Andor.cz - online Dračí doupě

Setkání

Celou dlouhou cestu jsem si hlavou proháněl ona slova podivína a městské stráže, které museli ustat v rozmluvě po okřiknutí. Přemýšlel jsem nad jejich významem a také nad tím co mě asi čeká v Žabokrkách.

Na cestu jsem se pečlivě připravil, sehnal dva měchy s čerstvou vodou, celý bochník chleba a nějakou uzeninu s kozím sýrem. Opatřil i nějakou knihu, která se zabývala pověstmi a legendami z okolí vesničky do níž jsem mířil. Poslední brašnu jsem zaplnil obvyklým spotřebním zbožím pro dobrodruha mého typu, dvojicí lektvarů many a dvěma léčivými, nechyběla ani láhev drahého vína, které jsem zakoupil během obchůzky po tržišti. Drahé víno nebylo jediným úlovkem na bohatém trhu, zakoupil jsem zde i menší lahvičku vanilkového olejíčku od staré kořenářky. K boku svého ryzáka jsem před odjezdem připevnil starou magickou hůl – po otci – a úzký elfský meč k němuž jsem přišel nějakou náhodou během jedné z potyček kdy se mě pokusilo okrást pár lapků.

Když se den začal pozvolna chýlit ke konci a má cesta byla již téměř u konce, ale stále jsem ještě nebyl na místě, povzdechl jsem si a pokračoval dál. Teprve až zahlédnutí plamínku, ohně a poté i stanu ve mně vzbudilo naději. Přijel jsem blíže, pohlazením uklidnil koně a tiše z něj seskočil, chytl jej za uzdu a vedl blíže k ohni. Cestou se budu snažit rozpomenout, zdali jeho barvy roucha skrývají nějaký odkaz na magických cech či příslušnost k magii. Jakmile dojdu dostatečně blízko, odkašlu si.
„Omlouvám se.“ začnu pozvolna a sejmu z hlavy hnědé kápě svého pláště, „Jsem dobrodruh na cestách, dlouhých cestách. Smím si přisednout? Ohřát se a snad chvilku popovídat?“ řeknu klidným hlasem. Pokud mág svolí, uváži koně a opatrně se posadím k ohni. Při této příležitosti si tvář mága pozorně prohlédnu.

Rozmluva

„Díky.“ poděkuji když usednu a dostanu misku s kouskem pečeně. „Právě tam mířím. Zaujali mě jisté zvěsti... které ve mně probudili zvědavost.“ odpovím mu když začne rozebírat cíl mé cesty.

„Aurenol.“ představím se krátce a rovněž se zakousnu do pečeného zajíce. Nad jeho hodem se pousměji, „Žáby dokáží potrápit, ale co potom komáři? Pijí krev a ozvlášť u bažin jich je nespočet.“ chvilku se odmlčím, „Já tam cestuji... Vlastně kvůli tomu co jste již zmínil... Kvůli těm zvěstem.“ opět si trochu kousnu.

Pečínka a žízeň

„Takže se vlastně živíte čím?“ nedá mi to a zeptám se při té příležitosti, opět si kousnu do pečeného zajíce, „Ano. Je výborný.“ přikývnu spokojeně.

„Mám.“ usměji se, „Měl bych i něco tvrdšího, ale to bohužel mám pro jiné příležitosti.“ dodám, vstanu a odeberu se ke koni. Rukou jej pohladím a vytáhnu jeden z měchů vody. S ním se vrátím zpět k ohni, dopřeji si pár došků a podám jej muži se slovy „Pijte co hrdlo ráčí.“

Čas na spánek

„Pestré povolání.“ pousměji se nad výčtem všeho za co by se Fengar mohl považovat, rukou si zakryjí ústa během zívání neboť i mě unavila dlouhá cesta na hřbetu koně.

„Těžko říct kdo z nás je starší...“ pokrčím rameny při zmínce o věku a dojím poslední sousto, oblíznu si prsty a zahodím zbylé kosti. „Příliš se nevyznám ve vašich lidských letech.“ přiznám a podobně jako on i já si začnu pomaličku stlát. Odepnu z koníkova postroje pouzdro s mečem a položím jej vedle rozprostřené deky. Poté si lehnu a pokusím se usnout. Meč budu mít nadosah ruky pro případ, že by se mi kdosi pokusil uprostřed noci ublížit.

Probuzení

„Dobré, dobré ráno.“ přikývnu rozespale, promnu si oči a pozvolna se posadím. Ruku pustím z meče a nechám jej ležet. „Občas mi to vyjde... Ale musím na tom ještě zapracovat.“ přiznám ke svému pozdějšímu probuzení během šramotu Fengara.

„Pěkně jsem se prospal... Usnul jsem rychleji než jsem si myslel.“ pomyslím si, očima zkontroluji koně a začnu vstávat.
„Však jo. Však jo!“ zvolám, „Už vstávám.“ dodal když budu na nohou a rukou začnu rolovat deku, připnu ji ke koňskému postroji, meč si ponechám u sebe, připevním ho k opasku. Teprve až teď, když budu mít sbaleno pohledím svého ryzáka a své oči nasměruji k zataženému nebi.
„Nesnáším déšť.“ pomyslím si v duchu.
„Ještě si odskočím.“ řeknu již nahlas a odběhnu do nejbližšího křoví vykonat ranní potřebu, následně se spokojeně vrátím se slovy „Jsem připraven.“ vyhoupnu na koně a vyčkám na další pokyny Fengara neboť jej hodlám následovat až do vesnice.

Jak jsem přišel k ryzákovi...

„Eh... Musím se přiznat, že jsem na to únavou úplně zapomněl.“ povzdechnu si a poškrábu se za krkem, nasměruji pohled k místu kde jsem spatřil cosi se mihnout.
„Doufám, že z toho nekoukají problémy...“ pomyslím si a podívám se na Fengara, „Cože?“ řeknu jakobych byl chvilku mimo, protože jsem jeho rozmluvu nakrátko skutečně zazdil během přemýšlení nad oním podivným mihnutím, „Ah! Jistě. Říkám mu Zur. Mám ho již několik let... Dostal jsem ho od jedné bohatší paničky, které jsem pomáhal. Nebo dostal... Musel jsem ho odkoupit, ale dostal jsem značnou slevu, protože jsem předtím pomohl jejímu muži a následně i jí. Její muž byl velmi nemocný, upoutaný na lůžko a v mladí byl vášnivým cestovatelem.“ odmlčím se, „Ale moji domovinu nikdy poznat nedokázal a tak mě jako paní odchytla, když jsem krátce po přijetí do města hledal nocleh... Pak jsem strávil několik dní vyprávěním a odpovídáním na otázky jejího muže. Bylo to náročné...“ pokrčím rameny, „Ale odměna i nocleh přišly vhod.“ opět se nakrátko odmlčím, „I Zur trpěl. Ta panička se tuze bála jezdit na koni a její muž, kterému tento kůň patřil už nemohl. Popravdě? Myslím si, že se ho velmi ráda zbavila. Byl to právě on kdo upoutal jejího muže na lůžko.“

Komplikace

Nakrátko jsem se zamyslel, hlavou mi opět kolovaly slova, která jsem slyšel na trhnu, slova onoho podivína. Téměř se mi až povedlo vytěsit Fengarův monolog.
„Jezdí dobře. Nemůžu si stěžovat.“ přikývnu, když se nechám vytrhnout z toku myšlenek. „Asi jsem měl tehdy velké štěstí.“ dodám.

„Zatraceně co to bylo?!“ zvolám a zastavím koně, rukou sjedu po svém meči a začnu se ohlížet s cílem najít původce onoho nebezpečného zvuku.

Přepadení - počátek konfilktu

„Bojovat.“ pronesu chladným tónem, sesednu z koně s mečem v ruce. Hůl ponechám připevněnou stále k sedlu koně. „Zadržte své zbraně. Dnes nemáte příliš šťastný den, protože jste narazili na chudé, ale zároveň ozbrojené jedince.“ promluvím k útočníkům, abych získal alespoň trochu času.

Během toho skryji volnou ruku za svá záda a připravím si ohnivou šipku. „Soustřeď se Aurenile. Přece si nenecháš natlouct bandou lapků.“ pomyslím si, ale vzápětí své úsilí přesměruji na vyčarování kouzla. Sešlu Ohnivou šipku na nejbližšího protivníka v momentě kdy se pokusí provést přiblížení. (hozeno: 32%)

„Zatraceně... Dneska jsem se probudil asi levou nohou.“ povzdechnu si nad neúspěchem. Připravil jsem meč do obrané pozice, ale naposlední chvíli jsem se pokusil uhnout úskokem do strany ze které nebyl úder veden. (Hod: 37%)

Zatnu zuby ve snaze na sobě nedát nijak výrazně znát bolest způsobenou škrábancem od pohrabáče, který se mohl povalovat či šťourat v kdečem. Pevněji sevřu meč a připravím se k dalšímu útoku, který budu směřovat sečným úderem ze shora a následně jej proměním v bodný úder směřující na hruď protivníka (Hod: 58%).

Proti vůdci

Zachoval jsem si chladnou tvář, když padl k mým nohám mrtvý bandita. Vytáhl jsem meč z jeho těla a připravil se na obranu, mečem sjel dolů, abych zablokoval protivníkův úder. (Hod: 98%) Následně využiji své magie k protiútoku, kouzlem ohnivá šipka se pokusím zasáhnout některé z nechráněných míst. (Hod: 67%)

Bylo jich nad víc?

„Zatraceně... Mohl by přilákat další.“ pomyslím si a rychlým kopancem do velitele ho trochu ještě více ochromým a následně vyrazím do lesa s cílem nalézt onoho prchajícího mezi stromy. Velitele tak prozatím nechám napospas.

Dobojováno...

Mečem přeseknu provaz. „Prevíti.“ procedím mezi zuby podrážděně a otočím se na příchozího Fengara, „Nebyl bych proti.“ řeknu již klidněji, „Ale až dojdeme do cíle. Nechci se tu zbytčně zdržovat. Kdoví kolik jich je v okolí.“ pokrčím rameny a pozvolna se odeberu zpět k cestě.

„Nebyla by za něj nějaká odměna? Třeba by nám za něj něco ve vesnici dali.“ zamyslím se nahlas poté co se mě Fengar optá na vůdce banditů. Až se vrátím pohlédnu se na spouť co jsme způsobili. Dřepnu si k mrtvému banditovy a podívám se co má u sebe.
„Obereme je. Sice to není etické, ale třeba u sebe budou mít něco co by někdo ve vesnici mohl postrádat.“ řeknu během prohledávání mrtvého.

Cesta opět pokračuje

„Pojedem vydrž.“ mávnu na Fengara, krom stříbrných mincí mrtvému nic jiného nevezmu, přilbu nepotřebuji a nic jiného cenného nemá. Jenom ta plíseň mi trošku zavrtá v hlavě. „Tenhle ji má taky... Tu plíseň na noze.“ zvolám na Fengara a ukážu na botu mrtvého, „Chceš ji?“ zeptám se. Pokud bude toužit po plísni nějakým způsobem mrtvému sundám buď botu nebo opatrně (abych se plísně nedotkl) ji oddělím od boty a opatrně ji zabalím do cáru papírů, pakliže se ji rozhodne Fengar sám budu jen přihlížet a pakliže po ní nezatouží vyskočím na koně a budu jej následovat do Žabokrků.

„Musíme navštívit nějakého ranhojiče. Nerad bych, aby se mi to zranění zanítilo. I blbej škrábanec dokáže pořádně zavařit.“ dodám již v sedle.

Cesta spějící k cíly

Pobídnu koně a přizdím jej až vedle Fengara, abych nemusel tolik křičet. Otočím se na banditu a následně zpět před sebe. „Odvedeme jim ho tam jako banditu. Buď nám dají odměnu za kterou se následně poslečně napijeme a nebo...“ odmlčím se, „Nebo to dokončíme my. Pakliže ho odmítnou. Přepádání je zločin a zločin by se neměl tolerovat.“ zakončím. „Obavy mi dělá trochu ten co nás viděl. Mohl by přivolat další a v budoucnu zavařit nám nebo někomu jinému.“

„To si nemyslím.“ zakroutím hlavou, když Fengar poznamená, že by onen zvuk mohla způsobit zvěř. Více jsem již nemluvil, protože to bylo v dešti nepříjemné a řvát se mi nechtělo. Rozhlížel jsem se po stavbách, které se před námi tyčili a hledal mezi nimi nějakou vhodnou k ustájení koně. Trochu mě udivilo, že se dělí na dvě skupiny, ale na druhou stranu bylo mnohem zvláštnější, že tu vůbec někdo chtěl žít.

„Támhle Fengare!“ křiknu a ukážu na velkou stavbu, „Tam bychom mohli nalézt co hledáme. Pojeďme tam.“ vybídnu jej, když dojdeme do střetu vesnice. Rovněž sesednu z koně, pohladím jej a povedu jej blíže k velké stavbě. „Už se nemůžu dočkat až usednu ke krbu a uschnu... Zatracený počasí.“ pomyslím si.

Jakmile dojdu k přístřešku připojenému na větší stavbu opatrně jej prohlédnu a pakliže usoudím, že je vhodný pro ustájení koně ustájím jej. Z koně si vezmu knihu s povídačkami, prázdný vak s vodou, abych si ho mohl dát naplnit a pak se odeberu do hostince, případně pomůžu Fengarovi se zajatcem.

Rozmluva s hostinským

„Zjevně.“ usměju se při pohledu na pokropeného Fengara, „Rozhodně to není nic co by mě nějak potěšilo. Doufám, že se dneska vyprší a zítra bude klid. Nechci tu trávit deštivé dny... To by bylo nepříjemné.“ dodám. Prohlédnu si mokré koně. „Pak se ještě musíme postarat o ně. Sundat jim sedlo a tak...“ prohodím hlavou ke koním, ale přesto budu následovat Fengara a onoho banditu.

„Dobře. Díky že ses ujal jeho dopravy až sem.“ poděkuji Fengarovi před dveřmi hostince a převezmu oslepeného muže. „Tak jdeme do tepla.“ pronesu k oběma mužům a vejdu do hostince. Když jsem ucítil na své tváři příjemné teplo, do kterého byla celá místnost zalita pocítil jsem spokojenost, oddechl jsem si a při pohledu na plápolající oheň v krbu se mi rozzářily oči. Už jsem se viděl, jak usedám a nechávám mokré oblečení usychat. Myšlenku jsem však musel nakrátko ještě zahnat a přesunout svůj zrak k hostinskému.

„Dobrý den.“ pronesu zdvořile a přikývnu hlavou při této příležitosti si také stáhnu kápě, aby mi bylo vidět do tváře, poklidnou chůzí dojdu blíže k hostinskému a jeho pultu. „Našel by se zde pro mě a mého kamaráda nějaký volný pokoj? Nejlépe oddělený? Aby si každý z nás mohl dopřát soukromí?“ zeptám se a přitom se rozhlédnu, pevněji sevřu provaz ke kterému je přivázán bandita, „Také vedu lapku, banditu, který se mě a mého kamaráda pokusil při cestě k vám okrást. Přemohli jsme ho a svázali. Přivedli jsme ho kvůli vykonání spravedlnosti. Komu ho zde máme předat? Jestli je teda vůbec komu.“ dodám a rukou si otřu tvář. „A ještě bych prosil... Když už jsem v tom sáhodlouhém monologu o nějaký volný stůl. Rádi bychom se najedli. Tedy alespoň já. Nevím jak ty... Mně docela cestou vyhládlo.“ usměji se směrem k Fengarovi a pohladím si břicho. Při této příležitosti si také prohlédnu pult a věci za ním čistě ze zvědavosti.

„Kdepak jsou asi všichni? Čekal bych alespoň pár lidí nebo pár štamgastů, ale takhle pustou hospodu jsem neviděl už hodně dlouho...“ pomyslím si zatím co budu vyčkávat na odpovědi ke svým otázkám.

Kolaudace pokoje

„Výborně. Děkuji.“ s poděkováním převezmu klíč od hostinského, „Dobrá. Doufám, že budete úspěšný, ale jak říkám... Takhle ošklivě zraněný by už neměl představovat žádnou velkou hrozbu.“ dodám následně a koutkem oka pohlédnu na banditu, „Mika?“ otočím se na hostinského, „Vždycky mě fascinovali lovci trofejí. Takže ano.“ přikývnu, „Možná bych později ocenil nějaký rozhovor s Mikou nebo i s vámi o téhle... Téhle... No ani nevím co to je, protože jsem to nikdy předtím u nás neviděl.“ pokrčím rameny s úsměvem, „Ale teď vás nebudu zdržovat. Půjdu si vybalit a o trofeji si promluvíme později. Ještě jednou vám děkuji.“ zakončím a popadnu vše potřebné a odeberu se ke svému pronajatému pokoji.

Když jsem spatřil množství schodů, vysokých a celkově nepříjemných tiše jsem si povzdechl a posteskl, „Schody... Proč všude musí být schody?“ procedil jsem mezi zuby tiše a zoufale. Jakmile konečně stanu v patře a vejdu do svého pokoje pozorně se rozhlédnu, rozměry pokoje posoudím jako dostačující a vyhovující pro mé současné potřeby.

„No... Hádám, že jsem si sebou nic čistého asi nepřibalil.“ pokrčím rameny nad promočeným oděvem, „Ale stejně se ještě musím ven.“ povzdechnu si tiše, promnu si bradu a následně se opatrně nakloním k okénku, abych zjistil jaký mám výhled. Sice pochybuji, že skrze déšť uvidím nějak daleko, ale čistě jen pro menší představu, kam asi okno směřuje. Odložím knihu z mého vaku na noční stolek a poté se podívám do vaku, který jsem nedobrovolně obdržel od jednoho z banditů.

„Měl jsem pravdu! Je jich víc!“ pomyslím si po přečtení dopisu, opatrně jej vložím zpět do váčku i s vlnou, aby zůstal dopis pěkně zachován. Prsten vhodím do kapsy, hřebíky ponechám na nočním stolku – prozatím – a mince rovněž sbalím, protože se mohou hodit.

„Tak... Počasí stále stojí za nic.“ povzdechnu si, „Dokud jsem mokrý tak to obstarat musím.“ dodám a vykročím pryč z pokoje, při odchodu za sebou samozřejmě zamknu a sejdu schodiště dolů. Podívám se zdali už hostinský odešel nebo ještě zůstal.

Platba a povinnosti

Poté co jsem si dostatečně prohlédl všechny přítomné jsem se přestal rozhlížet a odebral se k pultu, pokud je u pultu nějaká barová židlička usadím se na ní.

„Dobrý večer.“ přikývnu rusovlasé hostinské, „Aurenil Arenol.“ představím se tiše, aby to, pokud možno slyšela jen hostinská. Není potřeba, aby se mé jméno dostalo do éteru nějak rychle. „Jsem spokojen... Takže vám mohu klidně zaplatit a pak...“ povzdechnu si při pohledu na deštivé počasí za okny, „Se postarám o svého koně.“ počkám jak mi odpoví a vyplatím ji požadovanou částku a pokud nebude nic víc namítat odeberu se ven. Před ochodem si, ale nasadím kápy a pokusím se co nejrychleji zaplout do stájí, abych se zbytečně nevystavoval dešti a dalšímu zbytečnému moknutí.

Péče o koníka

„Dobře. Děkuji.“ poděkuji, „To vám ještě upřesním.“ dodám odpověď na otázku jak dlouho se zde plánuji zdržet a pak se již odeberu konečně ven.

„No jo... No jo...“ pokrčím rameny směrem k Zurovi, jakmile ho spatřím mokrého a nespokojeného uvnitř potemnělých stájí, „Promiň kamaráde, ale měl jsem naspěch. Musel jsem toho tolik zařídit. Ale teď už jsem tady a postarám se o tebe.“ řeknu klidným hlasem a pohladím koně, „Jen chvilku vydrž. Zapálím ti tu louče.“ dodám a otočím se k loučím, pomocí kouzla se pokusím zapálit skryté louče před deštěm. Jakmile se mi to povede spokojeně se otočím k Zurovi. Ještě jednou jej pohladím a rozhlédnu se co vlastně všechno se uvnitř stále nachází.

Pokusím se vyhledat něco čím bych mohl koníka osušit a následně také něco do čeho bych mohl dát vodu (pakliže jí už ve stájích nemají), taktéž zkontroluji slámu, jestli není v nějakém špatném stavu. Pokud bude, odeberu se přesně podle instrukcí hospodského ženy pro novou a lepší.

Péče o Akiho

„Spokojen?“ uchechtnu se při pohledu na osušeného koně, „Promiň, ale jablíčko nemám. Bohužel.“ pokrčím rameny, „Tak a teď ty... Chudáku.“ otočím se k druhému koníkovi a opatrně ho pohladím, protože netuším jak na mě bude reagovat. Pokud bude mírumilovný postarám se o něj obdobně jako o Zura, osuším jej a pohladím. Zbytek sena pak dám do krmítka Akiho, zavřu stáje a spokojeně se vrátím do hostince.

Pivo poprvé

„Mno... Pivo to jistí.“ pomyslím si při pohledu po hostinci a pomalou chůzí se vydám k pultu. „Smím poprosit o pivo?“ zeptám se a opřu se o pult. „Nějak mi vyschlo v krku poté cestě, vybalování a obstarávání koní.“ krátce se pousměji a pak počkám až přede mě položí korbel s pivem.

„Díky.“ přikývnu na hostinského a vyčkám na pivo. Mezitím si prohlédnu onoho mladíka, který přišel po schodišti. Vzbudil ve mně dojem jednoho z těch mladých městských klučinů, kteří za peníze svých rodičů zbytečně utrácejí, užívají si a těch méně bohatších si příliš neváží. Můj dojem z hlavy však velmi rychle vyhnal příchod dalšího neznámého, mnohem zajímavějšího. Chvilku pozornosti jsem mu věnoval rovněž a pokynutím hlavy jej pozdravil. Když přede mnou stanul korbel s pivem ihned jsem ho uchopil a připravil se k napití.

„Myslím, že byste se mohl zmínit, ale promluvím si sním později sám. Určitě má teď na práci jiné věci než vyslechnutí hromady otázek přivandrovalce.“ lehce se pousměji a konečně si dopřeji několik doušků piva z korbelu. „Už to tu začíná ožívat.“ řeknu spokojenějším tónem.

Popíjení pokračuje s Fengarem

„Aha... To máte pěknou tradici. Ono je celkově pěkné, když se tradice dodržují.“ přikývnu spokojeně a znovu se napiji piva, „No... Řekněme, že zvědavost. Viděl jsem cosi, co mi přišlo poněkud... poněkud zvláštní až zajímavé. Takový incident na tržišti v Lonadu.“ řeknu tišeji neboť nechci zbytečně vyvolat nějaké pozdvižení a narušit tak relativně spokojenou a příjemnou atmosféru. Lehce se přitom po tvých slovech pootočím, abych zjistil, zdali náhodou někdo mému rozhovoru s hostinským nevěnuje až příliš velkou pozornost.

„Zdravíčko.“ pousměji se, když spatřím Fengara a tím odsunu rozhovor s hostinským nakrátko stranou, „Ale.“ mávnu rukou, „V klidu se usaď o tvého i mého koně jsem se postaral, usušil jsem je, dal jim seno a o vodu jsi se koneckonců už postaral při příjezdu.“ dodám urychleně, „Možná mu teď můžeš jít tak popřát dobrou noc.“ usměji se přátelskou tváří.

„Vidíš toho mladíka?“ zeptám se tiše Fengara a nenápadně naznačím na mladíka mluvícího s Madlenou, „Nějak moc se po nás vyptává.“ dodám tiše, trošku se napiju a jakmile položím korbel na pult podívám se na hostinského. „Co je zač? Nějaký vlivnější místní? Nebo taktéž náhodný kolemjdoucí?“

Pijeme dál...

„Takže jsem ho odhadl relativně dobře.“ pousměji se nad myšlenkou a informacemi, které mi sdělil hostinský o mladíkovi. „Ano. Tak na zdraví!“ přikývnu následně směrem k Fengarovi a zdálky se zaměřím na nově příchozí. „Začíná se to tu plnit.“ pousměji se spokojeně, „To pivo není vůbec špatný... Na takovou malou vesnici.“ poznamenám.

Popíjíme a debatujeme

Když se mi konečně podaří vymanit ze sevření krásy nově příchozí Laury otočím se na hospodského a následně zabořím svá ústa do korbelu s pivem a dopřeji si pár doušků.
„Přesně jak říká Fengar.“ usměji se poté a pokusím se opět navázat na předchozí rozmluvu, „Setkali jsme se nedávno a každý z nás sem přijel tak trošku z jiného důvodu.“ odmlčím se a v hlavě si přehraji slova, která hospodský řekl: „Nebo jako mág a jeho pomocník?“ při těchto slovech mě v hlavě napadne: „Koho asi myslel tím ‚pomocníkem‘ doufám, že mě ne.“ zaženu onu myšlenku, že mě možná hospodský vědomky či nevědomky mohl podcenit nebo urazit.

„Možná byste nám hostinský... Mohl trošku přiblížit zdejší vesnici. Dát nám nějaké typy na řemeslníky, pokud tu nějaké máte, dát nám rady jakým zákoutím se vyhnout. Však víte. Nějaké užitečné informace pro nás přespolní.“ usměji se.

Dobrodruh

„Já a přes knihy?“ uchechtnu se, „To si úplně nemyslím... Sice si nějakou občas přečtu to netvrdím, ale nijak extra je nevyhledávám.“ dodám následně a dlouze se odmlčím, abych dal možnost dohovořit zbylým účastníkům rozhovoru.

„Ano. Zvědavost mě sem zavála. Víte jsem dobrodruh. Opustil jsem svoji domovinu, abych vyrazil do světa na zkoušenou, viděl zajímavá místa leccos se přiučil. O jedna podivná okolnost, která se odehrála ve městě Lonad vzbudila moji zvědavost a přiměla mě osedlat koně a vyrazit sem.“ převezmu slovo.

Zajímavé, ale nač riskovat?

„Zůstaneme u toho dobrodruha.“ trochu zpražím nadšení hospodského, „A poklad? Kdyby mě zajímal poklad asi bych zabrouzdal do jiného kraje.“ lehce se pousměji a dopiju zbytek piva a nechám hospodského nerušeně pokračovat.

„Zločineckou bandu?“ přimhouřím oči a budu hospodského bedlivě poslouchat, když nám muž konečně sdělí vše potřebné a Fengar přispěje svými slovy, promnu si bradu a odložím prázdný korbel s pivem.

„Popravdě? Nepřišel jsem svádět boje s bandity. Obzvlášť, když jsem tu sám, bez jakéhokoliv společníka a vy, jak se zdá tedy nemáte ve vsi moc bojeschopných mužů, protože jinak byste už něco bezpochyby podnikli.“ řeknu klidným tónem hlasu, a přitom budu hovořit tišeji, abych nezbudil nějakou nežádoucí pozornost či paniku. „Kdybyste byl schopen dát dohromady nějakou menší bojeschopnou skupinku, která by měla nějakou šanci těm banditům vzdorovat. To by byla jiná.“ dodám s přikývnutím, „Ale jinak bych je nedráždil.“ s těmito slovy se nakrátko odmlčím, „Ale ten dobrodruh. Ten čtvrtý.“ podívám se na hospodského, „Povězte mi o něm něco bližšího? Vzbudil moji pozornost a možná by nebylo na škodu ho navštívit.“ založím si ruce a pohodlněji se usadím na židli, „Ještě poprosím o jedno.“ pokynu k prázdnému korbelu.

Zajímavé, zajímavé

„Dobře. Děkuji.“ přikývnu, „S Mikou si promluvím a třeba... Třeba najdeme nějaké řešení, ale nerad bych vám dával nějaké falešné naděje.“ zakončím a když domluví o podivném chování muže z pokoje, promnu si bradu a zamyslím se. Nechám prostor pro Fengarovi připomínky, otázky a sám se napiji po krátkém přemýšlení nového piva.

Zpěv a pivo

„Něco na tom bude, ale těžko říct.“ pokrčím rameny nad Fengarovými slovy o dobrodruzích, „Ale jo... Je hezká.“ přikývnu s mírným úsměvem při Fengarově rozmluvě o bardce. „Věž je přeci daleko... Nebo teda myslím.“ pokrčím rameny, „Já jsem ve věži magie nestudoval takže nemám zdání jak to tam vlastně funguje.“ následně se odmlčím, abych si mohl s klidem vychutnat všechny její písničky. Nad Fengarovým nevšedním zájmem nad mladou bardkou se pousměji a dopřeji si pár doušků piva.

Zamyšlený Aurenol

(Události před příchodem do vesnice)

Cesta a incident na ní

(Události před příchodem do vesnice)

Jak se tomu vyhnout?

Jízlivě se usměji, když mladík domluví. Děkovně kývnu na hostinského, poté co před nás položí další rundu a dopiji posledních pár loků piva ve svém nedopitém korbelu.
„Ano.“ přikývnu nakonec, „Jsem jeden z těch cizinců. Co mě sem k vám přivedlo? Hmm...“ zamyslím se, „Možná zvědavost a nebo nějaký úmysl, ale vězte, že nehodlám dělat problémy.“ řeknu upřímným tónem i když si v hlavě pomyslím o mladíkovi cosi.

(Události před příchodem do vesnice)

(Předchozí tah)

(Dodatek k předchozímu tahu)

(Události před příchodem do vesnice)

(Události v hostinci)

Posezení s Mikou?

„Pravděpodobně.“ přikývnu s vážnou tváří směrem ke Garikovi a více si ho nebudu po odchodu všímat. Následně vstanu, popadnu korbel s pivem a vyrazím za Mikou. Nově příchozí pozornost věnovat nebudu.

„Dobrý večer.“ pozdravím zdvořile Miku, „Smím si přisednout?“ zeptám se a pokud dá svolení usednu za stůl naproti němu, pivo umístím tak, abych ho měl hnedka při ruce a mohl v případě náročného rozhovoru popíjet.

Rozmluva s Mikou začíná

„Popravdě bych sám sebe asi momentálně charakterizoval spíš jako dobrodruha.“ odpovím Mikovi pohotově, „Jmenuji se Aurenil.“ představím se následně, „A ano.“ přikývnu, „Sbírka trofejí se vskutku působivá. Vždycky mě něco takového velmi fascinuje.“ opřu se lokty o stůl, „Jestli můžete... Povězte mi něco o zdejší divočině. Jsem z dalekých krajů a nerad bych tu zahynul pařátem nějaké vaší zdejší stvůry.“ zasměji se a přitom si dopřeji pár doušků z korbelu.

Příchod do hostince.

Zakrslík, cháska a další dopitý korbel...

Změněné téma: Starý známý či snad místní? Toť otázka...

Dlouze budu mlčet a přemýšlet. „Řeknu vám to takto…“ začnu pozvolna, „Nejspíš se tu nějaký čas zdržím. Pokud byste sehnal nějaké další bojeschopné jedince a situace vygradovala natolik, že by bylo nezbytné ji řešit pomohl bych vám – nejspíš. Ale nerad bych byl pak osočován tím mladíkem…“ zamyslím se s cílem vzpomenout si na jeho jména, ale nevzpomenu si, „Jméno si teď nevybavím… Že jsem nějak přispěl k tvorbě problémů. Jistě chápete.“

Mikovo dotčení budu ignorovat a nebudu nijak navazovat na jeho rodinu a spojitost s bohem Alkali.
„Můj strýc vždycky říkal, že čím zakrslejší tím zákeřnější.“ pronesu k Mikovi v souvislosti s nově příchozí, „A u téhle ženy to nejspíš bude platit dvojnásobně. Dávejte si na ní pozor, protože kdoví…“ pokrčím rameny, „Co může vyvést. Nicméně…“ odmlčím se opět, „Zkuste jí položit stejnou nabídku jako mně. Nabídněte jí, jestli se nechce postavit těm banditům. Vzhledem k její horlivosti.“ kouknu směrem k nově příchozí, „Myslím, že by mohla souhlasit.“ řeknu již opět směřujíc svou pozornost k Mikovi.

„Co by mě ještě mohlo zajímat?“ zamyslím se, „Skutečný důvod mého příchodu si ponechám pro sebe. Ještě není důvod ukazovat karty a znepokojovat místní nebo vyvolávat zlou krev. Vždyť si nedovedu představit, jak by mohli reagovat… Začnu pěkně opatrně. Ostražitost je prostě na místě.“ přeruším tok svých myšlenek. „Ano. Ještě tu něco je. Je tu něco na co bych se vás chtěl zeptat.“ v hlavě si vybavím tvář onoho pomatence kterého jsem potkal na náměstí v královském městě Lonad. Pokusím si rozpomenout na každý detail, který by mi mohl pomoci, ale prozatím si jej ponechám ve své hlavě. „Zajímalo by mě… Jestli jste neznal jednoho muže.“ začnu opatrně, pozvolna jej budu popisovat. Vynechám část s jeho šílenou předpovědí – protože ta není nezbytná, jedná se mi jen a pouze o fyzický popis – a budu přitom dávat pozor, jak bude Mika reagovat. Pokusím se přitom, aby počátek tohoto tématu byl držet v co pokud možno nejtajnějším provedení a nehovořilo se příliš hlasitě.

S novými informacemi přichází i únava...

„No… To máte asi pravdu.“ Přikývnu při Mikových slovech, „Na druhou slovu… Neměli bychom lidi soudit hned podle prvního dojmu.“ Namítnu následně, „Ale nic to nemění na tom, že chování oné zakrslice je velmi – velmi nevhodné a nedůvěryhodné.“
„Dobrá.“ Přikývnu, „Děkuji, zeptám se toho navrátilce.“ Promnu si bradu, rukou zakryji ústa a následně zívnu, „No… kdybyste si na něco vzpomněl, dejte mi vědět.“ Dodám a rozhlédnu se po hostinci, abych si udělal přehled o tom, kdo se uvnitř stále ještě nachází a kdo v průběhu mých rozhovorů stihl už odejít domů. Taktéž se pokusím odhadnout, případně nějak zjistit kolik je přibližně hodin.

Rozlitá polévka, špinavý rukáv roucha...

Prohlédnu si ušpiněný rukáv, kousnu se do rtu a sevřu levou ruku několikrát v pěst. V duchu několikrát napočítám do deseti a pak se zvednu od stolu, sáhnu po svém korbelu a pokud v něm něco zbylo dopiju ho. Odeberu se k baru, odložím korbel s poděkováním a podívám se na malou zakrslou „lady“.

Povýšeně si jí změřím pohledem a pak se uchechtnu, „Jestli ty jsi lady pak já jsem korunní princ. Za svoji cestu jsem potkal mnoho šlechtičen a mnoho žen, které se nazývaly lady, ale ty do nich máš hodně daleko.“ mávnu rukou, „Takhle…“ poukážu na rozlitou polévku a svůj špinavý rukáv, „By se pravá lady nechovala. Spíše nějaká pasačka krav. Nehledě na to, že každá skutečná lady by měla osobního strážce, který by bránil její čest. Což ty zjevně nemáš.“ budu pokračovat mentorským tónem, a přitom schovám jednu ruku za svá záda. „Teď když dovolíte… ‚lady‘“ pronesu tentokráte zcela ironickým tónem, „Korunní princ se musí odebrat do svého lože.“ dodám a pln ironie se malé alchymistce ukloním, „Dobrou noc hostinský, děkuji vám za pohoštění.“ usměji se poté na hostinského a pokud nebude mít nikdo z přítomných nic na srdci odeberu se do svého pokoje.

Čtení na dobrou noc

No… Šlo to hladce. Pomyslím si poté co usednu na kraj postele. Promnu si oči a následně znaveně zívnu, ale přesto se ještě neodeberu spát. Zapálím svíčku a znovu si přečtu znění onoho dopisu, které jsem sebral banditovi. Poté jej vrátím zpět na místo, vysvléknu se (přece jen nebudu ležet ve špinavém oděvu v posteli), vyzuji boty a zapluji do postele. Svíčku nechám zapálenou, otevřu knihu a začnu studovat.

Po chvilce studování odložím knihu, paranoidně se rozhlédnu a vstanu z postele. Vklouznu do bot a přesunu se ke dveřím s cílem je zamknout. Zamknu a opět se odeberu do postele, vyzuji boty, ulehnu a ponořím se do knížky. Jakmile začne únava sílit a začne být neoblomná uhasím svíčku, odložím knihu a pokusím se usnout.

Krásné ráno

Probuzení s orchestrem podivných zvuků

„Do háje...“ trhnu sebou ze snu a rychle se posadím na posteli, možná se mi rychlým pohybem udělá trošku nepěkně, ale potlačím to. „Co to bylo?“ budu pokračovat tiše v samomluvě. V hlavě si zapakuji útržky onoho snu a poté se podívám na knihu. „Asi jsem to neměl číst před spaním...“ proběhne mi hlavou. Vzpamatuji se a začnu se soustředit na dění venku.

Popadnu oblečení, které jsem měl včera na sobě. Ohmatám jej jestli alespoň s trochu oschlo a rovněž svoji zbraň připnu k opasku. Poté spěšně opustím pokoj, zamknu za sebou dveře a přitisknu se k prvnímu z oken, které cestou uvidím, abych obhlédl situaci venku. Pokud v oknu neuvidím nic podezřelého přesunu se opatrně po schodišti dolů. Přitom budu postupovat obezřetně a ruku budu mít stále přiloženou na rukojeti meče. „Co se to tu zatraceně děje?“ proběhne mi přitom hlavou, „Hlavně se nezapleť do něčeho zlého Aurenile... Hlavně se do ničeho nepřiplést.“ budu si říkat v hlavě.

Po drsném probuzení ses cítil trochu zmateně, ale to skoro okamžitě přešlo. Kvapně jsi popadl své oblečení, které sice ještě zcela nevyschlo, čemuž by určitě výrazně pomohl oheň, ale nebylo ani nijak zvlášť nepříjemně vlhké. Připnul sis i svůj meč a po zamčení pokoje spěchal k oknu na konci chodby, vedoucímu přibližně ke zdroji hluku.

Okno směřuje přímo na náves, kde probíhá to zvláštní pozdvižení, jenž tě probudilo z toho zajímavého a divného snu. Už ze středu chodby jsi mohl spatřit, že je venku mlékově bílá mlha. Vykoukl jsi ven a první, co přitáhlo tvůj pohled, byla kaluž rudé tekutiny, ve které nehybně leželo ženské tělo. Kvůli nedávnému dešti se tekoucí krev ani trochu nevsakuje, nýbrž pomalu smíchává s kalnou vodou okolních kaluží. Vedle těla klečí muž se zkrvavenými dlaněmi na obličeji a okolo postává několik dalších osob. Někteří zakrývají oči menším dětem, jiní bědují a některé ženy slabě vykřikují. Další jen tiše nevěřícně očima sledují děsivou scenérii před sebou. Muži většinou naštvaně svírají pěsti a snaží se uklidnit své ženy, nebo je odvést pryč. Okolo kroužku se pak rychlejším krokem pohybuje několik mužů se zbraněmi, nebo jinými podobně nebezpečnými nástroji. Zahlédl jsi mezi nimi Garicka s jeho mečem a Miku v plné zbroji, avšak bez přilby. Pravděpodobně se snaží zjistit, co se vlastně stalo. Občasně odbíhali až za chatrče, kde už částečně mizeli v mlze. Mika při tom pokřikoval různé rozkazy, aby prohledali určitá místa. Mimo jiné všichni volali i jméno "Karolína" a "Kája".

Odstoupil jsi od okna a sešel po schodech opatrně dolů. S rukou na jílci meče, připravený tasit, si se dostal o patro níže, ale nikdo tu nebyl. Na stěnách se nenacházela žádná pochodeň, ani svíčka. Chodba tím dostávala temný nádech, osvětlovaný pouze vzdáleným oknem a jeho slabým světlem. Sešel jsi tedy ještě níže, přičemž se zvenčí stále ozývalo tlumené bědování a volající hlasy. V lokále hospody se kromě trofejí skrytých ve stínech, také nikdo nenacházel. Dveře ven jsou pootevřeny, pravděpodobně od chvíle, co všichni vyběhli ven k té ... události ...

Sen, jak jsi předpokládala, se rychle vytrácel. I přes to však některé části v tvojí paměti zůstaly docela ukotveny, pravděpodobně kvůli jejich strašidelnému vzezření. Nyní však bylo nutné se zabývat něčím skutečnějším, než jen výplodem tvojí mysli během spánku. Opatrně sis udělala lepší výhled zpod svého jehličnatého úkrytu a pohlédla na okolo procházející skupinku.

Okolo vládla mlha. Zpoza svého skrytého noclehu jsi spatřila šestici lidí, vynořující se ze slabého mlžného oparu a procházející nedaleko tebe. Oblečeni jsou v různých kusech zbroje a vedou sebou za otěže jednoho koně. Ten je naložený plnými vaky a jedním pytlem, který vypadal, že se kromě rytmického houpání koňské chůze i sám od sebe občas zahýbe. Kůň jako takový napovídá, že se jedná o statného hnědáka. Na šestici jsi spatřila kusy kovových částí zbrojí, kožených a i dalších zvláštních až neobvyklých obraných prostředků. Na ramenech se některým houpají vaky a okolo opasku i váčky. Co se týče jejich ozbrojení, tak je vskutku rozličné. Na opascích a na zádech se jim houpají dva meče, luk, kuše, nějaké dýky, obouruční meč, kyje a štít. I přes svoji rozmanitost zbraně už na první pohled nevypadaly úplně nejlépe opatrované, někde možná kusy oceli a železa až rezavé. Všichni jsou zarostlí a ve špinavých hadrech. Více by se banditům snad již podobat nemohli.

"Mám vám to vyřezat do zad? Pohněte kostrou! Jestli tam bude Hagre dřív jak my s těmahle zásobama, tak vás všechny nakopu do zadku. Jako odměnu pak pudete vybrat tu chatrč, co se krčí na rozcestí." Houkl člověk s obouručním mečem na zádech a aby potvrdil svá slova, nakopl lukostřelce do zadku. Ten mu odpověděl jen nenávistným zavrčením. Skupinka mezitím prošla okolo a docela kvapně se začala ztrácet do mléčné mlhy. Z vesnice se začaly ozývat vzdálené zvuky úpění a jiné chaotické zvukové vjemy, jak se obyvatelé usedlosti začali probírat z překvapujícího vpadnutí skupinky banditů do jejich příbytků. Uslyšela jsi snad i pláč a křik, doprovázený dusotem pobíhajících nohou, avšak kvůli mlze na tu dálku nic neviděla.

Mlha a mrtvé tělo

„Zatraceně…“ procedím mezi zuby a přidám do kroku, budu směřovat k východu z hostince, ale v obezřetnosti nebudu polevovat. Jakmile se dostanu před hostinec pokusím se zachytit něco z úst přihlížejících.

Opatrně se přesunu k mrtvému tělu a muži, který klečí v jeho blízkosti. Pokud se na mně muž podívá vyměním si sním soucitný výraz ve tváři přičemž si prohlédnu jak muže tak mrtvé tělo ženy. Zkusím si vzpomenout, jestli jsem ženu nebo muže včera večer zahlédl v hostinci. Od mrtvého těla si budu prozatím udržovat alespoň půlmetrový odstup. Dále se pokusím odhadnout co mohlo být příčinou smrti.

Zrychlil jsi a obezřetně vyšel ven pootevřenými dveřmi před hostinec. Moc se ze scény, jenž jsi viděl z okna, nezměnilo. V tichém mlhavém ránu bylo již však už jen slyšet naříkání klečícího muže a popotahování části sledujících. K truchlícímu muži přešla Laura, bardka co minulého večera hrála, a položila mu ruku na rameno v uklidňujícím gestu. Několik lidí odvádělo své děti domů, aby se nemuseli a hlavně nemohli na mrtvé tělo dívat, zatímco jiní se tázali, co se vlastně stalo. Moc jsi však nezaslechl, jelikož se hovory vedli slabým, emočně silně zabarveným šeptem. Pouze od úst naštvaně vzhlížejících mužů si zaslechl hněvivé bručení, že za to někdo draze zaplatí.

Přišel jsi pomalu blíže a prošel kruhem nyní již většinou starších obyvatel vesnice. Klečící muž ti vůbec nevěnoval pozornost. Laura tě naopak sledovala. Pravděpodobně si nebyla jistá, co od tebe čekat a co chceš dělat, aby si ještě nějakým způsobem nezhoršil nynější situaci.

Oblečení muže i obličej ženy ti povědomé přišly. Docela rychle jsi poznal, že se jedná o muže a ženu, jenž podle bohatšího oděvu vypadali na obchodníky. Jména si nevybavuješ, ale pozdě v noci s nimi hrála ta drzá alchymistka karty. Na mrtvém těle jsi při tvém zběžném obhlédnutí spatřil dvě až tři rány. Moc toho sice o lékařství nevíš a je hodně těžké takhle něco poznat přes zasychající, krví slepené šaty, ale zahlédl jsi několik velice pravděpodobných řezných ran a možných příčin smrti. Vodorovně rozříznuté šaty v oblasti břicha mluví jasně. Vnitřní orgány však i přes délku roztržení šatů zůstaly uvnitř, což může znamenat, že samotná rána nemusí nutně být až tak dlouhá a hluboká. Dále o možné příčině úmrtí mohla značit řezná rána na krku. Těžko však bez bližšího ohledání určíš, zda-li se jedná o podřezání zezadu, či o sek vedený osobou předtím čelem stojící vůči mrtvé. Její bledá tvář a zavřené oči potom značí o tom, že pravděpodobně na svá zranění vykrvácela. Kromě krve rozlévající se do okolních kaluží sis všiml i rudé stopy vedoucí k jednomu z bližších domků, což potvrdilo status oběti jako obchodnice. Nad otevřenými dveřmi do chatrče visí štít s vyobrazeným plným vakem, symbolem obchodníků.

Náhle se za tebou objevil Mika a přikryl tělo pytlovinovou dekou. "No tak lidi. Tady se o to postaráme. Běžte domů, nemusíte se na to dívat." Pronesl důrazným hlasem, po kterém se skoro všichni začali rozcházet z tohoto hrozného místa. Nyní již nikdo nevolal jméno té dívky, a všichni kdož tak před tím činili, přistoupili k tělu. S Mikou a Garickem jich je celkem osm, ozbrojených vším, co se tu dá najít, od mečů a kos, po zvláštní řemeslnické nástroje. Garick náhle tasil svůj meč a pozvedl jeho špičku do výše lokte. "Až opadne mlha, půjdeme si to s nimi vyřídit. Tohle si nenecháme líbit! Zatracení lapkové uvidí co to je, když naštvou nás, obyvatele Žabokrků! Tohle jim jen tak neprojde!" V odpověď se mu ozvalo další hněvivé souhlasné zabručení a někteří dokonce několikrát zabušili násadami kos a kopí do země. Mika následně převzal slovo a dodal: "Teď se běžte pořádně připravit. Jediné co o nich víme je, že jich je mnohem víc než nás. Budeme to muset udělat chytře. Navíc musíme zachránit Karolínu, to bude to nejtěžší ... Někdo prosím odneste tělo dovnitř ..." Manžel mrtvé se teprve teď zvedl, na obličeji krev smíšenou se slzami, v jeho hlase stále patrný hluboký žal odhodlaně pravil: "Odnesu ji sám, a pak se k vám přidám! Zabiju je všechny! Jestli zkřiví jediný vlas mojí holčičce!" Konec jeho slov zazněl skoro kvílivě a málem se mu podlomila kolena. Laura ho podepřela a spolu s dalšími dvěma muži nesoucími tělo odešli dovnitř obchodu.

„Nechť je Alkala milosrdná k tvé duši.“ pronesu tiše při pohledu na odnášející se mrtvé tělo ženy, kterou jsem pořádně ani neznal. Poté se podívám na hlouček "bojovníků", jenž hodlá pomstít smrt ženy a taktéž zachránit nezvěstnou Karolínu.

„To budete muset...“ přikývnu ve své mysli na Mikova slova a poté se bez jakéhokoliv dalšího váhání opatrně odeberu k domu zavražděné. Vyhnu se přitom krvavé stopě, abych si nezašpinil boty od krve. Pokud bude zavřeno, zaklepu a počkám na vyzvání ke vstupu. Pokud bude otevřeno pomalu vstoupím.

V obou případech jakmile vstoupím do domu tiše pozdravím a se zarmouceným výrazem se obrátím na Lauru, „Muži (obchodníkovi) nejspíš do rozmluvy po smrti ženy příliš nebude, ale Laura by mohla mnohé vědět.“ pomyslím si a následně promluvím k mladé bardce „Omlouvám se... Není to úplně nejvhodnější, ale mohu s vámi prosím na moment mluvit?“

Po vyslechnutí plánování na nájezd, si se odebral k domu zavražděné za skupinkou odnášející tělo. Cestou ses snažil nešlapat do krve, což nebylo nijak snadné vzhledem k její smíšenosti s bahnem. Ve výsledku sis tedy sice nezašpinil boty krví, ale stejně se ti na nich uchytila slabá vrstva bahna. Všiml sis také nezvyklých stop, které krvavou cestu protínají. Vypadá to jako podkovy, což by znamenalo, že pokud nikdo nový v noci nepřijel, tak mají bandité k dispozici nějakého koně, nebo s nimi snad cestuje minotaurus! Bylo by klidně možné, že nějakého minotaura zlákala cesta ke snadnému majetku a přidal se ke zločinecké bandě.

Došel jsi k pootevřeným dveřím, které za sebou dvojice nesoucí tělo nechala otevřené, když tě zastavil takový zvláštní pocit, že tě někdo sleduje. Otočil jsi se tedy a spatřil skoro ztrácející se v mlze, stojící tiše na okraji vesnice mezi domy, siluetu postavy. Jako by měla na sobě černý plášť s nasazenou kápí, ale nebyl sis jistý. Než jsi však mohl cokoliv udělat, kvapně couvla a zmizela v mléčně bíle mlze.

Za tebou se otevřely dveře, jak vyšli dva chlapy, co nesli tělo, spolu s Laurou ven z domu. Muži se hned rozešli po svém, zatímco Laura se zastavila a hned pravila. "Co si přejete? Nechoďte dovnitř, nechte ho truchlit o samotě." Načež nasadila vážný výraz, což jasně naznačuje, že to myslí vážně. Pozvedla poté jedno obočí v očekávání, že jí řekneš, co tu před tímto domem vlastně děláš.

Rozhodla ses vyčkat na to, co se stane dále. Čas si začala trávit tvořením píšťalky, lezením na stromy a pískáním ... Jediné co trochu kazilo atmosféru v mlze byl tvůj kručící žaludek ...

Aurenil hledající motiv hrůzného činu

„Chtěl jsem s vámi mluvit.“ odpovím klidným hlasem, „Je mi jasné, že s manželem zesnulé mluvit nemůžu... To by bylo zcela nevhodné. Něco takového bych si nedovolil.“ dodám následně, „Ale vy mi můžete pomoci také. Předpokládám, že toho muže znáte a znáte i jeho dceru. Tu pohřešovanou...“ opět se odmlčím, abych zavzpomínal na jméno, „Karolína? Myslím. Tak o ní mluvil dav přihlížejících.“ poodejdu kousek stranou, abychom nestáli přímo před dveřmi „Zaslechl jsem Miku jak dává dohromady skupinu místních se kterými ji chce zachránit a pobít lapky. Nicméně mám obavy, že tahle vesnice moc bojovníků nemá a výhoda počtu taktéž nebude na Mikově straně. Takže musí mít opravdu skvělý plán, aby uspěl. Jde mi to, že bych rád pomohl, ale chtěl bych znát názor někoho místního, někoho kdo nemá momentálně v hlavě jenom pomstu a hněv. Někoho s čistou myslí a to byste mohla být vy.“ udělám opět pauzu, abych promyslel svá slova a takt se nadechl. „Snažím se odhadnout motiv, který mohli lapkové mít. Zabili kupcovu ženu a unesli mu dceru. Žena možná chtěla spustit poplach a tak jí museli zastavit. Dívku pak mohli unést v zoufalosti a nebo cíleně. Kvůli výkupnému nebo to byl jejich původní cíl, unést dceru a pak požádat o výkupné a matka svou dceru nechtěla vydat. Pronásledovala je a tak se jí zbavili. Také je tu varianta loupeže... Mají uvnitř obchodu něco cenného? Co myslíte vy?“ nadechnu se, „Vím... Je to trochu víc informací najednou, ale čím více se toho o nich dozvím tím lepší naději mám, že vymyslím plán.“ podívám se na dívku, „Pak si samozřejmě promluvím i s Mikou.“

Při tvém ujištění, že nehodláš rušit truchlícího, se uvolnila a souhlasně pokývla. Zaujatě poslouchala a zamyšleně si rukou podepřela bradu. Když jsi s otázkami skončil, ještě jednou kývla hlavou, ještě chvíli se odmlčela, při čemž jak se zdálo, utřídila myšlenky.

"Víte, ono se to seběhlo hrozně rychle. Chovali se tiše, než začali rabovat obchod. A potom co se událo tohle ... tady ..." Na chvilku umlkla. Spatřil si, jak jí trochu zvlhly oči, ale vzápětí pokračovala, aniž by se její hlas výrazněji změnil. "Oni stříleli do každých dveří, jen co se otevřely. Díky bohům, že nikoho dalšího nezranili. Podle mého prostě chtěli zásoby." Pokývla zpět k obchodu: "Tam obchodník prodává vše, co bychom tady mohli potřebovat. Jednou za čas přijede obchodníkův syn z města a zásoby doplní ... teď je ve městě. Nevím, kdo mu to řekne, až se vrátí ..." Otřela si oči do rukávu svého roucha. "Na prodej bývá všechno, od potravin, které jinak neseženeme, po nástroje a věci, bez kterých se nemůžou někteří vydat na sever na blata. A pokud jde o něco speciálního, vždycky nám to Josef přes svého syna objedná ... Těžko říct, co všechno vzali, ale inventuru teď dělat nemůžeme ... Podle mého prostě potřebovali jídlo a další zásoby, protože se tu chtějí zdržet ... Marta ... ta mrtvá ... se je asi snažila zastavit. Josef na ně prý přišel první, ale hned dostal přes hlavu. Museli jsme ho nejprve vzkřísit, než zjistil, co se stalo a zbytek znáte ..."

"Obávám se ale o Karolínu. Nejsem si jista, co s ní udělají. Mohli jen vidět hezké děvče a tak si ji vzali sebou. Pomůžete jí? Co když jí něco udělají ... nechci aby se jí něco stalo." Zlomil se jí hlas, ale zatřásla hlavou. "Buďte opatrný, někdo by si váš příjezd mohl s útokem spojovat. Ale když jste přivedl toho lapku sem, jasně jste ukázal, na čí straně stojíte ... Já jen ... ještě něco? Nebo to je všechno co potřebujete?"

Poděkování mladé bardce

„Takže neměli jasný cíl.“ přikývnu hlavou po jejích slovech a nechám jí domluvit. „Snad nemyslíte, že by ji... Ne na to nemyslete. Nezkřiví jí ani vlas.“ ujistím následně Lauru a přiložím jí na krátko ruku na rameno, „Slibuji, že se pokusím udělat vše co bude v mých silách, abych jí zachránil.“ řeknu následně a přiložím ruku na své srdce, „Máte mé slovo.“ dodám soucitným hlasem.

„Myslím, že je to všechno... Vlastně... Kolik je té Karolíně let?“ optám se následně, „Ale děkuji vám za všechno co jste mi řekla. Pomohlo mi to trochu. Půjdu najít Miku a snad bude mít nějaký dobrý plán, protože jak říkám... bojeschopnost zdejších je žalostná a oni mají přesilu. Musíme na to jít chytře jinak to budou zbytečná jatka.“ zakončím. V zápětí si však uvědomím, že toto nebyla nejspíš slova, která chtěla mladá bardka slyšet, ale lepší je říci pravdu než jí lhát.

Pokud nebude mít Laura nic víc na srdci odeberu se do hostince. Pokud uvnitř hostince zahlédnu Miku pokusím se ho odchytnout. Pokud Miku v hostinci nezahlédnu odeberu se do svého pokoje.

Po tvém slibu se zdálo, že jsi jí alespoň trochu uklidnil. "Je o něco mladší než já, příští měsíc jí bude sedmnáct." Nakonec ti však věnovala smutný úsměv, když jsi jí sdělil to, co už nějakou chvilku tušila. Bez pozdravu se skloněnou hlavou se otočila a vešla zpět do domu obchodu zemřelé. Ty jsi se po konverzaci s Laurou obrátil a přešel přes krvavou náves zpět do hostince. Spolu s tebou dovnitř zrovna šel nějaký muž, který nesl několik toulců s šípy.

Jen co jsi za ním prošel dveřmi, tak ses octl v místnosti, nyní již skoro vůbec nepřipomínající hostinec. Okolo stolů, přesunutých k sobě do jednoho velkého, stojí obyvatelé vesnice a plánují svoje další kroky. Všude o stěny a na všech možných poličkách a úložných prostorech jsou opřeny či položeny zbraně a různé kusy všelijakých zbrojí, které bylo možné ve vesnici najít. Od kos, dýk, několika luků a kožených nárameníků, až po dvojici mečů, kopí a několika chitinových plátů, se z toho tu zde stala na takovou zapadlou vesnici docela slušná zbrojnice.

V místnosti okolo stolu, na kterém se nachází zběžně načrtnutá mapa oblasti, stojí celkem sedm lidí, ke kterým se záhy přidal i muž nesoucí toulce. Mika ve své chitinové zbroji, po jehož levici stojí zrovna se navlékající do kožené zbroje Garick, a po jeho pravici Fengar, stejně jako včera ve svém rouchu. Proti nim stojí nyní další čtveřice lidí. Je tam hostinský Jaroslav, pravděpodobně proto, že se schůzka nachází v jeho lokále. Vedle něj potom stojí jakási stařena a starší muž, který vypadá seriózně, avšak vůbec ho neznáš. Také je tam člověk, který podle róby vypadá na kněze, vedle nějž se postavil nově příchozí.

Garick naštvaně zabodl nůž do stolu. "Když se vyzbrojíme, tak každý náš bojovník bude stát za dva zavšivený bandity!" Kněz však nesouhlasně zakroutil hlavou: "Nevíme kolik jich ani jak jsou vybavení oni sami. I kdyby byli tvoje propočty správé, pochybuju, že bychom měli alespoň rovnocennou šanci. Musíme na to jít jinak, než přímým útokem. Navíc mají rukojmí, mohlo by se to vymstít ..." Mika se vzápětí opřel oběma rukama o stůl nad náčrtem: "Souhlasím ... jenže jak ..." zamyšleně se odmlčel, a pak ukázal na náčrt. "Severně od chrámu je největší líhniště, kam chodím lovit. Poslední měsíce jsou stonožky přemnožené, nebude těžké jednu dvě navést směrem ke chrámu, kde se lapkové skrývají ... ale to nepřipadá v úvahu, když je tam rukojmí." Bezradně pohodil hlavou.

Zrovna jsi byla v polovině děsivé ukolébavky, když jsi zaslechla slabé čvachtavé a šouravé zvuky, linoucí se z neprostupné mlhy. Během chvilky ale náhle přestaly a ty sis uvědomila, že je všude okolo vlastně až moc ticho. Předtím jsi občas slyšela bzučení nějakého otravného hmyzu, nebo zpěv ranního ptactva, či jiné další obvyklé zvuky. Bohužel nemáš tušení, jestli se ti to nezdálo, nebo by se mohlo jednat o něco nebezpečného. Zůstalo pouze tíživé ticho ...

Aurenil začíná spřádat plány

„Páni...“ pomyslím si při pohledu na vyzbrojený hostinec s pozvednutým obočím. Poté co se dostatečně vynadívám na vše kolem, přítomné a rychle nakreslenou mapu na stole. Budu se i nadále držet lehce v pozadí. V hlavě začnu přemýšlet nad vyřešením prekérní situace, ačkoliv se mi již v hlavě nápad rodit započal už během zaklepání na dveře domu zavražděné.

Chvilku ještě vyčkám, abych prodloužil Mikovu bezradnost spolu s bezradností ostatních přítomných. Poté vystoupím z davu a přijdu blíže ke stolu.

„Měl bych plán.“ řeknu odhodlaně, „Nicméně vyžaduje značnou dávku důvěry jak z vaší strany, tak z mé strany k vám.“ rozhlédnu se, abych viděl reakci přítomných. „Jinak nebude fungovat.“ dodám zarmouceně.

Aurenil představuje plán

„Mno…“ vydám ze sebe s tichým mlasknutím, pousměji se a nasadím důležitý výraz ve tváři, opřu se o stůl, na němž je provizorně načrtnutá mapa. Ačkoliv nedisponuji znalostmi zdejšího kraje i tak si mapu prohlédnu jako bych z přeci jen něco málo dokázal vyčíst.

„Nuže… Plán.“ odkašlu si a napřímím se, „Váš plán úplně nezatracuji. Naopak jedna z jeho částí zní velmi slibně a možná by stálo, zato jí využít v kombinaci s mým plánem, ale k tomu přejdeme hned.“ odmlčím se nakrátko a poté přejdu k vysvětlení svého plánu.

„Vyrazíme společně k táboru lapků, ale udržíme si bezpečný odstup, aby nepojali podezření, že je ohrožujeme a zbytečně neudělali nějakou nerozvážnost.“ podívám se na mapu, „Jedna skupina na tom místě zůstane, druhá vyrazím navštívit líhniště a ve správný moment vyprovokuje – říkal jste stonožky? Tak stonožky. Samozřejmě ten správný moment bude ten moment, při kterém bude zajatá dcerka v bezpečí. A tím se dostáváme k jádru plánu.“ zvážním a udělám dramatickou pauzu, „Skupina čekajících bude čekat dál a NEBUDE nic podnikat. Půjdu sám k táboru lapků, vybaven bílou vlajkou a možná nějakým tím finančním obnosem nebo nějakou cetkou, která podpoří má slova, že vás zastupuji v jednání. Pokusím se vyjednat výměnu. Já.“ položím ruku na svoji hruď, „Nabídnu sám sebe výměnou za osvobození dcery obchodníka. Jsem přesvědčen, že budou souhlasit a dceru propustí. Ta se pak nejlépe vydá cestou k vyčkávající skupince, která ji bezpečně dovede domů za otcem.“ prohlédnu si výrazy ve tváři přítomných. „Jakmile bude dcera v bezpečí přichází na scénu druhá skupina pro ni nastane ten správný moment. Vyprovokují stonožky, které zaútočí na tábor lapků. Což by mi mohlo dát dostatečnou příležitost pro případné vyřešení situace – útěk nebo tak něco v tom stylu.“

„Mno… Pokud všechno dobře dopadne tak se zde sejdeme v plném počtu a zapijeme úspěch. Pokud to dopadne špatně.“ uchechtnu se, „Pak umřu já. Vy ne.“ nahodím vážný výraz, „Budete mít stále možnost vymyslet lepší plán.“

"Proč na ně prostě nezaútočíme?! Akorát tady meškáme čas! Každým okamžikem co tam je, jí mohou něco udělat! Kdo ví, jestli je ještě naživu! Měli bychom okamžitě vyrazit!" Bouchl do stolu Garrick, načež jeden z mečů, opřený o nohu stolu, spadl se zařinčením na zem. Seriózně vypadající muž ho zchladil vážným pohledem. "Tak, že se necháme všichni zabít, jí nijak nepomůžeme. Tohle se alespoň rovná nějakému plánu."

"Myslím, že tohle má několik vad. Je docela těžké, jak jsi podotkl, vložit všechny naděje zrovna do tohohle plánu. Zvláště pak, když budeme mít jen jedinou šanci. Hlavně je tu ale nejdůležitější věc, týkající se jádra tvého plánu. Jak hodláš zajistit to, že tě vůbec vymění? Z jakého důvodu by chtěli tebe a ne ji?" Pokrčil Mika rameny. Muž vypadající na kněze se na tebe otočil a všiml sis, že jeho krátká bradka i spolu s vlasy, jenž prve vypadaly blonďaté, jsou protkány stříbrem. "Upozornění druhé skupiny by mohl zajistit tady Jaroslavův roh. Sice se snad nikdy nepoužil, ale měl by být slyšet dostatečně daleko na to, aby dolehl až k líhništi." Jaroslav na to pohotově reagoval: "Můj roh je skvělý! Neurážej ho! Určitě bude slyšet až v Lonadu až na to přijde!" Mika se však nedal odbít:"Ano ano, jenže ještě stále není vyřešena hlavní otázka. Ve skupině, co by šla severněji bych mohl být jen já, protože toho o Scolopendrách stejně vím nejvíc, a možná ještě někdo další ... to by stačilo. Jenže tu stále visí, jak je bude vůbec možné přesvědčit?"

Zvuky tě nijak nevyvedly z pískavé nálady a tak jsi prostě dále pokračovala ve vytváření temné atmosféry. Zvuky tím pádem neustávaly, až se dokonce zdálo, že se snad i přibližují. Mlha vypadala, jakoby zhoustla a připlížila se blíže, než byla předtím. Přes pískání se ti zdá, že slyšíš klapot, ozývající se z neproniknutelného mlhavého pláště, avšak zařadit si ho nedokážeš. Ačkoliv to vše může být ve výsledku jen tvoje mysl, která si s tebou hraje.

Jak se však ukázalo, nebyla to tvoje mysl. V mlze přímo naproti tobě se objevil tmavý obrys něčeho zvláštního. Zprvu ti to připomínalo něco podobného, jako divně tvarovanou postavu. Čím blíže to však bylo, tím více se to začalo podobat spíše velké kudlance. Všiml sis v mlze zkreslených rychlých pohybů, jak se kreatuře míhala tykadla okolo hmyzí hlavy. Obrys se k tobě pomalým šouráním po několika nohou přibližuje blíž a blíž a ty si všímáš i z mlhy se pomalu vynořujících kusadel a klepet, která vydávají ten klapavý zvuk.

Po několika letech ses se svými společníky z řad hraničářů vrátil zpět do Lonadu. Na začátku vás bylo dvanáct, nyní vás je pět. Hraničářský sbor utrpěl při událostech na západě trpké ztráty. Byl jsi tehdy povolán, abys pronásledoval a zahubil možného nekromanta, který krvavě vybil jednu z tamějších vesnic. Podařilo se mu však při prvním náznaku léčky uprchnout a celé se to změnilo na několikaleté pronásledování a stopování. Nakonec se vám ho ale za cenu několika životů podařilo dostihnout a zabít. Hrozba byla zažehnána, úkol splněn a obyvatelé království si zase mohou na chvíli oddychnout. Byl čas se vrátit domů do Lonadu a osobně předat zprávu o, po tak dlouhé době, úspěšném zvládnutí úkolu.

Nyní klečíš se svojí skupinkou v honosné audienční síni lonadského paláce. Bílé úzké sloupy se zvedají všude okolo tebe a přecházejí v barvitě vymalovanou klenbu vysoko nad tebou. Mladá královna Amelia sedí naproti tobě na svém perleťovém trůnu a dopadá na ní skrze barevná skla shluk slunečních paprsků, které dodávají její přítomnosti skoro až svatou podobu. Nijak tě to neohromilo, jelikož víš, že to byl geniální stavitelův záměr, ohromit panovníkovým vzhledem všechny návštěvníky z cizích království. Mnohé jiné se však změnilo. Na trůně dříve seděl král Tedrick II., který však za dobu tvé nepřítomnosti ochořel a zemřel. Nyní vládne jeho plavovlasá dcera, držíc v rukou jablko, stvořené z největší perly, jakou jsi kdy viděl, a perleťového žezla. Za dobu tvé nepřítomnosti dala přestavět části města a paláce, ve kterém se nalézáš a i když je korunovaná necelý rok, země pod její vládou prosperuje. Překvapilo tě také, že kromě nejdůležitějších členů dvora a stráží se zde nikdo jiný nenachází.

"Povstaňte." Ozval se hlas královny. "Prokázali jste království velkou službu, za kterou vám jsou stejně jako já, i obyvatelé království vděčni. Je mi líto, že jste ztratili tolik členů vašeho nevelkého sboru a sdílím s vámi váš zármutek. Jako kompenzaci a odměnu za vaše služby bude sboru věnováno kromě běžného obnosu tento měsíc navíc pět set zlatých, které můžete použít dle vlastního uvážení. Jako dar vám také poskytnu vyplacení poloviny ceny rekonstrukce vašeho velitelství ve městě. Už nějakou dobu mne o to váš nadřízený žádá." Pronesla a věnovala úsměv Crowleymu, starému prošedivělému veliteli tvého sboru, který odpověděl úklonou. Sám sis nepamatoval, že by se budova nacházela ve špatném stavu, ale za ty roky se mohlo ledasco změnit. "Nyní si odpočiňte a užívejte připravovaných slavností."

"Můžete jít ... " Propustila vás královna, ale když ses chystal odejít: "... až na tebe Rodriku, ty ještě zůstaň." Následoval krátký moment, než všichni tvojí společníci odešli. "Jsem si vědoma, že po svém dlouhém úkolu jsi znaven, avšak je tu jedna věc, která mne trápí." Začal sis uvědomovat, že pravděpodobně nadchází důvod, proč je v audienční místnosti tak málo lidí. "Krátce, před tvým příjezdem, se na ulicích města udála ... jakási zvláštní věc. Vzhledem k nastávajícím svátkům a slavnostem potřebuji, aby ses toho ujal co nejdříve a tuto záležitost prošetřil. Tvůj nadřízený ti jistě sdělí vše potřebné. Věz, že ti je království vděčno, stejně jako tvým spolubojovníkům. Splň tento úkol a osobně tě na oslavách povýším v řadách tvého sboru. Můžeš jít." Pokynula žezlem a sama se zvedla z trůnu, čímž porušila svatozář, jenž ji obklopovala.

Skoro hned k tobě přišel Crowley. "Rád vidím, že jsi v jednom kuse. Nebudeme se ale zbytečně zdržovat a přejdeme hned k věci. Jak královna řekla, stalo se tu něco divného." Pokynul ti, abys šel s ním a sám vrazil z audienční síně. Krátce ti popsal incident na trzích (viz druhý příspěvek) a povzdechl si: "Královna nechce rozsévat paniku, když se blíží svátky. Všichni hraničáři jsou teď zaměstnání přípravami na slavnosti, nebo řeší něco ve svých lénech. Takže to zbývá na tebe. Věřím, že ať se děje cokoliv, tak tomu nakonec přijdeš na kloub." Poklepal ti na rameno. "Vezmi si den volna na přípravy a odpočinek po cestě ... a zítra vyjeď do vesnice Žabokrky. Myslím, že odtamtud jednou za čas přijíždí nějaký hoch, co pro vesnici nakupuje a prodává jejich produkty. Až se tam dostaneš a rozkoukáš, pošli mi po něm zprávu. Pokud to bude nutné, zašifruj jí. Jinak ale moc nepočítej s pomocí, je to několik dní daleko a nemáme moc volných rukou, alespoň co se týče hraničářského sboru. Hodně štěstí." Informoval tě Crowley a odešel.

A tak po krátkém odpočinku znovu vyrážíš vstříc neznámému ...

Cesta probíhala klidně, bez jakýchkoliv vážnějších incidentů. O Žabokrcích jsi zjistil, že se jedná o malou osadu blízko blat a rašelinišť, které umožňují tamější populaci přežívat. Živí se hlavně těžbou rašeliny a také chitinu, jenž občas vyváží do města.

Zastavil ses na cestě před lesem opředeným mlhou, kde se ti něco nezdálo. Slyšel jsi z něho totiž křik vran, což nikdy nebývá dobré znamení. Měl by ses nacházet již hodně blízko vesnice, čemuž napovídá i okolí, které se ze slunného prostředí Lonadu pozvolna změnilo v mokřejší a močálovitější oblast. Opatrně jsi vjel do lesa a spatřil několik mrtvol. Odhaduješ, že jsou staré tak jede až dva dny. I za tu dobu už je však něco stihlo docela slušně ohlodat a zanechat vranám jen krvavé zbytky. Vzhledem a zbytky oblečení a zbrojí vypadali na lapky. Nic dalšího na nich a na okolí k vidění nebylo, a tak jsi vyrazil dál. Jen jsi kousek popojel a les se vzápětí vytratil. Spatřil jsi před sebou cíl své cesty ztrácející se v mlze. Vesnice Žabokrky v celé své zašlé kráse. Z mlhy vystupuje několik menších, pravděpodobně obytných budov, a jedna vyšší a větší, kde by mohl být hostince. Popohnal jsi koně a se staženou kápí vyrazil do osady.

I tady však je něco v nepořádku. Panuje tu tíživé ticho, umocněné hustou mléčně bílou mlhou. Projel jsi okolo vozu, ke kterému je zapřáhnutý jeden kůň. Podle nákladu usuzuješ, že by se mohlo jednat o obchodníka, který jezdí mezi vesnicí a městem. Co však upoutalo tvojí pozornost, byla krvavá louže uprostřed návsi s krvavou stopou, vedoucí k jedné z chatrčí. Také se ti začalo zdát, že slyšíš tajemné vzdálené pískání, ze kterého ti skoro přebíhal mráz po zádech. Z přemítání, co to znamená, tě náhle vytrhl řinčivý zvuk, který se krátce ozval z velké budovy, která je podle štítu opravdu hostinec. Pootevřenými dveřmi vidíš ven pronikat slabé světlo a zdá se ti, že zevnitř slyšíš i nějaké hlasy.

Začala jsi utíkat a přehrabovat se v batohu. Bylo však jasné, že pokud se něco nestane, tak tě mrštná bestie, která ucítila kořist, dostihne. Vytáhla jsi ze svého alchymistického repertoáru dvojici lahviček a zkusila je smíchat dohromady. Co čert nechtěl, fialová ingredience ti kvůli malé péči věnované při výrobě nyní ve styku se vzduchem v lahvičce zatvrdla! Z celého obsahu fialové tekutiny se ti podařilo s druhou smíchat něco lehce přes čtvrtinu (Hod 41/76), takže z účinného lepidla se stal spíše slabě lepivý tmavý sliz.

I tak jsi lahvičku mrštila, i když jsi předem tušila, že nebude mít kýžený účinek. Hod to byl ve výsledku slušný a trefila jsi dokonce hlavu a jedno z tykadel nestvůry (Hod 83/40). Lahvička se roztříštila a tekutina ulpěla na hmyzí hlavě, začínajíc trochu kypět. Bestie na to reagovala chvilkovým se zastavením a svými klepetovými pařáty se snažila si tu věc dostat z hlavy. Během sekundy však nestvůře došlo, že to není nebezpečné a okamžitě se jala pokračovat v lovu. Tobě tím poskytla dostatek času, aby ses alespoň rozumně vzdálila a unikla tak na chvilku bezprostřednímu smrtelnému nebezpečí. Ne však tak daleko, aby se ti bestie ztratila v mlze nebo alespoň částečně ztratila tvůj pach.

Proběhla jsi nějakými keříky a náhodně se rozeběhla pryč (Hod 64). Tvůj plán nestvůře cestu nijak neztěžil, ačkoliv se na jejím krunýři zaseklo nebo přilepilo několik větviček. Během chvilky jsi ucítila, jak při některých tvých doskocích je půda měkčí, než byla doposud. Žádné další houští se v mlze zatím neobjevilo a nestvůra se s klapáním a cvakáním jejích úzkých nohou o občasné kamení, velmi rychle přibližuje.

Odpověď pouze pro Miku

„To je velmi dobrá otázka.“ zdůrazním, „Velmi dobrá. Právě v této části plánu bude velmi záležet na naší vzájemné důvěře a protože je v sázce lidský život - dcery jednoho z vašich občanů.“ rozhlédnu se vážně po celé místnosti, ignorujíc Garicka jehož plán je na nic. „Tuto část bych raději probral s co nejmenším počtem lidí, protože jedině pak si budu jistý, že skutečně vyjde. Takže bych jí probral nejlépe s Mikou někde o samotě. On se pak bude moci rozhodnout komu tuto část plánu sdělí.“ udělám dramatickou pauzu, protože je mi jasné, že se jim tato slova příliš líbit nebudou, „Jistě. Možná jste teď rozhořčeni, ale buďte klidní. Mika bude znát všechny podrobnosti mého plánu.“ dodám následně a počkám na reakci.

"To s tou důvěrou ..." Pronesl k tobě Mika s již viditelnou netrpělivostí, která začala hraničit s nevrlostí. "... snad naznačuješ, že se tady mezi námi nacházejí zrádci? Dovol mi tedy, abych vás tady všechny představil. Tohle je Henry. V podstatě je to starosta týhle vesničky a na něm jsou ve výsledku všechny důležitý věci, co se tu udějou." Ukázal na seriózně vypadajícího člověka. "Vedle něj stojí můj otec, Josef, což je mimo jiné i alkaliin kněz. Vedle něj potom je naše vědma Uršula." Pokynul nejprve ke staršímu muži, který je oblečen do roucha a následně ke staré vrásčité a shrbené stařeně, přičemž každý z nich ti pokývnul na pozdrav a stařena se na tebe usmála, ukazujíc její poslední zub. "A tohle je Ivan, možná jsi ho včera viděl v lokále." A ukázal na posledního přítomného jenž neznáš, ale tušíš, že by měl být otcem Laury.

"Ostatní znáš, takže jak vidíš, nacházejí se tu povětšinou ti, kteří tady o věcech stejně většinou rozhodují. Tedy až na pár výjimek." Fengar (Rodrik: mág) hned odpověděl, jelikož tak nějak předpokládal, že se jedná o něj. "Oh jistě, půjdu do svého pokoje, kdyby mě někdo potřeboval. Mimochodem Aurenole, vezmi si tohle, jelikož si se za mnou večer nestavil a možná se ti nenaskytne příležitost ... Je to o tom kšeftu, co jsem ti říkal, že bych ti nabídl. Jinak Miko, jak jsme se dohodli, budu tady v případě, že by se něco podělalo. Budu bránit vaši vesnici." Uklonil se, předal ti nějakou listinu a odešel po schodech nahoru. Mika hned po odchodu zaúkoloval ještě další tři přítomné. "Jaroslave (Rodrik: hostinský), Ivane, Garricku (Rodrik: mladík soukající se do zbroje), běžte už sehnat ostatní. Mlha sice ještě nezmizela, ale je potřeba, abychom byli připravení. Zaveďte je sem, ať se tady oblečou do toho, co tu máme a ozbrojí se." Všichni bez řečí přijali Mikovu autoritu, překvapivě i Garrick, a odebrali se dveřmi ven.

"Hmm Aurenole? Proč ti tak říkal? No to je jedno ... Takže, lepší? Teď mluv. Přítomným bych to stejně později řekl."

Lahvička nebyla tak účinná a nestvůra se k tobě i přes tvůj útěk kvapem blíží. Nenapadlo tě tedy nic lepšího, než začít křičet o pomoc. Jenže pokud tě někdo slyší, čímž jako takovým si nemůžeš být jista, tak by i tak musel mít dotyčný dost času na zásah. Při běhu po vlhkém mechu ses rychle otočila, aby si zjistila svoji vzdálenost od nestvůry ... ale neviděla jsi nic víc, než pahýl stromu mizející v mlze.

Bylo by možné, že tvůj křik zahnal bestii pryč? Nebo že jsi jí dokázala utéci? Odpověď přišla skoro ve stejném okamžiku, kdy si zjistila, že za tebou není nic kromě mlhy. Z té samé mlhy na tebe totiž vyletěl jakýsi zeleně zabarvený plivanec (Hod 59/51), pravděpodobně určený k tvému chycení, či zabití ...

... střela vyletěla z mlhy tak nečekaně, že jsi jí uhnout nijak nedokázala. Plesklo to a zezadu o část ramena se ti rozprskla zelenkavá hmota. Zasyčelo to a tvoje kožená vesta na chvilku zažila opravdu krušné časy. Nic se ti však na kůži nedostalo a dokonce ani tvůj batoh neschytal větší kyselinovou spršku. Nakonec jsi vyvázla jen s vyleptanou dírou na zádech a rameni, kde se plivanec nejvíce koncentroval, a s lehce poškozenou pravou rukavicí. Mohla jsi zahlédnout svojí kůži, jasně v díře na pravém rameni viditelnou. Druhý takový zásah by už nemusel skončit tak šťastně.

Nestvůra ti svým dálkovým útokem znovu poskytla více času na útěk. Štěstí se na tebe usmálo, protože mlha se začala pozvolna protrhávat, a ty jsi spatřila vpravo od sebe obrys vysoké budovy hostince. Není sice nejblíže a k dosažení vesnice by si musela ostře zatočit, čímž by si umožnila se nestvůře zase dostat mnohem blíže, ale je to pravděpodobně tvoje nejlepší možnost záchrany. Pokud by ses vydala přímo, musela bys proběhnout skoro těsně okolo kudlankovité bestie.

Pro mrtvoly před vesnicí je mnoho možných příčin. Těžko však říct, zda-li jejich stav rozkladu je způsoben až mrchožrouty, nebo přímo predátory. Ve vesnici jsi krátce vše okoukl, a zjistil, co se mohlo pravděpodobně stát.

Krvavá stopa vede z chatrče, nápadně vyhlížející jako nějaký obchod. Je těžké určit nějaké konkrétní stopy, jelikož jich je na rozbahněné návsi v okolí louže opravdu hodně! Jedná se většinou o klasické rolnické boty, ke kterým však nepasuje řada za sebou jdoucích stop podkov. Ty vedou od stáje někam do mlhy, a nejsou nezpůsobené tvým koněm. Jdou také směrem, odkud jde pískání, což je směr, kterým pokračuje cesta, po které jsi do vesnice dorazil. Podle větší krvavé louže usuzuješ, že se pravděpodobně dotyčná krvácející „věc“ dostala ven a došla doprostřed návsi, kde vykrvácela pod širým nebem. Tělo se tu však již nenachází, pravděpodobně bylo někam přenesené. Nakonec si se odebral k hostinci, kde jsi slyšel jediné momentální zvuky života, pocházející přímo tady z vesnice.

Máš štěstí, jelikož jedno z oken je pootevřené. Relativně dobře tedy slyšíš i dění uvnitř, zatímco se snažíš zahlédnout, o co tam jde. Uvnitř vidíš dohadující se skupinku devíti lidí, stojící okolo jednoho stolu. Místnost má být pravděpodobně hostinec, avšak nyní se podobá podle zbraní a kusů zbrojí poskládaných všude možně spíše zbrojnici. Stojí tam jedna stařena, kněz, mág, mladík oblékající se do zbroje, hostinský, nějaký starší pán, seriózně vypadající muž, další mladík oblečen do chitinové zbroje a elf, vyhlížející jako dobrodruh. (Co se dělo uvnitř viz aurenilův tah)


Z odposlouchávání tě však vytrhla jedna skutečnost. Z mlhy se již neozývalo tajemné pískání, které najednou nahradilo kvílení a volání o pomoc! Přišlo ti, že se jedná o ženský hlas, vykřikující " ÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ POMOC!!! UUUAAAAAAAAAAAAA POOOOOMOOOOOC MÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ MOOOOOOOOC ÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ.", avšak vše je lehce tlumeno mlhou, ze které se křik ozývá.

Odhalení další části plánu

„Myslel jsem to všeobecně. Nikoho konkrétního.“ namítnu na slova Fengara, „Děkuji. Fengare. Promyslím si to.“ dodám poté co převezmu listinu a uschovám si ji na bezpečné místo některé z kapes. „A rozhodně jsem to nemyslel tak, že mezi vámi jsou zrádci. Je to pouze obezřetnost.“ poupravím Mikovo vyjádření.

Zatvářím se nakrátko nechápavě, když Mika položí svojí otázku směřovanou na oslovení, které použil Fenger. Pak mi však dojde, že jsem se mu včera večer představil pouze svým jménem, příjmení jsem mu neprozradil.
„Oslovil mě Arenolem, protože je to moje příjmení.“ odpovím Mikovi po krátkém toku myšlenek mou hlavou, „Včera jsem se vám představil pouze jako Aurenil, protože dávám přednost tomuto oslovení a vás znám také pouze jako Miku.“ namítnu následně, „Ale tím se asi nezabývejme. Zbytečná ztráta času, která byla již dostatečně vysvětlena.“ dodám následně a rozhlédnu se po místnosti, abych se přesvědčil o zredukovanosti počtu přítomných, kterého jsem se snažil docílit.

„Přemýšlel jsem nad tím vším co jste mi včera řekl. Řekl jste mi, že jste široko daleko jedinou vesnicí ve které lze sehnat nějaké potřeby, sice je tu omezený výběr, ale to nevadí. Jídlo, nějaké zlato a možná i něco dalšího se tu najde a to zjevně stojí těm lapkům za to.“ odmlčím se, „Jenže očividně nejsou příliš chytří, protože jejich pokus o lup jim tak úplně nevyšel. Odhodlání k něčemu takovému buď značí jejích zoufalost nebo velké sebevědomí. Nicméně toho lze využít. Napadlo mě totož. Toto...“ udělám dramatickou pauzu i když mi je jasné, že Mikovi mé neustálé pauzování bude lézt na nervy. „Takže jim nabídnu sám sebe výměnou za tu dívku. Dívka není bojeschopná a všichni tady vědí, že se jí něco stalo v souvislosti s nimi. Když nabídnu sám sebe výměnou za tu dívku, u vás to vzbudí samozřejmě dojem, že jsem ochoten se pro vás obětovat a budu možná u některých z vás - nedělám si iluze, že u všech - alespoň za malého hrdinu. Čímž si jakoby získám vaši důvěru... Jim to samozřejmě přetlumočím trochu jinak, protože to musí působit hodně věrohodně, ale základ bude podobný. Řeknu jim, že mě život ve vesnici už nudí a vždycky jsem toužil po životě lapky a také, že tu mám nějaké nevyřízené účty... Nabídnu jim svoje služby výměnou za propuštění té dívky.“ odmlčím se, „Hned poté pro ně budu perspektivnější. Budou vědět, že jsem pro vás něco obětoval a tím pádem mi věříte. Čehož mohou využít. Samozřejmě mohou využít i tu dívku s cílem získat skrze ní nějaké výkupné, ALE to už by se pravděpodobně ozvali nebo zanechali nějaké vzkaz hned na místě.“

Přetlumočil jsem to trochu kostrbatě, ale snad to Mika pochopí správně a posvětí tento můj plán. pomyslím si.

„Jakmile proběhne výměna. Vy navedete stonožku do jejich tábora a já s pokusím přežít a zlikvidovat každého kdo mi vstoupí do cesty.“ ujmu se opět slova.

Mika na tvoje vysvětlení jen přikývl ve znamení, že je to fakt jen ztráta času. Poslouchal tvůj plán a na konci se moc nadšeně netvářil. "Tohle je ono? Podle mě to vypadá jen tak, že se tam půjdeš nechat zabít. Když nad tím tak přemýšlím, tak by bylo lepší, kdybychom vyměnili toho jejich banditu, kterýho jsi včera zajal. Ačkoliv můžeš zkusit i tohle ... o našem rukojmím nevědí, jinak by ho osvobodili. Je to dobrý trumf v rukávu."

