Prolog

Prolog aneb setkání s novým pacientem

Příjemná změna po těch – na můj vkus – docela teplých dnech. Trocha deště nikdy nikoho nezabila, i když dlouhé a šedivé dny jsou pro většinu lidí pochmurné, a pro některé dokonce poněkud depresivní. „No jo počasí se očividně nikomu nezavděčí,“ pousměji se nad tou myšlenkou a odeberu se od okna, které jsem nastevřela ihned při příchodu, aby sem proudil čerstvý vzduch a byla zde příjemná – tedy pro mě – příjemná teplota, která některým lidem přijde asi kapičku chladnější, než na co jsou normálně zvyklí.

Sednu si ke stolu a z konvičky umístěné v pravém horním rohu (sektor A4) na podložce – nebudu si přeci ničit desku stolu z medově tmavého palisandru, co kdyby na něj náhodou dopadla kapička – si naleji šálek zeleného čaje. Nakouknu do otevřeného diáře v levém dolním rohu (sektor B1) na plánové návštěvy pacientů a hodinky. Deset minut do další schůzky. Koho tam máme? „Jan Pokorný, 16 let, násilnické projevy chování,“ upiji čaje a pohlédnu na poznámky připsané tužko, které rozluštím snad jenom já: Matka – zoufalá a fixovaná na syna?

Z poklidné chvilky mě vyruší dveře do čekárny. „14:25“ juknu na hodinky a vydám se zjistit, kdo že to přišel. Stačí mi jen těch pár slov, které zaslechnu přes pootevřené dveře – vždy je tak nechávám, když nemám sezení a čekám dalšího pacienta – abych poznala, o koho se jedná. „Takže neustále kibicující matka?“ napadne mě, při jejích poznámkách. „Zatím se to jeví jako normální vztah rodiče a náctiletého potomka,“ pomyslím si, když slyším jejich rozhovor. „Zbytečné přehánění? Hmmm... nedivila bych, kdyby měla potřebu všechno kontrolovat, a aby všechno bylo ‚dokonalé‘,“ předběžně diagnostikuji i matku. Při Janových slovech v duchu vidím, jak protáčí oči v sloup. „Ano, běžný vztah matky a syna v pubertě.“

„Dobrý den,“ řeknu, když otevřu dveře. „Paní Pokorná?“ napřáhnu k ní pravou ruku. „Liliwen Wray-Ševčíková,“ představím se a jméno vyslovím pěkně tvrdě, přesně tak jak to má být. „Předpokládám, že tohle je váš syn, Jan,“ podívám se na chlapce, který vypadá otráveně z představy, že by se mnou měl mluvit o svém problému.

„Můžete jít dovnitř,“ pokynu Janovi do ordinace, v níž převažuje dřevo tmavé barvy – masivní pracovní stůl z palisandru, dřevěný konferenční stolek, plovoucí podlaha a dvě rozsáhlé knihovny po celé délce dvou k sobě přiléhajících stěn naplněných převážně odbornou literaturou a nějakými drobnými dekorativními předměty. Celou místnost prosvětlují béžové zdi, okno u pracovního stolu a velká skleněná stěna se vstupem na malý balkon naproti.

„Vy ne, paní Pokorná,“ zastavím matku, u níž nepochybuji, že by chtěla být u sezení přítomna, aby veškeré povídání obstarala místo syna. „Ráda bych si zatím promluvila jen s vaším synem. Nedaleko odtud je příjemná kavárna,“ naznačím jí, že onu hodinu může strávit lépe než stepováním za dveřmi a snahou něco zaslechnout. „Stačí, když se vrátíte za takovou půl až tři-čtvrtě hodinku. To bychom měli být s Janem hotoví, a poté bych si promluvila s vámi.“

„Posaďte se,“ pokynu Janovi k jednomu z kožených křesel, když zavírám dveře. Z pracovního stolu si vezmu desky a sednu si do druhého křesla naproti. Mezi námi se nachází malý dřevěný konferenční stolek s podnosem, na němž se nachází pár skleniček a džbánek s vodou s mátou a citronem „Můžete si nabídnout,“ poukážu na džbán, který je zde připraven jako malé osvěžení pro pacienty. „Mohu ti tykat, Jane?“ zeptám se mladíka, jelikož mi nepřijde poněkud nepatřičné, abych mu vykala.

„Hádám, že víš, proč ti matka se mnou domluvila schůzku.“ pohodlně se opřu a dám nohu přes nohu. „Předpokládám, že se ti sem dvakrát nechtělo,“ mírně se pousměju, „komu by se taky chtělo jít ke cvokaři z donucení a mluvit o problému, který podle matky má.“ Nějakou chvíli počkám, jestli se k tomu chlapec nějak vyjádří, a pokud ne pokusím se s ním zapříst rozhovor pomocí otázek. „Co si o tom všem myslíš? O tom, že ti matka domluvila schůzku, a že si myslí, že máš problém.“

Nový pacient na scéně

Nový pacient na scéně

Ano, paní Pokorná vypadala a chovala se přesně tak, jak jsem na základě naše telefonního rozhovoru předpokládala, a rozhovor se synem některé z mých domněnek potvrdil. „Nevychovanec,“ ta slova mi zarezonují v hlavě. Při té zmínce na sobě nedám nic znát, ale pokud chce svůj vztah se synem zlepšit, neměla by jej takto shazovat takto na veřejnosti. „Jestli pak se podobně vyjadřuje i o manželovi?“ Pohledem těknu k mladíkovi, který při matčině poznámce protočí oči v sloup. Zdálo se, že by patrně pozdravili bez pobídky, kdyby po svém boku neměl – patrně často nespokojenou – matku. „Možná jí dělá některé věci jen na truc, aby ji naštval. Možná má dojem, že ať udělá cokoli, vždy to bude špatně,“ začnu uvažovat, když je vidím jejich vzájemnou interakci.

Při nejistém pohledu se na něj mírně úsměvu a pohledem mu naznačím, že je to v pořádku a není se čeho bát. Paní Pokorné se očividně moje odmítnutí její přítomnosti na sezení dvakrát nelíbí a neochotně souhlasila. „Vy jste tu odborník.“ Častá zdvořilostní fráze nahrazující větu: Si snad děláte srandu?!, a pomocí níž člověk slušně vyjádří pochyby nad rozhodnutím profesionála. „Od toho tu jsem,“ řekne zdvořile a usměji se na ni, „pokusíme se tomu přijít na kloub.“ S těmito slovy se s ní rozloučím a vrátím se do kanceláře.

Sleduji mladíka, jak si raději všímá čehosi na svých džínách a poklepá nohou, jejíž pohyb naznačoval, že v něm něco rezonuje. Po položení otázek mezi námi nechám viset ticho a bez problémů počkám až se Jan odhodlá k mluvení. „Matka – nespokojená, těžké se zavděčit, sklony k přehánění?, pasivně-agresivní?“ udělám si pár poznámek než se Jan rozpovídá.

Zdá se, že je v něm toho ještě hodně, přitom jak moc poklepává nohou. Možná je to jen nervozita, ale přitom všem co řekl to spíš vypadá, že v sobě možná má potlačovaný hněv. „Fixace na syna, potřeba kontrolovat?“ připíši k matce a podtrhnu. Vše tomu nasvědčuje. „Potlačovaný hněv,“ udělám se poznámku vztahující se k Janovi.

„Tak tě určitě nevidí,“ řeknu Janovi, když mluví o tom, že se cítí jako kůň šlechtění. „Patrně to myslela dobře, i když způsob, jímž to udělala je poněkud tristní a naštval by každého. Udělat rodiče něco takového mě, předepsala bych jim nějaké prášky na hlavu,“ usměju se a snažím se trochu zažertovat.
„Vždycky měla matka potřebu takhle kontrolovat?“ zeptám se. Nechám Jana v klidu odpověď, pokud mi k tomu bude mít co říct. „Zmiňoval jsi, že tvoje matka přehání. A ona sama řekla, že i tvůj otec má takový dojem. V čem všem podle tebe přehání?“ dotáži se opatrně a opět počkám na jeho odpověď.
„Jane,“ začnu opatrně, „víš proč... kvůli čemu matka domluvila tohle sezení?“ opět mu dám čas, aby mohl odpověď, pokud bude chtít. Pokud ne, nechám to prozatím být. Nemá smysl na něj tlačit. Pokud bude mít něco srdci (cokoli), řekne mi to, ale k ničemu ho nutit nebudu.

Nový pacient na scéně

Nový pacient na scéně: Přehnaně starostlivá matka nebo násilnický teenager

Janova slova o matce ve mně vyvolávají dojem, jako by rodiče měly problémy s jeho početím, což by mimo jiné faktory vysvětlovalo, proč je na něj matka tak fixovaná. Mladíkovo ošívání společně s výrazy, které se mu objevují na obličeji, nasvědčují tomu, že mu není moc příjemné o tom mluvit. Přesto těch pár informací pomáhá k vytvoření si alespoň částečného obrázku. Hlavně ale ukazují, jak celou situaci vnímá Jan.

„Ben? Tak se jmenuje váš pes,“ zeptám se pro ujištění a udělám si další poznámku. „Jak dlouho už ho máte?“ zeptám se a vyčkám na odpověď.
„Byla na něj vždy takhle fixovaná od začátku nebo je to záležitost poslední doby?“ doptávám se dál. „Říkal jsi, že je poslední dobou nevrlý,“ podívám se na mladíka, „předtím takový nebyl? Změnilo se v jeho chování něco?“

Přitom z jakého důvodu se se mnou měl setkat, se ani v nejmenším nedivím, že z něj přímo čiší nechuť tady být, a ještě mluvit o „problému“, který podle matky má. „Večerky v půl desáté v šestnácti letech? Něco takového by lezlo krkem snad každému,“ trochu pozvednu obočí, když mi o tom povídá a udělám si další poznámku. Zatím se mi zdá, že se mladík cítí jako lapený v kleci a potřebuje trochu prostoru jen pro sebe.
„Školní výlet,“ mírně se usměji, „asi jedna z nejpříjemnějších činností na škole,“ pokusím se kapičku zažertovat pro uvolnění atmosféry. „Kam by ten výlet měl být?“ zajímám se upřímně.

„Ty večerky,“ vrátím se poté zpět k tématu, „mají nějaký konkrétní důvod?“
„Už jsi byl někdy mimo domov, nebo tě rodiče nikam nepustili?“
„Ohledně té vázy, Jane. Rozbil si ji proto, že tě matka nechce pustit na výlet?“ zeptám se, abych byla moje domněnka potvrzena nebo vyvrácena.

Nový pacient: Ben a incident s vázou

Nový pacient: Co takhle párová terapie matky a syna?

Janovo uvolnění, když začne povídat o Benovi je příjemnou a vítanou změnou. Nikdo samozřejmě nemůže očekávat, že když jde někdo nedobrovolně k psychologovi, že se bude cítit ve své kůži. Vlastně i člověk, jenž přijde zcela dobrovolně, je ze začátku nesvůj a trvá, než se rozpovídá. „Ben: Německý ovčák, osm let v rodině, občasné vrčení a vyjetí na členy rodiny,“ udělám si poznámku na okraj papíru. Může se hodit, a když ne, nevadí. Škrtnout se to dá vždycky.
„Jen ze zvědavosti, Jane. Když odhlédneme od toho, že Bena může dráždit matčino komandování, byl někdy nějaký důvod, proč vrčel nebo větřil?“ zeptám se opravdu ze zvědavosti. Navíc je tohle téma pro Jana příjemnější než rozebírání jeho údajného problému.

„To bude příjemný výlet. Možná trochu náročný, přitom jaký mají pedagogové zvyk narvat toho, co nejvíc do jednoho dne, aby se toho stihlo co nejvíc,“ posuměju se.
„Třídní je češtinářka?“ zeptám se opět spíš ze zájmu.

Z každého dalšího Janova slova je cítit pocit ukřivděnosti, čemuž se není co divit. Není se ani čemu divit, že jej chytit vztek a rozbil matce vázu. Pokud v sobě zlobu dusil dlouho – a všechno nasvědčuje, že ano – je to zcela pochopitelné, jednou nějaká ventilace přijít musela.

