím horší to pak bude. A fakt, že Samara už není pouze v mé hlavě, napovídá tomu, že čekat je zbytečné. "Myslím, že začínám šílet." |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Na okamžik zaváhám. Mohla bych si říct i o jinou odměnu. Jenže já vlastně nevím, co si přát. Ze všeho nejvíc bych si tady přála vlastní celu. Ale na to, říkat si o něco takového, mi přijde dost brzy. Ovládnu se proto a raději kývnu na nabídku čokolády. Kdybych to přehnala, taky bych mohla dostat kopanec, nebo ještě hůř. "Čokoládu." Trochu mě štve, že tohle všechno slyší Nicol. Obávám se, že mi bude chtít moji sladkou odměnu sebrat. A já se nehodlám dělit ani s Ruby, natož s ní. Jedna příživnice docela stačí. S očekáváním v očích se dívám na Marka. Na jazyku se mi sbíhají sliny. Přijde mi to jako věčnost, kdy jsem naposledy měla nějakou sladkost. Přijde mi jako věčnost, kdy jsem ještě svobodně dýchala vzduch tam za zdmi vězení. Tak dlouho to ale zase není. Od mého zatčení uběhlo jen několik málo měsíců a já už teď pomalu zapomínám, jak svět tam venku vypadal. A nejen, že zapomínám. Pro kousek čokolády jsem ochotná nechat se tady šukat do zadku a nadšeně kňučet před svou spolubydlící. Ještě ke všemu mě zcela neznámým mužem. Jak hluboko jsem klesla. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Byla tohle ta chvíle a prosrala jsi ji? Mohla ses zbavit Nicol a kohokoliv dalšího? Samozřejmě výměnou za roly poslušné fenky, v ujetých hrách dozorců. Mohla, nebo by to bylo příliš a úsměv v jeho tváři mohl stejně rychle zmizet, kdyby sis přála příliš? Vypustila jsi to slůvko z úst, které už jsou plné slin, které jen čekají, aby mohly hnědé pokušení obalit. Vypustila jsi ho a je ti jasné, že ho slyšela i Nicol, i kdyby ho neslyšela před tím. Stejně tak víš, že chce, aby ses podělila o své "zisky". Úsměv nezmizel, zmizela ruka, a když se objevila, drží hliníkovou folii, obalující tabulku čokolády. Tvůj pán ji rozbaluje pomalu skoro obřadně. Vidíš, že při tom nekouká ani tak na ruce, jako na tebe. Slyšíš to krásné křupnutí, když prsty zlomí tabulku a oddělí řádku, pak další, když řádku rozpůlí. Vidíš, jak ji prsty nesou k tvým ústům, cítíš její vůni. Zastavil se jen kousíček před tvým jazykem. "Jak dělá moje hodná fenka?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro A stejně je to vlastně ironie… když toho modrého drobka srovnáš v ostatními auty, není vlastně menší. To mini si nese od svého slavného předchůdce, stejně jako určitou milou stylovost, která vyniká nad běžnou masu vozidel na silnici. Skopáváš botky, padáš na gauč. Alex prochází kolem, dozadu za rozměrné domácí kino, kde jak už díky Zombě víš, má on své skříně. Tvá slova ho zjevně vyrušila a tak zpoza televize vyšel bez saka, s povolenou kravatou a s kalhoty, které má rozepnuté a které si nejspíš právě sundával, jelikož je právě drží v rukou. Nejspíš měl na rtech něco jako: „S čímpak?“ Ale předběhla jsi ho a přiměla jsi ho ústa zavřít a vteřinku přemýšlet, zatímco jde v těch 3/4 kalhotách k tobě. „Proč myslíš, Jacquelin?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Dívám se na Alexe a než odpovím, rozhlédnu se kolem, co zrovna provádí Samara. Pak se ale pohledem opět vrátí k němu. Je vidět, že se mi o tom mluvit nechce, ale vím, že je to potřeba. "Už nějakou dobu mám...no neřekla bych, že slyšiny. Je to, jako kdyby se v mojí hlavě mačkala kupa lidí, kteří se mnou mluví. Nebo spíš, mají připomínky k tomu, co dělám." Trochu se ošiju, než pokračuju. "Jenže teď se jedna z nich...Samara...dostala z mé hlavy ven. Já ji vidím, Alexi. Pohybuje se kolem mě, v restauraci ti seděla na klíně, v autě se k tobě tiskla. Ví, že tě mám ráda a provokuje mě. Já vím, že je to jen výplod mojí mysli ale začínám z toho šílet." Zhluboka se nadechnu. Nemám daleko k histerii. "Myslím, že by to mohlo mít spojitost s tím, co jsi mi udělal poprvé v márnici." Tehdy to přeci začalo, tehdy jsem začala slyšet hlasy. "Myslím, že v sobě mám duši té mrtvé švadleny a taky si myslím, že ty to moc dobře víš." Dívám se na něj, vím, že tohle je vážné obvinění, ale také vím, co mi v autě ukázal Papá. Ať už Alex dělal, zatím co jsem byla v bezvědomí, cokoliv. Nebyla to náhoda. Skutečně nevěřím tomu, že do mě její duše vstoupila jen tak, sama od sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Vím, že by Nicol chtěla "svůj díl" i když na něj nemá žádné právo. Navíc si teď užila, když poslouchala, jak si to s Markem rozdáváme. Co víc by po mě chtěla? Ale také vím, že takhle to tady nefunguje. Ona je tady šéf a když řekne, budu jí tu čokoládu muset dát celou. Jako zhypnotizovaná sleduji, jak Mark láme čokoládu na kousky, už se natahuji, abych si tu sladkost vzala, když přijde další ponížení. Celá ve tváři zrudnu a sklopím oči. Nechala jsem ho, aby mě opíchal do zadku. Stále ještě cítím, jak ze mě jeho semeno teče ven. To, že chce, abych pro něj štěkala, je už jen drobnost. Třešnička na dortu zvráceného dozorce. A tak štěkám, nebo spíš ňafám, zním spíš jako nějaký pudlík, než cokoliv jiného. Myslím ale, že Markovi jde stejně spíš o moje ponížení, než zvuk, který vydávám. Za tohle jsem si ale možná mohla říct o něco lepšího. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Díváš se kolem, ale Samaru nikde nevidíš. Uvědomuješ si, že jsi ji ani neviděla vystupovat z auta. Stáhla se? Proč? Bojí se tvého rozhodnutí, ke kterému jsi dospěla? Nebo naopak dosáhla svého a nepotřebuje tě víc prudit? V každém případě po ní nyní není ani stopy a Alex na půl žerdi se blíží k tobě a ty se mu snažíš vyložit své šílenství. Minimálně se nesměje, naopak poslouchá zaujatě, což je možná děsivější. Mluvíš dál a on si se stejným zaujetím založil ruce a zamnul bradu, což má samozřejmé následky na kalhoty. Jeho výraz se mění, když začneš o márnici a když dospěješ k obvinění, změnil se v čiré překvapení. S tímhle výrazem udělal další krok k tobě, který se v zápětí změnil v tanec o nalezení rovnováhy. Chvíli je to nahnuté, a kdyby na to byl čas, bála by ses o jeho nos nebo o stolek. Ale nakonec byli ruce rychlejší, než hlava a zastavili pád a změnili ho jen v pád na kolena. „Netuším co máš na mysli, Jacquelin… první den… seznámení… výsledky ohledání… návrh experimentu… seznámení s experimentem… souhlas… uspání… provedení fixace těl… kopulace… provedení transferu… kopulace per oral… zavedení transfuze… procitnutí… výsledky experimentu… kopulace… milovaní… usnutí… dokončení transfuze… zajištění vstupních bodů… příprava plazmy… transport, opuštění nemocnice.“ Klečí před tebou, ruce stále hlídají hranu stolu a jeho oči nad povolenou kravatou, koukají kamsi za tebe, zatímco rty přehrávají zrychleně pásku paměti. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Štěkáš nebo ňafáš a je to vlastně jedno. Je přece jedno jaký zvuk přesně vydáváš, důležité je potěšit pána, zasloužit si odměnu a to se obojí děje. Vidíš úsměv na jeho půltváři a cítíš jak prsty dokončili pohyb a čtvereček čokolády se dotkl tvých rtů a sám tak zastavil tvé štěkání. „Dobrou chuť, čubičko. Zasloužíš si to… Až skončíš u doktora nasadíme ti obojek a začneme s tréninkem.“ S podivným cvaknutím sleduješ, jak se maska zavřela a znovu vypadá jako jedna neprostupná stěna emocí. Stříbrná tabulka zmizela znovu v kapse a pokud mu ty nijak nebráníš, stáhneš se z jeho kolen, tvůj páníček se zvedá a schovává svou chloubu do kalhot a odchází. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jako u vytržení sleduji Alexe. Už zase je jak v tranzu a já jen sleduji, jak si přehrává v hlavě naše první setkání. Pohled na něj mě fascinuje. Možná, že bych se mu i smála, s kalhoty u kolen a zcela bezradným výrazem. Jenže tohle je příliš vážné. Sice teď zrovna Samaru nevidím, ale to neznamená, že se neskrývá za nejbližším rohem. Trochu mě znejistil fakt, že Alex skutečně vypadá, že mluví pravdu. Ale pokud to neudělal on, tak kdo potom? Duše se přeci nerozhodne do někoho vstoupit sama od sebe. Rozhodnu se mu to proto vysvětlit a tak mu řeknu o svém setkání s Papa, o tom, co mi řekl i o tom, co mi ukázal. Nevím, jestli mi Alex vůbec bude věřit. On je vědec a Papa byl šaman. Přesto se rozhodnu to risknout. "Já vím, že to zní šíleně. Jenže já jsem jí viděla. A sedí to časově, ty hlasy jsem začala slýchat po našem prvním setkání." Překvapuje mě, že mi tahle souvislost nedošla daleko dřív. Jsem prostě polda na baterky. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Jemně si vezmu kousek čokolády a blaženě přivřu oči, když se mi začne rozpouštět na jazyku. Tohle je skutečné blaho. Jsem trochu zklamaná, když vidím, že čokoláda zase mizí v kapse. To byla skutečně malá odměna za takový výkon. Jsem ale ráda, že jsem si neřekla o samostatnou celu. Poslal by mě do háje. Jeho slova mě trochu znepokojí, stále nevím, co si mám pod tím tréninkem představovat. Ale neptám se a asi bych za to stejně pochvalu nedostala. Odsunu se od něj ale stále klečím na zemi, jen ruce přesunu na svoje stehna. Sleduji ho, jak se obléká a zvedá. "Budu se těšit, pane." Brouknu tiše a trpělivě čekám, dokud neodezní na chodbě jeho kroky. Teprve v té chvíli vyskočím a vrhnu se k záchodu, abych otřela semeno, které mě studí na kůži. Na Nicol se ani nepodívám, nemám na to odvahu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Paměť prohledána, oči se vrací k tobě. Pozice se nemění, jen není tolik strnulá. Ruce pouští stůl a kolena se posouvají směrem k tobě. Zatímco mluvíš dokolenil se až k tobě. Jedna jeho ruka skončila na tvém koleni. Druhá je neklidnější, chvíli hladí to druhé, chvíli drbe jeho vlasy, které dík tomu zas vypadají jako neuspořádaný vrabčák a ne jako ten dokonale navrhnutý a pečlivě rozcuchaný. V jeho pohledu čteš mnohé, zmatení zmizelo sotva jsi začala mluvit o sektání s Papá a místo toho se objevila bdělost, ostražitost. Zcela určitě je tu zvědavost, ale mnohem více sis všimla něco co není strachem, ale spíš obavou. Zcela určitě větší obavou než při Sethově pozvaném objevení ve Steakhousu. Projevuje se to v té klidnější ruce, která se lehce sevřela a v jejím doteku v tuto chvíli není vůbec nic erotického, ale nejspíš ani útočného. Ta neposedná hrábla po ovladači a místo kresleného seriálu nebo Mtv je obrazovka rozdělena na mnoho menších, které ukazují blízké okolí tohoto bytu. „Zombo! Neodkládej zbraně!“ Jeho pohled se vrací k tobě a nyní o jeho obavách už nemusíš vůbec pochybovat. „Takže ho zajímá Zomba a chtěl tvou krev a ty jsi mu ji dala...“ Obě ruce opustili tvé nohy a on se posunul v sedu a konečně se zbavil zavazejících kalhot u kotníků. Přesto se nezdá, že by se hnal do toho najít si něco jiného na oblečení. Dokonce se ani nezvedá ze země, jen kolena má před sebou a ruce se opírají o ně. „Mohl na vás zaútočit během dne, mohl na nás zaútočit, když jsme byli venku, nebo nyní. Můžeme předpokládat, že nechce konfrontaci, ale vyloučit to nemůžeme. Manipuluje s životní energií a potřebuje krev… jinak je nepravděpodobné, že by tě jakkoliv „posedla“ Ester, vždyť ty sama ji říkáš Samara. Říkáš, že ti ji ukázal, vypadaly snad ty dvě ženy stejně?“ Slyšíš pohyb, poměrně překotný, ale rozhodně mnohem lépe koordinovaný než ten Alexův. Nemusíš se ani otáčet, abys věděla kdo to je. Žádné mrazení v zádech, žádný pocit nebezpečí a navíc během chvíle je u vás, sklání se ke stolku, na jehož skleněné desce se vysvítila klávesnice. Její kovový mazlíčci leží hned vedle a na tebe se směje její druhý úsměv.  |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Neváháš, nesaháš po čokoládě tlapkou, ale rovnou ji přijímáš jak tělo páně na jazyk. Necháváš se unášet blažeností, když se ti její božská chuť rozprostře v ústech. Cítíš to bodnutí zklamání, když zbytek zmizí opět v kapse. Změnilo by se to, kdybys zaštěkala, zakňučela jako správná fenka? To je přece to co chce a na rozdíl od tebe, pro něj zjevně ona božská esence není tak nedostupná. Ale copak jsi mohla čekat, že ti bude dávat další a další, jen tak? Jak bys dopadla, kdybys chtěla vlastní pelíšek? Vždyť tvůj výkon byl očividně dobrý, možná by povolil, ale pokud to nezkusíš, nedovíš se. To je jasné, nic tu není jen tak. Když budeš mlčet, vyhneš se možná problémům, ale nic nedostaneš. A stejně tak je jasné, že pokud bys dostala pelíšek, určitě by to také nebylo jen tak, minimálně bys k němu dostala i návštěvy. Na druhou stranu, to může i tady a očividně bude požadovat, abys předváděla samé dobré výkony. Tvá slova ho očividně překvapila, zastavila. Dokonce se otočil a ještě jednou na se na tebe podíval. Váhá to je zřejmé, možná přemýšlí, proč jsi to řekla a jak jsi to myslela. Možná jej naštvalo, to že místo štěkání mluvíš jako člověk. Možná jej potěšilo oslovení. Nevíš, maska je už zase neprostupná a bez výrazu. Chvíle váhání skončila a on vyrazil, ne však ven, ale k tobě. Sklonil se, poplácal tě po tváři a strčil ti prsty do tlamičky. Po jazyku, dost hluboko, ale samozřejmě ani zdaleka ne tak daleko, aby mohl vyvolat nějaké dávení. Nezdá se ti, že by se o něco takového pokoušel, ani že by snad chtěl prohlížet tvé zuby, nebo hledat schované léky, jak to občas dělají při prohlídkách. Prostě jen vložil prsty na tvůj jazyk. „Čehopak se nemůžeš dočkat, čubičko?“ Zeptal se a alespoň podle hlasu se ti nezdá, že by se zlobil. Prsty samozřejmě opustili tvá ústa, aby ti dovolili odpovědět. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vyděšeně sleduji, jak na Alexe zapůsobila moje slova. Podle jeho reakce hádám, že pro něj Papá není zcela neznámou postavou. Proklínám se ale za svou zvědavost. "Omlouvám se, nevěděla jsem, co po mě chce." Chce se mi dodat, že na mě Papá nepůsobil nebezpečně, ale tuhle poznámku spolknu. Kdo ví, čeho je takový šaman schopný a ty jeho dvě gorily bych určitě nepodceňovala. Na vyřešení mého problému se samarou to nevypadá, zato jsem ale zřejmě způsobila úplně jiný. "Co je to za chlapa a co chce od Zomby?" Nějak se nemám čeho chytnout a jen tápu. Myslela jsem si, že je šaman jen zvědavý, jenže tady jde zřejmě o něco mnohem většího. "Takže to, co mi ukázal byla jen iluze?" Přála bych si, aby mi ta myšlenka ulevila, ale není tomu tak. Pokud Samara není dílem Ester, tak pro mě nepředstavuje problém. I kdyby ve mě její duše skutečně byla, pak je krotká a neobtěžuje mě. Kde se ale potom vzalo tohle hororové stvoření. Jen konsternovaně sedím a sleduji počínání těch dvou. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Krve by se ve mě nedořezal, když vidím, že se ke mě vrací. Udělala jsem něco špatně? Řekla jsem něco, co jsem neměla? Měla jsem zůstat zticha! Skoro slyším, jak divoce mi buší srdce. Očekávám, že mě praští, nebo hůř, ale i přesto nemám odvahu se stáhnout. Jako přikovaná klečím stále na zemi a s hrůzou v očích sleduji, jak se ke mě blíží. Vloží mi prsty do úst a já je zcela automaticky olizuji. Stále na něj upírám oči, i když děs trochu ustoupil. Když mi uvolní ústa nakloním lehce nechápavě hlavu na stranu. Jako kdybych zcela nerozuměla jeho otázce. "Já...no...budu se těšit, až se uvidíme." Vykoktám tichounce. Myslím, že ví, že jsem si to užila, ale nechci to říkat nahlas. Jde tady ale mnohem o víc. Tohle je poprvé od okamžiku, kdy jsem se dostala za Zeď, kdy mám pocit, že o mě někdo pečuje. Jistě, je to vykoupené a cena rozhodně není malá, ale i tak je to pro mě něco velice cenného. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Spongebob se před tebou chvíli nakrucuje, prsty běhají po klávesnici, aby se jeho tvář po chvíli rozpleskla vedle tvých nohou na gauči. Kovový drobečkové zůstávají na stole, ale nikdo se po nic nevrhá a nenutí je blinkat ty nemožně velké bombónky, co mají schované v tlamičce. Jelikož žlutá houba ani modrá holka se nechystají do rychlé akce, nic ti nebrání obrátit pozornost zpět k šílenému vědci, sedícímu na zemi. Stačí pohled a je ti jasné, že jeho hlavička fakt patří do jiného světa. Během té chvíle co jsi spočinula pohledem na rozesmátém obličeji, si nejspíš proběhla všechny možnosti a eventuality, které jej jen můžou napadnout. Vypadá teď mnohem klidněji, i když stále soustředěně. „Nemám tušení kdo to je, Jacquelin… a není třeba se omlouvat. Z toho co jsi řekla je jasné, že ten Šaman má zkušenosti a dokáže operovat s životní energií. Takže to co ti ukázal, nejspíš byla nějaká zbytková projekce Ester. Samozřejmě nejspíš půjde o svého druhu iluze, ale to je vedlejší, pokud to mozek příjme jako skutečnost.“ Zvedl se, ne zcela ale opět na kolena a tím pádem se ti dokáže podívat do tváře do očí. Znovu cítíš jeho ruce na kolenou, lehce spočívají. „Ale to je vedlejší, budeme vycházet z toho, že ti ukázal obraz Ester, byla podobná té Samaře, která tě trápí, Jacquelin?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Cítíš prsty v tlamce a bezděky hned začínáš olizovat, cucat. Upíráš na něj svá vyděšená očka a netušíš, jestli ho to těší či nikoliv. V každém případě prsty zůstávají až do okamžiku, kdy chce odpověď a když vylezli z tlamičky, přejel ti po rtech, pohladil po líci. Alespoň z doteků, z tónu hlasu můžeš soudit, že ho tvá reakce nijak nepopudila a snad se mu i zamlouvala. „Ano? Těšíš se na mě? Na trénink? Na odměnu? Nebo na to, až si zase naplním zadek?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Trochu se uklidním, když vidím, že i Alexy je nyní klidnější. Je to skoro až děsivé, jak rychle se jeho pohled změnil. Přikryju jeho dlaň na svém koleni a lehce se mračím. "Čert vem Samaru. Co chce ten chlap od Zomby, a jak o ní vůbec ví?" Ne, že by mě moje kamarádka přestala trápit, o Zombu mám ale větší strach. Alexovu vysvětlení Ester se rozhodnu věřit, už jen proto, že je to v tuhle chvíli pro mě nejjednodušší. Proč si dělat život zbytečně složitější, když i tak v něm mám spoustu otazníků. A Papá teď tvoří ten největší. Pocit provinilosti nezmizí, ani poté, co mě Alex ujistí, že se nemusím omlouvat. Já jsem přece policista, měla bych být obezřetná a ke všemu nedůvěřivá. Já ale dělám přesný opak a strkám nos do věcí, do kterých mi nic není. Mohla jsem to udělat tak, abych s ním nemusela vůbec mluvit. Mohla jsem zavolat Willovi, aby mě vyzvedl a na motorce bychom se jim bez problémů dokázali ztratit. Mohla jsem chodit po městě tak dlouho, až by je to přestalo bavit. Ale ne. Já jsem musela jít přímo k tomu autu, musela jsem do něj nastoupit a musela jsem být zvědavá. Vždyť já jsem mu dala i svou krev, když o to požádal. Ty jsi vážně blbá, Jack! |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Trochu se uklidním, když ucítím jemné pohlazení a ani jeho tón hlasu nevypovídá o nějakém vzteku. Nevím, jestli jsem ho potěšila, ale určitě jsem ho nerozlítila. Na všechny otázky rychle přikyvuji. Stále na něj upírám široce rozevření oči, skoro ani nemrkám, jak jsem napnutá. Chci aby nepochyboval o mé náklonnosti k němu. Kousnu se do rtu a po kolenou k němu přilezu ještě blíž. Tváří se mazlivě otírám o jeho stehno. Zase to nepřeháněj. Ruby obrací oči v sloup, ale já nejsem schopna to zastavit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dlaně jsou na místě, jsou klidně, nesnaží se ani posouvat, bojovat ani se osvobodit. „Jedno po druhém, Jacquelin. Zomba je tady a je v pořádku. Ten Šaman mě nazval Nekromantem a sám očividně manipuluje s životní energií, takže jeho zájem nějakým způsobem vzbudila Zomba. To je zřejmé. Co se týče tvého problému, experimenty tohoto druhu jsem zatím neprováděl, ale tvá netrpělivost a poměrně vysoká ztráta krve mi nedala příliš na výběr a řešení se ukázalo vhodné a funkčí. Zomba podobné obtíže nehlásí. Takže předpokládám, že problém bude subjektivní. Takže můžeš přesně popsat, jak to s tvojí Samarou začalo?“ Víš jakou prohlídku myslí, že jo… odříznout kebuli, zasunout sondy pěkně přímo do mozku… Alespoň se neukazuje, slyšíš jen myšlenky a nedokážeš přesně určit, jaké mají zabarvení. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zkusím se trochu uklidnit. Pravdou je, že pochybuji, že by se do tohoto bytu dokázal dostat nějaký nezvaný host. A kdyby ano, Zomba je na něj víc než připravená. Pohledem zalétnu k jejím mazlíkům. Alex je přeci přesvědčený, že tady jsem v bezpečí i před Sethem, a to už musí něco znamenat. Ignoruji ten hlas v mojí hlavě, i představu, která se zcela automaticky dere na povrch. Tohle vidět nechci. Místo toho se zamyslím. Kde se vlastně vzala Samara? "Nejdřív to byly jen hlasy. Různé hlasy a říkaly různé věci. Jako kdyby to ani nebyly moje vlastní myšlenky. Podkopávaly mě, vysmívaly se mi a nebo naopak byly až příliš upřímné." Svraštím čelo, jak se pokouším vzpomenout si, kdy to vlastně začalo. "Samara je z nich nejhlasitější a vypadá, no přesně jako Samara. Nevím proč. Jako jediná se dostala z mojí hlavy ven. Ale kdy jsem jí slyšela poprvé, to nevím." Přiznám trochu bezradně. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Přikyvuješ, rychle a na vše a kdyby to snad nestačilo, lezeš k němu po kolenou a otíráš se mu o stehno, lísáš se. Ruby obrací oči v sloup a nabádá tě, aby ses uklidnila. Ticho, pomlka, která nastala u páníčka svědčí o tom, že i on je tvou reakcí nejspíš zaskočen. Teprve po maličké chvíli cítíš jeho ruku, která tě pohladila po srsti a teprve o další chvíli později slyšíš znovu i jeho hlas. „To je mi lásky a těšení, tak povídej čubičko, copak bys ještě chtěla?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Znovu k němu zvednu oči. Jeho otázka mě trochu zaskočila, asi stejně, jako jeho překvapilo moje chování. Není jediný. "Já...já nic nepotřebuju." Řeknu zcela očividnou lež. Správná odpověď mě pálí na jazyku ale opět se donutím jí spolknout. Ještě není ten správný čas. Ještě musím vydržet, než to na něj vybalím. "Možná ještě kousek čokolády." Dodám po krátkém zaváhání. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pohled ti sklouzne k dvěma mazlíkům na stole. Rozhodně to nejsou žádné hračky pro malé děti a ve správných rukou jsou jistě daleko nebezpečnější než tvoje Beretta. Zombiny ruce jsou zcela jistě ty správné, ale jak upíři, tak vlkodlaci už dnes také nosí zbraně a nespoléhají se na svaly. Nakonec Alexův pocit bezpečí před Sethem očividně vychází z něčeho jiného než ze zbraní. Modřenka vedle tebe však vypadá celkem klidně. Tedy vzhledem k situaci jistě. Očima kontroluje jednotlivé výseče, zatímco v jedné části přehrává záznam. Už jsi viděla, jak auto přijelo, jak jsi z něj vystoupila, nastoupila a pak znovu vystoupila. Jak ses opřela o stěnu, jak ze země vyskočila cigareta, kterou jsi nakouřila a pak strčila do krabičky. Jak ses odlepila od zdi a odcházíš pozpátku. Snažíš se ignorovat Samařin hlas i zvuk zubní vrtačky, který je asi nejblíž tomu co si dokážeš představit jako elektrickou pilku na kosti. Soustředí se na otázku, kterou ti Alex položil a která ti stojí za zamyšlení. Kde se vzala Samara a kdy? Rozhodně se nevyloupla jen tak z ničeho nic. Bylo to postupné, až dnes jsi viděla její tělo, teprve včera jsi začala její hlas/myšlenky vnímat jinak než ty ostatní. Ty ostatní? Kde se vzali, z čeho a kdy? Alex se pořád nehýbe, klečí proti tobě a jeho ruce spočívají pod tvými. Jeho oči jsou zavřené, poslouchá tvá slova. „Takže hlasy, co říkají různé věci… bylo něco před tím? Měla jsi různé myšlenky formované do slov? Ptáš se sama sebe v myšlenkách? Nadáváš si někdy? Křičíš nebo mluvíš na sebe někdy do zrcadla?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je ona lež zcela očividná či nikoliv? Ty na rozdíl od něj nemáš masku a přesto jsi ho očividně dokázala zmást, či alespoň zaskočit svým chováním. Takže se ani nemá smysl divit, kdyby mu tvá odpověď nestačila. Kdyby ti na ni neskočil. Podle toho, že ti dal dost času jak na tvůj dovětek a ani potom hned nepromluvil, nejspíš přemýšlí, co si o tom všem má myslet. Cítíš jeho ruku, která s tím, jak jsi zvedla oči k němu opět skončila na tvé tváři a zcela automaticky ti po ní přejíždí a palcem krouží kolem tvé pusy. Nakonec se lehce zasmál a na tvou tvář dosedlo lehké poplácání. „Takže pamlsek? Takže na ten se těšíš, ty mlsná tlamičko? Ale já tě přece nemůžu rozmlsat, čokoládička je odměna, tu si musíš zasloužit. Čím by sis ji teď chtěla zasloužit?“ Ptá se a v jeho hlase není zdaleka tolik jistoty jako v samotných slovech. Zdaleka si nejsi jistá, že ti na tuhle vějičku skočil a věří ti. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sleduji záznam běžící pozpátku a vzpomenu si na Břízu. "Byl s nám albínský černoch." Ne, že by to mohlo být důležité, ale rozhodně je to věc, která člověka upoutá. Navíc si myslím, že pokud by se mělo něco stát, spíš než Papá se objeví právě jeho gorily. Alex vypadá, že nad mým problémem skutečně hluboce přemýšlí. "Tak to snad někdy dělá každý z nás, ne?" Trochu znejistím, možná, že i to, co jsem považovala za normální, zas až tak normální není. "Tedy, nevím, jestli jsem někdy někdy mluvila sama se sebou zrovna v zrcadle, ale samozřejmě si někdy odporuji, nebo nadávám. Říkám si, že jsem věci měla udělat jinak, a tak..." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvá poznámka, která jde zcela mimo Alexovo pátrání přesto vyvolala reakci. První je Zombin zvědavý pohled a zahihňání, jako bys řekla něco směšného nebo nemožného. Něco jako plyšová kaktus, nebo bílí černoch. Druhá jsou Alexovi oči a ruce. Jedno se otevřelo a druhé na drobný okamžik sevřelo. „Homunculus?“ Jeho hlas zní jinak, než když se tě vyptává, než jak zní o chvíli později, když se opět ponoří a hovoří k druhému problému. To jedno slovo je takové ploché, neosobní. Jako by jen zaznamenal informaci a nějak ji zpracoval, někde mimo, vedle hlavního toku myšlenek. Oči se znovu otevřou a jeho tvář je mnohem živější, snad se i usmívá, ne dravčím úsměvem, ani výsměchem. Je v tom jistá spokojenost, možná se situací, možná se sebou samím, s tím že nalezl řešení. Jen takový lehký úsměv spokojeného šílence. „Myslím, že to chápu Jacquelin. Samožřejmě, potvrdit bych to mohl pouze testy. Je rozdíl mezi myšlenkami a slovy, větami, které znějí v hlavě. Pokud nadáváš sama sobě, kritizuješ se, tak je to určitá známka vnitřní nejednoty, nevyrovnanosti. Pokud se před těmito myšlenkami, začneš i sama sobě obhajovat, vysvětlovat si proč je to či ono správně. Tak vlastně vytváříš opozici, druhý hlas. Předpokládám, že toto ve své podstatě neškodné chování v kombinaci se sérem mělo opravdu zajímavý výsledek a tím je tvá Samara. Dalo by se říct, že díky séru jsi nadopovaná životní energií. Prostě ji máš maličko více, než kolik spotřebuješ. A tahle vnitřní opozice, odraz v zrcadle, pochybnosti, potlačený vztek, tu energii využili a zformovali v entitu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Homunculus? Už už otvírám pusu, abych řekla, že si říkal Bříza, ale pak to nechám být. Tohle stejně není podstatné a pokud to je podstatné, vyřeší se to později. Teď mám daleko palčivější problém. Alex dospěl k závěru, to je zcela patrné už jen z jeho tváře. Nevím, jestli ho těší to, co se stalo, nebo to, že našel vysvětlení. Já se chci jen zbavit Samary. "No dobře, a můžu se jí nějak zbavit? Když to byl jen hlas v mojí hlavě, tak se s tím dalo ještě pracovat. dokázala jsem jí potlačit, aby byla zticha a neotravovala mě. Jenže teď mi přijde, že už nad tím nemám absolutně žádnou vládu." Nešťastně rozhodím rukama. "Takhle se pracovat nedá. Na večeři jsem nemyslela na nic jiného, než jak se jí zbavit." |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro On mi nevěří. Ta myšlenka mě vyděsí. Mark si myslí, že si s ním jen hraju, že si z něj snad dělám legraci. Srdce se mi divoce rozbuší a ve tváři se mi odrazí strach, nebo možná jen obava. Zoufale ho potřebuji přesvědčit o tom, že to myslím vážně. Že moje náklonnost k němu je skutečná. Je tohle stockholmský syndrom, nebo ne? Klidně by mohl být. Mark, když nepočítám doktora, je první, kdo tady se mnou nezachází jako s kusem hadru. Tak to bych netvrdila, ale klidně si dál lži do kapsy. Nezní mi to jako výsměch, spíš jako kdyby i ona měla obavy. O mě? O sebe? Rychle začnu vrtět hlavou. "Ne, máte pravdu, čokoláda je jen za odměnu. Ale chtěla bych se...pomazlit." Obejmutí, to je to, co tolik potřebuji. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Onoho vyděšení si jistě všimnul. Ostatní už je ve tvé hlavě, možná ještě u Ruby, která se zdá se zase připojila a trochu mírní tvé „nadšení“. Chápeš unesené, kteří cítí náklonnost ke svým únoscům, kteří za ně v těch nejvážnějších případech i nasazují krk. Určitě si také uvědomují, situaci, možná i absurditu toho všeho, ale když se realita zúží na čtyři stěny, vězení. Když se ocitneš v také roly, i maličkosti náhle mají váhu skály. „Pomazlit?“ Páníček zní překvapeně. Přestal tě hladit, ustoupil o krok až se znovu dostal pomyslně ven z tvého malého světa. Ale neodchází, naopak si čupl, aby viděl své fence do tváře. „Jaké pomazlení máš na mysli?“ Čupí proti tobě, ne jak když děti dělají kuřátko, nohy má od sebe a drží si tak rovnováhu. Jeho ruce jsou tak, jako by ti dávali najevo, že se můžeš přiblížit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Bříza a Eben, na černočerném černochovy tedy není nic tak zvláštního, ale Bříza skutečně běžná není. Ale jméno je asi nepodstatné, tedy pokud opravdu Alex šamana nezná a tím pádem ani jeho gorily. Jelikož o jejich základní funkci ani trochu nepochybuješ. Ale to je vedlejší, tedy Zombu to zjevně zajímá, možná i víc než „duši“ v tvé hlavě, ale momentálně má zjevně smůlu. „Aha… já přemýšlel proč se koukáš tak ostře, ale myslel jsem, že jde o Setha. Teoreticky máš tři možnosti. Najít si Exorcistu, odborníka na vyhánění zlých duchů. Pokud zvládne vyhnat démona, určitě zvládne vyhnat i nechtěné myšlenky. Samozřejmě můžeme operovat. Otevřít lebku, strčit tě pod CT a sledovat které části mozku se rozsvítí, když s ní mluvíš, když ji vidíš. Jsem si jist, že bych ji dokázal vyříznout…“ Zvuk vrtačky se ti zařízl do uší, nebo spíše právě tam mezi ušima s obrovskou naléhavostí, nebo možná strachem. „… dní možností je čekat, ignorovat to. Sérum jsi dostala před čtyřmi dny, ta část životní energie, kterou do sebe tyto myšlenky „vtělili“ časem vyprchá a bez ní by se vše mělo pravděpodobně vrátit do „normálu“, Jacquelin.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Poslouchám Alexův výčet možností a okamžitě je mi jasné, kterou si rozhodně nezvolím. Pokud to nebude nezbytně nutné, řekla bych až životně. Tak Alexovi nedovolím, aby na mě tímhle způsobem jakkoliv sahal. nepochybuji o tom, že by mu udělalo obrovskou radost, kdyby mi mohl otevřít hlavu a podívat se do ní, ale jsem zásadně proti. Nejvíc se mi samozřejmě zamlouvá představa, že to samo odezní. Tedy za předpokladu, že má Alex pravdu a skutečně Samara vznikla tímto způsobem. "Myslím, že zkusím počkat. Pokud by během několika dní nezmizela, tak zkusím nějakého exorcistu. No a pokud ani to nezabere tak..." Větu nechám nedokončenou, ale myslím, že je mu to jasné. "Díky Alexi, jsem ráda, že jsi našel nějaké logické vysvětlení toho, proč se mi ukazuje a proč jí slyším. Já už si myslela, že začínám bláznit." Vděčně se na něj usměju, skloním se a políbím ho. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Měla jsem raději mlčet. Říkám si to už poněkolikáté a je mi to úplně k ničemu. Alespoň tedy poučení pro příště. Mark chce odpovědi a já se příliš stydím mu je dát. Dřepnul si přede mnou a já můžu jen odhadovat podle hlasu, jak se asi tváří. Dívám se do průzorů pro oči, ale z nich nic nevyčtu. Nakonec se rozhodnu udělat ten obávaný krok. Přilezu k němu ještě o kousek blíž a obejmu ho. Celá se při tom chvěju, z části proto, že čekám ránu. Můžu tohle vůbec udělat? Můžu se ho takhle dotknout? Nenechavé ruce dozorců má tady člověk úplně všude, ale tohle je přeci jen něco jiného. Jenže já ten dotek potřebuji, jen jsem si až do této chvíle neuvědomovala, jak moc. "Omlouvám se." Špitnu sotva slyšitelným hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Dray Walk Jsou okamžiky, kdy nepotřebuješ ani Samaru a zvuk zubní vrtačky, aby sis byla dokonale jistá, že to zažít nechceš. Třebaže Alexův výraz říká něco naprosto jiného a je tvými dalšími slovy je očividně zklamán, že by ses ani nedivila, kdyby se rozplakal. Možná by to i uděla, kdyby mu tvá nedokončená věta nevrátila střípek naděje, že mu dovolíš otevřít tvou hlavu a povrtat se v ní. Ale přes všechny touhy a všechen žal, se mu na tváři pořád drží úsměv. „Ani to samozřejmě nelze bez řádného vyšetření vyloučit, ale i to má většinou své důvody, příčiny a také fyzické projevy na mozkové kůře… a kdo nakonec je normální a tak trochu není blázen.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Mlčeti zlato, ale kdo mlčí příliš, mlčí opodál. Někdy je prostě stříbro lepší než zlato, zvláště když v něm je zabalený hnědý poklad s kakaovou chutí. Lezeš kupředu a ptáš se sama sebe, jestli je to povolené. Vlastně se dá silně pochybovat o tom, že toto místní řád vůbec řeší. Jako by se tu vůbec nepočítalo s tím, že by v tomto světě bylo možné, že by vězeň toužil po doteku dozorce, když jsou to právě jejich „doteky,“ kterých tu máte vrchovatě. O pravidlech, která platí pro samotné dozorce toho víte ještě míň a většinou prostřednictvím pozorování. Zcela zřejmá je povinnost nosit masku, stejnokroj, ale zjevně mají povoleno si sundat rukavice. Jinak kdo ví, samozřejmě by vás neměli asi zabít, ale zcela určitě existují výjimky a kreativní dozorce si jistě poradí. Objala jsi páníčka, cítíš jeho stejnokroj na svém holém, chvějícím se těle. Část tebe, ta která už si zvykla zde čekat to nejhorší, se připravuje na nakopnutí. Ta druhá doufá v opak a ta se také dočkala. Cítíš, jak tě jeho ruce objali a přitiskli k jeho tělu. Jeho ruce, jedna na lopatkách a druhá v kříži. „Zacopak se omlouváš, čubičko? Pověz, chceš se mazlit se mnou, nebo potřebuješ jen pomazlení?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Musím se pousmát, Alex má naprostou pravdu. Nikdo z nás asi není tak docela normální. Tedy z nás tří není normální nikdo, tím jsem si zcela jistá. Být normální, tak nejsem právě tady na tomto místě. Tlesknu rukama. Jedna věc "vyřešena" teď ta druhá. "A co tedy provedeme se šamanem?" Jsem ráda, že Zomba vypadá v klidu. I když si vlastně ani neumím představit, že by právě tohle modré monstrum mohlo panikařit. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Ani jsem si neuvědomila, jak napjaté po celou dobu jsem. Teprve když cítím, že mi objetí opětuje, se uvolním. Rukama se ho držím kolem krku, hlavu skloněnou, oči zavřené, ramena se mi chvějí. Jeho dotek mě ale uklidní. Tohle jsem skutečně potřebovala. "Já...nevím, jestli tohle můžu. Jestli to není zakázané." Moje rty se vznášejí jen pár centimetrů od ucha, do kterého tichounce špitám. Cítím nutkání strhnout mu tu masku. Nikoliv proto, že bych mu chtěla zadělat na problémy. Jsem prostě jen zvědavá. Tomuhle muži jsem se tu celá odevzdala. I přesto, že o něm nevím absolutně nic. Chtít znát jeho tvář je prostě příliš lákavé. Prsty zavadím o okraj plastu, ale nakonec je stáhnu. Tohle prostě nemůžu! "Teď chci jen pomazlení. Nic víc." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je možné, aby Zomba panikařila? Ale jistě, vždyť už jsi ji tak viděla. Ale důvod její paniky nebylo ani žádné monstrum, ani žádný šaman. Důvodem její paniky jsi byla ty a možnost, že bys od nich odešla. Samozřejmě i paniku si očividně dokáže pěkně Emo užít. Soudě podle toho, se Šamana přece jen bojí méně než tvého odchodu. Možná i proto, že na rozdíl od toho, má co s tím provést. Samozřejmě je otázka, jestli by její Mazlíčci stačili. Alex se jen usmál a nevinně pokrčil rameny. Je jasné, že pokud byste zůstali u toho zajímavějšího tématu díry do tvé hlavy, vypadal by živější. Nevypadá však bezradně, spíš jako by mu prostě něco chybělo. "To nemám tušení, Jacquelin. Neznám ho, nevím jaký má cíl. Víme jen, že jej zajímá Zomba, že má tvou krev, což pro něj musí být něco jako vodič, jinak by ji od tebe nechtěl. Netuším co dokáže, možná už má tvoji panenku Voodoo. Možná tě už ovládá, nebo skrze tebe nás sleduje. Ale kdyby na nás chtěl zaútočit, tak by to už udělal, měl všechny proměnné na své straně. Nechat tě nám o sobě říct, znamená ztrátu momentu překvapení. Zbytečný risk. Budeme čekat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Šeptáš, kousek od jeho ucha. Bojíš se jestli nepřijde něco špatného, ale nepřichází. Sáhneš po masce, ale než jsi to stihla, cítíš, jak tě jedna ruka silněji sevřela a druhá chytila za paži. Stihl to dřív, než ses vůbec dostala k masce. Na rozdíl od ostatních doteků, které ti teď věnuje. Tento je silný, nesmlouvavý a bolí, ale jen chvíli, dost aby dal jasně najevo to co nakonec vysvětlují i jeho slova. „Tohle zakázané je, nezkoušej to, jestli nechceš přijít o ruku…“ Není v tom zloba, spíš varování. Povolil stisk, ale nepouští tvou ruku. Druhá ruka zmizela a on se zvedá. „Chceš pomazlit? Dobře, půjdeš se mnou a dostane se ti mazlení. Budeš poslušná čubička?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alex skutečně působí, že naše a Zombino bezpečí ho nezajímá zdaleka tolik, jako představa, že by se mi mohl trochu pohrabat v hlavě. V tom se bohužel neshodneme. Lehce nadzvednu obočí a mám chuť se začít smát, když zmíní, že by šaman už mohl mít vyrobenou moji woodoo panenku. Jenže pak mi dojde, že to myslí zcela vážně. Zamračím se. "Alexi, zase to nedramatizuj." Odbydu to mávnutím ruky ale ta představa se mi ani trochu nelíbí. Mohl by mě snad skutečně někdo tímhle způsobem ovládat? O existenci magie nepochybuji, vždyť po ulicích chodí upíři a vlkodlaci. Ale tohle mi přijde jako zcela nový level absurdity. Raději nad tím moc nepřemýšlím, protože by se mi taky mohla zavařit hlava. "Fajn, pokud si myslíš, že teď skutečně nic nevyřešíme, tak já si dám sprchu a půjdu si lehnout." Setřesu jeho ruce ze svých kolenou a vstanu. "Tedy pokud jsi už v koupelně skončila." Podívám se na Zombu. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Trhnu s sebou, když mi pevně stiskne ruku. Není to nic bolestivého ale zcela jasně mi dal najevo, že tohle se skutečně nesmí. Tušila jsem to, ale touha byla silnější. je dobře, že mě zastavil. Trochu neochotně se ho pustím, když se začne zvedat. Já zůstanu na zemi a zvedám k němu tvář. Na jeho otázku bez zaváhání přikyvuji. To znamená, že půjdeš po čtyřech a budeš se chovat jako čubka, jasný? Tak to neposer! Ruby umí dodat sebevědomí, ale tohle mi překvapivě taky došlo. Udělala bych ale cokoliv, jen aby mě zase obejmul. Jak málo člověku stačí ke štěstí. Dřív bych nad takovým člověkem ohrnula nos, štítila bych se ho. Teď za ním polezu po kolenou třeba i po střepech, když bude chtít. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Křivdíš mu nebo ne? To vzrušení, snad i extázi, kdyby ti mohl otevřít lebku, je jasné a netřeba pochybovat. Ale je mu jedno vaše bezpečí? Vždyť to byl on kdo křikl na Zombu a přivolal ji sem v „plné kalhotkové“. Stejně jako se nejspíš zcela vážně zajímal o tvé zdraví a bezpečí. Možná je opravdu prostě šílený, když uvěří na magii upířího slibu a je schopen klidně večeřet. Proč by pak nevěřil vlastnímu úsudku, když je přesvědčen, že nyní nic víc dělat nemůže. Zvedáš obočí a koutky ti cukají ke smíchu, jenže to tak snadno nejde. Nestačí tvá vlastní slova, ani Alexův dotčený či spíše překvapený výraz, přidává se i ta, která tu vlastně není. O Voodoo mluvil i ten slepej děda. Co když ji fakt má? Co když si s tebou teď hraje on? „Nic nedramatizuji, Jacquelin… nemám dostatek informací, neznám rozsah jeho schopností. Ale dokázal ti zprostředkovat obraz dárce. Buď jej vytáhl z tvé mysli, nebo z tvé krve. V každém případě je zřejmé, že nějaké schopnosti má. Voodoo má jistě reálné základy, bohužel jsem neměl možnost si ověřit pravdivost jednotlivých tezí.“ Zdá se, že tam kde ty raději uhýbáš, Alex se do vaření vlastního mozku pouští zcela dobrovolně a vlastně tím odhaluje to, že mu to zcela jistě není jedno. „No pokud s nima umí to co ta babizna ve hvězném prachu, tak je to fakt hustý… jo jsem hotová.“ Zomba, která se zatím více méně držela hesla: „Nemluv, když mluví dospělí.“ To už zjevně nevydržela, zvláště, když si se obrátila přímo na ni. Rozhodně není z náhlého zájmu o její osobu „připosraná“ nakonec, je schopná vystartovat po upírovi doslova na fackovací vzdálenost, tak musí mít pro strach uděláno. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Raději už se k tématu woodoo nevyjadřuji. Vlastně o tom sama nic nevím. Moje jediné informace pravděpodobně pocházejí z nějakého nablblého filmu, nebo knihy. Raději se v tom dál nešťourat. Věnuji Zombě slabý úsměv, zvednu se a bez ohlížení zamířím do koupelny. Pro jistotu za sebou zamknu dveře. Znám Alexe a v tuhle chvíli potřebuji být skutečně sama. Pustím si horkou vodu a posadím se na vykachličkovanou zem. Nechám si vodu dopadat na hlavu a pokouším se si všechny informace srovnat v hlavě. Tohle byl dlouhý den, ale mám pocit, že většina mých dní je taková. Alespoň dnes se ale dostanu do postele v nějakou rozumnou hodinu. Nakonec si jen umyju vlasy a zuby a se stále mokrou hlavou vyrazím do postele. Zabalená do ručníku, protože vzít si do koupelny pyžamo je aktuálně nad mé mentální schopnosti. Dokonce i chuť na sex mě nyní přešla. Neptám se, jestli můžu, prostě se s těmi dvěma rozloučím a rovnou zamířím do modrobílého pokoje. Padnu do postele a skoro okamžitě usnu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jak moc asi bude Nicol nasraná až se vrátíš a vrátíš se vůbec? Mark si nijak nekontroluje, jestli jdeš za ním a jak, nejspíš si je jistý nebo je mu to v tuto chvíli jedno. Po té co za tvou nahotou zavřel mříže, prostě jde. Opět po čtyřech míjíš cely, které už jsou teď mnohem živější. Od zpívání, povídání, řvaní, bušení čímkoliv do čehokoliv až po sténání a různé chrčení. Hold nyní máte volné pole, zahnané do klecí, dřív než padne večerka, pak by si podobné zvuky mohli snadno vykoledovat reakci. Přesto cely nejsou plné, protože právě v tento čas bývají některé odváděné na různé „povyražení“, pokud jsou hosté nebo je pouze pro personál a ne pro chovance. Přesto se ti dostává pozornosti, hlavně kvůli pohybu po čtyřech, který prostě pozornost přitahuje. Páníček se ozval, teprve když jste opustili pavlače cel a kamsi míříte chodbou. „Slíbil jsem ti, že když budeš poslušná, že se večer stavím abys mi předvedla tu svou show a pak můžeš klidně spát… doufám že chápeš, že jestli chceš pomazlit, tak ale nebudeš mít hned tak padla.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zdá se, že zdrojování máte nyní všichni vesměs podobné. Ale pokud bys jako na tebe byla seslána nějaká voodoo kletba, tak pokud tou kletbou není živoucí Samara, tak krom únavy nic necítíš. Koupelnu máš zdá se sama pro sebe. Zamykání tu zjevně nikdo neřeší, proč taky když tu bydlela Zomba s Alexem, přesto ti nikdo do tvého soukromého sezení nevpadl. Když po nějaké době opouštíš kachličkový svět, je ti jasné proč. Obě hlavičky sedí na gauči a televizní obrazovka je stále rozdělená na menší, ale záběry z bezpečnostních kamer už zabírají jen jeden pruh a zbytek se úsporně dělí mezi několik internetových oken a dle všeho nějaký horror. Jak se zdá oba se rozhodli své vědomosti v oblasti Voodoo vylepšit. Přesto se obě hlavičky poslušně otočili a vřele ti popřáli sladké sny. Samozřejmě jsi nemohla doufat v klidnou noc bez snů. Máš je a pořádně divoké, od honiček s upíri, vlkodlaky. Voodoo knězi, kteří si hrají s tvým tělem jako s loutkou. Přes vtělenou Samaru, u které se nedokážeš rozhodnout zda ti v tom všem pomáhá či naopak tě potápí. Konec obou honiček je ale stejný, v obojím jsi dostižena a nemilosrdně stažena z šatů a vystavena chtíči, poprvé vůdce směčky která tě loví s tváří Dmitryho po druhé je to Seth a jeho zuhelnatělí kamarádi. Neprobudila ses ani u jednoho, obojí prošlo tou podivnou snovou horskou dráhou, ke knězi, k stromovým mužům a jejich rvačce s modrou divkou a Samarou, zatímco ty bojuješ s tělem, které řídí někdo jiný. Probudila ses, když chytili modrou dívku a nejspíš se ji chystají roztrhnout ve dví. Probouzíš se na boku, cítíš ruku jdoucí přes tvé tělo, dlaň spočívající na prsu, kterého se prsty drží jako záchraného kruhu, jako poslední jistoty. Cítíš, tělo přitisklé k tvému i penis, který se jak zvíře uložil ke spínku v tvé jeskyňce, kterou jistě před tím vybílil. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tohle skutečně není ten bohatý a výživný spánek, který bych potřebovala. Jeden divoký sen střídá druhý. Děj je ale vždy velice podobný. Já prchám, někdo mě pronásleduje a nakonec to skončí divokým sexem. Nebo spíš znásilněním. Jako kdybych toho sexu neměla přes den dost. Probouzím se zpocená a snad ještě unavenější, než když jsem si šla lehnout. Je to vůbec fyzicky možné? Cítím Alexovu ruku na svém ňadru a jeho tělo, přitisknuté k mému. Ten sex očividně nebyl jen snový, protože mezi stehny cítím vlhkost. Ty parchante. V jeho objetí se otočím, což ale taky znamená, že ze mě musí vyklouznout. Rychle mu to ale vynahradím, když ho opět nechám vniknout dovnitř. Přitulím se k němu a čelem se opřu o jeho hruď. S nadějí na lepší spánek se znovu ponořím do snu. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Následuji Marka po pavlači kolem cel. Hlavu mám skloněnou, ačkoliv jsem s ním sama chtěla jít a v podstatě jsem si to vyprosila, to, že se na mě může každý podívat se mi nelíbí. Zaslechnu nějaké narážky ale ani to není tak hrozné, jak jsem se obávala.Strach z dozorce je zřejmě větší, než chuť se pobavit na můj účet. Uleví se mi, když se dostaneme do chodeb, mimo cely. Poslušně ťapu po čtyřech za svým pánem. Celou dobu mlčel a já už z toho začínala být nervozní, ani jedinkrát se neotočil, jestli ho skutečně následuji. Promluvil teprve nyní. Tohle mi bylo tak nějak jasné. Došlo mi, že když už jsem ho donutila, aby se tu zdržel i po konci své směny, tak to nezůstane jen u mazlení. Otvírám pusu, abych mu to odsouhlasila, ale pak si to rozmyslím. Místo toho dvakrát štěknu. Mohlo by to znamenat cokoliv, ale oba dva to budeme vnímat, jako souhlas. Jsem hodná a poslušná fenka, udělám všechno, co po mě chce. Cokoliv, když mě k sobě zase přitiskne. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Spánek to opravdu není nic moc, ale není se co divit, když vezmeš, jaký byl den. A když se probudíš, tak zcela jasně cítíš i to, že spánek odpovídal tomu, jaké byli sny. Nic tě nebolí, Alex očividně nebyl tak brutální jako tví snový partneři. Chceš se otočit a zjišťuješ, že tvůj společník se tvého ňadra opravdu drží jak o život a nechce se ho vzdát. Z jeskyňky vyklouzne snadno, ale ruku musíš malou chvíli přemlouvat. Překulíš se, a když prsty obejmeš jeho kamaráda, abys ho znovu zavedla od jeho skrýše, zjišťuješ, že tvůj dotek je vpravdě kouzlený. Svíráš jeho urousané tělo a cítíš, jak se probouzí a sílí a do skrýše už vniká opět v plné síle. Neprobudil se jen on, podle ruky, která ti po zádech přejela ke kříži a přitiskla si tě víc ke kamarádovy. Podle nohou, které propletli se s tvými, podle zhoupnutí i podle druhé ruky která přikryla tvé vlasy, je ti jasné, že se probudil i ten velký. Přesto se nezdá, že by ti chtěl zhatit plán na další snění. Jen několik lehkých zhoupnutí, jako když si zvíře ušlapává pelíšek a i přes zjevnou sílu zůstává v klidu. Usínání v náručí je sladké, přesto sny nejsou o moc lepší. Netušíš jak dlouho jsi spala, ale probouzíš se ve stejném objetí. Tentokrát se zdá, že jsi první, kdo je při smyslech. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Neodpovídáš, jen štěkáš a očividně to stačí. Páníček nemá důvod se otáčet, zastavovat. Jen zpomalil a nechává tě jít po svém boku. Jste někde mimo prostory, kde jsi zatím byla. Za dalšími dveřmi se betonová strohost Zdi mění. Na zemi je koberec, na zdi červená barva. Místo železných mříží jsou tu dveře s čísli a celou chodbou se ozývá sténání a je cítit sexem. Než jste došli k jedněm dveřím, vidíš jak se jiné otevřeli a vyšel muž, obtloustlí, nahý jen s jakousi maskou na očích, která je jiná než ta dozorců. Na malou chvíli se zastavil a prohlíží si tě na čtyřech, pak se ale otočil a jde dál. Konečně jste došli k jedněm dveřím, páníček se zastavil a otevřel, nechal tě vejít do místnosti. Kdyby do teď ti nedošlo kde se nacházíš, nyní je vše jasné. Je to Bordel, postel není nic než pěkně zařízená místnost s velkou postelí, která jelikož postrádá peřinu, je zcela jasně určena k něčemu jinému než spaní. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Probouzím se, ale odpočatá si příliš nepřipadám. Ležím v Alexově objetí, tak, jak jsem se sama uvelebila. Dokonce stále cítím, jak mě uvnitř hřeje, i když zdaleka není tak tvrdý. Je to příjemné, chvíli jen bez pohnutí ležím a užívám si naše spojení, nakonec ale zjistím, že mi to nestačí. Jemně zatlačím do Alexova ramena, abych ho převalila na záda. Činím tak velice opatrně, abych ho neprobudila. Já sama zůstanu ležet na boku, jak ve mě vyklouzne ven, obejmu ho prsty, snad pro případ, aby mu nebyla zima. Jemně po něm kloužu a sleduji, jak se ochotně staví do pozoru. Teprve když je opět krásně tvrdý, vyhoupnu se na něj a nechám ho do sebe opět vniknout. Lehnu si na Alexovu hruď a pohybuji jen svými boky. Nikam nespěchám a užívám si, že pro jednou můžu já znásilnit jeho. I když on by to tak asi nenazval. Prostě měl večer chuť a tak se obsloužil. Vlastně od něj bylo velice laskavé, že mě neprobudil. Teď mu tuhle laskavost oplatím. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Dostáváme se do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla. Když spatřím rudou barvu, začnu mít podezření, stačí se ale jen na chvíli zaposlouchat, abych měla jasno. Se zájmem se podívám na obtloustlého muže. Nevypadá jako dozorce. Hrkne ve mě, když si uvědomím, že to je prostě jen nějaký klient. Vybral si holku, zaplatil dost peněz a tady si s ní může užívat. Dost možná si tady budeme brzy užívat i my s naším sponzorem. Ta představa se mi nelíbí. Je něco jiného, když já se plazím Markovi u nohou z vlastní vůle. A něco jiného je, když to budu muset dělat pro nějaké tlusté hovado, co si myslí, že si může všechno dovolit. Oni si ale můžou všechno dovolit. Vsadím se, že kdyby zaplatil dost peněz, tak by mu dovolili tě podříznout a pak šukat zatím co ty bys umírala. Pro jednou mám pocit, že Ruby do svých představ nevkládá tolik fantazie, co jindy. Obě dvě si dokážeme představit i daleko horší věci. Díky Markovi ale nemám moc čas o tom přemýšlet. Očividně jsme u cíle, otevře jedny dveře a vpustí mě dovnitř. Vlastně ani není moc na co koukat. Většinu místnosti zabírá velká postel a já ani nechci myslet na to, co všechno se tady v těch zdech už odehrávalo. Dojdu k posteli a vylezu na ní. Zůstanu způsobně sedět na okraji a upírám na Marka pohled. Alespoň, že mě může šukat jen do prdelky, to mu dost omezuje výběr toho, co mi udělá. Začínám mít pocit, že z mé touhy přitulit se, vzejde nakonec něco zcela jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Neprobouzíš se s pocitem vydatného spánku, ani s pocitem, dokonalého odpočinku. Ale i přes neklidné a živé sny a minimálně v první fázi stejně neklidné spaní, spánek svůj účel splnil. Očividně ti do těla vliv novou energii, minimálně dost na to, abys měla chutě a toužila po něčem víc než jen hřejivém tulení. Prvně se vykroutit z objetí, povolit smyčku, rozevřít kleště, uniknout z pastičky, abys ty sama mohla stát se lovcem a chystat své pastičky. Převalit svou spící oběť na záda, opatrně tiše, chopit se vlhkého nástroje, který tak padne do dlaně a ochotně ji naslouchá. V tomto je Alex nejspíš skutečně pokladem, je to jeho darem ale jistě i prokletím. Stačí pár doteků, pár pohybů prstů a dlaně a cítíš jak se nástroj probudil, jak je plný síly. Jsi však šikovná Lištička, která sleduje okolí, nesoustředí se jen na kořist. Všimla sis i toho, že ta kostička není to jediné co se tu probudilo, i když ten velký své probuzení nedává nijak najevo a hraje mrtvého brouka. Možná chce vědět co všechno má lištička v plánu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jistě stačí pohled a je ti jasné kde jsi. Tohle je bordel a i když nemáš žádné iluze o tom, jak to v nich chodí venku, zvláště v těch, kde kvete obchod s bílým masem, je ti jasné, že tady je to horší. Protože vy jste pro tenhle svět míň než to bílé maso, jste nic, jste za Zdí. A klienti, kteří sem mají přístup určitě nejsou kamioňáci co si prostě potřebují orazit, nebo manžílci od frigidních paniček. Ruby to možná vystihla dost přesně a přesto se i držela zpátky, protože si obě dokážete představit i horší věci. Tedy samozřejmě konec může být stejný. V pokoji kam vás páníček zavedl to alespoň na první pohled nevypadá, že by se tu mělo dít něco tak brutálního, nějak chybí vybavení i památky na takové řádění. Vylezla jsi na postel, tak jak jistě před tebou nejedna jiná, díváš se na svého pána, který se před tebou začal svlékat. „Ty jsi tu ještě nebyla, že mám pravdu… není to tu nic extra, ale pořád je to lepší než ty vaše kotce. Chtěla ses mazlit a snažila ses, takže si myslím, že ti to můžu dovolit.“ Svlékl se, co však zůstalo je právě ta proklatá maska i když znovu stáhla a nezakrývá mu ústa. Zároveň je ti zcela jasné, že to není žádná plastová škraboška z obchodu s fórky, ale nejspíš docela sofistikovaná věcička. Víc už tvůj páníček nejspíš nehodlá sundat a jde k tobě, zastavuje se před postelí. Podle té poloviny tváře co vidíš, se zdá být v klidu a možná i spokojený. Možná ti prostě dává volné pole, když jde o plnění tvého přání. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alex se nehýbe ale já zcela jasně cítím změnu. Je vzhůru i když se snaží, abych si toho nevšimla. Pobaveně se nad touhle jeho hrou pousměju. No dobře, chceš hrát mrtvého brouka? Pro mě za mě. Já se obsloužím sama. Uvidíme, jak dlouho mu tenhle postoj vydrží. Napřímím se v sedle a mírně se zakloním. Dlaněmi se opřu o jeho stehna za svými zády a takhle v záklonu po něm začnu klouzat. Jsem vlhká a můžu jen hádat, jestli je to moje vlastní zásluha, nebo pozůstatek Alexovi snahy. Svému účelu to každopádně poslouží dobře a já se na něj plynule nabodávám. Přivřu oči a z pootevřených rtů mi unikne tichý sten. Málo co je tak příjemné, jako ranní sex. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Sleduji, jak se Mark svléká. Jediné, co mu zůstane je maska. Očividně to s nimi je mnohem vážnější, než jsem si myslela. Dostal by padáka, kdyby mi ukázal tvář? Nebo by ho rovnou zastřelili? Nebo by zastřelili mě? Raději nad tím neuvažovat. Na jeho otázku jen mírně potřesu hlavou. Chce se mi říct, že doufám, že se sem taky už nikdy nepodívám ale to by byla lež hned na několika frontách. Navíc to není Mark, z koho mám aktuálně strach. Ne, Mark mi neublíží. Skoro bych si tipla, že má radost z toho, jaký zájem o něj jevím. Usměju se a očima bezostyšně kloužu po jeho těle. Ani Ruby zatím neměla možnost si ho takhle prohlédnout. To, co vidím, se mi překvapivě líbí. Sklouznu z postele a dojdu k němu. Opět mě přepadne chuť ho políbit, ale znovu jí odolám. Místo toho však začnu dlaněmi klouzat po jeho těle.Přitulím se k jeho boku, jednou rukou ho honím a tou druhou se uhnízdím na jeho zadku. Jazykem přejedu přes bradavku a nahoru ke klíční kosti. Vzhlédnu k němu a odvážím se políbit ho na krku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Samozřejmě tomu chybí to bijící srdce, to vzrušení, ta opatrnost, abys neprobudila, když víš, že už probuzený je. Přesto je hra na mrtvého brouka v něčem zajímavá a on ji zatím zvládá dobře. Když víš, že nespí, můžeš se do toho opřít, stejně jako nemusíš vůbec pochybovat co je čí zásluhou. Je víc než jasné, že on se během tvého spánku obsloužil a to nejspíš více než jednou, podle snů alespoň dvakrát a o tom, že by si dělal hlavu s tím kam, už po těch několika dnech nepochybuješ. Drží se, stále hraje mrtvého brouka, i když zcela jistě souhlasí s tezí o příjemnosti ranního dovádění. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Přemýšlím, jak moc je tohle všechno v pořádku. Překvapivě mi to, že si se mnou Alex ve spánku hraje, zas až tolik nevadí. Sice je tedy částečně viníkem mých divokých snů, ale to jsem mu ochotná odpustit. Když se na mě vrhnul tehdy v koupelně, bylo to mnohem horší. s tímhle asi dokážu žít. Musím se ovládat, abych nesténala příliš hlasitě. Pořád jsem se ještě úplně nesžila s myšlenkou, že Zomba spí dole na gauči a slyší vše, co se tady děje. Pořád si ještě zachovávám špetku studu. To je překvapivé a velice příjemné. Ještě jsem se nezvrhla úplně. Moje dlaně opustí Alexova stehna, naopak se zapřu o jeho hruď. Nakloním se k němu a moje vlasy ho šimrají na tváři. Skloním se pro polibek a jazykem vniknu mezi jeho rty. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Možná by si to odskákal i on. Nějak pochybuješ, že by se vedení páralo s dozorci. Zařízení jako toto jistě potřebuje disciplínu, zvláště pak, když se nelze spolehnout na morálku. O to jistější je, že pro vás by to bylo ještě fatálnější. I nadále nepotřebuješ slov, stačí gesta. Nakonec k fence to přece jen sedí více, i když podle toho jak s tebou Mark nyní mluví, by ti ženský projev prominul. Navíc ti tohle místo připomnělo to, že tebe už si někdo koupil a možná nakonec budeš mluvit o štěstí, pokud skončíš někde tady. Vždyť není těžké si domyslet, že tak jak existují takový pupkatí páprdové, co si chce užít mladého masa. Existují i srábci, kteří si na někom potřebují vybít svou vlastní zbabělost, kteří potřebují někoho seřezat do krve, mučit, nebo rovnou vidět umírat. Vlastně se ti ještě nenaskytla možnost vidět dozorce nahého, tedy samozřejmě klacků jsi tu viděla dost, ale takhle celek. Hned si můžeš doplnit svou představu o svém pánovi. Věkově bude nejspíš někde mezi třicítkou až čtyřicítkou, starší určitě ne, mladší se strašně těžko určuje. Postavu rozhodně má, nakonec kromě pravidelného pánevního tělocviku, kterého si jistě dopřává, ta kondička k takové práci prostě patří. Ze všech jeho slov a gest je jasné, že iniciativu ti nyní přenechal. Nakonec tulení může být leccos a on ti přece chtěl vyjít vstříc. Přesto první po čem saháš je právě jeho hadice, která ti zprvu přišla tak odporná. Hraješ si s ní a nemůžeš říct, že by reagovala k tvé naprosté spokojenosti. Zesílila, ale právě tak do podoby oné hadice a nikoliv pevného kůlu. Zdá se, že se rozhodl nehrát si na solný sloup, takže když se tvá ruka spustila do jeho klína, ta jeho udělal to samé směrem k tvému. Když ses pustila do honění, jeho prsty začali projíždět tvojí skulinkou mezi pysky, kterých už není tolik, kolik jich bylo ještě ráno. Když se tvá ruka uhnízdila na jeho zadku, ta jeho zachytila tvou prdelku. Jen polibky neopakuje, ostatně šlo by jen stěží, abyste si vzájemně líbali bradavky. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Opravdu jsem se původně chtěla jen přitulit, nechat se obejmout a na chvíli sevřít v náručí. Rozhodně jsem nepočítala s tím, že to dojde tak daleko. Teď na mě zase leží tíha a nepříjemný pocit z toho, že se ode mne očekává nějaký výkon. Začínám mít pocit, že vzrušit Marka je skutečně obtížné. Ani napoprvé se mi to nepodařilo jen tak, a vlastně ani Ruby v tomhle ohledu nebyla příliš úspěšná. Tak v čem je ten trik. Tiše vzdychnu, když zrcadlí můj pohyb a začne mě laskat na kundičce. Jsme tady kvůli mě, měla bych si to přeci užít. Říká se, že muži sobci už vyhynuli. Je to snad mé vlastní vzrušení, co ho dokáže nastartovat? Je mi jasné, že on tady musí být dost přehlcený. Sex tady může mít prakticky kdykoliv a s kteroukoliv ženou. Možná to ani není jeho vina, že se mu hned nepostaví. Možná bych měla zkusit něco jiného. Jasně, můžeš mu ho zkusit pokouřit, jestli máš žízeň. Tak zrovna tohle jsem na mysli neměla. Políbím ho na klíční kost a poté ho chytím za ruku a vedu ho k posteli. Jemným nátlakem ho nechám sednout si na okraj postele a obkročmo si mu sednu na klín. Začnu se o něj třít svojí kundičkou, jen lehce, na okraj ho nechávám vniknout dovnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Snažíš se ovládat, abys nebyla příliš hlasitá. O to víc posloucháš všechny zvuky, které při svém hraní vydáváš. Na mysli máš Modřenku, která tu někde je, vlastní studu. I když je to vlastně už marné, nejen že jsi viděla nahou ji a ona tebe, nejen že tě viděla kouřit, ale dokonce kouřila s tebou a cítila jsi i její jazyk, když slízávala výsledek. Vlastně by tě už ani nepřekvapilo, kdybys tu neležela jen s Alexem, ale s oběma. Přesto stále cítíš určité „pocity“ při představě, že by tě mohla slyšet. Přesto ale pokračuješ a Alex pokračuje ve hře na spící pannu, i když to v tobě zcela jistě nespí. A tak měníš pozici. Skláníš se. Šimráš ho vlasy a nakonec se natáhneš i pro polibek. Tvůj jazyk přejede, přes jeho rty, zatímco se tvůj klín houpe na vrcholu jeho vzrušení. Zajíždíš jazykem do jamky mezi nimi, když sjíždíš po hasičské tyči. Jedno se tomu parchantovi musí nechat, mrtvého umí hrát celkem dobře a jistě v tom má svůj podíl i to, že si před tím hrál s tebou a zbavil se části své energie. Jeho rty, jeho ůsta se ti ochotně otevírají, stejně jako jeho péro ochotně stojí, ale jinak stále předstírá nevinný spánek. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Je skutečně překvapivé vidět u Alexe takové sebeovládání. Za jiných okolností by se na mě bez váhání vrhnul. Zřejmě se ale vyčerpal, když já jsem spala. ne že bych si snad myslela, že nemá chuť, jen není v tuhle chvíli tak natlakovaný jako jindy. Přesto je moje snažení odměněno. Je krásně tvrdý a to mi pro tuhle chvíli asi stačí. Stehny pevněji stisknu jeho boky a trochu zrychlím pohyb. Spokojeně předu a můj klín pěkně pomlaskává, jak se na něj narážím. Venku ještě není úplně světlo. Možná, že když si pospíším, tak si potom ještě urvu hodinku spánku. Znovu se vpiju do Alexových rtů, trochu doufám v nějakou reakci. Nemusí se hned chopit vedení, ale alespoň náznak toho, že je spokojený, by se mi líbil. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je tak vyčerpaný, chce vidět, co provedeš, provokuje nebo ti snad chce dát naprosto svobodnou ruku. Těžko říct, ale i kdyby byl unavený, určitě není vyčerpaný a zcela jistě funguje, to cítíš moc dobře a příjemně, když si předeš. Myšlenka, že by sis pak stihla ještě odpočinout tu samozřejmě je, stejně jako ta pesimisticko-realistická, která ví, jak tyhle představy končí u rychlé sprchy kávou a rychle do práce. Znovu se spouštíš k jeho rtům, pozvedáš se, až cítíš, jak objímáš jen jeho žalud. Vpila jsi se do jeho rtů a cítíš, jak se jeho penis prohnal mezi tvými až jeho klín narazil do tvé kůstky. Cítíš jeho ruce, které se z pozice panny změnili v chapadla, která ovinula tvé tělo. Možná měl v úmyslu tě otočit pod sebe, vše by tomu nasvědčovalo, až a ten poslední krok, ke kterému prostě nedošlo. Možná jen zlobí, možná si to prostě rozmyslel nebo je jen zvědavý co si počneš nyní. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Myšlenky mi od ranní kávy přeskočí k práci a zakouřené kanceláři. No dobře, spánku se mi už dnes asi nedostane. Nálada trochu poklesne při myšlence na rozhovor s velitelem. O to víc se ale snažím, užít si Alexe. Jeho paže se kolem mě ovinou a já spokojeně zapředu. Tak vidíš, že to jde. "Probudila jsem tě?" Zeptám se škádlivě a přestanu přirážet. Jen lehce pohybuji pánví a užívám si ten pocit, že je celý ve mě. Prsty zajedu Alexovi do vlasů a něžně ho políbím na zavřená víčka. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Měla Zomba pravdu? Čeká tě po ranním sexu s Alexem další pracovní sex s Davidem, nebo to bude jen „pomrd“. Těžko říct, do telefonu zněl až překvapivě klidně, ale znáš ho dost málo. Vlastně jsi ho dost málo i viděla na to, že pod ním sloužíš už týden. Co naplat, teď to stejně už nezachráníš. „Trošičku…“ Zasmála se pastička-chobotnička, která tě ještě chvíli svírá, než jedno chapadlo vklouzlo do vlasů a druhé se spustilo trošku níž z lopatky na stranu. Neotvírá oči, což je nejspíš dobře, jinak by skončil s olíznutým okem. Zato s druhým tvým nápadem si poradil naprosto snadno. Pranic mu nevadí, že se jen houpeš. Má tě přitaženou k tělu a sám vnikl do tebe a tak má spoustu prostoru k tomu, aby dopřál ptáčkovi volnost pohybu a také mu ji dopřává. Zprvu zvolna, ale rychle přidává. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ač nechci, začínám myslet na to, jaký je asi kapitán v posteli. Tohle je naprosto nežádoucí! Pravda, asi bych nechtěla udržovat vztah s někým, kdo zneužívá svého postavení aby získal určité výhody. Nemyslím si ale, že by velitel byl zrovna tenhle typ člověka. Myslím, že to nemá zapotřebí. Ale sama dobře vím, že se poslední dobou v lidech dost často mýlím. Raději tedy nesoudit. Tiše se zasměju, v Alexově objetí se cítím opravdu dobře. Tam, kde já skončím, on začne. Cítím, jak do mě vniká a celou mě protahuje. Nenechám se pobízet a znovu mu začnu svými boky vycházet vstříc. "To jsem nechtěla." To je zcela očividná lež, ale nemyslím, že by mu to vadilo. "Jen jsem ti chtěla oplatit tvoji noční péči." V hlase mi zazní osten výtky. Přeci jen by se to dalo považovat za znásilnění. Ale to Alexovi nikdy těžkou hlavu nedělalo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ať jsi počítala s čímkoliv, nemůžeš říct, že by tě k čemukoliv nutil. Tedy alespoň v tuto chvíli. Vždyť jsou to tvé ruce, které určují, chápou a jeho jen kopírují. Jak těžké je vzrušit se, když máš možnost sáhnout po čemkoliv po čem tvůj chtíč zatouží, ať je to sebezvrhlejší? Jak dlouho vydrží zápal, než dojde prostě k přesycení, k vyhoření? Mark nevypadá, že by byl od přirození sadista jako Luc. Poprvé máš možnost otestovat doktorovu práci. Zjišťuješ, že rozhodně nepřeháněl, když říkal, že jizvy budou minimální a zítra už bude vše v pořádku. Necítíš žádné obtíže už nyní. Pravda nic se ti také nesnaží roztáhnout tvou kundičku do šíře. Druhé zjištění je minimálně stejně zajímavé a to, že po oné operaci opravdu nic nechrání tvůj poklad před drážděním, ať už prsty, nebo po krátké chvíli a trochy logistiky, žaludem. Opravdu se nijak nebránil tvému nátlaku, nechal se navigovat, usadit, osedlat. Na malou chvíli zpozorněl, když ucítil tvou puklinku na své hadici, nejspíš se tu opravdu neodpouští ani dozorcům. Zároveň jsi však ucítila, že při onom zpozornění hadice lehce ztvrdla. Když však zjistil kam míříš, nebo spíše nemíříš, položil se tělem na postel a jeho ruce objali tvé boky, ale nezdá se, že by hodlal určovat jejich pohyb. Při kterém zjišťuješ, že tvůj sponzor, či budoucí majitel možná má pro své počínání i důvody jiné než jen „estetické“. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kdopak tu zneužívá svého postavení a získává nějaké výhody? Alex si zcela jistě svého „postavení“ užívá, jak může a jsi to nakonec ty, kdo nyní myslí na kapitána v posteli. A o tom, že tvé postavení bude v tomto smyslu nejspíš jiné než třeba Renovo či Willovo je celkem jisté. „Mám přestat?“ Tak jak tvé tvrzení je do kundičky bijící lež, jeho otázka je také jen řečnické pokoušení, jelikož nepřestal ani na chvíli. „Tak to abych pečoval častěji…“ Slyšel jej, či nikoliv a nakolik může být něco ostrého ve slovech, když tvé sladké stěny a vláčné pysky, objímají jeho penis a kloužou po něm, stejně jako on jimi. Slyšel jej, pochopil, je mu to jedno nebo jde o něco mimo jeho chápání? Určitě ho to nezastavilo ani nijak nezbavilo veselého a pohodového tónu ve kterém mluví v blízkosti tvých rtů. Zatímco prsty vnikají mezi vlasy, probírají se jimi a jiné hladí obrys tvého ňadra přitisknutého k jeho hrudi. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro (a já si říkala, proč mi na ní neodepisuješ :D) Zítra musím doktorovi jeho práci pochválit. Opravdu se to zdá, nejen jako estetické, ale i velice praktické. Jakýkoliv dotek je mnohem znatelnější. Potěší mě, když cítím, že jsem ho dokázala vzrušit. Jestli pak by skutečně dokázal odolat, kdybych v sobě neměla stimulátor. Na to se odpověď asi nedozvím. Rozhodně ale dál pokračuji v dráždění. Na mysl se mi ale derou nepříjemné myšlenky a obavy. Těžko říct, jestli bych byla klidnější, kdybych věděla, co mě čeká. Zastavím se v pohybu s shlížím na Marka. Prsty hladím jeho svalnatou hruď. "Vy...vy víte, kdo si mě koupil?" Hlas mám trochu roztřesený. Vlastně ani nevím, proč se ho ptám. Jemu je to pravděpodobně jedno a možná, že by mi to neřekl, ani kdyby to věděl. Já ani nevím, jestli je tohle tady zcela běžné, nebo jestli to, co mi doktor udělal je nějaký...nadstandard. Jestli to znamená, že můj klient je ještě nějaký vyšší třída. To by možná celou situaci ještě zhoršilo. Každopádně mě chuť na sex, při takových myšlenkách, zcela přešla. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pokračuješ v pohybu, jako bys na něm chtěla ujet v sedle před myšlenkami. Ale nepodařilo se ti to, dohnali tě a přiměli zastavit. Kdyby šlo o koně, možná bys vypadla ze sedla, takto jen cítíš horkou hadici a její špičku dráždící tvůj klitoris. Můžeš mu hledět do tváře, přesto vidíš jen ústa, která se při tvé otázce poněkud stáhla. Těžko říct, zda kvůli tomu co říkáš, nebo tomu s čím jsi přestala. A i kdyby šlo o tvá slova, jen stěž můžeš určit, co s ním pohnulo. Zda tvá drzost se ptát, zájem o tebe, majetnický pud, či snad to, že teď myslíš na něco jiného… a nebo něco docela jiného. Bez očí, bez výrazu, můžeš opravdu jen hádat. Jeho ústa však zůstávají zavřená a jen zamítavý pohyb hlavou dává najevo Ne či prostě nesouhlas. Zatímco hledíš do jeho tváře a snažíš se v ní vyčíst to, co neřekl, ruce na tvých bocích, dosud jen ležící, nabrali na síle a pohnuli se. Přitáhli si tě víš, žalud se odpoutal od tvého pokladu a spolu s hadicí, která v tom nestřeženém okamžiku nabrala na síle, klouže rýhou tvého přirození. Zcela poslušný přirozenosti, končí žalud svou pouť přímo u bran tvého klína. Ruce lehce, pomalu změnili směr a ty cítíš jak žalud vniká do nechráněných bran. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Opovaž se!" Slova ze mě vyjdou dřív, než se nad nimi vůbec stačím zamyslet. To mi vykouzlí úsměv na tváři. Můžu si nalhávat, co chci, ale vážně ho mám ráda. Znovu se začnu činit svými boky. S Alexovým zapojením se rychle přibližuji vrcholu. Normálně bych to třeba ještě chvíli oddalovala a protahovala. Jenže dneska se tady nemůžu válet bůh ví do kolika. Kapitán se mnou skutečně možná bude jednat jinak, než s Willem nebo Renem, ale to ode mně taky vyžaduje určité přípravy. Pochybuji, že by měl chuť, být na mě shovívavý, kdybych mu tam napochodovala jako jezinka. Napřímím se, i když se musím trochu vzepřít Alexovým pažím, které mě k němu tisknou. Divoce ho začnu šukat a tlumeně u toho sténám. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Nqa mou otázku nechce, nebo nemůže odpovědět. A nebo to prostě jen neví. Když potřese odmítavě hlavou, už se neptám. K čemu by mi bylo páčit z něj rozumy, když to jediné, čeho bych docílila, by mohla být jeho zloba. Do téhle chvíle mě nechal ho řídit. Teď se ale jeho dlaně uhnízdily na mých bocích. Jeho úd klouže roklinkou a mě je hned jasné, kam míří. Trochu se zachvěju, protože nevím, co přesně má v plánu. Tohle přece nemůže. Fyzicky to není možné. Já ale nevím, jestli mě jen neprovokuje. Navíc mě opět přepadne strach. Jsou chvíle, kdy mám pocit, že si můžu dovolit něco víc, tahle to ale není. Naopak se obávám, že kdybych se mu pokoušela v něčem bránit, bolelo by mě to. "Pane..." Větu nedokončím, ale zcela jasně v ní zaznívají obavy. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Slova vyklouznou dřív než se můžeš rozmyslet, zda je zastavit či ne. Nic jiné nevyklouzlo, i když to klouže tak snadno jak po másle. Jediná nevýhoda ranního sexu je, že na něj většinou není příliš času, je před tebou celý den a musíš se připravit. Otázka zda to kapitán ocení je věc jiná, vlastně i to jaké přípravy jsou třeba. V každém případě je to věc, která tě popohání ke spěchu a Alex je nejspíš ten poslední, který by ti v tom nyní chtěl překážet. Činí se právě naopak a prudce ti vychází vstříc, aniž by při tom jen napichoval. Při každém přírazu cítíš zhoupnutí v sobě i sklouznutí mezi vašimi klíny. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Popoháněná Alexovým vzrušením se ještě několikrát přirazím a tělem mi projede slastná křeč. Nehty mu zatnu do ramenou a vychutnávám si těch několik krátkých okamžiků euforie. Můj klín se při tom, jako železná pěst, sevře kolem Alexova údu a uvězní ho v sobě. Vnímám každý jeho centimetr a užívám si ho. Nepřestávám se ale pohybovat, vím, že Alex by mi neodpustil, kdybych se udělala a on nikoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zcela jasně cítíš kam míří a že to oč jsi před chvíli stála se stalo skutečností a on je zcela připravený. Stejně tak jasně cítíš i přístroj ve svém nitru, jeho „packy“ které jej drží zahnízděný uvnitř tvé svatyňky. Cítíš ho stejně jasně jako žalud, který vnikl do ústí branky. Z úst ti vyletí jen jediné slovo a z jeho polovičaté tváře jen stěží dokážeš něco přečíst, snad jen že se ti nevysmívá ani není naštvaný. „Hodláš to snad napráskat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Rychle kroutím hlavou. "Ne, to bych neudělala. Ale...je tam...ta věc." Tvářím se dost nešťastně. Sleduji, jak vniká dovnitř a začínám mít strach, že to bude bolet. Nebo, že by mi snad dokonce mohl ublížit. Je možné, aby mě roztrhnul? Sváří se ve mě dva pocity, ačkoliv v obojím jde o strach, pokaždé je zapříčinění něčím jiným. Ten první je strach z bolesti a ublížení, ten druhý, je strach z Marka. Bojím se toho, co by se stalo, kdybych odmítla spolupracovat. Já i Ruby jsme zjistili, že je výhodné ho poslouchat, ale ani jedna z nás nemá představu, jestli se při odmítnutí nepromění v podobného psychopata, jako je Luc. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Teď jsi něco zachytila i z toho mála co z něj vidíš. Usmál se a řekla bys, že to není zlý úsměv. Cítíš že žalud je uvnitř tvé branky a jeho ruce povolili a znovu jen leží na tvých bocích. „Já to taky neřeknu a tady kamery nejsou, takže můžeš šukat… a neboj vím, že jsi plná.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Kousnu se do rtu. Jeho úsměv mě sice ubezpečil, že nyní je v dobré rozpoložení. Stále to ale neřeší můj problém s obavou z bolesti. Nadechuji se, abych argumentovala tím, že to podle mě nepůjde, ale nakonec vzduch z plic zase vypustím. Třeba na to přijde sám, že se tam nevejde. Velmi pomalu a opatrně ho nechám klouzat hlouběji do své, už tak dost plné jeskyňky. Stále čekám, kdy narazí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Mohla bys říct ne? Máš tetování, zcela zřejmě platí i pro něj, však se kvůli tomu z kraje tak rozčiloval do komunikátoru. Možná by ti tohle ne prošlo bez následků, ale tak jako vše ostatní, to nezjistíš pokud to nezkusíš. Cítíš přece jen tah tam kde po tvých pyscích zbyly jen jizvičky, ale nic se netrhá nebolí. Klečíš přes něj, na špičce jeho hadice, na jeho žaludu, s jeho rukama na bocích, které už zase jen spočívají. Sama se pohneš, klesáš, cítíš jak vniká hlouběji. Narazil jen o malou chvíli později, jako bys byla znovu panna, jenže toto naražení je jiné. Viděla jsi to co do tebe dopros strčil, nebo spíš to viděla Ruby. Spodní část přístroje je oblá, což samo o sobě brání tomu, aby sis ho sama lehce vytáhla, nemluvě o nožkách, kterými se ti zapírá o stěny a vytváří pocit naplněné pochvy. Kdybys byla panna, teď by šlo o to zda prorazí či nikoliv, nyní jde o to, zda přitlačíš a zda si najde cestu tvým tělem, kolem neživého kamaráda. Je ti jasné, že to cítí i on. Do tvého těla se vejdou, to už jste si odzkoušeli, když život a neživot dělila tenká stěna. Nyní jsou přímo u sebe a přesto vstup do tvého těla obývá jen jeden a druhý na něj čeká uvnitř. Cítíš jeho ruce a přesto ti nic neříkají. Nenapovídají, zda to takto stačí, či chce abys přitlačila a zkusila pokračovat hlouběji. Jediné co je jasné, že pokud budeš nějak poškozená ty, nebo přístroj doktor to zjistí. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Nechám ho jít tak hluboko, jak to jen jde. Dokud nenarazí na přístroj, který do mě doktor umístil. Tam se zastaví, vyčkává. Asi vyčkáváme oba, ale jsem to já, kdo to musí rozseknout. Váhám jen okamžik, poté rychle zavrtím hlavou a zvednu se z něj. Riskuji tím jeho zlobu, ale myslím, že pokud by pokračoval, doktor by to zjistil. A byl to přeci on, kdo mi tetování dal. Nechám ho ze seve vyklouznout, ale abych mu to vynahradila a alespoň částečně se vyhnula jeho zlobě, nasměruji ho někam jinam. Kousnu se do rtu, když zatlačí na můj análak, ale stačí, aby dovnitř vniknul žalud a už to jde mnohem snáz. Pomalu se na něj posadím. Dívám se na něj a hledám jakékoliv potvrzení, že tohle mu vyhovuje. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dosáhla jsi svého, určitě to poznal, je na to dost zkušený a kdyby nic jiného ocelové sevření a nehty, mu to jistě prozradili. Vnímáš i to, že přestal dorážet a zcela jistě ne proto, že už by byl hotov nebo ztratil zájem. Vypadá to, že kdyby ses zastavila ty, nebránil by ti, asi by tě nechal zvednout se, sklouznout z něj. Ale ty nepřestáváš, pokračuješ i přes chvění, které se v tobě rozléhá a vybírá si svou daň a je zřejmé, že to působí i na něj. Už ne tak silně jako před tím, jako by s ohledy, znovu vychází ti vstříc, jeho ruce vklouzli mezi vaše těla a dotkly se tvých ňader. Jen malou chvíli, nejvíc minutku slastné hry a znovu můžeš cítit, jeho vyvrcholení a ověřit si, že si s ním opravdu nedělá hlavu. Pokolikáté už asi za ten krátký týden. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Cítíš jak se opřel o spodní stranu přístroje, na okamžik váháš zda máš pokračovat či nikoliv. Všiml si pohybu tvé hlavy? Zcela jistě, neuniklo ti, cítíš to, že tě celou dobu pozorně sleduje, když sedíš na pomyslné hranici. Chceš se zvednout nechat žalud vyklouznout a už máš v hlavě plán jak zachránit svou kůži před jeho zlobou, chystáš se, že jej rychle nasměruješ tam kde se jej neobáváš přijmout. Místo toho ale cítíš znovu jeho ruce, které říkají ne. Zabránili ti v tom posledním okamžiku, v posledním kousíčku, aby dostala žalud zcela ven. „Klid… prostě šukej jako panna, nemusíš dosedat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alex je pro mě obrovskou záhadou. Když si myslím, že by se mohl nechat odbýt, tak na mě doráží, a když mám pocit, že by měl dorážet, tak je ochoten, nechat mě jít. Nerozumím mu a mate mě to. Stačí ale jen několik málo přírazů a cítím, že i on dosáhnul vrcholu. Teprve nyní se zastavím, sklouznu na jeho tělo a na chvilku si ještě dopřeju odpočinek. Jeho paže mě hřejí na nahém těle a já si užívám jeho přítomnost. "Budu muset jít." Brouknu tiše, aniž bych otevřela oči. Nechce se mi se zvedat a celou bytostí to dávám najevo. Povinnost je ale povinnost a já se nakonec napřímím a sklouznu z něj. Cítím, jak mi po stehně stéká jeho semeno. To by asi chtělo ještě sprchu. Políbím Alexe a vydám se do koupelny. Rychlá příprava a můžu vyrazit. Kafe si dám až na stanici. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Dívám se na něj. Je zcela jasně vidět, že váhám. Ale mám já vůbec na výběr? Nakonec sklopím oči a přikývnu. Pomalu po něm začnu klouzat, ta, jak mi to přístroj dovolí. Vniká tak do mě sotva chabou polovinou své délky. Trochu neuspokojivé, co? Vyřkla to, co si obě myslíme. Pokud to ale Markovi stačí, kdo jsem já, abych se s ním hádala. "Takhle se vám to líbí?" V hlase mi zní nejistota. Mě se to totiž nelíbí ani trochu. Je to nepohodlné a navíc mám stále strach, že se přestane ovládat a přirazí celou délkou. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Co by to bylo za šílenství, kdyby bylo jednoduché. Jednou by tě div neznásilnil, nyní je ochotný nechat tě být, bez toho aby dosáhl cíle i on. Když ale svými pohyby nabídneš pokračování, rád tvou nabídku příjme. Cítíš to v sobě a můžeš si ledat tak domýšlet, jestli jeho ochota přestat souvisí s tím, že už si své udělal před tím a kdo ví kolikrát. Jedno je jisté a to, že je to zdatný sexuální loupežník. Těžko říct, jestli by ti dokázal vzít peněženku, aniž by sis toho všimla, ale pomilovat tě aniž by ses probudila, zvládá s bravůrností sobě vlastní. Ležíš na něm, oddechuješ a tvá slova nezní vůbec přesvědčivě. Těžko přesvědčí tebe, natož jeho. Jeho ruce, které v poslední chvíli unikli z pasti tvého zalehnutí, kloužou při těch slovech po tvém těle a cítíš, jak skončili na odvrácené straně, na jiných lákavých oblinkách tvého těla. Cítíš prsty, které kloužou tam kde se vaše těla stále trochu pojí a provokují, hladí. Jako by chtěl vyhovět tomu co tvá ústa neříkají, jako by chtěli spíše poslouchat tělo. Když se však zvedneš, už ti nebrání, nechávají tě porušit spojení i zvednout se docela a tím co ti kane po stehni, znovu připomenout otázku: „kolikrát?“ Vyjdeš z Modrobílého pokoje, je opravdu ještě celkem brzy, zvlášť v Londýně, který dokáže být na slunce občas skoupí. Dole je vše už tak známé, povědomí. Zomba se žlutou houbou na zadečku sedí na turka na gauči a pojídá křupky s mlékem, zatímco na obrazovce běží jiný animák, tedy až na jednu výseč v rohu, která stále střídá kamery. Jediné co se mění, je mazlík stále položený na stole před ní. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je to opravdu jako když to zkouší panna, je to jako přivonět k něčemu dobrému a nemoci to sníst. K tomu ten strach, že tvá stehna nevydrží hru na vrcholu kopí, nebo že on neodolá a přitáhne tě. Přesto plníš, zkoušíš i když pro jednou ve své hlavě zoufáte sborově. Nakonec to nevydržíš, zvedneš oči a zkusíš se zeptat na to, co se ti honí hlavou. Vidíš ten úsměv i slyšíš zasmání, které tvá otázka vyvolala. Cítíš jak tě ruce, které ti kloužou po stehnech, vklouzli výš a prst v tříslech přejeli přes špičku pičky. „Líbí se mi, že se snažíš. Že jsi poslušná fenečka, ale copak ti zakazuju to zapnout. Klidně si udělej dobře, udělej si pohodlí, lehni si jestli chceš, nemusíš se bát nepřirazím.“ Nebýt to tady, nebýt za Zdí, v bordelu, koupená jako kus masa, trénovaná jako fenka, jeho hlas by zněl jako hlas milého, který chce aby sis udělala dobře, při nějaké zvrhlejší hře. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro No skvělé. Velice mě potěší myšlenka, že zatím co my si s Alexem užívali, ona tady seděla a baštila snídani. Ona má alespoň to spodní prádlo. Já jsem ale nahá jako prst a navíc se semenem na stehnech. Lépe ten den snad začít nemohl. Přesto se ovládnu a v klidu sejdu ze schodů. "Dobré ráno." Brouknu na kamery, ale kdyby se něco dělo, ona není tak v klidu. Propluji kolem ní do koupelny a vydechnu až ve chvíli, kdy se za mnou zavřou dveře. Dám si rychlou sprchu a navzdory tomu, že nechci na velitele dělat TENHLE dojem, tak se nalíčím. Je zvláštní, jak mě černá linka na víčku dokáže udělat o sto procent hezčí. Vlasy si nechám rozpuštěné. Stále nahá dojdu ke skříni, kde mám své věci a vyhrabu džíny, černé tričko a klasicky koženou bundu. Připnu si podpažní pouzdro a vyzbrojím se. "Musím na stanici. A pak se asi sejdu s Willem." Mluvím na Zombu, zatím co kontroluji zásobníky zbraní. A možná se sejdu se Sethem. "Možná se vrátím pozdě, tak si nedělejte starosti." Usměju se na příšerku na gauči a zamířím k výtahu. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Jeho ujištění mě částečně skutečně uklidní. Na rtech se mi podaří vykouzlit chabý úsměv. "Dobře." Špitnu tichounce. Opět to nutkání ho políbit. On je na mě tak hodný. On je hodný na svoji čubku. Ty jsi mu ukradená. Uspokojím se tím, že ho políbím na klíční kost. Pak se odkulím a převalím se na záda. Asi je to hloupé a já jsem kvůli tomu nudná, ale vždycky jsem měla ráda klasiku, misionáře. Pokaždé mi přišlo, že se tak muž dovnitř dostane úplně nejlépe. I když to mi teď nehrozí. Přijde mi zvláštní, že je tak zaujatý tím přístrojem. Líbí se mu, když cítí ten pohyb v mém nitru? Nebo se mu líbí, když jsem vzrušená? Ať tak či tak, zařídím se podle toho, co mi řekl. Počkám, dokud do mě znovu nevnikne. Svými boky mu vycházím vstříc. Tentokrát se mi přístroj podaří spustit mnohem rychleji. Po tváři se mi rozlije spokojený výraz, když moje lůno zaplaví ten příjemný pocit. "Tohle je nádherné." Trochu hloupě se na Marka usmívám, ruce mu obtočím kolem krku a přitáhnu se těsněji k němu. Objetí, to je přeci to, proč tu jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Seděla, baštila, koukala a podle všeho ji vaše dovádění ani trochu nevadilo. Když jsi broukla své dobré ráno a víc než nahá jsi spěchala po schodech dolů do koupelny, jen se otočila a s úsměvem ti zamávala. Nic neříká, což má pravděpodobně co dělat s plnou lžící křupek a mléka, kterou si před tím strčila do úst. O chvíli později se vracíš na scénu o sto procent hezčí, ale pořád stejně nahá. Prohrabáváš své věci, kterých tu po tvém stěhování přibylo, ale jakýsi skřítek v nich asi udělal mnohem větší pořádek. Kontroluješ zbraň a tak jako jindy ti chybí zásobník. Pokud jde o výzbroj, tak je toto očividně její království a má svá pravidla. Oblékáš se a vnímáš se příšerka zvedla a zamířila ke zbrojnici. „Chceš odvést?“ Zeptala se, když se vrací s tvými zásobníky. „Kdyby něco ozvi se, pořád nevíme co čekat od toho Šamana a od upírů nejde nic dobrýho čekat nikdy.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Opravdu tě nedrží, neblokuje tě, když se k němu skloníš. Nebrání ti ani, když z něj sklouzneš a ulehneš vedle něj. Opravdu se zdá, že je na tebe hodný a možná má pravdu Ruby, že je hodný na svou čubku. Ale jsi mu ukradená, když jsi vlastně právě ty jeho fenka? Převalila ses, zaujala jsi celkem výmluvnou pozici. Čekáš až na tebe nalehne, vnikne do tebe, ale není to hned cítíš místo toho jeho ruce, jak stoupají po tvých pokrčených nohách a zase klesají po tvých stehnech. A najednou cítíš jeho jazyk, který ti přejel přes nechráněný poklad. Není to jeden pohyb, začal a intenzivně se věnuje tvému klínu. Teprve po hodné chvíli pomalu stoupá po tvé těle, políbil tvé bradavky a konečně znovu vidíš jeho půl tvář a po chvíli cítíš i špičku žaludu, který vnikl do tvé svatyně, pravda znovu jen na krajíček co mu dovoluje tvá indispozice. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vezmu si zásobníky, pokud mě tady něco irituje, je to právě tahle její mánie. Jde o moje zbraně a myslím, že jsem způsobilejší s nimi zacházet, než ona. Nic ale neřeknu. Na její nabídku jen zavrtím hlavou. "To je v pohodě, chytnu si taxi." Možná, že právě kvůli šamanovi nechci, aby se Zomba poflakovala venku. "Postarej se o Alexe." Usměju se na ní a zamířím pryč. Musím jít kus pěšky, alespoň abych se dostala na hlavní, tam mám větší šanci chytit taxi. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Zalapám po dechu, když mě začne dráždit jazykem. Čekala jsem mnohé, ale tohle rozhodně ne. Zavřu na okamžik oči a tiše zasténám. Jeho rty putují po mém těle a já si užívám každý dotyk. V mém zorném poli se znovu objeví jeho půltvář, začne mě šukat. Teď! Udělej to! Nedělej to! Zhluboka se nadechnu, přitáhnu se ještě těsněji a políbím ho na rty. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Jaksi Taxi Nemohla sis nevšimnout, že i přes všechno, jak tě její mánie irituje, se Zomba o tvou zbraň stará lépe než ty. Nakonec jako policistka bys měla být ráda, že někdo tak svědomitě dodržuje pravidla a nenechává válet nabité zbraně jen tak ve skříni. Zvlášť když se tu pohybují nezletilí a šílenci. Ale samozřejmě, to je to poslední co tě v tuhle chvíli zajímá. Odmítla jsi odvoz, zvala si zásobníky a už si to chceš namířit pryč, když se na tebe to modré stvoření vrhne a obejme tě. Dík tomu, že je přece jen menší než ty, tak její hlavy skončila někde na úrovni tvého ramene. Cítíš, jak tě stiskla. „Jsem ráda, že jsi tady… dávej na sebe pozor.“ Tak rychle jak tě chytila, tak rychle tě zase pustila a trochu se stáhla. Možná se bojí, že by ses mohla zlobit, možná jen chápe, že poměrně spěcháš. Opouštíš byt a je ti jasné, že to dítko se doma rozhodně zdržovat nebude. Zcela určitě vyrazí ven a dost možná se opět bude držet někde v tvé blízkosti a dávat na tebe pozor. Nebo možná má vlastní program, nakonec už před týdnem jsi k její rodině nepatřila a také určitě žila a něco dělala. Znovu se sama pohybuješ po City a tak nějak se samozřejmě vkrádá vzpomínka na poslední cestu a pronásledování. Chtě nechtě se prostě musíš občas kouknout, ale nemáš pocit, že by tě někdo sledoval ani když tě taxi vysadí před Yardem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kde byl souhlas opět je pryč, znovu máte každá jiný názor, ale u kormidla jsi ty a tak cítíš jeho rty, jeho jazyk, který tě před chvílí tak překvapil. Nebrání se polibku naopak proniká do tvých úst snad o to víc i o kolik se musí krotit o kousek níž, jelikož tato poloha tak svádí k tomu dolehnout. Jednou rukou se opírá vedle tvé hlavy a druhou hladí tvé tělo, chytá tvou pokrčenou nohu a zase prsty putuje dál. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zombina reakce zas až tak překvapivá není, už jsem si zvykla na to, že se na mě to modré stvoření čas od času vrhne. Musím se nad tím ale pousmát. "Já jsem taky ráda, že tu můžu být. A neboj, budu opatrná." Než se odtáhne, vtisknu jí do vlasů polibek a pak vyrazím ven. Snažím se zůstat v klidu a dát si po cestě na Yard dohromady, co vlastně řeknu veliteli. Stále ale cítím svrbění za krkem a spíš, než že bych si vymýšlela výmluvy, tak koukám, jestli mě zase někdo nesleduje. Sledovat mě na policejní stanici by bylo nesmírně hloupé. Vystoupím a rozhlédnu se kolem sebe. Rušná ulice jako v kterýkoliv jiný den. Pokud se na mě někdo dívá, já ho nevidím. Povzdechnu si a zamířím dovnitř, a rovnou do zakouřeného kanclíku. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Líbám ho a polibky prokládám hlasitými steny. Potěšilo mě, že mi tak ochotně vyšel vstříc. o to víc mě nyní mrzí, že nemůže přirazit. Musí se celou dobu krotit. A já víc moc dobře, že sex, kdy se člověk pořádně neuvolní, nestojí za nic. Budu mu to muset nějak vynahradit. "Požádám doktora, aby ten stimulátor vyndal." Hlas mám trhaný a udýchaný. On ti ho možná bude chtít vyndat sám. Však víš, kvůli tomu druhému...klientovi. Pro jednou zase za ruby přibouchnu dveře. Teď nechci, aby mě rušila, nebo stresovala. Tohle si chci užít. Cítím, jak se ta věc v mém nitru pohybuje a slastně vzdychám. Strach z toho, co by se stalo, kdyby Mark skutečně přirazil, se už dávno rozplynul. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Myslíš víc hloupý, než tě okázale sledovat k Alexovi? A dobrý ráno, musím říct, že bylo fakt dobrý, povedlo se ti. Svrbění nepřestalo i když jsi nezahlédla nic co by nasvědčovalo tomu, že tě někdo sleduje. Ale pokud je něco z těch šílených šamanských teorií co Alex nadhodil pravda, možná už tě sledovat ani nepotřebují… možná se dívají tvýma očima. Ale i kdyby, nemáš ostatně nic co bys s tím mohla udělat. Tedy alespoň ne teď a tady. Místo toho tu musíš udělat něco jiného. A tahle nutnost tvé kroky vede známou chodbou v suterénu Yardu. Je zvláštní, že mnohem častěji chodíš suterénem nemocnice, nebo vůbec že se tolik pohybuješ pod úrovní zemně. Nakonec vždyť vaše oddělení tak trochu vypadá jako Akta X v seriálu. Prostě poněkud větší parta pošahanců, kterou raději Yard zavře pod zem. Podle všeho je Kapitán ve své kanceláři, nebo tam alespoň je kouřová aura jeho přítomnosti. Stačí zaklepat a máš jistotu, slyšíš: „dále.“ Když vlezeš dovnitř, najdeš ho jak v košili a s pouzdrem přechází po místnosti. Jen na tebe kývl a ukázal na svou židli za stolem. Sice se nedá říct, že by tu byl větší pořádek než minule, ale obecný chaos minimálně začíná získávat nějaké kontury a známky organizovanosti. Hlavně co se stolu týče, tam je nyní skoro prázdno. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Páníček… tedy je to nyní páníček nebo Mark? V každém případě se při tvých slovech zastavil, zapřel se rukou a nadzvedl dost vysoko, aby tvé oči nevypadali jako kaňka. „Proč bys to dělala, nelíbí se ti… ale pochybuji, že by ti ho dal jen pro tví hezký oči a aby sis mohla udělat dobře.“ Má pravdu nebo ne? Dal vám to jen proto, abyste se se sestřičkou mohli lépe poznat, najít společnou řeč? Musela by ses zeptat jí, jestli si vzpomene co přesně k tomu říkal, ale to bys ji nemohla zabouchnout dveře. Můžeš jen doufat, že ti to nevrátí, až zase budeš chtít vystřídat nebo prostě jen cítit její pomoc. Mark na tebe chvíli kouká, možná se i kochá tvým obličejem, pak se znovu sklonil znovu chytil tvé rty a pokračuje v opatrné hře. Bylo by zvláštní, kdyby se takto udělal dřív než ty, která má tak masivní podporu zevnitř. Je dost dobře možné, že mu tohle naťukávání opravdu ani nebude stačit, v každém případě ale zůstává, znovu se přizpůsobuje přístroji a tak máš na rozdíl od něj pocit, že do tebe vniká a ten pohyb skrz přístroj doráží až na tvé dno. Cítíš jeho ruku, která sice putuje ale častěji chytá tvou nohu a trošku přitahuje, nabádá tě víc podhodit pánev a odhalit mu slabiny. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zaklepu na dveře a když se ozve pozvání, abych vstoupila, zhluboka se nadechnu. Teprve poté otevřu dveře a vnořím se do našedlé mlhy. Vypadá to, že se velitel snažil, kancelář působí o něco uklizenějším dojmem, než posledně. Minimálně ze stolu zmizela většina věcí. "Pane." Kývnu na pozdrav a posadím se. Vzhledem k tomu, že stejně budu páchnout jak putika, tak si zapálím. Alespoň trochu uklidním nervy. "Děkuji, že jste včera uklidnil situaci. Moje společnice byla trochu moc horlivá." Vzpomenu si, jak bleskurychle Zomba vyskočila na stůl a tasila zbraň. Nechtěla bych se s ní dostat do křížku. Horlivost jí ale skutečně upřít nemůžu. Kolik toho vlastně veliteli můžu říct? Všechno? Nic? |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Jemu se to vážně líbí. Dívám se na něj a trochu ve tváři zrudnu. "Myslela jsem, kvůli Vám...pane." Ve skutečnosti jsem si zatím opravdu myslela, že mi to dal, jen aby nás s Ruby potěšil. Nenapadlo mě, že by za tím bylo něco hlubšího. A ani Ruby nic takového nenaznačovala. Nevím, jestli jen tak plácá, nebo to jsou náznaky. Ale Mark mi vnutil myšlenku, že to snad také bylo na něčí přání. Snad další úchylka mého drahého sponzora. To by ve skutečnosti bylo docela milé. Stejně tak je milé, že Mark očividně chce, abych si to užila. To je za zdí něco zcela nevídaného a já bych si to neměla pokazit myšlenkami na nesmysly. Hlavně proto, že ty nesmysly stejně neovlivním. Jazykem divoce vniknu do jeho úst, je mi jedno, jestli má někde ženušku a děti. Teď je můj! Spokojeně zapředu, když se jeho had a stimulátor konečně v pohybu synchronizují. Teď mám pocit, že mě Mark skutečně celou protahuje a je to báječný pocit. Nehty mu zatínám do ramenou a vzdychám do jeho úst. Ještě několik přírazů a dostanu se do nebe. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kapitán ti pokynul ke své židli a nechal tě usadit. I když mu jistě kouření nevadí, očividně ho to, že sis bez ptaní zapálila trochu překvapilo. Určitě nejde o nebezpečí pasivního kouření, jako spíše o subordinaci, i když ani na tu příliš netrpí. Přešel to ale bezeslova, jen se sám opřel zadkem o volný kus stolu vedle tebe. Skoro sedí skoro stojí po tvé levé ruce a kouká na tebe zvrchu. „Společnice? Myslel jsem, že jsem vám přidělil Wolfhounda…“ Na rozdíl od zapálení? Tohle podivování je očividně hrané a říká si prostě o detailnější vysvětlování. Ostatně kvůli tomu jsi tu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Máš zábor, tohle by se vůbec nemělo dít… nezapomínej, nebo spíš pak rychle zapomeň, jestli nechceš přijít k úrazu.“ Není to ve zlém, spíš tě varuje. Ostatně podle všeho tímto riskuje i on. Ale ty bys riskovala jistě taky, netušíš co tvůj tajemný sponzor chce, ale očividně ho velmi zajímá tvé přirození a investuje i do takových věcí jako je jeho vzhled a tvar, takže kdo ví. Nejspíš by se mu moc nelíbilo, kdyby jeho „zboží“ brázdil někdo jiný. Možná by ses pak stala skutečně bezcenná, i když ani nyní není tvá cena asi příliš vysoká, ne tady, ne za Zdí. Další pohyby, to jak se tvůj páníček sladil s přístrojem ti však dávají zapomenout na „kdyby.“ V jednom je přístroj zrádný, i kdybys chtěla předstírat orgasmus nebo naopak jej zamlčet, prozradí ho ukončením programu. Mark tak přesně víc, že jsi dosáhla svého a nejspíš i on toho oč mu šlo. Stále drží tvou nohu pod kolenem a jen malou chvíli tě nechává oklepat. „Tohle je tvůj čas čubičko moje, ale určitě chápeš, že teď potřebuju, abys to dodělala. Můžeš si vybrat, pusou nebo prdkou?“ Ani nyní nezní krutě, ani vymahačně. Spíš skoro jako by se ti tím omlouval. Nebo jsi už tak zblbá a namlouváš si pohádky. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Kamarádka." Opravím se rychle. Přeci jen nechci, aby si kapitán začal myslet něco špatného. "Byly jsme na večeři, když se tam objevil ten upír. Je to můj...nespolupracující informátor. Dostat z něj rozumné slovo je obtížné. Velmi rád se ale předvádí. Kamarádka nemá s upíry dobrou zkušenost a když se tam ukázal, prostě vyšuměla." Potáhnu z cigarety ale nijak mě to neuklidní. "S Wolfhaundem pracujeme většinou každý zvlášť, jen si sdělujeme důležité stopy. Víme už, kdo byl cílem toho útoku a také víme, že je nyní na útěku." |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro "Já bych mu neřekla, proč to chci vyndat." Opět zrudnu. Připadám si jako malá hloupá holka. Mark mě na to naštěstí nechá velice rychle zapomenout. Prohnu se v zádech a hlasitě vykřiknu, když se konečně udělám. Se zavřenýma očima ležím na posteli a vychutnávám si to fantastické uvolnění. Z extáze mě probere až Markův hlas.Zní skoro až omluvně. Otevřu oči a usměju se na něj. "Chci to do zadku." Zapředu a okamžitě se začnu pod jeho tělem otáčet na břicho, abych mu nastavila druhou dirku. Vypadám skoro nedočkavě. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Takže vaše „Kamarádka“ vyšuměla podle svědků tak, že se vytasila s nějakým „Dělem“…“ Nejsi jediná, co potahuje, ale on alespoň vypadá klidně, když tak na tebe kouká z vršku. „Měla byste svou „Kamarádku“ nějak uklidnit, lidi už jsou tak dost vyplašení… rád slyším, že máte nějaké pokroky, když už se mi dva moji lidi, které jsem nasadil na jeden případ poflakují každej zvlášť, zatímco se mi na stole hromadí jedno hlášení za druhým a jejich kamarádi děsí obyvatel města. Takže, než se mi zase ztratíte, mohl bych se dovědět, copak máte v plánu? Tarshil, když mi tu nebečel a nestěžoval si, mě informoval, že se vám případy nějak zamotali do sebe. Takže se zdá, že mám čtyři sví lidi na jednom případu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Vyslovila jsi své přání, předchozí pípnutí bylo rychle zapomenuto a on se k němu už nevrací. Vybrala jsi, v jeho tváři, té části co vidíš je úsměv, ale když se chceš obrátit, jeho ruka pod tvým kolenem tě nepouští, naopak tlačí tvou nohu víc k tělu, nutí tě ještě víc vystavit klín, zatímco jeho péro opouští jamku do které vklouzl a po stopě která z ní vytéká směřuje o kousek níž. Nejspíš i dík předchozím hrám, cítíš že tvá branka se tvrdému žaludu brání o poznání míň a celkem ochotně se před ním otevírá a nechává ho vniknout v novém úhlu a s hodně stlačeným bříškem. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nasadím kamennou tvář a k Zombě se raději nevyjadřuji. Počkám, dokud se kapitán od toho tématu neodkloní a vrátí se k práci. No jo, jenže co já mám vlastně v plánu? "Musím na toho upíra najít nějakou páku. Má informace, které bych potřebovala, ale myslím, že i kdybych přišla s nějakým...nekonvenčním donucovacím prostředkem, tak by to nepomohlo. Pravda, po včerejšku se mu bude chtít mluvit ještě méně." Jestli ještě kdy Seth vyslyší moje volání. "Ty případy jsou skutečně propojené. My hledáme upíří princezničku a jejího osobního strážce. Právě ona byla terčem útoku v krejčovství. A právě tihle dva vraždili v..Tarshilově případu." Krátce shrnu celou situaci. "Takže asi ano, čtyři lidé vyšetřují jeden případ." |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Nedovolil mi, udělat to po mém. Možná je to tak ale dobře. V téhle pozici jsem to ještě nezkoušela a rozhodně je to...zajímavé. Tiše syknu, když se začne tlačit dovnitř. Jde to ale o mnoho lépe, než minule a vlastně ani minule mě to nijak zvlášť nebolelo. Bolest si užila jen Ruby. Stále se mu dívám do očí, koušu si ret, zatím co mnou pomalu klouže dovnitř. Tělo se takovému vniknutí zcela automaticky brání a stahuje se kolem útočníka. Oto lepší je ale prožitek. "Hlouběji." Zašeptám vzrušeně a stahy se opět pokouším rozpohybovat svoji hračku. Tak to má přeci Mark rád. Možná se jen rád dívá na to, jak se nabodnutá na jeho péru svíjím rozkoší. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nesnaží se tvou tvářičku rozbít a když vybalíš svůj report, nezdá se ani trošku překvapený. Nakonec, když vás na tom pracuje tolik, určitě už většinu slyšel. Ale moc nadšeně opravdu nevypadá. „Paráda, takže čtyři se mi honíte za jednou holkou a její gorilou a prozradí mi někdo z vás, komu tak mám dát ostatní případy, zatímco vy jste děsně zaměstnaní? A jaképak informace z toho upíra chcete dostat, tedy pokud se můžu zeptat.“ Nevypadá to, že by si chtěl hrát na zlýho poldu nebo měl na tebe nějak konkrétně spadeno, ale spíš ho to prostě opravdu štve a je celkem jasné, že nejspíš nekecá ani s těma ostatníma případama. Nakonec kolik tak lidí ten váš Antitým může celkově mít? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvé přání je mu zjevně rozkazem. Do té chvíle do tebe vnikal plynule, namazán od rejdění tvou neopannenskou dírkou, ale na tvá slova přirazil až cítíš jak se ti jeho koule přimáčkli na vystrčený zadek. Poloha do které tě vmanévroval je poměrně náročná na záda a na tvrdším podkladu by asi byla i celkem bolestivá. Takto jde jen o to udržet nohy, hlavně tu kterou ti nedrží on. Nejspíš opravdu čekal, jestli svou hračku zase zapneš a odsoudíš se k dalším křečím. Protože začal přirážet teprve když se přístroj rozběhl. Zjevně už si na jeho pulzující rytmus zvykl protože nemá problém sem u přizpůsobit. Přesto v nové poloze cítíš jako by ti pérem měl hračku vyrazit ven přes břišní stěnu. Jelikož jeho kopí jde přímo proti místům kde by jindy byla tvé prázdné lůno, které by ustoupilo, ale to plné nemůže. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Kapitán nepůsobí, že by se zlobil konkrétně na mě. Ale i tak mě trochu popudí. "Na tom krejčovství jsme začali dělat s Wolfhoundem. Když teď víme, že v autobusu vraždili ti samí, které hledáme my dva, měli by být z případu Tarshil a jeho parťák staženi. My si přece neurčujeme, na jakém případu budeme pracovat. To určujete vy, pane." Mluvím klidně a s respektem k jeho pozici, ale i tak mu v podstatě řeknu, že tohle přece není můj bordel. To on nás na případ nasadil a on má taky za úkol detektivy stáhnout. "Co se toho upíra týče, patřil k ochrance téhle...upíří princezničky. Elitní voják, musí vědět, jak jeho velitel myslí a jedná. Nevím, jaké konkrétní informace má a jestli by mi skutečně byly k užitku. Ale pokud chci Westgaarda najít, zcela jistě by mi s tím dokázal pomoci." Během toho, co mluvím si uvědomím, že jsem přestala být nervozní. "Ten chlap byl na místě činu, když v krejčovství začalo hořet. Je to důležitý svědek ale o informace se nechce, nebo nemůže podělit." |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Zalapám po dechu, když vyslyší mojí prosbu a tvrdě do mě zajede. Nohu, kterou mi Mark nedrží si chytím pod kolenem a přitáhnu k tělu. V téhle pozici si připadám hrozně nechráněná a vydaná mu na milost a nemilost. A Mark mě nijak nešetří, jakmile zapnu stimulátor, začne mě tvrdě šukat. Chvílemi je to a bolestivé, ale opět se mě zmocní vzrušení a to je daleko silnější, než bolest. Kňučím, jako nadržená čubka a už jen čekám, kdy se do mě udělá. Je nádherně tvrdý a já cítím, jak se uvnitř mého těla napíná a cuká sebou. Už to nemůže trvat příliš dlouho. Po prožitém orgasmu je moje tělo daleko citlivější |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Když se do něj pustíš, se vším respektem k pozici a také tak nějak z podhledu. Nezdá se, že by ho tvá reakce nějak popudila. S pohledem spuštěným dolů tě vyslechl a pak potáhl. „Taky můžu nechat případ Tarshilovi a stáhnout vás s Wolfhoundem a přehodit vám třeba pokus o znásilění upíra, nebo blokádu jednoho klubu. Taky bych vás mohl rozpustit, když jste všichni takový sólisti a každému dát vlastní případ. Co byste na to říkala Everettová?“ Seš si skoro jistá, že teď provokuje, ale neznáš ho natolik, aby sis byla jistá. V každém případě dosáhl svého a ty jsi začala mluvit. „A můžu vědět jak toho elitního vojáka chcete přesvědčit, aby vám byl tak nápomocný? Vypadá to, že už jste se o to pokoušela a výsledkem byl jen poprask v té restauraci… taky tu mám několik zabití, to by vám taky mohlo líbit a možná byste byla úspěšnější.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nezdá se, že by ti chtěl ublížit, i když se spojení dík pozici a tvé plnosti hodně těsné. Přesto pokud nedáváš nijak znát, že je to moc, očividně se projevuje předchozí nutnost držet se zkrátka a nyní dostává tvrdý kůl volné pole k bodání. Tvůj přístroj je nemilosrdný a když jsi ho znovu přivedla k život, chce splnit svůj úkol, stejně jako ten Markův nyní touží splnit svůj. Přístroj tě nemilosrdně tlačí k dalšímu orgasmu zatímco pán vypadává z rytmu a doráží v několika silných pomalejších přírazech plných napětí. Necítíš, že by ho uvolnil, je zaražený v tobě a podle všeho ti kouká do tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Tohle rozhodnutí ale není na mě. Pokud chcete, tak nás samozřejmě z případu stáhnout můžete. Ale vzhledem k tomu, že jsme na něm začali pracovat jako první, tak by mi to přišlo nelogické a myslím, že vy to taky víte." Vím, že mě jen provokuje ale o to víc mě to popouzí. "Ten upír mi dluží životem. Dokud jsem ho nepotkala, tak to byl jen kus škvarku." Odfrknu si a típnu cigaretu. "Myslím, že dokážu najít způsob, jak mu rozvázat jazyk. Silně ale pochybuji, že by toho byl schopen zrovna Tarshil. Vlastně pochybuji i o tom, že by byl schopen ho najít." On si snad myslí, že na to nemám! Nabízet mi, že mě přeřadí na nějaký snazší případ, to mě rozpálilo do běla. Přesto jsem na venek stále stejně klidná. "Jak ale říkám, o tomhle musíte rozhodnout Vy." |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Koušu se do rtu, protože tlak je skoro nesnesitelný. Mark několikrát silně přirazí a pak se zastaví, zaražený hluboko uvnitř. Necítím ale, že by vyvrcholil. Přístroj ale na rozdíl od něj jede dál a já ho stahy svalů popoháním k výkonu. Přesto znejistím, dívám se Markovi do očí, ale když nevidím celou tvář, nedokážu v ní číst. "Děje se něco?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro A jsou to snadnější případy? Sice má čistější stůl, ale nejspíš to jen znamená, že se zbavil přebytečného balastu každého případu. Všechny ty zprávy, svědectví každé babky, prostě nechal jen to hlavní. Pokud tomu tak je, tak na stole pořád leží fůra práce. „To nemusíte mít obavy Everettová, rozhodnu to já. Ale dobře, když si tak věříte, jistě mi prozradíte, tu úžasnou fintu, kterou chcete tomu svému zdroji rozvázat jazyk.“ No schválně… pověz mu to… nebo mu to ukážem? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Usmál se, to vidíš i z té poloviny, vidíš i to napětí. „V pořádku… čekám… chci tě vidět.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro A hle, kdo se probudil k životu. Zírám na kapitán a on zírá na mě. Ještě chvíli téhle slovní přestřelky a někdo někoho skutečně zastřelí. Pravděpodobně já jeho. Nakonec se usměju, ale je to nucený a velice neupřímný úsměv. "Myslím, že tu fintu si nechám pro sebe." Skutečně mu nechci prozrazovat, že se dnes hodlám se Sethem setkat v hodinovém hotelu, abych mu tam konečně rozvázala jazyk. "Kdybych Vám prozradila svoje fígle, tak už byste mě přece nepotřeboval. A já bych si tuhle práci ráda udržela. Úplně postačí, když mě necháte dělat to po svém." |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Přístroj v mém nitru se stále pohybuje, poháněný stahy svalů. Ale to je tak to jediné, co se hýbe. Zírám na něj v údivu. Chce vidět, jak se udělám? Chce se udělat spolu se mnou? "Dobře...? Takže mám...pokračovat?" Vlastně si teď nejsem jistá, co se ode mně čeká. A ani moje otázka není příliš relevantní, vzhledem k tomu, že jsem to nikdy nezastavila. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Chyběla jsem ti… možná by byl hodnější, kdybys byla hodnější ty. Víš kolik musí mít práce. Probudila se, ale nezdá se zdaleka tak živá jako včera a rozhodně ji nikde nevidíš, což je vlastně dobře. Přesto si nejde vzpomenout na včerejší Alexovo vyptávání… odpovídáš jí. Těžko říct, jestli s nuceným úsměvem nejdál dojdeš. V každém případě má kapitán pořád navrch. Tedy minimálně co se pozice týče a také zařazení. „Musím vám připomínat, Everettová, že nejsme v Texasu ani soukromí lovci odměn. Tohle je sice divnej, ale pořád policejní útvar. Váš postup bych měl schvalovat, tedy pokud si ještě něco pamatuju. Klidně vás nechám dělat to po svém, ale bylo by dobré vědět co děláte, abych příště až zase budu obvolávat zásahovku, nemusel vyloženě vařit z vody. Nebo abych třeba taky věděl co mám napsat do hlášení, až zmizíte. Víte ono vedení bejvá docela protivné, když o někoho příjdeme.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ty chceš, abych na něj byla hodnější? Jasně, určitě bych to mohla zkusit. Problém je, že se mi nechce. Kapitán se rozhodl zchladit si na mě žáhu a to mi moc nevoní. "A to, jak jsem ho přivedla zpátky k životu chcete taky napsat do hlášení?" Pořád mu budu raději vyprávět o tom, jak jsem mu nahá a zavěšená ze stropu krvácela do úst, než abych přiznala, že s ním šukám. Možná by mu to bylo jedno. Silně pochybuji, že na to existují směrnice, ale jedno by mu to asi nebylo. "Tím, že se zrodil z mojí krve se mezi námi vytvořilo nějaké pouto. Mám na něj...určitý vliv. Dokážu ho přivolat jen tím, že na něj myslím." Nebo minimálně myslím na některé jeho části. Pokusím se mluvit smířlivěji a tak nějak...podřízeněji. "Vím, že musíte psát hlášení ale tohle je trochu osobní. Oni jsou přeci jen trochu jiné, než lidé." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kdyby to bylo možné jen tak zastavit, ale to přístroj nedovoluje a vlastně ani ty se o to nijak nesnažíš. Mark zůstává v tvém zadečku zaražený a vnímáš jeho stažený, napětí. Jen přikývl a dál čeká. Zvedl se aby na tebe líp viděl rukama sklouzl na tvé tělo, prsty ti objímá pas ale dlaněmi jistě cítí pohyb v tobě. Cítíš že se mu ruce potí a že po chvíli víc svírá. Jsi jen kousíček před tím než tě dožene tvé vzrušení, když prudce vyškubl hadici z tvého zadečku a pleskl ti s ní o vystrčenou kundičku. Už to nedokázal udržet je to zřejmé, protože cákance letí prostorem ještě než hadice dopadla a zasáhli tě snad od hlavy až po pupík. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Je to zvláštní, když se na mě jen takhle dívá. Cítím, jak stisk jeho rukou sílí. Zřejmě je pro něj těžké se ovládnout. Já se naopak nijak ovládnout nesnažím, na mé tváři je jasně patrné narůstající vzrušení. Mark ze mě náhle prudce vyjede a já na tváři, ale i na hrdi a bříšku, ucítím spršku semene. Vykřiknu a v tu samou chvíli se udělám i já. Znovu. Zavřu oči, zrychleně dýchám, jazykem si přejedu po rtech a slíznu několik kapiček, ještě horkého semene. Mark se skutečně činil, podle toho, jak jsem zacákaná. "To bylo úžasné." Šťastně se na něj usměju. Je trochu děsivé, že nyní si, poprvé v životě, sex skutečně užívám. Beze strachu, bez zábran nebo výčitek. S mužem, který mi byl ještě před pár hodinami zcela odporný. Nebo spíš Ruby byl odporný. Jak zvláštní je život tady za zdí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zcela jistě chtěl vydržet, než dosáhneš orgasmu, ale už to nezvládl. Skoro vzápětí po dopadu semene, dopal i on. Očividně ho jak panneská tak ta druhá jízda opravdu unavila. Lehl si na tebe, zjevně mu tvé pocákání nijak nevadí. Tvou pochvalu, nebo konstatování nijak nekomentuje. Oddechuje, jeho ruce se posunuli od tvého bříška k tvému rameni a druhá znovu k tvému stehnu. Zůstává v klidu, pokud ty nijak nejsi aktivní, teprve po hodné chvíli zvedl hlavu. „Doufám, že se ti to líbilo, bylo to tvé přání, nebo si přeješ ještě něco?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Jsem vyčerpaná. Ležím pod jeho horkým, zpoceným tělem a cítím, jak mu buší srdce. Zavřu oči, jednu ruku mu obtočím kolem krku a přitáhnu ho tak k sobě. "Moc se mi to líbilo. děkuju." Zašeptám a něžně ho políbím na rty. Užij si to, možná je to poslední člověk, který s tebou zachází takhle "hezky". Skoro jako kdybych v jejím hlase cítila zášť. Je snad naštvaná, protože já si to užila a ona ne. Nebo jí vadí, že jsem nedostala lekci, jakou si představovala? "Ne, tohle bylo naprosto dostačující. Jen bych se chtěla ještě chvíli tulit." Vzpomenu si, čím to všechno vlastně začalo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Není zač… zasloužila sis to.“ Polibky opětuje a na tvou poslední žádost jen přikývl. Povolil to jak hladí tvou nohu i jak na tobě leží a pomohl vám převalit se na bok, aby ti odlehčil od své váhy a také zkroucení pod jeho tělem. Znovu tě objímá, hladí, bez toho aby se o něco víc pokoušel. Cítíš jeho hadici, která je stále tam někde mezi vámi, znovu v tom podivně měkkém stavu. Nezdá se ti, že by jeho chování bylo nucené nebo to dobře hraje, prostě odpočívá. Netušíš, jak dlouho to trvá. Půl hodinky, možná víc, pokud můžeš říct, neusnul, ale nyní se pohnul a je jasné, že toto končí. Pouští tě, nebo spíš se odtahuje znovu natolik, aby na tebe dobře viděl. „Budu muset jít, čubičko. Jsem rád, že se ti to líbilo, ale nezapomínej, kde jsi. Chtěl jsem ti splnit přání a tak jsem tě vzal sem a každé místo má svá pravidla. Já teď půjdu a ty tu zůstaneš do rána. Když budeš mít štěstí, tak tě nikdo nebude chtít, když máš ten zábor, ale pokud někdo příjde, doporučuju ti splnit vše, aby byl spokojený.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Schoulím se do jeho náruče, hlavu si opřu o jeho rameno a zavřu oči. Ležím takhle, chvílemi se propadám do polospánku. Netuším, kolik času uběhlo, když se Mark začne zvedat. Jeho slova mě trochu vyděsí. Další pravidla. Mám chuť se s ním hádat a prosit, aby mě odvedl zpátky do cely, ale nakonec jen odevzdaně přikývnu hlavou. "Dobře." Sama ses do toho navezla, tak si to užij! Slyším radost v jejím hlase. Konečně nějaké zadostiučinění. Sleduji, jak se Mark obléká, já se ale nepohnu, ležím na boku a mžourám na něj. Třeba má pradu, mám zábor, kdo by o mě stál? Prostě si tady trochu pospím a zítra ráno jdu k doktorovi. To přece nebude tak hrozné. "Děkuju." Usměju se na Marka těsně před tím, než odejde. Snažím se nemyslet na to, čím jsem se stala, když jsem na takovémhle místě. Raději se stočím na posteli a pokusím se usnout. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kapitánův výraz se trochu změnil, rozhodně vypustil páru spolu s kouřem a zapálil si další. Možná na smír, možná čistě ze zvyku ti nabídl. V dalších slovech slyšíš spíš povzdech i když pořád osobitě sarkastickej, než útok. „Doprdele práce s váma zelenáčama horlivejma. Alespoň, že už chápete, že násosky nejsou lidi. Vypadají jako lidi, mluví jako lidi, ale dohajzlu jsou to dravci. Samozřejmě, že vás dokáže najít. Je to dravec, ochutnal vaši krev, má vaši stopu a podle té vás dokáže najít. Žádnej vliv na něj nemáte, teda pokud nejste taky násoska, jste? Takže co? Hodláte ho nakrmit a myslíte si, že pak změkne a všechno vám vyžvaní? Možná, když byste sebou měla Wolfhounda, kterej by mu nasadil řetěz kolem krku a dusil ho tak dlouho, dokud by to z něj nevymáčkl.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Už tě jen pohladil, po těle na kterém pořád cítíš jeho předchozí sprchu a zvedl se. Obléká se, jestli si všiml, že jej sleduješ, nedal to nijak znát. Teprve tvá slova ho přiměla k tomu se zastavit, už se staženou maskou. Přesto máš pocit, že ho přece jen překvapila. Chvíli váhá, pak k tobě došel zpět a pohladil tě po tváři. „Nemáš zač, čubičko moje. Přeju ti klidnou noc, zítra začneme s tréninkem. Když budeš šikovná, můžu tě odměňovat, plnit ti přání, tak jako dneska, ale musíš se moc snažit.“ S tím odešel z pokoje. Jak jsi osaměla zjišťuješ, že na rozdíl od chodby, která je vyloženě prosycená zvuky a pachy, pokoje jako by byli izolované. Každý má na své hrátky pěkně soukromí. Nikdo přece nechce, aby někdo věděl co dělá s nějakou špínou z vězení. Chvíli podvědomě sleduješ dveře, čekáš že se otevřou a někdo si pro tebe přijde, ale taková ostražitost vydrží jen určitý čas. Pak začne vítězit ospalost a také naděje, že když je tu jistě hned několik kurviček kam se může, proč by někdo chtěl tebe. Jenže očividně někdo se našel, vidíš jak se dveře otevřeli a do tvého pelíšku vešla postava s maskou, ale očividně není mužská. Má na sobě šaty, jako by nešla do bordelu, ale někam do divadla, jediné co to ruší je poněkud větší kabelka, než by se k takové příležitosti hodilo. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Na smír přijmu cigaretu ale nezapálím jí. Najednou už nemám vůbec chuť se s velitelem hádat. "Myslím, že tohle je něco jiného. Nejde o to, že je schopen mě najít. Jde o to, že já jsem schopna ho přivolat. V myšlenkách." Já věděla, že tohle nebude jednoduché. Ale doufala jsem, že se pletu. "Tenhle upír ale víc než po mé krvi, prahne po něčem jiném." Nebo jsem to já, kdo po tom prahne? "Ale pokud myslíte, že jsem v koncích, tak mi poraďte "standardní" postup. A vážně si nemyslím, že by mučení bylo nějak přínosné." V hlase mi zazní mírně ironický tón. Nejsme s velitelem naladěni na stejnou notu. On Čerpá ze svých zkušeností, ale Setha neviděl. Nesetkal se s ním. Je jasné, že tomu, co mezi námi je nerozumí. Kéž bych tomu alespoň rozuměla já. "Tak mi řekněte, jak z něj mám ty informace dostat." |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro "Budu se snažit." Špitnu k, nyní už zavřeným, dveřím. Ležím schoulená na posteli a lehce podřimuji. V pokoji je klid a i když jsem zcela nahá a nemám žádnou pokrývku, je mi příjemné teplo. Sama sebe jsem uklidnila, že o mě nikdo stát nebude a jde prostě jen o to, že tu musím počkat do rána. O to víc mě vyděsí, když se otevřou dveře. Zůstanu ležet ale zvednu hlavu a široce rozevřenýma očima hledím na příchozí. Překvapí mě, když zjistím, že je to žena. V první chvíli to považuji za dobrou věc, žena na ženu přeci nebude zlá. Jenže pak si uvědomím, na jakém místě se to nacházím a jaký typ lidí asi půjde do vězení, aby se pobavil s nějakým ubohým trestancem. Kdepak, sem nikdo zcela normální nepřijde. Ostražitě proto na ženu hledím. Nevím, jak to tady chodí a jestli se ode mne něco očekává. Nakonec se zvednu a alespoň se posunu k okraji postele, nohy spustím na zem. Až nyní si uvědomím, že jsem stále zapatlaná Markovým semenem. Asi na mě není moc hezký pohled. "Zdravím...paní." Dostanu ze sebe nervozní slova. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Vy to fakt nechápete, Everettová? Nemusíte ho volat, on vás vnímá. Maximálně si s váma hraje. Dělá, že ho voláte a po čem podle vás prahne, myslíte, že se do vás zamiloval? To je ten fígl? Násosky jsou dravci, inteligentní, manipulativní… rádi si pohrávají s kořistí, jedno jestli ji nakonec vypustí nebo nechají žít. Chápete vůbec, že třeba používají feromony, aby nalákali kořist, dokáží vás zblnout na úrovni, kterou vy vůbec nevnímáte.“ Zcela jistě nejste na stejné vlně, určitě má víc zkušeností něž ty, to je jisté, ale možná se mílí nebo ty jsi opravdu tak naivní nebo už tě Seth tak zblbnul? „Ale vy tomu určitě rozumíte víc, že. Uděláte si to stejně po svém a budete se strašně divit až vám ten dobytek zlomí srdce a stejně se nic nedovíte… v lepším případě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Elegantní maska přes oči jejímu vzezření dodává šmrnc tajemna. Bylo by to asi i zajímavé, ale tady v tomto místě, za Zdí to má i jiné příchutě, které zas tak příjemné nejsou. Celkem tiše počkala, než ses odhodlala posunout na kraj postele a pozdravit. Na rozdíl od Markovi masky, ta její odhaluje mnohem víc z obličeje a mimiky, ale ta je mnohem nepřístupnější. „Postav se, pojď blíž… jak se jmenuješ?“ Odložila si tašku, a postavila se kousek před postel. Jednu ruku si opřela o pas a na tváři se ji objevil úsměv ale je v něm něco nebezpečného … takový úsměv hadí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Chvíli na něj jen zírám, pokouším se ovládnout, ale nakonec to vzdám. Hlasitě se rozesměju. Tak o tohle tady jde? On si myslí, že jsem se do Setha zamilovala, nebo on do mě. City v tom opravdu možná jsou, ale láska to nebude. "Kdybych se obávala toho, že se do mě zamiloval, tak už jsem na cestě někam hodně daleko." Stále ale s velitelem nesouhlasím. Nemyslím, si, že by upíři byly až takové zrůdy, jak se mi snaží namluvit. To ale neznamená, že bych si neuvědomovala, jak nebezpeční dovedou být. "Takže podle Vás z něj nic nedostanu. Tak jak mi radíte, abych postupovala?" |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Urychleně se zvednu a udělám k ní několik opatrných kroků. Zastavím se tak, aby mezi námi stále bylo dost prostoru a ze svého místa na mě žena nedosáhla. "Zoe...paní." Zkoumavě si prohlížím její tvář. Je sice zakrytá maskou, přesto je ale daleko čitelnější, než ta Markova. Řekla bych, že je docela hezká, ale něco v té tváři mi radí, abych byla opatrná. Uvědomím si, že jsem daleko nervoznější, než kdyby do místnosti vešel muž. Tam bych totiž věděla, na čem jsem a co mě asi čeká. Takhle můžu jen tápat. Navíc je to žena! V tomhle ohledu nemám vůbec žádné zkušenosti a to mě asi děsí ze všeho nejvíc. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jo tady nejde o žádný milování, ty s ním chceš přece jen šukat. „A jakou si myslíte tedy, že na něj máte páku? Jak si tedy myslíte, že přesvědčíte podle vás elitního vojáka k tomu, aby zradil vlastní krev?“ Smích mu očividně nijak nevadí, ale nejspíš ti ani tak úplně nevěří. „Pokračovat, pátrat a vykašlat se na představu, že dostanete nějaký úžasný informace z upíra, kterej k vám „něco cejtí“. A když náhodou nebudete mít do čeho píchnout, hodím vám na hrb i něco dalšího, protože si opravdu nemůžu dovolit, aby mi čtyři „lidi“ seděli na jednom případě a ostatní jsem posílal zpět nahoru.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Prohlíží si tě, klidně pomalu si tě obešla. Nakonec znovu skončila před tebou a ve tváři má stále milí úsměv, který ale skrývá dýku. Vidíš, že její oči ještě jednou sklouzli po tvém těle, na kterém jsou vidět stékající kapky už ne bílého semene a taky nápis na tvém podbřišku. „Takže Zoe, zajímavé jméno, kolik už máš dneska za sebou, návštěv? A copak je toto?“ Zeptala se a prstem poklepala na tvůj podbřišek. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Pro mě za mě, klidně mě přeložte." Zabručím, když si znovu začne stěžovat, že nemá lidi. Pokud bych se mohla za zabývat něčím jednodušším, než je honba za upíří princezničkou, tak se zlobit nebudu. Tohle je sice případ, který by šikovnému poldovi mohl udělat kariéru, já jsem ale o něco takového nikdy nestála. Klidně nechám někoho jiného, ať se patlá se Sethem a jeho kamarády. Už teď mám hrůzu z toho, že se jednoho dne střetnu s Westgaardem. "Aktuálně se stejně nemám čeho chytit, takže klidně můžu ztrácet čas se svým upírem. Slečna Sjogren a Westgaard se rozdělili krátce po útoku v autobuse, ona nastoupila do auta a on zmizel,neznámo kam. Další jejich stopy nemáme." |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Nelíbí se mi, jak si mě žena prohlíží. Jako kdybych byla sele na farmářském trhu. Přeso na sobě svoje znechucení nedám nijak znát. "Jen jednoho, paní." Mm chuť jí vysvětlit, že já nejsem žádná špinavá děvka. Že mě sem vzal můj pán na mé vlastní přání. Ale bylo by to jen plýtvání dechem, jí to nezajímá, tak proč se obtěžovat. Číst žena nepochybně umí, takže okamžik váhám,jak jí odpovědět. "To je zábor. Já jsem...majetkem...někoho, kdo si mě zaplatil...a nechce, aby mě zneužíval ještě někdo jiný." Vysvětlím trochu neobratně. "Mám zakázáno šukat...s kýmkoliv." Opět mi při tom přeběhne po zádech mráz. Dozvím se už zítra, kdo si mě koupil? Na jednu stranu to toužím vědět a doufám, že mě to uklidní. Na stranu druhou z toho mám příliš velkou hrůzu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jestli ses před chvílí smála ty a on bručel, nyní se situace naprosto jednoduše obrátila. Ty bručíš a on se začal smát. „Jasně, přeložím vás na jiný případ. Už věřím tomu, jak toho necháte, zapomenete, nebudete se v tom šťourat… a už vůbec nebudete ve spojení s tím vaším „kontaktem“.“ V jednu chvíli skoro čekáš, že se natáhl po tobě, že snad „zneužije svého postavení“ jinak, než jen k tomu aby se na tebe koukal z vršku. Ale kdepak jen se natáhl na druhý konec stolu a přitáhl si pár složek. „Předpokládám, že vás váš kolega poučil kdo je Sjörgen. Westgaard mi samo o sobě nic neříká, ale předpokládám, že tohle jméno v žádném záznamu stejně nenajdeme. Ale podle toho co sepsali a nahlásili vaši kolegové, tak se nerozdělili po útoku, ale při něm. Byla jste už na místě? A jelikož je mi jasné, že se s tím vaším kontaktem, setkáte i kdybych vás suspendoval, tak můžu vědět na co se ho chcete ptát…“ Tentokrát se po tobě ani nekoukl, místo toho odložil jednu složku a otevřel si druhou. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Přesně ten pocit její pohled vyvolává. Kus masa, dobytče na trhu. Tvá první odpověď vyvolala přikývnutí, úsměv zůstal a je stále stejně nebezpečný. „Zneužíval? Copak tebe jde zneužívat, Zoe?“ I s maskou vidíš, překvapení v jejích očích. Pozvednuté obočí, které sice nevidíš, ale svaly kolem ano. Přesto si nemůžeš být jistá, jestli je to překvapení pravé a s úsměvem, který má to tak příliš nevypadá. „Takže tvůj majitel si pro sebe zabral tvoje přirození… ale zbytek je k dispozici, žádné další podmínky ten tvůj zábor nemá?“ Naklonila hlavu na stranu když to říká a zvedla ruku, přejela ti po krku a zabodla prsty pod tvou bradu a zvedá ti tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Jasně, jasně. Sjörgen využila situace, kdy byl Westgaard zaměstnaný a vzala mu roha. Nebyla jsem na místě činu, ale mluvila jsem s Tarshilem." Ani nevím, jestli Will na místě činu byl, nebo ne. Ať tak či tak, připadám si už zase jako idiot. Minimálně velitel si zcela nepochybně myslí, že jím jsem. "Mě zajímá Westgaard. Sjörgen je nebezpečná především sama sobě. Slečna na útěku, která se především spoléhá na pomoc druhých. Westgaard je zabiják, ale mohl by nás k ní dovézt. Chci ho trochu...poznat. Právě proto, že o něm nevíme vůbec nic. Můj kontakt pro něj a s ním pracoval. Ví, co je to za člověka." |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Polknu, když se tak podivně zeptá. Z mého úhlu pohledu je to samozřejmě možné, ale hádám, že oni to tak nevnímají. Nevím, jestli si třeba dokonce nemyslí, že jsem tady v tom bordelu dobrovolně. Nakonec na její otázku jemně zavrtím hlavou. "Ne. Omlouvám se, máte pravdu. To asi nejde." Nemůžu si pomoci ale mám z té ženské ještě horší pocit, než jsem měla z Marka. "Chce mě nepoškozenou." Doktor mi řekl,jak zábor funguje. Můj "sponzor" pro sebe chce moje přirození. To, že se mnou chce šukat je tedy naprosto zřejmé. To, že by asi nechtěl, abych u toho měla z obličeje fašírku, si jen domýšlím. Je to prostě logický pochod myšlenek. "Ale jinak ne, nemyslím si, že to má nějaká další pravidla." Dost neochotně k ní zvednu tvář, ve které se zrcadlí stud a mírná panika. Co po mě chce? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Není to člověk... dokud si tohle nepřipustíte, tak budete pořád mimo, Everettová.“ Je to zvláštní, ale právě nyní se kapitán netváří jako bys byla idiot. Očima projíždí něco ve složce, jen při téhle poznámce po tobě kmitl očima. „No asi vás neodradím, ani když vám řeknu, že váš přítel je zcela jistě také zabiják. Takže dělejte jak myslíte, jen mi dejte před tím vědět, ať zbytečně neplašíme zásahovku. A taky bych rád věděl, kam pak poslat Wolfhounda, kdyby jste se ztratila. Ale jak jsem řekl, je toho tady moc, takže vás jen tak odejít nenechám. Chcete raději pohřešovanou slečnu, nepovolenou demonstraci a bránění provozu, nebo nahlášené zneužití upíra?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Stále se usmívá, naklání tvou hlavu zatímco mluvíš, prohlíží si tě a její oči jsou živé, vypadají zvědavě a spolu s úsměvem nebezpečně. „Samozřejmě, kdybych si něco jako jsi ty koupila, taky to nechci mít rozbyté…“ Poplácala tě po tváři. „Neboj se, dám si pozor, abych zboží nepoškodila…“ Usmála se a kdybys neviděla její oči, byl by to opravdu milí vřelí úsměv. Jen ty oči tě připravili na dlaň, která prudce narazila do tvé tváře, zvuk té facky se rozlehl místností a vrátil se zároveň s pálivou bolestí a štípáním v kůži. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Nechytejte mě za slovo. Vím moc dobře, co je zač." Zabručím lehce podrážděně. S případem stejně zatím nevím, jak dál pohnout. Takže je logické, že kapitán chce, abych vzala další práci. Chvíli se nad tou nabídkou zamýšlím. "Vezmu toho zneužitého upíra." Zřejmě tu není mnoho lidí, kteří by pro upíry měli sympatie a tohle asi bude chtít trochu empatického člověka. Alespoň přijdu na jiné myšlenky. Dostat Setha z hlavy by nebylo od věci. Pokud se mi to nepodaří, tak je taky možné, že se dneska domů vůbec nedostanu. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Dusím se vztekem, ale na mé tváři je pouze výraz netečnosti a odevzdanosti. Dělá se mi špatně, když o mě hovoří, jako o věci, o "zboží". Jako kdybych vůbec nebyla lidská bytost, ale jen něco, co se použije a zase zahodí. Její tvář,stejně jako moje, neukazuje pravé úmysly. Její ústa se smějí, ale oči zůstávají chladné. Jejich pohled se mi ani trochu nelíbí. Sklopím oči, protože už se do nich dívat nevydržím. To jsem ale neměla dělat, vůbec jsem tak nebyla připravená na to, co přijde. Plesk! Ovládla jsem se a nevykřikla, z rovnováhy mě to ale vyvedlo. Chytím se za tvář, která mě pálí a štípe. "Za co to bylo?" Můj hlas zní dotčeně. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „No no.. snad jsem tolik neřekl…“ Taky bys mohla být na kapitána hodnější, možná by byl pak hodnější na tebe. A aniž by složku jakkoliv odlehčil, položil ji před tebe. „… věděl jsem, že si vyberete tohle…“ Vypadá potěšeně. Podle všeho vzal jen tu jednu složku a zbylé dvě nechal na stole. Byl přesvědčený, že ví, po čem sáhneš a očividně mu to vyšlo. Na druhou stranu to asi tak velká sázka nebyla. Složka není nijak velká, buď ji kapitán už odlehčil, nebo toho víc ani nebylo. Jméno oběti je Lewis Long… Hm long, to ty ráda, že jo… podle jeho výpovědi, reagoval na nabídku lidské konzervy, na místě však byl přepaden, ohrožován stříbrem, zneužit a také mu byla odebraná krev. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jestli jsi před tím dokázala zachovat tvář a klid, nyní už je to pryč. Tvůj hlas i když jsi nevykřikla, prozrazuje emoce a jestli dokážeš něco vyčíst z jejího úsměvu, tak to, že ji to nejspíš pobavilo, či jinak uspokojilo. "Za co? Třeba za to, že ti to tak trvalo, než ses postavila, milá Zoe. Myslíš, že potřebuju důvod, abych tě uhodila?“ Znovu ten sladký úsměv, lehce nakloněná hlava. Jedna ruka stále zůstává v bok a prsty té druhé, které ti přelétli přes tvář si přejíždí palcem. Očividně i ona cítí to pálení a možná se jí to líbí. „Dej tu ruku dolů, Zoe.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zašklebím se ale nijak jeho slova nekomentuji. Stejně tak, když zmíní, že věděl, že si vyberu právě tenhle případ. To mě trochu znejistí. Skutečně jsem tak čitelná? "To zní dost jednoduše." V rychlosti složku prolétnu ale bude to chtít nastudovat jí lépe. Zvednu se k odchodu. "Kde Longa najdu?" Vlastně mi nová práce vlila krev do žil. Long zase o nějakou přišel, to bychom si mohli rozumět. Ale kdo by bral krev upírovi? |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Tohle byla skutečně hloupá otázka a moje nová paní mi to dá zcela jasně najevo. Ona skutečně žádný důvod nepotřebuje. Mohla by tady ze mne vymlátit duši a nepotřebovala by k tomu záminku. Prostě jen proto, že se jí chtělo. Na jazyku mě pálí omluva ale spolknu jí. Znovu se napřímím a ruku spustím dolů. Očekávám, že mě znovu praští. Nedokážu skrýt zášť v očích, když se na ní dívám. Moje prvotní domněnka, že by na mě mohla být hodná, protože je to žena, je pryč. Tahle bestie je krvelačnější, než mnozí dozorci tady. To je mi nyní jasné. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Já bych řekla, že jo, ale nikdo mě tu neposlouchá. Zdá se, že tvoje oživlá myšlenka si začíná stěžovat. Ale ve své podstatě má nejspíš pravdu. Minimálně v tom, že podle toho jak se ostatní členové týmu projevují, jsi asi jediná, komu by upíra mohlo být lidsky líto. „Zkusil bych nějakou hrobku na hřbitově… ale ve spisu je adresa, ale budit ho nemusíte.“ Odtušil Kapitán a s típnutím se usadil na svou uvolněnou židli. Samozřejmě, že tam adresa je. Případ tu zjevně leží už nějakou dobu a tak postižený samozřejmě už dávno není na stanici. Ale sama podstata případu opravdu vzbuzuje otázku. Prostě někdo očividně otočil rovnici a rozhodl se vysávat upíry. I když to nejspíš neudělal tak stylově. „Samozřejmě, se se mnou nemusíte zdržovat, pokud už nic nemáte. Budu rád, když se zase někdy ukážete.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jestli to chce udělat, dává si na čas. Dívá se do tvých očí, na rtech ji hraje líbezný úsměv. Jako by se opájela v ohni zášti, ve kterém se ji snažíš ugrilovat. Ne tahle žena, která možná není o moc starší než ty, není rozhodně hodná. Možná není tak krutá a sadistická jako Luca, ale očividně si užívá tvou bezmoc a ponížení. „Dobře, Zoe… teď mi předvedeš, jestli umíš poděkovat.“ Její ruka vyletěla jak kobra a přetáhla nártem tvou druhou tvář. Neplesklo to tolik, nepálí to tolik, ale o to víc to bolí nárazem kostí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vezmu složku a zamířím ke dveřím. "Jasný, ale spěchat na to nebudu." Zabručím a kývnu veliteli na rozloučenou. Myslím, že oba budeme rádi, když jeden druhého nějaký čas neuvidíme. Na okamžik uvažuji o tom, jestli se mrknout ještě do kanceláře, třeba bych tu potkala Tarshila nebo Wolfhaunda. Nakonec ale dospěju k závěru, že zas tak je vidět nepotřebuji a zamířím zpátky na ulici. Než se mi podaří chytit taxi, najdu si ve spisech upírovu adresu. Velitel sice řek, že budit ho nemusím, ale já málokdy dám na dobré rady. Navíc teď stejně nemám co na práci, tak proč se na to nevrhnout hned. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Žena si mě prohlíží a v tom pohledu je něco lačného. Má radost z toho, že se nemůžu bránit, že jí nemůžu rány oplatit a jen tu musím stát a čekat jako jehně na porážku. Zaskřípu zuby, když mě opět udeří, tentokrát se ale ovládnu a znovu nevykřiknu. Ačkoliv to pěkně bolelo. Zápolím sama se sebou a pokouším se potlačit touhu vyrvat téhle ženštině všechny vlasy, co má na hlavě. Po několika nekonečných vteřinách překonám krizi. Na rtech se mi objeví velice nucený úsměv. "Děkuji, paní." Procedím skrz zaťaté zuby. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Bručíš, ale žádné odpovědi se ti nedostalo. Dokonce ani popelníku, který by za tvými zády políbil dveře. Velitel sice nebyl jak z cukru, ale na druhou stranu mohlo to být mnohem horší, vždyť sama víš, že to celkem flákáš a výsledky zatím také žádné nemáte. Když k tomu přidáš ještě to, že jako oddělení jste dle všeho celkem zavalení a on kvůli tobě obvolává zásahovku… skoro je div, že na tebe neřval jako šílenec. Spis opravdu není velký, ve své podstatě až na pár řádků přispaných jednou rukou, nejspíš velitelovou, jde o výpověď onoho Longa. Nutno říct, že přepis působí, že to s dotyčným opravdu otřáslo. Adresa tu samozřejmě je, podle všeho tvůj nový případ nebude žádný Sjörgen, nejspíš ani nebude čistokrevný. Charlton, 59 Guild Road: Jižní břeh, adresa skoro tak blízko jako tvoje, i když ne tvoje je ještě dál od City. Je ti jasné, že upír z návštěvy přes den moc nadšený nebude. Sice trochu tápeš v tom, jak přesně to funguje, ale určitě je to minimálně takové, jako bys člověka budila uprostřed noci. Protivné, světlé, ošklivé noci. Taxikář taky není nijak nadšenej, když mu dáváš adresu. Opravdové tržby se dělají v City, možná ještě cestou na letiště, ale toto. „To nemáte služební auta, nebo co?“ Možná si všiml složky, nakonec nemáš ji kam dát, vyrazila jsi na lehko. Ale když se vzadu usadíš, nijak nestávkuje a jede. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ovládáš se, skřípeš zuby, ale nekřičíš, nehladíš si tvář a dokonce se ti podařilo to ustát a neupadnout. Vnímáš to, jak si tvou bezmoc i hněv užívá. Čeká, s oním hadím úsměvem a vypadá to, že se ji tvá reakce zalíbila. Těžko říct, zda víc onen nucený úsměv, slova, či ten vzdor v rámci toho, co si můžeš dovolit. „Nemáš zač, Zoe… možná s tebou bude docela zábava, klekni si na čtyři.“ Počkala, až jsi to splnila, že bys to nesplnila ji ani nenapadlo a tebe nejspíš také ne. Chvíli si tě obchází a pak se zastavila přímo před tebou. „Líbí se ti moje boty? Chceš je políbit?“ Jsou krásné, černé, očividně z pravé kůže a vysoké.| |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nadiktuji řidiči adresu a usadím se. Trochu otráveně zvednu hlavu, když se zeptá na služební auto. Jako kdybych si zrovna já zasloužila služební auto. Spíš mě ale naštve, že jsem se na to velitele chtěla zeptat a zase jsem na to zapomněla. Co se dá dělat, Zomba je naštěstí ochotná mě vozit. A taxikář nakonec taky nehudruje a odveze mě. Jsem na pana Longa celkem zvědavá. Mnoho upírů jsem za svůj život nepotkala, a s ještě méně jsem měla možnost mluvit. Bohužel nemám vůbec žádné zkušenosti, jak mluvit s člověkem, kterého právě zneužili. Natož, abych věděla, jak se mluví se zneužitým upírem. Na druhou stranu osobně mám se znásilním dost zkušeností. Buď empatická a moc se nevyptávej na detaily a bude to ok. Říkám si, když stisknu zvonek. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Děvka jedna zatracená. Rozmlátíme jí ten její ciferník! Ruby by se s tím nepárala. Jenže já nejsem Ruby a navíc si myslím, že to, co nám udělal Mark, bylo horší. A to i když jsem procházku po dvoře měla jen zprostředkovanou. Bez váhání si tedy kleknu na čtyři. Pohled upírám do země. Každý sval v těle mám napjatý, jak čekám, že mě znovu praští. Jenže ona na to jde jinak. Zastaví se přede mnou a já mám krásný výhled na její černé, naleštěné botky. Hezké. Řeklo by moje staré já. Hnus! Vyjádří se Ruby. I přes její nesouhlas však přikývnu. Skloním hlavu a jemně zavadím rty o špičku její boty. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Charlton Kdybys byla na kapitána hodnější, možná bys auto dostala. Taxikář je hodný, až na úvodní povzdech se věnuje svému. Možná i proto, že ses ani neobtěžovala slovně reagovat, tak se do dalšího mluvení nepouští. Takže si můžeš užívat ticha a své neexistující společnice, která se na sebe snaží stále trochu upozornit, i když zdaleka ne tak energicky jako včera, minimálně ji chybí tělo a nějak zdá se i elán. Jo s tou empatií začínáš parádně, když ho budíš uprostřed dne po tom, co byl znásilěnej. To co říkala adresa, se in natura jen potvrzuje. Tohle opravdu není adresa, na které bys hledala mocného pána noci, spíš prodavače ze supermarketu. Jediný rozdíl mezi tímto a okolními domy jsou těžké závěsy za zavřenými okny. Tiskneš zvonek, tak jak se sluší a patří. Dost dlouze, aby bylo slyšet, ale zase ne tak aby bylo vyloženě protivné, ale nezdá se, že by to mělo nějakou odezvu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruby dává průchod svému hněvu, nakonec ona si to na rozdíl od tebe může nyní beztrestně dovolit. Kdo ví, co bys povídala ty, kdyby ses vezla, zatímco vás Mark vodil po zdi. Poklekáš před neznámou v červených šatech a očekáváš další ránu, nebo rovnou kopanec vzhledem k pozici. Ale minimálně zatím nepřichází, místo toho přichází jiný požadavek, hrající na tvou důstojnost. Ruby dál dává průchod svému hněvu, těžko říct co by dělala, kdyby skutečně měla možnost. Nakonec byla to ona, kdo položil tvář do kaluže moče. Co jsou proti tomu něčí boty. Jenže jedno je tu jiné, ta žena, dívka, to dělá právě proto, aby tě potupila. Užívá si toho. „Dávej pozor, abys mi je neušmudlala…“ Zasmála se a vyměnila nohy, když si dostatečně užila i druhá botka, znovu se pohnula. Jedna noha se zvedla a ty cítíš, jak ti botu položila na skloněnou hlavu, ohýbá se, cítíš tlak nohy a slyšíš zip. Použila tě jako podložku, aby si mohla rozepnout boty, prvně jednu a potom druhou. Dává si na čas. Když je má rozepnuté prošla kolem tebe, neřekla ani slovem, co máš dělat. Teprve po chvíli, nejspíš když našla vhodné místo, usedla na postel. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zaplatím za cestu a vystoupím z taxíku. Tohle jako nebezpečné sousedství nevypadá. Rodinné domky, klidná ulice, příjemná čtvrť. Jediné, co odlišuje Longův dům od ostatních jsou tmavé závěsy v oknech. Na mé zvonění nikdo neotvírá, ale já nijak nespěchám. Taky bych se nepředřela, kdyby mě někdo probudil uprostřed noci. Na druhou stranu s tím prostě upíři musí počítat. Po chvíli to ale i mě přestává bavit a vyloženě se o zvonek opřu. Tohle by probudilo i mrtvého. Pomyslím si a skoro mě mrzí, že se o ten vtípek nemůžu s nikým podělit. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Ruby má sice spoustu řečí, ale když jí připomenu, že to byla ona, kdo se sklonil před Markem, ztichne. Není to jednoduché, hádat se se sebou samou. Já vím všechno, co ona a obráceně. Párkrát v životě jsem se před ní pokusila nějakou myšlenku utajit. Obvykle to skončilo příšerným bolehlavem a pro příště jsem takových hloupých pokusů zanechala. Políbím ženě i druhou botu, snad ještě jemněji než tu první. Aby na ní ani obtisk rtu nebyl vidět. Zaskřípu zuby, když si o moji hlavu opře nohu, aby si nejprve jednu a pak i druhou botu, rozepla. Hlavu mám stále skloněnou ale slyším, jak se pohybuje po místnosti. Až po nějaké době se ozve zavrzání matrace. Okamžik ještě váhám a pak se po čtyřech vydám za ní. Zastavím se před ní a sednu si na paty. Dlaněmi se stále ale opírám o zeď, takže na čtyřech jsem stále. Jen jsem takhle v pozici, kdy na ní vidím. Obezřetně čekám, co po mě bude chtít. Pokud mě ale chce jen ponižovat, myslím, že to zvládnu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je to zvláštní, upír se prostě na předměstí nějak nehodí. Jedno jestli si představíš nějakého moderního, hodícího se do temného baru či nočního města, nebo starého horrorového nemrtvého, který zase zapadne do stínu starých chrámů a hřbitovu. Ale upír na předměstí… to ne. Zkoušíš ještě několikrát zazvonit, ale když se nic neděje, začneš být neodbytná jako podomní prodejce, nebo svědek Jehovův. Těžko říct, kdo z těch dvou by byl upírovi milejší. Ale v každém případě jsi tam ty a držíš zvonek, který jančí jak na lesy. Reno by měl z tebe možná radost, ještě včera jsi mu spílala za to, jak se o upírech vyjadřuje, vysvětlovala mu jak si zaslouží stejný přístup jako lidé a teď tu někoho budíš uprostřed noci s tím, že je přece upír a musí s tím počítat. Přece jen dům ožije, hluk odpovídá tomu, když se někdo kdo je hodně ospalí snaží dostat ke dveřím co nejrychleji. To co ti otevřelo opravdu nevypadá jako upír z hororu, nemá ani špetku toho zvláštního kouzla co má Seth. To co ti otevřelo je prostě právě onen prodavač v supermarketu, možná skladník… v pižamu. Jediné co to vylepšuje jsou sluneční brýle, se kterými ti otevřel tak, že zůstává hluboko uvnitř. „Nic nekupuju… nic jsem si neobědnal…“ Začíná rozespale a vypadá to, že chce zase zavřít. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Neznámá madam, ne to nesedí je to moc staré označení pro tak mladou tvář. Neznámá slečna, sedí, čeká, dokud ses nepohnula a znovu se neusadila. Chvíli si tě prohlíží a vidíš její jazyk, který lehce olízl její hadí úsměv. „Otoč se, zvedni se na kolena a rozkroč se.“ Stále ten sladký spokojený hlas, který bys jindy měla možná ráda. Nechává tě splnit její přání a tak už nevidíš její úsmev. Cítíš, jak ti špičkou boty tlačí kolena od sebe, dokud není spokojená. Cítíš jak botou chvíli brouzdá po tvých nohou, už bez tlaku, pak botka mizí, aby vzápětí celkem prudce přistála přímo ve tvém klíně. Narazila holení, špička boty, nárt, zůstává před tebou. Ten náraz není brutální, nejspíš nechce poškodit zboží, ale cítit byl. „Pomůžeš mi zout, budeš tak laskavá, Zoe?“ Je jasné, že jak skoční s první botou, čeká tě podobná „zábava“ s tou druhou. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Z hlubin domu se ozve šramot a já si podvědomě představuji, jak se otvírá víko rakve a z jejích hlubin se hrabe na světlo boží noční stvůra. Spí vlastně upíři v rakvích, nebo jsou to jen pohádky? Muž, který mi otevře ale mojí představě upíra příliš neodpovídá. Navíc má na sobě pyžamo, ani to moc nenahrává předpokladu, že spal v rakvi. A potěšeně muž také nevypadá. Upřímně, bude ještě méně potěšený až zjistí, že mu před dveřmi stojí policista. Pospíším si a přidržím dveře dřív, než mi s nimi praští před nosem. V kapse rychle nahmatám odznak a ukážu mu ho. "Pan Long? Jackie Everettová z antikonfliktního. Jsem tady kvůli tomu vašemu incidentu. Můžeme si promluvit?" Pokouším se tvářit mile, nevinně a neškodně. Přeci jen, tenhle muž je tady obětí. Měla bych se mu to snažit usnadnit a být na něj hodná. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Velmi neochotně a velmi pomalu splním její rozkaz. Nelíbí se mi, že na ní nevidím. Roztáhnu stehna a trochu se zachvěju. V téhle pozici jsem před ní zcela nechráněná, ale ani se nemohu nijak bránit. Cítím špičku boty, jak mi klouže po vnitřní straně stehen, když zmizí, uleví se mi. Jen na okamžik, protože ihned poté následuje kopanec. trhnu sebou, i když spíš než proto, že by to bolelo, tak proto, že jsem se lekla. I když i tak to bolí. Ze rtů mi unikne tiché syknutí. "Jistě." Zamumlám a chytím její botu v kotníku, aby z ní mohla nohu pohodlně vytáhnout. Děvka jedna! Nyní už jsem na druhou botu ale připravená. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Charlton Rakev, tohle nejspíš opravdu patří do říše hororu a oživlých mrtvých. Jinak by se asi jen těžko hledali důvody, proč volit takové vybavení pro spánek. A už vůbec to neodpovídá tomu co ti otevřelo, na druhou stranu, proč by někdo nosil na hlavě prsa svojí babičky. Pohnula ses dopředu, doslova jako správný podobní obchodník jsi botou zablokovala dveře. To že vidíš, jak upír uskočil, můžeš přidat na seznam podivností. Takhle by se přece dravec chovat neměl. Chvíli na tebe a to co držíš v ruce mžourá, i když i přes černá skla by měl vidět možná líp než ty. Přemýšlí a nakonec přikývl. Stejně nemá moc na výběr, jelikož při tom úskoku skočil docela daleko od dveří. „Já… já nechci mít žádný problémy… vezmu to zpátky, vlastně se nic nestalo, klidně to zahoďte a můžete jít.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Druhou opakuje přesně stejně, skoro máš pocit, že špičkou krouží o kousek díl, jako by si užívala tvé čekání na nakopnutí, které samozřejmě přichází. Jediný rozdíl je, že když sundáváš druhou botu, cítíš špičku druhé nohy, holé prosty jak se ti zapírají do zadku. Plníš stejné přání, čekáš jestli je to konec a máš se zase nějak pohnout, ale zatím neslyšíš žádná slova. Jen cítíš jak ti holou nohou začala opakovat stejnou hru, krouží po tvých stehnech, zajela až nahoru, cítíš holí nárt její nohy ve svém klíně, neútočí prsty. Nechává tě napnutou, ale nakonec přijde to, co jsi v duchu čekala, další nakopnutí a pak noha zmizela. „Na to, že máš zábor, jsi celkem mokrá Zoe, ušpinila jsi mi nohu… otoč se.“ Když splníš, ani tě nepřekvapí, že pololeží opřená o lokty a na tebe čeká pozvednutá noha s pěstěnými prsty. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Teď už mi upír dveře před nosem nezavře, ale svého jsem také nedosáhla. Chtěla jsem být empatická a místo toho jsem ho vyděsila. Rychle odznak schovám a zavrtím hlavou. "Pane Longu, já jsem tady ale proto, abych Vám pomohla a zabránila tomu, aby se situace zopakovala. To, co se stalo Vám by mohlo potkat i další upíry, pokud to nevyřeším. A vy také jistě budete spát lépe,když budete vědět, že ten, kdo vám to udělal, byl potrestán." Vážně se na něj dívám a přemýšlím, co je tohle sakra za upíra. Je to přeci dravec, a on se chová, jako kdybych ho snad mohla kousnout. "Můžeme si prosím v klidu promluvit?" |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Další kopanec a další cuknutí, byla jsem na to sice připravená, ale když to přišlo, stejně jsem to nečekala. Polknu kousavou poznámku o tom, že zábor mi nijak nebrání zvlhnout. Jen jí zakazuje se mě tam dole dotknout. K čemu by mi to ale bylo, nechci jí popudit, ani v dobré náladě se mi tahle žena nelíbí. Otočím se k ní a je vidět, že váhám. Nechce se mi očistit jí nohu, vlastně se té nohy nechci dotknout ani rukou, natož jazykem. Nakonec se ale přemůžu a pečlivě jí nohu olíznu. A jestli si teď bude stěžovat, že jí má mokrou od slin, tak jí zardousím! Ochotně bych Ruby pustila na své místo, ale mám z toho opět trochu strach. Vím, že tyhle svá prohlášení myslí částečně jako vtip, mě ale na jistotě nijak nepřidávají. Stále jí příliš nedůvěřuji. A i tady za zdí to může být ještě mnohem horší. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Empatická bejt pořád můžeš… Můžeš mu třeba kouknout na Longa, rekonstrukce, to přece policajti dělaj ne? Opět ten hlásek, který nedá pokoje. Ale nijak víc se prozatím neprojevuje. Long tě poslouchá, ve své podstatě se dá říct, že nemá moc na výběr, když ses mu vnutila až do domu. Nakonec jen kývl a očividně nervozní ti ukázal na obývák a na gauč, který má možná po mamince. Ostatně celý dům vypadá, jako by byl jeho poslední majitel nebyl ten kdo jej dával dohromady. Sám zamířil do kuchyně, slyšíš klapnout ledničku a když se vrací, otevírá si flašku Tru: Blood. Už takhle vidíš, že se mu třesou ruce a když se na ně díváš, všímáš si vypálných, tenkých jizev na zápěstí, které vypadají hodně čerstvě. Když se trochu z rozpaky usadil vedle tebe, vidíš, že podobná jizva se mu táhne kolem krku. „Já… ale já už všechno řekl, nevím co po mě chcete.“ Sundal si brýle, ani bez nich však dojem z jeho osoby není nijak lepší. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruby dál prská, ty neprskáš ale olizuješ nožku, malou, jemnou, očividně pěstěnou a dokonce voňavou. To co ti zvedá žaludek a Ruby mandle rozhodně není fyzické, vždyť v porovnání s tím co jsi dnes měla v puse nebo u nosu, je to skoro zlatý grál a poklad svatý. Slečna na tebe hledí se svým úsměvem, přes špičku své nohy, nechává tě pracovat. Když skončíš, cítíš jak ti palcem jezdí po obličeji, nebolí to, neútočí. „Ty se teda tváříš Zoe, že uhodnu co se ti teď honí hlavou?“ Jako by ti chtěla číst myšlenky, opřela ti palec o čelo, trochu tlačí, jako by vyžadovala cítíš odpor proti tomu doteku. „Myslíš si, že jsem krutá, bezcitná svině… uhádla jsem?“ Dala nohu dolů a narovnala se v sedě. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zamířím do hlubin potemnělého domu. Tohle místo vypadá, jako kdyby tu žila nějaká postarší tetka a ne upír v plné síle. Co jsi sakra zač, Longu? Usadím se na gauč a čekám, až si otevře flašku a posadí se ke mě. Vypadá vážně nervozně. "Já vím, že tohle pro vás musí být nepříjemné. A mám samozřejmě k dispozici vaši složku. Ale byla bych raději, kdybyste mi to ještě jednou všechno přeříkal. Možná jste si i vzpomněl na nějaké detaily. Které jste prve vynechal...?" Jdu na to opatrně. Ačkoliv tenhle muž nepůsobí nebezpečně, pořád je to predátor a kdo ví, jak vypadá, když se naštve. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Tvář mám zachmuřenou a i když se snažím, aby tomu tak nebylo, nejde to. Prostě nedokážu překonat odpor, který k téhle ženě cítím. Trochu mě ale rozhodí, když na to upozorní. Jako kdyby jí to snad zajímalo. "Omlouvám se, pokusím se, aby to nebylo tak patrné." Zamumlám, zatím co cítím tlak na svém čele. I když na mě tlačí, pohled upírám stále k zemi. Nechci se dívat do těch pobavených očí. Už tak si užívá moje ponížení, nemusí mít úplně všechno. "Můžu pro Vás něco udělat?" Chci to mít co nejdřív za sebou. Možná to půjde, když to trochu popoženu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dům je potemnělí jen chvíli, když prochází z kuchyně k tobě, ohnal se po vypínači a probudil lustr k životu. Ne, že by bílé světlo úsporných žárovek pokoji nějak pomohlo. Donesl si dokonce skleničku, nalívá si a poje tmavou tekutinu. Teprve když vypil tak půlku láhve, která je velká asi jako ta od Cappy, co dávají v hospodách. Tak se trošku uklidnil. Ale při pohledu na něj nemáš pocit, že by mu krev nějak pomáhala. Pižamo co má na sobě ti přijde povědomé, asi z nějakého letáku ze supermarketu. Volné delší trenýrky a tričko s proužky. „Tak… tak se ptejte, já… prostě jsem se chtěl napít… víte. Byl to inzerát, že se nechá kousnout, při… no… víte při…“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Cítíš ty oči i když se do nich nedíváš, tedy dokud ti špička její nohy nezvedne tvář, stejně jako před tím jiný její prst. Očividně na rozdíl od tebe, chce aby ses jí dívala do očí, když je to možné. Pak se ale posadila a když jsi ji potvrdila její „mimosmyslové schopnosti“ usmála se. Zvedla se a jak se zvedá cítíš její prsty pod bradou, jak tě také zvedá. Stojíte těsně proti sobě, velmi na blízko, být to možné, klidně bys jí mohla flusnout do tváře, nebo udělat něco jiného, nestihla by uhnout. „Klidně se nepřemáhej, Zoe… ale pleteš se. Bezcitná svině jsi tu přece ty, jinak bys tu nebyla, musela jsi někoho zabít a nebyla to žádná nehoda s autem, že?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro V duchu si povzdechnu, i když moje tvář je stále stejná klidná, s lehkým, uklidňujícím úsměvem. Tohle bude na dlouho. "...při sexu?" Dokončím jeho větu otázkou a položím na stolek před sebou desky s případem. Mám pocit, že pro upíry je krmení a sex hodně propojené. Normálně bych řekla, že se ho tedy můj přímí přístup nijak netkne. Alespoň u setha bych to předpokládala. tady si ale vůbec nejsem jistá. "Dobře, odpověděl jste na inzerát. Věděl jste s kým se máte sejít? A kde měl schůzka proběhnout?" Zatím to vypadá, že z něj odpovědi budu muset páčit násilím. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Trochu jsem očekávala další ránu, to se ale nestane. Místo toho jsem donucena vstát a podívat se jí do očí. Její slova mě rozlítí, chci jí plivnout do tváře a začít na ní řvát, že to tak není. Místo toho ale prostě jen rezignovaně ustoupím někomu, kdo se na to už celý třese. "Ne, to se pleteš. Zoe nikoho nezabila, ale já ano a s potěšením bych to udělala znovu." Nesnažím se mluvit se ženou s úctou, proto jí okamžitě začnu tykat. Asi bycj í nezabila, ale dost možná bych jí mohla vystrašit. Ona přeci ví, jaké lidi sem zavírají. "Já jsem Ruby, Zoe je jen přívěšek. Ta hodná a nevinná. Vyděsila jsi jí, schovala se a jsem tu já. Takže...co kdybychom si trochu pohrály?" Přistoupím k ženě ještě o krok blíž, na tváři mám úsměv od ucha k uchu. Takový, jaký by měl právě propuštěný trestanec, což já vlastně jsem. Naše těla nyní odděluje jen několik nepatrných centimetrů. Jedna rána, seknutí nehty a z toho jejího krčku by krásně tryskala krev. jen si to představ Zoe. nebylo by to uspokojující? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Při tom slovíčku se Lewis otřásl a sklouzl pohledem. Kdyby nebyl upír, kdybys neměla svou zkušenost se Sethem, řekla bys, že je mu to slovíčko nepříjemné. Stydí se? Těžko říct. To porovnání se Sethem vlastně vůbec nesedí. Jako by tu nebylo nic. Co by ti dva měli společného. „Ano, mělo to být v hotelu… přestavila se jako Lonnie…. ale to asi nebylo pravé jméno, víte jak to myslím… spíš… no pracovní… měla masku.“ Sklenice i láhev už stihl vyprázdnit, přesto nemáš ani trochu pocit, že by vypadal zdravěji, živěji. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Žádná rána Zoe nepřistála, jen pohled těch ostrých očí, jen úsměv těch hadích rtů. Dívá se vám do tváře, naklání hlavu. Když slyší tvá sova, máš pocit, že se jí oči za maskou rozšířili, ne však úlekem nebo strachem, dokonce ti nepřijde, že by to bylo překvapení. Ne nejvíc to připomíná nadšení, možná zvědavost. Ne tvá výhrůžka, ani tvůj zlostný pohled s ní nepohnuli. Nakonec podle jejích vlastních slov, ví přesně, jaké lidi sem zavírají. Celý krok nemáš, jen takový, kterému se v dětství říkalo slepičí, jen posunout nohu před nohu a už se tvá prsty na nohou dotýkají jejích, můžeš se naklonit, až se dotknou i tvá ňadra, jejích rudých šatů s korzetovým vrškem. Jen jedna rána, máš dost ostré nehty? Možná ne, nakonec manikúru zde nemáte a většinu práce musí zastat zuby. Tedy pokud se někomu nedostane takového luxusu jako je doktorova koupelna a možnost všechny nedostatky spravit. Ale i kdybys ji nedokázala protrhnout hrdlo, i kdybys ji nedokázala ani poranit kůži, určitě by to bolelo. Jenže než položíš svou neslyšnou otázku Zoe, had proti tobě vyrazí. Tak jako ona je tak blízko, že by nemohla uniknout flusnutí, ani tobě nezbývá čas. Vaše tváře jsou tak blízko, že zbytek těl je někde mimo zorné pole. Vystartovala jako had. Její ruku jsi ucítila až posléze, až když ti prolétla za záda, přes lopatku chytila tvou hlavu pod temenem. Cítila jsi ji až potom, co se její hedvábné rty přisáli na tvé a korba pronikla mezi ně. Cítíš druhou ruku na svém boku, na svých žebrech, lehce se plazící. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Long mi nepřipadá jako dobrodružný muž. Ale možná je to jen jeho aktuální rozpoložení. Chápu sice, že syntetická krev se pravděpodobně s tou skutečnu nedá vůbec srovnávat, ale aby si někde dával dostaveníčka s maskovanou ženou, to mi k němu vůbec nesedí. Ať tak či tak, zapíšu si jméno i hotel, ve kterém se sešli. "A jak Vaše setkání probíhalo?" Tlačím na něj dál, i když vidím, že je mu celá tahle situace dost nepříjemná. Vypadá, jako kdyby chtěl na celou záležitost zapomenout. Docela mě překvapuje, že to vůbec nahlásil. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Jsme tak blízko, že cítím jemný dotyk látky jejích šatů na svém těle. Trochu mě zklame, že se nelekla, doufala jsem, že ustoupí, že jí dokážu alespoň na okamžik zastrašit. Jenže ona místo toho vypadá zvědavě, skoro bych řekla, že jí ta náhlá změna potěšila. Navzdory všem svým drsným řečem, nemám šanci, když vyrazí proti mě. Vlastně jsem ten pohyb ani nezaznamenala. Až teprve ve chvíli, kdy ucítím její ruku ve svých vlasech, a druhou, bloudící mi po žebrech. Zoe vzala v poslední chvíli. Nevím, jak by reagovala, kdyby jí políbila žena. Ani já v první chvíli nevím, jak reagovat. Jen stojím jako solný sloup, vnímám její hebké rty a teplé tělo. Nejsem si zcela jistá, že se mi to líbí, stále mám ale dost rozumu na to, abych věděla, že tady se ne, nikomu neříká. Lehce pootevřu rty a nechám její jazyk vniknout do svých úst. Moje paže se jemně obtočí kolem jejiho těla. Je jen o několik málo centimetrů vyšší než já, ani se nemusím nijak natahovat. Vlastně je to docela příjemné. Rozhodně voní líp než Mark. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro To je jisté, Long vypadá opravdu jako všechno, jen ne jako dobrodružná povaha. Ale nejspíš by to chtělo víc vyptávání nebo si obout jeho boty, aby se dalo soudit, co ho vedlo k takovému počínání. I když to jak vypadá, kde a jak bydlí, také lecčemus nasvědčuje. Stačí se kouknout kolem a je jasné, že poslední ženská ruka, která tu na něco sáhla, patřila pravděpodobně jeho matce. Je vidět, že do další odpovědi se mu nechce už vůbec. Uhýbá očima, mne si krk obtočený ošklivou otevřenou jizvou. Projevuje všechny známky strasu a když mluví, kouká se všude jen ne na tebe. „No… vlastně… no zaklepal jsem, byla tam ona… s maskou jak jsem říkal, pozvala mě dál… když jsem šel, tak na mě někdo skočil zezadu, něco mi obtočil kolem krku… bolelo to, pálilo…“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Stoprocentně voní i chutná líp než Mark, něžně hebce, v šíleném kontrastu k tomu jak se chovala k Zoe a co prozrazují její oči. Ještě před chvílí jsi ji vyhrožovala, ale jazíčku, který ti v klouzl mezi rty a přejíždí po tvém, se nijak nebráníš. Dovoluješ mu to, necháváš ho prosmýknout se mezi rty. Cítíš její prsty ve vlasech, nijak tě netlačí, stejně ani druhá ruka nikam nespěchá. Chvíli si užívá onen ukradený, útočný polibek, hraje si s tvými rty a nutno říct, že je to opravdu jiné. Pak její jazyk zmizel, její rty, její ruce. Zůstal jen úsměv a živé oči, ale ani to netrvá dlouho, protože se otočila a odhrnula si vlasy přes rameno. „Pomůžeš mi prosím, Ruby?“ Korzetový vršek, dlouhá sukně, obojí z velmi krásné látky. Věci, které tu za Zdí, rozhodně nepotkáš. Vždyť pro tebe jsou pokladem čisté a neseprané kalhotky. Ta Slečna čeká až se zapínáním, s vázáním. Když klesneš až ke kříži, otáčí hlavu lehce na stranu, i když jistě ne proto, aby na tebe viděla, spíš prostě ze zvyku. „Takže ty jsi to monstrum, které tu zavřeli a ta druhá, Zoe… ta je co?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Mluvit se mu moc nechce a já pomalu ztrácím trpělivost i když se to snažím, nedat na sobě moc znát. Seber se Longu! Udělám si další zápisek. "Takže tam bylo víc lidí. Viděl jste je? Oslepili Vás, nebo jste byl po celou dobu při vědomí? Vzpomínejte, jakýkoliv detail by mohl být podstatný." Pobízím ho a prohlížím si ránu na jeho krku. Pálilo to. Možná stříbrný řetěz? Jak zkrotíte upíra? Vždyť jsou daleko silnější, než lidé. Pokud to ovšem byli lidé. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Když se odemne odtáhne, nijak jí nebráním. Moje ruce opustí její tělo a já je opět svěsím k bokům. Tenhle pohled se mi ale líbí mnohem víc. Tak se předveď. Podle toho, co vidím, tak i jí se můj přístup líbí víc, než hodná a poslušná Zoe. Nikdo tě nemá rád, se mnou je větší zábava. Začnu s korzetem, který opatrně rozšněruji, ačkoliv bych ho nejradši jednoduše strhla. Takhle to chvíli trvá. Zašklebím se, když se zeptá na Zoe. "Zoe je ta, co si myslí, že má všechno pod kontrolou. Kopala do mě tak dlouho, dokud mě to nepřestalo bavit. Já jsem vrah, ona je jen nudná a předvídavá husička." Cítím, jak se Zoe pokouší schovat co možná nejhlouběji. Čekala bych, že za sebou práskne dveřmi, jenže ona tam sedí a poslouchá. O to příjemnější pro mě je jí takhle ponížit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nevypadá to, že by se chtěl sebrat. Spíš jako by se měl každou chvíli rozsypat. Na druhou stranu, pokud si ještě něco málo pamatuješ z kurzů, tvůj postup zrovna neodpovídá tomu jak bys přistupovala třeba ke znásilněné slečně. „Ano… někdo tam byl, nevím neviděl jsem ho… měl kuklu, ale byl to chlap. Donutil mě lehnout na postel, ona… ona mě přivázala ruce a nohy. Pak… pak mě … no tamto … kalhoty… však víte.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Koho jsi zabila?“ Ptá se klidně, rozhodně se tě nebojí ani se nijak nad oním činem nepozastavuje. Že se nijak nepozastavuje nad tím, jak se vyjadřuješ o Zoe, tě překvapuje asi nejméně. Sama nevypadá, jako nějak empatické stvoření. Povoluješ korzet a za chvíli už vystupuje její hladká světlá kůže, očividně operovávaná různými krémíčky a dalšími věcmi, o kterých si můžeš leda nechat zdát. Když jde dolů sukně vidíš, že jediné další co má na sobě jsou černá tanga. "Chtěla bys zabít mě, Ruby?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Být to za jiných okolností moná bych se i smála. Longův popis událostí je velice mlhavý. Vypadá to, že se upír skutečně stydí. Donutí se zůstat v klidu a věnuji mu soustrastný pohled. Takhle bych skutečně se znásilněnou ženou nemluvila. Trochu se snaž, Jack. "Dobře a ve které části...toho všeho, Vám sebrali krev?" Moc nerozumím tomu, proč ho ta žena ojela. Kdyby chtěli pouze jeho krev, mohli to udělat i bez toho. Navíc mi pořád není jasné, proč by někdo chtěl sebrat krev právě upírovi. Nějaký výzkum? Jenže na to by nepochybně našli i dobrovolného dárce. Tak o co tady jde? |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Prohlížím si její, nyní už skoro nahé, tělo. Je vidět, že o sebe pečuje. O tom mě se tady může jenom zdát. Založím si ruce na hrudi a čekám, až svlékne i ten poslední kousek oblečení. "Zoe se přestala ovládat a já..trochu mi hráblo, když jsem se konečně dostala do sedla. Ani nevím, co to bylo za lidi, prostě jsem jen chtěla vidět, jak vypadají zevnitř." Ona nepůsobí jako někdo, kdo by mě chtěl za mé činy soudit. Tak proč jí neříct pravdu? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Bizardní, stydící se upír. Je to opravdu nápor na tvou profesionalitu, která už tak docela skřípe samotným přístupem. Naštěstí se ti alespoň daří nezačít se smát. Na druhou stranu, na své otázky nějak nedostáváš odpovědi. Nejspíš proto, že jsi tu sama. Jistě je tu jeden hlas, který se snažíš ignorovat a on se dle všeho cítí dotčený. Maska, levnej hotel, šlapka na inzerát… to nevypadá zrovna na nějaké „výzkumníky“… Ale vzpomínáš si na Sethovo péro ne… co když Long… Její odmlčení je snad významnější než její slova a samozřejmě vede k jistému cíli. Mezi tím drahý Lewis vypadá stále víc zahambeně a nedivila by ses, kdyby byl rudý až na prdeli. Nakonec opravdu nevypadá na to, že by měl velké zkušenosti se ženami a to nejen v posteli, ale i v komunikaci a teď tu sedí s tebou a mluví právě o tomto. „No zatímco ona … on mě napíchl žíly a … a odsával … bral mi krev.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Otálíš, zakládáš ruce a tak přichází pobídnutí. Slečna očividně čeká, že to budeš ty kdo ji pomůže z oblečení a podle všeho i z toho posledního kousku, který ji halí. „Tak prosté? Prostě jsi chtěla vidět, jak vypadají zevnitř…“ Směje se, jako by se ti podařil báječný vtip. Ne tuhle dívku rozhodně nijak neděsí tvé prohlášení a ani ji nijak nepohoršuje. Teprve když jsi stáhla její kalhotky, vystoupila ze shozeného oblečení a znovu se posadila na kraj postele. „Klekni si Ruby… a neodpověděla jsi … chceš mě zabít?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Je mi jedno, jak je velký a tebe by to taky nemělo zajímat! Odseknu Samaře. Vadí mi, když mě rozptyluje při práci. Dokud je ale jen v mé hlavě, jsem v klidu. "Napadá Vás nějaký důvod, proč by někdo chtěl Vaši krev? Máte nějaké nepřátele, pane Longu?" Tohle nevypadá, že by jim šlo konkrétně o tohohle upíra. Ale prověřit musím všechno. Obzvlášť, když mi tenhle případ zatím nedává vůbec žádný smysl. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Lehce neochotně, nikoliv tak neochotně jako Zoe, jí stáhnu kalhotky. "Lidé zabíjeli i kvůli horším věcem. Poprvé jsem se podívala ven, byla jsem zvědavá." Pokrčím rameny a poté, co si sedne na postel, si před ní kleknu. Nakloním hlavu ke straně, jako kdybych nad její otázkou musela přemýšlet. "A i kdyby ano, změnilo by se tím něco?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro A co by mě na té srágoře mělo zajímat jiného… sáhneme si? Samara je zjevně potěšená tím, že jsi ji odpověděla. Ale přesto z jejího „hlasu“ cítíš nudu a frustraci, ostatně není těžké ji chápat. I kdyby se nenudila, pan Long je opravdu velmi nezáživný. Už když svou otázku pokládáš, sama pochybuješ, že se může najít někdo, kdo má problém s tímto konkrétním upírem. Vlastně je pravděpodobnější, že Lewis je všem šumák ať už je to upír nebo člověk. Na druhou stranu, přesně proto jsi se přece do kapitánovi jednotky přidala. Takový upír jako je Seth, nebo vlkodlak jako Dmitry, jistě nepotřebují tvoji ani policejní ochranu, zcela jistě by si své „záležitosti“ vyřídili sami a spíše jim překážíte. Ale tady Long, ten je očividně bezradný a nejspíš nemá zastání ani u žádné upíří mafie. „Já… nepřítele… proboha ne! Nevím, nikomu jsem nic neudělal, věřte mi!“ Jeho reakce je až hysterická, je dobře že dopil, je dost možné, že kdyby měl plná ústa, poprskal by tě syntetickou krví. „Nenapadá, paní policistko…“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kouká na tebe a tak jak před tím Zoe, i proti tobě vztáhla špičku své nohy. Cítíš její dotek, přejíždí ti po tváři, po rtech. Je možné, že by chtěla, abys jí cucala prsty na nohou? I když ji tvá odpověď znovu rozesmála a její pohled není tak jedovatý jako před tím, stále vnímáš tu hadí podstatu, skrytou za hezoučkou a milou fasádou. Ta slečna je svým způsobem podobná tobě, akorát její „maska“ je více fyzická, zatímco tobě ji poskytuje tvá sestřička. "Myslíš, jestli bych tě nechala, abys mě zabila, Ruby? Nebo jestli bych strachem utekla? Ne…“ Spustila nohu z tvého obličeje níž, kopíruje tvou bradu, krk, klouže mezi ňadra. I kdybys snad očima sklouzla z jejího obličeje, něco tě přiměje, abys je zvedla ještě dřív, než se ozval její hlas. „A kdybych ti dala možnost, zabiješ znovu?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Je mi upíra vlastně líto. Ve světě, kde mu bylo určeno být predátorem, zřejmě není vůbec ničím. To, na co se dívám, je ve skutečnosti smutné. Jeho reakce mi jen potvrdí, že je skutečně bezradný. Když jen zmínka o tom, že by mohl mít nepřátele, ho vyděsí k smrti. Každý z nás má nějakého nepřítele, ne? Třeba ta fiflena, co jsem jí v první třídě přebrala kluka. "Uklidněte se. Jen se ptám." Povzbudivě se na něj usměju. Lewis Long mi přesto dává naději. Zcela jasně na něm vidím, že to není tak, jak tvrdí kapitán, že by každý z nich byl nebezpečným zabijákem. Někteří z nich skutečně potřebují naši pomoc. Je příjemné vědět, že člověk není zbytečný. "Pane Longu, já vím moc děkuji, že jste mi to všechno řekl. Chápu, že to pro Vás není jednoduché a já vás ještě nutím si to všechno zopakovat. Udělám všechno pro to, abych ty lidi našla." Zvednu se k odchodu ale pak se ještě zarazím. "Byli to lidé, že?" Upír přeci vlkodlaka pozná, ale to by mi snad řekl. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Klečím tam, nehnu ani brvou, když mi po obličeji přejíždí hebkou nožkou. Zasměju se ale, když zmíní, že by mi to snad musela dovolit. "Věř tomu, nebo ne, ale i tady za Zdí je lepší a horší. A i to, co je lepší je dost příšerné, takže s horším se seznamovat nechci." Pomyslím na díru a pak ty myšlenky zaženu pryč. Lehce nakloním hlavu ke straně a usměju se. Beru to spíš jako žert. "Tohle je nabídka, nebo mě hecuješ?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ty jsi mi dojemná, ale že bys mu dala z lítosti a nechala ho napít, to ne co… Lewis Long outsider bez ohledu na to, zda je člověk nebo upír. Zcela určitě se jako upír nenarodil, dost pravděpodobně je upírem docela krátce. Až se nabízí otázka, proč zrovna jeho někdo proměnil. Už sama víš moc dobře, že jen kousnutí nestačí. Jinak bys už cítila, jak ti dole rostou špičáky. Proč on? Je na něj opravdu žalostný pohled a tvá slova ho očividně moc ke klidu nepřiměla. Zvedáš se k odchodu, nějak nepřekvapí jeho „nezdvořilost“, že ti nenabídl nic k pití… nakonec je klidně možné, že tu nyní má jen krev, ale hlavně ho to zjevně ani nenapadlo. Co překvapí je jeho pohled, když jsi položila svou poslední otázku. „A kdo jiný?“ Není v tom ironie, zní upřímně jako by opravdu nebral v potaz jiné možnosti nebo snad o jiných ani nevěděl. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Cítíš, jak po tobě její palec maluje, véčko od ramen mezi prsa a čáru dolů až k tetování. Instinktivně přichází smích, když zmínila dovolení, ale rozum a také její pohled, kterým po tobě střelila ti napovídá, že to zas tak směšné není. Ta slečna, jakkoliv vypadá něžně, pěstěně a slušně, očividně není bezbranná a nevinná. A zcela určitě není naivní a hloupá, aby vlezla do místnosti s vražedkyní bez nějakého esa v rukávu. „Nestěžuj si Ruby, to sluší tomu tvému přívěsku. Jsi vrah a toto je trest. Lepší… horší… je to jen na vás, jste tu dobrovolně, je třetí cesta, stačí… umřít.“ Líbezný hlas, něžný dotek a hadí pohled smějících se očí. Dotek zmizel, ona se posunula dál po posteli, nohy zůstávají pokrčené, šlapkami na povlečení, lehce rozkročené. „To je otázka… když ti dám nůž a možnost, zabiješ… ne rychle.. ne v afektu… pomalu… ale teď lízej.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sklapni! Long je po všech stránkách ubožák. Ale myslet bych si to neměla. Asi budu muset, na té své empatické stránce, trochu zapracovat. Jeho poslední otázka mě donutí překvapeně zvednout obočí. Už se nadechuji, že bych mu vysvětlila, na co se ptám, ale pak to nechám být. Jen se na něj usměju. "Nedělejte si s tím hlavu. Vyřídím to." Pravděpodobně bych mohla Longovi nabídnout, jestli se ode mě nechce napít. Ale ve skutečnosti ani moc netoužím po tom, aby na mne sahal. "Hezký den, pane Longu." Rozloučím se s upírem a vydám se najít nějakou hlavní ulici v naději, že tam snad chytnu taxík. Z celého případu mám dost divný pocit. Chci teď zajet do hotelu, kde se to stalo. Hmmm, hotel. A co takhle se tam s někým sejít? |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro "Poprvé v životě mám možnost podívat se ven. Zoe mě pustí a nesnaží se mě okamžitě stáhnout. Myslím, že nějaký život se mi líbí víc, než žádný." O tenhle útěk skutečně zájem nemám. Trochu mě překvapuje, že ani Zoe o něj nikdy zájem neprojevila. Ani v těch nejhorších depresích. "Mluvíme tu o někom konkrétním? A taky...co bych z toho měla? A pro zábavu to skutečně dělat nebudu." Vylezu si na postel za ní, ale do akce se nijak nehrnu. Jsem asi víc nakloněná experimentům, než Zoe. Ale i já trochu zchladnu tváří v tvář realitě a jejímu klínu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nevypadá to, že bys ho uklidnila, ale nic víc už k tomu sám od sebe neříká, jen se s tebou slušně a z bezpečné vzdálenosti od světla rozloučil. Necháváš za sebou jeho dům, nebo spíše dům jeho maminky, jdeš po hlavní, ale ani tam nějak není na co zvedat ruku a mávat. Jistě co by tu dělalo Taxi, natož černé. To se sem dostane jen, když sem veze nějakou policistku a pak rychle chvátá zase do City vydělávat na turistech. Zbývá jen telefon nebo mhd. Jezdí tu nadzemí nebo podzemka? Je hloupé dostat se na periferii a nevědět jak zpátky. Adresa hotelu je ve spisu: 18 Amelia St, London. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro To co se před tebou rozkládá rozhodně není špatné. Mladá, pěkná, udržovaná a určitě i pečlivě umívaní kundička. Doslova ráj, proti tomu do čeho jsi už dneska strkala nos. Přesto se ti do toho moc nechce, na druhou stranu, lepší hezká dírka než díra. Přesto se nezdá, že by Slečna nějak chvátala k tomu, aby ses zabořila. Možná až vyřešíte tu druhou nabídku, kterou ti učinila. „Je to důležité?... Ne nikdo konkrétní, jen další bezcenné maso…“ Zůstává zvednutá na loktech, kouká ti do očí, zvědavě a možná spíš pobaveně. Nakonec znovu naklání hlavu a i skrz masku vnímáš ono pozvednuté obočí, které mění mimiku její tváře a hadí úsměv. „Takové zklamání, copak nestačí že by ses mohla vyřádit, podívat se dovnitř? Dobrá… a copak bys z toho chtěla mít?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zapudím všechny myšlenky na Setha a vytáhnu z kapsy mobil. Nemám ponětí, jestli je tu nějaká veřejná doprava a i kdyby, tak kde. Ani nevím, v jaké části Londýna ten hotel, o kterém Long mluvil, je. Bude proto nejlepší zavolat Zombě. Zastavím se na okraji toho, co bych nazvala hlavní ulicí a čekám, s telefonem u ucha. Dokud to kamarádka nezvedne. "Ahoj, myslíš, že bys mě přeci jen mohla svézt?" Musím si sehnat auto. Do začátku i třeba jen to služební. Tohle přeci nemůžu dělat. Jsem příšerně nesamostatná. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Hledím na ní a uvědomuju si, že tohle vážně nechci. Políbit jí, to ještě šlo, ale na tohle asi nemám žaludek. Může být sebehezčí ale na mě to žádný dojem nedělá. Nepohnu se tedy ani o centimetr a jen na ní hledím. Pečlivě se jí dívám do očí ale je to spíš z toho důvodu, že se nechci dívat na zbytek těla. Kurva, takhle nervozní? To spíš sedí na Zoe. "Pokud nejde o odstranění někoho konkrétního a z konkrétních důvodů, tak nemám zájem. Jestli chceš vidět umřít člověka, zaplať si, vedení ti určitě nějakou hezkou popravu uspořádá. Já si ale život, jen pro tvé potěšení, znepříjemňovat nebudu." Musím se pousmát, protože ta druhá věta byla, vzhledem k situaci, docela dvojsmyslná. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro A proč ne Seth, chceš ho a abys měla klid, můžeš to vydávat za vyšetřování. Taxi se zdá se opravdu nekoná, jsi si zcela jistá, že tu někde veřejná doprava bude, ale bůhví kde. Nakonec znovu volíš to, co ti jiný vnitřní hlas vyčítá, ale díky bohu, ten nemá ani slova ani svůj vlastní hlas. Prostě jen blbej pocit. Ten pocit se prohlubuje s každým dalším zazvoněním v uchu. K tomu se přidává jiný pocit, svírající žaludek… to když tvé vyzvánění skončí a místo Zomby se ozve mužský hlas. Povědomí a tak jako vždy, to chvíli trvá, než ti dojde, odkud ho znáš. Je to ten protivný hlas, co ti poví, že volaný účastník telefon prostě nezvedá a že to máš zkusit později. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Hledíš do očí, které tě zkoumají a možná se ti i trochu vysmívají. Očividně vnímá tvou nechuť pohnout se k jejímu klínu. Jistě je to něco jiného, když tě k tomu Mark přitlačí a někde v podvědomí máš to, že tě jinak čeká sekec. Něco jiného, když to máš udělat sama od sebe a krom facek, ti tahle Slečna ještě nedala nijak najevo, jak moc vyžaduje poslušnost. Ani nyní zatím tvou neochotu nekomentuje, jen se opět začala smát. „Pokrytecká vražedkyně… já padnu. Přestaň moralizovat, Ruby… nesluší ti to, ta drzost a bezohlednost ti slušela víc. Myslela jsem, že se ptáš co za to. Co kdyby sis mohla vybrat koho? Určitě máš nějakou sokyni, rivalku, někoho koho bys chtěla zabít. Nebo to také může být tak, že buď budeš vrah, nebo maso.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Seth by mě teď sotva mohl vyzvednout, i kdybych o to snad stála. Je den, ty blbá! Přesto se nemůžu ovládnout a moje myšlenky se začnou k upírovi stáčet. Tiše zasténám, když mi ten "přátelský" hlas sdělí, že se Zombě teď nedovolám. A dodá zcela zbytečnou radu, že to mám zkusit později. Zavěsím a strčím mobil do kapsy. Zapálím si cigaretu a pak se šouravým krokem vydám podle hlavní ulice v naději, že přeci jen nějaký taxík zahlédnu. Asi bych si pro něj mohla zavolat, ale prostě se mi nechce a malá procházka mi neuškodí. Alespoň mám čas přemýšlet. Jeden můj případ se zaseknul na mrtvém bodě a ten druhý...řekněme, že pochybuji o tom, že v hotelu zjistím něco zajímavého. Stačí mi ujít pár metrů abych měla chuť někoho, nebo něco praštit. Skvělé! |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Zachmuřeně na ní hledím. Že zrovna ona tady bude mluvit o nějaké morálce. Kdyby sama nějakou měla, tak tady teď není. "O co ti jde? Co po mě vlastně chceš?" Pokouším se neznít moc otráveně, ale přesně tak se cítím. Tahle situace mi není příjemná. Je to skoro smutné, ale daleko radši bych teď podržela markovi. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Stojíš o to a ne, že ne! Je rozzlobená? Ne to určitě ne. Vždyť se jí opět věnuješ a to ji očividně dělá radost. A navíc se nijak neohrazuje, proti tomu podstatnému. Je den, sice i taková nicka jako Lewis ti dokázal, že mohou být vzhůru, ale stejně se asi nehrnou k tomu lítat po venku. I když by bylo dost divné, kdyby si za ta staletí nenašli způsoby. Pokračuješ po hlavní, narazila jsi na zastávku autobusů, ale zrovna žádný nejde a vyznat se v nich, je snad ještě horší než ve vlacích, ale řidič by určitě poradit dokázal. Taxi samozřejmě žádné, co by tu taky dělali a stejně tak nikdo, do koho by sis mohla praštit. Jistě ulice nejsou liduprázdné. Pejskaři, běžci, důchodci, pošťáci, normální lidi jsou v práci. Samozřejmě další věcí je, kam vlastně chceš jít. Kde je hotel, jestli to má vůbec smysl tam chodit a nebo zda se soustředit na slečnu Sjörgen, která se toulá neznámo kde a naposledy byla vidět v Heyes. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jenže Mark tu není, je tu tahle Slečna, její klín a její podivná nabídka. Možná má někdy Zoe pravdu a je lepší mlčet a nebýt prostořeká. Ji sice fackovala, ale takovouto rozpravu s ní nevedla. Díváš se do jejích očí, její rty jsou zase tak sladké a nebezpečné, jen se pohnout zaútočit. Zůstává ležet, nemá potřebu se k tobě nijak hnát. „Už jsem to řekla, chci abys lízala a abys pro mě zabila… Už jsi zabila jen tak, pro nic za nic, nevinné. Já po tobě chci, abys zabila vraha, bestii. Klidně bych tě mohla donutit to udělat, sama si řekla, mohu si zaplatit představení a ty budeš v hlavní roly. Nebo z toho můžeš něco mít.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Měla bych jí ignorovat. Vím, že už to nemůže trvat moc dlouho a zmizí úplně, trochu se ale bojím, že jí tímhle způsobem posiluji. A to já nechci. Prostě se s ní nebudu bavit. Stojím na zastávce a pokouším se rozlousknout jízdní řád. Je to ale nad mé síly, nakonec se zhroutím na lavičku a opět vytáhnu mobil. Google, kamaráde, asi tě potřebuji. Na internetu najdu nejenom v jaké části města se hotel nachází ale i autobusové spoje. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro "A já jsem ti řekla, že to nebylo pro nic za nic. Bylo to v rozrušení. Nabídni cenu, která by mě lákala a můžeme se bavit dál." Ani po této výzvě, abych lízala, se k ničemu nemám. Prostě se k tomu nedokážu přinutit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Co by sis počala bez chytrého telefonu. Stačí se podívat na mapu a zjišťuješ, že jsi jen kousek od nádraží, stačí zahnout za roh. Stačí požádat strýčka o radu, a už ti říká, že máš zamířit k Londýnskému mostu a pak podzemkou. Jak jednoduché a ještě pár let zpět, bys byla úplně nahraná. Ani hotel není nic extra, levnější ubytování pro zájezdové turisty, na den, na noc a dost možná i na hodinu, i když to se určitě nahlas neříká. Od metra už to nebude takový problém dojít. Autobus, necháváš za zády a za chvíli už čekáš na nádraží. Tady už je případných adeptů na praštění samozřejmě víc. Ať už těch co nemají práci, ve které by zmizeli, tak těch, kteří tu zanechali své autogramy a jiné veledíla. Ale nic z toho nejspíš není hodno tvého majestátu. Jízda vlakem, hlasitá sluchátka, děda brblající si sám pro sebe, ženská, které leze snad úplně všechno z nemožně obtaženého oblečení, které je snad o dvě čísla menší, a i kdyby, ale ani to by nepomohlo. Celá ta ubíjející šeď, která jen připomíná jak fajn je bydlet v centru a nemuset toto absolvovat každý den. Přesto nakonec dorazíš jak k mostu, tak do cílové stanice a samozřejmě i do samotného hotelu. Ten nevypadá, že má svá nejlepší léta za sebou. Vypadá, že nikdy žádná nejlepší léta neměl a je plně spokojený s tím, že neměl ani ty nejhorší. Prostě je a čekat zde nějakou okouzlující recepční nejspíš taky nehrozí. Přesto tu někdo jako recepční, ostraha a údržbář v jedné osobě je. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruby, Bordel Otráveně pokrčila rameny, jako bys přestala být zajímavá. Lehce se vyšvihla bokem a sklouzla z postele a vydala se ke svému přerostlému zavazadlu. „Docela jsi mě zklamala Ruby, když ses tak objevila místo té chudinky, myslela jsem, že bys mohla být zajímavá. Ale vypadá to, že jsi stejná nicka jako ona. Mohla bych ti vyhrožovat, že jinak z tebe udělám to maso, což také mohu. Nabídla jsem ti, že si můžeš říct, jakou bys chtěla cenu, ale ty na to prostě nemáš koule…“ Mluví opravdu zklamaně, zatímco se prohrabuje a očividně něco hledá. „Ty nejsi žádná bestie, živel která se krotí aby nevybuchl. Ty jsi jen nicka, která náhodou někoho zabila když se dostala ven… kdyby v tobě byl oheň, chtěla bys ho vypustit, přivítala bys možnost, mohla z toho i něco vytěžit.“ Konečně našla to, co hledá. Vytáhla to ze zavazadla ven a protáhla mezi prsty. „Takže se nemáme o čem bavit, takže si vezmu to, pro co jsem přišla. Budeš lízat, je mi jedno jestli nejsi na holky, je mi jedno jestli se ti to hnusí, uděláš to dobře, rozumíme si?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Blahořečím tu geniální mysl, která vymyslela chytrý telefon. Díky němu během několika málo minut přesně vím, co a jak. Cesta vlakem sice není žádný úchvatný zážitek, připomene mi to alespoň, jak je příjemné mít modřenku s autem. Přemýšlím, co asi Zomba dělá, když mi nebere telefon. Doufám, že je v pořádku. Zvednu hlavu abych si mohla hotel prohlédnout v celé své kráse. Není moc o co stát. Na druhou stranu si umím představit i mnohem horší místa. Nakonec je to přeci jedno, já tady spát nehodlám. Vejdu do atria a zamířím k tomu, co je pravděpodobně recepce. "Zdravím. Můžete mi pomoci?" Rovnou z kapsy vytahuji odznak, většinou to pomáhá věci popohnat. Lidé pak pokládají daleko méně otázek a mnohem radši odpovídají na ty moje. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Zůstanu sedět na posteli, stále stejně klidná a nehybná. Sleduji, jak se pohybuje po místnosti a s jistým, trochu hraným, nezájmem, poslouchám její proslov. "Těžko projevím nějaký entuziasmus, když nevím, jaká je cena. Ale klidně si tomu věř. Nemám důvod chtít ti něco dokazovat. To, že jsem chtěla být živel a bestie mě dostalo sem. Jen hlupák se nepoučí ze svých chyb. A pokud ty nechápeš tohle, tak se vážně nemáme o čem bavit. Možná trčím tady ale pořád ještě jsou věci, na které můžu říct ne. Pokud ti někdo pije krev, sama ukaž, že máš koule a zabij ho." Vlastně se skvěle bavím. Netuším, co je tahle žena zač. Ale to, že na mě vytáhla důtky, je pro mě znamení, že už neví, jak jinak, než bolestí, se mnou má pohnout. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Určitě to není to nejlepší místo, ale pořád je to hotel, není to ani ubytovna, ani motel a už vůbec ne hostel. V každém případě se dá pochopit, že právě zde se ubytuje zájezd, který si jede „prohlédnout“ Londýn a nechce příliš utratit, stejně jako že právě zde si dají dostaveníčko prostitutky s kunčafty. Chlápek, řečený Recepční při tvé otázce automaticky sáhl po klíčích a je už se nadechuje, aby ti zopakoval nějaké obvyklou ubytovací formulku. Ale odznak opravdu pomáhá a tak ji neřekl. Místo toho si tě chvíli prohlíží a pak mlaskl. „To záleží, o co by jako mělo jít.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Klidně tě poslouchá, nijak nepřerušuje. Ale tam kde bys čekala, že její výraz bude kamenět, že se jí tvá slova snad dotknou, nebo ji rozčílí se její úsměv naopak mění a stává se čím dál nebezpečnější, stejně jako její oči. Ne, není to zloba, ona se baví. Něco v žaludku ti říká, že ty důtky tu nejsou proto, aby s tebou snad nějak pohnuli. „Jistě, milá Ruby, jsou věci na které můžeš říct ne. Myslíš si, že jsi vyhrála? Že mi nemáš důvod nic dokazovat. Mohla sis říct cenu… a víš holčičko moje, kdybys byla skutečně taková bestie na jakou si hraješ, mohla jsi zítra sedět v autě a jet odtud, ne na výlet, ale napořád. Umím ocenit odvahu, sílu… ale ty mi tu skuhráš, jak tě tvůj jedinej pořádnej čin v životě dostal sem a jak ses poučila. Jestli považuješ za vítězství, to, že mi v tomhle místě, kde tě klidně odpraví jen proto, že se na někoho škaredě podíváš, nebo jen tak pro zábavu to, že mi hrdě řekneš, že neuděláš to jediné, co tě může dostat ven… prosím, přemlouvat tě nebudu.“ Došla klidně k tobě, hraje si s kočkou v ruce. „Myslíš, že tohle mám proto, abych tě přesvědčila? Že tě budu mlátit, abych tě donutila to udělat, nebo lízat? Kdepak budu tě bít, protože mě to baví. Sama jsi řekla i tady to může být lepší a Horší. A lízat budeš proto, protože jinak ti zařídím to Horší, protože to se dělá těm, co tu nefungují. Chápeš Ruby?“ Její úsměv je tak sladký a její oči tak spokojené, že nemusíš vůbec přemýšlet a víš, že neblafuje. Že každé slovo co řekla, myslela vážně. Klidně tě nechá hodit do díry, proč také ne, Mark ti přece řekl, že tady musíš uspokojit „zákazníky“. A svoboda? Víš, že to jde. Stačí, když tě koupí a jakou cenu můžete se Zoe asi tak mít. Cítíš jak ti opřela důtky pod bradu, a zvedá ti tvář tak, abyste si viděli do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Schovám odznak a opřu se o recepční pult. "Před pár dny..." ve složce najdu přesný den, kdy k incidentu došlo. "Tady dva lidé zneužili upíra a sebrali mu krev." Neočekávám od muže nějaký soucit, většina lidí by totiž řekla, že si to upír zasloužil. Jenže já Longa viděla a on je doteď vyděšený k smrti. "Byl jste tady ten den? Pamatujete si na něj?" Ukážu mu fotografii Lewise Longa a poté jí opět nechám zmizet ve složce. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Neochotně se zvednu. Strach mi ale tahle žena nenažene. Jen se široce usměju a odfrknu si. "Myslíš, že si sem nakráčíš a já ti budu zcela automaticky věřit, protože jsem chudinka, které nic jiného nezbývá? Nemám ponětí, co jsi zač. Dle mého jen nějaká ubožačka s tak zvrácenými chutěmi, že si za zdmi tohohle ústavu nevrzne. Nemám nejmenší důvod věřit tomu, že máš tu moc mě odsud dostat. Tady nejsi v supermarketu, aby sis ukázala na zboží a oni nás jen tak nechali jít, protože je někdo ochoten zaplatit. To by pak pro spoustu lidí bylo opravdu jednoduché se odsud dostat." Moje ruka vystartuje a jí chytím důtky. Nechci se nechat přerušit. "A druhá věc je, že ty zcela automaticky předpokládáš, že se odsud chci dostat. Problém je v tom, že tady nemá Zoe problém mě pustit na svobodu. Nebojí se, že bych tu někomu ublížila, protože by to byly...přijatelné ztráty. Ale tam venku, zase by mě zamkla pod zámek a o to já nestojím. Takže radši si užiju tady, svojí svobodu, než venku vnitřek její hlavy." Teprve nyní důtky pustím. "A jestli tě baví způsobovat lidem bolest, tak si posluž, protože já jí ráda přijímám. Navíc je to jen další důvod, proč ti nevěřím. Nikdo mi nezaručí, že když udělám, co po mě chceš, tak pak neřekneš "smůla" a nenecháš se tu hnít, jen abys viděla můj zdrcený výraz. Jediné, co ti věřím, tak že bys mě klidně nechala hodit do díry." Ale upřímně, ani to mi žíly netrhá. Možná Zoe, ale ta nás už před nějakou chvílí přestala poslouchat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Naštěstí nečekáš nějakou šokovanou či rozhořčenou reakci, na své sdělení, přesto alespoň nějaká by se hodila. Chlápek se ale chová netečně, pouze se pokejval hlavou, jako že tě slyší. A ani s fotkou ani s otázkou nemáš o moc větší úspěch. Kouká na fotku, to ano, ale pak zase jen pokejval hlavou. „Lidi příjdou, zaplatí, odejdou... a já nemám paměť na tváře. Říkáte, že tu byl, je to možné, ale já nic nevím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruby, Kdo z koho Odfrkáváš, ale znovu máš pocit, že tam kde by tvá slova měla dopadat, útočit, způsobit zranění, jen padají neškodně k zemi, jako by před tím jejím úsměvem se kterým tě celou dobu sleduje zpomalovali a ztráceli na síle. Možná to má co dělat i s tím, že tě zrazují vlastní instinkty, nebo sestřičky? To není podstatné, podstatné je, co ti ten pocit říká. A to sdělení je ledově jasné, ona mluví pravdu. O důtky se s tebou nijak nepere, klidně tě nechává domluvit a jen se usmívá. „Kdepak holčičko, myslela jsem si, že chudinka nejsi a právě jsem ti dala nabídku. Přiznávám spletla jsem se…“ Prošla kolem tebe, důtky opět zašustili mezi prsty, než se její ruka pohnula a ty cítíš dotek ohně na zádech, jeho jednotlivé jazyky se obtočili až kolem tvých žeber. Znovu vnímáš i tu rychlost s jakou ten pohyb udělala, až se ti vkrádá otázka, jestli jsi ji skutečně zadržela, nebo tě prostě nechala. „Mýlíš se Ruby. Je to přesně tak. Jsem v supermarketu… ukážu…“ švih „…pustí tě… ukážu…“ švih „… zabíjí tě…“ Nejsou to těžké rány, žádný vztek se kterým by tě rozzuřená panička švihala po zádech. Ne, ona je klidná, spokojená... jen si hraje. „V okamžiku, kdy skončíš zde, jsi jen kus masa. Nebo si myslíš, že tvou frndu někdo dostal za zásluhy? Kdepak zlatíčko, prostě zaplatil a od toho okamžiku je každému šumák, jestli tě vykastruje, nebo tě postaví pod koně.“ Víc než pálivé stopy na zádech, které jako by se probouzí do bolesti, bolí vědomí, že nelže. Ledové ostří pravdy, nelže… Stačí si vzpomenout na Luca, parchanta, který z tebe klidně vymlátí duši. Stačí si vzpomenout na Marka, který ti klidně nachčije do pusy a přitom se zdá, že tě má v oblibě a šetří tě. Víš, že v kleci se umírá a všichni se baví, sází. Čekáš, že přijdou další rány, ale ne není hysterická, není bezhlavá. Jen si hraje. Prošla zase před tebe. Ruku s důtkami má spuštěnou, nevypadá to, že by ti chtěla nyní nějak ublížit. Tedy ne tím co má v ruce. Opět se přiblížila tak blízko, znovu předvedla své bleskové pohyby. Teprve když se vzdaluje, cítíš vlhký horký dotek jejích rtů na svých. „Nemusím tě přesvědčovat, Ruby… nebudu se s tebou hádat… jen se mi podívej do očí a řekni mi, jestli lžu nebo ne… Kdybys pro mě zabila, dostala bych tě ven.“ Mluví pomalu, bez emocí, bez posměchu, její oči se koukají do tvých a vše ti říká, že nelže. Z jejího rtů zmizel hadí úsměv. Je vážná. „Ale nechme to být, nechceš, raději tu shniješ za živa, neberu ti to… uzavřeno. Teď k tomu druhému, strčíš svůj jazyk do mé dírky, nebo chceš raději jít do jiné díry?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Chlap mě svým absolutním nezájmem irituje. Stal se tu zločin, tak se prober! Zůstanu ale klidná a sama také jen kývnu hlavou. "Fajn, ale určitě máte zapsáno kdo a kdy se tady ubytoval. Podíval byste se mi na ten den a našel jméno Long nebo Lonnie*? Ráda bych se podívala do pokoje, kde se to stalo." Mile se usmívám ale pod pokličkou všechno vře. Nějak jsem předpokládala, že o tom, co se tu stalo, bude personál hotelu vědět. *omlouvám se, jestli to bylo jiné jméno, nechtělo se mi to hledat |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Trpělivě stojím, čekám, poslouchám. Když důtky dopadnou poprvé, trhnu s sebou. Dpochybujialší rány už ale snesu bez nějaké známky bolesti, i když na čele mi vyskočí plot. "Já vím, že mi nelžeš. Ty tomu bez pochyby věříš. Jenže problém je právě v tom, že takovou moc možná nemáš." Úsměv, jen chabý stín toho, jak jsem se na ní šklebila před tím. "Já nezpochybňuji, že jsem jen kus masa. Problém je v tom, že mluvíš s člověkem, kterého už si někdo koupil. Teď už nejsem bezcenná, jsem něčí investice. Co se mnou bude dál, to je jiná otázka. Možná mě nechá hodit do díry, kde shniju zaživa. Ale bude to on a nikoliv ty, kdo to zařídí." Úsměv se o něco rozšíří. "Můžeš mi vyhrožovat, ale je to k ničemu, když nemůžeš dostát svému slovu. To samé platí o mém propuštění. Nemůžeš mě dostat ven, když patřím někomu jinému." Posadím se na okraj postele a ruce složím v klíně. "Jestli tě to baví, můžeš ze mě zkusit vymlátit duši, ale lízat tu tvojí špinavou díru nebudu." Skoro slyším, jak Zoe v mé hlavě tiše úpí. Já ale téhle zatracené děvce neustoupím ani o píď. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Samozřejmě, že tu máme knihu hostů, klidně se podívejte…“ Odpověděl ti sice slušně a očividně „hodlá spolupracovat“ a knihu ti podává. Ale nezájem z něj kouká na všechny strany. Alespoň nezdržuje, nakonec zdržoval by nejen tebe ale i sebe od… kdo ví čeho. Nalistoval ti stránku označenou tím správným datem. Je vidno, že i když hotel není nijak luxusní, cena hraje očividně roly, pár jmen se tu najde, ale žádné není Long ani Lonnie (pamatuješ si to správně :*) Chlapík se loktem opírá o pult a kouká na tebe, jak študuješ škrabopisově napsaná jména. Pak si odfoukl a narovnal se. „Paní nechci vám do toho kecat, ale nejsme dnešní, že ne. Pokud se ten váš panáček nešel ubytovat a nebo nešel navštívit vzdálenou příbuznou, co zrovna přijela na otočku do města, tak je v týhle knížce nenajdete. Chápu, že je to vaše práce a pochopte mě, moje práce je to tu udržet v provozu a nepamatovat si. Ta holubička bude pod jiným jménem, klidně si to mohla pronajmout jinej den a je na úplně jiný stránce samozřejmě s úplně jiným jménem.“ Zní celkem upřímně. Nejspíš s ním nepohnulo to, že se tu snad stal zločin. Možná za to můžeš ty, nebo prostě má vedle rozkoukanej fotbal. A nebo je to ukázková „spolupráce v rámci možností“. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Cítíš ty rány a zároveň, i když trochu zpomaleně ti dochází, že ten nástroj by jistě dokázal způsobit větší bolest a ona nepochybně taky. Je to hra, možná kdyby se opravdu rozčílila, kdyby ti chtěla ze zad udělat fašírku, ale ona si hraje. Opět tě nechala promluvit, ale když si chceš sednout, přetáhla tě přes prsa. Nejspíš stejně jako ty ví, že pro to abys vyhrála si sedneš i kdyby do tebe řezala dál. Možná právě proto to nedělá, ani se nenapřahuje. Prostě své k tvému sezení už řekla. Také tvá slova nějak nedochází ke kýženému efektu, nepřináší výhru. Naopak v její tváři vyvolávají úsměv, která až děsí tím, jak je upřímný. Nechala tě říct vše co máš na srdci a pak si sedla vedle tebe, založila nohu přes nohu. Řemínky důtek ti jezdí po stehně. „Víš Ruby, nejsi hloupá, máš páteř, jsi ochotná snášet bolest… to se mi líbí. Opravdu. Jenže pořád jsi naivní a myslíš, že máš v pičce schované eso. Myslíš, že víš jak to funguje, že když máš své tetování, jsi z obliga? Že máš majitele a nikdo jiný na tebe nemůže a ty nemusíš poslouchat? Říkáš, že mi věříš, že ti nelžu. Tak to zkusíme ještě jednou, lžu ti nebo ne… Neslibuji nic, co si nejsem jista, že dokážu dodržet.“ Přejíždí, stoupá pramínky po tvém těle, od noh více na tepající červené stopy na ňadrech. Její další slova zní jinak, lehce, jemně, jako když se mluví s dítětem co zlobí, dokonce trochu mazlivě. „Máš sponzora, ano. Koupil si tvou prcku, ano. Taky bych si ji klidně koupila, je pěkná. Nemám důvod tě urážet nepravdou, to nemá žádnou sílu a proto mě ani tvé řeči nemohu urazit nebo naštvat. Když tě tvůj sponzor vyplatí a vezme ven, jsi jeho. Jenže dokud jsi tu, patříš Zdi. Druhá věc, kterou jsi nepostřehla je, že nyní máš sponzory dva. On si předplatil tvou kundičku. Já si zaplatila maso v pokoji, jeho služby, moji spokojenost. Pravidla jsou prostá. Tvůj sponzor samozřejmě bude odškodněný. Třeba dostane dvě pičky za cenu jedné. Pokud chtěl mít jistotu, že se to nestane, musel by na tvém tetování stát něco jiného. Musel by zaplatit zábor na tebe… na celou, ne jen na ten kousek masa co máš mezi nohama. Já bych ti udělala, pokud bych si tu něco vyhlédla, zaberu si to celé, nerada se dělím.“ Ani jednou ti neublížila, kožené pásky předvádí, že umí hladit. Doputovali přes prsa, až na druhý bok a znovu kloužou po stehnech, zatímco ona se naklonila před tebe, znovu si přitahuje pozornost tvých očí. "Řekni mi… dokážu si představit, že jsi tu zažila kdejaké ponížení, znásilnění, hnus… a teď by ses nechala hodit do díry, místo toho abys udělala něco co tě nebude nijak bolet a ani to není hnusné… a ani špinavé, když už jsme u těch tvých planých urážek…“ Zasmála se, ale pak zvážněla. „Jde o to, že jsem žena? Kdybych byla chlap a rvala do tebe čuráka, kam je to jde, tak by to problém nebyl?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nikde žádný Long, ani Lonnie. Asi jsem to měla předpokládat. Jenže já s tím nepočítala. A co mě sere víc, že se Long neobtěžoval mi tuhle drobnost říct. Skoro jako kdyby mi chtěl zabránit v tom, pokoj navštívit. Nenechám se rušit a prozkoumám ještě předchozí dva listy. Nakonec to ale vzdám. Mohlo by to být kterékoliv z těch jmen a já nehodlám procházet pokoj po pokoji a zjišťovat, jestli tam nejsou stopy krve. Možná by mohl pomoci někdo s velice citlivým nosem. Poděkuji recepčnímu a zamířím pryč. Mohla bych se vrátit za Longem a zjistit, pod jakým jménem se ubytoval. Ale nějak se mi nechce. Pro tuhle chvíli mám vyšetřování dost. Večer si promluvím s Alexem a zkusím zapátrat, k čemu by se mola využívat upíří krev. Místo Longa se tedy rozhodnu zabývat slečnou Sjogren. Možná je na čase konečně navštívit místo, kde jí viděli naposledy. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Sedím na okraji postele a poslouchám jí. Za to, že jsem se posadila jsem zaplatila, ještě teď cítím, jak to na bradavkách štípe. Její náhlá změna přístupu mě zmate. Čekala jsem, že přitvrdí, že mě bude mlátit hlava nehlava, dokud nepovolím. Tohle jsem ale nečekala. A o to méně se mi to líbí. Mluví se mnou jako s dítětem, trpělivě, skoro něžně, ale přesto v tom všem vnímám osten nebezpečí. Když však zmíní, že se chovám jako kdybych měla v pičce schované eso, začnu se hihňat. To teda mám. Tenhle soukromý vtípek si ale nechám pro sebe a dál pozorně poslouchám. "Fajn, tohle beru. Stále ale nevěřím tomu, že bys mě dokázala dostat ven. Myslím tím, dostat mě ven živou. Tady jsem maso a když zaplatíš můžeš si se mnou dělat, co chceš. Jenže tam venku jsem vrah. Odsud vede jen jedna jediná cesta. Ale hádám, že tu bys mi zprostředkovat mohla." Nelíbí se mi dotek důtek, je to takové, výhrůžné. Ještě jednou si jí prohlédnu od hlavy k patě a zašklebím se. "Jo, v tom je taky problém. Můžeš jí mít vymydlenou jak chceš a mě se stejně zvedne kufr pokaždé, když se na ní jen podívám. Takže klidně dál mluv o tom, jak to není hnusné a špinavé, ale já bych pořád radši obskočila nějakého týden nemytého dozorce, než ti jí vylízala." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Procházíš stránkami, L nebo L není nikde. Samozřejmě je tu možnost procházet pokoj po pokoji, ten chlápek nevypadá, že by ti v tom nějak aktivně bránil. Ale pokud jim to nikde nevyteklo, tak bys potřebovala laborku. Laborku nebo někoho s dost citlivým nosem, aby něco takové vycítil. Ta myšlenka ti proletí hlavou a překvapivě vyvolá reakci. Bingo, zavolej sem Dmitryho, Willa nebo Setha. Určitě to najdou a když už tu budete, tak… a co zavolat všechny tři… to by teprve byla jízda. Už myslíš, že jde o další Samařinu litanii, doslova cítíš jak se chechtá a sama si dokážeš představit, že v tomto grupáči bys zůstala naocet. Dmitry nemusí Willa a rozhodně se asi nebude olizovat se Sethem a by Will reagoval na Setha, taky netušíš, ale nadšený by asi nebyl. Už stačí jen něco odseknout nebo nad tím mávnout rukou, ale v tom si uvědomíš, že se Samara znovu nadechla. Ale jestli tě to zajímá, tak podle mě by stačilo zavolat na pomoct pár královen a někomu by se paměť vrátila. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zaklapnu knihu hostů a chvíli hledím na její desky, jako kdybych čekala, že mi sama od sebe vyjeví své tajemství. Přemýšlím, že bych si někoho povolala na pomoc. Ať už vlkodlaka, upíra, nebo hounda. Jenže se mi nechce. Setha nechci žádat o pomoc už z principu, Dmitryho tak dobře neznám a Will může být bůh ví kde a je dost možné, že mu velitel také naložil nějakou práci navíc. Samara, nebo kdo to k čertu je, má ale dobrou poznámku. Vytáhnu z kapsy několik dolarů, vložím je do knihy a tu posunu po pultu zpátky k recepčnímu. "Opravdu si na ty lidi nepamatujete?" Minimálně musel Longa vidět odcházet a řekla bych, že nebyl v nejlepším stavu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruby, Kdo z koho Fakt to na bradavkách štípe a to si uvědomuješ, že zdaleka neschytali to nejhorší. Konce, to kde je energie největší, dopadli až skoro do podpaží. Prsa a bradavky políbili samotné pásky, při svém dopadu a smeknutí se. Vnímáš to šimrání se kterým ta nebezpečná hračka klouže po tvém těle. Stačilo by tak málo, rychlá pohyb zápěstí a z lechtání je rázem další rána. Přesto zdá se, zatím není na pořadu dne. Ta potvora, ať je jakkoliv nebezpečná, možná i krutá, není jako Luc, nejedná bezhlavě. „Dobře, Ruby… vidíš, že to jde mi věřit. A pro pořádek, nelhala jsem ani v tom, i když chápu, že pro tebe už to zní jako něco nemožného. Mohu si tě pronajmout, tady za Zdí. Mohu si tě koupit. Pak jsi moje a je jen na mě kam si tě vezmu a co s tebou budu dělat. Samozřejmě i to jeslti to přežiješ nebo ne…“ Mluví pořád něžně, laskavě, sklání se zatímco dútky jezdí po tvém těle. Cítíš její jazyk na rozpáleném vrcholku. Z tvého šklíbení ani ošklivých slůvek si očividně nic nedělá. „… ty jsi dost chytrá, opravdu si myslíš, že nová identita je po tom tady nějaký problém?“ Znovu zvedla tvář a tentokrát je to ona kdo si tebe prohlédl. Vidíš, jak si jazykem přejela po rtech a opět naklání hlavu. „Teda, každá druhá je Bi nebo lesba a já narazím na těžkou Heteračku, to je pech…“ Zasmála se najednou a je to jiný smích, takový, kterému věříš, že je tu jen sám pro sebe a ne jako zbraň. Zvedla se, znovu jde ke svému zavazadlu a začala se v něm přehrabovat. „…předpokládám, že ta druhá taky…. Co s váma… tak asi zůstaneme u bolesti… když je ti to milejší… a co tohle?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Trochu se mi podaří se uvolnit. Jsem ochotna kývnout na nabídku smíru. Pokud by na mě ale dál tlačila, neustoupím ani o krok. Někdo by řekl, že jsem tvrdohlavá, Zoe pro to má ale zcela jiný název. Jsi šílená! Šílená! Šílená! Málem jsme kvůli tobě skončily v díře! Tentokrát jsem to já, kdo za ní zabouchne dveře a opět obrátím svou pozornost na ženu před sebou. Konečně jsem nakloněna tomu jí skutečně uvěřit. Ačkoliv si vůbec nejsem jistá, jestli mě víc děsí představa, že zbytek života strávím za zdí a nebo představa, že by si mě právě tohle stvoření koupilo a odvedlo..někam. Samozřejmě vím o obchodu s bílým masem. Vždycky jsem si ale myslela, že to se děje někde....jinde, daleko. Že je to něco, co se mě netýká a nikdy nebude. Jenže ona mi tu teď tvrdí pravý opak. To je dost znepokojující. "Čistě ze zvědavosti. A máš pravdu, něco takového je pro mě jen těžko uvěřitelné. Co bys udělala s tím, koho by sis odsud odvedla?" Ptám se a hledím na věc v jejích rukách. Bolest je dobrá. Já mám ráda bolest, s tou se totiž umím vypořádat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Opravdu ti asi nelže, nejspíš si opravdu chce hrát. Způsobovat bolest? Proč ne, nakonec by nebyla jediná, komu to přináší potěšení. Ale co by měla z toho, že skončíš v díře? Jenže pokud bys dál byla tvrdohlavá, nic jiného by ji nezbylo, už pro princip samotný. Že by se nechala pokořit tím, že by tě nechala být, na to opravdu nevypadá. Zoe má proč vyvádět, tohle nebylo o prsa, tohle bylo už doslova o bradavky. Je to zvláštní, jsi uprostřed místa, kde si tě kterýkoliv dozorce, může kdykoliv ošukat nebo zmlátit. Tam, kde tě jeden bude trénovat na jakési závody. Tam, kde si někdo koupil tvé pohlaví a nechává si ho upravovat k obrazu svému. Přesto, ti až její slova tu prostou realitu ukázala v plném světle. Tohle není věznice, ale prostě trh s masem. Jistě všechny máte na svědomí něčí smrt, ale v podstatě by vás stejně tak mohly sbírat na ulici. Kouká na tebe, opět vnímáš to povytáhlé obočí. Čeká na odpověď, ale tvá slova místo toho přinášejí otázku. Vidíš, jak našpulila rty, nejspíš přemýšlí nad odpovědí, možná si to i představuje. „Užívala si, milovala se. Ale když jsou ti holčičí hrátky tak odporné, tak je to stejně bezpředmětné. Tebe by nelákalo, nevzrušovalo mít někoho, kdo je ti oddaný tak, že zabije pro tvé potění?“ Povolila řemínek na té věcičce co má v ruce, zatímco důtky jen zastrčila do podpaží. „S tímhle ti to půjde? Nebo zůstaneme u bolesti?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Raději si nechám pro sebe informaci, že můj odpor k celé záležitosti, je spíš snaha o její urážku. Očividně to ale nefunguje podle mých představ. Začínám mít pocit, že urazit tuhle ženu, je nemožné. "Tou oddaností myslíš asi vděk, je to tak? Dostala bys mě odsud a na oplátku očekávala, že pro tebe budu zabíjet." Ta představa se mi zdá trochu naivní. Pokud bych měla zabíjet, tak co by mi pak zabránilo zabít i ji. Z bezpečnostních důvodů si ale i tuhle myšlenku nechám pro sebe. Ještě jednou se kouknu na připínák v její ruce a přikývnu. Je vlastně celkem laskavé, že to s námi ještě zkouší. Drž klapačku! |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Říká se děkuju… Slyšíš ten hlásek a nehledě na její možnou uraženost, je stále otázkou, jestli to když využiješ její rady, je také přiznání její existence. Čert, aby se v tom psychoharašení vyznal. Ale nyní máš na práci něco prozaičtějšího a to je uplácení. Jak příhodné pro policistku. Saháš do kapsy, sice její obsah poslední dobou příliš nekontroluješ a rozhodně nedoplňuješ, přesto v ní nějaká ta dvacetilibrovka ještě vězí. Tedy vězela, teď putuje na pult, aby naplnila Samařinu radu a probudila něčí pamět. Chlápek se na bankovku kouká s přehnaně šokovaným výrazem. Aby ji nakonec vzal mezi prsty a prohlížel si ji, jako bys mu teprve nyní podala obrázek svého nebohého Lewise. "No možná by vás mohlo zajímat, že osmička se uvolnila už během noci a ne až ráno.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Se skřípěním zubů sleduji, jak si muž prohlíží bankovku, kterou jsem mu dala. Zmetek. Moje prachy. Alespoň z něj ale konečně vypadne něco rozumného. "To mě ani moc nepřekvapuje, vzhledem k tomu, co se tam dělo." Odtuším klidně a usměju se na něj. "Ráda bych si ten pokoj prohlédla, pokud to bude možné." Pořád ti ještě chybí ten citlivý nos. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruby, Pýcha a předsudek Její štíty jsou očividně zvednuté, jak by řekl nějaký fanda startreku, pokud by zrovna neslintal na její drobnější ňadra, která ale tvoří dokonalé plné kapky zakončené neuvěřitelnými špičkami. Věří ti, že jde čistě o homofobii nebo ne? V každém případě, pořád lepší, než kdyby vás teď táhli do díry. „Kdepak, Ruby… Pro začátek, ptala jsem se, zda bys pro mě zabila a co bys za to chtěla. Ne jestli chceš na svobodu a jestli bys pak zabíjela. Vděk? Ze začátku jistě, nakonec každý cit se přece musí z něčeho zrodit.“ Na tvé přikývnutí se usmála a vykročila k tobě, zastavila se zase těsně před tebou, tak že i tělem cítíš její blízkost. "Víš nechápeš to hlavní, otroků, služek, zaměstnanců, mohu mít kolik chci. Jejich loajalitu si mohu koupit a budou pro mě klidně i zabíjet. Já ale hledám něco jiného, hledám společnici… ale to jak jsi sama řekla, se tě netýká… a teď prosím otevři pusinku.“ Její poslední slova už doprovází ruce, které zvedají onen podivný předmět, jehož malé didlo nyní směřuje k tvým ústům, zatímco druhé trčí bojovně na ni. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Asi ani nechci, aby se mě to týkalo. Pomyslím si kysele. Nelíbí se mi, jak mluví o tom, co si všechno může dovolit. Bohatá, nafrněná slečinka. Pro jednou se na něčem se Zoe shodneme. Tahle žena se mi nelíbí a čím méně toho s ní budu muset mít do činění, tím lépe. S hrůzou v očích ale nyní hledím na věc se kterou se ke mě přibližuje. Asi jsem hloupá ale až nyní mi došlo, k čemu to slouží. "Počkat! A tohle má být jako lepší, než lízat?!" Vykřiknu nasraně, ale donutím se zůstat na místě a neodtáhnout se. Rty ale neotevřu, na druhou stranu jí ale ani aktivně nebráním v tom, aby mi věc nasadila. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruby, píchat a předsudek Je vidět, že ji tvá reakce překvapila. Na malou chvíli se zastavila a pak se začala smát. Tvá nasranost a výkřik opět jen sklouzl po jejích štítech. Ale pokud se nebráníš, cítíš, jak ti ten malý, tlustý cvalda vniká do úst a jak se ona na tebe tiskne, aby ti mohla zapnout popruh kolem hlavy. „Tys myslela, že je to tam dolů? Jak by se to prosím tě přidělávalo, navíc máš přece ten zábor… A naopak? Já chci, abys ty potěšila mě, co bych měla z toho, že si nasadím umělý penis a ojedu tebe?“ Zapla pásek až s překvapivou péčí, aby ti netrhala vlasy a aby řemínky příliš nestáhla. Zároveň je zřejmé, že to rozhodně není poprvé, co to dělá. „Tak netlačí?“ Usmála se a pohladila tě po tváří a marně v jejím pohledu hledáš osten pomstychtivosti. Myslí to nejspíš vážně. Znovu se vrátila k tašce a vytáhla další proprietu. „Myslela jsem, že pro tvůj odpor k pičkám to lepší bude, tvůj jazyk zůstane v tvé puse, ale jestli chceš, můžu ti nasadit i toto…“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Bylo ode mne asi vážně hloupé myslet si, že jde o normální připínák. Teď už to vidím stejně, ale nic s tím neudělám. Velmi neochotně nakonec otevřu ústa a nechám si tu věc připnout. K čemu jsem se to nechala přinutit? Hledím na ní, široce rozevřenýma očima. Panika, kterou pociťuji by daleko lépe sedla k Zoe, jenže je moje a to mě děsí. Snaží se ti to ulehčit. Víš, co se stane, když odmítneš? Skončíme v díře! A co kdybys to tedy převzala, když jsi tak chytrá?! Osopím se na ní, ale odpovědí je mi jen ticho. Dveře jsou neprodyšně zavřené. Tas káča zbabělá mě v tom nechala samotnou. Podezřívavě si prohlížím masku, kterou mi ukazuje. Opravdu by mi to pomohlo? Nebo by mě to vystresovalo ještě víc? Nevědět, co se kolem mě děje? Nebo radši vystát ten pohled na...koneckonců vždycky můžu zavřít oči. Nakonec tedy odpovím potřesením hlavy. Už teď mi ta věc, trčící z mých úst, vadí. Vypadám jako šašek! Dusím se vzteky. Pohled stále, skoro bez mrknutí, upřený na ženu před sebou. Jako kdybych se obávala, co dalšího po mě bude chtít. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nestěžuj si, za všechno se platí… Samara se zřejmě rozhodla hrát tu rozumnou. Nebo jen čeká na nějakou lepší příležitost k narážkám. Nakonec jsi přece dosáhla toho, co jsi chtěla. Pravda stálo to trochu víc, než jsi chtěla, ale pořád lepší než trapně odejít s prázdnou. Na tvé další přání chlápek znovu se stejnou ochotou jako před tím kývnul a začal se hrabat v kapse. „Samozřejmě, co bychom pro policii neudělali.“ Podle chřestění a cinkání v kapse, si nehoní, ale vytahuje opravdu slušný svazek klíčů. „Chcete jít hned?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Už víš, jak se cítí lidé s dlouhým frňákem. Strašně to zavazí ve výhledu a nutí to neustále šilhat na špičku. Pohodlné to také zrovna není, ne kvůli řemínkům, ty opravdu zapnula pečlivě a ohleduplně. Ale tvrdý macík opravdu poctivě vyplňuje ústa a drží pusu otevřenou. Zoe se nenechává vyprovokovat a nechává ti kormidlo, ale očividně zas tak schovaná není. Musí alespoň koukat i kdyby jen proto, aby věděla, že se neprobudí v díře. Když zavrtíš hlavou, slečna masku opět schová do svého tajemného zavazadla. Raději nevědět co ještě v něm skrývá. Stačí už představa, jak si takovou brašničku doma balí. Když má konečně opět volné ruce, sáhla opět po důtkách a nechala si jejich prameny klouzat mezi prsty, zatímco jde k tobě. Na tváři se ji opět usadil úsměv, nebezpečný ne svou velikostí či vřelostí, ale tím, že očividně skrývá příslib bolesti. Došla až k tobě, přestala si hrát s pramínky a naopak začala rukojetí objíždět tvé tělo, přitom její oči stále sledují ty tvé. Ramena, paži, bok, bolest. Čekala jsi to a přesto tě rychlost jejího pohybu překvapila. Opět se zaměřila na prsa a opět si dala záležet, aby konečky nedopadli na nejcitlivější místa. Jejích dotek cítíš hned u ramene, zatímco přes ňadra přejeli už samotné, kožené jazyky. Klidně nechává prameny sklouznout a znovu cítíš dotek konce rukojetě, tentokrát u druhého ramene, boku… druhá rána jde do kříže s tou první. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jenže moje kapsy už teď zejí prázdnotou. Nebydlet u Alexe, tak už za chvíli přespávám v krabici od lednice. Jsem ráda, že úplatek zabral, přesto, že je to výsměch tomu, čím jsem. Hlavně, že se ale už dál nemusím s chlapem handrkovat. Jeho otázka mě překvapí. Ne, počkám, dokud tady nevystojím důlek. "Pokud nemáte nic lepšího na práci...?" Sladce se na muže usměju. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Sedím na okraji postele a připadám si jako paralyzovaná. Jediné co můžu, tak sledovat, co se na mě řítí. Nemyslím na to, jaké další poklady skrývá její taška, některé věci je lepší nevědět. Důtky kloužou po mém těle a já se připravuji na ránu. Čekám to, vím, že to přijde, ale i tak s sebou cuknu, když rána dopadne. Vím, že kdyby chtěla, mohlo by to být tisíckrát horší, ale nakonec možná nejsem tak odolná proti bolesti, jak jsem si myslela. Při druhé ráně zakňučím bolestí. To by stačilo! Moje ruka vystartuje, abych zachytila důtky a zabránila jí dál mě bít. Pokusím se o výhrůžný pohled, ale nějak mi to nejde. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro No tak si řekni Alexovi o kapesný, určitě ti dá… nebo začni vybírat… a můžeš si tu rovnou najmout pokojík. Na druhou stranu, nejsi ani první ani poslední policajt co zaplatil za informace a zcela jistě se najdou i tací, kteří si nechávají platit. Takže to s tebou asi ještě tak špatné nebude. Muž jen zacinkal v kapse a pokrčil ramenama a vyrazil do schodů. Kdo ví, možná to nemyslela špatně. Třeba čekal, že si zavoláš techniky. Hotel to rozhodně není pětihvězdičkový, ale ani žádný hostel z horroru. Když člověku jde o to přespat a pokračovat, nejspíš svou úlohu plní dokonale. A je tu čisto, nejen na chodbách, ale bohužel také v pokojích. Na to jsi přešla v okamžiku, kdy ti chlápek otevřel pokoj. To že tu před tebou byla uklízečka, je nadslunce jasné. Chlápek buď něco stihl vyčíst z výrazu tvé tváře, nebo prostě přece jen chápe víc než dává všeobecně najevo. „To víte, pokoj by odhlášenej, zaplacenej a ten váš napadenej se zdekoval a nic neřekl, tak se tu normálně uklidilo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je to zvláštní, myslela sis, že bolest sneseš, že tím ti neublíží, nezlomí. A nyní kňučíš při druhé ráně a to se snažíš zůstat netečná. K tomu všemu je tu to vědomí, že tě šetří. Mohla by se opravdu rozmáchnout, mohla by si dát záležet, aby nejbolestivější dopad směřoval na nejcitlivější místečka. Přesto už po druhé ráně máš problém to ustát, i když v sedě. Tvá ruka vystartovala, chceš chytnout důtky, zabránit bolesti. Jenže ani ne v polovině cesty cítíš bolest, na kterou jsi připravená nebyla. Je to jako by ti někdo do páteře nasypal hřebíky a pustil do nich proud. Vystřeluje do celého těla, jako by se ti měli všechny klouby, všechny kosti zkroutit v křeči. Je to jen okamžik, vteřina, možná ani to ne a víš, že znovu ji zažít nechceš. I když dozní, cítíš to pulzující místo na krku, tam kde tě při příchodu do Zdi, očipovali. Slečna trochu ustoupila a její rty se neusmívají a ona hadí připravenost se rozšířila do celého těla. Nejspíš si tvůj rychlý pohyb vyložila jako útok. „Tohle už nezkoušej... prosím. Nenutím tě lízat, chápu preference, ale sama jsi řekla, že bolest sneseš.“ Nekřičí na tebe, opravdu to zní skoro jako by prosila a trochu vyčítala. Nejspíš tato bolest, kterou ti uštědřila v okamžiku vlastní obrany, není něco co by se jí líbilo. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nečekala jsem, že se tu budu brodit po kolena v krvi, ale doufala jsem...v něco. Takhle si jen povzdechnu, když přelétnu uklizený pokoj zkoumavým pohledem. "Já vím. Když odcházel, tak nic neřekl? Viděla jsem ho dnes, to už je několik dní a zdál se mi dost otřesený." Brouknu a pak kývnu. "Fajn, pokud Vám to nebude vadit, stejně se tu porozhlédnu." Jemně tak muži naznačím, že bych tu raději byla sama. Nemám ráda, když mi při práci někdo kouká přes rameno. Obzvlášť, když v obhlížení místa činu nemám moc zkušeností. Jsem já ale vůbec ještě někdy sama? Každopádně vytáhnu z kapsy gumové rukavice a začnu prohlížet pokoj. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro V okamžiku, kdy zvednu ruku, abych jí zabránila v další ráně se mi zatmí před očima. Zavřísknu a zhroutím se v křeči na postel. Všechno kolem sebe vnímám rozostřeně. Pokouším se to rozdýchat, ale s ucpanými ústy to dost dobře nejde. Její slova ke mě přicházejí jako z velké dálky a já na ně nejsem schopna reagovat. Věděla jsem, že tam ten čip je, ale netušila jsem, co dokáže způsobit. Teď to vím a znovu si to vyzkoušet nechci. Pomalu se zvednu, pořád se ještě chvěju. Slyším, jak Zoe v koutku hlavy vzlyká a choulí se. Srdce mi stále divoce tluče, když přikyvuju, ani vlastně nevím, na co. Jen mám pocit, že se to ode mne čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Na první pohled to vypadá, že tady opravdu nic nenajdeš. Tedy kromě malého mýdla a ručníku. Chlápek zůstává stát trochu bokem na chodbě, do pokoje se nijak nehrne. Není tedy třeba ani naznačovat, ale stejně to uděláš. „Hele, můžete si o mě myslet, co chcete. Ale pokud by mi tu někdo přišel a řekl, že se tu stal nějaký zločin, tak volám policajty a samozřejmě tu nedám uklidit. Ten váš se prostě vytratil, možná byl mimo, co já vím… klidně si poslužte, až budete hotová, tak zabouchněte.“ Kývl na souhlas a vydal se zase dolů, zatímco ty si oblékáš ten protivný kus umělotiny na ruce. Zvláštní, jaké věci si člověk bere už automaticky. Jenže rukavice jsou gumové a ne kouzelné. Chvíli bezradně koukáš na uklizený pokoj s myšlenkou kde začít. Jasně to hlavní se stalo na posteli, která je určitě celá převlečená. Přesto ji prohledáváš, stejně jakou koukáš pod ní, na stolky a nakonec i v koupelně. Ale nenacházíš nic. Možná kdybys v kapse nosila CSI Las Vegas, tak bys něco našla, nebo kdybys sebou měla alespoň jeden pořádný frňák, i když ten by možná měl problémy s čistícími prostředky, které uklízečka použila. Samozřejmě krom nějakého spreje do vzduchu, kterým se snažila přerazit pach spáleného masa. Ale ani hodinka poctivého plazení po kolenou nepřinesla nic převratného. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nevěděla jsi, možná něco zaslechla jako šeptandu mezi ženskými. Teď už to víš. Teď už není ani těžké pochopit její klid s vrahem v místnosti. Jestli ty máš eso v pičce, Ona má očividně Jokera, kterého vám Zeď milostivě implantovala do krku. Tohle vás drží v šachu, proto je možné, aby tu bylo poměrně málo dozorců a většinou jen s obušky. Ta věc v tvém krku má dálkové ovládání. Stačí vyslat kód a uvaří ti nervy zaživa. Je ti jasné, že stačí trochu delší sepnutí a dokáže to zabít. Tohle je opravdu sviňárna nejvyššího kalibru. Cítíš své srdce, které zběsile bije z utrpěného šoku. Cítíš studený pot, který tě doslova polil po celém těle. Tělo by chtělo hyperventilovat, ale ucpaná ústa mu do celkem maří. Jen posadit se zpět tě stálo obrovské úsilí a vnímáš, jak se chvěješ. Dokážeš si živě představit, jak by skončila případná vzpoura za Zdí. Tu hromadu skroucených cukajících se uzlíčků na zemi. Slečna se na tebe dívá, teď v jejím obličeji ani očích není úsměv, očividně se jí toto nelíbí, nejspíš ji to opravdu mrzí. Nespěchá na tebe, nepokračuje v bití. Došla k tobě a pohladila tě po tváři, tak jak ji to tvá nová ozdoba dovoluje. "Omlouvám se, toto jsem nechtěla… ale pochop, nesmíš útočit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jen kývnu na jeho slova, moc pozornosti mu už ale nevěnuji. On neudělal nic špatně. Long se odtud prostě odplížil jako spráskaný pes a až po pečlivém zvážení se rozhodl to nahlásit. To mě nepřestává překvapovat. Pečlivě prohledám pokoj, ale uklízečka se snažila a nikde nenajdu ani kapku krve, vlas, nebo cokoliv jiného, co by mi posloužilo. Zatraceně! Stáhnu rukavice a zhroutím se do křesla. A já si myslela, že tenhle případ bude hračka. Jenže stejně jako se slečnou Sjogren nemám žádnou stopu a nevím, jak dál. No tak si zavolej někoho na pomoc. Nemusí to být rovnou Seth. Zkus Willa! Jako kdybych poslouchala rozkaz. Odevzdaně zvednu mobil a vytočím Willovo číslo. "Ahoj, máš chvíli čas?" |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Tupě zírám před sebe a marně se pokouším najít ztracenou rovnováhu. A to to stiskla jen krátce. Představa takovéhle smrti mě děsí. I když myslím, že člověk by stejně dřív zešílel bolestí. Pokud jsem v sobě měla alespoň špetičku chuti na sex, tak teď je nenávratně v tahu. Nemoci se pořádně nadechnout mému stavu moc nepomáhá. Chvíli s tím bojuji a pak začnu zběsile hmatat po zapínání toho odporného náhubku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Možná se nesnažila jen uklízečka… ale určitě dokončila dílo „zkázy“. Ostatně kdybys měla ty naplánovat takový útok, určitě by sis dala také záležet, aby po tobě nezbyli žádné stopy. Určitě bylo bláhové si myslet, že ti řešení spadne samo do klína. Ostatně tohle je přece úplně normální případ: Ublížení na zdraví, znásilnění … a krádež, řekněme. Ale pořád to má proti prvnímu případu jednu výhodu, nemotá se v tom studená válka, mafie ani politika. Will telefon zvedl až po chvíli, zdá se, že dneska jsou všichni nějak zaměstnaní. Vztahovačnější člověk by to už mohl začít brát osobně. „Ahoj, no jak se to vezme, dostal jsem od kapitána další práci, prej abychom do sebe tak nenaráželi hlavama při tom pátrání po nevěstě… copak potřebuješ?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zkoušíš to, zvedáš ruce chytáš pásek kolem hlavy, která máš schovaný pod vlasy. Ta holka se opravdu snažila, abys vypadala „dobře.“ Teď se tváří celkem ustaraně, buď nestihla zareagovat dost rychle, nebo prostě přemýšlela, ale když se prsty propracuješ k zapínání, chytila tě za předloktí. Sklání se nad tebou, hlavou se ti skoro opírá o čelo. Což vzhledem k tvému dlouhému nosíku, který ji přitom míří na prsa, vypadá docela komicky. "Ne Ruby, opravdu tě nechci posílat do díry ani to znovu muset použít a myslím, že ty to také nechceš… Když dáš ruce pěkně dolů, tak ti to povolím, aby ses mohla vydýchat, ale sama to dělat nesmíš. A pokud nedokážeš udržet ruce v klidu, tak ti je můžu spoutat, chceš? Pro tvé dobro.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nepřekvapuje mě, že je Will zaměstnaný. Jestli jsem dostala práci navíc já, tak asi všichni. "To jsme dva. Mám na krku zneužitého upíra a hodila by se mi pomoc." Ve zkratce Willovi vylíčím, o co se jedná a kde mě najde. "Myslíš, že by sis našel chviličku a pomohl mi pokoj prohledat? Někdo se hodně snažil, aby tu nezůstaly žádné stopy, ale říkala jsem si, že ty bys přeci jen mohl na něco přijít." Do hlasu se mi vkrade prosebný tón. "Oplatím ti to a pomůžu ti s tvojí prací." |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Chytí mě za zápěstí a já se musím hodně ovládat, abych jí od sebe prudce neodstrčila. Jenže tím bych si spíš vysloužila další ránu z čipu. To už by se totiž jako útok skutečně dalo počítat. Prsty křečovitě svírám řemínek, ale stejně jsem tak rozechvělá, že ho nedokážu rozepnout. Hlavu mám skloněnou, takže spíš než na její prsa, koukám na její prsty u nohou. Nakonec povolím. Uvolním paže a nechám je klesnout do klína. I když se snažím zůstat klidná, prsty se mi chvějí a cukají s sebou. Hlavu mám stále skloněnou, aby mohla přezku rozepnout a já se mohla nadechnout. Jakmile cítím, že řemínek povolil, vyplivnu tu věc z úst a vrhnu se na zem, klečím na všech čtyřech a zhluboka nabírám vzduch do plic. Konečně cítím, že se tělo, zachvácené křečí, uvolňuje. "Díky." Zašeptám tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Zneužitej upír … to jako jak?“ Je vidět, že tohle ho zaujalo. Ostatně není sám, nevidět Lewise na vlastní oči, taky tomu moc nevěříš. Netušíš kde zrovna je a co dělá, jestli opravdu poslouchá, nebo jen tak na půl ucha. V každém případě, když jsi skončila, chvíli je na druhém konci ticho až skoro myslíš, že tě típnul, ale pak se stejně náhle ozval. „V pohodě, hoď mi adresu, zkusím se tam dostat co nejrychleji.“ To nejrychleji nakonec úplně nejrychlejší není, ale to mu nemůžeš vyčítat. Kdo ví, kam ho kapitán vyhnal a ty taky nejsi zrovna v centru. Takže máš dobře přes hodinku pro sebe. *** Nakonec ale přece jen dorazil, jeho mohutný stroj slyšíš až nahoru do pokoje. Nějak se mu podařilo dostat nahoru, ostatně chlapík není z těch, kteří by policii odporovali a odporovat Williamovi si asi rozmyslí i větší neřádi. "Čau Jackie, tak co tu máme? Hnízdečko lásky?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Slečna je skutečně zvláštní, očividně umí být krutá, očividně ráda způsobuje bolest. Přesto není bezcitná. Přesto se o tebe svým způsobem stará. Nechtěla jsi před ní ukázat slabost, dokonce jsi ji vyzívala, aby z tebe vymlátili život. A teď když před ní klečíš na zemi, na všech čtyřech jak zvíře a celá se chvěješ, očividně ji to žádnou radost nedělá. Nijak ti nebrání se vrhnout na zem. „Nemáš zač, Ruby… řekni až budeš schopná pokračovat… a rozmysli si ta pouta.“ Vnímáš, že vylezla na postel, nejspíš si lehla. Nebude tedy nad tebou netrpělivě stát, ale ani se ti snažit nějak pomoci. Nakonec jak by ti mohla pomoci i kdyby chtěla. Dýchat za tebe nemůže a zahnat chvění také ne. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nad jeho slovy se zašklebím a celou situaci vysvětlím. Potěší mě, když mi přislíbí pomoc. Je to hodnej kluk. Proč sis něco nezačla radši s ním? Máš tady pošuka Alexe a ještě většího pošuka Setha. Na mojí obhajobu, že budu mít něco s Alexem, nebyla tak docela moje volba. Set je diskutabilní ale radši bych neuvažovala nad tím, co s ním mám. Will se tu bohužel neobjeví mávnutím kouzelné hůlky a tak mám spoustu času nad svými muži uvažovat. Až teprve, když zaslechnu motor jeho stroje, uvědomím si, že jsem musela v křesle sklimbnout. Přemýšlím, že pro Willa půjdu dolů, ale nakonec jsem na to moc líná. Nahoru dorazí i bez mí pomoci. Přivítám parťáka úsměvem. "Díky, že jsi dorazil. A myslím, že pan Long by s tímhle výrazem nesouhlasil." Zůstanu sedět, kde jsem a pozoruji Willa při práci. Zatím, co prohledává pokoj, já mu detailně vylíčím toho vyděšeného upíra, se kterým jsem se setkala. "Vypadal, že si strachy nadělá do kalhot...ze mě." Zakončím to celé. Je pravda, že se mi nestává často, že by moje maličkost někoho tak vyděsila. A nic tomu neubírá ani fakt, že Longa vystresovalo něco zcela jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Cítím, jak třas pomalu mizí, srdce i dech se zklidnilo. Stále se opírám dlaněmi o zem, přesunu ale těžiště a sednu si na paty. Ještě několik hlubokých nádechů a jsem schopná se postavit na nohy. Vrátím se na okraj postele, skutečně se nad pouty zamyslím. Je to podobné, jako s maskou, kterou mi nabízela. Jenže s pouty nebudeš schopná jí prstit. A co ty víš, co všechno by jí ještě mohlo napadnout. Ačkoliv mě její poznámka nakrkne, jde spíš o to, že tak na mě působí už jen její hlas samotný. A na tom, co říká, přeci jen něco bude. I když prvotní důvod, proč mi to nabízí, je jiný. Já se zvládnu ovládat a nebyl to útok. Jen jsem ti chtěla zabránit, abys mě znovu praštila." Trochu vyčítavě se na ženu dívám. "Ale fajn, jestli chceš mít jistotu, dej mi ta pouta." O co horší to může být? Takhle alespoň budu moci tvrdit, že jsem neměla jinou možnost. Nejraději bych si teď zalezla do své postele a umřela tam, ale ona na mě zas tak hodná být nechce. Přišla si užít a i přes všechny obstrukce, které se mnou má, na tom očividně trvá. Prostě udělám co chce, udělá to rychle a pak na to všichni zapomeneme! |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro No možná pro, že tě na prvním rande ani neznásilnil ani nenazval čubkou... S jídlem roste chuť zdá se a když už si zase povídáš, tak se Samara očividně touží přidat. Na druhou stranu na to čekání se společnost celkem hodí. S tím usínáním bys asi také měla něco dělat, třeba navštívit nějakého lékaře, odborníka na spánek, samozřejmě takového, který tě při tom odborně… ne tento. Ale pro policistku není zrovna nejlepší vlastnost usnout skoro kdykoliv a kdekoliv. Neřkuli dokázat zaspat i to, že ji někdo … no tento. "Tohle měl slyšet Reno. Myslím, že by si smíchy taky nadělal… ale ten má teď jiné starosti, Kapitán ho poslal chránit upíři bar proti „výtržníkům.““ Možná by se dalo Willovi vyčítat, že si z toho dělá srandu, ale na druhou stranu, ono to snad ani jinak nejde. Nad nebohým panem Longem se nejspíš dá buď brečet nebo se smát. Ze sledování kolegy při práci toho také moc nemáš. Jestli jsi čekala, že mu narostou chlupy, protáhne čumák a začne tu běhat po čtyřech, je to prostě jedno velké zklamání. Vlastně dělá přesně to samé co ty, tedy až na rukavice. „Asi tě moc nepotěším Jackie, dokážu ti říct asi více méně to, co už víš. Stopy co nezničili oni, o ty se postarala uklízečka… ale k věci. Byl tu upír, to bude ten tvůj Long a dva lidé, muž a žena. Došlo tu k sexu. Použili stříbro, smrtí tu spálené upíří maso a krev. Žádné cákance tu nejsou, takže jestli mu krev odebrali tak rozhodně dávali pozor. Kdybych ty dva měl před sebou asi ti dokážu říct, že to jsou oni, ale stopovat se tu přes ty smrady nedá.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jste vy to vydařená dvojka. Jedna druhou dostáváte akorát tak do průserů, ale alespoň v něčem se nakonec dokážete shodnout. Vrátila ses k posteli, samozřejmě obráceně, než jsi z ní upadla a tentokráte také ona nestojí před ní ale leží na ní. Není nijak vulgárně rozhozená, nohy má dokonce překřížené kotníky, ale jistě, kdybys pojala nutkání se na ni láskyplně vrhnout, vyjde ti vstříc. „Nejde o mou jistotu Ruby, ale o tvou. Ovládat se znamená, že nebudeš útočit ani jak říkáš bránit, nebo si sundávat roubík… takže, řekni, dokážeš se skutečně ovládat, nebo chceš pro svou bezpečnost?“ Zalézt do své postele a tiše si tam umřít… nějak nepochybuješ, že by ti Nicol nedala jen tak pokoj, zvlášť po tom s tou čokoládou. Ale nejspíš by to nebylo tak zlé, vlastně určitě ne, ona nemá ovládání od čipu. A taky nemá ten pohled, který na tebe teď slečna vrhá. Nevysmívá se ti a zcela určitě ti neodpustí své potěšení. Jenže očividně trvá i na něčem jiném a to, že si o pouta řekneš. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Snažím se představit si Rena, jak svým vlastním životem chrání upíry. Nejde mi to. "Co kapitánovi provedl?" Tohle mi přijde spíš jako trest, než cokoliv jiného. Minimálně pro Rena, který upíry bytostně nesnáší. Mě by to třeba až tak nevadilo. Asi ale rozumím tomu, proč tam velitel poslal Rena a nikoliv mě. Můžu se snažit sebevíc, ale hrozivě vypadat nikdy nebudu. Zatím co zachmuřený Reno, to je jiné kafe. Nedá se říct, že bych byla z Willova hledání zklamaná. Minimálně mi dokázal,že je opravdu dobrý, nic z toho, jsem mu totiž neřekla. On mi ale také bohužel neřekl nic nového. "Stejně díky, že ses na to podíval. Alespoň mám jistotu, že mi nic neuniklo. Jen teď netuším, jak pokračovat dál. Stopa žádná...nenapadá tě, k čemu by někdo mohl využít upíří krev?" |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Já se umím kurva ovládat! Prskám vztekle, i když na tváři se mi při tom nepohne jediný sval. Zoe mlčí a já jsem jí za to vděčná. Obě totiž moc dobře víme, že to není tak docela pravda. Jen to teď nepotřebuju slyšet nahlas. Nechci pouta. "Dobře, tak mi je dej." A nechci tu škrabošku! "A tu škrabošku taky." Někdy si přijdu jako hrozný masochista. Jenže Zoe má pravdu, když budu zcela bezmocné, budu moci říct, že to nebylo mé rozhodnutí. Nic z toho nebylo mé rozhodnutí a minimálně já z toho budu mít lepší pocit. Děsí mě, že by se mi snad něco z toho mohlo líbit. Chci zůstat znechucená a chci, aby to tahle žena věděla. Zcela bez pohnutí sedím a čekám, až mě spoutá a oslepí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Provedl? Je drzej, sprostej, prostě je to Reno. Ale tady jde spíš o našeho kapítána. Tebe pošle vyšetřovat znásilněnýho upíra, Rena rozhádnět rasisty, mě stopovat smečku a Ceras vysvětlovat rodině, že jejich dceru nejspíš unesly upíři a pak ji zabili.“ Když se Will nechvíli zvedne od šmejdění, aby ti odpověděl, je vidět, že ho ona přestava asi také trochu pobavila. Ostnatě, stačí si představit Rena, když ten úkol dostával a je ti jasné, že musel náramně zuřit. Samozřejmě je to klukovina, ale vlastně to ke kapitánovi sedí a zároveň to trošku ukazuje, že ví, s jakým materiálem pracuje. Will jen přikývl, netváří se, že objevil Ameriku, je mu nejspíš jasné, že na většinu toho jsi přišla i sama. „Říkala jsi, že ten Long reagoval na nějaký inzerát? Můžeš zkusit jít po něm, i když i tam asi bude falešné jméno. A s tou krví… možná bychom měli jít pomoct Renovi, teda pokud nemáš jiný plány.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Will má dobrou poznámku, měla bych zjistit, kde inzerát vyšel a kdo si co žádal. Za Longem se mi už dnes ale nechce, možná mu radši zítra ráno zavolám. Třeba bude vstřícnější, když nebudu sedět hned vedle něj. Ne, že bych byla až tak nadšená z představy, že pomáhám právě Renovi, ale vždycky je dobré, udělat si oko. Možná od něj budu jednou potřebovat nějakou laskavost a vždycky je lepší, když on dluží mě a nikoliv já jemu. Jo, půjdu s tebou ráda. To je alespoň práce, u které nemusím nad ničím hloubat. A možná bude dobré zkontrolovat, že se Reno k těm výtržníkům nepřidal." To poslední je spíš žertem, i když o tom, že je to zasraný rasista, ani na okamžik nepochybuji. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zoe mlčí a slečna se zvedá, prochází kolem tebe a znovu sahá do své tajemné tašky. „Postav se a otoč se čelem k posteli a dej prosím ruce za záda, Ruby.“ Slyšíš, jak se chvíli přehrabuje. Kdo ví co všechno v ní má, kolik pout mezi kterými vybírá. Znovu se k tobě přiblížila. Znovu vnímáš její jemný dotek, se kterým bere tvou ruku, zvedá ji. Přikládá ti na předloktí široký, měkký pás. Pravděpodobně velmi podobný masce, kterou ti nabízela. Silný kůže s měkkou podšívkou. Nespěchá pečlivě, obepíná tvou ruku, tak že když skončí, cítíš, pás je pevně přimknutý k tvé kůži a přitom netlačí. To samé dělá s druhým předloktím. Teprve poté cítíš tah, který nutí ruce se k sobě přiblížit a už jim nedovoluje se vzdálit. Je to jako by sis založila ruce na hrudi, akorát je máš založené za zády. Znovu vnímáš její pohyb, její těsnou blízkost, která končí tím, když tvé ruce cítí její holkou kůži, krátce před tím, než se ti před očima objevila maska. Usazuje ti ji se stejnou pílí, netahá za vlasy, netrhá je, když skončí maska nepropouští ani paprsek světla, ale jinak nemůžeš říct, že by způsobovala nějaké nepohodlí. „Otevři pusu…“ Další slova, která zazní až po chvíli, kdy ochuzena o jeden smysl se můžeš spolehnout jen na ty ostatní. To co ti strká do pusy není překvapení, už to znáš, dokonce cítíš vlastní sliny, když ti malý macek plní ústa. "Udělej krok dozadu, Ruby.“ Dává si na čas, pomalu tě obchází, cítíš ji. Zastavuje se před tebou. Ten první dotek přesto překvapil. Její prsty, které přejeli po tvém ňadru, těsně minuli dvorec o bradavku. Prsty pokračují, zamířili dolů po úbočí ňadra, do údolí mezi kopci a nahoru, po krku, pod bradu. Lehce ti na ni tlačí a pak zmizeli. Znovu vnímáš její chůzi kolem, znovu se zastavuje před tebou. Cítíš jak se kožené pásky dotkli tvé kůže, dala by se čekat bolest a rychlost, ale nepřichází ani jedno, pohybují se pomalu, líně. Nechává je sklouznout přes tvá prsa až dolů na břicho. Mizí a znovu se objevují na druhé polovině tvé hrudi, znovu a znovu a cítíš jak s každým opakováním pomaličku zrychluje. Při desátém už cítíš štípnutí při dopadu kožených pramenů. Znovu a znovu, štípnutí se mění v bolest, a přesto si i tentokráte stále dává pozor, aby se vyhnula růžovým středobodům tvé hrudi. Mohla by pokračovat, zvyšovat, přitvrzovat, ale při pětadvacátém najednou naopak začala ubírat. S každou ránou přichází míň síly, míň bolesti. Místo bolesti už je to jen štípání a pak už jen hlazení na rozpálené kůži. Ustalo stejně jako začalo a znovu vnímáš její dotek, prsty které přejeli po ňadru, kloužou po něm. Další dotek jsi nečekala, chladí jemný dotek rtů, na místě, kterému se doteď tak úzkostlivě vyhýbala. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „To by mě moc nepřekvapilo, ale spíš se bojím, že mu dojdou nervy a začne střílet. Není to zrovna rozenej diplomat…“ Zdá se, že tvůj žertík byl přijat. Nakonec pokud William dělal ve Factory právě s Renem, nejspíš o něm nemá žádné iluze. Na druhou stranu, těžko se s nimi můžeš hádat v tom, že ke své antipatii mají jistě vážné důvody. Nakonec Zomba je živou připomínkou toho co upíři dokáží. Samozřejmě pak je tu Lewis. Otázka je ale v tom, jestli je víc Lewisů nebo Sethů. „… ale klidně bych ho v tom nechal podusit, ale nakonec kde jinde se můžeme dovědět něco o kradení upíří krve, než v upířím doupěti.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Představím si, jak by to mohlo vypadat, když se Reno nechá podusit. Nakonec zavrtím hlavou, to za to nestojí. "Radši pojďme hned. Jestli můžeme zabránit tomu, aby někdo zemřel, tak se klidně budu dívat na Renův otrávený ksicht." Zvednu se z křesla a protáhnu se. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Stojím tam, jako poslušný beránek, a nechám jí, aby mě spoutala a oslepila. Překvapuje mě, s jakou jemností to vše dělá. Na někoho, kdo rád působí bolest je velmi ohleduplná. Když se dostaneme ke třetí části celého procesu, trochu zaváhám, nakonec jí ale nechám, aby mi připnula u toho divného uměláka. Sevřu kolem macka rty a cítím, jak mi zapíná přezku vzadu za hlavou. Němá, slepá a spoutaná. Není to zrovna dvakrát dobrý pocit, na druhou stranu je to osvobozující. Ustoupím a cítím, jak po mě opět kloužou kožené řemínky. Začne to příjemnou masáží ale s každou ránou přidá trochu víc síly. Začne to štípat a nakonec i bolet. Kůže je citlivá a úplně cítím, jak sálá horkem. To už ale opět rány ustávají a začínají spíš hladit. Celou dobu stojím zcela bez hnutí. Když však ucítím její rty, cuknu sebou. Zaskočila mě. Jak je možné, že mě ještě pořád dokáže zaskočit? Není to nepříjemné, na celé tě věci mi úplně nejvíc vadí pomyšlení, že je to žena. To je strašně úzkoprsé. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Jdem, teď tu už stejně nic nezjistíme. Chceš to zapečetit, nebo sem nahnat laborku?“ Ani Will nevypadá, že by se tu chtěl nějak zdržovat a jeho otázka vlastně také není od věci. Je to přece tvůj případ. Na druhou stranu, laborka není zadarmo, sice to můžou obrátit každé vlákno koberce, ale účet pak přistane u kapitána. Tak jako tak černý Triumph na vás dole čeká a po povinném nasoukání hlavy do kokosáku můžete vyrazit. Motorka je samozřejmě rychlejší než taxi a občas se protáhne tam, kde by správně vůbec jezdit neměl. Ale účel světí prostředky, i když hororový upír by asi ze svěcení velkou radost neměl, černý zázrak vás dovezl zpět do City a brzo i k hlučnější skupince lidí s cedulemi, které čelí osamělá zrzavá palice před černými dveřmi. Zdá se, že zatím je situace celkem klidná, možná i proto, že je „slunečný“ den a podnik je zavřený a tak protiupíří protesty nějak nemají adresáta. Reno tím pádem má v ruce místo kvéru cígo. Váš příjezd samozřejmě pro hlouček znamenal nový impulz k „zesílení“ hlučnosti jejich protestů. Will využil pomyslnou demilitarizovanou zónu mezi Irem a davem k zaparkování černého zázraku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Není to jen tak stát bez hnutí, když víš, že přijde další rána. Není to jen tak stát a necuknout, když řemínky dopadnou se skutečnou silou. Přesto se ti to podařilo a k cuknutí tě přimělo něco naprosto jiného a absolutně nebolestivého. Dokonce ten dotek působí přímo naopak, jako by dokázal hojit tak jak rodičovská pusinka na bebíčko. Královnička tě však nenechala utéct jejím rtům, možná čekala, že cukneš a byla připravená. Cítíš ten dotek, jazyk, která mezi rty přejel po zvednutém vrcholku. Nesnaží se ho nasát, nesnaží se ti ho olízat jak pes, jen rty svírá a špičkou několikrát přejela po špičce. Dřív něž přestal být její dotek chladivý, než se její rty ohřáli, pustila tvůj vrcholek. Stáhla se, prochází kolem tebe. „Lehni si na postel, Ruby.“ Její hlas je sametový, až něžný. Slyšíš, jak znovu cosi hledá ve své tašce. Ne dlouho, nejspíš ví co hledá a pak jen čeká jak splníš její přání. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jen nad tím mávnu rukou. "Nech to teď plavat. Zavolám zítra Longovi a zkusím, jestli si třeba ještě na něco nevzpomněl." Samozřejmě bych sem mohla nahnat naše techniky, ale něco mi říká, že oko bych si tím u kapitána neudělala. Pokud nic nenašel vlkodlak...tedy vlkodav, tak mi to přijde zbytečné. Chytím se Willa kolem pasu a hlavu si opřu o jeho rozložitá záda. Zjišťuji, že jsem ráda, když s ním můžu pracovat. Jeho přítomnost na mě má uklidňující vliv a vlastně si ani moc nedělám těžkou hlavu s tím, že budeme muset klidnit rozvášněný dav. Situace ale není zdaleka tak černá, jak bych si možná představovala. Dav, pokud se tak tedy dá skupinka před klubem nazvat, se zdá být celkem v klidu. Sice mávají transparenty a vykřikují protiupíří hesla, nikdo se ale zatím na nikoho nevrhá, ani se nepokouší podnik podpálit. Seskočím z motorky a vrátím Willovi helmu. Náš příchod dav trochu vyburcoval, ale vzhledem k tomu, že nejsme upíři, tak mě jejich výkřiky nechávají chladnou. Zamířím k Renovi a kývnu mu na pozdrav. Zkus být trochu milejší. Minule jsi hned začala štěkat. Je to přeci taky tvůj kolega, tak zkus být pro jednou přátelská. Napomínám sama sebe a slabě se na něj usměju. "Jak to jde?" |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Nemám jí jak zabránit v jejím počínání, a i kdyby, možná bych to stejně neudělala. Už jsem se naučila, že příjemných věcí je tady za zdí pomálu a člověk si jich musí vážit. Ani tohle netrvá příliš dlouho. Trochu očekávám, že mě znovu praští, ale to se naštěstí nestane. Místo toho přijde rozkaz. Slyším, jak něco hledá v tašce a asi nechci vědět, co to je. Po paměti opatrně zamířím k posteli, když holení narazím na okraj matrace, málem ztratím rovnováhu. Posadím se na okraj a trochu nešikovně se po zadku posunuji, dokud nejsem, alespoň dle svých výpočtů, uprostřed postele. Teprve poté se položím. Napůl na bok, napůl na záda. Neřekla jak, i když logicky očekávám, že bude chtít, abych ležela na zádech. To ale kvůli spoutaným rukám není moc pohodlné. Jako kdyby jí snad mělo zajímat naše pohodlí. Napjatě očekávám, co bude dál. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Co bys řekla, parta přizdisráčů tu mává za bílího dne transparentama a já místo abych dělal něco užitečnýho tu stojím jak čůrák.“ Tváří se otráveně, ale ten úsměv ti neušel. Ani to, že určitá slova vypíchl hlasitostí tak, aby byl slyšet i za Triumphem. Je zřejmé, že jeho názor nejspíš sdílí i samotný club, jelikož nepochybuješ o tom, že takový podnik má vlastní ochranku, vyhazovače. Nejspíš také nemají moc rádi policajty a asi nebudou ani nijak překypovat svou důvěrou ve vaše schopnosti. Nebo to může být jednodušší, nakonec pokud by se někdo z „upířího“ podniku chytil s demonstrantama, bude to jen voda na jejich mlýn. William uložil dvojici kokosů do brašen, prohrábl své rosomáci háro a vyrazil k vám. Podle všeho chtěl taky pozdravit a zapojit se do konverzace, ale než to stihl stalo se něco jiného. Vlastně díky tomu, že jeho přiblížení přilákalo tvé oči, vidíš vše dřív než to dopadlo, i když už máš šanci si tak akorát chránit rukou oči. Cosi tmavého, temného, červeného až hnědého… kapalina letící vzduchem, v trajektorii mezi neznámým kbelíkem a vámi. Šplouchnutí při dopadu a rozcáknutí se po vaší trojici a trochu také o černé spřežení hřebců. „Kurva!!!“ Renova reakce na sebe nenechala dlouho čekat, křičí opravdu z plna hrdla když si vytírá červenohnědou břečku z očí. William to z vás tří vlastně schytal nejlépe, neznámá břečka zasáhla jeho záda. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dokud to člověk nezkusí nedokážeš si dokonale představit jak těžké je něco tak prostého jako dostat se na postel, když nemáte oči a ani ruce. Člověku velí instinkty natáhnout před sebou ruce, šmátrat, ohmatat si prostor, nábytek. Teď to zbývá jen opatrná chůze dokud nenarazíš na překážku, otočit se a další věc, která zní jednoduše a ve skutečnosti není. Sednout si do prázdna, ne na vysokou židli, ale na nízkou postel. Tisíckrát můžeš vědět, že tam je a stejně ten pocit, když už člověk je tak nízko, že ví, že zvednout se už nedokáže je svým způsobem děsiví. Zvláště, když postel svou měkkostí ještě ten pocit pádu dozadu podpoří. Ale zvládla jsi to, kdyby byla královnička krutá, stačilo by do tebe strčit a tvůj žaludek by se nejspíš stáhl jako hrozinka na slunci. Neudělala to a ani nijak nechvátá. Čeká, až se uložíš, do ne zrovna pohodlná a rozhodně ne nijak důstojné pozice. Teprve poté vnímáš její pohyb, došla k nohám postele, k tvým nohám. Cítíš, jak ti něčím přejela po šlapkách, možná prsty, možná něčím jiným. Jak tě chytila za špičky prstů a celkem nesmlouvavě ti naznačila, že tvůj předpoklad je správný, chce tě vidět na zádech, bez ohledu na to jak nepohodlné to pro tebe je. Jenže to není jediný pohyb, který ti její prsty vnutili, když ses dostala na záda, stáhla tě trochu níž, až ti tvé nohy přečnívají přes postel. Nechává ti čas, aby ses uhnízdila a nalezla stabilitu v nové pozici. Teprve potom cítíš znovu ten cizí pocit, přejíždějící po šlapkách. Následuje první dopad a štípnutí táhnoucí se přes obě chodidla. Tohle není kočka, tohle je tvrdé, pružné a tenké. Od paty jedné nohy ke špičce druhé, zanechává štípající čáru. Je jasné, že stojí vedle tebe. Dává si na čas, rány přichází pravidelně v pomalém tempu a je jich jen deset… pak opět cítíš dotek špičky onoho nástroje, jak se z plochy mění ve špičku, spolu s tím, jak tě Královnička obchází a z druhé strany přidává dalších deset ran. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Chce se mi podotknout, že schopnost, stát někde jak čůrák, by si mohl napsat do životopisu, protože v tom bezesporu bude mít dlouholetou praxi. Neřeknu to, možná jsem přeci jen trochu zmoudřela. Nadšený z téhle práce není a nyní z toho nejsem nadšená už ani já. V tuhle chvíli jde ale alespoň o černobílou situaci. Máme chránit klub, fajn budeme ho chránit. Na tom není nic složitého. S trochou štěstí se tahle banda se setměním vytratí. Pochybuji, že by měli odvahu tady takhle vyřvávat, když by se nějaký upír skutečně mohl ukázat. Obrátím se Willovým směrem, sice vidím letící předmět, ale to je asi tak všechno. Na rozdíl od Rena si alespoň stihnu rukou zaclonit obličej. I tak ale schytám pěknou dávku tmavé tekutiny. Bohužel jsem nepostřehla, kdo to hodil. Kdyby ano, už by měl na rukou hezké stříbrné náramky. Opatrně zkoumám, co je to za sajrajt. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Převalím se na záda, není to příjemný pocit, mít takhle ruce uvězněné pod tělem. Na druhou stranu jsou spoutané, takže k ničemu. Neochotně se posunuji do polohy, ve které mě chce mít. Na šlapkách cítím dotek..něčeho. Netuším, co to je, asi jde o tu věc, co vyhrabala z tašky. Napnutě čekám, cuknu s sebou, když pocítím štípnutí na chodidle. Není to nějak nesnesitelná bolest, ale příjemné to také není. Deset na jedné straně, deset na druhé. Opravdu se jí líbí, působit bolest. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Mlčeti zlato jak se říká a tobě se podařilo udržet ústa zavřená. Ale i kdybys svá ústa zavřená neudržela, asi by stejně byla tvá prostořekost rychle zapomenuta pod dojmem dalších událostí. Oči sis uchránila, ale zbytek samozřejmě ne. Opatrně se pouštíš do zkoumání sajrajtu, cítíš jeho lepkavost i železitý odér, ale než si stihneš upřesnit závěr, přispěchá na pomoct povolanější čenich. „… klid, tahle je prasečí…“ Mluví o klidu, ale váš rosomák rozhodně klidně nevypadá, spíš naopak. Nemá to nic společného s výkřiky davu na zastánce upírů, upírofili a podobné nesmysli, ale s tím že k hovězí kůži prasečí krev opravdu příliš neladí a určitě ji ani neprospívá. Zato k zrzavé palici pasuje celkem dobře a když dostal krev z očí a pohlédl na Willa, propukl Reno zcela podle v řehot. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Líbí, očividně se jí líbí působit ti bolest a stejně očividně jde o bolest velmi pečlivě dávkovanou. Ubránit se cuknutí není možné, instinkt velí jasně, přesto se ti podařilo nestáhnout nohy, neuhnout. Ruce založené za zády nejsou zrovna pohodlné, ale dík pozici v jaké jsou spoutány to je rozhodně příjemnější než kdyby byli spojeny řetízky jako při modlitbě. Val, který ti tvoří pod tělem tě při ležení nutí vypínat břícho vzhůru, propínat páteř. Vnímáš její další pohyb, to jak madrace reaguje na její váhu. Znovu cítíš pásky kůže, které lehce dosedli na tvůj podbřišek a pomalu kloužou nahoru k hrudi. Rozprostřené po tvém těle, znovu a znovu, aby opět postupně přidávala na síle. Znovu padesát ran, z nichž sotva polovina je opravdu ranami, od štípání až po skutečnou bolest. Hlavním epicentrem je podbřišek a okolí pupíku, i když paprsky koček kloužou až k oblinkám hrudi. Znovu končí až příjemným hlazením po rozpálené kůži. Další pohyb, který skrz madraci rozkýve tvou hlavu. Nemusíš vidět, nemusíš být kočka s jejími fousky i člověk dokáže vycítit těsnou blízkost. Je nad tebou, přímo nad tvým obličejem, cítíš dotek kůže vedle ramen a nakonec i to, když chytila tvůj roh pevněji. Po chvíli jej pustila, ale je ti jasné, že už neční volně do prostoru. Skrze roh i macíka v puse se na tvou hlavu přenáší drobné táhlé pohyby, které ti lehce pohybují hlavou. Chvíli není nic jiného než tento tichý tanec a klesající blízkost. Teprve pak tě znovu překvapí dotek. Dlaně, prsty na tvém rozpáleném těle. Něco příjemného, chladivého, konejšivého co prsty roztírají při svém putování po probuzené, vybičované kůži. Dlaně kloužou, masírují, chladí, hladí tvé vystavené tělo. Stejně jako vnímáš klouzání, které se přenáší přes tvá ústa na tvou hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ani jsem nestihla začít panikařit, když se mi dostalo ujištění, že nejde o lidskou krev. Ne, že by snad prasečí byla o něco příjemnější, smrdí to dost příšerně, ale alespoň pro ten pocit. Skvělé, stojíme před upířím klubem a páchneme krví. Podívám se na Willa, který vypadá, že nemá daleko k zuřivosti. O to víc mě překvapí, když se Reno začne chechtat. "Ty jsi vážně pitomec." Sjedu ho, začnu sice s rozhořčeným tónem, ale skončím s úsměvem. Buď to a nebo bych musela brečet. "Fajn, kdo to hodil!" Se založenýma rukama se postavím před tu partu kromaňonců. Jsem ráda, že chodím v černém, protože na tom alespoň fleky od krve nejsou tolik vidět. "Přiznejte se, nebo Vás, za napadení policisty při výkonu služby, nechám zavřít všechny." Asi by to nebylo na moc dlouho, ale noc v cele není příjemná záležitost pro nikoho. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Znovu ucítím na svém těle dotek kočky. Stejně jako prve, začne jemným hlazením, pokračuje to štípáním až k bolesti. Takových ran je ale jen pár a pak opět začne ubírat na síle, končí, opět hlazením. Při každé ráně s sebou cuknu, tělo napjaté. Vnímám, jak se na posteli pohybuje a když ucítím, jak se mi macík snaží vklouznout hluběji do úst, jsem ráda, že jsem se rozhodla pro masku. Vím, co dělá, ale když to nevidím, není to tak hrozné. Opět škubnutí, když ucítím dotek něčeho chladivého. Její ruce kloužou po rozpálené pokožce a vmasírovávají do ní ten příjemně chladivý gel. Tohle vlastně vůbec není špatné. Teď se na tom shodneme, já jsem ale stále napjatá. Nevím, jestli jí bude stačit, že jsem tak pasivní. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Reno si jen odfrkl a rozhodil rukama, než se znovu pustil do odstraňování krvavé masky ze svého obličeje a posléze i oblečení. Možná je pitomec, nebo prostě nechce brečet a co se zuřivosti týče, na to tu nejspíš máte Logena, mít zajížděcí drápy z adamantia, určitě by je vytáhl. Vlastně i bez nich nemá daleko k tomu po nich skočit. „Ser na ně vole, za to ti nestojí…“ Ozvalo se ti v zádech, zatímco ses vtělila do učitelky, která právě dostala mokrou houbou. Ostatně „dav“ před tebou se chová naprosto stejně jako ona třída s výtržníky. Všichni jsou svatí, nikdo nic neudělal a jen zlostně mávají transparenty. Když přijde na výhrůžky zatčením, je z tebe učitelka, která poklepává špičkou boty a čeká. A stejně jako proti úči i proti tobě se vznesl odvážný hlas třídy, který samozřejmě dlí někde v zadní lavici. "… za co, jaký napadené, možná někomu něco upadlo, možná něco spadlo z auta. Rozhodně ne všichni…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Rozhlédnu se kolem sebe. Pátrám po okolních lampách a sloupech, hledám kamery. Tím je přeci Londýn proslavený, kamery skoro na každém rohu. Alespoň jsem to někde slyšela. Nemám chuť někoho skutečně zatýkat za to, že mě polil prasečí krví. Stačilo by mi, trochu je znervoznět. Ani jsem nečekala, že by se pachatel ukázal. Teď je ale asi důležitější, uklidnit Willa. Rozzuřený vlkodav by tady mohl nadělat pěknou paseku. Už jednou jsem ho zažila, když se přestal ovládat a nebylo to příjemné. Jenže jediné místo, kde bychom se mohli schovat a uklidnit, je upíří klub. Nevím, jestli je moudré lézt do upířího doupěte zmáčení krví. "Wille, ovládej se!" Syknu tiše na parťáka. S obavami se na něj dívám. Ani mě netrápí to, že by tady mohl někoho zranit. Nechci ale aby se dostal do problémů. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Se Zoe se opět na něčem shodnete. Ostatně není to těžké, její ruce opravdu přináší úlevu, pohlazení, utišení ran. Samozřejmě rozum ví, že je také sama způsobila. Stejně tak ví, co bys viděla, kdybys neměla zakryté oči. Cítíš pohyb ve svých ústech a můžeš být ráda, že je macík doplněn ono krytkou na tvá ústa. Udržet tohle didlo pusou by bylo čím dál náročnější. Vnímáš ty pohyby, jsou známé, akorát většinou prováděné nad boky milence a ne nad tvým obličejem. Možná by ji potěšilo nějaká tvá aktivita i když vzhledem k tvým možnostem značně omezená, ale zatím zdá se si vystačí sama. Očividně ráda působí bolest, ale zcela jistě to není jediné co má ráda a co si dokáže užít. Hladí tvé tělo, s vášní tiskne tvé oblinky, zatímco některé její se tisknou na tvůj obličej, jak si krade celý tvůj roh. Nechává se unášet, slyšíš její vzdechy a cítíš její dlaně, prsty, které by nejspíš rády našli nějaké protějšky, se kterými by se mohli spojit a nechat se unést. Ale žádné tam nejsou a tak se chytají toho co se jim nabízí v tom posledním vypětí, než se zachvějí, než povolí a než ti unaveně dosedne zcela na tvůj obličej. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Tlak se pomalu začíná stupňovat. Teď už zcela jasně slyším i její vzrušené vzdechy. Užívá si to i bez mého přičinění, tak proč se snažit. Zuby a rty pevně svírám macíka v ústech, vděčná za popruhy, které ho drží na místě. Chvílemi cítím na tváři jemný dotek její kůže, zřejmě vnitřní strana stehen. To, jak nasedá čím dál divočeji. Bála jsem se, že to bude trvat dlouho, ale není tomu tak. Zcela jasně cítím zachvění a pak dosedne celou svou vahou na můj obličej. To není moc příjemné a trochu mě tím přidusí. Zvykla jsem si tady ale snášet lecjaká příkoří a tak trpělivě ležím, čekám, dokud si dostatečně nevychutná odeznívající orgasmu a nezvedne se. S trochou štěstí to tímhle skončí. To je rozkošné, jak jsi pořád ještě naivní. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Rozhlížíš se kolem, hledáš kamery. Jsi si skoro jistá, že tu někde nějaké jsou, ale žádné nevidíš. Na druhou stranu by to zase tolik překvapivé být nemuselo. Podnik jako je tento určitě nechce, aby jeho návštěvníci byli monitorování, tím spíš pokud snad vznikl už před vystoupením. Pak by vůbec nepřekvapilo, že jako na potvoru tenhle rohový plácek před klubem je zrovinka ve slepém úhlu všech blízkých kamer. Samozřejmě pokud vaši kamarádi nejdou s dobou a naopak oni sami sem nějaké nenamířili. Ostatně někdy se naopak hodí, aby hosté byli monitorováni. Bohužel stejně jako učitelka ani ty nechceš zabřednout do onoho „trestání všech“ a naivitu, že se pachatel sám ukáže, jsi sama sobě zakázala. Tváří tvář třem lidem, policistům v civilu, kteří nemají v rukou ani obušky ani zbraně, je ten nepočetný dav celkem odvážný. Pravda pokud se Will utrhne ze řetězu, tak jejich odvaha nejspíš vezme v mžiku za své a budou děkovat za hnědé kalhoty. Přidáváš svou trošku k Renovi a oba apeluješ na Rosomáka, aby nechal drápy schované. Ten je mezi tím otočený tváří ke koním a davu a vám ukazuje svá rozložitá a krvavá záda. Ovšem jen na chvíli, došel až spřežení a bundu sundal. Těch pár kroků, přece jen mělo nějaký efekt. Všimla sis, že nikdo v čele davečku, nějak netouží po tom, aby se mezera mezi ním a Willem zmenšila. „Jestli začne vrčet, tak se podělaj… ale my na něj skočíme, jasný kotě?!“ Slyšíš Renův hlas, který je podezřele tichý a také mnohem méně provokující. Ten naštěstí neskáče přes mašinu, ale otevírá brašny a vytahuje nějaký hadr, nebo možná náhradní tričko. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Možná je svině, ale minimálně má úroveň. Když ti dovolí být oslepena a zbavena rukou, nežádá po tobě, aby ses nějak víc zapojovala. Jak bolest, tak něhu, tak potěšení zvládla sama. Dosedla, znavená příjemnou únavou, ale nezůstává sedět. Místo toho se shýbá a uléhá na tvé tělo. Tento pohyb je pro tebe poněkud náročné, jelikož tvůj roh není tak ohebný jako ten mužský. Ční stále vpřed a tak je to tvůj krk, který se musí pohnout. Tvá brada, která se ho musí skoro dotýkat, abys jí ten pohyb umožnila. Jedno jestli chceš, nebo ne, je to jednoduchá páka a ona tahá za delší konec a ty máš jen macíka. Ten ale dokáže bolet, když tlačí na patro a horní čelist. Chvíli opravdu tiše odpočívá. Cítíš její orosená ňadra na svém těle, na svém bříšku. Cítíš její ruce, které vystoupali či snad sestoupili na tvá stehna. Cítíš její dech v tříslech. Chvíli opravdu klidně odpočívá, její dech z rychlého přechází až v skoro spící. Pak znovu cítíš pohyb svým rohem, začíná pomalu lehce klouzat po jeho těle. Nijak nespěchá, nijak nezvyšuje rychlost. Jen si užívá jeho přítomnosti. Cítíš její ruce, jak hladí tvá stehna, jak sklouzli po jejich bocích až na hranici mezi nimi a oblinkami. Cítíš její dech tak blízko svého klína i to, že otočila hlavu, kterou před tím měla na stranu. Už skoro čekáš, že snad pustí se do další hry, ale místo její ruce sklouzli a ona se opět narovnala do sedu nad tvou tváří. Pak se zvedla a opustila tvůj roh. Nevnímáš pohyb, žádné velké propady madrace. Jestli se pohnula tak jen minimálně. Cítíš i její blízkou přítomnost, i když se její nohy či kolena už nedotýkají tvých ramen. "Předpokládá, že sis to nerozmyslela, Ruby.“ Její hlas je jemný, stejně jako před tím, kdy snadno dokážeš překvapit, či schovat ušknutí. Ale nyní je v něm i něco jiného. Je v něm slyšet, jistá únava. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Můj vzteklý výstup nikoho k pokání nepřiměje. Jak by taky, musela bych mít tak o půl metru víc a ruce jako lopaty. Tak nějak, jako Will. Všimnu si, že on ani nemusí nic říct a nikdo se do jeho blízkosti netouží dostat. Obezřetně parťáka sleduji. Vyměním si krátký pohled s Renem. Jeho překvapivě tichý hlas svědčí o tom, že si, stejně jako já, uvědomuje, jak rychle by se tahle situace mohla zvrtnout. Jsem tím natolik konsternovaná, že mu pro jednou odpustím i to kotě. Krátce přikývnu. "Jestli začne vrčet, tak ho jen stěží dokážeme zastavit." Nevím, jestli Reno zažil Willa, když se přestane ovládat. Já ano a silně pochybuji, že bychom s ním něco zmohli. Na druhou stranu by ho stačilo jen trochu zbrzdit. Věřím, že pokud by se něco podělalo, vyčistí se to tu rychleji než obchody o černém pátku. Ráda ale vidím, že i věčně nabroušený Ir dokáže brát věci vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Zřejmě si uvědomuje, že tohle pro mě není moc pohodlná pozice, protože mi na obličeji nezůstane sedět dlouho. Místo toho se položí na mé tělo. Macík tlačí na horní patro a já musím, chtě nechtě, zvednout hlavu, jinak by mi snad vyrazila zuby. Cítím její horké tělo na tom svém. Její, pomalu se zklidňující dech, i kapičky potu na kůži. Znovu se začne pohybovat, i když teď jen tak líně, spíš, aby se neřeklo. Alespoň tak to na mě působí. Jako kdyby si ještě chtěla užít to, že může. Uvědomím si, že se chvěju. Její tvář je tak blízko mého klína...hádám, že by stačilo pár centiemtrů a... A co...? Jsem z toho nervózní a tak, když se zeptá, rychle zavrtím hlavou. Její hlas zní unaveně a já doufám, že taková skutečně i je. Udělala se, tak co víc by po mě chtěla? Teď to hezky ukončíme a já se konečně vrátím do své cely. Zahrabu se pod deku a budu litovat dne, kdy jsem se narodila. Vážně nechceš tu nabídku zvážit? Třeba by nás odsud dostala? Tělem mi projede vlna vzteku a donutí Zie opět se schovat za zavřené dveře. Ona sama by se jí ani nedotkla, ale má tu drzost, žádat to po mě. Jestli máš na to chuť tak prosím, já tu být nemusím! |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Možná kdybys vytáhla Berettu a pouta, asi by také couvali. Možná by učitelce uvěřili, že to tentokrát myslí opravdu vážně. Ale vlastně je to jedno, proč by se měla učitelka rozčilovat, když má sebou rozčíleného psa velkého jako almara. Ti lidé nejspíš ani neustupují vědomě, to ta malá část mozku, která na rozdíl od zbytku pozná lovce už po čuchu, ví, co má dělat. Ty seš vážně nemožná… ale proč ne, Ira jsi ještě neměla. Reno je ve střehu, opravdu to vypadá, že je připravená na Willa skočit a dělat mu zátěž na zádech. Přemýšlíš jestli někdy zažil Willa, když se rozjede a mozek rychle přispěchá s poznámkami. Ti dva spolu přece pracovali ve Factory, byli parťáci, když spolu provrtávali upíry dřevěnými kolíky. Když viděli jejich oběti, je skoro nemožné, že by Will ani jednou neztratil svůj klid a rozvahu a neutrhnul se ze řetězu. Will je přece vlkodav, což zcela jasně určuje jeho hlavní poslání v té organizaci, a když si představíš Dmitryho, je ti jasné, že to také nemohlo proběhnout v klidu. „Hele kotě, vem chlupáče dovnitř, já to tady zvládnu… maximálně někoho střelím do nohy.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ta pozice s bradou tak nízko je opravdu náročná na krk. Takže jsi skutečně ráda, když sklouzla z tvého rohu a dovolila ti hlavu opět položit. Zoe a její otázky tě naštvali, ale nesmyslné nejsou. Vždyť v tomhle pekle, kde můžeš jen litovat toho že existujete. Vám tahle královnička nabídla světlo na konci tunelu, cestu ven. A cesta z pekla přece nemůže vést po růžových lístcích. Někdo si tě koupil, kdo ví co po tobě chce, možná si z tebe udělá pannenku, aby ji pak mohl zničit. Je to stejně možné jako, že si chce prostě zašukat s nějakou svou snovou představou. Zarazila jsi dveře, prskla jsi výzvu. Ale zkusila by to tvá sestřička, když s ní nebudeš bojovat. Co je ona ochotná udělat pro to, dostat se přes Zeď. Je ochotná zabít, spát s dívkou, která ji touží způsobovat bolest? Cítíš její ruce, lehce ti natočila hlavu, opatrně povoluje řemínky a pak tě konečně zbavuje macíka. Teprve nyní, když je venku a ty můžeš teoreticky zavřít ústa, uvědomuješ si jak moc jsi je měla otevřená. Skoro bys potřebovala ruce, aby si vrátila čelist na místo a donutila ji zavřít se. Ruce máš ale stále spoutané pod zády. Místo toho cítíš jak ti vsunula své nohy pod hlavu, dala si ji do klína. „Pověz Ruby, líbilo se ti to?“ Znovu cítíš její ruce, Začali na pažích, které pořád končí pod tvými zády, s lehkým tlakem a chladem, který se opět zrodil mezi prsty přejíždí po nic až k rameni, pokračují po klíčku z kostí ke krku a překvapivě nahrazují tvé. Opatrně zavírá tvou pusu, masíruje ti panty. Přináší úlevu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro No co...je docela hezký. Když si odmyslíš ten nos nahoru. Kruci. Nechci se nechat zatáhnout do rozhovoru se Samarou. Jenže s nikým jiným muže stejně hodnotit nemůžu. Napnutě čekám na další vývoj událostí. Modlím se, aby si Will zachoval čistou hlavu. Před tolika lidmi by to bylo dost nepříjemné. Dost možná si to ale uvědomuje i on. Krátce se podívám na Rena a trochu se zamračím. Kotě? Už zase. začíná to být ohrané. Tohle je ale přeci jen jeho akce a já se pro jednou nechci hádat. "Dobře." Kývnu souhlasně a přispěchám k Willovi, do kterého se zavěsím. "Pojď se mnou. Tvůj stroj bude určitě v pořádku." Šeptám mu a vší svou silou ho táhnu ke vchodu do klubu. Jestli se tam dostaneme na mě příliš nezáleží. Pokud by chtěl, nemám nejmenší šanci s ním pohnout. Stejně tak to ale platí obráceně. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Nejradši bych Zoe seřvala jako malou holku. Ostatně by mi možná úplně stačilo jen řvát, ani by to nemuselo být adresované konkrétnímu člověku. Mám ale dost rozumu, abych se dokázala ovládat. Konečně cítím osvobozující ruce. Stejně, jako mi macíka prve jemně připnuly, ho nyní jemně i odepnou. Až nyní si uvědomím, jak moc mě bolí čelist. Tohle bylo náročnější, než jsem si myslela. Čekala jsem, že mě zbaví i masky a nakonec i pout na zápěstí. Místo toho ale cítím, že se moje hlava ocitla v jejím klínu. Je to překvapivě pohodlné. Její ruce mě hladí a odnášejí pryč nepohodlí a bolest. Konečně se uvolním. "Nebylo to...špatné." Sama jsem těmi slovy překvapená. "Myslím tím, že jsem se toho bála, ale dalo se to." Těžko můžu říct, že to bylo příjemné, tak dobrá ve lhaní nejsem a navíc jsem ani neměla možnost, nějak zvlášť si to užít. "Díky, že jsi mě šetřila." Brouknu smířlivě. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tak zjistíme, jestli má nahoru i něco jiného? Rácio říká, že se nemáš nechat zatáhnout do hovoru se Samarou, na druhou stranu Samara se tomu samozřejmě vůbec nebrání a hned po příležitosti skáče, i když jen slovně. Si nestěžuj, jsou i jiná zvířata, kterejma tě může titulovat. Will naštěstí nevypadá, že by měl v nejbližším okamžiku přeskočit stroj a vrhnout se po lidech. Zatím se snaží sundat krev z mašiny, která má zdá se přednost před bundou a jím samým. Jenže nikde není řečeno, že se v davu neskrývá další hrdina, který oplývá kombinací nějakého střeliva a absencí oné užitečné prehistorické části mozku. Druhá provokace, nedejbože nějaké poškození Triumphu by nejspíš už opravdu bolelo. Když dojdeš ke kolegovi a vidíš, s jakým zájmem se věnuje čistění, vkrádá se myšlenka, jestli vlastně nejde o nějaké mentální cvičení, uklidňování se. Tvůj příchod ho samozřejmě nijak nepřekvapil, jen zvedl hlavu, podíval se na tebe a pak mnohem škareději na daveček. „Dobře Jackie, proto jsme vlastně tady…“ Celkem ochotně se nechal zaháčkovat a odvelet od stroje směrem k černým dveřím do klubu. Jestli jsi pochybovala, že v klubu někdo je. Jestli jsi pochybovala, že vás někdo sleduje. To že se dveře otevírají, ještě než jste k nim došli, ti veškeré pochybnosti rozptýlilo. Jsou tu a očividně i sledují. Trochu víc překvapí hlava ve dveřích, která si očividně nic nedělá ze sluníčka, které ji svítá přímo na nagelovanou palici. Tohle nebude gorila, na to rozhodně nevypadá. „Můžeme nějak pomoci, naší drahé policii?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Královnička se směje, zatímco její prsty dokončili svou práci na tvém čelisti a sjíždějí po tvém krku. Pohnula nohama a prsty se snadno dostali pod tvůj krk, právě k místu, kde jsi pocítila největší napnutí. Po tom všem, v naprosté temnotě, jsou její doteky a její zasmání zvláštní, jako by tvořili celý svět. „Bála ses toho, že jsem holka, nebo nějaká sadistická zrůda co z tebe vymlátí krev a duši?“ Její prsty pokračují, kloužou po nataženém krku, sjíždějí mezi její stehna i mezi tvé lopatky. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Will je naštěstí celkem ochotný se mnou jít. Trochu jsem se toho začala obávat, když jsem viděla, s jakou láskou pečuje o svou motorku. S jemným nátlakem bych u něj asi nepochodila, takže ho zcela nepokrytě táhnu ke dveřím, které se před námi otvírají. Trochu překvapeně si prohlédnu palici, která se na nás dívá. Sarkazmus?! "Jen bychom se potřebovali trochu opláchnout." Netuším, jestli je tohle upír, ale pokud ano, zcela nepochybně ví, co je Will zač. A pokud to ví, tak by mu mělo být jasné, proč ho potřebuji dostat z dosahu těch lidí. A pokud je mu tohle všechno jasné, tak by mě ml přestat srát! |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Pravda, čeho jsem se nejvíc bála? Polknu a uvědomím si, jak mě všechny svaly na krku bolí. "Myslím, že víc jsem se opravdu bála toho, že jsi holka." Ukázala mi, že i bolest může být nepříjemná. To, co se mnou dělal Mark bylo nechutné a ponižující. Ona mi ale ukázala, že můj předpoklad: Mám ráda bolest, protože to znamená, že jsem naživu, je zcela mylný. "Příště už nebudu dělat takové scény." Buď jsem náhle zmoudřela, nebo se jen projevuje únava. Ať tak či tak, z vlka se stává beránek. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Mayfair – Dover st., Mayfair Club „Ale jistě, račte dále… Pan Northman s vámi pak určitě bude chtít mluvit… až se trochu… osvěžíte.“ „To my s ním taky.“ Už není třeba pochybovat, ti uvnitř ví přesně, co se stalo venku a při tom jak se mu na sluníčku leskl gelíček ve vlasech, tohle nejspíš nebude upír. Tedy pokud nepřechytračili slunce. Při pohledu kolem bys normálně typovala, že je to „pánský“ klub. Hlavně podle bytelných tyčí, na stolech. Něco ti ale říká, že tady to tak jednoduché nebude, ale ani tady bys nechtěla svítit UV lampičkou. Bar vypadá celkem obyčejně, připraven na tu správnou barmanskou show. Ale William, který se nějak ujal v přítmí prázdného podniku vedení, tě směřuje jinam. Ale hned je ti jasné, že jde o to správné místo. Toalety jsou stejně útulné jako hlavní sál podniku, ovšem na holčičky by sis tu nezašla, zato kabinky jsou očividně dost prostorné. „To ste si s Renem fakt mysleli, že bych po nich skočil?“ Zeptal se Will zatímco vytrhla několik papírových kapesníků a pustil se do čistění bundy. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nechává ti prostor se rozmyslet, nevidíš do její tváře a v tuho chvíli za to nemůže její, ale tvá maska. Prsty má šikovná a nejspíš i dost přesně ví, kterým svalům dalo její potěšení zabrat. Tvé myšlenky jsou jen tvé, tedy až na Zoe, která obchází kdesi uvnitř vaší hlavy, zato tvá slova vyvolala veselý smích. „Příště? Myslela jsem, že raději vylížeš zadek nějakému perverznímu praseti, než aby bylo nějaké příště… změnila jsi snad názor? Mám si tě někdy objednat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vstoupíme do klubu a já si s pobavením uvědomím, že přesně nějaké takové místo jsem chtěla navštívit. Jen jsem to, já blbá, řekla Zombě. Tak teď tu jsme, jen tu jaksi chybí upíři. Will se ujal vedení a zamíří rovnou na záchodky. Pro jistotu se příliš nerozhlížím. Zamířím rovnou k umyvadlu, pustím vodu a začnu ze sebe smývat páchnoucí krev. Willova otázka mě trochu zaskočí. Před tím než odpovím, tak se chvíli ošívám. "Nevím...možná. Už jsem tě viděla ztratit nad sebou kontrolu. Nechtěla jsem si to zopakovat." Obrátím se na parťáka a zatvářím se provinile. "Nezlob se. Není ode mne správné, že o tobě takhle pochybuju." Jasně, zrovna já budu nad někým vynášet soudy. "Prostě vím, že máš tu motorku rád. A nebyla jsem jediná, kdo se obával. Reno to cítil úplně stejně." Vypnu vodu, zbavila jsem se nejhorších fleků, ale obávám se, že tyhle hadry budu moct vyhodit. "Ale podívej, vydělali jsme na tom. Jsme vevnitř a relativně čistí." Pokusím se o úsměv a představuji si zrzka, s obličejem celým od krve. Tohle je vlastně hrozně vtipné. Jsi s vlkodavem, v upířím klubu, na pánských záchodech. To by sis možná měla večer zapsat do deníčku. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Proč jsem radši nedržela hubu?! Tentokrát ani nepotřebuju Zoe, abych si svoje slova vyčítala. "Tak jsem to samozřejmě nemyslela. Mám celkem dost smůlu, takže hádám, že se ještě setkáme." Pokusím se trochu nešikovně obrátit svoje slova. To mi tak ještě chybělo, aby sem pak zamířila konkrétně za mnou. Ne díky. "Už můžu jít?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nemůžeš mít všechno… Dej ji prst a chce celou ruku, ale alespoň se ti nesnaží nic názorně předvádět. S Willem se dáváte do praní, jeho kožené oblečení má nespornou výhodu, že neprosakuje. Takže kromě bundy, bude muset ještě pořešit kalhoty, hlavně jejich zadní část a bude v cajku. Ty sis sice dokázala ochránit obličej, ale jinak jsi to schytala také slušně. Otázka je co vše jsi ochotná prát, jelikož na rozdíl od kůže, látka zas taky zázračně neschne. Jedno se tomuhle podniku ale musí nechat a to, že tu mají opravdu kvalitní mýdlo, co se týče odstranění krve. Ale tu červenou co se ti vehnala do tváře, zahnat nedokáže. Will skloněný nad praním, se najednou zasmál. Normálně by možná nezůstalo jen u slov, ale když jsou ruce od krve, mýdla a vody, tak není zrovna čas na gesta. „V pohodě, Jackie… však jsem v první moment fakt měl sto chutí se do nich pustit, ale pak mě to přešlo. Zas takovej rapl snad nejsem.“ Na rozdíl od tebe jde Willovi čistění trochu pomaleji. Přece jen nechce kůži promáčet a pak se ji ještě snaží utřít a to ještě ani nesáhl na kalhoty, které pokud nechce předvádět nějakou vyšší akrobacii, asi budou muset také dolů. "... však než se to semlelo, tak jsem měl v plánu jít dovnitř, teda po tom co trošku rejpneme do té gorily venku. Jsme tu přece kvůli tvému případu.“ Bunda je hotová a Will předvádí klasický tanec před zrcadlem, když se snaží obhlédnout škody na svém pozadí. Jo jo píšu si, na záchodkách v upířím klubu s vlkodavem co si bude sundávat kalhoty… ale buď v klidu, pánský nejsou, tohle je fránina, pěkně pohromadě. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Její ruce skončili s konejšením tvého krku a vyklouzla z pod tvého těla na tvůj hrudník. Není nijak krutá, vlastně její doteky stále přináší úlevu, i když nyní zřejmě spíš pracují pro své potěšení. Její veselí pokračuje, ostatně být na jejím místě možná se směješ také. „Ruby, pokud chceš raději ty smradlavý dědky co sem normálně chodí, já ti to rozhodně kazit nebudu. Nejsi tak koho hledám, hrát si můžu s kteroukoliv z vás a většina nemá tak velké problémy olíznout číču…“ Její ruce opustili tvé tělo, cítíš, že lehce podchytila tvou hlavu, dala pryč nohy a uložila tě znovu na postel. „No sice bych se ráda dívala, jak zkusíš takhle odejít, ale raději se otoč na břicho.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Když se Will zasměje, uvolním se. Ani jsem si neuvědomila, že jsem tak napnutá. "Zcela upřímně, nebyl jsi jediný. Kdybych viděla, kdo to hodil, tak bych se do něj pustila. Jenže na rozdíl od tebe, já bych mu asi nic moc neudělala." Je sice hezké, že na černém oblečení fleky od krve vidět nejsou, ale já je cítím. Nakonec odhodím bundičku a stáhnu si tílko, které nacpu pod vodu. Koleduješ si o zánět močáku, nebo minimálně pěkné nachlazení. Nepotřebuji Samaru aby mi tohle řekla, to dokážu bez problémů úplně sama. Jenže radši risknu nachlazení, než zbytek dne smrdět jako jatka. Překvapeně se na Willa podívám. "Počkej, jak to myslíš, že jsme tu kvůli mému případu? Měla jsem za to, že jsme měli pomoci Renovi." Jako zhypnotizovaná sleduji Willa, jak se otáčí před zrcadlem. Sakra, to je ale hezký chlap. Mohl by si sundat tričko. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Ošiju se, na tom, co říká, totiž něco opravdu je. Mark vlastně řekl, že tu musím zůstat do rána a zcela upřímně, zjišťovat, kdo další sem chodí za zábavou, se mi moc nechce. "Třeba bych pro tebe mohla udělat ještě něco jiného." Zabručím a převalím se na břicho. Když si takhle položím hlavu, padne na mě únava. Asi bych tu takhle dokázala usnout. Ale takové štěstí asi mít nebudu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tak si to tílko neoblíkej, nakonec na co ti bude mokrý tílko, leda bys sundala podprdu… Napětí spadlo stejně snadno jako tílko. Volverin sice dokáže zuřit, ale už ti mnohokrát dokázal, že v jádru je to mírnej tvor a že si ho jako svého zpovědníka otestovala hned druhý den vašeho parťáctví. Dost možná musí, tedy pokud za sebou nechce nechávat rozpáraná těla ve velkém. „Nemyslím si, na to někoho zkopat do krychličky, nebo mu pořádně natáhnout, nepotřebuješ velké svaly… jen pořádnou dávku nasranosti.“ Zdá se, že nasranost je v jeho případě pryč a dobrá nálada pokračuje. Možná si jako náplast a satisfakci užil právě tvé rozpaky, způsobené jeho otázkou. *** „No jasně, že kvůli tvému… Chtěla jsi přece zjistit, k čemu by někdo mohl potřebovat upíří krev, Jackie. A tohle je ideální místo… Jasně, kdyby to venku vřelo, tak Renovi pomůžu, ale takhle ať si ty aktivisty pěkně užije.“ Jaký je to když se na tebe zazubí žralok netušíš, ale už víš jaké to, kdež to udělá vlkodav. V tvém kolegovi se očividně skrývají i jiné než chlupaté stránky. Tanec pokračuje, s papírovým ručníkem v ruce, zkroucený do spirály jak šroubovice DNA očividně přemýšlí co s červenou zadnicí. Tričko?!... hele to si spíš bude sundávat kalhoty, teda ne že by mi to vadilo… nebo mu pomoz a při té příležitosti… víš jak, můžeš očekovat kalibr. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro To je další problém, naštěstí jsi na to přišla hned a nemusela narazit na nějakého dozorce na chodbě, který by ti tvé provinění jistě s láskou připomněl. Je to Královnička co nakonec odejde z tvého hnízdečka lásky a klidně se může stát, že po ní přijde někdo daleko horší. Nakonec jak daleko od běžné praxe možná je s tím olizováním prasečích zadků. Představivost je svině, navíc když je bičovaná strachem. Nikdo se nemusí moc snažit, aby sama rozehrála všemožné scénáře do hrůzného divadla. Netušíš, co královnička chtěla, cítíš, že se zvedá, ale tvá slova ji v každém případě přiměla zůstat stát na posteli nad tebou. „A copak bys pro mě chtěla udělat, Ruby?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zvednu mokré tílko ze kterého odkapává červeně zbarvená voda. No fuj. Povzdechnu si a pak tílko hodím do koše pod umyvadlem. Tohle je přece upíří klub, hádám, že jsou tu zvyklí na ledacos. Když mám vyřešený problém s oblečením, začnu jen ubrousky stírat krev z kalhot. Tam dole jí už nějak vydržím. Neubráním se úsměvu. "Vidíš a já si myslela, že jsme mu přišli pomoc. Ne, že by si nezasloužil malou lekci, ale kdyby si něco stalo, tak mu půjdeme na pomoc." Zadkem se opřu o umyvadlo a sleduji jeho taneček. "To je sice dobrý nápad, ale je tu ten problém, že tu nejsou žádní upíři." Na rtech se mi usadí nevinný úsměv. "Chceš pomoc?" |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Zarazila se v pohybu a její pohled je skoro hmatatelný. Trochu mě ta otázka naštve. Mám chuť zase jí začít urážet, na druhou stranu si ale uvědomuji, že je asi lepší mít tady jí, než zkoušet něco neznámého. Tady alespoň vím, na čem jsem. Přetočím se na břicho a snažím se jí tím naznačit, že by mi mohla rozepnout pouta a sundat masku. "To já nevím...na co máš chuť." Odvážím se nakonec říct. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro No tričko asi opravdu nebude to nejhorší, co záchodový odpadkový koš kdy zažil a tady už asi vůbec ne. Jinak jsi měla štěstí, co se kalhot týče, u tebe jde o kapky či malé cákance, Willova mohutná konstrukce a jeho věrný oř vám s Renem utvořili celkem dobrý štít. Tak pokud jde o tohle, tak si sundej i tu podprdu… a můžeš rovnou u tyče, abys zapadla. „Pokud by ji potřeboval… ale to by musel přijet Kukluxklan nebo něco podobného. S tímhle si Reno poradí, ale nadávat bude ještě tejden... jo dík, to budeš hodná.“ Tak do toho… podíváme se co má Will v kalhotách… Skoro přes Willův uvolněný smích nad Renem a nad tím, že na tebe vystrkuje zadek, slyšíš jak si ta bestie mne ruce a těžko jí to můžeš vyčítat. Tvůj nevinný úsměv možná oblbne Willa nebo bude diplomaticky mlčet, ale ji ani omylem. „Pochybuji, že tu žádný není… minimálně s námi chce mluvit Northman, takže tady někde určitě je.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro A zase jsi u známého zla. Tahle prupovídka se stále víc ukazuje jako svatá mantra a nejspíš se hodí víc, než pověstný holub na střeše. I když ptáka bys tu měla v hrsti jedna dvě. „Ruby, pokud ses během našeho hraní nerozhodla radikálně přehodnotit své postoje, tak se bojím, že mi nic nač mám chuť nabídnout nemůžeš…“ Tohle nezní jako výsměch, zní to až opravdově. Klidně bys uvěřila, že toho opravdu lituje, což ostatně nemusí být věc nemožná. Přesto se ti nezdá, že by se chystala opustit postel, dokonce cítíš jak nejspíš poklekla obkročmo přes tvé nohy, možná právě pro tebou chtěné osvobození z pout. A skutečně, cítíš jak povolila spojení mezi tvými předloktími. „Rozpaž ruce…“ Jako by ti snad nechtěla dát čas, přemýšlet jestli hodlá pokračovat v rozepínání, nebo zda jde o něco jiného, cítíš jak ti na rameno dosedli kožené pásky a líně ti jednou přes lopatky. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Navlhčím pár ubrousků a začnu Willovi otírat krev z kalhot. Pokouším se u toho neculit jako školačka. Moc dobře mi to nejde. Jsem ráda, že je Reno zaměstnaný venku, asi by mi vadilo, kdyby nás takhle s Willem nachytal. Páni, to je matroš. No dobře, o tohle se prostě s někým podělit musím a Samara je na to asi ta nejlepší. Navíc má úplně stejně dobrý výhled, jako já. Pokusím se zaměstnat svojí mysl něčím jiným, než Willovým pozadím. "Kdo je Northman?" Will to řekl stylem, jako že určitě vím, o koho jde. To je ale na omylu. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro K její, ale především k mojí smůle, jsem své postoje nijak nepřehodnotila. Jen na krátký okamžik se nad tím zamyslím, ale ta myšlenka je mi stále stejně odporná. Vědoma si toho zůstanu zticha a na její otázku nijak nereaguji. Přesto bych jí tady ráda udržela. Cítím, jak pouta povolují a hned je mi o něco lépe. Jediné, co zůstává, je škraboška. Můžu jí nabídnout svou bolest. Je to, jako kdyby mi četla myšlenky, protože v další chvíli ucítím mezi lopatkami kožené pásky. Celé tělo se mi napne v očekávání bolestivé rány. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jasně, ale že má svalnatej zadek, jsme už věděli.. teď jsme si ho pěkně poplácali… no tak pokračuj! Vnímáš nedočkavost a jistou nespokojenost své souputkyně, ale pře to cítíš i to, že pokud by se obtěžovala či odvažovala ukazovat, culila by se nejspíš podobně. Tedy pokud by se nepustila přímo do obscénního naznačování co bys měla podle ní udělat. Kam směřují tvé myšlenky víc je na pováženou, ale alespoň se ti daří udržovat pracovní konverzaci a tak tvé culení a tření Willova zadku, nevypadá tak hloupě. „Eric Northman, majitel klubu. Ať už je to jméno pravé, nebo vymyšlené jen pro účel Registrace. Club převzal skoro hned po vystoupení a nedivil bych se, kdyby ilegálně existoval už před tím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Možná ti opravdu čte myšlenky, plníš její přání a cítíš, jak pramínky líně jezdí po lopatkách. Dává si na čas, ukolébává, ale nakonec rána přijde, nijak silná, ale citelná. „Bohužel, Ruby… Sice ráda působím bolest, ale bez potěšení to prostě ztrácí kouzlo, chápeš?“ Otazník ti na zádech vykouzlila další citelnou ránou. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vím, že bych v tomhle neměla Samaru podporovat. Měla bych jí potlačit a ignorovat, jenže některé věci holka prostě musí s někým probrat. Alex řekl, že po nějakém čase sama zmizí, a já si nejsem jistá, jestli to tímhle neoddaluji. Ona mi to neřekne, i kdyby to věděla. Málo co je v dnešním světě dokonalé. Já rozhodně nejsem. Ale Willův zadek k tomu nemá daleko. "Dobře, tak si s panem Norhmanem pokecáme." Laškovně plácnu Willa po zadku, na znamení, že jsem hotová, a umyju si ruce. Hodím přes sebe bundičku a prohlédnu se v zrcadle. Ještě, že jsem dnes zvolila černou krajkovou podprsenku. Můžu se tvářit, že je to záměr. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Škubnu s sebou a tiše syknu. Rozumím, ale v tom případě jsme se asi dostaly do slepé uličky." Ještě jsem neklesla tak hluboko, abych přisoupila na její hru, nebo jí snad, nedej bože, začala prosit. Ostentativně dávám najevo, že je mi jedno, jestli zůstane, nebo půjde. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Mě se tu líbí… Jedno se musí vlkodlakům a podle všeho i vlkodavům nechat. Pokud někdo je na tyhle osvalené, mohutné typy, tak si u nich přijde na své. Tedy pokud to tak opravdu je. Nakonec kolik jsi už viděla vlkodlaků? Co kdyžz se někde schovává takovej vlkodlačí Lewis. A Will, u toho se milné předpoklady jen kupí. Je klidně možné, že je prostě jen fanoušek kulturistiky a s jeho podivnou podstatou to nemá vůbec nic společného. Ale to nic mění na tom, že ten zadek stojí za to. To si zemně děláš prdel… že to takhle zabalíš! Samara se začala rozčilovat ještě dřív, než jsi Willa plácla a nejspíš moct tvé ruce ovládat, tak ten pohyb skončil úplně jinak. Je jasné, že by si přála, abys zašla mnohem dál. Ostatně pohled do zrcadla by s jejím přáním celkem souhlasil. Klečící vedle Willa v krajkové podprsence, to opravdu nemá daleko k jejímu zjevené. Na druhou stranu něco ti říká, že pokud bys sem takto přišla v noci, tak pozornost příliš přitahovat nebudeš. „Jdeme…“ Gelík vás překvapí sotva opustíte prostor toalet. Stačí jeden pohled, aby ses ujistila, že ti Samara nelhala a opravdu jsou záchody společné. Stačí jeden pohled a vidíš jeho úsměv, když si tě prolustroval. Skoro čekáš, že bude mít nějakou oplzlou poznámku,ale ne, tohle není tenhle typ slizáka. Tedy klidně by byl, v jiném prostředí, v jiné společenské úrovni. Jen lehce pokynul rukou a naznačil vám směr. „Pan Northman vás očekává.“ Je to opravdu uvaděč? Existuje nějaká taková funkce v nočním podniku, jako je tento? Pracuje tu i v noci, nebo je to nějaká denní stráž? Nemáte moc času o tom přemýšlet, provedl vás znovu do hlavního sálu podniku, k hlavnímu podiu. Něco se tu změnilo, přítomnost, v zadu v potemnělém prostoru, za parketem a hledištěm v jednom, tam kde to svým způsobem připomíná soukromou lóži a zároveň zcela jasně dává najevo, že tím hlavním v sále není podium. Ostatně jak jinak, když je tu trůn. Byl tam už před tím? Gelík vás tímto směrem před tím nevedl, šly jste bokem, ale něco ti říká, že přišel až v mezičase. Došli jste až k hlavnímu podiu uprostřed sálu, na parket, před lóži. Zde vám Gelík opět pokynul a po anglicku zmizel. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Ale vůbec, Ruby… do žádné uličky jsme se nedostali… a už vůbec ne do slepé… prostě odejdu… a ty se dočkáš milovaného čuráka…“ Opravdu jsi ještě tak hluboko neklesla? A je to opravdu hlouběji, než kde už jsi. Vždyť Mark s tebou rozhodně dělal větší prasečiny, dokonce tě přiměl zarazit nos do pochcané prcky té holky na mříži. Opravdu je hlouběji tahle slečinka, která doprovází kousky svých slov přesně odměřovanou bolestí, která je prokládá sklouznutím kožených pásků po rozpálené kůži. Je bolest, velmi přesně dávkovaná a nijak šílená horší, než ležet tváří v kaluži moči a nastavovat zadek k píchání? Je lízání její kundičky hlouběji než péro zaražené do tvé pusy a nutící tě pít chcanky? Ale to je všechno jedno, není to důležité, ale je tohle vítězství? Skutečně je tato ukázka tvé hrdosti tvé vítězství nebo totální porážka. Vždyť bez ohledu na cenu, ti nabízela svobodu. "Takže se rozloučíme, Ruby." Milá slova obdařené dlouhým sklouznutím kočky po zádech. Pohybem postele a cízí kůži na tvém vystrčeném pozadí. Doteky rukou, které stoupají po tepající kůži až nahoru k tvému krku a víš. Opět si počíná velmi obratně. Naklání se, vlastně naléhá na tvé tělo. Cítíš její klín na svém zadečku, její hroty na svých zádech, než se znovu narovnala a její prsty povolili řemínek. Obratný pohyb, žádné cuchání vlasů. V zápětí, ale její prsty zajeli do vlasů a prudce ti za ně zvedla hlavu do silného záklonu, jako by tě snad chtěla pouhým trhnutím skalpovat. Druhá ruka snadno odebrala uvolněnou masku. Znovu cítíš jak se sklonila, vnímáš její hlavu vedle své, to jak tě políbila na ucho. "Sbohem Ruby, snad budeš žít dost dlouho." Ne není v tom zlost, kterou bys čekala. Ani bičování, ani trhnutí tvou hlavou, se nijak nepodobá vzteku a zuřivosti, se kterou Luc bije své oběti. Ta slova, která ti řekla při polibku náboji jejích činů odpovídají mnohem víc. Loučí se, možná tě lituje, možná lituje toho, že nejsi její vyvolená. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Samaru má nedostatečná reakce očividně velice pobouřila. Být to na ní, tak je teď už Will bez kalhot. A tuším, že by to nebylo to nejhorší, co tyhle toalety kdy zažily. Já se ale umím ovládat, i když ve Willově přítomnosti je to čím dál složitější. Co jsem přijela do Londýna, tak je ze mě vyloženě maniak. "Jdeme..." Zopakuji, spíš sama pro sebe a následuji parťáka ven z toalet. Skoro vrazím do nagelovaného uvaděče. Neunikne mi jeho pohled, a už si připravuji nějakou kousavou odpověď, jenže žádná oplzlá poznámka nepřichází. Buď to není jeho styl, nebo si uvědomuje, že i když v podprsence, pořád jsem policistka. Následujeme muže zpátky do sálu a já musím hodně přemýšlet, jestli to tady tak vypadalo i předtím, nebo to kvůli nám přestavěli. Možná jsi byla příliš zaměstnaná Willovým zadkem a prostě sis toho nevšimla. Prohlížím si trůn postavený na podiu a nejistě se podívám na parťáka. "Tak jdeme na to." Zakřením se. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Ležím na posteli a s každou dopadající ranou s sebou cuknu. Nemůžu se ubránit dojmu, že chce, abych jí prosila. Hlavou mi běží všechna pro a proti a ona z toho nakonec nevychází zdaleka tak špatně, jak jsem si myslela. Jenže já jí nechci prosit. Trhne mojí hlavou, zakloní jí a já pootevřu ústa, nasucho polknu a zamrkám, když mě do očí píchne světlo. Její hlas nezní rozzlobeně. No tak dělej, zastav jí! Slyším, jak mi Zoe histericky ječí do ucha. Kousnu se do rtu. "Počkej." Ta slova ze mě vyletí dřív, než se stačím zarazit. Vnímám její tělo, tak blízko toho mého. Otočím se na bok, abych jí viděla do zamaskované tváře. Vznáší se jen několik centimetrů od té mojí. Trochu se natáhnu a jemně jí políbím na rty, zprvu váhavě, pak trochu přitvrdím. "Můžeme to...zkusit." Zamumlám a cítím se při tom neskutečně hloupě. Uhnu pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kdyby alespoň to. Ani toho zadku sis teda moc neužila. Samara je skutečně rozladěná tvou sebekontrolou. Možná opravdu čekala, že tentokrát se necháš trochu víc unést. Ale na víc není čas, to už se připravuješ odrazit případné poznámky. Ale je to zbytečná práce, jelikož žádné nepřichází. Že by zrovna tu zabrala placka? Možná, ale moc pravděpodobné to nebude. Ani na toto téma tvé myšlenky nedostávají příliš velkého prostoru a už se hrne další. Stihli to tu přestavět? Kdepak, jde o úhel pohledu. Je tu přítmí a když si promítneš kde je vchod a kudy jste šly, tak prostě malebný prostor „královské“ lože, byl prostě mimo tvůj zorný úhel. Ostatně to nejspíš vůbec nebude náhoda, ale záměr. Víc není čas ani na toto, protože to už jste na place, pod několika schůdky a pod trůnem i pod vladařem. Vrháš nejistý pohled na svého parťáka, ten se tváří jako beránek. Jen přikývl a něco ti říká, že ti rád přenechá tu čest mluvit s vladařem, který na vás zatím mlčky shlíží. Tak co jdeme líbat ručičku, nebo rovnou padneme na kolena? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Chce, abys ji prosila či nikoliv? Můžeš jen hádat, zda to patří k jejímu potěšení nebo je jí právě tato část jedno. Očividné je to, že nepotřebuje hru na „zlobení“ aby měla důvod tě trestat. Stejně jako nejspíš netouží po tom tě opravdu mučit a týrat. Jsou pro ni důležité prosby? Zoe křičí, byla by ochotná se toho ujmout? Zachránit vás ze Zdi, za cenu, kterou Královnička určila? Zatím se s tebou nepere, nesnaží se převzít vládu, jen křičí, zatímco ty přece jen vypouštíš první slůvka, i když to není prosím. Její tělo nad tvým ti nedovoluje se plně otočit na bok, aniž by ses do ní opřela. Možná by ti to dovolila, možná by se lekla a ty bys znovu ucítila skutečnou bolest. Naštěstí nyní ti stačí jen natočit hlavu, možná ramena. Cítit dotek jejího ňadra na lopatce. Zatím nepřichází bolest, ani ti nebrání v pohybu. Ale ani nepovoluje tvé vlasy, zatímco se vaše rty spojují. Dotek na lopatce mizí, její klín na tvém zadečku se také nadzvedl, jak změnila polohu, spustila se trochu bokem, dost na to aby se vzdálila z těsné blízkosti tvé tváře, aby na tebe trochu lépe viděla. Prsty stále svírají tvé vlasy, drží pozvednutou tvou hlavu, ale nyní krom samotného tahu, spíše poskytují oporu, než že by ti způsobovali další bolest, nebo tě chtěli o kštici připravit. „Co máš na mysli, Ruby… co bys chtěla zkusit?“ Znovu vidíš otazníček ve tváři, v obočí, i když to je zakryto, v očích. Nevysmívá se, její rty zůstali volné lehce otevřené, dokonce se na chvíli objevil jazyk a zlehka přejel po vnitřní straně spodního rtu, aniž by opustil ústa. Minimálně jsi získala její pozornost. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Po zádech mi přeběhne mráz. Na okamžik mám pocit, že bych se nejraději schovala někde pod kamenem. Tak takhle se cítí myš v poli, těsně před tím, než se na ní z oblohy snese jestřáb. Northman na nás mlčky shlíží ze svého trůnu a já v tom vidím pohled dravce, číhajícího na svou kořist. Vzhledem k tomu, že Will je vlkodav, tak tou kořistí budu pravděpodobně já. Trochu se na parťáka zamračím. Sice je logické, abych mluvila já, když jde o můj případ, ale ještě před chvílí jsem vůbec netušila, že tu jsme kvůli mé maličkosti. Vzchop se, jsi policistka v akci! Nabádám sama sebe, odkašlu si a pohlédnu k upírovi na trůně. "Zdravím, detektiv Everett, tohle je detektiv Hound." Představím sama sebe a dost dobře si uvědomuji, že nemít na sobě jen podprsenku, určitě bych působila důvěryhodněji. Odolám ale nutkání vytáhnout placku. On sakra ví, kdo jsme, tak popojedem. "Mohli bychom na Vás mít pár otázek, pane Northmane? Nijak se to netýká Vás, ani Vašeho podniku. Jde jen o podstatu toho, čím jste." Nechci, aby si myslel, že je součástí nějakého vyšetřování. To většinou nepotěší nikoho. "Potřebuji upíra na konzultaci jednoho případu." Řeknu, aby bylo naprosto jasné, o co mi jde. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Že já radši nedržela hubu. Nadávám si v duchu. Je sice dobře, že jsem získala její pozornost, na druhou stranu ode mne asi očekává, že něco chci zkoušet. Tak to ale bohužel není. Nemám zájem o to prozkoumávat své sexuální hranice. Jen nechci prozkoumávat, co horšího, než ona se tady v tom bordelu skrývá. Rozhodnu se být upřímná. "Nechci nic zkoušet. Ale jestli mi řekneš, abych něco udělala, tak to udělám." Dokud budu moci říct, byla jsem k tomu donucena, byl to rozkaz, tak budu sama před sebou čistá. Sice vidím, jak Zoe obrací oči v sloup, ale to je mi v tuhle chvíli jedno. Kdybych chtěla, tak už jsem jí dávno mohla nechat se s celou situací vypořádat sama. Sice se schovává a myslí si, že na ní nedosáhnu, ale já už si jednou ověřila, že jí dokážu vyšoupnout a zavřít dveře dřív, než se naděje. Pravdou je, že čím déle jsem u kormidla, tím živější a silnější se cítím. Nepochybně nastane okamžik, kdy zjistím, že jsem vyčerpaná a opět se budu muset stáhnout. Chci ale zjistit, jak daleko se dá zajít. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je to tvůj případ a tvůj kolega je Vlkodav. Jistě Northman je upír, to jsi si naprosto jistá, ale pořád je to setkání predátora a ovčáckého psa. Psa, který nejspíš minimálně dokáže konkurovat vlkovi. Je jasné, že k němu láskou nezahoří, což je poznat i z chladného přijetí. Dvě kývnutí hlavou, ale neuniklo ti, že tvým směrem byl jeho pohled přece jen jiný, než když pohlédl na Willa. Na druhou stranu, jsi necítila žádný ostřejší pohled na tvůj hrudník. Naopak je to tvůj zvířecí mozeček, který se přitiskl ke stěně, když se ti podíval do očí. Nečekáš, že by se ti nyní začal představovat on a vlastně mu k tomu nedáváš ani čas. Trochu očekáváš nějakou nevoli, popřípadě odmítnutí, když mu sděluješ důvod své návštěvy, ale naopak, objevil se úsměv. Sic takový, že zvířecí podvědomí málem neuteklo ušima. „Ale jistě, musíme přece pomáhat našim chrabrým ochráncům. Pojďte se posadit detektive a povídejte, copak potřebujete vědět…“ Jeho ruce se na krátko rozdělili ze svého volného spočívání nad koleny a pokynuli zcela jasným směrem. V královské loži není jen jeden trůn, jsou tu tři, i když je zcela jasné, který je ten hlavní. Ale jeho prsty zcela jasně směřují jiným směrem. K polštářům na zemi u jeho nohou. Dokážeš si zcela jasně představit, jak toto místo vypadá za plného provozu. Král obklopený dvořany a věrnými služebníky u jeho nohou, kterým se dostalo té cti, že se mohou hřát v jeho blízkosti. "Tedy chcete, abych byl vaším odborným konzultantem?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro V její tváři jen těžko dokážeš něco přečíst, ale opět máš pocit, že jde spíše o zklamání onoho očekávání, než o zlost. Ale nemáš moc času to zkoumat, jelikož se opět přiblížila a vzala se polibek. Pokud jí vycházíš vstříc, tak se prodlužuje a její jazyk objel i tvé rty a bok tvého jazýčku. Ale přesto nekonečný a opět se odtahuje. „Ne Ruby, tak to nefunguje… potěšení, pro které jsme si přišla, jsem si vzala. Nehledám otroka, co splní rozkazy, těch mám dost. Hledám spřízněnou duši.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Uleví se mi, když souhlasí, že si se mnou promluví. Srdce na okamžik zvolní, bohužel jen na okamžik. Můj pohled putuje po dalších dvou trůnech, které jsou zřejmě určený váženým hostům, bohužel ne mě. Přesto, že jeho hlas není nepřátelský, zcela jasně mi dává najevo, kde je moje místo. To si děláš prdel! Srdce se opět divoce rozbuší a mě je jasné, že on musí dobře vědět, jak mě jeho "pozvání" urazilo. Sakra uklidni se. Jen tě provokuje. Blahosklonně, i když s největším sebezapřením, se na něj usměju. "Díky, klidně postojím." Ne, že by takhle byly síly vyrovnanější. Pořád musím zvedat hlavu, abych na něj viděla. Stále mi to ale přijde méně ponižující, než se mu plazit u nohou. Ale no tak, koukni se na něj, já bych se mu u nohou klidně plazila. V duchu skřípu zuby a dusím se vzteky, najevo ale z toho nedám nic. "Přesně tak, potřebuji konzultanta. Řeším případ, kdy byl upír zneužit a pachatelé mu sebrali krev. Mohlo by se to jevit jako banalita. Kromě šrámů na duši se oběti nic nestalo. Mě ale zajímá, proč by někdo chtěl brát krev upírovi. Nenapadá Vás něco?" Jdu rovnou k věci. Northman mě příliš znervozňuje a já bych to chtěla mít rychle za sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Polibek opětuji ale když začne mluvit, ošívám se. Tohle uspořádání věcí se mi nelíbí. "Když hledáš spřízněnou duši, neměla bys toužit i po mém uspokojení?" Zeptám se trochu kousavě. Bylo by to jen fér ale hádám, že takhle spřízněná ona být nechce. Měla jsem mlčet, třeba by se nikdo další neukázal a já mohla mít klid. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Srdce není ten problém, jistě i to dokáže být šílené, ale to nač útočí jeho pohled je v tvé hlavě. Ten důkaz vývoje, spřízněnosti s kořistí. Ne trůny očividně nejsou určeny pro tebe. Samozřejmě může jít o určitou skrytou urážku, či akt ponížení. Jenže tohle nevypadá jako normální posezení, tohle nejsou židličky kolem konferenčního stolku, tohle jsou trůny a ty mají své vladaře. Trůny se přece nepůjčují. Jak těžké je pro běžného smrtelníka či snad upíra dostat se k nohám vladaře, moci vystoupat vzhůru a usednout u jeho nohou? Jde opravdu o akt ponížení nebo je tomu přesně naopak. A jsou to tvé myšlenky, nebo patří někomu jinému? Naštěstí nejde o žádného nedotknutelného boha na nebesích. Lóže je povýšena právě tak, abys na sedící nemohla shlížet, aby stále oni shlíželi na tebe, i když jen lehce. No tak, přestaň se urážet, tak si ho zrovna nezískáš. Přijmi jeho pozvání, udělej mu radost a možná ti dá TO co chceš… Nějak je ti jasné, co ono TO v Samařiné pobídce nejspíš bude a po onom pobláznění na záchodech, ji takové myšlenky nemůžeš zazlívat. Vladař se ti dál dívá do očí, a zvířátko šílí touhou schovat se pod kámen. Už ten pocit znáš, snad proto to pro tebe není takový šok. Tohle dokázal i Seth, zato Lewis v tobě tento pocit nevyvolával. Vlastně vůbec nepůsobil jako dravec a navíc se ti ani nedokázal pořádně podívat do očí. A už vůbec ne provrtat se ti do hlavy. „Zneužití jednoho z mého bratří a banalita? To v žádném případě, rád vám pomohu. Kdo je tou obětí, můžete mi říct jméno? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Znovu cítíš její pohyb, pustila tvé vlasy a sama se pohnula bokem. Leží vedle tebe a nic ti nebrání se také otočit, což by bylo jistě příjemnější než takto. Jestli byla tvá slova kousavá, tak slečna opět předvedla svou hroší kůži, po které ta slova stekla jako nic. Pořád cítíš její ruku, už jen na rameni, prsty, které kloužou po tvé kůži. „Ale samozřejmě Ruby… chápeš to správně a proto, pokud je ti toto cizí, nemohu ti nic nabídnout. Nehledám služebníka, hledám družku, která do mě dokonale zapadá. Která umí a chce přijímat bolest, které přináší potěšení. Která potěší mě stejně jako já ji. Která mi není oddána protože musí, ze strachu, ale protože chce. Která pro mě dokáže zabít…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Říkej si co chceš, tohle není míněno jako pocta. Pokouším se překřičet ten hlas v mé hlavě, který se mě snaží nahlodat. Jedna moje část totiž zoufale touží kecnout si do polštářů a dělat hodnou holku, protože pak bych třeba neměla pocit, že se mi každou chvíli sevřou kolem hrdla orlí spáry. Další vyzvání už ale nepřijde a já jsem za to ráda. Pravděpodobně bych mu totiž nedokázala odolat. Mám dojem, že mi upír vidí až do žaludku a ten pocit se mi ani trochu nelíbí. Úkosem vrhnu krátký pohled na Willa a pokouším se zjistit, jestli to vnímá stejně, nebo jsem jen já taková vycukaná. Okamžitě zalituju toho, že jsem použila výraz banalita. Upír to tak totiž nevnímá. Sakra, teď ho ještě urazím. Rychle potřesu hlavou. "Omlouvám se. Chtěla jsem tím říct, že oběť vyvázla živá. Většinou, když dojde k něčemu takovému, tak už jen sbíráme mrtvoly. Jméno Vám ale dát nemůžu, probíhá vyšetřování a vlastně myslím, že on by na to raději zapomněl." Vzpomenu si na nervozního Longa. Ani se mi nechce věřit, že to byl také upír. Z něj jsem neměla husí kůži až na zadku. "Takže..napadá Vás nějaké využití upíří krve?" Pokusím se dostat k tomu důležitému. Zkus se trochu pobavit ségra. Je to kus, ty to chceš, a on by si třeba taky dal říct. Bylo by příjemné, kdyby pro jednou stála na mojí straně. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Otočím se na bok a hledím do očí, skrytých za maskou. "Nechceš toho po své...družce...málo." Odtuším trochu chladně. Já jí totiž z toho nechci nabídnout vůbec nic. Nechci jí potěšit a když znovu zmíní zabíjení, přeběhne mi mráz po zádech. "Ale máš pravdu. Tohle by nikam nevedlo. Asi bys měla jít, protože kromě bolesti ti nic nenabídnu." Ignoruji ten vřeštící hlas v mé hlavě, který tvrdí, že pokud jí nechám jít, tak zažiju peklo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro ... ale urážet se taky nemusíš… Hlásek se nedává, stejně jako se rozum není schopen přesvědčit zvířátko, že se v příštím okamžiku změní v jednohubku na talíři dravce. Snad v jeho panice, nebo ze zvědavosti pohlédneš na svého kolegu, který se drží lehce v ústraní. Podívala ses mu do očí, cítíš povzbuzení oporu a naopak nevidíš žádnou ustrašenost kořisti. Je to tím, že i on je dravec nebo tím, že se Vladař soustředí na tebe a nikoliv na něj? Tak ho neurážej... naprav to, běž si hačnout… vždyť neřekl, že máš klečet… i když. Myslíš, že to bude trpanější než na sebe takhle povikovat na dálku? „Nemusíte se omlouvat… pojďte si o tom promluvit… váš kolega vám oběma může zatím přinést nějaké pití. Bar je zásobený a samozřejmě vše na účet podniku.“ Na jeho tváři se objevil opravdu lehký úsměv a jeho ruce se znovu rozdělili, aby dali najevo, jak ono blíž myslí. Je jasné, že mu tvůj kradmý pohled k Willovi neunikl, jak by také mohl, když znamenal krátké přerušení vašeho očního kontaktu. Ale já jsem pořád na tvé straně… |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pravda...nemusím. Možná, že si některé věci opravdu beru příliš osobně, i když tak vůbec myšlené nejsou. Je to přeci jen upír, je jen logické, že některé věci prostě vnímá jinak, než my smrtelníci. Pokusím se trochu uklidnit. Druhé vyzvání. Nějak je pro mě těžké mu vzdorovat. Váhám ještě okamžik, než se znovu krátce obrátím na Willa. "Gin a tonic, prosím." Usměju se na parťáka a poté už ničím nebržděná zamířím k upírovi. Kdybys byla na mojí straně, tak mi v tomhle zabráníš. Nadávám Samaře, nebo komukoliv uvnitř mé hlavy, kdo je ochoten poslouchat. Usadím se mezi polštáři, sice ne přímo u upírových nohou, ale dostatečně blízko, abych z toho byla nervozní. Není to tak zlé. Jiný kraj, jiný mrav, ber to tak a drž hubu. Zvednu k Northmanovi hlavu. "Takže...?" Jen s obtížemi skrývám nejistotu. Tohle opravdu není dobré, jsem policistka, to on by měl být nervózní ze mě, nikoliv obráceně. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Usmála se, přikývla, její prsty dál bloudí po tvém boku, nikam se nespouští… jen putují. „Z tvého úhlu pohledu jistě a proto taky nejsi ta pravá… Až najdu tu pravou, bude mít naopak pocit, že po ní nechci vůbec nic, co by nechtěla ona sama.“ Teprve potom se pohnula, ne jako kobra i když víš, že je toho schopna, tohle bylo pomalejší, dalo by se tomu vyhnout. Znovu cítíš její rty, políbila tě, tak jak ji tvé rty dovolí a vyjdou vstříc. „Je škoda, že to nejsi ty, Ruby… líbíš se mi, i ta drzost co ti kouká z očí, byli bysme krásný pár… pomůžeš mi obléknout, ano?“ Zvedla se posbírala své hračky z postele a vložila do tajemné tašky. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Proč bych ti měla bránit, vždyť na med toho chytneš víc než na citrón… a dokážeš si je představit oba? Upír, vladař určitě vnímá věci jinak než ty. To zvířátko v tobě ti říká, že na rozdíl od Lewise, tento muž už prožil víc než lidský život. Porovnávat se Sethem by bylo těžké, jeho jsi cítila niterněji, i když ani u Vladaře se nemůžeš zbavit pocitu, že ti dokáže očima prohlédnout až do hlavy. Ano upír to vnímá jinak, ale jak vnímá vlkodav to, když si z něj děláš poslíčka. Má opravdu psí povahu, že mu to nevadí? Minimálně na sobě nedává nic znát, drápy zůstávají schované. Možná taky chápe, že silou se tu nic nezmůže a ty máš očividně větší naději něco zjistit. Kapitán je opravdu dost podlý. Tebe konfrontuje s upírem, který je opravdu obětí. Willa poslal vyšetřovat vlkodlaky, i když i to krátké setkání s Dmitrym ti dává představu, jak ho asi přijímají. Reno se svou láskou k upírům, hlídá jejich bar a Ceras ať je to kdokoliv je podle všeho upír a vysvětluje vaši unesenou a vysátou holku rodičům. Osaměla jsi s vladařem na trůně, sedíc na polštářku u jeho nohou. Ano dala sis záležet, abys nebyla doslova u jeho nohou, jako nějaký psík, ale přesto tu ten pocit zůstává. Vzhlížíš k němu a když se Will vzdálil, vladař se nahnul k jednomu opěradlu a tím pádem také k tobě. „Dobrá tedy, jak jsem řekl, rád vám pomohu, budu s vámi konzultovat, tyto záležitosti, týkající se naší komunity. Ale na oplátku chci také vaši dobrou vůli, jde také o naši komunitu. Bylo ublíženo nějakému z našich bratří, copak vy lidé v takových chvílích nepotřebujete oporu někoho blízkého, rodiny… někoho kdo je vám blízký? To přece není žádné narušení vyšetřování, nechci po vás jména pachatelů, nic takového.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Tohle bys přeci sama nechtěla. V duchu poznamenám ke své sestře. I ona se už ale vzdala představy, že tu tahle žena zůstane. Jako já asi dospěla k závěru, že tohle opravdu není nic pro nás. Polibku se nebráním, ale ani jí nevyjdu vstříc, prostě ho jen přijmu a když se odtáhne, posadím se. "Dobře." Brouknu mírně otráveně a zvednu ze země její šaty. Jak si někdo může obléct takovéhle šaty, když jde do vězení?! Ne, že bych snad rozuměla módě, ale tohle mi nejde na rozum. Vlastně se teď už těším, až vypadne. Nejradši bych vyklouzla zadními vrátky a nechala zbytek noci na Zoe, ale jen co mi ta myšlenka probleskne hlavou, ta potvora se stáhne a zanechá mě osamocenou. Nemají si sourozenci náhodou pomáhat? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sice jsem to byla já, kdo poslal Willa pro pití, zůstat s Vladařem o samotě mi ale po chuti moc není. Ale nekecej, vidím ti až do žaludku...není to motýl? Rozhodnu se, že nejlepší bude nedělat si z toho hned úsudek. Prostě situaci vezmu tak, jak je. Sedím na zemi, na tom, že jsem policista to stejně nic nemění. Vadí mi, že se stále odchyluje od tématu. Nevím, jestli mu na Longovi skutečně tak záleží, nebo je to jen snaha změnit téma. O upír toho ale skutečně mnoho nevím, je klidě možné, že v jejich hierarchii skutečně je jakýmsi vladařem a záleží mu na blahu jeho poddaných. "Není na mě za něj rozhodovat. Mohu Vám pouze slíbit, že mu při našem příštím rozhovoru sdělím, že se na Vás může obrátit, pokud by cítil potřebu s někým svůj zážitek sdílet." Gratuluji si k tomu, jak hezky jsem to vymyslela. "A teď k věci, prosím." Snažím se v hlase zamaskovat stopy nervozity. Působí takhle přirozeně na všechny, nebo něco dělá, abych se cítila takhle nesvá? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ať už oblečení chápeš či nechápeš, ať už s ním souhlasíš nebo nesouhlasíš, pomoci s oblékáním samozřejmě zvládneš. Na druhou stranu, ona alespoň nějaké oblečení má. Což se o tobě říct zrovna nyní nedá a výhled také nijak valný. Slečinka to zvládá celkem tiše, možná snad nějaké pobídnutí, či poupravení tvých schopností osobní služebné. „Hodně stěstí, Ruby…“ Těžko říct, které dveře se zavřeli jako první, jestli ty za slečnou, nebo ty za sestřičkou, která nic neponechává náhodě. Znovu si osaměla v téhle zlaté klícce, která je sice rozhodně útulnější než tvá cela, ale vystavena nechtěným vpádům. Rozhodně tu chybí pocit bezpečí, který by pomáhal klidnému spánku, spíše svádí k tomu sledovat dveře, zda se otevřou či nikoliv. Nebo k tomu je sama otevřít a utéct, jenže kam, zvláště když už víš, co máš v krku. Jenže i strach a ostražitost nakonec otupí, zvláště když je člověk unavený. Usnula jsi před chvílí, nedokážeš určit, ale přesto instinkty fungují a vrznutí dveří tě probudilo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Díváš se vzhůru do očí vladaře, jinak to nejde, pokud nechceš být ta, co uhne pohledem, či jej sklopí k zemi. „To od vás není moc pěkné, žádáte mě o pomoc a sama se zdráháte projevit dobrou vůli. Skoro jako by existoval důvod, proč mi tajíte jméno mého bratra v nouzi. Ale dobrá, začnu a doufám, že pak už nebudete tak skoupá… skoro se vkrádá myšlenka, že máte důvod mi to jméno tajit.“ A kdybys měla, nejspíš ti ho právě vysypal z kapes mozkových závitů. Naštěstí ten tlak ustal, přestal se naklánět nad jedno opěradlo a pohodlně se usadil. „Určitě chápete co je toto za místo, k čemu slouží, mám pravdu?“ Jen pohybem prstů na opřené ruce naznačil celý prostor klubu, aby snad bylo zřejmé co má na mysli. Pak se jeho pohled vrátil opět k tobě, ne že by se znovu sklonil, tentokráte stačí pohled hlavou. Vítězství to však žádné není, dík tomu odstupu sice nehledí do tvých očí z takové blízky, ale s tím jaký odstup od sebe máte, jako by rostl i odstup pána a obyčejného lidu, či snad služebných u jeho nohou. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Sleduji, jak žena mizí a na kratičký okamžik mě to i zamrzí. Rychle se ale dokážu vzpamatovat. Posadím se na okraj postele a chvíli tam jen tak bezradně sedím, sleduji dveře, čekám. Jenže se nic nestane, nikdo se sem nehrne. Nakonec se opět stočím na posteli, oči otevřené. Jsem unavená ale také jsem příliš ve stresu z toho, že by sem někdo další mohl vejít, takže spánek se mi zpočátku vyhýbá. Nakonec ale i ten přijde, ani nevím jak. Netuším, jak dlouho jsem spala. Mohly to být hodiny, ale také to mohlo být jen pár minut. Probudím se s trhnutím, když se ozve vrznutí dveří. Život za Zdí mě naučil ostražitosti. Vztyčím se na lůžku jako kobra a protíraje si oči sleduji příchozího. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Trochu se zamračím, já jsem mu své vysvětlení podala a pokud mu policejní směrnice nestačí, pak nevím, co ode mne chce. Dál se v tom ale nešťourá a já to také nechám být. Stejně jsem si chtěla promluvit s Longem, tak mu klidně o Northmanově nabízené pomoci můžu říct. Jeho reakce by mi třeba i mohla něco napovědět. Trochu se zavrtím, nejsem si jistá, jestli se mi ten odstup, který mezi námi vytvořil, líbí, nebo ne. I když ještě před několika vteřinami bych byla ochotná přísahat, že přesně to potřebuji, abych se uklidnila. Není tomu tak, ani zdaleka ne. Sleduji pohyb jeho ruky a obhlédnu tak celou místnost, nějak si nejsem jistá, na co se snaží upozornit. Je to přeci noční klub! A já se nechci moc zamýšlet nad tím, co všechno se tu děje. "Je to útočiště pro upíry. Místo kde mohou být sami sebou." Snaží se tvářit jako spasitel svého lidu, takováhle odpověď by mu mohla zalichotit. Předpokládám, že banalita typu: zakousni a ošukej, by takový úspěch neměla. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Stočit do klubíčka a spát, nehledě na to kde, nehledě na to kolik potu a jiného sekretu už postel poznala. Ale ne, tady to bude nejspíš celkem čisté, vždyť tohle není pro vás, ale pro takové slečinky jako byla Královnička. A pánečkové chcou jistě hajat v čistém. Vrznutí tě probralo skoro stejně dobře jako kbelík ledové vody. Vzpřímila ses na lůžku, v kleče, v sedě, vyskakovat do stoje nejspíš nemá smysl, spíš než stabilitu by to přineslo nestabilitu a zcela odhalilo tvoji nahotu. Oči sledují dveře, ta prokletá vteřina stačí k tomu, aby představivost rozehrála své zvrhlé orgie a nabídla ti všelijaké obscénní možnosti a prasata. Místo toho však vchází někdo jiný, uniforma, maska. „Dobré ráno, Čubičko, jak ses vyspinkala?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ale víš… protokol si strč víš kam, chce něco na oplátku. On podrbe tebe, ty jeho. Sleduješ jeho ruku, hledíš do sálu, vidíš podium, kde se může dít cokoliv od tance u tyče snad po cokoliv. Vidíš, Willa na baru, nejspíš nijak nespěchá zpět. Cítíš dotek Northmanových očí na své tváři. Slyšíš, jak se zasmál. Nebylo to nucené pousmání, ale ani maniakální smích šílence. Nebylo to příliš krátké, ale dlouhé. „Útočiště?!.. ale no tak, kdybychom potřebovali útočiště, tak jistě nebude vypadat takto a nebude lidem na očích, co by to bylo za útočiště, když mu před branami postává chátra se zkaženou prasečí krví.“ Ať už přesuneš pohled na něj či ne. Vnímáš zcela zřetelně, že se znovu sklonil k tobě, možná i víc než před tím. I jeho hlas se změnil, je tišší a přesto jako by mnohem víc rezonoval tvou lebkou. Pravěké zvířátko zapomenuté evolucí v tvém malém mozku málem dostalo infarkt, jako by ho olízl lev. „Ne tohle místo není pro upíry… je pro lidi, jako jste Vy. Přemýšlejte, nikoho sem nemusí dostávat lidi násilím, přichází dobrovolně, rádi… copak je sem láká?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Jak málo stačí k tomu, aby srdce zrychlilo z nuly na sto? Očividně jen pár nejistých vteřin, než se dveře otevřou. Ale... Je to Mark! Cítím, jak mě zalije úleva a na tváři se mi dost pravděpodobně objeví trochu trochu přitroublý výraz radosti. Ještě před několika okamžiky jsem se klepala strachy, nyní bych se mu nejradši vrhla kolem krku. Řekni mu, že nám chyběl. Řekni si mu to sama! Odseknu nazlobeně, za ten stupidní úsměv stejně může ona, i za to, že jsme vůbec musely trávit noc tady. Už na nic nečekám a uklidím se stranou, jestli chce Markovi začít líbat ruce, tak já u toho být nemusím. Jsem trochu vyvedená z rovnováhy, ale rychle se vzpamatuji a slezu z postele. Kolem krku se mu nevrhnu, na to nemám odvahu, ale zůstanu stát několik kroků od něj. Slabě se usměju. "Moc dobře ne." Řeknu zcela upřímně, dál už to ale nerozvádím, hádám, že si to umí představit. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Slyším jeho hlas, je tak blízko, skoro mám pocit, že mi šeptá do ucha. Nedívej se na něj! Nedívej se na něj! Nedívej se na něj! Otočím hlavu a pohlédnu do těch děsivých očí. Srdce mi buší jako splašené. Je to strach, ten pravěký, animální, který mi radí prchat co mi síly stačí. Ale zároveň je v tom i vzrušení. Umím si představit, že tohle místo bude večer praskat ve švech a taky si umím představit určitou skupinu žen, pro které je setkání s upírem něco vzrušujícího a exotického. Přijdou sem, napijí se, vyslechnou si pár hrůzostrašných historek, nechají se opíchat a vysát. Takže jsem měla pravdu. Zcela dobrovolně. Tohle jsou vody, kde mohou upíři bez obav lovit. "Rozumím. Přichází sem kvůli vzrušení." Tomu rozumím velice dobře. Těžko dokážu popřít, že i mě přijdou upíři exotičtí. Z myšlenky na Setha se pomalu dokážu udělat a Vladař na mě působí stejně hypnoticky. Možná, že nebýt policistka, taky bych na takováhle místa chodila a dobrovolně sytila pijavice. Jen se nedělej, už alespoň dvakrát jsi myslela na to, že bys sem večer mohla zajít. A za práci se neschovávej, na mě to nefunguje. "Proč mi to říkáte?" Pokusím se umlčet hlas v hlavě a vrátit se na trochu jistější plochu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruby využila příležitosti a zmizela kamsi do zákulisí. Byla naštvaná, na druhou stranu užila si svoje, a když nic jiného, Mark je alespoň známé zlo. Zlo? Copak zlu se skoro vrhneme kolem krku? Zarazila ses dřív, než jsi tento bezhlavý emocionální skok udělala. Maska naproti tobě přikývla, nad tvým zhodnocením noci. Ruka se pohnula a krátce poklepala stehno. „Jsem rád, že na tebe nebyli žádné stížnosti čubičko, ale teď už si musíme pospíšit, Doktor už se tě nemůže dočkat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Jsem ráda, že jsem se stihla zarazit. Nevím, jak by na to Mark reagoval a rozzlobit si ho nechci. I když mi z počátku byl odporný, ten pro mě představuje jakýsi opěrný bod. Skálu, o kterou se můžu opřít. Klesnu na kolena a pak na všechny čtyři, dolezu k němu a hlavou se mu otřu o stehno. "Tak bysme ho neměli nechat čekat." Kníknu tiše. Teprve teď si uvědomím, že po prohlídce u doktora se také už klidně můžu setkat se svým drahým sponzorem. To mně znervozní. Navíc jsem neměla, po včerejším večerním kole s Markem, možnost se osprchovat. A i řádění s královničkou mě zanechalo trochu použitou. Moc se mi nelíbí představa, že mě tak uvidí doktor. Jenže zrovna on je tady asi zvyklý na kde co. Nakonec to hodím za hlavu a vedle Markovy nohy se vydám pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvé animální primitivní já, by nejraději uteklo. Ty však zůstáváš, chápeš situaci. Dokážeš si říct, že ti nechce ublížit. Jenže to neznamená, že tě zvířátko neovlivňuje. Cítíš, své srdce bušící v krku, cítíš ledový pod, adrenalin, všechno co si zvířátko nachystalo k útěku. Představuješ si, jak toto místo může vypadat v noci. Dokážeš si představit ženy a nejspíš i muže, kteří ochotně přijdou za dravci. Jako by sis to musela zrovna ty představovat… „Odpovídám na vaši otázku… a doufám, že vy budete také otevřenější.“ Slyšíš jeho tichý hlas, je nakloněný tak nízko, jak to jen na trůnu jde. Tam kde před chvíli vela propast společenských kast, teď vnímáš to přiblížení. Vladař sestoupil ke svému lidu. Stejně tak máš pocit, jako by i přesto, že znovu pohlédl do prostoru, zůstal v tvé hlavě, jako bys cítila jeho dotek. „Samozřejmě, jedním z prvních impulzů je vzrušení… z nepoznaného, z exotického, z nebezpečí, z fascinace. Co podle vás lidi přitahuje k upírům, jako můry ke světlu, vzdor všemu nebezpečí?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zhluboka se nadechnu, s upíry to prostě nemůže být jednoduché. Možná se prostě jen nudí. Jen si nejsem jistá, co myslí tím, že bych měla být otevřenější, i tak mám pocit, že ve mě čte jako v otevřené knize. Své pocity moc dobře skrývat neumím a upír má mnohem víc možností, čím se řídit. Nepochybuji, že moc dobře vnímá, co se s mým tělem v jeho přítomnosti děje. "Pokusím se." Odvětím suše. "Dřív jsem si myslela, že je to vaše kouzlo. Něco, jak samotná vaše podstata působí na nás, smrtelníky. Ale spíš to prostě bude v lidech. Přijdou sem, ze stejného důvodu, z jakého skočí zavěšení na laně z mostu, nebo sjedou černou sjezdovku. Pro to vzrušení." Moc se mi nechce tohle rozebírat, předně proto, že nevidím souvislost s mým případem. Nechám ho ale, aby mě tím provedl. "Ve své podstatě jsme všichni zvířata, řídíme se základními pudy. Chceme žrát a rozmnožovat se.A co může být lepšího, než si užít sex s upírem, když už často jen vaše přítomnost nám zrychlí tep." A že víš, o čem mluvíš. Vysmívá se mi, ale mě do smíchu není. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nevěříš, dokud nezažiješ. Taky bys nevěřila, že budeš cítit náklonnost, ba dokonce pocit bezpečí u člověka, který ti močil přímo do úst. Jenže je to tak. Svět se vrátil do známých kolejí. V noci jsi byla… co jsi vlastně byla? Děvka-otrokyně, hračka nachystaná na pokoji určená k ukojení něčích potřeb. Přišlo ráno, přišel páníček a zase jsi čubička, co bez říkání klesá na čtyři a lísá se k jeho noze a očekává poplácání po boku. Toho se ti také na rozdíl o možnosti se nějak zkulturnit dostalo. Stále na sobě cítíš stopy toho, když ti páníček splnil přání, stejně jako stopy toho když si svá přání plnila královnička. Na druhou stranu se musí nechat, že to s kočkou uměla opravdu dobře, po výprasku ač byl jakkoliv bolestivý v nejsilnější fázi, nezůstali žádní trvalé stopy. Možná kdybys byla blondýnka, nebo zrzka, měla bys ještě nyní viditelně zarudlou kůži, možná i nějakou tu modřinu pod ní. Jenže ty takový typ nejsi. Páníček nic neříká, ještě jedno plácnutí po zadku a vyrazili jste. Část cesty znáš, část nikoliv. Jelikož zcela míjíte ubytovací bloky, odpadají i kontroly u vstupů do nich. Za chvíli už míjíte místo, kde jste se s páníčkem intimně seznámili, kde se mu předvedla také Ruby a vytřela vašim tělem podlahu. Za chvíli už dveří do ordinace. Něco se změnilo, tam kde tě včera dozorci zavedli rovnou do ordinace, nyní Páníček zastavuje a tiskne tlačítko interkomu. Jsi si naprosto jistá, že vás celou dobu sledují kamery, stejně jako že doktor o vašem příchodu zcela určitě ví. Přesto tu očividně přibyla rychlostí blesku tato procedura, která zastavuje horlivé dozorce před vpádem do ordinace. Když jste nakonec vpuštění doktor už na vás čeká, opřený o stůl, na kterém se kouří ze dvou hrnků kávy. „To bude vše, o pacientku se postarám, můžete jít…“ Odtušil k páníčkovi, když jste došli na úroveň vyšetřovacího stolu, s profesionálním výrazem ve tváři. Páníček také nijak neprotestuje, jen přikývl a za chvíli už slyšíš klapnout dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Co by tak asi mohl chtít, že bys mu hned otevřela stehna to ví už teď, takže asi jde o to co mu dát nechceš, detektive… Usmál se, lehce přikývl, ale jako když žáček první třídy předvede, jak umí počítat do dvaceti, aniž by měl tušení, že tam čísla nekončí. „To je jedna část pravdy. Jsou tu pudy, mi jsme dravci, každé zvíře to vycítí a vy to cítíte také. Pocit ohrožení, který rám zrychluje tep. Jsou mezi vámi tací, kteří rádi riskují, jsou zavislí na adrenalinu a hledají cokoliv jak by si mohli šlehnout další dávku. Stejně tak je v tom samozřejmě sex. Ale to není všechno, to by možná naplnilo bar, ale ne lidi ochotou nám sloužit už po staletí. Něčeho se totiž bojíte mnohem víc než nás. Dravce, kterému nedokážete utéct a kterému prcháte a který vás pomalu okusuje, až z vás nic nezbude. Bojíte se smrti, to je mnohem hlouběji než strach z nás, je to základ toho, proč se nás bojíte. Celé mládí sílíte a pak se to zlomí a vy cítíte jak sílu pomalu ztrácíte a víte, že tato cesta má jen jediný konec. A proti tomu stojíme mi, nesmrtelní. Odtud pramení vaše fascinace námi. Všichni co nám kdy sloužili to nedělali pro příslib sexu, ale pro naději na nesmrtelnost. Doufali, že když nám prokáží svou cenu, tak je nakonec odměníme tím největším darem a přijmeme je mezi sebe. Ostatně, vy jste příslib tohoto daru už okusila, že?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Procházíme chodbami a můj páníček mlčí, možná přemýšlí, co se mnou doktor chce dělat. Možná je u to jedno. Zamyslím se nad tím, jestli bych byla raději, kdyby mu na tom záleželo. Doktor je ale asi výše postavený, těžko bych tak mohla u Marka hledat zastání, i kdyby se mi jeho chování sebevíc nelíbilo. Ale tohle je stejně jedno, doktor je hodný a já se na něj skoro těším. Alespoň se mnou zacházel jako s lidskou bytostí. Mineme místo, kde si mě Mark poprvé vychutnal a zastavíme se u velkých dveří. Jsem si naprosto jistá, že tohle tu ještě včera nebylo. Chvíli trvá, než se dveře otevřou, uvnitř je ale doktor a už na nás čeká. Sednu si na paty a sleduji, jak Mark odchází. Přemýšlím, jestli se můžu zvednout, ale nakonec zůstanu, kde jsem. Jen se na doktora vyčkávavě dívám. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Hledím na něj a skoro nedýchám, když mluví. "Chodí sem, protože doufají, že se z nich jednoho dne stanou upíři." Po zádech mi přeběhne mráz. Na druhou stranu je to pochopitelné. Seth mi to přece také nabídnul, věčně mladé tělo. Ošiju se, nelíbí se mi, že tohle dokázal poznat. Mám skoro pocit, že přesně ví, co všechno jsme se Sethem dělali. "Možná, ale já po nesmrtelnosti netoužím." Odseknu trochu popuzeně a možná také trochu moc rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dveře zaklapli a spolu s nimi se doktor odlepil od stolu. Na tváři se mu usadil mnohem vlídnější úsměv, než formální tvář určená pro personál. Skoro bys čekala, že dojde k tobě, ale zůstává na místě, jen se přestal opírat. „Dobré ráno slečno McIntyre, než se pustíme do práce, říkal jsem si, že by vám mohla prospět káva. Samozřejmě pokud chcete, je vám k dispozici i koupelna… sladíte?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Znovu vrátil pohled k tobě, což samozřejmě nijak tvému nedýchání nepomáhá. Znovu úsměv, znovu přikývnutí, ale když jsi dokončila i druhou větu, ve tváři se znovu objevil onen učitelský výraz a místo přikývnutí se objevilo zavrtění a prsty na opěradle se zvedli do znamení stop. „Samozřejmě, to je další důvod proč sem chodí, proč se seznamují s upíry, nabízejí se. Někteří hledají vzrušení, další zážitek a jiní naději či spásu… zvláště, když je ten velký dravec začíná dohánět. Teď hrdě říkáte, že po našem daru netoužíte, ale co byste říkala, kdybyste se dověděla, že máte rakovinu nebo při vašem povolání schytala kulku a smrt se k vám snesla mnohem blíž? Co byste dala za to, aby vás jí někdo vyrval ze spárů?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Dveře se zaklapnou a doktorův výraz roztaje. Teprve s úsměvem se odvážím zvednout. Ani nevím, která nabídka je lákavější. Horká káva...a ještě ke všemu s cukrem! A sprcha...už zase. Na tváři se mi objeví úsměv. "Jste na mě moc hodný. Kávu si dám moc ráda, jeden cukr, prosím. Ale tu sprchu potřebuji ze všeho nejvíc." Nechci, aby mě viděl v tomhle stavu. I když už tak musel vidět dost. Rychle proto zamířím do sprchy, nyní už dobře vím, kde je. Tentokrát je to rychlejší, jen se namydlím a smyju ze sebe všechnu špínu. Horká voda je příjemná a stejně tak soukromí, které na okamžik mám. Když vylezu ven, připadám si jako nový člověk. Obdaruji doktora širokým úsměvem a, zabalená v ručníku, se chopím hrnku kávy. Zhluboka vdechnu vůni horkého nápoje a napiju se. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zamračeně se na něj dívám, nakonec ale jen pokrčím rameny. "Máte pravdu, říkám to teď. Nad tím, coby kdyby nemá cenu uvažovat. Ani já nevím, jak bych reagovala, natož vy, neměl byste mě proto zpochybňovat." Cítím se trochu dotčeně. Pokusím se proto hovor stočit trochu jiným směrem. "Takže co ta vaše krev? Snaží se snad někdo zjistit, jestli by se klíč k nesmrtelnosti dal získat z ní?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Jeden cukr, bezevšeho…“ Přikývl a šplouchnutí značí, že splnil tvé přání. Vrznutí zase to, že se za tebou nechystá a nechává sprchu opravdu jen na tobě. I zázemí se od včerejška proměnilo. Sice nijak výrazně, ale zmizely některé věci a naopak se objevili nové, některé ti padli víc než do oka. Sprchový gel, šampon a holýtko, vše zcela očividně dámské. Samozřejmě nechybí ani pánské. Nechybí ani soukromí, doktor na tebe opravdu čeká v ordinaci, kde spolu s ním čeká i židlička, jak stvořená k usednutí z boku stolu a hlavně k hrnku kávy. „Pokud byste chtěla ještě mléko, stačí říct… až budete moci, tak můžeme začít s naším sezením, slečno McIntyre. Jsem velmi zvědav, jak vám to s vaší sestrou jde.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Usrkávám horkou kávu a pro jednou se cítím být opět člověkem. Dám si proto chvíli na čas, než odpovím. "Řekla bych, že to s Ruby docela zvládáme. Hádáme se, ale to asi jen tak nezmizí. Dokonce jsme se prohodily. Já jsem jí uvolnila místo, když...když jsem měla pocit, že to nezvládnu, a ona mě zase pustila dopředu, když byla příliš unavená." Na okamžik přemýšlím o tom, že bych to doktorovi vylíčila do podrobna, ale nakonec to neudělám. Je to příliš ostudné a i když je při téhle práci asi zvyklí na ledacos, nemusím mu říkat všechno. "Myslím, že to nakonec nějak zvládneme." I přes všechno to ponížen, které nám Mark zařídil, a kterého se nám dostalo v bordelu, se cítím dobře. Život s Ruby pro mě až do teď byl neustálý boj o moc. Teď jsem se ale dokázala uvolnit natolik, že jsem jí pustila do sedla. Nenazývala bych to zrovna uvolněním. Spíš nezbytností k přežití. Musím jí dát za pravdou. Nic to ale nemění na tom, že nyní už z toho nemám zdaleka takový strach, jako dřív. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvé dotčení na jeho úsměv nemá vůbec žádný vliv. „Proč se rozčilujete… nic nezpochybňuji, tohle je fakt. Jistě, věřím, že jste ochotná riskovat nebo i položit život pro své ideály. Ale kdybych vám teď roztrhl hrdlo a vy cítila, jak s každým úderem srdce přicházíte o život, budete chtít žít dál, celou svou bytostí… Paradoxně se v tom okamžiku nad hranicí smrti budete život vnímat mnohem víc, i odtud pramení ono vzrušení a ochota některých, dobrovolně nastavit hrdlo. Není důvod se hněvat, strach ze smrti je přirozenost, která drží váš druh při životě a žene vás dál. Většina vašeho jednání je snaha překonat smrtelnost. Ať už jde o rozmnožování, nebo úpornou snahu nebýt zapomenut, třeba i právě tím jak svůj život ukončíte.“ Všimla sis toho drobného pohybu prstem, když mluvil o tvém hrdle. Možná být tu sama, nepřel by se s tebou a přikročil by k názorné prezentaci jeho teze. Přesto ses nakonec dočkala i přikývnutí. „Samozřejmě, už celá staletí jsou tu lidé, kteří se snaží najít klíč k nesmrtelnosti v naší krvi. Takže ano to je jeden možný důvod, proč by někdo mohl mít zájem něco takového udělat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tahle konverzace je mi čím dál tím méně příjemná. Když začne mluvit o tom, co bych asi udělala, kdyby mi nyní rozerval hrdlo, dokonce nevozně poposednu. Není mi příjemné sedět tak blízko něho, neměla bych čas ani pomyslet na zbraň, natož jí vytáhnout. Uklidni se, kdyby zabíjel lid na potkání, tak brzy zkrachuje. Ani potvrzení mojí hypotézy mě nijak nepotěší. Tohle byla vlastně jedna z prvních věcí, která mě napadla. Nijak dál mě to ale s případem neposune. "A žádný jiný důvod Vás nenapadá?" Pokouším se najít ještě něco...cokoliv. Nechci odsud odejít s prázdnýma rukama. Takhle jsem si svojí kariéru u policie nepředstavovala. Mám dva případy a z toho ani s jedním nejsem schopna nějak pohnout. Mám kontakty, ale nedokážu je využít. Je to jako mít munici ale nemoct střílet. A do toho mě tady ještě provokuje tenhle chlap. Navíc nevím, jestli si se mnou skutečně hraje, nebo je to jen moje utkvělá představa. Rozhodně si ale nyní připadám jako loutka na špagátkách. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Doktor přikyvuje, pohodlně opřený, popíjí stejně jako ty kávu. V jeho případě spíše bílou než černou. „Hádky jsou myslím naprosto běžný jev i mezi normálními sestrami, zvláště když mají značně rozdílný naturel. Takže v tom bych problém neviděl… Takže jste se vystřídali ve vedeni i po vašem odchodu z ordinace? Jednou nebo víckrát? A pokaždé se souhlasem té druhé?“ Nic se samozřejmě nepíše, žádná klapání do počítače, pro teď by možná byl na místě spíše gauč a křeslo, ale to možná přijde v další vlně úprav ordinace k jeho obrazu. „A když se vystřídáte, jak to vnímáte vy, opět výpadek nebo zůstáváte ve spojení.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Ale samozřejmě… ale prvně se uklidněte má milá, nehodlám vám rvát hrdlo, ani vás jinak ohrožovat, jste můj host a v tomto podniku probíhá vždy vše se souhlasem.“ Usmál se, očividně si tvého poposednutí i nervozity všiml, tedy pokud by byl odkázán jen na tyto celkem vnější projevy a nevnímal toho mnohem víc. „Byl to jen příklad, abychom se zbavili balastu představ a přetvářky. Když dojde na lámání chleba, tak je zcela přirozená touha žít, tedy kromě bláznů a těch, kteří se rozhodli pro sebevraždu. Ale tam jde většinou také o hnutí zatemněné mysli.“ Během svých slov ti stále hledí do očí. Pak odevzdaně vydechl a odtáhl se, možná jen proto, aby ti dodal trochu klidu, možná k tomu má jiný důvod. Opřel se v trůně a tentokrát nekouká do placu, hlavu má sice rovně, ale oči zavřené. „Opravdu vám chci pomoci… a samozřejmě i našemu nebohému bratru, který se stal tak politováníhodnou obětí. Alchymysté, Doktoři, Šarlatáni všeho druhu, kteří se snaží z naší krve vydestilovat nápoj života… zoufalci, kteří v poslední jiskře života jsou ochotní zkusit všechno, včetně pití upíří krve ve slepé naději… to jsou samozřejmě nejpravděpodobnější důvody. Vždyť to není tak jiné, než když se v čínské medicíně aplikují sloní kly nebo tygří srdce. Pak je tu znovu otázka sexuální, pití krve jako fetish, jakou součást vzrušení, pro některé lidi jako droga. Děje se to i zde, nakonec není to tak divné, sexuální akt je přece plný výměny tělních tekutin. Mi si bereme vaši krev, někteří odmění své partnery kapkou té své.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro "No, se souhlasem se asi říct nedá. Jednou mě Ruby nechala ve štychu. Ale většinou prostě jedna té druhé uvolní místo. Tak nějak to vyplyne ze situace." Vychutnávám si kávu, je to dlouho co jsem měla něco tak dobrého. Tohle je skutečná káva a ne jako ta břečka, kterou vám nalijí v jídelně. To kolem kávy ani neprošlo.¨ "Když se vyměníme, a ona se ujme velení, tak vím o všem, co se děje. Ale někdy jsem...zavřela oči. Prostě se přestala dívat. Můžeme se jedna od druhé distancovat, ale ta která je uvnitř hlavy pak nemá přehled o situaci. Je to jako, když se zavřou dveře." Pokouším se doktorovi vysvětlit, jak to celé vnímám. Už ale nezmiňuji, že jsem uvažovala o tom, jestli bych nebyla šťastnější, uzavřena uvnitř hlavy. Postě se od toho všeho, co se děje, distancovat. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Představa, že někdo dobrovolně pije upíří krev, ať už z jakéhokoliv popudu, je mi odporná. Nerozumím tomu a i kdyby to, nedej bože, fungovalo, nikdy bych se k tomu neuchýlila. Ať si Northman tvrdí, co chce. "Takže to není poprvé, co jste se s tím setkal. Přišel už za vámi někdo, se stejným případem?" Napadne mě náhle, že takových případů by mohlo být mnohem víc. jen není mnoho upírů, kteří mají důvěru v policii. I když ani Northman moc nevypadal, že by mi věřil. Narazil na něco, co mě ale skutečně znepokojuje. Všichni máme pud sebezáchovy, ale skutečně bych zašla tak daleko, že bych se nechala přeměnit v upíra, abych se zachránila? "Jak se rozhodujete, koho proměníte, a koho ne?" Obrátím se na něj se zcela jinou otázkou. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Káva je opravdu dobrá, tedy proti bžundě z jídelny, by asi bylo dobré i bláto. Ale tohle je opravdu dobré, silné, na druhou stranu zjevně nejde o žádné snovárnu. Už proto ne, že to by byl hřích zabít mlékem, tak jak to dělá doktor. Ten si s tím očividně hlavu nedělá, jediné nad čím očividně zpozorněl, bylo ono nechání „ve štychu“. Ale nijak tě nepřerušuje a nechává tě mluvit dál. „Jestli to dobře chápu, tak ono „ve štychu“ bylo, že se bez varování stáhla, nikoliv, že vás vytlačila do pozadí?“ O přitakání a potvrzení své dedukce si řekl, až když jsi domluvila. „Tedy, máte možnost být přítomna, nebo se stáhnout hlouběji do podvědomí a „odříznout“ se od smyslů… to sebou nejspíš přináší také jisté zmatení, pokud jste pak nějak vytažena ven… a celkově, jste tedy s momentálním stavem spokojené? Myslím samozřejmě vás obě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Opravdu, copak není tady ten panáček nebo Seth k nakousnutí… nikdo neříká, že mu musíš hryzat do krku… „Myslíte s pokusem připravit upíra o krev? Jistě že ne. Jak říkám, zde se něco takového děje každodenně a samozřejmě za oboustranného svolení. Ale pokud myslíte ty nedobrovolné, tak ano i to se děje. Mnoho z takzvaných lovců upírů, se nás nesnaží hned zabít. Nejde jen o fanatické jedince, nebo skupiny. I mnoho států, mělo či má tajnou organizaci, která je zaměřena právě na nás. Ne snad pro ochranu svého stáda, ale pro to získat naši sílu a samozřejmě také nesmrtelnost. Proto doufám, že budete také otevřená, je mou povinností své bratry chránit a podle toho co říkáte, bylo mému bratru ublíženo. Vy byste jistě také nechtěla, abych vám v takovém případě bránil pomoci napadenému policistovi.“ Will zůstává na baru, není tam sám, krom barmana se tam objevila i nějaká žena. Tu a tam po tobě koukne, ale očividně dospěl k názoru, že není vhodné narušovat „vyšetřování“. Tvá druhá otázka znovu přiměla Northmana aby se k tobě sklonil. Znovu se změnil i tón a poloha jeho hlasu. Učitelský či snad vladařský tón je pryč, mluví sametověji, jemněji a tišeji, i když se nezdá, že by snad šeptal, kvůli nějakému tajemství. „Vy už to přece víte. Krev znamená všechno, stejně jako váš Kristus, proměňujeme skrze krev. Vzniká pouto, duševní, intimní, které nás pojí s tím, s kým sdílíme krev. Pokud někomu dáme věčný život, tak tomu s kým si přejeme vytvořit takové věčné pouto.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Všechno mu odsouhlasím, jak se věci nyní mezi mnou a Ruby mají, pochopil velmi dobře. Na chvíli se nad jeho otázkou zamyslím, ale pak znovu přikývnu. "Za sebe můžu říct, že jsem spokojená. Už to není takové, že bych se bála toho, co se stane, když se vyměníme. Ona nešílí a upřímně, některé situace zvládá daleko lépe, než já." Připustím trochu stydlivě. Není mi moc příjemné přiznání, že v některých věcech je moje sestra lepší, ale před doktorem asi můžu mluvit zcela upřímně. Navíc cítím, že jí tohle přiznání zásluh udělalo radost. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ze svého případu začínám mít dost špatný pocit. Asi budu muset trochu zapátrat a zjistit, jestli takových případů nebylo za poslední dobu víc. Třeba bych se pak někam dostala. Pohlédnu k baru a všimnu si, že se k Willovi přidala nějaká žena, trochu se zarazím, protože jsem si myslela, že klub je teď zavřený. Ale poté k sobě mojí pozornost opět stáhne Northman. Po zádech mi přeběhne mráz, když mi začne vysvětlovat, jak to chodí s přeměnou v upíra. "Netušila jsem, že je to tak...intimní záležitost." Brouknu tiše. Na druhou stranu je asi dobře, že je i tohle podmíněné, protože kdyby měli přeměňovat každého, kdo o to požádá, dost možná by lidstvo brzy vyhynulo. Z nějakého neznámého důvodu pocítím vzrušení. Možná za to může tón hlasu, možná představa sdílené krve, i když vlastně netuším, co přesně to znamená. Mám chuť se na přeměnu vyptávat dál, ale nakonec to nechám být. Je to něco, co je jen jejich a přijde mi nevhodné se v tom šťourat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zoe, Ordinace
„To rád slyším, ostatně to odpovídá mému předpokladu. Vy i Vaše sestra jste si podobné, ale v určitých rysech se lišíte, tvoříte si zrcadlo a tedy zcela samozřejmě, jste jedna lépe a druhá hůře vybavená pro určité situace.“
Nejsi jediná, co přikyvuje. Přikyvuje i doktor, jehož spokojenost, zjevně nepramení z dobré kávy.
„Takže předpokládám, nebude problém, pustit ke slovu i vaši sestru a nebude třebas sahat po žádné medikaci. Samozřejmě nemyslím hned.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro No to chcu vidět, jak budeš hledat tajný služby ve složkách. A stejně tak pochybuju, že neexistující upíři se hrnuli k fýzlům si stěžovat. „Krev není voda… to není fráze, je to holá skutečnost. Lidé také většinou volí, s kým spojí svůj život a s kým budou mít potomky. Není to tak jiné, jen náš život nezačíná u kolébky, ale u krve. Jde o vyvrcholení takového spojení.“ Nezměnil tón hlasu, ani se neodtáhl. Zdá se, že problém nemá problém, ti toto přiblížit, Možná i proto, že zcela určitě, když je ti tak blízko, dokáže zaznamenat změnu tvého tepu a kdo ví, možná i tvé vůně. Čert ví, co všechno lidi prozrazuje, jen na to lidské smysly nestačí ať už fyzicky nebo vědomě. Jeho verze by samozřejmě vysvětlovala, proč ještě lidstvo existuje. Kdyby měli pravdu hororové příběhy, kde se každá oběť upíra také stává upírem. Nebylo by to jen lidstvo co by přestalo existovat, ale upíři spolu s ním, jelikož by přišli o potravu. Přemnožení dravců prostě není žádoucí ani pro dravce samotné. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Trochu se zarazím, ale jeho otázka je logická. Asi by se k tomu měla vyjádřit i Ruby. Nakonec tedy přikývnu. "Ne, to nebude problém. Pokud s ní chcete mluvit, stáhnu se." Kde jinde by to mělo být bezpečné, než právě tady. V ordinaci doktora, který rozumí tomu, co se děje v našich myslích. Dopiju kávu a odložím hrníček. Zhluboka se nadechnu a usměju se na doktora. Ať už mě čeká cokoliv, jsem čistá a posilněná horkým nápojem, myslím, že jsem připravená. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Takže mi tvrdíte, že neexistují případy, kdy upír někoho proměnil jen proto, že mohl? Třeba i proti vůli?" Pokud by to fungovalo tak, jak mi tu tvrdí, vše by bylo v pořádku. Myslím. Ale já tomu prostě nevěřím. Stačí mi se podívat do těch chladných očí abych věděla, že mu nesahám ani po kotníky. Jsou v potravním řetězci výš, než lidé. To je, jako kdyby se myš pokoušela přátelit s poštolkou. Možná to poštolku bude chvíli bavit, bude zvědavá, ale pak tu myš stejně sežere, prostě proto, že může. Zvednu se. "Myslím, že už půjdu, ale děkuji Vám...za informace." Když k němu nemusím vzhlížet, tak se ihned cítím mnohem lépe. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Znovu úsměv a přikývnutí a snad i gesto, když to vypadá, že se chceš pakovat hned. „To je v pořádku, nemusí to být hned. Minule jsem vaší sestře slíbil, že když tomu dá také šanci, tak ji minimálně zde umožním také promluvit. Pevně jsem věřil, že tento slib dávám zbytečně a že když opustíte své zákopy, že dokážete mnohem lépe koexistovat.“ Také dopil a zjevně se dovtípil, že když se hned nestahuješ, že tvé gesto znamená jinou připravenost. Jeho ruce se konečně přesunuli ke klávesnici notebooku, který nahradil obstarožní PC a jeho tvář nabyla mnohem vážnějšího výrazu, přesto přívětivého a milého. Je to celkem pochopitelné, nikdo nechce, aby mu někdo sděloval, že mu bude operovat slepé střevo a usmíval se při tom jak na vrcholu blaha. „Takže slečno McIntyre, v prvé řadě mám dobrou zprávu, že všechny vaše výsledky jsou v pořádku. Ač je to tu trochu s podivem, jste zcela zdráva… takže budeme moci pokračovat, v první řadě vás požádám, abyste si odložila a přesunula se na vyšetřovací lůžko.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Úsměv, řekla bys upřímný, stejně jako pobavení, které se za ním skrývá. Vztyčený prst, který se mezi vámi tak rychle objevil jako znamení stop, stejně jako vykřičník upozorňující na jeho slova, mohl trochu vyděsit. „Nic takového jsem přece neřekl, zcela jistě došlo k proměnám proti něčí vůli. Lidé také nemají souhlas svého potomka, že ho mohou počít. Řekl jsem, že upír zpravidla nepromění někoho s kým by nechtěl být v tak blízkém spojení. Samozřejmě existují i případy, kdy byl naopak upír k takovému aktu donucen. Pokud jde o váš případ, osobně bych vsázel spíše na feťáky.“ Je to zvláštní, hledí na tebe přes ten prst a ten pohled jeho očí jako by tě dokázal přišpendlit k polštářku, na kterém sedíš. Víš, že ses chtěla zvednout, ale nějak ti to nejde. Možná to zná i ona myš, kdy prostě strne před predátorem a není schopná mu utéct. „Není zač, detektive… jak jsem řekl, rád pomohu. Jste tu vítaná, klidně přijde i mimo pracovní dobu, vhodnou společnost myslím znáte velmi dobře. Pokud nikam nespěcháte, tak bych vám navrhl abyste si šla vypít svůj drink. Váš kolega se s ním nejspíš zapomněl na baru. Málem bych zapomněl… odpověděl jsem vám na všechny vaše otázky, na oplátku mám jen jedinou. Povíte mi jak se jmenuje upír, na kterém byl spáchán ten zločin.“ Není tam otazník, proč také, doslova cítíš jak ti tvůj jazyk sám vystřelil k zubům, jak se tvé rty otevřeli a jak se hlasivky připravují na to vyslovit to jméno. PS: Chceš li, hoď si sama k20, nechceš li hodím si já ... nebo samozřejmě můžeš rovnou zahrát tak, že podlehneš. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Klidně bych Ruby uvolnila místo hned. Ne, že bych až tak toužila být u toho, až mě bude doktor kontrolovat. Nic ale neříkám a když doktor zvážní, zvážním i já. Chtěla bych se ho zeptat na svého sponzora, ale vlastně nevím, jak na to. A možná se toho i bojím, takže to nakonec nechám být. Když mi naznačí, že můžeme začít, sundám si ručník, do kterého jsem se až do teď halila a lehnu si na lehátko. Okamžitě cítím, jak se mi zrychlil tep. V klidu. Od něj ti nic nehrozí, tohle přece znáš.¨ Uklidňuju se a zadívám se do stropu. Ať to máme za sebou... |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Strnu v pohybu, vím, že jsem se chtěla zvednout, ale moje tělo mě neposlouchá. Naopak mám chuť se propadnout do země, udělat se tak maličkou, až by mě nebylo z jeho trůnu vidět. Neodejdeš, doku tě sám nepropustí. Visím na něm očima a poslouchám slova, která mu plynou z úst. Vnímám je ale jen na půl ucha, zachvátil mě příliš velký strach, než abych dokázala vnímat. Tady už mě nikdy nikdo neuvidí! Jen neříkej, nejpozději zítra večer budeš sedět támhle na baru. Ale tipuju, že ještě dřív. Hledím na upíra a zcela se ztrácím v jeho ledových očích. "Long. Lewis Long." Vypadne ze mě, ani nevím jak. Nechtěla jsem mu to říct. Zatraceně, já mu to ani říct nesměla a stejně jsem to udělala. Slova už ale byla vyřčena a já je zpátky nevezmu. Strnulost pominula a já vyskočím na nohy. "Těšilo mě." Řeknu, skoro už přes rameno a rychle kráčím k baru za Willem. Mám pocit, že v zádech cítím pohled těch očí ale ani za zlaté prase bych se neotočila. Opřu se o bar a kopnu do sebe pití. "Jdeme!" Na parťáka se ani nepodívám. Mám pocit, že bych se za sebe měla stydět. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Doktor ti vlastně nijak nebrání se sestrou prohodit už nyní, jen to nechává na vás a Ruby se do toho také nějak nežene. Tentokrát tu nejsou žádní dozorci co by tě svlékli a co by tě přikurtovali k lůžku. Uléháš dobrovolně a i když to není nic vyloženě chtěného a příjemného, mohlo by to být samozřejmě mnohem horší. Doktor jde tentokrát rovnou k „věci“ cítíš jeho ruce, teplé od kávy, jak chytá jemně tvé nohy a pomáhá jim do tmenů. „Uvolněte se prosím, McIntyre. Prohlédnu vás, jak se hojíte po včerejší operaci… Vlastně jsem se zapomněl zeptat na Stimulátor, jak jste s ním spokojená?“ Pustil tvé nohy a usedl mezi ně. Poslouchá tě, pokud se dáváš do řeči. Cítíš jeho ruce, nepracuje zbrkle, nespěchá. Vnímáš jak tentokráte bez pomůcek roztahuje tvé jediné zbylé pysky a zjevně prohlíží své dílo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Mayfair – Dover st., Mayfair Club
Je to kouzlo, existuje magie nebo je to prostá síla sugesce. Vždyť i lidé jsou schopni někým manipulovat, zhypnotizovat nebo dokonce naprogramovat mozek. Vladař nad tebou zcela jasně převzal vládu a to jen proto, abys řekla jedno jméno. Co všechno od tebe v ten moment mohl chtít! Ale ne, jen to jméno a pak cítíš jak ona neviditelná ruka, která tě držela na místě, spadla spolu s jeho pozvednutým prstem, kolem kterého si tě omotal. Řekla jsi to, jméno je venku a tvůj vladař se na tebe vlídně usmál a znovu se pohodlně rozprostřel na svém trůnu.
„Děkuji detektive, když budete potřebovat znovu poradit, neváhejte se na mě obrátit… a nezlobte se, ale kdo jiný než vy chápe, co znamená povinnost někoho chránit.“
Vlídná slova vladařova, už doléhají k tvým zádům a přesto máš stále pod víčky pohled jeho očí, i když v zádech je necítíš. Zdá se, že on je s vaším setkáním spokojen, zatímco ty zápasíš se studem. Samara je jiného názoru, očividně tě spíše vidí na baru se Sethem.
A co řešíš, co na tom, že jsi mu řekla jméno jednoho z nich?
Pití jsi do sebe kopla a bylo tam dost alkoholu na to aby zahřál trubky, ale na nějaké větší vjemy, jsi to do sebe kopla moc rychle. Vlastně jsi nedala Willovi ani čas se na cokoliv zeptat a už mizíš k východu. Za kterým jsi skoro vrazila do zad Renovy a do tváře „protestní skupinky“ s transparenty. Minimálně na první pohled se zdá, že vášně vychladli. Reno vypadá klidně a dav je mnohem tižší. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Ruby se dopředu nehrne a tak to zatím nechám být. Zatím není kam spěchat, až se jí bude chtít, tak se sama ukáže. Slyším, jak si doktor sedá ale stále hledím ke stropu, je mi to příjemnější, než se dívat přímo na něj. "Je to...velmi uspokojující." Nějak nevím, jak jinak to popsat. Trochu se u toho začervenám. "Chvilku nám trvalo, než jsme to ovládly, ale nemůžu si stěžovat." Brouknu tiše a vzpomenu si, jak překvapený z toho byl Mark. Tohle ale doktorovi neříkám. "Stejně mi ho ale asi moc dlouho nenecháte. Jen hádám." Nenápadně se pokouším zjistit, jestli se mi ho chystá sebrat, nebo ne. Alespoň to by mohlo být vodítko, kdy se setkám se svým tajemným sponzorem. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Srdce mi stále divoce buší, když kráčím pryč. Nevím, jak to udělal, ale vím, že mě nějak donutil, abych mu jméno řekla. A i když to Samara považuje za bezvýznamnou věc, pro mě to něco znamená. A je úplně jedno, jestli chce Northman Longa skutečně chránit, nebo tady jde o něco jiného. Nemůžu vyzrazovat věci z probíhajícího případu. Willa nechám za sebou a málem vrazím do Rena. Skoro jsem na něj při tom všem zapomněla. "Jestli se chceš očistit a trochu si orazit, tak to za tebe na chvíli vezmu." Nabídnu zrzkovi obětavě. Přeci jen on, na rozdíl od mé maličkosti, stále ještě páchne prasečí krví. Třeba i budu mít štěstí a k něčemu tady dojde. Docela by mi pomohlo trochu upustit páru. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Doktorova důkladnost už tě nepřekvapí, cítíš jak rozevírá tvá zákoutí i jak přejíždí prstem po jizvách a tak se nevyhnutelně dotýká i nyní mnohem obnaženějšího klitorisu i když mu přece jen nějaký úkryt ponechal. Cítíš, že jeho prsty vnikli i na okraj poševního vchodu. Právě, když se ptáš na trvání oné zápůjčky. Skoro jako by mělo hned dojít k odebrání hračky, i když podle jeho vlastních slov to jen tak prsty ani není monžé. „Jsem rád, že vám tato aparatura vyhovuje a nemusíte se bát, ve propozicích není nic o jejím vyjímání ani zásadní změně nastavení, jen je požadován pravidelný a intenzivní trénink… takže pokud vám to nebude vadit, budu potřebovat přístroj překalibrovat, takže vás požádám o jeho spuštění. Můžeme nyní, nebo později, jak chcete.“ Jiní by asi po celou dobu co s tebou mluví měli prsty vnořené do tvého přirození, on ne, jeho prsty se vrátili, teprve nyní a překvapivě se dotýkají o kus níže, roztahují půlky od sebe tak aby měl dobrý výhled na druhou dírku do tvého těla. „Omlouvám se slečno McIntyre, nemohl jsem si nevšimnout, že jste proti včerejší návštěvě nejspíš prožila mnohonásobný anální styk a to i bez lubrikace, došlo ke znásilnění? Také je patrné, že došlo k částečnému porušení zákazu… chcete to nahlásit?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tak si to tak neber, však se nic nestalo, max toho zoufalce budou chránit a to je fajn ne? Samara je překvapivě konejšivá, místo toho aby do tebe ryla. Na druhou stranu, tak to přece s informátory chodí, nemůžeš chtít vše a nedat nic. Vždyť pokud jde o nevěstu, také ses s Dmitrym podělila, i když tedy nejspíš většinu toho věděl už před tím. A co Northman, opravdu tak toužil to jméno znát nebo si s tebou jen hrál a jméno už dávno věděl? Reno se po tobě ohlídl, ne nijak vylekaně, nejspíš si je vědomí anglického neduživého sluníčka a tak nečeká, že by se na něj vrhla krvelačná příšera. Nad tvou nabídkou jen zavrtěl hlavou a zatvářil se tak jako by to smrdělo víc, než krev co má na oblečení a ve vlasech. Obličej si už stihl utřít nebo spíš rozmazat od válečného malování alá statečné srdce. „Myslíš jako dovnitř… to tu rači zůstanu s těma kreténama… a teda ne, že by to byl špatnej pohled, ale ne že my ty blbečky zase rozhycuješ.“ K čemu míří jeho slova je nad slunce jasné a nemusí ani nijak naznačovat. Což sice ani nedělá, ale ksichtí se víc než výmluvně. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Pravidelný a intenzivní trénink? Co to k čertu znamená? Nevím, proč se na to Ruby ptá mě, protože já jsem stejně zmatená, jako ona. Nakonec tedy jen souhlasně přikývnu a několika stahy svalstva dám přístroj do pohybu. Cítím, jak doktorovy prsty putují níž a při jeho poznámce celá zčervenám. Několikanásobný skutečně byl. "Nahlásit, ne...ne, asi nechci. Nemyslím, že by to něčemu pomohlo." Spíš si myslím, že věci by pak mohly být mnohem horší a nasraný Mark by byla jen špička ledovce. Na jeho otázku o znásilnění neodpovídám, stalo se to v chodbě jen kus od jeho vlastní kanceláře, dost možná to i viděl. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro No jistě, bylo ode mne hloupé předpokládat, že by dobrovolně vešel do upířího baru. I když je den a bar je zavřený, jeho odpor k upírům stále přetrvává. Pokrčím rameny. "Jak chce. Ale prospělo by ti to." Okomentuji jeho válečné barvy a odolám nutkání vzít kapesník a tvář mu utřít pořádně. Vrazím ruce do kapes a pohledem přelétnu dav, který mu dělá společnost. Na jeho poznámku se jen ušklíbnu a víc se zahalím do bundy. "Ty si vážně vůl." Ohlédnu se ke vchodu, jestli už Will také jde. Je tak trochu můj odvoz. Cestovat Londýnem, oděná jen v podprsence, se mi skutečně nechce. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zoe, Ordinace na znak Přesně jak jsi řekla, chvíli vám trvalo, než jste přístroj ovládli, nyní se ti to daří hned na poprvé, což doktora nejspíš trochu zaskočilo. Nebo spíše než to, jak ti to jde, tak to, že ses do toho okamžitě pustila. I když nejspíš měl trochu jiné plány, tak zatímco se v tobě probouzí stroj na orgasmi, zvedl se a došel si pro něco ke stolu. Když se znovu vrací mezi tvá stehna, je přístroj už v plném běhu a dožaduje se razantně tvé spolupráce. Doktor se tě nijak nedotýká, ale slyšíš, jak si lehce odkašlal. „Vidím, že vám to skutečně jde, mám cyklus přerušit nebo ho chcete nechat doběhnout. Čas máme, nemusíte mít obavy.“ Doktor si vyslechl tvůj verdikt a zařídil se podle něj. V nastalém tichu, ve kterém tě ruší tvé srdce a zrychlený dech, slyšíš i doktorovy prsty jak do něčeho klepají, nejspíš do nějaké ovládací konzole nebo tabletu. „Takže, slečno McIntyre, podle cvičebního programu jsem zvýšil požadovanou sílu stisku, pro aktivaci stimulace. Pokud chcete, můžete si to vyzkoušet. Popřípadě, mohu ještě upravit razanci samotného procesu, v tomto cvičební program nestanovuje žádné požadavky.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Vola by tvoje kozy nezajímaly…“ Opáčil ti, očividně se dobře bavící se smíchem. Popravdě, kdyby to tenkrát Mell Gibson zkusil místo na šmoužka s prasečí krví a tímhle ksichtem, mohlo to jeho povstání dopadnout úplně jinak a Londýn by mohl chodit v sukni. Naštěstí mu nemusíš vzdorovat příliš dlouho a ani se pouštět do dalšího špičkování jak na druhém stupni základní školy. Tvůj parťák vyšel jen malou chvíli po tobě. Nasadil skutečně zamračený výraz a vyrazil rovnou k motorce. Dav, jehož energie se poněkud rozpustila, když jste byli uvnitř, před ním poslušně couvá. K tvému nemilému překvapení však Will nevytahuje kokosky a ani nenasedá, ale jen skopl stojku a zdá se, že hodlá motorku vést. Tvůj výraz je asi dostatečně výmluvný nebo je mu jasné, po čem toužíš, takže ti situaci velmi rychle osvětlil. „Jsem si na baru taky dal, takže to odvedu někam na parkoviště. Jdeš se mnou, Jackie?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Doktor vypadá mým rozhodnutím zaskočený, alespoň jsem mu ale zabránila v dalších otázkách ohledně poručení zákazu. To sice nevím, jak poznal, ale doktor je tady on a já nad tím nechci přemýšlet. Přivřu oči, když ucítím to slastné chvění, ale když mi dá doktor možnost volby, požádám ho, aby cyklus přerušil. Není mi úplně příjemné tady před jeho očima zažívat takové pocity. "Tohle cvičení...to je něco co mám...nařízené?" Ptám se opatrně a přemýšlím, která zvrácená mysl by si tohle asi tak mohla přát. Někdo kdo chce, abys byla dostatečně citlivá k podnětům? Někdo, kdo ví, že ujsi do teď byla v podstatě panna? Nelíbí se mi, co mi Ruby podsouvá za odpovědi. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zrzek se opravdu nesnaží být nějak taktní. Tentokrát to ale nechám být, má právo na trochu zábavy. "Nech si zajít chuť." Zašklebím se na něj a zamířím za Willem, který k mému zklamání ale na motorku nenasedá. "Potřeboval ses trochu posilnit? Mě to nemusíš povídat, ještě teď mě z toho chlapa mrazí v zádech." Srovnám s ním krok a pobaveně sleduji, jak se dav rozestupuje, abychom mohli projít. Tihle lidé asi netuší, co je Will zač, ale řekla bych, že i jejich malé zvířecí mozečky dokážou predátora poznat a ví, že se mu mají klidit z cesty. Bod pro nás, další kýbl zvířecí krve bych už asi nezvládla. "Nevadí mi, když se trochu projdeme." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Ano, slečno McIntyre. Je to součástí programu, který si váš sponzor pro vás přeje. Dle mého soudu má velmi specifickou představu a nároky na vaše pohlavní orgány… a teď pokud by vám to nevadilo, prosím zkuste, jestli nové nastavení zvládnete.“ Ruby doktor neslyší, ale možná by jinak odsouhlasil i její tezi. Což se samozřejmě nedovíš, pokud ji doktorovy nechceš replikovat. Jenže je stejně tak možné, že dostal jen instrukce a o samotných záměrech či motivacích, nemá informace žádné. Zatím stále vnímáš jeho přítomnost mezi stehny, čeká až splníš jeho přání a na rozdíl od mnoha jiných, situaci nezneužívá k ničemu dalšímu. Necítíš žádné doteky, nic, očividně nyní věnuje pozornost obrazovce ono tabletu, kterým ovládá stroj v tvém nitru. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Mayfair – City
„Doufám, že se ti Eric nedostal moc pod kůži…“
William se na tebe podíval s účastí a možná skoro se soucitem. Zvířecí mozečky zjevně poznají nejen predátora co je chce vysát, ale i hlídacího psa… pravda takového, který by je nejspíš dokázal roztrhat stejně snadno jako predátor. Nakonec rozdíl mezi psem a vlkem zase tak velký není. Rozhodně se nepokouší znovu psa naštvat a tak se žádná další sprška nekoná. Na druhou stranu ani Will není takový pokušitel, že by se vydal s motorkou skrz dav a míří nekratší cestou k silnici a na pryč.
Je jasné, že hřebec je předurčen k jízdě a ne k tomu aby byl tahán za opratě. Stejně jako ulice City nejsou stvořeny pro takový způsob dopravy. Na chodníky nepatříte a na silnici na vás troubí. Tedy spíše na Willa, jelikož ty nemáš co vést a můžeš tím pádem jít po chodníku.
„Dozvěděla ses něco od něj?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro ...nároky na mé pohlavní orgány...? Zní to vyloženě děsivě a význam si raději nedomýšlím. Připadám si trochu jako cvičená opička nebo pokusný králíček. Pevně stáhnu rty k sobě ale nakonec přikývnu a několik silnými stahy svalů uvedu přístroj do pohybu. Nechápu sice, proč bych si s tím neměla poradit, když do teď to bylo tak příjemné, ale ať má doktor klid. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vrazím ruce do kapes a zahalím se do bundy, alespoň částečně tak skryju fakt, že mám na sobě jen spodní prádlo. "Dostal se mi do hlavy." Přiznám neochotně svému parťákovi. "Měla jsem z něj hrůzu ale přitom jsem nebyla schopná se pohnout. Nechtěla jsem mu říkat Longovo jméno, ale i tak jsem mu ho řekla. Prostě to ze mě najednou vyletělo." Zhluboka si povzdechnu a ukážu prostředníček na projíždějící auto, které hlasitě troubí na Willa. Jedna z výhod toho být policistou v civilu. "Měla jsem pocit, že přesně ví, na co myslím. Jako kdyby moje myšlenky viděl ještě před tím, než mě vůbec napadly. Připadala jsem si vedle něj maličká a bezbranná." Ve skutečnosti jsi vedle něj ale byla maličká a bezbranná. "Něco mě na něm strašlivě přitahovalo a zároveň hrozně děsilo." Podívám se na parťáka a doufám, že chápe o čem to mluvím. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Mohla by ses cítit dotčeně. Vždyť jsi přístroj už několikrát používala a před chvíli jsi doktorovy ukázala, že ho umíš zapnout na první dobrou. Jenže ouha. Zkoušíš to, tam kde bys už měla cítit probuzení stroje, je stále ticho. Svíráš mnohem silněji než před tím, až máš pocit, že víc už to snad ani nejde, abys konečně ucítila, jak se ti orosilo čelo a jak se probudil stroj. A že se probudil, je zřejmé, jelikož aniž by ztratil cokoliv na svém účinném pulzujícím a vibračním kouzlu, jeho pohyby jsou o dost důraznější. Dost to připomíná muže, který je už na krajíčku svého vyvrcholení a tvrdě si jde pro něj. „Správně… teď zkusíme dokončit cyklus, pokud by nastavení přístroje dosahovalo prahu bolesti a nemělo požadovaný efekt, řekněte prosím a upravíme nastavení.“ Doktor je připraven, stále sedí mezi tvými stehny a dává pozor na přístroj i na tvé reakce. Dokonce cítíš jeho ruku, kterou ti po chvíli položil na bříško, nejspíš aby cítil pohyby stroje. Pro tentokrát alespoň nemusíš přemýšlet co se po tobě chce, tentokrát ti to bylo sděleno jasně. Až teprve poté co jsi dosáhla cíle, popřípadě došlo ke kalibraci přístroje, doktor odložil tablet a znovu se k tobě přiblížil z boku tak, abys mu viděla do tváře. Chvíli to trvá než odešel ke stolu, odložil tablet a než se vrátil, zcela zjevně něco chystal a zároveň ti dal čas trochu si odpočinout. „Tak slečno, McIntyre… měli bychom pokračovat. Nyní to bohužel bude nejspíše trochu bolestivé, ale věřte mi prosím, že udělám opět vše proto, aby to bylo co nejmíň a bez zbytečných následků…“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Schválně co by udělal řidič, kdybys tu byla sama. Zvláště pak oděná tak jak jsi oděná nyní. Možná by ti zastavil a něco nabídl. Otázkou je zda 100 liber, když vlezeš do auta a dáš si lízátko nebo jednu přes pusu, aby tě „naučil respektu“. Jenže ty nejsi sama, vedle tebe jde Will a ten takové lekce dává celkem automaticky. A nic na tom nemění ani to, že se zasmál a povzbudivě tě poplácal po rameni. „V klidu Jackie, nic si z toho nedělej a nediv se. Pokud jsou ty řeči pravda, tak náš Eric, je skutečný Seveřan… Viking a kdo ví, jestli se tu neplácal už před nima.“ Kdyby nestačila ona lopata co ti dopadla na rameno, tak jeho výraz mluví za vše. Rozhodně ti nic nevyčítá, možná ani není co, možná si to fakt jen bereš příliš ty a nebo se o tebe už zase pokouší Samara, která si onu lopatu umí představit i jinde. Určitě je to ona, ne ty ani vzpomínky na vladaře, proč cítíš, jak se růžová opírá do krajky. „A podělil se alespoň děda o nějaký moudro?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Než se mi tentokrát podaří uvést přístroj do pohybu, docela se u toho zapotím. Když se stimulátor dá konečně do pohybu, málem omdlím. Tohle jsem nečekala, mám pocit, že mě to roztrhne. Opravdu je potřeba přístroj trochu zkalibrovat a doladit. Když je ale vše podle mých představ, nemůžu, než příst blahem. Dokonce mi ani není moc trapně z toho, že doktor celou dobu sedí mezi mými stehny a všechno pozoruje. Úlevně vydechnu, když dosáhnu orgasmu a přístroj se konečně vypne. Odevzdaně ležím, oči přivřené. Z letargie mě probere až jeho poznámka o bolesti. Napřímím se a lehce vyděšeně se na něj podívám. "O čem to mluvíte? Jaké následky?" Srdce se mi rozeběhne skoro stejnou rychlostí, jako přístroj samotný. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro I když mě jeho poplácání málem pošle do kolen, vykouzlí na mi tváři úsměv. Jsem ráda, že právě Will je můj parťák. Netuším, co bych si počala, kdyby mi kapitán přidělil třeba Rena. Myslím, že bychom se navzájem zabili už první den práce. "Vlastně mám pocit, že mi neřekl nic, co bych si už předem sama nedomýšlela. Jen mě nikdy nenapadlo přemýšlet nad tím, že někteří lidé skutečně prahnou po jejich nesmrtelnosti." Docela mě zaujme, když mi Will prozradí, že Northman je seveřan. Vlastně asi nejde o žádné velké tajemství, vzhledem k tomu, že si to dal i do jména. Chceš se tam vrátit, přiznej si to. Chceš mu sedět u nohou a chceš, aby tě měl rád. Nebo je to spíš vlkodav, kvůli komu jsi právě zvlhla? Už po xté si říkám, že bych jí měla ignorovat. Nějak mi to nejde. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Oči jsi nejspíš vytřeštila docela výrazně a možná i vyděšeněji, než se skutečně cítíš. Asi to vypadalo, že hodláš vyskočit z lůžka, čemuž doktor zabránil tím, že ti lehce položil ruku na rameno. Ne silně, ostatně jelikož se nechystáš zvedat, ani to není třeba a k žádnému přetlačování nedochází, i kdyby to snad měl v úmyslu. I jeho tvář vyjadřuje jak snahu tě uklidnit, tak podle všeho i upřímnost. „Uklidněte se slečno… jak říkám pokusím se vše omezit pouze na žádané následky, pokud možno bez vedlejších škod, stejně jako v případě včerejší operace. Bohužel z povahy zásahu nemohu podat tlumící gel. Půjde o sérii injekčních vpichů. První dva budou provedeny zde a zde, cílem jsou vaše vaječníky. Abych mohl přesně zaměřit jehlu a nepoškodil vaše vnitřní orgány, zavedu vám do rekta ultrazvukovou sondu, pomocí které jehly navedu na cíl.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jsi to ty, nebo Samara, která rozehrává obrázky tebe zpět na polštářcích u nohou vikinského vladaře. Nemusí ani upozorňovat, že růžové hroty tlačící na černou krajku, nejsou to jediné co se právě děje. Být tvým parťákem Reno, nejspíš by na minimálně na tuto zjevnou skutečnost upozornil. Jelikož buď bys musela bundičku povolit, nebo poslouchat jeho keci na její adresu. Tvá poznámka Willa přiměla se na tebe podívat, ale přitom to je úplně jiný pohled, než který by sis vysloužila od Rena. Nezastavil se, jen se na tebe chvíli dívá a pak se usmál. „Jackie, ty jsi vážně zvláštní… tebe to opravdu nenapadlo, já ti věřím. Přitom skoro všichni lidé kolem tebe dělají všechno možné, aby si prodloužili život, cvičí, baští zeleninu, meditujou, cpou se zázračnýma bylinama, nebo chemií, chodí na plastiku, odmazávaj si vrásky na instagramu… a do toho pro mnoho lidí se najednou objeví upíři jak nějací superhrdinové z comixu… Takže koho podle něj hledáme?“ Parkovací dům není daleko, nakonec co jiného čekat uprostřed Londýna. Nepřekvapí ani jeho obludná podoba, která jako by vůbec neměla co dělat tak blízko Piccadilly, tolik oblíbené turisty. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Nesnažím se prchnout z lůžka, ale klidná rozhodně nejsem. Když začne doktor mluvit o injekcích, vyloženě zesinám. A už vůbec se mi nelíbí, kam ty vpichy hodlá provést. "Proč?" Jediné, co ze sebe dokážu v té chvíli vypravit. Ne, že bych se jehel vyloženě bála. Ale jejich představa mi není příjemná, o to méně, pokud chce šťourat do tak citlivých orgánů. "Co mi to udělá? A ty další injekce půjdou kam?" Konečně najdu slova. Už jsi tam měla i horší věci, než ultrazvukovou sondu. Pokud je to snaha mě uklidnit, nepomáhá to. Pokud je to vtip... Táhni k čertu! |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zatlačím Samaru do pozadí, ať už to byla ona, nebo jiné moje nemravné myšlenky, bavit se s nimi nehodlám. Trochu se začervenám, když se na mě Will podívá tím svým pohledem. "Já vím, že někteří lidé jsou posedlí svým vzhledem. Ale přeci jen je rozdíl mezi tím, zajít si do kosmeťáku a odsoudit se k věčnému neživotu, jen proto, abych si nemusela píchat botox." Teď vypadám jako hlupačka. Povzdechnu si a zamyslím se, nakonec si odfrknu. "Vlastně nic. Žvanil o lovcích upírů, fanaticích a pak...ale těžko říct, co je na tom pravdy. Podle něj existují i oficiální organizace, které se něčím takovým zabývají." Zprvu mi to přišlo jako šílené, na druhou stranu, moje oddělení tady taky je. V tomhle světě je asi možné všechno. "Slyšel jsi o tom někdy něco?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zoe, Ordinace Snaží se tě Ruby uklidnit nebo nasrat? To si musíte vyřídit mezi sebou, ale než na to přijde řada, tak jsou tu palčivější problémy a potřeba se soustředit na doktora. Samozřejmě, vždy je tu možnost, když je tak chytrá to nechat na ní. Jenže i tak to nakonec bude i tvoje tělo. Ale teď už si tvou pozornost žádá doktor, který ti odpovídá na otázku.
„Jde o hormonální léčbu, slečno McIntyre. Samozřejmě bychom mohly použít perorální formu, ale v takovém případě bychom museli nasadit mnohem větší dávky a došlo by k mnohem většímu zasažení vašeho těla. Proto se přikláním k co nejvíce lokálnímu zacílení…“
Doktor sundal ruku z tvého ramene, na kterém doteď lehce spočívala. Buď se rozhodl, že opravdu nehrozí, že se pokusíš utéct nebo k tomu má jiný důvod. V každém případě se k tobě obrátil zády a sáhl na stůl. Když se obrací zpět, to co drží v ruce značně připomíná didlo, poměrně úzké zato s větší kulatou hlavičkou. Nakonec má Ruby nejspíš pravdu, měla jsi v sobě asi opravdu už mnohem horší věci než je tohle.
„Samotná léčba, bude mít vliv na váš reprodukční cyklus. Přesněji na jeho zrychlení. Dalším důsledkem vyšší hladiny pohlavních hormonů, nejspíše bude zvýšené libido a vzrušivost. Nemohu vyloučit ani změny psychiky a nálad… jste připravená začít, slečno McIntyre?“
Jiný by ti to říkal se sadistickým výrazem ve tváři, je ti jasné, že nejeden zde za Zdí by do tebe nejen s chutí vrazil tu věc, ale také jehly. Samozřejmě by neopomněl si náležitě užít jak tvé utrpení, tak bezbrannost. V doktorově tváři se ti nedaří nic takového najít. Stejně jako včera i nyní se tváří vážně, profesionálně a pokud už v jeho tváři dokážeš něco přečíst, tak pochopení pro tvou obtížnou situaci. Vlastně je to zvláštní, právě jeho tvář je jedna z mála, kterou tu můžeš spatřit, samozřejmě kromě tváří stejně ztracených duší jako je ta tvoje.
|
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Mayfair – Sheraton Grand London Park, Brick St
Než ses stihla vypořádat s tím, jak vypadáš a odfrknout si, zatímco jste se v nořili do šera garáží, Will se rozesmál.
„To máš možná pravdu Jackie, nechat ze sebe udělat zombie by asi dobrovolně volilo mnohem míň lidí, i kdyby to znamenalo, že neumřeš napořád. Ale i tak by se jich asi našlo celkem dost. Jenže ty zapomínáš, že Upíři na rozdíl od filmů nejsou nemrtvý, naopak jsou sakra živí.“
Má pravdu. Je snadný pod vším tím nánosem románů a hororů zapomenout na tuhle základní věc. Upíří nejsou chodící mrtvoly, nespí v hrobech a nevstávají z mrtvých a nebojí se kříže. Will naštěstí není Reno a nemá potřebu ti malé opomenutí omlátit o hlavu. Místo toho vláčí svého oře do vyšších pater garáží.
„Samozřejmě… Factory byla soukromá, ale každý stát, který oni rovnou neovládají, tak něco takového má. Dokonce i Vatikán má svůj Iškariot. Vystoupení nakonec bylo částečně způsobené právě tímto. Je těžké bojovat s lovci a k tomu se skrývat před veřejností. Zvlášť, když moderní zbraně dokáží celkem vyrovnat síly a moderní technologie tě dokáže sledovat na každém kroku. Liga to hraje dobře, daří se ji dostávat veřejné mínění na stranu upírů… Ale tohle nevypadá na práci nějaké služby, pouštět žilou a pak zase pustit… to spíš unést a zavřít do nějaké laboratoře.“
Doktor sundal ruku z tvého ramene, na kterém doteď lehce spočívala. Buď se rozhodl, že opravdu nehrozí, že se pokusíš utéct nebo k tomu má jiný důvod. V každém případě se k tobě obrátil zády a sáhl na stůl. Když se obrací zpět, to co drží v ruce značně připomíná didlo, poměrně úzké zato s větší kulatou hlavičkou. Nakonec má Ruby nejspíš pravdu, měla jsi v sobě asi opravdu už mnohem horší věci než je tohle.
„Samotná léčba, bude mít vliv na váš reprodukční cyklus. Přesněji na jeho zrychlení. Dalším důsledkem vyšší hladiny pohlavních hormonů, nejspíše bude zvýšené libido a vzrušivost. Nemohu vyloučit ani změny psychiky a nálad… jste připravená začít, slečno McIntyre?“
Jiný by ti to říkal se sadistickým výrazem ve tváři, je ti jasné, že nejeden zde za Zdí by do tebe nejen s chutí vrazil tu věc, ale také jehly. Samozřejmě by neopomněl si náležitě užít jak tvé utrpení, tak bezbrannost. V doktorově tváři se ti nedaří nic takového najít. Stejně jako včera i nyní se tváří vážně, profesionálně a pokud už v jeho tváři dokážeš něco přečíst, tak pochopení pro tvou obtížnou situaci. Vlastně je to zvláštní, právě jeho tvář je jedna z mála, kterou tu můžeš spatřit, samozřejmě kromě tváří stejně ztracených duší jako je ta tvoje.
|
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Slyším slovo hormonální a osypu se. Nechci aby ze mě byl nateklý balón s nervy v kýblu. Ne, že by to tady asi někoho zajímalo. Marně se pokouším číst v jeho tváři. "Proč by se měl...zrychlit? Jde o to abych měla víc...plodných dní?" Cítím, jak se mi v krku tvoří knedlík. Ve skutečnosti bych tady očekávala spíš naprostý opak - sterilizaci. Proto jsem z celé situace tak zmatená. Nedůvěřivě si prohlížím věc, kterou doktor drží v ruce. Ruby má samozřejmě pravdu, ale místo si se mnou vyměnit nechce. Spousta keců ale skutek utek. Jak odvážné. Nakonec na jeho pobídku přikývnu. Co mi také zbývá. Na něco takového se člověk stejně asi připravit nedokáže a říkat "ne" tady za zdí nefunguje. Jediné co mi tak zbývá, je přijmout svůj osud. Ať už to znamená cokoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Poslušně následuji Willa a jeho oře hlouběji do garáží. Ruce stále vražené do kapes. "V tom případě mi ale Northman neřekl vůbec nic užitečného." Utrousím otráveně. Ani na mě to nepůsobí příliš profesionálně. Pokud by šlo o nějakou vládní organizaci, zcela jistě by pak Longa nenechali odejít, a už vůbec ne, aby nahlásil celou věc na policii. Jsem frustrovaná a nejraději bych do něčeho praštila. A to jsem si myslela, že tenhle případ bude oddechovka. Místo toho mám už teď uvařenou polovinu závitů. "Já jsem odpovědi nezískala. A on získal jméno. To přece není fér." Stěžuju si a zlobím se. Na Erica, sama na sebe. Nechala jsem se jím příliš ovlivnit. Byla jsem tak ráda, že můžu jít, že mi vůbec nedošlo, že jsem se vlastně nic nedozvěděla. To není zas tak docela pravda. Zjistili jsme, že vikingové ještě nevymřeli a jsou zatraceně sexy. "Jestli velitel brzy neuvidí nějaké výsledky, tak mě vyrazí." Začínám se pomalu utápět v depresi. Na to bych potřebovala něco silnějšího, než gin a tonic. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Zcela jistě ano, instrukce jsou v tomto směru zcela jasné. Nemohu ale vyloučit, že vašemu sponzorovi jde i o psychické změny, které tě přinese. Větší ochotu či spíše potřebu páření.“ Doktor potvrdil tvůj předpoklad a s přikývnutím přijal i tvé dovolení, k jeho pro tebe zvláštnímu dotazu. Jistě, tady za Zdí jsou tvá práva redukována natolik, že se tě nikdo na nic ani neobtěžuje ptát. Přesto to doktor dělá a je otázkou, co by dělal v případě tvého nesouhlasu. V tomto případě ti variantu ostatně naznačil a pokud bys mohla věřit jeho slovům, tak až jehlu, by následky byli pro tvé tělo horší. Nejspíš jsi v sobě opravdu už měla horší věci a zcela jistě se dovnitř dostávali mnohem brutálněji. Tentokrát doktor nepoužil onen kouzelný znecitlivující gel, ale možná i pro intenzivní trénink, kterého se ti během včerejška dostalo, možná jeho zručnosti s jakou pracuje, se mu podařilo do tebe dostat sondu vlastně bezbolestně. Samozřejmě to nijak nezmenšuje tlak. Který ani tak nepůsobí na svěrač samotný jako v případě tvých předchozích zkušeností, ale hluboko uvnitř těla. To je způsobeno jednak délkou ramene sondy a také její plastovou tvrostí. Doktor chvíli manipuluje s přístrojem a když je spokojený došel ke stolu a otočil notebook tak aby na něj viděl od lůžka a vlastně i tak, abys na něj viděla ty. Obraz je zcela určitě čištěný a upravovaný nějakým programem a nabízí ti dost jasný obraz tvých vnitřních orgánů a to včetně rozkročeného vetřelce ve tvé pochvě. „Slečno McIntyre, jak jsem řekl, podle instrukcí vám má být aplikována velmi intenzivní hormonální léčba. Injekce budeme podávat nejspíše každý den, což sebou samozřejmě nese nepříjemnosti v podobě opakovaných vpichů na poměrně malé ploše. Pokud budete chtít, mohu použít speciální aplikátor. Jde o poměrně tlustší jehlu, která však po vpichu zůstane na místě a vytvoří sterilní vstupní bod, kterým pak budeme moci podávat léky až do konce léčby.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Jestli tě to uklidní, tak je otázkou jestli to jméno skutečně neznal a potřeboval ho z tebe dostat…“ Možná se tě snaží povzbudit, ale možná jen taky uvažuje nahlas a povzbuzením je další přátelské poplácání lopatou. V tomto případě alespoň víš, že nejde o potřebu do něčeho praštit, to by vypadalo jinak. „Neboj, Kapitán tě nevyrazí. Jako bude nadávat jak špaček, ale zná to dost dobře... dej tomu čas.“ Koně už si našli své místo v horním patře garáží a vy se můžete pustit… do sestupu samozřejmě, ale co dál. Co ses dozvěděla, tedy kromě toho na čem se Samarou zjevně shodnete. Vikingové nevymřeli a celkově se zdá, že vám tu těch Seveřanů běhá docela dost. Tedy pokud Sjörgen a Westgard nejsou umělecké pseudonymy, tak zní taky zatraceně seversky. Další věc, kterou sis vlastně s Erikovým a Willovým přispením potvrdila sama je, že případ Long nejspíš nebude zapadat do vládního spiknutí a nejspíš ani do upírské mafie, jak Sjörgeny připodobňuje Will. Samozřejmě u Lewise by šlo spíš o Smečku, než Klany, ale to je vedlejší. Navíc na místě Will cítil lidi. Takže kdo z Ericova seznamu zájemců ještě zbývá krom tajných služeb a hlavně kde hledat stopu? Kdybys na něho nebyla tak hubatá a byla milejší, možná by ti to Viking pošeptal do ouška. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Zírám na doktora a tak trochu doufám, že jsem pořád ještě v bordelu a tohle je jen zlý sen. Co za zvrácenou mysl tohle vymyslí? Nestačí mu, že s ním budu spát proto, že on to chce. (Protože nemám na výběr.) On ještě dost možná chce, abych po tom sama toužila. Celá pobledlá nechám doktora, aby mi do těla zavedl sondu. Nebolí to, ale to neznamená, že je to příjemné. Naopak, cítím tlaky tam, kde bych je rozhodně cítit neměla. Krátce pohlédnu na monitor počítače a pak rychle očima zase uhnu. Na tohle se dívat nechci. Je to hrozně ponižující. Alespoň, že doktor je milý a citlivý člověk. To je vlastně jediný důvod, proč se tomuhle všemu nebráním. Bezpochyby by to dokázal udělat i tou horší cestou, o to já ale nestojím. Znovu se však podívám na doktora, když začne mluvit i léčbě samotné. Běhá mi z toho mráz po zádech. Ani jedna varianta se mi nelíbí, ale pokud si budu moci odpustit sondu v tlustém střevě, tak jdu do toho. "Jestli mi ta jehla nebude překážet, tak to udělejte." Nelíbí se mi sice představa, že mi něco bude píchat do vaječníků jednou, natož opakovaně. Ale pořád je to asi lepší, než se nechat úplně rozpíchat. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Trochu se zarazím, Will má ale pravdu. Je dost dobře možné, že Northman už dávno jméno oběti znal. Nic to ale bohužel nemění na tom, že mě nějakým kouzlem přiměl mu ho říct. Proti mé vůli! "Jen prostě nevím, kam dál...zase. Mám pocit, že ať se podívám kamkoliv je to slepá ulička." Promnu si spánky. "Co kdybysme se radši soustředili na tvůj případ?" Bylo by fajn řešit pro změnu jiné, než moje vlastní, sračky. Myšlenky se mi ale stále vracejí k Northmanovi. Možná jsem se měla vyptávat víc. Možná jsem se měla zkusit zeptat i na Sjögren a Westgaarda. Jestli je skutečně tak starý, tak by mi možná dokázal poradit. Možná je dokonce i znám. Kolik takových severských upírů běhá po světě? Jen si nelži do kapsy, hledáš důvod, proč se tam chceš vrátit. Ale já ti to schvaluju. Fajn, takže plány na večer bych už měla. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Chtělo by se štípnout, abys poznala jestli ne tohle sen nebo není, jenže to dělat ani nemusíš. Doktor je sice ohleduplný a šikovný, přesto sondu cítíš dost jasně. Navíc z těch dnů a nočních můr tady, už víš, že bolest si můžeš klidně i vysnít. I přes nepříjemnost a pocity, které v tobě sonda a výhled na další dění vyvolává, nebráníš se a procedury snášíš. Odměnou ti je doktorův lidský přístup. Je ti jasné, že má své instrukce a ani on si nemůže dovolit je neprovést, ale zdá se, že se i dnes snaží najít pro tebe snesitelnější a méně dehonestující formu. „Ne… nemusíte mít obavy slečno, překážet to nijak nebude a nemusíte ani bát o zavlečení infekce. Možná si pamatujete na film Matrix, samozřejmě v té době to bylo scifi, ale je to velmi podobné. Tady a tady vám přibudou vstupní body o velikosti menší mince, propojení s vaječníky je pružné, takže nebrání žádné denní aktivitě, ani sportu. Samozřejmě samotná aplikace takového portu, bude lehce bolestivá, ale proti samotné injekci s hormony, by to neměl být velký rozdíl.“ Cítíš, že ti ony dva body, kde ti nejspíš přibudou další dva tentokráte černé pupíčky, ti neukázal prstem, ale poměrně velkou stětičkou, která ti na kůži rozetřela nějakou tekutinu. Ani se nemusíš pokoušet zlomit si krk, aby ses v leže koukla na své břicho, abys tušila, že máš nyní bříško ozdobené oranžovýma kolečkama. Doktor ti opět dává čas se rozmyslet a využívá jej k tomu aby si nachystal potřebné propriety, tentokráte se tak děje mimo tvůj zorný úhel, samozřejmě pokud po takovém pohledu sama nezatoužíš. „Takže pokud souhlasíte, můžeme začít slečno McIntyre.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „V pohodě, však tě něco napadne Jackie, tím se netrap. Copak tam u vás jste uzavírali případy během jednoho dne?“ Znovu povzbuzení od parťáka zatímco klesáte garážemi zpět k ulici. Je to tím jaký je kapitán, že máš pocit, že děláš příliš pomalu i když jsi vlastně sotva začala? Je možné, že to je přesně to co kapitán chce? Alespoň pro chvíli nemusíš řešit mentální souboj se Samarou, jelikož jste nejspíš pro tuhle chvíli ve schodě. Willův výraz se přece jen změnil, trochu se zašmušil, potemněl a je zjevný, že další slov se mu nechce nebo hledá ty správný. „No pokud nemáš lepší nos než já, tak se asi taky moc nehneme… Samozřejmě mě napadlo, chytnout se toho tvýho Vlkodlaka, ale do toho se mi zase tolik nechce, abychom si nepodkopli náš případ…“ Možná by toho řekl víc, možná ne, ale v každém případě ho vysvobodil nový zvuk, který se začal rozléhat Garážema. Nějaké auto volá o pomoc, troubí jak na lesy ve snaze přivolat si pomoct. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Nijak se nesnažím doktorovi nahlížet přes rameno. Dokonce se ani nezvednu, abych si prohlédla tělo poznamenané dezinfekcí. Někdy je lepší nevědět. Hlavní důvod ale je, že prostě netoužím po tom vidět injekční jehlu. "Neprotahujte to, už to chci mít za sebou." Můj hlas zní tiše a smířlivě, ale opět cítím, jak se Ruby bouří. Tentokrát se probrala nějak pozdě, skoro, jako kdyby si až nyní uvědomila, že se s námi zase manipuluje proti naší vůli. A ani trochu se jí to nelíbí. Jsi jako kus masa, bojuj trochu! I v jejím hlase ale dnes chybí odhodlání se skutečně vzepřít. Proti některým věcem se nedá bojovat a za Zdí je takových věcí spousta. Někdy je prostě lepší odvrátit hlavu a tvářit se, že se nic neděje. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Willův kůň zůstal osaměla v garáži a my se společně vracíme na ulici. Will má opět pravdu, jsem hrozně hrr a když se mi přestane dařit, okamžitě bych všechno házela za hlavu. Vždyť jsem s tím případem sotva začal, musím tomu dát čas. Nakonec se objeví další stopa, která mě někam pošťouchne. Překvapí mě, když zmíní Dmitryho. Měla jsem pocit, že ti dva si moc nesedli. Nahlas ale neřeknu nic a jen přikývnu. Už otvírám pusu, abych ho tedy místo toho pozvala na oběd, když se garážemi rozezní zvuk alarmu. "Jdeme?" Zeptám se a pokouším se identifikovat, odkud hluk pochází. V prostoru se zvuk tříští a já si nejsem jistá, jestli to znevýhodňuje mě, nebo vlkodava s perfektním sluchem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Přikývnutí, pár příprav. Doktorova soustředěná tvář, dotek prstů, napnutá kůže a bodnutí. Očkování, odběry, jehly už jsi zažila, byla jsi připravená i na to, že tohle bude větší. Přesto to tvé očekávání předčilo. Je to spíše jako bodnutí kordem nebo nějakou podobnou zbraní. Sama bolest trvá jen chvíli, sic delší než u běžné jehly, jelikož se prořezává mnohem větší plochou. Zůstává však tlak, pocit něčeho cizího, co se noří do tvého těla. Vnímáš i to, že má doktor skutečně pevnou ruku. Pamatuješ si rozechvělé ruce sestřiček, když se jehla lehce chvěje v kůži a žíle, tlak když nasazují zkumavky. Doktorova ruka je pevná, míří k cíli. Pak přichází nový pocit, jako výstřel, nebo sklapnutí pastičky. Jako by se onen kord rozběhl do stran a zase se vrátil. Cítíš, jak doktorova ruka stoupá, jak se nástroj zvedá a přesto něco zůstává uvnitř. Malá chvíle oddechu, zatímco doktor něco dělá s nástrojem a pak bodnutí na druhé straně tvého bříška. Celá akce trvá možná pět minut, jistě si dokážeš představit příjemnější věci, ale rozhodně také nepříjemnější a bolestivější. Doktorovy ruce se znovu zvedají i s nástrojem. „Tak, porty bychom měli slečno McIntyre… ještě aplikujeme léčbu, ale pokud chcete, můžete si chvíli oddechnout.“ Na obrazovce se toho moc nezměnilo, jen vidíš, jako by vetřelcovi v tvé pochvě přibyla jakýsi tykadla, která se ale vznáší dál od jeho hlavy. Na povrchu tvého těla přibilo něco, co opravdu trochu připomíná Matrix, ale zdaleka nejde o tak robustní vstupy. Spíš jako by nějaký šílený mechanik nastřelil do tvého břicha duté nýty a na kůži se nějakým způsobem uchytili jejich vypoulené hlavičky. S velikostí mince doktor trochu přeháněl, spíše zabírají plochu bříška tvého prstu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Smutný osamělý koník, nic na tom nemění to, že jich je celé stádo. Ale tak jako u mnoha jiných věcí, které mají jasný smysl, vypadají smutně, když ho nemohou plnit. Ale tenhle koní se snad ještě dočká. Ale koníkovi problémy jsou to poslední čím se trápit. Stejně tak asi Willova zmínka o Dmitrym. Jistě ti dva se podle všeho nemají rádi a je otázka, jak by se na to tvářil Dmitry, ale nejspíš ani to nemusíš řešit, jelikož asi ani Will není z toho všeho nijak nadšený a nehodlá to zkoušet. I tak máš spoustu toho, čím se bavívat musíš, ale zjevně tě něco alespoň na chvíli osvobodí i od těchto starostí. Nikdy bys neřekla, jakou radost může mít policista z krádeže auta. Will jenom přikývl a vyrazil směrem dolů. Dostala ses sotva do mezipatra a už slyšíš skřípění gum. Dotyčnému se zjevně podařilo dostat do auta a nastartovat. Autíčko samozřejmě také přestalo naříkat. Ty to máš dolů ještě jedno patro, slyšíš hluk toho, jak auto sjíždí po rampě dolů. Will to vzal za ním, takže možná se mu právě honí za výfukem. Jediné pozitivum je, že schodiště je blíž k východu než rampa. Pořád máš šanci mu nadběhnout, ale co pak. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Upřeně hledím do stropu v očekávání bolesti. To, co přijde, není tak hrozné, jak jsem se obávala. Přesto během celé procedury několikrát syknu bolestí. Cuknout s sebou ale neodvážím, ze strachu, že by se snad doktor netrefil a způsobil mi nějaké horší, vnitřní zranění. Konečně pohlédnu dolů a zkontroluji doktorovu práci. Nelíbí se mi to a ještě méně se mi líbí ten nepříjemný pocit cizího objektu v těle. Zavrtím se a poté potřesu hlavou. "Pokračujte. Chci to už mít za sebou." Pobídnu ho, i když mám z hormonální léčby strach. Opět zakloním hlavu a pohlédnu do světel u stropu. Kam jsem se to dostala? Je mi z toho všeho skoro do breku. Nelíbí se mi, že nemám věci pod kontrolou, ale to, že už nemám pod kontrolou ani vlastní tělo, to je novinka. A navíc to ani není vinou Ruby. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Konečně něco známého, moje srdce skoro zajásá, když vyrazíme za zlodějem aut. Bohužel to znamená, dostat se ještě o patro níž. Will je samozřejmě mnohem rychlejší než já, já si ale všimnu schodů. Bez rozmýšlení se k nim vrhnu, abych zloději nadběhla. Vážně? A co pak? Necháš se přejet kvůli cizímu autu? Tak daleko to nechci nechat zajít, ale mám radost z toho, že pro jednou jsou věci jednoduché. Je tu zloděj a je potřeba ho zastavit. Žádné velké hloubání a pátrání. Kéž by tak všechno v mém životě bylo tak snadné. Seběhnu schody a rozhlédnu se kolem sebe, abych se zorientovala. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je to zvláštní, cizí objekt v těle máš už celý den a před chvílí jsi se i bála, že o tohoto společníka záhy přijdeš. Jenže tohle je v něčem jiné, už jen proto, kudy to do tebe vniká a kam to mířilo, kde to má druhý konec. Ani účel není stejný, u prvního se dá pochopit, dokonce by se dalo říct, že je pro tebe pozitivní. I ten přístup je skoro přirozený, lidský. To druhé nikoliv. Vniká to tam, kde by nic vnikat nemělo a končí tam, kde by nic končit nemělo a s tvým novým svolením znovu cítíš doktorovy ruce a to jak se oba konce jednoho z tykadel napřímili a tak nějak ztuhly. Je to přesně jak říkal doktor, už to nebolí, jehla kterou do tebe zasunuje ani nemusí mít ostří, a přesto mizí ve tvém břiše. Možná si to jen namlouváš, možná to je proto, že víš co se děje a ostatně i na obrazovce to můžeš vidět, máš pocit, že cítíš, jak dopravuje svůj náklad do jednoho tvého vaječníku. Klidně bys přísahala, že cítíš ten tlak, jak se naplnil a zvětšil. Doktor pracuje tiše, klidně a efektivně, neprodlužuje tvé nepohodlí a rychle přechází na druhý port a opakuje zákrok. Na jednu stranu tě nic nedrží, žádné pouta, žádné popruhy, fyzicky se můžeš bránit, uhnout, zkusit utéct. Jenže na druhou stranu, ty pouta nemáš na těle, ale v hlavě a ty jsou mnohem těžší a ani doktor, který ti od těch fyzických pomohl, s nimi nic udělat nemůže. Druhé plnění a tykadlo se jakoby staticky zachvělo a znovu povolilo a přestalo být cítit. „Hotovo slečno McIntyre, hormonální léčbu máme dnes za sebou… než budeme pokračovat dál, myslím, že byste si měla na chvíli vydechnout. Je něco co pro vás mohu udělat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Žádná bolest, jen tlak. Snad jsem čekala nějakou změnu, ale nic se neděje. Asi ale nebude trvat dlouho a nějaká změna skutečně nastane, jinak by léčba byla zbytečná. Zhluboka se nadechnu před druhou injekcí. Tlak a..hotovo. Zhluboka se nadechnu, dobře mi rozhodně není. I když spíš je to po psychické stránce. Doktorova otázka mě skoro rozesměje. Chtěla bych toho hodně, ale myslím, že nic z toho mi není schopen splnit. Na okamžik zavřu oči. "Mohla bych dostat sklenku vody?" Nechce se mi vracet se do své cely, a mou spolubydlící a za Markem. Necítím se na to a chtěla bych ještě alespoň chvíli strávit v klidu. Bez toho, abych se musela obávat, že do mě zase někdo něco strčí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Mayfair – Sheraton Grand London Park, Brick St (prej bavívat … zabívat samozřejmě :D) Ne co pak, ale co teď? To je ta otázka na kterou musíš najít odpověď a to velice rychle. Will opustil schodiště a vyrazil za zlodějem napřímo, nic ti neříkal, očividně spoléhá na tvé instinkty a zkušenosti. Nevydáváš se za ním, volíš nejkratší cestu k východu, dál po schodišti, tak abys zloději naběhla. V zásadě jde o jednoduché a praktické obklíčení, ty zepředu a Will zezadu. Jenže právě v tento moment nastupuje ona otázka: Co teď? Musí to být jednoduché, na žádné dlouhé přemýšlení není čas. Will ho možná doběhne, možná ne. Ty se musíš postarat o to, aby zastavil, nebo alespoň zpomalil. Donutit ho k chybě a máš na to jen pár vteřin. Blíží se, sjel z rampy z vrchního patra a teď musí jen projet koridorem až k východu a je venku. Tebe schodiště vyplivlo na samém konci koridoru, jen pár kroků od vjezdu či v tomto případě spíše výjezdu. Pokud Will neumí létat, nemá šanci ho stihnout nějak zastavit a že by dokázal zvednout auto jako superman silně pochybuješ. Je to na tobě.
No copak by nebylo lepší aby tě boural Eric, než tenhle Land Rover? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zoe, Ordinace
„Beze všeho slečno, klidně se posaďte nebo pokud chcete, můžete se projít…“
Usmál se na tebe doktor, cítíš jeho jemný dotek na rameni, když se trochu sklonil od tvého výhledu. V jeho tváři, té z mála co se ti tu nabízejí, vidíš pochopení. Jistě chápe lépe než kdo jiný, co cítíš a vnímáš po fyzické stránce. A jsi si jistá, že rozumí i tomu co cítíš jinak. Vždyť to byl on, kdo ti zkoušel pomoci s Ruby nebo spíše pomoci vám oběma. Stejně tak ale ty chápeš, že on tu není vládcem, Zeď patří Trojce a přes ně těm, kdo platí. On je jen zaměstnanec.
Z jeho slov jak těch před tím, tak nyní je jasné jedno, vracet do cely se nejspíš ještě nebudeš, ještě něco tě čeká. Nehledě na to, že Mark tě možná také neplánuje jen tak odložit na blok. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Rozhlédnu se a mám jen několik vteřin, abych se rozhodla. Je mi jasné, že Will to v žádném případě nemůže stihnout. Když nic neudělám, zloděj vyjede z garáží a bez auta ho jen stěží dostihneme. V hlavě se mi ozve Samara se svou kousavou poznámkou. Má bohužel pravdu, bylo by to mnohem lepší. Možná brzy zjistím, co všechno jsem ochotná obětovat, abych mohla žít...nebo spíš nežít. Probleskne mi hlavou, když se vrhnu do cesty automobilu. Tahám při tom zbraň a skrz sklo mířím na zloděje. Doufaje, že je to jen zloděj a nikoliv budoucí vrah. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Pomalu se posadím a prohlížím si vstupní místa. Připadám si tak nějak...nechráněná. Nelíbí se mi, že tak důležité orgány jsou takhle snadno dosažitelné. Chvíli váhám ale pak se zvednu a udělám několik opatrných kroků. Brzy tohle tělo nebude patřit ani jedné z nás. Překvapivě to tentokrát není výsměch. Skoro bych řekla, že i ona je z vývoje smutná. Pusť mě za ním. Kývnu hlavou a udělám krok zpět, abych se v myšlenkových dveřích minula se sestrou, která míří ven. "Dobrý den, pane doktore." Rozhlédnu se po ordinaci. Ani mě se nelíbí pocit, který teď mám z našeho těla. "Vy víte, která zvrácená mysl si tohle všechno objednala? A je ještě něco, co mě čeká, než se s ním konečně setkám?" Ne, že bych se až tolik těšila, jen chci být v obraze. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Mayfair – Sheraton Grand London Park, Brick St Opravdu si myslíš, že z tebe je tak udělanej, že tě bude dávat dohromady!
Samara rozhodně nezní klidně, očividně by i ona ocenila, kdybys zůstala v jednom kuse. Vždyť, pokud ti straší v hlavě, bylo by fajn, aby ti ta hlava zůstala na krku. Ale zastavit tě nedokáže, skáčeš do cesty blížícímu se Roveru, taháš Beteru a střílíš. Tohle určitě není podle příručky, vždyť Bobíci ani nenosí zbraně a ty jsi rozhodně zloděje nevyzvala k tomu, aby zanechal krádeže. Ale to je vedlejší. Střílíš a sklo se brzo mění v pavučinu. Zloděj má buď pevné nervy, nebo přes sklo nevidí a proto neuhýbá a jede pořád přímo na tebe. Slyšíš Samaru, která už jen naléhavě křičí, ale to nejspíš ani nemusí, přece jen pud sebezáchovy nemá jen ona. Uskočila jsi na poslední chvíli, zkoušet jestli dokážeš zbořit Rover, prostě nedovolí insekty přežití.
Přistání není zrovna nejčistší a beton není dobré doskočiště, ale ve své podstatě se ti nic nestalo. Zato těžká rána jak ze šrotiště dává tušit, že zloděj to s tím oknem opravdu neměl lehké a zatáčku vedoucí k východu prostě nevybral. Stačí se otočit a vidíš, že místo tebe Rover zbořil nějakou Dacii a z tohohle dostaveníčka nic pěkného nevznikne. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Opět je tu ten rozdíl mezi fyzickým a psychickým. Fyzicky ty porty opravdu nedopadli tak děsivě. Jen malá nejspíš plastová či kovová kolečka na kůži. Vlastně by ses ani nedivila, kdyby někdo měl něco podobného jako piercing. Jenže psychicky to tak snadné není. Nestačí, že máš tetování, které říká, že tvůj klín někomu patří, nestačí, že si pro své potěšení už teď upravil jeho vzhled, teď si dělá nároky na tvé vaječníky. Jsi něčí majetek, hračka, už ne ani otrok, od toho se chce jen plnit rozkazy a pracovat. Vzácná shoda, která vás potká ve dveřích, když se míjíte. Ani Ruby nemá sílu se vysmívat a dokonce ani zuřit. Doktor se vrátil, zaváhal jen na malí okamžik, ale v jeho pohledu zablesklo pochopení se kterým ti podává sklenici. „Dobré ráno slečno Ruby, jsem rád, že vás znovu vidím… jak se cítíte?“ Úsměv na krátko zmizel, když se opřel o hranu stolu a jeho hlas je hned vážnější, formálnější. „Bohužel slečno, v tomto vám nemohu pomoci. I kdybych to věděl, tak bych ti nejspíš porušil veškerá pravidla, ale tohoto pokušení jsem navíc jednoduše ušetřen. Sponzoři jsou anonymní, jen Vedení má přehled kdo je kdo. Co se zákroků týče, dostávám zprávy tak jak je to nezbytně nutné pro prováděné zákroky. Mohu vám říct, že budete dostávat každodenní hormonální léčbu. Pokud ji nechce Sponzor aplikovat sám, tak to znamená, že se vás v nejbližší době nechystá odvést. Dnes vás ještě čekají tři drobné kosmetické zákroky, formou injekční aplikace. Ty by vám nijak neměli komplikovat život, pouze upraví vzhled vašeho těla.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro "Cítím se skvěle. Jen kdyby si někdo nepohrával s mým tělem, jako kdyby to byla hračka." Těžko dokážu skrývat své popuzení a ani se o to nesnažím. Ani další doktorova slova mě bohužel příliš nepotěší. Něco v jeho slovech mě však stejně zaujme. "Odvést? Tím myslíte pryč? Ven z vězení?" Znovu si vzpomenu na ženu v bordelu a její slova o tom, že by mě odsud dokázala dostat. Smála jsem se jí, ale možná že to skutečně není tak těžké, jak jsem si myslela. "A co konkrétně ještě budete na mém těle upravovat? Jestli to tedy není tajemství." Jsem jízlivá, ale prostě si nedokážu pomoci. Irituje mě, jak tady s námi jednají. Možná by to bylo jednodušší, kdyby se mnou doktor nezacházel tak dobře. Kdybych se mohla vzpouzet a křičet, alespoň bych měla pocit, že kladu odpor, že dávám najevo svoji nevoli. Takhle nemám ani to. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vrhnu se před auto s tasenou zbraní. V hlavě slyším Samařin hlas, který mě nabádá k tomu, abych neriskovala. Ani já z toho nemám dobrý pocit. Zamířím na muže za volantem, ale on nevypadá, že by hodlal zastavit. Naopak, skoro bych přísahala, že ještě sešlápnul plyn. Mám jen několik setin abych se rozhodla. Přece se nenecháš přejet autem?! Nenechám, v poslední chvíli se kotrmelcem vrhnu na stranu, narazím si při tom rameno a zbraň mi vyletí z ruky, ale alespoň jsem neskončila jako mastný flek na parkovišti. Za sebou slyším skřípění kol a pak se ozve rána - náraz. Vyškrábu se na nohy a zvednu odhozenou zbraň, schovám jí do pouzdra. Jednou rukou si držím bolavé rameno a naštvaná se blížím k autu, abych zjistila, jestli to ten šílenec přežil. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Mayfair – Sheraton Grand London Park, Brick St Kotrmelec se ti celkem povedl, jenže beton prostě není žíněnka a tak rameno prostě zabolí, ale jsi si jistá, že nic vážného se nestalo a oděrkám zabránila bunička. Takže vlastně všechno skončilo tobě. Teda pro tebe ano, zvuky rozpekla v zádech ti dávají tušit, že jinde to tak době nedopadlo. Will se prohnal kolem tebe, zhruba když se škrábeš na nohy a hledáš zbraň. Ta se naštěstí nikam neschovala a tak můžeš vyrazit za ním. Už od pohledu je to teď spíš práce pro hasiče, než pro vás. Will si už hraje na pneumatické nůžky a rozevírá pomačkané dveře Roveru. Ne že by Dacie byla tak tvrdý oříšek, ale Zeď za ní, která jim dělala při styku garde je něco jiného. Když jsi dorazila, Willovi se právě podařilo rozevřít dveře, zevnitř na vás kouká balón nafouknutého airbagu, který přimáčkl šílence do sedadla. S ním si Will také poradil celkem rychle a s pásem se prát ani nemusí, jelikož si ho zlodějíček prostě nezapnul a teď nad tím velmi výrazně otáčí oči v sloup a to i s hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nesnažíš se skrývat popuzení, ale ani svůj hněv nesměřuješ na doktora. Nezdá se, že by se ho dotklo, že nezáříš blahem a zdvořilostí. Očividně chápe, že to pro vás není příjemné a ví moc dobře, v jakém jste postavení. Vždyť jak včera tak dnes se vám snaží alespoň trochu ulevit a přilepšit v rámci možností, které má. Na tvou jízlivou odpovědí pokývnul hlavou a jeho výraz vyjadřuje pochopení. Jinak se zdržuje slov a nechává ti prostor reagovat na jeho předchozí slova. Teprve když skončil zamířil k jedné z prosklených skříní, už myslíš, že se rozhodl rovnou pokračovat, ale dvě odměrky na moč a láhev s medově zbarvenou kapalinou dává tušit něco jiného. „Chápu vás slečno Ruby, vaše situace je víc než nezáviděníhodná a je mi líto, že jste se nedostali do rukou někoho schopného ještě dříve, než se stal ten incident co vás přivedl sem… dáte si?“ Broušená zátka vyklouzla z broušeného hrdla právě s tím lehkým odporem, který zaručuje, že to co je uvnitř jen tak neuteče ani nezvětrá a za chvíli se už šampuska plní medovou barvou a čeká se jen na tvé přikývnutí, aby se to samé dělo i u druhé. „Ano slečno Ruby, po dokončení procedur jste určena na export. Váš sponzor si vás chce vzít pryč… bohužel vám nedokážu říct, jaké s vámi má záměry, ale do jakých podmínek budete přesunuta. Jak už jsem řekl, nedostávám úplné informace, kdyby ano nejspíš bych dokázal i všechny procedury naplánovat tak, abyste je měla za sebou co nejdříve, ale to dle všeho není žádoucí. Co se týče dnešního programu, ještě se budeme věnovat vašemu poševnímu vchodu a dvorcům.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Bouračka Will už je u auta a páčí zloděje ven. "Je na živu?" Nepletu se parťákovi pod ruce, tohle zvládne sám. Já už v ruce držím mobil a vytáčím záchranku. Jen jestli by Alex nebyl vhodnější. Samara se směje, mě ale rameno bolí jako čert. I jí se ale muselo ulevit, když jsem se nenechala přejet. A že tenhle by tě opravdu přejel. Sama nyní nemůžu uvěřit tomu, jak hodně jsem riskovala. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Sedím tam a bez mrknutí oka doktora poslouchám. Vidím, že mi nabízí pití ale počkám, dokud není se svým proslovem u konce. Teprve poté kývnu a nechám si nalít. Tak nějak to teď potřebuju. ...určena na export. Tak trochu jsme na to už se Zoe myslely, ale slyšet to...ani nevím, jestli to jsou dobré, nebo špatné zprávy. Takhle můžu skončit kdekoliv a s kýmkoliv. Jsem si jistá, že vždycky může být ještě hůř, i když Zeď je na tom žebříčku dost nízko. Svlažím rty a začnu se raději zabývat druhou informací. "Aby byly citlivější?" Jiný důvod mě nenapadá, ale já tady nejsem doktor. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Will hned neodpovídá, vytahuje postavu ven z auta a pokládá na beton. Kurz první pomoci za sebou máte oba. I tys už byla u nejedné bouračky. Pravda musela bys počkat asi na hasiče, protože máš ruce a ne lopaty. Will k běžné praxi v takové situaci přidává ještě něco, co nejde nazvat jinak než jako očuchávání. Pak ale zvedl hlavu a už její pohyb dává tušit odpověď. „Ten magor se nepřipoutal, podle mě mu airback zlomil vaz… jo a smrdí z něj drogy, docela svinstvo, hodně ředěný bych řekl.“ Jeho poznatek, na který by někdo jiný potřeboval test, ti možná odpovídá i na otázka, proč zlodějíček tak riskoval on a jestli by uhnul, aby tě nepřejel. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Máš štěstí, že doktorova nabídka v tomto případě nebyla časově omezená. Je ochoten medovou kapalinu znovu otevřít a zahájit i druhé kolo, když ses prvního nezúčastnila. To co se ti dostalo na jazyk je nejspíš také určeno na export a rty to příliš nesvlaží, ale to od Whisky ani čekat nejde. „Pokud byste chtěla, určitě dokážeme zařídit i to. Nemohu ani vyloučit, že se to neobjeví v nějakém dalším denním požadavku. Oba dnešní zákroky budou spíše z oblasti plastické mikrochirurgie. Použijeme jehly se speciální směsí kyseliny hyaluronové a drobných gelových korálků s výplní. Výsledkem operace bude vyplnění vašich dvorců, aby se pozvedli nad prsní krajinu. U vaše poševního vchodu, budeme aplikovat injekce do oblasti hráze, smyslově tak dojde ke zúžení vašeho poševního a stálému tlaku na vnikající penis. Podobný efekt to bude mít také samozřejmě v rektální krajině. Znovu se mohu domýšlet, ale soudě podle zvláště podle úpravy vašich dvorců, bude cílem dodat vám mladický až děcký vzhled.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Hledím na mrtvého zlodějíčka a přemýšlím, jestli by naboural, kdybych mu neskočila do cesty. Slyšelas, jel na drogách. Kdyby nenaboural tady, naboural by později a třeba by ještě někoho vzal s sebou. Příliš uklidňující to není, ale pro tule chvíli se s tím spokojím. "Tohle není naše práce. Zavolám veliteli, ať sem někoho pošle." Zase od něj potřebuji službičku, ještě chvíli a začne si myslet, že to děláme schválně. Pravdou je, že co jsem přijela do Londýna, tak jsem se kromě svých vlastních případů nachomýtla k pokusu o znásilnění a následně vraždě, poprasku v restauraci a teď tady tenhle feťák. Já za to přece nemůžu. Přesvědčuju sama sebe. když vytáčím číslo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jen se nevymlouvej, kdyby sis místo toho užila v clubu, tak by to auto střelil a užil by si taky… Samara sice brblá, ale tak nějak to nemá větší sílu. Je to takové to spíš aby si nezadala, ale ve skutečnosti je ráda, že jsi to přežila a může tě prudit dál. Will proti tomu, že to budeš ty, kdo zavolá Veliteli, určitě nic namítat nehodlá. Místo toho se pustil do bližšího zkoumání onoho automobilového znásilnění. Výbuch jak z amerického filmu asi nehrozí, na unikající palivo by jeho nos určitě zareagoval. „No když se mu nepochlubíš, že tu jsem taky, tak nebudu proti…“ Prohodil přes rameno a pokračuje v činnosti. Tebe kapitán také nenechává dlouho čekat a zvedá skoro hned. „Ano Everettová? Nějaký postup v případu?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Usrkávám whisky a s kamenným výrazem doktora poslouchám. Nakonec jen přikývnu, asi je lepší nehodnotit požadavky svého sponzora. Stejně je nijak neovlivním, prostě přijmu věci takové, jaké jsou a bude to. Tohle znělo spí jako moje vlastní slova. Pro jednou má ségra pravdu. Ani jedna z nás nemá sílu vzdorovat. Co na tom, že si tohle všechno nějaký úchyl přeje. Možná, že to nebude moje tělo, ale alespoň bude vypadat dobře. Kopnu do sebe zbytek pití a kývnu. "Fajn, tak jdeme na to." Snažím se nemyslet na to, kde asi po tomhle všem skončím. Třeba to bude nějaký hezký arabský princ. Ty naivní chudinko. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jen lehce tázavě nadzvednu obočí, když Will zmíní, že nechce, aby o něm velitel věděl. Nemám ale čas se ho na to ptát, protože velitel zvedne telefon. "Kéž by..." Ujede mi, když se velitel zeptá na postup v případu, pak se ale vzpamatuju. "Omlouvám se, ale asi bych potřebovala pomoc nějakých našich kolegů. Jsem v garážích na Brick Street, došlo tu ke krádeži auta, zloděj s ním ale naboural a tak nějak to nepřežil. Navíc to vypadá, že byl pod vlivem drog. Není to moje jurisdikce a byla bych radši, kdyby se toho chopil někdo povolanější." Ve zkratce mu vysvětlím situaci, o mém parťákovi nepadne ani slovo. A vlastně se ani nesnažím vysvětlit, co jsem tu dělala. "Mohl byste sem někoho poslat, aby to vyřídil?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ve shodě a přesto stále v rozporu. Na druhou stranu je nějaký arab výhrou nebo prohrou? Možná, že onen poslední kousek štěstí, který vás mohl potkat byla slečna, která chtěla jen abyste ji měli rádi až k zabití. Jo a pak taky fyzicky. Když se to vezme kolem a kolem, zajímala se o vašeho ducha, kterého máte hned dvakrát víc než normální lidé. Zato ten kdo sponzoruje tyhle zákroky zjevně touží po těle a to vaše je jen materiál ze kterého ho chce vyrobit. Doktor s tebou dopil, kývnutím ukázal tam, kam sama víš že musíš jít a sám se prve postaral o sklo. Je to zvláštní, ve světě vražedkyň, zajatkyň a otrokyň on se chová zcela jinak. Lidsky, ne jako k masu ale člověku, co víc pacientovi. Navíc v místnosti plné ostrých a jinak nebezpečných věcí vás nechává bez dozoru. Však ty sama sis pohrávala s myšlenkou horké kávy, tedy ještě dřív než to byl právě on, kdo tě dostal na světlo a zasloužil se o to, že máš konečně jméno. Se sklem je hotový rychle a pokud jsi už vylezla zpět na pracovní stůl, brzy je u tebe i s kovovým táckem na kterém je několik stříkaček, lahviček, nástrojů a samozřejmě dezinfekce. Vše si odložil vedle tebe a na jeho tváři se objevil povzbudivý úsměv. „Takže slečno Ruby, chcete začít hrudníkem nebo hrází? Jde opravdu o mikrochirurgii, jen jehly, takže bolesti se bát nemusíte a zákrok vás nijak neovlivní, mikrokuličky jsou zdravotně nezávadné a zůstanou ve táni aniž by ji jakkoliv poškodili, pouze ji dodají žádaný tvar a plnost. Pokud máte zájem, mohu vám v rámci zákroku udělat třeba i jinou úpravdu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Jistě, někoho tam pošlu. Oni už se o to postarají… a budou se mě ptát co se stalo, takže předpokládám, že jste nešla s Wolfhaundem jen tak kolem, když ten zloděj naboural, prozradíte mi jak to proběhlo?“ To čemu ses chtěla vyhnout, nebo prostě přeskočit, Milton spolehlivě vyhmát. Nejen, že se zajímá copak se stalo, ale také je mu jasné, že nejsi sama. Na druhou stranu to asi zase takové překvapení není. Nejspíš celou dobu počítá s tím, že jste pohromadě. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Dopiju, alespoň trochu mi to pomohlo uklidnit vody rozbouřené mysli. Pro jednou jsem si osvojila přístup Zoe a to tak, že stejně nemohu nic ovlivnit. Na vyzvání se opět vrátím na lehátko a uvelebím se, abych pro sebe získala maximální pohodlí. Přesto se neubráním zachvění, když spatřím tácek s jehlami. Doktor mě může sebevíc uklidňovat a tvrdit, že jde jen o estetický zákrok, stejně sebou cuknu kdykoliv uslyším slovo injekce. Chvíli zvažuji odpověď. "Hrudník, chci to vidět." Rozhodnu se nakonec. I když jsou bradavky citlivé, slabiny jsou pořád citlivější a chci se psychicky připravit na to, co mě čeká. "Jako co třeba? Přifouknete mi rty? To se k tomu mladickému vzhledu úplně nehodí." I když jsem frustrovaná nastálou situací, snažím se udržet si jiskřičku naděje. I když je to spíš Zoe, kdo mi tyhle pozitivní myšlenky posílá. Třeba to nebude tak zlé, třeba to nebude zlý člověk. Třeba nakonec zjistím, že ho mám ráda. A nebo uteču! Naděje umírá poslední, nebo tak nějak se to říká. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Samozřejmě, že má velitel otázky. Asi by nebyl velitel, kdyby je neměl. Jen mě překvapuje s jakou rychlostí se dostal k tématu, kterému jsem se kvůli parťákovi chtěla vyhnout. On ale zřejmě považuje za samozřejmé, že jsme spolu. "Ve skutečnosti to trochu náhoda byla." Přiznám trochu neochotně. "Byli jsme se vyptávat v jednom upířím podniku tady poblíž a v těhle garážích nechal Wolfhound motorku." Trochu jsem zaměnila sled událostí, ale ve skutečnosti jsem nelhala. Jen velitel nemusí vědět, že jsme ve službě pili a Will teď nemůže řídit. "Byli jsme v garážích, slyšeli jsme alarm, tak jsem vyrazili zabránit loupeži. Bohužel se to trochu zvrtlo a ten chlap je teď mrtvý. Nebyl připoutaný a airbag mu zlomil vaz." Omluvně se při tom dívám na Willa. Později mu budu muset vysvětlit, že velitel stejně věděl, že jsme tu spolu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Alkohol pomáhá, jak mysli tak i tělu. Vždyť není to tak dávno, kdy anestezie znamenala, pořádně se ožrat. Tolik ti toho doktor sice nedal, ale i tak to pomohlo a možná je to i důvod proč to udělal. I když, kdyby to byl jediný důvod asi tě nenalévá kvalitní Whisky. Lehátko se za tu chvíli samozřejmě nijak nezměnilo a pohodlí příliš neposkytuje, ale máš si kam opřít nohy. K pohodlí samozřejmě můžeš přičíst to, že ti nikdo nedává žádné popruhy a jiné bloky. K nepohodlí to, že jsi očividně v rozrušení pozapomněla na sondu v konečníku a při usedání se ti připomněla, když zajela hlouběji. I když pravděpodobně právě o ten kousek, o který samovolně vyklouzla během přípitku s doktorem. Není to bolestivé, je to jen tlak uvnitř těla a připomínka toho jak za jediný den sis zvykla na přítomnost cizích předmětů v konečníku. I když samotné tenké tělo sondy je nic proti hadici, která se ti tam proháněla během dne. Doktor opět čeká na tvé rozhodnutí a jako by i povolení k zákroku. Postavil se vedle tebe a cítíš jeho ruce, které ti během okamžiku potvrdili tvou myšlenku o citlivosti bradavek. Jeho prsty je jen nechytají, ale mnou, vzrušují, staví. Pracuje, pokud se to tak dá nazvat, obouruč. Jeho pohled ale stále patří tvé tváři, pacientce. „Myslím, že to není třeba, máte pěkné rty a mladický vzhled jim nechybí. Pokud chcete vidět i druhý zákrok, mohu to zařídit… Pokud jde o modelace, některé pacientky jsou nespokojené s nestejnoměrností hrudníku. Různé objem či pevnost prsou, nestejný tvar a pozice dvorců. Pokud byste něco takového subjektivně pociťovala, jsem schopen vám pomoci, samozřejmě vzhledem k záměru, bychom spíše zmenšovali.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Trochu zvrtlo? Slečno Everettová, nejste Wolker Texas Ranger, nejste na divokém západě. Jste britská policistka v Londýně. Tady hned netaháme zbraně ani nic jiného. Buďte tak laskavá a pamatujte si to a kolegovi to připomeňte také… Všechno? Pokud ano, očekávám vaše hlášení s postupem ve Vašem případu. Nashledanou…“ Velitel je s tebou hotov a přesto z jeho hladu prostě nemáš onen obrázek z amerických velkofilmů a křičícího, vzteky brunátného velitele. Byl v klidu, mluvil důrazně ale normálně. Skoro bys řekla, že se celou událostí svým způsobem baví. Pokud jde o Willa ani ten nevypadá překvapen, když slyší své jméno. Vysvětlení mu asi dlužíš, ale asi s tím také trochu počítal. Během hovoru dokončil prohlídku. Ale nezdá se, že by našel něco zajímavého nebo nebezpečného, co by si zasloužilo vaší pozornost. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Tohle je divné. Prostě si nemůžu pomoci. Samozřejmě je žádoucí aby se na mě muž díval, když se mě snaží vzrušit, jenže to, jak se na mě doktor dívá je něco jiného. Jeho ruce si hrají s mým poprsím, jeho oči však neopouštějí moji tvář. Nakonec musím uhnout pohledem, protože jeho pohled prostě nesnesu. Naštěstí to netrvá příliš dlouho. Nikdy jsem neměla problém se vzrušit i když teď, při myšlence na jehly, je to o něco složitější. I tak mi ale během chvilky bradavky ztvrdnou a stojí v pozoru. Trochu se zamračím, samozřejmě, že bych si dokázala představit hezčí hrudník, než má Zoe. Ale doktor tu mluví o zmenšování a to je myslím to poslední, co by naše prsa potřebovala. Už tak mi přijdou dost malé. "To asi nebude potřeba. Udělejte jen to, co musíte." I tak je možné, že se tomu nevyhneme. Jestli někdo utrácí peníze, aby si z našeho těla udělal splněný sen a chce, abychom působily dětsky, tak je možné, že přijdeme i o to málo co máme. Ale žádný spěch. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Já přece neřekla, že jsem hned tahala zbraň." Řeknu trochu ukřivděně, i když je to přesně to, co jsem udělala. To ale velitel neví. Mám neodbytný pocit, že se šéf dobře baví, ale nemám podle čeho si to ověřit. Naštěstí se už dál nevyptává a já můžu mobil schovat. "Někoho sem pošle." Brouknu mírně otráveně a přidám se k parťákovi. "Věděl, že jsi tady. Nebo spíš to předpokládal." Ani bych se nedivila, kdyby Will stejně celý rozhovor slyšel. Přeci jen je to vlkodlak a určitě má i lepší sluch. I tak mu to ale řeknu. Můžeme alespoň předstírat, že jsme normální. "Jo a bude chtít hlášení a postup v případu." V tomhle ohledu je to špatné. Doufám, že si velitel vystačí jen s mými dohady. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je to zvláštní, většinou když si někdo hraje s tvými ňadry, tak jeho pohled minimálně těká. Doktor ne, kouká ti do tváře, i když se nedá říct, že by tě očima propaloval. Jen prostě nekouká na prsa. Přesto uhýbáš a zároveň mu hrdě vyrážíš vstříc. Sama cítíš ten rozdíl, když jeho prsty poprvé přejeli po vztyčených hrotech a zvrásněných dvorcích. Doktorův návrh se ti příliš nelíbí i když je jasné, že ono zmenšení by byla jen jednostranná korekce. Na druhou stranu co ty víš, možná zítra přijde požadavek, že máš mýt hrudník plochý jako děcko, nebo naopak kozy jako nafukovací panna. Doktorovy prsty, které stále pracují na tvé hrudi se, zastavili a odtáhli, spolu s tvým rozhodnutím a jeho přikývnutím. Ten dotek však nezmizel na dlouho, tedy alespoň pro jednu polovinu tvé hrudi. Znovu cítíš jemné prsty doktora, které zkoumavě jako by jejich majitel byl panic, který se bradavek dotkl poprvé. Napínají kůži, dotýkají se vrcholku a přiklání jej na stranu. Teprve po chvíli cítíš dotek hrotu. Jemné píchnutí jaké bys čekala třeba u akupunktury. Vstříknutí samotné ani necítíš, doktorovy ruce jsou opravdu pevné a zkušené. Cítíš tlak jeho prstu na vrcholku, jako jej tlačí na stranu jako by šlo o ovladač z gamepadu a pomalu obíhá celé kolo, provázené drobnými vpichy do zvrásněného dvorce. Jedním oběhem to nekončí, ale až třetím. Teprve poté povolil tlak, byla odložena jehla a prsty znovu zkoumají výsledek práce. I na pohled vidíš jistou změnu, jak místo více méně plochého dvorce je nyní zřetelný kopeček zakončený zdviženým vrcholem. Když doktor dozkoumal své dílo, prochází kolem tebe a nejspíš se připravuje na stejné dílo na druhém z tvých pokladů. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Snažíš se namítat, ale skákat veliteli do monologu není moudré a kdo ví, zda když jsi to říkala ještě vůbec měl sluchátko u ucha. V každém případě vás vyhmátl a podle tónu hlasu se opravdu spíš baví, než že by se skutečně vztekal. Ostatně, smysl pro hodně škodolibý humor projevil už při rozdílení práce a parťáků. Už jen to, že Reno dělá s Upírkou je něco, co si dost dobře nedokážeš představit. Ani nepřekvapí, že jsi ji ještě neviděla. Na druhou stranu na stanici jsi zatím byla jen ve dne a to nejspíš není její čas. „Spíš si typl a vyšlo mu to… a s hlášením se netrap, až bude postup tak bude hlášení nebo řekl, kdy ho chce?“ Tahle jednotka je opravdu jiná než tvé staré angažmá ve Skotsku. Velitel si utahuje z vás a Vlkodav se zubí na tebe, když mu to velmi podobným způsobem vrací. Na druhou stranu, jak jeden tak druhej se snaží. Will ti zatím pomáhá co může a kapitán vás podle všeho taky kryje jak může. A že jak včerejší akce v restauraci, tak teď tohle vyvolá nějaké vlny je více než jasné. „Tak co dál, máš nějaký plán?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Sedím tam a mám pocit, že asi prasknu, tak jsem napjatá. Překvapivě ale zákrok samotný není nijak bolestivý. Čekala jsem to mnohem horší. S výsledkem si ale nejsem jistá. "Tohle se opravdu někomu líbí?" Není to odsouzení doktorovy práce, jen požadavku mého klienta. I já samozřejmě vidím rozdíl, ale nepřijde mi tak markantní, aby bylo něčeho takového třeba. Na druhou stranu, pokud mám být něčí fantazie, a pokud je ten někdo puntičkář, pak by se to dalo pochopit. Jen mi přijde neuvěřitelné, že za tohle někdo vyhodí peníze dobrovolně. Kolik ho to asi všechno bude stát? Vážně? Tohle tě zajímá?! "Nebylo to tak hrozné, ale radši pokračujte, než si to rozmyslím." Pobídnu trochu rozmrzele doktora. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Na okamžik se zamyslím nad tím, co velitel řekl. "Vlastně máš asi pravdu. Řekl jen, že ho očekává. Ale asi je opravdu nesmysl patlat se s hlášením, když do něj stejně není co dát." Rozhodnu se to pro tentokrát hodit za hlavu. jako výmluva mi to přijde dostatečné a když tak se před velitelem budu tvářit jako husa hloupá, že jsem to nepochopila. Stále si pohrávám s mobilem v ruce. "Vlastně nevím. Ale asi bychom tu měli počkat, než to sem někdo přijede převzít. A neměla bych taky zavolat záchranku? Nebo rovnou do márnice?" Přemítám nahlas a dívám se při tom na Willa. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Zcela určitě ano a očividně to někdo přímo preferuje… ale dle mě takový zákrok není třeba, proto se jej snažím provést tak, aby měl co nejmenší dopad na váš vzhled.“ Byla to otázka, řečnická nebo jen zvolání? Je to vlastně jedno, doktor na ni už odpověděl, zatímco se přesunuje. Možná aniž by o tom nějak víc přemýšlel. Ani pobízet se ho není moc třeba a už znovu cítíš jeho prsty na citlivém vrcholku svého ňadra, zprvu jak si s ním hraje, mne, hladí a snaží se ho postavit do maximálního pozoru. Když je spokojený znovu začíná hra, tentokráte s gamepadem a jehlou. Ani tentokrát necítíš žádnou větší bolest. Vlastně pokud si zvykneš na drobné vpichy není cítit vůbec nic. Za chvíli je hotovo, jehla mizí a doktor si prohlíží své dílo a vypadá spokojeně. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Počkat bychom měli, aby se tu náhodou neobjevil nějakej vykuk. Ale volat nikam nemusíš, to už Milton určitě zvládne i kdyby nechtěl, tak se ho zeptaj, když nahlásí bouračku.“ Will nad nápad volat záchranku mávl rukou, ale jinak s tebou nejspíš souhlasí. Podle všeho mu jeho instinky říkají, že nemusíte utíkat před výbuchem, protože se nikam nežene. Vlastně se celkem klidně posadil vedle nešikovného feťáka-zloděje, s tím že si sedá rovnou na zem, si velkou hlavu taky nedělá. Sedí volně, žádný turek ani ruce opřené za zády. Nohy má volně a lokty více méně opřené či položené na stehnech, jen hlavu k tobě zvedl. „.. jestli chceš klidně tu s ním počkám sám a nebo můžem zkusit vymyslet co dál. O tý naší upíří křepelce nic nového? A u toho novýho případu, Nortman ti nic neřekl, krom těch vládních agentur?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Moje otázka je zodpovězena. Jede se dál. samozřejmě, že to někdo preferuje, lidé mají různé úchylky. Doktor se přesunuje k druhému ňadru a já tentokrát odvracím hlavu. Už vím, co mě čeká, už vím, že to nebolí a dívat se na to nepotřebuji. Brzy je vše hotovo a já, stejně jako doktor, obhlížím jeho práci. Ještě chvíli a bude z nás malá nadržená třináctka." Pronesu interní vtip k Zoe, ale vysloužím si tím jen opovržlivé odfrknutí. "Mám být nějak opatrná, nebo se můžu tvářit, že tam ty kuličky vůbec nejsou?" |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Schovám mobil a po krátkém zaváhání si kecnu na zem, naproti Willovi. Povzdechnu si. "Nevím, kam se hnout. A Northman byl tajemnej jak hrad v Karpatech. Možná se za ním později ještě vrátím a zkusím z něj něco vytáhnout." Někdo by přeci jen měl vědět, kam se chystám, pro případ, že by se mi něco stalo. A jsem si sto procentně jistá, že Zombě o tom, kam večer chci jít, říkat nebudu. Neschválila by to a ještě by se na mě dívala tím odsuzujícím pohledem. To opravdu nemám zapotřebí. "Nebo bych mohla ještě jednou navštívit Longa. I když pochybuji, že bych z něj ještě něco dostala. Spíš by ho mohlo klepnout, že už jsem tam zase." Ušklíbnu se při pomyšlení na vystrašeného upíra. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zoe si odfrkla, ale i tak s tím vtipem možná nejsi daleko od pravda. Vždyť pokud si to všechno složíš dohromady, někdo se opravdu o něco takového snaží, samozřejmě skrze doktorovi šikovné ruce, které dokončili dnešní úpravu tvého hrudníku. Dokonce už i prsty, které „obhlíželi“ vykonanou práci se stáhli. Ale vrátili se, když jsi nadhodila svou otázku, když se Zoe si zjevně nepokecáš. Cítíš, jak ti nově stvořený vrchol pohladil bříšky prstů i jak jej potom lehce zmáčkl. „Neměla byste cítit žádný rozdíl slečno Ruby a nemusíte mít žádné obavy, forma gelových kapslí je zvolená jen pro lepší aplikaci a tvarování. Časem se kapsle rozloží a materiál zůstane v tkání, zdravotně vám opravdu nic nehorzí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Kdybys potřebovala krýt záda, tak řekni…“ Zombě by se to určitě nelíbilo, její názor na upíry asi fakt nezměníš a není těžké ho pochopit. Vždyť sama i bez Samary co ti strká ruku do kalhotek cítíš, že to s nimi není jen tak. Silově se možná vlkodlaci a upíři nějak porovnají, ale psychologicky jsou někde úplně jinde. Obojí jsou dravci, ale vlkodlaci se nesnaží donutit kořist, aby se jim sama naservírovala a ještě okořenila. I když dívčí ruka v kalhotkách ti i při vzpomínce na Dmitryho provokativně hejbe prstíky. Ne Zombě by se to nelíbilo a nejspíš se to nijak valně nelíbí ani Willovi, ale rozmlouvat ti to nijak nebude, nakonec tě tam přece sám přivedl. Zato s tvým druhým nápadem je hotový docela rychle, přitakal tvému záměru. A za zády slyšíš dívčí smích, svůj vlastní. A víš přesně čemu se směje, vždyť Long je přesně ten „potřebnej“ upír, pro kterého ses do této jednotky hlásila… a přitom sama cítíš určité znechucení z jeho maličkosti. Ne opravdu nepůsobí tak jako Seth nebo Eric. „Jo z toho co jsi říkala, tak ten má dost starostí sám se sebou a pochybuju, že by ti něco neřekl… a z toho co ti řekl, nic nevykřešeš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Zoe byla vždycky suchar. Osobně si myslím, že s humorem jde všechno líp, ale ona se se mnou bavit nechce. Ukřivděně se k ní tedy otočím zády a věnuju svojí pozornost výhradně doktorovi. "No, alespoň něco." Brouknu tiše a cvrknu do jednoho vztyčeného hrotu. Je to trochu divný pocit, ale hádám, že na to si asi brzy zvyknu. "Tak, co dál?" Zeptám se, spíš aby řeč nestála. Dobře vím, co bude dál a nikterak se mi to nelíbí. I když třeba z toho bude i něco pro mě. Lepší prožitek, nebo tak něco. Marně se pokouším nemyslet na jehlu ve svém klíně. Na druhou stranu už mám udělané vstupy ke svým vaječníkům. O co horší tohle může být? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vděčně se na Willa usměju. Vím, že se mu v tom baru nelíbilo a vím, že mezi upíry a vlkodlaky je to dost nahnuté. O to víc si ale jeho nabídky cením. "Díky. Kdyby něco, tak se na tebe obrátím." "Ale z Longa vážně nic nebude. Vlastně ani před tím mi nic pořádného neřekl. Pořád mě překvapuje, že to vůbec nahlásil." Trochu se zarazím a je vidět, že přemýšlím. "Leda, že by to na mě z nějakého důvodu hrál. Myslím tím...že by hrál toho vyděšeného chudinku." Bohužel už mě nenapadá, proč by tohle někdo dělal. Co by z toho měl. Povzdechnu si a promnu si spánky. "Nikam se nehýbu a to mě ničí." To a Long. Ten upír mnou zamával víc, než si připouštím. On je ten, koho bych měla chránit, ale já se mu v podstatě jen vysmívám a je i z něj trochu stydno. Jak si někdo jako on může říkat upír? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Výběr, do kterého hrotu cvrnknout je jednoduchý, jelikož volný je jen jeden. Druhý v tu chvíli stále ještě svírají doktorovy prsty. Cítíš i slabý pohyb „solení“ stejně jako kdyby to udělal kdykoliv před tím a jeho prsty mizí skoro zároveň s tvými. Jeho prsty zmizeli a jeho tvář mizí chvíli po nich, jak se vydal k dalšímu cíli. „Pro dnešek nám zbývá operace poševního vchodu. Jehla bude trochu delší, ale nemělo by to být bolestivější, než předešlé operace.“ Doktor došel mezi tvé nohy, ale nesedá si, naopak se zdá, že se trochu zarazil. „Vy máte stále zavedenou ultrazvukovou sondu, slečno Ruby? Omlouvám se, nejspíš jsem na ni zapomněl…“ V jeho tváři se mihne něco jako naštvání. Nesedá si, ale cítíš jak se dotkl konce zmíněného přístroje. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Můžeme to proklepnout, ale to mi taky moc nedává smysl. Bohužel ti tam moc nepomůžu, u člověka bych to poznal, ale u upírů je to těžký…“ To taky nechápu… takový plýtvání. Co by s tím jinej dokázal, co bysme s tím dokázali my… Cítíš, že je to špatně, ale zároveň je těžké si ten despekt zakázat. Vždyť co je to za upíra, co si najímá šlapku na inzerát v novinách a pak se tou samou šlapkou a kdo ví možná jejím pasákem nechá podojit a znásilnit. Co je to za upíra, když místo toho aby si to s nimi vyřídil, to nahlásí policii a zaleze ještě hlouběji do domu, který má po mamince. Pokud to na tebe hraje, tak je to fakt dobře zvládnutá role totálního zoufalce. Přesto je Will ochotný to jít s tebou znovu proklepnout, i když ty sama pochybuješ stejně jako on, že z Lewise něco dostaneš, tedy kromě infarktu, pokud je to u upírů vůbec možné. Teoreticky možná, vždyť jsou přece živí i když všechny ty horory svádí k tomu o nich uvažovat jako o mrtvých. „To ne nesmíš tak brát Jackie, potřebuješ najít stopu, vždycky je to dlouho nic a pak bác a máš to hned. Někdy je potřeba čekat a i když ti kapitán spílá, ví to stejně dobře jako ty. O Sjörgenech víme jak dlouho, roky v době, kdy žádná Liga ještě ani neexistovala a nikdy jsme se k nim nedostali tak blízko, jako jsme nyní. Prostě tohle není jako s tímhle feťákem a ani u něho bych ti teď nedokázal říct, kde ty drogy vzal, kdo mu je prodal.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Proč musí pořád zdůrazňovat ty jehly? Kdyby o tom vůbec nemluvil, nic mi neukazoval a prostě to udělal, možná by mi to bylo milejší. Takhle teď dokážu myslet jen na dlouhou jehlu v oblasti mých slabin. A to není nic příjemného. Doktor se zarazí nad tím, že zapomněl vyndat sondu. Skoro bych řekla, že ho to rozzlobilo. Měla jsem mu to snad připomenout já? "Myslela jsem, že třeba budete ještě něco...já nevím...kontrolovat." Psychicky se připravuji na to, že sondu vytáhne. Zavádění nebylo nic příjemného a hádám, že ani vyndávání nebude lepší. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vážně nad tímhle uvažuješ? Docela mě vyděsí, že Samara myslí na to, jak bychom se měly jako upír. Já se na to pokouším nemyslet a ona to plácne, jako kdyby o nic nešlo. Chvíli uvažuji a nakonec zavrtím hlavou. "Ne, to asi nemá smysl. Long byl k smrti vyděšený z mojí přítomnosti. Přijít tam s tebou, tak si cvrnkne do kalhot." Vzhledem k tomu, že nevidím jediný důvod, rozhodnu se věřit, že je Long skutečně takový posera a nic na mě nehrál. Will se mě snaží uklidnit, ale moc to nefunguje. Tohle je poprvé, co řeším takovéhle případy. Skutečné případy. Ne, že bych se ve Skotsku flákala, ale tady je všechno mnohem akčnější. Dějí se tu skutečné vraždy a já chvílemi nevím, kde mi hlava stojí. "Možná to pro dnešek zabalím. Trochu si doma zdřímnu a večer se pak vrátím do klubu." Uvažuji nahlas nad dalšími plány. "Pokud tedy ty nemáš nějaký zábavnější program." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Proč? Nemáš žádný vnitřní hlas, který by ti odpověděl nebo poradil. Tedy pokud nepočítáš Zoe, která právě nyní není zrovna hovorná. Takže si nejspíš budeš muset poradit sama nebo to přetrpět. Na druhou stranu, bylo by snad líp s doktorem, pro které bys nebyla pacient, ale kus masa na kterém pracuje a se kterým se nemusí bavit. „Ne není třeba, já… moc se omlouvám, nějak mi to vypadlo a zapomněl jsem ji odstranit. Překvapuje mě, že jste se s ní tady tak pohybovala. Doufám, že jste si nijak neublížila, když jste si sedala…“ Opravdu ho to rozzlobilo a teď už víš zcela jistě i podle tónu hlavu a výrazu tváře, že ona zlost opravdu směřuje výhradně k němu samotnému. Cítíš jeho prsty kolem konce přístroje a druhou ruku na svém podbřišku, kam ji lehce položil. „Hned to napravíme slečno Ruby, ale budu potřebovat, abyste mi pomohla, zatlačila, jak jste si sedla, sonda se dostala hlouběji a nemám jak ji uchopit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Chceš mi tvrdit, že ty ne. To ti mám jako věřit? Ani ty bys nebyla tak zoufalá jako ten mamánek. „Ne nemám v plánu nic divokého, půjdu to okouknout kolem trasy toho autobusu. Kdyby ti dlaci v tom buse byli od začátku, tak by do něj Westgard asi nevylezl. Museli někde přistoupit, možná budu mít štěstí a něco najdu.“ Will ti znovu tvůj plán nerozmlouvá, ani co se týče noční akce ani denního spánku. Ostatně denní šlofíčky už se nějak stávají tvým standartem. Ale to asi není nic divného, když se zajímáš o upíry, musí se tomu podřídit i tvoje pracovní doba. Ani se tě nesnaží navnadit na svůj „program,“ což asi taky není nic divného. Protože víc než o okukování, půjde nejspíš o očuchávání a v tom mu jsi celkem prd platná. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro "Uhmmm...no dobře." Pokud se zlobí sám na sebe, tak je to ještě dobré. Upřímně to, že jsem se tady s ní pohybovala mě udivuje úplně stejně jako jeho. To jsem opravdu tak nevnímavá k vlastnímu tělu? Tohle mi není moc příjemné, odvrátím se od něj, jeho ruku stále vnímám na svém podbřišku. Zatlačím a tlak, který cítím je náhle velice nepříjemný. Celou mě zalije horko. Nerada bych tady doktorovi kromě sondy vytlačila i něco jiného. Na druhou stranu, po tom včerejším klystýru, můžu být ráda, že mi v těle zůstaly alespoň vnitřnosti. "Už to půjde??" Ptám se se zaťatýma zubama. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jenom lehce pokývu hlavou. "Tak fajn, kdybys na něco přišel, tak mi dej vědět. A no...já udělám to samé." Usměju se na něj a zoufale se při tom snažím nemyslet na to, že ze mě by jistě byla skvělá upírka. Já bych to zvládla lépe, než Long, ale to se dá říct asi skoro o každém. Nechce se mi, ale mám pocit, že bych se za ním ještě měla stavit, zkontrolovat ho. V klidu. Northman se o něj postará. Nevěří tomu ale ani jedna z nás. Northman působil všelijak, ale rozhodně ne, jako dobrá duše. Ty si ale vždycky měla slabost pro "ty špatný" kluky. Nejraději bych jí popadla za tu rozcuchanou palici a mlátila s ní o chodník, dokud by nepukla jako vejce. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro (Samozřejmě můžeš kdykoliv narušit běh, přidat jakoukoliv akci která by snad Ruby přišla na mysl. Jen jsem pokračoval dál, aby bylo nač reagovat pokud by ji žádná na mysl nepřišla.)
Ruby, Ordinace
Opravdu už přestáváš vnímat své tělo? Nebo ses se jen soustředila na něco jiného. Nakonec včerejší den byl pro tvé pozadí dost napínavý a tohle proti tomu bylo skoro příjemné. Naštěstí není času dumat, je čas tlačit a přitom upínat myšlenky na to, aby vyklouzlo jen to co má. Tělo sondy je opravdu úzké, ale kulovou hlavu, když se začne sunout tvým nitrem, zvláště když míjí tvého vetřelce, cítíš. Stejně tak cítíš tlak jeho ruky a prstů, ne bolestivý ne silný. Cítíš i prsty, které čekají na odcházejícího návštěvníka. Chvíli neslyšíš odpověď, ale když prsty konečně zachytí oblou rukojeť a krom tvé snahy cítíš i tu jeho, dočkala ses.
„Už to bude slečno Ruby, jen nepřestávejte tlačit…“
Naštěstí tohle jeho přání není na dlouho, za chvíli přichází nejnapínavější okamžik, kdy si kulová hlava sondy otevírá cestu ven a je hotovo. Slyšíš i to, jak ji položil kamsi vedle a naštěstí neslyšíš žádné další výsledky své snahy.
„Hotovo slečno, uvolněte se, vydýchejte, odskočím se umýt a dáme se do díla.“
Znovu tě opustil a zmizel v zázemí. Znovu tě přitom nijak nepoutá ani jinak neblokuje v pohybu. Pryč je tak pět minut a když se vrací má vyhrnuté rukávy a podle chlupů na rukou, se myl opravdu důkladně. Samozřejmě se vrací znovu mezi tvá stenha. Znovu cítíš lehký dotek na podbřišku.
„Dáme se tedy do toho slečno, samozřejmě bych mohl pracovat podle ultrazvuku, ale nebylo by to tak přesné a pocitový výsledek bych musel odhadovat. Proto si dovolím přesnější postup a přímou kontrolu. Vsunu proto do vaší pochvy prsty a celou dobu aplikace budu vše kontrolovat dotekem. Samozřejmě vám nechci způsobit žádné nepohodlí, proto se chci zeptat, kolik snesete prstů, aniž by vám to dělalo potíže.“
Cítíš pohyb jeho ruky, posun dlaně, posun palce, který se náhle dostal na vrchol rýhy tvého pohlaví. Vnímáš drobný krouživý pohyb se kterým hledá jasný cíl. Cítíš o dotek dalších prstů, které se zlehka dotkly na opačném konci rýhy a pomalu mnou tvé zbývající pysky. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Uleví se mi, když sonda vyklouzne z mého těla, bez nějakých vedlejších následků. Příjemné to nebylo a rozhodně jsem to cítila, jsem tak docela vděčná za chvíli klidu. "Dobře, jen kdybyste mi dal něco na sebe...je tu trochu chladno." Brouknu a vyžádám si tak plášť, který mi už jednou zapůjčil. Schoulená v tenké látce se na lehátku uvolním a dokonce na chvíli zavřu oči. Je příjemné být sama, úplně sama, bez toho, aby na mě neustále někdo dohlížel. Dokonce mi ani nevadí, že si tu samotu užívám právě tady v doktorově ordinaci. Bohužel nic netrvá věčně a doktor se po nějaké chvíli vrátí. Je vidět, že se skutečně myl a to já oceňuji. Mám totiž pocit, že někteří lidé tady za zdí o mýdle snad nikdy neslyšeli. V tichosti si vyslechnu jeho návrh a přikývnu. Zní to rozumně, ač s tímhle zákrokem nesouhlasím. "Dobře, myslím, že tři prsty budou v pohodě." Zhodnotím po zralé úvaze své limity. Cítím při tom, jak mě doktorovy prsty jemně dráždí a provokují. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro S Willem není problém, není problém ani s krátkým houknutím kolegů, když najíždí do boční uličky a blikajícím majákem, když zastavili u vjezdu do garáže. Není problém ani s čumili, jelikož se tu překvapivě žádní nenachází. Důvod je prostý, ti co sem dávají auta jsou většinou zaměstnaní v okolních kancelářích a na brouzdání po garážích nemají čas. Na takové brouzdání mají čas jen fetky jako vážený pan exřidič. Problém je mnohem osobnější. Bylo by tak sladký a příjemný vzít tu její palici a rozmlátit na kaši o chodník. Bohužel to má hned několik háčků. První je v tom, že by se musela zase objevit, což by jí asi nevadilo, ale tobě by to přineslo další problémy. Druhý je v tom, že tvář kterou bys rozbila na kaši, by přes veškeré filmové maskování byla tvá. A třetí je nejhorší, protože víš, že nelže. Samozřejmě provokuje, přisazuje, pokouší, ale má pravdu. Vždyť se chceš vidět i se Sethem a ten je minimálně k tobě rozhodně „špatnější“ kluk než Eric. Ten sice bude asi taky pěkné kvítko, ale minimálně tě nenazývá děvkou. A hlavně tě nepřimněl se přesně tak chovat. Kapitán se opravdu postaral, kolegové co dojeli nejsou Bobíci, ale detektivové a podle všeho jim kapitán řekl vše co jsi řekla ty jemu. Takže domluva s nimi je celkem rychlá, vlastně jen převyprávění co se stalo. S Willem mluví trochu déle, jelikož přece jen provedl i první ohledání jak exřidiče a exfeťáka, tak vozidla. Než skončili jsou tu i Bobíci s páskami a všechnou to rutinou. A samozřejmě už to stihli i čumilové a majitelé aut, která jsou nyní uvězněna v garáži. Tak co, popereme se, půjdem za loserem nebo králem? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro To samozřejmě ani nemusel říkat, ale řekl ho. Dokonce upravil lehátko a sundal ti nohy se třmenu, takže si můžeš opravdu odpočinout. Na malou chvíli se vzdálil a za chvíli už cítíš příjemné teplo, které halí tvé tělo. Není to plášť, ale opravdu tě zakryl tenkou funkční přikrývkou. Není to sice žádný hotel, ale vůbec není divné, že se ti zavírají oči, ani to, že se o tebe skutečně pokouší spánek. Možná mít trochu více času, usnula bys. Ale doktor přišel dřív. Cítíš jeho lehký dotek na rameni, jako by kontroloval, zda spíš nebo ne. Možná kdybys dělala že ano, nechal by tě spát. Pokud otevřeš oči, vysvětlil ti vše, co tě čeká. Pokud nemáš žádné námitky, požádal tě jen o to aby sis lehla na zadá a uvolnila nohy trochu od sebe. Nikam se nežene, jemně dráždí a provokuje, přesto brzy palec nachází svůj cíl a začíná ho dráždit a prsty nachází vlhkost, kterou způsobuje a kloužou masírují místa, kde jsi ještě před pár dny měla malé pysky. Cítíš jak snadné by bylo aby nyní vklouzl dovnitř. Vnímáš tu změnu co se stala, tu snadnou přístupnost, co ti operace zajistila a musíš uznat i to, že jsi neztratila nic z citlivosti těchto míst. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sleduji, jak se na místo sjíždějí naši kolegové a postupně celou situaci přebírají. Vlastně jim ani nemám moc co říct. Ve zkratce jen převyprávím to samé, co jsem řekla a můžu jít. S Willem se zdrží trochu déle, mě se ale už nechce čekat. Rozloučím se proto se svým kolegou a jdu si chytit taxi, abych se dostala domů. Jsem za tenhle únik vlastně celkem vděčná, protože nějak nechci, aby Will věděl, kde bydlím. Nebo spíš...s kým bydlím. Plán je taky celkem jednoduchý. Vrátím se domů, pár hodin si pospím a čerstvá a odpočatá vyrazím zpátky do klubu. Možná, že nic nevyčmuchám, ale nemůžu si pomoci, něco mě tam táhne a já s tím nedokážu bojovat. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Převalím se na břicho, položím si hlavu a tenkou přikrývkou si překryju záda. Příjemně mě hřeje a já si skoro připadám, jako kdyby mě někdo objímal. Roztáhnu stehna, aby měl ke mě doktor dobrý přístup a uvolním se. Jeho doteky jsou příjemné, bohužel se nedokážu pořádně uvolnit, protože stále myslím na to, že za chvíli vezme do ruky jehlu a už to tak příjemné nebude. Pro tuhle chvíli je ale všechno dobré a já dokonce pociťuji vzrušení. Jen by my myšlenky nesměly odbíhat k tomu, co je vlastně účelem všech těhle modifikací. Neustále musím myslet na to, kdo asi je tenhle můj tajemný sponzor, který tolik touží po tom píchat dětsky vyhlížející holku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Mayfair – Sheraton Grand London Park, Brick St
Marná snaha, ten to z tebe určitě cejtí na sto honů.
Není nad to mít dobrou, upřímnou kamarádku. Ten kdo tohle řekl, ji očividně nikdy neměl. Will se s tebou krátce rozloučil, z části i proti, že jsi strategicky zvolila okamžik, kdy s ním kolegové ještě nejsou hotovy. Na druhou stranu, jste už přece dohodnutí, tak co už. Taxikář z tebe má dneska očividně větší radost než včera, hlavně proto, že kvůli rytu nemusí jet přes kanál až do Francie. Pěkně zůstat v City, kde to žije a kde jsou prachy. Dokonce tentokrát i bez doprovodu dřevěného dua a jejich papá. Dokonce i doma je prázdno. Alex je jistě v márnici a Zomba, kdo ví kde lítá, možná tě někde sleduje, možná už ji to přestalo bavit. Možná je někde s Dmitrym. Samozřejmě měla by být ve škole, ale do té asi nechodí.
Nic se na situaci nezměnilo ani když jsi o pár hodin později usoudila, že je čas se připravit na cestu do klubu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruby, Ordinace Chvíli si pohovět v jakékoliv poloze, která je ti milá a příjemná. V bezpečí před kýmkoliv. Ale doktor se vrací a ty se nesnažíš hrát spící. Podvoluješ se jeho slovům, když po tobě žádá určitou polohu. Podvoluješ se jeho dlaním a prstům, když se pustí do díla, které samo o sobě rozhodně není nepříjemné. Zatímco mysl trápí myšlenky na chvíle budoucí, tělo se přece jen poddává. Doktor nespěchá, nepřestává s masáží ani drážděním, teprve po chvíli nechává prsty při jejích cestě údolím vniknout dovnitř. Jako jezinka, jen prstík jeden ostatní zůstávají venku a ten jeden se k nim vrací na další pouť. Ve volném tempu znovu a znovu, zatímco palec druhé ruky nepřestává se svou hrou. Postupně se přidává i druhá jezinka, stále bezespěchu.
Ať už má přijít cokoliv, ať si na tebe Mark chystá cokoliv, ať už tvůj sponzor chce s tvým budoucím vzhledem dělat cokoliv, doktor kvůli tomu rozhodně nehodlá nic uspěchat. Cítíš i to, když se přidala třetí jezinka, ale ani nyní ono hraní nekončí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tahle poznámka mě znepokojila ale rozhodnu se jí ignorovat a tvářit se, že ona to neřekla a Will tedy nic neví. Chytit taxi je jednoduché a domů se dostanu celkem rychle a bez problémů. Ještě se s taxikářem domluvím, aby na mě čekal v osm před domem. Nikde nikdo a celý byt mám pro sebe. Společnost by mi asi nevadila, ale takhle alespoň mám důvod zamířit rovnou do postele. Nařídila jsem si budíka a když vstanu, zjišťuji, že jsem pořád ještě sama. Rychle do sebe naházím nějakou prach bídnou večeři a dám se do příprav. Už je to hodně dlouho, co jsem šla večer někam na párty. Takže mi trvá několik pokusů, než se správně nalíčím. S oblékáním už je to jednodušší. Teď už vím, co je to za místo a tak se rozhodnu ukázat kůži. Prohlížím si svůj model v zrcadle a vážně teď doufám, že se Alex, nebo Zomba nevrátí domů. těžko bych jim vysvětlovala, proč jdu se svým parťákem oblečená právě takhle. Alespoň to jsem tedy hodlala tvrdit, kdyby se někdo zajímal - že jdu s Willem. Z domu se mi podaří vypadnout v čas a taxikář na mě čeká přesně, jak slíbil. Je fajn, když jednou něco vychází. Po cestě už ale začínám být nervózní a přemýšlím, jestli bych si to neměla rozmyslet. Přijde mi, že zbytečně a hloupě riskuji. Jenže udělat krok zpět už nemůžu. Zaplatím taxikáři, vystoupím a bez dalšího přemýšlení zamířím přímo do nitra klubu. Odhodlaná něco zjistit, nebo se minimálně dobře pobavit. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Uvolněně ležím, schoulená v dece a užívám si doktorovy doteky. Takhle se se mnou tady ještě nikdo nepatlal. Nejsem si jistá, jestli je tohle skutečně pro zákrok potřeba, nebo mi prostě jen chce udělat dobře, ale rozhodně si nehodlám stěžovat. Cítím, jak postupně přidává jeden prst po druhém a také cítím, že už při prvním jsem pěkně vlhká a vzrušená. On to jistě také cítí, nijak to ale nekomentuje. Nikam nespěchá a dál si se mnou hraje. Jen tak dál a za chvíli budu hotová. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Mayfair – Sheraton Grand London Park, Brick St
Je to zvláštní, tak sis zvykla na domácí společnost, že ti chybí, i když se ti její přítomnost příliš nehodí. Ale tentokrát se s tím zabývat nemusíš, osud to vyřešil za tebe a zbývá jen doufat, že ti to v zápětí neomlátí o hlavu.
Spokojená se svým zevnějškem i přesností londýnských taxi míříš do jámy lvové, nebo spíš upíří. Už od pohledu se to tu od předešlé návštěvy změnilo. Změnila se ochranka před vchodem. Místo zrzavé palice jsou tu dva chlápci v oblecích. Pokud to náhodou demonstranty prostě nepřestalo bavit, nejspíš se rozešli právě kvůli nim a může za to animální instinkt. Je snadné skandovat před zavřenýma dveřma, tváří tvář upírům je to o poznání horší. Nebyli sami, tedy ještě než jsi vystoupila z taxi. Dvojice, která mezi nimi prošla dovnitř tebe ujistila, že jsi to s outfitem rozhodně nepřehnala, to už spíš naopak. I ty cítíš to, jak ti přeběhla husina po zádech, když na tebe zaměřili svou pozornost. I přes černé brýle víš, že si tě prohlédly od hlavy až k patě. Ale alespoň nemáš pocit, že ti při tom koukli až do žaludku.
„Dobrý večer, máte pozvánku nebo doprovod?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruby, Ordinace Zcela jistě to cítí, jak by to mohl necítit. Vždyť právě proto to nejspíš dělá. Samozřejmě si mohl prsty napatlat nějakým gelem a strčit je do tebe. Nebo jak by to možná udělal jeho předchůdce, by se ani neobtěžoval gelem, nebo použil chilli omáčku aby to udělal „zajímavější.“ Jenže tenhle doktor je divnej, minimálně na poměry Zdi. Už dosáhl svého, tedy tří prstů, které sis stanovila jako mez a přesto nepřestává se hrou. Nespěchá a přesto se pomalá hra mění a je jasné, že míří určitým směrem |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Není cesty zpět. Odhodlaně zamířím ke dveřím, vstříc ochrance. Skoro se mi při tom zasteskne po Renovi. Jak jsem říkala, je to dlouho, co jsem byla někde večer v klubu a tak nějak mi nedošlo, že do některých klubů je potřeba pozvánka, jinak vás ochranka nenechá ani nahlédnout. "Zdravím." Zářivě se usměju. "Nemám ani jedno, ale Váš šéf mi dnes dopoledne řekl, ať se kdykoliv stavím. To by se jako pozvání počítat dalo." Zkusím se dovnitř dostat přes známost. Nijak by mě ale nepotěšilo, kdyby letěli za Northmanem si to ověřit. A vlastně by mě ani nepotěšilo, kdyby jim došlo, že jsem policista. Nikdo nevidí policii rád. A policii v utajení už dvojnásob. Ani se tomu vlastně nedivím. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Je mi naprosto jasné, že být tady kdokoliv jiný, našel by milion a jeden způsob, jak mi všechny tyhle zákroky, kromě jiného, zatraceně znepříjemnit. A chilli omáčka napatlaná v rozkroku je jen jeden z mnoha příkladů. Takový ale naštěstí doktor Denisof není. Dokonce bych řekla, že je něžný. Vůbec nechápu, co tady takovýhle člověk dělá, ale nepřestanu za jeho přítomnost děkovat každé entitě, která mi přijde na mysl. Ani takhle není jednoduché se smířit s tím, co všechno se s mým tělem děje. On mi to ale hodně ulehčuje. "Prosím dost." Zarazím ho. "Jestli budete takhle pokračovat, budu nucena zapnout stimulátor a to by zákroku asi moc nepomohlo." Ne, moje tělo, otřásající se ve slastné křeči, by asi skutečně nepomohlo aplikovat injekce tam, kde je třeba. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Myšlenky létají všude možně, možná v nich někde je i Zoe, pokud se nevyvaluje v zadním pokoji a nemá nohy nahoře. Na druhou stranu proč ne. Pronášíš svá slova a více než praktickou poznámku. To poslední co bys jako reakci čekala, je slabé zasmání, při kterém se zastavili prsty uvězněné v tvém moři, ale palec pokračuje ve své hře. „To je v pořádku slečno Ruby, ale můžete být klidná, stimulátor jsem vypnul, takže pokud chcete, můžete se bezobav uvolnit a já budu pokračovat. Pokud byste snad chtěla, nebyl by problém ani přístroj na určitou dobu vyjmout.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Hlavně aby byla cesta dovnitř, když už ses na to tak vyfikla… co spodní prádlo? Alespoň po někom se ti stýskat nemusí, pravda Reno by si jistě taky neodpustil pohledy a na rozdíl od těchto krvesajů by k tomu přidal určitě i impertinentní poznámky. Obleky ti položili celkem běžnou otázku u exkluzivních klubů, kterou jsi vlastně měla čekat. Naštěstí, i když jsi na tento detail trochu pozapomněla, nenechala ses vyvést z míry. Kolikrát to tak slyšeli, vlastně když to vezmeš kolem a kolem, tak odvolání se na šéfa, kterému přece nechcete volat, abyste nevypadali za debily, je už trochu ohrané. Zvláště pak v amerických filmech. Obleky také reagují úplně jinak než běžná filmová ochranka. Místo toho aby se stáhli, vidíš, jak jeden z nich hned zvedá ruku k uchu, ze kterého mu kouká malé sluchátko. Máš pocit, že snad nic neřekl, ale rty se mu přece jen pohnuli. Odpověď na sebe očividně nenechala dlouho čekat a tobě je tlumočena v zápětí, spolu s otevíranými dveřmi. „V pořádku poručíku, dobře se bavte. Pan Nortman je rád, že jste přijala pozvání.“ Jsi vpuštěna dovnitř, byť za cenu prozrazení. Na druhou stranu se ti nezdá, že by tvá profese pohnula jediným svalem v jejich tváři. Samotný klub jako by nebyl tím samým místem jako dopoledne. Přítmí, které tu panovalo narušila světla, která nasvěcují, osvětlují, obarvují a blikají. Ticho nahradila hudba, která nepřekvapí. Ostatně k návštěvníkům a jejich odění metal a jeho odnože pasují. Samozřejmě podia, stoly a klece už nejsou prázdné, jsou obsazené tanečnicemi i tanečníky, spoře oděnými i nahými, oděnými jen do tmy a rudého světla. Kolem hlavního podia se tančí, svíjí, u baru i stolů se pije. A nad tím vším na svém trůnu sedí Northman, vedle trůnu stojí ta žena, co byla včera u baru a u nohou se mu plazí dvě dívky. Dokonce zahlédneš i to, že jedna z nich olizuje prst jeho ruky, kterou nechává laxně spuštěnou přes opěradlo. Přes všeobecný chaos a hru světel, máš v okamžiku kdy jsi pohlédla k trůnu pocit, že kouká přímo na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Byla jsem prozrazena, ale alespoň jsem se dostala dovnitř. Nic asi není zadarmo. Vstoupím do doupěte nestvůry a málem klub nepoznávám. Od mé dopolední návštěvy se změnilo skutečně hodně. Možná jsem ani nečekala, že tu bude tolik lidí, zřejmě jsem ale podcenila oblibu takových míst. Rozhlížím se po sále a pohledem se zastavím na vladaři. Sedí, kde jinde, než na svém trůnu, obklopený polonahými kráskami. Přísahala bych, že v okamžiku, kdy jsem se na něj podívala, se naše pohledy setkaly. Je to dost pravděpodobné, vždyť věděl, že jsem přišla. Neměla bych z toho nic vyvozovat. Možná jsem to s množstvím oblečení trochu přehnala. Probleskne mi hlavou a zcela jasně cítím, jak Samara přikyvuje. Ona by byla mnohem spokojenější, kdybych teď ty hadry strhala a producírovala se tu jen ve spodním prádle. Mimochodem, je to černé krajková souprava. Zamířím k baru, objednám si drink a najdu si dobré místo na pozorování. Nejdřív se trochu posilním a pak se uvidí. Situaci jsem ale skutečně moc neodhadla. začínám se obávat, že jestli budu chtít, aby tu o mě někdo vůbec zavadil pohledem, budu muset s kůží na trh. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Skoro bych řekla, že si se mnou doktor prostě chce pohrát. Jenže já nemám chuť. Rychle proto zavrtím hlavou. "Ne to...není nutné. Raději prostě jen udělejte ten zákrok, chci to už mít za sebou." Zníš příšerně nezdvořile! A ty si děvka! Vztekle plivnu po Zoe, která se objevila odnikud a okamžitě mě začla kritizovat. Mám po krk toho, jak tady po mě každý patlá. doktor je možná milý, ale není žádnou výjimkou. Prostě nemám chuť! |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je Zoe děvka nebo nechce urazit někoho kdo je na vás alespoň milý a nechá se doktor urazit? Mít to za sebou, po tom nejspíš touží také, ale co přijde pak. Mark už na vás čeká a chce si vás vzít do parády, to už vám také prozradil. A kdyby náhodou ne, tak Blok, těžko tě nechají vydechnout v cele. „V pořádku. V tom případě vás požádám, abyste dala nohy do třmenů slečno Ruby.“ Doktor se urazit nejspíš nenechal nebo to na sobě nenechává alespoň znát. Stejně tak je možné, že prostě nebylo čím. Zmizel palec a na chvíli zmizeli i prsty, ty se však vrátili sotva jsi splnila doktorovo přání. Novinkou je palec té samé ruky, který si našel cestu do tvého konečníku. Tvou hráz tak má doktor doslova v hrsti. Lehké zmáčknutí prstů proti sobě a přichází bodnutí, ne prudké, pomalé. Kovová jehla se noří do prostoru mezi prsty, tlak povoluje, když už je palec příliš krátký. Jehla zpomaluje a prsty uvnitř tebe se pohybují, hladí, tlačí na stěnu ve které je skrytý hrot a navádí jej v jeho cestě. Trochu jako by špikoval maso. Jde hluboko, tak daleko, kam dousáhnou dva prst přitlačené ke stěně, naplno ponořené v tobě, zatímco ten poslední se zvedá jako by jim držel klenbu nad hlavou. Jehla se začíná pohybovat jinak, pomalu pečlivě za pohybu prstů se vrací a nabodává tkáň a vypouští svůj obsah. Trvá to dlouho, podle cukání jehly nejspíš doktor vyměňuje stříkačky, aby tě ušetřil dalšího vpichu a celý proces se znovu a znovu opakuje a prsty i hrot pomalu couvají z tvých hlubin. Možná si s tebou doktor nechtěl pohrát, možná opravdu potřeboval vyloudit co nejvíc vláhy, co nejvíc namasírovat tvou tkáň, aby byla připravená na zákrok. Minimálně co se vláhy týče, tak nyní bys musela být masochista, aby přicházela nová. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro S kůží? Myslím, že tady bys musela jít na trh s krví… ale když s hodíš ten vršek, tak to nebude od věci. Líbí se mi tu… Barman je takovej divnej, vypadá jako vysloužilej deathmetalovej zpěvák, nebo někdo kdo jich několik pohřbil. Sluch má ale rozhodně dobrej a tak na sebe nemusíte pořvávat. Nepřekvapí ani nabídka na krvavou Mery. Bar jinak vypadá podobně jako kdekoliv jinde. Zrcadla, světla, sklo, láhve. Samozřejmě krom alkoholu tu vidíš i Tru:Blood, i když zatímco sedíš na baru se nezdá, že by šla nějak na odbit. Na baru nejsi sama, po levici máš chlapa, který vy si až na rozložitost mohl s Willem vyměnit motorky. Kožené kalhoty, kožená bunda a oči jen pro jednu z klecí a mladíka, který se v ní svíjí do rytmu. Po pravici je to páreček v gothic stylu, který nejspíš vášnivě toká, alespoň neslyšíš, že by spolu hovořili. Do toho samozřejmě, při svém rozhlížení nemůžeš nezavadit o trůn a jeho veličenstvo a jeho pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Bloody Mary. Jako kdyby to snad někomu skutečně mohlo chutnat. Jen se na barmana usměju a nechám si namíchat cosmopolitan. Alespoň barvou nebudu vyčnívat, rozhodně je to ale distingovanější nápoj než něco, co se míchá z rajčatové šťávy a nakonec vám do toho ještě vrazí řapík celeru. Napiju se drinku a rozhlédnu se kolem sebe. Společnost je tady krajně nesympatická, ale něco slizkého jsem tak trochu očekávala, takže bych se neměla tvářit překvapeně. Jak se rozhlížím po místnosti, zachytám Vladařův pohled. Tentokrát si jsem zcela jistá, že si to jen nevymýšlím a že se skutečně dívám na mě. Nenech se vyvést z rovnováhy. Usměju se na Erika a zvednu svůj drink, jako bych mu připíjela na zdraví. Poté se od něj odvrátím a tvářím se, že mě něco strašlivě zaujalo na druhé straně místnosti. Celou dobu ale cítím mrazení v zádech. Moc dobře vím, že mě pořád ještě sleduje. Tentokrát se ale nenechám ovládnout svými pudy. Může si zírat jak chce, tím mi nijak neublíží. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Dám nohy do třmenů a to je asi tak poslední pohyb, který udělám. Od té chvíle totiž jen nehnutě ležím, koušu se do rtu a modlím se, aby to brzy skončilo. Nebolí to, ale tím pozitiva asi tak končí. Samotná představa jehly v těchto končinách je mi nepříjemná. A zákrok sám o sobě také není nijak zvlášť příjemný. Mám nutkání sebou cukat, a stojí mě hodně úsilí se ovládnout. Uvědomuju si, že bych si taky mohla neopatrným pohybem dost ublížit. Chvílemi mám nutkání doktora pobízet, ale nakonec sprostá slova vždy spolknu. Vím, že se snaží, že dělá, co může, aby mi to usnadnil. Nadávat mu u toho opravdu nemusím. Hlavně, když ten zvrhlej parchant bude spokojenej. Možná chce, abych byla úzká, protože ho má tak mrňavýho. Pro jednou se obě společně v duchu zasmějeme. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kdo ví, co ještě může ten zvrhlej parchant chtít. Podle toho co doktor říkal, se nezdá, že by tohle byla tvá poslední návštěva. Co ještě může chtít od tvého těla? Alespoň jedna část zdá se skončila. Cítíš, že jehla konečně mizí z tvého těla. Ale chyba lávky, ještě se několikrát vrátila, nejspíš aby dokončila poslední místečka těsně pod kůží. Pak už zmizela definitivně, spolu s palcem. Prsty zůstali a naopak znovu vnikají do tvé pochvy, zkoumají a pak pomalu také opouští tvé nitro. „Tak slečno Rudy, operace je hotová, nechám vás odpočinut… výhledově by bylo vhodné zkontrolovat výsledek operace.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Uleví se mi, když doktorovy prsty zmizí. Mám z takový trochu nepříjemný pocit. Nebolí to, jen to není tak docela moje tělo. Doufám ale, že si na to brzy zvyknu. Ostatně bradavky už nyní třeba vůbec necítím. Trochu se nadzvednu na loktech a podívám se na doktora. "Výhledově? Tím myslíte dřív, než zítra ráno?" Protože zítra si se musím minimálně pro další dávku hormonů. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Výběr drinku nekomentuje ani barman ani Samara. Nakonec proč taky, jednoho víc zajímá tvé spodní prádlo a druhého možná taky, ale spíš to vypadá, jako by ho nezajímalo vůbec nic. Drink udělal dobrý, ale obešel se bez přehnaných opiček. Nakonec pokud je tohle drink bar, tak ty podstatné drinky jsou jinde než na jeho pultě. Možná by zahrál klasickou úlohu barmana a ulehčil tvé duši, ale to by sis asi musela začít. Jsi pro něj opravdu tak zajímavá? Sleduje tě celou dobu, nebo nějak dokáže vycítit, že koukáš na něj a jen provokuje tvůj neklid? Nebo snad na něco čeká? Porušila jsi snad nějak protokol „královské návštěvy?“ Sice je tu částečná nahota a opravdu hodně kůže, černé a kovu, ale to vše se nějak dalo čekat. Na druhou stranu se tu daly čekat i horší věci. Pozvedáš sklo a kyneš vladaři, naštěstí neodpovídá stejně a nezvedá jedno z děvčat u jeho nohou. Místo toho se jen usmál a pokývl hlavou. Je to možné, nebo si to s tebou hraje jen tvá představivost. Mohla jsi na tu vzdálenost, tak dobře vidět jeho ostré zuby? Odvracíš pohled od vladaře, od hlavního podia a opravdu ohebné slečny na něm, odvracíš pohled i od parketu kde se tančí, stolečků kolem, které slouží spíš k odložení skla a unavených společníků. Tvůj pohled se přenesl na opačnou stranu, kde je poněkud klidněji. I sem doléhá tanec světla a tmy z hlavního podia, ale vše je takové tlumenější a soukromější. Z denní prohlídky si pamatuješ i separé zálivy s kulatými stoly uprostřed. Ty jsou nyní zahalené, nejspíš pro ty co dávají přednost ještě většímu klidu než ti, kteří usedly ke stolkům na place a divočejší rej na hlavní scéně sledují jen z povzdálí nebo vůbec. A proč tu teda jsi? Myslela jsem, že si chceš užít… nebo něco zjistit, ale tím že tu budeš jen tak čučet nic nezjistíš… Samara zní trošku popíchnutě a dost těžko to bude proto, že zanedbáváš vyšetřování. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je to pocit fyzický nebo jde o psychiku. Možná obojí, ale prim bude asi hrát to druhé. Vždyť na vybouleninky dvorců už jsi skoro zapomněla. Pravda doktor v tobě byl docela dlouho a určitě by byli příjemnější způsoby, jak by tam mohl být a tak možná do toho pocitu patří i toto, ale to přejde. Zvedáš se na lokty, moc víc než před tím nevidíš, snad krom odloženého náčiní, kterého dnes nebylo zdaleka tolik jako včera. Hold se míň řezalo a víc bodalo. Doktor se už se svými slovy soustředí na tebe a nikoliv na tvůj rozkrok a tak při tvém pozvednutí se střetáváš s jeho tváří a úsměvem, když si stoupá. „Může být zítra. Bylo by vhodné, aby si tkáň trochu sedla. Technicky by neměli být žádné otoky, takže by nic nebránilo ani dřívějšímu termínu.“ Doktor začal poklízet vybavení, použité jehly a prázdné dávky letí do koše na bioodpad, ostatní do kádinek nejspíše s alkoholem. Všimla sis i toho, že si dezinfikoval i ruce. Když má hotov základní úklid, otočil se znovu k tobě. „Mohu pro vás ještě něco udělat, slečny?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Skvělé, skysla jsem tu s tím jediným, s kým být nechci. Ačkoliv bych Samaru nejradši praštila, nemůžu jí upřít, že má pravdu. Pokud tu budu sedět jako pecka a srkat drinky, tak neudělám ani jedno. Jenže na to, abych z Northmana vytáhla ještě nějaké informace, tak bych za ním nejdřív musela jít a to by v téhle chvíli moje ego asi nezvládlo. Instinktivně o něj opět zavadím pohledem, ale zarazím se dřív, než by znovu mohlo dojít k očnímu kontaktu. Tenhle chlap je zvyklý, že mu ženy padají k nohám - doslova. A já odmítám být jen jedna z mnoha. Samozřejmě mě to k trůnu láká, vábí a přitahuje a já nevím, jestli je to jen zvědavost, nebo vikingovo kouzlo. Ale pořád jsem příliš střízlivá, než abych tomu podlehla. Měla jsem pocit, že mezi mnou u upířím vladařem něco je, ale dost možná je to jen součást jeho image. Asi je pro něj pohodlnější si prostě počkat, než mu oblbnutá kořist sama vleze do huby. Asi bych neměla nic proti sexu s ním, ale ponižovat se před ním nehodlám, jednou to úplně stačilo. A to i za cenu toho, že za celý večer neudělám nic jiného, než že tu budu sedět a popíjet! Vmetu Samaře do tváře a zhluboka se napiju drinku. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Když vidím, že je doktor opravdu hotový, posadím se na lehátku a nohy spustím dolů. "Kdybych dnes měla ještě s někým sex, vadí to něčemu?" Zeptám se, trochu neomaleně, ale tohle asi nejde podat slušně. Nedělám si naděje, že by mě Mark nechal na pokoji a chci mít jistotu, že se nic zlého nestane. Přeci jen jsem si tohle tělo nakonec dost oblíbila. Obzvlášť teď, když je Zoe ochotná mi ho půjčovat. Rozhlédnu se, že bych se alespoň oblékla, ale pak si zlostně uvědomím, že sem Zoe přišla nahá. "Asi byste tu neměl něco na sebe, že?" Zeptám se. Sice je mi jasné, že mi oblečení Mark dlouho nenechá, ale přeci jen bych se cítila důstojněji, kdybych odsud odcházela oděná. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Bylo to neomalené? Možná ano, ale na jeho výrazu bys to nepoznala. Nejspíš se s tebou nechce bavit na dálku i když je ta dálka opravdu minimalistická. Než došel k tobě a po cestě si utřel ruce do papírového ručníku, který pak skončil v koši, stihla jsi nadhodit i druhou palčivou otázku. Odpověď na ní signalizuje už jeho výraz tváře a pohyb hlavy signalizuje dopředu. „Bohužel slečno Ruby, tady vám samozřejmě mohu půjčit plášť nebo deku, ale pokud myslíte oblečení ven, tak nemohu sloužit a obávám se, že dnes vám nepomohu ani s prádlem. Pokud jde pohlavní styk… operace nijak nevadí, nejsou žádné stehy a mikrokapsle se udrží na svém místě, v tomto směru nic nehrozí. Větší problém v tomto případě samozřejmě představuje stimulátor zavedený ve vaší pochvě a tetování. Mohu se zeptat, s kým hodláte mít pohlavní styk?“ Nekárá tě, nezdá se být ani nějak naštvaný, zní spíše starostlivě. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Samozřejmě jsem tuhle otázku očekávala, nikoliv však ten starostlivý tón. To mě vyvede z míry a několik okamžiků nevím, jak odpovědět. "Není to tak úplně, že bych to plánovala. A samozřejmě si dobře uvědomuji, že mám jak stimulátor, tak tetování, které to zapovídá. Jen jsem se tady dostala do podivného vztahu s jedním z dozorců. A já nejsem v pozici, kdy bych mohla říct ne." Nemyslím si, že bych mu zrovna tohle musela vysvětlovat. Když nejsem schopná mu svým přáním zabránit v tom, aby vylepšoval moje tělo, těžko tady můžu odmítnout mít s někým sex. To si asi uvědomuje. Jen jsem chtěla, aby věděl, že to není z mojí strany. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Co by ego nezvládlo… vždyť se nemusíš plazit, určitě mu bude stačit když si klekneš… Na druhou stranu alespoň tu nejsi úplně sama. I když sama nejsi ani tak, sice ses pohledem stačila zastavit dřív než ses srazila, ale byli tam, čekal tě. Stihla jsi zaznamenat, jak se blondýna dosud stojící za trůnem, se sehla a něco si s vladařem pošeptali. Načež se znovu zvedla a opustila královskou lóži. Tak to se zaprvý pěkně nameteš, za druhé hovno zjistíš i jestli mezi váma teda něco je. Nečekáš snad, že se zvedne a dojde za tebou… |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tak hele, radši se nametu, než abych se tu ponižovala. A upřímně, ano! Přesně to očekávám, jestli stojí o mojí společnost, tak přijde on za mnou. Jestli nepřijde, tak to stejně není chlap o kterého by měl člověk v životě stát. Jestli budeš pořád snižovat laťku, tak skončíme bídně! Peskuju Samaru, protože stejně nemám nic lepšího na práci. Koutkem oka jsem zachytila, že Vladař mluví s jednou ze svých oddaných poddaných. Cítím, jak ve mě roste zvědavost. Ráda bych za ním šla, ale už nejsem na střední a dokážu se ovládnout. Přece se sebou nenechám zametat jako s koštětem. Znovu se napiju a podívám se na hodinky, jako kdybych snad na někoho čekala. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Mayfair – Dover st., Mayfair Club
Tak to máš asi smůlu, ten nevypadá, že by měl něco takového ve zvyku, navíc ti vidí až do žaludku… teda spíš od něj…
Peskovat Samaru je asi zbytečné, statečně se brání impertinentníma a sarkastickýma poznámkami. Navíc ať to dopadne jak chce, ona ve své podstatě svého dosáhla, věnuješ se jí. Blondýna opravdu zmizela, ani když se snažíš nenápadně situaci kontrolovat, už se neobjevila. Nevidíš ji ani nikde v sále, takže zmizela někde mimo scénu. Tvoje hodinky ti ukazují kromě ubíhajícího času také tvou snahu o hereckou etidu. Jestli ti na to skočí Eric netušíš, ale Samara určitě ne.
A kdopak by měl podle tebe přijít… a jestli si teda nechceš jít kleknout, tak co to tu alespoň prozkoumat a nesedět tu jak pecka? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro To, že nikdo doopravdy nepřijde mě zase tolik netrápí. A vlastně mě ani netrápí, že ze mě má kvůli tomu Samara legraci. Ona to nikomu neřekne a to je to hlavní. Co mě trápí víc je můj ubývající drink. Nemůžu tady jen tak sedět na suchu a opít se taky nechci. To už by bylo příliš riskantní a ještě bych mohla dostat nějaký blbý nápad. Jako třeba jít si kleknout před krále, nebo zavolat Setha. Ani o jedno nestojím. Courat kolem taky nechci. Spíš ale ze strachu, že bych mohla vidět víc, než bych chtěla. Ostatně v takovémhle klubu jsem poprvé a moje fantazie jede na plné obrátky. Rozhodnu se proto změnit taktiku a navážu oční kontakt. Nepochybuji, že pokud budeme hrát hru "kdo déle vydrží" tak vyhraje upír. Ale ono vyhrát možná ani není účelem. Spíš ho chci nalákat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Slečno Ruby, pokud někdo porušil nebo hodlá porušit zábor, stačí když mi řeknete o koho jde. Zvláště pak, pokud se snad tak stalo bez vašeho souhlasu. Nemusíte mít žádné obavy, váš sponzor zaplatil za to, aby se tak nestalo.“ Starostlivý tón trvá, ba dokonce se zdá, že se ještě znásobil. Opět se zdá, jako by sem nepatřil, když jeho obavy se stopami hněvu nejvíce narůstají, když naznačíš, že bys snad šlo o něco proti tvé vůli. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Aby ses nedivila… Rejpla si, to jo, ale nějak to nezní tak věrohodně. Komu by to tak mohla říct, tedy kromě toho, že by vytáhla nějaký další hlásek z tvého nitra. Tedy pokud snad vnitřní hlasy nemají něco jako vlastní internet mezi jednotlivými nosiči. Kdyby něco takového existovalo, tak by to bylo možná děsivější než všichni upíři dohromady. Přišel by kdybys ho zavolala? Něco ti říká, že ano, tedy Seth, ne ten se kterým ses rozhodla hrát na mrkanou. Ten nevypadá, že by se za tebou nějak hrnul. Místo toho cítíš ten nápor na zvířátko, zprvu už známou touhu uprchnout, schovat se nebo dělat mrtvého. Ale to se mění s tím jak hledíš do těch nehybných očí. Ta touha jít až na okraj temnoty uprostřed modré a skočit do propasti, poslušně bez odporu, snad dokonce s radostí. Cítíš to se zvířátko pohnulo a jak to cuká tělem aby ho poslechlo. Ještě chvíli, maličkou chvíli… ale nestihlo to, něco to přerušilo, nejspíš ten pohár plný temně rudé tekutiny, který Eric pozvedl právě skrz spojnici vašich očí ve znamení přípitku. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Tohle mě děsí skoro víc, než kdyby na mě byl zlý a nadával mi. Na to, aby se tu o mě někdo skutečně staral, nebo se o mě dokonce strachoval, nejsem zvyklá. Začnu proto rychle couvat a kličkovat se svými odpověďmi. Že jsem radši nedržela hubu. "Myslím, že o ten zábor se opravdu nemusíte bát. Teď ho ani není fyzicky možné porušit. Opravdu bych byla radši, kdybyste to...neřešil." Můj hlas zní skoro prosebně. Nabízí nám možnost zbavit se Marka. Sice to jen tak podotkla, ale moc dobře vím, kam tím míří. Zoe by se Marka zbavila s chutí. Jenže ona nevidí věci v širším měřítku. Díky němu by život tady mohl být snesitelný. Stačí se před ním jen trochu ponížit, o nic víc nejde. Nemá cenu řešit náš život tady. My tu žádný život nemáme. Neslyšela jsi doktora. Tohle tělo je určené...k exportu. Jsem ráda, že teď jsem u kormidla já. Ona by ho naprášila hned, protože se pořád cítím ublížená. Jenže nikdo neví, jak dlouho tu ještě budeme muset trpět. Náš drahý sponzor se moc nehrne, aby si nás vzal a nakonec bude třeba ještě za Marka vděčná. "Jen mi řekněte, jestli si mám na něco dát pozor." |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Hledím do těch ledově klidných očí a cítím, jak mi všechny svaly v těle hrají. Zvířátko se cuká a chce zdrhnout a nebo, co je horší, chce ty oči poslechnout. Nechat se unést svými zvířecími pudy, tak už ležím Erikovi u nohou. Vím, že už to příliš dlouho nevydržím. Buď uteču, nebo mu padnu k nohám, žádná další varianta neexistuje. Jenže pak přijde vysvobození. Erik zvedne svůj pohár a teď je to on, kdo připíjí. Spojení se přeruší a já cítím, že jsem vypustila z plic vzduch, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuji. Rychle do sebe kopnu zbytek drinku a kývnu na barmana, aby mi udělal ještě jeden. "Nemáte něco na psaní?" O chvíli později, vybavená novým drinkem, několika listy papíru a tužkou, usedám do jedné ze soukromějších kójí. Erika k sobě zřejmě nepřilákám, domů se mi ale nechce. Rozhodnu se proto sepsat si vše, co vím o svých dvou případech. Hezky v soukromí usrkávám pití a dávám si dohromady všechny získané informace. Myšlenky mi ale stále odbíhají, buď k Erikovi, nebo k Sethovi. Neustále mám potřebu ty dva srovnávat a to mě rozčiluje. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruby, Ordinace Nezdá se, že by ho tvé kličkování přesvědčilo o tom, že se nic neděje. To by ho už spíš přesvědčilo o opaku a přemýšlí co dál. Ale nakonec co může dělat? Mučit tě, aby mu řekla, kdo ti ubližuje, by nejspíš nebylo zrovna v pořádku. Takže se asi nakonec rozhodl, že nemá smysl tě nějak lámat.
„Nebojím se o zábor, slečno Ruby, ale o vás… dobrá, čistě z medicínského hlediska, krom stimulátoru nic nebrání, žádnému sexuálnímu styku. Pokud jde o rektum, doporučil bych vám používat gel, mohl bych vám ho i dát, pokud myslíte, že ho užijete. Pokud byste chtěla, mohu vám rektální otvor na několik hodin znecitlivět. Mohl bych vám také píchnout svalový relaxant, ale to by se nejspíš nesetkalo s přívětivou reakcí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Chvíli na doktora oněměle zírám. Skutečně řekl, že se bojí o mě? To je vážně milé ale myslím, že to ničemu nepomůže. Slabě se na něj usměju. "Jste velmi laskavý, ale myslím, že jestli něco, tak si vezmu ten gel a s tím si naprosto vystačím." Možná se mi podaří přesvědčit Marka, aby ho použil. Alespoň pokusit se o to můžu. Na moji otázku ale doktor odpověděl a já jsem díky tomu celkem klidná. Teď jen budu ráda, když se rozhodne dál to neřešit. Musí si být vědom toho, že dozorci tady s vězenkyněmi dělají někdy dost příšerné věci. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Mayfair – Dover st., Mayfair Club
Svoboda, možnost se nadechnout, trochu uklidnit zvířátko v nitru. Vědomí, že to spojení přerušil zcela záměrně, že to nebyla náhoda, ale gesto. Kdy a kde se vzal ten pohár? O tom co bylo v něm, nejspíš není třeba přemýšlet.
Barman je pozorný jak jen můžeš od vysloužilého Deathmetalisty chtít. Drink máš hned, musel ho připravovat, zatímco se zvířátko napínalo chutí vrhnout se k vladaři. Neunikl ti ani ten úsměv, když plnil obě tvá přání. Věděl to, buď ze zkušenosti, nebo to cítil. Ale jsi si naprosto jistá.
Opouštíš bar, vzdaluješ se od hlavního parketu, hlavního podia. Procházíš kolem kojí, je to trochu jako procházet kolem kabinek v obchodě. Závěs dává jasně najevo, že je obsazeno a že se nemá koukat a přesto oči těknou. Je těžké nezahlédnou muže na stole a další postavy přisáté na jeho těle. A stejně jako v obchodě i tady když ji potřebuješ, jsou všechny kabinky obsazené. Nejspíš nejsi jediná kdo si všímá, zatímco procházíš kolem kójí přiblížila se k tobě servírka, která by mohla klidně jít do party se Zombou, tedy co se týče oblečení a malování, chybí jen jizvy.
„Mohu pro vás něco udělat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Procházím kolem kójí a mám pocit, že se mi do zad propaluje pohled. Je zklamaný, že nejdu za ním? Jedna moje část by si to celkem přála. Bohužel najít volnou kóji není tak snadné, jak jsem si myslela. Tenhle klub bude asi oblíbenější, než jsem si myslela. Některé závěsy jsou zcela zatažené, za jinými škvírou vidím, co se uvnitř děje. Při pohledu na muže, ze kterého se krmí skupina upírů se mi lehce zatočí hlava. Vzrušení? Vážně?! Bohužel žádná volná kóje tu není. Zřejmě mi nezbyde nic jiného, než se potupně vrátit na bar. Už se chystám obrátit, když mě osloví jedna ze servírek. Holčina, mohla by klidně být tak stará jako Zomba. Vlastně je jí i celkem podobná, tedy alespoň vrstvami líčidel. "Jen bych si ráda v soukromí vypila svůj drink." Třeba tohle nejsou jediné kóje, třeba má klub ještě jiné patro, které jsem zatím přehlédla. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Dobrá… hned vám ho donesu…“ Úsměv, i když ve tváři je pořád vidět spíše ta starost a úsměv je spíše přetvářkou. Doktor tě na chvíli opustil a nechal tě v ordinaci samotnou. Z vedlejší místnosti slyšíš vodu, nejspíš dokončuje očistu rukou, kterou před tím vzal pouze dezinfekcí. Než se však vrátil, uslyšíš celkem protivný zvuk a na obrazovce, kterou před nastavil tvým směrem kvůli ultrazvuku, se objevil záznam kamery. Obraz není vůbec špatný, nakonec v dnešní době má i blbej mobil kameru minimálně v HD, tak proč na tom průmyslová kamera měla být hůř. Nemusíš ani hádat, abys věděla, kam koukáš. Je to prostor přímo před dveřmi do ordinace. Na obrazovce jsou dva strážní, možná kdyby ses pořádně podívala přečetla bys i jmenovky a jedna tvoje kolegyně z bloku. Taková šedá myš pokud se tak dá mluvit o komkoliv z vás. Jeden ze strážců ji právě samaritánsky pomáhá z overalu a díky dokonalému obrazu je ti jasné, že její prsa rozhodně nemíjí a dotek rozhodně není ani letmý, ale naopak docela hrubý. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ty jsi vážně nemožná… Nemůžeš se jejímu prohlášení divit, vždyť si vlastně sama přeješ, aby mu bylo líto, že odcházíš pryč. Opravdu tě provází pohledem, nebo je to součást tohoto tvého přání? Otočit se abys to zjistila, ses však neodhodlala. Koje došly, není to zase tak divné, vzhledem k jejich malému počtu a tomu co jsi zahlédla, že se děje uvnitř. Úplně nemožná… Samara nemusí říkat víc, je jasné kam její poznámka míří. Ale bohužel žádná kóje volná není. Bohužel nebo bohudík? Co by se stalo, kdybys do nějaké vlezla a je to to co bys chtěla? Místo odpovědi na tuhle nevyřčenou otázku čelíš Zombě, nebo spíše její černé sestřice. Černá na tebe chvíli kouká s lechce tápajícím výrazem, ale než máš šanci cokoliv změnit, rozsvítí se jí a tento stav mysli se dokonale odráží v jejím úsměvu a tváři. „Jasně, chápu je tady docela husto. Bohužel kóje jsou pro uzavřené společnosti, ale pokud si chceš trochu odfrknout, tak tě můžu vzít dozadu, máme tam cimru.“ Opravdu by si se Zombou mohly v lecčems podat ruku. Černá svý husto doprovodila celkem výmluvným třepáním ruky a mimikou. A stejně výrazná mimika doprovází i odfrknutí a její nabídku. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Udělám si pohodlí, přes záda si hodím deku, kterou mi doktor už prve půjčil a rozhlížím se po ordinaci. Z vedlejší místnosti slyším tekoucí vodu. Tyhle okamžiky samoty si užívám, i když technicky vzato, já nikdy nejsem sama. Zoe ale mlčí a já mám na okamžik pocit, že tady vůbec není. Možná usnula. Pohled mi zabloudí k obrazovce, místnost velmi dobře poznávám a dokonce poznávám i dívku na monitoru. Tahle holka je trochu jako Zoe, jenže ona na rozdíl od Zoe nemá strážného anděla. Je fakt hezký, že se vnímáš zrovna takhle. Nespí. A sarkasmus v jejím hlase nejde přehlédnout. Musím se sama pro sebe pousmát. I přes všechny naše rozdíly jí mám celkem ráda. S lehkým zájmem sleduji, co se před dveřmi do ordinace děje. Tady uvnitř jsem v bezpečí, ale tam venku jsem jen maso. Zachvěju se, když pomyslím na ten Markův "trénink" Ať už je to cokoliv, nemám z toho dobrý pocit. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Začátek věty zněl slibně, konec už zdaleka tak ne. Netuším, co konkrétně si mám představit pod pojmem cimra. A to, co si představuji se mi ani trochu nelíbí. Navíc cimra v upířím klubu klidně může být díra v zemi, kam hodí další chod před tím, než přijde na řadu. Podezřívavě se na dívku zadívám. "Aby bylo jasno, já nemám žádné vedlejší úmysly. Chci si jen někde v klidu sednout a něco si napsat a na baru nemůžu, protože mě Vás šéf propaluje pohledem." Ke konci už zním mírně podrážděně i když jsem se to pokusila zamaskovat úsměvem. "Nechci skončit na něčím jídelníčku a ani nechci sama z nikoho pít. Rozumíme si?" Už teď lituju, že jsem vůbec zvedala zadek z barové židle. Vlastně lituju i toho, že jsem sem vůbec šla. Co to bylo za debilní nápad? Teď kritizuješ, ale nemohla jsi mi to rozmluvit ještě než jsme se tu ocitly?! Osopím se na Samaru zatím co dívku před sebou rentgenuji očima. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Sleduješ dění za dveřmi, známé divadlo, ve kterém můžeš být během vteřin hlavní hvězdou právě ty. Roly diváka si ale dlouho neužiješ. Ten protivný zvuk, který byl nejspíš zvonkem, přivolal doktora. Zjevil se dřív než se mohlo stát něco víc než že byla dívka zbavená oblečení. Stačilo by to, nebo by ji dozorce nějak použil nebo jen víc ponížil? To už nezjistíš, doktor nějak vydal příkaz a dveře se otevřeli. Strážci zdi vcházejí a jeden z nich přitom drží dívku zezadu za krk a vede ji jako nějaké zvíře. Nemohla sis nevšimnout pohledu, který strážní věnovali tobě, ani úšklebku toho, který nemá plné ruce. „Omlouváme se doktore, že rušíme ale je to akutní. Potřebujeme vás na sále, máme tu jednoho dobrovolného dárce srdce.“ Doktorova pozornost se během chvíle přenese od trojice zpět k tobě. „Obávám se slečno Ruby, že se pro dnešek budeme muset rozloučit. Jistě chápete.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kecáš a proč bych ti to měla rozmlouvat. Chtěla jsi sem jít a moc dobře víš proč a kvůli komu. Jedinej problém je, že zase děláš pupínky. Samara se kritiku rozhodně nenechává líbit, ale zároveň se nerozčiluje. Spíš provokuje a rejpe do toho co bys raději teď neřešila. Černá reaguje podobně jako Zomba i když zdaleka ne tak Emo, přesto jsi zachytila výraz nakopnutého štěněte. To že posmutněla a znervózněla je zřejmé. Kdo ví, co může za to druhé, možná určitý osten nevraživosti ke zdejšímu vládci ve tvém projevu. „Já… můžu vám najít stůl, který není…. na očích. Pokud jde o pití, tak vám mohu zaručit, že bez vašeho souhlasu se vás nikdo nedotkne.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Jen tam sedím a sleduji dva dozorce a dívku, jak vcházejí do ordinace. Ta holka je mi celkem lhostejná, ale zcela jasně cítím, jak sebou Zoe škubla, když dozorce řekl "dobrovolný dárce srdce". Obě víme, že slovo dobrovolný má tady za Zdí zcela jiný význam, než venku. Rozdíl mezi námi je v tom, že mě je to fuk, dokud to nejsme my. Daleko spíš mě trápí to, že odsud pravděpodobně budu muset odejít právě s těmihle dvěma. Přesto sklouznu ochotně z lehátka, na kterém nechám ležet deku. Dozorcům jsem tam nucena čelit nahá, ale to je tady skoro tradice. Obrátím se na doktora. "Tak tedy zase zítra." Rozloučím se s ním a rychle zkontroluji jmenovky, jestli třeba některý z nich není Mark. Čert aby se v nich vyznal, všichni vypadají stejně. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Budu Vám velmi vděčná." Usměju se na dívku, když si věci vyjasníme. Nic víc jsem vlastně ani nechtěla. A ujištění, že se mě nikdo nedotkne je jen bonus. Stále sice visí ve vzduchu fakt, že upíři dokáží manipulovat lidskou myslí, takže souhlas je tady trochu abstraktní pojem. Já si ale věřím, že bych dokázala něco takového odmítnout. Stejně, jako jsi mu NEřekla Longovo jméno. Nechápu, proč musí být všechny proti mě. Žijou v mojí hlavě, měly by mě podporovat a ne srážet na zem. Na tváři se mi na několik setin objeví trochu popuzený výraz, ale nechci, aby si ho takhle holčina brala osobně, takže stejně rychle, jako se objevil, tak také zmizí. Neuniklo mi ani, jak reagovala na stížnost na svého šéfa. Je mi jasné, že tady je Erik skutečný vládce. U mě s tím ale nepochodí. Spokojená s vývojem situace následuji dívku ke stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruby, Ordinace
„Budu se těšit…“
Kdyby to řekl kdokoliv jiný tady, hlavně jeden z těch dvou co už se tě nejspíš už nemohou dočkat, znělo by to hodně temně. Z doktorova výrazu ani ničeho jiného nic takového vyčíst nejde. Tvé oči se setkali i s pohledem té dívky, která se podle všeho teprve nyní dozvěděla, proč ji vyhmátli. Svědčí o tom její výkřik, přidušený rukou, která ji drží za krk a její ruce, které vyletěli k její hrudi, jako by snad mohly zabránit tomu, aby ji brzy opustil nejdůležitější sval v těle. Je jasné, že jí se už žádné náhrady nedostane.
Sklouzla jsi z lehátka a zůstala jsi nahá. Okamžitě cítíš pohled, který po tobě přejel. Očima hledáš jmenovky, jedna je zakrytá dobrovolnicí, druhá hlásá jméno Zach. Právě ten k tobě také natáhl ruku a prstíčkem tě volá k sobě, zatímco si doktor chystá pár drobností a přidává se k druhé dvojici. Je jasné, že i když tě tu doktor je ochotný nechat samotnou, když je vedle, bylo by velmi naivní si myslet, že bys tu mohla počkat na jiný doprovod. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Ty pořád meleš o tom, jak jsme na tom špatně, ale podívej, mohlo by to být mnohem horší. Nejsou to zrovna uklidňující slova, která pronáším ke své chvějící se sestře. Ona s tou chudinkou tady skutečně soucítí. Já to spíš vnímám jako odstrašující případ. Předpokládám ale, že nám něco takového nehrozí. Mark má zřejmě práci někde jinde, od těhle dvou ale lepší zacházení můžu sotva čekat. Nemá ale cenu dělat nějaké problémy a cukat se. Oni stejně dostanou, co chtějí, jen mě by to mohlo mnohem víc bolet. Bez protestů proto vykročím k Zachovi. Nepochybuji o tom, že jedna z prvních věcí, které si na mě všiml, je právě zábor. Nevypadá ale, že by mu to nějak vadilo. S tím gelem ale asi u těhle dvou počítat nemůžu. Dívce věnuji jeden jediný soucitný pohled. Tady u doktora má alespoň jistotu, že to bude bezbolestné. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Mayfair – Dover st., Mayfair Club Je jasné, kdo tu vládne a nejspíš jemu vděčíš i za onu záruku bezpečí. Nakonec tento podnik je oficiální a určený i pro lidi, i když určitě ne pro všechny a ty, kteří se označují za normální. Určitě se najdou i tací, kteří by chtěli podvádět, ale nejspíš stejně jako v kasinu i tady by narazili na velmi nepřívětivou reakci personálu a možná i majitele a trest by nejspíš nebylo jen vypovězení z klubu.
Černá sice nevypadá nebezpečně, ale její sestřička Zomba už tě naučila, že se nesmí dát na první dojem. Teď se na tebe Černá znovu usmála mnohem veseleji, jestli si všimla toho mžiku v tvé tváři, tak to nedává najevo.
„Pojď za mnou…“
Na malou chvíli se postavila na špičky, aby přehlédla prostor a pak vyrazila určitým směrem. Možná k tvé nelibosti tě tato cesta znovu přivádí před oči vladaře, ale procházíte kolem hlavního podia, kde právě dívka v tangách předvádí něco co zcela popírá gravitaci. Černá se proplétá mezi tanečníky, jako by byla ve svém živlu, nebo spíš jako by předvídala budoucnost a věděla, kam se pohnou v příštím okamžiku. Na opačné straně prostoru tě dovedla k dalšímu zálivu místnosti, kam oko vladaře nedohlédne. Stolečky jak na zdi, tak ty v prostoru jsou vysoké s barovými stoličkami. Není tu prázdno, ale přesto se Černé podařilo najít místo.
„Prosím, budeš ještě něco chtít?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vyrazím za dívkou, která se zkušeně proplétá davem lidí. Míří opačným směrem, než jsem vyrazila já, což nás bohužel vede kolem hlavního pódia a vladaře. S mírným znechucením si prohlédnu skoro nahou dívku, která se svíjí na pódiu. Pohledu na Erika se ale tentokrát vyhnu, i když mám pocit, že mě to stojí poslední zbytky sebeovládání. Dívka mě dovede do části, které jsem si prve nevšimla. Stolky na vysoké nožce a barové židličky. Prázdno tu není, ale jeden volný stolek se najde. Vděčně se na dívku usměju. "Díky. Možná bych si dala něco k jídlu. Hranolky, nebo něco takového." Rozhodnu se v tomhle podniku neriskovat maso. Jen tak, pro jistotu. Ať už dívka odpoví cokoliv, usadím se na vysokou židli a usadím se tak, abych byla zády ke stěně. Možná se mi tu bez mého souhlasu nic nestane, ale překvapit mě může i někdo, kdo o ten souhlas jde žádat. Stejně bys neodmítla. Vzpomeň si na ten báječný pocit, když z tebe Seth pil. Existuje důvod, proč je tu tak narváno a i když to popíráš, i ty po tom toužíš. Napiju se drinku a ignoruju jí. Vytáhnu své poznámky a dám se do práce. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Mark ti slíbil, že si tě vyzvedne, ale není tu. Má jinou zábavu než jsi ty, nebo je tato situace tak akutní, že o něm neví. V každém případě podle prstíčku a který tě volá a pracky, která tě otočila ke dveřím, je jasné že Zach na něj čekat nehodlá. Doktor si sbalil tašku a vyrazil spolu s dívkou, která na tvůj pohled nejspíš nemá ani sílu reagovat a jejím doprovodem. Jak se zdá, tak „dárcovství“ se bude odehrávat jinde než v ordinaci, což není nic překvapivého. Doktor za vámi zavřel a brzy jsi osaměla se Zachem, který tě tvrdě drží za nadloktí. Ani ne minutku po tom, co se od vás zbylá trojice oddělila, sevřela tě paže ještě silněji a tvůj průvodce se ozval. „Tak copak sis pro mě nachystala kundo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Jasně něco ti seženu a nechceš i hambáč, nebo číz? Kečup nebo tatarka?“ Tak jak Zombě i téhle dívence očividně dělá úsměv dobře. Co přesně je zač, těžko říct. Na rozdíl od Setha, Erica a například té slečny u tyče, z ní ti zvířátko v hlavě nešílí. Na druhou stranu Lewis ho nechával taky docela v klidu. Ať tak či onak Černá odběhla a nechala tě tvým poznámkám a hlásku, který ti v hlavě našeptává. Je to opatrnost, profesionální deformace nebo něco na způsob strachu, co tě nutí hledat pozici, kde budeš mít krytá záda. Bohužel umístění tvého stolečku, ti dokonalé krytí nedovoluje. Nemůžeš se ale zlobit na Černou, protože zadání bylo zcela jiné a to splnila do puntíků, na vladaře odtud nevidíš a on tím pádem nejspíš nemůže dohlížet na tebe. Nakonec to nejspíš budou instinkty, které se ti v zápětí potvrdili, protože tam kde nedohlédne Vládce, se o tebe začal zajímat někdo jiný, sedící u zdi. Trochu vyšší, střední léta a na rozdíl od těch na place v poněkud nevhodném oblečení, možná dokonce víc než ty. Červená košile, dříny a nikde žádná kůže. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Ještě nám bude Mark chybět. Prorokuji před sestrou, když mě Zach chytí za paži. Málokterý z dozorců tady je něžný, vlastně ani Mark není. Ale u něj alespoň tuším, co mám čekat. Zach je velká neznámá a to se mi nelíbí. Obzvlášť, když na mě vyrukuje s touhle otázkou jen pár vteřin po tom, co se za námi zavřou dveře. "Zase tolik možností tady není, tak řekni, co bys chtěl." Pro jistotu poukážu na zábor, i když on o něm musí dost dobře vědět. Velmi rychle ale začnu litovat tónu, který jsem použila. Ne že by byl úplně neuctivý, ale uctivý také není a někteří dozorci využijí jakýkoliv náznak. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Jen hranolky a kečup." Doplním svou objednávku a poté se ponořím do své práce. Nikdy jsem neměla problém pracovat v hlučném prostředí. Vlastně spíš naopak, čím víc mě prostředí rozptyluje, tím lépe se dokážu soustředit. Dnes večer mi ale ani hlasitá hudba a spousta lidí kolem nepomůže udělat převratný objev - zvrat ve vyšetřování. Asi mám pořád málo informaci. Něco mi uniká. Co mi ale neunikne je pohled muže sedícího nedaleko. On na rozdíl ode mne má ideální místo a krytá záda. Šťastlivec. Krátce zachytím jeho pohled, zprvu si toho ale nevšímám. To až když zahlédnu jeho oči už po několikáté, zpozorním. Tohle už totiž není náhoda. Pozoruje mě a moje fantazie začne okamžitě pracovat na plné obrátky. Teď už vážně nemá cenu se o něco pokoušet. S povzdechem zmačkám papírky a nacpu si je do kapsy, mrknu na to zítra dopoledne. Usrknu drink a koutkem oka si muže prohlížím. Skoro bych řekla, že sem musel zabloudit. Svým oblečením sem vůbec nepasuje. Přemýšlím, jestli jde o upíra, zvířátko v hlavě ale zatím mlčí a mě tak nemá co varovat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kdybys na to, že je třeba litovat svých slov, nepřišla sama, Zach ti ochotně a bleskově napověděl pěstí. Rána je dost silná, ale přesto je jasné, že není bezmyšlenková. Zjevně si dává pozor, aby nepoškodil „zboží“. Určitě by dokázal praštit silněji a nejspíš by z mnoha důvodů mířil mnohem níž, ale zábor a možná i černé porty ho přiměli ránu směřovat výš a z trochu z boku. „Seš trochu drzá, na to že máš holou prdel. Ukaž co si to šušních, copak ti doktor dal?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tak tím kečupem jsi to teda vylepšila… to už sis mohla dát i ten burger. Výbuch smíchu v tvé hlavě je docela hlasitý a vlastně se dal i očekávat. Ale nejspíš lepší než když se vzteká. Tvou pozornost chvíli zaměstnávají poznámky, na malý okamžik Černá, která ti přinesla tácek s dvojící misek z nichž se jedna ježí bramborovými ostny, které jsou ve skutečnosti překvapivě dobré. Nakonec však tvou pozornost a možná i představy, zaměstná Šťastlivec. I když ani on nemá záda tak dokonale krytá, vzhledem k tomu, že jeho „stolek“ je vlastně pultík na zdi. „Blbej den?“ Těžko říct, jestli se neznámý šťastlivec odhodlal jen tak, nebo reaguje na tvé zpětné pohledy, nebo zmačkaný papírek. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Rána pěstí není zdaleka tak silná, jakou bych tady taky mohla schytat. I tak mě ale donutila se zlomit v pase a zalapat po dechu. Zach mi dal zcela jasně najevo, že jsem to přehnala. Má pravdu, s Markem přeci jen můžu mluvit trochu jinak, nebo s panem doktorem. Bohužel si nejsem tak úplně jistá, na co se mě Zach ptá. Skoro, jako kdyby tušil, že něco skrývám. Rozhodnu se tedy jít s pravdou ven, protože to nakonec stejně zjistí. "Mám stimulátor a ty porty jsou kvůli léčbě." Vysvětlím mu, i když pochybuji, že ho to doopravdy zajímá. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jestli jsem kdy měla šanci se vyhnout konverzaci, tak ta je teď pryč. Nejsem z těch, co by dokázali ignorovat lidi kolem sebe a jsem příliš slušně vychovaná, než abych se tvářila, že jsem neslyšela, že na mě mluví. Navíc se mi v hlavě ozývá zvědavý hlásek, který kňučí, že když už jsme tady, tak bychom se měli trochu pobavit. Zvednu hlavu a nyní se podívám přímo na muže. Lehce se ušklíbnu a strčím si do pusy hranolku. "Už jsem zažila lepší." Připustím, nyní si muže nepokrytě prohlížím. Přemýšlím, jestli je to upír, který si tu hledá oběť, nebo je to jen člověk, kterého vzrušuje nechat se vysávat. Ať tak či tak, očividně má o mě zájem a já nevím, jestli to je dobré, nebo špatné znamení. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jste už za zdí nějaký pátek, ale Zoe se hodně snažila, aby příliš nevyčnívala. Jistě neunikla všemu, ale kromě extra známých firem jako je Luc, jsi s většinou dovozců neměla tu čest. Co čekat od Zacha opravdu netušíš, můžeš jen soudit podle domlouvacích metod. „Co do tebe narvali, mě nezajímá… a k čemupak máš tohle, chystáš mejdlo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro A přitom by stačilo tak málo, prostě si ho nevšímat. Vždyť sis dokázala nevšímat nebo spíše odmítat si všímat Vladaře. Jenže ten na tebe nepromluvil, tedy tentokrát. Minule když to udělal jsi mu skončila u nohou. „Práce nebo soukromí? Koukám, že večer jsme netrefili ani jeden.“ Zasmál se, na rozdíl od tebe nemá hranolku, kterou by si strčil do úst, tak do sebe obrátil zbytek svého nápoje a dobrovolně se vzdal svého štěstí. Zvedl se a došel k tvému nebezpečnému stolku. „Mohu?“ Zvířátko stále mlčí a on se na tebe nezubí tak, abys měla jasný výhled na jeho zuby. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Zoe je možná ke všem vstřícná a vyhýbá se tak problémům. Mě to ale nevadí. Ovce bude vždycky ovcí, já si ale na hlavu srát nenechám. Neblbni, obě nás zabiješ. Protočím oči v sloup. "Když tě nezajímá, co se mnou doktor prováděl, tak asi nemá cenu ti vysvětlovat, proč mi dal tohle." Není to tak, že bych se na něj rovnou utrhla, ale v hlase mi zaznívá tón, který říká, že tedy vážně nemá cenu se vůbec bavit. "Ne vážně, koukni se na mě. Sám si to řekl, mám holou prdel. Nepočítám s tím, že se do cely dostanu bez nějaké...nehody." |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Povzdechnu si. "Myslela jsem si, že se dnes večer pobavím. Pak jsem zjistila, že se není s kým bavit a že možná udělám nějakou práci, ale nevyšlo mi ani to." Když se zeptá, kývnu, aby si přisednul. Moje instinkty mlčí. Předpokládám, že jde jen o dalšího hosta klubu, protože zvířátko ho nechá, aby se přiblížil, aniž by začalo panikařit. Na druhou stranu už vím, že ne všichni upíří na mě působí tímhle stylem. Long by mi nenahnal husí kůži ani kdyby se tisíckrát snažil. "Jsem Jackie." Představím se a dopiju svůj drink. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Čekáš další ránu do břicha? Jistě by to nepřekvapilo. Skoro by se dalo říct a Zoe by to možná i řekla, že sis o ni doslova řekla. Přesto rána nepřichází, i když stisk a kroucení tvého nadloktí zesílilo natolik, že doříct vše co jsi měla na jazyku, stojí opravdu hodně ovládání. Dík masce netušíš jak se na tvůj tón tváří, ale hlas nezní vyloženě nasraně. „Ty máš teda vyřídilku… pěkně si umíš otevřít papulu, tak když si o to tak říkáš, tak se můžeme kouknout, jak moc si umíš otevřít jinou díru, co ty na to?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvé pozvání s úsměvem přijal a přisedl si k tvému stolku, do hranolek ti samozřejmě nesahá. Když ses přestavila, rychle se objevila jeho ruka a odpověď. „Carl Paradise… ještě jeden?“ Očima následoval tvůj dopitý drink. „Není s kým? Také vám zrovna nesedla dnešní akce… jinak myslím, že žena jako vy, by tu našla dost zájemců.“ Zvířátko stále mlčí, zato se ti hlavou rozléhá Samařin smích nad představou desivého Longa. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Syknu bolestí, jeho stisk je opravdu pevný. Jeho hlas ale zní poměrně klidně. Skoro to vypadá, že Zacha jen tak něco nerozhodí. Nad jeho nápadem se jen v duchu poušklíbnu. "Jasně, proč ne. Říkám, že jsem to čekala. Ale alespoň použij tohle." Strčím mu do ruky gel. "Doporučení mého doktora." Vím, že si dost troufám, a nepochybuji, že Zach si rozhodně nenechá všechno líbit. Jenže to teď už ani já ne. Jsem si vědoma toho, že moje hodnota vzrostla. Na tu ženskou v bordelu tohle nepůsobilo, ale nepochybuji o tom, že obyčejný dozorce by si mohl dovolit splatit věznici poškozené zboží. On ví, že někomu patřím. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Těší mě." Usměju se a potřesu si s ním rukou. Na jeho nabídku kývnu. Kroť se trochu. Už teď ti to úplně jasně nemyslí. Ještě jeden drink a tvoje soudnost bude úplně v háji. "Tohle opravdu není můj šálek kávy. Měla jsem trochu jiné představy." Připustím a hlavou mi probleskne představa mě a Erika, jak se válíme v obrovské posteli pokryté rudým saténem. Rychle jí zapudím. "A co sem přivedlo vás?" Zeptám se nonšalantně, ale uvnitř hořím zvědavostí. Navíc jsem stále obezřetná. To, že mé vnitřní hlasy mlčí, ještě neznamená, že to není upír, který si už brousí zuby na to, aby se do mě mohl zakousnout. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Máš nějakou cenu, i když to měla jistě i Dárkyně. Otázka je jak dalece se na to dá spolehnout a jak moc kreativní je Zach. Zatím se spokojil s tím, že si vzal tubu a kamsi tě táhne. „Když je to doporučení doktora, tak to musíme respektovat…“ Nemusíš mu vidět do obličeje, abys ten úšklebek cítila. Stále stejně jemně a galantně tě vytáhl z lékařského bloku na dvůr. První co přitáhne tvou pozornost je křik, mužský ale znějící jako by ho na nože brali. Tak tomu ale není, žádné nože, ale jestli jsi někdy slyšela prupovídku: „Pověsit za kule do průvanu,“ tak máš právě ideální možnost vidět názornou ukázku. Chlapisko je to pořádné ve všech směrech, hlavu a snad i šíji má na zemi a tak ulevuje alespoň část zátěže závěsu, který svírá jeho nádobíčko a táhne směrem vzůhu, k něčemu jako je šibenice. Slyšíš i další výkřiky, tleskání a povzbuzování, i když je dost sporné co je jejich cílem. Sevření tvého doprovodu povolilo a do ruku ti byla znovu vtisknuta tuba. „Tak prosím. Myslím, že tady určitě najdeme něco, na co tě posadíme.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvá ruka, kývnutí, jeho ruka a rychlá bezeslovná komunikace s Černou. Za chvíli máš před sebou další drink a on něco co šílený chemik může vydávat za barvu jablek. Jeho úsměv, když zmíníš šálek kávy. Úsměv, který se vůbec nedá srovnávat s reakcí Samary a obrazy, které ti vytanuli na mysli. Mihotající se světlo, dodávající rudému saténu přehršel odstínů v jednotlivých záhybech a samozřejmě jistá bledost, toho kdo na tebe čeká a volá tě. Představa hodně kontrastující s barevnými záblesky v tvém okolí. Představa která se Samaře určitě líbí, a tak ji nenechá tak rychle zmizet a než zmizí úplně, vytanula další jak z padesáti odstínů šedi. „Šatná noc… jindy by se vám tu možná líbilo víc, je to tu trochu jako maškarní. Čemu byste dávala přednost, co třeba Viktoriánské éře?“ Nejsi jediná, co klade zdánlivě nevinné otázky, tvůj neznámý Carl to zkouší s úsměvem také a zvířátko stále mlčí. „Možná touha po určitém vzrušení, překvapení, je to fascinující místo nemyslíte?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Nelíbí se mi směr, kterým míříme. Doufala jsem v klid své cely, ale to bych si asi přála moc. A tak jsem vytažena na dvůr. Po celém dovře se nese křik, jako kdyby někoho vraždili. Když najdu původce všech těch zvuků, dojde mi, že pro něj je to možná horší, než kdyby ho vraždili. Stačí mi se na nj podívat a bolí mě to za něj. (A to ani nemám koule.) Zach mi do ruky vtiskne tubu a já se na něj zmateně podívám. Předpokládám jen, že lavičku asi na mysli neměl. Je pro mě nepříjemné, že on se očividně dobře baví. "Takže...?" Tázavě nadzvednu obočí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "To je...zajímavý výběr." Zhodnotím a pousměju se, zatím co usrkávám nový drink. Vlastně se mi ta volba moc líbí, ale nechci mu příliš dávat najevo své sympatie. "Ale nevím, jestli by se mi tu za jiných okolností líbilo. Vlastně jsem se přišla především pracovně a toho bych se ráda držela i nadále." Stále cítím, jak mě ona představa rozechvěla. Uvědomím si, že Seth dokázal vycítit, kdy na něj tímhle způsobem myslím. A i když se Sethem máme zvláštní pouto, doufám, že Erik tuhle schopnost nemá. I tak pro mě bude těžké se na něj příště podívat s vážnou tváří. !Touha po vzrušení by se možná našla, ale pochybuji, že by překonala pud sebezáchovy." Zašklebím se lehce skepticky. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Na tohle fakt nemáš koule a jestli budou pokračovat, nejspíš je nebude mít ani on. Buď koule, nebo to druhé. Dobrou zprávou pro tebe je, že díky jeho utrpení se ti zatím nevěnuje žádná širší pozornost, což samozřejmě může být jen dočasné. Druhým rozptylovačem je žena zamčená do pranýře, otvory pro ruce a hlavu jsou ve výši zhruba jednoho metru a ti co ještě koule mají, její pozice využívají. Kdo se ale rozptýlit nenechá je Zach a nefunguje na něj asi ani tvé pozvednuté obočí. Očima si cosi vyhlédl a nakonec vyrazil daným směrem. Když se na tebe znovu otočil, rukou poplávácá kovový sloupek, jehož hlava má naštěstí relativně oblý tvar a v horní třetině jej zdobí několik ok, ke kterým už jsi viděla připoutané vězně na mnoho způsobů. „Takže mazej, nebo to chceš zkusit nasucho?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Moji pozornost na okamžik přitáhne žena, zamčená do pranýře. Ta se nyní stará o rozptýlení mnoha mužů a mě poskytuje částečné krytí. Málokdo si nyní všímá nahé holky, když je tu někdo, komu se může vycákat na obličej. Trochu se ale tímhle svým očumováním zbrzdím a pak raději popoběhnu, abych Zacha dostihla. Sice zatím vypadá dost trpělivě, ale naštvat ho nepotřebuji. Dojdu k němu a pohledem sklouznu ke kovovému sloupku. "Nasucho radši ne." Zabručím a podezřívavě si ho měřím. Nevím, co po mě chce, ale už to, že to po mě bude chtít uprostřed dvora nesvědčí o ničem dobrém. Naposledy jsem si tu užila bukkake. Nečekám, že tentokrát to bude lepší. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Pracovně? Jste novinářka a píšete o temné scéně?“ Na oko nenuceně a s úsměvem pokračuje tvůj nový společník ve vyptávání. Na rozdíl od tebe jej nejspíš netrápí myšlenky na satén se Ericem, Sethem nebo oběma, které ti tak úslužně předhazuje tvá hororová společnice a tak se může soustředit na tebe. Nezdá se totiž, že by se ptal z povinnosti nebo jen tak, aby řeč nestála, ale že ho to opravdu zajímá. Ten zájem se projeví i když nadhazuješ další myšlenku a zdá se, že v něm tvůj skepticizmus probudil další zájem. A dost možná jsi mu dala odpověď v otázce tvých zoubků, nakonec možná tápe stejně jako ty. I když stejně tak může zoubky skrývat on. „Takže vás ani nenapadlo trochu experimentovat? Nechat se „ochutnant,“ nebo naopak ochutnat véčko?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zapudím Samaru i s jejími lákavými představami. Carl, ať už je to kdokoliv, ve mě naštěstí takové touhy nevyvolává. "Jsem detektiv. Pracuji na jednom případu a majitel tohohle podniku mi pomáhal...pochopit pár věcí." Mohla bych tvrdit, že jsem novinářka, ale já nejsem dobrý lhář a nepochybuji, že by mou lež dřív nebo později prokouknul. Rovnou se proto radši vytasím s pravdou. "Ochutnávat určitě nic nechci. A nechat se kousnout..." Je vidět, že nad tím váhám. Nemůžu popřít, že se mi líbilo, když se mi do těla zabořily Sethovy tesáky. "A co tady děláte vy?" Možná bude bezpečnější obrátit téma jeho směrem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruby, Dvůr a Zach Pokrývání ženy v pranýři ti opravdu poskytuje celkem slušné krytí. Určitě nejsi jediná nahá na dvoře a tato nabízí nejen obnažený obličej, ale i jiné nechráněné a nuceně vystrčené partie. „Tak to bys měla začít mazat tu svou prdel a možná bys měla myslet i tady na kamaráda, aby se mu do tebe dobře lezlo.“ Zach je opravdu zatím trpělivý, ale možná je to jen proto, že si umí počkat. Při těch slovech zmíněného kamaráda až láskyplně poplácal po černém vrcholku. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Když konečně pochopím, co po mě Zach chce, zůstanu na něj bez pohnutí zírat. To nemyslí vážně, že ne? Zoe zní vyděšeně a myslím, že naprosto právem. I já jsem vystrašená, ale snažím se to na sobě nedat příliš znát. Přesto mi v hlase zazní nervózní tón. "Tohle se do mě přece nikdy nevejde." Vážně si teď přeju, aby se začal smát, vykřikl "apríl" nebo něco podobného. Nechci si nechat zdevastovat tělo. Doktor mi sice sex nezakázal, ale pochybuji, že by tohle schválil. Jenže já nemůžu Zachovi říct, že je šílenec, když to po mě chce. "Určitě by to šlo i nějak jinak. Umím být dost šikovná." Učiním pokus o to, ho svést. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nemusíš mu vidět do tváře, abys cítila, že mu tvé pochopení udělalo radost. Ostatně tvůj pohled určitě odrážel nejen zděšení tvé sestry, ale i to tvé a to i přes snahu ho zakrýt. A on se baví, jak tvou hrůzou, tak reakcí. Určitě se mu na tváři skví úsměv, když odpovídá na tvůj pokus o svádění. „Ale jistě, že by to šlo udělat jinak… můžu říct dvěma nebo třem vězňům aby ti s tím pomohli.“ Doktor by se tě nejspíš zastal. Vždyť už z reakce na stav tvého pozadí a možnosti znásilnění, vypadal, že je ochotný zasáhnout. Možná by se o to pokusil, i kdyby pro to neměl podklad v tvém budoucím určení. Jenže aby něco mohl udělat, tak by tu musel být a nebo by ho někdo musel informovat. A Zach nevypadá, že by si sám zkazil zábavu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Opět je vidět, že tvá odpověď vzbudila zájem pana Paradise, naopak Samaru zmínka o práci ani trochu nezajímá, ale zcela určitě čeká na vhodnou příležitost se zase připomenout. Zvláště teď, když se ti zase nedaří nevnímat. „Detektiv v Mayfair, když jste tu takto, tak se to tu asi nechystáte zavřít, takže něco jiného… našla jste nějaká vysátá těla?“ Je zvědavý? Ostatně kdo by nebyl a koho by právě toto na tomto místě nenapadlo. Všiml si tvého zaváhání? Pokud ano nedává to nijak znát a sám trochu váhá, nebo možná zvažuje jak odpovědět, ostatně jednou už ti odpověděl. I když u něj šlo o pokus obrátit pozornost směrem k tobě. Než ses dočkala odpovědi, posloužil si ještě pitím a gestem přivolal obsluhu, od které si následně objednal Colu. V mezičase ti však stihl odpovědět. „Jak už jsme řekl, vrušení, překvapení, sbírám příběhy.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Civím na Zacha a říkám si, jestli je tohle vůbec fyzicky proveditelné. Tedy proveditelné je to určitě, ale teď myslím tak, aby mě po tom doktor nemusel úplně celou zašívat. Jenže můžu já si dovolit vzdorovat? "Takže můj sponzor zaplatí spoustu peněz, abych měla hezky úzkou pičku a ty se postaráš o to, aby můj análek vypadal jako vjezd do tunelu. Jestli mi to potrhá hráz, kterou mi dnes doktor operoval, tak mu to budeš vysvětlovat sám!" Ulevím se a pak se začnu dost nešikovně hrabat, abych si sedla na sloupek. Trochu ale doufám, že se Zach zalekne. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Omluvně se na Carla usměju. "O své práci bych raději nemluvila. Vlastně si myslím, že dokonce myslím, že o ní mluvit nemůžu. Ale co prozradit můžu, tak že mi pan Northman nebyl nijak zvlášť užitečný." Ach Erik, o co příjemnější by nyní byla jeho společnost. Ani si nejsem jistá, jestli to byla moje vlastní myšlenka, nebo za to opět mohla Samara. Dokonce se tentokrát ani nestydím. "Sbíráte příběhy? Jste pohádkář?" Pousměju se a napiju se svého drinku. Nevím proč, ale něco mi na panu Carlovi nesedí. Je přátelský a možná že v tom je ten problém. To už jsem na tom tak špatně, že letím jen na špatňáky? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ruby, Dvůr a Zach (nepostřehl jsem, že bys někde použila gelu, pokud jo nebo pokud to opomenutí nechceš řešit, prostě ignoruj vše co k tomu patří … a teď jsem opravdu zvědavej na kostky) Narážení na kůl má nejspíš víc jak tisíciletou tradici. Jeden valašský panovník si na něm dokonce vybudoval pověst monstra. Ale narážení na patník, to by skoro mohla být novinka. I když za Zdí je klidně možné, že bys nebyla nebo spíš nebudeš první. Přesto myšlenka na takhle napínavé zážitky asi nenadchne žádného nedobrovolného dobrovolníka. Na druhou stranu, Zach bude když ne nadšený tak alespoň navnadění na to zjistit jaké to bude. Tedy samozřejmě, když jeho prdel zůstane v bezpečí. A právě na jeho prdel v podstatě útočí tvá slova, zatímco ti úslužně uvolnil místo kolem sloupku. Ten je studený, jak se dá ostatně od litiny čekat a i když je hlavice na vrcholu oblá, k falickému tvaru má daleko, možná tak ke koňovi. Výška sloupku je to poslední co by ti mohlo dělat starosti. Nemusíš ani na špičky, spíš naopak trochu se snížit abych dosedla na vrchol.
„Ty to vážně hodláš sjet nasucho jo…“
Uchechtl se, ale rozhodně ne tak vesele jako před chvílí. Jenže bez výhledu do jeho tváře, si můžeš jen představovat, jestli to je efekt tvých slov a jestli se dají kovat dál, nebo jde jen o napnutí z očekávání napínavé podívané.
„Co bych vysvětloval na prdeli žádnej zákaz nemáš…“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Asi je to dost riskantní strategie, ale opravdu nepředpokládám, že by mě to nakonec nechal udělat. Počítám s tím, že mě tímhle chce vyděsit a počítá s tím, že potom přijmu jakoukoliv alternativu, jakou mi nabídne. Proto se s gelem nijak nenamáhám. "Jasně, že tam nemám zákaz, ale až mi bude muset sešívat tu roztrženou hráz, tak se určitě bude ptát, kdo mi to udělal." Odpovím nonšalantně a usednu na vrchol sloupku. Možná, že kdyby byl tvar jiný, vniknul by dovnitř. Takhle získám jen velmi nepohodlné sedátko. Podívám se na Zacha, jako kdybych se ho ptala: A co teď? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je jedno jestli je ta myšlenka originálně tvoje, nebo ti ji podšoupla tvá podnájemnice, ale hned se jí chopila a obalila ji rudým saténem a rozprostřela kolem trůnu, který však už není uprostřed rušného klubu. Její hru přerušilo zasmání tvého společníka. „I tak se to dá říct, ale pro univerzitu dávám přednost označení historik, takový Indy bez biče…“ Samara se ale jen tak nenechá přerušit a když je zmínka o biči, hned ji využije a přidá heboučká pouta a krajkovou masku přes oči. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Lehce pozvednu obočí. Hádám ale, že i vzdělaný muž může mít své úchylky. "Takže profesor historie, to je hezké." Zapudím Samaru s jejími svůdnými představami. Ta potvora ale už dosáhla svého. Hádám, že na konci dnešního večera budu muset najít někoho, s kým se potěším. Ať už to bude Erik, nebo ne. Pořád se ještě nevzdávám naděje. "Pro vás muselo být vystoupení upírů hodně zajímavé. Předpokládám, že se Vám tím otevřelo zcela nové pole pro bádání." Nemůžu popřít, že historie upířích klanů zajímá i mě. Vždycky je dobré se něco přiučit. "Víte třeba něco zajímavého o panu Northmanovi?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Myslíš naděje na to, že budeš suchá jak stará panna? Dej pokoj… proč bys jinak chodila sem… Samara nešílí, ani nekřičí, možná cítí jistou změnu v tvém rozpoložení a připadá ji, že dosáhla svého. Přesto na malou chvíli zkusila do obrazu zasadit i úchylného profesora historie, ale nejspíš ji nějak nesedl a tak ho opět zahodila. Ten skutečný se jen tak zahodit nedá a naopak potěšen tvým zájmem trochu pookřál. Tedy ne, že by do teď byl nějak zasmušilí. "Samozřejmě, co víc by si mohl badatel přát, než očité svědky historických událostí… nebo dokonce jejich aktéry. Předpokládám, že pan Northman by mi mohl také mnoho vyprávět, leč k němu jsem se zatím nedostal a obávám se, že si budu muset nechat zajít chuť.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nepotřebuješ ani Zoe, abys ti řekla, že teď za vás obě opravdu riskuješ. Na druhou stranu, co můžeš ztratit? Být poslušná v tento moment znamená, že bys měla v lepším případě zadek roztažený na deset čísel v přůměru a to je ten lepší případ. Pohled na Zacha nepomáhá, jelikož jeho tvář ti nic neřekne a bolestivé výkřiky budoucího eunucha také nepomůžou. Zach chvíli mlčí, buď přemýšlí o tvých slovech nebo čeká jestli něco uděláš. Nakonec se pohnul tvým směrem a přitom se ozval znovu i jeho hlas. „Ne ty kurvo, když nemáš zákaz, můžu si s tvou prdelí dělat co chcu…“ Možná váhal, ale teď zní mnohem jistěji a odhodlaněji. To a nebo mu prostě došla trpělivost. Soudě podle toho, že došel za tebe chytil tě za krk a nutí tě ohýbat se tak dlouho, až se objekt jeho zájmu zvedne ze sloupku. Jeho druhá ruka ale také nezahálí, chytla tvou dlaň a páčí ti z ní gel. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Moje naděje, že bych se snad mohla o minulosti vikinga něco dozvědět, pohasne stejně rychle, jako vzplála. Čím to asi bude, že mě k sobě pustil a jeho ne? "Přijde mi dost uzavřený, ale mě samotné byl ochotný pomoci. I když předpokládám, že když se přijde vyptávat policie a když přijde historik, tak je v tom jistý rozdíl." Napiju se a na okamžik mě zamrzí, že ze svého místa na vladaře nevidím. Pořád si myslíš, že bys ho mohla donutit žárlit? To je dost naivní. Vůbec nechápu, co to se mnou je. Ne, že bych byla úplný svatoušek, ale co jsem přijela do Londýna mám mnohem blíž k nějaké lehké děvě, než k distingované dámě. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Jestli jsem si ještě dělala naděje, že ho zlomím, tak ty jsou teď pryč. Zřejmě našel ztracenou jistotu a jde si za svým. Já mu to ale nijak ulehčovat nehodlám. A možná mě v tom utvrzuje právě i křik muže, který se rozléhá celým dvorem. Je mi jasné, že ať už budu spolupracovat, nebo ne, moje prdel nakonec skončí naražená na tomhle sloupku. Jasný, ale takhle to bude horší. Vlez mi na hrb, bolet to bude tak, jako tak. Překvapuje mě, jak klidná a odevzdaná Zoe v tuhle chvíli je. Možná má pocit, že už jsem to posrala natolik, že horší už to ani být nemůže. Zach mi z ruky sebere gel a já mu v tom ani nijak zvlášť nebránila. Pochybuji ale, že v tomhle případě něco zmůže. Dívám se na špičky svých prstů u nohou a trpělivě čekám, co udělá. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nic už nenamítáš, neodporuješ a on má plné ruce práce a asi nemá potřebu nějak to komentovat. Však co dělá, cítíš až moc dobře. Ruka na krku, která tě tlačí do předklonu i prdnutí gelu, přímo na svěrač. Chybí mu ruce a tak cítíš jak ti gel roztírá přímo hrdlem tuby, aby následně přitlačil vmáčkl ti hrdlo do tvého a dosáhl vnitřního vstřikování. V tomto ohledu by z něj měl doktor nejspíš radost, mazání rozhodně nepodceňuje. Z čeho by určitě radost neměl on a ani ty je způsob jak dostal gel dovnitř, což rozhodně nebylo příliš šetrné ani příjemné, ale snad bez následků. Slyšíš i druhé uprdnutí, které nejspíš patřilo sloupku. Tuba padá na zem a konečně můžeš cítíš jeho notně zagelované prsty, které se derou tam, kde před tím bylo hrdlo tuby. Nejspíš tě chce na sloupku opravdu vidět, protože prsty uvnitř zahákl a opravdu se snaží otvor promazat, uvolnit a zvětšit. Křik eunucha ustal, buď jej odřízli nebo odpadl on nebo jeho nádobíčko. Co z toho je pravda netušíš, tvá nová poloha ti neumožňuje se tím směrem podívat a až ti Zach dovolí se narovnat, rozhodně budeš mít úplně jiné starosti. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvá naděje pohasla, tedy pokud se nechceš zeptat přímo starého vikinga, stejně jako naděje Historika. I když, pokud bys poslechla volání slečny v tvé mysli, tak by ti jistě Viking leccos ukázal a možná i prozradil. A proč chceš aby žárlil, když ti o něj vůbec nejde a seš tu pracovně? „No netuším, jaký má vztah k policii, ale řekl bych, že výrazný rozdíl je ve vašem pohlaví... jak to tak pozoruji, tak zcela očividně dává přednost atraktivním zástupkyním toho něžného.“ Carl vesele odpovídá na tvou otázku a nevědomě tak odpovídá i na otázku, která zůstala ve tvé mysli a směřovala maximálně tak k Samaře, která se nerozpakuje oné situaci zasmát. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vážně se musíš tak blbě ptát? Jsem trochu podrážděná tím, že mi Samara klade tenhle typ otázek. Když navíc moc dobře zná odpověď. A o práci tady šlo vždycky jen jako záminku. Toho ona si je ale vědoma. Ještě jednou si zkoumavě prohlédnu historika a pousměju se. Nepochybuji o tom, že určitou skupinu upírů by zaujal, Erik ale mezi tuhle sortu lidí nepatří. To je dost jednoznačné už z toho, kolik se mu válí žen kolem kotníků. Nakonec jsem možná měla zůstat u baru. Nějaký kontakt je lepší, než žádný. Postesknu si a je mi jasné, že to zase od Samary slíznu. Ona by se s tím jistě tak nepárala a nechodila kolem horké kaše. Prostě by upírovi hupsla na klín a pak by se vidělo. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Zach je možná pečlivý, co se gelu týče. Ještě by si k tomu ale mohl přidat slovo šetrný, to mu totiž zatím chybí. Jeho způsob aplikace gelu se mi dvakrát nelíbíl. O to méně se mi však líbí, když mě začne zpracovávat. Cítím, jak mě jeho prsty roztahují a roztírají gel. Stejně si ale myslím, že by musel pracovat několik hodin, abych byla na něco takového připravená. Tedy pokud je to vůbec v možnostech lidského těla se na něco takového připravit. Přesto se stále nijak nebráním. Je dost pravděpodobné, že až mě začne na sloupek narážet, tak změním názor a třeba to i budu já, kdo bude poutat ostatní vězně zajímavým představením. Teď jsem ale v klidu. Škoda, že tu není Mark. Pravda, škoda. Zachovi je jedno, co s námi bude. U Marka by se i možná dalo mluvit o tom, že mu na nás záleží. Alespoň by se o svou fenku mohl zajímat. Určitě by se mu nelíbilo, že se mu Zach pokouší rozbít hračku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Místní personál má nejspíš široké a praktické vědomosti o možnostech lidského těla. Otázkou zůstává, nakolik si lámou hlavu s bezpečností pro ono tělo. Lucovi je to nejspíš jedno, nebo spíš není. Ale co platí pro Zacha? To se nejspíš dovíš v nejbližších okamžicích. Hodiny ti rozhodně nevěnuje, prsty mizí, aby se krátce potkali také s hlavou sloupku. Pak už cítíš, jak tlak na tvůj krk povoluje a naopak se mění v tah. Nemusíš být vědma, abys věděla co si Zach právě nyní přeje abys udělala a sotva ses znovu napřímila, cítíš umazanou ruku na rameni. Cítíš tlak jeho rukou i chladný odpor pod tvým klínem. Buď je Zach opravdu šikovný nebo doktorův gel opravdu kvalitní a nebo obojí, jelikož se stoupajícími chloupky na zádech, vnímáš ochabující odpor vlastního těla. Vrchní oblinka, ta co předchází nejmasivnějšímu kusu, ještě spadá do lidských rozměrů a ne koňských, či naprosto mimozemských. Nebýt onoho rychlého a placatého rozšíření, být to kužel nebo válec, nejspíš bys ho už nyní měla v sobě. Ruka se zvedla a čvachtavě tě poplácala po rameni. „Uvolni se, dejchej… skočím pro pár dobrovolníků, kteří ti pomůžou dolů.“ Neobtěžuje se šeptat ti do ucha, mluví normálně a možná i vesele. Neobtěžuje se ani ti říkat, že se nemáš pokoušet zvednout. Mizí i druhá ruka a pak i Zach. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Mayfair – Dover st., Mayfair Club Jestli kladla otázky, odpovědí na ty tvé se neobtěžuje odpovídat. A naopak tvé mlčení umlčelo i historika u tvého stolu. Ale pouze na chvíli, po které už nejspíš cítil, že se relativní ticho u vašeho stolu dalo nazývat trapné. A možná si všiml toho úsměvu.
"Pobavil jsem vás něčím?“
… spíš cítilo. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Od znudění a pobavení jsem se náhle ocitla u podrážděnosti. Ne, že by snad tady profesor byl nepříjemný. A narozdíl ode mne se alespoň pokouší o zdvořilou konverzaci. Jen mě nakrklo, že kvůli své vlastní neústupnosti tady sedím s ním, místo s Erikem. Nebo Sethem. Ale Setha se mi volat nechce. Abych se sebou nechala vytírat podlahu, tak hluboce jsem ještě neklesla. "To nic. Jen jsem si na něco vzpomněla. Omluvte mě prosím." Zamluvím to, vezmu svůj drink a zamířím zpátky k baru, kde se posadím. Ty, že jsi takhle nezdvořilá? Tomu se mi nechce věřit. Napiju se a hlas v hlavě ignoruji. Po tomhle drinku jsem ale odhodlaná odejít. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Vážně jsem trochu doufala, že je to nemožné, jenže teď zcela jasně cítím narůstající tlak, i to, že se mi ta obludnost skutečně dostává do těla. Zalapám po dechu a zavřu oči. Cítím, že Zoe panikaří a její strach se přelévá i na mě. Sakra přestaň, zatím nic neprasklo." Zach má zřejmě víc zkušeností s limity lidského těla, než já. Dřív, než by mi totiž bylo milé, tak se ocitám doslova naražená na sloupek. Tohle by doktor určitě neschválil. Zach mě spokojeně poplácá po rameni a k mé hrůze mě zanechá samotnou. Co je ale horší, je jeho ne tak docela srozumitelná informace, která mi nyní hučí v hlavě a způsobuje, že jsem se pěkně zapotila. Jak to myslel? Dolů...nebo dolů?! |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro … a proč ne? Pokud se pamatuju, tak se ti to vytírání líbilo. „Samozřejmě…“ Tento úsměv je opravdu jen zdvořilí. Jistě by byl raději za jiný vývoj konverzace, ale určitě ti nehodlá nějak bránit v odchodu od stolku. U baru se situace trochu změnila a tvé původní místečko už někdo stihl obsadit a nové se neuvolnilo. Jen malá komplikace, která tvému plánu příliš neškodí. Samozřejmě s tím, jak ses přemístila, ses znovu dostala do zorného pole vladaře a také on do tvého. Je to jako kdyby ti někdo zakázal myslet na modrou, v ten moment se to stane tou nejtěžší věcí na světě a tak i pro tebe je nemožné se tam alespoň chvílemi nepodívat. Zvláště když máš pocit, že on kouká na tebe nebo si to chceš alespoň ověřit. Vaše pohledy se samozřejmě občas potkají, ale ne vždy. Například, když se u trůnu znovu zjevila ta blondýna a skloněná mu něco šeptá do ouška. Tedy to není přesné, jeho pohled se v prvním okamžiku zvedl jako by k ní, ale pak se vrátil k tobě a na jeho tváři se objevil spokojený úsměv. Klidně si buď nezdvořilá, ale nejsi náhodou padlá na hlavu? Přišla jsi kvůli němu, určitě ne kvůli tomu abys měla klid na poznámky a už vůbec ne kvůli třem předraženým drinkům. Samaru je těžké ignorovat, ale pořád tě nemá jak zastavit a zatím se nezdá, že by se k tomu měl někdo jiný. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Strach má velké oči a pokud si připočteš k svému i sestřino zděšení, tak vaše oči jsou teď doslova obrovské. Kdybys měla věřit pocitům povzbuzených strachem a nemožností se kouknout, tak v sobě máš snad celý sloupek. Ale ta část mysli, která není zasažená strachem a jinak úslužně podává informace typu: „Tohle nepřeskočíš… tohle je metr od tebe.“ Tak ta se snaží krotit ono zděšení. Sice cítíš chladný kus kovu, kolem kterého se otvírá tvé tělo, ale chybí bolest, kterou sis vymalovala při představě šířky sloupku. Chybí i pocit plnosti, jako když do tebe zajel Mark a těžko se dá věřit tomu, že by to na tomto kusu pouličního vybavení bylo lepší. Zatím je to doslova špička ledovce, a co o co se ti opírají půlky je teprve to skutečné rozšíření, přesahující šířku samotného sloupku. Ani nohy, jejich případné pokrčení, nedává informaci, že bys byla nějak „hluboko“. To všechno by vlastně byli pozitivní informace dodané tou úslužnou částí mysli, kdyby zároveň neprozrazovali, jaká cesta „dolů“ tě asi čeká až se Zach vrátí s pomocníky. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Obvykle nemám problém zůstat v klidu, chladná a nezúčastněná, i když moje sestra vyšiluje. Jenže teď se opravdu bojím. Čistě logicky vzato je mi jasné, že na tom ještě nejsem tak zle. Nijak zvlášť to nebolí a nejvíc ze všeho je to asi nepříjemné. Daleko horší je představa toho, co by mohlo nastat. Viděla jsem, že tu chlapovi trhají koule, tak proč ne tohle? Hlavou mi prolétne informace o jakémsi rumunském knížeti, který nechával popravovat narážením na kůl. Zase to tak nedramatizuj. Pokouším se uklidnit sestru. Část mě má teď chuť se stáhnout, schovat, zabouchnout dveře. Jenže když vidím, jak vyplašená je Zoe, je mi jasné, že jí to nemůžu udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro To, že u baru není místo mě vlastně zachránilo. Stačí mi pár kradmých pohledů, tentokrát nepochybuji o tom, že se skutečně Erik dívá na mě. Je moje touha vážně o tolik silnější, než moje sebeúcta? Objednám si panáka whisky a kopnu ho do sebe. Ignrouji všechny varovné hlasy, a už se chystám vyrazit, když si něco uvědomím. Ne, takhle nemůžu. Rozhlédnu se kolem a poté zamířím na toaletu. Zastavím se před velkým zrcadlem a podívám se na sebe. Ach jo, co se to s tebou děje? Ptám se sama sebe, zatím, co trhám své džíny. Díky dírám, které v nich už jsou to jde docela snadno. Za chvíli mám místo dlouhých kalhot minikraťásky. Když se otočím k zrcadlu zády, zjišťuji, že jsou víc mini, než jsem asi plánovala, ale čert to vem. I kdybych tu chodila zcela nahá, tak to na tohle místo není dost. Chvíli ještě váhám, ale pak stáhnu dolů top a hodím ho do koše. Černá, krajková podprsenka bude úplně stačit. Zalovím v kapse a vytáhnu tužku na oči. Doma jsem s líčidly ještě šetřila, teď si udělám výrazné černé linky, vypadám skoro jako medvídek panda. Ještě si rozpustím ohnivě zbarvené vlasy a jsem hotová. Překvapivě se mi to, co vidím, líbí. Víš, že vypadáš jako děvka? To ty taky! Usadím hlas, ani nevím čí, a vyjdu ze záchodků. Teď už bez rozmýšlení zamířím přímo k vladařovu trůnu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Utéct, prásknout dveřma a nechat to na Zoe. Dobrý plán, když se pomine vyděšená Zoe a to co by následovalo a pak drobný fakt, že vzhledem k tomu jak je vyděšená jen těžko pustí dveře a spíš už o ně opřela pomyslnou skříň. A v okamžiku kdy se do tvého zorného pole dostanou první a poté i druhý chovanec, každý pěkně z jedné strany, nejspíš přihodila i postel. Ne, pokud jsi chtěla zdrhnout, tu pravou chvíli jsi propásla. Cítíš jejich pohledy, na rozdíl od dozorců si vás nemohou užít kdykoliv chtějí. Samozřejmě ti vyvolení nezahálejí, ti ostatní si musí počkat na nějaké povyražení na dvoře, jako je ona chudinka v kládě a nyní vlastně i ty na sloupku. Je jasné, že pokud tě tu má Zach v plánu nechat, určitě pozornosti neujdeš. Cítíš, že se za tebou objevil někdo další, chloupky na zádech se ti naježili jako bodliny dikobraza, jen střílet je neumíš i kdybys chtěla. Chovanci se pohnuli, sklonili se, každý chytil jedno stehno a nejspíš pro vlastní potřebu jedno ňadro. "Sundejte ji…“ Co všechno dokáže s člověkem udělat psychika? Ten okamžik než dojde smysl slov, než se ruce pohnout. Ten okamžik, kdy uším dojde, že slyší jiný hlas, než který čekali, že uslyší. Jiný a přesto známí, Markův. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Konečně… Tvá neviditelná společnice zajásala, když ucítila ten zlom, ještě než tvé kroky definitivně zamířili na záchod. Prošla jsi dveřmi a to v klubu jen doutnalo a slabě rozechvívalo chloupky v nose, tady tě přes něj praštilo plnou silou. Je záležitosti mozku, jestli sex voní nebo páchne. Většinou to přímo souvisí s vlastním vzrušením a chutí. Kdyby nestačil pach a zvuk, poslouží zrak, protože minimálně jedno dějství se ti odehrává přímo před očima. Na pultu umyvadla, opřená o zrcadlo sedí žena, její nohy jsou otevřené jak nebeská brána a ruce se spojují jak sladká pouta, kolem krku toho, komu bránu otevřela a kdo ji nelidskou rychlostí navštěvuje. Vidíš její oči, obrácené skoro pod víčka, chvějící se vzrušením, možná i bolestí a opojením. Odvrácenou stranu jejího krku nevidíš, ale červená stopa klouzající přes její klíční kost a přes oblinu ňadra do jamky mezi nimi a mířící k pupíku prozrazuje dost. Stejně tak její paty, kterými se drží svého návštěvníka a podpatky jak ostruhami jej možná i trochu pohání. (Vzhledem k situaci do které jsi přibyla, nechávám na tobě jestli nějak měníš svůj plán, či nikoliv. Pokud ne, tak dopíšu dál, pokud ano … počkám :D) |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Že bych unikla pozornosti, vtom jsem ani nedoufala. Vrhnu vyděšený pohled na dva muže, každý po jedné straně. Zároveň s tím, ale cítím, že za mnou je ještě minimálně jeden. Musím zatnout ruce v pěst, jinak se obávám, že bych se začala klepat jako osika. O to hůř se cítím, když se oba muži, na které vidím, skloní a každý mě chytí za jednu nohu. Na několik úderů srdce mám strach, že mě narazí na sloupek ještě víc. To, že se mě dotýkají i jiným způsobem tak úplně vytěsním, zabývajíc se tak jen tím důležitým. Sundejte ji… Ta slova mi zní jako rajská hudba. Chvíli mi tak trvá, že to není Zach, kdo to řekl. Srdce mi radostně poskočí a já se za to skoro zastydím. Mark, Mark si pro mě přišel. Chce se mi jásat a cítím, jak i sestra se osměluje a začíná se radovat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Muži zaberou, a jelikož tě druhou rukou nechytají za záda, musíš se ty chytit jejich paží, aby ses nepřevážila. Jejich ruce jsou totiž jinde, i když pro úkol, který dostali, tam jsou zcela zbytečně. Přesto s tím jak tě zvedli, přichází pocit úlevy, i když ten přišel už s oním poznáním hlasu. Teď přichází další poznání. Opravdu jsi patník jen ochutnala, to pravé dobrodružství bylo teprve před tebou. Zvedli tě jen kousíček a cítíš, jak tě vrcholek patníku opouští. Muži tě ale nepouští a místo toho se opravdu snesli až na zem, ale proti vrcholku patníku je i zemský povrch příjemné posezení. Paže tě pouští a chovanci se narovnali, jejich pohled opustil tvoji maličkost na zemi a nejspíš čekají, nejspíš na další příkaz. Ten však zatím nepřichází, i když Marka za sebou a vlastně i za patníkem stále cítíš. Mlčí a možná i on na něco čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Mayfair – Dover st., Mayfair Club Žena nejspíš nemá myšlenky a čas na to aby ti věnovala pozornost. Že by si něco dělala z tvé přítomnosti, nehrozí už vůbec. Možná i proto, že podle zvuku tu zdaleka nejsou jediným párem. Prostorné kabinky tu zjevně nejsou kvůli invalidům. Kdo ti však věnuje pozornost je společník oné ženy. Zaregistroval tě v okamžiku, kdy jsi vstoupila a když přicházíš blíž a začneš se upravovat, jeho pozornost nepokrytě stoupá spolu se vzdechy jeho partnerky. Když mizí tvůj top a padá do koše, na jeho tváři se usadil úsměv, který se nedá nazvat jinak než dravčí. „Chceš se přidat?“ *** Tak se mi líbíš… Hihňaví hlas ve tvé hlavě, který zní spokojeně, reaguje na tvé vlastní okřiknutí a na to co vidíš v zrcadle. Čert ví, koho jsi setřela, Samara s tebou očividně právě nyní souhlasí. Necháváš smíšené záchody za sebou i se všemi jejich zvuky, pachy a také se většinou svého oblečení. Vyrážíš vstříc trůnu, vladaři, jeho pohledu, který se k tobě obrátil, když jsi vykročila na parket. Udělala jsi krok, dva, když ti na předloktí přistála něčí ruka. Drobná, ženská, dívčí i když zcela jistě již pár let dospělá a také překvapivě pevná. Stejně pevný je i pohled, kterým si tě změřila, když si se tím svým vydala po paži, která narušila tvé záměry. „Ty jsi Jackie, že? Pojď se mnou…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Věnuji muži krátký pohled, nějak se mi na něj nechce koukat příliš dlouho zrovna při tom, co dělá. Překvapivě se neubráním úsměvu. "Ne." Odpovím jen velice krátce, ale když odcházím, pošlu mu vzdušný polibek. Ale no tak, konečně nám tady někdo nabízí trochu zábavy a ty hned odmítneš. Mohla si to alespoň zvážit. Hádala bych se, že mi trojka na záchodcích upířího klubu nepřijde jako lákavá nabídka, ale v tu chvíli už jsou moje oči přilepené na Erika a já nějak nemám sílu. O to víc mě popudí, když jsem ve své cestě zastavená. Podívám se na ženu a přemýšlím, o co tady k čertu jde. Chvíli váhám, jestli nestropit scénu, protože její chování se podobá vyhazovači, nebo prodavačce, která mě chytila při krádeži. Její pevný stisk mě nakonec přiměje zůstat v klidu. Poslední po čem bych toužila je pozornost všech, co teď právě v baru jsou. Podrážděně si odfrknu. "Když to musí být." Zabručím a nechám se odvést. Na Erika už se v té chvíli ani nepodívám. Z nějakého důvodu mi to přijde ponižující. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Nakonec to nebylo tak hrozné. Jsem ale ráda, že mě Mark našel dřív, než se Zachovi podařilo narazit mě na patník víc. Tohle skutečně byla jen malá ochutnávka. Úlevně syknu, když patník zmizí a můj svěrač se k mé obrovské radosti okamžitě stáhne. Žádné následky, žádné šití, raduji se. Muži mě posadí na zem a já se pustím jejich paží. Čekala bych, že teď ustoupí, nechají mě být a odejdou, jenže oni tam stojí a na něco čekají. Možná, že pořád ještě doufají. Doufat můžou... "Děkuju." Zamumlám, a mohlo by to při tom patřit jak mužům, tak i Markovi za to, že vydal rozkaz. Jinak se ale nijak nepohnu a dál sedím a vyčkávám na zemi. Dokonce ani nezvednu hlavu, ani se nepokusím obrátit na Marka. Jenže co když právě na to čeká. Dělej něco! Taky se můžeme zase rychle ocitnout zpátky na patníku. Slyším, jak mě sestra peskuje a dojde mi trpělivost. Jestli se chceš plazit, tak já u toho být nemusím! Syknu podrážděně a postrčím Zoe dopředu. Trochu překvapeně zamrkám, když si uvědomím, že teď jsem to já a je to moje rozhodnutí. Náhlese ani mě nechce šoupat koleny po zemi, ale nechci se znovu ocitnout s roztaženými půlkami, takže se zvednu a po čtyřech, oblezu oba muže, a s hlavou skloněnou zamířím k Markovi, abych se mu otřela o nohu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nabíješ ti oplatil úsměv a dál se věnuje svému se stejným potěšením, s jakým přijal tvůj vzdušný polibek. Člověk by řekl, že to tu bude uzavřená společnost a přitom vidíš, že by se rozdali. Jenže tvé myšlenky a chutě už míří úplně jiným směrem, než je ti nabízen na záchodcích. A ani hlas v tvé hlavě, který něco namítá se nezdá, že by byl zásadně proti tvé volbě. Dívka co tě chytila a také pustila, nejspíš nebude ani vyhazovač ani prodavačka. Prozrazuje to už její „uniforma,“ to označení se nějak samo vkrádá do mysli, nevypadá ani jako zdejší gorily u vstupu a k prodavačce už nesedí vůbec. Svým způsobem nesedí ani do zdejšího podniku, tedy rozhodně ne k tomu co se tu děje dnes, ale to jsi ještě před chvílí neseděla ani ty. Když jsi souhlasila, dívka se otočila a míří k východu. Nijak si tě nehlídá, ale zdá se, že to co má na srdci nehodlá řešit uvnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Slyšíš to uchechtnutí, jinde v jiném světě by se ti někdo asi smál víc, když by tě viděl lézt po čtyřech. Za zdí je však možné všelicos a leccos tu zevšední. Došla jsi až ke svému páníčkovi, který už na tebe čeká a když ses otřela, poplácal tě po boku. "Šikovná čubička, ale copak jsi to tu dělala, na patníky se přece neleze, ty jsou přece na něco jiného.“ Ruka, která krátce poplácala, zůstala během jeho slov na tvém boku a hladí. Zůstali i dva chovanci, teď už před tebou a pánem, kteří tě sledují a zcela očividně čekají. Nakonec ani ty si nedovolíš jen tak zvednout a odejít, pokud ti to Mark nedovolí. Zvláště když právě před chvílí doznělo kvičení nového eunucha. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Stále se nemůžu zbavit pocitu, že jsem něco provedla. Připadám si, jako když mě ve dvanácti chytli v obchodě, jak kradu žvýkačky. Povzdechnu si a následuji dívku pryč. V hlavě mi navíc začne hlodat nepříjemná myšlenka. Řekla já jsem Erikovi vůbec svoje jméno? |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro To poplácání mě ubezpečí o tom, že teď už to bude dobré. Mark by přece nedovolil, aby se mi něco stalo. Tedy, aby se mi stalo něco horšího, než by mi udělal on sám. Sednu si vedle jeho nohy a zvednu k němu zrak. "K tomu mě přinutil Zach." Sdělím mu žalujícím tónem a trochu obezřetně stále pokukuji po těch dvou mužích, kteří mi pomohli dolů. Na něco čekají, možná doufají, a nebo jen nemají odvahu se bez dovolení vzdálit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Myslím, že ten o tobě ví víc než jméno… ale můžeme mu ho jít pošeptat a vykašlat se na tu žábu… však proč jdeš za ní!? Tentokrát s tebou Samara nesouhlasí, její kroky by vedli jiným směrem, končili by minimálně na kolenou u trůnu, pokud by se rovnou nepokusila překročit slečny a dostat se na klín. Jestli tě vevnitř chytila za ruku jako policajt zlodějíčka, teď se k tobě vrhla a objala tě jako nejlepší přítelkyni. Když se odtáhla její tvář je usměvavá a její bílé zuby prozrazují i něco víc než jen, že se o svůj chrup stará. „Promiň, nepředstavila jsem se. Seras, Seras Victory. Máš tu nějaký odvoz, nebo pojedeme mým?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pohlazení se s tvým přisednutím přesunulo na tvou hlavu, cítíš dotek svého pána, hladí tě mezi ušima. „Já vím, já vím… Doktor mi dal vědět, že tě propustil dřív, kvůli nějaké naléhavé operaci. Ale už je to dobré ne?“ Malé podrbání, které na chvíli přerušilo hlazení. Kdybys mu koukala do tváře, kdybys jeho tvář byla přístupná, nejspíš by na ní byl milý úsměv. Tedy nakolik dokážeš odhadnout z hlasu. Dvojice samozřejmě zůstává a další slova tvého pána v nich vzbudila další pozornost. „Takže se pustíme do výcviku, čubičko moje, co říkáš… co kdybys nám ukázala, že víš k čemu pejskům, jako jsi ty, patníky slouží?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Samara nesouhlasí a já se jí ani nemůžu moc divit. Sama nevím, proč jdu s touhle dívkou. O to větší je moje překvapení, když se mi vrhne kolem krku. Ani nemám sílu jí od sebe odstrčit, prostě počkám, až sama objetí ukončí a odtáhne se. Konsternovaně na ní zírám. Alespoň už ale vím, že jde o upírku. To jméno! Podezřívavě se na dívku podívám. A pak mi to docvakne. "Ty jsi ta Renova parťačka!" Vyhrknu, hrdá sama na sebe, že jsem si dokázala vzpomenout. Poté ale opět zvážním. "Co tady děláš? A kam bysme měly jít?" Jsem sice ráda, že mám konečně možnost upírku poznat, trochu mi ale kazí zábavu. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Věděl to a přišel mě zachránit. Moje srdce jásá a cítím, jak si Ruby cpe prsty do krku. Co na tom, já jsem ráda, že je tu alespoň někdo, kdo se o mě skutečně stará. Markova další slova mi trochu zkazí náladu. Výcvik, no jistě, skoro bych na něj zapomněla. Zaváhám ale jen na okamžik, než přikývnu. Měla bych se snažit, aby byl spokojený. Taky by si to mohl rozmyslet a nechat Zacha, aby si se mnou pohrál. Vrhnu poslední pohled na ty dva, kteří na mě stále visí očima a poté po čtyřech vyrazím k patníku. Trochu vrávoravě zvednu pravou zadní a málem se převrátím na bok, musím se nohou trochu opřít o patník, abych v téhle pozici udržela balanc. Problém je, že se mi nechce. A o to horší to je, že vím, že se na mě minimálně tři muži dívají. Hlavu mám skloněnou a tváře rudé studem, jak se zoufale snažím ze sebe vyždímat alespoň pár kapiček, abych Markovi udělala radost. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kašli na jméno! Už jsme byli skoro u něj… i když, s upírkou… mačkala se na tebe pěkně, nemyslíš? Samara je opravdu nakrklá z promarněné šance, ale zjevně, možná pod dojmem toho těsného obětí děleného jen krajkou a uniformou, se rozhodla pro konstruktivní přístup. To anebo tě chce jen naštvat. Kdyby sis zoubků nevšimla, tak při svém prozření se rty Seras ještě víc roztáhli a onen ostrý detail už přehlédnout nelze. Pak se ale zase rty stáhnou a zoubky schovají. Seras nejspíš nepochybuje, že půjdeš s ní a tak se s otočkou kamsi vydala s tím, že odpovědi se asi dočkáš za chůze. Naštěstí nepatří mezi ty, co by napínali a odpovědi se dočkáš hned s prvním krokem. „Jde o Lynessu… našli jsme místo kde byla, ale někdo nás předběhl.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro I za normálních okolností by bylo těžké to teď udělat. Stačila by přítomnost tří mužů, kteří tě sledují. Už to samo je jistě většině lidí nepříjemné a to u toho nemusí být nazí, na čtyřech a zvedat nohu jako nějaký čokl. Pocit selhání tomu také nepomáhá. Co na tom, že úkol je sám o sobě nechutný, ale i přes všechnu snahu, cítíš jen pár kapek, které ti stekli po noze, místo chtěného řetízku končícího na nenáviděném sloupku. S hlavou stále skloněnou, slyšíš Markův hlas, který tě vysvobodil. Tedy alespoň od tohoto aktu. „To nic maličká, oni ti nedali napít, však mi to napravíme… tak pojď, půjdeme a pánové nás jistě rádi doprovodí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Seras vyrazila pryč a podle všeho očekává, že jí budu následovat. Ráda bych řekla, že mi zmínka o Lynesse vyhnala Erika z hlavy, ale bohužel tomu tak není. V duchu zasténám. Skvělé, jdeme na místo činu , protože jinak její slova prostě vyložit nejdou, bude tam Will a Reno a spousta dalších lidí a já vypadám jako kurva. Už teď lituji toho, že jsem zahodila svojí halenku. Rozhodnu se tenhle problém nechat pro tuhle chvíli stranou. nepochybuji, že moji kolegové mi to ještě připomenou. Srovnám s upírkou krok. "Co konkrétně to znamená, že nás někdo předběhl? Je to krvavé?" Možná budu ještě ráda, že nemusím vyhazovat další džíny zamazané od krve. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Moje utrpení naštěstí netrvá příliš dlouho. Mark mě nenechá se trápit a když vidí, že z toho nic nebude, odvolá mě. Ráda bych řekla, že ponížení bylo pro tuhle chvíli dost. Ale už jen to, že jsem balancovala na třech nohách a pokoušela se pomočit patník, mi dalo dost zabrat. Rychle přispěchám k Markově noze a vděčně se o něj otřu. Moc mě ale nepotěší, když vyzve i ty dva, aby nás následovali. Nevěstí to pro mě nic dobrého. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Oni to zvládnou, jdem za Ericem, nemusíš bejt přece všude… Někdo potřebuje ďábla, tobě stačí Samara, jenže ty přes všechno jdeš místo za Ericem za Seras a pravděpodobně i za klukama. William nejspíš nic neřekne, zato od Rena můžeš čekat jen to nejlepší hodnocení. Samara kope dopředu myšlenku na návrat pro halenku a jistě ne proto, že by ji tvůj odvážný outfit trápil, ale i přes lítost jdeš dál. Místo toho jsi položila otázku a zdá se, že jsi tím Seras zastavila. „Hodně krvavé a znamená to, že už tam není…“ V prvním momentě máš pocit, že se otočila k tobě, dostala se před tebe. Jako by ji snad zmínka o krvi přivedla na nějakou myšlenku. Místo toho však udělala ještě jeden krůček k silnici a otevírá dveře auta. „Takže jak jsi na tom s tím odvozem?“ Teprve, když otevírá dveře se na tebe podívala a na tváři ji hraje pobavený úsměv. ... no ty krávo! |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro To mi tak nějak došlo. Ignorovat naléhající Samaru, i všechny ty ostatní hlasy v mé hlavě, které se náhle rozhodly, že mi musí sdělit svůj názor na věc, je dost obtížné. A když se do toho ještě pokouším bavit se Seras, stává se z toho nadlidský úkol. Vážně s ní hodláš jet??! Dobře víš, jak to bude vypadat. Vyslechneš si nějakou kritiku, obhlídneš kaluže krve a zjistíš, že všechno, co se dalo na místě objevit, už dávno někdo objevil. A pak si s kolegama možná dopřeješ kafe. Mohla bys být s Erikem! Na náladě mi to moc nepřidává. Možná, že kdybych byla o deset procent větší kurva, tak bych se otočila na patě. Jenže já jsem pořád z větší části polda a pocit zodpovědnosti nakonec převáží. I když mě to nijak netěší. Když se Seras zastaví, zastavím se taky. "Pila jsem, pojedu s tebou." Zabručím otráveně při pohledu na auto. Takhle to alespoň vypadá, že nemám problém s absencí auta, ale jen s intoxikací. "Jak jsi věděla, kde mě hledat?" Zeptám se když obě sedíme ve voze. Napadají mě i lepší otázky, jako třeba: Co máš společného s Erikem? Ale asi bych jí byla spíš vděčná, kdyby o upírovi nemluvila. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ponížení zcela jistě nekončí, na čtyřech podle všeho zůstáváš a neodcházíš jen s Markem, ale také s doprovodem oněch dvou dobrovolníků, kteří ti tak mile pomohli. Ti se vás nijak nesnaží předběhnout a těžko to bude jen proto, že neví kam jít. Páníček tě nechá jít vedle své nohy, což na dvorku a zvláště v pískovo-štěrkové části není žádná sranda, ať už zvolíš kolena nebo natažené nohy a notně vystrčené pozadí. Venkovní prostor střídá budova a chodba, nepatří však ani jednomu bloku. Pokud tě paměť a jiný úhel pohledu neklame, tak o patro možná dvě výš jsi dnes trávila noc. Tady to rozhodně není tak hezké, spíš to připomíná žaláře, ale ne takové moderní betonové jako jsou ty vaše, ale takové jaké si představují filmaři a nejspíš i bohatí prasáci. Samozřejmě nemůže chybět ani kamenná nerovná podlaha a křivolaké spáry. Někdo si dal opravdu záležet. Vybavení místnosti, které se spíš podobá nějakým kasematům či mučírně už potom nepřekvapí. Sama cítíš, že prostředí zapůsobilo i na váš doprovod, jelikož pohled který jsi cítila „v zádech“ se přesunul a také poněkud ztichli i když ani před tím se příliš neprojevovali. Moc se ti nelíbí místo kde se Mark zastavil a plácnutím po boku a příkazem „sedni“ ti dal najevo, své přání. To nepříjemné je fakt, že klečíš a následně sedíš na tlusté kovové mříži a pod tebou je něco jako studna. Nic na tom pocitu nevylepšuje ani kladka nad hlavou, ani podezřele kulaté otvory s okovy pod mříží, velmi jasně připomínající kládu na dvoře. Dokážeš si představit, jak jedním otvorem kouká něčí hlava a vedle ruce anebo se středem táhne řetěz. „Tak čubičko moje, já teď nachystám věci na tvůj trénink a ty zatím pěkně poprosíš tady pány a oni ti dají napít, ano?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tak proč tam lezeš, když to víš. Tak vyšetřuj tady, však oni to zvládnou. Přikývnutí a nasedáte do Rollse, čert ví, kde policistka vezme takovou káru, nehledě na to, že je to upírka. Ale na druhou stranu, kdy se ti něco takového poštěstí. Seras koráb silnic rozjede a pokud tě orientace neklame, tak míříte z centra, mimoděk sis všimla i cedule směřující na letiště, ale Seras na hlavní tah nenajela. „Wolfhound říkal, že tu asi budeš a kdyby ne, že jste tu byli během dne, tak bych si tě zkusila najít. Měla jsem štěstí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Míříme ze dvora pryč, což je pro mě úlevná zpráva, místo, kam míříme se mi ale vůbec nelíbí. Takhle nějak bych si představovala středověké vězení. Kamenné zdi, nerovná podlaha, chybí už jen čadící louče a nářek vězňů. Při pohledu na mučírnu, ve které se ocitneme, mi dojde, že i ten nářek by brzy mohl být. Nelíbí se mi tady, a to je ještě mírně řečeno. Kecnu si na zadek a s obavami hledím na mříž pod sebou. Dokážu si představit hned několik věcí, co by se s tím dalo udělat a ani jedna se mi nelíbí. Dole je tma a já nevím, jak hluboká studna je a jestli na jejím dně skutečně není voda. Ať tak, či tak, zůstávám na pozoru. Podívám se na Marka a pak se ohlédnu na ty dva, kteří jsou náhle podezřele ticho. Ten rozkaz je trochu nejasný, pak mi ale dojde, že nejasný je spíš pro chovance, než pro mě. Obrátím se k nim celým svým tělem, stále ale sedím. Nakloním hlavu ke straně a prosebně začnu kňučet. Abych ale rozkaz splnila do puntíku, začnu panáčkovat. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Jo, to si měla štěstí." Zabručím lehce otráveně. U mě se o štěstí moc mluvit nedá. Ráda bych si myslela, že když bych neodešla, něco by se stalo. Ale to taky můžou být jen moje fantazie. Na náladě mi to ale rozhodně nepřidá. Matně tuším, jakým směrem Seras jede, ale v Londýně se zase tolik nevyznám, takže jde spíš jen o můj odhad. Zadumaně se od upírky odvrátím a civím do tmy, kolem nás. Takový to byl hezký večer. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kdo ví, večer možná přibudou i pochodně a nářek zcela nepochybně. Můžeš jen doufat, že nebude tvůj. Mark se skutečně vzdálil a tvoji maličkost nechal dobrovolníkům. Ti by jistě věděli co s tebou, ale tato situace a tvé chování je přecej ne trochu zaskočilo a dost možná i pod dojmem místa nechtějí šlápnout vedle. Sledují tvé snažení, jeden se víc zaměřuje na tvé tělo a druhý očima těká po místnosti a nejspíš hledá ono pití, které ti mají dát. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Je mi jasné, že nechtějí udělat chybu. Jasně, že všichni tři myslíme na to samé, ale co když to tak není. Všichni jsme slyšeli eunucha na dvoře a tihle dva by se k němu klidně mohli za chvíli připojit. Dalo by se říct, že to není můj problém, ale nebyl to hezký pohled a asi nechci, aby tak skončili. Přesto musím něco udělat. Když se tedy ani po mém panáčkování nic nestane. Sklouznu opět na všechny čtyři a začnu kolem nich obcházet, otírat se a nepřestávám kníkat, jako kdybych skutečně měla strašlivou žízeň, nebo touhu, nebo co to po mě Mark vlastně chce. Koutkem oka se navíc pokouším zjistit, co to můj páníček chystá. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro … Pořád ještě můžeme vypadnout. Seras se nejspíš na rozdíl od tebe v Londýně vyzná a snad i ví, kam jede. Tvá reakce nejspíš byla dostatečně otrávená na to, aby Seras odradila od další konverzace, tedy až do okamžiku kdy jste dojeli na místo, kam se její Rolls opravdu vůbec nehodí. Už před tím, než to tu někdo zdemoloval, to nebylo nic moc. Stará tovární budova, možná skladiště, brána z vlnitého plechu, kterou někdo vyvalil, nejspíš autem v plné rychlosti. Podle střepů a dvou vraků na dvoře se tu i střílelo, což ostatně prozrazuje i samotná podlouhlá plechová budova. Trochu připomíná zívající housenku, kvůli vyvaleným vratům do garáží či dílny ve spodní části. Tmavý Triumph stojící opodál tu působí vyloženě nemístně i když při bližším pohledu i vraky k budově příliš nesedí, v jednom poznáváš BMW a v dalším Mercedes, ale to hlavně podle známého zaměřovače na lidi a obojí byli nejspíš káry vyšší kategorie. „Jestli chceš, v kufru mám náhradní hadry.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vypadá to, že jsem upírku od nějaké další konverzace odradila. Skvělé, chtěla jsem Seras poznat, jen jsem nečekala, že mě takhle připraví o zábavu. Zbytek cesty každopádně uběhne v naprostém tichu. Trochu zpozorním, když zahlédnu vyvalenou bránu. Tohle místo by vypadalo podezřele i bez všemožných indicií, které se mému zraku naskytnou. Auto zastaví a Seras mi nabídne oblečení. Po tváři se mi rozlije ulehčený výraz. "Díky. Něco přes sebe hodím." Vypadá to, že nejsem jediná, kdo si uvědomuje, že jsem opravdu nevhodně oblečená. Vyklouznu z auta a mrknu při tom po Willově motorce. Proč mě nevyzvedl on? Na okamžik uvažuji nad tím, že bych se převlékla celá, ale nechci ještě víc zdržovat. Ostatně i tak se zřejmě čeká jen na nás dvě. Popadnu tedy bundu, kterou si přes sebe rychle přetáhnu a doženu Seras. "Tak jdeme mrknout na ten bordel." Zabrblám nevesele. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pokračuješ v kníkání a otírání se o nohy těch dvou a na jednom zcela jasně vidíš, že se mu tvé počínání líbí. Kdyby se nebál, že přijde právě o tenhle kousek těla, tak by asi něco zkusil. Tomu druhému se to možná líbí také, ale není to tak zřetelné. Ale ani jeden nejspíš netuší, co si přeje tvůj Páníček, aby udělali. Ten mezitím dochystal co chtěl a vrací se k vám. Díky svému pokukování jsi ho zaregistrovala jako první i s čímsi chlupatým co má v ruce. Zaregistrovala jsi ho ještě dříve, než to chlupaté odložil a dal ruce v bok. „Ale no tak, nevidíte že má čubička žízeň… tak pěkně hadice ven a ať to toče, přece ji nenecháte trpět… a ty pěkně na místo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „V pohodě, snad ti to bude…“ Tvá kolegyně se zazubila, ale jako by si to v zápětí uvědomila a načínáčky se zase schovali za rty. Na rozdíl od jiných upírů co jsi zatím měla tu čest poznat, ona se tím nijak moc nechlubí. Než ses dostala ke kufru, už se začal sám otevírat a opravdu tu na tebe čeká oblečení. Tedy uniforma, právě taková jakou má ona, krátká sukně a vršek někde na pomezí bundy a košile. To vše ve dvou provedení a to žlutá a červená. Jediné co ti zavazí v tom dostat se k zabaleným uniformám je mastodontní kanón, který by se spíše než do kufru Rollse hodil na nějakou polní lafetu. Tvá poznámka, když jsi krajku zakryla látkou, tvou kolegyni očividně zaskočila. "Jak jsi uhádla, že je to bordel?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Zcela jasně vidím bouli na kalhotách jednoho z mužů, jistě, že se mu líbí, to, co vidí. Taky tady ze sebe nedělám blbce pro nic za nic. Omrknu i druhého, ale u něj si nejsem tak jistá, možná je prostě jen příliš nervózní. Konečně se vrátí Mark a já skoro vidím úlevu, která se mužům zrcadlí ve tvářích, když jim konečně osvětlí, co po nich chce. I já mám už nyní jasno, příliš nadšená z toho ale nejsem. Přestanu se motat kolem a dolezu před oba chovance, opět začnu panáčkovat a s vyplazeným jazykem čekám sprchu, která musí nepochybně přijít. Marně při tom přemýšlím, co to jen Mark nesl. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Obléknu na sebe červenou bundu a snažím se namluvit si, že na červené nebude krev tolik patrná. Srovnám krok s upírkou a chabě se na ní usměju. "Ale no tak, jsou tady stopy po přestřelce, tohle určitě nebyla klidná výměna názorů. Navíc kamkoliv se Lynessa hne, tam to jde do kytek. Ta holka za sebou nechává spoušť, divím se, že nám i přesto všechno takhle zdatně uniká." Odfrknu si trochu frustrovaně. Koutkem oka si prohlédnu svojí kolegyni. V krátké uniformě jí to opravdu sluší, a když jsem krajku zakryla, tak vedle ní ani nepůsobím tak vulgárně. Možná bych to nakonec mohla přežít i bez ztráty důstojnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Rázem je jasné, že i tato páníčkova libůstka patří, bude patřit k onomu tajemnému výcviku. Pánové mají také jasno a suché zipy kalhot se rychle povolují a padají k zemi. Na jednom je jasné, že když tě vidí s otevřenou pusou panáčkovat, tak se mu nejen hlavou honí všechno jen ne to co si Mark přeje. Druhý s tím takový problém nemá a odhodlaně přistupuje blíž a zaujímá postoj luku a po pár přetaženích už s úsměvem na tváři spustí. Páníček se k vám nijak nehrne, ale je jasné, že z povzdálí dává pozor jestli je jeho fenka šikovná a pilně se učí. Po krátké chvíli překonal počáteční problémy i druhý trenažér a s jeho přispěním už jakákoliv šance na to, že bys vše zachytila, padá. Celé to samozřejmě nemá příliš dlouhého trvání i když v tomto okamžiku je čas víc než relativní pojem. Když skončí a Páníček se nijak neozývá, opozdilec se přiblížil a strčil ti svůj nástroj až pod nos. Mírné dloubnutí dává jasně najevo, co by si přál. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jo, někdy se hodí rudá, jindy hnědá. A někdy je nejdůležitější, že to není krajka. Seras samozřejmě její vlastní uniforma sedí o trochu lépe než tobě, ale rozdíl není takový, aby to působilo špatně a zbytek je jen otázka zapnutého, či rozepnutého knoflíčku. Tvá kolegyně z nějakého důvodu volí zapnutí. Chvíli si ji měříš postraním pohledem, zatímco se blížíte k otevřené tlamě garáž a dělíš se o směr svých úvah. Její předchozí zaskočení náhled střídá zasmání se, ale rychle ho skryla s provinilím pohledem a staženými rty. „Jo tys to myslela takhle… já už se lekla. On to byl totiž opravdu bordel, obchod s bílím pasem. Lynessa se do toho nejspíš připletla po té bouračce s Autobusem. Támhle ten vrak je to auto co ji vyzvedlo. O ten bordel cos měla na mysli ty, se postarali Lykani.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ani tahle informace mě zas až tolik nepřekvapila. Vypadá to, že od naší drahé upíří princezny nic dobrého ani neočekávám. Hodím jen krátký pohled na vrak auta. Měli bychom nechat techniky, aby ho prohlédli, třeba by se jim podařilo najít nějaké stopy. Zhluboka se nadechnu a vstoupím do garáže, zvědavá, co tady vlastně najdeme. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Sleduji, jak kalhoty padají k zemi a v poslední vteřině pak zavřu oči. V ústech a na tváři pocítím horkou sprchu a v nose mě zaštípe čpavý zápach moči. Když se pak přidá i druhý, zakuckám se. Nemám ale odvahu ústa zavřít a tak trpělivě čekám, až tohle celé skončí. Konečně otevřu oči, cítím, jak mi po nahém těle stékají poslední čůrky a žaludek se mi obrací vzhůru nohama. Tentokrát se mi ale podaří vše udržet dole. Zvednu oči k opozdilci, v jeho tváři je jasně patrné vzrušení. Jeho úd mám až těsně pod nosem, nevoní zrovna vábně, ale já mám tak co mluvit. Krátce střelím pohledem po Markovi, ale ten se drží stranou a jen nás pozoruje. Trochu se natáhnu a jazykem mu oblíznu špičku, poté ho vezmu do úst a saju, jako kdybych chtěla dostat i ty poslední kapky ven. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Vešli jste do otevřené tlamy garáže. Podle toho jak to tu vypadá, tak krom bílého masa se tu fušovalo i do aut. Dost možná kradených, vybavení na rozebrání na díly, nebo nějaké vybroušení čísel je tu dost. Momentálně prostoru vévodí auto, které se podle všeho postaralo o vrata a za odměnu bylo skropeno střelbou hned z několika úhlů. Kde byli střelci schování, není těžké odhadnout, jelikož kusy jejich mrtvol nejsou příliš daleko. Je jasné, že ten kdo je dostal, se s tím nijak nepáral. Jestli garáž tvořila druhou linii obrany po dvoru, nebo se ven boj přenesl až potom, bys možná poznala po bližším zkoumání. Co poznáš hned, je kam útočníci pokračovali a podle stop krve i to, že rozhodně neprošli bez zranění. Obránci se jim pokoušeli zatarasit cestu hlouběji do budovy zavřenými dveřmi a dle harampádí v chodbě i provizorní barikádou, ale marně. Seras tě nechává nasávat atmosféru místa a ozvala se, až když překonáváte rozbitou skříň a míjíte muže s napůl urvanou lhavou. "Podle mě jediné co je zpomalilo je šířka chodby. Nahoře to na ně zkusili i stříbrem, ale jestli některého opravdu složili, tak si ho Lykani vzali sebou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jestli páníček chtěl, abys pila, nejspíš nadšený nebude. Máš dost co dělat, abys udržela žaludek, který se bouří už jen z pachu a představy toho, co se děje za tvými víčky. Naštěstí neslyšíš žádnou výčitku, že jeho pejsek nedělá co má. Bohužel neslyšíš ani nic jiného, když se ti jeden mokrý žalud otírá pod nosem. Je jasné, že úplně bez dozoru nejste, ale zřejmě nemá páníček potřebu zasahovat. Třeba, kdybys splnila úkol, zachoval by se jinak, ale to už nezjistíš. Stejně tak zatím můžeš jen hádat, jestli by se zlobil, kdybys cukla a odmítla nabízenou hračku, která sotva se ti dostala do úst pookřála i s majitelem, který tě hned chytil za hlavu a přitlačil blíž, kdyby sis to snad chtěla rozmyslet. Ten pohled, nejspíš zapůsobil i na druhého a po chvíli otírání se o tvou tvář, se nejspíš rozhodli, že dnešek je ve znamení vzájemnosti. Cítíš i druhou ruku na své hlavě a v zápětí druhý žalud, který se snaží vetlačit vedle klacku ve tvých ústech. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Procházíme garáží a mě se mírně zvedne žaludek. Tady krev tekla proudem. Dívám se na rozstřílené auto a divím se, že tady není víc mrtvol. Na to mi však nepřímo odpoví Seras. Jistě, lykani by tady svoje padlé nenechali. O tom jsem se už mohla přesvědčit s Dmitrym. "A co víme o Lynesse? Tedy krom toho, že tady už není." Začínám být na tuhle upírku alergická. Všude, kam se hned, tam je nějaké pozdvižení. Nechává za sebou spoušť jako slon v porcelánu. Pohledem hledám parťáky. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Bláhově jsem si myslela, že ho trochu olížu, mírně požmoulám a bude. Jenže chovanec se chopil příležitosti a než se naděju, ve vlasech cítím prsty, a muž si mě přitahuje blíž k sobě. Nevidím na Marka, netuším, jestli souhlasí, nebo se mu to naopak nelíbí. Zatím se ale nebráním. Když se mi však do úst začne cpát i ten druhý, zaprotestuji a zakňučím. Krom jiného to prostě není fyzicky možné, dva se mi do úst opravdu nevejdou, i kdybych se sebevíc snažila. Trochu doufám, že Mark nějak zasáhne a odežene je ode mne. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Vlastně nic moc, ale rozhodně se jí tu nelíbilo…“ Pravda jestli se v něčem Dmitry neoblomný, tak to byl INRI. Navíc, pokud tu nebylo stříbro a pálilo se z menších ráží, tak šlo nejspíš jen o těžce raněné. Vlastně i tahle myšlenka se v zápětí nepřímo potvrdí, i když dost brutálním způsobem. Když jste překonali zbytky barikády, Seras tě vede do patra, kde tě teprve čekají jatka. Překližkou, plechem a dalšími podobnými materiály je tu vytvořena úzká ulička, kterou lemují kamrlíky, o jejichž původním účelu není třeba dlouze pochybovat. Jediný nábytek tvoří postel. Které právě nyní ve velkém zdobí doslova rozervaná těla, ze kterých se krmila zvířata. Roztrhané břicha a rozervané hrudníky, jak se hladová tlama snažila dostat k srdci. Své kolegy jste našli v jedné z posledních kojí, i tu zdobí tělo dívky, ale neleží na posteli, ale leží vedle a místo rozervaného břicha ji někdo rozerval hrdlo. Postel je zalitá krví, až na místo, které nápadně odpovídá ležícímu tělu. Tomu, které by bylo k posteli připoutáno řetězy. Oba pánové vás mlčky pozdravili, ostatně není se čemu divit, okolní scenérie, zrovna moc na výřečnosti nepřidá. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Svět je opravdu bizardní místo a Zeď na něm patří nejspíš ke klenotům oné bizardnosti. Ještě před chvíli ses bála, že si narhneš zadek za přispění těchle dvou a teď se o to samé snaží u tvé pusy. K tvému zděšení zjišťuješ, že jsou v tom snažení opravdu neoblomní. Oba tlačí rukama tvou hlavu na své klacky tak silně, že cítíš, jak se tvé rty napínají a místy nejspíš i praskají. K jejich velké radosti se tomu druhému přece jen podařilo procpat žalud kolem těla druhého péra mezi tvé rty. Jejich uspokojení zcela určitě nesdílíš a přitom stále cítíš, jejích vedení a snahu donutit tvou hlavu a ústa k pohybu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro To bych si klidně tipla. Slečinka, jako Lynessa, je určitě zvyklá na lepší. Ani mě se tu příliš nelíbí. Svůj názor pozměním, když se dostaneme do druhého patra. Snažím se příliš kolem sebe nerozhlížet. Mám sice žaludek policajta, ale co je moc, to je moc. Tohle jsou hotová jatka, jinak to snad ani nazvat nejde. Konečně to vypadá, že jsme u cíle. Místnost s jediným mrtvým tělem. Díky bohu tohle není rozpárané. Skoro se zaraduji, když zjistím, že ženě někdo pouze rozerval hrdlo. Kývnu na naše dva mlčenlivé kolegy a rozhlédnu se kolem. Žena byla bezbranná, podle všeho byla připoutaná k posteli, když se jí to stalo. Můžu si jen představovat tu bezmoc, když věděla, že umře, ale nemohla se tomu nijak bránit. Cítím, jak jsem se uvnitř celá zachvěla a rozhodně to není chladem. "Víme, kdo to je?" Zeptám se a kývnu k mrtvé. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Ucítím bolest, to když mi praskne koutek. Děsí mě, že se jim opravdu podařilo nacpat se dovnitř oběma. Ještě horší ale je myšlenka, že jim v tom Mark nezabránil. Proč mě nechrání? Copak je mu jedno, co se mnou tihle dva udělají? Špatně se mi dýchá, když mám ústa nyní zcela zaplněná. Do očí mi vhrknou slzy a pokusím se o odpor. Dlaní se zapřu za bok jednoho z mužů a pokusím se odtáhnout. Samozřejmě jsem bez šance, jestli něco, tak spíš cítím, že oba dva vnikají hlouběji do mých úst. Tím, že je Mark nezastavil si začali pěkně troufat. Kňučím a kňourám a stále se držím zuby, nehty naděje, že se mě můj páníček zastane. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvůj parťák vypadá trošku zaražený, drží se zpátky a určitě to nebude tím, že tu jsou mrtví. Trochu to připomíná jeho chování v nemocnici. Tvá nově poznaná kolegyně taky nevypadá nadšeně a na rozdíl od Willa se tolik nekrotí a zcela jednoznačně si zakrývá nakrčený nos. Ani tobě zdejší ovzduší zrovna nevoní, nakonec mrtvola nemusí být ani rozervaná, aby ji povolili svěrače, a pach rozkladu určitě taky nepřidá. Někdy je možná lepší nemít tak dobrý čich anebo je tu cítit ještě jiného. Reno zdá se tolik netrpí a stejně jako pro tebe, tohle určitě není jeho první místo činu. A pokud máš věřit jeho chvástání, tak ani první místo kde řádili nelidé. „To si Milton vymyslel stejnokroj nebo co? Na tohle nemám nohy… a kozy taky ne…“ Ujal se slova i přivítání. „Nevíme a asi se to nedovíme, většina těch holek je tu nelegálně, převezli je přes hranice, nadopovali drogama a prodávali jako madrace. Tahle posloužila jako krmení pro princeznu krvesajů... na ostatních se nakrmili její chlupatí zachránci.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zoe, Dvě klobásy v jedné puse Zkoušíš se bránit a na tom nejspíš není nic divného. Zapráš se dlaní, snažíš se odtáhnout, ale co je tvá dlaň proti dvěma rukám, které tlačí tvou hlavu opačným směrem. Výsledek není překvapením, ale to ho nedělá příjemnějším. Dostali se do tvé pusy hlouběji, připadá ti že máš tak roztažené čelisti, že snad ani kdyby sis troufla nemůžeš zkousnout. Očividně se jim to líbí a začínají přirážet a pranic jim nevadí, že se třou hlavně o sebe navzájem. Jediné štěstí je, že dík tomu návalu a i jejich tělům, se prostě nemohou dostat hlouběji než je tvá pusa. Páníček nezasahuje, přestože určitě ví co se zde děje. Je to snad součást tréninku nebo trest za to, že jsi moc nepila? Nebo jen věří tomu, že to zvládneš a nevidí důvod proč nenechat svou fenku pohrát si s hafíky. Jednomu z nich se to očividně líbí hodně, jedno jestli tření o druhý klace, nezvyklost oné scény nebo tvé trápení, slyšíš jak zařval a cítíš jak začal stříkat uvnitř tvé pusy. Druhý očividně nechce zůstat zahanbený a přidává na razanci stejně jako druhý zklidňuje, nakonec už je tak měkký, že ho pohyb tvé hlavy a toho druhého vyženou z tvé pusy. Toho druhý využívá a přivlastňuje si tvou hlavu i ústa jen pro sebe a přiráží o to zuřivěji, byť jeho péro rozhodně nepatří mezi nějaké výstavní kousky. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Je mi jasné, že pro upírku i vlkodava tohle místo musí být hotová noční můra. Ani si nedokážu představit, jak moc je musí rozptylovat všechny ty pachy kolem. Já cítím jen smrad, a i ten je nepříjemná, jenže oni oba dva jsou mnohem vnímavější. Reno a já jsem na tom v tomhle ohledu o něco lépe. Dle očekávání si ale zrzek všiml, že moje oblečení není úplně standardní. Jsem teď jen vážně vděčná, že jsem si od Seras půjčila bundu, kdyby mě viděl v podprsence, tak bych to asi schytala víc. Rozhodnu se ho ignorovat. "Fajn, a víme, jestli jí odsud lykani odvedli, nebo se jí zase podařilo zmizet?" Pokud by uspěli, je možné, že by tahle noční můra mohla skončit, moc nadějí si ale nedělám. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Mark očividně nemá v plánu mi pomoci, jinak by je už dávno zastavil. Smiřuji se s myšlenkou, že tohle opravdu budu muset vytrpět. Stále tiše kňourám, ale odpor je zbytečný, takže to nakonec vzdám a doufám, že to brzy skončí. Alespoň v tom mám ale štěstí, první z mužů se natolik celou touhle situací vzrušil, že mi ústa brzy naplní svým semenem. Cítím, jak mi svlažil jazyk, ale zůstává v mých ústech, dokud není natolik měkký, že sám vypadne. Toho využije druhý, chytí mě za hlavu a konečně se dostane hlouběji, než jen do mých pst. I když ani tak to není žádná katastrofa, už jsem měla mnohem větší. Teď už je mi jasné, že dokud se neudělá i on, tak to neskončí. Sevřu kolem něj proto rty a zapojím jazyk, abych mu jeho úsilí trochu pomohla. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Skončí noční můra nebo neskočí? Renovo pokrčení ramen moc nadějí nevzbuzuje, nejspíš z toho co vidí, ví asi tak tolik jako ty. Nějak se sem dostala a skončila v tomhle bordelu a vlkodlaci ji přišli zachránit. Není tu její tělo, takže ji nezabili. Víc z toho asi vykoukat nejde. Ale než svíčka naděje zhasne docela, nakrčený nosík dá ruku dolů. „Vzali ji Lykani. Ti otrokáři ji mučili stříbrem, smrdí to tu hnilobou a spáleninou, nehojilo se to a ta špinavá krev ji vyléčit nemohla, jen udržet naživu.“ Seras se skoro zarazila, když popisovala pachy a podle výrazu její tváře, ten popis zdaleka neodpovídá tomu, co tu cítí. Ale alespoň už máš zcela jasné, čí obrys tu dívčí krev vymalovala na posteli. A zdá se, že jsi dneska vyhrála bingo v odpovědích, jelikož ani tvůj parťák nezůstává zcela mimo diskuzi. „Zkus se zeptat toho Dmitryho, pokud se nemýlím, tak to byl on, co tu byl s ní a co ji asi odnesl.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Na rozdíl od páníčka, tyhle chlapci jsou vděčným materiálem. Jakmile se aktivně zapojíš, výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Což samozřejmě nic nemění na situaci jako takové ani na tom co se stalo před tím. Nejspíš i ten druhý to vzal tak, že teď už je hotovo a nechává tvá ústa sklouznout. Oba chovanci v zápětí ustupují a tobě dochází, že důvod jejich vzdálení je přiblížení se pánečka. Přes masku samozřejmě nevidíš, jestli je s tvým výkonem spokojený nebo nikoliv, ale co vidíš zcela zřetelně je stylově rustikální kbelík, ze kterého na tebe chrstl zcela autentickou studenou vodu. Pravdou je, že hadice či sprcha, by se do této herny opravdu moc nehodila. „Šikovná čubička…“ Pochválil tě v zápětí, těžko říct, zda za předchozí výkon nebo za husí kůži, která ti samozřejmě naskočila. Plácnutí do nohy už znáš a víš, co máš dělat, tentokrát ale na tebe nečeká a očividně ho máš následovat až širokému stolu, kde se zastavil a obrátil svou pozornost ke dvojici kolíků, která vás provází. „Pomůžete ji nahoru, pánové?“ Pánové samozřejmě ochotně pomáhají a za chvíli už svému páníčkovi hledíš do očí, když ti na stole jeho ruce dají najevo, jakou pozici od tebe požaduje. Na kolenou a na loktech, dlaně dopředu. Jeho ruka putuje po tvém těle, hladí a trochu poplácává určitá místa. Nevyhnul se ani tvým ňadrům, Jeho ruka však nezůstala, pokračuje a několikrát tě poplácal i po vystrčeném zadečku. V zápětí cítíš i druhou ruku a to jak ti odtahuje půlky do stran. „Podržte mi to.“ Požádal pomocníky a o chvíli později cítíš jak se ti něco tlačí na střed už dnes týraného otvoru, během toho cítíš i jak tě něco chlupatého lechtá na stehnech. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Povzdechnu si. Sice to, že je teď Lynessa v rukou dlaků je asi dobrá zpráva, naše práce ale bohužel nekončí. "Zkusím kontaktovat Dmitryho. Ale myslím, že mě pošle do háje. Už před tím mě varoval, že se nemáme plést do jejich záležitostí. Pochybuji, že teď, když získali Lynessu, se něco změnilo." Zachmuřeně si založím ruce na hrudi, bundička se mi při tom povytáhne nahoru a odhalí pruh holé kůže. "Jediné, co z toho budeme mít my, je pár neobjasněných případů a hromada mrtvých. Oni se pokusí urovnat si to mezi sebou. Mohla by ale alespoň skončit tahle děsivá, krvavá jízda. Lynessa byla jako slon v porcelánu." I když nám způsobila spoustu problémů, je mi jí teď částečně líto. Být tady zavřený, být mučený, pro ní muselo být hrozné. Myslím si, že ta holka svět vůbec nezná, podle toho, jak si její život představuji, tak to byla zlatá klec. A pak se dostane ven a pozná jen tohle. "A co nějaké stopy, které by nás dovedly k Westgaardovi? Nic?" Vzpomenu si na jejího milence. Ten by v tom ještě mohl udělat nepořádek. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Jakmile projevím trochu iniciativy je v podstatě hotovo. Ústa mi skropí sprška semene a mě samotnou, o chvíli později, ledová voda. Zajíknu se chladem a cítím, jak se mi bradavky staví do pozoru. Jektám zuby ale bez odporu následuji páníčka k velkému stolu. Klidně bych si na něj vylezla sama, ale to mi není dovoleno a tak opět musím snášet doteky těch dvou. Velmi rychle jsem tak na všech čtyřech, usazená trochu do polohy sfingy. Sleduji Marka pohledem ale otočit, to se neodvážím, netuším tedy, co se mi to snaží nacpat do análku. Jen se zavrtím ale jinak se pokouším zůstat uvolněná, nechci, aby mě to bolelo víc, než je nezbytně nutné. Na stehně cítím lehké šimrání, ohnala bych se po tom, protože to není moc příjemné, ale nemám odvahu se pohnout. Trpělivě proto čekám, co se bude dít. Jsi fakt jak fena na nějaké výstavě. Co takhle zavrtět ocáskem? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Ať si ji klidně sežerou…“ Renova reakce nepřekvapí, Willova vlastně také ne. Ostatně, i když se Dmitrym očividně nemusí očuchávat, jeho názor na šlapání do vosího hnízda celkem souzní s pohledem vlkouše. Seras se nevyjadřuje, ale možná je to i tím, že netuší o kom je v tuto chvíli ře a tak se místo řečí začala zabývat postelí a také tělem na zemi. Nezdá se však, že by se hodlala vrhat na krvavé fleky a olizovat je. „Westgarda jsem tu nikde necítil. Je tu sice dost pachů na to aby se schoval, ale pokud tu byl a pochopil, kdo ju vyzvedl, ani dovniř lézt nemusel.“ „Seru na ně, jsou pryč, ale spíš mi řekněte co budeme dělat s tou hromadou mrtvejch grázlů a kurev, už vidím Davida, jak nám dává metál, že jsme rozmetali obchod s bílím masem.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Reno skutečně nezklamal, být to na něm, tak je tohle už vyřízená záležitost. Já ale tak spokojená nejsem a když se podívám na Willa, je mi jasné, že ani on ne. I přesto, že všichni víme, že bychom to měli nechat plavat a nechat je, ať si to vyřídí mezi sebou. Jenže kvůli tomu já jsem k policii nešla. "Tohle pod koberec nezametem." Zabručím a sleduju Seras, která obhlíží mrtvolu. "A lykani nám vrahy nikdy nevydají." Konstatuji hořce a začíná mi docházet bezvýchodnost situace. Pokud opravdu chci případ dotáhnout do konce, budeme se muset ponořit do pořádných sraček a riskovat, že proti sobě poštveme vlkodlaky i upíry. Vzhledem k tomu, že bych za vraždu ráda zabásla jejich princeznu, tak hádám, že nikdo jásat nebude. Trochu nešťastně se podívám na Willa. "Zavolám Dmitrymu." Houknu a zamířím z těhle jatek ven. Po cestě vytáčím vlkodlakovo číslo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Stůl není nejnižší, očividně je dělán tak aby se dobře „hrálo“ těm kolem stolu. Pro člověka samozřejmě není problém na něj vylézt a skutečný pes by na něj jistě také bez problémů vyskočil. Pokud bys neměla vypadnout z role, byl by pro tebe takový kousek dost těžkopádný a možná i nebezpečný. Jenže to je jedno, odmítnout pomoc by bylo asi hodně pitomé hrdinství. Stejně tak i když Páníček nic neřekl, není příliš moudré se otáčet a koukat copak se to tam vzadu děje. Ostatně představu máš dost jasnou ty a podle všeho i Ruby. Připravuješ se další napínavé zážitky, ale proti pokusu se sloupkem je tohle malina a vlastně to končí dřív než to pořádně začalo. Tedy nekončí, zůstává, ale ona stopka, která prochází tvým svěračem má šíři prstu. O tom co je dál nějak nepochybuješ, už podle lechtání na stehnech i půlkách, když je chovanci na páníčkův rozkaz pustili. Tak jak jejich ruce mizí, pánova se objevila a dost nečekaně na lýtku, kousek za kotníkem. Nemusí mluvit, jeho ruka mluví dost jasně. Nutí tvou nohu se ohýbat, až se pata dotkla zadečku. „Podržet a přitisknout a druhou také.“ To není instrukce pro tebe, od tebe se zjevně čeká jen, že podržíš, ostatní obstarají vaši asistenti. A kdyby stisk cizí ruky nestačil, vzápětí vnímáš účel toho cvičení. Páníček ti obepíná kolem látka a stehna tlustý kožený pás a sevření ještě zesiluje s tím, jak stahuje úvazky. Když se všichni přesunují k tvým rukám, už je postup nepřekvapí a také si můžeš část výbavičky prohlédnout pěkně z blízka. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro S tvým konstatováním se nikdo nejspíš nehodlá přít. Reno vypadá standartně nasraně, ale zcela určitě z jiného důvodu než ty. Williama očividně krom pachu trápí i něco jiného. Zda jdou jeho myšlenky podobným směrem jako tvé, můžeš jen hádat. Seras je nečitelná i díky tomu, že ji nevidíš do tváře, kterou sklání k mrtvé, kterou si otočila zcela na záda. Při tvé druhé větě však sebou trhla a její pohled se obrátil k tobě a vypadá dost překvapeně. „Vrahy? Ti grázli si nic jiného než popravu nezasloužili a ty holky byly odespaný ještě než Lykani přišli. Napumpovali do nich tolik svinstva, že nemohly přežít… téhle zbývalo tak měsíc pekla, pokud o sobě vůbec věděla, tak smrt spíš přivítala.“ Nevyjela po tobě v Renově stylu, nezní naštvaně, ale spíš dotčeně a ublíženě. Z její perspektivy tu zřejmě Lykani nejsou za padouchy. Reno se zdržel slov, ale jeho mimika dává celkem jasně najevo, co si myslí. Tvá pozornost se obrací k Willovi, který nejspíš odtušil směr tvých úvah. Nakonec z těch tří tě zná nejlíp. „Zavolej, ale nezapomeň, jsme Antikonflitkní tým, ne kriminálka. Máš chránit živé, mrtvým už nepomůžeš. Jestli chceš chránit životy, tak válka je to poslední co chceš.“ I jeho výraz je nešťastný. Nejspíš opravdu tuší směr tvých úvah a pranic se mu nelíbí. Ale násilím tě tu držet ani ti bránit nehodlá a víc už také říct nechtěl. Telefon vyzvání poměrně dlouho, ale nakonec slyšíš ono ticho, které následuje po potvrzení přijetí a tím, než mobil doputuje k tváři. Dmitriho hlas je takto na dálku nečitelný. „Poručík Everettová, co pro vás mohu udělat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Antikonfliktní tým. My jsme antikonfliktní tým. Seras možná lykani vnímá jako...co já vím, zachránce, nebo vysvoboditele. I kdyby to tak skutečně bylo a ty holky chtěly umřít, takovouhle smrt si nezaslouží nikdo. Opakuji si, když procházím chodbou zpátky a opět se mi naskytne pohled na rozsápaná těla. Telefon zvoní, zvoní a zvoní. Ale já jsem trpělivá a nakonec jsem odměněna vlkodlakovým hlasem. "Zdravím Dmitry. Myslím, že máte něco, co hledám." Povzdechnu si a najednou si připadám strašlivě unaveně. "Je mi jasné, že mi jí nevydáte. Ale u všech bohů, vážně jste tady museli nadělat takový binec. To jsou hotová jatka!" Aha, takže o tomhle to je. Potřebuju si na někom vybít zlost. "Co s tím teď máme dělat? Tohle jen tak neschovám v hromadě papírování. Jsou tady desítky rozsápaných těl, jestli se tohle dostane na veřejnost, tak si lykani na veřejnosti už ani neškrtnou!" Připadám si zoufalá. Na jednu stranu vím, že nejrozumnější by bylo zatloukat, zatloukat a zatloukat. Na druhou stranu nevím, jestli toho jsem schopná. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Já mám ocásek. Samozřejmě, že máš ocásek, jsi pes! Ruby působí lehce konsternovaně tím, jak pomalu mi tyhle drobnosti docházejí. Ona nepochybně věděla o co jde, už v první chvíli. Neberu jí to. Oproti sloupku tam venku na dvoře je to vlastně příjemná záležitost. Trochu mě zmate další část, ale stejně nemám na výběr a tak si nechám přitáhnout lýtka ke stehnům. Pohodlné to není, ale umím si představit i horší věci. Když mi pak Mark stejným způsobem spoutá i ruce, už jsem s celou situací zcela smířená. Je to zvláštní pocit, balancovat na kolenou a loktech. Ty klouby k tomu nejsou určené a tak mě už po chvíli začínají bolet. Lýtka přitisknutá ke stehnům se mi navíc pod úvazy příšerně potí. Trochu nešťastně se na Marka podívám a zakňučím, abych mu dala najevo, že se mi tahle situace příliš nelíbí. Ne, že bych snad očekávala, že se tím něco změní. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Pokud myslíte Slečnu Sjörgen, tak ano je u nás. Toho druhého nemáme…“ Pauza, přísahala bys, že slyšíš vzdech na druhé straně, ale možná si to jen namlouváš. Je snad možné, že i Dmitry se najednou cítí unaven, nebo snad není nadšen z toho co získal? „Omlouvám se, říká se tomu rudá mlha. Pokud je vlkodlak v proměně, v amoku, vážně zraněný… přestává se kontrolovat, stává se zvířetem…“ Nehádá se. Skutečně se omlouvá, nebo snad vysvětluje. „... jestli je to možné, uklidíme to. Ta skupina vám snad chybět nebude a ty holky legálně nejspíš ani neexistují. Uklidili bychom hned, ale Lynessa byla priorita a umírala.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Možná jsem očekávala, že se se mnou bude vlkodlak hádat. Možná jsem i chtěla, aby se se mnou hádal. Jenže on zní skoro nešťastně, dokonce se mi omlouvá. To mě trochu zbrzdilo a donutilo mě to se zarazit, než abych na něj dál ječela. Jeho nabídka mě na okamžik umlčí. Možná, že je možné zamést tohle celé pod koberec. Ale dokázala bych pak sama se sebou žít? "Díky za nabídku, proberu to s kolegy." Zatloukat by možná skutečně bylo nejlepší, veřejný lynč vlkodlaků si tady nepřeje nikdo z nás. Já bych ale také ráda sama se sebou ještě nějakou dobu žila Promnu si spánky. "A jak je na tom Lynessa teď?" Sice bych slečinku nejraději profackovala, ale je mi jasné, že její smrt by způsobila něco nepředstavitelného. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Máte ocásek a nejspíš ne jen tak na chvilku. Dost možná vtip s vrcením nebude zas tak vtipem a páníček bude chtít, abyste se to naučili. Během pár minut, které potřebuje s asistenty na to, aby ti zafixoval všechny čtyři tlapky, je snadné na ocásek zcela zapomenout. Rozhodně není tím nejméně pohodlným, co se ti nyní děje. Je rozdíl být na kolenou a mít nohy na zemi a teď, když se musíš spoléhat jen na klouby, o loktech ani nemluvě. Ještě než přitáhne poslední úvazek, dávají o sobě tvé nové tlapky řádně znát. Páníček se zastavil před tebou, nejspíš aby si tě mohl prohlédnout. Stůl je opravu vysoký, protože nemáš problém mu vidět od očí, skrytých za maskou. Když jsi zakňučela, cítíš, jak tě pohladil po tváři. Lehce, dalo by se říct něžně. „Vím, že to bolí čubičko, ale musíme trénovat, brzo budou závody a já chci, abys vyhrála.“ K pohlazení přidal malé poplácání a pak už ruka ustupuje s tím jak se přiblížila druhá, něco koženého se ti objevilo před tváří. „Otevři tlamičku.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Mám problém s takhle zafixovanými končetinami i jen stát, představa, že bych se takhle měla i pohybovat je pro mě dost nemyslitelná. Něžné pohlazení po tváři mě alespoň trochu utiší. I když zmínka o závodech spíš vyvolává nervozitu. Pořád ještě nevím, jak takovéhle závody probíhají a upřímně si ani nejsem jistá, že to vědět chci. Poslušně otevřu pusu. Z toho, co jsem mohla postřehnout to vypadá jako náhubek ve tvaru psího čumáku. Kroužek v ústech je ale dost nepohodlný a zabraňuje mi zcela zavřít ústa. Opět tiše zakňučím, ale trpělivě stojím a čekám, dokud Mark nezapne všechny pásky a neusadí náhubek a místě. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Proberte… stále pokračuje lov na Westgarda a atentátníky.“ Jeho klid, zdá se celkem účinně neguje tvůj vztek. Je možné, že ho vedlejší škody opravdu mrzí? Obojí, nebo jen ty holky? Co znamená zmínka o pokračování lovu? Ale i pro tebe je svým způsobem upíří princeznička priorita a je jednoduché pochopit, proč je prioritou pro něj. Tentokrát je to on, kdo se odmlčel. Další vzdech a také tón hlasu dává tušit, že z toho co říká, nijak moc nadšený není. „Už je v pořádku. Když jsme ji dostali k nám, dali jsme ji najíst. Na ani ne dvacetiletou regeneruje rychle. Vrátil se jí hlas, je nesnesitelná a podle Heidi doslova na zabití…“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Závody… závody… to slova samo o sobě evokuje pohyb a pokud toto je trénink, tak se nejspíš můžeš začít připravovat na nejhorší. Dostáváš náhubek, nebo v tomto případě spíš vhubek. Mark ti ho pečlivě nasazuje a utahuje všechny pásky i ten, který jde protivně po nose nahoru. Kroužek, který ti zajel do pusy, není tak tvrdý jak se dalo čekat. Vlastně je celkem měkký a nejspíš se také dokáže přizpůsobit případné návštěvě. Je ale také dost pružný a přivřít ústa znamená zapojit svaly, jakmile je povolíš, kroužek ti je opět otevře. Ale i tak nedokážeš zavřít pusu docela, v tom brání úpony držící samotný kroužek, které jsou mezi tvými čelistmi. Jejich přítomnost je sama o sobě dost nepříjemná už tím, že ti roztahuje koutky rtů. Další pohlazení už po menší části tváře, která ti zůstává a přichází další kousek. Celkem široký obojek s upínacím okem pro vodítko a také dvěma dalšími, na těch jsou trochu zvláštní pytlíčky. Tvůj páníček tě ale nenechává dlouho tápat a brzy chápeš, že tyto kousky tě definitivně připraví o ruce. Mark tvé dlaně upíná křížem, takže je máš těsně přitažené ke krku a jejich přítomnost tě trochu nutí hrbit se v krku. „Tak myslím, že to by nám mohlo stačit, co myslíš čubičko?“ Další pohlazení, odstup a hodnocení výsledku poctivého možná i hodinového snažení s tvojí proměnou. Když je Mark hotový s kocháním se, znovu se obrátil na své asistenty. „Pomožte ji ze stolu, podíváme se, jestli vše funguje jak má…“ Znovu cítíš jejich ruce, jak tě chytají i když tentokrát je to mnohem krkolomnější než před tím a nakonec tě pokládají na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Jo, pořád je hledáme, ale nemáme se čeho chytit. Možná...dej si pozor, aby se tam u vás Westgaard neobjevil." Varuji Dmitryho. Myslím, že Westgaard kvůli Lynesse půjde přes mrtvoly...tedy, ještě víc, než doteď. Tentokrát se mi na rtech objeví trochu pochmurný úšklebek. Dokážu si představit, že jim teď princeznička dává dost zabrat. Alespoň něco nemusím řešit. Rozmazlenou upíří fiflenu bych na krku mít nechtěla. "Hoď jí na krk jejímu ženichovi a máš klid." Rýpnu do něj. Konečně jsem se dostala ven z komplexu a nadechnu se čerstvého nočního vzduchu. Tak tohle jsem vyměnila za večer s Northmannem? Já jsem vážně pitomá. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Párkrát zkusmo skousnu kroužek, který mám v ústech, jde to, ale kdybych to měla držet delší dobu, asi by mě bolely panty. Nakonec je jednodušší, nechat ústa prostě otevřená. Na krk pak ještě přijde široký obojek a na něj mi Mark připoutá ruce. Teď už jsem definitivně sešněrovaná, neschopná jakéhokoliv vzdoru. Jako kdyby ty ses někdy o vzdor třeba jen pokusila. Oddaně se na Marka dívám a čekám, dokud se dostatečně nepokochá. Pak se mě opět chopí ruce těch dvou trestanců. Připadám si těžká a nemotorná, jako nějaký balík. Když mě konečně postaví na zem, zavrávorám a málem se rovnou převrátím na bok. Modlím se, aby se po mě nechtělo v tomhle běhat, nebo něco podobného. Na takové věci obleček, jestli se to tak dá vůbec nazvat, není stavěný. Zvednu k Markovi oči, hlavu ne, protože s tou kvůli připoutaným rukám moc hýbat nemůžu, a očekává další rozkazy. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Pokud při lovu na něco narazíme, dám vám vědět… pokud jde o Westgaarda, není hloupej, do doupěte nám nevleze, ne bez armády v zádech. Nejspíš někde zmizí, těžko se teď může vrátit ke klanu.“ V prvním momentě máš pocit, že se Dmitry trochu zarazil, ale proč? Jeho další slova jsou spíš přemýšlením na hlas. Jenže následuje další povzdech, tentokráte i s trpkým zasmáním, ve kterém není ani trochu veselí. „To bych nejspíš splnil Westgaardovi jeho tajné přání… ta holka má vzácnej talent srát kohokoliv i toho, kdo ji právě zachraňuje život. Moji lidé ji dají trochu drezůry, jen doufám, že mají pevný nervy… možná by vás zajímalo co se mi zn í podařilo dostat, když ještě umírala a dalo se s ní mluvit… Nešlo o spiknutí, ale o přepadení. Westgaard využil příležitosti a ona šance dostat se z chomoutu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nevím, jestli mám mít radost, nebo být smutná. Vypadá to, že i bez mého přičinění je konec. Princezna je tam, kde má být (skoro), Westgaard zmizí a když se nám podaří uklidit tenhle binec, nikdo se to nikdy nedozví. Takhle to vážně má skončit? Jsem ráda, že i když by nemusel, chce se se mnou Dmitry podělit o informace. Nic převratného to ale stejně není. "To jsme si tak nějak stejně mysleli. Byla to spontánní akce, kdy využili příležitost a frnkli." Povzdechnu si. "Fajn. Poradím se s kolegy a ozvu se, kdybychom potřebovali pomoc s tím úklidem." Asi budu přeci jen spát klidněji, pokud nebudu vědět, kde jsou ty mrtvoly zakopané. "Nějak princeznu přežij a nenech si jí zase utéct." S tím se s Dmitrym rozloučím a zavěsím. Zůstanu stát venku, je mi zima a cítím se mizerně. Alespoň si tedy zapálím cigaretu a prodloužím tak dobu, kdy budu moci zůstat venku. Do toho pekla tam uvnitř se mi znovu jít nechce. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tentokrát už o potřebě pomoci není možné pochybovat. Představa, že by ses měla ze stolu dostat sama, je šílená. Jediný způsob by byl nejspíš pád. I tak mají asistenti s tvým skladným balením celkem problém. Nakonec jsi ale znovu na zemi a na všech čtyřech. Nacházíš rovnováhu a zvedáš oči k páníčkovi. Nemusíš se vidět, aby ti bylo jasné, že dík pozici krku a zvedání očí, vypadáš opravdu jako prosící psík. Že je to ponižující, ani nemluvě. Prosící, čekající na další páníčkovo přání, rozkaz, gesto. Páníček tě nenechá dlouho čekat, jen chvíli se na tebe kouká a pak přichází plácnutí do stehna. Nemusí nic říkat, přání je jasné i asistentům. Přímo cítíš jejich pohledy v zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Stojím tam, očima se vpíjím do těch Markových. Pořád ještě si myslíš, že tohle je lepší cesta? Že ti ten "lepší života tady" za to stojí? Měla jsem za to, že jsme se s Ruby shodly na tom, že nám to za to stojí. Jenže ona vždycky musí mít na vrch a když já se cítím pod psa, tak ona do mě ještě kopne. Jen aby mi ukázala, jak maličká doopravdy jsem. A přesně tak se nyní i cítím. Maličká, hloupá, oddaná, čekající na to, až páníček tleskne, abych mohla začít skákat. Tlesknutí přichází ve formě plácnutí po zadku. Pobídnutí je vcelku zřejmé a já se vydám na svojí vratkou pouť. Po kolenou bych se ještě byla jakž takž schopna pohybovat. S lokty je to ale mnohem horší. Nahrbená, prohnutá, musím vypadat příšerně komicky. Snaž se trochu! S tímhle postojem a přístupem žádnou soutěž nevyhraješ. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ne mělo to končit tak, že si užijeme s vikingem…. Je možné, že tvé společnici se dělalo šoufl z jatek a vylezla až s přísunem čerstvého vzduchu nebo je to jen tím, že z tebe vyprchalo určité soustředění a jistota? „Ano z její strany to pravděpodobně bylo přesně tak. Westgaard možná něco plánoval a tohle mu přišlo vhod. Nedokážu si moc představit, že by dobrovolně spolupracoval s vlkodlaky… Děkuju, je v doupěti, mám u ni Své lidi. Pokud ji nezabijou oni, nemělo by se nic stát…“ Měl by znít spokojeně, vítězně, vyhrál přece. Ale nezní tak, dokonce i v jeho posledních slovech jako by měli největší sílu „Pokud a „nemělo.“ Pro Dmitryho rozhodně vše ještě nekončí, možná právě naopak. Zapaluješ si, před otevřenou tlamou autopekla, které vyvrhlo několik ohořelých soust. Jsi zhruba v polovině cigarety, když se za tebou ozve žuchnutí. Instinkty vládnout, zvlášť když není důvod je držet na uzdě. Ohlížíš se a vidíš Seras, jak se zvedá z „hrdinského skoku“ jak vystřiženého z „underwoodu.“ Jestlipak filmaři něco doopravdy věděli, nebo si jen své upíry a vlkodlaky vymýšleli. V každém případě Seras není v černém, ale ve žluté, a to i s vlasy. Znovu s tím provinilým úsměvem, jako by udělala něco nepatřičného, se zvedla, srovnala mini a došla k tobě. „Promiň, nechtěla jsem jít stejnou cestou ven… jsi v pořádku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pokuřuji cigaretu a přemýšlím nad svým rozhovorem s Dmitrym. Vůbec vlkodlakovi nezávidím. My uklidíme nepořádek a můžeme to hodit za hlavu, pokud se tedy odněkud nevynoří Westgaard. On má teď ale na krku rozmazlenou princeznu, a já pochybuji, že u ní radost z toho, že byla zachráněna, převáží fakt, že jí chytli. ZA mými zády se náhle ozve žuchnutí a já sebou škubnu. Dřív, než ale stihnu začít sahat po zbrani, zjistím, že je to jen Seras. Opět se uklidním a kývnu na ní. "Nedivím se ti, mít jinou možnost, tak bych jí taky využila." Nabídnu jí cigaretu a opět tupě hledím před sebe, teprve po pár vteřinách mi dojde, že mi položila otázku. "Ale ne, jsem v pořádku. To jen...takhle jsem si ten večer nepředstavovala." Povzdechnu si, protože se mi v hlavě vybaví obraz Erika, nonšalantně usazeného na svém trůnu. Teď už tam jít nemůžu. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Ani nevím, jak se to stalo, ale náhle ztrácím pevnou půdu pod nohama. Tedy alespoň pod dvěma nohama určitě. Škubnutí a pak pád na bok, kterému nedokážu zabránit. Moje krátké "přední" na to prostě nestačí a tak se válím na zemi a provinile se na Marka dívám. V jeho postoji ale nevnímám zlobu nad tím, že mi to snad nejde. Je se mnou trpělivý. Možná i díky tomu se tolik snažím mu vyhovět. Začnu sebou na zemi vrtět a i když to trvá neskutečně dlouho, nakonec se mi podaří na nohy opět dostat. Hrdá ne tenhle svůj "kousek" se vydám k Markovi a pokouším se zavrtět zadkem, jako nadšený pes. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Kdesi v Hayes
Proč ne?
Seras tvou nabídku posunkem odmítla, ale těžko to bude kvůli škodlivosti kouření. Nijak tě ani nehnala k povídání, vlastně se zastavila kousek od tebe. Nekouká na tebe, ale kamsi směrem k vrakům, buď nad nimi přemýšlí nebo ji jen prostě přišli jako nejzajímavější bod v okolí.
„Promiň, že jsem tě vytáhla z baru… taky bych byla raději, kdybychom nepřišli pozdě… i když nevím co bychom si pak počali.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zoe, Herna Páneček ti věří a ty ho přece nesmíš zklamat, i když je to obtížné. Vlastně zdá se to nemožné, jak se máš postavit, když nemáš ruce, které by se opřeli o zem a pomohli ti. Musíš najít úplně nové pohyby a přemluvit tělo, které je zvyklé na ty staré, ale typ řece patří lidem. Když se ti to podařilo, i bez toho abys viděla páníčkovi do tváře, jsi si jistá, že je potěšený. Cítíš lechtání, jak se ti ocásek otírá o zadní. Slyšíš jakési hlasy, smějí se, ale chválí. Ale ty pro tebe nejsou přece důležité, mnohem důležitější je, že páníček má rádost, je spokojený. Poznáš to i z toho, že místo by zůstal stát, udělal krok k tobě. Jeho ruka zmizela na chvíli v kapse, aby se znovu vynořila a s otevřenou dlaní snesla dost nízko, abys do ní dosáhla. Stačí udělat ještě několik krůčků, odměna je na dosah a očividně si ji můžeš vzít. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ty vážně nevíš, co je to sebeúcta, že? Kdyby šlo jen o jeden večer, mohla bych se tvářit, že jsem se prostě přišla bavit. Ale pokud se tam objevím podruhé, bude vědět, že to není náhoda. Pokouším se Samaře vysvětlit, jak tyhle věci fungují, ale pochybuji, že mě chápe. Její omluvu přejdu tichem. Další slova doprovodím jen tichým odfrknutím. "Možná buď ráda. Ničemu bychom tady nepomohli. Spíš naopak, bylo by z toho ještě větší krveprolití." Odtuším tiše. Já jsem ráda, že jsem tu nebyla, když se tu řezali. I takhle je mi z toho místa zle a vidět to naživo ke svým nočním můrám opravdu nepotřebuji. "Radši řekni, co s tím teď uděláme? Mluvila jsem s Dmitrym a nabízí, že to tady uklidí. Vím, že jsme antikonfliktní a neměli bychom nechat veřejnost, aby se o tomhle masakru dozvěděla. Ale prostě mi to nepřijde správné. Tolik lidí...neříkej mi, že nikdo z nich nebude někomu chybět." Teď už zníš ale fakt hloupě. Prostě naivní holka z venkova. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Že to říkáš zrovna ty a co že tě to trápí zrovinka u něj? Beztak do tebe vidí a je mu jasné, proč jsi tam dnes přišla. „No nevím, myslím, že větší jatka bychom z toho neudělali, ale co pak s princeznou… a co teprve kdyby umřela.“ Z její odpovědi jde tušit, že přece jen přemýšlí v jiných kruzích než ty, i když v závěru se asi shodnete. Tvá další slova a ji přiměla přestat si prohlížet ohořelí vrak BMW a otočit se na tebe. Ne proto, aby si prohlédla husu z venkova, ale spíš jako by přemýšlela. Pak se usmála, ale jinak než před tím, tak nějak neupírsky, hřejivě. „Připomínáš mi mě… mě můj mistr říkal Policistka… samozřejmě, že někomu budou chybět. Ti chlapy klidně můžou mít rodinku, být vážení a tady rvou do holek fet, až z toho umřou. Ty holky mají určitě někde rodiče, možná i přítele… měla jsem stejný problémy jako ty, si zvyknout si na realitu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tohle není téma otevřené diskusi, takže zavři zobák! Okřiknu Samaru a hrubě jí zatlačím do pozadí své hlavy. Trochu se ošiju. Tenhle rozhovor mi není moc příjemný. Předně proto, že jsem samozřejmě zapomněla, že Seras sice vypadá, že je podobně stará jako já, ale může to být i několik staletí stará upírka. Stále jsem se nenaučila s těmihle tvory jednat a pokud brzy nezjistím, jak na to, mohla bych se dostat do pěkného maléru. "Není to tak, že by mi jich snad bylo líto. Jen se nad to nějak nedokážu povznést. Stejně, jako na myšlenku, že bychom tohle vůbec nenahlásili, nechali vlkodlaky, ať uklidí nepořádek a na všechno zapomněli. I když vím, že by to bylo pro všechny nejlepší. Tím, že se v tom budeme zbytečně šťourat nikomu nepomůžeme. A to mě tak neskutečně sere!" Zadusím cigaretu o stěnu a vrazím ruce do kapes. "Můžeme odsud už vypadnout?" |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Páníčkova radost je pro mě skoro hmatatelná a já se zoufale snažím vyhovět mu ještě víc. Vidím dlaň a na ní odměnu, která mě čeká. Pomalu a bolestivě se sunu kupředu, lokty mě bolí, jak nesou nečekanou váhu, ale daří se mi. Snad ani nemrkám, jak mám oči upnuté na sladkost v jeho dlani. Nevidím pořádně, co to je, ale doufám, že zase kousek čokolády. Celou dobu u toho tiše kníkám. Pomalu si ani neuvědomuji, že to dělám. Konečně jsem ale dosáhla svého cíle a strkám Markovi svůj psí čenich do dlaně. Vzít si dobrotu ale není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tak se nečil… Máš vůbec možnost ji zatlačit? Máš nad ní vůbec nějakou moc, kromě toho nevšímat si ji? Zatím se zdá, že Papá je jediný kdo by to v tomhle dokázal poradit, ale stojíš zrovna o jeho radu? Seras, poslední ze čtyř mušketýrů, které znáš z vašeho slavného antikonfliktního týmu. Vážně jste parta k pohledání: Policistka, Rasista, Vlkodav (ať už je to cokoliv) a Upírka a jako kapitán královské strážně nikdo jiný než Davit Milton. Kolik téhle upírce může být, jak s nimi jednat. Pokud to myslel Dmitry vážně, tak princezničce, kolem které se tohle celé nadělení točí, má být dvacet. Pro lidi obyčejný věk v jejím postavení, jen u upírů tak nějak automaticky člověk čeká alespoň stovku na začátku. „Klidně můžeme, myslela jsem, že budeš chtít jet s Williamem… ale stejně bychom jim to měli říct a taky teda co s tím bordelem, co tu vlkodlaci zavřeli. Co se toho týče, je to těžký, můj mistr by se ti vysmál. Dle něho byl náš úkol jednoduchý: odstranit škodnou.“ *** (Pokud chceš, můžeme rovnou pokračovat (telefon, zpráva, na otočku se stavit…) *** Jen poznámka, ale zdá se, dveře jejího Rollse jsou ti otevřené. „Tak kam, zpátky do baru a zapijeme to?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ta cesta za odměnou je stejná, jako bys měla jít po rozbitém skle. Tvé přední tlapky na to opravdu nejsou zvyklé a vlastně nepomáhá ani když se zastavíš, protože i tak na ně doléhá mnohem víc váhy a upravené zadní jim také nedokáží plně odlehčit. S dalším vrávoráním, ale už bez pádu se ti podařilo dostat až k natažené dlani a v ní ležícím kousku báječné čokolády. Voní tak krásně, láká k snězení. Jenže to není tak jednoduché, tvůj nový čenich, nejen brání trvalému zavření úst, ale také do značné míry zmenšuje možností tvých rtů něco uchopit. Výsledkem je hodně funění a tvůj čenich a jazyk v pánově ruce rejdící stejně jako bys byla skutečně psem. Páníček tě za tvou snahu odměňuje drbáním a trpělivě čeká až se ti konečně podaří kousek čokolády nabrat a poněkud krkolomně zajistit, aby ti z pusy zase nevypadl a naopak skončil v tvém bříšku. „Moc šikovná, mám z tebe radost Zoe…“ Pochválil tě pán a ty slyšíš zvuk suchého zipu. „Ještě si ověříme, že si poradíš i s jinou dobrotou.“ Tentokrát stačí pohled, když si před tebou klekl, abys to měla blíž, a vidíš, že tvůj pán v tuto chvíli nemá problém s tvrdostí… jak se zdá, tvé chování a možná i obleček s ním dělají doslova zázraky. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Raději nechci vědět, co je její mistr zač, i když mám jisté tušení. "Po tomhle bych se potřebovala něčeho napít." Souhlasně kývnu a znovu vytáhnu mobil. "Dej mi vteřinku, jen se domluvím s Willem." Chtě, nechtě musím zpátky do toho pekla, rychle najdu své dva kolegy a informuji Willa o tom, co jsem zjistila od Dmitryho. "Můžeme je nechat, aby se tady o to postarali." Jako kdybych neviděla, jak se o věci "starají" vlkodlaci. "Tak co myslíte?" Nedočkavě se dívám na oba své kolegy, mobil v ruce, je vidět, že už se nemůžu dočkat, až odsud budu moci vypadnout. Ať už mi Will odpoví cokoliv, o chvíli později už sedám k Seras zpátky do vozu. "Fajn, jedeme to zapít." Ušklíbnu se nevesele. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Nikdy by mě nenapadlo, že sníst kousek čokolády bude tak náročné. Voní tak krásně a je tak blízko ale já prostě nejsem schopná jí s tím hloupým psím čumákem sebrat. Chvíli jí v Markově dlani olizuji, než se mi konečně podaří jí nabrat a v podstatě v kuse jí spolknu. Pusu zavřít nedokážu a cucat je tak pro mě nemožné. Páníčkova pochvala mě zahřeje u srdce a když uslyším rozepínání zipu, je mi okamžitě jasné, co bude následovat. Dostane se do mého zorného pole a mě je jasné, že pohled na mě se mu opravdu líbí. Možná mu nemůžu pohlédnout do tváře a spatřit emoce, které se v ní zračí. Teď jsem si ale stoprocentně jistá tím, co cítí a to mě neskutečně těší. Neváhám proto ani okamžik, udělám ještě několik vrávoravých kroků, abych se dostala blíž a vezmu ho do úst. Nejsem si jistá, jestli jsem někdy viděla, že by byl takhle tvrdý. Výhodou i nevýhodou náhubku je, že mi ho nemůže narvat příliš hluboko do krku. Přesto se snažím, seč mi síly stačí, aby byl s mým výkonem spokojený. Přiznej se, tebe tohle vážně těší. Kam se hrabe čokoláda, nemohla ses dočkat, až ho budeš moct pokouřit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro No nech mě hádat…. Že by upír?! Samara se fakt jen tak zahlušit nenechá a ještě ke všemu je drzá. Alespoň že Seras nedělá žádné pupínky, její kývnutí je celkem jasný signál, že tak moc zase nespěchá. Mužskou část vašeho ženstva jsi našla skoro na stejné chodbě, akorát v jiném pokoji. Cestu tím nejhorším sis tím pádem neušetřila. K tvému překvapení, to tu konečně vypadá jako na místě činu a Reno jako profesionál. V první chvíli by ses na něj obořila, že je nechutnej a co s tou chudinkou dělá, ale vzápětí je jasné, že si bere otisky. Tvůj druhý kolega trochu připomíná barbara Conana na turistické prohlídce. V jeho lopatách, ten fotoaparát vypadá opravdu směšně malej. … někam je zakopou nebo rozpustí v kyselině… vždyť jsi slyšela, že se to nedá žrát… Na tvůj návrat zareagovali oba, ale Renovi to stálo jen za mávnutí rukou a návrat k předchozí činnosti. Will přemýšlí trochu dýl, zatímco v ruce žmoulá tu drobnou černou věc, nakonec se však jeho velká ramena pohnou. „Děláme si dokumentaci, možná se nám podaří někoho dohledat. Ale pustit tyhle jatka ven, máme ve městě paniku, a kdo ví co ještě. Když tu spoušť uklidí, bude to lepší.“ Když ses podruhé vynořila z tlamy plechové obludy, jiná plechová nádhera (o poznání luxusnější) už na tebe čeká s otevřenýma dveřma. „Takže zpátky Mayfair?“ Poslední ujištění a pak už tvá upíří kolegyně míří znovu do centra. Nejspíš ji tvé rozpoložení a možná i předchozí cesta přiměla k tomu nesnažit se začít rozhovor, ale její občasné pohlednutí tvým směrem se dá dost dobře vyložit jako výzva či svolení. Těžko si kontroluje, jestli jsi ji za jízdy nevypadla. Jenže ještě než se dostanete do klubu, cítíš, jak ti v kapse něco poskočilo a zavibrovalo. Vzápětí se rozezněla melodie vyzvánění. Kdyby nestačila ta, stačí pohled a víš, že volá Alex. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Kolegové se opravdu činí a já se na okamžik zastydím, že jim se Seras nepomáháme. Nestydím se ale natolik, abych změnila plány. Ostatně, já jsem zaúkolovala vlkodlaky, svoje jsem si tím odmakala. Ulehčeně kývnu, když mi Will postup odsouhlasí a vrátím se k upírce do auta. Jen ještě pošlu krátkou textovku Dmitrymu, aby věděl, že to necháváme na nich, a můžeme vyrazit. V hlavě mám nějak plno, potřebovala bych nějako vjemy odčerpat, protože se tam prostě všechny nevejdou. Mlčím, i když jsem si všimla, že mě Seras k něčemu vyzývá. Než se ale dostatečně seberu k nějakému rozhovoru, rozezní se můj mobil. V první chvíli mám za to, že mi volá vlkodlak, ale stačí jediný pohled a je jasné, že je to Alex. Pár okamžiků váhám, než hovor zvednu, nejsem si tak úplně jistá, že s ním chci mluvit. Nebo spíš, nejsem si jistá, že chci, aby Seras věděla, že někoho mám. Ty si myslíš, že s Alexem chodíš? To je fakt roztomilý. Kdyby mi to náhodou s Erikem dneska večer přeci jen klaplo. Jako, že neklapne. Byla bych nerada, kdyby měla moje kolegyně pocit, že někoho podvádím. "Ahoj Alexi." Brouknu tiše, s mobilem u ucha. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Hltavost s jakou jsi spolkla svou odměnu, byla zvířecí. Jistě jsi tím potěšila páníčka, ale sebe připravila o větší požitek z odměny. Zavřít trvale pusu a nechat čokoládu pomalu se rozpouštět na jazyku a tu a tam ji převalit, by bylo opravdu nejspíš hodně náročné. Možná až získáš cvik a možná i trochu posílíš čelisti, nezvyklé na odpor kroužku. Ale trochu kousnout a uvolnit víc chuti, by možná šlo, jenže už je pozdě. Pamlsek už je v bříšku a k tvé puse se přiblížilo něco jiného, na čem si můžeš cucání a možná i trochu svírání vyzkoušet. Kroužek rozhodně není nějaký kus tvrdého nepoddajného plastu, pokud jde o hračky, dokáže být Zeď opravdu vynalézavá. Žalud i překvapivě tvrdá hadice jím projde a jeho tlak nejspíš jen umocňuje potěšení, které tvá ústa mohou nabízet. Nejspíš velmi podobně jako by to dokázal nějaký erekční kroužek, tedy ne že by právě v tuto chvíli tvůj páníček potřeboval pomoci s erekcí. Hračce ještě chybí vybrace, což je dobře, protože to by jistě nebylo nic moc příjemného pro tvé zuby. Psí čumák co máš na obličeji a hlavně čenich, opravdu vytváří určitý odstup a tak se hlubokého průniku můžeš obávat jen u těch vyvinutějších jedinců. Mezi ně tvůj páníček sice na rozdíl od těch dvou patří, ale očividně nyní nic takového nepotřebuje a ani to tom netouží. Nejspíš s vděkem přijmeš i to, že nevyžaduje veškerý pohyb po tobě, což by pro tebe v tvé nové podobě bylo asi hodně náročné a nebezpečné. Představa, že bys upadla a nějak ublížila jeho chloubě… naštěstí se nic takového nestalo, páneček si sám nabírá a určuje tempo a na jeho poměry celkem brzy, přichází jiná odměna, kterou ti velmi pečlivě nechává na jazyku. „Nespletl jsem se, opravdu jsi parádní čubička…“ Chválí tě, když schová nádobíčko a s drbáním tvé hlavy se před tvým čenichem objevila ještě jedna hnědá voňavá odměna. „Tak myslím, že tady jsme skončili a půjdeme do kotce. Normálně bych tě nechal proběhnout, ale myslím, že to zatím necháme a pánové ti pomůžou.“ Tentokrát už se asistenti tak nehrnou, možná proto, že neví co přesně se od nich čeká a nejspíš také proto, že nevím jak nějak přenášet psíka jako jsi ty na větší vzdálenosti, než jen na stůl. Mark jim v tom nijak nenapovídá a tak musíš hodnou chvíli snášet jejich pokusy a omyli, než tě nakonec jeden z nich vezme do náručí. (Práce, musím končit…. Odesílám :D) |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Naštěstí se po mě v tuhle chvíli nic moc nechce. Páníček si tempo určuje sám a jediné co, tak držím. Překvapivě rychle se udělá, na něco takového u něj nejsem zvyklá a v první chvíli mě to trochu zaskočí. Polknu a poté zblajznu ještě jeden kousek čokolády, který za odměnu dostanu. Trochu znejistím, když Mark začne mluvit o kotci. Mám určitou představu a ta se mi ani trošku nelíbí. Nemám ale stejně možnost svůj nesouhlas jakkoliv vyjádřit, takže jen trpělivě stojím a sleduji ty dva, jak se mě pokoušejí zvednout. Nakonec mě jeden z nich vezme do náruče a já se ocitnu v nepohodlné, a ponižující pozici, kdy mi všechny čtyři "packy" trčí vzhůru. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Will, Reno, Dmitry, chlapy máš vyřízené. Ženské na tebe teprve čekají, ta v hlavě si určitě nenechá ujít nějakou nevhodnou příležitost a ta druhý… ta je zatím víc neznámou než známou, ale to se dnes může změnit… nebo také ne, zatím mezi vámi panuje víc mlčení. Telefon zvoní a jako vyzvánění se ti hlavou prohání i hlásky z tvé přehuštěné hlavy. Stačí dotek na obrazovce, posunutí prstem. Brouknout už nestihneš, Alex tě předběhl a jeho hlas zcela koresponduje s obsahem. „Přepadli nás! Zomba zmizela…“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kdy naposledy tě někdo nesl v náručí? Samozřejmě tohle není jako obyčejné nošení a ani to není tak pohodlné. Být to normálně, drží tě pod koleny, a ty se držíš kolem krku. Obojí tě stabilizuje a jemu usnadňuje přenos. S patama na zadku a pahýlkama místo rukou, jsi hodně neforemná a on nosič si tě neustále nadhazuje a snaží se nějak najít vhodnější úchop. Nevydržel celou cestu a pokládá tě. Nastupuje druhý, který nejspíš předešlí čas k přemýšlení. Nechytá tě stejně jako jeho předchůdce, převalil tě na záda, až ti tlapky ční k nebi. Pak už tě chytil v podpaží a zvedl. Přitiskl tě na své tělo, jako vášnivý milenec, boky se ti vklínil mezi stehna a o jeho vášni také něco tušíš, jelikož si nejspíš opomněl schovat nádobíčko, co vytáhl v herně. Chvíli si tě šteluje, dává tvé packy na svá ramena. Jeho ruce tě pak silně tisknou přes lopatky a druhá za zadek. Na dvůr se nevracíte, pohybujete se stále v bloku, který dle všeho je propojením vnějšího světa a toho za Zdí. Opustili jste sice středověk, ale ani tak by tě cesta po podlaze na tvých nových nožkách příliš netěšila. Byla by dlouhá a nejspíš i dost bolestivá. Takto je největším nepohodlím pevný stisk na půlce, tlak mačkající tvůj hrudník na hrubou látku overalu a péro, které se tře o tvé nechráněné pohlaví. Nakonec před vámi Mark otevírá další dveře. Vítá vás několikeré zaštěkání a zakňučení. „Pánové buďte tak laskavý a poslužte si.“ Netušíš, oč jde, zjevně ne o tebe, jelikož jsi stále držena. Tvůj nosič naproti tomu došel čelem ke zdi a podivně s tebou třese, jako by hopsal na jedné a pak na druhé noze.Vcházíte dovnitř a na další pánův příkaz tě tvůj nosič pokládá. Tvůj výhled je omezený a obojek ti dost znemožňuje se případně ohlédnout, a tak cestou dolů máš výhled jen na to, co se třením zvětšilo i když to pořád není nic velkého. Zato jiné smysli, ti poskytují nečekaný vjem, když tě nosič položil, zalilo tě „blaho“. Žádná studená podlaha, nebo technický hrubý koberec. Tohle je vysoké, heboučeké, jako stvořené pro tvory jako jsi ty. V leže ne zádech, nebo při překulení se na bok, už si o místnosti dokážeš udělat nějakou představu. Dobré světlo, není bledé, stěny jsou vymalované jako krajinka a většinu plochy kolem tebe pokrývá heboučký zelený koberec s velmi vysokým vlasem. Na periferii tvého zorného pole vidíš další fenku, která se přiblížila k vám. Nejspíš není jediná a nejspíš nikdo se bez vyzvání neodváží skákat na hosty a vítat se, ale také si nedovolí si jich nevšímat. Na nohou svého pána který stojí vedle tebe vidíš i důvod hopsání. Na bagančatech má nazouváky jak ze zámku. „Pánové, přiveďte nějakou fenku k nám, a jak na vás koukám, můžete se s ní za odměnu potěšit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Otvírám ústa, abych Alexe pozdravila, jenže on je rychlejší. Celá se při těch slovech napřímím, křečovitě sevřu ruce v pěst. "Kdo?" Hlas mám klidný, ale uvnitř cítím bouři emocí. Bohužel tuším, kdo to tak mohl být a nevěstí to nic dobrého. "Vydrž, za chvíli budu doma." "Musím domů, kamarádku unesli." Pronesu k Seras, i když tuším, že stejně všechno slyšela. "Mohla bys mě odvézt, na drink si zajdeme jindy." Rychle jí diktuji adresu. Dnes v noci mi skutečně není přáno. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Oba muži se v mém nesení vystřídají. Trochu se mě to dotkne, protože jsem drobná a štíhlá, ale tohle bude dáno spíš mou "neforemností" než vahou. Druhý muž mě ale přeci jen chytí o něco lépe, i když o pohodlí by se dalo jen stěží mluvit. Navíc dobře cítím, že si to sám docela užívá. Jsem ráda, že se nevracíme na dvůr, protože pohybovat se po hrubém betonu by mi v tomhle postroji dělalo celkem problém. Naopak místa, do kterých se dostaneme, jsou skutečně pěkná. To tedy zjistím až ve chvíli, kdy se opět ocitnu na zemi. Pro moje tlapky je koberec jako stvořený. Převalím se na boj a poté se mi podaří se zvednout, začínám v tom mít celkem cvik, takže to tentokrát netrvá zdaleka tak dlouho. Trochu udiveně, trochu vyjukaně se rozhlížím kolem. Nejsem tu jediná, to jsem pochopila už podle kníkání, které nás při příchodu vítalo. Teď je mi ale jasné, že tenhle kotec slouží pro mnoho fen. očividně je to tady pro dozorce oblíbená zábava. A možná, že nejen pro ně. Podívám se na fenku, která si troufla blíž, místo toho, abych se ale rozeběhla blíž, tak zakňučím a stáhnu se k Markově noze, jako kdybych měla z cizí fenky strach. Nové prostředí holt pejskům úplně nesvědčí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Dva černoši, bílej a černej... nejsou to lidi.“ Cítíš, že je Alex rozrušený a rozhodně jinak než u něj bývá zvykem. Ale nejspíš klidná věcná otázka sepnula v jeho mozku tu druhou mechanickou část. Jeho odpověď je strohá, bez emoci, až analytická. Atmosféra se bleskově změnila i v autě, máš pocit že i Seras změnila posed. I když je klidně možné, že si to jen namlouváš, v každém případě je jasné, že slyšela a že je ve střehu. Zachovala dost taktu a nechala tě říct, co jsi chtěla, její přikývnutí a prostá otázka: „Kam?“ za ni řekla vše. Stejně jako to, že tento policejní Rolls teď rozhodně nejede podle předpisů. Dopraváci to na druhou stranu nebudou mít těžké, tohle auto rozhodně není tuctové. Teprve když se blížíte k cíli, když z neznámých cest se stávají ty známé, obrátila svou pozornost opět k tobě. „Mám… mám jít s tebou?“ Už když se blížíte, je jasné, že bílej a černej rozhodně nejsou asasíni. Majáky a kouř valící se z garáží, to dokladují docela jasně. Podle čumilů co je míjíte prý bouchl plyn. Nepřekvapí ani to, že cestu vám blokuje páska, Bobíci a za páskou hasičské vozidlo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Rozhlížíš se kolem, prostředí už sis stihla částečně prohlédnout v leže, teď na všech čtyřech si jen doplňuješ informace. Kromě zeleného trávníčku, vidíš v jednom rohu široce ohraničené pískoviště. Stěny lemují kotce. Ne tuto vzdálenost, je ti jasné, že nejsou všechny stejné. Na jedné straně jsou velké jako cela a když se to vezme z psí perspektivy, jsou rozhodně lépe zařízené. Na druhém konci řady jsou klece a ty poslední vypadají, že bys do nich musela nacouvat, jak jsou malé. Vedle pískoviště je i část otevřené plochy, která ti velmi připomíná koupání, kterého si ti dostalo včera venku, další kousek možná bude sloužit k jídlu, ale na tuto vzdálenost detaily nerozeznáš. Co se obyvatel týče, opravdu tu nejsi sama. Kromě fenky, kterou jsi zahlédla už v leže, vidíš pět dalších a k svému určitému překvapení i dva psy, i když to poznáš podle všeho jen ne podle obličeje. Asistenti se vydali splnit Markovo přání, zvědavá fenka se trochu přikrčila, jako by snad mohla být neviditelná. V určitém slova smyslu jí to vyšlo, jelikož ti dva zamířili k jiné. Nejspíš se jim tato hra líbí, jelikož už si zvykli na zvířátka a automaticky ji berou za oko na obojku. Slyšíš jen určité ňafnutí a fenka jde s nimi a to o poznání jistějším a rychlejším krokem. Tvou pozornost si však vyžádal páníček, který si čupnul na okraji tvého zorného pole a jeho ruka tě začala hladit mezi ušima. „Tak co čubičko, líbí se ti tu? Chtěla bys tu zůstat?“ Volná zábava očividně nepanuje, aniž by něco ostatním zvířátkům řekl, všechny zůstávají ve vaší blízkosti. Někteří nejspíš usoudili, že to bude na delší dobu a předvedli „sedni.“ Pozice ne nepodobná sedu na patách, jen s tím rozdílem, že krátké přední nedovolují užít si pravou úlevu ze sedu. Zvědavá čubička nejspíš chce dohnat ztracené body a zase se rozvinula a celkem usilovně vrtí ocáskem. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro No samozřejmě, že to byli oni. Nikoho jiného jsem ani nepodezřívala. A je to moje vina. Jsem Seras vděčná, že se příliš nevyptává, protože bych jí vlastně ani neměla co říct. O těhle lidech v podstatě vůbec nic nevím. Tedy krom faktu, že to lidé vlastně ani nejsou. Jak se rolls řítí ulicemi, nervozně poposedávám na okraji sedadla. Seras v sobě rozhodně nezapře poldu, řídí jako profík. Konečně se blížíme k místu a už z dálky je slyšet houkání hasičů a ve tmě se blýskají policejní majáky. "Pomohlo by to." Odpovím tiše na její otázku, oči široce rozevřené, sleduji, tu zkázu. Zomba sice upíry nesnáší, ale třeba by pomohlo změnit její názor, pokud by jeden pomohl zachránit její život. Nebo neživot. Jakmile můžu, vyskočím z auta a ženu se k místu ohraničenému páskou. Zatím, co se prodírám mezi lidmi a pokouším se najít Alexe, hledám po kapsách svůj odznak. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Místo působí útulně, tedy útulně pro psy. Na mě tady jen z každého rohu kouká další a další ponížení. Od pískoviště, přes koupání až k maličkým kotcům. Co mě zaujme, je fakt, že tu nejsou pouze feny. Psa člověk pozná celkem snadno, i když s náhubky vypadáme všichni velice podobně. Cítím se o něco lépe, když si Mark vedle mě klekne a začne mě hladit. Na jeho otázku jen neurčitě zakňučím. To mě radši rovnou zastřel! Ruby se s tím ale zase tolik nemaže a rozhodně dává najevo svůj názor. Nelíbí se jí tady a mě vlastně taky ne. Dokážu si ale představit i mnohem horší místa, kde jsem mohla skončit. A tohle přece není napořád. Jen teď, než si nás odsud sponzor odvede. Snažím se Ruby povzbudit k většímu nadšení, protože zoufale potřebuji její podporu. Nepochybuji o tom, že Markova otázka byla jen řečnická a že mě tu nechá, ať chci, či ne. Měla bych se proto pokoušet zapadnout. Opět upřu svůj pohled na čubičku, která se jako první přiblížila a i já se pokusím přátelsky zavrtět ocasem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro A budem se obviňovat nebo s tím něco uděláme? Samara ti maluje ironické grafity přímo na mozek a vybarvuje ho sarkasmem. Ano tvá zatím ne příliš známá kolegyně v sobě nezapře poldu a zcela určitě ani upíra. Je jasné, že když se onen mnohatunový kolos řídí ulicemi, spoléhá hodně na své nepřirozené smysly. Na sílu nemusí, tohle fáro má určitě posilovač, že by se dalo ovládat i jedním prstem. Majáky, kouř, páska, výbuch plynu. Když se blížíte, očekáváš že dům na jehož střeše je tvůj současný domov, bude v plamenech, nebo spíš připomínat obrázky ze Sýrie, které plní zprávy. Realita, je trochu milejší. Je tu víc blikání majáků, kouře a vlastně i víc pásek a lidí, než ohňů a známek destrukce. Ještě než Rolls zastavil, stihla Seras položit podstatnou otázku, jinak je z vozu venku stejně rychle jako ty. Samozřejmě na servilní otevření dveří, které by k vozu pasovalo, můžeš v tuto chvíli zapomenout. „Mám vzít výzbroj?“ Víš kam ta otázka mířila, viděla jsi to v kufru, když tě poslala pro uniformu. Už sis zvykla, že ve vašem povolání všichni dávají přednost velkým ručním kanónům. Hold vaši potencionální nepřátelé jsou pěkně tuzí parchanti. Jenže to co má Seras není „ruční kanón“ jako DE 50AE nebo Magnum .500 a jiné krásky, to jsou prostě Kanóny, které se hodí spíš na lafetu než do rukou ženy, dívky… čert vem upíry s jejich věkem. U pásky jste za chvíli a s ní narážíte i na Bobíky, kteří vám jdou vstříc s tím, aby vás zastavili. Na rozdíl od Alexe, odznak jsi najít stihla a tak vám zase celkem uctivě uvolňují cestu, zvlášť pokud tvá odpověď zněla: „ANO.“ Jak už jste za páskami, už se vás nikdo nesnaží zastavit. Hasiči proti normálnímu stavu vypadají poněkud zmateně. Rozhodně se nezdá, že by měli plné ruce práce. Když jste dorazili k výtahu, ke kterému jsi velmi nedávno dostala vstupní kód, zjišťuješ odkud jde kouř i kam se soustředí jejich pozornost. Dveře výtahu jsou vyvalené, kabina nikde, i když něco ti říká, že ta hromada šrotu dole s ní bude mít něco společného. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nechal by tě tu, kdybys řekla ne? Jde tu o nějaké hry, nejspíš i o vysoké sázky, nejen o vaše ponížení. Ochotná fena, která se snaží, je určitě lepší materiál než ta, kterou je třeba nutit. Vždyť právě pro tvou ochotu a nakonec i její následné chování Mark na nápad, tě trénovat přišel. Ale upustil by od něj? A co by přišlo pak? Víš, kde jsi byla před tím, ani to nebylo moc dobré a co když by ti za „odměnu“ posloužil něčím horším. A co kdyby si tě pak vyhlédl někdo jiný? Jeho tvář ti nenapoví, jestli je otázka řečnická, nebo máš opravdu možnost volby a ty ostatní zůstávají jen na tobě, těžko na ně od někoho dostaneš odpověď. Zkoušíš vrtět ocasem, Zvědavce to jde samozřejmě líp a její kaštanový ohon se kmitá ze strany na stranu, ale i tvého pokusu si tvůj páníček všiml. Ještě jednou tě podrbal za ušima a postavil se. To už za zády slyšíš štěkavé vzdechy, od fenky, kterou si odvedli asistenti. Poslušně drží a vyštěkává, zatímco ji jeden z nich nabírá pérem, které si postavil o tvůj klín. Mají to dovolené a tvůj páníček nejspíš z nějakého důvodu čeká, až si uleví, možná jim chce opravdu jen dopřát odměnu. V každém případě vykročil dál po trávníku směrem k písku. Zastavil se však dřív, tak deset kroků od tebe. Plesknutí do stehna znáš a víš, co se po tobě chce. Trochu překvapí, když pak ukázal i na Zvědavku a stejným gestem ji také přivolal k sobě. Ta překvapená zjevně není, ňafla nadšeně a vyrazila směrem k němu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Kurva, jasně, že s tím něco uděláme! Alespoň na Samaře si můžu trochu vybít vztek. Ona se neurazí, že na ní ječím a i kdyby...je mi to jedno. Seras má dobrou otázku, ale pro tuhle chvíli její arzenál zavrhnu. Později se pravděpodobně bude hodit, ale teď si myslím, že je to zbytečné. Únosci už budou pryč. Procpat se davem a dostat se za policejní pásku je snazší, než jsem myslela. Dostaneme se k domu a k výtahu. Tedy, k tomu, co z výtahu zbylo. Jasně, výbuch plynu. "Musíme se dostat nahoru." Vykloním se a pohlédnu do výtahové šachty. Do bytu jsme se vždycky dostávala jen skrze výtah. Je velmi pravděpodobné, že tu bude někde nějaké schodiště, ale výtahová šachta mi v tuhle chvíli přijde jako nejrychlejší cesta vzhůru. Navíc to vypadá, že žebřík, který je v šachtě umístěný, žádné škody neutrpěl. "Nevím, co nás tam nahoře čeká." Varuji ještě kolegyni, než se přehoupnu na žebřík a začnu rychle šplhat vzhůru. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Opovaž se, já se s tou čubkou kamarádit nechci! Ruby se vzteká, ale jako obvykle je jí to k ničemu. Kritizovat tu druhou nám jde oběma, ani ona se ale nehrne, aby převzala situaci, nebo to alespoň zatím tak nevypadá. Když pootočím hlavu, všimnu si, že Markovi pomocníci už si dopřávají s jinou fenou. Hádám, že teď už nelitují toho, že si právě je vybral jako asistenty. A ani fenka nevypadá, že by jí to bylo proti srsti, to alespoň usuzuji podle jejího ňafání. Mark se zvedne a zamířím k pískovišti, mě to tak rychle nejde. V další chvíli tak následuje pokyn, abych ho následovala. Nejsem ale sama. Pocítím bodnutí žárlivosti, když si zavolá i Zvědavku. Tiše zavrčím a pokusím se přimět své nemotorné končetiny k pohybu. Nechci zůstat pozadu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Dray Walk, cesta vzhůru… (Hluboký omluvník, ale zklamu očekávání)
Jo plyn, ale podle všeho je to nezastavilo…
Byl to strach? Je možné, že se tvá imaginární kamarádka bála? Zas taková novinka to není, už několikrát bylo znát, že jí její existence a potažmo i tvoje, jedno není. Navíc to byl právě Papá, kdo ti ukázal, že nejde jen o výplod tvé mysli.
Seras se nijak o kanóny nehádá, očividně to bere tak, že toto je tvá mise a ona asistuje. Bobíci ustupují z cesty a ani hasiči se vás nijak nesnaží zastavit, tedy až do okamžiku, kdy začneš nahlížet do výtahové šachty, to cítíš vzrůstající napětí i ostražitost. Přímo tě nezastavili, nakonec jsi detektiv a nějak se na místo činu podívat musíš a akutní nebezpeční zdá se přímo nehrozí. Přesto jsou ve střehu, co kdybys měla nějaké hloupé nápady.
Stačí pohled do šachty a je ti jasné, že žádný plyn nevybuchl a také je celkem jasné co se stalo. Někdo bez oprávnění se pokusil použít výtah. Přes dveře se nejspíš dostal násilím, kabina jej poslušně vyvezla do slušné výšky a pak se odpálili nálože. Tohle bude součást Alexova bezpečnostního systému. Celá šachta nejspíš byla zaminovaná. Při přímé konfrontaci s Alexovou paranoiou tě už nijak nepřekvapí, že tu žádný žebřík samozřejmě není a výbuch zničil i kolejnici, která usměrňuje pohyb kabiny. Na zničené kabině leží kusy kovu i betonového obložení šachy, což možná zapříčinilo onu teorii s plynem. Pro člověka není možné, aby přežil cokoliv z toho, co se v šachtě stalo, ať už by byl v kabině nebo mimo ni. Jenže je jasné, že Bílí a Černý nejsou lidé.
U Seras nejspíš zvítězila zvědavost a vedle tvé hlavy, nahlížející do jíctu zkázy, se objevila i ta blond. Vnímáš to pokývnutí a samozřejmě i tiché hvízdnutí.
„Můžu se tam zkusit vydrápat a pak tě vytáhnout nahoru na nějakém laně. Nebo to můžeme zkusit jinudy… schodiště, jestli tu nějaké je, nebo venkem po budově.“
Mluví tiše, nakonec přece jen tu nejste sami a hasiči mají svých starostí dost s absencí plynu a ohně. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zoe, Psinec Fenka ňafá skutečně snaživě a vášnivě, takže to vypadá, že si to s pánečky dost užívá. Jenže se nemůžeš vyhnout vzpomínce, že i po tobě se chtělo štěkání. Když vidíš celou smečku, která ani na chvíli nevypadává z role, je dost možné, že i tohle je součást „výcviku“ a že příště i ty budeš vášnivě ňafat, když tě budou obdělávat.
Po koberci se samozřejmě jde mnohem příjemněji než po kamenech v předchozí místnosti. Ale i tak je pro tebe nový pohyb namáhavý a nezvyklí. Tvá soupeřka si je rozhodně jistější a také je u Pánečka o celou délku dřív. To, že šlo o závod, podtrhnula i odměna, které se ji dostalo z pánečkovi dlaně, během podrbání. Zvědavka po psím poděkovala a trošku zacouvala k tobě a s vrtěním sleduje pánečka.
„Tak si vás vyzkoušíme… sednout!“
Zvědavka reaguje hned a sedá si po polohy, kterou jsi viděla u jednoho ze samců. Páníček vám nechávám slušný čas na to splnit rozkaz, než přijde další a o další chvíli další a další.“
„… lehnout!… převalit!... dělej mrtvou!“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Že je Alex paranoidní, to jsem věděla. Ale že by zaminoval výtah ve vlastním domě, to už mě nenapadlo. Jenže o nic jiného tady jít nemůže, jinak si nedokážu představit, co se stalo výtahu. Po žebříku ani vidu, i když si jsem jistá, že z bezpečnostních důvodů by v šachtě za jiných okolností být měl. "Budeme to muset vzít venkem." Procedím skrz zaťaté zuby a vytáhnu hlavu ze šachty. Problém je, že vůbec nevím, kde tady je požární schodiště, nebo něco podobného. Takže nám nezbývá nic jiného, než se vydat kolem budovy a doufat, že nenarazíme na některou z dalších Alexových pastí. Mezitím vytáhnu z kapsy mobil a začnu vytáčet jeho číslo. Možná bude nejjednodušší se prostě zeptat. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Cítím zlobu, nejen nad tím, že mě moje hloupé končetiny neposlouchají tak, jak by měly. Ale i nad tím, že se k Markovi lísá nějaká další...čubka! Ve chvíli, kdy Ruby to slovo vyplivne mi dojde, že ten vztek vůbec není můj. Je její a ona vyloženě zuří. Dokolíbám se k Markovi a nejistě se posadím. Není to zdaleka tak pohodlné, jak to vypadá u psů a rozhodně to neposkytuje žádné uvolnění pro tělo, spíš naopak. S každým dalším rozkazem cítím, že jsem zase o trochu ztratila kontrolu nad situací. Čím víc se snažím Ruby kontrolovat, tím méně zvládám splnit povely a tím víc, je Ruby vytočená, že Zvědavka má navrch. Je to začarovaný kruh, který může skončit jen jedním způsobem. Zoe se mě sice snaží udržet na řetězu, ale je to marný boj. A pak jsem náhle volná. Nemyslím si, že to vzdala, jen se misky vah převážily a náhle je na mě, abych ovládla tohle nemotorné tělo. Neváhám ani na okamžik a s temným zavrčením se vrhnu na fenku, která jen kousek ode mne hraje mrtvou. Ideálním chvíle zaútočit na její odhalené břicho. Ne, že bych snad měla mnoho možností, jak jí ublížit, ale převálcovat jí můžu i tak. A minimálně doufám, že jí vyděsím. Chci, aby si pro příště pamatovala, že Mark je můj! |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tváří v tvář jeho bezpečnostnímu systému, je jasné, že si nepřeješ nechtíc zpustit případně nějakou jinou nástrahu. Seras je sice ochotná si zahrát na spidermana, ale je klidně možné, že by skončila jako spiderflek na zdi. Kdo ví možná se nakonec dočká superhrdinského vístupu, ale prve zkoušíš telefon. Alex ho zvedá po chvíli, dost dlouhé aby bylo jasné, že s ním nesedí v klíně a zároveň dost krátké na to, aby nestihla vymyslet katastrofický scénář. Nenechal tě říct ani slovo, jeho hlas zní už klidněji nebo spíš mechaničtěji a buď projevuje své věštecké schopnosti nebo kamerový systém stále funguje. „Na druhé straně bloku, rozvaděčové dveře, otevřu…“ Teprve teď tě pouští případně ke slovu a nebo jen k výstupu. Skříně rozvaděčů jste našli celkem snadno a dík varování už nepřekvapí, že se jeden blok otevřel. Za ním nacházíš ne zrovna schodiště, ale žebřík a také kamery, čidla a podle všeho plastickou výbušninu. Cesta vzhůru ti dá rozhodně zabrat víc než tvé nové společnici, ale ani ona se netváří úplně v klidu, při pohledu na balíčky, které vaši cestu provází. Do bytu jsi vstoupila z opačného konce, než je pro tebe zvykem a hlavně ze skříně, která před tebou ustoupila jako velmi objemné dveře. Ani odtud zjevně není žádoucí, aby byla tato cesta vidět. Byt vypadá více méně stejně jak jsi ho viděla ráno. Jen okna překrývají ocelové pláty, které brání přístupu světla z venku a možná by zvládli i většinu myslitelných městkých ráží. Přesto jsou pláty naproti výtahu vyrvané a zeje v nich úctyhodná díra. Ostatně do šachty výtahu také. Další kus nábytku který je mimo je gauč, který stál nejspíš v cestě střelby a také část kuchyňského ostrůvku. Alexa jsi našla právě na gauči, skloněného nad konferenčním stolkem kombinovaným s ovládání tohoto inteligentního příbytku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je to vztek nebo žárlivost? Co asi Zoe překvapilo víc. V každém případě se stáhla a ty máš volné pole a mrtvou rozhodně neděláš. Stejně tak dvakrát nepřemýšlíš nad následky, jednáš pudově skoro jako opravdová fena. Tvůj útok ale není tak bleskový a ostrý jak by sis přála a není to jen tím, že ti jsou vlastně sebrány jakékoliv pořádné zbraně ať už jde o drápy nebo zuby. Vlastně ani kopat pořádně nemůžeš. Je to hlavně tím, že ona vteřina útoku je vlastně tvá první v tomto divném těle. Sice jsi sledovala Zoe, ale to není to samé jako si to zkusit sama. Možná kdyby už tělo ovládala, kdyby si svaly sami pamatovali, co mají dělat. Jenže tak to prostě není a tvůj útok to vyloženě kazí. Vlastně co mluví pro tebe je právě to překvapení. Jen díky němu se ti vlastně podařilo na ni upadnout, jinak se to nazvat nedá. V příštím okamžiku už ale vítězí zkušenost. Nedokážeš si ani představit jak to udělala, když nemá nohy a ruce, ale převalila vás. Mohla zůstat na tobě, ale místo toho odskočila a s kňučením se stáhla k Markovi. Na zádech cítíš stejnou neschopnost, jakou pocítila před tím Zoe, ale než se ti podaří vyškrábat se na nohy, vidíš, že to kňučení není mířeno k tobě. Její čenich se otáčí k pánečkovi a čeká na jeho příkaz. Nakonec to tak překvapivé není, vycvičený pes se přece nepere na ulici s každým čoklem. Ale příkaz k útoku nedostala, Mark se místo toho postavil mezi tebe a vydal se směrem k tobě. „Copak to bylo čubičko moje?“ Teď mu nepotřebuješ vidět do tváře, jeho hlas jasně dává najevo, že se doopravdy nezlobí, spíš ho ona scéna pobavila a zaujala. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nezdržuji se zbytečným rozhovorem a okamžitě zavěsím. Najít rozvaděčové skříně není těžké a vlastně mě ani nepřekvapí, že místo jedné je tu tajné schodiště. Daleko víc mě překvapuje, že jsem se o to sama dřív nezajímala. Cesta vzhůru není ani zdaleka tak příjemná, jako se nechat vyvézt výtahem. Částečně to mají na svědomí schody a částečně trhaviny rozvěšená po zdech. Alex skutečně na bezpečnosti nešetřil. A přesto je Zomba pryč. Byla jsem celkem zvědavá, kde bude schodiště končit. Přesto jsem překvapená, když vstoupíme přímo do bytu. Hezký nouzový východ. Přesto byl k ničemu, když se sem ti dva vlámali. To je dost jasně vidět podle chybějícího ocelového plátu a díry, která zeje na místě výtahových dveří. Rychlím krokem zamířím k Alexovi. Jsem ráda, že je v pořádku. "Co se stalo?" Zeptám se zcela automaticky. Je to trochu hloupá otázka, vzhledem k tomu, že většinu už vím. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Neschopnost ovládnout tohle hloupé tělo mě rozlítí ještě víc. Stejně tak to, že se mi fena vysmekne a hledá oporu právě u Marka. Tak rychle, jak jen toho jsou moje tlapky schopné, se opět postavím. Celým tělem mi rezonuje vztek nad neschopností ovládnout situaci. Nikdy jsem nemohla jednat sama za sebe a ani tentokrát to není jiné. Chci aby to konečně skončilo! Mark zamíří ke mě ale v jeho hlase neslyším zlobu. On se tím snad dokonce baví. To mě naštve snad ještě víc. Celá se nahrbím a nepřestávám vrčet. Oči mám ale při tom upřené na tu ukňučenou fenu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Seras se drží taktně potichu a v pozadí. Přesto si ji Alex všimnul a jeho pohled se na ní chvíli zastavil. Vlastně to tak divné není, očividně vás sledoval minimálně cestou k rozvaděči a nahoru, takže ví, že nejsi sama. Přesto je to první okamžik, kdy ji vidí na vlastní oči. Víc pozornosti věnuje samozřejmě tobě. Panika je pryč, vlastně vypadá klidně, na to, jak to vypadá okolo a co se tu stalo. Při tvé otázce přikývl a natáhl se ke klávesnici. Na obrazovce se rozjel obraz, který náležitě podbarvuje jeho výklad. „Zkusili se nahoru dostat výtahem, systém spustil protiopatření. Nezastavila je první ani druhá vlna, Zomba to zkusila svýma revorverama, trefila se jak pětistovkou, tak granáty, přesto pokračovali dál. Spustila další fázi obrany, utekla oknem, než spadl pancíř, to jí dalo náskok. Víc zatím nevím… a Jacquelin, jsem rád, že jsi tady.“ Zní a působí klidně, přesto už dokážeš postřehnout, že v klidu není. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Snažíš se očima hlídat Zvědavku, ale Markovy nohy ti v tím celkem úspěšně brání. Tyčí se mezi vámi a jak hrbíš záda, dal ruce v bok. „No tak čubičko moje, uklidni se. Pokud se chceš štěkat, určitě dostaneš příležitost, ale tady se nepereme. Tady je místo pro poslušné psy, ty neposlušné potrestáme a jejich místo je tam.“ Jeho ruka ukázala na kout, kde jsou ty nejmenší klece, kterým chybí jen málo, aby byli doslova tvarovány, podle těla. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Všimnu si pohledu, který Alex věnuje Seras. Okamžitě mě napadne, jestli poznal, že jde o upírku. I když to v téhle chvíli není relevantní. "Seras, moje kolegyně." Představím mu jí, ale už vynechám tu druhou část, kdy bych měla představit Alexe. Místo toho se mu nakloním přes rameno a se zájmem sleduji záznam. Srdce mi u toho trochu poskočí. "Takže myslíš, že existuje možnost, že jim utekla?" Zdrhat. To by mi přišlo jako jediná dobrá volba, co dělat, když by po mě tihle dva šli. Dostali se skrze všechna Alexova obranná opatření a byt opustili stejně rychle, jako se do něj dostali. Neočekávala jsem, že ti dva, nebo Papá, jsou lidé. Teď se mi to ale potvrdilo tím nejhorším možným způsobem. "Je nějaké bezpečné místo, kam by se mohla v takovémhle případě uchýlit?" Paranoik jako Alex určitě bude mít nějaké skrýše i jinde po městě. Jako první mě samozřejmě napadne nemocnice. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Prosím, přestaň. Ty víš, že stejně nemáš šanci. A já do té klece nechci. V hlavě se mi ozývá skuhravý hlas a i když má pravdu, a já bych se měla uklidnit, tak mě neuvěřitelně rozčiluje. Drž hubu! Trochu couvnu, stále nahrbená, stále ve střehu, alespoň ale přestanu vrčet. Nemůžu si pomoci, tohle místo mi v mnoha ohledech přijde mnohem horší, než mučírna samotná. I přes všechno, co jsem tady zažila, teď jsem skutečně ponížená. Měly jsme ho prásknout za porušení záboru. Hned by byl klid. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro V hlavě Zoe a kdyby, jenže za zdí má každé plus své mínus. Prásknout ho, sedíš teď na patníku, hezky „hluboko“. Tady jsi také hluboko, ale jestli za Zdí něco platí, že vždy je kam ještě klesnout víc. Mark se ale stále nezlobí, nechal tě couvnout, nechává tě vrčet. Nehrne se k tobě, i když na rozdíl od normální feny ho nemůžeš ani pokousat, když po tobě sáhne. Dává ti ještě chvíli, snad počítá do dvaceti, jestli se fenka uklidní. „Copak se ti nelíbí čubičko? Nebo by sis chtěla zkusit zápas, abys vypustila páru?“ Zvědavka si postoupila tak, aby na tebe viděla. Maska ji také částečně skrývá tvář, ale z toho co vidíš, strach to není. Smečka mezi tím popolezla k vám, nejspíš přilákána pozdvižením a nechala asistenty s onou snaživou štěkavkou. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Seras za tebou lehce zvedla ruku a zamávala s trochu provinilým úsměvem. Ale pozornost vás všech se stejně soustředí na obrazovku. Podle toho co na ní je, se Zombě alespoň na této scéně podařilo uniknout. Trochu zamrazí, když granát z jejího minigranátomenu pod hlavní zasáhne Eben přímo do hrudi a toho to jen na malou chvíli zastaví, než se dá znovu do pohybu. Obrana bytu ji podle všeho dodala ještě nějaký náskok, ale co bylo dál… Alex ví nejspíš stejně jako ty. „Minimálně útěk zvolila, jestli se za ni pověsili, tak bude utíkat, pokud nenajde způsob jak se jich zbavit. Ale co měla u sebe, na to očividně nestačilo.“ Zatímco se Alex pohybuje někde mezi odpovědí a uvažováním nahlas, spustil se záznam znovu, včetně záběru z kabiny výtahu, do chvíle, než kameru zničil výbuch nálože uvnitř. Záznam pokračuje kamerou, která je nejspíš nahoře v šachtě a která sleduje padající kabinu a další výbuch, který vyrval koleje a částečně kabinu zasypal. Alex se ve svém uvažování na chvíli zastavil a podíval se na Seras, kterou pro změnu sleduje záznam. „Mám ještě několik… bytů, do všech má přístup, ale teď se jim vyhne, pokud neví, jak ji sledují ani jak se jich zbavit.“ „Co jsou ti dva zač?“ Ta poslední slova vyslovila Seras a nejspíš nejde o akademickou otázku. Možná se ti to zdá, ale máš pocit, že jsi v jejím hlase zachytila něco výraznějšího než překvapení či zvědavost, možná obavu, strach? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Seras položila velmi správnou otázku. Sleduji záznam a nechápu, jak ti dva mohli přežít. Nejprve pád kabiny, potom zásah granátem a střelivem Zomba také rozhodně nešetřila. "Jsou to gorily muže, který si říká Papá. Bohužel nevíme co je zač on, ani oni. Ale o Zombu měl velký zájem." Odpovím neurčitě své kolegyni. Ráda bych jí řekla víc, ale prostě netuším. "Můžeme se pokusit jít po jejich stopách. Třeba by se nám podařilo zjistit, jestli jim unikla. V tom případě doufám, že se ozve sama, potom, co se dostane do bezpečí." Ruka na mobilu mě svrbí. Přemýšlím, jestli si nezavolat na pomoc kolegy, a nebo Dmitryho. Jistě by ho zajímalo, že je Zomba v nebezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Netušíme, jak ji sledují, ani jak Papá našel tebe...Nebude riskovat, mohli by ji přes nás najít a nebo nás přímo použít k tomu aby ji dostali.. Ozve se, až se jich zbraví… pokud ji nedojde sérum…“ Seras tvá odpověď viditelně zaujala i přes to, že tobě samotné přijde značně neurčitá. Ale na její reakci nečekáš a rozprostíráš další myšlenky a Alex ti do nich dělá chmurnou kaňku. Zpočátku je jeho hlas umělý, jak už jsi ho zažila vícekrát, ale poslední slova zní až nepříjemně lidsky. „Papá? Černoch? Afričan? Woodoo čaroděj?“ Do ticha kaňky se znovu ozvala Seras, ale tentokrát je to ona čí hlas zní trochu nepřítomně. Stačí pohled na ni, na to jak si prohlíží světlo zavěšené nad gaučem a je jasné, že je opravdu duchem někde jinde. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Takže říkáš, že pro ní bude bezpečnější, pokud jí nebudeme hledat?" Má pravdu, nevíme nic o tom, jak Papá jedná a co všechno vlastně umí. Nebo snad? "Ty ho znáš?" Nyní kolegyni věnuji svou plnou pozornost, i když zase ona působí dost roztěkaným dojmem. Všechno, co vyjmenovala, na muže, se kterým jsem se setkala, sedí. A to jsem si vždycky myslela, že woodoo je jen výmysl. Samozřejmě mi neunikla Alexova zmínka o jakémsi séru, které Zomba potřebuje. Nemám ale odvahu se ho na to ptát. A rozhodně to nehodlám rozebírat před Seras. S tím si chci počkat, až budeme sami. Vypadá to, že je spousta věcí, které o naší drahé Zombě nevím. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „To také… dokud nevíme jak ji pomoct… oni… oni jsou dokonalý…“ Vnímáš to, i když se tvá pozornost přesunuje k Seras. Ta poslední slova nejsou strach, ale odbiv nebo spíš zaujetí. Dokážeš si představit, jak musí jeho mysl spalovat touha moci obě polínka prostudovat. Naštěstí pro tebe Serasino vytrhnutí je mnohem lidštější, než do jakých upadá Alex. V okamžiku když ses na ni obrátila, její oči slétli k tvým, ale její trochu omluvný pohled celkem koresponduje se zavrtěním jejího krátkého blond. „Ne přímo. Jen jsem na to narazila, při pročítání zpráv, když jsem se dostala do Hellsingu. Narazil na něj jeden z agentů. Utkvělo mě to, skrz ta jména a taky jsem v životě neviděla bílého černocha.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alexovo "nadšení" by mě asi nepřekvapovalo. Jenže tady bych spíš očekávala strach o jeho vlastní výtvor a nikoliv zaujetí ohledně těch dvou. Raději na to nijak nereaguju a obrátím se na Seras. "Tak v tom případě ti představuji Břízu." Zašklebím se na ní nevesele. Moje naděje pohasne stejně rychle, jako vzplanula. Doufala jsem, že třeba Seras bude mít nějakou informaci, která by nám pomohla. Třeba něco, co by nás dovedlo k Papá. Abych mu mohla prohnat kulku hlavou! Těžko říct, jestli jsem to byla já, nebo Samara. Rozhodně je to ale něco, co bych si užila. "Takže, co teď? Tady zůstat nemůžeš? Přesuneme se do nějakého jiného...bytu?" Znovu se podívám na Alexe. Vzpomenu si, že mluvil o tom, že má víc úkrytů. A rozbombardovaný byt mi nepřijde jako ideální místo, kde setrvávat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro No něco podobnýho jsi říkala o Sethovi a nakonec to byl on kdo tebou málem prohnal i kule. Sarkasmus, co jiného se dalo čekat, ale podle tónu by si to nejspíš užila taky. I když ona by si užila asi i to druhé. Taková už tvá nezvaná návštěvnice je, zvlášť od okamžiku, kdy tě Papá upozornil na její podstatu. Teda potom co jsi mu dala svou krev, jenže to jsi ještě nevěřila na Woodoo. A co tvůj šílenec, je necitlivý k osudu svého výtvoru, či snad dítěte? Před chvílí to tak rozhodně neznělo, zvláště když došlo na sérum. Jenže jeho mysl skáče po myšlenkách, jak kamzík po horách. A tito dva určitě za nějakou myšlenku stojí, ostatně i tys jim jich pár věnovala i v barvách. Hloupé na té představě jak jim hlavou proháníš kulku je, že jsi viděla, co se stalo když se o to pokusila Zomba. Viděla jsi ostatně i to, že se trefila, ale ani to je na moc dlouho nezastavilo. Dokážeš pochopit Alexovo nadšení i výraz, který měla Seras. Proti tomuto jsou i upíří regenerační schopnosti celkem přízemní. „Říkal jsem si, že se stáhnu do nemocnice. Chtěl bych mít jistotu, že tě nemohou sledovat… vadilo by ti to?“ „Podle zprávy Flatchera je našel smrdět ve svém bytě, když se vrátil z mise v Africe. Bylo mu řečeno, něco ve smyslu, že pokud nechce přijít o nádobíčko, tak že ho nemá strkat na černý kontinent. Pak se rozloučili a zmizeli a to i podle zpráv byl Flatcher držka na zabití. Chápala jsem to tak, že Papá dělá v Africe podobnou práci jako my v Anglii a Iškariot v Evropě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Věděla jsem, že bavit se se Samarou je k ničemu. Ničeho jiného, než sarkasmu, se od ní stejně nedočkám. A i přesto s ní neustále komunikuji. Měla bych jí potlačit a zcela vytěsnit, pak by třeba zmizela. "Ne, nevadí, nemocnice je v pohodě." Stejně jsem trochu očekávala, že se Alex uchýlí právě tam. Stejně tam tráví devadesát procent svého času, je to jen logické. Sice jsem už Alexovi naše první setkání odpustila, i tak mi ale po zádech přeběhne mráz při myšlence na márnici. Jen nedokážu rozlišit, jestli je to děs, nebo vzrušení. Pravdou je, že v první chvíli jsem byla skutečně vyděšená. Je mi celkem jedno, jakou práci tady dělají. Daleko víc mě teď zajímá, jak se jich zbavit. Asi si budu muset, ohledně woodoo doplnit vzdělání. "Díky za pomoc, Seras." Obrátím se ke své kolegyni. "Doprovodím Alexe do nemocnice. Tohle už asi zvládneme sami." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Samara se zasmála, ostatně dokud ji vnímáš, tak je její existence nejspíš jistá. Tedy alespoň podle toho co víš od Alexe a od Šamana, jehož stromy vás právě vystěhovali z bytu. Na druhou stranu, všechny škody jsou dílem bezpečnostního systému a Zomby. Stromy kromě těch ocelových lamel nezničili vlastně nic. Dáme repete? Alex přijal tvůj souhlas úsporně, přikývnutím. Pak se obrátil ke klávesnici na stole a začal komunikovat s bezpečnostním systémem. Buď po vzoru Star treku zadává autodestrukční sekvenci, nebo ho deaktivuje, aby hasiče nečekalo nemilé překvapení, až se jim podaří dostat skrz šachtu. „Do nemocnice? Myslela jsem, že bych vás pozvala do sídla, ale dobře. Dám ti na sebe číslo a zkusím se podívat, jestli ještě něco nenajdu v záznamech, ale bohužel Dame a můj Mistr, jsou pryč, Vystoupení nebylo nic pro ně.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Lehce se na Seras usměju, její nabídka mě potěší, i překvapí. "Díky, ale budeme v pohodě. Takhle to bude jednodušší. Navíc, pokud by se nám ozvala Zomba, asi by nebyl nejlepší nápad, vodit jí k tobě. Ona...nemá upíry příliš v lásce." Řeknu trochu rozpačitě. Předpokládám ale, že to není poprvé, co se s tím Seras setkává. Vždyť už jen její parťák je dost rasista. Navíc bych řekla, že Alex se bude cítit lépe ve známém prostředí. "On je na nemocnici zvyklý a já to nějak přežiju." Zasměju se, ale číslo na kolegyni si vezmu. "Uhmm...myslíš, že by sis tohle mohla nechat pro sebe? O tom, co se tu dělo, nikdo vědět nemusí." Poslední, co bych potřebovala je, aby se mými problémy začal zabývat Milton. Úplně stačí, že to tady Alex podminoval, nemusím k tomu mít horko i v práci. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Dray Walk
Seras se při tvé rozpačité poznámce, opět usmála tak, že očividně zapomněla na zuby, které jinak až dojemně pečlivě schovává.
„Chápu, v každém případě, pokud by vás to v nemocnici nebavilo… nebo snad… no, jste zváni, stačí zavolat. Zkusím něco najít, ale chtělo by to asi někoho staršího.“
Přežiju nebo užiju?
Alex vaší rozpravě nevěnuje fakticky žádnou pozornost, dokončil zadávání do počítače, zvedl se a vyrazil nahoru do modrobílého pokoje.
„Ani Williamovi? Dobře, budu držet pusu jako zabitá. Mám vás odvést?“
Alex se vynořil asi po minutce, promluvil ještě za chůze ze schodů.
„Zadní vrátka jsou otevřené, máme něco málo přes pět minut, pak se to tu uzavře. Takže pokud si chceš něco zabalit Jacquelin… zbraně, věci… oblečení?“
Sám zamířil ke skříni, která dle Zomby byla jeho, ale místo aby se v ní nějak přehraboval, prostě vytáhl cestovní batoh. Očividně je připraven i na toto. Na druhou stranu, pravděpodobně má stejně většinu věcí v nemocnici. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Je hezké mít pozornou kolegyni, která se zajímá. "Děkuju." Usměju se na ní ještě jednou a poté obrátím svou pozornost k Alexovi. Teprve, když vidím, že si bere batoh, dojde mi, že se sem možná jen tak nedostanu. Rychle tedy zamířím ke své skříni a do cestovní tašky si naházím nějaké náhradní oblečení. "Alexi, otevři mi trezor." Byla to Zomba, kdo dovezl moje věci. A je to také ona, kdo tu má pod palcem arzenál. Nepochybuji, že našla moji rezervní zbraň a že si teď hoví spolu s ostatními věcmi v trezoru. Mimo můj dosah! Nechat jí tady ale nehodlám. Na upírčinu otázku jen zavrtím hlavou. "V pohodě. Vezmu Zombino auto." Protože služební nemám a takové žihadlo, jako má Seras, si dovolit nemůžu. "A neříkej nic ani Willovi. Když tak mu to chci říct sama." Nemám ráda, když někdo řeší moje problémy za mými zády. A tohle celé bohužel padá na moji hlavu. Když mám všechno potřebné zabalené, včetně zbraně a zásobníku, jsem připravená vyrazit. Nevím přesně, co to znamená, že se to tu uzavře, ale vím jistě, že až se tak stane, nebudu tady chtít být. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Já se náhodou taky zajímám… Slyšíš hlásek, který bys slyšet neměla a slyšíš i určitou výčitku v něm, i když kdo ví, jestli je skutečná. Se Seras jste domluvení a nezdá se, že by měla v úmyslu ti tvá rozhodnutí nějak vymlouvat. Najednou vypadá poněkud nepatřičně, zmateně, ale to je hlavně tím, že jako jediná v místnosti nemá co balit a shánět. Samozřejmě mohla by vás už opustit, ale nejspíš se rozhodla na vás počkat. Alex je s balením hotový rychle, vlastně dřív než ses měla šanci dostat ke skříni ty. Ostatně to ani nepřekvapí, jelikož nepatří mezi ty, co lpí na věcech. Vlastně spíš ten batoh je to jediné co si sem přinesl a o zbytek se postarala Zomba. Tvou žádost odsouhlasil jen kývnutím, nejspíš i proto, že to vlastně ani nemusí řešit. Zdá se, že na tu malou chvíli jsi tu byla skutečně doma, včetně otisku na zámku od trezoru. Tvá domněnka byla správná, Zomba je co se zbraní týče až pedantsky poctivá. Je tu tvá náhradní, samozřejmě vyleštěná, připravená a s několika nachystanými zásobníky. Jsou tu samozřejmě i jiné hračky, které dávají jasně najevo, že Modřenka preferuje střelné zbraně a velké ráže. Její revolvery s minigranátomety tu sice nejsou, zato je tu klasický granátomet AGX-GLM i útočná puška H&K 416 a nechybí ani Glock .50. Co chybí je brokovnice a něco co nejspíš bylo kapesní verzí raketometu. Jakmile si vezmeš, po čem tvé srdéčko zatouží, už vám nic nebrání v poněkud nepohodlné cestě dolů, kde se s vámi rozloučila Seras. Vy jste se znovu skrze tvou placku dostali do garáže, kde na vás naštěstí čeká modré mini. Zomba očividně nechtěla riskovat a chodit pro něj a Stromy se i v tomto případě zachovali jako gantlemantší útočníci a nechali ho netknuté. Hasiči už očividně změřili, že tu žádný plyn neutíká a tak první odvážlivci šplhají nahoru. Stejně tak venku už mají vztyčený žebřík a míří na střechu. Alexe to alespoň od pohledu nijak netrápí, ale pokud chceš vědět co se mu honí hlavou, budeš se ho muset nejspíš zeptat. Jinak nic nebrání vaší cestě na patologii. Samozřejmě tentokráte bez ružové podprsenky za recepcí. Jediné kdo vám stojí v cestě je noční hlídač u vjezdu, ale toho očividně Alexův pozdní průjezd překvapil snad jen tím v jakém probíhá směru. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Obsah trezoru mě docela zaujme. Zomba tu má hezkou sbírku hraček. Nakonec ale stejně vezmu jen svůj vlastní majetek, plus zásobníky, a trezor opět zavřu. Mám zabaleno a dál už nemá cenu se v bytě zdržovat. Vydáme se proto dolů, kde se rozloučíme se Seras a zamíříme do garáží. Auto je na svém místě, ani jsem nepředpokládala, že by si ho Zomba při útěku vzala. Ujmu se řízení, Alex sice vypadá klidně a nestresovaně, ale divila bych se, kdyby tomu tak skutečně bylo. Jeho byt je v troskách a výtvor, kamarádka, společnice...cokoliv pro něj Zomba je, je pryč. Pokud i přes to všechno zůstává v klidu, pak bych se měla začít obávat toho, že skutečně žiju s psychopatem. Celou cestu, až dolů do márnice, mlčím. Tenhle večer těžko mohl dopadnout hůř. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Hračky jsi nechala v hračkárně, do které se možná už nikdy nedostanete. Snad nebudou chybět, ale máš alespoň svou Bertu a Zombou naládované zásobníky, takže nejspíš od stříbra, po explozivní, jak ti to před pár dny vysvětlovala. Spolu s psychopatem míříš na místo činu. Což samo o sobě svědčí i o tvém vlastním duševním zdraví, ale Alex se zdá být v klidu. Divné na tom je snad jen to, že je to klid, který bys očekávala u někoho jiného. U Alexe je tento klid neobvykle tichý a také „odtažitý“. Při řízení by to sice bylo poněkud komplikované, ale za normálních okolností by klidný Alex jistě byl mnohem neklidnější. Teprve když za vámi zaklaply dveře jeho katedrály, nejspíš poodhalil důvod svého zvláštního stavu. Takřka bez zastavení vyrazil k tělu na hlavním oltáři. Podle všeho ho opustil uprostřed práce, kolem oltáře je les vozíků s přístroji a samotnému tělu vedou svazky kabelů a hadiček. Teď začal vše ve spěchu uklízet. „Musím přijít na to, jak tě dokázal najít a jak tě sleduje… jestli dokáže stejně sledovat Zombu, když s ní nepřišel přímo do styku…“ Mumlá dál, ale přes ruch, který vytváří jsou jeho slova rychlá a tichá slova, stále víc nezřetelná. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Dveře za námi zaklapnou a Alex se okamžitě vydá uklidit rozdělanou práci. Já si vytáhnu z tašky a mikinu a zabalím se do ní. Je pozdě, já jsem unavená a v místnosti je chladno, za chvilku mi začne být zima. Alex si pro sebe začne mumlat, překvapivě je mi tenhle stav milejší, než ten zamlklý muž, který se mnou jel autem. Takhle ho znám, už jsem to několikrát zažila. "Nevím, jak to chceš zjistit. Já o woodoo nevím vůbec nic." Najdu si židli, na které se schoulím. Musím se dost ovládat, abych nezačala zívat na plnou pusu. I pro mě je záhadou, jak to Papá dělá. Mě by teoreticky sledovat mohl, moji krev už má. Ale u Zomby je to těžší. Pokud by ale existovala nějaká spojnice, mezi mnou a jí, tak doufám, že se nyní přetrhla. Doufám, že dokud já nevím, kde je, jsme obě v bezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nerezová katedrála na tebe dýchá svým chladným dechem, zatímco Alex uklízí. Je do své práce a mumlání celkem zabrán, takže sebou doslova trhne, když se ozveš. Skoro jako by zapomněl, že jsi tu s ním, ale jeho další slova svědčí spíše o přerušení toku myšlenek. „Já také ne, nikdy jsem se nevěnoval ocultismu ani jiné magii, ale to neznamená, že se za mysticismem nemůže skrývat nějaký funkční základ. Například čtení myšlenek je možné, jen k tomu nemáme dostatečně citlivě vybavení a software. Ovšem pokud někdo dokáže naprogramovat svůj mozek jako takový přijímač… proto bych tě chtěl prozkoumat, zjistit co vysíláš a jestli jsem schopen to nějak zablokovat…“ Mluví k tobě, i když nepřestává ve své činnosti, až do okamžiku, kdy má čistý stůl a nebožtíka v boxu. Čistý až do té míry, že stůl postříkal nějakým sprejem, který na chvíli zaplnil vzduch v katedrále, a následně sprchou spláchl celý stůl. „Můžeme začít?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zírám na Alexe, jestli si ze mě náhodou nedělá legraci. Už jsem ale stihla zjistit, že smyslem pro humor zrovna nesrší a pokud něco říká, myslí to smrtelně vážně. ...naprogramovat mozek? Jako vážně? V nose mě zaštípe zápach dezinfekce. Rozhodně nejásám při představě, že bych se opět měla stát Alexovým pokusným králíčkem. "Doufám, že nečekáš, že si na to lehnu?" Chladná, a nyní i vlhká, deska, se mi příliš nezamlouvá. Nehledě na to, co na ní ještě před okamžikem leželo. Můžu se sebevíc přesvědčovat, že je to sterilní, ale když vím, že tam ještě před okamžikem ležela rozpitvaná mrtvola, tak si tam nelehnu. "Musíme to dělat přímo tady? A co vlastně chceš dělat?" Ani netuším, jakým způsobem hodlá Alex můj mozek zkoumat. Asi by nebylo překvapením, kdyby se prostě rozhodl mi hlavu rozříznout a mozek vyndat. Jedno monstrum už k životu přivedl, tak proč ne další? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Proč ne… jen některým bys prvně musela nahrát alespoň Dos, aby v palici měli alespoň něco. Svou nevěřícnou otázku sis nechala pro sebe. I když v tvém případě to není to samé co v případě ostatních a tak se ti i tak dostalo pobavené odpovědi. I když v tomto případě se nezdá, že by šlo o kousavou poznámku tvým směrem. Ovšem další vyprsknutí už je zcela zřejmě cílené. Ty seš dobrá, a kolikrát už jsi na tom stole ležela? A co si myslíš, že tam bylo před tím? A co podlaha? Myslíš, že tu je čistější? Samara se ti posmívá, zato Alex vypadá trochu zaskočený, trochu nechápavě hledí na tebe i na stůl, o kterém je řeč. „Samozřejmě, kde jinde… máme tu všechno vybavení, co budu potřebovat… pro začátek připojím EEG a změříme vyzařování tvého mozku. Zkusím vyzařování zesílit a zaměřit na tento šum antény, pak se pokusím tento signál zastínit a tím mozek izolovat. Podobně hodlám pokračovat s vyzařováním životní energie. Předpokládám, že Papá se zaměřuje právě na to vyzařování, ale podle toho co jsi mi povídala o vašem setkání, nemohu vyloučit ani to, že je schopen číst myšlenky. Samozřejmě je mnohem pravděpodobnější, že se jedná o zkušeného manipulátora a mentalistu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alex očividně vůbec nerozumí mému znechucení. Nakonec má Samara vlastně pravdu. S povzdechem se tedy na chladnou desku položím a mezitím si vyslechnu, co má vlastně Alex v plánu. Příliš nerozumím tomu, o jakém záření to mluví. Ale znepokojí mě představa, že by mi někdo mohl číst myšlenky. "Jestli máš pravdu, a skutečně mi čte myšlenky, tak bys mě měl asi uspat. Protože dokud jsem při vědomí, tak ví všechno, co vím já." Zavrtím se, chladný kov pod zády není nic příjemného a já už nyní cítím, že mi začíná naskakovat husí kůže. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tak to bychom se měli svlíknout, ať s tebou nemá tolik práce, až si bude užívat… „Předpokládám, že něco takového je možné jen v bezprostřední blízkosti… Pokud budu považovat mozek za vysílač, je signál poměrně slabý a kolem je hodně rušení… na větší vzdálenost, bych spíše předpokládal, že je schopný zaměřit určitý signál a navádět se na něj… něco jako orientační běh…“ Alex je potěšený tím, že se nedorozumění vysvětlilo a že plníš jeho přání a uléháš. Skoro okamžitě cítíš jeho ruce, jak chytá tvou hlavu a upravuje její polohu. Jeho hlas je stále klidný a přítomný, mluví k tobě, nejen pro sebe. Když je spokojený s pozicí tvé hlavy, s krátkým otočením je znovu u tebe a nasazuje ti na hlavu jakousi čepici s páskou pod bradu. „Uspání je teď nežádoucí, při spánku se mentální aktivita samozřejmě snižuje. Naopak budu potřebovat, abys vysílala co nejintenzivněji… silné, soustředěné myšlenky, popřípadě můžeme zkusit i silné emoce.“ Nepřestává pracovat a za chvíli cítíš, jak do čepicí manipuluje, když ji má konečně tam kde chce, pokračuje dál a ty cítíš drobná bodnutí, která se nedají nazvat bolestivá. Vlastně je těžké identifikovat, jestli se ti jen něco ostrého opřelo o pokožku pod vlasy, nebo ji skutečně narušilo. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alex mě alespoň částečně uklidnil. Marně se snažím si vzpomenout, co se mi honilo hlavou, když jsem seděla s Papá v autě. Tedy krom vět typu: Tohle je blbost. nebo: Ani omylem tomu nevěřím. Nechám doktora, aby mě upravil jak potřebuje.Čepice není nijak zvlášť nepříjemná, spíš si s ní připadám jako trouba. Ucítím jemné bodnutí, ale ovládnu se a nepokouším se zjistit, co přesně to bylo. "Takže mám myslet na Zombu?" To v tuhle chvíli není nijak těžké. Hlavou se mi motají tisíce myšlenek ohledně toho, co by s ní mohlo být. A co s ní asi zamýšlí Papá, jestli jí dostane do rukou. Nic z toho se mi nelíbí. "A těmi emocemi myslíš co? Negativní, nebo pozitivní?" Co se Alexových experimentů týče, už jsem opatrnější, než na začátku a chci vědět, co přesně má v plánu se mnou dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pokud bys nad sebou neviděla Alexův obličej, měla bys pocit, že se ti na hlavu vrhl nějaký šílený čínský akupunkturista. Ale vidíš jej a jako Číňan nevypadá. „V tuto chvíli nejde o to na co budeš myslet, ale o intenzitu…“ Mluvící hlava nad tebou se usmála a pak naposled překontrolovala přezku pod tvou bradou, pak zmizela a slyšíš jen vrzání a šramocení nad hlavou. „Klidně můžeš začít, získáme základní vzorec a pak ho zkusíme zachytit bezdrátově… Emoce? Radost, vztek, strach, bolest, cokoliv… to není podstatné, emoce stejně jako myšlenky, jsou nervové vzruchy, akorát v jiné části mozku. Jde nám o to, dosáhnout co nejvyššího záření.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alex zmizí z mého zorného pole a já se zhluboka nadechnu. Být klidná je ale teď to poslední, co bych asi měla. Po krátkém uvažování se rozhodnu myslet na Setha. Myšlenky na něj ve mě totiž vyvolávají spoustu protichůdných emocí. Přivedla jsem ho přeci zpátky k životu, v určitém slova smyslu bych ho mohla vnímat jako své dítě. I když mě většinu času vůbec nezajímá, kde je, nebo co dělá. Asi by ze mě nebyla dobrá matka. Vzpomínám na to, když jsem ho poprvé uviděla, v té chvíli mě ani nenapadlo, že by z něj někdy ještě mohla být žijící bytost. Byl jaku škvarek, a když se pak poprvé pohnul...vzpomenu si na výraz jeho tváře, když jsem nad ním visela a moje krev mu kapala do úst. Vím, že kdyby se ke mě tehdy dostal, tak by mě rozsápal. V tu chvíli to byla jen nemyslící stvůra toužící po mé krvi. To zase silně koresponduje s tím, že jen o několik hodin později už byl schopný se mnou komunikovat. A nakonec jsem ho ojela. Pořád jsem přesvědčená, že mě nějak zmanipuloval. I když, jak na něj nyní myslím, asi to tak nebylo. Po tváři mi přeletí lehce chlípný úsměv. Asi bych si dala říct i teď. Srdce se mi rychleji rozbuší. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Vnímáš tiché zvuky přístrojů i přítomnosti doktora v místnosti, přesto se celkem rychle propadneš do vlastních myšlenek, které se snad i pod vlivem tohoto místa stočí k Sethovi. Od vědomých myšlenek, velmi rychle sklouzneš k emocím, někdy stejně protichůdných. Někdy vysoko nad vodami vlastního mozku slyšíš bzučení přístrojů i doktora s jeho tichým povzdechem. „… škoda, že nemám přístup přímo k mozku...“ Myšlenky, emoce uhání dál i za překvapivě tichého souhlasu Samary. Vnímáš její přítomnost, nebo snad za ni schováváš ty nejchlípnější myšlenky, které se přidávají do tance. Vnímáš pot, který ti vystoupal po těle i srdce které z se rozbušilo mnohem intenzivněji. „Na co jsi právě nyní myslela, Jacquelin?!“ Ta slova jsou zcela jasně určená tobě a rozhodně nejde o tiché brumlaní, ale o vzrušené, či snad rozrušené zvolání. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Srdce mi divoce buší, i přesto, že na stole ležím naprosto klidně a bez jediného pohnutí. Dokonce bych přísahala, že mi musely zrudnout tváře. Alexova otázka, která je na rozdíl od jeho ostatních slov zcela jasně směřovaná na mou osobu, mě trochu zaskočí. "Na Setha." Řeknu trochu vyhýbavě. Hádám ale, že Alexovi dojde, na co skutečně jsem myslela. Všechno, co jsem s upírem zažila, bylo vzrušující. Je jen logické, že budu myslet na něj, když mám rozbouřit své emoce. "Myslíš, že to cítí?" Je to spíš, jen aby řeč nestála. Jsem totiž bytostně přesvědčená, že mezi námi existuje nějaké pouto. Vím, že když na něj budu usilovně myslet, tak přijde. Možná, že v to dokonce doufám. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Zcela určitě…“ Jiný by asi nadšený nebyl, když by se něco takového dověděl a přitom byl schopen přečíst projevy tvého těla a nejspíš i mozku. A Alex je tohoto zcela jistě schopen, přesto nezní rozmrzele, zklamaně, podrážděně či naštvaně, ale právě naopak. „Úžasné! Byl jsem přesvědčen, že pouto, o kterém mluvil je reálné, ale moci ho sledovat, je fascinující… i když značně omezeně. Je zřejmé, že nejen tvé tělo, tedy krev jak by nejspíš řekli upíři, ale i tvůj mozek se pokouší zformulovat volání. Něco podobného by se nejspíš dalo sledovat na mozku novorozence, který se instinktivně snaží volat matku… moci napojit a sledovat mozek matky jejího dítěte v prvních dnech po porodu…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ucítím, jak mi vstávají chloupky na pažích. A s chladem v místnosti to nemá nic společného. Je pro mě vzrušující a zároveň dost děsivé, že k sobě upíra můžu přivolat jen pouhým myšlením na něj. Zajímalo by mě, jestli to i Seth považuje za tak úžasnou věc, jako já. Jak to asi vnímá? Co cítí? Hádám, že mi to nikdy neřekne. Nijak bych se ale nezlobila, kdyby se tu nyní objevil, i když by to mohlo dost zkomplikovat celou situaci. Jsem ráda, že Alex není žárlivý typ. Jasně teď vidí, co jen myšlenky na Setha dělají s mým tělem. Někdo jiný by to mohl špatně snášet. "Dobře. Dokážeš ale díky tomu najít Zombu, nebo Papá?" Ač je tohle všechno fascinující, musím se soustředit na hlavní problém. Zomba může být stále v nebezpečí. Musíme najít šamana dřív, než on najde jí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Můžeš jen hádat, jak to vnímá Seth, ale celkem chápeš, že jestli podobné pouto vzniká i při proměně, tak si vybírají, koho promění. Stejně tak to přináší určité světlo do otázky, proč svou kořist zabíjejí a případné „dárce“ si vybírají. Jisté je, že pokud to dokáže vidět Alex, tak tě právě nyní Seth zcela jistě cítí. Možná i to v jakém jsi stavu. Myslíš, že mu z tebe hučí… chtěla bys ho teď cítit? „Cože?...“ Vytrhnutí, překvapení a hlavně nechápavost. To vše slyšíš v Alexově hlase, když ho tvá slova vyrušila z úvah a sledování grafů jdoucích z tvého mozku. „Najít Zombu? Nijak… což je dobře. Teď se snažím pochopit to, jak to funguje, jak signály vypouští mozek vysílače. Druhý krok je, najít způsob jak takové vysílání zablokovat a tím odříznout přijímač. Pokud budu znát způsob jak odstínit tebe, popřípadě Zombu, můžeme ji vyhledat, do té doby je pro ni nejlepší zůstat v pohybu… dokud má dostatek séra… dovolíš mi vyvrtat ti malý otvor do lebky… EEG i přímo na kosti, není schopné přesného zaměření…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Líbí se mi představa, že Seth právě teď cítí to, co já. Stojí mě spoustu úsilí se ovládnout, nakonec ale touhu potlačím a uvolněně zůstanu ležet na stole. To mi ale příliš dlouho nevydrží. "Zešílel jsi?! Ani omylem!" Reaguji prudce na Alexovu žádost, jestli mi může do lebky vyvrtat díru. "Vymysli nějaký jiný způsob. Já do sebe takovýmhle způsobem šťourat nenechám." Utrhnu se na něj. Vím, že Alex je trochu šílený, ale tohle už překračuje všechny meze. Chci zabránit tomu, aby mě Papá sledoval, nebo mi dokonce četl myšlenky. Ale tohle je už dost za hranicí toho, co jsem ochotná snést. Pohledem najdu Alexe a zamračím se na něj, aby mu bylo jasné, že tohle mu skutečně nedovolím. Chlípné myšlenky na Setha jsou okamžitě ty tam. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Teď myslíš na něco jiného… ale také je to silné.“ Alex reaguje samozřejmě úplně jinak, než bys čekala. I přes tvé utrhnutí a vlastně zamítnutí jeho návrhu vypadá spokojeně a to právě tím jak nejspíš ona nemístná žádost rozsvítila tvůj mozek. „Jsem schopen zaznamenat silné vzruchy, ale mají jinou strukturu než předchozí vysílání… několik drobných otvorů, které pak uzavřu tak, že nebudou vůbec patrné, jsou nejjednodušší a nejbezpečnější způsob přístupu k mozku. Samozřejmě se dovnitř mohu dostat žilním systémem, ale to je mnohem náročnější.“ Nejspíš je to právě tvůj pohled, co ho přece jen přiměl reagovat na obsah tvých slov, ale zdá se, že ani probodnutí pohledem jej zcela od jeho záměrů neodradil. Přesto navrhuje alternativní postup a že by se ho tvé odmítnutí jakkoliv dotklo nejspíš v tento moment nehrozí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Dívám se vraždeným pohledem na Alexe, který je nakonec přinucen přeci jen na mě reagovat. Jedno je mi jasné, do hlavy si žádné díry vrtat nenechám. Alespoň, pokud existuje alternativa. "Pokud to musíš udělat, tak to udělej takhle. Přes žilní systém klidně, ale jestli se s vrtačkou přiblížíš k mojí hlavě, tak začnu ječet." Sice netuším, co přesně bude druhá varianta obnášet, ale určitě to nemůže být tak hrozné, jako díra v lebce. Jestli ale Alexovi šlo o to, aby ve mě probudil emoce, tak se mu to povedlo. Všechno se ve mě bouří a svírá, můj mozek musí zářit jako maják, nebo vánoční stromeček. "Ale udělej to hned, než si to rozmyslím." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Vražedné pohledy zjevně na Alexe neúčinkují tak jak bys předpokládala. Tedy zcela určitě ne v okamžiku, kdy je jeho mozek zaměstnán něčím jiným, například tvým mozkem. „Pokud na tom trváš, mohu se o to pokusit, ale budu tě muset dostat pod CT nebo alespoň rentgen a nadopovat tě kontrastní látkou… uspat samozřejmě. Ale je to neporovnatelně nebezpečnější a rizikovější, než drobný otvor v lebce.“ Pohled na tebe upřel až v poslední chvíli, kdy i jeho hlas zní mnohem zaujatěji tebou než tím co leze z přístroje, který se může zbláznit z tvé vnitřní bouře. Potom však nechává přístroj svému osudu a přesunuje se k tobě a zcela rutině tě začíná svlékat. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alex si v tuhle chvíli může říkat co chce, já mu ale nevěřím. Díru do lebky si vrtat nenechám a hotovo, a může mi tisíckrát opakovat, že druhá varianta je nebezpečnější. "Fajn, udělej to. Ale jestli se probudím s ovázanou hlavou, tak si mě nepřej." Opět jen další planá výhrůžka, která se po doktorovi sveze, aniž by se ho nějak dotkla. ¨ Nebráním se, když mě začne svlékat a dokonce mu i trochu pomůžu. Přeci jen, tohle už znám a vím, jak to dopadne. Z dřívějška už vím, že bránit se je stejně zbytečné, tak si alespoň ušetřím práci. Pociťuji podobnou nervozitu, jako když jsem poprvé měla Sethovi darovat svou krev. Prohlížím si Alexovu tvář a přemýšlím, jak to vnímá on. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se na to, že se v mém těle bude zase moci vrtat, vyloženě těšil. Asi bude nejlepší, celé to zaspat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro No mě by nevadilo bejt vzhůru… Slyšíš ten hlásek i ono uchechtnutí upozorňující na různé možnosti vrtání se v tobě. Ostatně není to jediné upozornění, jelikož pomáháš, velmi rychle na tobě zbývá toliko spodní prádlo a Alexovi ruce se povážlivě více věnují tvé kůži, než prostému svlékání. Nejpatrnější je to v okamžiku, kdy místo aby se zaklesli za gumu, kloužou prsty po kůži bříška a mizí pod páskem gumy a krajky zcela jiným způsobem. Výhružka po něm opravdu asi stekla bez nějakého účinku a zbývá jen doufat, že bude tvé přání respektovat. Zato tvá maličkost na něj má očividně mnohem silnější dopad a dotekům se v tomto směru také nebrání. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tohle je přeci jen jiné, než když jsme si na pitevní stůl lehala úplně poprvé. Alex už pro mě není jen doktor. A stejně tak ani já pro něj nejsem jen dobrovolná oběť, které může vycucat trochu krve. Prozrazují to právě jeho dotyky na mé kůži. Najednou, jako kdyby nebyl žádný spěch. Jeho prsty vklouznou za hradbu tvořenou krajkou a já se zachvěju. "Máme práci, Alexi." Připomenu něžně doktorovi. není to tak, že bych ho odmítala, stejně dobře vím, co se stane, až upadnu do bezvědomí. Ale chci, aby se věci trochu pohnuly. A k tomu potřebuji, aby se Alex soustředil. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Já vím, pořád jsi přece připojená…“ Opravdu je to jiné, není to v tvé nepřítomnosti a i úsměv doktora, když prsty vklouznou níž a zatočí trochu více, než kdyby jen kopírovali tvé tělo, je zcela přítomný. A není to přítomný úsměv šílence, který má na stole další oběť, kterou může znásilnit. Je to osobnější, důvěrnější úsměv. Prsty nemají problém v pohybu a ani je nečeká žádné překvapení, ostatně co se děje s tvým tělem doktor viděl přímo z tvého mozku a toto je jen potvrzení. V pohybu jeho prstů není cítit žádný spěch, jako by popohnání v tvých slovech a pohledech nevnímal, či opravdu vzal i toto jako součást testování tvého mozku. Přesto je jeho pohyb jiný než by mohl být, mohl by si hrát, jak jen by mu to tvá stehna a tvá maličkost dovolila, místo toho jako by se opravdu jen přesvědčoval, pohladil nebo snad ochutnal zákusek toho co si hodlá nejspíš i tak vzít později. Možná i on cítí přece jen nějaký spěch. Tak snadno a hladce jak prsty vklouzli pod hradbu krajky a do tvého hnízdečka, vyklouzli zase ven. Ne zcela, jen trochu, aby se prsty mohly otočit a jako háčky se pustit do toho co měli udělat už před tím. S jejich pomocí se do tebe za chvíli může už zcela bez jakékoliv zábrany opřít jak Alexův pohled, tak chlad katedrály. „Opravdu si to nerozmyslíš, takhle tě budu muset převést a protáhnout ti dráhy skoro celou cévní soustavou…“ Jen pohled, úsměv ve kterém je jistá touha ať už po tvém těle nebo po jistě zajímavém zákroku, ale je v něm i starost a možná obava, možná pro něj už opravdu nejsi anonymní objekt na experimenty. Jeho slova vlastně ani nezní jako otázka, spíš konstatování, dávající přesto tu možnost změnit rozhodnutí. Ani nečeká na tvou odpověď pokud snad nějaká přijde a trochu se vzdaluje od oltáře, když se vrací do tvého výhledu má v ruce obličejovou masku. Zdá se, že tentokrát to bude plyn co tě dostane do hajan. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zachvěju se zimou, když se opět ocitnu na pitevním stole zcela nahá. Je to podivně známý pocit, který mi rozechvívá konečky prstů. Jsem nervózní. Alexovy prsty zmizí a já sleduji, jak se vzdaluje od stolu. "Ne, udělej to takhle. Odmítám, abys mi cokoliv vrtal do hlavy." Ještě jednou rázně odmítnu alternativu s vrtačkou. Alespoň v tomhle mám jasno, chci se ale ujistit, že tomu rozumí i doktor. Poté už jen sleduji, jak se ke mě blíží s maskou. Ne, že by mi bylo úplně jedno, co se bude dít s mým tělem, ale pořád to radši zaspím, než abych se na to musela dívat. Je pro mě proto celkem vysvobozením, když se můžu nadechnout rajského plynu a propadnout se do bezvědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ale já se chci dívat! V něčem se se Samarou rozhodně neshodnete a kdo ví, možná by ji nevadila ani ta vrtačka. Několik vdechů a cítíš jak na tebe doléhá spánek a můžeš jen doufat, že doléhá i na ni. Čeká tě sladké bezvědomí nebo divoké sny? Tvé tělo zůstalo v rukou doktora, který snad bude respektovat tvé přání i když je podle všeho dle něj tou horší variantou. Budí tě opět hlasitá metalová hudba a ženský vokál, pravděpodobně ten samý co když si s tebou doktor hrál poprvé. Ovšem tvé smysly nedostávají čas se postupně probouzet, naopak jsou doslova znásilněny a zasypány. Tvé oči jsou nejspíš násilím drženy otevřené a v těsné blízkosti vystaveny jekotu barev a záblesků. Něco cítíš zaražené i v nose a tvé čichové receptory jsou bombardovány, že nejsi schopná ani říct, zda jde o pach či vůni. Cítíš své nohy, které jsou roztažené a cítíš i nepříjemné průniky v tříslech a překvapivě těžké hadice či snad kabely, přilepené ke stehnům. Cítíš i jiné průniky, které nejvíce odpovídají hudbě a nesou další dráždění tvých smyslů. V té drobné oblasti je i další dráždění, které je zaměřeno na ještě drobnější objekt a svou intenzitou, sáním, střídáním podtlaku a uvolnění, vše doplněné kmitání čehosi mezi štětcem a jazykem prostě nemohou mít lidský původ. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jsem hrubě vytržena z poklidného spánku a vržena do víru všemožných vjemů. Ani nedokážu v prvním okamžiku všechny zachytit. Vnímám pouze chaos a nepohodlí. To jsem ale, alespoň částečně, očekávala. Opět mám možnost zopakovat si okamžiky hrůzy a zmatení, absolutně totiž netuším, co se to se mnou děje. Děsí mě, že se nemůžu hýbat, ba dokonce zavřít oči. Abych alespoň částečně unikla všemu, co na mě útočí. |Do zvuků hudby hlasitě vykřiknu. Doufám, že tím přitáhnu doktorovu pozornost. V tuhle chvíli si ale nejsem jistá ani tím, že je se mnou vůbec v místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tak to asi dopadá, když tlumící prostředky přestanou účinkovat a mozek je drážděn tak, že prostě nedokáže odolat ani vteřinu. Ten šok byl opravdu silný a vlastně je stále, protože nic z toho nepřestává tvé smysly. Vlastně to není přesné, tvé jeden atak ustal. Pod intenzivně drážděným klitorisem se přestal pohybovat píst vnikající do tvého těla, který snad jediný ze všeho působí lidsky. Nejen že se zastavil, ale také chvatně opustil a v přemíře vjemů se objevilo i jedno prázdno. Moc času přemýšlet ale nemáš, jelikož z toho, co máš v nose, přestalo proudit silné aroma a místo toho proudí cosi mnohem pokojnějšího, tak klidného, uspávajícího… Druhé probuzení je rozhodně příjemnější a hlavně ne tak brutální. Oči máš zavřené a za víčky je tma, je ticho, zmizel i chlad a místo nepoddajného železa cítíš střednětvrdé pohodlí madrace a na holém těle pokrývku. Samozřejmě zmizely i nepohodlné lepítka na stehnech i to co drželi. Co nezmizelo je prázdno, které se rozšířilo i za hráz a obojí pojí zcela patrná přemíra zasychající vlhkosti. Co naopak přibylo je ruka, která se táhne přes tvé tělo pod přikrývkou a ochranitelsky či snad majetnicky objímá tvá ňadra. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Moje volání o pomoc bylo sice vyslyšeno, nikoliv však tak, jak bych si to představovala. Teď už alespoň vím, kde je, nebo spíš, kde byl, Alex. To už mě ale do nosu udeří omamná vůně a já znovu usnu. Znovu procitám, ale tentokrát necítím žádné nepohodlí. Právě naopak, jsem v teplo a tichu, nic mě nebolí, neškrtí, ani nepoutá. A jako bonus cítím kolem svého ochranitelsky obtočenou ruku. Nechám oči zavřené a na chvíli to je, jako kdybychom zase byli zpátky v modrobílém pokoji. Jenže to je pryč. Pomalu otevřu oči a rozhlédnu se, chci zjistit, kde to vlastně jsme. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Připadáš si jako po hodně divokém koncertu, mejdanu, na kterém sis dala extázi. Prázdno jako by naplnilo i tvou lebku. Po přemíře vjemů, které si ani nepamatuješ, jako by ty běžné byli pro nabuzené receptory málo. Jako by to nestačilo, když otevřeš oči, těch vjemů o moc více není. Je tma, ne taková ta městská, která nedovoluje vidět hvězdy. Tohle je tma, ve které si nevidíš ani na ruku, kterou si dáš před obličej. Buď to, nebo jsi z předchozích pokusů oslepla. Tvůj ochránce, který je na stráži vedle tebe, tvé probuzení podle všeho spokojeně zaspal, jen když se víc pohneš cítíš jak ruka instinktivně chrání své poklady. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Otevřu oči a v první chvíli mě čeká šok. Nic nevidím. Absolutně nic nevidím! Kolem je tma jako v ranci. První, co mě napadne, že jsem musela oslepnout. Takováhle tma přeci ve městě není. Pak si ale uvědomím, že jsme pravděpodobně pořád ještě v nemocnici. Je dost pravděpodobné, že tady Alex má i nějaké zázemí. A protože jsme v podzemí, je logické, že tu bude tma. Alespoň pro tenhle okamžik se tím uklidním. Cítím, jak mě ruka pevněji sevřela. Je to ale spíš instinkt, protože můj ochránce se neprobudil. Znovu se vedle něj uvelebím, ale jsem příliš nabuzená, než abych dokázala znovu usnout. Převaluji se a vrtím a tak trochu doufám, že se možná Alex tím vším pohybem probudí. Sama ho ale budit nechci. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvá mysl nabízí celkem logické vysvětlení momentálních nedostatků tvého zraku. Jistě pokud jste stále v suterénu nemocnice, je totální tma na místě. Nakonec to není špatné, říká se přece, že to prospívá dobrému, kvalitnímu spánku. A nejspíš také hlubokému, jelikož tvůj ochránce spí dál, nehledě na tvé vrtění se v jeho ochranitelském objetí. Hledět do tmy a nespat má své kouzlo i prokletí, člověk je zvyklí na obrazy, vlastně je na nich závislí a když se mu jich nedostává z venku, začne si vytvářet vlastní. Tahat zpět vzpomínky, myšlenky. Nutí mozek se k nim vracet a nebo to vzdát a podvolit se spánku. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Převalím se na záda a civím do tmy nad sebou. Když nemůžu použít oči, mám pocit, že se moje ostatní smysly zostřily. Zcela jasně slyším, jak Alexovi píská s každým nádechem v nose. Ten zvuk je nesnesitelně otravný a já mu brzy začnu přisuzovat fakt, že nemůžu usnout. Pořád se ale ovládám dostatečně na to, abych mu nevrazila loket do žeber. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Kdysi jsem slyšela o jedné uspávací metodě. Používají ji vojáci, když jsou někde na misi, na nepřátelském území, nebo v zákopech a potřebují se vyspat. Představuji si, že pluji na kánoi, která se lehce pohupuje na vlnách. Nad sebou mám modré nebe, po kterém se ženou mraky. Mám pocit, jako kdyby moje tělo ztěžklo a já se propadla hlouběji do matrace. Poté se mě konečně zmocní spánek. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pomohla právě ona metoda, nebo prostě jen fakt, že jsi to vzdala a prostě se pokusila usnout. V každém případě s pískáním zaoceánského parníku, který se pere v přístavu s přílivem a dává pozor, aby nenarazil na útesy, usínáš. Jak dlouho a na jak dlouho, těžko říct. Když se znovu probouzíš, je jasné, že parník svůj boj prohrál a na útesy narazil. Ne jednou, ale tak jak ho nemilosrdné vlny vrhají na skály se noří lodní kýl do jeskyňky skryté mezi skalami, tam kdesi pod majákem, který by mohl stát na vrcholku kolene pokrčené nohy a svým světlem ozařovat okolní temnotu. Jenže strážce majáku nejspíš spí, světlo vyhaslo a temnota dál objímá vše od skal až po parník v příboji. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Znovu se probouzím do absolutní tmy. Tentokrát ale není tak netečná, jako prve. Spíš cítím pohyb, než že bych ho mohla spatřit. Alex už nespí, to je mi naprosto jasné. Alespoň tedy doufám, že je to on. Ve tmě se může skrývat cokoliv. Příjemně mě z toho zamrazí v zádech. I když pravděpodobně to není mrazení, co může za příjemné pocity, které nyní mám. Po prvotním napětí se opět uvolním a lehce zvrátím hlavu dozadu. Z úst mi při tom vyjde spokojeně zamručení. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Stále na zádech se houpeš v temnotě. Cítíš jeho nohy jak se dotýkají tvé i boky, které se pohybují pod tou, kterou ti nejspíš sám pokrčil, jako skalní oblouk útesu, když se chtěl dostat k cíli. Cítíš jeho ruku, která stále majetnicky opatruje své poklady. Cítíš jeho dech někde na pomezí krku a ramene, když ono obkroužení tvého těla mu krade část jeho výšky. Zeregistroval tvé probuzení, tvůj výdech, nebo snad podobné zvuky děláš i ze spaní? Je to reakce se jeho ty dotýkají tvé kůže i když jsi spící. Na tempu se zatím nic nezměnilo, zůstává klidné volné, jako dýchání… jako by to, že je v tvém nitru bylo to nejpřirozenější co může být a nemělo to žádný další cíl. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Předpokládám, že Alex postřehl mé procitnutí, nijak to ale na sobě nedal znát. Temno se nezměnilo, ani na mě nepromluvil. Ani mě se vlastně nechce moc mluvit. Už jsem si zvykla, že se doktor obslouží, kdykoliv dostane chuť. Ve skutečnosti je celkem příjemné, probouzet se vzrušená. Zvednu ruce a obtočím je muži nad sebou kolem krku. Přitáhnu si ho blíž, abych mu mohla ukrást polibek. Chci se zapojit, ale jsem stále příliš rozespalá a trochu zlenivělá na to, abych zkoušela změnit pozici. Rozhodnu se nechat Alexe, aby to dnes odpracoval za nás za oba. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvé ruce, tedy spíše jedna z nich, tak kterou neblokuje ochránce, se zvedá, ale nachází jen temnotu. Možná právě ta může za tvé zmatení a dezorientaci. To, anebo všechno co s tebou dělal Alex před postelí. Právě ona blokovaná ruka, ti napoví, to co ti jinak sdělují jeho boky pod tvou nohou a dech na rameni. Je vedle tebe, a jakmile poznání projde temnotou, není problém najít ho. Přitáhnutí je o něco složitější, než kdyby byl nad tebou, ale onu trochu nepohodlí jistě snese. Pokud ho však nedržíš, zato tvá noha, klenoucí se přes něj jako most a jeho hrdost v tvém sevření ano, zase klesá k tvému rameni. I on působí rozespale, líně, tedy ne všude v jedné oblasti má síly dost i přes všechnu vláčnost pohybu, skoro jako by tě snad chtěl ukolébat znovu ke spánku a ne dosáhnout vrcholu. I když kdo ví, kolika už dosáhl. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sáhnu nad sebe, ale ruka projde temnotou a nic nenahmatá. V absolutní temnotě si připadám malátná a neohrabaná. Chvíli mi trvá, než se zorientuji. Jsem ráda, že ani mě nemůže Alex nyní vidět, musela bych působit nanejvýš směšně, jak hmatám kolem sebe, než konečně najdu jeho tělo. Teprve nyní si v hlavě srovnám i pozice našich těl. Přitáhnu se k němu tak těsně, jak mi to jen naše těla dovolí. Cítím na kůži jeho horký dech, ale vypadá to, že nikam nespěchá. Klín mám vlhký, takže ani podle toho nemůžu určit, jestli mě vzbudilo už první kolo, nebo jestli už Alex řádí notnou chvilku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nespěchá a podle všeho pokud jej ty nepopoženeš, nebo nebudeš mít jiné plány, hodlá pokračovat v líném tulení. Přitulila ses a na oplátku jsi probudila jeho ruku, prsty, které jak průzkumníci začali zkoumat svůj majetek v dlani. Pokud bys překonala lenost, otočila se, odvrátila se od něj, zapadla bys do něj ještě líp jak jezdci na motorce. Nabídla mu jiný úhel, ve kterém jeho nepochopitelně tuhý kýl vniká do pobřežní jeskyňky. Stejně tak bys mu v temnotě nabídla i druhou sluj, kterou zcela jistě také navštívil, i když stěží dokážeš odhadnout, zda ještě večer, v noci, při experimentu, nebo nyní…. ráno? Absence světla a hluku, krom jeho klidného dechu, působí jako bezčasí, tvůj organizmus se nemá čeho chytnout, aby ti poskytl i tuto naprosto jednoduchou odpověď. Nedokáže ti ani říct, jak dlouho jsi spala. V tom jistě mají prsty jak narkotika, tak smysli drážděné i během tvého umělého spánku. V každém případě se zdá, že Alex je dokonale spokojený a nechystá se nic měnit. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nemám nejmenší ponětí o tom, kolik času uběhlo od chvíle, kdy mě Alex v márnici uspal. Nedokážu určitě ani jaká je denní doba. Možná jsem spala jen pár hodin, možná jsem prospala dva dny. Vzhledem k tomu, co do mě Alex napumpoval by to zas takové překvapení nebylo. Pustím se Alexe a převalím se na bok, zády k němu. Nemám chuť, ani sílu se dnes zapojovat. Nechám tedy na něm, aby určil rychlost a tempo. V tuhle chvíli jsem spokojená tak, jak jsem. Ani by mě nepřekvapilo, kdybych u toho dokázala znovu usnout. Vlny narážejí na útesy jsou skoro hypnotizující. Zavřu oči, protože ve tmě mi jsou stejně k ničemu, a nechám se unášet přílivem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro … to všechno jsou starosti zítřejší Jack… a že toho před ní leží docela hodně. Ale teď je to jedno, vlny narážejí a odnáší vše do zapomnění. Zavřené oči a dokonalá temnota si v líném čeření moře najdou ukolébavku. Další prostor pro sny či noční můry, další prostor pro odpočinek, nabrání sil a následné probuzení… do temnoty. Temnota zůstala, stejně jako pěna na skalách kolem pobřeží, jako svědek toho, že noční návštěva nebyla snem. Loď i lodivod jsou však pryč, chybí lodní kýl, ochranná náruč, teplo a nakonec i onen pocit něčí přítomnosti v tvé blízkosti. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Skutečně jsem se přílivem nechala ukolébat ke spánku. Procitám, ale tentokrát se ve tmě nic nehýbe. Pokud můžu soudit, tak jsem sama. Ale dost špatně se to určuje. Je to jen jakýsi pocit prázdného prostoru. "Alexi?" Napřímím se na posteli a rozhlédnu se, jako kdybych snad v téhle pozici mohla tmou prohlédnout. Na odpověď ale ani nečekám a zvedám se. Nahá, a s rukama napřaženýma před sebou, pomalu postupuji místností, pokouším se nahmatat něco, čeho bych se mohla zachytit. Nejlépe stěnu, dveře, a vedle nich vypínač. Jako na potvoru mě právě v téhle chvíli začnou napadat myšlenky jako, co když tu žádné dveře nejsou? Nebo co když tu jsou, ale jsou zamčené? Jasně cítím, jak se mi zrychlil tep. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, v posteli Nějak nepřekvapí, když odpověď nepřichází… opravdu na ní nebylo třeba čekat. Samozřejmě se nabízí racionální a logická vysvětlení, vždyť nebýt tu taková tma, bylo by to zcela normální. Jenže tu tma je a s ní přichází i animální reakce, zmatení, strach a to stačí tomu chytřejšímu mozku k tomu, aby začal spřádat katastrofické scénáře. A i když tady také nečekáš odpověď, na rozdíl od předchozího případu se ti ji dostalo.
Myslíš, že nás Alex zamknul v nějaké temné, utěsněné kobce, že tě takhle odstíní a bude si sem chodit jen zašukat?
Slyšíš, jak z jejich slov kape úsměšek a sarkasmus, ale cítíš i to, že by ji taková možnost ani nebyla tolik proti srsti. Rozhodně se baví, na rozdíl od tebe, která tápeš v temnotě. Najit kraj postele, nespadnout, udělat několik maličkých kroků, nenarazit do stěny. Temnota zkresluje, ale přesto jsi schopná odhadnout obraz malé úzké místnosti s postelí, nějakým stolkem, skříní. Celkem klasická zašívárna, nebo taky cela, jak podsouvá ona vystrašená část tvého já, za chichotání se tvé společnice.
Místnost opravdu není veliká a Alex přes všechnu šílenost nepatří mezi bordeláře, ve svém chaosu má jistý řád a hlavně tu očividně nemá skoro žádné osobní věci. Dík tomu se ti podařilo dveře najít celkem rychle, tedy po pár trýznivých minutách šátrání. Za smíchu v hlavě a jektání zubů, cítíš, že dveře jsou kvalitně polstrované… a zamčené, nebo možná jen zaklaplé, s ohledem na paranoiu tvého přítele by to nebylo tak divné, kdyby i tu nebyl jednoduchý zámek.
Nebo ses definitivně stala objektem experimentu... |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tohle je ideální chvíle na to, aby Samara vystrčila růžky, a začala mě provokovat. Bohužel jsem v takovém rozpoložení, že její slova okamžitě dopadnou na úrodnou půdu. I když bych, v plně osvětlené místnosti, byla ochotna přísahat, že Alexovi důvěřuji, teď se mi hlavou honí jedna pochybnost za druhou. Moje deprese se ještě prohloubí, když najdu dveře. Nejsem schopná je otevřít a polstrování na jejich vnitřku mi také příliš nepřidá. Nemá cenu křičet a bušit do dveří. Stejně by mě nikdo neslyšel. A pokud skutečně jsem jen experiment, tak Alex už dávno ví, že jsem vzhůru. Svezu se na zem, kus ode dveří a zády se opřu o stěnu. Jsem nahá, nemám zbraň, ani netuším, jestli jsem pořád ještě v márnici, i když předpokládám, že tomu tak bude. Myšlenky mi víří hlavou a ani jedna není moc veselá. Nezbývá mi, než čekat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, v cele
Tvá společnice kopla a přesně trefila slabiny. Na druhou stranu to tentokrát opravdu neměla moc těžké. Je šílené, že jsou lidé co se dobrovolně nechají zavřít do naprosté temnoty na celý týden. I pouhé minuty se táhnou a děsí, ne přímo temnotou samotnou, ale myšlenkami, pochybami, nad vším, nad sebou samotnou.
Ber to z té lepší stránky. Má docela apetit, bez sexu moc dlouho nevydrží, takže se tu ukáže…
Mohla bys to samozřejmě uvítat, jako vítanou chvíli kdy můžeš v klidu přemýšlet nad prací, jenže hlavou se ti táhnou úplně jiné myšlenky.
Jak dlouho jsi tu seděla, minuty, hodiny… dny ne, to by se přihlásily jiné potřeby. Prve se ozvaly kroky, pak pípnutí a klapnutí a nakonec temnotu prořízl rozšiřující paprsek bílého světla. Dveře se otevřeli a dovnitř vešla postava zalitá světlem, světlonoš. Oči snažící se marně přizpůsobit temnotě jsou jím doslova oslepeny.
„Dobré ráno, Jacquelin, vyspala ses?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sedím tam, nemaje tucha, kolik času už uběhlo. Žádné potřeby ale zatím nemám, takže odhaduji, že příliš dlouho tu nejsem. Náhle se ozvou zpoza dveří zvuky a následně se dveře otevřou. Musím si rukou zaclonit oči, protože mě náhlý příval světla úplně oslepí. Že jde o Alexe poznám jen podle hlasu. Nějakou chvíli mi trvá, než jsem schopná oči opět otevřít. "Vyspala jsem se dobře. Ale nebylo příjemné probudit se sama, v absolutní tmě a ještě ke všemu zavřená." Není to přímo výtka, ale neubráním se tomu, neznít ukřivděně. Zvednu se na nohy a pažemi se obejmu kolem ramen. "Kde mám oblečení? A jak vlastně dopadl ten tvůj experiment?" Vzhledem k tomu, že jsem přežila, tak bych řekl,a že pro mě to dopadlo opravdu dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Omlouvám se, neuvědomil jsem si to…“ Ten šok světla je opravdu velký a když se světlonoš otočí a pohne rukou, ozve se klasické klapnutí a světla je rázem ještě více. Žádné tlumené osvětlení, ale ostrá zářivka na stropě, která odhaluje to, co jsi tak trochu tušila. Vlastně ses znovu probudila v modrobílém pokoji. Stěny jsou bílé a na povlečení je erární modrý proužek. Jinak vše opravdu odpovídá malé odpočinkové místnosti pro doktory, nebo cele v nějakém klášteře. Tedy samozřejmě kromě kříže na stěně, ten Alexovi chybí. Ten pohled napovídá tomu, že jste stále v nemocnici, což ostatně prozrazují i Alexova slova, zatímco se jeho pozornost i ruka vrací od vypínače k tobě, k tvým bokům, od kterých prsty putují po tvé kůži. „Oblečení je na vyšetřovně, nemělo smysl ho sem nosit…“ Dál svá slova nerozvádí, ani se nezdá, že by se chtěl na patě otočit a vyrazit do nerezové katedrály. Tvé nahé tělo ho očividně nenechává chladným, jeho ruce, ani pohled, který zdaleka nemíří k tvé tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tiše zakleju, když místnost ozáří ostré světlo zářivky. Vyspala jsem se dobře, ale v tuhle chvíli už mám chuť jednu Alexovi ubalit. Moc ohledů na mě nebere. Trochu uslzenýma očima se na něj konečně podívám. Ihned je mi ale jasné, že jeho mysl se nyní potuluje trochu jinými končinami. Lusknu prsty, abych ho vrátila do reality. "A experiment?" Zeptám se znovu a trochu důrazněji. "Povedl se? Byl jsi úspěšný?" Lehce odstrčím jeho ruku. Po předchozích zkušenostech jsem s jeho odmítáním opatrnější. Přesto teď chci, aby myslel hlavou a ne údem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Proč rozsvítil? Těžko proto, aby na tebe viděl… v tomto ohledu mu očividně stačí hmat. Lusknutí příliš nezabralo, snaha odstrčit ruku naopak zabrala až překvapivě dobře. Alex od tebe dokonce trochu ustoupil a jeho pohled se přenesl, víš k tvé tváři. „Experiment… myslíš ten s tvým mozkem, Jacquelin? Neuspokojivé, žilní systém nedovoluje přímou stimulaci a snímání mozkových uzlů… V omezené míře jsem si potvrdil své určité předpoklady. Pokud by byl onen Šaman upír, jeho schopnost by odpovídala mentálnímu spojení mezi tebou a Sethem. Krev bude pravděpodobně fungovat jako směrovací adresa a dešifrovací pomůcka. Jsem schopen snímat tvůj mozek a získat z něj velmi zkreslený a hrubý obraz toho co vidíš. Podobně jsem schopen získat záznam zvuku. U ostatních smyslů je to složitější, jelikož pro ne nemáme vhodné zobrazovací zařízení. Tvé myšlenky na upíří subjekt nám dokázali, že podobně to funguje i u vlastních myšlenek. Tedy ten kdo je na tebe napojen, je nejspíš schopen získat fakticky veškeré informace z tvého vnímání a myšlení. Samozřejmě zde funguje rušení a stínění, takže čím jsou od sebe stanice vzdálenější, tím méně přesné a jasné informace jsou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Podařilo se mi získat si Alexovu pozornost. Tím to pro mě ale končí. V množství pojmů, které na mě vychrlí je pro mě těžké se zorientovat. Pointu ale pochopím i já. "Takže se jen musím držet co nejdál od Šamana?" To se lépe řekne, než udělá. Kdybych totiž věděla, kde je, vyhýbat se mu nebudu. Naopak půjdu a prožene mu hlavou kulku. Stříbrnou, pro jistotu. I když si nemyslím, že by šlo o upíra. Ale co já vím... "A dá se tohle spojení nějak přerušit? Vždyť to byla jen jedna jediná kapka krve." Věděla jsem, že je to hloupost už ve chvíli, kdy jsem mu jí dala. Teď za to budu pykat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pozornost k tvé tváři trvá opravdu jen chvíli, sotva tak, aby vychrlil, co měl na jazyku a oči zase padají níž. Vnímáš i jemné naklonění, které snadno dokáže přejít v krok tvým směrem. Vnímáš i to, jak zvedl hlavu a málem s ní zavrtěl, než jsi doplnila další slova. „Vzdálenost příliš nepomůže. Pokud se bude chtít přiblížit, tak i nečitelný signál dokáže určit směr. Jelikož nevím jakým způsobem tento další smysl upírů a možná i Šamana funguje, nedokážu ani zjistit, jak by mohl být přerušen jinak, než vypnutím celého mozku vysílače. Možná kdybych měl napojeného upíra na stole a mohl provést párovou studii s otevřenou lebkou… s upíří regenerací bych si mohl dovolit i vyšší úroveň zásahů do mozkové hmoty…“ U kohokoliv jiného by se to dalo brát jako nadsázka či snad planý povzdech, v Alexových očích však vidíš, že tuto myšlenko zcela vážně zvažuje a chvíli ji převaluje na jazyku. Znovu cítíš jeho ruku na svém boku a možná i tento kontakt jej vrátil z výšit bizardní operace. „… v každém případě, mozek funguje jako sofistikovaný počítač a k přenosu informací využívá elektrické napětí. Ověřil jsem si, že stejně jako technika i mozek vyzařuje ve své podstatě elektromagnetické vlnění a to umíme stínit. Tedy proti nechtěnému připojení cizí mysli, můžeme využít stejné techniky jako pro odstínění v elektrotechnice. Ideálně tedy použít Faradayovu klec, ideálně uzemněnou samozřejmě. Zemnění by se dalo realizovat skrz podrážky bob… kromě běhu, kdy jsou obě chodidla ve stejnou chvíli ve vzduchu, by tak systém mohl fungovat. I bez zemnění, by teoreticky měla klec fungovat… samozřejmě pokud jsou mé základní předpoklady správné…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Hledím na Alexe a opět se v jeho slovech začínám ztrácet. I když, ne ani tak ztrácet, jako se jich začínám děsit. To, že by něco šlo udělat, ještě neznamená, že by to člověk dělat měl. U Alexe mi prostě přijde, že pokud by mohl, udělal by cokoliv. Věděla jsi, že je to šílený doktor. A i tak jsi za ním zase přišla. Má tě v hrsti, holka. Slyším, jak se mi Samara vysmívá. Já jí ale hrubě odstrčím a soustředím se na to použitelné, co Alex řekl. "Takže na sobě budu mít...klec?" Vím, jak Faradayovu klec funguje. Jen si nějak neumím představit, jak by mohla fungovat na mém těle. A sedět někde zavřená na zadku, a čekat, jak to dopadne, to se mi taky nechce. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Copak tě to ani trochu neláká, šukat se Sethem, mít otevřenou hlavu a šílence, který se vám v nich vrtá. Když bys ho pořádně udělala, určitě by tě Seth taky vyléčil… a Alex by určitě dokázal tvůj tvý nervy pořádně nabudit… Odstrčila si ji, ale stejně slyšíš, jak si maluje šílené obrazy na vnitřní klenbu tvé lebky. Alexe si neodstrčila a jeho ruka pokračuje výš, kopíruje tvé tělo, lehce víc v předu než na boku a jak stoupá, přiblížil se blíž i on. Možná i on má v hlavě Samara, která maluje stejně bizardní obrazy, které jej vzrušují. V každém případě určité vzrušení na něm pozorovat dokážeš, přesto stále vnímá, to jsi poznala když k odpovědi zvedl oči a ty mu do nich můžeš pohlédnout velmi z blízka. „Jen na lebce, ideální by byla kukla, minimálně alespoň pokrytí celé mozkovny a části čela… samozřejmě nejde o dokonalé odizolování… určitě bych něco takového dokázal sehnat, akutně by se dala využít hliníková folie.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Seth by s něčím takovým nikdy nesouhlasil. Utnu Samařiny představy hned v zárodku. Nepochybuju, že by souhlasil se sexem. Ale nemyslím si, že by ještě dovolil Alexovi, aby se ho dotknul. Natož aby se mu hrabal v mozku. Přesto cítím, že už mi ta představa není tak cizí, jako na počátku. "Takže budu jako ti pošuci s čapkou z alobalu na hlavě?" Čím dál víc se mi začíná zamlouvat první možnost. Nahlas ale zatím nic neřeknu. Nechci aby se toho Alex hned chytil. Nejdřív bych si totiž měla promluvit s upírem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Královská nemocnice Nenechal, minule když jste si to před doktůrkem rozdali, tak se nechal napíchat docela ochotně…
Samara se tvému máchnutí popravčím mečem postavila s naprostým klidem, jako by jeho ostří bylo s žužu. Možná protože věří svému argumentu, možná proto že tě chce jen štvát a možná protože cítí i nejistotu ruky, která meč vede.
„Vlastně ano… podle toho co jsem byl schopen zatím prostudovat, tak jejich postup je sice nedokonalý, ale funkční. Tedy za předpokladu, že mimozešťani k svému sledování, využívají mozkové záření, které podle všeho využívá šaman a upíři.“
Úsměv, jde o ironii, nebo je potěšen objevem určité shody. Jeho pohled stále patří tvé tváři, ale pravděpodobně také kvůli tomu, že z blízkosti do které se dostal, už jinam nahlédnout příliš nemůže. Cítíš jeho dlaň jak stoupá po oblince ňadra i druhou, která proklouzla kolem zadečku a přitlačila tě k blíž k doktorovi. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Samara moc dobře ví, jak na mě zapůsobit. Asi to se mnou začíná být opravdu špatné, protože nad jejími slovy vážně uvažuji. Pak ale utnu sama sebe. Řekla jsem si, že se pokusím Sethovi vyhýbat. Navíc je dost pravděpodobné, že by na moje volání stejně nereagoval. V té restauraci jsem ho zavolala a pak se postavila na stranu Zomby. To by byl kopanec do koulí i pro normálního chlapa, natož pro upíra. Tiše si povzdechnu a jemně chytím Alexe za zápěstí. Vím, kam tohle směřuje a nechci se tomu tentokrát poddat. Jak může mít někdo takový apetit? "A dokážeš to udělat tak, abych nevypadala jako absolutní magor?" Snažím se soustředit na podstatné věci, zatím co od sebe Alexe lehce odstrkávám. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Královská nemocnice
To nevím… ale očividně to chce hodně…
Samara má pravdu, lehké odstrčení nefunguje, jen cítíš, jak se jeho letmý dotek naplnil silou tak, aby ti dokázal vzdorovat, aby se prsty rozběhly dolů po tvém zadečku.
„To nevím, Jacquelin, jedině snad nějaký klobouk nebo paruka, z funkčního hlediska není nutné, aby byla folie či klec vidět.“
PS: Pozdrav z Pardubic směr ČT :D |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Připadám si marnivá, ale nechce se mi běhat po městě s alobalem na hlavě. Ať už bude jakkoliv zamaskovaný. Opět Alexe odstrčím, i když sama vidím, že je to celkem k ničemu. "A když by ses dostal do mého mozku, k tomu poutu, co mám se Sethem. Myslíš, že bys to dokázal pochopit lépe?" Vím, že na takové věci bych se šíleného doktora neměla ptát. Jenže Samaře se podařilo mě nahlodat. Před chvilkou jsem byla proti tomu, aby mi do hlavy vrtal díru, teď jsem ochotná udělat něco mnohem horšího. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Když sama víš, že je to k ničemu, tak proč to vlastně děláš… a hele přiznej se, že ty si necháš otevřít lebeďu, když tě bude píchat upír… já věděla, že tě to láká! Samara se nestačí divit a nejspíš je v sedmém nebi. Ostatně i doktorovy se v očích objevil trochu jiný lesk a prsty lehce zmáčkli tvou bradavku, jak se myšlenky přesunuli nějak jinam. Cítila jsi, že pokud do svého odstrkování nedáš opravdu sílu, že tě nepustí, ale teď ruka na tvém pozadí poněkud ztratila sílu, možná by se dalo uniknout, aniž by ses musela s doktorem prát. „S každou experimentem se dostávám dál, takže ano pokud bych měl přímí přístup k mozku, potažmo u mozku upíra mohl i provádět experimentální zásahy do tkáně, mé poznání by se prohloubilo… samozřejmě jsem stále limitován schopnostmi přístrojů a stupněm poznání vědy. Předpokládám, že všechna magie a schopnosti mají své zákonitosti, při jejichž poznání přestávají být magií a stávají se vědou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Budu se do toho muset trochu opřít, jestli chci Alexovi uniknout. I když nyní cítím, že se soustředí na něco jiného, než na své ruce. Rozhodnu se toho využít, strčím do něj a zároveň se dám do pohybu, směrem z místnosti ven. Je mi jedno, že jsem nahá, nepředpokládám, že by tady dole kromě nás někdo byl. "Možná bychom to mohli zkusit. Nejdřív se ale budu muset spojit se Sethem a zjistit, jestli je ochotný nám pomoci." A asi by bylo lepší, sejít se někde na neutrální půdě. "Vyrazím do města a pokusím se ho najít." Nebo spíš budu doufat, že on si najde mě. Na několik krátkých okamžiků mě dokonce napadne, že bych se mohla zkusit vrátit do upířího baru. Pokud by mi to nevyšlo se Sethem, pořád ještě mi svítá naděje u Erika. I když tam s žádným experimentem počítat nemůžu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Královská nemocnice Riskuješ a to hned dvakrát. Odstrkáváš Alexe, i když víš, jak to může dopadnout, a chystáš se vyrazit na chodbu, i když netušíš, kde přesně se nacházíš a zda jste v této části nemocnice sami. Samara se už asi tetelí v očekávání, ale zatím se těší zbytečně. Alexe zjevně představa přístupného mozku zaujala víc, než přístup k jinému orgánu. Za dveřmi si také potvrzuješ svou domněnku, že se stále nacházíte sakristii nerezové katedrály. To samozřejmě neznamená, že se tu přes den nemůže pohybovat někdo jiný. Tedy samozřejmě s Alexovým vědomím. Na nikoho jsi však během své cesty nenarazila. Alex jde s tebou a zcela samozřejmě a bez zdržování vám otevírá cestu.
„…podle mých zjištění, Jacquelin… nebude navázání kontaktu se Sethem, žádný problém… bude to však vyžadovat nějaké bezpečnostní opatření, pokud ho máme opět přivést sem… pokud ho pozveme, splníme tak podmínku jeho přísahy, kterou mi dal.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alex mě nezastaví, to mi dodá sebevědomí. A když navíc zjistím, že jsem v místech, která dobře znám, oklepu se úplně. Zamířím do chladné katedrály, pro svoje oblečení. Vypadá to, že jsem Alexe opravdu zaujala. "To máš pravdu. Pokud ho sem pozveme, nic už nás před ním neochrání." Zamračeně se oblékám. "Máš nějaký nápad, jak si opět zajistit bezpečnost?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zastavil by tě Alex, kdyby snad někdo byl v jeho hájenství, jen proto, že jsi nahá? Nebo by spíš vůbec nedošel, dokud by nebyla svatině v bezpečí? V každém případě je svatině prázdná, tedy až na dvě zakrytá těla na nemocničních lehátkách. Své věci jsi nalezla s doktorovou pomocí. Zcela netypicky byli schováni ve skříňce. Alex se samozřejmě nijak neotáčí, naopak tě při oblékání pozoruje. Můžeš jen hádat, zda zaujatě nebo zamyšleně nad tvým tělem nebo nad něčím jiným. „Samozřejmě… stříbro… pokud by mělo dojít k experimentu, tak jedině s tím, že by se nechal spoutat někde venku a teprve poté bychom ho transportovali sem.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Oblékám se a mezitím poslouchám Alexe. "Jo, no s tím Seth asi souhlasit nebude." Zasměju se. I tak mám ale v plánu to s ním vyzkoušet. Nevím, proč na mě upír takhle působí. Většinu času jsem v klidu ale pak mě to najednou přepadne a já přestanu racionálně uvažovat. Zkontroluji, jestli mám nabytou zbraň a v kapse mobil. "Zkusím Setha sehnat a pokud se dohodneme, tak ti dám vědět. Budeš tady?" Nechci se od nemocnice moc vzdalovat. Ale chci nějaké klidné místo, kde nebudeme na očích. Pokud se tedy upír vůbec ukáže. Nechám se Alexem vyprovodit ven a zamířím do malého parku hned vedle nemocnice. Není to nic moc, ale v tuhle hodinu je tu klid. Posadím se na lavičku a zavřu oči. Vzpomínám na to, jak jsem si naposledy se Sethem užila. Na tu bolest i slast, a volám ho při tom k sobě. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro ...ale víš… Alex možná nic neřekne, ale ani nemusí. Hlásek v tvé hlavě se o to s radostí postará sám. Intenzivně vnímáš její veselí, dost možná se i těší nebo má prostě radost, že si tě může dobírat. „Nevidím důvod, proč by nesouhlasil, vzhledem k možnostem jeho organizmu, je pro něj experiment naprosto bezpečný…“ Doktor tě opravdu sleduje celou dobu, co se oblékáš. Odpovídá spíš mimochodem, možná trošku ublíženě. Ostatně ty jsi jej také nenechala provrtat si hlavu, i když tě ujišťoval, že to je bezpečné. Oblékáš poslední kousky oblečení a kontroluješ zbraň. I tato rutinní záležitost připomíná, že tu Zomba není. Nejen, že se neprojevila její péče o tvé prádlo a oblečení, ale ani tvá tvou zbraň nikdo nevyčistil a náboje jsou přesně tam kde jsi je nechala. „Budu tady, pokusím se na něco přijít… a Jacquelin, pokud bys narazila na Šamana nebo nějaký jeho výtvor… utíkej.“ Tentokrát není třeba tápat. Alexa starost o tvou maličkost je zřejmá. Přesto tě vyprovodil ze svého panství až k růžové pošupce na recepci, která přes svůj sluníčkovský úsměv na tebe vrhl, dost výmluvný pohled. Podobný, kterého se ti dostane od spolubydlící, když se vrátíš až druhý den po flámu, ve stejném ohozu a rozcuchaná. Park je od nemocnice opravdu kousek a zahradou ho mohl nazvat jen největší optimista. Přesto v městské zástavě se i takový plácek stává oázou klidu, tedy toho duševního, hluku města tu člověk uniknout nemůže a zavřené oči nijak nepomáhají. Ale to nijak nebrání tomu, aby se ti na zavřené oponě víček rozblikal biograf vzpomínek, dost možná podpořený tvou překvapivě tichou společnicí. Ostatně nemusí nic říkat. Sami obrazy, vzpomínky, pocity stačí k tomu, aby hrála na struny tvé mysli a také těla, které když mu dáváš volný průběh samozřejmě reaguje. Přesto, žádné studené dlaně, které zakrývají tvé oči a tajemné: „hádej kdo?“ se nekoná. Stejně jako tě nikdo nechytil brutálně za vlasy a nezvrátil ti hlavu přes opěradlo lavičky. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro ...ale víš… Alex možná nic neřekne, ale ani nemusí. Hlásek v tvé hlavě se o to s radostí postará sám. Intenzivně vnímáš její veselí, dost možná se i těší nebo má prostě radost, že si tě může dobírat. „Nevidím důvod, proč by nesouhlasil, vzhledem k možnostem jeho organizmu, je pro něj experiment naprosto bezpečný…“ Doktor tě opravdu sleduje celou dobu, co se oblékáš. Odpovídá spíš mimochodem, možná trošku ublíženě. Ostatně ty jsi jej také nenechala provrtat si hlavu, i když tě ujišťoval, že to je bezpečné. Oblékáš poslední kousky oblečení a kontroluješ zbraň. I tato rutinní záležitost připomíná, že tu Zomba není. Nejen, že se neprojevila její péče o tvé prádlo a oblečení, ale ani tvá tvou zbraň nikdo nevyčistil a náboje jsou přesně tam kde jsi je nechala. „Budu tady, pokusím se na něco přijít… a Jacquelin, pokud bys narazila na Šamana nebo nějaký jeho výtvor… utíkej.“ Tentokrát není třeba tápat. Alexa starost o tvou maličkost je zřejmá. Přesto tě vyprovodil ze svého panství až k růžové pošupce na recepci, která přes svůj sluníčkovský úsměv na tebe vrhl, dost výmluvný pohled. Podobný, kterého se ti dostane od spolubydlící, když se vrátíš až druhý den po flámu, ve stejném ohozu a rozcuchaná. Park je od nemocnice opravdu kousek a zahradou ho mohl nazvat jen největší optimista. Přesto v městské zástavě se i takový plácek stává oázou klidu, tedy toho duševního, hluku města tu člověk uniknout nemůže a zavřené oči nijak nepomáhají. Ale to nijak nebrání tomu, aby se ti na zavřené oponě víček rozblikal biograf vzpomínek, dost možná podpořený tvou překvapivě tichou společnicí. Ostatně nemusí nic říkat. Sami obrazy, vzpomínky, pocity stačí k tomu, aby hrála na struny tvé mysli a také těla, které když mu dáváš volný průběh samozřejmě reaguje. Přesto, žádné studené dlaně, které zakrývají tvé oči a tajemné: „hádej kdo?“ se nekoná. Stejně jako tě nikdo nechytil brutálně za vlasy a nezvrátil ti hlavu přes opěradlo lavičky. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Políbím Alexe na rozloučenou. Jeho starost o moje bezpečí je skoro dojemná. Připomíná mi to, že jsme pravděpodobně víc, než jen milenci. Růžovce na recepci věnuji krátký pohled. Je těžké nepřipadat si provinile, když mi věnuje "tenhle" pohled. Vím, co si myslím a...vlastně si to myslí naprosto správně. Radši to hodím za hlavu. Myslím na Setha, na všechny ty příjemné i bolestivé věci, které jsme spolu dělali, ale kromě vlhka v klíně se ničeho nedočkám. Upír mě buď neslyší, nebo se mě rozhodl ignorovat. "Tak si naser." Brouknu tiše, otevřu oči a vytáhnu krabičku cigaret. Zapálím si a spokojeně vdechnu kouř. Přemýšlím, co dál. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zapálila sis. Spokojeně se rozvalila na lavičce a nastavila tvář slunci. Sic to není středomoří, stejně by se to dalo nazvat pěkným, slunečným ránem. Nebýt Šamana, který je na tebe nejspíš nějak napojen. Nebýt zničeného bytu. Nebýt Zomby na útěku před dvěma očividně nesmrtelnýma chlapama. Nebýt Westgarda, který kamsi zmizel jak vám, tak vlkodlakům. Nebýt parodie na upíra, kterého někdo obral o krev. Nebýt kapitána, který nejspíš bude chtít alespoň nějaké výsledky, když už za tebe žehlí průsery. Nebýt upíra, který z nějakého důvodu nepřichází na tvé volání… |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pomalu vdechuji kouř, oči zavřené, tvář nastavenou slunci. Přemýšlím o svém životě a o tom, co všechno je v něm špatně. Nebýt toho všeho, bylo by to jistě hezké ráno. Už jen to, že svítí slunce by mělo být znamením, že to bude dobrý den. Londýn znám zatím spíš jen zamračený. Ale já pochybuji, že mě čeká dobrý den. Dokouřím cigaretu a zašlápnu nedopalek. Upír nikde a já se nehodlám doprošovat. Ani jeho, ani kohokoliv jiného. Několik okamžiků váhám, mohla bych zavolat Dmitrymu, nebo Willovi. Říct jim, co se stalo, požádat o pomoc, nebo se alespoň svěřit. Ale nakonec nic z toho neudělám. Prostě se jen zvednu a zamířím zpátky k nemocnici. Pauza na cigaretu skončila. Je na čase dát se zase do práce. S Alexem to prostě budeme muset zvládnout sami. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro (když tak dopíšu, pokud se nic nemění)
Jack, Royal Hospital
Ty se mi jenom zdáš!
Tvá malá společnice sice trošku vybublala, ale jinak se zdá, že žádné vyšilování se nekoná. Nevoláš, ale ten okamžik s telefonem stačí k tomu, aby sis všimla, že někdo jiný se o to pokoušel. Dmitry to není, kdo ví co by ho přimělo k tomu, aby ti zavolal. Snad kdyby dostal Luca, i když nejspíš až po tom, co by ho měl. Dokonce to není ani kapitán, aby tě seřval, ale tvůj kolega. Druhá věc, které sis při onom pohledu stačila všimnout, do určité míry vysvětluje pohled růžového králíčka. Není divu, že sluníčko je tak příjemné, kdy jindy v Londýně čekat slunce, než něco přes hodinku před polednem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pauzička na cigaretu… nic víc… teda alespoň to tak nakonec vypadá. Pokud tě někdo sleduje, ať už přímo nebo protože nemáš slušivě se lesknoucí čepeček, tak jsi mu minimálně zamotala hlavu. Ostatně tu jsi možná zamotala i růžovému králíčkovi, který při tvém vstupu do budovy patologie zvedl hlavu od počítače u recepce. Vyzbrojen je dalším okouzlujícím, slunečným úsměvem, stejně jako růžovými okraji podprsenky pod bílou halenkou. „Zdravím, mám zavolat pana doktora, má práci…“ Její hlas je stejně profesionálně sluníčkovský, že ani policejní čuch nestačí na to, aby sis byla jistá, jestli cítíš stopy ironie či snad sarkasmu. Čím si jistá být můžeš, je její přesvědčení, že ví co se v noci dělo na patologii. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Samaru zašlapu do země, ale zklamání se zbavit nedokážu. Vím, že jsem na Setha nebyla zrovna příjemná, ale takhle mě ignorovat, to jsem si prostě nezasloužila. Navíc teď nevím, co si dál počít. Pokud by souhlasil, mohli jsme pokračovat experimentem a z toho vyvodit nějaký závěr. Teď ale nevím, kam se dál pohnout. Zombu hledat nemůžu a šamana bych najít chtěla, ale nevím jak. Vstoupím zpátky do budovy a vypadá to, že můj brzký návrat růžovku skoro překvapil. "Ano, má práci se mnou." Odvětím kousavě a bez zájmu kolem recepce projdu, na blondýnku se při tom ani nepodívám. Tahle ženská mě sere snad víc, než Linessa a Luca dohromady. Mám pocit, že se nademne snaží povyšovat. Už jen to, jak mi okatě dává najevo, že ví, co s Alexem dole děláme, mě vytáčí natolik, že bych jí nejradši prohnala hlavou kulku. Bez zájmu o to, jestli Alexe z něčeho vyruším, zamířím do suterénu a k zamčeným dveřím. Opřu se o zvonek a pěknou chvíli ho nechám řinčet. Jen ať Alex ví, že nejsem zrovna dobře naladěná. On taky nebude, až zjistí, že Seth odmítá spolupracovat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, Royal Hospital
A copak by sis s ním počala?!
I zašlapaná Samara se nenechá jen tak odbít, sice si odpustila nejapné poznámky k tvému libidu, ale zjevně ji nechybí pud sebezáchovy. Zato Králíček pud sebezáchovy někde zapomněl pod rozzářeným sluníčkem. Tvůj kousavý tón nezabral a od dalšího ji neodradil.
„Pokud nejste mrtvá, tak pochybuji, ráno k nám převezli hned několik těl na vyšetření… počkejte, prosím… zavolám doktorovi, nemůžu vás jen tak pustit dolů.“
Volbu jestli tě má zkusit složit něčím jiným než úsměvem a nebo zvednout telefon, zjevně vyhrála druhá možnost a na tvé zastavení zkouší slova.
(Dovolím si předpkládat, že jsi nezastavitelná :D)
Vyrušit Alexe je složité, už kvůli tomu, že jeho dveře jsou zavřené a nejspíš také díky Sluníčku a jejímu volání. Tvé zvonění tak nemá příliš dlouhého trvání. Hrubým odhadem jen něco kolem půl minuty. Když ti otvírá, připomíná nejvíc doktora z prvního dne. Zapraný ukudlaný plášť, který doplnili nové skrvny od krve, ještě doplněné, když si o boky otřel krvavé ruce. Jestli něco z tvé nálady poznal, nedává to znát, usmál se na tebe a pustil tě dovnitř. Na to, že jsi mu nedala příliš mnoho času, doktor se ničil, všechny tři oltáře jsou obsazené těly, na kterých očividně začal pracovat, u všech stolů jsou přistrčené stoly s aparaturami.
„Jacquelin, nečekal jsem, že se vrátíš tak brzy, stalo se něco?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Na to, aby mě růžovka dokázala zastavit, by potřebovala mnohem víc, než svůj líbezný hlásek. Pravděpodobně by jí nestačila ani celá zbrojnice. Špatná nálada se ve mě naakumuluje a já budu muset najít způsob, jak upustit páru. Alex mi otevře v tradičně zakrváceném plášti. Hádám, že slečna měla pravdu a doktor se opravdu pustil do práce. To mě ale zase tolik netankuje. Projdu kolem něj a zamířím do katedrály. Ovane mě chlad a zápach dezinfekce. Pomalu si na to začínám zvykat. "Seth na mě sere." Seznámím doktora se situací a založím si ruce na hrudi. "Budeš muset vymyslet něco jiného." Tázavě zvednu obočí. Doufám, že Alex trochu počítal s tím, že upír nebude chtít spolupracovat, a začal vymýšlet plán b. Já sama totiž žádný plán nemám a začínám z toho šílet. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Alexe jsi přece jen zastavila, jedno zda svými slovy či rázností s jakou jsi prošla. Zastavil, zamyslel se však jen na malou chvíli a s krátkým přikývnutím zavřel dveře a prošel zpět k jednomu stolu. „… uprostřed dne to není až tak zarážející…“ Zvuk, který se následně ozval, instinktivně přiměl tvé zuby k bolesti, přestože dotyčné dámě nevrtá zuby ale skrz nosní dírku nejspíše do lebky. Nezdá se, že by doktor sdílel tvé rozhořčení, vypadá celkem spokojeně a zaujatě. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Se založenýma rukama, a naštvaným výrazem, sleduji Alexovo počínání. Má pravdu, ale ani to mě neuklidní. Znechuceně odvrátím zrak, odporný zvuk už ale z hlavy nedostanu. "To, že je den, ještě neznamená, že Seth někde chrápe." Moc dobře vím, že ne všichni upíři před sen spí. S Erikem jsem se také poprvé setkala za denního světla. "Tak co mám dělat?" Nechce se mi tady sedět a sledovat, jak se vrtá v těch svých mrtvolách. Na stanici taky nemůžu, protože bych musela kapitánovi lhát do očí, a vlastně nemůžu jít ani domů...hlavně proto, že žádný dům teď nemáme. Otočím se na patě a zamířím do místnosti, kde jsem se dnes probudila. Všechno je lepší, než pitevna. Rozsvítím a dveře nechám otevřené, nechci riskovat, že tady zase uvíznu. Svezu se na postel a poté se zhroutím dozadu, vlasy se mi rozsypou po polštáři a já na okamžik zavřu oči. Proč je to všechno tak komplikované? Najednou mám chuť se prostě sebrat a vrátit se do Edinburghu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Seth na tebe možná prdí a Alex je ponořen v lebce mrtvoly, ale očividně tě vnímá a také má dobrý sluch. To se ukázalo hned, když přestal kvílející zvuk a místo něj se ozval jeho zcela jistě příjemnější hlas. „To samozřejmě nemusí, Jacquelin… ale je pro něj pravděpodobně problematické se přesunovat… “ Zprvu to vypadá, že jen pronese moudro a znovu se ponoří do mrtvého nosu, ze kterého smrdí spálená kost, ale není to tak. Po krátkém zaváhání odložil nástroj a obrátil se k tobě. „… můžeme pracovat… pokud půjdeš ven, doporučuju ochranu před sledování, víc momentálně udělat nemůžeme. Já se pokusím připravit a případně zdokonalit sérum. Zomba ho bude potřebovat až ji najdeme a pokud se mi podaří dosáhnout zlepšení, je možné, že bude schopna se postavit těm dvěma stvořením… pokud bys dokázala sehnat čerstvé mrtvoly, velmi mi to pomůže… doufal jsem, že budu moci skloubit svůj výzkum vampírů s výrobou séra, ale zatím se mi to nedaří.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zastavím se, když slyším, že vrtačka opět utichla. Obrátím se, vypadá to, že mám Alexovu pozornost. Možná na něj mám opravdu nějaký vliv, protože si nedokážu představit, že by se dřív nechal odtrhnout od tak zajímavé činnosti. Trochu mě to donutí vychladnout. "Ochranu? Myslíš ten alobal?" Okamžitě mě přejde chuť někam odsud vyrážet. Asi bude lepší počkat na noc, pak by mi s nalezením Setha mohla pomoci třeba i Seras. Rozhodně bych jí mohla využít, ona by mi snad dokázala zajistit před upírem bezpečí. "A ty mrtvoly, jak moc čerstvé musí být? Dmitry slíbil, že s vlkodlaky nepořádek uklidí, jednu, nebo dvě mrtvé holky by mi ale stranou dát mohli. Alex by se postaral, aby těla později nadobro zmizela." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Ano hliniková folie, nic lepšího zatím nemohu nabídnout. Samozřejmě bych teoreticky mohl použít rušičku, která záporné vlny totožné s tvými. Momentálně ji však nemám. Aby bylo zpoždění minimální a účinnost co nejvyšší, musel bych rušičku dostat přímo ke zdroji signálu a napojit ji… Pokud jde o mrtvoly, čím čerstvější jsou, tím víc zbytkové energie může potencionálně zbývat a mohu ji extrahovat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Fajn, fajn. Tak to bude alobal." Povzdechnu si a nechám se od Alexe navigovat, kde má roli alobalu. Po cestě seberu jeho kšiltovku, nějak tu příšernost na hlavě budu muset zamaskovat. Nakonec jsem se rozhodla přeci jen zajít na stanici. Sice se chci vyhnout šéfovi, ale mohla bych si alespoň promluvit s kolegy. Se Seras jsme předchozího dne odjeli z místa dřív a já nevím, jestli třeba ještě na něco nepřišli. Případně bych se pak ještě mohla spojit s Dmitrym. Mám pocit, že by chtěl vědět, co se stalo Zombě. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Márnice sice není dílna McGyvera, ale alobal Alex samozřejmě má. S tvorbou slušivé čepičky už ti nepomáhá, chladnoucí tělo a „zubní“ vrtačka má přednost. I když vzhledem k předchozím slovům se dá pochopit, že nechce otálet, přesto se znovu odtrhl od své tajuplné a podivné činnosti, aby tě vyprovodil z katedrály. Z pavilonu tě pro změnu vyprovodil růžový králíček a jeho hřejivý úsměv a slova: „Pěkný den přeji.“ Nemít pokrývku hlavy, tak by se od tvé staniolové lebky krásně odráželi sluneční paprsky, i když už zdaleka ne tak příjemné jako ráno, Londýn se hold nedá zastavit. Město, které nikdy nespí je plné života, chaosu a ucpaných silnic. Nemáš odvoz a tak se musíš spolehnout na podzemku, která nakonec bude nejspíš i rychlejší. Ani pod ulicemi města není klid, naopak v uzavřeném prostoru je přemíra lidí ještě výraznější. Naštěstí i v Londýně existuje dost exotů, aby tvůj outfit nebudil příliš pozornosti. Město je plné různých módních kreací a zvěrstev, plné lidí různých náboženství, národností, lidí různých barev. I proto naneštěstí nebudí příliš pozornosti ani dobře rostlí černoch. Všimla sis ho, až ve stanici Westminster, když se skloněnou hlavou opouštěl soupravu pár dveří od tebe. Bohužel on si zjevně tvého všimnutí všiml taky. Zatím vás odděluje nezastavitelné stádo, které se touží dostat do soupravy, kterou jste právě opustili. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nevypadám tak hrozně. Kšiltovku bych si do města za jiných okolností nevzala, ale teď mi přijde jako lepší alternativa ke staniolové čepici. K mému černému outfitu navíc i celkem pasuje, tak se to rozhodnu neřešit. Na stanici se musím vydat metrem. Je to levnější, než si brát taxi, moje peněžní rezervy se povážlivě tenčí a já si budu muset brzy utáhnout opasek. Nacpané metro mě rozčiluje úplně stejně, jako nacpané ulice. Požádala bych o služební auto, ale to bych nejprve musela mluvit s kapitánem a tomu já bych se dnes ráda vyhnula. Konec konců, zatím jsme se s kolegy nedohodli na verzi, kterou mu budeme prezentovat. Příliš nevnímám ruch kolem sebe. Přesto při vystupování něco přitáhne mojí pozornost. Vytřeštím oči, když si uvědomím, že černocha znám. Kurva! Všiml si, že jsem si ho všimla a já nepochybuji, že tohle setkání není náhoda. A to mám pitomou staniolovou čepici, abych se před nimi chránila. Viděla jsem spoušť, kterou způsobili v Alexově bytě. V téhle chvíli nás rozděluje dav lidí, ale je jen otázkou času, než se chaos na nástupišti uklidní. Nevím, jak moc je odhodlaný a jestli by byl ochotný vytáhnout zbraň mezi lidmi.Vlastně ani nevím, co chce. Nejsem si jistá, že to chci zjišťovat. Rychlým krokem zamířím pryč a rozhlížím se, jestli někde nespatřím i jeho plavého kolegu. Jestli se mi ho nepodaří setřást, tak se chci alespoň dostat někam, kde nebudeme tak na očích. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro … To jo zlato… ale ta tě nedělá neviditelnou… a nezapomeň, že nejsi Neo! Už když jsi černého panáčka viděla poprvé, budil respekt. Po tom co jsi viděla na videu, se tento pocit rozhodně neztratil. Představa, že bys tady mezi lidmi vytáhla Beretu a zkusila ho zastavit, prostě není na pořadu dne. Nehledě na to, že ho nezastavil ani granátomet. Naštěstí se zdá, že ani on nemá přehnanou touhu probít se k tobě přes civil. Druhá dobrá zpráva je, že jeho poněkud viditelnějšího kamaráda, nikde nevidíš a tak můžeš doufat, že tu fakt není. Dala ses do pohybu a nemusíš se ani příliš ohlížet, abys vnímala, že bezespěchu vyrazil také. Prostě jen tak, aby tě mel na očích. I přes staniolovou kšiltovku ti přece jen někdo myšlenky čte a pěkně z toho jančí. … To si děláš prdel ne… jde po tobě tohle a ty hledáš místečko kde nebudete na očích?! … to jako proč? Chceš ho neblafnout?!... zdrhej! Její „klidný tón“ dává tušit, že ji na tvém přežití opravdu z nějakého důvodu záleží, to a nebo opravdu nemá ráda černé klobásy. Naštěstí pro ni, pokud opravdu nezamíříš na záchod, nebo do tunelu, tak najít místo, kde není „moc“ lidí, je nemožné. Těch lidí je všude dost a někde až moc.  |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Bříza není nikde v dohledu, ale černoch za mnou beze spěchu vyrazí. Pro jednou se rozhodnu Samaru poslechnout, hlavně proto, že s mužem opravdu netoužím zůstat o samotě. Na stanici Scotland Yard je to jen několik minut pěšky, zamířím tedy tím směrem a při tom z kapsy vytáhnu mobil. Nejraději bych zavolala Seras, protože ta je v obraze a věděla by, o kom mluvím. Jenže upírka teď na stanici nebude a i kdyby byla, tak mi nepomůže. Na eskalátoru se otočím a pohledem černocha najdu, když se mnou naváže oční kontakt, zvednu mobil a vyfotím si ho. Na nic dalšího nečekám a začnu se rychle davem prodírat k východu, při tom ještě posílám právě pořízenou fotku Willovi. Pokud by se mi něco stalo, snad pochopí. Nechci na sebe poutat příliš velkou pozornost, proto se nerozeběhnu. svižným krokem ale vyrazím k policejní stanici. Přes rameno stále kontroluji svého pronásledovatele. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jedno dřevo je až dost velké neštěstí. Sleduje tě až s dřevěnou klidností. To však neplatí pro ostatní obyvatele a návštěvníky města. Buď to dělá schválně, nebo má prostě v tom chaosu zatracené štěstí. Pokus vyfotit ho skončil jako rozmazaná šmouha čehosi před čímsi. Ať už tě chytí nebo ne, z tohohle toho Will rozhodně moc nepozná. Budeš to muset zkusit později a nejspíš i z menší vzdálenosti. Ani tohle tvé snažení, pokud pochopil oč ti jde, ho nijak z míry nevyvedlo a následujete tě stále stejně klidně. Ostatně podle videa ho s ním nepohnul ani celý zásobník a granát k tomu. Opouštíš stanici podzemky a míříš také na stanici, i když kapánek jinou. Tady už bys možná měla větší šanci na povedenou momentku, ale bez tlačenice má také on velkou šanci se přiblížit až příliš. Zatím jdeš a při občasném ohlédnutí se nezdá, že by tě hodlal zastavovat. Stanice je opravdu co by kamenem dohodil, sto maximálně dvěstě metrů, už teď vidíš otáčející se ceduli u vstupu. Můžeš si jen tipovat, kdo může být v tuhle chvíli na stanici, samozřejmě kromě běžných policistů. Pravděpodobně kapitán, s trochou štěstí jeden z kluků, pokud je kapitán nevyštípal do ulic. Seras v ulicích nehrozí nejspíš stejně jako Seth, zato Eben zvládá sluníčko s naprostým klidem a bez jakékoliv známky kouře, možná kdybys měla klacík, luk a nějakou suchou trávu. Nepokusil se tě dohnat ani když procházíš skleněnými dveřmi přímo do vstupní haly stanice. (pokud se snad rozhodneš jinak, samozřejmě je to jen na tobě :D) |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Moje pokusy, udělat si černochovu fotku moc nevyšly. Musí vědět, kam jdu, a i přesto mě pronásleduje až ke vstupu na policejní stanici. Nevím, kdo všechno tady v tuhle chvíli je, sázím ale na to, že do budovy mě Eben následovat nebude. Jen si nejsem jistá, jestli by mu někdo byl schopen ve vstupu zabránit. U dveří se zastavím a otočím se. Čekám, dokud ode mne není nějakých třicet metrů a pak se pokusím o další fotografii. Poté rychle zmizím uvnitř, proběhnu halou a zastavím se až na vrcholku schodů, které míří do našeho oddělení. Napjatě čekám, jestli se něco stane. Pokud je klid, zamířím hledat svoje kolegy. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zvládla jsi to sama nebo ti v té představě ochotně asistovala Samara? Vybarvená vize toho, jak eben masakruje starého poldu na podatelně a pak další a další policisty, kteří vybíhají a snaží se ho zastavit. K tomu jak masakruje tvé poněkud jinačí kolegy, už ses naštěstí nedostala, jelikož ses dostala ke vstupu. Znovu tě svědí prst na tlačítku spouště aparátu, ale tvůj ebenový pronásledovatel, očividně netouží naplnit tvou chmurnou vizi. Místo aby tě pronásledoval až ke vstupu, vidíš jeho statnou figuru na protější straně silnice u památníku RAF. Vyfotit ho sice můžeš, ale jen odborníci z CSI Maiami by z toho dokázali dostat slušnou fotku k identifikaci. Penzista na podatelně si tě všiml sotva jsi prošla dveřmi a musí mít celkem dobrého pamatováka, jelikož tě poznal i v kšiltovce. Možná i on čeká kdo ještě přijde, při sledování tvého ohlížení se. Ale oba dva čekáte marně, dřevu se očividně na stanici nechce. Po chvíli tedy míříš dolů, vstříc vašemu nedoceněnému oddělení. Ke svému zklamání záhy zjišťuješ, že jediná obsazená kancelář je tak ve které se vznáší kouř vašeho kapitána. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Copak tady nikdo nepracuje? Jsem zklamaná a nejen proto, že bych se teď potřebovala někomu svěřit. Dokud bude eben postávat venku, tak odsud nemůžu odejít. Za kapitánem jít také nemůžu, protože jsme se s kolegy nedohodli, co mu vlastně o včerejší akci řekneme. A jestli vůbec něco řekneme. Takže si jen uvařím kafe a usadím se na rohu jednoho stolu. Usrkávám horký nápoj a čekám, jestli se někdo neukáže. Protože mám očividně čas, rozhodnu se zavolat tátovi a zjistit, jak se má. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro … asi taky dávají přednost tomu pracovat venku… Samara zní o poznání klidněji. Vlastně když na ni na chvíli pomyslíš, tak si uvědomíš, že Eben ji opravdu nahnal strach. Ať je to jak je, umřít rozhodně nechce. To může být zajímavé, ale nic to nemění na tom, že tady zjevně pracuje jen kapitán a k tomu se ti příliš nechce. Co se princezny týče, sice jste se pohnuli, ale ještě jste nesladili výpovědi a šlápnout do měkkýho se ti moc nechce. A co se týče upířího sralbotky, tak tam jsi zatím také bez pokroku. A už vůbec si nedokážeš představit, jak by kapitán reagoval na tvou pokrývku hlavy a „rodinné“ problémy. A když už jsi u rodiny tak jedna z mála věcí, co udělat můžeš je telefonát domů a trochu se pochlubit a postěžovat si alespoň tátovi. Ale i tento rozhovor je doslova tancováním na minovém poli věcí „které tatínek slyšet nepotřebuje“. Ale ani tak to nic nemění na tom, že i po konci telefonátu jsi v kanceláři sama a kolegové nikde. Jiná věc je jestli máš venku stále svého černého pronásledovatele. Když nic jiného, nedá se Afričanům upřít přizpůsobivost. Když tě nemůže sledovat magicky, tak nasadí dřevo… jak prosté. To však neřeší tvůj problém, co teď. Stejně jako to neřeší zvuky z vedlejší kanceláře. Kapitán měl podle všeho také pár telefonátů a na rozdíl od tebe nejspíš netančí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Je spousta věcí, které bych tátovi chtěla říct, ale nemůžu. A tak se spíš snažím hovor stáčet k tomu, jak se má on, do babička a jak to vypadá doma. Trochu si postěžuji, že práce je těžká, ale nic konkrétního. A jsem ráda, že se táta nevyptává. Zavěsím a chvilku nehybně sedím v prázdné kanceláři. Je mi smutno. Z vedlejší kanceláře slyším tlumený kapitánův hlas. Mluvit s ním nemůžu a tak se rozhodnu mrknout, jestli na mě dřevo venku čeká. V případě, že ho tam najdu, tak zkusím najít zadní vchod. Sice ještě nevím, kam půjdu, ale čekat tady na smilování boží asi nemá smysl. Chci počkat, než se setmí a zkusím znovu zavolat Setha, nebo alespoň Seras. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Je k poledni a ty už se nemůžeš dočkat večera. Jenže co dělat mezi tím? Sedět v kanceláři, na kterou sis ani pořádně nezvykla, i když jedna z těch židlí je nejspíš opravdu tvoje? Riskovat, že si tě kapitán všimne a bude s tebou toužit mluvit? Nebo snad, že bys ty promluvila s ním? Sice dokáže být protivný, ale vlastně pokaždé, když ses na něj s něčím obrátila, vyhověl a postaral se. Věnovat se práci? Spojit se s kolegy, spojit se s Lewisem, spojit se s Dmitrym, nebo se pokusit najít Westgarda? Šamana hledat nemusíš, nejspíš stačí projít těmi skleněnými dveřmi a vpadnout do náruče dřevu, které tam stojí u památníku jako by zapustilo kořeny. Stačí se zeptat staříka na podatelně a ochotně i řekne, kudy se dá dostat ven tak, aby na tebe dřevíčko nevidělo. Ale kam jít? Samozřejmě můžeš jít zpět a pobavit tak Růžovku svým dalším návratem a nejspíš také zůstat dohledatelná pro šamana, když dřevu dojde, že jsi mu proklouzla. Stejně tak můžeš navštívit jiného upíra, který ti pije krev anebo svou kolegyni. Nakonec včera ti dala svou adresu a vlastně i pozvání. I když podle legend, je pozvání potřeba v opačném gardu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Možností je mnoho, ale žádná mi nepřijde jako ta správná. Ještě chvíli sedím na stole, který klidně může být můj. Pak se ale zvednu, dobře se v téhle prázdno kanceláři necítím, a tak odsud radši vypadnu. Moje kroky ale nesměřují zpátky na povrch. I přes to, že jsem se rozhodla zatím kapitána neinformovat, o dění okolo princezny, zamířím do jeho kanceláře. Na okamžik se zarazím u dveří, ale pak se zaklepáním vstoupím dovnitř. Rozvířím tak dým, který se vznáší uvnitř. "Pane, omlouvám se. Asi bych potřebovala vaši pomoc." Velitel se možná tváří jako bručoun, ale vždy když jsem měla nějaký problém, tak mi pomohl. Doufám, že pomůže i nyní, i když se nejedná o pracovní, ale soukromou záležitost. Jsem připravená říct kapitánovi vše, od experimentu v márnici, přes Zombu, až po setkání se šamanem a dřevo, které mě nyní pronásleduje. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kapitán tě nejspíš nečekal, jelikož místo spořádaně za stolem sedí na něm s nohou na opěradle židle, které většinou slouží vám. I když, změnilo by se něco, kdyby tě očekával? Přesunul by se nebo by na truc zůstal? Takto jen spustil nohu a pokývnutím tě vyzval k tomu, aby sis židlí posloužila, o tom jestli ji máš otáčet, nebo si sednout na kovboje jeho posunek samozřejmě neříká nic. Hned při první větě típl cigaretu mezi ostatní nedopalky a odložil i lejstro, které doteď držel v ruce. „Co jste proboha udělala, že jste na sebe poštvala Šamana?“ Nenechal tě dlouho vyprávět, ve své podstatě sotva jsi začala popisovat Eben, který se stal součástí památníku RAF, byl doma. Ještě než máš šanci nějak odpovědět, zadržel tě další gestem a vzal si k uchu sluchátko a začal vyťukávat číslo. „Kapitán Milton, mám hlášení, že u památníku RAF se zdržuje podezřelá osoba černé pleti. Pošlete prosím někoho, ať velmi důkladně zkontroluje jeho doklady a povolení k pobytu, děkuji…“ Ať už volal komukoliv, nedal osobě na druhé straně žádnou šanci k hovoru, sotva dokončil svou řeč, sluchátko zase položil a svou pozornost opět obrátil k tobě. „Tak a teď spusťte, Papá nemá důvod napadat naše lidi, obvykle je neutrální, ale pokud má nějaký důvod, je jen málokdo kdo dokáže jeho stvůry zastavit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Gestem ruky odmítnu židli a zůstanu stát. Jsem příliš vynervovaná, než abych mola v klidu sedět. Dokonce dostanu chuť si zapálit cigaretu, ale tomu nakonec odolám. Vypadá to, že i tentokrát jsem udělala dobře, když jsem se na velitele obrátila s žádostí o pomoc. Nemusím říkat mnoho a vypadá to, že někdo se vydává mrknout na Ebena. Už teď toho chudáka lituji. Trochu zaváhám, než pokračuji dál. "Neudělala jsem mu nic. Vlastně si myslím, že ani nejde po mě, jako spíš po mé...kamarádce. Ona není tak úplně člověk a on se o ní hrozně zajímá. Pokusil se jí dostat, poslal na ní svoje gorily, ale ta holka se nedá. Asi je setřásla, jinak si neumím vysvětlit, proč by se zajímali o mě. Asi si myslí, že vím, kde jí najít. Ale tak to není. Nemám tucha, kde se Zomba skrývá a upřímně doufám, že jen tak nevyleze." Rozhodnu se mu přiznat i tu část, za kterou se celkem stydím. "Je to moje vina, že se k ní dostal. Setkal se se mnou, netušila jsem, o co mu jde a dala jsem mu kapku své krve. Zřejmě tím mezi námi vzniklo nějaké spojení. Může se mi hrabat v hlavě a kdo ví, co ještě." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „… Hádám, že je to ta samá kamarádka, co skákala po stole v S&W a doufám, že nemá nic společného s tou havárií v garážích a začínám tušit, co bylo příčinou včerejšího výbuchu plynu poblíž královské nemocnice…“ Kapitán na rozdíl od tebe nejspíš nemá tak pevnou vůli a znovu tahá cigaretu a strká štíhlou milenku mezi rty, než schoval krabičku, ještě ti stihnul nabídnout. Možná to všechno dělá jen proto, aby sis mohla řádně užít jeho vědoucího pohledu. Ze se k němu dostanou hlášení z restaurace, je jasné. Zvláště když po tobě uklízí. Stejně jako uklízel onu nehodičku v garáží, se kterou naštěstí Zomba nic společného neměla. Jak si spojil výbuch plynu je otázka. Samozřejmě je možné, že Seras poctivě podala hlášení, ale klidně je možné, že kapitán si svého malého kolektivu všímá mnohem víc, než dává najevo. „Říkáte, že není tak docela člověk, tak co je zač? Násoskové a kožichy Šamana zajímají, jen když loví na jeho území, museli by ho něčím opravdu naštvat, aby se za nimi táhl do přes moře. Papá praktikuje Woodoo, takže vaše krev je pro něj určitě důležitá, stejně jako fetiše. Nejlepší by bylo se s ním domluvit, aby zase odtáhl do Afriky, bojovat s ním… možná hodně silný upír, by měl šanci jeho stvůry porazit, ale netuším co má ještě Papá schované v rukávu za kouzla.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro S kamenným výrazem sleduji kapitána. Ví toho mnohem víc, než bych čekala. Nejsem si jistá, jestli je to tak dobré, ale v tuhle chvíli mi jeho vědoucnost hraje do karet. Nemusím nic moc vysvětlovat, ani vymýšlet. On to už prostě dávno věděl. "Jo, to je ona. Ale s tou garáží neměla nic společného. K výbuchu plynu taky nedošlo, ale ten byt byste vidět nechtěl." Budu radši, když si kapitán bude myslet, že to tam tak zdemolovali Bříza s Ebenem. Nemusí vědět o Alexových výbušninách, ani Zombiných zbraních. "Já vlastně přesně nevím, co je. Ale pokud bych jí měla k něčemu přirovnat, je to zombie. Nemrtvá, super silná a no...Zomba." Pokrčím rameny, sama přesně nevím, jak mám Zombu specifikovat. "Myslím, že se o ní Papá zajímá právě proto, že je...jiná." Nějak si neumím představit, že by bylo možné se se šamanem domluvit. Ale hlavou mi probleskne nápad. Kapitán mluvil o silném upírovi. A já náhodou jednoho velmi starého a pravděpodobně velmi silného znám. Skoro cítím, jak se Samara raduje. Půjdu navštívit Erika. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Zombie? Ghůly jsme řešili nejednou. Násosky nejednou napadne možnost, vytvořit si nějaké služebníky, kteří budou lepší než lidé a nebudou přitom ohrožovat postavení svého pánečka…“ Jestli je na první pohled patrné, že David rozhodně nemá k upírům láskyplný vztah, tak ke Ghůlům má nefalšovaný odpor. „… daří se jim to někdy líp, někdy hůř, dokonce jsem slyšel, že mohou vzniknout i přirozeně, ale sundat je jde o něco líp, než odprásknout násosku… kvůli něčemu takovému by se Papá rozhodně neobtěžoval opustit svůj kontinent. A Zombie… to je spíš jeho parketa, samí voodoo, nebo tu máme dalšího šamana? To by ho asi přimělo pohnout prdelí a angažovat ty svoje potvory...“ Ten pohled znáš až moc dobře, tohle není jen tak obyčejné potažení a odklepání cíga, není to ani nevinné ztichnutí a pohled. Tohle je ten pohled, to ticho, při kterém čekáš, jestli ti zločinec na druhé straně stolu kápne božskou a přizná se a ty budeš moc skončit s výslechem a dát si příjemnou sprchu, abys ze sebe smyla všechny ty sračky. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Na jeho slova o ghůlech jen pokrčím rameny. Nikdy jsem s nimi do činění nic neměla, takže těžko můžu soudit. Připadám si jako blb, že vlastně ani přesně nevím, co je Zomba zač. Je to moje kamarádka. Kruci! Spíš, jako mladší ségra. "Asi ho budu muset chytit pod krkem a zeptat se, co po ní chce. Ale ty jeho obludy mi nahánějí hrůzu. Viděla jsem, co dokážou. Nevím, proč se pověsili zrovna na mě. Zomba je chytrá, ani jí nenapadne se ke mě přiblížit. Nikdy by mě, ani Alexe neohrozila." Uvědomím si, že o Alexovi jsem před kapitánem ještě nemluvila. Trochu zadoufám, že se nebude vyptávat. "Zkusím sehnat upíra, dost mocného na to, aby si se šamanem poradil." Odhalím Davidovi svůj plán. Něco mi ale říká, že z dobroty srdce pro mě Erik nehne ani prstem. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Všimla sis toho drobného úsměvu, než ho znovu zakryla cigareta. „Doktor Denisof? No… ve vašem zájmu doufám, že máte pravdu poručíku. Předpokládám, že váš doprovod je tu právě pro případ, kdyby tak hloupá byla anebo naopak vy a napadlo vás ji kontaktovat. Pokud ztratili její stopu, je nejsnazší pověsit se na vás a doktora.“ Tvá další slova se jen dočkala pokrčení ramen a spíše kyselého úšklebku než pousmání. „… Bránít vám nebudu, když nic jiného bude o násosku míň a to se taky počítá… jen by mě zajímalo čím hodláte takovou službičku zaplatit… ale kdyby vám nic jiného nevyšlo, můžete se zkusit pomodlit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro A opět jsem kapitána podcenila. Vypadá to, že o mém příteli už dávno ví. Začínám mít nepříjemný pocit, že toho ví daleko víc, než by mě kdy napadlo. Na okamžik dokonce zaváhám, zdali mu neříct o včerejší akci. Je totiž dost pravděpodobné, že už o všem ví, a nyní jen vyčkává, jestli budu lhát, nebo řeknu pravdu. Má dobrou pointu. Nevím, jestli je něco, co pro Erika můžu udělat. Jestli mu vůbec mám, co nabídnout. Ale dokud to nezkusím, tak to vše budou jen domněnky. Jeho poslední slova mě zarazí v půli kroku. Trochu udiveně se na něj podívám. Netuším totiž, jestli to bylo myšleno vážně, nebo šlo jen o nevhodný vtip. Nakonec to nechám plavat a zamířím ke dveřím. "Jestli přežiju, tak se ozvu." Chmurně se zašklebím a s kývnutím opustím kancelář. Rozhodnu se odejít zadním vchodem a zamířit rovnou do upířího baru. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Ozvěte se v každém případě, poručíku… nakonec jsme přece tým. A kdybyste to náhodou nepřežila, tak se půjdu pomodlit za vás. Nikdy nevíte, co dokáže dobrá modlitba na správném místě…“ Kapitán toho očividně ví hodně. Nakonec jinak by asi nemohl být kapitánem takto podivné jednotky složené z všehochutě co zbylo po organizacích lovících nelidi. Nemusíš se ani otáčet, abys cítila, že jen tak neplácá a k jeho slovům patří podobně vědoucí pohled jako k těm předchozím. Na druhou stranu, že ví o existenci doktora Denisofa není ani nic divného, jeho jméno se zcela určitě objevilo i ve složkách, ať už v hlášeních nebo pitevních nálezech. Vaše poslední večeře v S&M, kterou kapitán zametal asi také zanechala dost drobečků pro toho, kdo se zajímá. Kapitán určitě také neposlal Bobíky k památníku, aby snad Eben zastavili, či dokonce eliminovali. Co určitě dokáží, pokud se tedy nerozhodně je povraždit, je zaměstnat jej a přesně to potřebuješ k tomu, abys NSY potichoučku opustila, snad bez nechtěného doprovodu. Nakolik můžeš věřit svým smyslům, tak se ti to podařilo. Minimálně sis nikoho cestou nevšimla a k branám určeného podniku dorazila bez nepříjemných překvapení. Před černými dveřmi do podniku je klid, nejsou tu ani gorily ani hlouček naštvaných lidiček, jako tomu bylo při tvé první návštěvě. Vchod je samozřejmě také zavřený, ale to neznamená, že není hlídaný. O kameře už víš a stačí pod ní chvíli postát a ukázat svou tvář, aby se ledy pohnuly. Tedy ne tak ledy jako dveře a za nimi Pam. Je samozřejmě naprosto bezpečně schovaná ve stínu, ale to neznamená, že by se jakkoliv choulila, naopak. Vypadá jako by ji to tu patřilo a tebe si neměří zrovna přívětivým pohledem.  „Copak můžeme udělat pro naše ochránce?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Takže kapitán to s tou modlitbou myslel vážně. Rozhodnu se to nezpochybňovat. Moje babička byla hodně věřící a myslím, že otec původně také. Ale po tom, co mamka umřela, tak na boha zanevřel. Mě v tomhle ohledu nechal volnou ruku a já se mu přizpůsobila. Nikdy jsem se sama nemodlila. I když, když jsme byla menší, povídala jsem si s maminkou "v nebi". Vypadá to, že Eben je na moje pronásledování skutečně sám. A zřejmě se Bobíkům podařilo ho skutečně zaměstnat. Zadním vchodem se z budovy dostanu bez problémů. Obkroužím pár ulic a dívám se, jestli mě někdo nesleduje. Teprve, když si jsem jistá, že jsem opravdu sama, zamířím k Mayfair. Club působí takhle za dne velmi klidně. Dnes tu nejsou ani žádní naštvaní lidičkové, dokonce ani gorily dnes nestojí venku. Jediné, co zůstává, je vědoucí oko kamery. Stačí jeden krátký pohled a kývnutí do kamery a během chvilky se dveře otvírají. Já jsem tak vpuštěna dovnitř, ale nejprve musím čelit Pam. Tuhle kratochvíli bych si klidně odpustila. Zvlášť, když vidím, jak se tváří. Jako kdyby jí to tady patřilo...z nějakého důvodu mě to pobouří a rozhodnu se jí trochu usadit. Zářivě se usměju. "Zdravíčko. Vy nic, ale potřebuji mluvit se šéfem." Slova potřebuji, a šéfem, jsem použila zcela záměrně. Stejně jako nespecifičnost toho, proč tu vůbec jsem. Je to jen pro šéfovy uši. Spoléhám na to, že to bude brát, jako pracovní záležitost a nebude mi dělat problémy. Lidé (i nelidé) mají tendenci snažit se policii vyjít vstříc, nikdo ze sebe nechce udělat hlupáka tím, že by detektivovi bránil ve výkonu služby. Předpokládám ale, že kdybych řekla, že za ním jdu v soukromé záležitosti, poslala by mě k šípku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Úsměv, který ti Pam vrátila, rozhodně není tak zářivý jako ten tvůj, vlastně to není ani úsměv. Spíš se její koutky nepohnuly ani o kousek, vlastně v celém jejím obličeji se nepohnul jediný sval navíc, kromě toho co potřebuje k mluvení. O všechno ostatní se prostě postarali jen oči. „Tak klidně spusťte, podnik je psanej na mě… a pokud tu jste jako další Ericova fanynka, tak pokud nefandíš trojce, tak musíš počkat…“ Oči, na všechno ji stačili oči. Hlas se nepohnul ani když z formálního způsobu hovoru přesla ve familierní. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pam je přátelská asi jako morová nákaza. Doufala jsem, že se jí dokážu rychle zbavit, ale takové štěstí nemám. Na okamžik se zarazím. Tohle jsem nečekala. Nakonec nad tím ale jen v duchu pokrčím rameny. Je mi vlastně jedno, kdo mi pomůže, hlavně když půjde o dostatečně mocného upíra. Obdařím jí dalším úsměvem. "Omlouvám se, moje chyba, špatný předpoklad." Ani u Erika jsem si nebyla jistá, co bych mu za jeho pomoc nabídla. Tady ale budu vyloženě tápat ve tmě. "Fanynka rozhodně nejsem. Antikonfliktní tým řeší jednu veřejnou hrozbu a hledáme upíra, dostatečně mocného, aby nám pomohl s eliminací." Vlastně to ani není lež. Pokud v tuhle chvíli můžu áčka představovat já sama. Nemohla jsem si přeci být jistá, že Eben na mě v metru nezaútočí. Pak by z toho mohlo být ohrožení civilistů a takovým situacím musím předcházet. Nehledě na to, že i když je Zomba, co se zbraní týče, lépe vybavená, než celý antikonfliktní tým, stále je to civilista. "Samozřejmě počítám, že to bude...něco, za něco." Poslední slova vyřknu s lehkou nechutí. Nevím, co budou upíři žádat, za pomoc, a už teď z toho nejsem nadšená. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ani teď se její tvář nijak nehýbe, ale oči se změnili a tak se dalo říct, že se usmála. Alespoň na malou chvíli samozřejmě. „Nejsi první ani poslední…“ Těžko říct, jestli je to tvým malým ztrapněním, nebo sluníčkem, které Pam očividně nemiluje, ale ustoupila a její takřka nehybná mimika tě pozvala dál. Podnik uvnitř se příliš neliší od toho, co jsi tu viděla minule. Snad jen na úklidovou četu, která se na place činní a uklízí všechny zbytky včerejší zábavy. Pam tě přivedla až k baru, kde pro změnu uzmula místo na barové stoličce a druhá podle všeho patří právě nyní tobě. Drink na účet podniku se zdá se nekoná, tedy alespoň zatím. Když vysvětlíš důvod své návštěvy, Pam ti na oplátku předvede první pohyb svalů v obličeji… usmála se. „Takže naši ochránci zákona potřebují pomoc od upírů a hledají zrovinka tady. Pročpak neoslovíte Ligu, určitě by udělali alespoň čtyři prohlášení, svolali tiskovku a jestli budete hodně prosit, možná i přímí přenos do hlavní zpravodajské relace.“ Nemusíš být moc dobrá policistka, abys poznala, že Ligu moc nemiluje. Ale další slova se podle očiček užívá ještě o trochu víc. „… Ale přišli jste sem… takže copak nám Ochránci nabízejí za naše služby?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Alespoň nějaký pokrok. Už nemusím stát mezi dveřmi, a Pam mě zve dál. Usadíme se na bar, kvůli pití tu ale dnes nejsem. Pohledem kloužu po místnosti, a sleduji úklid, zatím, co Pam mluví. "Jo jasný, Liga. I z toho, co jste mi teď vylíčila, Vám musí být jasné, proč je nemůžeme oslovit. Nikdo nestojí o skandál a paniku. Naším úkolem je řešit věci tiše a bez pozornosti médií." Bez médií, to mi celkem jde, tiše už je trochu horší. "Pro podnik, jako je tenhle, je výhodné mít na své straně nějakého muže zákona. Někoho, kdo v případě potřeby uklidní vody, zatahá za nitky, nebo...zamete některé věci pod koberec. Ale to jen tak pro okraj. Stanovte si cenu sami." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Samozřejmě, každý bordel potřebuje svýho fízla…“ Odtušila souhlasně Pam a až nečekaně hovorově. Dost možná to má stejný důvod jako to, že se Pam zvedla a přesunula se za bar. Nijak nespěchá, možná hraje na tvé nervy, možná si prostě dělá čas na přemýšlení. Na novém místě se zhostila i jeho povinností. Před tebou přistála sklenice a v její tváři se objevila otázka, co to bude. „Jenže když naši ochránci přijdou s prosíkem, tak to určitě není jen tak… ale pokud bychom se rozhodli kývnout a riskovat své životy za vaše, naše cena zůstává už staletí stejná: Krev, Oddanost a Služba.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vypadá to, že alespoň v něčem si s Pam rozumíme. Sleduji, jak se přesunula za bar, na nabídku drinku ale zavrtím hlavou. "Jsem ve službě, ale pokud bych mohla, dala bych si černou kávu." Lehce povytáhnu obočí, když mi sdělí své požadavky. Krev jsem očekávala, ale ten zbytek. "Tohle bude potřeba trochu rozvést. Vlastně všechno to potřebuje rozvést. Pochybuji, že by sis vystačila s kapkou mé krve, takže...o co jde?" I když někomu stačí i ta kapka. Trochu mě překvapuje, že se spíš trochu víc nezajímá o to, s kým vlastně potřebuji pomoc. Rozhodnu se ale nejprve zjistit její cenu, než jí sdělím identitu nepřítele. "Oddanost a služba...komu? A jaká? Jsem mužem zákona. Já sloužím spoustě lidí." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Překvapivě ani s tímto přáním Pam nemá problém, sklo zůstalo na stole a ona se otočila k pultu na kterém krom jiného je i stroj na espresso. Byť jde o poněkud menší model, než jaký vídáš po kavárnách a zcela určitě tu zažívá mnohem lehčí službu, zdá se být funkční a Pam znalá jeho obsluhy. Opravdu ji nezajímá, oč jde? Ví to snad? Nebo očekává, že o tuto drobnost se podělíš bez vyptávání? V každém případě tobě odpovídají její záda, zatímco hrčí mlýnek a následně je právě namletá, voňavá, káva pěchována a udusávána. „Sama si řekla, vždy se najde něco co je třeba zařídit, urovnat, odstranit z cesty. Vždy je dobré mít své lidi na správných místech. Takové lidi, jejich věrnost je vepsána v krvi... a ne nejsme z pekla, nejde o to píchnout se brkem do prstu a podepsat, ne vaše krev bude naše.“ Chvíle ticha, kdy stroj pracuje a Pam mlčí, když se otočí, už před tebe klade kouřící šálek. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sleduji Pam při práci a mlčím. Nahlas to neřeknu, ale já nevidím rozdíl mezi smlouvou s ďáblem a...jimi. Ať tak či tak, když na to kývnu, budou mě mít po palcem. A ne tak, jako můj šéf. Nejsem si jistá, kam až tohle povede. Jenže mám já vůbec na vybranou? Přijde mi, že ne. A stejně tak mám pocit, že to ví i Pam. Nasaju vůni kávy a zamračeně si ženu před sebou měřím. Skoro jako kdybych viděla otvírat se lví tlamu. "Moje krev, výměnou za vaši pomoc. To zní fér." Ty ses vážně nepoučila viď? Jako by všechny moje problémy nevznikly právě tím, že jsem někomu nabídla svou krev. "Zabíjet pro tebe ale nebudu. Nejsem vrah. To jen tak pro pořádek." Zhluboka se nadechnu a s pocitem, že jsem stejně prohrála, napřáhnu k Pam ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „… kdepak holka. Jak jsem řekla, cena je jasná. Chceš víc než chvíli potěšení, nemysli si, že stačí, když nastavíš svůj krk a necháš se vysát. Krev, oddanost, služba… říkáš, že nejsi vrah a přesto máš nabito stříbrem… ale to nevadí, zabíjet umíme mnohem líp než vy. Tvé možnosti, tvé zdroje, tvé tělo můžeme použít mnohem líp než tvou zbraň.“ Její tón je dost jasný a rozhodně nepatří obchodníkovi, kteří se snaží vychválit a vlichotit své zboží. Naopak patří spíš majiteli zastavárny, který ví, že mu dáš cokoliv, i když ti napaří víc než lichvářskou cenu. Přesto se Pam na tvou ruku nevrhá, naopak kouká na ni dost pochybovačně. „Nezapomněla jsi na něco?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Křivě se na Pam usměju a nechám ruku spadnout zpátky na bar. Na oplátku, za svou pomoc, rozhodně nechce málo. Ale já už se jednou rozhodla a nechci vycouvat. "Už jsem myslela, že tě to ani nezajímá." Alespoň předpokládám, že tímhle způsobem konečně projevila zájem o můj problém. "Říká ti něco jméno Papá? Je to šaman, podle všeho dost mocný. V téhle chvíli mezi námi existuje nějaké spojení, díky němu ví, kde jsem a trochu se obávám, že mi dokáže i číst myšlenky. Chci se ho zbavit. Ohrožuje mě a mé přátele." Nesnažím se před ní zatajit, v jak velkém jsem průseru. Dřív nebo později by na to stejně přišla. Jen vynechám tu část, kdy jsem mu dobrovolně darovala svou krev. Napiju se kávy a zhluboka se nadechnu. "K té dohodě, ještě...budu nucena splnit cokoliv mi řeknete? Nebo existuje nějaká hranice? Jak to funguje?" Nechci se stát loutkou v rukou nějaké namyšlené upírky. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Vaše úsměvy jsou vzájemné a nejspíš i stejně horoucí, víc však z její tváře vyčíst nedokážeš a už vůbec ne, jestli ji Papá něco říká. Nechává tě mluvit a znovu nijak nespěchá s odpovědí. Vzájemný úsměv však z její tváře nezmizel, majitel zastavárny jako by právě slyšel: „Za týden ty peníze budu určitě mít a pak ty památeční hodinky vykoupím.“ „Tak se mi zdá, že ten problém nemají naši Ochránci, ale že ho máš ty osobně. Takže copak po nás chceš? Máme přerušit to spojení?“ Pam se očividně baví a tvá otázka jaké dává zastavárna záruky, ji vyloženě rozesmála. „Hranice, copak oddanost má nějaké hranice. Nač se ptáš? Jestli můžeš odmítnout, když tě někomu pošlu do postele? Nebo jestli je pod tvou důstojnost pucovat záchody?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tenhle rozhovor by nebyl ani z poloviny tak nepříjemný, pokud bych neměla pocit, že se mi Pam vysmívá. To se ještě prohloubí, když pochopí, že to jsem jen a pouze já, kdo žádá o pomoc. Povzdechnu si. "Máš naprostou pravdu. Nejde tady ani tak o to, jestli se mě rozhodneš ponížit, nebo ne, a jakým způsobem. Ale pořád budu polda a jako takový mám určité morální zásady." Už když to říkám, je mi jasné, že s tím u upírky nepochodím. Vyjádřila se dost jasně. Ohledně oddanosti se vyjádřila dost jednoznačně. Co jsem si vůbec myslela? A co to vlastně dělám!? Nechci, aby někdo jako Pam, rozvodoval o mém životě. Tohle není řešení, zbavím se problému, jen abych získala jiný. Náhle se prudce zvednu. "Tohle nebude fungovat." |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Prosím. Nedělej to ještě horší. Mark se nezlobí, a to je asi jediná věc, která je na tom všem dobrém. Dívám se na fenu, která na mě se zájmem hledí. Obě dvě víme, že bych neměla šanci, je mnohem zkušenější v pohybu, a asi i v tom, jak to tady chodí. Těžko říct, jak vypadá takový souboj "psů" kteří se navzájem nemůžou poškrábat, ani pokousat. Nakonec ale dospěju k tomu, že zjišťovat to nechci. Ještě jednou zavrčím a vyklidím pole. Uleví se mi, když Ruby nakonec vycouvá. Teď je na mě, abych situaci urovnala. Nešikovně se pokusím sednout na zadní a začnu nešťastně kníkat. Tohle naše malé divadlo přilákalo spoustu pozornosti. Podle mě dost nežádoucí. V duchu se modlím, aby mě tady Mark nenechával samotnou. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvůj předpoklad je správný, tedy alespoň pokud můžeš soudit podle její tváře. Handlovat s morálkou tu asi příliš nepomůže, pokud tedy Pam vůbec myslela vážně. To se ale nedovíš, prudce se zvedáš a nadechuješ se k odmítnutí a seš si najednou zcela jistá, že to Pam vůbec nebude vadit, nakonec proč by mělo? Jenže tak prudce jak ses začala, zvedat se zastavuješ. To když se o tvá zvedající ramena zapřou o něčí chladné dlaně, které nejprve ztlumí tvůj vzestup a následně lehce nabádají ke změně směru. Teprve když si sedneš, cítíš, jak tě něčí prsty objali od lopatek až po klíční kosti. Cítíš ten náhrdelník z prstů, je ti jasné, instinkty poldy celkem jasně varují, že s jejich silou a rychlostí, stačí okamžik, aby ti zlomil vaz. Jenže tón hlasu, který za sebou slyšíš, nezní jako by se chystal něco lámat. Dává oněm dlaním spíše ochranitelský podtón. „Pam, přestaň tu trápit naši návštěvu a běž dolů uklidit, je tam trochu svinčík.“ Čekala bys, že před sebou uvidíš jedovatý pohled, nebo uslyšíš nějaké rozhořčené odseknutí či výtku, ale i teď Pam zachovává neutrální tvář. Jen na malou chvíli zvedne pohled pár čísel nad tvou hlavu a pak se otočila a odchází. Náramek prstů se posunul a přitáhl blíže ke krku, kdyby to byl člověk, určitě bys cítila dech ve vlasech, když se sklonil níž, aby byl blíž tvému uchu nebo snad krční tepně? „Copak vás sem přivedlo tentokrát, policistko? Co pro vás můžeme udělat? Copak byste si přála?“ Jak dlouho stál za tebou? Nevšimla sis, že by se přiblížil ani že by se odněkud vynořil na place. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jsem odhodlaná odejít, napůl už jsem vstala, když ucítím na ramenou chladný dotyk cizí dlaně. Po zádech mi přeběhne mrazení, ale nejsem si jistá, jestli to byl chlad, či vzrušení. Každopádně nijak nevzdoruji, když mě usadí zpátky na místo. Na jednu stranu mě tohle opravdu děsí. Upír stojí skutečně blízko. Stačil by mu jediný pohyb, aby mi dokázal zlomit vaz, nebo se zakousnout do mého hrdla. Klidně bych se vsadila, že by najednou hřál, jako kamínka, kdyby se napil krve. Když je chladný, znamená to, že dnes ještě nejedl? Měla bych být k smrti vyděšená. Jsem polda a nechala jsem někoho, potencionálně nebezpečného, aby se mi takhle přiblížil za záda. Ale nejsem a mám pocit, že je to hodně špatně. Nevidím na něj, zato ale vidím na Pam. Na její tváři není možné přečíst jedinou emoci. Prostě se sebere a jde. Ani stopa po té namyšlené krávě, která tu přede mnou ještě před chvílí stála. Nesnažím se na Erica otočit. Užívám si dotyk jeho ledových prstů a dokud ho nepřeruší on, tak se o něj sama nepřipravím. Jsem si skoro jistá, že slyšel všechno, ani nevím, jak dlouho za mnou stál. To, že se mě znovu ptá, je jistě jen ze zdvořilosti. I to se ale cení. "Přišla jsem požádat o pomoc v osobní záležitosti. Ale s Pam jsme nějak...nenašly společnou řeč." Mírně řečeno, nechce se mi na plnou hubu říkat, že odmítám skákat, jak upírka píská. Třeba by se mi ale podařilo vyjednat nějakou lepší dohodu s Ericem. Ty jsi vážně nepoučitelná. Zvlhnou ti kalhotky a ty přestaneš myslet. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro … chci abys mě zajel rukou do kalhotek … tuhle osobní záležitost máš na mysli? Samara si odfrkla, ale něco ti říká, že její pohoršení zase tak horké není. Vlastně je spíš s podivem, že neměla žádné poznámky, když jsi málem podepsala smlouvu s ďáblicí. Nemusíš se ohlížet, ani hledat možné odrazy v zrcadlech, víš přesně koho máš za sebou i jak se nad tebou sklání, dík barové stoličce, dokážeš si představit i jeho pohled, zatímco ti šeptá do ucha. I když ne, on nešeptá, mluví vlastně normálně, tišeji, vemlouvavěji, tajemněji. Vidět to jako divák v kině určitě by ti to přišlo jako kýč, ale když sedíš v první řadě, tak i když si to jistá část tebe nejspíš uvědomuje, překvapivě to funguje. „S Pamelou je občas těžké najít společnou řeč… snad bych mohl pomoci já, copak vás trápí policistko.“ Kdy přišel a kolik toho slyšel? Ta samá část, která ukazuje na kýč, řve i to, že si s tebou hraje a ta další, ta na kterou medoví hlásek funguje, se té hře nějak nechce bránit. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tenhle hlas bych mohla poslouchat do konce věků. Což, když bych chtěla, tak by se možná i mohlo stát skutečností. Docvakne mi, že bych měla být opatrná na to, co si přeju. Nic to ale nemění na tom, že mi za zády stojí predátor a jeho medový hlas mě balí to sladké mlhy klidu a bezpečí. Jedna moje část by byla schopná přísahat, že Eric v tuhle chvíli skutečně nemá na srdci nic jiného, než moje vlastní dobro. Dokonce mi ani nevadí tahle hra: Vůbec nic jsem neslyšel a nevím, o co jde. "Jacqueline." Vypadne ze mě, protože "policistko" zní z těhle úst strašně neosobně. A já bych ráda tu hranici překonala. "Vlastně jsem původně přišla za vámi, ale Pamela mě nechtěla pustit." Cítím, jak mi srdce v hrudi zrychleně bije, on to určitě také musí cítit. Ruce má stále kolem mého krku, na ledový dotyk jsem si už ale dávno zvykla. "Doufala jsem, že byste mi mohl pomoci, zbavit se jistého velmi mocného šamana. Vytvořilo se mezi námi pouto, které ohrožuje mě i mé přátele." Pamela se ptala, jestli chci pouto zrušit. I to by samozřejmě bylo možností, nebo alespoň prvním krokem. Ale já chci především pomoci Zombě, a bojím se, že dokud tady bude papá, bude stále v nebezpečí. "To byste dokázal, nemám pravdu, Ericu?" V tu chvíli se na barové stoličce otočím a ocitnu se tak v upírově náruči. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nakolik je to tvá vina? Nakolik Eric ovládá svůj hlas? Co všechno ještě nevíte o schopnostech upírů? Kolik obětí lovec uchlácholil svým hlasem, tak že mu ochotně nastavili tvůj krk a sténali blahem, když ukončil jejich život? Část tvého já se ochotně nechává kolébat a druhá doslova šílí. Samozřejmě, že ví, co dělá s tvým srdcem a nejen s ním. Nemusí ani držet prsty na tvých tepnách, stačil by mu jistě jen jeho sluch a čich. I Seth věděl naprosto přesně co se s tvým tělem děje. Ale znovu je tu ten medoví hlas, který tě ovíjí a hladí. „Eric, musíte Pamelu omluvit… má tendenci mě bránit a samozřejmě je i trochu žárlivá Jacquelin.“ Cítíš jeho tvář u tvého ucha, ale víc prostoru mu údery tvého srdce nedali a ty vyslovuješ to co ta racionální část tvého já pokládá za důvod tvé návštěvy. Hlas se hned neozývá, dokonce cítíš, že se trochu stáhl od tvého ucha. Možná kvůli tomu co jsi řekla, možná poznal, že se chceš otočit a netoužil po tom, abyste se srazili. Ruce však nesundal a tak skončili v pravdě nebezpečné pozici jak vystřižené z učebnice pro detektivy o domácím násilí a škrcení. Stačilo by mu jen trochu přiblížit ruce, skřížit palce a přimáčknout ohryzek, hlasivky a hlavně přívod tolik důležitého kyslíku pro tvé plíce a bušící srdce. Přesto část tvého já tato hrozba vůbec neděsí, spíše naopak. Možná za to může jeho tvář, ve které nevidíš žádnou hrozbu, jen úsměv, možná trochu shovívavý. „... to není malé přání, Jacquelin. Hodně záleží o jakého šamana jde a o jaké pouto…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Hledím na upíra, navzdory očekávání, jeh oči nejsou vůbec studené. Naopak mám pocit, že mě hřejí až na duši. Připadám si zblblá, ale líbí se mi to natolik, že se tomu ani nebráním. Chápu, jak nebezpečí upíři jsou. Dokážu si představit, že by ze mě vysával poslední kapku krve a já bych si to užívala. Sice se ode mne trochu vzdálil, jeho ruce ale stále zůstávají na mém krku. Stačilo by tak málo a mohlo by být po mě. S jeho silou bych neměla šanci. Pravděpodobně bych byla mrtvá dřív, než by mi došlo, že je něco špatně. Nijak mě to ale neděsí. Dokonce si tu představu, kdy se jeho dlaně sevřou na mém hrdle, užívám. "Jsem ochotná za vaši pomoc...zaplatit. Z několika zdrojů vím, že jde o skutečně mocného šamana, nechává si říkat Papá a doprovázejí ho dvě gorily, jedna černá a jedna bílá." Ani na okamžik jsem nezapochybovala o tom, že Eric bude vědět, o koho se jedná. Hádám, že znát silné hráče ve městěje pro přežití nutnost. "Pamela mluvila o krvi, těle a oddanosti. S těmi prvními dvěma nemám problém, s tím třetím vlastně také ne, ale nechci plnit kdejaký rozmar namyšlené upírky. Mám své zásady." Vážně? U ní ti došlo, jaká je to blbost, a jemu klidně skočíš na špek? Ty jsi vážně blbá. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, The Mayfair Club Nechává tě mluvit, stejně jako nechává své ruce na tvých ramenech a krku. Cítíš, jak prsty přejíždí po tvé kůži, cítíš hranu nehtu, kterou lehce tlačí při tom pohybu. Na rozdíl od Pam, Eric si minimálně pro tuto chvíli nedává tolik pozor na výraz své tváře. Může to být jeho přirozenost, vliv toho co říkáš, nebo součást té hry, kterou rozehrál na tvé smysly. Jak mluvíš a bojuješ s touhou vzdychnout, anebo říct něco úplně jiného, vnímáš potvrzení svého tušení. Ať tak či tak, ať přesně nebo obecně, ví o kom je řeč. Tvé poslední slovo ti doslova uvízne v hrdle, když se palec a nehet přitlačí a zmáčknou tvé hlasivky, přesto ani v tuhle chvíli hra nekončí a část tvého já to vítá. Ani teď v jeho tváři nevidíš krvelačnost, kterou bys čekala. Tedy pokud se neskrývá za vlídným úsměvem. Ne spíš než krvelačnost je v něm výzva, nabídka.
„Plnila bys raději přání namyšleného upíra?“
Palec se posunuje pomalu vzhůru až pod bradu a pomalu povoluje tlak a tím dává možnost průchodu potřebného kyslíku.
„… obávám se Jacquelin, že nemáš dost na to, abys zaplatila. Upíři mají dobrý důvod, proč se vyhýbají černému kontinentu. Magie krve a smrti, mohu tě zbavit toho spojení, přerušit ho, schovat tě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Hlas mi uvízne v krku. Hledím na něj široce rozevřenýma očima, špatně se mi dýchá ale ani vesnu by mě nenapadlo, pokusit se jeho ruce setřást. Nevím, jestli je to kouzlo, nebo prostě jeho osobnost. Ale pravděpodobnost, že by mi mohl začít hrdlo cupovat na konfety, a já ani nezvedla ruce v sebeobraně, se zvyšuje. Naštěstí to trvá jen několik okamžiků. Pak se prsty přesunou k mé bradě. Na jeho otázku neodpovím. Oba dva známe odpověď a já ještě nejsem tak ztracená, abych jí řekla nahlas. V další chvíli se mi ale po tváři rozlije trochu zoufalý výraz. Vážně jsem doufala, že si Eric dokáže se šamanem pomoci. Je to pravděpodobně nejmocnější upír, se kterým jsem se kdy setkala. Pokud ale tvrdí, že mu nemám čím zaplatit, těžko ho přesvědčím. Zadarmo ani kuře nehrabe. "Schovat mě?" V hlase mi zazní trochu zmatený tón. "Dobrá, tak alespoň přerušit to spojení." Chytám se nabízeného stábla trávy. "Co bych měla udělat, abys mi pomohl zbavit se toho spojení?" Začínám mít pocit, že jsem ucukla v poslední chvíli, když jsem se rozhodla nezpečetit smlouvu s Pam. Pokud mi není Eric schopen pomoci, tak ona by nezmohla vůbec nic. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, The Mayfair Club
Není schopen, či není ochoten? Pokud by šlo o něco, co by pro něj nepředstavovalo žádné riziko určitě by tolik neváhal. Ale co může mít cenu pro někoho kro je tu staletí, aby riskoval svou existenci? Jeho chování, slova a vlastně i mlčení jen potvrzují, to co jsi se dozvěděla od kapitána a nakonec viděla na vlastní oči. Šaman je skutečně nebezpečný soupeř. Zmohla by něco Pam, kdo z nich je mocnější… co ti vlastně Pam řekla? Ale než se část tvého já ztratí v jeho očích a další v úvahách a zoufalství, znovu tě zasáhne jeho hlas. Ta druhá část se zděšením zpětně zjišťuje, jak vypínáš hruď, nastavuješ ji… sama nedokážeš říct, zda za to může to, jak tě chytil a to, že stojí nad tebou, nebo jsi to udělala o vlastní vůli.
„… otázka je co chceš udělat, Jacquelin… „
Znovu si uvědomuješ ono hlazení na ostří nože na svém krku i ten vědoucí úsměv i hlas, který láká do propasti. Dává ti dost času, dost na to, aby už nemusel říct vůbec nic, pokud se rozhodneš odpovědět.
„…Pam tě poučila o krvi a službě. Abych tvou krev vyrval z jeho moci, musím se jí zmocnit já.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, The Mayfair Club
Není schopen, či není ochoten? Pokud by šlo o něco, co by pro něj nepředstavovalo žádné riziko určitě by tolik neváhal. Ale co může mít cenu pro někoho kro je tu staletí, aby riskoval svou existenci? Jeho chování, slova a vlastně i mlčení jen potvrzují, to co jsi se dozvěděla od kapitána a nakonec viděla na vlastní oči. Šaman je skutečně nebezpečný soupeř. Zmohla by něco Pam, kdo z nich je mocnější… co ti vlastně Pam řekla? Ale než se část tvého já ztratí v jeho očích a další v úvahách a zoufalství, znovu tě zasáhne jeho hlas. Ta druhá část se zděšením zpětně zjišťuje, jak vypínáš hruď, nastavuješ ji… sama nedokážeš říct, zda za to může to, jak tě chytil a to, že stojí nad tebou, nebo jsi to udělala o vlastní vůli.
„… otázka je co chceš udělat, Jacquelin… „
Znovu si uvědomuješ ono hlazení na ostří nože na svém krku i ten vědoucí úsměv i hlas, který láká do propasti. Dává ti dost času, dost na to, aby už nemusel říct vůbec nic, pokud se rozhodneš odpovědět.
„…Pam tě poučila o krvi a službě. Abych tvou krev vyrval z jeho moci, musím se jí zmocnit já.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sakra, vzchop se. Slyším, jak na mě moje podvědomí křičí, a já ho se sladkým pocitem vítězství ignoruji. Kdepak, tohle si nenechám zkazit, od nikoho. Rozum mi sice říká, že se chystám vlézt do pasti, ale tak, jako tisíce přede mnou, do téhle pasti vejdu dobrovolně a velmi ráda. Tak nějak jsem v nitru tušila, že abych se zbavila jednoho, budu muset přijmout toho druhého. Ale copak mám na výběr? Pokud si ani Eric na šamana netroufá, tak zabít ho bude velmi obtížné. Musím proto začít s menšími krůčky a prvním z nich, je zbavit se spojení. "To zní logicky. Ale stále nevím, co to znamená. Proměníš mě? Stanu se tvou služebnicí? A co bude dál? Strávím noci tím, že ti budu v tvém harému ležet u nohou?" Teď asi nezním tak vděčně, jak bych znít mohla. Pravdou je, že mi nevadí představa, že mu bude moje krev, nebo i tělo patřit. Ale nechci být přívěškem, jako ty ženy, které jsem tu už viděla. O upírech toho stále víme hodně málo. Co jsem ale slyšela, že ti hodně mocní se dokážou posílit právě i tím, že se o svou moc s někým podělí. Ještě na vysoké jsem četla o jakémsi triumvirátu v St. Louis. Několik století starý upír spojil svou krev s krví alfa vlkodlaka místní smečky a nějakým člověkem a společně vytvořili trojlístek moci, díky tomu byli schopni ovládat celé město. Celé město, pod palcem jednoho upíra. Teoreticky tedy vím, že existují způsoby, jak se spojit s upírem a přitom zůstat člověkem. Vůbec ale netuším, jak to funguje. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro  Sorry jsem musel :D Jack, The Mayfair Club Úsměv, smích, zatímco jedna ruka leží na ramenní a druhá si dál pohrává s tvým krčkem jako s hračkou. Tentokrát působí zcela lidsky, jako obyčejný smích vyvolaný něčím vtipným či příjemným. „Pokud chceš, klidně můžeš…“ Tvůj rozum nejspíš odpískal jednu bitvu s tvou vůlí a zkouší jinou skrze úvahy o triumvirátu, ale nakolik můžeš věřit něčemu, co vyšlo ještě před vystoupením. Ve všem můžou být semínka pravdy i bohapusté výmysly, vždyť podle Stokera jsou upířy nemrtvý a až na ten chlad víš z vlastní zkušenosti, že jsou naopak až úžasně živý. Tok myšlenek, které rozdmýchává tvůj rozum, aby tě odtáhl od medového hlasu, naruší právě ten hlas, znovu promluvil a to ve chvíli, kdy Eric stáhl koutky z úsměvu a sklonil se blíž, tak blízko, že skoro čekáš, že zanoří své zuby do tvého krku nebo tě políbí. „… chtěla bys, abych tě proměnil, Jacquelin… z našeho minulého setkání jsem měl dojem, že jsi proti…“ Všimla sis toho pohledu, hlas je sice medový, vábí a opájí tě jeho péčí a starostlivostí, ale přesto vnímáš tu vážnost oné otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jsem trochu zoufalá, všechno, co mám jsou jen dohady a nepodložené informace. Chápu, že pro upíry je tohle mlžení jistý způsob sebeobrany. Po vystoupení museli některé karty odkrýt, ale je toho ještě příliš mnoho, co o nich nevíme. "Možná." Bylo by ode mne hloupé předstírat nezájem. Hlavně proto, že by mi stejně nevěřil. "Ale myslela jsem, že si ty, které proměníte vybíráte trochu...pečlivěji." Sláva, ještě není vše ztraceno. Stále jsem si dokázala zachovat trochu toho policajtského skepticismu. Možná se nakonec nevrhnu po hlavě do lví tlamy. "Myslela jsem, že i pro vás takový druh propojení něco znamená." V tuhle chvíli zním skoro ublíženě. V jeho očích sice čtu vážnost, mám pocit, že ani on to nebere na lehkou váhu. Ale byla bych raději, kdyby to řekl nahlas. "Tedy pokud neexistuje jiný způsob, jak si přivlastnit mou krev." Dodám, aby bylo jasné, že proměna je až ta nejzazší možnost. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jak se tihle psy asi perou? Že se tu pořádají psí zápasy je ti víc než jasné. Ale jak, dostanete jinou masku, která uvolní ústa? Nasadí vám drápy? Že bys měla volné ruce, tomu příliš nevěříš. Tak jak jste teď byste se mohli maximálně umlátit lokty nebo koleny, ale na druhou stranu, na cvičný zápas by to stačilo a nepoškodí se zboží. Ruby se stáhla a ty sedáš na zadní a kníkáš, zatímco kdesi za zády Snaživka skoro vyje, zatímco do ní nejspíš jeden z Asistentů pumpuje semeno. Zvědavka pomaličku prošla kolem Marka, došla až k tobě a sedla si před tebe a lehce naklonila hlavu na stranu… a kníkla také. Máte obecenstvo, celou smečku, ale také Marka, který se zatím rozhodl nezasahovat. Přesto z jeho postoje i toho, že spustil ruce dolů cítíš určité uvolnění. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Nevím, kam dál, a Mark mi na pomoc nepřichází. Místo toho se ale pohne Zvědavka a dojde blíž. Rozhodnu se přijmout tuhle hru a doufám, že to tím rychleji skončí. Skloním hlavu a nešikovně se pokusím spustit zpátky na přední. Nakonec se převalím na bok a poté na záda. Pokud máme být psy, tak tohle je jasné znamení, že nestojím o potíže a uznávám její nadřazenost ve smečce. To přeci jsme, ne? Pěkná smečka. I když co já vím, třeba mají i psí souboje na život a na smrt. Skutečně teď doufám, že si Ruby jen dělá legraci. Přeci by si někdo necvičil mazlíčka aby pak sledoval, jak mu ho jiný pes v aréně roztrhá na kusy. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nezvedá hlavu, zůstává nízko, stále drží tvůj krk trochu v pohlazení a trochu jako by tě škrtil. Druhá ruka, ta která zůstávala na rameni, zmizela. Jeho blízkost, blízkost jeho očí ti trochu komplikují šanci zjistit, kam se poděla. „To ano neproměníme kohokoliv, vybíráme si a čekatelé si to musí zasloužit…“ Vidíš ten úsměv, cítíš ten nehet, který jak hrot zubu zatlačil na místo, kde tepe řeka tvé krve a spojuje srdce s mozkem. „…vetšinou, ale i lidé se občas zamilují na první pohled, jednají instinktivně, bez rozmyslu. Tento polibek krve ve víc lidský svazek, sdílíme krev, má krev by kolovala tvým tělem, napájela ho, svým způsobem bychom byli jednou bytostí…“ Slyšíš ten hlas a tvůj mozek na malou chvíli hrotem, jak kohoutkem na potrubí, připraven o pár decilitrů krve, křičí, že to není běžný hlas. Tvá mysl chápe, tu opojnou vůni, která láká hmyz do pasti masožravky. Přesto v jeho očích poznáš, nebo snad jiná část doufá, že je si jistá, že nemá důvod lhát a opravdu svou nabídku myslí vážně. Hrot se stáhl, jen drobný pohyb, kdy se palec posune místo tlaku na tepnu lehce tlačí na čelist, jako by ji chtěl přimět se naklonit do strany. Zároveň cítíš, že kdyby chtěl, je ten palec schopen vyvinout dostatečnou sílu, aby dosáhl svého. K tomu cítíš jak pírka křídel, jak vnikli prsty druhé ruky do tvých vlasů a dosedli na pokožku tvé lebky. „Existuje, dáš mi svou krev, necháš se vysát, vytvoří se krevní pouto, budu tě moci sledovat, vnímat tvé myšlenky a také je chránit před tím, když se někdo bude pokoušet o to samé. Dáš mi svou krev vědomě, ochotně. Dáš mi své tělo, aby ses otevřela tomu spojení. Toto pouto bude silnější, než to které ti vnutil šaman, budu silnější a dokážu ho odrazit.“ Je to tvá vůle, nebo vedení jeho paží či mámení jeho hlasu. Cítíš, jak se tvá hlava naklání na stranu a odhaluje řeku tvého života, tak jak jsi to tisíckrát viděla ve filmech a mnohokrát četla v románech. Cítíš se obalena jeho hlasem, zajata pohledem jeho očí, které stejně jako oči dravce dokáží hypnotizovat kořist v posledním okamžiku. Je to jako by nic nemohlo tuhle chvíli přerušit, přesto se najednou ozve prásknutí dveří a ženský hlas a nějaké štěbetání, smích nebo brblání, či snad obojí. „Už jste si užili, táhněte chrápat jinam… vy dva jste ještě tady…“ Tohle udělala schválně!!! |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Proč by si někdo dal tolik práce, aby pak nechal své dílo roztrhat na kusy? Na druhou stranu proč by někdo přešíval tvé tělo, obřezal tě, dával injekce do tvých bradavek, do obnaženého klitorisu? Co může mít za přání ten, kdo tyhle zákroky platí? Všeude jinde by se dalo snad přísahat, že všechna tato práce nemůže být jen tak zbůhdarma, ale zde za zdí? Co když cílem je jen ono krátké povyražení, než tě nějaký čokl roztrhá na kusy? Těžko říct, zda jsou myšlenky tvé nebo patří Ruby, nakonec už jste si tu každá zažila své a máte důvod k pesimismu. Tvou pozornost přitáhne Zvědavka, která se zachová jinak, než jsi čekala. Když se začneš krčit k zemi, snažíš se dostat níž než ona, vyjádřit poníženost. Místo aby stála, také si lehla na bříško a to tak, že je zcela jasné, že nejde o obavu z tvého útoku, nebo přípravu na její. Prostě udržuje stejnou výšku. Znovu ňafla, měkce s nakloněnou hlavou se kterou trochu kývla směrem k tobě a zpět, aby se pak s vrtěním ocáskem trochu čenichem natáhla k tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Tohle mi opravdu lichotí. Přála bych si věřit tomu, že i on cítí při pohledu na mě zvláštní šimrání. Nemyslím si, že je to pouhý chtíč, je v tom něco mnohem víc, něco silnějšího, než jen touha po uspokojení. Nesnaží se mi vnutit svou vůli, sama nakláním hlavu ke straně a odhaluji mu tak své hrdlo. Cítím, jak prstem jemně tlačí na tu řeku života a na okamžik skutečně toužím po tom, aby roztrhl kůži a napil se. Stejně tak vnímám prsty ve svých vlasech, nijak mě neomezuje v pohybu, ale i tak oba vnímáme jeho absolutní nadvládu nad situací. Jeho nabídka mi zní, jako vykoupení z téhle noční můry zvané šaman. V tomhle okamžiku mě nezajímají následky, pouze výsledek, a ten mi upír slibuje. Už se chystám jeho nabídku přijmout, když se znovu ozve Pam. Jsem si skoro jistá, že nás vyrušila schválně. Ani tak nedokáže tuhle situaci zničit. Pomalu hlavu opět napřímím a najdu jeho oči. "Souhlasím." Možná, že to je i na truc Pam, těžko říct. Nedokázala bych odsud ale nyní odejít. Dokonce mám pocit, že jestli spustí své ruce, tak umřu. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Hlavou mi běží spousta nepříjemných představ, ve většině z nich teče krev a obvykle právě ta moje. Jenže tady to na boj naštěstí nevypadá. Zvědavka se nijak nesnaží nade mnou získat převahu. Když se snížím já, lehne si i ona. To mě trochu zaskočí. Když se natáhne, natáhnu se k ní i já. Jako kdybychom se chtěly očichat. Ve skutečnosti ale cítím velké kulové. Tohle divadýlko je jen a jen pro Marca. Tady si dneska někdo pěkně užije. Alespoň někdo se dobře baví. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, The Mayfair Club
Jako by se to dělo v jiném čase, protože bys přísahala, že v tom vašem se čas zastavil, nebo spíš běží mnohem pomaleji, vnímáš dvě dívky proběhnuvší kolem vás. Zatímco ty pomalu zvedáš hlavu a zjišťuješ, že ti Eric opravdu nijak nebrání. I když proč to vlastně dělat, když tvá slova ho vyzívají právě k tomu, aby zanořil své zuby do tvého krku? Co by udělal, kdybys ji nechala v jeho dlaních? Cítila bys, jak se jeho zuby noří do tvého krku sotva by zaznělo to osudové slovo? A co by vlastně udělal, kterou z možností by zvolil, když je tvůj souhlas tak nejasný? A měla bys možnost jej vůbec ještě zastavit.
„Uklidila jsem ti postel, tak co kdybyste tu přestali překážet… vem si to maso tam…“
Pam zdá se existuje napříč dimenzemi a v jakémkoliv čase. Momentálně je to opět za barem a nejspíš její pohled, je to co přimělo Erica zvednout oči od tvých. Vidíš jeho tvář z mírného podhledu, a cítíš to lehké bodnutí, které vyslali jeho oči.
„Co je… tos ju chtěl přefiknout tady?“
Žádné další bodnutí se nekoná, naopak se v Ericově tváři znovu objevil úsměv. Cítíš jak mizí jeho ruce, jedna rychle a druhá klouže z vlasů na rameno po paži dolů, zatímco se i on narovnává a jeho pohled se znovu zaměřil na tebe.
„Tedy… půjdeme?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Moje zoufalství, když jeho oči uhnou těm mým, je skoro hmatatelné. Pam to prostě musela pokazit. Je mi naprosto jasné, že jí lezu do zelí. Ale o to mi, v prvé řadě, vůbec nešlo. Je to spíš jen bonus. Já ji přeci nehodlám Erica ukrást, pochybuji, že bych pro ni představovala nějaké ohrožení. Na druhou stranu mi tady upír před chvílí skoro vyzval lásku. Tak co já vím? Slyšelas? Jsi jen maso, nic víc. Snad poslední hlásek rozumu, ozývá se v mé prázdné lebce. Teď už je pozdě couvnout, už jsem se rozhodla. Dřív, než se upír stáhne úplně, dřív, než přeruší spojení, chňapnu po jeho dlani. Je to skoro dětinské gesto a já se za něj okamžitě začnu stydět. Ruku ale nepustím. "Půjdeme." Souhlasně přikývnou, následně se ale zarazím v půlce pohybu. "Jen pro pořádek, chci tu druhou variantu, nechci proměnu. A taky..." Pohledem šlehnu po Pam. "Tvoje tělo, tvoje krev...jen tvoje, ničí jiná!" Chci se zbavit šamana, ne otročit upírce. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Asi je opravdu lepší o tom raději nepřemýšlet a soustředit se na přítomnost, i když ani ta není nijak růžová. Zvědavka by snadno mohla získat dominanci, ale místo toho se ji vzdává. Možná na ni nemá právo, možná to nesmí udělat, to nevíš, víš jen to, že místo toho aby se povýšila, drží tvou úroveň. A když nakonec také trošku natáhneš čeníšek, lehce se ti o čumák otře svým. Ještě jedno kníknutí a vyrazila kolem tebe dozadu. Při tom houpavém pohybu na loktech a kolenou cítíš, že se lehce dotkla tvého stehna, ale těžko říct jestli schválně a má jít o nějaký signál nebo to byl omyl. V každém případě to nevypadalo jako útok. Navíc část tvé pozornosti si vyžaduje Mark, který se pohnul tvým směrem. Nevypadá hrozivě, pohyby jsou klidně, jde až k tobě, natahuje ruku s otevřenou dlaní obrácenou k tobě. Trochu víš, než držíš čumáček. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Sleduji, jak lehce se Zvědavka pohybuje. Ani ona ale není bezchybná a když se kolem mě protáhne, zavadí o moje stehno čenichem. A nebo to udělala schválně? Nechám to plavat a přestanu si jí všímat. Moji pozornost totiž k sobě opět přitáhne Marc. Můj pán ke mě napřahuje ruku, dlaní vzhůru. Ze své pozice nevidím, jestli v ní třeba nedrží pamlsek. Ale i kdyby tomu tak nebylo, je to jednoznačné gesto. Pojď ke mě. Tak rychle, jak jen to dokážu, se převalím opět na břicho a postavím se na bolavé "nožičky". Být takhle spoutaná delší dobu, mohlo by to být opravdu nepříjemné. Už nyní cítím, jak se mi končetiny špatně prokrvují. Konečně se mi podaří zvednout se. Natáhnu čumák k Marcovi, teď jsem já ta zvědavá. I když pořád můžeš dostat výprask za ten výstup. Ruby ví, jak potěšit. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nepruď, vždyť chceš bejt maso… maso co pěkně naklepe, až z toho budeš hekat. Samara ví jak potěšit, ale kromě impertinentní poznámky cítíš v jejím hlase i uvolnění, kontrastující s tím jak reagovala na Pamelu. Dost možná se bála, že se Pam povede to oč se nejspíš snažila, když „vyháněla odpadky.“ Chtěl se stáhnout úplně nebo jsi udělala přesně to, s čím počítal a právě proto jel dlaní po tvé paži? Jakmile ses chytla, pohyb jeho ruky ti automaticky pomohl na nohy. Trochu jako v nějakém starém filmu se držíš jeho ruky, když míříte do hlubin klubu, dozadu za trůn. Sice má jistě věk na černobílý film a dost možná i na nástěnné malby, ale ani tak nepůsobí jako hrdina stříbrného plátna. Možná je to těmi vlasy, možná úsměvem, možná tím že tomu chybí takové ta povznesená elegance. Možná je to i tím, že je zcela jasné, že mu nejdeš ukázat kotníček, ale že jeho zájem sahá mnohem výše. A možná je to i smích, se kterým reaguje na tvá slova. „Škoda… ale to má být přísaha, že nebudeš spát s nikým jiným než se mnou?“ No ještě toho trošku... opovaž se! |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nepokusil se mojí ruku setřást. Možná, že tohle byl ve skutečnosti jeho záměr. Možná, že upír je dva kroky přede mnou a ví, co udělám, ještě dřív, než mě myšlenka vůbec napadne. To ale já nezjistím, protože upírem se nestanu. Jsem ale ráda, že jsem tuhle záležitost vyjasnila. Nerada bych se probudila a zjistila, že mám fešné špičáky. Sakra, dávej si pozor na pusu! To, co bylo původně míněno pouze proti Pam se málem obrátilo přímo proti mě. Vezmu to tak, že se mnou upír jedná na rovinu, když mě na to upozornil. "Takhle jsem to nemyslela. Asi." Když Pam zmizí, opět mám pocit, že se můžu uvolnit a dokonce si dovolit nějaký ten přešlap. Nevím, proč na mě upírka takhle působí, ale necítím se v její přítomnosti v bezpečí. "Pouze, pokud by to zahrnovala i tvoje přísaha." Ani já ta slova neberu vážně. Neočekávám od upíra věrnost. Ostatně, když jsem viděla kolik dívek se snaží dostat do jeho přízně, budu ráda, když ho budu mít jeden den v týdnu. "Nemám problém s tím, aby se ze mě napil i někdo jiný, ale nechci, abys mě nabízel kde komu. Jako nějakou ochutnávku zdarma. Budeš mít právo veta, ale i já budu mít možnost volby, nebo názoru." Jsem tak zabraná do vymýšlení přísahy, že ani nevnímám, kudy jdeme. Nechci udělat žádnou chybu, kterou by pak proti mě mohl Eric použít. Přeci jen upírovi stále tak docela nevěřím, i když jeho kouzlo se snaží o pravý opak. Prostě romantika. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro No abys nezjistila, že ti špičáky narostli někde jinde… doufám, že se zas přetvařovat jak jepťule Samara do tebe reje, ale zjevně je s vývojem celkem spokojená. Čert ví proč, očividně je ráda, když podléháš svým choutkám, tomu ďáblíkovi na levém rameni. Eric se směje a ty můžeš jen doufat, že můžeš jeho slovu věřit. Když zmizíte za červeným závěsem a opustíte tak hlavní sál klubu i jeho majitelku, hned se ti dýchá líp, až to svádí k lehkovážnosti. Přesto se držíš a dál mluvíš o přísaze a o tom jak tě může Eric nabízet. Přitom ještě včera jsi před tímto závěse, před trůnem vzdorovala byť usednout u jeho nohou. Ta rozumová část tvého já, ta co včera tak vzdorovala, doslova kvílí, když tvé rty vyslovují ta slova. Opravdu jsi ochotná nechat se sát a nejspíš i něco jiného když řekne? Byť by ti nechal právo veta, byla bys schopná to NE vyslovit? Jsi opravdu tak zoufalá, že se mu hodláš až takto odevzdat, když už víš, co s krví dokáže? Jsi a nebo je v tom něco jiného co tě pudí? Rozum to zkouší, musí, stejně jako jiná část tvého já, tě zaplavuje hormony. „Koukám, že bordelmamá tě docela vyděsila… jen klid Jacquelin… nechci od tebe žádnou přísahu, jen to aby ses mi dobrovolně odevzdala, tělem a krví… pomohu ti a nepochybuji o tom, že se ti to bude líbit…“ Jeho ruka překryla tu tvoji, když jste se zastavili před velkými dveřmi na konci krátké cesty mezi dalšími závěsy, které mohou stejně tak skrývat stěny jako cokoliv jiného. Směje se a stále mluví tak sladce, že se obě tvé části mohou doslova zbláznit, byť každá naprosto jiným způsobem. „Nečiním si žádné nároky na to rozhodovat, s kým smíš či nesmíš spát… pokud jde o krev, ve vlastním zájmu bys s ní neměla zacházet lehkovážně.“ Přerušil to uklidňující gesto a otevřel dveře do místnosti. Už před tím ti bylo jasné, co to bude za místnosti a vše co vidíš, to jen potvrzuje: „Šmajchlkabinet.“ Jako středobod světa prostoru vévodí velká postel s rudým sametem ve tvaru rakve. Dojem umocňuje i podium na kterém stojí, i chrliče sloupků, které ji hlídají. Ne tohle není místo odpočinku, tohle slouží jen k jedinému účelu a zcela schválně to doslova křičí do světa svůj účel. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Samara mě možná popichuje, ale cítím, že ve skutečnosti je spokojená. I to by mě možná mělo varovat. My dvě se obvykle neshodneme na tom, co je pro mě dobré. Ona skutečně bude tím démonem na mém rameni, který mi našeptává špatnosti. Jenže je tak uklidňující, namlouvat si, že nemám jinou možnost. Je to skoro jako vysvobození. Musím to udělat a to, že to taky chci, je jen bonus. Kecy v kleci! "Co z toho budeš mít?" Upírův hlas zní uklidňujícím dojmem. Konejší mě a já mám skutečně chvílemi pocit, že mi opravdu chce jen pomoci. Ale ani kuře nehrabe zadarmo. Kdyby mu šlo jen o krev, jistě by našel stovky dalších žen, které by mu s radostí nastavily krček, a nežádaly by po něm ochranu a jiné hovadiny. Vstoupíme do místnosti a já se neubráním úšklebku. "Tohle je trochu...laciné." Neodpustím si kousavou poznámku. Trochu jsem doufala, že Eric bude mít lepší vkus. Jasně, tohle je přesně to, co člověk očekává, když si chce zašukat s upírem. Hádám, že se taky musí nějak prodávat a splnit poptávku zákaznic. Ale pocítím jisté zklamání. Cos čekala? Komnatu jako pro princeznu? Nebo dřevěný vikingský dům? I upír musí jít s dobou. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Co bys chtěla... nesmím přece zklamat faninky.“ Tak jak tě objímá jeho hlas, jeho ruce tě pustili sotva jsi vešla do komnaty. Nemusíš mít vlkodlačí čich, abys poznala, co se tu děje a že to rozhodně není občasná záležitost. Možná si to trochu namlouváš, ale i se svými omezenými smysli máš pocit, že cítíš ty dvě co tu byli před tebou. Eric tě snad záměrně nechává, vychutnat si genius loci. Očividně ho tvá poznámka pobavila, na to se na něj nemusíš ani podívat. Netlačí tě k posteli, prošel kolem tebe a došel až k jednomu z chrličů. Dochází ti, že chrlič má postavu dívky, paže má zvednuté nad hlavou, s řetězy, které vedou do oka na hlavici sloupku, který je zároveň jejím ocasem. Vidíš Ericovi prsty, jak přejeli po jejích křivkách. „Co z toho budu mít? Pamela tě strašila, nejspíš tě chtěla odehnat, ale nelhala ti a ty sama už moc dobře víš co dokážeme s krví, vždyť právě proto jsi tu… Budu mít tebe, budu ti nahlížet do mysli, budu s tebou moci komunikovat, budu na tebe mít mnohem větší vliv, než nyní… Pam to určitě vyjádřila mnohem stručněji, ale někdo jako ty je cenný pro někoho jako jsem já… a krom toho mi voníš, chci tě ochutnat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Gesto, otevřená dlaň otočená k tobě, lehce nakloněná. Udělala jsi krůček po svých nedokonalých končetinách. Jak dlouho tu jsou ostatní ze smečky a dokázali by se ještě normálně postavit, kdybys je rozvázala? Víc než krůček udělat nemusíš, ani nemůžeš, pánova ruka je kousek před tvým čumákem. Dojde ti co to znamená, tohle není pamlsek, tohle je příkaz… možná je pamlsek za jeho splnění… a znamená stůj. Zastavila jsi, natáhla čumák k dlani, ale než jsi stihla víc, cítíš jak se ti někdo dotkl pozadí. Cítíš to instinktivní trhnutí v celé kostře, jak se chceš ohlédnout, což prostě nejde. Ale možná je to dobře, protože hned v zápětí po tom co jsi ucítila dotek cítíš dech a slyšíš už známé kníknutí. Zvědavka či očuchává klín. Markova ruka zůstává před tvým čumákem a do zorného pole, které máš trochu dělené maskou, se dostala i druhá, jejíž prst naznačuje pohyb nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pohledem kloužu po komnatě. Až teprve, když Eric svými prsty pohladí chrliče, věnuji mu i já trochu víc pozornosti. Nebo spíš...jí. Chrlič není škaredá obluda, ale je to postava ženy. Musím uznat, že to je celkem vkusné. Závidíš, že se teď dotýká jí, a ne tebe? Jasně, protože žárlit na kus šutru je zcela racionální reakce. Já nejsem blbá, vím, že ten chlap nikdy nebude jen můj. Ale ani já sama nejsem tak úplně fanoušek monogamních vztahů, tak si asi nemáme co vyčítat. "To se vsadím, že se mě snažila odehnat." Po rtech mi přelétne neveselý úsměv. Upír mi ale opět zalichotí a já jsem nakloněná tomu mu důvěřovat. "Takže každá moje myšlenka, každé mé malé tajemství ti bude k dispozici." Není to otázka, jen konstatování. Samotnou mě překvapí, jak v pohodě s tím jsem. Dojdu k posteli a posadím se na okraj, dlaněmi pohladím povlečení a snažím se při tom nemyslet na to, co vše se tu asi odehrávalo. Moje fantazie sice pracuje na plné obrátky, ale hádám, že to je jen zlomek toho všeho. "Dobře, tak to udělej." Shodím si z ramen bundu a po krátkém zaváhání si stáhnu i tílko. Sice je oblečení černé, ale zasviněné od krve ho mít nemusím. Trochu nervózně sleduji upíra. Netuším, jestli se na mě prostě vrhne, nebo tomu bude něco předcházet. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe McIntyre pro Zarazím se, v první chvíli jsem si musela rozkaz špatně vyložit, ale zastravila jsem se v čas. V podstatě na fleku, ustrhnu v pohybu a dokonce zatajím dech. Co po mě chce? V dalším okamžiku však poznám, co chce někdo docela jiný. Ucítím, jak se mě někdo dotýká na zadečku. Zvědavka se rozhodla pokračovat přesně podle psího kodexu a očichává mi nyní zadek. Marcova ruka se ale nehýbe a tak se nepohnu ani já. Teprve až když vidím, že mi ukazuje vzhůru, neobratně se postavím na zadní a začnu panáčkovat. Snažím se při tom z hlavy vyhnat myšlenku, že mi teď nějaká cizí holka očichává intimní partie. Jsem ráda, že všichni tady mají masku. Nevím, jak bych se na ně dokázala jinak třeba v jídelně, nebo na dvoře, podívat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro … vím, že ano… ale zajímalo by mě, zda je to skutečné, nebo je to vymyšlená potvora… Jasně Samara je spokojená, hodláš udělat to, co podle všeho chce. Je tak spokojená, že začíná přemýšlet co zač je ta černá postava, ještě chvíli a začne přemýšlet, zda jde o kámen, kov, dřevo nebo plast. Lichotí ti ten muž, který zcela určitě nebude tvůj? Snaží se ti dostat pod kůži nebo si je jistý, že tam už dávno je? Nehrne se k tobě, zůstává v diskrétní zóně od postele, jako by mezi chrliči byla nějaká neviditelná stěna. Na tvou otázku bez otazníku odpověděl jen lehkým přikývnutím, zatímco se dál dotýká nelidské ženy. Ale nesnaží se předstírat lhostejnost, naopak sleduje tě, jak se svlékáš, jak odkládáš vrstvu po vrstvě a v narudlém svitu schovaných lamp odhaluješ svou kůži. Kouká se ještě chvíli po tom, co jsi ustala v pohybu a zůstala jen nervózně sedět na sametu. Usmál se a teprve nyní porušil tu neviditelnou stěnu. „Tak cudně… většinu žen tu musím skoro odhánět, jak se na mě vrhají…“ Nespěchá, došel až k tobě a trochu překvapivě se na tebe nevrhl, místo toho poklekl. Cítíš jeho ruce na svých kolenou, jak si zlehka udělal, místo aby se mohl přiblížit ještě blíž. Díváš se do jeho očí, cítíš prsty, které zmizely, aby se znovu objevili na tvém krku. Už povědomě naklání tvou hlavu na stranu, odhaluje tvůj pramen, přejíždí nehtem po kůži. Máš pocit, že se přiblížil, nehet zmizel, ale místo abys ucítila jeho špičáky, cítíš, jak prsty kloužou po krku dolů na odhalená ňadra. Jak potůček krve z míst kde by narušil tvůj krk, stéká prsty, naráží na úbočí a klouže do soutěsky mezi kopci stále níž až k průrvě uprostřed zvedající se krajiny. Jako popření gravitace mění směr a stoupá znovu ke kopcům, až se vrcholek jednoho z nich ocitl mezi dvěma poutníky. Nebyli osamocení, spolu s tím jak oni změnili směr, další stoupají po stehnu a mizí pod látku. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Odložím svršky a pohledem najdu jeho oči. Nebylo to nijak zvlášť erotické představení, protože nemám pocit, že bych ho musela svádět. Na jeho konstatování se jen vesele zašklebím. "Já nejsem jako většina žen." Hlavně tohle celé beru spíš jen jako bonus. Mým prvotním cílem bylo zbavit se spojení se šamanem. Pokud to bude navíc ještě zahrnovat krmení a sex, bránit se nebudu. Už jsem se vážně začínala obávat, že ten první krok budu muset udělat já. Nakonec se upír ale pohne a dojde ke mě. K mému překvapení se na mě hned nevrhá. Místo toho si klekne mezi moje roztažená stehna a začne mě hladit. Zachvěju se, když se jeho prsty dotknou mojí holé kůže a začnou po ní klouzat. Přivřu oči a užívám si jeho doteky. Hlavu ke straně, hrdlo odhalené, kdyby chtěl, mohl by to udělat rychle, ale já mám pocit, že i on si to chce užít. Možná mi nekecal, když mluvil o tom, že mu voním. Možná, že to nakonec opravdu bude oboustranné. I když jsem se před ním snažila skrývat, co mé tělo při pohledu na něj cítí, jistě to dávno věděl. Teď už nic nepředstírám a spokojeně zavrním, když mi jeho prsty vklouznou za opasek džínů. V dlaních při tom sevřu samet, který mám pod rukama. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, The Mayfair Club Teda já mám spíš dojem, že tím bonusem je, že se zbavíš Šamana… Nebráníš jeho pažím, když rozevírá tvá stehna ani mu nebráníš se přiblížit. Nebráníš mu ani, když si chystá tvůj krk, jako svačinu. Jenže není jako hladový tygr, který se vrhne na kořist. Spíš jako kočka, která netrpí hlady, která ví, že o ni bude postaráno, která si s jídlem hraje. Vidíš jeho rudou tvář, hledíš do jeho očí a cítíš, že stejně jako Seth i on prochází přímo do tvého mozku. Ale zatímco Seth děsil drobné zvíře k smrti, Eric jej hladí, konejší. Místo aby uteklo, samo by ochotně vlezlo do čelistí dravce. Cítíš jeho prsty, jejich tlak na temnou hrbolatou špičku, rudého kopce. Mít sukni, bylo by to tak snadné a jeho prsty by byli nejspíš již zcela jinde. Takto cítíš, jak prsty zesílili tlak, když ty druhé přemohli knoflík a uvolnili tvé bříško se sevření. Ale ani nyní se nevrhá k po nové kořisti, jen uvolňuje pouta a prsty stoupají. „Opravdu a jaká jsi?“ Když mluví, jeho oči ještě stále hledají ty tvoje, pak se ale sklonil a už očekáváš, že ucítíš jeho zuby, jazyk, rty. Místo toho však cítíš jen tu blízkost těsně před dotekem, kdy se chvějí chloupky na kůži. Projíždí tváří těsně nad tvou kůží od dolíku uprostřed planiny a míří ke kopcům nad ní. Cítíš proud vzduchu, ale není dech, co vychází z jeho nosu či úst, ten směr je opačný. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Cítíš čenich u svého pozadí, očichává tě opravdu důkladně. Zatímco ty jako poslušný pejsek sleduješ ruce a gesta svého pána. Vidíš prst druhé ruky a snaží se udělat to, co myslíš, že ono gesto chce. Jenže když se začneš zvedat, prst se zavrtí a dává najevo, že toto to není. Gesto se změní, teď ruce spolupracují. Ta která je blízko tvého čenichu a ukazuje stát, se sklopila v zápěstí a lehce se pohnula dolů a druhá dlaní vzhůru naopak lehce stoupá, jako by chtěla naznačit, jakou pozici si tvůj pán přeje abys nyní zaujala. Jako by ti chtěl napovědět. Zatímco tápeš v gestech svého pána, myslí ti prochází i zcela lidské myšlenky a vkrádá se i otázka: Odkládají vůbec své masky, chodí ještě mezi ostatní vězně? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Upírův služebník Je trochu jako kočka. Jediný dravec, který neloví proto, aby se nasytil, loví pro zábavu, pro ten akt samotný. Přesně tak mi nyní přijde Eric. Kořist má naservírovanou na tácu, mohl by se na mě vrhnout a vzít si, co mu patří. Vždyť jsem mu to sama nabídla, dokonce bych se ani nebránila. Ale on nikam nespěchá. Malá část mého vědomí doufá, že je to proto, abych si i já celé tohle divadlo užila. Přeci jen, nejsem pro něj jen odpolední sváča. Chystá se naše těla a mysli propojit na docela jiné úrovni. Asi by to i pro něj mělo něco znamenat. "Já jsem...já jsem..." Dech se mi zatají a spolu s ním se zakalí mysl. Moje malé zvířátko tentokrát netouží prchnout. Naopak by samo skočilo do tlamy tohohle dravce. Připadám si jako maličká myška, ležící mu v dlani, kterou on jemně hladím mezi ušima. Těsně před tím, než jí ten velký kocour celou zhltne. Měla jsem si vzít sukni. Jeho ruce zkoumají moje tělo a já bych ze sebe nejradši hned servala oblečení, abych mu to usnadnila. Zvrátím se a padnu na posteli naznak, ruce rozhodím do stran a vlasy se mi při tom rozsypou po povlečení. Celá se chvěju, strachem a touhou zároveň. Chtěla bych si na něj sáhnout, přejet prsty po té svalnaté hrudi a ochutnat jeho rty. Ale prostě nemám odvahu, ne, dokud to on neudělá první. Dokud nedostanu znamení, že smím. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, The Mayfair Club
…to to měla… jako bys zrovinka dneska měla čas řešit garderobu…
„… co jsi… pověz…“
Ta slova, jako by snad neprošli ušima, jako by ti šeptal přímo do mozku. Slyšíš je, když uvolníš tělo a padáš, když se stálí svit rudých lamp, schovaných někde za závěsy, mění se třepotající světlo pochodní. Padáš a jako by ta krátká cesta neměla konce… jako by trvala mnohem dýl. Jako bys místo na rudý samet propadla do rudé mlhy. Jako bys dopadla na hladinu rudého jezera. Rozvířila vlny, které ne a ne ustanout, které unášejí tvé vlasy do stran. Nejsi tu sama, cítíš ho během svého pádu, je stále tak blízko, jakoby se vznášel nad tvým tělem. Cítíš jeho ruce, které pokračovali ve své pouti, přes ramena na tvé paže. Cítíš jeho prsty na zápěstí, na dlani, když se vlny rozběhnou pod tvým tělem. Cítíš dotek něčeho chladného stoupajícího k vrcholu kopce, dotýkající se špičky, tlačící na ní. Cítíš ostří nehtu, které přejíždí k tvému zápěstí, tlačí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Celé tělo se uvolní, když dopadnu na matraci. Cítím dotek sametu na svých zádech a je to snad ten nejjemnější dotyk, který jsem kdy zažila. Nebo jsem jen nyní tak citlivá. Přijde mi, že jsem padala celou věčnost. Přivřu víčka, stále ale vnímám rudou mlhu kolem sebe. Obvykle mě červená barva nutí zpozornět, ale nyní mě příjemně uklidňuje. Skoro jako pohlazení. Upírovy ruce nezmizely, stále je na sobě cítím. Hladí, dráždí a provokují. Je tak blízko, divím se, že necítím jeho dech na své odhalené kůži. Není mi chladno, ale bradavky mi ztvrdnou, jen co o ně upír zavadí. Vzrušení a strach. V přítomnosti takového dravce bych měla být jako na trní, ale já se mu plně odevzdávám. Důvěřuji mu. Kdyby se mi nyní rozhodl rozervat hrdlo, ani bych se nebránila. Jeho ruce putují po těch mých a já mám pocit, že ten pohyb nikdy neskončí. Ruce mám položené dlaněmi vzhůru, takže mu bez ostychu odhaluji tepny, kterými se jako splašená valí moje krev. Láká tě to? Tak ochutnej. Toužím po tom, aby se do mě upír zakousnul. Chci zažít ten úžasný pocit, kdy na okamžik budu jen jeho a on jenom můj. Konečně najdu ta správná slova. "Jsem tvoje..." Vydechnu a můj hlas zní opravdu šťastně. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Cítíš jeho ruce, jeho prsty, jeho nehty, které tlačí na tvé odhalené zápěstí, na tvé tepny. Cítíš chladnou tvrdost na vrcholku svého ňadra, cítíš pevné rty, které obepínají to tvrdé mezi nimi i to co patří tobě. Cítíš, jak sevření sílí, rozeznáváš jednotlivé zuby i ty, které nejsou lidské a které kloužou po ztvrdlých dvorcích a míjí bradavku. Cítíš ostří nehtů, které se zadírají do kůže, cítíš teplo, které zalilo tvé ruce a rozlévá se po rudé hladině, bez toho aniž by vytvořilo jedinou vlnku. Vnímáš jak jeho jazyk, jeho rty, dokončili polibek na tvém ňadru, a jak se zvedli. „… zemřeš pro mě?“ Slyšíš ten hlas ve své hlavě, zatímco se rudé vody jezera pod tebou napájejí řekou tvé vlastní krve. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ty zuby. Jen lehký dotek a já se celá chvěju. Tolik bych chtěla, aby se do mě zakousnul, aby sál mojí krev a miloval se se mnou. Místo toho ale přijde něco jiného. Bolest není nijak silná, lehké píchnutí, nebo drobné říznutí. Efekt má ale velký. Zápěstí mi zalije teplo mé vlastní krve, která se hrne ven a stéká na rudý samet. Zavřu oči úplně a uvolním se. Tiše vydechnu, ani jsem si neuvědomila, že že nedýchám. Jak dlouho to trvalo? Vteřinu? Deset? Minutu? Jeho otázka mi už nyní nepřijde nijak děsivá. Mojí mysl zahalila příjemná mlha. V tuhle chvíli netoužím po ničem jiném, než po jeho přítomnosti a blízkosti. "Ano." Je vysvobozující někomu se takhle odevzdat. Přestanu se trápit tím, co si počít s případem, se Zombou, s Alexem, princeznou, i čímkoliv jiným. Teď jsme jen my dva, ne celém širém světě. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Bolest, ať je jakkoliv pomalu mizí, vytéká z tvého těla spolu s tvou krví. To co bylo tvým rozumem, na tebe křičí, že umíráš, že takto ti zbývá posledních pár chvil života, ale z nějakého důvodu ho neposlouchá ani to zvířátko, které je jindy tak vyplašené. Tak z nás asi nakonec bude pejr, proč jinak by nás vypouštel… Ani Samara se nezdá být znepokojená tím, že tělo/ty ve kterém se veze, právě nyní umírá. Ani On nijak nespěchá, tak jak je navštívil, tak opouští klenutí tvé hrudi a ani nyní nemíří ke krku, ale k tvé tváři. Cítíš, jak se vznášíš na hladině vlastní krve, lehká jako pírko. Kdyby tě nedržel, kdyby nebyl nad tebou, nejspíš bys odletěla kamsi do nebe. V tunelu tvého zraku, orámovaný temnotou, kde už to tvůj mozek vzdává, se objevila jeho tvář. Usmívá se, celou věčnost mezi údery srdce si prohlíží tvou tvář, než klesne natolik, že tě políbí. Je si vědom tvé slabosti, jeho rty, které se zprvu dotknou, se spojí s tvými a sami otevírají tvá ústa, aby mohl dále. Vybízí tě k posledním pohybům tvého života a to pobízení je opravdu důrazné a hluboké. Jeho ruce se přitom posunuly a překryli ranky, které otevřel. Těsně, pevně jako by ti snad chtěl ruce rozdrtit. Cítíš vlastní srdce, jak se z letargie probudilo a snaží se bušit ze všech zbývajících sil, jak se snaží pumpovat krev, které je tam málo až vynechává. Cítíš to urputné bytí v celém těle, rezonuje tvou hlavou, tvým mozkem, stejně jako se ztrácí a na chvíli zase objevuje ten tenký průzor tvého vidění. Přerušil polibek, znovu zvedá tvář a hledí do tvé…. „Chceš pro mě žít?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nemám strach. Je to zvláštní, protože bych ho nyní určitě měla mít. Z těla mi utíká život, ale se mnou to nic nedělá. Jsem šťastná a je mi dobře. V náručí upíra se cítím být v bezpečí. Okraje mého vidění zahalí narudlá mlha, a i obraz se rozostřuje. V téhle chvíli už své rozhodnutí nemůžu vzít zpátky. Ne, že bych snad chtěla. Dech se zpomaluje, ale srdce buší jako splašené, jak se snaží pumpovat krev. Nejcennější tekutina na světě uniká z mých žil a rozlévá se po rudém sametu, jako tichá řeka. Na jazyku cítím pachuť kovu. Do mého zorného pole se dostane jeho tvář. Je tak krásný. Jako anděl. Ta myšlenka mě pobaví, jeho by jistě pobavila taky, ale já nemám sílu vyslovit jí nahlas. Pokaždé, když mrknu, mám pocit, že už nedokážu víčka znovu zvednout, jak jsou těžká. Na rtech se mi ale, při pohledu na něj, objeví úsměv. Čekala bych, že teď přijde ta chvíle, kdy se do mě konečně zakousne. Ale on nikam nespěchá. Skoro jako kdyby si vychutnával mojí bezmoc. Místo toho mě políbí. Mám pocit, že ještě nikdy nic nechutnalo tak dobře. Chtěla bych mít sílu, abych mu ukázala, jaká doopravdy jsem. Ale teď tady jen ležím a vychutnávám si jeho chuť. Nic víc nemůžu. Z jeho otázek jsem zmatená. Ale možná je to i nedostatkem krve v mozku. "Ano." Ani nevím, jestli jsem ta slova skutečně vyslovila, nebo jsem si jen jen myslela. Vím jistě, že odsud nechci odejít. Ne teď, když mám to, co jsem chtěla. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro … ty zuby nám budou slušet… Má pravdu, rozhodl se Eric z tebe udělat upíra? Je tohle součást nějakého rituálu, napustí do tebe nyní svou krev? Ještě jeden polibek, srdce buší a ty víš, že tohle tempo nemůže dlouho vydržet, ne bez krve, která nakonec pohání i tento sval. Uvědomuješ si, že už krev neztrácíš, jeho ruce zastavili řeku, která už skoro vyschla. Jenže ten zbytek prostě nestačí. Vnímá to i tvé zvířátko, cítíš jeho paniku, když se jeho ruce zvedají. Ale proud se neobnovil, řeka už neteče, buď jsi dokonale vysušená nebo nějak zavřel otevřená stavidla. Cítíš, jak se zvedá, cítíš pohyb hladiny, na které se vznášíš jako pírko. Pírko, které není těžké lehce nadzvednout a stáhnout z něj kalhoty i spodní prádlo. Vnímáš jeho pohyb, slyšíš šustění látky mezi duněním tvého srdce, které dává tušit, že i on shazuje oblečení. Znovu cítíš jeho ruce, znovu stoupají po tvém bezvládném těle, po tvých nohách, které jsou nejspíš chladnější než on sám, jak srdce bojuje o tvůj život. Stoupají až k místům, která pulzují životem, o kterých ti už Seth prozradil, jak rádi z nich upíři pijí. Je to i jeho plán? Proto cítíš, jak se přiblížil, cítíš jeho rty? Ale co by pil, když v tobě už skoro nic nezůstalo. Cítíš to, lehké škrábnutí, nebo už tvůj mozek není schopen vnímat bolest. Cítíš ten polibek a pak někdo tvá třísla zapojil do elektřiny. Šok, výboj energie, kopanec života, který se prohnal zmateným tělem a dal uvadajícímu srdci sílu ještě chvíli vydržet bojovat. Rty zmizeli, ruce pokračují po stehnech přes jamky v podbřišku, chytají tvůj pas a stahují tě trochu blíž okraji, dokud nenarazíš na překážku stojící ti přímo v cestě. Překážku, která nechce ustoupit, naopak pomalu postupuje vpřed. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Samara má možná pravdu. Možná, že se nakonec rozhodl nehledět na mé přání, a prostě mě promění. Nebo mě nechá zemřít. Jsem s tím smířená. V tuhle chvíli prostě nejsem schopná se zlobit, na něj, ani na sebe. Nepřipadá mi, že bych udělala nějaké hloupé rozhodnutí, nebo chybu. Jsem přesně tam, kde mám být. Ať už to dopadne jakkoliv. Zbavil mě zbytků oblečení a podle toho, co slyším, tak se sám vysvlékl. Bohové, jak ráda bych se podívala. Ale nemůžu, pohnout hlavou je pro mě nadlidský úkol. Vnímám teplo, které vychází ze sametového povlečení. Je to teplo mojí vlastní krve, kterou je nyní matrace nasáklá. Kolik krve jsem asi ztratila? Kolik je maximum, než ztratím vědomí? Než ze mě vyprchají poslední zbytky života. Znovu mám pocit, že už to přijde. Konečně se napije, i když netuším, co chce pít. Ani tentokrát se ale nedočkám. Místo toho mým tělem projede...něco jako elektrický šok. Prohnu se v zádech, abych vzápětí znovu dopadla na postel, oči široce rozšířené. Cítím jeho dlaně, jak se chytají mých boků a táhnou mě blíž...blíž k okraji, blíž k němu. I přes vyčerpání, které nyní cítím, se neubráním tichému zasténání. Je to přesně takové, jak jsem si to představovala. Možná ještě o trochu lepší. V tuhle chvíli nemyslím na Alexe, nebo na Setha. Eric je ten jediný, on je celý můj vesmír. Tohle jediné mě trápí, že jsem tak slabá, neschopná ukázat mu, jak moc ho chci, jak moc to pro mě znamená, jak moc si to užívám. Seberu veškeré své síly a chytím se jeho ruky. Prsty mám kluzké od krve a ruka spadne zpátky na postel. Nemám sílu zvednout jí podruhé. Zachraň mě. Rty to nedokážou vyslovit, ale oči říkají vše, co je třeba. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, The Mayfair Club Šok, proud, který projede tělem a vdechne mu ne život, ale dost sil aby o něj dál zápasilo, i když mysl je tak odevzdaná. Kolik krve ti nechal? To netušíš, ale kdo jiný, když ne upír by se měl vyznat v krvi. Nevíš, kolik krve vyteklo, ale víš, že ji máš právě tolik, abys neumřela ani neodpadla. Ne, dokud a pokud si to on nebude přát. A podle toho polibku, kterým ti vlil sílu, nechce, abys právě nyní umřela. Možná až skončí, až si užije. Zažila jsi sex s upírem, brutalitu s jakou ti chtěl ublížit, tohle je jiné. Ani teď nepřichází síla, které je určitě schopen. Loudá se a přesto ani na chvíli nepřestáváš cítit jeho pohyb, jako by byl stvořen pro tvůj klín, jako by dokonale pasoval, do posledního záhybu tkáně. Tvé srdce se může zbláznit, když se snažíš proti jeho vůli zvednout to olověné závaží na konci chladné paže, přesto dokáže dodat dost sil k tomu, abys tak učinila, byť jen na krátký okamžik. Vždyť by bylo bláhové myslet si, že ji dokážeš udržet díl. Přesto tvé gesto nezůstává bez odezvy a dokonce ani nemá za následek, otevření rány, kterou ti uteklo kolik drahocenného života. Tvá ruka padla, ale jeho ji znovu chytili a sunou ji zpět nahoru, nad tvou hlavu a spolu s tím pohybem se on sklání nad tebou. Musíš být chladná, skoro mrtvá, vždyť jak jinak bys právě teď mohla cítit teplo jeho těla. Znovu cítíš rty na své hrudi, ve které tvé srdce pomalu vzdává boj. Ten prostý pohyb ruky stál příliš mnoho síly. Cítíš jeho rty, polibky, doteky jazyka na svém ňadru, aniž by přestal v pohybu, který je tak příjemný. Znovu štípnutí, které by mělo bolet, protože cítíš, jak jeho zuby sevřeli měkkou tkáň a ty nelidské se zaryli hluboko do kůže. Znovu tebou projel šok, protože tvůj pán si nepřeje, aby tvé srdce přestalo tlouct. Ještě ne, ještě s tebou neskončil. Bezděky se ti vybaví upíří vábení, když jsi brojila proti proměně. Připomínka stáří, únavy, vrásek a ztráty krásy. Musela se ti vybavit, protože i bez jediného pohledu cítíš, nač tě tehdy lákal. Cítíš se do tvého těla v okolí jeho kousnutí vrací život, ale nejen život, který ti vzala odcházející krev, je ho víc. Dál projíždí tvým tělem, bez agrese, kterou si očekávala s rozkoší, která očekávání předčila. Na druhé kousnutí nemusíš čekat, dokud tvé srdce nevypoví službu, přichází mnohem dřív a tentokráte bolí, snad pro život, který zaselo to předchozí. Tentokráte jsi i schopna poznat ten drobný rozdíl, nepije tvou krev, naopak něco ti vrací. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ruka klesne na postel, ale v další chvíli jí upír sám zachytí. Je zvláštní, jak se změnilo moje vnímání jeho těla. Už není ledově chladné, naopak je to on, kdo mě nyní zahřívá. Jediným možným vysvětlením je, že jsem skutečně na prahu smrti. Za jiných okolností už bych pravděpodobně zemřela. Ale upír mě stále udržuje naživu. Jen netuším, jak dlouho to takhle vydrží. Zvedne mi ruku nad hlavu a opět nad sebou vnímám jeho tělo. Jeho rty na mých vrcholcích a ostré zuby. Tělo sebou škubne, když mě opět štípne, je to ale jen sotva znatelný pohyb, na víc se prostě nezmůžu. Nebolí to, i když by asi mělo, ale přijde další šok. Srdce se opět rychleji rozbuší. Trochu se divím, že tou námahou ještě nepuklo. Nevím, co přesně upír dělá, nepije krev, a není to krev, co mě nyní ženě k životu. Po jeho kousnutí se ale cítím silnější. Vnímám, jak se mi z místa, kam se zaryly tesáky, šíří teplo. Vůle a síla žít. Po celou dobu při tom cítím, jak se upír pohybuje mezi mými stehny. Je to příjemné, skoro hypnotizující. Pochybuji ale, že bych se v tomhle stavu, dokázala udělat. Pravděpodobně to ani není žádoucí, mohlo by to být to poslední, co v životě udělám. Stále ale věřím, že pokud nebude chtít, nenechá mě Eric zemřít. Ne doopravdy. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nenechá tě umřít… Je to Samara, nebo tvé vlastní přesvědčení? Srdce buší jako zblázněné a s tím jak je přisátý na tvém prsu, mění se ta zběsilost z boje o život v jiný závod a tvé srdce v něm přestává být jediným závodníkem. Cítíš jeho pohyb i to jak se s běsností tvého srdce rozlévá tělem ta přemíra života. Ne, pokud tě chtěl nechat zemřít, tak tu příležitost propásl, teď už je v tobě života dost, víc než krve. Před tím ti ze zorného pole zbyl jen uzounký průzor tunelem. Teď jako bys viděla až moc, jako bys viděla vlnění vzduchu, jak jím prochází jeho pohybující se tělo. Už není přisátý na tvé hrudi, jeho tvář je zase před tvojí a než se skloní ke tvým rtům, vidíš jeho ústa lehce urousaná krví. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nechce se mi umírat. Je to skoro radostné zjištění. Stejně jako je radostné, že dnes nezemřu. Pokud by si to upír přál, už by se tak stalo. Nezacelil by mé rány a nevdechnul mi nový život. Přesně tak to nyní vnímám. Do těla se mi vlila nová, neznámá síla. Už to není krev, co pohání moje srdce, teď jedu na něco zcela jiného a je to fantastický pocit. Upírovi rty zmizely z mého ňadra, ale jiná jeho část na mě doráží stále zuřivěji a zuřivěji. Před tím jsem si to neuvědomila, měla jsem dost problémů vůbec udržet své tělo v chodu. Teď teprve cítím tu dokonalost, která plyne z každého pohybu. Jako kdybychom byli stvořeni jeden pro druhého, tak hladce do sebe zapadáme. Je to jedinečné? Nebo je to prostě jen jím samotným? Opět dokážu zaostři pohled. Jeho tvář se vznáší jen kousek ode mne. Seberu sílu a natáhnu se k němu pro polibek. Je mi jedno, že má rty smáčené mou krví. Prostě ho toužím ochutnat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvoje krev určitě ne, v té se válíš… Nemusíš se moc natahovat. Vždyť právě proto se sklonil, pro tvé rty. Nebrání se polibku, prohlubuje ho, zatímco pokračuje i v tom ostatním. Změnili se tvé chutě stejně jako tvé vidění? Svou krev už jsi cítila, znáš ji, to co má na rtech, máš na rtech, je jiné. Znovu spojil svou ruku s tvojí, propletl prsty. Pokračuje, teď když už máš sílu mu odpovídat, přidává. Tvé srdce dál buší celým tvým tělem, nedopřál mu ani chvíli klidu. Pokračuje, cítíš jeho ruku, jak klouže po tvém těle, po boku, od hrudi až ke stehnům, nesnaží se je popohnat, ani je přimět k nějaké změně, zatímco se dokonale snoubí s tvým tělem. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ta chuť je jiná, než jsem očekávala. Nevím, čím to je, ale takhle prostě moje krev nechutná. Může být jeho? Nevšimla jsem si, že by se nějak zranil, aby na mě ulpěla jeho krev. To už ale ucítím jeho jazyk, dobývající se hlouběji do mých rtů, a na krev zapomenu. Naše těla jsou propletená, a stejně tak proplete naše prsty na rukou. Křečovitě se ho držím a užívám si tuhle jízdu. Nic po mě nežádá, nechce, abych se víc snažila, a já jsem mu za to vděčná. Sice už mi není na umření, ale stále si připadám slabá a malátná. Naše rty jsou stále spojené. Rejdím jazykem v jeho ústech, když náhle ucítím bodnutí bolesti. Musela jsem se škrábnout o jeden z jeho špičáků. Na jazyku opět ucítím kovovou pachuť. Krev, všude je krev. Čekala jsem, že sex s upírem bude drsný. Ale asi jsem neočekávala, že u toho budu ležet v bazénu své vlastní krve. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Udělal jsi to schválně, nebo to byla náhoda? Na jazyku cítíš známou chuť vlastní krve, ale jen maličkou chvíli, než pře něj přejede jeho jazyk. Cítíš to, možná právě proto, že se to děje na jazyku, možná pro ty zbystřené smysly, které tě teď naplnili, ale cítíš to. Tvůj jazyk se hojí, dokážeš vnímat, jak se tvá krev pojí s jeho slinami, jak přestává téct, jak zůstává v ráně a jak se ranko zaceluje, jako by nikdy neexistovala. Další elektrický výboj, ale tento je jiný, je to jak orgasmus chuti, který právě projel tvým jazykem. Jestli sis připadala, že tvé chutě jsou intenzivnější, teď bys špičkou jazyka asi poznala i barvu látky. Jeho rtů si však užiješ jen chvíli, jelikož je odtáhl. Zmizela jeho ruka z tvého těla, stejně jako dotek jeho těla na tvém, při intenzivním pohybu. Pozvedl se, tak daleko, že dokážeš zaostřit a vidět obě jeho oči i úsměv. Ležíš sice ve vlastní krvi, ale jinak je Eric vlastně něžný. Je to tím, že se vyřádil před tím? Bere snad na tebe nějaké ohledy nebo si přečetl tvé očekávání a naschvál je porušuje? On ti to nejspíš jen tak nepoví, místo toho ti klade naprosto jinou otázku, zatímco ho cítíš hluboko v sobě. „Vnímáš to, že? Chtěla bys to cítit už na vždy?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Oči se mi do široka rozevřou, když si uvědomím, co se děje. Sice je to jen drobná ranka na jazyku, ale já jasně cítím, jak krev přestává téct, jak se rána zatahuje a mizí. To samé musel pravděpodobně udělat s mým zápěstím, abych nevykrvácela. Jsem si skoro jistá, že když bych se nyní podívala, nebudu mít na rukách ani škrábnutí po nehtu. Znovu ucítím ten výboj, který by se snad dal přirovnávat k orgasmu. K mému zklamání se ale upír odtahuje. Jeho rty, ruka, teplo, všechno mizí a vzdaluje se mi. Alespoň na něj ale nyní můžu zaostřit. Nejsem si jistá, jestli je úsměv na jeho rtech uklidňující, nebo znepokojující. Stále se mě ale dotýká tou nejdůležitější částí. Nepřestává se pohybovat, je něžný a citlivý. Přesný opak toho, co jsem očekávala. "Nechci, abys mě proměnil." Není to tak docela odpověď na jeho otázku. Jen opakuji to, co už jsem řekla, a co mi aktuálně dělá největší starosti. Na druhou stranu...skutečně by to bylo tak špatné? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Seš nemožná, včera se bráníš tomu si před ním kleknout a dneska mu lezeš do postele… bráníš se tomu, aby to dokončil a zítra polezeš s prosíkem, aby to udělal… Chce být Samara upírka nebo brble už jen z principu a zvědavosti? Nakonec co může ona ztratit nebo snad získat? Byla to všechno zkouška, vábení na nesmrtelnost? Je Eric zklamán tvou odpovědí? Pokud ano, nedává to nijak znát. Jeho úsměv se nemění, když chytá tvoje nohy pod koleny, ani když se pohnul kupředu. Lopatky ti kloužou po saténu nebo po krvi, vždyť je to vlastně jedno. Jak stoupá vzhůru, jak se jeho kolena dostávají na postel, jak drží tvé nohy, tvůj kříž se zvedá, tvá záda propínají, tak jak by to ještě před chvílí tvé srdce nemohlo nikdy ustát. Sotva se dostal dost daleko od okraje, sotva se jeho nohy pořádně opřely, znovu se pustil do jiného pohybu se vší důrazností. Nebrání ti nijak v pohybu, nebrání ti zvednout se k němu, pokud bys to snad ty a tvé břišní svaly dokázali. Nekouká do stropu, ani do neznámá, dívá se na tebe, na tvůj obličej, na tvé oči, které se míhají za kopci, jelikož není jak bys jeho pohyb mohla zcela utlumit. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Je zklamaný? Chtěl mě snad proměnit? Z jeho tváře nic nevyčtu, úsměv se nijak nezměnil. A ani upír mi asi nic neprozradí. Mám pocit, že tvářit se tajuplně, je jejich přirozenost. Alespoň, že Eric není nijak hrubý. Ve stavu, v jakém se nacházím, bych taky nějakou pořádnou divočinu nemusela přežít. Upírova přítomnost mě uklidňuje. Je tady se mnou, jeho oči se vpíjejí do těch mých. Dávají mi naději, že ani pro něj to není jen obyčejný sex, který si tady může užít s kde kým. Pro mě to obyčejné rozhodně není. Užívám si každý jeho dotyk. Když se jeho kůže o tu mojí, předu jako spokojená kočka. Upír nás posune dál na postel. Cítím pod sebou chladný samet a opět se natahuji ke svému milenci. Jako můra, která touží po světle. Jen abych si taky nespálila křídla. Nadzvednu se na loktech. Je to vyčerpávající a já mám pocit, že mě bolí snad každý sval v těle. Náhle ale znovu toužím po tom, abych mohla ochutnat jeho rty. Nebo aby on ochutnal mě? "Napij se." Zašeptám a nakloním hlavu ke stranu, abych mi tak odhalila své hrdlo. Nevím, kolik krve mi zbylo, a jestli to pro mě není příliš nebezpečné. V tuhle chvíli je mi to ale jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zvedáš se na loktech, aby sis o samet nespálila křídla, zatímco tvůj klín je bezpečně nabodnut na ten jeho ještě o kus víš. Toužíš po jeho rtech, které jsou stále tak vysoko nad tebou, nedosažitelné, ne teď ne takto. Cítíš ho v sobě, dokonce bys i přísahala, že vidíš jeho pohyb na svém napnutém bříšku. Jeho ruce pevně, ale jemně svírají tvé nohy, tisknou je na své boky, poskytují oporu, ale tvé tělo není schopno samo vyvinout dost síly, překonat to převýšení. Nakláníš hlavu jako by nestačilo její zaklonění, šeptáš slova, pobízíš či snad dáváš svolení a čeká snad na něj, vždyť dostal ho už na samém začátku. Přesto reaguje, jeho ruka přejíždí po tvém stehně, po půlce, po kříži. Cítíš, jak změnil pohyb ve vašem tanci. Místo kupředu, jako by tě chtěl podebrat a nabodnout. Sama bys přísahala, že by tě opravdu dokázal dostat z leže do sedu jen tím, co je uvnitř tebe, ale dlaň pod křížem přece jen poskytuje jistotu, že se nezlomíš v půli. „Jak si přeješ, Jacquelin…“ Slyšíš, cítíš jeho rty, jak šeptají ta slova, než tvé přání splní. Cítíš i to, jak jeho zuby projeli tvou kůží, jak se jeho rty přisáli k tvé kůži. Cítíš dokonce i jeho jazyk, který se přitiskl k zubům i to jak nasál. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Kdyby chtěl, mohl by mě prostě zvednout. Věřím tomu, že by to dokázal jen silou svého kůlu. Vnímám jeho pohyb ve svém nitru a předu jako spokojená kočka. Trochu jsem čekala, že třeba bude proti mé žádosti protestovat. On je ale víc než ochotný mi vyhovět. Tiše zasténám. Jeho rty se přitisknou k mému krku a tesáky naruší kůži. Necítím žádnou bolest, možná už toho ani mé tělo není schopno. Upír se přisaje a mým tělem opět projede to úžasné zachvění. Tohle je ale mnohem silnější. Obestoupí mě vlna tepla a já mám pocit, že jsem se ocitla v ráji. Vím, jak úžasné pocity můžou upíři svým kousnutím nabudit. Vždycky mě to ale překvapí. Zavřu oči a pažemi si k sobě upíra ještě těsněji přitahuji. Nehty mu při tom zabodávám do odhalených zad. Chci ho. Chci ho celého jen sama pro sebe. Kdyby se nyní rozhodl, že mě vysaje do sucha, celá šťastná bych se mu odevzdala. Dokonce bych mu za to možná i poděkovala. Tak fantastický je to pocit. Tohle přece nejsi ty! Slyším ten tichý hlásek, který ale nic nezmůže proti mému rozhodnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, The Mayfair Club Eric ovládá své tělo a vlastně i tvé. Když se zakousne do tvého krku, když začne stát tvou krev, na oplátku tě napájí blažeností. Víš, že by ti mohl způsobit bolest, ale očividně mu jde o pravý opak. Nebo už jsi tak v jeho moci, že bys sténala blahem, i kdyby tě mučil? Ten pocit, který se šíří od tvé krční tepny, je jiný než z jeho předchozích kousnutí, přesto přináší teplo rozkoše a není to jediné epicentrum tohoto pocitu. Ovládá tě natolik, dokáže až tak dokonale sledovat svůj cíl a doslova spustit tvůj orgasmus v ten správný okamžik, nebo jsi tak nabuzená, tolik jsi toužila po jiném průniku, že by nemusel dělat vůbec nic a výsledek by byl stejný. Je, to podstatné? Ať tak či tak, cítíš ty vlny uvnitř svého těla, jak se srážejí a zaplavují tvé srdce. Neustupují, nepolevují, dokud jeho zuby neopustí tvůj krk a v ten okamžik i on dovolil sobě jinou explozi. Cítíš, jak se v tobě vzdouvá, zatímco tě stále drží přizvednutou jakou loutku na své dlani a hledí ti do tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Plameny touhy Mám pocit, že moje tělo hoří. Až se divím, že jsem upíra ještě nezapálila. Mohl by mi způsobit nepředstavitelnou bolest, ale to není jeho záměrem. Právě naopak, koupu se v bazénu rozkoše a vrním blahem. Věřím, že by mi dokázal přivodit orgasmus jen pouhým kousnutím. O to lepší je, že si užívám hned dva průniky. Upír se ani na okamžik nepřestal pohybovat. Náhle mi tělem projede další elektrický výboj. Celé tělo se mi napne v křeči a já hlasitě vykřiknu. Obtočím mu nohy kolem pasu a ještě těsněji se k němu přivinu. Můj klín se kolem něj sevře . V ten okamžik cítím další vlnu tepla. Tentokrát ale není moje. Můžu otěhotnět s upírem? Je to trochu absurdní myšlenka, ale skutečně na ní neznám odpověď. Užívám si naše společné vyvrcholení. Je mi jasné, že za to vděčím jen a pouze Ericovi. Já jsem vlastně neudělala vůbec nic, krom toho, že jsem se mu odevzdala. Divím se, že ještě vůbec dýchám. V těle mi snad nezůstala vůbec žádná krev. Přesto si připadám živější, než kdykoliv před tím. Hledím do těch jeho nádherných očí a mám pocit, že se v nich snad utopím. Na okamžik mám pocit, že tam vidím toho divokého vikinga, a nikoliv kultivovaného muže, jak jsem ho poznala. Nevím, jestli je "rituál" u konce. Nevím, jestli jsem se zbavila šamanova vlivu. Dokonce ani nevím, jestli mě neproměnil. Nevím nic a nikdy jsem nebyla šťastnější. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Zajímavá myšlenka… myslíš, že by ti to malý pilo krev? Zahlédla jsi minulost v jeho očích? Jeho činy, i když jsou jeho ústa lehce od krve, i když ke konci značně přidal na prudkosti, i když jeho oči hoří, stále patří spíše k těm kultivovaným. Jak bys asi dopadla, za časů jeho mládí, kdyby vpadl do tvé vesnice. Dovolil by ti přežít nebo by tě podřízl po tom, co by tě znásilnil? Místo brutality tě nyní drží na své dlani, zatímco tvá stehna ztrácejí sílu společně s tím, jak se ti zklidňuje srdce. Je jasné, že končit nemusí, nejen že to cítíš, víš to už ze svých zkušeností se Sethem. Nemusí, ale teď nepokračuje, jeho dlaň pomalu klesá a pokládá tvé tělo zpět do rudého moře. Sám zůstává na kolenou a jeho žezlo se také lehce klaní, tak že z tebe nakonec vyklouzne a zůstává čnít v prostoru mezi vámi. Ani tento pohled už pro tebe není zcela novinkou, tak jako u Setha i zde prostě ční dokonalost. Co překvapí více, jsou jizvy na těle tvého vládce, stejně jako složité ornamentální tetování na boku, které ale očividně není nejnovější ani nejdokonalejší. Z dalšího pohledu tě vyruší jeho hlas, na které není znát únava či vyčerpání, ale spokojenost a veselost, která pramení hlavně ze slov, která opouští jeho ústa. „Nemůžeš, matka musí být upírka… navíc upíři umí rozhodnout o tom, zda oplodní či nikoliv…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Neznámá síla, která posedla moje tělo se pomalu vytrácí. Svaly mi opět ochabnou a upír mě něžně položí na hebký samet. Spokojeně vydechnu. Stále ho v sobě cítím, stejně tvrdého a připraveného, jako na začátku. Zřejmě si ale uvědomuje, že pro mě by to taky mohla být poslední jízda a nechá mě být. Po chvíli ze mě vyklouzne. Když pohledem střelím mezi naše těla, můžu ho vidět. Přemýšlím, jak to asi funguje. Jestli se upíry stávají pouze ti s dokonalými těly. Nebo jestli to, že se člověk stane upírem, změní jeho...proporce? Tohle vypadá spíš jako dílo sochaře, než přírody. Opět se naše pohledy střetnou. V tom jeho vidím pobavení. Když řekne ta slova, na okamžik strnu. Řekla jsem to nahlas? Ne, ne, určitě neřekla. Takže to fungovalo?! Zorničky se mi rozšíří náhlým pochopením a na tváři se mi objeví unavený úsměv. Dá mi to zabrat, ale zvednu se na loktech, abych se k němu dostala blíž. Připadám si trochu jako můra, přitahovaná ke světlu jeho plamenem. "Dobré vědět. Takže...co teď? Šaman už na mě nemá žádný vliv? Podepsal sis mě, takže jsem teď tvoje? Můžu vylézt na slunce?" Jasně, že jsem tohle chtěla. Očividně nejsem upír, jsem živá, a mezi námi vzniklo nějaké spojení. Je trochu děsivé, že mi může číst myšlenky, ale to jsem věděla, než jsem do toho šla. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Přistihneš se při myšlenkách na dokonalost, která snad není dílem přírody. Lesknoucí se od toho, jak ještě před chvílí celou svou dokonalostí, přinášela tobě potěšení, jako by byla stvořena právě pro tvoje lůno. Všimla sis i toho, že právě v okamžik, kdy se tvé myšlenky těmito končinami, po jeho tváři prolétlo pousmání, jako by tvá mysl opravdu neměla ani to nejmenší tajemství, nebo snad stačilo číst z tvých očí? Stejně tak jistě snadno v tvých očích přečetlo ono pochopení. Pozvedla ses na lokty, naštěstí dost pevné na to, aby ses nezřítila zpět do rudé. Blíž k němu a dík drobném pohybu i blíž k dokonalosti mezi vámi. „Pustil jsem ti žilou, nechal vytéct všechnu krev, kterou otrávil… dal jsem ti ochutnat své krve, dal jsem ji příkaz, aby ti vrátila sílu i vitalitu, aby přiměla tvé tělo vyrobit novou krev… ale musel jsem ti vzít hodně krve a mou nechceš, musíš vypít někoho jiného, má krev ti dovolí proměnit jeho krev ve svoji.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Takže slabost, kterou cítím, je skutečně nedostatkem krve. V tuhle chvíli si už nejsem ničím jistá. "Nechci pít krev. Copak to není znakem upírů? Já přeci nejsem upír." Bráním se trochu zmateně. Je mi jasné, že napít se jeho krve je další krok k tomu, stát se upírkou. On ale respektuje, že to já nechci a nenutí mi to. "Nestačila by transfuze? Znám doktora, který by s tím jistě neměl problém." Nesnažím se vysvětlovat mu, kdo je Alex. Pokud by chtěl, jistě by si v mé hlavě dokázal informace najít. Při slovech o doktorovi ale sama znejistím. Nevím, jestli mi to, co jsem udělala, bude Alex schvalovat. On měl jiné plány a nevím, jestli tohle nebyla čára přes rozpočet. Minimálně jsem to s ním mohla probrat. Upírovo tělo mě k sobě vábí a láká. Mít víc sil, asi bych vyžadovala ještě jedno kolo. Takhle se ale jen se sebezapřením napřímím a posadím se. Hlava se mi zamotá a já musím na okamžik zavřít oči. Teď, když mě nehřeje touha, ani jeho tělo, cítím, jak jsem ledově chladná. Sedím v sametové posteli, nasáklé mojí vlastní, chladnoucí krví, a chvěju se zimou. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jack, The Mayfair Club
„Hledáš pomoc u upírů, tak proč tě překvapuje, že ti pomohou upíří způsoby… to před chvílí ti přece nevadilo.“
Nezní to jako by tě chtěl urazit či zesměšnit, spíš jako povzdech učitele nad žákem, dospělého nad dítětem. Neklesá, zůstává na kolenou, mezi tvými stehny a zároveň nad tebou. Jen lehce se sklonil, až se nejspíš nechtě dotkl tvého břicha, zatímco tě pohladil po tváři nártem své dlaně.
„Bohužel Jacku, nestačí… vím, že mi ráda nabídneš své tělo a krev, stejně jako se ti příčí představa, že ty budeš pít krev. Vím, že by ses neodevzdala, kdybys myslela, že máš jinou možnost jak Šamana porazit a ochránit svého přítele a to stvoření. Porazil jsem ho v tvé krvi a stálo mě i tebe hodně sil a také krve, teď žiješ z mé, ale to vydrží jen chvíli. Máš jen dvě možnosti Jacku, buď přijmeš moji krev a staneš se tím čím já navždy, nebo přijmeš lidskou krev a zůstaneš člověkem… obojí však musí proběhnout po našem.“
Posadit ti brání nejen náhlá slabost, ať už tělesná nebo přicházející od tvého otřeseného ducha, ale také jeho přítomnost. Jeho dotek je překvapivě teplí, ale možná je to opravdu jen chladem, který cítíš ze svého vlastního těla. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Eric mi nedovolí se posadit, a možná je to od něj dost prozíravé. Nevím, jestli byla slabost vyvolaná představou, jak hoduji na něčí krvi, nebo prostě jen ztrátou krve, ale je dobře, že jsem zůstala ležet. Upír o mě zavadí a já pocítím nutkání schoulit se v jeho náruči. Nezní rozzlobeně, spíš...unaveně. Moje touha stočit se s ním v posteli, zahrabat se do peřin a usnout, jen vzroste. Jenže to bych se taky už nemusela probudit. Jednou jsem na tuhle cestu vyrazila a tak se jí musím držet. Šaman sice z mé hlavy zmizel, ale stále ještě není hotovo. Podle jeho slov bych stále ještě mohla zemřít. Teď jsem s povzdechem na řadě já. "No dobře, pokud myslíš, že to jinak nejde." Vzdám se představy hezké a sterilní kapačky. Upír má pravdu, ještě před chvílí jsem se tu celá šťastná povalovala v kaluži krve a svojí vlastní krev jsem slízávala z jeho rtů. "Chtěl bys mě proměnit?" Stále si nejsem jistá tím, jestli pro upíra nepředstavuji zklamání. Chtěl by být tím, kdo mě promění, kdo mě navždy bude mít po svém boku, nebo je mu to jedno. "V žádném případě ale nechci, aby kvůli tomu někdo zemřel." Možná to zní hloupě. Vlastně hádám, že tady mají zástupy nadšených holek, které s chutí nabídnou svojí krev za trochu vzrušení. V některých ohledech může být pro upíry Vystoupení opravdu výhodné. "Tak jak to funguje?" Zeptám se trochu nervózně. Když už jsem se rozhodla, tak nechci ztrácet čas. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Možná čeká nějakou odměnu… nebo pokračování… Šamana možná z tvé krve zapudil, ale očividně Samaru ti z mozku nedostal. I když i ona se zdá být v celkem příjemném rozmaru, možná až moc. Možná i proto, že ji netrápí to co tebe. Má snad pravdu? Čeká Eric na něco z tvé strany, je snad to důvod proč ta jeho nádhera zůstává tvrdá, vzrušuje ho snad tato situace, nebo se nad tebou prostě nechce tyčit se svěšeným. Tvá otázka ho asi překvapila, neodpověděl hned a pak už jsi mu nedala příležitost. Do řeči ti neskočil, poslouchal tě, i když i bez telepatie jsi jasně rozeznávala v jeho pohledu změny, ale ani na chvíli jsi nenašla nějakou zlobu či škodolibost, pořád převládá cosi jako rodič, kterého se ptá naivní dítě. Celou tu rodičovsko-dětskou alegorii samozřejmě ještě umocňuje to jemné hladící gesto, ke kterému se znovu uchýlil, jako by tě chtěl konejšit. Jako by cítil, tvou touhu schoulit se v náručí. Samozřejmě vzhledem k tomu co se dotýká špičkou tvého břicha a tomu co jste před chvíli dělali, je značně bizardní podobenství. Ani když jsi položila tu poslední dětskou otázku, neodpověděl hned, možná mu to vše ještě víc zkomplikovala. Buď se dítě ptá, jak se dělají děti, nebo jestli existuje Santa. „Rád tě proměním, pokud si to budeš přát, Jacku. Proti tvé vůli to nehodlám udělat, to mi můžeš věřit. Ale pokud jde o to umírání… víš, existuje rovnováha, krev za krev, život za život. Ztratila jsi hodně krve a tvé tělo má velký hlad, nedokážu ti říct, jestli vezmeš život nebo ne, můžu ti jen říct, že ten z koho se nakrmíš, si zaslouží zemřít a také umře… Nechci tě trápit, cítím s tebou, ale takhle to prostě… funguje… pořád tě mohu samozřejmě proměnit, pokud bys v tom spatřovala východisko z tvého dilematu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nelíbí se mi, jak se ke mě Eric chová...otcovsky. Rodič je to poslední, co bych v něm chtěla vidět. I když chápu, že upíři tohle mají trochu jinak. Upíří potomek, zrozený z krve, je něco jiného, než lidské dítě. Já ale o sobě takhle smýšlet nechci. Raději budu milenkou, než dcerou. Neodpověděl na mojí otázku. Jeho slova ale způsobila, že jsem náhle začala své rozhodnutí zpochybňovat. To, jak o celé věci mluví, mi evokuje upíří hlad. Neuhasitelnou chuť po lidské krvi. Já nejsem upír, a možná i proto se bojím, že nebudu schopná to kontrolovat. Ten člověk stejně zemře, ať už tvým přičiněním, nebo nikoliv. Samara má pravdu...zase. Pomalu přikývnu a vážně se na Erica dívám. Bože, ten je nádherný. "Tak dobře. Napiju se...lidské krve, ne té tvojí." Pro jistotu upřesňuji. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Když se ti nelíbí, že se chová otcovsky, přiměj ho chovat se jinak… to není tak složitý… Tak tohle si Samara nejen nemohla nechat ujít, tuhle jedovatou, ale zároveň hecující otázku si určitě užila. Vlastně když se to tak vezme, jestli upíři opravdu proměňují osoby, které jim jsou nějak sympatické, které jim voní, tak je nejspíš v těchto rodinách pokrevní incest zcela běžný. Kolik dcerunek a synáčků takhle dovádí se svými upířími rodiči? Jenže toto morální dilema tě netrápí, ale Eric ti opravdu vidí do hlavy, snad právě pro zmínil, že si to dotyčný zaslouží i to, že zemře tak jako tak. Tu malou mezírku, kterou přece jen můžeš proniknout ze svého trápení. Přitom, kdyby chtěl, mohl ti nabídnout nějakou nevinnou dívku a přimět tě raději volit upírství než její život. Jistě mu neunikla i ta další myšlenka co ti prolétla hlavou. Usmál se, přikývl a tak jak je se zvedl z postele a zamířil k závěsům, neopouští tě, jen na chvíli prošel do sálu. „Pam, přiveď vězně…“ Slyšíš i nějakou reakci, ale ne dost hlasitou, abys rozpoznala slova, jen tón, ve kterém byla pronesena a ten rozhodně nebyl přívětivý a poslušný. Eric přesto nepokračuje v žádné diskuzi a vrací se k tobě, zastavil se opět na neviditelné spojnici mezi chrliči, jen kousíček od postele. „Kde jsme to skončili?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jestlipak dokáže slyšet i tvoje myšlenky, Samaro? Snažím se to brát tak, že se mnou upír opravdu jedná na rovinu, a myslí to se mnou dobře. Jistě by mě dokázal, díky tomu, že mi vidí do hlavy, zmanipulovat. Ale já mám stále ještě na výběr. Nijak na mě netlačí. Pokud by mě toužil proměnit, tak mě k tomu dokáže dovést. Na jeho tváři je jasně patrné, že vidí, co se mi honí hlavou. Jsem mu ale celkem vděčná, že ne na všechno reaguje. To bych nakonec možná nemusela mluvit vůbec. Myslím, že ženám se líbí představa, že jim partner čte myšlenky. Asi to bude ale myšleno spíš tak, že jim připraví horkou koupel, nebo donese čokoládu, když to potřebují. Takhle je to trochu děsivé. Rozhodnutí padlo a Eric se zvedá, aby splnil moje přání. Nespouštím z něj pocit, slyším, jak volá na Pam, ale už neslyším odpověď. Zato ale nedokážu přeslechnout tón, v jakém byla pronesena. Je jasné, že upírka ze mě radost nemá. To mě celkem pobaví. Znamená to, že jí nějak ohrožuji? Vadí jí, že ve mě Eric našel zalíbení? Kochám se pohledem na upíra. Jak tam jen tak stojí a vypadá...dokonale. "Kdo je to? A co udělal?" Sakra, nedokážu v sobě umlčet policajta. Já do toho prostě musím šťourat. A nebo se tím snažím odvést svojí pozornost od toho, že jsem vlastně nervózní. Jak to vůbec proběhne? Eric ho podřízne a já ho vypiju? Nebo to budu muset udělat já? Cítím, jak mě to začíná stresovat a to se ještě nic neděje. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Dokáže tě oblbnout, zmanipulovat? Nejspíš ano, vlastně určitě ano, vždyť má tvou krev a manipulovat s tebou dokázal i před tím. Co by pomohlo začít zpochybňovat každé jeho slovo? Nakonec zatím plní vše co ti slíbil a nedělá nic, co jsi nechtěla, tedy pokud ti to všechno nevnukl on. Pam něco namítá, spílá, jednoduše držkuje, to je asi nejblíž tomu co slyšíš, ale nejspíš plní jeho přání, jinak by jí Eric určitě věnoval také několik vřelých slov. Místo toho však stojí mezi chrliči a věnuje svá slova tobě. Slova, která v kombinaci s jeho nahotou, výrazem ve tváři i mužností, mají celkem zřejmý význam. „Nemusíš nic co nechceš, Jacku… potřebuješ jeho krev, vlastně je to zcela správné, zloděj krve zaplatí ve stejné měně… jestli je ti to příjemnější, otevřu ho pro tebe...“ Jeho výraz je zvláštní, chtíč? vzrušení? touha? Byla tam už před tím, když se zastavil, koukal na tebe, když se zeptal. Nezmizela, řeči o krvi, otvírání či popravě, na něj rozhodně nepůsobí nijak antikoncepčně, ani se v něm nerozhořel oheň bestie a nezačal se maniakálně smát. Vlastně smích se objevil, ale spíš než bestii, mu očima proskočila liška podšitá, když udělal krok směrem k tobě. „S Pam si nedělej hlavu, rozhodně ten nezabije protože ji lezeš do zelí… náš vztah je jiný, vlastně nikdy jsme nebyli milenci.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sleduju ho, ráda bych si myslela, že mám pohled svůdné kočky. Ale jako kocour na lovu tady vypadá spíš on. S upírem prostě nemůžu soupeřit. Mají v sobě nějakou elektrizující sexualitu, se kterou se běžný smrtelník nemůže měřit. Je to jako, když se člověk podívá zpříma do slunce. Najednou oslepne. A já si teď připadám být oslepená tou nádherou. Nevyptávám se dál, o koho jde. Asi bych to z něj nakonec dostala, ale mám pocit, že by mi to nijak neulehčilo. Jeho nabídku přijmu jen přikývnutím. Nikdy jsem nebyla tak nervózní z toho, že bych měla něco vypít. Možná ještě na vysoké, když jsem na párty otevřela ledničku a našla otevřenou láhev piva. Je to skutečně pivo, nebo něco jiného? "Vážně ne?" Jeho přiznání mě překvapí. Tak jaký je jejich vztah? "Proč jí tedy tak vadí moje přítomnost?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Jak asi působí tvůj pohled? Jak vnímá tygr pohled kočky? Jak k tomu pasují bledé rty, které teď zcela určitě má? A kde se sakra vzalo zrovna přirovnání se sluncem, když jde o upíra. Ale to není důležité, to spíš mluví jen ta nervozita před tím, co tě čeká. Až spolužák donese tu první flašku tvrdého, nebo nejistota z obsahu hnědého skla v lednici. Kdo ví, možná i tohle „sklo“ bude hnědé, proč ne, v Londýně je indů a černochů celkem dost. A je tohle to důležité, nebo je tím to, že Eric je zase u tebe, stojí před postelí, u tvých nohu, ale minimálně nyní se na tebe nevrhá, ale odpovídá na tvou otázku a z jeho očích stále sleduješ tu lišku, která skotačí mezi plameny. „Ptáš se jestli jsem Pam někdy šukal? Ano píchal jsem ji, ještě když byla člověk... a nemyslím si, že ji tvá přítomnost nějak víc vadí. To už je úděl bordelmamá, být protivná, když se šuká a neplatí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Takže Pam je minimálně stejně stará, jako on sám. Už chápu, že mezi sebou mají zvláštní spojení. Pokud jste s někým pár stovek let, asi ho začnete vnímat trochu jinak. Jeho poznámka se vzteklou bordelmamá mi vykouzlí na rtech pobavený úsměv. Na okamžik mě dokonce přiměje zapomenout na to, co mě čeká. "Pojď ke mě." Požádám tiše upíra. Nelíbí se mi, že je tak daleko. Takhle mám pocit, že je pro mě stejně nedosažitelný, jako kdyby stál na opačném konci světa. "Doufám, že víš, že to nebyla chuť po sexu, co mě sem přivedlo." Není to tak docela otázka. "Tím ale nechci říct, že nejsem ráda, že se to stalo." Lžeš jemu? Mě? Nebo sobě? Jasně slyším zmatení v jejím hlase. Já to ale jako lež nevnímám. Ano, chtěla jsem s ním šukat, minimálně když jsem tu byla naposledy. Tentokrát jsem za ním ale přišla kvůli něčemu jinému, a za tím si stojím. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Všiml si toho úsměvu? Určitě ano a po jeho tváři se liška ohnala ocasem a vykouzlila také jeden. „A pročpak nepopolezeš ty ke mně?“ Zůstává stát u postele a v jeho těle čteš stejný výraz jako v jeho vyzývavém úsměvu. Ne, rozhodně se nezdá, že by se hodlal nějak halit, či chovat jakkoliv decentně a to, že sem každou chvíli nejspíš vejde nějaký zločinec v doprovodu bordelmamá na tom nic nemění. „Vím, že jsi chtěla šukat. Ta myšlenka se ti honila hlavou, už když si vzdorovala tomu usednout u mých nohou. Ale vím i to, že chceš zachránit to stvoření a svého doktora. Líbí se mi ta zarputilost, se kterou ses nechtěla posadit i se kterou se chceš pokusit o nemožné. Jako upírka bys měla nejspíš větší šance… svou část splním, odevzdala ses mi a já tvou mysli ochráním před šamanem, ale bitvu do které se ženeš za tebe bojovat nebudu…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pobaveně se zašklebím. Nepopolezu, protože na to nemám sílu. Ale to on dobře ví. Dospěju k závěru, že je to jeho záměr. Stojí tam, dost daleko, abych se na něj mohla jen dívat, a nemohla si sáhnout. On chce, abych po něm toužila. To u mě není těžké. Úsměv mi z tváře zmizí, když řekne, že moc dobře ví, že jsem ho chtěla od samého začátku. Velmi rychle se ale opět uklidním. Nesmím zapomínat na to, že upír teď ví úplně o všem, co se mi honí hlavou. "Díky, ani bych to po tobě nechtěla. Své přátele dokážu ochránit sama." Nepochybně by se mi pomoc mocného upíra hodila. Ale to nebylo součástí dohody. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Říkáš, že je dokážeš je ochránit a nedokážeš popolézt ani ten kousíček ke mně?“ Eric samozřejmě ví, co se ti honí hlavou. Stejně jako, že na začátku vašeho dohadování právě ona pomoc byla. A nejspíš má i představu proti čemu stojíš, protože dal jasně najevo, že do přímého střetu se s šamanem pouštět nehodlá. Co může mít ten starej černoch za drápy, když se ho bojí i Viking z bordelu? Jak je starý, devět nebo deset století? Je věk jediné měřítko síly upírů? Pokud ano existují ještě dnes i starší? Vždyť i slavný Dracula je proti Ericovi mladíček. Přesto ti liška v jeho tváři nezpochybňuje tvá slova ani tě od nich nijak nezrazuje, místo toho je používá, aby tě popíchl k mnohem prostšímu činu. Nemusíš s ním mít žádné pouto a přesto je ti jasné, že zcela určitě stojí přesně tam, kde chce stát, že nejde o žádné dílo náhody a že ten starý lišák si s tebou hraje. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Upír se ani nehne a ještě ke všemu mě bezostyšně provokuje. "V prvé řadě jsi to byl ty, kdo mi sebral všechnu sílu, vzpomínáš?" Nakloním hlavu ke straně a prohlížím si ho. Tohle celé je jen hra, jen provokace. Já si ale vůbec nejsem jistá, že chápu pravidla téhle hry. Ať už jsou ale jakákoliv, jsem si skoro jistá, že jí prohrávám. Kdepak, já nemám sílu se zvednout a jít k němu, a on si je toho dobře vědom. Budu tady jen ležet a zbožně na něj zírat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Na tvé výslovné přání… a jsem si jistý, že Šaman taky nebude čekat, až nabereš sílu, o kterou tě jistě rád připraví…“ Provokuje? Zcela jistě… nebo je v tom i něco víc? V každém případě jeho srdce přece jen není z kamene jako jiné jeho orgány, ustrnulo se nad tebou a donutilo ho udělat krůček až se jeho nohy dotkli hrany postele. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Upír má pravdu, a navíc udělá vstřícný krok...doslova. Teď je na mě, abych se chopila příležitosti. Stále ve mě zbylo dost sil na to, abych si před Ericem nechtěla připadat slabá. Napnu svaly a nakonec se mi podaří dostat se do sedu. Břišáky mě při tom bolí, jako kdybych za sebou měla hodinu a půl v posilovně. Na rtech se mi objeví vítězoslavný úšklebek. "Tak kde je ta tvoje svačinka? Začínám mít hlad." Je to spíš vtip, kterým se snažím odlehčit situaci. Hlad, který náhle pociťuji určitě nemá s nedostatkem krve nic společného. Přesto mi po zádech přeběhne zvláštní mrazení. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Žiješ z mé krve“ tak nějak to řekl a očividně v tobě ještě jeho krev koluje, z tvé bys tolik síly nejspíš nevymáčkla. Tvé tělo nejspíš počítá stále s parametry té tvojí, čož není nic divného, ale o to víc tě překvapí, že přes všechno vypětí a upění, se ti daří dosáhnout cíle celkem snadno. Možná je to podobné, jako s fantomovou rukou po amputaci, jen tady krom toho, že něco chybí i něco přebývá. „Přece přímo před tebou…“ I jeho tvář, která je nyní tak nad tebou, nad hrudníkem, nad pekáčem buchet i nad tím, co k tobě kyne, nese liščí úsměv. Můžeš jen hádat, jestli ho víc potěšilo, to že tě přiměl k tomu se pohnout, ono malé poznání, kterého se ti dostalo, to že jsi mu tak naběhla na háček, nebo tedy skoro naběhla, či jestli má liška za lubem ještě něco dalšího. Víc než potěšení a úsměv na sobě liška nedává znát, samozřejmě pokud si nechceš vykládat právě stav onoho háčku na udičce, ale už znáš upíry a tohle pro ně zjevně nepředstavuje žádný problém v jakékoliv situaci. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro K mému vlastnímu překvapení mě tělo celkem poslouchá. Napřímím se a ani se necítím tak unavená, jak jsem si myslela. Pomalu zvedám zrak a putuji při tom po jeho těle. Skoro cítím, jak se mi v ústech sbíhají sliny. A ten parchant tady jen stojí a nechá se očumovat. „Přece přímo před tebou…“ Zmateně se na něj podívám. "Neříkal jsi, že když se napiju tvojí krve, tak se proměním?" Podezřívavě se zamračím. Snaží se mě snad přimět k tomu, co moc dobře ví, že nechci? Nejsem si jistá. Možná, že to byl jen vtip, který jsem nepochopila. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro … on nemluví o krvi… když nebudeš zbožně zvedat oči, tak ti to docvakne… Tělo tě opravdu poslouchá víc, než jsi čekala, pokud však máš věřit jeho slovům, tak tohle palivo ti moc dlouho nevydrží a natankovat budeš muset. Samara tě neposlouchá, místo toho tě nakopla, byť jen pomyslně. A podle toho povzdechu na začátku a pubertálního tónu na konci, je celkem nasnadě kam její poznámka míří. Liška v očích, do kterých ses zadívala se také směje a nejspíš se jí úplně nechce prozrazovat pointu a proto nechává ústa zavřená. Nebo že by jí nebylo tak proti srsti, kdyby ses nakonec přece jen nechala zlákat věčností? |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pár okamžiků mi trvá, než pochopím, že to skutečně byl vtip. Obočí mi udiveně vylétne nahoru. Nejen, že to byl vtip, ještě ke všemu dost pubertální. U takhle starého upíra, věc trochu nečekaná. Ústa mi zkřiví úsměv, když mi dojde můj přešlap. "Pokoušíš mě, a jde ti to dobře." Chtěla bych si ho pěkně osedlat. Jenže mám neodbytný pocit, že se mi z hodin sype písek. Sice se v tuhle chvíli cítím celkem dobře, ale vím, že na životě mě drží jen upírova síla, krev, nebo co to k čertu je. Až to přestane působit, tak prostě umřu. Nebudu proto v klidu, dokud se mi nedoplní hladina. I když vím, co to tentokrát bude obnášet. Přesto nedokážu zůstat zcela chladná. Vstanu z postele a trochu váhavým a opatrným krokem k upírovi dojdu. Kleknu si před ním a začnu se s ním mazlit rty a jazykem. PO chvíli ho vezmu do úst, abych ho konečně ochutnala. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Odpovědí na tvůj údiv i slova je ti úsměv lišky, o kterém bys snad i dokázala přísahat, že je zcela upřímný. Liška je na tebe, nebo snad na sebe, dokonce tak hodná, že nemusíš ani vstávat. Eric stojí tak blízko posteli, že je jen na tobě, zda se jen natáhneš po jeho dokonalém těle, nebo před ním poklekneš. Zvláštní, přitom to není tak dávno, kdy právě ono pokleknutí stálo v cestě tomu, aby s tebou promluvil. Tentokrát také nic neříká a ty vlastně také ne, nijak na tebe nespěchá, přesto cítíš jeho ruce, jak se dotýkají tvých vlasů, ramen. Stačí zvednout pohled a kromě spokojenosti vidíš stále i onen liščí ocas, který se míhá kolem ohně v jeho očích. Její vtípek ještě neskončil, na něco čeká a během chvíle je jasné, co to je. „Děte do prdele…“ Pam zaprskala jako kočka a div si neodplivla. Nakonec místo toho jen trhla řetězem, který drží a skrz rudé závěsy doslova prolétl další návštěvník. Od pohledu čtyřicátník, strniště, vysoké kouty a řídké vlasy mezi nimi, obličej i zbytek těla nese zcela jasné známky bití. Nemusíš být policajt, aby ti bylo jasné, že ho mučili. „Vyplivni toho starýho ptáka a zakousni se do něčeho jinýho…“ Další pohyb paže a čtyřicátník narazil do čela postele kousíček vedle tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vychutnávám si Erica a až nyní mě napadne, že jsem vlastně přesně tohle dělat nechtěla. Upír nade mnou zvítězil i v tomhle ohledu. A já se překvapivě vůbec nezlobím. Naopak mě těší mu klečet u nohou a kouřit ho. Tentokrát mě ani nenaštve, když zaslechnu Pam a její vzteklý hlas. Ani se nenechám vyvést z rovnováhy a dál pokračuji, očima se při tom vpíjím do těch jeho. "To ještě chvíli počká." Odpovím, aniž bych odtrhla pohled od té nádhery před sebou. Pravdou je, že se raději budu dívat na Erica, než na toho nebožáka, z kterého mám pít. A možná to taky dělám Pam trochu na truc. Nakonec to ale nemůžu o mnoho déle protahovat. Políbím Erica na špičku a zvednu se. Teprve nyní se podívám na orvaného muže. Při tom pohledu mě zalije panika. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Kočka cosi zaprskala, Liška se zasmála, Samara a možná i ty si mlaskla a Svačinka zachroptěla. Pam mrskla řetězem a tobě je jasné, že dostat jím by hodně bolelo a dost možná dokázalo i něco zlomit. Eric ho přesto chytil jako nic a zatímco si hraješ s jeho hračkou, líně si ho omotává kolem ruky. Nijak na tebe nespěchá a Svačinka toho má za sebou nejspíš tolik, že také neruší a je vděčná za chvíli klidu. Pam rozhodně nečeká až si dohrajete, sotva se zbavila řetězu opět zmizela a pro tuto chvíli se zdá, že to máš opravdu v rukou ty. Tedy nejen v rukou a něco má v ruce i Eric, ale zdá se, že nehodlá ani uspěchat svůj příchod ani tě nutit do jídla. Sotva jsi však políbila jeho žezlo, přitáhl řetěz a Svačinka, pokud nechce vykloubená ramena, se musí zvednout na tvou úroveň. Muž nic neříká, tedy kromě nějakého zaúpění, ale když ses mu podívala do tváře, rozhodně není úplně mimo, strach mu z očí doslova odkapává. „Připravena?“ Je to opravdu perverzní chvilka, v ruce držíš mužství upíra, kterému jsi odevzdala svůj život a před očima máš muže, kterého nejspíš připravíš o ten jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Prsty mám stále obtočené kolem upírovy chlouby. Pam se vztekem zmizela a my máme společnost. Obrátím svou pozornost na muže a v jeho očích vidím strach. Nedivím se mu, taky bych se bála. Vlastně já se bojím, ale ze zcela jiného důvodu, než on. Co když se mi to zalíbí? Co když mi to zachutná? Zhluboka se nadechnu a přikývnu. "Připravená. Otevři ho." Snažím se na muže nemyslet, jako na člověka. Eric mi řekl, že si to zasloužil a já tomu zoufale chci věřit. Pokud ne, dost možná bych zešílela z toho, že jsem zabila nevinného člověka. Jenže v tomhle světě nikdo není nevinný. Moje zuby nejsou stvořené k hladkému prkousnutí kůže. Pokusit se o to, asi bych tu nadělala pěkný svinčík. Tedy, ještě větší, než tady je. Tuhle část raději nechám na upírovi. Napjatě čekám a křečovitě svírám jeho mužství. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Co by, řekneš Ericovi a on tě promění… lepší tak než jako nějakej úchyl cucat krev jako člověk. Někdo z toho má očividně bžundu, jiného to možná vzrušuje. I když dost těžko by ho vzrušovalo zabití tohohle. Vždyť to dělá už kolik set let. Eric jen přikývl, jestli jsi čekala, že si muže jako pírko zvedne k ústům a protrhne jeho krk, čeká tě zklamání. Zato můžeš z blízka sledovat, jak se jeho nehty mění. Ne nijak extrémně, kdybys neměla jeho nachystanou ruku přímo před obličejem, skoro bys sis toho nevšimla. Drobná změna tvaru, zašpičatění a očividně také zostření. Takovými nehty nejspíš prorazil i tvá zápěstí. Ne ty nejsi vybavena na prokousnutí lidské kůže, on je k jejímu porušení vybaven dokonale. Můžeš z blízka sledovat jak muže chytil za krk i jak mu ostří nehtu pomalu proniká kůží i tkání pod ní, přímo k cíli. Těžko říct, jestli muže nějak omámili, nebo je to účinek předchozího mučení, ale reaguje značně zpomaleně. Teprve když je nehet skrz kůži začal se zmítat a cukat, chroptí, jelikož ho Eric za krk drží dost pevně a hlasivky nemají prostor pro nic víc než jen pro ono chroptění. Eric nepracuje jen jednou rukou, řetěz má omotaný kolem zápěstí a jeho ruka chytila, může za vlasy, vystavila tak krk a donutila ruce se ohnout, jako by si je dával za hlavu. Nikdo není nevinnej a tobě jde o život… co je ti do toho hajzla. Tohle nebyl výsměch, Samara si z tebe nedělá legraci. V jejím hlase bylo něco jiného, možná je to ona, co svírá Erikův penis a která ponouká tvůj palec kroužit po vlhkém žaludu. Do tváře tě zasáhl teplí výstřik. To když prst opustil ranku, kterou vytvořil. Ani tentokrát Eric nejde po žíle, jak jsi tolikrát viděla v kině, jde po tepně. To samozřejmě znamená i to, že máš mnohem méně času na otálení. Eric ti může stále drží a nejspíš dost silně, jelikož z oné vypjaté pozice neuniká, ale jeho krk už je volný a tak začal křičet. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jednou rukou stále svírám Ericův úd, palec provokativně přejíždí přes špičku žaludu, ale já sama ten pohyb sotva vnímám. Místo toho fascinovaně sleduji, jak se upírova ruka změnila. Tohle není lidská ruka, i když ta změna je pouze nepatrná. Nenarostly mu deset centimetrů dlouhé drápy. O to nebezpečnější tyhle nehty ale budou. O jejich ostrosti jsem se mohla už sama přesvědčit. Pozoruji, jak se nehet noří do kůže, čekala bych nyní, že muž začne ječet jako šílený. Možná je už ale natolik vyčerpaný, že na to prostě nemá sílu. Upír pro mě načne jeho tepnu, jako to už musel udělat tisíckrát. Moji tvář zkropí sprška horké krve. Překvapivě mě to ale nijak neznechutí. V hlavě slyším Samařin hlas. Skoro bych řekla, že má strach, že na poslední chvíli vycouvám. Ale i já vím, že tady jde víc o můj život, než život...tohohle. Když upír odtáhne prsty, mám jen několik okamžiků. Neváhám, jednám zcela instinktivně, skoro hladově. Vrhnu se vpřed a rty semknu kolem otevřené rány. I bez mé pomoci se mi ústa plní krví, stačí jen polknout tuhle horkou, hutnou, železem vonící tekutinu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nemusí nic říkat, když ti horká krev zaplavuje ústa a ty ji polykáš, cítíš ji. Cítíš její vzrušení, cítíš mravenčení v ruce. Takové jako když si usteleš na vlastní ruce a skřípneš si nerv. To brnění a pocit, že ti ruka nepatří, že je cizí. Cítíš prsty, které ti vjeli do vlasů a stejně jako když jsi laskala jeho penis, i nyní se jimi lehce probírá a nepatrně drží u díla. Přitlačil by, kdybys chtěla ucuknout? Těžko říct, pokud to neuděláš… ale proč bys to dělala. Cítíš to, není to jako když ses řízla a strčila si prst do pusy. Tvé tělo, nebo možná Ericova krev v tobě reaguje na krev, která ti proudí do žaludku, zaplavuje tě síla a blaho. Najednou nemáš důvod pochybovat o jeho slovech, že nestačí infuze, že je třeba to udělat po jejich. Vnímáš jak se ti život rozlévá po těle, jak srdce začíná rozvášněně bušit. Cítíš vzrůstající vztek, když pramen který plní tvá ústa slábne a je skoupí na to ti dát další doušek blaha. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ericovu ruku v mých vlasech vnímám spíš jen okrajově. Je se mnou, je blízko, podporuje mě, tohle vědomí mi naprosto stačí. Hltám krev a cítím, jak mi pramínek uniknul koutkem úst a kapku po kapce mi stéká na hruď. Vnímám narůstající sílu, najednou vím, že takhle to prostě mělo být. Jinak by to ani nešlo. Mám pocit, že čím víc chlemtám krev, tím větší je můj hlad. A pramen začíná vysychat. Poznám, že už do mých úst neprýští s takovou silou, jako na začátku. Volnou rukou se chytím mužova hrdla a těsněji se k němu přitisknu. Saju krev a hltám jí plnými doušky. Jako kdyby to bylo to jediné, co mě drží při životě. Kdybych chtěla, mohla bych ho vysát do sucha, dokázala bych to. Silou vůle se musím odtrhnout. Pustím muže i Erica a odtáhnu se, zády se přitisknu k posteli. Lapám po dechu, rty, bradu, krk i hruď mám rudé krví. Široce rozevřenýma očima hledím na upíra. Tohle bylo...úžasné i děsivé zároveň. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro To uvědomění… je to tvá myšlenka nebo není, nebo je to spíš vyzvání k tomu, abys to dokončila. Přesto se snažíš odtáhnout a nejde jen o sílu vůle a vlastně ani o Ericovu dlaň. Jistě dokázal by tě udržet a příliš práce by mu to nedalo, ale nedělá to. Naopak tvé vlastní tělo opravdu vzdoruje a i když bys to mohla svést na Samaru, která je proti, cítíš že to není jej její práce. Nejde ani jen o část tvého vlastního Já, ale také o tvé tělo a instinkty. Tvé vlastní tělo to chce dodělat, dokončit, nasytit se, dorazit kořist, najednou není vůbec těžké pochopit upíry. Odskočila jsi, Eric tě nedraží, místo toho dlaní a hlavně prstem zakryl ránu. Na rozdíl od Samary, která ti v duchu nadává do krav a jiných dobytků a že jsi to zkazila, Eric nevypadá naštvaně, spíš starostlivě. Přesto vidíš i lišku, která na konci zvedla koutky jeho úst. „… líbilo se ti to, mám pravdu? A teď… teď tě to vyděsilo… Dokonči to, chápu tvé rozpaky, ale jsou zbytečné… nepřežije, nechala jsi mu příliš málo krve a jinou nedostane. Nic se nezmění, jen přijdeš o část síly, kterou ti může dát.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Široce rozevřenýma očima hledím na upíra. Má naprostou pravdu. Opravdu se mi to líbilo. Ale ve chvíli, kdy jsem si tohle uvědomila, tak mě to vyděsilo. Tohle by se mi přeci nemělo líbit. Měla bych být znechucená už jen pohledem na krev. Natož tím, že jsem jí ochutnala. Na jazyku stále ještě cítím tu chuť, ale ani nyní mě to nedokáže znechutit. Někde v hloubi duše chci víc. Opravdu chci muže vysát do poslední kapky. Dokonce ani nepochybuji o Ericových slovech, a o tom, že už nyní je na pokraji smrti. Na to, abych si to ověřila, mi stačí jediný pohled na pobledlého, napůl bezvládného muže. Jenže můžu to udělat? Můžu ho zabít? Vládu nad mým tělem převezme instinkt dravce. Jsem za to skoro vděčná, protože se můžu obhajovat, že to vlastně ani nebylo moje vlastní rozhodnutí. Prostě se tomu odevzdám, nechám tělo se pohnout a rty znovu sevřít krvácející ránu. Zavřu oči a saju tu sladkou krev. Chci jí všechnu, potřebuju jí. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Opravdu ses vzdala vlády nad tělem a nechala vše instinktům, které máš v genech už od pravěku a také těm které v tobě probouzí vikinská krev? Není ale samo zdání se vlády právě vědomím rozhodnutím? Není to jedno, vždyť přece znovu cítíš krev na jazyku, napínáš síly, abys získala vše do poslední kapky. Namlouváš si to, nebo opravdu cítíš ten okamžik, to opojení, když se své hladové hrdlo zavře nad poslední kapkou, kdy tvými rty prošel něčí život a stal se tvým? Cítíš Ericovu dlaň, pohlazení, jaké si vyslouží dítě od rodiče, když spapá celou misku kašičky bez říkání. Na zavřených víčkách vidíš jeho tvář, než ses znovu přisála. Vidíš jeho úsměv, jeho oči. Poznal to, že ses odhodlala a uděláš to ještě dřív, než ses pohnula kupředu. Potěšila jsi ho. Jemně tě hladí a stále drží bezvládné tělo ve stejné pozici, nespěchá na tebe, nenutí tě nic dělat ani si poradit s mrtvou váhou. Nespěchá na tebe ani slovy, přesto jako bys skrz jeho prsty slyšela jeho pochvalu, zatímco v hlavě se ozývá ji jiný zadýchány hlásek. Ty krávo, to bylo úžasný… a tobě se to taky líbilo, tak to neposer a nezačni jančit. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Cítila jsem ten okamžik, když tělo opustil život. Muž byl bezvládný už hodnou chvíli, přesto ale přesně vím, kdy zemřel. A byla jsem to já, kdo ho zabil. Za jiných okolností by mě to asi vyděsilo. Jenže teď na mě působí Ericova přítomnost. Ani nemusím otvírat oči, abych věděla, že je se mnou spokojený. Splnila jsem jeho očekávání, vysála jsem muže do poslední kapky a byl to báječný pocit. V hlavě slyším Samaru, která se mě snaží varovat před nějakým zbrklým jednáním. Asi bych to sama od sebe také očekávala. Ale mě se nechce panikařit, ani si sypat popel na hlavu. Tohle byl úžasný zážitek a jediné, po čem teď toužím, tak si s upírem znovu zašukat. Díky krvi, kterou pro mě Eric přeměnil, se cítím silnější. Takhle dobře mi nebylo už dlouho. Teď mě netrápí šaman, ani Zomba s Alexem. Moje touhy jsou naprosto primitivní a o to šťastnější si připadám. Konečně otevřu oči a zadívám se do těch vikingových. V tuhle chvíli bych za ním šla až na kraj světa. Není to láska, ani touha, co k němu cítím. Je to něco daleko silnějšího. Co jsem ani netušila, že existuje. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tak se mi líbíš… Někdo ti opravdu vidí do hlavy a očividně je příjemně překvapen tím, co v ní nalezl. Skoro jako bys cítila, jak vysvobodila sevřené prsty z opěradel svého gauče před televizí, hodila nohy na stolek a šáhla po popcornu. Vzhledem k tomu co cítíš ty sama nejspíš ani nevadí to, jak se jí lesknou prsty a že víš přesně, kde je měla při předchozím filmečku. Ale ty máš na starost jiné věci než se zabývat divákem v první řadě, na tobě je postarat se o další díl. Otevíráš oči, zvedáš je a zcela samozřejmě nacházíš ty jeho, jak k tobě shlíží. Věděla jsi, že tam budou, je nemožné, že by se koukal kamkoliv jinam. Vidíš i oheň pochodní v rukou válečníků na palubách jejích dračích lodí, které se blíží, ke skotským břehům, kde budou loupit, plenit, vraždit a samozřejmě také znásilňovat. Neodtrhl pohled ani na chvíli a ani ty nemusíš, abys věděla co znamenalo ono žuchnutí na podlaze. Mrtvá váha je přece k ničemu, když potřebuje ruce na něco jiného. Stále cítíš jeho ruku ve vlasech, dole až u krků, kde skončila při posledním pohlazením hodné dcerky. Na malou chviličku máš pocit, že se nemůže rozhodnout co udělat i když jeho meč je už dávno vytasený. Ten okamžik je opravdu krátký, stejně jako to škubnutí a následná cesta vzduchem. Lehké trhnutí jeho zápěstí a letíš přes postel, dokonce ti stihl udělit takovou rotaci, že na zeď narážíš hrudí a ne zády. Bolí to, ne že ne, ale svést ze po zdi zpět nemáš kdy. Eric je okamžitě u tebe, cítíš jeho hruď na svých zádech a jeho ruce na svých. Nezapíchl tě, ani jeho meč nezmizel v pochvě, ale zcela jasně jej cítíš mezi vašimi těly. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Vzhlížím k Ericovi, fascinovaná tím pohledem. Na to, jak jsou upíři chladnokrevní, mám pocit, že mě jeho pohled spálí na uhel. Chtěla bych v těch očích umět číst, ale zatím jsou pro mě jednou velkou neznámou. Jeho ruka stále spočívá v mých vlasech, zezadu prsty svírá můj krk. A pak náhle letím vzduchem. Hodil mě přes postel, jako kdybych nic nevážila. Vykřiknu a bolestivě zasténám, když moje tělo narazí do zdi. Ani se nestačím sesunout na zem a upír už je opět u mě. Přišpendlí mě ke zdi svým tělem, drží mě vzduchu, jeho ruce svírají ty mé a mezi našimi těly cítím, jako kámen tvrdý, meč. Zasténám a ani já sama nevím, jestli je to tím, že jsem si pohmoždila žebra, nebo vzrušením. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Pohmožděná žebra? Určitě jsi narazila, ale zeď není z betonu, tedy možná někde látkou a obložením beton bude. Zcela zjevně ani na zdi nejsi první dívka, kterou Eric povalil… popřípadě odhodil. Možná je to Ericovou krví, možná je to vzrušením a možná je obložení zdi opravdu kvalitní, ale po prvním šoku se zdá, že tvá žebra to zvládla bez problémů a jediné co se nyní více mačká, jsou tvá prsa, jak se na tebe Eric přilepil. Nestojí za tebou, opravdu se na tebe přitlačil a vlastně tě tak drží na zdi. Cítíš jeho vzrušení mezi vámi, jeho chladný dech ve vlasech, jeho zuby na svém uchu, když tě lehce sevřel místo polibku. Slyšíš jeho hlas. „Líbilo se ti to… užila sis to…“ Neptá se, otazník je to poslední co v jeho hlase slyšíš. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Paže mám roztažené, trochu připomínají rozprostřená křídla nějaké můry, nebo motýla. Ale není to špendlík, co mě připíchlo ke zdi. Jasně ho cítím, tvrdého, jak se tiskne mezi našimi těly. Stačil by drobný pohyb, aby opět vklouznul dovnitř. Nepochybuji o tom, že to Eric udělá. Ale ta chvíle, než to udělá, mi přijde nekonečná. V uchu mě pošimrá jeho hlas. Není to otázka, ona prostě jen konstatuje. Díky našemu propojení musel cítit každičkou myšlenku i emoci, která se mi mihnula hlavou. To mi dochází až nyní a je to trochu...děsivé. A intimní zároveň. "Líbilo." Přisvědčím beze studu, protože popírat to je stejně zbytečné. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „A tohle se ti také líbí… chceš to…“ Otázka či nikoliv, slova proložená dotekem zubů na citlivé kůži. Možná by ses dokázala zmítat a uhýbat, kdybys chtěla, ale spíš by tě dostal, i kdybys nechtěla. Seš si jistá, že cítí odpověď a přesto na ni čeká. Cítíš pohyb zubů, cítíš i pohyb po svých zádech. Stačí jediné slovo, možná pohyb tvého těla v ústrety a pomalost se změní ve zběsilou rychlost. Prudké vniknutí, náraz podbřišku o tvé pozadí, nárazy do zdi, které mít víc místa na rozlet, bolí stejně jako předchozí odhození a tempo, které člověk jen těžko nasadí a zcela jistě nedokáže vydržet. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jsem mu celkem vděčná, že mi jen nečte myšlenky ale stále ještě používá slova. Všechno díky tomu vypadá...normálně. I když oba dva víme, že tomu tak není. Ví, co cítím i co chci, možná ještě dřív, než já sama na to přijdu. Děsí mě to? Možná, že ano, ale zároveň je to osvobozující a já to vítám. "Ano." Hlas mám prosebný a stažený vzrušením. Zároveň s tím jediným slovem se prohnu v zádech a vyšpulím tak na upíra zadeček. Je to, v téhle poloze, skoro akrobatický kousek, jenže já po něm skutečně toužím a chci mu to dát najevo. Stačilo tak málo a už ho ucítím ve svém lůně. Z nuly na sto během vteřiny. Alespoň tak si nyní připadám. Upír do mě divoce buší a já jsem nyní vděčná za to, že už nejsem tak docela člověk. Hádám, že kdybych byla, dost dobře by mi taky mohl polámat všechny kosti v těle. Takhle si to ale užívám a hlasitě sténám. A je mi úplně jedno, že za námi v pokoji leží chladnoucí mrtvola. Mrtvola, kterou jsem zabila já sama. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Cítíš ho v sobě a to nejen jako žena muže, nebo spíš sbíječku. Cítíš v sobě i jeho krev a její zvláštní účinky. Hojivé a snad i rozšiřující smysli, protože i tak si připadáš. Vnímáš intenzivně každý jeho dotek na i uvnitř svého těla. Vnímáš všechny zvuky a bohužel i pachy. Přísahala bys, že dokážeš slyšet duhu, když se tvé tělo svíjí mezi upírem a stěnou. Ser na mrtvolu, uží si to Její hlas rezonuje stejnou vibrací jako tvé tělo. A když Eric vytáhne meč z pochvy a jako pírko tě na zdi otočí, přísahala bys, že kromě Vikingského válečníka umazaného od krve, vidíš i driádu za jeho zády, jejíž paže jej hladí po hrudi. Stále jak motýl, vznášíš se na zdi, abys byla znovu připíchnutá, znovu a znovu… |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nevím, jestli je to krví, kterou jsem vypila, a kterou pro mě Eric proměnil, nebo spojením našich...těl? myslí? duší? K čertu, ať je to cokoliv, mám pocit, že bych nyní slyšela i trávu růst. Upír do mě divoce buší a někdy v půlce toho všeho mě obrátí čelem k sobě. Musím několikrát zamrkat, ale ani tak si nejsem jistá, jestli skutečně vidím to, co vidím. Ať už driáda ožila, či nikoliv, upír ke mě stejně poutá veškerou svojí pozornost. Hlasitě sténám pod jeho útoky. Protože jinak se to skoro nazvat nedá. Zřejmě si teď ke mě skutečně může dovolit být tvrdší, než k nějaké jiné ženě. Už nějakou chvíli cítím, že se to blíží. I tak mě ale síla orgasmu málem omráčí. Oči se mi protočí a v plicích náhle nemám vzduch. Alespoň tak se mi to jeví. Moje tělo sebou nekontrolovatelně škube a kdyby mě upír nedržel, dost možná bych si i ublížila. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Proč ho nenecháš, aby nás proměnil, cítili bychom se tak pořád… Driáda na tebe mrkla, promluvila a pak snad aby sis byla jistá co má na mysli, zakousla se do Vikingova krku a ten zařval, nebo možná zavil. Aby v zápětí zvedla hlavu a začala řvát také, tvým hlasem, tvými ústy spolu s tebou a tvým tělem, které sebou škube jako by do tebe Viking nevpouštěl sám sebe, ale výboje elektřiny. Ještě chvíli tě drží, snad pro tvou vlastní bezpečnost, snad protože se mu to líbí a pak tvé ruce pouští a chytá tvá stehna u svých boků. Nic víc, nezdá se, že by tě hodlal spouštět až na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Ne...já nechci... Vytřeštěně hledím na driádu. Je to jen sen. Jen iluze. Upír vykřikne a já vykřiknu s ním. Cukám sebou v jeho sevření, asi je vážně dobře, že mě svírá tak pevně, protože bych v tuhle chvíli byla schopná si sama rozbít hlavu o stěnu. Tak silný je to pocit. Prostupuje celým mým tělem a tryská ven, jako obrovská fontána. Tryská i něco jiného. Lapám po dechu a vyčerpaně se svezu hlavou na upírovo rameno. Jeho ruce se přesunou, ale se mnou to v podstatě vůbec nehne. Jen mám nyní volné ruce, které mu můžu obtočit kolem krku. Dech mám zrychlený a mělký, jako kdybych právě doběhla maraton. Chtěla bych mu říct, že to bylo to nejlepší, co jsem kdy v životě zažila. Kam se hrabe Seth. Ale on to stejně ví, tak proč se zbytečně vyčerpávat a otvírat ústa. Spokojeným se tedy nakonec jen s tím, že zvednu hlavu a políbím ho. Tentokrát v tom není divokost, ale jen vyčerpaná něžnost. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Není to poprvé, kdy se ti tvá kamarádka zjevila a když už civilizovaný Eric vypadá jako své středověké já, proč by ona nevypadala podobně. Rozumově to pochopit jde, ale to nic nemění na šoku ani na dané situaci. Naštěstí následující okamžiky ti z hlavy vymažou všechny myšlenky na ni, a vlastně i většinu ostatních. Když už konečně máš dost sil něco říct, nějak není důvod něco říkat a on také nic neříká až do chvíle, kdy ho o tuto možnost definitivně připraví tvá ústa. Nebrání se, naopak jeho jazyk přejel po tvých rtech a dožaduje se přivítání, zatímco tě klidně a loudavě houpe v bocích. Nezdá se, že by chtěl Viking znovu útočit, jeho pohyby nezrychlují ani když se váš polibek nakonec rozdělí a tváře oddálí nakolik, že opět vidíš jen dvě Ericovi oči. Mlčí, ale i bezeslov poznáš, že je na tobě jestli tě pustí či nepustí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Asi by mě mělo znepokojovat, že Samara opět nabírá na síle. Myslela jsem, že období, kdy získala vlastní tělo, je už za mnou. Očividně jsem se ale spletla. Tím, že jsem se odevzdala Ericovi jsem jí patrně posílila, takže nyní může opustit vězení mé mysli a potulovat se kolem. Jenže mě to v tuhle chvíli zase až tolik netrápí. Ta chvíle pravděpodobně přijde, ale až o něco později. Teď je tady upír a jeho hříšné rty. Spojím naše těla v jednom dlouhém polibku. Vychutnávám si ho, zatím, co se ho křečovitě držím kolem krku. Tak trochu, jako se malá vyděšená holka drží svého otce. "Co bude teď?" Mám pocit, že je to spíš na mě, než na něm. I tak mám ale dojem, že bych se měla zeptat. Hladina krve se zřejmě vrátila do normálu, šaman byl z mé hlavy vypuzen a já jsem se ponořila do dalšího ze svých nevšedních vztahů. Tentokrát to není šílený upír ale stovky let starý viking. Jen těžko říct, jak to celé vnímá on. Možná jsem pro něj jen roztomilé povyražení. Možná na mě zapomene ve chvíli, kdy opustím klub. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Všimla sis toho úsměvu, toho nepatrného pohybu mimiky právě v okamžiku, kdy ti hlavou proběhla ona rodinná myšlenka. Všimla sis toho záchvěvu před tím, než se usmál zcela otevřeně. „Můžeme pokračovat, můžeme se rozloučit… můžeš si vzít to tělo a odvést ho k vám na stanici a uzavřít svůj případ.“ Stále ho cítíš v sobě, v rozpáleném lůně rozpálené železo po předchozím tření. On je připraven, o tom není pochyb. Kolik můžů by závidělo upírům jejich schopnost ovládat své tělo v právě v takové chvíli. Opravdu je na tobě, zda se právě nyní rozloučíte a jakou pak odpověď by asi nyní uvítal tvůj Viking, který už zase vypadá jako kultivovaný seveřan? Nelhal ti, síla se ti s upíří potravou opravdu vrátila a i když rozhodně nešlo o vlažný sexíček necítíš se vyčerpaná. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jemu se to líbí! Vím, že upíři mají trochu jiné vnímání světa, než lidé. Možná, že se svým způsobem opravdu považuje za mého otce...stvořitele. Ať už jsem v tuhle chvíli cokoliv, žiju díky jeho krvi. Pak je pochopitelné, když se mu líbí, že i já o něm smýšlím jako o svém otci. To jen mě to přijde dost perverzní ve chvíli, kdy mě tiskne na zeď a já v sobě cítím jeho stále horký a připravený úd. Eric nechává rozhodnutí na mě. Je to příjemná, a však trochu nečekané, změna. Samozřejmě bych s ním chtěla zůstat, i když sexu už jsem podle všeho měla víc, než dost. Jenže teď, když adrenalin a prvotní vzrušení opadlo, začínám si vzpomínat, proč jsem ho v prvé řadě vyhledala. Zomba! Pak ale něco opět přitáhne pozornost k jeho slovům. "Případ? Jaký případ?" Zmateně se na upíra podívám a lituji toho, že také nejsem schopná mu číst myšlenky. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Taky bych řekla… ale pokud ti nedává dudlík ale tohle, tak bych se nezlobila. Perverzní prožitek upířího incestu, je očividně jen a jen tvoje kratochvíle. Samara to neřeší a Erica to podle všeho baví, ostatně možná je to pro upíry zcela normální, píchat své potomky a baví ho na tom právě tvé rozpaky. Naštěstí nemáš moc času to převalovat na jazyku a poskytovat mu tak další potěšení… kromě toho, které jsi mu už poskytla. Přepínače v tvé hlavě jednou na plné obrátky, na malou chvíli se objeví Zomba, aby v zápětí Eric cvakl znova. Udělal to naschvál? „Ten, se kterým jsi za mnou přišla… dcerunko… Tohle je jedna z osob, co ukradla upíří krev…“ Vychutnal si to, dokonce bys přísahala, že se při tom oslovení pohnul v tvém lůnu, napnul, pokud je to ještě možné. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jen co se mi podaří přepnout se do policejní modu, už mě to zase táhne jinam. A Eric si to podle všeho užívá. No jasně...ten neschopný upír, kterého zneužili a okradlo. Jak se jen jmenoval? Vypadá to, že když ne já, tak alespoň někdo tady pracuje. Udiveně se podívám na mrtvolu na zemi, jako kdyby mi snad muž mohl Ericova slova potvrdit. Trochu nespokojeně se zamračím, protože jsem právě zabila někoho, koho jsem mohla vyslechnout a zjistit o případu víc. S tímhle za kapitánem rozhodně nemůžu. Ne po tom, co jsem mu provedla. Jenže to už mě Eric opět pokouší. A já se nechám velmi snadno rozptýlit. Jeden nepatrný pohyb jeho těla a nějaký případ je mi ukradený. Zasténám a slastně přivřu oči. Vím, že mě tím oslovením provokuje, že mě schválně přivádí do rozpaků. Ale zároveň vím, že ví, že se mi to v hloubi duše líbí. "Zjistil jsi alespoň, na co tu krev potřebovali?" Jako kdybych tápala ve tmě. Nedokážu se prostě soustředit na to, co je důležité. A co to vlastně je? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Ano ví to a nejspíš právě proto, přesně v okamžiku, kdy ti hlavou letí myšlenka na to, že víš, co dělá, ti onen kousek zopakoval. Naplno využívá výhod upířího ovládání, ani po výkonu dávat pozor aby nezvadl, naopak si dokáže vychutnávat i drobné pohyby velmi pečlivě a cíleně. „Na kšeft… upíří krev je pro lidi jako droga, sama si to zažila, působí jako stimulant, jako afrodiziakum, dokáže léčit… existuje celý černý trh s upíří krví a to se nám samozřejmě nelíbí. Klidně si ho vem, tvé otisky rtů nikdo zkoumat asi nebude a zbytek už určitě vymyslíš… dcerunko…“ Zase ten pohyb, tentokrát ho protáhl, jako by tě hladil, ale rozhodně ne po hlavě. „Dám ti k němu jméno, všechno, věřím tomu, že mi nelhal… dostaneš i další… ale pochop, tohle je osobní, krev není voda, krev je svátost…“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Opět to slovo a opět nepatrný pohyb pánví. V mém těle to ale vyvolává velmi bouřlivou odezvu. Kousnu se do rtu, abych tentokrát dokázala zůstat zticha. Lehce potřesu hlavou. Rozumím tomu, že takový překupník s upíří krví jim musí pěkně pít krev. Chápu, proč musel zemřít a chápu, že jeho smrt nakonec byla dost příznačná. I přesto, že já sama upír nejsem. Nakonec ho vysáli dosucha. Jenže Eric se rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou a takhle bohužel můj svět nefunguje. Nejsem kvůli tomu naštvaná. Jen vím, že tohle znamená, že budu mít před kapitánem další krvavé tajemství. Nemůžu mu na stanici přitáhnout mrtvolu. Natož mrtvolu zbavenou krve. Je jedno, jestli by někdo otisk zubů zkoumal, nebo ne. Obvinili by upíry a byly by z toho jen další nepříjemnosti. "Jen si ho nech. I ty ostatní si nechte. Vy máze svojí spravedlnost a já případ smetu ze stolu." Nechci to říkat nahlas, ale tohle kapitána zas až tak zajímat nebude. Některé věci je lepší nevědět. "Budu...budu muset jít." Nezní to přesvědčivě, ale když už jsem jednou zavětřila práci, tak se toho smradu jen tak nezbavím. "Musím najít kamarádku." Nemluvě o tom, že tady je pořád ještě skladiště nacpané mrtvolami. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Jak chceš, těla se zbavíme… případ si klidně nech, nakonec se uzavře i bez mrtvol.“ Mohl by dál provokovat, ale zjevně myslel vážně, že rozhodnutí je na tobě. Cítíš, jak tě jeho ruce znovu zvedají, tvá záda kloužou po zdí, až tě nakonec opustí. Jeho výraz se změnil, zvážněl a snad vidíš i něco na způsob obavy. Vidíš i to, že i po staletích zůstává tento muž trochu ješitou a ani nyní se před tebou nechce ukázat s plandavým. „Snad budeš mít štěstí, budu na tebe myslet. Kdybys potřebovala, zavolej… ale přímo ti pomoct nemohu… na to musí být upír šílený, aby se do takového boje pustil.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zády kloužu po zdi a cítím, jak mě jeho úd opouští. Neubráním se zklamání, i přesto, že tohle bylo moje rozhodnutí. Na jeho slova lehce pokývu hlavou. Někde v nitru jásá malá holka při slovech, že na mě bude myslet. Tohle přeci chce od chlapa slyšet každá žena. "Nechci, abys za mě bojoval moje bitvy. Šaman je jen a jen můj problém a já se s ním vypořádám." Chtěla bych být stejně sebejistá, jako zní moje slova. Ani nevím, proč to dělám, on přeci musí cítit, že nemám páru, do jakého boje to vlastně jdu. "Přijdu za tebou, dlužím ti to." Nejsem si jistá, jestli od něj třeba nebudu ještě potřebovat krev. Jsem si ale naprosto jistá tím, že budu potřebovat jeho tělo, dotyk, blízkost... Jako kdyby snad pro mě upír byl nějakou drogou. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Tvé nohy se dotkly se dotkli postele a jeho ruce kloužou po těle nahoru od míst, kde tě drželi. Nezastavují se tam, kde by se zastavit mohly. Jedna skončila na rameni a druhá přizvedla tvou bradu a nestavila tě polibku. „Vím, ale přesně proto jsi sem původně přišla… málem ses zaprodala Pam… a věř, že nejeden ze „šlechty“ by se Šamana zbavil rád a neváhal by nasadit značné zdroje… ale tak snadné to není a místo toho se černému kontinentu vyhýbáme.“ Nebyla to výtka, ani tě neobviňuje, že neříkáš pravdu. Vždyť do tebe vidí. Stejně jako ty vidíš jeho pohled, hodný otce, který se snaží varovat pubertální dceru před chybou a to se stejnou jistotou, že je ono varování marné. Místo dalších slov ti raději věnuje další polibek, který rozhodně nepatří dceři a když se opět vzdálí, na jeho tváři už je zase onen lehkovážný úsměv, se kterým tě včera vítal v clubu. „Přijď… budu se na tebe těšit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Hodný otec, který varuje svou dceru, aby se vyvarovala chyb. Přesto oba dva víme, že já půjdu a přesně ty chyby, před kterými mě varoval, udělám. Bylo by to skoro roztomilé, pokud by nešlo o tak vážnou věc. Připadám si trochu jako ve snu. Ani si nejsem jistá, jak jsem se oblékla a dostala ven. Naposledy Erica políbím a poté vyjdu z pokoje. Po paměti se vracím zpátky do lokálu, ale pečlivě se vyhnu pohledu k baru. Nevím, kde je Pam a nechci se s ní setkat. Až teprve venku se zamyslím nad tím, co bych vlastně měla dělat. Nakonec se rozhodnu vrátit do nemocnice za Alexem. Uvidím, jak se bude tvářit, až mu řeknu, co jsem udělala a komu jsem se odevzdala. Dost možná z toho bude nadšený, nebo vzrušený. A nebo oboje naráz. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Nakonec je jedno jak, důležité je, že ses oblékla a oblečení více méně přežilo. Proplétáš se sálem, který je už poněkud živější, alespoň co se personálu týče. Vaše dostaveníčko v zákulisí nejspíš nebylo tak krátké a tady už se chystá na provoz. Vyhýbáš se baru už i pohledem, ale Pam ses nevyhnula, jelikož čeká přímo u vstupu. Mluví s nějakým mužem z personálu, ale rychlost s jakou tě zaregistrovala a přerušila hovor, vzbuzuje určité pochyby. Došla až k tobě a v zápětí se na tebe vrhla. Měla jsi čas tak maximálně sebou škubnout a už cítíš její tělo na svém, její tvář u své a pak polibek, který se tvé tváře snad ani nedotkl. „Užila sis to, holčičko?... nezapomeň teď jsi naše…“ Ono líbezné zašeptání do ouška jsi samozřejmě nepřeslechla a Pam se hned po něm odtáhla z onoho „milého“ objetí. Nikam neutíká a ani neuhýbá pohledem, kdybys snad chtěla také něco milého říct. Jediné co mate, jsou její oči, ve kterých nevidíš ani naštvanost, se kterou se kolem vás pohybovala, ani případnou žárlivost či zášť. *** Venku na tebe nikdo nečeká, ani tvůj černý průvodce. Buď jsi ho definitivně setřásla nebo se tě od NSY ani nezkoušel najít. Bez dopravy je cesta do nemocnice poněkud méně komfortní, ale Londýnská podzemka žádné trauma nepřináší. Po cestě potkáváš klasickou dávku statistického mixu společnosti. Možná skupinka Ghotů, působí v tvé momentální situaci poněkud výrazněji, ale nijak tě neruší. Když dorazíš do nemocnice, růžový králíček na recepci pitevny na tebe hledí velice překvapeně. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Bar se pomalu zaplňuje, i když v tuhle chvíli je to především personál. Pohledu na bar se sice vyhnout zvládnu, Pam ale bohužel nikoliv. Ta je totiž u hlavních dveří a těmi já musím nutně projít. Sice je právě urpostřed rozhovoru s nějakým mužem, ale to, jak rychle rozhovor ukončí, je dost podezřelé. Skoro bych přísahala, že tu na mě čekala. Očekávám vztek, zlobu, žárlivost a výčitky, ale nic z toho se nedočkám. Místo toho se na mě upírka vrhne a políbí mě. Do ucha mi zazní slova, která znějí zlověstně, ale když se jí podívám do očí, nevidím v nich vztek, který jsem z ní cítila, když jsem byla poblíž Erica. Zmate mě to natolik, že se pořádně ani nezmůžu na odpověď. Prostě se jen otočím a vypadnu z klubu. Na to, že teď jsem jejich, stejně zapomenout nelze. *** Cesta do nemocnice mi sice chvíli zabere, ale nic zvláštního se při ní nestane a já tak mám čas o všem přemýšlet. V clubu jsem se zdržela déle, než jsem plánovala a ještě víc se tam toho stalo. Mám z toho dost smíšené pocity, ale převáhá spokojenost. Nelituji svých rozhodnutí. Tedy alespoň zatím. Projdu přes recepci a zachytím překvapený pohled růžovky za pultem. Co s tou ženskou sakra je? Už si mohla zvyknout, že se tady motám. Beze slova, a bez pozdravu, jí minu a zamířím do suterénu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Podivné rozloučení v baru, do kterého za chvíli začnou proudit lidé, kteří touží po něčem nevšedním, po něčem divokém, po něčem krvavém. Kteří možná sní právě o tom, co se právě stalo tobě a kteří by neváhali a vzali si to celé. *** Podivné přivítání, přitom Králiček už by přece měl vědět, že sem patříš stejně jako mrtvoly. Nic neříká, nebo mu dlouho trvá se vyžvejknout a tak jdeš dál. Už jsi skoro u výtahu, když Králíček konečně našel slova a přesto v jeho hlase cítíš určitou nervozitu, patrnou už v tom odkašlání na začátku. „Slečno Everettová, pan doktor Denisof tu není.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Dojdu skoro až k výtahu, když za sebou konečně uslyším hlas. Aha, tak tohle byl důvod jejího nechápavého pohledu. Spolknu tiché zaklení a otočím se. Dokonce se pokusím o lehký úsměv. "A neřekl Vám, kam jde?" Ať tak či tak, nemá cenu chodit dolů do márnice, protože dovnitř se stejně nedostanu. Zamířím proto z budovy zase ven a do blízkého parku. Posadím se na lavičku a zapálím si cigaretu. Bez Alexe nevím, kam se pohnout. Vlastně ani nemám, kam bych šla. Byt je zničený, márnice zavřená ne, že bych tam snad chtěla být s mrtvolami sama), na stanici se mi nechce a do baru se teď vracet nemá smysl. Vlastně si celkem užívám, že se teď nemusím nikam hnát. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Králíček už nejednou prokázal, že v té roztomilé hlavičce přece jen je i mozeček a tak ji tvůj úsměv rozhodně neošálil. Možná je toho mozečku dokonce tolik, že si dokáže pár věcí domyslet a ne jen to, že za doktorem už dávno nechodíš pracovně. „To neříkal, ale odcházel s velkým afroameričanem a říkal, že je všechno „v pořádku“…“ Opravdu v té hlavičce je víc než jen kořínky dokonalých blond vlasů. I Králíčkovi došlo, že v pořádku nejspíš není vůbec nic. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Zůstanu na růžovku zírat a v první chvíli vůbec nevím, co jí na to mám říct. Dojdu k pultu recepce a oběma rukama se o něj opřu, nakloním se k ženě. "A vás nenapadlo zavolat policii!?" Eben. Když nemohl chytit mě, tak šel za doktorem. Ale jak se dostal do márnice? A proč Alex raději neutekl? Vždyť musel vědět, o koho se jedná. Nasraná jak broky vyrazím z nemocnice ven a hned před budovou si zapálím. Sakra! Sakra! Sakra! Vytáhnu mobil ale několik okamžiků na něj jen civím a přemýšlím, komu bude nejlepší zavolat. Nakonec vytočím číslo na kapitána. On už ostatně ví o mých pletkách se Šamanem a zmizelé kamarádce. Teď k tomu jen přičtu doktora. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Králíček se trochu schoulil, ale neuskočil před tebou. Dokonce se ani netváří vyplašeně, ale spíš smutně a zadumaně, těžko říct jak to dělá, ale i teď z ní vyzařuje něco, z čeho se dělá chlapům těsno. „Napadlo, ale pan doktor řekl, že je to v pořádku i když nebylo a tak myslím, že nechtěl, abych volala policii. On pan doktor je trochu… zvláštní a nemá rád, když mu někdo kouká pod ruce.“ Zvláštní… jo to vystihla naprosto přesně… Nehledě na hlásek v tvé hlavě, už je pozdě doktora honit. Že ten černoch rozhodně nebyl američan je ti víc než jasné. Kapitán tě nechává chvíli trápit, ale když to konečně zvedne, máš pocit, že s „No?“ se na tebe z reproduktoru vyvalil i obláček kouře. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Samozřejmě, že řekl, že je v pořádku. Nechtěl abyste udělala nějakou blbost. Ale když Vám divný černoch odvádí z nemocnice doktora, tak by pro příště bylo lepší, kdybyste o tom policii informovala." Držím se, ale hned pod povrchem bublá vztek. Nic tomu nepomůže, že mi kapitán mobil v první chvíli nebere. Stojím tam a cítím, že to nebude trvat dlouho, abych vybuchla...nebo se složila. Stojím na kraji mentální propasti a dívám se dolů, když se náhle ozve velitelův hlas. Udělám krok vzad a lehce si odkašlu. "Omlouvám se, že Vás obtěžuji, pane. Náhodou někdo nesledoval toho černocha, který na mě čekal před stanicí?" Zkusím hned na začátek, jestli jsem třeba přeci jen neměla štěstí. "Šamanova vlivu se mi podařilo se zbavit, ale teď to vypadá, že když nemohl dostat do spárů mě, obrátil se na doktora Denisofa. Před chvílí jsem se dozvěděla, že ho odvedl přímo z nemocnice." Ve stručnosti shrnu poslední dění. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Když já nevěděla, jestli by tou blbostí nebylo právě tohle…“ Králíček určitě cítí tvé bublání, ale přesto se nebojí odpovědět, a pokud dokážeš soudit, je ta odpověď upřímná. Jestli je správná či rozumná je něco jiného, ale očividně se snažila pomoct nebo spíš neuškodit. *** Kapitán ti neskáče do řeči, ale slyšíš jeho dech nebo spíš šlukování. „No pro změnu nevoláte, abych uklidil nějaký bordel, takže se nemusíte omlouvat Poručíku…“ Ani vážnost situace a tvé nejspíš i slyšitelné rozhození, kapitánovi neubralo na sarkasmu a chuti ho použít. Dost možná si ho dopřává i proto, že přemýšlí o zbytku tvého hlášení. „… takže modlitby ještě zavrhovat nebudeme. Ne nikdo ho nesledoval, cíl byl ho zaměstnat, abyste se dostala ze stanice bez jeho doprovodu. Nemělo smysl ohrozit strážníky a nikoho z našich jsem k dispozici neměl. Otázka spíš je, jestli jste byla jeho cílem vy nebo ten váš doktor. Podle toho co jste říkala, tak se Papá zajímal spíš o něj.“ Všimla sis toho, sarkasmus je pryč a určitá nabroušenost v hlase tentokráte míří zcela opačným směrem, než je zvykem. Milton je nasranej sám na sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Kapitán není naštvaný a nebo jestli ano, tak sám na sebe. Čemuž tak úplně nerozumím. Taky nerozumím tomu, proč mě tedy Eben sledoval na stanici, když o mě, podle všeho, vlastně žádný zájem neměl. Chtěl si jen ověřit, že nebudu překážet? Nebo to bylo celí prachobyčejná náhoda? "Nevím, co mám dělat, pane." To je stoprocentní pravda. Netuším, kam se hnout. Vlastně mi nezbylo žádné útočiště, i když předpokládám, že Eric by mě rád viděl, asi nechce, abych se mu pověsila na krk. Navíc jsem sama říkala, že jeho pomoc nepotřebuji. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Mě se neptej… ale náhodu bych netipovala. Proč se vlastně ozvala, rozhodně nezněla, že by ji tohle téma nějak zaujalo. Spíš jako by ji těžce nudilo. „V tom vám poradit můžu… můžete dělat svou práci, ale pochopím, pokud byste chtěla dovolenou.“ Kapitán se se svým nepochopitelným sebemrskačstvím srovnal celkem rychle a už mrská zase tvým směrem. Alespoň v tomto smyslu se svět vrátil do normálu, když už v ostatních táhne do kopru. Tvůj byt je v trapu, Alexovým se prohnalo africké stádo a jedna teenagerka a márnice… těžko říct jak bezproblémově proběhlo vyzvednutí doktora, ale zbývající společnost moc lákavá není. Co zbývá? Eric, kterému jsi zaprodala svou duši, jak by řekli fanatici. Seth, kterému ses rozdala do poslední kapky a roztrhání těla. Kapitán a jeho popelník. Dmitri, který má plné ruce princezny, ale mohlo by s ním pohnout zmizení jedné teenky. A nakonec kolegové, Vlkodav, Floutek kteří nejspíš pasou po Westgardovi a Upírka, která tě vytáhla z baru a včera ti nabízela pomoc a postel. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro ...můžete dělat svou práci. Skoro, jako kdyby se mě kapitán snažil ještě víc nasrat. Chápu, že můj šéf po mě musí šlapat, ale nejsem si jistá, že jsem v rozpoložení, kdy bych to zvládla ustát. Stejně tak netuším, k čemu by mi teď byla dovolená. "Tak k té práci. Jak jsem vyšetřovala toho upíra, kterého zneužili a sebrali mu krev. Ti lidí už nikomu neublíží. Neptejte se, jak to vím." S tím telefon zavěsím a chvilku na něj zírám, jako kdybych snad čekala, že na mě i přesto začne ječet. Nakonec se rozhodnu obrátit na svou upíří kolegyni. Sice je ještě den, a pravděpodobně jí tedy probudím, ale ona mi nabízela přístřeší, a navíc ví, v jakých jsem sračkách. Je tedy jen rozumné, obrátit se právě na ní. Vytočím číslo a napjatě čekám. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Típla jsi kapitána, ale oči se od obrazovky nechtějí oddělit. Dost možná kapitán právě kouká na své sluchátko dost podobně, nebo je mu to jedno, nebo se směje, anebo dosáhl přesně toho, čeho chtěl. Možná jsi prostě potřebovala nakopnout anebo je to jen snaha najít v jeho chování nějaký dobrý motiv. V každém případě jsi mu právě práskla to co sis u Erica chtěla nechat pro sebe. Teď už jen přinést mrtvolu a počkat na další. Samara nemusí ani pípnout, aby sis v barvě představila, jak vypadá rozbíjení gangu po upírsku a bohužel asi budou mnohem úspěšnější než policie. Nejen, že dokáží vytěžit mnohem více informací ze zadržených, ale odpadá také ta marná snaha se sháněním důkazů proti špičkám organizace. Vzdor tvému předpokladu Seras zvedla telefon skoro okamžitě. Ale Eric a Pam přece také nespali. „Ahoj Jackie, jak… teda děje se něco?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jestli jsem právě udělala profesionální chybu, to se teprve uvidí. Teď je ale na řadě upírka, která překvapivě nespí. Telefon stihne jednou zazvonit a už se ozve její hlas. "Ahoj Seras, promiň, že tě ruším během dne, ale nějak nevím, na koho jiného se obrátit." Je to zvláštní, obvykle nejsem příliš důvěřivá, ale upírce věřím, i přesto, že jí vlastně vůbec neznám. Možná je to nějaký ochranný, nebo maskovací mechanismus, protože k Ericovi jsem cítila úplně stejnou důvěru. Co se Pam týče, to je něco trochu jiného... Ve zkratce upírce shrnu, co se během posledních hodin stalo. Tedy, vynechám tu část, kdy mě Eric málem proměnil. Zůstanu jen u toho, že jsme se s Alexem usídlili v márnici, jak mě po cestě na stanici pronásledoval Eben, i to, že později odvedl Alexe z márnice. Ke konci musím znít dost zoufale, ale ulevilo se mi, že jsem se někomu mohla svěřit. "Nevím, kde ho mám hledat a bojím se, co by mu Šaman mohl provést. Navíc když má Alexe, může snadno vlákat Zombu do pasti." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro London City
„…v pohodě…“
Ne Seras rozhodně nečeká až to dopovídáš, aby ti skočila do řeči s ujištěním, ale hned zase ztichla a nechá tě pokračovat.
To protože na Seras nežárlíš…
Ani druhý hlásek, který na tebe mluví, se nenamáhá čekáním, aby ti skočil do myšlenek s nevyžádanou odpovědí. Seras poslouchá tvé líčení tak tiše, že bys ji i podezřívala, že na druhé straně není. Dost možná je to tím, že neslyšíš její dech. Ten přišel na řadu, až když se nadechla k odpovědi.
„To je dost možný, vlastně pokud jde Šamanovi o Zombu, tak je to nejlepší cesta. Má blízkou osobu, stvořitele a vlastně i sérum. Nemusí ji honit, stačí počkat. Jen nevím čím ho tak nakrkla, podle toho co jsem našla Šaman nikdy takhle neútočil… ale nezabil ani Flatcheta, tak snad neublíží ani Alexovi… škoda, že tu není Mistr.“
Odpovídala ti nebo se jen ztratila ve vlastních úvahách. Zachytila jsi tu změnu v hlase, nejspíš když se tě snažila alespoň něčím povzbudit i povzdech, který byl nejspíš zase zcela osobní. Chvíli je ticho, ale v zápětí slyšíš jak znovu nadechla.
„Můžu ti nějak pomoct?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Seras mě nechá domluvit, nepřerušuje mě, ani se na nic nevyptává. A já jsem jí za to vděčná. Úplně stačí, že to musím už podruhé opakovat. Celou dobu přemýšlím, co mě tak znervózňuje. Až teprve, když uslyším znovu její hlas, dojde mi to. Je to dech. Nebo spíš jeho absence. Upírka se snad trochu ztratila ve vlastních úvahách. Zase ten mistr. Až na to bude čas, tak o něm zjistím něco víc, ale teď na to nemám kapacitu. "Nevím. Můžeš?" Sama sobě zním zoufale. "Nevím, co mám dělat. Vlastně teď ani nemám žádné útočiště. Musím alespoň jednoho z nich najít." Ani nevím, kterého bude jednodušší hledat. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro London City
„To ti neporadím… ale pokud má Alexe Šaman a chce ho využít jako návnadu, tak to musí nějakým způsobem dát vědět Zombě. Dřív nebo později budou všichni tři na jednom místě… vlastně čtyři, protože ty tam určitě půjdeš taky.“
Nezní to jako zlej vtip, spíš jako by Seras přemýšlela nahlas.
„Ale kde je hledat to fakt nevím, při tom incidentu s Flatchetem ho navštívil Šaman přímo doma, ale podle zpráv bydlel ve slušném hotelu v Centru, jako běžný host… pokud jde o bydlení, není problém, sídlo je teď děsně prázný, budu ráda, když tu nebudu sama… mám pro tebe přijet?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Seras uvažuje s chladnou hlavou a tím bych se měla řídit i já. Nemá cenu běhat po Londýně a snažit se najít Ebena, nebo jeho světlého bratra. Dřív nebo později musí dát Šaman Zombě nějak vědět, že má Alexe. Teď jen najít způsob, jak tuhle zprávu zachytit. "Díky. Nevím, kam jinam bych šla." Ani se nesnažím tvářit, že jsem v tuhle nabídku nedoufala. "Jen mi dej adresu. Dorazím sama. Nechci tě tahat ven teď, za světla." Alespoň tuhle upírčinu laskavost odmítnu. Zvednu se z lavičky a vydám se chytit si taxi. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „Dobře… ale to by nebyl problém, auto je upravené. Tak dojeď na mileneckou procházku, oficiálně je to soukromý golfový klub Finchley.“ Podle hlasu bys řekla, že Seras rozhodně vize společnosti nevadí, možná je dokonce i ráda. Naopak taxikář nadšený není. Adresa, kterou jsi mu dala, ho vede z City na sever k M1. Přesto tě samozřejmě dovezl až ke zdi schované za živým plotem a železné bráně s kamerama, která může stejně tak patřit opravdu hodně soukromému klubu, jako k nějaké pevnosti. Kamera tě svým pohybem upozornila na to, že tě sleduje a možná přesně to je účel pohybu a nakonec i viditelných kamer, vždyť dneska už není problém udělat sledovací zařízení, kterého si nikdo nevšimne. Vrznutí se kterým se začala otevírat brána jsi slyšela i přes okýnka taxi, kterému se dovnitř zrovna moc nechce. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Chytím si taxi a nadiktuji řidiči adresu. Jeho výraz není moc nadšený, ale nakonec mě bez řečí odveze. Jsem na tohle "sídlo" celkem zvědavá. Seras mluvila o soukromém golfovém klubu, což mi přijde jako dobré krytí pro nějakého upíra. Představuji si rozlehlé pozemky a někde mezi nim staroanglické sídlo. Které jistě bude mít nevrlého majodroma, nebo komorníka. Můj předpoklad se mi částečně potvrdí, když spatřím vysokou zeď, hlídanou vševidoucím okem kamery. Vzápětí se brána otevře a vpustí nás dovnitř. Řidič vypadá dost nešťastně, ale já se netvářím, že bych chtěla vystoupit a s kamennou tváří čekám, než se odhodlá vjet do téhle "jámy lvové". Kdo ví, jak daleko je to k domu a já nejsem v náladě, kdy bych si tady chtěla někde vykračovat po zeleném trávníčku. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro  Nakonec to tak daleko není, mohla jsi ho propustit, ušetřit mu trápení, ale zase bys přišla o slušný příjezd, jak se k zámku sluší. Nic jiného než zámek tě totiž na konci soukromé cestičky nečeká. Celkem předvídatelně tě neočekává ani hostitelka, ale očka kamer, tentokráte už decentních sis všimla i zde. Řidiče po pár metrech přepadla zvědavost a rozhlíží se po zapovězených končinách. Dokonce vypadá trochu překvapeně, když vidí, že vlastně nevidí žádné členy klubu, golfové vozíky a další předpokládané náležitosti. Překvapení střídá spokojenost, když tě vypouští ven a vystavuje ti opravdu tučný účet za cestu, ale to se dalo čekat. *** Co chybělo venku, uvnitř se ti dostalo bohatě. Široké foajé, lemované schodišti do otevřeného balkonu na patře. Erby nad dveřmi, které se nápadně podobají tomu na žluté uniformě čekající hostitelky a velká kruhová značka na podlaze, která nejen že vypadá jako by byla nakreslena krví, ale která navíc působí jako by si žila vlastním život.¨ Hell's gate arrested - gott mit uns - and shine heaven now Seras stojí zcela samozřejmě uprostřed a nyní roztáhla ruce a hluboce uklonila, vlastně se zlomila v pase. Když se narovnala, opět vidíš její opatrný úsměv, aby neukázala zuby. „Vítej v domě Mistra mého Mistra.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro I přesto, že jsem to čekala, cítím úžas. Tohle je opravdu sídlo hodné mocného upíra. Zjisti si o něm konečně něco! I řidič nakonec vypadá zvědavě, on ale asi skutečně očekával golfový klub. Asi dobře, že netuší, co se skrývá za těmito zdmi. Trochu neochotně zaplatím velmi tučnou sumu a vystoupím z auta. Zamířím k hlavním dveřím a vstoupím do domu. Upíři rádi dělají dojem na ostatní, a to co vidím, je skutečně okázalé. Seras vypadá, v porovnání s prostorem, jako malá holčička. Její úklona mě překvapí a na okamžik nevím, jak reagovat. Nakonec tedy jen kývnu na pozdrav. "Děkuju, že jsem mohla přijet. Nevím, na koho jiného se obrátit." Ani nevím, kam dřív s očima. Jestli sledovat upírků, prohlížet majestátní prostor foajé, nebo symbol na podlaze. Jestlipak upírka pozná, co mi Eric udělal? |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro „V pohodě… škoda, že jste nepřišli už včera, možná… to je jedno, pojď dál.“ Nevíš kam dřív s očima, ale oči to tak nějak vědí sami. Signatura na podlaze, její nepřirozená živost je přitahuje jak světlo můru. Přísahala bys, že kdykoliv se na ni nekoukáš, když ji vnímáš jen na periferii svého pohledu, pohne se. Pohla ses i ty, vykročila kupředu, vstříc upírce, která působí jen o málo starší než Zomba. I když je starší zcela určitě i fyzicky, nejspíš někde kolem jednadvaceti, ale dost mate i její hrudník, který je rozhodně mohutnější než u Šmoulinky. Pohnula ses a ve stejný okamžik, jako by se na tebe celý dům zřítil a svou vahou tě přirazil k zemi, i když máš pocit, že tě skrz ni spíš zarazil až do suterénu. K tomu ten smích, který se ti odráží v uších a rezonuje hlavou. Není normální. Hysterický? Ne, to není to správné slovo, je šílený. Trvá to jen chvíli, zmizí společně s tíhou na tvých zádech, když se tě dotkne drobná ruka. Hned po ní i druhá, která vklouzla pod tvé podpaží a pomáhá ti se zvednout, nebo tě spíš zvedá jako pírko. „Omlouvám se… nevěděla jsem… to je znamení mého Mistra, chrání dům před nezvanými hosty. Máš v sobě magii… někoho jiného… proto reagovalo. Teď už to bude v pořádku.“ Pustila tě i když cítíš její doteky, když tě oprašuje, zatímco se omlouvá. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Jen beze slova pokývu hlavou. Možná, že kdybychom se sem s Alexem uchýlili už včera, tak se mu nemuselo nic stát. Možná... sama dobře vím, že Alex by sem jít nechtěl. Ne, pokud měl možnost márnice. To byl jeho druhý domov a tam se cítil být v bezpečí. V duchu zaskřípu zuby. Mám o něj strach, ale zároveň jsem naštvaná, že se ani trochu nebránil. Udělám krok a v tu chvíli mám pocit, že do mě narazil náklaďák. Přichází to odevšad a odnikud. Smích mi zatemní mysl, najednou nevím, kde ne nahoře a kde dole. Všechno se se mnou točí. Netrvá to dlouho, ale pro mě to bylo jako věčnost. "Asi jsem ti to měla říct." Zamumlám, když konečně najdu svůj hlas. Upírka mi pomáhá se zvednout. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se zhroutila na zem. "Musela jsem...nebyla jiná možnost." Netuším, jestli se omlouvám před sebou, nebo před ní. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro
„Možností jsou vždycky, jen je nevidíme ve správný čas... to není z mý hlavy…“
Teď je to ona, která se skoro omlouvá za svá „hlubokomyslná“ slova. Ale vydrží ji to jen chvíli, pak přestala s oprašováním, její ruka zůstala na tvém rameni a Seras se začala smát.
„Já se omlouvám, už je to dlouho co tu jsem sama a na stanici se už taky necítím jako před tím, už tam jsem cizí… Jasně že bych ti to rozmlouvala, ale stejně bys to udělala, tak snad to pomůže. Dáš si něco?“
Ruka už zmizela a tvá hostitelka se vydala k bočním dveřím, kamsi hlouběji do přízemí. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Pár okamžiků na upírku jen civím, a nevím, co říct. Naštěstí se pak začne smát a já se opět uvolním. Sice řekne, že by se mi to pokusila rozmluvit, ale ani se mě při tom nesnaží zdeptat nějakou příšernou vidinou toho, co se mnou teď Eric může provést. "Dala bych si čaj." Řeknu, i když ve skutečnosti bych ocenila něco daleko silnějšího. Třeba pár kapek krve? Následuji Seras hlouběji do domu. Je pro mě trochu děsivá představa, že je tady skutečně sama. Já vím, že je to upírka a prázdný dům jí asi děsit nemůže. Ale mě by zaručeně děsil. "Kdy se tvůj mistr vrátí?" |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Sídlo Hellsingu - Mill Hill East, Lovers Walk No tak, řekni to nahlas… určitě ji má…
Co taky jiného než čaj, když jsi v sídle nějakého anglického lorda. Seras s tím nejspíš taky počítala, takže jen přikývla. Chodba je celkem strohá, ostatně ji používá nejspíš služebnictvo, ale i tak vznešeně. Kuchyň je náležitě rozmáchlá, trochu staromódní a možná až křiklavě ozdobená měděným nádobím. Jestli tady někde je rychlovarná konvice, Seras po ní nesáhla a místo toho vaří vodu pěkně postaru.
„Až bude zářit rudý měsíc a vody Temže se promění v krev… až v ulicích propukne opravdový chaos… to by jej nejspíš přivábilo. Jinak se už asi nevrátí, oni odešli… Vystoupení… to nebylo nic pro ně.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Dostaneme se do rozlehlé kuchyně. Se založenýma rukama sleduju upírku u plotny, sama se opřu o stůl. Pomohla bych jí nachystat alespoň nádobí, ale tady nemám ponětí, jestli na mě ze skříně nevypadne kostlivec, nebo minimálně netopýr. Zarazím se, protože její slova znějí jako nějaké proroctví. Nakonec ale jen chápavě přikývnu. O to víc je mi najednou upírky líto. Kdyby měla naději, že se její mistr vrátí, ale takhle je možné, že tady v tom velkém domě zůstane už navždycky sama. "Víš, že tady nemusíš zůstávat." Začnu opatrně. Ani sama netuším, proč mě blaho Seras tolik zajímá. Už od začátku jsem ale měla pocit, že mám k upírce nějak podivně blízko. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Sídlo Hellsingu - Mill Hill East, Lovers Walk
Tak to asi fandila Westgardovi… kdyby se mu podařilo rozpoutat válku, to by byl přeci parádní chaos.
Na první pohled je jasné, že ani upírka není v téhle kuchyni „jako doma“, že ji zná spíše od vidění. Pátrá, hledá, ale nakonec přece jen nachází vše, co je třeba k tomu, aby ti udělala čaj. Ze skříní na tebe mrká všechno možné a nedivila by ses, kdyby vypadly i nějaké ty stříbrné příbory, ale rozhodně žádní netopýři ani flašky s krví. Seras se činí, ale tvá slova ji přece přiměli k malému zastavení a překvapenému pohledu. Jen na chvilku, pak zase pokračuje v přípravách.
„A kam bych šla… tohle je můj domov. Od střechy až po laboratoře, mučírny a celu mého Mistra. Tohle je sídlo rodu Hellsingu, sídlo řádu protestantských rytířů… nemůžu ho opustit.“
Konvice se rozpištěla a Seras v rychlosti zalila nachystanou konvičku a táckem se všemi ostatními náležitostmi ti vše skoro až obřadně předložila. Ustoupila a vypadá to, že je opravdu zvědavá a že ji opravdu záleží na tom, aby ti chuntalo. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Sleduji upírku a mám pocit, že ona sem asi moc často nechodí. Pravda, ona si čaj, ani jídlo vařit nemusí. Jí stačí mít ledničku nacpanou sáčky s krví. Dál už se k jejímu pobytu v tomhle prázdném, děsivém domě nevyjadřuji. Je to její rozhodnutí. I když já sama tomu, proč tu zůstává, nerozumím, nemám právo soudit. Trochu zmateně se zadívám na konvičku s čajem a na upírku, která mi ho nachystala. "Díky." Nesladím, takže prostě jen nechám lístky chvíli louhovat, než si naliju trochu čaje do hrnku. "Je dobrý." Z nějakého důvodu mám pocit, že na něco takového Seras celou dobu čekala. A já chci tuhle zvláštní kapitolu uzavřít a posunout se dál. "Do telefonu jsi říkala, že šaman bude potřebovat nějakým způsobem Zombě vědět, že má Alexe. Napadá tě, jak by to mohl udělat, a jak my bychom mohly tu zprávu zachytit?" Už jsem tak napůl rozhodnutá, že dám vědět Dmitrymu. Asi by chtěl vědět, co je se Zombou, i když teď má práce nad hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Sídlo Hellsingu - Mill Hill East, Lovers Walk
Tvůj odhad tě nezklamal, Seras se úplně zatetelila, když slyšela tu pochvalu. Samozřejmě ji to moc dlouho nevydrželo, protože další téma je rozhodně vážnější.
„Nevím může čekat, až se Zomba pokusí Alexe kontaktovat. Může nechat nějakou zprávu v nemocnici. Z toho co jsem našla v záznamech, tak používá magii krve, takže pokud má vzorek její krve, může ji poslat zprávu. Nevím přesně co je Zomba zač, tak toho moc nevymyslím. Možná se mu podaří dostat nějaké informace z Alexe, místa kde může být, či jak se chtěli kontaktovat oni. Pokud to zkusí civilně, asi pošle jednoho z homunculů.“
Seras vypadá, že se opravdu snaží a její mimika jako by se ti omlouvala, že ti nedává nějaké snadné řešení. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Nic z toho, s čím se Seras vytasí, mě nepotěší. I kdybych věděla, jakým způsobem zkusí šaman Zombu kontaktovat, bylo by to těžké. Takhle se z toho stává nadlidský úkol. Na nadlidské věci já mám ale naštěstí pomocníky. "Takže jediná možnost je, najít Zombu jako první." Shrnu situaci a nahmatám v kapse mobil. "Věděla bych o někom, kdo by nám mohl pomoci. Ale je to vlkodlak." Nechci volat Dmitrymu dřív, než mi to Seras schválí. "Zná Zombu a řekla bych, že jí má opravdu rád." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Sídlo Hellsingu - Mill Hill East, Lovers Walk
Spíš je máme na jiný věci…
Někomu se to rejpe a nemusí ani posílat obrázky, aby ti bylo jasné co má na mysli. Seras tě poslouchá, při zmínce o vlkodlakovi si zcela jistě vybavila včerejší návštěvu v nelegálním bordelu s krvavým překvapením. Že se jí tam zrovinka nelíbilo, poznáš taky bez jediného slovíčka a nejspíš by nepřekvapilo, kdyby byla proti.
„No lepší než nedělat nic, může ji zkusit vyčmuchat, máloco nenechá žádnou stopu, kterou ty jejich zatracený čumáky nenajdou… proto i Hellsingové experimentovali v tom si nějaké ochočit... Ale i kdyby, co pak? Teda předpokládám, že Alexe obětovat nehodláš.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Upíjím čaj a pokouším se ignorovat Samaru. Proč jen ta holka musí pořád myslet na sex? Z výrazu Seras chápu, že představa vlkodlaka v domě je jí nepříjemná. Já bych se ale s Dmitrym nechtěla sejít tady. "Nehodlám Alexe obětovat. Ale nemůžu tady jen tak nečinně sedět na zadku. Potřebuji Zombu alespoň varovat." Pokud Šaman řekne Zombě, že má v rukách Alexe, tak ona udělá cokoliv, aby ho zachránila. A já potřebuji, aby u toho alespoň trochu myslela. "Pak se uvidí." Odvětím. Je to ale jen jiný výraz pro slova: Nemám ponětí. Bez dalšího uvažování vytáhnu mobil a vytočím Dmitryho číslo. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Sídlo Hellsingu - Mill Hill East, Lovers Walk
Možná že se mu tak věnuješ…
Provokuje, to jí opravdu jde. Ale možná je to lepší, než aby se utápěla v depresi a táhla tě za sebou. Výraz tvé nové upíří kamarádky se moc nezměnil ani s tvým vysvětlením.
„Nejsem si jistá, že tím neuděláš přesně to, co Šaman chce… najdeš Zombu a řekne jí, že má rukojmí. Vlastně se pak ani nemusí obtěžovat ji hledat, prostě si jen počká. Kdyby se někomu podařilo dostat mého Mistra, šla bych si pro nej i za cenu vlastního života.“
Seras mudruje, ale v tom co děláš, ti nebrání a z telefonu už se ozývá ten protivný tón. Tentokrát si ho můžeš užít o poznání déle než, když jsi volala Seras. Skoro už se smiřuješ s tím, že spadneš Dmitrymu do schránky, když vyzvánění ustane. Hlas na druhé straně se ozve až po chvíli a zní… unaveně. Tomu odpovídá i stručnost jeho slov a možná i ruch v pozadí, kde slyšíš nějaký rozčílený dívčí hlas.
„Ano Poručíku, děje se něco?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Seras už věnuji jen lehce nechápavý výraz. Pokud to nebudu já, kdo o Alexovi Zombě řekne, udělá to Šaman. Já se můžu pokusit kamarádku ovlivnit. Pokud to nechám na šamanovi, nakráčí mu přímo do náruče. Takhle sice možná udělám přesně to, co ode mne očekává, ale alespoň získáme moment překvapení. Zomba je sice schopná kvůli Alexovi udělat cokoliv, ale není hloupá. Mobil zvoní, zvoní a zvoní. Už se pomalu smiřuji s tím, že vlkodla kmi to prostě nezvedne, když se konečně ozve jeho hlas. V pozadí slyším ječet nějakou ženu. Vypadá to, že princezna řádí. Tomu napovídá i unavený tón. "Dmitry, co kdybys nechal babysitting na někom jiném a na chvíli vypadnul. Potřebuju pomoc. Nebo spíš...Zomba potřebuje pomoc." |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Sídlo Hellsingu - Mill Hill East, Lovers Walk
Seras ti oplácí svým omluvným výrazem, kterým jinak jakoby omlouvá už za svou vlastní existenci. Nejspíš chápe moc dobře tvé nutkání něco udělat a možná jen nahlas řekla to, co sama víš moc dobře, jenže prostě nejde nedělat nic. Na druhém konci sluchátka máš pocit, že někdo zavil a nejsi si jistá, jestli to byl Dmitry nebo někdo další … v každém případě máš pocit, že na scéně je mnohem víc lidí než jen on a princezna.
„Jestli se nabízíš, mě dobrovolníci došli. Co se stalo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro Neubráním se křivému úšklebku, i když je mi jasné, že ho Dmitry nemůže vidět. Princezna asi bude pěkné číslo a já budu spokojená, když jí budu mít dál od těla. Je mi líto toho chudáka, který se s ní má oženit. "Jak to jen ve zkratce říct. Říká ti něco jméno Šaman? Tak ten po ní jde. Jeho gorily se jí pokusili chytit, ale neuspěli. Teď unesl Alexe a je jen otázkou času, než kontaktuje Zombu. A jakmile se to stane, tak nastane peklo, protože ona udělá cokoliv pro to, aby Alexe zachránila." Pokusím se vysvětlit situaci, co možná nejstručněji, jak to jde. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Sídlo Hellsingu - Mill Hill East, Lovers Walk
„Neříkám mi nic, co je to za parchanta, nějakej upír? Zombu můžu zkusit vystopovat, ale asi nechceš, abych ji zastavil.“
Dmitry tvůj výraz nevidí, ale někdo jiný ano a tvůj šklebík ji přiměl zapomenout schovávat zoubky a pořádně se usmát. Můžeš jen hádat, ale nejspíš i bez odposlechu slyší i Dmitriho dost jasně a jelikož na princezničce nakonec děláte všichni, tak má nejspíš dost jasnou představu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacqueline Everett pro "Není to upír. Říká si Papá a je přesně to, co říkám, woodoo šaman." Trochu mě překvapí, že Dmitry tohle jméno nikdy neslyšel, ale asi to stejně není podstatné. "Potřebuju jí najít a...no, asi jí nechci zastavit. Ale určitě jí chci varovat. Půjde do pasti. On na ní bude čekat a bude na ní připravený." Dmitry neviděl, jakou spoušť ti dva způsobili v Alexově bytě. Neviděl to, co já jsem viděla na záznamu. Nejsem si jistá, že by se vlkodlak dokázal postavit Bříze, nebo Ebenovi. |
| |
| soukromá zpráva od Blood pro Sídlo Hellsingu - Mill Hill East, Lovers Walk
„To mi nic neříká… zkusím se zeptat starších. Když se mi podaří najít někoho kdo Lys pohlídá a nebude ji chtít zabít, tak se po Zombě podívám.“
Zní upřímně, od začátku, který tě tak překvapil až po konec, ve kterém cítíš, čemu by dal přednost a kde ho váže povinnost. Seras vás nejspíš opravdu slyší, jelikož právě při oné zmínce o zabíjení doslova protočila oči v sloup. Pohle ostrého hlásku na druhé straně tušíš, že váš hovor končí, ještě dřív než to Dmitry s nějakým promiň či zavitím položil, co z toho to bylo, si nejsi jistá. Je možné, že by Papá mezi vlkodlaky neměl tak velké jméno jako mezi upíry? Nepředstavuje snad pro ně tak tvrdý oříšek, nebo naopak vlkodlaci nejsou objektem jeho zájmu?
„Je to namyšlená kráva, ale stejně jí tu svatbu nezávidím… chceš zavést do pokoje nebo máš jinej nápad?“ |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR