Ve stínu Bradavických věží
| autorefresh |
od: 27. ledna 2016 19:31 do: 12. července 2019 17:44
Dobrodružství vedl(a) Jackie Decker
| |
 | VE STÍNU BRADAVICKÝCH VĚŽÍ  Jeskyní na téma Harryho Pottera již zde bylo bezpočet. Vždy se najdou PJové, kteří se pokoušejí pojmout toto universum nějak jinak než všichni ostatní. Už jsme hráli čas Harryho, Pobertů i Druhé generace. Cestovali jsme časem, zahrávali si s přenosem duší, kuly pikle v jednotlivých Bradavických kolejích, páchali zlo z řad Smrtijedů, vyšetřovali případy coby bystrozorovém, ale i zakládali samotnou školu Čar a Kouzel… Tak co nového by mohlo ještě přijít? Můj koncept spočívá v jednoduché otázce. Všichni víme, jak probíhá Baradavická výuka, umíme si představit, co se skrývá na chodbách prastaré Akademie. Ale už nevíme, co se skrývá ve stínech těchto pradávných studených kamenných zdí. A tím nemyslím Smrtijedy ani jiné černokněžníky. Život, který já chci poodhalit, patří těm, kteří v Bradavicích z nějakého důvodu studovat nemohou, přestože mají vhodný věk… Ptám se: Jaký je život motáka z čistokrevné kouzelnické rodiny? Když jeho sourozenci studují ve škole, zatímco on je černou skvrnou rodu? Co jediné dítě bohatých kouzelníků, jehož rodiče si své dítě skoro vymodlili a teď se bojí pustit jej mezi vrstevníky, aby se mu náhodou něco nestalo, a raději ho tedy učí doma sami, nebo mu platí soukromé učitele? Co čaroděj, či čarodějka, vyloučený/á z Bradavic pro velmi (velmi, velmi, velmi) závažné porušení školního řádu? Co ho k tomu vedlo? Opravdu to udělal? Zasloužil si takový trest? Čím takový bývalý student tráví své dny? Nebo docela obyčejný mudla, jehož sourozenec jako jediný z rodiny má Dar magie? Závist, nenávist, hořkost na jazyku… Nebo smíření? Odmítání reality? Ale třeba vás napadají i další okolnosti, za jakých 15, 16 nebo 17 leté dítě nemusí nutně být studentem Bradavické školy Čar a Kouzel a je nuceno žít v jejím stínu… Možná, že vás tato otázka také napadla již dříve, nebo vás zaujala alespoň nyní a chcete znát odpověď. Existuje i šance, že vám vrtá hlavou a chcete to zjistit na vlastní kůži… Buďme teď k sobě na okamžik zcela upřímní. To co já si představuji, není žádný sluníčkový příběh s tisícem a jednou verzí šťastného konce, kde jsou k sobě všichni hodní, milý a tolerantní. Ale není to ani beztvará masa střev z umučených těl, na nichž hodují krkavci, připravených jen na to, aby povstali ve jménu nového pána… V mé vizi je psychologický příběh skupinky mladých lidí (chlapců či dívek, to je jedno), kterým osud, rodina, okolí a život všeobecně nepřáli být jedněmi z mnoha. Magii a život kouzelníků mají nadosah, přesto jim zcela nepatří. Někteří jsou možná i vzdáleně příbuzní. Jiní se třeba znají alespoň z doslechu. Mohli na sebe v minulosti i náhodně narazit… Každopádně každý žije a prožívá svůj vlastní bezútěšný a krutý život. Nemohou chodit do školy. Nikdy nesloží NKÚ ani OVCE. V kouzelnickém světě pro ně bude velmi obtížné najít jakékoliv uplatnění… A to co mě zajímá je: Zda a jaké mají cíle? Jsou dost silní, aby dosáhli svých ambicí? Aby si vybudovali či našli své vlastní místo k životu? Kde je hranice mezi dobrem a zlem? Mezi světlem a temnotou? Ve stínu… A právě ti, kteří se v něm ocitli a existují na okraji společnosti, mě zajímají. Jistě se ptáte na historické období, protože i doba určuje částečně prostředí našich “vyvolených“. A v tomto ohledu jsem zastáncem toho, abychom věci nechali tak, jak byly pospány v knihách. Takže je po válce a Voldemort poražený. Nový čarodějnický svět a společenství se teprve utváří, řekněme, že od konce války nám uplynuly třeba 4 roky. Takže žádná Druhá generace, ani nebudeme měnit, co už známe. A to nás přivádí k dalšímu důležitému bodu. Za koho je tedy možné hrát? Jak už bylo nastíněno výše, hráči budou hrát za (ne)studenty Bradavic. Takže žádné postavy z knih ani známá jména. Jistěže když bude moták z čistokrevné rodiny, může být vzdáleně příbuzný třeba s Malfoyovými, Blackovými, Weasleyovými, Greengrassovými nebo Parkinsonovými, protože čistokrevní jsou tak nějak spolu všichni vzájemně příbuzní, takže tam se tomu asi nevyhneme (i když předpokládám, že máte dost fantazie, abyste si alespoň svoji rodinu vymysleli sami). Ovšem očekávám, že bude-li někdo hrát mudlu, že nebude z žádné vedlejší větve rodiny Grangerových, nebo soused Harryho Pottera a podobně. A náš možný vyloučený student rozhodně NEBUDE potomek Lorda Voldemorta! (Ani nikdo jiný nebude potomek Lorda Voldemorta :D) Abychom trochu zúžili alespoň prostřední, protože Britské ostrovy jsou rozlehlé a 90% hráčů si neužije hru, pakliže nebude mít (alespoň občas) interakci s ostatními postavami, omezila bych místo vašeho počátečního výskytu na Londýn. Někdo se tam narodil, jiný se v průběhu let přistěhoval, další třeba utekl z domova… ale počáteční lokací bude hlavní město Spojeného Království. Nyní se možná zamyslíte nad tím, proč jsem ještě nenaznačila žádný příběh. Odpověď je přitom jednoduchá, protože příběh budete tvořit VY. Bude to váš příběh a příběh vašich postav, který se bude odvíjet od vašeho hraní, domluvy s ostatními hráči a se mnou coby PJ. Nečekejte ale, že když si něco rozehrajete a připravíte, že nemůže dojít na nějaké neočekávané zvraty, ať už přímo z rukou PJe, nebo od ostatních hrajících. Vaší úlohou bude hrát své postavy, tou mojí zase hrát vám NPC, občas shrnout dění ve světě kolem vás, a připravovat různá překvapení. V neposlední řadě potom korigovat časové linie (abyste se od sebe příliš nevzdalovali) a schopnosti (abyste ze svých postav neudělali všeuměli, superhrdiny a megalomany). Pro některé nejmenované jedince, připomínám, že když zmiňuji, že příběh budete tvořit vy, neznamená to, že máte právo se se mnou dohadovat, když určím, že jste v nějakém souboji prohráli, nebo že vám nějaká kletba amputovala končetinu. A už vůbec nedoporučuji hádky v místě, kde vás vaše hraní přivede neodvratně ke smrti. Jsem tolerantní a trpělivý člověk (obvykle) takže dávám hráčům možnost sebevražedné jednání svých postav někdy jednou nebo i dvakrát až třikrát, možnost opravit. Ale když mi řeknete, že vaše postava by se zachovala přesně takhle, tak potom počítejte s tím, že si vaše postava taky ponese všechny následky. Dále snad mohu jen dodat, že neočekávám a ani neposkytuji denní aktivitu a že upřednostňuji kvalitu nad kvantitou, ale nepřeji si ani držet “mrtvou“ jeskyni. |
| |
 | soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Soudní přelíčení
Vedli mě chodbou… Jména svých strážců jsem ani neznal, a i kdyby mi je řekli, stěží bych je považoval za dost důležité na to, abych se je pokoušel zapamatovat. S každým krokem se můj život stával vzdálenějším a nejistějším. Azkaban se tyčil v mých vizích jako monument katastrofálního selhání, stejně nevyhnutelný, jako smrt tiše ve stínech vyčkávající na každého z živých… Taková hloupost!
Stále se mi ve snech vrací ta chvíle. A nejen ve snech… Vídám Kevinův vítězný úšklebek a Lucasův fanatický potěšený lesk v jeho temných očích. Mráz mi přejíždí po zádech, pokaždé když si je vybavím. Úzkost svírá mé hrdlo v ocelovém obojku a pálí tím záhrobním mrazem. Byla to pitomost! Tehdy i teď…
Nechtěl pokračovat v chůzi. Ani se muset dívat do tváří všech čarodějů a čarodějek Starostolce. O rodině nemluvě. Uměl jsem si představit matku jistě na pokraji zhroucení, Kevinův vyčkávající a otce stísněně doufajícího, že jde o omyl a u soudu pravda prostě zvítězí. Pravda, pche… Hořký to úsměv. Přemýšlím, jestli někdy doopravdy přemýšlel nad tím, jak křehká taková pravda může být. O tom, že každý má tu svoji a její absolutní podoba jaksi… neexistuje?
Klec čekala prázdná. Strčili mně dovnitř, a já se hrdě usadil. Bledý, s bezvýraznou tváří. Nikdo nemohl říct, co se právě honí za hradbou mých tyrkysových očí. Zavrzala dvířka a cvakl zámek a klec se dala do pohybu, vyprovázející mě hudbou hřbitovních mříží. A pak jsem se ocitl přímo v soudní síni. Tolik očí, pohledů a hlasů… Žíla na krku mi tepala a vystupovala jako jediný němý důkaz mého strachu. Naděje – neexistuje…
Zašumělo to. Dívali se povýšeně, přezíravě, pohrdavě, pohoršeně… A mě tak napadlo, že už mně vlastně odsoudili. Asi se mi v očích mihlo pohrdání. Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. Otce jsem zahlédl jen koutkem oka. Matka seděla vedle něho, kapesník před rty, oba v černé, skoro smuteční… Kevin po matčině druhém boku mě provrtával nečitelným odměřeným pohledem a byl jediný, komu jsem týmž pohledem opětoval.
„Frasere Edwine Cotterille,“ přinutil mě hlas předsedajícího k tomu, abych mu věnoval svoji chladnou pozornost. „Jste obviněn ze zabití Daniela Larsona. Cítíte se vinen?“ Ta slova se mi zaryla hluboko do mysli. Proces sotva začal, ale já měl pocit, že vyslovuje spíš rozsudek, než otázku. Polkl jsem, abych se zmohl na odpověď. „Ne.“ Nemohu změnit, co se stalo. Ani zběsile trvat na pravdě, protože tím bych vše jen zhoršil… Stalo se, co se stalo a to nejlepší co můžu udělat, je nést to s “hrdostí“, ale vinen se necítím. Ne doopravdy. Já tohle nechtěl. Kdybych se vážně rozhodl někoho zabít, nenechal bych se přece chytit, no ne?
V přísedících to zašumělo. Přítomní byli i Dannyho rodiče. Žádný uzavřený proces, proč by měl být? Udělali ze mě zavrženíhodnou bytost a chtějí, aby to každý věděl… Taková fraška… „Byl jste přistižen při činu,“ poznamenala upjatě se tvářící puntičkářsky oblečená a učesaná čarodějka, budící dojem staré panny. „Z výpovědí Poppy Pomfreyové, Arguse Filche a Karla Kraabela víme, že jste jako smyslů zbavený sesílal na nebohého Larsona, studenta pátého ročníku Nebelvírské koleje, jednu kletbu za druhou, dokud vás neomráčili.“ Vylovila každé slovo s takovou pečlivostí, až jsem myslel, že se konce jejího monologu nikdy nedočkám. Jistě… Co jiného by taky měli říct? Nepodíval jsem se na ni. Mé oči byly upřené do prázdna. Kdybych je měl stočit na kteréhokoliv z přítomných, zřejmě bych se sesypal. Tohle byl způsob, jak zůstat netečný a vydržet až do konce, protože o nic jiného už vlastně nešlo… Pokrčil jsem rameny.
Další vlna pohoršení a nelibosti šla už víceméně mimo mě. Přítomní reportéři (nejen z Denního věštce) si cosi poznamenali, Larsonův otec vstal a plivl mým směrem. Jeho sliny na zátylku byli jako jed. Přesně pro tohle jsem to celý dělal, jo… Polkl jsem a čekal, co z nich ještě vypadne. Skoro jsem si říkal, že by mě měli poslat do toho Azkabanu a přestat s tím dělat takové cavyky. Copak to mám zapotřebí?
„Klid v soudní síni!“ zahřměl hlas předsedajícího ministra kouzel. Kingsley Pastorek přelétl přítomné pohledem a ti se utišili. Matka už kapseník jen žmoulala ve svých dlaních. Otec ji objal kolem ramen a já dál předstíral, že tam vlastně vůbec nejsem, že tohle celé je jen nějaká trapná parodie…
„Popíráte, že jste ho zabil?“ zeptal se mně přímo. Jeho oči se do mě zabodly a já přímo cítil jejich ostré hroty ve své hrudi.
„Ne.“ Byla jediná možná odpověď. Nemůžu popřít, že jsem to udělal. Má ruka držela hůlku. To mé rty šeptaly kletby a plivaly každou další jako hadí uštknutí… Pravda je subjektivní…
Matka své zděšení vyhekla tak hlasitě, že narušila jinak hrobové ticho v místnosti. Jo… „Jediné co si přeji, je mít šťastnou rodinu.“ Není to tak dávno, kdy jsem jí slyšel říct ta slova. Promiň, mami… Tohle ti nevyšlo… Bodlo mne na hrudi, tohle jsem totiž opravdu nechtěl. Všechny mé ambice, všechny mé sny… Vlastně úplně všechno co se mého života týká(alo)! Kevin to poslal do hajzlu jediným mávnutím hůlky a nyní se chystal být přítomen i konečnému spláchnutí. Nemohl jsem mu dopřát tu radost, aby mně viděl zlomeného. Nemohl jsem tu vrhat obviněními. Usoudil jsem, že matka se snáz smíří s tím, že její syn v nějakém záchvatu zabil jiného studenta, než aby si syn a synovec přehazovali vinu jako horký brambor (jen poválet v ústech)…
„Můžete soudu říct, proč jste to udělal?“ zeptal se mě ten vážený bystrozor v čele kouzelnického společenství. Podíval jsem se poprvé přímo na něho. Proč jsme to udělal? Zeptejte se mistra Imperia. Jestli vám to mohu říct…? „Ne.“ Další hlasy! Vlna slov, jejichž obsah jsem už nevnímal. Jedno pohoršené prohlášení vystřídalo druhé a já tam stále stál, jako socha vytesaná do mramoru.
„Proč ne?!“ zeptal se předsedající a já mlčel. Prý pohrdání tribunálem, ale já i z toho nic nedělal. Kdybych měl v tu chvíli rozevřít rty, zřejmě by se mi z hrdla vydral jen nelidský jek. Chtělo se mi křičet, lomcovat mřížemi, vzpírat se jako raněné zvíře… Nepřipadalo v úvahu polevit v sebeovládání. Sebemenší zakolísání by znamenalo konec. Jakoby snad ještě mohlo být něco horšího…
Zkoumali moji hůlku, vyslechl jsem si několik dalších prázdných frází… A rozsudek? Myslel jsem, že už se ho snad ani nedočkám… „Frasere E. Cotterille, jelikož nejste plnoletý, rozhodl Starostolec následovně: Za zabití Daniela Larsona, vám byl vyměřen trest odnětí svobody na deset let, podmíněně. Pokud se během té doby dopustíte jakéhokoliv zločinu, dveře Azkabanu se za vámi na tu dobu uzavřou. Dále jste vyloučen z Bradavické školy čar a Kouzel. Dosažené výsledky u zkoušek NKÚ, budou anulovány. Vaše hůlka vám bude odebrána a zlomena.“ Jako na potvrzení svých slov pak zvedl moji hůlku do vzduchu pomocí levitace. Úplně se mi zatajil dech. Jak jsem se do poslední chvíle tvářil bezvýrazně a chladně, pro ten okamžik se mé oči rozšířily nevyhnutelným poznáním a konečnou bezmocí. Zlomil mi ji před očima. Obřadně, působivě… Jiskřičky magie z ní vyprchaly do vzduchu a já musel potlačovat slzy deroucí se do očí. Zoufalstvím? Vztekem? Možná že obojím…
Nedocházel mi obsah slova “podmíněně“. Ne, dokud se neotevřely s dalším mučivým zavrzáním dveře klece a nebyla mi sejmuta pouta. Rodiče se ke mně chtěli nahrnout, ale nepustili je. Musel jsem projít celou tou kruhovou místností. Nohy mi hrozily vypovědět službu, ale teď bych to přeci nemohl celé poslat pod kytky. Každý krok byl, jako šlápnutí na žhavé uhlíky. Před sebou jsem neměl vlastně nic. Pomalu se deroucí poznání, že se budu muset vrátit ke své rodině, se do mé hlavy ne a ne vtěsnat. Připojil jsem se k nim. Matka mě chtěla obejmout, ale otec ji zarazil. „Tady ne, Gábi,“ šeptnul, rozhlédl se a pak jsme se ocitli na chodbě. Můj výraz byl prázdný ale postoj vzpřímený. Matka mě konečně objala, ale já teplo mateřské náruče nedokázal vstřebat. I kdyby mi ho mohla předávat nekonečně dlouho, nezahřálo by mně tam uvnitř. „Měli bychom jít…“ snažil se otec říct. Ostatní svědci a přihlížející mého řízení se draly dveřmi ven a my tak trochu překáželi. Jenže matka mně ne a ne pustit. „Co jsi to u Merlina vyváděl?! Proč jsi nic neřekl? Proč jsi se nehájil? Proč jsi nic neřekl…?“ ptala se a mně se každá úpěnlivá zoufalá prosba toho hlasu zadírala pod kůži.
„Cotterille?“ Oslovil kdosi otce. Byl to muž. Malý a trochu silnější v pase než kdekoliv jinde. Vypadal jako takový dobrosrdečný strýček, ale otec viditelně zbystřil. Při mém přelíčení seděl mezi reportéry a evidentně se znali. „Co chcete, Williamsi?“ opětoval mu a z jeho hlasu jsem poprvé po dlouhé době slyšel důraz. „Myslel jsem, ze staré známosti, kolego, že byste mi mohl dovolit exklusivní rozhovor tady s vaším synem…“ kouknul po mně. Rozhovor? Co si jako myslí, že bych mu asi řekl? Nic absurdnějšího jsem si v té chvíli neuměl představit. „Zbláznil jste se?“ Otec mě s matkou obešel a přísně si toho mužíka meřil. „Ale no tak… Co by vám to udělalo, hm? Víte jakej materiál pro reportáž by to byl?! To mi přece nemůžeš upřít…“ znělo to jako apelování na starého přítele a otec byl v ten moment rudý jako rak. Ne od studu, ale od zlosti. Dalo by se čekat lecos. Snad křik, možná hádka, ale… To co přišlo by mě nenapadlo ani ve snu. „Vypadněte,“ zasyšel. „No tak, Cotterille,“ ohrazoval se ten, „rozhovor s mladým vrahem… Jenom pár vět…“ To už ale bylo na otce příliš. Aniž by se nějak nápadně rozpřahoval, ubalil mu pěstí takovou ránu, že mu brýle odlétly přes půl haly. „Řekl jsem, abyste zmizel a nechal mýho kluka napokoji!“ rozlehl se otcův hlas. Někteří v dohledu a doslechu se po nás otočili. Reportér se držel za nos, cosi nesrozumitelného zažbleptal a pak už jen hledal ty své brýle. Vše se pomalu dávalo znovu do pohybu a otec stěží popadal dech. „Kevine,“ oslovil mého bratrance, který až v tu chvíli dále najevo, že tam také je. Leč já o jeho přítomnosti věděl celou dobu… „Vezmi tetu a odveď ji domů, prosím,“ vypravil ze sebe přidušeněji, než já cedil skrze zuby své odpovědi u soudu. „Jistě, strýčku.“ Kevin byl tak ochotný…! Jemně moji matku přiměl dotykem na ramenou, aby mě pustila. Já stál jako prkno. „Frasere?“ promluvil nakonec otec i na mě. Slyšet své jméno jeho odměřeným hlasem, bylo jako další ostrý nůž do mého srdce. „Ty zůstaneš se mnou!“ Nebyla to otázka. Nedostal jsem na výběr, ale byl za to vlastně rád. Cokoliv bylo lepší, než muset jít s Kevem domů. Vlastně už jsem se domů nechtěl vůbec vracet… „Mám tu ještě práci,“ otec se na mě nepodíval. Sedl si na lavičku naproti dveřím a já se necítil na to, abych usedl k němu, tak jsem se opřel o stěnu hned vedle. „Potřebuju reportáž z procesu, hned po tom tvém, tedy… po krátké přestávce…“ jeho hlas zněl čím dál prázdněji a tomu uchechtnutí na konci se nedalo pranic věřit. Přikývl jsem na potvrzenou. Proč to dělat ještě těžší? Vždyť už tohle bude jistě mít nějakou dohru a důsledky. Nechápal jsem, že tu může jen tak sedět a ani se mě nepokouší seřvat, nebo vynadat. Sváděl kdesi uvnitř vnitřní boj a práce mu zřejmě měla pomoci vyrovnat se s něčím, s čím se ovšem doopravdy vyrovnat ani nedá. Jeho syn je vrah… Já… já jsem vrah…! – a přesně tak se i tvářím na své okolí, kromě otce sedícího v předklonu po mém dobu zapřeného o lokty. Podmínka nebo ne, všechno tím skončilo… Žádná spokojená rodina, žádný klidný život… Omlouvám se… |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro (NE)obyčejný den Elleonore
Čtyři holé zdi, svým chladem dýchající ozvěnu tvé samoty. Paprsky horkého letního sluce si klestí skulinku do tvého “pokoje“, skrz špinavé okenní sklo, zpoza nějž k tobě doléhají zvuky každodenního medlovského života. Jakoby tě snad mohlo zahřát, nebo přivítat do “nového krásného dne;“. Nebo ty se snad netěšíš?
Elliot Whittemore - starý muž v důchodu, který ti tenhle jeden pokoj pronajal, za drobný peníz, ještě nejspíš spí, přesvědčen že studuješ na nějaké vysoké škole. Zvláštní jak snadno mudlové uvěří většině tvých lží. I v knihovně, tě vzali na brigádu…
Knihy, tvoji jediní společníci kromě Orfea, na tebe vrhají svůj stín. Věrný pes u nohou postele zvedl hlavu sotva ses probudila, teskným zakňučením dal najevo svoji starost o tebe a hlavou proti dlani si vyšel pro pohlazení.
Koupelna – spíš jen sprchový kout tě vítá orosenou dlažbou, protože bez oken a větrání se zde drží vlhkost. Kuchyňka, malý koutek s jídlem tak akorát pro dva strávníky. Jediná omšelá fotka v rámečku na stole, kde majitel tohoto bytu objímá dvě dívenky, připomíná, že tohle tady snad kdysi mohl být domov. Možná že i kvůli nim, si tě sem nakonec vzal. Když ses na ně pokoušela ptát, neřekl na to nic. Jen fotku položil tvářemi ke stolu a podal ti horký čaj. Jeho vráskami protkaná tvář se v té chvíli zdála ještě starší.
Ale to už je přeci jen nějaký ten čas zpátky. Pochopila jsi, že se na ně nemáš ptát a tak pokračovala ve vašem společném soužití. Je to milý člověk, který občas něco potřebuje, ale také rád pomůže.
Ale teď už musíš pomaličku do práce, jak dobře víš. Je Čtvrtek 8.8. Rychlá snídani, městský ruch, slabá mlha v ulicích, přeplněná hromadná doprava… Průvodce ti dělají tuctové hlasy s obsahem slov, že nesmrtelnost chrousta by tě zajímala víc. Mladí, staří, děti… Jdou si za tím svým a tebe si nikdo nevšímá. Vždyť kdybys nebyla, změnilo by se něco? Pro ně rozhodně ne…
A Daphné? Vždyť se ti od té doby vůbec neozvala… Myslí na tebe vůbec? Vzpomene si někdy? Matka…? No ta asi ne… Otec…? – Raději zahnat všechny myšlenky na něj. Pokud někoho mohla sestra vymazat z tvé paměti tak jeho. Což ale, neudělala…
Když konečně vystoupíš na zastávce nedaleko knihovny. Není to přímo ta největší v Londýně, ale to nikterak nevadí. Tyčí se před tebou ta budova jako monument jediného smyslu tvého života. Jdeš tím směrem. Někdo do tebe vrazí, ale je jedním z davu kolemjdoucích. Tvář, že by sis jí nezapamatovala. Musíš jít dál, vejdeš do knihovny právě tvá nadřízená, přísná dáma Emily Brownová, odemkla dveře a přivítá tě obligátním: „Dobré ráno, slečno Seewalkerová.“ Jdeš dozadu. Annie tu ještě není, ta chodívá až později. Má také brigádu. Dvě tvé další kolegyně jsou tiché myši. Uklízeč a chlápek z ochranky tě pozdraví podobným způsobem. Žádné přátelství, to by se sem zřejmě ani nehodilo.
Práce jako každý den. Jen za oknem ještě před tím než začneš, uvidíš proletět sovu s dopisem. Vysoko, až nad střechami domů, ale stejně… Jsi si jistá, že to byla sova. Jakoby to snad bylo důležité, když neletí za tebou, ne? A tobě přece nikdo nepíše…
Annie přišla po obědě. Byl to takový obyčejný den a ona tě obdařila úsměvem. O škole moc mluvit nechtěla, jen se zmínila, že snad pracuje na nějaké práci, či co. Vrátila načerno vypůjčené knihy a udělala gesto s prstem před rty, abys pomlčela. Není přece nic jednoduššího než vypomoci “kamarádce“…
A když už jsme tak u té školy a knihy, když si takhle jednou jdeš vrátit a umístit vrácené knihy, všimneš si nedaleko sedícího brýlatého vytáhlého mládence u jednoho ze stolů. Není jediným mladíkem cca. tvého věku, který zde sedí, ale u tohohle máš pocit, že tě probodává pohledem. Ačkoliv když se na něj podíváš, čte noviny. Noviny… Husí kůže ti ohlásí deja’vu. Skoro by jsi přísahala, že se ta fotografie na nich, totiž pohnula… |
| |
 | soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Den jako každý jiný. Tak už to začíná. Ráno vstát, přivítat se s Orfeem, vzít ho vyvenčit, krátce posnídat, především nezapomenout na horkou kávu a studenou vodu v obličeji. To jediné mě zaručeně probere. "Starý pán, ještě spí," zašeptala jsem směrem k Orfeovi, který mě následoval na každém kroku po bytě. Jediné místo, kam se mnou nemohl, bylo zaměstnání. Litovala jsem ho, ale můj pejsek to snášel statečně a poslušně vydržel čekat, aniž by si na něj musel pan Whittemore stěžovat. Cesta do práce už déle odkládat nešla. Tak nějak bezmyšlenkovitě jsem proplula hromadnou dopravou, která se mnou proplula Londýnem až na místo určení, Městská knihovna. Tento objekt, hojně využívaný různým obyvatelstvem města, mi skýtal nakonec velmi dobrý úkryt. Lepší, než bych kdy čekala. A dokonce i jednu... Ne zrovna spřízněnou, ale docela blízkou duši. Ano, to byla Annie. Příjemná, mladá studentka, která vyhovovala mé povaze. Když jsem se blížila ke knihovně, kdosi do mě vrazil. Ani jsem se neohlížela, jen jsem ze zvyku prohlásila: "Pardon," a pokračovala jsem dále. Jistě to byla má chyba. Stále málo neviditelná. Poslední dobou se deprese víc a víc dobývaly na dveře mé psychiky. Nechtěla jsem si to připouštět, ale Daphné mi chyběla v tento čas víc, než kdy jindy. Ale čím to? To proto, že jsme nedávno měli narozeniny? Nebo snad už je to tak dávno, co jsme viděly? Pevný důvod jsem nedokázala najít, ale tesknota mě přemáhala téměř každý večer a někdy i přes den. "Dobré ráno," pozdravila jsem dostatečně uctivě, ale ne příliš vřele paní Brownovou a pokračovala dále do šaten. Svlékla jsem svetřík a přehodila přes sebe plášť s logem knihovny. Budova měla výkonnou klimatizaci, takže se tu stále udržovala příznivá teplota pro knihy. Ne pro lidi. Proto jsem za plášť byla vděčná. Hned jsem se dala do práce. Annie zatím nedorazila. Asi má odpolední.... Bylo to vcelku pochopitelné, jako studentka nikdy moc nebrala ranní služby. Já už jsem zatím začala přerovnávat knihy - vrácené zpět na svá místa do regálů, ze skladu připravovat absenční výpůjčky, vyřizovat meziknihovní výpůjčky a tak dále... Po krátké polední pauze dorazila Annie. Dlouhý hovor jsme rozhodně nevedly, jen krátký signál a její vrácené knihy. Den se opět semkl do jednotvárné šedi knihovnické práce, z níž jsem se ani nesnažila uniknout Lidi jsem přestávala vnímat a jen jsem se napůl soustředila na práci a druhou půlkou mysli přemýšlela. O všem a o ničem. Zrovna jsem už po několikáté kráčela k regálu se zahraniční prózou, vrátit opět nějaké knihy na svá míst a přerovnat, co nepozorní studenti (ti především) stihli zpřeházet, když jsem ucítila bodnutí pohledu. Ohlédla jsem se, ale mladík, kterého jsem nyní pohledem probodávala já, už své oči nasměroval na noviny, které držel v ruce. To snad nemám zapotřebí... Nikdy jsem si příliš neužívala mužskou pozornost, přestože svou postavou jsem do mužských představ tak nějak zapadala. Tentokrát to ale bylo jiné. Nedokázala jsem na chvíli odtrhnout pohled. Měla jsem... Zvláštní pocit. Chvíli mi trvalo, co se děje. Co to bylo, to známé, co jsem zachytila, nedokázala tomu uvěřit, ale přesto jsem se v té chvíli cítila jako doma. Ty noviny... Soustředila jsem se na obrázky, jako kdyby mi šlo o život. Ty obrázky se hýbaly... Obyčejný člověk by měl pocit, že blouzní, já měla pocit ten samý, ale z jiného důvodu. Hloupost... Hloupost... Svraštila jsem obočí a silou vůle odtrhla tvář. Trochu prudčeji, než jsem chtěla jsem knihu vrátila do regálů, ona ovšem ten manévr neustála a spolu se sousedkami se zřítila zpět na zem. Bezva... Více nenápadná už být nemohu... Studený pot se mi přelil přes záda, když jsem si dřepla ke shozeným knihám, abych je srovnala a vrátila na své místo. Už ani náhodou jsem se nehodlala otočit k mladíkovi, který celou scénu měl z první řady. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Nečekaná pomoc Elleonore
Jestli vnímá zase on tvůj upřený pohled, to nebylo v jeho tváři ani pohybech očí znát. Obrázky se sice přestaly pohybovat, když zachytily pohled mudly, ale vzápětí to nevydržely a ukázaly svoji pravou tvář. Ne, že by to tebe už muselo trápit, protože ti právě v té chvíli již padaly knihy na a kolem hlavy s tupou ranou bouchající o zem.
Tohle… Ti opravdu chybělo…
Naštěstí ale nebyla žádná jiná knihovnice v dohledu a kromě mladíka u stolu, se zdálo, že ani nikdo jiný…
Neohlédla ses po něm. Neviděla jsi jeho úšklebek, ani kroucení hlavou. Nemohla jsi postřehnout noviny odložené na stolek, ani jak vykročil tvým směrem. Sehnul se k tobě, a zvedl také jednu z knih, pak druhou… „Tady bych tě nečekal,“ pousmál se na tebe. „Chápu, že tě Larsonova smrt vzala, ale na takovýhle věci, když nejsou mudlové v dohledu, máme hůlku…“ Nevytahoval tu svoji, i když pokud je čaroděj, jistě ji někde u sebe má. „Kam patří?“ sklopil pohled ke knihám a zase zpět k tobě, když jste se postavili. Posunul si brýle ke kořeni nosu. „Popravdě bych tě čekal spíš v knihovně na Příčný, než tady… Vzala sis mudlovskou brigádu? Proč?“ zajímá se. Jako by tě snad mohl znát…
Ale co víš ty, nikdy jsi ho neviděla… Navíc kdyby tě opravdu znal jako “ZNAL“ tak by přece musel vědět, že TY hůlku mít NEMŮŽEŠ!!! A jediný člověk s kterým si tě mohl splést, je…? |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Snažila jsem se soustředit jen na jedinou věc - posbírat knížky a rychle zmizet. Možná kdybych byla jiná, doufala bych, že ty kroky za mnou zazní. Ale to nejsem já, takže má mysl se upínala jen na to jediné a nevnímala nic z okolí, protože z něho ani nečekala nic dobrého. Cukla jsem sebou, když jsem zaregistrovala další pár rukou vedle sebe a na chvíli se ve své činnosti zastavila. Hlas jsem ihned přiřadila k mladíkovi, který mě tak zaskočil, ovšem raději jsem se k němu neohlížela. Pokud jsem před chvíli vypadala ztuhlá, po jeho slovech jsem doslova zamrzla na místě. Tedy konkrétně v dřepu nad knihami. Kdo je Larson? A kdo si myslí, že jsem já? Vždyť... Nikdo z kouzelníků mě nezná, málokdo mě uviděl a málokdo ví, že nejsem zavřená v rodném domě, ale že jsem utekla... Mozek se snažil rozběhnout na plné obrátky a vymyslet nějakou teorii, ale místo toho škobrtal na místě. Postavili jsme se najednou, jako bychom se dohodli. Jeho otázka byla věcná a samozřejmá, ale já jsem na ni v tuto chvíli nedokázala odpovědět. Mlčela jsem a zírala na knihy v jeho rukách. Už už jsem si chtěla knihy vzít a zmizet, ale on ne a ne zavřít pusu. Cítila jsem nepříjemné štípání v očích. Nechtělo se mi rovnou plakat, ale jistě už mi zrudly žilky v bělmu víc, než bylo nutné. Srdce se mi rozbušilo, jak horečně jsem přemýšlela, zda si ze mě přišel utahovat nebo je tu kvůli něčemu jinému. Proč si myslí, že jsem kouzelník? S kým si mě spletl? Došla mi krutá pravda - na něj amulet působit nebude a já se ho jen tak snadno nezbavím. S tím pocitem přišel záchvat paniky, že mě našli. Zhluboka jsem se nadechla. Tento slet myšlenek proběhl během pár vteřin, ale mně to přišlo jako věčnost. Amulet mě pálil na kůži. V tu chvíli přišel spásný nápad. Daphné! Zvedla jsem pohled k mladíkovi, ve tváři překvapení, že mi to nedošlo dříve. Dnes jsem myslela na naše narozeniny... Tentokrát se mi v očích opravdu objevily slzy. Stesk mě přemohl. S blízkostí mladíka se zdála Daphné ještě vzdálenější. Plete si mě s Daphné... Ale kdo je pak Larson a proč by Daphné trápila jeho smrt? Nikoho takového jsme mezi příbuznými neměli. Chtěla jsem mu říci, že se plete, že mě nezná, že jsem někdo jiný. Už jsem otevřela ústa, abych to udělala, ale hlas se mi zadrhl. To nemůžu.. Nemůžu prozradit, že si mě plete. Neuvěří mi. Jsme si s Daphné nejspíš stále velmi podobné. Geny člověk nezapře a u dvojčat to platí dvojnásob... Znovu mě zalil pocit smutku.A kdybych dala najevo, že jsem její sestra, jen bych ji tím poškodila. A sebe též... Nechci zpět tam, kde mě nenávidí. I když touto myšlenkou jsem si nebyla zcela jistá, cítila jsem, že je příliš brzy na to, abych zkoumala její pravdivost. Navíc jsem v celé situaci viděla menší příležitost. Aspoň na chvíli... Mohla bych opatrně nahlédnout do sestřina života... Cítila jsem se při tom téměř jako podvodník, jako někdo, kdo páchá zločin, ale ta lákavost byla neodolatelná. Mám ale na to odvahu?! Tím jsem si rozhodně nebyla jistá. "Já...," promluvila jsem konečně, "nemám zrovna čas. Promiň." Otočila jsem se na podpatku a odcházela jsem směrem ke skladu. Na knihy v jeho dlaních jsem zapomněla. Takže to je ten můj plán? To je ta má využitá příležitost...? První slzy mi skanuly na tváře a já jen přidala do kroku. Snad nevrazím do nějakého regálu a zmizím tomu mladíkovi z dohledu dřív, než něco stihne udělat. |
| |
 | soukromá zpráva od Graham Drake pro Jsou chvíle, kdy se cítíte naprosto a zcela vyprahlí, kdy jste se dostali na okraj svých psychických možností a hluboká díra beznaděje natahuje pařáty, aby vás do ní nekompromisně vtáhla. Ale vy víte, že musíte vytrvat. Musíte jít dál, pařáty ze sebe strhat a pokračovat v cestě. A to jen proto, že jsou tu lidé, kteří na vás spoléhají, kteří ve vás věří. Které nemůžete zklamat a opustit. „Tak a teď kudy?“ usmál jsem se na své dvě sestry. Opravdu jsem se snažil nedávat najevo, jak mizerně jsem se cítil. Nikdy přece není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. Pravda ale je, že představit si horší situaci by chtělo velkou dávku negativního smýšlení. Laura pokrčila rameny, rozhlédla se. Na chvíli zavřela oči a vydechla. Bylo vidět, že přemáhá pláč. V těchto končinách ministerské budovy to vypadalo opravdu nevlídně. Ne, že by se dalo čekat něco jiného. Postupovali jsme dlouhou chodbou a konečně jsme objevili správné dveře. Ušklíbl jsem se. „Tohle bude ono,“ prohlásil jsem. Absolutně nechápu, jak se mému hlasu podařilo zaznít tak bezstarostně a optimisticky. „Dokonce s předstihem,“ zahlásil jsem po pohledu na kapesní hodiny. Byly jsme tu opravdu brzy. Chvíli po skončení předchozího procesu. Dveře byly samozřejmě ještě zavřené. Opodál seděl nějaký muž na lavičce a nějaký kluk se opíral o zeď vedle. Zřejmě čekali na ten vlkodlačí soud. Nevěnoval jsem jim pozornost. „Ostatně lepší je přijít příliš brzy než příliš pozdě,“ pokračoval jsem ve svém monologu. Musel jsem něco říkat, měl jsem pocit, že jinak uvnitř puknu … Laura na mě upřela vážný pohled. „Grahame, já opravdu nevím, co jsi pil. Ale chci to taky!“ Roztřásl se jí ret. S tím se ke mně prudce přitiskla a objala mě, položila hlavu na mou hruď a popotáhla. Třásla se potlačovanými vzlyky. Zadíval jsem se přes ni na zavřené dveře. Už jen chvíle a všechno skončí. Vše skončí ... Můj výraz na kratičkou chvíli potemněl. Přitiskl jsem sestru k sobě a hladil ji po vlasech. „Nechci tam jít,“ zašeptala. „Můžeš počkat s Judith venku,“ navrhl jsem. „Chci být s tebou.“ Povzdechl jsem si. Opět jsem tyčil zeď kolem svého nitra. Rodiče zatkli před měsícem. Od té doby nám nedovolili je navštívit, ani vyměnit si nimi korespondenci. Mezitím shromažďovali důkazy, zajišťovali další svědectví. I nás vyslýchali. Všechny kromě Aurory, která byla celou dobu někde v tahu. Posílal jsem jí sovu, jenže ta se stále nevracela. Pokud byla tam, kde jsem si myslel, a že jsem zarytě tvrdil, že netuším, kde by nejstarší dcera Drakeů mohla být, měla sova docela problém. Možná bylo lepší, že tu Aurora nebyla. Její výbušná povaha by ničemu nemusela pomoci. Na druhou stranu bych tu sestřinu oporu ocenil. Teď to bylo všechno na mě. Naše finance rychle mizely. Zbývalo mi pár posledních drobných, abych je dal za letaxovou síť a po soudu nás dopravil zpět domů. Ne, že by náš dům měl přípojku k letaxové síti, ale ve vesnici byl jeden veřejný krb. Opravdu jsem ztrácel půdu pod nohama ... Judith postávala kousek od nás. Nejprve se rozhlížela, chvilku zamyšleně hleděla i na toho chlapa s tím klukem, potom ale sledovala mě a Lauru. Natočila hlavu na stranu. V rukách žmoulala jeden ze svých copů. „Takže za chvíli uvidíme mamku s tátou?“ protáhla. Podíval jsem se na ni. Bylo by spousta lepších míst, kde by teď Judith měla být. Moje ruka čechrající Lauřiny vlasy se zastavila. „Dá se to tak říci,“ přitakal jsem neurčitě. „Pak se vrátí s námi domů?“ sestřička se zamračila. „Protože jsou nevinní,“ dodala umanutě. Jo, nevinní … kéž by. Rozsah obvinění nedává ani naději, že by dostali podmíněný trest. Laura polkla. Já se od ní zlehka odtáhl. „Judith, poslouchej mě, ano?“ pronesl jsem a snížil se do podřepu. Tak jsme si s Judith byli na stejné úrovni. Sestřička na mě upřela zkoumavý pohled. Chytil jsem ji za ruku. „Naši rodiče udělali pár opravdu ošklivých věcí. Budou za to potrestáni podle zákonů – tak je to v pořádku, protože když se nechováš správně, dostaneš trest. Neznamená to ale, že jsou to špatní lidé, ano? Ani že nás nemají rádi. Ostatně vždycky ze všeho nejvíc chtěli, abychom se měli dobře, abychom byli šťastná rodina. Jen si vybrali špatný způsob, jak toho dosáhnout. Jen udělali chybu,“ řekl jsem jí klidným hlasem s pohledem upřeným do jejích očí. … Což – a to musíte uznat - je ve chvíli, kdy bych nejradši vyl vzteky a něco roztrhal, skutečně solidní výkon. Judith se do mě vpíjela pohledem. Přemýšlela nad mými slovy. Donutil jsem své koutky zkroutit se v úsměv. „Bohužel se s námi tedy nebudou moci vrátit.“ Judith se podmračila. „Ale budeme je moci navštěvovat my,“ dopověděl jsem. „V Azkabanu?“ zašeptala Judith. To slovo z jejích úst znělo skutečně děsivě, jako nevyhnutelné ostří sekery kata. „Jo, přesně tam,“ zazubil jsem se. Laura zavřela oči, zhluboka se nadechla a sevřela ruku v pěst. „Jsou to vrazi,“ pronesla dutě. Její hlas se tou téměř prázdnou chodbou zlověstně rozlehl. „To není pravda!“ vyhrkla Judith a zlobně se na Lauru podívala. Její hlásek zarezonoval ještě o něco víc. „Táta by nikoho nezabil!“ „Že ne?“ vydechla vzápětí a otočila pohled na mě. Postavil jsem se. Cítil jsem, jak se mi opět sevřelo hrdlo. V hrudi jsem měl těžký kámen. Pohladil jsem Judith po vlasech a nechal to bez odpovědi. „Chceš je za to nenávidět?“ zeptal jsem se Laury. Mlčela. „Dělali to pro nás,“ připomněl jsem. „Lauro. Když je nepodpoříme my, tak už nikdo. Jsme rodina.“ „Já vím, ale ...“ „Bystrozorové jsou taky vrazi. Jen zabíjeli na vítězné straně,“ propaloval jsem sestru pohledem. Zavrtěla hlavou. „Ty máš odpověď na všechno, viď?“ Ušklíbl jsem se. „Správně. Tak se usměj a nech to na mě! Poradíme si.“ „Kde je Aurora?“ vložila se do toho druhá sestřička. Jo, Judith prostě umí položit správnou otázku. „Vím jen to, že rozhodně není tam, kde by být měla!“ Z chodby vyšlo několik dalších lidí. V jednom z nich jsem poznal i bystrozora, který nás vyslýchal. „Sourozenci Drakeovi,“ kývl na mě. „Pojďte,“ vyzval nás. Dveře se otevřely a on nám ukázal lavici, na kterou jsme se měli posadit. Byla to jedna z těch předních. Sedli jsme si na kraj, já doprostřed mezi sestry. Judith se ke mně přitiskla a Laura mě chytila za ruku. Její tvář naprosto ztratila barvu. Sál se postupně zaplňoval. Nedokázal jsem se otočit a podívat se na všechny ty tváře čišící nenávistí a pohrdáním. A pak, s mírným zpožděním, se skutečně začalo. Nejprve se předsedající ujal řeči. Popravdě řečeno nejsem vůbec schopen zrekapitulovat její obsah. Dal se pokyn na přivedení obviněných. Do sálu přijela klec s mými rodiči. Laura mi stiskla ruku pevněji. Nikdy jsem je neviděl vypadat tak bídně. Matka se tvářila nezúčastněně. Nedívala se do sálu. Nevyhledala náš pohled. Otec ano. Podíval se na nás, naše oči se střetly. Po zádech mi přejel mráz, protože v otcově zraku jsem viděl jen naprostou beznaděj. Pokusil jsem se usmát. No tak tati. Přece se nevzdáš ještě před bojem! I když ten boj už dávno skončil … Předsedající zopakoval obvinění. „Danieli Nielsi Drakeu a Rosalie Grace Parkerová, cítíte se vinni?“ Matka pohlédla na tazatele, její výraz byl chladný. „Ne,“ odpověděla stroze. V sále to zašumělo. Otec mlčel. Sledoval jsem to celé s rozšířenýma očima. Matka popírala vinu, striktně odmítala napojení na Šedohřbetovo povstání. Otec mlčel. Nakonec je zasypaly důkazy. Povolali několik svědků. Přečetl několik výpovědí (žádnou z těch našich). Celkově se snažili vytvořit dojem, že naši rodiče jsou nebezpečné krvelačné bestie. Otec se konečně pokusil hájit, nedali mu ale žádný opravdový prostor proto, aby něco řekl, cokoli vysvětlil. Nemluvě o tom, že neměl čím se hájit. Finanční situací? Nemožností výběru? Diskriminací vlkodlaků? … To rozhodně nemělo potenciál pro skutečnou obhajobu. Dav v sálu burácel. Lauře stékaly po tvářích slzy. Judith vypadala, že není s to pochopit, co se kolem nás děje. A já si připadal, jako by mi někdo právě tupým nožem rozřezával hruď. Předsedající se rozhodl vynést rozsudek. 50 let nepodmíněně v Azkabanu a zlomení hůlky. Mé mysli to uvědomění docházelo pozvolna. Čekal jsem to. Opravdu jsem něco podobného čekal, ostatně se znalostí zákoníku se těžko dalo čekat něco jiného. Nejsem idiot. Ať už jsem vypovídal jakkoli, byl jsem si proviněních svých rodičů vědom. Jenže když to opravdu vyslovili, byla mnohem zřetelnější definitivnost toho všeho. Poslední zbytek naděje se roztříštil. Mluvili i o nás. Já a Aurora jsme již byli plnoletí, kdo by se tedy staral. Lauru a Judith svěřili do péče naší nejstarší sestře. Té, která se ani nedostavila. Stanovili nám sociální dohled. Nebyl jsem si jist, co tím přesně chtějí říct. Finanční podpora to ale zřejmě nebyla. Klece s rodiči opět zmizely, teď je čekala cesta do Azkabanské pevnosti … Zíral jsem před sebe. Tohle byl konec. Sál se pomalu vyprazdňoval. Laura se na mě podívala. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Ano. Jsou chvíle, kdy se cítíte naprosto a zcela vyprahlí, kdy jste se dostali na okraj svých psychických možností a hluboká díra beznaděje natahuje pařáty, aby vás do ní nekompromisně vtáhla. Ale vy víte, že musíte vytrvat. Musíte jít dál, pařáty ze sebe strhat a pokračovat v cestě. A to jen proto, že jsou tu lidé, kteří na vás spoléhají, kteří ve vás věří. Které nemůžete zklamat a opustit. Opět jsem vydechl a podíval se na sestry. Z jedné na druhou. „Tak jo. To by bylo. Teď půjdeme domů,“ pronesl jsem se snahou najít svůj předchozí tón. Nicméně v tuhle chvíli jsem měl pocit, že to zaznělo naprosto bezduše. „Grahame!“ Laura byl úplně bílá. Otevřela ústa, ale ten šok jsem mohl číst jen z jejích očích. Nedokázala své myšlenky vyslovit. Judith si hrála s copem … Nezvedali jsme se. |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Ještě jeden soud…
Otec seděl, spíš zhrouceně než zamyšleně. Nedíval se na protější zeď, ani na zavřené dveře soudní síně. Nesledoval pomalu se vyprazdňující chodbu. Nevím, jestli vůbec vnímal ty pohledy, kterým já čelil a chladně na ně odpovídal, jako nějaký druhý Voldemort, kterého ze mě všichni u toho procesu chtěli udělat. A nepodíval se ani na mě… Což – přiznejme si – mě mrzelo asi nejvíc. Sice si mě nechal u sebe, ale proč přesně, když mi nechce nic říct, ani nic vědět? Každá vteřina čekání na něco, co nemělo přijít, v tichu tmavých chodeb ministerstva se táhla jako ten nejhustší smrad nejsmrdutější z bažin. A já si nakonec mohl v duchu jen povzdechnout. Co mělo být záchranou před domovem, se mi stalo mučením…
Dolehly k nám nejprve kroky, které následoval i lidský hlas. Co lidský… Optimistický hlas, který mi v tu chvíli zněl absolutně nepatřičně. Přesto, že jsem nechtěl, se můj pohled stočil směrem tříčlenné skupinky. Mimoděk mi jedno z obočí povylétlo vzhůru. Kluk, který nemohl být věkově ode mě příliš vzdálený, a dvě mladší holčičky, se zastavili nedaleko nás. Starší z dívek ho objala a já jí v duchu dával za pravdu. Takového dryáku bych si taky rád cvaknul. Napil se a zapomněl na to všechno, co mě trápí. Co na tom, že by to byl falešný úsměv, jen aby na mě ten proklatý kámen alespoň ještě chvíli neležel…
Mluvili, jakoby je snad měli taky soudit, nebo alespoň jeho, když ho tak objímala a nechtěla opustit. Připomínala mi matku. Tolik úzkosti a zoufalství a proč vlastně? Jsou věci, které nejdou vrátit. Všiml jsem si pohledu té nejmenší a odvrátil se od nich. Nelíbila se mi otázka v jejích očích a ihned se znovu zachumlal do mrazivého kostýmu odměřenosti. Vždyť nějaké dítě, které ví o světě kulový a je samo až po krk v hnoji mě nemá co pozorovat, natož litovat, nebo tak něco. I když si nejsem jist, proč by mě měla zrovna litovat, nebo proč mě napadlo právě tohle. Nezná mě, jako já neznám je, tu scénu neslyšela a u mého procesu taky nebyla. Pokud někoho nebo něčeho litovala, byl to její “zjevně bratr“, který ze všech sil bojoval o vlastní vyrovnanost.