Ve chvíli ticha, které nastalo, jsi náhle uslyšel zvenčí koňské klusání. Mika to slyšel taky a ihned se vrhl ke dveřím se slovy: "Sakra! Jestli nás slyšeli, je všechno v prachu!" Ostatní relativně schopní taktéž popadli první nejbližší zbraň a vyrazili ven. Také ses hned vydal z hostince pryč, abys zjistil, jestli se opravdu jedná o narušitele plánu. Neznělo to totiž, jako by zvěd úplně spěchal a ujížděl pryč se zprávami k banditům, ale stejně tu byl důvod být opatrný.

Když jsi vyběhl ven, spatřil jsi už jen jezdce v kápi, jenž s lukem v jedné ruce vytahuje šíp z toulce na zádech a ztrácí se v mlze. "Kruci, jede po cestě k vřesovištím. Sakra ..." Zaklel Mika, když se z mlhy v dálce ozval táhlý, mlhou tlumený, ženský křik. Zněl to, jako by byla osoba v bolestné agonii, načež utichla stejně nenadále, jako začala.

Mika si viditelně oddychl a otočil se na tebe: "Pokud to nebyl náš jezdec, tak již brzy nebude. Možná jsem ti měl také včera říci, že tu jsou dvě nepsaná ... pravidla. První se týká noci, která zde může být hodně nebezpečná. Druhé se týká mlhy ... ta je ještě nebezpečnější. Obě doporučují zůstat ve vesnici, trest většinou bývá smrt ... bažina je nebezpečné místo a jen málokomu se podaří po setkání s některými živočichy dostat zpět ... Ať to byl kdokoliv, zažije těžké chvíle ... ten výkřik to jen potvrdil." Všiml sis, že z okolních domů občasně někdo vykoukl, aby se podíval, co se venku děje a dokonce vyšlo několik mužů. "Až zmizí mlha, tak zkusíme ten tvůj plán. Když nevyjde do hodiny, tak zkusíme učinit výměnu s tím banditou. Když nevyjde ani to, nezbude nic než na ně poštvat zdejší obyvatele bažin a doufat ... Všichni se připravte, vypadá to, že se mlha již brzy rozpustí." Dořekl Mika a pomalým krokem s několika dalšími obyvateli vesnice se vydali zpět do hostince, pravděpodobně se ozbrojit.

Napila jsi se svého elixíru, který tě měl posílit (Hod 21/43). Během chvilky únava zmizela a cítila ses nabuzeně, jak ti srdce začalo rychleji bušit, a elixír začal účinkovat. Hned na to jsi při běhu okolo nestvůry vytáhla lahvičku jedu, který měl vytvořit toxický mrak (Hod 59/68). Ačkoliv se mrak vytvořil, nebyl tak účinný. Okolní vlhkost vzduchu na něj měla neblahý účinek, takže místo jedovatě zeleného dýmu se okolo tebe a za tebou udělala spíše zelenkavá mlha. Bestie se vynořila z mlhy a ani se nesnažila dostat skrze mrak. Spíše se ti pokoušela naběhnout, protože jsi běžela okruhem kolem ní k vesnici.

V jednu chvíli však zastavila a znovu na tebe plivnula zelenou hmotu. Tentokrát jsi to viděla na vlastní oči, jak se jí mezi kusadly vytvořila kulička lepkavé zelené kyseliny, která se na tebe vzápětí s mírným trhnutím hlavy kudlankovité bestie vyřítila (Hod 84/13). Ani této ses však nedokázala vyhnout. Kyselina tě trefila ke krku, nad místo, kde byla vypálená díra ještě z předchozího zásahu. Ucítila jsi pocit, jako by tě někdo ohodil bahnem, který však hned vystřídala neuvěřitelná pálivá bolest.

Nezmohla ses na nic víc, než sebou praštit o zem. Jed se ti velice rychle dostal do krve, která ještě zrychlená elixírem kyselinu rozšířila velice rychle po celém těle. Neumřela jsi hned, po bolestném křiku jsi ochromená bolestí omdlela. Bestie se mrštně vyhnula tvému jedovatému oblaku a sklonila se vítězoslavně nad tvým nehybným tělem. Pak už to bylo rychlé. Nabodla tě na obě přední nohy, podobající se čepelím, a zvedla tě metr do vzduchu. Ještě ses na chvíli probrala, abys spatřila dvojici kusadel ...

... a pak nastala už jen tma.

Prohlédl sis ještě všechny osoby, zapamatovajíce si jejich obličeje a oblečení, načež jsi popoběhl k čekajícímu koni. Přemýšlel jsi, proč by tě sem vysílali kvůli banditům, ačkoliv i to mělo být občasnou náplní tvé práce. Hraničáři mnohdy připravovali půdu pro ozbrojené jednotky. Tobě však o žádné nic neřekli a bandity by sis s důvodem toho, proč tě sem vyslali, stejně nespojoval. Leda by měli něco společného s mužem, který se před několika dny objevil na trzích ...

Klusem ses vydal směrem do husté mlhy, přičemž ses připravil na možný boj. Tětiva vypadala stejně funkčně, jako když jsi jí kontroloval naposledy, takže by tě neměla zradit. Když jsi míjel poslední z chatrčí vesničky, mlha ti dovolovala ostře vidět na 5 metrů. Po několika sekundách jízdy se ozval z hodně blízkého okolí jekot. Nebyl to však křik, který si již předtím slyšel, zněl mnohem hůře. Dotyčná osoba musela být v bolestné agónii.

Co bylo horší, ozval se těsně předtím, než se před tebou bílá bariéra částečně rozestoupila. Slunce se v těchto místech již úspěšně prokousávalo skrze neprostupnou mlhu a odhalilo ti tak děsivou scenérii. Přímo před tebou, vedle několika stromků a na rašelinné půdě, stojí věc z nočních můr. Ani tvůj cvičený hraničářský kůň neudržel absolutní klid a ačkoliv nezaržál nebo se nepostavil na zadní, tak se zdálo, že se chce prostě otočit a utéct.

Dvakrát vyšší než ty, takže i na koňském hřbetě tě o dobrý půlmetr převyšuje. Tvaru hmyzáckého, připomínající malé kudlanky, jenž jsi jako malý vídával na loukách. Stojící na několika nohách, stabilně se držících na rozbředlé půdě. Pokryta organickými pláty, pravděpodobně chitinovými, a tykadly šermujícími ve vzduchu. Ještě jsi nikdy předtím nic takového neviděl. Na předních nohách, připomínajících čepele, visí nabodnutá malá dívka, připomínající až hubenou trpaslici. Nehýbe se a ty tušíš, že to pravděpodobně ona volala předtím o pomoc. Stihl jsi na pláň s rozestoupenou mlhou vjet zrovna v okamžiku, kdy nestvůra kusadly začala tělo porcovat a okusovat, zatímco krev občasně začala skapávat z těla na zem.

Zobrazit SPOILER

A zatraceně... proběhne mi hlavou, když zaslechnu koňské klusání, následuji mlčky Miku i ostatní přítomné ven z hostince.

„Mno...“ vydám ze sebe s vážným výrazem ve tváři, poté co jezdec zmizí v mlze „A proto jsem chtěl náš plán probrat v co nejmenším počtu lidí a pokud možno v co největší tajnosti.“ dodám následně, „Snad máte pravdu Miko, protože jestli přežije a něco vyzradí lapkům... Budou mít zdejší vesničané dvojnásobný důvod být nervózní.“ podotknu.

Poté co se Mika odebere zpět do hostince ještě jednou se podívám směrem, který jezdec odjel. Také se rozhlédnu kolem sebe, po zemi zdali nezahlédnu něco co by mohl čirou náhodou nevědomky upustit. Pokud nic takového nenaleznu vejdu zpět do hostince. S obdobným cílem jako ostatní, prohlédnu si vybavení, které je uvnitř k dispozici. Největší pozornost budu věnovat něčemu co bych mohl uschovat pod svojí košilí a zlepšit si tak svoji ochranu horní části těla.

Po jezdci na zemi kromě koňských otisků v zablácených loužích nezbylo vůbec nic. Těžko říct co se s ním stane, pokud má Mika pravdu, ale vystrašené pohledy vesničanů nevěstí nic příjemného. Odebral jsi se tedy zpátky do hostince, aby ses také vybavil z věcí, co vesničané shromáždili.

Ostatní už se navlékali do zbrojí a zkoušeli švihat různými zbraněmi, když začal Mika vydávat rozkazy. "Takže Ivan a já půjdeme pro do líhniště a obstaráme část plánu se stonohou. Tady se zrovna příchozím Aurenolem půjde Garick s rohem na ohlášení začátku útoku a můj otec Josef, kdyby byla potřeba nějak ošetřit Karolínu. Zbytek bude připraven v záloze a jakmile se ozve roh, tak po napočítání do 300 vyrazí ke chrámu pobít to, co zbyde po útoku z bažin. Než tam dojdete, mělo by být místo v chaosu, ale i tak buďte připraveni na vše. Počkáme a jen co se mlha roztrhá, hned vyjdeme na svá stanoviště. Nechť jsou bohové s námi."

Ostatní se začali pomalu rozcházet po svých úkolech, když jsi ty dokončil obhlídku věcí, které ti zde nechali. O zdi je stále opřeno několik zbraní, mezi kterými je luk s toulcem, kosa a dvojice dýk. Na židlích a poličkách zase leží několik kusů do sebe na první pohled ne úplně pasujících kusů zbrojí. Všechny chitinové věci jsou rozebrány, ačkoliv je zde k stále k nalezení levý kožený nárameník a levý náloketník spolu s dvojicí kožených rukavic. Nic více tam bohužel ležet nenechali. Co se týče ochrany těla, nic vhodného se zde úplně nenachází, neboť jedinou koženou zbroj si zabral hned na začátku Garick. Mika se vydal ven za ostatními, pravděpodobně čekat na zmizení mlhy, zatímco Garick a kněz Josef se mlčky postavili k tobě. "Doufám, že víš, co děláš." Podotkl kněz, zatímco si Garick přivazoval roh ze zdobně vyřezávaného dřeva k opasku.

Sesedl jsi z koně a pobídl ho několika zvuky, aby poodjel dál od budoucího bojiště. Cvičený kůň poslušně odklusal pryč, což ti ale v budoucnu znemožní případný rychlý útěk v sedle pryč. Pokud byla nestvůra natolik zaneprázdněna kořistí, že si tě předtím nevšimla, tak nyní se to již zcela jistě změnilo. Zaslechnuvší zvuky koně, či přímo spatření tvého pohybu, nechala tělo tělem a otočila se přímo k tobě. V celé své kráse zasyčela a zacvakala kusadly, ještě než jsi stihl natáhnout tětivu a vystřelit. Střela to však byla ve výsledku dobrá, ačkoliv ne s tak skvělým účinkem. Trefil ses mezi kusadla, ale ne přímo do ústního otvoru, který nebyl otevřený (Hod 47/69) . Tudíž teď bestii z hlavy sice trčí jeden šíp, ale bylo to daleko od nějakého smrtícího zranění.

Bestie i tak hlasitě zasyčela a divoce máchla hlavou, ve snaze se té otravné věci zbavit. Z ničeho nic po tobě však také vyprskla klubko zeleného slizu, patrně neúmyslně, nebo patrně z pomsty (Hod 1). Hned na to, se pokoušela pomocí několika nohou vyndat tvoji střelu, přičemž se sklonila a momentálně si tak zakryla tento případný slabý bod na jejím těle.

Příprava finišuje

Poté co si projedu zbylé vybavení a zjistím, že všechno použitelné je již dávno rozebráno lehce se zamračím. Seberu dvojici dýk, jednu si téměř okamžitě bez nějakého rozmýšlení připnu k opasku. Druhou, pokud má nějaké rozumné rozměry, které by bylo možné schovat připnu k noze aniž by to nějak ovlivnilo moji pohyblivost a zůstala co nejvíce skryta. Pokud to možné nebude připnu dýku k opasku. Dále se ozbrojím levým chitinovým nátepníkem.

„To ví přeci jen bohové, knězi. Všechno je v jejich rukou.“ odvětím klidným hlasem knězovi na jeho poznámku a poukáži rukou vzhůru k nebi. „Určitě jste se pečlivě modlil, aby nám byli bohové a bohyně dnes nakloněni. Tak věřme, že nakloněni budou.“ podívám se na něj a porovnám si nátepník, „Já v plán věřím a vy nemáte co ztratit. Pokud mě zabijí...“ pousměji se, „Pak máte dostatek prostoru k vyzkoušení nějakého svého plánu.“ s těmito slovy se otočím ke dveřím, „Bereme sebou koně? Nebo jdeme pěšky?“ zeptám se ačkoliv je asi jasné, že vesnice nebude mít tolik koní pro celou naši výpravu.

Pokud se využijí koně odeberu se pro svého koníka Zura.

Pokud se koně nevyužijí odeberu se ke koni. Pohladím ho, zkontroluji jestli má všeho dostatek a případně mu jídlo i pití doplním (pokud to nebude nic zdlouhavého), pohladím ho na rozloučenou, z brašen si vezmu lektvary a také svoji magickou hůl. S tímto vybavením se odeberu

Vybavil ses zbylým náčiním a odpověděl Josefovi. Ten si tě přeměřil a rozhořčeně se na tebe obořil. "Vysmíváš se mně nebo snad i bohům?! Ano samozřejmě, že jsem pronesl modlitbu. A také, že se mi na ni dostalo odpovědi. Bohyně Alkala naši výpravě žehná, protože je to také její chrám, jenž bandité obývají a který je znesvěcený. Pojďme už a ne, jdeme pěšky." Odsekl a mávl rukou, aby tě popohnal.

Tys tedy vyrazil do stájí, abys zkontroloval koně. Jen co jsi však otevřel dveře, čekalo tě nemilé překvapení. Zur tam nikde není!

Aki jen hlasitě odfrkl a sklonil hlavu k vědru s vodou, zatímco ty sis uvědomoval, co se vlastně stalo. Koňské stopy na návsi jsou pravděpodobně Zura, kterého ukradli bandité. Pravděpodobně na něj naložili dceru obchodníka i s lupem a tvými věcmi, jenž jsi na sedle nechal. Tvého koně si pravděpodobně nevybrali také jen kvůli jeho bližšímu umístění k východu, ale také, že vypadá mnohem lépe než Aki. Museli usoudit, že za něj mohou dostat více.

Plivanec tě neškodně minul. Nečekal jsi a vystřelil ihned další šíp (Hod 2/98). Ten se do nestvůry, i přes její rychlý pohyb, nejen že trefil, ale zabodl hluboko do míst, kde oko vězí. Bestie znovu děsivě zasyčela a trhla hlavou. Vypadalo to, že jí ta úzká dlouhá věcička v oku opravdu působí značnou bolest. V tu chvíli se rozhodla si to s tebou vyřídit hezky z blízka, a na všech svých nohou se na tebe kupodivu velice rychle rozeběhla. Jako by se na tebe řítila zuřivost sama ...

Z ničeho nic však hmyzák ztuhl. Uslyšel jsi někde v dálce z mlhy slabý šepot, ačkoliv ne! Ozýval se přímo v tvojí hlavě! Nerozuměl jsi pradávným slovům, ačkoliv jsi pochytil několik opakujících se slov. "S’hiroll Akh’thuzat ... Sharish’iertarh Syriath Sar’dushal ... Arshi’kath Ar’shi Ar’shi ..." Bestie se náhle s bolestným zaskučením začala stahovat pryč. Jako by ji něco opravdu vyděsilo ... a jako se na tebe rychle chtěla vrhnout, tak rychle zmizela v mlze.

To však nebylo vše. Šepot sice utichl, bestie se stáhla, ale to nejzvláštnější se teprve mělo stát. Dívka, jenž kvílení tě sem přitáhlo, sebou náhle silně cuknula. Pomalu a nemotorně se zvedla, načež se k tobě otočila zády a začala se belhat pryč. Přísahal bys, že nikdo by nedokázal taková zranění přežít ... Bohužel si byl moc daleko na to, aby sis ji mohl lépe prohlédnout, nebo odhadnout rozsah jejích krvavých šrámů. Z ruky jí vypadla nějaká lahvička, která se s roztříštěním rozbila o kořeny a zahalila blízké okolí ženy do kouřové clony ... Během chvilky vše utichlo a žena i s bestií byly nenávratně pryč. Dokonce i mlha se začala ještě více roztrhávat, jak se slunce prokousávalo vodním oparem.

Rozčilený Aurenil

S lehkým cuknutím v oku a zděšeným výrazem ve tváři se rozhlédnu po místnosti, znovu a znovu jako bych nedokázal uvěřit svým očím. Kousnu se rtu a pokusím se potlačit nával hněvu, který střídal ono prvotní zděšení. Rozzuřeně se otočím na patě a vyrazím pryč se stájí. Rozčileně přitom bouchnu dveřmi či s čímkoliv co mi bude zrovna stát v cestě.

„Parchanti zasraný!“ pronesu tiše rozčileně a zatnu několikrát během chůze pěst. Nepřemítaje nad tím, co mě vytočilo víc, zdali ztráta koně nebo skutečnost, že jsem ztratil všechno vybavení včetně magické hole, dojdu až ke své skupince, kterou jsem předtím opustil.

„Ty vaši zasraný lapkové mi ukradli mého koně.“ prohlásím rozčileným tónem hned jak se vrátím ke skupince, „Teď už je to více než osobní. Jakmile ty zmetky najdeme, zachráníme dceru obchodníka tak si ty bastardy podám.“ zatnu pěst, „Budou litovat, že mi, kdy zkřížili cestu a jejich jediná spása bude hledání milosrdenství v náruči bohů.“ proměním zatnutou pěst ve výhružné gesto s ukazováčkem a následně opět nazpět v pěst kterou udeřím do dlaně druhé ruky. „Teď pojďme! Nebudeme oddalovat nevyhnutelné.“ zakončím a trhnu hlavou, rozčilenou chůzí se vydám za Mikou a jeho družinou.

Dorazil jsi naštvaně k ostatním, kde Mika již rozdával poslední pokyny. Mlha se začala rychle trhat, takže čas plánu pomalu nadcházel. Naskytl se ti však zvláštní pohled, jelikož z mlhy k vám pomalu přicházel onen jezdec, kterého jsi viděl ujíždět po vykládání tvého plánu. Oblečen v hnědé pláštěnce, až zelené, s kápí nasazenou na hlavě a dlouhým tmavým lukem položeným přes nohy, k vám jede postava na ne moc impozantně vypadajícím koni.

Nevypadalo to, že by se vás obával, ale také to nevypadalo, že by vás jezdec chtěl nějak ohrozit. Mika okamžitě reagoval: "Pokud hledáš úkryt před mlhou, tady jej nenajdeš! Jsi zvěd od banditů v chrámu že? Dej nám jediný důvod, abychom nezačali střílet!" Načež všichni tři členové úderného oddílu s luky pozvedli natažené zbraně, připraveni vypustit šípy na osamělého jezdce.

(Nejlepší bude, když teď budete konverzovat sami bez mého přičinění. Pokud do toho zapletete nehráčovskou postavu, nebo se rozejdete, samozřejmě odpovím.)

Prohledání místa boje ti nepřineslo žádný užitek. Našel jsi pouze hromadu nějakých bylin, nyní již zničených vlhkem a vodou bažin, a skleněné střepy rozbitých flaštiček. Batoh, který měla žena na sobě pravděpodobně dobře uvázaný, si odnesla sebou. Krev se již stihla skoro všechna vsáknout do bahna, ale i tak bylo jasné, že z takovou ztrátou krve by tak malá ženština pravděpodobně nepřežila. Vyskočil jsi tedy na koně a zamířil směrem k vesnici, kterou jsi díky dostatečně protrhané mlze viděl již od místa boje.

Ve vesnici panovalo kupodivu docela rušno. Na návsi stála skupinka asi 10 osob, ozbrojených a odhodlaných na někoho zaútočit. Jen co tě viděli, všichni zpozorněli a tasili všelijaké zbraně, které jsi viděl předtím v hostinci. Různé dýky, luky, kosy apod. Zahlédl jsi i aktéry, kteří byli předtím v hostinci.

Okřikl tě ten nejvíce ozbrojený z celé téhle vesnické chásky. V plné chitinové zbroji na tebe zavolal: "Pokud hledáš úkryt před mlhou, tady jej nenajdeš! Jsi zvěd od banditů v chrámu že? Dej nám jediný důvod, abychom nezačali střílet!" Načež zvedl ruku a všichni tři vesničané s luky je namířili a natáhli vůči tobě. Předpokládáš, že pokud ani jeden z nich nemá alespoň trochu pokročilejší lukostřelecký výcvik, tak se na takovou dálku beze štěstí netrefí.

(Nejlepší bude, když teď budete konverzovat sami bez mého přičinění. Pokud do toho zapletete nehráčovskou postavu, nebo se rozejdete, samozřejmě odpovím.)

Vyslechnutí důvodu

„Asi bude moudré sklonit zbraně...“ nadhodím souhlasně už poněkud klidnějším tónem hlasu, protože hněv, který ve mně rozpoutala ztráta koně a vybavení začal pozvolna ustupovat. „Bylo by to jen zbytečné plýtvání šípů.“ dodám s mávnutím ruky, protože mám pohybnosti o lukostřeleckých schopnostech svých spolubojovníků.

Iniciativu se mi příliš přebírat nechce, protože vedení těchto vesničanů náleží Mikovi nikoliv mně. Raději proto zůstanu v pozadí, nechám Miku mluvit a budu přemýšlet nad slovy jezdce o oživlé mrtvé.

K Mikovi se natáhl překvapivě Garick a tiše mu začal něco říkat. Zaslechl jsi něco jako: "... podívej ... luk ..." a také "... hraničář ...", avšak na celé souvislé věty i přes svůj elfský sluch stojíš moc daleko a vesničané dělají moc velký randál, jak cinkají zbrojemi a neklidně přešlapují. Po chvilce Mika rozhlodl: "Dobře, skloňte zbraně. Poslední dobou se tu sjíždí nějak moc cizinců ... zajímal by mne důvod." Načež všichni tři lučištníci sklonili svoje zbraně a Garick se vrátil k tobě. Mika nadále pokračoval: "Ne nevím o čem mluvíš. Jediná dívka, která chybí, je ta, pro kterou si zrovna jdeme. A sic tu máme problémy s bandity a místní faunou, tak to není nic, co by bylo podobné tomu, co jsi nám tu teď popsal ... Jestli myslíš svá slova o pomoci vážně, můžeš se připojit k Aurenilovi, plán ti jistě řekne cestou. Pokud ne, nepleť se nám do cesty. Už jsme ztratili dost času, musíme využít zbývající mlhy. Je čas, aby zaplatili za to, co udělali! Na svá místa! ... A hodně štěstí ..." Čímž skončil rozmluvy a celá úderná jednotka, kromě té tvojí, se dala do pohybu.

Mika s Ivanem, jak bylo domluveno, vyrazil jiným směrem, než ostatní. Tušíš, že to je směr blíže do bažin ... tam, kde hnízdí nestvůry, jejíchž trofeje visí v hostinci na stěnách. Garick a Josef zatím čekají na tebe, až vyjdeš, aby mohli jít za tebou. Co se týče jezdce, po vyslechnutí se ještě nijak nepohnul. Možná čeká na to, jak budeš reagovat ty.

První promluvil muž, vypadající jako dobrodruh, a navrhl, že bude lepší neplýtvat šípy. Všiml sis, že do této společnosti moc nepasuje. Podle jeho jemnějších rysů se pravděpodobně jedná o elfa. K řečníkovi ve zbroji se natáhl druhý nejschopněji vypadající muž s mečem u opasku a něco mu tiše řekl. Chvilku panovalo mlčení, při kterém si tě řečník prohlížel, načež pokýval hlavou. "Dobře, skloňte zbraně. Poslední dobou se tu sjíždí nějak moc cizinců ... zajímal by mne důvod." Načež lučištníci sklonili luky, avšak šípy nechali nadále nasazeny na tětivách.

"Ne nevím o čem mluvíš. Jediná dívka, která chybí, je ta, pro kterou si zrovna jdeme. A sic tu máme problémy s bandity a místní faunou, tak to není nic, co by bylo podobné tomu, co jsi nám tu teď popsal ... Jestli myslíš svá slova o pomoci vážně, můžeš se připojit k Aurenilovi, plán ti jistě řekne cestou. Pokud ne, nepleť se nám do cesty. Už jsme ztratili dost času, musíme využít zbývající mlhy. Je čas, aby zaplatili za to, co udělali! Na svá místa! ... A hodně štěstí ..." Ukázal na elfa a zavelel. Vesničané se následně dali do pohybu.

Rozděleni na tři části, kde šestice okamžitě vyrazila pryč z vesnice, doprovázejíc tě ne úplně nadšenými pohledy. Druhá skupina, trojice s elfem, zatím nečinně stála. Vypadalo to, že čekají, co bude elf dělat. Řečník s dalším mužem mezitím vyrazil úplně jiným směrem, než se vydala první skupinka vesničanů. Podle toho, co jsi zatím vypozoroval, se blíží více směrem k bažině, než vycházející skupina.

Stručná rekapitulace plánu a seznámení

„Tohle je Garick.“ ukážu na mladíka, „A tento muž je zdejší kněz Josef.“ představím posledního člena mé skupiny, „Možná bude znát odpověď na vaši otázku proč tu mrtví nemají klidného spánku ani po své smrti.“ dodám následně a udělám krok v před.

„Bohužel my už plán máme a na nějaké dodatečné úpravy nebo vylepšení není momentálně čas. Nehledě na to, že druhá skupina by se o změnách nemusela dozvědět a nemusela by s nimi souhlasit.“ promluvím opět a podívám se do dálky s nepříliš velkým nadšením při představě, že budu muset celý svůj plán znovu vysvětlovat. „Stručně řečeno. Jsme rozdělený na skupiny, jedna skupina ta naše.“ poukážu na nás, „Půjde vyjednávat, pokusím se je přesvědčit, aby dívku vydali a vzali si za rukojmího mě. Jakmile bude dívka v bezpečí dostane signál druhá skupinka, která vyprovokuje zdejší havěť a nasměruje ji přímo proti sídlu lapků. Předpokládáme, že se o ně monstra postarají a zbytek nějak udoláme.“ odmlčím se, „No... a pokud výměna neklapne podle plánu. Můžete být připravený v záloze na nějaký nečekaný kousek, ale dřív rozhodně nic nepodnikejte.“ zakončím výklad plánul, „A teď pojďme. Diskutovat můžeme za pochodu.“ pohodím hlavou a pobídnu ostatní.

Stonožka a souhlas

„Mám pocit, že mluvil o stonožkách... nějakých velkých.“ pokrčím rameny, „Ale nejsem expertem na faunu ani flóru. Vlastně nejsem ani zdejším.“ zakončím a dlouze se odmlčím.

„Tady kněz jim dopřeje poslední pomazání, pomodlí se za jejich duši a obřad bude vykonán. Pak je spálíme a bude vyřešeno.“ přikývnu souhlasně a budu se kochat cestou.

Kněz pouze přikývl na souhlas s posledním pomazáním mrtvých a poklepal na brašnu, kterou sebou nese. Přešli jste přes most, který vede cestičku přes malý tmavý potůček, pramenící někde v bažinách a tekoucí do úrodnějších nížin. Hnedka za mostem jsi uviděl po zemi růst první vřesové trsy, potvrzující váš směr. Mlha se před vámi stihla zcela protrhat, až když jste se dostali na dohled k dřevenému stavení, vedle kterého stojí kamenná vížka. Pokud lze věřit v to, co jsi slyšel včera v hostinci, tak zde bydlí manželský pár alchymistů. Ti byli včera za Mikou s prosbou o pomoc. Ačkoliv nevíš, o co se jednalo, znělo to vážně. To však nebyl cíl vaši cesty a tak jste pokračovali dál, na rozcestí podle staré, lišejníkem porostlé cedule, odbočujíc vlevo k chrámu.

Jen co se mlha roztrhala úplně, otevřela se před vámi krásná, až pohádková kopcovitá krajina. Všude, kam až oko dohlédlo, roste kvetoucí vřes, barvící okolí do růžova. Ranními slunečními paprsky dostává ještě výraznější barvy, společně s několika vzácněji se tu vyskytujícími květinami, doplňující barevnou škálu o žlutavé a modravé kvítky. Různě po hřbetech a malých údolíček jsou rozesety osamělé jehličnaté stromy stromky a keře, poskytující jediný úkryt před sluncem a slídivýma očima.

Netrvalo dlouho, a váš cíl se objevil přímo před vámi. Na kopci, shlížejícím na celá vřesoviště, se tyčí vysoká kamenná budova starého chrámu. Osvětlena slunečními paprsky zpoza vašich zad, dostává stavba až božského nádechu. Vysoká věž, tyčící se vysoko nad krajinou a hlásající do světa, že ani tento kraj není bohy zapomenut a odsouzen k věčné temnotě. I zde nad lidmi bohové bdí. Také stáří a zašlá sláva je však jasně zvýrazněna několika velkými trhlinami ve střeše, ve zdech a rostlinami porostlými stěnami. Za slušně zachovalými zdmi a mřížemi, leží pod kopcem vedle cesty ke chrámu hřbitov, který nebyl použit pravděpodobně již několik desetiletí. Kněz vás odvedl kus od cesty, abyste všichni i s koněm nebyli hned na očích pravděpodobných předsunutých hlídek. Stojíte za třemi malými jehličnatými stromky, sledujíc tuto scenérii schování v bezpečném úkrytu.