Opětuji mladíkovi pohled do očí. Mohu si domýšlet, jak je mi jen libo, ale musím to od něj slyšet. Jen velice mírně pokývnu hlavou v odpověď na jeho pohled. Já to potřebuji slyšet a jemu se může trochu ulevit, když upustí trochu páry. Poslouchám Janova slova a dívám se na něj. Ani v nejmenším ho nepřerušuji. Jeho následný postoj – klepání nohou, pevně sevřené ruce a napnutý krk – mluví za vše a jen ukazuje, že v sobě potlačuje vztek a naštvání.

„Dělá to matka často? To kontrolování věcí?“ upřesním svoji otázku.
„Dělala to vždy?“ dotáži se po jeho odpovědi, pokud se o tom předtím sám nezmínil.

„Je vidět, že máš v sobě potlačený hněv, což je pochopitelné a na nějaký problém s agresivitou mi to nepřijde,“ řeknu mladíkovi upřímně a odložím desky s poznámkami. „Nicméně by bylo vhodné, abys ho ze sebe dostal a nějak odventiloval. Chtěla jsem si po našem sezení promluvit s tvojí matkou, což udělám, ale možná by vám oběma pomohlo, kdybyste si spolu promluvili. Vzhledem k tomu, jak napjaté to mezi vámi je, bylo by nejlepší udělat to tady v bezpečném prostředí, kde oba může mluvit upřímně,“ pronesu v klidu a nechám Janovi čas, aby to mohl zpracovat a případně se k tomu nějak vyjádřit.

„Máme ještě trochu času. Je něco o čem bys chtěl mluvit ty? Může to být naprosto cokoli. Je vidět, že se toho v tobě hodně nastřádalo, a i když to bude znít jako klišé, povídá pomáhá,“ nabídnu Janovi a nechám jen na něm, jestli nabídky využije nebo ne. Volba je jen a jen jeho.

Nový pacient a starý pacient

Nový pacient a starý pacient

„Ano,“ přitakám na Janovu řečnickou otázku ohledně platonické lásky. „Docela zajímavá kombinace předmětů. A jaká jinak je tvoje třídní?“ zajímám se, protože jakákoli jiná témata netýkající se jeho matky a onoho údajného problému s násilím, jsou mu podstatně příjemnější a on je uvolněnější.

„Každý z nás hraje několik sociálních rolí. To znamená, že u jednotlivých sociálních statusů očekáváme jistý způsob chování,“ pokusím se Honzovi vysvětlil odlišné chování matky doma a v práci. „Některé role jsou člověku vnuceny, jiné si může vybrat. Vzhledem k tomu, že každý z nás je jiný, je i jeho pojetí nebo chápání role v různých sociálních skupinách individuální,“ mluvím klidně a pomalu, aby měl Honza čas všechno v klidu zpracovat.
„Když to převedeme do praxe, znamená to, že například od role matky očekáváme, že bude pečovat o rodinu, domácnost, starat se o děti, že po nocích nebude vymetat kluby,“ poslední bod pronesu s nadsázkou. „Ovšem v práci nebo s kamarády se bude ta samá žena chovat jinak. Stejné je to třeba u policisty, který se bude chovat jinak v práci, když na sobě bude mít uniformu, a jinak když bude doma, kde převezme roli otce a manžela. Ty sám se určitě v mnohých situacích a kolektivu různých lidí chováš různě a přijímáš řadu rolí... syna, kamaráda, studenta, vnuka, přítele a mnoho dalších. A pokaždé se chováš jinak.“ Nechám Janovi opět čas, aby to mohl všechno zpracovat.

Honzova následná reakce na mou poznámku ohledně případného promluvení s matkou se dala očekávat, ale přesto mě trochu překvapila, jelikož se zdá, že získal mylný dojem, že ho podceňuji. To v žádném případě! Honza má slova patrně pochopil trochu jinak, než byla myšlena. Při jeho nabídce sázky se nicméně mírně pousměji a obočí mi kapičku vyjede nahoru.
„Proč ne, když to tak bude pozvu matku na samostatné sezení, abych s ní probrala její nutkavou potřebu kontroly,“ odvětím na jeho pobídku. „Ale i s tebou bych se ještě ráda setkala, abych si popovídali,“ odložím desky.
„Omlouvám se, pokud tě má slova urazila. Nepochybuji, že ses s matkou pokoušel mluvit. Nabízela jsem jen možnost rozhovoru v bezpečném prostoru, kdy můžete být oba zcela upřímní, vysvětlit si to, a zároveň neříct něco čeho byste litovali, k čemuž velice často dochází, když se lidé hádají, neposlouchají se a nesnaží se vzájemně pochopit,“ zvednu se a pomalu zamířím ke dveřím. „Tady by byla tvá matka nucena vyslechnout tě se vším všudy. Navíc bych vás oba korigovala a pokusila se mezi vámi nastolit kompromis,“ vysvětlím Janovi nabídku, jíž jsem vznesla, a která jej tak rozrušila.

Vezmu za kliku a otevřu dveře. Jakmile spatřím Janovu matku, cuknou mi koutky do úsměvu. „Přesně jak říkal. Zdá se, že matka přijde na sezení.“ Překvapivé, jak dokáže se svou drobnou postavou zaujmout celé zorné pole a přitáhnou k sobě pozornost. Nicméně koutkem oka zaznamenám někoho dalšího v čekárně. „Ester,“ otočím se na ni. Janova matka se hned začne ptát, takže nemám možnost Ester pozdravit.
Při matčiných slovech, pohlédnu na Jana. Kdybychom byli v čekárně sami, tak neřeknu, ale takto před někým dalším se ptát jestli má syn násilnické sklony, a zda bude potřebovat prášky není zcela vhodné. A musí to být i trochu ponižující. „Chviličku, paní Novotná,“ řeknu a podívám se na Ester. Kdyby neplakala vzala bych Jana i s matkou zpět do ordinace, ale dívčiny uplakané oči mě donutí změnit plány. „Dobrý den, Ester, můžete jít zatím dovnitř,“ pozvu ji a pokynu rukou do ordinace, „udělejte si pohodlí. Za okamžik jsem u Vás.“

Jakmile Ester vstoupí dovnitř, zavřu dveře, abychom měli soukromí. „Posadíme se,“ vyzvu paní Novotnou a sama si sednu na jednu ze židlí. „Z jednoho sezení se toho moc poznat nedá, ale přijde mi jako zcela normální a zdravý teenager,“ začnu na úvod, „Jan mi ovšem nedal žádný důvod k tomu, abych mu předepisovala prášky a nepůsobí na mě jako násilník. Váš syn dal jen průchod svým emocím. Vysvětlil mi, že jej nechcete pustit na školního výlet.“ dám jí prostor, aby mi k tomu něco řekla, pokud chce.
„Osobně si myslím, že byste to měla ještě jednou zvážit, protože Janovi by pobyt se spolužáky mohl prospět. Školní výlety, školní akce a další podobné věci stmelují kolektiv, a když je jedinec z nějakého důvodu vyšoupnut, může se cítit ostrakizovaný. Přijde tak o zážitek, který bude jeho spolužáky spojovat. Nikdo nechce se stát na okraji své skupiny, do které patří,“ zkusím ji přemluvit, aby si to promyslela a Jana na výlet pustila.
„Ráda bych se s Janem nicméně ještě viděla, abychom si mohli promluvit trochu více. Krom toho, bych se ráda sešla i s Vámi, abych viděla i Váš pohled, a získala tak objektivní náhled.“

Nový a starý pacient

Nový pacienta a starý pacient: Co takhle kompromis?

„Musím se zeptat Ester, jestli mi nechtěla něco říct,“ uložím si poznámku do mysli, jelikož dívka vypadala, že měla něco na srdci, ale raději si to nechala pro sebe. Vlídně se na ni podívám a usměji, když poděkuje a prochází kolem mě směrem do kanceláře.

Při pohledu na Janovu matku se nemohu zbavit dojmu, že z ní cítím napětí a možná obavy, ohledně toho, jaká bude diagnóza. Naslouchám jejím slovům o jejích dojmech ohledně syna. „Reakce patrně úplně adekvátní nebyla. Ovšem je to teenager, a ti bývají vystaveni řadě různých tlaků ze všech možných směrů. V těle jim navíc probíhá hotová hormonální bouře a nálada jim můžu lítat nahoru a dolů. A potom stačí, aby člověk zavadil o citlivé místo, aby je člověk vyvedl z rovnováhy, nebo někdy člověk něco prohodí a neúmyslně se ho tím dotkne.“ U Jana je jedním z hlavních důvodů stresu jeho matka, která jej potřebuje hlídat a všechno kontrolovat. Mladík potřebuje trochu prostoru, aby neměl dojem, že jej matka dusí. „Z povídání s Vaším synem mám dojem, že potřebuje trochu prostoru,“ svěřím jí svůj názor.

Opětuji pohled Janově matce a pozorně naslouchám jejím obavám. Vzhledem k tomu, co mi Jan řekl, rozumím tomu, že se o něj strachuje. „Vaše obavy naprosto chápu, ale neměla byste svého syna v tomto ohledu podceňovat. Jan působí jako mladík, který má svoji hlavu a jen tak si něco namluvit nenechá, a zároveň je ochotný naslouchat rozumným argumentům.“ Alespoň tak mi to přišlo, když jsem se mu snažila vysvětlit sociální role. Janovo přikývnutí a dojem, že mu v ten moment něco došlo, tomu skutečně nasvědčují.
„Ano, na výletech se mohou dít různé věci, ale většinou to bývá velice ojedinělé. Učitelé si nemohou dovolit žádné pochybení. Často se mi zdá, že jsou teenageři tak trochu démozováni. Rodiče a prarodiče mají tendence říkat, že oni takoví nebyli, a že dnešní mládež je horší. Většina má dojem, že když nejsou pod dozorem, tak pořádají nezřízené párty, pijí, berou drogy a podobně. Taková obavy jsou asi trochu na místě, ale je tam potřeba i trochu důvěry.“ Dám paní Novotné prostor, aby si to mohla v klidu probrat.
„Nemohu Vám nic přikazovat, ale zkuste to ještě zvážit,“ řeknu po chvilce a podívám se na Jana, a poté zpět na jeho matku. „Vašemu synovi by prospělo, kdyby z Vaší strany cítil, že mu důvěřujete a poskytnete trochu prostoru.“ Opět udělám menší pauzu.
„Když budete chtít k nějakému kompromisu určitě dojdete. Dnes se všemi technologiemi a sociálními sítěmi není problém, aby se Vám syn třeba každý den ráno nebo večer ozval,“ naznačím, že i když má obavy, může být díky telefonátu v klidu, že je její syn v pořádku. Podívám se na Jana, abych tak trochu zjistila, co si o takové možnosti myslí, a zda by byl ochoten dát své matce v průběhu výletu vědět, co se děje.

Nový a starý pacient

Nový pacient a starý pacient

Semknuté rty a rozprostírající se ticho mezi námi svědčí o tom, že stále není přesvědčena. „Ke své potřebě kontrolovat snad bude ještě tvrdohlavá a vždy přesvědčená o své pravdě. Nejhorší možná kombinace, protože s takovým člověkem se jen velice těžko nalézá nějaký kompromis.“
„Paní Novotná,“ zkusím jí ještě trochu promluvit do duše, „vztah, jaký si svým synem teď vybudujete, můžeme předurčit ten, který spolu budete mít v budoucnosti,“ mluvím pomalu a na chvilku se odmlčím. „Jaký chcete, aby byl váš vztah, až odejde na univerzitu? Jaký bude váš vztah, až se osamostatní?“ Nechám otázky chvilku vyset ve vzduchu, a poté pokračuji dál. „Když si k sobě najdete cestu teď, není důvod, proč by neměla přetrvat, až bude Váš syn dospělí. Nalezení oné cesty je o kompromisech vás obou.“

„Podstata toho, proč takový poslední dobou je, je docela nasnadě, ale nemělo by nejmenší smysl říct jí, že to ona je jedním z hlavních důvodů, a patrně by to napáchalo ještě víc škody než užitku.“
]Její zaobalená slova se mě nijak zvlášť nedotknout, setkávám se i s horšími reakcemi, a navíc z jednoho sezení opravdu člověka pořádně poznat nelze.
„Jistě, paní Novotná,“ přikývnu a zvednu se ze židle, „není nejmenší problém, abych se s vaším synem znovu setkala. Krom toho, bych si ráda promluvila i s vámi. Mohla bych vás vzít oba v jeden den. Musím se podívat do diáře na volné termíny.“

Trochu se zarazím při onom společenském úsměvu. „Skrývá za něj své skutečné obavy o syna, které nechce dát najevo? Pomáhá si tím, aby všechno vypadalo normálně?“
„Můžete převodem, dám Vám číslo účtu společně s vizitkou,“ mírně a přátelsky se úsměvu, „zaplatit stačí po sezeních. Pojďte se mnou, domluvíme se další schůzce,“ s těmi slovy se vrátím do ordinace a začnu listovat diářem, který mám na stole.

„Preferuje nějaký den nebo hodinu?“ zeptám se a koukám na volné termíny. „Když budete chtít, můžeme se vidět přesně za týden.“

Nový a starý pacient: Rozloučení

Nový pacient a starý pacient: Uvidíme se příští týden, paní Pokorná

Vskutku zajímavý výjev! Je příjemné vidět Jana uvolněného. Vážně by mu výlet nebo nějaká doba bez matky udělala dobře. Lehce se pousměji, když vidím posunuté kapesníčky a snahu uvolnit atmosféru. „Copak se tady asi stalo? Copak si Honza s Ester asi řekli? Copak Ester přimělo k tomu malému pousmání?“

„Výborně, jsme domluveni,“ podívám se nejdříve na paní POKORNOU a následně na jejího syna. „Na dalším sezení bych si ráda promluvila nejdříve s vámi paní Pokorná,“ obrátím k ní zpět svou pozornost, „a potom s vaším synem.“

„Nashledanou,“ rozloučím se Honzou.
„Nashledanou,“ stisknu paní Pokorné ruku, „prosím popřemýšlejte nad tím,“ požádám ji ještě jednou, když jí předávám lísteček s číslem účtu.

Vyprovodím matku se synem a zavřu dveře. „Ještě jednou dobrý den, Ester,“ pozdravím dívku ještě jednou, když jdu k pracovnímu stolu, „doufám, že vám nevadilo pobýt tu s Janem. Jak na vás působil?“ zeptám se, když si beru její složku s deskami.
„Co vás rozesmutnilo, Ester?“ dotáži se, když si sedám do křesla naproti dívce.

Vybraná cesta: Starý pacient

Stará pacient: Ester Baranowski

Opětuji Ester drobný úsměv, který vykouzlila na tváři a to i přes zjevný smutek. „Co se jí asi stalo?“ A i přes to všechno stále vystupuje vzorně a slušně, tak jako pokaždé, co jsme se spolu viděly nebo mluvily. Onen střídavý pohled na mě a na ruce může vypovídat o nervozitě, která ale nebude způsobena tím, že je tady... možná je způsobena tím, že mi chce něco říci, ale zatím neví jak na to.

Decentně se zasměji, když mi Ester prozradí, jak se jí mladík snažil trochu rozveselit. Vskutku příjemné zjištění! Co by na to asi řekla jeho matka?
„Nedivila bych se, kdyby na některé jeho matka měla takový účinek,“zavtipkuji. Nicméně bych se opravdu nedivila, kdyby její přístup rozhodil někoho uzavřeného a tichého.

Nechám Ester mluvit, aby mi sama od sebe řekla co má na srdci. Proč na ni tlačit a popohánět, když očividně potřebuje trochu času, aby našla sílu k tomu se rozpovídat. „Ano,“ řeknu klidně a podívám se na dívku starostlivě, když se dívá jako zraněný ptáček.

Jakmile mi prozradí, že jí zemřela babička, odložím desky na konferenční stolek a nakloním se směrem k Ester. „Upřímnou soustrast, Ester,“ pronesu upřímně, jelikož je mi jasné, že to pro dívku musí být velká rána přitom, jak blízké vazby v rodině mají. Trochu se obávám, co to s ní udělá. Každého ztráta blízkého člověka bolí, a každý se s tím vyrovná jiným způsobem a odlišně dlouhou dobu. U dívky mi nicméně dělá trošičku starost její mírný stav deprese, která by mohla vyrovnání se smrtí babičky zkomplikovat.

„To je samozřejmé, pokud se na sezení necítíte, můžeme ho odložit. Jsem ráda, že jste se tady zastavila a řekla mi to osobně, což vzhledem k takové ztrátě není dvakrát jednoduché, ale kdybyste chtěla“ na okamžik se odmlčím, „jsem tu pro vás.“
„Teď potřebujete truchlit s rodinou a nejbližšími. Teď je pro vás určitě i těžké o tom mluvit. Moje dveře jsou vám otevřeny, když budete potřebovat,“ dojdu k pracovnímu stolu na rub vizitky začnu něco psát. Vrátím se zpět k Ester a podám jí vizitku s doplněnou informací. „To je mé osobní číslo, můžete zavolat kdykoli budete potřebovat, budete si chtít popovídat nebo se jen vypovídat,“ vlídně se na ni usměji. „Nicméně bych vás od sebe nerada pouštěla bez předběžného termínu našeho sezení. Myslíte, že bych si vás mohla předběžně napsat na příští týden?“

Starý pacient: Ester Baranowski

Starý pacient

Poslouchám Esteřina slova o zesnulé babičce. Jen to, jakým způsobem o ní mluví dokazuje, že si byly velice blízké. Poznámka o Ježíši jde trochu mimo mě. No, řekněme, že nejsem dvakrát nábožensky založený člověk. Pokud k tomu někdo tíhne, prosím a ať si klidně mlátí hlavou o podlahu, když při uctívání toho nebo onoho, ale hlavně ať mi to nevnucuje. Kdyby v nich byly obsaženy jen ty dobré věci, o nichž dívka mluví, všem by to jen prospělo. Náboženství ale bohužel mají tendenci považovat jen svou víru za tu jedinou a pravou.

Při poděkování ji věnuji mírný a konejšivý úsměv. Je zcela pochopitelné, že o tom momentálně nechce mluvit. Je to moc čerstvé, až se to trochu uleží a bolest ze ztráty nebude takové, bude pro ni jednodušší o tom všem mluvit s ostatními.
„Dobrá,“ nalistuji v diáři na příští týden, „můžeme se sejít jako obvykle,“ podívám se na Ester, „Tedy středa v 17:00?“ zeptám se dívky, abych se ujistila, že jí to bude vyhovovat.

Odložím diář a také se zvednu a doprovodím ji ke dveřím. „Se ztrátou někoho blízko si vždy říkáme, co jsme mohli udělat jinak a lépe,“ řeknu Ester. „Je mnohem lepší se místo toho soustředit na to hezké, na to jak jste se pokaždé loučily a říkaly si, že se máte rády,“ podívám se jí do očí, „navíc babička určitě věděla, že Vám na ni záleželo.“
„Opatrujte se Ester,“ nabídnu dívce ruku, když jsme u dveří, „a nezapomeňte, že může zavolat kdykoli,“ usměji se na ni.
„Uvidíme se příští středu. Na shledanou, Ester.“

Domov, sladký domov?

Domove, sladký domove!

Jakmile Ester odejde, a jakmile si doplním zápisky, zabrouzdám na webové stránky American Psychological Association a Europe’s Journal of Psychology, abych zjistila co nového v oboru. Jak lépe využít čas, když nikdo další není objednaný, a jak jinak si zkrátit čekání na případného pacienta, který by se tady mohl stavit.

„Že by náhodný pacient?“ napadne mě, když zaslechnu jakési šramocení u vchodových dveří. „To to trvalo... prý do konce týdne... to určitě!“ pomyslím si, když vidím pošťáka, který mi donesl očekávaný balíček s týdenním zpožděním. Kdybych měla věřit slibům, které pošta dává, tak by byl chudák pan Wundt týden o hladu. Až na zpoždění se, ale zdá, že je balíček v pořádku. Balíček převezmu a odnesu do ordinace.

Kouknu na hodinky. „Těch pár minut... nic se nestane, když to o tu chvilku zamknu dřív.“ Vypnu počítač, uklidím použité nádobí, opláchnu jej, utřu a uložím na místo, kam patří. Sbalím notebook, tašku hodím přes rameno a vezmu balíček adresovaný mně, ale obsahově patřící kocourovi. Zavřu, zamku ordinaci a čekárnu a vyrazím společně s dárkem pro kočičáka domů.

Dojdu na blízkou zastávku veřejné dopravy. Položím balíček na zem a vytáhnu mobil, abych si zkrátila cestu a trochu potrápila mozkové závity skládáním českých slovíček z rozházených písmenek. Jak se blíží moje zastávka, zandám telefon, vezmu balíček a vystoupím.
„Sakra! Zase! Jedno a to samý místo. Jednou si o ten hrbol vážně ukopnu palec,“ stěžuji si v duchu nad hrbolatým, nerovným a zarostlým chodníčkem. „Mělo by se s tím něco udělat.“

Kousíček před dveřmi začnu v kapse hledat klíče, ale dveře se otevřou.
„Zdravim, Domincu,“ opětuji pozdrav a mírně se na souseda usměji. Dominic byl jedním z těch, kteří velice brzy upustili od snahy nazývat mě plným jménem. Stejně jako jiné jsem ho opravovala, protože to nevyslovovali správně. V té češtině to prostě není ono!
Obočí mi vyjede nahoru, když zmíní můj dřívější příchod a hned na to omluvu. „Zavřela jsem dneska o něco dřív,“ usměji se, „nikde nikdo, tak jsem si řekla, že to zabalím.“
Neunikne mi, jak rozpačitě se Domink drží dveře. „Odpadky... Kdy, že to vyvážejí odpadky? Možná bych taky měla vynést koš,“ vzpomenu si, že jsem ráno zapomněla. Prosmýsknu se kolem Dominica dovnitř, když mi drží dveře.
„Dávej pozor na tom chodníku, ať se neukopneš jako pokaždé já," upozorním konverzačně souseda.
„Dominicu, kdy tady jezdí,“ kapičku se zadrhnu, protože mi vypadne to správné slovo, a tak to řeknu jinak „kdy vyvážejí odpadky? Pořád se mi to plete a většinou si vzpomenu další den.“

Domove, sladký domove!

Pojďme tedy společnými silami zdolat tu pětikilovou husu!

„Není to špatný,“ odvětím Dominicovi s úsměvem, „děláš si věci pěkně po svém a nikdo nevymýšlí nesmysly a nezahlcuje tě zbytečnou prací.“Potom co mi mamka říká o svém současném vedení, bych ani v nejmenším neměnila. Na druhou stranu si nemohla vynachválit svého prvního zaměstnavatele.

„Díky,“ rychle se protáhnu kolem Dominicka, když mě pouští dovnitř. Moc často se něco takového dneska nevidí. Je to milé!

„To je,“ souhlasím, „není to smrtelná past, ale všechny palce bych měla ráda funkční,“ zažertuji a usměji se. Pokaždé se ukopnu na stejném místě a je zázrak, že jsem si ten palec opravdu ještě neukopla. „To by bylo fajn,“ řeknu, když Dominic řekne, že to zkusí popohnat. „Kdo to má vůbec na starosti?“ zeptám se. Sice tady nějakou chvíli žiju, ale v některých věcech mám stále zmatek, někdy mi některé věci v této zemi přijdou jako naprostá anarchie.

„Jo, to je ono,“ pronesu pobaveně, když mě Dominic doplní. „Některá slova mě trochu trápí nebo si hned nevzpomenu,“ usměju se. Co jiného taky dělat, že? Než se trochu pobavit svými chybami.
„Čtvrtek. Kolem deváté hodiny,“ zopakuji si nahlas. Při seznamování má pomáhat zopakování jména, aby si ho člověk zapamatoval. Mohlo by to fungovat i v tomto případě. „Musím si to napsat! Třeba lísteček na ledničku, abych to měla neustále na očích.“

Vezmu balíček a chystám se vyrazit do patra, ale Dominickův hlas mě zastaví. Kapku zvednu obočí, když Dominic začne trochu nejistě. Lehce se usměji. Není to vůbec nic zlého nebo jízlivého. Je to upřímné a přátelské pobavení nad nesmělým pozváním a vysvětlováním, jak se to s tou obří husou je.
„Ráda přijdu, Dominicku,“ přikývnu. A proč taky nepřijmout pozvání na večeři? Stejně žádné jiné plány nemám. A taková večeře je dobrý způsob, jak se lépe poznat se sousedy. „Jen odnesu tyhle dobroty kocourovi,“ ukážu na balíček.

Vydám se do patrna a začnu v kapse hledat klíče. Dojdu ke dveřím, odemknu, vstoupím a rozsvítím. Jakmile zaklapnu dveře, přiběhne ke mně chlupáč s hlasitým a kníkavým doprovodem. „Nazdar, Wundtíku,“ položím balíček na zem a místo něj vezmu do rukou kočičáka. Pěkně pod předníma packama, aby se mohl hezky protáhnout. Potom ho položím na rameno asi jako dítě a pěkně ho podrbu. Kocour ihned začne příst.
„Něco jsem ti přinesla,“ položím ho na zem a vezmu balíček do kuchyně, abych ho mohla konečně otevřít. Kočka, jak jinak, jde za mnou a proplétá se mi mezi nohama.
„Podívej co, pro tebe mám,“ s těmi slovy vytáhnu dvoje granule od Puriny a zachrastím s nimi. Wundt se mi i hned začne otírat o nohy a dělat kočičí hřbet. Položím se na zem, a kocour se o ně začne majetnicky otírat a narážet čumáčkem. Dalším obsahem balíčku jsou konzervy, paštičky a nějaké drobné pamlsky. „Ty se mi teda vyplatíš,“ řeknu pobaveně směrem ke kocourovi, „bylo levnější tě oblékat než živit.“
„A hele,“ sáhnu na dno. „Podívej, co ti poslali!“ vytáhnu hračku, kterou přibalili jako dárek. Je to jakýsi váleček ovinutý provázkem a s třásněmi na koncích. „Stejně si s tím nebude určitě hrát,“ pomyslím si při pohledu na hračku. Mám to vyzkoušené, protože nejlepší hračky jsou víčka, špunty, papírové kapesníčky a cokoli dalšího, co vyštrachá v bytě.
S hračkou zahýbu přímo před kocourem a před skutečným hodem jej několikrát jen naznačím. Hodím a... Nic! Wundt se na mě jen podívá a dál tancuje kolem granulí.
Nasypu mu do misky, což Wundta hned přiláká a už je do sebe láduje. Uklidím jeho pamlsky do skřínky a krabici od balíčku položím vedle koše, abych ji vyhodila zítra společně s odpadky.

„Měla bych něco vzít!“ Rozhodnu se s sebou vzít lahev vína. Mám raději brandy nebo whisky, ale to by k huse na víně, asi nebylo úplně ono. Do kapsy sbalím zapalovač, který jsem zabavila přednášejícímu na jednom semináři a místo něj jsem ho obdarovala pěkným plnícím perem, které jsem získala od jednoho pacienta, jenž za to dostala zase něco jiného. Všem samozřejmě tajně a bez jejich vědomí, protože by se to špatně vysvětlovalo. Do ruky ještě vezmu dva doutníky, zamknu byt a zamířím k Dominickovým dveřím.

Zaklepu a čekám až mi přijde otevřít.

Kachna vs. Lili a spol

Kachna nebo pštros?

Dominik otevře v okamžení a musím se mírně pousmát. „Dobře,“ řeknu prostě a zvednu ruce jako bych se vzdávala, „nebudu odmlouvat,“ pronesu pobaveně, a pokud Dominik nebude tušit na co narážím, mírně pokývnu hlavou směrem k jeho zástěře. A jen o chvilku později vstoupím do dveří.

„Hezky a vkusně zařízené,“ řeknu sousedovi, když vejdu do bytu. „Uklizené. Uspořádané a bez zbytečností. Co to asi vypovídá o člověku, který tady bydlí,“ začnu uvažovat. „Ale huš!“ napomenu se v duchu. Nebudu přece Dominika rozebírat, když mě pozval na večeři.

„Něco jsem přinesla,“ předám mu láhev vína, „snad se bude ke kachně hodit,“ řeknu kapku omluvně, protože víno vskutku není má parketa, ale byl to dárek od známých, kteří se vyznají a dost si na to zakládají. Kolikrát při večeři dlouhosáhle povídali o servírovaném vínu – odkud pochází, na jakém svahu rostlo, jaké chuťové odstíny v něm lze cítit apod. Nepochybuji, že mi tehdy donesli dárek první třídy.
„Když mi dáš...“ zadrhnu se.
„Jak se tomu říká?“
„... něco na otevření, tak ho rozliju.“

Když mi dá to, co se po našem označuje jako corkscrew, otevřu lahev a víno rozliju. Přitom poslouchám hlášení v rádiu. „Ano, je potřeba se mít na pozoru, protože namrzlé silnice a špatné počasí způsobují dopravní nehody,“ napadne mě. zpravodajství. „Nikdy ne řidiči, ale vždy silnice nebo počasí... Rádio? Zajímavé, přitom, že byt odpovídá spíše modernějšímu způsobu bydlení...“

„Nebudeš muset vařit, aspoň nějakou výhodu to má,“ odvětím.
Usměji se, když se zmíní poznámku o pštrosovi. „A co oni na to? Přiznali, že si to popletli?“

„Mám ráda stehna,“ odpovím Dominikovi. „Wundt maso rád,“ řeknu vesele, „sice má raději syrové, ale třeba si ho dá i pečené. Bude to taková vý-jim-ka,“ při posledním slově musí být vidět, jak se soustředím na jeho výslovnost. „Vážně to slovo nemám ráda!“
„Bude mít nějakou změnu.“

„Někdo tady má rád pořádek!“ analyzuji, když Dominik sundává, skládá a ukládá zástěru. „Ale kuš, Liliwen!“

„Krásně to voní!“ užívám si vůni údajné kachny. „Rodinný recept?“ zeptám se.

Kachna nebo pštros?

Když „kachna“, tak tedy kachna!

„Stále nějaký moc veselý, ne? Stále úsměv na tváři,“ napadne mě, protože co Dominika znám, tak byl vždy veselý, a to dokonce i ráno nebo pozdě večer, kdy je to někdy s usmíváním složitější.

„Vý-vrt-ka,“ zopakuji si polohlasně pro sebe, abych si toto slovíčko lépe zapamatovala. „Měla bych ho v brzké době použít, aby se mi ukotvilo,“ říkám si v duchu, když začnu víno otvírat.
Upřímně se zasměju, když mi soused prozradí, jak vý-vrt-ce říkal jako malý. „Naprosto logické,“ pronesu pobaveně na jeho vysvětlení, jak k takovému výrazu došel. „Výtočka, jen abych si spíš nezapamatovala tohle,“ usměji se pro sebe a rozlévám víno. Lahev poté položím do středu stolu, abychom ji měli po ruce.

„Jasně, jenom velká kachna,“ zakroutím hlavou, „leda by vyrůstala u jaderné elektrárny,“ zažertuji.
„Ty nemáš žádného chlupatého kamaráda?“ zeptám se, když mluví o Wundtovi. Nikdy jsem žádného zvířecího kamaráda neviděla, ale to neznamená, že ho nemám v terárku, klícce nebo třeba někde u příbuzných se zahradou.

„Krásně to voní,“ řeknu, když Dominik odkryje tajemství ukryté v jedné z nádob.
„Děkuju,“ převezmu talíř s tím údajným kachních stehnem, americkými brambory a omáčkou se žampiony. Houby dvakrát nemusím, a když to jde, tak se jim vyhýbám, ale když už někde jsou tak, je prostě s ním.

„Dobře, budu ti věřit, tedy musím ti věřit, protože šefkuchař má vždycky pravdu,“ odkážu na jeho zástěru.

Počkám až si Domink sedne, abychom si připili a pustili se do toho voňavého a skvěle vypadajícího jídla.
„Cheers,“ řeknu automaticky a hned se zarazím, „eehm... na zdraví,“ zasměju se a pozvednu sklenku, abych si Dominikem přiťukla.
„Hmm... dobré, ale Johnnie Walker to prostě není.“

„Tak pojďme ochutnat ten Andreyn rodinný recept,“ řeknu pobaveně, „na pohled to vypadá úžasně.“
„Dobrou chuť,“ popřeji mu zpátky a příborem v ruce.

„Výborné,“ pochválím jídlo, „neuvažoval jsi, že by ses přihlásil do nějaké kuchařské soutěže?“ zeptám se. Neptám se nijak zle, ale na jedné straně ze zvědavosti, a na druhé by to mohla být možnost, jak se tímto tématem pobavit.
„Jak se jmenuje ten program, který dávají přes týden? Ten jak chodí k sobě domů, dávají si body a na konci jeden z nich vyhraje peníze...“ upřesním, jaký pořád mám na mysli. Třeba bude Dominik vědět.

„Často takhle vaříš?“ napiju se vína.

Následky Kachny

Pověz mi něco o sobě Dominiku

„Neslyším v tom smíchu kapičku nervozity?“ upiji vína. Nebylo by to nic divného. Je to účinný mechanismus, jak zakrýt nervozitu. „Z čeho je ale nervózní?“

„Možná mají menší sklony k exhibicionismu a voyerismu,“ zažertuji na téma soutěžících v tom… „Jak, že se to jmenuje? A jo!“… v tom Prostřeno. „To, že tam jde někdo dobrovolně má možná co dělat s potřebou dokázat něco sobě i ostatním. Hlavně se všichni mohou tvářit, že vaření rozumí, i když nejsou schopni rozeznat kvalitní jídlo od šéfkuchaře a tím z konzerv. Navíc je cesta, jak se zviditelnit. Každý by rád v něčem vynikal a chtěl, aby o něm ostatní věděli.“ Svěřím sousedovi své úvahy mezi sousty.

S tím jak postupuju se zdoláváním onoho zvířete na talíři, je mi s každým dalším soustem jasnější, že se do postele svalím s plným břichem.

„Jak kdy,“ začnu odpovídat, „většinou mi něco vnutí mamka, když se za ní o víkendu stavím na oběd. To je samé: ‚Upekla jsem tohle a uvařilo tamto… Vem si s sebou, sama to nesním.‘“ zasměju se. „Takže to potom pár dní dojídám, a potom si buď něco uvařím nebo zajdu na oběd do restaurace přes ulici. I když si nejsem jistá, jestli jsem tam něco takhle dobrého jedla,“ složím tak Dominikovi a jeho kuchařskému umu poklonu.
„Jak to máš vůbec ty s rodinou?“

Ano, v tento čas se smráká velice rychle. Za tmy do práce a za tmy z práce. Podívám se z okna a můj pohled poutá záhadná postava pod lampou. Přestože je venku opravdu tma a není vidět jedinou hvězdu, poznám podle postavy a držení těla, že se jedná o muže. Kdyby se jen kapku lépe natočil ke světlu lampy, mohla bych mu vidět do obličeje. Na okamžik se něj zadívám, protože se nemohu zbavit dojmu, že se dívá přímo na mě. „Nesmysl! Jak by se na mě mohl na takovou dálku zaměřit? A hlavně kdo to je?“ K dalším otázkám není důvod, protože se postava odebere k odchodu.
„To by se ti ve Skotsku asi moc nelíbilo,“ vrátím se zpět k Dominikovi. „Z celé Británie máme nejméně sluníčka. Zase na druhou stranu je tam snesitelnější léto, než co máte tady, i zimy jsou u nás mírnější,“ usměji se.

„Jasně proč ne,“ souhlasím s otevřením další lahve vína.
„Bylo to jen zdání. Nic víc! Někdo se zastavil u lampy a rozhlédl se kolem a možná jsme o sebe ve stejnou chvíli zavadili pohledem,“ napadne mě v mezičase, než Dominik otevře víno.

„Děkuju,“ poděkuju mu, když mi dolije.
„Taky máš známé vinaře nebo se ve víně vyznáš ty sám?“ zeptám se s upřímnou zvědavostí.

„Žiješ tady od narození?“ zeptám se po chvíli. „Myslím jako ve městě,“ upřesním svůj dotaz.
„A tak mě napadá, že vlastně nevím, čím se živíš?“

Povím ti vše, co chceš slyšet...

Příjemný večer!

No podívejme! Žádná očekávání, a nakonec je to velice výborná večeře s příjemnou společností. Navíc je fajn, když pro změnu poslouchá také někdo jiný než já. Někdy se stává, že jde člověku hlava kolem, když celý den poslouchá problémy ostatních a snaží se jim trochu pomoci.

„To bys určitě měl! A malá pochvala člověka potěší,“ upiji vína a poslouchám Dominikovo vyprávění o rodině. Při poznámce o tom, že se o sebe už umí nějakou dobu postarat a výchovném pohlavku se zasměju.
„Někdy by taková pevná ruka byla v paneláku třeba, aby to trochu srovnala,“ zažertuji a pobavím se představou, jak Dominikova matka pohlavkuje neposlušné sousedy.

„Ve Skotsku je hodně úchvatných míst,“ začnu odpovídat na jeho dotaz, a potom se na chvilku zamyslím. „Vodopády Fairy Pools na Isle of Skye, jsou úžasný. Teda celý Isle of Skye stojí za to,“ řeknu nadšeně, protože to místo opravdu stojí za to. „I když,“ pousměju se, „pokud by ses tam vydal, tak raději až by sis zvyknul na počasí. Samotný název mu dost odpovídá, protože může mrholit, být mlha, a potom sluníčko a všechno se může měnit během chvilky.“ Napiju se ještě zapřemýšlím.
„Mám ráda i Cairngorms National Park, ale pro mě nejzajímavější je asi Finnich Glen,“ řeknu automaticky, ale vzápětí si vzpomenu na zajímavější název, které toto místo má. „Devil’s Pulpit se mu taky říká.“ Nemám nejmenší tušení, jestli je pro to nějaký český výraz nebo jakým způsobem se to překládá. Proto raději v originále.
„Je to taková…“ hledám správný výraz, „trhlina? ulička ve skále?“ pronesu trochu nejistě. „Když tam jdeš, je to jako bys sestupoval někam pod povrch. Kolem sebe vidíš jen mechem porostlou skalní stěnu, která se táhne někam do nedohledna. Uprostřed je tekoucí voda, která má kvůli červenému dnu, kamenům… neznám ten správný výraz…“ omluvím se s úsměvem. „rudou barvu. Když tam sejdeš cítíš takovou tu vlhkost, bahno, vodu, mech.“

Pozorně a se zájmem poslouchám Dominikovo povídání ohledně toho, jak to má s vínem a životem ve městě. Obočí mi povyjede nahoru, když tak rychle dodá, že mě může místo průvodcování jen nasměrovat. Musím se nad tím lehce pousmát. „Vždy je lepší chodit s průvodcem, který dané místo zná, protože ví to, co se jen tak někde nedočteš, a poradí, kde je třeba dobré jídlo a tak. Když budeš mít někdy čas, ráda se nechám tady po městě provést,“ pronesu klidně s mírným úsměvem.

„Nebyl to férový boj!“ řeknu zvesela, když můj společník zvedá ruce a vzdává se, protože ho ta obří kachna přemohla.

„Jestli chceš pomůžu ti umýt nádobí,“ vznesu nabídku, ale i když bude říkat, že to není nutné, tak mu prostě pomohu těch pár kousků umýt, pokud si to tedy nechce nechat až na zítra.

„Děkuji za výborné jídlo a příjemný večer!“ řeknu při cestě na odchodu. „Wundt ti taky určitě poděkuje,“ pronesu zvesela ve dveřích. „Dobrou noc Dominiku,“ s těmi slovy se sousedem rozloučím a vyrazím zpět do svého bytu.

„Wudtíku, něco jsem ti přinesla,“ zvolám ve dveřích. Kocour nikde! Kde se zase schováváš? Uložím talíř s jeho porcí na zem vedle misek a začnu kočku hledat. No jistě! Kde jinde by byl než v krabici! Hlavně, že má svůj pelech. Krabice, oblečení, linka, stůl, postel, pračka nebo má osoba jsou na spaní mnohem lepší než nějaký pelíšek. Sáhnu pro kocoura do krabice a vytáhnu ho ven. Wundt neváhá hned se začne natahovat, protože chce protáhnout. Ze svalového napětí zatřepe zadníma nožkama a začne vrnět. Není třeba zmiňovat, že se pustil do cupování krabice, aby si naostřil drápy a kousky papíru má teď na chlupech a brzy ty kousky roztahá po bytě. Těch pár kousků mu z kožichu vyberu a hodím do koše. „Tady něco máš,“ položím ho k talíři. Kachnu očichá, trochu lízne a potom pár soust zbaští.

Sama se mezitím odeberu do noční hygieně do postele. Nemusím dlouho čekat a objeví se v ní velký, černý, chlupatý a vrnící vetřelec, který mě bez pozvání zalehne.

1. kapitola - Neznámé hlubiny

Po příjemném večeru bývá krušné ráno...

1. kapitola - Neznámé hlubiny

Nečekaný telefonát

Večer s Dominikem byl příjemným zpestřením stereotypních a obyčejných dní zbytku týdne. „Neměla bych se mu nějak revanšovat?“ Není to špatný nápad! Jen je otázkou jak. „Večeře? Hmmm… to snad raději ne, přitom jak výborná ta kachna byla. Můj kuchařský um se s tím jeho nedá srovnávat…. Bude to chtít promyslet!“ Brouzdám v myšlenkách, během nudných byrokratických záležitostí, které je nutné vyřídit, a které nevyžadují celou kapacitu mé pozornosti. Takovéto volnější dny mají svou výhodu v tom, že v klidu mohu prolézt a vyřídit pracovní emaily a shlédnout nové publikace a weby související s psychologií. Je třeba udržovat si přehled o tom co se v oboru děje.

Jisté vytržení z všední reality mi poskytoval i Wundt, jenž mi připravoval drobná překvapení, a který se pokaždé při mém návratu domů posadil na zadní, omotal si ocas kolem předních pacek a věnoval mi několik velice pomalých mrknutí. Přesně tak, jak to dokážou jen kočičí stvoření. Sice se mi nelíbilo, že mi z poličky shodil svíčky, sluneční brýle a květinu, a z knihovny sběratelské pero (zabavené jednomu samozvanému pisálkovi trpícímu bludem o jeho spisovatelském nadání) a model Bugatti Chiron – zapůjčený od jednoho ze známých, který si potrpí na luxusní auta, a kterému modýlek určitě nebude chybět, když ho má ve skutečné velikosti. Mohu se ale na toho chlupáče zlobit, když na mě takhle kouká? Ovšem jeho pohled, když jsem uklízela, mě trochu zneklidňoval, jelikož se posadil a koukal stylem: Problém? A v tom mě napadla poněkud znepokojivá myšlenka, jestli to tak trochu neodkoukal ode mě. „Možná bych měla s tou potřebou přerovnávat věci cizím lidem něco dělat? Možná jednou.“

Kocour si svým neposlušným chováním ani v nejmenším nelámal hlavu a choval se jakoby nic. Po večerech se roztahoval v posteli nebo si vlezl na mě a tvářil se dotčeně, když jsem si dovolila přetočit se na záda nebo na druhý bok. Nicméně se pokaždé hezky tulí, nechá drbat, mohu si s ním dělat víceméně co chci a k tomu úžasně přede! Takže mu ledacos odpustím a prominu.

V neděli ráno si ráda pobudu v se snídaní, kávou a knížkou. Wundtovi se to sice moc nezamlouvá a cpe se ke mně, protože je přeci mnohem lepší věnovat pozornost jemu než nějaké knize. Chvilku se přetahujeme, kam si teda lehne, abych ho mohla drbat a zároveň si číst.
Z nedělní siesty nás vytrhne nečekaný telefonát. Kocour si dál hoví a přede, a když si dovolím natáhnout se pro telefon tak se na mě koukne stylem: To snad nemyslíš vážně!? Drbej! Pohladím ho a kouknu na číslo na displeji. Nikdo, koho bych měla uloženého. „Kdo by mohl volat? Pacient? Nebo možná jen nějaký průzkum,“ pousměji se, protože ráda volající z různých průzkumů a nabídek tahám za nos a pokládám jim nesmyslné otázky. Ať tak nebo tak hovor zvednu, protože jeden nikdy neví a mohlo by to být důležité.

„Liliwen Wray,“ představím se a čekám na odezvu. „Pacient,“ napadne mě okamžitě, když uslyším přerývaný dech. Volajícího nechám mluvit a přemýšlím, kdo by to mohl být. Moc pacientů mé osobní číslo nemá, dávám ho, když je to opravdu nutné. Poslouchám a po prvních slovech poznám Ester. Nechám ji mluvit dál a počkám na vhodnou chvíli.
„Ester, to je v pořádku,“ řeknu klidně, když se dívka rozpláče a lapá po dechu, „nerušíte.“ Uklidním ji a dám ji prostor, aby mohla pokračovat dál.

„Rozumím,“ přikývnu, když mě žádá o prášky. „Většina medikamentů na úzkost je na předpis, ale existují léky na přírodní bázi jako Persen nebo Anxiolan, které obsahují extrakty bylinek pomáhající při úzkosti a depresi. Účinným přírodním antidepresivem je třezalka tečkovaná, ale její účinek se snižuje v kombinaci s některými léky. Dále se používá chmel otáčivý, kozlík lékařský nebo meduňka lékařská,“ řeknu na úvod Ester, ale obávám se, že je v takovém stavu, že by neměly takový účinek, aby jí ulevily.
„Nic z toho vám neublíží, ale pro skutečný účinek, je potřeba dlouhodobější užívání… Doporučila bych vám spíš léky na předpis, které by vám ulevily“Na chvilku se odmlčím a poté klidně pokračuji dál: „Ester.“ Řeknu její jméno, aby mi věnovala pozornost, „pokud máte čas, můžeme se sejít buď u mě v ordinaci nebo v kavárně, parku nebo kdekoli jinde, kde se cítíte bezpečně. Promluvíme si a uvidíme.“ Nechám ji chvilku na rozmyšlenou. Nemám zájem na ni naléhat nebo tlačit, ale ráda bych si s ní promluvila, abych věděla, jaké léky a dávkování předepsat. „Můžeme se bavit o čemkoli budete chtít," dodám, aby se necítila hnána do kouta a měla možnost na výběr. A pokud se nebude cítit mluvit o tom co ji trápí, tak ji opravdu tlačit nebudu.

Nečekaný telefonát

Nečekaný telefonát

Slyším Ester, jak se snaží svůj pláč potlačit. Je to naprosto nezaměnitelný zvuk, který se objeví u každého plakajícího, když se snaží ustat a pláč v sobě udusit, a který doprovází ten nepříjemný vnitřní tlak, jehož výsledkem je zadržení dechu vzápětí následované trhanými nádechy. Ať se mi to zdá či nikoli, nemohu se zbavit pocitu, že jsem slyšela zvuk tužky/propisky píšící na papír.

Když mi Ester říká, kdy bude ve městě, souhlasně do telefonu zamručím, aby věděla, že poslouchám. „Dveře? Možná nechce, aby rozhovor nikdo neslyšel. Ale proč až teď? Možná někdo přišel nebo se objevil poblíž.“

„Vůbec si s tím nedělejte hlavu, Ester. Říkala jsem kdykoli, když budete potřebovat a stejně nemám nic důležitého na práci,“ řeknu dívce, aby si nedělala starosti s tím, že mi zavolala mimo pracovní týden. Ano, většina doktorů by takový telefon nezvedla, a pokud by jej někdo přeci jen zvedl, tak by dívku odkázal na koupi léků, které si může pořídit bez receptu. Ne, že bych s tím taky neměla zkušenosti, ale je rozdíl, když volá dívka trpící mírnou depresí a úzkostí, která nedávno přišla o velice blízkou osobu nebo věčný hypochondr myslící si, že ho zchvátila nějaká vzácná choroba či člověk trpící OCD s tím, že se zaseknul v koupelně při počítání dlaždiček a mytí rukou.
„Co kdybychom se sešly v jednu v kavárně nedaleko mé ordinace?“ zeptám se Ester. Pokud by byl problém s časem, přizpůsobím se jí. „Kdybyste chtěla větší soukromí, můžeme potom zajít do ordinace či do nedalekého parku,“ dodám. Přeci jen Ester nemusí být příjemné mluvit o takových věcech na veřejnosti mezi cizími lidmi.
„Zatím se mějte, Ester!“ rozloučím se s dívkou.

Ještě chvilku pobudu v posteli společně s kocourem. Snažím se číst, ale moc mi to nejde, protože se mi v hlavě motají myšlenky spojené s Ester. Nakonec vylezu, trochu poklidím, nakrmím Wundta, najím se, a když se čas nachýlí, vyrazím na domluvené místo.

Nedělní schůzka

Nedělní schůzka v kavárně

Vzhledem k tomu, že jsme se domluvily na druhou hodinu, vyrazila jsem s předstihem, abych mohla jít pěšky. Hromadnou dopravu využívám především při cestě do práce nebo z práce, protože mi to šetří čas a v nepříznivém počasí je to mnohem příjemnější, ale přes léto, když bude dlouho vidět, se projdu i po práci. Tedy pokud nebude líná. Teď mám času dost, tak proč toho nevyužít a nedopřát si trochu pohybu navíc.

Vstoupím do kavárny a rozhlédnu se po Ester. „Tamhle! Samozřejmě u jednoho ze stolů, které díky přepážce nabízejí alespoň trochu soukromí. Pochopitelné!“ Nahrbená ramena, nateklé zarudlé oči, kruhy pod očima a ledabylá úprava zevnějšku. Vše naprosto pochopitelné, vzhledem k tomu čím si prochází.
Již od prvního pohledu je patrné, že je dívka pohroužena do svých myšlenek, které se jí musejí točit v kruhu, jenž se někdy těžce prolamuje. A dívka, která má sklony k depresi a úzkosti, může v takových kruzích bloudit dlouho. A když si přes noc neodpočine a i ve spánku jí sužují nepříjemné myšlenky, jejímu stavu to ani v nejmenším nepomáhá.

Ještě než k ní stihnu dojít, všimne si mě. Jakmile se střenu s jejíma očima, přívětivě se na ní podívám a mírně se na ni usměji. Vykročím směrem k ní.

„Dobrý den, Ester,“ pronesu vyrovnaně a klidně. Sednu si ke stolu. „Možná se soustředila na modlitbu,“ napadne mě, když si všimnu růžence. Vzhledem k náboženskému založení se nejedná o nic divného, a pokud jí to pomůže najít alespoň trochu vnitřního klidu nebo odvést myšlenky jinam, je to jen dobře.

„Netřeba děkovat, Ester,“ řeknu na její omluvu. „Vážně to není nutné,“ podívám se na ní a snažím se jí zadívat do očí, „říkala jsem, že se můžete ozvat, když budete potřebovat,“ povzbudivě se na ni lehce usměji. Neuniklo mi to drobné narovnání. Není to velká výhra, ale i drobné zlepšení se počítá! „Třeba jí pomůže vypovídání nebo trocha času mimo rodinu.“

„Ráda se nechám pozvat,“ lehce pokývnu hlavou, „za sezení mi platit nemusíte. Nedělejte si s tím starosti. Pozvání mi bude stačit.“ Pokud bude mít nějaké námitky, naznačím jí, že to myslím vážně a peníze za sezení nechci.

Její pohled do stolu mě poněkud znepokojuje. Lidé to dělají z mnoha příčin – strach, smutek, obavy podívat se druhým do očí, obavy ukázat zranitelnost… U Ester v tom bude hrát roli smutek. Bude to ale jen smutek nebo ještě něco dalšího?

„Ester,“ nakloním se k ní a snažím se jí vybídnout k pohledu. Oči toho dokážou prozradit hodně, i to co se člověk snaží zakrýt, ale oči jej vždycky nějakým způsobem prozradí. Prozradí, že něco není úplně v pořádku. Navíc i pohled do očí a přímá otázka můžeme pomoci druhého postrčit k tomu, aby se odhodlal k odpovědi. „Co se stalo? Co vás tak rozrušilo? Říkala jste, že máte pocit, že se snad zblázníte. Co u vás tento pocit vyvolalo?“ Nechám jí chvilku, aby si mohla odpověď promyslet a uspořádat si myšlenky. Pokud bude chtít změnit téma nebo se od něj odklonit, nebudu jí násilně nutit k odpovědi. Nechám jí ať si začne jakkoli bude chtít.

Nedělní schůzka v kavárně

Nedělní schůzka v kavárně

Její vyhýbavý pohled je naprosto pochopitelný, přitom čím si momentálně prochází. Ne každý se dokáže podívat druhému do očí, když pláče. Někteří jedinci se obávají toho, co si ten druhý pomyslí, když jej uvidí v takto citlivém okamžiku. O co těžší a nepříjemnější to musí být, když k tomu dojde před člověkem, který jim není nejbližší. Ano, nějaký vztah se mezi námi vytvořil, ale je to především profesionálně založené pouto. A i když se mi Ester svěřuje se svými problémy a měla by se při sezeních cítit bezpečně, jsem stále člověk, kterého lze zařadit do kategorie známých.

Pozorně si dívku před sebou prohlédnu. Semknuté rty, křečovitě sevřený růženec, těkavý a plachý pohled. Řeč jejího těla naznačuje, že v sobě nese nějaký vnitřní rozpor. Lehce svraštím obočí a úkosem pohlednu na místo vedle sebe, kam se před okamžikem podívala Ester. Její pohled nevypadal, jako pohled do prázdna, mnohem víc na mě působil, jako by se něco dívala. Možná se mi to jen zdálo, byl to jen krátký okamžik.

I hned po prvních slovech se nadechuji, abych Ester uklidnila, že vídat nějakou dobu zemřelého kolem sebe se stává i jiným lidem a po čase to odezní. Je to prvotní reakce ze stesku a potřeby zaplnit onu prázdnotu, kterou se tak náhle vytvoří. „Ne, tak jak se říká? Odpovídá?“ Její další slova mi v tom zabrání a nechám dívku povídat dál.

Z jejího hlasu a třasu v rukou, když vyndává kapesník, lze vyčíst, že v sobě zadržuje pláč. „To pro její stav není dobré.“ Nechám Ester pokračovat. Nechci ji přerušovat, kdo ví, jestli by našla sílu začít znovu mluvit, kdybych jí do toho skočila. „Doplňovala příběhy?“ Její slova se mi moc nezamlouvají, protože naznačují komplexnější halucinace. Nedám na sobě nic znát a poslouchám. Její pohled volá po odpovědi.

„Ester,“ nakloním se trochu přes stůl, „stává se, že lidé kolem vidí milovaného po jeho skonu. A vy jste měla k babičce velice blízko,“ dívám se dívce do očí, zatímco se ji snažím ujistit, že se nezbláznila. „Navíc jste sama řekla, že víte, že to není možné. To je dobře, protože se nejedná o bludy, ale o halucinace, které mohou být vyvolány i pouhým nedostatkem spánku.“
„Kolik jste toho za poslední dny naspala?“ zeptám se. Je jasné, že toho moc nenapsala, ale je rozdíl pokud v poslední době naspala tři nebo deset hodin. Nedostatek spánku je živnou půdou pro halucinace. Navíc si Ester prošla silným emočním vypětím, a potřebuje odpočívat.
„Viděla jste jí i tady?“ ukážu na místo vedle sebe. „Vaši babičku?“

Nechám Ester pokračovat dál. „Další jako ona?“ zvednu obočí a její tón prozrazuje víc než dost. Je patrné, že se to snaží sama sobě rozmluvit. Popřít, že by to bylo skutečné. Přesvědčit se, že je to jen přelud. Také je ale ztracená a bojí se. Vzhledem k její diagnóze je tohle velice tenký led. Velkým plusem ovšem je, že si je vědoma, že něco takového není možné.

„Další jako ona?“ zeptám bez jakéhokoli tónu opovržení nebo pochybností. Je to otázka jako každá jiná. A přeji si, aby mi to Ester vysvětlila a já pochopila co tím má přesně na mysli. Jistě, že tuším, co mi tím chce říct, ale jen tušení a dojem nestačí.

Nedělní pracovní schůzka v kavárně

Pracovní schůzka v kavárně

Esteřina slova jen potvrdí můj dojem, že toho naspala opravdu velice málo. Mírně pokývám hlavou a neutrálně se zeptám: „O čem jste si povídaly?“
Otázka by mohla působit jako přiživování halucinací, ale na druhou stranu to může také pomoci. Třeba se tak snaží s něčím vyrovnat a odhalení tématu jejich rozhovoru by mohlo napovědět.

Na otázku, zda tady viděla babičku, nemusí ani odpovídat. Její reakce mluví sama za sebe. Nic neříkám a jen Ester pozoruji. Když se podívá na místo vedle mě, sjedu pohledem mírně do strany, a potom zpět na dívku. „Opravdu to vypadá, jako by tam někoho nebo něco viděla. Ten její upřený pohled.“
Lehce se usměji, když mi Ester odpoví. Z jejího výrazu je patrné, že ztráta a vzpomínky na babičku stále velice bolí. A skutečnost, že babičku vidí kolem sebe a povídá si s ní, Esteřinu stavu nepomáhá a její bolest udržuje na stejné úrovni.

„Nedostatek spánku dokáže zvláštní věci,“ odpovím na položenou otázku. „Povězte Ester,“ nakloním se blíž, „poznáváte některé z nich nebo jsou to všechno neznámí lidé?“

„Podle toho, co jste mi řekla, se jedná o pseudohalucinace,“ říkám pomalu a klidně. „Máte halucinace, ale víte, že to co vidíte není skutečné. Důvodů může být několik – vliv toxinů, nemoci, choroby, duševní poruchy,“ snažím se Ester trochu vysvětlit situaci a nechám jí chvilku, abych to mohla zpracovat.
„Nechci vás hned odkázat na antidepresiva a hnát vás po všech možných vyšetřeních. Na prvním místě bych doporučila odpočinek a dostatek spánku. Napíšu vám recept na léky na spaní a něco slabého na úzkost. Nejdůležitější je ale teď odpočinek a spánek,“ při posledních slovech se dívám Ester přímo do očí.
„Máte nějaké příbuzné nebo přátele, u kterých byste mohla nějakou dobu bydlet?“ zeptám se. „Krátký pobyt v jiném prostředí by vám mohl udělat dobře.“

Pracovní schůzka v kavárně

Pracovní schůzka v kavárně

„Vypadá to, že na něj máte hezké vzpomínky,“ řeknu Ester potom co dokončí své vyprávění o panu Vozkovi. Alespoň její výraz na tváři, který se jí tam na okamžik usadil napovídá, že si s ním mohla rozumět. „Znala jste se s ním víc než jen tak, že vás každé ráno zdravil?“ zeptám se a nechám ji v klidu odpovědět.

„Předtím než vaše babička odešla, jste pana Vozku nevídala?“ dotáži se poté, co odpoví na první část. Pokud k němu měla blízko, mohlo by to vysvětlovat, že ho teď vídá. Ztráta prarodiče jí mohla připomenout smrt tohoto muže a mohlo by to být důvodem proč se jí začal zjevovat.

„Potřebujete úplný odpočinek minimálně na týden, i když bych doporučila víc,“ řeknu, když mi povídá o tom, že se může v práci omluvit jen na dva dny. „Můžete se v práci omluvit z rodinných nebo zdravotních důvodů. Pokud by pro to neměli pochopení, napíšu vám lékařské potvrzení.“ Pokud to bude nutné a zaměstnavatel jí nevyjde vstříc, není jiná možnost, protože zdraví je přednější než pár promeškaných dnů v práci.

„Dobrý den,“ odpovím servírce a přívětivě se na ni usměji, „poprosila bych o jedno espresso,“ objednám si a dám prostor Ester, aby si také o něco řekla.

„A co ti ostatní, které vídáte. Komunikují nebo reagují na vás?“ zeptám se dívky, když servírka odejde.

Nedělní pracovní schůzka v kavárně

Setkání s někým známým v kavárně?

Poslouchám Esteřino povídání o panu Vozkovi a o tom, jak to vypadalo u nich v ulici. Tón jejího hlasu prozrazuje, že má na tohoto muže příjemné vzpomínky, a že to nebyl jen obyčejný soused. To a její zavrtění hlavou s následnou odpovědí potvrdí mou domněnku, že vídání pana Vozky může souviset se smrtí babičky.
„To se dnes moc nevidí, aby se takhle všichni v ulici znali a nosili si něco dobrého,“ dodám a mírně se na Ester usměji.

Počkám až si dívka srovná myšlenky. Nicméně jsem připravena zkusit ji přesvědčit, aby si to ještě promyslela, pokud by odmítala zůstat doma minimálně onen zmíněný týden.
„To je to nejmenší co pro vás mohu udělat, Ester,“ pronesu vlídně. Pozorně si ženu naproti sobě prohlédnu. Řeč jejího těla napovídá, že je nesvá… možná jakoby měla dojem, že touto žádostí chce moc.
„Od toho tu jsem. Udělat vše proto, aby vám bylo co nejlépe a pomoci pokaždé, když je to potřeba,“ pokusím se ji ujistit, že to pro mě není vůbec žádná přítěž, ale je to součástí mé práce, a přívětivě se na ni usměji.
„Nemám u sebe potřebné papíry, ale můžeme potom zajít do ordinace a tam je vyplnit.“

Během čekání na servírku než nám donese objednávku, začne Ester odpovídat na mou otázku. Poté najednou ustane, protože se podívá kamsi za mě. „Někdo známý?“ ptám se v duchu, když si všimnu drobného úsměvu a kývnutí hlavou. Nenápadně se ohlédnu přes rameno směrem, kam se dívá Ester.

Nečekaný známý v kavárně

Zamračená neděle

Až se z toho otáčejí v hrobě...

Jacob Erden

Večer na baru

Berry Tompsm

Zobrazit SPOILER

Zamračená neděle - nemilé setkání

Nemrtví v zámeckém sklepení

Jacob Erden

Večer na baru

Berry Tomsn

Zobrazit SPOILER

"David Stránský,
právní konzultant
email: stranskydav@gmail.com
mobil: +420 752 927 846"

Nečekaný známý v… A hele! Co to je?

„Když už jsme tady, nevidím problém v tom, abych vypsala potřebné papíry. Ušetří vám to čas i cestu,“ věnuji dívce lehký úsměv na znamení, že mě to ani v nejmenším neobtěžuje. „Stejně bych se dnes v kanceláři stavila, abych si ověřila, že si dobře pamatuji zítřejší plán schůzek. Takže zvládnu…“ Na chvilku se zamyslím a hledám to správné přirovnání. „Jak to říkáte? Emmm,“ použiji toto nepříjemné výplňové slovo a nemohu si vzpomenout. „Jsou tam nějaká dvě zvířata… Říká se to, když při jedné příležitosti zvládne dvě věci najednou,“ snažím se Ester trochu vysvětlit, co mám na mysli.

*Jan Pokorný! Panovačná a úzkostlivá matka, která ho nechtěla pustit na školní výlet…* Projedu si v duchu hlavní body z našeho sezení, když chlapce uvidím. *Jak vůbec ten školní výlet dopadl? Pustila ho?* napadnou mě tyto zvídavé otázky, jelikož mě to vskutku zajímá. *Co to má na obličeji? Kde k tomu přišel?* Všimnu si monoklu a přelepeného obočí.
Z jeho rtů vyčtu pozdrav, když při pohledu na mě velice tiše promluví.
„Dobrý den,“ zašeptám v odpověď a pokývnu hlavou.

Jakmile mladík zmizí na záchodky, pousměji se a obrátím se zpět na Ester.
„Kdyby vám to nevadilo, půjdu do ordinace a připravím pro vás ony dokumenty,“ pofoukám své espresso a vypiju ho. „V klidu si vypijte čaj. Chvilku mi to zabere a určitě je příjemnější počkat tady. Přeci jen je to tu lepší než v čekárně u psychiatra,“ zažertuji a usměji se na dívku. Ve skutečnosti vyplnění nezabere tolik času. Spíš chci vyklidit pole, aby se u Ester mohl případně zastavit Jan a prohodit s ní pár slov.
Za ten okamžik, který spolu strávili u mě v ordinaci, když jsem mluvila s jeho matkou, to vypadalo, že dokázal dívku trochu rozesmát. A teď Ester automaticky pozdravil a reagoval na ni. Možná by k ní i přistoupil, kdyby tu seděla sama. A ona se zase lehce usmála, když ho spatřila. *Třeba by jim menší společný rozhovor pomohl.*

„Děkuji za pozvání,“ pomalu se zvednu od stolu. „Dopijte čaj a v klidu poseďte,“ řeknu s mírným důrazem, protože očekávám, že by se Ester snažila přijít co nejrychleji, aby mě nezdržovala. Mám trochu postranní úmysly, jelikož chci jí a Janovi dát možnost, aby si mohli na chvilku sednout a promluvit.

Při odchodu z kavárny mě na jednom čerstvě opuštěném stole zaujmou velice fešácké kávové lžičky s ozdobou v podobě kávových zrnek na její vrchní části. *Hmmmm!* Sáhnu do kapsy a nahmatám zapalovač, který jsem si vypůjčila při poslední vánoční rodinné návštěvě od jednoho z příbuzných. Žádná velká škoda mu nevznikla. Však jsem mu místo toho dala – samozřejmě nenápadně – malou ale překrásnou keramickou figurku jednorožce. Vhodný dárek pro muže, který rád popíjí Jacka Danielse, ne?
Rozhlednu se a nenápadně sbalím dvě lžičky a místo nich dám na stůl zapalovač svého příbuzného.

Vyjdu ven a zamířím do ordinace. Ještě se ohlednu, jestli náhodou neuvidím, zda ti dva sedí spolu či nikoli.

Večer na baru

Berry Tomsn

Nemrtví ve sklepení

Jacob Erden

V neděli v práci

Večer v práci

Berry Tomsn

Tváří tvář nebezpečí

Šéf na place

Přežil jsi, co víc bys chtěl?

Jacob Erden

Zachránce je zachráněn

***

***

Vzrušení do nočního klidu

Berry Tomsn

Zraněný

Krev všude a čekání na sanitku

Společnost u oběda

Zamračená neděle - po přednášce

Boleslav Schuttenbach

Záchvěv porozumění

Posezení v hospodě

Pracovní neděle

Ano! Dvě mouchy jednou ranou! To je přesně ono. Musím si to zapamatovat, protože přirovnání se vždycky hodí a člověk potom působí o něco víc místně. Pokud si Ester stále dělá starosti s tím, že mě vytáhla do práce v neděli, tak by vážně neměla. Ještě jednou jí potom ještě ujistím, aby si z toho nic nedělala, protože vážně o nic nejde.

„Hmmm,“ zamyšleně se rozhlédnu kolem. „Jaká škoda, že všichni musí tak koukat! To nemají nic jiného a zajímavější na práci, než pozorovat co dělám?“ Očividně musím svou nutkavou potřebu vyměnit jednu věc za druhou potlačit a uspokojit ji jindy. Těch fešných lžiček je ale vážně škoda! Jsou naprosto ideální pro tento druh… akce. Malé, skladné, dají se rovnou strčit do kapsy, a potom by se stejně jednoduše „směnily“ za něco jiného. Třeba mi to vyjde jindy!
Při odchodu mě svrbí prsty z potřeby ony lžičky alespoň na nějakou chvíli vlastnit. „Jednou se mi to podaří!“ S tímto příslibem nechám lžičky lžičkami a odejdu.

„Tak alespoň něco vyšlo,“ spokojeně se usměji, když uvidím, že můj plán nechat Ester a Janovi prostor, aby si mohli popovídat, uspěl.

V kanceláři udělám vše potřebné. Vypsat Ester papíry? Hotovo! Zkontrolovat rozvrh? Hotovo! Projít si poznámky k pondělním pacientům a osvěžit si paměť? Hotovo! Jakmile mám splněno, pohlédnu na hodinky. Uběhlo přibližně 30 minut a Ester se prozatím neobjevila. Jen pro jistotu a možná ze zvyku dojdu zkontrolovat čekárnu.

„Ani v nejmenším,“ ujistím způsobně čekající dívku, když se ujišťuje, zde najde pozdě. „Jak dlouho čekáte?“ zeptám se. „Klidně jste mohla zaklepat,“ řeknu přívětivě a pokynu jí rukou směrem do ordinace. „Pojďte dál, prosím.“
Bezpochyby vypadá klidněji než v kavárně. Rozhovor s někým cizím o nezávazných věcech můžeme pomoci odvést myšlenky jinam. „O čem asi mluvili?“

„Tady to máte,“ předám dívce vyplněné dokumenty. „Dostatečně odpočívejte a spěte. Uvidíme se na terapii, ale kdyby se stalo něco naléhavého, klidně se ozvěte. Pokud by se to do týdne nezlepšilo, pošlu vás na vyšetření, abychom vyloučily fyzickou příčinu.“ Nastíním Ester průběh nejbližšího lékařského postupu. „A s tím, že jste mě vytáhla v neděli si vážně nedělejte starosti,“ujistím dívku ještě jednou.

Na stopě

Pracovní schůzka v restauraci

Jacob Erden

Dohoda a výhody z ní plynoucí

Jacob Erden

Zvědavost zabila kočku

Berry Tomsn

Zvědavost zabila kočku

Berry Tomsn

Večerní schůzka

Jacob Erden

Pracovní neděle - zárodek

Lili Wray-Ševčíková

Vlčí krev

Berry Tomsn

Večerní schůzka s plnou energií

Povídání na vlakovém nádraží

Berry Tomsn

Večerní schůzka - příprava na misi

Jacob Erden

Upřímné povídání

Berry Tomsn

Večer s plnou energií

Pracovní neděle

Ester si vážně potřebuje odpočinout! Její držení tělo a chůze svědčí o tom, jak vyčerpaná psychicky i fyzicky musí být.
„Stejně jsem neměla nic jiného na práci,“ odvětím dívce na její obavy, že by mohla rušit. „To je v pořádku Ester,“ ujistím ji, když mi prozradí, že s ní mluvila mrtvá babička. „Jsme tu od toho, abychom tento problém společně vyřešily.“

Ještě před odchodem z Ester vypadne několik otázek, z nichž čiší obavy a strach ze ztráty rozumu. „Klidně se posaďte,“ nabídnu dívce a pokynu rukou k volnému křeslu. Pokud přijme nabídnuté místo, sednu si naproti ní. Pokud ne, zůstanu stát.
„Ano, je možné, že vám babička nebo někdo jiný vyprávěl příběhy, které se vám vybaví, když zažijete nebo vidíte něco, co vyvolá hluboko uloženou vzpomínku. Případně se může stát, že mozek… přetvoří či doplní jistou vzpomínku na základě podobnosti nebo vaší zkušenosti. Je dobrým znamením, že rozlišujete mezi tím co je skutečné a tím, co vytváří váš mozek,“ snažím se Esteruklidnit a posloužit jako ono stéblo, jehož by se mohla chytnout a přitáhnout.

„Mohu se zeptat, zda jste například při rozhovoru s Janem vnímala babičku stejně silně, jako když jste o samotě? Mění se… její přítomnost, když je váš mozek zaměstnán něčím jiným?“

Jak se stát vlkodlakem

Berry Tomsn

Nebezpečný večer před vámi

Jacob Erden

Pracovní neděle v kanceláři

Příprava na heist

Heist století

Nečekané překvapení

Jakmile si dívka sedne, posadím se také. Bude to určitě příjemnější, než kdybych nad ní stála. Je jen dobře, že je ochotná o svém problému mluvit, i když jí má slova ani v nejmenším neuklidnila.
Ráda slyším, že při povídání s jinými lidmi, babičku tolik nevnímá, ale má radost nemá dlouhé trvání. Automaticky se nakloním k dívce blíž, když ztiší svůj hlas. „Není tu sama?“ S menší námahou odolám touze se jen tak preventivně ohlédnout, abych se ujistila, že za mnou nikdo nestojí. „Jak to myslí? Kdo další by tady mohl být?“ Snažím se na sobě nedat nic znát, ale překvapení se do mé tváře přeci jen krapet prodere.

Překvapení zesílí, když Ester upře pohled k zemi a doplní jej větou vytrženou z kontextu. Trhnu sebou společně s dívkou. „Kam kouká?“ Tentokrát neodolám a ohlédnu se za sebe, abych se ujistila že tam opravdu nikdo není. Jeden nikdy neví…
Otočím se zpět na k Ester a její následná slova mě vskutku zaskočí. A v mé tváři to musí být vidět, protože tohle pod kontrolou prostě mít nelze. Po zádech mi přejede mráz a trochu se ošiju. „Daniel? Jak by o něm mohla vědět? Nikdy jsem s ní o něm nemluvila! Za to bych dala ruku do… Jak to zase říkají? To je jedno! Prostě bych přísahala, že o tom nemůže vědět! Tak jak…?“

„Ano, Daniel,“ přitakám na dívčinu otázku a stále přemýšlím, jak by to mohla vědět. „Vídali jsme se sice jen párkrát do roka, ale vždy jsem se s ním ráda sešla a stejně tak jsem ho přivítala doma ve Skotsku, když se zastavil,“ při těch vzpomínkách se usměji. Vždycky je příjemné mít někoho, u koho se člověk cítí jako doma, i když se s ním vídá jen sporadicky.

Nedá mi to, abych se nezeptala: „Říká ještě něco?“
Uvidíme! Třeba najdeme nějakou trhlinu. Třeba se s tím jménem jen trefila. Však Daniel není tak neobvyklé jméno, ne?
„Nemohla o jeho autonehodě číst v novinách?“ nedokážu přestat přemýšlet nad tím, kde by se o Danielovi mohla dozvědět. „Nepravděpodobné. Nebylo na tom nic divného. Srážka s kamionem, kdy jeho řidič usnul za volantem.“

Povídání si s mrtvým příbuzným

Lili Wray-Ševčíková

Heist

Lovci a lovení

Berry Tomsn

Akce

Akce začíná

Rozhovor ze záhrobí?

Ester vypadá, že není ve své kůži ještě víc než já, potom co zmínila Daniela. Trochu zahýbu rameny, abych z nich dostala mírné napětí, které se v nich usídlilo, a abych působila o něco uvolněněji. Ester naproti mně působí poněkud vyděšeně a nervózně. Alespoň ten růženec, jenž drží v ruce, o tom napovídá. Trpělivě čekám až Ester promluví. Upřímně jsem zvědavá, co řekne.

„Jak?“ To je jediná myšlenka, na níž se zmohu. Překvapení lze v mé tváři patrně vidět. Chvilku trvá, než se mi znovu naskočí rozumné uvažování. „Dobře! Nádech a výdech,“ přikážu si v duchu a zamyslím se.
„Jak by o tomhle mohla vědět? Ví o tom jen pár lidí – já, Daniel, rodiče a ještě jeden či dva příbuzní… Takže není možné, aby to někde slyšela. Že by to byla náhoda?! Však nepadlo nic moc konkrétního nebo to lze tipnout. Do restaurace s příbuzným zajde každý. Že někomu přimíchají do jídla něco, co by neměli, se stává také. A ve většině případů v restauracích vaří dobře… Takže docela vysoká pravděpodobnost, že se trefí! Ovšem jak by mohla tipnout mou alergii na mořské plody?...“ Snažím se na to dívat logicky, protože všechno se dá nějak vysvětlit, ne?

Mírně se ovšem usměji, protože s odstupem času se ona příhoda s mořskými plody stala veselou historkou, i když mamka mohla vyletět z kůže, když jí slyšela poprvé. Shodou okolností se o ní dozvěděla v dotyčné restauraci. Chudák číšník se celý rozklepal, když na něj spustila, že co je to tady zaměstnávají za tupce v kuchyni, když nejsou schopní rozeznat kuřecí maso od mořských plodů, a že kdyby se chtěla nechat otrávit, tak si zajde do nějakého pajzlu v pochybné uličce a objedná si tam od nějakého nedostudovaného kuchaře fugu.
„Vyděšená jsem byla dost, ovšem Daniel byl snad vystrašenější než já. Chudák, nevěděl co dřív. Zmateně kolem mě pobíhal a snažil se mě dopravit do nemocnice, protože prášky na alergii jsem neměla u sebe. Naštěstí, to nebylo nic vážného – jen opuchnutí,“ rozpovídám se trochu.

Z dívčiných dalších slov mi ovšem opět mi přejede mráz po zádech, protože o té drobné výměně vím jen já a Daniel. A to, kde se ten nůž nachází, vím jen a jen já. S mírnou nervozitou a nedočkavostí čekám, co dalšího mi chce Ester říct. „Ukradla?! Ukradla?! ŽÁDNÁ krádež, ale výpůjčka! A Daniel to moc dobře ví!“

„Chybná terminologie. Neukradla, ale vypůjčila,“ zdůrazním ono poslední slovíčko. „Navíc jsem mu místo toho dala tu fešačkou propisku s gravírováním.“ Dobře, dobře přiznávám, že vyryté jméno na psací propisce bylo Rose a mělo barvu hodící se k tomu jménu, ale i tak to byla vážně hezká propiska na zakázku vyrobená pro jednu doktorku z ženského oddělení.

„Něco na oplátku?“ řeknu kapičku nechápavě. „Jako, že mám pro Daniela něco udělat?“

Konec zběsilé jízdy

Berry Tomsn

Plížení k domu nepřítele

Jacob Erden

Nádherný začátek

Danielova prosba

Lili Wray-Ševčíková

Kvaz a jeho ochrana

Berry Tomsn

Plížení k domu.

Jacob Erden

Déšť a úleva

Do hlubin stadionu

Berry Tomsn

Danielovo přání

Neubráním se úsměvu, když mi dívka povídá, že se Daniel smál a souhlasí se mnou, že ta propiska byla prostě úplně nejvíc cool! „No tak! Vzpamatuj se! Tohle všechno musí mít nějaké logické vysvětlení!“ Napomínám se v duchu, ale pravdou je, že mě žádné racionální vysvětlení nenapadá! Určitě ale musí existovat!

Je velice těžké uvažovat normálně, vzhledem k tomu, jak autenticky Esteřino chování působí. Kdokoli, kdo by se na dívku podíval, by ani v nejmenším nepochyboval, že s někým za mnou skutečně mluví. Nikdo tam ale není!

„Ano, odešel tak nečekaně!“ Napjatě poslouchám, co mi chce dívka od Daniela “přetlumočit“. Přikývnu na znamení, že Ester může pokračovat dál.
„Jeremiáš? Andrea?“ chvilku trvá, než mi dojde, o čem to vlastně mluví. Nicméně souhlasím, že Jeremiáš je vskutku blbé jméno. Chudák dítě by si s ním ve škole užilo!
„Andrea je těhotná? Proč nám nic neřekl? Kdy jsem jí viděla naposledy?“ v hlavě se mi vyrojí myšlenky. Naposledy, když jsem Andreu potkala, nevypadala těhotně. Je sice pravda, že měla lehce volnější oblečení, ale upnuté oblečení taky moc nenosila, alespoň co si tak pamatuji.
„Hmmm, mohla bych za ní zajít.“ Ani v nejmenším to ničemu neuškodí. Navíc zjistím, jestli to co Ester říká, je skutečně pravda. Ne, že bych si myslela, že je lhářka. To v žádném případě! Ale nějaké pochybnosti prostě zůstávají. Není možné, aby mluvila s Danielem! Může mít vidiny. Může mít halucinace. Může umět číst mezi řádky. Však všechny ty vědmy a mentalisté dokážou číst v lidském chování a „manipulovat“ lidmi. Nikdo ale nemůže skutečně komunikovat s mrtvými!

„Dobrá, to je to nejmenší co mohu pro Daniela udělat,“ řeknu dívce a dívám se jí do očí, jestli tam třeba něco nevyčtu. „Zajdu za Andreou vzkážu jí Danielovo přání ohledně jména pro malého. Co když to ale bude holka?“

Chvilku zvažuji, jestli se mám Ester zeptat, ale prostě mi to nedá. „Je hloupé se na to ptát, ale,“ podívám se Ester znovu do očí, „můžete se Daniela zeptat jaké to na druhé straně je? Vědecká zvědavost,“ dodám, aby si nemyslela, že si z ní utahuju nebo se jí snažím nachytat.

V domě

Jacob Erden

Rozhovor s Kvazem

Berry Tomsn

Rozhovor s Danielem

Lili Wray-Ševčíková

Rozhovor s Kvazem

Berry Tomsn

V patře

Ztráta spojení v patře ?

Otázky a další otázky

Berry Tomsn

V patře bez přítele na telefonu

Fyzická výměna názorů

Cena

Berry Tomsn

Eskalování situace

Dohoda

Berry Tomsn

Konec šarvátky a její následky

Jacob Erden

Konec čekání

Berry Tomsn

Štěně

Rozhovor se Spitem

Berry Tomsn

Před cílovou páskou

Jacob Erden

Asi si taky sežnu psychiatra!

Zmatek a úzkost. Pochopitelné vzhledem k této… poněkud neobvyklé situaci. Celé je to poněkud absurdní. Bavit se o nadpřirozených věcech, ale jak se dá vysvětlit to všechno, co Ester řekla. Jak to může vědět? Navíc většina toho, co řekla byla pravda. Tedy alespoň to, co se týká mě a bratra. Ten zbytek si budu muset ověřit sama. A to by neměl být problém. Zajdu za Andreou a poptám se jí.

„Viktor pro kluka a Linda, nebo Lenka pro holku,“ zopakuji pro jistotu Danielovo přání, abych si tuto informaci ukotvila v paměti.

To, co mě ovšem překvapí, je Esteřina reakce na mou další otázku. Nemohu se zbavit dojmu, že i ona je zvědavá. „Mohla by tohle zahrát?“

Při jejích dalších slovech se lehce zamračím. „Zůstat tady jako v místnosti nebo…“ hledám to správné slovo, „nebo v tom mezisvětě? Poltergeist? Těmi se stávají… duchové, kteří uvíznou mezi naším světem a tím druhým?“ zeptám se a netrvá dlouho, abych si v duchu nevynadala. „Slyšíš se vůbec co říkáš? Takhle mluví odborník přes duševní zdraví? Možná bys sama měla zajít k psychiatrovi, aby sis trochu vyčistila a hlavu a utřídila myšlenky.“
„S Andreou to vyřídím a přetlumočím Danielova přání,“ ujistím Ester.

Pokud nebude mít Ester nic dalšího na srdci vyprovodím ji z ordinace, a ještě jednou ji připomenu nutnost odpočinku a dostatek spánku. Rozloučím se s ní s tím, že se spolu znovu uvidíme na naší pravidelné schůzce a ujistím ji, že kdyby se objevil nějaký problém, ať mě neváhá kontaktovat.

Otázky a odpovědi

Berry Tomsn

Poslední fáze

Jacob Erden

Psychiatr pro psychologa?

Větší bere

Berry Tomsn

Mise u konce

Krvavý obřad

Pozor na to, co si přeješ...

Útěk z místa činu

Výměna společníků

Berry Tomsn

Plány

Jacob Erden

Manipulace s Apolenou

Berry Tomsn

Volný večer po misi

Telefonát

Při loučení Ester opětovně ujistím, že si nemusí dělat hlavu s tím, že mě v neděli vytáhla do práce. Při zmínce o tom, že se pokusí vyspat a odpočinout, se na ni lehce zamračím a připomenu jí, že odpočinek je to nejdůležitější a nesmí jej podceňovat.

Ještě nějakou chvíli zůstanu v práci a vyřídím nějaké papírovaní. Když už tu jsem, tak proč toho nevyužít. Navíc mi to ušetří čas během týdne. Sem tam se mi do mysli ovšem proderou Esteřina slova o Andree a Danielovi. „Znělo to tak věrohodně? Jak by to mohla vědět? Odkud by to mohla vědět?“ Nesmyl! Jak můžu vůbec uvažovat, že by to mohla být pravda!? Na druhou stranu…

S Andreou jsme se nějakou dobu neviděly a lze tak velice rychle a jednoduše ověřit, jestli na Esteřiných slovech něco pravdy.
Přesto váhám stisknout tlačítko vytáčení, když vidím Andreyno jméno. Co jí mám říct? Ahoj, mám pro tebe vzkaz od Daniela?

Nakonec to tlačítko zmáčknu a nechám vyzvánět.
„Ahoj, Andreo. Tady Liliwen. Promiň, že ruším, ale neměla bys dneska čas zajít na kafe? Potřebovala bych s tebou něco probrat.“ Řeknu do telefonu rovnou Andree nebo jí zanechám vzkaz.

Ágnes povídá

Berry Tomsn

Vyrušení do klidu?

Jacob Erden

Telefonát pro odpovědi

Z ráje do pekla