Slyšel jsem každé jejich slovo. Koutkem oka zpozoroval, že je můj otec pozoruje. Výraz jeho tváře už nebyl tak prázdný jako před jejich příchodem. Díval se na ty mladé lidi se zvláštní účastí. Dokonce se posmutněle pousmál na tu maličkou. A mě jen znovu a znovu bodalo každé z těch slov hluboko uvnitř. Jo když se nechováš správně, dostaneš trest – A když se chováš správně tak taky. Záleží na tom, proti komu stojíš a kdo tě soudí…, komentoval jsem v myšlenkách možná až příliš přemoudřelé vyjádření onoho Grahama. Ale na otce to zjevně působilo jinak než na mě. V jednu chvíli se dokonce musel odvrátit a vysmrkat. Načež z příručního kufříku vytáhl zápisník a brk. Pochybuju, že do Azkabanu boudou pouštět nějaké návštěvy… Nechápal jsem, jak jim může dávat naději. Možná, že je to tím, že jsem nikdy neměl mladší sourozence, ale tohle… Táta by nikoho nezabil… - Možná by ses divila, holčičko. Ale to už jsem se díval raději úplně na druhou stranu, než oni stáli. Moji rodiče si o mně do teď asi mysleli to samý. Kolikrát to prostě člověk neovlivní…
Přišlo procesí lidí a bystrozorů. Jeden z nich vyzval ty tři, aby vešli. Nás sice nikdo nezval, ale otec stejně vstal a kývl mi, abych šel s ním, tak jsem se odlepil od chladné dlažby, oklepal se a vešel také. Na rozdíl od otce, který se došel usadit do jedné z předních lavic, jsem však zůstal stát nedaleko vstupních dveří a tentokrát to celé sledoval z uctivé vzdálenosti. V podobné kleci, kterou jsem teprve před chvíli sám opustil, přivezli manžele, nad nimiž se chystali vynést další rozsudek. Takže vlkodlaci… Neburácel jsem s davem, jen sledoval dnes již druhou soudní frašku. Taková ubohost! Vždyť i kdyby byli nevinní, jakože podle těch důkazů asi nebyli, beztak by to nikoho nezajímalo. Přiveďte odsouzeného… - tak to vypadalo. Samotný rozsudek, už pak byl jen třešinkou na ponurém dortu vznešené “spravedlnosti“. Otcův kouzelný brk, který tančil po pergamenu a zapisoval to důležité z celého přelíčení, konečně ustrnul a směl si odpočinout. Lidé vycházeli, ale otec se ne a ne zvednout. Vstal teprve tehdy, když už bylo v sále prázdněji. Zřejmě se nechtěl tlačit v davu. Sledoval jsem, jak se šourá k uličce mezi lavicemi. Vzhlédl ke mně, ale já nedokázal vykouzlit na tváři žádný výraz. Ohlédl se po trojici vlkodlačích dětí, vzdychl si a mě prolétlo hlavou jen: A jéje… Těžko říct z čeho přesně pramenila moje otrávenost.
Vykročil k nim a s vlídným, skoro přátelským úsměvem na rtech je oslovil: „Pane Drakeu?“ začal pomalu a natáhl k němu svou ruku. „Jsem Galen Cotterill, reportér Denního věštce. Omlouvám se, že vyrušuji v takové chvíli váš rodinný smutek, ale… Směl bych vás požádat o… malý rozhovor?“ V jeho očích stále bylo znát něco hlubokého a smutného, ale nadšení pro práci, která ho vždycky zcela pohltila, mu pomáhalo předstírat, že je všechno naprosto v pořádku. A že právě dělal něco podobného, kvůli čemu udeřil svého kolegu, ho asi vůbec netrápilo… „Je pár otázek, kdybyste dovolil…“
Neslyšel jsem, o čem si povídají. Nehnul jsem se ze svého místa a mohl si jen domýšlet, co ho vedlo k tomu, aby je oslovil. Ještě nikdy jsem ho při práci nesledoval, a pokud jsem někdy o něco takového doopravdy stál, tak už to bylo dávno. Nyní mi to nepřinášelo vůbec nic, kromě další hořkosti. Pro ně hlas a slova měl. I otázky které chtěl klást. Na druhé straně, kdyby se ptal mě, opravdu bych mu řekl pravdu? Když si nedokážu odpovědět ani sám sobě na něco takového, asi těžko mu můžu doopravdy něco zazlívat. Jakoby ještě vůbec na něčem záleželo… Tak nějak mi začínalo být pomaličku všechno jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Opět jsem stočil zrak dopředu. Ne, že bych něco opravdu vnímal. Sál už byl skoro prázdný. Jenže ono popravdě nebylo kam spěchat. Domů, do prázdného domu, kde nás nikdo neuvítá? Každá další vteřina, kdy jsme tu seděli, oddalovala tu chvíli, kdy opravdu budu muset začít řešit co teď. Opravdu jsem potřeboval vzdorovat svým myšlenkám plným beznaděje. Ale ta vize řešení se přede mnou stále zázračně nevyloupla. Laura bezmocně zavrtěla hlavou. Strašně moc jsem si přál najít nějaká slova útěchy, ale v tuhle chvíli se mi jich nedostávalo. „Já mám asi hlad,“ hlesla Judith. Jo, to já taky. Ostatně za poslední dny jsme toho moc nesnědli. Jenže na to, abych vás vzal někam na jídlo, sestry moje zlaté, jaksi nemám dost peněz… Polkl jsem. Objevil se u nás nějaký muž. Popravdě jsem nepostřehl, jak jde k nám, ani kdy přišel. Vlastně jsem byl s to vnímat až tu otázku na rozhovor. Takže novinář? Vzhlédl jsem k němu. Uvědomil jsem si, že je to ten muž, který seděl na lavičce ještě předtím, než jsme přišli. Popravdě řečeno jsem ale vůbec netušil, co by chtěl slyšet. Co jako čeká, že mu řeknu? „Graham Drake, těší mě,“ odtušil jsem víceméně automaticky a potřál si s ním rukou. Byla to slušnost, že ano. Nicméně jsem si ho přeměřoval poněkud podezíravě. Cítil jsem na sobě tázavý pohled svých dvou sester. Laura se na příchozího podívala stylem, jako by spadl z višně. Judith se na něho zamyšleně zamračila. S přihlédnutím k tomu, jak vypadal celý ten proces, co můžu ztratit, pokud na to kývnu? „Rozhovor?“ zopakoval jsem toto slovo, jo, moje nevěřícnost se do mého tónu propašovala. „Ale klidně. Pokud nás pozvete na oběd, rád pokecám,“ prohlásil jsem a předpokládal, že moje podmínka reportéra odradí. |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Ale proč ne…
Otec přijal Grahamovu ruku a stiskl ji s opravdovou zdvořilostí. Jakoby vůbec právě nemluvil s mladým vlkodlakem. Jemu totiž nezáleželo na tom s kým mluvil, v tomto ohledu měla prostě reportáž přednost před všemi předsudky. Dokonce, ani podezřívavý pohled tázaného, ani překvapené nebo zamračené tváře jeho dvou sestřiček, ho nemohly odradit. Trochu ho překvapil nevěřícně tón pana Drakea. Stáhl ruku zpět a narovnal. Víc nestačil, než se dočkal odpovědi. Znovu se pousmál. „Ale jistě,“ přijal tu podmínku s věcnou samozřejmostí. „Musíte mít hlad, že?“ věnoval účastný pohled každému ze sourozenců. Pomalu ale jistě jak poslední odcházející mizeli, i ke mně doléhal jejich rozhovor. „Takže domluveno,“ zakončil to právě otec. „Co byste řekli na zdejší kantýnu? Vyhovuje? My se taky rádi najíme a rozhodně tam bude příjemnější atmosféra… Odsud by nás beztak brzy vyprovodili,“ uchechtl se. „Pomalu přemýšlejte princezny, co si dáte,“ lákal jeho sestřičky a já v duchu protáčel očima. Merline, Merline, ty to vidíš a nic s tim neděláš… Vážně si totiž neumím představit po právě prodělaném procesu nic lepšího než oběd s vlkodlačí rodinkou... V jedné věci ale otec trefil. Sám mám hlad jako vlk a popravdě… Ve vazbě jsem se dobrého jídla, prakticky nedočkal… S tím se otec vydal směrem ke dveřím (a tím i ke mně) očekávaje, že bude následován. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Odvaha, kdy ano a kdy ne…?
Pořád se na tebe tak tázavě kouká. Možná že se v jeho výrazu dalo číst i cosi podezřívavého, ale když jsi k němu konečně doopravdy vzhlédla, pousmál se. Na tvé pootevřené rty, tě nemně vyzve očima, jako by se ptal: „Takže…?“ Jenže tvá reakce ho zjevně zarazila. Knihy má stále v rukou a stále se mu nedostalo odpovědi kam s nimi. Tedy pokud bys je nechtěla znovu umístit na zem…
„Hej, Daph!“ zvedl hlas a do konce jsi slyšela několik jeho spěšných kroků, kterými tě následoval, než se náhle zastavil, protože na něho kdosi zavolal.
„Mathiasi?“ zastavil se, ohlédl po skupince příchozích kluků zhruba jeho věku, ještě jeden pohled věnoval tvým zádům a pak tě s nepochopeným povzdechem nechal zmizet za jedním z regálů, vrazil knihy do regálu, kde zrovna bylo místo a víc to neřešil, načež se odebral za svými přáteli, s nimiž vzápětí knihovnu i opustil.
Nikdo z tvých spolupracovníků tu příhodu neviděl. Annie je na kase všichni ostatní daleko. Maminka s dcerou pátrající po nějakých knihách do školy ti nevěnovaly jediný pohled…
Malá epizoda. Možná bez následků, nebo ano? Zná tvou sestru, spletl si tě s ní, co když jí o tobě řekne? Jak se sestra zachová? Bude hrát že to byla ona, koho tu zastihl? Řekne mu o tobě? Možná, kdyby se dozvěděla, kde pracuješ, že by tě navštívila… Nebo i to jsou jen marné naděje? Vypadal jako milý kluk, jak dobře ji asi zná?
Ale to všechno jsou otázky, které můžeš nechat na později… Utekla jsi, on odešel. Nemusíte se už nikdy vidět. Taky proč by měl chtít znovu vidět někoho, jako jsi ty? I když neví, kdo jsi doopravdy…
Jenže jsi utekla a nechala tam i KNIHY! Pořád jsi v práci, směna ti končí až za hodinu… A když se na “místo činu“ dříve či později vrátíš, nezbytně si musíš všimnout i těch novin… Výtisku Denního věštce, který tam po mladíkovi opuštěně, zřejmě i nechtěně (protože mudlům něco takového do ruky prostě nepatří), zůstal… |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Vypadalo to, že tahle podmínka reportéra neodradila. Přimhouřil jsem pohled. Moc se mi to nezdálo, důvěra se opravdu nikdy nevyplácela. Jenže tenhle chlap nepůsobil vyloženě podle nebo zle. Vlastně se choval docela sympaticky, což mě nutilo ještě více zbystřit. Nepřipadalo mi nutné odsouhlasit, že hlad skutečně máme. „Hm, ok,“ kývl jsem. Začali jsme se opravdu zvedat. Holky se podívaly po sobě i na mě. Laura se na mě dívala vyloženě tázavě. Pokrčil jsem rameny. „Beze všeho. Jestli vam místní ceny nepřijdou přemrštěné,“ reagoval jsem. Princezny?! Těklo mi v obočí. Vůbec jsem nečekal, že by cizí člověk oslovil mé sestry takhle. Laura na reportéra konsternovaně pohlédla a Judith se zasmála. „A můžu si objednat i zmrzlinový pohár?“ vyrukovala na našeho hostitele a pak ho prostě chytla za ruku a cupitala vedle něj. Moje obočí ještě o něco stouplo, vyměnil jsem si pohled s Laurou. Zrychlili jsme, abychom je došli. Podíval jsem se směrem, kterým stál ten kluk. Začínal jsem si říkat, že to vážně nebyl tak úplně skvělý nápad. „Musím ale podotknout, že mi skutečně nepřijde, že by moje rodina představovala zrovna sólokapr,“ nadhodil jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Jak jsem se bála, jeho hlas jsem uslyšela za svými zády. Přidala jsem do kroku, hlavu pevně sklopenou. Znovu pár slz. Lehké škobrtnutí, ale to už se ozval znovu. Ovšem ne s jménem mé sestry na rtech. Nepřemýšlela jsem nad tím, jen ta představa, že jich tu je více, mě popohnala, že už jsem téměř běžela a zapadla do tmavé chodby ke skladům. Opřela jsem se zády o chladnou zeď a prudce oddechovala, oči pevně zavřené. "Hej, Daph!" Znovu jsem to oslovení slyšela a znovu to zabolelo. Opravdu... Spletl si mě s mou sestrou... Snažila jsem se uklidnit, ale dařilo se to velmi pomalu. Knihy jsem svírala k tělu tak křečovitě, a tak mi velmi brzy došlo, že jich v ruce mám méně, než jich popadalo. Ještě ale nepřišla chvíle, abych to řešila. Co teď? Svou příležitost jsem nepopadla za pačesy, jak jsem si plánovala... Otřela jsem si hřbetem ruky slzy z tváře a pokusila se odlepit od stěny. Dojde mu to? Ví vůbec, že má Daphné sestru? A co Daph, až se jí on bude ptát, proč byla v knihovně... Jak zareaguje? Dojde jí to vůbec... Neza.. Nezapomněla na mě? S bolestí jsem si povzdychla a snažila se slzy zahnat zpět. Zvrátila jsem hlavu a proklínala tmavý strop, i když jsem netušila, z čeho ho vlastně viním. Jediné, co mě uklidňovalo, že nikdo tu krátkou epizodku nezachytil. Zaměstnanci byli na jiných místech a pro hosty knihovny se nic zvláštního nestihlo udát. A já mám svou práci... Ztěžka jsem si přiznala, ovšem nejdřív jsem zaplula na dámské záchodky. Opláchla jsem si obličej a snažila se ignorovat zarudlé oči a vytřeštěný výraz. Bolest hlavy na sebe nedala dlouho čekat. Stává se mi to, když jsem ve stresu, je mi do pláče nebo smutno. Ano, takže mě bolí hlava často... Ledovou rukou jsem si na chvíli ochladila rozpálené čelo, pak jsem si ruce pečlivě osušila, popadla jsem knihy a vydala se na průzkum. Mohla uplynout čtvrthodina, co jsem tak okouněla. Přesto jsem se velmi obezřetně vracela k místu setkání. Nechtěla jsem nechat po sobě nepořádek. To poslední, co potřebuji, je, aby mě paní Brownová chtěla vyhodit. Na místě činu byl klid. Knihy, které mladík měl v ruce, byly neseřazené, ovšem vložené do regálu. Alespoň něco... Chtěla jsem se i pousmát, ale síly mi na to nezbývaly, a tak jsem alespoň zařadila knížky, kam patřily. Když jsem se otočila zády k regálu, můj pohled padl na stůl, kde mladík seděl. Chvíli jsem jen zírala, než mi došlo, co tu nechal. Denní Věštec... Naprázdno jsem polkla. Nějakou dobu jsem se opět nemohla pohnout, než jsem konečně pomalými kroky přistoupila k desce stolu. Zatím jsem noviny nebrala do ruky, jen jsem pozorovala titulní stranu. Srdce mi tlouklo jako o život. Bylo to, jako když se po dlouhé době vracíte do míst, odkud pocházíte, ale cítíte tu bolest, že nejste vítaní. To vše jsem pociťovala při pohledu na pouhé noviny. Bylo mi žalostně. Snad... Kdybych si je vzala... Večer bych si je přečetla a vůbec... Neměly by tu tak zůstávat napospas... Všem. Nepoužívala jsem výraz "mudlové". Nelíbil se mi. Tentokrát jsem byla odhodlaná svůj čin vykonat a noviny si opravdu vzít. Před věcí snad neuteču... |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Kantýna
„No…“ protáhl na tu řečnickou otázku. „To záleží na tom, jestli jíte opravdu jako vlci, nebo ne.“ Zasmál se a s tím nad místními cenami mávl rukou.
Jasně, jsme přece bohatí, můžeme si to dovilit…! Prolétlo mi ironicky hlavou… Popravdě mezi kouzelníky jsme spíš taková střední vrstva a vzhledem k tomu jak nestálé to má otec s prací, nebýt úspor a Kevinova dědictví, bychom už asi dlouho třeli bídu s nouzí…
Otec sevřel ručičku děvčátka, které ho doběhlo a otcovsky jí odvětil: „Ale jistě, pokud to dovolí tvůj bratr, můžeš si dát, co budeš chtít.“ Otočil se na Grahama. Koneckonců sice byly dívky svěřeny do péče jejich nejstarší sestře, ale v její nepřítomnosti, za ně zodpovídá on.
Všiml jsem si, že jsem byl postřehnut otcovými hosty a odlepil se odezdi, abych je následoval jako tichý stín.
„Nepotřebuji sólokapra,“ uvedl věci na pravou míru.
Celý otec… zakroutil jsem hlavou a raději temným pohledem sledoval naše okolí.
„Zajímá mně váš příběh. abyste rozumněl, není mnoho vlkodlaků, kteří nežijí ve smečkách. Zajímá mně, jak jste vlastně žili, co vedlo vaše rodiče k tomu, aby se přidali k Šedohřbetovi... - celkově příběh vaší rodiny. Cokoliv mi budete ochoten říct.“ Vypověděl jim vlídně a já předstíral, že tam vlastně vůbec nejsem…
Už jsme nebyli v soudní síni, procházeli jsme halou směrem k výtahům, protože bylo zapotřebí vyjet mnohem výš… Čas od času, když jsme někoho míjeli, na nás spočinuly pohledy, ne nijak příjemné, ale otec si je nepřipouštěl, byla přeci SAMOZŘEJMOSTÍ! Že bez řečí obslouží vlkodlaky v kantýně na ministerstvu kouzel… |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Jedno letní odpoledne. Nathan
To letní srpnové odpoledne jsi se vydal do knihovny. Jeden román dočtený, další by sis chtěl vybrat. Není to sice žádná opravdu veliká knihovna, ale máš ji blízko domova, takže proč se tam nestavit, že? Sice by mnohem větší vzrůšo bylo, najít nějakou kouzelnickou knihovnu, jenže… Jak se tam má člověk dostat…? To už motákovi neřeknou… Zatracená škoda!
Co už, nic s tím nenaděláš… Vešel jsi do knihovny. Pozdrav střídá pozdrav, mladá knihovnice za přepážkou ti věnuje úsměv. Vracíš knihu, žádná potíž. Proč by taky měla být, vracíš ji včas. Tlustý román, ale kdo z tvých vrstevníků dnes doopravdy tolik čte? A tak rychle…? Co na tom, hlavně že si půjčíš další a až se budeš nudit (protože tě vaši zase nevezmou někam, kam s nimi budeš chtít), budeš mít čím zabít čas. Nebo večer před spaním, jak je libo.
Vstoupil jsi do prostorů samotné knihovny. Věrně známé prostředí. Procházíš mezi regály, přemýšlíš, jakého druhu by sis četbu vybral nyní… A pak si všimneš něčeho zarážejícího. U oddělení se zahraniční literaturou stojí jiná zdejší mladá knihovnice. To nejzajímavější ale není ona, ani prázdný pohled jejích očí, nýbrž TO na co se dívá. A “TO“ není nic jiného než jeden výtisk Denního věštce. Tedy něco, co by mudlové opravdu neměli vidět! |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Ošil jsem se. Opravdu jsem se necítil jistý v kramflecích. Nedokázal jsem pochopit, proč je na nás opravdu tak milý. Ačkoli ten kluk nadšeně zrovna nevypadal. Potlačil jsem úšklebek. „Pak budu asi doufat, že jste bohatý,“ odtušil jsem. Vyměnili jsme si další pohled s Laurou. Po odsouhlasení poháru se Judith rozzářila. „Děkuji! Doufám, že tu mají s jahodami,“ zasnila se. Já jsem zrozpačitěl, prohrábl jsem si vlasy a pokrčil jsem rameny. „Já jí to nezakazuji,“ odvětil jsem k hostiteli. „Jestli vám to opravdu nevadí ...“ Měl jsem pocit, že se do toho zamotávám. „Je to od vás milé,“ ozvala se Laura. Jen jsem přikývl. Po jeho vysvětlení jsem přimhouřil oči. „Aha,“ hlesl jsem. „Potom mám obavy, aby vás to spíše nenudilo,“ odtušil jsem. Pohledů procházejících lidí jsem si nevšímal. Byl jsem zvyklý, že se na mě lidi netvářili příliš příjemně. Došli jsme k výtahům a počkali na příjezd kabiny. „Víte, byli jsme vlastně docela obyčejná kouzelnická rodina ...“ |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Už tam budeme…
„To tak trochu závisí, i na vaší sdílnosti, pane Drakeu,“ přisadil si otec. Ačkoliv to mohlo znít skoro jako vydírání, řečeno přátelsky s úsměvem a zakončeno uchechtnutím, to sotva mohlo mít opravdovou váhu. Zněl to spíš jako nevinné škádlení a já přemýšlel, čeho se jako otec vlastně snažím tímhle svým postojem dosáhnout. Jestli vůbec něčeho…
„To nevím, malá, ale snad by mohli,“ dával otec naději té nejmladší. Ani mě nenapadlo, že bych se na ně podíval. Sám sebe jsem přesvědčoval, že s nimi jdu jen proto, že mám hlad. Jistě, že jsem nevypadal nijak nadšeně, z čeho bych asi tak měl být nadšený? Můj svět se zhroutil, můj život šel do kytek, sny se rozplynuly v nedohledné šedi a vlastní otec si tu hraje na hodného strýčka úplně cizí rodiny, zatímco pro mě nemá půl slova. Ne, že bych to nechápal. Snaží se na to prostě nemyslet. Taky bych na to rád nemyslel, jenže na rozdíl od něho, se neumím chovat jako troll, jen proto, abych měl několik málo minut falešný pocit krásného světa všude kolem mě.
Nastoupili jsme do výtahu, který s rachotem dorazil a měli štěstí, že nás bylo dost nato, aby se k nám nepokoušel vtěsnat někdo jiný. Ostatně jsem na ostatní případné nastupující koukal pohledem, jakoby ch se právě chystal uřknout. A otec právě odpovídal ohledně nudy svým zvučným hlasem: „Myslím, že to bude lépe ponechat na našich čtenářích a mém šéfredaktorovi,“ mínil.
„Vážně…? Obyčejná?“ zajímal se, jakoby zrovna o “obyčejnosti“ jejich rodiny měl tak trochu vlastní názor… A já se vážně nemohl dočkat, až budu poslouchat nudnou debatu, na toto téma…
Výtah jel rychle, otevřel se v 0-tém podlaží a my zamířili skrz tu obří halu s fontánou dál boční chodbou, ke kantýně. Tady nahoře proudili davy a bylo pojednou příjemný, nebýt středem pozornosti. Tady jestli nás někdo poznal, šlo o naprosté minimum. I když se dalo předpokládat, že nás nějaký bystrozor odněkud sleduje, pro běžné čaroděje a čarodějky, jsme nebyli zajímavý. A mé obličejové svaly si tak mohly na chvíli odpočnout v bezvýrazné prázdnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro „Byla by to paráda,“ usmívala se Judith. „Jahody jsou moje nejoblíbenější ovoce.“ Vstoupili jsme do výtahu. Nemohl jsem si odpustit lehce pochybovačný pohled, který jsem na redaktora upřel. Na lidech a šéfredaktorovi? Lidi určitě nezajímají patálie nějaké vlkodlačí rodinky, tím jsem si byl téměř jistý. Pokud tedy nepracuje pro nějaký opravdu úzce specializovaný časopis nebo tak něco … Nejspíš to říkal hned na začátku, jenže já prostě nevnímal. Stoupali jsme výtahem vzhůru. Po téhle jeho otázce jsem lehce pokrčil rameny. Na čele se mi usídlila lehká vráska. „Ano, obyčejná,“ přisvědčil jsem. „Žili jsme v rodinném domku tak trochu stranou od ostatních kouzelníků. Otec pracoval, matka byla v domácnosti a starala se o nás. Já se sestrami jsme se společně učili a hráli si. Občas jsme se trochu hašteřili, asi jako každí sourozenci. Když to shrnu, myslím, že jsem měl opravdu spokojené dětství.“ Úplně jsem si představil ten znuděný pohled čtenáře, který si takovéto prohlášení přečte. Určitě se těšil na informace, že jsme měli na zahradě popravčí špalek a denně stínali šest nevinných pannen … Mimoděk mi škublo ve rtech. Laura po mě opět hodila ten pohled, který jsem spolehlivě dešifroval jako, „Kde jsi nechal rozum, Grahame?“ Vystoupili jsme. Tak nějak automaticky jsme se více přimkli k sobě, když kolem nás začaly proudit davy. Aspoň nám nikdo nevěnoval nechtěnou pozornost. Judith stále držela redaktora za ruku a hupkala vedle něho. „Co jsou to za sochy?“ zajímala se – ignorujíc veškerou probíhající konverzaci – a ukázala na fontánu a sousoší nad ní. |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Tak a jsme tu!
Už jsem neposlouchal, o čem se bavili. Ať už si otec myslel, že to bude někoho doopravdy zajímat, nebo to zajímalo jenom jeho, nebo šlo o jakýsi pofidérní koncept jeho článku, který přesahoval mé chápání, vzdal jsem snahu být toho alespoň imaginární součástí. Lidé a jejich životy mně míjeli a mě připadalo všechno tak nějak vzdálené a nedosažitelné. I oni se všemi svými starostmi a naivitou…
Otec prohrábl vlásky té malé, ale věnoval se spíš rozhovoru s jejím bratrem. Zápisník a brk se před ním vznášeli a vše zaznamenávali, zatímco on zaujatě kývnul hlavou. „Ale neměl to váš otec s prací trochu složité? Nějakou vůbec sehnat, a udržet si ji, to pro vlkodlaka musí být svým způsobem nadlidský výkon…“
Na Judithinu poznámku se brk zastavil a otec mávl rukou jako signál, že to psát nemusí a pak se ohlédl na koho? No na mě! Bylo jasný co chce, protočil jsem očima, zadíval se do strany a začal monotónním hlasem přeříkávat, co jsem o tom sousoší a jeho významu věděl. Strohá slova jako z nějaké učebnice a lehce otrávený hlas se linuly z mých rtů… Vážně totiž celý život netoužím po ničem jiným než vysvětlovat něco takovýho otravný vlkodlačí holce. Jo, chtěl jsem být učitel, ale do háje máma je průvodce na ministerstvu ne já! Ani jsem se na tu sochu nepodíval. Na ni ani na tu holku. Znovu se mě zmocnila potřeba být někde jinde. Chtěl jsem být pokud možno sám, ale zdálo se, že to je to poslední, čeho se mi teď dostane…
Otec to, zřejmě radši, nechal být. Došli jsme ke kavárně, otevřel dveře, pozdravil a začal nám hledat stolek v zadní části v takové trochu oddělené kukani, aby nám poskytl částečné soukromí. A překvapivě, protože to mě fakticky trochu překvapilo, tu proti nám nikdo nic neměl… Asi se zprávy přeci jen nešíří na ministerstvu tak rychle…
Přinesli nám jídelní lístky a číšník zase odešel. Chtěl jsem se tam zase jen opřít o zeď, ale otec byl v tomhle směru neústupný. Všiml si, že jsem jediný nevyhledal místo u stolu a kývl k té jediné prázdné židli, která tam zbyla. Co? Jíst ve stoje je neslušný…? Ale nepodíval jsem se na něho. Jen beze slova usedl a vzal, do rukou jede z lístků, že si tedy taky něco dám. Když může zvát je, tak mě snad teky, ne?
„Během let, se zaváděla stále přísnější pravidla pro lidi vašeho druhu, jak na vás dopadala?" Navázal otec tam, kde jejich rozhovor přestal a já se je pokoušel nadále co nejvíc ignorovat. |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Po novinářově otázce mi tváří proletěl stín. Samozřejmě, že to měl těžké. Nicméně před námi se vždycky snažil tvářit, že je všechno v pohodě. Hlavou mi prolétly vzpomínky na jeho unavený, uštvaný výraz a na rozhovory plné beznaděje, které vedl s matkou, když si mysleli, že už dávno spíme. Zlehka jsem zatřepal hlavou a podmračil se víc. „To je v podstatě pravda …,“ přisvědčil jsem. Uvažoval jsem, jak na to odpovědět stručně. Mezitím se ozvala Judith a vyptávala se na sochu. Ano. I o té jsem četl ve svých knihách. Odpovědi se ujal ten mladík. Zněl vyloženě otráveně. Ostatně v celém tom jeho výrazu, postoji bylo znát, že by raději byl někde jinde a dělal něco jiného. No, těžko ale vyvozovat nějaké soudy, když o něm vím asi stejně jako o tom reportérovi. Prakticky nic. Judith potřásla hlavou, zmkla, teď jen zamyšleně koukala po okolí. Došli jsme do podniku. Popravdě řečeno jsem čekal nějaký ten pohrdavý pohled, poznámku o tom, že sem vlkodlaci nesmí nebo nějakou narážku. Ale oni se chovali normálně. Žádný problém. Zřejmě v nás potomky právě odsouzených vlkodlaků neidentifikovali. Což je dobře. Usadili jsme se. Judith setrvávala v blízkosti svého nového „strýčka“, já usedl naproti němu a Laura si přisedla vedle mě. Madík působil odtažitě. Opravdu mě začalo zajímat, co se mezi nimi asi stalo. Pokoukl jsem po něm, ovšem potom už jsem se zase podíval na reportéra. Judith si okamžitě přivlastnila jeden z lístků. Číst už uměla, takže se s nakrčeným čelíčkem dívala na místní porkmy. Tedy zatím hledala jen jednu konkrétní věc. „Mají ho!“ nadchla se. „Zmrzlinový pohár s jahodami.“ „No, paráda,“ odvětil jsem, zatímco jsem nakoukl přes rameno Lauře do toho jejího. Nad místními cenami se mi málem obrátily panenky. „Tak si hlavně vyber hlavní jídlo. Na pohár je čas, pokud ti zbyde ještě místo,“ nabádal jsem ji. Podívala se na mě, úplně mě propálila pohledem. „Grahame,“ pronesla vyčítavě. Úplně jsem v tom slyšel matku, když mě o něčem poučovala. „Na zmrzlinu mi vždycky zbyde místo!“ prohlásila, než opět zabodla pohled do jídelního lístku. Povzdechl jsem si a podíval se na stranu. Spolkl jsem několik poznámek. A pan reportér se snažil navázat tam, kde jsme přestali. „Byl jsem dítě, tehdy jsem spoustu věcí nevnímal nijak zásadně,“ začal jsem. „Navíc dokud žila babička, tátova matka, byla naše pozice v mnoha ohledech jednodušší. Především ve vesnici nám kouzelníci nedávali svoje antipatie tak okázale najevo jako … později. Alespoň co jsem slyšel. Babička tam měla určité jméno a patřila k váženým členům tamější společnosti. Otci se samozřejmě jako nekvalifikovanému mágovi práce nesháněla snadno, ale nakonec si našel někdy na podzim roku 1985 místo v jednom ochodě. Vydrželo mu to do jara 1990, kdy obchod zavřeli. Což znamená, že tu práci měl skoro pět let a to je na vlkodlačí poměry skutečně – hmm - malý zázrak. Samozřejmě potom to bylo náročnější. Zvláště, když se vedoucí Oddělení nepatřičného užívání kouzel stala jistá Dolores Umbridgeová a začala ztrpčovat život svými výnosy, paragrafy a stupidními zákony ne jen vlkodlakům. Četl jsem si je všechny. Kdyby je chtěl nějaký vlkodlak dodržovat, je pro něho mnohem jednodušší jít si rovnou hodit smyčku. Ale ano, jistě, proti-vlkodlačí zákony měli na naši rodinu citelný dopad. Nepamatuji si, že by otci nějaké zaměstnání od té doby vydrželo déle než měsíc nebo dva. Zvláště ten zákon z roku 1994, který zakazuje vlkodlakům práci na plný úvazek byl zcela … zničující,“ vydechl jsem. "A přijde mi velice řekněme smutné, že ani čtyři roky po válce – kde je jeden z vlkodlaků dokonce považován za válečného hrdinu – tenhle zákon nikdo nezrušil,“ odtušil jsem, jakési roztrpčení v mém hlase opravdu nešlo přeslechnout. „Zvláště ve společnosti, která se tak strašně snaží tvářit vstřícně a lidumilně a pořád se ohání nějakými právy, je to neskutečně pokrytecké ...“ „Grahame,“ ozvala se Laura. Její tón zněl jako napomenutí. „Prosím tě,“ hlesla. Mohl jsem si to přebrat asi jako větu. „Uber! Tohle tvoje řečnění stejně nikoho nezajímá.“ Podíval jsem se na ni, načež jsem trhnul rameny. Tak když se ptal … Jak si to přebere je jeho problém. „Tehdy jsem slyšet rodiče žertovat v tom smyslu, jestli si o těch zákonech nejít s lidmi z Ministerstva pořádně promluvit. Úplněk se jevil jako ideální termín,“ ušklíbl jsem se. „Mám pocit, že otec napsal nějaký dopis na protest. Na který samozřejmě nikdy nedostal odpověď.“ Můj výraz potemněl a já se zamračeně zadíval do stolu. Tohle mě nepřivádělo zrovna na optimistické myšlenky. „Měl by sis vybrat jídlo,“ zkonstatovala Laura a přistrčila mi lístek pod nos. Ano, někdy byla moje sestra velice praktická. I když zrovna teď to znělo, jako by mi chtěla něčím zacpat pusu. |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Trpký život vlkodlaka a veliký hlad, jako bonus :)
Ucítil jsem na sobě Grahamův pohled. Nebyl dlouhý, přesto trochu palčivý. Ještě si na mě začne vyskakovat vlkodlak a můžu se jít opravdu zahrabat… Nic proti vlkodlakům, teda jako přímo mýho. Nejsem zaujatý, nikdy mě netrápili… Ale jsou všeobecně braný jako spodina a napůl zvířata a bestie. Jestli mnou má pohrdat i někdo takový, asi je fakt něco špatně… Četl jsem si v jídelním lístku a vedle otci čekal zápisník s brkem na svou další práci. Zmrzlina je na světě - všechno bude dobrý! Začínalo mi z toho být málem špatně. Projekt ignorace, selhával rychleji, než jsem doufal…
A to už mladý vlkodlak spustil svůj pro otce velmi důležitý monolog. Brk započal nový tanec po papíře a otec vypadal, že ho to doopravdy zaujalo. Nevím jak si mohl stačit tak rychle vybrat prakticky hned jak Graham začal mluvit, on odložil jídelní lístek na stranu, sepjal ruce na desce stolu a poslouchal. Výraz v jeho tváři vážněl. Znal tu dobu velmi dobře. Jméno Umbridgeové jsem doma slýchal snad vždy jen v hanlivém slova smyslu. A když se pak otcův host dostal dokonce k narážce na Remuse Lupina se v otcových očích mihl stín jeho vlastního trápení. Já osobně bych souhlasil rozhodně s tím pokrytectvím, ale nebylo by moudré se jakkoliv nahlas projevovat.
Byl to hlas středně staré dívky z jejich společnosti, který vytrhl otce z myšlenek, do kterých sám rozhodně upadnout nechtěl. Jeho pousmání na žertování jeho rodičů budilo jen klamné zdání, toho, že je všechno v pořádku. „Pochybuji, že to bude zpětně dohledatelné, ale jelikož o žádném vpádu vašich rodičů na ministerstvo není žádný záznam, tuším dál než k tomu dopis, se vaši rodiče nedostali…“ odmlčel se. Atmosféra u stolu houstla a výjimečně to nebyla ani moje chyba…
„Ano, ano to byste měli, mládeži,“ přitakal pak té holce, když znovu nalezl ztracený úsměv. Bylo vidět, jak moc se musí přemáhat, aby toto interview nepoznamenal svými osobními pocity.