Kněz pokýval hlavou ke stavbě a konstatoval "Tak jsme tu. Chrám byl před příchodem těhlech neřádů již dlouho prázdný. Vlastně už si snad nikdo ani nepamatuje proč. Je čas, pokračovat v další fázi toho tvého plánu. Budeme tady, nebo blíže v dohledu, když bude potřeba, čekat na návrat Karolíny. Dělej, co můžeš." Zadíval se na tebe a pobídl tě, abys pokračoval dál k chrámu. Všiml sis, že Garick si poklepal dlaní na rohu a trochu povytáhl svůj meč.

Kněz pouze přikývl na souhlas s posledním pomazáním mrtvých a poklepal na brašnu, kterou sebou nese. Přešli jste přes most, který vede cestičku přes malý tmavý potůček, pramenící někde v bažinách a tekoucí do úrodnějších nížin. Při zvuku klapání kopyt tvého koně po kamenité cestě sis všiml, že v okolí začínají růst vřesové trsy. Mlha se před vámi stihla zcela protrhat, až když jste se dostali k dřevenému stavení, vedle kterého stojí kamenná vížka. To však nebyl cíl vaši cesty a tak jste pokračovali dál, na rozcestí podle staré, lišejníkem porostlé cedule, odbočujíc vlevo k chrámu.

Jen co se mlha roztrhala úplně, otevřela se před vámi krásná, až pohádková kopcovitá krajina. Všude, kam až oko dohlédlo, roste kvetoucí vřes, barvící okolí do růžova. Ranními slunečními paprsky dostává ještě výraznější barvy, společně s několika vzácněji se tu vyskytujícími květinami, doplňující barevnou škálu o žlutavé a modravé kvítky. Různě po hřbetech a malých údolíček jsou rozesety osamělé jehličnaté stromy stromky a keře, poskytující jediný úkryt před sluncem a slídivýma očima. Ačkoliv ty bys asi problémy účinně se plížit neměl mít ani v nízkém vřesu, přestože za dne by to bylo náročné a zdlouhavé.

Netrvalo dlouho, a váš cíl se objevil přímo před vámi. Na kopci, shlížejícím na celá vřesoviště, se tyčí vysoká kamenná budova starého chrámu. Osvětlena slunečními paprsky zpoza vašich zad, dostává stavba až božského nádechu. Vysoká věž, tyčící se vysoko nad krajinou a hlásající do světa, že ani tento kraj není bohy zapomenut a odsouzen k věčné temnotě. I zde nad lidmi bohové bdí. Také stáří a zašlá sláva je však jasně zvýrazněna několika velkými trhlinami ve střeše, ve zdech a rostlinami porostlými stěnami. Za slušně zachovalými zdmi a mřížemi, leží pod kopcem vedle cesty ke chrámu hřbitov, který nebyl použit pravděpodobně již několik desetiletí. Kněz vás odvedl kus od cesty, abyste všichni i s koněm nebyli hned na očích pravděpodobných předsunutých hlídek. Stojíte za třemi malými jehličnatými stromky, sledujíc tuto scenérii schování v bezpečném úkrytu. Frigo by však mohl přece jen trochu vyčnívat a přivést tak nežádoucí pozornost.

Kněz pokýval hlavou ke stavbě a konstatoval "Tak jsme tu. Chrám byl před příchodem těhlech neřádů již dlouho prázdný. Vlastně už si snad nikdo ani nepamatuje proč. Je čas, pokračovat v další fázi toho tvého plánu. Budeme tady, nebo blíže v dohledu, když bude potřeba, čekat na návrat Karolíny. Dělej, co můžeš." Zadíval se na elfa a pobídl ho, aby pokračoval dál.

Aurenil zahajuje plán

„No Aurenile máš to cos chtěl... Chtěl sis hrát na hrdinu tak se teď předveď.“ proběhne mi hlavou, když dorazíme k našemu cíli a kněz mě pobídne, abych uskutečnil další část sjednaného plánu. Potlačím myšlenky na případný neúspěch svého plánu.
„Jdu na to.“ přikývnu odhodlaně, „Zůstaňte tady a nedělejte žádné blbosti. Držte se plánu.“ dodám následně a poté vykročím blíže k chrámu. Po několika krocích se, ale otočím. Odepnu meč z opasku a hodím ho směrem ke Garickovi (pokud si budu jist, že ho chytne, tak meč hodím tak, aby ho chytl. V opačném případě ho hodím k nohám). „Pohlídejte mi ho. Dokud se nevrátím.“


Půjdu blíž k chrámu. Budu našlapovat pomalu a obezřetně, protože šance, že narazím na nějakou past je relativně dost velká. Až budu dostatečně blízko zvednu ruce nahoru, abych dokázal, že přicházím v míru a jsem ochoten vyjednávat.
„Přicházím vyjednávat jménem vesnice.“ řeknu pokud mě někdo zastaví nebo nějaký z lapků okřikne. „Jsem tu kvůli té dívce. Přicházím za vámi sám a téměř neozbrojený.“ dodám následně. „No Aurenile... přichází tvá chvíle.“ pomyslím si přitom.

Všichni souhlasně pokývli a Garick za letu chytil tvůj meč. "Neměj obavy, tady bude ve větším bezpečí, než tam. Dělej si starosti se svoji částí v tomhle plánu." Poznamenal a položil ho na kámen, ke kterému následně přidal i svůj roh. Ty ses vydal skrze keříky k chrámu, zatímco nový příchozí člověk se vydal oklikou jiným směrem. Pravděpodobně aby nebyl hned viděn a připlížil se blíže.

Vyšel jsi z úkrytu, nijak nesnažíce se skrývat, ale i tak se dlouhou dobu při tvém prodírání se vřesem nedělo nic. Teprve, když jsi byl tak v půli cesty, ozvalo se někde z oblasti hřbitůvku několik rázně míněných slov: "Stůj! He he ... Teďka máš dvě možnosti! Buďto se svlíkneš do naha a poběžíš odkud jsi přišel ... a možná, že ti dáme i náskok, nebo z tebe uděláme ježka hnedka z fleku!" Ty jsi na to reagoval klidným hlasem a jasně přitom ukazoval, že nejsi ozbrojen. Hlas se však jen zasmál a opakoval: "To, že nemáš zbraně, z tebe dělá pořádnýho troubu. Myslím, že bych ti na osvětlenou mohl střelit jednu šipku ... třebas zrovna do kolene! Tak co bude?! Chci si pocvičit střelbu na živej cíl!" Sice nevíš, ze kterého místa hřbitova se vyhrožující hlas přesně ozývá, avšak zahlédl jsi nějaký pohyb v oknech samotného chrámu.

Zatímco elf vyrazil k chrámu, ty jsi zvolil jinou cestu ... cestu stínu. Postupoval jsi co nejnenápadněji za jedním z nizoučkých, taktéž vřesem porostlých, převisů, k bližší skupině stromků. Friga jsi zanechal nedaleko čekajících vesničanů, kteří jsou z tvého pohledu taktéž docela dobře skryti před zraky z chrámu.

Odvážný, nebo možná bláhový elf se mezitím dostal asi do poloviny cesty, když ho někdo okřikl: "Stůj! He he ... Teďka máš dvě možnosti! Buďto se svlíkneš do naha a poběžíš odkud jsi přišel ... a možná, že ti dáme i náskok, nebo z tebe uděláme ježka hnedka z fleku!" Bohužel nevidíš dobře, odkud se hlas ozývá. Odhaduješ, že to bude někde z oblasti hřbitova pod chrámem, ale jistý si nejsi. Elf pokračoval ve výměně názorů s tím, že přichází vyjednávat úplně sám a neozbrojen, načež mu hlas odpověděl v podobném znění, jako prve: "To, že nemáš zbraně, z tebe dělá pořádnýho troubu. Myslím, že bych ti na osvětlenou mohl střelit jednu šipku ... třebas zrovna do kolene! Tak co bude?! Chci si pocvičit střelbu na živej cíl!" Náhle však tvoji pozornost od konverzace odpoutal nenadálý zvukový vjem, který se ozval doslova jen několik málo kroků od tebe zpod nejhustšího smrčku. Nejprve jsi uslyšel zapraskání, následované něčím jako ... slaboučké nařezávání dřeva, nebo chrápání.

Aurenil vyjednává

Zachovám ledový klid, ruce budu mít stále zvednuté vzhůru: „Šíp do kolene? To by zcela jistě ukončilo moji kariéru dobrodruha.“ namítnu následně, „Přicházím v míru. Vyjednávat ve jménu vesnice. Zabít nebo zmrzačit mě budeš moct i potom... Tak mě nejprve vyslechněte.“ odmlčím se a zadívám se směrem k oknům chrámu.

Pokud muž, který na mě křičí nezareaguje pozitivně a nesvolí mi vejít. Dodám následující: „Velmi rád bych se setkal s Ostroočkem. Bylo by to možné? Jak říkám jsem neozbrojený a mám vám co nabídnout. Když mě zabijete dřív než mě vyslechnete budete... nic nezískáte.“

"Možná bych ti měl nejprve ustřelit jazyk. Moc mluvíš a nevypadá, že bys na sobě krom hadrů měl něco cennýho." Uslyšel jsi zadrnčení tětivy a někde hodně vysoko nad tebou, až to bylo vtipné, zasvištěla šipka. "Tohle ber jako varování! Zatím ses nepodělal ani nerozbrečel. Nech si svoje hadry a vypadni." Ozvalo se, a ty jsi podle zvuku určil, že se protivník nachází v pravé části hřbitůvku, pravděpodobně za jedním z větších zarostlých náhrobních kamenů. Nenechal ses odradit a pokračoval ve vyřvávání nabídek.

"Jak ses dozvěděl ...?!" Ozvalo se překvapeně, když tu se náhle rozrazily staré dřevěné dveře chrámu, ve kterých stanula postava v plné plátové lesklé zbroji. "Kdo jsi, a proč by si hledal zrovna jeho?" Promluvil hromově kovový hlas zpod uzavřené helmice. Moc detailů jsi na tu dálku nezahlédl, ale zbroj vypadá až moc dobře udržovaná a drahá na někoho z řad nižších lapků, pravděpodobně se bude jednat o vůdce. Ruce dal v bok, zatímco pokračoval ve vyptávání: "Už mě unavuje ta vaše konverzace. Řekni, proč tady jsi a co chceš po Ostroočkovi. A radil bych ti říci to dřív, než tě nechám zastřelit a narazit na kůl jako varování."

Od hřbitova se ještě ozvalo: "Možná bych ti měl nejprve ustřelit jazyk. Moc mluvíš a nevypadá, že bys na sobě krom hadrů měl něco cennýho." Potom si se tiše s lukem v ruce odplížil na lepší místo s výhledem na hřbitov, zakrytým stromky. Ale nečekaný zvuk tě přiměl luk schovat a vytasit meč. Opatrně si se přesunul blíže ke zdroji vyrušení a špičkou meče pomalu nadzvedl nejspodnější, jehličím obrostlé větve smrčku. Pod stromkem jsi objevil překvapení, jedná se totiž o nějakého spícího člověka. Kromě chrápání a otrhaného oblečení toho o něm však moc nemůžeš v současné pozici zjistit. Bližší prozkoumání by ho mohlo probudit, protože bys přímo na něj pustil celý krásný svazek ranních slunečních paprsků.

Z ničeho nic se ozval tobě známý zvuk zadrnčení tětivy a svist šipky. "Tohle ber jako varování! Zatím ses nepodělal ani nerozbrečel. Nech si svoje hadry a vypadni." Uslyšel jsi, ale místo, odkud se střílelo a křičelo, jsi nezahlédl. Při zkoumání zvuku ses musel přesunout za stromek, tudíž mimo výhled na hřbitov. Elf však pokračoval, jakoby se nic nestalo. Od hřbitova se ještě ozvalo: "Jak ses dozvěděl ...?!", načež jsi spatřil, že dveře do chrámu se s ránou rozlétli. Muž pod stromkem sebou zavrtěl, ale pokračoval dál v nerušeném spánku. "Kdo jsi, a proč by si hledal zrovna jeho? ... Už mě unavuje ta vaše konverzace. Řekni, proč tady jsi a co chceš po Ostroočkovi. A radil bych ti říci to dřív, než tě nechám zastřelit a narazit na kůl jako varování." Ozvalo se chladným kovovým hlasem zpoza přilbice, nasazené na plné plátové zbroji. Ve dveřích stojí sebevědomě, pravděpodobně vůdce banditů, ve stříbřitě zabarveném brnění, bez jakékoliv insignie, či erbu. Z dálky nemáš možnost pozorovat moc detailů samotné zbroje, ani její slabiny, ale i na tuto vzdálenost vypadá dobře udržovaně a odolně.

Aurenil vyjednává s plecháčem

„Výborně. Konečně nějaký posun událostí...“ namítnu ironickým tónem, protože mi jednání lukostřelce začínalo pít krev. „Támhle se mi ukrývá...“ pomyslím si, když odhalím pravděpodobnou polohu lukostřelce, který proti mně vystřelil šíp. Krátce se také zamyslím jestli jsem schopen na takovou vzdálenost použít některé ze svých kouzel aniž bych promrhal moment překvapení.

Poté se, ale svoji pozornost upřu k muži ve zbroji. „Tohle situaci komplikuje... jestli jich je tam víc, ale zase bažiny a takhle zbroj. Stačí špatné šlápnutí a adié.“ proběhne mi hlavou.
„Jmenuji se Arenol.“ představím se následně a lehce se ukloním, „Důvod mého příchodu je prostý. Přicházím jménem vesnice, jednat o možnostech propuštění té mladé dívky, kterou jste unesli.“ rozhlédnu se kolem, „Určitě vám mohu nabídnout něco co by její propuštění učinilo reálné.“

Probral sis v hlavě svoje magické možnosti na zasazení úderu, který by bandita neodhalil dříve, než by bylo pozdě. Seslání nesmrtícího kouzla v podobě popelavého mračna by mu znemožnilo střílet, ale skryl by se i před tvými dalšími údery. Co se týče dalších kouzel, vyvstává tu problém jeho opravdu skvělého krytu. Nemůžeš doufat, že bys jednou ohnivou šipkou, či malým bleskem rozbil pevný kamenný náhrobek. Vzplanutí by však mohlo být dosti účinné, pokud bys byl schopen ho účinně trefit.

"Takže Arenol hmm? Zajímalo by mne, jak ses dozvěděl to jméno, které si tu vykřikoval. Fajn, pokud chceš vyjednávat, budeš muset přijít dovnitř. Nebudeme na sebe přece řvát pod nebem jako necivilizovaní barbaři! Nechte ho projít ... pokud na to teda má ... he he." Dokončil a mávl rukou, načež okamžitě mžiknutím oka zmizel z dohledu uvnitř chrámu.

Zbraně nevidíš, ale bylo by hloupé věřit, že žádné u sebe osoba nemá. Odkryl jsi několik dalších větví a ještě než stihli přímé nepříjemné paprsky spáče probudit, přiložil jsi ostří a přikryl osobě ústa. Zjistil jsi docela rychle, že se jedná o neupraveného muže s mastnými tmavými vlasy a alkoholem páchnoucím oblečením.

Muž se okamžitě začal vrtět a snažil se křičet, dokud jsi mu nevěnoval několik slov a nepřitiskl nůž silněji ke krku. Poté se zklidnil a začal rychle vyděšeně dýchat. Řekl jsi mu, co hodláš udělat a on urychleně přikyvoval. Těžko říct k čemu, protože nepřestal stejně přikyvovat i k otázce ohledně banditů. Ve vzduchu se kromě alkoholového odéru objevil i znenadání dosti nepříjemný puch, jdoucí odněkud zpod smrčku.

"Takže Arenol hmm? Zajímalo by mne, jak ses dozvěděl to jméno, které si tu vykřikoval. Fajn, pokud chceš vyjednávat, budeš muset přijít dovnitř. Nebudeme na sebe přece řvát pod nebem jako necivilizovaní barbaři! Nechte ho projít ... pokud na to teda má ... he he." Uslyšel jsi pokračování překřikování elfa a chlapa ve zbroji v chrámu, když se elf představil a znovu sdělil důvod své návštěvy.

Riskantní krok vyjednavače

„No... Tak jdeme na to.“ Poznamenám sám pro sebe a vykročím ke chrámu do něhož zmizel kovový muž. Během svého přesunu se budu koutkem oka rozhlížet, abych měl možnost alespoň trošku zamapovat terén pro případný útěk.

Vyrazil jsi ke chrámu na kopci. Přímo ke dveřím, ze kterých na tebe předtím křičel ozbrojenec. Vycházející slunce stále osvětlovalo budovu tak, že vypadala až monumentálně ... jako monumentálně zachovalá ruina. Sešel jsi kopec, ze kterého jsi předtím vyjednával a prošel poblíž dvoumetrové zdi hřbitova, která opravdu i z blízka vypadá dost zachovale. Dokonce jsi měl i možnost nahlédnout skrze umně zdobené mříže brány, která zeje pootevřená v této jinak dobře bránitelné pozici. Nezahlédl jsi však nic víc, než slušné mauzoleum uprostřed hřbitova, obklopené řadami zarostlých a poškozených náhrobních desek. Po banditovi střelci nebylo ani vidu, ani slechu.

Pokračoval jsi dál a začal stoupat do kopce k samotnému cíly tvé cesty. Zajímavé bylo, že jsi nezahlédl jediného strážce venku. Pokud tam nějací byli, tak měli slušně kryté pozice. S tím bylo těžké plánovat únik, ačkoliv několik možností tě napadlo. Vždycky je tu možnost běžet po cestě, což by bylo nejrychlejší, ale také nebezpečné. Malá možnost skrytí se před střelami, a pokud mají koně, neměl bys šanci dostat se daleko. Dále sis zkusil vytipovat cestu skrze růžovějící vřes, ale brodit se ve vřesu také není úplně ideální možností. I když jsi po rozhlédnutí spatřil docela dobře vypadající únikovou cestu, nevíš co se může pod vřesem skrývat. Jeden špatný kořen a nemuselo by to dopadnout dobře. Na druhou stranu jsou mimo cestu i malé stromky, které mohou poskytnout úkryt. Při přemýšlení o útěku jsi došel až k chrámu, kde na tebe čekaly otevřené dveře. Nevypadalo to, že by na tebe někdo chtěl ze dveří vyběhnout, nebo tě nějak dál zvát dovnitř, tak jsi sám vešel.

Otevřel se ti pohled na prostornou kapli, ačkoliv zchátralou, stále ještě i po letech impozantní. Vysoká klenba stále a neúnavně držící střechu, je ze spodu vymalována jakýmisi nyní již nečitelnými obrazci. K podlaze však čas již tak vstřícný nebyl, jelikož z mazaikovitých dlaždic se mnoho nedochovalo. Z východních oken celou scenérii osvětlují sluneční paprsky, občasně zabarvené zbytky barevné mozaiky, která ještě nevypadla z dříve bohatě zdobených oken. Nábytek je z větší části starý, rozpadlý a ztrouchnivělý. Rozbitá klekátka, zpovědnice a množství nahnilých obrazů pověšených po zdech poukazují na dlouhou opuštěnost tohoto sídla. Bandité si to tu však zařídili po svém a přinesli si sebou mnoho vlastních věcí. Různě po síni jsou postaveny stany, pravděpodobně pouze kvůli uchování tepla za chladných nocí a uprostřed je postavené vyhaslé ohniště. Přesně na druhé straně chrámu je pak vystaven primitivní trůn z toho, co tu všemožně našli. Vidíš tam lavice, židli, kusy oltáře a dokonce i nějaké staré plátno, sloužící nyní jako polštář. Co tě však zaujalo nejvíce, byla kamenná socha, která se tyčila za trůnem. Vypadala přesně tak, jako se ti zdálo ve snu. Původně socha krásné ženy, symbolizující Alkalu, nyní však jen zprzněná část nějakého špatného vtipu. Obličej, dříve tak krásný, je nyní pokryt jakousi černou vrstvou čehosi. Přes oči má zavázán jakýsi starý hadr, potřísněný jakýmisi červenými kapkami. Po zbytku sochy jsou zelenou barvou nakresleny symboly a znaky, které však nepoznáváš. Možná se jedná o nějaké písmo, nebo jen výsledek znuděné práce jednoho z banditů. Kromě toho má ulámané ruce, což však může být zapříčiněno i nepřekonatelným zubem času.

Všichni bandité se zvedli a udělali ti uličku vedoucí přímo k jejich veliteli, sedícím stále ve zbroji, pyšně na svém barbarském trůně. Bylo jich mnohem víc, než bys býval očekával. Vylézali zpod stanů, z jedné z vedlejších místností i ze schodiště, vedoucího do věže. Zběžně si jich napočítal něco málo přes 20 pouze v této místnosti. Ozbrojeni holemi, luky, meči a štíty a oblečeni do různých kusů zbrojí, ať železných, kožených či jen nějakých hadrů, jenž kdo ví kde našli. S jejich příchodem jsi ucítil i odér několika dlouho nemytých těl a viděl zubící se škleby, pouze s několika posledními zbývajícími žlutými zuby. Z konce této uličky se na tebe zpod hledí přilby zkoumavě dívá zbrojnoš a pohrává si v jedné ruce s jakousi nazlátle kovovou trubicí. "Pojď blíže, neboj se. Pokud jim neřeknu jinak, nechají tě být." Poznamenal kovový hlas, ve kterém zněla i snad jistá zvědavost. Náhle si volnou rukou sundal přilbu a tys spatřil muže ve středních letech, který vypadá při porovnání s jeho bandou dobře upraven. Blonďaté vlasy, zastřižené tak, aby mu nevadily v přilbě, zajímavě kontrastují s pronikavýma chladnýma modrýma očima. "Jsem zvědav, co mi chceš říci, tak mne nenapínej. Nemám to rád." Poslední větu dokončil se zvláštním přízvukem a tónem, přislibujícím nepěkné věci.

Krátké ohlédnutí po okolí tě ujistilo v tom, že nikdo nemá tušení o tvém bytí tady, nebo o tom, co právě děláš. Tedy alespoň zjevně a viditelně. Pokud jsou v okolí další slídivé oči, všechny se pravděpodobně soustředí na návnadu. Nikdo se teď nebude ohlížet po jedné hlídce, nebo ztraceném ospalci ...

Při poslouchání tvých otázek a výhružek se z nějakého důvodu zaskočený více zklidnil a uvolnil. Nejprve ještě vystrašeně potvrdil kýváním spolupráci, než se vzápětí jen uchechtl, jako by nabral nové sebevědomí, či přijal svůj osud. Tiše ti odpověděl:"Myslíš, že by mě nechali jít, kdybych byl krypl? V každém případě je to smrt ... nemáš ale sebemenší šanci he he. Jsou tam černokněžníci a je nás ... eee hodně ... víc než eee pět." Zakončil zmateně, jako by se snažil najít správné číslo. Trochu pozvedl dlaň, aby na ní viděl a pokrčoval postupně prsty.

Podle dlouhého ticha v okolí tušíš, že vyjednávání se pravděpodobně dostalo do bodu, ve kterém budeš moct zasáhnout snad jen poplachem. Po chvíli sis koutkem oka všiml, jak se elf dostal k chrámovým dveřím a vešel dovnitř. Ztratil jsi tedy jakýkoliv vizuální i zvukový kontakt.

Děsivý pohled na bohyni

Zhrozen nad tím, co povedli soše bohyně Alkaly, jak ji znesvětili a ponížili, potlačím vzpomínky na dnešní nepěkný sen a pozvolna budu pokračovat blíže k trůnu. Odhadem si během průchodu uličkou pokusím udělat obrázek kolik banditů se uvnitř může nacházet, při napočítání počtu dvaceti si jen v duchu pomyslím, že to přeci jen bude poněkud větší střet, než jsme možná předpokládali.

Na vybídnutí zbrojnoše dojdu téměř až k trůnu, rozhlédnu se kolem a poté lehce pokývám hlavou.
„Impozantní ležení uvnitř chrámu. Musím uznat, že se hněvu bohyně očividně nebojíte. Musím uznat, že v tomhle máte můj obdiv.“ pronesu na úvod, „Nuže... Samozřejmě, že vás nebudu napínat. Přece jenom se chci dožít dalších zítřků a nechci zkoušet vaši trpělivost, protože toho máte určitě hodně na práci.“ odkašlu si, „Jak už jsem zmiňoval venku...“ ukážu prstem za sebe, „Přišel jsem vyjednávat ve jménu vesnice. Unesli jste dívku. Velice rád bych s vámi vyjednal její propuštění tak, aby podmínky pro vás byly výhodné a netratili jste.“ odmlčím se a počkám na reakci protistrany, přitom se nakrátko podívám na sochu bohyně a znovu si vybavím onen podivný sen.

"Pokud mluvíš o té soše, nebo snad o samotném rozpadlém chrámu tak věz, že jsme to tu takhle již nalezli. Alespoň většinu." Pravil klidným hlasem, ve kterém zazněla snad i trocha zájmu ... možná o tvoji další reakci, ale nakonec jen pokračoval: "Ano, přesně tak, to jsme již všichni slyšeli." Několikrát zaťukal zlatavou trubkou o svůj trůn. "To nic nemění na tom, že jsi stále neřekl nic co by změnilo můj názor na tvůj budoucí osud." Zvědavě se díval na to, jak tvůj pohled kolísá k soše. "A vůbec, přiveďte ji. Ať náš host alespoň vidí, o čem smlouvá. Ber to jako projev dobré vůle." Pobídl dvojici nejbližších otrapů s meči, kteří hned se zazubením odešli do jedné ze zadních místností chrámu.

Když jsi banditovi znovu přiložil dlaň na ústa, ve snaze udržet ho tichého, asi vytušil, co zamýšlíš. Během té krátké chvilky, než jsi mu podřízl hrdlo, se ještě pokusil vymanit. To se mu však již nepodařilo a kromě slabého vykvivknutí se neozvalo nic. Když sis byl jistý, že už nedovede ceknout ani slovo, už nikdy, otřel sis meč od krve do špinavých banditových hadrů a krátce po zkontrolování okolí prohledal jeho tělo.

Nikde jsi nikoho neviděl, stále stejná situace, jako předtím. Co se však kapes u bandity týče, moc užitečných věcí jsi nenašel. Kromě malého váčku s několika stříbrnými (3), stála za zmínku snad jen zbraň, což byl jakýsi kyj s rezavějícími hřeby a dvojice vrhacích šipek. Zvláštní je, že šipky jsou kromě letek celé z rezavějícího kovu, kromě samotných jejích špiček, které se lesknou, jako nové a udržované. Při prohledávání jsi také vytáhl jakýsi kus hadru, který pravděpodobně slouží jako kapesník. Bohužel sis to uvědomil až moc pozdě a část jeho obsahu se ti rozmazala na ruku.

Po kontrole okolí i majetku bandity si se stejnou cestou, stejně nenápadně a stejně rychle, vracel k místu, kdes nechal koně a dvojici vesničanů. Během plíživé cesty se nic moc nestalo, ačkoliv jsi málem šlápl na zvláštně velkou stonožku, jejíž délku bys odhadem mohl lehce porovnávat s délkou polovičky tvého šípu. Své spolubojovníky jsi zastihl, jak se zaujatě dívají směrem k chrámu. Jediný, kdo zareagoval na tvůj příchod byl Frigo, který ti zpoza keříku tiše frkl na pozdrav. Vesničané tě plížit se z boku nevidí.

Aurenil poodhaluje své plány

„Zajímavé...“ přikývnu se zatajeným dechem na jeho slova, že většinu tedy pravděpodobně i takhle znesvěcenou sochu bohyně způsobil někdo jiný - někdo před nimi. Zaženu však myšlenky na cokoliv podobného a budu se opět plně soustředit.

„Výborně. Děkuji, ale nespěchejte s ní. To co vám hodlám říci nemusí zrovna slyšet.“ přikývnu, když se dvojice otrapů na pokyn vůdce bandy vydá pro unesou dívku. „Je to jednoduché a prosté. Propustíte dívku, kterou vězníte a necháte jí bezpečně odejít do vesnice. Tamní lid mě bude považovat za zachránce, bude mi zavázaný a bude na mě hledět s respektem. Což by se vám mohlo hodit za předpokladu, že máte v plánu nějaké další nájezdy a hodláte se vyhnout zbytečnému krveprolití. Případně máte zájem o něco specifického co pro vás mnohem snáze dokáže sehnat někdo kdo je ve městě oblíbený a respektovaný. Což budu já.“ nakrátko se odmlčím, abych nabral dech, „Ochotně vám budu po jejím propuštění vypomáhat, budu vašima ušima a očima. Vstoupím do vašich řad a veškeré mé schopnosti, kterými disponuji jsem ochoten využít ve váš prospěch. Asi si říkáte proč?“ uchechtnu se, „Proč bych zbytečně zahazoval život kvůli nějaké holce a poté riskoval, že mě napíchnete na hůl, když k vám přijdu vyjednávat neozbrojen. Je to prosté. Cítím, že je mým osudem se k vám přidat a pomoci vám v dosažení vašeho cíle.“

Sedící banditský velitel několikrát zamrkal v předstíraném úžasu. "Takže si to shrňme. Ty jsi přišel sem, vyjednávat o tu holku, s ničím, co alespoň vypadá trochu cenně ... Chceš, abychom ji jen tak pustili, abys byl ve vesnici jako hrdina a odtamtud nám ... nějak ... pomáhal, ačkoliv už se nám snadno podařilo jeden nájezd bez jakýchkoliv problémů provést. Dále tě mohu ujistit, že kdybychom po něčem konkrétním šli, už bychom to dávno měli. A dále nemáme žádnou záruku toho, že bys svoje slovo dodržel a opravdu nám ve výsledku pomáhal ... A také se podívej okolo sebe. Vypadá to snad na to, že potřebujeme někoho dalšího? Myslíš, že nás není dost na to, abychom bez problémů vyhladili celou tu zapomenutou vesnici na konci světa, kdybychom chtěli? A tys sem nakráčel kvůli tomu, že se osudem cítíš s námi spjatý ... Co bys nám vůbec mohl nabídnout? Protože já na tobě nevidím jedinou nám užitečnou schopnost." Velitel domluvil a s viditelně hraným zármutkem konstatoval: "Nevím nevím, nevypadáš ani na schopného diplomata. Pokud je tohle všechno, co mi můžeš nabídnout ..."

Jen co velitel domluvil, jeden z jeho noshledů, jenž se na tebe neustále zamračeně díval a měřil si tě, naštvaně vykřikl: "To je jeden z těch čaryfuků! Jeden z těch hajzlů, cosme potkali na cestě sem! Sice bylo naprd vidět a chcalo, ale určitě je to von!" Všichni bandité začali vrčet a málem se na tebe vrhli. Vůdce je však rychle zastavil zvednutou rukou. "A ještě máš na svědomí tři naše lidi. To tvoji situaci moc nepomáhá. Řekni mi, jak je možné, že znáš Ostroočka. Co s ním máš co dočinění?" Pravil velitel ledově klidným hlasem, nyní již bez jakékoli špetky zvědavosti. Nejbližší bandité jsou dva metry na obě strany od tebe. Tušíš, že za tebou jistě zastoupili možnou únikovou cestu ke dveřím.

Nepříjemné komplikace

„Mno... Tohle je trošku nelichotivá situace, ale Aurenile co jsi čekal? Však si sem šel dobrovolně... hrát si na hrdinu. Ale nu což.“ pomyslím si v nastalé a dosti nelichotivé situaci.

„No... Zjevně nebudu tak neschopný jak si myslíte, když váš spolubojovník...“ lehce se podívám směrem k lapkovi, který tvrdí, že mě poznal „Bastard jeden zasranej.“ pomyslím si a obrátím hlavu zpět na velitele ve zbroji, „Tvrdí, že jsem zlikvidoval vaše tři chlapy. Takže asi nebudu obyčejný rolník z vesnice, ale něco mnohem víc.“ odmlčím se a začnu přemýšlet nad tím, jak nejlépe vybruslit z této situace, rovněž se zamyslím, jak moc mě může dívka, kterou hodlám zachránit znát. „Sice jste bez problémů napadli vesnici a nejspíš byste jí byli schopni i srovnat se zemí, ale tehdy vás ještě vesničané nebrali jako výraznou hrozbu, nečekali, že by je někdo na takhle odlehlém místě mohl napadnout krom zdejší fauny a zdejšího jistého problémů... “ odkašlu si a zamyslím se nad tím co říkal Rodrik při svém příjezdu do vesnice. „Který chtě nechtě upoutal pozornost i na vyšších místech, ale to vás hádám asi moc nezajímá... nebo ano? Takže to nebudu více rozebírat.“ zalžu, „A právě to vám může se situací, kterou jste vyvolali ve vesnici lehce zavařit. No a pokud nechcete přistoupit na moji nabídku vzájemné spolupráce.“ pokrčím rameny, „Pak navrhuji, abyste dívku vyměnili za mě. Vesničané budou klidnější, nevzbudí to takové napětí a já... pokud je pravda co tvrdí váš spolubojovník budu mít možná mnohem větší cenu, protože jak říkám. Nejsem obyčejný rolník a možná za mě v nedalekém městě dostanete na výkupném více. Kdoví?“ pokrčím rameny. „A co se týče Ostroočka.“ podívám se na velitele, „To vám řeknu hned jakmile uvidím tu holčinu.“

"To, že jsi zabil naše tři chlapy, naznačuje tomu, že jsi schopný bojovník ... to ano. Jenže to z tebe automaticky dělá našeho nepřítele. Pokud by si se k nám chtěl přidat, pokusil by ses je alespoň nezabít. Sice to zvyšuje podíl nás ostatních, ale nijak to nezvyšuje naši důvěru v tebe." Nespokojeně mlaskl a vrhl na tebe pokřivený úsměv. "Ale o zdejším problému bych se rád něco dozvěděl. Něco, co se ke mne ještě nedoneslo? Povídej, třeba ještě o tvojí ... nabídce ... budu nějak uvažovat."

A pak se zasmál. "Ale tobě to ještě nedošlo že? My tady rozhodně nejsme kvůli diplomacii. Jsem si docela jist, že pokud bychom zaútočili na vesnici, padla by. Pokud bychom chtěli udržovat dobré vztahy, nevěděli by o nás. A pochybuji, že naše akce zde vyvolali nějaký humbuk tam venku. Jsme moc daleko a na moc odlehlém místě, aby to brali jako něco víc, než stěžování si obyvatel bažin na komáry. Lonadští šlechtici se starají pouze o své perly."

Přerušil vás zvuk, jak dvojice banditů přivlekla mladou světlovlasou dívku, oblečenou v ušpiněném bílém rouchu. Nechala se bezvládně tahat, jako by snad byla bez života, zatímco jí vlasy padají do obličeje. Jediným jejím projevem bylo slabé vzlykání. Co tě však šokovalo, byla krvavá skvrna na rouše v místech mezi jejíma nohama.

Bandití vůdce se nejprve zadíval na ní a pak na tebe. Podložil si hlavu rukou a zvědavě si tě znovu přeměřil, jako by očekával nějakou reakci z tvé strany. "Jak vidíš, ona alespoň působí jako povyražení pro moje muže. A vůbec mi upřímně pověz, co mi brání v tom, abych zajal i tebe. Nejsem sice zastáncem těchto praktik, ale někteří vidí zábavu i v mučení. A kdo jsem já, abych je jakkoliv soudil?" Pak se opřel do svého trůnu. "Na druhou stranu, stále oceňuji tvoji odvahu. Ačkoliv se to nemusí zdát, nějakou čest stále ještě mám. Řekni mi něco zajímavého, pobav mne, informuj mne ... třeba tě potom i vezmu mezi nás. Stále ještě nejsem zcela rozhodnut o tvém osudu." Bandité nechali dívku spadnout na zem, kde stále povzlykávajíc, zůstala ležet. Uslyšel jsi nespokojené mručení za sebou, jak někteří pravděpodobně nesouhlasí už jen s uvažováním o tvém přijetí. Vůdce banditů si mezitím znovu začal pohrávat s trubkou.

Dvojice vesničanů se nejprve překvapeně ohlédla, sahajíc po zbraních, když zaslechly tvoje kroky. Pak si ale uvědomili, že to jsi ty a ačkoliv měli ruce stále na zbraních, už netasili. Tiše vyslechli tvoje varování, načež muž v kněžském rouše odpověděl: "Mluvíš, jako by se všechno už stihlo nějak pokazit. Elf tam před chvílí teprve vešel. Naší hlavní výhodou bude moment překvapení. Co se týče toho, co na ně hodláme poštvat ... S tím si dovedeme poradit mnohem lépe, než s bandity. A bandité s nimi budou mít mnohem víc problémů, než s námi. To mi věř. Nehodláme jen tak přerušit plán, který jsme naplánovali."

Druhý, mnohem mladší vesničan, tasil meč a hned se nabídl: "Já bych mohl zneškodnit ty hlídky." Avšak Kněz ho hned gestem zastavil. "Nebudeme ohrožovat misi neuváženým jednáním. Pokud se něco pokazí, jistě se to brzy dozvíme. Zatím se budeme držet původního plánu." Potom kněz pokývl na tebe. "Pokud jsi byl schopen získat tyto informace, jsem si jist, že budeš schopen najít nějaké další alternativy. Slyšel jsem, že hraničáři jsou v těchto věcech schopní ... a dokáží to bez odhalení ... Nevím, jestli hraničář jsi, ale pokud ano, možná bys to mohl dokázat. Dokud tu je nějaká šance, že dostaneme Karolínu ven bez jakékoliv možnosti spuštění poplachu, musíme se jí držet. Pokud by se něco stalo, mohli by se bandité chtít nejprve zbavit přítěže. To nesmíme dopustit."

Otevíráš oči. Nevidíš však kolem sebe nic než tmu. Temnota, skoro jako by se dala uchopit a formovat. Když však pozvedneš ruce, zjišťuješ, že je něco blokuje. Dokonce i ze všech ostatních stran cítíš, jako by ses nacházel v uzavřené chladné kapse. Také se ti zdá, že snad v něčem ležíš, ale nedovedeš určit, o co se jedná. Kromě toho ti po ohledání okolí přijde, že máš i něco nacpaného v ústech.

Než však stačíš na toto zjištění jakkoliv reagovat, slyšíš odněkud rámus, jak něco padá a rachotí. Hned na to, se ozvaly i další zvuky, kterým jsi však rozuměl: "Není tu nic cennýho. Myslel jsem si, že vobírání mrtvejch bude větší sranda!", načež se odjinud ozvala odpověď: "Taky sme ještě nevotevřeli žádnou z těch rakví. Proč by to nechávali na zemi. Jen co to votevřem, určitě se naše hlídka na tom zatraceným hřbitově ukáže jako výdělečná. Ale jestli vo tom někomu něco vyžvaníš, skončíš v jedný z těhlech rakví sám!"

Potom sis vše uvědomil a začal vzpomínat. Asi jsi spal dost dlouho na to, abys byl takhle zmatený, avšak víš, že se nacházíš ve svoji kamenné hrobce. Proto ten chlad, nedostatek místa a tma okolo tebe. Vzpomínáš si na všechny svoje schopnosti, ačkoliv si je budeš muset pravděpodobně znovu vyzkoušet a získat v nich předchozí eleganci. Co jsi však také pocítil, a to dost silně, je bolest a hlad. Jako by jsi nejedl několik desetiletí a jako by tě někdo protáhl pod mlýnským kolem. Moc si toho nepamatuješ, ale to se časem možná změní ...

Stále se jedná a jedná... výsledek stále nejasný

„Mnohdy bohužel není prostor na vyjednává. Já bych vyjednával rád, ale když na vás někdo nemilosrdně začne střílet ze zálohy, a ještě ihned rozkazuje ostatním k usmrcení. Pak moc možností nemáte.“ pokrčím rameny k tomu, že jsem jejich muže nemusel zabíjet.

Mírně mi cukne oko při pohledu na dívku, kterou skupinka lapků přivedla. Opět si před očima vybavím onen sen, který mne probudil. Vybavím si dívku v bílém rouchu, pohlednou a poté velmi zdeformovanou a celou od krve. Nakrátko ztratím hlas, ale pokusím se myšlenky v dané situaci potlačit a pokusit se netvářit zděšeně nad podobností vzniklé situace.

„Ah... jistě.“ odvětím suše a odtrhnu zrak od dívky, „K tomu problému...“ promnu si bradu „Dějí se zde věci, které nejsou úplně zcela v pořádku.“ zamyslím se a pokusím si opět vzpomenout na Rodrikova slova. „Onen problém spočívá v tom, že mrtvá těla zde nenaleznou odpočinek takový jak by si zasloužila. Mrtvá těla ožívají a jsou vábena kamsi do močálů. Nedoneslo se něco takového už k vám? Máte tu solidní základu, takže předpokládám, že jste s tímto problémem obeznámen.“ dodám, ačkoliv je mi jasné, že zde moje znalost onoho problému končí a zbytek bude muset být dílem lží a improvizace, pokud na toto téma bude diskuze pokračovat. „A také... Abych odčinil onen původní prohřešek... ze kterého mě nařknul váš spolubojovník.“ podívám se přísně jeho směrem, „Nesu vám vzkaz, který měl u sebe jen z vašich mrtvých, také byste měli vědět, že jeden z vašich spolubojovníků byl v době vašeho útoku ve vesnici. Ale asi vám příliš nápomocen nebude.“ pokrčím rameny a budu vyčkávat na reakci přítomných, a hlavně na oplechovaného vůdce.

Je mi jasné, že situace houstne a já už nemám příliš prostoru pro manévrování a nejspíš se mi nepodaří je přesvědčit, aby dívku vydali. Nicméně ji mám alespoň na očích a vím, že je naživu a případě, že dojde k onomu útoku budu se moci postarat o její bezpečí.

Nepříjemné probuzení.

"Hmm, dává smysl." Připustil bandita a trochu zklamaně protočil hůlku, když jsi kromě cuknutí oka neprojevil žádnou větší viditelnou reakci na stav dívky. Potom však pozorně poslouchal, když jsi vyprávěl o mrtvolách, co odcházejí do močálů. "Zajímavé, jen co je pravda. Ale netýkalo se nás to, a také týkat nebude. Vzhledem k tomu, že tu máme hřbitov, tak by se jistě mrtví už dávno zvedli ... a nebo se dokonce už dávno zvedli, ještě než jsme sem dorazili. Takže buďto lžeš, nebo je to jak říkám. Tím to pro mě končí. Nebudeme se zabývat nějakýma babskýma povídačkama."

Opřel se ve svém trůnu a znuděně si povzdechl. "Dobře tedy, předej mi ten vzkaz." Ukázal na jednoho z banditů, který k tobě okamžitě přistoupil s nastavenou dlaní, do které očekává onen vzkaz. "Už mě náš rozhovor začíná značně unavovat. Říkáš, že někdo od nás zůstal ve vesnici? Hm. Uvidíme, pokud se někomu bude chtít se tam vydat ... třeba se tam časem zajdeme podívat. Samozřejmě si toho vezmeme víc, než jen našeho přátelíčka, ale to je ti snad jasné. Přece bychom nepodstoupili takovou cestu jen kvůli tomu, abychom dělili kořist o jeden díl navíc." Načež se mezi ostatními bandity ozvalo občasné zachrochtání a zahihňání.

-------------------------------------------------------------------------------------

Neodpovídající nemrtví

Vzpomínáš si, že musíš být v hrobce, takže by tu samozřejmě měli být i další mrtví. Jenže ani jeden na tvé vyvolání neodpovídá. Tvoje magie nebyla schopná projít skrze stěny tvého vězení, jako by ji snad něco blokovalo. Třeba nejsi ještě ne zcela při smyslech, nebo se děje něco, čemu zatím stále nerozumíš.

Vyčkal jsi pár okamžiků, ale opravdu se nic nestalo. Žádná odpověď ve stylu vyražení víka, zachrochtání, nebo alespoň jen zařvání tvých buditelů se nekonalo. Nahmatal jsi tedy věci, co okolo tebe leželi, a uchopil něco, co připomínalo ... jako snad vrásčité jablko. Uvědomuješ si, že něco podobného máš pravděpodobně nacpané i v ústech. Dále jsi kromě několika dalších těchto předmětů nahmatal něco jako krumpáč. U pasu cítíš něco, co by snad mohlo připomínat dýku. V absolutní tmě však nedovedeš nic rozeznat, ani učinit podrobnější průzkum. Zvenčí se stále ozývají hlasy, ale jsou již vzdálenější, jakoby se jejich zdroje přesunuli dále, od tvojí kobky. Nakonec ses vzepjal, a jak jen ti stísněný prostor dovolil, tak jsi narazil do kamenného víka ...

Víko podle očekávání nadskočilo a svezlo se do pravé strany, pryč od tvého výhledu. Chtěl jsi vyskočit, ale i to se ti nepovedlo. Pravděpodobně dlouhé ležení bez pohybu učinilo tvoje pohybové ústrojí neschopné okamžitých akrobatických triků. Také k tomu pomohla ona bolest celého těla, která se během deseti sekund z ničeho nic neztratila a jen se umocnila. Na druhou stranu jsi se byl schopen dostat z rakve, kde tě okamžitě oslepilo ohromně silné ohnivé světlo. Pravděpodobně se jedná o pochodeň jednoho z probuditelů.

"CO TO SAKRA JE?!" Ozvalo se vzápětí, načež jsi hned uviděl zdroj zvuku i světla, když se tvoje oči konečně přizpůsobili světlu pochodně. Otrhaná dvojice lidí, mužů, oblečená do otrhaného oděvu, ozbrojena palicemi a mečem, držící pochodně. Rychle si uvědomuješ svoje okolí a vracejí se ti další vzpomínky. Jsi v kamenné podzemní místnosti a všude okolo tvojí rakve se nacházejí další kamenné, neotevřené rakve. Tady jsi před svým spánkem strávil mnoho času, možná bys to nazval i svým starým domovem. Odtud jsi chodil ven, a také se tu něco odehrálo, na co si stále nevzpomínáš. Stojíš teď uprostřed hrobky a jsi přesně to, co dělí dvojici mužů a schodiště, vedoucí nahoru, ven na svět.

Jaký je asi rok?

Předání vzkazu

„To máte pravdu, že žijete na hřbitovu a některé z mrtvých těl by se už muselo probudit. Možná odpověď spočívá ve způsobu smrti nebo době smrti. Ale spíše bych se přikláněl k tomu způsobu.“ dodám po odpovědi vůdce, „Jistě. Vzkaz.“ přikývnu, „Moment.“ zašátrám v kapsách a vytáhnu dopis, který jsem sebral mrtvému lapkovi a opatrně jej předám vůdci, poté se navrátím zpět na své místo a budu vyčkávat co se bude dít.

"Možná ... ano ... nebo záleží na tom, o koho jde." Pokračoval v hypotéze vedoucí bandita, zatímco jsi předával vzkaz. Kromě vzkazu získaného od bandity sis povšiml dopisu, který ti dal Fengar před tvým odchodem, a který jsi ještě nepřečetl.

Ignorujíc napřaženou dlaň blízkého bandity jsi předstoupil přímo k sedícímu vůdci. "Kuráž ti tedy nechybí elfe." I přes to, že ses přiblížil tak blízko k jejich vůdci, ostatní bandité nijak nereagovali. Dokonce se spíše zdálo, jako by spíše něco dychtivě očekávali. Těžko říct, o čem to svědčí, jelikož i vůdce zůstal naprosto klidný a nejevil nějaké známky napětí, či něčeho podobného. Předal jsi vzkaz a odstoupil zpět, zatímco velitel si s mírným úsměvem rozevřel vzkaz a tiše si ho přečetl.

Pro osvěžení paměti ohledně vzkazu:

Zobrazit SPOILER

"To asi úplně nemáme. Snažíme se tu zůstat skrytí, takže vidíme okolí jen omezeně. Kromě toho křičícího střelce z hřbitova nevím o nikom. Co se týče cesty do chrámu, tak jsou tu jen zvenčí viditelné cesty. Pokud si správně vybavuji, nevedly dovnitř žádné tunely nebo něco takového, pokud myslíte cestou dovnitř právě tohle. Je tu hlavní vchod, vedlejší vchod a samozřejmě ta rozbitá okna, pokud jste dostatečně zdatný. Ten porost, co roste na stěnách, by mohl při troše štěstí posloužit jako žebřík." Pronesl kněz, zatímco mladík jen pokrčil rameny a přikývl.

"Vzhledem k tomu, v jakém stavu chrám je, bude možná z blízka vidět víc vchodů. Určitě tam bude spousta puklin a škvír ve zdech. Co se týče hlídek, asi bych nepochyboval o tom, že na hřbitově bude víc banditů, než jen ten jeden střelec. Tedy pokud je samozřejmě pravdou to, že jich tu je mnohem víc, jak tvrdíte. Pokud je chcete odrovnávat postupně, asi bych začal tam. Ale nemáme tušení o pozicích dalších hlídek, ani jestli tam nějaké vůbec jsou. Je to risk. Možná by se ale dalo přemýšlet i o alternativě plánu. Kdyby se něco podělalo a musel začít útok, byl byste schopen vniknout dovnitř a osvobodit rukojmí?" Poznamenal a zeptal se kněz.

Vyplivl jsi ven onu věc, která ti zanechala v puse jakousi hnusnou pachuť. Jen co to dopadlo na zem, pochopil jsi oč šlo. Česnek! Celá hlávka! Pravděpodobně takhle zachovalá pouze kvůli jejímu umístění v tvých ústech. Dvojice otrhanců vypadá v šoku, protože tu pravděpodobně nikoho nečekali. Dali ti tedy chvilku na to, aby sis vyřídil několik věcí, zatímco hleděli na česnek, který jsi vyplivl na podlahu. Popadl jsi všechny svoje věci a hlavně do rukou popadl svůj malý krumpáč. Definitivně však bude, stejně jako i všechno ostatní vybavení, potřebovat údržbu. Navíc na některých předmětech je i vrstva jakéhosi sajrajtu, který je pravděpodobně podle smradu pozůstatkem dalších česnekových hlávek, ke kterým již však čas nebyl tak milostiv.

Obrátil ses k vetřelcům, a jeden dokonce byl schopný odpovědět, ačkoliv byla znát roztřesenost jeho hlasu. "Nám to tu teď patří! Co tu děláš ty? A co jsi vůbec zač?" Dokončil s nabytým odhodláním. Při zpovídání vyděšené dvojice sis všiml i pochodní osvětleného víka, které jsi předtím odhodil na zem. Některé kusy se odlomily, avšak stále jsou na něm jasně čitelné vytesané runy a rudé kresby. Některé dokonce poznáváš, díky své archeologické minulosti. Magické runy, které mohou magii nulifikovat, ochrana proti temné magii ... To bude pravděpodobně i důvod, proč tě magie předtím neposlouchala.

Po tomto zjištění ti však začaly do sebe zapadávat i všechny ostatní věci. Česnek, runy, bolest při pohybu ... S lehkou bolestí hlavy se ti matně navrátili poslední vzpomínky, jaké jsi měl, než jsi skončil ve své nynější hrobce.
Navrácená paměť:

Zobrazit SPOILER

Neobratná situace.

Lehce nepříjemná situace

„To je mi jasné, že nemohu jen tak odejít.“ připustím s letmým úsměvem a pomyslím si: Přeci jen odejít z prázdnou není cílem mého plánu a důvodu proč nasazuji krk a vůbec se zabývám diskuzí s touhle proradnou bandou. „Nicméně zabít mě... by nebylo moudré. Ze stejného důvodu, že mé jméno by zase mohlo zajímat někoho jiného.“ odmlčím se nakrátko, abych se opět zamyslel: Věznice bude nejspíš ve sklepení chrámu, mohl by to být dobrý úkryt před případným útokem zdejších monster a také by mé uvěznění a následný útěk z vesnice mohl demonstrovat mé schopnosti a vymanit se z jejich názoru, že nejsem moc schopný.

„Nejlepší variantou je bezpochyby propustit dívku. Uklidníte situaci ve vesnici a budete moci i nadále pokračovat ve vašich cílech ať jsou jakékoliv. Ale tím vám nechci radit, jen takové menší doporučení.“ řeknu s co největší pokorou v hlase, „A pokud mě chcete zavřít, aby se ukázalo, že hovořím pravdu a myslím to s vámi vážně. Pak vám nebudu klást odpor.“ uchechtnu se, pozvednu ruce vzhůru „Ale ještě předtím než se mě rozhodnete zabít nebo uvěznit... mohu vám venku předvést něco ze svých schopností ať nekupujete jak se říká: zajíce v pytli. Ale to už ponechám na vás... Můj osud je ve vašich rukou.“ podívám se směrem k vůdci. Proč jsi se do toho jen nechal uvrtat Arenole? Mezi důvody, proč jsi přijel do vesnice určitě nebylo nechat se zabít hned druhý den. Pomyslím si při pohledu na vůdce a budu očekávat jeho verdikt.

"Šel jsi sem do bažin. Tady se lidé ztrácejí dost snadno. Prostě ses jen šel projít do bažiny a někde špatně šlápl. Ta-dá, tvoje zmizení omluveno. Takhle ..." luskl prsty. "Každý kdo se vydá do takových končin musí počítat s rizikem. Všichni, kdo o tom vědí, s tím také musí počítat." Pokrčil rameny a uchechtl se. "Ale víš co? O to povyražení stojím. Pojďme ven, předveď se." Vyzval tě, zatímco ještě kývl na dvojici hromotluků, jenž přinesla dívku. Okamžitě jí bez řečí popadli a odtáhli pryč. Poté ti pokynul, abys šel první, zatímco se zvedal ze svého trůnu.

"Pojďme všichni ven! Možná uspořádáme i nějaký souboj! Bude zábava!" Někteří s banditů zajásali, a ty jsi uviděl na mnohých tvářích zlovolné úšklebky, plné nažloutlých a zkažených zubů. Několik banditů vyšlo hned ven před chrám, otevírajíc dveře, zatímco ostatní ti udělali uličku. Nemohl sis nevšimnout, že jsou všichni stále s rukama na zbraních, připraveni okamžitě jednat.

"Myslíš, že jsme to v minulosti už nezkoušeli? Nikdo nepřišel! Tehdy ale nikoho neunesli. Divím se, že tentokrát vyslali alespoň tebe, nebo jsi snad jen náhodou projížděl kolem?" Tiše zvolal mladší vesničan a ukázal směrem přibližně k městu. Kněz vypadal nejprve na to, že se ho pokusí zastavit, ale nakonec se však rozhodl nezasahovat. Asi v duchu tiše souhlasil. Jen co mladík skončil, odpověděl ještě rychle kněz na tvoji radu, než jsi odešel: "Nejbližší post armády je několik dní daleko. A to kdybychom nejprve museli mít nějakého koně na cestu. Leda by ses rozjel zpátky sám, tak nemáme moc možností. Ale definitivně je nehodlám nechat brát jednoho z nás za druhým ... Hodně štěstí i tobě."

Odešel jsi na pravou stranu kostela, tedy na druhou stranu od té, kde jsi už předtím byl a jednoho z banditů již vyřídil. Držel ses z dohledu, jak jen to šlo. Ani to nebylo těžké, jelikož vřesoviště plné převisů skýtalo zručnému hraničáři mnoho příležitostí, jak se skrýt. Vybral jsi ten nejpomalejší postup, avšak zase nejnenápadnější, takže pokud by se na tebe někdo přímo nezaměřil, měl by velké problémy tě najít. Takhle jsi obešel chrám na druhou stranu, kdes nakonec usoudil, že hledat nějaké vyvýšenější místo je zbytečné. Chrám je postaven na nejvyšším kopečku široko daleko, shlížejíc na celá vřesoviště. Stromy se tu objevují jen jako borovice kleče, takže o nějakém vylézání nemůže být ani řeč. Celou cestu jsi nezahlédl jediného banditu, který by nějak vykukoval, nebo dělal šramot. I přes svoji níže položenou pozici jsi však schopen vytipovat možná místa, kde by se mohl někdo nalézat. Zahlédl jsi dokonce i několik pozic, kterých sis při plížení ani nevšiml.

Nejbližší úkryty jsi vypozoroval dva. Jeden se skládá z většího šedého ohlazeného balvanu, vedle kterého těsně roste jedna z borovic. Pokud se někdo skrývá tam, všiml by sis ho pravděpodobně stejně špatně, jako prvního bandity. Výhodou však je, že se nalézáš mezi chrámem a případným úkrytem, takže bys šel případné hlídce do zad. To však neplatí o druhé možnost, která je umístěna mezi tebou a chrámem. Extra husté vřesové křovisko, na nižším převisu, poskytuje částečnou ochranu před zvědavýma očima. Zdá se ti, že tam vidíš nějaký flíček modré světle barvy, ale jist si na takovou dálku nejsi.

Co se týče vzdálenějších úkrytů, tak ze strany, kde jsi již jednoho banditu vyřídil, vystupoval do krajiny jen jediný vhodný bod pro nepozorovanou hlídku. Druhá borovice, ani ne tak vzdálená od té, kde si vyřídil první hlídku. Na levé straně chrámu, odkud ses nyní připlížil, vidíš tak dvě, tři další místa, všechna dost slušná a krytá. Skupina nepravidelně tvarovaných balvanů, porostlých vřesem a mechem, může poskytoval skvělý úkryt, jelikož nevíš, jak to mezi kameny vypadá. Dále se tam nalézá větší skupina boroviček, které by se už s nadhledem dalo říkat školka. Spousta možných úkrytů a asi nejpravděpodobnější místo hlídky. Jako třetí vidíš přírodně vytvořené koryto jakéhosi dávno vyschlého potůčku. Nijak pohodlné pro delší ležení, avšak další účinná možnost na to, jak se skrýt.

