Fate - 16. května 2017 16:40
	Svět se propadl do temnoty. Nikdo nevěří nikomu. Mutanti jsou zlou ošklivou minulostí, která zapříčinila úpadek lidstva. Nebo aspoň tomu všichni věří. Ještě, že jsou všichni mrtví a vláda se postarala o to, aby se nenarodili noví... Ale postarala...?

Mina Coffey - 17. května 2017 19:47

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Jeden nanicovatý den děcka z osady ehmm... ty dny se slévají dohromady. Co takhle ... středa? Jak už se stalo mým novým zvykem, vzbudím se se svítáním. Dneska to není probuzení plné bolesti v oblasti hlavy, dokonce mě ani jako včera nebolí ruce. Na bolest po probuzení jsem si už tak nějak zvykla. A teď, když se nedostavila očekávám nějaký zádrhel. Snad právě proto ležím v posteli se zavřenýma očima a čekám, zda se něco neozve. A přeci. Cosi mě zašimrá. Sakra! poznamenám a okamžitě mám oči otevřené. Sednu si a hmátnu po zrcátku. To se na mém stolku usídlilo po tom prvním strašném dni. Málem jsem sebou sekla a malém matka viděla mé oči. Teď už vím, že se mi to nezdálo. Dneska už vím, že se mnou je něco špatně. Tehdy to byla jen a pouze barva očí. o pár dní později to byla délka levé nohy. Následovala ruka a pak mě i z ničeho nic vyrostla prsa o tři čísla! Děs. A navíc, kdyby to zjistili rodiče... Brr... otřesu se při té myšlence. Policie, Vězení a pak určitě poprava. Pro pochybná individua není dost vody. Navíc... By mě mohli označit za mutanta... vyděsím se a rychle zkoumám svou dnešní proměnu. Dneska to není nic zásadního. Jen mě trochu vyrostli vlasy. Tedy trochu... Jak sedím na posteli, vlní se mě ve velkých vlnách až na postel a pak ještě kousek. Kdyby mě takhle viděli určitě by také zavolali hlídku. Stočím vlasy do smyček a ty zastrčím pod polštář. Lehnu si a přemýšlím, co dneska budu dělat. Uklízet nádobí ze stolu do myčky, která je pak vyčistí jemným pískem. Potom zkontrolovat naše dva skleníky a tátovi případně nahlásit rozbité tabulky. Tedy za předpokladu, že ty vlasy zase zmizí. Jinak bych asi lízala podlahu v nějakém vznášedlu. Naštěstí po několika minutách, které jsou pro mě spíš hodinami, vlasy mizí. Zase mám svou délku. Jen jsou zase do půlky hnědé. Další barvu už mamce brát nemůžu. Naštěstí, jak záhy zjišťuji zmizel i ten bílý pramen. Snad tedy už ani není důvod odbarvovat. Vylezu z postele a obléknu se. Spodní prádlo, tričko, krátká sukně a hurá dolů. Do prázdných hrnků nasypu sušené bylinky a svůj hrnek zaliji studenou vodou. Ostatním nechávám jejich dávku vody v ledničce. Na to že žijeme mimo město si žijeme celkem dobře. Bramborové pole hlídají drobní roboti a skleníky se zeleninou se starají sami o sebe. Roboty taťka pořídil ve výprodeji a skleník postavil před pár lety. Táta dneska spravuje roboty nám i okolí, mamka šije oblečení a já dřu kdekoliv je to třeba. A navíc se chystám na zkoušku. Na tu velkou zkoušku. Snídani jsme odbyli společně a já dostala příkaz jít ven a prohlédnout, zda fungují všechny roboti na poli. Část z nich totiž patří do šrotu, ale u nás se musí sloužit až za hrob. Denně jich minimálně pět spadne. Ty se pak musí odtáhnout do dílny, kde je taťka zase do večera opraví. Ven musím okamžitě. Pokud bych čekala ještě pár hodin, zbytečně bych se trápila ve vedru. Dokud slunce vstává je teplota ještě snesitelná. To teprve v poledne začíná ta pravá sranda. Vydám se ven asi tiše si prozpěvuji. Ne, zpívat neumím. To vím už dlouho. Jen nedokáži být zticha. Tudíž plácám nesmysli a doufám, že mě nikdo neslyší. Však, kdo by mě měl slyšet? V okruhu půl míle není jediný domek. Nejbližší další domek z osady je za polem a to je okolo půl míle daleko. Se zpěvem na rtech s úsměvem na tváři jdu kolem pole a občas se rozhlédnu, zda neuvidím nějakou „mrtvolu“ odplevelujícího robota. Zatím nic. Obejdu jedno pole, druhý pole a na třetím najdu hned tři. Trvá mi až do oběda je dostat k taťkovi na dílnu. Další úroda následuje až po obědě. Jak originální oběd. Brambor s bramborem a s trochou vody ochucené citronem. Jedna z luxusních plodin, které pěstujeme. Ty nahnilé nebo jinak poškozené zpracováváme sami na šťávy, octy a pak je prodáváme v okolí. Odpoledne měním krátkou sukni a tričko s krátkým rukávem za jejich dlouhé varianty. To kvůli horku. Jak pálí, spálilo by mě během hodiny kůži. Takhle tělo vydrží o něco víc. Znovu se vydávám na pole. Tentokrát na čtyřku. Po ní a po odtáhnutí dalšího robota musím ještě zkontrolovat skleník. Vše v pohodě. Tedy, ne – všechno v pohodě není. Tamhle jedna tabulka praskla. Táta říká, že je to teplotou. Já říkám, že nevím. Sesbírám střepy do kyblíku a cestou domů to nahlásím tátovi v dílně. Já konečně mizím ve svém pokoji. Výhoda žití na venkově. Domek má pokoj pro každého. Zbytek odpoledne se učím. Vlastně spíš se snaží učit. Nejsem zrovna studijní typ, ale té zkoušky se trochu děsím. Vše co vím mám z tabletu. Kdoví jak mi to půjde před učiteli. Před spolužáky na známky. Třeba vyhořím, třeba to nedám. A co se stane když to nedám?

Fate - 17. května 2017 20:08

soukromá zpráva od Fate pro 9.6. 2049, za hranicemi Londýna Mina Po nějaké té večeři a když neúprosné slunko zapadlo, jsi se s obavami z blížící se zkoušky - která tě čeká již za týden (to jest 16.) - vydala spát. To, že nesvítí slunce na teplotě neubralo. Rozpálené budovy a písek za hranicemi pozemku udržuje snadno vedro i v noci. Když tě konečně únava ukonejší do spánku, moc tě neuklidní. Stojíš před komisí, která sedí za lesknoucím se stolem na stupínku. "No tak? Slečno Coffey? Co bude s odpovědí...?" Ptá se přísně žena, která vypadá, že se vašimi nahnilými citrony živí. A ty si uvědomíš, že vůbec netušíš otázku, natož odpověď. Sen se trochu rozmlží, jen aby sis najednou uvědomila, že místo školní komise je před tebou uniformovaný voják, za kterým stojí dva policejní cyborgové. "No tak slečno Coffey, co bude s odpovědí? Jste mutant nebo ne?" A s tím tě začne svědět celé tělo. Sen se opět rozmlží... Ale tentokrát se před tebou rozvine pohled na... Velké pole plné... trávy? Jasně zelené trávy, vzduch je svěží a plný vlhkosti. Slunce svítí, ale nepálí. Kolem tebe je božský klid. Najednou uslyšíš capkání tlapek. Když se otočíš, stojí tam jasně tyrkysový kocour s dlouhým huňatým pruhovaným ocasem. A ty máš najednou pocit, že je to realita a můžeš své snové tělo ovládat. Je na tobě, jak se zachováš.

Mina Coffey - 17. května 2017 20:48

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Sen? Horor? Realita? Po skvělé, vitamíny nabušené večeři, tedy jinak řečeno po bramborovém salátu. Jsem se odebrala do pokoje. Koupala jsem se včera a pro dnešek mám tedy smůlu. Svléknu se a do postele lezu jen v kalhotkách. Vidět mě matka, tak mě asi ublíží. Přesně pro takovéhle horké noci mě koupila noční košili z tenké látky. Jenže i tak je v ní větší horko než takhle. Snažím se usnout, ale nemohu zabrat. Pořád si jen uvědomuji, jak se na mě lepí prostěradlo. Otáčím se. Chvilku na levém boku, pak na pravém. Na břiše, na zádech a znovu na boku. Nakonec se přeci jen propadnu do spánku. Huh? vyděsím se. Jak že byla otázka? zděsím se. Zkouška! Já propadnu u zkoušky! děsím se. Přešlapuji a nevím, co odpovědět. Uvědomím si, že mám na sobě jen své kalhotky. Cože?! Už už se chci přiznat, že nevím, ale najednou se situace změní. Stojím proti vojákovi. Také on se mě na něco ptá. A i zde jsem pouze v kalhotkách. Mutant? vyděsím se. Stydím se. jak to zjistili? děsím se znovu a více. Pak cítím, že nastane proměna. Ne. Teď prosím ne. prosím se a snažím se přesvědčit sebe i své tělo. Pak opět mlha. A zase jiná scéna. Tentokrát se nevyděsím. Tentokrát je to opačný pól. Klid. Tráva. A jaká pěkná tráva. Mám chuť se rozběhnout. Mám chuť se rozplácnout do náruče té krásné trávy. Mám chuť výskat radostí. A tady mě vůbec nevadí, že na sobě mám jen kalhotky. Ta radost a krása předčí vše. Sotva se vzpamatuji z prožitých šoků, uvědomuji si kroky. Měkké, tiché, takové jaké by člověk očekával v podobně krásné krajině. Otáčím se. Na tváři, ještě před chvíli vyděšené, se rozprostře úsměv, radost. Zvíře. Krásné, podobné jsem viděla pouze v učebnici. Uvědomím, že si chci prsty sáhnout na ten kožíšek. Vypadá tak hebce... Kleknu si na kolena a usměji se na zvíře. „Jsi krásný...“ ozvu se a natáhnu prsty po té srsti. Zobrazit SPOILER

Fate - 17. května 2017 20:55

soukromá zpráva od Fate pro Sen Mina Kocour tě pozoruje jasně zelenomodrýma očima se svislými zornicemi. Když vidí tvé nadšení, zlehka zapřede a pohodí dlouhým ocasem. Když si klekneš k němu, lehce zvedne hlavu, aby ti hleděl do tváře. Po tvých slovech znovu zapřede. Když k němu natáhneš prsty, ozve se zakašlání. Zvedne si jednu tlapku před čumák a sklopí pohled k zemi. "Možná nějaké oblečení by nebylo úplně od věci." Ozve se najednou měkký hlas, znící trošku jako předení.

Mina Coffey - 17. května 2017 21:02
	soukromá zpráva od Mina Coffey pro Co to? Už už chci podrbat kocoura mezi ušima, když krásnou idylku poruší celkem jasná věta. Uhh? polije mě studená vlna. Okamžitě mě ruka vyletí před prsa. „Ty nejsi kocour?“ zeptám se nejistě. V obličeji značně zarudlá studem. „Obyčejný kocour?“ dodám ještě rychle s drobnou nadějí v hlase. „A kde ho mám vzít?“ pípnu otázku nejistě.

Fate - 17. května 2017 21:06
	soukromá zpráva od Fate pro Sen Mina "Technicky vzato jsem spousta kocourů." Packu položí zpátky a to co se objeví na kočičí mordě je zcela jistě kočičí verze úsměvu. "Rozhodně nejsem obyčejný. Obyčejný jsem asi stejně, jako ty." Střelí po tobě pohledem. "Je to tvůj sen. Já jsem jenom host. Vymysli si nějaké." Odvětí a sedne si naproti tobě.

Mina Coffey - 17. května 2017 21:42

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Odpovědi? Kocour mě odpoví na všechny otázky. Jako první se zabývám posledním tématem. Představím si, své krátké bílé šaty. Nic. Hm... zamyslím se. Pak mě napadne jiná strategie. Jaký by to byl pocit? Zauvažuji a představím si, že mám na sobě své krátké šaty. A ejhle. Pod rukou na prsou cítím příjemnou látku. Dobrá. Tohle nejsou moje šaty. Tyhle jsou daleko příjemnější. Daleko... Prostě jsou ideální. Usměji se a nechám ruku sklouznout. „Úžasné. Jednou mám taky úžasný sen.“ ulevím si. Podívám se na kocoura před sebou. Sedne si a já neváhám ho napodobit. Úžasná tráva. Sednu si a dívám se na něho. „Mohu?“ zeptám se a natáhnu ruku. Nemůžu si to odpustit. Ta srst mě strašně láká. Zobrazit SPOILER

Fate - 17. května 2017 21:49

soukromá zpráva od Fate pro Sen Mina Trpělivě sleduje tvé pokusy se obléci a předení je slyšet nahlas, když se ti to povede. "Dovolím si připsat nějaké zásluhy. Ale hlavně je to zásluha toho, že jsi speciální. Jinak bych zde nebyl." Odvětí na téma hezkého snu a opět k tobě zvedne pohled. Když se posadíš a vypadáš spokojeně, nahne hlavu k výhledu na divoké lesy kolem. "Takový svět býval... Dřív..." Povzdychne si a skoro to zní, jako by si ani neuvědomil, že to řekl nahlas. Když se zeptáš, podívá se na tebe a těkne pohledem mezi rukou a tebou. "Posluž si. Na pořádné podrbání jsem neměl šanci posledních pětadvacet let. Možná víc."

Mina Coffey - 17. května 2017 22:06

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Otázky? „Speciální? Leda tak divná. Vždyť... To co se mi děje je děsivé. Tuhle jsem měla jednu nohu delší o několik centimetrů než druhou!“ dostanu ze sebe, nic to ovšem nemění na faktu, že když dovolí drbání. Klesnu mu rukou mezi uši a projíždím srstí směrem vzad. Krásné... Příjemné... Kéž by se mě tohle zdálo denně... „A když byl svět takovýhle... Proč je dnes tak... děsivý... ?“ zeptám se zvědavě. „Vážně za to mohou mutanti?“ zeptám se se smutným podtónem. Zastavím ruku na krku a prsty prohrabuji místo za hlavou.

Fate - 17. května 2017 22:13

soukromá zpráva od Fate pro Sen Mina "Neměj obavy ze svých schopností. Jen je neovládáš." Odvětí klidně. Loukou se ozve spokojené zapředení a přivře oči, když mu projíždíš rukou hebkou tyrkysovou srst. "Navíc o divném bych ti mohl vyprávět." Tohle rozhodně znělo jako uchechtnutí. "Nenávist. Zloba. Chtíč. Boj o moc. Je toho tolik, co vedlo k téhle budoucnosti." Natočí hlavu, aby se na tebe mohl podívat. "Mutanti... Jsou jen další lidé, kteří mohli pro svět něco udělat. Kdyby lidstvo nemělo nahnáno v gatích, mohli teď být všichni spokojení." Odvětí. "Téměř jsem ztratil naději. Už to vypadalo, že se lidem skutečně podařilo vymýtit gen X. Ale pak..." v oku mu blýskne a vycení zoubky. Podívá se na tebe.

Mina Coffey - 17. května 2017 22:58
	soukromá zpráva od Mina Coffey pro Sen „Co bylo pak? Jak to mohu ovládat?!“ zeptám se když domluví. Vážně tohle by mě zajímalo. Je to celkem děsivé probudit se a mít jednu nohu delší. Co kdybych měla jít na záchod a potkala bych někoho z rodiny? Rukou přejedu po hřbetě až k ocasu přičemž očima hledím na les na obzoru.

Fate - 17. května 2017 23:03

soukromá zpráva od Fate pro Sen Mina "Našel jsem tebe." Spokojeně zapřede konec věty. "Jsi první... Ale pokud jsi první... Budou další. Gen X se vrací. Právě včas." "Pokud to chceš ovládat, budeš muset začít trénovat. Smířit se s tím, kdo jsi. Jsi obdařená darem... Ne... To už není pravda. Je to naděje. Naděje, co v tobě klíčí." Jeho hlas je podivně uklidňující. I on se zahledí k lesu. "A pokud na to přijde někdo moc brzy... I ta pohasne." Trochu si přesedne. Vypadá zamyšleně. "Nejsem dobrý učitel... Nikdy jsem nebyl. A navíc ve snu... Není to přece jen tvé reálné tělo." Loupne po tobě okem. "A já nejsem tak docela kocour." Uchechtne se.

Mina Coffey - 17. května 2017 23:21

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Sen Vyslechnu ho a překvapivě jsem zticha až do konce jeho povídání. Takže první. První z kolika? zamyslím se a pak mi dojde, co řekl dál. „A co jsi, když ne kocour? Vždyť jsi kocour a máš strašně příjemnou srst...“ poznamenám zvědavě a možná lehce zčervenám v tváři. Já tady sekám kompliment kocourovi... „A jak mám trénovat? Co mám trénovat? Vždyť já nic nevím...“ pokračuji, než mě přeruší. „Vždyť jsem jen ... jen mutant ... jen zrůda.“ dodám tentokrát trochu smutně.

Fate - 17. května 2017 23:27

soukromá zpráva od Fate pro Sen Mina "No rozhodně ne zrůda, má drahá." Stočí k tobě hlavu. "Nebo ti tak snad přijdu?" "Soustřeď se. Snaž se udělat nějakou změnu úmyslně. A hlavně... Nenech se chytit." Hlas o něco zvážní. "Mohu jen domýšlet, co by britský stát udělal, kdyby zjistil, že spojeným vládám se nepodařil jejich plán na sterilizaci." Na chvíli je pauza. "Pokusím se tě kontaktovat co nejčastěji. Kdybys měla sebemenší podezření, že tě někdo odhalil, nebo se něco děje... Přijedu si pro tebe."

Mina Coffey - 18. května 2017 00:07

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Sen „Ne, ty ne... Jsi hezký kocour... nebo co vlastně jsi...“ řeknu usmířeně. Však co nadělám s tím, že jsem zrůda které se všichni bojí. Mutant, kterého by všichni nejraději viděli na hranici. „Když já se právě děsím toho, že mě někdo najde. Už několikrát mě doma téměř přistihli. Stačí aby vtrhli do mého pokoje a je se mnou konec.“ vysvětluji svou smutnou situaci. „A oni nás... sterilizovali? Jako no... vykastrovali všechny... mužské?“ ptám se trochu vyděšeně. „A jak si pro mě přijedeš? Vždyť... máš čtyři tlapy. A já navíc mám mít zkoušku....“ divím se nabídce.

Fate - 18. května 2017 07:43

soukromá zpráva od Fate pro Sen Mina "Jsem mutant, naprosto stejně jako ty." Loupne po tobě pobaveně okem. "Je mnohem pravděpodobnější, že tě někdo přistihne, když svou schopnost nebudeš ovládat." Namítne. "Proto musíš trénovat. Na místě a v čase, který si sama určíš, kdy budeš vědět, že je to bezpečné." "V moderní době na to mohli jít mnohem čistěji." Řekne trochu temně. "Chemicky se snažili vymýtit gen X. Málem se jim povedlo zastavit evoluci a rozmnožování." "To už není tvá starost. Když budeš potřebovat, budu tam." Otočí se k tobě. "O to více se musíš teď snažit. Nemůže se ti to přece stát nekontrolovatelně v hlavním městě." Zadívá se na tebe. "A pořád lepší zameškat zkoušku, než se ocitnout v laboratořích vlády."

Anthony B. Carter - 18. května 2017 13:30

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Můj běžný den - pátek Sedm hodin ráno. Otvírám oči se zazvoněním budíku, který je jeden z těch starých, funkčních budíků, žádná technologická vychytávka, která by mě stejně neposlouchala, a mávnutím ruky ho zase pěkně vypnu. Chvíli zvažuji možnost, že bych zůstal ležet v posteli, to už ale slyším dusot nohou po schodech, dveře se otvírají a do mého pokoje vbíhá má malá sestra. Rudé vlasy za ní vlají a ona s úsměvem ve tváři skáče do mé postele a začíná mi něco vyprávět. Kde děti berou tolik energie, to vážně nechápu. "Hey, dej mi chvíli, skrčku, se musím vzpamatovat." Brblám si pro sebe, to už ale Hope začínám lechtat a škádlit a ona se svíjí smíchy, máchá rukama, nohama a stejně jí to je k ničemu. Sluneční světlo nám svítí do oken a všechno je idylické, krásné, mírné. Tedy minimálně do té doby, než vám dojde, že tam venku je spousta lidí, kteří nikdy nezažijí tohle, co my. Lidí, kteří denně bojují o holý život, o přežití, o něco k snědku. A my si tu žijeme jako prasata v žitě. "Anthony Benjamine! Hope Roselyn! Kde jste? Snídaně je na stole!" Jak říkám, prasata v žitě. Snídani máme přesně v 7:30 na stole přichystanou od naší služebné a kuchařky, můžeme si vybírat, co chceme a nikdy netrpíme nedostatkem. Jindy jsem si jídlo vychutnával, teď - no, teď bývá každé sousto připomínkou nespravedlivosti světa. Jenže teď s tím nic nenadělám, bohužel. Až časem, slibuji, časem. "Jen běž, ještě musím provést hygienu, abych nesmrděl. Taky bys měla...uuuu, co to tu smrdí?" Dělám si ze sestřičky legraci a ona se směje, stále se směje, nemá jediné tušení. Jen kvůli ní bych dokázal hrát bezstarostného mladíka po celé dny. Hygiena, sprcha, řádné oblečení, pak už snídaně v rodinném kruhu. Všichni sedíme usazeni na svém místě a otec sděluje plán dnešního dne. Mé úkoly jsou stejné jako jindy. Dohlédnout, aby Daniel odešel včas do školy, počkat na domácí učitelku pro Hope a pak se sám vydat směr univerzita. Nechodí nás tam moc a všichni jsme stejně privilegovaní, občas ale předstíráme i nějaké to učení. Vzdělání je přeci důležité. Několik hodin ve škole hraním si na dokonalého muže. Prohodit pár slušných slov se spolužáky, jít si zaběhat, zaposilovat - to je mnohem lepší činnost než věnování se nepovinným předmětům jako počítačové vědy či technologie, a pak zase vyrazit domů, abych vyzkoušel Hope z toho, co se dnes naučila. Otec chce, abych na ní byl dostatečně tvrdý, já ale využívám této chvíle, abychom si spolu mohli trochu užít, trochu si pohrát. Kdy jindy by mohla být dítětem? Odpoledne však přichází příprava na večer, kdy se koná další z otcových pracovních schůzek. Někdy večeře, někdy ples, někdy jen posezení u vína. Vždy jsem ale přítomen, stojím či sedím po otcově boku a předstírám, že souhlasím se všemi jeho názory. Jednou to přijde. Jednou. Dnes je to ples, co mě čeká a já nesnáším plesy. Přesto se bez jediného slova vzdoru oblékám do padnoucího saka, nazouvám si vyleštěné boty, perfektně si váži novou kravatu. Ještě kapesníček do klopy, ještě se učesat a hle, jedna loutka je připravena hrát si svou hru. Nahodit korektní úsměv, předstírat zájem a účast, přemýšlet nad každým slovem, které vyjde z mých úst. Jak už v tomhle umím chodit. Všichni ti šašci a já mezi nimi. Dámy v nejnovějších módních výstřelcích, muži tak, aby ani oni nezahanbili. Všichni ale s jedním cílem - dosáhnout toho, co zrovna chtějí. Může to být nový zákon, můžou to být finance, nové obchody - cokoliv. Zde se probíhá cokoliv, rozhodují se nové aliance a ničí ty staré. Vše skryto za úsměvy a slušné chování. Přitom v krbu hoří oheň a skoro mě láká, abych to všechno spálil na prach. Zničil. Navždy. Místo toho ale přichází úsměv a přikývnutí. "Znáš Arthura Wayena? Potřebuji, aby ses s ním seznámil. A nejlépe i s jeho dcerou, taková obyčejná dívka, ovšem určitě velmi příjemná. Wayne disponuje velkým finančním obnosem a potřebuji, aby zajímal o naše obchody. Rozumíš, že ano?" Otcovi instrukce jsou jasné a je nemohu nesouhlasit. Takhle to prostě funguje, tohle je můj svět. A třeba ta holka vážně nebude tak špatná, třeba se s ní bude moci i povídat. Nebo alespoň tančit. Rozhodně lepší než se šklebit na paní Richardsonovou. Málem se ošiji, když si vzpomenu na poslední pokus o uzavření obchodu. Paní Richardsonová ve mě našla velké zalíbení a jen díky náhodě a rychlému nenápadnému úprku jsem dokázal vyklouznout z jejích spárů. Už nikdy více. To jí radši utopím ve sklence vína. Spíše ne, ale...no, představa to není marná. Teď ale honem, lidé čekají, práce začíná. Úsměv, sebevědomá chůze, podej ruku tomuhle a tomuhle, zeptej se, jak se daří tomu a tomu. Jednoduché, ne?

Fate - 18. května 2017 14:25

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Anthony Oheň mocně plápolá a jen vyzývá k tomu, aby byl využit jeho potenciál. V každé skleničce je potenciální smrtící zbraň, která se ti v hlavě hlásí jako kdyby to byli živé bytosti. Jsi vyzván, aby jsi se přesunul k mladé slečně. Patnáctiletá dívka v krásných růžových šatech. Ač se to snaží skrýt, vypadá dost vyděšeně z toho všeho kolem. Když se k ní blížíš upře na tebe pohled a chvíli to vypadá, že uteče. Nicméně nakonec zůstane stát na místě a věnuje ti plachý úsměv. Nicméně najednou máš pocit, že jsi středem pozornosti až moc. Přes její rameno si všimneš, že krajem od davu, stojí mladě vypadající muž. Rozčepýřené vlasy, účes, který sem moc nezapadá, i když to stále vypadá celkem upraveně, vlastně to nevypadá špatně. Jednoduchý černý oblek motýlek. Nicméně to, co přitáhne tvůj pohled k němu je to, že na tebe dost upřeně hledí. A jsi si najednou zcela jistý, že hledí na tebe. Sleduje tě pohledem a neodtrhne od tebe pohled, ani když pije ze své skleničky.

Mina Coffey - 18. května 2017 21:14

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Sen „A co když mě ta proměna zůstane, co když ji nedokáži vrátit?“ zeptám se trochu nedůvěřivě. Mé proměny byly zatím vždy dost nečekané. Náhody a hlavně postupně téměř všude po těle. Nevím, jak bych měla schovat třeba ty včerejší vlasy. Nebo Předtím nohu a nebo oči. Ani ten dlouhý špičatý nos, co byl tuhle. „Vždyť mě musí někdo jednou vidět. Já to asi nezvládnu.“ dostanu ze sebe celkem zklamaně. Jak mám dokázat něco, s čím mě může poradit jen kocour a navíc, kocour ve snu. A pak mi to dojde. „Ehh... Ty jsi taky člověk? Z části?“ zeptám se a začerveným se. O.. On mě viděl téměř nahou! uvědomím si strašnou věc. On ... viděl ... mě. mé stydlivé já si uvědomilo pravdu. Jasně zase o něco později než by bylo vhodné.

Fate - 18. května 2017 21:21

soukromá zpráva od Fate pro Sen Mina "Je to tvá schopnost. Nenech ji, aby ovládala tebe. A i kdyby k tomu došlo, najdeme způsob, jak to zvládneš." Odvětí a zní, jako kdyby moc dobře věděl, o čem mluví. "Nemusí, když budeš dostatečně opatrná. Tohle zvládneš. A pokud si skutečně myslíš, že ne..." Natočí k tobě hlavu a zahledí se ti do očí. "Mohu si pro tebe přijet co nejdřív to půjde." "Jsem naprosto stejně člověk jako ty. Už jsem to říkal." Zapřede. "Jen má astrální projekce nemůže být veliká. Ne na takovou vzdálenost. Nejsem telepat." Dodá, když vidí, jak jsi v rozpacích a pravděpodobně trochu zmatená.

Anthony B. Carter - 18. května 2017 21:56

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Překvapivá pozornost 11.6. 2049, Londýn, taneční sál Svou "oběť" spatřím jen chvíli poté, co mi otec sdělí dnešní cíl a už teď mohu říci, že to nebude nic, na co bych na sebe mohl být pyšný. Vždyť té slečně nemůže být víc jak šestnáct let, je to teprve dítě, vyděšené dítě mezi dospělými. Nemá jediné ponětí, jak se správně hraje tahle hra na prince a princezny, nemá tušení, co vše jí může potkat a kdo jí může oklamat. Za úsměvy se skrývá škleb, prohnilost, prohnanost. A ani já nejsem o nic lepší. Neřeknu otci ne, na to mu jsem příliš zavázán vším, co pro mne kdy udělal. Půjdu za tou dívkou, budu šarmantní, zatančíme si. Dám jí krásný večer - no, minimálně se o to mohu snažit a možná jí zlomím srdce. Patnáctileté tu jsou od toho, aby jim srdce byly lámány. Nebo minimálně to mi vždy tvrdila starší sestra, odborník na vztahy, lásky a vlastně cokoliv, čeho zrovna chtěla být odborníkem. Nemá cenu tu ale okounět a ztrácet drahocenný čas. To dítě je stejně tak ztraceno, že jí vlastně prokážu laskavost, když se jí dnes budu věnovat. Mohl by se jí chytnout někdo jiný, v podstatě horší než já a kdo ví, jak by to dopadlo. Udělám krok, dva vpřed a musím zastavit. Pocit, že mě někdo sleduje, je neodbytný a mě nezbude nic jiného než se řádně rozhlédnout a zjistit oč se jedná. Pravděpodobně jsem jen někoho zaujal, snad ne paní Richardsovou, pravděpodobně chce někdo zapříst konverzaci, možná se dostat k mému otci. Vysvětlení je mnoho, až příliš mnoho. Můj pohled zavadí o mladíka, který mě tak upřeně sleduje a já musím přiznat, že ho nepoznávám. Většinou mám alespoň trochu tušení kdo je kdo, tentokrát jsem ale absolutně v nevědomí. Kde se tu vzal a co je zač? Co ode mě chce? Byl bych bláhový, kdybych si myslel, že se mu pouze líbím. Kdyby ano, nesledoval by mě zrovna takto - rozhodně ne na veřejnosti a v přítomnosti všech těchto lidí, kteří zastávají velmi konzervativní hodnoty. Počkám až se jeho pohled setká s mým, až zaregistruje, že o něm vím a pak lehce nakrčím obočí a tvář v docela jasné otázce: "Děje se něco?" Nebo něco na ten způsob, vážně doufám, že si to nepřeloží jinak. Uvidíme, oč se tu jedná. Třeba to vážně bude tím, že se mu jenom zamlouvám a já budu moci pokračovat k dívce mého večera.

Smiley - 18. května 2017 22:07

soukromá zpráva od Smiley pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Anthony Netrvá dlouho a mladík si mě všimne. Ne že bych byl zrovna nenápadný. Jen velmi krátce sjedu pohledem k dívce ke které mířil a koutek mi pobaveně cukne. Takhle křehotinka rozhodně nebude jeho cílem, protože by se mu líbila, i když vlastně nevypadá špatně. Ale dnes tady nejsem kvůli hezkým tvářičkám. Když se k němu vrátím pohledem, hledí mi přímo do tváře. Usměji se na něj. Nakrčí tázavě čelo a já kývnu nepatrně hlavou k balkonu, kterým taneční sál oplývá. K balkonu s výhledem na malé Londýnské impérium. Ujistím se, že mě stále sleduje a sklenička z mé ruky zmizí. Mrknu na něj, založím ruce na kříži a vydám se k balkonu.

Anthony B. Carter - 18. května 2017 22:19

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Zvědavost či zodpovědnost? 11.6. 2049, Londýn, taneční sál Zajímavé. Neznámý se mnou chce očividně mluvit a naznačuje, abychom se setkali na balkóně. Zvědavost si se mnou pohrává a já zvažuji své možnosti. Měl bych samozřejmě pokračovat v tom, kvůli čemu tu dnes jsem, slečna Wayneová mi může každou chvíli někam zmizet a otec by byl velmi nespokojen, kdybych promarnil dobrou příležitost. Jak bych mu asi vysvětlil, že jsem si musel odběhnout za nějakým neznámým, sotva upraveným mladíkem jen protože na mě kývl? Je to hloupost tam jít. Půjdu za Wayneovou, budu jí bavit, zachráním jí před veškerou nudou a třeba z toho nebudu mít ani tak velké výčitky svědomí. Ona bude spokojena, její tatík bude spokojen, můj taky a já - já to nějak přežiji. Budu muset. Zamrkám a mé čelo se opět nakrčí, tentokrát drobným zmatením. Ještě před chvílí měl v rukou skleničku a teď - teď nic. Kam jí tak rychle dal? Nabízí se samozřejmě ještě jedno vysvětlení, to je ale velmi, velmi nepravděpodobné. Je tu ale šance, i když minimální - Teď už nad tím dvakrát nepřemýšlím, krok střídá krok, slečnu Wayneovou míjím bez jediného pohledu do její tvářičky a mířím si to rovnou na balkon. Může se jednat o cokoliv a pravděpodobně budu zklamán, musím ale vědět, co se děje a co po mě chce. Prostě musím. Vcházím za ním na balkónek a následně vyčkávám, až začne. Chtěl se mnou mluvit, tak ať se snaží.

Smiley - 18. května 2017 22:26

soukromá zpráva od Smiley pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon Anthony Volným krokem dojdu na balkon a jsem si jistý, že mě následuje. Jsou to jen drobné triky, ale dozajista zaujmou někoho jako je on. Opřu se o zábradlí a nahlížím na večerní město. Stále je horko a trochu se divím, že klimatizované sály vůbec mají něco jako balkon. Kroky mě nezklamou, ani se nemusím otáčet, abych věděl, že je to on. Zastaví se za mnou a vyčkává. Nějakou dobu jsem zticha, zvažuji jak začít. "Máš to ale zapeklitou situaci na krku, Anthony." Můj hlas je měkký, trochu jakoby vzdálený, trošku připomíná předení.

Anthony B. Carter - 18. května 2017 22:34

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Rozhovor s panem tajemným 11.6. 2049, Londýn, balkon V tichosti vyčkávám, přes jeho postavu hledím do dáli na výhled na Londýn v celé své pošramocené kráse. Milovaný a nenáviděný zároveň. Pokojný a přitom tolik zuřivý. Tak rozdílný. Jak na Londýn hledí ti, kteří neměli štěstí a jsou tam někde venku? Ti chudí, zoufalí, plní beznaděje a šance na něco lepšího? Musí nás nenávidět. My si tu tančíme a oni nemají kde hlavu složit, nemají co jíst, co pít. My se tu bavíme, oblečeni jen v tom nejlepším a oni třeba ani nemají co na sebe. S jeho slovy se opět vracím do reality, opět se mi objeví zmatení ve tváři. Tentokrát je ale napůl hrané. Tuším o čem mluví, nejsem ale pomatenec, abych mu jeho slova potvrdil a abych mu něco vyprávěl. Se svým tajemstvím si žiji již rok a vím, jaké by byly následky, kdyby se to někdo dozvěděl. "Nevím, o čem to mluvíte, pane." Uvědomím si, že zná mé jméno a vyděsilo by mě to mnohem více, nebýt faktu, že je to velmi jednoduše zjistitelný fakt. Stačilo se zeptat tak půlky lidí na tomto plese. "Vy znáte mé jméno, bylo by slušné, abych znal vaše." Tím bychom mohli začít.

Smiley - 18. května 2017 22:43
	soukromá zpráva od Smiley pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon Anthony "Moje jméno jsem nepoužil už dlouho. Ale klidně mi říkej Smiley. To dělali ty poslední, s kterými jsem měl možnost mluvit." Uchechtnu se a otočím se k němu čelem. Usmívám se. "Myslím, že oba dva moc dobře víme o čem mluvím. Jak dlouho si myslíš, že se ti to podaří tajit?" Povytáhnu obočí a založím ruce na prsou.

Anthony B. Carter - 18. května 2017 22:54

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Nevěř mužům beze jména. Tuhle radu mi sice nikdo nikdy nedal, ale je to jedna z těch věcí, které dokážete pochopit z života. Co je to za jméno, Smiley? A ještě s takovou historkou, snaží se mi snad něco naznačit? Nebo dokonce vyhrožovat? Co chce? Mluví o tajemství, nechce se mi ale věřit, že by znal to mé. Nikdy jsem to nikomu neřekl, nepochlubil se a dávám si moc dobrý pozor, aby mě nikdo nepřistihl při činu. Třeba nemluví o tomhle. Třeba mám ještě naději, že to zůstane skryto. Třeba ví něco jiného - určitě mám spoustu jiných tajemství, já i má rodina. Jen žádné není takové, aby mě děsilo v noci ze spaní. Kromě toho jednoho. Toho jednoho, o kterém nemohu hovořit. "Vskutku nemám ponětí o jakém tajemství hovoříte, Smiley. Nechcete mi to sdělit, ať víme na čem jsme?" Předtím jsem jasnou odpověď nedostal, pochybuji, že teď ano. Já se mu ale jen tak nesvěřím, mám pud sebezáchovy. Jen ať se on pochlubí tím, co všechno ví a zná. Bude to nějaká hloupost. Hloupost a pokus o vydírání. Kéž by.

Smiley - 19. května 2017 00:23

soukromá zpráva od Smiley pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon Anthony Sleduji ho a upřímně, asi se mu toho v hlavě honí hodně. Někdy skutečně lituji, že nejsem Xavier. Nebo nemám jeho schopnosti. Tohle je o dost těžší, než jsem si myslel. "Ta tvoje ohnivá záležitost. I když to nebude jen ohňová co?" Podívám se na něj a občasným pohledem za něj kontroluji, že nás nikdo neposlouchá. "Tvoje sny byly dost zmatený a nikdy to nebylo dost dlouho na to, abych navázal spojení. Proto jsem tu osobně." Více méně. Ale třeba to časem zjistí. "Zapírání ti nepomůže." Otočím se zpět čelem k městu. "Jsem mutant stejně jako ty."

Mina Coffey - 19. května 2017 11:28

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Sen Mina Takže člověk... Bezva... „Ale ona si ta schopnost dělá, co chce.“ odvedu zase téma rychle zpět na téma zrůda. „Mám ... Mám tedy zkusit si představit, zkusit změnit, nějaké drobnosti? Jako třeba délku vlasů, barvu očí a podobně? Co se ještě může dít?“ ujišťuji se a snažím se zjistit detaily. Z mého tónu může být patrné, že se nehodlám okamžitě vzdát možnosti, že bych to přeji jen nějak zvládla.

Fate - 19. května 2017 11:33
	soukromá zpráva od Fate pro Sen Mina "Protože jí to dovolíš." Namítne. "Zvládla jsi si zde vytvořit šaty. Zvládneš ovládnout i změny svého těla podle vůle." Řekne s naprostou jistotou v hlase. "Myslím, že zvládneš změnit své tělo do libovolného tvaru, barvy a síly, kterou budeš chtít." Koukne po tobě. "Nicméně celý rozsah tvých dovedností ukáže až čas a trénink."

Anthony B. Carter - 19. května 2017 11:49

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon Při jeho slovech ve mě zatrne a málem zapomenu dýchat. I přestože už na začátku naznačoval, že hovor bude právě o tomto, nebyl jsem připraven. Jedna věc je vědět to sám o sobě - vědět, že umím něco navíc a že patřím mezi ty, které všichni tak strašně nenávidí. Druhá věc je to slyšet od někoho jiného, neznámého. Jak to ví? Třeba mluví pravdu a je to také mutant. To je vysvětlení, které bych rád považoval za pravdivé, protože by to neznamenalo takový problém. Mutanti musí držet při sobě, sdílené tajemství a dělený podíl viny a hněvu ostatních. Ovšem co když pravdu neříká? Co když je to jenom past, abych řekl něco, čeho budu později litovat? Něco co by mě jisto jistě zničilo? "Zde není nejlepší místo na konverzaci o dávno vyhynulém druhu." Moc dobře si dávám pozor, co říkám. "Takové řeči jsou nebezpečné. Příliš riskantní. Slyšet vás kdokoliv jiný, měl byste vážný problém." Neřekl jsem, co jsem, to po mě chtít nemůže, ovšem zároveň jsem mu i dal najevo, že nejsem z těch, kteří by proti mutantům cokoliv měli. Už jenom protože jsem sám jedním z nich. "Máte k takovým slovům nějaký důvod?" Proč mě kontaktoval a co ode mě chce?

Mina Coffey - 19. května 2017 11:51
	soukromá zpráva od Mina Coffey pro Sen „Takže, to že se mi barva očí změnila zpět na mou a že díky tomu matka nic nepoznala... To jsem udělala já?“ podivím se. Chvilku nad tím přemýšlím. Najednou mi dojde, že vlastně vždy když jsem se vyděsila, že už mě někdo uvidí, změna opadla. To jsem zatím vždy byla já? Nedá mi to a zkusím si představit, jak by vypadaly mé vlasy kdybych byla rusovláska.

Smiley - 19. května 2017 11:56

soukromá zpráva od Smiley pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon Anthony Vidím a cítím, jak pomalu trne. Takže ano, jsem tu zcela správně. "To je přesně to, co mě sem přivádí." Zvednu pohled k jeho očím. "Gen X se vrací... Zatím minimálně do Londýna." Je opatrný. To je dobře. "Já rozhodně ne. Nikdo mě neviděl vcházet. Nikdo mě neuvidí odcházet. Nikdo ti nebude věřit, že jsem tady vůbec byl." Uculím se. To si prostě nemůžu odpustit. "Mám. Chci pomoct všem, co zápolí s tím, že se u nich projevil dlouho ztracený gen." Udělám krok k němu a prohlížím si ho. "Chci pomoct postavit tenhle svět jdoucí do horoucích pekel zpátky na správnou trať."

Fate - 19. května 2017 12:00

soukromá zpráva od Fate pro Sen Mina "Pravděpodobně. Stejně tak jsou zatím tvé schopnosti celkem slabé. Časem proměnu určitě udržíš jak dlouho budeš chtít a na čem budeš chtít." Znovu zapřede. "Ale ve snu je to přece jen o maličkato rozdíl. Jde o psychickou stránku. Myšlenky. Když měníš svůj vzhled, je to fyzická stránka. Ale princip měnění je v podstatě ten samý." Sleduje tvou snahu změnit si barvu vlasů.

Anthony B. Carter - 19. května 2017 12:17

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Šance? 11. 6. 2049, Londýn, balkon Gen X se vrátil. Hmm, neříkej. Všiml jsem si. Teď ale vážně. Mohu věřit někomu jako je on? Někomu, kdo hýří sebevědomím, sebejistotou a nemá strach z dopadení? Z odhalení? Jen tak si sem nakráčel, jen tak si hovoří o smrtícím tématu a dělá, jako kdyby to snad byla nějaká hra. Jak si může být jist, že ho nikdo neviděl vcházet? Jak si může být jist, že nás teď někdo neposlouchá, nesleduje? Já tento svět znám, tady si nemůžete být jisti vůbec ničím. On ale je. Je to jeho schopnostmi? Třeba dokáže ovlivnit myšlenky jiných, třeba - Mluvil o snech. Takže něco psychického to rozhodně bude. Zajímavé, vskutku zajímavé. Hlavně nezáviď. Na to bude čas jindy. Jeho další slova jsou jako stvořena pro mé uši. Chtěl by změnit tento prohnilý svět. Zlepšit. Zachránit. To je to jediné, co chci i já. Můj sen, můj smysl, důvod proč tu stále stojím, proč stále dělám to oč mě otec žádá. Je to má naděje do budoucna, naděje, že se jednou najde příležitost pomoci. Ukázat pravdu. Jak rád bych uvěřil každému jeho slovu, se vším souhlasil a s nadšením se pustil do jeho boje. Jenže stále to jsou jenom slova. Stále to může být past. "Vaše slova zní lákavě pro každého obyčejného člověka. Každý by rád pomohl a změnil řád věcí." Ať už má gen X či nikoliv. "Jak si něco takového představujete? Slova jsou jedna věc, činy druhá. Obzvláště když vaše slova obsahují témata, o kterých se nemluví."

Mina Coffey - 19. května 2017 12:23

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Sen Barva vlasů se mi okamžitě změní z odbarvené světle hnědé na červeno oranžovou. Mezitím kocour odpoví a trochu mě svou odpovědí zkazí zárodek radosti. Takhle by to bylo moc snadné... „Takže... bych se třeba mohla vydávat za sestru?“ uvažuji. Rodiče mé nevlastní sestře nadržují. Ze mě si dělají téměř pracovního otroka a ona se zatím učí, koupe a kreslí si. /Bylo by super si jednou vyzkoušet, jaké je to máchat se ve vodě...

Smiley - 19. května 2017 12:34

soukromá zpráva od Smiley pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon Anthony Vždy, když se ponoří do vlastních myšlenek, trpělivě čekám. Je mi jasné, že pochybuje a že je to nebezpečné. Však já bych si na jeho místě taky nevěřil. A má minimálně pravdu v tom, že tohle není místo na to, abych předváděl své schopnosti. Rozhodně ne v rozsahu, aby mi uvěřil. Vidím, že jsem ho zaujal. To je rozhodně dobře, mohl by se pro danou věc nadchnout. Zatím jsem potkal spíše vyděšené mladé, než někoho, kdo by myslel na to samé. "Ne každý." Ohlédnu se významně do místnosti, kde hýří zábava, plna archivního vína, jídla a plýtvání vody. Vyzve mě, abych svá slova nějak podložil. Usměji se, ale ne kvůli tomu, že to chce, ale protože nejsem zvyklý, že by mi někdo vykal. Tedy rozhodně už dlouho ne. "Vím, že byly všechny záznamy zničeny... Ale chci obnovit tým mutantů, kteří bojují za správnou věc. X-meni si říkali." Založím ruce na kříži a otočím se k městu, když se začnu trochu ztrácet ve vzpomínkách. "Ukázat světu pravdu. Dokázat, že se mýlili. Že zkázu svého světa si způsobili sami. A že my jsme tady, zpátky, abychom to napravili. Když se státy spojí a přestanou tak usilovně bojovat o to, kdo si nahamouní víc, mají ještě naději."

Fate - 19. května 2017 12:42
	soukromá zpráva od Fate pro Sen Mina Spokojeně sleduje, že minimálně kontrolu své mysli má dobrou. Na zklamaný pohled kocour jen pohodí ocasem. "Uvidíš, že ti to brzy půjde." "Pokud svou schopnost ovládneš, pak za kohokoliv." Zazubí se na tvou otázku. "Ale neměla bys jí zbytečně zneužívat. Jen bys riskovala prozrazení."

Mina Coffey - 19. května 2017 13:21

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Sen „To říká kocour...“ poznamenám, na povzbuzující oznámení, že mi to brzy půjde. Proměna za kohokoliv... To dává velké možnosti. Přemýšlím, jak by se to dalo využít. Taky bych se mohla dostat do Londýna a proniknout někam výš a užívat si života... napadne mě jedna z možností. „A ještě jedna otázka, proč jsem omdlela a proč jsem vždycky tak ... zničená?“ ptám se, protože se mě vybaví má chvilková slabost. Ta se vždy dostavuje ve větší či menší míře hned po proměně. Že by to byly vedlejší účinky?

Anthony B. Carter - 19. května 2017 13:26

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon X-men. Tým mutantů z minulosti. Slovo, které v jakékoliv konverzaci jen tak nezazní, snad jedině spojené s hrůzou a obviňováním. Já ho znám i z té jiné stránky, Sofie kdesi vyhrabala nějaké dávné informace o hrdinech, kteří se snažili pomáhat světu a lidem. Nebyla by to má sestra, kdyby se to následně nesnažila sdělit všem, kteří jsou ochotni poslouchat - a vlastně i těm, kteří ochotni nejsou. Co by ona dala za tu šanci mluvit s někým jako je Smiley? S někým, kdo tomu všemu věří a má ideu, jak zlepšit svět. Což o to, to já bych též chtěl, ale - Já znám tenhle svět, svět vína, plesů a nabubřelých slov. Já vím, jak moc těžké by bylo ukázat jim, že se mýlí a že můžeme žít i jinak. Nebudou se chtít pustit svého bohatství a moci. "A myslíte, že by poslouchali a dali vaší idee šanci?" Rád bych tomu věřil, skutečně ano, trocha skepse je ale taky na místě. "Cíl je to ušlechtilý, o tom není pochyb, ovšem jakými prostředky byste tomu chtěl dosáhnout? Bojem? Propagandou? Charitativní prací? Nebo snad politikou?" Bylo by to spousta práce, pokud ale - no, skepticismus je jedna věc, druhá je ale naděje. A s tímhle by se přeci jenom dalo něco dělat. Muselo by se ale začít od základu - nejenom přítomností, ale i tou minulostí. Ukázat pravdu. Vzbudit v lidech pocit, že mutantům mohou věřit. "Nebo začít na druhé straně barikády. U těch chudších, kteří tu pomoc skutečně potřebují." Ani si neuvědomím, že jsem svůj nápad nepronesl jako otázku, ale rovnou jako návrh, co s tím. Hlupáku! Kam se poděla strategie pouhé hypotetické situace? A zdrženlivosti? Trochu ztiším hlas, aby nás skutečně někdo neslyšel. "Co přesně byste chtěl od těch méně obyčejných lidí?" Ode mě?

Umbra - 19. května 2017 17:43

soukromá zpráva od Umbra pro Červnové úterý Jako každé ráno se Olivia vzbudila něco málo po šesté hodině ranní. Byla doma sama, oba rodiče už odešli do práce. Její otec pracuje jako jeden z údržbářů podzemních skleníků. Často bere všechny přesčasy, které jen může. Dělá to aby zabezpečil svoji rodinu a přitom nebere ohledy na své zdraví a své pohodlí. Nadevše miluje svou ženu a dceru. Oliviina matka zase pracuje v městském krámu, mnoho výdělku za doplňování zboží není, ale alespoň malinkým podílem přispívá pro dobro své rodiny. Olivia už je pár let ze školy, ale ještě nepracuje. Místo toho se stará o dobrý chod domácnosti. Každé ráno stele a celkově uklízí celý byt, aby svým rodičům pomohla. Tak ráda by si našla práci, ale zvykat si na nový chod jejího dne, je jí tolik proti srsti. Samotná práce by jí pak ani nevadila. Často o tom ovšem přemýšlí. Aby z ní byla údržbářka, jako z otce nepřipadá v úvahu, na něco takového by se snad ani nehodila. Mohla by pracovat v obchodech, nebo dělat nějaké ruční práce a prodávat je. Nemohla si vybrat, nemohla se s ničím spokojit, ale hlavně nedokázala opustit svojí denní rutinu. Tak jako každé ráno se pomalu vyhrabala z postele, protáhla se a převlékla. Nakonec začala vymotávat z vlasů gumičku, chodila vždy spát s culíkem nebo drdolem, v takovém horku se jinak neskutečně potil krk. Pak rychlá ranní hygiena. Zametla v celém bytě, ustlala a nakonec se začala ohánět prachovkou po bytě. Vytírala jen jednou za týden, aby se zbytečně neplýtvalo vodou. V obou pokojích otevřela okna dokořán a nechala pořádně vyvětrat. Přes den se u nich vlastně větralo pořád jinak by byl vzduch po pár hodinách nesnesitelný, i když teplý venkovní zrovna také moc nepomáhal. Olivia pak měla chvilku pro sebe. Lehla si přes svou ustlanou postel a dívala se otevřeným oknem na rozpálenou oblohu. V takových chvílích si přála vyměnit Londýn za Moskvu. Přestože ještě stále měla online učebnice, když ještě chodila na školu, měla je všechny přečtené na několikrát. Tolik těm lidem záviděla onu knihovnu. Čím jiným si má ona krátit své volné chvilky. Prací, tedy, alespoň by měla. Občas se cítila jako jedna velká přítěž. "Až budu mít osmnáct, konečně se k tomu rozhoupu." Říkávala si často sama pro sebe. Takhle strávila pár hodin, co jiného by také mohla dělat. Bavit se? V téhle době to snad ani nešlo, pokud někdo nebyl vyloženě bohatý. A přátele taky neměla, neměla ani ponětí o tom, jak by se mohla seznámit s lidmi Znala jen svůj stereotypní život. Kolem poledne šla většinou nakoupit nějaké jídlo. Zeleninu a nějaké náhražky masa. Doma pak připravovala jídlo pro sebe a pro matku, která by se měla za pár hodin vrátit. Otec vždy chodil až večer, takže mu porci jídla nechávala k pozdějšímu ohřátí. U jídla pak sledovala televizi, aby zjistila, co se různě děje po světě. Byl to jediný lepší komfort, který doma měli. Olivia by si raději přála soukromého učitele, aby mohla dál studovat, ale nechtěla si stěžovat. Byla vděčná, že s ní mají rodiče takovou trpělivost. Když byla na živu její babička často si s ní povídala, teď už neměla s kým mluvit. Po obědě pak brala do ruky jehlu a nit a zašívala roztržené kusy oblečení. Stará a roztrhané trička rozstříhala a předělala je do utěrek a hadrů. Vše se dalo zužitkovat. Už dělala poslední tah nití, stačilo jen udělat konečný uzlík, v tu chvíli se k ní donesl zvuk, krátký a tichý, jako když se sklenička posouvá po stole. Zarazila se a rychle se ohlédla za zvukem. Sklenice stála na stole nehybně. Olivia by přísahala, že skála více vlevo. Pomalu se pro ni natáhla. Stín ruky se hnal za ní jako neviděný pronásledovatel. Vzal ji a sklo mírně zchladilo její dlaň. Olivia přimhouřila oči a vypila zbytek vody, který zbýval na dně sklenice. Za celý den její první pití a za celý den její první vyvedení z míry.

Fate - 19. května 2017 18:10
	soukromá zpráva od Fate pro Sen Mina "A to snad znamená méněcenný názor?" Vycení zoubky. "Dokud své schopnosti neovládáš, berou si mnohem více energie, než kolik spotřebují, když je použiješ vědomě." Stočí na tebe hlavu. "A čím větší proměna bude, tím více energie bude potřebovat. Ale i to se dá trénovat. I tím, že posílíš své tělo."

Smiley - 19. května 2017 18:19

soukromá zpráva od Smiley pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon Anthony Dost překvapeně povytáhnu obočí, když nevypadá příliš překvapeně. "Nejsem kazatel, takže se na to musí pomalu. Navíc... Mám nějaká esa v rukávu, kdyby bylo nejhůře." Usměji se. Taky mu nemusím říct všechno hned. "Něco mezi tím a od každého trochu." Poznamenám, ale on mluví dál, aniž by mě samotného příliš poslouchal. Pokračuje dál a jeho otázky a nestrannost se změní v zápal a vlastní řešení. Pozoruji ho a čekám, kdy si uvědomím, že se jeho postoj změnil. Na jeho vlastní návrh pokývu hlavou. "Aby se stali X-meny." Odvětím prostě a sleduji jeho reakci.

Smiley - 19. května 2017 18:26

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia Trpělivě jsem čekal, až bude sama a budeme si moci v klidu promluvit. Možná bych jí měl kontaktovat mimo její rodný dům, ale nemohu riskovat veřejnost a jinde jsem jí pořádně nepotkal a příliš z domu nevychází. A její mysl je špatně dosažitelný, z nějakého důvodu. Již jsem tiše vykročil, když jsem si všiml, jak se nedaleko ní posunula sklenice. Povytáhl jsem jedno obočí. Divím se, že na ni ještě nikdo nepřišel. "Děje se ti to často?" Ozvu se šeptem za jejími zády. Stojím u stěny. Na sobě mám kalhoty z pevné látky, volnou téměř volánkovanou košili. Jsem bos. Můj hlas je měkký, trochu jakoby vzdálený, trošku připomíná předení. Se snížením hlasitosti do šepotu zní téměř spiklenecky.

Anthony B. Carter - 19. května 2017 18:32

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon Aby se stali X-meny. Jednoduchá věta obsahující čtyři slova. Jednoduchý koncept - máš superschopnosti, tak je využij k dobru a k pomoci lidstvu. Tak proč to všechno musí být tak složité? Proč to vlastně vůbec nikdo nepochopí? Proč prostě nemohu říci ano a s nadšením se stát jedním z hrdinů? Proč bych vlastně nemohl? Samozřejmě že by to mělo své podmínky a omezení. V první řadě by se to nikdo nesměl dozvědět, byl bych velmi nerad, kdybych měl svou rodinu přivést do potíží. "A to si představujete jak?" Neupíši se přeci k něčemu, o čem nemám veškeré podstatné informace. "Budete mít svou školu jako hlavní útočiště a domov?" Tak nějak to kdysi bylo, ne? Minimálně tak o tom Sofie někde četla, jenže to všechno mohli být lži. Krásné, ale stále lži. "Navíc pokud chcete mít nějaký takový tým, potřebujete tam více takových jako...vy." Mutantů. Kolik nás může na světě být? A kolik z nás je na to dost bláhových, aby s něčím takovým souhlasili? "A jak zajistíte, aby na to nikdo nepřišel a nezlynčoval vás hned na začátku?"

Smiley - 19. května 2017 18:41

soukromá zpráva od Smiley pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon Anthony Vypadá to, že přemýšlí. Skutečně to zvažuje. A přijdou otázky. Ty jsem očekával. Jen jsem nečekal, že mi uvěří skutečně hned v prvním rozhovoru. To je... Příjemné překvapení. To bude tou mou důvěryhodnou tváří. Kdybych mohl, poděkoval bych jejímu vlastníkovi. "V první řadě - se musíte naučit ovládat své schopnosti. Pak se uvidí. Nějaké pěkné kostýmy se jistě najdou." Uculím se. Sotva může říct, jestli mluvím vážně nebo ne. "Inu školou bych to zrovna nenazval. Ale počítám s tím, že bude potřeba bezpečného útočiště. Ne všichni se mohou schovat a splynout s davem." Inu nejsme v době, kdy by zrovna existovali soukromé školy, kterých by se nikdo na nic neptal. A neexistuje hlavní město, kde bychom se mohli uchýlit aniž bychom nevzbudili pozornost. "Ano. Na tom právě pracuji. Je překvapující, kolik jich lze najít v jednom městě." Usměji se. "Inu... I já mám nějaké ty dary..." Pokrčím rameny.

Umbra - 19. května 2017 19:09

soukromá zpráva od Umbra pro Cizinec Smiley Hlas, který se mi ozval za zády, mě vytrhl z klidu. Ač byl na poslech jemný, zaryl se mi ostře do myšlenek, doslova je všechny přeťal vedví. Rychle jsem vstala ze židle a otočila se za hlasem. U stěny stál muž, kterého jsem jaktěživ neviděla. Pohledem zmateně těkám mezi ním a dveřmi, zatím, co se snažím uklidnit dech a srdce, které se strachem dalo do pohybu, tluče tak silně a rychle, jako ještě nikdy předtím. "Jak jste se sem dostal?" Snažím se znít klidně, jako bych měla situaci pevně v rukou. Místo toho v rukou jen křečovitě svírám onu skleničku a ve druhé dlani mezi prsty stále ještě jehlu. Nikdy se k nám nikdo nevloupal a já nemám tušení co bych měla dělat. Když půjde do nejhoršího pořád ho můžu tou jehlou píchnout. A pořád je otevřené okno, skákat z něj nebudu, ale možná někdo na ulici uslyší volání o pomoc. Nikdy jsem tolik nedoufala, aby bylo na ulici rušno. Ovšem, jak moc budou lidé ochotni pomoci, to byla další věc, která mě znepokojovala. Co bych jen teď dala za další z nudných dnů, které obyčejně prožívám. Kdo se koho prosil, aby se k nám někdo v loupal bosý a v haleně. "Co tu chcete?" Teď jsem už zřejmě nezněla tak klidně, jak bych chtěla a situaci jsem pod kontrolou rozhodně neměla. Sama sebe jsem svými myšlenkami vyděsila ještě více než jsem byla předtím.

Anthony B. Carter - 19. května 2017 19:16

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon Vlastně nevím, jestli ho mám považovat za blázna a pošuka či mu věřit a nadchnout se pro jeho nápady. Ta druhá možnost je totiž až příliš lákavá, je jako kdyby mi vypadla ze snu, z hodně dobrého snu, ze kterého se vlastně nechci probudit. Jak dlouho jsem přemýšlel nad nějakým využitím svého neobvyklého daru? Jak dlouho jsem tápal a zvažoval snad všechny eventuality? Jediné co mi chybělo, byla nějaká podpora a přesvědčení, že v tom nejsem sám. Pokud je nás skutečně více, znamenalo by to, že máme naději. Jenže - Jenže co když lže? Nemusí vlastně ani lhát, jen být nepříčetný. Jak by to ale pak o mě věděl? Proč mám takovou potřebu mu věřit a zapojit se? Protože chci, aby můj život měl nějaký smysl. Protože tohle je to, na co jsem celou dobu čekal. Někdy je třeba riskovat. "Dobře, jsem ochotný vás vyslechnout na nějakém místě, kde budeme moci hovořit zcela otevřeně." Tedy někde, kde nám nebude hrozit, že nás každou chvílí někdo přeruší či bude odposlouchávat. "Nejlépe někde, kde bude možno poskytnout nějaký - jakýkoliv, důkaz vašich slov." Jsem ochoten tomu věnovat sám sebe, ale nejprve potřebuji vědět, že to bude mít smysl a že se neženu za něčím, co vlastně ani neexistuje.

Smiley - 19. května 2017 20:13
	soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia Vystřelila z židle a otočila se. Překvapila mne. Trochu jsem se obával křiku, nebo útoku. "Rovnou tady zdí." Kývnu hlavou za sebe. "Promluvit si s tebou." Odvětím jí klidně. Nijak prudce se nehýbu, nic nedělám, jen tam stojím a stále stejným tónem jí odpovídám.

Smiley - 19. května 2017 20:27

soukromá zpráva od Smiley pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon Anthony Dlouho je ticho. Nechám ho v klidu přemýšlet. Nikam nespěchám. Nechávám mu všechen čas na rozmyšlenou, který potřebuje. Kývnu hlavou na souhlas. "Urči místo a čas a budu tam." Nabídnu mu. "Sám bych možná doporučil odlehlejší čtvrť, kde nebude vadit menší... ukázka." Podívám se na město, směrem k hradbám. Měl bych sem dostat svou maličkost. Pokud na nás někdo přijde, budu muset mladýmu krýt zadek.

Umbra - 19. května 2017 20:40

soukromá zpráva od Umbra pro Cizinec Smiley Nad jeho první odpovědí se zarazím. Nechápavě se na něj dívám a nejsem s tak zcela jak bych tu zeď měla chápat. To je nějaká metafora, nebo? Mírně se zamračím a nespouštím z něj pohled. Zatím nepodniká nic nebezpečného, ale i tak mám jehlu v ruce stále připravenou. Nejsem si jista, jak moc mi proti němu pomůže, ale to se nějak vyřeší, jestli ji budu muset použít. Další překvapení nastává, když si chce promluvit. Upřímně jsem myslela, že přišel krást ne mluvit. Zhluboka se nadechnu a mírně si odkašlu. Slova se mi zasekávají v hrdle, pořád je mi ta situace dost nepříjemná a nemám nejmenší ponětí, co všechno bych měla očekávat. "Proč chcete mluvit zrovna se mnou, neznám vás?" Vyklopím ze sebe nakonec a nedůvěřivě proti němu namířím jehlu. Pravda, že z té vzdálenosti to snad nemohl ani vidět, ale i tak se snažím vypadat nebojácně. Hlavně neukazuj svůj strach, pravidlo číslo jedna.

Smiley - 19. května 2017 20:46
	soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia Zářivě se usměji, když se na mě nechápavě podívá hned po mé první odpovědi. "Protože jsi výjimečná, Olivie." Odvětím jí a úsměv mi pohasne do vážného výrazu. "Neznáme se. Ale vím o tobě. A tom, co dokážeš." Stále nic nepodnikám, jen k ní promlouvám. "Neublížím ti. Ach ano, slušnost. Říkají mi Smiley." Znovu se zářivě usměji.

Anthony B. Carter - 19. května 2017 20:52

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon Čas a místo. Dobře, to by šlo. Opět si dávám na čas s odpovědí, nejprve musím zvážit několik možností a rozhodnout se, která je ta nejlepší. "Zítra, ve dvě odpoledne." Je sobota, takže mám v podstatě volné odpoledne. Jen přežít povinný rodinný oběd ve dvanáct a budu si moci dělat co uznám za vhodné. S místem je to o něco horší, neznám tolik vhodných míst. I když - "Na severu města je několik průmyslových budov, sejdeme se u budovy číslo 28 kousek od blízkého parku." Co si pamatuji, měla by být prázdná od té doby, co tam uzavřeli provoz. Tehdejší majitel zkrachoval, můj otec to odkoupil a prozatím se pro tuto budovu nenašlo vhodné uplatnění. Problém byl i v tom, že byla poněkud odlehlá a vzdálená od ostatních, což nebylo dvakrát praktické ani pro nás, ani pro zaměstnance. Teď se využívala jako skladiště. "Bude to pro teď vše? Mám ještě nějakou práci." Doufám že slečnu Wayneovou nenašel už někdo jiný, nevím jak bych to otci vysvětlil.

Mina Coffey - 19. května 2017 20:53

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Sen „Já... Jen jsem tím chtěla říct, že to si myslíš ty. Třeba mě to nikdy nepůjde. Jak si můžeš být jistý, že to někdy půjde?“ zamlouvám raději. Přestože je tohle můj sen, ty zuby se mi nelíbí. Vypadají děsivěji, než lidské. „Tím chceš naznačit, že bych měla posilovat?“ zeptám se na rovinu. Posilování mě nikdy nebavilo. Je to nuda a bolí od toho celý člověk, je to stejně protivné jako práce. „A ještě jedna věc, jak to že toho víš o tomhle nadání tolik věcí? Je to časté? Bylo to časté?“ zeptám se, protože mě překvapí, jak všechny ty věci sype z ... kožichu. Jako kdyby už s někým mě podobným měl tu čest. napadne mě vysvětlení.

Smiley - 19. května 2017 21:02

soukromá zpráva od Smiley pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon Anthony "Jsi si jistý?" Překvapí mě, že mne chce vidět tak brzy. Ale na druhou stranu to celkem chápu. "Dobrá." Kývnu. No to bude zajímavá rozcvička dostat se sem tak rychle. "Budova číslo 28." Zopakuji po něm, abych si to uložil do paměti. Otočím se, abych přes něj mohl pohlédnout do místnosti. "Užij si zbytek večírku. Uvidíme se zítra." Pokynu mu hlavou. Pokud mi již nic nechce, nechám ho odejít. Pokud se otočí ve dveřích nebo i po pár krocích, aby se na mne naposledy podíval, již na balkoně nejsem.

Umbra - 19. května 2017 21:04

soukromá zpráva od Umbra pro Smiley "Co přesně dokážu? Dokážu hodně věcí, třeba křičet a hodně nahlas, když něco zkusíte." Varuji ho rázně. Už se mi to zase nelíbí. Jak je možné že mě zná? Je to snad nějaká vládní věc? Já vodou přece neplýtvám, ani nejsem vrah, ani terorista ani nic podobného. Zatnu zuby, dech se mi znovu splašil. Tak špatný den jsem ještě v životě neměla. Nakonec se i představí, ale i tak toho o něm moc nevím. "Slušnost? Ano, ta vaše stojí za dveřmi a čeká až zaklepete, jak se to normálně dělá, když si lidé chtějí promluvit. Zdi jsou mimo běžný postup." Neodpustím si poznámku k jeho příchodu, snad abych si situaci trochu odlehčila. Hluboký nádech a výdech pro uklidnění, než znovu spustím. "Prostě mi prosím řekněte o co jde." Povzdechnu si skoro až odrovnaně, tahle situace je mi krajně nepříjemná a on se prostě jen usmívá. Nevím kde mi z toho hlava stojí.

Fate - 19. května 2017 21:08
	soukromá zpráva od Fate pro 9.6. 2049, ve snu Mina "Protože když to zvládli jiní před tebou, není důvod, proč bys to neměla zvládnout ty." Mroukne nakonec. "Asi bys měla zkusit trochu posílit své tělo." Pokývne hlavičkou. "Nebylo to tak časté. Ale sám mám podobné schopnosti." Zapřede.

Smiley - 19. května 2017 21:14

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia "V ten okamžik zmizím, takže se neboj kdykoliv mi dát jasně vědět, že je čas k odchodu." Odvětím a povytáhnu jedno obočí. "Inu to by se mi dělalo špatně, pardon." Odpovím, zvednu ruku a promáchnu s ní skrz skříň vedle mne. Projde hladce skrz aniž by vydala jediný zvuk. "Nejsem běžný návštěvník." Dodám navíc. "Jsem tu kvůli tomu, že se v tobě probouzí dlouho ztracený gen X. A měla by ses naučit ovládat své schopnosti dříve, než na to přijde vláda." Řeknu vážně a úsměv zmizí.

Anthony B. Carter - 19. května 2017 21:31

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, balkon -> sál "Zatím na viděnou." Rozloučím se s tím podivným mladíkem a už teď si říkám, do čeho jsem to vlezl. Nevypadá to ovšem, že by nás někdo sledoval či poslouchal a třeba to všechno ani nedopadne tak velkou katastrofou. Ať tak či tak, teď není čas nad tím přemýšlet, ten rozhovor trval déle než jsem očekával a pohled na časomíru mi prozradí, že pokud chci splnit otcův úkol, měl bych si rozhodně pospíšit. Těsně před odchodem z balkonu se ještě otočím, vzpomenu si na jeho slova, že ho nikdo neuvidí odcházet. A skutečně, na místě, kde předtím stál, již není a jsem si jist, že neprošel ani kolem mě. Musel tedy zmizet zcela jiným způsobem - že by jeho mutace? Nějaký transport? Teleportace? Kdo ví. Mám tušení, že na to časem asi přijdu. Třeba hned zítra, budu-li mít štěstí. Kolem prochází číšník, tak se natáhnu pro sklenici vína, no radši vezmu rovnou dvě sklenice a mé oči již opět vyhledávají ženu, kterou musím dnes zaujmout. Snad nepřicházím pozdě. Nevím s jakou výmluvou bych jinak musel přijít, aby se otec nehněval. Pravdu bych mu rozhodně neřekl. I to bude ještě zajímavé, otcovy názory na mutanty jsou všemi známy a pokud se se Smileym dohodneme na něčem, co by mohlo fungovat, nastane chvíle, kdy se stanu dalším vyvrhelem rodiny. I na to je ale ještě času dost. Lepší se takovými myšlenkami netrápit dokud se skutečně nestanou aktuální.

Fate - 19. května 2017 21:43

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Anthony Vracíš se do sálu, kde zábava běží plným proudem. Slečnu v růžových šatech nalezneš celkem rychle, tak nějak nelze přehlédnout. slečna Wayneová Zrovna tančí se synem rodiny Faberových, rodina, která má velké drápy v zbrojním průmyslu. Jejich metody nikdy nepatřili k těm lepším. Upřímně, leckdo je na vážkách, zda jsou to ještě legální metody. Dívka se společensky usmívá, ale vypadá to, že by nejraději z balkonu, z kterého přicházíš, skočila do náruče Londýna. "Šťastný" pár pozoruje tvůj otec a netváří se zrovna šťastně.

Anthony B. Carter - 19. května 2017 22:01

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, sál Přicházím do situace, která nevypadá dvakrát přívětivě, na rozdíl od předchozího setkání však vím, jak v tomto případě chodit. Nahodit společenský úsměv, narovnat chůzi, působit sebevědomě - a jde se zachránit jedna nevinná dívčina z náručí zloducha. Možná trochu přeháním, Faber mladší asi nebude špatný mladík, příjmy jeho rodiny už ale ano a tak v tom mám docela jasno. Navíc mi stačí pohled otcovým směrem, abych věděl, že pokud něco neudělám, budu mít problém. Víno nechám vínem a odložím ho zpět na tác a už si to kráčím k tanečnímu parketu přímo k těm dvěma. Čím více se jim blížím, tím více zjišťuji, že dívka je hezčí než jsem předtím předpokládal, což mi vlastně situaci zlepšuje. Stále jsem přeci jenom chlap a rád se podívám do pohledné tváře. "Fabere, slečno Wayneová," oběma přikývnu na pozdrav. "Mohl bych vám na chvíli přebrat partnerku, Thomasi?" Vážně doufám, že to je skutečně jeho jméno a nepletu si ho s někým jiným. "Přislíbil jsem jí tanec a rád bych tak dostál svému slibu. Jistě to chápete." Směrem k dívce pošlu úsměv a nenápadné mrknutí. Jsem lepší společník než Faber. O tom ani na moment nepochybuji.

Umbra - 19. května 2017 22:01

soukromá zpráva od Umbra pro Smiley Mírně přimhouřím oči a ušklíbnu se. Nemám se bát dát vědět, že je čas k odchodu? Taková zásadní informace a on jí říká až teď. Mírně se ušklíbnu. Je to se mnou jak na houpačce, chvíli se zdá konverzace mírně v pořádku a hned další moment mám chuť utéct hodně daleko od něj. Což mi potvrdí i další věc, kterou udělá. Jakmile jeho ruka projede skříní nevěřícně mi skoro až spadne brada. Rychle se nadechnu, abych mohla něco říci, ale slova nepřicházejí. Jak je to vůbec možné? "T-to...to jako, že jste..." Zarazím se a hledám správné označení, toho co jsem viděla. "...duch?" Vmáčknu nakonec ze sebe. To mi je i ta hloupá jehla k ničemu. Pomalu ji tedy položím zpět na stůl rovnou i se sklenicí. "Jak je to vůbec možné? Jak jste to udělal?" Snad bych ani nezaregistrovala jeho další slova, kdybych nezaslechla v jeho monologu gen-X. Okamžitě jsem znovu začala dávat pozor, i když toho ducha z hlavy jen tak nevyženu. "Chcete říct, že jsem mutant, ale já ... nejsem. Nemůžu." Znovu se mírně zamračím a nevěřícně zakroutím hlavou. "Mutanti už tu dlouho nejsou. To je nemožný, nepravděpodobný, vždyť to už snad ani nejde."

Fate - 19. května 2017 22:11

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Anthony Když se k dvojici vydáš, tvůj otec těkne mezi nimi a tebou pohledem a vrátí se k hovoru, který právě vede. "Cartere," pokyne ti mladík hlavou, když zastaví. Slečna pokývne hlavou a sklopí zrak. "My se celkem bavíme. Ten váš úprk na balkon, tady slečnu celkem vyvedl z míry," odvětí ti a zabodne do tebe pohled, "když jsem jí žádal o tanec, sdělila mi, že jí ještě nikdo k tanci nevyzval, není to tak?" vyzve dívku k řeči, která zvedne pohled přesně tak, aby zachytila úsměv a mrknutí, ale neví co na to říct. Očividně ještě není zvyklá lhát a chodit v tomhle byznysu.

Smiley - 19. května 2017 22:24

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia Uchechtnu se nad její reakcí. Jistě jistě, jsem to ale nezdvořák vpadávat někomu do života a snažit se mu zachránit zadek. Čekám co z ní vypadne po ukázce mých schopností a v podstatě omluvě. Když ale vykoktá co vykoktá, musím potlačit smích. "Ne nejsem duch." Založím ruce na prsou. "Dejme tomu... že mám nějaké dary. V genech." "Přesně to chci říct." Přikývnu. "Nemůžeš? Nikdy sis nevšimla něčeho divného v tvém okolí? Třeba té posunuté skleničky? Jak dlouho si myslíš, že potrvá, než si toho všimne někdo... kdo by neměl?" Tázavě se na ní zahledím. "Ano, to jsem si taky myslel. Myslel jsem, že jsem tu poslední. Ale pak jsem narazil na svůj omyl."

Anthony B. Carter - 19. května 2017 22:25

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, sál Doufal jsem, že to proběhne mnohem jednodušeji a bez komplikací, ale dobře, proč ne. Faber má očividně také nějaký svůj vlastní cíl a nechce se své kořisti vzdát. Kdyby jí alespoň bavil, tak bych zvážil možnost to prostě nechat být a rovnou zajít za jejím otcem, dát se do rozhovoru s ním a udělat dobrý dojem alespoň na něj, i to by snad fungovalo. Teď mám ale touhu jí pomoci a dostat jí pryč od Fabera, kterému v tomhle prostě nevěřím. Využije jí a pak jí odhodí jak použitou handru - a ta holka nemá jediné tušení, co se na ní chystá. Je tak nevinná, že ani neumí lhát. Zatvářím se na oko zmateně. "Vám váš otec nesdělil, že jsem žádal o tanec?" Na tohle nepotřebuji její spolupráci. "To mě vskutku mrzí. Stejně jako můj zběsilý úprk na balkon. Myslel jsem si, že vidím svou sestru, doufám že mi tedy odpustíte mé provinění." Ona lhát neumí, já ale ano. Vyrůstal jsem v tom od dětství. "Dovolte tedy, abych napravil svou chybu. Slečno Wayneová, zatančíte si se mnou? Slibuji, že vás pak panu Faberovi ve zdraví vrátím." Od Thomase by bylo neslušné nás odmítnout. Není jeho snoubenka ani přítelkyně a nemá tedy jediné právo si jí uzurpovat jen a jen pro sebe. Tedy ne že by mé chování bylo o moc slušnější. Alespoň se ale k dámě chovám s úctou a respektem.

Fate - 19. května 2017 22:33

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Anthony Když zmíníš jejího otce, zmateně zvedne hlavu a zavrtí s ní. Zmateně na tebe hledí a když jí nakonec vyzveš k tanci, rozpačitě se podívá na Thomase. Ten tě celou dobu poslouchá a jeho obličej jasně říká, že ti nevěří ani nos mezi očima, natož tvá slova. Nicméně dobře si uvědomuje etiketu a rozmezí slušnosti. "Vypadá to, že tady s vámi obchodují muži jako s krásným zbožím," otočí se přímo na slečnu, "bylo by ode mne neslušné, uzurpovat si vás pro sebe. Nebojte se, dám pozor, aby se o nic nepokusil," mrkne na ni, letmo jí políbí dlaň, než ti ji předá. "Opatrně Cartere," šeptne letmo, když tě míjí, aby opustil parket a tak, abys to slyšel jen ty.

Anthony B. Carter - 19. května 2017 22:42

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, sál Faber mi věnuje jisté varování, které mu oplatím sotva postřehnutelným přikývnutím na znamení, že beru na vědomí. Přeci jenom nechci mezi námi vyvolávat zbytečné spory, kdo ví, kdy budeme jeho rodinu potřebovat. Teď však má pozornost patří mé "výhře", nové taneční partnerce. "Omlouvám se za takové přepadnutí, ale přišlo mi, že jste se nebavila." Mám dojem, že většinu konverzace budu muset odvést i za ní, ale nevadí. Za úkol večera si dávám nový cíl - nejenom jí rozveselit, ale i trochu rozmluvit. "Tedy, ne že by to se mnou bylo o moc lepší, neumím být moc zábavný společník. Ale budu se snažit, slibuji." Zlehka uchopím její dlaň, abychom se mohli dát do tance. "Stejně jako se budu snažit nepošlapat vám střevíce, to by mi Thomas pak pěkně zavařil." Začneme se pohybovat do hudby. Tanec je jedna z těch intuitivních věcí, co umím i poslepu. Roky praxe. "Mimochodem, jsem Anthony." Když se zbavíme té formálnosti, bude to mnohem lepší. Minimálně pro ní. Pokud do té doby nic neřekne, mám již připravenou otázku. "Jak se vám tu zatím líbí? Je to váš první ples?"

Fate - 19. května 2017 22:55

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Anthony "Omlouvám se, nebyla jsem zrovna nápomocná." Špitne potichu, ale dost na to, abys pochopil, že je ti v podstatě vděčná, žes jí zbavil Thomase. Nechá se zachytit do taneční pozice a když se rozezní hudba a začnete tančit, trochu se uvolní. Její kroky jsou lehké a přesné. "Eva." Odpoví a trochu zrudne. Radši se ti ani nedívá do obličeje. "Je to první..." špitne a opatrně se rozhlédne, "je to jako noční můra z které se nemůžu vzbudit."

Anthony B. Carter - 19. května 2017 23:05

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Pokud je něco, co v tomhle prostředí dokáži ocenit, tak je to upřímnost. Pro ni se Eva, krásné jméno, mimochodem, rozhodla a já nemůžu být radši. "Věř mi či ne, ale tomu docela dobře rozumím." Přes tvář mi přelétne drobné pousmání. "A jestli tě to uklidní, tak se to za ty roky nezlepší. Noční můra to bude pořád, jen se v ní naučíš chodit." Upřímnost je občas krutá, takhle ale náš svět funguje. Třeba ale přijde změna... Mohla by. Pokud to vyjde. "Časem se naučíš i lhát a vymýšlet si. Stejně jako já předtím." Pokrčím rameny. Samozřejmě že se za každou vyslovenou lež stydím, ale jinak to tu bohužel nejde. "Doporučil bych ti sem nechodit, ale oba víme, že to je nemožné." Ona má akorát tu smůlu, že je ženou a že bude vždy tou krásnou ozdobičkou pro všechny pitomce, jako jsem já. Přál bych jí lepší život, lepší budoucnost. "Až se bude blížit Thomas, utečeme mu."

Fate - 19. května 2017 23:19

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Anthony Prvně co tančíte k tobě zvedne pohled hlubokých čokoládových očí, když řekneš, že tomu rozumíš. Možná si není jistá, zda to myslíš vážně. "To mě mělo uklidnit?" Zeptá se dost vyděšeně. "Nejsem si jistá, zda chci." Špitne sotva slyšitelně. Kývne hlavou na souhlas. Nahlédne ti přes rameno, k místo, kde se Thomas baví s jejím otcem. "Hlídá mě."

Anthony B. Carter - 19. května 2017 23:35

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Eva má pravdu, Thomas stojí opodál v konverzaci s jejím otcem. Takže jsem měl pravdu v tom, že i Faberovy mají zálusk o spolupráci s Wayneovými. Oba dva jsme na to chtěli jít stejně, s čímž ale musel Wayne počítat. Teď už jenom záleží, jak moc dá na slovo své dcery a na její názor. A není to jedno? Přál bych si, aby bylo, ale není z mnoha důvodů. Tím prvním je fakt, že bych nerad zklamal otce. To sice časem přijde tak jako tak, proč ale začínat teď? A druhým důvodem je to, že nechci aby ty peníze a zakázku získali Faberovy a jejich zbrojní průmysl. To je prostě proti mému přesvědčení. Takže mi to je líto, Eve, stále jsi figurkou v naší hře. Krásnou a milou, ale figurkou. "Samozřejmě, že hlídá. Taky ale potřebuje udělat dobrý dojem na tvého otce." Můžu se alespoň snažit jí ukázat, jak to tu funguje. "Vítej ve světě, do kterého, jak si říkala, nechceš patřit." Do rytmu tance s ní zatočím a opět jí pevně chytnu, když se vrátí zpět. "A tohle tátovi neříkej, za má slova by asi nebyl dvakrát rád." "Můžeš mi ale povědět něco o sobě. Co ráda děláš a tak."

Fate - 19. května 2017 23:50

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Anthony "Každý chce peníze mého otce." Odvětí a zní dost smutně. Podívá se po tobě a nekomentuje tvá další slova. Možná ji to přijde prostě jen moc kruté. "Není rád celkově. Málo kdy je rád." Odtuší jen na tvé doporučení. "Na to asi nebudeme mít čas..." její hlas se s postupujícími slovy zdá vyděšenější a vyděšenější. Hudba totiž utichne a ona se k tobě přitiskne, jak se Thomas omluví a zamíří k vám.

Anthony B. Carter - 20. května 2017 00:06

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Její vyděšený tón ve mě něco zlomí a já mám najednou touhu přestat být jedním z těch, který se jí jenom snaží využít. Chtěl bych jí pomoci, zachránit, dát nějaký úsměv do života. Udělat něco, aby nebyla pořád tak vystrašená a zachmuřená. Jenže tím bych mohl ohrozit vše o co se dnes snažím. Počkat. O co se vlastně dnes snažím? Domluvil jsem si schůzku s mutantem a zvažuji připojení se k novým x-menům. Teď už je možná i jedno, co udělám - a vždycky to mohu svést na fakt, že se mi Eve prostě jenom líbí. Mohl bych ho polít nejbližší sklenicí vody. Jen tak by vytryskla a celého by spláchla - Vážně? Větší hloupost nevymyslíš? Sledovalo by se to krásně, to ano, ale ohrozil bych tím vše, na čem chci teprve pracovat. Tohle budeme muset vyřešit jiným způsobem než použitím schopností, ať by to bylo lákavé. "Odejdi směrem ven ze sálu, já ho zatím zdržím. Sejdeme se před vchodem do zahrad, ano?" Vlastně se tomu nedají říkat zahrady, je to jedna umělá náhražka květin vedle druhé, ale poslouží svému účelu. Dá se tam dobře schovat. "Nelekej se, kdyby to trvalo příliš dlouho." Sám mám v úmyslu Thomasovi namluvit, že se Eva vzdálila na toaletu, což se mi zdá jako uvěřitelná výmluva. A i kdyby ne, dá jí to čas mu utéci.

Fate - 20. května 2017 02:13

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Anthony Sleduje každý pohyb příchozího, který si dává na čas, snad jako kdyby věděl, co tím způsobuje. "Ale můj..." hodí pohledem přes tvé rameno. Když ho ale uvidí, bez dalších slov se otočí a je na odchodu. Ještě jednou se zastaví a rychle se ohlédne. "Přijď." Řekne jen a mizí směr východ. Mezitím Thomas dojde až k tobě. "Co si myslíte, že děláte?" Zeptá se tě a lehce se mračí.

Mina Coffey - 20. května 2017 08:18

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Sen „A nebo ti co to nezvládli zemřeli dřív, než jsi je stihl započítat...“ ozvu se ještě tiše pochybovačně. „Ale když ono je to nuda. A navíc od toho bolí celý člověk.“ remcám nad cvičením. Nikdy jsem necvičila. Zatím jediným mým cvičením je denní obcházení pole a odtahování porouchaných robotů do dílny. Ale to by se dalo považovat za posilování, ne? „Takže se taky proměňuješ?“ zeptám se o něco nadšeněji než zbytek svých poznámek.

Fate - 20. května 2017 09:53

soukromá zpráva od Fate pro 9.6. 2049, ve snu Mina "A tebe přece počítám ne?" Ozve se na ten její pesimismus. "Je to malá daň za to, co budeš moci udělat. A když začneš hned, vyhneš se tomu, že v nestřeženou chvíli, kdy se nechtěně projeví tvá schopnost třeba omdlíš." Odvětí ti na tvé reptání. Kývne hlavičkou. "Mé tělo dokáže brát podoby kohokoliv, koho chci." Stočí k tobě pohled. "O mých astrálních projekcích to ovšem moc neplatí."

Umbra - 20. května 2017 10:26

soukromá zpráva od Umbra pro Smiley "Nejste duch." Zopakuji si spíše pro sebe, abych se znovu uklidnila. Ovšem v tom případě je to mutant. Nejsem si jistá, která možnost by byla přívětivější. "Jste mutant, ale vždyť mutanti se už dlouhou dobu nikde neobjevili. Jak je to vůbec možné?" Povzdechnu si. Nevím, co si o tom mám myslet. Všem nám bylo cpáno do hlavy už od dětství, že to mutanti mohou za úpadek lidstva a proto taky byli zničeni. Ale má pravdu, všechny ty podivnosti, kterých si všímám poslední dobou. Nikdy jsem ale netušila, co to znamená. Považovala jsem to za hloupé náhody, jak bych to mohla dělat, já když o tom ani nevím. A než si toho všimne někdo kdo by neměl? Vím přesně co tím myslí. Lidé, policisté ... vyvolalo by to paniku. Vláda by na zemi netrpěla dalšího z nich. Zmateně se podívám na své vlastní ruce. "Vždyť já ani nevím co dělám."

Smiley - 20. května 2017 10:36

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia "Ano to jsem. Velmi šťastný, abych byl přesný. Nepodařilo se jim mě vysledovat v době posledního vymýcení." Trochu se při té vzpomínce zamračím. Měl jsem bojovat v prvních liniích. Ale já nikdy nebyl zrovna typ super hrdiny jako oni. "Už dlouho taky žádní mimo mě nebyli naživu." Zvednu k ní pohled a znovu se usměji. Je to jako živoucí naděje, celý plamen naděje. "Tak to si zatím nejsem jistý. Ale nejsi jediná, koho jsem v poslední době kontaktoval." Spokojeně se usměji. Udělám krok směrem k ní, jen opatrný, pomalý, spíše proto, abych na ní nemluvil přes celou místnost. Stejně viděla, že jí nemám jak ublížit. "Z toho co jsem pochopil z letmého dotyku, když jsem se tě pokoušel kontaktovat.... Méně lekavým způsobem, jsem pochopil, že tvá schopnost má co dočinění s manipulací se..." ukážu na stín, co vrhá,"stíny."

Umbra - 20. května 2017 11:05

soukromá zpráva od Umbra pro Smiley Znovu mírně přimhouřím oči. Konečně se mi podařil zklidnit dech, ale i přesto jsem stále zmatená. Celý život žiji stereotypním životem obyčejné holky a pak si někdo projde zdí a řekne mi, že jsem někdo úplně jiný. A nejsem první, komu se to stalo, dle jeho slov. "Takže je vás...nás..." Zamračím se. Stále se mi to celé nechce věřit, kdo se koho prosil o divné geny. Na druhou stranu vypadá, že mu na tom hodně záleží, podle toho co říká, si myslel, že byl sám a já nemám to srdce mu ničit, jeho naději. "...víc...takových jako vy a asi tedy i já." Přesto, je to zvláštní a nijak se mi to ani nelíbí. Proč to musím být ze všech lidí zrovna já. I když mi nemohl nijak ublížit, tedy, alespoň to tak vypadalo, když udělal krok blíž, nijak víc důvěřivá jsem k němu nebyla. Ale i tak jsem pečlivě poslouchala jeho slova. "Stíny?" Povytáhnu obočí a podívám se na svůj stín. Vypadá přesně jako vždy, chodidly pěkně připojený k těm mým, tak jak by to ostatně mělo být. "Jak mohu se stíny hýbat skleničkou?" Čekala jsem třeba telekinezi, nebo něco takového. Rychle zvednu ruku a sleduji reakci svého stínu, opakuje mé pohyby tak jak by měl. Nevidím nic zvláštního.

Smiley - 20. května 2017 11:16

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia Když začne s větou, kývnu na souhlas. "Ano. Zatím několik, ale to je naděje. A s nadějí se dá pracovat." Usměji se. I když jí se to příliš nezdá. Vidím, jak si mě nedůvěřivě přeměřila, když jsem postoupil blíž, takže dál nepostupuji. "Ano." Povytáhnu obočí. "Předpokládám, že stínem nehýbáš samotnou skleničkou, ale jejím stínem. Nicméně je to tvá schopnost." Sleduji, jak zkoumá vlastní stín. "A předpokládám, že abys viděla pokaždé něco neobvyklého, musela bys svou schopnost ovládat."

Anthony B. Carter - 20. května 2017 11:18

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Lem růžových šatů zmizí mezi lidmi a můj pohled se zaměří na blížícího se Fabera. Nebude to dlouho trvat a konfrontuje mě - a já vlastně nemám nic, čím bych se obhájil. Tohle nebývá můj styl, normálně neriskuji kvůli nevinným dívenkách v nesnázích, tedy pokud to není má nejmilejší sestřička, ale dnešek je den speciální. Jako kdyby mi někdo vlil novou krev do žil, jako kdyby mě někdo podnítil alespoň k drobné rebelii. "Prosím? Slečna si potřebovala odskočit na toaletu." Pokrčím rameny, jakoby se nic nedělo. "Můžete jí následovat, určitě bude ráda, když jí poté doprovodíte zpět." Pokud si dobře vzpomínám, místnost pro dámy je v jiném patře než vchod do zahrad. Nemělo by tedy hrozit riziko, že se potkají náhodně. "Já si stejně půjdu pohovořit s jejím otcem, musím vyřešit nějaké obchodní záležitosti." Což bych vskutku měl, pokud bych byl normálně při smyslech. Jenže dnešek je plný nerozvážných rozhodnutí, tak proč v tom nepokračovat? Uvidí se, o co Faberovi skutečně jde. O Eve nebo o zakázku a peníze? Pokud o to druhé, bude riskovat a nechá mě s ním hovořit? Tahle provokace a manipulace by mě měla bavit méně než baví. To už jsem vážně tak zkažený?

Umbra - 20. května 2017 11:29

soukromá zpráva od Umbra pro Smiley "Aha, takže svým stínem ovlivňuji i ostatní stíny." Přimhouřím oči a chvilku ještě sleduji ten svůj stín, než se znovu podívám na něj. "A jak to mám udělat? Já mám ovládat svou schopnost?" Zeptá se ho, nakonec o to mám přeci jen i zájem. Je to zvláštní a tak moc jiné. Líbí se mi ten pocit, být konečně jednou zvláštní a odlišná od ostatních. Není to způsob, který jsem si představovala, ale je to věc, která mě dokáže dostat z toho příšerného stereotypu. Tak dlouho jsem na něco takového čekala. Je to zvláštní a děsivé, půjde po mě vláda, a bude šílené si na tu schopnost zvykat, ale je to i svým vlastním způsobem tak kouzelné. "Můžu mít otázku?" Zarazím se nakonec ve svých vlastních myšlenkách. "Když jste..." Nemám ponětí, jak bych měla jeho schopnost nazvat. "...když jste no skoro jako duch, i když tak docela nejste. Jak je možné, že jste ještě naživu, jak můžete jíst a pít a všechno?"

Fate - 20. května 2017 11:32

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Anthony Když odpovíš, povytáhne obočí. Ohlédne se k východu. "To si nejsem příliš jistý," zamumlá spíše pro sebe než pro tebe a ty si prvně můžeš všimnout, že oproti jeho obvyklému postoji, který znáš, tak je trochu... roztěkaný. Otočí zpátky k tobě hlavu. "Radši bys měl mluvit pravdu. Jinak dneska akorát skončíš špatně. Velmi... špatně." Dloubne tě prstem do ramene a vyrazí k východu, zamíří určeným směrem k toaletám.

Smiley - 20. května 2017 11:36

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia Kývnu na souhlas, když to pochopí tak rychle. "Inu nejsem si jistý, zda domácnost je to ideální místo, kde to zkoušet. Obydlené oblasti by mohli být pod dohledem." Namítnu. "Nicméně pravděpodobně bych řekl trénink. Možná si vybavit, co se ti honí hlavou, když se schopnost objeví a zkusit to zopakovat." Vážně doufám, že to nebude hned zkoušet. Celkem nerad bych jí tahal odněkud jako třeba vládní vězení. "Hmm?" Zareaguji, když se s otázkou otočí ke mne. "Nejsem vůbec. Tohle je jen jedna z mých schopností. Mám fyzické tělo." Pousměji se.

Anthony B. Carter - 20. května 2017 12:32

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, taneční sál Tichý hlásek v mé hlavě mi říká, že bych měl jeho varování brát vážně. Dokonce nespolkl ani mou návnadu ohledně řešení věcí s Waynem, že by tu tedy šlo o něco jiného? Možná bych se přeci jenom měl držet v pozadí a nijak nevyčnívat, nezpůsobovat žádné potíže a být jako kdykoliv jindy. Netečný a neosobní. Jenže už jsem jí dal slovo. Správný muž by neměl porušovat své sliby ať už byly řečeny z afektu a bez rozmýšlení se. Přeci se nenechám zastrašit. Chvíli však zvažuji, že trochu zrychlím na kroku a doženu Thomase, abych mu sdělil tu pravdu, kterou chce tolik slyšet. Dívka se kterou tančil raději utekla pryč a nechce s ním mít nic společného. To by možná trochu zabolelo. Asi bych mu tím dal to, oč tolik žádá, ovšem jí bych tím akorát ublížil. Lepší tedy bude zachovat mlčení, věnovat jí nějaký ten čas v zahradách a pak jí navrátit zpět k jejímu otci. Navíc s Thomasem bych si snad dokázal poradit i kdyby mělo dojít k více fyzickému sporu. A to nepočítám mé schopnosti. Čekám než opustí sál a sám se vydám směrem, kudy jsem předtím nasměroval Eve.

Fate - 20. května 2017 12:41

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Anthony Thomas ti zmizí ze zorného pole, můžeš si všimnout, že cestou sebral skleničku a obrátil jí do sebe naráz a pak jí odstavil stranou. Ty se vydáváš na druhou stranu. dolů, směrem k umělým zahradám. Stojí tam, uprostřed chodníčku, ruce spjaté před sebou, hledí na noční oblohu. Světla města jí ozařují tvář a kamínky na jejích šatech se žlutobíle lesknou. Když zaslechne kroky, poplašeně sebou škubne, ale když uvidí tebe, usměje se a otočí se čelem k tobě.

Anthony B. Carter - 20. května 2017 12:56

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada "Proč se ho tolik bojíš?" Celé tohle divadélko se mi zamlouvám čím dál méně a připadám si, že akorát šlapu lidem na kuří oka. Něco mi uniká a to já nemám rád, potřebuji informace a ucelený příběh, ne fragmenty a domněnky. Potřebuji vědět že neriskuji až příliš. Stála by za to? Je někdo, kdo by za to stál? Ne, to si nemohu dovolit, ne teď, ne kdykoliv jindy. Pomoci je jedna věc, obdivovat její tvář ve světlech noci druhá - vše je neškodné a v pořádku. V žádném případě si ale nemohu dovolit emoce, které by zatemňovaly úsudek. "Možná to je pitomec, ale vypadal, že se skutečně zajímá." Ale o co? Z jakého důvodu? Co se za tím skrývá? Nabídnu jí rámě. "Půjdeme se projít?"

Fate - 20. května 2017 13:13
	soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Anthony "Bála jsem se, že mě tu někdo chytí a otec mě potrestá." Sklopí pohled k zemi a zamne si dlaně. "Chtěl abych přesvědčila svého otce, aby změnil názor." Odpoví a stále se na tebe odmítá podívat. Když jí nabídneš rámě, chytí se a napůl se o tebe opře. Nechává se vést.

Anthony B. Carter - 20. května 2017 13:42

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Vedu jí pomalou chůzí jednou z těch cest, které považuji za pěkné na pohled a zároveň i dostatečně v skrytu, abychom nepotkali někoho, koho si potkat nepřejeme. "Změnil názor? Nějaké obchodní záležitosti?" Předpokládám to. Ovšem Thomas očividně špatně vyhodnotil situaci, Evin otec nepůsobí jako někdo, kdo by dal na její slova. Přijde mi, že se víc bojí otce než čehokoliv jiného a to je - na jednu stranu je to pochopitelné, na stranu druhou jsem nikdy nepochopil rodiny, které tyranizují své členy. Hlavně děti. I za to jsem byl u nás doma vděčný. Ať jsme udělali cokoliv, otec na nás nikdy nevztáhl ruku. Ano, byl přísný a očekával od nás hodně, stále nás ale miluje, stále jsme jeho děti. A to aniž bychom byli jeho krev. Co si pamatuji, ani Sofii nikdy neublížil a to je to Sofie, které se nikdy nic nelíbilo. "Doma to asi nemáš jednoduché, že?"

Fate - 20. května 2017 14:01

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Anthony Opatrně se ohlédne, když zacházíte trochu z dohledu a vypadá to, že se trochu uvolnila. Na tvou otázku jen kývne hlavou na souhlas. Nevypadá, že by to chtěla nějak rozvádět, nebo o tom mluvit. Po chvíli si o tebe i opře hlavu a začne zpomalovat, dokud nezastavíte. "Je to složité..." špitne a zahledí se ti do tváře. Po chvíli trochu zrudne a sklopí zrak.

Anthony B. Carter - 20. května 2017 14:49

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada "Nemusíš o tom hovořit, pokud se ti nechce." Sice bych to rád věděl, nechci jí ale do ničeho tlačit. Mou prioritou je, aby si tento večer užila a ne aby mi odpovídala na otázky. Navíc pokud se mi to správně povede, třeba mi to i všechno prozradí dobrovolně. Jen se na to musí pomalu a s citem. Když už mluvíme o citu... Nejsem si zcela jist, jak moc příjemné mi je, že se do mě zakoukává a začíná mě považovat za nějakého svého vysněného prince. Vždyť nejsem o moc lepší než kdokoliv předtím, takhle jí to akorát bude víc bolet. Přesto však dovolím zastavit, stejně jako jí dovoluji býti v mé blízkosti. Jaké by bylo jí políbit? Nezodpovědné, vskutku nezodpovědné, její rty k tomu ale přímo vybízí, stejně jako její nevinnost a bezradnost. Chovej se slušně a nebuď parchant. To se k budoucímu možnému hrdinovi, co chce změnit svět, nehodí. "Můžeme hovořit o čemkoliv chceš, nebudu tě do ničeho nutit."

Fate - 20. května 2017 15:00

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Anthony Uvolněně se usměje, když jí nabídneš, že o tom nemusí mluvit. Když zastavíte po chvíli opatrně opět zvedne zrak a když si všimne, že si ji prohlížíš, zůstane pohledem nahoře. Přendá si ruce, tak, že si je položí na tvou hruď, aby ti mohla být co nejblíž. "Nevím... Zda se mi chce.... mluvit..." S tím se trochu vytáhne na špičky, aby pak mohla jen lehce nahnout hlavu a sama si polibek ukradnout.

Anthony B. Carter - 20. května 2017 15:16

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Veškeré mé snahy o zdrženlivost jsou dosti zbytečné, když se jako hlavní iniciátor projeví ona. Svůj roztomilý obličejík má jen centimetry od toho mého a s každou další sekundou se přibližuje blíže a blíže s jasným úmyslem. Polibek přeci neuškodí, ne? Jeden jediný nevinný a nic neznamenající polibek. Vždyť ho sama chce a co bych to byl za chlapa, kdybych měl odmítnout? Její rty se setkají s mými a má ruka vcelku automaticky sklouzne k jejímu pasu, abych si jí přitáhl blíže k sobě. Možná to je její první polibek vůbec a tak si musím dát záležet, aby na to vzpomínala s úsměvem na rtech a zasněným výrazem ve tváři. "Počkej." Konečně se od ní odtrhnu. Hledím jí zpříma do očí a přemýšlím, co jsem jí vlastně chtěl říci. Ach, už vím. Varování. "Nejsem žádný hodný pohádkový princ. Nejsem o nic lepší než Thomas Faber a ostatní." To by měla vědět - a pak už je rozhodnutí jen a jen na ní. "Neměla by si to dělat." Ať už mluvíme o líbání či o citech, které by ke mě mohla začít chovat.

Fate - 20. května 2017 15:32

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Anthony Když se neodtáhneš, vyjedou její ruce po tvých ramenou a přitiskne se k tobě, takže její napěchovaný korzet můžeš cítit na hrudi. Odtáhneš se. Podívá se na tebe a usmívá se. "A já nejsem křehoučká dívenka, co neví jak chodit v rodinném byznyse." Odvětí a její úsměv se roztáhne do něčeho děsivého. "Rozdíl mezi tebou a Faberem je v tom, že oni mají na straně mého otce. A zároveň zaměstnavatele." Uculí se, vyvlékne se mrštně z tvého sevření a pustí tě. Tvoje končetiny tě neposlouchají. Tělo je pod kompletní paralýzou, dech se začíná zadrhávat. Na rtech se ti začne rozlévat hořká chuť. Dloubne do tebe prstem a ty se pomalu převážíš dozadu na chodník. Přejde nad tebe tak, aby na tebe viděla. Ruce založí v bok a uchechtne se. "Muži. Tak jednoduché."

Anthony B. Carter - 20. května 2017 16:02

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Uvědomění si, že se děje něco, co jsem nepředpokládal, přichází velmi pomalu a jistě a ve mě stoupá pocit děsu a zoufalství. Její slova mi začnou dávat smysl až ve chvíli, kdy začínám cítit tuhnoucí tváře a nepohyblivé končetiny. Ošálila mě. A jak jednoduché to bylo, stačilo jenom hrát na tu správnou notu. Strčte přede mě nevinnou, zoufalou tvář a já se jí pokusím pomoci. Nadával bych si, kdybych na to měl čas a především sílu. Takhle nezvládám nic jiného než sledovat, jak děsivě se na mě šklebí a s jakou chladnokrevností mě posílá k zemi. Aspoň o ní už nemusím mít strach. Tahle holka se ve světě neztratí. A já taky ne, protože tu pravděpodobně umřu. Udusím se k smrti, jelikož mé dýchací svaly nebudou dostatečně pracovat. Vzduch se nedostane do plic a ani ven a není nic, co by mi pomohlo. Nikdo neví, že tu jsem, nikdo neví, že mě má hledat a i kdyby věděl, jsme příliš daleko. Příliš mimo lidi. Což taky byla má volba. "Co...chceš..." Každé slovo stejně jako každý dech vyžaduje příliš mnoho sil a nevím, jak dlouho to vydržím. Oheň ani voda mi nepomůže. Vzduch - vzduch by mohl, jen kdybych si ho k sobě dokázal přivolat, jen kdybych si ho podmanil o něco dříve. Takhle to můžu zkoušet, můžu ho prosit a nutit, aby vplul do mých úst a do mých plic bez pomocí bránice, ale sám tomu nedávám příliš šancí.

Fate - 20. května 2017 16:13

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Anthony Najednou se zamračí a lehce do tebe strčí špičkou nohy. "Očividně ještě nemám odhad na množství..." přejede si prsty po rtech. "Nebuď naivní a v klidu umři. To se jediné se po tobě chce." Když to vypadá, že stále lapáš po dechu, takže žiješ, vytáhne z korzetu maličký kovový předmět, z kterého je rázem pořádný energetický nůž. "A to jsem si myslela, že si dneska zrovna ruce neušpiním." Ušklíbne se a sklání se k tobě, když najednou oba zaslechnete běh. A sílí, takže vaším směrem. Tu zlobu a zklamání v jejím obličeji vidíš docela z blízka. Z roztomilé holčičky nezbylo nic. "Stejně umřeš." Sykne na tebe a rychlým krokem vyrazí pryč do zahrady.

Anthony B. Carter - 20. května 2017 16:31

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Její přeměnu ve vražedkyni už sotva vnímám jak moc se snažím pokračovat v marném souboji o vzduch. Nechci tu umřít, ne dnes, zrovna v dnes, když svět začínal vypadat trochu nadějně. Zítra tam na mě bude čekat nový život a já se ho nebudu moci chopit, protože teď a tady, v jedné zapadlé uličce v nechutně umělém parku, vydechnu naposledy. Takhle jsem to nechtěl. A tak bojuji, bojuji o každý pohyb o každý nádech - jen aby vytáhla nůž a chystala se mi jím podříznout krk. Bude to rychlé a bude to bolet jenom chvíli. Jenže ani takové myšlenky mě nedokáží uklidnit a kdybych mohl, vzpíral bych se, mlátil bych sebou a nenechal jí zvítězit. Jenže nemohu. Paralýza mě zachvátila celého a nezbývá mi nic jiného než doufat v zázrak. Kroky. Něčí hlasité, běžící kroky. Záchrana. Křičel bych, volal bych o pomoc, tak rád bych něco udělal. Místo toho mi nezbývá nic jiného než ležet a dát jí za pravdu. Stejně umřu. Nevzdávej to! Ne teď. Ne když je tu ještě jedna poslední zoufalá možnost. Vzduch. Není jednoduché se soustředit na napojení se na element (a to i přestože je všude kolem vás) ve chvíli, kdy z vás vyprchává život. Vzhledem ale k tomu, že právě ten element je to jediné, co vás dokáže udržet na životě, tak máte velmi dobrý důvod se sakra snažit a vnímat jen jej. Vzduch. Vzduch proudící jakoby nic, netušící a nezajímající se. Teď je ale čas, aby se zajímat začal a tak se na něj pokouším napojit stejně jako to dělám s ohněm. U ohně je to skoro již automatické, intuitivní, tady to chce sílu, která mi dochází. Ale nic jiného mi nezbývá. (33%)

Fate - 20. května 2017 16:45

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Anthony Tvoje tělo to pomalu přestává zvládat a naopak to vypadá, že to vzdá. S pomalu vyprchávajícím životem z tebe taky uniká energie, kterou bys potřeboval k tomu, abys donutil vzduch udělat, co potřebuješ. Dokážeš se s ním spojit, nicméně již nezbude nic na příkaz. V okamžik, kdy už se zdá všechno beznadějné, do povědomí se ti dostanou opět ty kroky. Do zorného pole se ti dostane Thomas Faber . "No kamaráde, já ti to říkal. Kdybys nebyl tak zabedněný..." Mručí, ale v hlase má upřímnou starost. Kontroluje tvůj stav. "Tohle mi nedělej. To není věc, co přece chceš, abych si nesl do života... Zemřít mi v rukou..." Najednou ucítíš v těle teplo a můžeš se volně nadechnout. Pokud se po něm podíváš, Thomas se tváří dost vyděšeně. "Proboha... Co se to..." Jeho tvář osvítí světlo, které vychází z jeho dlaní. Paralýza opadne a Thomas vyčerpaně dopadne do sedu vedle tebe na chodník.

Anthony B. Carter - 20. května 2017 17:29

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Nádech. Ještě jeden nádech, to zvládnu. Musím to zvládnout, musím dýchat, musím to přežít. Nemohu zemřít v hloupé zahradě na hloupém plese zavražděný jednou hloupou holkou, prostě ne. Takhle to nemělo být! Měl jsem udělat něco se svým životem, měl jsem - měl - tolik plánů. Zítra. Svět, pomoci světu. Mé schopnosti - Pusu mám otevřenou dokořán, už je to ale zbytečné, svaly mi nefungují a já nemám dostatek sil, abych se nadechl. Omlouvám se. Všem, kterých budu chybět a všem, kterým jsem mohl někdy pomoci. Omlouvám se, že můj dar byl vyplýtván na tak zbytečnou existenci. Oml... Něčí hlas. Faber. Je to možné? Něco říká, ale jeho slova přichází z moc velké dálky. Snad jako kdyby tu byl a zároveň nebyl. Ne, to není jím, to je mnou, to já se ztrácím, já přestávám vnímat, mlha - Světlo, teplo, rychlý nádech. Vzduch! Vzduch! Začnu lapat po dechu a zkouším do sebe dostat co nejvíce to jde. Funguje to! Dokonce se i mohu hýbat, opět cítím své končetiny, své tělo i prsty. Chvíli mi trvá než se vzpamatuji a než jsem opět při plném vědomí. "Fabere?" Co ten tu dělá. On vlastně přišel, to byly ty kroky. Přišel, něco povídal a pak na mě položil ruce, které začaly svítit a vyléčil mě. Prostě mě z toho dostal. Mutant. Je to mutant. "Dí...díky." To je jedna věc. Ta druhá je, že vypadá mnohem více v šoku než já a asi i chápu čím to bude. "Hlavně klid, ano? Nic se neděje. Zhluboka dýchej. Já tak budu dělat určitě." Jak krásný je vzduch, jak krásný je kyslík.

Thomas Faber - 20. května 2017 17:42

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Zahrada, 11.6. Světlo, teplo, nádech, který už neměl přijít. "Proboha... Co se to..." Nějak moc nevnímám, že Carter něco žbleptá. Mám svých starostí momentálně víc než dost. Co to sakra bylo? Jak je to možné? Pokud tedy... ale ne, to ne, to nejde přece! Prej hlavně klid. Ale on mě viděl! Co na tom, že sem mu zachránil život? To bylo v plánu, ale malé službička neznamená, že mě neudá! Co to vlastně řeším?! To ze mě teď jako bude lovná zvěř?! Povolené kořist?! Zoufale se zahledím zpět k domu a plesu za zdmi. Je tu vedro jako vždy, ale mě momentálně polévá studený pot. Mohl bych ho zabít. Vina by padla na tu holku. Teda, no, snad! Jenže jsem moc zesláblý! Proč vlastně? Začnu od něj po zemi vyděšeně couvat. Ale počkat! On se přeci taky nemůže vrátit. Chtěli jeho život. Pokud by vražda nevyšla a že nevyšla, měla by z toho problémy celá jeho rodina. Nevyřízené zakázky nikdy nevěstí nic dobrého. Ale třeba... "M...m...máš být mrtvý! Co jsi zač?! Jakto, že žiješ?! Za to zaplatí celá tvoje rodina!" Jasně, to musel být on. Já přeci nemůžu být mutant.

Anthony B. Carter - 20. května 2017 17:53

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Nevím, který z nás je víc v šoku, zda já že mě zachránil jiný mutant a že žiju a nebo on, že v sobě objevil nevídané schopnosti. Já si jsem ale jist jednou věcí - ten kluk mi zachránil život a měl bych mu to nějak oplatit. I kdyby to znamenalo, že mu teď pomůžu se uklidnit a pochopit novou situaci. Není to jednoduché smířit se s faktem, že patříte mezi nenáviděnou dávno vymřelou populaci. Já na to měl rok. On to zjistil teď a to rovnou před svědkem. To může být traumatizující. Vnímat jeho situaci a jeho problémy je mnohem jednodušší než přemýšlet nad těmi mými. Pokusili se mě zabít. Ehm, na to teď nemysli. Vážně, na to bude jindy dost času. "Před chvíli si prosil, abych žil." Odvětím na jeho slova a nevnímám jasné obvinění a výhružku. Je v šoku, s tím se musí počítat. "Hlavně žádné ukvapené závěry. Já nikomu nic neřeknu." Už jenom protože bych měl být mrtvý. Nemohu se zase jen tak objevit v tanečním sále a předstírat, že se vlastně nic nestalo. Než zjistím, proč se mě pokusili Wayneovi zabít, budu muset zůstat mrtvým. Už jen pro dobro mé vlastní rodiny. "Ty víš něco o mě, já vím něco o tobě. Když budeme oba mlčet, nikomu se nic nestane." To je věc na kterou by snad mohl přistoupit a která by ho mohla uklidnit.

Thomas Faber - 20. května 2017 18:03

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Zahrada, 11.6. „M... myslel jsem, že jsi mrtvý!“ Těkám očima kolem, ale pořád je mi poměrně mdlo. Pak prohlásí, že on nikomu nic neřekne a já zapíchnu oči do těch jeho. „Co chceš komu říkat?! To je mi jasné, že to nikomu neřekneš! Ty... ty jsi nesmrtelný?!“ Ani nevím, jestli se ptám nebo ho obviňuju. A hlavně netuším, co to proboha udělal mě?! Rychle kroutím hlavou. „Ne, ne, ne, slibuju, já nikomu nic neřeknu. Jen mě nech být.“ Jistě. Moje ruce a svítit. Směšný. To si se mnou jen pohrály odlesky světel z okolí.

Anthony B. Carter - 20. května 2017 18:27

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Odmítání. Další z fází, jak to přijmout. I já jsem kdysi nevěřil, snažil se to ignorovat a předstírat, že se nic takového neděje. Přijmutí pravdy stejně nakonec přišlo, stejně jako strach a zodpovědnost. Možná bych to měl nechat zcela na něm, ať si na to přijde sám a ať na to má klid. Každý potřebuje nějaký čas. Jenže to bych ho musel nechat jít. Jen tak ho nechat jít do světa, kde by ho okamžitě stáhli z kůže, kdyby se nechtěně prozradil. Vím jaké to je být v tom sám a nechci, aby to prožíval člověk, který mě nejenom varoval, ale který mě i zachránil. "Neboj, neublížím ti." Zvednu ruce na znamení míru. "Ale nejsem ani nesmrtelný. Myslím, že za to, že žiji, vděčím jen a jen tobě." Přál bych si, aby na to přišel sám, protože jen tak tomu bude věřit. Teď ale na něj nechci naléhat, je v šoku a stejně by byl akorát zmatený. Lepší bude, když se zeptám na něco zcela jiného a třeba se mi povede odvést pozornost. "Jak jsi věděl, co je Eva zač? A proč mě chtěla zabít?"

Thomas Faber - 20. května 2017 18:44

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Zahrada, 11.6. „Nic jsem neudělal!“ Prudce zakroutím hlavou a jedna ruka se mi smekne po kameni, kterých je tu skutečně hodně. Syknu bolestí, jak to byl zrovna jeden z těch, které mají ostré hrany, a rozřízl mi dlaň. Není to hluboká rána, ale cítím, jak písek lačně polyká moji krev. Podvědomě ucuknu a dopadnu na loket. Pak se najednou začne ptát na Eve. Naprosto zmateně na něj vytřeštím oči. „Protože stejně snadno to mohlo být opačně?“ Neví snad nic o politice našich tří rodin? Byli jsme rychlejší, ale tak to zdaleka být nemuselo. Na druhou stranu mě donutil uvažovat o něčem, co znám. Tak klid. Přeci nejsem vyplašené kuře. Je jasné, že je to mutant, ale nechce mi ublížit. Aspoň zatím. Zjevně. Nesmrtelný. Sakra ne, na to teď myslet nesmím. Tak znovu. „Já.... fakt to o tobě nikomu neřeknu... jen mě nech jít...“ Natáhnu před sebe ruku v rádoby uklidňujícím gestě, ale po dlani mi stéká krev. Mezi krví a stíny se ale cosi třpytí, to ale já nemůžu vidět. „Já... já teď půjdu... půjdu pryč a nikomu nic nepovím...“ Pokusím se za pomoci jedné ruky zvednout, ale zamotá se mi hlava, takže klesnu zpět.

Umbra - 20. května 2017 18:54

soukromá zpráva od Umbra pro Smiley Pozorně ho poslouchám, když se mi snaží vysvětlit, jak bych měla pravděpodobně ovládat své stíny. Nejraději bych to vyzkoušela hned teď na místě, ale nerada bych něco rozbila, nebo sama sobě ublížila. Raději to nechám na jindy. Už vidím, jak by to s mojí šikovností dopadlo, pravděpodobně by byt skončil s vysklenými okny. "Ach tak..." Řeknu poměrně zamyšleně, když se dozvím, odpověď na mou otázku ohledně jeho schopnosti. "To musí být dost užitečné. Obejít se bez té námahy otevírání dveří a podobně." Mírně se na něj pousměji, ještě stále mu plně nedůvěřuji, ale nakonec už nemám potřebu křičet ani utíkat oknem pryč. Dlouze se nadechnu a vydechnu. Předpokládám, že sem nepřišel, aby jen řekl, že jsem mutant. I když i to mi už bohatě stačilo. "Takže, co se mnou bude? Být mutant v dnešní společnosti je špatné, snad ještě horší nežli špatné. To mám teď jako chodit kanály? Kvůli čemu tu vůbec jste? Asi to není jen, abych se dozvěděla o tom co dokážu."

Anthony B. Carter - 20. května 2017 19:49

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Stále mi nevěří a asi jen tak neuvěří. Trochu mi to připomíná situaci se Smileyim. Také se mi snažil něco říci a já jeho slova odmítal přijmout. Chtěl jsem vidět nějaký důkaz, něco hmotného, něco na vlastní oči. Ta paralela je až děsivá a ještě mnohem děsivější je, že jsem se ocitl v roli toho druhého. Teď jsem ten, co musí přesvědčovat a doufat, že mu bude uvěřeno. Pokud ne... Pokud si stále bude myslet, že mutantem jsem jen já, bude to nebezpečné jak pro mě, tak i pro něj. Kdykoliv by se mohl prořeknout a má rodina by musela řešit závažný problém. A nebezpečí pro něj? Neumí to kontrolovat a zářící ruky si prostě všimne každý. Vždyť stačí jedno hloupé zranění - třeba jako právě teď a odhalí se celému světu. Nemůžu dopustit ani jedné z těchto situací. Chci ho znovu začít přesvědčovat, že mu neublížím, když se začne zvedat a to i se zakrvácenou rukou. Zvažuji jakým způsobem ho zastavit a přemluvit ho, aby mi věnoval ještě chvíli svého času, když najednou zavrávorá a já zcela instinktivně nastavím paže, zachytím ho a pomůžu mu opatrně zpět k zemi. "Bude lepší ještě chvíli odpočívat." I mě zatím není nejlépe a to jsem se tak nevyčerpal. "Krvácíš. Podívej se na tu ránu a řekni mi, co vidíš." Nebude to tak jednoduché, jsem ale rozhodnutý to nevzdávat. Jde až o příliš mnoho.

Thomas Faber - 20. května 2017 23:59

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Zahrady, 11.6. Kupodivu se nerozplácnu, i když jsem čekal, že ano. Zachytí mě a upřímně, vzhledem k tomu, že jsem chvíli viděl jenom černě, nebránil jsem se. „Jo, to asi ano.“ Přikývnu trochu malátně. Pak se mě zeptá, co vidim na své ruce. No aniž bych se sám podíval, kouknu se na něj jako na blázna. „Žeby krev? A možná maso, pokud tedy chceš, abych sebou rovnou seknul.“ Jo, uznávám, krev snáším skutečně špatně. Takhle zblízka je vidět, že na dlani, kde je nezakrývá krev, se třpytí kousky zlata v liniích dlaně. Jakoby někdo vzal zlatou barvu a obtáhnul mi čáry života a jak se všechny nazývají. Každopádně vzhledem k tomu, že momentálně asi nikam moc neuteču, váhavě na něj kouknu. „Hele a to ty... jako, no... co všechno to... přežiješ? Si...“ Ztlumím hlas do šepotu a opatrně se rozhlédnu všude kolem. „Jsi... mutant?“

Anthony B. Carter - 21. května 2017 00:10

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada On na svou ruku nepohlédne, za to já na ní mám docela dobrý výhled a je to fascinující pohled. Není to světla jako obyčejné světlo, je to třpyt něčeho zlatého či pozlaceného a to všechno z jeho dlaně. Takto léčí? Zajímavé. Podíval bych se ještě více, ale to by možná považoval za akt útoku. Stále musím myslet na to v jaké situaci to vlastně jsme a brát na to ohledy. "Nejsem nesmrtelný." Přesto jsem mutant. Možná když mu řeknu, že jsem mutant, uvěří tomu, že je i on mutant mnohem snáze. Nebo prostě jenom uteče a mé tajemství budou znát všichni. Prostě jsou věci o kterých se mi hovořit nechce. "Ty by si ale klidně i mohl být. Bolí tě ta ruka? Zkus opravdu chtít jí vyléčit. Pořádně si to přát stejně jako sis předtím přál, abych nebyl mrtvý. Myslet jenom na to, jak se ti ta rána zaceluje. Zkus to. Jen jednou, prosím, víc už po tobě chtít nebudu." Je to riskantní, to ano, ale mělo by to poskytnout dostatečný důkaz, abych pochopil situaci. Když se nechce podívat na tu ruku samotnou... Donutil bych ho, ale bojím se, že by skutečně omdlel a to by bylo kontraproduktivní.

Smiley - 21. května 2017 00:14

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia Nakonec nechá schopnosti schopnostmi. To je rozumné a jsem za to rád. "Inu také to je ale dost často poněkud nepraktické." Pokrčím rameny a úsměv jí opětuji. Konečně to vypadá, že přestala vyšilovat. Po jejím malém proslovu opět poněkud zvážním. "Uvědomuji si, že být mutantem v moderní společnosti je nebezpečné a to nejen pro tebe. Rozhodně, pokud schopnost bude nekontrolovatelná." Zahledím se na ni. "Chodit kanály bohužel nebude řešení." Odvětím a krátce se odmlčím. "Přišel jsem, protože mám starost. Ano, přišel jsem tě ujistit v tom co jsi zač a zároveň udělat nabídku... Z těch co jsem našel, stavím tým, který by mohl na tomto světě něco změnit. Něco jako bylo dřív. Hrdinové, kteří pracují za správnou věc a vytáhnou tenhle svět z hrobu, který si sám kope." Sleduji její reakce zatímco mluvím. "Nebude to jednoduché. Ale mám obavy, že to pořád bude o chlup bezpečnější, než zůstávat ve společnosti, která může každou chvíli rozhodnout, že nechtějí riskovat návrat mutantů do populace."

Thomas Faber - 21. května 2017 00:23

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Zahrada, 11.6. „Ale vypadalo to tak...“ Poznamenám na jeho poznámku o tom, že není nesmrtelný. No to jsem viděl. Pak ale začne mlít cosi o tom, že bych měl být mutant já. Můj pohled jasně hovoří za vše. Zjevně mu z nedostatku kyslíku hráblo. Taky bůhvíkolikrát už takhle oživnul. „Dobře, dobře, chci aby se mi ruka zahojila.“ Prohlásím poslušně, ale na ruku stále nekoukám a také se s ní nic neděje. S blázny se člověk přeci nemá hádat. Ale co má sakra dělat, když narazí na šíblýho mutanta? Ani mě nepřekvapí, že ruka mě stále bolí, ale jsou tu horší otázky. „Asi... asi bys měl běžet... máš být mrtvej...“ Jo, zmizelej sice není to samé, ale mohlo by to být dost. A mohl bych se zbavit toho nepříjemného pocitu, že mě brzo zabije, abych neprozradil jeho tajemství. Na druhou stranu, vzhledem k instrukcím od mého otce bych taky mohl umřít dost brzo. Vlastně by asi bylo bezpečnější si na nějakou chvíli najít nějaké útočiště.

Anthony B. Carter - 21. května 2017 00:42

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada On mě prostě neposlouchá. Odmítá mě brát vážně. Ani bych se nedivil, kdyby mě považoval za absolutního magora, což je přesně to, za koho jsem považoval Smileyho. Dobře, musím zvolit nějaký jiný přístup. Jenže jaký? Tak v první řadě bych asi mohl udělat něco s tou jeho rukou, přeci ho nenechám jen tak krvácet. Vždyť mi zachránil život. "Máš samozřejmě pravdu, taky že časem půjdu. Nejdřív ti ale dám kapesník na tu ruku, ano? Aby to tolik nekrvácelo." Sice to tolik nepomůže, alespoň se ale nebude muset tolik bát se na to podívat. Z kapsy saka vytáhnu jeden z kapesníků a dávám si dobrý pozor, aby nebyl s monogramem. To by chudák asi těžce vysvětloval ostatním. Pak mu kus té bílé látky přitisknu na jeho zranění. "Nejlíp si to chytni druhou rukou a trochu na to tlač." Nejsem žádný specialista na lidská těla, ale tohle mi přijde jako rozumné řešení. Mnohem rozumnější by bylo, kdyby si to rovnou vyléčil. "I když mi nevěříš a přijde ti to nesmyslné, vím o čem mluvím. Jsi mutant. A nejsi v tom sám." Jen potřebuje nějaký čas a prostor, aby se s tím vyrovnal. "Teď už vážně půjdu, každou chvílí sem může kdokoliv přijít a nesmí mě najít živého." Tohle bude ještě hodně práce a hodně vymýšlení, teď je ale třeba vyřešit Thomase. Rád bych mu řekl, kde mě může kdykoliv najít, jak to ale mám vědět, když budu muset hrát mrtvého? Můj dům nepřichází v úvahu, snad jedině - "Kdyby si se se mnou někdy chtěl spojit, kontaktuj Sofii Carterovou. Věřím, že si poradíš." Přijde čas, kdy si bude chtít promluvit s někým, před kým nebude muset mít tajemství. "Nejsi v tom sám." Možná působím jako vyšinutý cvok, jednou mu ale všechna tato slova dojdou. Snad dříve než později.

Thomas Faber - 21. května 2017 01:07

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Zahrada, 11.6. Vytáhne kapesník a připlácne mi ho na ránu. Docela mě překvapí. Vždycky jsem si myslel, že je to jen takovej frajírek. Kdybych nevěděl, jak snadno jsme na tom dneska mohli být opačně, pravděpodobně bych si ho nevšímal a dál hrál hry našich otců. „Díky.“ Kývnu a trochu se narovnám. Otřu si druhou dlaň do kalhot a natáhnu se, aby nemusel držet kapesníček on. Zarazí mě odlesk, který při přechytávání zahlédnu. Pomalu otočím zdravou ruku a nechápavě se dívám na zlaté žilkování. Znovu si otřu ruku do kalhot, ale nezmizí to. „Nejsem, nemůžu být...“ Když řekne, že by chtěl jít, chytím ho za zápěstí. „Co se děje?“ Cítím se fakt divně a ošklivá, sebemenší možnost, že by měl pravdu mi situaci komplikuje ještě víc než v jakém průseru už jsem. Pak se otřepu. Dost. Na tohle není čas. Už jsme ho ztratili moc. Na paniku bude čas jindy. Ne tady, ne teď. Chci žít a i podezření se trestá ošklivě. „Hele... já sice... sice nejsem mutant, ale právě teď jsem se ošklivě provinil hned proti dvěma skutečně mocným rodinám.“ Stisknu poraněnou rukou kapesník a vyškrábu se na nohy. Trochu se mi zamotá noha, takže lehce zavrávorám, ale naštěstí už je to o něco lepší, i když cítím, jak se chvěju po celém těle, jako bych prodělal chřipku. „Já..... já... půjdu... půjdu s tebou... přeci nechceš... nechceš abych to někomu... řekl...“ Jak se musím víc soustředit na stání, moje řečnické schopnosti jdou do háje, ale momentálně mě trochu děsí, že bych se měl někde tam venku, kde to popravdě vůbec neznám, měl protloukat sám. A nebudu riskovat, že si někde on pustí pusu na špacír. Sice nemůžu být mutant, ale vysvětlovat to vládě... to nebývá zrovna příjemná zkušenost, co jsem tak slyšel. Respektive neslyšel. „A ve dvou se to lépe táhne...“ Podaří se mi dokonce se trochu ušklíbnout. "A budu si muset někde umýt ruce..." Podotknu spíš pro sebe.

Umbra - 21. května 2017 10:20

soukromá zpráva od Umbra pro Smiley Pozorně poslouchám jeho plán a přitom z něj nespouštím oči. Chce z nás vytvořit hrdinský tým a já přitom ani nevím, jak se má schopnost ovládá. Navíc, jestli na něco takového přijde vláda, bez milosti nás všechny zabije, aby taky ne pro všechny vyšší vrstvy to bude znamenat velké ohrožení postavení. A ani obyčejným lidem se to nebude líbit. Všeobecně je ve světě známo, že za celý úpadek světa mohou mutanti, kde je pravda neví nikdo, o tom se můžeme jen dohadovat, ale už od mala nám to tlučou do hlavy. Možná má pravdu v tom, že to pro mě bude bezpečnější a snad bych se to mohla i naučit ovládat, ale to mám prostě odejít. Nechat všechno za sebou a odejít s ním zachraňovat svět. Vždyť já už jsem nervózní jen z toho, když ráno vstanu později než obvykle. Jak bych měla zvládnou tohle. Na druhou stranu je to něco nového, něco jiného a upřímně řečeno mě ta změna láká, nemám ponětí jak si na to budu zvykat, ale zažít něco neskutečného, to jsem chtěla vždy, jenom jsem neměla odvahu. Po nějaké době mlčení a rozmýšlení si dlouze povzdychnu. "A co rodiče, to je tu mám prostě nechat? Nic neříct a odejít?" Mírně přimhouřím oči. Má rodina je nakonec ani ta jediná překážka, co mi k tomu brání. Nemohla bych je tu jen tak nechat, i když nakonec by to pro ně bylo i bezpečnější, kdyby o ničem nevěděli. "Už tu nabídku někdo přijal z těch ostatních, které jste našel?"

Anthony B. Carter - 21. května 2017 10:25

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Konečně se podíval na svou ruku a vidí to, co můžou vidět všichni. Není tak úplně normálním člověkem. Teď už jenom si to řádně přiznat a najít nějaké východisko. Dávám mu tak týden, možná dva než bude schopen pojmout, co to všechno vlastně znamená. Máme ale týden nebo dva? Jeho mutace je viditelná a to i kdyby jenom zblízka. Stále si ho může kdokoliv, kdykoliv všimnout. Nebo může náhodně uzdravovat lidi, když se neovládne a to taky nebývá úplně běžné. Musí se někam schovat. Takže ho čeká podobný osud jako mě, akorát z trochu jiného důvodu. Jeho další slova mě překvapí. Sám bych mu to klidně navrhl, myslel jsem si ovšem, že se mnou nebude chtít mít nic společného. Zoufalství člověka donutí k různým činům. "Samozřejmě, pojď se mnou." Ono to bude mít i praktické výhody. Já svou tvář nebudu moci nikde moc ukázat, zatímco Faber prozatím ano. On nebude považován za mrtvého. Rád bych ale pochopil, o co tu vlastně jde. Protože mám dojem, že mi otec zatajil nějaké důležité poměry mezi našimi rodinami. O mírné nevraživosti jsem věděl, jen mě nenapadlo, že to může dojít až k vraždě. Či jejímu pokusu. "Nevíš jestli mají zahrady nějaký další východ? Jinak budeme muset proklouznout kolem hlavního vchodu do haly."

Smiley - 21. května 2017 10:30

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia Trpělivě snáším její pohled a nechávám jí o tom přemýšlet. Opustit všechno co zná a vydat se z neznámou osobou do náruče nejisté budoucnosti, to není něco, na co jen tak bez váhání kývnete. A já to dokážu pochopit. Mě trvalo několik let a spoustu krve, než jsem dokázal pochopit, že s přívažkem mutant se nedá jen tak zůstávat ve starém životě. "Je to na tobě. Klidně se můžeš rozloučit, ale mám obavy, že to bude jenom horší. Pro ně i pro tebe. A čím více toho budou vědět, tím více se toho může dozvědět vláda, pokud by nastaly nějaké problémy." Nebudu se tvářit, že se nic dít nebude, až začneme činnost. Všichni si uvědomujeme, že to bude velká změna, která současnému světu půjde proti srsti. "Ano." Kývnu hlavou na souhlas.

Thomas Faber - 21. května 2017 10:39

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Zahrada, 11.6. Docela pomůže, že se vůbec necuká. Je pravda, že já být mutant tak taky nechci, aby tu jen tak pobíhal někdo, kdo by to o mě věděl. Potřepu hlavou a začnu uvažovat o jeho otázce. „Kdysi jsem na jeden východ narazil. Tedy myslím, že je to východ. Ale byl zamčený.“ Rozhlédnu se po zahradě, potlačím nutkání zvracet a vratce se vydám směrem od sídla. „Párkrát mě tu otec nechal, dřív, když jsem byl ještě moc malý, abych nerušil ve společnosti.“ Pokrčím rameny. Měl jsem dost osamělé dětství a tyhle zahrady jsem procoural sám, ale zjevně to k něčemu bylo. Chvíli trvalo, než jsem našel správnou cestičku, přecijen už to nějakou dobu je a tahle nebyla zrovna používaná. Na jejím konci byla nenápadná branka. A na ní velký vysací zámek. Zastavím se asi tři kroky od ní a nejistě se podívám po svém společníkovi. Nemám tušení, co ještě umí, kromě toho, že toho zjevně dost přežije. „Dostaneš nás ven?“ Zeptám se dost opatrným tónem. Pak si ale uvědomím, že nemám tušení, co je za mříží. „A taky doufám, že máš nějaký plán kam dál...?“

Umbra - 21. května 2017 10:49

soukromá zpráva od Umbra pro Smiley Má pravdu bude to pro ně nebezpečné, když jim něco řeknu, ale nechce se mi chodit bez rozloučení. Bohužel, to bude asi ta nejlepší možnost, také bych si to pak mohla rozmyslet. Kdybych tu zůstala a snažila se žít jako předtím, asi by se to nakonec všechno zvrtlo. Stačila by jen malinká chyba a mohlo by být vše zničené. Možná by to bylo i horší. Tiše přikývnu. Nakonec to nedělám pro sebe, ale pro rodiče, abych je postavila mimo nebezpečí. Je těžké jen tak odejít, z ničeho nic se sbalit a nechat starý život ležet za sebou. Moc jsem chtěla změnu, ale tak velkou jsem nečekala. Vždyť já nakonec vlastně i ty změny nenávidím, to je důvod, proč byl můj život tak stereotypní. Už teď mi z toho běhá mráz po zádech, bude to tak těžký. "Tak fajn, dobře." Přikývnu ještě jednou. Měla bych o tom přestat přemýšlet, jinak začnu litovat. "Kam vůbec půjdeme?"

Smiley - 21. května 2017 11:10

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia Čekám na její rozhodnutí. Které přijde kladné. Pokývnu hlavou. Rozumné, i když trochu nečekané. Tak nějak jsem se obával toho, že jí budu muset navštívit několikrát. A že by to nemuselo být příjemné, pokud by nastali nějaké problémy, třeba si jejích schopností někdo všiml. "Daleko. Zázemí mám zatím v Jižní Americe." Odvětím jí. "Dokážeš se dostat mimo město?" Zeptám se jí, když tedy začneme plánovat odchod.

Anthony B. Carter - 21. května 2017 11:16

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Další východ. Výborně, to je rozhodně lepší než chodit kolem všímavé společnosti. Rozhodně menší risk, uvidíme jak se vypořádáme s tím, když bude zamčená. "Chůze v pohodě?" Připadá mi, že se chvílemi docela motá, takže mám tendenci zůstávat poblíž a dávat pozor, abych ho v případě pádu chytl. Je to to nejmenší, co pro něj mohu udělat. Nejenom že mi zachránil život, což mu asi do konce života nesplatím, taky je to mutant, druh v boji, skoro bratr a to i když tomu zatím sám nevěří. Musím na něj dát pozor. Dojdeme k brance, která je zamčená, samozřejmě. Co jiného bychom taky měli čekat? "Se zámkem si neporadím." Minimálně jsem ještě nepřišel na to jak bych své schopnosti mohl k něčemu takovému využít. Třeba se ale najde nějaký jiný způsob, stačí být jenom trochu kreativní. Můj první pohled putuje nahoru do oblak, neboli spíše k vrcholu branky a zdiva, abych zjistil, jak moc je to tu vysoké. Lítání jsem ještě nezkoušel. Předtím jsem se ale se vzduchem svázat dokázal, tak by se mé štěstí mohlo opakovat. Ani oheň, ani voda nám totiž nemůže. To bude tak pět metrů. No, ale co jiného máme dělat? "Mám jeden nápad, ale nejsem si jistý, jak moc je bezpečný." Vlastně jsem si jist, že bezpečný není vůbec. "Mnohem lepší by bylo, kdybychom vymysleli něco jiného." Dobře. Pokusit se podmanit si vzduch, aby nás přenesl je jedna možnost, co země? Ne že bych s ní měl o moc lepší vztah, třeba ale vymyslím něco přijatelnějšího než létání. Udělám pár kroků ke zdivu a dotknu se ho. Pochybuji, že vnitřek je ze stejného materiálu jako vnějšek, ale i tohle by vlastně mohlo stačit. Stačí trochu zeminy, trochu hlíny a mohlo by mě to poslechnout. Když pěkně poprosím. "Umíš lézt?" Kdyby se mi povedlo udělat tam úchopy, tak bychom to mohli jen klasicky přelézt.

Thomas Faber - 21. května 2017 11:37

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Zahrada, 11.6. Zatím jsem sebou nešvihnul, ale to je spíš náhoda než moje umění. „Nic moc.“ Zhodnotím tak nějak situaci, která mi připomíná spíš stav jako bych tak měsíc nejedl. Zatímco zkoumá naše možnosti, unaveně se opřu o zeď těsně vedle branky. „Snad radši něco bezpečnějšího?“ Navrhnu mdle. Už tak mi není dobře. Pak se zeptá , jestli umím lést a ve mně se probudí nacvičená nechuť k jeho rodině. „Tebe strčím do kapsy kdykoli.“ Vzhledem k tomu, že jsem neměl nic moc lepšího na práci, lezecká stěna byla dobrou variantou stejně jako cokoli jiného. A k čemu jinému bych byl, kdybych neměl dobře vypadat? Ale tak to známe oba. Pak si uvědomím, jak se klepu, i když se jenom opírám o zeď, takže nakonec zakroutím hlavou. „Ačkoli teď o tom trochu pochybuju a nerad bych se někde rozplácnul.“ Jak jsem ale prudčeji pohnul hlavou, znovu jsem se zamotal a místo mříží, kterých jsem se chtěl chytit, jsem se zachytil zámku, který pod mojí rukou nečekaně povolil a já se rozplácnul na zemi. Trochu napruženě jsem vzhlédnul. To jako fakt? Ten zámek někdo vylomil už před náma? Doufám, že už je to nějakou dobu. „Dobře, asi mám snazší řešení.“ Podotknu jen a znovu se začnu pracně zvedat. Mám pocit, že jenom tímhle hloupým pádem jsem si udělal několik modřin, nebo se mi to alespoň moje tělo snaží naznačit.

Anthony B. Carter - 21. května 2017 11:52

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Moje nápady se mi líbí, vážně ano. Sice jsou oba trochu riskantní, ale s trochou snahy by to mělo jít. Nahoru pěkně vylézt, dolů se nechat snést vzduchem. No nebylo by to skvělé? Bylo, samozřejmě že bylo, jsou tu ale faktory, které to celé kazí. Tím prvním je samozřejmě má nezkušenost a fakt, že nemám jediné tušení, kolik by mi to vzalo energie a zda bych to zvládl udělat pro dva lidi zároveň. Tím druhým faktorem je Faber a jeho zdravotní stav. Sice se vychloubá, jako kdyby bylo lezení jeho druhý život, jeho bledá tvář a nestálá chůze však naznačují, že něco takového nezvládne. Mohl bych zkusit... Nejprve bych mu měl sehnat něco k jídlu, aby doplnil energii, protože se tu každou chvílí zhroutí. Co to? Nejenom že leží na zemi, ale v rukou má ještě zámek, čímž vyřešil náš problém. Bylo to protože byl vylomený už předtím? Nebo má ještě nějaké jiné schopnosti, o kterých sám ještě neví? Tak či tak se uchechtnu a natáhnu k němu ruku, abych mu pomohl zpět na nohy. "Tohle bylo jednodušší než jsem čekal." A co dál? Jeden problém vyřešen, čeká nás spousta dalších. "Potřebujeme se někde ukrýt, najíst se a odpočinout." Nemůžeme se v tomhle stavu toulat někde po městě. Naštěstí vím o někom, kdo by nás mohl na chvíli ubytovat a sehnat pro nás vše, co by mohlo být třeba. Sofie. "Půjdeme za mou sestrou, ta nám pomůže." Určitě o ní už hodně slyšel, ona Sof má docela zajímavou pověst. Její názory proti všemu nám známému, od zbraní až po náš životní styl jsou častým tématem společenských debat. Jen díky otci a jeho vlivu dávno neskončila někde ve vězení. Takhle jí akorát všichni považují za bohatého blázna s několika drobnými úlety. "Není to zas až tak daleko, zvládneš to nebo seženeme vznášedlo?"

Umbra - 21. května 2017 12:03

soukromá zpráva od Umbra pro Smiley "V Jižní Americe?" Zopakuji trochu překvapeně a zároveň i natěšeně. Konečně se také podívám někam jinam. Alespoň, že nějakou výhodu to bude mít. Budu si muset zabalit a všechnu budu muset stihnout ještě mnohem dřív než přijde mamka. Budu si muset vzít její kartu s výdělky, protože jestli pojedu až do Jižní Ameriky bude to drahé, hodně drahé. V hlavě si začínám plánovat, co všechno si vezmu a co tu naopak budu muset nechat. Půjdu zřejmě dosti nalehko. Skoro bych pak i přeslechla jeho otázku. "Hmm?" Zvednu k němu pohled a znovu začnu dávat pozor. "Ohh mimo město? Asi ano? Nevím, nikdy jsem mimo město nešla." Upřímně myslela jsem, že pojedeme rychlodráhou.

Thomas Faber - 21. května 2017 12:05

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Zahrada, 11.6. Nechám si pomoct na nohy a prohlížím si vypáčený zámek. Fakt by mě zajímalo, kdo to udělal. „Jo, to zní jako dobrej plán...“ Přikývnu, ale než se stihnu zeptat kde si to tak asi představuje, vypadne z něj, že půjdeme k jeho ségře. No on se asi úplně zbláznil! Jednak je dost dobře možné, že chce, aby mu jeho příbuzná pomohla mě odklidit, což není ideální varianta. A pak taky pár věcí, co mi tak mezi řečí naznačil otec. Ne, tam mě nedostane ani kdybych měl skončit někde sám v kanále. Dobře, tam bych asi skončil taky, ale rozdíl by byl v tom, že jít za ní, byl bych v tom kanále jistě mrtvý. Tentokrát opatrněji zakroutím hlavou. „Promiň, ale to mi fakt nepřijde jako dobrý nápad.“ Rychle, rychle, nějaký stravitelný důvod. „Pořád ty máš bejt mrtvej a ona bude jedna z prvních, kterých se budou ptát. Fakt si myslíš, že by tě neprozradila? I když třeba omylem?“ Vykouknu zpoza branky a rozhlédnu se, ale široko daleko nikdo. Vykročím tedy ven, i když vůbec netuším, kam bych měl zamířit a právě se ocitám v naprosto neznámém světě.

Smiley - 21. května 2017 12:12

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia Když tak natěšeně zareaguje, přijde mi to celkem zábavný. "Inu takový zázrak to není. Již dávno to není zelená džungle plná života." Zchladím ji trochu. Viděl jsem krajinu se měnit. Byl to smutný pohled. A snaha tomu zabránit jako boj s větrnými mlýny. Sám jsem prostě neměl šanci. Povytáhnu obočí, když mě zcela přestane vnímat, asi vymýšlí, co si zabalí. "Ano mimo město. Přiletím si pro vás. Do města se ale nepozorovaně nedostanu." Odvětím jí. "Neměl by to být zas takový problém, jen nesmíš vzbuzovat moc pozornosti a mít důvod proč jdeš mimo hradby." Kývnu nakonec.

Anthony B. Carter - 21. května 2017 12:16

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Některé jeho protiargumenty zní solidně a racionálně a sám musím uznat, že má samozřejmě pravdu. Jenže i já k tomu mám co říci. "A co jiného nám zbývá? Potřebujeme něco k jídlu, nějaké jiné oblečení a hlavně si potřebujeme na chvíli odpočinout." Hlavně někteří z nás. Navíc tu je ještě jeden fakt - a to, že bych byl rád, kdyby alespoň někdo věděl, co se stalo a co může hrozit zbytku mé rodiny. Otci to asi bude jasné, ale otec mě nevaroval ani teď, prostě mě poslal za Wayneovou jako za nevinnou, sladkou holčičkou. Nezmínil se, jak vážná je situace, nevaroval mě. Věřím, že k tomu měl své důvody, byl bych však nerad, aby tak dopadli i další z mých sourozenců. "Navíc Sofie je ten poslední člověk, co by nás prozradil." Ani bych se nedivil, kdyby už teď byla namočená ve spoustě jiných ilegálních aktivitách. "Ví, kdy má mlčet. A může se postarat o to, aby se někde našlo mé tělo. Či aby se rozkřiklo, že se našlo." Bude se muset udělat pohřeb, aby to bylo věrohodné, prosté pohřešování stačit nebude. "Sof je asi jediný člověk, kterého znám, kdo bude mít pochopení pro...jisté speciální vlastnosti." Což je další důvod, nikoliv však poslední. Thomas možná svou rodinu tak moc rád nemá, já ale ano a nedokáži si představit, že bych je měl jen tak opustit, nikomu nic neříct a ztratit s nimi jediný kontakt. Ne. To nejde. Někdo musí znát pravdu.

Thomas Faber - 21. května 2017 12:28

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Zahrada, 11.6. „Nepotřebuju odpočívat a jídlo se dá jistě někde sehnat. Třeba vyměnit za sako, co já vím, jak to tady funguje?“ Trhnu ramenem a snažím se vybavit si alespoň nějakou tu mapu, co se mi snažil vtlouct do hlavy domácí učitel. Chudák měl se mnou kříž, na druhou stranu měl stálé, teplé místo. Začne svoji sestru obhajovat a já si tiše povzdechnu. „Tak zrovna ta nikdy nevypadala, že by věděla, kdy má držet pusu.“ A nebo naopak, ale to je teď jen dohad. Nicméně on nevypadá, že by se chtěl nechat nějak zvlášť přesvědčit a pokud na tom bude trvat, kdo jsem já, abych mu to vymlouval? „Pokud ale nedáš jinak, radši na tebe někdo počkám. Do svítání.“ Déle to nebude mít smysl. Pokud nedorazí do svítání, už prostě nedorazí. „Jen...“ Zaváhám. „Jen prosím nezmiňuj mě ani moje jméno... a na tvém místě... jen... buď opatrný, co jí řekneš...“ Čekám, jak se rozhodne a jestli mě třeba nasměruje někam, kde bych mohl do rána počkat nebo se budu kolem potulovat na vlastní pěst.

Anthony B. Carter - 21. května 2017 12:50

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada Faber odmítá jít se mnou a vážně se snažím pochopit jeho důvody. On ale Sof nezná tak jako já, kdyby ano, neměl by s tím takový problém. Pokud je někdo, komu skutečně věřím, tak je to ona. Ano, budu jí muset dát velmi dobrou motivaci, aby nikomu nic neřekla, ale myslím že na tu jsem už taky přišel. Hrozící nebezpečí pro zbytek rodiny je až příliš fungující motivace. Jsem přesvědčen, že za ní půjdu a seženu nám potřebné věci, když ale pohlédnu na Fabera a jeho stav, nejsem si najednou svým rozhodnutím úplně jist. Nevypadá, že by měl zvládnout chůzi po městě, které skoro nezná. "Továrny na severu. Pár jich je skoro prázdných a nikdo nás tam hledat nebude." Stejně tam zítra budu muset být, tak proč si z toho neudělat útočiště? Třeba by Smiley chtěl mluvit i s Thomasem, když je taky mutant. Pomohl by mu to pochopit. "Víš co, půjdu tam s tebou a pak uvidíme, co dál." I když bych se rád rozeběhl za sestrou, Faber je mou zodpovědností a nemůžu ho tu nechat samotného. Mohl by kdekoliv zkolabovat a co potom?

Thomas Faber - 21. května 2017 12:59

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Za zdí, 11.6. Továrny na severu, jasně, a kde je vlastně sever? Moment, jak to bylo... východ, západ a sever je za tebou, pochopitelně. A teď teda, kde nám vychází slunce? V duchu se otáčím a vzpomínám na kterou stranu zapadá slunce a pak si vyhlídnu přibližný směr. „Tak jo, počkám tam.“ Kývnu, ale pak z něj vypadne, že teda půjde se mnou? Pokrčím rameny. „Jak chceš.“ Je mi naprosto jasné, že nechce. Nebo mě nechce pouštět z očí? „Fakt bych tam na tebe ale počkal.“ Ujistím ho jen, aby neměl pocit, že bych ho snad chtěl vyšplouchnout nebo tak něco. Mezitím mi poměrně hlasitě zakručí v žaludku. Docela mě to překvapí, vzhledem k tomu, že na plese jsem se jídlu věnoval. Sice přesně dle etikety, ale jinak docela s chutí.

Anthony B. Carter - 21. května 2017 13:31

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 11. 6. 2049, Londýn, umělá zahrada "Sever bude támhle." Ukážu jedním směrem, od kterého předpokládám, že skutečně bude sever. Když vezmu v úvahu, že jsme vznášedlem přiletěli od jihu a mířili k hlavní bráně a ta je od zahrady támhle, tak by to mělo být i správně. S orientací po městě na tom ještě nejsem tak špatně, vzhledem k faktu, že se tam pohybuji docela běžně. Minimálně tedy v těch lepších částech města, do těch horších jsem zatím snad nikdy nevkročil. Teď to možná bude třeba. "Vím, že ano, ale nejsem si jistý, že bys tam došel." Nechť zazní pravda, kterou musí i on uznat. Ať je mezi našimi rodinami vztah jakýkoliv, prostě ho nemůžu nechávat na pospas osudu. "Cestou mi můžeš vysvětlit, do čeho jsme se to dostali a proč mě chtěli zabít." Je mi těžké přiznat, že jsem nebyl dostatečně informován, ale budu to muset zvládnout. "Otec mě zapomněl varovat." Pravděpodobně vynechal pár drobných informací a detailů, abych se zbytečně nestresoval a nebál. "Nuže jdeme?" Cestou bude třeba sehnat něco k jídlu, otázka ale je, jak to uděláme, když nemůžeme používat peníze, co nejsou v hotovosti. Tak by na nás hned přišli. I to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl za Sof. Na chvíli by mě založila a nemuseli bychom řešit tyhle praktické věci. Později, jen co doprovodím Fabera někam do bezpečí.

Mina Coffey - 21. května 2017 13:38

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 9.6. 2049, ve snu Mina „Protože si se o mě nějak dozvěděl. Když jsme u toho, jak jsi se o mě dozvěděl?“ zeptám se zvědavě. „No jo pořád... A co jako mám tedy dělat? Běhat? Zvedat ty těžký robotický potvory? Nebo něco jiného?“ ptám se celkem otráveně. A už si představuji, jak běhám kolem políček v tom nesnesitelném vedru. Třeba dostanu mrtvici a bude klid. pomyslím si, ale velice rychle mi dojde, že takové štěstí mít nebudu. Nikdy mi nic nebylo a když, tak jsem se z toho vždy strašně rychle vylízala. Tudíž mrtvice mi asi nehrozí.

Fate - 21. května 2017 13:47

soukromá zpráva od Fate pro 9.6. 2049, sen a posun Mina "Tvé sny. Jsou dost hlasité." Odvětí a zazubí se. Nakloní hlavičku na stranu. "Za chvíli se budeme muset prozatím rozloučit. Brzy bude ráno." "Běh byl docela dobrý na zvýšení výdrže." Přitaká ti. Louky se kolem vás začnou pomalu rozplývat a k tobě se začíná dostávat horko. "Budu na tebe dávat pozor. Když budeš potřebovat, najdi místo, kde budeš sama a zavolej mě. Přeji mnoho štěstí u zkoušky." S těmi slovy se sen rozplyne a ty se probudíš do dalšího horkého rána. Je celkem na tobě, co budeš dělat dál. Pokud však ani jednou nezavoláš (pokud ano, zastav si to v tom dni a napiš), týden pomalu uteče a je předvečer toho velkého dne... 15.6. 2049 večer.

Thomas Faber - 21. května 2017 13:55

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Za zdí, 11.6. Poznamená poněkud zjevný fakt a mě nezbývá než mu dát zapravdu. „Tak fajn, asi nedošel, ale v tom případě tomu ty zrovna moc nepomůžeš, pokud tu někde nemáš zaparkované vznášedlo nebo pokud nezvládneš nějaké ukrást. A ne, já pilotovat neumím, na to mám osobního šoféra.“ Rovnou ho vyvedu z toho, že bych snad třeba mohl něco řídit nebo ukrást. Pak se začne vyptávat na politiku našich rodin a já se zamyslím. Pokynu mu, že by měl vykročit, protože já sotva tuším směr, nato abych se tu ve městě vyznal. Je to vlastně daleko? No uvidíme. Pokud vyrazí, pokusím se s ním srovnat krok, i když pravděpodobně dost brzdím. Nicméně mám pocit jakobych běžel, takže místo toho, abych o tom uvažoval, radši mu začnu vysvětlovat co vím já. Sice informace jsou moc, ale řekl bych, že pro tuto chvli a mrtvého muže je to celkem jedno. „Tenhle ples byla vlastně jenom fraška. Podle toho, co já vím se naši otcové už nějakou dobu pokoušeli uzavřít dohody s Waynovými. Jenže ten můj to zvládnul zjevně rychleji. Jejich rodina má nějaká svoje pošahaná pravidla, asi jako každá jiná, takže spolupráce začala obchodem. Můj otec zaplatil za tvoji smrt, aby se mladá Eve mohla prokázat jako plnohodnotná členka jejich rodiny.“ Nevím nakolik tuší, že Waynovi jsou asasínská rodina. Jediná v Londýně, možná i na světě. Já to vím jen proto, že jsem náhodou vpadl do jejich jednání a otec mi naštěstí nikdy přímo nelže. A nebo o tom nevím. „Naoko to mělo vypadat, že obchod ještě uzavřen nebyl, ty by jsi zemřel, tvoje rodina by byla oslabena a nakonec by neměla jinou možnost, než uzavřít dohody s tou mojí. Pravděpodobně bych si musel vzít tvoji sestru.“ Pokrčím rameny. Politické svatby jsou pro nás životní pravda. A když jedna z nejmocnějších rodin přijde o nejstaršího dědice, ale ne o své bohatství, je čas pro supy, aby se pokusili si urvat co půjde. Zatímco mluvím, alespoň se nemusím moc soustředit na svoji únavu, ale pomalu zpomaluju čím dál víc.

Mina Coffey - 21. května 2017 14:16

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 9.6. 2049, sen a posun Mina Vyslechnu ho až dokonce. Zamyslím se, na co bych se ještě zeptala, ale on nečeká. A jak tě mám zavolat? napadne mě nejdůležitější otázka. Jenže to už je kocour v trapu a vzdálené lesy také. Dokonce i ten příjemný vlhký vzduch. A pak už se proberu ve své posteli. Jako vždy, celá zpocená. To vedro je příšerné. Tohle ráno je ale zvláštní. Po probuzení jsem očekávala bolest a nějakou proměnu. Dneska si ale mé tělo dalo pauzu. Nebo to možná bylo tím snem. Otázkou je, zda ten kocour v tom snu nebyl jen výplod mé fantazie. Zda to, co říkal je vůbec pravda. Nedalo mě to a pár minut později mám zamknuté dveře pokoje a sedím zády opřená o postel. V rukou mám své vlasy a snažím se je přesvědčit, že mají být celé blond. Zprvu se nic neděje, ale po chvíli vlasy blednou až zbělají úplně. Takhle blond barva přece nevypadá. vynadám si a hraji s barvou několik dalších minut. Teprve když jsem spokojena s blond barvou se je pokouším obarvit zpět na hnědou. Když se mě i toto povede, vstanu. Rychle si ovšem zase sednu na postel. Zamrkám. Na chvilku sem mi zamotala hlava. Na tom cvičení asi něco bude... připustím. Už ten den jsem pole raději oběhla. Byla jsem podstatně rychlejší než jindy, ale také o něco více vyřízená. Schovala jsem se v rohu skleníku. Je tam sice vedro, ale také poměrně vlhko. Otec mi to kdysi zakázal, ale když spravuje roboty, těžko zjistí, že jsem ve skleníku. Navíc dobře vím, kde jsou kamery. Teprve když chvíli sedím v klidu, dojde mi ale významnější problém. Jestli budu běhat, jestli budu cvičit, budu fakt příšerně smrdět. Naštěstí dnešek vyšel na den se sprchou. 15.6. 2049, večer před zkouškou Mina Následující dny jsem se snažila každé ráno nějak něco na sobě změnit. Vlasy mi už celkem jdou, stejně tak barva kůže a očí. Po barvách jsem se snažila přesvědčit, aby mě mé nakrátko ostříhané nehty vyrostli o pár milimetrů. Toto se povedlo až den před zkouškou. V ten den mě také došlo, že mám velký problém. Tak jsem se soustředila na trénování své odlišnosti, že jsem se od toho snu vůbec nepodívala na výuku. Snad to nějak dám... Ten večer jsem se nekoupala. Matka řekla, že svůj příděl vyčerpám až brzy ráno. Na další den jsem dostala od matky tmavé šaty pod kolena. Tmavé, aby nebyly ani náhodou vidět propocená místa. Teprve až když jsem si šaty vyzkoušela, šli jsme se najíst. Večeře byla jako jindy prostá. Tentokrát jsme měli pečené brambory.

Umbra - 21. května 2017 14:20

soukromá zpráva od Umbra pro Smiley "Přiletíte? Není letecká doprava náhodou zakázaná?" Pozvednu obočí dost zmateně. Nepřiláká to tak právě onu pozornost? Jak daleko od města podle něj mám tedy jít, aby to bylo nepozorovatelné. Létání je zakázaně, pravděpodobně stejně jako být mutantem... nakonec, pro nás už ty pravidla přeci jen moc neplatí. Mít důvod proč jít za hradby mi připadá jako dost vážný problém. Nikdy jsem nebyla moc dobrá lhářka a improvizace šla také mimo mě. "Co jim tak asi mám říct? Kdo by chodil dobrovolně za hradby?" Zeptám se ho, mohl by pomoc, mě samotnou v toto ohledu vůbec nic nenapadá.

Smiley - 21. května 2017 14:31

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia "Je. Ale budu se dost divit, pokud Blackbird někdo zaregistruje." Zazubím se. "Navíc, dostat vás tam jakkoliv jinak by mohl být dost závažný problém." Pokrčím rameny. "Inu, cokoliv od toho, že se jdeš projít, někoho navštívit, nebo si pořídit něco na farmu... Ale mám lepší nápad..." Pokývám hlavou. "Spojím tě s ostatními a dostanete se ven společně. Věřím, že ti dva nebudou mít problém se ven dostat." Usměji se.

Smiley - 21. května 2017 14:41

soukromá zpráva od Smiley pro 15.6. 2049, farma za Londýnem Mina Po večeři, kterou mám dojem, že jí už musí lézt krkem jsem počkal, až se dostane do svého pokoje a bude sama. Teprve potom jsem se absolutně neslyšně zhmotnil na kraji jejího pokoje. "Jsi připravená na svůj velký den?" Zeptám se jí pološeptem, aby mě nikdo z jejích rodičů neslyšel. Když bude poslouchat, může rozeznat můj hlas, ten totiž již slyšela. Na sobě mám kalhoty z pevné látky a volnou halenu, jsem bos. Pro lepší rozpoznání si nechám kočičí zelenomodré oči se svislými zornicemi.

Umbra - 21. května 2017 14:46
	soukromá zpráva od Umbra pro Smiley Natěšeně se usměji. Nikdy jsem neletěla a pravděpodobně bych taky nikdy nemohla. Začínám být z toho mnohem víc nadšená. Nechce se mi to tu jen tak opouštět, ale začíná to být čím dál více úžasný. Nakonec jen přikývnu hlavou. "S ostatními?" Zopakuji po ně překvapeně. "Ti ostatní jsou tady v Londýně?" Čekala jsem, že budou mnohem více roztroušeni po světě.

Smiley - 21. května 2017 14:58

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia Natěšeně se usměje, nepolevuji svůj úsměv, nicméně mám poněkud obavy o své vlastní pilotní schopnosti. Vypadá to, že je ani na chvíli nenapadlo, že by to mohlo být taky dost nebezpečný. Inu, já jim to brát nebudu, nebo je na palubu nedostanu. Říkám si, že jsem se tenkrát měl přidat. Minimálně nějaké lekce řízení by se mi teď dost hodily. Kývnu hlavou na souhlas. "Nevím co se zde stalo, ale je vás ve městě více, než jsem čekal..."

Mina Coffey - 21. května 2017 15:07

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 15.6. 2049, farma za Londýnem Mina, Smiley Dojedli jsme večeři a já se konečně mohla odebrat do svého pokoje. Už jsem konečně mohla jít spát. Tedy spát. Nevím, jak budu moci usnout. pomyslím si. Nervy z velkého testu už mě dohánějí. Vážně netuším, jak tu zkoušku udělám. Vždyť ani nevím, jak bude probíhat. V myšlenkách kolem zkoušky jsem vyšla schody a vešla do pokoje. Zavřela dveře a došla k posteli. Už už si chci sednout, když se za mnou někdo ozve. Zamračím se. Takhle taťka nemluví. A žádný jiný chlap v baráku není. Tedy nemá být. Otočím se na místě a podívám se na člověka před sebou. „Kdo jsi?! A kde si se tu vzal?!“ zeptám s celkem poděšeně. V tu samou chvíli těch slov zalituji. Vždyť... „Ty jsi ten Kocour?“ zeptám se překvapeně. Naproti přes chodbu už v tu chvíli šumí sprcha. To zrovna vyšla řada na sestru. Teprve teď si ho pozorněji prohlédnu. Opravdu. Ty oči mluví jasnou řečí. „Jak jsi se sem dostal? A proč až teď?“ chrlím otázky. Momentálně jsem také bosa, barva vlasů odrůstající blond. Oči mám šedé. Na sobě mám tílko bez podprsenky a k tomu světle šedou sukni do půlky stehen. Zobrazit SPOILER

Umbra - 21. května 2017 15:15

soukromá zpráva od Umbra pro Smiley Mírně se ušklíbnu a pokrčím rameny. "Starý dobrý Londýn." Řeknu tónem, jako by to snad naprosto všechno vysvětlovalo. "Dobře takže, co jsou zač, ti ostatní? A kde se s nimi mám sejít, nebo jak to vlastně bude?" Zeptám se ho nakonec rovnou k věci. Rozhodně bych uvítala více informací o tom, co mám tedy vlastně udělat a také do čeho jsem se vrhla. Až teď zpětně mi dochází jak je to celé naprosto šílené. Jít mimo město, letět do Jižní Ameriky a s ostatními lidmi, ze kterých se vyvinuli mutanti zachraňovat svět a u toho si chránit zadky před vládou. A to o tom vlastně ani nic pořádně nevím.

Smiley - 21. května 2017 15:15
	soukromá zpráva od Smiley pro 15.6. 2049, farma za Londýnem Mina "Pššš." Syknu na ní, když začne poděšeným tónem. "Říkej mi Smiley." Zazubím se, skoro snad na důkaz svých slov. "Inu dávám pozor nějakou tu dobu, jen nebyl potřeba můj zásah." Pokrčím rameny. "Teď jsem tady, protože mám špatné zprávy. Zítra už se domů nesmíš vrátit." Úsměv pohasne, jak zvážním.

Smiley - 21. května 2017 15:23

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia "Inu, dříve za starého světa to byl spíše New York." Uchechtnu se. "Narozdíl od tebe se dostali do horší situace. Jsou z vyšší vrstvy a v průseru až po uši." Lehce nastíním situaci, upřímně, překvapili mě, když jsem tam za nimi byl. "Doprovodím tě. Zamíříme na sever města, do průmyslové zóny." Odvětím jí. "Možná by sis měla pobalit, co si chceš vzít s sebou."

Umbra - 21. května 2017 15:50

soukromá zpráva od Umbra pro Smiley "No, tak to bude zábava." Ušklíbnu se spíše sama pro sebe. Nikdy jsem nepotkala nikoho z vyšší vrstvy, nechci mít žádné předsudky, ale doufám, že nebudou nafoukaní, tak jak se to o nich ve zbytku společnosti tvrdí. Ale tak už to prostě na světě chodí. Je pravda, že můj táta je nikdy nemohl moc vysát, zřejmě ze žárlivosti, že nemusí tolik dřít. "Oh jasně." Vytrhne mě znovu z myšlenek. "Hned to bude." Rychle konečně opustím místo, kde jsem málem vystála důlek do podlahy. Vezmu batoh a rychle do něj naházím nějaké kusy oblečení a podobně věci, nezapomenu tady ani svou a mamky kartu. Okrádat vlastní rodiče, že se nestydím, ale nejsem si jistá, co všechno budu potřebovat. Doufám, že mi to jednou odpustí. Moc se omlouvám. Pro všechny případy si zabalím i velkou flašku vody. A maličkost, fotku mě a rodičů, zcela jistě ji budu potřebovat, jako památku. Nevím, kdy je znovu uvidím. Za minutku se k němu vrátím. "Můžeme jít." Celé to balení jsem si i promyslela předem, takže to netrvalo tak dlouho. Rozhodně na něj kývnu. Nejspíš je nejlepší čas odejít, než si to budu chtít rozmyslet.

Anthony B. Carter - 21. května 2017 15:58

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Město, směr na sever, 11.6. "Ode mě pilotování taky nečekej." Což o to, já bych se to někdy klidně i naučil, jen kdybych nebyl takové nemehlo na všechno technického rázu. Mé veškeré snahy by akorát končily nezdarem, ne-li přímo katastrofou. To už se ale Faber rozpovídá o politice a já ho nechávám mluvit. Tu a tam se nad něčím poušklíbnu, tu a tam se zamračím, jinak ale mlčím a většinu poznámek si nechávám pro sebe. Zajímavý způsob, jak ukázat příslušenství k rodině. Nikdy by mě ani nenapadlo, že by se tyhle věci měly řešit vraždou. Vždyť je to - já nevím, vždycky je prostor na nějakou osobní domluvu, ne? Ne v politice. Ne v tomhle světě. Možná je lepší být mrtvý a začít nějak jinak, někde jinde. Na tohle bych totiž stejně neměl žaludek a brzy či později by toho někdo využil. "Najednou mi má rodina připadá docela normální. Alespoň nevraždíme." Nebo o tom minimálně nevím. Otec se s těmito věcmi nesvěřuje a já se neptám. Lepší nevědět. "Se Sof? To by si dopadl." Na druhou stranu kdyby to měla být varianta číslo dvě, tedy můj nejmladší sourozenec, malinká Hope, klidně bych vstal ze záhrobí a postaral se, aby se tomu tak nikdy nestalo. "Navíc otec nedovolí, abychom byli oslabeni. Ani po mé smrti, stále má ještě Daniela. Sice mu je teprve patnáct, ale učí se rychle." Říkám si, jestli si táta nepořídil tolik dětí jenom aby měl vhodné náhrady, kdyby se něco takového stalo. Ale ne, to by nikdy neudělal. Všimnu si, že zpomalujeme, což se mi příliš nezamlouvá, nedá se ale nic dělat. Faber se dost vyčerpal a bylo by zbytečné ho nějak hnát. Musím sehnat něco k jídlu. Jenže kde a jak? "Na chvíli zastavíme." Sám to už udělám a začnu se rozhlížet kolem, zda tu není něco, co by se nám mohlo hodit.

Smiley - 21. května 2017 16:12

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia "Inu, asi i tak se to dá nazvat." Silně pochybuji, že spolu budou hned vycházet. A doufám, že se tam ti dva nesežerou. Když začne balit, sleduji jí pohledem. Když bere do ruky karty dvě, rozpustím se a objevím se u ní. "Jsi si jistá, že je moudré brát jim finanční zásoby? Peníze bude to poslední co na cestě užiješ." Sdělím jí, ale konečné rozhodnutí nechám na ní. Ani kdybych chtěl, tak jí v tom nezabráním. Sleduji co balí. "Vem si nějaké jídlo na večer. A možná něco co hodíš přes sebe. Dříve než zítra se sem s Blackbirdem nedostanu." Instruuji jí ještě. Teď již volným krokem se přesunu více ke dveřím. Když přijde, že má sbaleno kývnu hlavou a propluji skrz dveře. Počkám až vyjde za mnou a mrknu na ni. "Umíš řídit?" zeptám se jí, zatímco mířím pomalu ulicemi pryč.

Fate - 21. května 2017 16:20

soukromá zpráva od Fate pro 11. 6. 2049, severní továrny -> 12. 6. 2049 Anthony, Thomas Pomalu a s přestávkami se pomalu přesouváte směrem k severnímu okraji města. Není co cesta krátká, takže dorazíte unavení. A taky hladoví, vzhledem k tomu, že v pozdních hodinách fungují jen obchody, které jsou až moc hlídaný na to aby jste si něco ukradli. Jakž takž se uvelebíte a únava zasáhne, oba usnete pěkně tvrdě. Thomas si z noci odnáší více než jen trochu toho odpočinku. Budí vás nehorázne vedro a sluneční svit, spadající sem skrz škvíry a okna budovy. Čas pěkně pokročil a je pozdní dopoledne. Jen za pár hodin se zde má zjevit Smiley. Nemá tedy smysl zatím řešit cokoliv jiného. Stačí se dostavit na místo setkání.

Thomas Faber - 21. května 2017 16:42

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Továrny, 12.6. „Nevraždíte? Jak jsem říkal, jen dílem náhody jsi to měl být ty a ne já.“ Pokrčím rameny, ale nemám proč to víc řešit. Na téma toho, jak bych dopadl s jeho sestrou se jen ušklíbnu. Nemám proč to víc komentovat. „Možná se učí rychle, ale já bych měl velký náskok.“ Podotknu, že čas by v tu chvíli nehrál v jejich prospěch. A ano, pravděpodobně by část rodinného bohatství zachránili, ale to neznamená, že by jim mezitím ostatní rodiny solidně nepustili žilou. Už musí být snad nad ránem a já si říkám, že pravděpodobně umřu, když se s přestávkama, čím dál tím delšíma, konečně doplazíme až k nějakým halám. Nic moc hostinného, ale ani nečekám, jestli nás tu Carter zavře nebo ne, stočím se do koutku a někdo by mě mohl podezřívat, že jsem ztratil vědomí, jak rychle jsem usnul. Ze sna sebou jen párkrát krátce cuknu, ale za celý zbytek noci a hodnou část dopoledne se neprobudím. Pootevřu oči a rozhlédnu se. Pokusím se se protáhnout. To byl ale divný sen. Pak mám takový nepříjemný pocit, že mě někdo v noci dost zmlátil. Syknu a žaludek se mi zkroutí hladem. Takže asi ne sen, i když to rozhodně nemohl myslet vážně. Podívám se na svoje ruce a zděšeně zjistím, že takhle za světla jsou zlaté žilky vidět ještě mnohem víc. V pravé dlani stále ještě svírám kapesník, který je ale totálně prosáklý krví a tam, kde před chvílí ještě ležela moje ruka se udělala nehezká loužička. Rozhlédnu se, kde je můj společník.

Anthony B. Carter - 21. května 2017 17:12

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Továrny, 12.6. "Dobré ráno." Sedím opřený o zeď, sluneční paprsky mi padají do vlasy a nebýt celé téhle situace, byl by to vlastně dobrý začátek dne. Jen kdyby bylo něco k snědku a vlastně i něco k pití. A mnohem pohodlnější postel než jenom smotané sako, které tím vším utrpělo nepopsatelnou újmu. Nemá cenu si ale stěžovat, ne když s tím nejde nic udělat. Teď musíme hledět do budoucnosti a spřádat plány co dál. Přeci jenom se musím sejít se Smileyim a kdo ví, co ta schůzka přinese. "Vyspal ses trochu?" Nevím jak on, ale jen co jsem zkontroloval, zda jsme pořádně zavřeni a zda tu někdo není, hned jsem si lehl a usnul, nehledě na pohodlí a tvrdou podlahu. "Hmm, ta ruka nevypadá dobře, stále ti to krvácí. Měl bys s tím něco dělat." Třeba si to uzdravit, nepochybuji o tom, že to umí. Stačí v to jenom uvěřit. Což mi připomíná - mám mu říci o schůzce se Smileyim? Je na to dostatečně důvěryhodný? A co když není důvěryhodný Smiley? Budu muset postupovat opatrně. "Půjdu nám sehnat něco k jídlu, ty zatím přijď na to, jak si vyléčit tu ruku. A neumři tu, těžko by se to vysvětlovalo." Bude lepší když ho do toho nebudu hned zapojovat, nejprve si musí sám utřídit myšlenky a smířit se s faktem že je mutant. Až poté bude moci začít přemýšlet o pomoci světu a o tolik potřebné změně.

Thomas Faber - 21. května 2017 18:03

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Továrny, 12.6. „Nejsem si jistý, že dobré...“ Zabručím nenaloženě. No vzhledem k tomu, jak mi je se není čemu divit. A tvrdá podlaha, když jste zvyklí na měkoučkou matraci taky moc nepomáhá. „Ani moc ne, co ty?“ Mezitím sklepu z ramen sako a stáhnu si i propocenou košili. Kriticky si ji prohlédnu a utrhnu z ní nepropocený kousek. Není moc velký, ale asi bude muset stačit. Minimálně prozatím. „Jo, nevypadá to moc hezky...“ Další, co utrhnu je delší pruh, abych si měl čím ruku převázat. Zbytkem košile si z dlaně setřu alespoň část krve a zašklebím se, jak se mi do rány dostane sůl z potu. Rána zjevně není moc hluboká, ale i když je to spíš škrábanec, stále vytrvale krvácí. Dělá se mi poněkud mdlo, ale rychle přes ránu přimáčknu nepropocený kousek, takže je to hned o chlup lepší. Rychle levou rukou kousek látky pevně utáhnu kolem dlaně a pomocí zubů zauzluju. „Nemám v úmyslu umírat, pokud mi k tomu někdo nedopomůže.“ Zaměřím se nejprve na první část sdělení, ale pak se položím na zatím chladnější beton a zdravou rukou si podepřu hlavu. Zkoumavě sleduju každý jeho pohyb a pak cuknu ramenem, jako bych se právě sám se sebou dohodl. „Myslím, že jídlo ani pití nebude problém...“ Na druhou stranu mi zjevně nijak zvlášť nevěří, no jako kdybych mu já věřil. „Někdo ho jistě donese...“ Povytáhnu obočí, co on na to. Každopádně pokud se s tím týpkem bude chtít i přes to setkat sám, mě je to celkem jedno. Mám toho k přemýšlení víc než dost a možnost, že jsem mohl snadno umřít není úplně to, co by mě nechávalo klidným. Nehledě na ten nehezký obrázek. Jestli je to pravda, nebude tu pro mě bezpečno. A asi dobře, že to přišlo teď a ne třeba před rokem.

Umbra - 21. května 2017 18:06

soukromá zpráva od Umbra pro Smiley Přibalení se se z ničeho nic objeví u mě, jako duch, což je dost přesné přirovnání. "Sakra." Zanadávám potichu. Lekla jsem se ho, tohle by dělat neměl. Čekala jsem že při cestování budou peníze důležité, i když co já o tom můžu vědět, nikdy ani pořádně nevytáhnu paty z bytu. Poslechnu tedy jeho rady to vše tady. Alespoň je pak nebudu okrádat. Vezmu jen svojí kartu, stejně na ní nemám mnoho. Také vezmu vše, co mi poradí, přeci jen ví více než já. Nakonec můžeme vrazit. On projde skrz dveře, stále i to přijde dost podivné. Já si ovšem musím otevřít, abych mohla projít. "Tak tedy sbohem." Tiše vzdychnu, když věnuji poslední pohled bytu a zavřu za sebou dveře. Pak už ho jen následuji ulicemi, tak kam mě vede jdu i já a držím krok. Jeho otázka mě ale překvapí. "Řídit?" Pozvednu obočí. "Možná bych to zvládla teoreticky, ale je mi sedmnáct ani nemám řidičák. A za volantem jsem taky nikdy neseděla."

Mina Coffey - 21. května 2017 18:14

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Smiley, Mina „Mina.“ řeknu mu své jméno. Něco mi sice říká, že už ho dávno ví, ale přeci jen – je slušnost se představit, ne? A pak řekne něco, čeho se už týden bojím. „Proč? Co se stalo? Vždyť ... vždyť mě nikdo neviděl.“ ptám se a mám co dělat, abych udržela napůl šeptat. Vždyť kam jinam bych měla jít. Kam? Nic jiného neznám a ani neumím. děsím se.

Smiley - 21. května 2017 18:16

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn Olivia Nechá tady druhou kartu a já se pro sebe spokojeně usměji. Já nejsem zrovna zářnej příklad vzornosti, ale tak oni nemusí začínat svou novou cestu zrovna okrádáním svých blízkých. Na chvíli se zastavím, jen abych se zorientoval, přece jen hromadnou městskou dopravu jsem nikdy nepotřeboval a jsem sám sebou překvapený, že si pamatuju, kde je nejbližší stanice. "Takže ne." Toť k plánu pořídit jim pěkné útulné vznášedlo a dostat je ven z města aniž by se je někdo ptal na dotěrné otázky. Ale ti dva si poradí. Tlamu na to maj dost prořízlou oba. Zanedlouho dojdeme na dohled vstupu na zastávku velkých vznášedel, co zde zajišťují dopravu. Jsou to schody nahoru, vzhledem k tomu, že vznášedla lítají dost vysoko nad ulicemi. "Zastávka Roseirvaldská. Já se uvnitř ukázat nemůžu. Přece jen vzbuzuji dost pozornosti." Instruuji ji a mrknu na ni, zda nemá nějaký dotaz. Doufám, že se po městě umí pohybovat.

Smiley - 21. května 2017 18:20

soukromá zpráva od Smiley pro 15.6. 2049, farma za Londýnem Mina Kývnu hlavou, když se představí. Její jméno sice znám, ale vím, že tak nějak to probíhá mezi lidmi. "Ne nikdo tě neviděl." Potvrdím jí. "Nicméně po závěrečných zkouškách se každý student a budoucí pracovník musí podrobit zdravotní prohlídce. Nemusím myslím zdůrazňovat, co by se stalo, kdybys vešla do lékařského scanu." Popojdu o kousek blíž. "Hned po zkoušce tě musíme dostat pryč."

Mina Coffey - 21. května 2017 18:26

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Smiley, Mina Poslouchám vysvětlení a přemýšlím nad tím. Co by u mě asi našli. To snad testují i DNA na ten... jak to bylo? ...gen X? Polknu. „A musím tedy chodit na tu zkoušku?“ zeptám se trochu smířeně se situací. Že nepojedu zpátky domů mě ani moc nebude vadit. Ovšem za předpokladu, že zjistím, kam jít, jak získat peníze a příděly na vodu. „A kam pak půjdu?“ zeptám se tedy po chvilce.

Smiley - 21. května 2017 18:31
	soukromá zpráva od Smiley pro 15.6. 2049, farma za Londýnem Mina "Pokud bys nedorazila, mohlo by vzniknout až moc otázek, co se s tebou stalo. Když zmizíš až po ní, nebude moc těch, co se budou zajímat." Osvětlím jí můj plán. Nechám jí nové informace strávit. "Během týdne se mi podařilo kontaktovat další. Tvoříme tým a mám útočiště. Chtěl bych, aby jsi se připojila." Pousměji se na ni.

Umbra - 21. května 2017 18:55

soukromá zpráva od Umbra pro Zastávka Smiley Poslušně cupitám vedle něj, ruce zastrčené v kapsách od kalhot. Někdy touhle dobou přijde mamka z práce. Budou mi chybět. Lehce si povzdechnu, měla bych na to hned přestat myslet, ještě je pořád možnost si to rozmyslet a to já nechci. Ani nemůžu, pokud chci, aby byli v bezpečí. Občas se letmo podívám na mého společníka. Má neschopnost řídit auto mu zřejmě překazilo plány. Nezbývá mi nic jiného než se omluvně usmát a pokrčit rameny. Za nějakou tu chvíli se dostaneme poblíž zastávky. To že mě v tom nechá teď samotnou mě poněkud vyděsí, ale chápu proč tam nemůže. "Dobře." Přikývnu a několikrát se zhluboka nadechnu. Není poprvé, co pojedu vznášedlem, ale je to poprvé, co mě při tom bude tížit pár nepříjemných faktů, jako je gen X a pokud se něco pokazí vláda mě nechá o hlavu zkrátit. "Tak fajn, zastávka Roseirvaldská." Zopakuji a znovu přikývnu než se vydám do pohybu. S každým krokem jsem nervóznější, bylo lepší, když jsem ho měla po boku, nemusela jsem se starat, jestli něco pokazím. Cestou se za ním ještě ohlédnu, jen pro jistotu. Paku už se pomalu vydám po schodech na zastávku. V hlavě si mezitím sále opakuji zastávku, kde mám vystoupit. Nahoře se připojím k lidem, kteří čekají až se vznášedlo dostaví.

Mina Coffey - 21. května 2017 19:36

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Smiley, Mina „Dobře. A co budu v tom týmu dělat? Vždyť zatím neumím nic extra. Jen se mi mění barva vlasů, očí a kůže. Sotva jsem dokázala přinutit vyrůst nehty.“ ptám se trochu nejistě. „Co když tu zkoušku neudělám? Zrovna dvakrát dobře látku neumím.“ zeptám se ještě rychle. „Mino! Už jsi šla spát? Proč ještě svítíš?“ ozve se odspodu matka. Udělám krok k mé návštěvě a když jsem u něho cvaknu vypínačem vede dveří. „Ještě jsem si četla témata. Už jdu spát. ... Dobrou noc.“ křiknu po chvilce a doufám, že mě matka nepřijde kontrolovat. Naštěstí, to moji nevlastní rodiče nedělají.

Smiley - 21. května 2017 20:11

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Mina "Zatím to, co všichni ostatní - učit se ovládat své schopnosti. Trénovat a učit se bránit." Usměji se na ni. "Věř mi, v tomhle můžeš být v klidu. Na výsledku zítřejší zkoušky ani trochu nezáleží." Pronesu a doufám, že jí to uklidní, již tak bude v dost velkém stresu. Když se ozve hlas její matky, jen se ohlédnu, připraven zase zmizet, kdyby se sem rozhodla vejít. Nicméně Mina jí jen odpoví a zhasne. Pokynu jí hlavou k posteli a sám se usadím na zemi vedle ní.

Fate - 21. května 2017 20:22

soukromá zpráva od Fate pro 15. 6. 2049, Londýn - na severní okraj Olivia Kývne naposledy na souhlas a zůstává stát, zatímco ty vyrážíš k zastávce. Když se ohlídneš, povzbudivě se na tebe usměje a pokývne ti hlavou. Pokud shlédneš ze schodů, již na svém místě nestojí. Vlastně ho nevidíš nikde v okolí. Ač je podvečer, tak je zastávka docela nacpaná, nikdo si tě nevšímá. Netrvá dlouho a pravidelný spoj dorazí. Otevře všechny své dveře a lidi se přes sebe začnou hrnout ven i dovnitř. Nová technologie zajišťuje, že se nikde nesrazí. Namačkáš se dovnitř a vznášedlo vyrazí na svou cestu přese město. V průběhu cesty po tobě pár lidí pokukuje, ale nic závažného. Zastávku po zastávce se vznášedlo vyprazdňuje, až tady zůstaneš jen s několika jedinci, kteří po tobě nyní začnou pokukovat skutečně zvědavě. Trvá to snad nekonečně dlouho, než vznášedlo konečně zase zastaví a zahlásí zastávku, na kterou čekáš. Když vyjdeš na plošinu zastávky, zůstaneš tady zcela sama. Před tebou se rozléhají veliké průmyslové komplexy a hradby jsou nyní větší a znatelnější, než ze středu města.

Mina Coffey - 21. května 2017 20:28

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Smiley, Mina Jakmile zhasnu, pokyne mi, abych si sedla. Dojdu k posteli a sednu si. Zády se opřu o stěnu a dívám se na něho. Přemýšlím, co přesně se mnou bude. Vážně dokáži jen tak odejít? Odejít od všeho co znám? „A kdo to financuje? Kde se bere vody, jídlo a všechny ostatní věci? To platíš všechno ty, nebo někdo jiný? A kolik nás vůbec je?“ ptám se ho nakonec.

Fate - 21. května 2017 20:39

soukromá zpráva od Fate pro 18. 6. 2049, Tokyo Mei Nastává červen... Ten poslední měsíc tvých studií. Vyhlásili seznam studentů, jak se musí dostavit ke zkouškám. Na tebe vyšel termín až v pátek - 18. 6. 2049. Čas uběhl jako voda, které nikde není dostatek, a již nastává ten den... Zkouška je před tebou. Do Vzdělávacího centra na zápis máš dorazit v 8:00 hodin. Poslední noc byla zvláštní. Měla jsi pocit, jako kdyby se tě snažil někdo dosáhnout, jako kdyby tě někdo volal. Kupodivu se ti k tomu přiřadil z nějakého záhadného důvodu obrázek kočky. Ovšem, konec snění, nastává ráno a nesmlouvavé slunko stoupá na oblohu, aby rozpoutalo další horký den.

Smiley - 21. května 2017 20:44

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Mina Když se pohodlně usadí, mrknu a zorničky se mi srovnají do lidských, aby ve světle tolik nesvítily. Možná taky nebude takový nezvyk na mne hledět, i když chlap v dívčím pokoji ani tak není zrovna... vhodný prvek. Když spustí příval otázek, povytáhnu obočí. "Není to žádný luxus, zrovna moc financí není potřeba." Trochu jí zkrotím. "Ale dokážu sehnat dost vody, jídla a zásob pro vás všechny." Ujistím ji. "Zatím jste jen v Londýně čtyři." "Nepředpokládej ale hotel s plným komfortem." Drobně se uchechtnu. "Pořád to bude ale bezpečnější, než vaše pohodlné postele."

Anthony B. Carter - 21. května 2017 20:51

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Továrny, 12.6. Sleduji ho, jak si znovu zavazuje svou ránu na ruce a lehce se u toho mračím. Už dávno to mělo přestat krvácet a i když pochybuji, že by z toho měl přímo umřít, i tahle banálnost může mít nepříjemné následky. Měl by sílu šetřit a ne jí ztrácet. Kéž by si to už zkusil vyléčit, kdykoliv mu však něco takového navrhnu, tak mě neposlouchá. Nebo odmítá poslouchat. Co mě ale zarazí je jeho informovanost o mé schůzce se Smileym. Je možné, že nás poslouchal? Viděl nás spolu? Kdo další nás tedy mohl slyšet? Nebo snad Smiley navštívil i jeho? Ne, to ne, přeci ještě nevěděl, že je mutant. "Upřímně v to doufám." Odpovím po chvíli rozmýšlení se, zda mám nadále zapírat. Nemá to cenu. Ne na dlouho, stále bych byl ale opatrný. "Můžeš jít se mnou, pokud si přiznáš, že jsi mutant." Protože pokud ne, nebude ta schůzka mít vůbec žádný smysl. "A vyléčíš si tu ránu." To je docela dobrá motivace, ne? "Mimochodem jak víš, že se mám s někým sejít?" Musím to vědět, abych se ujistil, že nikdo jiný už o tom vědět nemůže. Jestli ano... Tak bychom měli co nejdříve zmizet.

Mina Coffey - 21. května 2017 20:54

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Smiley, Mina „Čtyři? Tolik? Vždyť se všude uvádí, že mutanti jsou vymýceni? Jak se stalo, že jim unikli hned čtyři?“ zareaguji překvapeně. Sice v Londýně i teď žije hromada lidí, ale i tak být mutantem v Londýně musí být složité. „Máš pocit, že tady je to vyloženě luxusní?“ ptám se ho, poněvadž farmu považuji za celkem velkou díru. Jasně máme co jíst, co pít i každý člen rodiny vlastí pokoj. Stačí se ale rozhlédnout po pokoji. Holé stěny, jedna skříň s oblečením a stará postel. Vlastně ještě jeden stůl, ten ale vytvořil taťka z nějaké velké dřevěné bedny.

Adrian Crainson - 21. května 2017 21:02

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Běžný den Jaký může být život boháčů? Pohádkový? Opojný? Ne zcela. Ti kdo jej neznají po něm touží až s fanatickou vášní. Pro ty, kdož v něm žijí se nakonec stane šedý. Mít vše po čem toužíme není stav dokonalý, ale smrtelný. To si uvědomíme po tom, co se zeptáme - co potom? Co se s člověkem stane, když má vše? Začne stagnovat. Vyhasínat. Neváží si toho co má, jelikož člověk si dokáže opravdu vážit jen toho co nemá. Proto jsou bohatí lidé tak zlý. Protože si již ničeho neváží - vše si mohou koupit. Každé ráno umývám své tělo vodou v misce, za níž by většina lidí na světě dala cokoliv. Škemrali by. Milovali. Nenáviděli. Zabíjeli. A přece, pro toho kdo s ní vyrůstá - je to stále jen voda. I já s ní ale musím šetřit. Od učitele historie vím, že v době objevení mutantů se lidé dokonce v pitné vodě koupali a moře byla velká, nekonečná plocha temně modré vody, pokrývající 2/3 světa. Nyní z toho ale zbyly jen solné pouště. Ráno, po společné snídani a soukromé očistě, mám dopolední soukromé hodiny. Učitelé přichází k nám domů. Také mívám "školení" v oblasti nových zbraňových technologií přímo v oddělení vývoje v naší továrně. Otec mne intenzivně připravuje na to, abych jej mohl co nejlépe zastoupit, i když se sám sobě nezdám připraven. Chodím s ním na obchodní schůzky, zastupuji ho na méně významných jednáních a představuje mě veřejnosti v reklamové propagandě. To on může za to, že kdykoliv lidé uvidí mou tvář, představí si zbraň, či pořádkové síly. Nestěžuji si - beru to tak, jak to je. Někteří mne díky tomu vyznávají a jiní nenávidí. Tak tomu bylo i bude. Večeře je další čas, kdy máme možnost se všichbi zastavit a setkat se u jednoho stolu. Tedy především já s otcem, neboť ani jeden z nás nemá pořádně čas si luxusu užít. Večer je v duchu společných aktivit, her, dívání se na televizi, konverzace... nebo vlastní přátelé, kterých já však nemám mnoho... skoro žádné. Já tento čas opatrně zkouším abych rozvinul své schopnosti. Zkouším meditovat podle návodu svého učitele sociálních věd. Zkouším se dívat na svou spící sestřičku a dostat se jí do hlavy. Nad čím přemýšlí? Matce říkám, že bdím nad jejím spánkem. Maskuju se za ideálního bratra. Místo toho z ní dělám pokusného králíka. Je mi to líto, sestřičko. Kolikrát jsem to říkal? Kolikrát řeknu? Co když jí ublížím? Ulehám s těžkou hlavou a provinilým pocitem, ale... kdy jsem takto nespal? Musí to být. Pro mě. Pro mou rodinu. Kdyby vyšlo najevo, že jsem mutant, težko by nechali i moji rodinu napokoji... Spánek přichází pozdě, ale přece. Sny mi jsou zase bránou k pokusům o učení o sobě samém a hlubinách svého nevědomí - zlepšování svých schopností a vůli je ovládat. A další den je stejný jako každý jiný.

Thomas Faber - 21. května 2017 21:02

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Továrny, 12.6. Využívám ještě trochu chladu, i když se o mě znovu pokusí trochu třesavka. Doufá v to? Ale já to přeci vím. Nepatrně, velmi kysele se ušklíbnu. „Řekněme, že by se asi dalo tušit, že se mnou nebude něco úplně v pořádku.“ Ne, ta slova mi prostě přes jazyk nejdou. Fakt prostě nemůžu naplno říct, že jsem mutant. I když je jeden na míle daleko jediný člověk, nikdy nemůže být dost opatrný v tom, co říká. Pak začne znovu o té ráně a já nepatrně nakrčím obočí. „To ale nemůžu.“ Sevřu ruku v pěst a cítím, jak mi v ní pulzuje. Zaváhám než odpovím na jeho poslední otázku. „Měl jsem fakt velmi... hmm... nezvyklý sen.“ Jo a nikdo nemusí vědět o tom, že jsem se pokusil si ve snu ukousnout ruku. Jo, přiznávám, měl jsem poněkud slabší chvilku, ale už tak stačí, že to ví ten divnej týpek, nemusí to vědět i Carter. Každému prostě občas rupnou nervy a ty moje to byly naštěstí jen ve snu.

Anthony B. Carter - 21. května 2017 21:10

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Továrny, 12.6. No, sice neřekl to slovo, asi z bezpečnostních důvodů, alespoň ale už přiznává, že je s ním něco jinak. On říká v nepořádku, já bych to nazval jinými slovy. Na tom, co jsme, není nic špatného, právě naopak. Byl nám dán dar, kterého musíme využít k něčemu lepšímu. Pomáhat, zachraňovat, měnit. Řekněte, je na tom něco špatně? Kéž by to pochopila i dnešní společnost. Ruku si však prý uzdravit nemůže a já nevím, jestli to je jeho neochotou či zda mají jeho schopnosti nějaké omezení. Ono to nemusí být léčení, čím oplývá, třeba se mu jenom plní jeho přání či pracuje s...a nebo prostě jenom nemá dostatek energie. Popřípadě to nefunguje na něj samotného. To bude třeba časem vyzkoumat, abychom si byli všichni vědomi, co umíme a co nikoliv. "Sen?" Zopakuji po něm a něco mi říká, že přeci vím, o čem mluví. Ano! Smiley! Naznačoval, že dokáže chodit lidem do snů a hovořit s nimi! Tak tím to bude! "Byl v tom snu Smiley a řekl ti o svém plánu?" Pokud už o sobě ti dva ví, řeší to mé dilema, abych ani jednoho nedostal do potíží. "Výborně, takže se můžeme vydat na cestu. Teda pokud se dokážeš postavit na nohy. Nést tě nebudu." To by asi nepřežilo jeho ego a pověst.

Thomas Faber - 21. května 2017 21:23

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Továrny, 12.6. Přikývnu. „Fakt hnusnej sen. Měli by se takové věci zakázat.“ Pak se zeptá na nějaký jméno a já váhavě kývnu. „Jo, asi jo, trochu jsem nedával ze začátku pozor.“ Zamumlám neochotně. Fakt to byla spíš noční můra. Nebo se tomu říká léčba šokem? Jo, to bych si asi měl zjistit, co? Když se moje povolání tak nečekaně asi změnilo. Chvíli zvážím, že bych se postavil na nohy, ale pak nad tím zakroutím hlavou. Spánek na tvrdé zemi mi zrovna moc energie nedodal, svírání v oblasti žaludku už je v podstatě nepřetržité a právě na mě trochu dolehlo, kolik sme toho včera ušli. V lakýrkách. „Ne-e... to je asi dobré.... pozdravuj ho ode mně.“ Mávnu rukou na znamení, že může jít. Jestli si ten snovej magor myslí, že se s ním zvlášť toužím seznámit, tak to se šeredně plete. Trochu nevědomky začnu dloubat do zlatých linek ve zdravé dlani.

Anthony B. Carter - 21. května 2017 21:46

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Továrny -> směr k místu srazu Co mu v tom snu udělal? Faber se při té vzpomínce tváří, jako kdyby mu tam umřela celá jeho rodina i s domácími mazlíčky. Třeba musel čelit realitě. Ono asi nebude jednoduché přijmout, že jste mutant, když vyrůstáte ve světě, kde jsou mutanti tím největším zlem. Po tom by měl špatný sny asi každý. "Dobře, tak zatím odpočívej. Budu se snažit přijít co nejdříve a i s nějakým jídlem." Nelíbí se mi ho tu nechávat samotného, co jiného mi ale zbývá? Stejně bych nic nezmohl, kdyby se jeho stav zhoršil. Mnohem užitečnější bude, když přinesu něco k jídlu. U dveří se ještě naposledy ohlédnu, pak už ale pokračuji směrem kde jsem zadal místo našeho srazu. Je to jen kousek od místa, kde jsme přespali, měl bych to tedy stihnout včas. To už je tolik hodin? Museli jsme spát vážně dost dlouho. Cestou se rozhlížím kolem a dávám pozor, abych na někoho nenarazil. Pokud by tu někdo měl být, snažím se schovávat ve stínech a v místech, kde na mě nebude vidět.

Thomas Faber - 21. května 2017 21:58

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Továrny, 12.6. „Jo, neplánuju se nikam vydávat.“ Mávnu mu a olíznu si vyschlé rty. Fakt doufám, že se moc nezdrží. Když se vydá k odchodu, svezu se plně do lehu. Ve chvíli, kdy vychází ven se stáčím do klubíčka a svoje luxusní sako si muchlám pod hlavu. Ani se mi nechce věřit jak moc mě tahle krátká konverzace vyčerpala. Ale tak taky když jsem neměl z čeho načerpat síly, tak čemu by se jeden divil? Sice jsem říkal, že musím přemýšlet, ale místo přemýšlení se mi zavřou oči.

Smiley - 21. května 2017 22:30
	soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Mina "Taky mne to překvapilo." Kývnu hlavou. "To zatím netuším, ale rozhodně to hodlám zjistit. A doufám, že dříve, než vláda. Potřebujete čas, abyste své schopnosti ovládli." "Mám pocit, že je to tady velmi luxusní." Zakřením se. "Bude se ti stýskat po takovém komfortu."

Smiley - 21. května 2017 22:42

soukromá zpráva od Smiley pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny Anthony Když nakoukne do haly, kterou určil jako srazovou, již na něj čekám. Sedím na velké bedně a klátím jednou nohou. Na sobě mám tmavé kalhoty z pevné látky, volnou halenu a pestrobarevnou vestu. Jsem bos. Po příchodu ho okamžitě zaregistruji a otočím jeho směrem hlavu. Pokynu mu s ní v pozdravu a počkám, až a jestli se o něco přiblíží.

Anthony B. Carter - 21. května 2017 22:52

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny Nevykašlal se na to. To je první dobré znamení. Sice je oblečený jako strašák do zelí, ale to je víceméně jeho věc. Možná by se hodilo, aby působil trochu méně bezstarostně a ne jako kluk, co vlastně nemá ponětí, co dělá, ale i to mu asi dokážu odpustit. Důležité je, že přišel a že to asi myslí vážně. Přesto však přistupuji opatrně. Včera jsem se poučil, že bych asi neměl věřit úplně každému a obzvláště ne tomu, kdo vypadá neškodně. Trocha obezřetnosti neuškodí, stejně jako rozhlížení se kolem, zda přeci jenom nejde o nějakou past. "Jsem tu." Ohlásím se, i přestože si mě musel všimnout. "Thomas se na to necítil, stále ještě potřebuje odpočívat." Nepochybuji o tom, že bude vědět, o kom to mluvím.

Smiley - 21. května 2017 23:08

soukromá zpráva od Smiley pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny Anthony Přistupuje opatrně a až dost obezřetně vzhledem k tomu, na čem jsme se včera domlouvali. Ale podle toho co Thomas říkal, ani se nedivím. Seskočím z bedny a čekám na něj. "Inu to je dobře. Mrzí mě vaše situace... Nicméně alespoň nebudete muset tolik řešit, co říct rodině a co oni řeknou vládě." Prohlásím tak nějak na uvítanou a rozhlédnu se a nahlédnu za něj. Nicméně skutečnost, že je tu sám mi hned osvětlí. "Pak bychom se možná mohli přesunout k němu?" Povytáhnu obočí. Stejně obsah té bedny je pro ně pro oba.

Anthony B. Carter - 21. května 2017 23:20

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny "Ohledně toho jsem doufal v nějaké smírnější řešení." Zamručím na téma rodina a skutečnost, že bych dělal něco velmi ilegálního. Samozřejmě že má ale pravdu, takto je to lepší a vyřešilo mi to spoustu problémů do budoucna. Miluji svou rodinu a proto jí musím chránit i kdyby to mělo znamenat, že se na chvíli odmlčím a oni si budou myslet, že jsem mrtvý. Ale Sof... Té bych to mohl říct. Aspoň jí. Pohled mi spadne na krabici, kterou přinesl. "Pokud je v tom jídlo, tak nemám námitek. Faber vypadá, že si hladem začne každou chvílí okusovat ruku." Aniž by mě musel vybízet tak se chopím krabice, abych jí mohl přenést o těch pár desítek metrů jinam. "Jen nevím, jestli z vás bude zrovna nadšen."

Smiley - 21. května 2017 23:30

soukromá zpráva od Smiley pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny Anthony "Inu to asi všichni." Mám obavy, že nebudou jediní, které budu tahat z průseru. Měl bych si zjistit, jak to teď ve městech chodí. Sleduji ho, když se blíží. "Hlavně neudělej nějakou kravinu. Třeba se prozradit." Krabice je poměrně velkých rozměrů. Rozhodně nepohodlná do rukou. "Je to v tom všechno, co chtěl. A něco navíc." Odvětím. "Zase?" Uchechtnu se. Sleduji ho, jak se pokusí krabici zvednout, ale váží dobře více než já, takže s ní pravděpodobně jen škubne. "Ukaž mi kam a já ji tam dostanu..." řeknu posléze. "Inu, primárně není nadšen ze své situace."

Anthony B. Carter - 21. května 2017 23:44

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny Neprozradit se. To se lehce řekne, jenže já jednou hloupou nocí ztratil veškerou šanci na kontakt s rodinou. Sice jsem tušil, že něco takového se jednou bude muset stát, tohle bylo ale příliš brzy, příliš narychlo. Vždyť jsem se nerozloučil s mámou a neřekl jí, že jí mám rád. Jak se jí teď asi bude žít? Už takhle bojuje sama se sebou, natož když bude muset čelit smrti syna. A co Daniel, který ke mě vždycky vzhlížel? Na něj teď čeká velmi rychlé dospívání, aby mohl převzít roli dědice. Hope. Moje malinká princezna. Koho bude ráno budit? Kdo si s ní bude hrát? Kdo jí bude říkat, že se může smát a radovat se ze života? Kdo dohlédne, aby se jí něco nestalo? To vše jsem měl dělat já. Jenže nemohu. Bylo by to nebezpečné. Bude lepší, když zůstanu mrtvý. Ale... Alespoň prozatím. Třeba zase přijde čas, kdy je uvidím. Opět se probouzím ze svého snění do reality a uvědomím si, že Smiley něco říkal. Něco o tom, že v krabici by snad mělo být vše potřebné - to by mě zajímalo, co si Faber naporoučel. "V tom je snad obsah celého jeho pokoje, ne?" Minimálně dle váhy to tak vypadá. "Řekl mu někdo, že zlaté cihličky nejsou praktické, že ano?" Mrmlám si, protože si nedokáži představit, jak to tam máme odnést. Počkat. On to Smiley musel nějak přinést... Že by se mi konečně dostalo důkazu o jeho schopnostech? "Stačí popsat místo nebo tam musíte být, aby se tam přenesla?" Takhle cestuje? Vysvětlilo by to, jak mohl včera tak rychle zmizet. "On si na to zvykne. Nic jiného mu nezbývá." Jen to chce čas. Musí překonat ten šok a najít si nějaký smysl, nějaký důvod. Pak už to bude zase v pořádku.

Smiley - 21. května 2017 23:57
	soukromá zpráva od Smiley pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny Anthony "Budeš míň remcat, až uvidíš obsah." Uchechtnu se. "Vzdálenost a směr." Instuuji ho. Sice se nerad přesouvám někam, kde jsem to neviděl, ale čím méně budeme pobíhat venku, tím lépe. "Ještě by se mohl zhroutit. To bych řešil celkem nerad." Pokrčím rameny.

Mei Watanabe - 22. května 2017 09:03

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo Cesta do školy Rozlepím oči a s nespokojným mručaním vypnem budík. Pomaly si sadnem na postel a pretriem si oči. Dnes sa mi sníval zvláštny sen. Akoby ma niekto volal... Asi len stres pred skúškami. Rozhliadnem sa po izbe a pomaly sa zdvihnem z postele. Prezlečiem sa do školskej uniformy. Našťastie obsahuje sukňu dosť krátku na to, aby som sa po ceste do školy neuvarila. Už teraz je príšerné teplo. Prečešem si krátke vlasy a postavím sa pred zrkadlo a upravím si uniformu. "Tak, hotovo." Pokývam na svoj odraz v zrkadle a vyrazím. Krátka očista v kúpelni, raňajky a odchod. Nazujem topánky pri dverách s myšlienkami niekde medzi podivným snom a nadchádzajúcimi skúškami. Len čo na ne pomyslím, srdce sa mi ešte viac rozbúši. Potrasiem hlavou a vezmem si tašku. "Odchádzam, majte sa." Zvolám smerom do chodby. Nao ani matka ešte neodišli. Pomaly vyjdem na ulicu a vydám sa do školy. Cesta je úplne rovnaká ako vždy. Príliš teplá. Slnko pečie, okolie je rovnaké. Pomalé, ťažké kroky ma vedú ku škole, kde ma čaká skúška. Myšlienky sa prevalujú medzi jednotlivými teóriami, ktoré sme preberali a otázkami, ktoré by na skúške mohli byť. Ponorená v myšlienkach prídem až k bránam školy.

Anthony B. Carter - 22. května 2017 10:17

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny Zamyslím se, abych si představil polohu haly, kam máme namířeno, chvíli v duchu počítám, abych se náhodou nespletl. Přeci jenom by bylo možná nemilé, kdyby přesun proběhl kamsi do zdi. Nevím jak přesně to funguje, takže radši opatrně. "Je to asi 250 metrů tímhle směrem." Naznačím kudy. "Jaký maximální dosah to má?" Zajímám se. Ono těch otázek bych měl o něco více, ale lepší si je nechat na později, třeba až se Thomas nají. A vlastně i já, možná to nedávám tolik najevo, žaludek ale už taky protestuje. "Toho bych se možná trochu bál, nezvládá to moc dobře." Ať už jde o jeho schopnosti, tak i o cokoliv jiného. Musíme na něj dohlédnout.

Fate - 22. května 2017 10:38

soukromá zpráva od Fate pro 18. 6. 2049, Tokyo Mei Vzdělávací centrum je obrovská budova, která se snaží tvářit jinak než budovy okolo. Ať již jsou to šílené barvy, nesymetrický tvar, nebo velké vysílače viditelné na střeše. Momentálně jsou všechny troje dvoukřídlé dveře otevřené a přijímají zástupy studentů. Nad nimi visí velké transparenty "Závěrečné zkoušky W-Z". Uvnitř je hala plná studentů, někdy i jejich doprovodů, je přepažená stoly, kde je rozdělená abeceda ještě podrobněji a kam se musíš dojít nahlásit, že jsi zde, aby ti mohli říci, v kolik na tebe zhruba dojde řada a kde se máš zdržovat. Když na tebe konečně dojde řada, zjišťuješ, že přijdeš na řadu v deset hodin a skládat zkoušky budeš v místnosti 102. To je v přízemí, blízko východu. Úvodní ceremoniál byl letos zrušen, nicméně se dozvídáš, že po zkoušce bude povinná lékařská prohlídka, aby se vypsala doporučení a omezení pro budoucí práci ve městě.

Mina Coffey - 22. května 2017 10:42

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Smiley, Mina „Vážně? Tohle je luxusní?“ zareaguji celkem překvapeně. Za luxus bych považovala něco jiného. Například moc se osprchovat každý den, ale co už. „To bydlíte v kanálech?“ zeptám se se srandou. I tak by to mohlo být lepší než zde. Stačilo by, aby se se mnou bavilo více lidí. Zdejší osada je poměrně rozlehlá a díky mé vytíženosti, za kterou děkuji nevlastním rodičům, nemám čas chodit se bavit s ostatními mého věku.

Smiley - 22. května 2017 10:54

soukromá zpráva od Smiley pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny Anthony 250 metrů. Natočím hlavu tím směrem a trochu přimhouřím oči. Naměřuji si vzdálenost. Nerad bych přišel o zásoby a nějakou končetinu. "Do mého vyčerpání. Takže jsem to moc nepokoušel." Povytáhnu jedno obočí. "S živými lidmi jsem to ale ještě nezkoušel, takže budeš muset po svých." Ono nebylo s kým trénovat. "Uvidíme. Projdete takovou menší zkouškou své vůle." Kývnu mu. "Tak vyraž, počkám na tebe."

Mei Watanabe - 22. května 2017 11:08

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo Vzdělávací centrum Vojdem pomaly do budovy, podľa pokynov na transparentoch. Pomaly sa presuniem k stolu, kde sa radí moje meno. Chlapík pri stole monotónne vysvetluje čo sa bude diať. Len čo mi povie, kedy ma čakajú skúšky, moja tvár naberie svetlejší oddtieň. To je pochopitelné. Moc času nezostáva. Hlavne nech je to už za mnou. Prekvapene však zdvihnem obočie len čo chlap oznámy, že sa zrušil ceremoniál. Nie len to ale ešte ma čaká prehliadka. Obleje ma studený pot. Sklopím však zrak a pokývam. "Ďakujem," poďakujem slušne a rozlúčm sa ako sa patrí. Pomaly sa odšúram smerom, kde má byť miestnosť so skúškami. Prehrabnem si vlasy a zhlboka sa nadýchnem a vydýchnem. "Nepanikár Mei, všetko bude v poriadku." Zamumlem si popod nos, skôr sama pre seba, než pre niekoho iného. "Nemôžu na nič prísť, alebo áno?! Nie... určite nie," zahĺbim sa do vnútorného monológu. Nervózne si pošúcham ruky o stehná, teda o sukňu na stehnách. Posadím sa na najbližšie volné miesto, kde sa dá sedieť a zložím hlavu do dlaní. "Bude to fajn... bude to v pohode," zamumlem si nervózne. Ani neviem, čo ma dostáva viac. Skúška, prehliadka alebo koniec školy. Hlavne nech to je rýchlo za mnou.

Anthony B. Carter - 22. května 2017 13:39

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny - cesta do jiné budovy Takže jen předměty a on sám. I tak to zní jako zajímavá a rozhodně užitečná schopnost. Umět něco takového, nebolely by mě dneska tolik nohy ze včerejška. Nebo taky ano, protože bych stejně Fabera nenechal jít samotného. Takže okey, nic by se nezměnilo. "Dobře." Kývnu na Smileyho a bez dalšího zdržování se vydám odkud jsem původně přišel. U dveří se ještě otočím, zda tam Smiley stále je a pokud nikoliv, tak jen zkontroluji, zda jsme tu po sobě nic nenechali. Pak už mířím ven a k budově, kde jsme spali. Tohle přecházení sem a tam je nebezpečné. Sice by tu nikdo být neměl, stát se ale může cokoliv. Vyhlásili po mě už pátrání? Kdo všechno mě hledá? Jak se asi ostatní musí cítit? Ne, nemysli na to! Nemůžu se tím nechat rozptylovat, ne když potřebuji zjistit víc od Smileyho a začít žít nový život. Minimálně pro teď.

Smiley - 22. května 2017 13:54

soukromá zpráva od Smiley pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny Anthony, Thomas Najednou se v místnosti zjevím, sedící na bedně. Rozhlédnu se. Stočený Thomas mému pohledu neunikne. "Zdravíčko." Vypadá fakt zbídačeně. Škoda, že sám nemám nějaké léčitelské schopnosti. Rozhodně by se mi z měst dostávali líp. Upřímně, schopnosti Kitty by se mi taky líbili. No nic, musíme si vystačit s tím, co mám. Zanedlouho přijde Anthony. Seskočím z bedny a nechám zmizet její víko. Je doslova napěchovaná věcmi, první co ale vyndavám, tak je jídlo a lahve vody. To bude předpokládám to, co budou řešit jako první.

Fate - 22. května 2017 14:05

soukromá zpráva od Fate pro 17. 6. 2049, Paříž Adrien Po dalším z dnů, zcela běžných a stejných jako všechny ostatní, uleháš do postele. Však tentokrát tě nečeká jen spánek a vlastní pokusy proniknout k nevědomí. Po chvíli ucítíš dotyk jiné mysli. Zcela jasně a hned víš co to je. Nenechá tě však dlouho v rozpacích a před očima se ti rozevře snové prostředí. Husté lesy, nad kterými je v kopci louka s jasně zelenou trávou, na které teď stojíš. Vjemy jsou velmi silné, cítíš vlhkost ve vzduchu. A stejně tak zde cítíš přítomnost té druhé mysli, co se s tebou spojila. Podobu má kocoura s tyrkysovobílou srstí, s jasnýma zelenomodrýma očima se svislými zornicemi. „Zdravím Adriene.“ Pozdraví tě a pokyne ti hlavičkou.

Smiley - 22. května 2017 14:11
	soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Mina Kývnu hlavou na souhlas. "Inu kanály je trochu jiná liga. Ty vám asi budou taky chybět." Odvětím ji zcela vážně, ač se ptala v žertu. Nebo na to minimálně vypadám, že to říkám vážně. "Měla by ses na zítřek vyspat." Usměji se nakonec a mrknu na ni.

Umbra - 22. května 2017 14:20

soukromá zpráva od Umbra pro Severní okraj Roseirvaldská, Roseirvaldská ... stále si opakuji v hlavě zatím, co šlapu schody nahoru. Ještě poslední pohled, abych se ujistila, ale nikde ho již nevidím. Díky tomu znervózním ještě více, je to už jenom na mě. Ale jednou hloupou cestu vznášedlem, přeci nemůžu nijak pokazit, alespoň doufá. Nahoře se připojím k ostatním lidem a hledím si svého, raději o nikoho ani nezavadím pohledem. Když stroj plný lidí dorazí pomalu se s ostatními mačkám dovnitř. Dokonce najdu i místo na sezení. Batoh si položím na stehna. Pohled zarazím do podlahy ve vznášedle. Občas na sobě pocítím pár očí, který mě pozoruje, ale za tu cestu si toho snažím nevšímat. Někdy se letmo podívám, kde právě jsme, abych nezapomněla vystoupit na správném místě. S každou další zastávkou pár lidí nastoupí a pár odejde, ovšem pomalu se vozidlo začne vyprazdňovat. Četnost pohledů které na mě padají se začíná zvyšovat. Snaha vypadat nenápadně se mi v myšlenkách pomalu hroutí. V jedné ruce žmoulám cíp trička, abych se uklidnila. Nakonec to i trochu pomáhá. Tak šíleně jsem se ještě v životě necítila. Pak konečně po dlouhé době vyklouznu ze vznášedla na zastávce, kterou jsem očekávala. Batoh opět hodím na záda, oklepu ze sebe ten nepříjemný pocit, jako by mě každý podezíral z vládního spiknutí. Jsem tady naprosto sama. Letmo se rozhlédnu kolem. Zvláštní jak v centru města se hradby zdají menší. Pomalu se vydám po schodech dolů. Tak a co teď? Doufám, že se někde objeví poblíž, nevím co bych tu dělala, kdyby se neukázal.

Fate - 22. května 2017 14:20

soukromá zpráva od Fate pro 18. 6. 2049, Tokyo, vzdělávací centrum Mei Muž u stolu ti jen pokývne bez většího zájmu hlavou, vypadá, že toho sám má plné zuby, ale tak práce je práce a bez práce není voda. Dostavuješ se k místnosti, kde čeká více studentů. Nejsi první, zkoušení je již od devíti. Všichni přítomní po sobě dost nervózně pokukují, ale nic odvážného. Nicméně po chvíli začneš dostávat pocit, že tě někdo sleduje. Nicméně, když se rozhlédneš, nikoho nevidíš. Uběhne tak nějaký čas, než zavolají první jméno ze seznamu dovnitř. Když tu najednou zaslechneš lehké měkké tlapkání. Když se ohlédneš, můžeš si všimnout, že se po okraji chodby plíží kočka a vypadá to, že se snaží schovávat za cokoliv, za co to trochu jde.

Smiley - 22. května 2017 14:39
	soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn, severní okraj Olivia Počkám až vznášedlo odletí a pak se objevím na střeše zastávky. Nakloním se a podívám se po ní. Rozhlíží se a a pak vyrazí dolů. Počkám až sejde schody a pak zmizím. Objevím se kousek před ní. Usmívám se. "Tudy," vyzvu jí a čekám až mě dojde, abych vyrazil skrz tovární komplexy.

Umbra - 22. května 2017 14:46
	soukromá zpráva od Umbra pro Severní okraj Smiley Když se z nenadání objeví přede mnou leknutím sebou cuknu. Na tohle si zřejmě nezvyknu, ani kdybych se snažila, jak bych chtěla. "Není hezké, děsit lidi kolem sebe, a to že prý nejste duch." Pronesu lehce vyčítavou poznámku, ušklíbnu se a rychle ho doběhnu. Pak se už jen snažím udržet stejné tempo kroku.

Smiley - 22. května 2017 15:01

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn, severní okraj Olivia "Nemáš se děsit." Pokrčím rameny. "A nejsem duch." Zazubím se. Doběhne mě, takže zamířím mezi továrny. Teď, když kráčíme bez mluvení, tak může postřehnout, že ač kráčím vedle ní, má chůze nevydává žádné zvuky. Nicméně netrvá příliš dlouho a zastavím se, zvednutím ruky se pokusím zastavit i ji, ale pokud tak neudělá, mou rukou prostě projde. Snad poprvé co jsme spolu, tak se pořádně narovnám a lehce natáčím hlavu. Pohledem pátrám po okolí včetně střech.

Umbra - 22. května 2017 15:12

soukromá zpráva od Umbra pro Severní okraj Smiley Nad jeho slovy už jen s úsměvem zavrtím hlavou a tiše ho následuji mezi tovární budovy. Nic neříká, jdeme v tichu. Raději ani nešpitám, mohlo by to být důležité. Jediné co však slyším já je, jak těžkopádně oproti němu mé kroky znějí. Ovšem, jakmile napřáhne ruku, aby mě zastavil, nestihnu zareagovat. Projdu skrz. "Oi." Hlesnu tiše, abych nezbořila ono ticho a nakrčím nos. Zvláštní pocit někým projít. Rychle se na něj podívám. "Něco se děje?" Zeptám se opět šeptem a pomalu se začnu rozhlížet kolem.

Anthony B. Carter - 22. května 2017 15:14

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Továrny, 12.6. Smiley je i s bednou na místě, když se konečně dostanu zpátky. Můj pohled nejprve putuje ke spícímu Thomasovi. Chvílemi si říkám, jestli není mrtvý, pak si ale všimnu pomalu se zvedajícího se hrudníku a trochu se mi uleví. Přesto však zkontroluji jeho ruku, zda stále krvácí a to i když nemám jediné ponětí, jak udělat, aby tomu tak nebylo. "Neměli bychom ho vzbudit?" Co potřebuje víc? Spánek nebo jídlo? Na druhou stranu, najíst se může vždy a kdo ví, kdy zase dostane příležitost se vyspat. Nechávám ho tedy být a začnu se věnovat truhle plné pokladů. "To se hodí." Voda. Jídlo. Konečně. Jako první sahám po lahvi s vodou, ze které si hned několikrát loknu a pak jí položím vedle Thomase. Pak si vezmu i kus jídla a i přestože bych to rád snědl v rychlosti a hltavě, stále se vyskytuji ve slušné společnosti a je třeba brát nějaké ohledy. Etiketu samozřejmě nedodržuji, na to mi chybí například jednoduchý talíř a příbory, neznamená to však, že se budu chovat jako nějaké zvířátko. Ani i když mám hlad. "Tohle byl docela ucházející důkaz vašich schopností." Okomentuji jeho teleportaci. "Umíte ještě něco?

Mei Watanabe - 22. května 2017 15:23

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo Vzdělávací centrum Posedávam na jednom z volných miest. Všetky tváre vyzerajú nervózne. Mňa si našťastie nikto príliš nevšíma. V tom mi po chrpte prejde divný pocit. Ako by sa na mňa niekto díval. Rozhliadnem sa. Nikde nič. "Chmm... zvláštne," pomyslím si, ale dlhšiu chvílu tomu nevenujem pozornosť. Dvere do miestnosti sa otvoria a zaznie prvé meno. Strasiem sa. Skrčím nohy a prichytím si sukňu rukami aby pod ňu nebolo vidieť. Čelo si opriem o kolená a zahĺbim sa do vlastných myšlienok. Niekoľko minút takto strávim. Možno len niekolko sekúnd, kto vlastne vie? Počúvam tep vlastného srdca, ktorý splašene bije. Medzi ten sa však prederie tiché tlapkanie paciek. Zažmurkám a trochu pozdvihnem hlavu. Väčšina ludí mlčí, nedivím sa, každý bude mať strach pred touto skúškou. Pomaly prejdem pohľadom po priestore, i za seba. Všimnem si mačku. "Počkať... mačka? Tu? Smú sem vôbec zvieratá?" Prejde mi myslou a zahladím sa na stvorenie. Vystriem nohy a dlaňami sa opriem o podlahu nespúšťajúc pohľad zo zvieraťa. "Možno by som ju mohla odviesť..." Rozhliadnem sa rýchlo po ostatných, no nezdá sa, že by si ma niekto všímal a vyzerá to, že mám času ešte pomerne dosť. Obrátim hlavu znova smerom k zvieraťu.

Adrian Crainson - 22. května 2017 16:30

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Sen Den jako každý jiný se promněnil ve vyjímečný, když se o mou mysl při spánku něco otřelo. Je těžké to k něčemu přirovnat... nebylo to nic fyzického a přesto se mi zdálo, jako by se mě někdo cizí dotýkal. Ihned jsem věděl, snad instinktivně, že se mé mysli dotýká někdo cizí. Předemnou se otevře nádherná scénérie. Zelenější než cokoliv, co jsem kdy poznal. Tak... plná života. Magická. Vzduch byl těžký vlhkostí, ale mě připadal plný. Svěží. Při prvním představení kocoura, jsem vykulil oči a zadržel oprsklou otázku: "Ty?!" Je to překrásné zvíře, mnohem hezčí než jsem si kdy představil. Nikdy jsem kočku neviděl. Živou. "Ehm," Odkašlu si. "Rád tě poznávám. Máš jméno?" Obrátím hned pozdrav v otázku. "Zdá se, že mě znáš, ale já tebe ne."

Mina Coffey - 22. května 2017 18:24

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Mina To jako vážně? Kanály jsou jiná liga? přemýšlím a chvilku mám pocit, že to myslí vážně. Zaváhám. Nakonec ale dojdu k pocitu, že to nemůže být pravda a že si dělá srandu. Vždyť se schopností proměny by mělo jít sehnat jak peníze, tak i nějaké lepší ubytování. „A jak to mám zítra udělat, jak se mám vypařit? Copak mě nikdo nebude doprovázet?“ ptám se ho ještě rychle. Jestli mám jít spát, potřebuji vědět, jak to bude zítra probíhat.

Thomas Faber - 22. května 2017 20:30

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Továrny, 12.6. Zlatě žilkovaný maník mě pozdravil. „Zdravíčko.“ Nechápavě na něj zírám. Zavrtím se ze spaní, ale sen se mě drží. Košile na ruce pomalu nasákává krví a pokud se mě dotkne, stáhnu ruku na hrudník a ještě trochu se schoulím. Další slova mě ale nakonec přeci jenom probudí. Než otevřu oči, ještě si promnu spánky. Taky by nemuseli tolik hulákat. Teprve po nějaké chvíli otevřu oči a uvidím láhev vody. Opatrně, jako bych snad nevěřil, že tam skutečně stojí, pro ni šáhnu, ale po prvním opatrném loku začnu žíznivě hltat, dokud není dobře polovina cenné tekutiny pryč. Tiše vydechnu úlevou. „Přicházíme v míru a přinášíme dary.“ Uchechtnu se mdle sám pro sebe a trochu roztřeseně se po čtyřech doloudám k jídlu, do kterého se tedy zakousnu daleko hladověji než Carter. Ne nějakou etiketu (nebo etiku) si může hrát někdo, kdo neumírá hlady. A je mi fakt úplně jedno odkud jídlo je a kde ho sehnali.

Fate - 22. května 2017 22:33

soukromá zpráva od Fate pro 16. 6. 2049, okolí Londýna Chris Zrovna jsi doputoval do okolí Londýna. Solné pouště nejsou nic pěkného, nicméně přesun po Evropě se bez moří docela zjednodušil, i když nezkrátil. Vstupuješ do kyslíkového pole kolem města a můžeš konečně odložit masku, která je potřeba v neobydlených osamocených oblastech. Potřebuješ doplnit zásoby a to takové, které nikde jinde než ve městě neseženež. Je to sice risk, ale jednou za čas to musí být. Naštěstí jídlo a podobné zásoby jdou sehnat na farmách kolem měst. Slunce před chvílí vystoupilo na oblohu a ty jsi mířil přes volnou planinu k hradbám. Najednou tě ale ovanul prudký poryv, který se vzal prostě... Odnikud. Teprve po chvíli si všimneš, že na druhé straně planiny, celkem blízko hradeb, se zaleskne modrá vyhasínající světla.

Fate - 22. května 2017 22:39
	soukromá zpráva od Fate pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Mina Smiley Už uvažuji nad dalšími věcmi, když se zeptá. Trhnu hlavou zpátky a podívám se na ni. "Na zkoušky tě nikdo nemusí doprovázet. Jak jsi domluvená s rodiči? Půjdou s tebou?" Zeptám se. "Tak jako tak, tě musíme dostat pryč mezi zkouškou a prohlídkou. I kdyby ses měla vymluvit, že potřebuješ na záchod a tam odtud zmizela."

Mina Coffey - 22. května 2017 22:59

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Mina „Rodiče? Prosím tě. Ti mě ráno doprovodí tak akorát ke dveřím. Dál už musím sama a v emailu s pozvánkou se nikdo příliš nesvěřoval.“ svěřím se mu. Mrzí mě, že na mě rodiče dlabou. Vlastně kašlou na mě od té doby, co matka porodila mou sestru. Vlastně mou nevlastní sestru. Od té chvíle jsem na druhé koleji. „A jak se odtamtud dostanu?“ ptám se znovu, neboť netuším, jak se vypařím z dohledu bezpečnostních kamer. Leda bych zvládla celkovou proměnu. Černé šaty jako budu mít, určitě bude mít plno dívek a některá z nich zajisté půjde také na záchod. dostanu únikový nápad. Jen bych musela zvládnout tu proměnu.

Smiley - 22. května 2017 23:00

soukromá zpráva od Smiley pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny Anthony, Thomas Když se zeptá na Thomase, zavrtím hlavou v nesouhlas, nicméně on se stejně probere. Když vidím jak hltá vodu, obočí mi poposkočí. „Zlehka mladej.“ Napomenu ho trochu, ale v hlase nezazněla žádná výtka. Přece jen teď se posilnit potřebují. Oba se pustí do jídla. Takže v klidu čekám. Nicméně Anthony očividně nechce mrhat jedinou vteřinou. Zazubím se, když ohodnotí mé schopnosti a kývnu hlavou. „No pár věcí by se našlo.“ Sleduji ho, nespouštím z něj pohled, zatímco v pár sekundách se změní celé mé tělo. Oblečení zmizí a nahradí ho tyrkysovobílá srst, kolem mě zašvihá dlouhatánský huňatý ocas, uši se protáhnou skrz dlouhou srst na hlavě, oči změní svou barvu a také panenky. Mé rysy dost... zkočičí. Udržuji si svůj široký úsměv, takže je vidět chrup plný ostrých zubů. Se změnou podoby se zlehka odrazím od země a vznesu se do vzduchu, na který se položím.

Smiley - 22. května 2017 23:01

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn, severní okraj  Olivia Když se usměje, mrknu na ni. Tak se mi to líbí. Projde mi skrz ruku, tak udělám krok kolem ní. Stále se rozhlížím. Pak si může všimnout, že větřím. Z hrdla se mi vydere tiché zvířecí zavrčení. „Kolem se pohybuje velké množství ozbrojených lidí.“ Sdělím jí šeptem. Před jejíma očima ze mne pomalu sklouzává lidská podoba. Oblečení nahrazuje tyrkysovobílá srst, kolem švihne dlouhý huňatý ocas. Uši se protáhnou skrz srst. Rysy výrazně změní svůj tvar. Trochu se přikrčím a na rukou se objeví ostré drápy. „Honem.“ Škubnu hlavou a vyrazím rychle po čtyřech ulicí dál.

Anthony B. Carter - 22. května 2017 23:12

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny Thomas se přeci jenom probudí a hned se chopí vody, kterou dosti potřeboval. Třeba si teď konečně bude moci obnovit trochu síly po tom náročném včerejším dni. "Aby ses neudusil." Okomentuji styl jeho konzumace, na druhou stranu se mu nedivím, ještě chvíli a hltal bych podobně, nehledě na všechna pravidla. Zatímco ukusuji další kus, můj pohled se začne věnovat Smileymu, který nás zatím nechává v klidu jíst. Teď to však začíná vypadat, že přijde s další ukázkou svých schopností, čehož se nemohu dočkat. Mrknutím oka změní jeho tělo i tvář podobu a mě nějakou dobu trvá, než mi pořádně dojde, cože to vlastně vidím. Tedy, oči to vidí, pošlou to dokonce i dál, jen mozek to má problém zpracovat. "Kočka? Modrobílá kočka?" Za svého života jsem koček moc neviděl, jsem si však jist, že se v identifikaci druhu nemýlím. "Levitující kočka?" Tohle je ta nejvíce absurdní věc, kterou jsem kdy viděl a kdybych z toho nebyl tak konsternovaný, asi bych se začal smát. "To je vlastně...roztomilé."

Thomas Faber - 22. května 2017 23:25

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Továrny, 12.6. Nějak nevnímám jak mě napomínají, že bych neměl hltat, ale takovou žízeň a hlad jsem v životě neměl. Jo, asi to není zrovna ideální přirovnání, když jsem vyrůstal v blahobytu, ale i tak. Mezi sousty se dívám na předvádění jeho schopností a nakonec se křivě ušklíbnu. „No aspoň někdo si může vybrat jak vypadá, tedy pokud nelžeš s každým slovem, které řekneš.“ Zamumlám mezi sousty, ale vzhledem k tomu, kdo to jídlo donesl, není moje poznámka ani moc jedovatá, jak bych si přál. Pobaveně se uchechtnu, když Carter tak hezky zhodnotí jeho podobu. „Jen podrbat, co?“ Cuknu hlavou, jako bych ho pobízel, aby to zkusil. Zajímalo by mě, jestli by ho kousnul nebo bychom si ho tak mohli omotat kolem prst. Asi i doslova.

Fate - 22. května 2017 23:29

soukromá zpráva od Fate pro 16. 6. 2049, Londýn, centrální parkoviště Jeremy Byl jsi poslán do Londýna. Dovézt balíček s tím, že velmi pravděpodobně bude potřeba něco odvézt. Jediné co se k tobě dostalo z informací bylo, že mezi bohatými rodinkami se děje nějaký piklení a jdou si po krku. A také nastala doba zkoušek a to i pro... Podsvětí. Balíček jsi doručil, ale zakázka nepřišla, vypadá to, že se něco ošklivě zvrtlo. Tvůj zdroj ti řekl, že zmizeli dva dědici rodin a že všichni podezřívají všechny a momentálně po městě pobíhá až moc jednotek správní správy, co je hledají, stejně tak jako jiných najatých entit mimo zákon, takže možná bude dobré, když se ráno sebereš a zase odjedeš. Mimochodem tohle město je rodné město toho jediného blázna (konkrétně bláznivky), co si dovolí otevřeně rebelovat proti systému a snaží se obhajovat staré doby a mutanty. Je vskutku s podivem, že jí ještě nikdo nezatkl. Sice se říká, že je to kvůli tomu, že je z bohaté rodiny, ale šeptanda v podsvětí doporučuje jejich rodině nevěřit. Tak jako tak jsi zaparkoval své vznášedlo a po náročném dni jsi se chtěl trochu prospat. Noc to byla težká, plná převalování, kupodivu tě taky jednou trápilo něco jako zlé sny. Chvíli jsi měl pocit, že ti někdo láme záda, chvíli že se prostor kolem tebe zmenšuje. Tak jako tak, po chvíli nastává ráno. První paprsky se dotknout tvého auta a tobě tvé tělo nedopřeje dalšího spánku. Nicméně když se budíš, zjistíš, že bolest zad je až moc skutečná. Navíc prostoru kolem tebe je podezřele zatraceně málo. Kolem tebe je dobrá stěna z bílého peří. Kde se tady vzalo peří? Inu, vytrhávat bycho ho nedoporučovala, to by mohlo dost bolet. Po nějaké době a možná nějakého toho kroucení a ti podaří dostat do pozice, abys zjistil, že ze zad ti trčí dvě obrovská bílá křídla.

Smiley - 22. května 2017 23:38

soukromá zpráva od Smiley pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny Anthony, Thomas "Kocour." Opravím ho a zatočím se ve vzduchu. "Měnit podoby jsem se musel naučit až při rozvíjení svých schopností. A věř mi, vyrůstat s tímhle," zamávám ocasem, "není moc supr v lidské společnosti." Hodím pohledem po Thomasovi. "Levitace bývá užitečná schopnost." Podepřu si bradu o ruce a ty o vzduch. Uchechtnu se, když oba dojdou k takovým závěrům. Rozhodně jsem rád, že nikoho z nich nechytám na druhém konci továrny. Ale pravda je, že se zataženými drápy a s úsměvem vypadám neškodně. "Každopádně jsme na stejné lodi. Hned jak se vrátím na základnu, vyrazím zpět s něčím, čím se dostaneme všichni. Nejdříve tu však budu ve středu." Nadhodím téma toho, co dál.

Fate - 22. května 2017 23:48
	soukromá zpráva od Fate pro 17. 6. 2049, Paříž Adrien Klidně na tebe hledí a čeká, až se s celou situací srovnáš. "Říkej mi Smiley." Vycení zoubky. "I já tě rád poznávám. Máš působivý talent." "Snažil jsem se, abych zmizel ze světa, než bude potřeba můj zásah."

Fate - 22. května 2017 23:51
	soukromá zpráva od Fate pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Mina Smiley "Což hraje v náš prospěch. Nebude nikdo, kdo by ti neustále stál za zadkem." I když bych mohl odehrát jednoho z jejích rodičů. To vlastně není vůbec zlý plán. Asi nejméně invazivní. A krvavý. "Odvedu si tě." Ať už po dobrém nebo zlém.

Mina Coffey - 23. května 2017 08:48

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Mina Evidentně aspoň někdo tady má plán. Teď mě tak napadá... Chlap v mém pokoji. Říká, že si mě odvede. Předtím mě leze do snu a vidí mě téměř nahou. Jestli já poslouchám toho pravého. Na druhou stranu, kdo mě řekl víc o podivnostech, které poslední dny prožívám. Kdo jiný než on by mě mohl dokázat se je naučit používat. Kdo jiný by mě dokázal skrýt před státem. Zatím mám největší šance s ním. „Dobře. Ale teď prosím vypadni. Já už musím jít spát.“ řeknu a plynule navážu do nehraného zívnutí. A vážné nechci se převlékat do noční košile před ním a nahá spát už nechodím.

Adrian Crainson - 23. května 2017 08:49
	soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Sen "Smiley. Díky." Usměji se trochu nervózně. "Takže... ty jsi mutant? Jako já? Proč zasáhnout nyní?" Nějak se mi nechce uvěřit, že by se zjevil jen kvůli mé maličkosti, ale vůbec jen jeho existence mi dává pocit klidu. Existují mutanti co dovedou přežít... a navíc je asi také telepat. Jak by se mi jinak dostal do mysli?

Anthony B. Carter - 23. května 2017 09:35

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny "Nevím jestli podrbat, může to mít docela ostré drápky." Na první pohled roztomilý kocourek může skrývat spoustu nebezpečných zdraví. On už ten úsměv naznačuje, že to nebude jen kočička na hraní. "Takže původně jste vypadal takhle? A lidskou tvář získal až s rozvojem schopností?" Upřesňuji si informace. Říká, že si dokáže měnit podobu, je tedy tamto jeho normální podoba či jenom náhodná tvář z davu, která se mu zrovna líbila? Jaké omezení tato schopnost má? Levitace, změna podob, teleportace. Když nad tím tak přemýšlím, asi bude docela silným mutantem. Rozhodně se mu to hodí pro zakládání týmu. "Základna? Kde? Kolik vás je?" Takže už máme nějaké místo, kde se můžeme schovat. Výborně, v téhle hale bych nevydržel déle než - hmmm, minimálně do středy. To znamená pět dní. Pět dní zavřeni zde, jen v přítomnosti toho druhého a s nemožností se objevit někde venku, abychom neohrozili náš plán a naše rodiny. Zešílím. Protože co tady budeme dělat? "V tom případě doufám, že v té bedně je něco, co nás zabaví. A nějaké jiné oblečení." Být v saku a košili po celou dobu by taky mohlo být k zbláznění. "Dost jídla a pití? Hygienické potřeby?" Toalety by snad měly být někde v hale, vzhledem k faktu, že tu kdysi pracovali lidé. Ještě bych se zeptal na měkkou, pohodlnou postel, ovšem nejsem zas až takový idiot. Ta by se tam prostě nevešla. Budeme muset přežít jisté nepohodlí. Třeba si i zvykneme.

Fate - 23. května 2017 09:42
	soukromá zpráva od Fate pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Mina "Uvidíme se zítra." Mrkne na tebe a zasměje se, když ho tak nevybíravě vyhodíš. "Snad budeš mít hezké sny." Kývne ti a s tím zmizí. Noc je jako vždy teplá, ale kupodivu podivně klidná, žádná noční můra. 16. 6. 2049 brzké ráno - čas vstávat. Přeci jen, u zápisu máš být v 8:00.

Fate - 23. května 2017 09:53

soukromá zpráva od Fate pro 17. 6. 2049, Paříž Adrien Kývne hlavou na souhlas. "Ano jsem mutant, stejně jako ty." Prohlásí. "Kontaktuji všechny mladé mutanty, který se objevili." Pohodí dlouhým ocasem a trochu se odmlčí. "Právě protože se objevují noví mutanti. Gen X se vrátil a já to doufám zjistil dříve než vláda. Chci mutanty ochránit. Naučit je své schopnosti používat a rozvíjet je. A pak - pokud budou chtít s jejich pomocí zvrátit osud téhle planety." Sleduje tvé reakce zatímco mluví.

Smiley - 23. května 2017 10:11

soukromá zpráva od Smiley pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny Anthony, Thomas Celkem mě oba pobavili. Inu, jsou mladí a mají se co učit. "Tohle je moje pravá podoba ano." Přitakám. "Jižní Amerika. Jste první které tam povezu, ale asi nebudete jediní." Když vidím jak je nadšený, povytáhnu jedno obočí. "Nicméně to byla základna jen pro... Schování se. Nečekejte luxus." "Inu vzal jsem vám něco, co by vás snad mohlo nadchnout. A rozhodně bych řekl, že to bude nezvyklé." Zazubím se. Na dně bedny se totiž nalézají knihy a komixy o X-menech a starém světě. "Jídla a vody je tu dost na pět dní, pokud nebudete plýtvat. Náhradní oblečení. Něco k hygieně. Vysílačka, kdybyste mě potřebovali urgentně kontaktovat a pro ještě urgentnější případ..." Natáhnu se k bedně a vytáhnu dvě velké omračovací pistole s plně nabitými články. "Umíte s tím zacházet?" Zeptám se, ale vypadám trochu nesoustředěně. Zvednu hlavu a ocas mi cukne sem a tam. Brzy budu muset jít.

Chris Hemilton - 23. května 2017 10:35

soukromá zpráva od Chris Hemilton pro 16. 6. 2049, okolí Londýna Už delší dobu mě vedou moje nohy nějakým směrem, pořádně nevím tedy kam, ale nemohu se zastavit, nevím proč. Nevím příčinu toho co jsem, čím jsem se vlastně stal. před očima mám stále její pohled, když jsem jí zabil. Jsem zrůda, měl bych se jim vydat, abych zaplatit co sem provedl, ale nechci ublížit nevědomky dalším” Jak já nesnáším tuhle zatracenou masku, kdybych nemusel jí nosit, letěla by hned do koše nebo někde v příkopě, ale kdybych to udělal teď ležel bych za chvíli vedle ní. Kam ten se dostal do takových sraček, až to není hezké. Jakmile jsem vstoupil do chráněného pole hned jsem si sundal z radostí masku, dal jsem jí do batohu a pořádně jsem se nadechl, relativně čerstvého vzduchu, na poměry to byl luxus a zážitek. Sledoval jsem okolí, abych případně vzal kramle a nohy na ramena a vydal se jinam. Na jednu stránku bych byl rád, kdyby to vše skončilo, ale na jednu stranu se sám bojím toho co je po životě a kam jdou “lidi” jako jsem já. Takové myšlenky mě poslední dobou strašně dohánějí, hlavně ve spánku. Nahodil jsem si batoh pořádně na rameno a vydal se okrajově do měst, třeba bude stačit jen farmy okolo, záleží co vlastně potřebuju. Nejhorší je že vše si nebudu moct dovolit, domů jsem se nikdy nevrátil, takže moje finance začínají tam a končí v druhé kapse. Třeba bude možné si něco odpracovat. Propližoval jsem se mýtinou a kolem hradeb, abych se vyhl potížím, snad se mi to povede, když mě někdo potká jen nějaký obyčejný sedlák tak se mě lekne, protože takhle zarostlej sem dlouho nebyl. Dřepl jsem si abych zkontroloval co mám v batohu, když mě prudký nával větru trochu popožduchnul. Zamračil jsem se a podíval se, odkud to jde. Moje první reakce na toto bylo kouknout na stromy a oblohu, ale to nic, pak mě něco zablesklo v očích a já se podíval tím směrem. Vyhasínající světlo? a ještě modré? Nikoho jsem nikde neviděl a tak jsem se šel podívat na ono místo.

Fate - 23. května 2017 11:33

soukromá zpráva od Fate pro 16. 6. 2049, okolí Londýna Chris Přiblížíš se k místu, odkud jsi zahlédl světlo. První, co tě udeří do očí, tak jsou stopy v písku. Hodně velké stopy v písku. Také takhle z blízka zcela jasně slyšíš zvuk chladnoucích motorů. Netrvá dlouho a ozve se zvuk spouštěné rampy. Tím se otevře také nějaké viditelné spektrum stroje před tebou. Z rampu dolů začne scházet mladě vypadající muž. Zarazí se a zavětří. Přikrčí se a rozhlédne se. Tam, kde stojíš tě naštěstí částečně kryje rampa, ale nebude trvat dlouho a přijde na tebe.

Adrian Crainson - 23. května 2017 12:26

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Sen Takže je nás víc! Projede mnou vlna nadšení, kterou jsem těžko potlačil. "To je zlé. Pokud se zjistí, že se mutanti opět objevují, tak zakročí." Zamračím se. Není pro mě bezpečné stýkat se s ostatními mutanty. "Budu ti vděčný, pokud mi pomůžeš s ovládnutím schopností, ale... musím si to projít hlavou. Jsem ve středu dění. Je pro mě nebezpečné se s vámi stýkat." Vysvětlím mu a v hlavě mi vrtá, jak vypadá jako člověk. Kočky jsou prohnané a v tomto světě jistě nikdo není tak hodný aby chtěl zachránit svět jen pro dobrý pocit a přežití lidí co tě pronásledují. Povídej Smiley... v čem je háček?

Thomas Faber - 23. května 2017 12:39

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Továrny, 12.6. Pomalu nakrčím obočí. Jako vážně? Chce nám namluvit, že nejdřív vypadal jako kočka? Divná kočka? A žije? "Hele, já jako nechci bejt moc rejpavej nebo tak, ale můžeš mi teda vysvětlit jak jsi přežil? Ve společnosti, která slovo mutant ani nevysloví a pokud by se objevil v rodině, udá klidně vlastní matku protože jinak by to znamenalo zhoubu celé rodiny?" Pomalu odložím zbytek jídla a zadívám se na něj zase o něco podezíravěji. Zapřemýšlím, co je vůbec za den a dostanu se k číslu pět. No to holt budeme muset přežít. A řekl bych, že náš politický výcvik by nám k tomu mohl trochu pomoct. Pokud nám neujedou nervy. Přeci jen je to situace poněkud vyhrocená a ani jednomu z nás zjevně moc po chuti. Když se zeptá, zda umíme střílet, kývnu na souhlas hlavou. Jedna věc je mít osobního řidiče, druhá je neumět se bránit něčím k tomu přímo určeným. Zvlášť když je pravděpodobné, že vám do patnácti někde půjde po krku a pak už je to jisté.

Fate - 23. května 2017 12:55

soukromá zpráva od Fate pro 17. 6. 2049, Paříž Adrien "Přesně proto jednám rychle. Mám obavy, že minimálně některé složky něco tuší." Kývne na souhlas. "Já konkrétně nejsem příliš dobrý učitel, ale udělám co budu moci." Odvětí. "Nemusíš být ve středu dění. Pokud na to někdo přijde, bude pro mne těžké zakročit dostatečně rychle." Potřese hlavou. "A ne všichni mají možnost zůstat ve společnosti." Dodá. "Pro tyto případy buduji místo, kam se budou moci uchýlit."

Mina Coffey - 23. května 2017 13:16

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 15. 6. 2049, farma za Londýnem Mina „Snad...“ odpovím mu a on pak zmizí. Inu není nad to umět mizet kdykoliv se ti zachce. Jak by se mi to zítra hodilo. Udělat zkoušku a pak fuk ... jsem pryč. Pousměji se vlastním myšlenkám. Pak stáhnu tílko, sukni a přes hlavu natáhnu noční košili. Od chvíle, kdy mě překvapil ve vlastních snech v podobě kocoura se už poctivě převlékám a to i v případě, že je to za cenu koupání ve vlastním potu. Jako jindy i dnes se mi neusíná dobře. Je stále vedro a já se několik minut pouze převaluji. Nakonec ale zaberu a usnu. Další den ráno mě budík probudí ve chvíli, kdy je ještě venku tma. Škola volá... pomyslím si. U mě je to poprvé, co musím kvůli škole vstávat. Otevřu oči a umlčím budík. Z postele lezu přesně tak, jak jsem čekala. Mokrá, zpocená. Promnu oči a mířím do koupelny. Beru už sebou i oblečení, které mě matka připravila na dnešní den. Černé šaty, černé prádlo a k tomu si po snídani vezmu ještě černé páskové boty. V té černé se nejspíš upeču. Koupené šaty mé úplně nesedí, jsou trochu hubenější, než já a navíc jsou ušité, řekněme na trochu mohutnější hrudník, než mám já. Chvíli nad tím přemýšlím a pak se rozhodnu vyzkoušet své dovednosti. Stačí chvíle trápení hlavy a šaty mě padnou jak kdyby mě byly šité na míru. Jen mě přijde, že jsem zase o trochu hladovější. Tak to bych měla jednu věc vyřešenou. Teď ještě snídaně a rozloučení. Rozloučení po kterém se už neuvidím s nevlastními rodiči. z nějakého důvodu se při té myšlence pousměji. Myslím si, že právě oni mě asi chybět nebudou. Snídaně proběhne hodně podobně jiným dnům. Trocha zeleniny, čaj a kousek včerejšího chleba. Spolu se mnou vstala pouze matka. Táta se probral až během snídaně a přišel se tedy se mnou rozloučit až mezi dveřmi. Nevadí mě to. Vůbec. Vlastně možná trochu ano. Z svých věcí mám sebou jen nějaké oblečení, zbytek jsem nechala v pokoji. Od svých pravých rodičů nemám nic a cennosti také nevedu. Během svých devítiletých studií, jsem se dočetla dost, abych věděla, že vzít sebou tablet by byla blbost. Vyrážím tedy nalehko přímo ke stanovišti vznášedel. Jedno do Londýna má letět za pár minut a já ho musím stihnout. Jedno každých šest hodin. V Londýně tak budu čekat asi hodinu, než začne zkouška. Zobrazit SPOILER šaty spodní prádlo dodám, kdyby bylo třeba :)

Fate - 23. května 2017 14:01

soukromá zpráva od Fate pro 16. 6. 2049, Londýn Mina Vznášedlo je zde na čas. Zamíří přímo k městu, k obrovským bytelným hradbám. Nakonec začne stoupat a proletí zhruba vprostřed hradeb. Proletí celkem dlouhou chodbou a pak se vynoří vysoko nad ulicemi. Zamíří k centrálnímu stanovišti v Londýně, odkud to není daleko do Vzdělávacího centra. Tato budova lze snadno odlišit mezi ostatními. Na rozdíl od zbytku města se snaží působit starodávně, honosně, luxusně. Budova plná zdobení, tmavých barev. Jediné co dojem kazí jsou velké vysílače viditelné na střeše. Velký vchod je otevřený dokořán a přijímá zástupy studentů. Nad vchodem visí velký transparent hlásající "Závěrečné zkoušky C-D". Uvnitř je hala plná studentů, někdy i jejich doprovodů, je přepažená stoly, kde je rozdělená abeceda ještě podrobněji a kam se musíš dojít nahlásit, že jsi zde, aby ti mohli říci, v kolik na tebe zhruba dojde řada a kde se máš zdržovat. Nakonec se dostaneš k znuděnému muži, který ti začne říkat, že přijdeš na řadu v půl jedenácté a že se máš dostavit do místnosti 205. První patro, levá chodba vzadu. Také se dozvídáš, že úvodní ceremoniál byl letos zrušen, a také tě upozorní na to, co již víš, a to, že po zkoušce bude povinná lékařská prohlídka, aby se vypsala doporučení a omezení pro budoucí práci ve městě. Času máš ještě dost, takže je na tobě, co v mezidobí budeš dělat. Nicméně po chvíli zaregistruješ nepříjemný pocit, že tě někdo sleduje. Když se však pořádně rozhlédneš, zjistíš, že po kraji haly se tiše pohybuje kocour. Nevypadá to, že by si ho někdo mimo tebe všiml.

Umbra - 23. května 2017 15:31

soukromá zpráva od Umbra pro Severní okraj Smiley Dál se rozhlíží a nakonec začne pátrat ve vzduchu i čichem. Trochu mě to zmate, ale ze zvědavosti i já několikrát začuchám kolem sebe. Ovšem, že bych cítila něco zvláštního se zrovna říci nedá. Zavrčení už zkoušet nebudu, nakonec by to ani ničemu nepřispělo. Jen poněkud zmateně povytáhnu obočí a sleduji ho. To, že se tu pohybují ozbrojenci už nijak nekomentuji, spíše se snažím uklidnit. Nečekala jsem problémy tak brzy. Ovšem než stihnu začít panikařit, Smiley se začne měnit a to doslova. Vyvalím překvapeně oči. Nakonec z toho ani nemám strach, jen se na něj dosti zaraženě dívám. Mám takový dojem, že Smiley mě ještě hodně překvapí. Jakmile mě pobídne a vyrazí dál na cestu, okamžitě ho bezmyšlenkovitě následuji. "Nejdřív duch a potom vlkodlak? Schválně, co asi bude příště." Tiše zavtipkuji, i když můj humor zrovna nemusí být na místě, vzhledem k situaci ve které se nacházím.

Smiley - 23. května 2017 15:40

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn, severní okraj Olivia Drží se dobře, na to, že se zabředáváme do průseru nehorázného kalibru. Běžíme ulicemi, na křižovatce vždy jen krátce zavětřím, než vyrazím další. Motáme se do bludiště průmyslové zóny a nepolevuji v naší rychlosti. I tak si najde čas na to mluvit. "Technicky, kdybych byl to co naznačuješ, byl bych kočkodlak." Opravím jí lehce. "Nicméně ani to nejsem. Jen umím měnit podoby. A pokud se mám soustředit na smysly, je náročné zároveň udržovat jinou podobu." Nezadýchávám se. Nicméně poočku sleduji, jak je na tom ona.

Adrian Crainson - 23. května 2017 15:41

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Sen Trpělivě jsem si jej vyslechnul ale zatvářil se útrpně. "Máme jistotu že je skutečně bezpečné? Pokud se to provalí, budou mutanti zase nepřítel číslo jedna a z vlastních zkušeností vím, že útok bude rychlý, nemilosrdný, brutální a zákeřný. A i kdyby ndvyšel, žežko bychom pak mohli změnit svět a společnost k lepšímu... leda že..." Pousmál jsem se. "Leda že bych zůstal tam kde jsem. Umístit všechny na jedno místo je nebezpečné. Pokud některé složky něco tuší, necháme je tušit. Využíjme momentu překvapení. Pokud bude jeden z mutantů uvnitř vládních kruhů, alespoň v Paříži, budeme to moct využít v náš prospěch... a ten mutant budu já. Mám na to všechny předpoklady. Nabízím ti svou omoc a potenciál nejen jako mutanta, ale jako syna jednoho z nejmocnějších mužů Francie. Pomoz mi a já pomůžu tobě. Řekni mi co víš o mutantech a ukaž mi jak třeba... vstupuješ do myslí cizích lidí a já budu moct mutanty skrýt a připravit lidi na změnu pořádků... Bez tebe to ale nezvládnu." Dobře, teď ví že s ním hodlám spolupracovat a jsem na něm do jisté míry závislí. To je dobře, nechci si ho znepřátelit.

Fate - 23. května 2017 16:16

soukromá zpráva od Fate pro 17. 6. 2049, Paříž Adrien Kocour tě poslouchá a během tvé řeči pomalu vycení zoubky a přesedne si. "Ano, plně věřím tomu, že místo je bezpečné." Odpoví napřed na první otázku. "Počítám s tím, že se to časem provalí. Jen chci, aby v ten okamžik byli mutanti připraveni. Uměli ovládat své schopnosti a dokázali lidstvu, že se mýlí. Že jim pomohou a jsou jejich spása." Oči má zabodnuté do tebe a pozorně sleduje tvé reakce. "Pokud vláda zaútočí bez důvodu na nás, v okamžik, kdy budeme připraveni, jen si podtrhnou stoličku na oprátce." Odvětí klidně. "Zůstávat tam kde jsi je pro tebe nebezpečné. Stačí si ukopnout palec a nejbližší medicentrum zachytí gen x." Přimhouří oči, když zpochybníš jeho plány. "Vládní hlas je užitečný, pokud nezaznívá z vězení. Až vyjdeme na světlo jako zbrusu noví X-meni, věřím tomu, že vláda zpřísní kontroly pro vládní kruhy." Varuje tě. "Vím toho poměrně dost, záleží na tom, co chceš vědět a co s těmi informacemi uděláš." Chvíli tě sleduje, když mu dojde, na co pravděpodobně narážíš. "Nechci tě zklamat, ale nejsem telepat. Sám pořádně nevím, jak tato schopnost pro mne funguje. Přijdu si trochu jak chodící Cerebro." Uchechtne se a poslední větu si zamumlá do fousků, než pro tebe. "Jsi mladý a svět není připravený. Daleko raději bych tě viděl někde, kde tě bude možné ochránit."

Umbra - 23. května 2017 16:36

soukromá zpráva od Umbra pro Severní okraj Smiley Běžím za ním. Pokaždé když zabočí, jsem mu v patách. Kam udělá krok i já jdu. Motáme se mezi budovami a kličkujeme v ulicích. Tolik dobrodružství v jediném dnu a mě se to celkem i začíná líbit. Adrenalin zaplavil mé tělo a až stále cítím strach a mráz, který mi běhá po zádech je to svým způsobem vzrušující a tak nové. Jakmile mě opraví a já tak zjistím něco dalšího o jeho schopnosti na tváři se mi objeví úsměv. "Skvělý." Okomentuji to jediným slovem v hlase mi zní přímo nadšení. Nakonec, když už patřím k lidem jako je on, proč bych si to nemohla užít? Nezastavuji se, ale můj dech už pomalu začíná skomírat, nicméně na sobě nedám nic znát, prostě pokračuji v cestě. Hluboké nádechy, výdechy a díky adrenalinu se to nakonec také dá mnohem lépe zvládnout. Jemu se to běhá, když si to trajdí po čtyřech.

Anthony B. Carter - 23. května 2017 17:10

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Továrny, 12.6. Faber má docela dobrou připomínku ohledně toho, jak mohl Smiley v této podobě přežít celé ty roky. Takhle pestrobarevné kočky si prostě někdo dřív nebo později všimne a to i když se umí přemisťovat z místa na místo. Třeba se nevyskytoval mezi lidmi. Mohl být někde zavřený, schovaný, učil se ovládat svou schopnost a až poté začal chodit do společnosti. Ať tak či tak, nemohlo to být jednoduché. S čím bych ale nesouhlasil jsou další Faberova slova. Nevím jak to funguje v jeho rodině, ta naše by ale při sobě určitě držela. Kdyby byl jeden z nás mutant, nikdo by to nikomu neřekl a neběžel nahlásit. Dobře, možná bychom to nesměli říci otci a pro jistotu z toho vynechat i mámu, jejíž psychické zdraví nebylo nejlepší, ale jsem si jist, že já, Sof a Danny bychom drželi při sobě. Tak proč si jim to neřekl? Kvůli jejich vlastnímu bezpečí, samozřejmě. "To jsou...komiksy? A knihy?" Nakouknu do bedny a oči se mi rozšíří nadšením, které ale okamžitě ovládám a radši si začnu všímat těch věcí, které nám zajistí přežití. Přeci jenom historky o X-menech mohou na chvíli počkat, teď je dobré vědět, jak přežít těch pět dní. Vypadá to na vše potřebné. Dobrá práce. A nakonec i zbraně. Naštěstí jen omračovací. Lehce zachmuřeně přikývnu, zbraně jsem nikdy neměl příliš v oblibě, ale umět s nimi je součástí naší výchovy. Mohl jsem tehdy protestovat, bylo by to ale zbytečné, tak jsem se naučil, co bylo třeba, abych měl klid. Nechápu, proč se to od nás vyžadovalo - okey, teď už to možná trochu chápu, díky Eve za prozření. "Dobře. Díky za všechno. Je něco, co bychom měli udělat kromě přežití a naučení se povinné historie," kývnu směrem ke svazkům komiksů, "nebo je těch pět dní zcela na nás?" Přemýšlím, zda by se do budoucna nehodily nějaké peníze, ovšem nevím, jak by se mi je teď povedlo získat. Oni mrtvoly bohužel nedisponují moc velkým finančním kapitálem.

Smiley - 23. května 2017 19:03

soukromá zpráva od Smiley pro 12. 6. 2049, Londýn, továrny Anthony, Thomas "Jsem velmi šikovný." Zakřením se na Thomase. Nicméně potřebuji jeho pomoc. Takže jim trochu upřímnosti asi dlužím. "Jsem starší než tato doba." Dodám tedy nakonec vážně. "Z mé osobní sbírky." Usměji se, když objeví tištěný poklad. Oba kývnou na to, že umí střílet. Tušil jsem to a jsem za to rád. "Tak je nepouštějte daleko od těla." Upozorním je a každý vyfasuje tu svou. "Ještě jste se odtud nedostali, na děkování bude času potom." Povytáhnu obočí. "Knihy tu máte spíše jako rozptýlení. Pro mě za mě..." Pokrčím rameny. Nicméně zvážním a přejedu je oba pohledem. "Buďte opatrní. Nevystrkujte nos. Neprozraďte se. Nedělejte blbosti. V případě nutnosti se braňte. Mezi oblečením je i pár věcí jak si zakrýt obličej. Vyberte si něco na přesun." Krátce se odmlčím. "V úterý se ozvu, kdy přesně se budeme přesouvat." Podívám se po nich, zda nechtějí něco dodat. "Budu muset jít." Pokud nemají další dotazy, zatočím se ve vzduchu a pomalu zmizím, naposledy se ve vzduchu zaleskne můj zubatý úsměv.

Fate - 23. května 2017 19:23

soukromá zpráva od Fate pro 12. 6. 2049 - 15. 6. 2049, Londýn, továrny Anthony, Thomas Den střídal noc, zásoby se pomalu ztenčovaly. Knihy obsahují nějaké encyklopedie o staré době, kniha o Institutech pro mutanty. Nějaké školy ze světa, Jean Grey Institute for Higher Learning, škola ze které nápad vznikl - Xavier's School for Gifted Youngsters. Letmé dotčení se jejích členů. Komixy jsou o X-menech ale také třeba o Alpha Flight - což je mutantský vládní tým Kanady. Informací je tam dost a dost. A všechno jsou to zakázané informace. Nikde ani žbla o tom, že by mohli za zkázu světa. Spíše to vypadá, že se snažili vyjít lidem vstříc. Samozřejmě, narazíte informace o Bratrstvu, kteří chtěli lidstvo vyhladit, o mocných mutantech se silou vymazat mrknutím oka města, o těch, kteří chtěli nadvládu. Vždy ale byli zastaveni. V komixech se také ukáže zmínka o tom, že Avengers - ta zapomenutá skupina vládních hrdinů - s X-meny vycházela. Dokonce byli přáteli. A jak to všechno skončilo. Zbraně, které jste dostali, tak jsou výkřik nejnovější technologie, ani jeden jste podobné ještě ani na veřejném trhu neviděli. Uplyne čas a přijde den, kdy se vám má Smiley ozvat. Zjeví se k večeru. Sdělí vám, že druhý den budete odlétat kolem poledne. A bude vás víc. Uprostřed hovoru však zpozorní a najednou zvážní. Pak vás rychle pobídne, abyste začali balit. Opouštíte město ještě dnes večer. A to rychle. Velmi rychle.

Thomas Faber - 23. května 2017 19:56

soukromá zpráva od Thomas Faber pro Továrny, 12. - 15.6. Docela by mě zajímalo jak vlastně starý tedy je, když určitě starší než vypadá. Cartera zaujaly nějaké knihy, ale vzhledem k tomu, že jsem o něco dál, tak zatím nevidím o co se jedná. Přiblížím se až teprve tehdy, když se natáhnu pro zbraň. „Když říkáš.“ Pokrčím rameny. Vzhledem k tomu, že tu nemám bodyguardy, tak se ani nebráním. S několika dobrými radamy, které zní skoro jako od mého otce prostě zmizí. Tak fajn. Vrátím se pro jídlo, které jsem nedojedl a zatímco ho žvýkám, prohrabuju se věcma, co mourek donesl. Jak jen byl ten popěvek... vím, že mi hrozně lezl na nervy když jsem byl mladší, ale teď jsem si zaboha nemohl vzpomenout. Nakonec jsem si vyhrabal jednu z knížek, pokynul Carterovi a zalezl jsem si s ní o pár metrů dál. Za celých pět dní jsem se konverzace účastnil jen tehdy, pokud něco začal on. Možná to vypadalo, že knížkami jen tak listuju, ale ve skutečnosti jsem něco urputně hledal. V úterý navečer už jen ležím a dívám se do stropu. Rána na ruce se zahojila jako každé normální škrábnutí v podstatě hned po tom, co jsem se pořádně najedl a prospal. Taky už mi nedělá problém stát, což se nakonec ukáže jako výhra. Pomalu odkývávám, že se tu tedy budeme poflakovat ještě jednu noc, když se něco změní. Nějak an nemám chuť se hádat, takže vyskočím na nohy a začnu snášet věci a natáhnu si na sebe pár drobností, které jsem si vybral na cestu. Zatímco poskakuju po jedné noze a obouvám se, napadne mě, že vlastně nevím, co se děje, jen že jsem vyletěl jako vyplašené kuře, když se střelí do hejna. „Proč vlastně tak spěcháme?“ V zubech držím druhou ponožku, tak je mi možná trochu hůř rozumět, a mezitím nahážu do batohu všechnu vodu, co zbyla. Musí to vypadat skutečně vtipně, protože kamkoli přeskáču, přenáším s sebou i zbraň. Pro jistotu pochopitelně.

Smiley - 23. května 2017 19:59

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, Londýn, severní okraj Olivia Zarazím jí a pokynu jí pod jeden přístřešek u nějakého vchodu. Nad námi zahlédne rychlý pohyb. Počkám, až jsou pryč a pak pokračujeme. Hluk ruchu kolem nás utichne, jak se dostaneme do nepoužívaných a opuštěných komplexů. Také zeď města se tyčí do své plné výše nad námi. Vypadá skoro jako konec světa. Znovu se zarazím. Teď i ona může zaslechnout nedaleký dusot nohou. Zavrčím. Nicméně nezní to nijak výhrůžně či nebezpečně. Je to spíše takové... zoufalé. Trochu přidám a doufám, že udrží krok. Teď již nikam neuhýbáme míříme přímě a dost rychle. Po chvíli se za námi vynoří banda černě oblečených lidí, kteří už se nesnaží být potichu a začnou po sobě pokřikovat.

Umbra - 23. května 2017 20:52

soukromá zpráva od Umbra pro Severní okraj Smiley Když Smiley pokyne, abychom se schovali pod nějaký vchod budovy, rychle se to snažím splnit. Nakonec to bylo těsné, már postav se mihlo nad námi a když se zdál vzduch znovu čistý vyrazili jsme dál. Tovární hluk a rachot se postupně utiší, čím dále jsme od továren, které jsou ještě v provozu. Zeď, která má město chránit, takto zblízka vypadá spíše, jako stěna vězení. Jako hradba, která ti brání v rozletu. Zvláštní, jak se dá pohled na svět tak rychle změnit a zvláště pak také na společnost a vládu, která nám určuje pravidla, dle kterých se řídit. Jdeme dál, ale on se zarazí, rychle doběhnu menší vzdálenost, která mezi námi byla, přeci jen, v běhu mám oproti němu trochu mezery. Tentokrát slyším i já kroky, hlasité a přibližují se. Smiley znovu zavrčí, letmo se na něj podívám, ale můj pohled se nakonec stejně stočí za oním zvukem. Tiše jsem se nadechla, ale ani jsem nestačila vyslovit svou otázku rozběhl se, tentokrát mnohem rychleji. Na otázky tedy už nemám čas. Nechám tak nevyřčená slova slovy a rozběhnu se za ním, tak rychle jak jen i to nohy dovolí. Už pěknou chvíli se mi podlamovaly, ale teď díky další vlně adrenalinu a strachu jsou znovu plny síly. Až tahle nově nabytá energie vyprchá, pravděpodobně nebudu moci pár dní chodit. Tak dlouho v kuse jsem ještě nikdy neběhala. Byla chyba, že jsem svou výdrž nikdy moc pořádně necvičila. Když se za námi vynoří parta lidí, hlasitých lidí. Strach o sobě znovu dá vědět. "Co budeme dělat?" Zeptám se tiše.

Anthony B. Carter - 23. května 2017 23:27

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 12. 6. 2049 - 15. 6. 2049, Londýn, továrny Těch pár dní uteklo kupodivu docela bez problémů, stále bylo nad čím přemýšlet popřípadě co číst. Vlastně ta četba bylo to jediné, co mě drželo od toho, abych se vydal ven. Nejenom že bych ocenil nějaký ten vzduch, ale bylo to i poprvé, co jsem se ocitl na tak dlouhou dobu bez své rodiny. Nebylo to jednoduché. Vážně ne. Možná jsem dospělý chlap, ale oni byli to jediné, co mě dělalo můj život mým. Měl jsem se o koho starat, měl jsem s kým hovořit a i když ne vždy bylo vše ideální a skvělé, byla to má rodina. Tedy skoro. Teď jsem najednou byl zcela bez nich - a hlavně bez možnosti to nějak vrátit zpátky. Kolikrát mě za ty dny napadlo, že se vydám za Sof a všechno jí řeknu? Že jí půjdu obejmout a ujistím jí, že jsem vlastně úplně v pořádku a že mě čeká život, o kterém ona sama tolik sní? Kolikrát jsem se za ní chtěl vydat jenom protože jsem chtěl s někým mluvit - Faber byl v tomhle ohledu docela nepoužitelný, navíc o čem bych si s ním povídal? Potřeboval zpracovat všechny nové informace a stejně jako já se i on ponořil do čtení. Svět před lety musel být úžasný. Svět ze kterého pochází Smiley. I nad tím jsem dlouho přemýšlel. Kolik mu je let? Jak to, že přežil tak dlouho? No, je to kočka. Tedy kocour. Kdo ví, co všechno zvládne a co umí. Třeba má i sedm životů. Všechny ty komiksy a knihy jsem hltal skoro jedním dechem a přestože jsem se snažil o nějakou objektivnost a nadhled, stále se někteří účastníci stali mými novými hrdiny. Například Profesor X. To jak v každém dokázal vidět jen to nejlepší, to jak neustále doufal a věřil, že se svět může zlepšit, že mohou lidé a mutanti žít po jednom boku, to mi přišla jako myšlenka, kterou by měl zase někdo navrátit zpět do života a především společnosti. Smiley přichází v určený den, já už mám sbaleno a jsem plně připraven na cesty. Na jednu stranu se nemohu dočkat, na stranu druhou cítím divný pocit na žaludku. Tady jsem byl stále doma a měl to jen pár minut cesty od mého domu, od mé rodiny, mých nejbližších. V příštích dnech se vydám pryč, daleko, daleko pryč a to aniž bych mohl říci sbohem. Vzdali už pátrání? Měl jsem už pohřeb? Otázky, na které vlastně ani nechci znát odpověď. Na cestu jsem se převlékl do obyčejného, ničím nevynikajícího oblečení, následně jsem našel i klobouk, díky kterému mi nebude vidět tolik do tváře. Bude to stačit, aby mě nikdo nepoznal? Nemám ponětí. Chvíli to vypadá, že budeme muset vydržet až do dalšího dne, což mi nakonec tak nevadilo, stále mi chybělo něco k dočtení, Smiley ale náhle znervózní a celkově atmosféra se dosti změní. Okamžitě beru všechny důležité a již dávno sbalené věci (chtěl jsem Faberovi říci, ať si sbalí dříve, nechtěl jsem ale rušit to krásné ticho, které mezi námi bylo) a jsem připraven k rychlému odchodu. "Děje se něco?" Podobná otázka. "Chceš s něčím pomoci?" Další putuje směrem k Faberovi, který vypadá, že to asi nestíhá. Měl jsem ho donutit sbalit si dříve.

Mina Coffey - 24. května 2017 01:09

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 16. 6. 2049, farma za Londýnem Mina Vlezu do vznášedla a zaplatím jízdenku. Je to drahé, ale peníze na vznášedlo jsem dostala od rodičů. Dostat se tam musím, takže klopím peníze a zamířím asi do středu sedadel. Usadím se sama a dívám se ven. Z naší osady nakonec letím sama a ve vznášedla je nás tak pouze pět. Je to dlouho, co jsem naposledy letěla. Asi je to přesně tak dlouho, jak dlouho bydlím u nevlastních rodičů. Bydlela jsem. opravím se v duchu a pokusím se ohlédnout za osadou. Ta už však zmizela v dáli. Otočí se zpět a spatřím hradby Londýna. Bytelné vedoucí odkudsi zleva doprava. Na obou stranách se k hradbám přibližuje několik dalších vznášedel. Naše nakonec zaletí do tunelu a já jsem tak chvíli bez výhledu. Dívám se sama na sebe v odrazu okna. Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu. Jak jsem se za ty roky změnila. Vletíme do Londýna a obloukem zamíříme do samotného středu. Obdivuji rozlehlost města i velikost budov. Z mé předchozí „návštěvy“ si toho přeci jen příliš nepamatuji. Jako dítě jsem v tu chvíli měla asi jiné starosti. Teď, když věším starý život na háček, je to jiné. Dívám se a snažím si vše zapamatovat. Kdo ví, co bude zítra... Přistaneme a já se při odchodu zeptám pilota na cestu. Prohlédne si mé od hlavy k patě. Usměje se na mě a popíše mi krátkou cestu. Jakmile poděkuji a vyrazím pryč, dostane se mi ještě přání k úspěšnému zakončení studia. Budovu nakonec poznám poměrně snadno, navíc mají i vyvěšen nápis. Na chvíli se ve strkajícím davu pozastavím a pohlédnu vzhůru. Tak jdeme na to, ať to dopadne jak chce. řeknu si v duchu a vkročím do budovy. V chumlu po jisté chvíli naleznu stůl se svou částí abecedy. Pán u něho mě nalezne v seznamu a řekne mě číslo místnosti. Dokonce mi i řekne, jak se tam dostanu. Super! Poděkuji a udělám krok stranou, abych nepřekážela dalším studentům. Nedá mě to a začnu přemýšlet, jak probíhá taková zdravotní prohlídka. Nepamatuji se, že bych někdy nějakou prošla. Jak to probíhá? Je to jen sken a nebo i osobní prohlídka jako kdysi? uvažuji a vzpomenu si na knihu historie z povinné četby. Tam byly lékařské prohlídky popisovány téměř jak horory. Svléknout do naha a pak doktor udělá prohlídku. U holek navíc doplněnou o ... radši pomlčet. Nakonec zvážit, změřit, poslechnout a nakonec i vybrat poplatky. Zajímalo by mě, jak to probíhá dnes... Pak mě cosi nakopne. Skoro jako kdybych dostala ránu od proudu. Rozhlédnu se. Nic. Tak proč jsem měla pocit... zauvažuji a rozhlížím se znovu. Nakonec to spatřím. Jednu věc, která sem nepatří. Vlastně spíš někoho, kdo sem nepatří. Kocour. Pousměji se. Takže nakonec mě přeci jen někdo na zkoušku doprovází. Sice ne rodiče, ale někdo ano. Ten kocour si u mě za to připsal nemálo bonusových bodů. Chvíli váhám a pak mířím za ním. Jdu v poměrně velkém odstupu, abych na něho náhodou neupozornila a také, aby pokud by mě někdo sledoval nepochopil, že i já někoho sleduji. Snažím se být nenápadná.

Fate - 24. května 2017 08:14

soukromá zpráva od Fate pro 15. 6. 2049, Londýn, severní okraj Olivia, Anthony, Thomas Thomas, Anthony "Jsou tady. Propátrávají město." Odvětí věcně Smiley na vaše dotazy. "Musíme se dostat ven." Počká až se zabalíte a připravíte a pak vykoukne ven z továren. Zavětří, rozhlédne se a pak zamíří mezi budovy. Netrvá dlouho a slyšíte i vy, vzdálený hluk pronásledovatelů. "Buďte ve střehu." Sykne k vám Smiley a vyrazí dalšími uličkami. Nakonec se dostanete poblíž brány, na křižovatku ulic. V ten okamžik před vámi Smiley zmizí, jen aby se vzápětí vyřídit z přímé ulice k brány a za ním běží dívka. Olivia "Utíkat." Zavelí jednoduše a drží se nyní spíše tvého tempa. Když dorazíte na konec ulice, najednou se před vámi vynoří dva chlapci se zbraněmi v rukou. Smiley zabrzdí, aby se mohl ohlédnout. Proti vám ulicí míří celkem hlasitá skupinka ozbrojenců v černém oblečení, na kterých se občas zalesknou energetická brnění. "Vypalte do nich krátkou salvu." Zavelí těm dvoum a počká až tak udělají. "Tudy," vybídne vás a vyrazí do stinné úzké uličky. Zaběhne na jeden dvůr a schová se za zeď. Počká až ho budete následovat a ulicí najednou pokračuje vaše skupinka. Chlup na chlup vypadá stejně jako vy. Kolem vás se celá hlučná skupina pronásledovatelů prožene za návnadou.

Adrian Crainson - 24. května 2017 08:19

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Kočičí přesvědčivost Kocour mě nutí přemýšlet, avšak já se nechci vzdávat svého domova a pohodlí... a rodiny. Stále cítím jistou nedůvěřivost. "Cere-co?" Zkoumavě se na něj podívám ale pak si povzdechnu. Musím uznat, že jsem příliš mladý. Že svět není připravený. Pokud by to prasklo, moji rodiče by měli strašné problémy... a když jen zmizím, nebude jim to také příjemné. Ne. Tady jde o mou bezpečnost. Nemůžu konat velké věci, pokud budu mrtvý... v lepším případě. Ale tohle začlenění mi přece nebrání se potom vrátit do Francie. "Dobře... půjdu s tebou, založit tyto... X-meny." Řeknu nakonec.

Fate - 24. května 2017 08:28

soukromá zpráva od Fate pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina Kocour se krátce zastaví a ohlédne se po tobě, když si všimne, že ho sleduješ, zamíří na schodiště. Vyskáče nahoru, kde se krátce zastaví, pohodí ocasem, koukne na tebe dolů a pak vyrazí do chodby. Zahne za roh. Když tam dojdeš, sedí na zemi. Vybral slepou odbočku, kde momentálně nikdo není. Když dorazíš, zvedne se a otře se ti o kotníky jako jakákoliv jiná kočka.

Fate - 24. května 2017 08:33

soukromá zpráva od Fate pro 17. 6. 2049, Paříž Adrien Trpělivě tě nechává přemýšlet. Když se zaujmeš tím, co si skoro neuvědomil, že řekl na hlas, přeměří si tě pohledem. "Byl to přístroj, který mohli využívat telepaté na zesílení svých schopností. Dokázali tak najít a spojit se s kýmkoliv na planetě." Sleduje tvou reakci. "Výborně." Vycení zoubky. "Bohužel nepůjde to hned. Probíhají závěrečné zkoušky ve Vzdělávacích centrech. A mezi absolventy se objevilo pár mutantů. Musím je dostat ze zkoušek dřív, než je podrobí zdravotní prohlídce." Vysvětlí důvod zdržení. "V sobotu... Mohl bych pro tebe dorazit v sobotu."

Adrian Crainson - 24. května 2017 09:45

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Útěk z domu Jakmile začne Smiley mluvit o cerebru, zatvářím se jako dítě co ve výloze hračkárny objevilo přesně to, co chce pod stromeček. Má chuť něco podobného zase sestrojit byla až hmatatelná. Divné že mi pitenciák spojení vědy a darů došel až teď. "Jo. Vím o nich a něco podobného jsem čekal." Ušklíbnu se. "Do soboty klidně počkám, alespoň budu mít čas dořešit pár věcí a vzít to nejcenější... jestli tedy můžu."

Fate - 24. května 2017 09:54

soukromá zpráva od Fate pro 17. 6. 2049, Paříž Adrien Ozve se lehké zapředení, když je tvé nadšení až tak viditelné. "To, že vláda letos nařídila povinnou lékařskou prohlídku nebude jen tak." Pokýve hlavou. "Dobrá. Dostaneš se mimo město?" Zeptá se tě a zase na tebe klidně hledí. "Hlavně se neprozraď. Nerad bych řešil nečekaná nepříjemná překvapení." Řekne věcně. "S sebou si vem co chceš. Ale upozorňuju tě, že zatím to není žádný luxus. Spíše trochu bojové podmínky. Neměl jsem zatím čas zařídit něco víc... nóbl."

Thomas Faber - 24. května 2017 10:39

soukromá zpráva od Thomas Faber pro 15.6. severní okraj Londýna "Kdo je tady?" Vzhledem k tomu, že to může být od vlády přes rodiny až po najaté zabijáky v podstatě kdokoli, rád bych alespoň věděl jestli čekat pitevní stůl, pár facek nebo kulku. Zakroutím hlavou na nabídku pomoci s tím, že zvládám. Možná to vypadá chaoticky, ale skutečně tu zas až tolik věcí není. Kolem krku se uvážu černý šátek a utáhnu popruhy, aby mi batoh na zádech dobře seděl. Vyrazíme z úkrytu a když nás upozorní, že máme být ve střehu, už mám nějakou chvíli zbraň v ruce. Asi se měl lépe poptat jak moc umíme se zbraněma zacházet, protože vzápětí jsem málem dostal infarkt, když Smily před námi zmizel a vzápětí se vyřítil před námi a ne sám. Nervy sice zapracovali, ale výcvik naštěstí taky, takže jsem jen zlomek vteřiny mířil našemu průvodci na hlavu, než mi došlo o koho se jedná a rychle jsem zbraní uhnul jinam, aby mi náhodou adrenalin nebrnknul o spoušť. Jinam bylo na skupinku pronásledovatelů za nimi. Moje napjaté nervy jako by jen čekali na pobídnutí, takže když přišlo, střílel jsem bez váhání a nepochyboval o tom, že jsem neminul. Další povel a moje nohy zareagovali na pokyn a já měl tak trochu pocit, že spíš jen sleduju, jak běžím dál za kočičákem na nějaký dvůr. Ohlédnul jsem se, jestli si pronásledovatelé všimli, kam jsme zabočili, takže si všimnu i nové skupinky. Tak jo, pocit se stal skutečností a fakt si prohlížím sám sebe jak s trochu vyděšeným výrazem utíkám za kočkou. Nikdy bych neřekl, že vypadám tak mladě. Skočím za roh a přikrčím se ke zdi. Prudce oddechuji a nepochybuju o tom, že být to pár dní zpátky, tenhle běh mě zabil. Nebo ještě spíš bych se ani nerozeběhl. Čekám až se přestanou ozývat zvuky pronásledování a ani nedutám, jen poočku sleduju kočku a po chvíli si prohlédnu i dívku. Kývnu jí a na pozdrav vynutím na své tváři i naučený, společensky milý úsměv. Ani mě nenapadne se teď představovat, abych nás hlukem neprozradil a pokud se o to někdo jinej pokusí, pokusím se mu zacpat pusu.

Mina Coffey - 24. května 2017 11:28

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina Pokračuji za kocourem přes celou místnost. V jednu chvíli se zastaví a ohlédne. Pousměji se. Všem kolem jsem naprosto ukradená a můj úsměv tak spatří pouze jedna osoba. Když znovu vyrazí míří ke schodišti. Jdu za ním, však co jiného mám dělat. Jsem tu brzy a do prvního patra stejně budu muset. Takže šup za ním. Vzhůru do oblak. Vyjdu schodiště a přemýšlím, proč mě vede zrovna sem. Že by mě vedl už k mé učebně? Rozhlédnu se a spatřím kocoura sedět hned za rohem. Udělám k němu pár kroků a dívám se na něho. Tak proč jsi mě sem vedl? zeptám se v duchu kocoura a rozhlédnu se po číslech místností. V tu samou chvíli ucítím otření srsti na kotníku. Shlédnu dolů a tam ... kocour. Perfektní, takhle se asi kočky chovaly normálně... Kdysi v dobách, kdy tahle zvířata byla běžná.

Smiley - 24. května 2017 11:43

soukromá zpráva od Smiley pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina Protáhnu se kolem ní, abych se ujistil, že tu nikdo není a jsme v slepém úhlu kamer. Pak kousek odskáču a kočičí podoba se začne zvětšovat, protáhnou se končetiny. V podstatě mám lidský tvar, nicméně jsem pokryt bílo-tyrkysovou srstí s pruhy, ocas se protáhne a zůstává v téhle podobě. Vrátí se zelenomodré zorničky. Zůstávám přikrčený u země. "Jak se cítíš?" Zeptám se jí s úsměvem.

Adrian Crainson - 24. května 2017 12:11

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Jak pláchnout? "Je to podezřelé." Přitakám kocourovi s úsměvem a pátrám v paměti, jestli si nevzpomenu na nějaký detail aktuálně namířený proti mutantům ve francii. "Mimo město? Ano. Ale nenapadá mě, jak to narafičit. I když, mohl bych zařídit účast na dalším z obchodů v jedné z velkých osad a po cestě se... ztratit." Bylo na mě známo, že nedostatek luxusu asi ponesu relativně obtížně. Tvářil jsem se jako pes s karamelkou v hubě. "Rozhodně ale nechci být ztracený v poušti dlouho, rád bych to dobře naplánoval. I když nemůžu zaručit že to bez nepříjemností nebude... otec je dost... zapálený pro věc když jde o osobní věci. Nejlepší by možná bylo přesvědčit jej, že jsem mrtvý. Máš nějaký nápad?"

Mina Coffey - 24. května 2017 12:29

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina Sleduji počínaní kocoura a pak jeho proměnu. Tak takhle to vypadá. Jakmile proměnu dokončí, tak se trochu leknu, že se něco nepovedlo. On ale spustí s úsměvem. „Já celkem normálně.“ zalžu bez jediné výčitky. „Ale ty... Jsi si jistý, že se tvoje proměna povedla jak měla? Vypadáš celkem podivně.“ řeknu mu popravdě a zatvářím se trochu omluvně. Jasně jsem trochu drzá, ale nemohu si pomoct.

Anthony B. Carter - 24. května 2017 12:39

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 15. 6. 2049, Londýn, severní okraj Měl bych stejnou otázku jako Faber, kdo jsou ti oni, kteří nás hledají a pronásledují? Zdejší vláda a strážci pořádku? Jak by se o nás dozvěděli? Hledají vůbec nás nebo hlavně Smileyho? Na otázky teď ale není mnoho času, na záda házím batoh s věcmi, které jsem uznal za vhodné k odnosu, stejně jako Faber si kolem úst zavazuji šátek a kontroluji, zda mám klobouk. Ten šátek není tak marný nápad. Budu muset Faberovi poděkovat. A teď už rychle pryč z továrny a doufat, že nás nikdo nechytí. Ať nás honí kdokoliv. Nemělo by mě příliš šokovat, jak Smiley mizí a zase se objevuje, přesto ještě bude chvíli trvat než si na to zvyknu a přestanu reagovat na jeho znovuobjevení. Hlavně klid. Nenechat se ovládnout strachem a adrenalinem. Přemýšlet na svými činy a nestřílet bezhlavě. Ani si nevšimnu, že je nás o jednoho více, pouze reaguji na Smileyho pokyn a i přestože by mi to jindy bylo nepříjemné, teď střílím a snažím se na to nemyslet. Musíme se odsud dostat. Prostě není čas na řešení hloupostí. Zahneme za roh do temného koutku a já už už chci namítat, že musíme běžet dál, jinak nás najdou. Pak si ale všimnu skupinky utíkajících lidí, kteří vypadají úplně stejně jako my. Protože to jsme my. Nebo naše iluze. Že by další ze Smileyho schopností? Teprve teď si všímám, že jsme čtyři a tím čtvrtým člověkem je neznámá dívka. Kývnu jí na pozdrav, i já ale zachovávám mlčení, abychom nebyli zbytečně odhaleni. Další mutant? Je nás více než jsem očekával. Zbraň mám neustále připravenou a i přes hlasitě bušící srdce se snažím o klid. Hlavně nepanikařit, jsou tu další tři lidé (dva a jeden kocour), kteří se musí dostat do bezpečí.

Umbra - 24. května 2017 14:15

soukromá zpráva od Umbra pro Londýn, severní okraj, 15.6. 2049 Smiley, Thomas, Anthony Běžím co mi jen mé nohy dovolí a s dechem už pomalu nestíhám. Adrenalin a strach mě i přes bolest ženou dál. Nezastavuji a nezpomaluji, nemohu si to dovolit. Za celý svůj život jsem toho neuběhla tolik bez zastávky, jako právě dnes. A to jsem i to ještě před chvilkou užívala. Bylo to unáhlené rozhodnutí a lituji, že jsem si kdy stěžovala na svůj stereotypní život. Mé názory se mění minuta po minutě, stejně jako situace ve kterých se nacházím. Po chvíli se před námi objeví další dva lidé se zbraněmi. Tohle musí být nějaký špatný vtip. Projede mi hlavou, ale ti dva nestřílejí a Smiley si s nimi také horkou hlavu nedělá, místo toho zabrzdil a ohlédl se. Já raději ani nechci vědět, jak to za mými zády vypadá, jen se konečně na chvíli zastavím, ruce opřu o kolena a snažím se znovu popadnou dech, který jsem při onom běhu někde ztratila cestou. Na Smileyho povel začnou pálit na blížící se útočníky. Od toho si držím odstup. Na konec znovu na povel bereme nohy na ramena tentokrát s dvěma členy navíc. Ze Smileyho by byl dobrý generál, nebo jiný velící důstojník. Rozkazy rozhodně dávat umí. Zaběhneme uličkou na dvůr. Tam se jako ostatní rychle přikrčím za zdí. Zády se o onu zídku opřu a přestože tajím těžký dech, zakryji si pro jistotu ústa dlaněmi, abych eliminovala co nejvíce hluku, který bych mohla způsobit. Tento běh mě dozajista zabil, ani bych se nedivila, kdyby mé nohy vypověděly službu. Ulicí se prožene skupinka lidí, vypadajících stejně jako my. Obočí vyskočí nahoru a zaujatě sleduji další dění, kdy se naši pronásledovatelé o pár chvilek později proženou kolem honící se za naší iluzí. Pravděpodobně Smileyho práce. Jeho schopnost je čím dál tím víc užitečnější. Jsem zvědavá, co všechno ještě dokáže. Dlaně pomalu sundám z obličeje a hlavu opřu o zeď. Pomalu se snažím uklidnit dech a splašené srdce. Pohledem letmo přejedu oba dva nově příchozí. Takže, to mají být ti další mutanti? Mlčky kývnutím opětuji jejich pozdrav a mile, i když poněkud vyčerpaně se usměji. Nakonec stejně přesunu zrak na Smileyho v očekávání, co bude dál.

