Upíří akademie
hrálo se Domluvený termín
od: 02. května 2022 16:06 do: 20. října 2022 09:03
Dobrodružství vedl(a) Elwena
| |
1275.jpg) |  Upíří akademie v Mordanu |
| |
| Nástup na akademii Je zhruba kolem páté hodiny odpolední, když dorazíte na akademii. Každý jste dorazili po svém. Někteří přijeli autem, jiní dali přednost soukromé helikoptéře a někteří využili k přepravě teleportaci. Každopádně v pět hodin stojíte všichni před branou akademie. Náhle se před vámi zničehonic zjeví postarší dáma v černých šatech zdobených havraním peřím a kývne na vás aby jste k ní přistoupili blíž. Zobrazit SPOILER Ti vnímavější z vás si mohou všimnout, že z ní vyzařuje jakási temná energie. "Dobré odpoledne přeji, jmenuji se Esmeralda Ture a chtěla bych vás přivítat na akademii v Mordanu jménem celé naší akademie. Následujte mě prosím." S tímto sdělením se otočí a pokyne vám ať ji následujete. Projdete tedy za ní branou dovnitř a ocitáte se v rozlehlém sále odkud vede několikero dveří a schodiště. Zobrazit SPOILER Zahnete vpravo a jdete chodbou stále rovně až se před vámi objeví dveře. Šedovlasá dáma je otevře a řekne vám ať tam chvilku počkáte, že ředitelka si vás bude po jednom volat. Zobrazit SPOILER S tím se otočí a odejde. Zůstáváte v místnosti sami a čekáte až si vás ředitelka zavolá. |
| |
 |
Když nastal ten správný čas, osobně jsem zkontroloval, že naše hvězdná limuzína NOVUS1 je plně zásobena a zcela připravena na dlouhou cestu. Přeci jen nás napřed čeká cesta k sídlu rodu Apple, a teprve po vyzvednutí jejich dvou dcer, cesta na Akademii. Mezi zásoby samozřejmě započítávám i chodící nádoby krve, které jsem sám vybral. Je mezi nimi jak člověk krevní skupiny A tak AB. Upírské limuzíny jsou přeci jenom trochu jinak řešené než ty lidské. Mimo předního místa pro řidiče a ochranku a samozřejmě zábavného středu, je tu i uzamčený prostor právě pro jídlo na cestu. Tedy uzamčený, dokud budeme chtít. Není nutné, aby nás jídlo obtěžovalo celou cestu, ale bylo by nepraktické, kdybychom museli kvůli svačině zastavovat. Mimo pohodlnosti se mi na NOVUS1 také líbí její zavazadlový prostor, který je mnohem větší, než u našich ostatních limuzín. Pohodlně sem složíme všechny zavazadla dívek i mé vlastní, aniž by se někdo musel uskromňovat. Když jsem konečně spokojen, vyšel jsem zpět schody před hlavní vchod, abych se rozloučil s rodinou. Vyprovázela mne slova naděje a spokojenosti otce, že se podařilo navázat dostatečně pozitivní vztah s rodinou Apple, aby svolili, že dívky vyzvednu a cestu strávíme společně. Při kontrole času však můj odjezd uspíším, abych dodržel svůj slib o dohodnutém čase. Cestu si krátím četbou a tak mi čas příjemně uteče. Na den, jenž má být naším prvním na Akademii jsem zvolil pohodlný odpolední oblek měkce hnědé barvy, podložený značkovým bílým trikem a polosportovníma botama. Se šperky jsem to nepřeháněl. Pravé zápěstí mi objímají drahé hodinky, otočené ciferníkem k zemi a na levé ruce mám rodový prsten se znakem popínavé růže. Ve vlasech mám volně odložené sluneční brýle, které si nasadím, když za slunce vystupuji u sídla rodiny Apple. Vzhled limuzíny, kromě toho, že každá její křivka přímo křičí drahá, je obohacen o veliký rodový znak na přední kapotě auta, vlaječky s mým osobním označením a malou zasouvací sošku růže vpředu auta. Limuzínu samozřejmě doprovázejí další černá neoznačená auta, většinou terénní. Velmi zdvořile ale přesto s jistým nadšením se přivítám s členy rodu Apple, zatímco se nakládají zavazadla slečen. Poté slečně Grace nabídnu rámě, abych ji odvedl k limuzíně, kde nám již řidič drží otevřené dveře. Poté, co všichni nastoupíme, seznámím je s vnitřkem limuzíny. Kde naleznou pití, krev i občerstvení a čím se ovládá zábavný systém. Také je se šibalským úsměvem seznámím s naší speciální čerstvou svačinou, ale slečnu Grace vybídnu, ať si ji necháme spíše na později. Nechám se však zvyklat, pokud bude trvat na okamžité ochutnávce. Snažím se udržovat v chodu příjemnou nezávaznou konverzaci, především o Akademii a doplnění informací, co se jim v životě dělo, od našeho posledního shledání. Pokud se obě dívky oddají nějaké vlastní zábavě, vrátím se k četbě. S dostatečným předstihem zhruba čtvrt hodiny dorazí naše kolona na akademii. Na pozemky již vjíždí jen naše limuzína, aby nás vysadila v místě, kde máme počkat. Dveře jsou nám otevřeny a vykročím do odpoledne jako první, abych mohl slečnám pomoci z auta. Poté se ještě omluvím a přejdu k zadním dveřím bez klik. Po mém doteku dveře povolí a já se nahnu dovnitř, abych se naposledy napil ze svého přenosného váčku s krví. Chci být v první den plný sil. Pokud by měla slečna Grace chuť udělat totéž, samozřejmě může. Když se opět narovnám do slunce, nechám svézt sluneční brýle na oči. O zavazadla se postará náš doprovod a předpokládám, že je zaměstnanci Akademie poučí o tom, kam je mají odnést. Poté nám již nezbude nic jiného než vyčkat příchodu někoho, kdo nám určí, co teď. Jak se skupinka předpokládaných nových studentů schází, zastavím pohled na každém z nich a velmi pozorně natahuji jejich pach a skenuji jejich těla, abych odhalil známku rodového symbolu. Především hledám tornádo. Sluneční brýle schovávají můj zrak, takže to není zas tak nezdvořilé. Pokud si všimne někdo mého počínání, věnuji mu krátký spiklenecký úsměv. Pokud budou chtít slečny Apple konverzovat, přidám se. Když jsme vyzváni paní Ture, abychom ji následovali, opět slečně Grace nabídnu rámě. Zdvořile se z něj vymaním až v místnosti. Potom, co jsem pohledem přejel tmavý nábytek a pro jistotu z kapsy vyndám hnědé rukavičky, které si natáhnu. Nehodlám nic riskovat. |
| |
 | Příjezd Poslední kufr byl naložen. Zbývalo se jen rozloučit. Byť věděli jsme všichni, že je to pro větší dobro, dobro nás všech, odcházela jsem převážně z vlastního rozhodnutí. Z rozhodnutí toho, že svou rodinu dostanu zpátky na její právoplatné místo. Nebylo fét, že propadla se moje rodina o tolik postů jenom, protože osud rozhodl si zahrát tak trochu vlastní ruletu a ponechávajíc tak několik generací bez jediného projevu... ale se mnou, vznikla nová naděje, nová jiskra naděje, která plápolá a já, nenechám jí vyhasnout. Dokud žiji, bude hořet dále a bude sílit.. vrátím svou rodinu tam kam patří.. Můj povoz není nikterak honosným... vepředu řídil sice řidič, ale ´zadek´ postrádal klasické limuzínové protažení. I přesto ale skýtal přiměřený prostor a pohodlí pro pasažéra vzadu. Se sluchátky sledovala jsem většinu cesty okolí, kterak měnilo se, přecházelo mezi přírodou a lidskými obydlími.. byla jsem poměrně fascinována tím co jsem viděla.. byť měla jsem potuchy o světě, ani ve snu by mě nenapadlo, že dokáže být i takovýhle.. nádherný. Jak dlouho to trvalo, nemám ponětí. Možná pár hodin? Vážně nemám ponětí, ale nakonec dorazíme na místo a já, nespouštím svou pohled ze stavení. Tohle bylo rozhodně větší než naše rodinné sídlo.. Při své výstupu, nijak nezaobírám se svými zavazadly, které jsou vesměs stejně jen dva a půl kufru, mám jisté tušení, že bude o ně postaráno i bez mého vlastního zásahu. Vezmu si jen svou malou osobní tašku, kterou přehodím si přes rameno a poupravím svůj zevnějšek, kterému dominuje přívěšek na hrudi z černého minerálu. Po šátkem, byla ukrytá i malá brož s rodovým symbolem, která se jen nepatrně vykukovala svými okraji. Jistého uvítání dostane se záhy, z rukou jisté ženy, která se tu objeví. Musím říci, že rozhodně jste o zajímavý výběr módy, ale co já mám vlastně říkat, na mě by tohle nikdo nedostal. Sukně a šaty jsou nepřítelem číslo jedna.. úhlavním nepřítelem.. zároveň tu bylo něco dalšího.. něco co.. z ní sálalo.. energie, která nebyla tak úplně příjemná.. čarodějnice..? K jejímu slovům uvítání jen lehce kývnu a následuji jí dle sdělených pokynů. Skoro až můžu si místy vykroutit hlavu, když prohlížela jsem si tohle místo a vnitřně žasnula nad tím, jaké to tu vlastně bylo.. skoro jako v nějakém příběhu z nadpřirozena nebo fantasy. Nějak nedokázala jsem odolat a začala si maličko prohlížet místnost, ve které jsme prozatím měli vyčkat. |
| |
 | Příjezd na Akademii Konečně byl zde den mého odjezdu na akademii a já jako obvykle nic nestíhám. Jen běhám po svém pokoji a balím své osobní věci do posledního kufru jenž si chci vzít sebou. Když ho konečně dobalím a podívám se na to zda mám vše zjistím, že chybí to nejdůležitějsi můj řetízek s rodovým přívěškem. To snad není pravda vím určitě, že jsem ho ráno nechala na nočním stolku u mé postele. No jistě, že mne to nepadlo dřív další povedený fór mých bratrů. A to jsem si myslela, že celá rodina bude ráda až odjedu. No jak vidím tak se ani můj odjezd neobejde bez rodiné hádky. Výjdu z mého pokoje a nazlobeně si to nakráčím před dveře které vedou do pokojů mých brátru. Jen na oba zakřičím. ,, Jimmi a Robine koukejte mi vrátit můj řetízek a to hned!!" můj křik se šíři celým našim rodinným sídlem. Zajisté to slyší i můj otec, který višel se své pracovny. ,, Co se to tady děje? Leonie neměla jsi už dávno být na cestě na akedemii!?" No bezva to mi scházelo. ,, Ráda by odjela jenže ti dva cvoci mi sebrali řetízek našeho rodu. A kvůli nim nestíhám. Jestli kvůli nim budu na akedemii pozdě tak jak zabiju!!" odpovím. Otec pak jen zaklepe na dveře pokoje bratrů. Hned otevřou dveře a stojí v nich oba bratři, když spatří otce hned mi vrátí řetízek. ,, Nešil sestřičko tady je. A doufáme, že na té akademii se budeš mít co nejhůř. A nevracej se už." Mám chuť jim říct své ale na to už nemám čas. Jen vezmu řetízek a jdu do svého pokoje. Bezva už někdo se sloužících odnesl mé kufry do sokroumého letadla. Pak jen se ještě rozloučím s matkou a otcem se slovy. ,, Mějte se zde oba krásně a doufám, že ti dva cvoci vás nedovedou k šílenství jako mne. Mám vás ráda." a pak už jen běžím k našemu letadlu jenž na mne čeká. Cestu letadlem trávím dost příjemně vydeohovorem s mým bratrancem Nicolasem jenž má upřímnou radost, že mne přijali na akedemii na které také studoval. Ani netuším jak dlouho jem letěla než přistaneme na pozemcích akademie asi deset minut před učeným časem nástupu na akedemii. Uf někdy je vážně bezva vlastnit soukromé letadlo. Ale pokud jsem si přála nebudit moc velkou pozornost tak se mi teď povedl pravý opak. O zavazadla jsem se nestarala jistě se někdo o ně někdo postará. Pak už jsem zamířím před budovu školy. Musím uznat, že je to opravdu impozantní budova. Pak se jen podívám kolem sebe a spatřím i ostaní studenty mezi nimi i děti z významných rodin. Tak jak to tak vypadá zde bude o zabavu postaráno. Pak nás příjde přivítat nějaká žena z níž je cítit zvláštní energie. Vsadila by se že to je čarodějka. Řekne nám aby jsme jí následovali do budovy akademie. Jdu tedy za ní až do mistnosti v které nás zanechá s tím, že si nás každého osobně zavolá k sobě ředitelka. Tak se tedy posadím do jednoho z křesel a jen čekám až mne zavolá k sobě ředitelka akademie. |
| |
 | When dreams come true... Každý se v životě něčeho bojí, a je tomu tak i v mém případě... Od mala jsem byla sama, zavřená a ukazovala se jen velice zřídkakdy. Nemám tušení jak mou nepřítomnost rodiče vždy odůvodnili, ale jen pár upírů ví, jak vypadám jako dospělá. O to větší překvapení pro mě bylo, když mi bylo oznámeno, že mě posílají na Akademii. Takže už se nebojíte o mou bezpečnost? Pomyslím si když mi to rodiče přijdou skoro až s nadšením říci. Jistě, jejich starost se přesune do jiného domu a bude mě hlídat někdo jiný... Tedy asi hlídat? Třeba bych mohla být svobodná. Ha ha ha... I když si mysleli, že se schovali, tak jsem o těch, kteří mě měli hlídat vždy věděla... Řekli mi to s velkým předstihem, takže mám dostatek času si zabalit své věci a dokonce si i něco přiobjednat. Dohromady mi všechny mé věci zaberou celých šest velkých kufrů. Vypadá to, jako kdyby se stěhovala celá rodina a ne jen jeden člen. Povzdechnu si, protože jsem opravdu netušila, že toho mám tolik. Nu což, tak alespoň bude v našem letadle zaplněný spíše zavazadlový prostor než paluba. Pousměju se. Když nastal den, kdy jsem měla odletět (přestěhovat se). Nadešla hodina, kdy jsem nasedla do auta, které pro mě bylo připravené. Kupodivu vzali Hiluxe, aby se tam všechno vešlo. Znovu se musím pousmát, protože toto auto berou jen ve zvláštních případech. Aby toho nebylo málo, tak před námi i za námi pojede jedno audi. Což mě na náladě trochu ubralo, protože jsem doufala, že budu více nenápadná. Ačkoliv, více než jsem teď už to asi nejde. Na letiště jsme dorazili s menším předstihem a já se mohla pořádně rozhlédnout. Jsem nervózní? Možná trochu, ale doufám, že škola mi trochu pomůže abych dokázala v klidu spát. I kdybych se měla s někým přestěhovat, tak nechci být úplně sama. Ale o tom později, nebo spíše raději nikdy. Cesta letadlem nebyla nijak zdlouhavá ani napínavá, naštěstí si mohu krátit čas čtením a posloucháním hudby, což je pro mě jistá dávka útěchy. I ti kluci, kteří letí se mnou, tak vypadají, že takto klidnou cestu nečekali, ale na druhou stranu, nikdo nevěděl o mém odletu. Což je dobře, že nemáme mezi sebou zrádce. Kupodivu jsem se i ponořila do myšlenek, možná to jsou jen obavy z toho, aby mě nikdo nepoznal. Což nepozná, protože své tetování mám velice dobře schované. černý overal, který není tak upnutý a zároveň není ani moc volný, černé boty na podpatku, ale ne tak vysokém, aby to působilo hrubě, spíše normálním (6 cm stačí), vlasy mám rozpuštěné a jako doplněk mám na hlavě sluneční brýle, náušnice jsou z bílého zlata, a vypadají jako had, jelikož mám ráda citrusové vůně, tak je ze mě cítit citrusový parfém, který je velmi jemný a příjemný. Nemám na sobě nic extra drahého spíše, střední třída, takže vypadám vskutku obyčejně. Z letiště už jedeme BMW X5, zase nic tak extra drahého, může to i působit, že by to mohlo být z půjčovny. Které mě doveze před bránu školy. Po cestě začínám být nervózní a proto si z kabelky vyndám pytlík s krví z krevní banky, který po cestě vypiju. Ostatním se to moc nelíbí, ale když nechcete způsobit rozruch, tak je to to nejlepší, co může být. Když naše auta zastaví před branou školy, tak se zhluboka nadechnu a dlouze vydechnu. Skoro by to vypadalo, že se mi třesou ruce, ale ve výsledku tím nádechem a výdechem se uklidním. Nejsem tu první, ale ani poslední. Čas byl vypočítaný tak, abych měla menší časovou rezervu. Když vystoupím, tak jdu automaticky do kufru, abych pomohla se svými zavazadly. Což je... Samozřejmě zase špatně a pohled Doriana mi napověděl, že se o to nemám starat a raději jít dovnitř, že on to zařídí. Naštěstí jsme se domluvili, že nebude dělat přehnané reakce vůči mé osobě a i když to pro něj bylo opravdu těžké, tak se mi ho povedlo přesvědčit. Chci tu být inkognito. Také vím, že oni zůstávají v domě, který je velice blízko školy, kdyby se náhodou něco dělo, nebo kdybych třeba chtěla bydlet jinde... Což nevím jestli by mi prošlo, ale budiž... Další hluboký nádech a dlouhý výdech když spatřím ty, kteří přijeli přede mnou. Kývnu k Dorianovi na znamení díků a jdu se postavit k bráně, která je ještě zavřená. Napíšu domů, že jsem bezpečně dorazila na místo, a čekám. Když se v pět hodin objeví dáma v šatech z havrana tak se přiblížím a pak jí následuji. Čarodějka jako uvítání... Ale proč ne... Jistě že mě to překvapilo, ale nedávám nervozitu na sobě znát. Vím, že pustit se do křížku s magií nadanými se nevyplácí. Na druhou stranu já jsem nekonfliktní, zatím... Paní Ture následuji až do místnosti, kde nás zanechá a řekne nám, že máme vyčkat až budeme vyvoláni ředitelkou školy, asi první ústní vstupní pohovor, aby zjistila jací jsme, a jestli jsme tu správně a podobně... Rozhlédnu se po místnosti a začnu si prohlížet obraz nad krbem. Nejsem nadaná na kreslení, ale zajímám se o tento druh umění, poté se otočím a přu se o vnitřní rám okna tak, abych viděla na každého, ale necivím, pouze očima přelétnu místnost. Dokážu si udělat rychlý obrázek a také vím, že každý si tu prohlídne všechny, co tu jsou, protože je to přirozené. V uchu mám dané jedno bezdrátové sluchátko, kde mi hraje hudba, a kdyby to náhodou trvalo déle, tak si vyndám čtečku knih a budu pokračovat v té knize, kterou jsem rozečetla v letadle. |
| |
 | Příjezd na akademii Hned jak jsem se dozvěděla o tom, že mě přijali na akademii začaly přípravy pro můj odchod. Nakoupila jsem spoustu nového oblečení a i nějaké ty kufry, abych si to všechno měla jak vzít s sebou. Já i moje sestra jsme měli domluvené, že nás u našeho sídla vyzvedne pan Novus a cestu budeme trávit společně. Vezmu si na sebe černé šaty zdobené červenou krajkou a drobnými ornamenty připomínající květy tulipánů a černé boty na podpatku. Na ruku připnu stříbrný náramek s rodinným šípem a i mé náušnice jsou stříbrné. Obejmu se s matkou a na kývnu na otce. Nic jiného si můj otec stejně nezaslouží. Když před naším sídlem konečně zastaví jistě drahá limuzína, už jsme se sestrou připraveny k odjezdu. Nechám naložit svých osm zavazadel a mezitím se pozdravím s panem Novusem. Se vzhledem limuzíny jsem spokojena, protože je hned vidět, že o nás bude dobře postaráno. Když nastoupíme a seznámíme se s vnitřkem limuzíny, nechám se přesvědčit, abychom svačinku nechali na později. Jaktak znám El jsem si jistá, že s naší čerstvou svačinkou souhlasit nebude, ale to je mi jedno. Cestu strávím vcelku příjemnou konverzací o akademii a až ke konci se začnu věnovat telefonu. Dorazíme o něco dříve a tak mám aspoň čas donutit ostatní ke společné fotce, kterou potom samozřejmě dám na instagram. Jak se tak začnou scházet ostatní studenti, každého si nenápadně prohlédnu, abych si o nich mohla udělat obrázek. Zahájím konverzaci na téma proč by bylo lepší mít na akademii jen upíry a ukončím ji až ve chvíli, kdy dorazí opeřená učitelka. V tichosti ji následuji, až do jakési temné místnosti a trpělivě vyčkám na zavolání ředitelky. |
| |
 | Příjezd na Akademii Víte co mám ráda na všech těch diskotékách, kde se jenom poskakuje nahoru a dolu do rytmu něčeho, čemu říkají hudba? Tmu a barevné světýlka. A víte, co rozhodně nemám ráda? Lidi, co mi sahají na zadek a myslí si, že jim to v té tmě projde. Upřímně, pokud na vás holka mrkne a vyláká vás ven, nebo na záchodky, potom, co jste si na ni sáhli, tak to, že skončíte s polámaným rukama a hlavou v záchodě/ v popelnici - je pouze přirozený důsledek vašeho jednání a můžete si za to sami. A protože jste dneska za dámu, tak si umyjete krev z kloubů a vyteleportujete se z toho zmatku pryč, když to takhle uděláte třikrát za noc, můžete tomu říkat poměrně podařená rozlučková párty před tím, než nastoupíte na Akademii. Zpětně si říkám, že jsem to brát neměla, ať už to bylo cokoliv, ztratila jsem potom kus včerejška a magicky se probrala až doma. Na oběd. Teleportace a otec, který vsadil, že zvládnu nastoupit načas, to dělá věci. Bráchové si zase vyhlásili válku a pokoušeli se zničit půlku zahrady během mého posledního jídla doma, zatímco já poslouchala, jak mě strýček očekává za tři dny zpátky a matka mu oponovala, že ona vsadila na tři týdny, tak ať se koukám snažit a přijít až za tři týdny. A že se nemám prát s upíry. Hlavně se neprat s upíry. A mágy. A profesory. A když už tak aspoň nenechávej svědky. Rize rodičovské rady, že? Každopádně mě prokopli s láskou portálem tak nějak na čas a nechali stát před Akademii. Znáte ten drill, píchnete někomu kufry, ať se vám o ně postará a pak se držíte s davem, zatímco si hledáte někoho, kdo by mohl být váš kamarád na potíže, protože problémy se dělají nejlépe ve dvou. A pak se pro jistotu raději vyvalíte na křesle. Hezky záda na jednu opěrku, nohy přes druhou opěrku a čekáte až to začne. Je jedno, co přesně. Důležitý je se dívat. Přece pokud máte po hromadě upíry, čaroděje a nějaké lidi, tak to nemůže nikdy dopadnout dobře, že? Zobrazit SPOILER |
| |
 | Příchod na Akademii ,,Pamatuj, Shádí. Není potřeba, abys ostatní oslovoval první. Řada z nás je na to háklivá, pokud se s námi člověk snaží sblížit. Chovej k nim respekt a slušnost, jak ses učil. Což ovšem neznamená, že jim budeš dělat sluhu. Koneckonců, oni budou ti, kteří nakonec přijdou za tebou. Dříve či později." slyším poslední větu předtím, než vystoupím z auta, kterým jsem přivezen k Akademii, mému budoucímu domovu. Loučil se tak se mnou můj patron, který mne sem přišel vyprovodit. Auto vypadá obyčejně, šedý mercedes bez nějakého viditelného vylepšení. Účelem takového auta je zůstat skrytý zvědavým očím. Z úložného prostoru si vytáhnu svůj kufr a zamířím směrem k Akademii, která by se měla na nějakou dobu budoucí stát mým domovem. Můj současný oděv čítá smetanovou košili, černou kravatu se zlatým pruhem, jenž mi ladí s očima. Černou vestu a černé kalhoty a kožené polobotky. Jsou vyrobeny z kvalitních materiálů, avšak nevypadají luxusně, jakoby vyjadřovaly snahu příliš na sebe nestrhávat pozornost na úkor jiných. Na levé straně krku mám tetování, které vypadá příliš zbytečně složitě. Při mém příchodu je zde již několik přítomných, budoucích spolužáků. Jen těžko mohu odhadovat věk, kvůli možné dlouhověkosti ostatních. Zalétnu pohledem do míst, kde se objeví bělovlasá žena, která se nám představí jako Esmeralda Ture. Zajímalo by mne, jakou zde zastává funkci, protože se nepředstavila jako profesorka či ředitelka. Možná se jen opomenula. Připravit Akademii pro nové studenty je určitě složitá práce a myšlenky létají všude možně. Vychází z ní však nějaká aura, kterou však nemohu přesně definovat. Upíři či čarodějové ji určitě vnímají jinak, já ji spíše čtu z jejího držení těla, úhlu jejího pohledu směrem k nám a tónu hlasu. Vyjdu tedy s davem za paní Ture do vstupní haly a následně do menšího salonu, kde máme vyčkat toho, až si nás zavolá ředitelka institutu. Tím se zodpovídá alespoň část otázky, kdo je paní Ture. Tedy spíš, kým není. Ředitelkou je tedy nějaká jiná žena. Když zůstaneme o samotě, položím kufr ke stěně, aby nezavazel a přesunu se k malbě na stěně. Založím si ruce za zády a prohlížím si malbu a signaturu autora, který ji namaloval. Nesnažím se přímo kontaktovat ostatní, zatímco oni poznají, že jsem člověk, já tuto schopnost nemám. A tak by bylo neslušné z mé pozice je oslovit jako první. Obraz si již prohlíží jedna dívka, vzhledem patrně někde z dálného východu. Věnuji jí rychlý přívětivý úsměv, ale zůstávám tiše. |
| |
 | Příjezd na akademiiNic bych nedal za to, že když jsme se loučili před domem v den odjezdu, byli štěstím bez sebe. O starost míň, řekl bych. Ne že bych se viděl jako problém v jejich univerzu, ale občas se okolnosti nashromáždí tak, že ani Andersen by to líp nenapsal. A pak to někde vysvětlujte. Lidem. Lidem bez toho cool cejchu co jsou úplně mimo. Lepší kratochvíli neznám. Na druhou stranu je nutno podotknout, že lepší rozhodnutí nejspíš udělat nemohli. I když s každým dalším krokem směrem od nich TAM si připadám jako zlatá rybka hozená mezi žraloky. A někde někdo očekává, že je zmydlí ploutví. Měl bych si najít nový životní motto. STAY ALIVE. Nebo tak něco. A nebo čekají, že to tam lehne popelem. Co já vím. Ne že by titul Tanečník na spáleništích nebyl úplně boží. Doslova a do písmene. Ale nemusím mít všechno, teď třeba stačí mávat správným směrem a utřít slzu. To pro efekt. Jsme přece dospělí. I když to tak občas vůbec nemusí vypadat. Cestovat bez použití magie mělo obrovskou výhodu. Spoustu hodin na přemýšlení. Třeba… jestli požadují první den nějaký dress code, mají smůlu. Pohodlí především. Takže svoje černý džíny a oversize mikinu světle fialové barvy jsem vůbec neřešil. Dělat první dojem v perfektně padnucím obleku s kravatou dokáže kde kdo. Po příjezdu to vypadalo… všelijak. Ale rozhodně jsem v první minutě nechtěl hledat spřízněnou ploutev. Spiš jsme se okukovali jako na přehlídce bizarností. Třeba pak každému na krk pověsí cedulku s jeho jménem a zařazením. Pak by se ticho mohlo prolamovat líp. A pak si pro nás přišli. Spíš přišla. Ani její aura nebyl důvod se znepokojovat. Ovšem co bylo víc než znepokojivé byl jejich styl při zařizování budovy. Po impozantní hale, bum. Malý předpokoj kde to působilo stísněně. Tmavá barva dělá divy. Ani se nedivím, že si někteří na ukrácení času našli zalíbení v obrazu na zdi. Mě upoutal vitrážový typ stínidla. Zaručeně nejbarevnější věc široko daleko. |
| |
(2)(1)_optimized_optimized5244.jpg) | Příjezd "Ty nejsi jako ostatní. To však neznamená, že nemůžeš studovat na akademii." To mi řekl otec, když jsem byla hodně na pochybách s tím jestli na akademii vůbec jet. Tak nějak si to v duchu opakuji celou cestu limuzínou, kde jsem se svojí sestrou a panem Novusem. Občas se zapojím do rozhovoru o škole, ale jinak jsem zticha. Na rozdíl od mé sestry mi bude na cestu stačit jen jeden malý kufr. Když pan Novus při ukázce limuzíny zmíní svačinku, jen se na něj zhnuseně podívám. Jestli moje sestra zase někoho zavraždí, ještě než přijedeme na akademii tak už to bude vážně k pláči. Naštěstí moje sestra nevypadá, že by chtěla riskovat zamazání příjezdových šatů od krve. Moje oblečení nebylo ani zdaleka tak elegantní jako šaty mojí sestry. Černý svetřík (odkaz), tmavé džíny (odkaz) a tenisky (odkaz) jsou moje obvyklé oblečení a já nechápu proč bych si jen kvůli příjezdu na akademii měla brát něco jiného. Kolem krku mám zavěšený přívěsek s šípem. Když po příjezdu Grace hned začne vnucovat fotku jen nad tím mávnu rukou a nechám se vyfotit. Prohlédnu si budovu i všechny přítomné a zkusím tipnout s kým bych se tu mohla bavit. Pak se tu objeví paní Ture a dovede nás do nějaké tmavé místnosti a řekne ať tam počkáme. Jestli se chci s někým bavit měla bych začít, teď je k tomu dobrá příležitost. Přejdu ke křeslu kde se roztahuje jakási bělovlasá dívka. "Zdravím, jsem Ellie nebude vám vadit když si sem sednu?" Zeptám se a ukážu na křeslo naproti ní. |
| |
|
Ještě než se pořádně začnou studenti scházet, slečna Grace nás stáhne do záběru. Nemám to rád a myslím, že jsem to již i vyjádřil, ale přesto nasadím společenský úsměv a nechám se. Jíž dávno jsme se všichni naučili usmívat tak, aby nám nebyli na první pohled vidět tesáky. Minimálně, ti kteří jsou dostatečně slušně vychovaní. Do hovoru vstupuji po vyzvání, nebo v momentech ticha, většinou klidným věcným tónem. "Pokud se této akademii přezdívá Upíří, mělo by to tak i zůstat," nechám se slyšet a rozhlédnu se po okolních studentech. Nikterak nevraživě nebo negativně, jen je klidně smířeně přejedu pohledem. "Chápu a podporuji zastánce správného chovu, avšak lidé svůj skot nebo prasata také nenechají chodit s nimi do škol," zakončuji jiný proslov, kterým se přidávám do debaty. V místnosti se skupinka roztříští. Zatímco se někteří věnují obrazu, jiní zabírají křesla, kterých bych se nedotkl ani dlouhou tyčí. Téměř nikdo nepromluví až na mladší z Apple dívek. Přijde mi to vskutku směšné, jak se dovoluje. Nechám však svůj názor za neproniknutelným výrazem. Raději se otočím ke slečně Grace, ale mluvím dost nahlas, abych do diskuze byl ochoten přibrat kohokoliv vhodného, kdo by se chtěl přidat. "Myslíte, že nás budou volat podle jmen, postavení... nebo ras?" |
| |
 | Nový (krátký?) život Bylo to těžké loučení. Táta sotva zadržoval slzy, když mě objímal déle, než bylo u něj obvyklé. |
| |
| Prohlížení obrazu a následný klid u okna. Ještě když stojím u obrazu, tak jednoho kluka napadne totéž. Úkosem si ho prohlédnu, a když vidím, že se na mě usměje, tak se pousměju také a mírně kývnu. Nepřekvapilo mě, že ještě někdo šel k tomu obrazu, protože nic jiného zajímavého, tedy alespoň pro mě v místnosti nebylo. Pak se přesunu k oknu, a stále si prohlížím toho kluka, který se na mě usmíval. Mou pozornost si vyslouží očividní upíři, kteří se venku bavili docela... Nepatřičně, jako by jim bylo úplně jedno, že tam s nimi stoj í jiní lidé... Víš o tom ,že jsou tací, co zastávají tyto názory... Jen jsi je ještě neviděla... Ano je to nepatřičné a drzé, ale alespoň víš, co čekat. Pomyslím si k sobě a pak se zadívám na děvče, které obsadilo druhé okno... Očividně se tu bojí nejvíc, i když to na sobě nedává znát... Tímto přístupem všechny přesvědčíš, že jsi jen jídlo... Další výdech a znovu můj pohled spočine na usmívajícím se klukovi, co zůstal u obrazu... A asi jako poslední mě pohled spočine na klukovi, který si prohlíží pravděpodobně stínítko lampy? Podívám se, proč ho to tak zaujalo a musím se pousmát, protože krom obrazu i to stínidlo má více barev než zbytek místnosti. Zaslechnu otázku hozenou do placu, kde se jeden z těch nad upírů ptá, jak si myslíme, že budeme voláni. ,,Řekla bych že nevychovaní půjdou první." Pronesu a dívám se přímo na ně. Třeba to pochopí... A třeba také ne... Kdo ví? |
| |
| Cirkus Ellie A kdo má rád upíry zvedne orientačně ruku! Haha. Nikdo. Buďte na ně hodní, oni se taky nemají rádi. Ono prohlášení, nehraj si s upíry a nenechej je, ať si oni hrají s tebou, je taková příjemná univerzální rada, kterou bychom se třeba mohli řídit. Říkám řídit ty ignorantský urážlivý mágu! Nechala jsem pohled na tom mluvicim upirovi trochu déle, než by se dekoru líbilo. Líbil se mi, buď z nás budou nepřátelé a vylejou mě kvůli němu, nebo budeme kámoši. A to bude nejspíš horší. "Jsem Lévi." Mrknu na holku: "Pojď se přidat. Až ten cirkus začne pořádně, chceš u toho sedět." Nikdo ti doma neuvěří, že jsi nezačala první bitku. |
| |
| Trocha jiskření Pozoruji obraz, hledajíc nějaké specifické vlastnosti. Jméno nepatří nikomu, koho bych znal. Patrně se jednalo o nějakou volnočasovou aktivitu. Což nemusí být nutně špatně. Za sebou zaslechnu dotaz, v jehož podtónu je zjevné zaujetí vlastní rasou. Otočím se o devadesát stupňů a nakloním hlavu na stranu, přelétnu pohledem všechny, kteří se zapojili do "debaty". Ve zlatých očích mi zvědavě blýskne. Už jsem několik takových výměn názorů zažil a je pravda, že to bývá doména hlavně mladších upírů. Také jsem si vyslechl své, během svých dětských let. Ne tedy, že bych byl starší, než vypadám. Ale je rozdíl, když je vám osmnáct nebo osm. Navíc mi přijde, že ostatní, kromě upíra jenž položil dotaz, jsou trochu zakřiknutí. Třeba jen potřebují postrčit směrem k hovoru. ,,Pokud mohu sdělit svůj skromný názor, patrně podle abecedy. Bývá to zvykem ve všech vzdělávacích institucích. Ačkoliv, uznávám, tato je přeci jen výjimečná. Ale nevidím důvod, proč by to mělo být jinak. Je to přesně z důvodu, aby se představitelé institutu vyvarovali možnému nařčený z rasismu a podobných nepříjemností. A je možné, že postavení na této akademii bude hrát podružnou roli. Institut takového jména jen těžko vybudujete na podezřeních o protekci a favorizování studentů." otočím se směrem ke společnosti. ,,Mé jméno je Shádí Saimei. Rád vás poznávám a doufám, že spolu budeme dobře vycházet." představím sebe, pravou rukou se zlehka dotknu v oblasti pod srdcem a kývnu hlavou v lehké úkloně. |
| |
| Před akedemii Jen sleduji ostatní kolem sebe a chce se mi někdy smát kdyby tak slyšeli mezi sebou co si kdo myslí a svá slova raději nevysloví divili by se. Někdy je fajn mít neobvyklou schopnost pro někoho jako jsem já. Jenže každý upír je jiný někdo zástava názor toho, že lidé jsou podřádna rasa a nejsou víc než dobytek. Další by se lidské krve ani nenapili a jsou zásadní vegetariáni jenž pijí krev zvířat brr odporné ale neburu jim to. Další berou lidi takový jací jsou. Pro mne jsou důležití protože bez nich by většina naší společnosti nepřežila. To co ale pak zaslechnu s úst jednoho z upírů ještě před tím než vůbec vejdeme do budovy akedemie mne lechce naštve. Nechci to nechat jen tak. Ať už jsou lidé míň než mi vděčíme jim za to že můžeme vůbec v této společnosti žít. Jen se otočím na něj. ,, Ale ale možna jsou lidé méně než my ale na jedno jste zapomněl." jen si ho prohlednu zda neznám jeho rodinu s nějaké společenské akce jenž pořádají významné rodiny mezi sebou. Když zahlédnu prsten na jeho ruce ze znakem popínavá růže vím hned o koho se jedná ale raději si to nechám pro sebe. Po chvíli dodám. ,, Nebýt však lidí tak někdo jako jste vy nepřežije. To by jste si měl uvědomit. A pokud se ředitelka této akademie rozhodla přijmout zde i lidi má k tomu jistě své dobré důvody. Možná nás nejsou lidé rovni ale vděčíme jim za to, že díky ním přežíváme. " a jen si na krk připnu svůj řetízek s přívěškém své rodiny.  |
| |
9424.jpg) | Odjezd Naházel jsem si do batohu většinu věcí, co tady mám - náhradní kalhoty, pár triček, nějakou tu mikinu a hygienu. A samozřejmě pár knížek. Seběhl jsem ze služebního bytu dolů do knihovny, kde má Greg zrovna službu. Bydlel jsem tady s ním poslední rok. Jsem mu za to vděčný, protože nejsem rád závislý na rodině. Vzal jsem tady v knihovně brigádu a přispívám mu na nájem. Rodičům jsem tím odlehčil - jednak se o sebe postarám sám a jednak si i něco našetřím na školu a prospívá to jejich bankovnímu účtu. Nemluvě o tom, že si můžu kdykoliv půjčit něco ke čtení. Nejraději bych tu zůstal, přečetl všechny knihy v knihovně a po večerech hrál s Gregem šachy. Ale přísahal jsem. A takhle škola mi k tomu pomůže. Teď už není cesty zpět. "Tady jsi!" mávnu na Grega, který se vynoří zpoza regálu. "Už jsem se lekl, že budu muset odjet bez rozloučení." Zazubím se na něj, nechám ho odložit knihy na pult a bratrsky ho obejmu. "Vždyť jsem tady, ne?" opáčí zpět se smíchem. "Držím palce," popřeje mi, zatímco ustupuje z objetí. Těkne pohledem na hodiny. "Měl bys jet, ať to stihneš." Popožene mě ven a doprovodí mě k východu. Venku nasednu na své kolo. "Měj se!" zavolám na něj, když se rozjíždím. Ani ne za pět minut jsem na nádraží a vlak akorát přijíždí. Zaparkuji své kolo ve k tomu určeném vagonu a jdu najít své kupé. Není to daleko, takže to najdu vcelku rychle. Když se usadím, zapnu si do sluchátek Citizen Soldier a začtu se do své knihy. Příjezd Po nějaké hodince vlak zastaví v městečku u akademie. I tak je to ale ještě půl hodiny na kole. Ještěže je příjemné podzimní počasí, takhle se ani nezapotím. Jsem akorát daleko, že už rozpoznávám hlouček stojící před akademií a slyším útržky rozhovoru. Mám co dělat, abych nespadl z kola. Upíři? Vážně? Gregu, jak jsi mohl zapomenout na něco tak důležitého?! I když to docela dává smysl, že když existuje magie, že budou existovat i další magická stvoření. Dojedu před bránu, sesednu z kola, o které se opřu a zatímco čekám, tiše pozoruji, co se tu děje. Do diskuze se nijak nezapojuji. Alespoň ne zatím. Přijímací salonek V pět se tady zjeví dáma, ze které mi přeběhl mráz po zádech. Zavede nás do přijímacího salonku, který je poněkud... odlišný od zbytku celkem majestátní budovy. Skoro to vypadá, jako by to byla velmi provizorní místnost. Už jen proto, jak krb uzavřen obyčejnou deskou s nápisem "Nepoužívat". Co mě ale docela zaujme, je hromádka knih na stolku. Ani o jedné z nich jsem nikdy neslyšel, už jen proto, že názvy napovídají nějakým tématům z čarodějného či upířího světa. Vezmu si jednu z těch upírských a sednu si na volný gauč. Zběžně prolétnu obsah knihy a protože to zní celkem zajímavě, začnu si ji číst. Konverzaci jen poslouchám s pohledem stále do knihy. Vzhled Znak na přívěsku na sametce |
| |
|
K celému rozhovoru má jedna z upírek neodbytnou potřebu se vyjádřit. Kdyby k tomu nezvolila poslední možné momenty před příchodem paní Ture, byl bych ochotný, jako ostatně vždy, přistoupit k jejím slovům se svým vysvětlením. Rozhodně pochybuji, že by přišla s nějakým aspektem lidí, na který již nemám utvořený názor, nebo by mne snad mohla nějak překvapit. Minimálně by se dozvěděla, že se velmi mýlí. Velmi dobře si uvědomuji důležitost lidí k našemu vlastnímu přežití. Nic to ale nemění na tom, že jsme silnější, rychlejší a mnohem šarmantnější. Také je poněkud rozdíl v našem... Dožití, řekněme. To vše napovídá k tomu, jak by uspořádání světa mělo vypadat. Ostatně lidé by bez jídla také vymřeli. Nikterak jim to ale nebrání v tom ničit své životní prostředí. O to bych řekl, že jsme také lepší. Stejně tak mám svůj vlastní názor na to, proč jsou vlastně do Akademie přijímaní lidé. To se ale možná i časem dozví, pokud k rozhovoru zvolí vhodnější dobu. Na její řetízek nikterak nereaguji. Nasazuje si ho, jako kdyby to bylo něco výjimečného. Zaujala by mne jen, kdyby na řetízku viselo tornádo. Moc dobře si uvědomuji, co jsem svým popíchnutím v místnosti způsobil. Ač mne neprozrazuje výraz tváře ani můj hrdý postoj, jistě mne prozrazují pobavené jiskřičky v očích a mé myšlenky, z kterých schopný telepat vyčte, že jsem zcela úmyslně píchl do vosího hnízda, abych vyvolal reakce. Také by mne zajímala reakce slečny Grace, že jsem na nás takto strhl pozornost celé místnosti. Když se jako první neozve slečna Grace, ale neznámá dívka u okna, ladně se jejím směrem otočím. Trochu mi cukne koutek. "To by konkrétní pořadí příliš nezjednodušilo," poznamenám nakonec pevným hlasem. Můj hlas je melodický, perfektně kontrolovaný, posazený trochu hlouběji, než by se mohlo zdát z mého vzhledu. Dívku u okna si prohlížím o něco déle, než by bylo společensky přípustné. Již jednou jsem si ji prohlížel a neodhalil jsem její rodinný znak. Odtrhnu od ní pohled a přejedu místnost pohledem. Kupodivu se tu nenachází mnoho upírů. Možná i to způsobilo naší debatu před branami školy. Jsem tu já, slečny Apple, ta vděčná... A neznámá. Vrátím se k ní pohledem a přes můj vycvičený klid se dostane výraz, jenž se mění ze zamyšleného na překvapený, až téměř k radosti. Spodní ret mi o kousek poklesne, jako kdybych snad chtěl něco říci, zalapat po dechu, nebo snad jen vytvořit překvapené malé o. Ač je to jen můj předpoklad založený na drbech, dává mi to perfektní smysl. Nebudu se na to stoprocentně spoléhat, ale rozhodně hodlám na základě svého podezření jednat. Jen ne tady. Ne teď. Nebylo by to vhodné a vypadá to, že má důvod pro svůj příjezd i chování. Na tuto debatu bude soukromí mnohem lepší variantou. Když informace zpracuji, do očí se mi vrátí jiskřičky a věnuji ji jeden z mých pečlivě nacvičených společenských úsměvů. Lehce ji pokývnu hlavou. Díky svému malému procesu jsem vnímal toho člověka, co se přimíchal do hovoru, jen částečně. "Také nejde vybudovat na nejasnostech," pronesu polohlasně a podívám se na něj. Na člověka není ošklivý. Mohl by být i docela chutný. Jak se mé myšlenky uberou tímto směrem, nemohu už nadále ignorovat to malé kladívko, které se mi ozývá v hlavě a pach, jenž mi proniká k citlivému čichu. Co to je? Je to zbytečně rozptylující. A to jsem čerstvě najezený. Znovu zapátrám pohledem po místnosti. Nejraději bych se rozběhl a každého v místnosti očichal, ale to by bylo poněkud... Nevhodné. Mírně řečeno. Musím se pak postavit poblíž dveří, abych měl pachy oddělené od sebe. Napadne mne rychle řešení mého problému. Sotva zaznamenám, že u komentování mého výkopu nezůstal a mluví dál. Nad jeho představením zlehka povytáhnu jedno obočí. Jednu ruku schovám na kříži a druhou volně spustím podél boku. Udělám pár kroků směrem ke dveřím. Z jejich pohledu to musí vypadat, že se jen přemisťuji tak, abych viděl na celou místnost. Já tam však posléze hodlám zůstat. Aby to nebylo tak nápadné, nakonec také přistoupím k představení. "Jsem Ryoshi, z rodu Novus. Nepochybuji o tom, že školní rok bude nanejvýš zajímavý," především přejedu pohledem po upírech v místnosti. Kolik z nich, náš rod zásobuje krví? Měl jsem si to zjistit před odjezdem od otce. |
| |
| Přijímací salónek Jen sedím v křesle v přijímacím salónku a už pár studentů se zde představilo. Možná by měla i já. Stále mi vrtá hlavou to jak to myslel teď už jsem si jistá, že to byl pan Novus jenž se před chvíli představil s tím dobytkem a lidmi? Možná by se měla omluvit za svůj unáhlený závěr. Stanu s křesla a jen se otočím ke klukovinu jenž se představil jako Shádi Saimei. ,, Ráda vás poznávám pane Saimei mé jméno je Leonie Artenis." a jen se lehce pousměji. Po nějakém čase zahlédnu pane Novuse jak stojí sám blízko dveři a pomalu zamířím k němu. ,,Smím vás na chvíli vyrušit. Já odpuste mi co jsem vám řekla před akedemii nemyslela jsem to zle. Někdy jen si vyložím jinak než jsou. Omluvám se vám pane Novusi za své unáhlené chování. Jen mohu se zeptat jak jste myslel venku před akademii?" A jen lechce sklopím zrak a jen čekám na jeho reakci. |
| |
| Salónek Pozoruji onu dvojici nad upírů s úšklebkem a když mi odpoví, tak se zhluboka nadechnu. ,,Myslíte? Vy dva byste byli jistě odbaveni mezi prvními." Zamrkám a můj obličej stále zdobí mírný úšklebek. ,,A pak si myslím, že by to bylo jedno, kdo by šel další." Všímám si toho kluka, který mě až nepatřičně dlouho pozoruje. Když pak vidím jeho výraz, protože pokud on sleduje mně, tak já jeho budu sledovat také, protože v tomto případě to není z mé strany neslušné. Stále můj obličej zdobí mírný úšklebek. Pak když vidím, jak nasadil společenský úsměv numero uno, tak si povzdechnu, protože je to tak neupřímné a nacvičené, že by to neviděl jen slepý. Na druhou stranu jakmile ke mě kývne, tak mu kývnutí oplatím tím svým. Přeci jen slušnost je slušnost. Všimla jsem si, že dokonce reagoval i na člověka, který se také představil což je... Zvláštní... Na druhou stranu vidím i to, jak se přesouvá ke dveřím, jako kdyby potřeboval větší prostor. Trochu zvědavě ho pozoruji, stále s mírným úšklebkem ve tváři. Když se představí, tak mě trkne odkud vítr vane a proč zastává ty názory, které vyventiloval před branou. Mohla jsi tušit, že bude z podobného rodu, přeci jen... Tyto rody zastávají takové názory, a i když můj rod není jiný, přeci jen dokážeme se v přítomnosti lidí ovládat... A má pravdu... Školní rok bude opravdu zajímavý. |
| |
 | Nový začátek Svět kolem mě je jiný než si pamatuju, když jsem vylezl z té díry, kde jsem v poslední době strávil tolik času, nepoznávám ani kousek země. Nevím kde pořádně jsem ani vlastně kdy. Jedno ale vím, mám hrozný hlad a rád bych se zase jednou pořádně najedl. Procházel jsem ulicemi moje oblečení bylo spíše zastaralé, lidé se ohlíželi a vypadal jsem spíše komicky. Přemýšlím, kterou dobu si pamatuju, protože i stroje zde se změnily, koně nahradily stroje, které zanechávají strašný smrad a který jde do vzduchu kolem nás. Lidé si neváží životu kolem sebe, tak proč by měli být jejich pány. Vlezl jsem do jednoho z obchodních domů, tolik šatů a podobných doplňků jsem snad nikdy pohromadě neviděl. Ale učím se velice rychle a i v téhle době je hodnota věcí určena měnou. Moje mění zůstalo na mém sídle, proto je potřeba zjistit, jak daleko to vlastně je. Ač moje upírské ručičky jsou velice rychlé, takže jsem si pár věcí prozatím vypůjčil, než se má situace vyjasní. Pomalu se začínám orientovat, ač tuhle dobu moc nechápu velice uspěchaní mladí lidé, honící se za slávou a bohatství. V mém období to nebylo o moj jiné, jen to bylo víc krve a válek. A výsledek? Čím víc zabití, tím víc bohatství. Chodím se ptát na určitá místa hledám jistého Abrahama De Bouera. Byl to jeden starý upír, ač mladší než jsem já, byl to přítel z dob, kdy jsem žil v Římě. Ale nidko ho neviděl staletí a já si už říkal, že se snad propadl do země, nebo snad se mýlím? Procházel jsem křížem krážem, jiní upíři mě posílali z jednoho konce na druhý a pořád na slepé místa. Až jedna mladá čarodějka mě poslala na jedno zvláštní místo, prý mi tam i pomůžou zvyknout si na tento nový svět, byla to vědma a já na tyhle věci moc nejsem. Ale bylo to další vodítko k Abrahamovi. Jednalo se o jednu školu, nebo jak jí nazvali Akademii v Mordanu, nevím kde přesně je ani jak se tam dostat, ale něco mi říkalo že se tam snad něco dozvím. Má to velkou knihovnu tak třeba se tam dozvím i něco o sobě….. Jen přece je to nějaká už doba co jsem na tomto světě, a nebyl jsem nikdy svatoušek, nějaké to vyhlazení mám na své černé listině. Cesta do Akademie Pár přátel co jsem si získal cestou mi pomohlo se nasměrovat kam moje kroky vedou. Byla to ještě dlouhá cesta, chvíli jsem jel autobusem, vlakem ale i také stopem. Moderní vymoženosti jsou fajn, a dnešní obuv tolik nevydrží cesty co dřív. Sebou jsem měl jen cestovní batoh a v něm oblečení vhodné do společnosti a do školy. Musím zapadnout a nějak moc nevyčnívat, tak snad se mi to povedle a nebudu tam zůstavat o moc déle, než bude potřeba. Nejsem velký fanda na společné učení v jedné místnosti. Jsem rád, když vím jak se používá záchod. Pro ostatní asi bude víc jak nějaký divný týpek co se k nim připojil. Cesta utíkala, pomalu ale utíkala. Poslední zastávka před cílem a já se těšil, až se konečně najím. Snad tam bude čeho. Batoh si hodím přes rameno a mám před sebou pár kilometrů. Vidím kolem sebe projíždět velmi luxusní a zvláštní automobily. Viděl jsem cestou kde co, ale tohle opravdu ne. Těším se, že poznám tento svět má hodně vymožeností co usnadňují život, uvidíme jak usnadní život upírovi. Koukám zda tu nemají koně, ale to bych asi už chtěl moc. Domnívám se, že jsem poslední kdo dorazil, vidím je všechny stát a tak nějak si říkám, zda nejsou to ještě malé děti. Nevím jak jsou na tom dnešní upíři. Ale cítit jsou hodně daleko.Čistá krev a pak podívám se směrem. “Tady jsou i lidé? Jsou tady v bezpečí?” Můj pohled spočine na jedné bělovlasé dívce(Lévi). Po chvíli přejedu očima na ženu, která nás zve dovnitř. Působivá dáma už má také něco za sebou. Držím se spíše vzadu, abych měl výhled na všechny, nějak nevím co od nich mohu čekat, ale architektura sídla je opravdu skvostná, tomu se nemůže nic vytknout. Salonek Každý se někde našel místo, nevraživost co tu místama koluje se celkem zvětšuje, ač malichernosti to jsou. Na důležité věci se pak často zapomíná. A to jest zda je to pro jiné druhy bezpečné. I když instituce jako tahle by to měla mít nějak zabezpečené. Potutelně sleduji malé šarvátky a urážky mezi studenty, jako malé děti hádající se o hračku. Je mi jedno, jak kdo půjde. začínám mít hlad, už nějakou dobu jsem nejedl a mé oči tomu také nasvědčují. Cítit zde člověka je pro mne celkem tvrdý oříšek. Proto se chytnu rámu dveří a silně je sevřu v mých velkých dlaní. Nesmím na to teď myslet. Všichni nosí své znaky svých rodů hrdě na tkaničkách, aby každý druhý věděl kam patří, ani za ty staletí se v tomto směru nic nezměnilo. Potřeboval bych láhev tvrdého alkoholu, to pomáhá zahnat chuť na něco jiného. Prolítne mi hlavou. Zde jsou samý nafintění a namyšlení panáci, tak jen doufám že je to jen přetvářka a nebudou s nimi nějak moc velké potíže. Zobrazit SPOILER (TOHLE MÁM NA SOBĚ PLUS ČERNOU KOŽENOU BUNDU.) |
| |
|
Nasadím velmi viditelně hraný překvapený výraz. "To by přeci neudělali, aby to brali pozpátku!" Na její úšklebek odpovím drobným úsměvem. Ta, která mluvila cestou nakonec vstane ze svého místa a představí se člověku. Pevně semknu rty a od scény odtrhnu pohled. Myslím, že pokud se jedná o zdvořilost jako takovou a vynecháme z toho úmyslnou provokaci, jsem na tom ještě dobře. Místo aby zamířila na své místo a opět své velectěné pozadí usadila, zamíří směrem ke mne. Můj výraz se ze společensky přístupného promění v neprostupnou masku téměř bez výrazu. I druhou ruku schovám na kříži, abych tím skryl pohyb rukou, který by mne mohl prozradit, ať chce, co chce. Uvažuji nad tím, jak se jí co nejrychleji elegantně zbavit, abych mohl pokračovat v mém plánu. Tedy potom, co si ověřím její pach. Těknu pohledem i k upírovi stojícím ve dveřích, který vypadá, že jestli ho nechají ještě chvíli čekat, udělá si svačinu ze zde přítomných. Pokývnu příchozí hlavou v povolení, aby promluvila. Rychle si procházím v hlavě, co vím o rodu s lotosovým květem ve znaku a jestli mi něco říká konkrétně její jméno. Nakonec se mi na okraj mysli dostane pár vzpomínek z akcí vysoké společnosti. Pokud si správně vzpomínám, mohlo by být i toto přípustné. Jsem nakonec o něco ochotnější se s ní bavit. Její výslovnost a slovosled jsou při nejmenším zvláštní. Říkám si, jestli je tak zdaleka, nebo zameškala hodiny vybrané mluvy. "Nenechte se mýlit, slečno Artenis, nic z toho jsem si nepřebral tak, že by to snad mělo uškodit Vašemu obrazu v mých očích. Přeci jen máme každý nárok na svůj názor," krátce se odmlčím, abych se zamyslel nad tím, na co se mne konkrétně ptá. Mám dojem, že nepronesla nahlas některá slova věty. Když sklopí oči, přistoupím k ní o něco blíž, abych trochu narušil její osobní prostor a k ní se tak dostala přirozená, trochu kořeněná vůně mého těla. Doufám, že ji to donutí zvednout pohled od země. Pokud tak udělá, setká se s mým upřeným pohledem a drobným úsměvem na tváři. "A co přesně byste chtěla objasnit, slečno Artenis?" zeptám se a trochu ztiším hlas, abych ještě zdůraznil lehkou intimitu mezi námi. |
| |
| Přijímací salónek Jen trpělivě čekám s pohledem lehce do země. Dobře vím, že od mne bylo vhodné se jako první predstavit člověku a pak až panu Novusovi. Jenže ten člověk stát blíže mne proto jsem jemu představila první.Snad na mne promluví a nebude mi to mít za zle. Mám pocit, že stojím pouhe dva kroky snad věcnost než konečně promluví. Kéž dokázala mluvit aspoň s poloviny tak klidně jak on. Jen ho vyslechnu a jsem ráda za to, že na mne promluvil. Jen chvíli ještě mlčím než seberu dost odvahy a zároveň najdu vhodná slova k odpovědi. ,, Jste velmi laskavý na někoho kdo se k vám choval tak unáhleně. Ke všemu jsem dala přednost člověku před vámi s tím aby se představila což od mne nebylo zdvořile. Jsem ráda za to, že jsem ve vašich očích neklesla. Ano každý máme právo na svůj vlastní názor." a stále mám sklopený zrak. Když pak ale přijde blíž ke mne a já nasaji jeho příjemnou trochu kořeněnou vůni mám co dělat, aby vůbec dokázala ještě promluvit. Tohle mi udělal schválně? Jistě tušli, že pokud nasaji jeho vůni zvednu zrak, aby ji mohla lépe vdechnut. A teď ještě ke všemu vidím jeho upřený pohled a lehký úsměv. V tu chvíli cítím jak mi tváře poléva růměnec. Vždyť já se před ním červenám. Na co se mne to ptal?A ano už vím. ,, Jen by byla moc ráda, kdyby jste mi objasnil svá slova před akademii. Presněji to s tím, že lidé netahají dobytek do svých škol. Nezlobte se zda vám připadá,že mluvím nezvykle ale je to tím, že mne přivádí vaše přítomnost do rozpaku pane Novusi. Nejsem zvikla mluvit s mladými upíry významných rodin natož s někým jako jste vy sám." pokud cítí teď vůni mého těla tak je nasládla po jahodách a růžích. Cítím se čím dál víc nervozni z jeho blízkosti se mi točí hlava. Proč zrovna upíři musí byt tak neskutečně pohlední? A ke všemu je těžké jim nepodlehnout. Jen si z čekání na jeho odpověď krátím tím, že si začnu namotavat na prst pramínek svých vlasů. |
| |
| Křesla Když mi to dívka dovolila usadím se naproti ní a se zaujetím sleduji situaci. Vážně se mi nelíbí ani jedna z poznámek co pronesl před akademií, kdy jsem měla chuť se s ním klidně hádat o to proč lidi na akademii pouštět. Vím ovšem, že by to silně popudilo mou sestru a tak jsem radši zůstala zticha a vrhla na něj hnusný pohled. Všimnu si, že se skoro všichni představili a tak si v rychlosti zkusím zapamatovat všechna jména. Líbilo se mi jak neznámá upírka nařkla moji sestru a pana Novuse ze špatného vychování. Usměji se na Lévi. "Ty budeš asi čarodějka, že?" Pro jistotu se jí zeptám. Upír to nebude a normální člověk asi také ne. Nevím jestli dokáže poznat ona mě, protože to už je trochu komplikovanější. Doufám, že přece jenom není upír. Většina upírů zastává takové názory, že bychom se jen pořád hádali. |
| |
| Společenská místnost Asi jsem sem jim trochu zničil rám dveří, ale tak jsou to snad pro takovou školu jen prkotiny. Maximálně si to opravím, dřív jsem normálně dělal se dřevem, tak proč by ne. Jeden z těch novodobých upíru si tu hraje nevím na co, a tak jak tu stojí poblíž, nějak se mi to nechce poslouchat, odeberu se tedy proto ze dveří někam dál od těch dvou. Nebo se mi za chvíli z nich zvedne žaludek. Na sladké řeči nemám momentálně náladu. Možná si ani nevšimnou, že jsem kolem nich proklouzl. Jdu směrem k oknu kde sedí mladé dámy a baví se konverzací na jejich účet. Pokyu hlavou. "Krásný den sličné slečny." Koukám, že v téhle době jsou lidé jen podřandnou rasou. Mám se ještě hodně co učit, jedno je pořád stejné. Hlad zatím nevyléčili a pořád k tomu potřebujeme lidi a podobně, to ale mne nevadí. Čarodějové, upíři a lidé pohromadě proč taky ne. Já takhle žil celý život a většina to přežila. Až se zase dám dohromady, bude to dobrý. Jen potřebuju zjistit pár informací a hned jak to půjde určitě vypadnu. To je můj cíl, konečně budu žít svůj život o tohle je tohle století lepší. Nikdo vám nediktuje podmínky co je nejlepší pro něj, ale už nekoukaj co chcete vy. S tím zápasím celou dobu, teď už nemusím. Naštěstí…. V kapse si nahmatám placatku a jak jsem otočen k oknu, vedle dam tak se napiju, jestli mě vidí je mi to celkem jedno. Dokonce bych si aj zapálil, ale to zde není vůbec možné, co jsem se “vyhrabal” na povrch tak se utápím v neřestech, až teda na jednu. Prohrábnu si vlasy a napiji se znova, nejsem si jist zda je vhodné to nabídnout i slečnám. Mám pocit, že dobré mravy se trochu změnily. V hlavě mi hraje píseň, kterou jsem zaslechl cestou sem. |
| |
| Kroužek porozumění a znechucení Christian a Ellie Moje nejhorší obavy se vyplnily. Je to banda politických bezpáteřních ukecánků, kteří mají plné ruce práce s tím, aby si je cpali za záda, do kapes, nebo jimi prudce gestikulovali. Vlastně pochybuji, že se z nich někdo umí prát. Což mi dává jistou naději na vítězství. A mávají rodovými znaky. Wow. Frajeři. Bojim bojim. “Maminka to tvrdí.” Odpovím Ellie s úšklebkem a ukáži ji červenou hvězdu na dlani. “Neboj, politika ti ode mě …” Podívám se na dalšího upíra, který se k nám přidal. Nevím jak to popsat, ale vypadá mnohem uvěřitelnější, což nemění nic na tom, že můj poleh na křesle očividně přilákal už dva upíry. Co bychom si tady mohli tak udělat, že? Bezpečné prostředí uvnitř Akademie, spousta svědků, kteří mohou být umlčeni. “Nehrozí.” Dokončím po krátké pauze větu: “Rozhodně začal být, neznámý cizinče.” Opovaž se začít flirtovat s tím upírem. A je jedno, že má v té placatce očividně alkohol. “Chceš se připojit k našemu diskuznímu kroužku? Který jsem tedy ještě nepojmenovala, ale než nás ředitelka všechny protočí, myslím, že na něco příjdeme. Já jsem Lévi a tohle je Ellie.” A slušné chování a zdrženlivost patří pěkně prosím na banket a plesy. To je to místo kam nesmíte přijít ve vysokých botách na platformě, ale musíte si vzít diskrétní jehlové kovové podpatky. Opatřené ochrannými symboly. |
| |
| U OKNA A KŘESLA-společnost Lév a Ell Zjevně jsem jim vpadl do konverzace, to jsem neměl v plánu, chtěl jsem se jen podívat z okna, kam jsem se to vlastně dostal. I ony nebyli na můj příchod nějak připraveny, taky jak mohou, když tady se cárá z každé strany někdo jiný. Dnešní ženy moc zevnějškem nepřipomínají dámy na které jsem byl nějak zvyklí, ale že by mi to nějak vadilo??? I když o to hůř se to sundává, ale nevypadá že by měla korzet. Nad touto ne zrovna myšlenkou, která by se hodila na veřejnost se jen pousměji. Hold takové myšlenky poslední dobou občas mám. Láká mě na jejich diskuzní kroužek? “Opravdu vypadám, jako někdo koho politika a podobné věci zajímají?” Opřu se o zeď a podívám se na všechny okolo. A pak na ty dvě a usměji se. Ještě jednou se napiju a schovám to, abych dámy nějak nepohoršoval nebo nevypadal jako nějaký opilecj, ale pomáhá mi to, abych nemyslel na to, že mám hlad. I ta upírka krásně voní. ”Omlouvám se slečny, ale mě moc politika vaší doby nezajímá, je to jen fraška a stydím se za to, kam až tohle došlo. Myslel jsem si že jsem zažil hroznou dobu, ale to co za těch pár týdnů pozoruji můj rozum stojí a jsem z toho zklamán.” Přiznám se a promnu si trochu stuhlé kosti. Když se slečny představí, stoupnu si před ně a natáhnu k ni ruce, pokud mi jí podají jemně je sevřu a políbím jim hřbet ruky, možná vypadám jako šašek, ale tohle je v mé době zvykem. A mírně u toho pokloním hlavou na znak ucty. ”Mé jméno je Christian Hemilto. A nebojte se mě, možná jsem jiný, ale vím co je to slušnost.” Opět si stoupnu kde jsem byl. |
| |
| Jako děti na hřišti.. Zpočátku vypadalo to, že nás tu bude hrstka.. ještě osobnosti se stále trousili do místnosti, jeden po druhém. Skvělé, duchvilnost zřejmě někomu jaksi scházela, ale čeho měli zřejmě vrchovatě byla osobní pýcha a jistá arogance. Nechtěla jsem tak úplně poslouchat nebo se vměšovat do konverzací, koneckonců mě nikdo neoslovil a vnitřně netušila jsem, jestli byla to vhodná chvíle se vůbec vmísit.. neměla jsem proto dost zkušeností.. A tak jen tiše, u stěny, poslouchala jsem jejich řeči, které většinově jen sršeli pýchou a jistým egojismem.. Vnitřně jsem si nad tímhle vším povzdychla. Ano, věděla jsem moc dobře do čeho se to uvrhnu, do čeho jsem se to chystala.. matka s otcem mě varovali, že mohou tu být jedinci z daleko významnějších covenů.. brousíc si svoje ego na ostatních, jen protože se narodili se stříbrnou lžící v puse.. Klid Lin, tohle nemá cenu řešit... Obrátila jsem svůj pohled tu dveřím, které snad mohli by se každou chvíli otevřít a přijít sem někdo, kdo odvedl by mě snad z tohohle pekla dokazování si, kdo má lepší hrabičky a hezčí bábovičky na písečku.. zároveň se snažím tvářit, s lehce překříženými rukama na své hrudi, že tu tak nějak vlastně ani nejsem.. |
| |
| Členění do skupinek Pobaveně pozoruji to, jak se konečně společnost dala trochu "do pohybu". Alespoň ve smyslu toho, jak odhalit trochu svůj charakter ostatním. Není to tak moc překvapivé. Otočím se a znovu pohlédnu na obraz na zdi od neslavného autora. Třeba bych mohl také něco namalovat? Ale kresby na plátno zabírají spoustu času, který mít určitě nebudu kvůli studiu. Ale kdo ví, jak dlouho budeme sedět zde. Není potřeba zbytečně tlačit na navazování vztahu. Hádám, že v nedaleké budoucnosti nás čeká nějaká společenská akce, nějaký ples, který má za účel sblížit nové studenty s Akademií. Dojdu ke svému kufru, který jsem vzal sebou. Nemíním nechávat náhodě, že se o moje zavazadlo někdo postará. Dřepnu si k němu, otevřu jej. Uvnitř je převážně oblečení, ve kterém se chvíli přehrabuji, než vytáhnu notes a obyčejnou tužku. Kufr opět zavřu a rozhlédnu se po okolí. Cíleně se postavím do rohu tak, abych měl výhled na ostatní a otevřu notes. Začnu si zlehka črtat skicu toho, jak místnost nyní vypadá. Pohyb tužkou dává tušit šrafování. Je to jen lehká kratochvíle, kterou jsem se rozhodl si ukrátit čas, než si pro nás někdo přijde. Všímám si také, že se zde hodně dává na odiv, kdo je z jakého rodu. Můj patron zastává názor, že kdo potřebuje dávat na odiv své znaky, nemá co jiného nabídnout. Což dává tušit, že muž, který se přiblížil k dívkám sedícím v křeslech, může být zajímavý. Jeho postoj, držení těla, i přístup k dívkám značí, že si zakládá na etiketě. Trochu zastaralé, ale přeci jen etiketě. Když se však vyjádří, že jej politika dnešní doby nezajímá, trochu mne tím zklame. Čekal bych více obezřetnosti či oportunismu. Žít myšlenkově ve starých dobách není zdravé pro budoucnost a popírat je jako brát schody na podlaží "záhuby" po třech. Přetočím stránku a rozhodnu se začít znovu, více se zaměřit právě na trojici u křesel. Mládenec s knihou patrně o žádnou pozornost nestojí. Nebo možná ano, ale je tady na něj moc osob. |
| |
| Přijímání. Stále s úšklebkem pozoruji pana Novuse, ale už mu neodpovím, protože si všimnu, že se k němu rozešla jiná upírka. Pozoruji je a pak přesunu pozornost k nervóznímu upírovi, který se přesouvá směrem k nám, nakonec se však přidá do hovoru ke slečnám, co jsou na křeslech, takže já už se mohu vrátit ke své knize a vyčkávat na to, kdo půjde další... Je zvláštní, že zatím všichni žijí a jsou bez úhony. Jsem zvědavá, jak dlouho to bude trvat, než nás všechny odbaví a my si budeme moci jít po svých. Nerada bych tu byla až do rána. Dlouze vydechnu a začnu si opět číst, abych zabila čas, který tu mám trávit jen čekáním, protože konverzace zase začala váznout a každý tu má své starosti... tedy, ne že bych se zrovna musela s někým bavit... Ale i tak... Nějaké novinky ze světa by neuškodily. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna Z kanceláře ředitelky se ozve hlas, který zavolá tvoje jméno. Když vstoupíte můžete si všimnout, že ředitelna je oproti předchozímu pokoji výrazně barevnější a živější. Zobrazit SPOILER Nad ředitelským stolem visí celkem povedený obraz třešňové větvičky. Zobrazit SPOILER Ředitelka je nepochybně upírka a mohou vás na ní zaujmout její žluté oči. "Dobrý den, posaďte se prosím." Řekne a pokyne vám směrem k jednomu z křesel naproti jejímu stolu. "Jak už možná víte, jmenuji se Sindie Mortia a jsem ředitelkou této akademie. Předem bych se vám chtěla omluvit za přijímací místnost. Je teď před rekonstrukcí kvůli svému vzhledu. Prý budí trochu ponurý dojem. " A zářivě se na vás usměje. "Kvůli tomu tu ovšem nejste. Mám pro vás malí dáreček." Je to menší štos papírů v kterých poznáváš školní řád a prázdný rozvrh. "Nastudujte si prosím pečlivě školní řád a zapište si předměty do rozvrhu. Seznam předmětů najdete na nástěnce vedle knihovny. A teď ohledně pokojů na koleji. Vzhledem k tomu, že jsou jednotlivé apartmány po dvou byla k vám přidělena Grace Apple. To je zatím vše co jsem vám chtěla sdělit. Jestli máte nějaké otázky klidně se ptejte." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna Z kanceláře ředitelky se ozve hlas, který zavolá tvoje jméno. Když vstoupíte můžete si všimnout, že ředitelna je oproti předchozímu pokoji výrazně barevnější a živější. Zobrazit SPOILER Nad ředitelským stolem visí celkem povedený obraz třešňové větvičky. Zobrazit SPOILER Ředitelka je nepochybně upírka a mohou vás na ní zaujmout její žluté oči. "Dobrý den, posaďte se prosím." Řekne a pokyne vám směrem k jednomu z křesel naproti jejímu stolu. "Jak už možná víte, jmenuji se Sindie Mortia a jsem ředitelkou této akademie. Předem bych se vám chtěla omluvit za přijímací místnost. Je teď před rekonstrukcí kvůli svému vzhledu. Prý budí trochu ponurý dojem. " A zářivě se na vás usměje. "Kvůli tomu tu ovšem nejste. Mám pro vás malí dáreček." Je to menší štos papírů v kterých poznáváš školní řád a prázdný rozvrh. "Nastudujte si prosím pečlivě školní řád a zapište si předměty do rozvrhu. Seznam předmětů najdete na nástěnce vedle knihovny. A teď ohledně pokojů na koleji. Vzhledem k tomu, že jsou jednotlivé apartmány po dvou byla k vám přidělena Ari Eun. To je zatím vše co jsem vám chtěla sdělit. Jestli máte nějaké otázky klidně se ptejte." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna Z kanceláře ředitelky se ozve hlas, který zavolá tvoje jméno. Když vstoupíte můžete si všimnout, že ředitelna je oproti předchozímu pokoji výrazně barevnější a živější. Zobrazit SPOILER Nad ředitelským stolem visí celkem povedený obraz třešňové větvičky. Zobrazit SPOILER Ředitelka je nepochybně upírka a mohou vás na ní zaujmout její žluté oči. "Dobrý den, posaďte se prosím." Řekne a pokyne vám směrem k jednomu z křesel naproti jejímu stolu. "Jak už možná víte, jmenuji se Sindie Mortia a jsem ředitelkou této akademie. Předem bych se vám chtěla omluvit za přijímací místnost. Je teď před rekonstrukcí kvůli svému vzhledu. Prý budí trochu ponurý dojem. " A zářivě se na vás usměje. "Kvůli tomu tu ovšem nejste. Mám pro vás malí dáreček." Je to menší štos papírů v kterých poznáváš školní řád a prázdný rozvrh. "Nastudujte si prosím pečlivě školní řád a zapište si předměty do rozvrhu. Seznam předmětů najdete na nástěnce vedle knihovny. A teď ohledně pokojů na koleji. Vzhledem k tomu, že jsou jednotlivé apartmány po dvou byla k vám přidělena Leonie Artenis. To je zatím vše co jsem vám chtěla sdělit. Jestli máte nějaké otázky klidně se ptejte." |
| |
| Hra "Kdo ho má větší" (ego) Názory černovlasého mladíka, podle všeho upíra, nezůstaly bez odpovědi. Jako prvni zareagovala ta dívka u druhého okna. Její odpověď byla trefná a mně lehce cukla ramena v zadržovaném uchichtnutí. Holek kolem křesel jsem si moc nevšímala. Zaujal mě kluk, co ai ještě před chvílí prohlížel obraz. A teď rozvíjel teorie. Dělá to schválně? Nebo opravdu netuší, že nás chtěl ten upír jen popíchnout, urazit?! Trochu překvapeně jsem zamrkala, ale rozhodně jsem nenásledovala mladíkova příkladu, abych se představila. Nikdo nepotřebuje znát mé jméno. Založila jsem si ruce na prsou a trochu se posunula bokem v okenním prostoru. I to málo stačilo, aby se má vůně rozvlnila. Spíš jsem to tušila, než bych to opravdu cítila. Ale zatím je to nechává chladnými. Třeba se spletli? Třeba má krev není nijak speciální? Pošlou mě domů? Na moment jsem cítila záchvěv radosti. Potrestají mou rodinu… Studená kovadlina dopadla na moje srdce. Pokoj mi přišel ještě těsnější a já se trhavě nadechla. Lehké mžitky před očima způsobily, že jsem příliš nevnímala slova další dívky, co si následně připnula kolem krku nějaký řetízek. Zaslechla jsem ale jméno toho namyšlence. Jeho rod mi nic neříkal. Ale nepatří k těm nejstarším.. O těch jsem informována byla. Ale jen velmi povrchně. Vše další jsem se měla naučit také zde. A pak jsem nucena sledovat, jak se jedna z upírek může doslova rozpliznout před tím Ryoshim. Budu zvracet… Někdo další se objevil v blízkosti křesel. Znovu mě polilo horko. A čím víc mi tepala krev ve spáncích, tím intenzivnější byl můj pach. A má úzkost. Nejspíš jsem byla jediná, kdo se trápil. Někdo si četl, někdo kreslil... Je to tu malé, malé… ty stěny…. Přibližují se… Nevydržela jsem to. Rychle jsem se otočila zády ke společnosti a prudce rozrazila okno. Nechtěla jsem ani domýšlet, co způsobí svěží vánek s pachy a vůněmi. Ale já prostě potřebuju vzduch… Na chvíli jsem ignorovala nebezpečí za mými zády a zhluboka dýchala. Trýznivý pocit svírání trochu ustoupil. |
| |
| soukromá zpráva od Leonie Artenis pro Když se po nějakém čase ozve mě jméno a musím odejít do ředitelny na nic nečekám jen jdu rovnou do ředitelny. Ještě před mnou ale šli obě slečny Applovi. Musela jsem uznat, že ředitelna působila o dost pozitevnějším dojdem než přijímají salónek. Pak promluví ředitelka akademiemusela jsem uznat, že její žluté oči na mne udělali zvláštní dojem. A ke všemu ke upirka jako jsem já což je mi příjemné. Nechám ji domluvit a pak se představím. ,, Těší mne paní ředitelko Mortio. Mé jméno je Leonie Artenis a ráda vás poznám." pak se jen pousměji a převezmu si od ní školní řád. Pak ještě promluvím. ,, Jen nemějte mi to za zlé ale jen nechápu proč mám mít pokoj se slečnou Grace Appleovou? Nebylo by vhodnějši kdyby sestry zůstali pohromadě? Jinak s tím ale nemám žádný problém. Jen by vás ještě chtěla požádat zda neni někde plán celé budovi akademie aby mohla najít případně svůj pokoj a knihovnu vedle které je umístěn rozvh hodin. Předem děkuji za vaší odpověď." a jen se na ní mile podívám. |
| |
|
"Všichni jsme absolvovali dlouhou cestu. I když by se to stával nemělo, je jasné, že ne všichni dokáží zachovat vhodné dekorum," pronesu na její slova trochu neurčitě. Zvedne dle očekávání hlavu a tak se náš pohled setká. Tváře se jí zalijí ruměncem a já se o něco více přátelsky usměji. Naši blízkost nenarušuji, i když se jí nakonec podaří promluvit. "Myslel jsem to přesně tak, jak jsem řekl. Oceňuji lidský přínos v rámci zachování naší rasy, stejně tak nepodporuji zbytečnou krutost, ani plýtvání potravy tím, že by se snad měla zabíjet. Ovšem přijde mi nesmyslné, abychom usilovali o absolutně stejná práva pro lidi stejně jako pro upíry. Je něco jiného, když se rasy dělí jen barvou pokožky a když se dělí diametrálně dle svých schopností a dovedností. Kdyby bylo možné to, o co lidé usilují, neznamenalo by to snad, že se čarodějové již nemusí schovávat stejně jako my?" Nepřerušuji náš oční kontakt a zlehka nakloním hlavu na stranu a potlačím, aby mi neujelo překvapené povyskočení jednoho obočí. Trochu mne zaskočila formulace její věty. Nechám tak na chvíli zavládnout ticho mezi námi a téměř podvědomě toho využiji k tomu, abych natáhl její nasládlou vůni. Není to nepříjemné, ale není to to, co jsem hledal. "Myslím, že nemáte být proč nervózní," usměji se nakonec s drobnou jiskřičkou v oku. Prudce zvednu hlavu, když se ozve rachot okenic, které jsou razantně otevřeny. Do místnosti se vžene odpolední vánek a roznese po místnosti pachy všech. Okamžitě zesinám a udělám několik kroků od dívky zpět, jako kdyby byl v místnosti prudký vichr a odtlačil mne od ní. Několikrát se mělce nadechnu, jako kdybych se dusil. Poté udělám to jediné, co mám pocit, že mi pomůže se ovládat a to je, že zadržím dech. Ještě, že ho dokážeme zadržet na tak dlouho. Očima těkám po místnosti a hlavou se mi ženou splašené myšlenky, jenž ani jedna nezůstane na popředí déle než zlomek vteřiny. |
| |
| Vůně ,,Hmm?" mírně nakrčím nos, když se mi začne skupinka na křeslech rozutíkávat a narušuje mi kresbu. Stačí mi však jen chvíli, než pochopím, že se schyluje k problémům. Nemám nos jako upíři, ale strávil jsem v jejich přítomnosti více než polovinu mého současného života. Není pro mne zase tak těžké poznat upíra, se kterým cloumá hlad. Nebo chuť. Zalétnu pohledem k dívce u okna. Je pobledlejší, jakoby jí docházel vzduch. Zaklapnu notes s tužkou uprostřed a odložím ji na stolek. Mladý upír, který se předtím vyjádřil poněkud nevybíravě, nyní vypadá, že se chce pokusit udusit na vzduchu. Musí se mu nechat, že neztratil hlavu. Nakolik za to může vědomí toho, že by měl problém, to mohu jen hádat. Znovu, tentokrát spěšně, otevřu kufr a vytáhnu dvě košile, zpod kterých vydoluji skleněnou lahvičku s parfémem a hedvábný kapesník s černým vyšitým znakem. Nastříkám zlehka vrstvu parfému na kapesník a přistoupím k panu Novusovi, který se drží u stěny. ,,Prosím, podržte si to chvíli před nosem." podám mu kapesník, který v současné chvíli voní po borovicovém lese. Vůně je to těžká a nyní překryje možné pachy jdoucí z okolí. Je legrační, jak jednoduše lze používat upíří smysly proti nim samotným. Toliko k problémům upírů s česnekem. Nezabije je, prostě jen strašně smrdí. Pokud jej nepřijme, více mu ho nutit nebudu. ,,Někdo další?" rozhlédnu se, zda ještě další upíři budou mít potíže. Pokud ano, vrátím se ke kufru pro další kapesník. Jen doufám, že jich mám dostatek. Nerad bych si škubal vlastní košili. Zamířím k dívce u otevřeného okna. ,,Slečno, ač nerad, požádal bych vás, zda byste si mohla nanést tento parfém po těle a překrýt tím své aroma, které je pro některé přítomné upíry trochu těžký kalibr." podám jí parfém, aby jej použila, jak sama uzná za vhodné. ,,Pomůže to, aspoň do doby, než projdete přijímacím řízením." |
| |
| Přijímací salónek ,, Ano každý z nás má za sebou dlouhou cestu. Ach zajisté by se nemělo stávát to, že někdo nezachová vhodné dekorum." Mluvím tiše, aby mne slyšel pouze on nestojím už o to aby někdo poslouchal to co říkám. Nejhorší je, že nevidím jen to jak většinu mé chování znechutí ale i to co si každý zde mysli. Mám chuť jim všem říci jedno. ,, Že pokud je mé chování znechucuje ať neposlouchají cizí hovor a ke všemu nemají páru o tom s kým mám tu čest mluvit." Kdyby tak mohla stačil by jediný pohled komukoliv z nich to oči a mohu zařídit aby udělali co chci je fajn umět číst myšlenky a pak dunutit někoho, aby udělal co chci já a tím zlomit jeho vlastní vůli. Jenže nehodlám to udělat ne teď nikdo nemusí vědět, že tohle umím a ne vždy to výjde dle mé představy. Jen dál pak už vnímám už to co říká pán Novus a snažím se dívat na něj a ne na ostatní v místnosti. ,,Ach tak tomu scela rozumím, nemyslím si však, že je vhodné aby lidé měli stejná práva jako my přeci jen jsme dost odlišní stejně tak jak čarodějové. Bylo by možná příjemné se neschovávat. Ale otázkou je k čemu by něco takového vedlo? Nevedlo by to k tomu, že by se nás lidé nejraději zbavili?Možná tato akademie chce apelovat na to, že jsme všichni svým způsobem rovni přes všechny naše odlišnosti. Ale zda je tohle dobrý nápad si nemyslím. Dokáže akademie zajistit, aby někdo z lidí neskončil jako naše potrava, přece jen hlad je někdy těžké ovládat. A ne každý z nás se dokáže ovládnout pokud cítíme příjemnou vůni lidské krve." A jen se zadívam na něj s mírným úsměvem. ,, Vám se to snadno řekne ale není snadné pro mne nebýt nervózní ve vaši přítomnosti." a jen lechce zamrkám očima. Pak ale slyším jak někdo prudce otevřel okno a vítr zavane do mého nosu vůni všech přítomných. Nemůžu uvěřit tomu co cítím tak krásnou vůni krve ještě necítila. ,, Ne teď ne ovládní se!" ale je to těžké cestou sem jsem nejedla a ta krásná vůně mne dráždí víc než cokoliv jiného. Cítím, že se ve mne probouzí to kým jsem mé oči náhle se změní do rudé barvy a kolem se objeví malé fialové žilky.Mám chuť se napít. I vůně mé pokožký se změní na silně smyslnou vůni Orientu. Vše kolem mne se změní nejsem schopna nic vnímat jen tu vůni do chvíle než slyším hlas jenž mne volá do ředitelny. Prudce zavrtím hlavou a jsem v té chvíli zase normální. Jen se zadívam na pána Novuse. ,, Omluvte mne prosím ale musím jít do ředitelny. Doufám, že budeme moci náš rozhovor dokončit někde jinde na vhodnějším místě než je tohle." Pak už se jen odeberu do řediditelny. |
| |
| 이 끝에 우린 어디로 Od chvíle kdy se s námi ten arogantní cucík podělil o první moudro si rozhodně příliš sympatií nezískal. Ale nedá se mu to mít za zlé. Čekal někdo nějaký jiný stereotyp? Hlavně se nadřadit. Pěkně od začátku. O to se nejspíš pokoušeli i ostatní. Každý někde měl pěkně viditelně svůj rodinný erb. Ale na to je tenhle píseček zatraceně malý. A je úplně jedno jestli je to upír nebo mág. Jen doufám, že v rámci teritoria nezačnou značkovat. Nutno podotknout, ten lotosový květ na řetízku mě vyloženě pobavil, až mi zacukaly koutky a pohled jsem raději odvrátil jinam. Symbol čistoty? Někdo měl vytříbený smysl pro humor. A vůbec… když se budu tvářit, že nic jako erb nemám a jsem neškodný člověk, který nemá k věci co říct, protože je to pro něj jako mongolština… bude ta podívaná stejně zábavná i zítra? Nebo za tři dny až skončí nov a přijde ta zábavnější část? Aby si taky člověk mohl něco říct ke svému názoru na věc. Nahlas. A mít v ruce víc než jen pánvičku. Zatím to pořád vypadalo jako špatně napsaná příručka “102 tipů jak vytvořit fungující Utopii bez ztrát na životech”. Docela upřímně jsem doufal, že tohle čekání se nebude zbytečně prodlužovat. Jediná free-to-read knížka je zabraná. Ne, že by její přebal nebyl stejně ponurý jako celá tahle místnost, ale pořád je to jistá forma úspěšné ignorace okolí. Smůla. Tak jsem znovu přejel pohledem po rozpísečkované místnosti a zastavil se u postavy zabrané do čtečky. Navíc, byla u okna, to je bonus. Až začne být velikost nejmenovaného ega k nesnesení, může být k nezaplacení nadechnout se čerstvého vzduchu. Stačilo pár kroků. “Vypadá to, že tvoje čtení je mnohem zajímavější, než to přetahování o hezčí, lepší a větší bábovičky.” Ne že bych čekal nějakou... velkou odpověď. "Jsem Rayflo. Co trochu konverzace na lepší zabití času? |
| |
| Neklid mezi upíry Pár nádechů a výdechů a už jsem vnímala, že za mnou nejsou všichni v pořádku. Měla bych brát ohledy? Sotva… Otočila jsem se. Ryoshi, ten nanicovatý frajírek, vypadal jak člověk před omdlením. Shádí se rozhodl situaci řešit a cpal mu cosi pos nos. Čpavek? Napadlo mě trochu jízlivě, i když účinek by to nejspíš nemělo. Sledovala jsem Shádího s odměřeným výrazem, jak si počínal. A pak jeho kroky zamířily ke mně. Narovnala jsem se a obezřetně ho sledovala. Jeho slova mě ale šokovala. Takže ONI se neumí ovládat a JÁ jim mám pomáhat? Samozřejmě jsem věděla, jak jsem prý aromatická. Jenže dosud jsem byla ve styku jen s upíry, kteří si nanejvýš mlaskli. A i s těmi jsem strávila jen pár hodin. Cítila jsem se poníženě. Chtěla jsem Shádího poslat do háje a sama zmizet akorát na chodbu. Ale po zvážení všech pro a proti, což nějakou chvíli trvalo, zatímco jsem propichovala parfémáře pohledem, jsem nakonec souhlasila. Vzala jsem si lahvičku a jemně si stříkla parfém na krční tepnu a na zápěstí. "To bude stačit. I oni si musí zvyknout," tiše jsem procedila směrem k Shádímu a flakonek mu vrátila. Potupená jsem byla víc než dost, s podmáčeným výrazem jsem se odvrátila od ostatních a sledovala výhled z okna. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna "Sestry spolu nejsou, protože mi přišlo, že by bylo dobré aby se studenti mezi sebou víc poznali a nechtěla jsem aby se sestry bavily jen spolu. Jestli chápete jak to myslím." A věnuje ti další ze svích úsměvů. "Ano, plán školy by měl být hned vedle vchodu do školy kterým jste sem všichni přišli." |
| |
|
Vypadá to, že nejsem jediný, komu náhlá změna pachů v místnosti způsobila potíže. Nemohu říci, že mne to těší, nicméně to bude problém větší než jsem si původně myslel. Jsem sotva půl hodinu zpět plně najedený a cloumá to se mnou jak s čtyřletým frackem. Přece jsem netrávil dlouhé hodiny tréninkem své kontroly kolem lidí a při krmení, aby to pak všechno během okamžiku vyletělo oknem. Nebo spíše vletělo, že. Couvnu ten poslední krok až ke stěně a propnu svaly, aby se tělo chvíli soustředilo na něco jiného. Plně se soustředím na to, abych získal opět kontrolu nad svými upířími smysly, že slečně Artenis jen pokynu, že beru na vědomí, že odchází. Gesto ač stále slušné však vypadá poněkud prkenně. V zorném poli se mi objeví Saimei. Když na mne promluví, vypadá to, jako kdyby ke mne jeho slova pronikala přes vodní stěnu. Chvíli mi trvá, než mi dojde co mi vlastně nabízí a co říká. Nakonec si kapesník opatrně převezmu, položím ho do dlaně a překryji si nos a ústa. Velmi opatrně se opět nadechnu. Silná vůně borovic má sice typický podtón chemie, jako ostatně všechny parfémy (což je přesně důvod, proč je nepoužívám), nicméně zcela mi z nosu vyžene ten sladký lákavý pach zamíchaný mezi silnou vůni všech v místnosti. Viditelně se uklidním, to už ale Saimei pokračuje dál do místnosti. Sleduji ho pohledem. Neomylně zamíří k dívce u okna. Napřed mne překvapuje, jak s takovou jistotou ví, o čí vůni se jedná, nicméně podle téměř odmítavé reakce dívky to vypadá, že uhodil hřebíček na hlavičku. Když ke mne dolehnou její slova, mezi očima se mi objeví lehká zamračená vráska. Měla by na krku nosit varovnou cedulku. Když se odvrátí zpět k oknu, můj zkoumavý pohled může Saimei cítit v zádech. Musím říci, že mu přiznávám kredit za jeho rychlé a především znalé počínání. |
| |
| soukromá zpráva od Leonie Artenis pro ,, Achh tak pak tomu rozumím. Pokud si to přejete nevidím v tom problém pokud s tím souhlasí i slečna Apple. "A jen se pousměji. ,, Děkuji myslím, že první den se plán bude hodit než si zapamatuji kde se nachází jaká mistnost. Naslechledanou paní ředitelko." a jen lechce se ukloním hlavou a odejdu z ředitelny. |
| |
| Cesta na pokoj Poté co jsme absolvovala přijímací rozhovor s ředitelkou nesla jsem si sebou jen štos papíru jenž obsahovali školní řád a prázdný rozvrh hodin jenž budu muset vypnut sama dle toho jenž mám být umístěn někde na zdi blízko knihovny. Jen jsem opustila ředitelnu a zamířila směr vhod od akademie kde se měl nacházet plán celé akademie, aby mohla najít svůj pokoj a následně pak knihovnu, aby si mohla opsat rozvrh hodin. Když jsem došla ke plánu školy školy a zjistila, že veškeré pokoje se nachází v druhém patře budovy na nic jsem nečekala a šla rovnou do pokoje. Cesta na pokoj byla celkem klidná až na to, že jsem věděla, že tento pokoj nebudu mít jen pro sebe ale společný se slečnou Grace Apple. To se mi jen zdá byla jsem zvikla mít celý svůj život vlastní pokoj a teď ho musím s někým sdílet. Bezva takže najít si zde trochu soukromí pro sebe bude celkem obtížné, protože pokaždé mužů na někoho narazit. Ke všemu mi stále v hlavě zněla myšlenka toho co jsme malém provedla. Chybělo by málo a neovladla by své smysli a rovnou se zakousla do krku dívky jejíž krev tak krásně voněla. Věděla jsem, že za to nemůže prostě je to její součást a pro všechny přítomné upíry bude dost obtížné ovládnou své smysli, aby jsem jí neměli k svačině. Když jsem konečně došla ke svému pokoji jenž byl společný se slečnou Apple a otevřela dveře k mému překvapeni všechny mé zavazadla byli v pokoji.První jsem se rozhodla vybalit a všechny věci uložit do skříně. No musím uznat, že být upírka má své výhody a šest kufru a dva menší s knihy a hygienou mi zabralo ani ne deset minut a to vše bylo úhledně uložené ve skříni. Hmm otázkou bylo kde uložím futrál s kytarou nejspíš do skříně k šatům a kabátům. K mému údivu na posteli ležela školní uniforma. Jen jsem se na ní podívala a dala do skříně k ostatním věcem. Pak jsem jen sedla na postel a začala číst školní řád, aby věděla co se sní a co ne. Naštěstí není toho mnoho, aby si ho nemohla zapamatovat. Když jsem si ho přečetla jen jsem pak odešla ještě ke knihovně opsat rozvrh hodin který jsem pak zanesla zpět do pokoje. Pak jsem se jen převlékla do jiného oblečení a zamířila do jídelny určené pro upíry.  |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro  tvůj pokoj  pokoj (obývací pokoj) z kterého vedou dveře do tvého pokoje i do pokoje Grace. Tvoje dveře jsou ty hnědé.  upíří jídelna (v čepovacích nádobách pod nápisem drink bar je krev různých krevních skupin která je přístupná celý den a pravidelně se obměňuje) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna[/center][/u] Zobrazit SPOILER Nad ředitelským stolem visí celkem povedený obraz třešňové větvičky. Zobrazit SPOILER Ředitelka je nepochybně upírka a mohou vás na ní zaujmout její žluté oči. "Dobrý den, posaďte se prosím." Řekne a pokyne vám směrem k jednomu z křesel naproti jejímu stolu. "Jak už možná víte, jmenuji se Sindie Mortia a jsem ředitelkou této akademie. Předem bych se vám chtěla omluvit za přijímací místnost. Je teď před rekonstrukcí kvůli svému vzhledu. Prý budí trochu ponurý dojem. " A zářivě se na vás usměje. "Kvůli tomu tu ovšem nejste. Mám pro vás malí dáreček." Je to menší štos papírů v kterých poznáváš školní řád a prázdný rozvrh.[/b]"Nastudujte si prosím pečlivě školní řád a zapište si předměty do rozvrhu. Seznam předmětů najdete na nástěnce vedle knihovny. A teď ohledně apartmánů na koleji. Vzhledem k tomu, že jsou jednotlivé apartmány po dvou byla k vám přidělena Ellie. To je zatím vše co jsem vám chtěla sdělit. Jestli máte nějaké otázky klidně se ptejte." |
| |