Muži nic z toho, co se nadále událo, nečekali. Když ses obrátil k pravděpodobnému východu, jen tam tupě stáli a zírali na tebe a prach, který jsi svým rozběhem rozprášil do okolí. Jediné, co jsi ještě stihl zaslechnout, bylo zmatené: "Opilý?", než jsi je oba nechal za sebou.

Začal jsi vybíhat schody, které se skoro okamžitě začaly stáčet vpravo. Tvoje oči si mezitím dokonce zvykly i na světlo pochodní, které jsou všude po stěnách rozmístěny, avšak tělo si i nadále stěžuje. Nejen, že tě stále všechno pobolívá, ale dokonce se zdá, jako by jsi snad během času spánku ztratil i svoji fyzičku. Během těch několika schodů se ti prokřupaly snad všechny pohyblivé části v těle a docela rychle jsi ztratil rychlost výběhu jednotlivých schodů. Cítíš se docela slabý a hlavně máš ukrutný hlad.

Na druhou stranu jsi zpoza další zatáčky již nespatřil žádné pochodně, nýbrž denní světlo. Světlo na konci chodby. Bílé, jako to nejčistší hedvábné plátno. Co tě však přinutilo zaměřit svoji pozornost k pravému okraji tunelu, byl obrys postavy. Stojící přesně proti světlu a opírající se o zeď chodby, vypadající jako temná šmouha. Nepoznáváš o co, nebo o koho se jedná. Mohla by to být jen hřbitovní socha, ale klidně dobře by to mohl být nějaký další zatracený mág s paralyzujícími paprsky, připravený tě znovu zaklít.

Příprava na předvedení svých schopností

„Chápu.“ přikývnu na slova vůdce byť si nemyslím, že má tak úplně pravdu, ale nemám v plánu mu již více odporovat, když ochotně kývl na předvedení mých bojových schopností venku. „Počkejte pánové.“ zvolám na hromotluky co odvádějí dívku, „Nechte jí ať se také podívá a trošku zabaví, ne? Možná chytne na tom vzduchu i lepší barvu.“ dodám s úšklebkem směrem k vůdci, „Vždyť vám stejně neuteče a alespoň si také užije nějakou zábavu, když jste si jí doteď užívali vy. Samozřejmě je to jen nápad. Nechám to na vás.“ zakončím s pokrčením ramen a vyčkám na odpověď vůdce.

Mezitím se samozřejmě připravím k odchodu z chrámu ať už bude jeho odpověď na můj projev jakýkoliv. Projdu uličkou mezi bandity, ale cestou si uvědomím při pohledu na jejich zbraně, že nic krom své magie k ukázání nemám, protože meč jsem nechal v bezpečí.

Dva hromotluci se zastavili a s otázkou podívali na velitele. Vůdce však jen s úsměvem mlaskl a mávnul rukou. "Vy dva se k nim přidejte." Ještě navýšil ostrahu dívky, než tě znovu gestem pobídl, ať jdeš ven.

Prošel jsi uličkou potu a nemytých těl ven, kde jsi ihned ucítil příjemnější vzduch, než panoval uvnitř. Vyšli jste stejným východem, jako jsi předtím vešel. Tudíž si se ocitl směrem, ze kterého jsi přišel a kde se v křoví někde schovávají vesničané a tvůj meč. Venku se mezitím už několik banditů postavilo do rozměrného pomyslného kruhu, kde pravděpodobně budeš bojovat. Místo tímto kruhem ohraničené se mírně svažuje dolů k hřbitovu a cestě, avšak nemělo by to při boji nikomu poskytovat nějakou zvláštní výhodu.

Ocitl ses uprostřed tohoto kruhu těl, který hned zahustili i ostatní příchozí zevnitř. Mezi samotnými těly není nikde větší mezera, než pár centimetrů. "Tak nám pověz mládě, v čem seš vlastně dobrej? He he ..." Ozvalo se za tebou a celý kruh souhlasně zamručel. "Áno, co vlastně umíš? Lukostřelba?" Z jiné části kruhu se zase ozvalo tupým hlasem: "Nebo jenom mlátíš lidi po hlavě he he che." Což dotyčný dokončil opravdu nechutným zachrchláním a odplivnutím. Zatímco ostatní se dožadovali odpovědi, vůdce se mlčky se zařinčením zbroje opřel o zeď chrámu. Podle všeho vše přenechává ostatním banditům v kruhu a jen bude sledovat, co si na tebe vymyslí.

"Myslíš, že jsme to v minulosti už nezkoušeli? Nikdo nepřišel! Tehdy ale nikoho neunesli. Divím se, že tentokrát vyslali alespoň tebe, nebo jsi snad jen náhodou projížděl kolem?" Tiše zvolal mladší vesničan a ukázal směrem přibližně k městu. Kněz vypadal nejprve na to, že se ho pokusí zastavit, ale nakonec se však rozhodl nezasahovat. Asi v duchu tiše souhlasil. Jen co mladík skončil, odpověděl ještě rychle kněz na tvoji radu, než jsi odešel: "Nejbližší post armády je několik dní daleko. A to kdybychom nejprve museli mít nějakého koně na cestu. Leda by ses rozjel zpátky sám, tak nemáme moc možností. Ale definitivně je nehodlám nechat brát jednoho z nás za druhým ... Hodně štěstí i tobě."

Odešel jsi na pravou stranu kostela, tedy na druhou stranu od té, kde jsi už předtím byl a jednoho z banditů již vyřídil. Držel ses z dohledu, jak jen to šlo. Ani to nebylo těžké, jelikož vřesoviště plné převisů skýtalo zručnému hraničáři mnoho příležitostí, jak se skrýt. Vybral jsi ten nejpomalejší postup, avšak zase nejnenápadnější, takže pokud by se na tebe někdo přímo nezaměřil, měl by velké problémy tě najít. Takhle jsi obešel chrám na druhou stranu, kdes nakonec usoudil, že hledat nějaké vyvýšenější místo je zbytečné. Chrám je postaven na nejvyšším kopečku široko daleko, shlížejíc na celá vřesoviště. Stromy se tu objevují jen jako borovice kleče, takže o nějakém vylézání nemůže být ani řeč. Celou cestu jsi nezahlédl jediného banditu, který by nějak vykukoval, nebo dělal šramot. I přes svoji níže položenou pozici jsi však schopen vytipovat možná místa, kde by se mohl někdo nalézat. Zahlédl jsi dokonce i několik pozic, kterých sis při plížení ani nevšiml.

Nejbližší úkryty jsi vypozoroval dva. Jeden se skládá z většího šedého ohlazeného balvanu, vedle kterého těsně roste jedna z borovic. Pokud se někdo skrývá tam, všiml by sis ho pravděpodobně stejně špatně, jako prvního bandity. Výhodou však je, že se nalézáš mezi chrámem a případným úkrytem, takže bys šel případné hlídce do zad. To však neplatí o druhé možnost, která je umístěna mezi tebou a chrámem. Extra husté vřesové křovisko, na nižším převisu, poskytuje částečnou ochranu před zvědavýma očima. Zdá se ti, že tam vidíš nějaký flíček modré světle barvy, ale jist si na takovou dálku nejsi.

Co se týče vzdálenějších úkrytů, tak ze strany, kde jsi již jednoho banditu vyřídil, vystupoval do krajiny jen jediný vhodný bod pro nepozorovanou hlídku. Druhá borovice, ani ne tak vzdálená od té, kde si vyřídil první hlídku. Na levé straně chrámu, odkud ses nyní připlížil, vidíš tak dvě, tři další místa, všechna dost slušná a krytá. Skupina nepravidelně tvarovaných balvanů, porostlých vřesem a mechem, může poskytovat skvělý úkryt. Nemáš tušení, jak to mezi kameny vypadá. Dále se tam nalézá větší skupina boroviček, které by se už s nadhledem dalo říkat školka. Spousta možných úkrytů a asi nejpravděpodobnější místo hlídky. Jako třetí vidíš přírodně vytvořené koryto jakéhosi dávno vyschlého potůčku. Nijak pohodlné pro delší ležení, avšak další účinná možnost na to, jak se skrýt.

Muži nic z toho, co se nadále událo, nečekali. Když ses obrátil k pravděpodobnému východu, jen tam tupě stáli a zírali na tebe a prach, který jsi svým rozběhem rozprášil do okolí. Jediné, co jsi ještě stihl zaslechnout, bylo zmatené: "Opilý?", než jsi je oba nechal za sebou.

Začal jsi vybíhat schody, které se skoro okamžitě začaly stáčet vpravo. Tvoje oči si mezitím dokonce zvykly i na světlo pochodní, které jsou všude po stěnách rozmístěny, avšak tělo si i nadále stěžuje. Nejen, že tě stále všechno pobolívá, ale dokonce se zdá, jako by jsi snad během času spánku ztratil i svoji fyzičku. Během těch několika schodů se ti prokřupaly snad všechny pohyblivé části v těle a docela rychle jsi ztratil rychlost výběhu jednotlivých schodů. Cítíš se docela slabý a hlavně máš ukrutný hlad.

Na druhou stranu jsi zpoza další zatáčky již nespatřil žádné pochodně, nýbrž denní světlo. Světlo na konci chodby. Bílé, jako to nejčistší hedvábné plátno. Co tě však přinutilo zaměřit svoji pozornost k pravému okraji tunelu, byl obrys postavy. Stojící přesně proti světlu a opírající se o zeď chodby, vypadající jako temná šmouha. Nepoznáváš o co, nebo o koho se jedná. Mohla by to být jen hřbitovní socha, ale klidně dobře by to mohl být nějaký další zatracený mág s paralyzujícími paprsky, připravený tě znovu zaklít.

Předváděčka

„Dobrá otázka.“ usměji se poté co stanu v ‚aréně‘, „Začneme něčím menším... abych se trošku rozehřál.“ dodám následně, sprásknu ruce a promnu si je jakoby mi byla zima, ale zima mi není. „Tak jo... Aurenile. Snaž se.“ pomyslím si a začnu se soustředit, koncentrovat a následně sešlu kouzlo malý blesk směrem k obloze. Budu doufat, že záblesk, ač malý upozorní nedaleko stepující vesničany, že je něco špatně a přejdeme k záložnímu plánu. Blesk se pokusím seslat třikrát za sebou, aby působil ve tvaru SOS. „To bylo jen tak na rozehřátí.“ pohodím následně hlavou.

(procenta: 51%)

Trojice blesků bez problému vyletěla k obloze (Hod 51/11 %). Každý, kdo se nacházel v blízkosti chrámu, nebo jen hleděl tímto směrem, si tvojí zprávy určitě musel všimnout. Zda-li ji však pochopili, to už nemáš sebemenší tušení. Osazenstvo banditů okolo tebe jsi však dovedl minimálně zaujmout. "Takže ty seš mág jo?" Ozvalo se a v kruhu banditů to zaujatě zamručelo. Tomuto hlasu odpověděl tobě známý naštvaný hlas bandity, který tě poznal z prvního boje, kde jsi předtím úspěšně zajal jednoho z lapků. "Šak sem vám vo říkal blbci! Umí ještě čáryfukovat voheň!" Mezi bandity to tentokráte zahučelo ne až tak přívětivě.

Před tebou jeden z mužů o krok předstoupil. Všiml sis, že nemá žádnou jinou zbraň, než jakousi dřevěnou hůlku, a také že nevypadá až tak otrhaně, jako ostatní. "Fajn, když jsi začal tou magií, co ještě zvládneš? Nebo to je vše?"

Začal si se plížit k flíčku nezvyklé modré barvy, takže si se začal blížit směrem k chrámu. Připravený každým okamžikem vystřelit, si se potichu připlížil k hustému vřesovému křovisku. Pokud by se v křoví někdo nacházel a zadíval se přímo na tebe, pravděpodobně by si tě všiml. Nikdo však ani nezačal křičet, ani střílet. Čím blíže si se nalézal, tím sis byl však jistější tím, že modrá barva není tím, čeho sis mohl předtím domýšlet. Ve vzdálenosti tří metrů sis byl již naprosto jist. Jedná se o jakousi květinu s malými kvítky, zato však se zářivě modrou barvou, která obzvláště zde, kde se okolo nachází jen zeleno-růžovějící se barva vřesu, hodně vyniká. Ze své pozice nevidíš žádné obrysy těla, či náznaky něčí přítomnosti. Avšak kdo chce zůstat skryt a dovede to, je hodně těžký na zpozorování i z opravdu malé vzdálenosti.

Náhle tě z úvah vytrhla nezvyklá událost. Z druhé strany chrámu, tedy v podstatě přímo před tebou, do nebes náhle vystřelil jakýsi elektrický výboj, který chvilkově rozzářil už tak slunečný den. Doprovázen byl klasickým elektrickým praskavým zvukem. A dokonce se k němu vzápětí přidali ještě další dva výboje. Bohužel nevidíš kdo, nebo co onu věc mohlo způsobit, jelikož ti výhled blokuje onen chrám. Můžeš si však být jist, že onen zvuk slyšeli všichni v okolí a taktéž jej i museli vidět.

Naplánoval sis krmení na nic netušící osobě, stojící v chodbě vedoucí ven. Přiběhnul si tedy k ní, načež se na tebe dotyčný otočil. Překvapený výraz prozrazoval, že jsi ho absolutně zaskočil. Vypadal obdobně, jako dvojice mužů, jenž tě dole v hrobce probudila. "Co to ... co sakra ..."

Na takto překvapeného člověka tvoje kouzlo fungovalo krásně. Ve svojí zmatenosti se jeho zrak pouze otupěl a nechal, abys mu do jeho krku zaryl dvojici špičatějších tesáků. Chvilku se zdálo, že se snad pokouší tě slabě odstrčit, ale pod kouzlo bylo moc silné. Když jsi skončil, tvoje oběť tam jen tak stála. Kouzlo za nějakou chvíli přestane působit a on se bude cítit hodně malátně, avšak přežije to. Nemeškal jsi tedy ani o chvíli déle a vyrazil rychle pryč. Už nyní si se cítil o mnoho lépe. Hlad vymizel, zatímco bolest o trochu ustala. Tvoje kůže také dostala o trochu lepší barvu, než popelavě šedou. Zanedlouho by jsi měl být ve formě, jako kdysi. Nasadil sis kápi a vyběhl ven.

Tam tě hned znovu bolestivě oslnilo nepříjemné světlo, tentokrát však sluneční. Připadáš si nepříjemně, avšak není to nic, co bys nevydržel s nasazenou kápí. Během kratičkého okamžiku si tvoje oči zvykly i na toto mnohem silnější světlo a ty jsi rychle získat představu o svém okolí. Jak jsi tak nějak už předtím i ze vzpomínek tušil, nacházíš se před vstupem do hrobky uprostřed hřbitova. Okolo tebe se nacházejí různě velké náhrobky, občasně doplněné kříži, či sochami. Celý areál hřbitova je obehnaný dvoumetrovou zdí s jedinou uzavřenou rezavou vchodovou mříží, nacházející se přímo před tebou. Na všech částech hřbitova je ale už vidět stáří. Plevel to tu zarostl, kam jen oko dohlédne, náhrobky jsou občasně poškozené, či obrostlé jakýmisi bylinami a sochy již také svoje nejlepší léta nechali za sebou. Samotná zídka je taktéž plná puklin a omítka již stihla zcela opadat. I přes stav této zdi však nevidíš moc do okolí, a jedinou výraznou věcí, kterou vidíš, je věž chrámu, stojícího po tvojí levé straně.

Od tvých vzpomínek z let dávno minulých se to tu výrazně změnilo a zpustlo. Než jsi však mohl upadnout do nostalgie, ozval se ve směru ke chrámu jakýsi zvuk, načež do nebes vyletěl jakýsi elektrický výboj. Okamžitě to upoutalo tvojí pozornost, načež se objevily ještě další dva menší blesky, které taktéž zamířily do nebe. Přes zídku bohužel nevidíš, odkud a proč se tento jev ukázal. Také sis povšiml pohybu za jedním z náhrobků. Zmizel však dříve, než jsi zjistil, co i tento pohyb způsobilo.

Obláček popela

„Spíš dobrodruh. Také označení preferuji.“ otočím se k banditům, kdy zazní jejích připomínka ke skutečnosti, že jsem mág. „Nestrávil jsem dlouhá léta ve věži nebo snad pod dozorem mistra. Spíš jsem se učil za pochodu, co situace vyžadovala a boj mečem mi rovněž není cizí, ale s tím se tu ohání asi každý, proto jsem se rozhodl, že vám ukážu něco z magie.“ dodám a nakrátko se odmlčím.

„Ledacos. Sice toho nemám plný arzenál, ale pár kouzel ještě svedu.“ přikývnu směrem k mágovi a změřím si ho pohledem a pokusím se o nové kouzlo, popelavý oblak, který vrhnu mezi mě a onoho mága. (hod: 18%)

Vykouzlil jsi popelavý oblak, jehož hlavní vlastností je snížení viditelnosti, ačkoliv při precizně odvedeném vyčarování dovede i značně ztížit dýchání (Hod 18/67). Tvůj obláček však precizně nedopadl. Místo hustého tmavého popelavého oblaku, se do místa mezi tebou a banditským mágem zvedl do vzduchu malý mráček, skoro jako by byl spíše tvořený poloprůhlednou vodní párou, než popelem. Naštěstí jsi předtím nespecifikoval, o jaké kouzlo by se mělo jednat, a tak zatímco někteří banditi vypadali vysloveně znuděně a nezaujatě, ostatní dokonce vypadali zmateně. Začaly se ozývat hlasy: "Ať raději ukáše, co dovede s mešem!" a také "A kde ten svůj kov máš šermíři!?" Jeden z banditů dokonce do kruhu vhodil železem pokovený klacek. Ve výsledku se dav začal domáhat spíše toho, co jsi označil jako věc, kterou svede každý.

Jejich vůdce ti vůbec nevěnoval pozornost a hleděl stále opřen o zeď na obzor, daleko na vršky převisů vřesoviště a na cestu vedoucí k chrámu. Jako by snad něco vyhlížel, přičemž pravděpodobně několikrát pohledem přejel i přes místo, kde se ukrývají vesničané. Nic však nenaznačovalo tomu, že by si jich všiml. Mág na druhou stranu definitivně zaujat okolím nebyl a už vůbec nebyl ohromen tvým výkonem. Patrně vycítil, které kouzlo to mělo být a dodalo mu sebedůvěru, že tak schopným mágem nejsi. Zasmál se svým švitořivým hlasem a přes tvůj stále se ve vzduchu držící obláček ti znovu k nohám vyvolal jakési mrazivé kouzlo. Hned ti bylo jasné, co provedl, když se předtím namočená země pod tvýma nohama, začala měnit v led. Tvoje okolí do vzdálenosti půl metru se změnilo v klouzavou vrstvu, stvořené pouze k tvému potupení. A také se ti okamžitě nohy začaly trochu rozjíždět až hrozilo, že spadneš na zem (Hod 33%). Mág se mezitím otočil a zpátky se zařadil do kruhu, mezi ostatní bandity, kteří ho poplácávali po zádech.

Schoval sis květinu pro budoucí prozkoumání. Znale jsi zachoval i kořen, takže by květina snad mohla vydržet i o trochu déle, než začne úplně schnout a nijak jsi nezmenšil její hodnotu. Kdo ví, třeba zrovna kořen je nejvhodnější alchymistickou surovinou.

Po zaznění rány jsi jí nevěnoval moc pozornosti, protože si se začal rozhlížet po okolních hlídkách. Ve strnulé poloze, abys neupoutal pohybem pozornost, jsi vyhlížel neopatrnosti hlídek. S hnědo-zeleným pláštěm, přetaženým přes hlavu skrývajícím i tvář, přesně jak tě to učili při výcviku. A během několika okamžiků ses dočkal. Na posledním místě, které sis v okolí vyhlédl jako pravděpodobné stanoviště, jsi zaregistroval pohyb.

Vedle velkého kamene se na borovici pohnulo několik nižších větviček, jejíž pohyb nezapadal do opakující se mozaiky jemného kolíbání stromku při slabém vánku. Několikrát sebou větvičky cukly a snad jsi zahlédl i jakýsi kovový odlesk. Jak se však pohyb objevil, tak rychle i zmizel. Záblesk ti tedy možná odhalil místo pobytu hlídky, ale zase jí učinil bdělejší. Navíc se nacházíš přibližně ve vrcholu rovnostranného trojúhelníku s pozicí hlídky a chrámu, tudíž by přímé přiblížení mohlo znamenat tvoje odhalení, zvláště, pokud se hlídka dívá k chrámu.

Co se týče chrámu samotného, je tam několik míst, kudy by se dalo dostat dovnitř. Vzhledem k jeho rozpadlému stavu, se už jen z tvojí strany nachází škvíra, kudy by ses s trochou štěstí bez větší námahy mohl dostat dovnitř. Dále tu jsou částečně vysklená okna a také mnoho rostlin, jenž se upínají na chrámové zdi, a které by s trochou štěstí unesli i tvoji váhu. Co se týče dveří, z této strany se nenachází ani jedny. Během svého pohybu sis všiml pouze dvou, a to hlavních přímo pod věží a jedněch vedlejších, které se nacházejí přesně na druhé straně chrámu.

Zvědavě jsi vyrazil k zídce v nejbližším místě, kde jsi předtím viděl ony výboje a tedy směrem k chrámové věži. Prošel jsi okolo několika velkých náhrobků a málem při tom šlápl do koňského koblížku. Poté jsi konečně dorazil k zídce. Stačilo malé nadskočení, aby si viděl, co se děje na druhé straně. Při tvém dotyku se zídkou se odlomilo několik kamenů, které se sesypaly na zem.

Chrám se od doby, cos ho viděl naposled, úplně změnil. Dřevené části, jako je střecha, se skoro všechny propadly a zdi popraskaly. Některá okna jsou vysklená a vidíš dokonce i množství popínavých rostlin, jenž pomáhají ještě více zničit původní chrámové stěny. Z udržovaného chrámu se stala neudržovaná ruina. Co tě však zaujalo asi nejvíce, je velká skupina lidí, stojící před samotným chrámem. Z nějakého zvláštního důvodu stojí všichni v kruhu, okolo dalšího člověka, který k nim podle oblečení pravděpodobně nepatří. Zrovna v okamžiku, kdy jsi se na ně začal dívat, tak osoba v kruhu vyčarovala malý obláček. Jeden z otrhanců té samé osobě pod nohy během okamžiku vyčaroval něco bílého a lesklého, pravděpodobně led. Nebylo těžké uhodnout, že ti dva jsou buďto dobří pouťoví kouzelníci, nebo mágové.

Z prohlížení tě však vytrhl hlas, který se za tebou ozval, ještě než ses stačil vytáhnout na zídku a přehoupl se přes ní. "Hej ty tam! Co tam děláš a kdo sakra seš? Otoč se a pracky nahoru! Já věděl, že tohleto nějak smrdí!" Koutkem oka jsi zaregistroval, že za tebou někdo opravdu stojí a má něco v rukou, vyzvednuté ve výši hrudi. Také jsi uslyšel, že z kobky, ze které jsi vyběhl, se ozývají tlumené rány, jak někdo běží v okovaných botách do schodů.

Rovnováha nebo pád?

Vší silou se pokusím udržet rovnováhu na zmrzlé ploše (hod: 98%). Když se mi to povede s pohlédnu směrem k odcházejícímu mágovi.
„Působivé.“ konstatuji v doprovodu ironického potlesku, který budu především mágovi, „Zmrazil jste vodu. Úchvatné.“ dodám, poté očima sjedu na zbraň, kterou hodili lapkové do kruhu a vydávají jí za meč. K meči se, ale nevydám. Zůstanu stát na místě, když se dosyta nabažím pohledem na věc „připomínající“ meč odvrátím od ní zrak a budu se opět věnovat mágovi, který moji ironickou poznámku dozajista nenechá bez odezvy. Zároveň budu doufat, že můj signál byl vyslyšen a věci se dají do pohybu.

Tvůj oponent si odplivl. "Ano, což je stále působivější, než ten tvůj obláček. A také užitečnější. K čemu bys chtěl použít ... mráček? Možná bys měl raději předvést svoje umění s mečem, leda by bylo ještě horší, než tohle. Jak si mohl porazit naše přátele je, mi záhadou." Ušklíbl se mág a nenechal se nijak více vyprovokovat.

Na vyzvání ohledně předvedení šermu publikum živě zareagovalo tím, že nadšeně zahučelo a nečekaně do kruhu strčilo jednoho z nich s burácivým smíchem. Onen bandita byl vyzáblý skrček, který si sám pravděpodobně na nikoho jen tak nedovolí. Dovedeš si však představit, že s maličkým nožíkem, který má u pasu bodá do zad kdykoliv může. Co se týče oblečení, bandita na sobě neměl nic krom hadrů a jednoho pravého koženého nárameníku. Slizký, nedůvěryhodný a bezpáteřní, tak bys ohodnotil nejprve vylekaný pohled, který ti skrček věnoval, když mu před nohy hodili klacek podobný tomu, který hodili předtím tobě. Šilhal pohledem od tebe, ke své ležící zbrani a zpátky na tebe. Pravděpodobně čekal a přemýšlel, co uděláš. Nezdálo se však, že by měl velkou chuť klacek před tebou zvednout.

Z ničeho nic se však ozval směrem od hřbitova výkřik: "Aggrh zatraceně!" Při bližším pohledu jsi přes zídku hřbitova nic nezahlédl, a ostatní bandité na tom nebyli lépe. Někteří se směrem ke hřbitovu hned otočili, stejně jako to udělal jejich vůdce. Ten okamžitě hvízdl na dva nejbližší bandity, ukazujíc, aby to tam šli prozkoumat. Ti taktéž okamžitě kývli hlavou a opustili kruh, zanechávajíc v něm širokou mezeru. Periferním viděním jsi zahlédl, že se tvůj vyzáblý protivník schýbá pro zbraň.

S cílem zneškodnit další hlídku, si se vydal obloukem vstříc velkému kameni. Držel ses co nejvíc mimo dohled to šlo a také se ti to skvěle dařilo. Vegetace a převisy tě chránili před možnýma slídivýma očima a místa, kde tomu tak nebylo, jsi co nejnenápadněji v pokrčení prochvátal.

Když jsi byl tak v polovině cesty, dostal ses přesně do takového místa. Chvilku jsi vyčkal a kvapně vyrazil (Hod 24/86). V tom okamžiku se však před tebou ozvalo zachrastění a zpod vřesového keříčku vyletěl obrovský černý tetřev. Pravděpodobně jsi ho chudáka probudil a vyděsil, když ses tak připlížil. Okamžitě se zvláštními pazvuky vyběhl a vyletěl směrem od chrámu, hlouběji do táhlých vřesovišť. Co však také způsobil je, že na tebe upozornil hlídkujícího banditu, jehož obličej se během sekundy objevil zpoza kamene. "Kdo sakra seš?!" Stromek se okamžitě začal hýbat a mnohem víc šustil, když bandita něco dělal. Nečekal jsi na banditovo jednání a hned k banditovi poslal šíp (Hod 69/27). Střela opsala přímku vedoucí přímo k banditově obličeji, který vzápětí se zachrčením zmizel v jehličí stromku. Podle tvého odhadu jsi šíp trefil do krku, hned pod bradu.

Během několika sekund po tvé střele a pravděpodobném zásahu, se z druhé strany kostela ozval nějaký hodně slabý tlumený výkřik. Zvuk je blokován stavbou, takže netušíš o co, nebo o koho šlo. Je ti však jasné, že to znělo bolestně.

Při zaslechnutí výzvy se pokusil obratně uskočit za jeden z náhrobků (Hod 12/100 %). Co čert nechtěl, zrovna v ten okamžik povolil úchop tvého krumpáče. Ten se uvolnil a zapletl se ti mezi nohy. Ztratil jsi chvilkově balanc, a tak jsi nebyl ani zdaleka dostatečně rychlý v úhybu. Dovedl jsi urazit něco okolo metru, než kuše v rukou vandráka zadrnčela a vylétla střela. Šipka tě zasáhla do trupu, kde začíná pravé rameno a skoro tě přišpendlila k zídce. Ucítil jsi hroznou bolest, která ti pravou ruku skoro úplně ochromila. Střela se ti v těle zastavila okřídlený kousek i nadále z ramene čouhá. Do úkrytu jsi ve výsledku spíše dopadl, než obratně doskočil.

Normálního člověka by tahle rána pravděpodobně nenechala dlouho naživu, naštěstí normálním člověkem nejsi. Neztrácel jsi iniciativu, a ačkoliv se ti po silné trefě mírně rozmazal zrak, zkusil jsi útok vrátit. Vyklonil ses zpoza náhrobku a vrhl po střelci nožem (Hod 49/34 %). Ozval se hlasitý bolestný výkřik a zařvání, když nůž nečekaně škrábl střelce přes záda. "Aggrh zatraceně!" Vandrák totiž zrovna zabodl kuši do země a sklonil se, aby ji mohl natáhnout, takže mu nůž jen lehce rozřízl jeho zbroj a kůži na zádech. Nijak smrtelné, ale natahování kuše mu nyní půjde mnohem hůře. Jeho křik pravděpodobně nemohli před chrámem ostatní lidé jen tak přeslechnout.

Věděl jsi, že se k tobě blíží z podzemí mnohem víc banditů. Byl skvělý nápad pomýšlet nad tím, najít si úkryt, ještě než přijdou, aby to neměli tak jednoduché (Hod 46/83 %). Problém je, že přesně v tomhle okamžiku jsi nebyl schopen se účinně pohybovat. Ještě jsi ani úplně nerozdýchal schytanou střelu a tak ses zpoza svého úkrytu pořádně nevyhrabal. Možná ale ještě není nic ztraceno, jelikož zvuky těžkých bot na dlažbě ztichly a nahradil je zvuk tázavých hlasů, jak otrhanci pravděpodobně nalezli svého pokousaného druha. Střelec se vzápětí znovu sehnul ke kuši, ve snaze jí natáhnout.

Boj na život a na ...

Aurenil a jeho další protivník

„Jen počkej ty podvraťáku. Však já ti ukážu, jak schopný čaroděj jsem.“ proběhne mi hlavou po slovech čaroděje v řadách lapků, ale pokusím se na sobě nedát znát, že mě jeho slova rozčílila. Ponechám je bez komentáře. Když se ozve výkřik ohlédnu se, ale vzápětí se budu věnovat svému novému protivníkovi.

„No dobrá…“ pronesu tiše při pohledu na vyzáblého protivníka, který proti mně nejspíše stanout nechtěl. Když se však začne shýbat pro zbraň učiním to samé. Nebudu se však pouštět do žádného zbrklého pohybu nebo útoku, protože protivník je vyzyvatel a také nepůsobí jako někdo kdo by vyloženě tento souboj šel. Nicméně ho nebudu podceňovat, protože je to lapka.
Počkám si až se protivník k něčemu odhodlá a pokusím se jeho případný útok vykrýt.

Tvoje včasná reakce a zvednutí zbraně přišlo v pravý okamžik. Bandita se zbraní v ruce se zastavil a zaváhal. Ostatní bandité však začali v reakci na jeho zaváhání občasně pokřikovat a snažili se ho vyprovokovávat. I přes to se tvůj protivník k ničemu výraznějšímu úplně odhodlat nehodlal. Začal pomalu přecházet k tvojí pravé straně, jakoby se tě snažil pomalu obejít a začal tak pomalu kroužit.

Tanec smrti znenadání přerušil dlouhý táhlý tón, slyšitelný ze směru, kde jsou schovaní vesničané i s tvým mečem. Nakonec se rozhodli, že i když jsi nevyvedl dívku ven, tak útok přeci jenom provedou. Vůdce banditů se okamžitě odrazil ode zdi do stabilního postavení a začal detailněji obhlížet místo, odkud se ozval tento nečekaný zvuk. Nevypadal nějak výrazně zmateně, ačkoliv tohle pravděpodobně nečekal. Ostatní bandité taktéž nevěděli, co to má znamenat. Tento roh pro ně pravděpodobně nezněl jako roh hlídek, takže momentálně asi nevědí, co si o tom myslet. Tvůj protivník však absolutně ignoruje svoje okolí a soustředí se jen na tebe. Jeho vykulené oči tě zaměřili a čekají na jakýkoliv náznak většího polevení pozornosti, které by mohl využít. Než dorazí Mika s nestvůrami, tak to ale ještě chvíli zabere ...

Bitva třech armád brzy začne ...

Neotálel jsi a vyběhl přes krátký úsek vřesoviště přímo k chrámové zdi. Dorazil jsi ke stěně, kdes předtím viděl škvíru a hned se začal soukat dovnitř. Při tvém běhu nikdo nespustil poplach a nikoho dalšího jsi ani nespatřil. Avšak podle tvého správného cvičeného úsudku, by nebylo rozvážné přesně na to dále čekat.

Ačkoliv je zeď silná něco přes jeden metr, tak štěrbina byla dostatečně široká, že jsi ani nemusel sundávat toulec. Objevil se však před tebou menší zádrhel. Pod úhlem a ve stínu nebylo z dálky rozeznatelné, že škvíra je částečně zevnitř zabedněná asi třemi zatlučenými prkny. Zdá se, že jsou hodně nedbale připevněná a taktéž jsou mezi nimi opravdu velké mezery. Bohužel mezery nejsou dostatečně široké na to, aby ses mohl protáhnout, což byl pravděpodobně i účel. Není to nic, co by nešlo několika dobře mířenými kopy odstranit, avšak každý uvnitř by nemohl tuto snahu neslyšet.

Skrze škvíry vidíš dovnitř, avšak hodně z výhledu je blokováno stanem, který se hned před místem, kde jsi, nachází. Kromě tohoto vskutku nezamýšleně dokonalého postaveného stanu, který ti kazí lepší představu o stavu vnitřku chrámu, se tu nachází ještě mnoho stanů dalších. Na každou stranu stojí mezi rozbitými a shnilými lavicemi řada plachet a kožešin, končící až někde u krajních stěn. Kromě toho vidíš i vyhaslé ohniště, skoro přímo před tebou. Víc ti výhled, co se týče nábytku a případné bojové oblasti neukazuje, avšak zahlédl jsi ještě dvojici hromotluků. Jdou od vstupních dveří někde zprava do, po tvojí levici, hlubší části kaple, přímo okolo ohniště. Ani jeden nemá nějakou výraznější zbroj, avšak oba mají palice s hrstí vražených rezatých hřebíků. S trochou snahy by jsi byl schopen luk i ve škvíře natáhnout a vystřelit škvírou na nic netušící cíl. Musel by si však vyčkat na správný okamžik, až půjdou relativně před tebou a možná bys odhalil svoji pozici.

Ze tvého obhlížení situace tě vytrhl táhlý zvuk, který se ozval pravděpodobně ze směru, kde čekali vesničané s tvým koněm. Ozval se zvuk zatroubení na roh.

Když nezafungovala dýka, zkusil jsi slova, lehce okořeněná magií (Hod 22/79%). Sice se říká, že některá slova dovedou být ostřejší než žiletky, ta tvoje však byla ostrá leda tak jako měsíc nemyté a nošené ponožky. "Ty šmejde! Ještě uvidíš! Za tohle zaplatíš!" Pokřikoval na tebe střelec, když se pokoušel s bolestnou grimasou natáhnout svojí kuši. Ty jsi mezitím v ráně přelomil šíp a vytáhl jej. Nebolelo to tak, jako když ti ho tam střelil a krev ani nijak zvlášť nevytékala. Tedy ne že by to byla tvoje krev, nebo ti výrazně vadila její ztráta, ale s krví na oblečení většinou neděláš dobré první dojmy.

Po své malé operaci jsi se rozhodl vyrazit nepříteli vstříc. Popadl jsi krumpáč a vyběhl přímo na střelce. Ten si tě všiml a zahodil kuši, okamžitě vytrhávajíc nůž od opasku. Roztočil ses a s krumpáčem na kušníka zaútočil (Hod 87/82%). I když tě stále bolela ruka a nechybělo moc, aby jsi minul, tak jsi byl schopen vyvinout docela slušné momentum. Špička krumpáče se mu zabodla do břicha s takovou silou, až ztratil rovnováhu a spadl na zem. I tak však byl schopen se svým nožem jednou švihnout, přímo po tvojí ruce držící krumpáč (Hod 18%). Krumpáč se ti vytrhl z rukou a zůstal v břiše umírajícího nepřítele. Kušník již nebude hrozbou, a dokonce by si ho mohl i využít k ještě rychlejšímu uzdravení ran, které ti způsobil. Přes všechno, co se nyní událo, se k tobě definitivně blíží minimálně dva další lidé ze sklepa, jelikož jsi zaslechl, jak se znovu začali ozývat okované cvočky bot na kamenné podlaze krypty.

Kromě toho se ozval táhlý pronikavý tón. Někdo zatroubil na roh, dávajíc někomu pravděpodobně nějaký signál. O co jde, nemáš nejmenší tušení, kupodivu to nešlo ze směru od chrámu.

Nechť to vypukne.

Nenechám se vyvést z míry, zůstanu plně soustředěn na svého protivníka, který se rovněž nenechal rozptýlit zvukem a celou situaci mi tak příliš neulehčil. Pomalu se zkoncentruji, naznačím útok zleva, ale vzápětí a pokusím se ladně přejít na útok z pravé strany. (hod: 6%).

Přestávka v boji

Náznak se ti vyvedl (Hod 6|72 %), avšak nebyl jsi dostatečně rychlý na zasazení navazující rány. Bandita si toho všiml a okamžitě tvé zbrani nastavil tu svojí, přičemž se mu podařilo tvůj úder zcela vykrýt. Trochu nemotorně sebou cukl a o krok ustoupil.

Oplátovaný velitel se mezitím chytl iniciativy v přípravě na případné ohrožení: "Vás pět! Běžte na druhou stranu chrámu. Obhlédněte situaci a zkontrolujte hlídku. Vy dva odteď chodíte všude se mnou. A vy čtyři běžte omrknout, co to sakra bylo za zvuk." Začal rozdávat rozkazy, které bandité hned utíkali plnit. "Dokončete to tady a svažte ho. Pak ho přiveďte k soše. A dávejte pozor na obzor sakra!" S těmito slovy vyrazil obejít chrám se svými bodyguardy druhou stranou, než vyslal svoje hromotluky.

Ve výsledku se počet banditů v tvém okolí mnohonásobně zmenšil. Nyní okolo tebe stálo deset banditů spolu s tvým protivníkem. Jen co všichni odvolaní bandité zcela odběhnou splnit své rozkazy, tak kruh a i případná nerovnost sil značně prořídne. Co by tě však mohlo zajímat je, že ani jeden ze zůstávajících banditů, nemá žádné zbraně na dálku.

Tvůj protivník, pobídnutý myšlenkou, že ho jen tak nenechají na holičkách, když tě mají po souboji svázat, se konečně odhodlal k oplacení tvého útoku. S nově nabytým sebevědomím se zahihňal a odhalil svoje žluté ohyzdné zuby. Švihl nečekaně svojí zbraní po tvojí ruce, držící klacek (Hod 32%).

Bandité nejevili výraznější zájem o zvuk, který se linul zvenčí. Pouze se na okamžik zastavili a skoro vzápětí prostě pokračovali dále. Ještě naposledy jsi s nadějí obhlédl prkna, zda-li by nešla tiše odstranit, ale i kdyby to šlo, tak z téhle strany na to pořádně nevidíš. Tak jsi tedy prkna vykopl ...

Ozvalo se zapraskání a zadunění, když prkna zapraskala ze zdi a odpadla na chrámovou dlažbu. Vstoupil jsi dovnitř a začal jednat. Oba bandité si tě hned všimli a tasili svoje palicovité zbraně. Jednomu jsi tedy chtěl okamžitě poděkovat za jeho pohostinnost ocelovým šípem (Hod 32|18 %). Tětiva zadrnčela a šíp se zabodl v kratičkém smrtícím okamžiku banditovi přímo do hrudi. Zasažený ani nevykřikl a hned se začal kácet k zemi.

Krátké rozhlédnutí ti prozradilo, jak vypadá zbytek místnosti. Velká oválná síň v opravdu špatném stavu, kterou si bandité přizpůsobili svým potřebám. Uprostřed se nachází jakýsi trůn, stvořený ze všeho, co tu bandité pravděpodobně našli. Za primitivním trůnem se dále nachází nějaká hodně poničená a zvandalizovaná socha. Co však upoutalo tvojí pozornost asi nejvíce, je další dvojice banditů, stojící, stejně jako socha po tvojí levici. Vypadali překvapeně, ale určitě nebude trvat dlouho a půjdou svým kumpánům pomoct. Stojí však u dveří které pravděpodobně nevedou ven. Asi něco nebo někoho hlídali. Detailněji jsi nic dalšího zahlédnout nestihl, jelikož momentálně řešíš jiné nutnější záležitosti.

Druhý bandita na nic nečekal a rozeběhl se s výhružným zavrčením přes ohniště a stan tvým směrem. V předtuše souboje na blízko, jsi hodil svůj luk na zem a tasil svůj meč. Banditovi jsi stanul čelem a věnoval mu jeden sek svého krátkého meče (Hod 40|25 %). Bandita bez jakéhokoliv brnění neměl vůči ostří tvé zbraně šanci. Zkusil ještě v zoufalém gestu tvůj sek vykrýt, avšak marně. Stejně jako první, i tento se však nyní i s otočkou a zakvičením skácel k zemi.

Zbylí dva bandité se stihli vzpamatovat a chopili se svých zbraní. Jeden má v rukou nebezpečně vyhlížející palcát a roh, zatímco druhý svírá dvoje krátká kopí. Vzhledem k jeho pohybům můžeš s jistotou říci, že hodlá jedno z nich hodit. Bandita s kopími není nijak zvlášť obrněný, kromě kroužkového nárameníku a koženého hrudního brnění, zatímco bandita s palcátem má na sobě skoro plnou koženou zbroj. Bandita s palcátem však také nestojí jen tak a zvedá k ústům svůj roh ...

Vytrhl jsi krumpáč z břicha raněného člověka, který jen bolestně zasténal, načež mu z úst začala téci krev. I tak se tě ještě pokusil chytnout za nohu a něco říct, což vzhledem k jeho rychle ubývajícím silám již nezvládl. Zabublalo mu v hrdne a odmlčel se. Vzal sis tedy i jeho zbraň a jednu šipku, kterou jsi ihned chtěl nabít.

Ačkoliv jsi neměl stejně jako předchozí majitel šrám na zádech, tak se kuše natahovala ztuha. Jak se zdá, tak jde o povedený silný kousek. Není divu, že tě to tak vyhodilo z rovnováhy. Samotná zbraň na sobě má občasně vyryté či do kovu vytepané jakési obrazce, kterým však nerozumíš. Dřevo je pravděpodobně napuštěné jakýmsi olejem, který mu dodává načervenalou barvu, zatímco kov vyhlíží jako ocel. Jen cos byl hotov s natahováním, zaujal jsi pozici u vchodu a pár sekund vyčkal.

Hluk zesílil a ve vchodu se objevila tatáž dvojice, jenž tě předtím probudila ve spodní kryptě. V rukou pochodně a zbraně vyběhli s hněvem ven, připravení tě dostat zpátky odkud jsi přišel. Vůbec nic se na nich nezměnilo, kromě výrazu a toho, že palice a meč se již nyní nenacházeli na jejich opascích, ale v jejich rukou. Jakmile jsi na ně ale pohrozil s nabitou zbraní, tak se zarazili. Pohlédli na sebe, nevěda co dělat a pomalu se rozestoupili dál od sebe. "Co seš sakra zač a co chceš?" Křikl na tebe jeden z otrhanců, zatímco druhý s palicí si všiml ležícího těla za tebou a lehce zbledl. Otrhanec s mečem se pomaličku začal i nadále oddalovat od svého společníka, zatímco na tebe stále upřeně zíral očekávajíc jakoukoliv reakci.

Nevinná návštěva hřbitova.

Stahující se mračna chudákem

„No do háje…“ zakleju v duchu, když zaslechnu slova oplátovaného vůdce lapků, tiše několikrát v hlavě zaběduji, jak můj heroický plán selhal naprosto v každém bodě a opět se začnu soustředit na souboj s mužíkem.

„Tak pojďme dokončit náš souboj jeden na jednoho.“ namítnu, „Pánové doufám, že nám to dopřejete.“ otočím se nakrátko k deseti lapkům ve svém okolí. Následně se pokusím odvrátit nepřátelský útok (hozeno 60%) a provést protiútok ve snaze svého protivníka zasáhnout do jedné z rukou a ozbrojit ho (hozeno 60%).

*Padlo mi dvakrát za sebou stejné číslo. Tak snad jsem to nějak nezmršil.

Všichni souhlasně zamručeli a přikyvovali hlavami, ačkoliv neustále obhlíželi obzor a svoje zbraně pevně drželi v rukou. Tvůj protivník na to nereagoval a prostě se zahihňáním zaútočil. Ty ses pokusil jeho útok parírovat (Hod 60|32 %). To se ti podařilo provést tak, že tě ani nezabrnělo v ruce, když se oba klacky srazily. Odraz jsi hned řetězově následoval svým útokem na stejné místo, jako se tě snažil předtím dostat bandita (Hod 60|4 %). Tvůj úder práskl nepřítele se silným momentem z tvého odrazu přes ruku takovou silou, až se ti zdálo, že v ní něco zapraskalo.

Jeho klacek spadl k zemi, když ho pustil a chytl se za svojí ruku. To zaúpění znělo až děsivě, ale nikdo z ostatních na něj nijak výrazněji záporně nereagoval. Spíše naopak, bandité začali pokřikovat a smát se, při předvedení tak rychlého a účinného vítězství. Pak se ale začali prohledávat a někdo se nahlas zeptal: "Nemá tu někdo provaz? Lano?", načež mu bylo odpovězeno jen zamítavými výrazy a pokyvy hlavou. Jeden z nejbližších banditů se na tebe otočil: "Takše pudeš ještě chvilku bez svázání. Dáme ti to až uvnitš ... odhoď ten klacek tady na zem a běš dovnitš." Řekl načež zamával svojí sekyrou, aby bylo jasné, že jen tak nemluví do větru.

Ovšem bandité zaujatí tím, jak tě svázat, si nevšimli jedné důležité věci, jenž sis ty naopak jen tak tak všiml. Možná se ti to zdálo, ale daleko na obzoru jsi zahlédl, jak se nepřirozeně rozkýval jeden z vysokých jehličnatých stromů. Bylo to ještě hodně daleko a mohlo by to znamenat všelicos, ale bylo to přibližně ze směru, odkud by se měl snad přihnat Mika ...

Sebral jsi kvapně svůj luk a vystřelil na banditu s rohem (Hod 94|88 %). Tvůj šíp prosvištěl vzduchem a zabodl se banditovi z boku přímo doprostřed těla. Zaryl se hluboko a bolestivě, pravděpodobně propichující jednu z banditových plící. Místo očekávaného zatroubení bylo slyšet pouze zapísknutí, jak bandita bolestně vydechl všechen svůj vzduch. Na místě se skácel k zemi, kde jestli je ještě živ, tak mu již moc času nezbývá.

Druhý bandita mezitím dokončil nápřah a než jsi stihl zcela vyřídit prvního, už na tebe letělo krátké kopí (Hod 54|85 %). Pokusil ses mu vyhnout, ale uhnout široké čepeli kopí ze svého stabilního střeleckého postoje, se ti již nepodařilo. Alespoň tedy ne zcela, jelikož kopí letělo spíše na nohy, než na tělo. Ocelová čepel ti udělala na pravém stehnu dlouhý hluboký šrám, rozřezávaje tvoje kožené kalhoty, které pravděpodobně mnohokrát zmírnili její nepřímý dopad. Stehno tě začalo bolet a krvácet.

Dopad ti také na chvilku rozhodil stabilitu. Této chvilky bandita využil a připravil si svoje druhé, poslední kopí. Věda, že je moc daleko na to, aby k tobě doběhl, začal se znovu rozmachovat k druhému hodu. Jeho tvář zrudla zlostí, když jsi zabil jeho společníka. Možná to rozhodí ještě více jeho přesnost, nebo by toho šlo nějak využít. Také nesmíš zapomínat na to, že nedaleko tebe je ohniště a všude okolo tebe jsou rozestavěné stany. Ty by šly využít jako krytí, jelikož dostat se za jeden z nich by ti ani v tomto omezeném stavu nedělalo větší problém. Ale ani takový stan by nedovedl kopí zastavit, a ačkoliv by ses banditovi ztratil ze zorného pole, možná by se mohl pokusit hodit naslepo.

Otrhanci i přes to, že na ně míříš kuší, vypadali nebojácně. Zvláště ten s mečem, který tě začal pomalu obcházet. Jeho hrdinství jsi však rychle potrestal střelou z kuše (Hod 79|6 %). Jako předtím tebe, tak i tvého protivníka střela takhle zblízka hodně tvrdě zasáhla. Šipka šla přímo do hrudi a v podstatě ho přišpendlila ke zdi za ním. Na místě byl mrtvý. Nečekal jsi však na reakci druhého otrhance a okamžitě mrštil svojí nyní prázdnou, a tím nadále ne zrovna použitelnou zbraní, na druhého nepřítele (Hod 69|77 %). Otrhancovi nedělal problém se letící kuši vyhnout, ačkoliv cos chtěl, se splnilo. Stihl jsi popadnout krumpáč a vzdálit se. Zaujal jsi bojové postavení, zatímco tvůj protivník neklidně přešlápl. Při pohledu na svého druha a na mrtvolu muže, od kterého sis vzal onu kuši, zaváhal. "Necháš mě bejt, když odhodím zbraň?" Zeptal se nejistě, stále se svojí palicí namířenou proti tobě.

Za sebou jsi náhle uslyšel rány, jak dopadá kov na kov. Zvuky jdou přibližně z míst, kde stojí železná zavřená branka. Někdo se patrně snaží dostat dovnitř. Nebudeš to však vědět jistě, dokud se neotočíš a nespustíš pohled ze svého protivníka.

Nekonečný boj

Dobojováno, přichází čas improvizace... opět.

„Doufám, že je to Mika nebo alespoň nějaká obluda, která mi jde nevědomky na pomoc.“ pomyslím si, „Teď se jen dostat nějak chytře dovnitř aniž bych byl zadržen.“ zamyslím se, ale vzápětí se opět za soustředím na dění kolem sebe.

„Zrovna jsem se rozehřál…“ povzdechnu si nahlas nad zklamáním, že je po mně požadováno, abych se jim vydal a následoval je dovnitř. „Jistě.“ namítnu následně, „Půjdu s vámi dovnitř… i bez pout však jsou zbytečná.“ dodám a ochotně odhodím klacek za sebe a šouravým krokem vyrazím ke dveřím chrámu. Budu ostražitý, abych náhodou neschytal nějaký omračující úder zezadu.

Potěšeni tvojí reakci se bandité, jenž ti stáli v cestě ke dveřím, rozestoupili. Hozením klacku za sebe jsi málem jednoho z nich trefil, naštěstí jsi však minul. Letmo sis ještě všiml, jak se dole pod chrámem dvojice banditů začala dobývat přes hřbitovní bránu. Také jsi ještě zahlédl, jak se čtveřice banditů dostala tak přibližně do poloviny cesty ke zdroji troubení, tedy místu, kde se skryla dvojice s tvým mečem. Co se týče nenápadného pohybu, který indikuje pravděpodobný pohyb nestvůr, tak ten se přiblížil mnohem rychleji, než se zdálo. Bude trvat tak jeden dva tahy, než se nestvůry vynoří zpoza vřesovitého převisu, za kterými vidíš nepravidelný pohyb vršků smrčků.

Pomaličku jsi se tedy vydal k zavřeným chrámovým dveřím. Nyní je nejlepší čas na to se rozhodnout, jak moc chceš bandity ještě zdržet. Mohlo by se stát, že nestvůry se budou špatně dovnitř chrámu dostávat. Možná se do něj ani nijak nedostanou. Neznáš jejich pravou velikost, takže můžeš v tomto ohledu jen polemizovat. V každém případě sis při šourání všiml, že bandita, jenž utrpěl z tvojí ruky potupnou porážku, vypadá hodně naštvaně. Možná by nebylo těžké jej k něčemu několika správně cílenými slovy tentokráte opravdu dohnat.

Bandita se již natahoval k hodu, ale tys byl rychlejší. Drážka šípu zapadla do tětivy a tys poslal střelu vstříc druhému nepříteli (Hod 44|3 %). Bandita ještě stihl vykřiknout: "Tak už chcíp...", než se mu šíp zarazil do krku a kopí mu se zařinčením o kamennou podlahu vypadlo z ruky. Ozvalo se zachroptění, když se snažil ještě zvednut ruce ke krku a šíp vytáhnout, než se složil k zemi. Žádný další protivník se tu již, jak se zdá, nenachází. Noha však začala parádně štípat a pod kalhoty jsi na noze také ucítil téct pramínek krve. Kulhavě jít nebude problém, možná i kratší běh zvládneš, ale na delší běh můžeš zapomenout. Problém je, že sis svůj váček s léčivými bylinami nechal na sedle u koně.

Každopádně jsi měl alespoň více času na rozhlédnutí se po okolí a zorientování. Chrámová klenba stále neúnavně drží střechu a je ze spodu vymalována jakýmisi již dávno nečitelnými svatými obrazci. Zbylý chrámový nábytek, co se tu mezi stany nachází, je z větší části rozpadlý a ztrouchnivělý. Rozbitá klekátka, zpovědnice a množství nahnilých obrazů pověšených po zdech poukazují na dlouhou opuštěnost tohoto sídla. Nedaleko hlídaných dveří a dvou těl, nyní již mrtvých banditů, se nachází chrámová socha. Původně socha krásné ženy, symbolizující bohyni lásky a spravedlnosti Alkalu, nyní však jen zprzněná část nějakého špatného vtipu. Obličej, dříve tak krásný, je nyní pokryt jakousi černou vrstvou kdo ví čeho. Přes oči má zavázán jakýsi starý hadr, potřísněný červenými kapkami. Po zbytku sochy jsou zelenou barvou nakresleny symboly a znaky, které však nepoznáváš. Možná se jedná o nějaké písmo, nebo jen výsledek znuděné práce jednoho z banditů. Kromě toho má ulámané ruce, což však může být zapříčiněno i nepřekonatelným zubem času. Z východních oken celou scenérii osvětlují sluneční paprsky, občasně zabarvené zbytky barevné mozaiky, která ještě nevypadla z dříve bohatě zdobených oken.

Bandité si to tu po svém příchodu zařídili po svém a kromě stanů si přinesli mnoho dalších vlastních věcí. Vyhaslé ohniště mezi stany, obklopeno těly prvních dvou banditů v sobě ukrývá pohrabáče a dlouhé železné vidlice na opékání masa. Mezi stany pak různě vidíš stát stojany na zbraně, občasně zaplněné klacky, rezavými meči a šípy bez opeření. Před sochou je pak vystaven primitivní trůn z toho, co tu bandité všemožně našli. Vidíš tam lavice, židli, kusy oltáře a dokonce i nějaké staré plátno, sloužící nyní jako polštář. Jeho vlastníka naštěstí nikde poblíž nevidíš.

Po rozhlédnutí se ti otevírá několik možností kam se vydat. Buďto jedněmi ze dvojice dveří ven, což můžeš učinit i dírou, kterou jsi přišel, či v chrámu zůstat. Vidíš schody, jenž vedou určitě do chrámové věže, a pak tedy dvojici dveří, kde jedny byli předtím hlídané bandity. Obě vedou pravděpodobně do dalších místnosti v chrámu, možná i dříve obytných pro místní kněží.

Tvůj protivník, ačkoliv vyděšený, nehodlal jen tak začít utíkat. Pravděpodobně tušil, že by neutekl. Také neměl kam. Buďto by zaběhl do krypty, kde bys ho jednoduše zahnal do slepé uličky, nebo by musel přelézat zíďku, při čemž bys ho taktéž jednoduše dostihl. Zkusil jsi ho tedy rychlým úderem odzbrojit (Hod 87|64 %). Obušek tvého soupeře spolu s tvým krumpáčem spadl na zem, i přes pokus o úhyb z protivníkovi strany. Nebyl dostatečně rychlý. Díky své nadlidské rychlosti jsi ho jednoduše obkročil a vzal jako rukojmího. Na to už nestihl říct protivník nic. Jen strachy zdřevěněl, neschopen jakéhokoliv pohybu.

Díky své pozici jsi mohl bezpečně zahlédnout, co se děje za rámus u branky. Cos viděl, nebylo úplně vítané, jelikož do brány tloukli jílcem meče a sekyrou dva hromotluci. Vši silou se snažili dostat dovnitř a jak to tak vypadá, zrezivělý zámek již dlouho nevydrží. Nemají na sobě kromě cárů hadrů, stejně jako tví předchozí protivníci, moc ochrany. Vyzbrojeni jsou však mnohem lépe a co se týče jejich odhodlanosti, ta bude ještě mnohem větší .

Aurenil hraje o čas

Před dveřmi se zastavím a pomalu se otočím, „Ještě bych se rád… pokud dovolíte nadýchal čerstvého vzduchu. Naposled, protože ten puch uvnitř má do čerstvého vzduchu daleko a já už další příležitost mít asi pěkně dlouho nebudu.“ namítnu a přitom se zadívám na onoho nešťastníka, kterému jsem způsobil zranění, „Neboj, nesmutni a nebreč. To bude dobrý žebroune.“ nadhodím směrem k vyzáblému lapkovi, „Měl bys víc jíst, protože jinak dostaneš klepec pokaždé. Leda bys zápasil s nějakým mravencem… Ale třeba tě tady kolegové.“ poukáži na zbylých devět lapků, „Něco přiučí, něco lepšího než jsi předvedl proti mně.“

Poté se zamyslím: Dívka je uvnitř. Jestliže se nějak domáknou, že za útokem stojí vesničané mohou použít dívku jako rukojmí... nebo ještě hůř.

Čas kouzel a ano, nekonečný boj