Fate - 24. května 2017 20:29

soukromá zpráva od Fate pro 15. 6. 2049, sever Londýna Olivia, Anthony, Thomas (o událostech v tomto příspěvku rozhodl hod... nechápu, jak jste si naklonili štěstí) Ještě v továrnách dostali hoši jednoduchou odpověď - VŠICHNI. Smiley vás přejede pohledem a v naprosté tichosti ještě chvíli vyčkává. Pak pokyne těm, co hledí na něj a vykročí opět na cestu. Tentokrát jdete potichu, pomalu, žádný běh, žádný spěch. Od Smileyho nejsou slyšet žádné kroky, žádné zvuky. Můžete si všimnout, že téměř bez přestání větří. Vyjdete zpět na hlavní, odkud jste sem zaběhli a pokračujete jinými uličkami pryč. Jen občas se zastavíte a skrýváte se, abyste nebyli ze shora vidět. Můžete si všimnout, že hradby se stále přibližují. Nakonec se před vámi objeví severní brána. Těžce hlídaná severní brána plná uniformovaných jednotek. "Jakmile se nebudou dívat, projděte s davem." Ač je brána hlídaná, stále se ven trousí obchodníci a nejsou nijak zvláště kontrolováni, jen na ně jednotky dohlíží. Před vašima očima na sebe Smiley vezme podobu vysokého vojáka. Snadno podle uniformy identifikujete vysokou hodnost. Pak zmizí ze svého místa. Zanedlouho ho vidíte přibíhat z druhé strany, než jste vy a svolávat k sobě hlídky. Zanedlouho nikdo nedává pozor a jednotky jsou shromážděni na úplně druhé straně brány. Nakonec většina odmašíruje pryč, takže zcela bez problému projdete na druhou stranu. Po chvilce se u vás objeví Smiley se širokým úsměvem, tiše se pochechtávající a opět v anthro kočičí podobě. Pobídne vás a odvede vás od cesty. Cestou se rozhlíží. Když narazíte na velkou planinu písku, stočí se a za zákrytem z nějakých skal, kde je i převis rozhodne, že se bude nocovat.

Fate - 24. května 2017 20:36

soukromá zpráva od Fate pro 17. 6. 2049, Paříž, Sen Adrien Nejpodezřelejší na tom je, že neunikly žádné informace o nějakých akcích, nebo čemkoliv co by se týkalo jakkoliv mutantů. Jediné aktivity, co se nějak týkají mutantů, je ta šílená britka, co vede dost hlasitou kampaň na obranu slabších, chudých a vyhynulých mutantů. Říká se, že jí to prochází jen kvůli tomu, že její tatík je velké zvíře. Carterová nebo tak nějak se jmenuje. Poslouchá tvé návrhy. "Jakkoliv to půjde. Ve městě kvůli silovému poli nemohu přistát." Sleduje, jak se šklebíš, když zmiňuje nedostatek luxusu. "Možná se na to psychicky připrav... Motel je proti základně rajská zahrada." Upozorní tě radši. "Nesídlím v poušti." Namítne. "Pokud potřebuješ, aby se našlo tvé mrtvé tělo, lze to zařídit." Vycení pobaveně zoubky.

Smiley - 24. května 2017 20:39
	soukromá zpráva od Smiley pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina "Ani trošku nervózní?" Loupnu po ní pohledem. Je roztomilé jak se mi snaží lhát. "Inu je mi líto, že se ti má pravá podoba zná podivná." Uchechtnu se a zamávám ocasem sem a tam. "Každopádně... Hned po zkoušce si tě odvedu pryč. Koho bys radši, matku nebo otce?" Zazubím se.

Thomas Faber - 24. května 2017 20:52

soukromá zpráva od Thomas Faber pro 15.6. Za hradbami Celou cestu až k bráně se neodvažuji promluvit. Teprve když se zastavíme na dohled a máme čekat, obrátím se k naší nové společnici. „Dobrý večer, mé jméno je Thomas Faber a vítám vás mezi vyšší vrstvou obyvatelstva.“ Konec dodám spíš kysele. Pravděpodobně se teď naše rody můžou sežrat nad obviňováním se kdo hoko unesl. A neváhali by nás bonznout, pokud by zjistili co jsme. Než se ale stihneme zvlášť zapovídat, u brány se strhne chaos a já dívce nabídnu rámě. „Myslím, že bychom měli jít.“ Kývnu hlavou a s ní nebo sám vyrazím. Už město pro mě bylo velkou neznámou, ale co se skrývá za hradbami, to je ještě zamlženější vyprávění. A nebo tam není skoro nic. Druhá možnost byla zjevně správně. I vzduch mi tu připadal jakýsi řidší. Necháváme se vést kočičákem, ale tady už si zjevně každý hledí víc svého. „A copak vlastně vás přinutilo přidat se k naší skupince?“ Znovu se pousměju na slečnu a podvědomě nasadím šarm plesů. Musím pak ještě dostat z Anthonyho co vlastně tedy umí, když není nesmrtelný.

Mina Coffey - 24. května 2017 21:15

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina „Vůbec.“ pípnu rychle. Lhářka zrovna skvělá nejsem. „Omlouvám se, ale no... bohužel je to tak.“ zatvářím se trošku omluvně. Každopádně vypadá, že mu ta skutečnost je celkem ukradená. „Já... Nevím. Asi raději nevlastního tátu.“ rozhodnu se nakonec. Těžký to výběr. Jeden se mě nevěnoval téměř vůbec a druhý jen organizoval. Co je lepší? Matka, která rozmazluje svou jedinou vlastní dceru a nebo otec, který více méně ignoruje vlastní i nevlastní?

Smiley - 24. května 2017 21:25
	soukromá zpráva od Smiley pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina "Není se za co omlouvat. Je to naprosto normální." Pokrčím rameny. Počkám až se rozhodne. Včera jsem si pro jistotu nastudoval oba. Nakonec po jejích slovech naberu podobu jejího otčíma. Jedna vychytávka na tom je, na kapse mi visí tmavé sluneční brýle. "Dobré?" Zeptám se jí. To ona nejlépe zhodnotí výsledek.

Anthony B. Carter - 24. května 2017 21:26

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Za hradbami, 15.6. Thomas, Olivia, Smiley Celé mi to připadá jako z nějakého zvláštního snu. Dříve jsem se těmito ulicemi procházel zcela v klidu a beze strachu, nevnímal jsem své okolí a hleděl si vlastních problémů. Hlavu jsem nosil vztyčenou, tu a tam někoho pozdravil, na někoho se usmál - a nikdy by mě nenapadlo, že se tu teď budu prohánět jako nějaký zločinec, schovávat se a doufat, že nás nikdo neodhalí. Jak rychle se život může změnit. Naprosto se převrátit. Známé přestalo být známým, bezpečné se stalo smrtelně nebezpečným. Můj život zmizel a nastává jiný, nový, mnohem více riskantnější. Proč taky ne. Anthony Benjamin Carter je mrtvý. Pravděpodobně si to budou lidé myslet. Pohřbí mě, zapomenou na mě a možná tomu je tak dobře. Možná je na čase začít být tím, kým mi bylo předurčeno být. Mutantem. Konečně se můžeme trochu uvolnit a dokonce se i představit dívce, která se k nám přidala. Thomas to zvládne jako první a to se vším svým dobře naučeným šarmem a vychováním. "Anthony. Anthony Carter." Její tvář mi není nijak povědomá a tedy soudím, že buď nepatří mezi zdejší smetánku nebo do tohoto města. Smiley nám dá pokyny co máme dělat dál a já se lehce zamračím. Jak máme projít? Budeme jim hned podezřelí. Schováváme tváře, jsme uřícení a zcela jasně jsme utíkali. Tohle nemusí dopadnout dobře, chtělo by to nějaké rozptýlení, něco jako - Ah. Třeba právě tohle. Nadřízeného, který si vyžádá pozornost všech svých strážných. Dobrý nápad. A velmi užitečná schopnost. Faber dívce nabízí rámě, samozřejmě, co jiného od něj také čekat a já je nechávám projít přede mnou, čímž uzavírám naši skupinku. Chvílemi zadržuji dech a říkám si, že nás musí odhalit, vše ale probíhá naprosto bez problémů a najednou jsme venku, úplně venku, za hradbami, v místech, kde jsem snad nikdy nebyl. Jednou to muselo přijít. Sbohem město. Alespoň prozatím. Snažím se příliš neohlížet a nemyslet na život, který nechávám za sebou. Mou rodinu, například. "Dobrá práce." Kývnu na Smileyho a pokračuji v tichu, které mě uklidňuje. Tohle nebyly jednoduché chvíle a je čas zklidnit rychle bušící srdce. On Faber zvládne konverzaci i za mne, očividně stačí, když před něj strčíte pěknou tvářičku a najednou se mu chce povídat.

Mina Coffey - 24. května 2017 21:32
	soukromá zpráva od Mina Coffey pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina Sleduji jeho další proměnu. Je zajímavé, že z mého pohledu to vypadá asi tak složitě jako vyměnit tričko. Svlékne jednu podobu a oblékne druhou. I tón hlasu se změní (ehh, mění se a nebo ne?). Jenže má to jeden háček. „Musíš se tvářit méně zaujatě. Já jsem otci téměř ukradená.“ poradím mu trochu sklesle.

Smiley - 24. května 2017 21:36
	soukromá zpráva od Smiley pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina Hlas mi zůstával můj. Nicméně, když mě opraví, změním i hlas. Trochu se snížím a položím jí ruku na rameno. Usměji se. "To tady ale nikdo neví. Takže je to pro dnešek jedno." Mrknu na ni. Pustím ji a narovnám se. "Takže to by bylo." Kývnu si hlavou na souhlas.

Mina Coffey - 24. května 2017 22:08

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina „Jinak jsi celkem věrohodný.“ poznamenám tentokrát celkem uznale. „Kolik je hodin? Půjdeme ještě ven a nebo půjdeme najít mou místnost ... tati?“ zeptám se ho a otázku doplním i oslovením. Je to divné tak oslovovat někoho, kdo mým otcem není. Dokonce ani jako on nevypadá – vždyť já teď mám nevlastního nevlastního otce!

Umbra - 24. května 2017 22:18

soukromá zpráva od Umbra pro Za hradbami Londýna, 15.6. 2049 Smiley, Thomas, Anthony Jakmile Smiley pokyne a všem tak bezpečně a nonverbálně dá najevo, že vzduch je čitý, pomalu vylezeme z našeho úkrytu. Přestože mi samotné postavení na nohy dá chvilku zabrat, musím se přidržet zídky. Nikdy v životě mě ještě tolik nebolely nohy, ani si neumím představit, jaké to bude zítra. Namožené svaly a křeče. Už jen z té myšlenky mi projede bolest celým tělem. Nakonec se z toho oklepu a vydám se za ostatními. Dojdeme na ulici, ze které jsme před chvilkou utekli. a pomalu jdeme dál. Tiše škobrtám spolu s ostatními, občas se někde mírně zdržím či schováme, ale naštěstí už neběháme. O běhání nechci už do smrti ani slyšet. Na místo toho zbude chvilka na přemýšlení. Definitivně si to užívám, což mě samotnou poněkud děsí. A přestože jsem vyděšená a unavená někde v hloubi duše z toho mám nepochopitelnou radost. Musím se kousnout do rtu, abych se nezačala smát. A tak nějak si ani nejsem zcel jistá, jestli právě držím na uzdě pobavený smích nebo smích čistého zoufalství. Nakonec dorazíme k severní bráně. Z myšlenek, mě vytrhne hlas. Rychle za oním hlasem zvednu pohled. Pánové se rozhodli představit. Obočí mi vystřelí rychle nahoru, když konec věty prvního z nich zní poněkud kysele. Ale i tak se na ona mírně usměji. O vyšší vrstvě jsem toho slyšela mnoho a moc pěkných věcí to nebylo. Ale to je hold zábava těch méně úspěšných, závidět bohatým. I přesto nechám předsudky stranou, jsem na jedné lodi. "Olivia. Jsem Olivia Keller." Nakonec Smiley podá další pokyn a já mám nutkání začít mu salutovat, když na sebe vezme podobu vojáka. Ale v této podobně nakonec ani nevydrží před námi stát moc dlouho, místo toho jde směle odlákat vojáky od brány, abychom my mohli projít. Zajímalo by mě, jestli si to vůbec plánuje dopředu nebo jen čistě improvizuje. Tak či onak, nakonec to funguje dobře. Ten první, Thomas mi nabídne rámě, což mě překvapilo. Chová se velmi šarmantně, až mě to zneklidňuje. Schválně za jak dlouho jim holka z města začne se svým vychováním, nevychováním, vadit. I přesto nabízené rámě přijmu. Když už mám tu šanci, proč ji nevyužít, připadám si teď tak trochu důležitě, alespoň jednou v životě. Ušklíbnu se sama nad svými myšlenkami a pokračuji s ním k bráně a pak za hradby. Prošli jsme bez problému až mě to překvapuje. Venku se Thomase pustím jen abych se mohla pořádné rozhlédnou kolem. Nikdy jsem venku nebyla. Není to nic moc, vlastně tu vůbec nic pořádně není, ale pro holku, která obyčejně skoro ani nevychází z domu je to něco neskutečného a nového. Vzduch je řídký, ale kdo by se teď staral o vzduch. Smiley se znovu objeví a já ho následuji. Nakonec se ještě jednou otočím a věnuji poslední pohled té vysoké hradbě. Jediné co tam nerada opouštím jsou moji rodiče. Budou mi chybět, vlastně už teď i chybí, ale věřím že budou v pořádku. I já budu. Pak se už jen rychle otočím na patě a pokračuji dále s ostatními. "Zřejmě stejný důvod, který přinutil i vás." S lehkým úsměvem pokrčím rameny. "Zvláštní geny a duch, který neumí klepat." Ušklíbnu se a pohledem sjedu ke Smileymu. Pravděpodobně si nikdy neodpustí narážky směřované na jeho osobu.

Smiley - 24. května 2017 23:07

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, sever Londýna Olivia, Anthony, Thomas Kontroluji vybrané místo a jeho okolí, jen pro jistotu. Nechávám je si volně povídat, přece jenom od teď si budou blíž, než jim asi bude milé. Tak ať se hezky seznamují. Nicméně mi kmitne jedno ucho, když se Olivia dá do odpovídání. Věnuji jí zubatý úsměv a jsem rád, že mezi nimi není telepat. Inu ti se budou ještě divit. Asi se s ním pak vsadím, za jak dlouho jim dojde humor. Sázím na první tělocvik. Nakonec se usadím nahoře na převisu. Začíná se stmívat. "Měli byste si udělat tábořiště. Musíte tu přečkat noc." Vyzvu je nakonec. "Zítra kolem poledne budeme odlétat. Buďte připraveni." Přejedu je pohledem.

Smiley - 24. května 2017 23:17

soukromá zpráva od Smiley pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina Kývnu hlavou na souhlas, že beru na vědomí. To jsme ostatně chtěli. Mrknu na hodiny a na kameru nad námi. Devět přesně a nad námi blikne světlo na kameře. "Je devět." Odvětím jí. "Hodina a půl času." Když mě osloví zrovna takto, povytáhnu obočí a podívám se na ní. "Tvá místnost je na konci této chodby." Instruuji jí. "Chceš se trochu projít?" Zeptám se nakonec.

Thomas Faber - 24. května 2017 23:23

soukromá zpráva od Thomas Faber pro 15.6., Za Londýnem Trochu mě překvapuje, že se Carter víc neangažuje, ale zvlášť se kvůli tomu nezlobím. Když se mě Olivie chytí, pousměju se a trochu překvapeně zjišťuju, že se opírá trochu víc, než bych čekal. Ne tedy, že by mi to po několika dnech lenošení vadilo. Tázavě povytáhnu obočí. „Duch, který neumí klepat?“ Uchechtnu se. To zní jako velmi zajímavá historka. „A copak umíte?“ Odvážu si z krku šátek a položím ho na zem. „Můžete si k vyprávění i sednout, pokud chcete.“ Další milý úsměv. Pak nás kočičák vyzve, abychom si udělali tábořiště a mě nadšením zajiskří v očích. Okamžitě se rozhlédnu kolem. „To zvládnu!“ Jasněže jsem nikdy nebyl tábořit, ale viděl jsem obrázky jak má takové tábořiště vypadat. Chvíli pečlivě přeskupuji batohy do předem neodhadnutelné kompozice a pak po okolí sesbírám nějaké kameny a kousek od batohů je naskládám do kruhu. Vítězoslavně se podívám na číču. „Vidíš, nemusíš se bát, to zvládneme a počkáme tu na tebe.“ Sice jsem nikdy nepochopil, co to má za smysl a uvnitř kruhu mi něco chybí, ale když si myslí, že je to důležité, tak mu uděláme radost.

Anthony B. Carter - 24. května 2017 23:39

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Za hradbami Londýna, 15.6. Zvláštní geny... Jak přesně řečeno. Pokud jsou mé znalosti správné, geny pochází od rodičů a já se sám sebe musím ptát, zda i ti mí mohli být mutanti. Pravděpodobně ne. V té době mutanti nebyli, toto musí být až nová mutace. Zcela náhodná. Mohla postihnout mé sourozence, mé sousedy, prostě kohokoliv. Ale ta náhoda si vybrala mě. A koukejme, kam mě to dostalo. Do pouště za hradby města. Do přítomnosti jednoho kocoura, který neustále něčím překvapuje a dvou dalších mutantů, jejich schopnosti mi jsou prozatím záhadou. Umí Faber léčit či nikoliv? Otázka kterou si kladu již nějaký ten den a na kterou stále neznám odpověď. Možná by se stačilo zeptat, jenže - jenže ticho bylo našim spojencem a našim prostředníkem a proč ho rušit? Konečně se máme kde posadit a odpočinout si, ti nezvyklí na běh to určitě ocení a i já rád poskytnu svým nohou trochu klidu. Jeden nikdy neví, kdy zase budeme muset utíkat. Faber se chopí společenské konverzace se slečnou Kellerovou, která se z toho všeho zdá být asi stejně mimo jako my ostatní. Původ nepůvod, tady jsme všichni úplně stejní. Ale dobře, proč ne. Trocha hovoru a poznávání se nemůže uškodit, možná i já bych se mohl zapojit. Jenže... Nevím. Nechce se mi mluvit, nechce se mi povídat a dělat jakoby se nic nedělo. Jako kdybych neopustil svou rodinu. Už teď mi chybí. Posadím se na zem a i já sundám šátek i s kloboukem. Tady není třeba schovávat naší identitu. Tady je všem úplně ukradená. Na tváři se mi objeví pobavený úsměv, když Faber začne vyrábět tábořiště. Ne že bych na to byl nějaký odborník, tohle jsem upřímně nikdy nedělal, stále mi ale přijde, že té hromádce kamenů, co postavil, chybí nějaký účel a smysl. "Nechci ti do toho kecat, Fabere, ale není tábořiště od toho, aby tam byl oheň a trochu tepla?" Zasměji se. "Možná ti tam něco chybí." Třeba cokoliv, co by se dalo zapalovat. "Sežeň něco, co hoří." Pokynu mu stále ze stejného místa. "Až bude třeba, tak to zapálíme." Kdo ví, jaké teploty tu jsou v noci, musíme počítat úplně se vším. No, možná začínám vidět jeden náš velký nedostatek. Protože teď sice Fabera opravuji a předstírám, jak moc tomu rozumím, skutečnost je ale taková, že jsem v tomto ohledu asi stejně neschopný jako on. Třeba jsem nikdy nepochopil, proč tam musí být ty kameny okolo. "Kdybychom vám připadali příliš neschopní, Olivie, tak nás omluvte. Jsme totiž neschopní."

Adrian Crainson - 25. května 2017 07:54

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Motel "Dobře, kolem večera bych mohl být na místě, myslím že budeš vědět jak mě najít." Tohle zvládneš, Adriene! Vždycky z té noční můry budeš moct utéct sem. Určitě to nějak půjde. "Dobře... připravím..." Řeknu ale škleb mi z tváře nezmizí. Tedy zmizí, až když se konverzace vztáhne k mé mrtvole. "Samozřejmě jsem to myslel tak, abych sám přežil. Nešlo by tělo nějak naklonovat?" Navrhnu. Zároveň přemýšlím, jací asi budou ostatní mutanti.

Fate - 25. května 2017 09:33
	soukromá zpráva od Fate pro 17. 6. 2049, Paříž, Sen Adrien "Vyber místo, kde se půjde dobře přistát i s velkým strojem." Pokyne ti a zazubí se. Spokojeně se zavrtí a kývne hlavou, že to bys měl. "Já taky." Řekne a hledí zpříma na tebe.

Mina Coffey - 25. května 2017 10:31

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 9:00 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina „Já nevím.“ řeknu snažím se být klidná. Jenže... Za hodinu a půl mám zkoušku. Mám zkoušku a já nic neumím. Co když jí neudělám? Co když nebudu vědět vůbec nic? Vyhodí mě? Co je s těmi, co zkoušku neudělají? mou hlavu naplňují celkem nervózní myšlenky. „Asi ano.“ dostanu ze sebe. Třeba chůze pomůže odbourat nervozitu. Nebo ji to jen zhorší. Už tu nervozitu cítím i ve svém břiše. Nemůže ta zkouška být hned?

Smiley - 25. května 2017 10:42

soukromá zpráva od Smiley pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina Chvíli tě pozoruje. "Buď v klidu. Systém tě po dnešním dni už neuvidí, takže je jedno jak to dopadne." Usměje se na tebe. "A před zkouškami je normální, že máš dojem, že si nic nepamatuješ." Když nakonec přitakáš, vykročí chodbou k dalšímu schodišti nahoru, máte času dost, takže kráčí pomalu, aby jsi měla čas obdivovat krásu budovy. Něco takového se v dnešní době již moc často nevidí. Něco... tradičnějšího. Nebo se tak alespoň snaží tvářit.

Mina Coffey - 25. května 2017 11:13

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 9:00 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina Podívám se na něho. Když je to jedno, tak je to jedno. Ale nic to nemění na tom, že to chci udělat. A bohužel to nemění ani nic na tom, že jsem nervózní. Procházíme se budovou, krásnou budovou. Jenže já jí zrovna moc pozornosti nevěnuji. Snažím se vybavit vše co vím. Je toho spousta, co jsem se za ty roky naučila. Ale co vlastně v takovém testu může být?

Smiley - 25. května 2017 12:42

soukromá zpráva od Smiley pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina I když je kolem nás nezvyklé a vzácné prostředí, jde s hlavou sklopenou a vypadá spíše, že se snaží na poslední chvíli vstřebat moudrost světa. Nicméně mě na tváři sedí klidný úsměv. Nakonec vyjdeme až nejhořejší schodiště, kde jsou velmi těžké kovové dveře. Opřu se do nich a otevřu je. Stojíme na střeše budovy. A je odsud vskutku pozoruhodný výhled na Londýn.

Mina Coffey - 25. května 2017 13:23

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 9:10 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina Jdu za svým „otcem“ tam, kam mě vede. Příliš toho nevnímám, ale jakmile dojdeme až k nějakým těžkým dveřím, zpozorním. „Kam to vede?“ zeptám se celkem zvědavě. Za chvilku to sama zjistím. Mi jsme na střeše? Najednou jdou mou hlavou myšlenky úplně jiné. „Sem asi nemáme chodit.“ poznamenám, ale teď mě to nějak významně netrápí. Přestože je dnešní doba mizerná, tak Londýn vypadá nádherně. Jak asi vypadal dříve? zamýšlím se. Doba je mizerná dnes, ale podle historie byla mizerná i kdysi a lidi tvrdili, že je mizerná i před tím. "Co když nás tady chytí?" zeptám se po chvíli rozhlížení.

Jeremy Fox - 25. května 2017 14:03

soukromá zpráva od Jeremy Fox pro 16. 6. 2049, Londýn, centrální parkoviště No to mě poser... Nic jiného mě napadnout nemohlo. Byl jsem na svůj život zvyklý. Cestování, nebezpečí a samota. Ale aby někomu narostly přes noc křídla ? To sem ještě neviděl. Co sem to včera sežral za sračku...ptačí hormony ? ... Překvapení vystřídá zvědavost. Postupně prohmatám přední část křídel a dokonce si zkusím vytrhat i kus peří. ..Awwwww.. Bolestní zatnu zuby. Jako kdybych si trhal část končetiny. Mno vím jediné. Jsem v pěkném maléru. Ani se nedokážu dostat z auta. Je to jako bych měl na zádech trám. Dobrých několik minut bojuji s křídly, ve snaze je složit, a ušetřit tak místo. Nakonec se mi to podaří. Teď už je cesta z auta hračka. Prostě půjdu bokem, nejdříve jedno křídlo a pak druhé. Brnkačka. Horší je to venku. Tohle prostě jen tak neschovám. Rychle se nahnu do zadní části vznášedla a vytáhnu si obyčejnou bundu. Opakuji postup. Jedna ruka, pak druhá a za zády schovat složená křídla. Mělo by to zabrat. Pokud ne, nastoupím zpátky do auta a opřu se tak aby křídla nebyla vidět. Stejně mi nic jiného nezbývá. Co ale teď ? Ven z města se nedostanu. A když ano, tak je mi to stejně k ničemu. Někdo mě těch křídel musí zbavit....někdo kdo se vyzná v tom co se semnou děje...mutant....nebo zastánce mutantu... Šáhnu po mobilu a postupně obvolám své kontakty ve zdejší lokalitě. Mým cílem je najít tu "bláznivku", co se zastává mutantu a případně se s ní i setkat. Kdo jiný by věděl víc. Ať už kontakt seženu přes zdejší podsvětí nebo špeha v Správní Síle, nažhavím motory a jedu se s ní setkat. Je to má jediná šance.

Fate - 25. května 2017 15:04

soukromá zpráva od Fate pro 16. 6. 2049, Londýn, centrální parkoviště - vzdělávací centrum Jeremy Bůhvíproč si škubeš peří na křídlech. Není to nic proti tomu, jak přeležená křídla bolí. No asi jako přeležené ruce. Minuty se protahují do desítek minut a pak ještě déle, než se ti je podaří přes sedačky a stěny protlačit do nějakého kompaktnějšího tvaru. A než přijdeš na to, jak se ovládají. Kolem lítá peří a křídla si pěkně odřeš. (63%) Když se konečně dostaneš z auta, vypadáš trochu jako opelichaná slepice. Obyčejná bunda křídla prostě ani omylem neschová. Pro ukázku velikosti. A rozhodně s nimi nenastoupíš do auta a neopřeš se. Ono něco jiného budeš muset vymyslet. A rychle. Na parkoviště se za chvíli začnou trousit majitelé vozu. Nicméně začneš uvažovat co dál, zvedneš telefon a začneš se vyptávat. Zanedlouho dostaneš zprávu že Sophie Carterová je ve městě a že jí nalezneš před Vzdělávacím centrem, protestovat proti vyučované historii o mutantech. Podsvětí se od ní drží dál, ale špicl ve vládě tě za ní nasměruje neomylně. Otázka je, co dál. Auta samozřejmě disponují autopilotem.

Adrian Crainson - 25. května 2017 15:20
	soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Jak se zabít Přikývnu, že jeho velký stroj beru na vědomí. Ale zároveň se celkem podivím. Čekal bych, že bude mít něco více nenápadného. "Dobře." Vysoukám ze sebe. "Jak bychom to tedy měli udělat?"

Smiley - 25. května 2017 16:37

soukromá zpráva od Smiley pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina "Střecha." Pousměji se. Mám výšky rád. Nicméně i tak by to velmi záhy zjistila. "Neřekl bych, že je to doporučované." Kývnu na souhlas a ukážu na velké vysílače. Krátce zmizím, zavřu dveře a zase jsem zpět. "Nechytí." Zazubím se a jdu k okraji. Je odtud vidět nejen před budovu a do dálky, ale také na výškové budovy, je odsud vidět i hraniční zeď. Odtud ale vypadá tak malá.

Umbra - 25. května 2017 16:47

soukromá zpráva od Umbra pro Za hradbami Londýna, 15.6. 2049 Smiley, Thomas, Anthony Lehce se ušklíbnu a přikývnu. "Přesně tak, duch, který neumí klepat." Zopakuji a lehce si povzdechnu. Byl to bláznivý den a já tomu tak nějak stále nemůžu věřit. I když je všechno kolem skutečné, zdá se mi to jako sen. Jeden velký, živý a hloupý sen. A kdyby to byl sen, vše by se pak zdálo jednodušší. Myšlenka, že se ráno probudím ve stejné posteli jako jsem se dosud probouzela a vědět, že uvidím rodiče. V této situaci si nemůžu být ničím jistá. A pak přijde další otázka. "Co umím?" Povytáhnu obočí a uchechtnu se. "Přesnější by byla otázka, co bych prý měla umět." Letmo přejedu pohledem po všech přítomných, mezitím si Thomas sundá šátek, položí ho na zem. Obočí vyskočí nahoru, poněkud mě to překvapilo, znovu. Nakonec se ale posadím sundám batoh a natáhnu před sebe nohy. Přesně tohle potřebovaly. Zasloužený odpočinek. "Díky." Usměji se na něj a vrátím se zpět k jeho otázce. "Každopádně, dle jeho slov-" Kývnu hlavou směrem ke Smileymu. "-má schopnost souvisí se stíny. Nakonec s tím, ale dokážu jen posunout skleničku aniž bych věděla, jak to dělám." Nakrčím nos, lehce se ušklíbnu a pokrčím rameny. "Takže tak." Nechám tomu krátkou pauzu a podívám se na druhého člena, který se do konverzace moc nezapojuje. "Co umíte vy?" Přihodím nakonec otázku do placu, pro oba dva. Když padnou slova o tábořišti a Thomas se do toho hned pustí jen ho tiše sleduji ze svého místa. Nechci mu kazit tu radost, ale kameny v kruhu opravdu stačit nebudou. Nakonec se ozve i Anthony, což je dobře, nechtěla jsem to být zrovna já kdo Thomasovi pokazí tu radost. "Alespoň máme ohniště." Povzbudivě se usměji. "A nemyslím si, že jste neschopní. Já naposledy tábořila jako malá holka, už si z toho také moc nepamatuji." Rozhlédnu se kolem, jestli někde není něco hořlavého. Nějaké uschlé roští, uschlý mrtvý keř nebo něco podobného. Z toho co mám u sebe by se totiž dalo pálit jedině oblečení a z toho by se jen kouřilo a šíleně by to smrdělo.

Smiley - 25. května 2017 17:12

soukromá zpráva od Smiley pro 15. 6. 2049, sever Londýna Olivia, Anthony, Thomas Teprve, když jsem se chystal k odchodu, došlo mi, že asi ani jeden tábořiště nezná. Nicméně, co se rozpoutalo, mě donutilo ještě setrvat na místě. První se chopil iniciativy Thomas. Kolečko z kamenů a batohy. Oook. Pravda nic víc tady není. Jen písek, kameny a my. A věci co jsme donesli. Když po mě upře vítězoslavný pohled, zacuká mi ocas ze strany na stranu a následují koutky, ale držím se. Přeci jen, není jejich chyba, kde a kdy vyrůstali. Když si začne přisazovat Anthony, zaháknu drápky do převisu a mnu rty o sebe. Završí to Olivia. V ten okamžik to nevydržím a dostanu záchvat smíchu. Snažím se ho dusit rukou a tak sebou plácnu na převis a řehtám se. Kolem švihá můj dlouhý ocas. Když se konečně uklidním, zazubím se a ještě se párkrát uchechtnu. "Pardon." S tím zmizím a vrátím se s bednou se zbylými věcmi. A hlavně, bedna je dřevěná. "Teploty v noci klesají mimo civilizaci až k nule, tak se musíte nějak zahřát." V bedně byl i zapalovač, takže ho má buď jeden z chlapců u sebe, nebo je v bedně. Samozřejmě, že široko daleko kolem nich je jen kámen, písek a hradby. "Musím jít. Přeji v noci mnoho zdaru." Pokynu jim hlavou. Pokud mě nikdo nezastaví, zmizím. Přečkáváte noc, zda spíte nebo ne... Je na vás. Každopádně nastává 16. 6. 2049 brzké ráno...

Mina Coffey - 25. května 2017 17:27

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 9:15 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina „Jen aby...“ odpovím mu jelikož jsem celkem vytížená rozhlížením kolem dokola. Ze života před farmou si toho příliš nepamatuji. Spíše se dá říct, že si nic nepamatuji. Myslím, že takových budov jsem ještě v životě neviděla. Navíc tak vysoké... Celý výhled doplňuje čilí ruch kolem budovy a to jak na zemi, tak ve vzduchu. Lidé, vznášedla... Chybí jen ptáci. Nakonec mě to nedá jdu se podívat kousek víc k okraji. pár metrů od něho si to ale rozmyslím. Co kdybych spadla? pomyslím si a pocítím strach. O chviličku později si uvědomím, že asi také trpím pověstným strachem z výšky. Zacouvám kousek od okraje a je mi okamžitě trochu líp. „Bojíš se výšek?“ zeptám se. Jasně, že ne. Je to kocour, co vždycky dopadne na nohy a má devět životů.

Thomas Faber - 25. května 2017 18:40

soukromá zpráva od Thomas Faber pro 15. - 16.6., za Londýnem Olivie se posadí a dá se do vysvětlování, že tedy asi zatím toho moc neumí. I když posunout skleničku pomocí stínu? A to se dělá jak? „No to by jste mohla zkusit nám připravit příjemný stín, abychom se ještě nespálili.“ Přívětivě se na ni usměju, ale když se zeptá na naše schopnosti, podvědomě sevřu ruce v pěst. „Asi léčit.“ Pokrčím rameny. Pak se trochu uvolním a jak se otáčím k provizornímu tábořišti, na dlaních se mi něco zlatě zaleskne. Bohužel moje snažení rozhodně nepřinese tolik ovoce jako jsem čekal. „Tak do toho nekecej.“ Trochu se zamračím. „Jasně, že vím, že mi tam chybí...“ Jakže se nadává kulatýmu dřevu? A jo... už vim! „Jasně, že vím, že mi tam chybí polena, ale to je tu jaksi nedostatkové zboží.“ Zamračím se a snažím se ignorovat řehtající se kočku. Písek, písek a písek široko daleko, tan obávám se, moc hořet nebude. Na druhou stranu proč bychom potřebovali oheň? Když se kočka zase objeví, jen si založím ruce. „Myslím, že Carter by taky mohl něco udělat. Já jsem už všechno připravil a dámu přeci nemůžeme k ničemu nutit.“ Trhnutím hlavou ho pobíídnu k bedně a sám se pohodlně usadím vedle Olivie. „To víte, v kruzích, ve kterých jsme vyrůstali se moc na praktičnost nehraje.“ Podotknu omluvně k dívce a mávnu Smileymu, který prohlásí, že musí znovu zmizet. Docela by mě zajímalo, co má na práci, a jen tak mi proletí hlavou, že ochránce je to tedy trochu, hmm, pochybný. „Pokud si chcete odpočinout, klidně se můžete opřít o mě, pohlídám vás.“ Nabídnu se galantně jako polštářek. Vzhledem k náplni nedávných dnů se mi ani moc spát nechce a ten výklus mě zase nemohl tolik odrovnat, když opadl adrenalin.

Anthony B. Carter - 25. května 2017 20:43

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 15.-16. 6, za Londýnem Oba mí kolegové se zmíní o svých schopnostech, tedy víceméně budoucích schopnostech, vzhledem k tomu, že je ani jeden z nich ještě neovládá. U Thomase se ani nedivím, zjistil to teprve nedávno a slečna Kellerová - o ní zase vůbec nic nevím, klidně to mohla objevit až k dnešnímu ránu. Smiley má očividně nějaký systém, dle kterého nás vyhledává, protože pouhou náhodou si to vysvětlit nedokáži. Věděl kam jí a koho hledat, otázka je jak. V současnosti je však mnohem palčivější problém naše provizorní ohniště. Smiley Faberovu snahu okomentuje pobaveným smíchem, čemuž se ale ani nedivím. V jeho očích musíme vypadat opravdu komicky. Ale snažíme se. Tedy prozatím se snažil jen Faber a je pravda, že i já bych mohl trochu přispět. "Však už jdu na to. Oheň nebude problém." V kapse kalhot mám svůj zapalovač, který si neustále nosím při sobě - a hned v druhé kapse mám zapalovač, který jsem si vzal z bedny. Takových hračiček prostě není nikdy dost. Ale co nám bude hořet? Vážně nemám v úmyslu přiživovat oheň celou noc, rád bych se vyspal, děkuji. Vyskočím tedy na nohy a zatímco se Faber věnuje naší jediné dámské společnosti, má pozornost patří dřevěné bedně a zbytkům, které se v ní nacházejí. Vzhledem k tomu, že jsme si z krabice udělaly i odpadkový koš, nemám problém najít dostatek hořlavého materiálu. Kdo by tušil, že se ty krabice a obaly po jídle ještě budou hodit? To všechno odnesu doprostřed Faberova kamenného kruhu a pak si kleknu tak, aby na mě ti dva neviděli. Jedno škrtnutí zapalovačem a rozhoří se malý plamínek, nenápadný a skoro neškodný. Vítej. Přes tvář mi přelétne úsměv, když pocítím hřejivou sílu ohně. Je čas nám trochu pomoci. Jednoduchý pohyb rukou a ten malý plamínek skoro až přeskočí na své nové místě - doprostřed ohniště. Tady teď můžeš vládnout. Malý plamínek by však nestačil. Další pohyb rukou a malinký ohýnek se mění v středně silný oheň požírající zbytky uprostřed. Vidíš, jak ti to jde. Teď už jenom vydrž až do rána. Pokud by snad měl v průběhu touhu uhasínat a skomírat, lehce ho přiživím svou silou, udržuji ho však v bezpečné vzdálenosti i velikosti. "Budiž oheň." Vstanu od našeho teď již skutečného tábořiště a lehce se ušklíbnu, když Faber nabídne slečně své rameno. "Kdyby vám přišel moc kostnatý, můžete využít i mé rameno." Dokud mě nebude chtít otrávit, tak proč ne. "Rozhodně si ale odpočiňte, kdo ví, co nás čeká zítra."

Fate - 26. května 2017 10:11
	soukromá zpráva od Fate pro 17. 6. 2049, Paříž, Sen Adrien Kývne, nicméně vypadá dost zmateně. Inu nenápadnost není vždy jen ve velikosti. Chvíli na tebe jen tiše hledí, než se znovu zazubí. "Ty naštěstí nebudeš muset dělat nic, než jen dostat se ven a zmizet se mnou." Přesedne si a srovná si tlapky. "O zbytek se postarám."

Smiley - 26. května 2017 10:26

soukromá zpráva od Smiley pro 9:30 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina "Je zamčeno." Uchechtnu se. Sám se posadím na kraj střechy a shlížím dolů na ten ruch tam. Trochu přimhouřím oči na skupinku kousek dál. Je tam skupinka lidí, kteří očividně protestují. Povytáhnu obočí. Inu tak to jsem nečekal. Pak se tam musím zajít podívat, co se to tam děje. Ale vzhledem k tomu, že o něco dál vidím stát auta Správní síly, tak asi nic moc, k čemu bychom se měli přibližovat. Teprve po chvíli si všimnu, že stojí v úctyhodné vzdálenosti od kraje. Natočím se k ní a jednu nohu si zapřu o kraj střechy. "Nikoliv. A ty?" Odvětím jí, když mě osloví. I když je to dost jasné.

Fate - 26. května 2017 10:37
	soukromá zpráva od Fate pro 9:05, 18. 6. 2049, Tokyo, Vzdělávací centrum Mei Když se na kocoura zadíváš, najednou strne a podívá se tvým směrem. Kocour. Zatímco na něj hledíš, máš pocit, že si tě prohlíží. Pak zamává ocasem a sedne si, stále hledí zpříma na tebe. Když se na něj podíváš po krátké pauze, už zase stojí a kousek popojde. Zastaví se a ohlédne se po tobě.

Mei Watanabe - 26. května 2017 11:09

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo Vzdělávací centrum Pozorujem zviera, ktoré na chvílu zostala strnutá dívať sa mojim smerom. "Zvláštne," pomyslím si a nespúšťam chvílu z kocúra zrak. Mám pocit, ako by si ma prezeral, potom si sadne a ja pozdvihnem obočie. Prazvláštne zviera. Rozhliadnem sa okolo, či si ho všimol aj niekto iný. Všetci sa ale venujú svojim starostiam a záležitostiam... Nedivím sa, každý je nervózny... Pozriem späť. Všimnem si, že kocúr popošiel a obzrel sa za mnou. Akoby ma snáď volal s ním?! Pomaly sa zdvihnem a vezmem si tašku. Rozhliadnem sa po ostatných znovu, ale nikto nevenuje prílišnú pozornosť ani mne a zdá sa, že ani zviera si nikto nevšimol. Pokrčím ramenami a pozriem späť na kocúra. Času je dosť... Pomaly vykročím smerom k nemu. Snažím sa kráčať potichu, aby som zviera nevyplašila, ale zároveň nie príliš podozrivo. Bežný, pomalý krok, pri ktorom dávam pozor a našlapujem najprv na špičky kým dostupím na päty.

Fate - 26. května 2017 11:16
	soukromá zpráva od Fate pro 9:10, 18. 6. 2049, Tokyo, Vzdělávací centrum Mei Nikdo si kocoura nevšímá, nikdo si nevšímá tebe. Dokonce se za tebou ani nikdo nepodívá, když se zvedneš a vydáš se pryč. Kocour kráčí před tebou, jen se občas ohlídne, zda ho sleduješ. Nakonec zabočí do vedlejší chodby, kde nikdo není a vklouzne do výklenku, aby sem nebylo vidět. Tam se usadí na zem a čeká na tebe.

Jeremy Fox - 26. května 2017 11:23

soukromá zpráva od Jeremy Fox pro 16. 6. 2049, Londýn, centrální parkoviště - vzdělávací centrum Jeremy Opravdu to nešlo tak, jak sem předpokládal. Křídla jsou velká, špatně manévrovatelná a citlivá. Ano, něco určitě vydrží ale nemůžu je spálit a ani vyškubat. Musím se toho zbavit nějak jinak. Křídla neschovám, do auta nevlezu a brzo se to tu bude hemžit havětí...musím zmizet.... Nezbývá mi než se do toho auta prostě nějak "nasoukat."Nejdříve ale vyrvu sedadlo a udělám si tak více místa. Stejně ho nepotřebuji. Můj miláček....tohle mi vyjde draho.. Sedadlo odhodím někam do rohu ulice a bokem se pokusím protlačit dovnitř. Už v tom mam praxi. Nejdřív křídla, bok a pak zbytek. S trochou štěstí se mi podaří dostat se opět dovnitř a okamžitě nastavím ručně autopilota. Autopilot...cíl cesty: Vzdělávací centrum...tak ať to lítá....ehh...sakra... Nevím proč zrovna já musím mít takovou smůlu. Cestování mam rád, ale létání je úplně něco jiného. Navíc ani létat neumím. Dá se s tím vůbec létat ? Nevím. Při cestě se snažím nedělat zbytečný povyk. Základ je zůstat nenápadný a dojet k zvolenému cíli. Tam zkusím požádat o pomoc tu, která ví o mutantech momentálně nejvíce.

Fate - 26. května 2017 11:36

soukromá zpráva od Fate pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Jeremy Vzhledem k tomu, že jsi na parkovišti, tak můžeš sedačku nechat leda tak u nějakého sloupu. Štěstí je, že tu zrovna nikdo není, když manévruješ s těžkým sedadlem a že zrovna tvůj model má sedačky vyndavací. Prošťoucháš se zpátky do auta a musíš se téměř položit, aby ses sem vešel. Nicméně máš zvenku zatmavená skla, takže to naštěstí nebude takový problém být v provozu nenápadný. Přistaneš ve vedlejší ulici před velkým vzdělávacím centrem. Tato budova lze snadno odlišit mezi ostatními. Na rozdíl od zbytku města se snaží působit starodávně, honosně, luxusně. Budova plná zdobení, tmavých barev. Jediné co dojem kazí jsou velké vysílače viditelné na střeše. Velký vchod je otevřený dokořán a přijímá zástupy studentů. Nad vchodem visí velký transparent hlásající "Závěrečné zkoušky C-D". Když se vydereš zase ven z auta, můžeš vidět danou situaci na ulici. Všude hromada mladých lidí jdoucích na zkoušky, někdy i s doprovodem. Před budovou na velkém plácku, stojí skupinka lidí, nesoucí cedule typu "Mutanti nejsou zlo" a "Za správnou historii" a "Učte děti pravdě". Uprostřed stojí na stupínku mladá žena, která vykřikuje různá hesla přes malý přístroj, který zesiluje její hlas. Celkově je tady velmi rušno. Záleží na tobě, jestli se do davu vydáš, nebo co uděláš.

Jeremy Fox - 26. května 2017 11:59

soukromá zpráva od Jeremy Fox pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Jeremy Po příjezdu do ulice vedle Vzdělávacího centra, šáhnu po mobilu a začnu obvolávat své známé. Nic jiného mě ani nenapadá. Jít mezi ně nemůžu a jinak se k ní prostě nedostanu. Možná sem měl prostě zmizet z města. První komu zavolám je "spojovatel" pro mé zákazníky. Takový ten člověk, co vždy ví kde sehnat nějakou tu prácičku nebo komu zavolat. Někdo kdo se pohybuje mezi smetánkou a nebojí se ušpinit si ruce. Pokud ani to nezabere, zavolám přímo její rodině a požádám o číslo na její mobil (nebo s čím se tady vlastně komunikuje..). Neměl by to být žádný problém. Koneckonců je jedna z lidí patřící do těch bohatších rodin Londýna. Jako poslední možnost poslouží místní internet a kontat ve Správní síle. Ať už je potřeba cokoli, spojím se s Sophie Carterovou a pokusím se získat její pozornost. " Zdravím, tady jeden z lidí pracující pro vlivnější osoby. Mezi ně patří i vaše rodina. Mam pro vás vzkaz.....znám člověka s mutací co potřebuje vaší pomoc....kontakty, rady nebo přístřeší...jste ochotna poslouchat ? " Nemůžu říct o co jde. Napadlo mě jen tohle. Pokud odsouhlasí pomoc, nenápadně jí navedu na vedlejší ulici a zde už jí upozorním dálkovými světly. Samozřejmě vše tak aby to případný odposlech nepoznal. Co já vím, kdo všechno poslouchá. Ani nevylezu z auta. Jen stáhnu okénko a ukážu jí svá záda, ze kterých trčí obrovská bílá křídla.

Mei Watanabe - 26. května 2017 12:00

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo Vzdělávací centrum Pomaly kráčam za kocúrom, ktorý akoby ma niekam viedol. To ale zvieratá obvykle nerobia nie?! Podivím sa nad týmto tvorom ale aj napriek tomu ho nasledujem. Akoby mi niečo hovorilo, že je to správne. Akoby to tak malo byť. Možno sme sa nemali baviť o veštcoch, naposledy, keď som sa v triede bavila s Kyoko. Pousmejem sa pre seba pri pomyslení na spolužiačku. Azda dokonca kamarátku. Pomaly kráčam zahĺbená v myšlienkach až kým nedorazím do vedlajšej chodby. Stihnem si všimnúť mačací chvost zahýbajúci do výklenku a tak sa pomaly vydám za ním. Zastavím tesne za rohom a pozriem na sediaceho kocúra. Rozhliadnem sa po výklenku ale nič zaujímavé si nevšimnem a tak si kvoknem a pozriem na kocúra. "Zatúlal si sa?" Poviem zvieraťu, akoby mi azda mohlo rozumieť. Hlúposť, jasne že sa zatúlal, aj keď pôsobí velmi zvláštne. Zostanem sa na neho skúmavo dívať.

Fate - 26. května 2017 12:26

soukromá zpráva od Fate pro 16. 6. 2049, Londýn, před Vzdělávacím centrem Jeremy Nakonec se dovoláš Richardu Carterovi, jejímu otci. Je to technolog a peněz má více než dost. Dokonce patří mezi Správní kruhy města. Když se ho zeptáš na jeho dceru Sofii, rozčílí se a velmi vybíravě tě pošle do háje. Nakonec znovu kontaktuješ svou spojku ve Správní síle a dostáváš číslo na její osobní telefon. Žena na stupínku zaklidí malý přístroj a začne se šacovat. Nakonec vytáhne mobil a ty uslyšíš její hlas. "Carterová, ano?" Vyslechne si co máš na srdci. "Samozřejmě! Kdo to je? Jak mohu pomoci?" Začne se rozhlížet, když jí začneš navádět. Nakonec seskočí ze stupínku, nahne se k jednomu z davu a něco mu šeptem sdělí. Ten kývne a ona se vydá podle instrukcí až k tobě. Zacloní si oči rukou, když na ní blikneš a položí telefon. Dojde až k tobě. Nakloní se k autu a opře se jednou rukou o střechu. "Zdravíčko... Tak co..." Zarazí se, když pokyneš ke svým zádům. Vyvalí oči. "Tak ona je to pravda!" Vypadne z ní. Natáhne se k opasku a vezme malý disk. Přiklapne ti ho na auto. Tím se okamžitě zkratuje všechna elektronika v autě a všechny přístroje ztratí signál. Pak vytáhne vysílačku. "Coldston Ave. Bude potřeba odtah." Řekne do ní a podívá se dozadu do ulice, na druhou stranu, než odkud přišla.

Smiley - 26. května 2017 12:33
	soukromá zpráva od Smiley pro 9:10, 18. 6. 2049, Tokyo, Vzdělávací centrum Mei Počkám až zmizí v zákrutu. Když si ke mě přičapne, kousek se vzdálím, aby měl prostor na to se proměnit. Kočičí rysy se zachovávají, jen se protáhnou a zvětší do lidského těla. Srst se změní na bílotyrkysovou, oči naberou zelenomodrou barvu. "Ani ne. Hledám tebe Mei." Odvětím jí.

Mina Coffey - 26. května 2017 12:47

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 9:33 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina „Do teď jsem to nevěděla.“ odpovím mu popravdě. Nikdy jsem nebyla na podobně vysokém místě a ten pohled. Brr... otřesu se v myšlenkách znovu. Ten pohled dolů... Už při té představě mě chytají závratě. Raději se tak rozhlížím do dálky. Po chvilce mě dojdou jeho slova. Zamčeno? „Co vlastně všechno....“ hledám správná slova. Pak mě sice napadne dokážeš, ale rozmyslím si to. Co kdyby tady někde někdo poslouchal? Co kdyby tu byla štěnice? „Jak se ti povedlo získat klíče?“ zeptám se tedy raději jinak.

Smiley - 26. května 2017 13:03

soukromá zpráva od Smiley pro 9:33 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina "Doufej, že tě to přejde." Uchechtnu se, ale vypadám dost duchem nepřítomen. Právě jsem si dole všiml nějakého pohybu. Slečna zezdola se sebrala a vyrazila pryč. Ten s kterým mluvila vytáhl svůj mobil a volal někam jinam. A hned potom se všechna vozidla Správní Síly dala do pohybu. Obkličují ulici, kam slečna jde. Zamračím se. Tady se děje něco podezřelého. Jsem tak soustředěný na dění dole na ulici, že přeslechnu, že začala větu. Napínám zrak i sluch, abych trochu postřehl, co se tam děje. "Nepotřebuji klíče." Odvětím jí a přesednu si, abych byl čelem k ulici. Napínám zrak dolů a jsem mírně nahnutý nad okraj. Otočím hlavu, když mi sluch pošle zvuky velké techniky. Zadními ulicemi se prodírá odtahový vůz. Tak tohle už rozhodně podezřele vypadá.

Mina Coffey - 26. května 2017 13:14

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 9:35 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina „Aha“ přijmu pravdu, že pro mého průvodce jsou zámky to nejmenší. Jak to asi dělá? zamyslím se. Co všechno dokáže? Co má za schopnosti? Jak to, že přežil vymýcení mutantů? napadá mě jako vždy plno otázek. Jenže když se na něho zase podívám, napadne mě úplně jiná. „Co se tam děje?“ ozvu se, protože je vidět jeho zájem. Nejspíš mám strach i za něho, neboť když se vykloní, začnu být nervózní.

Mei Watanabe - 26. května 2017 13:15

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo Vzdělávací centrum Dívam sa na kocúra, ktorý trochu ustúpi a potom sa to stalo... Vypísknem a spadnem na zadok keď sa kocúr premení na človeka. Vyvalím na neho oči a trochu pootvorím pusu. Inštinktívne sa posuniem viac od neho. Myšlienky sa mi rozletia na všetky strany. "Mala by som zavolať o pomoc? Utiecť? Baviť sa s ním? Kto to je? Prečo?!" Prebieha mi hlavou jedna myšlienka za druhou. Zostanem sedieť na zemi a dívať sa na človeka. Trochu potrasiem hlavou predtým, než sa rozhodnem dať sa s ním do reči. Pootvorím pusu a zase ju zavriem, a znovu... "M-mňa? Ako...? A prečo?" Vykoktám zo seba otázky a stále civím na človeka, alebo kocúra... alebo čokolvek to je.

Smiley - 26. května 2017 13:21

soukromá zpráva od Smiley pro 9:40 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina Když jen něco odtuší na mou odpověď, přestanu dávat pozor úplně. Nakláním hlavu na stranu, jak se snažím zachytit co nejvíce. Nakonec na sebe vezmu svou podobu, abych se mohl plně soustředit. "Nejsem si jistý. Správní složky se tam o něco pokoušejí." Odvětím a pečlivě sleduji, co se to tam děje. Vůbec nevnímám, že jsem na samotném okraji střechy. Co se to děje...?

Smiley - 26. května 2017 13:25

soukromá zpráva od Smiley pro 9:12, 18. 6. 2049, Tokyo, Vzdělávací centrum Mei "Pšššt." Přiložím prst ke rtům, aby jí náhodou nenapadlo křičet. Jsem přikrčený na zemi a mírně pohupuji dlouhým huňatým ocasem sem a tam. "Ano tebe. Jak si můžeš všimnout, něco máme společného. Jsme oba výjimeční." Usměji se na ni. "Já nemám tak pěkné schopnosti jako ty, váže se to více na můj vzhled." Pak ale trochu zvážním. "Důvod proč tě kontaktuji teď a tady je ale trochu vážnější. Jak jistě už víš, čeká tě zdravotní prohlídka. To ale nemůžeme dopustit."

Mina Coffey - 26. května 2017 13:26

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 9:41 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina „O co se pokoušejí? A kde přesně?“ zeptám se a už poměrně nervózně sleduji, jak balancuje na hraně. A pak změní podobu. Tohle začíná být asi vážné. pomyslím si, a on se v tu samou chvíli ještě po posune ke hraně. „Nespadni!“ řeknu celkem nahlas neboť už to nevydržím. Vždyť, co bych měla dělat, kdyby spadl? Vždyť by ho okamžitě poznali. Viděli, že není člověk. Viděli, že je mutant. A co bych pak měla dělat já? napadne mě katastrofický scénář. Co bych měla dělat já? Jít ho sebrat a nechat se chytit? Nebo jít na zkoušku a pak na sken a doufat, že nikdo nic neobjeví? Nebo utéct? Kam? „Hlavně nespadni.“ připomenu mu rychle znovu.

Mei Watanabe - 26. května 2017 13:36

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo Vzdělávací centrum Civím na chlapíka počas celého jeho monológu, ale už viac nezakričím. Naopak, pritiahnem nohy k sebe a rukami uhladím sukňu aby pod ňu nebolo vidieť. Nadýchnem sa zhlboka a narovnám sa. Len čo skončí s výkladom, nervózne stiahnem pery do úzkej linky a zvraštím obočie. Prehliadka. Tak predsa by to mohli zistiť?! Ale... Zameriam pohľad na chlapíka. "Zistili by to," poviem potichu s výdychom. Nie je to otázka, je to suché konštatovanie faktov. "Ale, čo teraz? Nemôžem sa teraz predsa zbaliť a utiecť. To predsa nejde." Odmietavo zavrtím hlavou až mi sa vlasy rozvíria. "A určite ma nenechajú neísť na prehliadku, keď len poprosím..." Doplním a pozriem na chlapíka v očakávaní. Keď už je tu, azda má plán. Nie je rozumné veriť každému, ale má pravdu, ak na prehliadke zistia, čo som zač, kto vie, čo sa stane.

Smiley - 26. května 2017 13:38

soukromá zpráva od Smiley pro 9:43 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina "Vedlejší ulice. Vypadá to, že tam někoho chytají." Odvětím jí a zním velmi zaujatě. "Psst." Syknu na ni. Spoléhám, že ke střeše nikdo koukat nebude, což by se mohlo změnit, pokud tu bude křičet. "To je to nejmenší, co by tě momentálně mělo trápit." Sdělím jí a sleduji vývoj situace. Ta žena uskočila od auta docela kvapem. A do ulice vletělo vznášedlo, z kterého se vysypali vojáci. Hmmm.

Smiley - 26. května 2017 13:46

soukromá zpráva od Smiley pro 9:15, 18. 6. 2049, Tokyo, Vzdělávací centrum Mei Utiší se, za což jsem rád. Když konstatuje, že by to zjistili, kývnu hlavou na souhlas, abych to ještě navíc potvrdil. "Ne hned. Ale nic jiného ti nezbyde." Odvětím. "Složíš zkoušku a pak tě odsud dostaneme. Prohlídku nesmíš podstoupit." "Inu na požádání od tebe od prohlídky neustoupí. Ale můžeme je zdržet natolik, že se dostaneš pryč." Hledím na ni. "Nicméně, něco budeš muset dělat potom. Domů se vrátit nemůžeš."

Jeremy Fox - 26. května 2017 13:52

soukromá zpráva od Jeremy Fox pro 16. 6. 2049, Londýn, před Vzdělávacím centrem Jeremy ..a jsem v prdeli.... Okamžitě mi dojde o co tady jde. Její starost o mutanty je jen promyšlená přetvářka. S největší pravděpodobností dělá pro samotnou vládu. Nezbývá mi nic jiného než prostě utéct. Ale jak ? Okamžitě sáhnu do skryé přihrádky "poslední záchrany" a vytáhnu svojí laserovou pistol. Nejde o žádný výkvět technologie. Obyčejně vypadající pistol, založena na laserové technologii. Auto je bez elektriky a tím pádem nedokážu otevřít dveře. Zoufale začnu do dveří kopat. Nevím, co jiného dělat. Nechci být odtažen někam do laborky a ukřižován pro pitomost lidstva. Vykopnout dveře potrvá několik drahocenných sekund. Sám nevím, co se teď okolo mě děje. Má jediná starost je vykopnout ty zatracené dveře a co nejrychleji zdrhnout. Já tu dneska nezdechnu.... Pokud se mi to podaří, rychle se vysoukám ven z auta a okamžitě sáhnu po zařízení blokující energii mého vznášedla. Co na to říct. Nevím přesně co se mému vznášedlu stalo. Proto sem doufal v opětovné zapojení elektroniky. Ale to se asi nestane. I tak se schovám za auto a s pistolí v ruce se snažím zorientovat. Co teď ? Možná se mi podaří zdrhnout....nebo uletět....

Mina Coffey - 26. května 2017 13:52

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 9:45 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina Někoho chytají? Koho? napadne mě další dotaz. Stojí mě to hodně sil být zticha. Navíc on na tom okraji... Co se tam děje? „Nemohli bychom se tam dojít podívat?“ řeknu jednoduchou myšlenku. „Já a ty jako můj otec? Vždyť by nás nikdo nepodezíral, ne?“ navrhuji jednu z možností, jak zjistit více. Proč jen nemohu k tomu okraji... zaúpím v duchu, protože mě vadí nevědět nic. Vlastně teď spíš nevidět nic.

Mei Watanabe - 26. května 2017 14:12

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo Vzdělávací centrum Pokývam keď navrhne, že skúšku zložím a vypočujem si ho až do konca. Potom sa znovu podmračím a pohľad mi skĺzne k podlahe. "Má pravdu, kam pôjdem?" Zamyslím sa. "Nemôžem len tak ujsť a bývať pod mostom. Nebudú ma hladať? A čo rodičia? Čo Nao?!" Chytím časť sukne a v premýšlaní ju pokrčím. Trochu uvolním stisk a zdvihnem zase pohľad k chlapíkovi. Pokrčím ramenami. "Nemám moc kam ísť. Ale pokial sa nemôžem vrátiť domov kvôli rodine, budem bývať pod mostom. Niekde sa schovám, ak to bude potreba..." Dokončím a pokrčím ramenami. Čo iné mi vlastne zostáva? "Aký je teda plán?" Dotážem sa s pohľadom upretým na neho.

Fate - 26. května 2017 14:26

soukromá zpráva od Fate pro 16. 6. 2049, Londýn, před Vzdělávacím centrem Jeremy Podaří se ti vyrvat přihrádku, abys dostal do ruky svou zbraň. Kopeš do dveří, nicméně nemáš příliš prostoru, takže to moc extra rány nejsou. Dokud se nezapřeš o křídla a podaří se ti trefit kraj dveří, kde se otvírají. Zohýbáš několik součástek a při dalším kopu lehce povolí. Další pořádný kop a dveře se lehce vyháknou. Další už je otevře. Nejenom že tě bolí křídla a záda, teď sis ještě zranil kotník. A rozhodně to nebyli sekundy. Sofie, jakmile dveře povolili, vzala do zaječích. Zmizela za rohem ulice, do které vletí další vznášedlo. Obě strany ulice jsou teď přehrazené Správními složkami. Soukáš se z auta, co tě stojí nějaké další peří, protože se snažíš o rychlost. Disk jde dolů, když zabereš, ale tvé vznášedlo je beznadějně usmažené. Kryješ se za svým vozem. K tobě z obou stran postupuje tak deset těžkooděnců Správní síly. Vzadu v ulici si můžeš všimnout, že dorazilo velké vozidlo.

Adrian Crainson - 26. května 2017 14:36
	soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Plán Úniku dokončen Popravdě mě zajímalo jak to Smiely naplánuje, ale měl jsem dost svých starostí. Například jak se vůbec dostat z města a tak dále. "Dobře. Nechám to tedy v tvé režii. Jsme tedy domluveni?" Zeptám se spíš formálně.

Smiley - 26. května 2017 14:42

soukromá zpráva od Smiley pro 9:45 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina, Jeremy "Leda by ses chtěla přidat do párty." Odvětím Mině, když se ptá. "Inu, mám dojem, že by to klidně bylo možné." Dodám směrem k ní. Když ta žena vezme do zaječích od vznášedla, povytáhnu obočí. Vozy se pohnuly a v zadní ulici zastavil odtahový vůz. Nicméně dveře od vznášedla uletí a z nich se vysouká... Zamrkám a nevěřím vlastním očím. Londýn je fakt přecpanej. A takhle ho chytí vláda. No bezva. "Tak mám obavy, že zkoušku nestihneš. Vláda už o mutantech ví." A kdo ví, co připravili. "Chvilku..." Řeknu směrem k ní a na chvíli zmizím. Když se zhmotním zpátky, dveře na střechu se pootevřeli. "Jdi dolů a počkej úplně vlevo před budovou." Instruuji jí. Pak znovu zmizím ze svého místa. Objevím se u odtahového vozu. Já i on opět zmizí. V ulici, před Jeremym se najednou objeví velké auto, které nás na chvíli odstíní od jednotek. Ladným skokem skočím od auta na střechu jeho vznášedla. Mrknu na něj. "Vypadáš, že by se ti hodila pomoc..." Poznamenám a zazubím se. Seskočím vedle něj a položím ruku na zeď za něj. Kus zdi i s mou rukou zmizí. Vytvoří se tak průchod. "No šup..." Popoženu ho a ohlédnu se. Zatím to vypadá, že jsme je hodně zmátly. Dlouho to ale trvat jistě nebude.

Smiley - 26. května 2017 14:53

soukromá zpráva od Smiley pro 9:17, 18. 6. 2049, Tokyo, Vzdělávací centrum Mei Pousměji se. "Není třeba bydlet pod mostem. Nejsi jediná, kdo se dostal do podobné situace. Poskládal jsem tým a máme vlastní základnu. Možná ten most je modernější možnost, ale aspoň v tom nebudeš sama. Pokud tedy se mnou chceš jít." Pokynu jí hlavou. "Složíš zkoušku a hned po tom si tě odvedu. Zamíříme rovnou pryč z budovy a zmizíme." Jednoduché. Čekám co se kde pokašle.

Fate - 26. května 2017 14:59

soukromá zpráva od Fate pro 17. 6. 2049 - 19. 6. 2049, Paříž Adrien Kocour kývne hlavou a popřeje ti mnoho zdaru. S tím sen skončí a ty se probudíš. Máš dva dny na to, zařídit si vše potřebné a připravit se na odchod. Do neznáma s neznámým. Jeden by si řekl, jestli ti náhodou nepřeskočilo. Ale zase na druhou stranu, nikoho by nenapadlo, že se opět objeví mutanti. Tak jako tak nastane osudová sobota. Čas odchodu. Ať už sis to domluvil jakkoliv.

Mina Coffey - 26. května 2017 15:09

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 9:45 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina, Jeremy „Cože? Proč? Jak to? On je tam mutant?“ dostanu ze sebe. Těch pár odpovědí mě situaci moc nevysvětlilo. Takže je tam mutant. Nejspíš ho objevili. Což znamená, že ze zkoušky nic nebude... pomalu mě začíná docházet situace. Smiley na chvilku zmizí a pak se zase objeví. dá mě pokyny a zase zmizí. Dost nechápavě uposlechnu a zamířím vnitřkem budovy dolů. Neběžím, přestože mě to stojí dost nervů. Raději jdu klidným krokem, přeci jen je kolem dost lidí a kdyby někdo z nich měl podezření... Kdo by ale měl mít podezření, vždyť ... je tu plno dětí a všechny jsou mého věku. Kdo by si všiml mě? říkám si zatímco se pomalu protahuji davem ke dveřím. Pokud se mě podaří dostat ven bez problémů, zahnu doleva. Rozhlížím se po domech kolem. Snažím se být na chvíli normální holkou, která tu tráví čas do zkoušky. Kdokoliv kolem může spatřit do půl metru vysokou hubenou světle hnědou dívku v černých šatech. Zobrazit SPOILER

Jeremy Fox - 26. května 2017 15:26

soukromá zpráva od Jeremy Fox pro 9:45 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina, Jeremy Ze začátku to vše vypadalo na jednosměrnou jízdenku do nejbližší pitevny. Vznášedlo je usmažené, vojáci jsou všude okolo mě a já se zraněným kotníkem. Skoro jsem uvažoval o myšlence přiložit si pistol k hlavě a vyvrtat si díru skrz naskrz. V podstatě je pro mě rychlá smrt lepší než skončit v laborce pod skalpelem. Ale zasáhlo to pověstné štěstíčko. I když vypadá spíš jen jako divně poletující kočičák. Co to sakra je ?...kočkodlak co nechá zmizet celé auto i zeď....svět se zbláznil.. Věčně klidná nálada je rázem pryč. Panika ve mě jen roste a možná právě díky tomu udělám přesně to co kočičák chce. Beze slov pokračuji skrz díru ve zdi a rychlejším tempem následuji kočičáka, ať už míří kamkoli. Jedna věc jsou obrovská bílá křídla a druhá zase schopnost nechat cokoli zmizet. Tohle rozhodně není má úroveň. Takže je to mutant...a žere kočičí žrádlo...pohoda, proč ne...dneska už mě nic nepřekvapí. Promluvím nejdříve až v bezpečném úkrytu daleko od Správní síly. " Co si zač ?"

Smiley - 26. května 2017 15:41

soukromá zpráva od Smiley pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum - sever Londýna Mina, Jeremy Popoženu ho dovnitř do budovy. Naštěstí uvnitř nikdo není. Když projde, nechám zeď objevit a vyrazím za ním. Proběhnu po čtyřech kolem něj a proběhneme budovama. Když dorazíme zhruba naproti místu, kde by měla čekat Mina, naberu na sebe podobu jejího otce (tedy normálního člověka) a nařídím Jeremymu, aby zůstal ukrytý, kde je. Vyjdu na ulici a zavolám na ni. Zamávám a počkám, až přejde ulici a připojí se k nám. Všichni zůstáváme skryti v hale nějakého bytového domu. Jen vážně doufám, že zrovna nikdo nepůjde domů ani ven. "Vítej v naší malé družině." Kývnu hlavou křídlatci. "Říkej mi Smiley. Tohle je Mina. A ty jsi?" Zeptám se ho, když se zeptá mě. "Mimo toho, co vidím, tedy mutant jako my." Tím ovšem naše malé družení končí. "Počkejte tady." Vybídnu oba a zmizím. Zanedlouho těsně před budovou zastaví velké vznášedlo Správní Síly. Vypadá trochu jak stará dodávka, takže by neměl být problém ani pro Jeremyho, dostat se dovnitř. Stáhnu okénko. Momentálně vypadám jako voják státní správy, prozrazují mě jen zelenomodré oči se svislými zornicemi. Ač je nemohu v budově vidět, pokynu jim hlavou ať nastupují a otevřu jim dveře, aby mohli rychle přeběhnout. Hned jak jsou uvnitř, zvednu vznášedlo z ulice a zamířím k severní bráně. Tam opět sletím dolů. Nikdo nás nezastavuje, vzhledem k tomu, kde sedíme, takže bez problému vyletíme ven. Upřímně i kdyby ano, tak to zdůvodním bez problému. Stočím se mírně doleva a zastavím. "Odtud musíme pěšky. Sice jsem z toho vykuchal naváděcí a sledovací zařízení, ale radši nebudeme nic riskovat." Pokynu těm dvoum a sám vyskočím z auta. Nicméně já rovnou stěnou, aniž bych se namáhal s otvíráním dveří.

Mina Coffey - 26. května 2017 16:26

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum Mina, Jeremy Čekám jen chvíli a objeví se naproti mě můj nevlastní otec. Tedy ten asi těžko. Rozhlédnu se a přejdu přes ulici za ním. Projdu dveřmi a spatřím něco podivného. Člověk, jenž není člověkem. Křídla? překvapeně strnu na místě. Zírám. Pak si uvědomím, že je to neslušné a tak raději sklopím zrak. Smiley mě představí stejně jako sebe. Dokonce i prozradí, že jsem mutant. Naše parta se rozrůstá a podle chování Smileyho asi v číslech, co mě říkal, tenhle nebyl. No a pak zase Smiley zmizí a já zůstanu s novou tváří sama. Zatím jsem zticha, což může považovat za štěstí. vzhled: 140cm vysoká dívka hubené postavy se světle hnědými vlasy. Na sobě má černé jednoduché šaty. Zobrazit SPOILER Asi čekám na reakci od Jeremyho, pak napíšu pokračování...

Mina Coffey - 26. května 2017 17:53

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum – sever Londýna Mina, Jeremy Záhy po tom, co nás Smiley opustil zastaví před barákem vznášedlo. Kruci! mé první myšlenky jsou, že nás našli. Sice netuším jak, ale našli. Když vyhlédnu, zjišťuji že se mýlím. To jen kocour nějak někde sbalil vznášedlo. Jak tohle všechno dělá? přemýšlím a přesvědčím křídlatce k nastoupení. Uvnitř si sedám tak, abych byla od nového objevu co nejdál. Kdo ví, co všechno umí. Cesta netrvá dlouho. Doletíme k bráně a bez problémů proletíme. Jak to že nikdo nechce nic vidět? Nic vědět? Proč nikdo neví, že jim někdo vzal vznášedlo? napadají mě jako vždy miliony otázek. Asi za to může ten kluk s křídly. Trochu mě jimi děsí. To kocour v mých snech byla roztomilá věc – dokud se neprovalilo, že je to on a že mě vidí téměř nahou. Smiley bere náš útěk vážně a příliš se neobtěžuje s vysvětlováním. Zastaví a projde stěnou. Opravdu plnou stěnou vznášedla. Párkrát mrknu. Ten je fakt divný. Já vylezu klasicky dveřmi. V tu chvíli mě dochází, jak málo toho dokáži o proti němu.

Umbra - 26. května 2017 19:07

soukromá zpráva od Umbra pro Tábořiště za Londýnem, 15.-16. 6. 2049 Smiley, Thomas, Anthony Lehce se pousměji. "Nemyslím si, že to funguje zrovna takto." Zřejmě tak zkazím Thomasovu představu o mé schopnosti. Sama jí moc dobře nerozumím. Jen lehce přikývnu hlavou, když se dozvím Thomasovu schopnost. Léčení musí být snad ta nejužitečnější schopnost. Může s tím i někomu zachránit život a to je snad to nejdůležitější. Anthony se ke schopnostem nijak nevyjádřil, což mu nemám ani nijak za zlé. Svěřovat se neznámým lidem, tedy nevím, jak moc se ti dva znali před touto událostí, ale mě definitivně dnes vidí poprvé. Slet událostí kolem tábořiště se odehraje na můj vkus až moc rychle. Smiley dal zapravdu svému označení a dosti pobaveně zmizí, ale za pár chvilek je zpět i s bednou plnou věcí. Načeš nás varuje před chladnou nocí na poušti. Nakonec jsem opravdu ráda, že jsem poslechla všechny jeho rady, které mi dal při balení věcí. Něco co hodím přes sebe. Zatraceně dobrá rada. Anthony se pustí do rozdělávání ohně a Smiley nás znovu opustí. Připadám si tu poněkud k ničemu a neužitečná. Na druhou stranu nevím, co bych mohla udělat. Mírně si odfrknu, ale na Thomase se usměji. "Alespoň jste dobrá společnost." Ušklíbnu se. "A sama sebe jako praktickou také nepovažuji. Jsme na tom nakonec asi všichni stejně." Dlaní začnu ve své blízkosti uhlazovat písek. Ne kvůli nějakému zvláštnímu účelu, je to jen malá aktivita, kterou se mohu rozptýlit. Jinak bych se mohla začít přemýšlet nad domovem a molo by se mi začít stýskat. Snad bych pak i litovala svého rozhodnutí. Nakonec už jen při lehké myšlence na rodiče mě bolí u srdce. V tuhle dobu už jsou určitě doma a hledají mě. Je příšerné, že jsem se nemohla ani rozloučit. Thomasova nabídla mě už znovu překvapí, následně i Anthony. Upřimně na takové zacházení ani nejsem zvyklá. Chovají se ke mě, jako bych se snad byla z porcelánu a každou chvilkou bych se mohla rozbít. Ne snad, že by se mi to mírné opečovávaní příčilo, ale nejsem zase tak křehká a slabá, tedy, alespoň doufám, že nejsem. "Já jsem v pořádku. Nerada bych vás okrádala o váš prostor a pohodlí." Doširoka se usměji a natáhnu se pro svůj batoh, aby z něj mohla vyndat deku, kterou jsem si na Smileyho popud přibalila. Opravdu to byl dobrý nápad. Každopádně je to jen slabý kus látky, ale nakonec alespoň trochu zahřeje. "Ovšem naprosto ráda se s vámi podělím o svůj komfort." Večer nakonec celý prospím, i když jsem to původně v plánu neměla. Ale únava přeci jen dorazila.

Fate - 26. května 2017 20:10

soukromá zpráva od Fate pro 16. 6. 2049, za hradbami Londýna Olivie, Thomas, Anthony Kupodivu, ač Anthony zapálil vaše veškeré dřevo naráz (a také vše hořlavé) oheň neuhasínal. Naopak to vypadalo, že ze dřeva téměř neubývá. Pokud nějakou dobu oheň pozorujete, můžete si všimnout, že ubývá, jen oheň stravuje bednu velmi pomalu. V bedně od Smileyho se nacházely také vaše deky, takže pokud nehoří ve vašem malém ohništi, můžete na přečkání zimy použít i je. Nakonec stejně zmoženi námahou usnete všichni. K vašemu překvapení (možná) však oheň hoří celou noc. Zhasne až když na oblohu vystoupá slunce a začne zahřívat písek a kámen nad vámi. Teplota začne rapidně stoupat. Je okolo deváté ráno. Je čas se probrat. Když se však Anthony pokusí vstát, zjistí, že mu spánek nepomohl. Naopak je vyčerpaný ještě více, než včera. Problém mu dělá i vstát, jak je najednou unavený a velmi hladový.

Thomas Faber - 27. května 2017 13:18

soukromá zpráva od Thomas Faber pro 16.6. za Londýnem Sleduju, jak se kupodivu Carter chopí iniciativy a já jen tak tak stihnu vytáhnout ze zbytků dvě deky. Než se mi ale podaří otevřít pusu s tím, že mi nepřijde rozumné zapálit všecho naráz, je poněkud pozdě. Trochu si povzdechnu a smířím se s tím, že nám prostě v noci bude zima. Ušklíbnu se na téma kostnatosti. „No jako bys na tom byl o moc líp.“ A je to tady. Dva lvi salónů a jedna malá, vyplašená gazelka. Pobaveně jsem se nad tou myšlenkou ušklíbl a znovu věnoval pozornost Olivii. „Řekl bych, že prostoru je tu víc než dost pro všechny.“ Mávnu rukou do okolní pouště. Pak sice nabídne komfort své deky, zjevně je nakonec o hodně praktičtější než my, ale nebylo by zrovna správné se vnucovat. „Děkuji za nabídku, ale obávám se, že jako muž musím přenechat komfort vám.“ Usměju se na ni. „Ale pokud by vám v noci byla zima, rád vás přivítám pod svojí dekou.“ Nabídka jistě poněkud troufalá, ale vzhledem k tomu, že jsem vše nechal v její režii, zcela přijatelná. Druhou deku hodím Carterovi a zahledím se do ohně. Ani jsem nevěděl, že to může hořet tak pomalu. Ráno jsem se překvapeně s trhnutím probudil. Ani nevím kdy jsem usnul, ale pronásledoval mě jeden zlý sen za druhým. Rozhlédnu se po ostatních, pomalu vstanu, protáhnu se a dojdu se trochu napít. „Tak vstávat, sluníčka.“ Ani nevím, proč se najednou snažím tvářit tak pozitivně. Dojdu k Olivii a nabídnu jí láhev s vodou. Carter má nožičky a může si dojít sám.

Anthony B. Carter - 27. května 2017 14:24

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 16.6. za Londýnem Sleduji plápolající plameny a ten pohled mě dosti uklidňuje. Konečně něco známého. Možná jsem opustil svou rodinu a svůj život, jsou ale věci, které zůstanou a nezklamou. Jistá spřízněnost a pocit domova, pocit vlastního já. Děkuji. Je to jako kotva upevňující mě na místě kamkoliv se jenom vydám, pevný provaz vázající mě k tomu, kdo jsem a kým ještě mohu být. Má jistota, možná ta jediná jistota, která mě v blízké době čeká. Chvíli se nechávám unášet tím opojným pocitem, brzy mi ale začnou docházet důsledky mých činů. Třeba to, že ten oheň nevydrží celou dobu. Ne pokud nezůstanu vzhůru a nebudu ho přiživovat. Hmmm. Tohle jsem nedomyslel. Unáhlil jsem se a teď abych nesl následky. Protože umrznout tu nehodláme. Ale dobře, tak proč bych nemohl zůstat celou noc vzhůru? Navíc třeba ta zima nebude tak hrozná, třeba - "Nebude nám zima." Nevím, koho se snažím přesvědčit více, zda sebe nebo ostatní, uvědomuji si však, že oni musí vidět chybu mého úsudku a necítím se tak příliš příjemně. Nejsem zvyklý dělat chyby a když už je dělám, nerad mívám diváky. Zařekl jsem se však, že se o to postarám a to nehledě na cenu. Prostě jim zima nebude a hotovo. Vezmu si nabízenou deku, kterou však nechám položenou vedle sebe. "Dobrou noc." Popřeji jim oběma a sám se koncentruji na ohýnek, který ovšem nijak nezhasíná, neubývá. A to aniž bych ho sám přiživoval. Zajímavé. Přesto bude lepší, když budu vzhůru a postarám se o jejich pohodlí. Navíc se to hodí i v případě, že by nás tady někdo našel a - Ať mám předsevzetí jakékoliv, mé oči se za chvíli začnou zavírat a i přestože se snažím s únavou bojovat, brzy usínám. Vidím tváře svých sourozenců, vidím smějící se Hope a čekám, kdy jenom přiběhne do mého pokoje, aby mě probudila. Čekám na její dětský hlásek volající mé jméno a - Něco je špatně. Tak za prvé nespím ve své měkké, pohodlné posteli a za druhé ten hlas, který mě probouzí, není Hope a už vůbec nezní dětsky. Faber. Co tu dělá Faber? Ach, už vím. Už všemu rozumím. Otvírám oči do nového dne a divím se, že ta noc utekla tak rychle. Vždyť jsem si vůbec neodpočinul, ba naopak, cítím se snad ještě hůře než včera. Možná i hůře než za celé ty dny. Už jenom to, že se zvednu do sedu, vyžaduje mnoho energie, což ale příliš nechápu. Nebyla zima. Počkat. V noci nám nebyla zima. Když jsem usnul, měl oheň vyhasnout a přesto - přesto nebyla zima. Nevyhasl. Mohl jsem ho tedy ovlivnit v povědomí? Celou dobu ho udržovat? To by vysvětlilo mou únavu a hlad. Oh, jídlo a pití! Dobrý nápad. Vidím Fabera, který má až podezřele dobrou náladu, jak lahev s vodou nabízí Olivii. A mě ne? Ne, já si musím dojít sám. To bude ještě zajímavé. No co, nic jiného mi ale nezbude. "Dobré ráno slečno Kellerová, Fabere." Kývnu na oba dva a už se snažím postavit se na nohy. Zlehka zavrávorám, hlava se mi zatočí slabostí, přesto se mi to podaří překonat a já se pomalým krokem vydám ke zbytku jídla a pití. Už jenom kousek. Tak. Výborně. Klesnu zpátky na kolena a natáhnu se pro lahev a následně i pro nějaké to jídlo. Snídaně, konečně!

Mei Watanabe - 27. května 2017 19:01

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo Vzdělávací centrum Zamyslene si prezriem chlapíka. Mala by som mu veriť? "Nemáš moc možností," pripomenie mi vlastný hlások v hlave a ja prikývnem. Pravda. Snáď to vyjde... "Dobre, takže aký je presne plán? Skončím skúšku a proste zamierim ku dverám?" Neveriacky nadvihnem obočie. Pochybujem, že to bude tak jednoduché. Ludia ako som ja zničili planétu, ludia ako som ja boli vyhladení. Nenechajú ma proste odísť, z najväčšou pravdepodobnosťou ma priamo budú chcieť odviesť na prehliadku. Potrasiem hlavou aby som prečistila myšlienky. "Niečo mi hovorí, že to nebude tak jednoduché. A čo veci? A rodina? Nebudú mať problém? Budú sa báť..." Vychrlím spŕšku nových otázok, ktoré som nestihla zastaviť predtým, než sa predrali na môj jazyk. Zahryznem si do spodnej pery aby som prerušila nový príval pochýb a dotazov. Do skúšky mi zas tak moc času nezostáva... Možno...

Smiley - 27. května 2017 21:52

soukromá zpráva od Smiley pro 9:20, 18. 6. 2049, Tokyo, Vzdělávací centrum Mei Nechávám jí čas na rozmyšlenou. Když kývne, zazubím se. Alespoň nějaký různorodost v té naší skupince. Když se mě zeptá na plán. Zamávám ocasem sem a tam a pak začnu měnit podobu. Narovnám se. Nakonec před ní stojí starší muž, v světle modrém obleční. Z ramen mi spadá bílý plášť, na kterém je velkými písmeny vyvedeno "GIT". "Po zkoušce si tě odvedu." I můj hlas se změnil. "Nikdo nebude mít nejmenší podezření." Pro jistotu hodím pohledem po kameře na chodbě. Pousměji se. "Domů se pro věci bohužel vrátit nemůžeš. Budeš-li něco potřebovat, obstarám ti to. Rodina bez tebe naneštěstí bude ve větším bezpečí. Prostě jsi se ztratila ve velkém městě." Trochu si povzdechnu. "Jistě se budou bát a bude se jim stýskat, ale děláš to pro jejich bezpečí." Skloním se k ní, abych jí viděl do obličeje. "A pro to své. Nechci nikoho mého druhu vidět na pitevním stole." Nikdo z nás nepatří do žádné laboratoře. Nikdy víc. Ne dokud jsem tady.

Mei Watanabe - 28. května 2017 15:13

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo Vzdělávací centrum Prekvapene si ho prezriem od vrchu dolu a späť keď zmení svoj vzhľad. Ani neviem, prečo ma to prekvapuje, nepremenil sa náhodou z kocúra?! Stále vyjavene sa na neho dívam, pritom, čo hovorí, ale vypočujem si celý jeho monológ bez slova. Len občas pokývam. Keď sa trochu priblíži, trochu mi zružovejú líca. Párkrát zažmurkám, aby som si prečistila myšlienky. Moc blízko... mooc... "Pitevnom stole?!" zopakuje hlások v mojej hlave spýtavo a zablokuje ostatné myšlienky. Len tak-tak zastavím triašku, ktorá sa mi derie na kožu. Trochu sa odsuniem a vstanem. Naprázdno prehltnem a pokývam. "Dobre, rozumiem," náležite odpoviem a skúsim zo seba strasť ten nepríjemný pocit, že sa niekde niečo pokazí. "Pôjdem na skúšku, zložím ju, a následne po mňa prídeš," kývnem znovu a prezriem si ho, aby som si zapamätala, s kým to vlastne odchádzam. Vlastne, ani neviem ako sa volá... no, nevadí, na to asi bude čas neskôr. Uhladím si sukňu a oprášim tašku. Bude to vyzerať, že som šla na toaletu... ak sa niekto bude pýtať... Aj keď nebude...

Smiley - 28. května 2017 20:04
	soukromá zpráva od Smiley pro 9:30, 18. 6. 2049, Tokyo, Vzdělávací centrum Mei Kousek couvnu, když se odsune a nabídnu jí ruku, když vstává. "Budeš tedy něco potřebovat?" Zeptám se jí posléze. Až budeme mizet z města, budeme pravděpodobně muset být rychlý a pak nebude čas. Když si všimnu, jak je nervózní, věnuji ji povzbudivý úsměv.

Jeremy Fox - 28. května 2017 20:38

soukromá zpráva od Jeremy Fox pro 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum - sever Londýna Mina, Jeremy Podařilo se nám zdrhnout Správní síle. To považuji za úspěch. Navíc sem sehnal někoho, kdo mi pomůže s problémem na mých zádech. Alespoň myslím. Co mě znepokojuje nejvíc je sám Smiley. Kočičák s neuvěřitelně silnou schopností a očividně i s vlastním plánem. Ale samozřejmě na sobě nedám nic znát. Vlastně se poprvé projevím až v hale jednoho z domů. Žádný proslov, žádné extra seznámení. Jen obyčejné představení s trochu neklidným tónem. Ok.....Jeremy" Co jiného říct. Neznám je, nechci je znát a rozhodně nechci patřit do nějaké extra skupiny. Chci se jen zbavit těch otravných křídel. Stejně mi jsou k ničemu. Zatím. Celý zbytek cesty jen dodávám té trapné atmosféry a mlčím jako hrob. Sem tam si prohlédnu dívku ve snaze odhadnout její mutaci. Celé roky nic a najednou se v jednom městě objeví tři nový mutanti. Náhoda ? Možná osud....jestli je na tom stejně jako já ?" Z myšlenek mě vytrhne náhlé zastavení vznášedla v jedné z ulic. Okamžitě vstanu, otevřu velké zadní dveře a vysoukám se ven. Křídla nemam ani pár hodin a stejně mě ta krátká cesta nutí k malému protáhnutí. Rozpřáhnu ruce i křídla ve snaze se co nejvíce natáhnout a uvolnit tak svalstvo. Teprve až teď si všimnu opravdové délky samotných křídel. Jak mi přes noc mohlo narůst něco takového ?... Neuvěřitelný... Rychle stáhnu svá křídla zpět a svižně pokračuji vpřed hned za Minou. Furt mi vrtá hlavou, co je vlastně zač. Nemá žádný náznak mutace. I na Smileym jde jeho mutace poznat. Proč ne ona ? To jsme tak speciální ? Čistá zvědavost mě přinutí promluvit. " Takže....Mino...Nevidím žádné velké končetiny ani chlupy místo kůže, takže.... co vlastně dokážeš ? " Třeba má nějaké divné rysy ukryté pod oblečením. Velké nehty, bradavice na břichu nebo dlouhé zuby. Nevím. Zatím vypadá jako obyčejná holka, co narazila na divného kočičáka a opelichanou slepici. Hodně špatná story.

Fate - 28. května 2017 22:09

soukromá zpráva od Fate pro 16. 6. 2049, Londýn - Základna Jeremy, Mina, Thomas, Anthony, Olivia Anthony, Thomas a Olivia strávili sotva dvě hodiny vzhůru, když se nedaleko vynořila postava vojáka Správní síly, nicméně hned jak putovali tmavé brýle dolů, oči prozradili, že se jedná o Smileyho. Za ním capká 140cm vysoká dívka hubené postavy se světle hnědými vlasy. Na sobě má černé jednoduché šaty. A pak mladík, jemuž ze zad trčí velká bílá křídla. Vypadají poněkud... Opelichaně. Těm dvoum, co doprovázejí Smileyho se zase naskytne pohled na dva mladíky a dívku. Bez zvláštních poznávacích znamení. Tedy kromě jedné maličkosti a to, že jeden z chlapců má v dlaních zlaté žilky. Smiley s těmi dvěmi jde o hodinu a něco dříve, než byl domluvený čas. V rychlosti vysvětlí, že došlo ke komplikacím a že musíte vyrazit hned. Představování nechává na vás. Spakujete věci a vyrazíte směrem do pouště. Když si Smiley všimne, že Anthony má problémy s pořádnou rovnou chůzí, podepře ho a pomůže mu. Dojdete kus do pouště, když se před vámi v písku ukáží veliké vytlačené stopy od něčeho velkého a rozhodně těžkého. Smiley pustí Anthonyho, aby udělal krok vpřed a zmizel. Pokud někoho napadne před sebe natáhnout ruku, narazí na pevnou stěnu. Však okamžik na to se před vás spustí rampa letadla. Velmi prostorného letadla. Smiley, již zpět ve své kočičí podobě vám pokyne, ať si nastoupíte. Pokud bude mít Anthony problém, dojde mu pomoci. Když jste všichni na palubě, dojde do pilotního křesla a zvedne rampu. Následuje pokyn, abyste se usadili. Je tu několik křesel a vzadu jsou lavice. V celém interiéru jsou velmi výrazné černošedé prvky s písmenem X. Poté již startuje a zvedá letoun do vzduchu. Vyskytne se vám výhled na celý Londýn, než stočí kurz k jihu. Netrvá dlouho a přelítáte nad solnými pouštěmi, kde dříve bývala moře. Pak přelítáte zbytky oceánu, než asi po sedmi hodinách vlétáváte do vzdušného prostoru Brazílie. Nicméně ani tam nezastavujete a pokračujete v letu, než začne slunce klesat. Na palubě letadla jste strávili něco okolo deseti hodin. Po tomto úmorném letu konečně začnete klesat. Ve vysokých horách. Letadlo se prosmýkne mezi vrcholy, než zmizí v skalní průrvě, pak se přes letoun přelije silové pole a přistáváte v jeskyni. Smiley byl ochotný s vámi mluvit, pokud jste přišli dopředu a měli otázky. Ne však na všechny odpověděl. (Případné dotazy směřujte do diskuze, pokud jste se ptali přede všemi, nebo do herní pošty, šli jste se zeptat soukromně.) Motory pomalu zhasínají a letounu se zruší maskování. Takže, když rampa zase klesne a vy vystoupíte, vidíte, v čem jste to vlastně letěli. „Jmenuje se Blackbird.“ Blackbird Dodá k podívané Smiley celkem láskyplně. Ač letadlo vypadá, že lepší doby má už za sebou. Pak vám pokyne, abyste šli za ním. Vystoupáte po kamenných schodech nahoru. Vejdete do celkem rozsáhlého komplexu jeskyní. Hlavní prostory jsou zakončené dírou, na které se leskne silové pole. Takže je zde během dne přírodní světlo. Zde stojí velký stůl, židle, přes celou jednu stěnu se táhnou knihovny narvané knížkami. U zadní stěny (naproti díře) stojí velký chladící box, kde je spousta lahví vody a jídlo. Z této místnosti vedou čtyři další vchody. Ty jsou již osvětlené malými disky, nalepené na stěně jeskynní. První vede do jeskyňky, kde je toaleta. Je napůl zapuštěná ve skále. Druhý vchod vede do chodby, z které vedou chodby do menších jeskynní. V každé je truhlice (dřevěná) skalní lůžko - které je zaházené měkkými kožešinami (a taky jedním polštářem), pak menší skřínka s deskou, sloužící i jako stolek. Světla v „pokojích“ mají ovládání. Chodba je dlouhatánská a vchodů je to mnoho, ale svítí se zatím jen ve čtyřech. Smiley se obrání k Jeremymu s tím, že jeho pokoj záhy připraví, ale že s ním nepočítal. Třetí vchod vede do chodby, která se mírně svažuje, pak je tam schodiště a dojdete do „koupelny“. Vypadá to, že v té divné prohlubni dříve býval horký pramen. Nyní je však beznadějně vyschlý. Je tu však několik kýblů a vedle schodiště je nádrž s podivně zakalenou tekutinou. Na tázavé pohledy se Smiley jen usměje, že jste chytří a jistě si s tím poradíte. Vrátíte se do hlavních prostor. Na dotazy co je ve čtvrtém vchodu dostanete jen přísný zákaz tam strčit byť jen nos. S tím jste rozpuštěni, abyste si odpočali. A zkusili to tu nevyhodit do luftu. Jakkoliv. Smiley zůstává v hlavní místnosti pro případné dotazy. Vyskočí si na krajní knihovnu u silového pole, kde je deka a zahledí se ven.

Mina Coffey - 29. května 2017 11:07

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 10:45 | 16. 6. 2049, Londýn, Vzdělávací centrum – sever Londýna Mina, Jeremy Během letu bylo ticho. Teprve venku se Jeremy zeptal. „Zatím naštěstí nic moc výrazného. Jen se mě občas změní noha, ruka a nebo vlasy. Hloupé je, že to zatím moc nedokáži řídit.“ vysvětluji, co jsem zatím vypozorovala. Smileyho teorii zatím šířit nechci. Třeba to neovládnu. pomyslím si a představím si, jak strašné by mohlo být to, že by mě například noha neustále zvětšovala a zase se zmenšovala. Fuj! 11:00 | 16. 6. 2049, Londýn Jeremy, Mina, Thomas, Anthony, Olivia Po vystoupení ze vznášedla zamíří Smaley do pouště. Bezva. Vzhledem k času je tu už zase strašné vedro. Smiley nám nedává příliš času na rozmyšlenou a pokračuje poměrně rychlou chůzí. Bezvadné. pomyslím si a snažím se s ním držet krok. Jenže v mých botách to jde celkem špatně. Jsou vhodné tak na zkoušku, ale do pouště nikoliv. Naštěstí nejdeme daleko. Po chvíli trápení se před námi vynoří tři postavy. Další lidé? Další stvůry? napadne mě jediné vysvětlení, proč jsou ti blázni na kraji pouště. „Mina“ představím se rychle zatímco probíhá rychlé balení věcí. Hned, jak mají zabaleno, velí Smiley k odchodu. Super, zase do pouště... Zobrazit SPOILER 11:10 | 16. 6. 2049, Londýn – Základna Jeremy, Mina, Thomas, Anthony, Olivia V pouštním vedru je lepší držet jazyk za zuby a pusu zavřenou. Nikdo nechce mít písek uvnitř a navíc, díky extrémně suchému vzduchu by to ani nebylo rozumné. Soustředím se na své nohy. Nikde nenechat botu a ani svou nohu. Vyvrtnout si kotník by nebylo zrovna super. Z ničeho nic se před námi objevují stopy. Cosi tu bylo. Možné že naštěstí pro nás už není. Smiley pustí mladíka a ten se sotva drží. Co mu asi je? Že by ten kotník? jak chvilku uvažuji nad jeho příběhem, tak se zničeho nic leknu. Smiley zmizel! Tuhle jeho schopnost nenávidím. Člověk nikdy neví, kde a kdy se zrovna objeví. Moje leknutí se po chviličce opakuje. To se před námi vynoří rampa nějakého stroje. Zničeho nic se prostě v prostoru před námi objeví místnost. Je tohle normální? říkám si. U nás na venkově nemáme nejmodernější technologie a tohle vypadá jak kouzlo. Maskovací kouzlo. Zalezeme rychle dovnitř a Smiley nás pošle si sednout. Jdu za ním až k pilotnímu křeslu. Celý můj život se během několika dní otočil vzhůru nohama. A možná je to dobře. Mám pocit, že na farmě bych se strašně nudila. Tohle bude zcela jistě něco úplně jiného. Sedám si do křesla za pilota dívám se mu pod ruce. Jak tohle může umět? přemýšlím a snažím se to zapamatovat. Sedíme tiše, což mě úplně nepřekvapuje. Jestli toho vědí přibližně tolik co já, není asi ani co říkat. Vždyť to ani nedokáži plně ovládat. A o tom odkud jsme mě zase přijde naprosto zbytečné mluvit. Raději se tedy dívám z okna na pod námi ubíhající zem. Nevím kdy přesně jsem odpadla, ale důležité je, že jsem usnula. Asi za to mohlo vyčerpání z chůze v poušti a nebo napětí z Londýna. Důležité je, že mě probralo zpomalení a klesání letadla. Rozhlížím se. Spatřuji jak nás pohlcuje skála. Je to dobře vybrané místo. Nikdo, kdo o něm neví ho nenajde a navíc, skály vedou chlad ze země a díky tomu je tu celkem příjemně. Po přistání a vystoupení nás Smiley seznamuje s letadlem. Na mé poměry je obří a jelikož jsem zatím viděla jen vznášedla, připadá mi naprosto úžasné. Po seznámení nás vede chodbou do jeskyní vedle. Vypadá to, že je celá skála prošpikována jeskyňkami a jeskyněmi. Nejvíc ze všeho mě překvapuje knihovna. Knížky máme doma dvě a to prehistorické otrhané saláty. Tohle je něco úplně jiného.

Adrian Crainson - 29. května 2017 14:21

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Počátek šílenství Sen skončil a začala má těžká práce. Začal jsem s přípravami. Musel jsem zapojit hodně ze své lstivosti a vědomostí. Oblečení zaobírá dost místa a snad jen ono mi zabralo půl dne. Rozhodoval jsem se při běžných povinnostech co si sebou vzít a hlava mi nebrala, že jdu pryč z domu... tak či tak jsem musel. Byla by to hra o čas. A kdyby na mě přišli... co by se stalo? Pár triček, spodní prádlo, svůj plášť a masku... ale hlavně tablet. Svůj tablet. Stáhl jsem na něj pár zajímavých dat a doplnil tak svou sbírku, až se podobal wikipedii zbraní a zbraňových systémů. Také se mi narychlo povedlo ukráct očesané studiimí materiály psychologie. Samozřejmě jsem vymazal veškeré stopy, že jsem stahoval víc než bych měl z naší databáze. Smluvil jsem si propagační akci v odlehlejší osadě. Pokud Angličané zaútočí, bude to právě v těchto oblastech. S těmi myšlenkami se svým týmem a párem strážců vystupuji z transportu.

Umbra - 29. května 2017 16:07

soukromá zpráva od Umbra pro 16.6 2049 sever Londýna -> základna Jeremy, Mina, Thomas, Anthony, Smiley Ráno mě probudí z hlubokého spánku sluneční paprsky, které nepříjemné šimraly od nosem. Rychle se chytnu za nos, abych zabránila kýchnutí. Ovšem nebyl to jediný popud, který mě přinutil vstát. Thomas, který už teď vypadal dobře naladěn se pusti do buzení a úspěšně tak vytrhl ze spánku mě i Anthonyho. "Ránko." Pozdravila jsem oba s úsměvem a dlouhým zívnutím. Ani si nepamatuji, že bych kdy večer usnula. Poslední co ze včerejší věci vím, je že jsem Thomasovu nabídku o sdílení dek přešla bez odpovědi. Musela jsem usnout někdy potom. Když mi Thomas donese vodu, jako pravý gentleman ochotně ji přijmu a vděčně se usměji. Nohy mě po včerejšku stále bolí, ale zřejmě to přežiji. Naopak Anthony vypadá poněkud strhaně. "Cítíte se dobře, Anthony?" Starostlivě se zeptám, když mírně zavrávorá a snad bych mu i vyrazila na pomoc, kdyby si hned nedřepl vedle jídla a nezačal se ládovat. Já upřímně ani zdaleka nemám takovou chuť pustit se do jídla, místo toho se napiji z lahve, kterou mi donesl Thomas. Snídaně přeci může i počkat. Nakonec o sobě, ale dá žaludek vědět nespokojeným zakručením a tak si i já jdu něco malého ukořistit k snědku. Po nějaké době, kdy už zpět sedím na svém předešlém místě a kreslím prstem do rozpáleného písku vlnky a podobné klikyháky. V hlavě mi koluje otázka, jak je možné, že oheň vydržel tak dlouho. Rozhodně lepší než myslet na rodiče, kteří mě určitě celou noc hledali. S povzdechnutím vzhlédnu a směrem k nám si to míří několik postav. Když rozeznám uniformu spěšně vyskočí na nohy v obavách, že by se o nás snad dozvěděli. Nakonec, ale poznávám Smileyho a strachem rozbušené srdce se znovu začne uklidňovat. Ovšem nejde sám, v jeho doprovodu přicházejí i dvě další postavy. Dívka a kluk, který vypadá poněkud zuboženě, tedy, alespoň jeho křídla. I přesto mi na tváři naskočí úsměv, vypadá to kouzelně. Jako padlý anděl. Dorazí a hned na to už jdeme pryč. Rychle pobalím své věci a batoh hodím na záda. Šátek, který mi Thomas tak ochotně vypůjčil, abych nemusela sedět přímo na písku, seberu ze země, vyklepu a složený mu ho chci vrátit. "Děkuji." Na seznamování mnoho času nebylo, i přesto to ta dívka stihne. Nakonec jsem ráda, že tu nejsem jediná zástupkyně něžného pohlaví. "Olivia." Představím se jí. Mám menší strach o Anthonyho, ale Smiley mu nakonec ochotně pomůže. Znamená to tedy, že už si tu nehraje na ducha? Pomalu putujeme pouští, ani se nesnažím začínat nějakou konverzaci. Jen tiše kráčím mezi ostatními o dění kolem si nijak nezajímám. Jen aby ta cesta byla za námi. A po nějaké chvíli zastavíme. Konečně. Smiley pustí Anthonyho a zmizí. Před námi je v písku několik vytlačených stop, nejsem si jistá, co přesně od toho mám očekávat. V hlavě si vybavuji rozhovory, které jsem se Smileym vedla. Nakonec se ale odnikud spustí rampa, kde už stojí Smiley a zve nás dovnitř. Už to chápu, konečně jsem dostala možnost pochopit jeho větu "...budu se dost divit, pokud Blackbird někdo zaregistruje." Jeho letadlo je neviditelný, pravděpodobně mě nikdy nepřestane překvapovat. "Páni!" Neodpustím si projevit svůj názor nahlas a rychle vyrazím dovnitř. Po dlouhé prohlídce interiéru celého přístroje se usadím na lavici a křesla přenechám ostatním. Ovšem samozřejmě pokud nějaké zbude, rychle si přesednu. Letoun se vznese a já věnuji poslední pohled Londýnu. Znovu mě zaplaví jistý pocit nejistoty a stesku po domově. Nakonec to, ale je nejlepší řešení, odejít. Let trval dlouho snad až moc dlouho. Celou dobu jsem se mlčky dívala z okna a do hovoru jsem se pouštěla jen v případě, kdy na mě někdo začal mluvit. Cítila jsem v sobě škodolibou radost. Létání je přeci zakázané, vlastně celková má existence je zakázaná. Přijde mi to poněkud vzrušující. Nakonec přistaneme uvnitř velké jeskyně. Což je další velmi překvapující a ohromující věc. Vystoupíme ven a já mám konečně možnost prohlédnout si onen stroj i zvenku. Jak jsem říkala, ohromující! Nakonec nás znovu pobídne k chůzi a skončíme tak v místnosti s velkým stolem a dírou v jeskyni, díky které je tu denní světlo. Ze všeho nejvíce mi ale do oka padne knihovna. Něco takového jsem v životě ani neviděla. Všechno co jsem četla, bylo jen online. V hlavě se mi tvoří malý cíl, přečíst vše, co tu najdu. Nakonec se rozhlédnu kolem dokola a rozhodnu se to tu pomalu prozkoumat. Koupelny nevypadají nijak vábně, zřejmě je to to jediné z čeho nemám vysloveně radost. A pak je tu ten zakázaný vchod. Zajímalo by mě, co tam je. Nakonec i pokoje a chlaďáky, rozhodně nedílnou a vítanou součástí celého toho komplexu.

Mei Watanabe - 29. května 2017 20:36

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo Vzdělávací centrum Chytím sa pri vstávaní jeho ruky a upravím si oblečenie. "Mmm... asi len... základné veci. Náhradné oblečenie, hygienu, prípadne jedlo...," vymenujem zamyslene. "Ako na výlet," prebehne mi myslou. "Na výlet, z ktorého sa už nevrátiš, nie domov..." Doplní hlások v hlave myšlienku. "Všetko mám doma v izbe... a tiež tam mám nejaké úspory. Sebou som si toho moc nebrala, na skúšku, počítala som s návratom hneď..." Strčím ruku do tašky a prehrabem sa v nej, či som si náhodou nevzala aspoň niečo, ale na prvý pohmat bezvýsledne. Nejaká desiata tam je, ale nič extra. "U seba dokopy nič nemám. Okrem kúsku jedla, čo som si zbalila ráno..." Ospravedlňujúco sa usmejem a pokrčím ramenami.

Thomas Faber - 29. května 2017 20:39

soukromá zpráva od Thomas Faber pro 16.6. za Londýnem a na základnu Olivie nějak rychle odpadla, asi toho na ni bylo dneska skutečně moc a pokud opouští rodinu podobně narychlo jako my, ani se není čemu divit. Každopádně ráno neodmítne nabízenou vodu, zatímco Anthony se dá rovnou do jídla. Chvíli ho pozoruju, ale pak pokrčím rameny. Sám zas až takový hlad nemám a času máme pravděpodobně víc než dost. Po asi půl hodině začnu nervózně přecházet sem a tam a nervózně si při tom mnu dlaně. Velmi rychle jsem si z toho vybudoval zlozvyk. Pak mě málem trefí šlak, když uvidím skupinku lidí vedenou nějakým vojákem. A zjevně nejsem sám, kdo si jich všimnul. No upřímně zadoufám ve svou výřečnost. Situace se ale naštěstí sama velmi rychle uklidní a jen když Smiley prochází kolem, uchechtnu se. „Ty trenýrky mám u tebe!“ Pochopitelně, že se nic nestalo, ale jako vtip je to dobré, ne? Hodně mě zaujme chlapec, který jde v malé skupince. Konečně někdo nápadnější než já? Na vtipy ale zjevně není čas, takže společně s ostatními naházím věci do batohu a pro právě příchozí prohodím přes rameno svoje celé jméno. Carter je na tom zjevně o něco hůř než večer, i když nechápu proč, nevypadá zraněně. Asi i po tom, co byl na hranici smrti, vypadal líp. Neměl bych se při chůzi tolik zamýšlet, protože jsem si nevšimnul, že kočičák zmizel a včas jsem nezaregistroval, že se ostatní zastavili. Ztěžka jsem dosedl na zadek po nárazu do něčeho fakt velkého. „Co to...?“ Ale to už se otevírá rampa a jsem fakt rád, že mě nezvládla zaplácnout, i když by mě to moc nepřekvapilo. Ani se nesnažím nic namítat když máme nastoupit do neviditelného stroje a svalím se vzadu na lavici. Rukama si sevřu hlavu. Teprve asi po půl hodině se trochu zmátořím a vydám se ke křeslům a spadne mi brada, když se zadívám ven. „Tak a sme totálně v řiti.“ Zadívám se dopředu. „Hele, Smiley, to ti nikdo neřekl, že létání je zakázáno?“ Každopádně pak se usadím k jednomu z oken a zůstanu se zasněně dívat na neobvyklou scenérii. Jeden by si mohl myslet, že poušť bude takhle zeshora stejně nudná jako zespoda, ale to prostě není ono. Nemá to ten správný nádech toho, že děláme něco, co se nesmí. Velmi nerad vidím, že budeme přistávat. Klidně bych létal ještě hodně dalších hodin. Během prohlídky se snažím se neztratit a nedávat moc najevo svoje zděšení a místy až zhnusení nad místním vybavením. Jen pro jistotu jedním prstem zkusím lůžko a bolestně se zašklebím, když si představím, jak budou vypadat moje záda po spánku na něčem takovém. Po prohlídce se usadím na zemi nedaleko kočičáka a taktéž se zahledím ven. Netrvá dlouho a nedá mi to, abych se nezeptal na to, co mě tíží už pár nocí. „Tos myslel vážně? To... to, co ze mě bude?“

Anthony B. Carter - 29. května 2017 21:08

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 16.6. - sever Londýna -> základna Láduji do sebe kusy jídla ve snaze nabrat trochu ztracené energie. Trochu to pomáhá, ale spíše bych potřeboval kvalitní a ničím nerušený spánek. Takhle se cítím jako vycucaný citrón a to aniž bych pořádně chápal proč. Chápu to. Jen tomu nerozumím. Ale teď nemám moc síly nad tím přemýšlet. "Jsem v pořádku, díky." Donutím se na Olivii pousmát. Vypadá, že má o mě skutečně starost, což je vskutku milé. Rád bych jí řekl, že se nic neděje a že budu zase v pohodě, to by však znamenalo, že musím mluvit a není nic, co bych v tuto chvíli dělal méně radši. Kromě chůze. Zvednu hlavu, když spatříme skupinku cizích lidí s vojákem v čele. I přes svou únavu se donutím se připravit na možný konflikt, dokonce si i kleknu na kolena a začnu sbírat poslední síly, abych nám v případě nutnosti pomohl. Nakonec to ale není nutné, jelikož se z vojáka vyklube Smiley. Faber to okomentuje a já bych také rád dodal, ale jak už jsem řekl, mluvení je zbytečná ztráta energie. Spíše poslouchám a prohlížím si další dva příchozí. Dívka - Mina, jak se nám představí, vypadá zcela průměrně, přesto docela mile. To chlapec na sebe upozorňuje už svým vzhledem, jeho křídla nejdou zrovna přehlédnout. Zajímavá mutace. Opět bych se rád zaobíral, co všechno asi mohou umět, je ale třeba, abychom opustili zdejší místo a vydali se dál. Dobře. To se zvládne. Krok po kroku. Hlavně nezkolabovat, to by nebylo vhodné. Podaří se mi postavit, dokonce zvládnu i pár metrů, pak ale zavrávorám a jen díky Smileymu neskončím na zemi. S jeho podporou kráčím dál a soustředím se na jediné - dát nohu přes nohu. zvednout, položit, tak, přesně tak. Ať už to skončí. "Díky." Prohlásím někdy v půlce naší nekonečné cesty, protože si jsem vědom, že sám bych se tak daleko nedostal. "Neodhadl...jsem sílu. Asi." Co více k tomu říci? Jen by mě zajímalo, jak se to vlastně stalo. Po chvíli mě Smiley pouští a já ve snaze se udržet ve vzpřímené poloze si vůbec nevšimnu, co se děje kolem. Nemám sílu zkoumat zdejší okolí, chci jen jediné - sednout si, lehnout si a spát. A to se mi konečně splní, když se dostaneme do té jeho lítající lodi. Jindy bych projevoval větší nadšení a zájem, ovšem teď je můj cíl jedna ze sedaček, na kterou se zhroutím. Ještě chvíli oddechuji, pak se ale mé oči zavřou a já téměř okamžitě usínám dlouho vysněným spánkem. Když se opět probouzím mezi živé, cítím se už o něco lépe. Rozhodně jsem schopný chůze a dokonce možná i nějakého toho uvažování. Uvědomím si, že už dávno stojíme na zemi a že se ode mě očekává vystoupení z tohoto letadla. Oh...to je...zajímavé. Celé zdejší prostory jsou zajímavé. Docela obyčejné na naše standardy, ale zvykneme si. Vždyť vůbec nepotřebujeme ten luxus, ve kterém jsme doposud žili, naopak, třeba si konečně budeme více všímat věcí, které pro nás předtím byly samozřejmostí. Třeba měkká postel. Ale jak říkám, zvykneme si. Vždyť nejsme žádní zhýčkaní parchanti, ne? Teda já rozhodně ne. "Vypadá to tu dobře." Pronesu po prohlídce. "Mimochodem, ještě jsem se asi nepředstavil. Jsem Anthony. Nebo Tony, jak chcete." Nikdo mi Tony nikdy neříkal, mám ale takový dojem, že do nového života se to trochu hodí. "Nebude vám vadit, když si zaberu támhleten pokoj?" Ukážu na jeden z těch, který zbývá. Očekávám, že jsou všechny stejné, takže to asi nemá cenu nijak řešit.

Fate - 29. května 2017 21:11

soukromá zpráva od Fate pro 9:47 - 10:45, 18. 6. 2049, Tokyo, Vzdělávací centrum Mei "To všechno ti mohu poskytnout. Pokud nejde o nějaké nenahraditelné osobní věci." Odvětí Smiley po tvém výčtu. "Peníze nebudou problém. Cestu, bydlení i jídlo obstarám." Dodá navíc. "V pořádku. Nikdo nemohl tušit, jak se dnešní den vyvrbí." Usměje se na tebe povzbudivě. Podívá se na hodiny. "Měla by jsi jít." Pobídne tě zpátky do chodby. Počká zda nemáš ještě nějaké otázky a pak ti popřeje mnoho štěstí. Jakmile vykročíš z výklenku, ze svého místa zcela zmizí. Ještě chvíli před desátou si tě jeden z pomocníků vyvolá. Vezme tě do velké místnosti, kde je zvlášť stůl na přípravu a zvlášť místo pro zkoušení. Táhneš si tři otázky. Z historie je to "Světová historie 21. století", z technologií si táhneš "Státní komunikační systémy" a z angličtiny to je pak "Plány do budoucna" - zde se skládá otázka z gramatiky, přednesu a poznávání textu. Po přípravě si tě převezme komise, která vypadá z půlky stejně unuděně jako pracovníci dole a z půlky až moc zaujatě tvým přednesem. Po dlouhé tři-čtvrtě hodině se konečně dostáváš ven. Výsledky by ses normálně dozvěděla až posléze večer, nicméně to zde již nebudeš. Na konci chodby již čeká Smiley, v podobě, kterou ti ukázal.

Mei Watanabe - 29. května 2017 21:50

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo Vzdělávací centrum Pokývam a vďačne sa usmejem po jeho ubezpečení. "Tak... idem," odvetím, len čo dopovie, že by som mala ísť. Vyjdem z výklenku a ešte sa obzriem, ale to už tam nikoho niet. Nadvihnem obočie ale potom len potrasiem hlavou a zamierim k miestnosti, kde by mala prebehnúť moja skúška. Čím viac sa to blíži, tým viac vo mne rastie nervozita. So vstupom do miestnosti už sa mi trasú ruky, ale stavím sa, že nie som jediná, ktorá má pri týchto skúškach strach. Vytiahnem si tri otázky, a na všetky dokážem odpovedať pomerne plnohodnotne. Netipla by som si to na najlepšiu známku, ale okecať to šlo. Aj keď téma o plánoch do budúcna ma trochu zaskočila. Vylíčila som všetky však plány, ktoré som mala už predtým, než sa objavil kocúrochlap. Len čo skúška skončí, pozdravím komisiu a vyjdem z miestnosti s hlbokým výdychom. Rozhliadnem sa, či uvidím známu tvár, ktorú som dnes už videla. A naozaj, na konci stál chlapík, ktorý sa so mnou bavil predtým. Pozriem po ostatných a niekom kývnem, predtým, ako vykročím smerom k nemu. Normálnym tempom sa blížim chodbou k chlapovi, ktorý by ma, oficiálne mal odviesť na prehliadku, len my dvaja vieme, že sa tak nestane. Len čo dorazím, pozriem na neho a zdvorilo sa ukloním, akoby som ho videla prvý raz. "Mei Watanabe.," predstavím sa pri úklone akoby to bolo potreba. Môj hlas je tichý, poddajný. Následne sa narovnám pripravená pustiť sa za ním. Pekne odohrané predstavenie....

Smiley - 30. května 2017 10:13

soukromá zpráva od Smiley pro 18. 6. 2049, Tokyo, Vzdělávací centrum Mei Otevřou se dveře a Mei vyjde ven. Vytáhnu desky a čekám na ni. Když se na mě podívá, pokynu jí, ať jde ke mne. "Zdravím. Následujte mne." Pokynu jí na její představení. Otočím se a bez většího zájmu o její osobu vyrazím chodbou. Když zmizíme z dohledu všech na chodbě, má podoba se změní. Na tváři se mi roztáhne úsměv. Scházíme schody do haly. "Tak jaké to bylo? Věděla jsi?" Dám se s ní do rozverného rozhovoru, který by s ní pravděpodobně vedl jakýkoliv doprovod. Bez toho, aniž bychom vzbudili větší pozornost vyjdeme z budovy. Zamířím s ní ulicí dál, nakonec vejdeme do vedlejší ulice. Zamířím k jednomu ze vznášedel. "Nasedej." Pobídnu jí a sám se usadím na místě řidiče. Teprve, když sedí, nastartuji a zamířím z města. Může poznat, že míříme k východní bráně.

Mei Watanabe - 30. května 2017 13:11

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo Vzdělávací centrum Nasledujem chlapíka, presne krok za ním. Len čo sa dostaneme z dohľadu ostatných, premení sa a ja zadržím dych. Stále ma prekvapuje, ako dokáže zmeniť vzhľad... na čokolvek. Schádzame schody do haly... "Šlo to," pokývam. "Otázky zákerné, ale odpovedala som na všetky..." Dopoviem a pokračujem chvílu v nenútenom rozhovore. Len čo vyjdeme z budovy, obleje ma teplý pot. To bude z toho počasia vonku. Utriem si čelo a nasledujem chlapíka. Zanedlho už sme pri vznášadle. Pozriem na neho, na vznášadlo, zase na chlapíka. Zhlboka sa nadýchnem a nasadnem. Len čo sa vznesieme a zamierime preč, naposledy sa obzriem za školou. Zahryznem si do spodnej pery a potom sa otočím späť. "Čakala som to horšie, čo príde teraz?! Spomínal si, nejaký tím?" Nadhodím len tak. Ísť niekam do neznáma potichu by ma nútilo len premýšlať, a to je teraz to posledné, čo sa mi chce.

Smiley - 30. května 2017 13:30

soukromá zpráva od Smiley pro 18. 6. 2049, Tokyo, u východní brány Mei Když promluví, změním si zpět alespoň hlas. Podobu pravděpodobně ještě budu potřebovat. "Ještě nejsme venku." Odvětím jí, když poznamená, že to čekala horší. A po posledních zkušenostech to asi nebude tak jednoduché. "Ano. Je nás několik a společně se učíme ovládat schopnosti. Ve společnosti pro vás není bezpečno." Odvětím a kontroluji palubní přístroje. Nakonec klesneme k zemi u brány, abychom mohli proletět, když nás stráž zastaví. Tiše si pro sebe zamručím něco, co znělo jako nadávka a na nose se mi zhmotní sluneční brýle. Zastavím a stáhnu okénko. Po otázce kam máme zamířeno nasadím velmi hrdý úsměv. "Má dcera dneska složila zkoušky a za odměnu jsem jí slíbil čerstvé ovoce. Ne to umělé městské, ale pořádné z farmy." Odvětím mu. Uniformovaný muž se nahne, aby viděl i na Mei. Rozzáří se a sdělí mu, že tento rok jeho dítě také skládá zkoušky. Požádá o doklady, které vytáhnu z přihrádky. Zkontroluje je a pak mi je vrací. S přáním dobré koupě. "Děkuji. Doufám, že je pořádná úroda. Plánujeme pořádnou oslavu." Věnuji mu další úsměv. S tím nás naštěstí nechá letět. Zamíříme ven a já v zadní kameře kontroluji, jak dlouho jsme vidět. Když jsem si jistý, že vznášedlo nikdo neuvidí, stočím ho z cesty a zamíříme do pouště.

Jeremy Fox - 30. května 2017 16:09

soukromá zpráva od Jeremy Fox pro 16. 6. 2049, Londýn - Základna Jeremy, Mina, Thomas, Anthony, Olivia[/b] Následujících několik hodin jen mlčím a tiše následuji tajemného zachránce. Průběžně se setkáme s dalšími lidmi, nastoupím na letadlo a společně letíme pryč z Londýna.Zkurvenej den...vznášedlo je pryč, na mou hlavu odměna a furt nevím jak se zbavit těch křídel...navíc letíme bůh ví kam..paráda... Hlavou se mi honí spousta myšlenek ale navenek zůstávám klidný a tichý. Jen prostě nevím, co semnou vlastně bude. I kdybych se naučil ty křídla používat, na veřejnosti mě každý pozná a to nemluvím o prozrazení mé identity. Najít mě by nebylo nic těžkého. Znají mou tvář, mé jméno a mají i mé vznášedlo. Chytrý mozek si dá vše dohromady a bingo. Teď už mi nezbývá nic jiného než doufat v kočkodlakův tajný plán. Snad překvapí.... .....A on opravdu překvapil. Po několika nudných hodinách v letadle, dorazíme do neznámých hor a proletíme nějakým silovým polem. Tajná základna v horách ....kočkodlak není zas tak špatnej.... Následně se usadíme v jeskyních. Kdo by něco takového čekal. Očividně má vše promyšlené. Zatím. Tiše pokračuji pomalým krokem za skupinkou a přitom si prohlížím zdejší interier. Nic extra. Viděl jsem i horší. Poznámku od kočičáka na připravení speciálního pokoje pro mě jen letmo ignoruji, a přitom nezaujatě pokrčím rameny. Stejně to nebudu moc dlouho... Na konci samotné prohlídky promluvím přímo na kočkodlaka. Opět s naprostým klidem a nezaujatostí. " Ehh.. S..Smithi..Co s náma máš vlastně v plánu ? Nebo ještě lépe, jak se zbavím tohohle ?" Při poslední větě natáhnu všechny své svaly a rozpřáhnu křídla co to jen jde. Teprve až teď jde vidět úplná velikost těchhle "opeřených končetin". Dokonce to překvapí i mě samotného. Co s tím sakra budu dělat....vypadám jak zatracenej anděl...lehce opelichanej anděl...Nepamatuju si jeho jméno. Smith, Smithers nebo Smeagle, nevím. Stejně mi jde jen o získání odpovědí.

Mei Watanabe - 30. května 2017 17:01

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo U východní brány Na jeho odpoveď, že nie sme vonku sa len uchechtnem. Škoda, že má pravdu. Mlčky si vypočujem niečo o tom, že je nás niekoľko. "Super, to nebudem sama, nepočítajúc tohoto chlapíka. Fakt, musím sa ho spýtať na meno..." Pomyslím si a pozriem zo znášadla do ulice. To už sme takmer u brány. Len čo sa tam dostaneme, zastaví nás strážnik. Nadýchnem sa a pozriem dopredu, len čo však môj sprievodca začne s vymyslenou historkou, pozriem k stráži a usmejem sa, keď sa chlapík nahne a prezrie si ma. Zdá sa, že celá historka ho presvedčila, zablebtá niečo o tom, že jeho dieťa tiež skladá skúšky. Kto vie, či sa ešte trápi s otázkami, alebo je na prehliadke... Stratím sa v myšlienkach. Preberie ma až posun vznášadla. To už zase letíme. Chvílu priamo po ceste, a potom... do púšte. Povzdychnem si. "Tam bude teplo..." Moc teplo... Poupuravím si prstami ofinku. "Už sme vonku, alebo to ešte nemám zakríknuť, až kým sa dostaneme na miesto činu?" Nadhodím otázku nezáväzne a pozriem sa na krajinu po svojej pravici.

Fate - 30. května 2017 18:01

soukromá zpráva od Fate pro 16. – 17. 6. 2049 Základna Jeremy, Mina, Thomas, Anthony, Olivia Mina se zastaví u Knihovny a obdivuje její rozsáhlost (je zde skutečně všechno možné, od životopisů, románů, cestopisů, starých učebnic). Olivie nakonec zůstane u zkoumání obsahu chlaďáku. Z jídla tam není jen nezbytně nutné, ale také různé sladkosti a dobroty. A taky několik džusů a sodovek. Thomas se přidá ke Smileymu v obdivování výhledu z jeskyně. A nedá mu to, aby nezačal hovor. „Podle toho, jak se budou tvé schopnosti rozvíjet. Ano, je to možnost toho, jak se schopnost rozvine. A pokud se to nenaučíš kontrolovat, jednou tě tvá schopnost stráví.“ Dostane odpověď na svou otázku. Anthony se zastaví u vybírání pokoje. Vzhledem k tomu, že je první, kdo vybírá, tak je to asi jedno. Za to Jeremy se připojí do malé skupinky u silového pole. Smiley na něj stočí hlavu. „Jsem Smiley. Ale pokud chceš používat takovou zbytečnou formální cestu, jak mě oslovovat, tak je to Cattus.“ Poznamená napřed a pozoruje okřídleného, jak se snaží rozpřáhnout křídla. Po ztuhlosti v letadle a taky Jeremyho nezkušenost zapříčiní, že to není příjemné, v jednu chvíli se málem překotí na jednu stranu a Thomas málem dostane křídlem po hlavě. „Opatrně s nimi.“ Napomene tě Smiley. „Inu tvé vyzvednutí proběhlo nečekaně a rychle, takež myslím, že jsi asi jediný, kdo nemá tušení o co tu jde, ale myslím, že si zasloužíš nějaké vysvětlení.“ Otočí se trochu na knihovně, aby na tebe pohodlně viděl. „Vytváříme tu partu nových mutantů, aby se naučili ovládat své schopnosti. Vážně si nemyslím, že je dobrý nápad snažit se těch křídel zbavit. Zaprvé nevíš, zda třeba nedorostou, což by mohlo být poněkud bolestivé.... A také si myslím, že máš pozoruhodný talent. Pokud na tom však budeš trvat, promluvíme si o tom zítra ráno.“ Sdělí ti nakonec. Pak se rozhlídne po všech. „Myslím, že byste měli jít na kutě a pořádně se prospat.“ Pobídne nakonec všechny. Seskočí z knihovny a dojde připravit Jeremymu pokoj. Ať už jste ponocovali, nebo šli na kutě (bylo by dobré zmínit jaký pokoj jste si zabrali, popíšu vám je v přehledech), noc pomalu uběhla. Smiley zmizel v čtvrtém vstupu a vynořil se odtamtud až druhý den ráno. Připravuje si snídani. Je na vás, zda zůstanete v pokoji, připojíte se v společné místnosti, nebo budete mít ještě půlnoc.

Smiley - 30. května 2017 18:12

soukromá zpráva od Smiley pro 18. 6. 2049, východně za Tokyem Mei "Teď už jsme venku." Usměji se. Kolem nás je jen čistá poušť. V podstatě až k prvním farmám je to jen písek a kameny. Nicméně zanedlouho zastavuji. "Přestupujem." Pokynu Mei a sám vystoupím, aniž bych zhasl motory. Když je venku, položím ruce na vznášedlo a zmizíme. Po chvíli se zase objeví. Ležící ne boku a motory žalostně naříkají. Bez většího zájmu o další osud vznášedla vyrazím dál do pouště. Ujdeme jen malý kousek, když se před námi objeví stopy v písku. Pokynu jí hlavou, aby se nelekla a udělám krok dopředu. Zmizím, jen aby se nedaleko ní otevřel vstup do neviditelného malého tryskáče. Kdyby natáhla ruce před sebe, ucítí pevnou stěnu. Pokynu jí zevnitř, ať si nastoupí, teď již ve své kočičí podobě. Když se usadí do křesla vedle pilotního, do kterého se usadím já, zavřu vstup a začnu startovat. Zanedlouho stoupáme vysoko do vzduchu, výš, než kam smí jakékoliv vznášedlo. Do letového prostoru. Poslední výhled na celé Tokyo, než vyrazíme směrem k solné poušti, kde bývala moře.

Mei Watanabe - 30. května 2017 18:57

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, Tokyo Poušť východně za Tokyem Pri zmienke o prestupu nadvihnem obočie, ale to už chlapík vystúpil a tak vystúpim tiež. Utriem si rukou čelo. "Tu je pekne teplo..." zafrflem popod nos a pozriem na chlapíka. Prekvapene zažmurkám pri miznutí a objavovaní sa a pretriem si oči. Následne vykročí a tak vykročím tesne za ním. Našťastie kráčame len kúsok, keď sa v piesku objavia stopy. Pozriem spýtavo na svojho sprievodcu a ten pokynie hlavou... a spraví krok vpred... a zmizne. Zase... Obočie mi zmizne pod ofinkou a neďaleko sa otvorí vstup. Vydýchnem úlavne, keď sa znovu objaví. Vydám sa teda za ním do malého triskáča. "Pôsobivé," podotknem a pokývam hlavou. Cestou sa rozhliadam po vnútre lietadla. Muž sa usadí v mieste pilota a ja si sadnem vedla neho a pripútam sa. Zanedlho už sme vo vzduchu. Pozriem z okienka na Tokyo rozprestierajúce sa podomnou a smutne sa pousmejem. Kto by to bol povedal, že po skúške nepôjdem pracovať do obchodu... Pohladom prejdem na pilota. "Mmm... nezachytila som tvoje meno, ak sa môžem spýtať," nadhodím a opriem sa do kresla, akoby sa nič zvláštne nedialo.

Smiley - 30. května 2017 20:05

soukromá zpráva od Smiley pro 18. 6. 2049, ve vzduchu Mei Brzy nás začnu stáčet na sever. Času máme dost a čím méně státních pásem budeme přelétávat, tím větší pravděpodobnost, že nás žádný super moderní radar nezachytí. Brzy tak palubní deska hlásí, že jsme nad územím Ruska. "Říkej mi Smiley." Zazubím se na ní, když se zeptá na jméno. Raději ale hned potom stočím pohled zpět z okna. Letadlo se sice převážně řídí samo, ale nemám rád ošklivá překvapení. Po další chvilce ticha k ní sjedu koutkem oka. "Neseš to dost statečně." Poznamenám jen tak do vzduchu mimochodem.

Mina Coffey - 30. května 2017 22:57

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 16. – 17. 6. 2049 Základna Jeremy, Mina, Thomas, Anthony, Olivia, Smiley Zírám a čtu jména na hřbetech. Jména autorů mě nic neříkají a i ty názvy často neznám. Ale zaujala mě spíš ta směska typů knížek. Je tu všechno. Životopisy, romány i naučná literatura. Všechno. Z přemýšlení a prohlížení mě vytrhne až zašustění křídel. Obřích křídel. Otočím se a jen taktak uhnu. Přes místnost je roztažená pernatá opona. Je sice trochu omšelá, ale i přes to všechno je impozantní. Být ta brka bílá a čistá, musela by ta křídla být nádherná. Chvilku mě napadne, zda neměl větší štěstí než já. K čemu je možnost měnit barvu očí nebo vlasů. K ničemu. Tohle je ... aspoň krásné. Pak mě dojde, že ta křídla jsou vlastně obří. Tak veliká, že by Jeremyho tělo mohly udržet ve vzduchu... Smiley mu vysvětluje svůj cíl. Vlastně náš cíl. Nebo opravdu jen jeho? Však já u jsem také jen kvůli tomu, že doma jsem jednoduše nemohla zůstat. A kam jinam? Kde jinde budu mít aspoň jídlo a pití?Když Smiley zavelí ke spaní zaváhám. Spala jsem v letadle a spát znovu? Ano, jsem polámaná od letu i od toho spaní křesle, ale ... jít spát? Váhám chvíli ještě zkoumám knihovnu a pak se odeberu ke chlaďáku. Tady si uvědomím, že jsem vůbec nic nepila. V tu samou chvíli si uvědomím, že mě vlastně i bolí hlava. Na tohle by jsi měla dávat pozor! vynadám si a lehce nejistě si sáhnu do chlaďáku pro malou lahev obyčejné vody. Otevřu ji a část okamžitě vypiji. Zbytek nesu sebou k pokojům. Dívám se do jednotlivých dveří. Na první pohled vypadají podobně – vlastně téměř stejně. Nemám sebou nic jiného než svou tašku přes rameno. Ta obsahuje moje doklady, blok a pár tužek. Nic, co by bylo nějak podezřelé u zkoušky. Teprve teď mě dochází problém s oblečením. Kde ho seženeme? Kde ho vypereme? Vždyť mám jenom tyhle šaty. No nějak to vydržím a zítra se zeptám Smileyho. Třeba něco dokáže sehnat, když sehnal tohle všechno tady. Svou tašku položím v jednom pokoji na postel (je to třetí pokoj vpravo) a sednu si vedle ní. Dívám se do zdi a uvažuji nad tím, jak asi reagovali doma, když jsem se nevrátila. Zavolají policii? Budou se zajímat? Netuším a snad ani nechci. Je mi z toho trochu špatně a ještě navíc mě bolí hlava od dehydratace. Úžasný večer. Jak tak sedím na posteli a přemýšlím netrvá to příliš dlouho než se sklopím a narovnám si záda. Dokonce mě v nich i křupne. Na to jak ty postele vypadaly strašně to tak zlé není. Obzvlášť po osmi hodinách spánku v křesle. Usnu za chvíli. Probouzím se o několik málo hodin později. Čas nevím. Není to tu podle čeho určit. Proberu se a zjišťuji, že ležím na zemi vedle postele. Já jsem spadla? podivím se a rychle se zvednu. Sednu si na hranu postele a přemýšlím, jak jsem se dostala dolů. Najednou se mě vybaví sen. Sen ve kterém jsem stála před vojáky a oni se mě znovu a znovu ptali na mutaci. Zdálo se mi také, že vtrhli k nám domů a všechny odvlekli. Zdáli se mi ... noční můry uklidňuji se a cítím, jak se mi vrací tep do normálu. Dívám se do svých dlaní. Musím se uklidnit. Musím to zvládnout dřív, než se někdo objeví. přesvědčuji se. Přemýšlím, na co se soustředit. Přetočím ruce dlaněmi dolů. Opřu je o zpocená kolena. Soustředím se na nehty. Nenapadá mě nic lepšího než soustředit celou svou mysl na červenou barvu. červenou barvu a své nehty. Na chvíli zapomenout na ty sny. Myslet jen na tu barvu. Zavřu oči a představuji si své ruce. Pak oči otevřu. Všech deset nehtů zčervenalo. Sundám si boty a tam mám pořád světlé. Ono to funguje! zaraduji se. Chvíle soustředění a mám červené nehty i na nohách. Mé sny vyhnala z hlavy aspoň na chvíli radost z úspěchu. Zvednu se srovnám na sobě dnes už „lehce“ pomačkané šaty a jdu ke dveřím z místnosti. Ještě než vyjdu na chodbu projedu si rukou vlasy. Jako vždy to musí stačit. Vyjdu na chodbu a zamířím k hlavní místnosti. Hned mě dojde, že jsem spala opravdu krátce. Je tu stále ticho a venku tma. Dojdu před silové pole a sednu si na zem. Dívám se do té tmy venku a přemýšlím, jak to bude všechno dál.

Mei Watanabe - 30. května 2017 22:58

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, letadlo Někde ve vzduchu Pousmejem sa k pilotovi. "Teší ma Smiley," pokývam hlavou. Prejdem pohladom k oknu a opriem si hlavu o opierku kresla. "Možno to ešte dolahne, celé to... rodičia preč, brat preč..." prehodím polohlasne a potrasiem hlavou. "Ale teraz bude asi dobré myslieť na niečo iné, no nie?!" Doplním viac konverzačným, snááď aj veselším tónom. Bude to v pohode, pokial na to nebudem myslieť. A keď už na to budem myslieť, tak niekde osamote... Určite nie tu a určite nie teraz. Prehrabnem si rukou vlasy. "Ako dlho poletíme?" Skúsim nadviazať konverzáciu a zavrtím sa na kresle. Pohľadom prejdem po palubnej doske naoko zaujate.

Smiley - 31. května 2017 01:12

soukromá zpráva od Smiley pro 18. 6. 2049, ve vzduchu Mei "Kdyby sis potřebovala promluvit... Vždy budu někde poblíž." Usměji se. "Zhruba osm hodin." Odvětím na její otázku ohledně času. S tím od nějaké větší konverzace upouštíme. Udaná doba uběhne a my za tmy přistáváme opět někde v poušti. Palubní deska poblikává malým nápisem "Francie". "Mezipřistání. Budeme tady vyzvedávat tvého budoucího kolegu. Ale až zítra." Odvětím a vypnu motory. Zvednu se a přejdu dozadu do letounu. Natáhnu se do jedné z přihrádek. "Je tu nějaká kožešina, deka, polštář..." prohrábnu jí, co tu je ke spaní. "A kdybys měla hlad jídlo najdeš tady." Poklepu na vedlejší prostory. S tím jí nechávám zatím jejímu osudu a vracím se do pilotního křesla. Tentokrát se ale stočím v něm. Přivřu oči. Ač to nevypadá, stále dávám pozor. Ať už usneš nebo ne, ráno se začnou do letounu opírat sluneční paprsky.

Fate - 31. května 2017 01:21
	soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2049, Francie, Amiens Adrien Vystupuješ v severní osadě Francie. Jak sis domluvil, jsi již očekáván. Netrvá však dlouho a máš dojem, že tě někdo sleduje. Když se na ten pocit zaměříš, všimneš si, že se vaší malé bojové skupinky drží kocour. Když si kocour všimne, že se na něj díváš, kecne si na zadek a zůstane se na tebe upřeně dívat.

Mei Watanabe - 31. května 2017 06:48

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, letadlo Někde ve Francii?! Pousmejem sa nad ponukou, ktorú som dostala, vždy je fajn vedieť, že tu pre mňa niekto je. "Ďakujem," vysúkam so seba odpoveď. Potom už len dodá, kolko bude trvať cesta. Občas sa ešte niečo spýtam počas cesty, len na to aby som prerušila odbiehajúce myšlienky. Čas plynie pomaly. Až moc pomaly. Na okolie dosadla tma, keď sme pristáli. Zatvárim sa zaujate, keď mi Smiley oznámi, že niekoho vyzdvihneme. Ale kým sa začnem vypytovať, prejde dozadu a začne ukazovať, kde sú veci. Otočím sa a prezriem si miesta s prikývnutím. "Ďakujem," poďakujem znovu, keď už je na ceste k pilotnému kreslu, do ktorého sa stočí a zavrie oči. Pousmejem sa. "Ako pravý kocúr," prejde mi myslou. Následne sa zdvihnem a prejdem dozadu. Prezriem si veci v priehradkách, na ktoré ukázal a vezmem si malý kúsok z jedla a deku. Posadím sa do najbližšieho volného kúta, ktorý v lietadle nájdem. Zabalím sa do deky, opriem sa o roh a pomaly do seba nasúkam kúsok jedla. Všade je ticho. Ťaživé ticho. A tak sa moje myšlienky začnú uberať smerom, od ktorého som ich držala celý deň ďalej. Od rodičov, od mesta, od priateľov, iste, moc ich nebolo, ale nejakí sa našli. A ja ich už neuvidím. Možno nikdy... Po tvári mi stečie prvá slza. A po nej druhá... a tretia. Zachumlám sa viac do deky a prehodím si z nej kúsok cez hlavu. Obijmem si kolená a čelo položím na ne. V tejto pozícii zostávam dlho do noci. Čas plynie neúprosne a ticho lietadla prerušujú občasné prerývané nádychy spod deky v rohu. Ani neviem, ako dlho som tam sedela a kedy ticho lietadla prešlo v ozvenu snov. Nepokojných a desivých výjavov o domove. Odrazu sa do lietadla opreli slnečné lúče a na ne zažmurkám. Nezrozumitelne niečo zafrflem a otočím sa chrbtom k neúprosnému slnku a zatiahnem deku do tváre. Zavriem ešte na chvílu oči. Na tvári mám stále zaschnuté fliačky, ktoré vypovedajú svoje o mojej večernej činnosti. Ale tým teraz nevenujem pozornosť. Ani tomu, že ma vlastne bolí celé telo z hlúpej pozície. S tichým mručaním sa pomrvím a skúsim sa ešte vrátiť do ríše snov.

Smiley - 31. května 2017 08:43

soukromá zpráva od Smiley pro 19. 6. 2049, Francie Mei Během noci jí nechávám její soukromí, i když si všimnu, že vše není v pořádku. Nicméně na to, abych s tím něco udělal, bych musel spát také a to si nejsem jistý, zda si můžu dovolit. Když se skrze skla proderou sluneční paprsky, nějakou dobu vydržím ležet jen tak, než začne slunce nabírat na síle. Mei se jen přetočí a snaží se pokračovat ve spánku. Já se rozmotám a dojdu ke stěně k chladícímu boxu. Vytáhnu odtamtud lahev vody a napiji se. Pak přejdu dozadu a postavím lahev vedle ní. S tím se vrátím dopředu. Nestartuji, ale spouštím vnitřní systémy.

Adrian Crainson - 31. května 2017 09:58

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Den D Jednání proběhlo v pořádku a celkem bez problémů se mi podařilo vyjednat zakalzku na zbraňový systém protiletadlové obrany plazmových děl. Z osady se může stát dobrá bojová základna, jak si otec přál. Netrvá to dlouho a všimnu si, že nás někdo sleduje. A když jsem se ohlédl, přece jsem uspatřil kocoura ze snu. "Opět zdravím, Smiley." Pošlu mu zvuk těch slov a obrátím se ke strážcům. "Půjdu ještě promluvit s místními. Počkejte na mě u lodě." To ostatně nebylo nijak vyjímečné. Častokrát jsem chodil mezi lidi zjistit, co si myslí a co zastávají - mnohokrát to při obchodech pomohlo. Rozešel jsem se dál k políčkům se skleníky a přemýšlel, kde by bylo dobré, hezky ukryté místo na uskutečnění mé "smrti".

Fate - 31. května 2017 10:07

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2049, Francie, Amiens Adrien I když kocour vypadá o mnoho jinak (rozhodně méně pohádkově a neskutečně), mysl rozeznáš správně. Když k němu doputují tvé myšlenky, jen kývne na oplátku. Když se začneš vzdalovat od ostatních do opuštěnějších míst, zvedne se a capká za tebou. Na posledním rohu se ohlédne a pak tě několika skoky doběhne. Pak tě dokonce předběhne a ohlédne se, zda má tvou pozornost. Pokud ano, vydá se za skleníky do pouště.

Adrian Crainson - 31. května 2017 10:51

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Den D Kocour mě následuje a pak mě předběhne. Po pár metrech se ohlédne, a když zjistí že se na něj dívám, zrychlí a odběhne od skleníků dál do pouště. Nejsme daleko od bývalých břehů oceánu, takže jde v dálce vidět velkou plochu bílých, solných krystálků, které zbyly po mořích zůstaly. Ohlédl jsem se a pak doklusal ke kocourovi a následoval jej. Mé myšlenky byly tíživé a tak jsem se snažil raději se od emocí odstihnout a zachovat si racionální uvažování.

Mei Watanabe - 31. května 2017 12:07

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, letadlo Někde ve Francii Počujem kroky, keď Smiley vstane. Neochotne rozlepím oči, a zažmúrim na stenu. Počujem ako prišiel bližšie a položil niečo vedla. "Tak fajn, čas vstávať," poviem si v duchu a chvílu počkám, kým môj sprievodca prejde dopredu. Začína byť čím ďalej tým väčšie teplo. Počujem cvakanie v okolí palubnej dosky a tak využijem chvílu a pretriem si poriadne oči a tvár rukávom z košele uniformy, ktorú mám stále na sebe. Hneď potom sa vyhrabem spod deky a ešte stále trochu ospalo sa rozhliadnem po okolí. Všimnem si vedla mňa flašku a tak ju zdvihnem a napijem sa. "To je lepšie," súhlasí vnútorný hlások s týmto nápadom. Položím flašku naspäť a pomaly sa zdvihnem na nohy. "Dobré ráno," prehodím potichu, "ďakujem za vodu." Uhladím si sukňu. "Ja teda vyzerám," nakrčím nosom pri pohľade na pokrčenú sukňu. Rukami ju skúsim trochu narovnať. Skloním sa k deke a úhladne ju poskladám. Hneď potom si ešte prejdem rukami cez vlasy. Našťastie sú krátke a tak si dajú povedať rýchlo. Zhlboka sa nadýchnem a prejdem k priehradke, odkial som deku vzala včera a odložím ju späť. Ďalší hlboký nádych a pootočím sa smerom, ktorým by mohol byť Smiley. Zlahka sa na neho usmejem. "Tak aký je plán na dnes?" Spýtam sa, akoby sa vôbec nič nedialo. "Presne tak, myšlienky inam," pochválim sa v duchu. "Ah, a kam s vodou?" Presuniem sa o pár krokov a zdvihnem flašku zo zeme.

Smiley - 31. května 2017 13:35

soukromá zpráva od Smiley pro 19. 6. 2049, Francie, Amiens Mei Když pozdraví, otočím se k ní i s křeslem. "Dobré." Oplatím jí pozdrav. Na díky jen pohodím hlavou. "Musíme chvíli vydržet, než dorazí." Sáhnu pro sluchátko. "A pak vyrazíme společně na Základnu." Podívám se po ní. "Dole je chlaďák." Pokynu jí ke stěně, odkud vyndavala věci, ocasem. Na úrovni křesel jsou skutečně dvířka do menšího chlaďáku, který je plný lahví s vodou. Pak již vyčkáváme. Občas něco ladím, nebo jí odpovím, na co bude chtít. Pak však zničehonic vstanu a přejdu ke vchodu do letounu, který otevřu.

Fate - 31. května 2017 13:39

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2049, Francie, Amiens Mei, Adrien Kocour vede Adriena kousek pouští, než se před ním objeví vytlačené stopy v písku. V ten okamžik, kdy si jich všimneš, spustí se rampa letounu, který před vámi stojí neviditelný. Kocour vyskáče nahoru a zmizí. Ve vstupu stojí majitel mysli, kterou oba kocouři odráželi. Vysoký mladík s kočičími rysy, celý pokrytý bílotyrkysovou srstí. Dlouhé protáhlé uši, stejně tak jako dlouhý huňatý kočičí ocas. Zelenomodré oči, které již znáš. Zazubí se na tebe. "Vítej na palubě." Uvítá tě a pokyne ti dovnitř. Na palubě letadla se nachází mimo Smileyho ještě dívka.

Mei Watanabe - 31. května 2017 13:48

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 18. 6. 2049, letadlo Francie, Amiens Pokývam na odpovede a pozriem k miestu kam ukazuje. Pousmejem sa, "šikovné." Prejdem k chlaďáku a strčím flašku dovnútra. Pousmejem sa, keď vidím, že tam ešte flašky s vodou sú. Zavriem dvierka a prejdem dopredu a posadím sa do kresla vedla pilota. Nejakú dobu strávime v podstate tým, že sa Smiley snaží ladiť, alebo nejak sa hrať s palubnou doskou, a ja sa občas niečo spýtam. Väčšina otázok je typu, na čo je toto a čo robí tamto, akoby ma zaujímala palubná doska lietadla. Potom môj sprievodca vstane, až so mnou trochu cukne, a prejde ku dverám, ktoré otvorí. Otočím sa na kresle a pozriem ku dverám s mierne naklonenou hlavou. "Žeby už?" Ale nahlas nič nepoviem, len sa mlčky zostanem dívať.

Umbra - 31. května 2017 16:20

soukromá zpráva od Umbra pro 16. – 17. 6. 2049 Základna Jeremy, Mina, Thomas, Anthony, Smiley Pomalu sjíždím pohledem celý obsah chladících boxů. Nejraději bych všechny ty sladké dobroty vyjedla na posezení hned teď, ovšem nebuďme hamižní. Vypadá to tu, jako pro vyšší vrstvu, tedy co se těch sladkostí týče. Myslím, že si tu dokážu zvyknout, bude to trvat, ale nakonec to nebude tak špatné, když opomenu koupelny. Jakmile vznikne v místnosti menší pozdvižení, když ten kluk roztáhne svá křídla. Napohled ni tak velká nevypadala, snad bych něco takového ani neočekávala. A přestože byla poněkud poničená byl to nádherný pohled. Proč by se jich vůbec chtěl zbavit? Musí to být poněkud nepraktické prostorově a mezi lidmi zřejmě nenápadně nikdy neprojde, ale je to tak krásné. Jako z pohádek. Pravda, neumím si představit být v jeho kůži, mě nic na zádech nepřirostlo. Hádám, že musí být značně zmatený, vypadá to, že zatím netušil do čeho se to pustil, když se rozhodl jít se Smileym. Tak jako tak nakonec po chvíli se rozhodnu zamířit k pokojům stejně jako Mina. Měla dost dobrý nápad, vzít si lahev vody s sebou. Nakonec mi ještě trochu vody zbylo v batohu. Není jí mnoho, ale nejdřív dopiji tu než otevřu novou lahev. Pokoje nejsou nijak rozřazené, tady si můžu zabrat jakýkoli, s výjimkou těch, které už někdo obývá. Nakonec zapluji do čtvrtého pokoje po levé straně chodby. Původní plán, byl spočítat, kolik je tu celkový počet pokojů, ale ten se nakonec vytratil do neznáma. Rozsvítím světlo a než batoh hodím vedle postele vyndám z něj vodu, kterou postavím na stolek, který je zároveň i skříňkou. Posadím se na postel a po chvilce si i lehnu. Obyčejně bych mohla usnout hned jakmile bych zavřela oči ani bych nemusela zhasínat, ale myšlenky, které se draly odnikud a zaplavovaly mi hlavu, mě nechtěly nechat. Civění do stropu jako obyčejně také ničemu nepomohlo. Po nějaké době jsem se dokonce rozhodla jít vypnout světlo. Natáhla jsem se rychle po vypínači a stejně tak stín pronásledoval, jako zrcadlo bez barev, mou ruku. Zarazila jsem se, stále nechápu, jak bych mohla ovládat stíny. Dělá přesně to co já, jak by obyčejně měl. Několikrát zamávám rukou, abych svůj stín pozorovala. Nic neobvyklého, stejně jako předtím doma. Začínám mít strach, že se to snad nenaučím. Nebo ještě hůř, co kdyby se spletl a já to ani neuměla. Začala mě poněkud přepadávat úzkost a i s ní se pomalu dostavil stesk po rodině. Rychle zhasnu a jdu si lehnou v oblečení ve kterém jsem přijela. Převlékat se nebudu, nakonec je to snad i jedno. Ráno se probudím brzy. Tak jak jsem byla zvyklá z domova. Důvod proč jsem spala minulou noc tak dlouho byl únava z běhu. Teď už unavená nejsem. Z postele ještě nevstávám, nechce se mi. Ještě ne. Jsem trochu polámaná, i když postel není tak tvrdá, jak původně vypadala. Ještě chvíli se válím a až po dlouhé chvíli se konečně zvednu. Převléknu se do čistého oblečení a vlasy, které byly po válení na polštáři rozcuchané několikrát projedu prsty, aby se rozmotaly. Začnu v batohu lovit a až na samém dně nejdu gumičku, kterou si vlasy svážu do ledabylého drdolu. Vylezu ven a zamířím si to do místnosti s tím velkým stolem. Snad bych i zašla do koupelny, ale myslím, že tentokrát to i oželím. Ve společné místnosti už sedí Mina a Smiley něco kutí. "Ránko." Pozdravím se a sednu si ke stolu. Na snídani zatím nemám náladu ani chuť a i lenost mě dnešní ráno dostihla.

Mina Coffey - 31. května 2017 18:17

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 17.6.2049 Základna – společenská místnost Olivia, Smiley, Jeremy, Thomas, Anthony Nevím, jak přesně dlouho sedím před polem, ale venku se pomalu začíná rozednívat. Ještě chvíli sedím a sleduji to. Je to uklidňující. Sedět a dívat se. Když se ozvou první kroky lehce sebou cuknu. Smiley. Zjistím, když se ohlédnu. „Dobré ráno.“ řeknu ze slušnosti. O moc víc pozornosti mu nevěnuji. Raději dál sleduji pomalu se měnící světlo. Teprve po několika minutách ucítím jídlo. Otočím se a podívám se směrem na Smileyho. Vypadá to, že si stačí. Klidný a spokojený. pomyslím si. Však taky má důvod. Mě, Jeremyho a dost možná i zbylé by čekal rychlý konec nebýt jeho pomoci. „Díky.“ řeknu v jedné chvíli tiše. Nevím, asi mě neslyšel a nebo pochopil, že o odpověď nestojím. Jako další se ukázala ta dívka. Myslím, že... Ano jistě, Olivia. „Ahoj.“ pozdravím i ji. Tentokrát se už neotáčím zpět. Smiley už s přípravou asi taky končí a venku už se to posledních pár minut vůbec nezměnilo. Zvednu se ze země a srovnám si šaty. Odhrnu vlasy z obličeje a zamířím ke stolu s Olivií. „Můžu se tě zeptat... Co máš ty za ... dar?“ ptám se trochu váhavě.

Smiley - 31. května 2017 19:06

soukromá zpráva od Smiley pro 17.6.2049 Základna, Hlavní prostory Mina, Olivia Když ráno vstávám, již v hlavní jeskyni je Mina. "Brýtro." Zapředu na její pozdrav a vydám se rovnou k chlaďáku, odkud vytáhnu lahev mléka. Zatímco vymýšlím, co si vytvořím k snídani, z lahve pomalu upíjím. Když se od ní ozve sotva zřetelné slovo, překvapeně k ní stočím hlavu. Nevypadá ale, že by stála o odpověď, nebo mou reakci, tak se jen usměji a pohodím hlavou. Začnu se věnovat vytváření palačinek. Vedle chlaďáku stojí skromná kuchyňka. Nádobí je tu poměrně málo, ale stačit by mělo. "Brý." Pokynu Olivii, sotva se objeví v chodbě. Nechám slečny se bavit, zatímco na stůl začnu skládat potřebné nádobí jako talířky, skleničky a podobně. Nakonec tam vyskládám několik džemů, čokoládovou pastu a lahev sirupu, doprostřed putuje velký talíř s hromadou palačinek. Sobě jsem si odebral již u pultíku, takže se se svým talířem posadím do čela. Do hovoru se nemíchám, není to zatím potřeba.

Thomas Faber - 31. května 2017 20:45

soukromá zpráva od Thomas Faber pro 17.6., Základna, hlavní místnost Jeho odpověď mě nepotěšila. A to, že se k nám přiloudal i někdo další taktéž ne. Prudce cuknu hlavou, abych nedostal po hlavě křídlem a nenaloženě se zvednu. Cesta sem byla supr, ale ty informace a všechno kolem... kdo by o to stál? Jejich debata mě každopádně nezajímá, takže se jen se zamumláním vydám na průzkum. „Tak je nebudu používat.“ Vypadá to, že nikomu není moc do řeči, takže po zběžné obhlídce chlaďáku a jedné lahvi vína, která jde se mnou, se vydám k pokojům a jeden prázdný si zaberu pro sebe. No, zaberu, to se tak jako snadno řekne, ale když zdrhnete od rodiny uprostřed zábavy, polomrtví a s sebou jen to, co máte zrovna na sobě, nemáte moc věcí, kterými y jste mohli cokoli zabírat, takže moje vlajka byla ukradená flaška vína, na kterou jsem mohl tak leda zírat, protože jsem neměl čím ji otevřít. Byla to moje chyba, že jsem víno nikdy neotevíral, takže jsem ani nevěděl, že budu potřebovat nějaký otvírák. Usnul jsem až teprve po několika hodinách toužebného zírání na flašku. Ráno jsem se vzbudil a místo toho, abych se zvednul, jsem se s bolestivým výrazem svalil na zem. Znovu šutr. Pár minut jsem proklínal toho idiota, co si myslel, že skála je dost dobrá na postel. Pak jsem se chvíli přemáhal, abych nefňukal kvůli mým měkkým matracím a nakonec jsem se rozlámaně postavil a vydal za vůní jídla. Konečně něco, co znám, připravená snídaně. Vešel jsem do větší jeskyně. „Zdravím.“ Na přání dobrého rána se nějak nezmůžu. Pohybuju se skutečně velmi prkenně. Se syknutím se posadím na židli a ani se nemůžu pořádně opřít. Mám pocit, že jsem jedna velká modřina. U stolu už sedí Smiley a obě dívky, takže se otočím k němu. „Matrace by náhodou nebyla? Netrvám na pohodlném roštu, ale ta skála je normální vražda, nic jiného.“ Jídlo vypadá dobře, ale nějak mě pomalu přechází chuť, když jakýkoli pohyb znamená utrpení. Ta tam je moje elegance, která je normálně přítomna v každém pohybu.

Adrian Crainson - 01. června 2017 07:52

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro Kocour a dívka Mei, Smiley Kocour mě dovede k vytlačeným stopám v písku. Pokud tu něco přistáválo, musí to být pryč... nebo ne? Najednou se spustí rampa a já si teď až všimnu průhledných obrysů. Zvednu obočí a obdivně pokývám hlavou. Přiznám se, že tohle mě nenapadlo. Předemnou nybí tedy stojí vysoký mladík s kočičími rysy. Ti kocouři nejspíš musí být jeho poslové, nebo... něco podobného. Chvilku jsem se na něj díval, spíš jak na vzácný artefakt, než na někoho koho znám, a musel jsem se ubránit abych nezíral na jeho ocas. "Em, díky." Řeknu na oplátku a nastoupím. Všimnu si tedy i dívky s asijskými rysy, kterou kývnutím hlavy pozdravím.

Smiley - 01. června 2017 18:32

soukromá zpráva od Smiley pro 19. 6. 2049, Francie, Amiens Mei, Adrien Mei se vyklání se svého křesla úplně vepředu. Když na mne mladík nějakou dobu zírá, povytáhnu obočí a lehce nakloním hlavu na stranu. Zadumaně pohodím ocasem ze strany na stranu. Když konečně nastoupí, vracím se dopředu. V letounu jsou čtyři křesla, na pilotní se vracím, vedle sedí Mei. Zavírám rampu a ještě, když si si sedám, startuji motory.

Smiley - 01. června 2017 18:43

soukromá zpráva od Smiley pro 17.6.2049 Základna, Hlavní prostory Mina, Olivia, Thomas Jídlo ve mne mizí bleskovou rychlostí. Mezitím se sem doplahočí - ono to moc jinak říci nejde - i Thomas. Ranní pozdrav mu vrátím o dost veseleji. Když si sedá a vydává takové zvuky, jedno obočí mi poposkočí o něco vzhůru. "Matrace by náhodou nebyla." Zopakuji po něm. "Asi by sis měl začít zvykat. Máš štěstí, že tam máte ty kožešiny." Dodám nakonec. "Měl by ses najíst, ať máš nějakou energii." Dodám. "Protože mám dojem, že jsi mne včera nepochopil." Prohlížím si ho. Ale neee, nemá to co dělat také s tím, že jeho schopnosti budu potřebovat. Psss. "Nepůjde o to, jak moc své schopnosti používat budeš nebo ne. Růst a sílit budou tak jako tak. A pokud je nebudeš ovládat, jednou se stane něco moc nepěkného. O dost horšího, než co jsi viděl." Odmlčím se. "A je to jeden ze způsobů, jak se schopnost může vyvíjet." Poslední palačinka z mého talíře zmizí a já vylížu talíř. Spokojeně zapředu. "Kolem a kolem tím chci říct, že potřebuješ trénovat."

Anthony B. Carter - 01. června 2017 21:48

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 16.6.2049 Základna, Hlavní prostory - > můj pokoj Thomas, Smiley, Mina, Jeremy, Olivie Přes tvář mi přelétne lehké zamračení, když ten třetí kluk položí otázku, jak by se mohl zbavit svých křídel. Proč? Dobře, je to dosti očividná mutace, která mu mohla způsobit spoustu problémů, stále je to ale fascinující a zcela úžasné. Křídla. Opravdu dechberoucí, obrovská křídla a s nimi určitě spojený dar létání. Schopnost nejenom krásná, ale i užitečná. Proč by se toho chtěl zbavit, když dostal zrovna takový z darů? Třeba to časem pochopí. Všichni, co tu jsme. Jednou se pořádně naučíme to všechno ovládat a ukážeme světu, že se nás nemusí nijak bát. Jednou - teď je ale čas jít spát. Celé ty dny byly náročnější než by se na první pohled mohlo zdát a i přestože jsem spal většinu cesty sem, dalších pár hodin spánku bych skutečně uvítal. Pokud mě někdo vnímá, kývnu jim na dobrou noc a pak se odeberu do jednoho z nejbližších pokojů. Je to tu... Skromné. Jsem zvyklý na trochu jiný komfort, ovšem nebudu si stěžovat. Chvíli sice bude trvat než si má záda zvyknou na tvrdou podlahu, alespoň tu ale jsou ty kožešiny. A máme kde spát. Je tu bezpečí, klid, nemusíme se starat o jídlo, pité, oheň. Co více si přát? Všechno něco stojí. I plněný mých dávných snů. 17.6.2049 Základna, Hlavní prostory Na rozdíl od předchozího dne se probouzím v mnohem lepším stavu. Díky jídlu a spánku jsem doplnil většinu své energie a svět najednou vypadá o mnohem lépe. Stále mě trápí otázky typu co se asi děje s mou rodinou, ovšem už nad tím nehodlám nijak melancholicky uvažovat. Stejně s tím nic nezmůžu. Prozatím. Když se začnu zvedat ze země, záda začnou trochu protestovat. No, trochu, docela dost, bolí mě snad každá jejich část a cítím jakýkoliv svůj pohyb. Včera jsem možná usnul bez problémů, jak to ale bude vypadat dneska, když nebudu tak unavený? Tvrdá skála není měkká postel, bohužel a musím přiznat, že jsem zvyklý spíše na to druhé. Ale to musím zvládnout. Je to jen nějaká podlaha, ne? Přece se tím nenechám porazit. hmmm. Třeba když začnu cvičit a trochu si ty záda protáhnu.. Hned se tedy položím na tvrdou, chladnou zem, abych udělal pár cviků na záda, je to ale ještě horší než předtím. Navíc mě znervózňuje, jak to všechno křupe. Hlavně si nestěžuj. Minimálně ne nahlas. Ne všichni musí vědět v jakém luxusu jsem vyrůstal. Co však považuji za mnohem horší je že mám na sobě stále to stejné oblečení jako předtím a to už začíná docela páchnout. Celkově jsme se teď nemohli příliš věnovat hygieně a to je vskutku nemilé. Budu muset navštívit tu koupelnu a zjistit, oč jde. Rukama si prohrábnu vlasy, abych je upravil do nějaké přijatelné formy, pak to ale vzdám a vydám se směrem k hlavním místnostem. Hmm, co to cítím? Že by snídaně? "Dobré ráno všem." Přicházím ve chvíli, kdy Smiley někomu sděluje, že je třeba tréninku. To asi platí k nám všem, ne? "A kdy s tréninkem začneme? Máte nějaké specifické plány či je to zcela na nás?" začnu se hned zajímat, načež se usadím k nim. Snažím se o velmi kontrolované pohyby, abych nedal najevo jak moc mě trápí záda a páteř. "Mimochodem, je nějaká šance, že bychom mohli dostat nějaké jiné oblečení než s čím jsme přišli?" Nebudu jediný, kdo odcházel narychlo a to jsem měl ještě štěstí, že nám Smiley přinesl něco později. Taková Mina ve svých krátkých šatičkách musí trpět. Ujmu se několika palačinek, které začnu s chutí pořádat. "Jinak dobrá snídaně. Jak moc musíme šetřit s jídlem a pitím?"

Mei Watanabe - 02. června 2017 05:36

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19. 6. 2049, Francie, Amiens Smiley, Adrien Do lietadla vstúpi chlapec, ktorého cez nášho sprievodcu zas tak moc nevidieť, vykloním sa trošku viac z kresla a nakloním hlavu na stranu. Netrvá to dlho a chlapec nastúpi, prejdem ho pohľadom od hlavy až po päty a späť. Kývne na pozdrav a tak zdvihnem na pozdrav ruku. "Ahoj, ja som Mei," pozdravím a predstavím sa. "Zaujímalo by ma, či aj on opustil rodinu náhle," prebehne myšlienka mojou hlavou, ale rýchlo ju vyženiem do zákutia mysle. Smiley zapne motory a ja sa v kresle narovnám a zapnem si pásy. Opriem si hlavu o opierku a zamyslene pozriem z okna. Motory zapradú a mne sa na chvílu zastaví dych, keď sa mi myšlienky rozutekajú späť k domovu. Potrasiem hlavou a pozriem na pilota. Tentokrát sa však len dívam. "Musíš sa s tým zmieriť," pripomenie mi hlások v hlave nekompromisne. Potichu povzdychnem a pozriem dopredu. "Tak hurá k novému domovu," poviem potichučky, snáď až šeptom, v mojom hlase ale nie je počuť nadšenie.

Adrian Crainson - 02. června 2017 10:54

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro 19. 6. 2049, Francie, Amiens Smiley, Mei "Promiň, ještě jsem neviděl kočičího člověka," Vysvětlím své nevhodné zírání a když jej míjím, jen dodám: "hezký ocas." Dívka co seděla vedle Smileyho mě pozdravila a představila se jako Mei. Číňanka? Japonka? Bleskne mi hlavou a já se usměji. "Rád tě poznávám, Mei. Jsem Adrien." Řeknu, přičemž se otočím na Smileyho, který vypadá, že budeme odlétat. Zdá se mi že snad na něco zapomněl. Pro mě je to ale dost důležité. "Co má smrt?" Ozvu se mu v myšlenkách.

Smiley - 02. června 2017 11:02

soukromá zpráva od Smiley pro 19. 6. 2049, Francie, Amiens Mei, Adrien "Nezazlívám ti to." Pokrčím rameny. "Díky." Uchechtnu se. Usadím se do křesla, když se ozve. Otočím se k němu a trochu mu zpřístupním mou mysl, aby mi mohl nahlédnout do myšlenek, svoje promítnout neumím, ale jistě si je přečte sám. "Vyřeším, až vás nebudu muset dostat ze země. Do dvacetičtyř hodin se najde tvé tělo." Odvětím mu, pak se trochu zlověstně zazubím. "Nějaké speciální přání, jak chceš zemřít?" S tím se i s křeslem otočím zpět dopředu a začnu letoun zvedat ze země.

Adrian Crainson - 02. června 2017 18:26

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro 19. 6. 2049, Francie, Amiens Mei, Smiley Na Smileyho zlověstnou otázku se trochu rošťácky zazubím a sáhnu do tašky, která měla být obchodní... avšak není. Naštěstí mám tolik oblečení že nikdo nepozná, pokud něco zmizí. Však oblečení nebylo to, co hledám a po chvilce jsem vytáhl tablet, kde jsem mu po další chvilce hledá ukázal nákres dronu. Spolu s ním jsem mu v hlavě začal vysvětlovat vše co o něm vím: "Toto je Bladeshade. Prototyp nové řady asasinačních dronů, vybavený stelf systémem, dálkovým naváděním, autodestrukcí... ale hlavně, dokáže střílet jehly s TX04. Jedná se o jed, který poničí co může a během pár minut po smrti oběti se rozplyne v organismu. Smrt je náhlá, doba reakce záleží na nastavení..." To, že se jedná o novou zabijáckou technologii, kterou se podařilo Francouzským výzvědným složkám nepozorovaně získat od Britů, jsem mu neřekl. Dívku jsem popravdě vnímal jen okrajově, mluvení v mysli mělo svůj důvod - nechtěl jsem aby nás poslouchala. Naplánování vlastní vraždy je intimní záležitost, ale i tak z ní cítím, že je to emotivní slečna která hledá něco víc než já - domov.

Umbra - 02. června 2017 19:42

soukromá zpráva od Umbra pro 17.6.2049 Základna, Hlavní prostory Mina, Anthony, Thomas, Smiley Mina si po chvíli přisedle ke stolu také. Mile se na ni pousměji, ale úsměv se mi roztáhne doširoka teprve až po její otázce ohledně schopností. Ani nevím, co mě na tom víc pobavilo. Snad že jsem to nějakým způsobem tušila, nebo jestli to bylo nakonec tím, že jsem se jí chtěla zeptat na to samé. Nakonec je to asi jedna z nejdůležitějších otázek, která na začátku prostě musí padnout. Každý tu chce vědět, do čeho s to pustil a s kým bude trávit další dny. "Stíny. Prý mohu ovládat stíny." Pokrčím nakonec rameny. "A ty...?" Zamířím nakonec ke svému původnímu plánu, také vyzvídat schopnosti ostatních. Mezitím začne Smiley nosit talíře a nějaké jídlo na stůl. Poměrně si to užívám, předtím jsem to byla vždy já kdo se staral o jídlo, konečně také jednou si mohu jen dřepnout a najíst se bez jakékoli práce. Zahledím se na ten talíř s palačinkami. "Páni, vypadá to skvěle." Okomentuji nakonec Smileyho práci. S chutí se natáhnu pro několik palačinek. Mezitím se k nám do společné místnosti připojí Thomas s otázkou ohledně matrace. Lehkým kývnutím hlavy ho pozdravím a dál si jejich rozhovoru nijak nevšímám. Nakonec i přes mírnou bolest zad s na to snad zvyknu. Naštěstí jsou tam ty kožešiny, které alespoň trochu zmírní tvrdost oné skály. Slovo 'trénink' mě znovu přivede k pozornosti. To nakonec i dorazí Anthony a začne se na toto téma ptát. "Spíše by mě zajímalo, jak to bude vypadat. Každý tu má jinou schopnost. Jak dokážeš vycvičit pět lidí, co nemají ani tucha jak se jejich schopnost ovládá? ... Tedy já nemám nejmenší ponětí, nevím jak dobře nebo špatně jsou na tom ostatní." Hodím do sebe poslední kousek palačinky, který jsem si vzala pro sebe. Pak padne i otázka ohledně oblečení. Rychle se podívám po ostatních. Jsem tu snad jediná, která je jinak oblečená než včera. Snad jsem asi měla jediná z nich možnost si zabalit. Mírně si upravím lem košile a mlčky se zadívám do svého prázdného talíře. Přijdu si strašně, když já jediná tu nemusím být ve starém propoceném oblečení. Zvláště Mina je pak na tom se šaty velmi špatně. Nakonec, jí bych, ale mohla něco klidně půjčit.

Mina Coffey - 02. června 2017 20:11

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 17.6.2049 Základna – společenská místnost Olivia, Smiley, Jeremy, Thomas, Anthony „Super,“ poznamenám na její schopnost. Popravdě si takhle nedovedu představit, jak takové ovládání stínů funguje. Třeba utopit místnost do stínu? Nebo ovládnout svůj stín tak, aby napadl stín protivníka a tím i jeho fyzickou schránku? zajímalo by mě, co všechno může taková schopnost ovládat. „Já prý dokážu měnit podobu. Zatím ale dokážu víceméně jen ovládat barvy nehtů, vlasů a tak dále. Už se mi stalo, že mě zničeho nic vyrostly vlasy o půl metru.“ vysvětluji, když se zeptá. Raději ale vynechávám případ, kdy mě vyrostla jedna noha do délky o několik centimetrů. Pak přijde první z mužské části. Nevypadá zrovna dobře vyspalý. A taky že ne. Jeho slova nechápu. Vždyť ty kožešiny nebyly zas tak strašné. Jasně není to matrace jako doma, ale ani ta nebyla zrovna dvakrát dokonalá. Pěna se už nevracela zpět a matrace díky tomu byla celkem tvrdá. Navíc díky proleženinám tlačil prkenný rošt. Kožešiny byly aspoň rovné. Smiley si z toho nic nedělá a já se mu nedivím. V cele, či na pitevně by to bylo horší a přesně tam bychom jinak všichni skončili. Chvilku po příchodu Prvního přichází i druhý mužský. Chybí už jen Jeremy. Padne dotaz na oblečení. No to by mě také zajímalo... na rozdíl od Anthonyho jsem to chtěla řešit až po snídani, protože ta voní a vypadá zatraceně lákavě. Navíc mohlo to dopadnout i hůř, že? Šaty jsou prima, jen tyhle celkem krátké a černé. To že už asi lehce zavání potem nijak moc neřeším. Jednak není jak a za druhé, doma nebylo dost vody ani na každodenní koupání natož na praní oblečení. To díky tomu muselo často sloužilo i déle než jeden nebo dva dny a to jsme je trávili skoro celé venku na slunku. Takže jen poslouchám a otázkami se nenechávám příliš rozptýlit od vynikající snídaně.

Smiley - 03. června 2017 11:32

soukromá zpráva od Smiley pro 17.6.2049 Základna, Hlavní prostory Mina, Olivia, Thomas, Anthony Doráží i Anthony. I jemu odvětím na pozdrav s úsměvem. „Čím dříve, tím lépe ne?“ Zazubím se po jeho otázce. „Tím myslím, že začnete dnes.“ Do hovoru se vloží Olivia. „Pořád jste to ještě nezaregistrovali, i když jste je viděli?“ Mrknu na ní a za mými zády se vytvoří čtyři další kočičáci, na chlup stejní jako já. Všichni vám zamávají, než zase zmizí. „A to že nemáte tušení, jak se schopnosti ovládají... Od toho trénink je.“ Pokrčím rameny. Když se zeptá Anthony na oblečení a ostatní začnou dávat pozor, nebo přitakávat, povytáhnu obočí. „To skutečně nikdo z vás neotevřel truhlici ve vašich pokojích?“ Zeptám se jich se zazubením. „Jen pořádně jezte. Musíte všichni nabrat sílu.“ Pokynu jim, že se nemusí omezovat. Zkontroluji čas. „Nicméně, teď to tady budete muset zvládnout. Podařilo se mi kontaktovat další a musíme je vyzvednout. Hned. Nerad bych, aby někoho z vás potkal... nemilý osud.“ Krátce se zastavím pohledem na každém z nich. „Takže váš úkol bude seznámit se se svými schopnostmi. Nevíte-li jak s nimi komunikovat, přijďte na to. Víte-li to, seznamte se. Trénujte. Vrátím se za dva dny. Pak se do toho pustíme pořádně.“ S tím se zvednu a sklidím po sobě nádobí. V maličkaté kuchyňské lince, vedle chlaďáku, je něco, co vypadá jako myčka, tam vložím talíř. Pak jim pokynu a vyrazím po schodech dolů, do garáže. Pokud chce jít někdo se mnou dolů, nebráním mu. Mají ještě chvíli na to, se mě na něco zeptat. Veškeré reakce typu, vyděšených/uražených/překvapených na to, že je tam chvíli nechám samotné, přecházím jen zazubením.

Smiley - 03. června 2017 11:38

soukromá zpráva od Smiley pro 19. 6. 2049, ve vzduchu Mei, Adrien Sotva vytáhne tablet, panenky se mi rozšíří. Jedno máchnutí ocasem a tablet se ti rozplyne v rukou. "Zbláznil ses?!" Vyjedu na něj zostra. Více, než jsem chtěl. Letoun se již zvedl do vzduchu a tak nastavím naší trasu. Vyrazíme k jihozápadu. "Spíše mě zajímal výsledek jak to má vypadat. To čím a jak se stejně nestane." Odvětím na jeho popis.

Anthony B. Carter - 04. června 2017 20:34

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 17.6.2049 Základna, Hlavní prostory Mina, Olivia, Thomas, Jeremy S tréninkem začneme již dnes? Výborně! Ono taky proč se zdržovat, když tu jsme kvůli tomu. Olivia má však velmi dobrou otázku, která by zajímala i mě samotného, Smiley nám však hned poskytne odpověď. Velmi názornou odpověď a ukázku jeho dalších schopností. Co všechno ještě umí? To bychom měli změnu podoby, návštěvy snů, teleportaci, levitaci a teď ještě tvorba vlastních klonů? Nedivil bych se, kdyby přišlo ještě něco dalšího, podobně užitečného jako ten zbytek. Co všechno se skrývá v nás? Pokud jeden mutant dokáže mít takové rozpětí, co umíme my ostatní? Kousnu si další palačinky a trochu pokrčím obočí, když zmíní truhlici v našich pokojích. Ach, ano, matně si uvědomuji, že tam něco takového je, ale jak včera, tak dnešního dne jsem jí nevěnoval moc pozornosti, což byla očividně chyba. Předpokládám, že tam bude nějaké to oblečení a tak už jsem sem mohl přijít jako normálně vypadající člověk. Zeptal bych se, jak je to s možností sprchování a hygieny, jelikož si ze včerejška akorát pamatuji kudy se tam přibližně jde, Smiley nám však oznámí, že nás tu dnes musí nechat samotné. Další mutanti? Výborně! Čím více nás bude, tím lépe, bude větší šance že taky něco zmůžeme. "Jasně, budeme trénovat. Hodně štěstí." Popřeji mu, když se zvedne k odchodu a opět si kousnu palačinky. Tak jo, teď je to na nás. "Co kdybychom tu po snídani všichni zůstali a společně se zamysleli nad tím, co umíme? Myslím, že společnými silami bychom mohli přijít na nejlepší způsob a využití našich schopností." Obrátím se na své nové kolegy. "Ale asi vážně až po snídani, ať na to máme dostatek sil"

Mei Watanabe - 06. června 2017 13:32

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19. 6. 2049, Francie, Amiens Adrien, Smiley Lietadlo sa zdvihne a ja sa opriem do stoličky. Teraz už len čakať... Vyzriem z okna na vzďalujúcu sa krajinu, keď v tom počujem, ako Smiley zvýši hlas, až so mnou trhne. Prudko sa otočím k dvojici so skúmavým pohľadom. "To to začína dobre... spravila som niečo?!" Trochu nakloním hlavu do strany a najprv si prezriem Adriena. Následne prejdem pohľadom k nášmu sprievodcovi. Bolo to a mňa? Ale Adrien tiež nič nepovedal... "Stalo sa niečo?" Spýtam sa smerom k Smileymu. Následne sa vrátim do pohodlnejšej pozície v kresle. Myšlienky mi zablúdia domov, určite sa majú dobre. Nahlásia moje zmiznutie, nikto ma nenájde, povedia si, že som nezvládla skúšky... Opriem si hlavu o opierku a pozriem kamsi smerom nahor s tichým povzdychom. Už aby sme tam boli... Musím niečo robiť. Potrebujem niečo robiť...

Smiley - 06. června 2017 13:43

soukromá zpráva od Smiley pro 19. 6. 2049, ve vzduchu Mei, Adrien Neujde mi, že dívka sebou trhla. Skousnu si ret, měl bych si na to dávat pozor. Přece jen se tu snažím tvářit jako ten moudrý a hodný a kdovíco ještě. Když se ale zeptá, naježí se mi všechny chlupy v zátylku. Na něco jsem zapomněl. Na něco zcela zásadního, co jsem považoval za samozřejmé, ale nikoho z nich to nemuselo napadnout. Sakra. Sakra. Sakra sakra. "Nemáte náhodou u sebe mobilní telefony, nebo cokoliv, co se může připojit na vnitřní sítě, že ne?" Zeptám se a můj hlas má najednou zcela jiný tón. Skoro je z něj cítit nervozita. Nejraději bych na to pořádně šlápl, ale to by nevydrželo maskování. Grrr. Měl jsem se více věnovat technice. Ale kdo mohl tušit, že to jednou budu potřebovat. Dokonce se rozhodím ze soustředění natolik, že Adrienovi se na chvíli více odkryje má mysl, a může nahlédnout do aktuálních myšlenek. Vzápětí si to uvědomím a zase se trochu odcloním.

Mei Watanabe - 06. června 2017 14:31

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19. 6. 2049, Francie, Amiens Adrien, Smiley Po kocúrovej otázke sa na chvílu zamyslím, ale potom potrasiem hlavou. "Výnimočne som nechala všetku techniku doma, kvôli skúške. Ale pozriem sa, pre istotu," odvetím a načiahnem sa pre tašku, ktorá je pod kreslom. S hlasným zvukom otvárajúceho sa zipsu ju otvorím a začnem sa v nej prehrabávať. Notes, pero, ceruzka, niečo pod zub, látková vreckovka, klúče od bytu, prehrabnem rukou veci a radšej nazriem aj do bočných vrecák. Prejdem prstami po klúčenke zavesenej na taške a následne ju s rovnako hlasným zvukom zipsu zavriem a strčím späť pod kreslo. "Nič, žiaden telefón ani elektronika," prehlásim napokon s prikývnutím a trochu sa vykloním s pohľadom na Adriena.

Adrian Crainson - 08. června 2017 11:16

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro 19. 6. 2049, Francie, Amiens Mei, Smiley Sotva mrknu když mi vyrazí tablet z rukou, ale přimhouřím oči. Vážně si myslí, že bych byl tak hloupý a neodpojil ho od jakéhokoliv připojení a možností vysledovat? "Byl odpojený od veškerých sítí. Přenosná knížka v elektronické podobě." Ohradím se dotčeně. Navíc se teď nemám z čeho učit a... sakra, vždyť jsem tam měl tolik věcí! Jestli pak ví kolik mi to dalo práce ty informace získat. Ale... Ale Smiley si přestal dávat pozor a bylo to, jako by říkal to, co si myslel. Obrazy a slova, vše co ho napadalo a nad čím zrovna přemýšlel... Než to zase zmizelo. "Zásadní chyba Smiley.V technice se vyznám - můžu ti pomoct." Nabídnu se mu. "Ohledně smrti - chce to otravu. Z jedovaté šipky. To zvládneš, ne?" Podíval jsem se pak na asiatku, která se na mě dívá a pak na Smileyho. Pak mi došlo proč ty tázavé pohledy a já s úsměvem pokrčil rameny. "Nic víc. Ten tablet byl jediný."

Smiley - 08. června 2017 11:32

soukromá zpráva od Smiley pro 19. 6. 2049, ve vzduchu Mei, Adrien Když odvětí, pokývnu hlavou a počkám, až to překontroluje. To by byl velmi krátký osud našeho malého dobrodružství. I když možná stále je. Pochybuju, že ti dva haranti cestou zahodili telefony. I když tiše doufám, že ho na té akci neměli do obleku kam dát. Problém tedy zůstává ten nový. Neměl jsem čas ho pročesat. Hmm. "Výborně." Zareaguji na Mei slova. "Vrátím ti ho, až ho skutečně udělám nevystopovatelný. Jestli není pozdě." Pronesu a trochu to zazní jako tiché zavrčení. "Když žiješ tak dlouho jako já, něco ti po čase přijde zbytečné." Odtuším mu na to, co dokázal zachytit v mou nestřeženou chvíli. "Ale technické znalosti se budou hodit. Budeš si moct chvíli hrát na učitele." Krajina se pod námi míhá a mám co dělat, abych se aspoň trochu soustředil na okolí letounu. "Jistě." Odtuším mu. Může mi někdo laskavě vysvětlit, co mě to vůbec napadlo, hrát si na učitele? Lezou mi na nervy a to jsme ještě ani nedoletěli. Ještě jsme ani pořádně nezačali. Ti dva se budou muset snažit. Hodně snažit. Hodně hodně snažit. Já tohle totiž dlouho nevydržím. Jak to jen mohl ustát. "Aspoň, že tě napadlo nechat doma mobil." Odtuším.

Adrian Crainson - 11. června 2017 09:37

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro 19. 6. 2049, ve vzduchu Mei a Smiley Zamračím se. Rozhodně se mi nelíbí Smileyho pochyby. Nejspíš jde vidět, že mě to opravdu uráží, ale pak až s děsivým klidem obrátím. Polknu hněv a místo toho vyklouzlým zkamenělý úsměv. "Jak si přeješ, Smiley." "Zbytečné? Co lze v naši pozici nazvat zbytečností? Vláda má zbraně ze kterých se zježí chloupky na krku, vím to - pracuju s nimi celý život." Ohradím se mu ještě v mysli, ovšem na jeho "hraní na učitele" se jen kysele ušklíbnu. "Chtl jsem ti pomoct s obranou... kdyby náhodou... ty víš co. A myslím, že teď to bude celkem reálné. Poslední dobou dost letí naváděné střely." "Mobil je založený na připojení k síti. Ten bych musel rozebrat celý." Odvětím mu obratem a ze své intuice cítím, že pro dobro akce by bylo možná lepší odlehčit situaci, neboť to teď Smiley nebude mít zrovna lehké."Mei, odkud vlastně jsi?"

Mei Watanabe - 12. června 2017 11:30

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19. 6. 2049, Francie, Amiens Adrien, Smiley Nadvihnem obočie pri výmene názorov týchto dvoch chlapíkov a uškrniem sa. Zdá sa, že cesta bude velmi pestrá, ako sa tak na to dívam. Smiley neznie vôbec nadšene... Trochu nespokojne zvraštím obočie a nakrčím nos. Premýšlavo si premeriam najprv jedného a potom druhého. Niečo mi tu nesedí... Myšlienkami zase ujdem trochu inam... Vyzerá to, že ten chlapec sa celkom vyzná, keď ho tak počúvam, ale ešte neviem, či sa mi pozdáva alebo nie. Dokonca i Smiley vo mne začal vyvolávať trochu pochybnosti a tak si ho úskokom prejdem, no pohľad vrátim na Adriena v momente, kedy sa ku mne otočí s dotazom. Trochu sa na neho pousmejem. "Z Tokya, v Japonsku," upresním aj napriek tomu, že vyzerá na chlapca, ktorý vie, kde presne to je. "A ty, presnejšie?" Spýtam sa ho na oplátku konverzačným, zaujatým tónom.

Smiley - 12. června 2017 13:47

soukromá zpráva od Smiley pro 19. 6. 2049, ve vzduchu Mei, Adrien Když vyčaruje ten falešný úsměv, hodím po něm pohledem. Přiklopím uši k hlavě a ze rtů se mi stane tenká čárka. Neřeknu ale nic a klidně se vrátím pohledem na předek letounu. "Jsou jim k ničemu, když tě s nimi nedokáží trefit." Odvětím jen. Ať si to chlapec přebere jak chce. "Obrana není zas takový problém." Krátce se odmlčím. "Bude to ale někdo, kdo ocení jakékoliv informace o nových technologiích." Vysvětlím svůj původní výrok. Na jeho "moudra" jen něco nezřetelného prsknu a nechám ho odvrátit téma hovoru jinam.

Adrian Crainson - 12. června 2017 19:37

soukromá zpráva od Adrian Crainson pro 19. 6. 2049, ve vzduchu Mei a Smiley Musím říct, že uražený Smiley je k popukání. Ta stáhlá ouška jsou dokonalá. Mám chuť ho poplácat po hlavě a dát tuňáka... či co to mají kočky rády. "Věř mi, že když mají dost termojaderných pun o takové síle, že v okruhu 20 kilometrů vše zažije teplotu vysokou asi jako v jádru slunce, tak asi úplně nepotřebují zaměřovač... I když, neviditelností jsi mě překvapil, to musím nechat. Pokud jde o obranné systémy, budu ti věřit." Rozhodl jsem se nakonec. "Rád sdělím co vím." Pousměji se ještě netečně na obor učitelství. "Japonsko... Hm, viděl jsem v učebních materiálech pár obrázků. Opravdu hezká kultura." Řeknu a snažím se vybavit obrázky Kjóta z roku 2015. "Já jsem z Paříže. Francie." Pousměji se opět. Upřímně doufám, že na základně nebude žádný angličan... úplně je nemusím.

Smiley - 12. června 2017 19:57

soukromá zpráva od Smiley pro 19. 6. 2049, ve vzduchu Mei a Smiley Klouby kterými držím knipl na chvíli lehce zesvětlají, ale je to hned pryč a naopak se trochu uvolním. Je to jen hloupej fracek. Nenech se vytočit. "Pokud nevyhodí do luftu celou planetu naráz, nemají šanci se jejich hračkami trefit." Odvětím již klidně. "Není to neviditelnost." Namítnu jen. Na jeho nabídku jen kývnu, nemám co více mu k tomu sdělit. Ani mi nedojde, že Mei nás vlastně neslyší.

Mei Watanabe - 14. června 2017 15:17

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19. 6. 2049, někde ve vzduchu Adrien, Smiley Pokývam hlavou súhlasne pri Adrienovej odpovede na Japonskú kultúru. "Ďakujem." Začnem s odpoveďou a v mysli vyhladám informácie o Francúzsku z učebných materiálov a doplnkového štúdia. "O Francúzsku som tiež niečo čítala a videla som nejaké fotky priamo Paríža. Už boli staršie, ale vyzeralo to pekne," odpoviem a na perách mi stále sedí jemný úsmev. Prekvapivo sa teraz zdá, že to bude milý chlapec. Po očku pozriem na Smileyho, ktorý kŕčovito zviera ovládanie lietadla. Dúfam, že vie čo robí. Síce mi to tak doteraz prišlo, ale tento mladý chlapec akoby ho hrozne rozhodil. Premeriam si najprv jedného a potom sa vrátim pohladom k druhému. Trochu zamyslene si prezriem Adriena a pootvorím pusu akoby som niečo chcela povedať. "Zaujímalo by ma aké má schopnosti... ale to bude neslušné sa pýtať takto sfleku..." zavriem pusu bez dotazu a prejdem si vrchnými zubami po spodnej pere. "Niečo konverzačné... hmm..." zamyslím sa nad možnou konverzáciou, určite to bude lepšie než byť ticho, hlavne keď je to tu ako na ihlách. "Mmm... už máš za sebou skúšky?" Nadhodím nenápadne, takto to ani nevyzerá, že sa pýtam na jeho vek. V duchu sa pousmejem nad vlastnou šikovnosťou a vyčkávam na odpoveď.

Fate - 22. června 2017 01:18

soukromá zpráva od Fate pro 17.6. – 19. 6. 2049 Základna Olivia, Jeremy, Thomas, Anthony, Mina Smiley zmizel v hangárech. Zanedlouho bylo až nahoru slyšet motory. Ovšem neznělo to jako Blackbird, s kterým jste přiletěli. Spíše jako něco menšího. Když se vyhrabal z postele i Jeremy, našel na své truhle vzkaz, že má zatím trénovat, a že vše potřebné vyřeší, až se Smiley vrátí. Thomas rovnou zavrhl nějaký společný trénink a vytratil se. Ani Jeremy nebyl zrovna družný a jal se hledat východ ze základny. Ten nakonec našel, dole v hangárech, v podobě pukliny ve skále, kterou může pohodlně proletět střední vznášedlo. Prašná stezka zarytá do skály, vypadá celkem nebezpečně, ale vede pryč. Konkrétně do údolí, kde je několik plácků, kde se dá celkem v soukromí trénovat. Cesta to není příjemná, zvláště ve vedrech, které panují. Na popud Smileyho, když prozkoumáte obsah truhel, zjišťujete, že kromě oblečení – v podobě uniforem podobných tomuto. Jen k nim patří pevné botasky a rukavice jsou jednoduché. Jeden by řekl, že vám v nich bude vedro, ale kupodivu je v nich celkem příjemně. Mimo oblečení však v truhlách najdete taky základní hygienické potřeby, ručník, osušku a několik drobností denní spotřeby. Také lísteček, že když bude potřeba něco dalšího, máte si říct a mrkající smajlík. Jeremymu se nakonec během těch dvou dnů podařilo i vzlétnout. (75%) Ovšem jak trénuje sám, tak to nikdo neviděl. Otázka je, zda ho tato nová zkušenost přesvědčí, aby vzdal tu šílenost, že si křídla nechá oddělat. Alespoň s nimi již trochu dokáže nakládat, aby při otáčení a protahování nikoho nesejmul. Když se objevil zase Thomas, přišel s tím, že tu něco nehraje. O Smileym skoro nic nevíte, odvlekl vás kamsi do háje doprostřed hor a ještě vám zatajuje část komplexu. Kdoví, co tam skladuje. Třeba těla dalších podobným vám. Nakonec se rozhodl, že to půjde prozkoumat. Olivia ho rovnou pošle do háje, že tam nejde. Thomasovi je ve výsledku jedno, zda se k němu někdo připojí nebo ne a zmizí ve čtvrtém vchodě. Nicméně na konci krátké chodby narazí nosem na silové pole, které ho nepustí dál. Zrovna ve vchodu do jeskyně. Když nakukuje dovnitř, zjišťuje, že je před ním velká jeskyně, kde jsou kolem dokola místnosti naskládané bedny. Uprostřed místnosti je výstupek, který na první pohled vypadá jako obrovský pelech. Přes něco přehozená deka, v které jsou přeležené kožešiny, polštářky a podobné. Nicméně dál ho to nepustí. A aby toho nebylo málo, v ten okamžik se z vedlejšího vchodu místnosti vynoří Smiley. Věnuje mu zamračený pohled a vydá se k němu, nicméně se uprostřed chůze rozplyne. Zdálo se mu to snad? Olivia se celkem i druží, dá se do prozkoumávání základny. Nic moc nového neobjeví, kromě toho, že v hangárech jsou pod plachtama ještě další stroje. S tréninkem je to trochu složitější, vzhledem k tomu, že jim sama nevěří (4%). Trvá jí to dlouho a jako první se pohne její stín. Zcela definitivně a přesvědčí jí, že skutečně schopnosti má. (68%) Za to stíny okolních předmětů tvrdohlavě zůstávají nečinné. (35%) Mina poctivě trénovala i doma, takže je na tom se svými schopnostmi celkem dobře. Rozhodně je vidět, že něco dělá. Anthony také pilně trénuje. Navíc, když nevydržel stav hygieny, šel prozkoumat místní „koupelnu“. Sotva položil ruce na nádrž, ta se pročistila do průzračné vody. (81%) Takový luxus jako sprchy zde nejsou, ale aspoň se vody přestalo štítit. Takto mine pátek a část soboty. Teprve tehdy zaslechnete zvuk motorů a v garáži přistává malý letoun. Z něj se vysype asijská dívka a chlapec. Také Smiley. Ukazuje jim na schodiště nahoru do prostor a instruuje je, aby si našli někoho z vás, jako průvodce. Je na vás, zda jste jim šli naproti a ujmete se jich, nebo ne.

Fate - 22. června 2017 01:19

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2049 – přílet na Základnu Mei, Adrien Zbytek hovoru na palubě proběhl v klidu. Prolétáte nad krajinou, úmorný dlouhý let. Pak konečně začnete klesat. Ve vysokých horách. Letadlo se prosmýkne mezi vrcholy, než zmizí v skalní průrvě, pak se přes letoun přelije silové pole a přistáváte v jeskyni. Smiley vypne motory a otevře vchod. Přistály jste vedle obřího letadla v jeskyni, která vypadá přírodně. Na jedné kraji jeskyně je východ ven, ve stěně za letadlem jsou schody někam nahoru. K něm Smiley ukáže. „Základna je nahoře. Měl by tam někdo být, zkuste někoho najít, ať vás tady provede.“ Pokyne vám.

Mei Watanabe - 27. června 2017 13:52

19. 6. 2049, Základna Adrien, Smiley, všetci v hlavnej miestnosti Len čo Smiley vypne motory, vyhladnem z okna. "Zaujímavá skrýša," pomyslím si, ale to už sa prestanem dívať von a siahnem pod sedadlo pre svoju školskú tašku. Vstanem a tašku si prehodím cez rameno a pozriem na Smileyho. "Ďakujem, prídeš tam tiež?" Kývnem hlavou smerom ku schodom, na ktoré ukázal. Chvílku počkám na jeho odpoveď, nech je akákolvek a pomaly prejdem k východu z lietadla. Obzriem sa cez rameno na Adriena. "Ideš?" Prehodím k nemu ale na odpoveď nečakám a zostúpim do jaskyne. Jaskyňa je priestranná a to obrie lietadlo... wow. Nechám na ňom chvílu oči. "Vyzerá to tu velmi... tajne." Prebehne myšlienka mojou hlavou. "Som zvedavá, čo tu bude za ludí," pokračujem vo vnútornom monológu a pohľadom kĺzam po stenách jaskyne. Pomalým krokom dôjdem až ku schodom. Nie že by cesta bola dlhá, ale kam sa ponáhlať?! Nepočítam s tým, že by som išla niekam inam... Pomalým krokom vystúpam po schodoch až nahor do miestnosti. Spravím niekoľko krokov do miestnosti a rýchlo sa rozhliadnem. Prvé čo mi padne do očí je stôl a niekoľko ľudí pri ňom. Na tvári sa mi rozlahne rozpačitý úsmev a zdvihnem ruku na pozdrav. "Ahoj," začnem a prestupím z nohy na nohu. "No tak... predstaviť sa, spýtať sa na prehliadku, oznámiť, že ma poslal Smiley," preberám si zoznam toho, čo by som mala povedať, miesto toho však zostanem len stáť a pohľadom tikať po prítomných. Všetci vyzerajú mladistvo, nie že by Smiley vyzeral staro... Boli všetci nútení odísť, alebo odchod vyhľadali?! Akí sú to vôbec ľudia?! Aké majú schopnosti?! Čo tu budeme robiť?! Potrasiem hlavou aby som ju prečistila a spravím nesmelý krok smerom k stolu.

Thomas Faber - 29. června 2017 11:33

17.6. Základna, hlavní prostory „Jo, fakt klika.“ Zakroutím hlavou nad jeho poznámkou o tom, že mám být vděčný za kožešiny, které moje spaní zrovna moc nezměkčily. Jeho další proslov pohřbí moji náladu ještě o hodně hloubš. Drahnou chvíli jen sedím a koukám, jak se ostatní cpou a mám chuť začít držet protestní hladovku, ale tak nějak moje tělo si o tom myslí svoje, takže nakonec natáhnu ruku a začnu žmoulat jeden suchý lívanec. „Jasně.“ Mysli si co chceš, ale já to prostě nebudu. Odmítám vypadat jako stvůra. Ani si pořádně neuvědomím, že celou dobu držím ruce křečovitě dlaněmi dolů, aby nebyly vidět zlaté linky. A na náladě mi nepřidá ani Anthony, který se tváří, že se vyspal do růžova. Že jsem se ho já idiot vůbec snažil varovat. Vlastně je to všechno jeho vina! A on se tu prochází jen tak, úplně normální, tedy alespoň navenek. Obočí se mi stáhne do naštvaného výrazu. Následuje předvádění schopností a pak oznámení o tom, že máme na další dva dny od něj pokoj. Fajn. Jeden pryč, spousty zbývá a Anthony se snaží ujmout jakéhosi vůdčího postavení. Jen si tiše odfrknu a zakroutím hlavou. „Ne, díky, myslím, že moje schopnosti jsou více méně dané a tady a teď nepoužitelné, takže jestli se tu v tom chcete babrat tak prosím, ale beze mě.“ Skoro proti svojí vůli si do ruky vezmu ještě jednu placku a opatrně se zvednu. S krátkým mávnutím ostatním se vydám zpět do své cely. Odmítám to nazývat pokojem. Co jen udělá jedna nepohodlná noc a vyhlídky na velmi očividnou mutaci, že? Se jim to mluví, když na nich není nic divného. Nebo alespoň většinou. Nebo když své schopnosti ovládnou. 17. - 19.6. Většinu času jsem strávil ve své cele a vycházel jsem jen občas, když jsem se myšlenkami dostal moc daleko a potřeboval jsem se rozptýlit třeba prozkoumáním základny. Na sobě jsem měl ostentativně jen trenýrky, zbytkem truhly jsem se pokusil alespoň minimálně změkčit svoje „lůžko“, ale stejně to moc nepomohlo. Se zkoumáním jsem skončil ve chvíli, kdy jsem v jedné z chodeb narail na silový štít a vzápětí na Smileyho, ale ten se hned rozplynul. Docela by mě zajímalo, jestli byl skutečný a jak moc ví o tom, co viděli ty jeho klony. 19.6., Základna Z úkrytu mého ubytování mě vytáhne až zvuk motorů, který se rozezní kolem. Ani mě nenapadne rozvrtávat moje provizorní ležení, abych se víc přioblíknul a opět jen v trenýrkách, na které nezbývalo osazenstvu než si zvyknout, se vydám zjistit co se děje. Do hlavní místnosti vejdu skoro ve stejnou chvíli jako nějaká dívčina, kterou jsem tu ještě neviděl. Krátce ji přejedu pohledem a kývnu neučesanou hlavou. Je jasné, že za jiných podmínek jsem urostlý elegán, teď jsem spíš zarostlý vagabund se špatnou náladou. „Smiley se vrátil?“ Zeptám se hned vzápětí a ani si neuvědomím, jak rychle vzalo mé dokonalé vychování za své. Jen by mě znechutilo, jak rychle mi to Anthony jistě začne předhazovat. Vlastně ani moc nečekám na odpověď a místo toho se vydám ke schodům, kterými dívčina jistě přišla.

Anthony B. Carter - 08. července 2017 20:19

17. - 19.6, základna Dny utekly rychleji než jsem vůbec očekával a i přestože se vyskytly chvíle, kdy jsem neměl, co na práci, snažil jsem se daného času využít na sto procent. Plánů jsem měl hned několik a tomu prvnímu jsem se hodlal věnovat jen co Smiley odešel a my dosnídali. Sprcha. Čistá voda, která ze mě smyje veškerou špínu a opět udělá člověka. Možná jsem malicherný a zvyklý na určitý komfort, nesnesu však pach vlastního zápachu a špínu všude po těle. Pot, písek, hlína a kdo ví co ještě. Ne, děkuji. Pokud tedy nikdo neprojevil zájem o mou nabídku společného tréninku, vydal jsem se zpět do svého "pokoje", abych prohledal truhlu, vzal si něco vhodného na sebe, pobral hygienické potřeby a vyrazil tam, kde má být vana. Předchozího dne to vypadalo poněkud zoufale tak se uvidí, co s tím zmohu. Jedním si jsem byl jist - nenechám se lehce odradit. Mé přání bylo rychle splněno, když se nádrž naplnilo vodou a kdo ví, zda to tak mělo být automaticky či za to mohly mé schopnosti. Výsledek byl stejný a já se opět mohl stát Anthonym Carterem. Tím už nikdy nebudeš! Ticho tam! Tělo očištěné od všech nečistot zvedlo mi náladu a já se s úsměvem vydal zpátky do hlavní místnosti, zda se tam nenajde někdo, komu bych mohl nabídnout svou pomoc. Při prvním seznámení mi přišlo, že tu není mnoho z těch, kteří by byli smířeni se svou novou mocí a kdo jiný by jim to mohl ulehčit než já, který si tím prošel docela nedávno? Pokud se máme stát skutečnými X--meni, potřebujeme stát při sobě. Být skutečným týmem. Poznat se. Skoro jako...skoro jako kdybychom byli rodina. Sourozenci. Nesnažím se je nahradit. Ty, které jsem ztratil. Je pro mě však mnohem jednodušší věnovat se jim, mým novým kolegům, než myslet na to, co jsem nadobro ztratil. Kéž by mé nabídky pomoci přišly na úrodnou půdu. Nebude to nic jednoduchého. Ne, nebude. Takový Jeremy snad s nikým nepromluvil jediného slova, uzavřel se sám do sebe a celé dny jsme ho skoro neviděli. Nezbývá nic jiného než doufat, že skutečně trénuje. I s Thomasem byla potíž, to mě ale nijak nepřekvapilo, není jednoduché zvyknout si na nový život a přijmout to, kým jsme. Jemu bych chtěl pomoci ze všeho nejvíce, stále cítím jistý dluh za záchranu svého života, navíc je tu jediný, koho alespoň trochu znám. On však jako kdyby se mi vyhýbal a při každém setkání s ním vypadá hůře a hůře. Navíc začal podezírat Smileyho. Zajímalo by mě proč, copak nevidí, co nám Smiley nabízí? Sám jsem tomu nechtěl věřit, teď jsem ale plně oddán věci. Kdyby ne, nevím pro co bych každé ráno vstával z té tvrdé země a pokračoval i přes veškerou bolest, kterou mi tvrdá podlaha a adaptace neschopná záda přinášejí. I oběma dívkám, Olivii s Minou nabídnu svou pomoc a přátelství. Alespoň s nimi bych občas rád prohodil pár slov, navzájem si vyměnil rady k tréninkům a zjistil o nich něco více. Vždyť jde o budoucnost. Dáme-li se však s dívkami do hovoru, snažím se aby tématem byly naše schopnosti nebo životy ostatních. O sobě celkově mluvím málo a nerad a z témat o mé minulosti snažím se vykličkovat. Ani trénink nezanedbávám, dokonce většinu svého času věnuji právě jemu. S ohněm je to jednoduché, proto se snažím pracovat především s ostatními živly. Voda mi tu a tam odpovídá, zatímco vzduch se zemí mě stále ignorují. Já vás ale jednou uprosím. Půjde to, určitě ano, jen to chce čas. Ten však uteče aniž bych se dočkal významného pokroku a najednou stojíme zase v hlavní hale a vyčkáváme příchodu Smileyho s dalšími "nováčky". Snad budou přístupnější než ostatní. Snad nebudou ke svému umu přistupovat jako k prokletí. Kéž by. Vítám je s úsměvem na rtech, v čistém upraveném oblečení, pečlivě učesán. Přesně jak se sluší a patří. Což by měl Faber vědět. Nelíbí se mi, jak strádá a budu si s ním o tom muset postarat. Později. "Vítejte." Snad přívětivý přístup pomůže. "Jmenuji se Anthony, Anthony Carter. Madame," nejprve se představím té dívčině, chytnu jí za ruku a naznačím polibek. Pak se obrátím ke chlapci. "Vítám i vás, pane. Chcete provést po zdejších prostorech či se nejprve ubytovat?" Kdo ví, čím vším si prošli a nerad bych je do něčeho nutil. Prosím, ať to k něčemu bude.

Mina Coffey - 12. července 2017 19:27

17. – 19.6. | základna nový jeskynní život Po snídani při které jsem se snažila navázat komunikaci s Olivií, jedinou další holkou v jeskyni, jsem odešla do pokoje. Musela jsem přemýšlet o tom, co bude. Život bez rodiny si zatím nedovedu příliš představit. Najednou mě chyběl předem daný seznam úkolů, které mám dělat. Doma je vždy zařídil táta. Udělej tohle, pak tamto to a nezapomeň na tohle. Teď tohle odpadlo a já z toho měla zatraceně divný pocit. Už během prvního dne jsem ale dospěla k jednoznačnému závěru. Náš úkol byl jasný – pochopit, co vlastně jsme zač. Těžší než si to uvědomit bylo přijít na způsob řešení. Zbytek dnů které jsme trávili bez našeho kočičáka jsem nosila obleček z truhly. Příliš se mě nelíbil, ale pořád lepší než stále nosit krátké šaty. Které po výpravě pouští byly hodně špinavé. Navíc mě bylo celkem jedno, jak vypadám. U nás na venkově se to nikdy příliš neřešilo. Pokud by se mnou někdo chtěl mluvit, byla jsem vstřícná. Poznala jsem se tak s Anthonym a trochu s Olivií. Jen na společný trénink jsem nikdy nepřistoupila, protože jsem se nechtěla svlékat před ostatními. To zatím dělám, protože si stále nejsem jista zda schopnosti vůbec uřídím natolik, abych uniformu neroztrhala. Většinu času tak trávím ve svém pokoji. Pokud by někdo nahlédl, spatřil by mě pravděpodobně vysvlečenou do spodního prádla, jak zamyšleně sedím a pozoruji své ruce, případně nohy. Po několika pokusech jsem natrénovala schopnost měnit barvu nehtů na výbornou. Jenže to byl pouze začátek. Zbytek dní jsem trávila tvarováním svalů na rukách nebo nohách. Přidat a zase ubrat. Pak jsem to kombinovala i s protažením. Bolelo to a strašně mě to vždy vyčerpalo. Posledního dne „samotky“ mě nestačily pomalé pokroky. Chtěla jsem něco lepšího, rychlejšího a tak jsem se rozhodla trochu povyrůst. Se svou malou postavou jsem se žila, ale vždy mě lákalo být vyšší... Tak teď jsem se do toho v sedě na posteli pustila. Dopadlo to neslavně. A to tak, že jsem skončila v křečích v rohu pokoje. Proměnu jsem sice zvládla, ale za jakou cenu. Chvíli jsem se svíjela bolestí a pak pár desítek minut jen ležela. Sotva jsem vyrovnala dech, když se dostavil neuvěřitelný hlad. Opatrně, aby mě nikdo neviděl jsem se dobelhala k chlaďáku pro co nejsladší pití. Bylo strašné, ale dodalo mi dost energie na proměnu zpět. Oblékla jsem se do uniformy a vyrazila najít něco k jídlu. Přitom jsem se snažila tvářit, že se nic nestalo. Jestli mě někdo přeci jen pozoroval, asi se dost bavil. Po zvuku jsem poznala, že se kočičák vrátil. Super! Za návrat kočičáka jsem byla skutečně ráda. Potřebovala jsem vědět, jak to bude probíhat dál. Co nemilého ještě mohu čekat od svých schopností a pak to nejdůležitější – musím ho požádat o svou fotografii. Pochopila jsem, že dokáži ovládat své tělo natolik, že bych se ani sama nepoznala. Jenže co kdybych jednou zapomněla, jak jsem vypadala na začátku?

Mei Watanabe - 18. července 2017 09:48

19. 6. 2049, Základna Jeremy, Anthony a všetci v hlavnej miestnosti V miestnosti panuje velmi zvláštna atmosféra. Ani neviem, ako by som to popísala... Rozhliadnem sa po priestore a trochu bližšie si skúsim prezrieť miestnosť, kým tam tak postávam. Moc toho ale nie je čo obzerať. Aj keď ma niektoré veci zaujali. Zanedlho sa odniekial vyvalí mladík, ktorý nepôsobí ani prívetivo, ani upravene. Prezriem si ho od zeme až k hlave a pri pohľade na jeho vzhľad sa na mojej tvári zračí jasne viditeľný údiv a ostych. Veď ten chlapec ani nie je poriadne oblečený! Neučesaná hlava kývne azda na pozdrav a tak sa zmôžem na nesmelý úsmev a zdvihnem ruku v geste pozdravu. Dúfam, že tu takto nevyzerajú všetci, to by vôbec nebolo dobré. Jeho otázku zodpoviem kývnutím. Vlastne ani viac nestihnem, pretože sa mladík prehrnie okolo a už si to šlape po schodoch. Nakrčím trošku nosíkom. Jasne, chápem. Určite bude v podobnej situácii ako ja, ale to ešte neznamená, že sa nemá vedieť chovať. Chvílu tam tak stojím, akoby som spadla z jahody. Malá aziatka v školskej uniforme, zvierajúca jednou rukou putko školskej tašky prehodenej cez rameno. Mladík, ktorý okolo presvišťal ako víchor rozvíril aj moje myšlienky. Čo ak budú všetci nepríjemný? Čo tu vlastne budem robiť? A čo... Nepríjemne trpké myšlienky roztrieštil vlastne velmi príjemný hlas. So stále nepríjemným pocitom v žalúdku pomaly zdvihnem oči od podlahy, kam sa neprítomne zavŕtali a pozriem na Anthonyho. Chlapec sa predstaví ako Anthony Carter a moje líca zružovejú v momente, kedy chytí moju ruku a priloží si ju až príliš blízko k svojim perám. V rozpakoch si ani nevšimnem ako sa predstavil Adrienovi. Jeho ďalšiu vetu však už naplno vnímam. Presne to totiž potrebujem. "D-dobrý deň," začnem so zjavne rozpačitým tónom avšak zdvorilo. Trochu si odkašlem a na tvári vylúdim lahký úsmev. "Ja som Mei, Watanabe." Dokončím predstavenie. Adriena nepredstavujem, kto vie, či sa vôbec chce baviť s ostatnými, nie je na mieste, aby som hovorila za neho. Zato za mňa, to hovoriť určite môžem. "Pokial máš čas, určite budem rada, ak nás... alebo aspoň teda mňa... prevedieš po okolí. A ubytovanie by sa tiež hodilo, ak ťa tým príliš nezdržiavam." Dokončím priatelsky a usmejem sa znovu, tento raz viac milo a trošku menej rozpačito.

Anthony B. Carter - 18. července 2017 19:50

19.6. - Základna Všichni v hlavní místnosti "Rád vás poznávám, slečno Watanabe." Slyšet příjemný lidský hlas po několika dnech skoro ticha je vítanou změnou stejně jako souhlasná odpověď na můj návrh. Nevyčítám svým kolegům, že se raději uchylují do soukromí svých "pokojů" neb rozumím, že se musí vyrovnat s náhlou změnou životních stylů, občas by však možná pomohlo, kdybychom tomuhle všemu dali trochu šanci. Jak nejlépe překonat stesk po vlastním domovu, než se pokusit vytvořit domov nový? Zní to příliš necitlivě? Možná, je to však můj způsob zvládání smutku ze ztráty milované rodiny a proto dívce, která ve mě snad znovu vzbudila naděje, že bychom se všichni mohli stát přáteli, věnuji upřímný úsměv. "S potěšením vás provedu, chce se ještě někdo přidat?" Pohled věnuji především Mině, která se mnou během těch pár dní prohodila asi nejvíce slov. Milá dívka, jen škoda, že se nepodělí se svou schopností. A to já jsem snad udělal? Ne, ale...ale... K tomu bude vhodná příležitost někdy jindy. Určitě. Chvíli čekám, zda se najde někdo, kdo se nebude chtít honem vrátit ke své samotě a jedna lehce nesouhlasná myšlenka sklouzne k Thomasovi, ke kterému stále cítím jistou zodpovědnost. Měl by se alespoň ustrojit. To že někdo jako on nedbá na svůj vzhled, je velmi špatným znamením a pravděpodobně přijde čas, kdy si s ním budu muset promluvit a zjistit, co přesně je špatně, či co by to zlepšilo. V budoucnu. Brzy. Teď jsem slíbil někomu něco jiného. "Možná bude nejlepší vás zavést rovnou k našim pokojům, kde se budete moci převléknout do něčeho více pohodlného." Ukážu na dveře, které vedou k našim jeskyním. "Dveře vedle vedou k toaletě." Vtípky na téma toaleta se nehodí a proto raději ukážu na další dveře. "A tyto směrem do koupelny, která je poněkud provizorní, ale...no, co jiného nám zbývá?" S pokrčenými rameny se vydám vpřed k průchodu do chodby s našimi "pokoji." "Tyhle jsou už obsazeny, ale zbytek nikoliv, takže si vyberte kteroukoliv budete chtít. Opět to není žádný luxus, z tvrdé země dost bolí záda, ale...nu, máme kde spát." Nebudu si stěžovat. Prostě si nebudu stěžovat, nechci působit jako nevděčný fracek. A to i přestože ty záda prostě bolí a nikdy si na to nezvyknu. "A abych nezapomněl, do těch dalších dveří, čtvrtých, se nechodí. Musíme nechat Smileymu nějaké to tajemství."

Mina Coffey - 18. července 2017 20:31

19.6. - Základna Všichni v hlavní místnosti Seznámení Anthonyho a nové dívky sleduji z chodby od pokojů. Teprve když se podívají zvednu ruku na pozdrav. Chvíli ještě váhám ale nakonec udělám těch pár kroků k nim. "Mína. Vítám tě" řeknu krátce. Však co víc říkat, jsem divná jako ostatní. A má výřečnost s množstvím lidí zatím klesá. Možná až se lépe poznáme. Na obchůzku po základně se nakonec také připojím. Na trénovaní už stejně nemám dost sil. "Přijeli jste jen vy dva a Smiley a nebo s vámi přišel i někdo další?" zeptám se u pokojů zvědavě.

Mei Watanabe - 19. července 2017 11:37

19.6. – Základna Anthony, Mina, všetci v hlavnej miestnosti -> všetci na prehliadke Rozpačito sa na chlapca usmejem. Nevyzerá starší než ja, ale má tak hrozne slušný tón a vyjadrovanie. Moje líca zostávajú ružové z rozpakov. "Mei bude stačiť," odpoviem chlapcovi len čo ma osloví slečnou Watanabe. Vlastne mi takmer príde divné, že ma tu oslovuje niekto priezviskom, a ešte k tomu tak slušne. Odkedy som stretla Smileyho, nikto mi nepovedal inak než menom. Je to akási príjemná zmena, príde mi to tak lepšie... Ale rovnako mi príde divné chcieť po ňom menej zdvorilé oslovovanie. Všimnem si aj slečny, ktorá stojí niekde v priechode, hoci netuším, kedy sa tam zjavila. Usmejem sa však na ňu, keď zdvihne ruku na pozdrav a toto gesto jej oplatím. "Mei," predstavím sa na oplátku, "ďakujem." A pohľad znovu stočím na Anthonyho, ktorý pokračuje v hovore. Nečakáme dlho a už sa plynulým krokom vyberiem za mojim novým sprievodcom. Trochu pobavene sa pousmejem a kývnem na ponuku zaviesť do izieb a farba mojej tváre sa opätovne dostáva k pôvodne bledej. Neplánujem sa prezliecť, ani nemám do čoho, okrem toho, sukňa je výhodná, je mi menšie teplo. Pozriem sa na každé dvere a vchod, na ktoré ukazuje Anthony a vždy prikývnem. Pozrieť sa tam však pôjdem ale asi neskôr. Nie že by teda bolo čo obzerať na záchode, ale na tú kúpelňu som zvedavá. Následne prejdeme okolo izieb. Tu sa k hovoru pridá i Mina, nie že by sme zatial viedli konverzáciu, ale na jej otázku sa k nej otočím. "Len my dvaja a Smiley," súhlasne prikývnem. "Kolko je tu vlastne ludí? A tie izby sú po jednom či po skupinách?" Dotážem sa rovno. Spať v izbe s niekým novým by mi asi robilo trošičku problém. Minimálne zo začiatku. Pozriem na dvere, na ktoré Anthony ukazuje ako na obsadené a potom na zvyšok chodby. "Prezliekať sa teda nepotrebujem, ale možno si hodím niekam tašku." Nie je ťažká. Ale zbytočne zavadzia. "Čo trebárs hneď táto? Je volná?" Ukážem na dvere na lavej strane, hneď prvé, ktoré Anthony ukázal ako volné. Radšej sa ale spýtam no nie?! A fakt som zvedavá, ako to vyzerá vo vnútri. Vidina spánku na zemi mi je všeličo, len nie príjemná. Obzvlášť ak tam je kamenná podlaha, alebo podobne tvrdá, nepohodlná podložka. Poslednú poznámku o štvrtej miestnosti zatial prejdem bez zjavného povšimnutia. Možno tam Smiley má svoju izbu... alebo... no, zatial je to jedno. Nemôžeme vedieť od začiatku všetko. Aj keď otázok je zatial viac než odpovedí, ale ono sa to azda vyjasní...

Mina Coffey - 19. července 2017 13:29

19.6. | základna Všetci na prehliadke „Zatím jsou pokoje pro jednoho a ještě je tu dost prázdných. A je nás tu... “ zamyslím se a v duchu počítám. Jeremy, Anthony, Olivie, Já a podivín Thomas. Takže pět. „Zatím pět lidí.“ řeknu po chvilce během které jsem je počítala. „A jak probíhal let? Vše v klidu? Nějaké novinky z Londýna? A nebo odkud jste vlastně přiletěli?“ vychrlím další otázky. Tento krát se má užvaněnost už projevuje. Anthony navrhuje převlečení a Mei odmítá. Ani se jí nedivím. Ta zdejší uniforma-kombinéza je celkem otřesná, ale časem jí nic jiného nezbude. informace o pokojích (citace PJky) Druhý vchod vede do chodby, z které vedou chodby do menších jeskynní. V každé je truhlice (dřevěná) skalní lůžko - které je zaházené měkkými kožešinami (a taky jedním polštářem), pak menší skřínka s deskou, sloužící i jako stolek. Světla v „pokojích“ mají ovládání. Chodba je dlouhatánská a vchodů je to mnoho, ale svítí se zatím jen ve čtyřech. Smiley se obrání k Jeremymu s tím, že jeho pokoj záhy připraví, ale že s ním nepočítal.

Anthony B. Carter - 19. července 2017 16:33

19.6. základna Mina, Mei S potěšením sleduji, jak se k nám přidá i Mina, které následně věnuji drobný úsměv. Ona nepůsobí jako člověk, který se jednoduše seznamuje či se dobrovolně žene do konverzace, její snahu tedy oceňuji o to více. Je možná škoda, že v naší malé a rozrůstající se skupině není nikdo extrovertní, kdo by rozproudil debatu a oživil naší jinak tichou společnost, nedá se však nic dělat. Nezbývá nic jiného než ničit vlastní limity a překonávat všechny ty společenské strachy, které nás tolik svazují. "Ano, tento by měl být volný. Klidně si dej na čas, počkáme. Co jiného bychom tu také měli dělat?" Odpovím Mei na jednu z jejích otázek, sám ale netrpělivě očekávám odpověď na otázky Miny. Odkud je? Londýn? Událo se tam něco? Udělal bych cokoliv za trochu zpráv z domova, pochybuji však, že by je měla mít Mei. A možná tomu tak je dobře. Zajímá mě však i něco jiného a i když si jsem vědom, že to nemusí být vhodná otázka takto na začátek - nu, jak jinak se to ale dozvědět? Navíc to může být výborné společné téma. "Omlouvám se, že se ptám a pochopím, když nebudeš chtít odpovědět, ale víš, co je tvou schopností?" Snažím se to formulovat tak, abych neurazil a abych nedal tolik najevo, jak moc zvědavý v tomto ohledu jsem. Což ne všichni ocenili.

Mei Watanabe - 20. července 2017 09:05

19.6. základna Všetci na prehliadke Súhlasne pokývam na Mininu odpoveď a nahliadnem do jednej z prázdnych izieb, ktorú som označila. Anthonyho odpoveď mi potvrdila, že je prázdna a to i nedotknuté rádoby vybavenie. No… na jaskyňu dobré. Súhlasne pokývam na Anthonyho návrh a vojdem do izby a položím si tašku na skalné lôžko. Pomaly sa rozhliadnem po skromnom vybavení, a trochu sa pousmejem nad iróniou tohto miesta. V časoch moderných technológií a výdobytkov, zo svojej krásnej izby a mäkkej postele, sa sťahujem do jaskyne s kamennou postelou, drevenou truhlicou a stolo-skriňou. To je mi ale dobrodružstvo... Hneď po veľmi krátkej obhliadke izby, ktorá netrvá dlhšie než celú minútu, znovu vyjdem na chodbu s nejakými odpoveďami pre oboch mojich sprievodcov. S ľahkým úsmevom pozriem na Minu, ktorá má peknú kopu otázok. "Let bol v klude, pomerne. Občas mal Smiley trochu... výbušnejšiu náladu, mám pocit," skúsim opísať najlepšie ako ma napadne. "Z Londýna nič neviem. Ja som z Kyota a potom sme sa stavili niekde vo Francúzsku a pokračovali priamo až sem. Po ceste Smiley toho moc nenahovoril, a po druhej časti cesty ešte menej." Pokrčím ramenami a v tvári sa mi zjaví ospravedlňujúci úsmev. "Vy dvaja ste z Londýna?" Dopýtam sa na oplátku. U Miny by som to tipla keď sa pýta a Anthony znie ako anglické meno, a pôsobí že ho otázka zaujala. Ale možno mi len niečo uniklo... Trošku potrasiem hlavou na zahnanie ďalšieho prívalu otázok, ktorý na mňa dolieha a pozriem k Anthonymu. Jeho otázka ma svojim spôsobom poteší. Je milé, že sa niekto zaujíma. Tak sa predsa robia priatelia nie?! Zisťujú niečo o sebe a pomáhajú si. Zato ten opatrný štýl otázky ma trochu zaskočí. "Sú schopnosti nejaké tajomstvo v tomto kruhu ľudí?" Spýtam sa zvedavo a nakloním trochu hlavu k lavému ramenu. Pochopila som to doma, tam to bolo divné. A nie že by sa to zlepšilo, ale tu majú schopnosti predpokladám všetci. Tak na čo tajomstvá? "V každom páde... raz som zmrazila polievku... takže asi niečo s ladom, povedala by som," odpoviem akoby sa nič nedialo ale ku koncu sa môj hlas znesie do zamysleného tónu. Vlastne som o tom nikdy moc nepremýšlala. "Mamka pri tom bola, zakázala mi o tom hovoriť, ale tu je to asi jedno." Pokrčím ramenami a trochu sa na nich usmejem. "Dúfam, že sa má dobre..." Zarazím sa a potrasiem hlavou. "Nejak som svojim schopnostiam zatial moc pozornosti nevenovala." Dovysvetlím a pokračujem, "a čo vy? Ak sa teda smiem spýtať. Aké máte schopnosti?" Zo zjavným záujmom upriem oči najprv na Anthonyho a potom na Minu a späť.

Mina Coffey - 20. července 2017 12:29

19.6. | základna Všetci na prehliadke Z Kyota? Vždyť to je někde... Zkouším si marně vybavit školní látku. Inu tím testem bych asi neprošla. Jednoduše vím, že je to někde u Japonců. Nebo u Korejců? To je jedno... „No... Jsem z malé osady kousek od Londýna. Když jsme sem letěli mi, byl taky zticha.“ odpovím a řeknu svou zkušenost se Smileyím. Anthonyho otázka na schopnosti mě taky zaujme. Zatím jsem všem tvrdila, že dokáži pouze měnit barvu vlasů, nehtů a očí. Jenže za těch pár dní, co jsem to zkoušela, jsem se dostala mnohem dál. Vlastně bych je mohla někdy překvapit... „Tajemstvím nejsou. Jen tu trochu vázne komunikace. Především tedy s Jeremym a s Thomasem.“ vysvětluji. Pak mě dojde, mě nezná ani jednoho. „Thomase už jsi potkala. Byl to asi frajer, ale co je tady tak to jde od deseti k pěti. Vlastně možná ještě níž.“ popisuji aspoň jednoho. Led? Úžasné! pomyslím si. Vlastně za svou schopnost bych to asi nevyměnila. Na druhou stranu, moct zmrazit částečky ve vzduchu a trochu zchladit okolí by také mohlo být super. „Zatím nevím přesně. Smiley říká, že bych teoreticky mohla dokázat měnit podobu. Zatím to ale tak příliš nevypadá.“ odpovídám a zapírám tak dnešní pokus, který mě více či méně odstavil na celý zbytek dne. Měnit podobu je sice krásné, ale ty důsledky jsou strašlivé. „Teď dokážu měnit barvu vlasů, očí a nehtů.“ řeknu s úsměvem. Jakmile to řeknu ovládne mě nadšení. Mohla bych jim to ukázat! usmyslím se. Přemýšlet o tom delší dobu, asi bych došla ke správnému závěru, že to není dobrý nápad. A na čem jim to ukázat? Na vlasech! Zamyslím se a soustředím se na své vlasy. Svou představivostí upravím vzhled svých vlasů z původní blond na jasně růžovou. Není to tím, že bych tu barvu měla nějak ráda, ale je zatraceně výrazná. Během chvilky by se mé vlasy měly změnit i v reálu. Otevřu oči a podívám se na ně. Vlasy jsou stále blond. „Tak...“ začnu ale najednou se mě zatmí před očima. Asi jsem to fakt dneska přehnala... pomyslím si než se svalím a ztratím vědomí docela. Evidentně to jaksi nefunguje... Vlasy stále blond a já v bezvědomí...

Anthony B. Carter - 20. července 2017 18:36

19.6, základna Mina, Mei Kjoto. Japonsko. Hmm, nejsem tím tolik překvapen jako Mina, Meiino tělesné vzezření již napovídá tomu, že bude odněkud z tak vzdálených končin. Sice jsem se nikdy s žádným jiným Japoncem nesetkal, četl jsem však o nich a jejich státě v historických i zeměpisných knihách. Určitě by bylo velmi zajímavé porovnat náš způsob života a kulturní zvyky, mezi Londýnem a Kjótem musí být spoustu rozdílů, o kterých se jen tak nedozvíte. Vždy mě zajímalo, jak vypadá svět mimo naše rodné zdi a konečně tedy dostává příležitost to zjistit. Trochu jinak než jak jsem si představoval. Ale nebudu si stěžovat. Zaujme mě i zmínka o Francii, se kterou se mi Londýňané příliš nekamarádíme a pokud je náš poslední kolega francouz, bude to ještě...napínavé. Měli bychom zahodit všechny půtky našich národů za hlavu. Teď jde o trochu něco víc než dohadování se, kdo má nárok na jaký kus půdy a jezero. Pojí nás společné dědictví Jen mi je líto, že to ostatní ještě nevidí. "Někteří mají trochu problém smířit se s náhlou změnou života a svými novými dary." Okomentuji. "Čemuž se nemůžeme divit, není to jednoduché ze dne na den zjistit něco takového." Opustit svou rodinu, své zvyklosti - ne, nemůžeme se jim divit. "A máš pravdu, Mino, Thomas byl...mladík se zářnou budoucností, který stál nohama pevně na zemi a hýřil sebejistotou. Teď...mi nezbývá než doufat, že se vzchopí a dostane se z toho, trápí mě vidět ho v takovém stavu, v jakém je." Absolutní nezájem. Možná deprese. "Možná byste tomu nevěřili, ale zachránil mi život." Nerad se svěřuji, jsou ale slova, která musí být vyslovena a pokud to alespoň trochu změní pohled dívek na Fabera, tak prosím. Je to dobrý, silný muž. Jen mu dejte šanci. Obě dívky se následně začnou svěřovat se svými schopnostmi, čímž se okamžitě nadchnu. "To zná výborně, Mei! Naprosto perfektně. Věřím, že s trochou tréninku zjistíš, co všechno dokážeš." Zdá se mi zvědavá a ne vystrašená jako jiní a to je...dobré znamení. Výborné znamení. Navíc zmražení...to by se dalo docela dobře nakombinovat... I Mina se přidá se svým do mlýnka, v očích se jí zableskne nadšení a najednou nám chce svou úžasnou schopnost předvést. Ještě jsem jí nikdy neviděl v akci, sleduji jí tedy pozorně a s drobným úsměvem. Tak ukaž, co umíš. A nic. Snaží se nějakou chvíli - a nic. Potřebujeme trénink. Nějakou chvíli má ve tváři výraz soustředění, pak najednou zavrávorá a hroutí se k zemi, na což zareaguji s určitým zpožděním a i přes snahu jí zachytit, mi těsně proklouzne mezi rukama a bez ladu a skladu dopadne na zem. Jej... Na její bezvládné tělo hledím s vytřeštěnýma, překvapenýma očima a na několik sekund nemám jediné ponětí, co dělat. Paniku zvyšuje i vědomí, že musím něco dělat! Vždyť...vždyť kolikrát jsem si říkal, že chci být oporou našeho "týmu"? Že chci působit jako někdo, na koho se mohou spolehnout? Co mám dělat teď?! K dívce se sehnu a ruce se mi trochu klepou, když dávám ruku před její nos, abych zjistil, že dýchá - a abych taky trochu uklidnil své bušící srdce. Nic to není. Jen vyčerpání! Nic vážného, určitě... "Myslím...myslím, že bychom jí měli odnést si někam lehnout. A dát trochu vody. Až se začne probírat. Pomohlo by i něco studeného." Asi. Nejsem si jist. Tohle ale vždy pomohlo mě, když jsem s vyčerpal při používání schopností. Začnu sbírat Minu do náruče, abych jí odnesl do hlavní místnosti, kde jsou i lahve s vodou, nejsem si však jist, jestli to pomůže či zda jak dlouho budeme muset čekat, než se probere. Tohle nedopadlo dobře.

Mei Watanabe - 21. července 2017 09:42

19.6. základna Všetci na prehliadke Súhlasne pokývam nad Mininou odpoveďou k Smileymu. Aspoň že nie sme jediný, ktorý mali pri lete pomerne tichú domácnosť. Na jednu stranu ma to trochu upokojí... ale na druhú stranu... No nič. Každý sme nejaký. Ja som tiež nikdy nebola nejak ukecaná, aj keď je to velmi dobrý spôsob ako sa zamestnať a zdá sa, že ho budem často využívať. Udržať konverzáciu so spolužiačkami tiež nebol až taký problém, zvládla som to doma, zvládnem to aj tu. Mina pokračuje vo vysvetlovaní a na dvojicu mien sa nezmôžem na viac než na zdvihnuté obočie. Zdá sa ale, že Mina pochopila a pokračuje vo vysvetľovaní a tak kývnem. "Aha," odpoviem na jej popis Thomasa. Takže to bude ten mladík v trenkách čo okolo mňa prefrčal ako králik pred líškou. Kto by to bol povedal, že na tom bol tak dobre. Vôbec na to nevyzerá. Ale asi niečo bude na tom prísloví, nikdy nesúď knihu podla obalu. Zdá sa, že Anthony má o neho tiež starosť. Môj výraz sa zmení na prekvapený na chvílu, kedy sa dozviem, že Thomas zachránil Anthonyho život. Ten chlapec, ktorý si ani nedokáže upraviť vlasy a ani nepozdravil. Ak by sa zo mňa malo stať niečo podobné... Ani na to nechcem pomyslieť. Radšej budem každého otravovať niečím, než aby som sa ponorila do pochmúrnych myšlienok a prepadla nim... Len čo im poviem o svojej schopnosti, trochu sa mi zovrie žalúdok. Možno to bude úplne zbytočná vlastnosť, vlastne, ani neviem, čo všetko dokážem. Našťastie reakcia oboch, hlavne chlapca, ma dostatočne povzbudí. Neubránim sa naozaj úprimnému úsmevu keď nadšene vybafne. Je to od neho hrozne milé a naozaj mi to spraví lepšiu náladu. Už len s týmto mám chuť si rovno vyskúšať, či by som dokázala niečo spraviť sama. Nie náhodou, ale cielene. To už však Mina prezradí svoju schopnosť a rovno sa o premenu začne snažiť. Sústredím sa na ňu a s napätím očakávam premenu. Tvári sa sústredene... Premieňať sa musí byť strašne super. Zvedavosť nado mnou zvíťazí veľmi lahko... ale nič sa nestane. Zdá sa, že i Mina si to všimla, keď v tom... Čo...? Nestihnem zareagovať ani natolko ako Anthony a len sledujem ako sa Mina rúti k zemi. Vypúlim oči a vypísknem. Hneď sa načiahnem k Mine ale Anthonyho pohotové reakcie ma zaskočia, v dobrom slova zmysle a tak len pricupitám k Mine z druhej strany. Zdá sa, že bude v poriadku a tak si úlavne vydýchnem. Hlavne že bude v poriadku. "Pomôžem ti," pohotovo odpoviem, aj keď vlastne vôbec netuším, ako by som mala pomôcť. Hlavne aby Mina bola čoskoro na nohách. Čo sme sa to učili k prvej pomoci...Nohy hore?! Kráčam krok za Anthonym, ktorý nesie Minu. "Mali by sme ju položiť a zdvihnúť nohy, mám pocit. Možno to pomôže. Mám niečo od niekial priniesť?" Vychrlím zo seba asi až moc rýchlo zatial čo cupkám za dvojicou. Nie že by som vedela kde čo je, ale to zvládneme...

Anthony B. Carter - 21. července 2017 11:25

19. 6. základna, směr hlavní místnost Mei, Mina Nesu drobnou dívku ve svém náručí, ta druhá cupitá po mém boku a já jsem rád, že v tom nejsem sám. Tahle situace není nic proti tomu, co jsme zažili pár dní zpátky v Londýně, i tak mi ale dělá starosti. Nejde ani tak o to, že by stav Miny byl vážný - tedy, alespoň doufám, že je to prosté vyčerpaní a za chvíli bude zase v pořádku, trápí mě ale ten fakt, že vlastně netuším, co s tím mohu dělat. Tekutiny, něco k jídlu - to je pěkné, na to ale musí být vzhůru. Naštěstí mi pomáhá Mei, která zapojí i své znalosti. "Jasně, nohy nahoru. To by mohlo pomoci." Sice netuším jak, ale hádat se nebudu, když o tom nemám žádné informace. To je třeba změnit. "V hlavní místnosti jsou lahve s vodou, přinesla by si je, prosím?" Zaúkoluji Mei s hraným klidem v hlase. To už vcházíme zpět do hlavní místnosti a začnu se poohlížet po něčem, kam bych Minu mohl položit. To jsme měli jít do nějakého z pokojů a dát jí na kožešiny. Protože tady to bude stejně nepohodlné jako tam na chodbě. Nedívám se, jestli tu ještě někdo je, jen dívku položím na chladnou zem a jak řekla Mei, zvednu jí nohy, které opřu o svá ramena. "Támhle je ta voda. Je to dostatečně studené?" Pokud ne, Mei by mohla...Vážně? Chceš tu mít namísto jedné dívky v bezvědomí dvě? Ta představa není vůbec vtipná, spíše zoufalá, přesto musím bojovat s úšklebkem, který se chce prodrat na mou tvář. To bych to pak rovnou mohl zkusit i já. To bychom pak rovnou mohli založit klub tří bezvědomých. Takto se získávají přátelé? Že by konečně vysvětlení, proč jsem jich nikdy moc neměl?

Mei Watanabe - 21. července 2017 12:09

19. 6. Základna Mina, Anthony, všetci v hlavnej miestnosti Len čo sa dostaneme do hlavnej miestnosti, Anthony neváha a vydáva rozkazy. Je tak pohotový a rozhodný. Neubránim sa myšlienke a už cupitám cez hlavnú miestnosť hladajúc chlaďák. "Jasne, idem po ne," prehodím cez rameno po ceste. Chvílu tápam smerom, ktorý naznačil Anthony ale napokon predsa len otvorím chlaďák. Prezriem si jeho obsah a vyberiem flašku s vodou. Príde mi chladná ale nie ľadová. To by ale mohlo byť vlastne dobre a tak zavriem chlaďák a dobehnem späť k Anthonymu s Minou, ktorá teraz už leží na podlahe. Pozriem na Minu a potom na Anthonyho. Čo s tým teraz? Obliať ju? Schladiť?! Pozriem spýtavo na Anthonyho a vodu držím ležérne niekde medzi nami dvoma akoby som sa nevedela rozhodnúť, či si ju nechať, alebo mu ju podať. "Je chladná, ale nie ľadová," odpoviem na jeho dotaz ešte od chladiaku. "Zas aby sme ju nevydesili úplne ak by bola ľadová, ale ak treba studenšiu... môžem skúsiť..." Navrhnem opatrne, neisto. "Ale nikdy som to neskúšala cielene, tak neviem..." Nervózne sa pousmejem. Tak to by bola voda, ale čo teraz?

Anthony B. Carter - 21. července 2017 12:27

19.6. základna, hlavní místnost Mina, Mei a kdokoliv tam je Mei přinese požadovanou vodu a lahev se studenou tekutinou visí mezi dvěma jako nějaká bomba, co má každou chvíli vybouchnout. Měl bych to udělat já. Ale co? Co s tím mám dělat? Pít teď nemůže, tak co třeba...no, dát jí to na čelo? Pomůže to? Nebo budu vypadat jako absolutní pitomec? Znalosti první pomoci budu muset rozhodně doplnit. Teď však nemohu zklamat obě dvě dívky. Mina se potřebuje dostat z toho bezvědomí a Mei, nu, zklamalo by mě, kdyby se na mě přestala obracet s jistým obdivem a důvěrou v očích. Už si chci lahev vzít, abych jí přiložil na čelo Miny, Meiina slova a návrh zastaví mě však v pohybu. Mě samotného napadlo to samé, předtím jsem to ale okamžitě odsoudil jako hloupý nápad, teď mě ale napadají jisté...výhody. Jak nejlépe ovládnout své schopnosti než ve stresové situaci? Trénink bez pořádné motivace nikdy nebude tak efektivní, když skutečně o něco jde. Mohli bychom tuto situaci využít v náš prospěch. Mei by navíc velmi pomohlo, kdyby se jí to skutečně podařilo, hned by viděla, že její schopnost může být využita k něčemu skutečně dobrému, užitečnému. Má na to však dostatek energie? "Můžeš to zkusit, čím studenější, tím lepší." Vážně netuším, zda je to pravda a skoro se až nenávidím za to, co dělám. "Ale kdy naposledy si pořádně jedla? Pila? Spala?" Zase nemá cenu se přemáhat, aby se neopakovalo to, co se stalo s Minou. "Nerad bych tu křísil vás obě." Z racionálního hlediska vím, že by to měla zkusit, zároveň mám ale i jistou starost o její zdraví. Není to nutné. Ale...ale může to být potřebné pro Mei samotnou i pro náš budoucí tým.

Fate - 24. července 2017 15:41

Události na základně 19. 6. 2049, odpoledne Smiley kontroluje letoun a zavírá ho, zatímco Mei se vydá po schodech nahoru jako první. Rozhodne se tedy zkontrolovat stroje schované pod plachtami. Z toho ho vyruší překvapivé a rychlé ochlazení. V okamžiku, kdy Mei a Anthony křísí Minu, se rozhodne Mei použít své schopnosti. Voda v lahvi napřed zchladne do ledové, pak ovšem zmrzne, pak se orosí okolí a pak prudce klesne v místnosti teplota. V ten okamžik se u vás objeví Smiley, který zmizel ze spodní místnosti. Zůstane zavěšený ve vzduchu, aby nemusel stoupat na podlahu pokrytou jinovatkou. Zatočí se a uchechtne. "Snažíte se jí zamrazit?" Konstatuje fakt, žeje Mina v bezvědomí. "Anthony? Myslíš, že bys mohl něco udělat s tím okolím?"

Fate - 24. července 2017 15:41
	soukromá zpráva od Fate pro Našeptávání Anthony Kolem začíná přibývat vlhkosti, teplota klesá. Cítíš novou přítomnost kolem tebe. Trochu tísnivou, jako kdyby jsi stál uprostřed přeplněného náměstí. Svět je můůůůůj.... Zdá se ti, jako by dav šeptal. Objeví se zde Smiley a obrátí se dotazem na tebe. Po okolí se rozezní pochechtávání. Neuděěěěěěláááá... Příííítel.....

Anthony B. Carter - 25. července 2017 19:35

Out of my depth 19.6. odpoledne, hlavní místnost, základna Mei, Mina, Smiley Se zvědavostí v očích sleduji, zda se Mei pustí do snahy o zchlazení vody, na tváři mám snad úsměv značící podporu a důvěru v to, co dělá. Netrvá to nijak dlouho a voda v lahvi nabere trochu jiného skupenství. "To je skvělé!" Ovšem ono to nepřestává, voda je už celá zmrzlá, všude se orosilo a - To není dobré. Kolik energie jí to musí vzít? Prosím, ať tu nemáme dalšího v bezvědomí! "Možná by..." Nedokončím svou větu, jelikož se náhle ozve Smiley, jeho slova se mi však ztratí v jiných. Ty druhá si žádají mou pozornost, je to přítomnost, která se nedá jen tak ignorovat, odmávnout, zapomenout. Není mi to dvakrát příjemné a i když si uvědomuji, že mám kolem sebe spoustu místa, obklopen pouze několika lidmi, cítím se...klaustrofobně. Všude. Všude okolo. Ano. Je všude okolo, dotýká se mě, dotýká se nás všech, cítíme ho, vnímáme ho, dusí nás - ne. Může nás zadusit. Klid. Hlavně klid. Zhluboka se nadechnu, abych zklidnil své pocity i hlasitě bušící srdce a abych překonal strach z něčeho nového. Jeho tichý hlas mnohých si mě žádá a jen tak tak postřehnu, že Smiley vyslovil mé jméno. Co chce? Vím, co chce. Vždyť jsem chtěl to samé jen pár chvil předtím. Tak dobře. Tohle je šance, které se musím chopit. "Zdravím." Toužím natáhnout ruku a dotknou se té neviděné přítomnosti, jakýkoliv fyzický dotyk je však nemožný. Proto se raději soustředím na částečky chladného vzduchu okolo a abych mohl dosáhnout spojení, musím soustředěním zavřít oči. "Prosím. Je tu příliš velká zima. Pomůžeš mi, příteli?" Oslovím ho a v duchu se snažím vzduch trochu rozproudit a zvednout jeho teplotu. "Rozumím, že teď se ti tu líbí, ale...ale pomohlo by nám to. Prosím." (31% - založíme klub bezvědomých?)

Mei Watanabe - 26. července 2017 00:10

19. 6. Základna Mina, Anthony, Smiley, všetci ostatní v hlavnej miestnosti Zahryznem si do spodnej pery a zatvárim sa zamyslene. Kedy som vlastne jedla a pila naposledy? Doteraz som nemala čas myslieť na to, že by som bola smädná alebo hladná... Určite som pila, ale na jedlo aj tak nemám pomyslenie. Je príšerné teplo na to, aby som jedla... Pokrčím ramenami na Anthonyho dotaz. "Vieš, že ani neviem?! Ale necítim sa ani hladná, ani výnimočne smädná," doplním k odpovedi aby som ho ubezpečila, že azda nič nehozí. Nie že by som si tým sama bola istá. Prinajhoršom ma obleje studenou vodou, v tej bielej košeli... Tvár mi pri tomto pomyslení trochu sčervená a tak stiahnem flašku k sebe a položím si ju na čelo, pričom sa otočím Anthonymu trochu stranou. Mei, Mei, na čo to myslíš, na takéto veci nemáš čas! A vôbec, nehanbíš sa?! Zahriaknem sama seba a stiahnem flašku z čela. Čo by na to rodičia povedali, takéto myšlienky. Zhlboka sa nadýchnem a pootočím sa trochu späť k Anthonymu. Vezmem flašku do oboch rúk a pozriem na ňu, akoby to bola najdôležitejšia vec vesmíru v tomto momente. Dobre... tak a teraz... teraz čo?! Mina vyzerala že sa sústredí. Skúsim to. Zvládnem to. To pôjde... Zavriem oči a trochu pevnejšie stisnem flašku s vodou. Zhlboka sa nadýchnem a vydýchnem. A potom znovu... A zase... Predstavím si studenú flašku s vodou. Flašku ako postupne mení teplotu. Flašku s ľadovými kockami vo vnútri. Tak pol na pol... Zamračím sa pri sústredení a stále si predstavujem flašku s pololadovým obsahom. Môže to vôbec vyjsť? Ale na to nie je čas myslieť, musíme pomôcť Mine. Je to aj moja vina, keby som sa nezaujímala, možno by nám to nechcela predviesť. A ak by to nerobila, nič by sa nestalo. So zavretými očami tisnem oboma rukami flašku, ktorej obsah tuhne rýchlejšie, než by bolo možné v mrazáku a hoci môj úmysel bola flaška s vodou s kockami ľadu, obsah flaše rýchlo tuhne celý. To však vôbec nevnímam, moje ruky spočívajú na flaške a hoci cítim jej chlad príde mi príjemný. Zavreté oči si nemôžu všimnúť mrznúcu tekutinu vo flaši... Netrvá to moc dlho, snáď len niekoľko minút a chlad, ktorý sa opieral do mojich rúk, tak príjemný a osviežujúci je všade okolo mňa. Zima zahalila všetko okolo a mne je v nej dobre. Vnímam Anthonyho, ktorý na mňa začal hovoriť, no zo stavu sústredenia a opojenia príjemným chladom ma celkovo vytrhne až hlas Smileyho. Otvorím oči a vydýchnem. V tom si všimnem aj to, že môj dych sa zrazí v obláčiku pary a s notnou dávkou zdesenia si uvedomím, že som to prehnala. Trošičku... Pohľadom prebehnem po námraze, ktorá sa začala na podlahe tvoriť a div nepustím flašku z rúk nad týmto faktom. Pozriem od Smileyho k Anthonymu a potom Mine, ktorá chúďa leží na tej studenej zemi. Nervózne prešlapím z nohy na nohu nevediac čo robiť. No to si tomu teda dala... Dotknem sa zubami spodnej pery. "Mrzí ma to. " Šepnem zahanbene. Naozaj som nechcela, aby zmrzla celá miestnosť. Čo som si vlastne myslela?! Samozrejme, že sa to pokazilo, veď o svojich schopnostiach nemám ani tušenia. Zdá sa však, že Smiley sa nad týmto faktom až tak nepozastavuje a rovno necháva Anthonyho situáciu riešiť. A tak svoj zrak upriem na svojho partnera v zločine, ktorý pôsobí akoby sa naozaj premáhal. Naprázdno prehltnem a pred očami sa mi zahmlie. Párkrát zažmurkám a ďalej sledujem Anthonyho. No tak, to zvládneš. Predveď sa. Dívam sa na neho so zjavným zaujatím. Všetky vtieravé myšlienky na neúspech zatlačím niekam do hĺbky mysle k svojim rodičom a bratovi, ktorý zostali v Japonsku. Na to teraz nie je čas, Smiley by ho predsa nenechal spraviť niečo, čo by sa mohlo vymknúť kontrole. Alebo áno?!

Fate - 26. července 2017 21:25

soukromá zpráva od Fate pro Promluva Anthony Pochechtávání okamžitě ustane, když promluvíš k němu. Zvědavě se o tebe živel otře. Vítej. Odvětí ti na pozdrav. Nezdá se ti, že by si se hlasům jakkoliv přiblížil, i když tě očividně slyší. Jsem u tebe tak, abys mne slyšel. Odvětí. Pomáhám ti často... A ty mne ani nepoznáš?! Zní rozzlobeně. Mráz se z místnosti pročistí, ale stáhne se krutěji kolem tebe. Jinatka se ti tvoří po kůži.

Smiley - 26. července 2017 21:26

Hlavní místnost, Základna, 19.6. odpoledne Mei, Anthony, Mina Povytáhnu obočí, když Anthony absolutně nijak nezareaguje. Za to Mei se probere velmi rychle. Přelevituji k Mině a opatrně se nahnu ze vzduchu, abych jí zvedle do náruče do vzduchu a nadále neležela na studené zemi. Při té příležitosti zkontroluji, že je v pořádku. S úlevou zjišťuji, že je jen vyčerpaná a potřebuje se prospat a trochu doplnit energii. Momentálně by ji měla hřát má srst. Což je pro ni rozhodně plus v ledovém prostředí, které kolem nastává. My ostatní máme nastartované obranné mechanismy těla, ona momentálně ne. Ani bych se nedivil, kdyby se probrala. „To nic. Nikdo učený z nebe nespadl.“ Usměji se směrem k Mei, která vypadá skutečně provinile. Sleduji Anthonyho a jeho snahy. Mráz sice ustoupí z místnosti a vzduchu (ten zůstane příjemně vlahý) nicméně se sevře kolem něj. Vypadá to, že dost omrzá. „Anthony, to ty jsi ve vedení, musíš se prokázat jako někdo, koho mohou brát jako svého mistra...“ Snažím se k němu promlouvat, aby zapracoval na svém přístupu. Netuším, co se stalo, ale očividně mu to příliš nejde.

Anthony B. Carter - 26. července 2017 22:39

Hlavní místnost, základna, 19.6. odpoledne Mei, Mina, Smiley Zima. Je těžké vnímat něco jiného než sevření, které obklopuje mé tělo a hlas, který bych měl znát. Jakoby z dálky slyším tiché zvuky, možná i slova ostatních, těch tam venku, skutečných, nedokáži si však uvědomit, co přesně říkají. Dívčí, slabý hlas plný emocí a jiný, mužský, chlácholivý - Soustřeď se na něco jiného! Na to důležitější. Je blízko, tak moc blízko. Dotýká se mě a ta blízkost mi je až nepříjemná. Nedává mi prostoru ani úniku, pořádně se nemohu nadechnout ani přemýšlet. Udělal jsem chybu. Nepoznal jsem ho. Viní mě z toho, je naštvaný, mrzí ho to, máme být přátelé a já, já zklamal. "Nikdy jsme spolu nemluvili." Nemá to být výmluva, i když to tak může vyznít. "Je těžké jednat bez předchozího představení." Hahaha, že bych se snažil naučit něco tak nespoutaného etiketě? Smál bych se, kdybych na to měl síly. Jakoby z dálky slyším ten mužský hlas a uvědomím si, že je to Smiley. Kdo jiný? Vnímat jeho slova a zároveň toho druhého není jednoduché, ne když nechci vypadnout ze svého soustředění. Chlad. Teplo, chci teplo. Pryč, zimo, pryč. Rozpusť se, přestaň zamrzat, vodo, přestaň se srážet, přestaň naléhat. Oslovení se však vyhýbám. Pro jistotu. "Můžeme si promluvit v lepších podmínkách? Někde bez..." V té zimě se těžce přemýšlí. "nebo spíše někdy bez nutnosti mého umrznutí? Rád ti budu dělat společnost, ale tohle není nejlepší způsob." Smileyho slova ozývají se mi v hlavě. Být mistrem, být jejich pánem, poručit jim - ne, nechci je urazit. Jsou mými přáteli a přátelům se nedávají rozkazy, ne? Chci aby mě respektovali, nechci je ale využít ani zneužít. Chci abychom si byli rovni. Ale pokud mi nepřestane být zima, začnu být protivný. (85%, kdyby to bylo třeba)

Mina Coffey - 27. července 2017 11:16

Hlavní místnost, Základna, 19.6. odpoledne Mei, Anthony, Mina Je tu chladno... je první věcí kterou si uvědomím. Pak mě dojde, co se stalo. Bože. To je trapas. pomyslím si vzápětí, ale to mě je momentálně celkem jedno. Teď mě spíš trápí ten chlad. Co se stalo? ptám se sama sebe. Jsem zvyklá spíš na vedro než na zimu. Otevřu oči a první, co spatřím je modrá srst. Zamrkám a snažím se zaostřit. Kožich. Smiley. Bezva takže už o tom mém problému ví. dojde mi okamžitě. Ještě štěstí, že neví o tom dopoledním. To bych asi dostala vynadáno, že jsem to chtěla zkoušet tak brzy. „Proč je tu tak chladno? Už slunce vyhaslo?“ dostanu ze sebe hodně znaveně. „Mohla bych poprosit o něco k pití s cukrem?“ zeptám se jakmile se trochu proberu. Dopoledne cukry zabraly celkem rychle. Snad mě pomohou i teď.

Mei Watanabe - 27. července 2017 16:58

19. 6. Základna Mina, Anthony, Smiley, všetci ostatní v hlavnej miestnosti Tvár mi sčervená znovu a na perách mi zahrá rovnaký rozpačitý úsmev, keď ma Smiley povzbudí. Stále neviem určiť, či je milý, alebo nie. Občas mi príde odmeraný, ale teraz, teraz mi príde milý a to je to, čo aktuálne potrebujem. Svoj pohľad však čoskoro obrátim späť k Anthonymu, ktorý sa zjavne snaží niečo spraviť, hoci vôbec nerozumiem tomu, čo presne. Nervózne prestupím z nohy na nohu a v mysli mi horlivo rotujú otáčky. Čo pre neho môžem spraviť?! Pýtam sa sama seba. Pomôž mu... pomôž... Núti ma vlastný hlas kdesi v mysli. Ale ako? Spravím nerozhodný krok smerom k Anthonymu a zlahka pozdvihnem ruku pustiac flašku, ktorá zostane spočívať len v jednej z nich. Avšak predtým, než sa vôbec stihnem chlapca dotknúť alebo sa dostať dostatočne blízko sa zarazím. Je to vôbec dobrý nápad?! V tom sa ozve Mina, ktorej hlas som ani nečakala. Jej hlások je príjemné počuť hoci je slabý a unavený. Otočím k nej prudko hlavu i s polovicou tela, so zjavnou úlavou v tvári. Trochu rozpačito sa však na ňu usmejem s vysvetlením, "Za to budem môcť ja, prepáč." Ošijem sa a teraz už vôlnou rukou si prehrabnem vlasy v rozpačitom geste. Naozaj ma mrzí, že tu zostala taká zima. "Ako môžem pomôcť?" Dotážem sa s pohľadom upretým na Smileyho. Predsa len, nechcem to znova pokaziť a on to tu pozná najlepšie. Neubránim sa však letmému pohľadu k Anthonymu, ktorý sa stále snaží prejaviť svoje schopnosti. Aké to vlastne sú? Zmiesi sa vo mne zvedavosť s nepokojnou obavou o chlapca.

Jeremy Fox - 31. července 2017 23:36

Vězení v horách všichni Ten den, co jsme dorazili, mne ten kočičák jen hrubě odbyl. Parta mutantů, co si chtějí hrát na hrdiny. No ať si to užijí a ideálně mě do toho nijak netahají. Nakonec mi ráčí připravit pokoj, v kterém se usídlím. Pracně manipuluji s těma opelíchanýma věcma. Prej pozoruhodnej talent. Pche. To určitě. Následující den se nenamáhám nějak vylézat. Na co. Akorát mi zase řekne, že je to super dar. Po noci, kterou jsem strávil na podlaze, protože nemám páru jak s tím spát, nemám náladu ani trochu na nějakou společenskou konverzaci. Zareznu tady. Normálně tady zareznu a už se nevrátím pořádně do starých kolejí, i když se mi toho podaří zbavit. Nakonec mě ale vyžene hlad. Proběhnu hlavní místností, zabavím lahev vody a nějaké jídlo, jedno co. Na ty co se mě pokoušejí zastavit vrhnu jen pohled a zmizím zpět ve své kobce. Na truhle mě zarazí vzkaz. Papír. To se dneska jen tak nevidí. Trénovat? Dělá si srandu? Vztekle vzkaz zmuchlám a zahodím ho někam do kouta. Trucování mi vydrží jen nějakou dobu. Zvědavost je celkem silná. Zvládnu vzlétnout? Co je třeba složit? Začnu v pokoji trénovat manipulaci. Když jsem si jistý, že vím, co ovládá co, vyklouznu z pokoje a hledám východ ven. Někde tady přece musí být. Neříkejte mi, že jediný přístup sem je skrze tu obrovskou průrvu. Dole v hangárech nakonec nalézám cestu ven. Zaváhám, zda o tom někomu říct, ale nakonec nad tím trhnu hlavou a vyjdu ven. Prašná rozpálená cesta. Soukromí mě ale motivuje, abych sklouzal až do údolí a stranou všech ostatních trénoval. Druhý den se mi podaří vzlétnout a udržet se chvíli ve vzduchu, než sebou plácnu zpátky na zem. Na těle se mi vykreslují modřiny od četného padání. Vše zatím zakrývá má původní košile. Po dalším návratu zpět nahoru na základnu prozkoumávám obsah truhly. Zamračím se. No to je bezvadný. Nakonec to tedy skončí tak, že se po základně pohybuji jen v kalhotech a zbytcích bot. Koupelně nevěřím ani za mák, takže se na mě postupem času usazuje krustička žlutobéžového prachu. Díky tomu si ani nevšimnu, že mi světlají vlasy. Takže nakonec mají jakousi bílobéžovou barvu. V sobotu jsem vypadl hned záhy. Zvažoval jsem, jestli si křídla nechat nebo ne. Zabilo by to mou veškerou budoucnost. Teď někdy by se vlastně měl ten šílený kocour vracet. Tím se rozhodnu, že se vrátím. Vyškrábu se nahoru k základně. Jako první mě po vstupu praští do očí, že je zde letoun, který tu před tím nebyl. A kolem zevlí nějaký týpek, co jsem ho ještě neviděl. Tedy povědomí mi je, ale tady jsem ho ještě neviděl. Na schodech se minu s Thomasem, který vypadá den ode dne hůř. I když... Já mám co říkal. Mám dojem, že má pokožka už je jen čistě béžová. Vlasy neupravené trčí do všech stran. Vyjdu do hlavní místnosti. Jako první mě zarazí nápadná zima. Jako druhé, že Anthonyho se snaží sežrat led, Mina vypadá, že každou chvíli omdlí a tak vůbec. Zůstanu stát a jen tak na ně hledím. Něco dávno mrtvého se v mé hrudi resuscituje a přijde něco, co jsem dlouho nepotkal – soucit. V tu chvíli má křídla jasně zazáří a celý prostor zahalí jasné bílé světlo. Všem v místnoti je najednou tak skvěle, jak jim nikdy v životě nebylo. (94%) Led se rozežene. Sám si ovšem musím zaclonit oči rukou. A hned jak se světlo rozežene, padám k zemi. Tam se má podoba změní. Křídla se ze zad ztratí. Vlasy se prodlouží a naberou jasně rudou barvu. Na hlavě vyraší ebenové rohy. Nehty se zaostří a ztmavnou. Všechen prach a nečistoty jsou pryč.

Smiley - 10. srpna 2017 12:29

Hlavní místnost, Základna, 19.6. odpoledne především Mei a Thomas, všichni ostatní v místnosti, prvně také Spáč S povytaženým obočím sleduji Anthonyho snažení. Nevím, jak si má slova přebral. Občas bych si přál mít aspoň ždibet Charlesových schopností. Rozhodně by se mi s nimi s touhle bandou nakládalo lépe. Ať ale dělá cokoliv, vypadá to, že to funguje. Najednou však mou pozornost upoutá Mina, která se pohne a pak promluví. „Naštěstí se ještě drží,“ odpovím jí s úsměvem. Zvednu hlavu a sleduji Miu pohledem, připraven ji zarazit, ale udělá to sama, pravděpodobně jí došlo, že to není nejlepší nápad. „Dones z chlaďáku nějaké sladké pití.“ Odvětím jí na její dotaz a kousek couvnu, abych pomohl Mině se usadit ke stolu. Do místnosti vejde Jeremy. Než se k němu vůbec stačím otočit, tak místnost zahalí jasné světlo. Cítím návrat síly a v místosti se opět o něco oteplí. Hned jak se světlo rozežene, spustí se jasný staromódní pískající alarm. O takové intenzitě, že uši okamžitě stáhnu k hlavě, mám dojem, že se mi snaží rozskočit hlava. Přiskočím k Jeremymu a zkontroluji jak na tom je. „Nic mu není, jen je vyčerpaný.“ Konstatuji. „Postarejte se o něj,“ podívám se na Anthonyho a Minu. „Mei, pojď se mnou.“ Vybídnu jí a zamířím k čtvrtému východu dost svižným krokem. Tvářím se napůl vyděšeně a napůl ustaraně. Počkám, až mě dožene a pak vkročím dovnitř do chodby.

Smiley - 10. srpna 2017 12:30

soukromá zpráva od Smiley pro Místnost v čtvrté chodbě, Základna, 19.6. odpoledne Mei, Spáč Počkám až mě dožene a pak vkročím do chodby. Silové pole, které brání přechodu z chodby do místnosti se vypne a tak oba můžeme projít do místnosti. Před námi je velká jeskyně, kde jsou kolem dokola místnosti naskládané bedny. Uprostřed je výstupek, který na první pohled vypadá jako obrovský pelech. Přes něco přehozená deka, v které jsou přeležené kožešiny, polštářky a podobné. Přesně k tomu zamířím. Vezmu za spodní deku a stáhnu ji dolů, i se vším, co je na ní. Odhalím tak svítící kryogení jednotku, která vydává ten pískavý zvuk. Její povrch je zevnitř namrzlý, i tak jde ale poznat, že uvnitř je tělo. Přejdu k panelu, který je v čele jednotky a vypadá to, že jsem skoro zapomněl, že tam Mei je.

Mina Coffey - 13. srpna 2017 15:46

Hlavní místnost, Základna, 19.6. odpoledne Ohlédnu se na Mei. Ona? trochu nechápu. Jasně, ochlazování dojde mi s výrazným zpožděním. Smiley ji zopakuje mou prosbu a pomůže mě posadit ke stolu. Sednu si a snažím se vzpamatovat. Je to horší než dopoledne, ale nic, s čím by si čas a trocha jídla neporadila. Když do místnosti vejde Jeremy zvednu hlavu. Toho jsem už chvíli neviděla. Pak se mě zamotá hlava přívalem energie nebo to bylo tím světlem? Nevím. Asi obojí. Po chvíli světlo pohasne a já vidím, že Jeremy to odnesl. Tak už nejsem sama kdo omdlévá. Do toho se ještě spustí nějaký pískající zvuk. Super! Naštěstí mě ten příval energie trochu posílil a cítím se zase více či méně normálně. Zvednu se ze židle a podle Smileyho pokynu dojdu k Jeremymu, jenž leží na zemi. Anthony už taky vypadá líp a tak na něho počkám. „Zkusíme ho usadit do křesla?“ zeptám se ho. Sama bych to sotva dokázala, ale ve dvou už by to nemusel být takový problém.

Mei Watanabe - 14. srpna 2017 14:44

19. 6. Základna Mina, Anthony, Smiley, Jeremy, všetci ostatní v hlavnej miestnosti Na Smileyho nápad len kývnem a otočím sa k chlaďáku. Prečo ma to vlastne nenapadlo hneď? V tom zhone som si ani nevšimla, že tam je nejaké sladké pitie. Nevadí... Pridám trochu do kroku, no ešte predtým, než sa k chlaďáku vôbec dostanem, vojde do miestnosti niekto nový. Toho chlapca nepoznám. Na chrbte mu trónia krídla, veľké a krásne. Spravím ďalší krok dívajúc sa na nového príchodzieho, keď v tom celý zažiari. Bez srandy, svetlo ma oslepí a tak odvrátim tvár a zakryjem si rukou oči. I napriek tomu čo som a kde som, ma to prekvapí. Žiara so sebou prináša okrem oslepenia i výborný pocit. Len čo silné svetlo pominie pomaly zložím ruku z tváre a otočím sa na príchodzieho. Ten však už leží na zemi. Po krídlach ani chýru ani slychu, naopak na hlave má ... rohy? Sú to rohy?! A jeho vlasy, neboli tak jasne červené. Alebo áno?! Trhnem sebou pri hlase Smileyho, ktorý prerozdelí svoje úlohy a pozriem po ostatných. Mina už tiež vyzerá dobre, akoby sa jej náhle polepšilo. To je schopnosť toho chlapca? Pozriem na chlaďák a potom rýchlo po ostatných. Nakoniec sa však rozhodnem pristúpiť k Smileymu čo najskôr, aby mi nestihol ujsť. Zas tak dobre sa tu nevyznám a oni si určite poradia. Znovu pridám do kroku za mačko-chlapíkom k štvrtému východu. Ešte sa raz obzriem cez rameno na Anthonyho, Minu i nového chlapca a rozpačite sa pousmejem predtým, ako zmiznem vo vchode, presne tam, kam sa vybral Smiley.

Mei Watanabe - 15. srpna 2017 15:56

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19.6. odpoledne, Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Smiley, Spáč Po poslednom obzretí sa stratím za Smileym v chodbe, do ktorej som doteraz ešte nevstúpila. Rozhliadnem sa dookola zvedavo, ale cupitám ďalej. Zatial to nevyzerá, že by sa bolo kde stratiť, ale ani neviem, čo vlastne čakať. Pokračujem v chôdzi za chlpatým sprievodcom až do jaskyne, ktorá je na konci chodby. Len čo sa tam dostaneme, zostanem stáť a obzerať sa. Všade sú naskladané bedne a uprostred, na výstupku je čosi. Nakloním hlavu na stranu a spýtavo sledujem Smileyho prechádzajúceho po miestnosti. V tom stiahne deku a odhalí to, čo ukrýva. Pootvorím pusu a bezostyšne sa pustím do kroku smerom k novému poznaniu. Smiley si ma celú dobu nevšíma a v tej veci to vyzerá, že je vo vnútri telo. Komu ale patrí?! Bez premýšlania prikročím až ku kryogénnej jednotke a zvrchu sa pozriem na celú vec. "Čo-... kto to je?" pozriem na Smileyho spýtavo. "Čo bude po mne chcieť?" Neubránim sa myšlienke. Nevzal by ma sem len tak, pre moje mandlové oči... To je predsa tá miestnosť, kam sme chodiť nemali, či sa snáď mýlim?

Smiley - 15. srpna 2017 16:10

soukromá zpráva od Smiley pro 19.6. odpoledne, Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Spáč Můj pohled se zcela upírá na panel a prsty po něm rychle kmitají. Několikrát u toho nespokojeně syknu a pak krátce zavrčím. Tohle se mi vůbec nelíbí. Trochu s sebou trhnu, když se ozve její hlas. Stačil jsem zapomenout, že tady je. Rychle se ale vzpamatuji. Pousměji se. "Přítel." Hned na to se ale zamračím. "Většinou dost nerudný přítel. A očekávám, že po tomhle nebude mít zrovna dobrou náladu." Odfrknu si. Ukážu na jednu hromadu beden, která jako jediná v místnosti vypadá pečlivě udržovaná. "V těch bednách bys měla najít lahve alkoholu a doutník. Dones odkaždé jednu prosím." Pokynu jí a dál se věnuji panelu. "No to bude průser..." Brblám si pro sebe.

Mei Watanabe - 15. srpna 2017 16:35

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19.6. odpoledne, Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Smiley, Spáč Nad Smileyho reakciou sa v duchu uškrniem. Pôsobí to, akoby snáď zabudol, že ma volal sebou. Alebo sa mi to len naozaj zdalo? Možno sa trhol len preto, že sa sústredil. Na tom teraz ale nezáleží. Dôležité je to, čo sa práve deje. Ale čo to vlastne je? "Priateľ," zopakujem v mysli, "nevrlý... no to som dopadla." Pomyslím si ironicky, ale aj tak zvedavo pokukujem po postave. To už ale Smiley ukáže na bedne a tak k nim otočím pohľad. "Jasne, idem na to." Kývnem pohotovo. Nepríjemností som na dnes spravila až až a tak nehodlám spraviť ďalšie. Svižne prikročím k bedni a opatrne nahliadnem dnu. "Nedivím sa, že je mrzutý, keď deň začína alkoholom a cigarou..." Napadne ma doterná myšlienka a z jednej bedne vyberiem flašku, ktorú položím na podlahu. "A ty by si nebola?!" Odvetím si pri prehliadaní inej bedne. Tá však obsahuje tiež len kôpku fliaš a tak otvorím i ďalšiu. "Bingo!" Šepnem a vytiahnem cigaru. Bedňu opatrne zavriem rovnako, ako tie predtým. Zdvihnem flašku zo zeme a pricupitám späť k chlpáčovi držiac veci tak, že si ich môže lahko vziať, alebo poslúžim ako odkladací priestor. Vlastne je mi jedno, ktorá z možností to bude. Zase zvedavo pozriem na postavu, ktorá leží v kryptogénnej jednotke.

Smiley - 15. srpna 2017 16:45

soukromá zpráva od Smiley pro 19.6. odpoledne, Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Spáč Dotěrný pískající zvuk konečně ustane. Nahradí ho hlubší slabý varovný tón, skoro jako při otvírání vrat. To už se Mei vrací s dotyčnými předměty. Dovolím si k ní na chvíli stočit hlavu. Možná by přece jen měla vědět, co po ní budu chtít. "Jen si to nech u sebe. On má totiž..." uchechtnu se, "slabost pro japonky. Takže doufám, že když spatří svou nejoblíbenější trojkombinaci, nepokusí se z nás nadělat sekanou." Podívám se na ni, jak to nese. "Neboj se ale, kdyby šlo do tuhého, pusť vše co držíš a upaluj vedle do místnosti." Pokynu jí. Jak pomalu odtává led, může pomalu rozeznat obrysy muže. Na kratičký okamžik se vzdálím, jen abych došel pro čistou deku, kterou položím na panel.

Mei Watanabe - 15. srpna 2017 17:00

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19.6. odpoledne, Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Smiley, Spáč Zažmurkám na chlpáča vedla seba. "Slabosť pre japonky?!" Vypúlim oči a pootvorím pusu… "Slabosť pre japonky," dôjde mi, čo práve povedal Smiley a z vyvaleného výrazu prejdem cez jasnú realizáciu až po červenajúce líca. V mojej mysli sa vynorí obrázok z mangy, ktorú som čítala na internete o slúžtičke a moje líca dostanú ešte červenejšiu farbu. "Mala by som snáď... nie nie nie nie nie!" Potrasiem hlavou a pozriem na Smileyho. Ten však vyzerá správne a tak upriem pohľad na ležiacu postavu. "D-dobre. Mám... ešte nejakú špeciálnu úlohu?" Spýtam sa Smileyho nenápadne narážajúc, či pre mňa nemá ešte nejaké prekvapenie, ktoré by som mala spraviť a v ruke si popravím flašku s alkoholom tak, aby mi nevypadla z rúk ani náhodou. Podľa toho, ako sa huňáč správa nemám najmenšiu chuť toho ladového chlapíka naštvať tým, že rozbijem flašku. Alebo čímkolvek iným.

Smiley - 19. srpna 2017 22:00

soukromá zpráva od Smiley pro 19.6. odpoledne, Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Spáč Když se celá vyvalí, okamžitě mi dojde, jak to muselo vyznít. Uchechtnu se. "Žádného pasáka ti nedělám, jen z nás všech máš nejvyšší šanci na přežití." Zazubím se. Vím. O nic moc lepší, ale pravda. Nemusím jim lhát. "Ne, to bude všechno. Možná si stopni blíže k východu." Pokynu jí, ať si trochu ukročí, aby měla lepší... inu únikové postavení. Na panelu nastavím několik hodnot a nastavím probuzení. Hodím pohledem po kóji, která se začne rozmrazovat. Postupně tak odkrývá svalnaté mužské tělo, naprosto netčené. Trochu se nahnu přes panel a povytáhnu jedno obočí. Ten maník má takovou moc, která ho dokázala vyléčit i v zmraženém stavu. No tak to tedy těpic. I Mei může sledovat, jak se kóje nakonec otevře a muž, zatím stále v bezvědomí začíná rychle mládnout. Následuje má reakce, která se zestává jen z toho, že mi povyjede výše i druhé obočí. Očividně si o jeho regeneraci už starost dělat nemusím. Ustoupím si kousek od panelu a čekám až se probere, připraven okamžitě zasáhnout, kdyby měl... Hmm... Špatnou náladu.

Thomas Faber - 19. srpna 2017 22:09

19.6. - Zpět do hlavní místnosti Ani jsem si moc nevšimnul reakce japonky, na co taky, a rychle jsem seběhnul schody. Zároveň jsem měl pocit, že mi začíná trochu moc foukat na pytlíka. Pro jistotu jsem si rychle zkontroloval, že jsem si do trenýrek nikde neudělal nějakou díru. V hangáru byl jenom nějakej zmatenej klučina, ale ten nevypadal, že by věděl kde má vlastní pozadí, takže asi nemělo smysl se ho ptát, kde je Smiley. Jenže to už začínalo pomalu přituhovat. Asi bych se šel podívat který pako si tam hraje s klimatizací... Moment! My máme klimatizaci?! A kdo dal ovládání do ruky jim?!! Už, už se otáčím, abych vyjasnil vlastnictví ovladače ke klimatizaci, když mě zaujme další postava dusající dovnitř. Křídla, fajn, nezaměnielný Jeremy. Ačkoli toho prachu co na sobě má? To by mě zajímalo co prováděl. Nestihnu se ho ale zeptat, kde si zvládnul vybudovat tak dokonalou špinavou patinu, protože doslova, dobře, skoro doslova, proletí kolem mě nahoru. Poškrábu se v ruzcuchaných vlasech. To by mě zajímalo, co tam chce vlastně dělat. Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Citlivý ukazatel okolní teploty mi rychle prozradí, že se oteplilo. Tak to je ono! On si ukradl ovladač ke klimatizaci! V mžiku se otočím na patě a rozeběhnu se zpět. Tak to teda ne! Jeden z mála výdobytků civilizace tady a on si ho chce pro sebe ukrást takovej buran? Konečně něco normálního na co jsem zvyklej a oni mi to chtěj upřít?! Znovu vběhnu do hlavní místnosti. Křídla nikde nevidím, ale to nic neznamená. „Okamžitě mi vydejte ovládání ke klimatizaci!!“ Nějak jsem nezaznamenal, že při posledním kroku se ozval tichý trhavý zvuk.

Mei Watanabe - 19. srpna 2017 23:11

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Smiley, Spáč Na Smileyho uchechtnutie a začiatok vety sa rozpačito usmejem a líca mi trochu zružovejú. Jasne, že mi nerobí žiadneho pasáka, čo ma to vlastne napadlo?! „Neznie to tak nereálne, uznaj...“ obhajuje sa hlások v mojej hlave. No to už zachytím aj druhú časť vety a sranda ma prejde. Podla toho ako Smiley celú dobu hovorí, by nás ten chlapík mohol všetkých povraždiť. A s mojou dnešnou šikovnosťou tomu nijak nezabránim, naopak, pridám polienko do ohňa. Naprázdno prehltnem a s kývnutím sa pomaly, opatrne posuniem bližšie k východu, stále držiac v jednej ruke flašku a v druhej pripravenú cigaru. Trochu si poupravím veci v rukách a v tom ma to napadne. „Máš zapalovač?“ Dotážem sa a nakloním hlavu na stranu pozorujúc pritom chlpáča mačkajúceho tlačítka. Vlastne ani poriadne nečakám odpoveď. Len čo Smiley tlačítka domačká, sklopím pohľad trochu nižšie k mrazničke s mužom, ktorý sa práve rozmrazuje a tvár mi znovu naberie jemne ružový odtieň. Nedokážem však oči odtrhnúť. Ani neviem, na čo sa mám dívať skôr, na to že chlapík úplne očividne mladne, alebo na jeho svalnatú hruď, ktorú má bezostyšne odhalenú. Predsa len sa mi podarí tiknúť pohľadom na kocúra, keď sa posunie trochu ďalej a všimnem si jeho pohybu v kútiku oka. „No to ma podrž, keď sa desí Smiley, čo ma to vlastne čaká?!“ Zamyslím sa s pohľadom pomaly prechádzajúcim od chlpáča k spáčovi. Zhlboka sa nadýchnem a pozriem znovu k rozmrazujúcemu sa človeku. „Chm... mala by som si na polonahých pánov začať zvykať,“ zahĺbim sa úvahou pri pohľade na mužskú postavu. „Sústreď sa!“ Napomeniem sama seba a s ďalším hlbokým nádychom sa vystriem vo svojej školskej uniforme, v pokuse spraviť so seba vyššiu, štíhlejšiu a príťažlivejšiu verziu seba samej a zostanem sa dívať na prebúdzajúceho sa so zmiešanými pocitmi, ktoré prechádzajú po celom mojom vnútri... Hlavne v oblasti žalúdka. Ani neviem prečo vlastne.

Logan - 19. srpna 2017 23:53

soukromá zpráva od Logan pro 19.6. Probuzení Mráz, zima, chlad. Dva tvorové. Blízko další. Vjemy, které my naservírovaly instinkty ještě dřív, než jsem nabyl vědomí. Bolest! V tu chvíli stojím na nohou, trochu přikrčený a pološíleným pohledem šelmy v koutě těkám po okolí. Tyrkysová. Mezi klouby sevřených pěstí trčí adamantiové drápy. Ztěžka oddechuju. Čerstvý vzduch mi napoví kudy ven. Někdo tam stojí, ale to nebyl problém snad nikdy. Odrazil jsem se, drápy napřažené k smrtícímu úderu. Pach strachu. Moc mladá. Moc vyděšená. Potřesu hlavou. V půlce skoku konečně naskočí nějaká rozumná myšlenka. Drápy nemizí, ale změním jejich trajektorii, abych dívku hned neprobodl. Všimnu si, co má v rukou.

Smiley - 20. srpna 2017 00:21

soukromá zpráva od Smiley pro 19.6. odpoledne, Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Logan Trochu se přikrčím v okamžiku, kdy se vymrští na nohy. Nicméně volně mávám ocasem, zcela uvolněně. Vzduchem se ozve charakteristické snikt a drápy jsou na světě. Jakmile se odrazil, mé svaly zabraly a odrazil jsem se taky. Neskákal jsem ale po něm. Mei je donucena udělat několik kroků stranou, jak do ní zatlačím. V ten okamžik vzduchem, kde ještě před sekundou byl můj krk proletí drápy. Já tam ale již nejsem. Krátké probliknutí a zmizí přikrývka, než se objevím mezi ním a Mei. "Tedy Logene... Trochu jsem doufal, že naše opětovné setkání začne jinak, než pokusem o mou smrt," zazubím se na něj pobaveně a podám mu přikrývku. Ocasem postrčím dívku kousek blíž k nám, připraven jí ale zakrýt vlastním tělem. Pokud přijme, co mu podává, ze vzduchu vyndám zapalovač a škrtnu jím. "Inu vítej zpátky mezi živými..." Dodám, když mu připaluji.

Logan - 20. srpna 2017 00:53

soukromá zpráva od Logan pro 19.6. odpoledne, Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Smiley Z úmyslu jen doskočit a odšoupnout slečnu stranou mě vyruší rychlý pohyb, který zaznamenám koutkem oka. Moje tělo zareaguje čistě automaticky a vzduch protnou drápy tam, kde se nacházel srstnatý krk. Prudce se rozhlédnu, chvilku vidím jen slečnu, ale pak se zase objevý tyrkysový stín. Svaly se napnou, jak se přichystám k boji, ale pak ruce o nepatrný kousek poklesnou. Osloví mě jménem. Výraz mi rychle napoví jméno. „Smiley.“ Trochu zavrčím, jak jsem ještě nestihnul vyhodnotit celou situaci. Drápy na pravé ruce automaticky zmizí, když chytím přikrývku, kterou mi podává, ale rozhodně se zatím neuvolňuju nebo nedej bože, že bych přestal dávat pozor. Nepatrně přenesu váhu na špičkách chodidel, abych lépe viděl za něj na dívku. Změřím si ji zkoumavým pohledem, ale pak zase věnuju víc pozornosti chlupáčovi. „Nemám rád prudké pohyby.“ Odfrknu si, jak se snažím určit kolik dalších tvorů tu ještě je a jak jsou daleko, ale v nose mě šimrají maximálně chlupy. Když popostrčí blíž dívku, povytáhnu jedno obočí, ale zmizí i drápy na levé ruce, abych si mohl deku obtočit kolem pasu. Dobře jsem si všiml, jak kocour stojí, proto když se otočím k ní, dávám si pozor, abych dělal pomalé, plynulé pohyby. Ano, pamatuju si ho jako spojence, ale to není status, který musí vydržet věčně. „Tohle by byla škoda rozbít.“ Ušklíbnu se na dívčinu a jemně, ale důrazně jí vytáhnu láhev z rukou. Přeci jen se potřebuju zahřát. Když se pořádně napiju, konečně mi i nepatrně poklesnou ramena. Prohlédnu si vlastní ruce, bez jizvičky, bez vrásky. „Byl jsem starý a mrtvý, ale to asi není konec, co by někdo chtěl pro oblíbenou zbraň, že?“ Znovu se zadívám na Smileyho a uvažuju co je mezi nima, co chtějí po mě a proč jsem vlastně tady. Pamatuju se, že tentokrát jsem skutečně umíral a moje otázka není zas tak nevinná, jak by se mohlo zdát. Doutník zatím nezapaluju, stále se ještě může situace rychle změnit.

Mei Watanabe - 20. srpna 2017 10:27

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Smiley, Spáč Netrvá to dlho a chlapík, ktorý doteraz pokojne ležal vo svojej ľadovej posteli, sa vymrští von a ako šelma, prikrčený, pripravený zaútočiť, s akýmisi drápmi trčiacimi z rúk sa začne rozhliadať. Mysľou mi ani nestihne preblesknúť do akého problému som sa to zase stihla pripliesť a chlapík už sa odráža a rúti sa mojim smerom. Len tak-tak zadržím výkrik, ktorý sa mi derie do hrdla. Všetko sa mihlo tak rýchlo a ani som si nestihla všimnúť chlpáča, ktorý sa tiež vymrštil mojim smerom a odstrčil ma stranou. Klopýtavo spravím pár krokov do strany, keď do mňa Smiley strčí. Takmer sa potknem a spadnem, ale napokon dokážem udržať rovnováhu a celú dobu dávam extrémne veľký pozor na to, aby som nepustila ani jednu vec, ktorú zvieram v rukách. Akoby flaša a cigara, ktorú držím, zabezpečovali môj život. Inu, možno to tak vlastne aj je... Nestíham si všímať, čo sa okolo mňa deje. Srdce mi búši o sto šesť a ponára zvuky okolo do akéhosi šumu. Ten chlapík je fakt nebezpečný... Smiley podá mužovi prikrývku a až teraz si všimnem, že okrem toho, že je nebezpečný, je aj bez oblečenia. Do tváre mi stúpne teplo a od krku až ku korienkom vlasov zčervenám. Na Smileyho postrčenie však zareagujem a opatrne, pomaly pristúpim o krok, dva, k mužovi, ktorý si oväzuje deku okolo pása. „Logan,“ pripomenie mi hlások v hlave meno, ktoré Smiley vyslovil. „Pomalé pohyby. Nič prudké.“ Opakujem si v mysli, i keď sústredenie mi teraz robí obrovský problém. Ostýchavo, opatrne zdvihnem pohľad, no kým stihnem flašku a cigaru pozdvihnúť v ponuke, sám mi alkohol vezme z rúk. Pery sa mi skrivia do ospravedlňujúceho poloúsmevu, na viac sa nezmôžem, a v očiach sa mi mieša zmes strachu, záujmu a nesmelosti. Líca mám stále ružovej farby a v chvejúcej sa ruke už držím len cigaru, ktorú natočím tak, aby si ju Logan kedykolvek mohol vziať, ale nijak sa neodvažujem mu ju podstrčiť. Nervózne sa dotknem prstami pravej, teraz už volnej ruky, lemu svojej sukne a zostanem stáť. Kam som sa to len dostala?! Kto je vlastne tento chlapík? Dúfam, že sa odtialto všetci dostaneme živý, moc priateľsky zatial nepôsobí ani za mak. Pohľadom tikám medzi ním a chlpáčom.

Smiley - 20. srpna 2017 13:15

soukromá zpráva od Smiley pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Logan Spokojeně zamávám ocasem, když mne pozná. Zavrním, když zavrčí. Nicméně přikrývku si vezme. "Inu nemám rád, když se mi někdo pokouší rozpárat novou generaci s genem X." Uchechtnu se a stočím koutkem oka pohled na krátký okamžik k Mei. Konečně se jakž takž přikryje, čím zabrání, aby se Mei promněnila v rajčátko a odkutálela se. Přijme lahev a pořádně si přihne. Čekám, co z něj vypadne teď. Zamračím se, když nadhodí takovou ošklivou věc. Mé emoce jsou naprosto jasně čitelné. "Viděl jsem v tobě vždy jen X-mena a učitele." Odvětím mu a lehce trhnu rameny. Zarazím se a zcela jasně se rozzářím. "Samozřejmě! Můžeš mi teď pomoct s výcvikem těch mladejch!"

Logan - 20. srpna 2017 13:31

soukromá zpráva od Logan pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Smiley Trochu mě pobaví, když dívčina nabere rozhodně červenější barvu, než jí musí být příjemné. Červenající se orientálky mají prostě něco do sebe. „Neublížil bych jí.“ Trhnu ramenem a nepatrně mrknu na japonku, abych ji trochu uklidnil. To, že měla docela kliku, že mi cvakly rozumné myšlenky včas, to je věc jiná. Kočičák by asi neměl moc hrát poker. A nebo možná je v něm až moc dobrej, ale teď potřebuju spíš odpovědi než boj. No, možná míň odpovědí, než mi právě dal. Skutečně o krok couvnu a na jeden zátah dopiju láhev. Smutně se na ni podívám a sehnu se, abych ji postavil na zem. „Takovýhle věci nemůžeš říkat někomu, kdo se nemůže opít.“ Prohodím, abych získal čas. Pak začnu přecházet sem a tam. „Víš, že naposledy, co jsem měl co dočinění se studenty, tak jsem skoro umřel, že?“ V podstatě řečnická otázka, která mě ale přivedla k další. Na chvíli jsem se zadíval na zařízení, ze kterého jsem před chvílí vyskočil. „Což bylo vlastně kdy...?“ Znovu se otočím na Smileyho, ale vzápětí zvednu ruku, abych ho umlčel dřív než promluví. Obrátím se k holčině a překvapivě vlídně se pousměju. „Obávám se, že na tohle už ten doutník budu potřebovat. A nerad bych ho překousnul.“ Druhá věta patří spíš kočičákovi, ale vzhledem k tomu, že je stále naživu, tak to snad tak dlouho nebude. Něco mi ale říká, že dýl, než by se mi mohlo líbit. Natáhnu ruku a počkám, než mi dívka sama dá doutník, pak odkousnu konec a tlesknu směrem ke Smileymu, že chytám zapalovač. Když mi ho hodí, zapálím si, pomalu vydechnu oblak dýmu a pak kývnu. „Tak jak dlouho?“

Mei Watanabe - 20. srpna 2017 19:47

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Smiley, Logan Počúvam rozhovor oboch mužov, avšak väčšinu času sledujem skôr svoje topánky, než ich tváre. Stále cítim, že mám v lícach príliš velké teplo a tak len postávam čakajúc čo bude. Loganovo ubezpečenie, že by mi neublížil ma prinúti zdvihnúť pohľad akurát keď na mňa žmurkne a do tváre sa mi nahrnie znovu trošku väčšie teplo, no dokážem sa rozpačito usmiať. Ten polonahý muž na mňa práve žmurkol. To by mi nikto neveril. Skĺznem pohľadom po jeho hrudi a deke až späť k podlahe... Hlavou sa mi premieta tisíc a jedna možností, čo by sa mohlo teraz udiať, z čoho väčšina je veľmi ďaleko od pravdy či aspoň nejakej pravdepodobnosti. V tom sa neubránim ľahkému usmiatiu. "Tu nosí odev málokto," prebehne mi mysľou pri spomienke na Thomasa, chlapca, ktorý pribehol len v spodnom prádle, keď som prišla. "Naozaj si na také veci budem musieť zvyknúť." Prikývnem si v duchu. Našťastie sa mi nepodarí prikývnuť aj fyzicky, inak by som vyzerala divná. Viac než už som... Len matne vnímam chvílkový rozhovor medzi chlpáčom a polonahým chlapíkom, kým precitnem späť do prítomnosti, na čo znovu zdvihnem pohľad, tento raz najprv na Smileyho. Potom na Logana. "Ako starý je vlastne?!" Pristihnem sa pri myšlienkach, keď sa zostane chlapík pýtať na čas. Len čo si však vypýta svoju cigaru, pousmejem sa. Stále mysliac na opatrnosť v prvom rade, pootočím v ruke cigaru tak, aby si ju mohol hneď vziať a pomaly spravím krok k nemu. Muž však natiahne ruku a tak spravím ešte polkrok a cigaru mu podám priamo do ruky. Končekmi prstov sa ho pritom dotknem aj napriek tomu, že by ma to mohlo stáť krk. Je to snáď gesto, že chcem uveriť jeho slovám, že by mi neublížil. Alebo som sa ho proste chcela dotknúť, kto vie... Následne pomaly, plynule odtiahnem ruku a vrátim sa o jeden a pol kroku späť. Pomaly, žiadne prudké pohyby. V každom odťahujúcom sa pohybe je možno vidieť, že sa naozaj snažím nespraviť ani jeden prudký pohyb.

Smiley - 20. srpna 2017 20:13

soukromá zpráva od Smiley pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Logan "Opatrnosti není nikdy dost." Škubnu jen ocasem a dále to neřeším. Zazubím se. "Náhodou jsi skvělý učitel. Měli tě rádi." Zamyslím se. Tu scénu si moc dobře pamatuji. Rozhodl se dost hrdinně a skoro tam zemřel. Sinister se ale postaral o to, aby mimo nebyl moc dlouho. Naštěstí ho tam odtud jeho tým dostal včas, než ho mohl zase někdo využít. Nakonec tedy jen kývnu na souhlas. Nadechnu se k odpovědi, ale umlčí mne. Pusu zase zavřu a zamrkám. Sleduji jeho počínání a stejně tak velmi pozorně sleduji Mei. Vypadá to, že se poučila a jedná opatrně. Spokojeně se usměji. Učí se rychle. To se mi líbí. Pak tleskne, tak mu švihnutím ocasu hodím zapalovač. Sleduji oblak dýmu co vypustil a když mne osloví, sjedu pohledem zpět k němu. "Pokud správně počítám, tak je to něco okolo 120 let." Trhám ocasem ze strany na stranu.

Logan - 20. srpna 2017 20:23

soukromá zpráva od Logan pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Smiley „Měli mě rádi? To nemyslíš úplně vážně, že ne?“ Zakroutím nad ním hlavou. Byl bych se byl ochoten se s ním i vsadit, že jsem byl ten nejhorší učitel, jakého kdy kdo potkal. A rozhodně mě neměli rádi poránu. Ani se moc nedivím, že druhou poznámku ani nekomentuje – ono není moc jak odporovat. Když mi dívka podává doutník, ucítím dotek navíc. Oči mi sklouznou k její ruce, která se mezitím vydá na zpáteční cestu. O chvilku dýl, než by bylo nenápadné zůstanu koukat na doutník na své dlani. Pak nepatrně trhnu hlavou a vrhnu velmi varovný pohled po Smileym. Rozhodně teď nechci slyšet žádné průpovídky na téma pra-pra-pravnoučat a podobně. Teprve potom si zapálím. Řekne sumu a já se rozkašlu. Měl jsem nějaké to pra přidat. Opřu se rukama o kolena, ale nakonec k němu vzhlédnu. „Laura? A ostatní?“ Chci to vlastně slyšet? „A nebo radši ne!“ Znovu promluvím rychleji, než může začít odpovídat. Ztěžka se narovnám a párkrát přejdu sem a tam. Ruce roztržitě zatínám v pěst a je vidět, že nechybí moc, aby napnutou kůži prořízly drápy. „Já... dej mi chvíli.“ Potřesu hlavou, rozhlédnu se. „Promiň, kamaráde, asi budu potřebovat na vzduch. Třeba si zaplavat.“ Jakkoli usměrnit myšlenky mimo tuhle klaustrofobickou kobku. 120 let. Snad jsem měl skutečně radši umřít. Čekal jsem dlouhou dobu, ale ne takhle dlouhou.

Mei Watanabe - 20. srpna 2017 20:55

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Smiley, Logan Rozhovor pokračuje ďalej a ja si ani nevšimnem Smileyho spokojného úsmevu ani Loganovho dlhého pohľadu. Miesto dívania sa rozhodnem radšej počúvať. Ako hovorili moji rodičia, mlčať je zlato. A tak zostanem počúvať. No dlho mi pozornosť nevydrží pri slovách, ktoré hovoria. Zdá sa, že to bol učitel a ešte k tomu dobrí, i keď tomu sám neverí. Ale to je predsa len o dôvod viac, aby som tomu verila ja. Máloktorý dobrý učitel si o sebe myslí, že je dobrý. Trochu sa pousmejem a pozdvihnem pohľad. Pôvodného plánu mlčať a tváriť sa že nič sa mi zatial darilo držať. Až kým Smiley nepovedal hodnotu, ktorá so mnou otriasla do základu. "120?!" Zvolá našťastie len môj vnútorný hlas, no bez reakcie sa to neobíde. Tu-tam je môj plán nerobiť žiadne prudké pohyby, keď sa moja hlava sama vymrští hore a na tvári sa mi zračí číre prekvapenie. Azda priam úžas. Oči doširoka roztvorené, ako to len ich mandlový tvar dokáže a ústa mierne pootvorené, odhalujúc tak rovné, biele zúbky. Možno je to ten najprekvapenejší japonský výraz aký obaja títo muži mali kedy možnosť vidieť. "Sto... dvadsať..." Zopakuje hlások pomaly a ozvena týchto slov sa odráža od útrob mojej lebky, akoby ju chcela roztrieštiť. Iste, čakala som staršieho muža, vzhľadom na to ako som sama videla ho omladnúť. Ale mierne staršieho, nie chlapíka z iného storočia. Veď už vtedy musel byť nejak starí, ak niekoho učil... "Počkať!" Zaznie v mojej hlave vlastný hlások a v očiach sa mi objaví poznanie. "Logan predsa Smileyho pozná. Ak ho pozná a pritom spal 120 rokov... tak Smiley..." Pomalým pohybom hlavy a očí prejdem z Logana na chlpáča, ktorého preskúmavam napol prekvapene, napol spýtavo. Nikdy som si nepripadala tak malá ako teraz. Malá, mladá a úplne odzbrojená... Ako to je vôbec možné?! No vlastne, to nie je vhodná otázka... Tiež by som nemala byť schopná toho, čoho som... Až teraz si uvedomím, že úplne bezostyšne zíram a tak zavriem pusu a rozpačito sa pousmejem. Pohľadom však zostanem nervózne tikať medzi Loganom, podlahou a kocúrom. A čo teraz?! Mám niečo spraviť? Možno priniesť ďalšiu flašku... Vrhnem pohľad na bedne, ale nespravím ani krok, len znovu zrakom vyhladám tyrkysovú srsť čakajúc na čokolvek, čo mám alebo môžem spraviť. Zdá sa, že i Logana toto poznanie patrične šokovalo. To sa ale vôbec nedivím... Kto by v tejto situácii zostal chladným?!

Smiley - 20. srpna 2017 23:30

soukromá zpráva od Smiley pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Logan "To myslím zcela vážně." A také u toho zvážním. "Byli pro tebe schopni projít peklem. Skoro doslova." Při jejich reakcích na ten dotyk lehce nakloním hlavu na stranu a vklouzne mi na tvář zpět široký úsměv. Rozkašle se a mě povyskočí obočí výšeji. Ještě že vím, že i udušení přežije. Opět se nadechnu v odpovědi, když mě zarazí. Tentokrát mu ale odpovím. "Byli v pořádku. Prožili celkem spokojené dlouhé životy. Laura se někam uklidila. Možná ještě žije." Kývnu hlavou na souhlas, když žádá o moment, aby se s tím srovnal. U toho si všimnu, jak se tváří Mei. Věnuji ji ještě širší úsměv. Jo patřím do starého železa. Smiřte se s tím. Proběhne mi hlavou. "Jestli chceš, přidej se k ostatním." Pobídnu Mei, když na mě spočine dost zoufalým pohledem. "Inu vzduch není problém, kolem základny jsou filtry vzduchu. Jen voda nějak... Skoro došla." Odvětím mu. "Moment, něco pro tebe tady mám." Zazubím se na něj a dojdu ke krabicím u stěny. Vytáhnu z nich dva velké kufříky a otevřu je. V jednom je jeho klasický žlutý kostým, v druhém černý oblek, stejný jako nosil na své škole. "Když ti ukážu kudy a na čem ven, asi nebude od věci se obléci..." Uchechtnu se. "Mám tu i tvého Harleye. Jen se obávám, že bude trochu... ehm... zaprášený."

Logan - 21. srpna 2017 14:48

soukromá zpráva od Logan pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Smiley Chvilku to vypadá, že ještě něco namítnu, ale pak jen krátce zakroutím hlavou. Čeho byl kdo kvůli mě schopen a hlavně proč, to je téma na úplně jinou debatu. Mnohem delší a zdaleka ne tak veselou a obávám se, že na to teď nemám zrovna kapacity. No, jestliže mě překvapilo, kolik že uběhlo let, nic to nebylo v porovnání s tím, jak ta představa zasáhla japonku. "Klid holka, prostě už patříme tak trochu do starého železa." Uchechtnu se. "To přesluhování je asi chronická nemoc. A to některým stačila jenom první válka." Vykouzlím na obličeji výraz typu: "Lamky co nic nevydrží", ale potom přeci jen znovu zvážním, když Smiley přeci jen dá odpověď, kterou jsem nechtěl slyšet. Jasně, že by mě mělo těšit, že žili dlouho a spokojeně, ale stejně jsou teď mrtví. Minimálně většina, možná všichni. A já mám teď žít. V cizím světě, který je ještě zvláštnější, než jsem si myslel, jak se dozvím hned v zápětí. "Vzduchové filtry? A jak jako došla? Hlavně mi neříkej, že poslední co zbylo je pít vlastní chcanky. I kdyby to tak bylo, to vědět prostě nechci." Nějak si asi neumím představit, jak teď vypadá svět venku. Jasněže se za můj život dost změnil, ale zjevně to nebylo zdaleka nic proti tomu, jak se změnil, zatímco jsem tu nebyl. Musí to být jedna velká poušť, ale i v poušti se dá najít voda, když člověk ví kde a jak hledat. Ze zamyšlení mě vytrhne až další chlupáčův pohyb. Překvapeně kouknu, co mi to nabízí a skutečně se divím, že kombinézy ještě nejsou rozložené na prach. Nebo ona ta ekologie zas tak žhavá není? Když jsem se narodil, nikdo ji neřešil a zjevně když jsem umřel zase se řešit přestala. A nebo je jen Smiley proti recyklaci. Pak zmíní motorku a mě konečně trochu zaleskne v očích. Pak mě ale zase usadí vědomí 120ti let. "Předpokládám, že na ní nikdo nejezdil ani ji neudržoval, co?" Trochu si povzdechnu. Jen se vzbudím, už je tu práce. Samá práce a žádná zábava. Žádný vzduch, žádná voda a ze starých známých jen kocour, který se vždy ochomýtal tak na pokraji zorného pole.

Mei Watanabe - 21. srpna 2017 22:21

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Smiley, Logan Vraj, pokoj dievča. Uškrniem sa v duchu. To sa lahšie povie, než urobí. Obzvlášť, keď to hovorí viac ako 120 ročný chlapík, za ktorého telo by sa nehanbil žiaden dvadsiatnik. No možno tridsiatnik, ale ja v tom odhade veku zas tak dobrá nie som. Na Smileyho popostrčenie odísť zdvihnem pohľad k nemu. Radšej by som pomohla než odchádzala. Ale je tu ešte niečo, čo môžem urobiť? Dnes sa mi toho pod rukami pokazilo už vela... Nepotrebujeme, aby sa pokazilo ešte niečo. Logan nevyzerá, že by nás mal zabíjať a tak jeho prebudenie vlastne dopadlo asi nad očakávanie dobre. Na druhú stranu... Úskokom pozriem na Logana a potom zase na Smileyho a prestupím z nohy na nohu. Páni pokračujú v rozhovore a vyzerá to, že už nebudú potrebovať naozaj nič. No, ako by som im vlastne ja mohla vôbec pomôcť?! Zaujato si prezriem uniformy, ktoré Smiley vytiahol a postrehnem aj slovo harley. Ak sa správne pamätám, bol to dopravný prostriedok. Motorka?! S neskrývaným záujmom sa trochu rozhliadnem. Nič také som nevidela, keď som prechádzala cez bedne. Potom ma však napadne, že niečo také asi nebude tu ale skôr v hangári. No nič, môj čas tu skončil a asi bude najlepšie, keď ich nebudem ďalej vyrušovať. Hoci mi to nie je úplne po vôli, spravím pomalý krok vzad. "A-ak by ste niečo potrebovali..." začnem a je to asi prvý raz, kedy som v Loganovej prítomnosti naozaj prehovorila, "stačí povedať. Rada pomôžem." Dokončím a rozpačito si zastrčím krátke vlasy za ucho s pohľadom kmitajúcim medzi Loganom a Smileym. Hneď potom sa znovu jemne ukloním, ako sa na aziatku patrí. To že sa mi vlasy, ktoré som strčila za ucho práve dostali do pôvodného stavu si ani nevšimnem. Spravím pár pomalých krokov vzad predtým než sa otočím na odchod.

Smiley - 21. srpna 2017 22:57

soukromá zpráva od Smiley pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Logan Jen pokrčím rameny, když to nakonec déle nekomentuje. Uchechtnu se, když komentuje Mei výraz. "Jup, bez lesů je tu celkem málo dýchatelno. Inu netuším. Snažím se na to poslední stovku let přijít... V ztraceném století se prostě většina vody ztratila. A zbytky vysychají. Možná je někde ještě nějaká podzemní, ale blbě se hledá." Pokrčím rameny. Na zbytek jeho věty tentokrát odpověď nedávám. Nechce vědět, co je tady za podmínky. Zatím ne. Stejně ho do toho dřív nebo později budu muset zasvětit. Jsem rád, že je zaujat. Ani neví, co jsem musel podstoupit, abych našel způsob, jak to po světě posbírat a pak zachovat po tak dlouhou dobu. "Inu občas jsem jí otřel..." Nadhodím a zazubím se, protože je nám všem jasné, že to absolutně nestačí a bude v katastrofickém stavu. "Což mi připomíná, že pokud se podíváš na ni, mohl bys mrknout na Blackbird. Posledních deset let v něm něco rachtá a nemám tušení co." Ještě se ozve Mei, usměji se na ni. "Díky za pomoc." Houknu ještě směrem k ní.

Logan - 22. srpna 2017 14:44

soukromá zpráva od Logan pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Smiley „Ztracené století?“ Povytáhnu obočí když prohlásí tu divnou věc. „Jak se vám mohlo ztratit století?“ Když dá dohromady součet toho, co vlastně s motorkou dělal, protočím oči v sloup. „Občas ji otřel.... občas ji otřel...“ Nedivil bych se, kdyby se minimálně roztrhla nádrž, pokud bych se ji pokusil nastartovat. Pak ještě prohlásí to o Blackbirdu a já se na něj podívám jako na vraha. „Obávám se, že pokud se pokusíš znovu na cokoli z toho sáhnout, budu ti muset useknout pacičky.“ Odfrknu si a rozhlédnu se, ale to už se chce dívčina vytratit. „Počkej! Můžeš ještě?“ Houknu směrem k dívčině, než se stihne ztratit. „Jak se vlastně jmenuješ?“ Zeptám se, abych tu na ni nemusel pokřikovat hej ty. Když mi odpoví, kývnu aby přišla blíž. „Prosímtě, Mei, můžeš mi tohle podržet?“ Vytáhnu jeden cíp deky a odmotám si ho od pasu, nicméně celou deku stále držím před sebou, abych ji zbytečně nepohoršoval. Nechám ji chytit oba cípy, co mám u břicha, pak si přechytnu na její ruce a pomalu, abych jí neublížil, jí zvednu ruce do šířky a nahoru, aby mi dělala zástěnu. Ještě ji lehce pootočím, aby byla přesně mez mnou a východem z jeskyně. „To víš, tomu vtipálkovi v tomhle rozhodně nevěřím.“ Ušklíbnu se. „Navíc možná brzo nebude mít čím držet, pokud zjistím, že těm ubohým strojům ubližoval.“ Tohle znělo o něco reálněji, ale nakonec rychle vybafnu. „A nekoukat!“ Uchechtnu se a začnu se soukat do černé kombinézy. Teprve když mám bundu zapnutou až ke krku, rozpřáhnu ruce a stáhnu deku doprostřed. Nepatrně skloním hlavu ve výrazu poděkování, pak si uvědomím, že se gesta za 120 let mohla změnit, tak ještě promluvím. „Mnohokrát děkuji, Mei.“ Znovu na ni mrknu a pak se otočím ke kočičákovi. „Tak kde jsou ti chudáčci, co se ti nemůžou bránit?“ Jsem zvědavý jestli z toho pozná studenty, o kterých mluvil a o kterých vím, že jsou nablízku, nebo stroje, o které se zjevně valně nestaral. Prej tam něco rachtá...

Mei Watanabe - 22. srpna 2017 20:08

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Smiley, Logan Pomalým krokom sa začnem sunúť k chodbe a za sebou stihnem postrehnúť Smileyho poďakovanie. V tom začujem Logana, ktorý ma zavolá ešte na chvílu. V tej sekunde sa otočím na päte a krokmi rýchlejšími, než keď som odchádzala, sa vrátim späť. "Mei," predstavím sa na požiadanie. "Mei Watanabe." Zlahka skloním hlavu pri predstavovaní a na Loganov popud prídem pomaly bližšie. Hoci je mi ten chlapík čím ďalej tým sympatickejší, nezabúdam ani na jeho prvý dojem. Len čo sa dostanem bližšie, vytiahne jeden cíp deky, v ktorej je obmotaný, a moje obočie vystúpi trošku vyššie. "Počkať, čože?!" Zažmurkám, ale poslušne prídem bližšie a chytím podávaný kúsok deky. Rozpačito sa usmejem a chytím i druhý cíp deky, pričom moja tvár naberie zase raz ružovejší nádych. Len čo držím oba konce, ucítim na rukách Loganov dotyk. Tiknem pohľadom k pravej ruke avšak rýchlo ostýchavo sklopím pohľad. Bez najmenšieho náznaku protestu sa ním však nechám viesť. Zdvihnem a rozpriahnem ruky tak, ako ma sám navádza a bez rečí sa poposuniem medzi Logana a východ. V tejto polohe je úplne jasné, čo sa ďalej bude diať... Stále neviem určiť, aký presne vzťah majú Logan a Smiley, zato Loganov vzťah k strojom je viac než jasný. Neubránim sa preto úsmevu pri Loganovom komentári k Smileymu. S trochu ulahčenou atmosférou zdvihnem pohľad k deke akurát v momente, kedy Logan prehlási, aby som sa nedívala. Sklopím preto rýchlo pohľad, akoby ma snáď aj cez deku mohol vidieť a tvári mi zahorí. Na chvílu som prestala uvažovať nad faktom, že sa bude prezliekať a ešte k tomu takto blízko. Teraz ma tento fakt zase raz prepadol a myšlienky sa mi rozutekali na všetky strany ako guľôčky z pachinka. Netrvá to dlho a silné ruky stiahnu deku doprostred a moja prvá reakcia ja zdvihnutie hlavy smerom k deke... a Loganovi. "A to bolo všetko k tomu aby si sa nedívala, no si ti ale slušná. Čo ak by nebol prezlečený?!" Pokarhá ma vlastný hlások. "Tak by tú deku nestiahol!" Bránim sa sama pred sebou, akoby to malo nejaký význam. Stále držiac cípy deky, s rukami teraz nižšie si uvedomím, že je Logan už oblečený v čiernej kombinéze. Pohľadom od jeho hrude pomaly prejdem nahor až k jeho tvári. Uvolním zovretie prstov a nechám deku vykĺznuť z mojich rúk. Rozpačito sa usmejem a zlahka kývnem hlavou na jeho poďakovanie. "Kedykolvek." Odpoviem a druhú časť vety si radšej nechám pre seba po tom, čo na mňa žmurkne. "Je fakt milý." Usmejem sa v duchu a pozriem smerom k Smileymu, ktorému patrí ďalšia otázka. I keď je to asi všetko, s čím teraz môžem pomôcť, neponáhlam sa preč. Predsa len, nechcem aby to vyznelo, že túžim byť všade inde len nie s nimi. A vlastne sa mi tu tak trochu pozdáva.

Smiley - 22. srpna 2017 20:28

soukromá zpráva od Smiley pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Logan "Inu vláda se postarala, aby se ztratilo. Nějak se jim nehodilo do krámu, co se stalo..." Pokrčím rameny. Ladně se položím do vzduchu a zamávám nad sebou ocasem. Stále se zubím. "Inu teď mám někoho, kdo se o to všechno dokáže postarat. A Charlesův džíp nikdo za ty roky ani neotřel. Našel jsem ho v jedné staré základně." Zatočím se ve vzduchu. Zastaví Mei a požádá ji o pomoc. Udělá si s její pomocí zástěnu. "Kdybys řekl, mohl jsem ti ukázat tvůj pokoj." Uchechtnu se. Na jeho poznámku ohledně důvěry ve mne jen pokrčím rameny. "Dělal jsem co mohl, abych je udržel vůbec v jednom kuse." Řeknu a zní to pobaveně, i když je jasné podle mého výrazu, že to je něco, co mne skutečně mrzí. Otočí se ke mne a vznese dotaz. V očích mi zasvítí a trochu se přiblížím. "Pokud myslíš ty zatím živé, ty ti představím vedle. Ti co na mě nadávat nemohou jsou v hangáru." Uchechtnu se. "Tak pojďte vy dva..." Pokynu jim a opět se přetočím abych svižným krokem vešel do chodby jako první.

Smiley - 22. srpna 2017 20:42

19.6. Základna, Hlavní místnost všichni Ani ne po moc dlouhé době se vynořím z čtvrté chodby. Můj úsměv je ještě třikrát širší, než obvykle a ocas mi lítá ze strany na stranu. "Hej děcka!" Okřiknu všechny přítomné, abych si získal jejich pozornost. "Rád bych vám někoho představil..." Ladným krokem, který zcela jasně vyjadřuje radost, se kousek přiblížím a taky tak uvolním průchod za mnou, odkud se vynoří malý (162cm), však velmi svalnatý muž. Ty kteří stačili nahlédnout do mé sbírky o X-menech, příchozí postavu poznají zcela spolehlivě. Už jen díky tomu, že na sobě má uniformu, na které se X-ka sknou. A jeho účes se prostě splést nedá. "Bando, tohle je Logan. Aka Wolverine. Právě se probral po dost dlouhé době u ledu. Buďte na něj hodní," zazubím se na všechny a přejdu ještě o něco blíž.

Logan - 22. srpna 2017 21:00

soukromá zpráva od Logan pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Mei, Smiley „Na pokoj dojde.“ Trhnu ramenem zatímco se převlékám. Momentálně fakt potřebuju víc na vzduch než abych z něho páčil další informace. Třeba o tom, co se to vlastně stalo, kde přesně sme, kdo jsou a tak. „To posoudíme.“ Kývnu na držení v jednom kuse, ale s podtónem „však já přece vim“. Dívka se nabídne, že pomůže kdykoli, tak si ji znovu zkoumavě prohlédnu. Drobná útlá, jemné prstíky... „Možná pro tebe ještě budu mít práci, pokud budeš chtít. Zjevně tu není zrovna moc schopných mechaniků.“ Nadhodím a nechám na ní, jak se k tomu postaví. Ještě vyzkouším jak mi padnou rukavice, aby mě nečekalo nepříjemné překvapení a pak kývnu, že teda můžeme jít. Nepatrně se ušklíbnu nad jeho jistotou. „Obávám se, že pochybuju, že by miláčci nenadávali.“ Nepotřebuju, aby stroje mluvili. Bude stačit jejich vzhled.

Logan - 22. srpna 2017 21:00

19.6. Základna, Hlavní místnost všichni Kývnu na Mei, aby šla přede mnou, takže když začne Smiley tak okázale představovat, trochu mu tím zkazím dojem neb první po něm vejde dívčina. Trochu se zamračím, začínám si připadat jako atrakce, ale jsem si skoro jistý, že to nemyslí špatně. Ještě se o něco nahrbím a ruce se mi sevřou v pěst. Ostražitě si změřím všechny v místnosti pohledem a trochu polevím když zjistím, že vypadají tak trochu polomrtvě. Doufám, že zbytek na tom bude o něco líp. Šlehnu pohledem po kocourovi. „Na mě hodní? Neměli by prostě spíš být hodní a tiší?“ Nadhodím. Asi jsem za tu dobu v ledu ještě posílil své antisociální cítění. Rozhlédnu se po místnosti a vyhodnotím, že je jen jediná cesta ven a rozhodně to není to lákavě vyhlížející průčelí. Pevným krokem, i když trochu s odstupem, zamířím ke schodům do nějaké nižší části komplexu. Nezasvěcení by si mohli myslet, že už jsem tu někdy byl. Doufám, že se mě Smiley nebude snažit zadržet na večírek na přivítanou. Jestli se takové věci ještě dělají. A jestli jsou toho tihle schopni. „A zbytek?“ Prohodm jen tak okrajem. Čekám, že jsou někde venku a trénují nebo mají za úkol nějakou napínavou misi. Jakou jinou než napínavou, že?

Mei Watanabe - 23. srpna 2017 14:13

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19.6. Základna, Místnost ve čtvrté chodbě Smiley, Logan Ucítim na sebe Loganov pohľad, ktorý po mne skúmavo prejde a rozpačito sa pousmejem. Hneď na to však dostanem potešujúcu odpoveď. Nad koncom vety sa však trochu zarazím. "Mechanikov?! Uškrniem sa v duchu. No ale... to by šlo. Síce som nikdy nič nedávala dokopy, ale šrobovák od kladiva rozoznám a rozmontovať nejakú tú vec sa mi už podarilo, tak by to mohlo fungovať. A preto na tento komentár kývnem. "Rada pomôžem. Ak budem vedieť," odpoviem spokojne. Tesne pred odchodom, kým si Logan skúša rukavice, vezmem deku a v rýchlosti ju párkrát preložím v pokuse o jej poskladanie a položím ju na najbližšiu volnú bedňu. Nie že by som nutne potrebovala, aby bolo upratané, ale človek nikdy nevie, kedy sa mu taká deka môže hodiť. Len čo má Logan hotovo a Smiley už sa vybral preč, vykročím s nimi späť smerom k hlavnej miestnosti.

Mei Watanabe - 23. srpna 2017 19:28

19.6. Základna, Hlavní místnost Všichni v hlavní místnosti Hneď za chlpáčom vyjdem z chodby ja a tak zjavne trošku prekazím uvítanie, ktoré patrilo Loganovi. Potlačím nutkanie zamávať a predstaviť sa, aby to vyzeralo, že Smiley predstavuje mňa ale pobavený výraz v mojej tvári sa nedá odstrániť tak lahko. Zazubím sa na prítomných a rýchlo prebehnem miestnosť hodnotiac zmeny, ktoré sa udiali za mojej neprítomnosti predtým, než sa posuniem na stranu odkrývajúc tak Logana, ktorý za mnou ide. Nie že by ho nebolo aj tak vidieť... Pozriem k Loganovi, ktorý sa chvílu tvári až príliš nebezpečne na môj vkus, ale rýchlo ho to prejde. To je dobre, neviem, či by som zachraňovala ostatných, alebo utekala, ak by si rozmyslel, že nás všetkých vlastne radšej rozseká. Sledujem ho až kým neprejde ďalej. Mala by som ísť tiež? Alebo radšej nie?! Nerozhodne zostanem postávať na svojom pôvodnom mieste a znovu sa rozhliadnem, tento raz po všetkých vrátane Smileyho a Logana. V tom príde otázka, na ktorú možno už viem odpoveď. V miestnosti sa podla toho, čo mi povedala Mina nachádzajú takmer všetci. Nerozhodne pozriem k Loganovi. Za jeho čias ľudí ako sme my muselo byť vela... Ale teraz?! Chcela by som vedieť, čo to s ním spraví, keď sa dozvie, čo sa zmenilo. Nadýchnem sa však a pokúsim sa o neutrálny tón. "Ak sa nemýlim, to sme skoro všetci... Môžu nám chýbať tak... dvaja?" Pozriem na Minu hľadajúc podporu svojich slov. Keď som prišla, Mina povedala, že je ich päť. So mnou a Adrienom to je sedem... Plus Logan a Smiley. Hŕstka... Ale tak to asi má byť. Sme predsa tí divní...

Anthony B. Carter - 27. srpna 2017 18:08

19.6. Hlavní místnost, základna všichni v hlavní místnosti Děkuji. I přestože mi výsledek mého snažení přišel dosti nejistý, přítomnost živlu jsem však cítil a slova díku si zasloužil. Možná budu muset vydržet mnoho výsměchu, věřím však že jednoho dne se dostaneme do stádia, kdy bychom mohli být přátelé. Nebo...si alespoň navzájem důvěřovat a respektovat se. V tuto chvíli se s ním však loučím, pomalu se vzdalují a probouzím zpět do reality. Ta je o něco teplejší než předtím, brzy ale zjišťují že to není pouze mým přičiněním. To Jeremy se rozhodl ukázat svůj dar a z okřídleného chlapce se po vyzáření jakési energie proměnil do rohatého tvora. Zajímavé. podobenství anděla a démona v jednom? A projevuje se to i na jeho schopnostech? Nemám čas nad tím přemýšlet, neb nám Smiley záda ať se o něj postarame, zatímco on si zve Mei stranou. "Samozřejmě, to je skvělý nápad." věnují Mině drobné pousmání a s mírným zavrávoráním se postavím na nohy. I já vyčerpal značnou část své energie, teď však není správná chvíle na odpočinek, Jeremy potřebuje péči a i Mina se teprve před krátkým momentem probrala z bezvědomí. " Jak je vlastně tobě? Už lépe? Nechceš se také posadit?" optám se jí, když chytám Jeremiho pod rameny a snažím se ho posadit do pohodlnější polohy. Zbytek už bude asi na něm. "ovládání od klimatizace? O čem to....ah..." Faber se objevuje až když je po všem a nemá jediné ponětí, co se tu událo. Možná tomu tak je dobře, tohle nebyl nejsilnější moment kohokoliv z nás. "To nebude třeba. Mei by se takové přirovnání asi nelíbilo," přes tvař mi probehne pobavený úsměv. "Nezní to jako dostatečně úderná přezdívka." Každý z bývalých X-Menů měl nějaké krycí jméno a kdo ví, s čím bychom mohli přijít my. A když už jsme u těch původních X-Menů... "to nemůže být pravda..." uteče mi ze rtu dříve než se stihnu zarazit a kontrolovat. Wolverine. Logan. Skutečná legenda! je to pravda! Je to realita! Aniž bych se zmohl na další slova zírám mu do tváře a srovnávám ho s mou představou. Myslel jsem si, že je o něco vyšší, ale - nu, tohle komiksy trochu zkreslují, očividně. Mnohem důležitější je, že je teď mezi námi a může nám pomoc s výcvikem! Takze se vzpamatuj a odpověz mu na otázku! "Mei má pravdu, chybí tu dva další, jinak jsme ale všichni." odkašlu si a napřímím se, abych si přestal připadat jako nějaký malý chlapec. "Je pro nás velkou ctí se s vámi potkat, hodně jsme o vás slyšeli." je škoda že jsme o jeho příchodu nevěděli dřive., třeba bychom se mohli lépe připravit. Faber by si mohl vzít něco vhodnějšího na sebe nebo alespoň zašít ty nevhodné díry. "jinak dovolte abych nás představil. Ja jsem Anthony Carter, zde je slečna Mina, Mei už asi znáte, Jeremy je bohužel trochu indisponován a... vrhnu lehce zamračeným pohledem po Faberovi, nakonec ale ukáží i na něj: "Thomas Faber. Špatně se vyspal."

Thomas Faber - 27. srpna 2017 18:27

19.6. Hlavní místnost, základna všichni v hlavní místnosti Když se líp podívám po místnosti, do které jsem vběhl, musím uznat, že všichni vypadají poněkud přepadle. Tedy poněkud dost přepadle. Všímá si mě Anthony a odpovídá poněkud, no řekněme si to na rovinu, fakt divně. „Ale mě je celkem jedno jak tý klimatizaci říkáte, ale ovládání budu mít prostě já.“ Lehce se zamračím, ale mozkem se mi začíná propracovávat, že jméno, které použil, jsem už někde slyšel. A skutečně k němu nakonec doputuje i tvář, když se ti tři vynoří z chodby. Že by to udělala ta holka? No co já vím, co je tu možné. Zjevně třeba vstávání z mrtvých! Automaticky uskočím když podle kreseb poznám posledního z trojice. Tady straší! Jenže Smiley ho představuje jako by měl bejt živej. Jeho otázku považuju spíše za řečnickou, vzhledem k tomu, že nás fakt moc není, a proto mě celkem překvapí, když mu ti dva začnou odpovídat. Jenže Anthony... Anthony... ne, to bych chtěl moc, aby jednou držel pysky. Místo toho nás začne představovat a některé i strapňovat. Věnuju mu znechucený pohled a založím si ruce na hrudi. Při mém jméně jen kývnu hlavou, ale pochybuju, že by byl problém mě mezi dívkami identifikovat. Sice bych se s chutí zdekoval, ale určitě nebude od věci si poslechnout, co nám chce kocour s vykopávkou sdělit. Stejně jsem už dávno rozhodnutej, že svoje schopnosti nebudu používat. Respektive přesně od té chvíle, kdy mi Smiley ukázal, jak bych mohl skončit.

Mina Coffey - 28. srpna 2017 15:40

Hlavní místnost – před příchodem Logana Jeremy, Anthony, Thomas Společně s Anthonym dostaneme nakonec Jeremyho do křesla. „No už mě bylo líp. Ale asi díky tomu, co udělal Jeremy se cítím celkem v pohodě. Jeho schopnost je zvláštní...“ odpovídám Anthonymu. Thomas jenž přiletěl taky do místnosti požaduje cosi v tento moment a místo naprosto absurdního. Co že? můj stále lehce zpomalený mozek nějak nechápe. Vypadá to, že i Anthony je zmaten Thomasovým požadavkem. Mei? nechápu ještě chvíli. Teprve pak mě to dojde. Aha....! To už ale vejde zpět do místnosti Smiley. Vypadá šťastně. Pak představuje nějakého Logana. Probral? znovu váhám. Zpoza Smileyho zad vyjde Mei a pak i chlap. Mračí se. Anthony vypadá celkem ... zaujatě. Kdo je to? podle Anthonyho následující reakce tuším, že nevím něco důležitého. Do školy jsem nechodila abych věděla, kdo byl účastníkem konce mutantů a komiksy jsem také doma neměla. A tak jsem raději zticha našeho představení se nakonec ujal Anthony.

Smiley - 29. srpna 2017 01:55

19.6. Základna, Hlavní místnost všichni v hlavních prostorech Logan se nikdy nezapře a velmi nápadně mi zkazí epický pocit z dané situace. Zkazit náladu mi ale nemůže, na to jsem na tento okamžik čekal moc dlouho. Škoda, že se s mladými nemůžu podělit o své nadšení. „Jsou to puberťáci. Nejsem zaš tak naivní.“ Zazubím se na jeho poznámku. Wolvie zamíří k východu, naprosto neomylně. Nicméně mezi tím se stihnou začít představovat, takže ho to na chvíli zdrží. Alespoň Anthony sdílí trochu z toho euforického pocitu. Věnuji mu široký úsměv. „Děcka mají pravdu. Olivie spí u sebe, pokud se nemýlím a Adrien se zasekl zkoumáním hangárů.“ Potvrdím jejich informace.

Logan - 29. srpna 2017 10:15

19.6. Základna, Hlavní místnost všichni v hlavních prostorech Puberťáci. To je dost chabá výmluva. Co mě ale skutečně zastaví, je dvouhlasná odpověď na moji v podstatě řečnickou otázku. Dva? To jako dva týmy doufám. Ale jejich výraz mluví za všechno. Podívám se na Smileyho, jestli to skutečně myslí vážně. „To je nás jako devět, ano? Dva dospělí a banda dětí, které se zvládnou sami zmrzačit a to mi chceš říct, že to je všechno? Nic víc nezbylo? Nikdo? Co potomci studentů? Co se sakra stalo?“ Jeden klučina se dá do mluvení, ale hned na začátku ho zpražím nahoru ne zrovna nadšeným pohledem. „Nevím, co je za čest v tom, když potká mrtvola mrtvolu, protože pochybuju, že devět není zrovna přirozené číslo.“ Nejsem úplně blbej a je mi jasné, že pokud z početné populace zbylo devět tvorů a to ještě, jak prohlásil Smiley, jen díky nově vzniklé mutaci, tak máme všichni na zádech namalované terče. A to není zrovna nejzdravější. Zvlášť, když jsou schopni se zmrzačit sami. Na představení jen kývnu. Mě už představil Smiley, takže se nemusím namáhat. Asi jsem ten doutník neměl stáhnout tak rychle. Pokud je tak málo vody, bůhví jestli vůbec ještě někdo pěstuje tabák... ale to snad ano. Jinak se jdu utopit. Přitáhnu si jednu židli a ztěžka na ni dosednu. Skutečně ztěžka. Na chvíli si opřu čelo do dlaní a kdyby mi momentálně někdo viděl do očí, bylo by mu okamžitě jasné, že jsem skutečně starý a to i kdyby se nepočítalo těch 120 let v ledu. Po pár vteřinách se zase trochu narovnám a znovu si prohlédnu každého z nich. V duchu si pomalu dělám poznámky a nenechávám se rušit tím, že většina z nich je vyšší než já. „Takže předpokládám, že je čas na trochu historie, že?“ Potřebuju slyšet, co jsem prospal. Jestli má vůbec smysl se sem vracet. Mohl bych zkusit najít Lauru, pokud ještě žije, a tohle všechno hodit za hlavu.

Smiley - 29. srpna 2017 12:23

19.6. Základna, Hlavní místnost všichni v hlavních prostorech „Moc dobře víš, co se stalo potomkům generace tvé a té potom.“ Odvětím jen pološeptem, že ze studentů mne zaslechne jen málokdo. „Stále hledám. Každou noc pátrám v populaci a hledám nové mutanty. Gen X se vrací. Zatím nevím jak a proč, ale konečně se vrací.“ V očích se mi zaleskne. „Jsme lovná zvěř už posledních dvěstě let. A tenhle...“ Ukážu ocasem na Jeremyho. „...nás zvládl proseknout, sotva se objevilo pár nových mutantů.“ Povzdychnu si, ale úsměv stále nemizí. Položím se do vzduchu poblíž Logana a mávám nad sebou dlouhým ocasem. Když nadhodí, že je čas na trochu historie, je to poprvé, co mi zmizí úsměv z tváře. Podívám se po studentech, mohl bych se od nich dozvědět, co se učili ve škole. Ale Wolvie teď potřebuje přesné a správné informace, ne ten blábol vytvořený vládou. „Když jsi svět opouštěl, již na něm mnoho mutantů nebylo. Později jsem zjistil, že to bylo kvůli tomu, že vláda do jídla, vody, vzduchu, vypouštěla toxiny, co potlačují gen x. Kompletně vymítili populaci mutantů. Až na tu bandu, co jsi potkal. To byli ti, které vytvořili a ti, kteří díky tobě utekli. Ale to jistě víš...“ Krátce se odmlčím. „Nicméně noví mutanti se již nerodili. Zbytky dožívali mezi lidmi. Vypadlo to, že gen x byl jen neúspěšný pokus populace. K mutantům se začalo přistupovat jako k chudáčkům, kteří za chvíli vymřou. Dokonce se objevilo pár skupin na jejich podporu. To však trvalo jen do té doby, než začala mizet voda. A než začali stejným způsobem jako mutanti vymírat i lidi. Obrovské čísla úmrtí za rok. A jako vždy, když se hledá obětní beránek, schytali to mutanti. Zbylí hrdinové a mutanti se spojili v obrovském ozbrojeném konfliktu proti spojeným lidským armádám.“ Hlas se mi zadrhne, ale netrvá dlouho a pokračuji. „Takový masakr jsem ještě neviděl. Půlka jižní ameriky byla srovnána se zemí. Skoro nikdo nepřežil. A když se z toho někdo dokázal dostat, brzy ho nahnali lidi, vláda, někdo...“ Položím si ocas přes záda, jak s ním přestanu máchat. „Voda nadále mizela, zem začala skomírat. Zmizela téměř zvěř, lesy. Ledovce roztály, oceány ustoupily. Na pólech jsou poslední pralesy. Vzduch začal být nedýchatelný. Lidstvo se pokoušelo o záchranu všelijakými způsoby, ale když to neklaplo, rozkmotřily se. Přišly války. Zmizela větší část populace. Země se staly těžce obyvatelnými, takže se ze států staly téměř městské státy. Pro jedno podzemní jezero je schopný jeden stát téměř vyhladit jiný. Jako třeba teď Británie a Francie válčí o jezero na hranicích.“ Lehce nakloním hlavu na stranu. „Lidstvu se nehodilo, aby obyčejní lidé věděli co se stalo a jak špatně se zachovali. Školní historie říká, že za všechno můžou mutanti a jejich schopnosti a že dokázali strašně rychle zničit zemi. A z letopočtu vypustili celých sto let jejich odporných genocid. Protože ani jedné vládě se nelíbilo, že z postupu událostí vyplývá, že mutanti za nic nemohou. Informace o staré době se staly zakázané. Mít doma něco takovéhleho...“ Poukážu ocasem ke knihovně. „Tak vás zastřelí a dům spálí na prach a vůbec se nad tím nikdo nepozastaví.“

Mei Watanabe - 29. srpna 2017 15:48

19.6. Základna, Hlavní místnost Všichni v hlavní místnosti Anthony, ako aj v mojom prípade, preberie iniciatívu rýchlo a reaguje s takou pokorou a rešpektom, až sa neubránim prekvapenému výrazu. Jasne, Anthony vyzerá ako slušný chlapec, čím ma už pri prvom stretnutí príjemne prekvapil, ale teraz znie, akoby stretol nejakú slávnu hviezdu. Pohľadom uskočím späť k Loganovi, akokolvek zvláštne to môže vyzerať, a prehliadnem si ho. "Niečo som zmeškala? Je možné, že by bol nejak známy?" No Anthony sa rýchlo spamätá a pokračuje, pričom so mnou súhlasí a tak sa mi na tvári na chvílu zjaví spokojnejší výraz. Mám rada, keď si veci zapamätám správne. Predstavovaniu venujem pozornosť a pritom, čo Anthony vyjadruje kto je kto, sa dívam na ludí, ktorým mená patria. Iste, polovicu z nich už poznám, ale nezaškodí poznať aj ostatných po mene. A tak pohľadom pátravo prechádzam po osobách, ktorých meno padne. Pri Thomasovi moje líca znovu jemne zružovejú, keď si všimnem, ako oblečený vlastne je. Ale narozdiel od inej, podobnej situácie, moja tvár neprejavuje iba ostych, ale aj niečo ako lútosť, možno dokonca nevôla. S nepríjemným pocitom sklopím zrak. Neviem, čo si o tomto chlapcovi myslieť, ale zatial sa neprejavil moc dobre a napriek tomu, že mu istá časť môjho ja chce dať šancu, pre pekné veci, ktoré o ňom Anthony povedal, druhá časť ho považuje za arogantného ignoranta. Preruším tok myšlienok akurát včas na to, aby som zachytila Smileyho výpočet zvyšných dvoch chýbajúcich ludí a následnú Loganovu reakciu. Zdvihnem pohľad k chlapíkovi, u ktorého neviem odhadnúť, či je prekvapený alebo naštvaný. Z nejakého dôvodu, proste naštvane znie skoro stále. Neubránim sa lahkému pousmiatiu nad týmto faktom. No ten mi na dlho nevydrží. Nikto nestihne, alebo nechce reagovať na lekciu histórie, ktorej sa ujme Smiley pomerne rýchlo. A tak zostanem počúvať. Stojím dosť blízko na to, aby som počula celý Smileyho monológ, od začiatku až do úplneho konca. A čím ďalej pokračuje, tým horšie to je. Vymenováva udalosti s krutou presnosťou. "Ale tak to predsa nebolo..." Namietne v hlave hlások dievčaťa, ktoré dávalo pozor na hodine histórie. "To nie je možné, žiadna vláda by predsa nedopustila také krviprelievanie..." Potrasiem hlavou, tento raz nie len vo svojom vnútri, ale i navonok a rozšírené oči upriem na Smileyho, ktorý podáva informácie inak, než sme sa ho učili. Inak než by to malo byť. Inak... "Určite?" Namietne však doterný hlások, ktorý počujem len ja. Ten hlások, ktorý človeka donúti nad vecami premýšlať z inej perspektívy. Zažmurkám a Smileyho výklad počúvam na jedno ucho, zatial čo myšlienky rýchlo pracujú ďalej. Vlastne je to možné. Sme predsa schopní nechať ludí zomierať, sme schopní vyvolať vojnu kvôli jednému jazeru. Nie je to tak nereálne. Prekvapenie v mojich očiach vystrieda smutnejší podtón realizácie. "Je to možné..." Prijmem fakt a sklopím pohlad k podlahe premýšlajúc, čo všetko zo Smileyho výkladu je pravda. Ak nám klame jeden, môže i druhý. Alebo nemusí nikto. Alebo len niekto z nich. Zahryznem si do spodnej pery. Keď však padne reč o knižnici, zdvihnem pohľad k Smileymu, ktorý ukáže chvostom na knihy v miestnosti a tak môj pohľad putuje rovnakým smerom. Je to jasné. Musím ich prečítať. Aspoň budem mať čo robiť po nociach.

Anthony B. Carter - 29. srpna 2017 18:44

19.6. Hlavní místnost, základna, všichni Jediný pohled po ostatních mi prozradí, že mé nadšení nad Loganovou přítomností sdílí pouze Smiley. Thomas se tváří, jako by nenáviděl celý svět a jsem to především já, po kom vrhá vražedné pohledy, Logan nás očividně nepovažuje za nic jiného než hloupé puberťáky a budoucí mrtvoly a obě děvčata zřejmě netuší, kdo před nimi vlastně stojí. Vidí jen nabubřelého, mrzutého, pesimistického muže a ne tu legendu, kterou Logan aka Wolverine je. Jak by to ale mohly vědět? Dostat se v našem světě ke komiksům bylo skoro nemožné a já za své informace mohu vděčit jen své sestře a Smileymu. To musíme napravit. Jednou věcí je smířit se a být pyšný na své schopnosti, tou druhou je přijmout naší minulost jako pokolení mutantů a být na ní pyšní. Jen tak můžeme vzdát hold těm, kteří již nežijí. Dříve než stihnu namítnout několik slov na téma našeho počtu, Smiley se pustí do výkladu historie a - nu, sám jsem tím vším překvapen. Tohle vše se stalo? Tohle vše jsme udělali? Stydím se za lidstvo, stydím se za generace minulé i ty přítomné - a především se stydím i sám za sebe. Nebýt genu X, nebýt mých schopností... Nikdy bych se nad všemi těmi lži, které nám vykládají ve škole, ani nepozastavil. Bral bych je jako skutečnost, vinil mutanty a pokračoval ve spokojeném životě trýznitele a viníka. Nebyl bych o nic lepší než všichni ti, kteří můžou za zkázu našeho světa. Dostali jsme šanci. Šanci s tím vším něco udělat. Teď už jen přesvědčit ostatní o smyslu naší existence a o tom, co vše může být naší budoucností. Nejenom naší, ale budoucností celého světa. Všeho lidu. Svá následující slova volím pečlivě, tak abych jimi oslovil nejenom skeptického Logana, ale i Mei s Minou, které tím vším musí být vyděšeny. "Svět ke světu mutantů nebyl příznivý a nepopírám, že kdybychom se teď objevili na veřejnosti, nedopadlo by to dobře." Chce to trochu jiný přístup. "Spolu s našimi schopnostmi jsme ale zároveň dostali šanci. Můžeme se pokusit změnit historii a ukázat lidem, že nejsme ti špatní. Dnešní lidstvo trpí a je možné, že lidské pokolení se blíží samotnému konci. Není nic horšího, co by se ještě mohlo stát." Alespoň myslím, vzhledem k faktu, že já sám jsem nikdy nežil mimo město, nemohu přesně soudit. "Lidé potřebují nějakou záchranu. Nějakou naději - a proč bychom tou nadějí nemohli býti my?" Pohlédnu na Mei, Minu a následně na Thomase. "Ano, je nás málo, ale pokud se nepletu -" Teď svůj pohled přesunu k Loganovi. "Dle komiksů bylo původních X-menů, těch prvotních, také málo. Pět nebo šest. A co všechno dokázali? Nenechali se zastavit tím, že jim nikdo nevěřil, nenechali se zastavit obviňováním ani strachem a nakonec se z nich stali hrdinové. Proč bychom to nemohli zkusit i my?" Je to naší zodpovědností. "Budeme trénovat a postupně sílit. Pak můžeme vyjít ven, účastnit se drobných akcí, vypomáhat tam, kde je to třeba. Nechat šířit drby a zvěsti. Lidé se toho chytnou a třeba i na chvíli zapomenou na vše, co jim tvrdí ostatní. Dají nám šanci a to je vše, co potřebujeme." Trochu naděje. Kéž by to ostatní pochopili, kéž by viděli tu budoucnost, kterou vidím i já. Prozatím však budu rád, když se mi nevysmějí do očí.

Thomas Faber - 29. srpna 2017 20:44

19.6. Základna, Hlavní místnost všichni v hlavních prostorech Podle Loganovi reakce dojdu k závěru, že Smileym avizovaná dlouhá doba bude provděpodobně ještě delší než naznačoval. Ani si nechci představit jaké to musí být v jeho kůži. Když to vypadá na hodinu dějepisu, jen se svezu na zem, abych tu nemusel stát. Jakoby se každý z nás dějepis povinně neučil. Moc dobře víme, že my jsme ti špatní, i když? „To nám chceš říct, že vláda nebo kdo zvládl ututlat cílené vyvražďování poměrně velké části populace?“ Poněkud nevěřícně se podívám na Smileyho. „Proč by proboha vynakládali tolik energie a zdrojů?“ Opřu se za sebou o ruce. „Nehledě na to, že pokud mluvíš pravdu, musel by být poněkud jiný rok, než se teď píše a toho by si jistě někdo všimnul, kdyby kalendář najednou poskočil dozadu – všichni přeci nevymřeli.“ Mám ale pocit, že jsem asi jediný, kdo nechápe jaký by tak velká akce měla význam. A Anthony tomu nasadil korunu. Jo, jistě, nás devět rozhodně spasí svět. Spíš budeme rádi, když se dožijeme alespoň nějakého věku. To, že bychom umřeli stářím je velice nepravděpodobná možnost, zvlášť když o nás pravděpodobně vědí, jak Smiley naznačil. A jak naznačili ti ozbrojenci, co se nás snažili ulovit ještě ve městě. Nikdy jsem si nemyslel, že zrovna Carter bude až takový optimista.

Mina Coffey - 30. srpna 2017 10:38

hodina dějepisu Přijetí našich maličkostí nedopadlo zrovna skvěle. Ale co čekat od někoho, kdo byl podle všeho dost dlouho mimo. Nemám Loganovi jeho způsoby za zlé. Asi bych byla taky trochu nepříjemná, kdyby mě někdo probral po tolika letech. Ale nakonec přeci jen úprk zastaví a sedne si. Historie? zpozorním. Do školy jsem nikdy nechodila a mé chabé znalosti ani nebyly zjištěny z důvodu mé absence u zkoušky. Tudíž se neprovalilo, že právě z historie toho moc nevím. Hodiny se nakonec ujímá Smiley. Jen mě celkem vykolejí, že to co říká je úplně jiné, než to co mě uvázlo v hlavě. To bylo v učebnici hodně jinak! lehce se zamračím, jak nad tím přemýšlím. Smileymu neskáču do slova. Je to divné. Hodně divné. Že si občas vláda dělá co chce? To je jasné. Že politici hází vinu na jiné? To je taky pravděpodobné. Že současná doba má mutanty za ty zlé? To je jisté. Na Smileyho verzi je nejpodivnější část vyvražďování. Inu je to možné. Vody bylo málo a jestli mutanti dělali problémy všem zemím... Asi by se země mohli dokázat spojit proti nim. Trochu mě zamrazí z toho, jaké to bylo. Jestli je tahle verze pravdivá, jsme už teď nejspíš mrtví. Někteří ostatní začnou protestovat. Já jen mlčím a přemýšlím, jak strašné ty roky mohli být pro někoho, kdo je prožil. Mlčím a hledím do stolu a občas na Smileyho s Loganem.

Logan - 02. září 2017 11:11

19.6. Základna, Hlavní místnost všichni v hlavních prostorech Poslouchám, co Smiley říká. Část znám, část jsem si mohl domyslet a ještě další část mi pijde trochu přitažená za ocas. Počkám si, jestli a co odpoví jednomu z hochů, který se ptal, a musím si na chvíli schovat tvář do dlaní. Pravý hrdinský proslov. Kdybych si měl vsadit, kdo umře první, právě jsme získali jasného kandidáta – hrdinové se důchodu nedožívají. Nejdřív se tedy obrátím k našemu hrdinovi a zdá se tak trochu vůdci téhle malé bandy. „Chcete trénovat a sílit? A co tedy umíte?“ Ohlédnu se i po ostatních. Rád bych nejdřív věděl jaký máme arzenál. Po jejich odpovědi se otočím ke Smileymu. „A ty si to představuješ vlastně jak? Co bude až je vycvičíme? Co chceš dělat? Drobné přepady? Pro co? Snažit se podnítit rebélie v lidech, kteří po generace věří, že my jsme zlo nebo zvířátka k ochraně? I kdyby nás přijali tak co? Tahle planeta umírá a nákaza má jedno jméno.“ Zarazím se. Právě jsem si vzpomněl, že kdysi dávno jsem tahle slova už slyšel. Možná měl tehdy Magneto pravdu? To lidé zničili tuto planetu a pokud má mít šanci se vzpamatovat, nejdříve se jí musí ulevit.

Smiley - 02. září 2017 11:49

19.6. Základna, Hlavní místnost všichni v hlavních prostorech Po mém proslovu se jako první projeví Anthony. Zubím se a vzhledem k tomu, že to dělám pořád, není poznat, že mé emoce se trochu promněnili. Nevím, jestli se mám smát, zatleskat mu, nebo s ním zatřást, aby se probral. Thomas se podívá na mne a jako jediný z mladejch začne klást otázky. „Jup, to přesně tím chci říct. Nehledě na to, že s mutanty jim to šlo napřed i dost nenápadně.“ Kývnu hlavou na souhlas. „Tak na to by ses musel zeptat jich. Byl jsem celkem překvapený, když jsem vylezl a zjistil, že lidi mají o století míň.“ Pokrčím rameny. „Nemám důvod vám lhát.“ Nadhodím jen tak mezi řečí. „Většina. A ti kdo ne, o to se postarali celkem elegantně utajovanou technologií.“ Odvětím Thomasovi. Je mi celkem jedno, jestli mi to budou věřit nebo ne. Když se Logan obrátí na Anthonyho s tím co umí, uchechtnu se. Většinou to ani sami zatím nevědí. Pak mu udělám trochu nalejvárnu. Nicméně otočí se ke mne. Upřímně, tohle je téma, které jsem chtěl řešit poněkud stranou zvídavých uší. „Upřímně, můj plán nesahal nijak daleko. V podstatě se sestávat jen z toho, najít způsob, jak tě vyléčit a probudit.“ Zamávám ocasem. „Zbytek se tak nějak vyvrbil sám.“ Protočím se ve vzduchu. „Možná jsem doufal, že získáme s novým týmem trochu respektu a se schopnostmi, které nečekají převahu... Ale je mi v podstatě jedno, jak to nakonec dopadne. Ale to zmizení vody nebylo normální. Koloběh vody by nešel porušit tak rychle. Někde bude.“

Mei Watanabe - 04. září 2017 10:20

19.6. Základna, Hlavní místnost Všichni v hlavní místnosti K lekcii dejepisu sa pridajú i názory ostatných a tak zdvihnem pohľad a pozriem po miestnosti. Vidím, že každý, kto počúval, si to pobral po svojom, ale len málokto odpovedal. No dobre, nie je nás tu zas tak moc... Anthonyho príhovor znel krásne... a príšerne nereálne. I tak sa však na neho pousmejem. Nie je šanca aby cháska ako my niečo spravila. Jasne, môžeme trénovať a vylepšiť sa... ale zatial sme stále tlupa divných ludí, ktorí si skôr ublížia než niečo dokážu... Pomáhať babičkám cez prechod môžeme aj tak. Teda, keby sa nás všetci nechceli zbaviť. Thomasov monológ okázale odignorujem, aj keď má napol pravdu. Ale prečo by nám Smiley klamal. Jasne, každý máme nejaký ciel, ale to že nám povie nejakú rozprávku aj keby bola aj keby nebola pravdivá, predsa nič neznamená. Rozhodnutie čo ďalej bude aj tak pravdepodobne na nás a pozrime sa na to realisticky. Deväť ludí oproti celej vláde i keby len jednej zeme je nič. Aj so schopnosťami aké máme my... Pohľadom skĺznem aj na Minu, ktorá vyzerá zamyslene. "Zaujímalo by ma, čo si o tom myslí" Ale čoskoro sa ozve známy hlas, ktorý ma prinúti skloniť pozornosť jeho smerom. Má vôbec zmysel na to reagovať? Zamyslene pozriem po ostatných. Neviem, či je dobré sa do toho vkladať. Zahryznem si do spodnej pery. Chvílu len postávam a presuniem váhu na jednu nohu, napokon sa však zhlboka nadýchnem a otvorím pusu. "No..." Začnem a prestupím na druhú nohu. "Moc toho nebude. Zatial som osobne zmrazila všetko čo šlo, aj keď som nechcela" Rozhodnem sa podať to so štipkou vtipu, ktorý vlastne pekne vystihuje skutočnosť, no v hlase nechám pobavený tón. "Takže asi niečo s mrazením, ale že by som to vedela presne, sa povedať nedá." Dokončím a pokrčím ramenami. Pozriem po zvyšku, či sa chcú tiež k svojim schopnostiam priznať.

Anthony B. Carter - 05. září 2017 14:24

19.6. Základna, hlavní místnost Všichni v hlavní místnosti Můj proslov se nesetkává s velkým nadšením, což mě sice trochu mrzí, zároveň jsem s tím ale počítal. Já sám se svou schopností koexistuji už skoro rok a měl jsem dostatek času na přemýšlení o všech těch možnostech, co by se s ní dalo dělat. O X-menech a lepší budoucnosti. Oni - ti ostatní, jsou zmatení, vyděšení, nevěří si a - v jejich očích musím vypadat jako blázen. Ale já jim pomůžu. Společnými silami prozkoumáme, co umíme a naučíme se to ovládat. Neříkám, že to bude hned, neříkám, že to bude za měsíc, za dva. Prostě časem. Vždyť nemusíme pospíchat, ne? Snad jen Smiley zdá se být na chvíli potěšen mými slovy, pak ale přizná, že jeho plány sahaly pouze do probuzení Logana. To... Jsem neočekával. Když jsem ve Smileyho vkládal svou naději, myslel jsem, že má nějaký přesný plán. Vizi. Představu. Teď to však vypadá, že je stejně...stejně mimo jako my ostatní. Na druhou stranu dokázal dát dohromady nás. Dokázal nás ochránit. Dokázal získat Logana. Proč by neměl dokázat více? Co si tehdy myslel Charles Xavier, když založil svůj malý, nadějný tým? A co si X-meni mysleli o něm? Budeme jako oni. To vám všem slibuji. Možná mi teď nevěří, jsem si ale jist že alespoň Mina s Mei chtějí pracovat na své odolnosti a to je dobrý začátek. Třeba časem přemluvíme i Fabera, aby nebyl jen ten morous, nedůvěřivec a pesimista. "Měla by sis přečíst komiksy. Je tam jedna postava, která by se ti mohla líbit. Iceman." Pousměji se na Mei, která začne odpovídat na Loganovu otázku. Ty komiksy by si Mei měla přečíst co nejdříve, neboť mi vážně připadá, že zatím netuší, jak moc je její schopnost skvělá. "Vlastně všichni bychom to měli udělat, ať najdeme inspiraci." Nejsou to jen pohádky, jsou to skutečné příběhy, skuteční lidé, co kdysi existovali a bojovali - kdo jiný by nám měl nejlépe ukázat, že stále můžeme bojovat?

Thomas Faber - 05. září 2017 19:31

19.6., Základna, Hlavní místnost Smiley odpoví na mé otázky, i když skutečná odpověď nepadla ani jediná. No, uvidíme, co z něj dostaneme časem. Loganovi se zjevně taky něco nezdá a jak to tak vypadá, uhodil hřebíček na hlavičku. To jako skutečně nemáme plán? Náš jedinej plán byl dostat se sem a vzkřísit jeho a pak? Pak co jako? Tvář se mi protáhne do ještě o něco odmítavějšího výrazu. Mei se pokusí odlehčit náladu v místnosti, s tím, že vlastně neví, co umí, ale asi něco s ledem a pak otevře pusu Anthony. V tu chvíli úplně vyprsknu smíchy. Tak vzorňák tohle skutečně nezvládl. Když konečně popadnu dech, trochu si otřu slzy a promluvím sám. „Já prý umím léčit, ale nechci to dělat. A tady správňákova supersíla pravděpodobně spočívá v poučování druhých, ale sluch mu malinko zaostal. Se svojí schopností žije už nějakou dobu, takže se můžeme pokochat dokonalým projevem, se kterým předkládá svá nevyžádaná doporučení.“ Ne, skutečně si z té plesové noci moc nepamatuju, jen střípky, ale tohle, tohle po tom, jak nás všechny představil a za všechny mluv, to je supr pecka. Teď bychom asi měli koukat jak telata na ty dva a čekat, co vlastně vymyslejí za plán pro naši budoucnost, ale tak nějak mě to teď zrovna netrápí. Sme mrtví tak jako tak. Možná dřív, možná později. Hodně štěstí.

Mina Coffey - 16. září 2017 19:31

dohadování všichni Velké plány. Všichni mají velké plány jak změnit svět. Jenže komu jde o změnu světa? Mě jde v první řadě o přežití. doberu se závěru během svého přemýšlení. Ostatní se mezitím dohadují, co je cílem naší party. nakonec to nevydržím. Když Thomas zaútočí na Anthonyho je to už dostatečná pobídka, abych se ozvala i já. „Nechte toho. Já myslím, že cíl je jasný, ne? Všichni chceme přežít aspoň pár dní. Jasně každým dnem nás mohou objevit a zabít, ale proč nezkusit přežít a pomoct i dalším mutantům. Když jsme se narodili mi, musí být venku i další. Když bychom se naučili ovládat naše schopnosti mohli bychom jim i sobě dát pár dní, týdnů nebo měsíců života navíc.“ řeknu celkem naštvaně neb mě předchozí dohadování celkem nakrklo. „Já rozhodně chci žít co nejdéle a doufám, že nejsem sama. Pokud nebudu umět ovládat schopnosti asi umřu, pokud tu budeme pořád zalezlý, umřeme zase nudou.“ řeknu svůj názor a zvednu se z křesla. Bez dalších slov odejdu do chodby k pokojům.

Logan - 24. září 2017 13:44

19.6. ach ty motivační proslovy První odpovídá Mei a její odpověď mě zrovna neuklidní. Takže jedna, která ani nezná svoje schopnosti. „Led je poměrně silná zbraň.“ Kývnu ale vcelku povzbudivě. Uvidíme, co z ní nakonec bude. A při nejhorším uděláme dobu ledovou a dorazíme zbytek přeživších. Haha. Anthony sice okomentuje odpověď Mei, ale že by se podělil o svoje schopnosti, to ho nenapadne. Než se ho ale stihnu znovu zeptat, už zareaguje druhý klučina a já se chtě nechtě musím uchechtnout. Léčitel a zjevně ne moc nadšený současnou situací. „No i síla slova se dá pochopitelně občas počítat, zvláště pak u telepatů.“ Trhnu ramenem a počkám si, jestli Anthony třeba nenapraví své opomenutí. Nakonec se ozve Mina a já musím povytáhnout obočí. No alespoň náznak toho, že něco chce, tedy alespoň ze začátku. Ale cíle moc nízké, než aby se za nimi dalo jít. Co je rozdíl pár dní, týdnů nebo měsíců, když by před sebou měli mít celý život. Pak se zjevně rozhodne odejít, taktéž bez odpovědi na moji otázku. Proboha, kdo je to do teď učil, že ani nejsou schopni pokusit se odpovědět? „Počkej, nikdo neřekl, že máš někam chodit. Možná si to neuvědomuješ, ale pokud chceš přežít, pokud chcete všichni přežít, tak teď se budete muset víc snažit. Rozhodně o hodně víc, než jste zvyklí. A co hůř, budete to muset zvládat spolu.“ Teď se rozhlédnu i po ostatních. Klika, že nevědi, jak moc mě tyhle motivační proslovy štvou a nebaví. „Každý z vás má nějakou schopnost, ale zjevně k nim nepatří schopnost poslouchat. Možná jste byli zvyklí na něco jiného, to nemůžu vědět, ale jestliže vás mám udržet na živu alespoň nějakou dobu, tak se to budete muset naučit. A taky to, že když se na něco zeptám, chci slyšet odpověď, i třeba tak nejistou, jako tady od Mei. Nehodlám tolerovat nějaké odkráčívání a trucování. Pokud nechcete spolupracovat a chcete to zkusit na vlastní pěst, jistě vám nikdo nebude bránit v odchodu.“ Můj zamračený výraz se ještě trochu prohloubí. „Pokud ale chcete zůstat, budete spolupracovat a pochybuju, že se vám to bude vždy zamlouvat.“ Každému z nich se krátce podívám do očí a uvažuju o tom, o kolik to měl tehdy Charles jednodušší, když si mohl ověřit, na co ostatní myslí. Když ale promluví kocour o svých plánech, ztěžka si povzdechnu. Ne, tohle jsem skutečně slyšet nechtěl. Skutečně jsem doufal, že mají nějaký plán, alespoň základní, alespoň Smiley. Chtěl jsem slyšet, že vědí, jestli chtějí jenom přežívat nebo jestli chtějí zachránit planetu. Jasně, mladí jsou plní ideálů, ale na to jeden nesmí brát až tolik zřetel. A snaha o přežití týdne nebo měsíce, to není plán. Nechám si chvíli na přemýšlení, zatímco to vypadá, že se snažím zapamatovat si tváře všech přítomných. „No dobře, voda by mi asi mohla chybět. Časem. Takže to zní jako dobrý začátek spolu s přežíváním.“

Mina Coffey - 24. září 2017 15:15

19.6. návrat ke skupince Rozhodnutí odejít bylo v hněvu a nebylo zrovna dobré. To si sama uvědomím, jakmile zahnu za roh a všichni mě zmizí z očí. Zastavím se tedy a opřu o stěnu. Hluboký nádech a výdech. Uklidni se. Ty jejich plány a jedovaté komentáře začínající hádky mě prostě naštvali. Inu u mě je to jednoduché. Nakonec se ale rozhodnu pro návrat. Trochu tomu pomůže i to, že se náš nový spolu velitel ozve. Asi mě je i trochu líto, že jsem ho odsoudila hned na začátku. Však Smiley je taky super. Ještě během proslovu Logana se otočím a opřu o stěnu na rohu chodby. Tak akorát, abych byla celá vidět z pozice Logana. Jsem tu a poslouchám. Jeho řeč se zdá být rozumná a možná v některých věcech až nepříjemně pravdivá. S posloucháním to u mě zrovna valné není. Ale s tím odcházením... Já už tak problémy řeším. Už odmala. Jo doma mě z to vždycky dali na zadek, ale co už. Stejně jsem si to neodvykla dělat. Jakmile přijde hádka a já se naštvu tak odejdu. Asi nechci aby mě někdo viděl naštvanou. Logana nikdo nepřerušuje a ani já nejsem tak odvážná abych to dělala. Stojím tedy u stěny a věnuji mu svou pozornost. Mezitím si prsty nevědomky hraji se svými vlasy. Nijak se o to nesnažím, ale přijde mě to jako nejlepší možnost. Barvu jsem ji měnila už tolikrát, že si ani nevybavuji počet. Jen naposledy se to zrovna moc nepovedlo, ale to bylo po celo denní únavě. Ta po činu Jeremyho úplně zmizela. Představím si je tedy místo blond zrzavé. Jakmile Logan domluví nedá mi to. „Omlouvám se ... za svůj odchod. Podle všeho umím měnit svůj vzhled a tvar.“ omluvám se Loganovi s vážným výrazem.

Smiley - 24. září 2017 16:39

19.6. Základna, Hlavní místnost všichni v hlavních prostorech Mei se nakonec přidá s tím co umí. Povzbudivě jí pokývnu hlavou. Anthony se k ní otočí a snaží se jí představit jednoho z X-menů, ale ani ho nenapadne Loganovi odpovědět. Povzdychnu si. No ti to tedy vedou. Jsem rád, že tu na ně nejsem sám. Vzápětí na něj reaguje Thomas výprskem smíchu. Lehce se zamračím a převalím se ve vzduchu na záda a zakloním hlavu, abych na ně viděl. Jeho potenciál je mnohem větší, než si myslí. Pak to nevydrží Mina. Nejmladší členka naší malé skupinky to dobře zabije. Nejsem si jistý, co mě z jejího proslovu víc naštvalo. Možná to, že odkráčela. A v tu se do toho vloží Wolvie. Musím se zazubit a poslouchám, s čím přijde. Tohle většinou stojí za to. Ani já nikoho z nich nebudu zastavovat, pokud se rozhodnou odejít. Jen v tom případě jim přeji příjemnou cestu přes pustiny. Je mi jasné, že nikdo z nich není nadšený mými slovy. Ale jsou věci, které před nimi skutečně řešit nebudu, i kdyby si měli myslet, že jsem lehkomyslný. Kývnu hlavou na souhlas, když nalezení vody dá jako naši prioritu. To je moc dobrý nápad. Naše malá rebelka se zase vrátí. A tváří se poměrně vážně. I jí věnuji úsměv, když nakonec odpoví.

Anthony B. Carter - 24. září 2017 17:20

19.6. hlavní místnost - Trochu výbušná společnost Není jednoduché udržet si optimismus, ne když se vaše nápady a vaše "nadšení" setkává jen s posměšky a mračením. Opravdu se snažím, aby to ostatní začali brát spíše jako dar než jako neštěstí osudu a to i přestože sám vím, o co vše jsem kvůli svým schopnostem přišel. Sofie. Danny....Hope. Maličká Hope, která nikdy nepochopí, kam její milovaný bráška zmizel. Nemělo by však jít o naše vlastní potřeby a problémy, ne když to je o dost větší než jsme my sami. Můžeme něco chtít, můžeme si něco přát, máme na to ale právo? Máme právo na vlastní životy a vlastní nálady, když jsme do vínku dostali něco, co dokáže změnit svět? Pokud se k tomu dobře postavíme. Pokud přežijeme. Poslouchám jejich slova a neměl bych být překvapen. Faber reaguje tak jak je jeho zvykem a ano, bývali jsme víceméně nepřátelé, to se však teď musí změnit, copak to nevidí? Copak to nechápe? Musíme spolu vycházet, abychom dokázali alespoň to, o čem mluví Mina. Pomoci ostatním mutantům. Ti mohou být stále tam venku, opuštění a v nebezpečí. Nemůžeme je nechat napospas a nechráněné. Nemůžeme. Poučování druhých... Já se jen snažím! Nejradši by to zařval. Pěkně nahlas bych to vypustil z plic, přímo Faberovi do obličeje. Zatřásl s ním a donutil ho porozumět. Donutil ho spolupracovat. Bylo by to tak jednoduché, tak uklidňující, tak...tak nevhodné. Nesprávné. Mina opouští místnost, zatímco já se snažím zhluboka dýchat, abych ovládl své rozbouřené emoce. Každý máme jiný způsob, ona volí útěk, já zase tiché počítání do desíti. Když pak promluví Logan, jsem už zase v klidu. Víceméně. Ještě se ujistit, že i tvář neprozrazuje nic z mých vnitřních emocí, kývnout na Minu, že se opět rozhodla k nám připojit a můžeme pokračovat. Nic se nestalo. Stále máme šanci. "Jsme připraveni...tedy, jsem připraven spolupracovat. Se vším, co to obnáší." Otočím se na Logana a doufám, že i ostatní zvolí radši tuto možnost než odchod, který bude znamenat...minimálně obtíže. "Co se týče mé schopnosti, dokáži ovládat živly. Tedy spíše s nimi komunikovat. Prozatím nejvíce s ohněm." Nepřiznává se mi jednoduše, že další tři živly jsou poněkud obtížnější, ale jak jsem řekl, hodlám spolupracovati přestože to nemusí být příjemné. "A co můžeme podniknout s tou vodou? Známe nějaká místa, kde se nacházely prameny, které v poslední době zmizely?" Moc netuším, jak přesně to funguje, ale - někdo z nás snad ano, ne?

Mei Watanabe - 25. září 2017 09:30

19.6. Základna, Hlavní místnost Všichni v hlavní místnosti Len čo skončím, pochváli ma Logan a tak sa zlahka usmejem. "Ešte keby som to vedela ovládať, ono vlastne, nemusí to byť tak zlé, minimálne by mi nebolo stále tak teplo." Potom sa však už ozve sa Anthony, a tak mu venujem spokojný pohľad, ktorý predtým patril Loganovi. Ten mi ponúkne prečítať si komiksy. Na jeho ponuku súhlasne kývnem. Manga sa mi páčila, keď som sa už k nej na internete dostala, tak by to mohlo byť podobné. Možno sa mi to bude páčiť, aj keď ja som asi čítala trošičku iný štýl. Ale to nevadí. Zato mi trošku vadí, že Anthony je ten, čo sa vždy pýtal na schopnosti, ale tú jeho doteraz nepoznám. Zatvárim sa trošku zamyslene a prezriem si ho, keď skončí svoju reč. "Nepovedal nič schválne, alebo mu do toho Jeremy skočil?! Konverzácia však plynie ďalej a tak nikomu do reči neskáčem, aj keď Jeremyho priznanie k schopnostiam ma trochu zaskočí. Naozaj som nečakala, že by povedal, čo dokáže. Stále mi ale je ten chlapec proti srsti. Ten jeho negatívny prístup, akoby sme neboli všetci v rovnakej brinde ako on. Podmračím sa nespokojne a tento výraz mi v tvári vydrží aj keď sa rozhodne prehovoriť Mina. Predtým, než sa mi totiž výraz stihne zmeniť, tak naštvane vypluje pár viet a odpochoduje. Keby som toto spravila doma, rodičia by ma vykázali z domu a vydedili v momente. Nie že by to teraz už nebolo jedno. Pohľadom sledujem naštvané dievča odchádzať a potichu si povzdychnem. Logan sa pokúsi minu zastaviť, a presne ako by som predpokladala, sa rozvrčí. Ten chlapík je pomerne lahko čitatelný. Cholerik? Tak sa tomu hovorí? Ale nedivím sa, jeho pocity tak trošku zdielam. Napriek tomu nie som príliš nadšená, keď sa niekto hnevá a tak sklopím pohľad k podlahe a zostanem sa na ňu dívať až kým Logan znovu nezačne už trošku miernejšie s novým plánom. Znovu zdvihnem opatrne pohľad a upriem ho na rozprávača. "To znie ako dobrý plán, otázka znie, ako na to." Pomyslím si mlčky. Potom sa rozhovor znovu rozprúdi a tak pohľadom vždy prechádzam na toho, kto práve hovorí. Mine venujem letmý úsmev, snáď ako povzbudenie k jej ospravedlneniu. Možno ako akési prijatie, i keď jej ospravedlnenie nepatrí mne. Tiež ma celkom poteší, že konečne aspoň trošku zistíme, čo za schopnosti má Anthony. Budem z neho ale musieť vytiahnuť viac informácií, moc nerozumiem, čo vlastne dokáže. Aj keď, tomu nerozumiem ani u seba... "Aj keď aktuálne nejakú tú vodu nájdeme a začneme sa venovať jej obnoveniu, čo môžeme spraviť v tomto malom počte, a navyše ak vôbec nevieme svoje schopnosti ovládať?" Nadhodím skôr rozpačito, než ako výtku. "So mnou samozrejme môžete počítať, ale tak trošku sa bojím, že to moje pokusy pomôcť dopadnú rovnako ako naposledy." Pozriem na Anthonyho, potom na Smileyho a potom na Logana. Áno, naposledy som primrazila polovicu miestnosti, a bolo to len pred niekoľkými desiatkami minút to vlastne Logan ani nevie... "Nerada by som niekomu spôsobila ujmu, aj keď by sa mi asi celkom páčilo, naučiť sa schopnosti používať..." Inštinktívne sklopím pohľad a pozriem sa na vlastné dlane, akoby ony mohli za všetko.

Thomas Faber - 30. září 2017 11:23

19.6. Základna, Hlavní místnost Všichni v hlavní místnosti Docela dost mě pobaví, jak se Mina naštvaně odporoučí asi směrem ke svému pokoji. I když za ní Logan zavolal. Tak ta má koule. Zjevně nastal čas na motivační proslov. Nakonec se ale taky vrátí a všichni napraví své neodpovědi a uvedou na pravou míru to, co o sobě vědi. A pak začnou špekulovat o nějakých plánech. Povytáhnu obočí, ale radši se nevyjadřuju, co kdybych zase někoho pobouřil.

Logan - 30. září 2017 11:44

19.6. Základna, Hlavní místnost Všichni v hlavní místnosti Nebudu se tvářit, že mi fakt hodně nehnula žlučí, když i přes moje slova odešla. Opravdu nejsem nadšený, že už zase musím pracovat s děckama. Nakonec se ale vrátí a dokonce s omluvou a vysvětlení svých schopností. Ani nevím proč mi okamžitě na mysl vystoupilo, že všechny ženský schopný měnit podobu jsou problémistky. Na omluvu ale podmračeně kývnu. Nemá smysl je hned mordovat, když na to pravděpodobně budu mít spoustu času. I Anthony nakonec přihodí, co si myslí, že umí, a hned začne vymýšlet plány na to, jak najít vodu. „Hou, hou, hou, klid, vždyť zatím nic neumíte a hned by ste chtěli začít tvořit plány útoku? Máte snad někdo z vás nějaké zkušenosti v oblasti strategie nebo proutkaření?“ Kupodivu na podobné téma promluví i Mei. Asi bude šprtka, ale zatím mi alespoň neleze na nervy. Uvažuje alespoň trochu prakticky. „Přesně tak. A aby se vám nezkrátili žíly, za hodinu začínáme. Nedoporučuji vám moc jíst, ale pokud ste nesnídali, něco lehkého by se jistě hodilo. A taky doporučuju nějaké praktičtější oblečení, ve kterém se zvládnete hýbat.“ Zatleskám a mám trochu chuť na ně udělat „kšá!“, ale nechám si to od cesty. Zato věnuju pohled Smileymu, ze kterého mu musí bejt jasné, že hodina není pro ně, ale pro moje otázky.

Mei Watanabe - 03. října 2017 16:28

19.6. Základna, Hlavní místnost Všichni v hlavní místnosti Na Loganov dotaz sklopím pohľad, ale nenamáham sa odpovedať. Pochybujem, že niekto z nás má nejaké skúsenosti s taktizovaním, a aj keby, určite to nebudem ja. Koniec koncov to bola pravdepodobne len rečnícka otázka. Na jeho podnet, že začneme za hodinu pozdvihnem obočie. "Fakt je to dobrý nápad?" Ale nie je to človek, ktorému by som si dovolila oponovať, nie teraz. A všeobecne to moc nerobím, starší majú u mňa úctu, a on je poooodstatne starší. Ak keď teda... Po očku si ho prezriem a prejdem si zubami po spodnej pere tesne predtým, než zase sklopím pohľad. S takmer nečujným povzdychom sa pootočím smerom k izbám. Uvažujúc či sa prezliecť alebo nie svoje kroky vediem k chodbe vedúcej k izbám. "Budem musieť Smileyho poprosiť o tie veci, mať kraťasy pod tú sukňu by mohlo byť fajn... Možno by som to mohla spísať hneď." Zamyslene sledujem cestu pred sebou, avšak ešte zaregistrujem Minu a venujem jej lahký úsmev. Bolo by to fajn, nájsť si v tejto zvláštnej spoločnosti aj priateľov.

Mina Coffey - 07. října 2017 14:24

19.6. Základna, Hlavní místnost všichni, kdo jsou v hlavní místnosti Od svého příchodu a proměny barvy vlasů na zrzavou poslouchám proslov jak Wolverina, tak ostatních. Jeho poslední slova mě přesvědčila, že je to starý mrzout. Ovšem musí se mu nechat, že podle všeho se za svůj život nabral zkušeností daleko více než mi všichni v místnosti do hromady. Pak zmiňuje oblečení. To mě přiměje se podívat po Smileyim. O tom jsem s ním chtěla mluvit. Během doby co byl pryč jsem musela nosit zdejší kombinézu – uniformu. Ale mnohem raději bych nosila něco... kratšího a vzdušnějšího. Přeci jen tu není úplně chladno a já jsem zvyklá na něco jiného. Z místnosti tak nevyrazím pryč, ale naopak ke Smileyimu. Pokud se nezeptá nikdo jiný, jehož dotaz by se týkal mého tématu, zeptám se sama. „Smiley, myslíš, že by se dalo sehnat něco jiného na sebe, než tahle uniforma?“ ptám se našeho milého kočičáka. Taky by bylo zajímavé zjistit, jak je možné, že on zůstal, když ostatní mutanti podle všeho vymřeli... napadne mě při pohledu na něho hned po pohledu na Wolverina.

Anthony B. Carter - 07. října 2017 14:41

19.6. Základna, Hlavní místnost -> můj pokoj Všichni v hlavní místnosti Dobře, vymýšlení plánu bylo možná trochu zbrklé a i když se mi to nelíbí, musím uznat, že má Logan i Mei pravdu. Dokud se něco nenaučíme, budeme k ničemu, maximálně by se nám podařilo omdlít v tom nejhorším možném momentě, nechali bychom se chytit a byl by všem nadějím konec. Zničili bychom jak sami sebe, tak i naše rodiny, hned by se rozkřiklo, kým jsme a nechci přemýšlet nad důsledky. Máma, táta, sourozenci, ti všichni by začali žít životy plné strastí a problémů. Nikdy se nemůžu nechat chytit. Už tak si musí prožívat peklo způsobené mým zmizením. Obezřetnost. Pečlivý trénink. Poté bude čas na to hrdinství, na ty velké i malé činy, které změní svět. Snad. "Dobře. Tak za hodinu." Kývnu na Logana. Jsem rád, že se uvolil pomoci s našim tréninkem, třeba to i přesvědčí ty, kteří ohledně této záležitosti byli skeptičtí. Nepochybuji o Mei s Minou, že se zapojí a dají do toho vše, co ale třeba takový Thomas? Dokáže mu Logan ukázat, že jeho schopnost nemůže být tak špatná? Chvíli zvažuji, že si půjdu s Faberem promluvit a nadhodím nějaké rozumné argumenty, když si však vzpomenu, že většina slov, která zde zatím pronesl, byla namířena proti mě - nu, asi není dobrý nápad se mu vnucovat. Musím vzít v úvahu, že jsme ještě před několika dny byli nepřátelé a že on mi možná zachránil život, zároveň to ale znamenalo odkrytí toho jeho života a tajemství, kterým nechtěl čelit. Dám mu čas. Odvděčit se mu budu moci jindy. Ještě kývnu na obě holčiny a sám se vydám do svého pokoje, abych se připravil. "Konečně to vypadá, že se trochu pohneme." Pronesu směrem k Mei chvíli předtím, než každý z nás zahne do své "cely". Tak - co na sebe? Hmm. Mohu si ponechat to, co mám doposud, neměli bychom si ale zvykat na ty uniformy, které nám sehnal Smiley? Jsou...módně nepřijatelné. Tady ale nejsme na módní přehlídce a kdo ví, třeba budou pohodlné. S mírným sebezapřením se tedy začnu soukat do té podivné uniformy a snažím se v tom najít nějaká pozitiva. Dobrý pohyb. Musím jim jít příkladem... Zvyknout si na to. Vždyť to nebude poprvé, co to má někdo na sobě. A stejně mě už považují za šaška a blázna, naivku a idiota - Tak ať. Nebude to poprvé a ani ne naposledy. Navíc jsem na sobě měl už i horší, třeba tehdy když mě matka donutila obléci si kostým princezny v mých devíti letech. Sestra se tehdy bránila, že na žádný maškarní bál prominentních prasat nejde (a už vůbec ne za princezničku), matka se jí tedy snažila ukázat, že když to zvládnu já, zvládne to i ona. Na sestru to nefungovalo, já trpěl celý večer a otec matce vynadal, jak si vůbec mohla dovolit takto zostudit celou rodinu. Prostě skvělý večer, na který nikdy nezapomenu - ona ta paruka dlouhých, blond vlasů docela štípala. Tohle proti tomu nebude zhola nic. Snad. Přesto to však v polovině časového limitu vzdám, převléknu se opět do obyčejného oblečení, jen abych to deset minut před odchodem zase změnil na tu uniformu. Bude to katastrofa. A co není?

Thomas Faber - 18. října 2017 10:12

19.6. Základna, Hlavní místnost - pokoj Všichni v hlavní místnosti Trochu trvá, než se rozhýbu i já. Tak napůl uvažuju, jestli se zkušenosti proutníka počítají do toho, o čem Logan mluvil, ale asi spíš ne. Druhá věc, která mi leží v hlavě je poněkud méně příjemná. Já skutečně nechci trénovat svoje schopnosti. Sevřu ruku v pěst a zvednu se. Mina řeší nějaké oblečení a zbytek se už vytrousil k pokojům, takže klidně můžu projít ve svém supermoderním prasklém modelu. V pokoji sebou plácnu na šutr, kterému se zde asi musí říkat postel a hodnou chvíli jen dál koukám do stropu a přemýšlím co s tím. Podvědomě si prsty přejíždím po zlatých žilkách ve dlani. Prý, že můžeme jít, ale co bych já dělal tam někde venku, to už neřeknou. Nehledě na to, že s jejich smyslem pro organizaci by nás asi těžko vyložili zpátky ve městě. Teprve asi pět minut před tím, než uplyne vyměřená doba se zvednu a neochotně se obleču. Kalhoty od kombinézy doplním o lehké tričko a nenadšeným krokem se vydám zpět do hlavní místnosti, protože nám nikdo neřekl, kde se vlastně máme sejít.

Fate - 28. října 2017 10:02

19.6. Základna - hodinový posun všichni Začnete se rozcházet. Mina však zamíří ke Smileymu, který se přetočí ve vzduchu a dopadne opět na zem. "Co se vám na nich nelíbí?" Zazubí se na ni. Pak zavrtí hlavou. "Je to jedna z mála věcí, které vám mohu poskytnout, pokud tedy nechcete někde krást." Zamítne její žádost. "Navíc vám poskytnou alespoň trochu ochrany." S tím má věc za vyřešenou. Přejde k Jeremymu. Zvedne ho ze židle do náruče a odnese do jeho pokoje. Vrátí se a pokud po něm nikdo nic dalšího nechce, pokyne Loganovi a zmizí spolu opět v čtvrté chodbě, pokud se mu nechce, nesmlouvavě ho tam odstrká. Uběhne hodina, kdy po těch dvou není ani vidu ani slechu. A vy se máte začít scházet. Kupodivu v hlavní místnosti je jako první Thomas. Takže... Kde je zbytek? A váš nový učitel? Neviděl někdo Olivii? Nebo Adriena?

Smiley - 28. října 2017 10:29

soukromá zpráva od Smiley pro 19.6. Základna malá nalejvárna Loganovi Potom, co jakž takž vyřešíme studentíky, pokynu mu zpátky k chodbě. "Stejně je potom asi vezmeš ven ne?" Okomentuji to. Kdyžtak si pomůžu došťoucháním ho zpátky. Ukážu mu jeho pokoj, který rozhodně vypadá velmi moderně a velmi pohodlně. Jde spíše o apartmán. Hlavně je zde kompletně vybavený bar a starožitná skřínka nacpaná doutníkama. "Být tebou bych vším šetřil. Tabák se už nepěstuje." Poznamenám jen, než se tak nějak smotám do křesílka. "Možná bych ti o té bandě měl něco málo říct, než s nimi začneš, alespoň to, co dokáži zjistit..." Podívám se po něm. "Anthony, ten vysoký blonďák s komplexem růžové budoucnosti, by měl být schopný ovládat živly. Co jsem tak pochopil z celé bandy má schopnosti nejdéle. Momentálně zvládá především oheň a vodu, neumí živly vytvářet z ničeho, zem a vzduch mu občas pomáhají z vlastní vůle ale jen velmi málo. Je to divná osůbka z novodobé šlechty. Je ale dostatečně tvárný, aby se mu do hlavy namlátilo jak to chodí. Rozvoj jeho schopností může být dost zajímavý. Mohl by zcela ovládnout čtyři elementy." Uchechtnu se. "Thomas, ten černovlásek, co tu pobíhá skoro nahý, je z podobné sorty. Jsou z jednoho města, z vyšších kruhů. Jeho schopnosti jsou léčení. Objevil ale schopnosti sotva pár dní zpátky a sotva se mi ho přesvědčilo jít se mnou. Budeš s ním mít asi dost kříž, vypadá to, že to se životem vzdává a schopnostem asi nebude moc dávat. Pokud by se ti ho ale povedlo přesvědčit, jeho moc by se mohla rozvinout do pozitivní vlády nad těly. Léčivou energií to jen začíná. Zvýšení obratnosti, rychlosti, síly, zvýšení regenerace, energie..." Pozoruji ho. Asi mu to pak někam sepíšu. "Mina, ta mlaďoučká blondýnka, je tady nejmladší. Pochází z farmy a asi nejvíce ze všech se snaží své schopnosti skutečně trénovat. Zatím zvládá částečné proměny vlastního těla - odstín kůže, barva očí, délka vlasů. Co si možná ani neuvědomuje je, že díky možnosti se měnit má dobrý léčivý faktor, dokáže nahradit hmotu a přetvářet ji. Zatím na to ale nemá výdrž a hodně jí to vyčerpává. Věřím ale, že zvládne i kompletní přeměny. Má dobrý potenciál." No to jsem zvědav. Doufám, že jí ve skupině nebude moc diskriminovat. Ale zase uvedla se takhle sama, tak co naděláme. "Mei, naše jediná zástupkyně jiného kontinentu, tmavovlasá japonka, ovládá sníh a led. Dokáže vyvolat sněhovou bouř, mrazit, zchladit člověka. A to doslova. Co zatím neví je, že mezi její schopnosti patří také vytváření iluzí. Zatím je to ale velmi nechtěné." Uchechtnu se. "Postupem času pravděpodobně dokáže led tvarovat, samozřejmě ovládnout led a sníh, mrazit i na dálku, dokáže vytvořit komplexní iluze. Měla by se však přestat svých schopností bát." Zamyslím se, kdo je tam dál. "Ten hoch, co byl v bezvědomí. Jeremy. S ním bude potíž. Nechce a odmítá své schopnosti. Nejraději by se vrátil ke svému starému způsobu životu. Jeho schopnost se štěpí na dvě - okřídlenou podobu, kdy vládne léčivou mocí a tou červenou, kterou jsi viděl, kdy vládne mocí destruktivní." Dost mne to překvapilo, když jsem to poslední noc zjišťoval. No nic. "Vývoj jeho schopností by měli směřovat kupředu v obou. V té s křídlama by se samozřejmě měl naučit létat, hojit a dokonce zachránit někoho před jistou smrtí. V té druhé se naučí zničit cokoliv se mu postaví do cesty. Jo a asi by se měl naučit měnit se dle libovůle." Natáhnu pachy a zamračím se. "Měla tu být ještě dívka ovládající stíny a telepat, ale vypadá to, že to s námi vzdali dost rychle." Pokud se na cokoliv zeptá, samozřejmě mu to ještě dovysvětlím,nebo doplním informace. Rozmotám se, usadím se normálně a trochu zvážním. "Ohledně toho na co jsi se ptal - plán do budoucna a podobně. Primárně to vidím na to, že bychom měli zjistit, co se stalo vodě. To by mohla být taky dost dobrá pozice pro vyjednávání, nebo zlepšení image mutantů. Vlády jsou na pokraji zhroucení a v čirém zoufalství. Rozkrádá se, co zbylo. Skutečně do nich stačí šťouchnout a zhroutí se. Ještě si nejsem jistý, jestli chci svět nechat, aby se zničil a začít odznovu, nebo jim pomoct." Potřesu hlavou. "Nicméně s dvěma shapeshiftry v týmu je celkem snadné je donutit něco udělat. Záleží na tom, pro co se rozhodneme." Pozoruji ho. "Otázka je, kam nyní budeš směřovat ty."

Mina Coffey - 28. října 2017 12:43

19.6. Základna – před hodinový posun Smiley „Jsou těsné...“ přednesu svůj hlavní problém s uniformou. Pak ale vysvětlí, že nic jiného nedokáže sehnat bez kradení. Navíc předhodí ochranu. „Myslela jsem něco na zdejší domácí nošení. Něco lehčího a volnějšího. Kdybychom šli někam ven, tak proti nim nic nemám.“ zkusím to ještě, ale aby kvůli mě kradl, to po něm nechci. To leda kdybych se někdy někam dostala sama, pak bych si něco sehnala. A nebo se budu muset naučit proměnu včetně oblečení, jak to tehdy Smiley zmiňoval. vzpomenu si na sen v kterém se mě prvně objevil. To bude ono! Teď se to „jen“ musím naučit! Nakonec rozhovor končí a já se odeberu do pokoje. Nedá mi to a protože se během čtvrt hodiny začnu nudit, zkouším proměny včetně oblečení. Tedy proměny... Abych šetřila síly, proměňuji jen ruku a snažím se na ní vytvořit tenkou prstovou rukavici. 19.6. Základna – po hodinový posun hlavní místnost, Thomas, Anthony Jsem zamyšlená a navíc se tady čas sleduje dost blbě, takže na sraz se dostávám o trochu později než bych měla. Přesto jakmile přijdu do hlavní místnosti, je tam jen Thomas a Anthony. „Kde jsou ostatní?“ zeptám se přátelsky.

Anthony B. Carter - 28. října 2017 13:10

19.6. Základna - hlavní místnost Kolik se nás sejde? Kolik z nás projeví zájem se něco učit? Přál bych si, abychom to byli všichni, samozřejmě, když jsem však viděl reakci některých, neodvažuji si doufat. Ne všichni jsou smířeni s tím, čím se stali a trénink schopností pro ně může být až příliš. Třeba Thomas. Ten pokud dorazí, bude to skoro až zázrak, své negativistické chování dával dosti jednoznačně najevo a není nikdo, kdo by ho přesvědčil. Když však vcházím dolů do hlavní místnosti, je to právě Thomas, kdo je tam první. Chvíli na něj překvapeně hledím, to už dorazí i Mina. Výborně. Tři. Výborně. Myslím, že počítat můžeme i s Mei, co ale ostatní? Jeremy pravděpodobně odpočívá, Olivia s tím posledním chlapcem nebyli od rána k vidění. Až takový nezájem? "Počkal bych ještě na Mei, co se týče ostatních..." Pokrčím rameny na znamení, že netuším, je však pravda, že by někdo měl projevit zájem o jejich blaho. Vždyť ani nesnídali! "Viděl někdo Olivii a Adriena?" Nebo jak se vlastně jmenuje. "Půjdu se po nich podívat a zeptat se, zda se nechtějí přidat." Snažím si vzpomenout, kde přesně se ubytovali, ale asi mi nezbude nic jiného než obejít každou z místností. "Pamatujete si, kde jsou jejich pokoje?" O Thomasovi pochybuji, Mina by však mohla.

Logan - 28. října 2017 13:22

soukromá zpráva od Logan pro 19.6. Základna malá nalejvárna Loganovi Na první otázku jen kývnu. Nemá moc smysl to zatím rozebírat. Okolí jsem neviděl, takže si to tu alespoň prohlédnu. Pokoj se mi velmi líbí, upozornění ohledně šetření už ne. „A ty ho pěstovat neumíš?“ Zkusím asi tak poslední naději. Pak se rozpovídá ohledně studentů a já si skutečně snažím si všechno zapamatovat, ale pravděpodobně se ho budu občas ještě vyptávat a nebo přijdeme na novinky. Rozbor plánu zní poměrně rozumě a poslední ne otázka, ale úvaha je víc než na místě. Je dobře, že počítá taky s mojí vůlí. Nesnáším, když někdo rozhoduje o mě beze mě. Pokrčím rameny. „Rozmyslím si to.“ Rozhodně se nemíním rozhodovat během jedné hodiny po probuzení po stu letech? Po stu letech. Dobře. Sto let. Nepřítomně potřesu hlavou a vytáhnu jeden z těch tabákových pokladů. Zapálím si a dlouze potáhnu. Přivřu oči. Sto let jsem nekouřil a zjevně žádný pozitivní vliv na mé zdraví.

Smiley - 28. října 2017 13:49
	soukromá zpráva od Smiley pro Loganův apartmán Nakrčím pobaveně nos. "Bohužel." Zazubím se. "Ale třeba by mohl návod uniknout na černý trh." Pokrčím rameny. Jen ho někde sehnat. A semínka. Kývnu hlavou na souhlas, že to mi zatím stačí. Pozoruji ho, jak potahuje. "Už jeto hodina, budou na tebe čekat." Pronesu nakonec.

Jeremy Fox - 28. října 2017 13:54

19. 6. Základna, Pokoj - Hlavní místnost Pomalu se proberu s příšerným bolehlavem. No to je bezva. Prostě bezva. Trhnu hlavou a rozhlédnu se. Seberu lísteček a přeletím ho pohledem. Ušklíbnu se, no super. Podívám se na své oblečení a nakonec usoudím, že pokud to pomůže urychlit to, že odsud zmizím, tak se asi budu muset obětovat. Převleču se do té příšernosti z truhly a svážu si rudé vlasy. Jak mohly sakra tak narůst? Nakonec zamířím do hlavní místnosti. Už tam jsou. Jen cuknu hlavou a založím ruce na hrudi. Stoupnu si stranou ostatních.

Logan - 28. října 2017 14:03

19.6. Základna - pokoj a pak hlavní místnost „Tak to se snaž.“ Zabručím poněkud méně nadšeně než on. Když mě upozorní, že je to hodina, potáhnu, kouknu na něj, kouknu na doutník a znovu na něj. Vyfouknu. „Nečekáš ale, že to típnu, že ne?“ Je mi i celkem jedno, co odpoví. Když dorazím do hlavní místnosti, vypadá to, že studenti už se pomalu začali trousit za námi. To je dobře. „No tak! Kde to vázne?!“ Hlasitě zavolám směrem k jejich pokojů, doutník na tu chvilku podržím v ruce. Pak si znovu potáhnu. „Jdeme ven, ať se trochu protáhnete!“ Mrknu na ty kolem a na Anthonyho kývnu, ať nikam nechodí. Bude-li potřeba, jistě to zajistí Smiley. Nikdo nemohl nikdy říct, že bych oplývat trpělivostí, takže ani ne po minutě až netrpělivě mlasknu. „Tak jo, jdeme napřed, pokud se rozhodne přidat ještě někdo další, Smiley nám ho přivede, že?“ S tím se ohlédnu po kocourovi a pak studentům naznačím rukou směr dolů po schodech do hangáru.

Mei Watanabe - 31. října 2017 09:16

19.6. Základna - pokoj -> hlavní místnost Ja -> Všichni v hlavní místnosti Odkráčam do chodby vedúcej k izbám a odpočítam si dvere. Nakuknem do jednej z nich, ktorá by podla počtu mala byť moja a... našťastie som trafila. Vojdem teda do nej a rovno si to namašírujem k truhle, v ktorej sa nachádza uniforma. Nedôverčivo si ju prezriem. "Kraťasy by sa mi pozdávali viac." Prebehne mi myslou. "V tom bude hrozné teplo." Ale poskakovať len v sukni mi tiež nie je úplne po vôli a tak si nakoniec natiahnem uniformu a svoju školskú dôkladne poskladám a uložím na dosku rádoby stolu. Času je kopa a tak sa položím na postel a nechám myšlienky plynúť nevedno kam. Ani neviem ako a moje oči sa zavreli a otvorili sa až na vzdialený zvuk, ktorý volal. Posadím sa na posteli a pretriem si oči. Letmé rozhliadnutie mi jasne napovie, že nič z toho čo sa stalo nebol sen, a oblečenie na mne vypovedá o tom, čo nás asi tak čaká. Ospalo si pretriem oči... V tom ma to napadne. "Meškám! Určite meškám!" Rýchle vyskočím z postele akoby ma strelili a rozbehnem sa z izby von smerom k hlavnej miestnosti. Ako sa mi to vôbec mohlo stať?! Prekvapivo, napriek behu mi v tejto divnej uniforme ešte nie je na umretie. Alebo to nevnímam, jedno z toho. Ostatných dobehnem ešte po ceste k hangáru. Našťastie posledných odchádzajúcich je ešte stále vidieť z chodby a tak spomalým beh do poklusu. Míňajúc Smileyho sa ospravedlňujúco pousmejem a potom sa zaradím za posledného človeka zo skupinky. "Ospravedlňujem sa, že meškám." Prehodím smerom dopredu vyrovnávajúc krok s ostatnými. "Sakra, takto sa strápniť hneď zo začiatku." Nespokojne nakrčím nosom. Je to skoro ako prísť do školy neskoro, trapas...

Anthony B. Carter - 12. listopadu 2017 15:41

19.6. Základna -> směr hangáry Nakonec se nás tu schází více než jsem původně předpokládal. S Minou a Mei jsem počítal, Faber ale plně překvapil a i přítomnost Jeremyho je trochu nezvyklá. Doposud o něm vlastně vůbec nic nevím, jsem si ale jist, že dobrým tréninkem se všichni mezi sebou poznáme a kdo ví, třeba se i staneme přáteli. A ty víš jak? Ticho tam. Patřím mezi první, kdo se vydává za Loganem směrem dolů do hangáru, zachovávám však mlčení. Jen Mei věnuji povzbudivý úsměv, když se k nám nakonec připojí s omluvnými slovy. To se stává. "Co teď bude našim úkolem? Máme nějaký plán, jak budeme trénovat?" Optám se Logana, zda přemýšlel nad nejlepší strategií. Pravděpodobně by bylo nejlepší postupně trénovat naši výdrž, postupně odhalovat všechna skrytá zákoutí našich schopností - jenže jak? Teoreticky zní vše velmi jednoduše, ale praxe bývá o něčem zcela jiném. "A budeme pracovat ve skupině či individuálně?"

Mina Coffey - 12. prosince 2017 11:06

19.6. Základna -> směr hangáry Jakmile Logan zavelí, skupinka postupně reaguje na příkaz. I já se vydávám směrem k hangáru, přestože nevíme, co od Logana čekat. Ovšem podle jeho vzhledu a toho, že byl celkem dlouho u ledu, asi čekám spíš nepříjemnosti. Ty ovšem vyvažuje moje chuť se zase po dlouhé době podívat ven. Už je to pár dní, co jsem sem zalezla a během „tréninku“ jsem ven nechodila. Průchodem do hangáru tedy projdu za Anthonym a Loganem. V průchodu se ke skupince ještě připojuje Mei a Jeremy, který předtím stál opodál.

Smiley - 21. prosince 2017 00:43
	19.6. - Vyprovodění skupiny Volně vypluji za Loganem a sleduji jak zbytek nahání. "Jasně. Podívám se po nich a pošlu je za vámi, vy zatím jděte." Pokývnu jim. Když se zjeví Mei, jen ji popoženu, aby je stihla, než vyrazím do pokojů, zjistit, kde je zbytek. Jistě pak snadno poznám, kde se kutálejí do údolí. Již tu mám vytipované pozorovatelská místečka.

Logan - 31. prosince 2017 13:23

19.6. - Rozcvička Čekal jsem klidnou a hlavně tichou cestu ven, ale to poněkud pokazí, ehm, jakže to jen bylo? Na omluvy reaguju maximálně mikroskopickým pokývnutím. Ostatně je to jejích věc jestli se chtějí učit nebo ne. Dlouze, zamyšleně potáhnu z doutníku. Skoro by to mohlo vypadat, že nedýchám nic jiného než kouř, ale to bych si doutník spálil moc rychle. Po chvíli začnu pomalu vydechovat směrem k zemi, aby mě nikdo nemohl nařknout z ohrožování zdraví ostatních. „Ne, nemáme žádnej plán. Sotva pár let zkušeností s děckama jako jste vy.“ Protočím oči vzhůru. Pak se nepatrně ušklíbnu. „A vaším úkolem bude všechno, co řeknu, ve skupině i samostatně.“ Když procházíme hangárem, s trochu zamračeným výrazem přejedu pohledem blackbird. Někdo by zasloužil zpřerážet tlapky. Na první pohled můžu říct, že to bude příšerně moc práce. Radši se ale nezastavuju. Po průchodu skálou se zarazím, jako bych dostal pánví po ksichtě. „Bože, to tu je vždycky takový vedro?“ Ohlédnu se po potěru. Bez ohledu na jejich odpověď se ale po chvíli otřepu, jak se můj organismus teplotě přizpůsobí, rozhlédnu se po úbočí hory i po cestě a s neříjemným úšklebkem zavelím. „Tak a za mnou. Nenechte se zahanbit starouškem.“ S tím se poklusem vydám po cestě dolů, do údolí. Doutník ani na okamžik neodkládám. Když oběhneme celé údolí, vydám se zase zpět a zastavím se zas teprve až u vchodu do pevnosti. S lítostí musím poznamenat, že doutník umřel už někdy v půlce cesty. Trochu nevrle tedy čekám, až a jestli se doplahočí všechny nebo budu muset někoho sbírat.

Jeremy Fox - 31. prosince 2017 13:54

19.6. - Údolí a pokus o vraždu Skupinka se rozejde. Pomalým krokem kráčím za nimi. Moc se mi nepozdává vydat se do rukou nějakému maniakovi, jen, abych se odtud dostal. Při východu se do nás opře vedro. Takové vedro jako když se mi porouchala klimatizace v autě a já musel mimo město. Přimhouřím oči. No to je prostě skvělé. Pak se prostě rozběhne. To tu máme běhat jak trubky? A to nám má jako pomoct jak? Nicméně se velmi neochotně vydám za ním mírným poklusem. Údolí již trošku znám a když míří dál a dál, více a více se mračím. Pak mi začíná docházet dech. Zhruba v půlce začnu zaostávat. Po dalších metrech už ani neběžím. Pak se musím na chvíli zastavit a vydýchat se. Snažím se setřít prach z tváří a sebe, ale nechce se pustit. Nakonec se tedy vydám za nimi. Pomaloučku, těžce na tom s dechem. No tak... Tohle je normálně pokus o vraždu! Jistě čeká, kdo se už nevrátí...

Anthony B. Carter - 31. prosince 2017 14:52

19.6. údolí Všichni, co šli s Loganem Nejsem si jist, zda mám Loganova slova brát jako ujištění, že ví, co dělá. Na jednu stranu říká, že má zkušenosti s podobným výcvikem, ve stejné větě ale přiznává, že nad plánem snad ani nepřemýšlí. Zdá se mi to poněkud nezodpovědné, hlavně z důvodu, že každý z nás by pravděpodobně potřeboval trochu jiný režim, nijak to ale nekomentuji. Budu si muset s vystačit s důvěrou, že to nějak dobře. Lepší alespoň něco než vůbec nic. Na mé otázky mi neodpoví nijak podrobně, spíše mě odbude, začínám si ale zvykat na jeho mrzutou náturu i tvář. Co si vzpomínám z komiksů, je to jeho povaha a s tím nic nezmůžeme. Smíření je to jediné, co nám zbývá - avšak tedy ten doutník by si alespoň v naší přítomnosti mohl odpustit. Neříkám, že já sám jsem přímo proti kouření, s otcem a jeho společníky jsem si sám párkrát zapálil, není však vhodné kouřit před dámami. Trocha vychování by neškodila. Vychování je to poslední, co nás tu čeká, neboť se Logan rozeběhne směrem z kopce do údolí. Z kopce. To je...lepší než do kopce. Běh pro mě není neznámým konceptem, snažím se pravidelně cvičit i běhat, abych si udržel dobrou fyzickou kondici, pochybuji však, že někteří z mých kolegů jsou na tom podobně. Bude to bolet. A nakonec to bude bezpochyby bolet i mě, protože o čem jiném by ten trénink měl být než o posouvání vlastních hranic? "Hodně štěstí, vážení." Pronesu a sám se rozebíhám za Loganem, plný odhodlání vydat ze sebe vše, co jenom mohu. Dolů je cesta víceméně dobrá. Sice nepříjemná na kolena, ale co se dá dělat, alespoň že plíce to snáší víceméně v pořádku. Celkově to není tak těžké, běhání mi chybělo a - jak je to vlastně dlouho, od té doby, co jsem si byl zaběhat naposledy? Ještě u nás doma.. Údolí je však delší, než jsem počítal a brzy začnu cítit, že se dostávám svému maximu. Musím zmírnit své tempo, zpomalit, nejlépe se vydýchat - Ne! Dostat ze sebe všechno! porazit sebe samotného! Bojovat. Cesta zpátky nahoru zdá se být nad mé možnosti, přesto se ještě chvíli snažím, ještě jeden, dva kroky... Zhluboka dýchám, ruce položená na kolenou, snažím se vzpamatovat a nevyplivnout duši. Nedat najevo slabost. A tohle je slabost, tak se vzchop, Anthony. Buď trochu chlap! Rozhlédnu se kolem sebe, abych zhodnotil pokrok ostatních, neboť to mi dává důvod, proč stále zůstávat na stejném místě. Zjistit, zda ostatní nepotřebují pomoc. To je dobrá činnosti. Dobrá, záslužná činnosti. Rozhodně ne výmluva. Jeremy jde již pomalým krokem, co ale děvčata? A Thomas? Nebudou potřebovat něčí pomoc? Mou pomoc? Pokud neshledám, že je něco v nepořádku, dám se opět do mírného poklusu, jen abych se tu a tam na moment nezastavil a opět se neohlédl. Jeden nikdy neví, co všechno se může stát a - nu, to, že mi to dává možnost chytnout dech je jen bonus navíc.

Mina Coffey - 31. prosince 2017 15:34

19.6: – Rozcvička Sotva vyjdu ven, zaslechnu poznámku na téma vedra. Vzhledem k teplotě panující uvnitř skály je tu opravdu vedro. Naštěstí pro mě, Jsem na teplo zvyklá, neboť na farmě nebylo nikdy nic jiného, než vedro a pohyb. Sice jsem nikdy příliš neběhala, ale při každé kontrole polí jsem se snažila být rychlá kvůli slunci. Tudíž poklus zvládám celkem dobře a teplo také. „Tady je takovéhle vedro, co si pamatuji. Vlastně je prý vedro po celém světě.“ odpovím Loganovi. Ten se záhy rozběhne poklusem dolů z kopce. Neváhám a tak vyběhnu ve chvíli, kdy nám Anthony popřeje štěstí. Nejspíš se bude hodit. Chvíli běžíme z kopce a netrvá to moc dlouho než mě Jeremy i Anthony předběhnou. Nesnažím se doběhnout Logana a ani je. Snažím se běžet tak, abych vydržela co nejdéle. Doběhnu z kopce dolů a tam se na chvíli zastavím. Ostatní jsou přede mnou. Vydýchám se a pak zase pokračuji v běhu. Jeremyho předběhnu směrem do kopce a o chvilku později doženu i Anthonyho. I na mě je už znát trocha té únavy, ale stále to není žádná velká katastrofa. Trochu zpomalím, abych vydržela až nahoru. Na konci kopce už to jde trochu ztěžka. Sice jsem zvyklá na téměř celodenní pohyb venku, ale rozhodně celé dny neběhám. Už se těším, až si sednu.

Fate - 01. ledna 2018 13:51

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149 - okolí Londýna Laura Většinou se velkým městům snažíš vyhýbat. Je tam moc rušno a moc velká kontrola. Je to už dobře osmdesát let, co všichni mutanti zmizeli. Zůstala jsi jen ty. Všichni tví "kolegové" z laboratoře již zemřeli věkem nebo při pokusu zapojit se do posledních bojů. Toulání se po pustinách je čím dál tím těžší. Vzduch je pro většinu normálních lidí venku nedýchatelný a musí používat masky. Tenhle problém se tě naštěstí kvůli healing factoru netýká. Nicméně jednou za čas se musíš k městu přiblížit. Kolem velkých měst se totiž nalézají farmy, kde se pěstuje většina jídla. Spadají pod velké vzduchové kapsy velkých měst, takže se na nich dá žít i bez masek a vlastních generátorů. A tady se jídlo shání mnohem snázeji než v umělých farmách pod velkými městy. Náhoda dala, že se nalézáš zrovna v okolí Londýna. Již cestou sem jsi mezi těmi málo lidmi, co se pohybují venku - většinou nikdo moc bezpečný - postřehla zprávy velmi podivné. Většinou o tom, jak se po městě v noci pohybovali složky správní síly. A také o tom, že snad dokonce přes den naháněli mutanta! Záleží jen na tobě, co uděláš nyní. Můžeš se držet plánu a pokračovat na farmu... Zjistit víc v táboře kočovníků, nebo se snad vydat přímo do Londýna?

Thomas Faber - 01. ledna 2018 15:41

19.6. - rozcvička nebo vražda, hmm Objeví se Logan s doutníkem, objeví se Smiley bez doutníku a vypadá to, že někam půjdeme. Taky bychom mohli zůstat tady, kde je klimatzace a pořádná dávka kyslíku navíc. Když se vydáváme do hangáru, věnuji Smileymu pohled, který jasně říká, že nás má všechny na svědomí, a pomalu vykročím za ostatními. Nemám moc proč se vyjadřovat. Na rozdíl od chytráka „všechno vím, všechno znám, jsem hrdý na to, že jsem mutant a zachráním svět“. Bude to chtít nějakou zkratku. Asi VVVZATD. Když vylezeme z jeskyně, je jasně vidět, že tohle ani náš mrzoutský lektor tak úplně nečekal a jeho slova to potvrdí. Odpovědi se ujme Mina, takže opět není proč plýtvat kyslík, kterýho je tu rozhodně víc než jsem čekal. Pak se ten blázen rozeběhne a ostatní ho následují. S povzdechem se dám nakonec také do pohybu. Neplýtvám síly ani dech, takže ani z kopce neběžím zvlášť rychle. Po očku sleduji ostatní a jsem celkem rád, že na rozdíl od většiny jsem neměl tolik povinností, abych zanedbával svoji fyzickou kondici. Poněkud jsem ale nepočítal s tím, že těch několik dní od plesu jsem vlastně celkem nic nedělal a i na mě se to bohužel nepříznivě podepsalo. Celkem obstojně ale držím krok s VVVZATD, i když nejprve poněkud zaostávám, protože ve chvíli, kdy mi dojde, že moje fyzička šla docela do háje, přejdu na indiánský běh, což znamená, že padesát kroků jdu, padesát běžím. Nakonec pomalým tempem tedy překonám i Anthonyho, ale nahoře už cítím každý sval a doslova padnu na hubu, jen ležím na břiše a ztěžka oddechuju. Všichni jsou tu magoři.

Laura Kinney - 01. ledna 2018 15:47

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6., Okolí Londýna Časy se opravdu hodně změnily. Pro někoho, pro koho čas nemá příliš význam to bylo patrné. Města se velmi rychle pro mě stala jistým typem tabu, kterým jsem se snažila vyhýbat co nejvíce to bylo možné. Prakticky jsem do nich vstoupila jenom pokud to bylo nutné, nezbytné. Většinu věci jsem stejně vždycky vyřídila nějak mimo a jídlo se dalo sehnat na okrajích, a vzhledem k tomu, že jsem skoro pořád na cestě, nezůstanu moc dlouho na jednom místě, den, max dva, tři, a taky, nikdy se příliš ani nevyptává. Přijdeš, zaplatíš, odejdeš se zbožím, nikdo se příliš nezatěžuje s podrobnostmi. Stejně jako se snažím nepřijít sem více než jednou, či dvakrát. Na jedné z cest na takové místo, se však dovím něco, se mě poněkud překvapí. A ne, není tou skupinkou lidí, se kterou jsem se tu zdržovala, ti byly poněkud mou poslední starostí. Šlo o zprávy, zvýšená bezpečnost možnost bezpečnostních jednotek nebyla nic zvláštního. Co mě spíše oslovilo, bylo to, že možná byly na stopě mutanta... Zkusím o tom zjistit něco víc, moje plány to po cestě moc nezmaří, vždycky může pak pokračovat v původním záměru pokud to nebude důvěryhodné ale nebudu zbytečně tlačit na pilu, mohlo by to vzbudit nechtěnou pozornost. Pak se uvidí podle toho co zjistím.

Mei Watanabe - 02. ledna 2018 09:17

19.6. Rozcvička v údolí všetci bežci Zdá sa, že moje meškanie nijak zvlášť nevadí. Rýchlo sa zapojím medzi ostatných a v pomernej tichosti prejdeme hangárom až von z jaskyne. Do tvárí sa nám oprie teplo, čo zjavne Logan nečakal, nenamáham sa viac dodávať, keďže na jeho dotaz odpovedala Mina, na tvári sa mi však zjaví pobavený výraz. Ten však rýchlo vystrieda výraz nespokojnosti, keď sa Logan i tak rozhodne, že predsa len je dobrý nápad ísť behať von. S tichým povzdychom sa teda pokúsim psychicky pripraviť na teplo vonku. Nie že by to pomohlo. Spolu s ostatnými vyjdem z jaskyne a pustím sa za Loganom. Spočiatku sa držím skôr s Minou, beh sám o sebe by nebol taký problém, telocvik v japonsku je postavený na vysoké miesto i v dnešnej dobe a tak sa mu jeden proste nevyhne, horšia je tá teplota. Netrvá to dlho a čelo sa mi orosí a beh trošku zaostane. Jednotlivé postavy predo mnou sa striedajú. V údolí však začnem spomalovať, cestu hore kopcom prekonám už len napol behom, napol krokom, lapajúc po dychu. Nahor dobehnem medzi poslednými. Posledných pár metrov pobehnem, čím vyplytvám posledné skôr psychické sily a s hlbokým nádychom zastavím. S výdychom sa zohnem, opriem sa rukami o kolená a začnem sa vydýchavať. Napriek pokusu dýchať pomaly a poriadne je môj dych väčšinou plytký a prerývaní, po tvári mi stečie kvapka potu a jediné čo mi behá mysľou je studená sprcha. Beh ako taký je v pohode, beh do kopca v pohode nie je ani trochu a beh do kopca v tomto počasí je zabijak.

Fate - 03. ledna 2018 17:15

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Tábor kočovníků poblíž Londýna Laura Nakonec se rozhodneš přisednout ke kruhu kočovníků. Jejich oblečení je pro tuto dobu typické - lehké látky, zakrývající celé tělo. Teploty poslední dobou neklesají pod čtyřicet a to ani v noci, takže skutečně nějaké teplé oblečení třeba není. Samozřejmě, že přetřásají to nejzajímavější, co se dostalo i k takovým uším jako těm jejich. "...povídám vám, je to pravda. Celý Londýn byl kompletně uzavřen snad po tři hodiny! Rychlodráhy, brány, všechno! To se nestalo od té doby, co na Londýn zaútočil ten mutantní šílenec před dvaceti lety!" Povídá jeden, oblečen v béžovém, s hustou bradou a vykulenýma očima. "No jo, ale to nebylo kvůli mutantům. Já slyšel, že je to kvůli tomu, že se pohřešují dvě děti ze smetánky. Jeden z rodiny toho technologa... Toho no... Cartera. Ten co přišel s novými filtry pro venkovní generátory vzduchu. A ještě jeden. Tohle je mnohem horší... Znáte Fabera? Toho co dodává vládě zbraně? Tak jeho syn je taky fuč. Ten bude zuřit. To zase půjdou ceny na trhu nahoru. Stejně jako když se jeho dceruška zapletla s tím podivínem od těch bláznů promutantskejch." Oponuje mu starší muž, který si brousí celkem velký tesák. "No a já zase slyšel... Že zmizeli právě kvůli mutantům. Prej je normálně unesli z bálu." Odfrkne si dlouhán stojící trochu opodál kroužku. "Ale ne... Vždyť ty zmizeli před tím, než viděli toho okřídleného kluka u vzdělávacího centra..." Oponuje mu opět ten první. "No podle mne je to stejně zase výmysl vlády. Experimentují nad nějakými novými vojáky a ty jim zdrhli. Dejte na mne, to určitě bude zase něco takového." Přidá se do debaty další, co měl do teď plnou pusu něčeho z konzervy. "Slyšeli jste taky o tom, že se k tomu prý přední zástupci vlády odmítli vyjádřit? Slyšel jsem, že je to prý kvůli tomu ďáblovi co se objevil v centru města. Normálně tam někdo chytit a odkráčel i tak." Přidá se další nadšeně, že může přispět něčím do mlýna. "Hehe, stejně si myslím, že z toho budou všichni dobře posraný... Víte jak, po takové době a mutanti..." Debata v podobném duchu pokračuje. Záleží na tobě, zda se do hovoru přidáš, někoho odtáhneš stranou, nebo budeš jen poslouchat.

Laura Kinney - 03. ledna 2018 18:23

soukromá zpráva od Laura Kinney pro Rozhodla jsem se tedy zůstat a zkusit zjistit více. Vytáhla jsem něco ze zbytku jídla, aby to nevypadalo nápadně, a usadila jsem se nedaleko nich. Prostě jen náhodný člověk, co se chce najíst v klidu... Mlčky, tiše jsem se zabývala svým jídlem, zatímco můj sluch pracoval skoro na maximum, abych zachytily co nejvíce z toho, co si tam povídali. Však nebyla nic přímo určitého. Pokud bych to tak měla nazvat, šlo prostě o nějaké domněnky. Trochu mi to připadalo jedna paní viděla, druhé to povídala a třetí si tam přidala to svoje. "Myslím, že by jste měli přestat vyprávět pohádky..." pronesu pak k nim, sic jim nevěnuji ani jediný pohled. Odložím zbytky, které už nebudu jíst stranou a pomalu vstanu. "...mutanti nejsou, každý děcko to ví..." dokončím s tím, že už pro mě nemá moc cenu se zdržovat v jejich přítomnosti. Moc informací sami zřejmě neměli a jestli zkusím pátrat hlouběji, můžu riskovat odhalení nebo prozrazení. A také to poslední co bych teď potřebovala byla krev na drápech... Vyčkám trochu stranou, pro moje smysli stejně nebyl moc problém něco zaslechnout i tak a pokud nebude už na programu nic zajímavějšímu, přesunu se postupně v prvotnímu plánu, asice doplnit zásoby.

Logan - 03. ledna 2018 20:40

19.6. - rozcvička, u vchodu do jeskyně Povytáhnu obočí, když se mě ani jeden z nich nezvládnul držet. Mládež v téhle době skutečně nic nevydrží. Ale tak v minulosti to nebylo o moc lepší. Obávám se, že příští rozcvička pro ně bude daleko méně zábavná. Po několika minutách se začnou objevovat první. Nevypadají moc živě. V rozestupu asi půl hodiny se nakonec dopotácí i poslední, což jsem docela rád. Čekal jsem, že jich tak polovinu budu sbírat při druhém kolečku. Když se konečně doplazí i Jeremy promnu si ruce a podívám se na oblohu. Začíná se stmívat. "Tak jo, tohle nebylo zrovna ukázkové. Zítra to otočíme." Pobaveně se ušklíbnu, ale víc jim k tomu zatím vysvětlovat nebudu. Chvilku počkám, jestli někdo nenadhodí nějakou všetečnou otázku, ale pokud ne, ustoupím stranou a pokynu jim, ať jdou dovnitř. Sice je ještě nemíním pustit z drápů, dneska budou všichni spinkat jako nemluvňata, ale zbytek můžeme projít uvnitř.

Fate - 03. ledna 2018 22:41

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Tábor kočovníků poblíž Londýna Laura Nikdo si tě nevšímá, možná protože tady takto posedává více lidí stranou. Hlavně v podobném táboře pozornost skutečně není moc chtěná věc, pokud nesedíte v diskuzním kroužku uprostřed. Když promluvíš, naráz všichni zmlknou a podívají se k tobě. Jak vstáváš, pohledem tě sleduje téměř celý tábor. "Tak jak mi vysvětlíš tohle?" Zeptá se tě s úšklebkem jeden z kroužku a vytáhne velmi zastaralý téměř se rozpadající tablet. Na jeho samolibém úsměvu je znát, že čekal do poslední chvíle, než ho někdo zpochybní, aby mohl vytáhnout svůj trumf. Na obrazovce se rozblikají světla a on spustí jeden ze souborů. Nad tablet se promítne 3D scéna z bezpečnostní kamery před Vzdělávacím centrum Londýna. Vypadá to, že je tam nějaká demonstrace a do a z centra proudí spousty mladých lidí. Očividně den nedávných závěrečných zkoušek. Nicméně najednou žena z malého pódia sestoupí a někam odejde. Zanedlouho se začnou po obraze míjet vozy státní správy a obkličovat nějakou ulici mimo obraz. Chvíli vše vypadá normálně, než smykem před jednou z budov naproti vzdělávacímu centru zastaví jedna z dodávek státní zprávy. Chvíli tam stojí a pak rychle zamíří pryč. Muž se ušklíbne. "Viděli jste to?" Podívá se po zbytku. Pak obraz kousek přetočí a zvětší místo s dodávkou. Je jasně vidět v pauznutém obrazu, že z budovy do otevřené dodávky přebíhá chlapec s obrovskými bílými křídly a vedle něj nějaká světlovlasá mladá dívka. S vítězoslavným úsměvem se podívá na tebe. "No?"

Jeremy Fox - 03. ledna 2018 22:52

Nad vražedným údolím, vchod do komplexu Velmi brzy mne předeženou naprosto všichni. Když se konečně po hodné doby vyplazím do kopce, mám pocit, že mi shoří plíce, jak dojdu opřu se o stěnu a je mi úplně jedno, že pálí jak čert. Nebudu tady tak heroicky rozpláclý na zemi, jako někteří. Radši ani nechci vědět, co tím sakra myslel a jen lehce nakrčím čelo. Jako kdybych snad měl zbývající dech na to, abych se zeptal i kdybych chtěl. Když nám pokyne, ať jdeme dovnitř začnu se pomalu sunou podél skalní stěny, než zmizím v průchodu. Doufám, že to byl hezký přehled a teď nás čeká velmi příjemné popovídání si o tom, jak se toho ksakru zbavit.

Smiley - 03. ledna 2018 23:20

Základna, Hlavní místnost Nakonec za nimi nikoho nepošlu, ani se nejdu podívat, jak na tom jsou. Když se začnou trousit zpět do hlavní místnosti, sedím opět na rohu skříně a hledím ven, odtud je vidět jen velmi omezeně do údolí, kde trénují, nicméně alespoň něco. Volně mávám zamyšleně dlouhým ocasem, který momentálně visí z rohu knihovny, sem a tam. Můj výraz není moc usměvavý. Možná snad ani zamyšlený. Spíše trochu ustaraný. Když zaslechnu prvně příchozí, natočím jejich směrem hlavu a čekám až uvidím vcházet i Logana.

Anthony B. Carter - 04. ledna 2018 15:06

19.6. u vchodu do jeskyně Hlubokými, kontrolovanými dechy se snažím uklidnit jak své bolavé plíce, tak i divoce bušící srdce. Nohy mě pálí z nedostatku protažení před začátkem této rozcvičky a nejradši bych si nadával, za nedostatek pohybu. Od doby plesu jsem na fyzický trénink skoro ani nepomyslel a teď je to znát. Postupně mě cestou předběhli všichni, tedy skoro všichni, jen Jeremy zůstával za mnou. Budeme to muset zlepšit. To však nějakou chvíli bude trvat, i kdybych měl každý den zaběhnout stejnou ne-li delší trasu, získání fyzické zdatnosti je otázkou trpělivosti a odhodlání. Budu to muset zvládnout. Tento stav je naprosto tristní a nemohu si dovolit být jedním z nejslabších článků. Je to ostuda, která se nesmí opakovat. Zatímco ze mě stékají čůrky potu, v duchu zvažuji, kolik koleček navíc si denně budu muset dávat, abych dosáhl úrovně ostatních - či je dokonce překonal. Minimálně dvojnásobek. Bude to bolet, mohl bych však vstát o něco dříve než ostatní a dát si drobnou ranní rozcvičku ještě před snídaní. Uvidíme, kam to povede. "Co nás čeká teď?" Zeptám se hned, jakmile si jsem jistý, že zvládnu promluvit bez nepříjemného zadýchání se. Vypadá to, že běh máme za sebou, pochybuji však, že to bylo vše. Pokud z nás má něco být, musíme ze sebe dostat všechno a překonat sami sebe. Tak jdeme na to.

Laura Kinney - 04. ledna 2018 15:34

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6. Tábor poblíz Londýna Možná jsem měla být zticha, možná jsem měla jen naslouchat. Bohužel moje jistá část prostě musela něco říct. Možná, protože už to bylo tak dlouho... Jeden z nicj nakonec vytáhne svůj důkaz ku celé věci. Nebudu lhát, překvapilo mě to, protože jsem očekávala jen babské povídačky. Nicméně, přistoupím o krok blíže abych lépe viděla, i když to nebxlo příliš nutné. A to i napříč pochybnému vzhledu té věci. Mlčky sleduji obraz, kterým se chtěl zvástat. A pak jsem to viděla. Bylo to nad slunce jasné, nepotřebovala jsem ani, aby to zpomalil. Není o tom pochyb, tedy...video může být nastrčené, ale i přesto... Jistá naděje, že nejsem poslední? Že nejsem jediná? Že možná i někdo další nějak přežil? Možná.. Kdyby však přežil i on... Uvnitř mě se teď lehce zmísíly pocity, však navenrk nebxlo znáti pranic. Nechám mu onu vítězoslavnou chvilku než na něj upřu pohled lehce studených očí. Nezapomeň, je to skoro třicet dní...skoro třicet dní bez konfliktu, nebo drápů a krve... Skoro nový rekord. Byl by hrdej...byl by... "Může to být klidně podvrh. Pro někoho kdo se vyzná v technologii je to pakatel... Mohl to schválně vypustit aby znepokojil lidi, proto ta ochranka všude..." utrousím nezůčastněně. "Žádní mutanti už nejsou..." trvám dál na svém. Nenašla jsem žádné další...

Fate - 04. ledna 2018 17:37

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Tábor kočovníků poblíž Londýna Laura Zazubí se a obrazem prostoupí neporušená značka správní síly. "Neupravený záznam. Takhle jsem to získal od Quickquita. Nejlepší hacker v podsvětí. Zaručil se svou pověstí, že je to pravé." Uchechtne se, když se kolem ozve šum. "No jak myslíš kočko... Jen si ale představ, co ti tady uniká..." V očích mu zasvítí chtíčem. "Kolik vláda bude platit za to, když jim někoho takového přivedeš?" Zhasne obraz, jak se několik lidí okolo vrhne vpřed, aby zjistili poznávací značku vozidla, které okřídleného odváží. "Žádní takový, tohle nebyl levný špás." Loupne pohledem po ostatních. "Tohle bude můj byznys. Pamatujte na to." Zazubí se a pečlivě tablet zase schová.

Laura Kinney - 04. ledna 2018 19:09

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6. Tábor poblíže Londýna Snaží se obhájit svoje dílo, typické. Ohledně odpovědi o hackerovi jenom naznačím pokrčením rameny. "Neuniká... jestli jsou aspoň trochu chytří, změní tu značku nebo se rovnou zbaví toho vozidla..." poznamenám neutrálně. "A jestli má skutečně křídla, udělal dávno nejlíp, že odletěl co nejdál mohl. Takže z byznysu, bude jen ostuda." pronesu, lehce vítězně naopak já. Nemínila jsem vyprovokovat žádnou bitku nebo tak něco, ale prostě jsem si v tomhle nemohla pomoci. Možná jsem opravdu raději měla zůstat zticha. Uvidíme jak se to vyvine dál. Jestli se bude mínit ještě hádat, raději odejdu. nebudu riskovat. Drápy zůstanou uvnitř... Třicet dní, skoro...

Fate - 04. ledna 2018 19:17

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Tábor kočovníků poblíž Londýna Laura "Ty jsi kotě myslíš jak jsi strašně chytrá." Uculí se pobaveně a několik lidí okolo se uchechtne. "Jen si dál trvej na svém, ale nechoď za mnou, až si budeš chtít pořídit kousek mutantních výhod." Zazubí se ještě víc. "Jak nám tady slečna velmi chytře předvedla, je čas dát se do práce. Protože pokud by byl tak chytrý jak naznačuje, dávno by ho zastřelili, vzhledem k tomu, že jakékoliv lítání je zakázaný a střežený." Otočí se ke zbytku. "I když mrtvý mutant má taky svou hodnotu." Trhne pobaveně rameny. S tím si začne balit své věci. "Dám vám vědět, až bude hotovo." Mrkne na kolegy z kroužku a vyrazí mimo kruh, kde stojí okolo tábora různá vozidla, aby lidi uvnitř jakž takž chránila.

Laura Kinney - 04. ledna 2018 20:07

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6. Tábor poblíže Londýna Chlápek si myslel jak děsně je teď chytrej. Že na mě vyzrál a ukázal jaký chlapák vlastně je. Kdyby jen tušil... Cítila jsem drápy, jak se pod kůží nepatrně pohnuli, kterak reagovali na moje pocity. Bylo by to lehké, skočit po něm a zarazit mu je až po klouby do krku a jen čekat a dívat se jak se dusí vlastní krví.. Znovu pokrčím nezůčastněně rameny a založím si ruce přes sebe na své hrudi. Ne, dneska ne. Dříve možná, ale slíbila jsem mu, že nebudu taková, že budu lepším člověkem... "Pro mě za mě, si to strč třeba do prdele ale nechoď pak s pláčem za mnou." pronesu ještě, pak se ale už jen starajíc o sebe a své. Odsednu si i dál. Už abych měla ty zásoby a mohla být konečně zase sama.

Fate - 04. ledna 2018 23:53

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Tábor kočovníků poblíž Londýna Laura "A kdo by chtěl?" Ozve se smích. "Ženský maj stát stranou, hezky mlčet a podporovat úspěšný." Ozve se pobaveně od strojů, ale nějak to nevypadá, že už by ti věnoval větší pozornost. Sedíš ve stínu, stranou od osatních. Můžeš si tak všimnout, že jeden z těch, co sedí podobně, věnují mluvkovi nějak příliš pozornosti. Sleduje ho pohledem a jeho pohyby zpomalily, jak se na něj soustředí. Zbytek tak nějak pospává. Hovor utichl, jen se občas někdo podívá tvým směrem a spíše jen přežvykují, nebo se věnují svému. Vypadá to, že jsi zde zabila zábavu.

Laura Kinney - 05. ledna 2018 07:52

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6. Tábor poblíž Londýna Dál jsem už moc náfukovi nevěnovala pozornost. Odsedla jsem si stranou, však smysli stále napozoru, kdyby se náhou proneslo něco co by mi nemělo uniknout. Však potom co chvastoun odešel, nebylo tu už příliš zábavy. Spíše to vypadalo, že možná někteří lehce zatoužili po tom tabletu a tom, co skrývá v sobě. Nebude to asi nic příjemného. A tak si raději poberu svý věci a s tím, že se zřejmě už nedozvím nic dalšího, tak nějak vyrazím na původní plán. Tedy doplnit zásoby. Co dál se uvidí. Možná se vydám podívat do města, uvidí se tedy.

Fate - 08. ledna 2018 00:20

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Farma poblíž Londýna Laura Rozhodla jsi se ignorovat veškeré dění v táboře a opět vyrazila na cestu. Nakonec narazíš na cestu, která tě zavede mezi velká pole. Podle toho co vidíš můžeš usoudit, že se jedná především o pole bramborová. Mezi políčky se pohybují robůtci, co vypadají, že se každou chvíli rozpadnou. Uprostřed polí je uskupení malých stavení. Taková klasická farma. Nedaleko však také vidíš velký skleník. Svítí se ve stodole, stejně tak v jednom menším domku a pár oken v něčem, co vypadá jako obytný dům.

Laura Kinney - 08. ledna 2018 02:29

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6. Farma Tábor blbečků jsem nechala daleko za sebou. Zřejmě tam teď nastanou zajímvé chvíle a je jen otázkou času, než ho tam někdo zastřelí nebo podřízne jako posvinče, jenom aby dostal do rukou ten tablet. Mohla by to být i zábava, pomyšlení vidět tu hrůzu v jejich očích když by do nich zajeli mé drápy... Nepatrným potřesem hlavy se z ní pokusím vyhnat tyhle myšlenky. "...my tohle neděláme!" ozve se na to v mé hlavně vzpomínka na něj. Stejně jako všechny ostatní vyvolají nepatrný úsměv, kter však záhy vekmi rychle zmizí a vše má tak hořkosladký námět. Nicméně cíl mé cesty se přede mnou pozvolna oběví. Nebylo to sice nic extra, ale vše evidentně svůj účel splňovalo. Bylo tu i několik budov, ve kterých evidentně někdo byl, soudě podle světla. Zamířila jsem tedy k té, která vypadala jako snad stodola.

Fate - 08. ledna 2018 15:32

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Farma poblíž Londýna Laura Mířím k poměrně rozlehlé budově. I ta vypadá, že každou chvíli spadne majitelům na hlavu, ale svůj účel plní. Vrata jsou pootevřená. Uvnitř je mimo nářadí a spousty vybavení taky spousta beden. Mezi nimi se pohybuje středně vysoká žena (167cm), má blonďaté vlasy, je velmi opálená - je znát, že je tu vystavena hodně přímému slunečnímu žáru. Její tělo má velmi výrazné ženské rysy. Vypadá, že jí může být tak kolem čtyřiceti. Trochu si pobrukuje a vybírá něco z krabic. Můžeš cítit, že uvnitř je jiná teplota než venku. Očividně je budova chlazená.

Laura Kinney - 08. ledna 2018 16:08

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6. Farma Zamířila jsem tedy k budově co vypadala jako stodola. Byť i tahle budova měla za sebou evidentně už mnohem lepší časy, světlo uvnitř nasvědčovalo tomu, že se zde někdo nachází. A taky se mi to potvrdilo, když jsem jí nejprve slyšela, tiché tóny nějaké melodie a pak jsem jí i skrz pootevřená vrata viděla. Ženu. Nechtěla jsem jí vylekat a tak jsem prve dala navědomí svou přítomnost tím, že jsem decentně zaklepala rukou na ony vrata. Vyčkala několik vteřin, než jsem je rukou krapet pootevřela a nakoukla dovnitř. "Pardon, že ruším v tuhle dobu... ale moje zásoby jsou už skoro žádné a tak jsem doufala, že bych je tu mohla doplnit." pronesu směrem k žene.

Mei Watanabe - 09. ledna 2018 15:27

19.6. vchod do jeskyně všichni přítomní Po chvíli sa znovu narovnám, aj keď môj dych ešte nie je úplne ustálený a srdce mi bije ako zvon na poludnie. Spotené čelo si utriem rukou a pozriem na Logana, ktorý sa tvári extra pobavene. "Ako je to vôbec možné, že sa ani nezadýchal..." Prejde mi myšlienka hlavou netečne. To však už pokynie, aby sme vošli... Niečo mi však hovorí, že ešte nie je cvikom koniec. S hlbokým nádychom a pomalým, dlhým výdychom vykročím smerom do vstupu do jaskyne. Tam sa hneď otočím a vyzriem na ostatných, či idú tiež, alebo nie. To, že ešte nie je koniec, napadlo i Anthonyho, ktorý sa rovno pýta... Chjo, ale tak, aspoň budeme fit no... len keby nebolo tak hnusné teplo. Pri troche šťastia aspoň budeme vo vnútri. Dúfam... Potrasiem hlavou, aby som myšlienky zahnala a zahladím sa znovu na Logana s očakávaním, čo si na nás vymyslel ďalej. Čas, ktorý sa mi naskytol pri čakaní využívam na dýchanie. Poriadne napĺňanie plúc vzduchom, aby som zahnala dušnosť po behu čo najviac to pôjde a pripravila sa na ďalšiu časť tréningu, ktorá nepochybne príde.

Fate - 10. ledna 2018 01:04
	soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Farma poblíž Londýna Laura Když se ozve klepání žena zvedne hlavu trochu poplašeně a podívá se k tobě. Když tě uvidí, tak se ovšem usměje. "Dobrý večer slečno." Pozdraví tě. "Co děláte takhle sama na cestách?" Optá se tě trochu se zvídavým zájmem. "Jistě, máme zrovna něco na prodej. Potřebujete něco konkrétního?" Rozhlédne se po bednách kolem ní.

Laura Kinney - 10. ledna 2018 09:10

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6. Farma Dala jsem o sobě prve znát, abych nevyvolala nechtěné nedorozumění či nepřátelské úmysli, ale i tak se žena polekala. Možná jsem si měla vybrat jinou denní dobu, i když pro mě je to prakticky pořád jedna a ta samá... Na pozdrav jí opovím lehkým kývnutím, však další otázku ohledně cestování záměrně ignoruji. "Chci jen něco na cesty, co vydrží dlouho... Nebudu vás otravovat dlouho."řeknu jí.

Fate - 12. ledna 2018 02:28

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Farma poblíž Londýna Laura "Ale to je v pořádku." Usměje se. "Jen si nejsem jistá, co z toho co máme trvanlivého vydrží dlouho. Pěstujeme převážně brambory."/b] Popojde kousek blíž a těkne pohledem k východu. "A neslyšela jsem, že byste na něčem přijela. Máte jak uskladnit zeleninu?" Zeptá se. "Nějaké upravené potraviny tu jistě také budou, ale cestovatelé si nás příliš nevybírají na doplnění zásob. Dodáváme spíše městu." Vysvětluje, zatímco se vrátí k prohledávání beden.

Laura Kinney - 12. ledna 2018 07:52

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6. Farma Žena působila mile, a tak jsem se snažila být milá v mezích taky. "Nepřijela jsem, cestuji s nomády, tábor mají kousek odtud. Řekla jsem si, že skočím pro něco než budou dál pokračovat..." odvětím ženě. "Nechám to na vašem doporucění." navrhnu jí, ohledně její poznámky, že nemají moc potravin pro cestovatele, ale já byla nenáročná. Jak se to dalo jíst, prostě jsem to do sebe bez upejpánní nacpala. "Navíc, stejně zvažuju, že je opustím. Prý se ve městě oběvil mutant či co... Jsou žhaví na to, aby ho dostali za nějakou odměnu...není to zrovna můj šálek kafe. Zkusím svý štěstí bez nich ve městě." řeknu ženě. Trochu využívám toho, že obě jsme ženy a tudíž nemusím vzbuzovat tolik pozornosti. A prakticky jsem jí ani tak moc nelhala.

Fate - 15. ledna 2018 18:14

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Farma poblíž Londýna Laura "Není to nebezpečné? Nomádi jsou většinou dost strašidelná sebranka." Podívá se na tebe poměrně starostlivě. Když vybrání zásob necháš na ní, začne na nejbližší bednu snášet potraviny, které si myslí, že by se ti mohli hodit. Většinou jsou to sklenice plné nejrůznějších potravin. Samozřejmě ani vlákno masa, na to je to příliš malá farma. Velmi mile se na tebe usměje a chápavě kývne, když nadhodíš, že je opustíš. Nicméně pak jí úsměv opustí. "Nemyslím si, že je rozumné navštěvovat Londýn." Řekne nakonec tónem zcela odlišným od jejího milého předchozího. Zní to trochu jako mísený smutek se vztekem. "Dějí se tam podivné věci. A mizí lidé." Dodá nakonec napůl šeptem.

Laura Kinney - 16. ledna 2018 10:46

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6. Farma Ohledně její poznámkyy, že cestovat s těma lidma není brzpečné, jen pokrčím trochu rameny. "Nevyberete si v dnešní době příliš." trousím lehce. Sledovala jsem tedy ženu, kterat mi začala nosit zásoby podle jejího uvážení. Skutečně to nebylo nic moc, ale jak jsem už jednou řekla, jak to bylo poživatelné, prostě jsem to snědla. Navíc, nějaké případné otravy jídlem jsem sk vážně starosti a hlavu dělat nemusela. "Třeba budu mít štěstí." řeknu jí. "Pořád je to lepší než ti v tom táboře." dodám ještě k tomu. Však o něco zpozornilt, když ztiší hlas. "Divné věci? Jaké divné věci?" zeptám se v podobně tichém tónu jako to řekla prve ona.

Fate - 16. ledna 2018 11:33

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Farma poblíž Londýna Laura Nakonec se za poměrně slušnou hromádkou zásob zastaví a podívá se na tebe. "Štěstí?" Potřese hlavou. "Myslím, že momentálně by byl Rotterdam lepší volba. Je klidnější. A taky nad ním nevisí hrozba válečného konfliktu." Odvětí ti. "Tam tě maximálně podříznou. Bůhví co se stane s těmi, co zmizeli." Dodá poněkud ponuře. Když se jí zeptáš, trochu sebou cukne, asi si ani nevšimla, že to řekla nahlas. Trochu trhne ramenem. "Nějaký chaos kolem zkoušek ve Vzdělávacím centru. A smetánka se chová neobvykle. Poslední co tu byli celou dobu téměř nepromluvili a rychle pospíchali zpátky. Většinou se zdrží, prohodí pár slov s manželem..." Potřese hlavou. "Bude to 200 Amů." Prohodí nakonec.

Laura Kinney - 16. ledna 2018 19:25

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6. Farma "Hmmm." Prohlížím hromádku před sebou, kterou mi sem žena naskládala. Trochu jsem to brala jako zástěrku, maličko jsem i přemýšlela na tím co řekla. "Možná se do Rotterdamu vypadám později, pokud se neupíchnu v Londýně, nebo mě někdo zapíchne." řeknu s jistým pokusem o vtip, však nikdy mi nic podobného příliš nešlo. "Ze smetánky si nic nedělejte, ona vždycky bude divná." dodám ještě k tomu nakonec. Poté tedy sáhnu do kapsy, kde jsem měla schovanou kartu, sevřu jí v ruce, však dojde mi záhy. "Zaplatit asi jinde co? Nebo máte něco přenosného?" poznamenám. Nechtěla jsem jenom tak dát tu kartu z ruky i když žena působila sebemileji. Možná by nebyl extra problém opatřit si novou, ale chci se prozatím držet stranou problémů. Třicet dní..

Fate - 17. ledna 2018 12:37

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Farma poblíž Londýna Laura Po tvé odpovědi si povzdychne. "Mladí jsou tak nerozvážní." "Jsou k nám milí. Většinou ztratí s námi několik slov a dobře platí." Zastane se smetánky Londýna. Chvíli tě sleduje jak lovíš kartu, zatímco si sáhne k zápěstí. Když promluvíš, vyhrne si rukáv a nahodí omluvný úsměv. "Jistě, už ho vlastně u sebe nemám. Nečekala jsem, že ještě někdo přijde kupovat. Mám terminál v domě..." Chvíli zaváhá a prohlíží si tě. Možná uvažuje co teď. Úplně tě asi nechce nechávat u všech zásob. Však v tom za tebou vrznou vrata, jak se trochu více pootevřeli. Stojí v nich hubená dívka. Zhruba šestiletá s hnědými dlouhými vlasy. "Mami... Já nemůžu usnout..." Mne si jedno oko a na sobě má noční košilku. "Josie, zlatíčko, co tady děláš..." Osloví jí žena a prosmýkne se kolem tebe k dívce. Usměje se na ni. "Za chvíli budu zpátky a zůstanu s tebou, jenom tady potřebuji něco dodělat. Chceš mamince pomoct? Doběhni do domu a přines mi terminál, ano?" Vyšle dívku. Ta se rozzáří a odběhne pryč, k velkému domu. Zanedlouho je zpátky a podává jí něco, co vypadá jako větší hranaté hodinky. Poté je odeslaná zpět do domu do postele. Žena terminál nastaví, abys mohla zaplatit požadovanou sumu. Vše samozřejmě takto proběhne, pokud dění sama nenarušíš.

Logan - 18. ledna 2018 12:53

19.6. hlavní sál Sleduju tu bandu a v duchu počítám. Nepřekvapí mě, když Anthony přijde s další otázkou, no nakonec si budu myslet, že je nemocný, když nemluví. „Nemůžeme přeci trénovat tělo, aniž bychom trénovali mysl, že ne?“ Odpovím mu nakonec neurčitě. Pokud ale mají uspět, musejí být co nejvšestranější. Nakonec pomůžu na nohy i poslednímu z nich a před sebou ho šoupnu do skalní rozsedliny. Chci mít jistotu, že se dovnitř dostanou všichni. Cestu přes hangár věnuju tomu, abych si pořádně prohlédnul, jak na tom po odpočinku jsou. Když vejdeme do hlavní místnosti, kočičák na nás už čeká a pohled, který na mě zafixuje, se mi zrovna dvakrát moc nelíbí. Očekávám nějaké kázání o tom, že po nich chci víc, než mohou zvládnout, takže v mžiku přehodnotím následující postup a všem věnuji co nejmilejší úsměv. No asi jako bych žvýkal šťovík. „Tak to bylo fákt hrozný.“ Co si budeme namlouvat, že? „Takže plán pro nastávající dny. Můžete trénovat se mnou i beze mě, ale na konci týdne každý z vás uběhne minimálně do poloviny trasy tak rychle, abych ho nechytil. Každý, koho chytím, bude mít kolečko navíc. Bez pauzy.“ Tázavě kouknu na kočičáka, aby mě opravil, pokud se náhodou pletu v následujících slovech. „Jsem si také jistý, že tu máme nějaké učebnice historie, takže zbývající čas budete věnovat studiu mutantské minulosti a možností genu X. Opět, kdo nebude poctivě studovat, nebude nadšený.“ Mají tu knihy, mají tu mě a mají tu Smileyho. Fakt super jednoduchý úkol, stačí dávat správné otázky. Rozhlédnu se, jestli někdo nějakou nemá, případně, jestli mě nechce kočičák začít peskovat hned teď.

Laura Kinney - 18. ledna 2018 14:46

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6. Farma Žena viditelně znejistěla, když jsem sáhla do kapsy. Je možné, že třeba očekávala, že vytáhnu nějakou zbraň či tak podobně a vzít si to jídlo násilím bez zaplacení...nebudu lhát, bylo by to jednpdušší. Troufám si říci, že by možná ani nestihla vykřiknout a nemusela bych si ani špinit drápy... Mohla jsem to i udělat už když jsem sem dorazila, kdy neměla o mě tušení dokud jsem se sama nepřihlásila... Z myšlenek mě vytrhnou tiché kroky, které jsem zachytila ještě dřív než pár sekund na to ukázali jsou majitelku, která měla evidentně problémy se spaním. Myslím, že vím až moc dobře jaké to je... Žena nakonec vyřeší patpvou situaci tím, že pro terminál pošle svou drobptinu, která se s ním záhy vrátí. Vytaůhnu tedy kartu z kapsy úplně, abych jí mohla přiložit k terminálu a dokončit tenhle obchod.

Fate - 19. ledna 2018 14:30
	soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Farma poblíž Londýna Laura Když je obchod dokončen, žena se spokojeně usměje. "Děkujeme za nákup na farmě Harling." Pronese nakonec. "Potřebujete někam nasměrovat?" Zeptá se, zatímco vypíná světla ve stodole.

Laura Kinney - 19. ledna 2018 16:51

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6. Farma Když se žena, ievideintně spokojeně usměje, schovám kartu zase zpátky do bezpečí své kapsy. Poté začnu strkat ono donesené a teď už i prakticky zaplacené jídlo, do své tašky. Váha sklenic a tak podobně mi příliš starosti dělat nebude. "Já děkuji vám." opáčím ze slušnosti a upravím si tašku na rameni. "Můžete. Nasměrujte mě k městu." řeknu, směřujíc k východu ze stodoly.

Fate - 19. ledna 2018 18:12

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Farma poblíž Londýna Laura Počká až si zaklidíš potraviny a teprve poté zhasne poslední světlo. Když vyjdete před budovu, vrata ještě zajistí. "To asi k ničemu nebude, přes noc se brány města zavírají. Tam se teď už nedostanete." Potřese hlavou. "Není to ale daleko. Na západ," naznačí směr. Odtud je dokonce vidět světelný smog města. "Ve dne jsou někdy vidět i hradby."

Laura Kinney - 19. ledna 2018 19:54

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6. Farma Poté co jsem si uklidila zásoby do tašky, vyšli jsme tedy ve ze stodoly. Zeptala jsem se na směr do města, ale bylo mi odpovězeno, že teď večer/v noci mě tam stejně nepustí. "Hmmm... tak se tam hold vydám až se rozední." poznamenám tedy. Nocovat venku není pro mě nic neobvyklého, i když se to zpravidla stávalo z toho, že jsem stejně většinu času hleděla kamsi do tmy, dokud se nerozednilo, málokdy jsem usnula a když už tak se mi nic hezkého nezdálo... "Na západ, dobrá, budu na to pamatovat." Patrně bych to našla zřejmě i sama, ale takhle to bylo jednodušší. Pakliže žena nebude míti nic dalšího na srdci, odeberu se ukázaným směrem.

Smiley - 20. ledna 2018 00:55

Základna, Hlavní místnost Když se konečně dovlečou všichni, volně po nich přejedu pohledem, abych se jím zastavil zpět na Loganovi. Když začne mluvit o knihách a hodí po mne tím významným pohledem, volně se zhoupnu z rohu knihovny. Přejedu po hřbetech rukou, zatímco volně vzduchem kloužu směrem k nim. "Učebnice bych tomu zrovna neříkal. Ty jsou všechny lež a lež na lži. Ale jsou zde deníky, zápisy a přepisy, vše co potřebujete." Dodám po Wolvieho slovech. Proklouznu vzduchem až kolem nich a v jedné otočce se přiblížím k Loganovi, abych mu mohl špitnout dost důvěrně. "Potřebuji s tebou mluvit." A pokračuji ve volné vlnivé levitaci vzduchem směrem k čtvrté chodbě.

Fate - 20. ledna 2018 18:19

soukromá zpráva od Fate pro 19. 6. 2149, Farma poblíž Londýna Laura Žena viditelně zaváhá a chvíli si tě prohlíží. Nadechne se, aby něco řekla, ale zase si to rozmyslí a pusu zavře. Její pohled putuje k další budově, kde se svítí, jediné momentálně mimo obytného domu. "Doba je nebezpečná... Nemůžete si jen tak pouštět cizince do domu..." Pronese tak nějak do vzduchu a trochu si povzdychne. "Sklad u polí ale nikdy nezamykáme." Podívá se na tebe. "Asi bychom měli začít. Abychom tam jednou někoho nenašli." Drobně se usměje. "Opatrujte se děvče." Pokyne ti hlavou a vyrazí k obytnému domu, v kterém, pokud ji nazastavíš, po chvíli zmizí.

Laura Kinney - 20. ledna 2018 18:54

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.6. Farma Venku, neslyším další návrhy a tak nakročím oním směrem. Žena, však něco pronese, čím mě zastaví a já se za ní krapet ohlídnu. Lehce nakloním hlavu na stranu, a význam jejích slov mi dochází až pozvolna. Lehce chápavě přikývnu. "Opatrujte se děvče." Ta slova, na moment zahřejí mou duši a přivedou zpátky vzpomínky na těch několik krátkých chvil, které jsem měla možnost s ním strávit. Zasnila jsem se asi moc, protože jsem viděla ženu se vracet ke svému obytnému domu. "Vy také..." pronesu polohlasně, spíše to tak nějak jen jakoby uniklo. Byla velká pravděpodobnost, že se nejspíše už nesetkáme, nikdy, přesto doufám, že jí a její rodinu potká jen to nejlepší. Dál už se o ženu příliš nezajímám, popotáhnu si tašku na rameni a vyrazím k onomu skladu, na který poukázala.

Mei Watanabe - 21. ledna 2018 17:13

19.6. Hlavní sál všichni přítomní Napokon sa teda nejak všetci nahrnieme dnu a Longan začne s pokynmi, ak sa tomu teda tak dá povedať. Podla toho čo ale povedal, to nevyzerá, že by sme pokračovali nejak teraz. A čítanie mi nevadí, to pôjde. Určite lepšie než preháňať sa v tomto počasí vonku. Zdá sa však, že mi to bez tréningu ako takého neprejde a tak sa mimovolne rozhliadnem. Podla výrazu ostatných, by sa možno Anthony dal prehovoriť, aby sme trénovali spoločne. Vo dvoch to ide predsa lepšie... Ale uvidíme, teraz by som si dala trochu odpočinku pri knihe, to určite áno. Neskôr by sa k nám mohla pridať aj Mina, bolo by fajn študovať a cvičiť spoločne. Pohladom sa vrátim späť k Loganovi a Smileymu, ktorý nijak neprotestuje, zato sa však skĺzne nižšie a prisahala by som, že niečo od Logana chcel. Zvedavo nakloním hlavu na pravo a pohľadom chvílu pozorujem ako sa Smiley začne vznášať preč. Pomaly skĺznem zrakom znovu na Logana a zostanem sa na neho dívať, azda akoby som očakávala ďalšie pokyny, alebo možno sa len na neho dívala, pretože sa mi chce.

Anthony B. Carter - 25. ledna 2018 12:36

19.6. Hlavní sál Všichni přítomní S Loganem musím souhlasit, že naše výkony při běhání by rozhodně potřebovaly zlepšit, na druhou stranu si myslím, že tu byli tací, kteří se drželi velmi obstojně a namísto pokárání by si zasloužili drobnou pochvalu. Logan je ale učitelem, který si vybral trochu odlišný způsob motivace a vzhledem k tomu, že zrovna já jsem patřil mezi ty nejhorší, zachovávám mlčení. Však mi všichni se zlepšíme. Budeme trénovat, snažit se a nakonec nějakou tu pochvalu ze zamračeného muže dostaneme. I kdyby to bylo jenom to, že nám nedá kolečko navíc. V hlavě už si spřádám svůj tréninkový režim, když nám jsou sděleny další pokyny. Studování? Četba? Oh. Mám co dělat, aby se mi na rtech neobjevil potěšený úsměv. Ne že bych byl tak zuřivým studentem či přímo šprtem, představa že se ale budu probírat skutečnými deníky mých hrdinů, mě naplňuje nadšením. Komiksy, které nám Smiley půjčil při čekání s Thomasem byly skvělou studnicí informací, občas však působily lehce nereálným dojmem a já se tedy rád dozvím tu skutečnost za tím vším. A gen X... No není to fascinující? Smiley si žádá Loganovu přítomnost jinde a my pravděpodobně máme vyrazit rovnou do knihovny a pustit se do čtení. Samozřejmě by mě zajímalo, co se děje, kdyby to ale bylo něco důležitého, Smiley by to řekl všem. Snad. "Takže knihovna?" Otočím se na své kolegy, zda je něco, kdo by se chtěl přidat. Ve skupině to půjde mnohem lépe, ne? Obzvláště když máme být tým.

Thomas Faber - 25. ledna 2018 19:27

19.6. Hlavní sál Tak jo, normálně by mě asi poněkud frustrovalo, že mě někdo tahá jako kotě, ale teď na to jaksi nemám myšlenky. Na lehce se třesoucích nohou projdu hangáram a opřený o stěnu se vyškrábu i do schodů, i když unavené svaly protestují proti každému kroku. Rovnou se přesunu kus stranou od ostatních a zase se uhnízdím na zemi. Nehodlám tu jen tak postávat a dál mučit vlastní tělo. Docela vděčně dýchám chladnější vzduch, tady do té doby, než nám ten šílenec předestře svůj další plán. No to nemůže myslet vážně, ne? Na odpor se ale nezmůžu a jen se tiše modlím, aby už zase zmizel. Šel spát. Třeba na dalších sto let, ideálně. Anthony se opět ujme iniciativy, no není se čemu divit, když se tak hezky šetřil, a rozhodne se rovnou začít plnit další část našeho úkolu. „Když po mě nějakou knížkou hodíte, můžu se ji pokusit začít číst než usnu.“ Zamumlám tak nějak jeho směrem, ale vypadá to, že usnu dřív, než se něco dít začne. To mi alespoň hlásí moje tělo. Na druhou stranu mozek zrovna moc vyčerpaný není, kromě toho lehkého nedostatku kyslíku, takže pokud mě nebudou nikam nutit chodit, pár stránek bych třeba zvládnout mohl.

Logan - 25. ledna 2018 19:27

19.6. hlavní sál - za Smileym Tušil jsem to. Při Smileyho slovech směrem ke mně se zamračím o trochu víc, než je u mě zvykem. No snad to nebude nic horkého. Kývnu a rozhlédnu se po zbytku. Nedá mi to, než se lehce spokojeně ušklíbnout, ak je vidět, že všichni si rádi chvíli odpočinou u knížek. Upřený pohled Mei počastuji povytaženým obočím, ale pokud nic nechce, tak na ni jen rychle jedním okem mrknu, těžko říct, jestli to vůbec postřehla a obrátím se k odchodu za Smileym. Pokud mě tedy nikdo nezastaví, brzy jim zmizím z dohledu, aby si na mě mohli v klidu postěžovat. A bude hůř. Slibuju.

Jeremy Fox - 25. ledna 2018 20:13

Základna - Hlavní místnost, 19. 6. Když se vyškrabeme, nebo vyplazíme, v případě některých, zpátky do hlavní místnosti, čeká tady ten divnej kocour. Přesluníčkovaný duhový pytlík se okamžitě začne vyptávat a tak spustí další monolog ze strany našeho "učitele" nebo na co si to tady vlastně hrají. Jasně že to bylo hrozný, kdo je tady taky zvyklý běhat v tom příšerným vedru. Můj nesouhlasný výraz je samozřejmě znatelný. Zadává úkoly jako trénink, četbu, studování... co mě je ale potom? Držím se klidně vzadu, protože sbírám síly na protest. Vypadá to, že všichni ostatní se s tím prostě smířily a hotovo. "K čemu nám to ale bude? Nechci umět rychle běhat, chci vědět, jak se vrátit do normálu a pokračovat ve svém životě." Pronesu tedy mužíčkovi do zad, když se otočí k odchodu k "zakázané" chodbě.

Logan - 25. ledna 2018 21:46

19.6. Hlavní místnost Tak přeci jen se někdo ozval. Než se otočím k mluvčímu je úšklebek, který mi přeběhl tváří, dávno pryč. "Nebudete tomu asi věřit, ale je mi celkem jedno co chcete, jaké jsou vaše cíle, já jsem byl jen požádán, abych vám dal co největší šanci na přežití. Věřte mi, že vždycky se najde někdo, kdo o vás bude vědět a ať už se pak zašijete kamkoli, nebude na škodu umět běhat o něco rychleji než oni." Nespouštím z něj oči. "Je vás málo, jste mladí a vaše schopnosti jsou vám minimálně zatím spíš na obtíž, než aby vám pomáhaly. Vaše jediné zbraně teď jsou útěk a rozum. A já si stojím za tím, že byste měli trénovat obojí. Pokud si ale myslíte, že jste chytřejší a nikdy nikdo na vás nepřijde, poslužte si." Jasným gestem ukážu k východu. "Nemíním vás tu držet násilím, ale pokud jsem správně pochopil, není zrovna nadbytek zdrojů ve světě a bylo by hloupé jimi plýtvat na budoucí mrtvolu. Promyslete si to. A než se rozhodnete, bylo by fajn omezit vaši jakoukoli konzumaci na minimum." Nehne se mi jediný sval ve tváři, který by dal najevo, co si vlastně myslím.

Jeremy Fox - 25. ledna 2018 22:21

Základna - Hlavní místnost, 19. 6. Začne mluvit a tentokrát ten podrážděný výraz není jen znát, ale vyřazuje ze mne jako aura. Není jen starej a rozmraženej, je i kompletně blbej. "Tak vám nevím, ale mám pocit, že kážete vodu a pijete víno, nebo vám jen mráz poškodil sluch?" Založím ruce na hrudi a tělem mi proudí energie, která tam ještě před chvílí rozhodně nebyla. Vzduch se kolem mne začíná mírně mlžit, ale nevypadá to, že bych si toho sám všiml. "Samozřejmě jsem myslel svým návratem to, že se svých schopností zbavím úplně. Pak je jedno, že o mne někdo bude vědět. Upřímně, má profese stojí na tom, že o mne lidé ví." V očích se mi proberou drobné rudé plamínky. "Nebojte se, hned jak se ujistím, že se ty pernaté potvory nevrátí, s radostí tu vaši potrhlou partičku plnou duhy a třpytek opustím." Odfrknu si. "Pokud vás tak moc tíží zdroje, pak je jistě nejlogičtější varianta šetření vyhnat všechny obyvatele do horka běhat, aby spotřebovali o to více vody. Jistě." Založím si ruce na hrudi v dost odmítavém gestu.

Logan - 25. ledna 2018 23:13

19.6. Hlavní místnost Tak jo, teď mě chlapec nepotěšil. Pomalu sevřu ruce v pěst a nepatrně přesunu váhu, jak se moje tělo napne, jako by se připravovalo k útoku. „Pak tedy hodně štěstí s genetickou manipulací na vlastním těle, ale to tu dělat rozhodně nebudeme.“ Tentokrát můj hlas doslova zamrazí. Neměl mi připomínat ten nechutnej pocit zimy. „Ale můžu ti dopomoct chirurgicky.“ Zamračení se prohloubí a na pravé ruce mi vyjedou drápy. Každý, kdo mě zná, by se právě klidil z cesty. „Oni se snaží, pro ně vodu i jídlo vždy obstaráme.“

Mei Watanabe - 26. ledna 2018 09:28

19.6. Hlavní sál Všichni přítomní Loganovo žmurknutie zachytím a neovládnem potutelný úsmev na perách. Nič však nechem a tak rýchlo sklopím pohľad, ktorý od zeme oblúčikom zdvihnem a venujem ho Anthonymu, ktorý navrhuje knižnicu. "Jasne." Súhlasne pokývam a spravím k Anthonymu dva kroky ešte predtým, než na rad príde Jeremyho výlev. Pozriem tým smerom a neubránim sa pretočeniu očí. "Správa sa ako nejaký namyslený fagan, a to som si myslela, že Thomas je tu najhorší." Prebehne mi znechutene mysľou. Všetci tu sme o niečo prišli a je mi jasné, že sa s tým každý nejak musí vyrovnať, ale to neznamená že musí robiť bordel. Schopností sa len tak nezbaví a keby radšej zapracoval na tom, aby sa naučil ich ovládať, pomohlo by mu to viac... Trošku zavrtím hlavou a nejak si nemôžem pomôcť než ešte chvílu sledovať situáciu. Logana zdá sa tento chlapec mierne štve, no vlastne sa mu tak moc nedivím, keď však vystrčí drápiky a zamračí sa ešte o kúsok viac, zmena výrazu v mojej tvári je viditelná. Nie je však nejak vystrašená, aj keď s drápikmi dobré skúsenosti nemám, naopak, výraz je zamračený. "Musí ho provokovať?!" Napadne ma poznámka mierená na Jeremyho. Je mi však jasné, že Logana upokojiť nebude až tak jednoduché a vlastne by si chlapec možno len zaslúžil 25 na holú... Miesto toho však stočím pohľad k Anthonymu a spravím ešte pár krokov aby som prikráčala až k nemu. Nemá to zmysel... "Knižnica teda? Čím začneme?" Nadhodím polohlasne dúfajúc, že sa Anthony nebude chcieť pridať do hádky.

Jeremy Fox - 26. ledna 2018 10:08

Základna - Hlavní místnost, 19. 6. Nespouštím z něj oči a je mi celkem jedno, co dělají ostatní kolem mne. "Takže mi nepomůžete, to tím chcete říct?" Povytáhnu jedno obočí, jen pro ujištění situace. Když se objeví drápy, spustím ruce podél boků, abych je neměl téměř znehybněné. "Myslím, že to nebude nutné. Rozhodně ale nehodlám odkráčet do pouště, když jste mne sem zavlekli téměř proti mé vůli. Chci vysadit u města." Nadhodím nakonec.

Logan - 26. ledna 2018 11:17

19.6. - hlavní místnost „Netuším, co sis na toto téma domluvil se Smileym, ale já ti s tímhle rozhodně nepomůžu. Ani kdybych chtěl, nemám jak.“ Trhnu ramenem naprosto bez zájmu. Pak si začne klást další podmínky a já mám tak akorát chuť ho chytit pod krkem a prohodit tím zavřeným oknem. „Nenech se vysmát. Téměř proti své vůli, co je to sakra za pitomou hlášku?“ Snažím se se uklidnit, ale téma přidávání a odebírání schopností mi brousí nervy jako nehty na tabuli. „Kočičák jistě do města zase pojede.“ Ukončím rozhovor. Snad.

Jeremy Fox - 26. ledna 2018 11:24

Základna - Hlavní místnost, 19. 6. "Sebrání na ulici, nacpání do dodávky a odvezení zakázaným dopravním prostředkem přes půlku světa... To ta věta obsahuje." Dodá na to jeho rozčilení nad "hláškou". "Ať mi dá vědět až se tak stane." Pokývnu hlavou nakonec. Nemá smysl udržovat tenhle hovor. A upřímně, nechat někoho, aby se po nás vozil za cenu toho, že možná nějak zvládneme něco, co v první řadě nechceme... To radši zkusím najít někoho, kdo mi pomůže. Přejedu tedy všechny pohledem a pak odkráčím do své jeskyně, protože pokoj se tomu říkat nedá.

Logan - 26. ledna 2018 11:46

19.6. za Smileym Radši se zdržím komentáře na jeho další slova. Skutečně nevím, co se tam stalo a vlastně mě to ani moc nezajímá. Jen nechápu, proč do toho zatahuje mě. Když jen tak odkráčí, vztekle praštím pěstí do země. Drápy jsem před tím stáhnul, takže jsem si jen sedřel kůži na kloubech. Protáhnu si prsty a odfrknu si. Chvíli zhluboka dýchám a pak se radši také otočím k odchodu. Nerad bych se rozhodl jít za ním. Jasně, radši přemýšlejme o tom, co vlastně chce kočičák. A že by si měl uklidit svůj bordel.

Smiley - 26. ledna 2018 11:56

soukromá zpráva od Smiley pro Zázemí Základny 19. 6. Sedím na jedné hromadě beden a čekám na něj. Když se nakonec konečně objeví v průchodu, pátravě ho sleduji pohledem. Čekám, zda z něj něco nevypadne a pokud se rozhodně to nijak nekomentovat, přejdu rovnou k věci. "Ti, co byli s tebou je vše co zbylo. Ten klučina s telepatickými schopnostmi je pryč a stejně tak Olivia." Krátce se odmlčím. "Co mne ale trochu zarazilo... Ta dívka neodešla. V jejím pokoji jsou stopy po dost silné nepěkné energii. Mám podezření, že jí pozřeli její schopnosti. Možná bychom se jako první měli u všech soustředit na stabilizaci jejich moci." Nadhodím poněkud starostlivě. "A taky jsem ti chtěl říct, že vyrazím zpět do Londýna, trochu po nás zamést stopy. Jeremy tam předvedl moc velké halo, než jsem ho stihl najít."

Logan - 26. ledna 2018 12:05

soukromá zpráva od Logan pro Zázemí Než jsem se ujistil, že bych mluvil a ne vrčel, Smiley začal rozebírat jiné věci. Povytáhnu obočí. „Nemůžeme stabilizovat jejich schopnosti, dokud se trochu neseberou. Nejprve potřebujou nějakou sílu a hlavně nám začít věřit. Chápat, proč vlastně děláme to, co děláme. Teď mají jednoduchý úkol. Zlepšit svoji kondici, aby mohli nepřátelům utéct. To je jasný cíl. Nic složitého. To, že se pak lépe vypořádají i se svými schopnostmi, když je nebudou stát všechny jejich síly, to je věc jiná.“ Pokrčím rameny. Pochopitelně se jich taky může ujmout sám a já můžu prozkoumat to, co se stalo z mého světa. Pak ale prohlásí, že musí zpět do Londýna a také kvůli komu. Znovu se zamračím a začnu přecházet sem a tam. „Fajn, to se hodí, protože ten idiot došel k názoru, žes ho unesl, a že se tam chce vrátit, takže tímhle to bude vyřešené.“

Smiley - 26. ledna 2018 12:37

soukromá zpráva od Smiley pro Zázemí Základny 19. 6. "Nechávám to na tobě, přeci jen v tom máš poněkud více zkušeností." Nahodím kočičí úsměv a drobné pokrčení ramen. Když komentuje můj návrat do Londýna, povytáhnu obočí. Tak to je vážně dílo. "Nejsem si ovšem příliš jistý přínosem toho, že se bude absolutně bez kontroly potulovat mezi lidmi. Mohl by někoho zranit a budeme ještě v horší situaci než jsme." Nadhodím. No očividně budu muset převzít věci do vlastních tlapek. Brr.

Anthony B. Carter - 26. ledna 2018 12:44

19.6. Základna - hlavní místnost -> knihovna Ještě než zamířím do knihovny, chci se zastavit pro pár lahví vody a možná i nějakou tu sušenku na doplnění energie. Ráno to bylo náročné a úplně cítím, že tak za pět, deset minut bude něco k jídlu nutnou podmínkou k pokračování dne. A pochybuju, že v tom budu sám. Thomas vypadá, že sotva chodí a jsem si jist, že hlad a vysílení přepadne i ostatní. Tedy pokud se někdo přidá. Potěší mě přístup Thomase, Mei taky vypadá, že se do studování pustí s nadšením, Jeremy - eh, s ním je drobný problém. Nechce své schopnosti? Dobře, tomu asi rozumím, pokud měl spokojený klidný život, tohle je pro něj obrovskou změnou, která neznamená nic jiného než potíže, na druhou stranu - na druhou stranu proč odmítat takovou příležitost? Copak nevidí, že svět potřebuje změnu a že možná - možná my můžeme být tou změnou? Copak to nechce? Udělat trochu dobra v jinak prohnilém společenství? Několikrát se chci do jejich rozhovoru přidat, pokusit se Jeremyho přesvědčit, že situace není tak špatná a že s tím můžeme pracovat. Vždyť už i Thomas projevil nějaký zájem a snahu a to to pro něj také není procházka růžovým sadem! Logan však vždy odpoví dříve než já vůbec stihnu zformulovat myšlenky a asi tomu tak je dobře, že pro jednou budu mlčet. I když... Vrátí Smiley Jeremyho domů? Samozřejmě v ideálním případě mi na to měl mít Jeremy právo, avšak nutno si uvědomit, že to, co teď tady děláme, je trestné. Jen naše samotná existence je trestná a pokud Jeremy odejde do skutečného světa, můžou z něj dostat vědomosti o našem pobytu a našich schopnostech. Smiley to určitě ví. Smiley to nebude riskovat. Snad. Prostě budeme muset Jeremyho přesvědčit, že mezi námi má místo, že s námi může dokázat více než v obyčejném životě. A že pokud se vrátí, ohrozí tím všechny ty, které má rád. Protože nevinné oběti jsou vždycky ty první na řadě. Hádka však končí, je tedy čas jít do té knihovny. "Jasně. Jen s sebou vezmu nějaké pití a jídlo." Krátká zastávka u chladících boxů a poté šup směrem knihovna, však už je na čase se posadit. Několik lahví vychlazené vody a pár sušenek hodím na nejbližší stůl, následně jedna sušenka putuje i k Thomasovi. "Tak co tu máme?" Podívám se do nejbližšího regálu. "Je něco, co by vás přímo zajímalo? Pokud ne, můžeme třeba začít tímhle..." Natáhnu se pro prvních několik knih, které mi padnou pod ruku. Smiley říkal, že by tu měli být deníky, ne? A tohle tak docela vypadá. "Kdybyste někdo narazil na něco ohledně genu X a toho, jestli je možné to předávat na potomky, dáte mi vědět? Docela by mě to zajímalo."

Mei Watanabe - 26. ledna 2018 13:26

19.6. Hlavní místnost Všichni přítomní Nakoniec hádka končí a ja sebou trochu cuknem, keď Logan udrie päsťou do zeme ale prejdem to bez akejkolvek poznámky a väčšieho všímania. Zbytočne ho zdržiavať by ho len podráždilo a to by bol opak toho, o čo by som sa keď už pokúšala. Pohľad venujem znovu Anthonymu a prikývnem na jeho poznámku o jedle a vode. Medzi tým, čo sa on vypraví k chladiaku, ja sa pomaly suniem k jednej z knižníc pri schodoch. "Čo to tu máme..." Kôpka kníh a nič mi nehovorí ani jedna. Bezradne si prezriem police a sústredene sa zahladím na knihy, akoby mi mohla nejaká skočiť do rúk. Takmer sa tak stalo, keď sa prihrnul Anthony znovu. "Nemám šajnu, začnem tým na čo ukazuješ," pokývam na jeho návrh a vezmem si jednu z kníh, na ktoré ukázal. Pomaly sa presuniem na kraj stola a usadím sa. "Snáď tam toho o tom... géne X bude viac, ale určite ti dám vedieť, ak sa k niečomu zaujímavému dostanem." Súhlasím s jeho požiadavkou. "Vlastne by nebolo na škodu, ak by sme si informácie potom povymieňali, viac hláv, viac rozumu." Doplním svoju myšlienku a obrziem sa, či sa niekto plánuje pridať. Ak nie, rovno otvorím knihu a začnem študovať.

Logan - 28. ledna 2018 14:51
	soukromá zpráva od Logan pro Zázemí „Můžeme ho zabít.“ Pokrčím rameny. Nevím jak špatné to venku ve skutečnosti je. „Pokud ho tu tedy nechceš držet násilím a proti jeho vůli, což by asi nemělo moc dobrý vliv na morálku ostatních děcek.“ Nadhodím. Já jsem vzhůru ani ne den, takže rozhodnutí je konec konců na něm, než se zorientuju v situaci.

Smiley - 28. ledna 2018 20:23

soukromá zpráva od Smiley pro Zázemí Základny 19. 6. Pronese to tak klidně a rozhodně. Hmmm. "Je nás málo..." Pronesu svou myšlenku, proč to rovnou neschválím na hlas. Dlouhý ocas kolem mne volně zamyšleně povlává. "To není rozhodně přijatelná varianta." Přikývnu na souhlas. "Tak jako tak ho vezmu s sebou." Rozhodnu se nakonec. Přeji jen, můžu si ještě nechat cestu na rozmyšlenou. "Budete tady v pořádku, nebo chceš ještě něco o základně vědět?"

Logan - 28. ledna 2018 22:23

soukromá zpráva od Logan pro Zázemí „V tomhle počtu, o jednoho méně nebo více... skoro žádný rozdíl.“ Pokrčím rameny. Pokud se gen X nerozšíří jinak, takhle malá skupinka ho nezachrání. Jsem rád, když řekne, že ho vezme s sebou. Tímto končí můj problém. Nad další otázkou se trochu zamyslím, ale pak jen pohodím hlavou. „Jen si pospěš a řekni mi, které tlačítko vyhodí základnu do vzduchu, pokud tu je, abych ho omylem nezmáčknul.“

Smiley - 28. ledna 2018 22:32

soukromá zpráva od Smiley pro Zázemí Základny 19. 6. Pokývnu hlavou. Třeba se bude šířit dál. A pokud ne, tahle sebevražedná skupinka populaci mutantů asi těžko zachrání. Ale je to něco. Třeba to přijde zase časem. Když nadhodí svůj skorodotaz, skutečně upřímně se rozesměji. Když se uklidním, vycením pobaveně chrup plný ostrých zoubků. "Já jsem naše autodestrukce, takže se neboj, že bys jí spustil omylem." Poznamenám. "Pokud budeš potřebovat, prostory za touhle místností odříznout od základny s mladými, silové pole do vchodu se ovládá támhle." Ukážu na tlačítko vedle vchodu do místnosti. "Pokud nic jiného nepotřebuješ, tak vyrazím. I tak mi to zabere den nebo dva." S tím vylevituji do vzduchu, zatočím se v něm a popoletím ke zdi.

Fate - 28. ledna 2018 23:08

soukromá zpráva od Fate pro 20. června, okraj Londýna Iris Poslední dny se pohybuješ po okraji samotného Londýna. Většinou opuštěné budovy, nebo lidi v podobné situaci jako ty. Výhoda těchto míst je ta, že nikdo z nich si příliš nevšímá ostatních, co tady jsou. Přesto je to ale pořád město a šuškanda se sem dostane taky. Poslední dny byly doslova šílený. Napřed město zničehonic začali prohledávat vojenské složky. Do skladiště, kde poslední dny přespáváš vtrhly taky. Naštěstí je nezajímali chudí, kteří nemají na ubytovny, kterých moc není. A když, tak jsou pro cestovatele, kteří na to mají. Všechny prohledali, pár náhodných vybraných dost nepěkně vyslechli a šli zase dál. Jen následné drby říkali něco o tom, že se ztratili dva spratci ze smetánky Londýna. A že se dokonce říká, že s tím měli co dělat mutanti nebo co. Nebylo to moc času potom, co se na okrajích Londýna strhla velká vojenská akce. Prý cvičení a bezpečnostní opatření, kvůli zmizelým členům bohatých rodin, nicméně šuškanda opět omýlala mutanty. Dokonce někdo tvrdil, že přímo před Vzdělávacím centrem v srdci Londýna byl nějaký zásah. Londýn přestával být tak bezpečný, jak býval. Každopádně, zatím jsi zůstala. V místě, kde se zdržuješ, jsi zůstala poslední. Všichni ostatní raději Londýn opustili. Budíš se do nového rána ve velkém městě. Je jen na tobě, co budeš dělat, nicméně by asi nebylo od věci sehnat si nějaké jídlo.

Fate - 28. ledna 2018 23:12

soukromá zpráva od Fate pro 19. - 20. 6., sklad u polí na farmě Harling u Londýna Laura Dobereš se ke skladu. Normální sklad na nářadí a věci co je potřeba na údržbu polí a pohotovostní údržbu botů, které po nich přejíždějí a starají se o potraviny, co si tu rostou. Je tu ale dost prostoru, aby jsi se pohodlně natáhla na zem. Dokonce je tady poloplná lahev vlažné vody. Během celé noci se nic zvláštního neděje. Svítá nový den a je čas vyrazit zase dál.

Logan - 28. ledna 2018 23:20
	soukromá zpráva od Logan pro Zázemí Povytáhnu obočí, ale že by mě jeho odpověď zrovna uklidnila, to se říct nedá. No dobře, nebudeme říkat, že sme všichni v řiti.... Kývnu na ovládání silového pole. „Radši ten den.“ Podotknu jen a pomalu se vydám zpět do hlavních prostor. Dohlédnout na mládež a až odpadnou, také si něco přečíst.

Iris - 29. ledna 2018 21:05

soukromá zpráva od Iris pro Osamělé ráno 20. června okraj Londýna Probrala jsem se do dalšího horkého dne. Skladiště, kde jsem přebývala, bylo prázdné. Povalovalo se tu jen pár věcí, které jsem měla zrovna vyndané ze svého batohu. Batohu, jenž byl před pár dny pěkně prolustrován ozbrojenými složkami. Neměla jsem nic, co by je mohlo zajímat, však jsem taky vlastnila jen pár kusů náhradního oblečení, kartu s tím malým množstvím peněz, které mi ještě zbyly, a lahev od pití. Poslední dny to tu bylo šílené. Ačkoliv jsem sama necítila strach, proto mi ani nevadilo tady zůstat, z lidí okolo přímo sálal. Asi jsem chápala, proč vlastně odešli. S lidmi, co tu předtím bydleli, jsem příliš nekomunikovala. I pro ně jsem byla ledová královna se zlatýma očima. Nicméně mě odtud alespoň nevyháněli, když tady ještě se mnou bydlelo víc lidí. Ačkoliv se mnou nemluvili, dokázala jsem zaslechnout pár slov, jež mezi nimi kolovala. Důvod, proč sem vpadli ozbrojenci a vyslýchali některé z místních. Prý mutanti. Stejně jako jsem nechápala mnohé jiné emoce, nechápala jsem ani jejich nenávist vůči těmto zvláštním lidem. Díky studiu jsem samozřejmě věděla, čeho všeho se dopustili, avšak nedokázala jsem si vůči nim vybudovat žádné emoce. Nepřipadali mi tolik jiní od normálních lidí. Ale to moji spolubydlící nemuseli vědět. Jako vždy jsem zůstala zticha a nevyjadřovala jsem se k tomu. Protáhla jsem se a zabalila jsem si věci do svého batohu a vlasy jsem si stáhla do ohonu. Naposledy jsem si zkontrolovala, jestli jsem nic nezapomněla, a pak jsem vyrazila z bezpečí skladiště. Přechod mezi stínem a přímým slunečním světlem pro mne byl téměř nepostřehnutelný. Byla to zvláštní věc, co se mi za poslední měsíce děla. Nepotřebovala jsem v noci baterku, vlastně jsem viděla stejně dobře jako ve dne. Dokázala jsem bez problémů přečíst i ty nejvzdálenější nápisy, pokud byla písmena dostatečně velká. A občas mi připadalo, že lidé dělali některé věci dvakrát těsně za sebou. Rozhlédla jsem se po prázdných ulicích. Nejspíš budu muset zamířit hlouběji do centra, pokud chci najít nějakou snídani. Míjela jsem opuštěné budovy. Ty vojenské manýry opravdu odehnaly všechny lidi. Ani jsem nevěděla, jestli tu ještě vojáci jsou. Každopádně jim bych se nejraději vyhnula obloukem. A tak jsem tiše vyrazila směrem k centru v honbě za něčím k snědku.

Laura Kinney - 01. února 2018 12:00

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 19.-20.6. Farma Odebrala jsem se tedy ke skladu, na který žena poukázala. Musím říci, že mě to trochu překvapilo. Né každý si schopný, nebo spíše ochotný něco takového nabídnout naprosto neznámému člověku. I když interiér nebyl nic moc, ostatně co vlastně očekávat v těhlech časech. Ale nejsem náročná ani vybíravá. Rozhodně je to lepší než nocovat venku. Dokonce tu byla i nějaká voda. Myslím, že asi nebude příliš vadit, když si jí přivlastním. Najdu si tedy tam nějaké to místo, kam se usadím a opřu se zády. Vlastně se po čase trochu rozletu, takže to spíše připomíná takoví polosed-pololeh. Noc však byla jako prozatím každá jiná, tedy bez většího překvapení a taky jsem toho opět moc nenaspala. Možná tak dvě, tři hodiny spánku. I tak jsem se ale zvednula, posbírala těch pár svých věcí a vydala se na cestu k městu.

Fate - 02. února 2018 17:30

soukromá zpráva od Fate pro 19. - 20. června - Posun děje, Základna v horách Logan, Mei, Thomas, Anthony, Mina Skupinka mlaďochů se pustí do prozkoumávání knihovny. Její obsáhlost je skutečně veliká. Zanedlouho se z čtvrté chodby vynoří Logan, aby na ně dohlédl. Jistě je ochotný (nebo zamést pod pomyslný koberec) všechny otázky, které na něj kdo má. Ještě nějakou chvíli potom se směrem od pokojů vynoří Smiley, za kterým jde Jeremy. Smiley všem popřeje hezké mučení se a Jeremy jen zavrčí něco na rozloučenou. Pak zmizí v hangárech. Zanedlouho můžete slyšet startování malého letounu. U nikoho z mladých se nepředpokládá, že by dlouho vydržel vzhůru. Logan však zůstane v hlavní místnosti o něco déle. Jen aby zabavil některé z deníků a odnesl si je, aby si je sám mohl projít. A tak se přežene noc. Svítá. Nový den se na vás přišel podívat.

Fate - 02. února 2018 17:43

soukromá zpráva od Fate pro 20.6., Směrem do Londýna Laura Město by nebylo daleko nějakým dopravním prostředkem. Nicméně pěšky to přeci jen chvíli trvá. Má to ovšem tu výhodu, že brána je již otevřená a nikdo si průchozích nevšímá. Po ránu je tu jen opravdu málo těch, co by procházeli. Když vkročíš do města, zjišťuješ - jak podle čichu, tak momentálního ruchu v okolí - že tu právě že moc živo není. Okraj města vypadá poněkud zpustle a pustě. Je tu však něco, co by tě mohlo zarazit. Jak vkročíš hlouběji do města, tvůj čich tě upozorní na něco, co jsi opravdu dlouho necítila. Rozhodně jsou tady cítit mutanti. Ten trochu zvířecí pach smíchaný s lidským... To je mutant, který má z části zvířecí dna. A není to pach zrovna starý. Tenhle musel tudy projít jen pár hodin před tebou. Také si všimneš dívky nezvyklé barvy pleti, jak se protahuje postranními ulicemi směrem do centra města. Postřehneš ji především proto, že její pleť se téměř rovná barvy sněhu, který už léta nikdo neviděl.

Laura Kinney - 02. února 2018 19:11

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 20.6. Londýn Vyrazila jsem tedy do města. Byť to byla celkem značná procházka, ale to mi tak nějak příliš nevadilo. Stejně jsem většinu času cestovala po svých. Spíše jsem se tak trochu vnitřně připravovala na to, že budu zase muset být mezi lidma a dávat si tak větší pozor. Průchod do města se obešel bez potíží, nikdo nepojal podezření. Trochu mě však překvapilo jak město vypadalo, byť jsem neviděla zrovna náramnou část, přesto jeden předpokláda tak trochu, že města budou trochu jinak udržována jinak... Z myšlenek mě však vytrhne něco jiného. Něco totiž zachytím. Několikrát ještě začuchám, abych si byla jistá... Ne, můj nos mě ještě nikdy nezklamal. Rozhodně tenhle pach nebyl lidskej ale zároveň nebyl ani zvířecí. Patřil něčemu co jsem necítila už několik let, kdo ví vlastně vůbec kdy a navic tu byl nedávno, ba možná před chvílý, hodiny nanejvýš... Moje myšlenky jsou znovu přerušeny, tentokráte však dívkou. Dívkou, která rozhpdně nevypadala jako typický člověk. Byť to nebyl sice původce toho pachu, ale stranou jsem rozhodně nezůstala. Krátxe jsem se rozhlídla kolem a pak se tedy vydala nenápadně za tou holkou, udržujíc si jistý odstup abych nebyla moc nápadná.

Anthony B. Carter - 02. února 2018 19:13

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 19. - 20. června - Základna v horách Logan, Mei, Thomas, Mina "To je dobrý nápad, stejně toho tu je spousta a bude lepší, když si práci rozdělíme." Jednotlivě by to mohlo trvat věky, pokud ale budeme sdílet, co nového jsme se dozvěděli mezi sebou, všechno nám to o dost urychlí. "Klidně si můžeme psát i poznámky." Sám navrhnu. Nikdy jsem nebyl vzorným studentem, teď mám však skutečně dobrý důvod soustředit se a brát to vážně. S otevřenou knihou na začátku posadím se na jednu ze židlí, načež si otevřu sušenku i lahev s vodou na posilnění a za pravidelného ukusování a upíjení dávám se do čtení. Všichni ti mutanti a jejich schopnosti, profesor Xavier se svou vizí, honosné sídlo, ve kterém pobývali, cvičili, přátelili se. Svět tehdy vypadal jinak než dnes, ze zápisků přijde mi více svobodný a spravedlivý. A mutanti - bylo jich tolik. Takové obrovské množství, tak kam se poděli? Po nějakém čase (a třetí sušence, měl bych s tím přestat) za námi přijde Logan a přestože bych měl nějaké ty otázky, chci si je nechat na později, třeba se v dalších knihách dozvím více - "Logane?" Nakonec mi to přeci jenom nedá a já mrzutého mutanta oslovím. "Co přesně se stalo se všemi těmi mutanty? Vždyť jich bylo spousta, copak je obyčejní lidé...zničili?" Našli nějaký způsob, jak se zbavit mutací? A vůbec potenciálu, který ten gen přináší? "Tady se píše, že to nemusí být dědičné tak jako jiné věci z rodičů na děti, ale že to může přijít zcela samovolně a náhodně, tak jak je možné, že celé ty roky žádný mutant nebyl?" Tohle bude spíše vědět Smiley, vždyť Logan to celé prospal. Možná jsem měl radši mlčet. Položil bych tu otázku Smileymu, ten ale s Jeremym kráčí kamsi pryč. Nechává ho jít? Vážně? Jen tak? "Jeremy odchází?" Nikdo ho tu nemůže držet proti jeho vůli, tam venku ho ale dostanou a - a pak můžou dostat i nás. Smiley ví, co dělá. Opravdu? "To není dobrý nápad." Co s tím ale zmůžu? Musíme se akorát připravit, že tohle místo nebude bezpečné navždy. Na konci jednoho z deníků mi začne padat hlava a přestože se snažím vydržet co nejdéle, pálení v očích mě nakonec donutí to vzdát. "Pro dnešek končím. Uvidíme se zítra." Vstanu, abych protáhl ztuhlá záda. "Nechcete se někdo připojit k rannímu běhu? Ještě před snídaní?" Vzpomenu si na své předsevzetí a společnost by se hodila jako dobrá motivace. Děvčata by to možná také ocenila a Thomas - nu, nemůžu chtít zázraky, už jenom to, že tu sedí a čte bude muset stačit. Pro teď. Počkám jestli se někdo ozve, popřípadě se dohodneme na čase a pak již všem mávnu na dobrou noc. Ráno Krátká hygiena a protáhnutí svalů, které si stále nezvykly na to, co se zde nazývá postelí. Dnes se však k bolesti zad přidává i bolest stehen a kdybych mohl, ranního běhu bych se nejradši vzdal. To nesmím. Bude to bolet a budu trpět, vydržím-li ale tak s každým dnem to bude lepší a lepší. Tak na co čekám? Do uniformy nasoukám se již v kratším čase než včera a brzy stojím připraven v hale, abych zahájil svou ranní rozcvičku. Chci ještě spát! No, běh mě rozhodně probudí, o tom nepochybuji. Pokud neumřu cestou. Žádné vzdávání se předem! To půjde. Musí jít.

Fate - 02. února 2018 19:24

soukromá zpráva od Fate pro 20. 6., Londýn Iris Zamíříš do srdce města. Okraj je pustý podobně, jako krajina za hradbami města. Jen je tady navíc několik budov a donedávna v nich přespávali lidé. Abys tak ale udělala, musíš svůj krok trochu stočit k hlavní cestě. Protahuješ se zadními cestičkami a zanedlouho se ocitneš na menším náměstíčku. Jsou tady stánky se zeleninou pěstovanou za hradbami města na farmách. Co je však vskutku zvláštní, prodávají tady především starší děti. Tak staré, aby dojeli do města se zbožím, ale ne tak staré, aby byli nezbytně potřeba na farmě. Stánky jsou vlastně levitující rozložená vozidla. Na náměstíčku nejsou jen prodávající děti, ale také místní, kteří v brzkém ránu využívají možnosti nejčerstvějšího zboží s největším výběrem. A také je tu pár osob, které jsou očividně cestovatelé. Klučina velmi snědé barvy ve vestě s mnoha kapsami, černovlasá dívka s poměrně nacpaným ruksakem, starší muž tlačící vedle sebe úzké vznášedlo.

Fate - 02. února 2018 19:30

soukromá zpráva od Fate pro 20. 6., Londýn Laura Vypadá to, že si tě dívka nevšimla. Dovede tě hlouběji do města. Zadními uličkami se zanedlouho ocitnete na menším náměstíčku. Jsou tady stánky se zeleninou pěstovanou za hradbami města na farmách. Co je však vskutku zvláštní, prodávají tady především starší děti. Tak staré, aby dojeli do města se zbožím, ale ne tak staré, aby byli nezbytně potřeba na farmě. Stánky jsou vlastně levitující rozložená vozidla. Na náměstíčku nejsou jen prodávající děti, ale také místní, kteří v brzkém ránu využívají možnosti nejčerstvějšího zboží s největším výběrem. Mimo tebe jsou tady také další cestovatelé, rozeznatelné celkem snadno od ostatních lidí. Klučina velmi snědé barvy ve vestě s mnoha kapsami a starší muž postrkující vedle sebe úzké vznášedlo.

Laura Kinney - 02. února 2018 20:42

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 20.6.Londýn Sledovala jsem tedy oni dívku. Držela jsem se stranou, i vzdálenost aby nepojala zbytečné podezření. Nechtěla jsem jí polekat, mohla jsem být taky na špatný stopě, ale moje smysli se doposud nikdy nemýlili. Dívčina nevypadala , že by si mě všimla, což bylo dobré znamení. Vedla mě dál, až na jisté náměstí, kde farmáři prodávali svou úrodu a lidé, kteří tu žiji, jej nakupovali. Trochu jsem se pozastavila nad tím, že tu prodávali zejména ti mladší, ale na druhou stranu to dávalo jistý smysl. Dospělí měli nastarosti uživit je všechny, tudíž museli na prodej poslat někoho koho mohli postrádat. Porozhlrdla jsem se tedy kolem, abych znovu zpětně našla onu holku. Rozhodně jsem jí nechtěla ztratit někde jenom tak ztratit.

Mei Watanabe - 03. února 2018 12:43

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 19. - 20. června - Základna Logan, Anthony, Thomas, Mina, Smiley?! Spokojnejšie sa na Anthonyho usmejem, keď s mojim návrhom súhlasí a sám navrhne, že by sme si robili poznámky. "To znie super, ale s tými začnem až zajtra, nejak sa mi nechce vracať po blok." Odpoviem s lahkým úsmevom na perách. Po tom behu sa mi chce sedieť, sedieť a sedieť, až kým ma na nohy nevytiahne potreba toalety alebo velký hlad. A tak sa dáme do čítania. Všetci pri stole sa pustia do kníh, alebo sa tak aspoň tvária a ja sama si ich po chvíli prestanem všímať a zahĺbim sa do riadkov denníku, ktorý práve držím v rukách. Sediac zlahka zohnutá nad knihou, vlasy spadajúce do očí hltám text. Ktokolvek to písal, jeho popisy sú zaujímavé, priam akoby tam človek bol, v tej dobe... Hlavou sa mi premietne zopár obrazcov, ako si predstavujem veci popísané na stránkach. Zo zahĺbenia nad knihou ma vyruší až Anthonyho hlas oslovujúci Logana. A tak zdvihnem pohľad od knihy k Anthonymu. "To mi niečo hovorí..." Napadne ma a hlavu otočím na Logana. Nič však nahlas nepoviem, len sa na neho na chvílu zahladím, či niečo povie alebo nie. Pohľad mi však čoskoro skĺzne pohlad za odchádzajúcou dvojicou. Nakloním hlavu trochu na stranu. "Fakt odchádza?! To je blázon, kam chce ísť? Čo ak tým, že sa vráti domov ohrozí svoju rodinu?! To by som našim nikdy nespravila!" Cez tvár mi prebehne tieň pochybností, snáď i smútku, no rýchlo sa zase vytratí ako stroho zaženiem myšlienky kamsi hlboko do temného rožku mysle. Znovu hlavu skloním ku knihe a pokračujem tam kde som prestala, aj keď tento raz už my myšlienky odbiehajú do rôznych smerov a tak sa pristihnem, že občas neviem, čo som práve prečítala a musím sa k tomu znova vrátiť. Ako prvý sa rozlúči Anthony. Beh ešte pred raňajkami, nechcelo by sa to radšej najesť najprv? Ale zas... behať s plným žalúdkom, to asi tiež nie je dobré. "Moc sa mi nalačno behať nechce, ale neviem, či by to bolo lahšie s plnším bruchom." To záleží čo zjem, dnes som toho tiež moc do seba nedostala... "Ale pridám sa, ak ma ráno zobudíš, alebo sa rozhodneš ísť až po raňajkách. Zobudiť ma môžeš tak či tak." Usmejem sa na neho. "Pokial predtým nevstanem sama," pomyslím si, ale sama neviem, či sa mi to podarí. A tak sa poberie Anthony a ja sa vrátim ku knihe. Teda hneď potom, ako si ukradnem sušienku, ktorú tu Anthony nechal. Nútiac myšlienky venovať sa textu miesto náhodných zábleskov rôznymi smermi. Sprvu sa to darí, pritom, ako pomaly ukusujem zo sušienky, ale pomaly ludia odpadávajú a čím menej je tu vnímajúcich ludí, tým viac moje myšlienky odbiehajú a napadajú ma rôzne iné veci než čítanie kníh. Nedivím sa, všetci sme vyčerpaný, nie je tak moc hodín a ja mám pocit, že už nevládzem. Pohľadom tiknem smerom k Loganovi... a znova do knihy, vracajúc sa späť k textu, ktorý som už prečítala niekoľkokrát a vôbec netuším o čom bol. S takmer nečujným povzdychom začnem čítať znova len preto, aby som sa o pár minút pristihla, že zas myslím na kraviny. Po niekoľkých pokusoch zdvihnem hlavu poriadne a rozhliadnem sa, či tu vôbec okrem mňa a Logana ešte niekto zostal bdelejší. Následne sa ešte raz pozriem na knihu odhadujúc, kde som asi tak skončila a potom ju zaklapnem. "Na dnes asi stačilo." Prenesiem do prázdna, k nikomu konkrétnemu, len konštatujúc fakty. Pomaly sa zdvihnem a knihu odložím kam patrí. "Dobrú noc," poprajem všetkým, ktorí ešte mali silu zostať pri vedomí v hlavnom stále a usmejem sa. Pomalým krokom sa vyberiem do svojej izby, počítajúc dvere, aby som správne trafila. Tam sa ešte na chvílku posadím a vyberiem z tašky notes a ceruzku. Na jednu zo strán napíšem akýsi zoznam, ktorý zložím na tretiny a nechám na stole preložený ceruzkou. Sprcha by sa hodila, ale počká to do rána, chce sa mi všeličo, ale chôdza do kúpelne na tento zoznam nepatrí a tak si len vyzlečiem uniformu, poskladám na stoličku a prehodím cez seba košelu z uniformy školskej, predým než sa zvalím na lôžko. A skôr ako dopadnem... už spím. Ráno - Pokoj -> Koupelna -> Hlavní sál hlavne Anthony Napokon sa mi podarilo vstať samej. Možno to bolo tým, že som zaspala pomerne skoro, vyčerpaná z fyzickej aktiviry, alebo to bude prostredím... A tak sa prezlečiem späť do uniformy a z izby sa poberiem tam, kde si pamätám, že by mala byť kúpelňa. Pomerne rýchly ranný rituál s hygienou a nástup v hale, kde už čaká Anthony. Na pozdrav mu zlahka kývnem hlavou. "Dobré ráno," prehodím k nemu a len čo pristúpim bližšie, ponaťahujem sa. Lepšie pripravená na niečo ako beh už nebudem a je velká šanca, že teraz tam ešte nebude AŽ TAK hnusne teplo. "Vyspal si sa dobre?"

Anthony B. Carter - 03. února 2018 18:28

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Hlavní sál - 20.červen ráno Mei Vyčkávám jen chvíli, než se ke mně přidá Mei. Včerejšího večera byla ohledně běhu dosti nerozhodná a i z toho důvodu jsem se rozhodl neuposlechnout jejích slov a nejít jí probudit. Zlepšení fyzické kondice je sice důležité, ale to i samotný spánek a měla-li ho dobrý a klidný, bylo by nefér jí z něj rušit. Přesto jsem rád, když spatřím její tvář a dobré ráno jí oplatím úsměvem. Jak jsem zjistil, milé chování tu není samozřejmostí, tak si vážím každých podobných okamžiků, kdy se na mě lidé netváří jako na největší osinu v zadku. "Dobré ráno i tobě. Spánek...nu, zažil jsem už lepší, ale nebudu si stěžovat. Alespoň máme kde spát." Odpovím na otázku a má odpověď je jen poloviční pravdou. Tvrdá podlaha i neznámé prostředí nejsou dobrou kombinací pro bezesné noci, do toho všeho se pletou i myšlenky na rodinu a nejlepší čas na vzpomínky a sentimentalitu jsou ve chvíli, kdy se marně snažíte usnout. Nebo ráno. Namísto veselého, bezstarostného smíchu malé sestry se probouzím do ticha a prázdnoty. Nečeká mě připravená snídaně, nečeká mě žádný luxus a - A dost. Takhle je to lepší. "Co ty? Není zrovna jednoduché zvyknout si na drobné nepohodlí." Uvědomím si, že o Mei vlastně vůbec nic nevím, její minulost a rodinné zázemí mi je tajemstvím, třeba však tyhle ranní chvíle budou šancí se navzájem trochu poznat. "Budeme čekat i na další? Třeba by se rádi přidali."

Mei Watanabe - 03. února 2018 18:43

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 20.6. ráno - Hlavní sál Anthony Anthony vyzerá byť celkom spokojný, že sa niekto pridal. Som zvedavá, či sa pridá aj niekto ďalší... Na jeho poznámku o spánku len súhlasne príkývnem. Verím, že pre nikoho z nás to nie je najlahšie, len ťažko si predstaviť, že by niekto vlastne býval doteraz v rovnakých podmienkach. Postel nie je najpohodlnejšou, akú som kedy zažila, ak sa tomu dá vôbec povedať postel. Skromné izby s minimálnou výbavou a že by tu bola pestrá a skvelá zábava sa tiež nedá povedať. Do toho iste mnohí myslia na rodinu, alebo život, ktorý mali predtým... Zametiem myšlienky znovu pod pomyselný koberec, teraz nie je čas a miesto na to zaoberať sa sentimentálnymi pohnútkami a pochybnosťami. Miesto toho svoju pozornosť znovu venujem Anthonymu. "Šlo to. Zostala som dlhšie a vyčerpala sa natolko, že som zaspala ani neviem ako." Odvetím v podstate popravde. "Ja by som chvíločku počkala, dajme im trebárs 10 - 15 minút, ak sa nikto neobjaví, môžeme sa do toho pustiť. Ale varujem ťa, moja kondička nie je nič svetoborné." "Ale to už iste vieš..." Behali sme predsa včera, len by ma zaujímalo, či budeme takto pokračovať... vlastne prečo sa nespýtať, nejaký ten čas ešte máme, kto vie, či sa niekto zjaví, ale prečo im nedať šancu. Nedivila by som sa ale ani tomu, ak by nikto nedorazil, pretože nevstanú. "Plánuješ takto chodiť behať každý deň?" Dopýtam sa prerušujúc vlastné myšlienky, sama so sebou sa porozprávať môžem aj neskôr. "Cvičiť a trénovať je jedna vec, ale aby sme to neprehnali." Doplním svoj dotaz o akýsi pokus o vysvetlenie. Jedno kolo síce nikoho asi nezabije, obzvlášť ak to nepreženieme s rýchlosťou, možno sa skôr dám na niečo ako výdrž... Ale zas ak človek nie je zvyknutý... Tak vela hodín telocviku sme nemali v škole a vlastne sa mi naň ani tak moc nechcelo. Upriem pozornosť zase na Anthonyho, vyzerá, že by mohol mať viac nápadov na to ako správne na našu fyzičku. Minimálne môžeme dať hlavy dohromady. Mimovolne pozriem smerom k chodbe vedúcej k izbám, či sa náhodou niekto neobjaví.

Mina Coffey - 03. února 2018 19:24

soukromá zpráva od Mina Coffey pro odpoledne – večer (u knihovny) Asi Anthony a Mei Nakonec se po běhu a po představení Jeremyho a Logana připojuji k Mei a Anthonymu u knihovny. Oni dva se mezi sebou bavím, já se snažím soustředit na knihy. Zprvu mi to nedává moc logiku, ale nakonec začne ta pohádka, kterou čtu do sebe zapadat. A podle toho, co tvrdí Smiley i Logan, to není jen pohádka. Večer přijde poměrně brzy a Tony s Mei se domlouvají na ranní běhání. To mě nedá a protože sama bych se asi jen sotva dokopala, rozhodnu se přidat. „Mohu se taky připojit?“ zeptám se a hlásím se zároveň. Ve chvíli, kdy se odeberu do svého „pokoje“ jdou ostatní spát. Já si lehnu a přemýšlím. Hlavou se mě toho běží opravdu dost, takže na nějaký spánek jen tak ještě nedojde. Přemýšlím a nakonec mě to nedá nezkusit schopnosti. Však Smiley říkal, že čím víc je budu trénovat, tím spíš to ovládnu. Takže proč si nehrát, co špatného se může stát? K tréninku využívám jinak zbytečné vlasy. Svou délkou jsou na trénink naprosto ideální, neboť si je mohu vzít do ruky a dívat se, zda to funguje. Zkouším různé barvy i délky. Nakonec zase zkusím barvu nehtů. S hraním si vystačím tak na dvě hodiny, pak mě přepadne spánek. Ranní probuzení mě zajistí vzdálené hlasy. Hlasy. Mei a Anthony. To už je ráno? napadne mě a přinutím se vstát. Zamrkám, každé oko jiné barvy, vlasy tentokrát růžové. Jejich proměny si všimnu a uvědomím si, že se to zhoršuje. Čím víc trénuji, tím snadněji se proměňuji. Bohužel, v noci to podle všeho zrovna skvěle neovládám. Na tohle se budu muset zeptat Smileyho. Teď ale spěchám, abych dohonila ty dva atlety. Rychle se převléknu ze svých starých šatů do kombinézy a pak hurá za nimi. „Já jdu taky. Jen si ještě dojdu opláchnout oči.“ řeknu jakmile dojdu k párku v hlavní místnosti. Pokud mě nebudou chtít zadržet, zamířím okamžitě směrem do koupelny. Tam vykonám hygienu a během chvíle jsem zpět. Vlasy stále růžové a oči každé jiné. Tedy své levé světle modré a druhé světle šedivé. Koupelnou jsem totiž prošla tak rychle, že jsem si toho ani nevšimla.

Anthony B. Carter - 03. února 2018 19:45

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Ráno - hlavní sál Mei, Mina "Těch deset minut zní dobře, však ještě Mina říkala, že se připojí, tak snad nezaspala." Odpovím Mei. Obě dívky zůstávaly v knihovně déle než já, ani bych se tedy nedivil, kdyby vyhlídka delšího spánku byla příjemnější než trápení se venku. Mei to ale zvládla. Třeba budeme mít štěstí a podobně motivovaná bude i Mina, nějakou tu motivaci tu prostě potřebujeme, chceme-li něčeho dosáhnout. "Každý den?" Nad odpovědí na její otázku se na chvíli odmlčím, abych si v duchu utřídil všechny myšlenky, které mě ohledně tréninku napadly. "Pokud to půjde, rád bych se o to pokusil." Už dnes mě ale bolí stehna a nechci si představit, jak to bude vypadat zítra. "Minimum je ale obden." Co se týče běhu, pak tu máme spoustu dalších aktivit, které je třeba cvičit. Zvuk hlasu Miny mě donutí vzhlédnout a i tuto dívku mám v plánu uvítat s přáním dobrého rána a úsměvem. Její vzhled mi však vyrazí dech z úst a zatímco kolem nás projde, nezvládnu nic jiného než zírat na její barevné vlasy. "Tohle...tohle bylo překvapení." Vrátím svou pozornost k Mei. "Někdo měl asi barevné sny." Až se to naučí pořádně ovládat, bude to schopnost k nezaplacení. "Ale zpět k tréninku, Logan po nás teď chce jen ten běh, ale asi bychom měli zlepšit i svalovou sílu. Nějaké to posilování a tak, co myslíš?" Do toho ještě trénování schopností a čas trávený čtením v knihovně - nu, máme toho před sebou hodně. Mina se vrací skoro v okamžiku a tentokrát jsem připraven to zvládnout se ctí. "Dobré vlasy. Má sestra by z nich byla nadšená." Kdokoliv jiný už nikoliv, cokoliv se vymykalo normálo by u nás bylo považováno za ostudné, Sofie by to ale milovala. Stejně jako milovala mutanty a všechny pohádky, co jsou skutečností. Kéž by tu byla. Jenže není. Jsme tu my tři a čeká nás jedno údolí. Jednoduché, ne? "Tak a teď už jenom Thomas a budeme kompletní." V hloubi duše vím, že s Thomasem asi počítat nemám, přesto však doufám. Včera se v knihovně snažil a stále tu zůstává - to přeci něco znamená, ne?

Mei Watanabe - 03. února 2018 20:15

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 20.6. ráno - Hlavní sál Anthony, Mina Na Anthonyho odpoveď sa len uškrniem. Už dnes to bude fuška, každý druhý deň si beh ešte neviem predstaviť. Ale asi by som mala minimálne s tou predstavou začať. A keď si predstavím, čo sa po nás bude ešte chcieť. Učenie z kníh, cvičenie schopností, niečo mi hovorí, že nezostaneme len tam a budeme radi, že sme radi. V momente, kedy chcem však odpovedať, dorazí Mina a tak sa na ňu pozriem a... "Wow," je to jediné čo vyplní moju mysel. Zažmurkám a medzi tým Mina odkráča do kúpelne. "To teda," s pokývaním pozriem späť na Anthonyho. Na jeho komentár o farebných snoch sa musím zasmiať. Trefná poznámka. "No, určite toho bude chcieť kôpku. Minimálne trénovať naše schopnosti a podobne. Fyzička je super, ale osobne skôr než na svaly by som sa radšej zamerala, aspoň najprv, na výdrž. Neviem ako ty, ale ja toho teda moc nevydržím. A asi by bolo fajn aby sme toho vydržali trošku viac, keď máme trénovať aj schopnosti. Len teda neviem, čo presne na tie svoje potrebujeme. Možno by nám Logan poradil lepšie?" Nadhodím medzi časom, ktorý Mina trávi v kúpelni. Mimovolne sa pritom pozriem na ruky, akoby snáď mali začať produkovať lad v tomto momente. Mina sa vracia velmi rýchlo a tak jej venujem svoju pozornosť tiež, okrem vlasov si všimnem aj ostatné znaky jej tváre a tak sa trochu nakloním k nej aby som sa presvedčila a pozriem jej do tváre zbližšia. "Nemala si oči rovnakej farby?" Spýtam sa hneď po Anthonyho pripomienke k jej vlasom a narovnám sa. "Ešte na Thomasa chvílku môžeme počkať, ešte tých 10 minút neubehlo. Možno sa ešte pripojí." Aj keď pochybujem a vlastne by mi ani nevadilo, ak by sa nepripojil, aj keď v momente, kedy má uniformu, aspoň nevidieť to čo vidieť nikto nechce... Na druhej strane, možno nebude tak zlý, Anthony mu verí... myslím...

Mina Coffey - 03. února 2018 20:45

soukromá zpráva od Mina Coffey pro hlavní místnost Anthony, Mei Přijdu zpět a Anthony mě pochválí baru vlasů. Už chci odpovědět, ale Meiina pozornost mě zarazí, její slova o to více. „Proč? Jasně že ano, šedé. To se změnily i ty?“ zeptám se lehce překvapeně. Většinou to bývá jen jedna věc. „Doufám, že to zůstane jen u barev. Nechci se jednoho dne probudit třeba bez nohy.“ poznamenám ještě a v hlavě si připomínám nutnost konzultace s naším Smiley. „Za mě klidně můžeme počkat. Ale popravdě nemyslím si, že přijde. Včera z běhu nevypadal zrovna nadšeně.“ reaguji na návrh ohledně čekání. Pak přemýšlím nad tím, zda se pokoušet o změnu barev zpět na mou obvyklou. Nakonec to nechám být, kdo ví, co by bylo výsledkem. Růžovou, přestože ji nemám zrovna v lásce, přežiji a oči stejně nevidím.

Anthony B. Carter - 04. února 2018 11:14

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Hlavní místnost Mei, Mina Nakonec i já si povšimnu, že Minina schopnost nezměnila pouze barvu jejích vlasů ale i očí. S tímhle se dá dělat opravdu spousta věcí a jednou bude Mina nepostradatelnou členkou týmu. Což už je teď. Vzhledem k tomu, že jsme...čtyři? Všichni ostatní se na to vykašlali a pravděpodobně se rozhodli žít obyčejné životy. Přál bych jim, aby to vyšlo, přijde mi ale, že je to hloupě naivní, schopnosti se nedají utajit věčně a především by se ani tajit neměli. Jsou naší součástí ať chceme či ne a měli bychom být na ně hrdí. "Pomoci by mohly i ty deníky a zápisy, které čteme, mutanti s podobnými schopnostmi už tu byli, tak se můžeme inspirovat." Nepochybuji, že každý najdeme někoho nám podobného a třeba tam budou i informace o jejich tréninku. "Ale výdrž nejvíce natrénujeme, když budeme naše schopnosti zkoušet." Mina to má se svým přeměňováním vcelku jednoduché, za to Mei a já - nu, čistě teoreticky bychom to vlastně mohli zkombinovat. "Měl bych takový nápad. Ty ovládáš led, že ano?" Otázka je to řečnická, na odpověď nečekám. "Má schopnost je skoro protikladem, toho bychom mohli využít. Ty bys něco vytvořilo, já to mohl zase zničit - trénovali bychom oba." A ano, asi bych neměl řešit jen oheň, na vše ale musí být ten správný čas. Pohled na hodiny mi napoví, že Thomas má skutečně ještě pár minut, musím však sdílet názor Miny, že pravděpodobně nepřijde. "Třeba nás překvapí." Ta naděje tu je, ne? A bylo by mnohem lepší kdyby šel běhat s námi, než aby trénoval sám na vlastní pěst. Co kdyby se mu cestou něco přihodilo? "Možná bych se ho měl jít zeptat." Je devadesátiprocentní šance, že mě pošle do horoucích pekel, ale - dobře, počkáme a uvidíme.

Mei Watanabe - 04. února 2018 11:38

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 20.6. ráno - Hlavní sál Anthony, Mina Na Mininu poznámku sa len zlahka usmejem, na toto si budem musieť jemne zvyknúť. Jej schpnosť je dosť zaujímavá, a trochu desivá, jedného dňa sa môže objaviť ako niekto úplne iný. S jej názorom na Thomasa v každom páde súhlasím, aj tak mi však príde lepšie chvílku počkať, tých pár minút navyše nás nezabije. Anthonyho reč i návrh si vypočujem a pokývam. "Znie to dobre, ale popravde sa stále trochu bojím, že sa to zvrtne... " Odvetím so spomienkou na to, ako som sa tu pokúsila schladiť flašku... Perfektný príklad toho, prečo to neskúšať len tak bez pomoci a dozoru. "Aby sme niečo hrozné nevyviedli. Najprv si skúsim prečítať nejaké tie denníky a tak... Napadá ťa niekto, kto mal schopnosti podobné tým mojim? Aby som vedela, čo, teda koho hladám?" Chytím sa tohoto Anthonyho nápadu. Jasne, trénovať budem musieť, vlastne tak nejak aj chcem. Ale keď si predstavím, že zas spravím z celej miestnosti chladničku, moc sa mi do toho teda nechce. Na druhú stranu ak nájdeme nejaké vhodné miesto... Ale je tu také? "Ja by som ho nechala spať, včerajšok bol vyčerpávajúci a nevyzeral práve nadšene nad predstavou ranného behu. Odpočinok je tiež dôležitý." "A vôbec mi nevadí, ak si vlastne prispí..." "Ak bude chcieť, dorazí, ak nie, môže sa pridať inokedy." Uzavriem svoj prekvapivo dlhý monológ. Hm, vlastne sa ani nepamätám, s kým som sa takto bavila naposledy...

Mina Coffey - 04. února 2018 12:25

soukromá zpráva od Mina Coffey pro hlavní místnost Mei, Anthony Dvojce se baví ohledně trénování schopností. Mě to řekl Smiley a navíc, přichází to tak trochu samo. Nehledě na to, že zatím to vypadá, že bych případný neúspěch maximálně odnesla já tím, že bych upadla do bezvědomí. To je trochu rozdíl proti schopnosti Mei, která zmrazí celou místnost. Nevím, jak jim poradit, tak jsem raději zticha. V mezičase se pokouším protáhnout bolavá záda od tvrdé postele. Teprve po diskuzi ohledně trénování přijde zase řeč na Thomase. „Já bych ho nechala spát. Pokud bys ho probudil, odhaduji, že by stejně nešel a jen by byl celý den popuzený.“ vyřknu svůj názor na buzení ospalce. Místo čekání si dojdu pro lahev s vodou a pořádně se napiji. Zajímalo by mě, jak dlouho tu naši lednici bude Smiley zvládat doplňovat. Přeci jen spotřeba tolika lidí nebude zrovna nízká.

Anthony B. Carter - 04. února 2018 12:38

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Hlavní místnost Mina, Mei "Zvrtnou se to může vždycky, bez trocha riskování se ale nikam neposuneme." Namítnu a přestože nechci, aby se Mei či komukoliv z nás při trénování něco stalo, zkoušení schopností stále a stále dokola je to jediné, co nás může posunout dál. A buďme upřímní, vypjaté situace plné emocí jsou tím nejlepším katalyzátorem pro další krok vpřed a uchopení toho, co vlastně umíme. "Ale chápu, trocha studování neuškodí. Vlastně jsem asi o někom takovém slyšel." Musím se ale zamyslet a zavzpomínat. Včera při čtení deníků jsem na to nenarazil, ale komiksy toho byli plné. Iceman. To nejlepší pro Mei. "Iceman. Ovládal led stejně jako ty, komiksy jsou ho plné, ten by ti mohl sloužit jako dobrý vzor." Obě dívky se nakonec shodnou, že budit Thomase není dobrý nápad a já chtě nechtě musím souhlasit. Trocha pohybu by mu pomohla, přidat se ale může zítra nebo pozítří. Neměl bych na něj pospíchat a k něčemu ho tlačit, on to zvládne sám. "Má už jenom..minutu, dvě? Potom vyrazíme." Mina se šla napít, já stále svou flašku s vodou svírám v rukou a nakonec jí nabídnu i Mei, aby doplnila tekutiny před náročným během. "Můžeš to dopít. Trocha vody se bude hodit."

Mei Watanabe - 04. února 2018 12:54

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 20.6. ráno - Hlavní sál Anthony, Mina Na Minine slová ohladom budenia Thomasa len súhlasne pokývam. Mám z toho rovnaký pocit. Napokon sa však dozviem i niečo zaujímavé. Iceman, už len to meno znie, že by mi mohlo pomôcť. Prikývnem zarývajúc si to do pamäti, len čo dočítam ten zväzok zo včera, môžem o ňom niečo skúsiť nájsť k večernému čítaniu. Možno mi to trošku pomôže. Ideálne denník, alebo nejaký popis by bolo fajn, ale vlastne každá informácia sa hodí. "Súper, ďakujem. Skúsim sa večer pozrieť, či o ňom v knihách tu niečo nájdem." Pokývam súhlasne. Mina si šla pre flašku s vodou a medzi tým skontroluje Anthony čas. Pozriem na flašku pri ponuke vody. Vlastne som dnes ráno ešte poriadne nepila. "Oh... no, pokial ti to nevadí..." Začnem, keby mu to vadilo, asi ma ale neponúkne, ale pošle po vodu s Minou, všakže... "Ďakujem." Prijmem teda flašku a dopijem zvyšok tekutín, ktoré v nej zostali. "Odnesiem flašku..." Oznámim len čo sa spokojne zatvárim po dopití. V tom mi čosi dôjde a pohľadom tiknem k Anthonymu a potom flaške a líca mi trochu zružovejú... Skloním pohlad a vyberiem sa rovno odložiť flašu... Musím potriasť hlavou, aby som sa vrátila do prítomnosti a vyhnala farbu z tváre po ceste. Keď sa vrátim, už je to zase akoby sa nič nestalo. Pozriem na dvojicu a zlahka sa usmejem. "Asi môžeme pomaly vyraziť?!" Navrhnem rečníckou otázkou. Nevyzerá to, že by niekto prišiel a čas azda pomaly uplynul, tak hurá do toho, lepšie pripravená na beh už dnes určite nebudem. V trojici to pôjde určite dobre a verím, že aj Mina s Anthonym sú pripravení.

Mina Coffey - 04. února 2018 22:31

soukromá zpráva od Mina Coffey pro hlavní místnost Anthony, Mei Jak upíjím z lahve, zaslechnu Anthonyho slova ohledně čekání na Thomase. V duchu se usměji, neboť jeho výra je podle všeho neoblomná. Pak se soustředím na pití. Ze zvyku z domova, kde se ráno napiji před cestou okolo polí, vypiji téměř polovinu lahve. Zbylou zašroubuji a uložím do chladícího boxu. V rohu na mě snad počká na můj návrat. Jakmile se otočím zpět k Mei a Anthonymu, zjišťuji, že Mei je už na druhé straně pokoje u koše. Chvilku přemýšlím za kým jít, nakonec to za mě rozhodne Mei, která navrhne odchod. Místo k jednomu z nich tedy zamířím k východu. Projdu do hangáru, kde si všimnu stále chybějícího letadla. Jeremy by za svou tvrdohlavost zasloužil, obzvlášť jestli kvůli němu někde skončil Smiley. „Lidi, kdy myslíte že se vrátí?“ zeptám se Mei a Anthonyho. Tipuji, že víc specifikovat není potřeba.

Anthony B. Carter - 04. února 2018 22:32

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 20.6. ráno - hlavní sál -> jde se ven Mei, Mina A...čas vypršel. Thomas nedorazil. Dobrá. Bylo hloupé do jeho příchodu vkládat tolik naděje, obzvláště když vím, že není ranní ptáče. Zacvičí si později, tím si jsem jistý, kdyby se nechtěl snažit, už by tu dávno nebyl. Vážně? Protože on se nemůže jen tak jednoduše vrátit domů, ne poté, co se tam stalo. Vlastní pocit vinny však není tím, čím se chci takto po ránu zaobírat, svou pozornost tedy opět obrátím k děvčatům. Mei přijala nabízenou vodu, načež šla vyhodit prázdnou lahev, Mina sama dopíjí. Nejvyšší čas vyrazit. "Až po tobě." Mina si to pryč zamířila první, pokynu tedy Mei ať jí následuje a sám náš krátký průvod uzavírám. Užívám si příjemného vzduchu a teploty ve zdejších prostorách - ať nás po ránu venku čeká cokoliv, nebude to nic, co bychom vítali otevřenýma rukama. "Snad brzy." odpovím na otázku Miny, když míjíme prázdný hangár. Smiley se stále ještě nevrátil z výletu s Jeremym a na chvíli mě přepadnou obavy, zda je dobrý nápad vůbec z jeskyně odcházet. Co když se něco stane? Nám nebo uvnitř? Je tam Logan... A nebudeme pryč nijak dlouho, jen jedno kolečko údolím, více stejně nezvládneme. Tedy, já určitě ne, dívky na tom budou možná lépe. "Ale nelíbí se mi, že se Jeremy vrátí zpátky domů. Je to..." Odmlčím se, abych našel ta správná slova. Hloupé. Ano, to rozhodně, ale nezodpovědné by taktéž sedělo. "Příliš nebezpečné. Jak pro něj, tak i pro jeho rodinu a blízké." A nás, samozřejmě. "Já sám bych to neriskoval." Nikdy bych neohrozil své nejbližší. Nikdy. "Musíme doufat, že Smiley ví, co dělá."

Mei Watanabe - 04. února 2018 22:47

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 20.6. ráno - Hlavní sál -> Hangár -> Venku Anthony, Mina Po ceste späť od odpadkového koša si všimnem, že sa Mina pomaly vydáva smerom von a tak si to zamierim tiež rovnakým smerom. Anthony ma nechá prejsť ako prvú a našu malú skupinku uzatvára. Pri ceste hangárom sa rozhliadnem, ale vyzerá to, že sa Smiley naozaj ešte nevrátil. "Snáď čoskoro," súhlasím s Anthonym takmer v rovnakom momente ako on. Zaujímalo by ma, či ho Smiley naozaj odviedol domov, alebo sa mu snaží niečo ešte natĺcť do hlavy po ceste a presvedčiť ho, že to nemá zmysel. "Tiež by som to nespravila..." Súhlasím, aj preto tu som. Keď Smiley povedal, čo by ma mohlo čakať po prehliadke po testoch, kde by určite zistili, že nie som normálny človek, ako ostatní, stačilo mi to na presvedčenie. Ale čím viac som sa nad tým zamýšlala neskôr, tým viac si myslím, že by to neskončilo zle len pre mňa, ale aj pre mojich blízkych. Nedovolím, aby rodičom či bratovi ublížili. S trhnútím sa vrátim späť do prítomnosti. "Ja mu stále verím. Čo iné nám zostáva?" Zareagujem ešte na Anthonyho slová predtým, než vyjdeme z hangáru do ranného tepla. Ešte nie je TAK hnusne, ale že by bol vonku osviežujúci vetrík sa povedať naozaj nedá. "Tak čo, ideme na to?" Pozriem na dvojicu a potom na cestičku, ktorou sme bežali včera. "Rovnaká trasa ako včera? Ale ja si to dám trošku pomalšie, nerada by som vyplula plúca hneď z rána." Alebo ako sa hovorí u nás, pomaly ďalej zájdeš.

Mina Coffey - 06. února 2018 21:49

soukromá zpráva od Mina Coffey pro jde se ven Anthony, Mei Na mou otázku okolo Smileyho zareagují oba, bohužel oba hned vzpomenou na Jeremyho. Já se na něho snažím nemyslet od chvíle, co se tak postavil Loganovi. Nevím a těžko ho mohu soudit, když nevím odkud pocházel. „Já taky nemohu. Prchla jsem od zkoušky. Tipuji, že po mě už pátrají a svou rodinu stejně nemám.“ odpovím i své stanovisku k odejití domů. Ať se tu bude dělat cokoliv, bude to určitě zajímavější než údržba pole za pár brambor k jídlu. „Jsem pro stejnou trasu i jak říká Mei pro trochu pomalejší tempo. Musíme si nechat trochu sil pro Logana. Kdoví, co vymyslí. Třeba to bude chtít běžet ještě jednou s námi.“ souhlasím s rychlostí Mei. Ovšem jakmile se rozběhneme, nasadím tempo jen lehce pomalejší od včerejšího běhu.

Anthony B. Carter - 07. února 2018 18:04

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Běh - venku Mei, Mina Dostaneme se ven a při pohledu na cestu, kterou jsme běželi i minule, si začínám říkat, zda to byl tak dobrý nápad. Zlepšit kondici potřebujeme, možná jsme si ale měli užít rána, pořádně se nasnídat a celkově být v klidu. Vždyť kdo ví co nás čeká při tréninku s Loganem, jak podotýká Mina. Třeba si budeme muset dát kolečko údolím znovu a upřímně si nejsem jist, za bych na to měl. Přeci to ale nebudu vzdávat předem. Rozhodně ne ve společnosti dvou velmi odhodlaných slečen. "Pro pomalejší tempo jsem všemi deseti. Mám své plíce docela rád. " Už včera se ukázalo, že jsem na tom hůře než jsem si myslel a skutečně se nepotřebuji zničit až do příštího týdne. " Tak tedy, hodně štěstí dámy." Je to jenom jedno údolí, to se zvládne. Musí. Mina se rozeběhne v poměrně rychlém tempu, což by mě nemělo překvapit, včera byla jednou z těch nejlepších. Kdo by to byl do tak drobné dívky řekl. A Mei - jak to tak vypadá, obsadím poslední místo. Nevadí, časem se to zlepší. Mírným poklusem se vcelku bez obtíží dostanu do poloviny trasy, problémy začnu vnímat až cestou zpět do kopce. Nohy bolí ještě ze včerejška, plíce pálí a naříkají a mnohokrát mám chuť prostě zastavit, vydýchat se, odpočinout si. Ne, ještě kousek. Ještě pár metrů. A dalších a dalších. Zastavoval jsem se včera, dnes už nemohu. Však co by na to řekl otec... Posledních pár kroků je to spíše chůze, nakonec ale dosáhnu výchozího bodu. Utrpení je u konce. "Vše v pořádku? " zeptam se dívek jen co se mi podaří popadnout dech.

Mei Watanabe - 07. února 2018 19:52

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 20.6. - Venku Anthony, Mina Cesta bola pomerne krátka a tak len čo vyjdeme von, zhodneme sa na tempe. Aj tak si každý pod nim predstavuje niečo iné, tempo, ktoré nasadila Mina, bolo aj na mňa moc rýchle. No ale presne preto tu teraz som. "Šťastnú cestu," prehodím k Anthonymu a sama sa vydám na cestu miernym poklusom nechávajúc Anthonyho za sebou a Minu pred sebou. Nesnažím sa bežať rýchlo, miesto toho sa pokúšam udržiavať tempo a preto cestou dolu sa nenáhlim. Prekvapivo, ešte nie je tak hnusne teplo, nie že by bolo príjemne, a môj beh je pomerne vyrovnaný, takže sa nezadýcham až tak hrozne ako keď sme bežali prvý raz. Prechádzka ružovou záhradou to však tiež nie je. V polke cesty už dosť zaostávam za Minou, ale nesnažím sa ju dohnať, svoje tempo sa pokúšam udržiavať silou vôle. Jasne, dolu to ide lahko, ale ak sa vyčerpám hneď, naspäť nevyjdem. A tak poklusom zídem dolu, poklusom bežím po ceste a poklusom sa vraciam nahor, i keď to už je dosť zadýchaný štýl behu. Anthony beží azda podobným tempom ako ja, ale vyštartoval neskôr a tak ho nechávam za sebou. Napokon však dobehnem pomerne v pohode, plúca zostávajú na mieste, kde boli predtým, aj keď pichá v nich celkom solídne, môj dych je rýchly a plytký, načahujúc sa za každým dúškom kyslíku v okolí. Predkloním sa, ruky na kolená a pokúsim sa prinútiť vlastné telo aby dýchalo pomaly, aj keď so mnou bojuje. Hlboký nádych, hlboký výdych, tak nás to v škole učili na telocviku. Nikdy mi to moc nešlo, ale snaha sa cení, no nie?! Anthony nás dobieha nie dlho po mne. Zdvihnem pohlad k obom svojim bežeckým kolegom. "Tak čo, ako to šlo?" Zadýchane prehodím a usmejem sa. "Mne teda na začiatok stačilo. Ale Mina, tebe to šlo dosť dobre!" Pochválim ju uznanlivo, stále zadýchane. Narovnám sa s hlbokým nádychom a poriadne sa vystriem. Po behu mi už celkom vyhladlo, teším sa na niečo pod zub. A ono, ten beh je celkom oslobodzujúci... Aj keď si neviem predstaviť, že by som to robila štyrikrát denne.

Mina Coffey - 08. února 2018 22:37

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Běh – údolí Mei, Anthony Rozběhnu se z kopce a snažím se stále držet stejné tempo. Včera to bylo jen tak tak, ale dneska to chci dát do konce. Přeci mě neporazí nějaký kopeček. Už v půlce si ale říkám, že ten kopeček vlastně není zas tak malý a že tedy není nemožné, že by mě neporazil. Natolik se soustředím na běh a hlavně na dýchání, že si nevšimnu, že Mei i Anthonyho nechávám za sebou. To mě dojde až u vchodu do jeskyně. Otočím se a ... a Mei dobíhá chvíli po mě. Teprve po ní doběhne Anthony. Mezitím se snažím dohnat dýchací deficit. „Doma jsem musela každý den obcházet celou rodinnou farmu, jsem zvyklá na teplo.“ odpovím omluvně, neboť mě trochu mrzí, že jsem na ně nepočkala.

Thomas Faber - 10. února 2018 14:38

Hlavní sál 19. - 20.6. Rozevřu první knihu, která se mi dostane do ruky. Jejich další návrhy tak nějak odkejvávám, aniž bych skutečně vnímal podstatu slov. Netrvá dlouho a za chvíli už zírám do jediného místa stánky dobrých pět minut v kuse, načež mi padne hlava a ozve se tiché zachrápání. Po dalších pár minutách se svezu do příjemnější polohy, stulím se do klubíčka a dávno nevím o světě. Obávám se, že i kdyby o mě někdo zakopl, jen bych se přetočil na druhý bok a spal dál. Ráno mě vzbudí nějaké hlasy, ale nevěnuji jim moc pozornosti. Taky by mi nemuseli vyřvávat v pokoji, i když co? Hmm, jak bych se vlastně dostal do pokoje? Zamyšleně se protáhnu a jedním kalným okem se rozhlédnu kolem.

Anthony B. Carter - 10. února 2018 14:46

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Běh - údolí a zase zpátky Mei, Mina Přesně jak jsem předpokládal dobíhám poslední, obě děvčata na mě nahoře již čekají. Skutečně jsou dobrá a já budu mít ještě co dělat, abych jejich výkon předčil, stále mám ale na své straně tu mužskou, fyzickou sílu a rozsahem větší krok, časem se mi to tedy jistě povede. "Taktéž toho mám dost." Souhlasím s Mei, tohle nám po ránu bude muset stačit, více už by bylo jen týrání. "Konečně čas na snídani." Teď to je ještě dobré, za takových pět, deset minut ale očekávám nával obrovského hladu, čím dříve se tedy přesuneme zpátky, tím lépe. "Oběma vám to šlo." Mei chválí Minu, která byla nejrychlejší, dle mého názoru si ale pochvalu zaslouží obě dvě, nejen že projevily snahu něco dělat, v té snaze navíc byly velmi úspěšné. Vskutku výborná práce. Mina se zmíní, že je na horko zvyklá, což jí závidím, není to ale poprvé, co zmínila svůj život a já si opět uvědomuji, že o ní skoro vůbec nic nevím - a o Mei jakbysmet. "Odkuď vlastně jsi, Mino?" zeptám se drobné dívky, zatímco si to zamířím zpátky do chladnějších prostorů, nemohu se dočkat jídla a něčeho k pití. Jenže co k jídlu? Nebude třeba...já nevím, kuchaře? Jak jinak se dá nějaké pořádné jídlo připravit? Sušenky a jiné polotovary jsou jednoduché, budeme-li ale chtít něco lepšího a výživnějšího, budeme muset přijít na způsob jak něco takového vyrobit. Jak? Z čeho? Možná bude lepší tyto problémy nechat na dívky, ty se v tom určitě orientují o něco lépe, však to jsou dívky. "Teď mě napadlo, umí některá z vás vařit?" Thomas pochybuji, že vůbec ví, co je to kuchyň a já maximálně omyji nádobí. To se dělá! To vím! Čímž ale mé znalosti končí.

Logan - 10. února 2018 14:53

19.6. - 20.6. - základna Zamyšleně sleduji skupinu děcek, jak louskají staré knihy, takže mi v první chvíli unikne otázka mířená mým směrem. Pak se ale zadívám na tazatele. „Myslím, že na to se asi budete muset zeptat spíš Smileyho. Během šlofíčku jsem moc informací nepochytil. Jedno se ale těžko změní. Lidé se vždycky báli odlišností. A odlišnost se dala buďto využít a pokud se nedala využít nebo se snad ukázala jako neovladatelná, bylo potřeba ji zničit. A obávám se, že tak nějak to bylo i s mutanty. Moc jiní, než aby nás mohl zbytek lidstva přijmout.“ Pokrčím rameny. Netuším co přesně se tehdy stalo, ale záleží na tom skutečně tolik? „Doporučil bych vám se zaměřit na druhou světovou válku, abyste pochopili myšlení některých rádoby normálních lidí, a pak na Magneta.“ Jo, stařík už je někde v pekle, ale nemůžu říct, že některé jeho myšlenky nestáli za zvážení. Zvlášť když teď už víme, jak to celé nakonec dopadlo. Charles by řekl, že je smutné, že měl vlastně celou dobu pravdu. Trochu vyruší odchod Smileyho i Jeremyho, ale jen jim kývnu, na rozdíl od Anthonyho, který se to rozhodne okomentovat. Vlastně jako skoro všechno. „Nehodláme vás tu držet na řetěze.“ Radši odpověď nerozpytvávám. Nevím, jak se Smiley rozhodnul, ale Jeremy určitě jen tak neodejde. Možná kdyby tu byl nějaký silný telepat, co by mu mohl vymazat paměť, ale i tak by to bylo nebezpečné. Sleduju, jak postupně omladina odpadává a větší část i odchází do ložnice. Když je kolem už klid rušený jen chrápáním, protáhnu se a zamířím ke knihovně sám. Některé knížky vůbec nepotřebuju, jiné by byli jistě zajímavé, ale není na ně nyní čas, ale některé si projít chci. Chybí mi sto let dějin. Sto let života. Chvíli zaváhám, ztracen ve svých posledních vzpomínkách, ale pak rychle vyberu pár svazků a ztratím se s nimi. Usnul jsem až nad ránem, takže ani se vstáváním jsem zrovna moc nepospíchal. Se zíváním jsem došel do místnosti s knihovnou a část uzmutých knih rovnou vrátil. Ještě toho musím zjistit hodně, ale na to bude času ještě dost. Rozhlédl jsem se, jestli je někde vzhůru a s vydatnou snídaní se usadil u stolu.

Mei Watanabe - 10. února 2018 18:03

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 20.6. - Po běhu Anthony, Mina Spokojne pokývam na návrh s raňajkami, ktorý zaznel. Presne na to mám teraz celkom chuť. A hlavne ísť dnu sa trošičku viac schladiť, v jaskynnom bunkri je stále o trochu chladnejšie než tu. A to je dobre. Na pochvalu od Anthonyho sa len usmejem, moc dobre mi to nešlo, ale samozrejme mi robí radosť, keď ma niekto pochváli. "Trochu ti to závidím." Odverím Mine na zvyk na teplo a utriem si čelo do rukávu uniformy. "Osobne som ho nikdy nemala moc rada a asi si ani nezvyknem." Vlastne, je to fajn, že sa Mina zverila, že je z farmy. "Možno sa o nej dozvieme niečo viac..." Tok myšlienok preruší znova Anthonyho dotaz, a ten je vlastne dobrý. Tiež by ma zaujímalo, odkial je, aj Mina a vlastne aj Anthony. Jasne, jedna vec je krajina, ale druhá vec je presná poloha, povolanie, rodina... Proste, aby sme toho o sebe vedeli viac. Zahladím sa na Minu spýtavo dávajúc na javo záujem. Pomaly vojdeme do jaskyne a pokračujeme cez hangár v hovore. "No, ja som pomáhala doma s varením, tak niečo asi v kuchyni zvládnem, ale žiaden zázrak to nebude. Aj keď som občas navarila večeru a tak..." Odvetím na Anthonyho dotaz o varení po ceste cez hangár. Kde tu som doma naozaj pomohla a pri starosti o mladšieho brata občas človek musel aj uvariť, hlavne večere, ak rodičia nestíhali prísť domov včas, vlastne mamka... "Otázka je, či je vôbec z čoho variť, neviem, aké zásoby tu vlastne Smiley má. Ale je pravda, že jesť len sušienky by asi nedopadlo dobre." Pokývam hlavou a už sa vydávam po schodoch do hlavného sálu.

Mina Coffey - 10. února 2018 23:15

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Cesta do hlavního sálu přes hangár Mei, Anthony Na mou odpověď s teplem zareaguje Anthony dotazem na můj původ. Mei zase se slovy, že mě závidí. V tu chvíli se mám chuť zasmát. Nějak nechápu, proč by mě někdo mou minulost mohl závidět. „Jsem z farmy kousek od Londýna. Bydlela jsem u adoptivních rodičů a no, měla jsem za úkol obcházet pole s brambory a hlídat staré roboty. V případě nějakého problému je dovléct k tátovi do dílny.“ řeknu stručně svůj příběh zatímco vejdeme do hangáru. Na vaření raději hned neodpovídám, naštěstí se slova ujme Mei, takže ticho netrvá příliš dlouho. „Já nevařím. Nikdy jsem neměla příležitost. O kuchyň se starala matka, já měla na starost hlavně věci venku.“ odpovím jednoduše po Mei. To už ale jsme v prázdném hangáru, kde stále chybí letadlo. „Na to se asi budeme muset zeptat Smileyho.“ přikývnu a dodám souhlasně na slova Mei ohledně zásob.

Anthony B. Carter - 11. února 2018 11:45

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 20.6., cesta do hlavního sálu Mei, Mina, poté Logan, Thomas Potem orosené čelo si otřu do rukávu uniformy a jak to tak vypadá, asi si budu muset udělat brzkou návštěvu naší skromné koupelny. Vodou by se sice mělo šetřit, budeme-li ale s náročným fyzickým tréninkem pokračovat, sprchy se stanou skoro denní záležitostí. Či by měly. Jak to vlastně mívali obyčejní, venkovští lidé s vodou? Pravděpodobně bych se mohl zeptat Miny, která jako první řekne něco o svém předchozím životě. Práce na farmě ve vedru, už se ani nedivím, že zvládne náročné věci, když to bylo jejím denním chlebem. Mnohem více mě ale z jejího vyprávění zaujme fakt, že je adoptovaná. Pravděpodobně je to prostá náhoda, i tak k ní náhle pocítím jisté spříznění osudu. "To mohlo být náročné." Ona byla adoptována do rodiny tvrdě pracujících lidí a já si musím říkat, jak málo mohlo stačit, aby se naše osudy otočily, jak málo mohlo stačit, aby ona skončila v rodině Carterů a já v rodině tvrdě pracujících venkovanů. Konec však vede na stejné místo... "Obzvlášť pro dívku. Měla si někoho, kdo ti pomáhal? Sourozence?" zeptám se se zájmem. Zkušenost s kuchyní tu má alespoň Mei. Sice tvrdí, že to nebude nic moc, ale - "To si o běhání tvrdila taky, že si v tom nejsi jistá a jak to dopadlo. Myslím, že hlady rozhodně neumřeme." Pousměji se na ní. "Pak mrkneme, co tu Smiley vlastně má a v knihovně třeba budou i nějaké...návody?" Jsem si jist, že to má jiný název, ale vaření vážně šlo vždy mimo můj okruh zájmů. "A ty jsi vlastně odkud, Mei? Kromě Japonska, samozřejmě, to už víme." Procházíme hangáry a odtud je to už jen kousek do jídelny a společných prostorů. "Dobré ráno." Pozdravím snídajícího Logana, pohledem pak zavadím o zcela jasně rozespalého Thomase, který okupuje stejnou židli jako včera. Odešel vůbec? To bychom si snad ráno všimli, ne?

Mei Watanabe - 11. února 2018 12:42

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 26.6. Hlavní sál Anthony, Mina, Logan, Thomas S Anthonyho otázkou znovu upriem pohľad plný záujmu na Minu. Zaujíma ma, aké to mala predtým, než sa dostala sem. Ale rovnako som zvedavá aj na Anthonyho odpovede. Zatial sa pýta, ale nič nám ešte nepovedal. Možno by sme sa tiež mali spýtať, predsa len, na otázky sa odpovedá lepšie, než vyplodiť nejaký popis samovolne. "No uvidíme," pokývam pobavene po Tonyho komentári na moje skúsenosti s kuchyňou. "Azda sa nejaký recept nájde. Ale keby nie, asi to nijak zvlášť vadiť nebude." Zahrniem do odpovede slovo recept, ktoré zjavne Anthonymu vypadlo. To sa stane, obzvlášť ak sa v takej oblasti nepohybuje. Aj tak mi ale neujde pobavený výraz. "No..." Začnem s odpoveďou na otázku mierenú mne a na tvári sa mi usadí zamyslený výraz. "Čo vlastne povedať? Čo je zaujímavé? Alebo to nejak proste vecne zhrnúť?" Nikdy som nebola dobrá v tom hovoriť o sebe. Nikdy som nemala moc priatelov, ktorí by sa zaujímali. Tiknem pohladom medzi Minou a Anthonym. Týchto dvoch som si oblúbila, z nejakého iracionálneho dôvodu, ktorý môj mozog odmieta napol prijať im dôverujem. Rovnako ako Loganovi a Smileymu, ktorým moja dôvera patrí z trochu iných dôvodov... "... som z mesta, bývali sme v byte a rodičia pracujú, alebo pracovali aspoň, v obchode." Odpoviem niekedy počas príchodu do hlavného sálu, kde stíchnem len na to, aby som sa po ňom rozhliadla. "Dobré ráno." Usmejem sa k raňajkujúcemu Loganovi a zlahka kývnem Thomasovi, ktorý tiež sedí pri stole. Trochu nakloním hlavu na stranu. "Bol tu už predtým, alebo si len vybral rovnaké miesto ako včera?!" Neubránim sa myšlienke pri pohlade na neho. Potom sa otočím späť k Mine a Anthonymu. "No... nie som moc dobrá v hovorení o sebe. Moc som to nevyužívala." Doplním neurčito svoju predchádzajúcu odpoveď. Z nejakého dôvodu by som bola nerada, aby si mysleli, že im niečo nechcem prezradiť, samozrejme sa to stať môže, ale... ale. Na jazyk sa mi derie tiež asi 150 otázok, ktoré neviem dobre sformulovať a zároveň sa začne ozývať môj žalúdok, aj keď našťastie len ako pocit a nie hlučne. Zatial... "A čo ty Anthony? Prezradíš nám niečo o sebe pri raňajkách?" Navrhnem dve veci, ktoré ma zaujímajú aktuálne úplne najviac. A pomaly vykročím smerom ku kuchynskej časti sálu. Som zvedavá, čo tu vlastne bude k jedlu, myslím, že som len preskúmala vodu aj to len rýchlym pohladom.

Mina Coffey - 11. února 2018 21:07

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 20.6. cesta do sálu Anthony, Mei – pak i Thomas a Logan Anthony zareaguje poznámkou, že to muselo být náročné. Na to nemám moc co odpovědět. Bylo tak nějak normální, nezáleželo na mě zda to tak bude, jednoduše to tak bylo a já si musela poradit. „Byla jsem jediná. Teprve před pár lety se jim narodilo vlastní dítě.“ konstatuji tedy celkem nezúčastněně. Odpověď Mei poslouchám, protože Japonsku je země pro mě hodně exotická. Vůbec si nedovedu představit, jaké to tam může být. Vždyť sotva vím, kde to Japonsko je. „Brý ráno.“ pozdravím celkem vesele společnost v hlavním sále, když vejdeme dovnitř. Logan je u stolu u snídaně a Thomas se podle všeho před nějakou dobou probral. „Já si asi dojdu omýt aspoň trochu obličej, se snídaní se mnou ale počítejte.“ dodám ke svým dvěma společníkům, kteří přišli se mnou. Hned poté se odeberu do koupelny, kde si trochou vody propláchnu oči a vůbec obličej. Víc to moc smysl nemá řešit, leda bych se mohla vykoupat celá.

Anthony B. Carter - 12. února 2018 10:30

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 20.6. hlavní sál Mei, Mina, Thomas, Logan Ah, recept, to bylo to slovo! Alespoň někdo se v tom trochu vyzná, praktická stránka života je pro mě občas trochu problém, jak to ale vypadá, Mina s Mei nás v tomhle podrží, zkušeností musí mít spoustu. Mina pracovala na farmě, Mei určitě vypomáhala rodičům v obchodě, obě mají tedy na rozdíl ode mě nějaký ten základ, jak existovat osamoceně ve světě. Budu-li se jich držet, určitě se taky něčemu přiučím. Jinou možnost stejně nemám, ale to mi nevadí, dívky jsou příjemnou společností, kterou oproti tichým dnům strávených s Faberem vítám s otevřenou náručí. "To já také ne." Přiznám se, jen co se Mei svěří, že není zvyklá mluvit sama o sobě. Já mnohem radši poslouchám druhé a vyptávám se, je ale asi fér jim na oplátku říci něco o svém životě. "Já vyrůstal v Londýně, má rodina je..." Jak to správně vyjádřit, abych se před nimi nemusel stydět? ...zaopatřená a ve vyšších společenských kruzích s dobrým jménem." On význam slova dobrý se v té společnosti trochu liší. "Měl jsem po otci převzít podnik a pokračovat v jeho krocích, pak jsem ale objevil své schopnosti a -" Pokrčím rameny, nemyslím si, že je třeba pokračovat. Pak se vše změnilo, samozřejmě, a ta změna vedla až sem. Pojďme se radši věnovat snídani. "Jasně." Kývnu na Minu, která se omluví, že se dojde opláchnout, začnu se ale věnovat přípravě jídla - tedy, spíše zkoumáním toho, co tu máme. "Na jak dlouho tohle asi vystačí?" Máme šetřit? Nebo je jedno, kolik toho sníme? Sám bych si teď dopřál velmi bohatou snídani, musíme ale myslet na časy příští. "Bude všem stačit voda?" Určitě by měl jít udělat čaj, ale - ale jak? Voda bude muset stačit, nezachrání-li mé nejisté počínání Mei. "Thomasi, co si dáš ty?" Talíře, určitě tu někde musí být talíře. A skleničky. To je dobrý začátek!

Mei Watanabe - 12. února 2018 12:58

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 20.6. Hlavní sál Anthony, Mina, Logan, Thomas Anthony prezradí niečo zo svojej minulosti a ja sa na neho povzbudivo pousmejem. Chlapec, zo zjavne bohatej rodiny, ktorý kvôli schopnostiam prišiel o všetko. A podla toho čo hovoril, mal sestru. Určite nebolo lahké to všetko stratiť kvôli schopnostiam, o ktoré možno ani nestál. Aj keď zdá sa, že o X-menoch má kopu informácií, ale ja som tiež čítala rôznu mangu a neznamená to, že by som chcela byť v koži niektorých postáv... Tak či onak, cením si, že nám prezradil niečo o sebe. Prejdem ku kuchynskej časti a s hlbokým nádychom sa dám do preskúmavania. Príde mi to napol zvláštne, ako hrabať sa niekomu vo veciach, ale na druhú stranu, teraz tu bývame aj my, pochybujem, že Smileymu bude vadiť, ak sa tu o to niekto postará a pozrie sa kde čo je, prípadne navarí ak bude potreba. Je to teda vlastne ako keď som pomáhala doma, kuchyňa bola tiež rodičov, ale neprišlo mi zvláštne ísť a pomôcť alebo si niečo vziať... Asi sa tu ešte necítim dosť domácky. Pomaly, opatrne otvorím chlaďák a nakuknem doň. "Voda, nejaké ovocie, zelenina, to je dobre, to sa určite bude hodiť, z toho by prípadne šiel hotpot, ak tu bude olej, možno aj tempura... určite to ide aj len ako príloha, bude v tom dosť vitamínov aj vody..." V hlave spracovávam čo všetko vidím v chladiacom boxe. "Žiadne vajíčka, škoda." Nie že by sme ich doma mali často, vlastne len velmi výnimočne, ale z vajíčok sa toho dá spraviť velká kopa. Koniec koncov to ale ide aj zo zeleniny. Zavriem chlaďák a poposuniem sa a presliedim skrinky v kuchyni. Nejaký riad tu je, nejaké potreby na varenie tiež, super... "Múka, hmm.. šošovica?! Nejaké fazule... lušteniny sú tiež dobrá vec. Nejaké polotovary, trochu tofu..." Dobre, vo všeobecnosti, je táto kuchyňa vybavená jedlom lepšie než naša domáca. To je dobrý základ. V mysli začnem spriadať tiché plány na to, čo všetko by sa dalo pripraviť z ingrediencií, ktoré mám k ruke. Čo by sa dalo použiť na raňajky, obed, večeru. Občas popri tom pokývam hlavou, keď ešte raz prejdem pohladom po kuchynskej časti. Vyčkám chvílku, kým sa vráti Mina predtým, než sa otočím od kuchynskej linky do priestoru. "Je niekto na niečo alergický alebo tak niečo?" Ani neviem, pre koho vlastne mám variť, ale v mysli už mám zopár nápadov, ktoré by šli. Prejdem pohladom po prítomných. Stačí mi, ak dopovie Anthony a Mina, ale pokial mi to prezradia všetci, určite mi to spraví väčšiu radosť. Aj keď nepredpokladám, že všetci budú chcieť, aby som varila, možno mi to Smiley potom zatrhne, alebo bude rád, ale teraz by som rada pripravila niečo aspoň Anthonymu, Mine a sebe. Vziať si sušienku alebo nejaký polotovar nie je tak výdatná strava, ako by mohla byť z nejakého jedla, čo sa aspoň zlepí dohromady. Ale nerada by som niekoho otrávila.

Thomas Faber - 15. února 2018 16:05

soukromá zpráva od Thomas Faber pro 20.6. Hlavní sál Skoro nezaznamenám, že si ke mně někdo přisedl, ale vůně snídaně mě přeci jen trochu probere. „Um.“ Zabručím poněkud neurčitě. Pochybuju, že zrovna on se bude chtít dělit. Netrvá ale dlouho, než se objeví přeaktivnělá trojice. Nezávazně k nim mávnu rukou, ale když se začnou bavit o snídani, poměrně rychle zaujmou moji pozornost. Hmm, možná bych se mohl přisáčkovat k nim. Trochu mě pobaví Anthonyho vyjádření se o svojí rodině a tiše se dokonce uchechtnu. „S dobrým jménem. Na ničem jiném ostatně u nás nezávisí.“ Pokrčím rameny. Nemíním to ale rozpytvávat. Na to jsme si až moc podobní. Překvapivě se ale pak zeptá, co si dám k snídani já a mě povyskočí obočí trochu výš než obvykle. „Nevim, asi cokoli poživatelného. Kaviárové toasty asi nebudou v nabídce, tak je to celkem fuk.“ Vlastně to byl vtip. Stejně jsem nikdy moc nepochopil, co by to mělo být za lahůdku. Mei všechno podtrhne, když se poptá na alergie. Jen pokrčím rameny. Nic mě nenapadá. „Snad jedině na hlad, ale asi jako každý.“ Lišácky na ni mrknu. Na okamžik tím nahodím svůj starý naučený šarm. Nakloním hlavu na stranu. Možná bych měl zase začít fungovat. Možná. No, uvidíme, jak dopadne Jeremy.

Anthony B. Carter - 15. února 2018 22:42

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 20.6. Hlavní sál Na ničem jiném u nás nezáleží. Thomasova poznámka vystihla celé naše životy, můj jediný komentář je ale ve formě drobného, nepříliš šťastného ušklíbnutí. Cokoliv jiného by vypadalo jako stěžování si a to si v této společnosti nedovolím, vždyť my bychom měli být rádi za to, jaké štěstí nás potkalo. Nikdy jsme nemuseli pořádně pracovat, nikdy nás nemuselo nic trápit. Jídla i pití jsme měli dostatek a namísto obstarávání farmy či obchodu v kdovíjakém počasí a stavu, jsme chodili na plesy a rozhazovali úsměvy všemi směry. Řekl bych, že mnohdy právě ty úsměvy byly těžší než kdejaká robota, z mých úst by to ale bylo pokrytecké, neboť jsem nikdy pořádnou práci nezažil. Tak jdeme pracovat teď, ne? Nemůže to přeci být ta složité! Mei se rozhlíží po kuchyni, patrně zkoumá, co všechno tu máme k dispozici, já se jí snažím nijak nepřekážet a pouze začnu plnit prázdné sklenice vodou. Samozřejmě že bychom mohli pít z lahví jako jsme to dělali doposud, sklenice by však mohly plnit alespoň drobnou iluzi domova. Protože tohle je teď náš domov. Ať se nám to líbí či ne. "Ne, o žádné alergii nevím." Odpovím Mei, popadnu tří skleničky naplněné vodou a odnesu je na stůl. Další dvě zůstávají na kuchyňském pultu, neboť počítám s tím, že Mei se skutečně pustí do přípravy nějaké té snídaně a já bych jí rád poskytl pomocnou ruku. Jednu sklenici strčím před Thomase, další putuje Mině a třetí vyčkává na Logana. Nejsem si jist, zda to ocení, slušnost však praví, aby bylo občerstvení připraveno pro všechny přítomné. "Chcete taky?" pro jistotu ho i oslovím, aby bylo jasné, že se k nám může připojit, bude-li chtít. "Jak si přišel na to, že kaviárové toasty jsou poživatelné? Měl si to vůbec někdy?" Odvětím na Thomasovu poznámku, kterou snad ani nemohl myslet vážně. Fakt, kaviár se jíst nedá. Pravděpodobně se jen snaží být vtipný. Tomu nasvědčují i jeho další slova a nepřehlédnuté mrknutí, které věnuje právě Mei. Vážně, stačí před něj strčit pěknou slečnu a hned na ní začne dělat oči. Na druhou stranu v něm ale poprvé po tom všem vidím nějakou jiskru života, tak ať si dělá cokoliv jen uzná za vhodné. Nějaké ty nejapné vtípky snad přežijeme. Rychlým krokem se přesunu zpátky ke kuchyni, kde se natáhnu pro svou sklenici s pitím a konečně uhasím žízeň, která mě pomalu začínala trápit. "Tahle je pro tebe." Poslední vodu popostrčím k Mei. "Už víš, co se bude vařit? Řekni, co mám dělat, já ti rád pomůžu." Jsem si vědom, že se pohybuji na dosti tenkém ledu, s trochou štěstí budou ale její pokyny jasné a srozumitelné. Nakrájet, opláchnout, zamíchat. Co více je při nějakém tom vaření třeba?

Iris - 16. února 2018 01:27

soukromá zpráva od Iris pro Na okraji společnosti 20. června Londýn Zatímco jsem se proplétala prázdnými uličkami, sledovala jsem okolí. Do téhle chvíle jsem si ani neuvědomila, jak prázdná tahle část města je. Skoro jako by tady nikdo nikdy nebydlel. A dokonce ani na vojáky jsem nenarazila, ačkoliv to byla spíš dobrá věc než špatná. Snažila jsem se držet mimo hlavní cesty, v úzkých uličkách jsem se cítila o něco jistěji a bezpečněji. Doufala jsem však, že se do nějaké společnosti brzy dostanu. Naštěstí se tak brzy stalo a já se ocitla na menším náměstí. Byly tu nějaké stánky se zeleninou. Bylo zvláštní, že ji prodávají lidé mladší než já, ale jejich rodiče měli nejspíš na farmách dost práce a nemohli se sem vydat osobně. Pozorovala jsem stánky a pokoušela jsem se zjistit, jestli někde nemají nějaké kusy nižší kvality, třeba potlučené kousky, nebo tak. Netušila jsem, kolik mi zbývá peněz, ale zároveň bych nedokázala žebrat. Ty děti by se mě určitě bály, stejně jako každý jiný. Možná bych tady mohla počkat, dokud nezbudou jen ty nejhorší kousky, a pak se je nějak pokusit získat. Kromě místních obyvatel a děcek, co prodávají své zboží, jsem si všimla i lidí, kteří sem očividně nepatří. Nejspíš sem přicestovali, ale vypadali, že měli víc peněz než já. Šťastlivci. Nepatřili sem, ale to ani já ne. A já jsem samozřejmě byla ta, kdo z davu vystupoval ještě více, kdo se nemohl schovat. Zatím jsem zůstávala na okraji náměstí ve stínu budov. Bude lepší, když se nebudu hned hnát mezi lidi.

Logan - 17. února 2018 21:27

soukromá zpráva od Logan pro 20.6. Hlavní sál Mrňata se začnou dohadovat o snídani, vaření a podobně. Tak, tak jim s plnou pusou zabručím na pozdrav, takže se k diskusi moc nepřipojuju. Ono stejně, pokud by měli dotazy, tak se optaj, jak je tak začínám poznávat. Když přede mě přistane sklenice vody, zlomek vteřiny ji pozoruju, pak se mi tvář stahne do skoro vyděšeného výrazu, jakoby mě sklenice měla uštknout, prudce se nadechnu, vzápětí se chytím za krk a začnu vydávat přidušené zvuky a trochu rudnout v obličeji.

Mina Coffey - 17. února 2018 21:51
	soukromá zpráva od Mina Coffey pro 20.6. Hlavní sál Jen co si opláchnu obličej zamířím zpět do hlavního sálu. Sotva vejdu, už musím odpovídat na dotaz ohledně jídla. „Já jím cokoliv...“ odpovídám. V tu chvíli se chytne Logan za krk. Přiláká to mou pozornost a já chvilku nechápavě zírám. „Vy jste ho otrávili? Proč?“ zeptám se celkem vážným hlasem. Z mého úhlu pohledu se to tak jednoduše jeví.

Mei Watanabe - 17. února 2018 22:16

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 20.6. Hlavní sál Anthony, Mina, Logan, Thomas Na moju otázku prekvapivo reaguje aj Thomas. Zažmurkám trochu zmätene, keď vykúzli to lišiacke žmurknutie a vlastne mu to aj celkom ide. "Zdalo sa mi to, alebo sa dokonca pokúsil o vtip?! Teda, bol to vtip?!" Prebehne mi myslou ale len sa na neho pousmejem s lahkým kývnutím. Nejaké to ocenenie, že sa snažil. Aj keď musím uznať, ak by začal takto hneď pravdepodobne by som nabrala trochu iný odtieň v tvári. Odpovie aj Anthony a ja mu rovnako kývnutím dám vedieť, že jeho odpoveď bola zaznamenaná a bude braná na vedomie. O chvílku je Anthony späť a poposunie ku mne pohár s vodou. "Oh, ďakujem." Usmejem sa na neho a načiahnem sa po pohár, z ktorého si rovno trošku odpijem. "No, plus mínus. Myslím, že minimálne šalát by z toho spraviť šiel." Naznačím, čo plánujem. Ja viem, že šalát neznie nijak skvele, ale... No, je to jedlo nie?! Medzi tým už dorazí Mina, ale miesto púšťania sa do jedla sa zarazím a obzriem sa po jej poznámke. "Čo?! Oh..." zarazím sa v prostriedku slova všimnúc si Logana vydávajúceho zvláštne, ale nie moc hlasné zvuky, držiac sa za krk. Nechajúc všetko na mieste, kde bolo, svižne pribehnem k Loganovi. Nutkavá potreba pomôcť sa stretáva len s jedinou odozvou a možnou príčinou a tak bez váhania pobúcham Logana dvakrát prudšie po chrbte pokúšajúc sa odstrániť prípadné zvyšky jedla, ktoré zle vdýchol. Snáď ma za to nerozpára hneď. Jediné možné vysvetlenie, ktoré ma totiž napadá je, že mu proste zabehlo. "Ak si robí len srandu, vlastnoručne ho zaškrtím. Fakt že áno..." Prebehne mi myslou a nakloním sa cez stoličku tesne vedla neho podstrkujúc mu pohár vody bližšie s výrazom bezradného napätia. Možno pomôže, ak to zapije...

Logan - 17. února 2018 22:43
	soukromá zpráva od Logan pro 20.6. hlavní sál Při ráně do zad zasýpám a skoro to vezmu čelem o stůl. Začínám trochu ztrácet barvu.

Thomas Faber - 17. února 2018 22:50

soukromá zpráva od Thomas Faber pro 20.6. To bude trapné, jestli nám exne dozor v hlavním sálu „Já jsem jen poznamenal, že v nabídce asi nebudou, takže je to vlastně fuk, protože jedině t bych si asi nedal.“ Rozesměju se Anthonyho poznámce. Začnu pomalu usrkávat vodu a začínám se o něco probouzet, když najednou vyvalím oči na přísedícího. Na rozdíl od Mei zůstávám v šoku. Jasněže jsme na univerzitě měli nějakou první pomoc, ale tak nějak mám pocit, že se mi to všechno vykouřilo z hlavy. Někdo by měl něco udělat. „Někdo by měl něco udělat!“ Zopakuju to nahlas, ale to je tak všechno.

Fate - 18. února 2018 10:07

soukromá zpráva od Fate pro 20. 6., Londýn Laura, Iris Laura se porozhlíží po náměstíčku, zatímco Iris se stáhla do stínu budov na okraj. Vypadá to, že na něco čeká. Když se Laura opět rozhodla dívku najít, propátrala pohledem prostor. Nakonec jí našla, jak postává stranou tržiště. Nicméně takto přímý pohled upoutá pozornost, takže se nakonec vaše pohledy setkají. Nevypadá to, že by si vás kdokoliv z místních všímal. Jen prodejci občas po jedné nebo druhé hodí nervózní pohled a trochu se ošívají.

Anthony B. Carter - 18. února 2018 11:53

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 20.6. - hlavní sál a problém jménem Logan Mei, Mina, Thomas, Logan Salát. Dobrá, to nezní nijak složité, v podstatě se jenom nakrájí zelenina nebo ovoce, nepletu-li se. Naše kuchařka sice dělávala různé...příchutě, ale přestože nechci Mei podceňovat, zdejší kuchyně nikdy nemůže dosáhnout kvality té naší, domácí. "Sa..." Nedokáži dokončit ani slovo, neboť se začne něco nepříjemného dít a jen co se otočím, celý ztuhnu. Logan. Logan se dusí. My jsme o otrávili? "Proč bychom ho měli trávit? Ani se nenapil!" vyjeknu a přestože se snažím zachovat klid, můj hlas zní minimálně o půl oktávy výš. On se dusí! On se dusí, musíme něco dělat, nemůže nám tady umřít! Co bychom potom dělali? Kdo by nás potom učil? A zatímco já nejsem schopný pohybu, Mei se rozbíhá a mlátí ho do zad. Tohle jsem už viděl. Ano, kurzy první pomoci byly u nás na univerzitě povinností, skoro nikdo ale nedával pozor a ani já z toho příliš vědomostí nemám. To až život ukázal. Vzpomínka na tetičku Hilde, které zaskočil kus hlavního chodu, myslím že to bylo vepřové s brokolicí, přichází zcela nečekaně a překvapivě jasně. Hilde se začala dusit a rudnout podobně jako Logan a byl to jeden z našich služebných, kdo hned přispěchal na pomoc. Nejprve jí několikrát udeřil jako před chvílí Mei Logana a když to nefungovalo, chytil jí zezadu kolem pasu, nějak podivně jí vyzvedl nahoru na sebe a tetina váha jej skoro svalila k zemi. Musel to udělat několikrát a nakonec slavil úspěch, večeře i tetička Hilde byla zachráněna. Takže jak přesně to dělal? Údery do zad máme, teď si jen vzpomenout, jak přesně jí to chytl a vyzvedl a - doprkýnka, už je to minimálně pět let, jak si to mám pamatovat? Alespoň že překonám své prvotní ztuhnutí a přesunu se k místu dění. Logan už skoro nedýchá a čas se krátí. Chytnout pod pasem. Kde přesně? A jak? Nutnost potřeby něco udělat vyhrává nad nejistotou. "Jak se to dělá? Když někomu zaskočí jídlo? Je to...takové chytnutí kolem pasu, ale..." Vrhnu zoufalým pohledem po Mei a následně i po Mině, mé ruce se omotají kolem Logana a já vyčkávám, jestli dívky nemají nějaký nápad. Nemůžu čekat dlouho. Ale...ale potřebuji vědět, co mám dělat.

Laura Kinney - 18. února 2018 18:25

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 20. 6., Londýn Sledovala jsem tu holku a udržovala si přitom svou vzdálenost. Nechtěla jsem jí případně polekat, ale stejně tak, kdyby se náhodou jednalo o omyl, nechtěla jsem zase na sebe upoutat zbytečnou pozornost. Následovala jsem jí městem, na místo, kde přebývali prodejci. Tam se mi na okamžik vytratí, ale nalézám jí zase zpátky, stranou tržiště. Co ale jeden nechtěl, všimnula si mě. Naše pohledy se střetly a byla jsem tak nějak prozrazena. Vznikla otázka, co teď vlastně? Moje smysli mě ještě nikdy nezklamali. Zariskuji tedy? Musím však něco udělat, pohledy ostatních se mi moc nelíbily. Mohly kdykoliv zavolat někoho z bezpečnosti... Rozhodla jsem se zariskovat a rozešla jsem se k ní blíže. Snažila jsem se působit normálně, abych u ní nevyvolala příliš obav či strach. "Nemusíš se bát, neublížím ti..." rozhodnu se začít volněji, i měkčím tónem hlasu, který není pro mě tak úplně typický, i když jak jsem již věděla, byl to prostě risk. Trochu i tišeji, protože nechci moc aby to slyšel případně ještě někdo další. "...ty a já máme možná něco společného."

Iris - 21. února 2018 16:31

soukromá zpráva od Iris pro Londýn, 20. června Zatímco jsem na okraji náměstíčka čekala, zda se nenaskytne nějaká příležitost k získání snídaně, ucítila jsem na sobě pohled. Zlaté oči zapátraly, dokud se nestřetly s jiným párem, které se dívaly přímo na mě. Ani trochu mě to nezarazilo. Nebyl to první ani poslední člověk, který na mě civí. Pak mě však trochu překvapilo, když se po chvíli vydala mým směrem. Asi mi chce něco sdělit a já měla takový pocit, že to nebude nic dobrého. Držela jsem na ní svůj pohled. Nebyl ze mě vůbec cítit strach - vlastně ze mě nebylo cítit vůbec nic. Když ke mně došla a snažila se mě uklidnit, jen jsem přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Pořád jsem se na ni dívala a v obličeji jsem měla prázdný výraz. To, jak mluvila, pro ni nejspíš nebylo úplně typické, zdálo se, že na to není vůbec zvyklá. Mluvila tiše, jako by na nás nechtěla upoutat pozornost, ačkoliv o tom jsem dost pochybovala. Byla jsem si vědoma pohledů těch děcek, ačkoliv jsem to více přisuzovala svému vzhledu. "A co bychom mohly mít společného?" zeptala jsem se jí trochu zvědavě. Zajímalo mě, co bych s obyčejným člověkem, který cítí emoce a vypadá normálně, mohla mít společného.

Laura Kinney - 22. února 2018 12:28

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 20. 6. Londýn Zvolila jsem poněkud obezřetnější přístup k dívce. Už tak jsme poutali pozornost, lehce pro mě nechtěnou, ale když jsem došla k ní, měla jsem spíše pocit, že ona pozornost je možná jen na ní. Přece jenom, nebyla, oproti mě, tak úplně řadovým občanem. Co však hrálo lehce pro mě, nevypadala vyděšeně. Moje slova jí nějak nevyděsila, což jsem trochu očekávala vzhledem k tomu, že jsem pro ní naprostý neznámí, ale její odpověď, zněla možná lehce zvědavě. "Vyjímečnost." udržuji stále tižší tón hlasu. Trochu se podívám kolem. "Nebudu chodit zbytečně kolem horké kaše, už tak je tu dost čumilů... jsi ´jiná´, obě to víme. Můj nos mi nikdy nelhal a tak nějak zrovna nezapadáš do davu..." řeknu jí. "Jak jsem ale řekla, nemusíš se mě bát, neublížím ti nijak. Jiní možná, ale já ne, protože jak jsem řekla, jsme si podobné."

Mei Watanabe - 23. února 2018 20:11

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro 20.6. Hlavní sál Anthony, Mina, Logan, Thomas Moja snaha príliš nezaberá a Logan trochu začal strácať farbu. Tá štipka rozvahy a pokusu o záchranu sa týmto začala rozplývať a môj mozog sa premenil na kašu neschopnú rozmýšlať nad spôsobom, čo teraz. Našťastie dorazil Anthony, pokúšajúc sa tiež pomôcť, jeho dotazy zarezonovali v mojej mysli ako keď udrie železnou tyčou o velký zvon. "Niečo také sme predsa brali, alebo som to len niekde čítala?! Ale ako to bolo?! Čo presne sa tam písalo?!" Snažím sa úpenlivo spomenúť si na informácie, ktoré som kedysi čítala či počula kto vie kde, ale v hlave sa mi víri akurát tak tma a hmla..."Ja... ja neviem, nespomínam si." Vyderiem zo seba stále urputne bojujúc s pamäťovým blokom. Vo víre zmiešaných obrazcov rôznych procedúr, komických výjavov a hororových scén sa mihne aj vidina dvoch postáv. "Nejak ako hovoríš... Okolo brucha, niekde a stlačiť, myslím... možno... Niečo mi to hovorí, ale neviem ako na to... Nepamätám si to presne..." Vyprskávam so seba vety akoby azda pálili. "Kde je Smiley, keď je ho potreba?!" Zasyčím pre seba v mysli a nervózne prešlapím pozorujúc Tonyho s Loganom. Pohľadom švihnem aj po ostatných v miestnosti, niekto predsa musí vedieť, ako mu pomôcť!

Iris - 23. února 2018 22:10

soukromá zpráva od Iris pro Londýn, 20. června Kdybych něco cítila, asi by to bylo pobavení. Prý jsem byla... "jiná". No samozřejmě. Však jsem byla albín. Albíni nejsou ve společnosti zrovna normální. A to ani nemluvím o mých očích, které ani ti albíni nemají. Byla jsem jiná než ostatní a bylo to na první pohled jasné. Avšak zdálo se, že to myslí možná trochu jinak. Je možné, že nějak odhadla, že jsou mé oči divné? Ale jak? Ta nelidská barva přeci jen nejspíš vyzrazovala až příliš. Upřeně jsem se dívala do jejích očí a snažila jsem se z ní vyčíst její další pohyby. Byla jsem opatrná. Zatím. "Jsem albín," řekla jsem prostě. "Je samozřejmé, že nezapadám do davu." I já jsem udržovala tišší tón hlasu, aby nás nemohl nikdo z náměstí slyšet. "Ale dobrá, můžeme si být v něčem podobné," přiznala jsem. "Je to něco, kvůli čemu je potřeba mě vyrušovat od čekání na snídani?" Můj hlas zněl pořád neutrálně, prázdně, jako bych pouze konstatovala fakta. Lehce naklonila hlavu a na malý moment jsem se opět porozhlédla po tržišti. Pořád jsem čekala na vhodný moment a věděla jsem, že se mi brzy začne žaludek stahovat hlady.

Laura Kinney - 23. února 2018 22:30

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 20.6. Londýn Albín, jo jasně... A moje drápy jsou jenom pilníčky na nehty... Projde mi hlavou co si myslím o jejím prohlášení, však nahlas to neřeknu. Pořád jsme byly na otevřeném místě, moc otevřeném a kdykoliv, kdokoliv mohl někdo něco říci. Jestli je to...ne, není žádný jestli, JE to mutantka, můj nos mě prostě nemůže sklamat, nikdy mě moje smysli nezradily. Je možné, že to skrývá záměrně nebo se mě snží zmást, ale takhle zblízka, můj nos neoklame. Nebo je tu ještě možnost, že ani netuší, proč je jiná, že o mutantech nemá ani ponětí... Což je ovšem varianta, která by se mi líbila nejmíň. "Jestli máš hlad, můžu se podělit." řeknu a poukážu na svou tašku. Dokonce ijí i trochu rozepnu aby mohla vidět dovnitř na moje zásoby. "Snídani... Za 10minut pokecu, s tebou, kde... Nebude tolik čumilů..." nadhodím.

Iris - 26. února 2018 18:38

soukromá zpráva od Iris pro Londýn, 20. června Přišlo mi, že jsem zahlédla malý náznak skepticismu v jejích očích. Asi se jí něco nezdálo na tom, co jsem řekla. Nepatřila jsem však k osobám, které by takové věci chtěly řešit, takže jsem to nechala plavat. Navíc se mi to mohlo jenom zdát. Její nabídka byla zajímavá. Ukázala mi své jídlo, možná mou snídani. Nemusela bych tady už déle čekat, zda se nenaskytne nějaká vhodná příležitost. Ale... neznala jsem ji. Byla to úplně cizí člověk. Chtěla mě dostat stranou. Mohla se mě chtít zbavit? Možná právě kvůli tomu, že jsem jiná? Dokázala bych se ubránit v boji proti někomu, jako je ona? Chvíli jsem váhala se svou odpovědí. Ačkoliv jsem necítila emoce, pořád jsem měla pud sebezáchovy a snažila jsem se být opatrná. V rámci možností. "Dobrá," přikývla jsem nakonec. Jídlo je možná pro mě nyní až příliš velké lákadlo.

Laura Kinney - 27. února 2018 19:20

soukromá zpráva od Laura Kinney pro 20.6. Londýn Nevěřila bych tomu, ale tím, že ona dívka souhlasila s mou nabídkou, tedy výměnou něčeho z mých zásob za prohození několika slov s ním, v klidu někde mimo, mě přimělo se u krapet pousmát. "Fajn." přikývnu tedy. "Znáš... tedy něco, kolem, kde by nás nikdo nerušil, nebo na nás nečuměli ty saláti kolem?" řeknu nenuceně, maličko se ohlížejíc i kolem sama. Zároveň se tím snažím i o jistou míru důvěry z její strany. "Nebo najdeme něco sami?" dodám nakonec k tomu. Byla jsem nenáročná, stačila nějaké opuštěné místo, budova, která je opuštěná, zapadlá ulička, kam už nikdo nehodí, prostě cokoliv kde budeme jen sami. Vím, asi to možná bude znít úchylně, na první dojem, ale chci mít jistotu, že když vyložím svoje karty, nebude z toho hnedle poplach. Dále se zařídím asi podle tedy toho co mi odpoví. Jestli o něčem bude vědět, vyzvu jí tedy aby mě vedla, pod ne, zkusím prostě hledat v okolí, mimo tenhle trh.

Mina Coffey - 19. dubna 2018 20:04

soukromá zpráva od Mina Coffey pro 20.6. Hlavní sál a bledá tvář Anthony, Mina, Logan, Thomas Po mém dotazu a v zásadě i nařčení oba dva začnou jednat jako pominutí. Zastavím se v půli kroku a pozoruji najednou velmi napjatou situaci. Nevím, jak jim pomoc. Nikdy jsem nikoho nezachraňovala. Anthony se chopí akce a Mei mu sekunduje. „V knížkách a poučkách o lidském těle byla poučka.... Já... já si to nepamatuji,“ snažím se taky po chvíli vzpomenout. Rána do zad nepomohla a tak Anthony vymýšlí co si jiného. Já jen stojím u dveří a přemýšlím jak bych mohla pomoci. Nic mě bohužel nenapadá...

Fate - 20. dubna 2018 00:29

soukromá zpráva od Fate pro Základna 20. - 21. červen 2149 Logan, Mina, Anthony, Mei Velmi šikovně se vám podařilo skoro udusit Logana. Nicméně když to přešlo do skutečné krize, opět se objevila Thomasova skrytá stránka. Přistoupil blíž a voj vočko chvatem (který rozhodně nemohl fungovat) nakonec Loganovi nějak pomohl. Nicméně se poté netvářil moc nadšeně. A v následném zmatku, když se Logan probral se vypařil. Ten vám potom co vykuckal zbytky jídla sdělil, že rozhodně mezi lekce musíte dostat základy první pomoci. Nebýt to on, tak už vám tu někdo dávno umřel. Již v klidu jste dokončili snídani než vás čekal dopolední drill. Krátký oddych, abyste využili provizorní koupelny (kdo měl odvahu), jídlo a rekapitulace vašeho soukromého studia. A poté další cvičení. Rozhodně se nedá říci, že by vás Logan zrovna dvakrát šetřil. A tak to trvalo, než jste zaslechli motory letadla. Vypadá to, že se Smiley vrací. Zrovna zapadá slunce následujícího dne.

Fate - 20. dubna 2018 00:30

soukromá zpráva od Fate pro Londýn 20. - 21. červen 2149 Smiley, Laura, Iris Laura s Iris se uklidili kousek stranou, aby si mohli promluvit, když je ale něco vyruší. Laura zachytí ten samý pach, co před tím u brány. Poté kolem uvidí procházet vysokého štíhlého muže s potěšeným úsměvem na tváři. Iris při pohledu na toho muže příšerně rozbolí hlava a lehce jí začne krvácet jedno oko. To zaujme pozornost muže, aby se u vás zastavil. Při pohledu na Lauru nasadí velmi překvapený pohled, ale očividně ji poznal. V okamžiku, kdy k němu zvedne Iris pohled, místo muže uvidí stejně vysokého kočičáka s tyrkysovou srstí. Co je ještě zajímavější – Laura z něj zachytí pach Logana. Očividně s ním byl dosti nedávno v kontaktu. Když na něj udeříte, co to má být, v rychlosti vám vysvětlí, že má malý schovaný tým mutantů, schovaný daleko v horách a že čirou náhodou je tam i Logan. Poté se rozhlédne a nabídne vám, abyste šli s ním. Stejně patříte do týmu. Vyvede vás z města, kde je maskovaný malý letoun. Letíte dlouhé hodiny (opravdu dlouhé) než se protáhnete nenápadnou ale dost velikou průrvou v horách. Přistanete vedle obrovského letadla, které může Laura z obrázků identifikovat jako Blackbird. Původní letadlo X-menů.

Smiley - 20. dubna 2018 00:40
	Základna asi všichni? Malý letoun usedne vedle Blackbirdu. Otočím se na dívky a zazubím se. "Tak jsme tady dámy. Konečná." Zapnu rampu aby se dostaly ven, sám ale prolevituji přímo předním sklem. "Halo je někdo doma? Vedu návštěvu!" Zavolám do hangáru, když si nevšimnu nikoho, kdo by šel vstříc, je ale možné, že je přes Blackbird nevidím.

Laura Kinney - 20. dubna 2018 19:29

soukromá zpráva od Laura Kinney pro Londýn 20. - 21. červen 2149 Podaří se mi ji konečně přemluvit k tomu abychom si mohli společně promluvit někde v ústraní. Jenže dál otázkou zůstává, jak se vlastně ptát? Ví to vůbec, co je zač? Jak jí říci, že není prostě normální? A jak to dokázat, že já nejsem také? Nechci ukazovat drápy, ne dokud to nebude dostatečně nutné... Ze všech těhlech otázek jsem ale poněkud ´vysvobozena´, protože se k nim už nedostanu. Ten pach, byl tu znovu, v podobě muže. Cítila jsem ho předtím, u vchodu do města a teď i tady.... další mutant? A pak, tu bylo ještě něco dalšího. Věc, která se do mě zabořila jako hladová šelma svoje drápy do chutné kořisti. Přimělo mě to naokamžik zamrznout ve vlastních pocitech. Ale pak, další okamžik na to, už ale moje ruka samovolně vyletěla, drápy uvnitř zastavíc se jen kousek od toho aby jejich špičky protli kůži před nimi, a čapla chlápka pod krkem, zavrčíc na něj hrubě, i sprostě, o co tady kurva jako mělo jít?! Ukázalo se, že můj čenich měl zasejíc jednou pravdu a šlo skutečně o dalšího mutanta, který však skrývá několik dalších, kdesi v horách či co. Něco mi nesedělo, ale můj čenich se ještě nikdy nemýlil, moje smysli se nikdy nemýlili... Nakonec jsem se ale rozhodla zkusit to, už zejména, protože JEHO si nejde jenom tak s někým splést a navíc, mi měl toho hodně co vysvětlovat.

Laura Kinney - 20. dubna 2018 19:31

Základna Kdo vše, nevím Let byl.... Řekněme, že byl dlouhý, hnusně dlouhý i na moje poměry. Trochu jsem přitom přemýšlela o Loganovi, vlastně, dost téměř většina myšlenek se k němu zupírala... Příroda, udělala z něj zrůdu, člověk z něj udělal monstrum, Bůh ho nechal žít příliš dlouho a přece, on žil, žil a zemřel, milován... i přes všechnu tu bolest a hněv, které si vytrpěl... Když jsme však konečně přistáli, mohla jsem si vydechnout. Né, že bych lítání neměla ráda, ale jak jsem řekla, bylo to dlouhé i na mě. Napůl, vypotácím se z letadla, rozhlížejíc se kolem, jenom abych viděla... Je to fakt Blackbird..? Sotva dostanu se z rampy letadla, zavětřím už ve vzduchu. "Kde je...?" zavrčím. "Kde je ten hnusnej, prašivej.....!" myslím, že jsem ani nemusela příliš jmenovat, koho přesně jsem měla na mysli a bylo mi celkem jedno, že jsme teď přistáli a bůh ví co vlastně dalšího s tím.

Logan - 20. dubna 2018 22:35

soukromá zpráva od Logan pro Základna 20. – 21. červen 2149 Logan, Mina, Anthony, Mei Jak tak ty děcka sleduji, uvědomuji si, jak jsou náchylní. Kdo ví, co jim ten kocour nabulíkoval. Vždyť by se o sebe asi ani nepostarali. Na druhou stranu se mi líbí, jak se snaží plnit pokyny. Jen kdyby to tak fungovalo u všech, třeba by jich přežilo víc, napadá mě ve chvíli, kdy dodělávají poslední cviky na protažení všech svalů. „Tak bando a od teď každý den budete začínat posilováním své fyzické síly. Bez ní svoje schopnosti nezvládnete. A to bych vás pak musel někde seškrabovat ze zdi, což je pracný,“ ozvu se jakmile se všichni tváří dostatečně značně zničeně. Pak zaslechnu hukot motorů, což mě přiměje se otočit směrem k hangáru. Při tom zvuku se mi vybaví hodně vzpomínek, opravdu hodně. A taky se mi připomene jedna důležitá věc – musím toho proklatého kocoura přetrhnout vejpůl. Copak mu nevadí, jak to zní? Vždyť tam je něco uvolněného! nadávám v duchu a naštvaně zamířím k hangáru.

Logan - 20. dubna 2018 22:38
	Základna 21. červen 2149 Ujdu jen pár kroků, než se zarazím. To ten můj citlivej nos. Nos, co narazil na známou vůni. „A do háje,“ zakleji tiše, jakmile ji přiřadím. Můj výraz se najednou změní na zvláštní kombinaci strachu, radosti a zároveň i zdravé mrzutosti. Téměř, jak když jsem zjistil, kolik let jsem byl mimo.

Smiley - 21. dubna 2018 08:32

Základna zatím především Laura a Logan Hned po mých slovech zaslechnu Lauru. "Hele klídek. Takhle se přece na šťastné rodinné shledání nepřipravuje." Loupnu po ní okem. Už jsme si vyzkoušeli ve městě, že k násilí nemá daleko, stejně jako její tatínek, takže jsem radši na pozoru. To už se za okrajem Blackbirdu jako první objevuje Logan. No alespoň si to odbudeme hned. Vyskočím si do vzduchu a odlevituji kus nad zem, abych měl dobrý výhled na to co se bude dít a případně mohl zasáhnout.

Anthony B. Carter - 21. dubna 2018 10:54

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Základna 21. červen Thomas zachraňuje situaci jako již předtím a nějakým zázrakem se mu daří dostat Logana zpět k životu. Nebýt jeho, naše neznalost a neschopnost by způsobila smrt našeho lektora a to je...nepředstavitelné. Musíme cvičit. Musíme se učit. Musíme udělat takovou spoustu věcí! Něž se stihnu vzpamatovat, Thomas kamsi mizí a my se musíme vyrovnat s tím, co se právě stalo. Mohl být...mrtvý? Může Logan vůbec zemřít? Berme, že ano. Jak jinak se pořádně poučit z této situace než se strašit hrozivými důsledky? Vím, že děvčata by možná potřebovala slyšet nějaké uchlácholení či povzbuzení, v současné chvíli jej však nejsem schopen poskytnout. Vře ve mě až příliš mnoho emocí - od zděšení až po sebelítost a sebeobviňování z toho, jak moc neschopný dokážu být. Musím to napravit. Nejlépe teď hned! A tak využívám moment volna, abych hned zamířil do knihovny a našel si první knihu o první pomoci, kterou najdu... Ani zbytek dne nepřináší úlevu či odpočinek, pokaždé je co na práci a ke cvičení a já se snažím nepolevovat. Až k večeru dostanu se do sprchy...