| Hrdost Bělovlasé dívce se příliš nepozdává můj nápad, přesto si však zdráhavě vezme a použije na sebe parfém. ,,Chápu, že to je pro vás obtěžující. Ale pokud máme fungovat pospolu, bude potřeba si v některých ohledech vyjít vstříc." lehce kývnu hlavou a převezmu si parfém zpět do svého držení. ,,Někdo přeci musí udělat ten první krok. Jinak zůstaneme zaseknutí v dobách starších, než je tento stát." pronesu zamyšleně, když uklízím parfém zpět do kufru. Nechápu, proč si musí pořád všichni házet klacky pod nohy. Nikoliv jen klasické povyšování se upírů, to tady bylo vždycky a vždycky nějakou formou bude. Stejně jako jejich neschopnost ovládat vlastní instinkty, pomocí kterých je lze ovládat. Ale mít na ně vliv, jako má ta bělovlasá, a k tomu se tvářit, že s tím nic dělat nejde....tím si jen říká o malér a dělá ze sebe hloupou. Nejde přece o to, tvářit se, že je kdokoliv lepší, než jiní a vozit se po jejich slabých stránkách. Jde o symbiózu, kterou můžeme vytvářet a posunout společnost jako celek dopředu. Zaklapnu kufr a vrátím se ke svému zápisníku. Chuť kreslit mne přešla. Vzpomenu si na to, co můj patron často říkával poté, co dojednával nějaký obchod. Shádí, lidé jsou různí, stejně jako upíři či čarodějové. Ale často se všichni z nich staví do role obětí, které nemohou nic dělat s tím, čím a kým jsou. Je to pouze jejich slabost a lenost. Mozek tak funguje. Dělá mu dobře, cítit se jako oběť. vzpomínám, zatímco znovu s cvaknutím otevřu kufr a schovám do něj i zápisník s tužkou. Všímám si, že nás pomalu ubývá v čekajícím salonku, když se znovu rozhlédnu okolo. Ale nemohu jim přece všem dělat chůvu. Zítřejší den bude snad lepší. Až se všichni trochu usadí a zvyknou si na nové okolí a osoby kolem sebe. |
| |
| Čtečka a ten co si prohlížel vitráž. Stále se opírám o parapet okna a jsem pozorností ve své čtečce, takže nevnímám okolí, ale všimnou si, když odejdou první dámy do ředitelny. Dlouze si povzdechnu, protože to čekání mě brzy zabije. Ale pak se zase věnují svému, až když se vedle mě rozrazí okno, tak instinktivně zadrzim dech, abych nebyla rozrušená že všech těch pachů a vůní, které by mi mohly přihodit docela trable.. Rozhlédnu se po místnosti a všímám si, že pár jedinců má docela problémy, ale vypadá to, že je tu i nějaké páže, které ví, co v těchto situacích dělat a trochu se vyzná... Trochu pozvednu jedno obočí, ale pak se zase věnují čtení až do chvíle, kdy na mě promluví ten kluk, co si prohlížel vitráž na lampě. ,, To víte občas je potřeba trochu nevnímat okolí, jinak by se jeden mohl buďto zbláznit a nebo by mohl být velice znechucen a další interakce by nebyla možná. " Mírně se pousměji, protože je první, který přišel až ke mě bez toho aniž by věděl kdo jsem... Prohlédnu si ho a když se představí, tak se upřímně usměju. ,, Já jsem Ari, těší mě Rayflo." Usmivám se na něj, a když si vsimnu, že už mě volají do ředitelny, tak se podívám na čtečuu a pak na něj. Čtečku mu podám, dala jsem jí na začátek aby si mohl vybrat sám, co chce číst. Vzhledem k tomu, že jsem byla zavřená doma, tak mám na výběr opravdu hodně knih, a i takové které se jen tak neprodávají. Protože jsem se naučila přepisovat z nudy, abych vše mohla mít u sebe. ,,Pokud nyní zaujmeš moje místo věřím, že si nikdo nevšimne, že jdu dovnitř, jen doufám, že si vybereš co se ti bude chtít číst, a až se znovu setkáme, tak mi jí vrátíš. Nebo za mnou přijď. " S tímto se na něj znovu usměju, vezmu kabelku a rozejdu se pomalu do ředitelny. Když by chtěl ještě reagovat. |
| |
| soukromá zpráva od Ari Eun pro Když vstoupím do dveří, tak mě překvapí, jak tato místnost překypuje barvami... Kupodivu to není nevkusné, ale docela hezké. I ten obraz té místnosti sedí. Pak si prohlédnu Ředitelku, která sedí za stolem a čeká na mě. ,,Dobrý den." Odpovím jí a představím se. ,,Jsem Ari Eun z rodiny Tuts. Jediná dcera svého otce. Jen bych byla ráda, kdyby tato informace zůstala mezi námi." Pousměju se na ní a pak jí poslouchám. Když mi předá nemalý štos papírů, tak mírně pozvednu obočí. A pak mi je vysvětleno, že je to školní řád a nějaký rozvrh... Dlouze vydechnu. ,,Budu se snažit na nic nezapomenout." Přisvědčím jí. Pak když mi řekne, že budu na pokoji s Ellie, tak se na ní zadívám. ,,Nebude mít ze mě Ellie spíše špatný pocit? Pokud se zde provalí kdo jsem, tak by to mohl být docela problém. Na druhou stranu jsem ráda, že nejsem očividně s její drahou sestrou, protože úplně s ní bych si úplně nerozuměla díky její povaze a názorům. Další věc je... Mám trochu více zavazadel, tak bych byla nerada, kdybych svojí spolubydlící nějak utiskovala..." Dívám se na ředitelku a čekám, co mi na to všechno poví. |
| |
| Čtečka a ta co odchází Přemýšlel jsem jestli upíři mají nějaký návod na to jak formulovat svoje věty. Nebo je to vývojová vada. Ať tak nebo tak, stálo by to za výzkum. Alespoň pro lidi. “V tomhle si dovolím nesouhlasit. I znechucení může vést ke zcela novým interakcím. Víc… osobním. Míň příjemným. Alespoň pro druhou stranu.” Poslední větu dodám s lehkým úsměvem, který by se spíš hodil k debatě nad mnohem lehčím tématem. I když to ve výsledku mohlo vyznít různě a nejspíš v nepříliš dobrém světle. Než jsme si stihli vyměnit jakýkoliv další poznatek, byla Ari vyzvána do ředitelny. Doufat, že si tady někdo něčeho nevšimne? Tak určitě. Ale byl jsem upřímně rád za její solidárnost, takže i když už ke mě stála zády, na její dovětek jsem reagoval. “Až se budeme mít setkat, setkáme se. Svět tak obvykle funguje i bez té levné výmluvy na Osud.” Volnou rukou ve které nedržím čtečku bych jí na rozloučenou s úsměvem zamával, ale řeklo se hlavně nenápadně. Tak příště. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna "Ale ovšem, jestli si to nepřejete nechám si tuto informaci pro sebe." Řekne a pousměje se na tebe. "Nemyslím si, že by to měl být problém. A jaký z vás bude mít Ellie pocit záleží na vás a vašem vystupování nikoliv na mě." Dlouze se ti zadívá do očí a pak se přímo rozzáří. "Popravdě jsme nejprve uvažovali o tom, že vás dáme na apartmán se slečnou Grace, ale pak jsme to ještě trochu pozměnili. Takže vlastně máte docela štěstí. A se zavazadli si nedělejte starosti. Máte pouze společný apartmán nikoliv pokoj. Vaše apartmány se zkládají ze čtyř místností. Jsou tam dvě ložnice, takoví malý obývací pokoj a toaleta spojená s koupelnou. " |
| |
| Rayflo Ještě než zmizím za dveřmi, tak se otočím a usměji se. ,,Máte pravdu... Omlouvám se. Jen doufám, že se setkáme brzy." Jednou rukou mu zamávám a pak jen vstoupím do ředitelny, abych zjistila, co po mě bude místní ředitelka chtít. |
| |
| soukromá zpráva od Ari Eun pro ,,Děkuji, bylo by to pro mě totiž docela nemilé, kdyby se to tady rozkřiklo moc brzy." pousměji se a pak se zhluboka nadechnu. ,, Já vím, že záleží pouze na mé osobě, nemusíte mi to připomínat." Když mi řekne o tom, že jsem původně měla být s Grace, tak se ušklíbnu. ,,Myslím, že pokud by se stalo tak, jak jste zamýšleli původně, tak bych buďto vyhledala společnost mužského pohlaví a nebo bych se přestěhovala mimo institut, přeci jen se vstáváním problém nemám." Pousměji se. ,,Je ještě něco, co bych měla vědět?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna Když řekneš jak bys to řešila, kdyby tě přidělila ke Grace ředitelka se tomu jen usmívá. "Nebo by sis mohla ušetřit čas a energii a prostě za mnou přijít a já už bych tě přeřadila k někomu jinému." Potom trochu zvážní. "Kdyby byl jakýkoliv problém můžeš přijít za mnou nebo za některým z profesorů a my už to vyřešíme. To platí pro všechny studenty." Jinak myslím, že už je to vše. Můžete jít. Na vašem apartmány je cedulka s vašimi jmény tak to snadno poznáte." |
| |
| soukromá zpráva od Ari Eun pro Pousměji se. ,,Někdy je potřeba něco vyřešit svépomocí... A takovouto banální věc bych mohla opravdu vyřešit i sama." S tímto si doposlechnu její řeč a když mě propustí, tak vyrazím jinými dveřmi ven zase do haly, a po schodech nahoru do druhého patra a rozhlížím se po cedulce s mým jménem. Takže Eliie... Vydechnu a mírně se pousměju. Očividně se jí také nelíbí myšlení těch dvou, které jsem slyšela venku před školou. Alespoň má trochu rozumu. Myslím, že bychom si mohly rozumět. S úsměvem stojím přede dveřmi s mým jménem a s nádechem vstoupím dovnitř... |
| |
| Před pokojem... Když jsem po pohovoru zamířila k pokoji, tak netrvalo moc dlouho a stála jsem přede dveřmi, na kterých bylo moje jméno a jméno Ellie... Pokud vím, tak přijela s panem Novusem a tou upírkou, která má v celku mylnou představu a názory, ale to se časem snad naučí... Mírně se pousměji a vstoupím dovnitř. Co mi bylo řečeno tak stojím v chodbě, která vede do obývacího pokoje, a po stranách jsou dveře do ložnic. Jedna je moje, druhá je Ellie... Zaposlouchám se jestli jí uslyším, a zároveň se rozhlédnu, jestli nemá otevřené dveře, nerada bych jí vlezla do pokoje. To se nedělá... A pak se rozejdu k pravým dveřím na které zaklepu, pokud se nikdo neozve, tak to bude znamenat, že je to můj pokoj... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna Z kanceláře ředitelky se ozve hlas, který zavolá tvoje jméno. Když vstoupíte můžete si všimnout, že ředitelna je oproti předchozímu pokoji výrazně barevnější a živější. Zobrazit SPOILER Nad ředitelským stolem visí celkem povedený obraz třešňové větvičky. Zobrazit SPOILER Ředitelka je nepochybně upírka a mohou vás na ní zaujmout její žluté oči. "Dobrý den, posaďte se prosím." Řekne a pokyne vám směrem k jednomu z křesel naproti jejímu stolu. "Jak už možná víte, jmenuji se Sindie Mortia a jsem ředitelkou této akademie. Předem bych se vám chtěla omluvit za přijímací místnost. Je teď před rekonstrukcí kvůli svému vzhledu. Prý budí trochu ponurý dojem. " A zářivě se na vás usměje. "Kvůli tomu tu ovšem nejste. Mám pro vás malí dáreček." Je to menší štos papírů v kterých poznáváš školní řád a prázdný rozvrh. "Nastudujte si prosím pečlivě školní řád a zapište si předměty do rozvrhu. Seznam předmětů najdete na nástěnce vedle knihovny. A teď ohledně pokojů na koleji. Vzhledem k tomu, že jsou jednotlivé apartmány po dvou byla k vám přidělen Shádí Saimei. To je zatím vše co jsem vám chtěla sdělit. Jestli máte nějaké otázky klidně se ptejte." |
| |
| Křesla Když se k nám přidá cizinec slušně ho pozdravím a pak si doposlechnu to co říká Lévi. Super, politika dnešního světa je vážně na nic a tak jsem ráda, že mě Lévi hned neodsuzuje. Když se cizinec představí rozhodnu se, že se mu představím taky. "Jmenuji se Ellie Apple, těší mě. Pak už jsem odvolána do ředitelny. Trochu mě překvapuje, že jdu první, ale aspoň to budu mít dřív za sebou. Rozloučím se tedy s Lévi a Christianem a vejdu do ředitelny. |
| |
| Ari? Po rozhovoru s ředitelkou jsem zamířila na pokoj. Mám být s Ari Eun. Absolutně netuším kdo to je, ale doufám, že nebude tak zlá vůči lidem jako má sestra. Nechci být na pokoji s někým koho baví zabíjet lidi. Nejlepší by bylo kdyby mi na pokoj přidělily nějakou lidskou dívku, alespoň by se se mnou nehádala o tom, že zabíjení lidí je špatné. V pokoji jsem jako první a tak si zaberu leví pokoj a začnu s vybalováním. Mám jen jeden kufr, takže mi to moc času nezabere. Potom se usadím v obýváku na gauči a pustím si televizi. Přepínám kanály ta dlouho dokud nenajdu nějakou komedii. Pak dovnitř vejde dívka. Asi to bude ta Ari řeknu si. "Ahoj, já jsem Ellie." Pozdravím ji a dáll už ji nezdružuji. Určitě si bude chtít taky vybalit a nemá teď náladu se se mnou bavit. Doufám, že budeme kamarádky. |
| |
| Přijímací salonek Jak to tak poslouchám, tak se to zatím rozdělilo do tří skupinek - Ti, co řeší politiku a své statusy, Ti, kterým je to jedno a Ti, kteří jsou ticho. Ani si netroufnu odhadovat, kdo je jaké rasy. A asi je mi to i jedno, dokud se mnou někdo nemá problém. Mám svůj důvod tady být a jestli mi k tomu dopomůže člověk, čaroděj nebo upír, budu jim vděčný a když nikdo, nebudu jim to mít za zlé. Pak je tady pár jedinců, kteří se dostatečně vyjádřili, abych od nich nic ani neočekával. A arogance není nic neběžného ani mezi lidmi, ani mezi čaroději. Vždycky tady budou ti, kteří mají nějakým způsobem navrch nebo si to minimálně myslí. A obvzláště s těmi nemá smysl ztrácet čas. I když by se toho možná dalo nějak využít. To už pak ale záleží na jedinci. |
| |
| soukromá zpráva od Kimi Kettei pro Ředitelna Zavřu za sebou dveře. "Dobrý den," pozdravím a pokračuji k židli. Cestou si prohlížím místnost a očima se zastavím na knihovničce. Když se skoro přerazím o židli, vrátím se očima k ředitelce. "Děkuji," posadím se. |
| |
| Ellie Když si jí všimnu sedět na gauči, jak sleduje televizi, tak se usměju. ,,Ahoj, já jsem Ari. Těší mně." Mile se na ní usměju a rozhlédnu se. Pak ukážu na pravé dveře. ,,Tento pokoj je můj?" Zeptám se jí a vyčkám na odpověď. Jakmile mi odpoví, tak se pousměji a sednu si k ní do křesla, na vybalování bude času dost, mimo jiné sleduje nějakou komedii. Televize, počítač, tablet, telefon, čtečka a chytré hodinky jsou mojí součástí už od mala, abych se dokázala zabavit, proto mi nevadí, že sleduje nějaký film a přidám se, přeci jen s ní budu nějakou dobu žít, takže by jí nemělo být nepříjemné být se mnou v jedné místnosti. ,,Měla jsi klidnou cestu?" Zeptám se jí a pozoruji její reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna "V knihovně si můžeš kdykoliv cokoliv přečíst a půjčit knihu si odtamtud smíš maximálně na měsíc. Myslím, že to není zas tak velké omezení, ne?" Řekne a věnuje ti další ze svích úsměvů. "Ano, kdo je kdo lze poznat podle uniforem. Upíří mají na rukávech vyšité tři zlaté pruhy, mágové mají dva a lidé jenom jeden." |
| |
| soukromá zpráva od Kimi Kettei pro Ředitelna "Perfektní!" zareaguji na obě informace současně. Sice jsem říkal, že se na to nebudu ptát, ale na to jsem moc zvědavý... "Ještě jedna taková věc... Když o čarodějích a upírech lidé nemají vědět, proč sem přijímáte kohokoliv? Nebylo by jednodušší prostě z toho lidi vynechat? Já jsem věděl alespoň o čarodějích, když jsem se sem hlásil, ale není to pro lidi, kteří nemají tušení, trochu šok? Navíc vůbec netuším, co se zde učí za předměty. Takže předpokládám, že to nebudou jen ty běžné." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna "Řekněme, že tím lidem dávám šanci. Po další roky jejich života budou vědět o upírech a budou se umět bránit. Navíc jste tu jediný člověk, který když se přihlásil nevěděl o upírech. Ano, může to být trochu šok, ale některé věci co se zde budete učit váš jinde nenaučí. Co se týče rozvrhu řekla jsem vám že e je na nástěnce vedle knihovny." Ředitelka se ještě víc usměje, takže jsou jí trochu vidět její zářivě bílé tesáky. |
| |
| soukromá zpráva od Kimi Kettei pro Ředitelna Uznale pokývnu hlavou. Pořád o upírech nevím skoro nic, ale zdá se, že se najdou i tací, kteří si životů lidi váží. Ale asi se není čemu divit. V každé rase jsou rozlišní jedinci s rozlišným názorem. "V tom případě děkuji za příležitost." Usměji se na ni zpět. "Ano, vím. Spíše mě překvapilo, že nebyl zveřejněný. Přece jen se těžko vybírá škola, když neznáte učební zaměření. Ale řekl bych, že v tomhle případě je to více než pochopitelné. Rozšířím svůj úsměv trochu víc. "Každopádně již nebudu zdržovat a odeberou se na pokoj." Ukloním hlavu na rozloučenou a jdu ke dveřím. "Ano, ještě jedna maličkost. Kam si mohu uklidit své kolo?" Jakmile mi odpoví, poděkuji a odeberou se pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna Ředitelka se nad tvou úvahou o rozvrhu pousměje a odpoví fu na otázku ohledně kola. "Kolo si můžeš dát buďto na pokoj, nebo ho nechat venku ve stojanu." |
| |
| Cesta Její úsměv opětuji a přikývnu."Ano, jestli ti to nevadí zabrala jsem si pokoj nalevo." Jsem ráda, že si e mě přisedla a nenechala mě tu samotnou. To by mohl být dobrý začátek. "Ano, s mojí sestrou nás odvezl pan Novus ve svojí limuzíně." Ve které měl lidskou krev! Stačila by jedna jediná kapka a zažila bych pravé peklo. A navíc chudáci lidé, jak to jen mohou snášet. "A co ty? Jak jsi sem cestovala? A znáš tu někoho?" Nechci ji svými dotazy úplně zahltit, ale nikdy jsem žádnou kamarádku neměla a nejsem si úplně jistá, co bych měla dělat proto, aby se to změnilo. Jsem zvědavá na její odpovědi a doufám jen, že ji to nějak neodradí nebo tak něco. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna Z kanceláře ředitelky se ozve hlas, který zavolá tvoje jméno. Když vstoupíte můžete si všimnout, že ředitelna je oproti předchozímu pokoji výrazně barevnější a živější. Zobrazit SPOILER Nad ředitelským stolem visí celkem povedený obraz třešňové větvičky. Zobrazit SPOILER Ředitelka je nepochybně upírka a mohou vás na ní zaujmout její žluté oči. "Dobrý den, posaďte se prosím." Řekne a pokyne vám směrem k jednomu z křesel naproti jejímu stolu. "Jak už možná víte, jmenuji se Sindie Mortia a jsem ředitelkou této akademie. Předem bych se vám chtěla omluvit za přijímací místnost. Je teď před rekonstrukcí kvůli svému vzhledu. Prý budí trochu ponurý dojem. " A zářivě se na vás usměje."Kvůli tomu tu ovšem nejste. Mám pro vás malí dáreček." Je to menší štos papírů v kterých poznáváš školní řád a prázdný rozvrh. "Nastudujte si prosím pečlivě školní řád a zapište si předměty do rozvrhu. Seznam předmětů najdete na nástěnce vedle knihovny. A teď ohledně pokojů na koleji. Vzhledem k tomu, že jsou jednotlivé apartmány po dvou byla k vám přidělena Lévi Tytalus . To je zatím vše co jsem vám chtěla sdělit. Jestli máte nějaké otázky klidně se ptejte." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro obývací pokoj  |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro obývací pokoj |
| |
| Obývací pokoj Usmivám se. ,, Rozhodně mj to nevadí, byla jsi zde první, takže jsi měla možnost volby. " Poslouchám jí. ,, Ah tak, takže vy jste nějak spřízněné s jeho rodinou?" Zeptám se jí a zapřemýšlím nad svou cestou. ,, Letěla jsem letadlem na letiště, a z letiště mě odvezl rodinný přítel. Musím uznat že cesta byla klidná. Docela jsem si jí užila. Měla jsem možnost poslouchat hudbu a číst si." Na její poslední otázku se trochu zamyslím. ,, Ne nikoho zde neznám. Všichni jste pro mně noví." Pozoruji jí a čekám další otázky. |
| |
| U vchodu Vyjdu z ředitelny a vydám se hledat knihovnu. Je to tu obrovské, ani nevím v jakém patře mám vlastně hledat. Netrvá dlouho a kompletně se tu ztratím. Naštěstí se mi po nějaké době podaří najít alespoň vstup, kterým jsme přišli. Jdu tedy ke svému kolu, které mám zatím u vchodu. Sedni si k němu na zem a vytáhnu svojí knihu. Možná bych mohl napsat Gregovi. Vytahnu tedy mobil. |
| |
| Obývací pokoj Jsem ráda, že jí nevadí, že jsem si už zabrala pokoj. " Dostaly jsme od něj se sestrou pozvání a přijali jsme ho. Není to, že by se naše rodiny nějak extrémně znaly, aspoň pokud vím. " A usměji se na ni. Celkem na mě udělá dojem, že sem letěla letadlem. Naše rodina ho sice taky vlastní, ale nikdy jsem v něm neletěla. Tak to jsem na tom nejspíš ještě dobře. Ari tu nezná nikoho a já tu znám aspoň svou sestru a částečně pana Novuse. " Je to tu docela velké. Jestli ti to nevadí asi bych to tu šla obhlédnout. Můžeš jít se mnou jestli chceš." Nabídnu jí, protože bych ráda zjistila kde co je ještě před večeří a už také nevím o čem mluvit. Ať už půjde nebo ne, vypnu televizi a přezuji se z tenisek do pantoflů, které tu mám s sebou. |
| |
| Cesta školou ,,Ah tak... To je zajímavé... " Zapřemýšlím, když mi řekne to o jejích rodinách. ,,Myslím si, že minimálně vaši rodiče se musejí znát... Protože jinak by takovéto pozvání nepřišlo. Většinou si jede každý sám za sebe a svou rodinu, když na to přijde." Stále se usmívám. ,,Jestli ti nebude vadit má přítomnost, šla bych s tebou, protože přeci jen je to tu pro mně v celku nové, takže bych ráda věděla kde co je... A ještě... Musím si opsat rozvrh, popřípadě vyfotit, abych věděla, čím se zítra bude začínat... Ty už své hodiny znáš?" Zeptám se jí... Cítím, že je upír, ale ne z celé části... Ale nevadí mi, myslím si, že je i docela milá. Když se začne přezouvat, tak se mírně ušklíbnu, já totiž půjdu tak, jak jsem, protože se mi prostě nechce se převléknout. Ještě ne. ,,Tak mně veď prosím." |
| |
| Bloudění ve škole "Máš pravdu asi se znají." Když nad tím teď tak přemýšlím, bylo by to asi nejlogičtější vysvětlení. "Ne, rozhodně mi to vadit nebude. Ne, taky neznám rozvrh úplně jsem na to zapomněla. Můžeme to tedy vyřídit po cestě. " A znovu se na ni usměji. Jsem ráda, že se mnou jde alespoň to bude větší zábava. Přezuji se tedy do pantoflů (odkaz) a jsem připravena k odchodu. Když si všimnu jejího výrazu taky se na ni trochu zašklebím. "Pohodlí především ne?" Řeknu napůl vážně. "Dobře mohli bychom začít od nejvyššího patra a sestupovat dolů. Myslím, že jsem tady někde viděla schody, které vedou ještě víc nahoru." Až se vyškrábeme po schodech nahoru mám v plánu dojít nakonec chodby a odtamtud postupovat směrem zpátky ke schodům. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro  |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro |
| |
| Procházka. ,,Doptat se na rodinné vztahy můžeš později." Znovu se začnu usmívat. ,,Dobře tedy." S tímto vyjdu z pokoje. ,,Nic neříkám." Zasměju se a rozejdu s ní ke schodům a úplně nahoru, když vstoupíme do očividně učebny jen se trochu zakaboním... ,,Myslím si, že tohle bude učebna lektvarů? Možná? Nebo tak něčeho?" Vyvozuji to podle skleněné skoro až alchymistické sady na stole. ,,Ať tak nebo tak... Myslím si, že se stačí podívat a vypadnout... Myslím si, že kdyby tu někdo něco smíchal, bylo by to dle mého názoru docela velký KABOOM... " Při té představě se sama pro sebe musím smát, protože by vylétla do vzduchu no... Třída určitě a kdyby to byl někdo fakt šikovný, tak by sebou mohl vzít i půlku patra... |
| |
| soukromá zpráva od Elaina Monroe pro Konečně nařadě Po kdo ví jak dlouhé době, kdy jsem byla nucena vyslechnout si ony bezduché mozky, kdy jsem jenom sledovala jak místnost pozvolna vyprazdňovala se... konečně přišla řada i na mojí maličkost. Skvělé.. Když vstoupila jsem dovnitř, místnost nebyla nic co bych si představovala.. vlastně ani pořádně nevím co jsem si představovala, ale rozhodně né takto živé barvy, které nikterak pořádně nezapadali do naší ponuré kultury jako takové. Co se osoby obývající tuto místnost ale týkalo, ta už zapadala do naší kultury jako takové. A můj šestý smysl napovídal mi o tom, že patří k mému druhu.. pokud to tak může nazvat. Nemůžu nijak popřít to, že její oči byly rozhodně více než zajímavé. "Zdravím.." kývnula jsem ředitelce a dle její výzvy jsem se usadila naproti ní ke stolu. "Těší mě. A není za co omlouvat.. už jsem.. viděla horší..." pokusila jsem se trochu prolomit ledy. Jak potom přisune přede mě papíry, po očku podívala jsem se na ně, zatímco jsem naslouchala tomu, co k tomu dále měla. Hmm.. není tu něco jako fiksní rozvrh pro všechny? Nebo tedy alespoň co se rozdělení týkalo, protože jestli tu mají být i lidi.. je jasné, že nemohou navštěvovat jisté věci, které jsou zejména určeny nám a vice versa.. Moje myšlenky jsou ale tak nějak přerušeny, když zmíní fakt, že budu mít nejenom spolubydlící, ale ještě k tomu kdo to bude. "Uhm... to je... ta dívka s bílými vlasy..?" chtěla jsem se prve ujistit, že vím o koho se jednalo. "Ona... je člověk, že...? Uhm.. při vší úctě Madame, z toho co jsem měla možnost pocítit teď... jestli je nějaké speciální krve.. myslíte, že je skutečně moudré nechávat jí se mnou na pokoji..?" pronesu svoje mírné obavy. Tedy, né že bych nebyla schopná udržet svou žízeň na jisté uzdě či neměla dostat kontroly, ale viděla i cítila jsem co to dělalo se všema, když zranila se... Nehledě na to, že i já měla svoje malé mouchy, kdy neovládala jsem své dovednosti zrovna ještě dokonalé.. co když si kývchnu a ona vzplane..? Co když přijde noční můra či něco co bude pro mě příliš emočního a ona... vzplane..? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro |
| |
| Kamsi do neznáma "Možné to je..." Rozhlédnu se kolem a zaujme mě průchod, který vede někam do neznáma. "Pravda asi úplně nechci být u toho až to tady celé vyletí do vzduchu. Půjdeme dál nebo se chceš vrátit zpět na chodbu?" Zeptám se jí a ukážu u toho na oblouk za nímž je nějaký průchod do neznáma. Než mi odpoví ještě si pořádně prohlédnu věci na stole. Vypadá to zajímavě. Možná, že bychom přece jen mohli zkusit něco namíchat. Na to snad bude čas později pod dohledem profesora, pomyslím si, ale stejně jakýsi malí kousek mě to chce zkusit hned. Ach jo, nesmím být tak moc zvědavá. A taky nechci svou nerozvážností ohrozit ostatní studenty. |
| |
| Učebna lektvarů ,, Úplně bych neriskovala vyrušení nějakého profesora." Podivam se na ní, když chce jít dál. ,, Máme před večeří docela málo času, až bude po jídle, nebo případně až budeme mít volnější rozvrh, tak bych to tu prozkoumala pořádně. Teď bych já osobně chtěla mít hrubý přehled co kde je." Zhluboka se nadechne a pozoruji jí, aby ji moc ty všechny baňky a kádinky nelákaly něco zkusit. Nechtěla bych být ta se kterou to tu vyletí do vzduchu. ,, Myslíš, že tu mají bazén?" Zeptám se zamyšleně. ,, A nebo posilovnu?" |
| |
| Průzkum " Je fakt, že bychom to asi pak nestihly tak pojďme tedy zpátky na chodbu." Odtrhnu pohled od věcí na stole a vrátím se zpět na chodbu. "Bazén nebo posilovnu?" Řeknu si zamyšleně je fakt, že by tu něco z toho být mohlo, ale pořád je to škola a ne nějaký hotel. "Možné to je i když bych si moc naděje nedělala. Přece jen je to pořád škola." Jestli bude Ellie souhlasit půjdeme tedy do dalších dveří. Doufám, že později si najdu čas prozkoumat i tu místnost za obloukem. Jsem asi až moc zvědavá no. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro  Je tam pár kuchařek i nějaké studentky. Jedna z nich si vás všimne.  " Co potřebujete? Chcete si dát nějaké jídlo nebo si snad něco uvařit?" Zeptá se vás očividně lidská studentka, která si vás všimla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Je tam pár kuchařek i nějaké studentky. Jedna z nich si vás všimne. " Co potřebujete? Chcete si dát nějaké jídlo nebo si snad něco uvařit?"Zeptá se vás očividně lidská studentka, která si vás všimla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna Z kanceláře ředitelky se ozve hlas, který zavolá tvoje jméno. Když vstoupíte můžete si všimnout, že ředitelna je oproti předchozímu pokoji výrazně barevnější a živější. Zobrazit SPOILER Nad ředitelským stolem visí celkem povedený obraz třešňové větvičky. Zobrazit SPOILER Ředitelka je nepochybně upírka a mohou vás na ní zaujmout její žluté oči. "Dobrý den, posaďte se prosím." Řekne a pokyne vám směrem k jednomu z křesel naproti jejímu stolu. "Jak už možná víte, jmenuji se Sindie Mortia a jsem ředitelkou této akademie. Předem bych se vám chtěla omluvit za přijímací místnost. Je teď před rekonstrukcí kvůli svému vzhledu. Prý budí trochu ponurý dojem. " A zářivě se na vás usměje."Kvůli tomu tu ovšem nejste. Mám pro vás malí dáreček." Je to menší štos papírů v kterých poznáváš školní řád a prázdný rozvrh. "Nastudujte si prosím pečlivě školní řád a zapište si předměty do rozvrhu. Seznam předmětů najdete na nástěnce vedle knihovny. A teď ohledně pokojů na koleji. Vzhledem k tomu, že jsou jednotlivé apartmány po dvou byla k vám přidělen Rayflo Yoon . To je zatím vše co jsem vám chtěla sdělit. Jestli máte nějaké otázky klidně se ptejte." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna Z kanceláře ředitelky se ozve hlas, který zavolá tvoje jméno. Když vstoupíte můžete si všimnout, že ředitelna je oproti předchozímu pokoji výrazně barevnější a živější. Zobrazit SPOILER Nad ředitelským stolem visí celkem povedený obraz třešňové větvičky. Zobrazit SPOILER Ředitelka je nepochybně upírka a mohou vás na ní zaujmout její žluté oči. "Dobrý den, posaďte se prosím." Řekne a pokyne vám směrem k jednomu z křesel naproti jejímu stolu. "Jak už možná víte, jmenuji se Sindie Mortia a jsem ředitelkou této akademie. Předem bych se vám chtěla omluvit za přijímací místnost. Je teď před rekonstrukcí kvůli svému vzhledu. Prý budí trochu ponurý dojem. " A zářivě se na vás usměje."Kvůli tomu tu ovšem nejste. Mám pro vás malí dáreček." Je to menší štos papírů v kterých poznáváš školní řád a prázdný rozvrh. "Nastudujte si prosím pečlivě školní řád a zapište si předměty do rozvrhu. Seznam předmětů najdete na nástěnce vedle knihovny. A teď ohledně pokojů na koleji. Vzhledem k tomu, že jsou jednotlivé apartmány po dvou byla k vám přidělen Ryoshi Novus. To je zatím vše co jsem vám chtěla sdělit. Jestli máte nějaké otázky klidně se ptejte." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna Z kanceláře ředitelky se ozve hlas, který zavolá tvoje jméno. Když vstoupíte můžete si všimnout, že ředitelna je oproti předchozímu pokoji výrazně barevnější a živější. Zobrazit SPOILER Nad ředitelským stolem visí celkem povedený obraz třešňové větvičky. Zobrazit SPOILER Ředitelka je nepochybně upírka a mohou vás na ní zaujmout její žluté oči. "Dobrý den, posaďte se prosím." Řekne a pokyne vám směrem k jednomu z křesel naproti jejímu stolu. "Jak už možná víte, jmenuji se Sindie Mortia a jsem ředitelkou této akademie. Předem bych se vám chtěla omluvit za přijímací místnost. Je teď před rekonstrukcí kvůli svému vzhledu. Prý budí trochu ponurý dojem. " A zářivě se na vás usměje."Kvůli tomu tu ovšem nejste. Mám pro vás malí dáreček." Je to menší štos papírů v kterých poznáváš školní řád a prázdný rozvrh. "Nastudujte si prosím pečlivě školní řád a zapište si předměty do rozvrhu. Seznam předmětů najdete na nástěnce vedle knihovny. A teď ohledně pokojů na koleji. Vzhledem k tomu, že jsou jednotlivé apartmány po dvou byla k vám přidělen Kimi Kettei . To je zatím vše co jsem vám chtěla sdělit. Jestli máte nějaké otázky klidně se ptejte." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna Z kanceláře ředitelky se ozve hlas, který zavolá tvoje jméno. Když vstoupíte můžete si všimnout, že ředitelna je oproti předchozímu pokoji výrazně barevnější a živější. Zobrazit SPOILER Nad ředitelským stolem visí celkem povedený obraz třešňové větvičky. Zobrazit SPOILER Ředitelka je nepochybně upírka a mohou vás na ní zaujmout její žluté oči. "Dobrý den, posaďte se prosím." Řekne a pokyne vám směrem k jednomu z křesel naproti jejímu stolu. "Jak už možná víte, jmenuji se Sindie Mortia a jsem ředitelkou této akademie. Předem bych se vám chtěla omluvit za přijímací místnost. Je teď před rekonstrukcí kvůli svému vzhledu. Prý budí trochu ponurý dojem. " A zářivě se na vás usměje."Kvůli tomu tu ovšem nejste. Mám pro vás malí dáreček." Je to menší štos papírů v kterých poznáváš školní řád a prázdný rozvrh. "Nastudujte si prosím pečlivě školní řád a zapište si předměty do rozvrhu. Seznam předmětů najdete na nástěnce vedle knihovny. A teď ohledně pokojů na koleji. Vzhledem k tomu, že jsou jednotlivé apartmány po dvou byla k vám přidělen Lévi Tytalus . To je zatím vše co jsem vám chtěla sdělit. Jestli máte nějaké otázky klidně se ptejte." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna Z kanceláře ředitelky se ozve hlas, který zavolá tvoje jméno. Když vstoupíte můžete si všimnout, že ředitelna je oproti předchozímu pokoji výrazně barevnější a živější. Zobrazit SPOILER Nad ředitelským stolem visí celkem povedený obraz třešňové větvičky. Zobrazit SPOILER Ředitelka je nepochybně upírka a mohou vás na ní zaujmout její žluté oči. "Dobrý den, posaďte se prosím." Řekne a pokyne vám směrem k jednomu z křesel naproti jejímu stolu. "Jak už možná víte, jmenuji se Sindie Mortia a jsem ředitelkou této akademie. Předem bych se vám chtěla omluvit za přijímací místnost. Je teď před rekonstrukcí kvůli svému vzhledu. Prý budí trochu ponurý dojem. " A zářivě se na vás usměje."Kvůli tomu tu ovšem nejste. Mám pro vás malí dáreček." Je to menší štos papírů v kterých poznáváš školní řád a prázdný rozvrh. "Nastudujte si prosím pečlivě školní řád a zapište si předměty do rozvrhu. Seznam předmětů najdete na nástěnce vedle knihovny. A teď ohledně pokojů na koleji. Vzhledem k tomu, že jsou jednotlivé apartmány po dvou byla k vám přidělena Aysu Yarrow. To je zatím vše co jsem vám chtěla sdělit. Jestli máte nějaké otázky klidně se ptejte." |
| |
| soukromá zpráva od Aysu Yarrow pro Konečně ředitelna Mlčky jsem postávala u okna a dýchala otravný parfém Shádího. Rozum mi říkal, že jeho jednání bylo správné, ale má hrdost se vztekala. Čas se vlekl a já si dál všímala jen svého, aniž bych se nějak zabavila, aby mi to uteklo rychleji. Konečně jsem ale jako jedna z posledních byla předvolána. Popadla jsem zavazadla a spěšně vpadla do ředitelny. “Dobrý den,” vydechla jsem, odstavila kufr, futrál na housle i kabelu stranou a pomalu zaujala místo na nabízeném křesle ve snaze zklidnit svůj dech i tlukot srdce. Dech zvládnu, ale srdci se poroučí těžko. Žena za stolem musela být nepochybně upírka. Jinde bych váhala, ale tady jsem si tím byla jistá. Navíc v čele Upíří akademie… Je to logické. “Nic se neděje,” trochu rozpačitě jsem přijala její omluvu za přijímací salónek. Úsměv jsem příliš schopná opětovat nebyla. To už mi ale ředitelka předávala dokumenty. Zahlédla jsem školní řád, prázdný rozvrh. Jen letmo jsem papíry prohlédla a dál věnovala pohled a pozornost dámě naproti mně. Znovu jsem přikývla na srozuměnou. Lévi Tytalus? Je to vůbec holčičí jméno? Nehodlala jsem si stěžovat, ať je to jakkoliv. “Ehm,” odkašlala jsem si a snažila se najít ztracený hlas, “vzhledem k mé…” Sakra, jak to vůbec nazvat, práce to zrovna není… “Mé budoucí funkci společnice, musím si najít opatrovníka ještě během studia, aby má rodina byla dál zabezpečena?” Doufám, že ne… Něco jako doba hájení, co jsem na škole? Nebo platí, čím dřív, tím líp? Samozřejmě jsem věděla, že mým cílem je někoho z upírů zaujmout. Čím lepší rod, tím lepší zázemí pro mou rodinu. |
| |
|
Zdržuji se u stěny a moje momentální síly jsou napjaté k mému ovládání se a zachování si alespoň zbytků mé důstojnosti, než abych měl náladu či chuť ke společenským činnostem. Stejně všechny dívky, se kterými bych chtěl konverzovat, jsou již pryč. Jen občas hodím pohledem po někom, kdo z místnosti mizí ve dveřích ředitelny. Jako vysvobození zazní z ředitelny konečně mé jméno. Narovnám se a rychlými kroky překonám místnost. Ve dveřích se ještě s lehkým zamračením otočím. Poté již zmizím vevnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Ryoshi Novus pro
Vstoupím do ředitelny a teprve tady odložím kapesník promáčený lesní vůní. Složím ho do jedné ruky a pomyslím na to, že ho chlapci musím nechat vyprat, než mu ho vrátím. V nose mne stále jemně šimrá voňavka, než abych hned rozpoznal pachy v ředitelně. Pozastavím se nad nevkusnou křiklavostí ředitelny a jen pomalými kroky kráčím ke křeslu. "Dobrý den, děkuji," odpovím zdvořile na pozdrav než se způsobně usadím. Možná především protože poznám a vím, že žena sedící proti mne je upírka. Na její slova o jejím jméně kývnu hlavou na souhlas. S důležitými jmény akademie mne otec samozřejmě seznámil. Byť jen protože Akademii docela štědře financuje. "Řekněme, že nechat nás čekat na nějaké z honosných chodeb, by mohla být lepší varianta. Nestihli jste rekonstrukci o prázdninách? Smím vědět, co přesně přestavbu zdrželo?" odpovím na její zářivý úsměv obchodnickým přísným pohledem. "Jistě, jsme tady očividně kvůli tomu, aby jsme trénovali naší sebekontrolu. Proč byste totiž jinak přijímala mezi upíry dívku s krví, jenž položí i prastarého upíra na lopatky, aniž by o tom byli upíři dopředu informováni..." pokývnu hlavou a zabodávám do ní pohled barvy červeného zlata, "nebo si možná zapomněla svou cedulku s varováním doma," pronesu hranou myšlenku nahlas s jasným negativním rozpoložením. Prozatím ignoruji štůsek papírů na jejím stole. "A kde přesně, že se nachází knihovna?" optám se, když tak klidně doporučí nováčkům, aby se po budově pohybovali sami a jednotlivě. Opět nakrčím čelo, protože to jméno Rayflo, si spojím s arogantním lidským mladíkem. "Skutečně je to dobrý nápad, spojovat lidi a upíry do jednoho pokoje? A když už musím být s člověkem, musí to být zrovna... tenhle? Co ten mladík, co si dokáže kolem upírů poradit bez zaváhání? Ten Shádí Saimei? Nebo ten tichý hnědovlasý mladík. Myslím, že i ten by byl lepší volba." |
| |
| Ellie ,,Možná, že to není hotel, ale tato škola je dost velká na to, aby tohle měla..." Podotknu a jdu za ní. Dorazíme do kuchyně... Docela mně to ohromí, protože takhle obří kuchyň jsem ještě nikdy neviděla... Prohlédnu si lidskou studentku a mírně se pousměji. ,,Děkuji, já osobně počkám na čas večeře, teď jsme ve fázi průzkumu. Je ale fakt, že kde je kuchyň se hodí vědět." Usmívám se a se zájmem se rozhlížím... Napadne mě však, že to děvče by mi mohlo vyřešit mou předchozí otázku... ,,Slečno? Mohu se zeptat? Má tato škola vlastní bazén a posilovnu?" Na tohle jsem zvědavá a doufám, že mi odpoví... Pak se otočím na Ellie. ,,tebe nic nezajímá? Myslím si, že tato slečna ví, kde všude co je." Stále s úsměvem pozoruji jak dívku, co je v kuchyni, tak Ellie. |
| |
| soukromá zpráva od Shádí Saimei pro Ředitelna Jeden po druhém se pomalu odporoučíme do ředitelny. Naštěstí do mého odvolání do vedlejší místnosti nedojde k dalšímu incidentu. Zavoláním trochu více ožiji a vrátí se mi myšlenky od handrkování se mezi spolužáky k reálným problémům. Vezmu si svůj kufr, otevřu dveře a vejdu dovnitř. Místnost je rozhodně barvitější, než vedlejší salonek. Možná je to však tím kontrastem, že působí barevněji. ,,Dobrý den, paní. Nemusíte se omlouvat za vzhled místností." kývnu hlavou v lehké úkloně, jak se sluší a posadím se na místo, které mi vytyčila. ,,Nemyslím si, že působí ponuře. Jsme na Akademii, nikoliv v relaxačním zařízení. Ponuře může působit na toho, kdo chce, aby byla ponurá. Ale to je jen můj dojem." zavrtím zlehka hlavou a defacto tak souhlasím s tím, co řekla. Všímám si, že má ředitelka žluté oči. U upírů to však může znamenat cokoliv, od rodového znaku, přes genetickou úpravu až po obyčejné barevné čočky. Převezmu si papíry se, zatím, prázdným rozvrhem a školním řádem. ,,Nástěnka vedle knihovny." přikývnu ve snaze si lépe zapamatovat, kam povedou mé další kroky. ,,Pro dnešek otázky nemám." zavrtím hlavou a vstanu. Pokud by bylo potřeba nám sdělit nějaké informace, které musíme vědět, určitě by nám je řekla. Takto aspoň mohu více prozkoumávat Akademii jako takovou. Organizační program bude minimálně na některé z nástěnek. Pokud již ředitelka nebude nic mít, znovu zlehka kývnu hlavou a odeberu se druhými dveřmi ven. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna "Obávám se, že na chodbě byste mohli trochu překážet. Přestavbu zdržela preventivní instalace protipožárního vybavení. Nechci totiž, aby to tu ukončilo jako v předchozí budově." Řekne ředitelka stále s úsměvem. Na tvoje poznámky ohledně dívky odpoví a stále se usmívá. Otázky ohledně lidí na této škole dostává docela často a tak jí to nijak nezaskočí. "Tato studentka je tu kvůli tomu, že se má stát společnicí někoho z upírů kvůli své vynikající krvi. Neinformuji, protože mi to nepřipadá zcela nezbitné. Jestli se v její přítomnosti neumíte ovládat, berte to jako praktický nácvik." A její úsměv se ještě o něco roztáhne. Knihovna se nachází v druhém patře. Plán školy, je hned vedle vztupu do budovy. "S tím trochu zvážní. "Jestli vám tento student vysloveně vadí nebo se vám celkově nelíbí být na pokoji s člověkem máte na výběr ze dvou možností. Buďto k vám přidělíme jiného lidského studenta nebo můžete mít apartmán sám pro sebe. " |
| |
| soukromá zpráva od Ryoshi Novus pro
"Nezdáli se mi chodby tak úzké, aby tam vadilo pár křesílek a sedící studenti," oponuji s povytaženým obočím, "chcete mi říci, že Akademie v Mordanu neměla protipožární vybavení? V dnešní době?" poposkočí mi i druhé obočí. Promnu si prsty bradu, "jestli jste protipožární vybavení neměli do tohoto léta, je to docela... nešťastné. Mírně řečeno. Čekal bych trochu větší... Luxus, na to co se o Akademii proslýchá. Především maximální snahu o zajištění bezpečí všech prominentních dětí," zabodnu pohled opět do paní ředitelky. Ten její úsměv mi začíná lézt na nervy. "Protože aby Akademie přišla o svou pověst, či dokonce akreditaci, to bychom nechtěli přece nikdo..." pronesu a tón mi klesne do mírně ledového. Upřímně se divím, jak ji vůbec získala, když vidím, jak to tady funguje. "Na to jsou přece i jiné instituty. Pokud se Vám nezdá nezbytné, informovat studenty, kteří sem přichází především proto se učit a také se učit ovládat, že zde mohou narazit na chodbě, bez dozoru profesora, na výzvu, jenž nemají šanci složit, doufám, že je Vám jasné, jak tato konstelace okolností skončí. A to smrtí té nešťastné mladé dívky, která je očividně velmi důležitá, minimálně natolik, aby se o ní Akademie zajímala a přijala ji jako studentku. Chcete mi říci, že ať ji sem poslal kdokoliv, byl by šťasten, kdyby pod Vaší ochranou ještě v den nástupu zemřela?" držení těla mám klidné, stejně jako výraz, ale teď už mluvím mrazivým ostrým tónem. "Doufám, že za podobný výsledek Vašeho praktického tréninku, nebudete posléze upíří studenty trestat," zvednu hrdě hlavu, protože se mi celá tato situace zdá naprosto směšná. Na vybraná slova dávám velký důraz, aby si uvědomila plně, co se jí snažím říci. Dobrá, teď už mi ten její samolibý škleb vážně leze na nervy. Oficiálně. Gratuluji paní ředitelko. "Pokud bych věděl, že starost o studenty, nové na pozemcích, skončí tím, že nás vypoklonkujete z ředitelny, jistě bych si ho prostudoval, když jsem si ho všimnul při příjezdu," pronesu naprosto bezbarvým hlasem. Možná je v něm jen špetka zklamání. Konečně se dostaneme k nějakému tématu, které bere vážně. "Řekněme, že na mne nezapůsobil dobře," pronesu na úvod a nechávám si projít hlavou své možnosti, "pokud je zde možnost mít samostatný apartmán, je to pro mne nejlepší volba. Myslím, že znáte postoj rodiny Novus, není-liž pravda, paní ředitelko?" tázavě se na ni zahledím. |