A mně se dýchalo čím dál tím hůř…
Přišel číšník, aby se zeptal, jak jsme na tom s objednávkami, tak jsem i já odložil jídelní lístek, který mi do teď pomáhal alespoň z části utíkat od dění kolem mě. Otevřel jsem pusu, ale byl to otec, který objednal pro nás oba. Bylo to jen hlavní jídlo a čaj k pití, ale co víc bych asi měl chtít? Taky to mohl říct, dřív, abych nebyl za úplnýho blbce! Jakobych si totiž mohl ještě vůbec nějak pohoršit. Neprotestoval jsem a čekalo se na objednávku vlkodlačích sourozenců, aby až číšník opět odejde, se otec mohl dál vyptávat…
„Takže jste žili na severu rodinným životem... Nebáli jste se, že byste mohli ohrozit lidi ve svém okolí?“ zeptal se zamyšleně a věcně. Nebo spíš oni vás? nemohl jsem si odpustit alespoň v duchu to nějak nekomentovat. Začínalo mi to totiž připomínat tu frašku u soudu…
„Mluvil jste o vašem otci a jeho starostech, ale co vaše matka? Ta neuvažovala o tom, že by si zkusila najít práci? Přeci jen vaše finanční situace nemohla být příliš dobrá..." ptal se dál. Což jsem doplnil o další myšlenku: Asi ještě hodně mírně řečeno! Na nikoho z nich jsem se ale nepodíval. (Deska stolu mi totiž připadala mnohem zajímavější…) |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro „Ne, to ne,“ přitakal jsem. Zkoumal jsem lístek. Vybral jsem si docela rychle. Nicméně jsem si ho prohlížel přeci jen o něco delší dobu, nechtěl jsem k našemu hostiteli hned vzhlédnout. Mohl jsem si jen domýšlet, jak prožíval tuto dobu on. Vzhlédl jsem, až když přišel číšník. Zaklapl jsem list. Opět jsem přeletěl pohledem z otce na jeho tichý doprovod. Vlastně bylo zvláštní, že se nezeptal jeho, co si dá. Ale jestli se v mém pohledu objevilo něco tázavého, hned to zmizelo. „Já si dám k jídlu to samé,“ zahlásila moje nejmladší sestřička. „K pití limonádu prosím. A nakonec jeden velký zmrzlinový pohár s jahodami,“ řekla si o něho hned. Ještě bychom jí to potom nedovolili. Podíval jsem se na staršího z mužů, jestli je to opravdu v pořádku. Potom jsem si objednal stejné jídlo. „A k pití bych požádal o vodu,“ poprosil jsem. „Pro mě také, prosím. Steak a vodu,“ napodobila Laura moji objednávku. Tak aspoň se to bude číšníkovi dobře pamatovat. Taková pestrá objednávka. Po další otázce jsem se na tazatele podíval zamyšleně. "Vlastně ne,“ odtušil jsem. „Mnohem více jsme se báli, že nám jednou přijdou třeba podpálit barák. My sami se umíme zaopatřit tak, abychom minimalizovali šanci, že někomu ublížíme." mínil jsem. Laura si povzdechla. „Obecně se ale většina vlkodlaků bojí, že ublíží někomu nevinnému. Takže jsme dělali vše proto, aby se to nestalo.“ „Matka to zkoušela,“ odtušil jsem. „Neměla štěstí na chápavé zaměstnavatele.“ K poznámce o finanční situaci jsem neřekl nic. Raději. |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Konflikty, ano nebo ne?
„No jistě, na pohár pro malou princeznu nesmíme zapomenout,“ pousmál se otec na tu malou a na Grahamův tázavý pohled přikývl. Jistě, že to bylo v pořádku, přece jim to slíbil…
Vydechl jsem a můj pohled potemněl ještě víc. Neříkal jsem to? Cuklo mi koutku. Fakt nečekaný, tati! Prolétlo mi hlavou, když číšník odešel a vlkodlak znovu odpovídal na další vlnu otcových dotazů. Ale s tím to ani nehnulo. Poslouchal je a bral vážně každé jeho slovo. „Samozřejmě,“ odtušil potom, „to je mi líto,“ dokonce to ani neznělo jako úplně prázdná fráze, ale mě se chtělo zvednout vypadnout.
Zapřel jsem se o stůl, že se zvednu, ale otcův přísný pohled mě mále probodl. „Kam jdeš?!“ Nekřičel, ale důraz byl z jeho hlasu víc než znát. „Na záchod,“ odsekl jsem chladně. Nebyla to lež. Neměl jsem zapotřebí lhát, fakt bych šel na záchod, dokonce se mi chtělo, takže by to nebylo jen o té chvilce samoty, kterou jsem víc než potřeboval, ale… „Pro jednou to vydržíš, ne?“ Jeho oči mně přikovaly na místě. To už mě jako nepustíš ani na záchod? Čeho se bojíš? Že uteču, nebo že se vrhnu na první bezbrannou oběť, která se mi namane? Nebyla to ani vteřina, kdy se jeho pohled vpíjel do mých očí, než jsem poslechl a znovu se usadil s novou dávkou hořkosti na jazyku. „Jistě,“ utrousil jsem jedovatě a založil si ruce ve vzpřímeném sedu. Asi jsem toho chtěl prostě příliš.
Otec mně zase vypustil ze své pozornosti a zaujatě se zaměřil na nejstaršího ze svých hostí. „A… Omluvte prosím tu otázku, ale… Vy jste měli s někým tak vážné konflikty, že by podpálení doopravdy mohlo hrozit?“ zajímalo ho. Myslel jsme, že se picnu a to ještě nepoložil tu další z otázek: „Nemohl byste uvést nějaký příklad takové typické antitolerantní reakce se kterou jste se setkali? Nemusíte uvádět žádná jména…“ ujišťoval ho a já zavřel oči, protože tohle… No prostě kdo by něco takového asi tak otiskl? Copak se otec už dávno nepoučil o lidech, co vedou Denní věštec? O kouzelnické veřejnosti nemluvě… Asi ne… |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Neřekl jsem nic. Zpytavě jsem si ho prohlédl potom jeho vyjádření lítosti. To nemusí ... Ono to vypadalo, že to myslí i vážně. Vlastně bych mu to i věřil. Jenže já nepotřebuji, aby nám někdo vyjadřoval lítost. Lítost totiž občas chutná hořčeji než nenávist. Přimhouřil jsem oči. Sledoval jsem tu scénu mezi hostitelem a (zřejmě tedy) jeho synem. Začínal jsem přemýšlet nad tím, co se mezi nimi muselo odehrát, že se k sobě chovají takto. Nemluvě o tom, že mě mimoděk napadlo, že jsme tu opravdu nepatřiční. Možná by si totiž ti dva měli především promluvit spolu. Judith na mladíka upřela zamyšlený pohled, než ale oči opět sklopila a opět si začala pohrávat s copem. Laura těkala pohledem od jednoho ke druhému, až se její pohled zastavil na mě. Pokrčil jsem rameny. Ona si povzdechla. Po dalších otázkách jsem na reportéra pár sekund jen překvapeně hleděl. Možná jsem i lehce pootevřel ústa. Co je tohle do háje za otázky?! Zlehka jsem zavrtěl hlavou. Dalo by se říci, že odmítavě. „Nejde o žádný konkrétní konflikt,“ řekl jsem pomalu, se zaváháním. „Náš dům je v ústraní. S nikým se nehádáme ani o pozemky, ani třeba o to, že by někomu vadili větvě naší jabloně zasahující do jejich zahrady,“ zmínil jsem takové tradiční sousedské dohady. Mimoděk mi přitom škublo v koutku, jak mi něco takového přišlo absurdní. „A když nad tím tak přemýšlím, největší konflikt měli moji rodiče s jednou čistokrevnou rodinou kvůli mně. Totiž, pokusil jsem se spřátelit s jejich synem. To se jeho rodičům moc nezdálo a tak přišli těm mým důrazně říct, ať mě od jejich dítěte laskavě drží v uctivé vzdálenosti,“ přimhouřil jsem oči. Ve skutečnosti mě tahle vzpomínka i po tolika letech vnitřně žrala. „Takže ne, neměli jsme s nikým vyloženě žádný přímý konflikt. Kromě toho, že nás jednoduše nenáviděli,“ spojil jsem ruce pod stolem a propaloval našeho hostitele pohledem. „Někteří lidé jsou prostě jen idioti. To stačí,“ dodal jsem, můj tón byl chladnější a chladnější. Měl jsem pocit, že bych měl umlknout. Přesně teď, ale slova se mi z úst drala prostě sama ... „Hm. A příkladů? Těch by mohla být celá hromada. Není třeba uvádět jména. Stačí čas od času vyjít mezi lidi. Mezi lidí, který ví, co jste zač. Čelit jejich pohledům, šuškáním a narážkám. Nezdraví vás, nepodají vám ruku, nepohlédnou vám do očí, raději přejdou na druhou stranu chodníku … Třeba vám odmítnou prodat svoje zboží, půjčit knihu, prostě jen odpovědět na otázku. Nebo si na vás jednoduše počkají, protože není nic snažšího než se pokusit vyprášit vlkodlakovi kožich,“ ušklíbnul jsem se. Laura vedle mě se ošila, sklopila hlavu, kousla se do rtu a zírala na svoje ruce. Judith na mě upírala nejistý pohled. Vydechl jsem. Ano, skvěle. Přesně tohle je to, co jsem vlastně vůbec říct nechtěl. Určitě ne před sestrami. Všechna hořkost utlačovaná v mém nitru se projevila. A proč? Protože se na to někdo zeptal … „Je to ale jedno. Tohle nikoho nezajímá, protože my jsme přece bestie. Nemáme duši, jsme zlí a jediné, co si zasloužíme, je smrt.“ A vůbec netuším, proč mi mysl přihrála na jazyk právě tahle slova. Šedohřbetova slova, kterými agitoval proti lidem a tomu, jak o nás smýšlí. Laura se zachvěla, vydechla a pevně stikla rty. A pak jsem se prostě uchechtl. „Ne, vážně. Myslíte, že tohle bude chtít někdo číst?“ vypadlo ze mě. „Omlouvám se, ale na začátku jsem to přeslechl. Pro jaké noviny, že píšete?“ Přesně v tuhle chvíli jsem měl pocit, že jsem svému proslovu nasadil korunu. |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Zpověď vlkodlaka…
Co přesně si otec myslel, že uslyší, to mi zůstávalo záhadnou. Už jsem nic nesledoval, jen naslouchal, ale ono to bohatě stačilo. Bravo tati, jestlis ho chtěl vytočit a dostat do deprese, tak se ti to právě povedlo! Své myšlenky jsem si ale, jako po celou dobu, nechal pro sebe.
Táta je střídavě všechny zkoukl a čím dál víc se neadresně mračil. Jistě, že se zeptal… Ani ho nenapadlo, aby mladíka přerušil, ale chlad, který se Grahamovi kradl do hlasu, ho čím dál víc stahoval hlouběji do temných myšlenek. Věděls přece už dávno, jak to maj vlkodlaci s obživou a přežíváním, tos to vážně potřeboval připomenout tímhle způsobem? I na mě jeho slova dopadala jako těžké kovadliny. Přesně tohle mě teď taky čeká, šuškání, odmítání kontaktu, nikdo nevyjde vstříc vrahovi, nikdo mi nebude chtít podat ani ruku, někteří raději přejdou ulici, aby je snad náhodou neuřknul…
„Hm…“ od otce to zaznělo jako povzdech. Nadechl se, aby zahnal chmury, které natahovaly chapadla po jeho vědomí. „To zda je někdo zlý, nebo ne, to neurčuje žádná nemoc…“ odmítl to prohlášení a já si ještě bolestněji připomněl, nač naráží. O důvod víc teď neotevřít oči. Nechci totiž vědět, jestli mi věnoval pohled při svých slovech. Jakoby snad zrovna on, něco takového udělal…
„Každý živý, inteligentní tvor, má duši…“ dodal ještě a přinutil se k úsměvu, dokonce se po Grahomvě otázce i uchechtnul a znovu jako už dřív prohrábl maličké Judith její vlásky. „Doufám, že ano.“ odpověděl. Taky co jinýho ti zbývá, co? Když to nikdo číst nebude tak jsi ve věštci zase skončil, že? Jak tě může ještě takovej život bavit! Ty máš co říkat…, napomenul jsem v duchu sám sebe.
„Oh, to se omlouvám,“ zasmál se neupřímně. S vážnýma očima prohrabával kapsy a hledal svoji vizitku. Jako na potvoru zrovna žádnou ne a ne najít a tak jeho výraz krom chmur a úsměvu přibral ještě rozpaky, než omluvně pokrčil rameny. „Pro Denního věštce samozřejmě,“ zamrkal překvapeně. Ale to jak to řekl… S takovou samozřejmostí! Jakoby to byla nejlogičtější odpověď na světě… Taky pro jaký jiný deník by mohl pracovat, že jo? Zvlášť po takový zpovědi… Už to skonči, tati, jo? I se zavřenýma očima se mi na čele vyloupla drobounká vráska. |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Sledoval jsem ho. Vlastně jsem vůbec netušil, co čekám, že teď udělá nebo řekne. Mohl prostě přejít k další otázce. Nicméně to znělo, že to na něho z nějakého důvodu zapůsobilo. Povzdechl jsem si. Když řekl tu větu, měl jsem pocit, že se za ní skrývá něco hlubšího. Něco, co se týká jeho samotného, nicméně jsem to nemohl nijak odhalit. Laura k němu vzhlédla, byl jsem si jistý, že hlavně na ni moje slova těžce dopadla. Jen zavrtěla hlavou a pak se zadívala do místnosti. Odvrátila zrak od nás všech. Judith se maličko pousmála, když jí „strýček“ pocuchal vlasy. Přesto však pořád pokukovala po mně. V otázkou v očích. Jako bych to přímo slyšel. „Grahame. Opravdu nás všichni nenávidí?“ „Nejspíš …,“ souhlasil jsem opatrně. Vlastně jsem nevěděl, co na to říct. Nevěřil jsem té větě, nevěřil jsem ani tomu, že tak všichni smýšlí. A on mě opět přesvědčoval, že patří k těm výjimkám, které nás hned neodsoudí. „Určují to především činy dotyčného. A k těm vedou okolnosti, prostředí a spousta náhod. A někdy člověk může volit jen ze dvou možností, kdy je každá špatná … a každá jinak.“ Někdy si fakt říkám, kde tyhle „moudra“ beru. Prohlížel jsem si ho dál. Vypadal mou otázkou docela zaskočeně. A já naproti tomu vypadal zaskočeně jeho odpovědí. Ještě jak to řekl. Překvapeně jsem mrkl. „Opravdu?“ zeptal jsem se, jako bych snad špatně slyšel. Denní věštec jsem popravdě vážně nečekal. „Vzhledem k tomu, že se zajímáte o problematiku vlkodlačího života jsem čekal Jinotaj,“ přiznal jsem upřímně. „Nebo něco hodně tématicky zaměřeného.“ |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Někdy je možná lepší mlčet…
Bolelo to. Jistě, že to určují činy každého jedince. Ale ti kdo to soudí, ti mají svojí vlastní stranu. A já vážně nečekal a nebyl připraven jim čelit tak brzy. Vlastně myslím, že se na to ani nedalo připravit. Ale o špatných rozhodnutích teda něco vím, to jo… Po těch překvapených hlasech obou dvou jsem nakonec přece jen otevřel oči.
Otec znovu zamrkal. „Jinotaj?“ ujišťoval se a vzápětí se zasmál zase trochu příjemněji. Dokonce si musel utřít slzu, která mu vhrkla do oka. „Jinotaj má bohužel tu nevýhodu, mladý muži, že ho většina kouzelníků a čarodějek, nebere příliš vážně, víte?“ To ne, že už by ho párkrát okolnosti nedonutily psát i pro jiné noviny a plátky, včetně Jinotaje, ale přesto… V srdci byl Dennímu Věštci stejně věrný jako své ženě a rodině.
Dorazil číšník. Přinesl čaje, limonádu i dvě vody, po Grahama a Lauru. „Jídlo bude za okamžik,“ ujistil nás a otec mu poděkoval.
Pohledem se pak vrátil k nejstaršímu ze svých hostí. „Ačkoliv…“ povzdechl si unaveně. „Možná, že se blíží doba, kdy si budu muset hledat novou práci a… Možná to zkusím i tam…“ Zamíchal si čaj a znělo to tentokrát spíš jako nahlas pronesené myšlenky, než další otázka. Jeho brk se na to opět zastavil, a když si ho otec hned nevšiml zašťoural mu špičkou svého chmýří v uchu, takže se hned ošil a odstrčil ho. „Ah, tohle nepiš…“ mávl rukou a brk se opět vrátil do výchozí polohy. Otec si promnul čelo a upil ze svého šálku.
I já vzal za vděk možnost věnovat se alespoň té tekutině. Neskončíš, hm…?
„Ohledně odsouzení vašich rodičů, souhlasíte s verdiktem? Máte nějaké plány do budoucna? Jak budete dál žít?“ Asi mu to připadalo jako důležitá smysluplná otázka, na kterou by si měli odpovědět, po odsouzení jejich rodičů… Ale zajímalo by mě, kdyby se na totéž zeptal někdo jeho, co by asi odpověděl on. |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Usmál jsem se. Jeho odpověď prostě donutila můj koutek se zvednout. "To je nejspíš pravda," přitakal jsem mu. "Řekl bych ale, že s Denním věštcem je ten problém, že ho někteří berou vážně moc," poznamenal jsem. "I když tam jsou občas pěkné nesmysly." Poděkoval jsem za přinesený nápoj. Laura se pro vodu hned natáhla a napila se. Já jen chytil sklenici v ruce. Judith lítala pohledem z jednoho na druhého. Vyprovodila pohledem odcházejícího číšníka. Sledoval jsem reportéra. V tuhle chvíli vypadal opravdu unaveně. Zmožen vlastními starostmi. "Potom mi dovolte vám popřát hodně štěstí a mnoho zdaru," zmohl jsem se na tuto větu. Musel jsem si přiznat, že mě to zajímalo. Okolnosti, kvůli kterým pronesl něco takového. Jenže popravdě ... byl jsem v pozici, abych začal klást otázky já? Jenže pak přišla další otázka. A zrovna tahle mi přišla jako rána pod pás. Na pár vteřin jsem zavřel oči. Před očima mi proběhl pár momentů ze soudního přelíčení, otcův pohled plný beznaděje, Lauřiny slzy, ... Polkl jsem. Měl jsem pocit náhlého sucha v hrdle a cítil jsem se, jako bych už nikdy neměl být schopen říct ani slov. Napil jsem se vody. "Byla válka. Rodiče bojovali za své ideály, chtěli pro nás lepší budoucnost. Já opravdu nejsem ten, kdo by je měl soudit," vydechl jsem. "Otec mi vždy vtloukal do hlavy morální zásady. Byl to opravdu čestný člověk. Vím, že musel být opravdu zoufalý. Nakonec ho zlomili natolik, že šel bojovat pod Šedohřbetovým jménem ..." Zavřel jsem oči. Ne, v tomhle případě jsem nedokázal mluvit dál. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli bych tím přesvědčoval jeho nebo sebe. "A naše budoucnost?" podíval jsem se na něho a pak jsem se rozesmál. Ne vesele, ale smíchem značícím zoufalství. Všechno, co se dělo, na mě s plnou platností dolehlo. "Tak to vám nepovím," zakřenil jsem se. "I když je to asi jasné. Půjdu vyloupit Gringottovic banku a pak odjedu se sestrami do Francie, kde se budu živit jako pouliční umělec." zakřenil jsem se. "Je to skvělá příležitost naučit se francouzsky!" plácal jsem. V tu chvíli Laura prudce postavila sklenici. Podívala se na mě. V jejích očích plál vztek, začaly jí stékat slzy. "Zmlkni, Grahame! Zmlkni už!" vykřikla. "Kde je to tvoje: "Poradíme si!", "Postarám se o vás!" nebo to tvoje "Usměj se. Postarám se o to!, co?! Přestaň s tím konečně!" rozčíleně lapala po dechu. "Až se vrátí Aurora, bude mít jen jedno jediné řešení!" sykla potom a založila si ruce na hrudi. Opět se odvrátila. "Takže buď zůstaneme ve společnosti, kde nás všichni nenávidí, nebo se přidáme k Nim." Odfrkl jsem si. "Pokud se Aurora vrátí," odsekl jsem pro změnu já a podíval se přesně na opačnou stranu. "Jasně. Přijdou a budou nás vábit svými stupidními řečmi. A ne, nehodlám se přidávat do žádné pitomé smečky." Můj rozhodný (byť naštvaný) tón dával znát, že alespoň v tomhle mám jasno. Laura pohodila hlavou. "Jsou tam naši příbuzní ..." "Pokud budeš chtít jít tam, já ti v tom bránit nebudu," zavrčel jsem a šlehl po ní pohledem. "Smečka tě přece ochrání, že jo? Taková blbost!" Otočila se ke mně. "Nechci jít k nim. Chci být s tebou!" vyjela na mě. "Jenže ty se pořád tváříš, že všechno zvládneš sám. Nezvládneš, Grahame. Nemusíš se o mě starat. Já ti pomůžu, víš?!" Zamrkal jsem. Prostě jsem na ni jen jen tupě zíral. "Takže ano. Poradíme si," prohlásila a s tím se otočila na reportéra. "Nějak si poradíme, jako vždycky. To je odpověď na tu otázku." |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Tichá závist…
Těch pár prohlášení o Denním věštci a Jinotaji, vzalo za své. Tak jako se slabá chvilka mého otce zdánlivě proměnila ve verbální útok. Ačkoliv bych spíš čekal, že odpověď na své otázky teď zkrátka hledal u jiných podobně zoufalých tvorů…
Ten kluk se napil vody. Sledoval jsem trojici jen koutkem oka, ale i to stačilo, abych postřehl, jak jejich nálada opět poklesla. Byli na dně. Na opravdovém dně, kam já teprve měl dopadnout. Měl jsem před sebou živý obraz toho, jak na tom brzy budu a nechtěl to vidět. Zatraceně, vůbec jsem to nechtěl vidět!
A otec naslouchal. Po veškerém odlehčení zmizely náhle všechny stopy. Díval se na dílo, způsobené slovy a nebyl schopen do toho jakkoliv vstoupit, nebo se to pokusit zastavit. Naslouchal bezradnému zoufalství jiných, které mu nemohlo doopravdy přinést útěchu. Viděl, jak další podobní Lupinovi padají do propasti plné bahna, v němž šlapají čarodějové až zločinně bezstarostně. Účast v jeho tváři nemohla být hraná, ani kdyby byla tak dobrý lhář, což nebyl. Oba jsme se lekli, když se slova ujala jeho sestra. Také zoufalá, přesto pronášela slova podpory. Nějak to zvládnete hm…? Uchechtl bych se a to fakt že pořádně ironicky, to je totiž plán jak noha, ale… Tak nějak… Se mi nedařilo vytvořit na tváři absolutně žádný výraz. Prostě to nešlo… Byla na dně. Když už si mysleli že horší to nemůže být, někdo další je zespodu zatahal za nohy a ukázal jim, že to jde ještě hlouběji. Ale i přesto všechno se tu podporovali a věřili…? Ne to bych asi přeháněl, spíš se upínali k myšlenkám na naději. Jestli existuje? Asi jak pro koho. Řekl bych že pro ně tedy moc ne, ale… To pro mě vlastně taky ne. A já ani nemám nikoho, kdo by mě mohl takhle profackovat, jako ona jeho. Asi poprvé v životě jsem zalitoval, že nemám sestru, ale na druhé straně… I kdybych ji měl, nejspíš by mě teď stejně zavrhla.
Otec přikývl a zjevně se rozhodl posunout se dál. Nevím kde se v něm vzala taková síla vůle, nebo drzost, aby si vůbec dovolil po takovém fiasku ještě v rozhovoru pokračovat, ale… pronesl to: „A když už mluvíme o boji za ideály a ideálech všeobecně, jaké jsou ty vaše?“
A to byl přesně kdy jsem se od nich opět odvrátil, a kdy nám číšník konečně přinesl lahodně vypadající pokrmy, které tu naší malou kukaň provoněly až se nám sbíhaly sliny. Tedy mě rozhodně, ale to jsem přece jako chladnokrevný vrah, nemohl dát najevo. Ani jsem nepoděkoval. A otec mou nezdvořilost radši nekomentoval a poděkoval sám.
„Dobrou chuť,“ popřál všem. Takže možná i mě, ačkoliv kdybych neměl takový hlad, o chuti by se rozhodně mluvit nedalo… |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Reportér přikývl. Chvíli bylo ticho. „Jasně,“ vydechl jsem konečně. „Promiň,“ hlesl jsem a sklopil pohled. „Díky,“ dodal jsem ještě potom. Laura přikývla a nakonec vyčarovala něco jako úsměv. Chytla mě za ruku. „Hlavu vzhůru, Grahame!“ prohlásila. Připadal jsem si jako idiot. Jako by tahle slova mohla něčemu pomoc. A přesto jsem jimi svoje sestry zasypával dennodenně. Přikývl jsem. „Jasně,“ kývnul jsem ještě jednou. Ještě chvilku jsme se na sebe dívali, když do toho opět vstoupil reportér. Podíval jsem se na něho. Tahle otázka po těch předchozích zněla vlastně docela nevinně. Laura pokrčila rameny. „Ideály jsou moc hezká věc. Jen je otázka, jak se k nim dopracovat a jestli jsou vůbec reálné,“ mínila. S tím bych mohl souhlasit, i když to vlastně vůbec nebyla odpověď. Donesli nám jídlo. Vonělo krásně. Všichni tři jsme poděkovali a všichni tři opětovali přání dobré chuti. Nabodl jsem si první kroketu a vychutnal si první sousto. Spolknul jsem ho. „Co se týče těch ideálů,“ vrátil jsem se k této otázce. „Můžu k tomu říct asi toto. Kdyby tady Judith,“ moje nejmladší sestřička vzhlédla od jídla. „za tři roky dostala dopis z Bradavic a nikdo by kolem toho nedělal žádné přehnané cavyky, asi by se to dalo nazvat splněným snem." Pokrčil jsem rameny. Naivita téhle odpovědi bila do očí. A někde uvnitř mě hodně bolela. „Do Bradavic?“ Judith si mě zamyšleně prohlížela. „Co tam?“ „Učila by ses a našla si kamarády,“ ušklíbl jsem se. Tady ta ironie šla hodně cítit. „Moc nad tím nedumej, ano Judith? Vlkodlaky tam zpravidla neberou.“ Judith se zamračila na svůj talíř a já si opět povzdechl. Hlavně jsem doufal, že z Judith nevypadne něco jako: Proč ne?, ale vypadalo to, že z toho, co tu dneska padlo, si toho odnesla více než bych asi rád. „Třeba se staneš tím právníkem a přesvědčíš Správní radu, že sem tam nějaký vlkodlak Bradavice nezboří,“ zakřenila se Laura. Takže si musela rýpnout ona. „Se ví,“ odfrkl jsem si. „Jenom trochu pochroumá.“ Raději jsem si ukrojil další sousto. |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Trochu planých nadějí…
Na hrudi a v hrdle jsem měl pocit, jakoby na mě někdo seslal škrtící kletbu. Podíval jsem se na jídlo, zakrojil první kousek masa.
„To je pravda,“ přisvědčil otec Lauře. „Někdy na tu nereálnost stačí i klidný a pokojný život…“ věnoval jí krátké otcovské pousmání. Vydechl jsem a sugeroval si, že to musím vydržet. Jen to, o nic víc nešlo. Vydržet tuhle už příliš dlouhou debatu až do konce a pak že jistě bude líp, alespoň trochu… Jasně, že seš zklamanej až za hrob, myslíš, že to nevím?! Co kdybys tu do mě přestal rejt, hm? Tvářit se nezúčastněně je horší než cruciatus, takhle na ten záchod tak akorát uteču! Říkal jsem si a násilím se přinutit začít žvýkat ten kus steaku, co mi přinesli.
Brk si zaznamenal odpověď Laury i Gragama a já se musel setsakra držet, abych k tomu dopisu z Bradavic něco jedovatého nepřihodil. A otec když je tak pozoroval, propadl zřejmě jisté nostalgii, protože zase tu holčičku pohladil po vlasech a takovým zamyšleným hlasem pronesl: „Rozumím, to je… krásný ideál.“ A já to v duchu komentoval jen. Ale k reálnosti to má fakt daleko! „Myslím, že když Bradavice nezbořil Pán zla, pár vlkodlaků, už to nevytrhne.“ V té chvíli jsem se opravdu bál, že se zeptá mě co si o tom myslím, byl jsem strnulý a bledý jako stěna. Ale naštěstí… To neudělal. „Znal jsem jednoho vlkodlaka, který v Bradavicích studoval,“ nadnesl raději a sám se pustil do jídla. „Sice ne za jeho studií, protože byl přeci jen o deset let mladší než já, ale poznali jsme se za první války, kde jsme si párkrát vzájemně zachránili život. Stejně jako před několika lety v bitvě o Bradavice. Neznal jsem ho zase tak dobře, jak bych chtěl, ale myslím, že mohu s klidným svědomím říct, že jeho a vaše ideály se zase o tolik nelišily.“ Usmíval se a brk už se o psaní ani nesnažil. Ačkoliv k tématice vlkodlačího právníka se raději nevyjadřoval. Možná že v mudlovském světě, kdyby zmizely některé vyhlášky, by to bylo možné, ale mezi kouzelníky? Na to bylo možná ještě příliš brzy po válce a ještě méně vlkodlačích hrdinů mezi padlými a žádný mezi přešivšími. „Děkuji vám za rozhovor, Drakeovi, rád sdělím každému čtenáři našich novin váš příběh.“ Odmlčel se a jedl. Zápisník s brkem přistáli na stole vedle jeho ruky.
Konečně… chtělo se mi oddechnout. Chvíle ticha, co víc bych si mohl přát? Alespoň jsem tedy doufal ve chvíli ticha. A jak otec vypadal, tak i on. Zprvu se zdál spokojený, ale jak vteřiny míjely, jeho tvář vážněla a mysl se vzdalovala tomuto okamžiku. I já se už v jídle jen nimral. Žaludek jsem si z nejhoršího zaplácnul a teď vypadal, že každé další sousto povede spíš k evakuaci jeho obsahu, než čemukoliv jinému… Chci pryč… Tak už to konečně dožerte ať můžeme vypadnout…! |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Pousmál jsem se. Tahle slova od něho zněla docela mile. Ačkoli o něčem takovém jsem si opravdu mohl nechat jen znát. Podíval jsem se po mladíkovi. Předpokládal jsem, že ten Bradavice zná velmi dobře. Nicméně to jak se tvářil, bylo dostatečně odrazující. Podíval jsem se na reportéra. Znal Remuse Lupina?! Nebyl jiný vlkodlak, kterému by studium v Bradavicích umožnili. Zaujatě jsem poslouchal jeho další vyprávění. Vlastně mě nenapadlo, že by Lupina mohl znát osobně. Nicméně vlastně proč by ne … Lauru to zaujalo taktéž. Jeho poslední slova mě ale překvapila. Jsem podobný Remu Lupinovi? Vlastně jsem to svým způsobem považoval za poklonu. „Děkuji,“ odtušil jsem. Pokýval jsem hlavou, rozhovor tedy skončil. „Bylo mi potěšením,“ našel jsem vhodnou frázi na reakci na tu jeho a raděj se pustil do jídla. Zajímalo mě, co z toho, co se dozvěděl, nakonec použije. Teď jsme ale mlčeli. Cinkaly příbory. Občas jsem pohlédl na hostitele a jeho doprovod. Občas jsem tikl pohledem ke svým sestrám. Můj výraz se měnil v nečitelný … Krátké vyrušení od původního plánu. Za chvíli se rozloučíme, naše životy se rozdělí a my půjdeme domů. Prázdný dům. Poslední finance teď vyhodím za letax. Ošil jsem se a snažil se zaplašit tyhle myšlenky. V Judith postupně mizela její porce. Ale v jednu chvilku nešikovně nabrala kroketu, trhla s vidličkou a dvě kroketky jí spadly z talíře a třetí vystřelila vzduchem, až přistála v talíři toho mladíka. Zamrkal jsem. Kdyby to člověk udělat chtěl, tak se mu to nepovede. V první chvíli mi cuklo ve rtu, protože ono to mohlo být vlastně docela vtipné. Jenže ne v téhle situaci. Ne, když atmosféra byla tak hustá a vážná. Ne, když oni byli naši hostitelé ... Můj výraz zůstal vážný. Laura polkla. Přeletěla pohledem po všech u stolu, ale nakonec zůstala s očima upřenýma na toho mladíka. Judith vytřeštila oči. Svýma poplašenýma rozšířenýma kukadlama koukla po hostiteli, mě, Lauře a pak šokovaně zírala na posledního strávníka. V očích stále patrný úlek. Skoro se přikrčila, jak čekala výtky. „Já nechtěla,“ konečně našla hlas. „Omlouvám se. dodala. Nicméně ve stejnou chvíli stejná věta, totiž „Omlouvám se.“, vyšla z úst mých i Lauřiných. „Judith, dávej pozor,“ napomenul jsem sestřičku hned na to. Ta stále vystrašeně pokývala hlavou. Já koukal na toho kluka. Byla to zase jenom kroketa, ne? Zase takové drama to snad není ... |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Oči, které zabíjely
Nechtělo se mi už pokračovat v jídle. Špatné rozhodnutí někoho, kdo možná brzy nebude mít co do úst, ale síla vůle je něco co se napíná až k prasknutí, ale nejde to donekonečna. V duchu jsem si právě vzdychl. Tohle nedám… připadalo mi. Donutil jsem se vzít do úst další sousto. Kolikáté už jsem ani nepočítal. Naděje na to, že tohle mučení brzy skončí, už byla skoro reálná, přál jsem si to jen vydržet, nic víc…
Jenže náhle v mém talíři přistála cizí kroketa. Úplně ve mně hrklo. Nedokázal jsem vstřebat, co to má ksakru jako znamenat. Nehoda? Omyl, záměr? Očima jsem cestoval po stole po směru letu krokety až k talíři, z něhož vyrazila. Talíři malé holčičky, která vytřeštěnýma očima pátrala po opoře, než je vyděšeně zabodla do těch mých.
Říká se, že když někoho zabijete, že je to nesmazatelný cejch, a dá se to vyčíst z pohledu vašich očí. A přesně takovýma očima jsem se na tu holku v té chvíli díval. Očima, co zabíjely s pohledem, schopným mučit bezbranného mladšího člověka ležícího na zemi. V mé tváři se nepohnul jediný sval. Mám pocit, že jsem snad o veškerou mimiku tváře ve vazbě již přišel. Můj postoj byl chladný, ale uvnitř mě doutnal bezmocný vztek, který toužil proniknout napovrch. Chtělo se mi začít křičet, stejně jako u toho soudu. Buď to, a nebo vrhnout šavli. Tak zatraceně mi bylo zle…
A otec vedle mě byl stejně šokovaný jako všichni ostatní. Podíval se z jednoho na druhého, až se zastavil pohledem na mě. Připadalo mi, že má strach. Z toho že něco udělám? Nebo že mě bude muset skolit kletbou? Tak kdo je tady vlastně pokrytec?
Omluvili se. A co je sakra s tou jejich omluvou?!
„To je v pořádku, nic se přeci nestalo.“ Otec se křečovitě přinutil k úsměvu a začal příborem sbírat ze stolu druhé dvě spadlé krokety a vracet je holčičce. „To se tedy povedlo, haha.“ Zasmál se, vzal i tu, co přilétla do mého talíře a vrátil ji zpátky tam, kam patřila. „Ještě, že jsme si našli stůl v soukromí, že?“ Kouknul po Grahamovi, jakoby doufal, že ten se těch sračkoidních řečí chytí a zahrají to do autu. Jenže já na sobě cítil všechny ty jejich pohledy… Začala se mě zmocňovat panika. Ze všech sil jsem se snažil předstírat, že je všechno, jak má být. Ale ono do háje neni vůbec nic, tak jak to mělo bejt!
Zavřel jsem oči. Nádech – výdech. Počítal jsem do desíti, a když jsem je opět otevřel, můj pohled patřil už zase jen mému talíři. Rozhodl jsem se to raději vážně dojíst, i kdyby to žaludek neměl vydržet. Lepší mít v háji žaludek, než tu teď chytit hysterický záchvat.
Otec si vydechl. Zavadil o mě pohledem, v němž se na malý okamžik zračila opravdová starost a bolest, které se nejspíš rozhodl nedat mi najevo, ale jako otce jej zevnitř požíraly zaživa. Pak se ovšem znovu podíval na své hosty, zalovil v peněžence a vytáhl příslušnou sumu za jídlo, plus nějaké to spropitné pro číšníka a vyložil peníze na stůl. „Neboj, malá je v tom i na ten tvůj pohár,“ znovu jí pocuchal vlásky. „Ale my už budeme muset jít. Mám ještě nějakou práci, a taky nás čeká náročná cesta domů…“ vysvětlil už zase spíš jejímu bratrovi. „Ještě jednou děkuji a přeju vám, aby jste to skutečně zvládli co nejlépe.“ S tím se zvedl, vzal svůj zápisník i brk, otočil se zády ke stolu a zastavil se ve vstupu do kukaně. „Frasere,“ oslovil mně odměřeně, „jdeme.“ Podíval jsem, do středu jeho zad a koutek úst mi cynicky stoupl výše. „Bez koštěte ani letět nemůžem…,“ procedil jsem skrz zuby, nechal jídla a vstal. Ještě jednou jsem si přeměřil vlkodlačí rodinku. Nebylo v tom pohrdání, nebyla v tom nenávist. Popravdě v tom nebylo vlastně vůbec nic… nejspíš se už nikdy neuvidíme. Až si zítra seženou Věštce, aby si přečetli otcův článek, jistě tam najdou i “pravdu“ o mně. Budou nejspíš celí nadšení, s kým seděli u stolu… A třeba jim dojde, že jsem vážně neměl na nic z tohohle náladu.
Nestál jsem otci za to, aby se na mě podíval. Nu což, nic jiného jsem ani nečekal. Vykročil jsem za ním a on vyrazil. Ještě se zastavil na kus řeči s číšníkem, aby nechal zbytek u našeho stolu klidně dojíst, že peníze na zaplacení mají a s tím jsme konečně odešli nejrychlejší cestou ke zdejším veřejným krbům… |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Další rychlý pohled z otce na syna. Co to mezi nima bylo?! Mladík nakonec neřekl ani slovo. Ačkoli vypadal, že ho to stálo hodně úsilí. Judith vypadala pořád docela rozhozeně a zkroušeně. Ačkoli to jsme zjevně byli svým způsobem všichni. „Děkuju,“ hlesla, když jí náš hostitel sesbíral krokety. „Já opravdu nechtěla.“ „Jasně,“ odtušil jsem reportérovi já. Nicméně tohle znělo velice nuceně, vytvořil jsem na tváři napodobeninu úkřenu. Potom jsem to raději vzdal a opět zavrtal pohled do jídla. Laura už neřekla raději nic. Hostitel vytáhl peníze. Společný oběd definitivně skončil. Sledoval jsem, jak vykládá mince na stůl. Judith potřásla hlavou a poděkovala. Nicméně vypadalo to, že ani myšlenka na pohár jí teď nepřivádí takovou radost na začátku. Její oči byly pořád poplašené a celkově působila smutně. „Rozumím,“ odtušil jsem. „Mnohokrát děkujeme.“ Po mě poděkovala i Laura. „Ať se daří,“ popřál jsem jim a sledoval, jak odchází. Mladík nás přejel naposledy prázdným pohledem a byli fuč. Pryč se svými vlastními problémy. Nimral jsem se ve zbytku svého jídla. Těžká atmosféra zůstala. Nikdo z nás neměl k tomu přerušit ticho. Pomalu jsme dojídali. Nespěchali jsme. Nakonec donesli i ten zmrzlinový pohár. Judith snědla i ten. Nabídla nám, já ani Laura jsme ale nechtěli. Pak už ovšem opravdu nebyla žádná záminka, proč tu dále sedět. Zaplatili jsme a odešli. Směrem k veřejným krbům. Koupil jsem letax. „Půjdu první!“ odtušil jsem, vstoupil do krbu, řekl jméno vesnice a za nedlouho jsem vystoupil z krbu místní hospody. Zraky přítomných se po mě podívali. S nečitelným pohledem jsem čelil těm pohledům plným nenávisti a pohrdání. Někteří se k sobě sklonili a začali si něco šuškat. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Za chvíli se objevila Judith a jako poslední přišla Laura. Vydali jsme se z hospody, někdo za námi křikl pár hanlivých výrazů ... Ignoroval jsem to. Rychle ven a pak směrem k našemu domu. Bylo mi čím dál hůř. A ten pocit s odemčením branky, s cestou přes zahradu a s odemčením prázdného domu jen intenzivněl. |
| |
 | soukromá zpráva od Nathan Tanner pro Třetí čtvrtina letních prázdnin byla v plném proudu. Potom, co jsme se ani ne před týdnem s rodinou vrátili z dovolené, trávil jsem nyní většinu prázdninového volna doma, užívajíc si ten pocit minimálních povinností a příjemné letní nudy. Rodiče i Mel teď museli pracovat, samozřejmě, takže jsem teď měl v ruce více volného času, než s jakým jsem věděl, co dělat... Naneštěstí i většina mých přátel byla zrovna teď roztroušená po dovolených a Thomas se k tomu všemu musel drtit na reparát z chemie. Heh, což mu nikdo z nás nezáviděl. Zrovna včera večer jsem zkoušel brnknout Alesse... Ale i ta podle všeho je aktuálně s několika přáteli na dovolené ve Walesu. Škoda... Tyhle prázdniny jsem ještě neměl příležitost či myšlenky na to ji zkontaktovat a doufal jsem, že bych ji po dlouhé době mohl vidět. Ale tak což, určitě se ještě najde jiná příležitost. Každopádně jsem se dneska tedy vzhledem k situaci rozhodl zamířit do knihovny. Už před pár dny jsem vyčerpal svou letní zásobu knížek a doufal jsem, že vyhrabu něco jiného, co mě dokáže zaujmout. Touhle dobou už jsem byl smířený, že v malé mudlovské pobočce se mi nikdy nepovede dostat ruce na cokoliv, co by souviselo s magií... ... Ugh. Jednou musím Mel přesvědčit, aby mi vyklopila, jak se dostat do té kouzelnické. No tak, tohle přece není fér! Všichni vědí, že umím být dostatečně diskrétní, tak co by se mohlo stát, kdyby mě tam zavedli? Najít něco skutečně zajímavého ke čtení mezi mně dostupnými prostředky je čím dál větší quest, a ta představa, že bych toho měl na výběr celou knihovnu... No tak, musí existovat něco, čím bych ji mohl zvládnout uplatit... V knihovně s úsměvem odevzdám knihovnici na přepážce obsah svojí igelitky a vzápětí se pohroužím mezi police, vyhlížejíc něco, co bych si naopak mohl nadšeně odtáhnout s sebou domů. ... Whoa. Ten regál málem přejdu, ale naštěstí mě to uhodí do očí včas. Udělám malý krok zpátky a zamrkám na záda mladé dívky, která stojí u jednoho regálu se zahraniční literaturou. Tedy, ne, nezamrkám ani tak na ni, jako na to, co je vpasované do police. ... Tohle je buď vážně podivný vtip, nebo se stala nějaká nehoda. Hmm... Měl bych něco udělat? Teoreticky se mě tohle netýká, ale... nemůžu to přece nechat jen tak, nebo jo? Všeobecné utajení světa magie je z velké části i moje záležitost... Trochu popojdu, ale stále ze svého úhlu nevidím dívce do tváře... Tudíž nedokážu odhalit opravdový důvod, proč se už dobrých pár sekund nehnula z místa. Nakonec ale rezignovaně udělám pár kroků k ní i k dotyčnému regálu. "... Promiň, ale budeš si ten časopis brát?" oslovím ji a docela nevinně se na ni usměju. "Jestli ne, můžu se na něj podívat?" |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Nathan Zírala jsem na noviny, ležící přede mnou na stole, ale byla jsem natolik nesoustředěná, než abych vůbec rozluštila jednotlivá písmenka, poskládala je do slov, která by mi dávaly dohromady smysluplné věty. Když se vedle mě zčistajasna někdo objevil, doslova jsem nadskočila a mohla jsem jen být ráda, že nemám v náručí další knihy. Zase by mi popadaly... První myšlenka na to, kdo mě to asi vyrušuje, přišla na mladíka, který si mě spletl s Daphné. To ale není on... Dívala jsem se do tváře cizinci, kupodivu téměř přímo z očí do očí, což se mi ne vždy podařilo. Zdál se mladší, než ten mladík předtím. Dnes jsem snad měla raději zůstat v posteli... Napadlo mě, když jsem si uvědomila, jak jindy plynou mé dni nudně a dnes už druhé překvapení. Jeho úsměv mě rozhodně neuklidňoval. Naopak jsem cítila, jak se mé tělo napjalo, hlava trochu sklonila, jako bych čekala nebezpečí. Ovšem jeho otázka byla snad ještě zarážející, než ten úsměv. On chce ty noviny? Proč? Krátce jsem pohlédla na plátek Denního věštce. Jestli je člověk, vidí tu jen zvláštní tiskovinu, o které si možná myslí, že je k zapůjčení. "Já, omlouvám se... Tyto noviny nejsou k zapůjčení...," pokusila jsem se důrazně mu naznačit, ale můj hlas byl příliš slabý. Kde se ve mně bere ta bojovnost? Sama sebe jsem nepoznávala, i když asi nikdo z přihlížejících by to bojovností nenazval. Položila jsem trochu majetnicky na noviny ruku a vyčkávala jsem. Mám něco doplnit? Že si je tu někdo zapomněl a že mu je vrátím? Ale lhát neumím... Poznal by to... V hlavě mi šrotovalo dál a dál. Ale co když to není člověk... Co když... Ne, to není možné. Další kouzelník? Nenavštěvují knihovny... Ne ty lidské. Bázlivě jsem vzhlédla k mladíkovi a mé rozhodnutí polevilo, což se projevilo na ruce, která se z novin pomalu přitahovala k tělu. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Dům U Tří Vlkodlaků
Váš dům vás přivítal chladem strohých omšelých zdí. Už je to měsíc, kdy zavřeli vaše rodiče, (nebo také jeden úplněk) přesto se nyní zdá zdejší prázdnota mnohem tíživější, a stíny delší, protože naděje na jejich návrat definitivně pohasla. Aurora se ještě nevrátila, jste jen vy tři, prázdné kapsy a stejně chudá spíž… A tvůj špatný pocit, který se tě jako klíště drží už od návratu zdejším veřejným krbem. Lezavý chlad, který nemá nic společného s tím, že doma máte zimu… Hodiny ve všeobjímající šedi ztratily svůj všední rozměr a vlekly se. Alespoň tedy že úplněk je daleko… Ačkoliv na kolik to je či není dobrá zpráva, to už musíte vědět vy.
Nakonec se večer přece jen nachýlil. Okamžik, na nějž čekaly vaše postele, ačkoliv spánek pro vás nebyl ani nadějí na lepší zítřek, ani lékem na životní rány. Přesto jste zalehli a nakonec i když to bylo jistě těžké, vás postupně přemohl jednoho po druhém spánek... (V tvém případě nepokojný nejistý spánek plný obrazů z prožitků a nejčernějších myšlenek.)
Netrval však příliš dlouho. Nebo minimálně ne tak dlouho, jak trvat měl… To co vás všechny probudilo, bylo varovné zapištění v hlavě jednoho z ochranných zaklínadel vašeho domu. To, které tvořila ještě babička Elizabeth. Což ovšem může znamenat jediné – někdo vnikl násilím na váš pozemek! A mudla to určitě není…
Z oken lze spatřit blížící se postavy. Světla jejích hůlek je ale neosvětlují moc jasně. kolem domu jich ale je minimálně deset. Všechno čarodějové. A určitě si nepřišli jen povídat… Kouzelný plamínek postupně vystřelil z jejich hůlek. Pravděpodobně nemířili na stejné místo, ale to je to poslední co vás musí přímo zajímat. Důležité je že jsou tu, chtějí vám ublížit a váš dům právě ohrožují plameny jejich nenávisti… V nočním tichu se nese každý zvuk hlasitěji než za dne. Každý váš krok a slovo. Ale oni je nejspíš neslyší, jsou stále poměrně daleko, možná na deset metrů od domu… ne v úplném kruhu, ale oboje dveře (zadní i přední) pečlivě hlídají.
Jsou tiší, až zlověstně. Žádné povykování a křik, žádný smích, jen číhající smrt a vy v jejím středu… |
| |
| soukromá zpráva od Nathan Tanner pro Dívka se zdála nervózní. ... Ehh, dobře, nervózní bylo slabé slovo. Podle všeho jsem ji dost vylekal, až jsem se začal cítit trochu blbě, že jsem raději nezvolil nějaký šetrnější způsob přiblížení se. Její ruka padla na noviny, jakoby se bála, že se jí je snad pokusím odcizit násilím... Páni. Nemyslím si, že by takhle vyváděla jenom kvůli starým lokálním zprávám (nebo kdo ví, co má tahle věc za mudlovské krytí)... Znamená to snad, že je to kouzelnice?? Trochu zaujatě si ji začnu prohlížet... ale když mi do oka znovu padne její vyděšený výraz, raději rychle přestanu. "... Oh." Když z ní vypadlo, že tiskovina není k zapůjčení, narovnal jsem se a uculil jsem se na ni. "Heh... Chápu. Nevadí." Mohl bych v tomhle bodě hodit zpátečku a jít si po svých... a tuším, že v to ona i doufala. Ale okolnosti toho Denního Věštce mi hlodaly v hlavě. Věděl jsem, že pokud se teď zdejchnu, stejně na to pak celej den budu myslet a nadávat si, že jsem tu nezůstal a nezjistil jsem víc. Kromě toho... nebylo by bezva dát se do řeči s nějakým dalším opravdovým kouzelníkem?? "... Jsi v pořádku?" zeptám se jí, stále s milým úsměvem. "Pokud jsem tě tím připlížením se zezadu vyděsil, omlouvám se. Jen jsem tu tenhle titul ještě neviděl a zaujalo mě to." |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Nathan Překvapeně jsem zamrkala a věnovala jsem mladíkovi krátký pohled. Tak on se jich tak snadno vzdá? Zvítězím? Jak... Je to možné? S takovou reakcí jsem ani nepočítala. Nepomyslela bych si, že svým vyděšeným pohledem docílím toho, aby mi noviny přenechal. Zrak mi opět padl na tak diskutovaný plátek. Možná to není kouzelník, jen ho to zaujalo, ale nic víc. Na druhou stranu pokud je... Tak pak má reakce znamená jediné... Jestli jsem se trochu uklidnila svým nečekaným úspěchem, teď se mi znovu srdce divoce rozběhlo. Oči jsem opět zvedla z novin na mladíka a zarazilo mě, že si mě prohlížel. Hned jsem pohled sklopila, ale jeho úsměv jsem stále viděla před očima. Nechová se nepřátelsky... Znovu na mě promluvil a překvapivě tématem už nebyly noviny. "Ne... To nic, nic se nestalo," trochu jsem zablekotala. Popravdě se lekám často a tady v knihovně mě většinou nikdo neoslovuje... Ale to jsem mu už nevysvětlovala. Nemělo by to smysl. V tu chvíli mi ho začalo být líto. Co já s Denním věštcem... Nic mi po tom světě není. Nepatřím tam. Jen... Jen by to bolelo. Nemá cenu tady jiného člověka obírat o informace, o které stojí. Ani jsem nepomýšlela na to, že bych podobným činem mohla uvést kouzelnický svět v nebezpečí. Ne, tak dalekosáhle jsem opravdu nepřemýšlela. Noviny jsem vzala pevně do ruky. Cítila jsem, že to co udělám, mě stejně zabolí, ale nějak jsem měla dojem, že kdybych nad novinami seděla a četla je, bolelo by to ještě víc. "Jestli chceš, vezmi si je," znovu jsem k mladíkovi vzhlédla. Trochu překvapivý obrat v mém chování, alespoň z jeho pohledu. Noviny jsem mu rovnou podávala. "A třeba... Mi je pak můžeš vrátit. Až.. Si je přečteš," dodala jsem ještě a zbledla. Normální lidé se červenají, když se za něco stydí, třeba když řeknou takovou pitomost jako já teď. Ale ne já, já se nemůžu lidsky červenat, já musím zblednout a vypadat na omdlení... Nenáviděla jsem se v tu chvíli, že jsem nabídla možnost dalšího setkání. Raději ať na to zapomene... Jen jsem doufala, že si noviny rychle vezme a já budu moci zmizet. |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Návrat domů
Otec se u jednoho krbu zastavil, nasypal mi do rukou dávku letaxu a poslal mě napřed. Na okamžik jsem si pohrával s myšlenkou říct jinou adresu, prakticky jakoukoliv bych si vybavil, třeba kabinet McGonagalové zněl docela lákavě, měl jsem chuť provést něco hloupého a šíleného… Prostě jen tak. Jsem vrah a můžu si tedy dělat, co chci, ne? Ale nakonec jsem to zavrhl, a aniž by v mé tváři mohl otec cokoliv postřehnout, se i přenesl záplavou zeleného ohně do našeho obýváku.
Pokoj byl na první pohled prázdný. Tichý snad stále stejný, jak si ho pamatuji z posledních prázdnin… Ale už na ten druhý jsem uviděl Kevina pohodlně usazeného v křesle u okna. Ruce měl spojené v klíně a na tváři svůj okouzlující úsměv platící na všechna děvčata jako lep. Nijak ho můj příchod nepřekvapil, nevylekal a ani nevyvedl z míry. Což já ovšem na jeho přítomnost říct nemohl. „Konečně doma, bratránku?“ zeptal se zdánlivě nevině, ale já z jeho hlasu postřehl tu přesně mířenou do nebe volající ironii a musel potlačovat nutkání po něm hned skočit a setřít mu ten úsměv ze rtů podobnou ranou, jakou otec uštědřil tomu reportérovi. Byl jsem si však příliš dobře vědom toho, že by to bylo to nejhloupější, co bych mohl udělat… „Máš radost?“ ušklíbnul jsem se na něj místo toho. Krátký pohled do očí, víc jsme nestačili, než ze stejného zeleného ohně vystoupil za mými zády i otec. Slyšitelně si oddechl, že mě tu vidí, ale nijak víc to nekomentoval. „Jdu na ten záchod,“ odtušil jsem a vyrazil směr bílý keramický oltář, k němuž jsem za zavřenými dveřmi následně zaklekl a povolil všechna nervová zakončení lidské důstojnosti, abych vydávil vlastní bezmoc, bolest a alespoň část hořkého zoufalství, které se mě pokoušelo pohltit jako temná propast… Vítej doma, Frasere, řekl jsem v duchu sám sobě a unavený - zhroucený tam strávil hodně minut, dokud se z druhé strany neozvalo zaklepání. „Už jdu…,“ vypravil jsem ze sebe přidušeně, ale jinak téměř automaticky. Vážně jsem se bál, že snad vůbec nenajdu hlas… „Ty jsi tam ještě?“ ptal se táta. Jeho hlas zapůsobil jako střep. Mou hlavou prolétla v reakci na něj bodavá myšlenka: Ne, už jsem dávno ve svým pokoji, nevidíš?! Ale zůstalo jen u té myšlenky. Sesbíral jsem se ze země, umyl ruce i obličej a teprve když jsem si byl opravdu jist, že mě nohy unesou, jsem dveře otevřel a vyšel ven.
Otec už tam nečekal. Asi by bylo spíš divné, kdyby ano. Proč by měl čekat, že jo? Je to přece neslušný… Každá z těchhle obyčejných věcí mi připadala jako žhavé uhlíky, kterými někdo vysypal podlahu v mém rodném domě a abych si to opravdu užil, zbavil mě bot i ponožek. Tak bolel i každý krok, každý schod do patra… Zamířil jsem do pokoje, zamkl klíčem a padl na znak do postele. Svět kolem mě se rozplynul, byl jsem jen já a pokoj mladého čaroděje, který mi už nepatřil. Všechny ty police s knihami, kufry poslané z Bradavic. Malá klícka s Kuvíkem (sovou) jménem Smrtihlav, které mi tehdy přišlo vážně cool, visela u stropu, přesně na svém místě a její obyvatel smutně zapištěl svojí soví píseň. Mudlové prý dřív věřili, že jeho pískání přivolává smrt. A vida, nakonec nemusel ani kvíknout a smrt prostě byla. Vlastně je zázrak, že mi ho naši nechali…
Ale doopravdy jsem se na něj nedíval. Byl jako moje pravá ruka, ale co s rukou, když vám vzali tělo? Přetočil jsem se na bok a zíral do stěny. Jistě, měl jsem ve vazbě spoustu času se s tím srovnat ale při Merlinovi, nečekal jsem, že mě o vše připraví, zlomí hůlku a pak ještě pošlou domů… Smiřoval jsem se s Azkabanem, ne s každodenní konfrontací se zklamanou rodinou a Kevinem k tomu! Že i on je člen mé rodiny, už bylo jen hořkým blínem místo třešinky na pomyslném dortu mého života…
Rodinná situace
Galen si promnul obočí, a když jeho syn odešel, věnoval synovci unavený pohled. „Všechno v pořádku?“ Kevin vstal a věcně přikývnul. „Dostali jsme se z ministerstva bez incidentů. Všechno v pořádku. Co tvá práce?“ Bratranec samozřejmě věděl o strýcových důvodech pro to, aby tam zůstal i přes to všechno, jak moc si přál vrátit domů. „Ale jo, mám, co jsem potřeboval, díky,“ přelétl pohledem obývák. „Kdy že to jdeš na ten pohovor?“ zeptal se, ale nevěnoval synovci pohled. „Zítra dopoledne,“ odpověděl ten. „Dobře.“ Galenův hlas zněl prázdně a unaveně. „Všechno bude zase dobré, strýčku, uvidíš,“ objal ho kolem ramen a pousmál se. Galen ho poplácal jemně po dlani a přikývl, že bere na vědomí. Zamířil do kuchyně, za svou ženou, která byla přesně tam, kde jí čekal. O synovce se už nestaral. Nechal ho být, však je mladý naivní, má celý svůj život před sebou, není třeba, aby se trápil věcmi, které tíží dospělé…
Gabriela seděla v kuchyni. Usmoleně žmoulala v rukou synovy loňské výsledky NKÚ, které počínaje dnešním dnem přestávaly platit. Tolik úspěšně složených předmětů a proč vlastně? Galen k ní přistoupil a položil jí dlaň na rameno. Ona s sebou podvědomě trhla a pak opět pergamen složila a uložila do šuplíku. „Ahoj, lásko,“ přivítala jej a pomalu se rozhlédla. „Kde je Fraser?“ otočila se uplakanou tváří přímo k němu a on, i když se sám cítil více než mizerně po takové otázce, se pousmál, jakoby opravdu o nic vážného nešlo. „Něco jsme snědli a teď spěchal na záchod.“ Posadil se vedle ní a sevřel její chladnou dlaň mezi svými zpocnými. Ne, že by bylo takové teplo, ale zatímco matka trpěla nízkým krevním tlakem, otec se často na dlaních potil. Jako kluk jsem si z něj dělával legraci, že musí mít kouzelný psací brk, protože sám by pero v ruce neudržel… To už ale bylo… velmi dávno. „Takže jste po obědě?“ - „Jo.“ Pohladil jí po tváři a setřel slané slzy. „Nemusíš si dělat starosti. K večeři nám bude stačit pak něco malého a do té doby… Nechceš si napsat do práce, a říct že zítra přijdeš? Mohla by sis zajít na kafe a partičku tchoříčků k Marge a přijít tak trochu na jiné myšlenky, co ty na to…?“ Pomohl jí vstát. Přitakala mu, jako tělo bez duše, věřící že v tomhle ohledu ví on nejlépe co dělat. Objal jí, políbil, doprovodil k psacímu stolu u sovího bidýlka, dohlédl, aby se jí netřásla ruka, a pak sám pustil sovu i s dopisem.
„Co budeme dělat, Galene?“ zeptala se ho, když zavíral okno. Nemohl popravdě přiznat, že nemá ani tušení. Do poslední chvíle doufal, že jde o nějaký omyl, ale po tom, jak se Fraser choval při kárném řízení a všech těch výpovědích, měl tak akorát sevřený žaludek. Vždyť se vlastně přiznal, ke své vině vzápětí na to co ji popřel… „Nějak si poradíme, jako vždycky.“ Použil slova slečny Drakeové, protože mu připadala asi nejtrefnější k jejich situaci. Mladí vlkodlaci věří, že si bez smečky i opory rodičů poradí, oproti nim jaké mají právo si stěžovat? „Máme práci, střechu nad hlavou…“ začal. „A co když nás z práce vyhodí?“ připomněla mu ustaraně jeho vlastní obavy o budoucnost. „Tebe budou nutit psát, co nechceš a zase z Věštce odejdeš a mě už žádnou výpravu nesvěří a udělají ze mě nějakou podřadnou sekretářku, nebo rovnou dají výpověď… Nikdo nebude chtít zaměstnávat rodiče… rodiče…“ nedokázala říct VRAHA, na to to slovo bylo příliš bolestné. Galen ji znovu objal a pevně přivinul na svou hruď. „Všechno bude dobré…“ hladil ji po zádech. „A co Kevinova budoucnost?“ ptala se šeptem. „Do teď jsme mu mohli pomáhat, ale teď už ho budeme jen stahovat ke dnu, už s námi nebude chtít nikdy mít nic společného…“ povzdechla si. Klidná spokojená rodina. Její jediný sen, proč se musel rozplynout? „A co Frai?!“ Galen se nadechl. Pravda ale byla, že tohle patřilo mezi otázky, na které neznal odpověď… „Fraser… Minimálně mohl dopadnout hůř…“ pohladil jí po vlasech doufaje, že už se víc ptát nebude. A ona se raději neptala…
Netrvalo dlouho a odešli. Galen musel do Denního věštce, kde se pohádal se svým redaktorem a následně i šéfredaktorem. Řešila se délka a pojetí jeho článku o Drakeových, ale také rána pěstí, kterou uštědřil panu Williamsovi. Dostal nějaký vytýkací dopis, srážku z prémií a donutili ho článek přepsat a ještě ho umístili až na třetí stranu… V té době už byl ale ráda, že mu dovolili alespoň zachovat myšlenku článku jako takového, protože kdyby ne, asi by i navzdory obavám své ženy, udělal přesně to, co před několika lety. Gabriela strávila odpoledne u své přítelkyně Marge. Nechtěla se svěřovat s rozsudkem, ale protože Marge věděla, že měl být soud dnes, nemohla jít to neříct. Bála se, ale zbytečně. Sice se nedočkala upřímné účasti ani rady nebo východiska, ale ani nebyla s křikem vyhozena. Z práce odpověděli, že její příchod samozřejmě očekávají a sekretářka jí poslala harmonogram na čtvrtek 8.
Ještě společná večeře a přijde nový den. Co všechno Cotterillovým přinese? To nevěděli ani oni sami. Jeden pro druhého se ale pokoušeli být silní…
Večeře
Hodiny míjely. Ve svém nitru a mysli jsem pátral a promýšlel každé možné řešení a další kroky. Musel jsem se rozhodnout, co budu dál dělat a jak. Vše mohlo být důležité… To co mně přinutilo procitnout, bylo matčino volání k večeři. Oznámil jsem, že přijdu, ale ze všeho nejdřív zaplul do koupelny, kde jsem si dopřál pořádně dlouhou teplou sprchu. Potřeboval jsem ji jako sůl. A nové oblečení… Nic slavnostního ani upjatého, domácí hábit… Ani už nevím, kdy jsem ho měl naposledy na sobě. Matka ho vyprala a voněl jednou z jejích magických aviváží. Bodlo mě na hrudi, ale už ne tak bolestivě. Jako bych toho dokázal cítit čím dál tím méně. Možná že se jen kalich mé snesitelnosti naplnil a nic dalšího se do něj zkrátka nevejde, ale popravdě, jsem to ani nechtěl vědět, ani řešit.
Došel jsem pak umytý a upravený dolů, zasedl ke stolu, pozdravil a prázdným výrazem přejel všechny přítomné. Nebylo o tom pochyb. Oba moji rodiče to těžce nesli. A Kevin se tvářil, jako hodný a poslušný synovec, který je všem oporou. Mluvil ke mně, jakoby prostě dál pokračoval v naší hře na “hodné syny“. Očekával, že ji budu hrát s ním? Kdo ví… Nemluvil jsem. Kromě pozdravu jsem se nezmohl na slovo a Otec na mě také nepromluvil. Matka… No ta se v půlce jídla prostě zvedla od talíře a odběhla z jídelny. Kevin vstala s tím že půjde za ní a já se staženým hrdlem sledoval to divadlo odehrávající se před mýma očima neschopen jakékoliv kloudné reakce.
„Doufám, že jsi spokojený,“ procedil otec skrze zuby a jeho hlas zněl odtažitě. „Pořádně se rozhlédni. Do detailu prozkoumej své dílo, ať víš, co jsi způsobil,“ vypravil ze sebe přiškrceně. „Až se rozhodneš, že už jsi způsobil dost utrpení, budu očekávat tvé vysvětlení, do té doby, ale… s tebou už nebudu mluvit. Žádné kapesné, budeš si sám vařit, prát i uklízet. Buď dostaneš rozum a vysvětlíš nám co se s tebou vlastně děje a co se tam stalo, nebo odejdeš a už se nevrátíš. Pokud ale za sebou jednou zavřeš dveře, pamatuj, že pro tebe už nebude cesta zpátky.“ Po těch slovech sepjal ruce pod bradou a hleděl do zdi přímo naproti sobě přes stůl. Ještě chvíli jsem tam seděl a díval se do jeho unavené tváře s prázdnýma očima. Dokonce jsem otevřel pusu a pocítil obrovské nutkání mu všechno říct. Vysvětlit jak to bylo ale… To nejde… Zvedl jsem se. „Rozumím,“ řekl jsem namísto vysvětlení. Nemůžu ti to říct… I kvůli vám. Stejně… Bys mi nevěřil…
Odešel jsem a zavřel se znovu ve svém pokoji. Klíč sice nemohl dostatečně zajistit mé soukromí, ale neměl jsem jiné prostředky, protože bez hůlky… Jsem si připadal jako mrzák… Svlékl jsem se, zalehl do postele a neměl ani ponětí, jak začít nebo prožít další den, dva, tři, nebo týden… Nevěděl jsem vůbec nic. Jen Smrtihlav mi zpíval svojí soví ukolébavku. A mě tak mimoděk napadlo, jestli kdybych dnes v noci zemřel a smrt překročila můj práh, by to nebylo pro všechny lepší… |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Odpoledne bylo tíživé. Všechno kolem vyloženě řvalo svou ponurostí. Na to, že bylo léto, jsem si připadal, jako kdyby úplně všechno zčernalo. Barvy vybledly, vše se propadlo do stínů. Dům působil zchátrale. Víc než kdy dříve. Nejspíš k tomu pomáhalo i to, že během toho měsíce se zde dělaly jen nejnutnější úkony. Jako by vše umřelo a mělo se to ztratit pod vrstvami prachu. Určitě by neuškodilo, kdyby se zametlo, vytřelo, postaralo se o zahradu, zařídili některé opravy, … A přesto mě myšlenka na to, že bych měl začít tento dům zvelebovat, dusila. Copak by to mělo nějakou cenu? Laura se usadila na svou postel. Hleděla do prázdna. Nakonec ale vytáhla jehlice a začala plést. Ji to ukliďnovalo, mně ale ťukání jehlic o sebe připadalo jako trýznění. Judith se uvelebila ve svém koutku, vytáhla dřevěná zvířátka, s kterými si kdysi hrával i náš otec, a věnovala se jim. Já neklidně přešel sem a tam po našem společném pokoji. Cítil jsem v zádech Lauřin pohled. Nakonec jsem ze své police vytáhl knihu. A s ní jsem si nakonec zalezl do kuchyně. Jednalo se velký kouzelnický zákoník, nejaktuálnější verzi. Měl jsem to půjčené z vesnické knihovny, nastudoval jsem to již mnohokrát. Teď jsem opětovně pročítal kapitoly týkající se Azkabanu. Respektive jednu konkrétní. Fakta byla samozřejmě pořád stejná. Návštěvy byly povolené jen jednou za čtvrt roku, přičemž první směla přijít čtvrt roku po odsouzení. Samozřejmě byla povolena pouze v případě, že se věžni chovali dobře. A v případě, že nezapomněli o možnost návštěvy zažádat. Pro návštěvníka to také znamenalo spoustu formalit. Podobné to bylo s korespondencí. Byla stavena možnost obdržet dopisy jednou za 14 dní a jednou za měsíc nějaké poslat. V závislosti na dobrém (nebo špatném) chování se tato doba mohla měnit. Dobře. Musel jsem doufat, že rodiče toto vědí … Sova se stále nevrátila. O Auroře žádné zprávy. Čas se vlekl. Špatný pocit neustupoval. Občas jsem vyhlížel z okna. Nevím, co jsem čekal, že uvidím. Krajinu začínaly objímat stíny, přišla noc. K večeři jsme si utrhli jablko z naší jabloně. Následovalo čistění zubů. Z nějakého důvodu mi ta chvíle, kdy jsem si šmrdlal kartáčkem zuby (pasta už nám došla), přišla neskutečně absurdní. Do pyžama a spát. Vlastně nebylo nijak pozdě. Judith se dožadovala pohádky. Vyprávěl jsem jí tedy velmi známou legendu o Třech bratrech. V danou chvíli jsem se necítil na to vymýšlet něco jiného. Nakonec nejmladší sestřička usnula. Laura mě stále provázela pohledem. „Zítra si půjdu půjčit Denní věštec,“ sdělil jsem jí svůj plán. „Třeba tam budou nějaké nabídky práce,“ vydechl jsem. Přitakala. Co jiného. Možná bych mohl začít uvažovat i o tom, že bych se po práci poohlédl v mudlovském světě. Jenže ten jsem vůbec neznal. Navíc jsem neměl pořešeno cestování. Přemisťovat jsem se neuměl, letax jsem už neměl, přenášedla se musela hlásit na ministerstvu a koště jsem nevlastnil. Natož abych na něm opravdu uměl létat. Potlačil jsem povzdech. „Dobrou noc,“ popřál jsem Lauře a sám zapadl do své postele. Ještě dlouho jsem přemýšlel nad dnešním dnem, nad budoucností, než mě skolil neklidný spánek plný nepříjemných snů … Ozvalo se zapištění. Prudce jsem rozevřel oči. Je to tady! Vůbec jsem nepochyboval, byl jsem si absolutně jistý, že právě teď byly kostky vrženy. Laura na mě hleděla, v jejích očích jsem četl stejné prozření. Judith vyděšeně koukala z jednoho na druhého. Natáhl jsem se pro hůlku, pevně jsem ji sevřel v prstech. Srdce mi splašeně bušelo. Mé bosé nohy se dotkly studené podlahy. Přikrčil jsem se a opatrně vyhlédl z okna. Jsme obklíčeni. Oheň?! „Hoďte přes sebe něco teplého,“ zašeptal jsem. Laura se na mě zpytavě dívala, ovšem poslušně sáhla po svetru. Potom jeden přetáhla přes Judith. Připadala mi jako paralyzovaná. Spešně jsem si nazul boty. „Okamžitě pryč,“ šeptal jsem. „Určitě budou u dveří. Vylezem oknem z kuchyně,“ instruoval jsem je, zatímco jsem je kvapně vedl do příslušné místnosti. Co nejnenápadněji jsem vyhlédl z okna. Viděl jsem jednoho kouzelníka. „Omráčím ho. Vy dvě utíkejte k zahradní brance a pak do lesa. Zkuste je setřást, skryjte se. Já nás budu krýt.“ Nebyl to zrovna geniální plán. Jenže plameny, co začaly náš dům zachvacovat, se rychle šířily a oni byli příliš blízko. Laura přikývla, v ruce pevně svírajíc vlastní hůlku. Stoupl jsem si a prudce otevřel okno. „Mdloby na tebe!“ výskl jsem. Následoval paprsek a jeden z útočníků šel k zemi. Nečekal to. Laura vyskočila první, pomohl jsem Judith. Sestry se chytly za ruku, na nic nečekaly a běžely jako o život směrem, který jsem určil. Já vyskočil hned za nimi. Už jsme si zajistili pozornost útočníků. „Protego,“ odrážel jsem už přímý útok na svou osobu, a pak další. Ustupoval jsem za sestrami. „Expelliarmus. Pouta na tebe,“ metal jsem kolem sebe další kouzla. Sestry proběhly brankou. V ten okamžik jsem se otočil a uháněl za nimi. Snažil jsem se kličkovat a vyhnout se kletbám, pár jsem jich ještě střelil za sebe … |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Útěk a “záchrana“
Běželi jste. Šlo to obtížně, bez úplňku a přeměny jste neviděli zdaleka tak dobře. Vaší jedinou výhodou bylo, že jste pozemky i nejbližší les dobře znali a byli jste fyzicky zdatní. Nemohl jsi vědět, jestli kletby, které metáš za sebe, někoho trefily, nebo ne. Měly je jen zdržet, abyste našli úkryt mezi stromy, jejichž koruny ve větru zlověstně ševelily. Nepočítali jste kroky, ani se doopravdy neohlíželi. Najednou ti kolem ucha prolétl paprsek rudého světla, který zasáhl Lauru utíkající před tebou přesně mezi lopatky a tvá sestra se v mdlobách svezla tváří k zemi. Další kletba trefila přímo tebe. Ačkoliv tohle jistě není způsob, jakým jsi se potřeboval seznámit s Petrificus totalus. Celé tělo stažené, nemůžeš se ani pohnout a pak už pod dalšími “mdloby na tebe“ odpadla i Judith. Vaši pronásledovatelé dorazili vzápětí. Co je ti platné, že stále třímáš hůlku, v ruce, když ji nemůžeš ani použít… Obklíčili tě. Dva z nich přitáhli blíž tvé omráčené sestry. „Jsou naživu?“ zajímalo jednoho z nich. „Jo, jen mimo.“ Někdo z nich ti plivl do tváře. „Odporná špíno!“ odfrkl si. „Vlkodlačí bastarde!“ připojil se další a nakopl tě do boku. Ani svíjet a snažit se krýt rukama nemůžeš, jak tě kletba drží v jedné poloze. „Teď už si nevyskakuješ, co?!“ další noha ti šlápla přímo na obličej, že ti do pusy spadlo i kus bahna. (A doufej, že je to fakt jen bahno) Rozšláplý nos bolí a špatně se ti dýchá. Další a další kopance přichází. Do boku, do břicha, do nohou i rukou. Určitě ti i něco zlomili… Zdá se, že to snad nikdy neskončí. Nadávky se stupňují. Jen zázrakem ti ještě nezlomili hůlku…
A pak tě oslnilo bílé světlo a kouzlem zesílený hlas: „Stůjte! Jste obklíčeni! Z pověření ministerstva kouzel, zanechte okamžitě veškeré své činnosti.“ Převzal absolutně všechnu pozornost. Jak tvoji, tak jejich. Rozhlíželi se. Mezi stromy se objevilo několik magických modrých světel. Ti co vás napadli, se začali přemisťovat. Některé z nich zasáhli kletby vašich zachránců, ale ty jsi byl v objetí bolesti, která naplno sžírala tvé tělo. Boj to nebyl dlouhý, brzy bylo vyřešeno. Provedeno několik zatčení a k tobě přiklekl ne příliš starý čaroděj, který hned začal zkoumat tvůj stav. „Jak je na tom“ zeptal se ho jeden z bystrozorů z jeho doprovodu. „Je zraněný, ale vypadá to, že jen on. Pro jistotu je ale všechny přenesu ke Svatému Mungovi.“ „Fajn, tady si to převezmeme my.“ S tím se rozdělili, on zrušil tvé spoutání, uspal tě, abys neprotestoval a pak už se s vámi všemi přemístil zpět do Londýna.
Nemohl jsi vnímat nic z toho, jak probíhalo vaše přijetí v nemocnici. Každopádně vám dali, vzhledem k tomu že jste vlkodlačí sourozenci, vlastní samostatný pokoj, kam vás uložili spíš jako na izolaci, než co jiného. Lékouzelníci vás prohlédli, zjistili, že až na pár menších zranění jste v pořádku a všechny rány vám zhojily prakticky ještě ve spánku. (No minimálně jste alespoň neprotestovali, že jo.) A to co některé z vás, hlavně asi tvé sestry, zajímalo jako další, byla snídaně, kterou vám přinesli. Nic velikého, ani nejchutnějšího na světě, nemocniční strava, přesto rozhodně lepší než v mudlovských špitálech a hlavně, po včerejší jablečné večeři a prožitém stresu jistě přišla k duhu. Tobě ji tam nechali na stolku vedle lůžka, až se probudíš. A když jsi konečně přišel k sobě, akorát přišla vizita. Kouzelnice z noční směny povídala svému nadřízenému a dalším kolegům za jakých okolností vás v noci přijali, jaká zranění jste měli, holky nějaké povrchové oděrky z pádu a od větví křoví jak jste utíkali lesem a ty zlomeninu ruky, nohy, nějaká žebra, nosu… Menší vnitřní krvácení, všechno zhojeno… Vedoucí oddělení k tobě přistoupil a zeptal se na jméno. Samozřejmě, že ho měli v kartě, byla to jen rutinní otázka. „Jak se cítíte?“ položil další z řady. „Kde máte rodiče?“ zajímal se. V této chvíli si ale odkašlala zdejší sestra. „Nečetl jste noviny? Jejich rodiče včera odsoudili a zavřeli do Azkabanu…“ mluvila k němu tiše, přesto jste to ale slyšeli. Pak si vás lékaři prohlédli ještě jednou jen odtažitě, něco zapsali do karty a zase odešli… |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Důvěrně známé stromy už byly tak blízko. Červený paprsek. Vytřeštil jsem oči. Lauro! Chtěl jsem vykřiknout. Judith se zděšeně podívala na sestru – a v ten okamžik jsem šel k zemi i já. Tohle je konec. Definitivní. To byla myšlenka, která mě ovládla. Pocit, který se mi rozlil tělem. Dostali nás. A já už s tím nemůžu nic dělat. Byl jsem zcela bezmocný, vydaný na milost a nemilost rozvášněnému davu … kreténů. Sestry žily? Na jak dlouho?! Slyšel jsem každé jejich slovo. Některé hlasy jsem dobře poznal. Jasně. Jen do toho! Tady nás máte. Mstěte se. Nemohl jsem se hnout, nemohl jsem se bránit. Ale každý jejich výpad tvrdě dopadal na mé tělo, vnímal jsem každý kop hnaný jejich nenávistí. Byly to dlouhé vteřiny bolesti. Utrpení, které nekončilo. Věřil jsem, že tu umřu. Oni se nezastaví. Proč by měli?! A kdo pomůže vlkodlakovi?! Někde v hloubce mysli se ozvala otázka toho reportéra: „Nebáli jste se, že byste mohli ohrozit lidi ve svém okolí?“ Teď se skutečně cítím jako hrozba. Přichozí bystrozory jsem už vážně moc nevnímal. Snad jen. Sestry jsou v pořádku? - Tak mě nechte umřít! --- Kéž by to byla jen noční můra. Jenže ona to byla skutečnost soudě podle neznámého stropu, na který jsem zíral, když jsem se probudil. Poslouchal jsem slova té sestry. Postupně mi všechno docházelo. Vybavil jsem si hlasy, bolest. Něčemu uvnitř mě se chtělo řvát a běsnit. Ale já dál jen ležel na své posteli. Zíral jsem na strop a poslouchal ta slova, co mi přišla tak vzdálená. Sestrám tedy neublížily. Alespoň že tak. Pořád to ale znamenalo jediné. Nenávidí nás. Nechtějí nás tam. Nemáme se kam vrátit. I kdybychom dům opravili – nebo snad postavili znovu? - kdo zaručí, že se takový incident nebude opakovat? Stále bezduše jsem ležel. Potrestají je vůbec? Nebo bude polehčující okolnost, že napadenými byli jen nějaká vlkodlačí děcka s rodiči v kriminále? Není žádné východisko. Možnosti byly vyčerpány. Jediná jistota je smrt. Doktor mi pokládal otázky. Nereagoval jsem. Jen v duchu. Stále s pohledem na strop. Záleží na jméně? Co myslíte? Nikdy mi nebylo líp. Na výletě, ubytování a jídlo zdarma. Slyšel jsem to vysvětlení naší situace. Článek tedy vyšel ... A pak odešli. Nechali nás o samotě. --- Sestry se probraly o něco dříve. Laura se hned rozhlížela kolem sebe. Ulevilo se jí, když nás oba viděla ležet poblíž ní, živé. Ovšem i v jejím nitru teď zela velká díra. Když se probudila Judith, její oči dávaly znát, jak hluboce se to podepsalo i na ní. Ihned přelezla k sestře do postele a přitulila se k ní. Poděkovaly za snídani, najedly se. Na vizitu se každá usadila do své postele. Ani ony nebyly moc hovorné, ačkoli alespoň daly vědět přikývnutím, že vnímají. Když jsme opět osaměli, obě se zvedly a přešly k mému lůžku. Judith mlčky stála u mé postele. Laura si přisedla na kraj a pohladila mě po hřbetu ruky. Zavřel jsem oči, pak jsem ruku stáhl, přitáhl si peřinu a převrátil se na bok k sestrám zády. Tohle teď nedám. Promiň, Lauro. Nechte mě být. Povzdechla si. Mlčely. Nebyla žádná slova povzbuzení. Žádná naděje. Žádná víra. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Příchod novináře
To ráno, po duchaplné večeři a se Galne Cotterill probudil ještě za tmy. Slunce se chystalo na svítání, ale pro něj nemělo svítit. Minimálně podle toho jak se cítil uvnitř. Včera řekl synovi něco, co nevěděl, jak vážně doopravdy myslí, ani jestli bude schopen dodržet. Na co vlastně myslel? Čeho tím chtěl dosáhnout? Jeho žena pokojně odpočívala vedle něj schoulená, jako miminko v lůnu. Už dlouho ji neviděl spát v této poloze. Naposledy za války, když se děsily každého dalšího dne. Málem i sebe navzájem… Zvedl se, vzdychl si a věděl, že dříve či později, stejně bude muset vstát. Být Gabriele oporou, synovci oporou a synovi Damoklovým mečem. Dopřál si sprchu, snídani udělal sám, aby to manželce trochu usnadnil a přinesl jí vejce se slaninou až do postele.
Poděkovala mu, ale dále jedli mlčky. Nepotřebovali slova, aby věděli… Oblékli se, upravili, rozloučili s Kevinem a vyšli z domu. Fraser ani nevyšel z pokoje. Galen by přísahal, že ho zahlédl v okně, když se ohlédl u branky, ale byl jako duch, hned zase zmizel. Jen zvlnění záclony dokazovalo, že tam pravděpodobně byl. Zrovna tak to ovšem mohl být jen optický klam. Doprovodil Gabrielu na ministerstvo. Chtěl si být jistý, že skutečně dorazí do práce. Nemohli si teď dovolit dát průchod depresím. Už to přeci kolikrát vypadalo beznadějně. Když padl Brumbál málem to sami vzdali. Tohle… přeci musí nějak zvládnout ne? Políbili se, rozloučili a pak se Galen vydal na cestu zpátky. Tedy chtěl, ale to by ho nesměl zastavit postarší čaroděj z oddělení administrativy.
„Cotterille, jste to vy? Jste to vy!“ byl celý rudý v obličeji. „Zrovna jsem spěchal ke krbu, abych vám dal vědět, neuvěříte, co se v noci stalo…!“ a pak už na záchodcích pro zaměstnance poslouchal o incidentu, který se dnes v noci odehrál. Nemohl uvěřit vlastním uším. Ten muž to měl z první ruky, protože o tom pořizoval záznam. Skončila mu noční směna, tak se pak, po tom co dostal zaplaceno za informaci, vypravil domů. Sám Galen měl víceméně na vybranou. Mohl se stavit ve vazbě a zkusit vyslechnout zadržené útočníky nebo získat vyjádření nějakého ze zatýkajících bystrozorů, nebo spěchat do nemocnice zeptat se na stav těch dětí… A vzhledem k okolnostem – usoudil, že zadržení ještě nějakou tu chvíli vydrží…
Ke Svatému Mungovi cestoval krbem. Bylo to nejrychlejší. Na recepci se zapsal coby návštěvník, vyslechl si základní předpisy + varování že dotyční jsou vlkodlaci, které rukou odbil, ignoroval odměřený pohled sestry a spěchal do příslušného poschodí a ke dveřím, ke kterým ho zavedla jiná ze sester. „Jak jsou na tom?“ zajímal se ještě před tím, než ho vpustila dovnitř. „Fyzicky jsou zdraví, ale… Byl to pro ně otřesný zážitek. Ten mládenec nereaguje na okolí. Pokoušíme se kontaktovat jejich starší sestru, které byly svěřeny do péče ty dívky, ale zatím to není příliš nadějné. Jejich soudní dohled nám sdělil, že ani on dosud neměl to štěstí. A dnes budou muset odejít, ten pokoj potřebujeme, nehledě na dluh za léčbu…“ Galen přikývl, poděkoval, zaklepal a pak už vstoupil do pokoje, kde ti tři prodlévali.
V první chvíli mu přejel mráz po zádech. Když si představil, že někdo mohl zaútočit na děti… Navíc v noci, kletby metané do zad… Vypadali smutně, utrápeně, snad dokonce víc než včera. „Dobrý den,“ pozdravil je přiškrceně. Nevytahoval brk, ani zápisník. Dokonce svou kabelu, kterou nosil vždy při sobě, jen odložil na židli vedle dveří a snažil se z jejich tváří a očí vyčíst míru jejich utrpení i svolení, aby přistoupil. „Slyšel jsem, co se vám stalo, je to příšerné, opravdu jste v pořádku?“ neusmíval se, měl jen obavy a starost. Tohle přeci nechtěl. Takhle to být nemělo. Nečekal, že to budou mít jednoduché, ale tohle… To bylo opravdu kruté… Přejížděl pohledem obě dívky jednu po druhé a snažil se zahlédnout i jejich bratra schouleného pod peřinou a otočeného zády ke dveřím. |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Ozvalo se zaklepání. Nereagoval jsem. Stále jsem setrvával v této pozici. Zachumlaný do deky, zády ke všem a ke všemu. Možná nás přišli vyhodit ... Pár úvah na téma, že léčba taky něco stojí, mě přiváděla k dalším pocitům naprosté beznaděje. Někdo vešel. Uslyšel jsem hlas. Ten novinář ze včera? Zněl ustaraně. Proč si vlastně dělá starosti? Proč jde do háje za námi? Pokud chce informace k článku, existuje určitě spousta jiných zdrojů, jak se dobrat informací. Nečeká, že s ním budeme dělat rozhovor teď, že ne?! Cítil jsem kámen v břiše. Jen tou představou se mi uvnitř objevil uzel a já měl pocit, že pokud bych měl něco říci, spíše se udávím ... Judith i Laura se na něho podívaly. Laura si ho prohlédla prázdným pohledem, skoro jako by hleděla skrz něho. Naprosto nezúčastněně, ve své vnitřní beznaději. V tváři se jí nehnul ani sval. Jen jemně přikývla. Jestli na pozdrav nebo jako odpověď na otázku, to si mohl novinář vyložit po svém. Potom odvrátila hlavu a opět se zadívala na mě. I Judith novináře poznala. Tázavě si ho prohlížela pohledem plachých očí. Na její tváři se neobjevil ani náznak včerejšího úsměvu. „Dobrý den,“ odpověděla šeptem. Jako jediná z nás tedy prolomila ticho. Její hlas zněl ztraceně. Udělala krůček vzad a chytila za ruku Lauru. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Klubko zoufalců
Pohled to prázdných obličejů strhaných prožitým děsem, ho málem přikoval na místě. Nejen, že obličej Laury, ve kterém se nepohnul jediný sval, mu připomínal tvář vlastního syna. Nemohl věřit, že jsou v pořádku po takovém přikývnutí. Navíc ani ta maličká, kterou ještě včera mohl držet za ruku a těšit se z její dětskosti, byla mnohem víc plachá a její pozdrav sotva uslyšel. Polkl. V duchu si vynadal, co že to vlastně očekával, když sem takhle napochodoval. Vlastně si neuměl ani odpovědět, proč sem tolik spěchal. Odkud přesně pocházela ta zvědavost a potřeba vědět víc o osudu rodinky, s níž ještě včera tíživě, jistě, ale vlastně téměř přátelsky hovořil… Na čele mu vystoupilo několik vrásek. Pozdrav té maličké si nakonec vyložil jako svolení a vykročil blíž. „Omlouvám se… Něco bych vám přinesl, ale spěchal jsem sem, hned jako jsem se o tom dozvěděl, abych se přesvědčil, že jste v pořádku.“ Omluvně koukl na Judith. „Nechápu, jak tohle mohli udělat, doufám, že je pochytají všechny!“ nechal se slyšet. Vzápětí mu došlo, že se možná obávají toho, zda z nich jen nepřišel vytáhnout další informace a úplně se zastyděl. Vždyť se choval jako nějaká hyena… Nebo tak minimálně mohl působit. Najednou vůbec netušil, co by měl dělat, nebo říct… „Nebojte se, nejdu od vás vyzvídat, nebo tak něco, já jen… úplně mě to šokovalo. Chtěl… chtěl jsem vědět, že jste v pořádku…“ Do tváří se mu nahrnuly rozpaky a se studem zaklekl k té nejmenší. „Nepotřebujete, nebo nechcete něco?“ mínil třeba, že by zašel něco koupit alespoň tady v nemocnici. Nějakou sladkost třeba čokoládu nebo tak něco. Možná něco k pití… „Říkali, že nemůžou kontaktovat vaši sestru, máte vůbec kam jít?“ vzhlédl k té starší z dívek účastně a starostlivě. Ubíjelo ho vidět je takhle den po tom co nich napsal do novin… Do novin… Stísněně polkl. Už měl tu čest vidět dnešní výtisk a jeho hlavní zprávu dne… Co když už to také viděli? Co když s ním už nebudou chtít mluvit ani oni? |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Poslouchal jsem jeho slova. Všechno mi připadalo tak nesmyslné. Ne, asi nelhal. Zřejmě to byl opravdu starostlivý člověk. Jeden z mála. Jaká ironie. Čím to, že jsme natrefili zrovna na něho? Laura se také ponořila do mlčení. Nevěděla, co by měla říkat. Jen pevně svírala Judithinu ruku. Ta se vpíjela do očí reportérovi, který si k ní přiklekl. Zavrtěla hlavou. Co by taky měla chtít? Tohle žádný zmrzlinový pohár nespraví. Samozřejmě, že nemůžou kontaktovat Auroru. Jak by mohli. Laura se na novináře zadívala. Polkla. „Aurora odešla,“ pronesla ona. Tichým hlasem, který se tak moc snažil znít vyrovnaně, až byl plný bezradnosti. „Nemáme od ní žádné zprávy už přes měsíc. Vůbec o ničem neví.“ Ošila se, její zrak se opět zadíval stranou kamsi do dálky. „Podpálili nám dům, tak ...“ Tady se jí hlas zlomil, nakonec jen zavrtěla hlavou. Nemáme kam jít. Už nemáme domov. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Bezdomovci
V Galenových očích se objevilo překvapení. Nechápal, jak mohla odejít, opustit je a už vůbec že o ničem neví. Oni jí přeci potřebují! Na druhé straně… to přeci není tak jednoduché a to věděl sám moc dobře. Povzdechl si. Nemusel být génius, aby si spočítal, že nejspíš nemají moc peněz. Pokud nějaké měli, jejich rodiče i nejstarší sestra byli pryč už měsíc a víc. Pravděpodobně byli již na mizině a teď jim ještě podpálil dům… „Chápu…“ vydechl unaveně a svěsil hlavu. Nastalo ticho. Nezvedal se ze země. Neotočil se k nim zády, jak by asi mohl. Prostě odejít a nechat je být… Jenže tohle… Řekněme, že jen pomyšlení na to že by to většina lidí na jeho místě asi udělala, ho nutilo tam zůstat a přemýšlet co by pro ně rak mohl udělat. Jakoby snad něco takového bylo… Peněz neměl nazbyt. Sám nejistou budoucnost sebe i své rodiny… „A nechtěli byste… jít bydlet k nám?“ teprve když to vyslovil uvědomil si co to vlastně řekl. „Zdejší zdravotní sestra říkala, že jste již zdraví a oni dnes potřebují tento pokoj uvolnit. Když se teď nemáte kam vrátit, tak pokud by vám to nevadilo… Nemáme velký dům, ale nějaká ta místnost se jistě může uvolnit…“ nabídl jim. „Léčení zaplatím, to není problém a já i moje žena bychom byli rádi.“ No dobře, u Gabriely si tím nebyl úplně jistý, ale tak nějak… Včera sám viděl, kolik nadějí dokáže přinést jeden nefalšovaný dětský úsměv. I kdyby nikdo jiný, věřil že malá Judith by si jí dokázala získat a… Nebylo by tam tak tíživé ticho, kdyby tam bydleli… |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Lauře se v tváři objevilo naprosto nefalšované překvapení. Nechápavě se na reportéra zadívala, jako by nemohla uvěřit, co to právě řekl. Tohle už se nedalo nechat bez reakce. „Proč byste to dělal?!“ ozval jsem se. Přetočil jsem se na boku a zadíval se na novináře nedůvěřivým pohledem. Vážně. Proč? Co by z toho měl kromě spousty problémů? Pokoj potřebují uvolnit ... „Nevím, jestli to můžeme přijmout,“ pokračoval jsem. „Je to velice velkorysá nabídka. Nechtěl bych však, abyste kvůli nám měl potíže. Navíc my,“ promnul jsem si čelo. „nemáme už vůbec nic. Oblečení, základní potřeby, …,“ mávnul jsem rukou na znamení nedokončeného výčtu. „Dokud si neseženu práci,“ koutek se mi ironicky zkroutil, „nemáme vám ani čím platit nájem.“ Pohodil jsem hlavou. „Navíc jsme vlkodlaci. To vyžaduje také určitá opatření,“ zarazil jsem se. „Tedy záleží, jak dlouho byste byli ochotní nám přístřeší poskytnout ...“ Nechtěl jsem tomu uvěřit. Jenže pokud by to myslel vážně, přál jsem si to přijmout. Judith si teď reportéra prohlížela zvědavě, ale neříkala nic. „Případně umím vařit, plést, šít, můžu uklízet,“ navázala na moji řeč Laura. „A Graham je dobrý ve spravování věcí a starání se o zahradu. Mohli bychom pomáhat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Důvody
Ano, asi by tím ztratil novinářskou objektivitu, kdyby je u sebe ubytoval. No objektivitu… Jak tak viděl všechny tváře Denního věštce opravdu ještě něco takového existovalo? Nevěděl… Jistě proč by to dělal. Tak logická otázka, skoro jakoby slyšel někoho, o kom si ještě nedávno myslel, že dobře zná. Vzhlédl a jeho unavené oči ustaraného muže se setkaly s Grahamovými. Pousmál se. Nepřerušoval ho. Vyslechl ten výčet. Jeho i jeho sestru. Ano, to už znělo lépe. Lépe a nadějně, ale cítil, že by teď měl něco říct. Nějak logicky a nebo alespoň smysluplně obhájit svá vlastní slova, tu iracionální nabídku, kterou vznesl. Vždyť sám ani nevěděl proč… Zvedl se z té země a posadil se na vedlejší postel, odkud jim viděl do tváří všem. „Je to logická otázka, proč bych to měl dělat… Už méně srozumitelné ale mohou být mé důvody, tak… Se prosím nezlobte.“ Rozpačitě promnul čelo. „Jak už jsem řekl, znal jsem Lupina. Už sice nežije, ale myslím, že by si nepřál, abyste zůstali úplně sami. Navíc… opravdu si nemyslím, že byste mé rodině mohli způsobit něco horšího, než si působíme sami. Nic nebudete potřebovat, oblečení se najde, nebo přešije, nebo koupí… To samé základní potřeby. Opatření vzhledem k vaší nemoci doufám, že nám poradíte, protože se přiznám že nejsem tolik zkušený v téhle… problematice. A na jak dlouho…? Řekl bych že na dobu nezbytně nutnou?“ to znělo už spíš jako otázka. Návrh, který je nadnesen k vyjádření souhlasu či nesouhlasu. „Je od vás milé, že chcete pomáhat. Myslím, že moje žena bude za trochu pomoci a lidského kontaktu teď moc ráda. Potřebuje mít pro koho vařit, když…“ zhluboka si vydechl. Nebo to byl spíš povzdech? Zahradu nemáme velikou, žijeme na Londýnském předměstí, ale věřím, že neexistují neřešitelné překážky…“ Ačkoliv “doufám“ by bývalo bylo přesnější vyjádření. „Samozřejmě jen pokud chcete, nemůžu vás do ničeho nutit a ani nechci... Každý potřebujeme někdy něčí pomoc…“ |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Poslouchal jsem ho. Jak to pronášel, znělo to skoro, jako by opravdu stál o to, abychom to přijali. Bylo to přitažené za vlasy. Kdo by chtěl bydlet s vlkodlaky? Vůbec nás nezná. Jestli by si to Lupin nepřál? Těžko soudit. Vybavil jsem si toho druhého mladíka ze včera. Jaké problémy si působí sami? Nenaznačoval včera, že si možná sám bude muset hledat novou práci? To už jsem seděl. Vyměnili jsme si pohled s Laurou. Každý potřebujeme někdy něčí pomoc… Laura se ke mně mimoděk přitáhla a já ji zlehka objal. Judith si ke mně přilezla z druhé strany. „Neradi bychom byli na obtíž,“ vydechl jsem už rozvážněji. „Neměl byste se nejprve zeptat ostatních členů vaší domácnosti, jestli s tím nebudou mít problém?“ musel jsem položit tuto otázku. „Kdyby to opravdu bylo možné, byli bychom vám za tuto možnost velmi vděčni,“ řekl jsem. „Samozřejmě bychom se snažili co nejrychleji opět vzchopit. Případná pomoc v domě je samozřejmost. Co bychom pro vás ovšem mohli udělat na oplátku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Na oplátku…
Když už seděli, měl Galen pocit, že to vypadá nadějně, i když všech důsledků tohoto rozhodnutí a pozvání opravdu nedohlédl. Jen měl někde hluboko uvnitř pocit, že si za tím stojí a nechce brát svá slova zpět. Když opět domluvili, hořce se uchechtl. Nemyslím si, že byste měli být na obtíž, kdybych si to myslel, nezval bych vás. Má paní, možná nebude zpočátku nadšená, vzhledem k našim vlastním problémům, ale… Víte, když jste na tom špatně, tak pomoct někomu, kdo je na tom ještě hůř, vám docela pomůže na duchu.“ Ušklíbnul se. Přesto, že svým slovům věřil a pronášel je zcela upřímně, jeho úsměv už tak upřímný nebyl. „Na oplátku… Nepokousat nás?“ zasmál se. „Pardon,“ zdálo se, že nemá daleko k slzám, ale nadechl se, aby se svou slabostí lépe bojoval a všechny opět zahnal. „Asi bych k vám měl být upřímný a přiznat barvu, protože i když se zdá, že jste dnešní vydání Věštce ještě nečetli, asi se k němu brzy dostanete a… No měli byste vědět, čí nabídku to vlastně chcete přijmout…“ odvrátil od nich pohled a zaměřil se očima do zdi. „Nejsme tak úplně obyčejná rodina. V našem domě žiji já, má žena, náš synovec, jehož rodiče jsou po smrti a… náš syn. Toho jste viděli včera…“ uvedl věci na pravou míru. „Já jak už víte jsem novinář, má paní pracuje na ministesrstvu v odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci, náš synovec Kevin letos vystudoval Bradavice a hledá si práci a Fraser…“ polkl. „Toho včera ze školy vyloučili.“ V jeho tváři se promítla všechna bolest, kterou se ze všech sil pokoušel nevpustit do svého hlasu. „A vyloučili ho proto, že… zabil jiného studenta.“ Vyslovil konečně to, co na jeho hrudi leželo těžké, jako skřetí kovadlina. „Pochopím, jestli teď řeknete, že s někým takovým nechcete bydlet ve společné domácnosti.“ Obrátil se očima opět k nim. „Ženy se ptát nemusím, vím co by mi řekla. Ale také vím, jak moc potřebuje ve svém okolí děti, které může mít ráda. Kevina se ptát nemusím, chystá se osamostatnit a sám byl do našeho domu přijat bez výhrad, když můj bratr a jeho žena zemřeli ve válce, kde stáli na té špatné straně. A Frasera se ptát nemusím protože…“ hlas se mu zlomil a svěsil hlavu mezi ramena. „by stejně neodpověděl…“ |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Pozorně jsem si vyslechl každé jeho slovo. Nepřerušoval jsem ho. Můj výraz neprozrazoval nic z toho, co se mi honilo hlavou. Sestřičky se stále opíraly o mě. Lauře se na čele postupně objevovala jemná vráska, Judith se ke mně schoulila zcela, na novináře jen občas pohlédla zamyšlenýma očima. Má pocit, že pomoc jiným dokáže vykoupit z vlastních probémů? Svým způsobem to asi funguje. U cizích problémů máme nadhled, který zúčastněným může chybět ... Nepokousat je? To by byl opravdu dobrý vděk, jen co je pravda. Ušklíbl bych se, ale mé koutky zůstaly stále stejné. Přiznat barvu? Čí nabídku chceme přijmout? Opravdu mě zarazila, jak to řekl. Jako by sám sebe považoval za zavrženíhodného člověka. Jak by člověk jako on mohl mít pro něco takového důvod?! Takže ten mladík byl opravdu syn. Dobře ... Zabil jiného studenta?! Obočí mi lehce tázavě stouplo. Víc než co jiného mě to prostě překvapilo. Co ho k tomu vedlo? Logická otázka. Jestli měl ten Fraser právě po přelíčení, určitě musel mít hroznou radost z rozhovoru s námi. Ten včerejší pocit, že by si měli promluvit spíše ti dva spolu, tedy rozhodně byl oprávněný. Docela to vysvětlovalo postoj toho kluka, jeho pohled, prázdný výraz. Dokázal jsem si ho vybavit úplně přesně. Muselo ho stát hodně sil tam tak nezúčastněně sedět. Nepozastavoval jsem se nad tím, že teď vlastně soucítím s vrahem. Ono totiž kdo ví, co se vlastně stalo. A jestli ho nezavřeli do Azkabanu, žádná chladnokrevná vražda to zjevně nebyla. Každé rozhodnutí má nějaký důvod. No, na zničení si života to asi stačilo, což … Každopádně, jestli to chápu správně, znamenalo by to, že by pod jednou střechou žili tři vlkodlaci, jeden vrah, jeden potomek smrtijedů a jako bonus novinář a jeho žena. To skoro vybízí k uzavírání sázek, za jak dlouho tam někdo přijde vymlátit okna. Své úvahy jsem ovšem nahlas nevyjádřil. Neměl jsem pocit, že by to bylo vhodné nebo to snad něčemu pomohlo. Navíc ta bolest ve tváři našeho společníka byla nepřehlédnutelná. Jeho zlomený hlas, svěšená hlava. Předchozí pohledy stranou. Tolik známek prožívaného utrpení. Ani jsem si neuvědomil, že do mého výrazu vstoupilo něco účastného. Jako by si snad otec a děti vrahů mohli být vzájemně oporou. Otevřel jsem pusu, že něco řeknu, a uvědomil jsem si, že pořád nevím jeho jméno. Jeho včerejší představení jsem přeslechl stejně jako jméno novin pro které psal. A později už na to řeč nepřišla. „Přijali bychom nabídku jednoho z nejlaskavějších lidí, které jsem kdy potkal,“ řekl jsem posléze. Jestli ho to povzbudí, kdo ví? Ale myslel jsem to upřímně. „Děkuji vám za vaši upřímnost. Musí to pro vás být neskutečně těžké,“ mínil jsem. Do úst se mi dralo ještě několik vět, ale ty jsem nakonec nevyslovil. Alespoň prozatím. „Váš syn s vámi nekomunikuje?“ zeptal jsem se nakonec na toto. „Samozřejmě už nemusíte odpovídat, pokud se vám to zdá příliš osobní.“ |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Trocha vlkodlačí laskavosti
Galen vzhlédl. Až teď si uvědomil, jak zoufale teď asi působí. Že jistě musí připomínat úplnou trosku a žalostně se mu chtělo uchechtnout. Neudělal to. Díval se do Gragamových očí a pomalu se narovnával, aby alespoň postojem nesl řekněme hrději, co má přijít, jenže… Ono to odmítnutí prostě nepřišlo. Zamrkal a přemýšlel co na to říct. Nebylo to vůbec tak jednoduché, aby mohl říct jen „Ano.“ Nadechl se, promnul tvář a dlouze se odmlčel. Potřeboval si utříbit myšlenky, nějak… vypovědět to, co se mezi nimi vlastně dělo, což šlo těžce, protože na to neuměl odpovědět ani sám sobě… „On se mnou, já s ním…“ začal pak, když už se zdálo, že snad nepromluví vůbec, pomalu. „Do poslední chvíle jsem doufal, že jde o nějaký omyl. Přece syna znám, má své vady ale vrah?“ Znovu se nadechl, aby se mu hlas nerozproudil do netušených rychlostí, kde ho už nešlo zastavit. „Když pak u soudu řekl, že se cítí nevinný, tak… Myslel jsem, že se to nějak vyjasníl, ale… Přistihli ho při činu, víte? Výpověď zdravotnice, školníka, učitele Obrany proti černé magii… Ty všechny ho prakticky usvědčovali. Ve vazbě prý vůbec nekomunikoval a když ho postavili do sálu, kde měla být odhalena pravda a zeptali se, zda popírá, že ho zabil, tak řekl že ne. To je vlastně jako přiznání! Mohl třeba alespoň vše vysvětlit, když se ho zeptali, jestli může říct proč to udělal, tak… Řekl že ne. Vlastně z něj žádné jiné slovo během toho procesu ani nevypadlo a potom… Sami jste viděli, jak na tom byl.“ Zakroutil bezmocně hlavou. „Vůbec mu nerozumím. Netuším, co ho k tomu mohlo vést a… Vůbec nevím, kde jsem udělal v jeho výchově chybu. Pokusil jsem se mu říct, že čekám na jeho vysvětlení, ale on řekl jen že, rozumí a zase odešel…“ Povzdechl si, „Jak mu mám pomoct, když se mnou nemluví? Jak se můžu rozhodnout co dál, když nemám zdání, co se mu honí hlavou…? Teď navíc… se bojím, že spíš odejde, než aby mi vysvětlil, co se stalo.“ Dopověděl, a ještě na chvilku hleděl smutně na trojici vlkodlačích skoro sirotků, než se přinutil k dalšímu nadhledu a pousmání. „Přeci… Je to pořád můj kluk, i když udělal něco takového. Nějak to vyřešíme…“ slezl z té postele. Najednou mu tam sedět a nedělat nic přišlo hrozně těžké, jakoby seděl na jahelníčku své ženy. „Nenutím vás, abyste přijali, ale… Byl bych tomu rád. Nemohu vám slíbit stabilní a bezpečný domov, ale i to málo, co mohu nabídnout, je… pro vás doufám lákavé, co říkáte?“ Zoakoval svou nabídku. Nechtěl už se k tématu svého syna vracet, řekl vše co říct mohl a i toho ho nesmírně vyčerpalo, i když… to zároveň i trochu pomohlo… Doma musel být silný kvůli ženě. Neměl se komu svěřit až teď. |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Sledoval jsem další proměny jeho výrazu a poslouchal další slova. Vypadal jako bezradný milující rodič, který byl prostě v koncích. „Vůbec se nesnažil hájit?“ Vydechl jsem. Přišlo mi to zvláštní. Jak to popisoval. Jaký důvod může vést k tomu, že se člověk ani nepokusí hájit? Necítí se nevinný, ale přizná vinu? Nemluví, nevysvětluje. Kryje někoho? Dávalo by takové vysvětlení smysl? Viděl jsem ho jednou. Těžko polemizovat a vytvářet nějaké teorie. „Nemyslím si, že by to byla vaše chyba,“ musel jsem se vyjádřit k tomuto. Když to vyslovil, něco ve mně se k tomu postavilo silně odmítavě. I když zvláště ta jeho poslední věta na mě dolehla. Je to pořád můj kluk, i když udělal něco takového. Nějak to vyřešíme … Jasně. Rodina přece drží při sobě. Co když rodiče odmítnou naše návštěvy? Co když mi otec již nebude chtít pohlédnout do očí? Opět jsem v žaludku pocítil balvan. Sledoval jsem jak vstal. „Vaší nabídky si opravdu vážíme,“ odvětil jsem napokon. „Přijmeme ji s velkou vděčností.“ Jiná odpověď nebyla ani možná. Neměl jsem žádné jiné možnosti, žádný jiný plán. A pokud to on myslí vážně, alespoň na chvíli budeme mít kam složit hlavu. Odejít můžeme vždy. „Děkujeme,“ doplnila mě Laura. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Tak jo...
Nebylo třeba vracet se k otázce, zda se nepokusil hájit, bylo to zjevné z novinářova vyprávění. Nebyla to jeho chyba? Možná ne, ale někde přeci musí být no ne? „Není zač,“ přijal s úlevou jejich volbu. V jeho očích bylo stále něco smutného, ale vypadalo to, že má zase zpátky něco ze své včerejší energičnosti. Chtěl ji říct, ať se tedy sbalí a že je vezme domů, ale uvědomil si, že tak jednoduché to není. Neměl u sebe už příliš velkou hotovost a netušil jestli to bude stačit na zaplacení léčby těch tří. Také chtěl o tom nočním přepadení napsat článek a to znamenalo vyslechnout pár lidí a na to také bude potřebovat peníze… Nehledě na to že to zabere čas a nechtěl aby s ním přímo museli absolvovat takový maraton. Na druhé straně jen přivést je domů, odejít a nechat je tam, aniž by někomu něco řekl, jakože teď neměl komu a jak, když Gabriela byla v práci a Kevin někde na Příčné ulici, to také nemohl. Navíc jestli si je chce vzít k sobě, musí to ohlásit jejich sociálnímu opatrovníkovi a to také jistě nebude jednoduché jednání…
Vydechl si. „Takže… Nikam neutíkejte, ano? Musím ještě na chvíli do práce a něco oběhnout, přijdu během odpoledne, u zdejšího personálu vše domluvím, potřebujete asi i nějaké šaty…“ uvažoval nahlas. „Takže, řekněme ve tři?“ navrhl doufaje, že to do té doby opravdu stihne všechno zařídit. Kouknul na vás, jestli souhlasíte a po odkývání se s konečnou platností otočil k odchodu. Ještě se krátce zastavil mezi dveřmi a povzbudivě se pousmál. Koho se snažil povzbudit? Sebe nebo vás? Těžko říct.
Dveře se za ním zavřely a vy jste zůstali sami. Kouzelnická nemocnice se alespoň ve strohosti zařízení, nijak zvlášť nelišila od těch mudlovských. Strohá lůžka, bílé zdi, malé noční stolečky, vůně dezinfekce - a ticho… Jen tu a tam někdo prošel po chodbě, nebo se na vás přišla podívat zdejší sestřička. Měla milý úsměv. Zajímala se, jestli v pořádku nebo něco nepotřebujete a zmínila, že byste během odpoledne měli opustit nemocnici s tím, že ten muž co vás ráno navštívil, slíbil, že se o vše postará. Byla tak hodná, že vám na požádání přinesla i dnešní vydání Denního věštce, abyste si mohli počíst.
***
Titulní strana novin. Obvykle věnovaná hlavní zprávě dne. Dnes na ní vězela černobílá fotografie mladého čaroděje (toho, kterého jste viděli včera s novinářem), zavřeného v kleci soudní síně. Oblečen byl v Bradavické uniformě, už trochu zašlé, ale přece to byla ona. Černobílá fotografie neprozradí ani barvu vlasů, ani očí, ale co je z jeho tváře jasně čitelné i tak, to je odměřený chlad. Žíla na krku zlověstně vystupuje a zase mizí. Očima propaluje, vznášející se hůlku, která se záhy láme a dopadá na dlažbu. V té chvíli se tvář mladíka změnila a krátce se v ní mihla bolest, ale trvalo to příliš krátce, aby si tím byl někdo doopravdy jist.
Nadpis hlásal:
Bradavický vrah konečně potrestán!
A článek sám shrnoval průběh kárného řízení jako takového:
Obviněný se od svého přivedení do soudní síně tvářil chladně, neprojevil strach, ale ani lítost. Na první otázku ministra kouzel Kingsleyho Pastorka, jestli se cítil vinen, odpověděl: „Ne.“; čímž tribunál poprvé šokoval. Tváří v tvář svědectvím Bradavického personálu, který jej dopadl přímo při činu, se všeobecně čekalo, že jeho pýcha bude zlomena a konečně se dozvíme něco bližšího o důvodech této zcela zbytečné smrti. Fraser Cotterill, ale svým strohým pokrčením ramen způsobil jen další vlnu nevole přísedících. Jakmile si ministr kouzel opět zjednal v síni pořádek, konfrontoval obžalovaného s další přímou otázkou: „Popíráte, že jste Daniela Larsona zabil?“ „Ne,“ konstatoval šestnáctiletý čaroděj. A stejně odpověděl, i na otázku, zda může soudu říct, proč to udělal. Svoji vinu tak nejen nepopřel, ale prakticky se přiznal ke spáchání toho hrůzného zločinu bez jediné špetky lítosti. Důkazy proti synovi Galena a Gabriely Cotterillových, byly zdrcující. Jeho hůlka na požádání tribunálu vydávila všechny kletby, jimiž si jeho oběť musela projít. A fakt, že mezi nimi nebyla žádná ze zapovězených kleteb, sice byl vzat, jako polehčující okolnost, přesto však byly následky na bezbranném o rok mladším studentovi Nebelvírské koleje neslučitelné se životem. A Fraser Edwin Cotterill byl v samém závěru slyšení shledán vinným ze zabití a odsouzen k desetiletému podmíněnému trestu odnětí svobody, vyloučení z Bradavické školy Čar a Kouzel a zlomení hůlky. Díky vymazání výsledků ze zkoušek Náležité Kouzelnické Úrovně se stává nekvalifikovaným čarodějem, nadobro vyloučeným z kouzelnické společnosti. Alespoň malé zadostiučinění pro rodinu, které už jejich syna a bratra nikdo nevrátí. Pokusili jsme se získat i vyjádření samotného odsouzeného, ovšem ze strany rodiny, nebylo našemu reportérovi umožněno, aby položil jedinou otázku.
Další, již menší, fotografie znázorňovala na pozadí stejného mladíka jako ta horní, tentokrát v objetí ženy, které nebylo vidět do tváře, neboť ji zabodla do synova ramene. V popředí pak staršího muže (otce), který udeřil menšího obtloustlého reportéra pěstí přímo do nosu…
A úmrtím nebyl konec ani na další straně…
Mladičká hvězda vyhasla.
Po tragické nehodě Vanessy Pastorkové letos v červenci, kdy jedenáctiletá dívka přepadla přes zábradlí mostu a utonula v rozvodněné řece, došlo k jiné, neméně tragické události. Stejně starý Oman Percival se vracel domů z nedalekého parku na předměstí Oxfordu, když jej při přecházení ulice, srazil mudlovský kamion. Přesto, že pověření úředníci dorazili na místo velmi rychle, neboť vyhasl signál jeho hledáčku, nemohl již okamžité smrti malého chlapce nijak zabránit…
Následovalo vyjádření mluvčí Odboru pro dohled nad nezletilými kouzelníky, kde vysvětlovala běžný pracovní postup v podobných případech spolu s omluvou a vysvětlením, že opravdu nemohli dělat víc. Mluvčí ministra kouzel popřel možnost, že by spolu obě nedávná náhlá úmrtí mohla nějak souviset. A rodiče i přátelé zemřelého, se teprve vzpamatovávali ze šoku, že už ho nikdy neuvidí…
Další sloupek patřil výčtu zatčených smrtijedů a přisluhovačů Pána zla dopadených nebo zabitých v poslední době.
A pak článek týkající se dalšího včerejšího procesu. Tentokrát s vlkodlačím párem:
Kladivo spravedlnosti opět dopadlo.
7. srpen se zapíše do paměti mnoha, nejen obětí války. Konal se totiž další z procesů ve věci válečných zločinů. Před Starostolcem tentokrát stanuli dva vlkodlaci, Daniel Drake a Rosalia Parkerová, kteří byli před měsícem dopadeni, na popud oddělení bystrozorů. Jednání se mimo jiné zúčastnili i tři z jejich dětí. Po výčtu obvinění, mezi nimiž byla hlavní účast na Šedohřbetově povstání, se přistoupilo k samotnému řízení. I když, že se obvinění cítili nevinni a svoji vinu striktně popírali - a pan Drake se pokusil vnést do celé věci světlo odvoláváním se na těžkou životní situaci své rodiny - tak přesto, že šlo výhradně o svědecké výpovědi, byly důkazy proti nim více než dostačující. Rozsudek: 50 let vězení v Azkabanské pevnosti. Abychom dali prostor i druhé straně, neboť u soudu se jí ho dostávalo poskrovnu, zeptali jsme se na okolnosti jejich života samotných potomků odsouzených. Zprvu skromný rozpačitý popis: „Byli jsme vlastně docela obyčejná kouzelnická rodina…“; byl následován již o něco podrobnějším líčením. Syn Graham barvitě vyprávěl o Danielových problémech udržet si práci, předsudky kouzelnické veřejnosti z jejich okolí, a jak jeho družka Rosalia neměla vůbec štěstí na vstřícné zaměstnavatele. I o tom, kterak se výnosy Oddělení nepatřičného užívání kouzel neblaze podepsaly na jejich životní úrovni a situaci. Přičemž neopomněl zdůraznit, že to byl právě vlkodlak, Remus Lupin, kdo bojoval proti Pánovi zla a padl v bitvě o Bradavice, zatímco Dolores Umbridgeová nyní po právu obývá Azkabanskou celu. Přes všechna negativa svého života, kdy se více než že by ublížili jiným, báli toho, aby se vůbec dožili následujícího dne, se tedy pokoušeli dodržovat platné zákony, které byly ovšem více svazující než Petrificus totalus. A to až do chvíle, kdy se rozhodli za své ideály bojovat. Za malé sourozenecké roztržky pak potomci odsouzených odsouhlasili verdikt jako platný, ale zároveň vyjádřili pochopení pro jednání svých rodičů, kteří pro ně chtěli to nejlepší. Závěr: Je třeba poučit se z chyb a vypořádat se s minulostí, abychom mohli směřovat k lepší budoucnosti. Pokud by sourozenci Drakeovi sami měli nějaký ideál a přání, pak by jím bylo, aby jejich nejmladší sestra směla navštěvovat Bradavice bez předsudků, jako rovná běžným kouzelnickým dětem.
Další na pořadu, byla společenská rubrika. Novinky a fotografie, kdo byl kdy s kým spatřen. Kdo se ukázal v jakém společenském hábitu… I když to byla třeba známá jména tak si těžko představit, kdo nemůže žít bez informace, že si Narcissa Malfoyová zlomila podpatek při odchodu z Azkabanu, kde byla navštívit svého manžela. Nebo že mladý Bleise Zabini byl vyfocen při večeři s o deset let starší čarodějkou, shodou okolností vdovou…
V rubrice pro domácnost zveřejnila jakási Harmony Welshová recept na Výbušný Dort.
Ve sportu byly výsledky z anglické famfrpálové ligy, kde Londýnští kanonýři opět prohráli a posunuli se na poslední místo tabulky. Hollyheadské harpyje postoupily ze třetího na druhé místo. A tabulku nyní vedou Oxfordští lvi.
V okénku pro ženy, se vědmy d‘Ororové ptala Nelie Stevensenová, jestli je lepší na slimáky použít magický nebo mudlovský prostředek. Odpověď madam Ororové pak zněla: „Je víceméně jedno, který použijete. Na trvanlivost vaší zahrady to nebude mít vliv, vzhledem k tomu že za týden vám celá lehne popelem.“
Následovaly inzeráty. A to jak seznamovací, tak prodám / koupím, ale i nabídky práce a v neposlední řadě poutač na kurzy Rychločar pro méně nadané, nebo nekvalifikované kouzelníky.
***
V poledne vám přinesli oběd. A protože se u vás už s žádným dalším léčením nepočítalo, žádný lékouzelník se již neobtěžoval.
Sám Galne měl opravdu na pilno. V Gringottovic bance mu připadalo, že snad stráví “mládí“. Na ministesrtvu měl problém zastihnout někoho pověřeného ohledně tří mladých vlkodlaků. Naštěstí když už se mu to podařilo, ukázalo se, že dotyčný v něj sice nemá žádnou valnou důvěru, ale vypadal rád, že nebude muset cestovat před půl Anglie, aby mohl odvádět svou práci. Ohledně Grahama už nerozhodoval a pokud se nedařilo sehnat auroru, které měla být děvčata svěřena pak byly jen dvě možnosti, buď sirotčinec, kam by umístění vlkodlaků bylo dosti obtížné, nebo že se o ně postará bratr. A pokud Graham souhlasí s tím, že budou bydlet u Cotterillových, neměl přímo důvod nic namítat. Pouze si zapsal krátkou poznámku a nechal novináře odejít. Galen pak ještě vyslechl několik bystrozorů a dostal se i k zadrženým, s nimiž chtěl udělat rozhovory, ale to už bylo o něco obtížnější. Se všemi materiály se pak vrátil domů, a zatímco hledal pro ta děcka něco na sebe, nadiktoval svému brku článek, který hodlal odevzdat v redakci, než za nimi půjde. Vzal něco ze své skříně pro Grahama a něco od ženy pro Lauru a tu malou. Ačkoliv to oběma bude veliké, usoudil, že lepší než pyžama a koupit něco lepšího beztak mohou jít až někdy společně… Pro Grahama by snad mohl půjčit něco z Fraserova šatníku, ale když stál před dveřmi synova pokoje, přistihl se, že nedokáže zaklepat a požádat ho o něco takového. Ani po té zpovědi v nemocnici, neměl na něco takového dost sil. V redakci Věštce panoval shon, jako vždycky. Odevzdal článek a raději nekomentoval redaktorův pohled, když si to přečetl. Umístění na páté straně se sice Galenovi moc nezamlouvalo, ale pro tentokrát se nehádal. Že si napadené děti vezmě k sobě tam nenapsal, takže dokud to někdo nezjistí (což je v novinářské branži hrozně nereálné…) bude to v pořádku… No a pak, s mírným zpožděním deseti minut, dorazil ke Svatému Mungovi. Léčení nebylo přímo drahé, ale i tak byl rád, že se v té bance zastavil. No a pak i s taškami a oblečením v nich zamířil k jejich pokoji, který už věděl, kde najde, zaklepal a vešel. Tedy spíše se trochu obtížně s tím obtěžkáním protáhl… „Tak jsem tady,“ vydechl si. Víc než ustaraně a smutně, jako ráno, působil strhaně a uříceně. „Doufám, že vám to bude, já zatím - počkám venku…“ odložil tašky a opět se vytratil. Připadal mu zvláštní pocit dobře odvedené práce. Ode dne, kdy obdrželi dopis z Bradavic o Fraserově zadržení, se dostavil asi poprvé. alespoň pro tu chvíli, rozhodně svého rozhodnutí nelitoval… |
| |
| soukromá zpráva od Nathan Tanner pro Dívka tvrdila, že je v pořádku. Upřímně, její tón mě moc nepřesvědčil. Huh, nechtěl jsem ji zbytečně otravovat, když o to podle všeho skutečně nestála... Ale nemohl jsem si pomoct, cítil jsem se blbě, že je kvůli mně teď tak na nervy. Kromě toho... pořád tu byla velká šance, že je kouzelnice! Proč jinak by ohledně těch novin dělala takové cavyky? Otevřel jsem pusu s plánem, že se zeptám na něco otravného typu "A jsi si jistá?"... ... Ale najednou její ruka vyrazila mým směrem. Ta s Denním Věštcem. Pusu zase zaklapnu, trochu zaskočeně zamrkám na časopis a vzápětí i na ni. Panejo, tohle byl trochu obrat... Došla snad k závěru, že pravou podstatu novin asi nevidím? Nebo je to skutečně jen obyčejný plátek pro změnu pro ni, akorát ji předtím zarazilo něco jiného...? Ještě s pořád trochu tázavým výrazem převezmu časopis a několikrát ho obrátím v rukou. Krátce sjedu očima přední i zadní stranu desek, ignorujíc jásavé titulky a hledajíc štítek z knihovny... A ani mě moc nepřekvapí, když bez výsledku. "Eh... Děkuju." Znovu zvednu pohled na dívku, přesvědčujíc se, že přede mnu ještě neutekla, a zaculím se. "Tohle patří tobě? Jestli mi je nechceš půjčit, pochopím to... Tenhle tisk se neshání zrovna jednoduše." |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Nathan Nejspíš jsem ho opravdu překvapila. Vlastně jsem si tím zcela jistá a i pro mě byl ten obrat zvláštní. Jenže ta změť pocitů byla tak náhlá, že jsem se pořádně nedokázala rozmyslet, co chci vlastně udělat. Nikdy jsem se neuměla rozhodovat příliš rychle, ale také jsem to zatím nikdy nepotřebovala. Mladík si ovšem noviny vzal. Po jeho slovech díků mi rty zaškubaly v jakémsi poloúsměvu. Chtěla jsem odejít, zatímco si prohlížel noviny. Sice si nejsem jistá, co při svém zvláštní ohledávání hledal, ale víc už jsem se o to starat nechtěla. Teď jen rychle pryč... Jenže jeho všetečné otázky nebraly konce a přišly především dřív, než jsem stihla já zmizet. Lehce jsem zalapala po dechu. Na toto jsem rozhodně nechtěla odpovídat. Ani mě nenapadlo prozradit pravého majitele. Nejraději bych řekla, že jsou moje, ať si myslí cokoliv... Ale na druhou stranu... Neuměla jsem a ani jsem nechtěla lhát. Jenže jak z toho ven? Mé oči nervózně zatěkaly po regálech knihovny. "Tak nějak... Mám je také vypůjčené," napadla mě nakonec spásná myšlenka. A jakási sebevražedná myšlenka mě donutila stát na místě, abych zjistila, co si o mé drobné lži bude mladík myslet. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro V knihovně
Noviny. Zdánlivě obyčejný papír pro mudly. Na těchhle se však černobílé obrázky hýbaly. Proč stále černobílé, když už i čarodějové uměli bez problémů udělat pohyblivé i barevné fotografie? Zřejmě konzervativní přístup novinářů a vedení novin… Titulky nevypadaly jásavě, jak se Nathanovi zevrubně zdálo. Byly křiklavé to jistě, ale nadšené a pozitivní? To už záleží spíše na úhlu pohledu. Jen už se konečně dohodnout a nahlédnout. Jen jeden z vás? Oba dva? Najednou či postupně? Ty otázky visely mezi vámi nevyslovené.
Opodál procházela madam Brownová, jejíž pohled se úsečně stočil vaším směrem a pohyb obrázků rázem ustal. „Slečno Seewalkerová, je všechno v pořádku?“ zeptala se, na dálku možná patnácti metrů přísná dáma s vlasy staženými do pevného uzlu a brýlemi.
Samozřejmě že to pro ni může vypadat jako běžná pomoc zákazníkovi s výběrem literatury, až na tvůj výraz a noviny Nathanově ruce… Pokud Elleonore doufala v záchranné lano je teď spíše otázka které z nich je skutečně to záchranné a které jí stáhne hlouběji do problémů… Kdo by si pomyslel, že jeden divný kluk s plátkem z kouzelnického světa dokáže způsobit tolik potíží.... |
| |
| soukromá zpráva od Nathan Tanner pro Vypůjčené... to zní dost nespecificky. "A... určitě by bylo chytré, abych si je půjčil půjčené?" Trochu se nad tím slovním obratem uculím. "Ah, heleď... jestli je to celé nějaká nehoda a ty noviny by tu být neměly - což asi neměly, klidně to prostě řekni a já se o to nebudu dál zajímat. Nechci ti působit nepříjemnosti, jenom mě zajíma-" Vyruší nás hlas neznámé brýlaté ženy. Překvapeně od dívky trochu ustoupím a podívám se dotyčným směrem, noviny pořád v ruce. Že by zdejší vrchní knihovnice? ... Nemám pocit, že by tahle situace vypadala nějak nezvykle... jsme přece v knihovně, co je divného na dvou lidech, diskutujících nad starými novinami? Asi bych neměl vstupovat do rozhovoru zaměstnance a nadřízeného, takže ponechám pusu zavřenou a nechám vysvětlování na dívce. Samozřejmě jsem ale připravený potvrdit, že je tu všechno v pořádku, opravdu nechci, aby kvůli mně měla později nějaké trable. |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Kupodivu mladík se také na noviny nevrhl a neutekl s nimi, když jsem mu je konečně svěřila. Vlastně se zdál mým vysvětlením překvapený. Potěšilo mě, že nad tím vším tak přemýšlel, zda to nakonec není hloupé a zda se tím neuškodí více. Cítila jsem se o trošek klidnější při vědomí, že on má určitou zodpovědnost. Dokonce jsem se opatrně pousmála. Nic říci jsem však nestihla. Ostatně si ani nejsem jistá. Co říci? Ať si je vezme a pak mi je vrátí. On by to snad udělal. A já tím snad nic nezkazím. Ten pocit klidu byl však jen zdánlivý a možná i rouhavý? Hned jsme za něj byla potrestána, a to v podobě paní Brownové, která se u nás objevila. Cukla jsem sebou a s ne příliš sebevědomým výrazem, i když jsem se o něj usilovně snažila, jsem se na ni obrátila. "Ehm, ne... Všechno, všechno je v pořádku." Hlas se mi trochu třásl. I když to nebyla lež, všechno se mi opravdu zdálo nyní v pořádku, alespoň relativně, pravdu jsem také plně neříkala. A to pro mě nikdy nebylo lehké. Pohlédla jsem zpět na mladíka, který tu se mnou stál. Mé oči prosily o pomoc, i když jsem si nebyla jistá, zda to pochopí. Musím to ukončit a jít si po svých... V tu chvíli mě bylo líto, že jsme se lépe nedomluvili. "Tak tedy, vše v pořádku?" obrátila jsem se na něj s dotazem, jako bych mu předtím pomáhala hledat jakýsi dokument. Pokud se nic nezvrtlo, přešla jsem k regálu pro knihy po předchozím návštěvníkovi, popadla jsem je a raději jsem už mizela směrem ke skladu. O běh bych se vůbec nepokoušela, v mém nervózním rozpoložení by to nemělo smysl. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro A je tu konec “náhodného“ setkání :D
Madam Brownové stačilo Elleonořino přitakání. Ačkoliv po tom “ne“ jemně povytáhla obočí. Přeci jen se ptala jestli je vše v pořádku a ne zda se něco děje. Takže odpověď „Ehm, ne…“ působila řekněme zvláštně. Na druhé straně, jakmile zvěděla, že je tedy skutečně všechno v pořádku, pokračovala dál v chůzi svým směrem, aniž by čekala na Nathanovo přikývnutí či potvrzení. Opět jste osaměli mezi regály.
Snad jste si mohli ještě povídat, ale Elleonore beze slova vykročila k regálu, popadla odložené knihy a vykročila spěšně kamsi pryč, až zmizela za dveřmi označenými nápisem: JEN PRO ZAMĚSTNANCE
Nathanovi zůstaly v ruce noviny, konkrétně vydání Denního věštce s dnešním datumem, tedy 8.8.2002. Jak jste tam do teď měli prakticky soukromí, teď k němu dolehly hlasy a uviděl další návštěvníky. Kdosi prošel mezi regály, další dvojice mířila přímo k němu a o něčem dychtivě rozprávěla. Doměle zastavený čas se dal opět do pohybu a ty ještě nemáš ani jeden vypůjčený román, pro který jsi původně přišel, ne že bys nezískal jiné, možná i zajímavější, čtení, ale… Asi by nebylo úplně nejmoudřejší, abys tam zůstal stát jako tvrdé Y.
Elleonore sice unikla neznámému klukovi, zato noviny si nechala odepřít. Tak jako vždycky všechno? Ne, tentokrát to bylo jiné…, ale jak moc? Uvědomíš si, že ty knihy, které tak úzkostlivě svíráš, patřily do toho regálu a ne do skladu, kam ses ukryla. A to ti už do konce směny zdaleka nezbývá tolik času. Ne, že bys věděla kolik přesně… Tolik k “dobře odvedené práci“… |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Pár hodin (skoro)samoty
Nevím, jak dlouho jsem večer jen hleděl do stropu, ale vím, že smrt si pro mě nepřišla. Zřejmě jsem jí za to nestál a tak mě nechala. To co se dostavilo, byl další z řady neklidných snů a nočních můr. Ráno jsem se probudil a byl na tom snad ještě hůř, než když jsem šel v noci spát… Jen představa, že bych měl vstát, se zdála na míle vzdálená a za každou, i tak dost pomalou, myšlenkou se zjevovala otázka „proč?“ na níž jsem se bezvýsledně pokoušel hledat odpověď. Tentokrát mně nikdo nepřišel zavolat na snídani a já je vlastně nechtěl vidět. Otec sice říkal ať se rozhlédnu po tom, co jsem způsobil, ale já přeci nejsem hlupák a vím moc dobře, co jsem udělal. Vím, že je to neskutečně žere, a že tápou stejně jako já. Vím, že mají strach. O budoucnost, o mě, z lidí… A že vidět se se mnou by pro ně byla jen další bolest. Stejně… Jako pro mě. Dívat se na sebe a nevědět co říct. Jestli vůbec něco… Šroubovité neupřímné starostlivé věty a strach jaká bude reakce. To je vše co bych z jejich strany viděl a já za nimi nemůžu jít a chovat se jako dřív, jakoby se snad nestalo vůbec nic. A nemůžu jim ani říct pravdu. Tak jaký smysl by mělo je vidět?
Zvedl jsem se a vyhlédl z okna. Ani převlíkat se z pyžama si mi nechtělo. Vlastně jsem se cítil tak prázdný, že mě takové věci, jindy běžné, vůbec nenapadaly. Sledoval jsem rodiče, jak spolu odchází. Vyprovázel je temnícím pohledem po té pěšince až k brance, než za sebou zavřeli a přemístili se v ranním šeru pryč… Na krku mi vězel neviditelný obojek úzkosti pevně svírající hrdlo, aby náhodou nevydalo žádný ryk. Vzpomněl jsem si na to, co otec včera řekl a pomyslel na to, že bych měl “možná“ odejít. Ano, nemohl bych se pak vrátit, ale jim by bylo líp… co záleží na mně? Ale v momentě, kdy jsem stočil pohled na kufry v rohu pokoje přivezené z Bradavic a ještě nevybalené, zarachotil v zámku klíč pod vlivem alohomory a já se prudce otočil. Pohledem vraha, kterého ze mě bratranec udělal, jsem se zabodl do Kevina ležérně opřeného ve dveřích mého pokoje s hůlkou.
Stál tam, usmíval se, na tváři samolibý a spokojený výraz… „Co tu chceš?!“ vypálil jsem na něho hned. „Já?“ ptal se, jakoby to nechápal. „Co ty tu ještě pohledáváš?“ Troufale překročil můj práh a já mu ani nemohl zabránit. „Copak nechápeš, že ty jsi teď ten, který je navíc? Nemyslíš, že by všem bylo líp, kdybys odešel?“ Nepodíval se na mě. Prohlížel si zeď mého pokoje s plakáty oblíbené kapely, famfrpálového týmu a dvou Bradavických ředitelů. Konkrétně tedy Brumbála a Snapea. Bylo to, jakoby hodnotil kvalitu místnosti, o níž se rozhodl, že bude brzy jeho vlastní. „Tím “všem“ myslíš jen sebe.“ Vpálil jsem mu mezi oči a držel na uzdě všechnu svou zlost, kterou ve mně probouzel. Zlost, vztek a nenávist, nejsou zrovna ty nejlepší lidské emoce, ale je to lepší než být prázdný a neschopen cítit nic. Ušklíbnul se. „Rozmysli se dobře,“ zavadil o mě pohledem, než začal zkoumat druhou i třetí zeď, „Neubránil ses mi před tím, a teď navíc nemáš hůlku. Co bys řekl na to, kdybych tě nechal zabít tvé rodiče…? Ve spánku? Řekněme…?“ jeho zlověstné zelené oči se zabodly do těch mých a já mu tiše vzdoroval. Nebylo nic, co bych mu na tohle mohl říct. Hlavou mi rezonovala jen jediná odmítavá myšlenka: Nikdy víc…! Ale tu nešlo říct nahlas, protože tím bych mu jen poskytl záminku zde zůstat a dál mně provokovat a týrat svými slovy. Připadal si příliš na výši a na koni, než aby začal sesílat nějaké ošklivé kletby. Nejspíš doufal, že ho zkusím praštit, aby mě mohl srazit k zemi kouzlem a pak si ještě kopnout. A přesně tohle jsem mu odmítl poskytnout. Ten pocit, absolutního vítězství nade mnou. „To neuděláš,“ odtušil jsem s chladnou nenávistí. „Zatím je pro tebe stále výhodnější, když budou žít. Navíc kdybys mě přinutil je zabít, musel bys pak zabít ty mě, aby sis zajistil, že nebudu mluvit a že pak už by mi nic nebránilo. A to by od tebe nebylo dost krutý, dopřát mi milosrdnou smrt.“ Nevím, kde se ve mně ta slova vzala, ale vypravil jsem je ze sebe téměř se spalující jistotou. Tou, kterou jsem neměl. Tahle psychologická hra s Kevinem se mi vymkla z rukou. To on držel v ruce hůlku a měl všechny trumfy. Jen mě v tu chvíli napadlo, že kdybych vážně odešel, nechal tu rodiče zcela jeho vlivu. „Nemysli si, bratránku, mučit tě je docela nuda, takže…“ nedokončil. Jen došel až ke mně, pocuchal mi vlasy a vyzývavě se na odchodu otočil zády. Pěnil jsem snad víc než včera při tom otcově rozhovoru. Nejraději bych ho zaškrtil, ale nešlo to. Nemohl jsem po něm prostě skočit, nemělo by smysl se s ním pouštět do křížku… Zavřel za sebou a já doufal, že je alespoň tolik zklamaný, jako já bezmocný! Praštil jsem pěstí do zdi a pak znovu a znovu… Co s krvavými klouby, když bolest nedokáže zahnat všechno to co se dělo uvnitř? Až jsem se svezl na zem, ruku tiskl k břichu pulsující bolestí a šeptal nenávistná slova slibující pomstu tomu netvorovi. A že smrt by pro něj byla ještě vysvobození!
Nikdo už nepřišel. Slyšel jsem kroky na chodbě v jednu chvíli zastavivší se za mými dveřmi, ale nezáleželo na nich. Oblékl jsem se až později, po umytí. Vybalil jsem zavazadla a začal pokoj přizpůsobovat vzezření skutečně obývané místnosti. V tomhle, alespoň v tomhle, jsem odmítl Kevinovi ustoupit. Tohle je můj domov! A pokud ho jednou opustím, tak kvůli tobě teda ne! Sedl jsem si ke knize a začal zkoumat své možnosti odmítajíc nechat věci takové jaké jsou… |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Rozloučili jsme se s novinářem a opět osaměli. Já jsem se natáhl pro snídani. Sestřičky po mě pokukovaly. Otázka naší budoucnosti byla pořád nejistá, ale přeci jenom v ní bylo více naděje než ráno. Minimálně budeme mít další noc kde přespat. Zdravotní sestra byla milá. Požádal jsem ji o noviny, které nám záhy donesla. Tak jsem si mohl přečíst zprávy. Obsah prvního článku nebyl – vzhledem k tomu, co nám novinář řekl – žádný velké překvapení. Přesto mi jednání toho kluka stále připadalo dostatečně zvláštní, aby mi to celé dále vrtalo hlavou. Každopádně jsem konečně věděl jméno našeho hostitele. Aspoň, že tak. Pročetl jsem si i všechny další články, ale hned po tom prvním jsem přelistoval o pár stránek dál, kde jsem si přečetl ten o našich rodičích. Mimoděk se mi zkroutil koutek do úšklebku. Podal to hezky. Vlastně nejlépe, jak to šlo. Potom jsem si pročetl nabídky práce. Co kdyby tam náhodou bylo něco, kde bych se mohl uplatnit. Dostali jsme oběd. Najedli jsme se. Jak se blížila třetí, sem tam jsem pokoukl po hodinách. Ostatně to i mé sestry. Judith začala nahlas uvažovat nad tím, jak to u novináře doma asi vypadá. Hádal jsem, že to snad brzy zjistíme. Jakmile byly tři, vyměnili jsme si s Laurou pohled. Otázka, jestli si to reportér nakonec třeba nerozmyslel, nám prolétla hlavou oběma. Nicméně to byl zjevně velmi zaměstaný člověk ... Nakonec se otevřely dveře a pan Cotterill byl zde. Trochu se mi ulevilo. Usmál jsem se. Určitě jsem působil optimističtěji než ráno. „Dobré odpoledne,“ pozdravil jsem. „Vše v pořádku?“ staral jsem se. „Děkujeme,“ dodal jsem i na to oblečení. „Nebude vadit, když si to trochu uzpůsobíme?“ zeptal jsem se pro jistotu. Sestry byly drobné, tušil jsem, že by v tom asi docela plavaly. Reportér nás nechal a my se převlékli. Pomocí kouzel jsem to oblečení přizpůsobil našim velikostem. Sám jsem si kouzlem i učesal vlasy. Ve výsledku jsme tedy byli hezky upravená vlkodlačí rodinka. V duchu jsem se nad tím zakřenil. Naše původní oblečení jsem uklidil do těch tašek a takto jsme vyšli ven. „Jsme tady,“ zahlásil jsem. Laura se usmála a Judith podobně jako včera udělala krůček vpřed a chytla novináře za ruku. „Máte nějaké zvířátko?“ vypadla z ní otázka. „Teď budou mít tebe,“ prohodil jsem a Judith po mě loupla pohledem. „Mimochodem, děkuji za ten článek … o našich rodičích,“ musel jsem to zmínit. Byl jsem rád, že to podal takto. |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Zapadla jsem do skladu, opřela se o zeď a začala zhluboka dýchat. Proč jen jsem takové tele... Zavřela jsem oči a znovu jsem si přehrávala situaci, která se před chvíli odehrála. Tak moc jsem ty noviny chtěla. A tak snadno se jich vzdám... On ale taky vypadal, že je chce. Ale nakonec... Neskočil po nich jako šelma. Tak.. proč je to takový problém něco si uzmout. Proč?! Trochu jsem se zamračila, oči však stále zavřené. Možná je to ale tak lepší. Možná bych prostě neměla do toho světa ani nakukovat. Musím se smířit s tím, že občas ten svět přede mnou odkryje část opony, ale to neznamená, že mě vítá zpět. Tento svět prostě není pro mě. Hotovo, tečka. Znovu jsem oči otevřela a naposledy se zhluboka nadechla. Věděla jsem, že myšlenky v mé hlavě neutichly na dobro, ale aspoň teď jsem je nějak musela umlčet, odehnat. S rozpaky jsem se podívala do své náruče, co za knihy mi to vlastně zůstalo. Ale ne... Došlo mi, že z nervozity před paní Brownovou jsem utekla s knihami, která patřily přitom do regálu. Ohlédla jsem se po hodinách, které byly na stěně skladu. Do směny mi už nezbývalo příliš času, takže nebylo možné uklizení knih odložit na "někdy potom". Odlepila jsem se tedy neochotně od chladivé, ale ne příliš čisté zdi, a znovu vyrazila do útrob knihovny. Mezi regály jsem kráčela neslyšně a stále se ohlížela, i když jsem se v duchu chlácholila tím, že už tu není nic a především nikdo, kdo by mě mohl překvapit. A když jsem nakonec došla k cílovému regálu, pocítila jsem až trochu zklamání, což mě naštvalo. Nebuď hloupá, Ellie... Takhle je to lepší... Snad až příliš prudce jsem narovnala knihy zpět a ještě naposledy jsem se ohlédla po stole a prostoru kolem něj, místě, které bylo dnes svědkem mých trapných chvilek a dvou divných setkání. To byl ale den. Vlastně jsem byla ráda, že dnes už směna končila. Ještě jít uklízet do školy... Prohnula jsem se v zádech, které lehce pobolívaly, a trochu se ušklíbla na představou dnešní druhé šichty. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Domov – sladký domov
Na některé otázky jako, zda je vše v pořádku mohlo Galen odpovědět jen úsměvem. Samozřejmě, že souhlasně přikývl, že si smí oblečení přizpůsobit, co by koneckonců nemohli, že… Naopak – musí.
Na chodbě postával, spíše nervózně přecházel sem a tam a v duchu přemýšlel nad mnoha věcmi. Řekl, že se nikoho ptát nemusí, ale mohl čekat, že tak jednoduché to mít nebude. Když jste následně vyšli z pokoje, věnoval vám další ze svých úsměvů. „Výborně,“ přijal s povděkem, že to stačili na “brzy“ – tedy relativně. Ručku té nejmenší přijal rád a srdečně ji stiskl. „Zvířátko?“ překvapeně se zamyslel. Zrovna psa nebo kočku, jako chovávají mudlové neměli… mohl se vyslovit ohledně opeřenců a asi by to i udělal, když Graham přišel s tou svou poznámkou a Galen se uchechtl. „Ano, ano, budeme mít teď tři nová zvířátka,“ uchechtl se a vypadal živější než ve všech dřívějších setkáních. „To nestojí za řeč,“ mávl nad Grahamovým poděkováním volnou rukou. „Napsal jsem jen pravdu, nic víc. Trochu mně mrzelo, že mi nedovolili otisknout celý rozhovor s vámi, bohužel, místo v Denním věštci je vzácné…“ odmlčel se. „Chtěl jsem si zabrat první stranu, ale myslím, že to šéfredaktor pochopil trochu špatně.“ Pronesl možná trochu nemístný vtip a sám se mu uchechtl. Bojoval tak s hořkou skutečností, kterou nemohl změnit.
Vyšli ven z nemocnice. Na chodbách si jich naštěstí nikdo moc nevšímal. Koneckonců působili docela normálně pro ty, kdo je neznali. A Věštec jejich fotografii zatím neotiskl, což bylo pozitivní. Venku bylo nebe potažené chmurnými mraky, ale nepršelo ani nefoukal žádný silný vítr. „Tak jo, mláďata, asi se přemístíme, co vy na to?“ navrhl jim a nabídl k chycení i druhou ruku, jakmile vyšli přes dvorek ven z areálu. Připadalo mu to lepší, než cestovat letaxem a když už to umí… Jediné co mohl být problém, byla otázka důvěry. Asistované přemístění bylo pro sesilatele složitější a kdyby se něco nepovedlo, byl ohrožen každý z účastníků. Na druhé straně Galen se nepřemisťoval poprvé, že.
Místo, kde se objevili, byl starý liduprázdný podchod. Opravdu nepěkný to pocit u žaludku se to dostavil jen co je pravda, ale i proto byla volba místa vlastně docela ideální, kdyby někdo potřeboval zvracet. Navíc tu nebyl žádný nežádoucí mudlovský svědek. „Nebojte se, tohle není náš dům,“ pokusil se váš hostitel odlehčit situaci. „Bydlíme kousek odtud.“ Vysvětlil a zbytek cesty už šel s vámi pěšky. Opravdu to nebylo daleko. Jen několik bloků, než se před vámi objevil malý domek na předměstí vypadající zdánlivě jako všechny okolo, kam váš průvodce najisto zamířil a odemkl branku.  „Vítejte v našem hradě,“ přivítal je oficiálně, jakoby byli v nějaké pohádce. Jen koutkem oka zamířil k oknu v patře, kde měl pokoj jeho syn, ale to pouhý okamžik, kdy se přesvědčil, že hledanou tvář nenajde a tak se věnoval dál svým hostům. Přešel k domovním dveřím, hůlkou branku opět uzamkl, provedl několik odemykacích procedur na zámek u domu (nějak jištění být přeci musejí) a pak už je vpouštěl na chodbu v přízemí. Byli tam schody do patra a několikero dveří. Také věšáky na kabáty a rozhodně to vypadalo uvnitř o něco větší než navenek.
„Zatím se asi zujte, přezůvky vám nějaké najdu později, jestli nevadí…“ podrbal se na hlavě, díky čemuž působil maličko roztržitě. Až teď si totiž uvědomil, že tak úplně neví kam tady s nimi. „Chcete nejdřív něco k jídlu, nebo ukázat kde budete bydlet…?“ protože ohledně toho druhého by mohl být trošičku problém. Ono i u toho prvního, ale něco malého k snědku se naštěstí v ledničce a spíži naštěstí našlo vždycky. „Neměl jsem moc času tu něco připravovat, nebude vám vadit podkroví? Když tak tam můžu přestěhovat někoho jiného…“ navrhl. Ačkoliv jak to tak vypadalo nejspíš by se tam musel umístit sám, protože ostatní by ho s tím poslali asi do háje. Stále ještě jste byli v té chodbičce, kde si majitel jen odložil brašnu na jednu stoličku vedle botníku. Na vkusně vytapetované zdi (tapety vypadaly jako pohybující se mořské vlny) viselo několik fotografií. Převážně tedy novináře, jeho ženy, syna v mladším věku a ještě jednoho chlapce ne úplně nepodobného tomu prvnímu. Jedna jediná fotografie pak ukazovala nějakou kouzelnickou rodinu, kde s trochou snahy bylo možné odhalit v jednom z mladších členů čtyřčlenné skupinky Galena Cotterilla, ale to bylo vše. Dům voněl čistotou a panoval zde klid. Tedy do okamžiku kdy se z jedněch pootevřených dveří ozvalo soví zahoukaní a klapání zobáku o mříže její klece. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Úklid ve škole
Annie se s tebou rozloučila s úsměvem a paní Brownová jen dohlédla, aby sis zapsala řádně odchod. První část dne je tedy za tebou a ta druhá se blyští svou šedou lesklou rutinou v níž se zdá, se není co očekávat. Ale popravdě, to nebylo ani v knihovně a co překvapení jsi dnes už zažila. Bude jim dnes již konec? Nebo se máš bát?
Škola, kam chodíš uklízet má areál poblíž jedné z rušnějších ulic, kde kromě autobusových linek jezdí i tramvaje. Máš to tam kousek chůze pěšky, netřeba jezdit hromadnou dopravou. Knihovna je situována tak, aby to do ní neměli žáci daleko, ale i tak se hezky projdeš. Uvidíš hodně lidí a tváří, které se o tebe nezajímají. Nedívají se na tebe ale spíš skrz tebe, tak jak jsi zvyklá. A přece… Když tě dnes zčista jasna někdo oslovil, hned dvakrát… Tak blízko kouzelnickému světu, že ti téměř drželi dveře, abys mohla vejít… Nemrazí tě z toho? Nehlodá osten stesku a žárlivosti? Nechybí ti ten pocit zájmu? Jednomu z těch chlapců nechyběl šarm, a tomu druhému se leskly oči upřímnou zvědavostí a starostí. Co tam vůbec dělali?
Nechceš ty myšlenky, už jsi je zahnala přesto… Bylo to jiné, a nelze říct, že ne hezké. Už jen to jak ten první mluvil o Daphné. Měla se jí dotknout něčí smrt, není snad i ona v nebezpečí? Ale i kdyby byla, co ty s bys s tím zmohla?
Vejdeš do školní budovy. Paní Fitzeraldová už tam je, ale nezlobí se kvůli těm pár minutám tvého pozdního příchodu. Alespoň tedy ne doopravdy. „Á… Tady jste, slečinko… Chodit si jak se vám zlíbí, copak to se dělá?“ má jasný a znělý hlas, ale úsměv na rtech jasně prozrazuje její dobrou náladu. Ostatně jako vždy. „Tak pojďte, pojďte, pan ředitel chce dneska umýt okna v prvním patře, do konce prázdnin už zbývají jen tři týdny, tak sebou musíme mrsknout.“ Výskla si jako za mlada, a nedbaly chmur v tvé tváři, protože i když se je snažíš zahánět a bojovat s nimi a nedávat znát, jsou pro tvé okolí jasně čitelné. A nebýt amuletu na tvém krku, již dávno by tě všichni v tvém okolí vnímali, jako tu nejsmutnější lidskou bytost jakou poznali.
Nezbývá ti, než se pustit do práce. Únavné a namáhavé práce. Škola musí být perfektně uklizená a přes prázdniny uvedená do toho nejlepšího možného stavu. Kromě vás uklízeček tu ale není koho potkávat. Učitelé užívají dovolených a ředitel tu také pobývá minimálně, jen aby udělil nějaké pokyny nebo pořešil papíry v kanceláři, ale jinak jezdí po jednáních nebo je k zastižení na telefonu. Tedy kdyby ho někdo z personálu zastihnout chtěl. Což ty asi nebudeš a ani nemáš jeho číslo. Výplatu dostáváš a to je asi tak to důležité…
Jenže dneska ti práce nejde příliš od ruky. Mále spadneš ze štafliček, pak si zase kopneš do kýble s vodou a rozliješ ji, nakonec se ti v rukou ulomí hlava koštěte od násady (nutno říct že to bylo velmi, opravdu velmi staré koště, u něhož se paní Fitzeraldová nechá slyšet, že už dávno volala po tom, aby jim koupili nové nářadí, ale oni ne! – čímž má další hezkou dobu o čem lamentovat). V jednu chvíli se i rozdělíte a ty se dostaneš k mytí oken v chemické učebně, kde ještě visí výsledky nějakých pokusů, které někdo na konci roku asi opomněl sundat. Byla to nějaká místní vědecká olympiáda či kterého čerta ale to by ti beztak nic neřeklo, kdybys ovšem až úplně dole u nejnižšího počtu bodů nenašla i fotografii kluka, kterému jsi “půjčila“ nalezené noviny… |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Ještě před odchodem jsem si stihla v knihovně dopřát šále, tedy popravdě kelímek, kávy, která byla určená pro zaměstnance a tomu také odpovídala její kvalita. Nic lepšího jsem ale po ruce neměla a nechtěla jsem utrácet peníze za kávu z kavárny, i když bych jí po cestě pohodlně stihla vypít. Ne dnes. Jindy si ji třeba dopřeju, ale dnes bych k tomu musela vzít nějakou čokoládu na nervy. I když mi to přišlo téměř neuvěřitelné, že se v mém životě něco odehrálo. Ale už dost, zakázala jsem si na to vůbec myslet. Raději jsem spěšně opustila své první zaměstnání a vydala se do nedaleké základní školy, kde mě čekal večerní úklid. Jenže myšlenky jako kdyby byly o krok za mnou, vlastně spíš po mém boku. Pořád jsem si přehrávala tu scénku první a tu druhou. Větší zásah pro mě byla ale ta první, i když zprvu byla upozaděna setkáním s druhým mladíkem. Když pominu fakt, že se dva kluci ke mně chovali hezky... Trochu jízlivě jsem se v duchu usmála. Ano, s druhým pohlavím jsem opravdu příliš zkušeností neměla. Skoro mi přišlo, že jako kouzlení je mi odepřena i láska, ale vlastně jsem na to neměla ani pomyšlení. Kdo by chtěl vadné zboží... Stále jsem ale musela myslet na Daph... Co asi dělá a co se vůbec děje v jejím životě? Vzpomene si na mě někdy? Jak se jí daří v Bradavicích? Někdy mi ukazovala nová kouzla, ta hravá a něžná a mně se tak líbilo jen ležet na posteli a pozorovat její umění... Cítila jsem, jak při svých krocích na ulici sklápím hlavu níž a níž pod tíží vzpomínek. Snad je v pořádku. Nesnesla bych, kdyby ne. Je to... Má rodina. Má jediná blízká osoba. V tu chvíli mě však nepříjemně bodlo u prsou. Opravdu? Platí to ještě? Jak dlouho to je, co jsme spolu nemluvily? A já teď ani nevím, co se u ní děje a co ke mně vůbec cítí. A proč ten kluk ji spojoval se smrtí někoho jiného? Ach, je opravdu Daph v pořádku? Ale přeci... Jsme dvojčata. Sourozenci cítí, když se druhému něco špatného děje... Mohla jsem se touto myšlenkou chlácholit, ale ne příliš úspěšně. Moc jsem tomu nevěřila. Připadala jsem si teď od sestry odtržená natolik, že už není možné návratu. V tu chvíli mě opět přepadla lítost, že jsem noviny lépe neuhlídala. Kdy zase budu mít příležitost?!! Bylo mi opravdu do pláče. Přišlo mi, že život mi dal možnost a já ji opět ve prospěch někoho jiného promarnila. Asi si opravdu nezasloužím víc, když nic nedovedu využít... Ne, nebyla jsem rváč. Do práce jsem spíš doklopýtala. Bolest hlavy se mými myšlenkami jen vystupňovala. A do toho lehká jízlivost a specifický humor mé kolegyně. "Dobrý den, paní Fitzeraldová," pozdravila jsem bodrou ženu, rychle na sebe hodila pracovní úbor a s lehkým kývnutím ji následovala do patra. Cítila jsem, jak mám slabé nohy a tušila jsem, že dnešní směna bude nekonečná. Snažila jsem se zaměřit jen na mechanické drbání oken, vůni saponátu a nic víc. Nevnímat nic jiného... Ukázalo se to jako dobrý nápad, protože možná jen díky tomu jsem se nezabila. Byla jsem dnes totálně levá, vše mi padalo z ruky, rozbíjelo se a sama jsem sotva držela rovnováhu. Ze své nemotornosti jsem byla čím dál nevrlejší, a tak jsem se paní Fitzeraldové raději vyhýbala a jen jsem doufala, že se konce směny dožiju. Byla jsem zrovna v učebně chemie, jejíž zápach byl tak intenzivní, že ani vůně saponátu ji nepřetloukla. Svým způsobem mě to uklidňovalo, i když také trochu omamovalo. Domyla jsem prostřední okno a okem zavadila o nástěnku mezi okny. Jen letmo mi uvízl v hlavě nápis, že šlo o výsledky z chemické olympiády. Už jsem sestupovala z posledního schůdku štafliček, když mi do očí trkla fotografie, která byla ve výsledkové listině úplně nejníže. Vydechla jsem překvapením a znovu jsem zavrávorala. Ústa jsem jaksi zapomněla opět zavřít. "To snad není možné," vydechla jsem potichu. Z fotky na mě koukal mladík, kterému jsem tak neopatrně nechala noviny. Není to kouzelník! Není!!! Co by jinak dělal na této škole? A byl poslední... Ale co, poslední, o to vůbec nejde! Jako kouzelník by studoval v Bradavicích!!! Nejdřív se mi srdce zastavilo hrůzou, že jsem poskytla kouzelnické noviny nepovolanému. Snažila jsem se uchlácholit tím, že je třeba vyhodí, protože zjistí, že mu to nic neřekne a ničím ho nezaujmou. Ale v hlavě mi vrtalo něco dalšího... Proč o ně vůbec stál? Jen ze zvědavosti? Asi ano... Proč by jinak.... Trochu jsem si povzdychla. Práce neubývala a já se cítila už maximálně vykolejená. Teď s tím nic nezmůžu. Mohu jen doufat, že se třeba... Vrátí i s novinami. Musím mu je vzít. Neměl by je mít. Ta myšlenka mě svým způsobem těšila - vzít si noviny i z dobrého důvodu, než jen obohatit sama sebe a ukojit svou zvědavost. Všetečný hlásek mi ten pocit ale narušil: A ty si myslíš, Ellie, že se vrátí...? Dnes se mi už opravdu chtělo jen zalézt do postele... |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Konečně doma
U fotografie si můžeš všimnout i jména. Nathan Tanner. Ne že by ti to v něčem pomohlo, protože třídní knihy se tu jen tak nepovalují a i kdyby ano, něco jako adresu bys z ní stejně nevyčetla. Nemluvě o tom, že se to dozajista nesmí, i kdyby ses dostala ke studijním kartám jednotlivých žáků… Uklízíš tu už nějakou dobu, jak to že sis ho dřív nevšimla? Že by byl pro tebe stejně neviditelný mezi tolika jinými jako ty pro něj? Ani sis ho nevybavila, když tě v knihovně tak náhle oslovil… Asi se není čemu divit, přesto, ten pocit… náhoda? Osud? Co to vlastně znamená? A znamená to vůbec něco?
Uklízíš dál, dřív nebo později musíš nechat učebnu chemie za sebou a jít na další. Okno za oknem, čistit a jít dál… Mechanická činnost ubíjí i uklidňuje, ale hlavně - unavuje. Až teprve když máš hotovo a směna končí, si ještě paní Fitzgeraldová vychutná cigaretu a ty můžeš hnát na autobus, aby ses vrátila domů, kam patříš. Ne! Kde přebýváš – to je přesnější.
Vešla jsi do činžáku, výtahem do třetího poschodí, ke dveřím které znáš a pak už se jen klíčem trefit do zámku. Ještě než jsi otevřela, dolehly k tobě hlasy z televize. Vysílali večerní zprávy. Něco o politice, zprávy ze světa, pak z domova… A pan Whittmore sedí v obýváku v čalouněném křesle, na stolku vedle sebe na stolku má již studený čaj s mlékem jak ho má rád a zdá se, vzhledem k tomu že nepozdravil tě hned při příchodu, že již spí… Občas se mu to stává že jej únava přemůže, ale pozor, nesmí se o tom mluvit, protože on je z těch, kteří si odmítají své stáří doopravdy připustit. Je jedno, že již potřebuje hůlku, aby mohl vůbec chodit. Že bez léků na klouby by pravděpodobně nedokázal vstát z postele, že se mu ruce třesou, když si musí píchnout inzulín… Silný a hrdý muž. A také starý a osamělý…
Není třeba jej budit ani rušit, pokud bys mu něco přímo nechtěla sdělit. Kuchyni máš k dispozici a hlad se hlásí o slovo. Mysl na jídlo stěží získává pomyšlení, ale žaludek již nelze jen tak přehlížet. A pak? Zdá se, že jeden den končí a druhý na sklonku… Jaký ale bude? Jaký může být? Máš se těšit, nebo bát? |
| |
| soukromá zpráva od Nathan Tanner pro Jak se postarší žena objevila, tak po dívčině odpovědi zase rychle zmizela. Trochu jsem uvolnil ramena, snad to znamenalo, že se žádné problémy konat nebudou. Potom se holka znovu otočila na mě. Její pohled byl docela srozumitelný... už by skutečně velkoryse ocenila, kdybych vypadl, noviny nenoviny. Chvilku jsem koukal na ni, chvilku na Denního Věštce ve svých rukou, než jsem se na ni naposled mile uculil a přikývl. "Díky. Vrátím je brzy." Když pak zamířila pryč, nijak jsem ji nebrzdil. "... Hezký den." prohodím za ní ještě s úsměvem, než jsem pevněji chytl noviny ve své ruce a přečetl jsem si datum. ... Podle všeho jsou dnešní. Páni. Už neváhám ani minutu a schovám je do tašky. Štítek z knihovny na sobě nemají a podle všeho ani nic jiného... no, mudlovského, takže by nemělo činit problém si je prostě jenom odnést. A pokud na sobě mají něco nemudlovského... Vždycky je tu strategie "hrej blbýho". Krátce se rozhlédnu po přicházejících lidech, než tiše znovu zapluji mezi regály, vracejíc pozornost svému původnímu úkolu. Na tváři mi ale pořád hraje spokojený úsměv. Dnešek možná nebude zase tak nudný, jak se prvně zdálo. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Doma a obsah novin
Nikdo ti nevěnoval zvýšenou pozornost. Prostě jsi si nesl noviny a nikdo se nad tím nepozastavil. Najít vhodný román k zapůjčení teď nebylo tak úplně jednoduché, to proto, že se tvé myšlenky stále točily kolem novin, ale když se chce, tak se dá hodně. Třeba i najít zajímavou mudlovskou knihu. Nemyslím, že ti nějak opravdově záleželo na titulu nebo autorovi. Vzal jsi jeden opravdu tlustý svazek, pasující údajně do tvého oblíbeného žánru a mohl z knihovny opět odejít. Dívka na přepážce ocenila tvůj výběr s tím, že je to poměrně těžké čtení, ale přeje hodně zábavy, a ty jsi mohl konečně vyjít do ulic.
Počasí nepanovalo zrovna atypické pro Londýn. Nebe potažené mraky, ale zatím nebyla cítit ani vlhkost ve vzduchu předznamenávající déšť, ani se ulicemi mezi domy neproháněl dotěrný vítr.
Nebydlíš daleko. Zdánlivě obyčejný šedivý mudlovský byt. Tedy než vejdeš. To se ti totiž otevře skoro dům v domě. Jsi na to zvyklý, bydlíš tu od narození. Nemůže tě to doopravdy uchvátit, ale kdyby sem přišel někdo nezasvěcený… No alespoň je jasné, proč si nemůžeš zvát své mudlovské kamarády domů…
Máma je doma. Stojí v chodbě s telefonem u ucha (není to obyčejný telefon - jen od vzezření). Všimla si tě, ale že se nachází právě uprostřed hovoru, jen se na tebe usmála a zamávala ti několika prsty. „Ano, ano, já vám rozumím, ale věřte mi, budete spokojen…“ rozpovídala se o svém konceptu a vypadalo to, že budou mluvit ještě docela dlouho. Ani si nevšimla novin ve tvých rukou. Kdyby ano nejspíš by ti je zabavila, protože jedna z věcí, které nenechávají s otcem nikdy volně ležet je i Denní věštec…
Otec ani sestra nebyli doma, takže ses mohl uchýlit, kam je to libo. Nejideálněji ovšem asi do svého pokoje, protože ten je tvojí svatyní. Zalezl sis. Jen ty a tvé čtivo…
Obsah Denního Věštce
Titulní strana novin. Obvykle věnovaná hlavní zprávě dne. Dnes na ní vězela černobílá fotografie mladého čaroděje, zavřeného v kleci soudní síně. Oblečen byl v Bradavické uniformě, už trochu zašlé, ale přece to byla ona. Černobílá fotografie neprozradí ani barvu vlasů, ani očí, ale co je z jeho tváře jasně čitelné i tak, to je odměřený chlad. Žíla na krku zlověstně vystupuje a zase mizí. Očima propaluje, vznášející se hůlku, která se záhy láme a dopadá na dlažbu. V té chvíli se tvář mladíka změnila a krátce se v ní mihla bolest, ale trvalo to příliš krátce, aby si tím byl někdo doopravdy jist.
Nadpis hlásal:
Bradavický vrah konečně potrestán!
A článek sám shrnoval průběh kárného řízení jako takového:
Obviněný se od svého přivedení do soudní síně tvářil chladně, neprojevil strach, ale ani lítost. Na první otázku ministra kouzel Kingsleyho Pastorka, jestli se cítil vinen, odpověděl: „Ne.“; čímž tribunál poprvé šokoval. Tváří v tvář svědectvím Bradavického personálu, který jej dopadl přímo při činu, se všeobecně čekalo, že jeho pýcha bude zlomena a konečně se dozvíme něco bližšího o důvodech této zcela zbytečné smrti. Fraser Cotterill, ale svým strohým pokrčením ramen způsobil jen další vlnu nevole přísedících. Jakmile si ministr kouzel opět zjednal v síni pořádek, konfrontoval obžalovaného s další přímou otázkou: „Popíráte, že jste Daniela Larsona zabil?“ „Ne,“ konstatoval šestnáctiletý čaroděj. A stejně odpověděl, i na otázku, zda může soudu říct, proč to udělal. Svoji vinu tak nejen nepopřel, ale prakticky se přiznal ke spáchání toho hrůzného zločinu bez jediné špetky lítosti. Důkazy proti synovi Galena a Gabriely Cotterillových, byly zdrcující. Jeho hůlka na požádání tribunálu vydávila všechny kletby, jimiž si jeho oběť musela projít. A fakt, že mezi nimi nebyla žádná ze zapovězených kleteb, sice byl vzat, jako polehčující okolnost, přesto však byly následky na bezbranném o rok mladším studentovi Nebelvírské koleje neslučitelné se životem. A Fraser Edwin Cotterill byl v samém závěru slyšení shledán vinným ze zabití a odsouzen k desetiletému podmíněnému trestu odnětí svobody, vyloučení z Bradavické školy Čar a Kouzel a zlomení hůlky. Díky vymazání výsledků ze zkoušek Náležité Kouzelnické Úrovně se stává nekvalifikovaným čarodějem, nadobro vyloučeným z kouzelnické společnosti. Alespoň malé zadostiučinění pro rodinu, které už jejich syna a bratra nikdo nevrátí. Pokusili jsme se získat i vyjádření samotného odsouzeného, ovšem ze strany rodiny, nebylo našemu reportérovi umožněno, aby položil jedinou otázku.
Další, již menší, fotografie znázorňovala na pozadí stejného mladíka jako ta horní, tentokrát v objetí ženy, které nebylo vidět do tváře, neboť ji zabodla do synova ramene. V popředí pak staršího muže (otce), který udeřil menšího obtloustlého reportéra pěstí přímo do nosu…
A úmrtím nebyl konec ani na další straně…
Mladičká hvězda vyhasla.
Po tragické nehodě Vanessy Pastorkové letos v červenci, kdy jedenáctiletá dívka přepadla přes zábradlí mostu a utonula v rozvodněné řece, došlo k jiné, neméně tragické události. Stejně starý Oman Percival se vracel domů z nedalekého parku na předměstí Oxfordu, když jej při přecházení ulice, srazil mudlovský kamion. Přesto, že pověření úředníci dorazili na místo velmi rychle, neboť vyhasl signál jeho hledáčku, nemohl již okamžité smrti malého chlapce nijak zabránit…
Následovalo vyjádření mluvčí Odboru pro dohled nad nezletilými kouzelníky, kde vysvětlovala běžný pracovní postup v podobných případech spolu s omluvou a vysvětlením, že opravdu nemohli dělat víc. Mluvčí ministra kouzel popřel možnost, že by spolu obě nedávná náhlá úmrtí mohla nějak souviset. A rodiče i přátelé zemřelého, se teprve vzpamatovávali ze šoku, že už ho nikdy neuvidí…
Další sloupek patřil výčtu zatčených smrtijedů a přisluhovačů Pána zla dopadených nebo zabitých v poslední době.
A pak článek týkající se dalšího včerejšího procesu. Tentokrát s vlkodlačím párem:
Kladivo spravedlnosti opět dopadlo.
7. srpen se zapíše do paměti mnoha, nejen obětí války. Konal se totiž další z procesů ve věci válečných zločinů. Před Starostolcem tentokrát stanuli dva vlkodlaci, Daniel Drake a Rosalia Parkerová, kteří byli před měsícem dopadeni, na popud oddělení bystrozorů. Jednání se mimo jiné zúčastnili i tři z jejich dětí. Po výčtu obvinění, mezi nimiž byla hlavní účast na Šedohřbetově povstání, se přistoupilo k samotnému řízení. I když, že se obvinění cítili nevinni a svoji vinu striktně popírali - a pan Drake se pokusil vnést do celé věci světlo odvoláváním se na těžkou životní situaci své rodiny - tak přesto, že šlo výhradně o svědecké výpovědi, byly důkazy proti nim více než dostačující. Rozsudek: 50 let vězení v Azkabanské pevnosti. Abychom dali prostor i druhé straně, neboť u soudu se jí ho dostávalo poskrovnu, zeptali jsme se na okolnosti jejich života samotných potomků odsouzených. Zprvu skromný rozpačitý popis: „Byli jsme vlastně docela obyčejná kouzelnická rodina…“; byl následován již o něco podrobnějším líčením. Syn Graham barvitě vyprávěl o Danielových problémech udržet si práci, předsudky kouzelnické veřejnosti z jejich okolí, a jak jeho družka Rosalia neměla vůbec štěstí na vstřícné zaměstnavatele. I o tom, kterak se výnosy Oddělení nepatřičného užívání kouzel neblaze podepsaly na jejich životní úrovni a situaci. Přičemž neopomněl zdůraznit, že to byl právě vlkodlak, Remus Lupin, kdo bojoval proti Pánovi zla a padl v bitvě o Bradavice, zatímco Dolores Umbridgeová nyní po právu obývá Azkabanskou celu. Přes všechna negativa svého života, kdy se více než že by ublížili jiným, báli toho, aby se vůbec dožili následujícího dne, se tedy pokoušeli dodržovat platné zákony, které byly ovšem více svazující než Petrificus totalus. A to až do chvíle, kdy se rozhodli za své ideály bojovat. Za malé sourozenecké roztržky pak potomci odsouzených odsouhlasili verdikt jako platný, ale zároveň vyjádřili pochopení pro jednání svých rodičů, kteří pro ně chtěli to nejlepší. Závěr: Je třeba poučit se z chyb a vypořádat se s minulostí, abychom mohli směřovat k lepší budoucnosti. Pokud by sourozenci Drakeovi sami měli nějaký ideál a přání, pak by jím bylo, aby jejich nejmladší sestra směla navštěvovat Bradavice bez předsudků, jako rovná běžným kouzelnickým dětem.
Další na pořadu, byla společenská rubrika. Novinky a fotografie, kdo byl kdy s kým spatřen. Kdo se ukázal v jakém společenském hábitu… I když to byla třeba známá jména tak si těžko představit, kdo nemůže žít bez informace, že si Narcissa Malfoyová zlomila podpatek při odchodu z Azkabanu, kde byla navštívit svého manžela. Nebo že mladý Bleise Zabini byl vyfocen při večeři s o deset let starší čarodějkou, shodou okolností vdovou…
V rubrice pro domácnost zveřejnila jakási Harmony Welshová recept na Výbušný Dort.
Ve sportu byly výsledky z anglické famfrpálové ligy, kde Londýnští kanonýři opět prohráli a posunuli se na poslední místo tabulky. Hollyheadské harpyje postoupily ze třetího na druhé místo. A tabulku nyní vedou Oxfordští lvi.
V okénku pro ženy, se vědmy d‘Ororové ptala Nelie Stevensenová, jestli je lepší na slimáky použít magický nebo mudlovský prostředek. Odpověď madam Ororové pak zněla: „Je víceméně jedno, který použijete. Na trvanlivost vaší zahrady to nebude mít vliv, vzhledem k tomu že za týden vám celá lehne popelem.“
Následovaly inzeráty. A to jak seznamovací, tak prodám / koupím, ale i nabídky práce a v neposlední řadě poutač na kurzy Rychločar pro méně nadané, nebo nekvalifikované kouzelníky. A poznámka malým písmem (pro motáky)… |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Nathan Tanner... Chvíli jsem si to jméno převalovala v mysli. Tak nějak mi sedělo k jeho... Vzhledu. Hloupost.. Nic takového nelze posoudit. Přesto jsem se toho pocitu nemohla zbavit. Začala jsem uklízet podstatně pomaleji, než doposud. Musela jsem nad tím přemýšlet. Takovou dobu tu chodím kolem... Pokaždé stírám podlahu. Celý rok to tu muselo viset. A já ho nepoznala? Je pravdou, že příliš jsem nástěnky nestudovala, ale stejně... Trochu mě to zarazilo, stejně jako fakt, že právě teď jsem si Nathanovy podobizny všimla a především si ho spojila s realitou. Snažím se na to víc nemyslet a když jsem opustila učebnu chemie, šlo to trochu lépe. Ovšem sil ubývalo. Díky vyčerpání jsem měla pocit, že jsem nebyla schopná ničeho - ani přemýšlet. Domů jsem se dostala, ani jsem nevěděla jak. Svým způsobem se to vyčerpání opakuje tak často, že ho už přestávám vnímat, sil mi ale ubírá stále. Pan domácí spal. Ovšem zkontrolovala jsem si to. Stačilo mi, když jsem na chvíli strnule z chodbičky pozorovala jeho tělo. Jen se ujistit, že dýchá. Jakmile jsem postřehla plynule a pravidelně se zvedající hrudní koš, uklidnila jsem se. Přeci jen, pan Whittmore byl starý pán, i když o tom nechtěl slyšel. On a Orfeus z tohoto místa tvořili aspoň zčásti domov. I když jsem na to neměla příliš pomyšlení, poměrně hlasité zakručení v žaludku mě upozornilo, že i lidské potřeby musím naplňovat. Nejdřív jsem vyčkávala, zda jsem pana Whittmora tím zvukem nevzbudila. Přísahala bych, že to bylo slyšet až k sousedům. Orfeus už tiše kňučel za dveřmi mého pokoje. Pan Whittmore ho jistě na procházku vzal, ale občas zapomněl nechat mu otevřené dveře, aby se Orfeus mohl "proběhnout". Šla jsem tedy rychle do kuchyně a vzala si kousek pečiva, nějaké máslo nebo sýr a trochu zeleniny. To vše jsem s nožem položila na podnos, k tomu talíř, sklenici s vodou a zamířila jsem do svého pokoje. Orfeus se mi hned vrhl k nohám. "Nazdar, čumáčku," spustila jsem láskyplně, nohou jsem obratně a především tiše zavřela dveře a starý proutěný podnos jsem odložila na postel. "Tak co, jak ses celý den měl? Byli jste venku?" drbala jsem Orfea za ušima, zatímco on mi zcela odevzdaně olíznul tvář a dál vrtěl ocasem. "Počkej, jen se najím," usmívala jsem se na něj a posadila se na postel. Pomalu jsem si lámala pečivo a odkrajovala kousky zeleniny, tu a tam, především okurku, jsem dávala i Orfeovi. Miloval zeleninu. Trochu trapné možná, ale mně to nevadilo. Raději jsem se soustředila jen na tu chvilku, kterou jsem právě prožívala. Chvilku blaha. Ani jsem se neodvažovala promýšlet den, který právě uběhl. Jakmile jsem dojedla, zmizela jsem opět do kuchyně, doprovázená Orfeem, omyla jsem tiše nádobí, tedy tak tiše, jak jen to šlo, a vyrazila se psem na poslední venčení. Poté už jsem zamýšlela po krátké sprše zalehnout. Zítra mě čekal další pracovní den. A já jen doufala, že únava bude silnější a já nebudu mít dost sil na to, abych přemýšlela. Zvláštní přání... |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro 9. 8. 2002 – ráno
Těžko říct jakou jsi měla noc, ale dost možná, že se nelišila od všech ostatních tvých nocí. Ráno jsi se probudila a zdánlivě ve všem připomínalo to minulé. Tedy jen kdyby nevyzváněl ten otravný mudlovský telefon… (Ten nástroj znáš, i když nijak výjimečně dobře, tvůj pronajímatel ho občas používal.) Ale jestli bude ještě chvíli vyzvánět, tak určitě vzbudí pana Whittemora. Tedy on ho volající asi vzbudit chce, ale opravdu to Eliot stačí zvednout? Než se ráno dokáže dostat z postele, to přeci jen nějakou chvíli trvá. A ty už teď stejně nemůžeš spát… I kdyby pro nic jiného, tak proto, že se k vyzvánění telefonu přidal tvůj vlastní budík, oznamující, svým otravným tónem, že je ráno – čas vstávat. To ovšem znamená, že může být kolik? Pět ráno? Kdo by u Merlina volal v takovou nekřesťanskou hodinu? (Ne, že by tě zrovna něco jako “křesťanství“ něco příliš říkalo.) Telefon je na chodbě nad botníkem umístěný na zdi a vedle má majitel bytu pověšený svůj zápisník s čísly. Ale už nějakou dobu drnčí, a je tedy jen otázka času kdy to volající vzdá… |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Noc byla... Krátká. To především. A nový den stejně šedý jako ten předchozí. Poslední půl rok mi splýval v jednom krátkém nádechu - vstát, pracovat, trochu jíst a spát. Jediné rozptýlení byl Orfeus, ale i tyto chvilky se beznadějně rozplývaly v šedivé řece sotva od sebe rozeznatelných vzpomínek. Doufala jsem, že odchod od rodiny mi pomůže začít nový život, ale nyní jsem získávala akorát pocit, že žádný smysl života nemám. Chyby v systému se přeci nerozvíjejí. Jsou nahrazeny tím správným... Ale především jsem si přála nevést takové myšlenky. Očividně toto přání zůstane jen přáním a já nepoučitelnou. Cítila jsem se rozlámaně, když jsem od sebe rozlepila víčka. Cosi vlhkého mi naráželo do dlaně. "Orfee," zašeptala jsem jen a lehce ruku zvedla, abych ho pohladila po hlavě. Spal stočený vedle mého boku. Sice zabral většinu lůžka, ale já se cítila klidnější, když tu byl. Otec mě za toto nesnášel. Vždy tvrdil, že psi do postele nepatří, že se pak nikdy nedají tak dobře vycvičit. Hloupost... Chvíli jsem se mračila a snažila se přijít na to, co mě tak vyrušovalo, co mě vůbec vzbudilo. Budík to není... Ranní myšlenkové pochody nejsou zrovna mou předností. Ale pak mi to docvaklo. To je telefon! Ano, znala jsem tento ryze mudlovský přístroj a svým způsobem ho obdivovala, stejně jako veškeré mudlovské výtvory, které se hrdě mohly postavit vedle kouzel "mého" světa. Pan Whittemore také jeden z těchto přístrojů vlastnil. Příliš ho nepoužíval a téměř nikdy jsem ho neslyšela zvonit. Moc jsem se nezajímala o to, jak to funguje, ale tu a tam jsem pana domácího pozorovala, když přišla ta vzácná chvilka a on přistoupil k telefonu a zvedl jeho sluchátko. V práci jsem se samozřejmě časem seznámila díky pozorování s tím, jak telefon funguje, ale nikdy jsem nebyla nucena ho používat. Kdo ale volá v pět hodin ráno? Spíš... Kdo vůbec volá panu Whitemorovi?? Nechápavě jsem zírala do stropu, drbala jsem Orfea, který sebou neklidně šil. Ani jemu se ten zvuk nelíbil. Ale mám ho zvedat? Než jsem rozvinula další úvahy, do rámusu se přidal i můj budík. To už jsem nesnesla. Rychle jsem se po něm ohnala, možná až příliš, takže se mi ho povedlo vypnout a shodit ze stolku zároveň. Bezva... Tiše jsem si povzdechla a posadila se, abych zkontrolovala to nadělení. Orfeus hned seděl taky, poté mě přeskočil jak nic a šel budík zkontrolovat. Já se však pohledem otočila ke dveřím. Telefon stále zvonil. I kdyby to pan Whitemore slyšel, sotva se k němu včas dobelhá. Třeba je to... Důležité. Musí být, když někdo volá v pět ráno. Nenapadlo by mě, že by mohlo jít o hloupý žert. Tímto směrem se mé myšlenky neubíraly. Vyskočila jsem z postele a rychle se hrnula ke dveřím. Jen tak v kraťasech a tričku, bez županu, přestože byt byl po ránu chladný. Doufala jsem, že telefon ještě stihnu a pokud ano, rozhodně se nepředstavím svým jménem, ale jako: "Byt pana Whitemora, prosím?" Ještě lepší by ovšem bylo, kdybych se s panem domácím rovnou střetla na chodbě a ujistila bych se jen, že telefon si zvedne sám. Snad se nebude zlobit, když mu tímto způsobem zasáhnu do soukromí... Orfeus, jako vždy, mě následoval. Jeho zvědavý výraz mě jen ponoukal, aby udělala, co jsem si usmyslela, takže i poslední pochyby šly stranou. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Ranní volající
Hned jak jsi vstoupila na chodbičku, nazvěme ji třeba předsíň, bylo jasné, že možnost číslo: 2 se rozhodně nekoná. Pan Whittemore z pokoje ještě nevyšel a u telefonu rozhodně nestál. A pokud jsi doufala, že to volající vzdá než to stačíš zvednout, pak ani k této možnosti nedošlo. Zvedla jsi sluchátko a představila se frází, kterou sis připravila. On se ostatně Eliot hlásil stejně, takže danou osobu na druhém konci drátu mohl zarazit jen dívčí hlas, který hovor přijal. Což mu ovšem evidentně došlo až po té, co pronesl: „Ahoj, tati, jak se máš? Tady Diane.“ Následovala možná půl vteřinka ticha, kdy to ženě (teď už je jasné, že je to žena) docvaklo. „Kdo je tam?“ vyslovila podezřívavým hlasem otázku, přesně mířenou na tebe. „Haló…?“ nenechá se odbít. Slyšíš z pokoje pana domácího nějaké zvuky, ale je jistě ještě daleko od toho, aby tě od aparátu vyprovodil. Ale možná když to chvilku pozdržíš… |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Bohužel se nestalo nic z mých zbožných přání. Pan Whittemore možná telefon zaslechl, ale rozhodně nebyl schopen sem ještě dojít. A telefon nepřestal zvonit. Ale ani já jsem své jednání už nezměnila a podle plánu se ohlásila. V odpověď mi přišel ženský hlas. Diane...? Dcera...? Celkem logická myšlenka. Na chvíli nastalo ticho. Na obou stranách nejspíš panovalo překvapení. Ani nějak nevím, že by pan Whitemore měl dceru... Zmíněná Diane se probrala rychleji a následovala další otázka. Její netrpělivost nejspíš rostla. Trochu jsem začala panikařit. Tušila jsem, že lehounce blednu. "Eh... Elleonore Seewalker... Já..." chvíli jsem přemýšlela, zda Diane vysvětlit, co tu vůbec u jejího otce dělám, ale nakonec jsem to zavrhla. Jestli jsou spolu v kontaktu, určitě o mě ví. Ale... Pak by se tak nedivila. Stejně jsem měla malou chuť svou přítomnost uvádět na pravou míru. "Hned vám otce zavolám." S těmi slovy jsem telefon odložila a nečekala jsem na schválení. Jen pryč od ní, od Diane. Vydala jsem se rychle směrem k pokoji, kde pan Whitemore spával. Zaťukala jsem a vyčkala. Pak znovu a pokud stále nic, lehce jsem pootevřela dveře: "Pane Whitemore? Jste vzhůru? Volá vaše dcera." Očima jsem se nesnažila šmejdit po místnosti. Jen předat vzkaz a jít si po svých, stejně už musím do práce. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Ranní hovor – dozvuk
„Kdo že?“ vypálila na tebe a z jejího hlasu zazněl podrážděný tón. Jestli nějak komentovala, že jí otce zavoláš, už nevíš, protože jsi jako slušná dívka šla splnit, co jsi avizovala.
„A-ano…?“ ozval se pan Whittemore ze svého pokoje. „Už jdu, už jdu…“ zněl rozespale a unaveně, co bylo “vidět“ částí prosklených dveří (sklo bylo bublinkové prakticky neprokouknutelné, takže poskytovalo pouze obrysy) seděl Eliot na posteli a lehce se v zádech pohupoval dopředu a dozadu, jakoby se odhodlával skutečně se zvednout na nohy. Jakmile jsi ale řekla, že volá jeho dcera, zarazil se. „Která, Ellie? A co chce?“ přestal se pohupovat a jeho ruka šátravě mířila k berli opřené o noční stolek. Víc jsi neviděla, ale stačilo to. Vypadá to, že skutečně bude vstávat, jen… To jeho chování… A její? Hovor v pět ráno? Takové otázky a zdrženlivost poté co se dozvěděl, “kdo“ že to vlastně volá?
A když se konečně došoural ke dveřím a otevřel je, zdál se ještě starší a unavenější, než obvykle. Zároveň však v jeho očích plálo něco zlostného, zakořeněného hluboko v něm samém. „Děkuji, ti zlatíčko, můžeš se jít připravovat do práce, já už… si to vezmu…“ A přesně jak řekl, tak i udělal. Překonal poslední metry vzdálenosti k telefonu a zvedl jej. „Eliot Whittemore, Summer Road 526, přejete si?“ zaslechneš ještě jak se ohlásí do telefonu.
Na jednu stranu má jistě pravdu, měla by ses jít připravovat do práce. Na druhou… Opravdu je to takhle v pořádku? Můžeš ho nechat bez obav v tomto neosobním hovoru s dcerou? A nebude na něj ta Diane ještě naštvaná, když jsi to sluchátko vzala napoprvé ty?
Elit u telefonu stojí opřený o berli a po těle se trošičku třese. Orfeus v kuchyni čumákem posouvá hladově svou misku. Hodiny ukazují minuty, které už jsi z ranní přípravy ztratila. Koupelna tě volá pootevřenými dveřmi…
A ty se musíš rozhodnout. |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Byla jsem ráda, že jsem hned šla splnit to, co jsem si předsevzala. Asi bych opravdu netušila, co říci volající Diane na její dotěrnou otázku. Pan Whitemore o mě před dcerou nemluvil? Po pravdě jsem snad nikdy nezažila, že by mu kdokoliv z příbuzných volal a o počtu jeho dětí jsem mohla jen spekulovat. Proto tento hovor byl tak překvapující. Navíc v takovou hodinu... Pan Whitemore sám mi to také příliš neobjasnil. Sice z postele vstával, ale má informace o volajícím ho zarazila více, než bych to čekala. Která? Je jich více...? A jak, co chce...? Tedy pochopitelně, co by mohla v pět ráno chtít, rodí snad? Očividně ne. Ale... Jestli pan Whitemore netušil, nebo se spíš obával... Starostlivý výraz se mi usadil v obličeji, když jsem panu domácímu odpovídala: "Diane... Ale nevím, co chce." Uvolnila jsem prostor mezi dveřmi, aby pan Whitemore mohl dojít k telefonu. V jeho pohledu bylo ale cosi zvláštního? Smutek? Hněv? Starost...? Rozhodně mě pohled na jeho tvář neuklidnil, spíš naopak. Jeho pobídka byla však na místě. Neochotně jsem se podívala do kuchyně, kde mi Orfeus naznačil, kde jsme v přípravách každodenního rána skončili. Čas neúprosně ubíhal a nenechával mi prostor pro rozhodnutí. Znovu jsem se podívala na pana Whitemora. Nezdál se příliš klidný. Nemůžu ho tu takto nechat. Věděla jsem, že má rozhodnutí nebývala vždy správná, spíš naopak, ale nemohla jsem se donutit k jinému rozhodnutí. Přistoupila jsem blíž k telefonu tak, aby na mě pan Whitemore dobře viděl. "Je všechno v pořádku...?" zašeptala jsem, ovšem s důraznou artikulací, aby mě on rozuměl a Diane, jeho dcera, mě v pozadí jejich hovoru nezaslechla. Rozhodně jsem mu nechtěla přidělat více starostí. |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Judith se trochu zamračila. Tohle nebyla odpověď na její otázku. Nicméně poslušně cupitala vedle reportéra a dál nevyzvídala. I když jsem si byl jistý, že by nejradši měla tunu dalších otázek. „Stojí,“ stál jsem si za svým. „Kéž by bylo více novinářů jako vy.“ Odtušil jsem. Nevím, jak si to mohl převzít, ale splynulo mi to z úst s jakousi samozřejmostí. Myslel jsem to upřímně. Vzápětí jsem se ale musel uchechtnout. Možná, že to s tou první stránkou bylo nemístné, ale mně to přišlo takto podané skutečně vtipné. Ono totiž není nad to brát své trampoty s humorem. Vyšli jsme ven. S přemístěním šlo jen souhlasit. O jeho schopnostech v tomto ohledu jsem vlastně vůbec nepochyboval, nepozastavil jsem se nad tím. Laura chytila jeho druhou ruku a já se chytil Laury. Za moment jsme stáli v tmavém podchodu. Uznávám, že přemisťování je skutečně nepříjemné na žaludek, ale nic co by rychle neodeznělo. Přikývli jsme a vydali se na cestu k hostitelovu domu. Opravdu to vypadalo, že pan Cotterill je v mnohem lepším rozmaru, než působil při předešlých setkání. Bylo to jen kousek. Dům už od pohledu zvenku působil sympaticky. Uvnitř to bylo podobné. Porozhlédl jsem se, stejně jako sestřičky. Fotografie mi neunikly. Nemyslel jsem si však, že by bylo slušné si je právě teď nějak přehnaně prohlížet. „Vypadá to tu moc pěkně,“ prohlásila hned Laura. „To je v pořádku,“ řekli jsme se starší sestrou společně, když se Galen Cotterill zmínil o přezůvkách. Po té další otázce jsme se po sobě podívali. „V nemocnici jsme měli oběd,“ odvětila Laura. „Nemusíte si tedy dělat starosti s jídlem.“ „Podkroví zní skvěle,“ dodal jsem já a usmál jsem se. Nelhal jsem. Byl jsem opravdu více než vděčný. Ačkoli jsem měl pořád jisté obavy z názoru dalších obyvatel domu. „To není třeba. Opravdu nechceme působit žádné komplikace.“ Myšlenka, že by tam kvůli nám měl do podkroví stěhovat někoho jiného, mě celkem vyděsila. Nicméně s otázkou, kam teď s námi, jsme ve výsledku nejspíš moc nepomohli. Zuli jsme se. Ozvalo se zahoukání. Vlastně všichni tři jsme pohlédli směrem, odkud to vyšlo. „To byla sova,“ nadchla se Judith a věnovala novináři pohled, jako by se ho ptala na svolení, zda se na ni může jít podívat. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Eliot
Nerozumíš tomu, co říká Diane Eliotovi, jeho odpovědi k tobě však doléhají zcela zřetelně. „Moje nájemnice.“ - „…“ „Do toho ti ale nic není!“ zadýchává se. - „…“ „Tak co chceš, Diane?“ - „…“
Starý pán se po tvé otázce shovívavě zadíval do tvých očí a tiše si povzdechl. Vrásčitou rukou zakryl spodní část sluchátka a namáhavě se pousmál. „Všechno je v pořádku, zlatíčko, jen klidně běž.“ Sice to řekl, ale z jeho hlasu bylo znát, že “v pořádku“ je to poslední, co to doopravdy je. A Orfeus v kuchyni nepřestával hýbat s miskou. Dokonce si na tvé pobídnutí i štěknul, čímž se jeho psí rozkaz ozýval celým bytem.
„Ne. To rozhodně ne. Už jsem ti k tomu své řekl, Diane a mé rozhodnutí stále platí.“ Eliotův hlas byl dýchavičný, ale nečekaně se ukazovalo, že v tomto starém muži přeci jen zůstalo ještě trochu dřívějších sil a ráznost. - „…“ Jeho dceři však stále ještě nerozumíš. |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Další slova rozhovoru mi byla jako odpověď na to, co jsem se ptala a chtěla jsem od pana Whitemora vyzvědět. Těžko má se svojí dcerou dobrý vztah... Nebo je snad jen podezřívavá a bojí se o něj? Ráda bych tomu věřila a dokázala bych snad se svou povahou najít i omluvu pro svého vraha, ale tentokrát mé obavy stály více na straně pana domácího. Přikývla jsem po jeho slovech na srozuměnou, ale neušlo mi, že to bylo spíš vynucené, než upřímné. Nechce, abych si dělala starosti, nebo abych do toho strkala nos...? Vydala jsem se do kuchyně, tvář podmračenou obavami i nejistotou, co bude dál a jak se zachovat. Jenže i Orfeus se dožadoval mé pozornosti a já se mu musela věnovat. Dveře mezi kuchyní a chodbou jsem nechala otevřená. Úplně nejdřív jsem naplnila misku Orfeovi a pak jsem si hodlala sama připravit snídani, ovšem tak potichu, abych slyšela, jak rozhovor pana domácího pokračuje. Možná to bylo neslušné, ale chtěla jsem byt dnes opouštět s vědomím, že se mu nic nestalo. Snad něco kloudného přes Orfeovo zběsilé mlaskání uslyším... Samozřejmě má snaha o ticho zpomalovaly proces mých příprav a bylo mi jasné, že do práce s nějakým zpožděním dorazím, ale hodlala jsem toto riziko podstoupit. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Sova a ubytování
Galen se tvářil zamyšleně. „Opravdu?“ zeptal se překvapeně. Zřejmě mu vůbec nedošlo, že v nemocnici mají ve zvyku dávat pacientům i jíst. A jak vidno platí toto pravidlo pro “všechny“ pacienty. Trochu se mu tím zjištěním ulevilo. Přesto, že nebyl zrovna ideální hostitel, zvlášť v této těžké době, byli k němu shovívavý. Málem by ho to i dojalo. „Tak tedy podkroví,“ pousmál se, chytil se zábradlí a chtěl se vydat do schodů, že je tam odvede, když maličká Judith zareagovala na soví podnět. Galen jen pootevřel rty. Pak té maličké přikývl na nevyřčenou otázku. Těm jejím očičkům se nedalo odolat. „To je Henry. Asi jsem ho v tom shonu zapomněl nakrmit,“ přiznal všem, ale hlavně asi sám sobě. Povzdechl si a vydal se tedy za Judith. No co, podkroví jim nikam neuteče.
Henry byla nádherně zbarvená sova pálená. Měl velikou klec, postavenou na stolečku na kuří nožce, která vypadala jako zlatá, ale ve skutečnosti byla z mosazi. A právě kloval zobáčkem mezi dvěma mřížemi, čímž do nich vrážel a to vydávalo ten neklidný zvuk. Jeho klec byla umístěná v obýváku, chodbou rovně podél schodů dál dovnitř. Tam byly jedny pootevřené dveře přímo proti vchodu a obývák měl všechno, co by měl denní pokoj nabízet. Křesla, pohovku, krb, televizi, květiny za okny… A sova Henry, když malé děvčátko uviděla, zůstala na Judith poulit své veliké oči a trhanými pohyby hlavou ji nepřestávala pozorovat. Klapání zobáku ustalo jako na povel.
Galen se do místnosti málem vřítil. „Co to zase vyvádíš, Henry, co?“ Zvýšil trochu hlas, ale nezněl vůbec naštvaně, spíše bylo v jeho hlase něco srdečného a milého, když sáhl do váčku na poličce se sovými pamlsky, aby opeřenci jeden věnoval. S tím se otočil na Judith a s šibalskými jiskřičkami v očích se jí otázal: „Chceš mu ho dát?“
Nabídl jí soví pamlsek. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Dobré ráno
Zatím co ses věnovala svému domácímu mazlíčkovi a následně přípravě snídaně, pan Whitemore stále hovořil se svou dcerou. Už jsi ale nerozuměla jeho slovům. Pootevřené dveře nestačily, mluvil relativně potichu. Ale beztak by jsi z nich stěží mohla vyčíst jaký že vztah v jejich “rodině“ panuje. Že asi ne zrovna úplně srdečný a vřelý je jasné už z toho, že o své dceři (možná dcerách) sám pan domácí nikdy nemluvil. Koneckonců ty sama víš o rodině své. Také se nedá říct, že bys měla rodiče, kteří by to pro tebe byli oporou, a dávali ti domov, který bys tak mohla i nazývat.
Vyruší tě však dutá rána. Orfeus zvedne hlavu od žrádla. Diane křičí ze sluchátka: „TAK POSLOUCHÁŠ MĚ?!!!“ Eliot leží na zemi a drží se za hruď. V obličeji je celý rudý a nemůže se nadechnout. Oči má vypoulené a rozplývajícím se zrakem putuje po stropě chodby. Poslední vteřiny než upadne do bezvědomí. A jsi tam jen ty a pes který hlasitě štěkne do sluchátka a začíná panu Whitemorovi olizovat brunátnou tvář… |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro I když mi význam slov unikal, podle tónu hlasu pana domácího jsem snadno odhadla, že s dcerou nemá příliš vřelé vztahy. Velmi snadno jsem proto měla pochopení. Sama bych o takových věcech mohla vyprávět. Když by bylo komu... Navíc jsem do dneška ani netušila, jak na tom je s rodinou a koho vůbec má. Podrbala jsem zamyšleně Orfea, když jsem o tom tak přemýšlela a zároveň svému parťákovi dávala misku se žrádlem. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Tísňová linka
Tep je slabý a nepravidelný, ale cítíš ho. Dech je téměř neznatelný. Oči má tvůj domácí obrácené dovnitř a víčka napůl kleslá. „Co ti to tam štěká za čokla? Ať to psisko zmlkne, ano?! Ještě jsem s tebou nedomluvila!“ Ozývá se ze sluchátka. Orfeus už na ženu za ním jen zlověstně vrčí.
Sluchátko ti hrozí vypadnout z roztřesených tenkých rukou. “Hůlek“ jak ji říkával Eliot. Bude ještě vůbec někdy? Bude vůbec ještě kdy NĚCO říkat?! „Dobrý den, u telefonu Benjamin Adcock, asistent rychlé záchranné služby, jak vám mohu pomoci?“ Zazněl konečně pojednou z té mudlovské vymoženosti také vlídný hlas. Milý, nemůže být o příliš starší než ty. Přesto těžko soudit na tu dálku, bez možnosti skutečně vidět. Ale ta otázka…? Jak by ti asi tak mohl pomoci, že? Asi potřebuješ pomoc, no ne?! Tedy ani ne tak ty, jako pane Whitemore. Co mu máš ale říct? A jak to vysvětlit? Co je důležité a co ne? Musíš se rozhodovat rychle. Orfeus starostlivě kňučí a ty máš srdce snad až někde v krku. Čas by se měl zastavit a nechat tě trochu přemýšlet, ale ta ručička na hodinách se ne a ne zastavit! „Kdo volá?“ |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Nevnímala jsem hlas dcery pana domácího. Upřímně by mě akorát rozčiloval. Snažila jsem se především vnímat to nejdůležitější. Tep a dýchání. Oba signály života byly slabé, ale byly tu. Pro teď to musí stačit. I když jsem si ničím nebyla jistá. Opravdu ničím. Toto se mi ještě nestalo. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Je třeba více informací
„…“ Slabé zachroupání v telefonní síti. „Uklidněte se, slečno, jste slečna, ano?“ ptá se onen Ben starostlivě, přesto je v jeho hlase cosi naléhavého, co nelze neuposlechnout. „Dobře, váš domácí se rozčílil, musíte mi ale říct, KDE BYDLÍTE, ano?! Řekněte mi, adresu,“ vyzívá tě. Chodba bytu, jindy tak vlídná, klidná a hřejivá na pohled, nyní působila, jakoby se stěny světa kolem tebe svíraly a chtěly roztočit. „Řekněte mi, je při vědomí? Stále dýchá? Víte co je stabilizovaná poloha?“
Stojíš sice nad ním, ale jak máš poznat, jestli dýchá? Při vědomí už ale evidentně není. Zkusíš se natáhnout, že našponuješ kabel od sluchátka na maximum a zdá se, že dech ustal. CO BUDEŠ U MERLINA DĚLAT TEĎ? |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Trochu jsem se pozastavila nad otázkou dispečera, ale nakonec... Aspoň si zachoval nějaký rozum, zatímco já jsem tu vyšilovala. "Adresa... Samozřejmě, adresa...," plácla jsem se do čela a trochu předčasně úlevně vydechla, jakoby se tím cosi vyřešilo. Spěšně jsem nadiktovala adresu a poslouchala, co mi dispečer řekne dál. |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Noví lidé
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Nesledoval jsem čas, ani nic jiného, kromě knih a svých poznámek. Čím víc jsem se zabýval hodnocením své současné situace a možnostmi, tím bezvýchodnější mě samotnému připadala. Ten pavouk příčin a důsledků se zamotával čím dál víc a já zjišťoval, že pravděpodobnost na očištění svého jména a vítězství nad Kevinem je téměř mizivá… Odložil jsem brk, promnul si unavené oči a podíval se z okna. Vrznutí vrátek jsem slyšel až do pokoje. Vítej doma, tati, povzdechl jsem si hořce. Kdo jiný by se asi tak vracel? Zavřel jsem knihy a uložil je na jejich místa. Co kdyby ho napadlo, jít se na mě podívat? Až pak mi došlo, že mám vlastně zamčeno a zrovna otec není z těch, co se pokoušeli vstoupit násilím. Včera se vyjádřil při večeři jasně. Já mám přijít za ním, on se ptát nebude. A kdo se nezeptá, ten se odpověď nedozví… Jak jde o nějaký vlkodlačí děcka to se může strhat, aby zjistil jejich verzi, ale u vlastního syna se na všechno vykašle! Ne… Nemůžu se tomu poddávat. Jeho chyba to není… To já jsem se do toho dostal a já se z toho taky musím dostat.
Rozdýchával jsem ten kámen, který mi někdo položil na hrudník a při tom zaslechl hlasy odněkud zdola. Co to? Otec s někým mluvil a to mě zarazilo. Slyšel jsem rozhodně víc hlasů než ten jeho… Kdo by za ním dnes chodil? Přišel jsem ke dveřím, abych slyšel lépe. „To není třeba. Opravdu nechceme působit žádné komplikace.“ Zaslechl jsem jen. Komplikace? To jako ještě de? „To byla sova,“ zvolal nadšený hlásek. Dítě? Zjevně se přesunuli z chodby buď do obýváku, nebo do kuchyně, nerozuměl jsem jejich slovům, ale ty hlasy mi připadaly povědomé. Přiřadit si k nim tváře se mi ale ne a ne podařit. Položil jsem ruku na kliku a druhou vzal za klíč. Nechtělo se mi jím otočit. Ta představa, že budu znovu čelit otcovu vyčítavému pohledu, se ve mně vzpříčila jako ostrý střep. Ale to já jsem tu v právu! Zatvrdil jsem se, otočil klíčem a otevřel dveře. Jsem tu doma! Mam právo se třeba… napít, a jestli při tom zjistím, koho si to táta tahá domů tím líp… Polkl jsem a vykročil po schodech pomalu a tiše směrem dolů. Tváře z fotografií se po mě dívaly. Dokonce i mé vlastní já z doby před šesti lety nade mnou kroutilo hlavou. A mě knedlík v krku bránil v dalším nadechnutí…
Nakonec jsem ale sešel dolů a zadíval se směrem do kuchyně s jídelnou v jednom. Hlasy přicházely z obýváku. Koutkem oka jsem zahlédl stín na zdi, jak se tam někdo pohnul. Než se ale půjdu podívat tam, dojdu si pro sklenku vody. Přesně jak jsem si umanul, jsem i učinil a brzy už se jako stín tiše kradl do místnosti, kam si otec přivedl své hosty. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Záchrana
„Summer Road 526, pan Eliot Whitemore, ano?“ zopakoval dispečer adresu, aby se ujistil, že slyšel správně. „V pořádku slečno, posílám vám záchranku,“ ujistil tě Ben, ve snaze dodat alespoň nějaké záchranné lano. „Poloha.“ Doplní tvé zakoktání. Už-už se nadechuje, což ve sluchátku slyšíš zřetelně (vlastně ti připadá že celkově toho slyšíš a vnímáš víc než obvykle, jakoby se čas kolem tebe neúměrně zpomalil), ale co řekl, jestli vůbec něco, se už nedozvíš, protože jsi pustila sluchátko, abys zjistila, že tvůj domácí je zcela bez dechu! Po tvých dalších slovech tě dispečer sám okřikne. „Ne ne ne… Jestli nedýchá, podívejte se mu do úst!“ naléhá. Slyšíš jeho vlastní zrychlený dech. „Chytněte ho za nos a otevřete mu ústa, podívejte se, jestli mu jazyk nezapadl do krku, nebo tam nemá nějakou jinou překážku, pokud ano vyjměte ji, pokud ne, musíte mu dát umělé dýchání a začít s resuscitací.“ Vysvětluje, ti již trpělivěji, že mu ale není do smíchu a pohody je ale více než zřejmé. Na rozdíl od tebe, ale alespoň ví, co máš dělat. Nebo, to minimálně říká… |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Možná bych se jindy zachvěla nad tím, jak na mě někdo zvýšil hlas. Možná bych měla být zvyklá, ale nebyla jsem tou silnou povahou. Pak bych nejspíš neutekla z domova... Ale nad tím jsem teď neměla čas přemýšlet. Navíc nyní mi dispečerův zvýšený hlas přišel vhod. Donutil mě soustředit se. A dobře jsem udělala, protože Ben mi ihned začal udílet pokyny. Pokud to jen trochu šlo, pokusila jsem se dostat i se sluchátkem k panu Whitemorovi. Klidně i rychle sundat telefon. Ovšem ne vyrvat. Na to jsem si příliš cenila tohoto mudlovského vynálezu. „Dobře, dobře,“ ujistila jsem překotně Bena, že mu rozumím. Sluchátko jsem musela odložit. Jednou rukou jsem stiskla nos, druhou jsem otevřela ústa tak, že jsem tlačila bradu dolů. Důsledně, ale jemně. Pan domácí mi nyní přišel neuvěřitelně křehký. Snažila jsem se hlavu pana Whitemora lehce zvrátit dozadu, abych lépe viděla do úst, ovšem nic jsem nedělala silou. Nyní se mi dech zúžil, vlastně jsem si ani nebyla jistá, že sama ještě dýchám. Tak co.. Tak co...?! |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Žádná překážka
Tvůj domácí, byl jako hadrová panenka, jen exponenciálně těžší. Nechal si bezvládně ležící zvrátit hlavu dozadu i otevřít uvolněnými svaly drženou bradu, která se podvolila tlaku tvých ruček. Sluchátko leželo na zemi, tak jako celý jindy zavěšený telefon, nyní odložený téměř jako nepotřebná věc. „Tak co?“ doléhá k tobě jakoby z velké dálky tlumený hlas zřejmě mladého dispečera. Ty zkoumáš dutinu ústní starého muže. Jeho zubní protéza se ještě neuvolnila, ale víš že ji má a kdo ví, co se může stát? Měla bys ji vyndat? Nebo nechat kde je? Jazyk měl zapadlý, ale ten snadno vyndáš, to není žádný problém, je to jen stejně bezvládný sval v jaký se proměnilo celé tělo starce, který tě přijal pod svá zvrásněná křídla. „Položte dlaně přesně doprostřed jeho hrudního koše, hezky jednu na druhou. V krátkých trhaných přírazech pak stlačujte hrudník. Ruce mějte napnuté, Dejte do toho sílu celého těla. Musíte do hloubky asi pěti centimetrů. Patnáctkrát stlačte a jednou vdechněte vzduch do jeho úst. Pořád znovu a znovu. Záchranka je na cestě…“ Další rady. Skoro jako z nějaké učebnice. Ale jeho hlas, je jako hlas anděla, našeptávajícího ti jak ujít pekelné bráně, která na tebe snad kdesi čeká. Nebo na pana Whitemora? Jaký byl jeho život doopravdy? Co se stalo mezi ním a jeho dcerou? Ptal se která dcera volá, má jich víc? Proč s nimi nežije? Proč bydlel sám a ujal se tebe? Chtěl snad vykoupit nějaký dávný hřích tím, že pomůže někomu jinému? Ne, že by na těchto myšlenkách nyní záleželo. Čas se neúprosně vleče, jakoby se ti vysmíval svou mocí, která ovlivňuje lidskou mysl. Nebo je to naopak? Kde u Merlina je ta sanitka? |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Až jsem sama divila, jak se tělo pana Whitemora podvolilo mým dotykům. Byla jsem ráda, ale zároveň to bylo děsivé. Ta naprostá bezvládnost! Mé ruce se chvěly, kvůli potu mi tu a tam prsty uklouzly. Klid... Klid... Marně jsem se ale přemlouvala. Slyšela jsem Benův zvídavý dotaz, ale zatím jsem se soustředila jen na vnitřek úst. Opatrně jsem jazyk vytáhla. Také mi neušla protéza. Zaváhala jsem, ale nakonec se ji pokusila vyndat. Příliš jsem nepřemýšlela, jen jsem ji položila vedle sebe. Jsou to jen zuby, umělé zuby... |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Záchranná mise
Jak dlouho jsi to dělala, než ti sluch ohlušila vytoužená siréna? Pochybuji, že budeš někdy umět ten časový úsek označit skutečně reálnou hodnotou. Mohla třeba jen projet, mířit k jinému pacientovi… Ale tahle ne.Ta zastavila pod vašimi okny a nedlouho na to už ti vrazili záchranáři do dveří. Těsně před tím, se Eliot konečně nadechl, i když mělce a tep se dal stěží nahmatat. S prosbou, ať jim ustoupíš, tě ti mudlové odsunuli stranou. Ještě chvíli stabilizovali pana Whitemora, vyptávali se. Informace podávané čistě mechanicky. Nic jiného se nedělo. Naložili ho na nosítka a vezli výtahem. Poslední záchranářka se s tebou ještě loučila, děkovala za zavolání a správné podání první pomoci. Vzala si telefonní číslo aby ti dali vědět do které nemocnice ho nakonec převezli a s tím se měla k odchodu. Orfeus tiše zakňučel u tvých nohou. Sluchátko od telefonu visí a bezvládně se houpe téměř u země. Je na jeho druhé straně ještě Benjamin Adcock? Asistent záchranné služby? Kdo ví? Tvá práce v knihovně čeká, ale jakoby ti byla vlastně velmi vzdálená. A co ten chlapec ze včerejška? Vrátí ti noviny? Přijde vůbec? A co ten druhý hoch? Čaroděj co si tě spletl se sestrou…? Přijde? Nepřijde? A měl by snad? Ani jsi netušila, že má pan Whitemore žijí dceru. Nebo dcery? Ještě jsi ani nesnídala… |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Lehce jsem stočil koutky v úsměv. Laura se pousmála. Ale byla to Judith, která rozhodla o dalším dění. O malou chvilku jsme se ocitli v obýváku. Judith se hned vrhla ke kleci, zatímco já s Laurou jsme zůstali stát u dveří jako tiší pozorovatelé dalšího dění. „Ta je krásná,“ rozplývala se naše nejmladší sestřička. „Ahoj, Henry,“ usmívala se. K přírodě mají vlkodlaci blízko, takže se zvířaty nám to jde. To se musí nechat. „Ano,“ reagovala Judith nadšeně na nabídku sovího pamlsku, vzala si ho a za chvíli ho už podávala sově. Vypadalo to, že si sestřička našla další kamarádku. „Kdy myslíte, že se vrátí Cornelius?“ nadnesla ta malá a koukla po mě a Lauře. „To je naše sova,“ vysvětlila panu Cotterillovi. „To opravdu netuším,“ odpověděl jsem poněkud neutrálně. Taková nevinná otázka a moje myšlenky se opět propadly do chmurnějších rovin. „Až najde Auroru.“ Úvahy se zase vracely k naší nejstarší sestře a existenčním otázkám. „Co když ji nenajde?“ Judith se začínala mračit. „Určitě ji najde,“ odpověděla Laura. Vykročila k sestřičce a položila ji ruce na ramena v ochranitelském gestu. „Nemusíš mít obavy… Cornelius je chytrá sova.“ To mi zkroutilo koutky v lehce ironický úsměv, ale nepoznamenal jsem nic. Judith to ale nijak neuklidnilo. Vlastně najednou vypadala opravdu vystrašeně. A kvůli sově to nebylo. „Co když jí někdo ublížil?“ hlesla. Laura poněkud zbledla a také se podívala na mě. Zatímco já měl najednou v břiše opět několik balvanů. „To je nesmysl,“ odmítl jsem tuhle variantu. „Rora by se nedala.“ Uznávám, že by se dalo vymyslet spousta lepších odpovědí, ale to by mě musely napadnout… Judith nakrčila čelo. "Přesně tak," prohlásila Laura, která se toho raději chytila. Judith se zamračila ještě o krapet více, podívala se na pana Cotterilla. "Ti dva mi pořád lžou," hlesla. Načež jsem jen konsternovaně rozšířil oči. |
| |
| soukromá zpráva od Fraser Edwin Cotterill pro Nové starosti
Galen se pousmál. „To je,“ přisvědčil jí. Samotnému se mu Hanry nepřestával líbit. Však byl s nimi v mnoha těžkých životních situacích a neuměl si představit, co bude dělat až jednou přijde jeho čas, protože představa že by měl mít jinou sovu se mu kdesi uvnitř příčila, jako rybí kůstka. (Proto na to nijak často nemyslil.) Vtiskl drobné holčičce pamlsek a sledoval, jak si s krmením poradí. A že to zvládla na jedničku! Přijal vysvětlení ohledně Cornelia kývnutím hlavy a nijak do debaty sourozenců nevstupoval. Znal Auroru ze soudního procesu a samozřejmě i z jiných zdrojů, které jako novinář měl, nikoliv však osobně. Zamyšleně se zadíval jinam. Starostolec svěřil obě děvčata do péče jejich nejstarší sestry, kdykoliv se mohla slečna Drakeová ukázat na jejich prahu…
Procitl, až když Judith opět promluvila k němu. „C-cože?“ Tázavě přejel pohledem Graham s Laurou a skončil u Judith. Matně si uvědomoval, že zaslechl cosi o lži. „Myslíš?.“ Sjel oba její sourozence rádoby kritickým pohledem. „Ani se mi nezdá…“ Věnoval ji povzbudivý úsměv, přiklekl k ní, aby se jí mohl zadívat přímo do těch velikých bezelstných kukadel pod nakrčeným čelem. „Nevím sice, jak to dělají, ale řeknu ti malé tajemství, hm? Sovy, si vždycky najdou své pány.“ Mrkl na ni a srdečně pocuchal její vlásky. Nechtěl, aby se teď trápily.
Zvedl se, narovnal a protáhl. Otevřel rty, aby je mohl vybídnout k cestě do podkroví, ale cosi mu v tom zabránilo. A to něco jsem byl já…
Nedalo se říct, že jsem vešel do pokoje. Zastavil jsem se na prahu a jen sledoval, jak se má k té vlkodlačí holčině.
Otcova tvář ztvrdla do kamenné grimasy a pohled se stal odtažitým, když se naše oči setkaly. Zacukalo mi v koutku, jako se mi hořká pachuť žluči usídlila na hrdle a já bojoval s novým přívalem beznaděje a frustrace. Hlavou mi vířily myšlenky rychlejší než kouzla. Nebyl jsem však schopen zachytit ani jedinou. A mé tyrkysové oči neodrážely žádnou z emocí burácející v mém nitru. Stejné jako tvář zůstávaly i ony netečné. A stejně tak otcovy.
Čekal jsem, že něco řekne, cokoliv… Aby mi vysvětlil, co tohle má znamenat, ale on neřekl nic. Vůbec nic…
Nechápal jsem to. Že s nimi včera prostě MUSEL za každou cenu udělat rozhovor, prosím. Byla to jeho práce. Přivést si je domů ale snad k práci novináře nepatří, no ne?! Bez jakéhokoliv výrazu, jsem se otočil na patě a i se sklenicí v ruce vykročil chodbou zpátky ke schodům.
Snad čekal, že udělám první krok. Možná že jsem mohl alespoň pozdravit, nebo předstírat, ale k čemu by to bylo? Jestli četli Denního věštce, už dávno všechno vědí…
Nečekal jsem doopravdy, že by otec mě zavolal zpět a zkoušel se mnou mluvit. Nepočítal s tím, že by mohl vyběhnout a chtít mi něco vysvětlovat. Ale poznání, že neudělá vůbec nic, bylo dusivé, jakoby mi někdo ukradl z plic všechen vzduch.
Otec si zatím povzdechl v obýváku, rozhlédl se po a bezradně se podrbal na hlavě. „O-omlouvám se, kde jsme to byli?“ Přinutil se k neupřímnému úsměvu. Ach ano, chcete ukázat, kde budete bydlet?“ navrhl svým hostům. |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Zdálo se mi to nekonečně, ale možná to byla jen chvíle. Nebyla jsem schopná vůbec pojmout ten časový úsek, který byl svým zvláštním způsobem monotónní a děsivý zároveň. A pak přišel ten vytoužený zvuk. Vlastně dva. Několik. Houkání, dupot, pro mě vzdálené hlasy a mělký dech. Ten mi ze všech těch zvuků přišel nejdůležitější. |
| |
| soukromá zpráva od Graham Drake pro Můj výraz se vzápětí stal bezvýrazným. Prostě jsem na to neměl, co říct. Laura rovněž mlčela. Slova se ale chopil pan Cotterill. Judith ho pozorně vyslechla se zkoumavým pohledem upřeným na něho. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Knihovna
Cesta do práce – časový úsek, který kdyby nebyl, vyšlo by to na stejno. Z jakého si transu netečnosti procitneš až před dveřmi do knihovny. Ještě máš čas si to rozmyslet, otočit se a třeba telefonicky ohlásit nemoc, nebo tak něco. Jistě by ti doktor potřebné razítko dal…
Ale ty jsi zodpovědná osoba, již z domova přes všechny strasti rozhodnutá do práce jít. Vezmeš za kliku. Poslední nádech… Načež do tebe kdosi vrazí a vezme ti tvou rovnováhu. Ohlédnutí je věcí instinktu. Ale toho, kdo utíká vídíš jen ze zadu. Drží v ruce nějakou tašku a jiná žena vyběhnuvší zpoza rohu volá: „Zloděj! Zastavte ho někdo!“ Ale je pozdě dotyčný je z tvého i jejího dosahu a přihlížející se také jen otáčí. Zloděj je pryč.
„Dobré ráno, slečno Seewalkerová!“ osloví tě tvá nadřízená. Emilyy Brownová na tebe ze schůdků a dveří, které sama otevřela shlíží jako sup větřící mršinu. „Jdete pozdě.“ Obeznámí tě. To asi pro případ, že bys to sama nevěděla. Vteřinku se zdá, že tě snad vyrazí na místě, ale pak ustoupí a nechá tě vejít. „Očekávám vysvětlení. To, že jste brigádnice neznamená, že si můžete chodit do práce, jak se vám zlíbí.“ Ne, že by sis to snad myslela, ale jak to asi vypadá z jejího úhlu pohledu?
Uvnitř je teplo a příjemná vůně vystavených knih ti připomene, že jsi zde vlastně více doma, než kdekoliv jinde včetně bytu pana Whittemora. Bylo by nemilé o to místo přijít. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Vlkodlačí pokoj
Úsměv na rtech pana Cotterilla se opět trochu víc rozšířil. Starost o jiné ho odváděla od jeho vlastních problémů a i díky jim teď ustál setkání se svým potomkem lépe než by čekal. „Tak prosím panstvo, tudy to je.“ Vedl rodinku zpátky do chodby a ke schodům. „Doleva, prosím, doleva.“ Otočil se tím směrem a vedl je až na konec chodby, kde zaklepal třikrát na padací dveře ve stropě, které se pak samy otevřely a proměnily ve schody, dole se spojící s dřevěnou podlahou. „Tak prosím, ještě jedny schody a budeme tam.“ Mluvení mu pomáhalo od bolesti, která ho svírala na hrudi, jako těžký balvan. Vystoupal nahoru a vypustil z klece několik svítících jako chmýří pampelišky vypadajících kuliček, které se okamžitě začaly vznášet po místnosti a osvítily i ty nejtemnější kouty. „Nebojte se, je tu i lucerna a tak, ale myslel jsem, že by se to mohlo líbit Judithce, co princezno?“ Otočil se na nejmladší a věnoval jí další ze svých srdečných úsměvů. Podkroví nevypadalo jako pokoj v pravém slova smyslu. Postel tam byla jedna, O kus dál starý rozkládací gauč, pár skříní plných nejrůznějších starých věcí, které se denně nepoužívaly… Prach pan Cotterill odstranil jediným mávnutím hůlky, ale to bylo asi tak vše. „Tak, teď je to vaše doupě, mláďata.“ Povzdechl si. Než odešel, nestihl tu vše připravit, teď si proto připadal trapně. „Omlouvám se, momentálně nemám k dispozici nic lepšího, ale můžete si to tu přizpůsobit, jak budete chtít, jen pokud budete chtít něco vyhodit, nejdříve se semnou poraďte, ano?“ Přešel zpět ke schodům na půdu. „Když jdete nahoru, třikrát zaklepat, když dolů, třikrát dupnout, ano?“ Vysvětlil další důležitou věc. „Nechám vás teď chvíli o samotě, chcete se ještě něco zeptat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro KnihovnaCesta do práce... Ani nevím, že proběhla. V hlavě mi kolovaly naprosto jiné věci. Obavy o pana Whitemora, myšlenky na jeho dceru, o které jsem vůbec nevěděla. A co já vůbec o jeho životě vím? Sdílíme spolu stejné zdi, ale jsme jako dva cizinci. Až příliš dobře mi to připomínalo rodný dům, kde jedinou spřízněnou duší byla Daphné, která ovšem deset měsíců z dvanácti pobývala jinde. Smutně jsem si povzdechla. Má sestra mi chyběla. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Paní Brownová nakrčila nos a vteřinku protahovala tvé utrpení, než to s protočením očí zjevně hodila za hlavu. ,,Dobrá, dobrá..." kývla ti hlavou smerem k vrátnici, kde už pracovala tvoje kolegyně. Na tebe tam už čekal štos vrácených knih, které bylo potřeba vrátit na jejich katalogové místo. ,,Nic si z toho nedělej," řekla ti mile Annie, když ti předávala již vrácené knihy. Kupodivu jich je nějakých 8 svazků. Což je docela zvláštní na to, že je vlastně stále ještě ráno. ,,Taková je odrána, asi vstala levou nohou," zašeptala ještě Annie a mrkla na tebe. ,,Nějaký problém?" přišla se paní Brownová zeptat blíž. V očích jí jiskřilo varovné světlo určené pro vyhledávání všech možných neplech. Jakoby byla knihovnicí v nějaké škole na peripetii, a ne v městské knihovně. ,,Ne, paní Brownová," ujala se Annie iniciativy, ,,Říkala jsem Ellie, jak šaramantní byl ten mládenec, co knihy vracel, nic víc." Usmívala se. Paní Brownová sice nikoliv, ale nakonec nejspíš usoudila, že jí to nestojí za to, aby s vámi dál ztrácela čas a šla si po své vlastní práci. Annie se vrátila k počítači a ty můžeš jít mezi regály vrátit všechny ty knihy. Šaramantní mládenec? Je dobrá, ta Annie, takhle se ze všeho sebevědomně vymluvit, no ne? Opravdu je vracel nějaký mladík? Jaká je asi pravděpodobnost, že by to mohl jeden z těch včerejších dvou? Ale všechny případné otázky se rozplynou v okamžiku, kdy vejdeš do oddělení historické literatury, kam jsi chtěla právě vrátit knihu o druhé světové válce, a spatříš tam stát toho první ze dvou mládenců.  Stojí tam. Na výšku možná necelých 180 cm. Nakloní hlavu a usměje se na tebe. ,,Budeš mi dneska zas utíkat, Daph? Nebo už necháme té hry na kočku a myš?" Vykročí k tobě. Prohrábne si plavé vlasy. Jeho modré oči tě nepřestávají propalovat pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro KnihovnaUlehčeně jsem si oddechla. Nebyla jsem si jistá, jestli by mě Brownová opravdu vyhodila, někdy se zdálo, že hodlá jen pouštět hrůzu, ale asi bych své mrňavé štěstí neměla už víc pokoušet. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro V knihovně
Zastaví se. Stále na tobě visí očima. „Teď začátkem srpna? Proč myslíš?“ zajímá se. Rty mu zdobí úsměv hodný Casanovy. Záhy se však v jeho pohledu cosi změní. „Taky bych čekal, že budeš jinde,“ praví zamyšleně. „Pořád mě zajímá, proč si holka z Havraspáru vybrala na léto zrovna mudlovskou brigádu.“ Pronesl jakoby nic. Jen z jeho hlasu snad téměř neznatelně cítíš… Co přesně? Obavy? Zájem? Přejde tak, aby se mohl zapřít rukou o regál těsně nad jedním tvým ramenem. „Snažíš se na Daniela zapomenout? Pomáhá ti to? Řekni Seewalkerová?“ Jeho hlas se nese tvými sluchovody, jako šumění vln. Vpíjí se podmanivě do tvé mysli. Zasívá svá osidla do tvé duše… A ty jeho modré oči! O kom to ale mluví? Poslední zmínil nějakého Larsona ve spojitosti s Daphné. Ale kdo to má být? Je Daniel jeho křestní jméno? Nebo je to někdo jiný? Proč by na něj tvá sestra měla zapomínat? O co tady sakra jde?! |
| |
| …Kouzelník co nečaruje… Dívka mi zmizela, její nadřízená jakbysmet, a mě nezbylo než se vrhnout na hledání toho, proč jsem vlastně do knihovny zavítal. Myšlenky, skoro jako mašinky jezdící v kruhu, stále se vracely k novinám v mé roztřesené dlani, ale násilím jsem je obracel ke knihám v regálech, z nichž jsem si nějakou chtěl odnést. Nic naplat, sáhl jsem po tlustém spisu a po přečtení anotace usoudil, že by stál za přečtení. Donesl jsem jej tedy na přepážku, obdařil slečnu přívětivým úsměvem a potěšen jejími slovy, poděkoval jsem a popřál jí krásný zbytek dne. Spokojen se svým výběrem, vydal jsem se na cestu zpět domů. Svazek ukořistěných novin jsem přehnul napolovic, aby odpovídal alespoň víceméně velikosti knihy a skryl je tak co nejvíce za jejím objemným tělem před zraky náhodných kolem jdoucích, ale také prozíravě před pohledem kohokoliv kdo by mohl být touto dobou doma. Odemkl jsem dveře a vstoupil do bytu, mnohem většího než se mohl zdát, odkládaje boty za dveřmi spořádaně do botníku. Kouzla tu byla na denním pořádku jen v malé míře, jelikož jejich užívání jak se domnívám rodiče omezovali právě kvůli mé osobě, ale právě proto jsem si alespoň ty špetičky magie užíval i přes jejich zdánlivou všednost. Prošel jsem dveřmi do kouzelnické domácnosti navržené svou matkou a rychle očima zapátral po čemkoliv nepatřičném dříve, než by mohl kdokoliv svá kouzla zrušit. Většinou se mi podařilo zahlédnout třeba nádobí ve dřezu, které se samo umývalo, nebo nějakou podobnou, pro kouzelníky zcela všední maličkost, které mi byly tak nemilosrdně odepřeny. Tentokrát jsem měl ale smůlu. Matka mne beze slov přivítala doma, v družném hovoru o dalším ze svých veleděl, na což jsem jí též beze slov s úsměvem odpověděl posunkem dávajícím najevo, že jí přeji štěstí, a tiše se vytratil do přiměřeně bezpečného prostředí svého pokoje. Jen za mnou zaklaply dveře, vytáhl jsem ukořistěný poklad a s pýchou se zahleděl na titulní stranu, zatímco jsem usedal do postele, odkud jsem, zády opřený o pelest, dobře viděl na dveře, pokud by někdo přicházel. Hltal jsem každé slůvko, prsty láskyplně hladil pohyblivé obrázky a mazlil jsem se s kusem papíru, který by jakýkoliv kouzelník bez lítosti zahodil, jako by to byl nejvzácnější předmět muzejních sbírek. Často jsem si říkával, proč alespoň kouzelnický denní tisk mi nemohou rodiče nechat přečíst, ale byli neoblomní. Vesměs se nejednalo o žádné převratné novinky, co si budeme nalhávat, prázdniny nikdy nebyly ani pro mudlovské noviny zrovna tím nejlepším obdobím, ale já si celý plátek pečlivě přečetl snad třikrát, než jsem se vrátil zamyšleně znovu k soudním procesům. *Jak to musí být hrozné pro kouzelníka nadaného mocí, když mu před vlastními zraky rozlomí nástroj, jež mu pomáhá sílu usměrnit. Jaké pohnutky mohly vést studenta k takovým činům, jako je vražda a je vůbec výčet kouzel prokazatelným proviněním dotyčného? Nevyšetřoval někdo důvody a okolnosti toho, proč k vraždě došlo a jestli vůbec skutečně vraždil tento kouzelník? Ale on se nebránil, nepopřel svou vinu, jen jako kámen hrdě hleděl vstříc svému osudu.* Povzdechl jsem si melancholicky a zahleděl se na druhý z případů zabývající se vlkodlačí rodinou. *Odsoudit někoho za to, že se snažil chránit svou rodinu před smrtí je trochu… Zvláštní. Tři děti obhajují s pochopením jednání svých rodičů, ačkoliv nebylo vždy samozřejmě nejlepší, dělali jednoduše co mohli. Byla to přece těžká doba i pro normální kouzelníky, natož pro vlkodlaky. Teď už své rodiče asi nikdy neuvidí… Snad alespoň dovolí té dívce jít studovat do Bradavic.* Zasněně jsem se s úsměvem na rtech zahleděl na dveře, jako bych je snad mohl otevřít a vejít do přímo do školy čar a kouzel. Ne, tak to bohužel chodí jen v pohádkách. Mé osobě musely stačit tajně získané knihy starší sestry ukryté ve skrýši pod postelí a zázraky zahlédnuté díky vlastní snaze je vidět. Jak říkali s oblibou mí spolužáci, jsem asi jen nenapravitelný snílek… Jenže co když by to šlo. Co když i ve mně je nějaká ta jiskřička magie, která by šla probudit. Nepřišel mi vytoužený dopis, ale pořád jsem byl svým způsobem součástí kouzelnické komunity, i když přirozeně tou zavrženíhodnou. Teorii skrytou v knihách, jež se mi dostaly do rukou, jsem měl v malíčku s nadšením největších šprtů a třeba mi scházelo jen nějaké popostrčení. Zadíval jsem se s nadějí znovu do novin na poutač kurzu Rychločar pro ztroskotance mého kalibru. Nedalo se nic dělat. Mé srdce jásalo a já s rostoucím odhodláním připouštěl, že jsem to prostě musel zkusit. Ze zásuvky stolu jsem vylovil kalamář, kousek pergamenu a brk, jehož násadku jsem smočil v inkoustu. Pak ale nastala taková trapná chvíle nehnutého ticha v níž jsem lovil inspiraci a pševědčoval se, že to je dobrý nápad. Hluboký nádech a pak už nebylo cesty zpět. Dobrý den. Mám opravdu velký zájem o účast v kurzu Rychločar, ale rád bych Vás požádal o více informací. S pozdravem, Nathan Tanner Díval jsem se na to úzkostlivě si povzdechl. Tohle bude zcela nepopiratelně jeden z největších malérů poslední doby, ale přesto jsem sroloval pergamen do ruličky, převázal jej provázkem a schoval do kapsy. Rychle jsem schoval kompromitující materiály a vydal se jako by nic najít naši rodinnou sovu, přítulného puštíka bělavého, který by můj vzkaz donesl. "Ahoj Guaire, potřeboval bych tohle hned odnést, moc prosím..." Stvoření několikrát zamrkalo velkýma korálkovýma očima, moudře cosi zahoukalo a jemně se mne otřelo hlavou, než pařátky sevřelo ruličku zprávy a vylétlo ven. Srdce mi bušilo jako splašené, ale snažil jsem se uklidnit a doplnil té věrné sově vodu a dobrotky jako poděkování. Pak jsem se stejně nenápadně vypařil zpět do pokoje, přičemž po cestě jsem pod dveřmi do Melaniina pokoje podstrčil drobný kousek pergamenu s prostou prosbou: "Jen mezi námi. Až budeš mít čas, potřebuju pomoct. Děkuju. Nathan" S pocitem, že všechny zrazuji, ale zároveň mrazením v zádech z toho, jak blízko na dosah je mi nějaké zlepšení, jsem se opřel o dveře a sklouznul po ní náhle nepříjemně vyčerpaný až na zem. Jestli tohle dopadne dobře, bude to jako kouzlo... |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro V knihovněSakra, sakra... Ruce se mi rozklepaly ještě více. Člověk snadno ztratil pojem o čase. Uklízení ve škole jsem měla pořád, práce tam byla i o prázdninách díky řemeslníkům, kteří měli jedinečnou příležitost mimo školní rok něco opravit. A mně tak zcela ušlo, že studenti, včetně těch kouzelnických, nyní spokojeně zevlují. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro V knihovně
Zavrtělas hlavou a v jeho pohledu se cosi změnilo. Ztvrdlo? Možná… Úsměv na rtech teď už nevypadá tak upřímně. Po tvých slovech ale jen přikývl a odfrkl si. „Jistě že ne, je to blbost.“ Uchechtl se, prohrábl si volnou rukou vlasy. Znovu se ti zadíval do očí, jakoby tě zkoumal. Hodnotil cosi v tvé tváři, tvých očích… A pak znovu promluvil: „Nebylas u soudu.“ Nic víc, jen to strohé konstatování. „Čekal bych, že budeš chtít vidět, jak bude vrah tvýho Nebelvírskýho chráněnce potrestán… Nebos na to neměla nervy?“ Dlaní našel tvoji tvář a pohladil tě po ní. „To by se dalo pochopit…“ vydechl si do tváře z takové blízkosti, že jsi mohla cítit vůni jeho peprmintového dechu. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Čarodějnická rodina
Sova odlétla. Teď už jí nic nezastaví (tedy mohlo by ministerstvo, ale proč, že?) Na sestřinu reakci, si ale musíš počkat, to je jisté. Ne, tak dlouho jako na Guairův návrat, ale sestra chodí domů o něco později. Ve svých 26 letech už pracuje. Dělá u Sv.Munga v nemocnici. Dneska má směnu až do šesti večer, což znamená, že doma bude kolem sedmé. Protože ona sestra se nerada přemisťuje. Zkoušku sice udělala (napodruhé) ale v devatenácti měla ošklivý odštěp a od té doby se tomu pokud možno vyhýbá. Když se v sedm vrátí domů, akorát se chystáte k večeři. I otec už je doma. Asi abys nežárlil, nebo těžko říct proč, ale je to denní praxe takž už sis zvykl, se před tebou baví co nejutrálněji a neprobírají žádná kouzelnická témata. Mel mluví o své práci a pacientech, jakoby šlo o mudlovské pacienty. To samé otec. Pracuje pro výbor, který eviduje vlkodlaky, ale dělá, jakoby pracoval pro nějakou zoologickou zahradu…
Po večeři ještě nějakou dobu trvá, než sestra zavítá do tvého pokoje. Přesněji před něj. Třikrát zaklepe a počká až jí buď otevřeš, nebo pozveš dál. A promluví až když se za ní zavřou dveře. „Tak o co jde, brácho?“ začne otázkou. „Lítáš v nějakým průšvihu? Cos provedl?“ |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro V knihovněNervózně jsem sledovala jeho výraz. To kvůli tomu odmítnutí? Měli snad se sestrou bližší vztah? Cítila jsem se zoufale. Ale pak jsem měla dojem, že jsem zaznamenala v jeho tváři pochopení. Nebo se pletu...? Nebylo by to tak nesmyslné. Jednat s kouzelníky, vůbec jednat s lidmi. Mé sociální schopnosti byly na bodu mrazu. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Nebezpečná hra mezi knihami
Ucukla jsi mu. Stáhl svou ruku. Jen koutek rtů mu vystřelil výš. „Jo, byl,“ odtušil s pokrčením ramen. „Zlomili mu hůlku, vymazaly výsledky NKÚ a dostal deset let podmíněně.“ Odfrkl si. „Ale to víš, četlas přece Denního věštce…“ naznačí. I kdybys ho neodebírala schválně, tak ti tu jeden výtisk včera nechal. Naráží snad na něco? Vyslícháš ty jeho, nebo on tebe? „Taková ubohost, nemyslíš? Řekni Seewalkerová, co bys jeho vrahovi udělala ty?“ Zase ten nebezpečný lesk v jeho modrých očích. |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Na tenkém leděJeho to pobavilo? Nelíbil se mi. Vábil mě a nelíbil se mi. A ta protikladnost mých pocitů mě děsila. Proč... Proč...? Tak moc jsem toužila se opět dotknout kouzelnického světa a teď tu mám tohoto... Tohoto... Fakt, že o něm nic nevím, mě přiváděl k nepříčetnosti, která se bohudíky zatím navenek neprojevila. Ne více než jako zvláštní nervozita. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Barva koleje, barva krve? (Od PJ pro Elleonore)
Pozoroval tě. I kdyby ses na něj nedívala, cítila jsi to zvláštní mrazení na zátylku. Po tvé odpovědi se uchechtl. „Teď si chceš hrát na správnou havraspářanku?“ táže se tě s jistou dávkou ironie. „Ale no tak, Daph… Nemusíš to držet v sobě. Jsem tu pro tebe, zapomnělas? Já a ty,“ podává ti ruku, usmívá se. „Je fuk, z jaký jsi koleje, jsi to pořád ty!“ Zní to skoro naléhavě. „Ta ctižádost tam v tobě pořád je. Ta potřeba být jediná zářivá hvězda… Zapomínáš, že tě znám.“ Uculil se na tebe a zakroutil hlavou. „I když jak to tu tak vidím, možná ses vážně změnila…“ Zní to jako nahlas vyslovená úvaha. Rozhlíží se, než se jeho uhrančivé oči opět zabodnou do těch tvých. |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Špatné tušeníTen zvláštní pocit nepřecházel. A on, neznámý, neodcházel. Doufala jsem, že ztratí zájem, ale Daphné pro něj byla tak zajímavá, že se mnou nenechal odbýt. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Utekla jsi, ale co teď?
Zamračil se, když jsi se mu vytrhla. Po tvých slovech se v jeho očích mihlo něco šokovaného. Ale víc jsi neviděla. Utekla jsi od něho. Za dveřmi s nápisem „pouze pro personál“ jsi se skryla před světem tam venku. Zase… Tvé pojítko s kouzelnickým světem jsi nechala za sebou. Znovu… Ale co teď? Nemáš jak kontaktovat Daphné, aby ses zeptala, co to mělo znamenat. Zdá se, že v Bradavicích došlo k vraždě nějakého Daniela Larsona z Nebelvíru, který měl z nějakého důvodu „něco“ s tvojí sestrou. Tenhle kluk to označil, že byl jejím chráněncem. Co to ale znamená? A co mínil tím, že Daph zná? Jaká potřeba být jediná zářivá hvězda? Na co to narážel? Je dobrý nápad se s ním vídat? Ale opravdu to můžeš nechat být? Tuší, že ty nejsi ona, nebo ne?
Můžeš si udělat kávu. Ale pravda je, že není čas na přestávku a budeš-li tu dlouho, přijdou na to a paní Brownová by to asi viděla velmi nerada. Pokud si tedy nechceš třeba vzít na dnešek volno. Šéfová je přísná, ale možná kdybys jí řekla, jak ti je, vyšla by ti vstříc. Obvykle se k přímému jednání staví vcelku pozitivně. A ty jsi do teď nikdy nemarodila… Ale pokud nechceš, budeš to tu muset vydržet až do konce. |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Alespoň krátký úkrytOpravdu byl šokovaný... Co ho mohlo vyděsit? Vždyť ví víc než já... |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro S křížkem po funuse(od PJ pro Elleonore)
Vrátila ses do hlavních prostor knihovny. Našla jsi oddělení, kde jsi mládence zanechala, ale… on už tam nebyl! Zvláštní je, že vrátil do polic na místo knihy, které jsi zde zanechala ještě neuložené.
Dodělal tvou práci? Proč?
Projdeš větší část knihovny, avšak nikde ho nenalezneš. Ani jeho, ani další vydání denního věštce. A jak tvá práce pokračuje, neobjevuje se během dopoledne ani ten druhý kluk.
Možná je to dobře? Kdo ví…
Čas si kráčí svým vlastním tempem a tebe unáší spolu s ostatními průběhem dne. Přijde pár zákazníků. Někteří se tě zeptají, kde něco najdou, jiní potřebují pomoct s hledáním na internetu, další přijdou vrátit knihy a ty je pak musíš opět rozmístit… Po ranních událostech až příliš obyčejný den, nebo ne?
Po svačině, když se opět vrátíš do práce a zdá se, že zbytek ranní směny už nějak doklepeš, vejde do knihovny jakási žena s malým dítětem. Je to kluk, možná jedenáctiletý? Nevíš… Ta žena, jeho matka, má ve tváři jasně vepsané chmury. Účes sice dokonalý, stejně jako make up, ale oči jí plavou v slzách, který nedovolí uniknout přes hradbu nalíčených řas. Dokonce se na Anne za přepážkou i usměje, když zmíní jí zdraví. A pak s chlapcem pokračují dál do nitra knihovny. To všechno by se dalo minout bez povšimnutí, kdybys v jednu chvíli nezaslechla, jak se ten kluk ptá: „A proč nepošleš dědečkovi sovu, mami?“ Žena cosi v odpověď zašeptá a kluk se zamračí. „A kdy mi přijde dopis z Bradavic, mami? Harald a Chaterine už svůj mají…“ Žena stísněně polkla. „Určitě brzy, Nate, určitě brzy… To víš, ředitelka školy, toho má hodně, musí obeslat spoustu dětí…“ Ale při těch slovech se na synka už ani nepodívá. „Můžu jít ven, mami?“ zajímá se chlapec. „Jen běž, ale nechoď daleko, ano?“ „Jasně, mami, není mi pět,“ odbude její starostlivost ten kluk a zamíří ke vchodovým dveřím… |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Spojuje nás stejný osud?Na místě, odkud jsem před chvíli utekla před možností dále lhát, ale i něco více zjistit, nikdo nebyl. Jasně, proč by tu na mě čekal... Dala jsem dost najevo, že o to nestojím... Měla bych být ráda, vždyť to jsem si přála. Aspoň tak mi to říkal rozum. Jenže i tak jsem neodbytně cítila lítost. Lítost nad svou strašnou zbabělostí a další promarněnou šancí. Celý můj život je marnost... Jediné "pozitivní" bylo, že má práce, tedy ta, kterou jsem tak spěšně opustila, byla hotová. Nechápala jsem, proč to mladík udělal, ale stoprocentně díky tomu získal u mě plusové body. Mě bylo snadné si udobřit svým způsobem. Čas plynul dál, skočil zpět do své typické všednosti a já s radostí zaplula do toho moře nekonečné šedi. Byl to odpočinek na chvíli nic nemyslet a nic neřešit. Při svačině jsem si konečně dopřála vytouženou kávu, a pak s lehkým odhodláním šla znovu pracovat. Dnes jsem si jistě už všechny zvláštnosti vyčerpala... Dnes se už přeci nic divného nemůže stát! Při návratu mezi knihy mě zaujali nově příchozí. Malý kluk a matka, značně strhaná nějakým trápením. Takových lidí člověk potkává hodně, ale ti dva mě utkvěli v paměti, takže když jsem je hlouběji mezi regály potkala znovu, neodolala jsem a zastavila jsem. Zrovna spolu mluvili a já byla na doslech. A jejich slova... Zastavil se mi dech. Už zase...? Nemohla jsem uvěřit tomu, že za tak krátký čas potkávám tolik příslušníků kouzelnické společnosti. Jenže tohle, tohle bylo jiné. Když jsem slyšela, co matka Natovi říkala, viděla jsem v tom velmi podobný nádech. Ani já dopis nedostala a Daph ano. I já jsem ho čekala, ale matka už měla jasno. Dopisy se neopožďují. Nikdy. Píchlo mě u srdce. Bylo mi toho klučíka strašně líto. A nechtěla jsem se znovu schovávat. I když jsem absolutně netušila, co bych mohla udělat. Říci jeho matce, že mu nemá dávat falešnou naději...? Nebo raději jít za ním...? A co bych jemu řekla...? Nakonec jsem se rozhodla jednat raději s ní, s dospělou osobou. Přistoupila jsem k ní a slušně ji oslovila: "Dobrý den, můžu vám nějak pomoci?" Očekávala jsem, že mě žena odmítne. Pokud náhodou ne, samozřejmě ji poradím, ale nakonec dodám to, k čemu jsem musela sesbírat hodně odvahy. "Neměla byste mu lhát. Neměla byste mu dávat falešnou naději." Dost možná mě pošle s tímto mým "poselstvím" do háje. Ale musela jsem jí to říci. A pokud bude trochu ochotná k hovoru... Třeba bych se mohla něco dozvědět... Byla jsem napjatá, co má narážka rozpoutá. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Zoufalá žena(od PJ pro Elleonore)
Žena byla zabraná u stolku s počítačem, na obrazovce otevřenou e-mailovou schránku, hlavu schovanou v dlaních. Když jsi k ní přistoupila, překvapeně vzhlédla. Vyloudila na rtech náznak vlídného úsměvu a pravila: „Ne děkuji, slečno, jste moc hodná.“ Jistě, že jsi očekávala takovou reakci. Asi většina lidí by reagovala tímto způsobem, ale to žena nevěděla. Polkla vzlyk, abys nic nepoznala, ale trápení a zoufalství ty poznat dokážeš. Zvláště tak neuměla skrývané… Vyslovila jsi svou druhou větu a viděla, jak jí rysy tváře ztvrdly, a odtáhla se. Pohled, kterým si tě přeměřila, byl vážný a zkoumavý. „Co vy o tom víte?“ rty se jí zkřivily málem odporem. |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro OsudAž pozdě jsem si všimla, že žena psala nejspíš nějaký dopis. Nikdy jsem příliš mudlovské technice nenavykla. Naučila jsem se stěží používat nejjednodušší typ telefonu, ale počítače? Jen to nejnutnější, co jsem potřebovala pro své přežití. Ovšem psaní emailu jsem poznala. I proto jsem sklopila zrak. Nechtěla jsem onu ženu rušit při psaní čehokoliv soukromého. I když byla žena zdvořilá, její trápení bylo nepřehlédnutelné. Chvíli jsem si myslela, že se po mé druhé větě rozpláče, ale místo toho ukázala svou tvrdost. Jestli jsem ale měla v čemkoliv bojovat, pak právě v tomto. „Víc, než si myslíte,“ zašeptala jsem a přistoupila k ní blíž, ovšem neskláněla jsem se. Udržovala jsem si odstup. Ruce jsem založila na prsou, abych zamaskovala jejich třes. „Vím, jaké to je, když jste opuštěná, neštastná, nepochopená. Když vás dost možná i vlastní rodina zavrhne. Vím, jaké to je, když všichni kolem vás umí to, co mají, a vy zůstanete jako jediná tou jinou, zvláštní, nedokonalou bytostí.“ Zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem se uklidnit, zachovat nadále tichý hlas, abych na nás nepřilákala více pozornosti, než se hodilo. „A vy... Připravujete svému synu stejný osud, jaký jsem prožila a prožívám já. Nedělejte to,“ nyní jsem už neodolala. Naléhavost v mém hlase byla příliš silná, ruce se mi volně rozvinuly a já se dotkla ramene oné ženy. Musela mě pochopit! Musela! |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Bod zlomu
Vzhlížela k tobě. Hleděla ti do očí. Nic víc. Mlčela, tvář nečitelnou. Alespoň pro tuto malou chvíli vzdoru. Ve světlých očích hnědo modré barvy nevalného odstínu jsi poznávala tik. Co se však odehrávalo za nimi? Snažila se pochopit a vstřebat obsah tvých slov? Snad… Nevyjádřila ses jasně. Neřekla jsi slovo – Moták – , které se mezi vámi vznášelo jako neviditelný Damoklovům meč. Jen jsi jí varovala…
„A co mám tedy, podle vás, dělat?“ na slova „podle vás“ dala zvláštní důraz. Snad příliš hrdá, než aby poprosila o radu či pomoc.
„Tracyho rodina mě nikdy plně nepřijala, kvůli mému původu. Co asi udělají, když zjistí, že naše dítě je… naše dítě…“ Polkla. Pohlédla na e-mail. Měla v něm stěží pozdrav a oslovení. Zavřela rozepsaný „dopis“ a odhlásila se. Začala se rozhlížet. Její oči volaly o pomoc. Chtěla z té situace pryč. Hledala řešení. Hledala…
„Kde je Nat?“ Rty se jí zachvěly, ale hlas měla pevný. Vstala. Pohledem vyhledala vchodové dveře. Skrze sklo v nich viděla černovlasý rozcuch svého malého andílka. Zavřela oči. Koutky rtů jí zacukaly. Kdo ví, co přesně jí v tu chvíli mohlo prolétnout hlavou. V tu jedinou chvíli štěstí, že je kluk v pořádku a stále existuje naděje. Ne na dopis z Bradavic, ale na jeho život. Život, který má přeci tolik různých možností… Otevřela oči. Pohlédla na tebe. „Děkuji vám, slečno, ale my už půjdeme,“ oznámila ti. Pro tu chvíli snad, smířená? Odevzdaná? Klidná?
Ale to pouze do chvíle, kdy vykročila k vchodovým dveřím. Ozval se výstřel. Srdce všech uvnitř jakoby vynechala úder. Úder srdce, po němž se sklo vchodových dveří zbarvilo Natovou krví smíšenou s mozkovou tkání… |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Ne!Snad byla nervózní. Snad vystresovaná. Alespoň si dělala starost. Nebo ne...? Toto jsou známky starosti. Jistě to v případě Nata bude jiné, než u mě. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Události poté
Čas jakoby se zpomalil. Mohla jis pozorovat každou jemnou změnu na tváři matky. Ženy pro níž ještě před okamžikem bylo největší tragédií, že její synáček nebude čaroděj a teď poznává, že mohou být horší věci… „NE!!!“ vykřikla s hrůzou smíšenou s nezkrotným hněvem medvědice, jíž chtějí vzít mládě. Vytasila hůlku. Těžko říct, kde ji měla. Vyrazila kupředu bez jediného pohledu tvým směrem. O krok později už běžela.
Křičíš, ať Anne zavolá policii. Ta vytáhla mobil. Další skvělé mudlovské zařízení. Lidé z knihovny přicházejí. Na dveřích krvavá kaše.
Matka otevřela dveře, tělo jejího chlapečka se svezlo na podlahu. Na dveřích po něm zůstala rudá čára, jako graf života s klesající tendencí. Nate s jedinou malou dírkou uprostřed čela, skoro jako po kamínku. Nemá žádný výraz. Nestihl reagovat. Nic nepostřehl. Ani vlastní smrt… To však matku nemůže uklidnit!
Venku na ulici poznáváš bezpochyby dva nějaké další čaroděje. Mudlové na ulici stojí, jakoby uvěznění v čase. Kde je však střelec?
Žena zaklekla k mrtvému synkovi. Snad doufá, že ho ještě zachrání. Něco čaruje – Zbytečně! Na okamžitou smrt není žádný lék…
Z dálky slyšíš sirény. Anne dotelefonovala. Nechápajíc nic z toho co se děje kolem ní, přiběhla k tobě. Asi vida že se sotva držíš. Objala tě.
„Co se to děje, Ell?“ zašeptala ti bázlivě do ucha. Zavřela oči.
Matka se zoufale rozeštkala. Kouzelníci venku něco čarují. Kéž bys věděla co… Kéž bys mohla něco dělat… Něco změnit… Otázka: „Proč?“, pálí jako cejch. Ne na těle, ale na duši.
Paní Brownová přiběhla k matce mrtvého. Sklonila se k ní, něco jí šeptala… Žena ji odstrčila, hůlku těsně před obličejem tvé zaměstnavatelky. Poprvé v životě vidíš paní Brownovou zcela šokovanou, se strachem v očích. Ne, že by to teď bylo to nejpodstatnější.
Kolikrát sis už přála neexistovat? Nenarodit se? Nebo mít alespoň dost odvahy, abys to sama skončila? Taky druh útěku, no ne? Byla bys, jako Nate teď. Bezduché tělo na podlaze… Ale on si nepřál zemřít. Zdál se to být takový milý kluk. Kdo ví, mohl skončit podobně jako ty, hůř… Ale u Merlina přece i LÍP! A nějaký mudla rozhodl jeho život ukončit. Znáš to z mudlovských zpráv, no ne? Střelba, násilí páchané na dětech. Kdo víc jak to bylo… Cílená kulka, nebo zbloudilá střela? Náhoda? Všechno je děsivé… |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro ChaosNechtěla jsem se na to dívat, ale nešlo to jinak. Jistě mohla jsem vlastně zavřít oči, ale můj mozek absolutně nefungoval tak, jak by měl. Takže jsem viděla všechno. Krev a bůhví co ještě z Nateova těla na skleněných dveří, zoufalství, bezmoc s hraničícím šílenstvím v očích jeho matky. |
| |
| soukromá zpráva od Posel stínu pro Bystrozor
Pustila jsi Anne. Nechala se odstavit na druhou kolej tvého vnímání. Šla jsi stále kupředu. Nikdo tě nezastavil. Vyšla jsi ven. Matka mrtvého sklopila hůlku a svezla se opět k zemi, ponořená do odevzdané apatie. Chytla jsi jednoho z bystrozorů za rukáv. Pohled, který ti věnoval, byl přísný pohled odměřeného muže plný chladu. Stěží jsi ze sebe vypravila svá slova, a když už to vypadalo, že svá kouzla obrátí proti tobě, svou hůlkou se zaměřil zpět na ulici. Jenže to už komunikace mezi mozkem a žaludkem zakončila svoji spolupráci. Opřela ses o zeď a vydávila oběd. Není se co divit. Tohle by neunesly, silnější povahy. Výměnu pohledů mezi bystrozory jsi nepostřehla, ale ten, kterého ses dotkla, k tobě teď přišel a beze slova podepřel tvé zesláblé tělo. Blíží se policie. Už slyšíš houkačky. Policie, sanitka též… Dneska už druhá, kterou uvidíš. Muž mezi třiceti a čtyřiceti let, tě uvnitř usadí na nějakou židli. Matně slyšíš, jak paní Browná přišla k sobě a dožaduje se vysvětlení. Je to však jen chvilka. Bystrozor ji neverbálním kouzlem nejen umlčí, znehybní, ale také jí vymaže paměť. Vlastně všem mudlům v dosahu. A při této jeho činnosti ti zároveň povídá. „Slečna Elleonore Seewalkerová… Později vás kontaktujeme kvůli podání výpovědi. Pro teď víme jen to, že Nathaniel Clearwater, nezemřel v důsledku útoku čaroděje. Pachatel je ovšem prozatím neznámý.“ Když domluvil, nechal tě sedět na stejné židli, kde před tím seděla matka mrtvého a došel pro čarodějku, chvíli s ní mluvil. Docela dlouhou. Pak žena schovala svou hůlku a divadélko pro mudly mohlo začít… Bystrozor vyšel ven. Spolu se svým kolegou pustili všechny mudly ze spárů svých znehybňujících kouzel a pustili čas dále. Oni sami se přemístili pryč. Vše se dalo opět do pohybu.
Přijela policie, zabezpečila místo činu. Vás všechny svědky postupně obcházela mladá policistka a sbírala vaše prvotní výpovědi. Lékaři už mohli pouze konstatovat smrt. Čarodějka, matka mrtvého motáka, nemusela své zoufalství nikterak přehrávat. Byla zlomená. A pak? Nakonec vás všechny poslali domů. Domů… Máš za nedlouho jít uklízet do školy, čeká tě mytí oken! Domů… Jako k panu Wthimoreovi? Vždyť není doma… Byt je prázdný až na tvého psa. Pes! No jistě, je tam sám, nikdo ho nevyvenčí, když tam není Eliot… A ty jsi úplně sama úplně na všechno. Co máš teď dělat? |
| |
| soukromá zpráva od Elleonore Seewalker pro Ani nevím, jak se stalo, že jsem byla usazena. Všimla jsem si akorát, jak jeden z kouzelníků rázně umlčel paní Brownovou. Vlastně být to za jiné situace, asi bych se i pobaveně ušklíbla. Nyní jsem jen apaticky sledovala, jak bystrozor vymazával paměť ostatním mudlům. Jen jsem čekala, kdy přijde řada na mě. Jsem přeci moták. Bystrozor se nakonec opravdu přitočil ke mně, ale místo jednoduchého mávnutí hůlkou, které by mě zbavilo těch úděsných vzpomínek, přišla slova. Překvapeně jsem zamrkala. Cože...? Žádný výmaz paměti...? Chtěla jsem udivený dotaz položit i nahlas. Ovšem bystrozor hned odešel. Sledovala jsem je nehnutě a dál přemýšlela o tom, co jsem slyšela. Zná mé jméno... Zná mě...? To není možné... Ale nejspíš existují nějaké záznamy o těch, co nekouzlí. Neklidně jsem se ošila. Tenhle fakt by nebyl ani trochu příjemný. A pak čas opět plynul. Přišlo to nečekaně, kouzelníci změnili a byla z toho scéna jak z mudlovského krimi seriálu. Konečně jsem se zhluboka nadechla, lépe mi však nebylo. Všechen chaos plynul dál. Ovšem my už zde nebyli potřební. Domů? Zírala jsem šokovaně na policistku, když mně i Anne a dalším oznámila, ať si jdeme odpočinout do svých domovů. Poslechla jsem, jako stroj si vzala z šatny své věci a odešla. Až ve změti ulic mi došlo, že doma nikdo není. Pan Whitemore... Snad bych ho mohla navštívit. Asi by to byl dobrý nápad, ale měla jsem dojem, že s momentální náladou by to nebylo nejlepší. A pak... Měla bych jít do práce... Měla jsem na mysli svou druhou práci. Chtěla jsem dostát svým povinnostem, jenže na druhou stranu se mi fakt nechtělo. Zalézt si pod deku a nevylézt. Snad nikdy. Jenže být sama v bytě. V nečinnosti. Sama jen se svými myšlenkami. Orfeus! Jistě, nebyla bych sama. Navíc ho musel někdo vyvenčit. Odpoledne to dělal můj domácí. Ale teď... Přidala jsem do kroku. Rychle jsem vběhla na metro a nechala se odvézt o několik stanic dál. A pak do bytu. Ani jsem se nerozhlížela, napila jsem se trochu vody, vzala Orfea a vodítko, a pak vyrazila ke škole. Času jsem měla dost, mohla jsem jít pěšky. A trochu se uklidnit v přítomnosti čtyřnohého kamaráda. A práce... Ona to pochopí. Že mám s sebou psa. Měla jsem na mysli svou kolegyni. Nechtěla jsem práci zanedbat. Doufala jsem, že přijdu na jiné myšlenky. |
| |
| soukromá zpráva od Nathan Tanner pro Nečar mezi čaroději Seděl jsem na zemi, zády se opíral o dveře, jako bych chtěl komukoliv zabránit ve vstupu a přemýšlel o svém činu. Přes veškeré celoživotní zapírání magie, přes snahu rodiny mne ochránit před odcizením, přes svou vlastní neschopnost, přese všechno na světě jsem to udělal. Dopis už Guaire odnáší ve svých drápcích a má šance se konečně dostat do svého vysněného světa kouzel. Ale proč jsem se najednou cítil tak vyčerpaný a prázdný? Jako bych své bližní zradil. Nakonec jsem usoudil, že je pozdě brečet nad rozlitým mlékem a konec konců po ničem jiném jsem netoužil. Vstal jsem a sedl si na postel, rozhodnutý ještě jednou si pročíst Denního věštce a pak se chvíli potají věnovat snaze cvičit čarování. Jenže temný stín na duši a svírající se útroby mne pronásledovaly. Večer se blížil a já se vydal pomoct mamce s večeří. Usmívala se tak láskyplně a bez jakéhokoliv podezření, až jsem se cítil provinile, ale snažil jsem se chovat stejně jako vždy, abych se neprozradil. Nejdříve přišel táta a pak i sestra, ale večer se nesl ve stejném duchu jako vždy. Jako bychom byli úplně normální mudlovská rodina, pro kterou jsou čáry součástí tak maximálně pohádek na dobrou noc. Záviděl jsem jim. Prachsprostě jsem jim záviděl, že mají nadání a já ne. Dojedl jsem, pomohl sklidit nádobí ze stolu, a co nejrychleji se vypařil do svého pokoje. Čekal jsem. Čas se vlekl tak pomalu, jako by málem kráčel zpátky, a nervozita stoupala, když najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Rychle jsem schoval půjčené čarodějnické noviny a pak pozval neznámého dál. Sestra vešla, zavřela za sebou dveře a po chvíli napjatého ticha promluvila. Sevřelo se mi hrdlo a několikrát jsem nejistě polkl. "Já…Potřeboval bych pomoct a… Chtěl bych si vydělat nějaké kouzelnické peníze… … …Nenapadá tě kde a jak? Já totiž nevím, co by mohl dělat někdo… Jako já…" zklamaně jsem sklonil poraženecky hlavu nad bolestivým přiznáním, že nejsem součástí kouzelnického světa. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.PPS: Hodně štěstí v novém roce. |
| |
| Tady jsem na vině já, ale pokusím se s tím hnout co nejdřív. Děkuji. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovedete jeskyni ke zdárnému konci. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno. Bimba |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Budeme hrát. Díky. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovedete jeskyni ke zdárnému konci. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno. Bimba |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Ještě se vynasnažíme pokračovat. Prosíme nerušit. |
| |
| Od posledního herního příspěvku uplynulo téměř 6 měsíců. Pokud se znovu dostanete do odpadu, dobrodružství bude ukončeno. Tentokrát vás ještě vytáhnu. Bimba |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Po dohodě s hráči tedy uzavírám jeskyni. Děkuji všem za účast a omlouávm se za svoji neschopnost dobrodružství udržet. Kéž mi odpustíte a někdy se v míru a pokoji sejdeme u něčeho nového. |