Anthony B. Carter - 21. dubna 2018 10:54

Základna - hangár 21.červen Další den probíhá obdobně jako ten předchozí, přichází však drobná změna v podobě přilétajícího Blackbirdu. Smiley se vrací! Výborně! Ne že bychom ho tu v současném stavu tréninku potřebovali, i tak je ale dobré vědět, kde se nachází a zda nepotřebuje nějakou pomoc. On? Celé roky to zvládal sám a pochybuji, že naší přítomností se něco změnilo. Ale i tak... Pro jistotu. Logan nám dává nové pokyny, sám se ale už obrací k hangáru, aby Smileyho přivítal. "Mei, Mino, jdeme taky?" Optám se děvčat, která z naší předchozí velké skupinky jsou jediná, kdo stále zůstávají a o něco se snaží. Díky za ně! Od včerejška jsme si sice mnoho slov nevyměnili, i tak je ale považuji za to nejbližší, co tu mám. Počkám, jestli se ke mě připojí a s drobným zpožděním následuji Loganovy kroky do hangáru. Přicházíme asi právě včas, Smiley levituje opodál, Logan stojí uprostřed a - oh, máme posilu? "Dobrého dne, Smiley. Koho jste to přivezl?" Optám se zvědavě, naprosto si nevědom podivné atmosféry i pohledů, které si Logan s dívkou vyměňují.

Laura Kinney - 21. dubna 2018 12:18

Základna Divný, rádobykočičák či co to vlastně je, chce abych se mírnila, však jistý pohled, který zřejmě v tuhle chvíly mohl zabíjet, je mu odpovědí. Kterak se pak pach stával silnějších, neomylně, slyšela jsem i kroky, které mířily k nám. Postupně, zatnula jsem obě ruce v pěsti. A pak, oběvil se tu. V prvních několika málo okamžich zthunu, ne, nevypadal vůbec tak jak si jej pamatuji, jako starého, prošedivěleného muže, jehož poslední okamžiky byly, když jej jeho klon narazil jako na kůl, na starý pařez stromu. Pohřbila jsem ho...vlastníma rukama...jak... Klon? Ne, tohle nebyl klon... je to on, musí to být on... nikdo neumí napodobit pachy tak věrně, jako ksicht... jak se mu ale podařilo přežít? Proč... Zatnu pěsti mnohem více, až na kloubek kůže skoro zbělá. Se vztekem, jasně patrným ve tváři, rozejdu se rázným krokem k němu. "Tyy...." zavrčím cestou k němu. "Tyyy, jeden prašivej, hnusnej....!! JAK?! Jak si tu můžeš jenom tak stát?! Po těch letech... proč si nic neudělal?! Proč si o sobě nedal vědět?!" vrčím dál během cesty a svoje kroky zastavím až u něj. Ve tváři, jasně patrný hněv, vztek, ale i smutek. Vše smíchané dohromady, že jsem se ani já sama v sobě nevyznala. "Pohřbila jsem tě! Pohřbila jsem tě, vlastníma rukama!" zavrčím na něj dál, přičemž se moje ruka sama zvedne, po kůží cítím pohyb, který ale nedokážu už sama zastavit a dvojce drápů, tak protne kůži a ukáže se ve své kráse, namířené jeho směrem. Hrudník, rychle se zvedající značil, kterak se uvnitř ve mě, prali pocity vzteku, hněvu ale i smutku. Zacítila jsem i zaštípání slz v očích...

Logan - 21. dubna 2018 16:31

Základna – hangár 21. červen 2149 hlavně Laura Během momentu se ukazuje, že se čich nemýlí. Laura. Chvíli přemýšlím, zda jí vyčtu to, že mě tam nechala. Ale popravdě, proč bych jí to vyčítal, vždyť... Hledím na ni i na to jak se blíží. Něco mi říká, že tohle bude bolet. Snažím se zachovat klidný výraz, což se mi i celkem daří. Holka mi začne nadávat. Inu co čekat od stoleté puberťačky. „Naštěstí pro mě, mě zase někdo vyhrabal. Bohužel se mi pak odvděčil stoletým spánkem u ledu,“ odpovím jí celkem mrzutě, když přestane vrčet. Drápů si nevšímám, nějak si nemyslím, že by je do mě vrazila.

Smiley - 21. dubna 2018 16:58

Základna Laura, Logan, Anthony Po Anthonym loupnu okem, ale pokud zaznamená vyhrocenou situaci, jistě mu dojde, že momentálně nemám čas na nějaké představování. Z jejího vražedného výrazu si také moc nedělám. Přežil jsem probrání Logana, ani ona nemá moc šancí nadělat ze mne kočičí guláš, když vím, jak je naštvaná. Nicméně si to pochoduje rovnou k němu a ne zrovna vlídně. A pak už se ozývá známé svist a na světlo se nám ukazují drápy. Naštěstí jen jedny. Přelevituji k nim, dost blízko aby mne zaregistrovala jako součást rozhovoru, dostatečně daleko na to, aby ze mne mohla udělat nečekanou roštěnou. Loganovi tedy klobouk dolů, že je v klidu. Už se chci do hovoru vložit, když Wolvie odpoví téměř přesně těmi slovy, které jsem chtěl říct já. Zazubím se tedy a kývnu hlavou na souhlas. "Má pravdu. Jak jste ho tam hezky nechali pohřbeného, tak jsem ho zase vyhrabal." Protáhnu se a zamávám dlouhatánským chlupatým ocasem. Stále se zubím. "Nicméně nejsem léčitel ani kouzelník, takže jsem ho musel poslat k ledu. Probral se teprve před pár dny." Teprve teď se otočím k Anthonymu a případně dívkám, jestli šly s ním. "Anthony, dovol mi ti představit Lauru." Pronesu k němu. Vlastně ani sám nevím, zda v mé sbírce je něco o ní. Ale pravděpodobně ano. Ani ona neprošla světem bez všimnutí.

Laura Kinney - 22. dubna 2018 20:15

Základna Můj pohled, pevně zabořený v něm, čekajíc co k tomu řekne. Co by vlastně k tomu mohl říci? Promiň mi, že jsem umřel a nedal pak o sobě vědět, když jsem zase ožil? Chtěla jsem ho praštit, tak moc, že by se mu snad v tý jeho adamantiový palici rozsvítilo nebo... nebo ho prostě jenom praštit... Ale nedokázala jsem to, nedokázala jsem se k tomu přimět. Drápy tak pomalu zajeli zase zpátky na své místo, stejně jako jsem pak i spustila postupně napraženou pěst. Nemohl o sobě dát vědět, protože spal... pod ledem.... ale i kdyby nebyl dal by o sobě vědět? Ne, nemyslím si, že by mě odepsal tak rychle. Koneckonců, mám poněkud tuhý kořínek, po něm. Takže, takovéhle to je, cítit... Hněv a vztek, postupně se vytráceli až nakonec, přiměla jsem se k tomu abych udělala nakonec jednu věc - obejmout ho. Byť tuším, že tu asi nejsme sami, ale mi bylo tak nějak celkově vlastně celou tuhle dobu u zadku a že mě možná i odstrčí, ale prostě, jinak jsem v tuhle chvíly nemohla.

Mina Coffey - 29. dubna 2018 13:13

Základna – hangár „Jo, jasně,“ souhlasím, když se Anthony ptá, zda se také půjdeme podívat, kdo přiletěl. Smiley, kdo jiný. Necháme cvičení a mizíme ve skalním komplexu za Loganem. Ten nás dovede až k letadlu, kde už je Smiley s doprovodem. Jméno dívky mi nic neříká, ovšem co mě překvapuje opravdu hodně, je její výpad směrem na Logana. Čekala bych, že se Logan bude bránit, nebo aspoň že něco udělá. Jen že on tam stojí a zírá. Pravděpodobně přemýšlí. Jeho další slova mě připadají naprosto mimo. Zahrabal? K ledu?, nechápavě přelétám pohledem z Logana na dívku a pak na Smileyho. Celé představení nakonec završí dívka dost nečekaně – objetím Logana.

Logan - 29. dubna 2018 13:21

Základna Hlavně Laura Jakmile Smiley potvrdí má slova, věnuji mu dost nakrknutý pohled. Taky jsi nějakého mohl sehnat, dodám v duchu. Na druhou stranu, probral jsem se a to je z mého pohledu to důležité. Od Laury čekám všechno možné, nadávky, vyhrožování, mlčení i drápy v břichu. Přestože si samozřejmě ani jedno z toho nezasloužím, jenže ženy už takové prostě jsou. Objetí je však něco jiného. Trochu překvapeně rozevřu paže a nechám jí dělat co chce. Ještě by se mohla rozbrečet jak malé děcko. To by byl pohled, odtuším a protočím oči v sloup. „Jednou mi doufám vysvětlíš, co bylo důležitější, než zabránění mizení vody. Doufám, že to bylo něco opravdu hodně důležitého,“ poznamenám, abych ji trochu zdravě naštval. Toho objímání už podle mého bylo dost na celé desetiletí. Na oslavu by spíš hodila lahvinka a jeden doutníček...

Mei Watanabe - 06. května 2018 13:22

Základna - hlavní místnost -> hangár Všetci prítomný Deň plynie za dňom keď monotónnosť situácie preruší prilietajúci stroj. Všetkým je azda jasné, že sa vrátil Smiley, na ktorého sme netrpezlivo čakali. Anthony hneď navrhne, aby sme sa pustili za Loganom a ja kývnem na súhlas, no predtým, ako vôbec pôjdem... musím vybaviť ešte jednu vec. "Ja vás dobehnem, len si odskočím." Ospravedlním svoju nasledovnú niekolko minútovú neprítomnosť. Popravde na toaletu som mala ísť už pred 10 minútami, ale ešte stále som si nezvykla dostatočne na našu novú kúpelňu a ako už každý deň som to odkladala do nevyhnutna. S lahkým úsmevom a pokývnutím hlavy odšprintujem smerom ku kúpelniam, kde strávim nasledovných niiekolko nerušených minút. S pocitom o 200% lepším, než keď som bežala do kúpelne, sa z nej vraciam zisťujúc, že všetci už išli privítať Smileyho a tak sa vydám smerom k hangáru. Nepredpokladám, že by zdrhli inam bezo mňa, bez odkazu... dúfam. Môj predpoklad je napokon správny a len čo prídem bližšie k skupinke zarazene si prezriem situáciu. Logan v objatí slečny a všetci okolo sa dívajú. "O čo som preboha prišla?!" Nedokážem reagovať inak než niekolkonásobným zažmurkaním s úplne nechápavým výrazom v tvári. "A kto to sakra je?!" Dobehne ma aj táto myšlienka a radšej sklopím pohlad chvílu vyčkávajúc čo bude. Prišli sme snáď v nevhodnú chvílu?

Anthony B. Carter - 17. května 2018 12:00

Hangár Všichni přítomní Smiley nově příchozí slečnu představí. Laura. To mi něco říká, musím se však řádně zamyslet co. Už jsem to jméno slyšel. Laura, Laura...oh. Na jednu si z literatury vzpomínám, je snad možné, aby to byla zrovna ona? X 23? Loganova...skoro dcera? To hodně vysvětluje. Třeba tohle celé divadélko, ten křik, emoce i objímání. Objímat Logana? Wau, ta slečna má ale kuráž, my se bojíme k němu i přiblížit a ona rovnou tohle. Rodina... Ticho. Neměli bychom jim dát nějaký čas o samotě? Přivítat se, vyříkat si, co vše se za ty roky dělo, zjistit co a jak? Vrhnu lehce nejistým pohledem po Smileyim, jestli nedá nějaké znamení, co dělat, vypadá to ale, že se budeme muset rozhodnout sami. Odejít nebo se představit? Vím, co je slušnější. Odkašlu si, abych na sebe upoutal jejich pozornost - tedy pokud se nechají. "Omlouvám se za vyrušení, ale dovolte nám se představit." Chvíli čekám, zda se na nás mladá žena otočí a snažím se na sobě nedat najevo, jak nervozní jsem ze setkání se s další legendou naší historie. "Jsem Anthony Carter, zde je Mina a Mei." Ukážu na jmenované dívky. "Chcete zde provést nebo..." Pohledem zabloudím k Loganovi. "Nebo vám máme dopřát chvíli soukromí?"

Laura Kinney - 20. května 2018 12:26

Základna - hangár Nakonec jsem všechen ten vztek a hněv a to ostatní, které by teď v tuhle chvíly tomu pacholkovi vrazily drápy, všech šet, hluboko do břicha a ideálně mu ukázali jak vypadají jeho vnitřnosti naruby, postupně odezněli a převládla jistá radost? Jo, divné to slovo ale myslím, že to asi vystihovalo úplně nejlépe. Žádné další probdělené noci, díky nočním můrám o tom, jak mi prakticky umíral v rukou. Obětí sice nebylo nijak valné a ani netuším jestli jsem ho provedla správně či tak podobně, ale já nikdy nebyla dobrá v podobných věcech. Ale to ani on. Oba jsme na tom byly stejně. Ale i přesto všechno, byl to člověk, osoba, kterou jsem jako jedinou mohla považovat za rodinou, jedinou, kterou jsem měla. Pustila jsen ho tedy. "Bude chtít víc než jednu flašku bourbonu." odvětím mu, když padnou slova ohledně toho, co jsem dělala já v čase, kdy jsem si myslela, že byl mrtví. Pak konečně tak nějak se porozhlédnu kolem, zjišťujíc, že tu nejsem sami. Že sem stačilo dorazit několik...nedochůdčat? Přejedu tedy po nich pohledem. Znali mě? Jménem? Pochybuju, že to bylo od Logana, kterej si na mě vzpomněl zřejmě až teď. "Jo, taky mě těší." v tomhle jsem taky neuměla moc chodit a šlo to i znát. "Takže... O co se tu vlastně snažíte? Znovuobnovit X-meny?"

Smiley - 20. května 2018 12:34

Základna, Hangár tak nějak všichni Nakonec se od sebe odlepí a Anthony se jako vždy do dané situace vrhne po hlavě. Zazubím se a s otočkou přelevituji mezi ně. Zubím se od ucha k uchu. "Tak něco jen..." rozhodím rukama, "trochu méně pompézního. Zatím mi bude stačit, když mi je vlády nerozřežou na kousky." Zarazím se a ohlédnu se na Lauru. "Nebo ty." Uchechtnu se. "Tak dost bylo představování, nebudeme tedy přece stát v hangáru! Pojďme nahoru." Pobídnu všechny a popoženu je do horního patra. Sám ale ještě na chvíli zmizím za stěnou malého letounu, než je doženu.

Mei Watanabe - 01. června 2018 16:18

Základna – hangár -> hlavní místnost[/u] Všetci prítomný Zlahka kývnem hlavou na pozdrav, keď z Anthonyho úst zaznie moje meno a pousmejem sa na novo príchodziu. Ten sa rovno pustí do celkového privítania a ja si nemôžem pomôcť a musím nad ním zavrtieť v duchu hlavou. Sme tu len chvílu ale toto je presne celý Tony. Do všetkého po hlave... A je extra nadšený, že by aj ona patrila k tým x-menom, ktorých Tony tak žerie? Pohlad sa mi znovu zastaví na mladej čiernovlasej žene a ... z myšlienok ma vytrhne Smileyho hlas, ktorý nás nabáda na odchod z hangáru. Prikývnem a pomaly sa vyberiem smerom ku schodom k hlavnej miestnosti. Po chvílke sa zastavím a obzriem čakajúc na zvyšok, vrátane Laury. Niečo mi hovorí, že tu nejakú dobu pobudneme spolu, no čo, viac hláv, viac kapusty... a pri troche šťastia nás nebude chcieť zmrzačiť tréningom ako Logan... Skĺznem pohladom i na neho len na to aby som ho rýchlo späť stočila na skupinu. Len čo ma ostatní doženú, pomaly začnem stúpať nahor.

Laura Kinney - 06. června 2018 10:46

Základna-hangár "Hmmpf..." Zamručím dotčetě, když na mou otázku ohledně znovuzformování xmenů odpoví, že se vlastnw o něco take snaží, tedy pokud je dřív nerozřeže vláda nebo já. "Vím jak udržet svoje drápy..." dodám ještě dotčeně k tomu. A že jsem se to za tu dobu musela naučit. Kolikrát raději držet hubu a krok, dusit v sobě vztek, pro vysší dobro svoje a možná i ostatních. "Fajn, doufám, že máte tam něco k jídlu. Umíram hkady." řeknu, když pobídne nás, abychom se z hangáru odebrali někam jinam a tam případně pokračovali k konverzaci. Letmo rozhlídnu se ještě po přítomných. Nemohu poořít to, že mě jistým způsobem vcelku zajímalo to, jak se mutace projevila u nich, jakými schopnostmi disponovali...ostatně kdo by se mi divil, když po tolika letech, našla jsem sobě podobné. Okamžik vyčkávám než snad někdo se rozejde a ukáže směr, kterým bychom se měli vydat a pak tedy vydám se za aktivistkou vzhůru po schodech.

Logan - 27. června 2018 23:20

Základna – hangár „Tak dvě víc si prý nemůžeme dovolit, tady kočičák se mi snažil tvrdit, že už se to nedělá,“ poznamenám trochu zachmuřeně na téma lahve Burbonu. Měl bych se na ně vykašlat a jít bojovat za ten správný cíl, sehnat alkohol a tabák, pomyslím si. Další rozmluvu překazí místní mluvka. Copak mu nikdo nevysvětlil, že se nemluví, dokud si to dospělý nevyřeší? A to zakašlání jako mělo být co? nedá mi to nemít zase jedovaté myšlenky. Pak Laura položí dotaz, který jsem i já pronesl. Jakmile jí Smiley odpoví, zasměji se. „To je jejich cíl. Já jen chci zjistit, kam mizí voda a proč už není tabák,“ poznamenám, jakmile Smiley dopoví. Mě jsou totiž všichni u zadku. Jsem to ale hnusák, pomyslím si s úsměvem na tváři. Jen Laura ví, jak to je se mnou a nadanými dětmi. Jen ona. A ten modrý opičák. Jak zamíří pryč, vydám se za nimi. Jdu tak, abych byl za Laurou a cestou, si ji prohlížím. Změnila se, ale ne zase tolik. „Věř, že to bude těžší, než se zdá,“ řeknu tiše, když zmiňuje, že své drápy udrží na uzdě.

Mina Coffey - 10. července 2018 11:34

Základna, hangár a přesun do hlavní místnosti všichni Udiveně sleduji objetí. Vždyť... vždyť ten chlap vypadal, že nás roztrhá. Jak to, že jí objímá? sleduji to celkem zaraženě. Vzápětí nás Antony představuje na což zareaguji pozvednutím ruky a úsměvem ve chvíli, kdy je řečeno mé jméno. Jinak se ale držím stranou. Včerejší omdlení mě stačilo na dost dlouho, nechci tady sebou zase fláknout, jen abych se pokoušela předvést svou schopnost. Následuji tedy partu do hlavní místnosti.

Fate - 19. července 2018 15:28

POSUN DĚJE - ZCELA NOVÝ DEN 22. červen 2149 všichni V hlavní místnosti základny nakonec Smiley vytáhl nějaké jídlo, aby nově příchozí trochu pohostili a nakrmili. Bylo již večer, takže netrvalo dlouho a společnost se částečně rozpustila. Kam šli a co dělali Laura s Loganem... No to je ostatně na nich. Smiley zmizel také velmi záhy. Pokud šel někdo k chlaďáku, mohl si všimnout modré srsti v první místnosti prostor se zakázaným vstupem. Laura dostala jeden z pokojů stejně jako mlaďoši. Pokud se ji Logan snažil protáhnout do zadních prostor, Smiley to zatrhl. Každopádně tak jako tak... Uběhla další noc. Pokud by to někoho zajímalo je zrovna úterý. Už je to třináct dní, co Smiley kontaktoval prvního z vás. Ale není čas odpočívat. Musíte trénovat a zapracovat na sobě. Do společné místnosti se zrovna opřeli první sluneční paprsky.

Laura Kinney - 23. července 2018 19:11

Nový domov/šance? Základna Nakonec, přesunuli jsme se tedy jinam, trochu vhodněji. Došlo na pití a i jídlo, kterému jsme moc nedala, ale bylo příjemné pro změnu vidět svět z trochu jiného úhlu než domu bylo doposud. Děcka co tu byly, nebyly špatní, tedy z prvního pohledu, ale kdo ví, jak tomu bude dobudoucna. Každopádně pro dnešek toho zřejmě bylo více, než dost, zejména pro ně. Čas nakonec poslal mladší společnost zřejmě na kutě, zmizeli společně s kočičákem, a já s Loganem jsme toho byly poněkud ušetřeni. Mno, řekněme upřímně, že oba nejsme zrovna velcí spáči. A myslím, že protentokrát to nijak ani nevadilo a jestli mohu říci, sama za sebe, že to bylo i jistým způsobem příjemné. Kdo mi to taky mohl vyčítat, když moje poslední vzpomínky a myšlenky byly na to, jak mi vlastně zemřel v rukách... ale to nebyly myšlenky, kterými bych se chtěla teď tak nějak ubírat. Dostala jsem svůj pokoj. Což bylo poněkud něco lehce nového, pač doteď jsem to byla jen já a moje taška, nebo to co jsem měla prostě po kapsách a teď, teď už nebylo dalšího utíkání, nebo schovávání, zdržení se mimo nebo na okraji společnosti či lidí. Beze strachu z toho, že zjistí náhodou, kdo jsem, co jsem... Mno a taky ležet projednou zase v postely, namísto na zemi, bylo vskutku příjemné. Ráno tak přišlo mnohem dříve než jsem si stačila uvědomit a projednou, nevstupovala jsem do nového s náladou na bodu mrazu. Byť nebyla úplně sluníčková, ale projednou vražedný pohled, ponechala jsem prozatím ve svém pokoji, zatímco moje kroky směřovali do místnosti, která byla mi večer představena jako údajně společenská. Proč? Pořádně sama nevím, možná se podívat po tomhle místě více sama, či prostě, protože jsem neměla nic jiného ´napráci´, či prostě, že netuším, co se teď ode mě bude čekávat, nebo má očekávat.

Mei Watanabe - 26. července 2018 16:46

Hlavní místnost Všetci prítomní, hlavne Laura Po chvílke zábavy v hlavnej miestnosti sa napokon všetci vydáme do izieb. Predsa len, už každý z nás očakáva Loganov celodenný tréning, prípadne poriadne štúdium. A na to je potreba sa poriadne vyspať, aspoň teda tak, ako to ide. Je pravda, že pri tréningu či štúdiu človek nemá čas poriadne premýšlať nad ostatnými hlúposťami, a za to som celkom rada. Ráno však prichádza pomerne skoro a z nejakého dôvodu aj moje vstávanie. Chvílku sa prevalujem na kamennej posteli, ak sa to tak dá nazvať, kým to vzdám. Smiley mi priniesol nejaké tie veci no aj napriek tomu je mojim dnešným odevom školská uniforma. Prezieravo si pod ňu však tento raz oblečiem krátke legíny, pre prípad behu. Behali sme nedávno, ale Tony si to možno bude chcieť zopakovať. Len čo sa oblečiem, skontrolujem gombíčky na košeli a upravím sukňu, vyberiem sa priamo do hlavnej miestnosti. Trochu ma prekvapí, že v nej nie som sama. Zlahka sa usmejem na Lauru, ktorá tam už je. "Dobré ráno." Pozdravím slušne, no rovno prejdem ku kuchynskej časti. Otvorím chlaďák a na chvílu sa doň zahladím, predtým, než ho znovu zavriem. Okrem toho, čo bude k raňajkám mi v hlave vŕta kopa vecí, no zatial sa nepýtam na žiadnu z nich. Miesto toho sa rýchlymi pohybmi zorientujem v kuchyni a vyberiem niekolko potrebných vecí, hrniec, nožík, dosku, balíček s čímsi, čo azda budú vločky, alebo ich náhražka, možno skôr múčna krupica, no to je jedno, oboje je fajn. Sol, korenie. Predsa len, už som videla, kde všetky tie veci sú a chvílku som strávila premýšlaním nad tým, čo by som mohla uvariť, keď sme sa o tom bavili s Tonym a Minou. Vrátim sa do chlaďáku a vyberiem z neho flašku vody, pár mrkví, paprík a máličko cibulky. Všetko uložím na linku. Potom sa otočím k Laure. "Nechceš vodu?" Pozdvihnem flašku, ktorú držím v ruke. "A počítam s tebou s raňajkami? Nie že by to bolo úplne skvelé, ale snáď to bude lepšie, než surová zelenina alebo tyčinka." Samozvaná kuchárka, na druhú stranu sa doteraz k tomu nikto nemal a oni sa hádam potešia, ak ich bude čakať nejaké výdatnejšie jedlo, než tyčinka. No uvidíme, prinajhoršom, budem mať o jedlo na pár dní postarané.

Logan - 07. srpna 2018 08:36

Základna Jak nás Smiley dostrkal do společenské místnosti, věci se posunuli. Mladí šli spát – nic totiž nevydrží – a já měl konečně čas na soukromou rozmluvu s Laurou. Moc jsme si toho nepověděli, ale co řekla o světě mě asi i stačilo. Zatímco jsem „spal“ se svět zbláznil. Tak to dopadá, když ho nikdo nehlídá. Většinou na všechny kašlu, ale tohle je už moc i na mě. Večer, když už odejde i Laura na průzkum pokoje, to nevydržím a zapálím si doutník. Chvíli tak sedím před jeskyní na zemi a hledím do prázdné rokliny v které běháme. Zatracený svět, ulevím si, když doutník dohoří. Pak už jdu na chvíli spát. Ranní probuzení Jakmile se ráno proberu, začnu dvěma loky mého oblíbeného moku. To mě probere dostatečně na to, abych se vydal za omladinou. Projdu chodbou a bez jediného slova zamířím po schodech směr koupelna. Jen o chvíli později se s trochu přátelštějším výrazem vrátím do společenské místnosti. Laura a ta druhá... ta hezká... Jo jasně, Mei. „Doufám, že jste se vyspali dobře,“ prohodím a sednu si s lahví vody ke stolu.

Fate - 07. srpna 2018 09:20

soukromá zpráva od Fate pro Nekonečný prázdný a nekonečný shadow world Umbra Ležela jsi takto v posteli a uvažovala, co budeš dělat. Poslední úkoly byly poměrně jasné. Spojit se svými schopnostmi a najít způsob, jak s nimi začít trochu komunikovat, abyste mohli začít trénovat. Anthony Mei a Mina vypadali velmi nadšení a trénovali co mohli. Nicméně ti vůbec vypadali, jako kdyby se jim stala ta nejlepší věc co mohla. Se zbylými kluky jste si občas vyměnili trochu zoufalý pohled, když jste se potkali na chodbě, ale to bylo tak všechno. Ten den byl už čas jít spát. Zíraje do stropu vlastní jeskyňky jsi se pokoušela spojit se svými schopnostmi. A stíny se skutečně začaly hýbat. Stíny po pokoji se posunuly, tvůj vlastní se naklonil nad tebe a mohla bys přísahat, že se ušklíbl. Poté se zformoval do další dívky. Stíny se kolem tebe seskupili a začali tě stahovat s sebou do Shadow Realmu. Tvé schopnosti se ale zapřely proti tomuto únosu. Možná jsi chtěla křičet ale hlasivky tě neposlouchaly. Chvíli jste se tak přetahovaly, napůl v reálném světě, napůl v Shadow Realmu, než to realita nevydržela. Obě jste se propadly do prázdného stínového světa. Tenká hranice, mezi oběma světy. Prasklina, chcete-li. Tento svět je absolutně prázdný... Je nový. Druhá dívka, ale okamžitě využila příležitosti a pokusila se tě pozřít. Tvé schopnosti jsou sice čerstvě probuzené, přesto už ví jak mají svou paní chránit. A tak jste se dostaly do nekonečného konfliktu. V tomto světě neexistuje zvuk, nejde tedy mluvit ani vydávat nějaké zvuky. Tvůj zrak se jen velmi špatně přizpůsobuje nejrůznějším zábleskům, co zde existují. Stal se z toho boj o přežití. Bylo jasné, že odtud vyjde jen jedna z vás. A to tak, že pozře tu druhou. Pronásledování, střety, pronásledování. Stále a stále dokola. Mělo to ale jednu výhodu. Mohla jsi se od ní pasivně učit. Přebírat, co dělá se svými stíny. Netušíš kolik času uběhlo v reálném světě, ale tobě přijde, že jsi tady minimálně rok. Je to stínový svět, takže tu není třeba jíst. Je to celkově velmi pokřivený svět s vlastními pravidly. A vypadá to, že to nebere konce.

Laura Kinney - 08. srpna 2018 19:55

soukromá zpráva od Laura Kinney pro Snídaně Mei, Logan Spaní sic nebylo jako z tříhvězdičkového pokoje, ale když jeden nocuje kolik let jen prakticky většinu času na zemi, vezme za luxus vším co je mu pak nabidnuto, a to i včetně skalního lůžka, pokrytého kožešinama. Probuzena, odeberu se pozvolna tam, kam mě nohy sami nesli, asice tedy společenské místnosti, nebo jak to vlastně nazvat. Netušila jsem totiž příliš cp vlastně dělat. Za jiných okolností bych se prostě zvedla a šla dál ve své cestě. Z mého ranního tápání, co vlastně se sebou, mě pak po chvilce vysvobodí dívka. Kývnu jí zpátky na pozdrav a sleduji, co vlastně dělá. Snídaně, samozřejmě... Trochu mě pak překvapí její otázka a je to na ně i trochu poznat. Koneckonců nepamatuji se, kdy naposled se mě někdo na něco takové zeptal. "Uhmmm jo, asi jo." odvětím ji nakonec jednoduše. Lepší odpověď jsem ze sebe asi dostat v tuhle chvíly nemohla. Vydám se ale nakonec k ní. "Můžu nějak...pomoci?" zeptám se jí když k ní dojdu. Já osobně jsem nad jídlem nikdy moc neuvažovala, jak se to dalo jíst, snědla jsem to, horké nehorké, zdravé nezdravé, živé, neživ... Nabídnu své sily u přípravy snídaně, když další, co se k nám připojí byl Logan. Pocítim při pohledu na něj lehké zašimrání v žaludku. Pořád, jako bych nemohla uvěřit tomu, že je tady, že je živí. "Ušlo to." odvětím mu na jeho otázku ohledně toho jak jsme se vyspali. Nebyla jsem velkej spáč, ale to ani on a to jsme věděli, zejména protože, že nám to nedovolili špatný sny... Tyhle myšlenky nechám být a soustředím na případnou pomoc se snídaní.

Umbra - 09. srpna 2018 16:58

soukromá zpráva od Umbra pro Lonely, so lonely Aneb, za normálních okolností bych se asi jen nudila, ale toto bylo ještě o něco horší. Proč? Aneb, ono když vám někdo řekne: "Trénuj a zdokonaluj se", tak to nějak zvládne sem tam kdokoliv. Ale když je to něco, kde nikdo nikdy neměl žádný trénink? Ojojoj, tak to je jiná. Nebylo tedy překvapení, že každodenní hlášení nepřinášelo žádné ovoce a když nějaké, nebylo to nic velkého, co by stálo za pochvalu. Aspoň tedy z mé strany. Proto potkání někoho, kdo má stejné problémy jak já neprobíhalo veselým rozhovorem, ale jen a pouze zoufalým pohledem, kdy jsme nevěděli, co si říci a jen jsme se tedy míjeli na chodbách. Dívala jsem se na strop a přemýšlela, co dál. Koukat se na nějaký film? Možná seriál... nebo anime? Přesto jsem zkoušela ještě něco se svými schopnosti a voalá! Kdybych spala na palandě, nejspíše bych se samou rychlostí praštila o horní rošt, ale to nenásledovalo, aspoň prozatím. Stíny se skutečně začaly hýbat díky rozsvícené lampě... Dívala jsem se na ně a pak jsem uviděla, jak se zformoval do něčeho... jakoby to byla dívka? Tázavě jsem naklonila hlavu, ale v ten moment jsem ucítila něco... nečekaného. Kdybych si nepodívala na své nohy, tak bych si toho snad ani nevšimla... ale moje nohy byly pohlcené stínem a každý milimetr mi připadal, že zrychluje tento proces. Moje okamžitá reakce byla skočit po vypínači světla a nebo vykřiknout, ale jen jsem spadla na zem a natáhla se jak dlouhá-tak široká. Křik... jakoby nechtěl opustit mou pusu a já tam jen snažila použít své schopnosti, abych se nedostala tam, kam jsem byla stahovaná. Držela jsem se zuby-nehty postele, ale čím hlouběji jsem v Shadow Worldu byla, tím silnější byl... s otevřenou pusou a tváří, která značila jen strach a teror jsem někam spadla... do světa ničeho. Podívala jsem se po okolí a chtěla promluvit, ale nic se neozvalo. Zvuk tu jednoduše neexistoval... Ze začátku jsem sledovala, jak na mne ta dívka doráží... jak se ke mne chce dostat, ale nikdy se ji to nepovedlo. Každý záblesk v dálce mi říkal, že kdybych tam došla, nenajdu tam nic... nic než zklamání a i když jsem nejspíše pak 3 dny šla rovně, nic jsem nenašla. Nekonečnou pustinu, kde jedinou zábavou... byl boj o přežití. Trvalo 3 týdny, než jsem to vzdala. Ne, že bych řekla své schopnosti, aby přestala, ale jen jsem si sedla, stáhla rukami své nohy k hrudníku a dívala se před sebe. Vypadalo to, že na mne všichni zapomněli. Nikdo se o mne nestaral, nikdo mi nechtěl pomoci... a já jen zanevřela na všechny, než na mou schopnost... dokonce mi připadala i ta dívka, která dorážela donekonečna na mne více sympatická než kdokoliv, koho jsem kdy poznala...

Fate - 11. srpna 2018 08:47

soukromá zpráva od Fate pro Shadow World očekávaná návštěva Nastal ten zlomový okamžik, ten okamžik, kdy jsi prostě vzdala schovávání a utíkání. Posadila jsi se uprostřed ničeho a čekala. Nemusela jsi čekat dlouho. Jen několik okamžiků na to se zaleskly její oči a nedaleko tebe stála rozevlátá neznámá, které tě tu naháněla už tak dlouho. Nyní ale rovnou nezaútočila jako jindy. Jen tam tak stála a pozorovala tě. Skoro to vypadalo, že přemýšlí. Poté několikrát proplula kolem tebe, jako kdyby zkoušela, jak daleko zasáhne tvá automatická obrana. Zastavila se přímo před tebou, tak aby ti stačilo jen zvednout hlavu a viděla by jsi jí. Přiblíží se natolik, že proti ní vystartují tvé stíny. Ucukne a zůstane ta této hranici. Poté se již nic neděje. Zastaví se tam a natáhne k tobě ruku, jako kdyby ti jí nabízela, aby ti pomohla vstát. Je to gesto smíru? Je to trik?

Mei Watanabe - 11. srpna 2018 19:02

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro Základna - hlavní místnost Laura, Logan Laurino rozhodnutie pridať sa k jedlu ma vlastne poteší. Jasne, znamená to viac práce, ale to je len dobre. Ešte stále sa rada zamestnávam v podstate čímkolvek čo príde pod ruku, keď teda zrovna neštudujem s ostatnými alebo netrénujeme. Prekvapí ma ale, že vlastne ponúkne pomoc. Ani neviem prečo ma to ale prekvapuje. "Pomocnú ruku neodmietnem," odvetím jej s pokývaním hlavy a lahkým úsmevom na perách. "Nakrájaj prosím cibulku na kolečká a zvyšnú zeleninu na prúžky." Rukou zlahka ukážem k miestu, kde už leží pripravená nejaká tá mrkva, paprika a dve jarné cibulky spolu s doskou na krájanie a nožíkom. Kým sa ale presuniem k svojej práci vo "dverách" sa objaví Logan a ja zaregistrujem ten známy hlas. S prekvapením nad otázkou, ktorú som od Logana vlastne nečakala sa obzriem a na perách sa mi objaví trochu širší úsmev než predtým. "Celkom dobre, v rámci možností." Odvetím na jeho dotaz hneď za Laurou a chvílku váham, či sa vlastne mám pýtať tiež. Napokon ale v duchu pokrčím ramenami a vrhnem sa do toho. "A ty? Šlo to?" Na chvílu sa ešte zostanem dívať na muža, ktorému dotaz patrí, než pohlad sklopím a presuniem ho späť k linke s patričnou otočkou, ktorá zavlní mojou sukňou na stehnách. Následne sa začnem venovať vareniu. Do hrnca nasypem značnú časť vločiek a potom trochu vody z flaše, z ktorej si následne sama odpijem. Na chvílu si prehliadnem hrniec a potom prisypem ešte trochu vločiek. Pridám sol a korenie a poriadne premiešam. Následne šup s hrncom na sporák. Zapnúť sporák a zakryť pokrievkou hrniec. Tak ako ma naučila mamka, keď potrebujete variť s vody, ktorej moc nemáte, para je váš kamarát. Voda pod pokličkou sa bude kondenzovať a neutečie. Preto hrniec zostane zakrytý najbližších 5 minút, počas ktorých začne jeho obsah pomaly bublať. Sporák nie je nastavený na vysokú teplotu, čo je dobre, aby sa mi nepripálili vločky. Po piatich minutách nadvihnem pokličku a poriadne obsah hrnca premiešam. Vyzerá to dobre a hustejšia kaša, ktorá vznikla z vločiek a vody vyzerá byť takmer pripravená. Ešte na chvílu zakryjem hrniec pokrievkou a odstavím z ohňa. Pozriem smerom k Laure, ako jej to medzi tým šlo s krájaním a znova sa začnem venovať hrncu. Naberiem na varešku trochu kaše a pofúkam, predtým ako ochutnám vločky kontrolujúc ich chuť, ktorá by mala byť mierne slaná ochutená korením.

Umbra - 23. srpna 2018 14:21

soukromá zpráva od Umbra pro Shadow World očekávaná návštěva Neskutečná nuda, ticho, nic se nedělo. Nebylo jednoduše jak se zabavit a to mne tak neskutečně užíralo... a i když jsem měla velkou fantasii, ta vás též zabaví nějakou dobu a pak? Pak opět zíráte na své prsty a uvažujete nad blbostmi, jako jestli zde byla vždy ta tečka, nebo ne. Hlavně, když se vše tak strašně táhne a i boj s tou, která vás celou dobu chtěla nejspíše zabít vám přijde monotónní. Lehla bych si na zem... ruce a nohy roztažené, ale připadalo mi to neadekvátní... aspoň tedy po té dlouhé době... asi na to též jednou dojde. Přesto se něco změnilo... chvíle, kdy ta, která tu se mnou byla od začátku přestala útočit a nabídla mi ruku, abych vstala. Měla jsem to přijmout? Nejspíše ne... ale byla jsem tak znuděná, že nejspíše i smrt... bolest... cokoliv by bylo zábavnější než tu být další věčnost. Ruku jsem tedy vůči ní natáhla a chytila ji, ve snaze vstát. Děj se vůle boží.

Fate - 23. srpna 2018 21:18

soukromá zpráva od Fate pro From Shadow World to Shadow Realm Kdo tě zachrání? Jakmile sevřeš její nabízenou ruku v jejích očích se blýskne a stíny se roztáhnou do šíleného širokého úsměvu. Úplně cítíš její radost a pocit vítězství. A poté vaše cesta pokračuje. Tam, kam směřovala původně... Kolem se začnou ozývat zvuky, které ti najednou přijdou jako uragán a trhají bubínky. Ale to není to jediné špatně... Ty své tělo neovládáš. Ovládá ho někdo jiný a moc dobře tušíš kdo. Vypadá to, že se tě pokusila vstřebat a zatím ji to jde poměrně úspěšně. Připravila tě o tvé tělo, které jako jediné v okolí nepůsobí... Mlhavě a černošedě. Nakonec skrze její zrak poznáš kde jste. Jste v horách, které jste se Smileym přelétali. Jsou to ty samé... A přesto jiné. Tyhle jsou černo šedé a mlhavé. Vydáte se bez zaváhání jedním směrem. A pak si toho všimneš. Její mysl a její myšlenky. Najdeš její jméno, které zní Oscur Kaa. Také zjistíš kde jste. Nazývá se to zde Shadow Realm a je to planeta, které v jiné dimenzi zabírá stejné místo jako země. Nejednou se pokusily Stíňané podniknout invazi na slunný svět, ale vždy neúspěšně. Nyní je to ale jiné. Nyní mají... Slunné tělo. Tebe. A mohou zabrat oba světy. Pokud s tím ovšem něco neuděláš. I když... Chceš zachraňovat někoho, kdo se na tebe vykašlal? Nu... Uvidíme.

Anthony B. Carter - 28. srpna 2018 17:53

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Základna - hlavní místnost S bolestným zatnutím zubů protáhnu si záda a není to poprvé, co zanadávám nad nepohodlností zdejších lůžkovin. Kožešiny a zem není to, na co se zvyká rychle, soukromí mé místnosti je ale to jediné místo, kde si na to hodlám stěžovat. Zdejší morálka je už tak na nízké úrovni a to poslední, co je třeba, je další nespokojený člověk. To přežiji. Jsou přeci horší věci, ne? Pravděpodobně. Protažení se, navléknutí oblečení, pak krátká hygiena - a opět mohu vyrazit do světa. Včera jsme získali novou posilu, tak ať nedorazím pozdě a neudělám špatný dojem. "Dobré ráno všem." V hlavní místnosti nejsem poslední, ale ani ne první. Laura s Mei stojí nad hrncem, Logan opodál a jak to tak vypadá, snídaně je připravena. Ten nejlepší čas? Ehm. Nechtěl jsem si předtím zaběhat? Před snídaní je to lepší než po, na druhou stranu to pěkně voní a já musím krotit žaludek, co si žádá mou pozornost. "Copak jste ukuchtily dobrého? A vyčká to, než si zaběhám?" Byl bych nerad, kdyby to mělo vychladnout a děvčata se s tím dělala zbytečně, na druhou stranu běhat krátce po jídle není tím nejlepším nápadem.

Mei Watanabe - 29. srpna 2018 12:59

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro Základna – hlavní místnost Laura, Logan, Anthony Skôr než dokončíme s Laurou raňajky, priplichtí sa aj Tony a ja sa za neho zazubím s pozdravom na perách. "Dobré ránko." Mrknem do hrnca a spokojne pokývam, jedlo je v podstate pripravené a tak do jednej misky naberiem kašu a uchmatnem si zo zeleniny, ktorú Laura stihla nakrájať. "No, nie je to žiadna výhra, ale na raňajky to stačí. Je to ovsená kaša so zeleninou." Vysvetlím na dotaz Tonyho. "Je lepšia teplá, ale ono je už teraz teplo tak to vydrží chvílu. Počkáš ma? Zabehám si s tebou, len naložím do misiek, keď sa zobudia ostatný." Prikývnem na jeho dotaz a vezmem prvú misku s kašou a položím ju na stôl. "Dáš si tiež?" Spýtam sa tento raz Logana, uprúc oči na jeho tvár. Pokial by si rozmyslel, že to chce skúsiť, poposuniem misku k nemu, v opačnom prípade ju nechám na mieste, pred ktoré som ju položila. Potom sa vrátim k linke. "Len minútku," oznámim skôr k Tonymu a naberiem ešte do pár misiek kašu a ozdobím ju zeleninou, ukladajúc misky na stôl. Len čo naberiem jedlo do niekolkých misiek tak, aby vyšlo na všetkých, ktorých som tu doteraz stretla a uložím ich na stôl, vezmem ešte lyžice a uložím ich k miskám. Potom sa otočím k Laure. "Ďakujem za pomoc." Poďakujem jej s lahším úsmevom na perách. Nezdá sa ako zlá, ale vôbec o nej nič neviem. A hlavne, obijmala Logana a to ma zaujíma najviac. No teraz nemá zmysel si nad tým lámať hlavu a tak sa nadýchnem a pokračujem. "Kludne sa najedz, snáď to bude na naše pomery celkom jedlé. Misku máš na stole už pripravenú." Kývnem k stolu, kde i na Lauru čaká miska s jedlom aj lyžicou. Teraz už len dúfať, že im to bude chutiť. Následne pozriem na Tonyho. "Som pripravená."

Logan - 29. srpna 2018 21:16

soukromá zpráva od Logan pro Základna – hlavní místnost Laura, Logan, Anthony, Mei Na odpověď Laury a té dívky přikývnu, přičemž oběma věnuji celkem dost času ze svého pohledu. Nad dotazem Mei chvíli váhám. „Nespal jsem, už jsem toho naspal víc než dost na pár dalších let,“ odpovím neutrálně. Za sebou uslyším kroky a tak se podívám směrem k chodbě ložnic. Během momentu se tam objeví ten snaživec a zamíří do chodby koupelen. O chvíli později děvčata začnou kydat cosi z hrnce do misek. Zamyšleně je pozoruji. Doufám, že Mei ovládne svoje schopnosti minimálně tak dobře, jako vaření. Misku postaví na stůl a já na ni pohlédnu. „A nějaké maso by do ní nebylo?“ zeptám se a posunu pohled na osobu u misky. Ten pohled mě trochu zvedne náladu. „Dám jí šanci,“ odpovím nakonec a snad díky jejímu původu se chopím nabízené misky. „Jen aby ti zbyly síly na společný trénink,“ poznamenám bez zvednutí pohledu od misky, přičemž odpověď je směřována na snaživce. Ještě chybí ta omdlévající růžovka... Někdo by jí měl vysvětlit, že od vstávání je ráno a nikoliv poledne, pomyslím si. „Lauro, nemohla by jsi dojít vytáhnou z postele růžovku?“ zeptám se osoby, která jako jediná hodlá zůstat.

Laura Kinney - 01. září 2018 09:14

soukromá zpráva od Laura Kinney pro Základna, hlavní místnost Moje nabídnutá pomoc se snídaní byla neodmítnutá. Ba spíše mě dívčina rovnou zaúkolovala, ukázala na zeleninu a tu chtěla bych nakrájela zeleninu. Jak těžké to mohlo být? V první chvíly, chytla jsem sama sebe, že minu pohledem na svou ruku, mihne se myšlenka o tom, jestli mám na to použít dvoje drápy... ačkoliv já a vaření nešlo nijak dohromady, nakonec jsem usoudila, že nožem to tedy bude mnohem lepší. A během toho, připojí se k nám další s osazenstva. Na pozdrav, jen lehce mu kývnu zpátky. Pak, netrvá příliš dlouho a v mých rukou ocitne se miska s čímsi, co mělo se dát jíst. "Bez problému." odvětím na její díky za výpomoc. Trochu natáhnu vůni, mno moc to nebylo, ale zase na druhou stranu, jedla jsem rozhodně i horší věci než je tohle a tak, hodně záhy na to, plná lžíce putuje do mé pusy. Jo, jedla jsem horší... Zatímco to vypadalo, že ti dva půjdou na nějak ranní trénink, což jsem vůbec tak nějak nebrala, nicméně dostala jsem od Logana úkol, abych šla vzbudit posledního. "Jo." opáčím mu, než nacpu si další sousto do pusy. Vydám se tedy za posledním spáčem. Spíše než podle pamatováka, jdu podle čichu, byť nevypadá to tady moc velký, přesto byl to pořád pro mě nový prostor. S klepáním na dveře se příliš neobtěžuju a vejdu dovnitř, zamířím si to ke spáčovi. Jak jí vzbudit? Schodit jí z lůžka? Nakopnout jí, nebo prostě vytáhnout za vlasy? Hmm... "Oj... měla bys vstávat... nebo dojde Logan a bude hůře..." řeknu k ní a ještě do ní přitom i volnou rukou trochu víc šťouchnu.

Mina Coffey - 01. září 2018 13:50

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Základna – pokoj – hlavní místnost Laura, Logan S trhnutím se proberu. Někdo tu je. Kdo? Polekaně se snažím zaostřit. Nejde to. Super chvíle, dojde mě, co se děje. Oči. Pak zaostřím a poznámku tvář dívky. „Laura?“ ověřuji si svou teorii. Jak mě probudila, mohla si všimnout leknutí, které doprovázeli další věci. Nejvýraznější změnou je náhlá změna barvy vlasů z ostře růžové na modrou. Jak jsem otevřela oči, byly tentokrát stejné – šedé se změnilo na zelené a modré také zezelenalo. Zamrkám a na chvilku ještě zavřu oči. Budíček, budu si muset zvykat. Pak je zase otevřu a vystrčím nohy z postele. Jako obvykle, spím v šatech, ve kterých jsem přišla. Jsou o hodně pohodlnější než zdejší uniforma a spát nahá nechci, obzvlášť, když nevím, kdo mě přijde navštívit. „Za chvilku přijdu,“ řeknu Lauře, pokud do teď stojí v místnosti. O chvíli později opravdu přijde do hlavní místnosti. Teď už na sobě mám zdejší uniformu. „Dobré ráno,“ pozdravím slušně rozespalým tónem. Na pár dalších vteřin zmizím do koupelny, abych se znovu objevila s o trochu méně ospalým výrazem. „Kam jdete?“ zeptám se odcházející dvojice načež začnu očichávat hrnec na lince.

Mei Watanabe - 01. září 2018 14:57

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro Hlavní místnost Logan, Laura, Tony, Mina "Také vymoženosti ako mäso tak lahko nenájdeš," poznamenám k Loganovi no i tak sa mi na tvári objaví úsmev, keď sa logan rozhodne vyskúšať jedlo. "Dobrú chuť," ešte poprajem jemu i Laure a venujem sa už zvyšnému jedlu. Do misiek s kašou naukladám zeleninu a položím ich na stôl, aby sa ponúknuť mohli aj ostatní ak budú chcieť. Na pozadí vnímam, poznámku o Tonyho pláne. Logan má pravdu, nesmieme sa príliš prepínať, ale jeden krátky beh nám neuškodí, snáď. Pri troche šťastia by mu mohlo spraviť radosť, že sme sa rozhodli trénovať. To je vlastne dobré nie? Medzi tým Laura odbehne po Minu a kým sa vôbec stihneme vychystať už sú aj späť. To bola rýchlovka. Prebehnem Minu pohladom. "Dobré ráno," pozdravím ju pri príchode prezerajúc si jej vlasy. "Vidím, že dnes máš modrú náladu." Neodpustím si to no potom pokračujem k jej dotazu. "Anthony sa ide prebehnúť, asi sa pridám, ale len malé kolečko, aby nás potom mohol doraziť Logan." Vysvetlím jej stručne čo sa chystá s mierne pobaveným tónom. Niečo mi hovorí, že to nebude všetko taká sranda, ale nebudem si to pripúšťať hneď takto z rána. "A potom raňajky. Je tam dosť pre všetkých odvážnych, ktorí nemajú chuť na tyčinku hneď z rána. Môžeš sa kludne ponúknuť ak sa nebojíš. Alebo si s nami najprv zabehať." Letmo popri reči mávnem rukou najprv k stolu, kde je zvyšných zopár misiek s ovsenou kašou na slano, a potom smerom k východu z jaskyne. Ja si svoju zjem až po behu. Dúfam teda, jeden nikdy nevie, čo Logana napadne.

Anthony B. Carter - 04. září 2018 20:56

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Hlavní místnost Logan, Laura, Mei, Mina "V pořádku, nikam nespěchej." Mei opět nezklame a chce se ke mě přidat, což vítám s otevřenou náručí. Jsme sice hned upozorněni, abychom to s tím během nepřehnali, není však trénink to, co po nás Logan vyžadoval? Když si představím svůj výkon, co jsem předvedl prvního dne, nedokáži si představit jak jinak to zlepšit než pravidelným cvičením. Však nás to nezabije. Snad. Nesnažím se někdy až moc? Ne. Dělám jen vše pro to, abych byl lepší. A aby můj pobyt zde měl nějaký smysl. Mei všem rozdá tu kaši, což je jídlo, které vidím snad poprvé v životě, ke skupině snídajících se nakonec přidává i právě probuzená Mina. Ta asi běhat nepůjde. Nevadí. "Dobrou chuť všem. Nuže, můžeme?" Prvních několik metrů k východu probíhá v tichosti, brzy to ticho ale poruším, abychom se mohli domluvit na dnešní trase. Něco kratšího? Není problém. "Dnes se tedy budeme šetřit? Mám dojem, že si pro nás Logan připraví něco...náročného." Hlavně pro nás dva, o tom není pochyb.

Umbra - 04. září 2018 22:33

soukromá zpráva od Umbra pro Potřebuji zachránit? To je ta správná otázka Cítila jsem ten nepříjemný pocit, zvuk, jako kdyby můj život měl skončit, ale... bylo to mnohem lepší, než kdybych sama... byla navždy v nicotě, bez žádného zvuku. Toto byl první zvuk po snad několika letech, nebo mi to tak aspoň připadalo a no... bylo to osvěžující. Mé tělo jako kdyby bylo cizí a já se dívala na vše z pohledu třetí osoby. Vadilo mi to? Nikoliv. Vážně vše co se dělo bylo zábavnější než boj s tou dívkou dalších několik let, než by udělala chybu. Mohla jsem si to dovolit? Nikoliv. Svět jsem poznávala a v tom se mi do hlavy dostaly myšlenky, plán té, která měla nyní mé tělo a já se zastavila. Nebo spíše... aspoň na pár okamžiků jsem popadla vůli žít a tak i své tělo... jen, abych zachránila sebe sama. Nemusela jsem mluvit, stačilo, když si to pomyslím. Počkej... pokud budeme bojovat proti sobě i takto... ničeho nikdy nedosáhneme. Co ty na to, že se o mé tělo jednoduše podělíme... ty mi dáš tvou moc a já ti naservíruji můj svět na zlatém podnose. Nebo spíše černém podnose, co ty na to Oscur Kaa? Nebo se snad chceš vypořádávat s tím, že sem tam ovládnu své tělo a něco zkazím?" Ušklíbla jsem se a čekala na odpověď, nebo aspoň náznak něčeho... společně jsme mohli dokázat mnohem více... a stát se jednou, nikoliv dvě v jednom. (Ohledně schizofrenie... řekni, kdy ji mám začít hrát ^^)

Fate - 04. září 2018 22:53

soukromá zpráva od Fate pro Shadow Realm Nečekaná aliance? Klouže po svazích a míří stále někam dál z hor, když se ozveš a prozradíš tak svou přítomnost o které podle její reakce neměla tušení. V tu chvíli strne na místě a na okamžik se myslí prožene jen prázdnota, než se ozve zpět. Pokračuje v cestě, jen jí cloumá vztek a další emoce. Ty tam ještě jsi? Myslela jsem, že už se mi tě podařilo spolknout. Zahromuje napřed, ale poté se více zamyslí nad tím, co jsi řekla. Očividně dle jejích myšlenek bys jí mohla i odepřít přístup do některé paměti, pokud jsi aktivní myslí a tedy i obranou. A podle toho co se dostalo k tobě, tak ty informace potřebuje opravdu nutně. Sklouzne z jedné stráně a konečně zastaví, jen aby zavřela oči a posadila se. Poznáš, že přemýšlí a chce mít na to klid. A jak to chceš asi tak udělat? Nikdo o tobě neví, nikdo se o tebe nestará. Vypluje první otázka. Oscur ti pak předám, hned jak vyjdete z Shadow Realmu, poté postavu zcela nechám na tobě, jen ještě odehrajeme dohodu a nějaké drobnosti. :)

Laura Kinney - 08. září 2018 18:19

soukromá zpráva od Laura Kinney pro Základna, Hlavní místnost Vydala jsem se tedy vzbudit spáče. Nebo spíše spáčku. Šťouchla jsem trochu do ní, maličko možná i pohrozila Loganem, ze kterého tu vidno měli už jistý respekt. Což on si vydobít i umí. Jo, k tvému štěstí...." utrousím, když se rozespale začne ujišťovat o tom, kdo jí přišel probudit. Co pak trochu překvapí mě, je to jak změní barvu. Chvilku zase zabere, než si zvyknu na to, že nejsem už jediným mutantem. "Dobře." řeknu když odvětí, že dorazí za chvíly. Tímto můj úkol tedy tady skončil a tak, sebrala jsem se a vrátila se za ostatními. A spáč se k nám skutečně pak přojí. Dále to vypadá, že se půjdou proběhnout venku, což je činnost, kterou abych asi teď vynechala. Né, že bych byla líná, jen to neshledávám jako nutnou aktivitu. "A co já? Bude se chtít něco po mě?" zeptám se, tak nějak vlastně neurčitě. Stále jsem trochu tápala v tom, co se tu bude po mě chtít tak nějak celkově.

Sara Bergdotterin - 12. září 2018 07:32

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 21.červen Stockholm V pohádkách vždycky zakokrhal kohout a to je ta samá věc co mě budí každé ráno. Né že by jsme nějakého kohouta měli, ale až mě příště napadne taková blbost, jako koupit si budík, co kokrhá jako kohout, prašť te mě. Říkávali nám v domově, že není nic lepšího, než si po ránu zacvičit. Určitě není, ale když máte málo vody, je naprd zpotit se hned po ránu. Není však cvičení jako cvičení. Zvednu se tedy z postele, sednu si ke stolu a vezmu do ruky ten kousek meteoru co mi Jišaj dal. Je to kus železa a niklu, ale už jsem s ním manipulovala tolikrát za poslední tři měsíce, že mi to ani nezabere dlouho, dostaví se pocit jako by moje vědomí prostupovalo látkou a začnu měnit její tvar. Po pár minutách je z ní malá věžička. Převleču se a sejdu dolu na snídani. Dole to již žije v plném proudu. U stolu snídá Jišaj, hlava rodiny a otec dvou dětí. Jeho žena Gabriela sedí vedle něj a upíjí kávu. Oboum je něco přes třicet let, obdivuji, že se mě ujali i když už dvě děti mají. Slušně je pozdravím a sednu si k nim. Během snídaně za námi dojdou jejich dvě dcery Noemi a Liron. Noemi je o dva roky mladší jak já a Liron je v první třídě. Jišaj pracuje v bance, jeho žena učí na základní škole, kam chodí obě jejich dcery. Po snídani vyrazím s dámským osazenstvem do školy. Jsem moc vděčná, že mi kromě nabídnutého přístřešku i zprostředkovali práci ve škole. Asistuji Filipovy je školník a pomáhám uklízečce. Mám zprostředkovanou identitu dcery Jišajova bratra, celá rodina zemřela při hromadné nehodě MHD v centru. Jišaj je sice pouhý bankovní úředník, ale židovská komunita drží úžasně při sobě, dokonce mají někoho i na tom úřadě co může tyhle věci zařídit. Takže, kdyby se někdo ptal jmenuju se Judita Lavi. Judita, tedy ta pravá co zemřela při nehodě, měla stejnou konfekční velikost jako já, takže jsem zdědila její šatník. Když dorazím do práce je těsně před sedmou ranní. Převleču se do pracovního oblečení, bot a dalších věcí. V sedum pustím děti do školy. Moje pracovní náplň kromě vytírání chodeb během vyučování, pomáhání Filipovy, chytání dětí jestli nekouří za školou je i opravování věcí. Mám na to svojí komůrku, kde mě nikdo neruší. Rozbité židličky, zlomená košťata a mopy, občas nějaké jiné drobnosti. Jen se nikdo nesmí dozvědět, že to opravuju mojí schopností, jsem moc ráda, že se na to nikdo neptá. Školník Filip, Gabriela a Jišaj jsou jediní tři lidé co ví o mé schopnosti. Vzít dva konce rozbitého smetáku, přiložit je k sobě a pak cítím jako by byla násada koštěte mou součástí, jak jí prostoupím, ucítím jak se v prasklinách mé vědomí setkává, stačí se trochu soustředit a cítím jak se násada zceluje. Když mám hotovo, přemýšlím jestli jsem jediná na světě. Prý jsou všichni mutanti mrtví, ale jestli můžu žít já, proč by nemohl být někde někdo další takový jako jsem já. Pracuju do tří, po práci vypomáhám v kroužcích umění. Každý den je jiný kroužek, můžu tam použít své schopnosti, aniž by si toho někdo všiml, ale některé děti jsou neobyčejně bystré, takže si musím dávat pozor. Stále mě překvapuje o kolik jsou tady na sebe děti milejší oproti sirotčinci. Na cestě domů jedu s Noemi a Liron, MHD bývají v tu dobu přeplněná, sem ráda, že na ně mohu dohlédnout. V sirotčinci sem měla kamarády, ale tyhle dvě holky i za pár týdnů přirostli k srdci víc než většina sirotčince za deset let. Je něco po páté a jsme doma. Pomůžu holkám s úkoly a pak už je večeře. Pak mám trochu osobního volna. Ten čas, kdy člověk může dělat co se mu zachce, což znamená, že většinu času jsem u televize, na internetu, nebo trénuju svou schopnost, pokud mám k tomu prostor. Večer po sprše v těch nových kondenzačních studenoparových...zkrátka v těch umývárkách co šetří vodou. Ležím na posteli a přemýšlím většinou o hloupostech, občas jestli budou všechny mé dny do konce života jako tohle období, nebo jestli přijde nějaká změna. Někdy o tom jestli je tam venku někdo jako já. Jestli se cítí taky tak sám. Někdy o těch klucích z posledního ročníku, jsou o rok mladší než já, ale vlastně ani nemám moc času, kdy se s nima potkat a nevim kam jít, takže nad tím jen pokrčím rameny a jdu spát. Občas za mnou dojde Liron a já jí vyprávím nějakou pohádku.

Fate - 12. září 2018 20:41

soukromá zpráva od Fate pro 21. 6. oficiálního roku 2049, Stockholm Sara Večer uleháš do své postele a tvá mysl brouzdá po svých obvyklých cestách. Nakonec se ale propadáš do spánku a nemilosrdné slunce konečně zapadá za obzor. Neochladilo se příliš, ale již alespoň nesmaží slunce. Sny přicházejí záhy a téměř nečekaně. Ráno vstáváš a tvým tělem prostupuje bolest. Je to již čtyřicet let, co děláš stále tu samou práci. Stále jen vypomáhání, spravování a neustálý strach, že nějaké z dětí bude moc bystré. Tvé tělo již pomalu vypovídá službu, protože tvé zázemí není zrovna převratné na to, aby sis mohla dovolit nějaké zázračné léky. Dostavuje se pocit absolutního zmaru, bezmocnosti a zbytečnosti. Výjev se zamlží a změní se. První věc, které si všimneš a pocítíš ji, je že jsi opět mladá, naopak se cítíš ještě silnější než kdy dřív. Běžíš v týmu dalších mutantů, které všechny znáš jménem. Smějete se a nakonec na sebe naskákáte na jednu hromadu kamarádů. Chvíli se tak blaženě pohihňáváte, než se výraz prudce změní. Stojíte v bitevním poli a i když jste všichni vážní a bojujete s maskovanými nepřáteli, vyhráváte a panuje tu pocit sounáležitosti. Výjev se však znovu změní. Stojíš před hromadou mrtvých těl svých přátel, kolegů a mutantů. Víš, že jsi ta poslední. Že jsi sama. Že již nikdo jiný nebude. Kolem bot ti volně odtékají potoky krve a jasně fyzicky ji cítíš ve vzduchu. Cítíš silné horko. Výjev se začne pomaličku měnit a pročišťovat. Najednou jsi v oblečení v kterém jsi šla spát. Stojíš na krásné zelené trávě. Je měkká a příjemná. Vzduch je čistý a prosycený vlhkostí. Celkově je to tady velmi příjemné. Stojíš v horách a nedaleko zurčí vodopád. Tak čistý vzduch jsi ještě nezažila. Nejpodobnější tomu byla exkurze do jediného lesa na planetě, ještě na škole, když jste si to mohli dovolit, protože je opravdu velmi drahá. Po chvíli se ozve zvuk tlapek a když se natočím, pohled ti padne na tyrkysového pruhovaného kocoura. Popojde k tobě blíž a lehce nahne hlavu. Najednou máš kontrolu nad svým tělem a můžeš se chovat jak chceš. I když je ti asi jasné, že je to stále sen.

Logan - 14. září 2018 09:34

soukromá zpráva od Logan pro Základna – hlavní místnost Laura, Anthony, Mei, Mina „Ten svět se proměnil v peklo,“ poznamenám na odpověď Mei. Jak se mohlo stát, že není tabák a ani maso? Co tu ty lidi dělají? přemýšlím chviličku. „Děkuji,“ řeknu Lauře, když se vydá pro spící princeznu. Sám se zase vrátím k té kaši v misce. Inu, že by to bylo vynikající se říct nedá, ale jíst to jde. O chvíli později se Laura vrátí po chvíli následovaná kdysi růžovou holkou. Dnes podle všeho modrou. S ní si o tom asi budu muset promluvit, pokud se to děje náhodně, mohly by se stát i horší věci než jen změna barvy... uvědomím si, když si vzpomenu na mé staré přátele i nepřátelé. Anthony a Mei se ztratí ve východu a já mám konečně čas dojíst misku. Jen Laura mě přeruší dotazem. Zvednu oči a pousměji se. „Dneska půjdeme trénovat šplh. Smiley si prosadil, že by první tréninky měli být s jištěním. Pojď s námi, bude to zábava,“ poradím Lauře, protože stále nevím, jak ji brát. Laura je nováček a přitom i není. Byla jím, dokud jsem neviděl ty zdejší děti, už při prvním setkání s Laurou toho ona uměla víc než oni. Bude to s nimi peklo.

Mei Watanabe - 14. září 2018 23:06

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro Hlavní místnost -> Venku Anthony, Logan, Mina, Laura Len čo dokončím prácu súhlasne prikývnem na Tonyho dotaz a otočím sa, až sa mi sukňa zavlní na stehnách. "Jasne." Odpoviem a pricupitám k nemu pomaly cupitajúc. Už nepočujem Loganov plán ani dotaz Laury, ktorý zaniká spoločne so stratou miestnosti vedla v tichom cupkaní našich krokov. Spoločne sa pustíme k východu, kráčajúc chvílu mlčky, kým Tony nepreruší ticho svojim dotazom. Súhlasne kývnem. "Tiež mám taký pocit. Šla by som na to radšej zlahka. Ešte sa musíme zvládnuť najesť aby sme načerpali sily. Niečo mi hovorí, že dnes to nebude len štúdium." Zlahka sa usmejem a len čo vyjdeme von rozhliadnem sa a ukážem na jednu z kratších cestičiek. "Skúsime to dnes tam?" Ukážem na danú trasu, hoci to nie je tá istá, ktorú sme behávali obvykle, na prvý pohlad sa však zdá mierna a kratšia, aj keď nevedie späť oblúkom.

Anthony B. Carter - 16. září 2018 10:27

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Venku "To vypadá rozumně." Na rozdíl od naší obvyklé trasy je tahle mírnější, což znamená, že na jejím konci nebudeme třeba tak vyčerpaní jako jindy. Než se pustím do pomalého klusu, několika rychlými cviky si protáhnu nohy, abych netrpěl více než je nutné, pak už se ale jen podívám po Mei, zda mě bude následovat a rozběhnu se. Tempo udržuji spíše poklidné, nemáme žádný závod, nač tedy pospíchat a vydávat ze sebe více, než by bylo vhodné? "Jak ses dnes vyspala?" Zeptám se po několika minutách běhu Mei, které se snažím běžet po boku, nijak nezrychluji ani nezpomaluji, konverzační rychlost zdá se býti tou nejlepší. Za předpokladu, že si Mei bude chtít popovídat. Ale kdo jiný než ona?

Mei Watanabe - 16. září 2018 13:18

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro Venku Anthony Tony súhlasí s mojim návrhom trasy a to ma samozrejme teší. Vydáme sa pomalým poklusom po miernej ceste a sukňa mojej uniformy sa vlní popri behu občas odhaliac krátke upnuté legíny pod ňou. Po chvílke behu sa Tony pustí do rozhovoru a na mojej tvári sa na chvílu zjaví mierne pobavený úsmev. "Celkom dobre, v rámci možností." Odpoviem mu pokývajúc hlavu, stále udržiavajúc konverzačné tempo. "A čo ty?" Dopýtam sa rovnakú otázku. Chvílku počkám na jeho odpoveď zamýšlajúc sa, čo vlastne o Tonym viem, len na to, aby som zistila že vlastne nič moc. Má rád komiksy, má sestru, je z vyšších kruhov, rodina má dobré meno a je z Londýna. To je tak všetko. "Čo myslíš, že si na nás dnes Logan pripravil?" Spýtam sa no predtým než dám Tonymu priestor na odpoveď ešte pokračujem svojim názorom. "Neviem, či sa obávam alebo teším na to, kedy začneme trénovať aj naše schopnosti..." Následne už nechám Tonyho zdielať svoj názor kým doklusáme na koniec cesty a otočíme sa smerom späť.

Umbra - 16. září 2018 13:21

soukromá zpráva od Umbra pro Shadow Realm Jedna plus jedna je lepší než jedna vs jedna, ne? (Proč mi vše připomíná toto: odkaz ? :D) O to právě jde, ne? Nikdo o mne neví, nikdo se o mne nezajímá, tak je to na čase změnit. Navíc... možná znáš mé myšlenky a podobně, ale to neznamená, že víš, jak se v mém světě chovat. Beze mne bys byla jako trn v patě, všem na očích... a dokud si nebudeš... nebudeme jisté, že můžeme všem na očích, budeme muset hrát na slabší stranu. Nebo se chceš snad vrátit do Shadow Realmu a hnít tam navždy? Já ne... ty snad ano? Odpověděla jsem ji a čekala na odpověď. Sice jsem neměla kontrolu nad svým tělem tak, jak bych chtěla, ale... lepší než nic, ne? Mohu ji do všeho kecat a jistě sem tam najdu energii něco překazit, jinak by mi nyní nedávala prostor na to mluvit. Tak jak to bude? Budeme spolupracovat nad tím, že ukážeme mému světu, co jsem zač... nebo budeš riskovat to, že všechny tvé plány zničím jen proto, aby sis mne všimla ty?

Fate - 16. září 2018 13:56

soukromá zpráva od Fate pro Shadow Realm Stínový pakt Jen protože jsi si umanula, že je na čase to změnit ještě neznamená, že něco dokážeš. I kdybych ti půjčila svou moc, neumíš s ní zacházet. Jsi jen schránka, průchod do vašeho světa. Otevře oči a ukáže ti tak okolní stínovou krajinu. A kde přesně si myslíš, že jsme? A proč bych tě prostě jen neměla zničit před tím, než dobiju tvůj svět? Na to tvé vědomí rozhodně nepotřebuji. A stále jsi mi neodpověděla. Jak to chceš asi udělat? Pohled upře na obzor, kde se rýsují budovy.

Sara Bergdotterin - 17. září 2018 06:55

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 21. 6. oficiálního roku 2049, Fyzicky Stockholm, jinak ztracena ve Snech Jedna noc. Jakoby uplynulo příliš mnoho let, únava, strach, entropie…Jsem sama a až umřu zase vymřou všichni mutanti, nebo ne? Síla mládí, moje schopnost používaná beze strachu. Hřejivé přátelství těch, kteří chápou čím jsem si prošla, jsou stejně jiní oproti světu, který je nenávidí za to, co čím jsou, bez znalosti, jací jsou. Život je boj a náš bojujeme, aby jsme žili na rozdíl od těch kteří žijí, aby bojovali. Prach jsme a v prach se obrátíme. Cítím jak se při tom hrůzném pohledu podlomí kolena a dopadnu kolenem do jednoho z krvavých potůčků. Krev se trochu rozstříkne mísí se s kropením mojich slz. Bolest ze ztráty, je živější než ty ostatní emoce. Protože ji mnohem víc znám. Ještě jednou se podívám na hromadu těl. Hřejivost přátelství, radost ze společného úsilý, rozvíjení dlouhodobých vztahů. To jsou všechno věci, o kterých jsem jen slyšela a chci je pocítit sama...Je však tohle cena, kterou budu nakonec muset zaplatit? Tráva, stromy a zurčení potůčku jsou krásné, ale stále však převládá pocit a samoty a hrůzy z posledního výjevu. Všimnu si kočky, sehnu se, abych ji vzala do náruče. Chci ho pohladit a trochu pomačkat v náručí, abych zaplácla pocit samoty. ”Ahoj maličký, pročpak se mě zdáš? ” Mám vlhké oči, cítím jako by se mi chtělo plakat a pokračuju v mém monologu. ”Svět venku je peklo a tak dlouho, jak se nám v něm bude líbit jsme vítáni...ale opravdu to tak musí být?” Přeskočí mi hlas a já se rozpláču.

Anthony B. Carter - 18. září 2018 19:28

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Venku "No, asi tak jako se tu vyspí každý. Ale pomalu si zvykám." Už se neprobouzím jen z bolavými zády, ale i s ozývajícími se svaly, které trpí po každém dni tréninku. Těším se na chvíli, kdy to přestane a každý pohyb nebude novým a novým utrpením. Překonat to. Jiné řešení neexistuje. "Ať to bude cokoliv, bude nás to bolet." Pousměji se na Mei po krátké pauze, kdy nevnímám nic jiného než své kroky a svůj dech. Mluvení není jednoduché, naše tempo ale není tak rychlé, aby to nebylo zvládnutelné. "Logan se nad námi jen tak nesmiluje." Na moment přemýšlím, zda s ní sdílet další svou myšlenku. Nerad bych Logana urazil, ne když je možná jediným, kdo nás může skutečně něco naučit, ale - ale třeba nejsem jediný, kdo to tak vnímá. "Někdy mi připadá, že tu vůbec nechce být a že jsme pro něj jen přítěží." Banda děcek, co pořádně nic neumí, což je ale pochopitelné, ne? Nikdo se nerodí zkušený. "Ale třeba se to s příchodem té...Laury změní." Třeba. Nebo to bude ještě horší, ať tak či tak, budeme to muset zvládnout. Pomalu se blížíme konci a řeč přijde i na trénink schopností. "Na to bude ještě asi čas." Ale lákalo by mě to, přeci jenom, naše schopnosti jsou to, co nás dělá výjimečné a nemohu se dočkat, až je řádně ovládnu. "I když bych to někdy rád zkusil..."

Smiley - 19. září 2018 11:52
	soukromá zpráva od Smiley pro Stockholm Ve snech Sara Udělám několik kroků k ní, když se otočí a sehne se. Kousek jí uhnu, aby mne nepodebrala a posadím se nedaleko. "Protože s tebou chci mluvit." Promluvím a nahnu hlavu lehce do strany. "Nemusí to tak," přistoupím blížeji a drcnu do ní hlavou, když se rozpláče,"chceš s tím něco udělat?" Zvednu k ní pohled tyrkysových očí.

Sara Bergdotterin - 19. září 2018 14:58

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 21. 6. oficiálního roku 2049, Fyzicky Stockholm, jinak ztracena ve Snech Trochu sebou škubnu a z leknutí přestanu plakat. Sním či bdím, ta kočka na mě vlastně mluví. Asi přeci jen ještě sním. Zamrkám na kočku vlhkýma očima. Myslí mi proběhne obraz hromady těl spolubojovníků z posledního snu. Z hluboka se nadechnu a pomalu vydechnu, čímž se trochu dám dohromady a pláčem roztřeseným hlasem se zeptám. ”Pověs mi maličká co by jsem s tím mohla udělat?” Otřu si slzy ze své tváře, zvědavá na odpověď.

Smiley - 19. září 2018 15:05

soukromá zpráva od Smiley pro 21.6. Stockholm Ve snech Sara Když sebou škubne, zamávám ocasem ze strany na stranu. "Nemusíš se bát. Přeci jen je to tvůj sen." Chvíli jen posloucháme zurčící vodopád, což je opravdu nezvyklé vzhledem k tomu, že v tom venkovním pekle jsou oceány velikostí moří a je to v podstatě zbývající voda na planetě. "Přidej se k nám," popojdu a sednu si do trávy přímo před ní, "stavím tým z mutantů. Jako jsi ty. Naučí se ovládat své schopnosti a zkusíme zabojovat proti tomu, jak to teď chodí."

Umbra - 19. září 2018 17:43

soukromá zpráva od Umbra pro Shadow Realm Stínový pakt Samozřejmě, neumím s tvou mocí zacházet, ale ty zase nevíš, jak to v našem světě chodí. Kdyby jsi byla tak mocná, tak můj svět je již pod tvým malíčkem... je? Není... nyní jsi tu se mnou s tím, že sis naivně myslela, že získáš mé tělo jako schránku a podívej se... s kým právě mluvíš. Možná máš větší kontrolu nad mým tělem, ale na jak dlouho? V moment, kdy budeš svou mocí opatrně manipulovat škubnu rukou a co pak? Zeptala jsem se, protože jsem se cítila, že mám navrch. Sama nevíš, jestli mne jde zničit, když ses o to již pokusila a já tu stále jsem. Kdyby tomu tak nebylo, již tu nejsem, jak jsem nyní řekla. Nebojíš se náhodou, že kdybych tu vážně nebyla, tak by se něco s mou schránkou stalo... a sama by jsi se více méně vymazala z existence? Zasmála jsem se a čekala na její reakci. Chvilku jsem ale pak byla potichu a dodala: Lidé umí dobře improvizovat a věřím, že zrovna v tomto si můžeme jednoduše pomoci. Nebo se snad pletu?

Fate - 19. září 2018 18:42

soukromá zpráva od Fate pro Shadow Realm Stínový pakt Nepotřebuji vědět jak to tam chodí, když ho jen pozřeme do stínů. Není pod mou nadvládou jen protože mám příliš krátce tvé tělo. Napřed připravím vojáky, než vytáhnu do války. To je jediný důvod. Dodá dost nakvašeně. Nepokusila jsem se tě zničit. Ty sama jsi to vzdala. A teď najednou vytáhneš s tím, že se o něco snažíš? Jestli je tvá vůle tak silná jak jsi mi předvedla, nedokážeš ovládnout ani holý pahorek. Začíná znít trochu moc zlověstně. A i kdybych to nezvládla já, někdo z rodiny to jistě zvládne. Zvedne se ze země a opět se vydá na cestu. Směřujete k budovám na obzoru. Teď se rozesměje ona. Takže bez plánu, bez zázemí, bez kontaktů a s mocí kterou neovládáš... Hodláš improvizovat a tím mi posloužit k mým cílům? To myslíš vážně?

Sara Bergdotterin - 20. září 2018 14:57

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 21. 6. oficiálního roku 2049, Fyzicky Stockholm, jinak ztracena ve Snech Vyslechnu si co mi kočka povídá a zamrkám svýma uplakanýma očima. Nemohu uvěřit, že se bavím s kočkou, ale co vždyť je to jen sen. někde uvnitř mám pocit, že to není jen sen. Sednu si vedle kočky. ”Kde bych vás mohla najít?” Zkusím kočku pohladit. ”Kdo vlastně jsi? Nejsi náhodou mutant, co se umí prohánět ve snech ostatních jako kočka?”

Smiley - 20. září 2018 15:15
	soukromá zpráva od Smiley pro 21.6. Stockholm Ve snu Sara Ani nezaváhala. Pěkné. "Stačí říct že máš zájem a doletím si pro tebe. Dostaneš se za hranice města?" Švihnu potěšeně několikrát ocasem. Pokud jí to pomůže, nechám ji, aby mi pocuchala srst. "Jsem Smiley. A dobrá trefa," pokývnu hlavou, "jsem ale daleko na to, abych promítl větší podobu než kocoura."

Laura Kinney - 20. září 2018 18:32

soukromá zpráva od Laura Kinney pro Základna, Hlavní místnost Když jsem se vrátila od spáče, dostalo se mi jistého ´díky´ právě od Logana. "No problemo." odvětím mu, schovávajíc jisté... potěšení, či radost...?... dobrý pocit z toho když váš rodič pochválí za něco co jste udělali. On byl sice rodič-nerodič, ale pořád jistým způsobem rodina, nějak. Bohužel jsme nedostali ještě ani moc pořádně nějakou příležitost si tohle vyjasnit nebo jinak ustálit. Raději jsem si zacpala pusu jídlem. Mladí se šli ráno tey proběhnout a já, netušila moc do čeho, nebo koho, píchnout. Ja mi tedy nabídnuta účast při celkovém jejich tréninku. Jo, přesně jak říkal prve kocour, snažíme se tu udělat nové X-meny. "Trénink říkáš? Hmm..." zamručím typicky po Loganově stylu sama pro sebe. "Zní to jako něco, co bych neměla nechat ujít." dodám tedy nakonec, vesměs souhlasně. Když už nic, tak poznám alespoň ten potěr o něco více a třeba poznám i to, jakými schopnosti vlastně vůbec vládnou, kromě náhodného měnění barvy. "Už jste zkoušeli i souboje?" zeptám se, možná trochu předčasně, ale co.

Sara Bergdotterin - 21. září 2018 06:58

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 21. 6. oficiálního roku 2049, Fyzicky Stockholm, jinak ztracena ve Snech Nad otázkou ohledně hranice města se zarazím. ”Hranice města...” Uniklo mi z úst, tupě se zahledím do dáli, jako bych zapomněla doma zapnutou žehličku, při tom z lehka hladím kočku. Za hranice města to zvládnu přes přístav, ale tam mě hledají pašeráci, jinak to je jedině přes oficiální výstupy, tam jsme jezdili s děcákem... ”Mno...přes přístav vozí pašeráci, ale ti mě hledají, asi mě viděli použít mojí schopnost, možná proto. Jinak ...ehm… propašovat se přes oficiální celnice do nějaký dodávky. ” Pokrčím rameny a podívám se na kočku. ”Víc mě toho nenapadá. Nerada by jsem se nechala chytit při nějaký hurá akci, když už vím, že nejsem sama.” Nesmím zapomenout napsat na rozloučenou JIšajovy a Gabriele. Blesklne mi hlavou. ”Nebo by mě ještě mohl protáhnout někdo z židovské komunity, ale nechce se mi jim to vysvětlovat.”

Smiley - 21. září 2018 08:22

soukromá zpráva od Smiley pro 21.6. Stockholm Ve snu Sara "Přístavy rychlodráhy nejsou zrovna dobrým místem dostat se ven," podívám se na ní a lehce nakloním hlavu na stranu. "Někdo tě viděl?" Okamžitě se zarazím. I když po tom fiasku v Londýně je to asi jedno. "Můžeš hlavní branou prostě projít. Jen se musíš trefit až bude otevřená,"nadhodím, "ideálně mít ale připravenou nějakou výmluvu, proč se ven ženeš." Zamávám ocasem a zapředu. "Pokusím se k tobě dostat co nejdříve. Nejdřív se k tobě ale mohu dostat v jednu hodinu zítra odpoledne. Sejdeme se za západní bránou. Může být?" Nakloním hlavu lehce na stranu.

Sara Bergdotterin - 21. září 2018 13:08
	soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 21. 6. oficiálního roku 2049, Fyzicky Stockholm, jinak ztracena ve Snech Pokývu souhlasně hlavou. ”Může být. Jen...” zamrkám a podívám se na oblohu, pak se vrátím pohledem ke kočce. ”Jen mě nenapadá, žádný důvod, proč by jeden odcházel z města. Asi se tam nechodí moc lidí jen tak projít.” Počkám až mi odpoví. ”Koho mám čekat, kočku nebo odvoz?”

Smiley - 21. září 2018 13:18

soukromá zpráva od Smiley pro 21.6. Stockholm Ve snu Sara "Hmm?" pobídnu ji ať mluví, když se zarazí. Uchechtnu se. "Za západní branou je poměrně blízko farma, řekni že jdeš pro něco tam," nadhodím jí důvod, který by mohl projít. Snad se sem ještě nedostala zvýšená ostraha. Naštěstí něco jako mezinárodní internet není, takže se zprávy šíří pomaleji. Mrouknu, když se zeptá. "Obojí. Jsem si jist, že mne poznáš," odpovím ji. Je zvláštní, že mlaďoši se dělí do dvou skupin. Ti kteří z lítání vyšiluji a ti, kterým to přijde úplně normální, i když je letecká doprava zakázaná.

Sara Bergdotterin - 21. září 2018 14:54

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 21. 6. oficiálního roku 2049, Fyzicky Stockholm, jinak ztracena ve Snech Pousměju se a kývnu na kočku "Uvidíme se tedy zítra v jednu kousek od západní brány." Přijde mi, že kočka na to trochu spěchala, snad má proto své důvody. Ráno si musím zabalit, ale jen věci co se vejdou do běžného batohu. Oblečení nepotřebuju, se svou schopností si z látky oblečení udělám. Vlastně nepotřebuju skoro nic. Rozhlédnu se ještě jednou po snové krajině, než se sen rozplyne a zapamatuji si zvuk šumějícího vodopádu.

Smiley - 21. září 2018 16:32

soukromá zpráva od Smiley pro 22. 6. Základna - hlavní místnost Logan, Laura, Mina Po nějaké té době se přímo vedle linky, kde stojí Mina u hrnce, vynoří kočičí uši a pak stěnou tak nějak propluji. "Dobré ránko ve spolek!" zahalasím a vzduchem dopluji k velkému stolu. Přejedu snídající dvojici a uchechtnu se. "Jak jste se vyspali? Těšíte se na nový den?" usměji se a rozhlédnu se po přítomných. "Jo mimochodem Logane, vzal jsem malý letoun na projížďku. Letím pro nového člena." Pronesu jen tak mimochodem mezi řečí.

Fate - 21. září 2018 16:38

soukromá zpráva od Fate pro 21.6. - 22. 6. Stockholm Sara Kocour pokývne hlavou na souhlas a vypadá poněkud překvapeně, když sama aktivně ukončíš sen. Zbytek noci proběhne již v klidu. Ráno se budíš pravděpodobně do nového očekávání. Den je dneska extra horký, je znát že se blíží hlavní smažáky roku. Vzduch je téměř nedýchatelný jak je žhavý. Nejste jeden z těch domů, který by si mohl dovolit předražené klimatizace. Nicméně si uvědomuješ, že to co panuje ve městě, kde jsou filtry vzduchu a celkové chlazení, není nic proti tomu, co bude, když město opustíš. Máš celé dopoledne, aby jsi splnila svůj slib a dostala se na místo setkání včas.

Mei Watanabe - 21. září 2018 19:37

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro Venku Anthony Poklusom prekonávame trasu, ktorú sme si sami určili a musím uznať, že to nie je taký záhul, čo je ale dobre. To bol predsa účel. "No ja ti neviem," začnem na Tonyho poznámku o Loganovi. "Neviem si predstaviť, aké to musí byť, keď si nažive tak dlho a vidíš ostatných umierať, to ťa musí nejak zmeniť." Trochu toho chlapa bránim, ani neviem prečo, myšlienky mi proste putujú z úst bez toho, aby som ich nejak uchopila. Ale ani sa o to tak moc nesnažím. "Plus, myslím, ťe si moc nemohol vybrať, či príde alebo nie. A koniec koncov, zostal, pomáha nám..." "...aj keď možno skôr do hrobu..." Doplním v duhu. Po poznámke o Laure sa mi trochu zvraští obočie. Netrvá to však dlho a rýchlo si uvedomím, že moja tvár vytvára iný tvar než obvykle. Pohlad stočím preč od Anthonyho a chvílku klusám mlčky vedla neho, dívajúc sa k opačnej strane. "Prečo?" Podivujem sa v mysli sama sebe. "Celá Laura by mi mohla byť ukradnutá, nie je to asi zlá žena. Pomohla mi v kuchyni... Je tu rovnako ako my ostatní..." No napriek tomu sa mi pred očami mihne Loganovo objatie. Potrasiem hlavou. Doklusáme takmer na koniec cesty a padnú ďalšie otázky a odpovede. Len čo dorazíme na koniec a otočíme sa naspäť, príliš sa nezastavujem na vydýchanie. Je čas sa vrátiť. "Hmm... to áno, ale trochu sa obávam, že to nedopadne dobre." Mimovolne zdvihnem ruky zo zabehnutého rytmu behu a pozriem sa na ne. "Neviem ako ty, ale ja sama si nie som istá, čo všetko zvládnem. Prvý raz to odniesla len polievka. Druhý raz som vás takmer primrazila k zemi. Zatial to je len horšie a horšie." Popravde priznám svoje obavy. Na druhej strane... "Nejak sa to ale naučiť musíme." Doplním na koniec a stále klusám v rovnakom tempe popri Tonym, vracajúc sa späť k čakajúcej miske s jedlom.

Umbra - 22. září 2018 15:36

soukromá zpráva od Umbra pro Shadow Realm Stínový pakt [/b] Ano, samozřejmě, že myslím. Sama nevíš, jak bylo řečeno, jak to tak vůbec chodí a nyní mi tady říkáš bůh-ví co... možná máš mé myšlenky a podobně, ale to neznamená, že se tam prostě dostaneš. Ano, jsi potomek vládce tohoto světa, ale... tam, v našem světě jsou tací, kteří by s tebou a s dalšími, možná i tvým otcem vymetli stůl, možná jsem zněla trochu... jak to říci... že se pořád opakuji, ale tak to bylo jedno z druhým. Neměla jsem možnost ovládat své tělo a jediná možnost, která mi zbývala... byla přesvědčit tuto bytost, aby se mnou spolupracovala. Ale povedlo se mi to, nebo jsem ji jen naštvala a kdo ví, co se stane s mým světem... kdo ví, jestli se jen neprobudím za pár minut v posteli s tím, že to byla jen a jen nějaká vize. Tak či tak jsem nemohla dělat nyní nic, než čekat... a to jak slovně, tak s kontrolou nad mým vlastním tělem, které bylo tak... no, jestli 5% tak to bylo možná až moc.

Fate - 22. září 2018 16:26

soukromá zpráva od Fate pro Shadow Realm Bye-bye Umbra! Čím větší máš vůli proti ní, tím matněji vnímáš okolí očima Oscur. Ještě jednou - pro dobití nepotřebuji znalosti jak to chodí. Odsekne ti, spíše aby tě na chvíli umlčela než co jiného. Zachechtá se. Dostala jsem se sem, stejně se dostanu i zpátky. Koho myslíš? Ten patetický tým, co mne nedokázal ani odhalit? Ti všichni zbývající se schopnostmi? Pokud se mi postaví do cesty... Necháme opět mutanty vyhynout. Pokračuje dál, rázným krokem, až to najednou není krok, ale spíše skok a poté se pohybuje neuvěřitelně rychle po stínovém světě. Netrvá dlouho a vůbec nedokážeš vnímat okolní svět, jediné co ti zbylo jsou Oscuřiny myšlenky. Nejsi mi k ničemu, využiji jen tvé tělo. Sdělí poslední myšlenku přímo k tobě, než dokážeš vnímat, že došla mezi svůj lid. A netrvá dlouho a i tvé vědomí se vytratí do ztracena... Vnímáš sotva záchvěv jejích emocí... Oscur netrpělivě pohodí hlavou. "Trpělivost vaše veličenstvo," promluví k ní mohutný stín, který ji kontroluje. "Vypadá to, že je pryč. Už vás nebude ovlivňovat. Ze začátku bych byl ale raději opatrný s velkými kroky," poradí ji, než ho mávnutím ruky propustí. Seskočí dolů a vydá se obří matnou šedou budovou. Nahlédne do velké síně, kde je její otec a usměje se. Ten bude koukat, až mu naservíruje celou jinou dimenzi na tácu. Zanedlouho již cestuje stínovým světem k nejbližší vesnici. Napne své schopnosti a nové tělo a za chvíli prochází pomalu materializací. Svět kolem nabírá barev. A tvarů. A života. 22.6. 2149, Guadalajara Ocitáš se v městě... Menším městě. Bývalo to významné veliké město, teď je to ale vesnice samosprávy. Není to hlavní město, nikdo se o něj nestará. Město má vlastní generátory, díky kterým mohou lidé ve městě dýchat bez masek. Od doby před sto lety se opravdu hodně zmenšilo. Je brzké ráno, slunce ještě ani pořádně nevyšlo, takže v ulicích je poměrně klid. Stojíš na jeho samotném okraji, kolem tebe jsou jen nějaké stodoly. Ze stínového světa jsi si nic nemohla přinést... Takže začínáš úplně od píky. Co dál?

Sara Bergdotterin - 22. září 2018 17:09

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049, Stockholm od domu rodiny Lavy až za hranice města Ani jsem nechtěla ukončit sen, ale všechno bylo vyřešeno, asi jsem něco přerušila. Nic to však nemění na faktu naděje, radosti a nadšení, které cítím. Občas mi hlavou proběhne myšlenka, že by to vlastně bylo naprosto ideální způsob, jak pochytat mutanty nějakou organizací. Na stranu druhou, jsem to ochotná risknout. Když přijdu ráno na snídani je tam jen Gabriela. Řekla mi, že Jišaj musel do práce o hodinu dřív. Sednu si s ní a poděkuji jí za vše co pro mě udělali. Povím jí, že dnes s nimi do školy nepůjdu, musím někoho najít. Pokud se nevrátím znamená to, že jsem pryč. Chtěla by jsem jí to všechno říct, ale nemůžu riskovat, kdyby jí někdo vyslíchal. Vyrazím z domu dřív, než vstanou holky. Půjdu si sednout do parku, kde se moje schopnosti prvně projevili. Nepotřebuji vlastně nic do té doby dělat. Sama přemýšlím, proč jsem se vydala zrovna sem. Sedím na lavičce a potím se vedrem, přemýšlím přitom o věcech co proběhly za posledních pár měsíců co se mé schopnosti probudili, mimo jiné se také loučím s tím ne tak ošklivým městem. Sedím a přemýšlím, tak dlouho, až dostanu žízeň. Zvednu se a zajdu si do první klimatizované putiky co nevypadá jako pajzl. Dám si tam limonádu, zaplatím z karty na Juditino jméno, kde jsou nějaké peníze z těch co jsem vydělala a utratila za poslední tři měsíce. Upíjím pomalu, přemýšlím a občas mrknu na hodiny. Tak v jedenáct se zvednu, přiblížím se na MHD k západní bráně. Chvilku se potloukám a prohlížím si město. Jaký bude město, až se sem vrátím, teda jestli se sem vrátím. Jestli na té kopě mrtvol nebudu já a plakat nebude někdo jiný... Sbohem Stockholme. Vyrazím z města čtvrthodinku před smluveným časem a prostě jdu po cestě. Ta trocha potu, mi za to stojí. . Cestou u brány nahodím výraz znuděného teanegera, který musí udělat co se mu nechce v tom pekelnym vedru venku. Když mě někdo zastaví řeknu, že jdu na tu farmu. Trochu si venku vynadám, že jsem si nekoupila nějakou lahev s vodou. Šinu si to po cestě dál a tak nějak přemýšlím, jestli to vlastně nebyl jen sen, jestli tu ze sebe nedělám zpocenou blbku a jak mě vlastně najde, jak já najdu jeho a opravdu ho poznám až ho uvidím?

Fate - 22. září 2018 20:25

soukromá zpráva od Fate pro 22.6. Stockholm Sara V parku moc lidí není, protože většina lidí je v práci, aby si vydřela peníze, případně jsou na nějakém chladnějším místě. Jak je dnes větší vedro než za poslední dny, tak celý park občas zapraská, jak elektronika, která park tvoří nezvládá sálající slunce. Nedaleko parku je bar, jehož jméno je hatmatilka písmen. Nevypadá ale špatně. Když vejdeš, barman si tě přeměří ne příliš přívětivým pohledem. Peníze ale máš, takže neřekne ani slovo postaví před tebe sklenici s takovou razancí, až tě trochu pocáká. Vznášedlo tě vyhodí v čtvrti, kde se nachází západní brána. Město je tady dost opuštěnější a špinavější. Převážně velké haly a neudržované ulice. Občas zahlédneš koutkem oka nějaký ten pohyb. Vyrazíš k bráně po hlavní cestě a zjišťuješ, že provoz je tu velmi... Velmi podezřele řídký. A pak již zdálky vidíš první problém na tvé cestě. Brána je zavřená. A přední stojí několik vojáků SS a nevypadají zrovna přívětivě.

Umbra - 22. září 2018 20:31

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6. 2149, Guadalajara Nový začátek Stíny mne vydaly do nového světa a já se zjevila v jakési uličce... poklepu si na hodinky, které se zastavily na určitém času, protože... tělo Umbry, jak si ta laciná nicka říkala... nejspíše strávilo v Shadow Realmu moc dlouho. Z kalhot jsem vytáhla peněženku a zjistila, že tam nemá nic jiného než doklady, v čemž mi zakručelo v břiše. "Schránka k ničemu," usykla jsem si a vydala se do středu města, nebo vesnice. Sama Umbra nevěděla kde to je, nebo aspoň její vzpomínky mi nic neříkaly, ale název: "Bienvenido a Guadalajara" mi říkalo, že nejspíše tato vesnice má název Guadalajara. Po chvilce jsem našla obchůdek... něco jako samoobslužný obchod. Vešla jsem dovnitř a zastavila se v půlce otevírání dveří, když jsem uslyšela zazvonění zvonku nad hlavou, hned následovaný slovy: "Hola señorita!" Stará žena za pultem se dívala na nějakou kazetu, ale její vřelý úsměv mne zaskočil. Sice vypadala úplně jinak jak já... vypadala, že mne ani neodsuzuje. Kývla jsem na ní a šla jsem dovnitř obchodu najít něco k jídlu. Zobrazit SPOILER Po tak dvou minutách si zase pustila kazetu a já si všimla různých prášků, které měla hned vedle televize... široce jsem se usmála a rozsvítila jednu stojanovou lampu v obchodě tak, aby šla vůči ženě za pultem a dělala, že si jej prohlížím. Můj stín ale ihned popadl stín ženy za ruku a její ruka vystřelila po různých ampulkách s prášky... i když jsem byla mnohem slabší, oproti staré ženě jsem měla jasnou výhodu. "¿Qué diablos?" Řekla chraplavým hlasem a již ji vlastní ruka cpala prášky vůči puse... jedno zmáčknutí na krku a ona proti své vůli spolkla. V ten moment se podívala na mne a vykřikla: "Ese eras tú!" Druhou rukou popadla zkrácenou brokovnici, ale byl tu problém... její prsty ji nedovolali odjistit pojistku a ona tam jen lapala po dechu. Prášky měly hodně rychlý nástup protože byly na uklidnění... a vzít si jich tak 20-30 není úplně... no... vhodné. Po pár vteřinách žena dopadla hlavou o pult a pak na zem. Já se jen tiše zasmála a vzala ji z jejích křečovitých prstů brokovnici a dala si ji za pas. Ona se na mne dívala i když jsem nějak tušila, že brzo vydechne naposledy. A já? No... šla jsem se podívat po obchodě co si vzít... potřebovala jsem úplně cokoliv a hlavně také věci na cestu. Přeci jen... obchod byl nyní celý můj, nebo ne? // Tak, kdyby to takto nešlo, tak řekni xD Jen mne napadlo... že si to takto odehraji a ty můžeš třeba říci, že se tam zjeví její syn, nebo někdo přijde do obchodu~ :P V nejhorším smažu :D //

Fate - 23. září 2018 08:49

soukromá zpráva od Fate pro 22.6. 2149, Guadalajara Oscur Kroky Oscur v novém těle zamíří směrem do středu města, nebo alespoň tam, kde ho tuší. Brzy narazí na obchůdek, který přeprodává zboží z hlavního města. Na dveřích se taky krčí cedule: "V pondělí, středu a pátek zboží z farmy." Umbra je z hlavního města, takže jak to funguje na takovýhlech vesnicích v její hlavě nenajdeš. Mimo toho, že se o ně hlavní města moc nestarají a většinou si žijou všichni dost po svém. Nebo alespoň to jí řekli rodiče. Na policích najdeš samé náhražky a chemii z hlavního města, která v dnešní době nahrazuje většinu jídla. Zatímco se tváříš kvůli kameře jako největší neviňátko, tvůj stín se činí. Poslouchá tě jako hodinky, ještě lépe než v Shadow Realmu. Spojení s mutantem tě očividně posílilo, ale ještě nemůžeš využívat všechny své schopnosti, dokud nepřijdeš na to, jak tvé tělo z masa a kostí funguje. Volnou rukou popadne zbraň, ale tvůj stín se po její ruce vrhne včas. Jen sleduješ jak s třísknutím hlavou o pult se skácí k zemi. V okamžiku, kdy jí z prstů bereš brokovnici se však dveře otevřou a dovnitř vkročí muž. Mladý, poměrně statný a dost zarostlý. Celkově vypadá jako cestovatel. Zarazí se ve dveřích a zůstane na scénu před sebou hledět poměrně překvapeně. Asi úplně neví, co si o tom má myslet.

Umbra - 23. září 2018 16:20

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, Guadalajara Oscur Vše šlo podle plánů a já se dívala do očí staré ženy, která mi svým pohledem říkala, že by mne nejradši zabila. Ale... mne to bylo absolutně šumák a jen jsem se sadisticky koukala, jak se jí pomalu ztrácí barva z očí a ona pomalu ale jistě umírá. Z toho všeho mne ale probudilo jedno, a to zazvonění zvonečku ode dveří... já... umírající ženu před sebou, která držela brokovnici spíše jako kdyby mi ji chtěla nabízet... než něco jiného. Můj stín ji donutil ji chytit zbraň a namířit na přítomného... v tom jsem zvedla ruce a řekla: „Zvedněte též ruce,“ směrem k němu a čekala, až tak udělá. „Říkala něco španělsky, než si vzala asi tucet prášků a pak na mě namířila. Nejspíše nesnáší takové, jako jsme my... cestovatelé...“ můj stín zvedl její ruku tak, aby ukázala na zámek a následně na stínidla, aby sem nebylo vidět. „Dělejte, nebo nás oba odpráskne!“ Můj stín se ji pokusil nějak zvednout a manipulovat s jejím umírajícím tělem... potřebovala jsem se tohoto chlapa zbavit a jak jinak než rukou této ženy, na kterou pak svedou všechnu vinu. Počkala jsem tedy, jestli se mi to povede a jestli tento cestovatel bude nějak reagovat, nebo se rovnou po ženě rozeběhne a „zachrání mi život“ v tom případě? No... jednoduše by můj stín donutil starou ženu vystřelit dříve, než by byl schopen zbraň vytrhnout z ruky. // Snad takovouto manipulaci s umírajícím NPC mohu XD Pokud ne, tak řekni... jen se mi nechce psát post o třech řádcích kvůli mému plánu :D //

Fate - 23. září 2018 22:57

soukromá zpráva od Fate pro 22.6.2149, Guadalajara Oscur Muž několikrát zmateně zamrká, když se proti němu zvedne zbraň. Když na něj promluvíš, povytáhne obočí a lépe si popondá vak na rameni. "Já si přišel jen pro zásoby, nenechte se rušit, " promluví poměrně hlubokým hlasem a vydá se mezi police krámku, jakoby se nechumelilo. Vypadá to, že je mu tak nějak úplně ukradené, že by tě snad mohla zastřelit. Lopotícího se stínu, který objímá a manipuluje stínem ženy si všimnout nemůže, protože je skrytý za pultem. Nicméně on je momentálně skrytý mezi regály. V klidu si prohlíží jednotlivé produkty, jako kdybyste tam s prodavačkou hrály dámu. Jistě, proč ne, přeci jen, tohle už je více mrtvola než NPC. Kdyby se něco nestalo, upravila bych to přesně takto ve svém příspěvku. :)

Sara Bergdotterin - 24. září 2018 09:47

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049, Stockholm Západní brána. Hned jak tu bandu zmetků uvidím, zahnu za nejbližší roh. Zkusím najít cestu do nějaké postranní uličky odkud bych si je mohla přepočítat a obhlédnout situaci. No to mě poser! Asi sem neměla doufat, že to bude hladké. Začnu obhlížet okolí, hledat nějakou skulinku. Krucinál, už sem se rozhodla, nemůžu se nechat zastavit! Musí tu někde být chyba, skulina… prostě musí. Silou se probít nemůžu, to by jen zavolali posily. Mohla by jsem si udělat mojí schopností schody přes zeď...ale to mě uvidí... Jestli je tam nějaká farma, mohli by tam vést stoky. Opustím rožek a začnu hledat vstup do stok. Většina lidí je v práci, takže moc čumilů nebude.

Fate - 24. září 2018 10:01

soukromá zpráva od Fate pro 22. 6. 2049, 12:50 Stockholm, Západní brána Sara Projdeš vedlejšími ulicemi až ke krajní boční uličce, odkud můžeš vidět na bránu. U malého průchodu branou, který je zavřený stojí dva vojáci a nedaleko se poflakuje ještě jeden. Všichni jsou ozbrojeni a v plné polní. Poblíž brány taky stojí vznášedlo, dodávka správní síly. Brána je neprostupná a vysoká, nad ní se potom zvedá energetický štít města, který uvnitř mimo jiné udržuje dýchatelný vzduch. Brána je uzavřená a ovládá se z centra města. Malý průchod skrze bránu jsi již obhlédla. Farmy za městy jsou soběstačné a s městem nemají kromě obchodních styků žádné propojení. Jediné co jim město poskytuje je rozšířené pole filtrů vzduchu. Ve městě prší jen když správa města chce a stejně prší jen v zimě, takže kanalizace z ulic není přístupná. Když je potřeba, automaticky se vysouvají úzké kanálky podél cest. Servisní šachty kanalizace jsou většinou v zamčených budovách po celém městě. Ovšem v tomto opuštěném koutu města skoro nikdo není, takže šance, že tě někdo uvidí, nebo na někoho narazíš je velmi malá.

Sara Bergdotterin - 25. září 2018 10:41

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049, Stockholm Západní brána. Jak tak obhlédnu svou situaci vidím, že jsem docela nahraná. Asi mě nezbejvá, než se jít pánů hlídačů zeptat. Snad mě nezabásnou za zeptání. Vrátím se z boční uličky zpátky na hlavní cestu oklikou, aby mě neviěli a pak tam přijdu po hlavní cestě jako prostý občan a zeptám se pánů SSáků. Dobrý den, dá se nějak dostat na farmu za městem?

Anthony B. Carter - 25. září 2018 12:16

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro u>Venku -> zpět hlavní místnost Mei -> Logan, Laura, Mina Přestože jsem proti Loganovi neřekl vlastně nic tak špatného, po slovech Mei se lehce zastydím. Prozatím jsem viděl jen jeho neochotu nás učit, jeho tichý, tvrdý přístup a zamračenou tvář, nijak jsem se ale nezamyslel nad tím, co vše za svého dlouhého života zažil. Musím se přiznat, že ho stále vidím jako toho z komiksů a již mi plně nedochází, že je to jen člověk z masa a kostí, člověk, co také prožívá a cítí. Se samozřejmostí jsem po něm chtěl, aby nám předal své zkušenosti a znalosti a už mě nenapadlo vůbec jenom zvažovat, jak těžké to pro něj musí být. Chtěl bych Mei poděkovat za její slova, nedokáži však najít tu správnou větu a zůstávám tedy v tichosti. Protože nejsem schopen přiznat chybu? Ale ne, tím to určitě nebude. Stejně je teď řeč o Lauře, tak proč se navracet k předchozímu tématu. Zdá se mi, že se tvář mé společnice změnila, nedokáži si ale představit proč. Že by na ní běh přeci jenom byl dnes trochu moc a ona nemůže? Nebo má hlad? Chvíli na ní zamyšleně hledím, nakonec se ale rozhodnu, že hlad bude skutečně tím důvodem. Naštěstí se už ale blížíme zpátky a pokud se nepletu, čeká nás skvělá snídaně! "Tak je na nás, abychom to horší a horší proměnily jen v lepší a lepší." Pousměji se na Mei, když vcházíme do chodby směrem k hlavní místnosti. Konečně zase téma, ve kterém se orientuji. "Když si dáme nějaké malé cíle, snad by to nemělo být ani tak nebezpečné." Musíme se naučit své schopnosti ovládat a to čím dříve, tím lépe. Dobré ráno jsem všem již přál, proto teď beze slova zamířím rovnou ke stolu. "Hmmm, teď to vypadá ještě lépe než předtím." Po běhu se začíná ozývat žaludek a já bych snědl snad cokoliv. "Mimochodem, co nás čeká dnes?" Optám se hned, jakmile přede mnou leží miska s jídlem.

Umbra - 25. září 2018 16:46

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, Guadalajara Oscur Věděla jsem to, že oproti mému světu, zde nemám takovou moc, ať buď jak by lidé nazývali... nadpřirozenou, ale... ani pověst, díky které by mi dotyčný spadl na kolena. O to více mne naštvalo, že on toto jednoduše ignoroval a hrál, jakoby se nic nedělo! Bylo dost možné, že mi cukalo oko a já měla menší tik... přesto jakmile procházel blízko, tak stará žena zmáčkla spoušť a vystřelila proti dotyčnému. Chtěla jsem vědět vlastně co je zač, když se takto chová... vážně nepovažoval za hrozbu zbraň? Mohl to být takzvaný mutant jako Umbra, nebo prostě jen někdo, kdo nyní uvidí své střeva na zemi a bude prosit, ať ho má polomrtvá loutka nezabije? Kdo ví...

Fate - 25. září 2018 21:08

soukromá zpráva od Fate pro 22.6.2149, Guadalajara Oscur Místností zazní výstřel a na celé scenérii to změní akorát to, že muž se směrem k vám tázavě podívá, než zmizí mezi regály. Broky jsou zavrtané v protější zdi, aniž by na něm zanechali jakékoliv stopy. Či nějak otřásli jeho sebevědomím. Za to z ulice se ozve křik. Muž si prochází zboží, zatímco na ulici se ozve dusot, pak i motor. Tvá loutka je již zcela mrtvá, takže si s ní můžeš házet jak s hadrovou panenkou, zcela jak chceš.

Mei Watanabe - 25. září 2018 23:18

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro Venku -> Hlavní místnost Tony, Logan, Laura, Mina, Smiley Na Tonyho optimistický prístup prikývnem. "Máš pravdu, postupne to zvládneme." Zlahka sa usmejem a pokračujem v lahkom pokluse. "Smiley bude vedieť, čo robí, určite nás povedie spolu s Loganom dobre." Súhlasím, no sama si tým nie som tak moc istá. Tony však vyzerá byť presvedčený, že to pôjde a tak tomu budem veriť tiež. Pre dobro svoje i skupiny. Pozitívne myslenie je polovica úspechu, niekde som to čítala. Doklusáme až späť k vchodu do jaskyne a tam trochu spomalým, až napokon pri schodoch nahor prejdem do kroku. Počas prechodu cez jaskyňu ideme mlčky a čas využívam na vydýchavanie sa. Nemôžem povedať, že napriek skromnosti jedla, ktoré na nás čaká, sa naň už teším. Utriem si jemne orosené čelo a tvár. Len čo dorazíme späť dnu, zlahka sa usmejem na zvyšok. Na jednu stranu by som sa šla opláchnuť, na druhú mi niečo hovorí, že tréning bude pokračovať a oplachovanie bude zbytočné míňanie vody. Chvílkovú nerozhodnosť si môže všimnúť každý, kto sa bude dívať dostatočne pozorne. Napokon sa však rozhodnem dať prednosť jedlu. Podídem k stolu a posadím sa vedla miesta, kde Smiley. "Dobré ráno," prehodím k nemu a prisuniem si volnú misku s jedlom, ktorá je najbližšie v mojom okolí. "Dobrú chuť." Poprajem Tonymu a potom už sa pustím sama do jedla, počúvajúc rozhovor ostatných.

Fate - 26. září 2018 14:38

soukromá zpráva od Fate pro 22. 6. 2049, 13:00 Stockholm, Západní brána Sara Vykoukneš zpoza rohu směrem k bráně, aby jsi zjistila, že třetí voják nyní stojí zády k hlavní cestě a povídá si s hlídači. Vypadá to, že nejsou zrovna dobře naladěni. Taky tady vypadá dost mrtvo. Upřímně, vypadají dost znuděně. Když přicházíš po hlavní cestě, jeden z vojáků si tě všimne. Nahodí opravdu ošklivý úsměv a drkne do svého kolegy, který upozorní toho, který stojí zády. Všichni tři tak sledují tvůj příchod. "Nazdárek dívenko," pozdraví tě jeden z vojáků a přehodí si energetickou pušku v ruce. "A pročpak se tam někdo v nejvyšším úmoru snaží dostat?"

Sara Bergdotterin - 26. září 2018 15:15

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049, Stockholm Západní brána. ”Protože někdo...” ukážu pacem na sebe. ”Nemá mezi prací a domácími povinnostma čas jindy než kolem oběda.” Snažím se být milá, jak jen to vedro dovolí. ”Takže mohli byste mě prosím povědět, jestli se tam dá dnes dostat?” Doufám, že jsou jen znudění a hned mě pustí. Má, ale pravdu mohla sem si asi koupit nějakou balenou vodu na cestu.

Fate - 26. září 2018 15:44

soukromá zpráva od Fate pro 22. 6. 2049, 13:05 Stockholm, Západní brána Sara "Tak si někdo... Měl koupit potraviny na trzích," ozve se se zabručením jiný z vojáků. Ten co mluvil předtím do něj drcne a zazubí se na něj. "Nebuď takovej pruďas. Slečna se tu plazí v úmoru mimo město a ještě se bude muset koukat na tvůj kyselej ksicht," pronese a otočí se zpět na tebe. "No to dost záleží na tom, kdo jsi," pronese a usměje se na tebe asi jako na šestileté dítko, "a co pro průchod uděláš..." dodá mnohem zlověstněji a jeho úsměv se trochu... Pokřiví.

Sara Bergdotterin - 27. září 2018 07:57

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049, asi půl jedné. Stockholm Západní brána. Vojákova slova, rozbuší mé srdce, cítím jako-by se mi stáhli vnitřnosti a udělalo se mi sucho v puse. ”Uhm..j-já nejsem nikdo důležitý.” sklopím pohled, nervózně se levou rukou podrbu za uchem. Notak musíš něco vymyslet! ”Mám peníze, akorát tak na jídlo pro naši rodinu, já... ” Teť mi to došlo, on je zkorumpovaný a o peníze mu vůbec nejde. Chce moje tělo! Je to ta cena, kterou za odchod budu muset zaplatit? Cítím, jako by mě nějací raraši tahali za nervová zakončení. Rozechvělím hlasem dokončím větu. ”...je zde...je zde, nějaká... jiná cena za průchod?” Na prázdno polknu. ”Opravdu to jídlo potřebujeme.”

Fate - 27. září 2018 10:13

soukromá zpráva od Fate pro 22. 6. 2049, 13:07 Stockholm, Západní brána Sara "Každý je důležitý. Nebo snad nejsi občan tohoto města?" uchechtne se voják. Odkazuje se tak na obrovskou propagandu vlády, která se snaží občany uklidňovat a podporovat rodičovství. Když začneš o penězích, voják který do teď zůstával potichu se tiše zachechtá. Když se ovšem zarazíš, vymění si pohled a ušklíbnou se. "Jistě, že je zde nějaký způsob, jak se můžeme domluvit, pokud budeš rozumná," kývne hlavou na souhlas voják a olízne se. Ten který se na začátku rozčiloval, že jsi si měla jídlo raději koupit na trhu si povzdychne, sebere se a odchází stranou. "Jestli se tam tak nutně musíš dostat, pak se cena za průchod právě zvedla," promluví poprvé ten poslední.

Sara Bergdotterin - 27. září 2018 10:47

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049, po jedné. Stockholm Západní brána. Otočím se k druhému vojákovy a spadne mi brada, nevím co mu mám odpovědět. Jdu pozdě a ještě mě vydírají. Stále nemůžu uvěřit, jak je to město zkažené. Co mám dělat? Skloním hlavu, ale vypadá to, jako by mi spadla, chytím se za lokty jak můj postoj jde do kytek. Nakonec poraženecky kývnu. Na jednu hodinu to nestihnu, že sem se flákala v parku. Snažím se nebrečet. Podívám se na strážné. ”Co se bude dít?”

Fate - 27. září 2018 10:57

soukromá zpráva od Fate pro 22. 6. 2049, 13:10 Stockholm, Západní brána Sara Když na ně tak beze slova zíráš, vypadají ještě pobaveněji. "Ty hele... Myslíš, že to bude její poprvé?" zašklebí se jeden z nich. "No vypadá na to dost nevinně..." odvětí mu ten druhý s ještě silnějším nadšením v hlase. Když přikývneš, znovu se po sobě podívají a chvíli to vypadalo, že si snad plácnou. "V první řadě půjdeme trochu stranou z očí..." chytí tě jeden z nich kolem ramen, nicméně sotva jeho ruka dopadne na tvé tělo, rozrazí se průchodové dveře brány. V nich stojí další voják. Nemá však pušku a je celkově méně vyzbrojen. Za to se jeho uniforma chlubí mnoha insigniemi. Na očích mu sedí veliké tmavé brýle. "Co se tady děje?" zahartusí jeho mohutný hlas na vojáky, kteří v tu chvíli vypadají, jak kdyby je někdo opařil. "Tady no... Eeem..." začne jeden z vojáků. "Slečna potřebuje projít branou na farmu," doplní jeho koktání druhý, který se vzpamatoval o mnoho rychleji. "Tak co s tím zdržujete?" zabouchne dveře, které se okamžitě přelijí silovým polem a přejde k vám. "Vaše doklady prosím," vyzve tě, zatímco ti dva vojáci od tebe ustoupí a vrátí se na svá stanoviště vedle dveří. Očividně důstojník k nim stojí zády, takže nevidí, jak protáčí oči a posunkují mu do zad. Trpělivě čeká, až vylovíš své ID.

Sara Bergdotterin - 27. září 2018 12:50

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049, po jedné. Stockholm Západní brána. Když mám pocit, že není jiné cesty, přijde další změna. Je to záchrana, nebo další hřebíček do rakve? Narovnám se, sem přece občan co se nemá čeho bát, nebo to alespoň předstírám. ”Ano...Pane” hlas mám rozechvělí, z toho co se mohlo stát. Pak mu dám ID kartu. Mohla bych mu říct, co mě ti dva chtěli provést, ale spíš by mě to ublížilo víc než jim, navíc bych upoutala další nežádoucí pozornost. Navíc je to jejich slovo proti mému. Pak čekám co mi na to poví.

Fate - 27. září 2018 14:44

soukromá zpráva od Fate pro 22. 6. 2049, 13:11 Stockholm, Západní brána Sara Čeká až vyndáš průkaz a předáš mu ho. Přeskenuje ho, zkontroluje výsledek a vrátí ti ho. "Děkuji slečno Lavi," pokyne ti a otočí se ke dveřím. "Otevřete!" štěkne přísně na vojáky, kteří hned jak se otočil tak se napružili do pozoru. Netrvá dlouho a silové pole se stáhne ze dveří, které se otevřou. "A příště to nezdržujte!" zavrčí ještě na ně a pokyne ti ke dveřím, "až po Vás."

Sara Bergdotterin - 27. září 2018 17:56

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049, skoro čtvrt na dvě. Stockholm Západní brána. "Děkuji pěkně." Uctivě poděkuji, když mi vrací doklady. Trochu sebou škubnu, když komanduje vojáky. Vyrazím skrze bránu. Úleva trvá jen do doby, když vylezu ven z města. Už ve městě jsem se potila, tohle se dá popsat slovy jedině jako zkurvené vedro. Jak jdu pryč z města přemýšlím sama nad sebou, což jde v tom vedru těžko. Sakra, vždyť jsem dnes nešla do práce a málem jsem se vyspala s vojákama kvůli snu o němž doufám, že byl opravdový...No nejsem já ale pako... Pousměju se nad svým smýšlením a pořádně se narovnám, neboť sem se ještě hrbila od toho, jak mě ti vojáci zkoušeli dostat do postele. Musím přidat do kroku a hledat… jo něco co určitě poznám, že je to ono...jo super tak vzhůru do toho, snad to ještě nezmizelo.

Fate - 27. září 2018 18:07

soukromá zpráva od Fate pro 22. 6. 2049, 13:13 Stockholm, Západní brána Sara Na tvé poděkování jen pokývne hlavou a vkročí za tebou do dveří. Uslyšíš, jak za ním opět prásknou. Brána je dobře na několik kroků tlustá. Ani s pořádným laserovým dělem by se přes ni nikdo nedostal a to ani kdyby ji nechránilo silové pole. Vyjdete na druhé straně, kde důstojník práskne i druhými dveřmi. Na této straně stojí další tři vojáci a další vznášedlo. Tentokrát to však není dodávka ale po zuby ozbrojený tank. Jinak se ten stroj popsat nedá. Tyto vozidla se vidí jen málo a to především, že jsou to stroje určené do pouští v které se proměnila většina světa. Skoro to vypadá, jak kdyby město čekalo nějaký útok. Když se máš k odchodu, jeden z vojáků tě čapne za loket. "Ne tak zhurta slečno. Ještě scan," ozve se a hodí pohled po důstojníkovi. Ten se v tu chvíli zatváří jak kdyby spolkl citrón. "Jistě, jistě," zamumlá a přejde k vozidlu, na kterém je položený poměrně malý přístroj.

Umbra - 27. září 2018 19:03

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, Guadalajara Oscur[/b] Po výstřelu se ale nestalo to, co jsem čekala. Dotyčný uhnul? Normální člověk by neuhnul... proto zde byla jen jedna možnost ale v tom se na tento obchod strhla pozornost. Výkřiky z ulice a oči přímo na mne a na prodavačku, kdy můj stín pohnul její zbraní tak, aby namířila na mne. Já zvedla ruce a ona pár vteřin na to jen spadla na pult, mrtvá. Odkopla jsem brokovnici, abych si udělala alibi a nechala tedy již mrtvolu být mrtvolou. Já vyběhla ven a vykřikla: "Zavolejte někoho... prodavačce se něco stalo... nejspíše omdlela... ten muž je možná zraněný... jsem v pořádku! Jdu se podívat, jestli se mu něco stalo..." vběhla jsem hraně dovnitř a zalezla mezi pulty aby mne nebylo vidět a rázným krokem šla vůči muži. "Mutant... hádám dobře, že?" Zeptala jsem se a stála tak, aby mi nemohl nějak zmizet z obchodu. Zatím jsem na něj neútočila, hlavně, když by to mohl být klidně spojenec... "Věděl jsi od prvního momentu co se tu děje... viď?" Darovala mu významný pohled a věděla, že každou chvilkou zde bude policie nebo bůh ví co tu mají a budou vyšetřovat co se tu vlastně stalo. Ještě, že jsem to tak dobře zahrála...

Fate - 27. září 2018 19:14

soukromá zpráva od Fate pro 22.6.2149, Guadalajara Oscur Lidi po ulici běhají docela zběsile. Většina lidí jich běží však pryč od obchodu. Několik pohledů dovnitř putuje, většinu lidí to odradí. Nebo to tak minimálně vypadá. "Už běželi pro šerifa," křikne ti někdo v odpověď, když vyběhneš z obchodu. Nicméně, když vběhneš zpátky dovnitř, můžeš si všimnout, že terminál na placení je zapnutý. A když vejdeš mezi pulty... Nikdo tam není. Východem rozhodně neodešel, před tím jsi stála ty...

Umbra - 27. září 2018 23:08

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, Guadalajara Oscur Nakonec... když jsem začala mluvit zpoza rohu, tak nikde nikdo... myslela jsem, že se třeba někde schovává, ale krátký pohled na platební terminál vedle mrtvé ženy mi naznačil, že dokonce zaplatil. Povzdychla jsem si a stále mezi regály si vzala nějaké to zboží na cestu... takové ty obecně vhodné věci. A pak? No... postavila jsem se tak 5 metrů od mrtvé ženy, které začaly téct sliny z pusy rovnou na zem a čekala, až se tedy zjeví šerif. Kdybych utekla... tak by to bylo asi vše ráz na ráz a byla bych první hledanou osobou. Ale když budu zpovídat jak se toto stalo... tak se prostě všechno nějak vysvětlí a já takto aspoň nakoupím zadarmo. Sice jsem mohla něco... vzít té ženě z peněženky, ale to mi připadalo už takové, že kdybych platila na její účet někdy... brzo by se na mne opět obrátilo světlo. Stále jsem potřebovala zjistit jak moc silná zde budu a... jak moc budu potřebovat pomoc ostatních do doby, než zesílím.

Fate - 28. září 2018 14:26

soukromá zpráva od Fate pro 22.6.2149, Guadalajara Oscur Netrvá dlouho a do místnosti vrazí chlap. Pořádný mohutný muž. Na sobě má černý těžký kabát a celkově vypadá jak vystřižený z westernu. Jen těžká laserová puška, kterou třímá v rukou napovídá, že čas se tady nezastavil. Zvedne hlavu a jak mu padne světlo do tváře, můžeš si všimnou, že v mladých letech zrovna není. Přejede scénu pohledem a přejde k ženě, které zkontroluje pulz. Zavře jí oči a hvízdne na někoho venku. Přiženou se dva pacholci, aby ženu odnesli. "Co se stalo?" zeptá se rázně bez pozdravu a měří si tě pohledem. Hlaveň má sice volně, ale jeho pohyby tě nenechávají na pochybách, že s ní umí zacházet sakra rychle.

Umbra - 30. září 2018 15:20

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, Guadalajara Oscur Do dveří vnikl šerif, který očividně fungoval jako hlavní doktor, protože diagnostikoval ženu jako mrtvou a zavolal dva další, kteří ji odtáhli jako pytel brambor. Stála jsem tam s věcmi na přežití a on mezi dveřmi. "Upřímně nevím... brala jsem si tu věci a šla jsem zaplatit. Žena si vzala prášky akorát když jsem chtěla zaplatit, ale v tom přišel vysoký cizinec, na kterého hned namířila zbraní. Následně dokonce vystřelila... a pak skončila takto," pokrčila jsem rameny a dodala: "Jestli chcete, mohu vám ho nakreslit, ještě si ho pamatuji. Šla jsem zkontrolovat, jestli je v pořádku, ale byl pryč. Nejspíše utekl zadními dveřmi, ale protože nevím, jestli byl ozbrojený a nechci vám brát vaší práci šerife... tak jsem ho nepronásledovala. Mohu jít? Nemám žádné zranění..." zeptala jsem se jej a pokud chtěl, tak mu i dotyčného nakreslila. Kreslit jsem snad nějak uměla... a tak udělat nějakou skicu jak vypadá nebude těžké...

Fate - 30. září 2018 15:41

soukromá zpráva od Fate pro 22.6.2149, Guadalajara Oscur Pokud se podíváš skrze výlohu, můžeš si všimnout, že venku se připojí k pacholkům nesoucí mrtvolu také muž s nabitým opaskem nejrůznějších věciček. Vypadá dost vyplašeně. Šerif zato působí naprosto klidně. Když zmíníš "vysokého cizince" povytáhne obočí, ale nechá tě domluvit. "Popiš mi ho..." vyzve tě nakonec. Zavrčí a odplivne si. "Zatracenej Kojot. Zase se tu potuluje," zabručí si pro sebe. "Nebude potřeba ho kreslit," zaloví v kabátu a vyndá malé elektronické kolečko. Když ho zmáčkne, do vzduchu se promítne něco, co vypadá jako WANTED plakát. Na kresbě je snadno poznatelný mladík, kterého jsi zde potkala. Na kresbě má dost děsivý úsměv. "Měla jste ohromné štěstí slečinko. Doporučuji se tu sama nepotulovat," pokyne ti a pohled mu padne na prskající kabely, kde zcela určitě byla ještě před nedávnem kamera. Chvíli na ni hledí a vypadá, že by momentálně nejradši jmenovanému Kojotovi ustřelil hlavu. "Jistě, jděte. A dávejte na sebe pozor," vyzve tě a vyrazí za pult a závěsem dozadu.

Umbra - 30. září 2018 16:01

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, Guadalajara Oscur Nevěděla jsem, kdo je to ten Kojot a vůbec co je zač, ale ani on nevěděl, co jsem zač. Přesto jsem hraně kývla na slova šerifa, který mne před ním varoval a já zvažovala, jak asi může být těžké dotyčného najít. Brala jsem to tak, že když se ho i tamní šerif chce zbavit, tak bude zrovna někdo, kdo by mi možná v budoucnosti mohl pomoci. Navíc... bylo to jediné, co jsem nyní měla, než něco rozjedu sama. Docela mne iritovalo, že svou mocí jsem na úrovni leckterého slabého mutanta, ale co jsem měla dělat? Nebyla tu moc možnost dělat nic jiného než se spojit s těmi, kteří mne budou strážit do doby, než nabudu svou sílu, jako ve své domovině... Možná, kdybych jim ukázala své plány... je to dost riskantní, ale lepší, než si jen hrát na velkou paní, zamyslela jsem se a rozešla jsem se tedy s věcmi z obchodu. Nyní... jsem se vydala tedy hledat toho "Kojota" a nebo cokoliv zajímavého v tomto městě. Musela jsem se přeci trochu zorientovat a zjistit, jak se toto město v původním Mexicu má a co od místních obyvatel mám očekávat.

Sara Bergdotterin - 30. září 2018 18:20
	soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049, skoro čtvrt na dvě. Stockholm Západní brána. ”Aha tak jo.” Odpovím mu, a marně přemýšlím, co to vlastně budou skenovat. Pak dodám ”Sem myslela, že se skenuje při vstupu do města, kvůli nemocem a tak.” Jestli mají sken na mutanty tak sem v háji, ale na co by to měli, když Mutanti oficiálně vymřeli.

Fate - 30. září 2018 18:39

soukromá zpráva od Fate pro 22. 6. 2049, 13:15 Stockholm, Západní brána Sara Když mu odpovíš, pustí tě a ustoupí stranou. Důstojník přistoupí s příspěvkem a ten zabzučí a spustí se. "Kvůli nemocem ano. Tohle je něco jiného. Nařízení vlády, pokud si chceš stěžovat," odvětí voják, zatímco scénu před sebou sleduje. Důstojník se dostane mezi tebe a vojáka a mírně se předkloní. Dostane se tak až nepříjemně blízko. Když náhodou sklopíš pohled, můžeš si všimnout, že displej svítí červeně. "Jdi po téhle cestě rovně a u skály zahni vlevo," špitne k tobě, aby jsi ho slyšela jen ty a poté do přístroje klepne a narovná se. "V pořádku. Jen se do něj pořádně dostává písek..." zamumlá nenaloženě a znovu s přístrojem zaklepe až se rozsvítí zeleně. Poté ti pokyne hlavou a vydá se zpět k vozidlu. "Tak upaluj," pokyne ti voják hlavou a postaví se zpět ke dveřím.

Sara Bergdotterin - 01. října 2018 11:30

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049, čtvrt na dvě. Stockholm Západní brána. Pokrčím rameny a nechám se oskenovat, jsem celkem v klidu až do okamžiku, kdy si všimnu červeného světýlka, z toho mi přejede mráz po zádech, poněkolikáté za poslední půl hodinu. To není dobrý světýlko, že by fakt sken na mutanty...ale s tím co mě řekl, asi bude lepší ho poslechnout. Napadlo mě se mu podívat do očí, jestli nemá oči jako ten kocour z toho snu, ale neudělám to, protože si nepamatuju přesně oči toho kocoura. Jen na jeho slova pokývu hlavou. Když mě propustí vyrazím kam mi ukázal. Tochu se mi uleví, ale kvůli vedru né moc. Už ve městě jsem se potila, tohle se dá popsat slovy jedině jako zkurvené vedro. Jak jdu pryč z města přemýšlím sama nad sebou, což jde v tom vedru těžko. Sakra, vždyť jsem dnes nešla do práce a málem jsem se vyspala s vojákama kvůli snu o němž doufám, že byl opravdový...No nejsem já ale pako... Pousměju se nad svým smýšlením a pořádně se narovnám, neboť sem se ještě hrbila od toho, jak mě ti vojáci zkoušeli dostat do postele. Musím přidat do kroku a hledat… jo něco co určitě poznám, že je to ono...jo super tak vzhůru do toho, snad to ještě nezmizelo. Snad mě ten voják neposlal do pasti.

Fate - 01. října 2018 13:18

soukromá zpráva od Fate pro 22. 6. 2049, pozdě :D Stockholm, Západní brána Sara I kdyby jsi zvedla pohled k obličeji důstojníka, celou dobu má na očích tmavé sluneční brýle. Vyrazíš do pouště a teplota stoupá. Nicméně nejdeš příliš dlouho, když si všimneš výrazné skály vedle cesty. Skutečně funguje jako dobrý orientační bod. Kromě spalujícího slunce odrážejícího se od písku široko daleko není nic vidět. Pokud vyrazíš vlevo, jak tě instruoval, sejdeš po mírně se svažujícím svahu. "Nečekal jsem, že tak rychle rozšíří zprávu mezi městy," ozve se hlas kousek za tebou. Pokud se ohlédneš, ze stínu skály vychází důstojník, který tě sem poslal.

Alfa - 01. října 2018 21:02

soukromá zpráva od Alfa pro 21. červen, Seatle Po snídani se věnuji studiu, obvykle až do oběda, kdy její otčím konečně odejde do práce...nebo kam vlastně jde. Mezi lidi příliš nechodím, protože telepatie a telekineze jsou nějak propojený a já bych nerada aby věci zase začaly létat kolem, zvláště na veřejnosti by to nebylo zrovna dobré. Odpoledne se pak obvykle věnuji buď kresbě nebo hře na piáno, to mě vždy uklidní. Často také trénuju schopnosti, abych je měla více pod kontrolou a byla s ní přesnější. Musím si ale dávat pozor na čas protože otčím se sice obvykle vrací k večeru ale jeden nikdy neví a já by nerada aby si všiml něčeho podezřelého. Může se přeci vrátit kdykoliv. Spát pak jdu kolem půlnoci, obvykle po tom co si vyslechni jak špatná dvera jsem byla a že jsem si matky vůbec nevážila.

Fate - 01. října 2018 21:40

soukromá zpráva od Fate pro 21. - 22 6. oficiálního roku 2049 Seattle Annie Noc z pondělí na úterý byla velmi neklidná. Zdálo se ti, jako kdyby se ti někdo pokusil vlézt do snu. Bylo to... Velmi zvláštní. Ráno přišlo nečekaně a nepřipadal jsi si vůbec odpočatá. Snídaně byla skromná, ale dostačující. V poslední době se ti zdá, že potravin a zásob v domě ubývá. Vzbuzuje to tak trochu podezření, co to vlastně tvůj otčím provádí, když není doma. Tobě je to ale jedno. I když máš po závěrečných zkouškách, kvůli kterým jsi musela cestovat šílenou dálku až do města, kde je školní institut, věnuješ se samostudiu. Během brouzdání tak narazíš na podivné poznámky. Pustíš si tak zprávy, aby jsi se dozvěděla, že po světě došlo k několika poměrně významným zmizením mladých členů důležitých rodin. A především... Přišli nějaké drby o mutantech. To tady opravdu hodně dlouho nebylo. V tu chvíli si všimneš koutkem oka pohybu na okraji místnosti.

Sara Bergdotterin - 02. října 2018 09:50
	soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049, pozdě, ale přece =oD. Stockholm Západní brána. S leknutím se otočím za hlasem, ale pohled na důstojníka mě uklidní, hlavně potom incidentu s červeným tlačítkem. Takže, přeci jen kocour? Nebo bych raději ještě měla být opatrná? ”Jakou zprávu?” Pomalu se k důstojníkovy celá otočím. ”Kdo přesně jste?”

Fate - 02. října 2018 10:17

soukromá zpráva od Fate pro 22. 6. 2049 za Stockholmem Sara Kráčí k tobě po písku a zkracuje vzdálenost mezi vámi. "V Londýně došlo k poměrně velkému incidentu, když se jeden poznatelný člen nechal napálit vládní vějičkou," odpoví a když se přiblíží, sundá si tmavé sluneční brýle a mrkne na tebe. Jeho oči mají tyrkysovo-zelenou barvu a svislé zornice. I když si oči kocoura nepamatuješ, tyhle jsou poznatelně nelidské. "Přiletěl jsem dřív. A když jsi se v jednu neukázala, šel jsem se podívat, co tě zdrželo. Naštěstí se mi podařilo přistát takto blízko, aniž by si mne někdo všiml," odvětí ti a dojde až k tobě. Ohlédne se k bráně. "Měli bychom jít, než jim to přijde divné." Pronese nakonec a pokývne ti hlavou. Vyrazí směrem za tebe do... Viditelně jen širé pouště, kam až oko dohlédne. Další příspěvek již směřuj přímo Smileymu.

Alfa - 02. října 2018 11:17

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. oficiálního roku 2049 Seattle I když jsem prospala celou noc mám pocit jako kdybych celou noc oka nezamhouřila. Zprávy o zmizení lidí jsou celkem znepokojující, zváště když se objevily ty drby o mutantech. Snad to nemá nic společného. Proč jsem se sem vůbec vracela? Když už jsem vážila tak dlouhou cestu na zkoušky do města, rovnou jsem tam mohla zůstat a nevracet se do týhle díry. Odtrhnu pohled od obrazovky a vyplašeně se rozhlédnu po místnosti abych zjistila zdroj pohyb. Je to zvláštní, kdyby byl v domě kromě mě ještě někdo jiný přeci bych ho musela cítit ne? Thomas by touhle dobou v domě být neměl. Že bych nevědomky zase něčím hýbala?

Sara Bergdotterin - 02. října 2018 12:06

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049, pozdě, ale přece =oD. Stockholm za Západní branou. Usměju se, když vidím jeho oči. Cítím, jak mě uvnitř hřeje pocit. Konečně se setkávám s někým, kdo je stejně jiný jako já. Jak prochází kolem mě, otočím se v jeho směru chůze, srovnám krok a jdu s ním bok po boku Že by tu měl nějaký neviditelný letoun. Jako v tom komixu pro děti co sem četla v děcáku “Takže...ehm...mno...kde to máš schovaný?” Snažím se neomaleně začít konverzaci. Přičemž mi projde hlavou: Super, já kráva se zase nemůžu vymáčknout. ”Bude to promě poprvý.” Sakra co to melu. Začnu v hlavě panikařit. ”Myslím to lítání teda...” Začervenám se nad špatně volenými slovy. ”...jako mezi městy, nebo se budeme teleportovat?” Snažím se zachránit situaci.

Fate - 02. října 2018 16:08

soukromá zpráva od Fate pro 22.6. oficiálního roku 2049, brzké dopoledne Guadalajara Valentina Již několik dní jsi v podstatě neměla co dělat, mimo tréninku a zdokolování svých zabijáckých schopností. Nicméně tento den zde nebyl ani nikdo z těch, co by tě mohli učit. Celkově je tady spojek kartelu málo, nicméně dnes jsou všechny pryč. Oni mise dostali, na rozdíl od tebe. Bublalo to a byli nervózní, když odjížděli. Ve vzduchu se vznášelo očekávání něčeho velkého. Svět se brzy změní, to jsi mohla cítit i bez zvláštních schopností. Kojot se dlouho neukázal. Nebyl nikde v okolí a do města vůbec nechodil. Jako kdyby se vypařil. Možná mu prostě začalo lézt na nervy, jak se ho snažíš ulovit, kdykoliv se objeví ve městě. I když vaše střetnutí spíše vypadala, jako kdyby si s tebou hrál. Možná jsi tak přišla o svou jedinou kořist, která tě skutečně zajímala. Nikoho jiného jsi od získání své schopnosti necítila. A to i když ji necháváš aktivné téměř po celou dobu. Přeci jen, nikdy nevíš, kdy se v někom ten dlouho ztracený gen probudí a ty budeš mít možnost ještě více zesílit. Toto ráno jsi neměla kam spěchat. Hala, kterou kartel používal, se nalézá na kraji města, mezi ostatními. Sem téměř nikdo nechodil a měli jste to klid. Mohli jste tu bivakovat a živořit dle sebe. V hale mimo vás také byli tajné náklady, na které se nesmělo sahat. Většinou zboží, které se odtud vozilo dál za hranice. Tady ho nikdo nehledá. Nemusela jsi zde spát, to jistě ne, ale tohle bylo místo, kde víš, že se ti nikdo nedovolí ublížit. Na to až moc dobře věděli, že bys je podřízla dřív, než by ti stačili zkřivit hlas na hlavě. A nebyl tu nikdo důležitější a schopnější než ty. Rozhodně by kartel raději ocenil tebe. I tento fakt si uvědomovali a ne všichni tě měli příliš v lásce. Místní šerif věděl, že se tu něco podobného děje, ale bylo mu to jedno, dokud se nevraždilo ve velkém a ve městě byl klid. Dokonce už vám nabídl i odměnu za hlavu Kojota. Ne že by jsi se o to sama již nějakou dobu nesnažila. Peníze a navíc schopnost? No kdo by to nebral. Byl tu však ten drobný háček, že ta šelma se nenechá tak snadno chytit. A pak to přišlo. Ten důvěrně známý pocit. To sladké vábení schopností. Nadcházející lov. Kojot je zpět ve městě. Nicméně než jsi se stačila sesbírat, ucítila jsi další cinknutí. Ve městě je nový mutant. A ne ledajaký. Silný mutant.

Fate - 02. října 2018 16:17

soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Annie Zprávy nejsou příliš konkrétní, ale to tě nepřekvapuje. Pokud jde o smetánku, informace, které se dostanou mezi běžné lidi jsou dost stručné. A většinou dost profiltrované. Prostě mají peníze, nos nahoru a mohou si dělat co chtějí. Když jsi jela na závěrečné zkoušky, vracela jsi se sem zpátky především kvůli matce. To totiž ještě byla naživu. A pak... Již nebylo na cestování jednoduše dost peněz. Když s sebou škubneš a rozhlédneš se po místnosti a tedy se začneš soustředit, zachytíš zcela jasnou myšlenku. Že by si mne všimla? Ale nikoho nevidíš. Tvá telepatie není dostatečně silná, nebo trénovaná, aby jsi dokázala cítit něčí přítomnost. V místnosti zachytíš cizí zvědavost. Rozhodně emoce jiné bytosti. Ale ať upínáš zrak jak chceš, nikdo tady mimo tebe není.

Smiley - 02. října 2018 16:28

soukromá zpráva od Smiley pro 22. 6. 2049 za Stockholmem Sara Srovná se mnou krok a tak kráčíme po horoucím písku směrem do pouště. Když se zeptá, uchechtnu se a sjedu k ní koutkem oka. "To jsi tak zvědavá?" opáčím otázkou na její otázku. "Pro mne v poslední době poměrně často," zazubím se na další poznámku a poměrně se bavím, zvláště, když zrudne jak rajčátko a od slunce to asi nebude. Zvednu ruku a zastavím ji. Před námi v písku jsou vytlačené stopy od něčeho těžkého. "Počkej tady chvíli," řeknu jí a udělám krok dopředu a prostě... Zmizím. Pokud před sebe natáhne ruku, může cítit rozpálený pevný kov. Za krátký okamžik se otevřou dveře do letounu. Vykloním se ze strany a pokynu jí, ať jde dovnitř. Interiér je šedý s výraznými prvky písmene X. Zavřu za námi dveře a posadím se do pilotního křesla. Toto je jen malý letoun, pro pár osob, takže se může posadit vedle mne dopředu. Nicméně než vůbec nastartuji, tak si popotáhnu límeček uniformy. "Tohle je tak nepohodlný..." zamumlám a jak se protáhnu, tak se uniforma změní na tyrkysovo-bílou srst. Uši se protáhnou a zašpičatí. Kolem mne kmitne tak třímetrový huňatý ocas. I když to není na první pohled tolik poznat, mám poměrně huňatou srst. Pro představu. Teď se teprve obrátím k řízení a naskočí tiché motory. Netrvá dlouho a zvedáme se do vzduchu.

Fate - 02. října 2018 17:25

soukromá zpráva od Fate pro 22.6.2149, brzké dopoledne Guadalajara Oscur Vyjdeš z krámku a kupodivu i se svým úlovkem. Šerif byl moc rozhozený přítomností neznámého, že ani nepostřehl, že jsi řekla, že jsi šla teprve platit. Na ulici se však stále srocují lidi a když vyjdeš ven, ulice téměř okamžitě zmlkne a pohledy se upřou k tobě. Po několika dlouhých okamžicích se někteří odkloní a začnou si šeptat. Jdeš však dál, aby jsi se dostala do středu města. Městu dominuje náměstí. Stojí tu něco mezi kostelem a chrámem. Své lepší roky již má budova za sebou, ale vypadá to, že svému účelu stále slouží. Také je tu poměrně velká masivní budova, kde je symbol šerifa. Několik obytných domů. Mohutná opevněná věc, chráněnější než cokoliv ve městě, na čem je symbol vody. Když městem projdeš, všimneš si, že jsou budovy situované na okraj něčeho, co mohl být rybník, s trochou fantazie možná jezero. Bývalo však. Teď je to beznadějně vyschlé. Celkově tu není příliš velkých budov staré doby, vypadá to, že toto město, pojmenované po svém mohutném předku stojí stranou původního města. Když procházíš ulicemi, dost lidí po tobě kouká... Podivně. Přiznejme si to, zrovna jako cestovatel nebo místní nevypadáš. Nicméně, když se dostaneš k bývalým dokům, je to zde stejně opuštěné jako haly na kraji města. Již žádné pohledy od podezřívavých lidí. Přesto máš stále pocit, že tě někdo sleduje. "Nazdar!" ozve se hlas v okolí. Jistě, že ho poznáš, je to hlas toho z obchodu. "Pardon za můj rychlý odchod, ale šerif mne zrovna v lásce nemá," pronese z jiného místa. Pak ho konečně uvidíš. Stojí na střeše jednoho domu a pohazuje si se stále ještě prskající kamerou. A... Culí se. "Nakonec mi zvědavost nedala. Ty nejsi místní. Co jsi zač?" zeptá se nakonec.

Alfa - 02. října 2018 21:03

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Když už se chci vrátit zpátky ke zprávám a přestat to řešit ucítím jasnou myšlenku spolu se závanem emocí...snad zvědavosti? Jak se sem vůbec dostal/a? Mělo by být zamčeno. I když jsem pořád dost vyplašená z přítomnost někoho dalšího v místnosti nedávám na sobě nic znát "Ano všimla jsem si tě" odpovím klidně na otázku kterou nevyslovil/a. Nedokážu přesně určit odkud myšlenka přišla, takže se jen rozhlížím po místnosti. Budu muset víc trénovat abych dokázala zjistit přítomnost dalších lidí. "Tak to už se nemusíš dál schovávat ne?" vyzvu osobu aby se odhalila.

Fate - 02. října 2018 21:12
	soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Annie Když přijde odpověď, zvědavost se změní na překvapení. Ah, telepatie. To dává smysl. Zachytíš myšlenku. A jsi si jistá, že mne chceš poznat? Někde nad televizí se objeví úsměv. Říkají mi Smiley. Těší mne mladá dámo.

Alfa - 02. října 2018 22:12

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Přimhouřím oči když se nad televizí objeví jakoby kočičí očka a široký zubatý úsměv. Srdce mi poskočí strachy. I když jsem teď o něco klidnější když vím s kým mám tu čest, přesto jsem dost vyděšená. I když jsem se musela naučit držet svoje emoce alespoň trochu na uzdě je to dost obtížné...zvláště v takovýchhle chvílích. Nemám žádný zájem představovat se, navíc tady asi nebude náhodou takže bude minimálně znát mé jméno. "Mě ne, nemáš žádné vychování? Vkrádat se lidem do domů?" odvětím chladně na jeho představení.

Sara Bergdotterin - 03. října 2018 07:03

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049, asi půl jedné. Za Západní branou Stockholmu, u maskovné lodi. Smiley Prej počkej tady a jen tak si zmizí... ”Ehm.. Tak jo no” Čupnu si a rozhlédnu se. Je tu hrozné horko, potímse jak prasátko. Naberu si do ruky trochu prachu ze spálené země, trochu si s nima pohraju svou schopností. Zcelím je do nějakého tvaru co mě zrovna napadne. Pak se otevřou dveře letounu a můj odvoz mi pokyne ať jdu dovnitř. Čerstvě vytvořený patvar z prachu odhodím na zem než opatrně vstoupím. ”Doufám, že tam máš klimatizaci.” Chvilku si prohlížím interiér letadla, než zamířím do sedadla vedle pilota. Prohmatám trochu židli, ne že by sem hledala past, ale zajímá mě materiál. Sundám si batoh, sednu si, zapnu se. Držadlo batohu si provléknu pod stehnem, čistě zvyk z cestování veřejnou dopravou. Rozhlédnu se po palubní desce a přejedu po ní prstem, opatrně abych nic nezmáčkla. Příjemné na dotek. Někdo by mohl říct, že všechno ohmatávám jako slepec, jenže tohle je pro mě spousta nových materiálů na omak. Rychlí převlek pilota mě trošku zaskočí. po krátkém zamrkání se k němu natáhnu, abych ho pohladila, čistě ze zvědavosti, jak hebkou má srst. Schválně jestli bude mít stejně hebkou srst jak v tom snu. Kousek od něj se zarazím. ”Můžu?” Pokud mě nechá, tak si ho pohladím ”Takže, ty jsi Smiley. Byls v tom snu kocour.”

Fate - 03. října 2018 09:16

soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Annie Úsměv se zatočí ve vzduchu a posune se více k zemi. Musel jsem si být jistý, že kontaktuji správnou osobu. Odtuší jen na tvé chladné odseknutí. Vzhledem k tomu kdo jsme, jistě chápeš nutnost opatrnosti v přístupu k cizím. Úsměv na chvíli zmizí, aby se na zemi před tebou pomalu od čumáku a stejně barevných očí objevil kocour. Pokoušel jsem se tě kontaktovat méně... Invazivním způsobem, ale tvá mysl už si stačila díky své schopnosti vytvořit nějakou obranu. Nadhodí po chvíli.

Smiley - 03. října 2018 09:29

soukromá zpráva od Smiley pro 22. 6. 2049 na palubě Mini X-Jetu Sara "Jasně že je tady klimatizace," celkově je zde poměrně příjemně, i když stál letoun vypnutý na sluníčku v poušti. Mělo by to tu být jak v troubě, ale horko se nekoná. Sedačky jsou primárně potažené kůži podobnému materiálu. Zatímco si prohlíží okolí, já startuji všechny potřebné systémy, abychom mohli vzletět. Ani si nevšimnu, že se natahuje ke mne, až když se zeptá, otočím k ní hlavu a všimnu si její ruky kousek ode mne. Zamrkám a trochu zaraženě na ni chvíli hledím. Tak tohle se mi stalo s mladejma poprvé. Nakonec kývnu hlavou. Ať si poslouží. Ostatní byli spíše rozpačití z toho, že mám více podob. Má srst má stejnou kvalitu a hebkost jako má kočičí podoba, jen je o něco světlejší. "Na takovou vzdálenost se špatně udržuje větší podoba než ta kocouří," odvětím na její konstatování a než zvednu letoun do vzduchu, trochu se zarazím. Skoro to vypadá jako kdybych poslouchal. Poté se však konečně odlepíme od země a zamíříme do vzduchu. Zamíříme dál na západ.

Sara Bergdotterin - 03. října 2018 10:21

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049 Na palubě X-jetu Smiley Jemně prohrábnu jeho srst. Když tu cítím, jak mě start opře do sedadla. Slyšela sem, že některé stroje spadly na zem a nehodu nikdo nepřežil. Srdce se mi rozbuší, pevně chytím madla sedačky. Trochu se mi zatočí hlava. Začnu trochu panikařit, tohle je hodně jiné, než veřejná doprava. Mám strach, ale vím, že odejít je důležitější. Pár chvil mám potřebu, aby mě někdo držel za ruku. Jsem jak malá holka, přitom jsem to byla já, kdo Neomi a Liron držíval v takových okamžicích za ruce. Pak to přejde, já se uklidním a povolím stisk madel sedadla. Koukám z okna jak pod námi utíká země. Přemýšlím, co se mohlo stát, kdyby mě Smiley nezachránil. Co by bylo horší, ti dva vojáci, nebo hlídka se skenem. Náhle mi dojde, že jsem mu ani nepoděkovala. ”Dík za záchranu.” Povím, abych to hned napravila. Podívám se na Smileho, jak se soustředí na řízení, ale nechci na něj civět, asi by mu to bylo nepříjemné, tak se vrátím pohledem ven z okna. Během koukání z okna přejdou mé myšlenky od toho co bylo k tomu co bude. Kam vlastně jedeme a kolik je tam mutantů? Proč se vlastně nezeptám. Kam jedeme, éh teda letíme? Kolik je tam...takových jako jsme mi? Nějak mě uprostřed věty přišlo hloupé řict mutanti. Jedna věc je si to myslet, druhá je to někomu říct někomu, komu vláda tvrdí, že neexistuje. Počkat to jsem vlastně já taky.

Alfa - 03. října 2018 11:06

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Jeho opatrnost byla celkem logická, přesto si ale myslím že zvolil trochu špatný způsob kontaktování. Zamrkám překvapením když se předemnou najednou zjeví kočka. "To kdo jsi nic nemění na tom že jsi se mohl rovnou ukázat v téhle podobě" upozorním ho rovnou na ten "méně invazní způsob". Normální člověk by jeho myšlenky přeci neslyšel takže by si myslel že jde jen o nějakou zatoulanou kočku...v jeho pokoji. Chvilku si ho jen mlčky prohlíží a pak pokračuji: "Dejme tomu že jsem ta správná osoba" a že tě nevyhodím z okna - řeknu si pro sebe ", co ode mě chceš?" Pro třetí stranu by tahle situace musela vypadat přinejmenším komicky a já bych vypadala jako blázen, když sedím na pohovce a bavím se s kočkou.

Fate - 03. října 2018 11:19

soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Annie Kocour popojde kousek blíž k tobě a usadí se před tebou. Kolik jsi v poslední době viděla zvířat? Zeptá se tě stále se stejným klidem. Pravda je, že mimo města jsou zvířata docela vzácně viděni. A takové druhy jako kočky a psi jsou momentálně výhradní záliba některé smetánky hlavních měst. A to je přece jen poněkud daleko. Vzhledem k tomu, že si tu povídáme, tímto způsobem, pak jsi zcela určitě správná osoba. Odtuší ti na tvá první slova. Vytvořil jsem útočiště pro takové, jako jsme my. Přišel jsem ti nabídnout místo v novém týmu mutantů. Nakloní hlavu na stranu.

Alfa - 03. října 2018 16:20

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Je pravda že zvířat jsem moc neviděla...vlastně si nevzpomenu jestli vůbec nějaká. Když prohlásí že vytvořil útočiště pro takové jako je on hned mě napadne...vytvořil útulek pro kočky? Při té představě si neodpustím nepatrný úsměv. Když ale pokračoval úsměv opadl a změnil se v překvapení. Tak přeci jen byly ty drby o mutantech pravda. "Nový tým?" zopakuju po něm. Nastane odmlka kdy zvažuju jeho slova "Jak je to daleko?" v podstatě jsem jeho nabídku přijala, pokud je tohle moje šance dostat se z téhle díry, myslím že mě nebude muset příliš přemlouvat

Fate - 03. října 2018 16:55

soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Annie Kocour na tebe po svých slovech klidně hledí a čeká na tvou reakci. Na otázku jednoduše kývne hlavou. Potěšeně zamává ocasem, když se rovnou zeptáš jak je to daleko. Sídlo máme daleko na jihu, na území bývalé Bolívie. Nemusíš si ale dělat starosti, jestli se chceš přidat, zaletím si pro tebe, na konci tázavě nakloní hlavu, aby jsi své rozhodnutí stvrdila nahlas. Mohl bych tady být... Zhruba v půl sedmé večer, pronese ještě dodatkem.

Smiley - 03. října 2018 17:07

soukromá zpráva od Smiley pro 22. 6. 2049 na palubě Mini X-Jetu Sara Netrvá dlouho a srovnáme se ve vzduchu. Podívám se po ní, zda je v pořádku. Vypadá to, že již je v klidu. Sleduje ubíhající krajinu, takže se raději vrátím k řízení a sledování skenu, který sedí v přístrojové desce. Nebylo by zrovna příjemné setkat se s vládním letounem. Zničehonic ale promluví. Celkem překvapeně se na ni podívám. "Není zač. Přeci jen jsem tě do toho dostal já," odtuším na její díky a pousměji se. "Momentálně letíme do Seattlu. Stavíme se ještě pro jednu ztracenou duši," odtuším na cíl naší momentální cesty. "Poletíme skoro šest hodin, klidně se potom vzadu natáhni, probudím tě, kdyby bylo třeba se připoutat," upozorním ji. "A co se týká týmu... Je zatím skromný. Ale rozrůstá se," řeknu trochu neurčitě. Však uvidí sama.

Umbra - 03. října 2018 17:34

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, brzké dopoledne Guadalajara Oscur Vzala jsem si svůj batoh, který jsem takto poctivě ukradla. To, že se na mne všichni dívala jsem neřešila... byla jsem mimo řeč ohledně tohoto činu a tak ať se dívají jak chtějí. Neměli na mne žádné důkazy a i kdyby měly? Bylo by nesmírně těžké dokázat, že vlastně to můj stín udělal... hlavně, když se tam zjevil ten "Kojot" a i s kamerou... by jsem mohla říci, že to udělal nějak on... a já ani nevěděla, že můj stín něco dělá. Jak často se každý kouká na svůj stín, že? Pokračovala jsem skrz město a přemýšlela jaký postup zvolit. Již mi bylo plně jasné, že svou sílou to nebude, protože jsem se nějak řadila i mezi druhořadé nebo ještě horší mutanty... i když moc v tomto těle měla větší potenciál než lecjaký mutant. V tom se ozval známý hlas a já se jen postavila. Neotáčela jsem tělo, ani hlavu, jen jsem ji vždy naklonila směrem, kde by se dotyčný mohl nacházet až do momentu, kdy jsem ho měla v očích. Držel ještě tu kameru jako kdyby se nic nedělo. Uchechtla jsem se a promluvila: "Zaprvé... budeme se bavit někde, kde mne neuvidí šerif, protože jak to tak vypadá, vypsal na tebe nějakou odměnu. Za druhé... pokud se budeme bavit, tak z očí do očí... nerada se na někoho dívám zezdola. Prozatím řekněme, že na to nejsem zvyklá... máš nějaké vhodné místo, nebo mám přijít do věznice, až tě šerif chytne, aby jsme si popovídali bez nebezpečí, že mi utečeš uprostřed věty, hm?" Široký úsměv a oči ve stínu mi dávali sadistický vzhled... možná naschvál, možná ne. Já věděla, že mi dokáže utéct a asi i jednu vrazit... ale protože nebyl vědom toho, co umím... stačilo se mne dotknout a stín by jej chytil rychleji, než by dokázal vydechnout po úderu.

Chris *Kojot* - 03. října 2018 17:51

soukromá zpráva od Chris *Kojot* pro 22.6.2149, brzké dopoledne Guadalajara Umbra "Hele nejsi zrovna ve stavu, kdy by sis mohla cokoliv diktovat," zasměji se jí v odpověď. Přestanu si pohazovat kamerou a přikrčím se na střeše s trochu ďábelským úsměvem. Na sobě mám své cestovatelské oblečení z pevných materiálu a kovbojský klobouk. Pohodím hlavou. "Ale sem nikdy nechodí. Je dost pověrčivý a má dojem, že tohle místo je prokleté," dodám o něco smířlivěji. "Jo nemá mě rád," zopakuji, když mi sdělí, že na mne vypsal odměnu. "Jako nevím jestli se chci přibližovat k někomu, kdo se na mne pokusil hodit vraždu," pokrčím rameny. Poté se rozřechtám až ze střechy skoro spadnu. "Šerif mne nikdy nechytí. A ještě nevymysleli věznici, která by mne dokázala zastavit," vysoukám ze sebe mezi štěky smíchu.

Umbra - 03. října 2018 18:25

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, brzké dopoledne Guadalajara Oscur "Nejsem? Ty jsi byl ten, který se ptal, co jsem vlastně zač... a nyní mi říkáš, že nejsem v pozici, abych si něco diktovala... zajímavé," ušklíbnu se a čekám, co ještě tentokrát poví. Počkám, až se vypovídá a opět se zasměji. "Oh-ho-ho, někdo, pro koho neexistuje vězení se bojí někoho, kdo na jeho účet připsal další vraždu... navíc staré ženy, která by brzo stejně umřela. Ale... pokud tedy nechceš mluvit normálně a nechceš se přiblížit, nevadí... jistě se najde někdo jiný, kdo si nebude myslet, že má navrch," pokrčila jsem rameny a pomalu se opět rozešla po městě. Moje slova měla velký nádech provokace, aneb sázela jsem prostě na to, že mi vážně jednu půjde vrazit a já ho donutím jít na kolena... nebo... prostě půjdu pryč a jeho bude užírat to, co jsem vlastně zač... a proč jsem vlastně tu, jako absolutní cizinec.

Chris *Kojot* - 03. října 2018 18:38

soukromá zpráva od Chris *Kojot* pro 22.6.2149, brzké dopoledne Guadalajara Umbra "Nejsi. Budu tedy konkrétnější. Je mi úplně u zadku co jsi zač, ale tohle město mám rád. Jestli tu budeš jen pobíhat a vraždit jeho občany, něco s tím udělám," z mého hlasu zmizí smích a zvážním. "Nevím odkud jsi získala pocit, že jsem vraždící maniak," povytáhnu obočí, což asi nemůže vidět na takovou dálku. "Přeji hodně štěstí, ty podivínko," odfrknu si a kameru kterou mám v ruce mrštím jejím směrem. (72%) Alespoň vyzkouším její reflexy, nebo možná snad i schopnosti. A nemusela by to čekat. Čekám na její reakci.

Alfa - 03. října 2018 19:26

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Na území Bolívie? To je docela daleko, ale když pro mě zaletí nebudu se o to starat. "Budu s tebou tedy počítat na půl sedmou" odpovím na jeho návrh. Přehodím si nohu přes nohu. Tuhle otázku nesnášim ale přeci jen ji položím: "Potřebuješ ode mě ještě něco...nebo je to vše?" v mém hlase se objeví nepatrný náznak netrpělivosti. Musím si něco zbalit, protože naprázdno rozhodně nikam neodejnu. Už mám jasnou představu co si vezmu, takže až se kocour odebere, sbalím si. Rozhodně chci svoje korzety, boty..ó můj bože kam já to všechno dám? To nebyly ani všechny věci co si s sebou chci vzít a už teď nevím kam je dám. Pokud nebude chtít nic dalšího přesunu se k pianu a začnu si hrát. odkaz

Fate - 03. října 2018 19:55

soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Annie Další, které vůbec není divné, že mám letadlo. No prosím. A vláda si myslí, jak je všemocná. Uteče kocourovi jistě nechtěně. Pak již mířeněji odpoví. Dobrá. Když položíš otázku, lehce kývne hlavou. Nemohu přistávat uprostřed města. Potřebuji, aby jsi se na smluvený čas dostala za východní okraj Seattlu. Dodá na tvou otázku a čeká na potvrzení.

Logan - 03. října 2018 20:00

soukromá zpráva od Logan pro Hlavní místnost Mina, Laura, Smiley Jak se zeptá na souboje, zvednu oči od misky. Můj výraz je dost výmluvný sám o sobě. „Ne. Oni by se nejspíš pozabíjeli a já bych skončil zase v kómatu,“ informuji Lauru lehce znechuceným tónem, přičemž ignoruji fakt, že v místnosti je měnivka. Její schopnost naštěstí ohrožuje snad jen ji samotnou. „Co že jsi?“ ozvu se překvapeně s náznakem děsu v hlase po slovech Smileyho. „Jestli mu něco bude... tak ti... provětrám kožich,“ vyhrožuji mu, neboť se už dopředu děsím, jak bude letoun vypadat.

Logan - 03. října 2018 20:02

soukromá zpráva od Logan pro Hlavní místnost [/u]Mina, Laura, Smiley, Anthony, Mei Dřív než stihnou přijít ostatní dojím svou porci kaše a misku odsunu do středu stolu. V tu chvíli se přiženou pilní děti z venku. Samozřejmě daleko víc uřícení, než by po tak krátkém výletu měli být. „Nejspíš opravování letadla,“ odpovím na dotaz dnešního programu zamyšleně a trochu sklíčeně. Vzápětí mě dojde, že oni asi letadlo opravovat nebudou. „Budete trénovat šplhání po skále,“ odpovím tentokrát vážně. „Za pět minut venku a kdo bude poslední, bude šplhat bez jištění,“ informuji je a vydám se prověřit stav hangáru

Smiley - 03. října 2018 20:08

soukromá zpráva od Smiley pro 22. červen 2149 dopoledne Hlavní místnost Mina, Laura, Logan, Anthony, Mei Zazubím se na Logana, když se tak zděsí. "Blackbirda jsem ti tu nechal, tak co se děsíš," trhnu ocasem sem a tam, "tím letounem jsem létal dýl než ty," vypláznu na něj jazyk. Přiženou se mladý a skoro skrze mne, stoupnu tedy ve vzduchu výš, aby mohli ke stolu. "Teď přišli, nemůžeš je nechat alespoň se najíst? Jestli je na tý skále zabiješ, provětrám já tebe," zasyčím na něj.

Alfa - 03. října 2018 20:40

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle "Právě se bavím s kočkou která se zhmotnila v podstatě odnikud...to že má letadlo není v takové situaci zase tak zvláštní" odpovím na myšlenku kterou nejspíš nechtěl abych slyšela. Neochotně přikývnu, nechce se mi trmácet se přes celé město, zvláště z kufrem který nebude zrovna lehký. "Dobrě, kde přesně...východní okraj je dost široký pojem" nerada bych zbytečně čekala na špatném místě takže trochu upřesnění by se hodilo. Původně jsem chtěla aby už si šel po svých, ale..."Když už jsi tady možná by jsi mi mohl říct něco víc o ostatních členech tvého týmu" stejně to vypadá že se nechystá odejít tak by mi mohl říct něco víc.

Valentina - 03. října 2018 20:41

soukromá zpráva od Valentina pro 22.6. oficiálního roku 2049, brzké dopoledne Guadalajara Pat pat pat pat pat pat... Šoupavý zvuk bubnování paty o zem se rozezníval skrz celé prostředí haly. Bum. Bum. Bum. Bum. Bum. Bum. Bubnování prsty o dřevo jako kdyby symetricky doplňovalo onen zvuk. Nádech, a výdech. Odfouknu si pramínek vlasů, jenž mě začne zlobit na kůži. Hudson H9 9mm Luger. Zásobník 15 střel. Kulky vyráběné z hliníku, ocel se mi nepodařilo sehnat. Po patnácti střelách bude tedy potřeba nový úplně nový zásobník. Cvak. Zbraň se mi začne rozkládat pod rukama. Hlaveň nese lehké známky zanesení, ale jinak je více méně čistá. Ale poškrábaná. Jako kdyby jí někdo drhnul kartáčem. Takováhle zbraň vás tady potká tak často, že o ně prakticky zakopáváte. Je to jednoduchá zbraň, avšak původní název pouze víceméně jen nese. Všechny lokální 9 mm nemůžete soudit dle jména. Například tento Hudson by vám kde kdo mohl šmelit jako Glock. Pokud jste gringo z města, nepoznáte možná ani rozdíl. Moje myšlenky stagnují. Moje tělo stagnuje. Zahálí. Nesnáším to. Právě díky tomu, jak je tato zbraň častá jsem se kvůli tomu rozhodla je sbírat. Je to asi stejné, jako sbírat odpadky. Není to zbraň, ze které bych se odvážila střílet, přesto jsem nepřestávala obdivovat její jedinečné poškrábání a úpravy. Odrážela tak dokonale realitu našeho světa. ,,Nečum pendejo." Lidé v tomhle prostředí potřebovaly znát své místo. Srovnat do latě. Vím moc dobře, že se mě báli, avšak strach může poměrně brzy sloužit i proti vám. Nenáviděla jsem je. Všechny. Všechnu tuhle špínu. Občas jsem přemýšela nad tím, jaké by to bylo jim všem prostřelit mozek. Patlat stěny jejich krví. Takovéhle myšlenky mě napadají, když sem takhle sama, a nic se nikde neděje. Sama se svými démony. Vždy mě přepadne touha... zabíjet. Ta touha na to to udělat mě přímo užírá. Protože když nebudu zabíjet...ubližovat jiným...co když ublížím sama sobě? Namířím zbraň před sebe. Cvak. Cvak. Cvak. Jste mrtvola. A já můžu slavit další vítězství. Můžu být se sebou spokojená. Jako lovec, co ulovil kořist. Odvrátím zrak od zrcadla tvořeného několika slepenými kusy barevného skla. Už dlouho se neukázal. On. Ten zmetek. Kojot. Jediná zajímavá kořist široko daleko. Ten, ke kterému mě pořád vábila ona schopnost, i určitá touha. Potřebovala jsem to, co měl on. Jeho schopnosti by mi zaručily, že mě správní síly nikdy nechytí. Mohla bych zmizet z této zpropadené díry...Nebo jí rovnou vládnout. ,,Uno, Dues, Tres, Quatro..." Nádech, a výdech. Jednou jsem zaslechla, že stačí pouhé čtyři sekundy na to, aby vás v Guadalajaře někdo odstřelil. Podívám se na obě strany kolem sebe. Pořád tady jsem. Široko daleko kolem mě nikdo není. Takový je to pocit, žít v této zemi v jakémsi naprostém bezpečí...ale za jakou cenu? Moje schopnost mě vysiluje, avšak právě těmito cvičeními se to snažím korigovat. Jakmile posílím své tělo, posílím i své schopnosti. Dýchání je základ. Nádech, a výdech. Jsem lovkyně. Predátor. Ellos son la presa. Oni jsou kořist. Ellos tienen miedo. Oni se bojí. Prstem si přetřu rty a začnu nehtem lehce rýpat popraskanou kůži. ,,Ellos tienen miedo." zašeptám si pro sebe. V ten moment to najednou ucítím. Ano! Tak čistě a jasně! Ten dobře známý, neskutečně vzrušující pocit!!! Ta pulsující síla, která mě přímo vábí k sobě. Jak vzrušující, jak dechberoucí! Nyní začne hon! Brzy započne znovu hon. Potřebuji aby znovu započal hon. Dostanu ho. Dostanu ho. Dostanu ho! Dostanu ho!!! Koutek rtu se mi začne neskutečným způsobem cukat zatímco do široka roztáhnu zrudlé oči. Moje bradavky okamžitě ztvrdnou, zatímco začnu očima těkat po místnosti. Mám pocit, jako kdyby se mi zježily všechnv vlasy na hlavě. ,,DIOS!" vykřiknu vrušeně, zakloním se, a prudce si zajedu prsty do vlasů. Je tady ještě jeden. Je tady ještě jeden. JE. TADY. KURVA. JEŠTĚ. JEDEN! JEŠTĚ JEDNA, DALŠÍ KOŘIST!!!!! Škrrrrup Ledová ocel žiletky se otře o bříško mého ukazováčku, zatímco si jí přilepím izolepou. Takto to učiním na každém z prstů s neskrývaným potěšením. Číním tak rychle, a vůbec proto nehledím na to, že jsem se vlastně pořezala. Ač jsem byla levačka, řezat kůži nepřátel tímto způsobem se mi nesmírně líbilo. Žiletky byly tak ostré, že při přimáčknutí nebo sekání rozřezávaly i mojí kůži...a...a...ah...ah...jen myšlenky na spojování krve s mrtvými těli nepřátel ve mě vyvolávaly neskrývané nesmírné vzrušení, které ve mě nedokázal vyvolat žádný muž, nebo žádná žena. Nedokázala jsem čekat. Musela jsem vyrazit hned. HNED. Cvak. Cvak. Škorpion. Vzor 82. Nábojnice 9 x 18 mm Makarov. Ocel. Roztrhá kůži jako papír. Roztrhá jim kůži jako papír! Hahahahaha! HHAHAHAHAHAHAHA! Poberu všechny zásobníky, které na tento svůj oblíbený samopal v okolí dokážu najít, zatímco se moje oči doširoka rozevřou, a zase stáhnou až mám zorničky úzké jako čárku. Celé moje tělo se napruží jako na skřipci, zatímco se mi zježí prakticky všechny chlupy. Tento pocit. Tento dobře známý pocit. Nesmím si nechat tuto kořist uniknout. Nesmím! NESMÍM! NESMÍM! NESMÍM! Zbraň si přidělám k boku, a skryji jí pod mikinu, zatímco pravou ruku zasunu do rukávu. Kapající kapičky krve za mnou sice zanechávají cestičku, ale jsou to jen a pouze malé ranky. Už jsem zažila větší. Obvykle se u přidělávání těchto žiletek nepořezávám, někdy si je dokonce podložím například kartonem. Ve skutečnosti nemám příliš ráda bolest a bojím se zánětů. Proto žiletky dezinfikuji hlavně v horké vodě a dezinfekcí, stejně jako své zbraně. Vlastně jsem docela pedant na tyto věci, ač mi nedělá problém spát prakticky v krabici. A můj šatník je jen velká hromada nakradených věcí. Přes své blond vlasy si přehodím kapuci. Mám na sobě modrou mikinu s nápisem ,,Vans", tmavé džíny, a obnošené tenisky. Je teprve brzo dopoledne, a tak ještě není takové horko, jako tady v Mexiku bývá. Později budu nejspíše nucena mikinu sundat, a odhalit bílou košili s černími knoflíčky, kterou jsem na sobě nosila velmi ráda. Kdysi jsem velmi toužila potom nosit sukně a hlavně mini-sukně. Viděla jsem je totiž v televizi. Bylo to takové zvláštní, zbožné přání. Přesto jsem k nim, stejně jako ke zbytku dívčího oblečení, nikdy příliš nepřivinula. Příliš mi sluší. A to tady v tomhle prostředí rozhodně není dobře. Kdejaký pendejo vám totiž pod ně bude sahat, nebo rovnou něco horšího. Vydám se na cestu. Můj směr je jasně daný. Dnes bude můj lov úspěšný. Cítím to.

Fate - 03. října 2018 21:03

soukromá zpráva od Fate pro 22.6. oficiálního roku 2049, brzké dopoledne Guadalajara Valentina Vyzbrojena a chvějící se vzrušením vyrážíš z haly. Nikdo se tě nepokouší zastavit. Nikdo se na tebe ani nepodívá, když míříš ven. Vlastně těch pár najatých zmetku je velmi ráda, že vypadneš a nebudeš tam na ně hulákat. Stejně by tě nejraději zastřelili. Ale jsou si moc dobře vědomi, že pak by se jim a jejich rodinám stalo něco mnohem horšího. Protože i když jsi nebyla oblíbená jimi, tví zaměstnavatelé si tě cenili. Byla jsi dobré zboží. Dnes jsi ale nechtěla myslet na své zaměstnání ani kolegy. Stačí ti se soustředit, aby jsi určila přesnou polohu. Ti dva mutanti jsou někde spolu. To už je určitá výzva. Nikdy jsi nepotkala jiné mutanty než tu mrtvolu a Kojota, natož nějaké mutanty pohromadě. Znáš to místo. Je to jeden z mála obchodů, kde je veškeré zboží, které by kdo mohl potřebovat. Vede ho stará paní, velmi laskavá ke všem bez rozdílu. Bylo jí jedno, jestli u ní nakupují počestní občané nebo mafiáni. Pokud jste platili usmívala se. Pokud jste kradli, střílela ze zkrácené brokovnice. Nicméně když dorazíš k obchodu, místo je uzavřené a hlídá ho zástupce šerifa. Od čumilů, kteří stále v hloučcích postávají v okolí můžeš zaslechnout, že majitelka obchodu je mrtvá a šerif je na stopě Kojota. Ty ho ale předběhneš. Určitě ho předběhneš, protože tvá schopnost tě upozorní, že Kojot použil svou schopnost na druhém kraji města, ve starých docích. Je to opuštěné smutné - především vyschlé - místo. Nikdo z místních tam nechodí (a to ani mafiáni) protože si myslí, že je to místo prokleté. Nicméně ty jsi tam Kojota naháněla nejednou. Tomu očividně střetnutí s duchy příliš nevadí. A v tu chvíli ucítíš i tu druhou schopnost. Ti dva mutanti jsou opět velmi blízko sebe.

Fate - 03. října 2018 21:13

soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Annie Když kocourovi odpovíš na myšlenky, které jsi očividně neměla slyšet, nakrčí čumák, až to vypadá, že zaprská, ale zase se uklidní. Pravda. Já i letání jsme zakázaní. Odtuší nakonec. Nakloní hlavu na stranu jak uvažuje. Severní cesta na východ z města, přistanu pod ní v kaňonu po jezeru Washington. Seattle je přeci jen vesnice již ne město, je tedy výrazně menší. Čeká, jestli to potvrdíš. Jsou mladí a nezkušení. A většinou dost vyděšení. Jak se vlastně jmenuješ? odvětí ti trochu vyhýbavě.

Alfa - 03. října 2018 22:30

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Měl by si zvyknout na čtení myšlenek, protože to bude jenom horší. Možná bych taky nemusela reagovat na všechny myšlenky a pocity. Znovu přikývnu na souhlas, to není zase tak daleko jak jsem si myslela. Když začne o členech týmu zvednu obočí, z jeho odovědi nejsem příliš nadšená...vlastně mi vůbec nic neřekl. Je cítit že se mu o nich nechce příliš mluvit. Je mi jasné že do týmu pravděpodobně nebude rekrutovat důchodce. Když se zeptá na moje jméno mile se usměju "Jsem Annie...a chtěla bych nějaké podrobnostio členech týmu do kterého se přidávám" jen tak se z toho nevyvlékneš kocourku "nepotřebuju vědět kdy chodí spát, kdy vstávají nebo kolik váží...a potom mi můžeš říct co všechno vlastně víš o mě" znovu se mile usměju a opřu se o opěradlo pohovky.

Sara Bergdotterin - 04. října 2018 08:38

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049 Odpoledne Na palubě mini X-jetu Smiley ”Jestli mě znalosti ze zeměpisu neklamou, je to západní pobřeží USA. Takže tu budeme nakonec tři, to je fajn.” Chtěla by jsem si s Smileyem povídat, ale nechci ho rozptilovat od řízení, takže zůstanu z ticha a budu koukat z okna a těšit se na dalšího človíčka s kterým si budu moct povídat, aniž bych ho rozptylovala od řízení. Po chvilce koukání z okna mě napadne další otázka. Trochu nervózně se zeptám. ”Opravdu je to s těma oceánama tak špatný? A fakt za to můžou mutanti nebo je to jen propaganda?”

Fate - 04. října 2018 11:25
	soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Annie Já bych chtěl zpátky svou éru a taky mám smůlu. Odtuší a nakloní hlavu na stranu. Jistě chápeš, že o týmu budu raději mluvit až na palubě letounu. Dodá o dost smířlivěji. Takové věci stejně ani nevím. Zní poměrně pobaveně. Co vím o tobě? Akorát že se v tvém těle skrývá gen X. Pokud se mi nepodaří navázat spojení, nemohu zjistit víc.

Smiley - 04. října 2018 11:33

soukromá zpráva od Smiley pro 22. 6. 2049 na palubě Mini X-Jetu Sara "Přesně tak," odtuším na její upřesnění kam letíme. Pod námi je vidět velmi záhy slaná pustina, kde bývala moře a hladina oceánu. Její otázka se tak dá očekávat. "Je to velmi špatný. Ani já netuším, co se s vodou vlastně stalo. Není možné, aby jen tak zničehonic zmizela. Koloběh vody by zařídil, že by někde byla. Nicméně není," odpovím jí. "A jestli to byl nějaký poslední úder některého z mutantů, nebo za to může vláda... Tak to se mi také ještě nepodařilo zjistit." Dodám potišeji a zamyšleněji spíše pro sebe než pro ni.

Anthony B. Carter - 04. října 2018 12:33

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro 22. červen 2149 dopoledne Hlavní místnost Mina, Laura, Logan, Mei, Smiley Sotva do úst strčím čtvrtou, pátou lžíci kaše a Logan už dává pokyny na další trénink. Lezení? Zajímavé, to se máme na co těšit, ale...ale pět minut? S mírným zamračením pohlédnu na svou misku, poté zpět na Logana a zase zpátky. ehm... Já mám hlad, sotva jsem přiběhl a už máme zase jít? Nijak tím potěšen nejsem, protože z domova jsem zvyklý snídat déle jak půl hodiny. Tady ale nic není jako doma a nezbývá nic jiného než se přizpůsobit. Už se chci začít zvedat od nedojedené snídaně, Smiley ale namítá - a kde se tady vůbec vlastně vzal? "Dobré ráno." Všímám si ho teprve teď, jeho přítomnosti je ale třeba využít už jen abychom se v klidu najedli. "Takže máme...další deset minut? Ať neplýtváme jídlem." A taky abychom se najedli, protože sotva budu mít sílu lézt, nenajím-li se. A to jsem si chtěl ještě přidat. "Má už někdo zkušenosti s lezením?" Dám se do dojídání kaše a jen lehce zrychlím tempem. Snídaně je důležitá!

Alfa - 04. října 2018 19:02

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Je mi úplně jedno co bych chtěl on, takže na jeho slova nijak neraguji. "Fajn" Asi mi nezbývá než se spokojit s tím že se to dovím později. To je všechno? On chce do týmu někoho o kom nic neví? Vždyť by si do týmmu mohl klidně naverbovat někoho kdo to nemá v hlavě v pořádku...slušně řečeno. Pomalu mě tahle konverzace přestávala bavit, když ovšem zmínil cosi o genu X a spojení znovu se mu podařilo probudit můj zájem. "Gen X?" počkám jestli mi vysvětlí o co se jedná a jak vůbec ví že něco takového mám. Než se zeptám dál letmo zkontroluji hodiny, je teprve dopoledne takže Thomas by měl bý ještě bůh ví kde. Docela ráda bych se odsud dostala dřív než se vrátí, nechci ho už vidět. "Co máš přesně na mysli tím "navázat spojení?" nevím co tím myslí ale nelíbí se mi jak to zní.

Fate - 04. října 2018 19:46

soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Annie Vycení zoubky a pohodí ocasem. Co to mělo znamenat se můžeš jen dohadovat. Cítit je od něj jen pobavení. To co z tebe dělá mutanta. Lidé si napřed mysleli, že je to jen slepá ulička evoluce, ale když se rozšiřoval a mutantů bylo víc a víc, tak se ho pokusili uměle vymýtit. Skoro se jim to podařilo. Teď se ale opět probouzí. Zní poměrně spokojeně. Mou mutantskou schopnost. Dokážu navázat spojení s ostatními našeho druhu. Nemusím pak za nimi osobně.

Logan - 04. října 2018 21:20

soukromá zpráva od Logan pro Hlavní místnost – hangár Mina, Laura, Smiley, Anthony, Mei Smiley si za svou poznámku vyslouží můj nakrknutý pohled. Hned následuje výtka ohledně jídla. dost okatě protočím oči. Ale přeci jen, udělali jídlo i mě. „Deset minut a pak venku,“ změním tedy svůj povel než odejdu. „Já jim neříkal ať jdou běhat, měli se najíst místo toho...“ brblám polohlasně cestou do hangáru, kde se vydám na obhlídku Blackbirda. Doufám, že mu ten kocour nic neudělal, protože jinak bych mu musel utrhnout ocas. Jenže se zdá být užitečný a navíc momentálně asi jediný můj spojenec. Nerad likviduji dobré vztahy a navíc, kdo by se na něho bez ocasu měl dívat.

Umbra - 04. října 2018 21:55

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, brzké dopoledne Guadalajara Umbra No... neřekla bych, že by po mne tento "Kojot" mohl hodit kameru, ale najednou se to prostě stalo... normálně bych toto nechytila... skončila bych s nakřáplou lebkou... naštěstí jsem si toho na poslední chvíli všimnula a můj vlastní stín chytil kameru uprostřed letu. "Nejenom že si o sobě myslíš bůh ví co, ale ještě po někom jako jsem já hodíš něco... co by normálního člověka zabilo... když jsem otočená zády k tobě? Jak drzé... a dětinské," usmála jsem se na něj a nechala kameru spadnout na zem a pokračovala v chůzi. Jak barbarské... nevěděla jsem, že něco takového by se mohlo stát, ale naštěstí mne můj talent zachránil.

Alfa - 04. října 2018 23:44

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Z jeho pobavení začínám být dost frustrovaná, především kvůlu tomu že nevím proč je pobavený. Musím svoje schopnosti víc zdokonalit abych cítila i ty méně výrazném myšlenky a pocity. Po tom co zažne s "výkladem" jen lehhce přikývnu a tvářím se jakože vím o čem mluví, i když je to spíš naopak. Nikdy se mě to netýkalo tak proč bych se o to měla zajímat. Jeho schopnost je dost zajímavá, ale nepotěšilo mě to zjištění "Takže tady vlastně celou dobu nejsi..." konstatuji očividné. Nejenom že se bavím s kočkou, která ani nebude kočka ale ještě k tomu tady ani není...ne vůbec si nepřipadám jako idiot. Tak v tom případě nemá smysl v téhle konverzaci dál pokračovat "...tak to nebudu plýtvat tvým časem" měla bych spíš říct neplýtvej mým časem. Beru to jako rozloučení a konec téhle konverzace, domluvení na čase a místě jsme tak co víc k diskuzi tu je? Plynulím pohybem se zvednu z pohovky a přesunu se k pianu v rohu místnosti. Cestou mu věnuji letmý pohled "Máte piáno?" zeptám se ještě než začnu hrát, protože to je věc bez které se jaksi neobejdu. odkaz Z tohoto setkání jsem dost rozladěná a divím se že nezačaly věci zase létat vzduchem.

Chris *Kojot* - 05. října 2018 09:46

soukromá zpráva od Chris *Kojot* pro 22.6.2149, brzké dopoledne Guadalajara Umbra (Naposledy, příště už počkám, než to předěláš...) Celkem se zájmem sleduji, jak se kamera zastavila, rychle přejedu scénu pohledem, když si toho všimnu. Její stín... Vážně... Stín! Drží stín kamery a tak levituje ve vzduchu. Tak to je celkem cool. "Hehe, takže jsi mutantka," poznamenám očividné, "jen rád vím, s kým mám tu čest," zazubím se a narovnám se. Plavým a pomalým pohybem (rozhodně pomalejším, než jak funguje gravitace) seskočím na zem za ni do stínu budovy. "Jestli si chceš promluvit, jdeš špatným směrem," znovu se uchechtnu.

Fate - 05. října 2018 09:59

soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Annie Je celkem jedno jestli by jsi se zajímala nebo ne, to o čem mluví nenajdeš v žádném vládním dokumentu nebo oficiální učebnici. Historie se většinou točí jen kolem toho, jak jsou mutanti strašně špatní. Tak to není. Vždyť jsem říkal, že se mi spojení navázat nepodařilo. Konstatuje na ten tvůj názor. Je to... Odmlčí se a pohodí hlavou. ...složitější. Mám více času, než jakýkoliv jiný mutant, s tím si starosti nedělej. Vycení zoubky v jakémsi úsměvu. Možné to je. Za ty roky jsem zapomněl co se ve skladech schovává. Podívám se jestli tam něco takového je. Možné ale je, že to bude spíše křídlo. Dobře se na nich leží. Poznamená a tobě se spolu s touto myšlenkou podaří zachytit vjem.

Sara Bergdotterin - 05. října 2018 12:10

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Smiley ”To nezní moc dobře.” Je asi tak jediná věc co mu na to odvětím. Nějak jsem doufala, že mi řekne, jak vlády lžou a manipulujou a kdoví co ještě dělají...snad by se mi ulevilo, ale kam se ztratila voda je mi záhadou. Chvíli se dívám z okna, když zjistím, že mi začíná padat hlava. “Využiji tvé pohostinosti a na chvilku si schrupnu v zadu.”

Alfa - 05. října 2018 19:12

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle "Tak to příště podej tak aby to nevyznělo naopak" povzdechnu si, soustředit se na něčí myšlenky takhle dlouho je dost vyčerpávající. Slyšet myšlenky jiných je jedna věc ale naslouchat jim je úplně něco jiného "Jak složitější? Jak to funguje?" zeptala jsem se cestou k pianu. Nevypadá to že by se chystal odejít. Začala jsem hrát a jeho slovům o piánu jsem nevěnovala příliš pozornost, když sám řekl že si příliš nepamatuje co všechno tam maj. Pak se ale v jeho mysli obraz piána, přesně takové po kterém jsem vždycky toužila ale musela jsem se spokojit s elektronickým. Najednou nastane absolutní ticho, jak přestanu hrát. Pomalu se k němu otočím zpět s poměrně překvapeným výrazem. "Jsi si jistý že chceš přiletět až v půl sedmé?" špitnu toužebně.

Valentina - 06. října 2018 15:40

soukromá zpráva od Valentina pro 22.6. oficiálního roku 2049, brzké dopoledne Guadalajara V Guadalajaře platí jedno určité pravidlo. Jdete někam pěšky, a jste mrtvý. Je to jednoduchý zákon džungle. Tady ve Střední a hlavně Jižní Americe tomu tak bylo vždy. Nezáleží na tom, zda jste úředník nebo žena v domácnosti. Locos vás podřežou a okradou, jakmile na vás uvidí něco zajímavého. Dívky to mají o to těžší proto, že jsou pro Locos zajímavé sami o sobě. Nuže co tedy uděláte? Máte prakticky jen dvě možnosti. Mít nějakou rychlou formu transportu, nebo podřezat všechny Locos v okolí. Píp píp. Hah. Vsadím se, že jste si mysleli, že jsem je opravdu podřezala. Peugeot 30000 Peugeot 30000. Tak se jmenovala moje kráska. Tady ve vesnici se nehraje příliš na to, zda máte nějaké oprávnění řídit nebo ne. Něco jako autoškolu jsem nikdy nedělala, ale la Sicarios musí umět jezdit. Někteří jen na motorkách, které byly relativně časté, a spíše než cokoliv jiného to byla kola s motory, ale jiní rovnou v autech, a někteří, ti nejlepší...pak rovnou ve vznášedlech. Toto vznášedlo bylo kdysi dávno transportní vůz pro samotného šéfa Kartelu. Nicméně tak před 20 lety a od té doby pouze čekalo v jednom z hangárů kartelu, kde jen korodovalo. Musela jsem na něj shánět díly z různých jiných vznášedel, protože sotva jsem zapnula jeho systém, vyskočila na mě obrovská písmena ERROR a z motorů se začoudilo. Byly dokonce tak neskutečně zanesené, že jsem je drhla kartáčem celé dva dny. Ano, i takové dny my nájemní vrazi máme. A víte co je na tom nejlepší? Jakmile jsem je vyčistila, vznášedlo stejně nešlo, a musela jsem sehnat motory úplně nové. Tedy staré, ale obvykle funkční. Ostatně, touto větou by se dala popsat celá vnitřní výbava vozu. Tento Peugeot byl i tak ale neskutečná kupa harampádí. Jediné co na něm fungovalo bylo řízení, a i to se lehce místy stáčelo doleva naprosto samovolně. Palubní deska byla absolutně vyřízená, systém mi neustále hlásil chybu a instalovat nový nemělo žádný smysl. Navíc na to jsem byla moc malá paní. A tak jsem si tam kabely přidělala autorádio. A ono to funguje. Jakžtakž. Takovou ironickou známkou rozkladu pak byla díra hned pod pedály o velikosti asi boty, jako kdyby někdo podlahu prokopl. Teď jí momentálně zakrývá pouze přidělané prkno. Jen pro představu, šéf Kartelu si lítá v Chevroletu. Alespoň dle šuškandy. Stáhnu z vznášedla plachtu, a vlezu dovnitř. Nyní, na veřejnosti, jsem o poznání klidnější než jsem byla uvnitř. Nejsem ráda sama. My Mexičanky to máme myslím v krvi. Samota ve mě vyvolává ony příšerné chutě a touhy. Tady od nich mohu uniknout. Mohu nastartovat, a pozorovat, jak plyne život ve zdejších ulicích. Dříve jsem se za Kojotem hnala jako šílená. Cedila sliny, plýtvala zásobníky...dnes volím jiný přístup. Sundala jsem si proto znovu žiletky, a otevřela palubní přihrádku, kde byly náplasti a další zdravotnické vybavení, které jsem zde dokázala nasbírat, a také pistole Clock s 10 náboji. Jakmile jsem si nalepila náplasti sáhla jsem po disku, a vložila jej do mechanismu rádia. To jsem mimochodem ukradla. Mám od té doby taky pěkně ošklivou jizvu táhnoucí se od ukazováčku až po palec. Nikdy nerozbíjejte okénko auta dlažební kostkou, kterou držíte v ruce děti. Vždycky jí házejte. A nebo noste rukavice. CD disk zajede do rádia, a z reproduktorů se ozve pochroumané Niggas want war yeah, kick the door yeah Niggas want the sauce, yeah, shake 'em off yeah I'm still in the hood yeah, bussin' juggs yeah Rollin' through the city, yeah, with my niggas yeah Niggas want that bitch back, I don't chit-chat Run up, hear a click clack, blow your shit back Baby I ain't a hot boy, I'ma block boy Double trigger Glock, make him Diddy Bop boy Nasadím si sluneční brýle, abych se bránila ostrému Slunci a zažehnu motory, které se škytáním naskočím. Lov doopravdy začíná. Obchod. Zastavím na silnici před místem, kde jsem jej cítila naposledy. Nádech, a výdech. Není tady. Očima prohlédnu situaci kolem. Hlouček postávajících čumilů, a zástupce Šerifa. Ta paní co, zde pracovala, byla jedna z lidí co se ke mně chovala vždycky nesmírně hezky. S pochopením. Dokonce i s určitou něhou. Pamatuji si to dobře, protože zatímco ona byla vždy v mých očích ,,stará", byly i doby, kdy jsem byla jen malý špunt, a ona mě jednou nechala si odnést kousek chleba, a neprostřelila mi záda brokovnicí. I když mohla. A to se počítá. Stáhnu okénko auta a začnu na bandu čumilů hlasitě křičet. ,,Oy! Co se tady stalo?" Jenže než dostanu vůbec svou odpověď, okamžitě onen pocit pocítím znovu. Tak čistě a jasně. Dios... Problikne mi v hlavě vzrušeným tónem, a já otočím hlavu opět před sebe směrem kamsi do volantu. Nakonec se i tak dozvím, co jsem chtěla. Ta stará, hodná paní je mrtvá. To Kojot jí zabil. O tom já vůbec nepochybuji. Necítím pro ní ale přílišnou lítost. Nebudu plakat nad jejím hrobem a truchlit nad její smrtí. Nepřinesu jí květiny. Koneckonců...tou brokovnicí na mě fakt mířila...Ale jednu věc pro ní udělat mohu. Prsty mi bubnují o volant, zatímco se vracím do vzduchu. Zdejší obloha je tak strašně...šedá. Plná písku a bordelu. Právě proto letím nízko mezi střechami budov směrem k dokům, kde jsem jej cítila naposled. Ostatně...nemám se příliš čeho bát, že? Aut už mnoho není, rozhodně ne v takovéhle vesnici, a když už jsou, tak jsou na úplně odlišném principu. Vznášedla má jen někdo, a jsou tady známka toho, že jste ,,někdo". Já jsem to vzala ještě do větších extrémů. Na boky vozu jsem si hnědočerveným sprejem napsala vlastní jméno. To kdyby mi mého mazlíka někdo náhodou vzal. Staré doky. Místo, kam nikdo nepáchne ani nohou. Všichni se bojí duchů a mrtvých, ale já vím až příliš dobře, že největší hrůzy na tomhle světě páchají jen a pouze živí. Někteří z těch, co zde leží, zde leží díky mým vlastním rukoum. Ale snažím se na to nemyslet. Mám před sebou důležitý úkol. Kojot je tady. Opět. Už nejednou se zde skrýval. Zdá se, že toto místo bude jeho oblíbené. Jakožto opuštěná oblast mají totiž Staré doky jednu nepochybně dokonalou výhodu. Snadno se zde schováte, a nikdo vás nenajde. Nikdo krom mě. Přistanu se vznášedlem na střeše jednoho z bývalých obytných domů dělníků, a rozhlédnu se z výšky kolem, zda neuvidím nějaký pohyb uprostřed všeho toho šera. Dále pokračuji pěšky. Skrytá ve stínech. Čekající na to, až svou schopnost Kojot použije znovu. Proč? Nechtěla jsem na sebe totiž přitahovat pozornost. Vím, jak o mně smyšlí. Jako o psychopatovi, kterého snadno dokáže vodit za nos. A hodlám toho využít. Podceňuje moje schopnosti. Tentokrát po něm nebudu útočit jako šílenec. Ne, tentokrát zkusím úplně jiný přístup. Opatrnější přístup. A tak se plížím ve stínech a ruinách a průchodech. Šourám se sice směrem, kde jsem jej cítila naposledy, ale držím si relativní odstup. Vyčkávám, zda schopnost nepoužije znovu. Teprve jakmile dostanu takový impuls, mnohem víc zvýším tempo. Vím totiž, že v ten moment mě neuvidí přicházet. Jsem vyzbrojená svým samopalem a pistolí, kterou jsem si vzala z přihrádky vozu. Žiletky...nechám na jindy. Prstíky mě z nich totiž docela dost pěkně pálí. Nemám ráda bolest. Je...obtěžující.

Fate - 07. října 2018 20:46

soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Annie Já to řekl myslím dost jasně, hlavně až tohle řekne Wolviemu, sežere ji zaživa. Ach jo. Zachytíš další myšlenku, která již časem napoví, že byla asi rychlejší, než si uvědomil, že ji také uslyšíš. Následuje tě neslyšnými kroky k pianu a posadí se nedaleko. Mohu se spojit s jiným mutantem jen když spí. A vláda to vypadá rozjela velké pátrání po těch u kterých se opět probudil gen x. Nemám tedy vždy čas čekat, až mutant usne. Trochu upřesní po tvé otázce. Spokojeně pohazuje ocasem, když hraješ. Trochu oživení pro tu bandu nebude špatné. Ujede mu další jasná myšlenka, když tu přestaneš hrát. Nechci, ale dříve to nestihnu. Odtuší a vyzařuje z něj... Že je rád, že tě něco tak zaujalo. Měl bych tě nechat si zabalit a připravit se. Budu poblíž, kdyby jsi něco potřebovala. Pronese nakonec a uklidí se ke straně místnosti, kterou si prohlíží. V podstatě se začne chovat jako... No obyčejný kocour.

Smiley - 07. října 2018 20:54

soukromá zpráva od Smiley pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Sara "To taky není moc dobré," odtuším na její slova trochu zachmuřeně. Možná jsem všechno možný, ale těžko čitelný rozhodně ne. "Ale vedoucí vašeho malého týmu se rozhodl, že to bude váš první úkol, najít ztracenou vodu, tak uvidíme," zazubím se, abych to trochu odlehčil. "Jasně, jen do toho," usměji se a pokývnu ji hlavou, ať se klidně natáhne.

Mei Watanabe - 07. října 2018 22:34

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro Hlavní místnost Mina, Laura, Smiley, Anthony, Logan Začnem jesť pomerne pomaly a dávam si patrične načas. Jasné, nie vždy to ide, ale jesť by sa malo pomaly. Keď však Logan zahlási, že máme 5 minút, sústo mi takmer zaskočí a ja sa rozkašlem. Párkrát si potlapkám po hrudi s druhou rukou pred pusou. "To hádam nemyslí vážne, za 5 minút to dojesť nestihnem, nie to sa ešte prezliecť!" Vyskočí mi v mysli myšlienka no skôr ako stihnem začať panikáriť sa ozve Smiley a Logan nám dá tých minút 10. "Dobre, z tým by sa niečo dalo robiť..." Pokývam si v mysli. "Kto nám asi tak odporúčal tréningy?! A potom ešte takýto čas na jedlo... grr" Zamrmlem si v duchu a na chvílku ma napadne, čo by sa asi tak stalo, keby som na to lezenie naozaj dorazila neskoro. No trvá to len chvílku a radšej sa venujem zase svojmu jedlu, tento raz do toho jedenia pridám tempo. "Ešte som chcela nechať odmočiť fazulu pred odchodom. Sakra! No nevadí, možno to stihnem, alebo nie... uvidíme..." Anthonyho štýl jedenia ma priam udivuje, tak málo času a on jí pomerne pomaly, na druhú stranu jedno jeho sústo sú asi tak dve moje... "Vôbec žiadne, ale vždy ma to zaujímalo." Odvetím Tonymu na dotaz medzi sústami. Moje celé jedenie netrvá dlhšie než 7 minút a nesúhlasné myšlienky na Logana zapadnú kto vie kam do hĺbky mojej mysle. Len čo dojem, utriem si rukou pusu a položím lyžicu do misky. "Vystrelím sa prezliecť a hneď som späť." Prehodím a misku nechám na stole. Zdvihnem sa od stola a otočím sa na päte tak prudko, že sa mi sukňa zavlní okolo stehien odhalujúc lem krátkych legín pod ňou a pustím sa svižným krokom smerom ku svojej izbe.

Fate - 08. října 2018 09:21

soukromá zpráva od Fate pro 22.6. oficiálního roku 2049, dopoledne Guadalajara Valentina Na této obloze také není radno létat příliš vysoko. Guadalajara nemá žádné zázračné generátory, které udržují město s dýchatelným vzduchem. Kraj pole, který tu použitelný vzduch udržuje se tak nachází velmi nízko nad střechami budov. Není to paráda, ale je to lepší, než pořád nosit masky, které se musí obstarávat, kdykoliv jedete mimo město. V tvém vznášedle nikdy nebyl filtr vzduchu. Nebo možná byl, ale když jsi ho dostala, už ho dávno někdo vykuchal a sehnat tak premiantní zboží se nepodařilo ani tobě. Ve vzduchu a ještě dopoledne skutečně žádné auto nepotkáš. Těch pár důležitých osob vaší vesnice bude teď pravděpodobně v práci, nebo vyspávat. Tvé vznášedlo svítilo na široko daleko a i kdybys nějaké potkala, věděli by, že se ti mají raději vyhnout. Co kdybys jim ty jejich mazlíčky třeba nabourala, to by bylo přece nemyslitelné. No rozhodně ne pro tebe. Vybereš si jednu ze střech uprostřed dalšího komplexu budov, abys hned nebyla odhalena, naskytne se ti tak pohled na komplex budov v okolí, již dlouho opuštěný. (bez jakéhokoliv rostlinného života, ale takové obrázky se hledají fakt blbě...) Ovšem odsud nic neuvidíš, poslední jejich pohyb byl na hlavní třídě, která je za hranicí budov po tvé straně. Vyrazíš ze střechy a plížíš se stíny ke svému cíli. Netrvá dlouho a Kojot tě použitím své schopnosti upozorní, kde přesně jsou. Stále hlavní třída. Vykoukneš ze skrytu budovy. Tvůj pohled konečně padne na tvou kořist. Vysoký muž v cestovatelském oblečení a klobouku. To je Kojot. A s ním je světlovlasá dívka v černém oblečení. Zrovna se obracejí k odchodu. Uslyšíš hluk a všimneš si, že za dívkou se na ulici válí urvaná kamera. Poznáváš ji. Je to ta kamera z obchodu té staré paní. Práznou ulicí se nese hlas dívky. "Jestli zkusíš příště něco podobného, věř, že se probudíš na šibenici a poslední co uvidíš bude můj stín.“ Přesto se však vydává za Kojotem, který míří dál ulicí. Oba dva se tak ocitnou k tobě zády. Je to tvá šance?

Alfa - 08. října 2018 19:47

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, dopoledne Seattle Opět mu unikne myšlenka která očividně nebyla určená pro mě. Tentokrát na to nějak nereaguji a tvářím se jakože jsem nic neslyšela. Když nebudu reagovat na myšlenky které nejsou určeny mě, nebude si potom dávat takový pozor a já se budu moci dozvědět věci o které by se jinak nepodělil. Vláda zřejmě nebude příliš úspěšná v hledání nových mutantů, když u mě se gen x probudil tak zruba před rokem a stále nic. Samozřejmě si nestěžuji, sama mám problémů dost a o pozornost vlády navíc nestojím. Když hraju opět mu ujede myšlenka na kterou také nereaguji...já nehraju pro "oživení" ale abych si zklidnila mysl. To že to dříve nestihne mě příliš nepotěší, ale dalo se to předpokládat že z Bolívie to rychleji nepůjde. Na jeho slova ohledně balení přikývnu na souhlas ale od piana se zatím nezvedám, do půl sedmé je přeci ještě spousta času, tak není kam spěchat. Sleduji ho jak se odebere na kraj místnosti a dělá jako by tady ani nebyl. Chvilku ho sleduji a když to vypadá že opravdu hodlá zůstat poblíž vrátím se k hraní. Nějak jsem se do toho zabrala a přestala vnímat čas, mohla tak uběhnout půl hodina ale také klidně klidně hodiny dvě. Dlouze se protáhnu... asi se vrhnu na to balení. Přejdu k velké šatní skříni, která by mohla být rovnou brána jako malá šatna. Začnu všechno, co si budu chtít zvít s sebou, skládat do ovřího kufru. Nemám tolik oblečení které by se v téhle době dalo nazvat jinak než výstřední. například , Přesto jsem tam ale našla několik košilí a triček. Jak jsem měla všechno na jednom místě nezabralo balení ani tolik času jak jsem se obávala. Do kufru jsem ale dala jen to "oblíbenější" oblečení. Ten zbytek se bude muset spokojit s klasickou cestouvní taškou. Jakmile jsem skončila s oblečením a ostatnímy věcmi jako jsou například hygienické potřeby přišla řada na piano. Ráda to tak nazývám ale vlastně jsou to jen klávesy. Odkudsi ze dna skříně vylovím další, o dost užší a delší kufr do kterého uložím klávesy. Ty tady rozhodně nenechám, i když říkal že by tam piano mohly mít.

Umbra - 10. října 2018 20:26

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, brzké dopoledne Guadalajara Kojot Na jeho slova jsem jen krátce kývla, protože vysvětlování tohoto všeho... by bylo mnohem složitější a je vždy hezké si nechat nějaké to eso v rukávu, ne? Chvilku jsem tam jen stála a on začal mluvit o nějakém vhodnějším místem. "Jestli zkusíš příště něco podobného, věř, že se probudíš na šibenici a poslední co uvidíš bude můj stín," pokrčila jsem rameny a šla jsem se tedy podívat na to jeho místo, které mi takto prezentoval. Kamera byla odhozena bokem a já jej následovala.

Laura Kinney - 14. října 2018 10:51

soukromá zpráva od Laura Kinney pro Hlavní místnost/hangár Mina, Logan, Anthony, Mei, Smiley Kočičák doplachtí s tím, že bere si letoun a letí pro dalšího mutanta. Upřímně trochu mě to překvapí. Kolik desítek let sama pátrám po nich a bez většího úspěchu, či to s nimi nedopadlo moc dobře a teď, skoro jako kdyby se s nimi roztrhnul pytel. Stejně jako dostane se mi odpovědi ohledně toho, jestli už trénovali, která není příliš překvapivá, asice, že by se mezi sebou pozabíjeli. "Hmmm..." zamručím neutrálně. Mě třeba se nikdo neptal jestli vůbec chci trénovat, nikdo se přitom ani neptal, jestli vůbec dni zabíjet, byl to rozkaz, který jsem musela uposlechnout... vrah, zbraň, zvíře... Naházím do sebe snídani a musím dát zapravdu Loganovi, že kus masa by byl rozhodně lepí, ale co nadělám. Sama už ani nevím kdy jsem jej měla naposled. Ranní aktivisti se vracejí a Logan rozdá plán dnešního dne. "Dám na ně pozor." odvětím kočičákovi, když Loganovi oponuje v tom, aby ty děcky šetřil a dopřál jim aspoň chvíly se najíst. "Jo, dá se říci, že jo." řeknu směrem ke klukovi, který zeptá se jestli tu má někdo zkušenost s lezením. Jedna ze základních věcí co se učí, nehraje ani moc rozdíl jestli s jištěním či bez něj, adamantiové drápy jsem v tomhle vcelku dobrým pomocníkem, když na to nakonec dojde. Po krátké úvaze se vydám za Loganem do hangáru. "Mám... chceš s něčím pomoct?" zeptám se jej.

Valentina - 14. října 2018 17:50

soukromá zpráva od Valentina pro 22.6. oficiálního roku 2049, brzké dopoledne Guadalajara ...Niggas want war yeah, kick the door yeah... Zastavím a upřeně hledím před sebe. Lehkým cvaknutím svého dlouhého bílého prstíku utiším rádio, které nahradí ,,Bzzzzzzzzzzzzz". Nejsem si úplně jistá, co tento zvuk na vznášedle způsobovalo. Byl...obtěžující. Vznášedlo přirozeně nemělo žádné pásy, a tak jsem si původně myslela, že to s tím nějak souvisí. Ale ne, byl to omyl. Jeden místní Loco, dobrý prošedivělý mužík, kterému dle vzhledu dáhne tak na devadesát, mi řekl, že tento zvuk je takzvaný immobilizér. Co je to immobilizér se ptáte? Inu, to je jakýsi pozůstatek systému palubního počítače, který vám vznášedlo uzemní, pokud vám ho někdo ukradne. Jenže on se zapínal hned jak jsem přistála. Pokaždé. A nedělal nic jiného než ten otravný zvuk. Jakmile jsem vyndala klíčky, zvuk vždycky utichl stejně jako celé vznášedlo. Ale občas se v noci probouzím s pocitem, že mě uzemní někde v půlce letu a já skončím v plamenech na zemi. V mé mysli byli totiž chvilky kdy jsem...byla normální. Cítila jsem strach, emoce...a tak dále. Říkala jsem si, že tohle všechno vlastně dělám proto, aby mi nikdy nikdo neublížil. Obhajovala jsem své činy sama před sebou...jako kdybych byla úplně dva různí lidé. Připadalo mi, že mi nikdo nerozumí. Všichni jsou cizí. A všichni jsou štastní. Já nejsem šťastná. Vlastně drtivou většinu času cítím jen...prázdnotu. To proto zabijím tak ráda...protože přitom něco cítím. Odpor. Strach. Znechucení sebou samou a tím, co se ze mě stalo. Je zvláštní být fascinovaná takto dekadentními pocity...ale pro mě samotnou to jsou ty nejsilnější pocity, jaké cítím. Sebenenávist. Sebezhnusení. Leč přesto...zůstávám stále stejná. Podívám se do zrcádka jakmile odcházím ven z vozu. Byl to takový zvyk. Neustále jsem pronásledovala svůj vlastní odraz kdekoliv bylo nějaké zrcádko. Jako kdybych se ujišťovala, kdo vlastně jsem a jak vypadám. Dělala jsem to mimoděk, a dělala jsem to pokaždé když jsem někam přišla. Nebyla jsem narcisisní typ. Naopak, připadala jsem si na dívku svého věku poměrně ošklivá. Moje tělo bylo...docela vychrtlé. Jiné Mexičanky byly daleko lepších tvarů, což se líbilo předevšm těm Pendejos nademnou. Já pro ně nejsem atraktivní. Samozřejmě ani nechci být...nijak na ty děvky nežárlím...ale zamrzí to. ,,Kojote. Kojote. Kojote. Kojote." Cedím mezi zuby a dívám se ze střechy, zda někde neuvidím jeho stín. Je pro mě v tuto chvíli jen milníkem na velké cestě, nebo už rovnou smyslem života? Byl moje první kořist, a já jsem si nepřála nic jiného než jeho smrt. Vzít mu jeho schopnost a vesele jí užívat sama pro sebe. Leč přesto... Jsem ucítila určitou formu žárlivosti, když jsem jej spatřila s jinou dívkou. Moje vnitřní ego okamžitě zaznamenalo, že je hezčí než já. Její oblečení, dlouhé vlasy...ano jistě, chápu, že se s ní sdržuje. Přirozeně jsem nežárlila na nějaký jejich případný vztah...ať si Kojot chrápe s kým chce...ale zaráží mě, že i někdo jako je on má přátele. Spolupracovníky. Známé. Ona se mu určitým způsobem postavila, leč za ním i tak běží jako pejsek. Vtipné. Nikdy jsem neměla vztah a nikdy jsem pořádně...nepochopila...jak mezilidské vztahy fungují. A rozhodla jsem se, že toto pro mě byl ideální vzorec chování. Jejich vzájemná dynamika. Vypadalo to, že bude jednoduché jí napodobit. Její charakter působil...ploše. Daleko více, než její hrudník. Hodně se vzteká, což mu dost možná imponuje. Muži, včetně těch mocných, tenhle vzorec chování mají docela rádi. Proč? Rozumí síle. Válce. Jsou na ní stavění. Nerozumí pletichaření. Alespoň co jsem vypozorovala. Rozsekaný prst si přiložím ke rtům, zatímco do druhé ruky lehce sevřu zbraň. Nevydám ze sebe ani hlásku, nepohnu se ani o píď, dokud to nebude bezpečné. Budu je sledovat. Budu se dívat. Budu se učit. Chci zjistit víc. Chci poznat víc. Zabít je hned...není moudré. Nevím, co ta druhá má za schopnosti. A nehodlám to riskovat.

Chris *Kojot* - 14. října 2018 18:05

soukromá zpráva od Chris *Kojot* pro 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Umbra Zakřením se, když to potvrdí. Ono to tak nějak je jasné z toho co jsem viděl. Jestli je za tím něco víc to už je mi zcela ukradené. "Mohl bych mluvit podobně. Stačil by mi jeden pohyb a sledoval bych tě umírat. Mohlo by to být... Zábavné," v očích mi na krátký okamžik zahoří šílenství a zašklebím se, než je to pryč. Jen krátký okamžik. Zahnu za roh ulice a zatočím do budovy rovnou u srázu, kde bývala voda. Jedna z menších budov v okolí. Vymlácenými okny sem dopadá světlo. Než však vejdeme dovnitř ještě se pátravě rozhlédnu po ulici. Opřu se o zeď směrem k ulici a založím ruce na hrudi. "Co máš v plánu s tímto městem?" zeptám se jako první.

Fate - 14. října 2018 18:25

soukromá zpráva od Fate pro 22.6. oficiálního roku 2049, dopoledne Guadalajara Valentina Dívka je malého vzrůstu (okolo 163cm) a poměrně mladě vypadající. Kojot se zakření a pak z něj vypadne v odpověď. "Mohl bych mluvit podobně. Stačil by mi jeden pohyb a sledoval bych tě umírat. Mohlo by to být... Zábavné." K dívce je v tu chvíli zády, takže jen ty si všimneš jeho šklebu, který i tobě nažene husinu a šílenství které mu zahoří v očích. Znáš to. Ten plamen zabijáka má kdejaký tvůj kolega. Nicméně u vždy klidného Kojota to bylo něco nezvyklého. Něco nového. Něco, co v něm vyvolala jen ta dívka a rozhodně ne ty. Vyrazí ulicí a zahnou za roh. Na ten doběhneš právě včas, aby jsi zahlédla Kojota, jak se pozorně rozhlíží po ulici, než vejdou do jedné z menších budov, nějakého snad bývalého obchůdku. Čeká tě snad? Ví o tobě? Nebo je jen obecně ostražitý? Budeš se přibližovat...? A co dál...?

Valentina - 16. října 2018 20:27

soukromá zpráva od Valentina pro Guadalajara Valentina Vidím je. Vidím je oba. Moje tmavě zelenavé oči přejíždějí od ní k němu, a neustále je hodnotím a analyzuji. Nikdy jsem vlastně neměla možnost jej takto pozorovat zblízka, avšak zaměřím se i beztak na dívku vedle něj. Proč? Inu proto, že prostě nevím, co od ní mám čekat. Je zjevně menší než já, a obecně na mě působí spíše dětsky, tedy rozhodně oproti mě samotné. Přesto se zdá, že mu dívka imponuje, poznám to dle tónu hlasu. A vadí mi to. Nedokážu přesně říct proč. Začínám mít z obou dvou totiž pocit, že ve skutečnosti nejsou ani přátelé, ani milenci, ale spíše dočasní spojenci, kteří si půjdou brzy po krku. Ano ano, to je to nejracionálnější vysvětlení. Není zde žádný důvod k žárlivosti, tedy vyjma toho...že mi ho ta svině chce ukrást. Chce ho zabít, tedy nejspíš. Ale to je MOJE kořist. MŮJ cíl. A já svou kořist D O S T A N U. Prst mi kmitá na spoušti zbraně zatímco se moje rty změní v čárku, a zuřivě jí probodávám pohledem. Chci křičet, plakat, sténat...ale nevydám ze sebe jedinou hlásku. Vítr si lehce hraje s mojí ofinkou, která mi spadla do čela, zatímco Kojot... Kojot se zakření způsobem, který mě...zaskočí. Toto se přilíš nepodobá tomu Kojotovi co znám. Samozřejmě na sobě nenechám nic znát avšak...tohle...mě...znepokojuje. Mám v srdci značný pocit nejistoty. Dokonce začnu přidušeně vrčet, ale pochybuju, že mě někdo uslyší. Copak měl ten zmetek nějaké eso v rukávu? Hrál si tu jenom s námi oběma? Psychopat jeden zatracený zkurvený. Nejsem ničí hračka. Jsem lovkyně. Jsem Sicario. Nějaký zprcnulý perro se mnou NEBUDE manipulovat. A nejhorší na tom všem je, že vím, že jsem to ani nebyla JÁ kdo v něm vyvolal takovoutu reakci! To ONA! Ta PUTA! Mě ten zatracený zmetek totiž ani nebere vážně! A! Tak je to! Je totiž na zatracené lolity! Jako každý další pendejo v téhle vesnici! To si piště, že jdu za nimi. Ale v tom se zastavím, jakmile zmizí uvnitř. Stůj Valentino. Stůj. Blbost. Blbost. Blbost. Mysli. Mysli. Mysli. Očima začnu monitorovat budovu, do které vstoupili. Má nějaký požární žebřík? Jiný alternativní vchod? Budovy zde měly vymlácená okna, kterými bych se snadno dostala dovnitř. Chtěla jsem vidět a slyšet, ale nepřála jsem si být viděna a slyšena. Doufala jsem, že se totiž utkají, a já jen dorazím vítěze... V souboji s nimi bych totiž zvítězit nedokázala.

Fate - 16. října 2018 20:41

soukromá zpráva od Fate pro 22.6. oficiálního roku 2049, dopoledne Guadalajara Valentina Jedná se o menší budovu namáčknout těsně mezi většími. Žádný žebřík, pokud nechceš obcházet půl břehu k zadní části, nebo se prodírat budovy s celými skleněnými střepy po podlahách... Budova však má vymlácená okna jako všechny ostatní tady. Budova má jen jeden vchod, kterým do ní vstoupili, pokud nepočítáš veliká vysklená okna vedle nich, možná za své doby nahrazovala výlohy. Stejně však, jako ty uvidíš dovnitř, oni uvidí ven. Kojot zvolil místo dobře, přeci jen už jen z toho jak si s tebou hraje značí, že nějaké ty zkušenosti má. Z budovy je vidět na roh, pokud se někdo k oknu postaví, uvidí tě přicházet.

Fate - 18. října 2018 11:27

soukromá zpráva od Fate pro Základna, 22. 6. dopoledne Laura, Logan, Anthony, Mina, Mei Smiley poděkuje Lauře pokývnutím hlavy a odpluje vzduchem opět někam dozadu. Logan se vydává na zběžnou obhlídku Blackbirdu, který rozhodně zažil už lepší časy. Podvozek by se mohl rovnou vyměnit, protože hrozí, že se každou chvíli rozpadne, součástky jsou opotřebované.... Jediný moderní kousek je maskovací zařízení, které je přidrátované do systému dost... No sice funkčně ale moc profesionálně ne. Tak jako tak uběhne trocha času a vy vyrazíte všichni z garáží, kde bylo připravené potřebné lezecké vybavení, dolů do údolí. Okamžitě se do vás opře spalující slunce, dnes extrémně výhřevné. Jako kdyby si řeklo, že vám to dneska pořádně přibarví. Dojdete ke stěně, kde jsou připravené úchyty a celkově vám dnes poslouží jako cvičiště. Co s vámi bude Logan provádět je již na něm.

Valentina - 19. října 2018 20:04

soukromá zpráva od Valentina pro Guadalajara Valentina ,,Puta. Puta. Puta." brumlám si neslyšně mezi rty, zatímco si lehce okusuji záděru na svém pravém ukazováčku. Cítím, jak má páteř lehce brní mezi mými svaly, zatímco si prokřupuju prsty na své levé ruce. Byla jsem...nervózní. A takovéto projevy jsem dělala vždy, jakmile jsem se dostala do byť jen trochu stresové situace. Rozkládala jsem zbraně, cvakala jsem propiskou, podupávala jsem nohou. Bylo to jako kdybych v sobě měla nahromaděný tisíciletý stres, a moje mysl se potřebovala soustředit na tyto maličkaté zlozvyky, kterých jsem měla plno, aby se mu vyhla. Kojot...mě sere. Vytáčí mě k nepříčetnosti. Je s tou dívkou v budově, do které se nemůžu proplížit, aniž bych riskovala odhalení. Je příliš chytrý. Příliš lstivý. A myslí si, že je chytřejší než já. PENDEJO! PENDEJO! PENDEJO! Samo sebou, že nebyl chytřejší než já. Byla jsem profesionál. Stačilo se jen držet příručky. Dělat špinavou práci. To umím dobře. Lhát. Krást. Podvádět. Ano, v tom jsem dobrá. Každého dostanu. I jeho. Není ničím speciální. Vlastně je to téměř průměr! Vždyť jsem skoro vyšší než on. Pche...pitomec. ,,Ok...Ok...Ok Valentino. Klid. Klid, chce to jasnou hlavu. Aaaaaaaaa...CVAK!" Ukazováčkem se drknu do spánku, jako kdybych tam měla nějaký vypínač. V tu chvíli popadnu svůj obličej, a nepříčetně se zkroutím, jako kdybych právě dostala hysterický záchvat. AAAAAAAAAAAAAAH...BRATŘE...BRATŘE...AYUDA! AYUDA! HELP! POMOZTE MI NĚKDO! ON UMÍRÁ! Jsem jako pištící siréna, jako kdybych byla ztělesnění všech těch holčiček, které ve zdejších ulících trpěly. Můj obličej celý zrudne, zatímco si prakticky vykřičím hlasivky. Všechno ale trvá jen maximálně minutu. Pak najednou utichnu, prokřupnu si krk, a můj obličej se opět vrátí do normálu. Zmizím za jednou ze stěn, a vytáhnu si zpoza zad pistoli. Bude můj. Kojot...bude můj.

Logan - 20. října 2018 12:17

soukromá zpráva od Logan pro Základna, 22. 6. dopoledne až odpoledne Laura Blackbird je zničený. Tedy ještě půjde zachránit, ale je hodně opotřebovaný. Však podobná letadla mají být co deset let podrobená servisu. Jsem zvědav, co mě kočičák řekne, až budu chtít díly, snad nějaké nabral, když sebral letadla a zásoby co jsou dole. Jako první přijde Laura a hned nabízí pomoc. Ne, nechci, pomyslím si hned v duchu. Život býval tak jednoduchý, když jsem se v divočině mohl starat jen a pouze o sebe. „S tímhle teď nic neudělám to chce čas,“ odpovím. „U stěny si Smaley prosadil jištění, myslíš, že bys vylezla první? Ostatní tak uvidí, kde jsou úchyty.“ ptám se jí. Původně jsem totiž pořadí chtěl nechat losovat, ale takhle by to bylo lepší. Základna, 22. 6. dopoledne až odpoledne Laura, Logan, Anthony, Mina, Mei Uplyne deset minut a do hangáru se připlouží zbytek osazenstva. „Tak bando,“ oslovím je když si jich všimnu, „Každý si vezměte jeden batoh s výbavou a pojďme ke skále,“ vydávám pokyn a ukazuji na hromadu výbavy, kterou kočičák připravil. Vyjdeme z garáže do údolí a zamíříme k nedaleké stěně z které visí lano. Dojdu k němu a celou svou vahou se za něho zavěsím. Drží a ani se nepohne. Smiley to jištění asi myslí vážně. Otočím se tedy na omladinu a vysvětlím principy, pak pošlu Lauru jako první...

Umbra - 25. října 2018 22:31

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Kojot Tiše jsem se zasmála a řekla: "Občas podceňování toho, kdo stojí před tebou může někoho stát krk... a to platí i pro tebe, ale prozatím bych to jaksi neřešila. Nemyslím si, že potřebujeme si zde nahánět své ega tím, kdo je silnější," pokrčila jsem rameny a následně jej následuji až k srázu, kde kdysi bývávala voda. Podívám se okolo a musím uznat, že větší díru jsem v myšlenkách Umbry neviděla... Namíříme si to k "nenápadné budově" a já si říkám, jestli by toto normálně uspělo, ale protože většina budov zde byla takováto? Tak tato do nich zcela jednoduše zapadne. Se zvednutím prstu zleva doprava a položením stejného prstu na jeho hrudník pronesu: "Ptáš se špatně... lepší otázka by zněla... co máš v plánu s touto planetou," široce se zazubím a čekám, co mi řekne. Uvnitř to vypadalo přesně tak, jak jsem mohla čekat na takovouto díru, ale nyní o toto vůbec nešlo.

Laura Kinney - 26. října 2018 19:16

soukromá zpráva od Laura Kinney pro Základna, 22. 6. dopoledne až odpoledne Logan Vydala jsem se za Loganem do hangáru, s jistou nabídkou pomoci. Odpověď nedostala se mi hned a ta, které se mi dostalo mě nejdříve maličko zmátla. Nebyla jsem si jistá, jestli mluví o tom letounu nebo o mě, o nás respektivě. Pak mi ale dojde, trochu, že měl namysli onen stroj a nikoliv nás, snad tedy. "Můžu, to není žádný problém." odpovím mu na jeho poznámku o tom, jestli bych na střenu vylezla jako první. Stejně už jsem s tím víceméně i tak nějak počítala. A co se jištění týče s tím jsem problém neměl, u mě možná zbytečná věc, ale beru to tak, že né všichni mají regenerační faktor jako my dva. Což mě přivádí k otázce co vlastně dokážou? U jedné už tak nějak vím, hraje barvama, ale to monokl po řádném pravém háku taky, ovšem co a jestli umí ještě něco? Základna, 22. 6. dopoledne/odpoledne Logan, Anthony, Mina, Mei Po několika minutách, mají se dostavit k nám i ostatní. Batoh s výbavou čapnu za jedno rameno a nahodím si jej na jedno své. Co se váhy týče, nebylo to nic extra pro mě. A jestli bude mít někdo z nich problém to unést... fyzická činnost posiluje nejenom charakter ale svaly především. Vyjdeme tedy ven, spíše než abych šla sama, víceméně jen následuji Logana a ostatní, pořád to tu neznám úplně všude, ale co, za pár dní to půjde všechno samo. Dojdeme ke stěně, kde Logan prvně sám osobně otestuje pevnost zavěšeného lana, aby nedošlo k nehodě. Mno a když viditelně je schopné udržet i ten jeho adamantiový zadek, tak je nanejvíš jasné, že ostatní to udrží také. Mno tak se jde na to tedy no. A zatímco tedy Loan ostatním vysvětluje základní principy a věci, já už se začala pomalu chystat, nevléci se do postroje a tak. Vše utáhnout jak se má a kdyyž pak tedy přijde na mě řasa, přistoupím ke stěně, zaháknu do karabiny jistící lano. Rukou pak nahmatám první úchyt a ihned hledám další, pak i nohama, přitáhnout se a vzhůru tedy výše. Snad dobře, dlouho jsem to nedělala, zejména takhle všem naočích...

Smiley - 27. října 2018 19:03

soukromá zpráva od Smiley pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Sara Zaleze si dozadu a já se dál soustředím na řízení. Momentálně jsem za své schopnosti docela rád. Stejně bych je ale potřeboval dopilovat. Jen několikrát se ohlédnu, abych zkontroloval, že skutečně spí. Když se však pomalu blížíme nad pevninu, několikrát praštím do přístrojové desky, aby se zaostřili. No ksakru. "Saro..." syknu dozadu a raději se chopím řízení. "Saro, vzbuď se. Pojď se připoutat. Vypadá to, že si pro nás USA připravili nepěkné překvapení," budím ji o něco hlasitěji a vypínám některé přístroje.

Fate - 27. října 2018 19:19

soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, odpoledne Seattle Annie Kocour se pohybuje po domě jak skutečná domácí kočka. Čas tak chvíli letí a chvíli se neuvěřitelně vleče, podle toho, zda jsi zrovna zaměstnaná nebo ne. Každopádně tak jako tak se přehoupnete do třetí odpolední, když se kocour objeví zase poblíž tebe. Poškubává nervózně ocasem. Chvíli tě tak pozoruje, tebe a tři mega zavazadla. Jak to chceš dostat za město? zeptá se po chvíli.

Anthony B. Carter - 27. října 2018 19:26

soukromá zpráva od Anthony B. Carter pro Základna, 22. 6. dopoledne až odpoledne Laura, Logan, Mina, Mei Snídaně nebyla tak dlouhá, jak bych si přál, co se ale dá dělat, další trénink čeká. Tentokrát lezení, což je sport, kterému jsem se nikdy nevěnoval a o kterém vůbec nic nevím. S trochou štěstí a tréninku bych v tom ale nemusel být nejhorší, sílu v rukou i nohou mám a naučím-li se základní principy, jsem si jist, že to bude dobré. Jsme dovedeni ke stěně, kde nám Logan začne vysvětlovat co máme a nemáme dělat. Snažím se dávat pozor a vše si zapamatovat. Tohle jde sem, tohle zase tam. Tady zaseknout, udělat tohle, ubezpečit se, že není nic povoleno - Laura se na stěnu vydává jako první, ruka střídá nohu a drobná dívka se dostává čím dál výše. "Máme jít rovnou za ní nebo si počkat až sleze?" Optám se ještě, neboť si nejsem jist, jestli nás chce Logan hlídat každého zvlášť či zda mu to není úplně jedno. Pokud odpoví, že čekat nemáme, jdu jako další. Noha na jeden úchyt, ruka se chytá dalšího nahoře, teď se vytáhnout a dobré, první meta splněna. Kde je další? Hmmm, přehoupnout ruku, teď nohu a lezeme.

Chris *Kojot* - 28. října 2018 12:55

soukromá zpráva od Chris *Kojot* pro 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Umbra Nad jejími slovy se škytavě rozesměji. "Ach jistě, jistě," zabrumlám pobaveně v odpověď. Zajímalo by mne, jak by mi dokazovala kdo je silnější... Třeba bez hlavy. Přistoupí velmi blízko, nebráním jí, jen si ji prohlížím. V očích mi zajiskří. "Vysoké cíle... Pak se tedy ptám, co máš v plánu s touto planetou? Stále by mne ale zajímalo co bude s tímhle městečkem. Docela jsem si ho oblíbil," promluvím na to její zazubení. Než mi však stačí odpovědět, zvenku se ozve vysoký pištiví dívčí hlas. "AAAAAAAAAAAAAAH...BRATŘE...BRATŘE...AYUDA! AYUDA! HELP! POMOZTE MI NĚKDO! ON UMÍRÁ!" Nad tím minutovým jekotem zvenčí však jen povytáhnu obočí a dál hledí na Umbru, připraven to ignorovat, pokud bude pokračovat v hovoru.

Alfa - 28. října 2018 19:51

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, odpoledne Seattle Čas utekl až překvapivě rychle jelikož jsem ho skoro celý strávila spánkem. Původně to měl být jen krátký šlofík ale nějak se to protáhlo. Potom jsem si dala něco k jídlu, když oběd jsem prospala. Zrovna když procházím kolem kufrů opět se oběví kocour s otázkou nad kterou jsem si do teď příliš nelámala hlavu. Nepotřebuji ani cítit jako pocity abych je dokázala odhadnout. Lehce pokrčím rameny "O to se neboj" odpovím po chvilce. Pravděpodobně by nebyl problém použít schopnosti a trochu si tak pomoc. Problém by byl v tom že na místo kde chce přistát je to bude odhadem tak hodina cesty pěšky. Naštěstí je v garáži staré vznášedlo takže o tohle je postaráno. Divím se že se ho Thomas ještě nezbavil. I když kdo by takovou popelnici chtěl. "Myslíš že toho mám hodně?" sama mám totiž pocit že dva kufry jsou dost málo.

Fate - 28. října 2018 20:04

soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, odpoledne Seattle Annie Jak myslíš, odtuší trochu nezúčastněně a prochází se kolem zavazadel tak nervózně, že projde skrz jedno. Nevypadá si, že by si toho všiml. Když položíš otázku, na chvíli se zastaví a podívá se na tebe, ocas se mu však nezastaví. Jsou i tací, kteří se k nám přidali jen s brašnou ze školy. A někteří neměli zrovna čas balit. Vlastně k nám přibyla i dvojice, jenž byla pouze v obleku. Na ples. Nervozita se na chvíli přemění do pobavení, než tu myšlenku opět vytěsní neklid. Pokud zmizím, je možné, že budeme mít se vznášedlem trochu zpoždění. Ozve se zničehonic trochu pochmurně.

Sara Bergdotterin - 29. října 2018 08:41

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Smiley Škubnu sebou, rychle si sednu a zamrkám. Ze spaní mě vytrhlo Smileho zavolání. ”Co kde?”Zněl docela urgentně. Rychle na sebe hodím svou bundu, kterou sem použila jako provizorní peřinu a přiřítím se dopředu. Posadím se na sedadlo a zapnu pás. Až teť si všimu, malé žgrindy u levého koutku, rychle si ji otřu. Asi se mi zdálo něco hezčího než si pamatuju. ”Tomu říkám pozdrav od svobodné země.” Ani nevím proč sem to řekla, asi něják instiktivně. Mám takový pocit, že s touhle bandou lidí se nudit nebudu.

Alfa - 29. října 2018 21:22

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, odpoledne Seattle Vrátím se zpátky k televizy. Pohledem ale sleduji jak prochází kolem. Moc se mi nelíbí když se mi prochází skrze zavazadla. Jeho odpověď mě celkem překvapila. Nedokážu si ani představit nemoci si s sebou nic vzít. Je pravda že většinu z toho pravděpodobně ani nosit nebudu...stejně jako teď, přesto se mi to tady ale nechce nechávat. "Jsou to jen dva kufry" konstatuji jen tak mimochodem. A to ani nejsou tak velké. Klávesy samozřejmě nepočítám. "Zpoždění? To mě zrovna netěší" samozřejmě je mi úplně jedno jestli zmizí nebo ne ale to zpoždění... Původně říkal v půl sedmé a tou dobou už bývá Thomas doma. Ráda bych zmizela dřív než se vrátí. "Jak velké zpoždení?"

Smiley - 30. října 2018 09:54

soukromá zpráva od Smiley pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Sara Připásá se, zatímco si může všimnout, že já připoutaný nejsem. Navíc na pilotním křesle sedím docela zvláštně a ocas mám obmotaný kolem těla, pokud ho zrovna nepoužívám jako třetí ruku. "Nikdy dřív tu nic naistalovaného neměli. To musí být reakce na nedávné události. Ale to jak je to tu rychle musí znamenat, že měli připravené zdroje," zamračím se, zatímco nad tím uvažuji. "Blížíme se," pronesu k ní tichým hlasem. Letoun ztichl a skoro nejsou slyšet ani motory. Otázka je, na co to je nastavený a co to tam vlastně mají. Chvíli tak tiše letíme, než se vzduchem rozeřve siréna. "A do pytle," prudce strhnu letoun stranou a těsně kolem trupu nás mine paprsek. Uvolním si ocas a přejedu po všech tlačítkách co jsem vypnul. Letoun sebou prudce trhne dopředu a obrátím ho vzhůru. Nicméně během deseti minut se přímo před námi vynoří hypermoderní stíhačka s velikými písmeny WA - US přes čumák. Palubní přístroje zapraskají a pak se z nich ozve úřední hlas. "...neznámému letounu. Doprovoďte stíhačku na zem a připravte se na zadržení..." "Kašlat na vás na všechny. Co jste to zase vymysleli za vychytávku," bručím nenaloženě a vysílačku ignoruju. Prsty se mi míhají po přístrojové desce a jen občas kontroluji pohledem stíhačku, jestli ještě čeká.

Fate - 30. října 2018 09:59

soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, odpoledne Seattle Annie Nebudeš to mít v pokoji pořádně kam dát. Odtuší trochu nepřítomně. A nepředpokládám, že jsi sbalila také něco praktického. Třeba dneska banda leze po skalách. Hodí po tobě pohledem, ale spíše to vypadá, že hovor s tebou je jen rozptýlení a příliš duchem přítomen není. Věř tomu, že mne taky ne. Nemám rád, když po mne střílejí. Přejde k tobě a usadí se nedaleko. Ocas způsobně obmotá kolem tlapek. Vypadá trochu jak výstřední soška. To zatím nevím. To záleží, jak moc se budou snažit.

Umbra - 30. října 2018 14:29

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Umbra Ignorovala jsem jeho smích a jen jsem se dívala do nicoty, nic mi vtipného nepřidala a tak jeho smích byl více méně bez reakce. Ach, jaká škoda. "Záleží na tom co přesně s touto planetou chci udělat? I kdybych ti to popsala, nevěřil bys mi... ukázat ti to nemůžu, protože by to bylo to poslední, co kdy zahlédneš. Proto se tě ptám, jestli mám počítat s tvou pomocí Kojote, nebo jestli společně s tímto městečkem mám smést i tebe," usmála jsem se na něj a prsty projela vlasy s dalšími slovy: "Jinak... dokud nebudu dostatečně silná, můžeš si toto místo klidně nechat a dělat si s tím cokoliv se ti zamane, sama neplánuji se zde dlouho zdržovat a nebo se sem zbytečně vracet," pokrčení rameny a na to dívčí hlas zpoza oken. "Hraješ si na místního léčitele, nebo mi ukážeš, co máš v sobě a dotyčnou venku utišíš," zubla jsem se na něj a rozešla se směrem ke dveřím se slovy: "Nebo tak mám udělat sama? Myslím, že když si sama vyrve jazyk, tak bude dost potichu!"

Chris *Kojot* - 30. října 2018 14:44

soukromá zpráva od Chris *Kojot* pro 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Umbra Poslouchám ji a zvažuji její slova, snad nad nimi přemýšlím, když opět zmíní svou neskonalou svrchovanost a "smetení městečka". V ten okamžik se mi na tváři roztáhne pološílený úsměv, který říká již sám za sebe "tak to si zkus". "Dokud...?" vyjmu z tvé věty a lehce nakloním hlavu na stranu. "Špatně se ti bude žít v kompletní destrukci světa," povytáhnu obočí napůl tázavě, napůl pobízivě. "Nehraji. Proč bych ti měl něco ukazovat, když žádáš o mou pomoc? Navíc očividně mne má pověst předchází," povytáhnu i druhé obočí a podívám se na ni. I když tu přezdívku nemám příliš rád. "Prosím, uží si to. Ale jestli si myslíš, že to bude tak jednoduché, rád se pobavím jak tě ta sicario rozseká na maličkaté kousky," uchechtnu se. V případě, že to chce jít skutečně provést sama, dokonce jí podržím dveře, když vychází ven. Tohle chci vidět. V očích mi zajiskří.

Umbra - 30. října 2018 15:18

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Umbra "Řekněme, že to, co zvládám nyní je jen zlomek toho, čeho budu schopná, samozřejmě, pokud mi to situace nabídne," zasměji se a dodám: "Kdo řekl, že bude svět zničený? Jen to, co je nyní světlé se změní v temnotu a naopak. Nelíbí se ti snad představa žít ve světě, kde lidé, jako ty, jsou ti, kteří určují pravidla a jen je neposlouchají?" Sama povytáhnu obočí a dokonce krátce kývnu, když mi jde otevřít dveře. "Silná slova na toho, který je naháněn místním šerifem a nyní na něj volá dívka o pomoc, že by dobrák ve skrytu duše?" Poznamenala jsem a vešla ven. Zvedla jsem ruku abych si vytvořila stín přes oči a řekla směrem na tu řvoucí osůbku: "Nechceš to trochu ztišit? Jediné štěstí, že tyto budovy nemají okna, tak pištivý hlas by je jednoduše poničil. Nebo toto je právě ten důvod?" Sjela jsem ji pohledem a čekala, jak ta "nebezpečná dívka" bude reagovat.

Fate - 30. října 2018 15:25

soukromá zpráva od Fate pro 22.6. oficiálního roku 2049, dopoledne Guadalajara Valentina Vykřičíš si pomalu hlasivky a čekáš. Nic se ale neděje a to hodnou chvíli. Tik tak. Tik tak. Odpovědí je ti jen tíživě se nesoucí ticho. Nejsou zde zvířata a není zde vánek. Jen neúprosné slunce, tetelící se vzduch a to ticho. Najednou ho však protrhne tichounké vrznutí dveří. Normálnímu sluchu by to uniklo, ale tvůj sluch má k tomu normálnímu dost daleko. "Nechceš to trochu ztišit? Jediné štěstí, že tyto budovy nemají okna, tak pištivý hlas by je jednoduše poničil. Nebo toto je právě ten důvod?" ozve se ulicí hlas volající zpět. Zní spíše nasupeně než starostlivě. A po Kojotovi ani vidu ani slechu.

Fate - 30. října 2018 15:30

soukromá zpráva od Fate pro 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Umbra, Kojot Kojot podrží Umbře dveře a ta udělá krok na sluníčko a zavolá. Nicméně na ulici nikdo není. Ani umírající bratříček, ani nešťastná dívka. Rozhodně ne na této hlavní. Ostatně se křik trochu nesl, klidně to mohlo být z větší dálky, než se zdálo. Nicméně nešťastný hlas utichl, jak kdyby ho někdo uťal. Znělo to odněkud z ulic, odkud jste přišli, tedy směrem k centru.

Valentina - 30. října 2018 19:11

soukromá zpráva od Valentina pro Guadalajara Valentina 22.6. oficiálního roku 2049, dopoledne Polknu a přitom ucítím nepříjemné škrábání v krku. Říkám si, zda jsem to možná trochu nepřehnala. Skrývám se ve stínu studené zdi a tišše oddychuji a sbírám síly v toužebném očekávání, zda návnada zabrala. No tak...puta...dělej... Prokřupávám si nervózně prsty a druhou rukou tiše bubnuji o zeď. Umění lovu bylo vždy uměním nesmírně delikátním. Lidé celého světa jej zdokonalovali celá tisíciletí, a předávali si své znalosti. Lov vždy platil za základ přežití. I zde, v ulicích zubožené Guadalajary, můžete vidět všechny fáze lovu, které prošly dějinami. Tou první je lov pro přežití. Lovec je v této fázi zhruba stejně zoufalý jako kořist, protože potřebuje její smrt, aby sám přežil. Takový to lov je mi dobře známý. Vlastně je známý zhruba všem dětem ve zdejší vesnici. Tou druhou je lov pro zvelebení přežití. I ten jsem si už zažila. Když jsem lovila, abych se měla lépe. Nebyla jsem zoufalá. Byla jsem sebejistá. A o to víc byla moje kořist zoufalejší. A tou třetí je lov pro zábavu. Lov, při kterém má lovec vždycky na vrch... Jenže slova, která uslyším, mě ba přímo rozohní. Samozřejmě, nebyla jsem tak blbá, abych předpokládala, že Kojot a ta dívka touží být po rytíři na bílém koni. Nikoliv. Věděla jsem, že moji protivníci jsou čiré zlo, které pro dívky ve zdejším prostředí nemají slitování. Přesto mě...to však dostalo. Nečekala jsem takový chlad. Nikdo, kdo se zde narodil, by nečekal takový chlad. Co za člověka ta dívka musela být, aby takhle reagovala? Zkurvená namyšlená puta...zasraná děvka... Nenáviděla jsem dívky jako byla ona. A její slova...mi ublížila. I proto roním slzy a hlasitě vzlykám, dokud nemám úplně rudé tváře. Celá věc...je jen můj vlastní herecký výkon, samozřejmě. Nedokážu si ani vzpomenout, kdy jsem naposledy něco cítila. Něco jiného, než vztek a touhu lovit. Necítím smutek, necítím lásku. Cítím jen vztek. A právě proto bych té blonďaté děvce nejraději narvala hlaveň své zbraně rovnou do oka, a vystřílela do ní CELÝ ZKURVENÝ ZÁSOBNÍK! Jenže to nejde. Ještě ne. Potřebuju je získat oba. Potřebuju je dostat tam, kam chci. Kojot si se mnou hrál až příliš dlouho. Špína. Naplácám jí na sebe tuny. Prachu je tady dost. Vetřu si jí i do vlasů. Zbraň. Za zády je příliš nápadná, uvážu si jí oběma ponožkami kolem nohy, a skryji jí pod nohavici kalhot. Roztrhnu si tričko, a sundám si mikinu. Špínu si ještě extra napatlám kolem obličeje, aby nebylo každému hned jasné, že jsem bílá jako stěna a mám vlasy jako zlatá lanka... Tak jo... Praštím se do obličeje... Bolí to...tak hrozně...tak hrozně to bolí... Proč se mi tohle děje...proč tady vůbec jsem...tohle je...tak hrozné... Oblast na tváři mi začíná fialovět. Proč...proč o tomhle musí být celý můj svět??? Kapka slzy spadne do prachu pode mnou, načež se zhluboka nadechnu. ,,GRACIAS ES DIOS!!" vykřiknu náhle zoufalým tónem, a vyběhnu na hlavní silnici. Španělštinu zvolím zcela záměrně. Pochybuji, že nafintěná fiflenka mi totiž bude rozumnět. ,,¡Mi hermano ha sido llevado por la bestia! ¡Ayudame! ¡Por favor! Nunca he visto nada como esto. ¡No sé qué fue! Tal vez un mutante! ¡Por favor por favor por favor! Te lo ruego!" Nekonečný zástup zoufalých vět. A s tím běžím rovnou po ulici přímo směrem k nim. Ano, doslova běžím. Mávám zoufale rukama, a směřuji si to přímo k nim. Ten strach. To vzrušení. Co udělají? Zabijí mě? Odhalí mě? A nebo mě nechají v tom zmatku učinit to, co plánuji celou dobu... A to sice obejmout Kojota nebo Fiflenku v záchvatu zoufalství... A pak je zabít oba.

Fate - 30. října 2018 19:35

soukromá zpráva od Fate pro 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Kojot, Umbra, Valentina Najednou se z vedlejší ulice vyřítí dívka. Je zmlácená a celá od suchého prachu, trošku to vypadá, jak kdyby se nějakou tu dobu nemyla. ,,GRACIAS ES DIOS!!" Vykřikne zoufalým tónem, sotva spatří Umbru stát ve dveřích opuštěného krámku. ,,¡Mi hermano ha sido llevado por la bestia! ¡Ayudame! ¡Por favor! Nunca he visto nada como esto. ¡No sé qué fue! Tal vez un mutante! ¡Por favor por favor por favor! Te lo ruego!" Chrlí ze sebe španělsky, se španělskou razancí, tedy v téměř nesrozumitelném monologu. Během toho přímo běží k Umbře. Skáče jako kdyby byla zajíc, jehož pronásleduje přinejmenším smečka vlků. Mává rukama a tak jen víří další prach.

Chris *Kojot* - 30. října 2018 19:52

soukromá zpráva od Chris *Kojot* pro 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Umbra Povytáhnu nad jejími slovy, skutečně zaujat. "To je ovšem představa skutečně krásná. Bohužel v dnešní době je jen málo komu jasné, kdo skutečně vytváří pravidla. Vláda to skutečně není, i když se tak statečně tváří." Odpovím trochu více sdílně. "Šerif mne nemá rád, jen protože se mi ještě nezachtělo se ho zbavit. Jeho domu by byla škoda, kdyby chátral,"uchechtnu se," a dost pochybuji, že skutečně volá o pomoc. V těhlech končinách jsou jen vyhnanci a vrazi. Všichni se zde znají a ví, že sem nemají strkat nos," doplním trochu informací. Zapřu se do dveří, tak aby mne částečně kryly a vyhlížím za ní na ulici.

Chris *Kojot* - 30. října 2018 20:13

soukromá zpráva od Chris *Kojot* pro 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Umbra, pištící dívka Když zavolá do ulice, skryji ve stínu dveří svůj úsměv. Tohle jsem nečekal. Na poměry tohoto města je to až trochu moc chladné. Začíná se mi líbit. Napřed se nic neděje, takže jen povytáhnu obočí a lehce se vykloním. Hned však, jak na ulici spatřím pohyb, ukročím do strany za zeď a vyhlédnu z okna. Chvíli na ni ostřím a když ji poznám (80%) uchechtnu se. Takže mé podezření bylo pravdivé, opět je mi v patách. Přeměřím si vzdálenost mezi nimi a rozhodnu se ještě vyčkat. Mám ještě dost času na to abych zareagoval a dostal nás z dosahu. A alespoň uvidím, kolik je toho na tom jejím chvástání a zda si ji dokáže zpacifikovat sama.

Sara Bergdotterin - 31. října 2018 09:25

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Smiley Sedím připoutaná, poslouchám a sleduji jak Smiley komentuje dění a přitom operuje na palubní desce. Když ho tak poslouchám...proč jsem jediná, kdo vždycky uposlechne nařízení a nechá se chytit, jako s těma vojákama u brány. Povzdechnu si. Asi by jsem měla sedět tiše a nechat Smileye dělat jeho práci, ale musím se zeptat, protože, když by nás sestřelili...no jo vlastně, jsme v letadle, můžou nás sestřelit nebo tak něco. To úplně mění otázku. ”V jak velkým průseru jsme?”

Smiley - 31. října 2018 09:43

soukromá zpráva od Smiley pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Sara "Letecká doprava je zakázaná pod trestem smrti. Do teď jsme byli navíc maskováni a maskovací jednotky jsou výhradně pro použití SS. Navíc jsme oba mutanti. Co bys řekla?" zakřením se na ni během práce. "Dostanu nás z toho. Ale... Možná pak nebudu schopen řídit. Nastavuji autopilota, letoun doletí sám na místo setkání... Jen budu potřebovat, aby jsi mne vzbudila, až přistaneme u Seattlu," hodím po ní pohledem, zda chápe.

Alfa - 31. října 2018 20:51

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, odpoledne Seattle Nebudu to mít kam dát? Další zpráva která mě zrovna nenatchla. Má pravdu že jsem si nezabalila příliš praktických věcí. Jeho dalším slovům příliš nevěnuji pozornost. Poměrně dlouhou dobu se přehrabuju v zavazadlech a vybýrám co Příčí se mi nechat tady věci které mám ráda, ale zřejmě nebudu mít příliš na výběr. Když nic jiného klávesy si s sebou rozhodně vezmu. Vybrat co si s sebou vezmu a co ne je překvapivě obtížnější než bylo balení samotné. Zhruba po půl hodině se mi nakonec povedlo všechno potřebné nacpat jen do jednoho kufru. Téměř se slzou v oku nahlédnu do šatní skříně kam jsem vrátila spoustu svého oblíbeného oblečení. Nakonec jsem v kufru nechala jen jedny šaty...zbytek místa zabraly jak říkal "praktitější" věci. I přesto jak moc mě bolí co tady nechám jsem na sebe hrdá že se mi něco takového vůbec podařilo, navíc by mi potom asi mnohem víc vadilo kdybych to neměla kam dát.

Sara Bergdotterin - 01. listopadu 2018 15:29
	soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Smiley Pokývu hlavou, že rozumím. ”Jo vzbudím tě, teť sem pár hodin spala, tak sem vyspalá.” To bude asi docela jízda, jestli si bude potřebovat odpočinout. Vytáhnu z kapsy kus meteoritu a začnu si s ním nervózně hrát. Kámen mění tvar, přizpůsobuje se pohybům ruky.

Umbra - 02. listopadu 2018 18:14

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Kojot, Pištící dívka[/i] Pokračovala jsem s nasloucháním slov Kojota a okomentovala jeho slova: "Nemít nepřítele, nebo cíl žít není hezké, viď? Chápu tvou situaci až moc dobře, nechceš ho zabít, protože ti na něm záleží. Jsi rád, že se po tobě někdo shání a další šerif by tě již mohl chytit, nebo by nebyl taková zábava," bez pohledu ven jsem se postavila a podívala jsem se směrem na tu dívku, která běžela a skoro skákala do prvních pater domů. Promnula jsem si oči a otočila jsem se směrem na Kojota, kterému sem řekla: "Tu znáš? Nechceš mi aspoň překládat?" Palcem jsem na ní ukázala přes rameno a nechala natáhnout můj stín směrem k ní. Jakmile od nás byla asi tak 7-10 metrů, můj stín ji podtrhl nohy a ona nejspíše hodina neskutečnou hubu. "Řekni ji, ať aspoň tolik neřve. Připadá mi, že by se mohla uklidnit a začít mluvit řečí, které rozumím. Nemůže tu přeci takto pořvávat jako kdyby nic," pokrčila jsem rameny a podívala se na nejspíše ležící dívku, kterou snad pád na zem trochu uklidnil. Snad... snad..

Fate - 02. listopadu 2018 18:31

soukromá zpráva od Fate pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Sara, Smiley Usměje se na tebe (čti - šíleně se zazubí jak duševně narušená kočka), když potvrdíš, že ho vzbudíš. V okamžiku, kdy na palubní desce naskočí nápis "Autopilot načasován" zapraská znovu vysílačka a ozve se ten úřední hlas, vyzívající vás, abyste se identifikovali a okamžitě vzdali, jinak přejdou k prosazení zákonu silou. Což ve výsledku znamenalo, že vás sestřelí dolů třeba raketama, pokud budou muset. Smiley se jen více zazubil. "Tak jdeme na to. Allon-sy!" A s tím letoun prudce poskočil vpřed, přímo na stíhačku. Chvíli to vypadalo, že se srazíte, ale Smiley pustil řízení a položi dlaně na palubní desku, pak přivřel oči a ty, on, letoun a veškeré vybavení... Se prostě rozplynulo. Byl to strašně nepříjemný stav, kdy jsi nemohla pohnout jedinou buňkou svého těla a jen si uvědomovala, že tě jiné vědomí táhne přímo a vzhůru skrz vojenský letoun. Okolí se míhalo kolem, mohla jsi ho vnímat, ale nikoliv zrakem. Prostě jsi věděla, že letíte neuvěřitelně rychle pryč. Po hodné době se vše vrátí do normálu, postupně cítíš celé své tělo, sedačku pod sebou, zařezávající se bezpečnostní pás. Vše je jak bylo, až na Smileyho, který leží v bezvědomí vedle pilotního křesla. Letoun sebou několikrát škubne a pak se jeho let plynule vyrovná. "Autopilot zapnut," oznámí příjemný hlas počítače a celá palubní deska se podsvítí fialovou barvou. Míříte směrem k Seattlu a vypadá to, že už vás nikdo nesleduje.

Fate - 02. listopadu 2018 18:44

soukromá zpráva od Fate pro 22 6. 2049, odpoledne Seattle Annie Kocour tě chvíli pozoruje, jak se probíráš věcmi, než začne znovu přecházet po místnosti. Nemám rád, používání schopností na doraz. Volná roztěkaná myšlenka, která ti rozhodně nepatřila, přesto jsi ji zachytila. Možná to stihneme. Zkusím nahnat čas. Přijď jak jsme se domluvili. Maximálně jeden na druhého počkáme. Neprozraď nás. Myšlenka co ti patřila a byla velmi uspěchaná. Proč ti jistě záhy dojde, když se přímo před tvýma očima kocour prostě a jednoduše rozplyne. Jako kdyby tady ani nikdy nebyl. Čas neúprosně běží a nastane ten čas. Jestli to chceš stihnout na smluvený čas, musíš vyrazit.

Alfa - 03. listopadu 2018 23:18

soukromá zpráva od Alfa pro 22 6. 2049, odpoledne Seattle [/i] Opět mu ujede myšlanka která zcela očividně nebyla určena mě. Tázavě na něj pohlédnu. Jak jinak je chce zdokonalit? Napadne mě hned. Samozřejmě že né neustále je využívat na maximum je vyčerpávající ale přeci jen když už je mám tak je využiju pořádně. Samozřejmě na to nijak neodpovídám. Čím menší si na tohle bude dávat pozor tím lépe pro mě. Než jsen stihla nějak reagovat na jeho slova o tom že to možná i stihne zmizel stejně jako se předtím objevil. "Možná" je dost nejistá informace, ale opět se zřejmě budu muset spokojit pouze s tou. Než se naděju nachílí se čas kdy bych měla vyrazit. Převléknu se tedy do něčeho co se víc hodí ven a přes to přehodím ještě slabý černý plášť s kapucou. Potom snesu svoje zavazadla dolů do garáže, samozřejmě k tomu využiju telekinezi. Proč bych se tím měla tahat když si to můžu takto ulehčit. Trochu se zarazím při vstupu do garáže, vznášedlo je v ještě horším stavu než jsem si myslela a začínám pochybovat jestli mě vůbec zvládne dopravit až na místo. Zavazadla uložím na sedadlo spolujezdce, protože kufr se mi otevřít nepodaří. No to to hezky začíná. Chvilku mi trvá než nastartuju, přeci jen už je to nějaká doba co tohle vznášedlo naposledy letělo. Nakonec se mi to přeci jen podaří a vyrazím na místo na kterém jsme se domluvily. Cesta trvala delší dobu než jsem čekala, od něčeho podobného jsem ani nemohla očekávat nějakou extra rychlost, přesto jsem ale dorazila na místo setkání jen několik málo minut po domluveném termínu.

Valentina - 04. listopadu 2018 18:05

soukromá zpráva od Valentina pro Guadalajara Umbra, Chris 22.6. oficiálního roku 2049, dopoledne ,,HUH?" vyjeknu náhle na místo křiku, když moje nohy náhled ztratí kontakt se zemí a vznesu se vzduchem. Moje oči okamžitě zaostří v ten okamžik, a zatímco se moje tělo točí, sledují, co danou věc způsobilo. Adrenalin mi pumpuje srdce do celého těla. Tohle nebylo jen nějaké moje klopýtnutí o nějaký debilní kamínek, ne, tohle byla schopnost. A byla to JEJÍ schopnost. Jeho schopnost už totiž trochu znám, a ač je to možná trochu podobné, vypadá to, že zatímco ona posílá lidi létat, on si létá sám. Neudělám sebemenší zvuk, jakmile dopadne moje tvář do prašného písku. Samotný náraz mi vyrazí dech, koneckonců, nejsem žádná bojovnice. Naopak, moje tělo je spíše křehčího ražení, a moje bledá špinavá kůže je na odhalených místech (především na tváři) pískem rozedřena. INFEKCE! Vyletí mi v hlavě první vykřičník. Bolest...Neměla jsem ráda bolest, ale teď mě bolelo celé tělo. Přesto nevydám sebemenší hlásku, ne, jsem ticho jako myška, jen oddychuji...a přemýšlím. Proč? Protože jsem KURVA vzteklá! KURVA! KURVA! KURVA! Uvnitř mě to vře jako v parním hrnci! Jaká hanba, jaká potupa, ta nafiflená děvka má schopnost, kterou mi zkazila celou tuhle dementní narychlo naplánovanou operaci!!!! Přemýšlej ty krávo, přemýšlej... Začnu se pomalu zvedat, ruce si dám pod sebe jako kdybych dělala klik, ovšem potom co jsem si vyrazila dech a začala se zvedat se mi zatočí hlava, a já bych se nejraději znova složila. Snad mi nezpůsobila ta puta otřes mozku... Otřu si špinavé tváře, a levou nohu si dám pod sebe. To, co v ní mám schované...tam je. Chm... Její schopnost. Schopnost té zasrané nafintěné puty. Zdálo se, že tohle bude její maximální vzdálenost. Proč? Protože mě s ní nesejmula už předtím. Jistě, mohla se rozhodnout chvilinku počkat, a tím mě zmást v tom kde má její schopnost hranice, ale to by bylo pro paninku moc chytré. Zatracená puta. Takže dopředu už nemůžu. Zvednu pohled k nim oběma, a v ten moment poznám, že ten zmetek ví kdo jsem. Vidím mu to na očích. Ale z nějakého důvodu...mě to docela těší. Pamatuje si na mě. Hihi... Nejsem žádná doncella, abych tady roztekla jako poupě. Ale na druhou stranu...je to takové hezké...když si na vás muži pamatují. Mrknu na něj. Co už teď můžu ztratit? Krom...všeho? Levá ruka se dotkne obsahu mé ponožky, zatímco se připravím do běžecké pozice. Vím, že on mě dožene ať udělám cokoliv, a já doženu jeho. Ale tentokrát je to jenom mezi ní a mnou. Viděla jsem jeho výraz. Má s ní své vlastní plány. No tak dobře... ,,MUTANTES!" vykřiknu náhle se silným španělským přízvukem, a vyběhnu přesně na druhou stranu než jsou oni dva. Utíkaní, mizení v uličkách...o tomhle bylo celé moje dětství. Pakliže je můj předpoklad správný, fiflenka na mě nedosáhne. Bude muset za mnou. Dům, vyberu si ten nejbližší, a okamžitě zmizím z hlavní cesty do jednoho z vyražených oken. Hodlám se prokličkovat skrz ruiny k mým věcem, ale zároveň také plánuji něco trochu jiného. Potřebuji se dostat k nim oběma blíž. Pakliže mě budou sledovat...nutně skončíme v uzavřeném malém prostoru. Chyť mě...když to dokážeš... ,,MUTANTES!!! LOS MUTANTES ESTÁN EN TODAS PARTES!"

Chris *Kojot* - 04. listopadu 2018 18:51

soukromá zpráva od Chris *Kojot* pro 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Umbra, holka Její slova nekomentuji. Ani vlastně nevím, proč mne baví hrát si na Toma a Jerryho. "Většinou se nechová jak kdyby se tři dny plazila pouští bez výbavy," trhnu ramenem. "A má to smysl, když to stejně není pravda?" povytáhnu obočí a opět se přesunu ke dveřím za ni. "¡Callate!" Křiknu na ni nakonec, ale to už letí vzduchem. Má "známá" leží jak široká tak dlouhá v prachu a písku a tváří se poměrně vtipně. Chvíli to dokonce vypadá, že má nová společnice má pravdu a uklidní se. Stojím již ve světle, takže když Valentina zvedne pohled, setká se s mým pobaveným pohledem. Když však mrkne, je mi jasné, že přijde druhé jednání a protočím otráveně oči. Vlastně jsem byl radši, když se mne jen snažila zabít, bez toho divadla okolo. Když se znovu rozječí a vyrazí pryč trochu se nakloním k Umbře. "Mám ti ji chytit?" zeptám se poměrně věcným tónem. Pro mne za mne ať si běží. Vypadá a jedná jako šílená a pokud bude dál vyřvávat o mutantech, skonči v laboratoři nejbližší vlády. Ty zprávy o tom, že se jich objevuje více a více nenechají jen tak být.

Sara Bergdotterin - 05. listopadu 2018 07:28

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Smiley Vidím jak je Smiley připraven. Opřu se pořádně do sedačky, očekávajíce brutální přetížení letadla, jak nám o tom říkali ve škole. Kdopak je to asi Allon sy? Napadne mě, než se kolem mě přeformuje realita. Je to zvláštní až neuvěřitelné. Cítí se takhle věci, když na ně používám svou schopnost? Proběhlo mě hlavou a bylo to pryč, protože mou pozornost si uzurpovalo to jak rychle letíme, stejně jako mé absolutní nechápání toho jak to vlastně vnímám. Najednou cítím sedačku, pás, oblečení, jako by tam po dlouhé době zase byli. Oznámení autopilota slyším, ale nic nevidím. Pak konečně otevřu oči. Sem v šoku z toho co se stalo, jako když jsem jela na kole, které mi někdo vyměnil za divnou horskou dráhu a pak mě posadil do křesla. Mám na toho syčáka pár otázek. Najednou se přistihnu jak civím na Smileyho, ležícího na zemi. Chci se k němu rychle rozeběhnout, ale zastaví mě rozepínání pásu. Je to sice standartní pás, ale v záchvěvu paniky mi nejde otevřít. Už ho chci rozebrat svou schopností, když mi dojde, jak hrozně blbnu a panikařím. Prostě zmáčknu to tlačítko a jsem hned u něj. Kleknu si vedle něj a nějak nevím jestli se ho dotknout.”Krucinál si v pohodě? ” Po pár vteřinách bez odpovědi ho převrátím na záda, držím mu u toho hlavu, aby se nebouchnul do hlavy, opatrně mu zakloním mu hlavu, jak nás to učili v první pomoci ve škole a poslechu si zda dýchá. ”Ty vole tohle mi nedělej.” Ulevilo se mi, že není mrtvej. Asi bych ho tu neměla nechat ležet na zemi. Moc by mě nepoděkoval. Na tu palandu vzadu ho tahat nebudu, není to žádná těžká váha, ale já taky nejsem žádnej silák. Víc bych mu ublížila než pomohla. Vyhrabu někde vzadu deku, rozložím ji vedle něj a přetáhnu ho na ní, pak vezmu druhou a použiju jí jako přikrývku. Rozhlédnu se po kokpitu, přejdu k sedadlu pilota a usadím se do něj. Rozhlédnu se po ovládací desce, na kterou ještě před tím halucinogením tripem skrze vládní stíhačku hrál Smiley jako na pijáno. ”Tak jo autopilote, doufám, že poznám jak vypadá Seattel.”

Fate - 05. listopadu 2018 08:31

soukromá zpráva od Fate pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Sara, Smiley Letoun pokračuje bez dalších problémů. Smiley se za celou dobu nepohne z pozice do kterého jsi ho uložila. Že jste dorazili poznáš, když autopilot oznámí: "Cíl cesty na dosah. Zahajuji klesání. Prosím připoutejte se." Nechá ti několik okamžiků, než se letoun lehce nahne a začne obloukem klesat v něčem, co vypadá jako údolí. Nedaleko tebe je silnice, podle zbytků stavby lze soudit, že dříve to byl most a tohle tedy nějaká nádrž, nebo velká řeka. Teď je zde jen pustina. Přistanete lehce, tak aby se nezvířil ani prach. "Dorazili jsme do cíle. Vypínám autopilota." Oznámí ti mechanický hlas a po chvíli můžeš cítit, že letoun přestal vibrovat a absolutní ticho ti napoví, že motory jsou vypnuté. Jediné co běží, jsou systémy pro podporu života a maskování. Minimálně to můžeš odhadnout dle řídícího panelu. Uběhne sotva pár minut, když si všimneš, že po mostě jede auto. Tedy... Vznášedlo velmi starého typu. Sotva se plazí a vypadá to, že se každou chvíli rozpadne. Sjede z cesty a zamíří... Právě k vám. Nedaleko bývalého mostu se však zastaví.

Logan - 05. listopadu 2018 09:17

soukromá zpráva od Logan pro Údolí Laura, Anthony, Mina, Mei Po mém vysvětlení se na cestu vzhůru vydává jako první Laura. Chvíli ji sleduji, ale po ujištění, že nesletí, se zase věnuji ostatním. „Postupně vylezete nahoru a pak zase všichni dolů,“ odpovídám. „Laura půjde dolu jako poslední,“ dodám dostatečně nahlas, aby to slyšela i ona v polovině skály. „Tak běž,“ řeknu Anthonymu a přemýšlím, zda další poslat Mei, či Minu. Nakonec to vyhrává Mina. Zatímco Anthony leze, sleduji jeho pohyby a hlídám si, zda udělá nějakou chybu či nikoliv. Pokud se dostane až nahoru, pobídnu Minu.

Sara Bergdotterin - 05. listopadu 2018 11:21

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Smiley Cestou pozoruji krajinu, její škaredou krásu, zničenou a vyschlou přesto jinou než jsem kdykoliv ve Stokhomlu mohla vidět. Když systém hlásí: "Cíl cesty na dosah…” Opravdu se připoutám a sundám si botu i s ponožkou. Nohu položím na podlahu a roztáhnu své vědomí skrze materiál v podlaze. Jak se loď nahýbá, vytvaruju kolem Smileyho podlahu, aby se při větším posunutí nesvezl na stranu. "Dorazili jsme do cíle. Vypínám autopilota." Odpoutám se a nazuju botu. Přijdu k mému ležícímu kamarádovy, srovnam kolem něj podlahu do původního stavu. Během toho si všimnu přijíždějícího vznášedla. Kleknu si a jemně s ním zacloumám. ”Růženko, je čas vstávat. Dorazili jsme na místo a někdo k nám jede...tak ne už zastavili u mostu.” Doufám, že je v pořádku...

Umbra - 06. listopadu 2018 17:24

soukromá zpráva od Umbra pro 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Umbra, holka Usměji se na Kojota, i když dost hraným úsměvem a dodám: „Ano, to je sice možné, ale neříká se, že první dojem je to nejdůležitější?“ Ušklíbnu se na něj, protože on sám vůči mne neudělal nejlepší dojem, když mne dostal do té šlamastiky. To jsem jen chtěla zadarmo nakoupit na cestu a kde nyní jsem. No, chvilku dívka mlčí a pak zařve něco, co z té její hachtmatilky postřehnu. „Hm, nevěděla jsem, že tvoje známé jsou náhlé na mutanty...“ otočila jsem se na Kojota a chvilku přemýšlela, co má vlastně v plánu. Řvát tu mutant nebylo moc chytré, když nejspíše jedním byla, tedy, soudila jsem. Pokud tedy Kojot vážně nemyslel svými slovy, že mne dokáže rozporcovat to, že umí s nožíky. „No samozřejmě... přivedeš ji sem, nebo za tebou mám pomalu jít. Nebude asi vhodné, když tu bude řvát, že viděla mutanty, ale vše můžu svést na tebe,“ pokrčila jsem rameny a dodala: „Rovnou ji můžeš vysvětlit, že by se mohla trochu ztišit a začít se chovat tak, jak se patří. Už řvaním a skákáním upozornila na sebe moc, nyní tu ještě bude řvát toto, ach jo," Promnula jsem si obličej a vydala se za ní pěšky a čekala, že ji Kojot chytne, s rukou přes pusu mi ji sem přivede a já ji budu moci dát aspoň facku, aby se probudila. Toto mne vážně nebavilo... honit se za nějakou sicarios, která by mi měla představovat hrozbu. Ano, hrozbu mým ušním bubínkům!

Smiley - 06. listopadu 2018 18:26

soukromá zpráva od Smiley pro 22. 6. 2049 Seattle a mini X-Jet Sara Jedno cloumání nedělá nic, slova vyvolají prudčejší nadechnutí a zamručení. Teprve po několika pokusech se mi podaří se probrat. Ovšem když se mé vědomí prodere do popředí, prudce se narovnám, takže pokud neuhne, sejmu ji hlavou. Prudce potřesu hlavou. "Aaaa. To bych neměl dělat moc často," zabručím a podívám se na ni, "díky," mrouknu k ní a pomalu se zvednu do vzduchu. Nevstanu, vylevituji a zatočím se ve vzduchu, jak se natáhnu k ovládacímu panelu a přednímu sklu, abych mohl vyhlédnout ven. "To je naše nová posila. Dojdu pro ni, počkej tady," řeknu jí a vyletím ven přímo skrz přední okno.

Smiley - 06. listopadu 2018 18:29

soukromá zpráva od Smiley pro 22. 6. 2049 Seattle a mini X-Jet Annie, Sara Potom, co sjela z cesty do údolí a zastavila, se kus od ní najednou ve vzduchu objeví tyrkysová chlupatina, levitující ve vzduchu. Volně dopadnu na prašnou zem a rozhlédnu se. Začenichám a pokynu jí, aby šla sem, ale poté si vzpomenu na ty její zavazadla, takže vyrazím k ní. "Opět ahoj. Naložíme tě, ať odsud co nejrychleji vypadneme," pozdravím ji a nahlédnu do jejího vznášedla.

Chris *Kojot* - 06. listopadu 2018 18:42

soukromá zpráva od Chris *Kojot* pro 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Umbra, holka "Jak říkám. Asi má úpal. Takhle se normálně nechová," pokrčím rameny. "Přivedu ti ji. Nikam nemusíš chodit," mrknu na ni. Všimnu si, že Valentina mezi tím, zmizela z hlavní ulice. To mi sice situaci trochu komplikuje, ale já se tu nepohybuji jen tak náhodou. Všude po tomhle místě jsou mé značky. Všude. Zakřením se na ni, když ji chce přivést ideálně i tichou. V očích mi opět blýskne. Mám rád lov. I když bývá krátký. Velmi krátký. A většinou jsem kořist já. Teď je ale na čase se předvést. Přikleknu k zemi, jako kdybych se připravoval na běžecký závod a zavřu oči. Dlaň položím na zem. Cink. *87%* V tu chvíli doslova zmizím z místa kde jsem. Objevím se v budově, přímo nad hlavou Valentiny. Zeshora by mne snad neměla čekat a tak se mi ji podaří strhnout k zemi a napůl zalehnout mou vahou. Tedy kompletně znehybnit. Nejsem žádné peříčko. *99%* Pokud se mi tak podaří, zmizíme pro změnu oba a objevíme se před Umbrou. Klečím holce na zádech a držím ji hlavu v prachu, že kdyby chtěla pokračovat v řevu, akorát se nakucká prachu.

Sara Bergdotterin - 07. listopadu 2018 07:55
	soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Smiley Po chvilce třesení se Smiley probere. S leknutím, tak tak uhnu aby mě nesrazil. ”Rádo se stalo.” Když vidím, jak odlevituje pryč jen zakroutím hlavou. ”Na tohle si budu muset chvilku zvykat.” Sednu si do křesla a s napětím koukám z okna s očekáváním, kdo se k nám přidá.

Valentina - 07. listopadu 2018 18:31

soukromá zpráva od Valentina pro Guadalajara Umbra, Chris 22.6. oficiálního roku 2049, dopoledne ,,HUH?" Všechno moje snažení...bylo úplně zbytečné. Úplně nahovno. Jakýkoliv plán, který jsem proti němu měla nebo si připravila...vždycky nakonec selhal. Opakované selhání v této vesnici obvykle znamená jen jediné. Smrt. Asi jsem se možná přecenila, když jsem si myslela, že mám na to ulovit někoho takového jako on byl on. Ulovit obyčejného člověka bylo snadné...ale ulovit mutanta? Inu zdálo se, že to bylo zkrátka a dobře nad moje síly. Neměla jsem sebemenší šanci reagovat. Jakmile se nademnou objevil jako stín došlo mi, že mě nejspíše mohl ulovit celou tu dobu, co naše vzájemná hra na kočku a myš trvala. Prostě jenom nechtěl. Nevím, zda moje pokusy byly čím dál tím zoufalejší a zoufalejší, ale opravdu jsem se nikam neposunula. Mělo to vůbec nějaký smysl? Očividně ne. Nebojuj proti nepříteli co neporazíš. Radši před ním zdrhni. Asi jsem se měla řídit slovy svých učitelů. Ale já jsem měla sen. Chtěla jsem svým způsobem konečně v životě něco dokázat. Být bohatá a úspěšná, a mocná. Nejlepší lovkyně všech dob. Ale ani můj první cíl...první cíl na kterém mi skutečně záleželo...se mi nikdy nepodařilo dostat. Už docela chápu, že se zdržuje s takovou fiflenou jako je ona. Koneckonců, je to zcela jasné. Je prostě lepší. Může si jen stát a vítr jí vlaje do vlasů. Chápu, že se mu líbí. A co se týče její schopnosti...ani proti ní nemám šanci. Mohla by mě zabít lusknutím prstu. ,,Ugh!" zavrčím, když se můj obličej tře o studený písek. Přirozeně to ve mě vře. Ale ten hněv není namířený ani tak na ně, ale spíše na mě samotnou. Copak jsem tak neschopná? Inu asi ano. Byla jsem zjevně asi naivní věřit, když jsem si myslela, že můžu věřit sama v sebe a být samostatná. Moje mysl se začala uzavírat opět do stavu, v jakém byla před několika měsíci. Předtím vším, co se stalo... Věděla jsem, že mi ti dva ublíží, a nemohla jsem proti tomu absolutně nic dělat. Byla jsem opět to malé děvčátko, které plakalo při měsíčním svitu, zatímco mu z hlavy tekla krev. Nikdy jsem si nezvykla na bolest, neměla jsem ráda bolest, a nepochybovala jsem o tom, že mi jí ti dva způsobí nesmírné množství. Ale budiž. Tak to tady funguje. Hlavně aby to bylo rychle za námi...v pekle na mě už čekají...a nejspíše jim oběma už teď tleskají... Z oka mi do pouštního písku padne slza. Jsem prostě příliš zoufalá a plná emocí na to, abych se zmohla na cokoliv jiného. Taková potupa! Je to moje první slza po tolika letech...ještě nikdo mě takhle daleko nikdy nedotlačil...jak se to mohlo stát? Proč je proti mě pořád celý svět? PROČ? PROČ? PROČ? Nemluvím, neřvu, ba co víc skoro ani nedýchám. Tohle je celé prostě špatně, a já už si hlavně přeju, aby to bylo za námi, a já jsem mohla v klidu zemřít. Možná jsem měla umřít už dávno....tehdy tam v té uličce...nebo kdykoliv jindy, když se střílelo. KURVA! PUTA! PUTA! Nadávání v mysli bylo asi tak to jediné, co jsem mohla dělat. A věřte mi, že se v mé hlavě opět ozýval jako brouk malilinkatý hlásek, který šeptal a šeptal všechno to, co jsem si nepřála slyšet. Jsi úplně na hovno...neumíš vůbec nic...hysterko...hysterická krávo... TY DRŽ HUBU! Teprve nyní se pod jeho sevřením začnu kroutit jako had. Ten zasraný zmrd. Ta zasraná svině. Ne. A ne. A ne. A ne. A NE! Odmítám tady zemřít jako nějaká blbá puta! ODMÍTÁM TO! KURVA! JDĚTE VŠICHNI DO PRDELE! TOHLE JE MŮJ LOV! Vztek! Jaký se to ale ve mě hromadil vztek! Chtěla jsem jim oběma vyškrábat oči a vykousnou nos z ksichtů! KURVA! ,,Pusť mě." řeknu vražedným tónem a očima zakroutím tak, abych se mu podívala přímo do očí. ,,Pusť. Mě!" Křup. Křup. Na dvakrát si prokřupnu krk, ale jinak se mu akorát zadívám do očí. Rukama začnu tikem bubnovat do země, a pak se moje oči stočí přímo na ní. ,,Mám schopnost lokalizovat jiné mutanty. Zabíjet mě teď by nebylo asi moc chytré." PROKOUSNU TI KRK TY BLONĎATÁ KRÁVO! Otočím se pohledem zpět k němu. ,,Navrhuji dohodu. Beztak nemám na výběr."

Alfa - 07. listopadu 2018 21:13

soukromá zpráva od Alfa pro 22. 6. 2049 Seattle a mini X-Jet Smile, Sara Opravdu mě překvapuje že jsem se dostala až sem. Čekala jsem že už v půli cesty vypoví službu. Jsem si docela jistá že tohle byla z posledních jízd. Sotva zastavím a vystoupím opět se objeví Smiley. Byla jsem tu v čas nebo jestli tady musel čakat. "Ahoj...jistě" otevřu dveře spolujezdce a vytáhnu obě zavazadla. Pokynu mu že můžeme vyrazit a následuji ho.

Mei Watanabe - 07. listopadu 2018 21:18

soukromá zpráva od Mei Watanabe pro Údolí Laura, Anthony, Mina, Logan Len čo dorazím späť do hlavného sálu, už sa poberáme do hangáru. Pekne mi to vyšlo. Tam nás čaká Logan a niekolko batohov. Po príklade Laury a Tonyho si tiež jeden vezmem a prehodím si ho cez obe ramená. Spolu s ostatnými sa presuniem ku skale v údolí. Po krátkom úvode sa Laura začína štverať na skalu a moja tvár sa obráti k nej. Pozorne sledujem celú jej prípravu a počínanie na začiatku. Nasleduje však Anthony a tak sledujem pozorne i jeho, snažiac sa nejak zapamätať, či aspoň zachytiť, čo a ako robí. Hypnotizovaná pohybmi lezcov si sotva všímam čo sa deje tu dolu. Našťastie sa toho zas tak moc nedeje. Tesne predtým, ako Tony dosiahne vrchol, skloním pohlad smerom k zvyšnej dvojici na zemi. Môj pohlad skĺzne najprv po Loganovi, potom po Mine a zase sa vráti na Logana. Ten chvílku na to pokynie Mine aby sa vydala na hor ona a ja sa na ňu povzbudivo usmejem. Som si priam istá, že ona to zvládne skvele. Chvílu ju sledujem a potom sa nenápadne poposuniem trochu bližšie k Loganovi, skĺznuc pohladom na chvílu k nemu a potom zas rýchlo späť na Minu.

Mina Coffey - 08. listopadu 2018 23:07

soukromá zpráva od Mina Coffey pro Základna – Po snídani a hangár Laura, Anthony, Mina, Logan, Mei Na snídani jsem proti jiným měla daleko víc času, neboť jsem nešla běhat. Jakmile tedy Logan zavelí k odchodu, mám už stejně jako on misku prázdnou. Na mé poměry byla kaše dobrá a poměrně vydatná. S ostatními však držím basu a zvedám se od stolu až ve chvíli, kdy jídlo zmizí i v Anthonym a Mei. Teprve po té odcházím do hangáru, kde vezmu mě určený batoh. Údolí – stěna Logan nás zastaví před skalní stěnou na které visí lano. Tahá za něho a ověřuje tak pevnost. Mě stačí jediný pohled nahoru, abych věděla, co bude mým problémem. Jak mám vyšplhat tak vysoko? uvažuji zatímco je testována nosnost lana. Evidentně je lano schváleno, takže se Logan dá do vysvětlování bezpečnosti a šplhání. Laura nám hned ukazuje, jak začít. Chvíli bojuji s popruhy, ale nakonec nad tím vyhraji. Vlastní šplh je věc jiná. Trvale bojuji s tím, abych našla pro prsty dostatečně velké otvory. Sice se snažím najít stejné úchyty jako Anthony a Laura přede mnou. Ale často se mi to daří až na druhý, či třetí pokus. Nakonec ale přeci jen vyšplhám, sice jsem jednou málem spadla, ale co. Tady máme lano. Tady zatím trénujeme. Na ostro by to byl závažnější průšvih.

Smiley - 09. listopadu 2018 14:46

soukromá zpráva od Smiley pro 22. 6. 2049 Seattle a mini X-Jet[/b] Annie, Sara Rozhlédnu se a pak vyrazím směrem do rozpáleného suchého údolí. Nedaleko zastavím a otočím se na ni. "Chvilku," pokynu Annie a propluji do letounu, kde se natáhnu kolem Sary k ovládání a otevřu boční vchod, aby mohla Annie dovnitř. Přelevituji vzduchem naproti dveřím. "Tak vítej," pokynu jí. "Annie, Sara, Saro, Annie," představím dívky, zatímco zabírám pilotní křeslo.

Umbra - 10. listopadu 2018 13:36

soukromá zpráva od Umbra pro Děcka... 22.6.2149, dopoledne Guadalajara Kojot, dítě Kývnu tedy na Kojota a porozhlídnu se po okolí. Shodou náhod uvidím poměrně zachovalou krabici a s menším úsměvem použiji to, co umím, abych si ji přisunula k sobě a posadím se. V moment, kdy si ale sednu, tak nejenže dopadne prach, který Kojot vytvořil, ale opět se zvedne další, protože tu právě byl i s tou, která tu běhala dokola a řvala o pomoc. Musela jsem se usmát a řekla: „Díky,“ Podívala jsem se na tu dívku a řekla: „Nemyslím si, že máš nějakou možnost se domlouvat holčičko,“ můj stín se natáhl tak, aby ji chytil její za tváře. Zobrazit SPOILER „Ale děkuji ti za tvou upřímnost, že mi řekneš, co vlastně umíš. Nyní tedy, jak se věc bude mít,“ zvednu se jen abych si klekla a opřela si tvář o svou pusu. Zobrazit SPOILER „Buď půjdeš dobrovolně a nebudu tě musím mít na provázku jak psa, nebo... tě budu muset mít na provázku a světlo uvidíš jen v moment, kdy uspěješ se svou mutací. Zabíjet tě neplánuji, protože mi připadá, že Kojotovi na tobě aspoň trošku záleží, ale nemůžu mít přeci mít nevychovaného psa,“ v moment, jestli mi zkusila skočit do řeči, tak můj stín ji chytl za vlasy a drbnul ji hlavou o zem, opět, do doby, než nebyla potichu. Jakmile jsem ale domluvila, tak jsem jenom čekala, jak se vyjádří... schopnosti by dokázala využít i bez pusy... jen tedy nevím, kde bych nyní hledala nůž dostatečně ostrý na vyřezávání jazyka. Pak ještě někoho, kdo by to zašil, ale tak kdyby zlobila, tak by musela dostat za uši. Už ta scéna, jak tu běhala mi stačila.

Logan - 10. listopadu 2018 17:17
	soukromá zpráva od Logan pro Údolí Laura, Anthony, Mina, Logan, Mei Pohledem sleduji Anthonyho a pak i Minu. Té to jde trochu hůř, ale přeci jen se nakonec na stěně udrží a nepoužije lano. Ta si to asi dá ještě jednou... „Tak a teď běž ty,“ obrátím se na Mei, jakmile se Mina vyhoupne přes okraj k ostatním nahoře.

Min-Jun Han - 10. listopadu 2018 23:43

soukromá zpráva od Min-Jun Han pro 22. červen 2149 Hlavní město Číny Crrr crrr crrr. Zase ten otravný zvuk, budící mě do nového krásného dne v tomhle perfektním světě. Mávnul jsem rukou k nočnímu stolku, abych ho utišil. S výdechem jsem následně zamručel a převalil se na záda. Jako každé ráno jsem svůj pohled upnul k šedivému stropu, který možná kdysi býval bílý. Přemýšlel jsem nad tím, co se děje, a hlavně nad sebou. Co jsem zač? Co se to ten den stalo? Zvládnu to ovládat? Co když se to stane znovu? Co by na to řekli rodiče? Milion otázek, ale žádná odpověď, jen strach. Trvalo to několik minut, ale nakonec jsem z té postele vylezl. Posadil jsem se na její kraj a rozhlédl se po maličkém pokoji. Krátce jsem vydechl ústy a prohrábl si pravačkou vlasy. Vstal jsem z postele a už se dál nezdržoval. V rychlosti jsem provedl klasickou ranní rutinu v koupelně a následně se oblékl do školní uniformy. Popadnul jsem baťoh a vyrazil z pokoje. Cestou do školy se nedělo nic neobvyklého. Na novou o něco delší trasu jsem si již navyknul. Taky tomu budou už asi tři měsíce, co jsem ji po tom incidentu začal používat. Do školy jsem dorazil tak akorát včas. Nikde jsem se nezdržoval a hned zapadl do třídy. Tam krátce na to, co jsem dosedl, začal celý vyučovací proces, kdy do nás bylo cpáno spousty informací a zároveň tak málo. Každopádně jsem školní den přežil příčetný i ve zdraví, přesto že se zkoušelo. Dopomohla tomu i krátká obědová pauza. Člověk tak trochu zrelaxuje a nabere sílu. Pobalil jsem své věci zpět do baťohu a už šlapal zpět domů. Nezdržoval jsem se. Od onoho incidentu jsem se stranil víc než normálně. Měl jsem strach, že by se to mohlo stát znovu. Šlapal jsem si to tedy pomaličku domů a provětrával si hlavu. Domů jsem dorazil jak již klasicky první. Máma s tátou byli ještě v práci. Zamířil jsem proto rovnou do svého pokoje, kde jsem usedl k malému stolku. Do rukou vzal tužku a papír a pustil se do kreslení.

Sara Bergdotterin - 13. listopadu 2018 12:16

soukromá zpráva od Sara Bergdotterin pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Smiley Annie Stojím v kokpitu, koukám na holku, co vystoupí a vytáhne zavazadla z auta. Podívám se na můj batoh a povzdechnu si, pak se podívám na vznášedlo, kterým přiletěla a srovnám si to s mojí katastrofou ve Stogholmu...povzdechnu si ještě jednou. Ještě jsem s ní ani nemluvila a už vím, že bude schopnější, než já. Ze zamyšlení mě vytrhne Smyley prostupující skrze stěnu vznášedla. Škubnu sebou leknutím. ”Kruci, na tohle si jen, ták nezvyknu.” Smyley pomačká pár talčítek na ovládací desce a pak přelevituje k otevírajícím se dveřím. Jen se tiše otočím. To zírám, jak si to dává. Smyley nás krátce představí a já stydlivě zamávám. ”Ahoj.” Zazí trochu nejistě.

Alfa - 14. listopadu 2018 21:46

soukromá zpráva od Alfa pro 22. 6. 2049 Na palubě mini X-jetu Smiley Sara Kývnu a následuji ho od údolí. Ještě že jsem si vzala ten plášť, který mě chrání před spalujícím žárem slunce. Zvednu pohled když se ozve něčí vnitřní hlas. On je tu s ním ještě někdo? Dívka...a asi nebude mít příliš velké sebevědomí. Nebo že by to dokázala opravdu poznat jen od pohledu? To se mi příliš nezdá, takže to bude spíš nízké sebevědomí. Překvapeně se zastavím když předemnou Smiley najednou zmizí. Po chvilce se však,jako od nikud otevřou dveře letounu. No ovšem že bude mít nějakou stealth technologii, když je to vlastně nelegání. Stejně ale myslím že klidně mohl přistát za domem, pochybuji že by si toho zrovna v tomhle městě někdo všimnul. Je to zvláštní, jak dokáže volně procházet věcmy, kdykoliv se mu zachce. Doufám že není žádný zvrhlík, takováhle schopnost v rukou někoho takového by nebyla nic dobrého. Když se tedy po chvilce otevřely dveře, nastoupila jsem. Po krátkém představení přijde její nejistý pozdrav. Takže to bude to sebevědomí. "Těší mě" pozdravím po tom co odložím zavazadla stranou aby náhodou nepřekážela. Stáhnu kapuci, venku se hodila jako ochrana před slunce ale teď postrádala smysl.

Fate - 24. listopadu 2018 13:42

ZPRÁVA PRO MÁ ZLATÍČKA Velmi se všem omlouvám, zvláště nováčkům, kteří neměli pořádně šanci si zahrát, ale také těm, kteří se mnou drží již od začátku. Jeskyně mi ale přestala přinášet radost, nemám na ni sílu a nechci protahovat tady to trápení se nad zdechlinou a provozovat nekromancii. Bohužel z osobních důvodů, které jsem skutečně ani trochu neočekávala, musím omezit počet jeskyní které vedu. Snažím se, aby hra se mnou byla zábava, měli jste k dispozici nějaké stabilní zázemí... Což již nejsem schopna poskytnout pro tolik jeskyní. Pokud byste se nudili a neměli se kde upíchnout, velmi ochotně vám nabízím místo v mé hlavní jeskyni, kterou jsem podědila jako Správce po hlavní Vypravěčce... A to v Noční škole Úplňku. Své síly budu směřovat do této jeskyně. Ještě jednou se všem omlouvám. Zdar, sílu a nekonečnou múzu... Přeje Myrr