| |
| Rozvrh a osamocený pokoj Když opustím ředitelnu, překontroluji čas. Pozdní odpoledne. Brzy se začne stmívat a nastane čas večeře. Bude určitě zajímavé sledovat, jak se začnou tvořit hloučky a "kluby", které se spolu začnou bavit a mít společné zájmy. Jistě, primárně budou rozdělené podle rasy, protože tak sdílejí pokoje. Když si zkontroluji prospekty, zjistím, že knihovna je až ve druhém patře. Vyjdu tedy po schodech a vydám se chodbou ke knihovně, vedle které visí seznam předmětů, cestou si pročítám školní řád. Taktak, že si na jednom schodu nezvrtnu nohu. To by byl hloupý vstup do školního roku, začít na ošetřovně. Opět vydoluji tužku z kufru a začnu si zapisovat předměty. Pokud se objeví někdo z možných nových spolužáků, usměji se na něj a pozdravím mávnutím ruky. Jsem hodně zvědavý ohledně společných předmětů. Trochu mne mrzí, že Sebeovládání mají jen mágové a upíři. To by bylo.....obzvlášť pozoruhodné. Klepnu tužkou do rozvrhu, když skončím v jakémsi konečném gestu a věci si uklidím do kufru. Vydám se směrem svého společného pokoje. Když se k němu dostanu, zjistím, že je prázdný. Kimi zřejmě někam odešel, protože byl u ředitelky na pohovoru dříve. Pokud bude z rozložení pokoje zjevné, kde se Kettei rozhodl ubytovat, vezmu si druhou postel. Prohlédnu si rozložení nábytku a pouklízím si své věci. Kufr uložím buď pod postel nebo na skříň. Odložím si kravatu a uvolním košili u krku. Není již potřeba vystupovat tak formálně. Ovšem co dělat v prázdném pokoji sám? Jistě, pár věcí by se našlo. Ale na to teď nemám úplně náladu. Protáhnu se a vyjdu z pokoje. Chvíli přemýšlím u orientačního plánu, než se vydám do třetího patra. Zajímá mne, za co se tak mohou dávat na této škole ocenění. A třeba tam naleznu zajímavá jména. |
| |
| Zmiz ze společenského pokoje Vskutku. Všichni upíři jsou alespoň z části tragickými bytostmi. Slyší ve svém světě pouze to co chtějí. Můj prvotní zájem o tohoto muže spíš opadnul. I když zprvu vypadal, že má charakter a nějakou chuť, ukázalo se, že je skoro stejně nudný jako ostatní. Druhý dojem tedy neudělal. Pak odešla Elie a mně nezůstalo nic jiného než na střídačku koukat do stropu a do telefonu. Miluju ty stránky, kde někdo popisuje, jak jinému člověku zničil život. Tolik nápadů. Někdy ke konci abecedy a množství lidí v místnosti mě konečně zavolají a něco se začne hýbat. |
| |
| soukromá zpráva od Lévi Tytalus pro “Dobrý den.” Posadím se. Ředitelka byla upír. Nepřekvapivě. Nevytáhla na mně žádné mé přestupky. Překvapivě. O nene. Tohle není výslech. Ona chce vážně poznat jenom každého svého jednotlivého studenta, nebo ne. Spíš chce, abychom poznali my ji. ‘Yarrow. Doufám, že to bude mág, každopádně je až pod Y, takže první výběr je můj. Lepší.’ “Přiznávám se, že mě v tento moment nic nenapadá, paní ředitelko, ale kdyby mě něco trápilo, co bych nedokázala vyřešit krátkou konzultací se školním řádem a mágským rozumem, na koho se můžu obrátit? To je má jediná otázka.” Řkám, zatímco rychlým okem procházím řád školy a hledám tam, co musím dokázat, abych se nechala ve správný čas vyhodit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna "Můžete se obrátit na mě, nebo na kteréhokoliv profesora." A znovu se na vás usměje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna Ředitelka se rozhodně vašimi poznámkami nenechá vykolejit a pořád se snaží být milá." Teď už s tím stejně nic nenadělá. A doufám, že mi prominete, že mi připadalo vhodné nakoupit moderní požární vybavení a to staré preventivně vyměnit." Ředitelka znovu nasadí svůj úsměv a s upřímnou zvědavostí pozoruje vaši reakci. "Kdyby jste si alespoň zběžně pročetl papíry které jsem vám dala, tak by jste možná věděl, že tam o tom, že bychom za tohle upíří studenty trestali není ani zmínky. A laskavě mě nechte dělat mou práci. Lidi jsou sice pod mou ochranou, ale každý je tu na vlastní zodpovědnost." A koutky jí pobaveně zacukají. "Právě proto jsem vám dala prostor pro dotazi, abych zjistila nakolik jste samostatní. Jestli máte problém najít knihovnu sám, mohu zavolat někoho z profesorů a ti vás tam dovedou. Ano, vzhledem k tomu, že je tu jeden apartmán navíc můžete být sám. Postoj rodiny Novus znám, ale uvědomte si laskavě, že nejste jediným studentem této školy." Usměje se znovu ředitelka, které tato situace připadá směšná a hloupá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro  ložnice:  Na posteli najdeš prívěsek se vzkazem od ředitelky: Jestli nechceš aby ti upíři pili krev radím ti ho nosit.  Místnost s oceněními:  |
| |
| Jídelna pro upíry a chvílka samoty Když jsem došla před dveře jídelny určené pro upíry a vešla dovnitř. Na první pohled mne uchvátila tím jak je velká. Hned jsem si všimla nádob s krví jenž byl po straně od stolů.A hned jsem k ním zamířila. Konečně zde jsem mohla přít na jiné myšlenky než tu krásnou vůni krve v pokoji před ředitelnou. Jen si do prázdné sklenice jenž najdu u nádob s krvi naleji svou oblíbenou krev 0 a hned si napiji. Pak se jen posadím ke stolu a pomalu upíjím krev se své sklenice. Když zjistím, že asi za půl hodiny a něco bude čas večeře začnu pít rychleji. Opravdu teď nestojím o společnost jiných upírů jenž budou mými spolužáky. Stačili mi ty pohledy v pokoji před ředitelnou. Pohledy plné znechucení s meho rozhovoru s panem Novusem. Když dopiji sklenici krve položím ji prázdný pult kousek od dveři a vydám se ven z jídelny. Nechci se zatím vracet na pokoj určitě už ve své ložnice bude Grace Apple takže se raději rozhodnu jít ven. Nilde se nepsalo v školním řádu, že nemůžeme chodit po pozemcích školy. Takže si nemyslím, že procházka venku byla proti školnímu řadu. |
| |
| Taky to mohlo ještě půl stránky počkat Jako by nestačilo, že se čas neskutečně vlekl, každý si našel nějakou bezvýznamně… významnou činnost jak zabít čas. Nakonec to ani nebyl tak nejhorší nápad si drze o svoji zábavu říct. Bylo tam dost titulů na dalších 50 let tichého čekání na přijetí. Pravda, některé tituly byly k smrti nudné, ale všechno lepší než upíří nabubřelost a jejich pudy v přímém přenosu. Další stránka. Dostanou slušivé obojky a krátká vodítka? Samozřejmě s náležitými erby, aby věděli na koho hlasitě štěkat a před kým se náležitě válet v prachu. Ach ta hierarchie. Ale rozhodně dobré téma pro esej Lidský vhled do upíří společnosti. Takové… podněcující. Ke všemu. I hledání výjimky, která potvrdí tezi. Další stránka. Teď to začalo být alespoň natolik zajímavé, abych se nemusel zabývat takovými lidsky arogantními myšlenkami. Ale vlastní bezpečí je vlastní bezpečí. Nebo lidí co tu jsou. Ehm. Dobrá výmluva se vždycky hodí. V předpokoji už skoro nikdo nezbyl když se konečně ozvalo i moje jméno. Až mi bylo líto, že se s rozečteným titulem brzy budu muset rozloučit. Několika kroky jsem přešel ke dveřím a vstoupil. |
| |
| soukromá zpráva od Rayflo Yoon pro Ředitelna Ředitelna naštěstí působila o dost živěji a víc... lidsky než prostředí ve kterém jsme čekali. Naštěstí. O trochu víc temných míst a abych si ještě sháněl terapeuta. Upíři jsou možná ze svých kobek zvyklí, ale magie je Život a má ráda barvy. "Dobrý den," odpovím na ředitelčin pozdrav a posadím se na pohodlné židli. Vezmu do rukou štůsek papírů, který při jejích slovech zběžně prolistuji. Ovšem při zmínce o svém budoucím kumpánovi na stejném pokoji prudce zvednu hlavu a svěsím koutky úst, které doposud držely v mírném úsměvu. "Chápu, že ubytovací kapacity jsou omezené a proto nerozlišujete mezi... "druhy" studentů, ale obávám se, že tohle nebude příliš dobrá volba. Jednak se rozchází naše politické, morální i osobní pohledy na svět a někdo jako on určitě nebude chtít sdílet pokoj s obyčejným mágem." Vážně jsem chtěl říct něco jako "takové arogantní zvíře s IQ za houpacím koněm" ale proč hned takový insult. Můžu ho použít kdykoliv později. "Ale zpět k tomu co je důležité," pozvedne papíry, které držel. "Předpokládám, že tohle zodpoví všechny moje dotazy, že? Snad jen... doufám, že knihovna je opravdu velká a pojem "večerka" zůstal za bránou tam venku. I když v takové štěstí asi doufám marně." |
| |
| soukromá zpráva od Ryoshi Novus pro
Je naprosto očividné, že na otázky či poznámky, které byly k věci odpověď či reakci nedostanu. Úplně přešla mou otázku a snaží se u mne vyvolat jakýsi pocit. Tu její hru ale můžeme hrát oba. Nasadím široký společenský úsměv a lehce zaklepu prsty do dřevěné opěrky křesla. "Ale jistě chápu. Preventivní výměna protipožárního vybavení před začátkem roku v jedné místnosti, kde budou přijímání noví studenti a nutně potřebuje rekonstrukci, trvala celé dva měsíce. Nebo to bylo snad nedostatkem personálu? Věřím, že pokud by se Akademie obrátila na své sponzory, jistě by na tak důležitou věc poskytly dostatek financí, aby se tu mohla pohybovat menší armáda pracovníků. Rozhodně by Vám takovou samozřejmost minimálně rodina Novus neodmítla..." Nasadím bodrý společenský tón, z kterého je však naprosto jasná jízlivost mého prohlášení. "Pokud k Vaší práci patří i oživování, pak se hluboce omlouvám, že jsem o Vašich schopnostech pochyboval," pronesu a ještě rozšířím svůj společenský úsměv, "jestli to ani po doporučení mého otce nebylo změněno, pak jsem seznámen s tím, že Akademie nejenomže nezabraňuje napadání se mezi studenty, dokonce to podporuje," nakloním hlavu lehce na stranu, aniž bych se papírů byť jen dotkl, "od začátku s Vámi nerozporuji její přítomnost na škole, ale jen a pouze nedostatek informací, jenž pouštíte za brány Akademie. Ke správným uším samozřejmě," mile se usmívám a udržuji s ní přímý oční kontakt. "Ale jistě, kdybych si jen býval uvědomoval, že ve svém věku jedu na kurz přežití a nikoliv do luxusní internátní akademie s pozemky, jenž by jí mohlo závidět královské sídlo, lépe bych se připravil," odmávnu její pobavená slova, "neříkám, že si neporadím, jen Vám doporučuji, něco co by působilo mnohem profesionálněji a příjemněji, předpokládám že i pro lidské studenty. A to kdyby někdo z vyššího ročníku příchozí skupinu provedl po škole, ukázal jí kde co je a dal pár tipů ke studiu. Případně Vámi nabízený profesor," zlehka pokrčím rameny, aniž bych jí přestal vracet její vlastní medicínu v podobě širokého a nicneříkajícího úsměvu. "Děkuji," úsměv mi trochu opadne a zpražím jí pohledem, "pak si tedy uvědomujete, že nemáme problém respekt ukázat, pokud je nám respekt prokazován. To se v tomto případě nestalo. Chci Vás upozornit, že samostatný apartmán není můj výmysl, jen jsem pouho pouze souhlasil s Vaší štědrou nabídkou," nechám to chvíli odležet, "a když už jsme u našeho ubytování, měl bych ještě jednu otázku. Jak poznáme naše ubytování? Je někde seznam pokojů a studentů k nim přidělených, či máme bezcílně brouzdat patrem a hledat náš apartmán?" |
| |
| Kuchyň Místnost do které vejdeme je větší než jsem si myslela, že kuchyň bude. Nechám mluvit nejprve tu dívku a potom Ari a u toho si prohlížím jak to v místnosti vypadá. Asi neodolám pokušení a zajdu k lidem do jídelny na nějakou z těch dobrot co jim tu vaří. "Ale jistě, že mě to zajímá." Odpovím Ari s naoko uraženým výrazem, jako bych si myslela, že mě považuje za totálně nezaujatou a znuděnou. "Tak jo jestli tady podle tebe je bazén tak je tu stoprocentně i kino." Řeknu Ari v legraci, protože samozřejmě nevěřím tomu, že tady něco z toho je. Potom se obrátím na studentku. " Nevíte náhodou kde je tady kino?" Zeptám se jí s úsměvem u kterého samozřejmě zuby neukazuji, aby se moc nepolekala. Až odpoví, že tu nic takového není vítězoslavně se na Ari usměji. Škola přece není žádný hotel ani nějaké sídlo někoho z našich bohatých rodin. |
| |
| Ellie a lidská kuchyně... pozoruji studentku a pak se otočím k Ellie.. ,,tak se vsaďme... Pokud vyhraju já, tak nebudeš mít problém s mými návštěvami na našem pokoji. Pokud prohraji já, tak udělám totéž pro tebe..." Zamrkám na ní... ,,Co ty na to?" Pozoruji jí a čekám jestli se se mnou vsadí. ,,nebo máš jiný nápad na sázku? Klidně si řekni co chceš." Zamyslím se jestli mě nenapadá nějaká více smysluplnější sázka. |
| |
| Sázka "Jiný návrh nemám. Beru to, ale připrav se, že prohraješ." Řeknu s úsměvem. Sice nechápu, proč by mi měly její návštěvy vadit, pokud tam nebude pořádat nějaké šílené večírky a v tom případě bych si zalezla do svého pokoje, ale jak chce. Sice nevím, koho bych tam zvala, ale to je jedno. Jsem si skoro stoprocentně jistá svým vítězstvím, takže se nemám čeho bát. I když, je to vlastně dobrý nápad? Nesmím osobě pořád tak pochybovat jinak se nikdy nerozhodnu co vlastně od života čekám. |
| |
| Kuchyně Studentku vaše otázky trochu udiví, protože na to se jí běžně nikdo neptá. Všichni kdo už sem nějakou dobu chodí to ví. "Ano, bazén je ve sklepení a posilovna v prvním patře." A podívá se na vás jako byste přišli z jiné planety. Pak jí dojde, že jste tu asi nové a o poznání ochotněji zodpoví i druhou otázku."Kino je v druhém patře, dneska tam dávají nějaký muzikál a také je tam jeviště, takže když se zrovna nepromítá většinou tam zkouší školní divadlo." |
| |
| Ellie a lidská dívka Když nás to děvče rozsoudí, tak mi začnou cukat lehce koutky, ale snažím se zachovat dekórum. ,,No vidíš, když se budeme nudit můžeme utéct do kina! To se hodí. " Stále si držím mírný křečovitý úsměv, protože jí to nepředhodím... ,,Tak to bychom měly... Děkujeme za odpovědi, a My asi půjdeme dál?" Zadívám se na Ellie a natočím hlavu na stranu, jestli chce jít dál nebo tu chce ještě konverzovat s tou dívkou. ,,jestli tu chceš zůstat, tak mohu jít sama. Nevadí mi to." Řeknu jí mile. a čekám na její rozhodnutí. Chtěla bych se jít podívat jak na posilovnu tak na bazén. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna "V tom případě budete mít samostatný pokoj, proto že pan Novus s vámi mít pokoj také nechce." A znovu se na tebe usměje. "Nebojte se, knihovna velká je a co se týče večerky, vzhledem k tomu, že tu máme upíry by byl nesmysl ji zavádět." |
| |
| Cože?! Dívka nám odpoví a já si nejprve myslím, že mám asi slyšiny. Kino ve škole? To jako vážně? Každopádně jsem prohrála sázku a jsem ráda, že se v tom Ari moc nevrtá a snaží se mi to nepředhazovat. Vděčně se na ni usměju. "Jo, to máš pravdu a nebo do bazénu." Pak se otočím na lidskou studentku."Děkujeme a na shledanou ." Řeknu studentce na rozloučenou a pak odpovím Ari. "Ano, můžeme jít." S tím vyjdu na chodbu a otočím se na Ari Chceš pokračovat v pečlivém průzkumu tohoto patra nebo se chceš jít hned podívat na bazén a posilovnu?" Zeptám se jí, protože nevím jestli totu chce opravdu pořádně prozkoumat, nebo jen obhlídnou nejzajímavější věci a jít na večeři. |
| |
| Ellie a další pruzkum Zamyslím se a rozhlédnu. ,, v noci bude čas na bazén a cvičení spíše, když už vím, kde to je. Takže můžeme pokračovat v průzkumu. Řekla jsem ti, že půjdu s tebou, takže mě veď kam chceš. " Pousmeji se a rozejdu se. Cestou ještě má nu na lidskou studentku a pak svou pozornost zase stočím k Ellie... ,, Přijde mi, že jsi taková jakoby v křeči... Jestli ti vadí, tak klidně půjdu jinam." Pozoruji jí. ,, Vlastně... Pověz mi něco o své maličkosti a tvoji rodině. Jestli ti tedy nevadí má zvědavost." Věnuji jí pohled s milým úsměvem a čekám. |
| |
| Jdeme dál Jsem ráda, že chce jít Ari dál se mnou a že pro ni asi přece jen nejsem jenom přítěží. "Tak v tom případě můžeme pokračovat." A přesunu se k dalším dveřím. "Ne, vůbec mi tvá přítomnost nevadí jen" Teď jí asi budu muset říct pravdu a doufat, že to pochopí. Krátce se nadechnu. "nikdy jsem se ještě s žádnou upírkou, která alespoň vypadá, že je mého věku nebavila. Nebo alespoň ne bez mé sestry a tak nevím tak úplně přesně co se smí a co ne. Nikdy jsem neměla opravdovou kamarádku ani nic takového." Snad jí to bude stačit aby pochopila, jak je to pro mě těžké zkoušet si tu najít kamarády. Pak zase nahodím svůj obviklí úsměv a snažím se vypadat, že je mi to vlastně jedno. Když se přesunete k tématu rodina ani mě to noč nepřekvapí. Všichni se tady na škole pro snoby vytahují svím rodokmenem a svími skvělími znaky a nikoho ani nenapadne,že není vůbec důležité kdo byli tví předci nebo z jaké si rasy. Důležité je jen to, co zvládnou dokázat oni. Ari mi, ale nepřijde jako ten typ co by se nějak zajímal zrovna o tohle."No, moje matka byla čarodějka a můj otec je upír. Mám nevlastní matku a nevlastní sestru Grace." |
| |
| soukromá zpráva od Lévi Tytalus pro |
| |
| Ellie a cesta dál. Poslouchám jí a usmívám se. ,,Myslím si, že je důležitý být přirozená a na nic si nehrát... Protože nikdy nevíš, kdo před tebou stojí. A i když se budeš chtít ukázat v tom nejlepším světle, tak když se budeš přetvařovat, tak budeš jen pro smích, nebo trapná... To je pak už věc názoru. Hlavně tady jsme si všichni rovni ať už jsme z jaké kasty jsme, ať jsme upíři, lidé nebo čarodějové... Jsme na stejné lodi. Ve stejné škole..." Zhluboka se nadechnu. ,,Pokud někdo bude někoho napadat protože "je někdo víc" tak by se mohl šeredně spálit..." A dlouze vydechnu... Pak mi řekne o své rodině. Zamrkám na ní. ,,Takže jsi vlastně docela zajímavá!!!" Řeknu překvapeně až nadšeně. ,,Jo tak... Já si říkala, že je zvláštní, že před ní moc nemluvíš a celkově se držíš stranou... Bylo mi to divné už před akademií a tady je důvod... Ona tě nemá moc v lásce co?" Zeptám se jí napřímo... ,,Já nemám sourozence, ani přátele, na společenských akcích se o mě moc často nemluvilo, takže hodně rodin ani neví, že existuji... Řekněme, že každá rodina má schovaného nějakého kostlivce ve skříni, který se čas od času objeví." Pokrčím rameny. ,, Jaká byla tvoje matka?" Znovu se zeptám, možná trochu netaktně, ale snad mi to odpustí. |
| |
 | soukromá zpráva od PPJ pro Zatímco jsi hledala jak nejlépe vyjádřit to co jsi měla na srdci se ředitelka stále nepatrně usmívala. Ví, že ty víš, že ona ví, že některá slova se těžko formulují. Proto ti dala čas si to utřídit nejen hlasem, ale i v myšlenkách. “Ve vašem případě bych se nebála použít ono známé, čím dříve tím lépe, ale samozřejmě záleží jen na vašem uvážení,” nepatrně pozvedla koutky úst do téměř přátelského úsměvu. Přátelské rady přece bývají ty nejlepší. A nikdo se nebojí je odmítnout. “Možná postupem času přijdete i na to, že vůně a chuť není zdaleka všechno.” Po této větě se ředitelka na moment odmlčí jako by zvažovala co dál. “Přesto… vzhledem k vaší… hm… mimořádné situaci, zvažujeme dočasné částečné zabezpečení vaší rodiny. O případném rozhodnutí budete včas informována. Nějaké další dotazy?” |
| |
| soukromá zpráva od PPJ pro Tvá slova si ředitelka vyslechne stále s úsměvem na rtech. Inu, některé společensky přijatelné už takové bývají. Nerozbitné. Každopádně, nice try. “Politiku školy bych přenechala škole, ať už podporuje cokoliv. Každopádně, jak jste sám řekl, ty správně uši… jsou věc víc než relativní. Vždy záleží na úhlu pohledu a obávám se, že tentokrát jen jméno nestačí.” Čím déle tato konverzace trvala, tím se dostávala do stále slepější uličky a nabývala stále bizarnější… absurditu. “Předpokládali jsme, že nebude třeba nikoho vodit za ručičku a malý průzkum ještě nikdy nikomu neublížil, nemyslíte?” na moment se odmlčí a pak pokračuje ve stále stejně lehkém tónu jako kdyby seděla u čaje o páté a nezávazně konverzovala o počasí. “Až se… hm… dotknete svých papírů, zjistíte, že obsahují spoustu informací a není rozumné je přehlížet.” “A i když je tato konverzace nesmírně obohacující, bohužel venku stále čekají další studenti. Takže pokud nemáte další připomínky nebo dotazy, doporučuji se vydat brouzdat patrem a hledat na dveřích svoji jmenovku.” |
| |
| soukromá zpráva od PPJ pro A tak jsi sledoval jak jeden po druhém odchází za dveře na kobereček. Lidé by to nazvali minimálně jako "nesmírně frustrující". Ale to jsou přece jen lidé. Slabí a křehcí. Po všech stránkách. Jediné štěstí v této situaci bylo, že ty hovory se nezdály nijak dlouhé. Tedy... u některých. Tak ani nebylo potřeba sledovat stíny posouvající se po místnosti s tím jak se posouvalo slunce na nebi. Pak, místo toho aby se ozvalo tvoje jméno ze dveří vyšla sama ředitelka. Nemůžeš říct, že by se na její tváři usadil úsměv, ale ani se nedá říct, že by byla vyloženě rozmrzelá z toho, že tě v předpokoji vidí. Inu, kdo se má v ženách vyznat. "Ale ale ale... co ty tu děláš?" // víc instrukcí mi nebylo poskytnuto, proto bohužel příspěvek nemůže být delší, i když jsi na něj takovou dobu čekal, což... mě mrzí |
| |
| soukromá zpráva od Aysu Yarrow pro Konečně ředitelna a z ředitelny ven Slova ředitelky byla… Upřímná. Ano, co jiného jsem mohla čekat. Nepatrně jsem se ošila na křesle a naprázdno polkla, ve tváři jsem si ale zachovala nečitelný výraz. Ne, nebyla jsem schopná jí opětovat úsměv. Mám si tu lebedit nad vizí svého budoucího života? Má rodina mi však byla motivací. Takže se budu muset chovat… Slušně. Trochu přemýšlivě jsem naklonila hlavu k rameni. Není to všechno? Ale díky tomu jsem získala toto místo. Díky tomu bude mít jednou má rodina šanci získat pro Behrama léky. “Jistě, hodlám se vzdělávat po všech směrech,” přikývla jsem vážně. Dočasné zabezpečení? Čeho se to týká? Ale bude to snad dobré znamení…/ “Ne, děkuji,” odpověděla jsem zdvořile a zvedla se ze svého místa. “Nashledanou,” jemně jsem se uklonila. Když jsem chtěla, dokázala jsem se chovat slušně. Pak už jsem posbírala své věci a pokud neměla ředitelka nic dalšího na srdci, opustila jsem místnost i se štosem papírů. Byla jsem tak trochu obalená jako vánoční stromeček. |
| |
| soukromá zpráva od Ryoshi Novus pro
"A jistě, chápu. Myslím, že přesně tato slova rád proberu s otcem, až bude příště připravovat částku do fondu školy," stále se široce usmívám, ale je z mého postoje jasné, že to myslím smrtelně vážně, "myslel jsem tím samozřejmě lidskou společnost a Vy to moc dobře víte. Nejde jen o jméno nebo postavení. Tady jde o bezpečnost," opět zdůrazním, protože paní ředitelka buď vůbec nepochopila o co mi jde, nebo statečně dělá, že to nepochopila. Třeba jen před nováčkem, ještě skoro ani ne studentem, nechce přiznat svou chybu a chybu Akademie. Úsměv se mi trochu prohloubí, jak nabere trochu upřímnosti. To bude jistě ono. Z popichování ze strany na stranu a společenského boje je najednou cítit nečekaná agrese. Co se asi změnilo? "Řekl bych, že to jste si mohla odpustit. Myslel jsem to jako dobře míněnou radu. Pokud nejste schopna poslouchat připomínky, řekněte to narovinu a neútočte na mou samostatnost a schopnosti," rozhodnu se najednou jednat bez obalu. Možná právě k té nečekané agresi, kterou najednou používá, "ten by jistě všichni podnikli i tak. I bez nutnosti hledat úplně všechno, když jsou třeba z prvního dne nervózní nebo dokonce šokováni," moc dobře si uvědomuji, že ne všichni studenti sem přicházejí se znalostmi o našem světě. A někteří upíří studenti mohou být vyvedeni z konceptu tím, kdo zde bude jejich spolužákem. Možná to nedávám skoro nikdy znát, ale dost mi záleží i na ostatních. Stále mám lehký konverzační tón, i když to vypadá, že jsme se posunuli do úplně jiného typu rozhovoru. "Dobrá paní ředitelko, dejte mi chvíli," natáhnu se pro štůsek papírů a VELMI pečlivě je všechny projdu, abych zjistil co VŠECHNO se v nich PŘESNĚ nachází. "Co kdybych měl ale otázky k něčemu z dokumentů?" zvednu od ní pohled od papírů. Když zmíní jmenovku, rty se mi trochu zkroutí, i když se stále usmívám. "Předpokládám tedy, že má jmenovka se už zvedla ze svého místa a odhopkala k mému novému přidělení na pokoj? Nebo mám prostě hledat dveře bez jmenovky?" |
| |
| Matka "Ok, chápu vynasnažím se chovat se naprosto přirozeně." Slíbí Ari a úsměvem. " Moje sestra by s tvími názory asi hluboce nesouhlasila, i když mě se líbí." Usměji se na ni, když řekne, že by se mohl šeredně spálit. " No, s mojí sestrou je to někdy lepší a někdy horší. Někdy mě do káže seřvat za každou pitomost a někdy se ke mě chová jako k nejlepší kamarádce." Odpovím po pravdě. Radši vynechám to, že si myslím, že mě tiše nenávidí a jakmile bude mít příležitost tak mě asi zabije, když tu není otec, protože jsou to jen teorie. " A mohu se zeptat, proč přesně o tobě moc rodin neví? Kao nějaká tajná špionka nebo tak něco?" Zeptám se zvědavě a už mám i spoustu dalších teorií . " Moje matka byla milá a měla mě hodně ráda, taky byla vegetariána a magii jsem ji nikdy neviděla použít proti jiné lidské bytosti. " |
| |
| Ellie Usmívám se, když jí poslouchám. ,,Každý má právo na svůj názor, jen je velice neslušné své názory cpát druhým a chtít po nich, aby se s tebou ztotožňovali. Podle mě je to to nejneslušnější, co někdo může udělat... " Pokrčím rameny. ,,S každým je to někdy těžké, to si nevybereš. Ale víš, že se říká, že krev není voda... Takže ať tvá sestra má s tebou jakýkoliv problém, tak by si měla uvědomit, že ty jsi hmmmm... Z poloviny stejně dobrá jako ona a z té druhé poloviny dokonce lepší než ona... Kvůli krvi tvé matky." Pak zapřemýšlím a rozesměju se. ,,Řekněme, že jsem byla docela často nemocná. Ale ta špionka si myslím, že by mi také šla." Dlouze vydechnu a zakroutím hlavou. ,,Ale nemusíš se bát. Jsem už v naprostém pořádku." |
| |
| Nemocná špionka "To ano, i když bych řekla, že nejvíce neslušné je někoho ignorovat. Zatvářím se ale trochu provinile, protože se občas snažím ostatní přesvědčit aby nenabíjeli lidi. Příště si na to dám pozor slíbím si v duchu. "Rozhodně bych neřekla, že jsem z poloviny dobrá jako ona, popravdě mi upíří magie nikdy nešla i když krev pít bohužel musím." Vlastně si ani nevzpomínám, že bych někdy použila upíří magii. " A co konkrétně jsi měla za nemoc? Doufám, že to nebylo hodně vážné." Moje otázka možná vyzní trochu blbě, ale co se dá dělat. " Jsem ráda, že už jsi v pořádku. Popravdě moc nevím co bych dělala kdybys byla nemocná. Což mi připomíná, že musíme zjistit kde je tady ošetřování." A s úsměvem pohlédnu na Ari a pak se otočím ke dveřím a stisknu kliku. Ráda bych to tu stigma prozkoumat ještě před večeří. |
| |
| Ellie ,,Abych byla upřímná ignorace je nejlepší způsob jak předejít konfliktům. Nebo nutkavé potřebě někoho zabít, takže za mě je lepší ignorovat, než někoho zabít." Uchechtnu se, protože věřím tomu, že tohle je u všech ras stejné. ,,Tvoje názory nejsou tak přehnané a vypadáš, že máš i rozum, takže já bych dokonce řekla, že budeš lepší jak ona... Ale tady je to dáno výchovou. Omluv mojí upřímnost, jen říkám to, co si myslím na základě toho, co vidím. Dobrý upír nemusí ještě zvládat všechno co by měl umět... Myslela jsem to tak, že umíš použít mozek a ohradit se, když se ti něco nezamlouvá. Každý upír se učil to co umí a jsou to roky zkušeností, aby dosáhli toho, co umí teď... A u lidí se prý říká něco ve smyslu, že i v dospělosti se člověk učí, nebo že člověk se učí celý život... A řekla bych že to platí opět pro všechny rasy." Znovu se rozesměju a podívám se na ní. ,,Řekněme, že jsem byla konfrontována magií a neudělalo mi to úplně nejlépe. Takže jsem byla ráda, že jsem ráda." Usměju se na ní. ,,Ale nic dramatického. A ano, ošetřovna se bude hodit." |
| |
| Zabíjení "Pravda zabíjení bude úplně ze všeho nejhorší." Řeknu s vážnou tváří. Nesnáším zabíjení. "Ano, to je pravda. A vzhledem k tomu, že žiju o hodně kratší dobu než moje sestra tak mám asi ještě nárok na to to neumět. Kolik ti vlastně je?" Zeptám se se zájmem. Vím, že je neslušné ptát se na věk, ale vždycky mě zajímalo kolik tak asi bude plnohodnotným upírům, kteří vypadají, že jim je stejně jako mě. "Aha, tak to asi ještě nebude tak hrozné, jako kdybys měla třeba rakovinu, bulimii nebo problémi s dýchacím." Úsměju se na ni povzbudivě. |
| |
| Kdo je tu špion? Nakloním hlavu na stranu a mírně povytáhnu obočí. ,,Netvrdím, že nejsou bytosti, co si zabít nezaslouží." Rozhlédnu se a pak se zase začnu smát na její otázku ohledně věku. ,,Všude říkám, že mi je osmnáct. Tak u toho zůstaneme. Necítím se na to být starší. Nezlob se na mě." Semknu rty a zadržuji smích. ,,Upír je vlastně mrtvý, takže tyto lidské choroby moc neprožíváme. Spíše se nám vyhýbají. Kouzla a magie to je trochu horší protože pokud to někdo udělá tak, že si toho nevšimneš, tak to může být velmi nepříjemné a bolestivé." Zapřemýšlím. ,,Stejně jako když je člověku špatně, tak umí být špatně i nám." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna " S otcem si probírejte co chcete, to už není moje starost." Odpoví vám ředitelka s pobaveným úsměvem. Ředitelka něco rychle vyťuká do mobilu a pak se vám zase věnuje. "A čím jsem na vás útočila? Vy jste mi řekl své připomínky a já na ně jen odpověděla. Pokud vím tak u sebe nemám žádnou zbraň ani nic takového. Kdybych nebyla schopna poslouchat připomínky tak sem studenty vůbec nezvu a už vůbec bych nemohla komunikovat s vaším otcem který jich má spousty." Řekne ředitelka s velice pobaveným úsměvem ve tváři. "Jestli máte dotazi k dokumentům klidně se ptejte od toho jste tady." Pronese stále s úsměvem. "Vy víte o nějaké jmenovce, která by uměla hopkat? Já o žádné nevím. Jestli mi zase nějaký student očaroval jmenovky půjdu to ihned vyřešit. A co se týče vaší jmenovky, tak tu mezitím co tu komunikujeme paní Tures už dala na váš nový pokoj." |
| |
| soukromá zpráva od Ryoshi Novus pro
"Ale jistě. Prozatím to není Vaše starost," usměji se na ni ještě šířeji. Jsem již dospělý i na upíří měřítka a mám poměrně velké slovo. Myslím, že otce bude zajímat, jak jeho milovaná Akademie funguje zevnitř. Protože jestli tento přístup má vychovávat mladou smetánku a top naší společnosti, pak mám velké obavy o naší budoucnost. A nejen nějakým dětským způsobem. Skutečně se obávám, kam nás to dovede. "Slovy paní ředitelko. Točíme se tady v kruhu. Sdělila jste mi, že toto je přístup akademie, já doporučil něco jiného a vyslovil svá očekávání. Ta byla smetena ze stolu jen tím, že jste degradovala mé schopnosti, aniž byste je prověřila. Zrovna vy byste mohla vědět, že jazyk je leckdy ostřejší zbraň než meč," no jestli s ním komunikuje tímto způsobem, vůbec se nedivím, že je leckdy tak frustrovaný. Divím se, že si ještě nezaložil vlastní Akademii. Vezmu do rukou ty dva papíry a přečtu si znovu školní řád. Nic se v něm nezměnilo. Druhý list je jen prázdný rozvrh. "Tomuhle říkáte SPOUSTU informací? Šestnáct bodů na papíře a prázdný rozvrh?" zeptám se a přemýšlím kde se stala chyba. Když to pronesla tak, jak to pronesla, čekal jsem alespoň 3A4 školního řádu, přehled kroužků, rozpis konzultačních hodin profesorů, denní režim, řád kolejí, také třeba mapu, seznam důležitých kontaktů, úřední hodiny studijního oddělení a čas, kdy zde vyzvedávají poštu. Nebo alespoň jméno referenčního studenta, či jméno prezidenta studentské rady. Nemohu si pomoci, ale na to, jak to podala je toto dost... Ubohé. Myslím, že bylo naprosto rozumné, nenechat se tak zklamat. "To byl vtip, paní ředitelko," pronesu s povzdechem. |
| |
| Na pokoj Přišlo mi to jak okamžik, co jsem opustila prořídlý salonek a nyní už opět stála na chodbě. V jedné ruce jsem táhla kufr, na něm jsem ještě přidržovala housle. Přes rameno kabelku, v druhé ruce dokumenty. Myslela to vážně? Pak je to dobrá zpráva. Musím se snažit. Jenže to nemůžu smrdět jak nějaký osvěžovač záchodu… Nakrčila jsem nos. Parfém, který mi Shádí dal, mi opravdu nelahodil. Ale vůně prý není vše... Představa, že se ke zdejším upírům snaživě lísám, mi způsobovala husí kůži. Ale jen proto jsem se sem dostala. Jen jsem doufala… V co… V co jsem mohla doufat… Mlaskla jsem naštvaně a sebrala se ke schodišti, abych našla svůj pokoj. Svůj a jisté Lévi. Která z nich to asi byla? Věděla jsem, že někteří se představovali, ale příliš jsem tomu nevěnovala pozornost. Uvízlo mi v hlavě jen jméno Shádí a toho nafrněmého upíra. Vystoupala jsem do druhého patra, což nebyla zrovna hračka se všemi zavazadly, a konečně našla číslo svého, tedy našeho, pokoje. Chvíli jsem váhala. Ťukat? Nebo ne? Ale co, vždyť je to i můj pokoj… Mávla jsem nad tím v duchu rukou a vstoupila. Přede mnou se otevřel apartmán o velikosti přízemí našeho domu. Tak tady si žijou… Hned ve společných prostorech jsem narazila na svou spolubydlící. Měla jsem chuť se začít nahlas smát. Vypadáme jak nepovedená dvojčata. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se ovládnout cukání koutků. “Ahoj, jsem Aysu.” Podání ruky jsem nenabídla, pokud se k tomu měla ona, přijala jsem. Jen krátce, ale pevně. “Který z pokojů je můj?” obrátila jsem se na dívku s dotazem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ředitelna Tvoji poznámku o tom, že degradovala tvé schopnosti se jen pousměje a jinak to přejde bez komentáře. "Více informací je na už zmíněné nástěnce. Šetříme tím naše lesy. Je sice pravda, že řád bychom tam mohli klidně pověsit také, ale asi je lepší když ho bude mít každý student u sebe." Přemýšlí nahlas ředitelka a úsměvem stále ve tváři. "Aha, každopádně jestli už nemáte další otázky nebo připomínky můžete opustit tuto místnost a uvolnit tak prostor pro dotazy dalším studentům, kteří stále ještě čekají ve vedlejší místnosti." Řekne a její úsměv se o maličko zvětší, i když už jí začíná dělat starosti, jak dlouho tam fu studenti čekají. |
| |
| soukromá zpráva od Ryoshi Novus pro
"Možná jste tedy již před tím měla spíše odkázat na ni, než na tyhle dva papíry," pokrčím volně rameny. Zkoumavě si ji prohlížím, jestli to vážně nepochopila, nebo si ze mne prostě jen utahuje. Tak jako tak se mi to nelíbí. "Ale jistě, přeci jen ta místnost je vážně depresivní," zvednu se z křesílka. Tohle nemá smysl, minimálně do doby, než mne bude brát vážně. Nemusí pochybovat o tom, že budu čekat na moment, kdy budu moci přijít a říct: Já Vás varoval. Přijde mi to jako celá věčnost, co jsem v ředitelně strávil. Možná to bude tím, jak čas neutíká, když se vážně nebavíte. Každopádně mne otec učil trpělivosti, takže to není zase taková potíž. "Děkuji za Váš čas a zatím neshledanou," rozloučím se ve dveřích a vykročím z ředitelny. Hned za dveřmi si zhluboka oddechnu. Tohle bude na dlouhé lokte. Asi budu mít potíže tady vůbec vydržet. Jak ale do plic po hlubokém výdechu natáhnu mohutně vzduch, nestačím skoro ani dokončit myšlenku. Ta intenzivní vůně mne udeří do citlivého čichu. |
| |
|
Kimi Hned jak vykročím z ředitelny, skoro se musím opřít o dveře. Nakonec se ale pátravě rozhlédnu po chodbě a pokud nikoho neuvidím natáhnu znovu vzduch. Tomuhle musím přijít na kloub. Složím oba dva papíry do vnitřní kapsy saka a z hlavy se mi úplně vykouří, že jsem chtěl jít k nástěnce prozkoumat ty podrobné informace o škole a rozvrh, stejně tak, že jsem chtěl jít zkontrolovat své nové umístění. Na krátký okamžik zavřu oči, abych se mohl soustředit na nejčerstvější vůni, po které vyrazím školou. Kroky... Tedy spíše vůně mne dovede zpět k hlavnímu vchodu do školy. Zde sedí ten tichý človíček, který je očividně novým spolužákem. Zašklebím se nad tou myšlenkou, ale další přeruší to, že ta vůně jde zcela rozhodně od něj. Založím ruce na prsou a krátce zauvažuji, jak se k tomu postavím. Nakonec se rozhodnu, že ho prostě konfrontuji, stejně vypadá zamyšleně a je venku... Takže... Opřu se ramenem o zeď nedaleko. "To už uvažuješ, že to zabalíš a utečeš?" oslovím ho s mírným grinem na tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro  tvůj pokoj Na posteli najdeš přívěsek a u něj vzkaz od ředitelky: Pokud nechceš aby ti upíři pili krev radím ti ho nosit.  |
| |
| Další místnost Jen nad tím pokývnu hlavou a zvědavě čekám, až mi odpoví na mou otázku a doufám jen, že se neurazí. "To je v poho, takže jestli se cítíš na 18 tak jsi vlastně stejně stará jako já." Usměji se na ni. Jsem sice trochu zklamaná, že mi neřekne svůj opravdový věk, ale zase jsem ráda, že se neurazila. "Aha, tak to jsem nevěděla, v tom případě je mi tě líto." Řeknu soucitně a zapřemýšlím co konkrétně znamená to konfortování magií. A jak konkrétně, jestli ti tedy nevadí o tom mluvit? Jsi prokletá, nebo něco takového?" Zděsím se a upřu na ni tázavý pohled. Snad jí moje věčné dotazy neštvou, ale já si prostě nedokážu pomoct. Je to stejný zlozvyk jako moje věčné teorizování. |
| |
| U vchodu Ryoshi Jak jsem zamyšlený, tak vůbec nepostřehnu, že někdo přišel. Jakmile na mě promluví, leknutím si dám hlavou o zeď. "Au!" Pohladím si rukou místo na hlavě a zůstane mi z toho menší rozcuch. "Co? Ne..?" Koukám na něj trochu zmateně. "Ty snad jo?" |
| |
|
Povytáhnu jedno obočí, když to leknutím napálí hlavou do zdi. Mít takhle slabé smysly musí být skutečně strašně otravné. Vždyť nemůže slyšet téměř nic. "Tak tiše se zase nepohybuji..." komentuji to trochu samolibě. "Tak co tady tedy děláš?" zeptám se, kompletně ignorujíc, že se mne ptal na to samé. Ostatně vůbec necítím potřebu mu vyprávět, co se dělo v ředitelně a proč tady vlastně jsem. Je to přeci jen člověk. |
| |
| U vchodu Protočím oči na jeho poznámku. Zaklidím knížku do batohu. Stoupnu si, založím ruce na hrudi a opřu se o zeď ramenem, čelem k němu. "Myslím, že jsem se ptal první..." Tázavě u toho pozvednu obočí. |
| |
|
Kimi Celou dobu, co si stoupá, tak ho pozoruji pohledem. Do svého výrazu nedám nic z uvažování nad jeho osobou. "První otázku jsem však položil já," pokrčím rameny a sjedu ho pohledem, "navíc je to úplně jedno. Odpověz," vyzvu ho. |
| |
| U vchodu "A taky jsem na ní odpověděl, takže..." obočí mám stále povytažené a pobaveně ho pozoruji, "mám takový dojem, že jsi s odpovědí na řadě. Každopádně aby bylo utěšeno tvoje ego, tak jsem se tak trochu ztratil. V ředitelně nepodávají zrovna moc informací, natož mapu." |
| |
|
Kimi "S tím přeci vůbec nerozporuji," hodím po něm lehce povýšenecký pohled skrze přivřená víčka. Když pak znovu promluví, chvíli na něj beze slova hledím, než mi zacukají koutky a pak se rozesměji. Oproti hranému cvičenému smíchu a úsměvům, které jsem předvedl do teď, je tohle upřímný smích. Poznat rozdíl jde jednoduše, vzhledem k tomu, že je to především v tom, že teď odhaluji i tesáky. "Možná tomu nebudeš věřit, ale vlastně jsem tě asi přišel zachránit..." pronesu nakonec, když chytím dech po smíchu. Odstoupím od stěny, o kterou jsem opřený, abych mu neclonil výhled, a poukáži dlaněmi k mapě komplexu, která je na druhé straně schodiště, než jsou stojany. |
| |
| U vchodu Ha, ha! Hrozně vtipný..! Pobavený výraz mi zmizí a nahradí ho otázka ve tváři, zda si dělá ze mě legraci nebo to myslí vážně. |
| |
|
Kimi Zazubím se, když prochází kolem a já si všimnu, že mu teprve mizí růžová z tváří. Úsměv mi ale rychle opadne, když se do mne naplno opře jeho pach, potom co projde tak blízko kolem mne. Potácivě couvnu ten krok ke zdi a ztěžka se o ní opřu. Najednou jsem ještě bělejší než normálně. Několikrát zhluboka vydechnu po mělkém krátkém nádechu, jak se to snažím dostat ze systému. Když mám pocit, že jsem se dostatečně sebral, pustím se zdi a narovnám se, abych si upravil oblek. Na tváři mi sedí zamyšlený výraz. Upřímně doufám, že si toho nevšiml, že byl moc zaujatý nelogičností rozložení školy. Co tohle je? Všechny zkoušky sebeovládání jsem prošel hvězdně. Nikdy mi nic lidský pach nedělal. A teď dvakrát za jeden den? Pohled červených očí mám zabodnutý do chlapcova boku. "Myslím, že pokud očekáváš logiku, jsi na špatném místě," poznamenám nakonec tichým hlasem a velmi opatrně přistoupím blíž. Tentokrát neudělám tu chybu, abych v jeho přítomnosti dýchal. |
| |
| U vchodu Uchechtnu si stále s pohledem na mapu. "To máš asi pravdu..." |
| |
|
Kimi Cestou k němu si sklepnu na oči sluneční brýle. Za nimi protočím oči. Je vážně smutné, že se tomhle shodnu i s člověkem a někdo to prostě nechápe. S tím se i já zahledím na mapu, abych si jí v rychlosti zapamatoval. Když už je to jedno z mála našich vodítek. Když se poté pohledem od mapy odlepí a podívá se na mne, udělám to samé. "To není problém slunce. Spíše vampirismu," odtuším na jeho slova bez nějakých zjevně projevených emocí. Zůstanu si ho zkoumavě prohlížet. Nevypadá, že by měl artefakt, nebo byl magický... Nebo snad něčím zvláštní. Je to prostě člověčí kluk... |
| |
| U vchodu Nepovídej... To mi vůbec nedošlo... Haha? Povzdechnu si pro sebe. Nevypadá, že by se chtěl nějak moc bavit a zjevně nad něčím přemýšlí s pohledem na mě. Založím si ruce na hrudi a hodím po něm tázavý výraz. "Nad čím tak zarputile přemýšlíš? Začíná to být trochu trapný, jak dlouho na mě civíš... Nebo to alespoň vypadá, že civíš na mě..." |
| |
|
Kimi Nic neřekne, takže se mezi námi protáhne poněkud trapné ticho, jak na něj hledím a zamyšleně si mnu bradu. Ani mi nedojde, jak dlouhé to ticho vlastně bylo. Když se postaví do obranného postoje a promluví, vyjedu pohledem do jeho obličeje. Semknu rty do úzké čárky a trvá jen několik vteřin, než to ve mne snapne. Pohnu se tak prudce, že by měl mít potíž vůbec ten pohyb zaregistrovat. Drapnu ho za rameno a zatlačím do něj hrudí tak, že ho přirazím zády k mapě. Druhou rukou bouchnu do zdi kousek nad jeho hlavou. Rychlým pohybem se přiblížím svou tváří skoro až k té jeho. Z takové blízkosti může slyšet, že skoro vrčím. "Co jsi zač?" prudce na něj vypálím nepřátelským tónem.
|
| |
| U vchodu Asi se tady někdo naštval, protože než se naděju, jsem přitlačen na mapu. Srdce mi buší jako splašené. Když mi nad hlavou praští do zdi, trochu s sebou škubnu a ucítím tah v zádech. Určitě z toho budu mít pár modřin. Přece jen to nebyl úplně jemný příraz. Vrčí jako by zdivočel. Utrhne se na mě. Snažím se zpracovat jak se cítím a na co se mě to vlastně ptá. Hledím na něj trochu nechápavě, s příměsí strachu, vzteku a ještě něčeho, ale to nedokážu identifikovat. "Jak jako co jsem zač?!" Utrhnu se na něj zpátky a pokusím se mu vymanit. "Řekl bych, že poznáš člověka..! A jestli to není to, na co se ptáš, musíš být konkrétnější. A laskavě mě pusť! Myslíš si, že když jsi z nějakýho vyššího rodu, že si můžeš dělat co chceš?!" Odhodlaně mu hledím do očí. Je to směšný, když má brýle. |
| |
|
Kimi Nečekám okamžitou reakci, ale nehodlám ho v žádném případě pustit, dokud mi neodpoví. Díky jeho pauze mám alespoň čas trochu zpracovat své rozpoložení. Jsem rozzlobený? Nebo mám strach? Jsem více zvědavý, nebo nejistý? Pohled jeho očí mne však ještě více rozhodí z konceptu. Proč buší srdce mne?! Nakloním hlavu lehce na stranu, abych měl lepší výhled do jeho obličeje. Když se mi pokusí vymanit, jen znovu sevřu jeho rameno druhou rukou, než kterou mám nad jeho hlavou. Snažím se mu neublížit, ale nenechám ho mi utéct. "Nejsi jenom člověk. Kdybys byl jenom člověk, tak..." co vlastně? Nezajímáš mne? Zarazím se, jak mi dojdou slova. Během toho dokážu zpracovat i zbytek jeho slov. "Tohle vůbec není o kastách človíčku," zavrčím na něj hrubým hlasem a může být rád, že v tuhle chvíli mé oči kryjí silné sluneční brýle. Polknu sliny, které se mi nahromadily v ústech, během toho, co stojíme tak blízko. Posléze nechám rty pootevřené... V jistém... Skoro zvířecím gestu, které si ani sám neuvědomuji. |
| |
| U vchodu Když mé rameno přitlačí zpátky ke zdi a dojdou mu slova, jen se opovržlivě uchechtnu. "Kdybych byl jenom člověk, tak co? Došly ti slova? Musím tě zklamat, ale nic vyjímečného na mě není. Jsem prachobyčejný člověk." Hrabe mu. Je to jasný. Co bych asi tak měl být? |
| |
| Ellie Pozoruji jí a poslouchám její slova... Jsem... Prokletá? Zeptám se sama sebe a přimhouřím oči. ,,Nezlob se, ale není mi moc příjemné o tom mluvit. Vím, že jsi velice zvědavá, ale jsou věci, které by si měl každý nechat pro sebe." Utnu tu její zvědavost a pohlédnu do prostoru. ,,Nechceš se jít projít třeba ven? Nebo chceš ještě prozkoumávat? Přijde mi, že už tady chodíme skoro věčnost." Usmívám se ale v hlavě mi vrtá to slovo... Prokletá... Prokletá... Mírně zatřesu hlavou, abych se vzpamatovala. ,,A ne, myslím, že prokletá nejsem..." vrátím na tvář svůj úsměv a zhluboka se nadechnu... Je to člověk a upír... Podle všeho... Takže nezná problémy upírů? Nebo se jí to všechno vyhýbá? Zaposlouchám se do ticha, které panuje ve škole, přeci jen dveře tu jsou docela silné. Zajímalo by mě, co vyvádějí děcka ostatních rodů |
| |
|
Kimi Tvář se mi zkroutí zlostí, jenž se ve mne hromadila celou cestu, eskalovala v ředitelně a zakončilo to jeho opovržlivé uchechtnutí. "Nechceš mi to říci po dobrém. Jak chceš," lehce zakloním hlavu, aby se ke mne natáhla liána břečťanu a sundala mi sluneční brýle, abych nemusel uvolnit ani jednu ruku. I v slunečním svitu je vidět, jak mi oči jasně rudě září. V ten moment, kdy se mu opět zahledím do očí, nechám vzduchem zavlnit upíří šarm v podobě feromonů, které by ho měli trochu... Uvolnit, řekněme. Nedokážu to korigovat, ne, když mnou cloumá vztek. Nechám feromony působit a mezitím lehce přivřu oči, než mu odpovím na další část. "Tohle je o tom, že tady úplně stejně jako ta holka od okna, nemáš co dělat! A jestli se upírů nebojíš, možná bys měl začít. I když se k vám chováme slušně, neznamená to, že si budete vyskakovat. Patříte na farmy ne na luxusní akademie. A je jedno, jaké máte mínění o pití krve." Odtáhnu se od něj, jen tak, jak mi dovolí ruce, které mám kolem něj, ale přeci jen trochu. Shlédnu na něj a na tváří mi zahraje krutý úsměv. "Rozhodně si můžeme vzít krev kdy chceme. Možná nežadoníš, ale kolena by se ti z toho klepala úplně stejně jako všem lidem." Hledím mu upřeně do očí a čekám, co s ním udělají lovecké feromony. V jednom záchvěvu, kdy mezi vztekem vyplaval rozum, se pokusím opřít o mou magii, aby mi pomohla zastavit tenhle rozjetý vlak záhuby, ale ani neškytne. Ta silná nikdy dobře nereagovala, když jsem měl vztek. (2) |
| |
| Jdeme dolů "Aha to chápu. Promiň jestli jsem byla moc vlezlá. To je právě jeden z mích problémů. Nevím kdy je dobré přestat s otázkami." A usměje se tomu. Musím se ještě hodně učit a to nejen v tom jak to mají upíři, kteří nejsou jen na půl. "Jasně, ven jít klidně můžeme." A s těmito slovy pustím kliku dveří a rozejdu se zpět ke schodům. "Tak to je dobře." Řeknu jen a viditelně se mi uleví, protože nevím co bych si počala kdyby prokletá byla. Sejdu do přízemí a zastavím se na posledním schodě, kde mám dobrý výhled na situaci pod sebou. |
| |
| Ellie ,,Proč tě sem vlastně poslali?" Ano ta otázka nyní zní docela... Blbě, ale vypadá to, že... Se jí sem možná ani nechtělo? Popřemýšlím. ,,Co od této školy vlastně očekáváš?" Zamyslím se tímto směrem. Otočím se a jdu ke schodišti. |
| |
| U vchodu Prokroutím oči nad jeho "dramatickým" sundáním brýlí. Srdce mi nepřestává být splašeně, jen se v průběhu mění důvody. Nejprve překvapením, pak vztekem a nyní pod jeho pohledem. Z hlasu se mi vytratí dosavadní drzost, ale pořád tam zůstane trocha vzteku. Naopak se ve mě vzedme ten neznámý pocit. Opadne mi můj drzý úsměv. Chvíli nic neříkám a jen mu hledím do očí. Když domluví a hledíme si do očí navzájem. Trochu zkroušeně okomentuju jeho projev. "Já jsem do dneška ani nevěděl, že upíři existují! Ani nevím, co se tu vlastně učí. Jen jsem chtěl zjistit informace k pádu mého rodu. A rozhodně jsem nečekal, že se tu zapletu s tebou!" Všechno to ze mě bezmyšlenkovitě vyletí, jako bych byl pod vlivem. Nedostane ale ani čas na reakci, když ho oběma rukama čapnu za klopu, přitáhnu ho k sobě a políbím ho. Nechápu co to dělám ani proč to dělám. Ani proč jsem mu řekl všechny ty věci. Obvzlášť důvod mého pobytu... Jsem z toho sám zmatený. Oči mám překvapením sám nad sebou otevřené dokořán. |
| |
|
Kimi Čím splašeněji mu bije srdce a pulzuje krev v těle, tím větší mám na něj vztek. Jsem najedený, takže ani ne hlad, prostě jen vztek. Ani pořádně nevím proč. Když z něj začne opadávat jeho zpupnost a drzost, krutý úsměv se změní v samolibé zazubení. Čekám co z něj vypadne. Konečně se dozvím co potřebuji. Ať je s jeho tělem a krví cokoliv, sám to neví. Budu muset zapátrat jinde. Mám samozřejmě poznámky k tomu, že když nevěděl, že existují upíři, má si má slova vzít k srdci jako radu. Také k tomu, že ještě není pozdě si to rozmyslet. Jsou i jiné způsoby, jak poslat svůj rod výšeji. A v neposlední řadě mu chci nařídit, dokud je pod vlivem a vezme si to k srdci, aby mi začal vykat, jak se sluší a patří. Pohyb směrem k němu mne překvapí. Čekal jsem, že se mne pokusí nakopnout nebo odstrčit, ale ne, že si mne stáhne k sobě. Jdu tak překvapeně za pohybem směrem dolů.
Jakmile se dotknou naše rty... Jak kdyby mne polil studenou sprchou, tak rychle ze mne opadne veškerý vztek. V tento moment zalituji, že nám vůbec bijí srdce a nejsme jak z fikce lidí... Nemohlo by se mi tak pokoušet vyskočit z hrudi. Jen strnule držím, dokud se sám neodtáhne. Asi stejný efekt by mělo, kdyby mne někdo paralyzoval. Pokud to trvá moc dlouho, nebo až se odtáhne, tak se mu vytrhnu z rukou a ustoupím zpátky. Zakryji si rty hřbetem ruky a uhnu pohledem.
Párkrát se nadechnu, že k tomu něco řeknu, ale v ten moment se mi srdce propadne tak do Pekla. Kolik studentů a zaměstnanců nás vidělo? Co na to řeknou dívky, kterým jsem se dvořil? Zkazilo to mou pověst a šance? Nesmím na to ještě více upozorňovat! S tím ruku odtáhnu, jen abych ji zaťal v pěst, než ji spustím stále zaťatou podél pasu. Pokud mne nikdo nezastaví, tak seberu svou zbylou důstojnost a beze slova rychlými kroky zmizím v budově školy. |
| |
| U vchodu Po chvilce, která mi připadá jako věčnost se odtáhne. Když uhne pohledem, jako bych se probudil z tranzu. Co jsem to udělal? Na nic nečekám, využiji toho, že mě pustil a se slzami v očích se rozběhnu po schodech nahoru. |
| |
|
Opět se nadechnu, jen abych zjistil, kudy mladík utekl a zvolil jiné schodiště. Zamířím do svého pokoje, především abych se uklidnil, vzpamatoval, zkontroloval zavazadla, ale hlavně se převlékl k večeři. Pro večer zvolím tmavý oblek, který ovšem místo saka obsahuje vestičku. Co to sakra bylo? Převaluji situaci, která nastala v hlavě sem a tam. Díky tomu se ve mne stejným způsobem převaluje vztek i zmatení. Až jsem z toho úplně zapomněl, že jsem chtěl zavolat otci. Místo toho rázuji po pokoji a snažím se nahodit zpět do svého klidného já. Nesnáším věci, které se dějí moc rychle. Nesnáším věci, které nechápu. Nesnáším věci, které nejsou tak, jak mají být. I se mi z toho vykouřil z hlavy můj předchozí úspěch v pozorování. Celkově jsem ve velmi mizerné náladě. Co si jako o sobě sakra myslí? Má hezky ochotně odpovědět na mé otázky a když budu chtít, tak se nechat vysát. A co to bylo v jeho očích? Že by se nepoddal úplně? Opět zrudnu, jen na to pomyslím. Rychle tuhle myšlenku zaženu, protože pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to jediné... Když se konečně uklidním, zkontroluji svůj vzhled v zrcadle. Upravím si pár pramenů vlasů. Vyndám ze saka oba papíry, řád položím na noční stolek a prázdný rozvrh si vezmu s sebou. Nádech. Výdech. Neutrální úsměv. Zadržet dech. Čas podívat se na nástěnku. Vykročím z apartmánu, který mám pro sebe a zamířím ke knihovně k nástěnce. Než se pustím do zkoumání rozvrhu, prozkoumám, co dalšího za informace nástěnka nabízí. Vzhledem k tomu, jak o ní ředitelka mluvila, tak očekávám alespoň učební plán na celou výuku, nebo něco podobného. Díky tomu se u nástěnky zaseknu na delší dobu. Mám hodinu, než se budu potřebovat nadechnout a nehodlám se dneska nechat rozptylovat někým dalším. Díky tomu si ale nevšimnu pachové stopy mizející v knihovně. |
| |
| Procházka po pozemcích školy Jen se procházím venku po pozemcích školy je zde takový klid nikde nikdo není. Nemůžu však z hlavy dostat všechny ty znechucené myšlenky ostatních studentů, když promluvila na pána Novuse. Proč jsem to jen sakra udělala? Je to jak doma každý je mnou znechucen opovrhuje ale zde jsem doufála. V co jsem doufála, že zde to bude jiné? Jsem vážně hloupá proč raději nemlčela ušetřila by se všech těch myšlenek znechucení. Jenže čas nevrátím a pak ta dívka a vůně její krve. Sakra vždyť být s ní v jedné místnosti plné upírů bude nebezpečné natož pokud bude některý hladoví. Stále mám v nose pach její krve. Rychle zaženu takovou myšlenku. Když jsem doma pomáhá mi když si zpívám všechny strasti to zažene. Každý kdo by mne slyšel mohl najít tak klid v sobě a největší touhu svého srdce šla kolem mne magie slyšet mne mohl jen ten kdo se trápil a nebo opačné pohlaví či dívka jenž je citlivá na magii. Jenže zpívat mne nikdo nikdy neslyšel nevím zda by měla. Ale co pomáhá mi to od všeho co mne trápí. Jen se procházím dál a začnu zpívat. ,, Proč slová musela být vyslovená z úst mích, jenž znechutila všechny kolem mne?Proč slyším myšlenky všech jenž se na mne v tu chvíli trapnou dívali?Proč odvahu svou seberu v nezpravnou chvíli? Já nevím proč teď cítím v srdci svém zmatek mám.A nevím ani proč myslím na to jak jsem s ním mluvila. Proč každý trapnou chvíli někdy prožívá? A bolest srdci svém před všemi ukrývá? Miluji když se den v noc mění a hvězdy na nebi záři. Přáni má pak jsou náhle vyřčená. Přeji si najít s srdci svém to jaká opravdu jsem. Jsem jiná než se zdá. Srdce své na dlani mám. Přeji si být jednou pochopená,milovaná a chlavně být stále svá. Bojovat proti někdy všem tak to jsem já. Ať slovál má vítr zorfouká a nejsou nikde slyšená." Můj hlas zní jako by někdo rozezněl harfu své vlastní srdce a zní lépe než hlas jakéhokoliv zpěváka jenž kdo kdy slyšel. Je to hlas mého vlastního srdce. Jen doufám, že mne nikdo neslyšel. Pak už jen mlčím a posadím se na lavičku nedaleko mne. |
| |
| Pokoj Aysu Hele, zaprvý, nemyslím si, že ty tři týdny půjdou snadno. Mám pocit, že jsem narazila na seskupení slabých a labilních existencí, musím si dát bacha, ať se nestanu něčím takovým taky. Bych se potom musela zabít, nebo něco takového. Nebo spálit půlku školy. Kolik bych musela uplatit démonů, aby ta holka nebyla jenom uřvané … A to je ta chvíle kdy jsem málem sletěla z křesla, na kterém jsem zabíjela čas koukáním na videa s kočkama. “Hihi. To nene.” Ještě jednou si ji prohlédnu, a pak vyskočím na nohy. “Lévi.” Podám ruku napřed, svoji: “Doufám, že během toho, co tu budu dojde k několika fakt vtipným situacím, protože pokud ne, bude to ztráta potenciálu.” Pak se vrátím zpátky do svého pohodlného křesla. “Bydlíš napravo, teda pokud se o ten pokoj, kam jsme si naházela věci nechceš poprat.” Vložím jistou naději do poměrně přátelského hlasu. |
| |
| Zpět do budovy školy Blížil se čas večeře takže mi bylo jasné, že ostatní studenti se budou scházet postupně do jídelny. Zhledem k tomu, že jsem už jedla nebyl důvod se znova ukazovat v jídelně. Takže jsem se rozhodla vrátit zpět do budovy školy a trošku si jí prohlédnout. Přece jen jsem se cítila už o něco lépe. Při návratu do budovy jsem na schodech spatřila dvě dívky jedna z nich jistě bude slečna Apple nejspíš Ellie a kdo je ta druhá netuším. Jen jsem na obě pousmála a pozdravila. ,, Ahoj vám oběma."a dál jsem pokračovala po schodech do druhého patra. Jen jsem si všimla, že u nástěnky vedle knihovny někdo stojí. Až když přišla blíže poznala jsem v osobě pána Novuse. Nechtěla jsem jej rušit a pokud mne sám nezastaví pak se mužů vydat do třetího patra. Byla jsem celkem zvědavá za co tahle akademie zjískava trofeje a ocenění. |
| |
|
slečna Artenis Když slyším kroky, jenž se zastavily na chodbě za mnou, otočím se, abych se podíval, co se děje. Když mi pohled padne na slečnu Artenis, věnuji ji široký úsměv. Ač navenek působím klidně a stejně důstojně jako v přijímacím salonku, srdce mi divoce buší, zmítané paranoiou, zda to nezahlédla, nebo se to už nestačilo rozkřiknout. Přiblíží se a tak jí vyseknu mírnou zdvořilou úklonku. "Opět Vás zdravím slečno Artenis," oslovím ji. Ostatně by to mohlo být dobré rozptýlení, navíc potřebuji zvýšit své šance, kdyby se to přeci jen náhodou rozkřiklo. "Jak se Vám zatím líbí Akademie?" optám se, abych rozproudil hovor. |
| |
| U nástěnky Pán Novus Když mne přece jen zastaví pán Novus snažím se uklidnit svůj tep srdce jenž zase bije neklidně. Jak je tohle možné? Copak tohle se mi bude dít vždy jak na mne promluví? Snad se mi to nebudete dít u všech zde přítomných studentů muždkého pohlaví to by se asi zbláznila. Už zase mám co dělat, aby v sobě našla klid a mohla odpovědět. ,, I já vás opět moc ráda vidím pane Novusi." mluvím hodně tiše doufám, že mne slyší je těžké mluvit nahlas, když jsem v jeho přítomnosti. Nejraději by sama sobě dala pár facek jen aby tomu tak nebylo. Po chvíli mlčení odpovím na jeho otázku. ,, Aby pravdu řekla zatím jsem z této akademie moc neviděla kromě chodeb, kterými jsem procházela zde ke knihovně a můj pokoj. Musím uznat, že má ložnice na mne působila moc příjemným dojmem. A pak jsem se byla projít venku po pozemcích školy areál školy je vzkutku dobře udržovaný všude voní květiny, překrásné stromy jenž poskytují stín ve slunečných dne jenž jsou dobře rozmístěny i u laviček je příjemné. Je tam klid na přemýšlení a nikdo vás neruší snad jen zpět ptáků."a lechce se pousměji. Snažím se co nejvíc působit klidně. I když si začnu hrát s pramínkem vlasů což dělám jen pokud se cítím dost nesvá a nervózní. |
| |
|
slečna Artenis Stále mne fascinuje skladba jejích vět. Je pěkné, že předpokládá, že ji vidím rád, i když jsem ji jen znovu pozdravil. Neříkám, že tomu tak není... Zajímalo by mne, zda si to mám přebral tak, že by v to doufala. Pak by to pro mne vypadalo dobře. Ta její mírná rozpačitost je osvěžující a roztomilá. Vyslechnu si ji až dokonce, nepřerušuji ji, abych jí dal dost prostoru. Když se pousměje věnuji ji další úsměv, tentokrát povzbudivý. "Líčíte zdejší zahrady tak krásně, že se nemohu dočkat, až se vydám do přírody," poznamenám nakonec. Přistoupím o něco blížeji a ruce složím na kříži, "máte ráda květiny?" optám se s lišáckým úsměvem. Pokud přitaká, v dlani za zády mi vyroste jeden květ růže na krátkém stonku. Ten jí posléze vetknu nad ucho do vlasů. Růže je samozřejmě bez trnů. Nutno dodat, že poměrně pronikavě voní.
Jsem mnohem klidnější než před chvílí. Jsem opět ve vodách, v kterých si vím rady. Tady je všechno, jak má. "Řekněme, že ložnice je ucházející. Ale pravda je, že jsem sám ještě z budovy příliš neviděl. Nepochybuji ale, že na to bude ještě spousta času," pronesu nakonec s drobným úsměvem, který se mi usadil na tváři. |
| |
| U nástěnky Pán Novus Doufám jen, že si nikak zle neviložil má slova, že mne ráda vidí. Pravdou je, že jsem v to pouze doufala. Stále si po celou dobu co se mnou mluví hrají s pramínkem vlasů. Když domluví jen odpovím. ,, Nevím zda na vás budou zahrady této akademie působit stejným dojmem jako na mne. Ale na mne působí velmi příjemným dojmem cítím se tam velmi příjemně." Když se mne následně zeptá zda mám ráda květiny jen odpovím. ,, Ano květiny mám moc ráda." Překvapí mne když mi pak po mé odpovědi vetkne nad mé ucho květ růže jenž voní velmi pronikavou vůni a cítím tak jeho letmí dotek prstu na své kůži jen se mi tváře barví do ruda. Jak mohl tušit, že zrovna rudé růže jsou mé oblíbené květiny? Možná je to jen náhoda ale tohle gesto mne úplně vyvedlo z míry. ,, Děkuji vám za krásný květ. Mám pocit, že vás těší mne uvádět do ještě větších rozpaků v jakých teď jsem?" po nějaké době dodám. ,, Ano zajisté bude ještě příležitost prohlédnou si akademii. Jen chtěla jsem jít do třetího patra podívat se do místnosti s trofejemi. Budu moc ráda pokud by jste mne doprovodil." A jen se čekám na jeho odpověď. |
| |
| Na pokoji Lévi První reakce mé nové spolubydlící mě trochu zaskočila. Povytáhla jsem obočí, ale podání ruky opětovala. Třeba vidí tu pitomou podobu taky. Pamatuju si ji z toho salónku. Zdála se docela bystrá. Čarodějka? Nejspíš. Nepředpokládám, že by mě dali k upírce. A může vnímat mou vůni? “Minimálně zezadu by mohlo,” ušklíbla jsem se v naději, že jsme naráželi na to samé. Zepředu jsou naše tváře odlišné, její je ostře řezanější. Ale bledé jsme stejně. “Myslím, že si vystačím s tím, co zbylo,” pousmála jsem se na Lévi, která se znovu usadila, a zamířila jsem do pokoje. Po světlém obýváku mě čekala tmavší místnost, ovšem… “No… Ty vole,” ujelo mi tiše bezděčně. Ale pokud Lévi měla opravdu dobrý sluch, mohla by to slyšet. Byla jsem šokovaná. Zařízení neodpovídalo tomu, v čem jsem vyrůstala. A to jsem nežila na ulici. Teď jsem si však připadala jako na zámku. Ani se mi nechtělo čehokoliv dotýkat. Chvíli jsem postávala u vchodu, než jsem se dokodrcala i s kufrem k posteli. Kabelku jsem hodila na postel, kufr prozatím nechala u postele. Futrál s houslemi jsem také uložila na postel a v tu chvíli si všimla šperku a lístečku. Co tím jako kdo myslí? Ředitelka? No, dobře, ale co to přesně dělá? Trochu jsem se zamračila. Starostlivost zdejšího vedení, abych neskončila vycucaná hned první školní den, byla sice hezká, ale neškodilo by přidat víc informací. Lístek jsem přeložila a dala do kapsy u kalhot. Šperk jsem vzala do dlaně a vrátila se do obýváku. “Lévi, ty jsi čarodějka?” A pokud mi to odkývala, ukázala jsem jí šperk ve své dlani. “Tušíš, co přesně to má umět? Dokážeš to zjistit, aniž … By si ho musela rozbít na padrť?” cukla jsem trochu koutky. Nejspíš by nebyli rádi, že jsem ho hned rozflákala. Zobrazit SPOILER |
| |
|
slečna Artenis "Na mne příjemně působí skoro veškerá flóra," pronesu po tom jejím nervózním projevu s úsměvem. Jsem rád, že ke květinám chová lásku, vzhledem k tomu, že to je asi jediná věc, kterou bych přes srdce nepřenesl. Její překvapený a posléze rozpačitý výraz očastuji dalším z úsměvů, tentokrát o něco tajemnějším. "Je to jen maličkost, tedy není vůbec zač. Krásný květ pro krásnou dámu... Jak se sluší," věnuji jí další lišácký pohled, "a cože to, že jste v rozpacích?" Rty se mi pobaveně vlní. "Jak si mylady přeje," přitakám k doprovodu do třetího patra, "jen mne ještě na moment omluvte... V rychlosti si opíši rozvrh," jestli svolí, vrátím se těch několik kroků k nástěnce, abych vyplnil prázdný list rozvrhu. |
| |
| U nástěnky Pán Novus ,, Tak to je milé vědět, protože tohle máme společné." A jen se na něj mile usměji. To mi vážně děla schválně ten jeho úsměv a ještě to jak se mnou mluví ho náramně baví. Jenže tuhle hru můžou hrát dva. Problém je, že já tohle neumím každičky jeho další úsměv mne jen víc vyvede z rovnováhy. ,, Nejsem vůbec krásná ale je milé, že si to o mne myslíte." jen se vlasy snažím zakrýt své jizvy na krku. ,, Vás opravdu baví mne uvádět do rozpáku, ale nemám vám to zlé." A jen se lechce přiblížim k němu a nakloním se k jeho uchu a jen lechce fouknu dech z mých úst na jeho lalůček a tiše zašeptám. ,, Nejrajte si se mnou, nemáte ponětí čeho jsem schopná."a jen od něj odstoupím a olíznu si jazykem horní ret. ,, Ano dovolím vám si opsat rozvrh jen, protože mne chcete doprovodit." a jen si znova začnu hrát s pramínkem vlasů. |
| |
|
slečna Artenis Kývnu na souhlas, když poznamená, že sdílíme náklonnost k flóře tohoto světa. "Posouzení Vaší krásy prosím nechte na Vašem okolí. I když bych byl rád, kdybyste si ji uvědomovala i Vy sama," pozvednu jedno obočí a nechám na rtech jen lehký úsměv. Stále mám trochu problém mít pevnou půdu pod nohama, i když to na sobě nedávám znát, takže si ani nevšimnu její snahy něco skrývat. "Jen s Vámi konverzuji slečno Artenis... Rozpaky jsou jen vedlejším efektem," sleduji ji pohledem, jak se přibližuje a když se ke mne nakloní, zachytím ji dlaní kolem pasu, aby neupadla. Před šepotem přijde dech na mém uchu. V tu chvíli jsem zpět u mapy a moje sebeovládání se ze mne zvedlo jako hejno ptáků. Když se obě dvě věci - fyzický pocit a vzpomínka na fyzický kontakt - spojí, zrudnu jako rajče a mám co dělat udržet se na nohou ze želé. Když odstoupí, rychle od ní uhnu pohledem a snažím se získat kontrolu nad svým tělem a emocemi. Ani nevím, že nakonec něco říkala. Jakmile mne uvolní, využiji toho, abych se k ní zprudka otočil zády a udělal těch několik kroků rázně, aby mne tělo nezradilo. S opisováním rozvrhu si nakonec dám na čas, abych získal zpět sebekontrolu, kterou potřebuji pohánět sebevědomí, pro náš další kontakt. Nesmím si své šance pokazit takovou zhovadilostí! Nakonec se k ní přeci jen otočím zpět. S úsměvem jí nabídnu rámě, již znovu klidný. "Můžeme?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro tvůj pokoj |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro  Sice najdeš místo kde nikdo není celkem snadno, ale někdo však slyšel tvé kroky a vydal se pomalu za tebou.  "Mohu nějak pomoc?" Ozve se za tebou hlas školního knihovníka - upíra. |
| |
| U nástěnky Pán Novus Jen se na něj podívám. Možná mám pravdu v tom, že mou krásu by mělo posoudit mé okolí, ale já si nikdy nepřipadala nějak krásná. ,, Já si nikdy nepřipadala nějak krásná. Proto mne vaše slova lehce zaskočila." a jen lechce zrudnu. ,, Ach tak vy se mnou pouze konverzujete?A mé rozpaky z vás jsou jen vedlejší." a jen lechce zvednu obočí. Když mne pak chytí kolem pasu jen celá opět zrudnu. Vlastně jsem vděčná, že to udělal cítím jak se mi lechce podlamují kolena. A ještě ke všemu si vezmu boty na podpatku. Ten moment však trvá jen krátce do doby než se od něj po mých slovech neodtáhnu. Pak jen trpělivě čekám na to až si opíše rozvrh je trošku zvláštní, že mu trvá déle ale nekomentuji to. Pak, když je hotov a zeptá se zda můžeme odpovím. ,, Ano můžeme jít." A jen příjmu jeho rámě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro (Dodatek) Pak se ředitelka zarazí. Očividně si tě s někým spletla. a hned se ti omluví. "Omlouvám se s někým jsem si vás spletla." Pak se na tebe zadívá a přemýšlí kdo by to mohl být. Pak nasadí zářiví úsměv, očividně si na něco vzpoměla. " Dobrý den pane Blackwoode. Vítám vás u nás na akademii a doufám, že se vám tu bude líbit. Jaká byla cesta?" Očividně si tě s někým spletla. Potom ti podá jakýsi papír. "Stačí to tady podepsat a to místo bude vaše. Máme tu mmezi učiteli úžasný kolektiv tak věřím, že hned zvládnete." Řekne ředitelka a podá ti propisku. |
| |
|
slečna Artenis Krása dívek, a zvláště těch upířích, je téma na dlouhé lokte, takže se na její slova jen usměji a nechám to být. Když budu potřebovat zaplnit nějaký volný čas, vždy se k tomu mohu vrátit. "Ale jistě, co jiného než konverzace by to mělo být?" přejdu její rýpavou poznámku a věnuji ji ještě širší nevinný úsměv. Jsem rád, že mi dala dostatek času, abych se uklidnil. Pomohlo mi k tomu ovšem i mé hloubání nad tím, zda bude možné, abych své schopnosti rozšiřoval na hodinách pro mágy. Poznamenám si tedy do rozvrhu oba dva předměty, jen pro jistotu. Poté rozvrh složím a schovám ho do kapsičky na vestě. Také do kapsičky zaháknu pero. Řekněme, že na naše moderní poměry je dost staromódní, ale za to krásné. Přitaká, takže ji dovedu ke schodišti, po kterých velmi noblesním způsobem vystoupáme do chodeb třetího patra. Mapu jsem si zapamatoval ještě před tím incidentem, takže alespoň tuším, kam máme jít. Pokud potkáme někoho jiného z upířích spolužáků, pokynu jim v pozdravu hlavou. "Očekáváte najít na oceněních nějaké známé jméno?" zeptám se cestou k místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro |
| |
| 2. patro - 3. patro Pán Novus ,,To netuším, ale se slovy to opravdu umíte."a jen mu oplatím úsměv. Musí se mu nechat, že kdyby se na znovu takto na mne usmál byla by ochotná mu cokoliv prominout. Měla jsem pocit, že čekání na to až si opíše pár hodin z nástěnky do rozběhnu trvá trochu déle. Možná jen rozmýšlel nad tím zda si nevybrat i jiný předmět jenž není určen jen upírům. Ale uměla jsem být i trpělivá takže jsem dál jen mlčendlivě čekala až bude hotov. Když byl hotov se zapsáním hodin do svého rozvrhu mohli jsem vyrazit ke schodišti. Poté jsem velmi elegantně vystoupáli do třetího patra. Pokud jsem na někoho narazili cestou jen mu daruji lehký úsměv na pozdrav. ,, Vlatně ani ne ale před osmi lety zde studovál můj bratranec a tak jsem se chtěla jen podívat zda někde nebude napsáno jeho jméno. Vždy byl plný ideálu.A zároveň je jediní kdo mne kdy dokázala pochopit." odpověděla jsem. |
| |
| Sál s trofejemi Leonie Artemis, Ryoshi Novus Trochu ztratím pojem o čase, zatímco si prohlížím sál. Ale kdyby se po mne někdo sháněl, určitě bych se to dozvěděl. Stejně jako oznámení k večeři. Jsme tady první den, mám za to, že k nám někdo bude chtít mít proslov. Mohl bych se aspoň převléci z mého cestovního oblečení. Zamířím ke dveřím a v hlavě si probírám, co bych si mohl vzít na sebe z toho omezeného šatníku, který jsem si přivezl. Jak ve zpomaleném filmu se nahnu dopředu a sáhnu po klice, která mi uhne pod rukou, protože za ní někdo vezme z druhé strany. Dubové dřevo? bleskne mi hlavou ještě myšlenka půl vteřiny před tím, než mne těžké dveře praští do tváře a s heknutím udělám tři kroky do zadu, taktak že nespadnu na zem. ,,U všech zubatejch..." zakleji si, abych uvolnil roztrpčení z pulzující bolesti ve tváři. Až po pár vteřinách ucítím, že mi přes rty stéká krev. Pár kapek dopadne na podlahu. Vytáhnu z kapsy další kapesník, zatímco očima zabloudím ke dveřím, kde hledám původce moji momentální bolesti v oblasti nosu a rtů. |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus a Pán Saimei Když jsem došla s pánem Novusem až ke dveŘím od sálu s trofejemi jen jsem se zastavila. Čekala jsem zda dveře otevře pán Novus a já mohu vejít a nebo pokud tak neučiní otevřu si je sama.Bylo zvláštní, že dveře nešli z počátku otevřít jako by je někdo držel s opačné strany. A vzkutku, když jsem vešla do sálu s trofejemi kousek od dveři stál nějaký studen jenž si k nosu tiskl kapesník. Pod ním na zemi bylo pár kapek krve. Chtěla jsem se omluvit, protože za jeho zraněním stojíme vlastně my. Krev tá lákavá vůně. Proč najednou vidím jen ty kapky krve na zemi a vše kolem mne přestalo existovat. Cítím tak krásnou omámnou vůni Orientu. Vůni jenž mne vtahuje do míst pouště, vůně koření a exotických plodu ovoce. Cítila jsem, že mé modrošedé oči se mění do rudé barvy, cítila jsem jak mě dlouhé pod zadek dlouhé vlasy se začínají pohybovat jako by vláli ve větru a špičáky se náhle prodlužují. Tahle vůně krve je jiná než jakou jsem kdy cítila. Je tak omamná tak lákavá. Nezáleželo na tom, že jsem asi před dvěmi hodinami jedla. Tahle vůně prostě měla nad mím tělem moc. Chtěla jsem odolat a tak jsem zavřela oči. V tu chvíli jsem se ale ocitla na jiném místě. Stála jsem v ulicích Orientu vše kolem mne vonělo tak omamnou vůni stejnou jakou jsem cítila před chvíli. Co se to děje? Jen se zamrkala a vrátila jsem se zpět. Mé tělo se samovolně pohybovalo k tomu neznámému studentovi jenž stál před mnou. Toužíla jsem ochutnat jeho krev. Tu krev jejíž vůně vypráví příběh Orientu. Cítila jsem jak se lechce nákladním k němu jak má pokožka voní omamnou vůni, která ho láka ke mne. Pokud mne nikdo nezastaví stačí málo a ucíti můj polibek na svém krku. Polibek kterým se mé spičáky zaboří do jeho krční tepny. A já tak konečně ochutnám krev po, které prahnu. |
| |
|
slečna Artenis, Shádí Saimei "Takže vlastně hledáte konkrétní jméno," usměji se po její odpovědi a loupnu po ní pobaveným okem. Dojdeme ke dveřím, kde se vymaním s omluvou z rámě, abych mohl postoupit ke dveřím a lehce je před ní otevřít. Cítím, že dveře do něčeho narazili, takže nenechám slečnu Artenis vstoupit jako první, ale postoupím k okraji dveří, abych za ně nahlédl. Přeci jen by nikdo nebyl tak hloupý, aby nějaký stojan dal rovnou za dveře, nikoliv? Stojany ovšem nemluví a tak mi pohled hned padne na toho lidského chlapce, který si ví rady... I když dveře se příliš nepohodly s jeho obličejem. Nemám potřebu se mu omlouvat, avšak můj pohled fascinovaně sleduje jednu kapku jeho krve, jak padá od jeho rtů... Až k zemi, kde se lehounce rozprskne. Povolím své soustředění a téměř automaticky se zcela neprozřetelně nadechnu. Hned vzápětí mne téměř smete vůně jeho krve. Není to jako v místnosti, nebo dole... Tohle není výzva k extázi během jídla. Tohle je výzva k boji a pokud bude dovoleno... Pak jistota velkolepého vítězství. Voní jako výhra. Jako... Z mého transu mne vyruší dvě věci. To, že se slečna Artenis vedle mne pohnula směrem k němu a druhá věc je obrovské vzedmutí vzteku. Jen díky tomu, čím jsem si dneska prošel, mu už nevisím zakousnutý na krku. Vztek zažene vůni, chuť a vloží mi do rukou sílu nad mou podstatou. Neříkal jsem to?! No neříkal jsem to snad?! A to jsem ještě nevěděl, že tady jsou tři takový! Tři! Čím to letos přemýšleli? Hlavou to rozhodně nebylo. Vnitřně křičím a zuřím. Navenek se mi jen tvář promění v neproniknutelnou masku s pevně semknutými rty do čárky. Postoupím kroky za slečnou Artenis a zezadu ji sevřu ve svém náručí. Zapřu se, aby se mi ze sevření nevymanila a zabořím ji polovinu obličeje do ramene. Musím se kvůli tomu sehnout, ale to mi momentálně rozhodně nevadí. Zabráním jí tak v dalším postupu směrem k Saimeiovi a zároveň schovám své vlastní rozpoložení.
Nic neříkám a na první pohled je vidět, jak mám svaly napjaté. Šťouchnu do své magie, aby mne podpořila v mém snažení, ale potlačili jsme ji tak dobře, že se ani nehne. Ne dokud mnou cloumá takový vztek. (5) Když mám pocit, že ji držím dostatečně pevně, rozlepím jedno víčko a loupnu po chlapci před námi jedním svítivým rudým okem. Věděl jak si poradit v přijímací místnosti, věřím tomu, že ví, jak si poradit i nyní. Nemusím ho tak k ničemu, doufejme, pobízet. |
| |
| Sál s trofejemi Leonie Artenis, Ryoshi Novus Pozoruji dvojici upírů, kteří přešli přes práh. Oba jsou zde, stejně jako já, první den. Předtím jsme se potkali v salonku před ředitelnou. Opatrně si otřu krev z obličeje, když vidím, že upírka se rozhodla podlehnout vlastnímu chtíči po krvi a upír se ji snaží krotit. Toliko k tomu, koho můžeme považovat za zvíře, lidi či upíry? Začínám litovat, že jsem si ten amulet ponechal v pokoji. Zřejmě jej budu muset na tomto místě nosit, pokud zde chci nějakým způsobem existovat. Pohled na ty dva je vlastně roztomilý. Chvíli pozoruji tvář slečny Leonie. Takový výraz už jsem párkrát viděl a nechce se mi věřit, že by někdo byl tak nezodpovědný a poslal sem upírku, nezasvěcenou do taje pití krve. Tak je vystavena zbytečnému tlaku svých pudů. Jsem rád, že ji pan Novus zastavil. Ne, že by mi to vadilo, ale První doušek, jak si jej osobně nazývám, by měl být trochu obřadnější. ,,Omlouvám se za tu nepříjemnost. Slečno Leonie, slyšíte mne? Udržíte ji?" zeptám se dvojice, protože jedna věc by byla utéct, ale ponechat zde upíry v krevním běsu by mohlo být stejně tak nezodpovědné. Mohli by se rozutéct po škole a někomu skutečně ublížit. Ačkoliv pan Novus vypadá, že je docela při smyslech. Otřu zbytky krve do kapesníku. Ta už naštěstí přestala téct. Přesto se netěším na ty krvavé strupy, které budu muset čistit. Přeložím kapesník a uschovám jej do náprsní kapsy. Znovu zvednu pohled ke dvojici, jak na tom jsou. Sál s oceněními |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus ,, Vlastně ano."a jen se na něj usměji. Poté mi pán Novus už otevírá dveře od sálu s trofejemi. Jenže nešli tak snadno otevřít prostě do něčeho nazazili. Po chvíli jsem oba zjistili důvod pročas dveře nešli otevřít. Před námi stál neznání student jenž si držel nos kapesníkem a na zem ukápla kapka jeho krve. Co se dělo pak už ale nevnímala. Ovlásla mne touha po jeho krvi. Ta omamná vůně mne lákala víc než cokoliv jiného. Cítila jsem jen jak se mé tělo blíží k tomu neznámemu studentovy. Pak ale najednou ucítím jak mne něčí ruce obejmou a vtáhnou do náruče. Mohli to být ruce pane Novuse jenž mne pevně držel. Cítila jsem jeho hlavu na svém rameni. Ten pocit mne vrátil na chvíli do reality. ,, Puste mne!" zavrčím. Ve mne odehrával boj kdy rozum stojí a ovládají mne moje vlastní emoce touhy po krvi. Snažila jsem se vymanit z náruče pane Novuse. Bylo pro mne tak těžké se ovládnout. Chtěla jsem utéct a zároveň okusit krev jenž mne tak vábí. |
| |
| Sál s trofejemi Pán Saimei Nevnímala jsem moc co se se mnou děje. Cítila jsem jen paže pána Novuse jak mne držel v náruči byla jsem za tohle vděčná. Bylo pro mne těžké vnímat slova jenž jen vzdáleně zaslechnu. Ty slova patřila tomu neznamému studentovi před mnou. Zamkrkala jsem očima a tiše promluvila. ,, Ne nejsem v pořádku. Nevím jak dlouho zvládnu tohle vše. Vaše krev odpuste tak krásně voni lála mne. Jdete prosím pryč. Prosím bolí mne se ovládat bolí mne vše. Je to souboj mého rozumu nad mými instynkty." cítila jsem jen bolest céle mé tělo bylo napnuté. Najednou jsem už nezvládla své emoce a jen řekla. ,, Nechci nikomu ublížit." pak už jsem cítila slzy v mých očích a posléze vypukla v pláč.  |
| |
|
slečna Artenis, Shádí Saimei Po jeho slovech rozlepím i druhé víčko a podívám se na něj přes rameno slečny Artenis. Nos i ústa nechávám zabořené v jejím oblečení. Stejně tak nepovoluji stisk svých rukou. I když mi rudě září, je vidět, že jsem zcela při smyslech. Naopak by z nich mohl jít vyčíst můj hněv.
Když se slečna Artenis zazmítá v mém náručí, zlehka nakloním hlavu, abychom se lehce o sebe otřeli. Doufám, že fyzické podněty ji pomohou se ovládnout, nebo alespoň začít myslet na něco jiného. "To nemohu udělat," poznamenám na její zavrčení. Můj hlas je hlubší než běžně, melodický a podmanivý. Také tlumený jejím ramenem. Navíc jsem téměř šeptal, nicméně věřím, že její upíří sluch nemá problém s tím má slova zachytit. Neproudí sice další čerstvá krev, ale kapky a čerstvé rány stále naplňují vzduch jejich lákavým voláním. "Musím," odvětím již běžně nahlas na otázku Saimeie. Jestli to ale bude pokračovat, jsem zvědav, kdo bude chytat mne. Snad drobné pohyby, nebo snad zastavení krvácení trochu slečnu Artenis probralo, minimálně natolik, aby mohla promluvit. Během jejích slov pozoruji člověka před námi a čekám, jak na to zareaguje. Jsem vlastně docela zvědav. První instinkty ostatních lidí jsou povětšinou utéct hned, jak hladového upíra někdo zadrží na místě... A tak tu šanci dostanou. On se přesto zajímá, zda se s tím zvládneme vyrovnat. Neříkám, že to ten stav slečny Artenis nezhoršuje, přesto se neubráním drobnému bodnutí obdivu vůči jeho osobě. "To bych nedopustil," brouknu jí do ucha na její slova o ublížení. Když propukne v pláč, trochu více si ji přitáhnu ke svému tělu, aby cítila dotyk mého oblečení na tom svém na co nejvíce místech. Doufám, že to působí dostatečně konejšivě, že tady - a ani v tom, není sama. |
| |
| Sál s trofejemi Leonie Artenis, Ryoshi Novus Vidím reakci upírky a nedá mi to, abych vůči ní necítil lítost. Něco z té lítosti se mi i zračí určitě ve tváři, ačkoliv to může být zakryto za vráskami způsobené bolestí, kterou stále pociťuji. Hádám, že pár dní mne bude tvář na dotek bolet. Pousměji se, když jí začnou stékat slzy po tváři a vyhrne se z ní ta spousta slov. V takovém případě je zjevné, že rozum opět převzal vládu nad vědomím. Strávil jsem ve společnosti těchto tvorů dost dlouhou dobu na to, abych chápal, že ne vždy jsou negativní emoce špatné pro mozek. Z nějakého důvodu se v nich všichni rozumní tvorové nějakým způsobem vyžívají. Rádi cítí negativní emoce. Dodávají nám energii. ,,Ponechám vás o samotě. Stejně jsem byl na odchodu. Dejte na ni prosím pozor. Nerad bych, kdyby kvůli mojí neopatrnosti a přehnanému sebevědomí přišel někdo k úrazu." s poslední větou se otočím k upírovi, který ji stále drží ve svém náručí. V jeho očích vidím klasické upíří rozčilení nad situací, nad kterou nemají úplnou kontrolu. Ať chci nebo ne, pořád je tato situace z části moje vina. Budu se muset naučit nosit ten šperk. Což mi zase tolik nevadí, vypadal docela vkusně. ,,Snad se brzy uvidíme za příznivějších okolností." lehce kývnu hlavou na rozloučení a projdu kolem dvojice ke dveřím. Podvědomě vrhnu jeden pohled na místo, kde mne dveře udeřily a pokud dvojice nebude již nic potřebovat, vyjdu jimi ven z místnosti. Mám v plánu se vrátit na pokoj, umýt se, převléknout a skutečně si vzít amulet, který mi poskytla škola proti vábivosti krve. Aspoň tak si tedy myslím, že by to mělo fungovat. |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus, pán Saimei Nevnímala jsem skoro nic jen své slzy a vůni té omamné krve, jenž patřila tomu neznamému studentovi před mnou. Vše se ve mne pralo moje pravé já a to jenž toužilo po krvi. Byla jsem tak blízko tomu ochutnat krev jenž mne láka. Byla jsem vlastně ráda, že mne pevné paže pána Novuse drží v jeho náruči. Když tiše promluví jen odpovím. ,, Já vím." a jen se snažím uklidnit. Když cítím jak se víc přitiskl ke mne jsem ráda vím, že nedovolí, aby udělala to co nechci. Nevnímala jsem moc slova toho studenta před mnou. Udivoval mne jeho klid. Copak neví co mu mužů udělat? Vnímála jsem jen to jak se otočil a vydal se na odchod z místnosti. Jen jsem promluvila k němu. ,, Mrzí mne co se stalo." Když pak odešel jen se otočím v obětí pána Novuse. ,, Mrzí mne, že jste mne tak viděl. Děkuji vám za to vo jste udělal." a jen ho obejmu potřebuji teď vnímat klid a vůni jinou než krve.  |
| |
|
slečna Artenis, Shádí Saimei Když opět promluví, zvednu hlavu a narovnám se. Slečnu Artenis ovšem ze sevření nepouštím. Jen pro jistotu. Povytáhnu jedno obočí a když se naše pohledy setkají, kývnu hlavou na souhlas. Možná na obě dvě věci, které byli směrované ke mne. Nechám ho odejít a jsem napjatý do poslední chvíle, kdy ho slyším a cítím. Když se pak slečna zapře do mých rukou, povolím. Nemusím jí chytat, nevyrazí totiž po stopě, ale otočí se ke mne čelem, aby se opět přitiskla. Trochu se sehnu a sevřu ji opět v náručí. Objetí "Stane se to i těm nejlepším z nás. Nikdo nás na tyto okolnosti nepřipravil. Není to Vaše vinna," promlouvám k ní tiše, "udělal bych to kdykoliv znovu. Skutečně není zač děkovat." Když mne více sevře, zlehka si o ní opřu bradu a pohladím ji po vlasech. |
| |
| V pokoji Ani jeden z upírů mne už nezastaví při odchodu. Asi je to dobře. Vypadali spolu docela dobře, ačkoliv.....kdy upíři nevypadají dobře? Možná proto nedokážou ocenit krásu, která se na světě vyskytuje v menších formách. Opatrně si sáhnu na obličej a lehce bolestí cuknu koutkem rtů. Patrně se mi tam objeví zítra modřina. Zamířím na svůj pokoj. Když vejdu, můj spolubydlící nikde není. Patrně se někde toulá. Nedělám si starosti s tím, že by utekl hned první den. Obyčejní lidé tady určitě nejsou a každý, kdo není upír i čaroděj, zde má své místo z nějakého důvodu. Nejdříve zamířím do koupelny, kde se opláchnu a umyji zbytek zasychající krve. Pak se vrátím do pokoje, kde si sundám oděv a dopřeji si svoji první sprchu pod touto střechou. Když jsem hotov, první si na krk pověsím amulet. Uvidíme, jak bude fungovat. Doufám, že se můj spolubydlící nevrátil, nerad bych jej uváděl do rozpaků tím, že bych se tady producíroval nahý bez oblečení. Na sebe si opět obléknu své kalhoty a čistou černou košili s krátkými rukávy. |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus Když neznámí student odejde konečně se cítím v náruči pána Novuse klidnější. Stále však v nose cítím vůni té krve. Nejraději by tak zůstala v náruči pána Novuse vím, že to ale není možné. Jen mi stále neklidně bije srdce. Jen se na něj podívám. ,, Možná ano ale nemělo by se to stát. Měla jsem se ovládnout vždyť je zde teď tolik lidí to mne vždy budete držet." promluvím tiše. ,, Ale je zač děkovat vždyť nebýt vás udělala by něco čeho by pak nejspíš litovala." a jen si stoupnu na špičky tak, aby mu mohla vidět do oči. Nevím čím to bylo ale cítila jsem se najednou klidná. Jeho hlazení po vlasech i slova pro mne znamenala mnoho. Nevím co se to se mnou děje chtěla jsem mu poděkovat jinak než jen slovy. Najednou jsem svou tvář měla blíž k jeho blíž než byli vhodné ale nemohla jsem si pomoc prostě jsem to udělala aniž by rozmíšlela a políbila ho.  |
| |
|
slečna Artenis "Docela usilovně jsme nad tímto tématem debatovali s paní ředitelkou. Věřím tomu, že si to vezme k srdci," promluvím, abych ji trochu uklidnil, "jsou tady lidé, to ano, nicméně ne všichni mají na naše smysly takový vliv. A pokud jde o to..." krátce se odmlčím a ztiším hlas, "pokud si to budete přát, budu tam pokaždé, abych Vás podržel..." Nakloním hlavu trochu na stranu a usměji se na ni. Když se vytáhne na špičky, sjedu dlaněmi nížeji, abych ji dodal větší stability. Každé své slovo jsem vyslovil s jistotou, protože jim sám bezmezně věřím. Když se odmlčí, povytáhnu obočí a nadechnu se, abych něco doplnil. Místo slov ale jen velmi pomalu mrknu, jak se její obličej ocitne velmi blízko toho mého. Srdce se mi splašeně rozbuší, jak z její blízkosti, tak z nedávných vzpomínek. Nestačím ani řádně zareagovat a naše rty se spojí. Dvakrát... Dvakrát za jeden den... Ale... Na upíry lovecké feromony neplatí... V mysli se mi velmi živě promítne podobný polibek od mapy. Všechny vjemy se spojí a hlava se mi naplní vatou. Jen díky velmi pevné vůli a pocitu zodpovědnosti to se mnou rovnou nesekne. Nejsem sice tak strnulý jako dole, vzhledem k tomu, že se někde v podvědomí převalila informace, že toto je přípustné a vlastně velmi žádané. A koplo do mne, abych jí vyšel alespoň minimálně vstříc. Pokud a když se odtáhne, nejsem schopen slova. Myšlenky se mi někde napůl cesty k zformování zasekly.
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro  |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus ,, Achh tak to je o vás velmi ohleduplné vůči nám i lidem. Pochybuji, že by samotná paní ředitelka chtěla, aby někdo přišel k urázu." odpovím. ,, Asi máte pravdu ale tahle vůně byla tam silná. Bylo pro mme těžké vůbec vás oba vnímat. To by bylo od vás velmi laskavé ale nemůžete mi být neustále nablízku. I vy potřebujete své vlastní soukromí." odpovím po chvilce mlčení. Pak už ho políbila. Proč jsme to jen udělala? Jenže srdce mi bylo rychle tak neklidně. Tolik jsme to chtěla udělat, i když první svůj polibek si takto nepredstavovala. Můj polibek byl něžný, nesměli ale byli v něm city ukryté hluboku v mem srdci. Možná jsem udělá chybu políbít někoho jako byl pán Novus. Ale prostě to přišlo samo a pak chtěla jsem to prostě udělat a tam se to stalo. Když jsem se od něj odtáhla mlčel. Ale já nemohla. ,, Já já... odpuste tohle jsme neměla." a jen se pomalu otočím zády k němu . Nevím proč jsem měla pocit, že to co cítím já on možná ne. |
| |
|
I když je její polibek něžný, drobný, nesmělý a zkoumavý, je v něm něco víc. Nemusím být žádný genius, abych něco takového poznal. Možná o to více mne to zaskočilo. Nepřekvapilo by mne to od slečny Apple, s kterou se přeci jen nějakou dobu známe a aktivně jsem se s ní přátelil již nějakou dobu. Možná se i snažil o něco více. Se slečnou Artenis jsem se zase tolikrát nepotkal a když jsme se viděli na nějaké té akci vysoké společnosti, neměl jsem příležitost ji poznat osobně. A čas, který strávila v mé přítomnosti na půdě Akademie se také nedá nazvat jako dlouhý čas. Nejsem jeden z těch, který věří v lásku na první pohled. A i když je mi slečna Artenis velmi sympatická, neuspěchával bych naše seznámení. Vše se mi žene hlavou, hned potom, co mi vata exploduje, jakmile promluví. Tělo mezitím funguje tak nějak na autopilota. Když se otočí, vymaní se tak i z mých dlaní, kterými jsem ji pomáhal ve stabilitě. Ještě chvilku mlčím, než k ní opět přistoupím zezadu a jemně jí sevřu v rukou ramena. Zavřu oči a zlehka natáhnu její vůni, abych si ji vštípil do paměti. "Neomlouvejte se..." promluvím k ní tiše posléze. |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus Proč jsem ho políbila? Možná za to mohlo zmatení z toho obětí a vůně krve co jsem cítila. Možná to co cítila od první chvíle co jsem s ním mluvila. Možná jsem byla hloupá v to, že věřila na lásku na první pohled. Ale něco jsem v srdci cítila, že to možná neměla udělat. Nějak jsem cítila, že kdyby ho políbila jiná upirka bylo by to jiné. Ale nelitovala jsem toho prostě srdci nikdo neporučí. Možná se zklamu v tomto citu jako už v mnoha věcech ale nemohla jsem to vědět. Vše mohl určit jen čas. Než promluvil obejmul mne zezadu ramena. Má kůže teď voněla jinak než normálně byla to smyslná, podmanivá vůně. ,, Já odpuste na chvíli zapomněla kdo jste vy a kdo já. Už se to nestane na chvíli se jen zasnila." špitnu tiše. |
| |
|
slečna Artenis Pootevřu oči jen lehce, ve tváři přemýšlivý výraz, který ovšem nemůže ze své pozice vidět. Uvažuji nad tím, zda by to bylo přípustné. Stejně jsem tímto směrem mířil a jestli slečna Artenis cítí něco víc... Budu ale schopen ji opětovat její city? Je rozdíl mezi vztahem citovým a vztahem domluveným. Ta podmanivá vůně, která se změnila jen vypovídá o pravosti jejího počínání. Nesmím ale zapomínat, že jsem vychováván jako gentleman. "Ani nemusíte prosit o odpuštění. Naše postavení nám v ničem z tohoto nebrání. Rád bych ale něco věděl..." krátce se odmlčím. "Zmohla Vás situace, nebo Vaše city?" Stále mluvím tiše a vážně. Navozujíc intimní atmosféru našeho rozhovoru. Abych tomu dopomohl letmým pošťouchnutím do dřeva zavřu dveře do místnosti. |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus Nikdy mi nezáležolo na tom kdo si o mne co myslí. Vždy jsem vše dělala tak jak já jsem je brala za zprávne. Jenže teď mi na tom záleželo. Záleželo mi na tom co si o mne pán Novus myslel. Proč ale mi na tom tak záleží? Je to snad tím, že srdce mi byje neklidně a cítím zmatek. Věřila jsem na lásku i když doma jsem tento cit moc neviděla. Vždy jsem si myslela, že láska je cit jenž je upírům odepřen. Tak proč mám pocit, že to co teď cítila je právě láska. Jen jsem stála a vnímála pouze jeho přítomnost. Pak ale promluvil jeho otázka mne zaskočila. Chvíli trvalo než jsem odpověděla. ,, Ano možná máte pravdu ale nevím zda to bylo vhodné. Nechala jsem se unést. Záleží na tom zda to udělala z rozrušení a nebo z citu?" odpovědela jsem tiše. Pak jsem jen dodala. ,,Zde není moc vhodné místo na to, aby vám odpověděla na vaši otázku. Ale jestli chcete znát odpověď budete se muset snažit mnohem víc." Nevím kde se ve mne brala ta odvaha či drzost ho lechce snad i odpalovat. |
| |
|
slečna Artenis Trpělivě čekám, až se uklidní, promyslí si to, či se rozhodne. Sám tak mám čas na to uklidnit své srdce a nastolit opětovný klid. I když nad situací stále přemýšlím, daří se mi dostávat k té racionálnější části. Snažím se připravit na jakoukoliv její odpověď. Pokud mi vyzná city, nebo mi objasní své chování, hodlám na to adekvátně reagovat. Mohu ji seznámit s tím, že to možné je, dokonce více než jen možné... Jen je možná trochu napřed. "Pokud jste to tak cítila, pak to vhodné bylo. Nezapomínejte, že si sami určujeme pravidla," usměji se ji někam do ramene. "Mne na tom záleží," informuji ji a zhluboka vydechnu, abych se zbavil části napětí z dnešního dne. Když však změní přístup, zprudka otevřu oči a pustím ji, abych ji ramena nesevřel. Výraz mi okamžitě ztvrdne. "A stejně tak nevhodné bylo pro první polibek. Pro takové věci se místa vybrat nedají," pronesu již plně nahlas s jistou břitkostí v hlase. Není to jen kvůli ní, ale i kvůli tomu, co se stalo dole u mapy. Otázka je, zda pozná, že tak silnou reakci nevyvolala jen její slova a tón. "Byla to jen otázka. Pokud z Vašich činů nechcete nic vyvozovat, neodpovídejte. Nečekejte ale, že z toho něco vyvodím sám," dodám o poznání chladněji než před tím. Irituje mne, že jsem se tomu málem poddal. Byl jsem zcela přesvědčen, že ke mne něco cítí a budu to moci přetavit v něco... Co by se mi nakonec i líbilo. Něco jiného, než co mi nadiktoval můj otec. Už při mém narození. Upravím si oblek a složím ruce na kříži. Mám tohohle dne plné zuby. "Pojďme se podívat jestli tady je nějaké to ocenění Vašeho bratrance. Jakže se to jmenuje?" zeptám se, aniž bych se na ni znovu podíval a přejdu k nejbližší vitríně, abych do ní nahlédl. |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus Pomalu jsem se snažila být klidná ale bylo to težké. Jeho blízkost mi byla příjemná a nebylo lehké uklidnit své vlastní srdce jenž bije jak by uvrhla snad maratón. ,, Achh tak pokud je to vhodné pak vlastně možná nemám důvod se vám omlouvat za svůj čin. Zapomínám na to, že si vytváříme vlastní pravidla."řekla jsem o poznání klidnějším hlasem. ,, Pak je vhodné, aby odpověděla." pak mne ale pustí a jeho hlas se změní je jiný než před chvíli. Jeho slova se mne teď lehce dotkla. Zabolela u srdce. ,, Ano tohle není vhodné místo na první polibek. Ano asi k tomuhle vhodné místo nevyberete." řekla jsem tiše sotva slyšitelně. Co řekl o něco později tak chladně bolelo ale věděla jsem teď už jistě, že jsem k němu něco cítila.Chtěla jsem mu odpovědět ale potřebovala jsem chvíli čas, aby volila zpravné slova. Pak ale se mne zeptá na jméno mého bratrance. Odpověděla jsem. ,, Jméno mého bratrance je Nicolas." pak jsem ho ale chytla za ruku a jen otočila tváři ke mne. ,, Pokud chcete vědět zda jsem vás políbila z rozrušením z toho co se stalo tak nikoliv. Udělala jsem to, protože k vám něco cítím. Už od první chvíle co s vámi mluvila jsme si přála s vámi oběť mluvit třeba jen chvíli. Možná jsem jen hloupá a Bláhová upírka co věří v lásku na první pohled. Ale vím jistě, že někde v srdci k vám chovám jistý cit jenž teď neumím pojmenovat. Ale cítím k vám jistou náklonost a je mi s vámi moc hezky. Stači vám tohle jako odpověď." můj hlas je smyslný plný citu a lechce nejistý. Po chvíli cítím jak se mi tváře barví růmělcem. |
| |
|
slečna Artenis "To Vám říkám celou dobu," pronesu na její slova, rád, že je klidnější. Uvažuji zda o sobě mluví v třetí osobě schválně, nebo je to prostě jen nějaký zlozvyk. Na její slova o vhodnosti přitakám. Povytáhnu obočí, když vlastně jen zopakuje má slova. Jsem na tento přístup zvyklý od služebnictva, nikoliv ale od dam vysoké společenské třídy. Na má slova zůstane zticha, takže mám čas se vzdálit. Když doplní jméno svého bratrance, rovnou ve vitríně u které stojím zapátrám očima po jménech na pohárech. Mohl by tady být i nějaký získaný nějakým mým příbuzným. Minimálně otcův. Přeci jen se mohl, a stále ještě dnes může, pro Akademii přetrhnout. Zkrátí vzdálenost mezi námi a chytí mne za ruku. Ohlédnu se po ní a toho je využito, abychom se opět ocitli tváří v tvář. Zachovávám si vážnou tvář přes celý její proslov. Nemůže se mnou orat ze strany na stranu. Nemůže mne políbit a poté mne odehnat a očekávat, že se z toho okamžitě oklepu. Když mne jednou takto zprudka zchladí, nemůže čekat, že hned zněžním. Nevím, zda se snaží působit zdrženlivě, nebo tajemně... Ale je to trochu, jako kdyby se hrad v Karpatech řítil ze skály dolů. Takový pocit z toho mám. To i ten kluk měl jasnější přístup. Proběhne mi hlavou tak mimoděk. "I mne je ve Vaší přítomnosti dobře, slečno Artenis," načnu nakonec svou odpověď a přechytím si její ruku, abych jí sevřel dlaň, "byl bych rád, kdybyste se mnou jednala narovinu. Zvláště, pokud budeme společně trávit více času a pokusíme se blížeji poznat," nakonec se přeci jen usměji, i když slabě, "těší mne Váš zájem a i když v lásku na první pohled nevěřím, věřím v kompatibilitu upírů. A myslím si, že bychom se k sobě skvěle hodili," úsměv mi po této větě opět trochu opadne, "ovšem to vyžaduje hned od počátku jistou důvěru." |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus ,, Ano já vím. Jen někdy na to zapomínam." odpověděla jsem. Vlastně mi už ani nezáleží na tom zda zde bude jméno Nicka jak jsem svému bratranci říkala raději než Nicolas. A pochybuji, že by zde bylo jméno mých rodičů nebo sourozenců. Jen jsem čekala na jeho reakci na všechno co jsem mu před chvíli řekla. Nemohla jsem čekat, že jeho chladný přístup se změní jak by chtěla já. Vždyť i pro mne tento cit byl nový neznámí a krásný. Nikdy jsem neviděla své rodiče se držet za ruce natož se políbit. Nevěděla jsem co je vřelý cit rodiče litovali, že jsem se narodila od dne kdy jsem měla odvahu odporovat jejím názorům ani bratři ke mě nikdy nechovali city jako já ke všem z rodiny. Takže se není čemu divit, že tohle je pro mne jak jízda na horské dráze. Když pak začal svou odpověď jen jsem stála a nevěřila svým uším. Když si přechytil mou ruku a sevřel dlaň cítila jsem jak mi poskočilo srdce radostí jeho slova mne hřála u srdce. ,, Vaše slova mne moc těší nikdo mi neřekl nic tak milého jako teď vy. Nemějte mi za zlé, že s vámi nejednám od první chvíle narovinu. Jen tohle vše je pro mne nové. Pokusím se k vám být upřímná a jednat s vámi narovinu. Ano každý vztah je založen na jisté důvěře k tomu druhému. Bude mi ctí u potěšením pokud se mnou budete chtít trávit více svého volného času a poznat se vzájemně lépe." a jen se usmála. Po chvíli jsem dodala. ,, Vážně si myslíte, ze vy jsme se k sobě skvěle hodili? Ráda by vás požádala o schovívavost vůči mne někdy jsme moč jak to říct zbrklá a nechám se unést pocity. Ale v mém věku je to možná pochopitelné." A jen lechce sklopím pohled. Byla jsem ráda, že mám snad u něj nějakou naději. |
| |
| soukromá zpráva od Kimi Kettei pro Knihovna Nic kolem sebe nevnímám a když se ozve hlas knihovníka škubnu sebou leknutím. Rychle otřu své slzy do rukávu košile. "Omlouvám se. Vůbec jsem vás neslyšel přijít." Zkoumavě si ho prohlížím. Vypadá celkem sympaticky. Ale to už knihovníci bývají. "Asi ne," leda byste mi dokázal vysvětlit, co se to právě stalo... "Kdyby něco, přijdu se zeptat. Zatím se tady porozhlédnu" a budu se snažit zapomenout jeho rty na svých. Vykřešu nějaký ten úsměv, abych podpořil co říkám, ale nedaří se mi ho řádně promítnout do očí. |
| |
|
slečna Artenis Obočí mi poposkočí vzhůru. Jestli je to, že je někomu v její přítomnosti dobře to nejvřelejší co kdy slyšela, pak má skutečně smutný život. "Rád bych to tak neměl, ale neupřímnost tak snadno přes srdce nepřenesu," zlehka přimhouřím oči, "ani pokud jsou pro Vás tyto pocity zcela nové, neznamená, že budete obelhávat sebe i své okolí," pokývnu hlavou na její slova o tom, že se pokusí svůj přístup změnit. "Beru to jako slib," nakloním hlavu lehce na stranu a vážnost v mé tváři jí může napovědět, že sliby pro mne mají velkou váhu. Sevřu ji i druhou ruku ve své dlani a zvednu jí je mezi nás. "Nesnižujte svou hodnotu. Neponižujte se. Každý má co přinést těm kolem sebe. Věřte si, že můžete zaujmout. Pak tomu tak i bude," hledím na ní a každému svému slovu věřím. Přijde mi, že nevěří ani sobě, ani svým činům. Ráda by konala určitým způsobem, ale zachová se jinak, nebo to nevyzní jak by chtěla. Přijde mi, že se v ní bije příliš věcí, než aby byla prostě sama sebou. "Vám to tak nepřijde?" trochu rozšířím svůj úsměv, "zbrklost není sice z žádaných vlastností slečny Vašeho původu, ale dá se s ní pracovat." Pustím jí dlaně a něžně ji vezmu za bradu, abych jí zvedl pohled od země zpět do mých očí. "Můžeme na tom pracovat spolu." |
| |
| Sál s trofejemi pán Novus Jen se na něj podívám a jen promluvím. ,, Ani já nemám ráda, kfyž je někdo neupřímný. Už jen z toho důvodu, že pravda vždy časem výjde najevo." slabě se kousnu do rtu. V tomto měl pravdu nemněkam by lhát sama sobě. Proč se tolik bojím být sama sebou? Je to snad, protože si celý život přeji,aby aspoň jednou slyšela vlídna slova od své rodiny? Proč nechápou, že jsem jiná a nedokážou mne takovou přijmout. ,, Dost!!" musela jsem okřiknout sama sebe. Jednou vám všem dokážu, že i já mám svou cennu a, že jsem vích než si myslíte. ,, Můžete má slova brát jako slib Pane Novusi udělám vše proto, aby vás nezklamala." Dodám poté co si urovnᡠsvé myšlenky v hlavě. ,, Není pro mne snadné znát svou hodnotu. Je od vás hezké slyšet tato slova, že mohu lidem kolem sebe něco přinést i je zaujmout." A jen se usměji cítila jsem se zase na chvíli sama sebou, když mne ruce sevření ve svých dlaní. Sama sebou být je pro mne těžké, protože mà rodina mne za to soudí lepší je byt tím kým by mne chtěli než tím kým jsem. Ale já se umím být za své však jeden důkaz mám na krku už navždy. Čtyři škrábance jenž nezmizí hloupé hádky s bratry kdyby tušili, že jsem ráda, že je mám ať mi lezou na nervy jak chtějí. Že své rodiče miluji ať mám jiné názory než oni. ,, Příjde ale je tomu těžké věřit , protože vy jste sebejistý, znáte své hodnoty, neponižujete se a já jsem sama sebou jen v jistou chvíli. Ale ano hodili by jsme se k sobě, protože chci v to věřit, že to tak je." a jen se usměji. Jen se mu podívám do oči. ,, Ano můžeme na mé zbrklosti pracovat společně. Pokud mi jí občas dokážete tolerovat." odpovím a pak jen dodám. ,, Sama sebou jsem jen ve chvíli kdy hrají na kytaru, zpívám a nebo tančím. Každý krok pak je můj jistý, každé slovo upřímně a jde ze srdce. Mám pocit, že když zpívam cítím klid a v srdci cítím svou největší touhu a ne jen já snad by mohl i ten kdo by mne slyšel. Ale nikdy mne nikdo neslyšel." a jen se na něj dívám upřímným pohledem a každé slovo myslím vážně. |
| |
|
slečna Artenis "Tak vidíte. Jsem rád, že jsme konečně na stejné notě," pokývnu hlavou, když se nakonec nad slibem o upřímnosti shodneme. "Pokud ještě neznáte svou hodnotu, neste se s hrdostí a sebevědomím. Pak ji můžete vypozorovat ze svého okolí. Neříkám ta slova, protože jsou hezká, ale protože jsou pravdivá," pozoruji její mimiku, vždy když se odmlčí, abych odhadl, co se jí tak honí hlavou. Když si všimnu opakovaného tiku k jejímu krku, pokusím se naklonit hlavu tak, abych zahlédl, co schovává pod vlasy. "Je velmi zvláštní, jak dokážete něco prohlásit, poté si to vyvrátit a hned na to se v tom sama ujistit," cuknou mi koutky. S její zvláštní mluvou se mi jen těžko udržuje vážná tvář. Každopádně si odpověděla sama, takže mé reakce již není třeba. Naše pohledy se spojí. "Můžete časem zjistit, že pokud mi na něčem záleží, dokážu být velmi trpělivý," již úsměv na tváři nechám, "rád Vás upozorním nebo zastavím, když něco nebude vhodné." Rozhodne se i doplnit, kdy se jí daří být sama sebou. "Zkoušela jste si v běžném životě vybavit ten pocit, který máte při zpěvu? Třeba v momentě, kdy potřebujete načerpat v nějaké situaci sílu?" Přejdu její slova o největší touze a to, že ji nikdo neslyšel nikdy zpívat. Přijdou mi obě tato témata jako příliš osobní. |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus ,, Já taky." a jen se usměji. Je příjemné vědět, že se s někým dokážu v něčem shodnout. ,, Jenže nést se s hrdostí a sebevědomím není pro mne snadné pokud se takto ken málo kdy cítím. Ano vaše slova jsou pravdivá a vážím si jich." A jen lehce pohnu hlavou čím mé vlasy s levé strany spadnou na rameno a tím padém odhalí dvě jizvy na mém krku. Dvě na pravé stále ukrývají mé vlasy. ,, Možná je to trochu zvláštní ale co v životě není zvláštní? Kdyby vše šlo podle toho jak si svůj život nalajnujeté byla by to nuda. Nemyslíte?" a jen se opět usměji. ,, Tak to jsem ráda, že dokážete být trpělivý pokud vám o něco vážneho jde. Za to vám budu vděčná pokud mne vždy upozorníte nebo zastavíte pokud by udělala něco nevhodného." Pak se na chvíli zamyslím nad jeho otázky. ,, Hmm ne nezkoušela jsem si vybavit ten pocit jenž cítím při zpěvu cítím ho jen málo kdy. Sílu v sobě najdu vždy pokud věřím v to co právě dělám je dle mého úsudku zprávné. Ne vždy je to však vhodné možná sílu hledám v tom všem zlém co kdy zažila, protože věřím, že jednou se to může změnit."odpovím dle vlastního úsudku. |
| |
|
slečna Artenis Místo odpovědi se soustředím na odhalené dvě jizvy na jejím krku. Zkoumám pohledem, zda jsou to jizvy od kousnutí, nebo snad od nějakého jiného zranění. Pokud je tak pečlivě schovává, jistě budou něco znamenat. Z uvažování nad jejími zraněními mne však vytrhnou další slova. Na mé lehké upozornění nad tím, že to co říká leckdy nedává smysl a odporuje si a možná taky trochu žert reaguje velmi... Nemohu použít opět jiné slovo než zvláštně. Místo ale její prapodivné odpovědi mne zasáhne obsah jejích slov. "Věřte mi, že ne. Nazval bych to všechno možné, jen ne nuda," zcela zvážním a u srdce mne trochu bolí. Ne každý má totiž možnost si svůj život naplánovat sám. To už je prostě úděl vysoko postavených rodin a jejich nejstarších potomků. S ní ale dostávám naději. Pokud ji dokážu trochu... Zvednout sebevědomí. "Zkuste začít tím, že budete na slova druhých odpovídat a ne je opakovat. To dělá služebnictvo, ne vznešení," pronesu tedy, když opět zopakuje má slova. "Mám pro Vás tedy hned dvě rady. Říkáte, že se nedokážete nést sebevědomě a hrdě. Přesto ale říkáte, že když si myslíte, že jednáte správně, jednáte silně a razantně. Tedy sebevědomě. Slyšíte, jak si rozporujete?" nechám jí to chvíli vstřebat, "dokážete jednat sebevědomě. Dokáže se nést hrdě. Jen si musíte uvědomit, že všechno, co děláte, byste měla dělat protože si myslíte, že je to správné. Pak se vždy budete chovat hrdě a sebevědomě. Jestli máte dojem, že Vám nesvědčí, čerpat sílu ze všeho zlého, co se Vám stalo, možná je čas, dát šanci začít čerpat sílu z toho dobrého...?" nakloním hlavu lehce tázavě na stranu. |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus Už nemám důvod své čtyři jizvy na krku schovávat. Jsou připomínkou toho, že ne vždy se vyplatí někomu oponovat. Jsou to vlči škrábance mých proměnných bratrů v době kdy jsem se neuměla proměnit ve zvíře jak oni. Stát pro dvou vlkům jenž jsou naštvaní v lidské podobě není snadné ani pro upírku. Vlastně mi zy jizvy dávají sílu, že někdy stojí za něco bojovat, i když ne vždy to víjde dle plánu. Pak ale uslyšim slova pána Novuse a zarazím se. ,, Já omlovám se zapoměla jsem na to, že nekteří u nás mají svůj život z části naplánován rodiči.Snaží se jim vyhovět a plnit své povinnosti jak nejlépe umí.Mrzí mne zda jsme se vás tímto dotkla opravdu jsem to neměla v úmyslu."a jen sklopím zrak. Úplně jsem zapomněla jak to chodí ve většině rodin vysokého postavení.U mne nic takového nehrozilo díky tomu, že mé názory jsou úplně jiné než zbytku rodiny. ,, Nepřipadám si vznešená. Pro mou rodinu ... slova mi uvíznou v krku bolí mne vědět, že mí rodiče mne nebudou brát takovou jaká jsem. ,, Vím, že slova opakuje služebnictvo. Ale co mám dělat když s vámi pouze souhlasím. Odpovídat mohu pokud si to někdo přeje jenže jsem zvikla na to, že mé názory nikdo nechce poslouchat." odpovím. ,, Ano ale něco jiného je stát si za svým a něco jiného, když se snažím prosadit svůj názor. Není snadné být nejmladší z celé rodiny a ke všemu ... raději o tom nebudu mluvit je to pro mne moc bolestivé kdyby se vám to snažila nějak vysvětlit a nechci se svými slovy dotknout své vlastní rodiny."a jen se nadechnu než dál pokračují v mluvení. ,, Je těžké čerpat sílu z něčeho dobrého když je jen málo toho dobrého jenž jste zažil. Najít sílu v dobru je pro mne jak hledat jehlu v kupce sena." a jen posmutním. |
| |
|
slečna Artenis Dokážu v jizvách rozpoznat škrábance od vlčích drápů. Vypadá to, že si vskutku prošla těžkým obdobím. Ovšem nechápu, proč je tak pečlivě schovává. "Řekněme, že jen nesouhlasím s tím, že by to snad byla nuda. Přeci se nyní nenudíte, není-liž pravda?" pronesu a na tváři mi sedí jeden z pečlivě cvičených úsměvů, který lze nasadit, i když se na usmívání necítím. "Říci, že souhlasíte přeci," shlédnu na ni, tentokrát poměrně pobaveně, "rád si Vaše názory vyslechnu," jen doufám, že budou dávat alespoň špetku smyslu. "Zeptám se Vás tedy jinak. Považujete za správné, snažit si mermomocí prosadit svůj názor?" nakloním hlavu lehce na stranu. Povzdechnu si a trochu se oddálím, abych si mohl promnout kořen nosu. Začínám mít dojem, že více než s potencionální družkou mluvím s šestiletou sestrou. "Mezi věci dobré v životě bych, ve Vašem případě, zařadil i příjemné pocity ze zpěvu či hraní na hudební nástroj. Navíc věřím tomu, že na Akademii těch zážitků a vzpomínek bude dost, abyste se o ně mohla opřít," pronesu, zatímco spustím ruce a opět se na ni usměji. Jestli ji rodina drží zpět, či takto výrazně ubližuje jejímu psychickému zdraví, skutečně by na ně neměla brát tak velký ohled. Začínám uvažovat nad tím, zda by se svými traumaty z dětství neměla docházet za psychologem Akademie. |
| |
| Sál s trofejemi pán Novus Tak ráda by s ním mluvila o sobě ale bylo to mnoho o čem s nikým mluvit nedokážu už jen, protože nedokážu zle mluvit o vlastní rodině nez ohledu na to, že vztah vůči mne není z jejich strany nijak vřelý. ,, Ne rozhodně se nenudím a svámi už vůbec ne." nevěděla jsem udá jeho úsměv je upřímný a nebo jen maska jenž dokážu nasadit pečlivě i já sama. ,, To by vlastně mohla. Budu moc ráda pokud si mé názory vydlechnete." A jen se na něj podívám. ,, Ne to nepovažuji jen dokážu být velmi paličatá pokud jsem přesvěčená, že můj názor je pravdivý a nebo zprávný." odpověří jsem po pravdě. Tohle zabolelo vím, ze někdy mluvím jak dítě ale vždyť já si s nikým nikdy napovídaly jako teď beh hádek a spocitem, že mne někdo opravdu podlouchá. ,, Já nevím zda by tohle dalo počítat za dobrou věc, protože když vás nikdo neslyší a zpívat sk jen tak pro radost není ho úplně ideální. To ano už teď budu mít hezkou vzpomínku na náš rozhovor a trávný čas s vámi. Na této akademii budu mít jistě mnoho zážitku. Pokud vás něco o mne zajímá smíte se mne ptát pokusím se odpověď jak nejlépe to dokážu. " a jen se usměji. |
| |
|
slečna Artenis "Tak to jsem potom rád," věnuji ji ještě o něco širší úsměv. "Myslím, že by to mohl být skvělý trénink umu konverzace. Přeci jen, je rozdíl mezi tím, snažíme-li se naše názory prosadit za každou cenu nebo pokud argumentujeme o jejich správnosti, ale nasloucháme i argumentům protistrany. Jedno dokáže konverzaci velmi rychle ukončit, pokud někdo pozná, že nemá cenu snažit se o názoru vést diskuzi, druhé vede povětšinou ke kompromisům, nebo k pochopení se," spojím svou odpověď k jejím názorům a prosazováním si jich. Potlačím chuť frustrovaně si oddychnout, protože opět nepochopila, kam jsem tím mířil a ještě navíc mou cestu k tomu jí to osvětlit zazdila betonovou zdí. "Vaše láska ke zpěvu, pocit pravosti při něm.... To není dobrá věc?" i když už vím, že z mé otázky jí to samotné nedojde, co tím myslím, doufám tedy alespoň, že mi svou odpovědí opět neznemožní jí to vysvětlit, "potřebujete publikum a ocenění cizí osoby, aby jste ze svého zpěvu měla radost?" povytáhnu jedno obočí. "A mnoho dalších jich jistě přijde," spokojeně přitakám. |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus Jen mu úsměv oplatím. ,, To ano ale co mám dělat v případě, že si můj názor není někdo ochotný vyslechnout? Nebo jestě považuje za nevhodný či drzý. Je těžké najít s někým kompromis pokud víte, že jediný zprávný názor je druhé strány a ten vás je vedlejší. S tím souhlasím ale někdy je snad lepší ustoupit a mlčet a jen uznat, že názor odpačné strany je zprávný, i když víte, že to tak někdy není. Pokud jste mi chtěl vysvětlit co jste myslel tím vším máte příležitost moc ráda si váš názor poslechnu." odpovím. ,, Ano ale není to málo k tomu, aby jste jen v tomto viděl sílu čerpat z dobra. Já neřekla, že můj zpěv není dobrá věc. Ne mne nikdo nikdy neslyšel zpívat takže vážně publikum nepotřebuji ke štěstí. Stačí mi málo jen, když mne jednou někdo vyslechne a bude brát takovou jaká jsem." Odpovím a cítím v očích slzy. Je těžké cítit radost, když vím, že doma mne nikdo nebere a asi ani nebude takovou jaká jsem. |
| |
|
slečna Artenis "Na to jsou obratné formulky. Jako třeba: Nebudu se dohadovat s někým, kdo není ochotný vyslechnout si proti názor. Také je potřeba umět byť drzý názor vyjádřit kulantními slovy natolik, aby se trochu ohladili strany. Poté se dá vyjádřit i takovýto názor..." tentokrát si vskutku povzdechnu, "pak to není, že víte, že jeho je správný. Jen víte, že na Vás oponent hledí z patra a nebude Váš názor brát v potaz. V tom je také rozdíl. V tomto případě to, co potřebujete, je přimět oponenta vzít Vás na vědomí." "Samozřejmě, že jsou situace, kdy je vhodnější ustoupit. To ale neznamená, že musíte uznat, že názor protistrany je správný. Zvláště, pokud víte, že tomu tak není. I tak je ale dobré vyslechnout si důvody pro takový názor. Někdy jsou správné oba pohledy na věc," odtuším a zamyslím se nad tím, jestli mám sílu pokusit se jí celou situaci vysvětlit pátým způsobem, když čtyři nezabrali. "Dokud si nezačnete spojovat dohromady informace, které dostáváte, a uvažovat nad otázkami hlouběji, ne je jen smést pár slovní odpovědí, pak si nejsem jist, zda by to mělo smysl," pronesu nakonec. "Záleží na pocitech. Pokud je to zatím Vaše největší radost, pak to stačit bude. Než si vytvoříte silnější," zůstanu na ní zaraženě hledět a přehraji si v hlavě její poslední slova. "To přesně jste ale řekla. Oponovala jste mi, že to nepovažujete za dobrou věc. Měla byste se možná vnitřně rozhodnout, jak se k tomu vlastně stavíte. Pokud jste nikdy nezpívala před publikem, jak můžete vědět, že to by bylo ideální? Vaše slova, jen upozorňuji dopředu," chvíli přemýšlím, než se mi ve tváři objeví chápavý výraz. "Aaa. Pleteme tady trochu hrušky s jablky. Radost přeci není to samé, co štěstí." Zahledím se jí do očí, jenž se začínají lesknout. Mám dojem, že se točí v kruhu a uvádí se do poloviny svých... Problémů sama. Tohle by vskutku chtělo pomoc od odborníka. |
| |
| Sál s trofejemi pán Novus Nebylo pro mne lehké na tohle odpovědět ale nakonec jsem se nadechla a vydechla aby dokázala urovnát myšlenky a odpověděla. ,,Musím uznat, že si umíte poraditit asi i v nesnadné situaci já jsem někdy dost nejistá. Vím, že vám musím připadat zvláštní tím jak sama sobě si protiřečím je to možná tím, že doma jsem si vzvikla raději mlčet než odpovídat a nebo jen raději zopakovat názor zbytku rodiny, i když v hloubi srdce s tím nesouhlasím. Nemůžu si vás zabalit do kufru a odvést domů? Ne dělám si legraci ale vás by jistě má rodina vyslechla narozdíl od mne. Mé názory jsou podle nich velmi nevhodné a nevím, že se nesluší odporovat rodičům. Jenže co mám dělat když některé názory nezdílím? Možná jsem už zapomněla jaké to je být sama sebou. Doma se musím pretvařovat, aby nebyla tou o kterou nikdo nestojí. Odpuste není slušné takto mluvit o vlastní rodině ale někdy to bolí, když vás už od děctví nikdo v ničem nepodpoří. Nechci vás zatěžovat vlastními starosti. Prosím chtěla by pochopit jak jste to myslel." ,, Když zpívám cítím se vždy tak nějak šťastná a sama sebou. Ano neslyšel mne nikdo možná by si přála, aby tomu bylo naopak ale nevím zda by chtěl si mne někdo poslechnout. Radost mám teď když jste zde se mnou a mužů s vámi mluvit. Ano štěstí a radost jsou odlišné ale já možná už zapoměla co je to mít radost.Musím vám připadat hloupá možná jsem a možná jsem jen najivní a věřím v to co se možná nikdy nestane zkutečností." A jen se na něj podívám. ,, Viděla jsem jak jste se díval na rány na mém krku mužů jen říct, že jsou vzpomínkou toho, že někdy říkat ne a nebo odporavat starším bratrům se nevyplatí a už vůbec ne když jste dítě co neumí používat své schopnosti. Jsem nejmladší v celé rodině proto někdy je pro mne těžké být sama sebou, když se pak stávám terčem zloby." a jen si povzdechnu možná jsem o tomto mluvit neměla ale pomáhá mi to pochopit i sama sebe. Snad mne nebude soudit jako má rodina? |
| |
| Knihovna - Pokoj Knihy mě naštěstí dokážou dostatečně rozptýlit, vzhledem k tomu, že je tu tolik nového a zajímavého pro mě. Nějakou chvíli se jen procházím mezi regály a pohledem přejíždím po hřbetech knih. Nasávám vůni knih, starých i nových, tak typickou pro knihovny. Když jsem dostatečně uklidněný, vydám se najít svůj pokoj. Přece je, ten Shádí vypadal, že není neznalý jako já, tak se možná dozvím i něco od něj. Během chvilky jsem u našeho pokoje. Přemýšlím jestli zaklepat, ale nakonec rovnou otevřu dveře a vejdu. Přede mnou zrovna prochází nahý Shádí. Mě to nijak nerozhodí, ani si ho nijak neprohlížím, vzhledem k tomu, že jsem přece jen bydlel s Gregem v jednom bytě. A je mi jedno, jestli je někdo vysportovaný, baculatý a ani nejsem jeden z těch, co by si porovnávali, víte co... "Ahoj. Omlouvám se, měl jsem zaklepat." Prohlásím klidně přátelským tónem. "Který pokoj je volný?" |
| |
|
slečna Artenis "Řekněme, že si otec na mé výchově dal poměrně záležet," odpovím, před tím, než si vyslechnu zbytek jejích slov. "Jen se s Vámi poměrně těžko vede diskuze, když si v každé druhé větě rozporujete," na její žert jen nasadím mírně pobavený výraz a přejdu ho, "pokud chcete, aby Vás začala respektovat Vaše rodina a to včetně Vašich názorů, musíte se o to prosadit sama. Nikdo jiný toto bohužel neudělá za Vás. Jistě, chce to odvahu a připravit se na možné následky, ale jiným způsobem toho nedosáhnete," zlehka pokrčím rameny, "doufám, že si na Akademii rozpomenete, kdo doopravdy jste a začnete dle toho jednat. Byla by to příjemná změna." "O rodině se nerozšiřuje faleš a brání se čest jejího jména. Pokud ale na jejich chování a přístup máte svůj názor, nikdo Vám nebrání ho vyjádřit. Již tak je zcela očividné, že se s rodinou neshodnete," ani já vždy nesouhlasím s otcem. Dokážeme to ale probrat jako dospělí upíři a leckdy pochopím, proč jedná jak jedná. "Vyjádření Vašeho názoru však bohužel nic nezmění na tom, jak uvažujete nad informacemi a radami, které Vám předávám," odpovím, rozhodnut to s ní otevřít opět až za nějaký čas, kdy doufejme již bude mít trochu jiný přístup. Akademické prostředí ji snad naučí filtrovat a vstřebávat informace správným způsobem. "Pokud máte pěkný hlas, věřím tomu, že s trochou tréninku si Vás bude chtít poslechnout spousta tvorů. Myslím, že si tyto dva pojmy docela zaměňujete. Přeci jen radost je příjemná emoce, kterou můžete pociťovat právě třeba v reakci na zpěv, nebo úspěch. Dlouhodobá radost, či intenzivní radost, je potom právě štěstí. Například radost můžete mít z dobře odvedené práce, šťastná jste, když Vám život vychází." Krátce se odmlčím, zatímco se sám krátce zamyslím. Neřekl bych hloupá... Spíše někdo zanedbal vzdělání... A citovou celost. "Každý má právo na to snít. To není hloupé," namítnu. Po jejích dalších slovech se zamračím. Muži, jenž ubližují mladším sestrám by si ani neměli říkat bratři. "Neznám celou rodinou historii, bohužel to není na mne abych posoudil. Avšak mohu Vám sdělit, že má nejmladší sestra zvládá být sama sebou, i přesto, že je benjamínek. Pokud se ale kdokoliv z rodiny stane bezdůvodně terčem zloby rodiny, řekl bych, že to rozhodně správné není." Přešlápnu si a složím ruce na kříži. "Myslím ale, že bychom na náš rozhovor našli i příjemnější místo, nemyslíte? Jistě tady bude na pozemcích nějaká kavárna, či prostor pro odpočinek." |
| |
| Pokoj Kimi Kettei ,,Ahoj. To není třeba, jsme spolubydlící. Což mi připomíná, že bych si na to měl zvyknout. Co kdyby sis přivedl návštěvu?" uvědomím si, v jaké nevýhodné situaci pro mne se nacházím a omotám si v rychlosti kolem pasu aspoň ručník, který jsem si předtím přehodil kolem krku, abych necáral vodu na zem z konečků vlasů. ,,Tamten." ukáži rukou na druhé dveře pokoje, který jsem ponechal pro svého spolubydlícího. Nebudu se omlouvat za nějaké nedomlouvání se. Kdo dřív přijde, ten dřív bydlí. ,,Abychom měli formality za sebou, já jsem Shádí." natáhnu k němu ruku s představením se, ačkoliv to už možná zaznamenal předtím, v salonu před ředitelnou. ,,Kde ses vůbec toulal? Z ředitelny jsi odcházel dřív než já." zeptám se ještě vzápětí. Šel jsem jako jeden z posledních. Kimi tak měl dost času dostat se na pokoj, aby si uložil věci. Kimi si může všimnout drobné skvrnky pod mým levým okem, která začíná dostávat fialový nádech. |
| |
| Knihovna - Pokoj "Dobře, na tom něco je. I když si podle mě moc návštěv vodit nebudu," přitakám mu s úsměvem. "Spíš žádné," dodám po krátké odmlce. "Klidně se můžeme domluvit, že kdyby něco, tak právě zaklepu." |
| |
| Dohody Kimi Kettei ,,Asi bych ti dohodu tak nehrotil. Nerad bych zapomenul, i když také nepředpokládám, že bych sem někoho vodil." mávnu nad tím rukou. Dojdu do pokoje, obléknu si znovu kalhoty a černou košili s krátkými rukávy. Amulet visí viditelně na krku, spadající na hrudník nedopnuté košile. ,,Já už měl i rande. Ale ty dveře byly trochu moc hrr." poukáži prstem na modřinu pod okem. O setkání s dvojicí upírů se nezmiňuji. ,,Myslím, že už bude lepší počkat na večeři. Jsem zvědavý, jaká je místní kuchyně. A jak bude zítra probíhat začátek výuky." mluvím a mezitím si měřím Kimmiho pohledem. ,,Co tady plánuješ dělat ty? Ať je to jak chce, úplně obyčejné lidi sem neberou." |
| |
| Knihovna - Pokoj Zasměju se. "Snad budeš mít příště štěstí na dveře dle tvého gusta. Které to byly, ať si na ně můžu dát pozor?" Jsem rád, že na mapce bylo vidět, že mají upíři svojí jídelnu, takže se s ním nebudu muset vidět během večeře. Ale při vyučování se mu asi nevyhnu. Tam naštěstí nebudeme sami. Což mi připomíná, že jsem se zapomněl zastavit u rozvrhu. "Taky by mě to zajímalo. Hlavně ta výuka. Trochu jsem nečekal, že to tady bude takové... společensky bohaté..." Opravdu ne. Když sem člověk jede s tím, že tady budou jen lidé a čarodějové a u brány zjistí, že existují upíři. Navíc to vypadá, že jsem tu jediný, kdo o tom nevěděl. "No... Učit se? A miluju knihy, takže asi budu hodně v knihovně, ale spíš si budu brát knihy sem." Netuším jak to myslí. Obyčejné. To bych tu pak nebyl. "A jestli hraješ šachy, můžeme hrát spolu." |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus ,, Pak mu můžete za vaší výchovu poděkovat,protože může být na vás hrdý." pronesu s lehkým úsměvem a svá slova myslím upřímně. ,, Kéž to bylo snadné dosáhnout toho, aby mne má rodina brala takovou jaká jsem. Jednou se to snad změní možná, že zde najdu znova své já. Ale budu se vám líbit pokud budu úplně jiná? Vlastně nebyla jsem do svých deseti let takovás jaká jsem teď. Uměla jsem se smát když jsem slyšela hudbu jen si vždy zpívala tiše slova písně jenž slyšela a tančila. Milovala jsem ten pocit kdy se mé tělo pohybuje dle hudby klidně a nebo jak rozbouřené moře. Později začala hrát na kytaru a melodie hrát podle svého srdce ale byli plné smutku a bolesti od chvíle kdy se moje názory začali lišit od zbytku rodiny. Ráda by zase tančila a zapoměla na vše co mne trápí. Jenže není nikdo kdo by se mnou mohl tančit a vás nemám odvahu požádat o něco takového." mluvím klidným a tichým hlasem. ,, Musím souhlasit s vámi co jste pronesl co se týče rodiny. Bohužel máte pravdu neshodnou se s rodinou což je smutné ale pravdivé." a jen se mi na tváři mihne smutek. Musela jsem uznat, že jsem mu záviděla, že si se svou rodinou rozumí, i když ne vždy se v něčem shodne ale dokáže se domluvit i vyslechnout ostatní a oni jeho což musí být fajn. Tohle jsem od deseti let už neznala. Prostě jsem se naučila říkat ne a vše se změnilo. ,, Já vím mrzí mne, že v mnoha věcem vám asi nerozumím jak je myslíte není to tím, že by nechtěla ale tím, že sama v sobě se nevyznám už v mnoha věcech snad časem vás pochopím a dokážu si vaše rady lépe vzít k srdci. Věřte mi, že si jich však hluboce cením." odpovím a podívám se mu do oči. ,, Byla by ráda kdyby jste mne někdy slyšel zpívat cítila by se šťastná. Děkuji, že jste mi zase připomněl co známa radost a štěstí. Je hezké, že vaše sestřička je sama sebou. Ano souhlasím, že být terč rodiny bezdůvodně není zpráne. Jenže mé sny jsou nereálné podle mne. Možná ne všechny ale většina z nich se asi nesplní. Je hezké, že mne nesoudíté. No mohu jen říct, že ne vždy to bylo v mé rodině takové jako je teď když jsem se vším souhlasila byli to dny kdy jsem byla malá a rodiče se na mne usmívali a bratři s těmi zažila legraci běhali jsem po domě a hráli si na schovanou byli to dny radosti." odpovím. ,, Ach to určitě ano. Je zde bazén, sauna, kino, bar a jestě další místa kde můžeme vést náš rozhovor. Smím mít na vás jednu malinko osobní otázku? Jen nevím zda není už čas večeře nerada by vás zdržovala.Já už jedla takže se večeře nezúčastním. Takže záleží na vás kde byste rád pokračoval v našem hovoru." jen se usměji a čekám na jeho reakci. |
| |
|
slečna Artenis "To jsem udělal nesčetněkrát, nemusíte mít strach," pokývnu hlavou. "Většinou nic důležitého není snadné. Navíc, dle Vašich vlastních slov... Kdyby bylo všechno snadné, nebyla by to potom nuda?" zeptám se s drobným úsměvem, "nemohu dopředu říci, jak na Vás budu nahlížet, až se najdete. Ovšem pro Vaše vlastní dobro, budu rád, když se Vám to zadaří. Vždy je lepší být sám sebou," vyslechnu si její poměrně dlouhý monolog o hudbě a tanci, "myslíte, že je zde hudební nebo taneční salonek?" zeptám se na závěr, stále s úsměvem na tváři. "Tedy si nevyčítejte, že o ní mluvíte. Nevěřím, že cokoliv z toho, co jste řekla by snad byla faleš," dodám, aby si z toho opět nevzala jen to, že společně nevychází. '"Za to jsem rád. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud si rady zapamatujete, vynoří se z Vaší paměti v okamžiku, kdy je potřebujete, nebo můžete pochopit," nahnu hlavu lehce na stranu. "Rád si Vás někdy poslechnu," kdo ví, třeba můžeme zkusit i duet. "Záleží na tom, o čem sníte," trochu ji pobídnu. Nezmiňuji již to, že skutečně má radostné momenty z kterých by štěstí a sílu mohla čerpat. Třeba jí to jednou dojde samotné. "Myslím, že z míst, které jste vyjmenovala je vhodný snad jen bar. Měl jsem na mysli spíše nějaký salónek, či společenskou místnost," zamyslím se, ale pokračuje v mluvení, "jedl jsem, když jsme dorazili, jistě to vydržím. Už jste byla v jídelně, nevíte, zda v té upíří mají i jiné jídlo než krev? Nějaké zákusky, či dokonce kávu? Pokud ne, možná bych posléze navštívil lidskou jídelnu pro něco lehkého." |
| |
| Sál s trofejemi pán Novus Jen se pousměji. ,, Ach tak je hezké, že se svou rodinou vycházíte." ,, S tím mohu souhlasit. Ano kdyby vše bylo snadné byla by to nuda ale jen v tom případě, že by jsme se přestali snažit jít za tím po čem toužíte." řeknu s mírným úsměvem. ,,Ano v to doufám, že zase dokážu být sama sebou. Hudební salónek nebo taneční nevím." odpovím. Pak už jsem ho jen poslouchala nevěděla jsem co na to říct snad jen jediné. ,, Děkuji vám, že si nemyslíte, že by cokoliv řekla o mé rodině byla faleš. Neumím moc dobře lhát vlastně nelžu vůbec." ,, S vaším názorem o radách mohu jen souhlasit." ,,Vy by jste mne chtěl slyšet zpívat? Sním o tom, že jednou zase zažijí stejné časy se svou rodinou když ještě byla malá. Bylo by to hezké si znovu zase rozmět. Zbyli mi jen šťastné vzpomínky z té doby. Možná v nich mohu najít sílu být zase tím kým jsem." A jen se na něj vřele usměji. ,, Nechám to na vás kde chcete v našem rozhovoru pokračovat. Ano byla jsem v upíři jídelně kromě krve nevím asi káva a něco dobrého v ní bude. Ta vůně krve té dívky v přijímacím salónku mne trošku vyvedla z míry takže jsem to nestihla zaznamenat." odpovím a čekám na jeho odpověď. |
| |
| Pokoj - debata o dveřcíh ,,Snad příště budou rolovací." přitakám Kimimu s hraných povzdechem, se kterým bych mohl do amatérského divadla. Tedy aspoň jako smích do pozadí, nic moc jiného. ,,Společensky bohaté? To....bych si dovolil nesouhlasit. To, co na místní Akademii vidíme, jsou jen.....kořínky toho, co můžeme vidět v reálném světě." pousměji se pobaveně. Zdá se, že můj spolubydlící nemá příliš tušení o tom, co na něj může čekat. Pár upířích mladých není něco, co by jej mělo vyvést z míry. Dojdu k oknu, abych vyhlédl ven. Kalhoty, které nosím, mají poněkud vulgární střih. Odhalují obrysy pánevní kosti a košile nad nimi vytváří lehkou fantaskní linku odhalené kůže, která nechává prostor pro fantazii každého jedince. ,,Hodně čteš? To je dobře. Jen si dávej pozor na jed, ukrytý v knihách, které jsou ti určené." upozorním svého spolubydlícího, když k němu otočím hlavu. ,,Začínám po prvním dni chápat, proč mne sem poslali. Ale věřím, že tato Akademie má spoustu vědomostí, které mohu čerpat. Šachy jsou....záludnou hrou. Rád s tebou změřím síly, avšak bez patřičného rizika to není hra.....zajímavá." opustím samotu okna a dojdu ke Kimmimu. ,,Věděl jsi, že dříve se hra v šachy používala k určení vítězství v bitvě? Vladař, jenž prohrál, automaticky kapituloval?" lehce se sehnu a pozorně sleduji jeho reakci. Bylo by to působivější, než s malým monoklem pod okem. Přesto, můj pohled zlatých očí se do něj zavrtává v doprovodu mírného úsměvu. Líbí se mi, ačkoliv mi asi nepomůže v mém realizování se. Ale mít kamaráda bývá k nezaplacení. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro tvůj pokoj Na své posteli najdeš prsten a s ním vzkaz od ředitelky: Pokud nechceš, aby ti upíři pili krev, radím ti ho nosit.  |
| |
| Jídelny Posun na 18:00 Najednou se z rozhlasu ozve, že se v jídelnách podává večeře. Na stěnách najednou svítí šipky směrující studenty k jídelnám. Když upíři vejdou do své jídelny uvidí: Zobrazit SPOILER Pod nápisem drink bar je v barelech čerstvá krev a na druhém pultíku se nachází:Zobrazit SPOILER V lidské jídelně to vypadá jinak: Zobrazit SPOILER Je tam spousta jídla a taky nějaké to pití: Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER |
1
2
3
3
4
5
6
8
9
10
| |
|
slečna Artenis Na její slova jen přitakám a již to nechám být. "V tom Vám musím odporovat. Kdyby cesta k tomu, po čem toužíte, byla snadná... Byla by to nuda a ještě byste neměla ten šťastný pocit z toho, že toho docílíte," namítnu na její slova. Zamyslím se nad mapou. "Mám obavy, že takto na nás nemysleli. Doufám, že mi tady nezrezaví taneční kroky, když nebudu mít kde trénovat," usměji se na ni, "ovšem je tady sál, tak se snad budou pořádat alespoň bály." "To je další z Vašich skvělých vlastností," nadhodím. "Pak doufejme, že si je budete pamatovat dobře," spokojeně se usměji vzhledem k tomu, že tou částí mých rad, které k ní pronikly, se již řídí. Vidím to velmi rád. "Pokud byste chtěla," přitakám, "nežijte v iluzi, že to někdy bude úplně stejné. Byla jste dítě a oni byli mladší, stejné to nikdy nebude. Ale nic nebrání tomu, aby to jednou nebylo třeba ještě lepší. To není bláhový sen. A jestli o to skutečně stojíte, pak se na Akademii můžete naučit, jak toho docílit." Než stačím slečně Artenis odpovědět, ozve se rozhlas. Zvednu pohled k reproduktoru. Poté k ní opět sklopím pohled. "Myslím, že bych to přeci jen zkusil v jídelně. Alespoň zjistíme, zda máte pravdu." |
| |
| Pokoj "Snad," zasměju se. |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus ,, To máte pravdu jen někdy je to moc dlouhá a nesnadná cesta. Ale pokud se to podaří pak z toho máte opravdu moc velkou radost." jen se usměji. ,, Hmm ale pokud se mi vybavuje rozvrh hodin pak o víkendu je zde možnost divadla takže by zde mělo být jeviště ale tam si zatačit nebude asi možné. Nevěřím, že by jste byl špatný tanečník, aby jste musel trénovat a pak je zde velká zahrada a určitě někde v ní by se dalo tančit kde by vás nikdo nerušil. Snad ano moc ráda by si zatančila." jen se na něj podívam. ,, Jakou vlastnost máte na mysli?"zeptám se. ,, Vaše rady nezapomenu a udělám vše, aby se podle nich řídila." a daruji mu nejmilejší úsměv jaký svedu. ,, Snad jednou mne pochopí a bude to aspoň s části takové jak dřív. Ano byla jsem dítě a oni kluci a bylo to moc fajn. Snad mohu věřit, že to jednou bude lepší než teď. Jenže svůj největší sen vám neřekla a to je, že jednou potkám někoho kdo si mne zamiluje a já jeho." Odpovím jeho slova mne potěšila a dala nějakou malou naději. ,, Dobře tedy půjdeme do jídelny. Musím uznat, že šálek kávy a něco sladkého by přišlo vhod. Pak mám v plánu si prohlédnout zbytek akademie. Budu opět velmi poctěna pokud by jste mne doprovázel při mé prohlídce. Ale rozhodně by vás nerada obtěžovala zda máte jiné plány. A kdo ví možna po večeři bkde mít v plánu ředitelka představit všechny studenty a učitele, aby jsme se vzájemně poznali." Promesu a jen zamířím k dveřím. |
| |
|
slečna Artenis "S tím nerozporuji. Nicméně čím těžší cesta, tím větší pocit úspěchu." "Myslím, že na to bychom se museli zeptat profesorů, zda by něco takového bylo možné. Trénovat musí přeci všichni, ať jsou sebelepší. Řekl bych, že dobří tanečníci naopak trénují ještě více, než ostatní," tiše se uchechtnu nad představou vílího tance v zahradě, "pokud nechceme tančit bosi, asi bych zahradu vynechal." "Nebylo to jasné? Přeci pravdomluvnost." Na další ujištění nad radami jen souhlasně kývnu hlavou a již to dále nerozebírám. Milý úsměv ji však oplatím povzbudivým. "V tomto mi nezbývá, než Vám popřát mnoho sil a štěstí," pronesu k tématu její rodiny, vzhledem k tomu, že jsem již pochopil, že je to pro ni těžké téma, "a to se Vám zdá jako bláhový sen? Přijde mi, že o tom sní každý." "Hned se bude konverzovat lépe," usměji se na ni spokojeně, když souhlasí s návštěvou jídelnou, "myslím, že k tomu využijí jinou příležitost, přeci jen, nebýt mne ani Vy byste na večeři nešla, tedy by riskovali, že prohlášení neuslyší všichni." "Pokud se do toho během večeře nepřiplete nic jiného, nemám na večer plány," informuji jí. Celé odpoledne jsem neviděl slečnu Apple a začínám si dělat starosti. Přejdu ke dveřím, které ji otevřu, aby mohla projít a na chodbě ji opět nabídnu rámě. |
| |
| Sál s trofejemi Pán Novus ,, Sohlasím. Bude mne těšit jen to když jednou uslyším znova jediné milé slovo od své rodiny." A jen se usměji. ,,To ano museli by jsme se zeptat a nebo zda by byla možnost občas navštívit velký sál v případě, že by jsme si chtěli jen zatančit." jen se poprvé začnu lehce smát. ,,Hmm bylo by to střeštěné tančit bos ještě v rose po trávě ale někdy je fajn udělat něco bláznivého. Vždyť nemusíme dělat vždy jen to co je zodpovědné." s jen se na něj podívám. ,, Achh tak. Možná jsem to jen přešla. Lhaní se mi nelíbí proto se snažím nelhát ani to neumím." Jen se na něj podívám. ,, Jenže já sním o pravé lásce kdy se dva miluji natolik, že jeden pro druhé by i zemřel. Lásce jenž nám nikdo neurčí partnera nebo ve vašem případě partnerku. O čistém citu jenž jde ze srdce." ,, Souhlasím. Vlastně ano pokud by vás nenapadl ten nápad s něčím dobrým k jídlu nešla by do jídelny asi vůbec. Určitě by jsme se nějakým způsobem dověděli, že se máme všichni někam dostavit." Pronesu s úsměvem na rtech. ,, Necháme se překvapit co se bude dít po večeři. Pokud se vám nezmění pak plány mohu s vámi počítat?"pronesu Pak už jen počkám až mi otevře dveře a projdu nimi. Poté projde i on a já příjmu jeho rámě. |
| |
| Pokoj - Čas večeře ,,O to víc toho máš ke zkoumání a bude tě to víc bavit." pokrčím rameny a zamířím do koupelny, kde si vezmu hřeben, kterým si začnu pročesávat vlasy. Hvězdu na ruce nemám. ,,Ano, něco o tomto světě vím. Ale prozatím jen tolik, kolik mi bylo umožněno poznat." po chvíli odložím hřeben na stůl. ,,A máš pravdu, v knihách od lidských autorů to tak bývá. Nějakým způsobem je tam nadnesen autorův pohled na věc. Ale to stejné platí i pro upíří či čarodějné autory. Je dobré brát vědomosti, už méně názory. Ten je lepší si vytvořit sám." vysvětlím Kimmimu, jak jsem to myslel. Někdy se autor snaží nám podsunout informace, které nejsem přesné či jsou přímo zavádějící. ,,Jed jako takový.....možná. Ale ten by asi poničil knihu a byl by viditelný." zauvažuji nad tím na chvíli. ,,Určitě někdy někde se vyskytla otrávená kniha. Nebo se spíš někdo řízl o papír, dostal otravu krve a na to umřel. To mi dává největší logiku." lusknu nakonec prsty, jako bych vyřešil nějaký palčivý problém. ,,Každá hra má za cíl vítězství. Jenže pokud z toho vítězství nic není, tak co z toho? Je lepší hrát o něco. O krabičku sirek, o peníze, polibek nebo, že poražený oběhne nahý pozemky akademie." jsem zvědavý, jak na to bude reagovat. Ale než kolem sebe našlapovat a zkoušet, kdo má jaký charakter a smysl pro humor, je pro mne lepší to říct přímo. Když se vrátí k šachům, povzdechnu si, trochu smutně. ,,To ano. Lidský život byl vzácnou surovinou, jestli to tak mohu říci. A těm chytřejším z vládců to docházelo. Jenže bylo takové porozumění příliš vzácné a lidé jsou převážně hloupí. Takže se brzy vrátili k tomu, protlačit své názory a nároky silou." Než se dostanu k něčemu dalšímu, ozve se školní rozhlas s hlášením večeře. ,,Výborně. Tak jdeme. Tedy.....jdeš taky ne?" zarazím se, aby si náhodou Kimmi nemyslel, že jsem začal rozhodovat za něj. Ať už jde nebo ne, zamířím ke dveřím a následně podle navigace, které je opravdu hodně, směrem k jídelně. ,,No tedy..." zamrkám, když vejdu do jídelny, kde mne do očí praští přehršel bílé barvy. Dvě vteřiny si myslím, že to, co je zavěšené u stropu, jsou diskokoule. Z těch se však vyklubou lustry. Rukou přejedu po volném kousku nábytku jedné z volných buněk, abych mohl zhodnotit, z jakého je materiálu. Dojdu si pročíst, jakou nabídkou disponujeme. Nakonec se rozhodnu pro horký nápoj z pomerančů. Kávu mám zakázanou, protože obsahuje spoustu kofeinu, který ovlivňuje kvalitu krve. Ne o moc, ale proč to kazit, byť jen trošku. A káva bez kofeinu není k pití. Ze stejného důvodu jen omezeně piji zelené či bílé čaje. Na jídlo zvolím kousek koláče. S tímto se odeberu na jedno volné místo. Pozoruji i další studenty, kteří přišli. |
| |
|
slečna Artenis "Měli bychom se ale přesto chovat s jistou důstojností, kterou reprezentujeme díky našim jménům," usmívám se, vzhledem k tomu, že vím, že nějaké to odlehčení lze provést i elegantně. "Pokud do toho nic nevstoupí, bude mi potěšením," přitakám na její slova. Zahákne se do mého rámě, takže nás jistým krokem dovedu k upíří jídelně. Vyháknu se až před dveřmi, abych je otevřel a nahlédl dovnitř, zda tam neprobíhá něco nebezpečného. Když mám dojem, že je v jídelně klid, podržím jí dveře. Vstoupím za ní a zamířím k pultům. Skutečně tu je i nabídka nějaké té lehké svačiny běžného jídla, což mne potěší. Alespoň, že na to ředitelka myslela. I když na to má jistě výbor. Nechápu tedy, proč tu máme nabídku jak na festivalu, ale stěžovat si nebudu. Nakonec tedy volím z nabídky nějaké ty takoyaki a věřím, že tu bude i vanička karaage. Jako sladkou tečku pak zvolím dvě špejle danga a mističku sirupu. Ke všemu si dám černou kávu a po chvilce váhání si přeci jen naleji i sklenici krve. Pokud bude mít slečna Artenis zájem a sama nebude vědět, rád ji seznámím s tím, co je co. Poté se již rozhlédnu po nějakém volném místě. Ideálně odstrčený tak, abychom mohli klidně pokračovat v konverzaci. |
| |
| Druhé a třetí patro, upíři jídelna Pán Novus ,, To ano. Nerada by pošpinila jmého své rodiny už tak to nemám snadné." Pronesu. Jen se usměji jsem ráda, že souhlasí s tím, že si se mnou prohlédne zbytek akademie. Pokud se tedy něco nezmění. Pak už jdeme směr jídelna. Když dojdeme před ní a jen mi otevře dveře jen se otočím tváři k němu. ,, Děkuji vám." Pak vejdu do jídelny a jen se podívám kolem. Tak tohle je fajn až na to, že polovinu z těchto jídel neznám a jen na ně hledím. Jediné co si vezmu je hrnek do kterého si naleji presso s mlékem. Mám na něco dobrého chuť ale nevím co si dát. ,, Bude to znít možná divně kdyby si nechala od vás poradit co by jste mi doporučil dobrého. Polovinu z těch jídel neznám." pronesu u pultu s jídlem. |
| |
|
slečna Artenis Usměji se na ni. Pro jednou taky poměrně upřímným úsměvem. Mám rád ochutnávání nových a neznámých věcí a tak jsem těchto pochutin poměrně znalý. Také si otec dává záležet, abych si věděl rady v nejrůznějších zvláštních situacích, střetu kultur nevyjímaje. "Říkala jste, že máte chuť na něco sladkého ke kávě? Pokud nechcete zkusit něco z tradičních dortíků a bábovek," pokynu k nim zrovna uvolněnou rukou, "pak bych Vám mohl doporučit tyto taiyaki," ukážu na tác skládaných sušenek rybího tvaru, "záleží ale na náplni. Ne všechna Vám může sednout. Pravděpodobnější pak je, že Vám budou chutnat tyto castelly, " poukážu na nadýchané slepované kuličky. Vypadám poměrně zaujatě a uvolněně, když o jídle mluvím. |
| |
| Upíři jídelna Pán Novus Nikdy jsem se nebránila zkusit ochutnat neznáme jídlo jenž vypadá lákavě. ,, Ano dála ný si něco dobrého a sladkého ke kávě. Nebráním se zkusit něco nového."a jen se pousměji.,, Hmm obojí vypadá lákavě ale možná .." jen se zadím na něj a lechce zamrkám očima.Jen nenápadně s jeho talíře ukradnu jednu z jeho špejlí. Jako dítě jsem vždy nenápadně brala nějaký kousek sladkosti z talířů svých bratrů byla to zábava pokúd si toho nevšimli a z legrace jsem jo pak honili kolem stolu. Jsou to jen vzpomínky. Jen doufám, že mi tuhle malou drzost odpustí. |
| |
|
slečna Artenis Povzbudivě se na ni usměji, když zmíní, že se nebrání novým gurmánským zážitkům. Očividně jí ale ani jedna z navrhovaných pochutin dostatečně nezaujala. Na její možná se na ní tázavě podívám. "Hmmm...?" protáhnu směrem k ní, než si všimnu, že se natáhla, aby z mého talíře, kam jsem skládal své úlovky, a jenž mám posazený na špičkách prstů, zcizila jedno dango. Jen se na ni více usměji a přidám na svůj talíř další dvě. "Bude Vám to stačit?" |
| |
| Upíři jídelna Pán Novus Jen jsem se na něj dívala s lehkým úsměvem na tváři. Byla jsem ráda, že se nezlobil za mnou malou drzost ukrást mu sladkost. ,, Nelobíte se? Jen jsem si vzpomněla na to jak jsem jako malá vždy ukradla sladkosti s talířů svých bratrů vždy jak si toho všimli honili mne pak kolem stolu. Byla to legrace, protože jsem to dělali všichni." a poprvé jsem teď na chvíli sama sebou. ,, Myslím, že ano.Jen mohu se zeptat na chuť těch dobrot?" A jen se na něj podívám. |
| |
| Pokoj - Jídelna "Pravda. Nudit se tady rozhodně nebudu." Takže je to taky člověk. Asi. Ale co já vím, co dalšího vlastně může být... Kdo ví, o čem dalším se mi Greg zapomněl zmínit. |
| |
|
slečna Artenis "Proč bych se měl zlobit? Nejsem již nikdo cizí a řekl bych, že jsem Vám svou povahu nastínil dostatečně, abyste věděla, že si to můžete dovolit," odpovím na její starosti. Když začne vyprávět, proč to vlastně udělala, také se usměji. Na chvíli se při jejím vyprávění ztratím ve vlastních vzpomínkách na šťastné dětství. Mé sestřičky také vždy takto vyváděly, dokud je otec nebo vychovatelka nesrovnali. Vlastně mi je takto docela připomíná. S tím se s mrknutím ocitnu opět v přítomnosti. "Jestli myslíte poctivě uloupené dango, pak je to trochu... Zvláštní. Nedá se to příliš přirovnat, pokud neznáte mochi. Nebo celkově tento typ kuchyně. Asi budete muset prostě ochutnat a zjistit, jestli Vám chutná. " Stále mi na tváři sedí trochu mentorský trpělivý úsměv. |
| |
| Upíři jídelna Pán Novus ,, Ani nevím možná za mou drzost. Ano teď už nejste cizí. Nevím ale ve vaši přítomsti jsem chvíli vždy teď sama sebou jako teď. To ano vaše povaha se mi líbí."a jen se pousměji. ,, Ano poctivě uloupené. Pak ho moc ráda zkusím. Je v něčem med, oříšky a nebo čokoláda jsou to věci co mám ráda ale mám ráda i ostré jídlo ale ne nějak výrazně."a jen se dívám co by mi ještě chutnají.Ten jeho úsměv mne hřeje u srdce. |
| |
| Jídelna "No otec mě sem poslak proto, abych byla vzdělaná a našla si tu pár kamarádů a nevlastní matka zase doufá, že se mi tu něco stane a už se nikdy nebráním do jejího života, i když to je spíše moje teorie." Na další otázku už bohužel odpovědět nestihnu, protože mě vyruší rozhlas oznamujíci večeří. "Asi se půjdu nejdřív najíst, chceš jít se mnou?"Zeptám se jí a ať už půjde nebo ne dojdu do upíří jídelny. Vezmu si svou dávku zvířecí krve, kterou tu díky bohu mají a sednu di co nejdál od ostatních. Kdyby tu náhodou někdo rozlil krev ať jsem od toho hoodně daleko. |
| |
| Jídelna pro lidi Kimi Kettei ,,Je to možné. Což samo o sobě nemusí být špatně. Přeci jen, kvality téhle Akademie budou snad v něčem jiném, než našem posuzování jednotlivých částí budovy." pokrčím rameny, že mne to zase tolik neznepokojuje. ,,Posaď se." přikývnu Kimmimu, když se zeptá, zda si může přisednout. Očima přelétnu to, co si sebou přinesl. ,,Pracuješ na rychlé cestě k cukrovce?" nasadím pobavený úsměv, když mi dojde, jak se mu po takové porci cukru asi bude spát. Nebo spíše, jak se mu spát nebude. ,,Jak ses předtím ptal, jestli se podělím o znalosti, tak klidně. Jen nevím, na co přesně by ses měl ptát. Tyhle věci k tobě časem stejně dojdou, ať už formou vědomostí nebo zkušeností. Spíš bych ti mohl říct jen nějaké své postřehy a náhled na věc. Co by tě zajímalo?" vyzvu jej a pomalu začnu upíjet horký pomeranč, pozorujíc Kimmiho přes okraj šálku. |
| |
| Čas plyne, najednou bychom měli jíst. Chtěly jsme jít s Ellie ven, a po cestě ještě něco probrat, ale nakonec rozhlas oznámil večeři a na stěnách byly šipky, které vedly do jídelen. Docela mě to pobavilo až jsem se musela ušklíbnout. ,,Myslím, že přání tvého otce se splní a přání tvé matky..." Zamyslím se a vydechnu... ,,Myslím, že bys jí měla ukázat, že se o sebe dokážeš postarat s tím, že se prostě vrátíš domů a budeš lepší než ona a tvá nevlastní sestra." Pokrčím rameny. ,,Čím naštveš někoho, kdo tě nemá rád? Když budeš šťastná, spokojená a bude se ti dařit. To si pamatuj." Mrknu na ní jedním okem. Otočím se pomalu na patě abych se nasměrovala k jídelnám. ,,Myslím, že můžeme jít spolu. Jen... Asi budeme jíst odděleně." Zazubím se na ní a rozejdu se i s ní do jídelny pro nás. Pozoruji jí, co dělá a povzdechnu si. S ní bude ještě tolik práce... Dojdu si pro lidskou krev, ale když vidím, jak ona si bere zvířecí a jde co nejdál, tak se usadím na volnou lavici čelem ke dveřím, abych si mohla prohlížet ty, co budou přicházet a upíjím ze svého poháru. Možná, že si pak skočím dát nějakou chuťovku, ale zatím to vidím tak, že budu odpočívat a pozorovat, co se kolem děje. |
| |
|
slečna Artenis, mladší slečna Apple, slečna Eun Na její slova se jen usmívám. Nemám k nim co dodat. Vypadá to, že by to tu přeci jen nemuselo být takové utrpení, jak to vypadalo z návštěvy ředitelny. Skoro se mi i podařilo zapomenout na události dneška jako takové. "Pokud budete mít štěstí tak budou taiyaki plněné čokoládovou pastou. Castelly to vypadá, že tato varianta bude slepovaná medem," vrátím se k oběma pochutinám, které jsem jí již doporučil. Poměrně mne těší, že jsem se již svou první volbou trefil do jejích chutí. I když toto nejsou zase tak zvláštní chutě. I mé obě mladší sestřičky zbožňují čokoládu a oříšky. Když zaznamenám příchod mladší slečny Apple a slečny Eun, zvednu hlavu a podívám se k nim. "Krásný podvečer přeji," promluvím k nim a pokud upoutám pozornost alespoň jedné, věnuji jim úsměv. Každá se posadí jinam, takže jen pohledem sleduji, kam se posadila slečna Ari. Jen tuto informaci zaregistruji a vrátím se pohledem ke slečně Artenis. |
| |
| Upíři jídelna Pán Novus,Slečna Apple,slečna Eun Jen jsem se pousmála. ,, Snad budu mít stěstí a budou s čkoládovou pastou pokud ne nevadí obojí vypadá lákavě." a jen na svůj talíř položím od každého jeden kousek. Neznám nikoho kdo by neměl rád čokoládu. Jenže já měla ráda čokoládu s troškolu chili krásně palí a ta chuť sladké a pálive byla fajň. Jídelna se plní ostatními studenty. Toho se chtěla vyhnout jsem nesvá, když je kolem mne plno jiných upírů nebo upírek. Snažím se být klidná a jen se na obě slečny pousmát. Jen tiše obě pozdravím. ,, Krásný podvečer vám oběma slečny." vím, že mne museli slyšet i tak přece jen máme citlivý sluch narozdíl od lidí. Jen se pohledem vrátím k pánu Novusovi a očima hledám vhodné místo k sednuti. Pomalu zamířím někde doprostřed místnosti a nesu si kávu i sladkosti k nejbližšímu stolu. Na který položít hrnek kávy i talíř a usednu ke stolu. Zda si ke mne pán Novus přisedne nechám na něm. |
| |
|
slečna Artenis, slečna Eun "Snad," přitakám na souhlas, když si nandavá ochutnávku na svůj talíř. Slečna Artenis následuje mého příkladu a nové spolužačky také pozdraví. Na hlasitosti svého projevu by ovšem také měla zapracovat. Když se pohledem vrátí ke mne, usměji se na ni povzbudivě. Poté se rozhlédne po místnosti a když se beze slova rozejde pryč, ještě ji zastavím. "Omluvte mne na chvíli prosím, rád bych si vyměnil několik zdvořilostí i s dalšími z nových upířích spolužáků," omluvím se jí a nechám ji odejít ke středu jídelny. Sám zamířím za slečnou Ari. "Ještě jednou dobrý podvečer. Mohu Vám na chvíli dělat společnost?" oslovím jí, čekajíc na její povolení. I přes svůj vnější klid a téměř lhostejnost, se mi vnitřek lehce zatřepotá nervozitou. Něco jiného je představovat si, jak to zde na Akademii bude probíhat a něco zcela jiného je, když se představy začínají stávat realitou. |
| |
| Upíři jídelna pán Novus, Vím, že jsem obě slečny měla pozdravit hlasitěji ale pokud se cítím nejistá je pro mne těžké mluvit normálním mým běžným hlasem. Prostě jsem zvikla na samotu než tolik upírů pohramadě pro mne není lehké zde být a ke všemu ještě občas zaslechnout jejích myšlenky. Když mne ještě těsně před odchodem zastavil jen jsem se otočila k němu. ,, Samozdřejmě vás omluvím. Kdyby jste mne později hledal budu v knihovně. A teď mne omluvte přeji vám všem dobrou chuť." A pak už jen odejdu se v klidu najíst. Jen jsem seděla u stolu a v rychlosti vypila svou kávu a po malích soustech ochutnála své dobroty dokud je nesněla. Pak jsem se zvedla od stolu odnesla prázdný talíř i hrnek na prázdný pult a odešla z jídla rovnou do knihovny. |
| |
| Jídelna pro lidi "Snad ano. Nemyslím to špatně, jen mě to trochu překvapuje. Při pohledu zvenku jsem čekal úplně něco jiného." "Díky," usadím se a hned si odkrojím kus brownies a vychutnávám si tu přemíru cukru a čokolády. "Co? Ne, mám štěstí na rychlý metabolismus. Navíc, nedávám si to každý den, to bych asi nedal. Nerad bych se toho přejedl. Na to mi to chutná moc," upřesním s úsměvem a dam si další kousek. "To se těžko ptá, když nic nevím," podotknu pobaveně. "Možná pro začátek nějaké podstatné informace, jako třeba, na co si dát pozor a tak. V podstatě vím jen, že existují a netřpytí se na sluníčku. A očividně na něm můžou existovat. A taky se prý umějí proměňovat, zneviditelnit a mazat myšlenky." |
| |
| Jídelna pro lidi Kimi Kettei ,,Rychlý metabolismus? Inu, někdo má to štěstí. Ne, že bych si mohl v tomto směru stěžovat. A máš pravdu, jak má člověk dobré věci často, tak pro něj přestanou být tak dobré a vzácné." souhlasím a v myšlenkách si na chvíli vzpomenu na svou rodinu. Jeden by neměl zapomínat, z jakým poměrů vzešel a díky štěstí teď mohu být tady. ,,Pokud nic nevíš....tak jsi na tom správném místě se něco dozvědět ne? Na škole." nadhodím pobaveně. ,,Asi bych si dával pozor, abys nikde zbytečně necáral krev kolem. A ano, některé z těch schopností mají. Někteří mají i jiné. Jaké jsou přirozené schopnosti upírů se poněkud liší, rod od rodu. Ale řekl bych, že tady na akademické půdě ti nic nehrozí. Někteří mají tendenci se chovat nadřazeně, ale těžko se jim můžeš divit. Potravinový řetězec je takový, jaký je." pokrčím rameny. Je to fakt, se kterým jsem se naučil už existovat a profitovat z něj. ,,Každopádně bych je zbytečně nedráždil. Jedna věc je, že nám, z papírového hlediska školního řádu, nehrozí nějaké nebezpečí z jejich strany. Ale na to bude pak pozdě se ptát. S upírem není vhodné se fyzicky měřit." |
| |
| Jídelna Při příchodu nás pozdravil pan Novus, pohlédnu na něj i na jeho doprovod a pousměji se. ,,I Vám přeji příjemný podvečer." Odpovím mu a vlastně i jeho doprovodu, která nás pozdravila také, jen o něco méně hlasitě. Jakmile se i s pohárem posadím, tak pozoruji dění kolem sebe. Z mírného zamyšlení a pozorování mě vytrhne pan Novus, který přišel, aby mi dělal společnost. ,,Dobrý podvečer. Jistě, posaďte se." Ukážu mu rukou na místo před sebou a čekám až se posadí a začne mluvit o tom, o čem chce. |
| |
|
slečna Eun Slečně Artenis poděkuji za její přání, popřeji ji též a dám najevo, že jsem vzal v potaz informaci o knihovně. "Děkuji," usměji se na ni a posadím se naproti ní. Položím na stůl opatrně své úlovky. Nevěnuji se však jim, ale prohlížím si slečnu Ari zkoumavým pohledem. Stále se snažím, aby nebyl nezdvořilý, ale zračí můj zájem o její osobu. "Vzhledem k tomu, že to zcela jistě neudělal nikdo jiný, rád bych Vás přivítal na Akademii. Také bych Vám rád vyjádřil své potěšení, že budeme sdílet po dobu výuky jednu třídu," začnu trochu obšírně a sleduji její mimiku i projev. |
| |
| Pan Novus Na jeho poděkování přikývnu hlavou a stále jej sleduji. Pak se mírně pousměji a zadívám se mu do očí. ,,Jsem si zcela jistá tím, že jsme na akademii byli přivítání paní Ture, ještě před branou školy. Nebo si myslíte, že by měl každý student dostat kytku, diplom a upomínkovou medaili?" Pozoruji ho a mírně se usmívám. ,,Jinak ano, myslím, že to bude velmi zajímavý rok. Vzhledem k tomu, kolik je tu Upírů, Čarodějů a Lidí pro jeden ročník. I když jsou naše předměty rozdělené furt jsme všichni v jedné třídě. Doufám, že jste náležitě přivítal i ostatní naše spolužáky. Nerada bych se cítila nějak výjímečná nebo dokonce něco více než ostatní..." Zamrkám na něj a maličko nakloním hlavu na stranu a pozvednu obočí v tázavém gestu. |
| |
|
slečna Eun Klidně ji opětuji pohled do očí. "Každý student zcela dozajista nikoliv," odpovím a o něco rozšířím svůj úsměv. A z ředitelky chování mám dojem, že takové věci příliš neřeší. Tedy. Její mluva mne poněkud tahá za uši, nicméně je to poměrně pochopitelné. Přecházím tedy její úskoky v mluvě a snažím se jen vnímat obsah jejích slov. "Až mne překvapilo, jak hodně je naše třída rozmanitá," poznamenám k tématu složení naší třídy, "řekněme, že ne každého mám potřebu vítat. Přeci jen, s těmi, které bych přivítat chtěl, jsem se povětšinou setkal ve společnosti," prohlížím si její tázavý výraz jen společensky přípustně dlouho, než sklopím pohled ke svému poháru, abych ho vyprázdnil. Přeci jen napřed potřeby před chutěmi. Myslím, že mé cíle na Akademii, nebudou tak jednoduché, jak jsem si původně myslel. To mi ukázalo již prvních pár hodin. |
| |
| Pan Novus Úsměv se mi mírně rozšíří a já se mezi tím, co mluví napiji ze svého poháru. ,,Je v celku příjemné být ve třídě, která vás bude nutit překonávat své limity a držet se zkrátka, nemyslíte?" Na jeho poznámku o společnosti se mírně ušklíbnu. ,,Předpokládám tedy, že my dva jsme se setkali jen jednou a to když jsme byli velmi mladí." Prohlédnu si ho protože ano... Viděla jsem ho párkrát, ale tváří v tvář jsme se viděli mám ten dojem opravdu jen jednou. ,,Řekněme, že mne zajímá, čím jsem si vysloužila vaše přivítání. Vím že Vaše rodina je jedna z těch, která podporuje zdejší akademii. Nemám pravdu?" Stále se usmívám a dívám se mu do očí. ,,Musím uznat, že rodina Novus je vskutku velkolepá." |
| |
|
slečna Eun "Řekněme, že chápu, proč otec chtěl, abych napřed podstoupil výcvik, než mne na Akademii pustil," usměji se souhlasně, "avšak překvapilo mne, že i přes něj se stále najde lidská krev, která má vliv." Zamyšleně přejedu několikrát prstem sem a tam po kraji hrnku s kávou. Poté mi dojde, než se posunu k nepříjemným vzpomínkám, že jsem ji vlastně neodpověděl na její otázku. "Nevím zda bych to nazval příjemným, ale rozhodně to bude výzva, kterou bych od Akademie čekal." "Předpokládám. To ovšem neznamená, že si společnost nešušká," usměji se. Musím říci, že i přes to, že má vyšší společnost v lásce drby, skládal jsem informace, které by mne připravili, poměrně dlouho. Tak moc velkým tajemstvím to je. A tak moc o to otci jde. Jak ironické. "Řekněme, že já i Vy to víte a není třeba to vyslovovat nahlas," odpovím a uctivě skloním hlavu, zatímco si podvědomě začnu palcem hrát s rodovým prstenem, "ano to dozajista je," přitakám, poněkud zvědav, kam tím vlastně míří. V očích se mi mihnou překvapené jiskřičky. Je to ironie? Nebo... Poněkud mne zaskočila, ač se to snažím nedat najevo. Jistě, já sám takové věci říkám často, avšak nečekal jsem od rodů, které potkám na Akademii, podobná slova. Každopádně bych měl nějak reagovat. Nasadím tedy nakonec úsměv. "Jsem rád, že slyším taková slova chvály." |
| |
| Pan Novus ,,Myslím si, že na světě je více věcí, které nás dokáží překvapit. Na druhou stranu nám byla dána velká výhoda toho, že po dost dlouhou dobu nemusíme dýchat, i když to děláme... Řekněme ze zvyku, aby to ostatním nepřipadalo divné. Takže i s touto touhou se dá docela dobře bojovat a ta chuť se dá docela dobře zapudit." Usmívám se. ,,Je to příjemné právě proto, že je to první velká výzva, která nás tu čeká. Stejně jako pro lidi je výzva nenechat se zabít, a pro čaroděje nenechat se ovládnout? " Zhluboka se nadechnu a pak dlouze vydechnu. ,,Ach ano. Drby jsou všudypřítomné a i když to nikdo nechce tak se dál šíří jako lavina, jenže... Víte, že ti, co rádi drby šíří si je ještě raději přibarvují, že ano pane Novusi?" Pozoruji ho, protože vím, že on ví. A možná maličko mi dělá radost, že právě on ví... Kývnu k němu na znamení toho, že ho beru na vědomí a také i kvůli tomu, aby to nedělal, řekněme, že hodně očí se dívá, i když si myslíme, že se nikdo nedívá. ,,Vaše rodina mi imponuje co se týká zdejší Akademie... Po pravdě v mnoha názorech se pravděpodobně neshodneme, ale tu větu, co jsem řekla před chvilkou můžete klidně vyřídit Vašemu otci. Věřím, že ho to potěší stejně jako Vás." |
| |
|
slečna Eun "To dozajista. Toto se přeci jen týkalo jen krve. Věřím tomu, že náš svět toho skrývá mnohem více, než co známe," trochu uteču bokem, "ano, teď již vím, že byla z mé strany hloupost cokoliv o třídě předpokládat. Bude dozajista moudré, během hodin nedýchat," přitakám. Je to skutečně dar a naše velká pomoc při sebeovládání. Měl bych to samé doporučit i slečně Artenis. Je osvěžující vést rozhovor, kdy mne protistrana skutečně poslouchá a vedeme dialog, nikoliv dva monology. "Pravda," pokývnu hlavou. Ostatně, kde jinde bychom se měli naučit sebekontrole kolem lidí, než v cvičebním prostoru. Jen mi to uzpůsobení stále poněkud nesedí. Ředitelka sice mluvila dost z cesty, ale v jedné věci měla pravdu. Abych s tím mohl něco udělat, musím si ještě počkat. A napřed především vystudovat. "Samozřejmě. A právě proto raději jednám s danými osobně, než abych je poznával skrze mluvení za jejich zády. Ale i přibarvené věci se většinou zakládají na zrnku pravdy. A ty většinou stojí za to, aby se ze lži vybraly," usměji se na ní. Hrudí mi prostoupí příjemné teplo, když vezme na vědomí mé jednání a také to definitivně potvrdí. Hodlám její soukromí respektovat a tak se posléze narovnám a párátkem nabodnu jednu z kuliček, kterou spokojeně převaluji na patře, abych si vychutnal její chuť. Když jsem si jist, že nebudu neslušně mlaskat zbytky jídla, znovu k ní zvednu pohled. "Jen mi prozraďte, jak Vás mám oslovovat?" zeptám se, vzhledem k tomu, že mi přijde poněkud nevhodné, oslovovat ji Ari. "Ach tak. To dozajista potěší. Přeci jen je pyšný na svou práci," usměji se s jistým nostalgickým nádechem. Budou mi zde chybět, jeho každodenní učební moudra, "každopádně odlišné názory nejsou na škodu. Bez nich by se společnost nikdy neposunula vpřed. A pokud je někdo ochotný o těch svých konverzovat s otevřenou myslí, vrtnu se rád do jakékoliv diskuze." Kdo ví, třeba mne zde osloví nějaký pokrokový názor. |
| |
| Pan Novus ,,Jsem ráda, že se mnou souhlasíte." Usmívám se spokojeně a znovu upiju ze svého poháru. ,,Nebo můžete zkusit dýchat a využít tak nový level sebeovládání." Pokrčím trochu rameny. ,,V tom případě mi řekněte pane Novusi... Jsou ty drby co o mě kolují pravdivé? Nebo je většina lež?" Zadívám se na něj s mírným očekáváním. ,,Jsme ve škole, tady si každý tyká... Takže Ari bude na místě... Ve výsledku všichni víme, jak se máme v soukromí nebo na akcích svých rodin chovat, takže si myslím, že propustit zde trochu uzdu etiketě není na škodu. Pokud byste však překročil mezi, tak se nebojte, že bych Vás na to neupozornila pane Novusi, nebudu zase někdo kdo se nechá urážet, nebo na sebe nechá házet špínu. Nebo kdo si nechá všechno líbit." Mírně se rozhlédnu po místnosti. ,,Nyní si myslím, že je příliš brzy na výměnu názorů mezi námi, protože tato konverzace se zatím vede ve vskutku příjemném duchu a nerada bych, aby se to nějak změnilo k horšímu." |
| |
|
slečna Ari "Myslím, že raději napřed budu trénovat v soukromí, než ohrozím své studium svou nesoustředěností," usměji se, "jednou k tomu ale dozajista dojde." Zadívám se na ní a nechám mezi námi zavládnout krátké ticho. "Řekněme jak které. Ty o Vaší kráse dozajista nelhaly. Ty o Vaší povaze ještě nemohu posoudit. Ty o Vaší přítomnosti byly také pravdivé. Pak jsou věci, které jsem zařadil do kategorie, že přehánějí. Vyvrátit nebo potvrdit byste je ale musela sama," dodám nakonec trochu potutelně a mezi rty putuje další slaná kulička z malého prohnutého tácku. Povytáhnu obočí. "Mám dojem, že ne každý to tak vidí. Tedy, to že když jsme na Akademii, znamená to, že bychom si měli všichni tykat. Ovšem, jestli je to Vaše přání, budu Vás oslovovat křestním jménem," je to velmi zvláštní. Taková důvěrnost hned v první den. Samozřejmě, že máme zdvořilé tykání, ovšem toho jsem u slečny Apple nedosáhl ani po celovečerním doprovodu na akci jejich vlastního rodu. Když pokračuje usměji se. "Myslím, že zvládnu být zdvořilý, i když budu někomu tykat. A rozhodně nemám v povaze snad někoho očerňovat." Rozhlédne se a když se ke mne vrátí pohledem, v očích mi poněkud pobaveně hraje. "Nemyslel jsem tím, že hned teď musíme měnit téma. Myslel jsem tím spíše, že si rád vyslechnu i ty, jejichž pohledy by mohli zabíjet, po mé menší provokaci na úvod pobytu na Akademii," nakloním hlavu lehce na stranu, "i když si nemyslím, že by snad tato výměna názorů stočila rozhovor k horšímu. Nicméně se to k večeři příliš nehodí." S tím napíchnu další kuličku, kterou trochu zajezdím v tácku, abych ji více namočil, než ji odešlu za ostatními. Spokojeně jsem zaznamenal, že se slečna Ari baví naším rozhovorem a bere ho jako příjemný. To je jen dobře. |
| |
| Pan Novus ,,Jsem ráda, že se v jedné věci shodneme a to, že trénink k ovládání se je potřeba neustále prohlubovat a tím posouvat hranice." Pozoruji ho. A pozvednu tázavě obočí. ,,Tak nyní jsem zvědavá... Co bych měla potvrdit a nebo vyvrátit?" Nakloním se blíže k němu a čekám s čím na mě přijde. ,,Jsou tu upíři, kteří jsou natolik hrdí, že to v životě nepřipustí. Na druhou stranu na lepší a horší si můžeme hrát na společenských akcích. Tady jsme si všichni rovni... Nemyslíte pane Novusi? Proč se držet korektností nebo zarytých standardů, když tady se z nás může stát někdo jiný? Jistě na postavení by se zapomínat nemělo, ale také by se nemělo dávat na odiv všem okolo že ten či ona jsou největší a nejlepší v rase na tomto světě. Přeci jen, každý se může spálit. Abych řekla pravdu v tomto ohledu mám docela obavu o starší sestru slečny Eliie Apple... Myslím si, že ta s tímto bude mít velice velký problém. Na druhou stranu, pokud udělá přešlap, tak od toho tu jsme my, abychom jí na něj upozornili." Zamyslím se. ,,Tak mě napadá, Vaši rodiče se znají že? Nemáte náhodou domluvený rodový sňatek?" Pozvednu obočí v očekávání. |
| |
|
slečna Ari "A nejenom ten. Vždy je kam a jak rozšiřovat své znalosti, schopnosti i vlastnosti," usměji se spokojeně, "ne každý je ale ochoten vykročit z komfortní zóny, aby toho dosáhl." "Třeba to, že jste se držela v ústraní, protože Vás jako malou pokousal vlk. Některé varianty zmiňují, že to byl vlkodlak," zašermuji nyní prázdným párátkem ve vzduchu a usmívám se, protože jsem vskutku zvědav, jak bude na fámy reagovat. A že jsou nějaké skutečně peprné. "Myslím, že to už není ani hrdost. Pořád můžete být hrdí na svůj původ, i když Vás okolí oslovuje křestním jménem. Přeci jen je to stejně Vaše jméno, jako Vaše příjmení," pronesu zamyšleně, "nemyslím si, že bychom si byli úplně všichni rovni, nicméně nevidím nic špatného na tom, abychom se všichni poznali. A jestli k uvolněnosti a příjemnému prostředí má dopomoci, že se budeme oslovovat křestními jmény, proč ne." Pátravě se na ni zadívám. "A Vy potřebujete být někdo jiný, než jste?" "Slečna Grace Apple je... Svá. Řekl bych, že dokáže určit, kde jsou hranice, dokud jí nikdo nebude urážet. Apple rod nesnáší urážky," pokrčím zlehka rameny, "co přesně si představujete pod přešlapem, na který bychom měli hledět?" povytáhnu jedno obočí. Přikývnu hlavou na souhlas, že se znají. "I když se politicky straní, Apple jsou častým hostitelem mnoho honosných večírků. Rodiče se tam seznámili a díky tomu jsem měl možnost poznat slečnu Apple o něco blížeji, než ostatní. Ovšem sňatek nebyl domluven. Neříkám, že by to otec neviděl rád, ale jsou... Jiné spojení, které by viděl radši a proto mne zatím nikomu nezavázal. Řekl bych, že také věří mému vlastnímu úsudku." |
| |
| [font color=teal]Pan Novus[/font] ,,Od toho tu je tato škola, aby nás vytlačila ze své komfortní zóny... Myslím si, že v tomto má také prsty Váš otec." pousměji se a když mi řekne první fámu, tak se upřímně zasměji... ,,No tohle, to bych opravdu nečekala...." Zkusím se párkrát zhluboka nadechnout a pak s úsměvem odpovím. ,,Tak toto je samozřejmě lež." Zamrkám na něj. ,,Co koluje dále?" Pak se nakloním k němu. ,,A přesto já Vám stále vykám, protože i když jste se představil všem, tak jste mi neřekl, že vás smím oslovovat jménem... Nemyslíte si, že je to trochu zvláštní pane Novusi?"" Zamrkám na něj a trochu se odtáhnu. ,,Každý potřebuje být někdo jiný než je. Pane Novusi. Protože jedině tak pozná pravého přítele od nepřítele." zamyslím se. ,,Žádný rod nesnese urážku, jde jen o to, jak dotyčný vystupuje a jak se s tím dokáže poprat. Myslím si, že časem poznáte, jak jsem to myslela." Pousměji se. ,,Takže Váš otec čeká, že si vyberete někoho, kdo by Váš rod posunul ještě o trochu výše než může rod Apple? To zní zajímavě, možná i trochu znepokojivě, ale na druhou stranu, pokud věří ve Váš úsudek, tak musí počítat i s tou možností, že se můžete zamilovat do někoho s nižším postavením, nebo třeba do někoho jiné rasy... Toto si nepřipouštíte pane Novusi?" |
| |
|
slečna Ari Na tváři se mi usadí široký úsměv. V očích mi zahraje. "Tak o tom v nejmenším nepochybuji," poznamenám. Vzhledem k tomu, jak učí své vlastní děti, je mi jasné, že mírnost výuky byla první věc, kterou chtěl z Akademie vyhnat. Pobaveně ji sleduji, když se rozesměje. Samozřejmě, že většina z těch věcí je naprosto absurdní. "Předpokládal jsem to. Další z nich tvrdí, že nejste upírka, ale patříte mezi měniče, jenž své děti umisťují jako kukačky. A že se napřed musíte naučit být v jedné podobě a chovat se jako upír, než vkročíte do široké společnosti," na tváři mi sedí pobavený úsměv. Poslouchání těchto věcí byl od začátku trénink toho, jak si zachovat vážnou tvář v jakékoliv situaci. "Přeci jen jste se ještě nevyslovila, zda je to skutečně Vaše přání, abychom si začali tykat. A bylo by ode mne velmi troufalé, ne-li nezdvořilé, začít Vám tykat předtím, než mi začnete říkat Ryoshi," nakloním hlavu zlehka na stranu a prohlížím si její tvář, když je tak blízko. "Ne každý. Přijde mi, že stačí dostatečné čtení ve svém okolí, abyste něco takového poznala," povytáhnu jedno obočí, "nebo minimálně mne nikdy nepřišlo, že bych měl být někým jiným, než jsem. Přijde mi to na podobné úrovni jako lhaní. Ovšem ze své pozice nemám takové zkušenosti jako ostatní z mých vrstevníků. Přeci jen doháníme náš rozdíl pouze majetkem." "Ne každý rod si ale kvůli tomu změnil svůj rodinný erb," tiše se uchechtnu. Na to, že to časem poznám jen pokývnu hlavou. "Dost pravděpodobně. Není to snad běžná politika takto vysoce postavených rodů?" pokrčím nad tím rameny. Nikdy jsem si tím příliš netížil hlavu. Zahledím se na ni nanejvýš pobaveně, "zamilovat možná. Ale myslím, že pevně věří tomu, že bych si stejně vybral trvalou partnerku tak, jak se sluší a patří a bude to nejlepší pro náš rod. A co se týče jiné rasy...? Nemyslím si, že by to hrozilo. Na to byla jeho výchova dostatečně důrazná." |
| |
| Pan Ryoshi Usmívám se, protože i mě je jasné to, že jeho otec je... Přísný. Pak se mi úsměv zase rozšíří, protože i ta další fáma je absurdní... ,,Tak tohle je snad ještě absurdnější než to první... Samozřejmě že je to lež." Odpovím mu, a nevěřícně zakroutím hlavou. ,,Jsme ve škole, ne? Když už jsem vám své jméno řekla, tak byste jej mohl začít také tak používat." Mrknu na něj a zašklebím se. ,,Nezapomeňte, že mluvíte s někým, o jehož existenci se ještě do nedávna vedly různé fámy... Neumím číst své okolí. Protože jsem nikoho ve svém okolí moc neměla. Mě to jako lhaní nepřijde, je to spíše tajemno jež dotyčného obklopuje, když čeká na to, zda je někdo hoden aby se mu mohl ukázat v pravém světle." Pokrčím rameny. ,,Myslíte tím teď někoho konkrétního?" Zeptám se ho a vyčkávám. ,,Ale jistě že je... Jen mi to přijde trochu... Zastaralé. I když tím umocníte svou moc, tak když ti dva spolu spíše nevychází než vychází, tak proč je nutit být spolu pod tlakem? Aby to byl život plný lží a přetvářek? Nemyslíte si, že ani nejhorší nepřítel by takto žít neměl?" |
| |
| Jídelna pro lidi Nechám ho jeho zamyšlení a zatím se poperu se šlehačkou na čokoládě a marshmallows. |
| |
|
slečna Ari "A co ta fáma o tom, že jste se jako malá nachomýtla k experimentům s magickým vřídlem a zasáhla Vás silná magie, jenž oslabuje Vaše tělo?" nakloním hlavu lehce na stranu, stále s lehkým pobaveným úsměvem. V očích mi zajiskří. "Jistě slečno Ari. Stále jste se však ještě výsledně nevyjádřila ohledně tykání si," pronesu, tvrdošíjně si trvám na svém. Trochu si povzdechnu. "Teď kdo je diskrétní..." poznamenám a rozhlédnu se po místnosti, zda nás nikdo neposlouchá. "To poměrně chápu, že pro Vás je to řešení. Pro Vás je to možná i tajuplné napětí. Ale co ten chudák na druhé straně? Ten, jenž si myslí, že jste přesně ten tvor, s kterým chce trávit čas, nebo snad dokonce něco více... A pak... Se rouška poodhalí a bude to zcela jinak?" vrátím se k ní pátravým pohledem. Je tato dívka přede mnou pouhá přetvářka? "Myslím tím přeci legendu Richardu Apple," pronesu s úsměvem. "Právě proto se napřed poznáváte, než spolu uzavřete takovou dohodu. Nicméně, když obě dvě strany ví do čeho jdou, není snad jedno, jakou povahu má jejich vztah? Samozřejmě by bylo ideálnější, kdyby byl mocenský vztah založen na lásce... Ale kdy se to stane, že? Nemyslím si zase, že bych byl až tak okouzlující, aby mi každá dívka desáté kasty padla k nohám a já si mohl vybrat tu, do které se zamiluji," znovu pokrčím rameny, "navíc se říká, že po pár letech v takovém vztahu si každý zvykne. Někteří nakonec i lásku najdou," na tváři se mi usadí neutrální výraz, jak se od tohoto tématu poměrně distancuji. Jako kdybych si ho snad ani nepřipouštěl. |
| |
| Ryoshi. ,,Hmmmmm." Chytnu se za bradu. ,,To bych řekla, že bude také lež." Pousměji se. ,,Je vidět, že každý muž potřebuje návod, jinak na to, co si ženy přejí nepřijdou ani kdyby se jim ta žena snažila dát sebevíce nápověd. Tak tedy dobrá, můžete mi tykat." Pousměji se možná jsem trochu zklamaná, ale přeci jen, když to tak chtěl. ,,Na to musíte přijít sám, jestli se nyní přetvařuji nebo ne. Třeba jsem takováto vždy a jen se vás snažím znejistit." Mírně si zkousnu ret. ,,Legendu o Richardu Apple?" Zapřemýšlím jestli jsem něco slyšela, ale nevybavuji si nic, zajímavého, takže to, o čem mluví asi nevím. ,,Věřím, že doba již natolik pokročila, že by to nemuselo být jen o tom, že obě strany ví, do čeho jdou... Nicméně se mnou toto téma zatím nemá co dělat, takže bychom jej mohli opustit. Myslím si, že vy toto také neřešíte, jen mne zajímal váš názor na věc." |
| |
|
slečna Ari "Řekla? Je na tom snad něco pravdy?" usměji se, "rozhodně bych věřil více této variantě, než že jste byla nezletilá matka," krátce se uchechtnu. "Jen máme rádi jistotu a přímočarost. Minimálně v těchto věcech," usměji se na ni. "Přeci jen je lepší se ujistit, než napáchat nezvratilnou škodu." "Třeba. Myslím ale, že náhled mi dá až více rozhovorů. Přeci jen, co se dá vypozorovat z jednoho rozhovoru, že?" povytáhnu koutek a na krátký okamžik zlehka přivřu oči. Mnoho, nicméně kontext se vždy hodí. "Tu o tom, jak zabil šípem čaroděje, jenž ho urazil a jako varování všem ostatním čarodějům si šíp vsadil do erbu?" nadhodím, zkoumaje, zda to skutečně neslyšela. "V pořádku, nikdy jsem neměl potíž podobná témata řešit. Zvláště, pokud je to s někým znalým." |
| |
| Ryoshi ,,Rodiče mi nikdy nevyprávěli jestli se mi něco v dětství stalo, co se magie týká. Kdo ví, třeba jsem jako hodně malá opravdu mohla být někde, kde byla vyšší koncentrace magie." Pokrčím rameny. ,,Vy jste na tom místě mohl být také, ale třeba o tom ani nevíte." Pousměji se. ,,Pokud má druhá strana rozum, dají se i pro vás nezvratitelné škody vskutku dobře vyřešit, popřípadě si nastalou situaci rozumně vysvětlit." Zašklebím se pobaveně. ,,A ne dítě jsem v ústranní opravdu nevychovávala." Zakroutím hlavou, protože toto je opravdu absurdní. ,,A samozřejmě chápu, že si nechcete udělat závěr jen z jednoho krátkého sezení. Nicméně obrázek o mne jste si již udělal, což je dobře." Zamrkám. ,,To že udělal?" Zakroutím hlavou. ,,Zni to zajímavě, ale spíše než pro výstrahu to byla jistá dávka arogance a výsměchu... Podle mého skromného názoru." Trochu se uchechtnu. ,,netvrdila bych, že jsem znalá, jen jsem dost četla." Usmívám se na něj a čekám, kdy mi konečně tykne. |
| |
|
slečna Ari "Nemělo by to snad znatelné následky, abys potom měla důvod se zeptat?" nakloním hlavu na stranu a když si vzpomenu, že mám stále ještě dost jídla, opět něco ujím. Spokojeně se u toho usměji. Jsem rád, že si můžeme vychutnávat i vařené jídlo. "Na jakém místě?" Teď mou pozornost skutečně zaujala. Komentář o dítěti přejdu, protože to je úplně stejně absurdní, jako všechno ostatní. "Nenazval bych nezvratitelným něco, co zvrátit lze a již vůbec ne něco, co lze jen pouho pouze vysvětlit. Proto to nezvratitelné. Od toho, že to již nejde zvrátit. Jako narušená důvěra. Můžeme si ji získat zpět, ale vždy bude mít šrám," zlehka se zamračím, jak se zamyslím nad něčím osobním. Rychle se z toho ovšem proberu. "Udělal?" usměji se na ni. "To jsi ze mne vypozorovala?" "Podle legendy. Samozřejmě nevím co je na tom pravdy, ale zmiňovala to i slečna Apple," přikývnu na souhlas, "to už se ovšem nedozvíme, pokud nebudeme cestovat do minulosti." "A není to dost podobné? Znalost přeci jen musíme nějak získat a jednou z možností je právě četba," usměji se na ni. |
| |
| Ryoshi ,,Chápu, že každá akce vyvolá jistou reakci, ale... Může se stát, že ta reakce se projeví v pozdějších letech. Například." Usmívám se a pak se uchechtnu. ,,Na místě magických zřídel. Existují místa, která kdysi byla plná magie - jak jste je již nazval magickými zřídly. Jen některá už jsou méně aktivní, a nejsou proto tak hojně vyhledávaná. Takže i vy jste se mohl objevit na místě magického zřídla aniž byste o tom ve skutečnosti věděl." Přimhouřím oči. ,,Myslím si, že zatím nejsme takoví přátelé, aby se dalo mluvit o důvěře, přeci jen i důvěru lidé budují celý život a ne jinak je to u nás." Zamyslím se. ,,Každý si dokáže udělat obrázek z prvních cca šedesáti vteřin konverzace. Toliko stačí k tomu, aby ten druhý věděl jestli mu dotyčný se kterým se baví, sedl nebo ne. A jestli stojí za to pokračovat s ním v rozhovoru. Na druhou stranu i kdyby sis o mě udělal negativní obrázek je tu přeci jen mé postavení, které ti tak úplně nedovoluje se zvednout a odejít, protože by to bylo v tvých očích a výchově značně nepatřičné a velmi vulgární až sprosté. Řečeno velice jednoduše, hlavně se neuraz, nyní jsi takový otrok etikety." Pozoruji ho. ,,Na druhou stranu je velice příjemné vidět, jak tě tvůj otec naučil způsobům. Velmi precizní až dokonalé. Bez jediné chybičky a zaváhání v jakékoliv situaci." Přimhouřím oči. ,,Vskutku, tento příběh jsem ještě neslyšela. chápu, proč je pohrdání někým jiným její prioritou... Ale je to škoda. Ellie je velice milá a rozumná v tomto směru." Nakloním hlavu na stranu. ,,Jistě ale záleží také na způsobu vzdělávání, pokud je dobrovolný, tak si z toho dotyčný odnese více, než pokud je to nucené. To byste měl také uznat." |
| |
|
slečna Ari "Ach tak. To zcela jistě. Přeci jen jsem i cestoval," přitakám nakonec zamyšleně, "vlastně by to docela dávalo smysl, kdyby ano." Usměji se na závěr. "To byl jen příklad, slečno Ari. Dokáže se to na tom představit, to co jsem měl na mysli, zcela nejlépe," odpovím a sleduji ji pohledem, proč tak vystartovala. Vypadá to na citlivé téma. "Velmi kulantně řečeno. Ovšem rozhodně náš rozhovor neberu jako nepříjemný. Stejně tak mám společensky přípustný důvod, kdykoliv odejít. Neříká se také, že se během těch šedesáti vteřin zvládnete i zamilovat?" odpovím posléze na její menší proslov. "Ach to je od tebe velmi milé. Možná se budu i červenat," mrknu na ni pobaveně. "Mladší slečna Apple je skutečně něžná duše. Vzhledem k rodinné legendě ale zcela jistě dokážete pochopit přístup její rodiny k její byť existenci... Také mám dojem, že jsem ji již jen svou preferencí krve příliš nesedl," pokrčím rameny. "S tím vůbec nerozporuji. Naopak s tímto souhlasím. Pronesl jsem jen, že z knih se získávají znalosti," usměji se. |
| |
| Ryoshi ,,Tak vidíš." Usmívám se na něj. ,,V pořádku, jen si musím na některé příklady zvyknout." Zamyšleně ho sleduji. ,,To nevím, jestli se člověk dokáže během šedesáti vteřin zamilovat." Trochu mi cuknou koutky. ,,Myslím, že se více než ty, bude červenat tvůj otec." Trochu zvážním. ,,Nemyslím si, že by to bylo hlavně preferencí krve... Myslím spíše, že to jsou hlavně názory a tvoje debata s její starší sestrou. Přeci jen...To úplně nebylo vhodné. Nicméně, vím, co si o její existenci myslí její otec a kupodivu i matka a její sestra. Tedy... Z toho co mi říkala je to vysoce pravděpodobné. " Zamyšleně přejedu jazykem své rty. ,,Někdy bych se velmi ráda podívala do Vaší rodinné knihovny. Mohl by jsi se za mou osobu přimluvit u svého otce?" |
| |
| Jídelna pro lidi Kimmi Kettei ,,Tak to bude první dobrá věc. Ale nezapomeň se soustředit hlavně sám na sebe. Nebude ti moc platné, když se příliš budeš zaměřovat na ostatní a na tebe samého ti nebude zůstávat dostatek času." Pronesu možná zbytečně chytře. ,,Kdyby se ti zdálo, že se snažím znít moc odborně, klidně mě oprav nebo okřikni. Ale byl jsem vychován tak, abych se snažil ostatním pomáhat. Ne nějak samaritánsky. Ale občas zapomínám, že ostatní mají i své názory a svůj pohled na věc." zlehka kývnu hlavou, aby se snad neurazil, že se nad něj povyšuji tím, že mu říkám, co má dělat. ,,Dobrovolně krvácet? Spousta lidí dobrovolně krvácí. Slyšel jsi někdy o dárcovství krve? Pro lékařské účely." odvětím s lehkým úsměvem, aby mne nepovažoval za někoho, kdo považuje za vhodné časté krvácení. ,,Určitě. Je to docela obvyklá schopnost pro upíří rasu. U některých je vyvinuta více, u některých méně." přikývnu na jeho dotaz ohledně manipulace lidí. ,,Někdy jde jen o to, že ti lidé chtějí být zmanipulováni. Je to jednodušší pro vlastní svědomí, omluvit si, že jsme konali pod upířím vlivem, než pod vlivem vlastních tužeb a podvědomí." |
| |
| Jídelna pro lidi "Jako myslíš, abych myslel na své vzdělání před bádáním o tomhle mystickém světě?" zeptám se zamyšleným výrazem, jestli jsem ho správně pochopil. "To je úplně v pohodě. Vlastně jste si docela podobní s mým kamarádem. Je to knihovník, tak má docela tendence předávat moudra, co se kde dočetl. Ty narozdíl od něj stavíš na vlastních zkušenostech. Alespoň mi to tak přijde." |
| |
| Jídelna Podle rozhlasu je čas jít na jídlo a tak zamířím do upíří jídelny. Vejdu dovnitř a rychlím pohledem přejedu po místnosti. Moje sestra sedí sama co nejdál od ostatních, pan Novus se baví s neznámou dívkou a tak si jen vezmu krev skupiny A a zůstanu stát u barelu s krví. Nemám v plánu se tu moc dlouho zdržovat. Jsem ráda, že nejsem v apartmánu s nějakým člověkem, protože to bych ho asi hned zabila. Stejně nechápu, jak nás mohli nechat čekat před ředitelnou v tak otřesné místnosti. Jsem ráda, že alespoň jídelna vypadá o něco lépe, i když také to není to nejlepší. Přemýšlím, že potom zajdu na pokoj a také si musím napsat ten rozvrh. Zvědavě ještě obhlédnu co je na druhém pultíku a rozhodnu se, že si kromě krve dám ještě kafe. |
| |
|
slečna Ari, slečna Apple "Akademie by pro to měla být příhodným místem," usměji se na ni. Řekla: Nejsme takový přátelé. Jsme tedy minimálně na začátku přátelství. To vypadá slibně. Rozhodně je zatím mou oblíbenou osobou pro konverzaci, to zcela jistě. "Nevím, jestli je to pravda, ale myslím, že se to k tomu dodává." Povytáhnu jeden koutek výšeji než ten druhý. Její téměř úsměv napověděl, že na toto budeme mít podobný názor. "Myslím, že ten se v životě nečervenal. K jeho klidu mám ještě dlouhou cestu," zahledím se krátce do svého jídla a také něco sním, abych vyplnil trochu času. "Stojím si za svým názorem. Kdokoliv se mohl k debatě přidat a vyjádřit ten svůj. Přeci jen, i když si to myslím, nic to nezmění. Minimálně prozatím. Ale dokážu pochopit, proč není zrovna mým fanouškem. Navíc jsem řekl, že je to pouze jeden z důvodů," zlehka pokrčím rameny a také trochu zvážním. "Do struktury vztahů jejich rodiny není vhodné zasahovat. Minimálně pro mne," dodám nakonec. Na tvář se mi vrátí úsměv. "Naše knihovna není žádný zázrak, nedělal bych si moc velké naděje. Nicméně nevidím důvod, proč by měl otec odmítnout takovou žádost." Zvednu pohled od stolu, když zaznamenám příchod slečny Apple. Když se podívá naším směrem, věnuji ji úsměv. Nesedá si, zůstane stát u nápojového pultu. "To vypadá, že je můj pokyn k odchodu. Rád jsem si s tebou promluvil a ještě raději si to někdy opět zopakuji. Jestli jsem tě ovšem neodradil," usměji se na Ari, "jestli mne tedy omluvíš," pokud nebude protestovat, nebo si mne nárokovat na delší čas, tak se s úklonou hlavy zvednu a připojím se ke slečně Apple u pultu. Slečnu Apple pozdravím, popřeji ji dobrou chuť a vyjádřím svou starost, když zmizela na celé odpoledne. |
| |
| Jídelna pro lidi Kimi Kettei ,,To jde spolu ruku v ruce, řekl bych. Prostě.....budeš teď čerpat informace a znalosti z jiného vědního oboru, než jsi byl zvyklý. Asi tak bych to řekl." pokusím se to zjednodušit pro nás oba. ,,Už se v tomto pohybuji pár let, někdy zapomínám, jak to vnímají lidé, kteří o čarodějích a upírech nemají tušení." pronesu s omluvným tónem. Dopiji horký pomeranč. ,,Pokud budeš s čímkoliv potřebovat pomoct, klidně se zeptej. Nevím všechno, vlastně nevím určitě ani čtvrtinu toho, co může člověk vědět o těchto věcech. Ale pokusím se minimálně podělit o svůj názor. Vidíš? Už zase mluvím zbytečně chytře a zdlouhavě." zasměji se a odnesu si použité nádobí. Pokud Kimi nebude proti a má prázdný talíř, odnesu i ten jeho. ,,Vypadáš, že tě něco trápí." prohlásím, když se vrátím a už z dálky vidím, že se podivně mračí. Posadím se zpátky, opřu si ruce do stříšky před sebou a opřu si o ni hlavu. S lehce nakloněným obličejem Kimiho pozoruji. |
| |
| Ryoshi ,,Uvidíme, co bude dál, jsme tu teprve hodinu, možná hodinu a půl. Takže nemůžeme s ničím předbíhat." Pozoruji nově příchozí a pak stočím svou pozornost zase k němu. ,,Ah jistě, asi máte pravdu. A myslím si, že červenal. Ale vám to nepřizná." Zazubím se na něj. ,,Jistě, za svým názorem si stůj, nikdo ti neříká, abys ho měnil." Zapřemýšlím. ,,V každé knihovně se dá najít něco cenného. Proto i v té vaší může být něco velice zajímavého. V tom případě budu doufat, že se mi povede vaší knihovnu navštívit." Vydechnu. ,,Jistě, jen běž. Příjemný večer přeji." Znovu se pousměji, přikývnu a pozoruji ho, jak odchází. |
| |
| Pokoj → Jídelna okrajově Lévi, poté Shádí a Kimi Jak přátelsky mě Lévi uvítala, tak bylo chladnější její další vystupování. Vlastně jsem se nedočkala žádné smysluplné reakce. Chvíli jsem ji zmateně pozorovala, než jsem jen pokrčila rameny, přívěsek stiskla v dlani a zmizela zpět do ložnice. Tak to bychom měli. Možná malé varování, že zde se nedá věřit nikomu a ničemu. Začala jsem si trochu vybalovat, i když jsem si nebyla jistá, jak dlouho tady asi zůstanu. A myšlenky na spolubydlící mi taky nedopřály vypnout hlavu, takže jsem nakonec ve třetině vybalování s teatrálním vzdychnutím skončila na posteli a vzala si sluchátka do uší. Hudba dokázala být vždy správným lékem. Něco ale přehlušilo i právě znějící píseň. Zmateně jsem se opřela na loktech a strhla si sluchátka z uší. Rozhlas? Večeře? Pokrčila jsem rameny, zůstala ve stávajícím oblečení, přívěsek jsem strčila prozatím do kapsy džín a zamířila z pokoje pryč. Ty brďo, co ten rozvrh… A tak jsem se ještě vrátila pro desky s dokumenty, abych po večeři vyřešila i první úkol./ S řešením, co asi dělá Lévi, jsem se neobtěžovala. Najít jídelnu mě stálo nakonec jen chvilku bloudění. Jídelna byla na můj vkus… Příliš moderní. Studená. Zamířila jsem nejdřív k pultíku, kde jsem si na tác z nepřeberného množství vybrala zázvorový čaj a slaný koláč s houbami. S deskami v podpaží a s tácem v rukách jsem se pak vydala mezi stoly hledat příhodné místo. Zahlédnu Shádího a toho druhého s čokoládou u jednoho ze stolů. Jediné známé tváře. I tak jsem chvíli váhala. Nakonec jsem se ale vydala jejich směrem a zastavila se u nich. “Zdravím, máte tu místo?” kývla jsem na ně a vyčkávala. Pokud mě odmítli, jen jsem pokrčila rameny a šla o pár stolů dál najít volné sezení. A pokud ne, s díky jsem se usadila, desky položila vedle tácu a vzala šálek čaje do dlaní. “Ale už žádné parfémy,” naoko jsem se s úšklebkem zamračila na Shádího. “Tak… Jak jste prozatím se školou spokojeni? Rozvrh jste už viděli?” začala jsem bez ostychu hovor, i když úsměvy jsem nehýřila a pohledem jsem těkala všude kolem sebe. Ale taky jsem si prohlédla oba kluky, abych zjistila, zda mají na sobě podobné přívěsky, jaký mě teď studil v kapse. |
| |
| Jídelna pro lidi Ať se snažím sebevíc, tak jsem to nakonec stejně asi nepochopil. Možná to samo přijde časem. To uvědomění, jak to vlastně myslel. Nijak to tedy nekomentuji, jen se usměji na jeho starost a dojím brownies. S úsměvem přikývnu na jeho nabídku. "Kdyby mi to vadilo, řeknu ti," zasměju se také. "Díky," upiju ze své čokolády, zatímco odnáší naše nádobí. Než stihnu zareagovat, přijde k našemu stolu dívka od okna. "Ahoj," pozdravím jí s úsměvem a podívám se na Shádího. Pokud to vypadá, že nemá námitky, posunu se na lavici a uvolním jí místo. |
| |
| Jídelna pro lidi Kimi Ketteri, Aysu Yarrow Vracím se akorát od stolku pro odkládání špinavého nádobí, když se u stolu objeví dívka, která se stala terčem upířího zájmu v salonu před ředitelnou. ,,To je milé překvapení. Rád vás vidím." pozdravím dívku, která se k nám rozhodla přidat. ,,Prosím, posaďte se. I přes tu událost doufám, že to nevytvoří nevraživost mezi námi. Omlouvat se za to ovšem nebudu. Věřím, že to bylo v té chvíli to nejlepší, co jsme mohli udělat. Pokud byste se dostala do podobné situace znovu, postříkal bych vás klidně znovu." dodám, kdyby si snad má slova přebrala nějak jinak. Že to vyjádření mohlo působit trochu....divně, mne teď netrápí. Aysu si může všimnout v mém výstřihu košile amuletu. ,,Já už mám rozvrh zapsán. Příliš bych s tím neotálel, ať se vám co nejdříve dostane do podvědomí a nebudete muset přemýšlet, jaký předmět vás čeká dále." posadím se ke dvojici u stolu. ,,A se školou spokojeni, zatím ano." přitakám souhlasně. ,,Tady Kimi a já jsme spolubydlící. Takže se snažíme navazovat nějaké to sociální pouto, řekl bych." |
| |
| Jídelna pro lidi Zakuckám se čokoládou nad tím dvojsmyslem, který zrovna ze Shádího vypadl. Když to rozdýchám nedokážu se neculit. Nechám mluvi Shádího. "Já jsem tam ještě nebyl. Mám v plánu tam zajít po jídle. Zatím jsem si neudělal moc názor. Na to vím moc málo," pokrčím rameny. Souhlasně přikývnu Shádímu. "A jak již Shádí zmínil, já jsem Kimi Kettei." Podám jí ruku. Žádný šperk, kromě své sametky s rodovým znakem, u sebe nemám. |
| |
| Jídelna Kimi, Shádí Když mi první s černovlásků uvolnil místo na lavici, s drobným úsměvem a kývnutím hlavy jsem pobídku přijala a posadila se. Pak se ujal slova Shádí, druhý z černovlásků. Jeho vykání bylo… Divné. Je z nějaké vyšší kasty, kde si puberťáci vykají? Osobně jsem to nezažila, tady v té škole jsem se s ním setkala poprvé. “Nevraživost je trochu silné slovo. A obávám se, že mě stejně něco podobného čeká,” pokrčila jsem rameny a upila poprvé zázvorového čaje. Před očima jsem však měla místo desky stolu Shádího přívěšek. Takže ho také dostal… Patří též k budoucím společníkům? Rychlým pohledem na mladíka po svém boku jsem zjistila, že u něj přívěsek nevidím. Místo toho mi neuniklo jeho určité pobavení nad Shádího slovy. Co mi uniklo? Lehce jsem se zamračila, ale v tu chvíli jsem na to nemohla přijít. Shádí dál mluvil, trochu jako kniha. A nejspíš rád poučuje. Jemně jsem se uculila na hladinu čaje, než jsem opět zdvihla hlavu. Druhý z mladíků byl představen. “Aysu Yarrow,” kývla jsem na něj znovu a krátce a pevně stiskla jeho ruku. “Tak to tam můžeme zamířit spolu po večeři.” “Sociální pouto?” zopakovala jsem s polovičatým úsměvem po Shádím a nabrala si vidličkou první sousto koláče. “Myslím, že já už se svou spolubydlící dosáhla maxima,” uchechtla jsem se tak trochu pro sebe a nabrala si další kousek. |
| |
| Jídelna pro lidi Kimi Kettei, Aysu Yarrow ,,Rád vás poznávám. A ano, sociální pouto. Přeci jen, se studenty, které jsme dnes viděli před ředitelnou, se budeme setkávat asi nejvíce, nemyslíte?" zeptám se obou. Když Aysu navrhne, že si půjdou spolu opsat rozvrh, souhlasně přikývnu. ,,To zní jako dobrý nápad. Ne tedy, že bych si to potřeboval zapsat dvakrát, takže tento váš výlet asi přenechám jen vám dvěma." omluvím se z návštěvy nástěnky, ke které podle všeho po jídle zamíří. ,,Ovšem trochu mne mrzí, že jste již dosáhla maxima v rámci sociálního kontaktu se svojí spolubydlící. Skoro bych tomu ani nevěřil." ne, neušla mi ironie v jejím tónu, ale koneckonců, můžu si chvíli hrát na hloupého ne? ,,Když už nic, s lidmi, se kterými sdílíme společné prostory, bychom měli se snažit vycházet. Aspoň dle mého názoru." prohlásím a nonšalantně naznačím rukou ve vzduchu srdce. ,,Nemusíme se právě úplně milovat, ale být ubytovaný v dusné atmosféře nevraživosti....to bych nechtěl podstupovat." |
| |
| Jídelna pro lidi "Jasný," s úsměvem přikývnu. Víc ani nestihnu, než se Shádí rozpovídá. Ale nevadí mi to. Je to celkem úsměvné. Poslouchám ho. "To je pravda. Je vždy dobré jet na stejné vlně, obvlášť, když spolu máte trávit nějaký ten čas a sdílet prostory. A myslím, že by v nejhorším neměl být problém zažádat o výměnu pokoje." |
| |
| Upíří jídelna Když ke mně přijde pan Novus, oplatím mu pozdrav a jestli mu ještě nějaké jídlo zbylo, tak i přání dobré chuti. "Chtěla jsem si to tu trochu prohlédnout, proto jste mě tu možná nezahlédl nebo jsme se někde minuli." Řeknu a napiji se kávy. "Každopádně bych si měla jít napsat rozvrh a vybalit si, takže nemám v plánu zdržet se tu moc dlouho. " Je pravda, že na tohle jsem nějak pozapomněla a asi bych to měla ještě dnes stihnout. "Každopádně to může ještě chvilku počkat. Ta místnost ve které nás před ředitelnou nechali byla otřesná. Od akademie bych tedy čekala lepší uvítání. Jsem ráda, že všechny místnosti nejsou takové." Řeknu narovinu co si o našem uvítání na akademii myslím. |
| |
|
slečna Apple "Pravděpodobně jsme se jen nepotkali. Přeci jen alespoň část budovy jsem prošel," pokývnu hlavou. "Samozřejmě se mnou nenechte nikterak zdržovat, jen jsem rád, že jsem Vás dnes alespoň ještě zastihl," věnuji ji úsměv, když sdělí, že se nehodlá příliš zdržovat v jídelně. "Nechcete se na tu chvíli posadit? Jistě by to bylo pohodlnější," pokynu ke stolečkům volnou rukou. "Snad se to záhy zlepší, vedení této školy se vyjádřilo, že by měla být místnost zrekonstruována. Každopádně i tak je to velmi prazvláštní složení místností. Skoro bych řekl, že každá místnost byla rekonstruována někým jiným, aniž by hleděl na styl zbytku budovy," krátce se odmlčím, "a nic z toho neodpovídá tomu, jak škola vypadá zvenčí." |
| |
| V knihovně Z jídelny jsem zamířila rovnou do knihovny. Když jsem do ní vstoupila byl vnímat klid nikdo v ní nebil, protože většina studentů je určitě ještě v jídelně a nebo se do ní chystala. Procházela jsem se po ní a musela jsem uznat, že zde byli opravdu nekteré velmi zajímavé knihy. Vytáhla jsem z nich s názvem Pověsti o upířich rodech a s v ruce se posadila do nejbližšího křesla a začetla jsem se do knihy. Uvidím zda se zde ukáže pán Novus jestli ne vydám se na průzkum akademie sama. |
| |
| Jídelna Kimi, Shádí “To sice ano, ale není to pro mě důvod, abych jim skákala kolem krku,” pokrčila jsem rameny a uďobla vidličkou další sousto koláče. |
| |
| Jídelna Aysu Yarrow, Kimi Kettei ,,Nemyslím si, že vymění pokoj jenom proto, že si nesednete. Aspoň.....já bych to neudělal. Ale na mne to není. Jen mi to přijde jako útěk od problému." Pokrčím rameny, že to vlastně není můj problém. Měl bych se přestat tolik snažit ostatním se vměšovat do jejich životů, když jsme tady sotva půl dne. ,,Přání osoby, která se postarala o to, že má rodina může žít.....trochu lepší život, než by jinak měli. Prý mi to pomůže lépe pochopit vzájemné vztahy v hierarchii mezi lidmi, čaroději a upíry. A myslím si, že má v tomto směru pravdu. Asi není příliš míst, kde by se tato směska vyskytovala tak koncentrovaně a měla vzájemné interakce." Odpovím znovu poněkud zdlouhavě. Ale ptala se a já se rád vyjádřím. ,,Dá se říci, že jsem protekční spratek." Ukončím to na trochu humornější notu. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR