Andor.cz - online Dračí doupě

X-meni zase trochu jinak... Tentokrát jsem zvolila postapocalyptickou verzi. Ráda bych, aby hra probíhala rychle a akčně. Bude tedy omezený počet hráčů, jež si pečlivě vyberu a pravděpodobně budu nějakým způsobem pracovat i s procentovou kostkou.

Začátek 21. století můžeme považovat za dobu, kdy evoluce ukázala lidstvu svůj pokrok a to homo sapiens superior. Lidi se speciálním genem, zvaným gen X, který mutanty odlišuje od obyčejných lidí. Pro své zvláštní schopnosti byli mutanti ze strachu a z části možná i ze závisti nenáviděnou rasou, jež byla lidmi opovrhována. Čím více se po celém světě objevovalo mutantů, tím více byli nenáviděni a utlačováni, což vedlo k narůstání napětí mezi oběma stranami.

V té době žili dva muži, kteří i přes rozporné cesty, jež si zvolili, měli stejné ideály a byli velmi dobrými přáteli. Oba byli mutanti a oba snili o tom, aby mutanti mohli žít v klidu a míru a hlavně beze strachu. Charles Xavier byl plný optimismu k lidské rase a věřil, že mutanti a lidé mohou žít vedle sebe a být si rovni. Erik Lehnsherr, poznamenán Holocaustem, nesdílel optimismus svého přítele, nevěřil, že by mutanti mohli být jednou lidmi přijati, a proto se jejich cesty rozešli. Profesor X založil školu pro mutanty, ve které se rozhodl poskytovat vzdělání, domov a výcvik mutantům, ti se pak začali nazývat X-meni a dále šířili filosofii svého učitele a vzdělávali další mutanty, jež do X-mansion přišli. Magneto, též odhodlaný bojovník za práva mutantské rasy, založil Bratrstvo mutantů, jeho cílem bylo primárně, aby mutanti našli své místo na světě a to buď mezi lidmi a nebo nad nimi.

Od založení Xavierova Institutu pro nadanou mládež uběhlo několik dalších let a napětí i přes snahu Charlese Xaviera neustále rostlo. Jedním z důvodů bylo mimo jiné také Bratrstvo, jelikož Magneto razil heslo: Účel světí prostředky a nebylo mu úplně proti mysli zmařit pár lidských životů zachrání-li to alespoň jeden mutantský.

Přišli prezidentské volby. Robert Kelly jeden z nejslibnějších kandidátů přislíbil, že pokud bude zvolen zavede Zákon o povinné registraci mutantů. Především díky tomuto návrhu bez větších problémů převálcoval své soupeře a volby vyhrál. Aby zákon nenabyl na platnosti rozhodl se Magneto, že nového prezidenta odstraní a nahradí ho svou věrnou stoupenkyní Mystique. Charles Xavier však vytušil úmysl svého starého přítele a spolu se svými X-meny se mu podařilo hlavu státu zachránit. Prezident Kelly na důkaz své vděčnosti odmítl uzákonit registraci mutantů, jelikož si uvědomil, že tento zákon by znamenal jistý krok k válce mezi mutanty a lidmi.

Během dalších pár let se situace do jisté míry uklidnila. Mutanti přestali být utiskováni, Magnetovi dokonce bylo umožněno, aby založil samostatný stát, jež by se stal útočištěm pro mutanty, kteří této možnosti hojně využili. Přístup na Genoshu nebyl odepřen ani lidem, jež na ostrově chtěli žít, sic se museli smířit s tím, že některé drobnosti jim díky tomu, že nevládnou žádnou zvláštní schopností budou odepřeny.

Dalo by se říci, že sen dvou mužů se splnil a na Zemi zavládl klid a mír mezi lidmi a mutanty.

…

Od této ideální doby míru uplynulo 25 let. Nezdá se to sice jako příliš mnoho času, ale lidem žijícím v přítomnosti se to zdá jako věčnost. Minulost nebyla ideální, něco bylo špatně. Mutanti a lidé vedle sebe měli žít v klidu a míru, ale nebylo tomu tak.

Říká se, že nebe zaplavil rudý oheň a spousta lidí zemřela. Nezemřela však jen spousta lidí, ale také spousta mutantů, trvale poznamenána byla jak fauna, tak flóra. Jediný kdo zůstal bez újmy byla Genosha. Ta, nabídla lidem pomocnou ruku, avšak tato pomoc byla odmítnuta a Magneto se svými lidmi obviněn za útok na celou Zemi. Lidé stále ještě tvrdí, že za to všechno mohli mutanti a jejich schopnosti. Mutanti tvrdí, že za konec míru mohli zbraně lidí. Kde je pravda už dnes nikdo neví.

Bohužel rudé nebe nebylo posledním smrtícím neštěstím, jež Zemi potkalo. Všechny lidské národy odložili své spory stranou a obrátily se proti jedinému nepříteli, proti Genoshe. Ta nakonec neodolala lidskému útoku. Přežili jen ti, kterým se ostrov podařilo opustit dříve než na něm vše zemřelo. Sám Pán magnetismu prý hrdě zemřel při obraně své země.

Vypukla válka. Mutanti se začali shromažďovat na tajných místech, většinou v opuštěných částech metra, kde se mohli cítit alespoň trošku v bezpečí. Lidé začali části svých těl nahrazovat kybernetickými součástkami, což jim umožňovala se alespoň částečně vyrovnat schopnostem mutantů. Vzhledem k tomu, že po vyplenění Genoshi měli lidé obrovskou početní převahu, mutanti brzy začali svůj boj prohrávat. Stahovali se čím dál tím hlouběji pod zem, avšak lidem se vždy jednou za čas podařilo vypátrat jejich nový úkryt.

Země stále pustla a stala se prázdnou a nehostinnou. Z měst zbyly jen trosky. Proto si lidská rasa vystavěla nové město, veliké město uprostřed ničeho. Toto město stálo tam, kde kdysi stával New York a bylo pojmenováno Paradise. Kapacitou mělo pojmout veškeré lidi, jež zůstali na Zemi. Každý člověk, jež do města vstoupil, aby zde žil, byl podroben genetickým testům, což mělo vyloučit přítomnost mutanta ve městě. Testům byli podrobeni i návštěvníci, jež si zvolili, že budou žít jinde, avšak do města přišli buď za obchodem či z jiných důvodů. Mutantům byl přístup zakázán a heslem města se stalo úsloví: Mrtvý mutant, dobrý mutant.

V Paradise vládla vysoce postavená třída, jež byla nazývána Aristokraté. Tito lidé zavedli něco, co mělo připomínat antický Římský senát s tím rozdílem, že s demokracií tento státní systém měl společného opravdu pramálo. Ve městě byl zaveden přísný zákaz rozmnožovat se klasickým způsobem. Sezdaným párům bylo umožněno mít dítě jen pomocí umělého oplodnění za přísného hlídání, aby se vyloučila nebo alespoň snížila možnost, že narozené dítě bude mít vadný gen X. Pokud se však přeci jen mutant narodil, byl v tom lepším případě zachráněn svými rodiči, tím že byl odnesen mimo hradby města, což však bylo trestným činem s nejvyšším trestem, nebo bez milosti zabit.

Zatímco technologická úroveň mutantů neustále klesala, lidem se dařilo nestále zdokonalovat zbraně, dopravní prostředky, techniku. I přes to, že lidé měli své město a mutanti se mu vyhýbali velkým obloukem, nájezdy na úkryty mutantů neustávaly. Naopak. Teď už mutanti nebyli lidmi pouze zabíjeni, nýbrž i loveni. Nikomu, kdo byl jednou odveden, se nepodařilo nikdy vrátit. Nikdo neví, co se děje za hradbami největšího lidského města.

PROLOG


Paradise, před 1 rokem

Wolverine

Nevíš jaký je den, nevíš jaký je rok, nevíš jak dlouho si zde dlouho. Z tohoto města si nikdy neviděl víc než venkovní bariéru, silové pole, které má za úkol zabraňovat přístupu do města komukoli – komukoli, kdo sem nepatří. Další co z tohoto města znáš, a to více než důvěrně, je černá stěnu tvé malé cely, jež se ti stala domovem na neskutečně dlouhou dobu, možná na zbytek tvého života. A také bílé stěny laboratoře.

Nejprve tě drželi v lokaci, kde bylo více mutantů – a všichni byli zavření v celách stejně jako ty. Byly zde téměř dokonalé zabezpečovací systémy, kamery a příležitostné hlídky, které vám nosili dvakrát denně jídlo a vodu – žádný zázrak to nebyl, ale přežít se na tom dalo. Čas od času někdo zmizel, většinou na pár hodin, občas i na pár dní, a když ho přivedli zpět byl v horším stavu než prve. Čas od času někdo zmizel a vícekrát se nevrátil. Většina mutantů s tebou odmítala mluvit, bylo lepší na sebe příliš neupozorňovat, jelikož pak měli alespoň částečně klid. Nedozvěděl ses zde nic, nic co by stálo alespoň za kousek vší té bolesti.

Stal ses subjektem číslo 245. Fascinovala je tvá schopnost regenerace. Nejdříve chtěli vědět co vše jsi schopný přežít. Zabili tě snad tisíci způsoby – utopili tě, uškvařili elektrickým proudem... Zkoumali tvou kostru, zkoumali tvou krev... Nakonec ti při plném vědomí uřízli prst, levý malíček, ze zvědavosti zda ti doroste, nedorostl. Občas ti během dalších let do pahýlu po prstu píchli nějakou injekci, ale nikdy se nic nestalo – až na bolest. Pokud jsi toho zrovna byl schopen, slyšel jsi hlasy. Vždy tři stejné – mužský anglický, mužský německý a ženský japonský. Slyšel jsi i další, ale ty se čas od času prostřídali a žádný se ti nevryl, tak do paměti. Viděl jsi i jejich tváře, ale světlo a bolest tě oslepovali natolik, že jsi málokdy byl schopný vidět ostře.

Díky tvé nepříčetnosti, jsi zjistil, že zde mají více míst, kde drží mutanty. Byl jsi přemístěn do jiné lokace. Zde jsi byl sám. Jen občas si zaslechl přes tlusté stěny řev stejně nepříčetných tvorů jako jsi ty.

Opět ses ocitl na stole v laboratoři. Stále ještě tě oblbovaly látky, které do tebe napíchali, aby tě dostaly do této místnosti pokud možno s co nejmenší újmou na zdraví. Někdo vešel do místnosti a většinu zdravotního týmu odvolal – z toho, co jsi byl schopný pochytit si pochopil, že někdo, pravděpodobně mutant, dělal problémy na povrchu a zranil při tom pár vysoce postavených lidí. Tlumící látky pomalu začali vyprchávat, otevřel jsi oči...

Bevis Berkeley

Vzhledem k tomu, že jeden ze současných doktorů v laboratoři byl na delší dobu indisponován – při jednom z experimentů se nějakému mutantovi podařilo zasáhnout ho silnou dávkou jedu – byl jsi požádán, aby si alespoň dočasně zastoupil jeho místo. Vlastně to nebyla žádost. Do ruky jsi dostal složku o subjektu, jehož číslo je 245. Cílem experimentu bylo aplikovat látku vytvořenou na základě jiného mutanta a aplikovat ji na místo kde býval prst – chtějí zesílit regenerační schopnost subjektu 245, tak aby mu prst dorostl. Poté by tyto schopnosti rádi přenesli na lidi. Prozatím, ale minimálně s dorůstáním příliš úspěchu nesklidili.

Subjekt číslo 245 byl zdrogovaný přiveden do místnosti zásahovou jednotkou a přikurtován ke stolu. Experiment mohl začít. Momentálně se experimentu účastnil pouze německý doktor, jeden z vedoucích laboratoře. Každý dostal své instrukce, ty jsi měl pro začátek vzít subjektu krev na další experimenty a zkoumání. Už jsi v ruce držel jehlu když do místnosti vešel jeden člen městské hlídky a odvolal většinu týmu. Německý lékař tě zde zanechal samotného s tím, že máš subjektu vpíchnou další sedativa a odešel. Jediné co zůstalo byly dva strážní za zavřenými dveřmi laboratoře. Subjekt číslo 245 otevřel oči...

Někdy. Někde.

Noc - den - noc - den... Venku - možná. Tady? Noc, pořád noc... den - někdy, krátký, bolí. Den - zlý. Noc - dobrá. Spát, jenom spát...

Dvounohé zvíře choulící se na chladné podlaze cely, vrtící se v neklidném spánku, který občas přerve záblesk, obraz nebo hlas tak zřetelný, že mě přinutí procitnout a chvíli nepřítomně civět na černou stěnu, než se se zaskučením uložím zpět. Slabý, zbitý, zkrvavený...

Moje ucho sebou škubne, když i v nevědomí zachytí slabou ozvěnu blížících se kroků.

*klap-klap-klap-klap-klap... KLAP*

Sem - jdou sem!

V tu ránu jsem vzhůru, skrčený v koutě, vrčící, uši stažené dozadu a tesáky vyceněné. Šelma na řetězu - a přece připravená ke skoku.

Pryč! Pryč! Nechci! Pryč!

*Cvak!*

Klapne zámek. Naježím se a skrčím ještě víc. Vrčení sílí. Přimhouřím oči podrážděné pruhem světla, který padne do cely. Světlo - a přes něj stín. Skočím.

Výboj elektrického obušku mě oslepí a srazí zpět na zeď. Vrčení slábne. Bolest jehel pronikajících pod kůži. Svět se roztočí a rozplyne se do temnoty.

Nechci... pryč...

Světlo. Jasné. Bolí. Prsty s orvanými nehty se mi zatnou do desky vyšetřovacího stolu. V uších mi hučí. Hlasy. Ne... HLASY! Mžitky tančící před očima se slejou do rudého závoje. Zachrčím. Nenávist a slepá zuřivost pomalu nahrazuje otupělost způsobenou drogami.

Ticho. Pryč? Smysly se mi projasňují. Zavětřím. Nový pach. Cizí. Nový nepřítel. Ticho... Proč?

Rozlepím víčka. Oči mi skoro okamžitě začnou slzet prudkým světlem. Otočím hlavu, aby mi nesvítilo přímo do obličeje, a rozhlédnu se po místnosti. Prázdná... jen ten nový...

Pohled se mi zastaví na jehle v jeho ruce. Oči se mi zúží, prostoupené koktejlem emocí, které už nepotlačují žádná svinstva.

Ne! Už ne!

Vzepřu se proti poutům silou a prudkostí, jaká by člověku zlámala kosti. Z rozdrásané kůže začnou vytékat čůrky krve. Řvu, vrčím a škubu sebou v zuřivé snaze osvobodit se dřív, než do mě ten kuní ksicht stačí vrazit tu jehlu, a urvat mu hlavu. Musí to jít! Musí...

S číslem 245 z lokace izolovaných cel

Přestal jsem už počítat dny od posledního objevu nových aspoň trochu užitečných informací. Poslední dobou se můj život točí v zakletém kruhu, který sem tam prosvětlí nějakých těch pár minut s Coleen nebo sentimentální vzpomínky na minulost.
To jsem ještě nepracoval tady. To jsem ještě normálně spal. To jsem ještě měl snoubenku. To jsem ještě měl obě zdravé ruce. To jsem ještě dělal doktořinu prostě proto, že mě zajímala. K čertu.
Vlastně ani nevím, jak jsem se tu ocitl. Do takovýchto částí jsem nikdy zavítat nechtěl. Měl jsem být ošetřující doktor, obě strany si mě chválily, protože jsem s mutanty vždycky vycházel dobře. Tedy skoro všichni, vždycky se našli tací, kterým moje klidné chování vadilo, kdo by mě raději viděl jako násilníka, který ty zbité děti ještě trochu nakopne, protože se narodily se špatným genem, kdo pořeže muže za to, že se snaží přežít, kdo propleskne mutantské ženy za to, že jejich druh zničil naši Zemi.
Nicméně jsem se nikdy neměl dostat do místnosti, kde se snaží na živém subjektu vypěstovat prst. A přesto jsem tady. Kdyby to záleželo na mně, velkým obloukem bych se tomuhle místu vyhýbal, ale osud tomu chtěl, aby jeden z doktorů přišel k úhoně. A koho si přizvou? Někoho zvenčí? Ne ne, mají tu přeci infiltrovaného doktora, mají tu mě, i když na mém názoru jim nezáleží. Nakonec bych jim ho ani říct nemohl, pokud tu chci zůstat a dozvědět se něco dalšího.
Svíral jsem tenkrát složku subjektu 245 ještě hodinu potom, co si to ten vědec odkráčel pryč a ještě déle si pohrával s myšlenkou, že se prostě hodím marod. Ale nakonec jsem zde. Musím to brát jako jednu z překážek za mou cestou za informacemi, které tak nutně potřebuju. Nakonec jsem s tím mohl i počítat, jenže to se mi zrovna nehodilo do krámu.

Dostal jsem za úkol odebrat krev. Inu dobrá, to nezačíná zase tak hrozně. Dokud mu nebudu muset odřezávat kousky kůže na rozbor a vytrhávat zuby, dokážu se s tím smířit za utěšujících myšlenek, že pár kapiček krve je malé zlo, opravdu maličké, zatratitelné.
Natáhl jsem se zdravou rukou po jehle, ale dřív, než jsem se vůbec narovnal, do místnosti vstoupí jakýsi muž a kromě mě celý zbytek osazenstva odvolá. Ne, že by mě nějak mrzelo, že jsem nebyl vybraný do skupinky pro zneškodnění nějakého vzpurného mutanta. Bezhlesně kývnu na příkazy doktora z Německa, a když se za jeho zády zavřou dveře, přetočím svou pozornost k číslu 245. A sakra.
Překvapeně sebou trhnu, když si uvědomím, že si mě prohlíží, že na mě zírá jako vzteklé zvíře, které zahnali do kouta – v tomhle případě tedy spíše přikurtovali ke stolu, pokud chceme být přesní.
Dřív, než se na něco zmůžu, začne sebou šít jako šílený. Pochopitelně. Ale i když to byla ta nejjasnější reakce, kterou mohl udělat – už jenom podle toho, co se o něm kol a kol povídá; i tak od něj odskočím, vyděšen představou, že se z těch pout nějakým zázrakem skutečně dostane a pak mi rozpárá hrdlo, jakoby nic. Tímhle jsem si byl jistý dost, na to jsem ujištění od jiného doktora nebo nějakou složku nepotřeboval.
Chvíli ho pozoruji, beze slova, jenom ruka se stříkačkou mi pomalu uvadá k boku. Zírám na krev, kterou prolívá jenom svou vlastní vinou a přec mu to nikdo nemůže mít za zlé. Tedy JÁ mu to nemůžu mít za zlé.
Nakloním hlavu ke zdi za sebou a koutkem oka zkontroluji dveře. Jestli bude ještě chvíli takhle vyvádět, naběhnou sem stráže a pak teprve poteče krev.
Odložím jehlu zpátky na stoleček a přistoupím k němu. Stále ve mně žila bázlivost, těm poutům jsem nevěřil tolik, kolik bych chtěl, ale zase jsem si nechtěl vzít na triko, že tady toho chudáka zmlátí jako psa. Už takhle trpí dostatečně.
Položím mu mechanickou paži na hrudník, přičemž mu téměř nepohyblivé prsty tak trochu nešikovně ryji do hrudníku. “Buď zticha!“ Syčím jeho směrem a netrpělivě se přitom ohlédnu ke dveřím. “Ve svém vlastním zájmu.“ Zkusím upoutat jeho pozornost na svůj obličej, aby věděl, že to myslím vážně, že netoužím po tom vysát z něj všechnu krev a vypěstovat na něm prsty.
“Neublížím ti, ale ty se musíš zklidnit, protože to zatím zvládáš sám.“ Nervózně šeptám jeho směrem, byla to dosti ošemetná situace. Během několika sekund bych kvůli jeho nepříčetnosti mohl přijít o všechno. Už nikdy bych nenašel Amandu, ani maminku Coleen a jí samotnou už bych nikdy neviděl. A Beth by si pak možná sama smlsla na mojí popravě, bez sebemenšího zaváhání. Ale přesto se nedokážu odhodlat k tomu mu tu injekci píchnout. I když by to vyřešilo spoustu mých trablů. Amanda. Třeba o ní bude něco vědět. Vypadá… proflákne.
“Dokud se sem nevrátí, žádná jehla se tě nedotkne. Ovšem udělej nějakou pitomost a do dvou vteřin tady máš po zuby poimplantovanou hlídku.“ Bylo to jako mluvit na vyděšené dítě. Hezky pomalu a klidně, přičemž mu ukazuji obě prázdné ruce, jak tu zdravou, tak tu mrzkou.

Bílé peklo

Pohlcený svou marnou snahou přervat pouta zprvu nepostřehnu, že se ten nový přiblížil. Pak po něm chňapnu zuby a znovu zavrčím.

Pryč! Blízko! Moc blízko! Bolest!

Zdvojnásobím své úsilí. Pouta rozdírají už i maso, nejen kůži. Skoro to ani necítím. Chci odsud. Schovat se. Nikdo tu není. Jen nový.

Nový... divný...

Vzepnu se proti jeho ruce a zavyju. První dotek... pak jehly... nože... ne!

Naposled se pokusím urvat a zhroutím se zpět na stůl, vyčerpaný. Čekám. Čekám na jehlu. Přijde. Vždycky přijde. Přerývaně lapám po dechu a nového probodávám nenávistným bezmocným pohledem.

Mluví. Na mě. Nikdy nemluví. Jen spolu. On na mě. Proč?

Zmateně nakrčím obočí. Slova jsou jen změť zvuků bez významu. Hlas - divný. Ne zloba. Ne zášť. Ne posměch. Ne lhostejnost. Co dělá? Proč do mě nic nevráží? Neřeže?

Přestanu sebou cukat a nakonec i vrčet. Už nemám sílu. Na nového pohlédnu tentokrát nechápavě. On ne - jako HLASY? Tiše zaskučím a pokouším se naslouchat. Ne slovům. Jen hlasu. Nikdo tu nemluvil takhle. Divný. Jiný. ... Příjemný?

Ležím a jen chrčivě oddechuji. Srdce mi stále divoce bije v očekávání dalšího mučení. Neumím si představit, že by nakonec nepřišlo. Když mě neřeže - co bude dělat? Ta nejistota je horší než jehly. Než nože. Než blesky. Ale on nemá. Nemá nic. Tak co chce?

S číslem 245

Nakonec se uklidnil – díky bohu. Opravdu si nedokážu představit, co bych dělal, kdyby se tu pořád vzpouzel a rval si pouty ruce. Nebo kdyby se snad nějakým zázrakem dostal z pout, pak bych to měl spočítané hodně rychle. Byl mnohem silnější než já a dokonce ani moje mechanická ruka proti němu neměla žádné účinky. I když on to takový žádný výkřik nové techniky nebyl, ani neměl být. I tak se s tím téměř nefunkčním krámem cítím mnohem lépe, než kdybych v implantátu měl zabudované čtyři duhy různých zbraní, které bych pak mohl nablýskané ukazovat v hospodě každému idiotovi, který nemá nic jiného na práci než těšit se ze zabíjení mutantů.
Nebo se možná ani tak neuklidnil, jakože se spíš vyčerpal. Kdoví, dost možná by mi ještě stále ukousnul všechny prsty, kdyby k tomu měl příležitost. Ale já to rozhodně zkoušet nebudu, už takhle jsem o jednu končetinu přišel, nehodlám si nechat mrzačit ještě tu druhou, děkuju pěkně.
Ovšem ať už je to tak nebo tak, jsem za to upřímně rád, protože poslední, po čem jsem toužil, je potýkat se s hlídkou a do toho si ještě dopřávat pohledu na jejich brutalitu z první řady. To zrovna nebyl biják pro mě, děkuju pěkně.
“Přesně tak, v klidu.“ Mluvím na něj tiše, i když teď už vlastně ani nemám potřebu, aby mě pořádně slyšel nebo mi snad rozuměl. Dokud bude ležet v klidu a užívat si svého chvilkového volna, kterému náhoda chtěla.
Přesně jsem věděl, že do téhle části jsem nikdy zavítat neměl. Přesně jsem věděl, že jsem nakonec tu nemoc předstírat měl. Mohl jsem teď třeba sedět ve svém pokoji a pročítat si nějakou knihu nebo dělat podobnou naoko dost nezáživnou činnost a žít dále v chtěné sladké nevědomosti.
Ostatní nakonec stejně přijdou a stejně ho zase uspí a stejně na něm ty pokusy budou dělat zase a stejně ho to bude zase bolet a stejně zase bude skučet a panikařit a opět se z něj stane to zvíře přikurtované ke stolu, bezmocné a zoufalé. A bude naprosto jedno, jestli mu tu injekci dám teď nebo až za deset minu, až zkrotí ten jiný pokusný experiment, který se při zkrášlování našeho města rozhodl dělat problémy. Jestli ho teda rovnou nepošlou na smrt, se vzpurnými jednotlivci se tu moc nemažou. Tedy až na tohohle. Na číslo 245.
Spustím ruce podél boků a jenom tam tak nad ním nerozhodně stojím. Vím, mohl bych se ptát na Amandu, mohl bych se z něj snažit vymámit aspoň jednu blbou informaci. Chci snad moc? Jednu zmínku? Jednu jedinou?
Jenže nakonec tam jenom tak stojím a nedělám nic. Nemám ponětí, jestli mi vůbec rozumí. Sice se zklidnil, ale to ještě nic moc neznamená. Nevím ani, jestli se mi do rozhovoru s ním chce – pokud by se i rozhodl reagovat, protože se stejně navrátí do stavu, ve kterém pobýval už dlouho.
Ještě notnou chvíli tam stojím v tichosti. Prohlížím si dveře, prohlížím si svoje ruce, prohlížím si svůj plášť, který už dávno nepatří těm, kteří zachraňují životy. Taková profese byla pohřbena už před několika lety. Každý teď zachraňuje životy trochu jiným způsobem, nebo si aspoň myslí, že z násilí to vyjde pro lidskou rasu jako záchrana.
Zhluboka si povzdechnu. Bůh ví, jestli se už uklidnil natolik, aby rozuměl významu mých slov. Zkusit to můžu vždycky. “Jak se jmenuješ?“

Bílé peklo

Čekání. Na co?

*kap-kap-kap...*

Počítám kapky krve dopadající na podlahu. Moc. Méně než jindy. Kolik teď?

Světlo bolí. Oči mi slzí, ale zavřít je nechci. Chci vidět, co bude. HLASY pořád pryč. Jak dlouho? Pohledem přeskakuji mezi dveřmi a novým. Znovu se ve mně začíná vařit vztek. Proč jen stojí? Proč nic nedělá?

Čekání- špatné! Proč tu jsem? Chci pryč! Do pelechu. Tam - noc. Spát. Klid. Ne tady.

Ještě jednu napnu ochablé svaly v boji s okovy. Kůži mám pokrytou krví. Možná, že když je neroztrhnu, povede se mi z nich vyklouznout. Nový nic nedělá, abych se nehýbal. Dobře. Nějak to přece jít musí...

Ne. Nejde. Moc těsné. Moc slabý. Vyrazím frustrované zachrčení a jen naprázdno svírám a otvírám pěsti. Nový zase mluví. Pohlédnu na něj. Nakloním hlavu ke straně. Slova. Co říká? Nerozumím. Zavrčím. Tiše, zlostně a zoufale zároveň. Můj výraz je výrazem zvířete, hledícího na člověka na druhé straně mříže. Žádné pochopení, jen zmatek.

V místnosti

Zhluboka si povzdechnu. Dlouze, utrápeně a znaveně. On mi nerozumí, ani jednomu jedinému slůvku, které jsem zatím jeho směrem pronesl. I když se snažím znít vřele a klidně, přidávat k tomu posunky a upřímné výrazy, nezabírá nic, absolutně nic. Nedozvím se o ničem, ani o něm, ani o Amandě, ani o Coleen či čemkoliv jiném. Pravděpodobně už ani neví, kdo je a jak se jmenuje, natolik ho tady zřídili. Typická oběť opakovaného mučení, doufal jsem, že s takovými úkazy a příběhy se setkám už jenom v knížkách.
Byl jsem si víc než jistý, že sem už se nikdy z vlastní vůle nevrátím. A dost možná mě sem budou muset dovést násilím, aby vůbec. Nesnáším to tu a to tu nejsem ani dvacet minut. Tohle nikdy neměla a taky nebyla moje práce. Já lidi léčím, uzdravuji je, zachraňuji jim životy. Nejsem žádný vědec, netoužím na někom vypěstovat prsty ani získat vylepšení pro životy lidí. Jak se pak budeme od mutantů lišit? Nijak. A pak, až nebude nikdo s původním genem X, pak se lidi pustí do sebe navzájem.
Dneska si dám whisky. Cítím téměř hmatatelnou bolest v krku z její absence, tu potřebu dostat se zase do toho mlžného oparu, kdy mě takové věci jako bolest, strach, mutanti a smrt míjejí. Jenom sladké nic, které je pro mě poslední dobou tak vítaným společníkem. Stejně tak pocítím okamžitě obrovské zděšení, protože mi stejně rychle na mysli vytane ten odstrašující případ. Ten, který už není a přesně proto je tak alarmující.
Znovu se otočím na toho přikurtovaného nebožáka. Opět si zhluboka povzdechnu. Nemůžu toho pro něj moc udělat – vlastně nic, když si přiznám celou pravdu. Nejsem tu takový pán, abych rozhodl, že pro dnešek je toho dost a poslal ho zpátky do cely - vlastně tu nejsem vůbec žádný pán. Jsem záskok, který by měl akorát beze slova vykonat každý úkol. Zatím jsem z těch dvou nevykonal ani jeden. Nevzal jsem mu krev a o co hůř, nevpíchl jsem mu anestetikum, za což potom jisto jistě budu pikat. A stejně se k tomu nedonutím, protože prostě nechci a nemůžu a neudělám to.
Natáhnu se pro pár ústřižků gázy. “Podívám se ti na rány, dobře?“ Vím, že mi nerozumí, ale i tak mám potřebu mu ohlašovat každý můj krok, jako kdybych tím přeci jenom něco ovlivnit mohl. Nepohyblivými prsty mechanické ruky pak ukážu na pár ústřižků v dlani pravé ruky a pak na tu krev všude kolem. Neměl jsem ponětí, jak ta jeho regenerace vlastně funguje a za jak dlouho se mu rány zahojí nebo nezahojí – přeci jenom jsem se s tím nikdy nesetkal, nikdy jsem neměl potřebu. A jelikož pravděpodobně ještě nějakou tu krev bude potřebovat, je potřebné mu pro všechny případy ony rány prohlédnout, nebo aspoň setřít tu životodárnou tekutinu, pokud už tam nebudou.
Pak se k němu pomalu přiblížím a zkušenými, jemnými pohyby začnu krev stírat z jeho ruky, která ke mně byla blíž, to vše ve vší soustředěnosti a naprostém klidu. Hledám přitom i nějakou tu ránu, která by si zasloužila mou pozornost.

Bílé peklo

Prudce sebou škubnu ve snaze současně se odtáhnout a ohnat se po něm. Je stejný jako oni, stejný, teď mě...

Překvapeně zamrkám a nevěřícně pohlédnu na Nového. Dotek ruky, v němž je cit a ne jen prostá účelnost, jsem nepoznal tak dlouho, že jsem zapomněl, že něco takového vůbec existuje. Trochu váhavě položím hlavu na stůl a napětí mého těla malinko povolí.

Rány bolí a nehojí se. Nevypnuli obojek. Vzdychnu, když se mě Nový dotkne, ale už se nehýbu. Zavřu oči.

Záblesk. Tvář. Muž, sklánějící se nade mnou. Mluví. Hlas - jiný. Přesto zní stejně. Slova... rozumím, měl bych rozumět... jen šum v uších...

Se zalapáním po dechu se reflexivně pokusím vymrštit do sedu. Pryč! Nechci! Strašidla - nechci! Nechte mě! Neznám! Nechci znát! Už ne...

Marně sebou házím a potřásám hlavou. Přízrak uvnitř nemizí. Vznáší se tam, jeho tvář se slévá s tváří Nového. Vytřeštěně na něj zírám a ruka se mi pohne, jako bych se ho chtěl dotknout. Rty se mi mimoděk slabě pohnou, ale nakonec z nich vyjde jen zavrčení bez významu.

Kdo? Já - znám. On - hodný. Ale... ne tady - špatně! Proč je tady? Strašidlo...

V místnosti

Opět na něj padla jedna z jeho vzpouzejících se chvilek, kdy sebou začal házet jako při epileptickém šoku - stále se opakující Jacksonský záchvat, dokola a dokola. Jelikož byl spoutaný, nemohl jsem mu nijak pomoci, protože moje síla je oproti té jeho očividně trapná a naprosto nefunkční a to ani, když se rozhodnu použít ten pařát, co mi přiškvařili k pahýlu pod loktem.
Zastavím se ve své činnosti, domnívajíc se, že je to opět všechno moje vina a čekajíc, až se tedy zase uklidní. Když skončí, můžu s čištěním jeho rukou začít znovu, nová krev se mu řinula po kůži, jako kdybych ty dva dokonale nacucané shluky gázy vůbec nepoužil.
Vyděšeně sebou cuknu okamžitě, jakmile pohne prsty, jako kdyby se mě snažil dotknout, i když ho v tom okamžitě zastaví pouta. Věřím, že teď už mi ublížit nechce (nebo aspoň minimálně vím, že se mu to nepovede), ale stejně tak věřím tomu, že není zcela při smyslech a na hloupou náhodu.
Pro něj nejspíš nejsme moc odlišní. Všichni v bílých pláštích, s injekcemi v rukou, nerozlišuje to – jak by taky mohl. Nemá smysl mu tu vysvětlovat, že zrovna já jsem jiný, stejně by to nepochopil a akorát bych tím mohl ohrozit sám sebe. Kdyby mě někdo náhodou zaslechl, byl by se mnou nadobro konec a dost možná bych skončil jako většina jeho druhu.
Ovšem zpozorním, když se jeho rty pohnou. Váhám jenom vteřinu, než se k němu o kousek nakloním a zírám na něj, snad se ho tím i snažíc podpořit k mluvě. Nutno dodat, že zcela zbytečně.
Opět unaveně povzdechnu, když se k mé velké smůle dozvím přesně to samé jako předtím – absolutně nic, zase na mě vrčel jako vzteklé zvíře, kterým se už možná i stal. Nevím, nedokážu si jeho situaci představit a vlastně se o to ani pokoušet nechci. Protože pak mi okamžitě vytanou myšlenky na Amandu a děs, že by jí mohl potkat podobný osud, nebo že by jí někde kvůli její schopnosti strhali k smrti.
Otřesu se, jak mi z té myšlenky vyskakuje husí kůže po těle. Ještě jestli je… ne! Poodstoupím od stolu a chladné kovové prsty si přiložím na obličej. Příjemně chladily, aspoň k něčemu jsou, když už nic jiného.
S uklidněnou myslí k němu zase přistoupím a nanovo mu začnu stírat krev z rukou, která vesele stéká nejenom po jeho kůži, ale i po stole a nějaká ta kapka už okupuje i zem. Nakonec s ním nic neudělám, protože i kdybych ho nějakým zázrakem zase naučil mluvit, za chvíli se vrátí zbytek týmu a budeme tam, kde jsme začali. A pak, až tenhle podělaný pokus skončí, se naše cesty zase rozdělí. Já půjdu do své maličké ovšem vybavené místnůstky, kde za mnou budou vodit mutanty, kteří se poprali se strážnými, kteří byli po nějakém pokusu moc zřízení, kteří se zranili při práci nebo nějakým záhadným způsobem, o kterém samozřejmě nikdo nic neví. A on půjde zase do své cely. Než ho opět vytáhnou sem. A pak zase do izolace. Tak se to bude opakovat tak dlouho, dokud se nedohodnou na tom, že číslo 245 už je jim k ničemu a nezbaví se ho, v tom lepším případě pro něj.
“Omlouvám se.“

Bílé peklo

Tváře. Tváře tančící kolem. Mrkající, usmívající se, mračící se, plačící... Chvilku zírám na jednu, chvilku na druhou. Pohled nikam, pohled šílence upřeně sledujícího něco, co ve skutečnosti není.

Kdo? Nechci vás! Vy pryč - dlouho pryč! Proč teď tady? Já... zahnal vás. Zabil! Nechte mě...

Roztřesu se po celém těle. Chci před nimi utéct - nemohu. Když zavřu oči, jsou tam pořád... zírají... mluví... co říkají? Slova - znal jsem. Už neznám. Nechci...

Všechno se rozplývá a točí jako v horečce. Zapomněl jsem na světla i na Nového. Oni jsou tady. Našli mě. Přízraky. Strašidla. Bojím se.

Žena. Hodná. Krásná. Moje? Krev. Páchne krev. Ne moje. Její. Smutná. Pláče... Něco říká...

"... ƪƣƢƟƛƖƕƍ ϝϞ..."

Ne. Ne, nerozumím... zvuky - jen zvuky, žádný smysl! Pryč! Běž pryč! Divný pach, zkažený. Krev - špatná!

"... ϟϠϣϡϤϦϧ ϨϫϢϬϮϰϱ ϴϵϷϹϻ..."

Mlč! Zmiz! Já... já nechtěl! Mrtvá - ty mrtvá! Ne tady! Pryč!

Se zoufalým zaskučením protlačeným skrz zaťaté zuby prudce zvrátím hlavu dozadu a zapřu se jí o stůl. V hrdle mi cuká a zpod pevně sevřených víček se kutálejí slzy.

"... ᶅᶛᶜᶝᶞᶟᶠᶡ ᶨᶪ..."

Hlas. Splývá s tím druhým. V mozku něco cvakne. Slova.

"... ᶅᶛlᶝᶞváᶡ ᶨe..."

Zběsile kroutím hlavou ze strany na stranu a prsty drápu kovovou desku, na které ležím. Hlasy – jeden? Víc? Nevím. Chci, aby zmizely. Aby mě nechaly. To ne moje vina! Já nechtěl!

"... Oᶛlᶝuváᶡ se..."

Mé rty se slabě hýbou ve snaze napodobit slova rezonující uvnitř mojí hlavy. Ani tentokrát se nic neozve, jen dech zrychlený úzkostí. Věta, jediná věta, poskakující uvnitř, odrážející se prázdnotou. Žena zmizí a objeví se další přízrak. Přítel. Stejná slova.

"... Omlouvám se..."

Ne! Mrtví! Všichni mrtví! Pryč!

Prudce otevřu oči a upřu je na Nového, jako bych ho teď viděl poprvé v životě. Zvíře. Zoufalé. Prosící. Vzteklé! Jeho vina! On je přivolal! Musí je zase zahnat! Pryč! Pryč ode mě! Nechci vidět, nechci poslouchat, nechci rozumět... Za nimi, jít za nimi... Mrtví...

V místnosti

Sleduji jeho tvář a slzy jako hrachy, které se mu kutálejí zpod zavřených víček po tvářích. Zírám na něj, jako kdyby mi umíral pod rukama a já nemohl udělat absolutně nic, jenom tam tak stát a čekat, až bude konec. Jako už se to několikrát stalo. Najednou o něm přemýšlím jako o svém dalším pacientovi, pro kterého nemůžu nic udělat, který mi umírá pod rukama, a já můžu jenom smutně přihlížet.
“Hej…“ Promluvím jeho směrem a zatřepu jeho ramenem, snažíc se přitáhnout pozornost zase mým směrem. Nic. Jako kdybych tam ani nebyl, jako kdyby můj dotek nic neznamenal. Opět se zmítal, ale tentokrát tak trochu jinak. Už to nebylo tak zuřivé, zdálo se, že je něco jinak a přesto si to bylo tak podobné. Jsem dokonale zmatený.
Zaraženě na něj zírám, sleduji jeho hýbající se rty a každou sekundou padá další vytyčená hranice, kterou jsem se snažil od tohohle experimentu oddělit svou osobu. Připravoval jsem se dlouho. Neustále si rval do hlavy, že to, co se tu stane, mě ani náhodou nesmí ovlivnit a rozhodně nesmím udělat nějakou blbost, která by mě stála místo tady a všeobecně v celém městě. Jsem tu jenom kvůli Amandě – a nově i Coleen a zapřísáhl se, že tu budu do té doby, dokud tomu všemu nepřijdu na zoubek.
A stejně. Jakmile na mě upře ty oči, prosící a vzteklé zároveň, šílené vším, co mu tady provedli, nedokážu to. Ani kvůli mlhavé myšlence, že by tady někde Amanda mohla být, ani kvůli Coleen nezvládnu jenom zírat na toho chudáka a neudělat nic. Dostat do něj ty drogy a nechat ho být ladem skladem, jak jsem měl poručeno a jak jsem měl už dávno učinit. Ne.
Já nemůžu!
Ale jestli mu nepomůžu, už to dlouho nevydrží.
Ale co Amanda?!
Jestli mu nepomůžu, zřídí ho ještě hůř, než je jeden uříznutý malíček.
Ale co Coleen?
Už takhle z něj zbylo jenom málo.
Potřebuju informace, potřebuju zůstat!
Ještě se z toho ale může dostat.
Nejde to!
Zdravou rukou si rozrušeně vjedu do vlasů a otočím se k němu zády. Ne, ne, ne. Kroutím hlavou jako pomatený, zdráhám se jenom pohnout, protože se bojím, že jenom tím titěrným pohybem dokážu změnit názor.
A přesto jsem věděl, že už je rozhodnuto. Že už svůj názor nezměním ničím, že se nedonutím i přes všechny protichůdné pocity učinit jinak. To rozhodnutí jsem učinil už dávno, jenom jsem to neustále dokola hloupě prodlužoval nějakými pokusy se ujistit.
Přejedu si dlaní přes obličej – jestli mě nezabije tohle, tak už to nedokáže nic. Otočím se zase zpátky k číslu 245. Rozhodnutý, konečně.
Přejdu ke stolečku a vezmu do ruky injekci, kterou jsem mu měl předtím vpravit onu drogu. Dřív, než stačí zase začít vyvádět, zvednu mechanickou ruku do vzduchu a vstřícně se na něj usměji.
“Neublížím ti.“ Na důkaz svých slov zvednu ruku s injekcí vysoko do vzduchu a pak ji pustím, takže se s tichým tříštivým zvukem na zemi rozbije a všechna ta anestetika se rozlijí po zemi.
“Pomůžu ti.“ Přikročím k němu o další krok – beze strachu. “Jenom… jenom mi nějak dokaž, že mi rozumíš. Že víš, co chci pro tebe udělat a že mě za to neroztrháš, jakmile tě dostanu z pout.“ Mluvím stísněným, tichým hlasem. Za dveřmi stále stojí oba strážní a bylo by opravdu nepříjemné, kdyby mě zaslechli. Možná jsem mluvil až moc dopředu – kdoví, jestli se mi vůbec podaří mu pomoci, třeba ztroskotám ještě dřív, než se vůbec jediné pouto otevře. Ale na to jsem zrovna teď neměl chuť myslet.
Položím mu zdravou ruku na rameno. Mechanickou se pokusím zabrat za pouta, i když dopředu vím, že s tím nic nezmůžu. Jenom abych mu dokázal, že mu chci pomoci, jenom aby pochopil, co pro něj chci udělat.
Potom na něj opět pronikavě pohlédnu, abych se dozvěděl jeho reakci.

Bílé peklo

Upřu oči na stříkačku v ruce Nového. Může to udělat? Může mi dát smrt? Nebo jen další mučení? Srdce se mi znovu rozbuší v obavě, že bude následovat totéž, co v jiné dny. Jed a pak nože...

Mé tělo se napne a stažené rty znovu odhalí tesáky v počínajícím varovném zavrčení, které mi ale nakonec odumře v hrdle. S poněkud nechápavým výrazem sleduji dráhu stříkačky a její rozbití o podlahu. Stejný překvapený pohled přesunu na Nového.

Rozbil to... Proč? Nikdy nic nerozbili, jen já. Co chce dělat?

"... Pomůžu..."

Hlas. Hlasy, rezonující uvnitř hlavy. Nový. Tváře. Neutekly. Ale teď nekřičí. Nevyčítají. Hodní. Nový - také hodný?

Slova. Slova. Slova. Slévají se, matou. Příliš mnoho, příliš rychle. Zatřepu hlavou. Chci rozumět... po tolika dnech, chci vědět, co říká. Hučení, jen hučení... příliš dlouho, příliš hluboko... Moc...

Nakonec vzdám svoji snahu rozmotat zašmodrchané klubko hlásek ve svém mozku a jen zaskučím. Tentokrát to však nezní vztekle, jen nešťastně. Sice se trochu odtáhnu, když se Nový přiblíží, ale už sebou ani neškubu, ani necením zuby, ani nevrčím. Jen schlípnu uši a čekám. Na co, to netuším.

Věřit. Měl bych mu věřit. Mám strach. Z čeho? Co bude? Proč to dělá? Věřit...

Chvíle, kdy se může něco pokazit č. 1

“Dobře, to by šlo.“ Zhluboka si oddechnu, když se pro změnu nesnaží ukousnout mi prsty ani nic podobného a zároveň stejně nebezpečného pro moji osobu. Silně semknu zuby a s napjatou čelistí na něj ještě chvíli zírám. Naposledy jsem se rozmýšlel, i když to stejně nemělo smysl, protože už jsem byl dávno rozhodnutý.
Ovšem byl tu ještě ten problém, že já nejsem žádný stratég. Nikdy jsem neměl v plánu ublížit ani lidem, ani mutantům a rozhodně nemám zkušenosti s tím, jak na někoho nalíčit nějakou tu lest. No Bevisi, dneska máš premiéru.
“Počkej – a nehluč.“ Gestem přitisknutí ukazováku na rty mu naznačím, že teď by bylo opravdu vhodné, kdyby byl potichu. Pro bezpečí nás obou, nutno dodat. Hranou své pevné boty se pokusím zbytky injekce odhrnout kamsi pod lůžko, aby nebyla na první pohled viditelná.
Pak se s hlubokým výdechem vydám ven – přímo za dvěma strážnými, kteří tam pořád postávají, jakoby nic. Dveřmi se protáhnu tou nejmenší škvírkou, do které jsem se mohl vejít a úzkostně zase jimi za sebou úzkostně prásknu, aby ani jeden nemohl jakkoliv do místnosti nahlédnout. To by mi ještě tak scházelo. Aby se mi tihle dva nahrnuli do místnosti a mávali tam těmi svými zbraněmi v domnění, že tomu všemu nějak pomůžou.
Díky už tak dost napjatému výrazu nemusím nic moc měnit, jenom do toho přidat ještě naléhavý tón hlasu a sem tam těknout očima ke dveřím, aby to vypadalo opravdu urgentně.
“Se subjektem 245 není něco v pořádku. Potřebuji, aby jeden z vás OKAMŽITĚ došel pro vedoucího tohoto projektu, pro toho Němce. Ať už dělá cokoliv, tady je potřebnější.“ Tvářím se neoblomně a snažím se přitom vypadat tak autoritativně, jak to jenom jde – jako kdybych přesně věděl, co dělám. A upřímně – ještě pořád jsem byl ve stádiu vymýšlení způsobu ‚jak odtud utéct s jedním pološíleným mutantem a zranit přitom co možná nejméně lidí‘ za běhu, což se s mými převážně mírumilovně léčitelskými zkušenostmi dost křížilo a stejně tak navzájem nesnášelo. Zrovna teď mi myšlenka mechanické ruky plné různých zbraní připadala docela příhodná, leč díky mé zarputilosti to byl stále celkem nepotřebný pařát. Jenom věc, která schová ten ošklivý pahýl.
“NIKDO se do doby, než s mým kolegou celou situaci vyřešíme, nesmí do místnosti dostat. Stejně tak stráž uvnitř není potřebná, subjekt je pro tuto chvíli zajištěn, popřípadě se o něj postarám sám.“ Hlavou pohodím ke své mechanické ruce a tvářím se přitom, jako kdyby za její pomoci už překonal nejedno divoké zvíře, i když ve skutečnosti jí nejsem schopný zbavit se ani titěrné mouchy.
“Ovšem pokud nezačneme jednat, můžeme ho ztratit a stejně tak i možnost získání regenerace pro naše blaho.“ Dívám se jim zpříma do očí a tvářím se neoblomně, rozhodnutě a naléhavě. Jak jinak se mám tvářit? Co jiného mám dělat? Nemůžou mě přeci podezřívat! MĚ! Proč by podezřívali někoho, kdo rádoby tak moc zapadl do jejich prostředí. To je vyloučeno. To nejde.
“Já ostatně nebudu ten, kdo se bude zodpovídat, pokud se k číslu 245 pomoc nedostane včas.“ Dívám se významně z jednoho na druhého, dveře mám neustále bezpečně za svými zády, abych jim mohl jakýmkoliv způsobem zabránit, aby se pokusili dostat dovnitř.

PROLOG - Paradise

Bevis

Když strážní, kteří hlídají před dveřmi, zaznamenají otevření dveří, instinktivně se otočí. Oba samozřejmě se zvednutou pravou rukou, jež obsahuje implantáty v podobě zbraní, připravenou k útoku. Obě tyto zbraně teď míří přímo na tebe. Víš, že by stačila pouhá myšlenka jednoho z vojáků a zbraň by vysřelila. Naštěstí ani jedna zbraň nevystřelí a když začneš mluvit, tak dokonce oba strážní jako na povel skloní ruce-zbraně a poslouchají.

Díky tomu, že se dveře zavřeli, tak rychle jak se otevřeli, nestačil ani jeden voják zpozorovat co se děje uvnitř. Takže po sdělení, že se subjektem 245 není něco v pořádku vypadají, že tě prostě odstrčí a sami se na vlastní oči podívají jak ten problém vypadá. Zastaví je až poznámka, že NIKDO nesmí dovnitř. Vojáci si vymění tichý pohled. Jeden dokonce pronese tichou poznámku v tom smyslu, že si nemyslí, že by ses s tíhle krámem dokázal sám postarat o zajištění subjektu. Je to, ale spíe poznámka určená jeho kolegovi než-li tobě.

Nakonec, možná spíše proto, abys konečně zmkl se ten menší otočí na svého kolegu se slovy: “Já pro něj dojdu. Pro jistotu.“ A mírným poklusem se vydá pryč.

Wolverine

Nový odešel. Zůstal jsi v místnosti sám. Na světlo už si tvé oči pomalu přivykli, takže i když ti světlo po té dlouhé době v temnotě není příjemné, konečně ti oči neslzí a dokonce něco vidíš. Vidíš bílou místnost. Se stoly, na kterých leží spousta nástrojů. Nebezpečných nástrojů. Ty nástroje rozdávají bolest.

Místnost se s tebou zatočí. A pak v ní už nejsi sám. Opět jsou s tebou v místnosti tři doktoři – němec, američan a japonka. Něco chystají. Blíží se k tobě jehly. Nože. Máš strach. Obklopí tě tma. Dříve než ucítíš bolest, tak vše zmizí... Jsi na krásném místě. Ne cela. Ne bílá místnost. Vidíš tvář ženy. Krásné ženy. Tvoje ruce jsou od krve. Od její krve. Ona však nevyčítá, usmívá se. Vysloví tvé jméno, nerozumíš jí. Zmizí... Stojíš na bojišti. Všude kolem jsou mrtvá těla. Něco už jsou spíše zbytky mrtvých těl. Vidíš ženu. Jinou ženu. Je od krve. Od její krve. Volá na tebe. Volá o pomoc. Volá tvoje jméno. ´Logane...´

Chvilka čekání

“Jak nápomocné, děkuji.“ Usměji se směrem k menšímu muži a promnu si bradu na důkaz spokojení a to spíš se sebou samotným, že se mi podařilo dokopat jednoho z těch stráží k tomu, aby pohnul svým zadkem směrem, kterým sám potřebuju, než že bych se nějak přehnaně radoval nad jeho konečným ustoupením. Mohl jsem brát za úspěch, že mě nakonec vůbec poslechli a můžu se jenom modlit, aby se nakonec neshodli na tom, že jejich přítomnost je potřebná.
Založím si ruce na prsou a spokojeně pozoruji, jak menší postava poklusává směrem, kde se očividně nachází doktor z Německa. Měli by dorazit co nejdříve. Ovšem, jelikož jsem apeloval na to, že tahle situaci je urgentní, je dost velká šance, že náš milý doktůrek zanechá všeho a rozletí se sem jako šílený, jenom aby se jeho zvířátku nic nestalo. Tedy aspoň tak by to mělo vypadat v ideálním případě. Upřímně doufám, že realita se od toho nebude moc měnit.
Můžu jenom doufat, že ten mutant nahoře má pěkně ostré hrany a ještě se nějakou tu chvilku vzpouzet bude – aby ostatní doktoři měli plné ruce práce a mohl se utrhnout jenom jeden z nich. Ne, že by se mi chtělo myslet na to, co ho čeká potom, až ho dostanou, ale v nynější chvíli se přímo modlím za každý jeho další bouřlivý výpad, za každý jeho úspěch. Samozřejmě bych mu klidně přál i svobodu, ale sám vím, že taková možnost je vlastně naprosto nemyslitelná, obzvlášť ne tady, v Paradise.
Zhluboka si povzdechnu. Nemůžu se jenom tak zase vrátit do místnosti, nebudu riskovat, že se mi s příchodem doktora do místnosti narvou i oba strážní. Pak bych toho opravdu moc nezvládl a číslo 245 by pak mohlo jenom usušit další z mnoha slz. Takhle – když na ně počkám venku, je tu ještě šance, že je něčím odradím. Aspoň se o to budu moct pokusit, když už nic jiného.
Zády se opřu o dveře, abych měl absolutní jistotu, že ani druhý z mužů se nepokusí do místnosti dostat a vzít vše do vlastních rukou – tedy jedině, že by se pokusil udělat to přese mě. Dost často si jenom tak nervózně podupnu nebo těknu pohledem tam, kde zmizela záda jednoho z těch mužů, snažíc se tak snad popohnat čas, ale jinak se nijak moc nevyjadřuji a upřímně doufám, že onen hlídač si stejně tak bude hledět svého.

Bílé peklo

Hledím za vzdalujícím se mužem. Nechci, aby šel pryč. Nechci zůstat sám. Vrať se! Přijde ještě? On? Nebo HLASY? Mám strach...

Natáhnu se zpět na stůl. Znovu čekat... Nepříjemné. Nechci tu jen tak ležet! Utéct! Rány pálí, hůř, když se zapřu proti poutům. Nemůžu... Nepovolí...

Světlo - bolí! Pořád bolí, moc ostré... Odvrátím od něj hlavu. Tiše zavrčím na nástroje. Teď mrtvé... mrtvé, dokud nepřijdou oni... Nechci, aby přišli...

Zavřu oči. Světlo bolí o trochu méně. Místo něj přicházejí tváře. Víc než tváře. Kde jsem? Jak?

Ne! Ne tady! Ne znovu! Já nechtěl! Nech mě!

Vyrazím ze sebe zmučené zavytí plné bolesti. Dejte mi pokoj! Pryč! Nechci tam být! Pryč - chci pryč! Mrtvé! Mrtvé! Moje vina... Nemluvte! Nechci poslouchat! Nechci!

Znovu mi vyhrknou slzy. Moje vina. Měl... měl jsem pomoct... zachránit... Mrtvá... kvůli mně...

"... Logane..."

Jméno... čí? Ne její, její ne... Tváře... divné, cizí - ne, ne cizí... znal... opakují ho znovu a znovu.

"... Logane..."

Jméno... moje... Já jsem... Logan?

Otevřu oči a pak je otevřu ještě jednou. Člověk ve zvířeti.

PROLOG - Paradise

Z místnosti za zavřenýma dveřma se ozve tiché vrčení. Voják se nedůvěřivým pohledem zadívá na dveře, kdyby o ně doktor nebyl opřený, pravděpodobně už by byl vevnitř. Místo toho se také netrpělivě zadívá směrem, kterým před chvílí zmizel jeho kolega. Tato napjatá atmosféra trvá sotva sedm minut, ale táhne se jako věčnost. Z místnosti za Vašimi zády se ozve zmučené zavytí plné bolesti. Voják se otočí připraven doktora odstrčit a zjistit, co se uvnitř děje, než však stačí svůj úmysl dokončit, tak se v chodbě objeví voják, který se vydal shánět Němce. A nejde sám. Je následován jak vedoucím projektu, který se tváří jako by se právě zbavil jednoho velkého problému, tak dvěma dalšími doktory.

“Co je za problém?“ otáže se Němec Bevise, anglicky avšak s příšerným přízvukem. Vojákovi, který se právě chtěl podívat dovnitř, dá gestem najevo, že jeho přítomnost vevnitř nebude nutná. Vezme za kliku ode dveří a otevře je. Pak vejde i se svým doprovodem do místnosti.

Přejede subjekt 245 zběžným pohledem, vše se zdá být v pořádku. Krev je zrovna u tohohle subjektu na denním pořádku, takže se jejím množstvím příliš neznepokojuje. Přeci jen stále jí není nějaké extrémně velké množství. “Dostal anestetika?“ spíše řečnická otázka mířená na Bevise. “Kolik?“ Pak se otočí na zbylé dva doktory, “Budeme pokračovat.“

PROLOG

Amerika, před 4 lety


Isaak

Od té doby co ses ujal vedoucí pozice, tak se podařilo odboji zabít několik jednotek lidí, kteří jak už bývá zvykem utlačovali, zabíjeli a zotročovali mutanty. Za jeden z Vašich největších úspěchů však můžete považovat, to, že se Vám podařilo dát do provozu ty jejich protimutantská vozidla, která fungují pouze pokud se řidič prokáže čistě lidskou DNA. Teď už se Vám naštěstí u většiny vozů daří tento systém bezpečně obejít a přenastavit a když ne, tak stačí trocha lidské krve a problém je vyřešen. Úspěchem také je, že lidé v Paradise o odboji stále nic neví a pokud ano, tak chystají něco v tichosti, jelikož se na to opravdu netváří. Bohužel k infiltraci města stále nejste o nic blíž než kdykoli jindy.

Pracuješ. Zase jedna z těch nocí, kdy se nevyplatí jít spát – příliš mnoho práce. Dostala se k Vám informace, že okolo půl čtvrtý ráno by měla do blízkého přístavu dorazit loď z Japonska. To znamená teoretickou příležitost k obchodování, možná k výměně informací… Pokud víte, tak by mělo dorazit také pár uprchlíků, kteří by mohli v případě, že něco nepůjde, tak jak má potřebovat Vaši pomoc. A když to dobře nepůjde… Nebo když to bude bouda…

Ještě máš téměř dvě hodiny času, pak musíš vyzvednou Angelu, která přislíbila, že tě k přístavu doprovodí. Vlastně bys tam ani nemusel, stačilo by pověřit, kteréhokoli člena Hell, ale to věčné čekání v podzemí není nic pro tebe.

Angela

Vzbudíš se ve svém malém, ale na zdejší časy relativně útulném pokoji. Jeho zařízení do zdejší podoby ti dalo poměrně práci, ale teď ti to konečně připadá jako místo, kterému by se dalo říkat domov. Malý jednopokojový byteček se nachází ve starším domě, nedaleko skrytého atomového krytu, jež se nedávno stal tajnou základnou pro odboj. Kryt už dávno není tajemstvím, takže jste byli nuceni vymyslet důmyslná obranný systém, který vám minimálně z části zajistí, že nepřítel nepronikne dovnitř – i přes to se však bez hlídek neobejdete. Lidé pokud víte o Výás však stále neví.

První roky po tom co ses přidala ke skupině jsi trávila s několika dalšími členy v základnách odboje. Pro členy byly vždy zřízeny místnůstky, které i když neposkytovaly extrémní komfort, poskytovaly bezpečné místo kde složit hlavu a hlavně společnost ostatních členů odboje, což pro tebe minimálně z části byla příjemná změna.

Budík na nočním stolku ukazuje pozdní noční hodinu...nebo možná časnou ranní. V půl čtvrtý ráno by měla přijet loď – to je za asi za hodinu a půl. Další uprchlíci, kteří si myslí, že v Americe bude lépe než jinde. I přestože víte, že to už není dávno pravda, rozhodli jste se těmto lidem pomáhat. Většinou se jedná o nákladní lodě, které vlastní lidé, kteří zaprvé proti mutantům zase tolik nemají a zadruhé i kdyby měli, stále se na tomhle bysnysu dá pěkně vydělat. Peníze zde sice již nemají žádnou váhu, ale stále jsou zde drahé kameny, zbraně, technologie, informace...je tolik věci, se kterými se dá obchodovat a každý kdo chce nastoupit na loď rád zaplatí vším co má.

Máš k přístavu doprovodit samotného vůdce Hell. Za dalších třicet minut již nastupuješ do jednoho z vozidel, které se Vám podařilo v relativním pořádku získat při boji s Paradise. Největší problém, který přetrvával ještě nějakou dobu po tvém příchodu do skupiny, byl pro vaše mechaniky a počítačový inženýry tyto vozy zprovoznit. Lidé použili zabezpečovací systém, který měl nechat ´ztracené´ vozy explodovat pokud se je pokusí rozjet někdo jiný. Nakonec se Vám přeci jen podařilo zjistit v čem je háček a s trochou vynalézavosti a lidské DNA tyto vozy rozjet – což se snažíte před lidmi samozřejmě držet v tajnosti, takže počet Vašich vozů pomalu, ale jistě roste.

Podle informací co máte by uprchlíků nemělo přijet příliš, jelikož loď jede přímo z Japonska. Ve vozidle je prostor asi pro sedm lidí, což by mělo stačit. Když dorazíte na místo, již vidíte přijíždět loď, která během pár minut kotví v opuštěném přístavišti. Vaše informace byly trefné, opravdu jich nepřijelo příliš. Pouze tři. Mladá žena a pár středního věku, na který již zde čeká jiný doprovod. Pár odchází se skupinkou, která je přišla přivítat. Žena zůstává stát na nábřeží.

Asano

Když jsi dorazila do přístaviště, chvíli ti trvalo než se ti podařilo najít loď, kterou hledáš. Tvým největším problémem bylo vytipovat si správné lidi, na zodpovědní tvých otázek, jelikož si nechtěla riskovat, že narazíš ještě na někoho, kdo by mohl být komplikací ve tvé cestě. Nakonec si v jednom zapadlejším koutě narazila na muže, který ti nabídl veškeré drogy, o kterých si kdy slyšela i neslyšela. I když si nebyla zákazník přesně pro něj, byl nakonec ochotný tě za ´drobný poplatek´ nasměrovat správným směrem.

První loď, která odplouvala – a ke tvé smůle také jediná na delší dobu - byla do Ameriky. Kapitán byl starší usměvavý muž (člověk), který tvrdil, že vzhledem k tomu, že by odplul ať s tebou či bez tebe, tak že tvou přítomnost na lodi nebere jako problém. Cesta však bude dlouhá a komfort minimální vzhledem k tomu, že se jedná primárně o loď nákladní. I přes jeho přívětivá slova si od tebe nakonec vzal téměř vše co si měla. Asi hodinu před odplutím se nalodil ještě pár středního věku, kteří s tebou byli ochotní mluvit pokud sis to přála, pokud jsi však chtěla mít svůj klid, akceptovali to. Posádka a kapitán s vámi nekomunikovali téměř vůbec, nadruhou stranu hlady vás strádat nenechali.

Nakonec jste dorazili do malého zapadlého přístavu, který působil o dost mrtvějším dojmem než ten v Japonsku. Kapitán vás s paluby pustil až poté co se sám ujistil, že nábřeží je bezpečné. Bylo vám však jasné, že to nedělal pro vás, ale spíše pro sebe. Pár přivítala skupinka jiných mutantů, dle slov asi příbuzní ženy. Pak odešli. Zůstala si na nábřeží stát sama.

Ve střežené místnosti s třemi dalšími doktory, perfektní

Zhluboka si oddechnu, když se okamžitě po výkřiku objeví v zatáčce doktor. Díky bohu, toho strážce bych asi nebyl schopný zastavit – ani náhodou, s jeho věcičkami v ruce bych byl opravdu ubohý soupeř. O sekundu později už se ve mně krve sotva dořeže, když zjistím, že Němec sice přichází, ovšem v patách jsou mu úplně všichni, což znamená další dvoje uši a oči navíc. A především ruce a hlasivky, které mě mohou zastavit.
Do hajzlu.
Zabil jsem moc času pouhým komunikováním se subjektem. Zabil jsem moc času pouhým přemýšlením a možná jsem i vybral špatně, když jsem pro doktora poslal. Nevím, nejsem stratég, nemám čas zpytovat svědomí, v tuhle chvíli zvládám jenom šílený hukot, který se mi po zahlédnutí těch tří rozezněl v hlavě.
Když se mě hlava projektu zeptá, co se tedy jako děje, nejsem schopný slova. Jenom na něj chvíli tupě zírám, jako kdybych nerozuměl jeho slovům, jako kdyby se neschopnost rozumět přenesla z čísla 245 i na mě. A ne, nebylo to tím, že jeho angličtina byla skrz naskrz prožraná německým přízvukem, až to tahalo za uši.
Nakonec jenom zakroutím hlavou v nejasném gestu a ustoupím stranou, aby se mohl jít podívat sám – společně se svými dvěma dalšími kolegy, nutno dodat. Nemám připravenou žádnou historku a začal bych tak akorát blekotat, což se mi tedy opravdu nechce.
Zhluboka si povzdechnu – všechno bylo špatně. Naprosto. Co mám teď jako dělat? Slíbil jsem mu, že ho odtamtud dostanu! Nemůžu se dívat, jak na něm budou pěstovat prst, ne po tom, co jsem tam s ním musel zůstat sám. Neměli mě tu nechávat. Idioti! Co teď? Jak? Proč? DOPRDELE, CO MÁM JAKO DĚLAT?!
Popuzeně svraštím obočí a vydám se do místnosti jako poslední, zavírajíc za sebou dveře a nechávajíc stráž svému osudu. Němcův klid a zběžné přehlédnutí krve, jako kdyby to byla věc, která je v pořádku a na denním pořádku (bohužel), mě akorát ještě víc dopálila a usvědčila v tom, že musím něco zkusit. Cokoliv. Ale co jako je, to cokoliv?
Omámeně se podívám směrem k tomu, který na mě začal mluvit - zase. Zamrkám na něj a ještě chvíli tam jenom tak stojím, než mi dojde, že bych mu asi měl dát nějakou odpověď, že se po mně vyžaduje, abych dodal informace, že očekávají nějakou komunikativnost, když mi dali tu šanci se podílet na tomhle veledíle.
“Něco málo, dám mu další.“ Pronesu chraplavým hlasem a těknu rychlým pohledem k číslu 245. Nemůžu ho nijak ujistit, nemůžu pro něj nic udělat. Nemůžu. Nezvládnu. Nechci?
Jako kdybych měl nabrat do injekce svojí vlastní smrtelnou dávku, s takovým odporem po té věci sahám. Uklidňuje mě jenom myšlenka, že nebude trpět. Tedy doufám, že nebude, aspoň teď a to pouze po fyzické stránce, já vím.
A pak to zahlédnu. Hned vedle injekčních stříkaček. Gázu. Ampulky s anestetiky. Nůžky. Skalpely. SKALPEL! Zbraň. ZBRAŇ!
Trpím jako zmučený pes, když je můj pohled fixovaný na onu věc. Nechci nikomu ublížit. Nemám to zapotřebí, ale stejně tak nechci, aby bylo za mého dohledu ubližováno. Otočím se na ostatní, abych se přesvědčil, že se všichni fixují na onen pokus.
A pokud mi doslova nekoukají pod ruce, sáhnu v nestřeženém okamžiku po skalpelu a v okamžitě na to po jednom z doktorů. Po tom, který je mi nejblíže. Mechanické předloktí se mu pokusím přitlačit na hrdlo tak silně, aby sice mohl dýchat (s obtížemi, ale mohl), ale nezmohl se na žádný výkřik, zatímco zdravou ruku nasměruji k jeho krku – aby ostrou špičku skalpelu cítil hezky blízko krkavice.

PROLOG - Paradise

Bevis

Na tvou poznámku týkající se anestetik Němec tiše přikývne, dále si Tebe ani subjektu 245 nevšímá. Místo toho se zahledí do monitoru svého počítače, na kterém něco ukazuje svým dvěma kolegům. Anestetika stejně jako skalpely a jiná udělátka leží na stole kousek od doktorů. Nikdo nepostřehne, že to po čem si sáhl nebyla injekce, kterou by droga měla být aplikovánu subjektu, nýbrž skalpel. Stačí ti, abys udělal dva kroky, pak se trochu natáhl a stáhl doktora k sobě. Chycený doktor se pokusí o výkřik, který je díky Tvému chmatu tichý a zní poněkud přidušeně. Vzhledem k tomu, že se dveře ihned nerozrazili a dovnitř nevpadla stráž byl tichý dostatečně. Doktor jež se stal Tvou obětí je celý ztuhlý, neodvažuje se ani pohnout. Němec a druhý doktor Tě nechápavě sledují, Němec snad trochu zlověstně. Otevře pusu, aby něco řekl...

V hlídané místnosti

Povedlo se! Nechápu, jak se mohlo stát, že se mi skutečně každý chvat podařil přesně tak, jak jsem si ho vysnil a že tu teď skutečně stojím proti dvěma mužům a život toho třetího doslova svírám v rukou! Dobře, ten poslední poznatek mě zrovna dvakrát nerozveselil, ale že se na mě už konečně usmála štěstěna, to mě hřeje na srdci jako malého kluka. Kdybych nebyl v tak vypjaté situaci, poskočil bych si jako malý kluk. Nikdy jsem si nemyslel, že se v takové situaci ocitnu a ještě pro mutanta, kterého ani neznám.
“Ticho!“ Zasyčím jedovatě směrem k Němci, který se zrovna pokoušel promluvit. Já jeho slova ani slyšet nechtěl, protože by mě buď přesvědčoval, nebo se mě snažil vystrašit, ale v každém případě by se snažil hrát o čas a o to já rozhodně nestojím.
Očividně, všichni byli překvapení. Koho by taky napadlo, že útok přijde z jejich vlastních řad – dobře pro mě, samozřejmě. Ovšem ten jeho výraz schovával i něco jiného. Něco, co se mi opravdu nelíbilo a z čehož vyplývalo něco opravdu ošklivého pro mou osobu. A mě běhala husí kůže jenom z té myšlenky.
Musím si pospíšit. Dříve nebo později dojde strážím, že je něco v nepořádku, nebo budou nedočkaví a budou chtít všechno vzít do vlastních rukou. Stejně jako tam můžou být kamery a nějaký nanicovatý panák ve výstroji má tohle divadélko v přímém přenosu a už na mě posílá další strážce, kteří mě přivítají v plné polní. A na takovou ceremonii já rozhodně nečekám.
“Opovažte se jenom ceknout a tady krček vašeho kolegy pozná ostrost skalpelu.“ Mluvím potichu, ovšem důrazně a své oběti zmáčknu hrdlo ještě o něco víc, aby věděli, že to opravdu vážně myslím. Přitom se za každou cenu schovat frustraci, která mě pochopitelně sžírá. Jenom díky mnoholetým zkušenostem v doktořině se mi teď ruce netřesou jako člověku sžíraného zimnicí.
Ve skutečnosti si ani nejsem jistý, jestli bych byl doopravdy schopný nechat toho chudáka mou vinou vykrvácet. Možná… já nevím a upřímně doufám, že mě k tomu nedonutí. Přece nejsou tak hloupí! Nechci toho tolik!
“Uděláme to úplně jednoduše. Žádné hlouposti, žádné zbytečné pohyby. Ty!“ Chladným pohledem se přitom zabodnu do toho druhého doktůrka a dávám si setsakramenský pozor, aby mi ruce ani na chvíli nepovolily. To by mi ještě tak scházelo, aby mě v nestřeženém okamžiku převezl. Pořád počítám s tím, že se milion věcí může pokazit. Vlastně skoro ani nevěřím, že by se to mohlo povést, i když jsem se do toho nechal zatáhnout téměř okamžitě a číslo 245 se ani nemusel snažit, aby mě dostal na svoji stranu.
“Sundej mu pouta a obojek. Dělej!“ Tenkým pramínkem krve, který začne muži stékat po krku, se snažím předejít jakýmkoliv protestům a snahám se s mojí osobou nějak ‚rozumně dohodnout‘. I když bych si opravdu rád poslechl jejich argumenty, moc dobře vím, že na to teď zrovna není ta nejvhodnější chvíle, ba co víc, budu muset tuhle pasáž oželit úplně.
Je mi jasné, že strašně riskuji a teď nemyslím jenom to, že jednomu z vědců vyhrožuju smrtí. Může se klidně stát, že mi 245 nerozuměl zcela, že zpanikaří nebo kdoví co dalšího a roztrhá nás všechny. Nebo prozradí nás dva. Jenže si zase nemůžu dovolit čekat a přemlouvat ho. Co naplat, risk je zisk, i když za dnešek už jsem si svojí porci riskování vyžral tak na padesát let dopředu a to nejsem ani ve čtvrtině.
“A ty se ani nehni!“ Varuji Němce, očividně největší zlo z těch tří doktorů. Nehodlám tolerovat jediný jeho pohyb, výhružně na něj zírám a skalpel přitom neustále máchám v krvi té maličké rýhy, kterou jsem na kůži toho chudáka vytvořil.
“Vidíš, pomůžu ti. Teď klid, hlavně klid. Budeš volný. Pomůžu ti.“ Prohodím náhle hlasem jemným jako med směrem k subjektu 245, ale sotva se na něj podívám (i když se opravdu snažím, aby pochopil, že to směřuje jeho osobě), protože očima stále probodávám ty dva. Rozhodně se nenechám načapat tím, že se sami zmocní nějaké zbraně, neudělám jejich chybu.

Přístav

Seděla jsem v tmavé zatuchlé místnosti, která nejspíš po většinu času sloužila jako obyčejné skladiště a tomu odpovídalo i velmi úsporné oprýskané vybavení. Celá místnost se pravidelně nakláněla v rytmu vln, na kterých se těžce houpala naše loď, která se plavila.... Na chvíli jsem si ani nemohla vybavit, kam že to pluji. Hlavní bylo, že to bude pryč. Daleko od Japonska. Daleko od toho všeho. Zavřela jsem oči a opřela hlavu o pokrčená kolena, abych snad zahnala nepříjemné vzpomínky, které byly stále tak živé. Nebylo to k ničemu. Pronásledovaly mě během bdění i ve spánku, který teď za mnoho také nestál. Byla jsem unavená, hladová a vlastně i částečně smířená s osudem. Kapitánovi bude stejně jedno, jestli mu tady po cestě jeden nebo dva mutanti umřou. Koneckonců obral mě skoro o většinu mých věcí a takhle by mu připadl i ten skromný zbytek, který teď ležel v ošoupaném batohu kousek ode mne.

Přejela jsem si prstem po žízní rozpraskaných rtech. Sladké vody tu nebyl zrovna dostatek a tak, i když se šetřilo, mi bylo jasné, že v láhvi už nebudu mít dnes skoro nic. Natáhla jsem se a rukou jsem si přitáhla batoh, který už rozhodně nebyl tak těžký jako na začátku. Lehce v něm zarachotilo jen pár věcí, které mi stále ještě zůstaly jako hořká připomínka na domov. Domov, který jsem vlastně ztratila ještě dřív, než jsem se nalodila na tuhle prokletou loď.
Vytáhla jsem láhev s vodou a moje obavy se potvrdily. Skoro nic v ní už nezbývalo. Rezignovaně jsem si povzdechla a trochu upila. Měla jsem co dělat, abych nevypila i zbytek, ale nakonec jsem láhev odtrhla od úst a rychle ji opět schovala do batohu, který jsem ledabyle odstrčila stranou, aby mě to více nepokoušelo.
Zbytek jídla jsem si chtěla nechat na později. Den ještě neskončil a bůh ví, jak dlouho tahle cesta měla ještě trvat. Žaludek trochu zaprotestoval, ale to bylo tak jediné, co mohl v této situaci dělat. Byli jsme na tom oba stejně.
Opřela jsem hlavu o chladnou kovovou stěnu a unaveně oddechovala. Jen koutkem oka jsem zahlédla muže a ženu, kteří se tu se mnou plavili. Párkrát se mnou zkoušeli navázat přátelskou konverzaci, ale mé mlčení bylo dosti výmluvné. Nechtěla jsem se bavit s nikým a o ničem. Čím méně budu vědět o ostatních tím lépe. Hlavně už se nikde nevázat. Kolovaly mi hlavou myšlenky, které se tak diametrálně lišily od doby před několika týdny. Propadla jsem se zase do víru vzpomínek, které se staly mými pravidelnými trýzniteli na této dlouhé plavbě.

Zpozorněla jsem, až když jsem zaslechla hlasité těžké kroky za dveřmi. Ty se náhle otevřely a stál v nich muž, jeden z členů posádky, který si chvíli prohlížel tuhletu naši malou společnost. Slova “Brzy budeme přistávat.“ ve mně vzbudily smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se konečně zbavím toho nic nedělání, které mě akorát nechávalo napospas mně samé. Na druhou stranu jsem vůbec netušila, co bude dál. V batohu jsem neměla už skoro nic hodnotného na směnu a jídla a pití tam také nebylo zrovna hodně.
Ostatní dva se už zvedali a brali si své věci. Mohla jsem sledovat, jak si pomáhají a tiše se spolu baví. V jejich hlasech znělo nadšené vzrušení. Rozhodně jsem s nimi nesdílela stejné pocity.
Opřela jsem se o stěnu a zkusila se postavit. Ztuhlé nohy docela zaprotestovaly a do jedné mě chytla křeč. Chvíli jsem se tedy zmohla jen na tření bolavého svalu a doufala, že to nebude trvat dlouho. Křeč naštěstí po chvíli povolila natolik, abych se mohla vratkou chůzí vydat na palubu. Batoh jsem měla pověšený na jednom rameni a raději se přidržovala stěn nebo zábradlí, kde to jen šlo.
Na palubě mě do nosu udeřil čerstvý slaný mořský vzduch, který byl znásobený ještě brzkým ránem. Na obzoru se už začínalo rýsovat vycházející slunce a já na své kůži opět pocítila pár příjemně hřejivých paprsků, které mi dodaly malinko energie.

Vykročila jsem přes úzký můstek vedoucí na molo, po kterém už kráčela dvojice mých spolucestujících. Rozhlížela jsem se po přístavu, kde vlastně skoro nic nebylo. Jen nějaká skupina lidí, nebo snad mutantů, která se vítala s těmi dvěma. Jinak bylo všude prázdno. Stála jsem nerozhodně na molu, zatímco i ti poslední odcházeli a odváděli s sebou nový pár. Netušila jsem, co teď dělat. Cítila jsem se po té dlouhé cestě zesláblá a bylo mi jasné, že se daleko nedostanu, ale měla jsem snad nějakou jinou možnost? S pohledem pevně upřeným na zem jsem se trochu kulhavou chůzí vydala z mola a pak... Pak možná z přístavu? Do nějakých ruin města? Kamkoliv mě nohy ponesou, i když to nebude asi příliš dlouho.

(36%)

Uprchlíci z Japonska - přístav

Sedím u stolu a zapisuji si nějaké poznámky o členech odboje. Nutno podotknout, že naše snažení přináší ono kýžené ovoce. Sice pomalu a nestále, ale přináší. Po chvilce zapisování do složek pohlédnu na malé zeleně blikající digitální hodiny ležící na stole.

Život v podzemí je zvláštní a nepřirozený. Ano, nacházíme zde bezpečí.. relativně. Ale většina z nás je tu až nezdravě dlouho. Trávíme to dole schováváním se tak moc času, že kdyby někdo ty hodiny posunul třeba o tři hodiny, asi bych i týden nezaznamenal rozdíl. Ale co nám zbývá, když každý výlet na povrch znamená krev. Naštěstí již dlouho převážně lidskou.

Ještě chvilku jen s dosti unaveným a ustaraným výrazem ve tváři sleduju ony hodiny. Poté si promnu oči a konečně se zvednu.

Gabriel tvrdí, že ta snaha postarat se o všechny mutanty bude jednou zkázou celého odboje. Že prý si nemůžeme dovolit schovávat a živit zde mutanty, kteří nedokážou bojovat. Ale podceňuje sílu toho základního pudu přežití. A potenciál, který v sobě mají i ti staří či naopak moc mladí. Snad to jednou pochopí, pokud bude muset převzít odboj.

Natáhnu se po glocku, který schovám pod koženou bundu. Ano, je to zbraň na dnešní dobu již poněkud zastaralá, ale pokrok v technologii mutantům moc nepřeje. Na druhou stranu je tato zbraň skládaná jen z několika součástek, takže se i ve špatných podmínkách lze spolehnout na její funkčnost. Poté již vyrazím volným krokem pro Angelu. Cestou ještě několikrát přátelsky kývnu na hlídkující či jinak pracující mutanty, kterým jako mně nebylo dnes dopřáno spánku.

Proč sem ti mutanti vlastně utíkají ? To je to v Japonsku tak zlé, že naivně hledají lepší zítřky zrovna tady ? ..

Vyzvednu si jedno auto. Ano, překonání toho jejich otravného DNA systému je opravdu bomba. Ono sice se mi říká Archangel, ale oproti poslednímu nositeli tohoto titulu neumím létat. Počkám poté u auta již na Angelu.

Tak tedy dneska ve tvé společnosti..

Prohodím k ní s nepatrným úsměvem ve snaze trochu uvolnit atmosféru. Přeci jen není vůbec jasné, co nás v přístavu čeká. Poté již nasednu i s ní do auta a vyrazím na místo určení.

Tu loď vlastní lidé. Takže buď připravená na cokoli.

Prohodím ještě cestou, ale to už se v dáli rýsuje přístav a s ním i očekávaná loď. Zastavím s vozidlem opodál, aby nešlo jen tak vidět. Přeci jen pokud se potkáme s obyvateli Paradise, bylo by dobré tuto výhodu v podobě překonání ochrany jejich vozidel uchovat v tajnosti. Vystoupím z auta a podám Angele dalekohled.

Já dojdu do přístavu pro případné uprchlíky. Ty kontroluj perimetr a hlas jakoukoli nesrovnalost.

Mohu vyznít možná trochu paranoidně, ale dle mého opatrnosti není nikdy dost. Poté již zamířím těch necelých třicet metrů k lodi a vystupujícím mutantům. Nedůvěřivě si prohlédnu kapitána lodi, ale dál se věnuji již mutantům. Mutantský pár zamířil ke své rodině, další slečna zůstala stát opodál a následně se ne zrovna v dobrém stavu vydala snad.. vstříc osudu. Udělám tedy dalších pár kroků za ní.

Amerika pro mutanty nenabízí zrovna pohostinné podmínky..

Prohodím k ní čekajíc snad na důvod, proč plula zrovna takovou dálku až sem. Přitom si ji zkoumavým pohledem celou prohlédnu.

Přístav

Kráčela jsem po vybetonovaném molu, které se na rozdíl od lodi už konečně nehýbalo. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky a konečně se rozhodnout co dál. Posledních pár dnů jsem jednala spíše instinktivně bez nějakého pořádného plánu, nebo informací. Nutno podotknout, že i tak jsem stále ještě žila, i když to se mohlo kdykoliv změnit, až mě opustí vrtkavé štěstí a dožene neúprosná realita.
Na kraji mola jsem si všimla několika betonových sloupků rozmístěných v pravidelných rozestupech. Vydala jsem se k jednomu a těžce se na něj dosedla. Tak teď to všechno promyslet. Jsem v cizí zemi, bez prostředků a nikoho tu neznám. Nezdálo se, že by mi zbývalo moc možností, jak celou tuhle situaci řešit, ale vzdát se mi to na druhou stranu také nechtělo.

Trhla jsem hlavou, když jsem uslyšela nějaké blížící se kroky. Přicházel ke mně vysoký muž, v jehož tváři byly rysy, které se u nás příliš často nevídaly. Takže je to asi skutečně Amerika. Jeho slova a jazyk, kterým na mě promluvit, to pak vše jen potvrdily. Byla jsem ráda za lekce angličtiny, které se mi teď opravdu hodily.
Chvíli jsem ho jen sledovala a snažila se nedávat najevo strach a nejistotu. Vůbec jsem si nemohla být jistá, že to není jeden z lidí. Lidí, kteří nás lovili. Možná to v Americe bylo stejné, ne-li horší. Ovládla jsem chuť mu prostě na místě zmizet a rychle utéct. Možná jsem skutečně jen zbytečně paranoidní. Rozhodla jsem se to risknout.

Postavila jsem se a jednou rukou jsem držela batoh pro případ, že skutečně na útěk dojde.
„Dobrý...ehm... den.“ Snažila jsem se dávat si pozor na správnou výslovnost těchto cizích slovíček, ale jasně jsem slyšela, že je můj přízvuk docela silný.
„Asi opravdu ne.“ Odpověděla jsem na jeho poznámku a letmo se rozhlédla po prázdném přístavišti, které bylo ještě pustější než to v Japonsku. Amerika, země nových možností. To sotva. Stará přísloví už v novém světě nějaký čas neplatila.

Stále jsem si ho pozorně sledovala připravená mezi námi zachovat bezpečnou vzdálenost. Navíc jsem se necítila na to, zabředávat do konverzace s někým, koho vůbec neznám a také netuším o co mu jde. Snad není nebezpečný. Při pohledu na prázdný přístav, kde jsme byli vlastně jen my dva a možná v dálce na lodi posádka lodi, kterou jsem připlula, jsem se opravdu začínala cítit nejistě. Nervózně jsem přešlápla na místě a čekala, jestli ho už chuť po konverzaci nepřešla.

Vzhled
Mladá asiatka, která svým vzhledem může být někde mezi 18 až 25 lety. Je drobné 160cm vysoké postavy. V oválném obličeji má jemné rysy a šedé oči, které teď působí unaveně ale stále pozorně a až možná moc nedůvěřivě. Má černé rovné husté vlasy střižené na klasické mikádo s ofinkou, ve kterých má na pár pramíncích navlečeny korálky. Její hlas je zvučný a s měkkým japonským přízvukem. Na jejím postoji i pomačkaném oblečení jsou teď jasně patrné známky únavy a asi nepříliš dobré podmínky dlouhé cesty, kterou má za sebou.

Přístav - Japonka

Malá Japonka očividně není z mé přítomnosti moc nadšená. Tomu se však nelze moc divit, vzhledem k okolnostem. Nakonec přeci jen překoná svůj strach a promluví na mě. Ovšem dost stroze.

Aspoň mluví anglicky.. víceméně.. Jak strašné to v její rodné zemi musí být, že se rozhodla podstoupit všechny ty obtíže, aby se dostala zrovna sem ?

Mě se nemusíš bát.. Jmenuji se Isaak.. Ale většinou mi říkají Archangel.

Ustaraně si prohlédnu její celkem bídný stav a zakroutím hlavou. Myslel jsme na všechny otázky bezpečnosti, ale vzít sebou trochu jídla mě nenapadlo. Alespoň sáhnu do kapsy bundy a vytáhnu malou plastovou láhev pitné vody. Ta mi "sama" vyletí z ruky a pomalu doletí až k Japonce.

Jen pij. Teď si mezi svými.

Nepatrně se pousměji, ale záhy se opět rozhlédnu po přístavu. Ono to "mezi svými" by se taky rychle mohlo změnit. Jistotu mi však dodává Angela, která sleduje okolí a která by mi určitě dala rychle vědět, kdyby nastaly potíže.

Tak tedy.. Co tě sem přivádí ? Ono, i když se se svými přáteli snažíme.. Nás mutanty tu většinou nic pěkného nečeká.

Na okamžik zvednu pohled k obloze.

Ach ano.. Kéž bych novým uprchlíkům zde již mohl nabídnout něco lepšího.. Třeba celé město Paradise. Však on ten den jednou přijde.

Vzhled :
Isaak je středně vysoké (přibližně 185cm) lehce vypracované postavy a pro jeho národnost typické bílé pleti. Má čistě zelené oči a tmavě hnědé momentálně lehce rozcuchané vlasy.

Přístav

Chvíli mezi námi zavládlo tíživé ticho, kdy asi nejspíše čekal na nějaká moje další slova, která ale stále nepřicházela. Sledovala jsem pozorně výraz jeho tváře, abych měla alespoň nějakou šanci odhadnout jeho úmysly. Jeho výraz ale i držení těla nepůsobily nějak agresivně. Spíš jsem měla pocit, že jsem v jeho očích zahlédla starost. Proč by se ale někdo zajímal o přicestovalého mutanta, o kterém nic neví? Na tuto otázku jsem neznala odpověď. Můj výraz a vlastně i napětí v mém postoji však trochu povolili, když se představil. Západňácká jména zněla trochu zvláštně, ale s tím se dalo počítat.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli se také na oplátku představit. Mé jméno neneslo žádný velký význam a ani status, ale byla to jedna z posledních věcí, co mi zbývala. Trošku nervózně jsem se rozhlédla po okolí, snad kdyby nás někdo mohl poslouchat a lehce si odkašlala. Se suchem v hrdle se špatně vedla nějaká delší konverzace.

„Já jsem Hikari... Asano Hikari... Ráda vás poznávám.“ Ta poslední věta nebyla zrovna upřímná a bylo to jasně poznat i z mého nejistého tónu, ale snažila jsem se dodržovat pravidla slušného chování, které tu měly platit... prý.

Když muž, který se před chvíli představil jako Isaak, šáhl do své bundy, zpozorněla jsem a jednu nohu instinktivně pošoupla dozadu, abych mohla rychle zareagovat, kdyby vytáhl nějakou zbraň. Místo zbraně se ale v ranních paprscích lehce zaleskla plastová lahev, která byla plná vody. Žíznivě jsem se na ni podívala, aby vzápětí dolevitovala vzduchem až k mé maličkosti. Sáhla jsem po ní a za chvíli jsem ucítila její plnou váhu, když ji neviditelná síla pustila. Takže jsem tu skutečně byla mezi "svými". Tedy pokud si mutant s mutantem mohli jen tak nezávazně věřit. Sama jsem dobře věděla, že tohle pravidlo nemusí vždy platit.
Stále s obezřetným výrazem jsem rychle odšroubovala víčko a odolala nutkání se prvně napít. Místo toho jsem si prvně přičichla k hrdlu, jestli je to skutečně voda. Nebylo to zrovna asi příliš slušné chování, ale život mě naučil, dávat si pozor i na drobné detaily. Nic zvláštního jsem necítila. Snad to opravdu byla jen čistá voda. Osvěžující čistá voda.

„Děkuji.“ Zamumlala jsem svírajíc drahocennou láhev a malinko se uklonila. Pak jsem ji rychle přiložila ke rtům a konečně se pořádně napila. Pila jsem docela dlouho. Přece jen se tahle voda s tím zatuchlým zbytkem, který jsem měla schovaný v batohu nedala moc srovnávat. Nakonec jsem si otřela rty hřbetem ruky a spokojeně vydechla. Konečně se mi po těch týdnech přihodilo něco pozitivního, i když to byla jen obyčejná láhev s čerstvou vodou, pro mě byla v tuto chvíli nevyčíslitelná.

„Přivádí...“ Chvíli jsem přemýšlela, co na tak jednoduchou otázku odpovědět. Od té nešťastné události jsem byla vlastně celou dobu na cestách a nedalo by se říci, že jsem mířila zrovna za nějakým cílem. Hlavně že jsem byla pryč od domova. Pryč od toho všeho.

„... vlastně ani nevím. Neměla jsem kam jít a tak jsem si zaplatila místo na této lodi... Ani jsem vlastně nevěděla kam pluje.“ Dodala jsem šeptem, jako bych se snad skoro styděla za své pošetilé jednání a zároveň jsem stále pevně držela láhev s vodou pro případ, kdyby mu má odpověď nepřišla dostatečná a chtěl mi ji zase sebrat.

„Ehmm pane... Isaaku. Mohl byste mi prosím ukázat nějaký směr, kterým se vydat? Pokud tu je někde poblíž nějaká oblast trosek, nebo něčeho podobného, už bych se uměla o sebe postarat.“ Nebyla jsem si jistá, jak bych tady přežila zimu, pokud jsou tu tak kruté jako v Japonsku, ale prozatím by se snad něco našlo. Hlavně mít alespoň něco za čím jít.

Přístav - Japonka má jméno

Po chvilce váhání se mi neznámá Japonka konečně představila. Ono netuším, zda bych to jméno vůbec dokázal správně vyslovit, ale byl to začátek. Na její další dosti neupřímnou a frázovitou větu reaguji jen pobaveným úšklebkem.

Člověk by si myslel, že po všech těch událostech se té formálnosti už zbaví. Že v té špíně - v které momentálně jsme - se již nikdo s frázovitými zdvořilostmi obtěžovat nebude. Hold v Japonsku se to nejspíš asi stále sluší.

Podívám se směrem k Angele, kterou samozřejmě nevidím, ale ona můj úšklebek pomocí dalekohledu vidět může. Když Hikari dostane láhev vody, opět se projeví její paranoia. Ono nečekal jsem, že mi bude skákat kolem krku, ale tohle.. Vždyť teď ví, že jsem stejný jako ona.

Doufal jsem, že pohroma dnešní doby sjednotila stejně tak mutanty jako lidi. Ono já jsem zde zvyklý, že mutanti spolu krvácí a bojují za své místo na světě. Ale možná to není zvykem všude. Možná v Japonsku žádný vzdor neexistuje. To tam zrazujete vlastní rasu, že jsi tak nedůvěřivá ?!

Obě ruce schovám do kapes a sleduju Hikari jak bez přestání a skoro bez nádechu hltá vodu z plastové láhve. Když konečně ukojí svou žízeň, rozhodne se odpovědět i na mou prostou otázku. Nutno podotknout, že její odpověď mě možná trochu zklame. Nedám to na sobě však nijak znát.

Možná má Gabriel pravdu. Možná jsem moc patetický a vkládám moc velká očekávání do zápalu a potenciálu každého mutanta. Možná jsou někteří prostě ochotni žít pod zemí. Bez cíle a smyslu.

Promnu si oči a několik okamžiků strávím pohledem na vodní hladinu. Když se mě malá Japonka zeptá na otázku ohledně směru, odtrhnu pohled od vody opět k ní.

Ano Hikari, mohu ti ukázat směr. Dokonce ti nabídnu něco daleko lepšího, než jsou trosky zničených vesnic a měst. Vedu odboj, poslední přístřeší pro mutanty v Americe. Nabízím ti místo ve společnosti, která má svůj smysl a cíl..

Na okamžik se odmlčím a prohlédnu si Japonku, abych mohl alespoň odhadnout, jak asi reaguje.

To jen za dvou podmínek. Budeš respektovat naše zákony a vedení. A přispěješ k chodu. Ať už v terénu či na základně.

Přístav

Jeho nabídka a vůbec informace, které se z těch pár vět dozvím, mě opravdu překvapí. Ten muž, co tu přede mnou stojí, je vedoucí odboje? Prozatím působil jako obyčejný mutant, který tu možná na někoho čekal a mezitím mi nabídl pomocnou ruku. Tedy láhev. Žádná arogance, nebo nějaké podobné chování, které bych od někoho jeho postavení čekala. Ovšem pokud mi tu nelže.

Začala jsem zase zvažovat celou situaci. Vše to znělo až moc krásně. Připlout do Ameriky, kde by mě už v přístavu naverboval velitel místního odboje a bez dalších otázek by si mě pozvali pod svou střechu? Také jsme dřív příliš neřešili, kdo do našeho města přicházel a brali kohokoliv, kdo potřeboval naši pomoc...A jak to pak skončilo. Možná že v Americe měli větší štěstí, nebo si tu skutečně všichni mohli navzájem věřit. Samotné se mi tomu ale nechtělo příliš věřit. Z pohádek jsem už vyrostla.

„Odboj...“ Podívala jsem se mu do očí a pak opět sklonila hlavu.
„Vždyť o mě nic nevíte. Jak můžete vědět, že nepředstavuji nějaké riziko?“ Bylo mi jasné, že si pod sebou sama podřezávám větev, ale nemohla bych po tom všem jen tak zneužít něčí důvěru. Nechtěla jsem, aby se situace opakovala a způsobila jsem tak místním mutantům nějaké problémy. Zvlášť po tom, co tu se mnou jejich vůdce jednal jako se sobě rovným.

„Já... omlouvám se... ale nevím...“ Zavrtěla jsem nejistě hlavou. Vůbec jsem teď nevěděla co dělat. Nabídka to byla lákavá, ale představa, že jim způsobím nějaké problémy se mi vůbec nelíbila. Promnula jsem si jednou rukou unaveně čelo a posadila jsem se opět na betonový sloupek. Bylo mi jasné, že dokud slunce více nevyjde, abych se mohla trochu zotavit, tak asi nikam jen tak nepůjdu.

„Tu nabídku jste myslel vážně?“ Zvedla jsem na něj nakonec opět unavený pohled. Vůbec jsem netušila, jak se teď rozhodnout. Na některé věci jsem zjevně nebyla vůbec připravená a popravdě jsem se necítila ani příliš ve stavu, kdy jsem mohla věci promýšlet do všech důsledků.

Přístav - otázka rizika

Po vzoru Hikari se opřu o protější betonový sloupek. Když ta malá znavená Japonka projeví starost ohledně bezpečnosti, opět se pobaveně ušklíbnu. Ono nestává se moc často, že by mutant upozorňoval na možné riziko způsobené jeho přítomností v odboji.

A představuješ pro nás riziko ?

Zeptám se, však spíše nečekám odpověď. Ono faktem zůstává, že pokud bych ji za riziko pro náš odboj považoval, ukončil bych to ještě tady.

Vím o tobě, že jsi mutant cestující až z Japonska. Tak zněly naše informace. To je pro začátek to nejdůležitější.

Lidé o našem odboji jakožto plně organizované síti mutantů nevědí. Takže jejich plánovaná infiltrace nepřichází v úvahu.. A proč by nás zrazoval mutant, který si nemůže u lidí nijak koupit svobodu či právo žít ? Mutant, který dostal směr a cíl.

Pokud těch málo mutantů co zbylo budou sobě navzájem rizikem, pak naše rasa již nemá šanci.

Prohodím k Japonce trochu unaveným hlasem a prohlédnu si ji.. Její zaváhání mě však trochu zklame a tentokrát to na mém obličeji jde znát. Odlepím se od betonového sloupku a udělám pár kroků pryč, ale to se opět ozve Hitari.

Já jsem Archangel. Má slova posílají mutanty do boje a oni riskují své životy.. Bez zaváhání. Na prázdná slova opravdu nejsem.

Odpovím Japonce na její poslední otázku s delším pohledem do očí.

Pokud se rozhodneš mě následovat, očekávám důvěru. Pokud se rozhodneš jít svou cestou, nebudu ti to zazlívat.

Přístav

Jeho otázku ohledně mnou představovaného rizika jsem přešla. Naštěstí se ani on nedožadoval odpovědi a já byla jen ráda, že to není telepat. To už by asi další rozhovor nepřicházel v úvahu. Místo odpovědi jsem se raději podívala na hladinu vlnícího se moře, které teď působilo až uklidňujícím dojmem. Stejně působilo i v Japonsku. Některé věci se tu přeci jen nezměnily. Teď jen, jestli to považovat za dobré, nebo snad špatné znamení.

Pokývala jsem párkrát souhlasně hlavou, když mluvil o informacích, které o mně předem dostali. Asi skutečně měli někde v zámoří informátory, ale tyhle strohé informace jim přece nemohli říct, jestli se na něco skutečně hodím. Jestli bych jim vůbec mohla pomoci v tom jejich... odboji.
Brzo jsem si také všimla zklamání v jeho očích. Nejspíš skutečně čekal někoho lepšího. Něco vhodnějšího pro odboj. Místo vojáka jsem tu teď byla já. Zmatená mladá Japonka, která asi nejevila dost očekávaného nadšení.
Jeho slova zněla krásně a samotnou mě zajímalo, jestli dokázali udržet takovou utopistickou společnost, jakou mi ji tady líčil. Ovšem nedělala jsem si žádné iluze. Lidé mezi sebou měli spory dříve a mutanti, i když se sice často tvářili jinak, se od nich v chování příliš nelišili. Tahle doba ve všech z nás probouzela extrémy. V některých to byla jejich lepší stránka a v jiných ta špatná. Bylo mi jasné, na jakou stranu by se zařadil muž stojící přede mnou.

Zklamání v jeho výrazu se prohloubilo, aby se vzápětí zvedl a vydal se pryč. Překvapeně jsem sledovala, jak se zjevně po naše krátkém rozhovoru definitivně rozhodl. Ani jsem mu to neměla za zlé. Možná nakonec udělal dobré rozhodnutí. Sama jsem si nedokázala představit, že bych měla najednou kráčet na smrt kvůli rozhodnutí neznámého člověka. Nikdy jsem nebyla voják a celé tohle uvažování mi poněkud unikalo. U Isaaka bych si naopak podle jeho vystupování vsadila, že voják skutečně je. Vlastně pokud vede jejich odboj, tak to bude nejspíše nutnost.

Přísný a rázný tón jeho hlasu pročísl ranní vzduch. Věci, které mi tu stroze sděloval, mě trochu zaskočily. Důvěřovat někomu takovému... V hlavě jsem stále zvažovala různé možnosti. Pak se mi ale vybavila vzpomínka na tu nehodu a ty... mrtvé. Jak bych se mohla s klidným svědomím přidat k někomu takovému a riskovat, ne sebe, ale to co tu oni vybudovali? Zjevně měl cíl. Nejspíše i dobrý, ale to se mohlo pokazit tolika různými způsoby. Třeba právě tím, že by si k odboji přizval nebezpečného mutanta. Nechtěla jsem aby se historie opakovala. Možná až to plně ovládnu tak...

„Promiňte... asi nemůžu.“ Uhnula jsem jeho provinile jeho pohledu. Určitě se teď rozzlobí, ale je to tak lepší... pro ně. Chvíli jsem se dívala na poloprázdnou plastovou láhev, kterou mi před chvílí dal. Natáhla jsem k němu ruku, která ji držela.
„Děkuji...“ Podívala jsem se na něj.
„Je mi to líto, že jsem vás zklamala, ale bude to tak asi lepší.“ Způsobila bych víc problémů než užitku. To už jsem raději nedodala. Jim mohlo být naprosto jedno, proč se takto rozhoduji a já se v poslední době naučila příliš se nesvěřovat. Trpělivě jsem čekala, jestli si svou láhev zase vezme zpátky. Nerada bych tu na nové půdě začala jako zloděj.

Přístav - rozdílné cesty

Hikari nad mou nabídkou očividně dost přemýšlí. Ono celkově mě její váhavost trochu zaráží. Většina mutantů si tuto cestu vybrala pro šanci dát svému životu smysl, pomstu, nebo pro naději ve změnu. Mé motivy jsou tak trochu kombinací všech těchto nejčastějších důvodů.

Nad čím tak dlouho uvažuje.. Kdyby měla svou vlastní vizi, jak se dožít světlejších zítřků, chápal bych to. Ale vždyť ona je naprosto bez delšího plánu či cíle. A jakou má takový život bez smyslu cenu ?

Po chvilce ticha konečně přijde její odpověď. Ta je naneštěstí negativní, ovšem opět dost nejistá. Pohlédnu na ni, ovšem ona odvrátí svůj pohled k zemi.

Gabriel si myslí, že ze všech mutantů se dají udělat zkušení bojovníci. Mně by stačila jen trocha nadšení v možnosti pomoci svým druhům..

Neomlouvej se.. Každého z nás utváří naše vlastní rozhodnutí. A každý si za ně zodpovídáme.

Nad nataženou rukou s nedopitou vodou se jen pousměji. Ale láhev již znova do vzduchu nevzlétne.

Ta voda je tvoje.. A nezůstával bych tu moc dlouho, přístav je pravidelně kontrolován hlídkami.

Informuji Japonku a sám se volným krokem s rukama v kapsách vydám k odchodu za Angelou a od lidí ukradeným vypůjčeným vozem.

Rád jsem tě poznal, Hitari.

Dodám ještě, aniž bych se otočil či zastavil. Chybí tomu však frázovitost, s kterou to před chvilkou říkala Japonka. Snad jen je v hlase znát určité pobavení. Nejspíš je to právě způsob, jak se mi daří zůstávat i v tomto těžkém období relativně v klidu.

Přístav

Když zjistím, že si láhev vody můžu nechat, kývnu na znamení díků a otevřu batoh, abych si ji tam bezpečně uložila. Pohled do něj mi pak jen připomene žalostný stav mého vybavení. Většinu věcí jsem směnila za lístek a tak mi tam zůstalo jen pár kusů výbavy hodící se na přežití v pustině a smutná dvojice počítačových čipů, které si už naštěstí kapitán nevyžádal, ale proti mým předchozím výtvorům, měly Povzdechla jsem si rezignovaně, zavřela batoh a otočila se opět na pomalu odcházejícího Isaaka.

„Hikari...“ Zamumlala jsem si spíše pro sebe a chvíli uvažovala, jestli mé jméno skutečně zní tak podobně jako ta zkomolenina, kterou mě právě nazval. Asi to zápaďáci skutečně slyšeli jinak.

„Hodně štěstí.“ Dodala jsem po chvíli váhání, ale můj hlas byl tentokrát pevný. Myslela jsem to vážně. Pokud se snažili o lepší budoucnost pro mutanty, mohla jsem jen doufat, že se jim podaří dosáhnout alespoň části jejich cíle.

Zůstala jsem sedět na betonovém sloupku a tvář jsem nastavila ranním paprskům. Půjde to... Musí to jít... Jako vždy. Chvíli jsem jen tak vstřebávala tu teplou energii, která se postupně rozlévala do celého mého těla. Vzpomněla jsem si pak na Isaakovo varování ohledně hlídek nejspíše patřícím lidem. Některé věci se asi už nikde neliší.

Krátce jsem se soustředila a v přístavu, od kterého se vzdalovala jedna mužská postava, bylo najednou molo opět prázdné.

Přístav

Z poklidného spánku mě vytrhne tiché zazvonění budíku ležícím na stolku vedle mé postele. S hlubokým zívnutím ho zamáčknu a snažím se vyhnat z mysli poslední zbytky snu, který se mi právě zdál. Byl tam ten starý dům, ve kterém jsme kdysi žili na venkově... ale no tak! Soustřeď se. zavrtím hlavou a vyskočím z postele. Budík ukazuje dvě hodiny v noci, což znamená, že mám ještě nějaký čas, než budu muset vyrazit ke krytu. Už je to nějaký čas, co jsem se rozhodla přestěhovat se odtamtud do nedalekého opuštěného domu, ve kterém jsem si zařídila malý pokoj. Když jsem se přidala k odboji, tak jsem byla sice ze začátku nadšená, že jsem konečně pohromadě s dalšími mutanty, se kterými mám společný cíl, ale postupem času mi začal chybět klid, na který jsem byla předtím zvyklá. Prostě a jednoduše za to může Logan. Zdá se, že jsem od něj převzala víc, než jenom pár bojových triků. došla jsem nakonec k názoru. Každopádně jsem nikdy nelitovala, že jsem si vytvořila své vlastní místo, kterému můžu pro nedostatek lepších výrazů říkat domov.
Když se převleču a připravím na akci, ještě jednou přejedu pokoj láskyplným pohledem. Nejspíš jsem k němu tolik přilnula proto, že je to první místo, které jsem si sama vybrala i upravila. Každý jeho kousek je můj a odráží přesně to, co chci.

Ke krytu se dostanu za pár minut rychlé chůze, a i když dorazím přesně ve smluvenou hodinu, tak na mě už Isaak čeká u auta, kterým máme jet. Od mého příchodu k odboji je právě možnost používat auta naším největším úspěchem. To mi vždycky přišlo poněkud smutné, ale ostatní z toho byli tak nadšení, že jsem si vždycky nechala své poznámky pro sebe.
"Dobré ráno," kývnu mu na pozdrav. "Snad všechno proběhne bez problémů." naskočím do auta a jsme připraveni vyrazit.


"To jsem vždycky. Tyhle lodě by mohly snadno sloužit jako obyčejná past." souhlasím s Archangelem a pozoruji přibližující se přístav. Počkám, až zajede na krytý plac stojící kousek od moře a vystoupím s ním z auta. Opatrnosti není nikdy dost, pokud se chceme vyhnout kontaktu s lidmi.
"Jasně," jen pokývnu hlavou na jeho instrukce a vezmu si od něj dalekohled. Opřu se o auto, a zatímco se vydá vstříc mutantům vystupujícím z lodi, obléhdnu pozorně okolí, ale nic podezřelého nezpozoruji. Proto obrátím pozornost zpět k Isaakovi. Teď už zbyl na pláži jen s drobnou Japonkou, protože dva zbylé mutanty si už vyzvedla jakási jiná skupina. Každopádně se chovali dost neopatrně... přijít rovnou k lodi jenom tak... projede mi hlavou, ale pak se znovu soustředím na pozorování okolí. Isaak mezitím mluví s tou Japonkou.
Po další obhlídce okolí, znovu stočím pohled zpět na dvojici na pláži. Zdá se mi, že už tam stojí nějak moc dlouho. Mohli by se alespoň přesunout blíž ke mně... co si tak dlouho povídají? přemýšlím, když v tom se Isaak zadívá mým směrem a z jeho úšklebku vyčtu, že Japonka není z těch, kteří jen tak přijmou pomoc. Ne, že bych se jí divila. Sama jsem dlouho uvažovala, zda se k odboji přidat a bylo to až potom, co jsem je viděla v akci. Dokážu pochopit, že se tu napřed chce trochu zorientovat a postavit se na vlastní nohy. Nicméně vím, že Isaak by nejraději vzal všechny mutanty, kteří se bezcílně toulají a poskytl jim bezpečné útočiště.
Znovu zkontroluji dalekohledem okolí, ale když vrátím pohled ke dvojici, vidím, že se právě rozcházejí. Tedy abych byla přesná, Isaak míří zpět ke mně, ale Japonka stále stojí na stejném místě. Když už nejde s námi, tak by raději měla rychle zmizet... musel jí přece říct, že přístav občas kontrolují... zamračím se, když v tom mi Japonka před očima zmizí. Překvapeně zamrkám a přejedu znovu pohledem místo, kde zmizela, jestli jsem se jen nespletla. "Zajímavá schopnost..." zabručím nakonec a sklopím dalekohled, protože Isaak se už stejně blíží.
"Čeká na někoho známého?" zeptám se ho, když dojde k vozidlu.

PROLOG - Paradise

Po Bevisově jedovatém ´ticho´ Němec spolkl slova jež měl původně na jazyku a místo toho kývl hlavou na znamení toho, že má-li něco na srdci, tak může mluvit. Pak jen tiše poslouchal s neutrálním výrazem na tváři.

Když druhý doktor dostal rozkaz osvobodit subjekt 245 z jeho pout, tak ustrnul. Viditelně se mu tento povel absolutně vůbec nelíbil. Místo, aby se vydal povel splnit, tázavě se podíval na Němce. Ten v odpověď pouze tiše zavrtěl hlavou, aby dal najevo svůj nesouhlas s tímto přáním.

Vyděšený výraz doktora a neutrální výraz Němce se změnil v pobavený po krátkém proslovu k subjektu 245. “Dám Vám návrh,“ promluvil Němec tichým avšak sebejistým hlasem. “Vy teď pustíte tady našeho kolegu,“ kývne hlavou směrem na doktora, jež se stal rukojmím, “a já zapomenu, že se něco podobného stalo. Vy půjdete k sobě domů a vezmete si pár dní volna a my...budeme pokračovat v...v naší práci.“ Němec se na chvíli odmlčí, ne však na dost dlouhou dobu, aby kdokoli stihl něco říct. “Pokud odmítnete, tak budu nucen zavolat stráž za dveřmi. Ano...i za cenu toho, že tu někdo zemře... Subjekt 245 je vysoce nebezpečný tvor, zabil by nás tu všechny, včetně Vás. Pak by ve svém řádění pokračoval dokud by se ho vojákům nepodařilo zneškodnit. Musíte pochopit, že nemohu riskovat životy obyvatel tohoto města.“

PROLOG - Amerika

Poté co kapitán propustil mutanty z lodi, tak se vrátil zpět na svou palubu. Loď se jemně houpala jak si s ní vlnky pohrávaly a se zvedajícím se větrem se houpala čím dál tím více. Nejspíše právě rychle se blížící bouře byla také důvodem toho, že se nezdálo, že by se nákladní loď chystala odplout z přístavu v nejbližší době. Všichni mutanti, jež se objevili s připlutím lodi po nějakém čase odešli. Pár se vydal pryč v doprovodu svých přátel. Mladý muž, který přivítal osamělou japonskou dívku, po krátkém rozhovoru odešel a v přístavu rázem nezůstal vůbec nikdo...nebo spíše téměř nikdo.

Během několika minut slunečné nebe potemnělo, nad krajinou se rychle začaly stahovat černé mraky. Zdejší bouřen nejsou úplně příjemné. Nejhorší na nich asi bývá poletující písek všude kolem. Ti co nikdy dříve nezažili pravou písečnou bouři to, tak často a rádi nazývají. Nadruhou stranu zase tak daleko od pravdy také nejsou. Temné nebe osvětlil blesk, doplněn hromem, který zvěstoval blízký příchod bouře.

Vítr k Vám donesl zvuk motoru, stále sílící a blížící se. Pak se objevilo relativně velké a obrněné vozidlo. Které zastavilo pár metrů od místa, na kterém ještě před chvílí stála japonská dívka. Z vozidla vystoupili čtyři muži, už podle těch vyšperkovaných implantátů se dá soudit, že z Paradise. Rozhlédli se po přístavu, evidentně nikoho alespoň zatím nezaznamenali, takže se vydali směrem k lodi. “Vždycky když vylezu ven, tak je to v tu nejnevhodnější dobu... Čekal jsem alespoň nějaké pobavení...“ Pohled, který věnovali nebi vypovídal, o tom, že by zde rádi vyřídili co je nutné a zase zmizeli.

Přístav - nečekaná návštěva

Pomalým krokem dojdu k Angele. Opřu se o auto a nad její otázkou jen mlčky zakroutím hlavou. Jeden delší pohled věnuji obloze, která má již dost šedivou barvu.

Nečeká na nikoho.. Jen se rozhodla jít svou vlastní cestou.. I když vlastně nejspíš sama neví, kam ta její cesta povede.

Prohodím k Angele, abych jí objasnil celou situaci s malou Japonkou. V mé tváři je patrné určité zklamání z nenaplněného očekávání. Ono taky by to někdo mohl shrnout jako zbytečně probdělou noc a zbytečnou cestu. Ale já nejsem ten typ.

Dostala svou šanci schovat se pod křídly odboje a doplnit naše řady. Její rozhodnut už nemohu nijak ovlivnit. To už není má zodpovědnost. Já mohu spát klidně, dal jsme jí šanci.. Tak jako každému mutantovi v těchto troskách dříve vzkvétajícího světa.

Obloha je po několika okamžicích plná mraků a dokonce začal i foukat dost prudký vítr. Jen zakroutím hlavou a trochu nevěřícně se podívám na Angelu. Nemusím ji nic říkat, nejspíš je jí jasné, že nás čeká další bouře a tedy dost nepříjemná cesta zpátky. Náhle se však ozve zvuk motoru. Jen se rychle přikrčím za auto s rukou dotýkající se rukojeti schovaného glocku. Nikdo z kolem projíždějícího vozu si nás naštěstí nevšimne. Ovšem zastaví u mola.

To bylo štěstí. Kdyby se lidé z Paradise dozvěděli, že dokážeme překonat ochranný zámek jejich aut, změnili by ho a nám by zbylo jen těch pár vozidel, které máme teď.

Vezmu Angele dalekohled a zhodnotím situaci. Poté ji dalekohled zase vrátím, aby se taky podívala a sám vytáhnu z kapsy kalhot brýle, které si nasadím na oči. Vypadají trochu jako brýle určené pro závodní plavce a upřímně ani netuším, k čemu sloužili dříve. Momentálně je často používám, abych chránil své oči proti písku a ostrému větru.

Lidé z Paradise. Trochu se přiblížíme. Prioritou je zjistit, co tu naši hosté dělají. To však určitě zvládneš.

Pousměji se a levou rukou si zaklepu na spánek. A neudělám to proto, abych naznačil co si myslím po psychickém stavu Angely. Snad narážím na nějakou schopnost. Poté již s vytáhlou zbraní v pravé ruce se pomalu přibližuji opět k molu snažíc se o tichou chůzi .

A náš druhý o nic méně důležitý cíl je.. eliminovat hrobu. Do jednoho.

Dodám tlumeným hlasem k Angele již při tiché chůzi blíž k molu a pobaveně se ušklíbnu. Poté se snad nepozorován pokusím přiblížit co nejblíž k jejich vozu, schovávaje se za různé trosky a to co zbylo ze zdejší přírody. Při případném odhalení připraven okamžitě střílet. Ovšem pokud možno raději bez konfrontace (zatím) čekám, co zjistí Angela.

Přístav

Chvíli jsem pouze seděla nikým neviděná a nasávala energii slunečních paprsků, které zalévaly přístav. Vlasy mi čechral stále více sílící vítr a slunce bylo postupně zastíněno těžkými mraky. Ale ne, bouřka! Zamračila jsem se trochu vzdorovitě na potemnělý obzor. Počasí se zjevně rozhodlo nachystat mi vlastní přivítaní, které rozhodně nebude z nejpříjemnějších.

Drobné prachové částečky a postupně i větší písečná zrna vířili ve větru, který se rozhodně nechystal uklidnit. Spíše naopak. Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci a vylovila z batohu ušmudlaný šátek, který jsem si prozatím uvázala kolem krku a překryla si jím ústa a nos. Bylo mi jasné, že pokud půjde o opravdu silnou bouři, budou tohle opravdu pouze provizorní řešení a rozhodně s nimi moc daleko nedojdu. Na druhou stranu jsem teď stejně neměla v plánu se v nejbližší době někam pouštět.

Přimhouřila jsem oči a zaposlouchala jsem se do zvuků blížící se bouře. Mezi pár hromy doprovázenými blesky jsem ze začátku matně, ale po chvíli už zcela jasně, rozeznala zvuk motoru. Ten v mé rodné zemi nikdy nevěstil nic dobrého a tady to zatím nevypadalo příliš odlišně. Přeběhla jsem na druhou stranu mola, kde jsem se stále maskovaná skrčila za pár zrezivělými torzy kovových beden, které se snad dříve používaly k přepravě zboží. Dnes už to byla jen další smutná připomínka časů minulých, které si pamatovalo stále méně a méně z nás.

Zvuk motoru se blížil. Přesně jak mi napovídalo mé neblahé tušení. Určitě jdou zkontrolovat nově zakotvenou loď. Kousek ode mne zavrzaly brzdy a z vozidla vystoupili čtyři muži. Jejich velká výbava zahrnující rozmanité implantáty, zbraně a vlastně i toho vozidlo, mi dávala jasně tušit, že tohle budou lidé… A asi ne zrovna přátelsky naklonění vůči nám mutantům. Platilo to tak v Japonsku, tak proč by to tu bylo jiné?

Zůstala jsem prozatím nehybná a tiše jsem sledovala jejich pohyb. Snad odsud brzy zmizí… Doufám, že ten Američan tu už není. Můj pohled rychle překontroloval okolí, abych se ujistila, že i on už je mimo nebezpečí. Trochu se mi ulevilo, když jsem v celém přístavu nezaznamenala nic podezřelého.
Teď už jen tiše čekat…. Jako vždy.

Přístav

Nad Isaakovou odpovědí překvapeně povytáhnu obočí a zadívám se směrem, kde jsem naposled viděla japonskou dívku. Pláž sice vypadá naprosto opuštěně, ale pokud se Japonka umí udělat neviditelnou, tak bych stejně nepoznala, kdyby tam stála.
Tedy... mohla bych zkusit zapátrat myslí po pláži, ale konec konců to je její volba a já do ní nemám co mluvit. dojdu nakonec v duchu k závěru. Silný poryv větru mě donutí podívat se k obloze, která se rychle začíná zatahovat černými mračny. Zdá se, že bude bouřka, a tudíž nejvyšší čas vrátit se zpátky.
Sice nemáme žádné nováčky, ale alespoň se nic nepokazilo... i když ta bouřka mohla ještě chvíli počkat! zhodnotím si pro sebe celou akci a v reakci na Isaakův pohled jen s úšklebkem lehce pokrčím rameny. Právě se chystám naskočit do auta, když uslyším blížící se zvuk motoru - a ten nikdy nevěstí nic dobrého. Rychle se skrčím za autem vedle Isaaka a pozoruji, jak auto zastaví u mola, kde ještě před chvilkou stála Japonka.
Doufám, že se stihla schovat... tohle není zrovna nejlepší začátek v nové zemi... projede mi hlavou, zatímco podávám Isaakovi dalekohled.
"Žádný problém." s mrknutím opětuji úsměv. "Ale se střílením počkej, než něco zjistím. Když začnou panikařit, tak je to těžší." podotknu, když se opatrně přibližujeme k lidskému vozidlu. Lehce se soustředím a nepozorovaně vklouznu do myšlení muže stojícího nejblíže ke mně. V první řadě se z jeho myšlenek snažím vyčíst, proč sem přijeli a jaký je jejich úkol. Zároveň si ale také dávám pozor, jestli v jeho myšlenkách nezachytnu něco, co by se nám mohlo později hodit.
Skrčím se za pískem zpola zavátý kámen, a když zjistím to, co potřebuji, tak jemně vyklouznu z mužových myšlenek, aby si ničeho nevšiml.

V hlídané místnosti

“V práci? Vy se snažíte tohle trýznění nevinných nazvat tak nadneseným slovem jako je práce?“ Zalapám po dechu a tvářím se užasle, jako kdyby uprostřed srpna začal padat sníh. Jako kdyby mi někdo řekl, že celá ta věc mezi lidmi a mutanty se vyřešila bez jediného dalšího ztraceného života. Sžírá mě úžas míšený se vztekem a nasakující absolutní zoufalostí, které nemá konce. “Je to přeci váš kolega! Je to jeden z vás, jak ho můžete tak lehkovážně hodit přes palubu?!“ Brunátním v obličeji, syčím na Němce jako nějaké divoké rozzuřené zvíře a cítím se přitom tak v pasti, jako všichni ti mutanti kolem. Co mám jako teď udělat? On tu stráž zavolá! On ji zavolá! Nebo budu muset všeho nechat a to teď hned, budu se muset vzdát! A to nezvládnu, ne po tom všem, přes co už jsem musel přejít, teď už není cesty zpět. Navíc pochybuju, že tahle Německá svině svoje slovo dodrží, když je schopný obětovat svého vlastního kolegu, možná i kamaráda.
“To je vám to vážně všechno tak jedno? To si vůbec nevšímáte toho, jak trpí?“ Stále to nechápu, jako kdyby byl soucit vymazán stejně jako většina částí země. Mimoděk o něco víc zesílím stisk mechanické ruky na hrdle neznámého doktora. Až takovým způsobem, že by mohl pociťovat nedostatek kyslíku. Jakmile si uvědomím, co dělám, okamžitě stisk o trochu povolím, ale stále si ho udržuji ve stejné pozici rukojmího. I když vím, že teď je pro mě už spíš jenom takovou náhražkou levného štítu než nějaká prvotřídní zbraň, kterou bych dostal kohokoliv.
“On se jenom bojí!“ Syčím na ně, šílený frustrací, s třesoucíma se rukama osmdesátiletého starce a pocitem beznaděje chudáka bez domova. Tahle situace se zdála nevyřešitelná. Pořád to byli dva na jednoho a oni navíc měli záložní jednotky hned za dveřmi, na které stačilo houknout. Já jsem na druhou stranu absolutně sám, fyzicky nezdatný, na levou ruku mrzký a k tomu absolutně neschopný v nynější chvíli cokoliv rozumného vymyslet. Nebo rozumného… to by bylo, kdybych se všeho dobrovolně vzdal. Kdybych se do tohohle šíleného plánu nikdy nepouštěl. Nejsem prostě sto vymyslet něco kloudného, co by nás oba zachránilo. V nynější chvíli dokážu tak akorát přemýšlet nad tím, jak jsme oba v trapu, jak on si bude dál vyžírat zločiny za svůj dar regenerace a jak naloží se mnou. Pravděpodobně se ztratím, stejně jako Amanda a Colleenina matka. Vážně skvělý, proč já kretén se vážně nehodil marod.

PROLOG - Paradise

Německý doktor si pobaveně vyslechne Bevisovy nepříliš účinné námitky, které jsou to poslední na co se zmohl. Pak se zadívá ke dveřím, za kterými stojí stráž. "Stále ho ještě můžete pustit," pronese tiše Bevisovým směrem aniž by se na něj podíval. Musí být více jasné, že přijde-li stráž a on bude doktora držet, bude to všechno ještě mnohem horší než je teď. Doktor ani chvíli neváhá a ať je jeho reakce jakákoli, téměř ihned zavolá na hlídku za dveřmi. "Stráž!?" jeho hlas není nikterak naléhavý. Když se dveře otevřou a jeden ze dvojice za dveřmi nahlédne dovnitř s tázavým pohledem, tak v klidu dodá. "Budeme končit, což je pozvání obrněné hlídky do bílé místnosti. "Prosím odveďte Subjekt 245 zpět na izolaci do jeho cely. Tady doktora tu než to vyřídíte zamkněte, a poté ho odveďte do místnosti pro nezvané hosty. Rád bych si s ním pak ještě něco vyjasnil." S těmi slovy začne vypínat počítač a sbírat všechny složky a papíry, se kterými přišel, přičemž pečlivě kontroluje, aby zde opravdu nic nezůstalo.

Obrněná stráž přikývne. Bevise si zatím příliš nevšímá. A bez dalších slov se přiblíží ke stolu, k němuž je připoutaný Subjekt. Ohodnotí jeho stav krátkým pohledem. Poté jeden natáhne mechanickou ruku blíž k Subjektu a jím projede relativně silná vlna elektrického proudu. Teprve pak se ozve tiché *cvak* a adamantiová pouta povolí. Nepříliš jemně do Subjektu 245 strčí, takže spadne z vysokého stolu a s ránou, jež svědčí o tvrdém dopadu přistane na zemi.

Německý doktor ještě jednou přejel veškeré stoly zkoumavým pohledem. Pravděpodobně usoudil, že má všechno a tudíž zde již není potřeba, proto se i se svým doprovodem vydal směrem ke dveřím. “Uvidíme se brzy. Zatím přemýšlejte na čí jste straně,“ prohodí směrem k Bevisovi těsně předtím než opustí místnost.

Stráž se naklonila nad Subjekt 245 a s lehce zlomyslným výrazem ho chytl každý za jednu ruku, aby ho mohli odtáhnout pryč. "Nenávidím tahat tohle zvíře," postěžoval si menší muž ke svému kolegovi, poté co ho nadzvedl, "musí vážit snad tunu." Též naberou směr ven z místnosti.

PROLOG - Amerika

Prvnímu muži, kterého si vybereš za svůj cíl, se ti do hlavy dostat nedaří, možná je to kvůli přilbě na jeho hlavě. Možná tím, že foukající vítr je již poměrně silný a tudíž musí být opravdu nepříjemný.

Když vklouzneš myslí do hlavy druhému ze dvou příchozích mužů. Chviličku ti trvá zjistit přesně to, co potřebuješ, místo toho vnímáš obrazy, pravděpodobně z minulosti muže. ´Vidíš ulice velkého, avšak krásného města...´ To není to, co potřebuješ. ´Slyšíš střelbu, všude je spoustu krve a mrtvý mutantů... Vnímáš radost, kterou v ten okamžik muž pociťoval...´ Když se ještě o kus víc soustředíš, tak se ti podaří zaregistrovat jeho přítomné myšlenky, ´Prostě zjistíme jestli sem opravdu vozí mutanty a vypadneme odtud dřív než se ta bouřka přižene... Možná by se s ním dal uzavřít nějaký obchod když už tu jsme... Někdo tu je...´

Postřehneš však, že dívka v okolí přístavu stále je, i když ji nevidíš, vnímáš její přítomnost. Kdyby ses soustředila víc, mohla bys dokonce vnímat její poslední myšlenky.

PROLOG - Amerika

Hikari

Ve chvíli kdy si překontrolovávala okolí, aby ses ujistila, že zde již nikdo jiný není. Omylem jsi strčila do jedné z beden, která dosud stála na ostatních jen zpola a teď se s hlasitým rachotem zřítila na zem. Muži, kteří kolem tebe prošli jako bys tam vůbec nebyla se zastavili uprostřed mola. "Něco jsem slyšel." Praví jeden. "Blbost, byl to jenom vítr," na to druhej, který se vydal dál po molu. "Nebyl to vítr," namítl rozhodně opět ten první a vydal se Tvým směrem. Jeho kolega si jen tiše povzdechl a jak se ho následovat na průzkum.

Angela, Isaak

Vidíte postavy dvou mužů jak se přibližují k lodi. Několikrát se rozhlédnou po přístavu. Už se chystají odejít, jelikož se jim zdá, že zde nikdo není. Pomalu jdou po molu směrem k lodi. V tom se však otočí a vydají se zpět směrem ke kovovým bednám, jež se pravděpodobně používají k přepravě zboží.

Přístav

Společně se s Angelou přesuneme k lidskému vozidlu. Naštěstí se nám to daří nepozorovaně a tak máme stále ten drahocenný moment překvapení na své straně. Tedy snad. Angela se schová kousek dál za větší kámen. Já sám zůstanu přikrčený za vozidlem.

Pravidelná kontrola ? Nebo snad taky mají své zdroje a jdou prohledat právě tuto loď ?

Proletí mi hlavou prvních několik otázek, když zpoza úkrytu sleduji muže z Paradise. Dále se však těmito úvahami nezabývám. Ono Angela má dost času poskytnout nám přesné odpovědi o jejich plánech. No, možná ne až tolik času. I když jsem stále poněkud vzdálen, slyším pád krabice a následnou reakci dvou mužů.

Nebyla tam někde ta Japonka ?!

Naštvaně zakroutím hlavou a povytáhnu ruku se zbraní ve snaze zamířit. To jde však dosti těžko už jen kvůli tomu, že bych taky dost možná mohl zasáhnout tu neviditelnou Japonku, že.. To už se však rozhodl místo kolem beden prohledat i druhý muž rychle dobíhající toho prvního. Otočím se na Angelu, ta vypadá soustředěně. Snad zjistila vše co mohla..

Vezmu si ty dva směřující ke krabicím. Ty se postarej o ty dva zbylé.

Prohodím tlumeným hlasem k Angele. Ono je třeba nezapomínat, že z auta vystoupili čtyři. Poté se už svižně přesouvám od jednoho kamenu k druhému, abych se nenápadně přiblížil. Celou tu dobu mám zbraň lehce sklopenou - aby nevyčnívala - však připravenou.

Proč to vždycky musí dopadnout takhle ! Kdy jsme měli naposledy nějaký pořádný plán. Nějaké pořádné informace o trasách, počtu..

Postěžuji si ve svých myšlenkách, ovšem soustředím se hlavně na momentálně ne příliš slibnou realitu. Přikrčen za zbytky trosek se zastavím asi pět metrů od mužů přibližujících se ke krabicím.

Ta Japonka se po té dlouhé cestě sotva dokázala udržet na nohou. Pokud je stále u těch krabic..

Rozhodnu se střílet tedy ještě dříve, než oba muži ke krabicím dojdou. Tak bych měl zamezit riziku, že postřelím samotnou Hikari. Namířím tedy někde mezi ramena dvou mužů(které vidím z profilu) kráčejících těsně za sebou. Ono při pohybu cíle je tak větší šance úspěšného zásahu obou, nebo alespoň druhého muže. Vykouknu zpoza krytu a vystřelím hned několik ran. Poté se automaticky schovám za svůj kryt. Pochybuji, že by nedošlo k opětování palby. Chci hlavně svést jejich zrak mým směrem. Poté se již zpoza krytu jen nepatrným vykouknutím pokusím několik beden švihnutím ruky "natlačit" jejich směrem. Ať už jim ty bedny ublíží či nikoliv, přijdou u možnost krýt se za nimi a snad to i rozhodí jejich koncentraci. Toho využiju k další střelbě.

Bílé peklo

Dveře. Vrací se. Vrací se všichni... Nový - lhal! Přivedl je. Věřit mu - špatné! Vztekle zavrčím a pohledem plným čiré nenávisti sjedu všechny přítomné. Ještě párkrát sebou škubnu. Málo síly. Unavený. Rány bolí stále víc...

Nový - zrádce! Ne, jehla ne! Nechci! Zmiz! Vrčím a pokouším se od něj odtáhnout co nejdál.

Co se stane hned na to, nejsem s to hodnou chvíli pochopit. Útočí na ně... proč? Není zrádce? Není s nimi? Co dělá? Je šílený?

Většina slov mi hučí v hlavě jako nicneříkající změť zvuků, skrz niž pronikne jen pár srozumitelných výrazů. Pomoci mi... jak? Slabý... a jich moc. Nebojí se.

HLAS. Odporný tak, že se mi kroutí útroby hnusem, zvuk, který jsem se naučil znát až příliš dobře a nenávidět každým kouskem těla. Před očima se mi stáhne rudý závoj a znovu se bezvýsledně vrhnu proti poutům. Z hrdla se mi vydere krátký zuřivý výkřik věnovaný tomu netvorovi. Hlas - lidský, ale lidskosti v něm není za mák. Zrůda! Žádný cit, žádná vlídnost. Kov na jazyku a kov v ruce. Zabít - chci ho zabít, rozervat mu hrdlo a chlemtat jeho krev.

Nový - blázen. Nevyhraje. Nenechají ho. Už jdou... ublíží, zabijou... Pomoci... pomoci mu... jak? Nemůžu se hnout. Krev pořád teče. Moc. Bolest. Pryč!

Při nárazu proudu se křečovitě vypnu a zachrčím. Bolest. Tma. Jen nakrátko. Náraz. Pouta pryč. Utéct... ne, jich moc... nedovolí to, uspí mě...

Z doteku rukou strážných se mi zježí všechny chlupy. Ne! Zpátky ne! Když zpátky, tak brzy zase sem. Nechci! Umřít, ale ne zpátky!

Se zoufalým odhodláním seberu všechny své síly a se zuřivým zaječením se prudce vzepřu s cílem se vyprostit a pak už jen zabít. Drásat, kousat, tlouci... dokud nepadnou oni nebo nepadnu já.

Přístav

Když se pokusím vklouznout do hlavy muži stojícímu nejblíže ke mně, narazím na překvapivý odpor. Zamyšleně nakrčím čelo, ale nezdržuji se s tím, že bych to zkoušela znovu a zaměřím se na dalšího z nově příchozích. Předtím hodím jen jeden podezíravý pohled na mužovu přilbu, ale vzápětí se už ponořím do myšlenek toho druhého. Rychle se proplétám nepotřebnými informacemi, až se mi podaří dostat se k přítomným myšlenkám.
V zásadě potvrzují to, co jsme si už mysleli, a tak se začnu opatrně stahovat pryč. Když odcházím, stačím ještě zaregistrovat poslední mužovu myšlenku a vzápětí oba muži změní směr chůze.
"Sakra..." zakleju tiše. "Dobře, ale dej pozor. Někde tam je ta Japonka. Zkusím jí říct, aby se držela co nejvíc u země." řeknu Isaakovi, ještě než odejde.

Potom se znovu začnu soustředit a snažím se najít její vědomí. Když se mi to podaří, tak se jí nejdřív jen jemně dotknu, abych ji upozornila na svou přítomnost a zbytečně jí nevystrašila. Lidé i mutanti reagují různě na to, když se s nimi pokusím spojit, a tak si počínám opatrně.
Neboj se. Ten muž, který tu s tebou před chvílí mluvil, za okamžik zaútočí na ty dva muže, kteří se k tobě přibližují. Nedělej žádný hluk a snaž se držet, co možná nejvíc při zemi, promluvím k ní a snažím se, aby mé myšlenky působily uklidňujícím dojmem.

Když vystoupím z jejího myšlení, zadívám se směrem k autu, abych zjistila, jestli se tam dva zbývající muži pořád nacházejí. Kámen, za kterým se schovávám není od auta příliš daleko. Vytáhnu vrhací nože a rychle se přesunu, abych měla volný výhled na oba dva muže. Čekám, až si všimnou, co se děje u beden, a ve chvíli, kdy jsou rozptýleni po každém z nich hodím jeden nůž, přičemž se snažím mířit na krk. Pro případ, že bych se netrefila, jsem připravena zvednout písek a na okamžik je tím oslepit, abych měla dostatek času dostat se k nim se svým porcovacím nožíkem.

Přístav

Byli dost blízko, ale mířili naštěstí opačným směrem od místa, kde jsem se ukrývala. Ale co, když tu jsou ještě jiní? Opřela jsem se o jednu z beden, abych se trochu narovnala a mohla se rychle rozhlédnout. To jsem ale neměla dělat. Nohy mi už dnes nesloužily, jak bych v takovou chvíli potřebovala a tak jsem se o bednu opřela silněji, než bych ráda. Zvuk, který vydala, když se s rachotem zřítila na zem mi silně rezonoval v hlavě. A do prdele!

Udělala jsem pár kroků vzad od naskládaných beden, ale byl tu příliš úzký prostor na to, abych se odsud mohla vymotat. Ne teď, když se ke mně blížila dvojice mužů. Riskovala bych až příliš, kdybych se kolem nich chtěla v tomhle stavu nepozorovaně prosmýknout. Ale co jiného mi zbývalo?

Stáhla jsem se do vzdálenějšího koutu mezi bednami a doufala, že tohle místo nebudou příliš důkladně prohlížet. Pak už bych neměla asi jinou možnost a musela se bránit. Zase...

Muži se blížili a já cítila každý rychlý tep mého srdce, které bilo jako o závod. Ale to nebylo to jediné. Náhle jsem ucítila něco zvláštního. Nebo spíš někoho. Těžko se to popisovalo, ale než jsem mohla ten pocit trochu více prozkoumat, uslyšela jsem v hlavě klidný ženský hlas, který mi rychle sdělil jednoduché instrukce.
Dobře... Pomyslela jsem si. Netušila jsem, jestli mě slyší, ale udělala jsem to, co po mě chtěla. Přikrčila jsem se stále krytá svou schopností a pozorně sledovala, co se bude dít. Co když to ale nezvládnou? Představa, že začnu svůj příjezd do Ameriky obklopená další smrtí byla opravdu děsivá. Tohle nemůžu dopustit!

Sbírala jsem poslední zbytky energie, abych je mohla v případě nutnosti koncentrovat do energetického paprsku. Snažila jsem se soustředit na to, aby se mi ale její silné proudění nevymklo opět kontrole. To bych už také nemusela přežít stejně jako oni...
Pohledem jsem upřeně sledovala oba muže a dění kolem nich, abych mohla kdyžtak ve vhodnou chvíli pomoci těm lidem, kteří se mě tu nejspíše snažili zachránit. Hlavně musím dávat pozor, abych neohrozila i je. Soustředila jsem se a čekala, až dojde na střet a jestli nenastane chvíle, kdy budu muset zasáhnout.

PROLOG - Paradise

Wolverine

Většinou když jsi byl odváděn z bílé laboratoře do tvé černé cely, byl jsi tak zdrogovaný, že nebyl problém tě odvléci bez větší snahy. Vzhledem k této skutečnosti strážní nečekali žádný odpor a už vůbec ne, tak zoufalý. Nedrží tě proto, tak pevně jak by nejspíše mohli, takže se ti opravdu podaří vyprostit. Než si stačí uvědomit, co se děje a svou chybu – nedostatek anestetik – leží oba muži na zemi, přičemž jeden lehce mimo a druhý uvězněn pod vahou tvých adamantiových kostí. Adrenalin spolu s nahromaděným vztekem, zuřivostí a nenávistí je kombinace, jež by se oba dva nejspíše rádi vyhnuli. Tvůj zuřící obličej je pro muže pod tebou, to poslední, co měl na tomto krutém světě spatřit a to těsně předtím než jsi mu rozerval hrdlo. Druhý strážný se mezitím sesbíral ze země a momentálně se na tebe chystá zaútočit zezadu, stále ještě eklektickým obuškem.

Zabít!

Rudá. Všude kolem. Před očima, na rukou, v mozku. Krev. Ne moje. Konečně ne moje. Sladká. Dobrá kořist. Hlad.

Zatřepu hlavou. Ne, není čas na krmení. Mrtvý - jeden. Druhý ještě živý. Může ublížit. Kde?

Prudce se otočím. Z očí mi sálá vražda a krvežíznivost daleko za hranicemi lidské i zvířecí zvíře; vyceněné tesáky mám rudé krví a další mi stéká po obličeji.

Obušek - bolest! Zůstávám u země, skokem se mu vrhám po nohách, abych se vyhnul ráně obuškem. Srazit na zem, sevřít hrdlo, rozdrásat je nebo zlomit vaz...

PROLOG - Paradise

Wolverine

První muž pomalu umírá dusící se vlastní krví, neschopen již vůbec ničeho. Muž za tvými zády se chystá k útoku. Dříve než padne rána obuškem, podaří se ti srazit i tohoto muže, nemáš to s ním však, tak lehké jako s tím prvním. Ještě notnou chvíli se s tebou pere, i když díky tvé zuřivosti je jeho boj již předem prohraný. Nakonec se jeho hrdlo opravdu octne ve Tvých rukách, pomalu mu ubývá kyslík. Cítíš blíží se smrt, jeho smrt. V tom tě však zasáhne rána ze střelné zbraně vycházející z jeho ruky-implantátu pod tvým tělem. Cítíš bolest a krev. Za chvíli je tvůj levý bok rudý krví.

Wolví bebí!

Omotám se kolem sraženého vojáka a sevřu ho všemi končetinami. Tisknu ho, drtím ze všech sil, které v sobě ještě mám, tím víc, čím víc sebou škube. Už teď je mrtvý, jen to ještě neví. Pach strachu. Zhluboka ho vdechuji. Líbí, moc líbí...

Bolest! Bolest? Jak? Zařvu, vyvedený z míry, ale o to podrážděnější. Popadnu ho za hlavu a škubnu. Křupne. Ještě ho udeřím loktem do krku. Mrtvý! Dva! Volný! Teď - HLASY!

Začenichám směrem ke dveřím, kterými odešli, a pomalu, napůl po čtyřech, vyrazím k nim. Trochu se zapotácím. Bolí. Krev. Moc krve. Moje. Nevadí. Zabít!

V rozmazaném zorném poli se mi zformuje postava. Nenávistně zavrčím a odhalím tesáky. Zabít! Všechny zabít!

Prsty se mi zkroutí v pařáty. Skočím. Bolest! Vystřelí při odrazu z boku do celého těla a rozhodí mě. Dopadnu na postavu, srazím ji pod sebe. Zapřu se o zem ve snaze nadzvednout se, ale ruka se mi podlomí. Padnu zpět. Zkusím to znovu, se stejným výsledkem. Krev, všude...

"... Kdo by si byl pomyslil, že ten stařec má v sobě tolik krve..."

Třesu se. Slabý. Krev. Spát, chce se mi spát... proč? Světlo... pryč... Nechci vstávat. Tady se leží dobře. Měkké. Spát...

PROLOG - Amerika

Issakovi se podaří k mužům přiblížit, aniž by si ho někdo všiml. Ozve se výstřel a pak další a další. Během několika sekund se oba dva muži v Hikarině blízkosti zřítí k zemi. Jeden tiše, již na první pohled je jasné, že je mrtvý. Druhý s výkřikem, pouze zraněný. Dle krvavé stopy je zřejmé, že rána bude vážná. Zraněný muž se v rychlosti snaží skrýt za několik vyskládaných beden, přičemž obezřetně, jak jen mu jeho současný stav dovolí, zkoumá odkud palba přišla, aby ji mohl opětovat. To už však je mladý muž opět schovám, takže cíl svého výstřelu musí volit podle toho odkud vyšel zvuk palby.

Jakmile se ozve první výstřel zbylý dva muži, kteří dosud postávali u vozu, zpozorní. Jeden pozvedne ruku, ze které se vzápětí stane zbraň. Druhý odepne zbraň z opasku, aby s ní vzápětí namířil směrem odkud se výstřely ozvaly. Sice ani jeden nikoho nevidí, ale pro jistotu spustí palbu tím směrem.

Isaaka téměř všechny střely minou, většinou si k jeho štěstí najdou jiný cíl. Bohužel až na jednu střelu, která trefí levé rameno. I když to bolí a krvácí, tak to naštěstí nevypadá příliš vážně. To však neznamená, že by to nevyžadovalo v blízké době lékařské ošetření.

Ke své vlastní smůle, střelci u vozu, zapomněli hlídat situaci u beden. Takže se dříve než stačí napáchat více škod hroutí k zemi s nožem v krku.

Poslední přeživší se stále kryje za několika bednami. Příležitostně vystřelí Isaakovým směrem. Rozhlíží se odkud přiletěli nože, jež zabili dvojici u auta. Na problém mezi bednami už nejspíše zcela zapomněl.

Přístav

Vystřelím několik ran a oba muži se skácí k zemi. Automaticky se hned schovám za svůj ne zrovna ideální kryt. Jeden z mých cílů to ovšem přežil, alespoň soudě podle těch několika výstřelů mým směrem. Naštěstí se mi však povedlo schovat tak rychle, že nezná mou přesnou polohu. Opět se vykloním zpoza krytu, ve snaze dorazit ho dřív, než se ve svém stavu doplazí ke zbylým krabicím, které se mi nepovedly za pomocí telekineze shodit z mola. To už se však připojili zbývající dva muži, kteří rovněž neznají mou přesnou polohu, ovšem to jim ve střelbě nebrání. Ale ta kadence..

No tak ! Angelo ! Už je sundej !

Kulky sviští kolem mě a já jen zalezlý za zbytky trosek z nějaké dřívější budovy doufám, že to brzo skončí. Naštěstí mě většina střel mine, ovšem jedna z posledních zasáhne mé levé rameno. Zasyčím bolestí.. Vzápětí ovšem střelba ustane. Angela zjevně odvedla svou práci.

Sakra ! Au.. No, nevypadá to až tak vážně. Léčení počká. Teď je třeba zbavit se zbývající hrozby. Angela jistě už má potřebné informace. Což znamená, že toho posledního nepotřebujeme.

Poslední zraněný voják z Paradise občas zpoza beden vystřelí mým směrem. Ale stále nezná mou přesnou pozici a nejspíš i vzhledem díky jeho zranění jeho střely zatím nemíří nijak hrozivě blízko.

Přede mnou se neschováš..

Glock s již poloprázdným zásobníkem schovám zpátky na jeho místo a pravou ruku natáhnu směrem ke krabicím. Chvilka koncentrace a pokud možno co nejvíc krabic zvednu do vzduchu a vší silou mrštím zase dolů na posledního přeživšího doufaje, že ve svém stavu nebude schopen uhnout a upřímně, že ho díky tomu čeká nepříjemná smrt či alespoň několik zlomenin.

PROLOG - Amerika

V blízkosti posledního přeživšího lidského vojáka se zvednou bedny. Chvíli se vznášejí nad zemí přičemž se pomalu sunou směrem ke zraněnému muži, aby vzápětí spadly zpět dolů. Dle bolestného výkřiku, si několik z nich opravdu najde svůj cíl. Další střelba se neozve. Voják i po minutě leží a nehýbe se.

Vzhledem k tomu, že kapitána nákladní lodi nejspíše znepokojilo, co se děje v přístavu. Rozhodl se již na nic nečekat. Loď zvedla kotvy a momentálně se již nacházela více jak deset metrů od břehu, přičemž se neustále vzdalovala. Námořníci se na palubě pohybují rychle a přikrčení s obavou, aby se některý ze střelců neobrátil proti nim. Jakmile některý z mužů na lodi dokončil svou práci nadobro zmizel v podpalubí.

Bohužel pro Vás se počasí stále neumoudřilo. Nebe čas od času ozáří blesk doplněný zlověstným hromem. Déšť se mísí s pískem, což je vzhledem ke stále sílícímu větru opravdu nepříjemné.

V už ne tak hlídané místnosti

S pocitem absolutní porážky a vlastní zahanbeností nad svými nedokonanými činy pomalu uvolňuji hrdlo neznámého doktora a od jeho krkavice oddaluji nebezpečně ostrý sklapel. Stáhnu hlavu mezi ramena a zabodnu pohled do země, jako dítě, které právě rozbilo maminčinu oblíbenou vázu a čeká, až se na to přijde přímo na místě činu.
Němec zavolal stráže. Věděl jsem to. Nebyla žádná druhá šance, pokusil jsem se o něco nemyslitelného a teď za to zmizím, protože jsem byl moc slabý, abych to byl schopný dotáhnout do konce. Div nenatahuji obě ruce ke strážným, očekávajíc dotek pout a skřípění kovu o kov. Nic, místo toho začne ten Německý doktor mluvit něco o konci dnešní práce a já na něj akorát zírám, jako kdyby mluvil německy a ne jenom opravdu příšerně zhrubělou angličtinou.
Všechno se kolem mě motá v moc rychlém sledu událostí a já jako kdybych byl pouze socha s možností zrakového smyslu. Bezduše zírám na to, jak se stráže zmocňují subjektu 245, jak ho bez ohledu na jeho zranění a stav postrčí takovou silou, až sebou bezmocně plácne o zem.
Ohlédnu se po Němci, který se nyní nachází už ve dveřích a který na mě opět promluvil. Zírám na něj, zmatený, bezmocný, nepochopený, vyděšený a litující sám sebe. Mám chuť nechat se odvést rovnou, protože by to ulehčilo naprosto všechno. Zůstanu stát v místnosti, stále přikovaný k zemi, jako kdybych tam zapustil kořeny, které teď jaksi nechtěly povolit.
Ještě nějakou dobu rentgenuji pohledem místo, kde už dávno není muž Německého původu ani jeho dva společníci. Překvapivě ani ten, kterého jsem si vybral jako rukojmího, se nesnažil mi nějak uškodit, ani o mě třeba omylem zakopnout nebo něco podobného. Ono to asi ještě přijde. Ono to určitě přijde. A ještě k tomu všemu jsem tím ublížil nejenom sobě, ale i Subjekt 245 bude bit za to, že jsem slabá nicka.
Rozrušeně si prsty zdravé ruky zajedu do vlasů a snažím se s hlubokým nádechem a výdechem aspoň trochu uklidnit. Zírám na stráž a přitom je i absolutně jasné, že s nimi nic nezvládnu, i kdybych se vrhl po jejich zádech. Na rozdíl od nich je můj implantát levná, po domácku vyrobená, hloupá napodobenina, která na jejich fungl nové věcičky plné střelných zbraní a nožíků nemá ani náhodou. Slyším jejich slova, která mi v hlavě duní jako ohlušující rány. Neudělám však nic. Pořád tam stojím, omámeně za nimi zírám a dokážu akorát litovat nás obou. Na to jsem dobrý dost, to zvládnu klidně i za tři.

A pak? Nevím, nedokážu všechno dostatečně pochytit. Sotva si dokážu uvědomit, jestli vůbec dýchám. Zírám na to, jak se ten chudák pokusí vzepřít a s ještě větším údivem nechápavě přihlížím, jak se mu jeho zoufalý pokus daří.
A potom? Krev, rozervaná kůže, maso, tryskající karmínová tekutina, která z krkavice strážného tryská jako gejzír. Zblednu. Přestanu dýchat. Zůstávám na místě a zírám, jak se pustil do druhého ze strážných a snažím se přitom pro něj najít omluvu, která by mi dovolila mu tenhle skutek odpustit. Je jich milion, ale překvapivě, ani jedna mě nedokáže dostatečně přesvědčit, abych se rozběhl k němu a pomohl mu jeho dílo dokonat. Nejsem vrah. Tohle se nedělá. I když se k němu chovali zle. Jsou to živé bytosti. Možná mají rodiny. Možná mají děti. Amanda. Mutant. On je taky mutant. Chovali se k němu zle. Má na to právo. Ne… nemůže.
Je to moje chyba. To já za to můžu. Jsem k ničemu. Neuchráním nic, nezabráním ničemu, jsem absolutně k nepoužití. Nezvládnu nikoho zachránit, kvůli mně akorát lidé umírají, ztrácejí.
Jsem moc zabraný litováním sebe sama, že si ani zprvu nevšimnu Subjektu 245 a když už se tak konečně stane, už je moc pozdě na jakékoliv akce. Stejně bych se mu neubránil, když už jsme u toho a tak tam jenom sekundu stojím, než ke mně doskočí.
Padám nazad, dopadám na podlahu a syknu přitom bolestí, protože se svou postavou špejle nemám moc výstelové hmoty, která by mi změkčila pád. Stejně tak na mě dopadá jeho tělo, které se na hmotnosti zrovna nerovná pírku, co si budeme povídat. Se zavřenýma očima čekám, až se mi vrhne po hrdlu, až přeruší krkavici, až poznám ten pocit chladu a postupného mizení mě samotného.
Nic se neděje. Pomalu otevřu oči, zírajíc číslu 245 do tváře, které byla nebezpečně bledá a oči už téměř zavřené. Na stranu se vším, co právě udělal, pořád to byl člověk, který umíral a který potřeboval lékařskou pomoc. Pomoc, kterou jsem mu já mohl nabídnout.
Bleskově ho ze sebe sundám a pro změnu přetočím po sebe, přičemž mu trhám triko na místě, odkud tryská krev.
Sekundu, možná dvě si prohlížím ránu nic neříkajícím pohledem. Pak sebou cuknu, jako kdybych se probral. Ránu okamžitě mechanickou rukou, v které mám víc síly, snažíc se aspoň trochu zpomalit krvácení. Přitom se ohlížím po onom skalpelu, kterým jsem předtím mířil onomu doktorovi na krk. Popřípadě ještě po nějakém šicím zařízení, kdyby mi náhodou chtěl osud přát.
Kulka musí pryč, a pokud nenajdu nějaké horší poškození, rána musí být… POČKAT! Regenerace. Ten člověk má schopnost regenerace! Obojek. OBOJEK!
Úpěnlivě zírám na tu věc, kterou má připevněnou na krku. Prohlížím si ji jako šílený, hledajíc cokoliv, co by mi mohlo napovědět. Stráže. STRÁŽE! Ti musí mít klíč!

PROLOG - Paradise

Bevis

První strážný u sebe nemá nic, co by mohlo pomoci s uvolněním obojku. Pouze střelnou zbraň a jeden dlouhý bojový nůž. Druhý u sebe kromě těchto věcí má také několik přístupových karet – podobné si již viděl, sám se s pomocí jedné takové dostáváš zrovna do tohoto objektu. Kam by ti, ale umožnili přístup tyto karty na první pohled nerozeznáš. Dále u sebe má krabičku s relativně primitivním ovládáním. Nikdy si nic podobného neviděl, ale nemusíš dlouho přemýšlet nad tím zda-li je to, to co hledáš. Pak už stačí jen stisknout správné tlačítko a na malý nápis ti oznámí DEAKTIVOVÁNO. Když stiskneš tlačítko vedle, obojek se s cvaknutím otevře, zatímco malý nápis oznámí ODPOJENO.

Slyšíš za zavřenými dveřmi blížící se kroky. Je víc než pravděpodobné, že boj se strážnými nadělal dostatečné množství hluku, aby odcházející doktoři přivolali další vojáky.

Wolverine

Kolem tebe je tma. Ticho. Ticho, které přeruší až tiché cvak. Stisk okolo Tvého krku povolí. Pomalu cítíš, že je ti lépe. Oči máš stále zavřené, ale začínáš vnímat zvuky. Za zavřenými dveřmi pochodují lidé. Čtyři, ne víc. Šest. Rozeznáváš rychle se přibližující kroky ke dveřím.

Bring it on...

Slabě zasténám. Noc kolem se začíná rozplývat. Nechci. Tma je příjemná, ulevuje.

Podivný pocit, který následuje po cvaknutí, mě zprvu zmate. Obojek nosím tak dlouho, že jsem si již navykl považovat za součást svého těla. Ještě napůl v mrákotách zvednu ruku a ohmatám si krk. Pryč. Nebyl to sen. Konečně...

Zhluboka se nadechnu. Krevním řečištěm se mi do každé buňky těla rozběhne mravenčení a pozvolna se probouzející smysly se znovu zatmí. Bolí. Vždycky to bolí. Zkroutím se v křeči a roztřesu se. Tahle bolest - dobrá. Hojí.

Pálení v boku začíná pomaličku ustupovat. Cítím šimrání, jak se uvnitř mele kousek kovu vytlačovaný obnovující se tkání. Spát... spát a nechat rány uzavřít a znovu načerpat sílu...

Kroky. Ucho mi zacuká. Ne spát, ne teď. Jdou sem. Chtějí ublížit. Nechci!

Otevřu oči. Nový. Stále tu? Krev. Zavětřím. Ne zraněný. Moje. Zadívám se na věc v jeho rukou a na odpadlý obojek. Pomohl. Přece dobrý. Pohlédnu zpět na něj a ohrnu rty v jakémsi šklebu, jako když pes zdraví přátelského tvora.

Kroky blíž. Skoro za dveřmi. Znovu se zkusím postavit. Stále slabý, ale teď už to jde. Napřed na čtyři, pak do stoje. Otočím se čelem ke dveřím, skrčím se a naježím. Z kloubů na rukou mi vyjedou drápy. Příjemný pocit, skoro zapomenutý. Sevřu pěsti a tiše zavrčím, než se přesunu těsně vedle dveří, přitisknu se ke zdi a připravím k útoku. Ať přijdou. První, kdo vkročí dovnitř, bude sbírat svoje střeva po podlaze.

PROLOG - Paradise

Blížící se kroky jsou stále hlasitější. Zastaví se až těsně za dveřmi, které se během dalších dvou sekund s rachotem rozletí. Dovnitř vtrhne první z šesti vojáků. Ruku na spoušti zbraně, rychle se rozhlédne po místnosti – dva mrtvý strážní a doktor. Stačí si uvědomit, že někdo chybí – víc, ale nestihne a padá mrtvý k zemi.

Do dveří již s větší opatrností vstoupí další dva ozbrojení vojáci, jakmile překročí mrtvolu svého kolegy, tak vystřelí několik střel směrem odkud tuší útok Subjektu. Třikrát se dokonce trefí přímo do jeho hrudi. Celou dobu se při tom snaží udržet mezi sebou a mutantem dostatečně velkou vzdálenost a dostat za stůl, za kterým by se mohli efektivně krýt.

Další voják zatím namíří zbraní na doktora, “Nehýbejte se. Vše položte a pak dejte prázdné ruce nad hlavu...

Poslední stojí stále ještě na chodbě a kryjí se.

Stab, you're it!

Přimhouřené oči upírám na dveřní desku a čekám, tiše a trpělivě. Přijdou. Vždycky přijdou. Ale tentokrát to budou oni, kdo skončí na zemi. Mezi zaťatými zuby mi unikne tiché toužebné zakňučení. Blíž, pojďte blíž...

Dveře cvaknou. Švihnu drápy. Vychutnávám si ten známý pocit čepelí nořících se do živé tkáně a smrtelný chropot kořisti. Pach krve znovu probouzí zvíře. Zabít! Všechny zabít! Než zabijí nás.

Vytrhnu drápy z hroutící se mrtvoly, odhodím ji stranou a skočím přímo po dalším, než se stačí vzpamatovat. Zbroj i chrániče jim nepomohou, adamantiové spáry projdou vším jako nůž máslem.

Bolest! Zavyju, ale ran si nevšímám. Zahojí se. Hýbat se. Když se zastavím, ublíží víc. Pořád slabý. Moc dlouho bez pohybu, kosti plné jedu - těžké.

Zavrčím a vykašlu trochu krve. Před očima se mi zatmívá a v prostřelených plicích párkrát zahvízdne. Příliš dlouhý útlum, hojení ještě úplně nefunguje, jak má...

Zatřepu hlavou. Ne! Zapomenout na bolest. Zahojí se. Zabít!

Místnost není velká a je v ní málo úkrytů. Přeskočit stůl je lehké. Jsem rychlejší než oni. Rozdrážděný bolestí i čpící krví útočící na citlivý čenich zapomínám na vyčerpání i na údery střel a napůl nepříčetný sekám kolem sebe po každému kusu nepřítele, který se mi ocitne v dosahu, dokud z nich nezbude jen dvojice mršin.

Někde v podzemí

Povedlo se. Obojek s hlasitým klapnutím povolil a následně se s cinknutím odporoučel k zemi. Klečel jsem tam, shrbený nad mrtvolou člověka, kterého jsem naštěstí ani neznal a v rukou třímal to primitivní zařízení, které dokázal rozpoznat i laik, jako jsem já. Nevěděl jsem, jestli jsem udělal dobře, nebyl jsem si jistý, jestli jsem se k tomu vůbec někdy měl odhodlat, ale čistě jasná byla jedna věc – v nynější chvíli už Subjekt 245 není ve smrtelné kondici. A to bylo hlavní, na tom mi záleželo, i když tu teď vyvstává strašidelná myšlenka, že by se v plné síle mohl vrhnout po mně – přesně tak, jak to měl v plánu předtím.
Ohlédnu se po něm, v obličeji zmatenost a snad i jakési tajné přání. Ušklíbne se na mě. Tentokrát už opravdu nevypadá, že by se po mě chtěl ohnat, což mě na chvilku uchlácholí do jakéhosi stavu falešného klidu. Všechny karty, které jsem u strážného našel, si zastrčím do kapsy svého doktorského pláště. Určitě se nám ještě budou hodit, tím jsem si víc než jistý – při útěku odsud nám můžou opravdu hodně usnadnit cestu a to byla celkem chlácholivá myšlenka.
Pokusím se promluvit na Subjekt 245, ale dřív, než zvládnu vůbec hlesnout, slyším z chodby kroky. Vlasy na zátylku se mi zježí, na rukou mi naskáče husí kůže a po zádech mi začne běhat mráz.
Tohle mi nedošlo, s tím jsem opravdu nepočítal. Ovšemže to nadělalo hodně hluku, zabít dva muže MUSELO nadělat hodně hluku. Zůstanu klečet na zemi, nedokážu se pohnout, už zase. Co zmůžu? Já, doktor, který je tu vlastně omylem, který sotva vystřelí ze zbraně a jeho implantát je jenom směšná napodobenina zbytku ruky, o kterou díky lidem – tvorům stejného druhu jako je on; přišel.
Nestíhám si všímat čísla 245, které se pohotově přemístí ke dveřím. Očividně s tím má víc než jednu zkušenost, což mě upřímně zrovna dvakrát netěší, když už jsme u toho. Oněměn sleduji nože, které se začnou nořit odněkud z jeho rukou. Regenerace očividně nebyla všechno.
Dveře se otevřou. Subjekt 245 se postará o prvního strážného, jako kdyby svými noži porcoval dort. Ten nebožák padá k zemi, aniž by si uvědomil, co ho vlastně sejmulo. Co tu pohledávám? Co mám jako dělat? Léčit raněné? A na čí straně?
Mohl jsem se sám se sebou prát, jak jsem chtěl, ale stejně už jsem měl jasno, která strana je ta moje. Jediné, co mě od absolutního přesvědčení zdržovalo, byly ty mrtvoly všude kolem, které padaly na mou hlavu. Za osvobození jednoho mutanta padli už tři lidé, několik dalších je na cestě. Kolik obětí pak budou stát všichni? Skutečně nemohou být tyto tak podobné rasy spolu v míru?
Na diplomatické řečičky nebyl čas. Rozhodně ne teď, když na mě jeden ze strážných míří střelnou zbraní. Opatrně položím onu věcičku na deaktivování obojků na zem. Několik vteřin na něj jenom zírám, jako kdybych neměl vůli vstát. A upřímně se mi do toho opravdu nechce. Po tom, co jsem udělal. Budou mě vyslýchat, budou mě týrat, budou mi sekat prsty, které mi nikdy nedorostou, možná mě použijí jako laboratorní pokus, budou na mě zkoušet nové věci, které násilnou metodou získali zase od mutantů.
Ohlédnu se po věcech, které jsem vytahal z osobní výbavy obou strážců. Nůž, střelná zbraň. Umím ji použít, zvládnu to, ale něco takového pod jeho dohledem nezvládnu.
Poraženě zvednu ruce nad hlavu, nestíhám přitom sledovat, jak si počítá onen mutant. Jenom doufám, že se mu podaří utéct. Že když už se může tak hezky vyléčit, že toho taky využije a dostane se odsud.
V nynější chvíli už se můžu jenom modlit, že mě okamžitě nezastřelí. Zhluboka se nadechnu, bez mrknutí sledujíc strážného se zbraní, namířenou na mou hlavu.

PROLOG - Paradise

Wolverine

Rány tě bolí. Krvácíš, ale zatím máš stále dost sil na to, aby ses udržel na nohách. Máš dost sil na to, abys mohl bojovat. Jedním dlouhým skokem přeletíš stůl a staneš tak tváří v tvář svému nepříteli. Když tě spatří s úlekem zacouvá ke zdi. Kdyby mohl procouval by skrz zeď někam pryč. V jeho výrazu čteš nepochopení. Strach. Rozhodne se stisknout spoušť zbraně, kterou na Tebe míří – pozdě. Dříve než se myšlenka změní v čin, padá mrtvý k zemi.

Druhý muž se příliš nezdržuje sledováním toho jak jeho parťáka rveš na kusy. S bojovým řevem Ti napálí několik ran přímo do zad. Čeká, že padneš mrtvý k zemi. Bolest Tě opravdu na chvíli odrovná. Sesbírat zbylé k síly k tomu, aby si vstal a pokračoval však trvá kratší dobu než za normálních okolností. Víš, že když se nezvedneš hned, nezvedneš se už nikdy. Během dalších pár sekund je místnost zase o něco krvavější a hlava vojáka se kutálí Bevisovi k nohám.

Bevis

Když se konečně rozhodneš zvednou ruce nad hlavu, tak jak voják chtěl – ozbrojený muž jakoby o Tebe najednou absolutně ztratil zájem. S očima plnýma hrůzy se dívá ke Tvým nohám. Když se zadíváš stejným směrem, je ti jasné co sleduje. Dívá se na hlavu svého kolegy. Zbraň se od Tvé hlavy přesune někam směrem za Tebe. Míří za stůl. Několikrát vystřelí směrem na mutanta. Žádný výkřik bolesti se neozval, nejspíše minul. Útočící vojáci se snaží využít futer a dveří samotných, aby získali, alespoň částečně krytou pozici. Kulky lítají nebezpečně blízko Tebe, zatím Tě žádná neminula, ale vzhledem k tomu, že se stále nacházíš uprostřed místnosti, je to jen otázka času.

Wolverine

Strážný, který dosud mířil na Bevise změní prioritu svých cílů a namíří na Tebe. Vystřelí – mine. Zacouvá, aby se mohl skrýt za bílými vypolstrovanými otevřenými dveřmi, občas ze svého úkrytu vykoukne, aby se pokusil o zásah. Poslední dva se schovávají za futry, vidíš z nich akorát ruce se zbraní, které příležitostně vykouknou, aby vystřelili Tvým směrem.

Another one bites the dust

Úder dávky mě srazí k zemi. Ústa se mi plní krví a před očima tančí velká žlutá kola. Za nimi se tlačí temnota. Zatnu prsty do podlahy. Nechci! Ne spát, ne teď!

Vymrštím se ze země a naslepo máchnu drápy. Gejzír krve a něco kulatého poskakujícího po podlaze.

"Kulilíč, a míč je pryč," zazpívá rudovlasá holčička. Záblesk vzpomínky mě přinutí na krátký okamžik ztuhnout a zmateně zatřást hlavou. Pryč! Není čas! Žádná strašidla!

Přikrčím se za stolem a naslouchám. Ještě tam jsou. Ale už málo. Bude jich ještě míň.

Vyhlédnu zpoza desky a zuřivě zavrčím na vojáka. Nový - můj! Neublíží mu!

Výstřely mě přinutí hlavu zase schovat, ale sotva utichnou, vrhnu se přes stůl a na nepřítele. Kulka mě škrábne po kůži. Hýbat se - kličkovat! Pár kroků přede dveřmi se odrazím a plnou vahou do nich narazím. Panty zapraští a zpoza desky se ozve zachroptění. Začnu do ní zuřivě sekat a bodat, dokud se cáry výztuže nezbarví do ruda. Pak uskočím za ně, pryč z dráhy střelby těch dvou zalezlých v chodbě.

Opřu se o stěnu a v úkrytu vyčkávám, než se alespoň trochu zatáhnou nejnovější zranění. Nádech, výdech. Ještě dva, krytí, ozbrojení. Slyším jejich dech. Mají strach. Dobře.

Znovu se nadechnu a přetnu dveřní panty. Deskou mrštím skrz dveře, aby srazila prvního vojáka, a současně sáhnu za roh, toho druhého popadnu za uniformu a než se vzpamatuje, přitáhnu ho k sobě a probodnu. Tentýž osud čeká jeho druha, který se možná ani nestačí vyndat zpod trosek dveří.

Někde v podzemí

Nechápavě stojím a sleduji vojáka, jak vyděšeně sleduje moje nohy a odvrací svou zbraň jiným směrem. Jsem doktor. Na krev a odříznuté končetiny jsem docela zvyklý, už jenom proto, že sám jsem o jednu přišel, ale vidět se válet u nohou hlavu – s těma vykulenýma očima a pootevřenou pusou; to bylo celkem silné kafe. Klopýtnu nazad, očekávajíc okamžitou reakci v podobě kulek. Výstřel přijde, ovšem ne mým směrem, i když jsem mohl cítit, jak mi poryv vzduchu hezky čechrá vlasy. Nic příjemného, to rozhodně.
Očividně jsem nebyl cílem. Slyšel jsem za sebou jakési vrčení, ovšem než jsem se stačil otočit, Subjekt 245 už byl přede mnou. Nedokážu říct, že mě úplně bránil – dost možná zachraňoval jenom svoji kůži, ale aspoň mě nebral jako bezprostřední nebezpečí, které je potřeba roztrhat podobně jako tady kolegy ve zbrani. Ne, teď už ne kolegy, teď už teda rozhodně ne.
Nedívám se na tu hlavu, mimoděk jí botou i trochu od sebe odstrčím, za což se však cítím stejně tak mizerně, protože je to vůči tomu člověku neuctivé až běda. Vím, že na ně někde ve městě někdo čeká. Matky, přítelkyně, manželky, možná i děti, babičky, dědečkové, přátelé. A oni už se nikdy nevrátí, kvůli mně. Mohl jsem to vyřešit jinak. Určitě byla cesta, jak zachránit Subjekt 245 a přitom nikomu neublížit. Určitě ano. Ale já ho nenašel, nebyl jsem dostatečně silný pro jeho vykonání, a proto teď pod mými botami čvachtá ta rudá tekutina a do nosu mě neustále štípe nepříjemný zápach rzi.
Kupodivu, pořád mi nic není. Nejenom, že mě žádná kulka ani neškrábla, ještě k tomu se pro mě tenhle boj vlastně stal takovým představením. Jsem divák, co stojí až nebezpečně blízko show.
A taky že jenom sleduji – nemotorně přitom stále stojíc uprostřed místnosti, jako kdyby se nechumelilo. Nepřemýšlím, neuvažuji nad svým bezpečím, jenom civím na to, jak si tenhle mutant dokáže poradit s šesti po zuby ozbrojenými chlapy, jako kdyby se nechumelilo. Až když se i z toho, který na mě mířil zbraní, stane jenom rudá skvrna na dveřích, se proberu do dostatečné přítomnosti, abych byl schopný udělat i něco jiného, než stát jako solný sloup na ráně a čekat, až si mě najde nějaká zbloudilá kulka.
Ohlédnu se za sebe a popadnu pistoli, kterou jsem předtím ztopil jednomu ze strážců. Odjistím ji – se značnou nechutí, nutno dodat; a ohlédnu se po Subjektu 245, který mě ovšem očividně vůbec nepotřebuje. Proč taky, v souboji by mi zlomil vaz do pěti sekund a na rozdíl od něj, já se ze zásahu kulkou jenom tak zázračně neuzdravím.
Vrhá se už po posledním členovi šestičlenné jednotky. Neohlížím se za sebe, nenechám se v nynější chvíli dohnat nostalgií, na tu bude dost času, až odsud Subjekt 245 odvedu. Až ho zachráním za prozatímních osm lidských životů a to jsme se ještě ani nepohnuli z místa. Zrádce. To jsem.
Vylezu z místnosti, hlaveň pistole přitom namířenou na dveře, za kterými se skrývá poslední voják. Pokud se s ním nebude schopný poradit můj spolubojovník – tedy ten, co udělal všechnu práci, zatímco já zvedal ruce nad hlavu; jsem připraven vystřelit, to ještě překvapivě zvládnu a to i docela přesně, z takové blízkosti. Světe div se.

PROLOG - Paradise

Jednotlivý vojáci padají mrtví k zemi. Zůstává poslední, který je uvězně pod troskami dveří. Nezahálí než Subjekt 245 zlikviduje jeho spolubojovníka, je volný. Namíří svou ruku na Wolverina a vystřelí. Jelikož rána přišla poměrně z krátké vzdálenosti, odmrštila mutanta stranou a na okamžik ho vyřadila z provozu. Voják namířil na hlavu svého nepřítele, spoušť však zmáčknout nestihl jelikož se sám zhroutil pod zásahem střelné zbraně. Nechápavý pohled Bevisovým směrem byl to poslední na co se zmohl. Momentálně je chodba volná, otázkou je na jak dlouho...

Někde v podzemí

Hlasitě polknu. Třesoucí se zdravá ruka, která v dlani svírala zbraň a kterou jsem já osobně sprovodil jednoho člověka ze světa, zůstala ještě několik vteřin po onom díle ve stejné poloze – křečovitě napjaté přede mnou, hlavní míříc na vojáka, který už nedýchá. Moc dobře si pamatuju ten obličej. Ten poslední výraz, který mi před smrtí věnoval. Je mi jasné, že to už se potáhne s mou osobou až do hrobu.
Jako kdyby se mohl strážný probrat z mrtvých, jako kdyby to na mě jenom hrál a mohl se každou chvíli zvednout, pořád tam jenom tak stojím, jako kdybych se proměnil v sochu. Nemohl se probudit. Zabil jsem ho. Já. Nebyl to Subjekt 245, zabil jsem ho já, v absolutní příčetnosti, bez rozmýšlení nad jeho životem. Prostě jsem to udělal. Jsem vrah. Jsem zrůda. Místo toho, abych životy zachraňoval, tak je ukončuji. Jenom tak.
Jestli to vůbec ještě nějak jde, zblednu o to víc. Ruka mi začne pomalu klesat k boku a já se ohlédnu po Subjektu 245, zjišťujíc jeho stav. Snažím se přitom zakrýt všechnu tu vinu, která mě každou sekundou mlátí do spánků. Která na mě útočí ze všech stran a já se nemám jak bránit, protože všechno do puntíku je pravda.
“Musíme…“ Promluvím k němu za předpokladu, že se uzdraví stejně jako po každé jiné střele, kterou už dneska schytal. Zhluboka se nadechnu. Kdybych ho nedovedl na svobodu, rovnou bych si mohl tady prohnat kulku hlavou. Po tom všem, po všech těch životech, které už kvůli tomu padly, už jenom proto se odsud tento nešťastně šťastný tvor musí dostat. “Musíme odtud pryč. Rychle.“ Nejsem si jistý, jestli mi už rozumí, nebo jestli stále tápe na hranici zvířecích smyslů a zatemnění mysli. Proto taky rukou mávnu směrem k chodbě za sebou, abych mu tak dal znamení, že stát tady, to opravdu není moc dobrý nápad. Zbavení se dvou stráží nadělalo takového hluku, že to přitáhlo šest dalších, kolik pak musí přitáhnout hluk nadělaný odstraněním takového počtu?
Už nechci prolévat další krev, nechci, aby Subjekt schytal další rány kulkami, prostě se chci odsud dostat pryč. Co nejrychleji, teď už možná i co nejtišeji a prostě pryč.
Stejně se k němu ještě pro všechny případy nakloním, abych si prohlédl jeho rány, které tam už dávno nejsou. “Neuvěřitelné.“ Vydechnu jenom v úžasu, než se od něj zase odkloním a vydám se svižným poklusem chodbou, směrem k východu – pokud možno se to snažím brát přes chodbičky méně rušného typu a zároveň mířit co nejrychleji ven. A pak k bráně. Budu se prozatím modlit, že jedna z těch karet nás pustí ven, nebo prostě něco vymyslím za pochodu. Nebo třeba umře někdo další.

PROLOG - Paradise

Rozhlédnete se po dlouhé pusté chodbě – vzduch je čistý. Na chodbě momentálně nikdo není. Žádní vojáci, kteří by se Vás rádi pokusili zabít. Žádní doktoři či vědci, toužící mít Vás někde hezky uklizený, aby mohli v tichosti pokračovat ve svých experimentech. Po všech těch lidech zbyla jen slabá pachová stopa, kterou dokáže zaregistrovat opravdu jen málokdo.

Překročíte mrtvoly mezi ležící mezi dveřmi a rozeběhnete se pryč. Hnáni touhou dostat se z tohoto prokletého místa. Proběhnete chodbou a minete dveře od výtahu – pachová stopa Němce a dalších dvou vědců pokračuje tam. Teď není vhodná doba je pronásledovat – ale Subjekt 245 si velmi dobře zapamatuje: kdo, je jeho nepřítel. Vy se pro útěk rozhodnete využít malé nepříliš používané schodiště. Právě se nacházíte v patře -3. Zdraví rozum by Vás donutil vydat se po schodech nahoru, ale odtamtud slyšíte blížící se kroky. Vydáte se proto co nejtišeji a nejrychleji přesně opačným směrem. Asi o čtyři patra níže Subjekt 245 rozezná známý zápach místa, které se mu stalo domovem. Když doběhnete až úplně dolů nacházíte se v patře -10 – tak hluboko výtah ani nejezdí. Právě se rozezněl hlasitý alarm ohlašující, že něco není v pořádku. Na nic nečekáte, jeden rychlý pohled a zmizíte ve dveřích...

Chodba, ve které se se nacházíte není osvětlená a působí pustě. Hned vedle dveří se Vám podaří nahmatat vypínač. Dříve než Vám dojde, že by to mohla být blbost, vypínač cvakne a tlumeně, tak osvětlí místo, na kterém se nacházíte. Chodba vypadá v podstatě nepoužívaně, stejně jako místnosti. Je zde nahromaděná spousta, pravděpodobně již vyřazených, věcí. Převážně rozbitých, které z nějakého důvodu nebyly vyhozeny – pravděpodobně z toho důvodu, že mimo město se dá obchodovat téměř s čímkoli – jsou tu rozbité stoly, potrhaná křesla, nějaké obrazy...

Pokračujete chodbou pořád dál. Jediné schodiště, o kterém víte, necháváte za svými zády. Uklidňující pro Vás může být pouze to, že bude-li Vás někdo hledat zde, s trochou Vaší snahy mu to bude trvat velice dlouho. Když dojdete na konec dlouhé chodby sáhnete po klice ode dveří od poslední místnosti. Jsou zamčené. To však pro někoho s adamantiovou kostrou není zase takový problém. Za chvíli již stojíte v místnosti. Místnost je plná trubek přicházejících především ze stropu a pokračujících někam podlahou dolů. Uprostřed místnosti je kulatý poklop, který má v průměru asi metr a půl. I někoho s adamatiovou kostrou stojí relativně velké úsilí, aby poklop odstranil, ale povede se. Poklop je pryč a Vám se tak otevře pohled do temnoty. Jediné co můžete vidět je starý rezavý žebřík na kraji černé díry...

Vlezete do černé díry a s vypětím posledních sil za sebou víko opět zaklapnete. Ozve se ´cvak´ - cesta je uzavřena, zpět již není kudy. Sestup naštěstí není nijak extrémně dlouhý. V jednu chvíli však žebřík končí, takže se musíte pustit. Pád je dlouhý asi metr a půl, přičemž když ucítíte pevnou půdu pod nohama, nacházíte se asi po pas ve vodě. Je nutné dodat, že to tu příliš nevoní, kor pro Wolverinův citlivý nos toto místo bude dalším peklem na zemi. Vybrat si správný směr pro Vás není příliš obtížné, po proudu to bude lepší. Ta voda přeci musí někam téct...

Je lepší nad tím nepřemýšlet, ale odhadem laika se můžete nacházet dobrých 25 metrů pod zemským povrchem. Brodíte se po pás ve vodě...pravděpodobně ne jen ve vodě...spíše v nějakém svinstvu. Můžete jen tiše doufat, že chemických splašků je zde co nejméně. Mno, přinejhorším Vám až vylezete doroste ještě jedna ruka... Pomalu přivykáte tmě, ve které nic nevidíte. Připadá Vám, že musíte jít snad hodiny. Voda pomalu končí, avšak tunel stále pokračuje. Noha míjí nohu při Vašem nekonečném pochodu temnotou...

Raz, dva... Raz, dva... Stereotypně přesouváte nohy. Už nemůžete. Necítíte nohy. Máte hlad. Rozhodnete si odpočinout. Posadíte se a opřete se o zeď tunelu. Nemluvíte, odpočíváte. Je tu tma, zima a smrad. Usnete. Když se probudíte. Vydáte se opět na Vaši dlouhou cestu. Raz, dva... Raz, dva...

Další věčnost na pochodu temnotou. Stoupáte, pomalu, ale jistě. Smrad pomalu ustupuje. Najednou, jakoby ani vzduch nebyl tolik zkažený. Ještě pár set metrů a vidíte tenký paprsek světla. Blížíte se k němu. Neměl by se zvětšovat? K Vaší smůle když dojdete ke zdroji, zjistíte, že to co možná kdysi byl vchod či východ do tunelů, už vchodem není. Musíte hrabat...

Nabrat hlínu... Dát hlínu pryč... Nabrat hlínu... Dát hlínu pryč... Nabrat hlínu... Dát hlínu pryč... Nabrat hlínu... Dát hlínu pryč... Nabrat hlínu... Dát hlínu pryč... Nabrat hlínu... Dát hlínu pryč... Nabrat hlínu... Dát hlínu pryč... Nabrat hlínu... Dát hlínu pryč... Nabrat hlínu... Dát hlínu pryč... Nabrat hlínu... Dát hlínu pryč......

Vzhledem k tomu, že nemáte žádné nářadí, které by Vám práci usnadnilo, musíte použít ruce. Nakonec se Vám podaří otvor, rozšířit natolik, že se jím můžete proplazit ven. Prodíráte se navlhlou dírou úzkým otvorem ven za světlem. Jste venku...

Je šero, jak už v poslední době bývá zvykem. Zimy jsou dlouhé. Léta krátká, mnohdy většinu času připomínající spíše podzim. Pokud dle polohy slunce můžete hádat je něco málo po poledni. Když se rozhlédnete, zjistíte, že se nacházíte uprostřed pustiny. Zem pokrývá rudá hlína a písek. Tráva a keře žádné. Je zde absolutní minimum stromů. Ale zaregistrujete pár kaktusů – v poslední době jsou v podobných terénech, poslední rostliny, kterým se zde daří přežít. Město, nebo spíše bariéra, se tyčí několik desítek kilometrů od Vás...

Přístav

Ještě než stačím zlikvidovat zbylé muže stojící u vozu, zahájí střelbu směrem k místu, kde se skrývá Isaak. Moje nože je sice bez problémů zasáhnou, ale ještě před tím stačí vypálit několik výstřelů.
Doufám, že ho nezasáhli... projede mi hlavou, zatímco se opatrně přesouvám tam, kde jsem naposledy viděla Isaaka, a snažím se, aby si mě poslední přeživší voják nevšiml. Tenhle problém se ale vyřeší sám, když se bedny obklopující ho zvednou a doslova ho pohřbí pod svou vahou.
Řekla bych, že Isaak je rozhodně v pořádku. Co ale ta Japonka? Doufám, že jí ta střelba nezasáhla. lehce se zamračím a narovnám se. Zdá se, že voják je už mrtvý, a tak by nemělo hrozit žádné bezprostřední nebezpečí.
"Jsi v pořádku? Můžeš se zviditelnit? Už by tu mělo být bezpečno, ale neměli bychom se tu zdržovat déle, než bude nezbytně nutné. Měla bys jít s námi - přinejmenším tě můžeme alespoň dostat dál od pobřeží. Takhle bys mohla lidem vběhnout rovnou do rány." spojím se znovu s dívčinou myslí a pošlu jí zprávu. Nechci jí tu nechávat, když se tu můžou kdykoliv objevit další vojáci.
"Isaaku? Myslím, že bysme měli rychle zmizet. Ta loď by možná mohla poslat zprávu do Paradise..." zamířím k němu, když v tom si všimnu rány v jeho rameni. "Sakra, nevěděla jsem, že tě zasáhli. Je to vážné?" dojdu k němu a zamračeně se zadívám na ránu.

Pryč z Paradise

Mám pocit, že se každou chvíli mé tělo rozpadne na několik kusů. Hlavou mi běhá jenom jedna jediná myšlenka: Už jenom kousek. Zarývám prsty do hlíny a cítím přitom, jak mi praská kůže na prstech, které rozhodně nikdy nebyly navyklé takovým podmínkám. Co si budeme povídat, v Paradise jsem se měl jakožto doktor jako prase v žitě, takže jsem si pěkně rychle odvykl na těžké podmínky.
Snažím se být nějak úspěšný i s druhou, mechanickou končetinou, ovšem kvůli svým nehybným prstům akorát ztrácím čas, který nemáme. Nebo možná máme, ale nevíme o tom a já rozhodně už nehodlám nic riskovat.
Trvá to nekonečně dlouho. Ani nejsem schopný spočítat, kolikrát jsem pomyslel na to, že to vzdám. Byl jsem k smrti vyčerpaný, byl jsem zahanbený svými činy, cítil jsem se děsně kvůli těm osmi obětem, které jsem dnes připravil o život. Jednoho z nich dokonce osobně, bez mrknutí oka. A přesto jsem pořád pokračoval.
Ten kousek světla, který malým otvůrkem proniká dovnitř je něco, co mě neustále nutí stát na nohou a drát si ruce ještě víc než doposud. Nevím, co od venku očekávám, ale vím, že tam chci. V Paradise už pro mě není místo a když budeme upřímní, to které jsem tam měl, bylo stejně výsledkem obrovských lží.

Povedlo se? Povedlo se! Skutečně! Chvíli jenom stojím a zírám na tu malou díru, kterou se někdo jako Subjekt 245 s jeho proporcemi sotva prodere. Nechám ho lézt první. Už jenom proto, že se zdá být mnohem pohotovější než já, když dojde na nějaké nepřátele.
S námahou se plazím za ním, i když k jeho hbitosti mám ještě hodně daleko. Přepadnu přes okraj. Jsem venku. Skutečně. I když je šero, to světlo je jako takové menší uvítání. Vypadá to tady mnohem hůř než v Paradise. Něco jako příroda tu téměř neexistuje, jenom sem tam se na té pusté poušti objeví nějaký ten opuštěný kaktus.
Zhluboka dýchám, mé tělo se ještě pořád nevzpamatovalo z té velké fyzické zátěže a z toho nadměrného přetížení organismu. Sedím přitom na zemi a sotva zvednu hlavu směrem k Subjektu 245, který lezl přede mnou. Ani bych se nedivil, kdyby na tom i po tom všem byl pořád lépe než já. Přeci jenom schytal nespočetně kulek a stejně je pořád přede mnou, živý a zdravý.
Dostal jsme ho ven. Dostal jsem ho ven a umřelo při tom osm lidí. Ještě teď se mi třese ruka jenom při pocitu, že jsem jednoho z nich dostal sám. Nikdy jsem nikomu neublížil. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych někomu mohl jenom tak vzít život. A přesto to najednou šlo tak lehce. Cítím zbraň, kterou mám připevněnou za pasem, jak mě nepříjemně pálí na kůži.
“Neměli bychom tu být moc dlouho, měli bychom jít.“ Pronesu tiše, ale přitom se ani nepohnu. Nemám na to dostatek energie, minimálně v nynější chvíli jsem jí ještě dostatek nenashromáždil. Vzhlédnu k Subjektu 245. Rozumí mi už? Je schopný se mnou komunikovat, nebo se ještě pořád potácí na hranici pouhých zvířecích instinktů? V tom případě by se pak všechno ještě zhoršilo. Ovšem po dnešku/včerejšku nebo tomu dni předtím? - to je jedno, se už opravdu ničeho obávat nebudu. Když jsem dokázal střelit člověka do hlavy pro dobro jednoho mutanta, dokážu už všechno.
Cítím nepříjemný pocit kolem žaludku. Vzpomínky jsou ještě moc čerstvé. Zatřepu hlavou ze strany na stranu, jako kdybych tím snad dokázal všechno to nepříjemné z hlavy vyhnat. Kéž by.
“Znám kousek odsud jedno malé městečko. Mám tam přátelé – známé, mohli by nám pomoci. Dát nám na chvíli azyl, než se rozhodneme… rozhodneš, co budeš chtít dělat dál.“ Tázavě se otočím jeho směrem. Na chvíli jsem měl pocit, že když jsem mu pomohl dostat se z Paradise, bude mě on automaticky brát do party. A upřímně, pokud bude schopný komunikace a pociťovat něco jako vděk, jeho pomoci na oplátku bych velice rád využil. Zanechal jsem tam v tom městě něco opravdu důležitého. Něco, co bych tam jenom opravdu nerad nechával a což taky nehodlám dopustit. A i když to bude bez něj jistě nerealizovatelné, je mi to jedno. Po tom všem, co si prošel, ho nehodlám tlačit do návratu. Nemám v úmyslu ho znovu nechat chytit, na to mě stálo moc sil ho odtamtud dostat.
“Jak se vůbec jmenuješ?“ Zkusím to, při nejhorším na mě bude jenom nechápavě zírat. Je fakt, že oslovovat ho číslem bylo opravdu nepříjemné a především už ani nejsme v Paradise, tady se z něj zase stává osobnost, žádné číslo. Žádný pokus.

Přístav

Několik krabic se začne zvolna zvedat a po chvilce všechny zase padají na zraněného vojáka. Ozve se nejspíš už poslední mužův výkřik a střelba utichne. Přesto ještě chvilku zůstávám schován, kdyby to náhodou přežil. Po minutě se však nic neozývá, můj pokus byl úspěšný.

Dříve jsem se v takovýchto dnech uklidňoval tím, že přijdou i lepší dny. Ale čím déle tuhle funkci zastávám, tím více si uvědomuji, jak naivní ukolébavka pro mou duši to byla. Tohle jsou paradoxně ty nejlepší okamžiky, kterých se nám může dostat. Mutant dostal svou šanci vzdorovat a krev lidí alespoň z části pomstila ty, kteří to štěstí neměli.

Náhle slyším další kroky mířící ke mně. Pravděpodobně to bude Angela, protože lidé z Paradise byli všichni eliminování. Přesto jsem si za ty roky zvykl být trochu paranoidní, mnohým to zachránilo život. Tedy opět pravou rukou nahmatám rukojeť glocku a zůstávám přikrčen v střelecké pozici až do chvíle, kdy se Angela narovná.

Souhlasím. Ještě se podívejme, jestli tu naši přátelé nedovezli sebou nějaké zásoby a rychle pryč. Naložíme to do naše auta, v téhle mizerné viditelnosti se mi moc nechce vrtat v ochranném systému toho jejich. Víš jak skončili první z nás, co se o to pokoušeli.. Co si vůbec zjistila ? Byli tu jen na pravidelné kontrole, nebo za to může nějaká krysa z lodi ?

Taky se již narovnám a pohlédnu do dálky na odplouvající loď. Glock nechám schovaný, musel bych být víc jako předchozí Archangel, abych mohl loď ještě dostihnout. Rána v rameni sice není vážná, ale i tak nepříjemně štípe a pálí, proto při dalším pohybu moc levou rukou nehýbu.

Je to jen škrábnutí, přežiju to.

Dodám stroze. Mohl bych se sice pokusit si ránu sám vyléčit, ale tohle počasí neposkytuje zrovna ideální prostředí a hlavně nechci mrhat svou energii. Ta by se mohla hodit, pokud by byla Hikari vážně zraněná. Moje zranění zatím počká.

Jinak dobrá práce, Angelo.

Kývnu na ni, svou práci dnes opravdu odvedla bez jediné chyby. Ne, že bych teda očekával cokoli jiného. Poté se volným krokem s levačkou u těla rozejdu opět ke krabicím, kde by měla být někde Hikari.

Jsi v pořádku ?

Zvolám hlasitějším hlasem spíš tak někde do éteru a rozhlédnu se po krabicích, zda již konečně nezahlédnu malou Japonku.

Přístav

Jen vyděšeně sleduji přestřelku, kterou vzápětí rychle ukončí několik levitujících beden, jenž nemilosrdně ukončí život posledního z vojáků.

Díky v krvi kolujícímu adrenalinu vše vnímám až příliš jasně. Každý zvuk a i kovově nasládlý pach čerstvé krve, který se pomalu šíří po okolí. Ucítím silný výkyv v energii, kterou stále usměrňuji, ale naštěstí již nic víc.
Zhluboka si oddechnu a podívám se směrem k lodi, která mě před několika minutami přivezla. Rozrážela silné vlny už několik metrů od mola a rozhodně nevypadala, že by se chtěla v blízké době vracet. Ani jsem se nedivila. Amerika rozhodně nepůsobila tak, jak jsem ji několikrát slyšela popisovanou.

Pohled mi sklouzl k mrtvé nehybné ruce koukající několik metrů ode mě z pod jedné z beden. Trochu mi přejel mráz po zádech. Stále to sice byl někdo, kdo by mě nejspíše na místě zabil, ale i tak.... Bylo zvláštní zažívat tyto pocity, i když jsem byla před chvílí připravena bránit se až na život a na smrt. Ono to vlastně ani jinak v této době nešlo....

Hlas v hlavě se opět ozval a já sebou jen trochu trhla a rychle se instinktivně rozhlédla. Byl to trochu nezvyk. S telepaty jsem moc do kontaktu doma nepřicházela. Možná měla pravdu... Netušila jsem, jestli s její nabídkou bude souhlasit i její kolega, ale už jsem opravdu neměla moc co ztratit. Po tomhle masakru jsem se sice stále necítila jako voják, ale pokud by mi byli ochotní pomoci i tak...

Stále krytá neviditelností jsem vykročila a překročila jednu z beden, z pod které koukala lidská ruka. Chvíli jsem měla nepříjemný pocit, že se opět každou chvíli pohne a sevře se pevně kolem mého kotníku, ale naštěstí to byl skutečně jen pocit.

Došla jsem několik metrů od beden. Dostatečně daleko od každé z těch mrtvol a zároveň jsem si ponechala i jistý odstup mezi Isaakem a jeho mladou společnicí, která byla nejspíš telepatka, s níž jsem mluvila. Ještě jedno letmé rozhlédnutí po okolí a pak jsem zrušila svou neviditelnost.

„Ano... jsem.“ Podívám se na muže, s kterým jsem před chvílí mluvila.
„Děkuji vám.“ Skloním opět hlavu na znamení díků a přitáhnu si trochu více šátek, který mi začal stále sílící vítr rvát nemilosrdně z krku. A co teď? Netušila jsem, jestli mu ta žena přednesla stejný návrh, který říkala mně.
Co kdybych jí tím způsobila nějaký problém, kdybych o tom začala hned mluvit? A co ta auta tam? Mohla by v nich být zajímavá řídící technologie... Mít tu tak všechno své vybavení... a možná trochu méně mžitek před očima.

„Jste v pořádku?“ Vyhrkla jsem šokovaně, když jsem si všimla krvavé skvrny, která se rozlévala Isaakovi na rameni.

Přístav

Po chvilce čekání uslyším onen očekávaný hlas, byť z trochu jiného místa, než jsem původně očekával. Trhnu tedy pohledem trochu víc doleva, kde je již konečně vidět zase drobná postava Japonky. Naštěstí nezraněné.

Snažil jsem se jí sice co nejvěrněji přiblížit, jak je život zde pro mutanta nejistý. Zvlášť pro mutanta, který se zdejším podmínkám rozhodne čelit sám. Do jaké míry mi to však věřila, ještě než to před pár minutami sama poznala ?

Zkoumavě si prohlédnu její výraz ve tváři a poté udělám pár kroků k muži zavaleného krabicemi. Chvilku nejspíš přemýšlím, zda pod tíhou krabic mohlo zůstat nějaké nepoškozené vybavení. Ovšem zjevně dojdu k závěru že nikoliv, protože neprojevím žádnou snahu nakouknout na vojákovy ostatky pod krabicemi. Jen opět zvednu hlavu k Japonce, která si všimla mé rány v rameni.

Není to nic vážného..

Odpovím trochu překvapen zájmem Japonky o můj zdravotní stav. Rána skutečně není moc vážná, ale rozhodně se začíná projevovat čím dál více. Krev z ní stále nepatrně teče a zrnka písku, která se do rány dostala, taky moc nepomáhají. Opřu se tedy o jednu z beden a pravou rukou si pevně sevřu ránu. To samozřejmě není nic příjemného a já syknu bolestí. Poté zavřu oči a na okamžik se soustředím. Když oči opět otevřu, září jasným světlem. Stejně tak konečky prstů pravé ruky u rány. Proces netrvá moc dlouho, po ráně zbyla jen vsáknutá krev v rukávu mé bundy.

Přístav

Zamračeně pozoruji, jak zataženou oblohu, která svědčí o příchodu bouřky, která bude opravdu stát za to, čas od času ozáří blesk. Písek zvedaný větrem už začíná být opravdu nepříjemný, a tak se z pláže chci dostat co nejdřív pryč.
"Dobře, kdyby se to nějak zhoršilo, tak mi řekni." kývnu hlavou a dál už Isaakovo zranění nerozebírám. Jsem si jistá, že sám dokáže odhadnout vážnost rány, a pokud nepovažuje za nutné, si ji hned vyléčit, není důvod dělat si starosti.
"Co se týče toho, proč tu byli ti vojáci, tak si nejsem úplně jistá. Vypadalo to, jako by dostali nějaký tip, ale rozhodně sem nejeli na jistotu. Nejspíš berou každou loď jako automaticky podezřelou a kontrolují všechny." pokrčím rameny. "Nicméně se chci ještě podívat na přilbu jednoho z těch vojáků... nemohla jsem se mu dostat do hlavy. Možná to mohlo být jenom tím větrem, ale kdo ví..." zamyšleně se zadívám směrem, kde leží jeho tělo.

V tu chvíli se už ozve Japonka, která se mezitím zviditelnila. Stojí pár metrů od beden, kde se před tím schovávala, ale zároveň si udržuje určitý odstup i od nás. Tak tohle je mi povědomé. Nemůžu říct, že bych jí nerozuměla. projede mi hlavou, když si vzpomenu na své první setkání s odbojem.
Zatím se nijak nevyslovila na mojí nabídku, ale jsem zvyklá, že pro většinu lidí je těžké pokračovat v rozhovoru, který jsem začala pomocí telepatie.
"Ahoj, já jsem Angela. Už jsem spolu mluvily." oslovím Japonku. "Rozhodla ses?" zeptám se jí jemně, zatímco si Isaak léčí svou ránu. "Respektujeme tvé rozhodnutí o tom, že se nechceš přidat k odboji, ale můžeme tě alespoň dostat dál od pobřeží. Teď by tu nebylo moc bezpečno." mávnu rukou směrem k autu a ležícím tělům.

Když se zamyslím nad svou nabídkou, na chvilku se zarazím, protože stejně neřeší fakt, že bysme jí nechali samotnou uprostřed cizího kontinentu.
Na ústředí jí vzít nemůžeme, tam smí jenom členové odboje... ale je tady vlastně jeden dům, kde by mohla být. lehce se zamračím a bojuji se svým sklonem k samotě.
"Nebo by tu byla ještě jedna možnost." ozvu se nakonec. "Mohla bych tě vzít na pár dní k sobě, kdybys chtěla. Na to nemusíš být členem odboje a alespoň si trochu zvykneš na Ameriku a zjistíš, jak to tu chodí." nabídnu Japonce.
Vážně to dělám? Chci se dělit o svůj krásný klidný byt, když se mi ho konečně podařilo tak perfektně zařídit? Ale co... ještě, že jsem tam dneska trochu uklidila. uvažuji, zatímco čekám na odpověď.

Přístav

Na mém zahaleném obličeji byly pořádně vidět pouze nezakryté oči a ty se docela překvapeně rozšířily, když jsem viděla záři kolem Isaakovy ruky. Věděla jsem, že jsou mezi námi mutanti schopní pohybovat věcmi na dálku a někteří snad zvládali i léčení, ale netušila jsem, že je někdo schopen více takových talentů. Navíc to světlo... I ta záře v jeho očích mi až podezřele připomněla mé vlastní nadání, nebo možná prokletí, ale já jsem nikdy nebyla schopná nějakého léčení... spíše naopak.
Vůbec jsem netušila, co najednou v takové situaci říkat a vlastně jsem byla velice ráda za jeho společnici, které se do věci vložila.

„Ah... Dobrý den, moje jméno je Asano Hikari.“ Představím se zdvořile Angele. Co když si moje jméno už v mé hlavě dávno přečetla a možná i další věci? ... Ne, to by mně asi už nic víc nenabízela.
„Pokud.... by to šlo.“ Podívala jsem se na ni a v očích se mi mísil vděk s lehkými pochybami.
„Byla bych vám opravdu vděčná...“ Opravdu to myslí vážně a nic za to nechtějí? Co můžu ztratit? Už toho moc nebylo...

Přitáhnu si batoh na rameni a udělám pár kroků k nim. Snad mě alespoň dostanou někam, kde se bude dát chvíli přežít. Angelina další slova mě ale donutí opět zvednout hlavu a překvapeně zamrkat. Ona mě, neznámého člověka, skutečně zve k sobě domů? Teď už jsem vůbec netušila na čem jsem. Samozřejmě, že pohostinnost byla v jisté míře dodržována i u nás doma, ale si někdo zval cizince hned domů. Amerika je skutečně dost odlišná...

„To myslíte skutečně vážně?“ Podívám se na Angelu a těknu pohledem k Isaakovi, jehož výraz by mi snad mohl napovědět, jestli nejde jen o nějaký krutý vtip. Ale ani na jednom si nevšimnu žádného náznaku potlačovaného úsměvu, nebo něčeho podobného.

„Omlouvám se...“ Řeknu Angele, když mi dojde, že má otázka nebyla zrovna slušnou odpovědí na tak velkorysou nabídku.
„..Pokud by to šlo...? Mám tu ještě pár drobností na směnu a určitě bych svůj dluh časem splatila.“ Zapřemýšlela jsem kolik věcí z domova mi ještě zbylo. Tady se ale stejně k nějaké pořádné technice jako přivandrovalec asi jen tak nedostanu.

Nakonec jsem udělala posledních několik zbývajících kroků k nim a opět si uvědomila, jak jsou zdejší lidé vysocí, když jsem musela docela zvednout pohled, abych se jim dívala do tváří.

Teď už jen doufat, že brzo nepřijede další jednotka těch... lidí.

Přístav

Ještě chvilku se opírám o bednu, ovšem být na jednom místě - zvláště v tomhle krutém počasí - není vůbec příjemné. Tedy neodpočívám dlouho a záhy zamířím rovnou k druhému tělu vojáka, který leží kousek od toho pod bednami.

Není to poprvé, co se dostali lidé z Paradise k informacím, ke kterým neměli. Pokud ta loď připluje příště, vezmu sebou záložní tým a promluvím si s posádkou.

Prohodím k Angele, když mi sdělí své informace a začnu se hrabat ve věcech mrtvého vojáka. Tady náboje nenapáchaly tolik škody, tedy ne na vybavení. Krabičku nábojů schovám hned do kapsy, u nějaké jistě výživné tyčinky se však na okamžik zarazím. Skoro celý její obal je zašpiněn krví původního majitele. No, nakonec i tu schovám do kapsy bundy. Dnešní doba je zlá. Angela ještě mluví o nějaké helmě, která ve mně vyvolá zamlženou vzpomínku.

Můj táta měl doma zarámovanou fotku s Magnetem a ten měl na své hlavě taky helmu.. Ovšem netuším, proč ji vlastně nosil. A pokud jsem se na to táty někdy zeptal, už si asi nevzpomenu. Že by se chtěl taky chránit před telepaty ? ..

Zkoumavě si prohlédnu helmu o které Angela mluvila.. No, pokud jsou mé vzpomínky alespoň trochu přesné, nevypadá moc podobně té Magnetově. Ale kdo ví. Je to už mnoho let.

Jestli chceš, můžeš ji později vzít k nám. Určitě se tam najde někdo, kdo dokáže alespoň částečně vysvětlit jak to funguje.

Ještě chvilku pohledem zakotvím u helmy, která stále pokrývá hlavu mrtvého vojáka. Poté jen pokrčím rameny a zamířím k dalšímu mrtvému nepříteli, který mě patrně postřelil. Buďto on a nebo jeho parťák s tím zbraňovým implantátem vedle. Mě však spíš zajímá samopal, který visí za poutko u pasu toho prvního. Odpojím potkou a samopal chytnu do levé ruky.

Angela má pravdu. Můžeme tě alespoň dostat někde mimo jejich zorné pole, nebo alespoň mimo pravidelně sledované trasy... O kterých víme..

Přikývnu k Hikari a snad se i nadechnu, abych ještě něco dodal, ale to už jí Angela sděluje svou nabídku. Jen překvapeně zakroutím hlavou. Angela na mě působila totiž jako velká samotářka toužící hlavně po svém klidu a tedy mě samotného její nabídka docela překvapí.

Sice bych byl upřímně raději, kdyby se Hikari připojila k našemu odboji.. Pořád je nás zoufale málo, abychom si mohli dovolit znovu zkusit dobít Paradise a předejít jistému masakru. Abychom v tomhle zkaženém řádu věcí mohli něco trvale změnit.. Ale i tahle alternativa je dobrá. Hikari alespoň přežije déle. A od Angely je to krásné gesto, které bych nejspíš nečekal.

Když se na mě Hikari podívá s otazníkem ve tváři, jen s nepatrným úsměvem přikývnu a podívám se na obě slečny. Počasí se stále neumoudřilo.

Tak tedy poberte vše potřebné a vyrazíme. Nerad bych řídil ještě v horší viditelnosti.

Po těchto slovech se sám volným krokem vydám k autu.

Přístav

Hikari se ze začátku zdá být mojí nabídkou zaskočena a nevěřícně si mě prohlíží. Mohla jsem to z části čekat, protože je pravda, že za normálních okolností by byl můj návrh jemně řečeno zvláštní, ale přiznejme si to - normální okolnosti se už v Americe dlouhou dobu neobjevily.
"Ovšem." potvrdím znovu svá slova a zadívám se na drobnou postavičku před sebou. Těžko bych jí tu přece mohla nechat samotnou pobíhat po cizí zemi, o které má minimum informací... což se dá usuzovat z toho, že sem vůbec přijela. Zajímalo by mě, jestli je to v Japonsku o tolik horší, nebo tam jenom kolují o Americe tak úžasné zkazky... musím se jí na to někdy zeptat. honí se mi hlavou, zatímco čekám na dívčinu odpověď.
"S tím si nedělej starosti. Moje bytná se už stejně dlouho o nájem nepřihlásila." mávnu rukou, když se zmíní o dluhu, a pobaveně se usměji.

Když nám Isaak připomene, že je čas vyrazit, jen kývnu hlavou a zamířím k mrtvému vojákovi, kterému jsem se předtím marně snažila vklouznout do myšlenek. Sundám mu přilbu, ale nezdržuji se s jejím prohlížením a rovnou přejdu k autu, kterým sem přijeli vojáci. Budeme ho tu muset nechat, a tak ho rychle prohledám a poberu věci, které by se nám mohli hodit. Potom ještě otevřu kryt nádrže a ponořím do ní kus látky, kterou jsem našla povalovat se v kufru. Nakonec vytáhnu sirky a zapálím konec látky. Je poměrně dlouhá, takže budeme mít dostatek času dostat se do bezpečné vzdálenosti a navíc si v téhle bouřce nikdo výbuchu nevšimne, i kdyby byl náhodou někdo poblíž.
"Tak můžeme vyrazit." otočím se na Hikari a zamířím za Isaakem k našemu autu. "Isaak se sice vymlouvá na zhoršenou viditelnost, ale řízení mu nikdy nešlo, takže se připrav na velice... zajímavou cestu." prohodím tiše cestou a s úsměvem mrknu na Japonku.

Přístav

Sleduji, jak Isaak kontroluje mrtvé, ale nijak se do toho nezapojuji. Tohle bylo mé první setkání s lidmi z …. Paradise, tak tomu myslím říkají.... a nechci do toho nijak vstupovat. Kéž by to také bylo poslední podobné setkání.

Otočím se na Angelu, když na mně opět promluví. Bytná? Platí se tu nájem, nebo jen špatně rozumím tomu cizímu slovu? Podívám se trochu zmateně..... Až, když se Angela usměje, tak mi dojde, že jde jen o vtip. Bože Hikari, ty už by sis měla skutečně odpočinout, za chvíli nenapočítáš ani do desíti.

Usměji se přátelsky na Angelu, sice opožděne, ale přece a pak se vydám za nimi. Zvědavě si prohlížím auta, která bych stejně nedovedla řídit, ale jistě mají velkou cenu. Trošku překvapeně sleduji, jak Angela vkládá kus nějakého hadru do nádrže, který pak zapaluje. Škoda, že je musíme zničit, ale nejspíš tu také měli nějaké bezpečnostní opatření...

Přidám raději do kroku, abych se ještě neocitla v dosahu budoucího výbuchu a snažím se s Isaakem a Angelou držet tempo. Takže i oni mají auto... Kolik je to už let, co jsem nějakým autem naposledy jela?

„Všechno bude lepší než ta cesta na lodi.“ Pousměji se trochu unaveně na Angelu a pokračuji k jejich autu.

Vyhnání z ráje

Se zuřivým skučením se hrabu na nohy a rukou si pevně svírám plec, ze které crčí čůrky krve. Bolí. Hojí se, ale pomalu. Slabý, moc ran...

Zavětřím směrem k poslednímu vojákovi. Mrtvý. Ohlédnu se na Nového. Na zbraň v jeho ruce. Zabil ho. Dobře. Emoce, které z něho cítím, však nechápu. Smutný? Ne spokojený? Vyhrál. Ten druhý je mrtvý. Proč smutný?

Odfrknu a zatřepu hlavou. Teď ne přemýšlet. Teď utíkat, než přijdou další. Otočím se kolem osy a začenichám na všechny strany. Kudy ven? Neznám to tu, nevím kudy... S nadějí pohlédnu na Nového. On je tu doma. Zná cestu ven?

"Pryč. Rychle."

Slova, která znám, kterým rozumím. Přikývnu a vyrazím naznačeným směrem. Držím se vpředu, hlídám, všechny smysly v pohotovosti. Přijdou? Mohou to zkusit. Ještě pár jich zvládnu.

Před výtahem se krátce zastavím a natáhnu krk k jeho dveřím. Krátce toužebně zaskučím a zaskřípu zuby. Tam zmizel. HLAS. Chci ho. Zabít! Zaškrábu na dveře a sevřu ruku v pěst. Ne, teď ne... Chytí nás, zavřou... nechci!

Od výtahu se odervu jen velice neochotně. Touha po pomstě je silná. Loudám se a každou chvíli se ohlédnu a slabě zavrčím tím směrem. Dočkám se... jednou se dočkám...

Na schodech oběhnu Nového a znovu se postavím do čela. Tiše se kradu vpřed s drápy připravenými k úderu. Patro s celami skoro proběhnu, naježený a odhodlaný zmizet odtud co nejdříve. K dalšímu spěchu mě popožene řev alarmu. Ani vyhozené věci mě nezajímají, byť některé velmi zajímavě páchnou. Žádná z nich však není k jídlu.

"Divnoucnější a divnoucnější..." promluví zrzavá holčička.

Zvědavě se rozhlížím po okolí. V hlavě naskakují obrazy, nezřetelné, nicneříkající, s podobnými místnostmi a předměty, na jaké narážíme. Částí mysli se jim pokouším přijít na kloub, ale prozatím bezúspěšně.

Tohle ovšem znám. Tohle je stoka. Začnu zběsile kýchat a frkat, čenich zahlcený množstvím ostrých a značně nelibých pachů. Náhle si přeji, abych mohl přestat dýchat. Smrad je tak strašný, že mi slzí oči a motá se mi hlava. S o to větším nasazením vyrazím na cestu. Stoky mají konec. Čerstvý vzduch. Pryč!

Tma. Alespoň ta je příjemná. Nevidíme, ale oni neuvidí nás. Voda pálí. Žízeň. Špatná voda, nedá se pít...

Pomalu se mě zmocňuje čím dál silnější únava a v útrobách mi hlodá hlad. Puch otupuje a kosti jsou s každým krokem těžší. Po nějaké době klopýtnu a už nejsem s to vstát. Stočím se do klubíčka a okamžitě usnu. Dnes žádné sny, žádná strašidla.

Probuzení je divné. Stále tma. Žádné světlo. Žádná bolest. Jen Nový. A další pochod...

Z otupělého plazení se vpřed mě vytrhne slabý závan čistého vzduchu. Prudce zavětřím a s novým elánem se vrhnu po zdroji. Vzduch! Světlo! Východ! Svoboda! Zával...

Bez dlouhého otálení zaryju prsty do hlíny a pustím se do zběsilého hrabání. Ustávám vždy jen na tak dlouho, abych popadl dech, obnovil trochu sil a nechal zahojit ruce rozdrásané zeminou, než se znova s dychtivým funěním vložím do díla.

Třikrát se pokusím prodrat vzniklým otvorem, třikrát se ukáže jako stále příliš úzký. Pokaždé mě to vyburcuje k rychlejšímu a zuřivějšímu tempu. Nevidím, neslyším, nevnímám, že Nového ve svém zápalu bombarduji odletující hlínou, pohlcený vidinou na svět ležící tam venku.

Konečně! Okraje díry mi sdírají kůži ze zad a z ramen, jak se usilovně drápu skrz rozhodnutý dostat se tentokrát ven za každou cenu. Když projdu já, projde i Nový. Vyžle.

Překulím se a zhluboka nadechnu. Pak se mi z hrdla vydere dlouhé pronikavé vítězné zavytí. Svoboda! V první chvíli se nemohu nabažit venkovních zvuků a pachů, třebaže jen chudých. Únava je rázem zapomenuta, pobíhám sem a tam, větřím a válím se po zemi, šťastný jako netopejr v noci. Tím spíš nechápu sklíčenost Nového. Jen jednou se ohlédnu na vzdálenou kopuli města, zavrčím, načež se k ní otočím zadkem, opřu o ruce a pohrdavě několikrát zahrabu nohama. S tím pro mě přestala existovat, přinejmenším pro teď. Křeče v žaludku jsou stále silnější. Jídlo. Někde tu musí být jídlo. Malé, chlupaté, teplé, ustrašené...

Pustím se do šmejdění po okolí. Čenichám za každým kaktusem, za každým kamenem, zda nezachytím stopu něčeho jedlého. Z loveckého zápalu mě vytrhne až hlas Nového. Upřu na něj pohled a snažím se poslouchat co nejpozorněji.

"... jít... měli... jít... přátelé..."

Podrbu se za uchem. Obě je napínám tak, až to bolí. Chci rozumět, ale pořád je to těžké... slova, zvuky... zmatek. Chce jít? Kam? Chci jít s ním?

Nový, přítel, připomenu si. Věřit. Možná ví, co dělat.

S povzdechem prozatím rezignuji na lov a přiblížím se zpět k němu. Zase mluví. Nakloním hlavu ke straně a zastříhám ušima.

"... jmenuješ... jak... jmenuješ..."

Jméno. Mám jméno? Mám jméno. Ona mi ho řekla. Pracně v mysli seskupím hlásky, které mi stále zní podivně cize, ale když se je pokusím vyslovit, zaseknu se. Několikrát pohnu rty, ale výsledkem je opět jen nesrozumitelné zachrčení. Jazyk odmítá spolupráci, nepoužívaný tak dlouho k ničemu jinému než olizování ran. Zajíknu se, zavrčím a zkusím to ještě jednou. Podaří se mi vyloudit cosi podobné dětskému žvatlání. Zaskučím v čiré frustraci. Špatně, špatně, špatně! Jak je to dlouho, co jsem naposledy mluvil? Nevzpomínám si. Ale nebylo to přece tak těžké...

Zkouším to znovu a znovu. Zvuky, které se mi daří vytvářet, však mají k lidské řeči daleko. Až teprve po chvíli a po obrovském úsilí se mi ze sebe konečně podaří vypravit: "... L... Lo... gan." Ano, já jsem Logan. Ale... kdo jsem?

PROLOG - Paradise

Když naberete trochu sil, vydáte se do městečka, o kterém mluvil Bevis. Není to zase, tak daleko, ale je hezky zapadlé a skryté. Ještě stále tu žije několik lidí, kteří si ho pamatují z dřívějších dob, a kteří ho stále ještě považují za svého přítele. Ptají se na to, odkud jste přišli. Ptají se na Vaši minulost. Nabízejí Vám čisté oblečení, přístřeší, postel, stravu… Jsou ochotni Vás zde nechat, tak dlouho jak budete potřebovat… Dají Vám svým způsobem domov…

Dalo by se říci, že jste si zvykli na toto poklidné místo. Nejspíše byste zde zůstali, ale po pár měsících se k Vám donesli zvěsti, že vojáci z Paradise napadli nedalekou vesnici. Všechny lidi zabili a mutanty odvedli sebou. Nebyla to jediná zvěst. Výpravy vojáků se začali stávat čím dál tím častější. Prý to, tak bylo vždy – chvíli byl klid a chvílí řádili, lovili a zabíjeli. Stačí jen počkat, až se to zase přežene. Neměli pravdu, nepřehnalo se to. Jednoho dne vojáci přišli a srovnali Vaše město se zemí. Mnohým lidem a mutantům se s Vaší pomocí podařilo uniknout. Hledali pak útočiště v jiném podobném městě. Vy jste s nimi nešli…

Vydali jste se poněkud jiným směrem. Šli jste dlouho. Hledali jste místo, které jste neustále nemohli najít. Možná z části také , proto že jste nevěděli, co přesně hledáte. Nakonec jste však měli štěstí a to co jste hledali, jste opravdu našli. Setkali jste se s členy odboje…

Pokud máte potřebu vyměnit si mezi sebou informace, které byste si za normálních okolností za rok předali, udělejte to prosím… Pokud máte potřebu o něčem informovat mě, tak to udělejte též…

Děkuji za spolupráci…

The End

PROLOG – Amerika

Vydáte se zpět k vozu, který jste nechali stát opodál. Už jste u něj a výbuch za Vašimi zády se stále neozval. Možná, že ten vítr…auto se s rachotem rozletělo do všech stran…všechno bylo tak, jak mělo být. Nemohl to slyšet nikdo, kdo by Vás mohl ohrozit, jelikož tu již nikdo kromě Vás není.

Momentálně Vás v přístavu již nic nedrží, takže je na čase vydat se pryč. I přes to, že vítr neustále sílí a viditelnost je opravdu špatná, jízda Vám není úplně znemožněna. Čas ve voze si můžete krátit výměnou informací nebo prohlížením přilby, kterou Angela sebrala jednomu z vojáků. Na první pohled není ničím výjimečná. Možná je trochu těžší, než je na přilbu obvyklé. Fakt je ten, že pokud si ji někdo ve vozu nasadil v telepatickém kontaktu, to Angele nebránilo. (Teprve při bližším a pečlivějším zkoumání, jste přišli na to, že čím dál osoba s přilbou na hlavě je, tím hůře s danou osobou dokáže telepat spojit. Např. Pokud by osoba stála v jisté vzdálenosti bez přilby, kontakt by byl ještě možný – s přilbou však již možný není. Pravděpodobně nějaký beta-verze z Megapolis.)

Na místo určení jste dorazili bez větších komplikací. Nejdříve jste zastavili u bytu patřícím Angele. Hikari se opravdu u Angely ubytovala. Časem dokonce přehodnotila svůj prvotní názor a k Odboji se dobrovolně přidala.

Následující rok nebyl ničím zvláštní. Zvláštní začal být až před několika týdny. Kontaktovala Vás vědkyně z Německa, která by se alespoň na čas ráda připojila k Vašemu odboji. Ráda by Vám pomohla s Vašimi vědeckými i technickými projekty a odměnou za svou pomoc získala nové znalosti, poznatky či zajímavé zkušenosti… Souhlasili jste. Ute Marie Strausse přijede dnes večer…

Pokud máte potřebu vyměnit si mezi sebou informace, které byste si za normálních okolností za rok předali, udělejte to prosím… Pokud máte potřebu o něčem informovat mě, tak to udělejte též…

Děkuji za spolupráci…

The End

START GAME

Ute

Před několika týdny se ke skupině, se kterou si momentálně spolupracovala, přidal mutant, který tvrdil, že do Evropy přijel z USA, a že krátkou dobu spolupracoval s Americkým Odbojem – což je skupina mutantů, která by jednou ráda zajistila své rase rovnoprávné místo na této planetě. Zmínil se také, že u Odboje je též několik výborných vědců, což vyvolalo Tvou zvědavost. Bylo to sice komplikované, ale nakonec se Ti podařilo Odboj kontaktovat, tak aby si neohrozila jejich bezpečnost. Poselství bylo jednoduché: Ráda by si jim nabídla svou pomoc a za oplátku žádáš nové znalosti, poznatky či zajímavé zkušenosti. Souhlasili…

Čas zbývající do odjezdu uplynul jako voda. Brzy za úsvitu jsi nastoupila i se všemi svými věcmi na loď. Podařilo se Ti zajistit odvoz relativně příjemnou lodí – stále se to sice nedá nazvat výletem vyhlídkovou lodí a už vůbec ne cesta první třídou, ale většina mutantů, která chce do Ameriky, cestuje mnohem hůře. Sám kapitán Tě odvede do Tvé kajuty – malá místnůstka v podpalubí, ve které je pouze postel a jeden malý stoleček. Ještě se Ti zběžně omluví za nepohodlí, a pak se s přáním příjemné cesty odporoučí zpět na palubu.

Amerika je na Vaší cestě až druhá zastávka, první je Paříž. Z kajuty během cesty příliš nevycházíš. Kapitán všechny cestující, před začátkem cesty, požádal, ať na palubu chodíte, co možná nejméně. Jídlo Ti bylo noseno v pravidelných intervalech, takže celou cestu, která nebyla úplně krátká, jsi nouzí netrpěla.

Když jste se přiblížili ke Spojeným státům, byla si konečně pozvána na palubu. Všimla sis tam muže, který stál u zábradlí a sledoval hladinu oceánu. Postavila ses vedle něj a dali jste se do řeči. Jmenoval se Gerald…

Gerard

Paříž, kdysi tak překrásné město. A teď? Trosky a špína. Sleduješ místo, kde stála Eiffelova věž, to už je, ale dávno. Teď tu leží pouze nakupené trosky. Tvá poslední chvíle v Paříži, poslední chvíle v Evropě. Za pár hodin už budeš na palubě lodi do Ameriky. Dovolíš si posledních pár pohledů a pak se vydáš do přístavu. Loď přijede s drobným zpožděním, ale je tady. Ani nevíš jak, ale podařilo se Ti zařídit si místo na jedné z lodí, kterým převoz mutantů zase, tak nevadí – samozřejmě za nemalý honorář – a poskytují relativně vysoký komfort.

Když si nastoupil na palubu, kapitán Tě odvedl do Tvé kajuty. Malá místnost pouze s postelí a malým stolem. Než odešel zpět na palubu, požádal Tě, ať na palubu vycházíš, co nejméně. Jídlo Ti bude pravidelně doneseno až do kajuty. Chápeš to, mohl by z toho mít problémy, jak jinak. Upřímně mu poděkuješ a kapitán odejde.

Vrátí se až když je Tvá dlouhá cesta téměř u konce a to proto, aby ti oznámil, že již na palubu můžeš. Konečně máš šanci nadýchat se čerstvého vzduchu a prohlédnout si hladinu moře. Stojíš opřený o zábradlí pouze se svými myšlenkami. Najednou se k tobě připojí žena, dáte se do řeči. Chvíli si jen tak povídáte. Na rozdíl od tebe ona má v Americe svůj cíl – pravděpodobně větší skupinu lidi. Žádáš jí, zda můžeš jít s ní – pokud bude souhlasit druhá strana, ona osobně s tím nemá problém…

Eri

Další zakázka. Dostal jsi typ, že Tvůj cíl by měl přijet jednou ze dvou lodí z Evropy. Měl – bylo to slovo, které cestou tuhle zakázku stavilo na poměrně vratký most. Vůbec nebylo jisté, zda se opravdu objeví. Neobjevil se… Sice si dostal část Tvé odměny již předem, ale o doplacení zbylé části sumy si můžeš nechat jen zdát. Co, ale teď? Tvá práce je den ode dne méně výnosná, k tomu Ti již přináší jen pramalé potěšení, chtělo by to něco účelnějšího….

Zaslechl si o Odboji mutantů… Nejdříve sis myslel, že to jsou jen pohádky, že to není pravda. Pak si tomu, ale začal věřit čím dál tím víc. Prý čas od času navštěvují přístav a verbují zde nové členy. Pravděpodobně to nebude pravda, ale tak proč to alespoň nezkusit…

Opět stojíš v přístavišti. Čekáš. Přijel vůz a v něm ne lidé, ale dvě dívky. Čekají na přijíždějící loď a pak se dají do řeči s ženou a po ní s mužem, nakonec se všichni tři vydají zpět k vozu… Přemístíš se k vozu, kde na ně počkáš, oslovíš je, nabídneš své služby… Souhlasí, že Tě vezmou sebou…

Angela, Asano

Dostali jste na úkol vyzvednout v přístavišti Německou vědkyni. Nasedli jste tedy do vozu a vydali jste se k přístavu. Přijeli jste o chvíli dříve, takže jste měli čas zběžně prohlédnout nejbližší okolí. Všude čisto, vyzvednutí by mělo proběhnout bez větších obtíží…

Loď připluje. Váš cíl poznáváte ihned podle popisu, který jste předem dostali. Ute, ale není sama je s ní ještě jeden muž. Oslovíte jí. Vyměníte si několik zdvořilostních frází. Pak Vás muž požádá, zda by nemohl jet s Vámi, dle jeho přízvuku je to Francouz. Jak znáte Isaaka, podobnou žádost by nikdy neodmítl, souhlasíte tedy. U vozu potkáváte ještě jednoho muže, i on jeví zájem o to jet s Vámi. Hostům, včetně Ute, jsou s omluvou zavázány oči, jelikož nemáte ve zvyku brát do sídla oboje úplné cizince a můžete se vydat zpět domů…

Bevis, Wolverine

Rozloučili jste se s lidmi, kteří se za těch několik měsíců stali Vašimi přáteli. Zůstávat tu s nimi, ale nemělo smysl. Jistě mohli jste si opravit nějaký nepříliš rozpadlý dům, zabydlet se v něm a třeba začít farmařit či, tak něco, ale k čemu by to bylo… Stále tu byla velká spousta nezodpovězených otázek… Stále tu byly nesplněné cíle, které vyžadovaly něco víc než usazení v malém zapadlém městečku… Vyžadovaly návrat do toho prokletého města…

Odešli jste. Tentokrát vybaveni zásobami na cestu, vodou, teplým oblečením, něčím na lov či obranu… Vaše cesta byla dlouhá. Snad za to mohla i ta nekonečná pustina všude okolo Vás. Vždy když jste někam došli a Bevis zadoufal, že zase bude na chvíli klid, tak Wolverine prohlásil, že tohle není, to co hledáte a tak jste šli zase dál. Nikdy však neřekl, co přesně hledá…

Jednoho dne Vás zastihlo nepříliš pohostinné počasí, ve snaze se ukrýt jste hledali cokoli a našli jste vchod do podzemního komplexu. Na první pohled rozhlehlý, pravděpodobně v dřívějších dobách sloužil pro vojenské účely, momentálně však byl zavát pískem a působil opuštěným dojmem. Když jste se pokusili dostat dovnitř přes staré kovové dveře, s údivem jste zjistili, že kryt z daleka není, tak pustý jak na první pohled působil. Z Wolverinova výrazu se však dalo usoudit, že tohle je to, co celou dobu hledal…

Isaak

Život v odboji plynul pořád, tak nějak stejným způsobem. Čas od času se Vám podařilo zlikvidovat nějakou lidskou jednotku, která se zase snažila znepříjemnit nějakému menšímu městu život. V poslední době se o podobné útoky lidé snažili čím dál tím častěji. Nedávno dokonce zlikvidovali celou vesnici, bohužel jste se to dozvěděli příliš pozdě a pouze z doslechu. Občas se Vám podařilo získat nějakou tu novou zbraň, nový vůz či informaci ze starého počítače, který jste našli někde v troskách. Nebylo to nijak úžasné, ale nebylo to nijak strašně zlé…

Dny tu většinou byly klidné. Stáž stála u vchodu spíše pro Váš dobrý pocit. Každou chvíli by se měla vrátit Angela s Hikari – dostaly za úkol vyzvednout Ute v přístavu a doprovodit ji do sídla odboje. S trochou štěstí proběhne vše bez komplikací… Ozve se klepot na dveře… Aniž by počkal na pozvání, nakoukne dovnitř jeden z vojáků, který měl momentálně službu u ´hlavního vchodu´. “Pane… Někdo žádá o vstup do Hell… Říká, že ho budete znát… Jmenuje se Wolverine…“

Základna odboje

Zase stojím nad stolem a prohrabávám se několika papíry. Člověk by ani nevěřil, že i tato práce patří k mé pozici. K pozici Archangela. Obvykle i tuto práci, tedy teoretickou přípravu na další mise, dělám velice pečlivě, pomalu a precizně. Dnes je to však zjevně jiné. Horlivě pročítám jeden papír za druhým.

Mohl jsem tomu zabránit.. Mohl jsem podniknout určité kroky a tu vesnici zachránit.. Několik desítek mutantů mrtvých ! A já se o tom dozvěděl jen díky.. Tady to je .. !

Vezmu jeden papír a konečně - po několika minutách - zvednu svůj pohled k muži stojícímu na druhé straně stolu. Gabrielovi. Papír položím do středu stolu a vytáhnu jednu z dosti obecných map okolí.

"Podle zpráv jednoho z průzkumných týmů je tady zabydleno několik mutantů. A podle průzkumu Hikari právě tím směrem lidé z Paradise postupně rozšiřují svůj perimetr. Musíme ty mutanty upozornit a případně je konečně přesvědčit, aby se přidali k odboji a schovali tady. Jo a na ten zítřejší přesun zásob z toho opuštěného skladiště chci dva týmy.. Ať to nedopadne jako minule. "

Postupně cestuju prstem po mapě, abych alespoň částečně doprovodil své instrukce i příslušným místem. Poté si promnu oči a mapu i s papíry položím na stůl.

Gabriel má pravdu.. Nemůžeme zachránit všechny. Dokonce si myslí, že mě tyto přehnané a idylické nároky na náš odboj jednou zničí.. Možná má pravdu, ale pokud to snažení vzdám.. Jaké to bude mít celé smysl ? Nesmím se spokojit s částečným výsledkem.. Jako Archangel ne.

Proletí mi hlavou zrovna ve chvíli, kdy ke stolu dorazí jeden člen odboje, který má dnes hlídat vchod. Očekávám návrat Hikari a Angely, takže mě jeho přítomnost nepřekvapí. Jeho zpráva mi však doslova vyrazí dech. Pořádně si ho prohlédnu a znova si promnu oči.

"Nesmrtelný ? To není možné.. "

S otazníkem ve tváři pohlédnu na Gabriela. Poté mlčky jen zkontroluji stav svého vylepšeného glocku a kývnutím vydám pokyn vojákovi, aby mě následoval. Gabrielovi - zdejšímu generálovi či zástupci velitele dám ještě cestou několik instrukcí.

"Někdo se hlásí u vchodu jako Nesmrtelný. Bude to pravděpodobně past. Pustíme je dovnitř a zajistíme je. Chci abys připravil ostatní. "

Poté již čelem ke "dveřím" sleduji jak se postupně otvírají. Za zády mám již několik ozbrojených a připravených mužů.. Postupně se jejich počet ustálí přibližně u deseti s Gabrielem po mém boku.

Opět do přístavu

"Pííp píííp píííííp.." Začalo se naléhavě ozývat vedle mé hlavy. Převalila jsem se na bok a zašmátrala po provizorně zkonstruovaném budíku, který ale svou práci plnil až příliš dobře. Stačil jeden už velmi dobře nacvičený pohyb a budík zmlkl.
Posadila jsem se a trochu unaveně jsem mžourala po temném pokoji, pak se mi v ruce objevilo hřejivě zářící světlo, které jsem nechala vystoupat k mé hlavě trochu více rozzářit.

Ani jsem pořádně nevnímala svůj malý, ale poměrně útulně zařízený pokoj, jehož jednu polovinu ale zabírala spousta vybrakovaných částí z počítačů a vzájemně propletených různobarevných kabelů. Angela to vždycky považovala spíš za chaoticky naházené harampádí, ale já v tom měla řád. Alespoň já jsem to tak viděla. Shánění nových obyvatelných bytů bylo v této době poněkud obtížné a tak se dřívější Angelino pozvání poněkud protáhlo, i když už jsem měla jednu náhradní možnost vyhlédnutou, tak jsem na to na druhou stranu příliš nespěchala. Měla jsem ráda její společnost a mohla jsem jen doufat, že jí zde příliš nevadím. Rozhodně si ale na mé snídaně nemohla stěžovat.

Vstala jsem a vydala se do kuchyně. S brzkým vstáváním jsem neměla problém. Byla jsem spíš ranní ptáče, než sova vysedávající nad prácí dlouho do noci. Zběžně jsem se podívala, co všechno tu tentokrát máme a dala se do vaření. Jedna z výhod práce v odboji byla, že člověk většinou netrpěl nedostatkem jídla, což bylo rozhodně plus v této těžké době.
Za chvíli už se kuchyní linula příjemná vůně a já u stolu popíjela něco, čemu by se asi teoreticky mohlo říkat čaj... v rámci možností.

"Dobré ráno." Pronesla jsem angličtinou, ve které sice stále ještě zůstával typický měkký přízvuk, ale jinak již zněla plynule a usmála se na rozespalou Angelu.
"Udělala jsem malou snídani... Snad bude dobrá." Pronesla jsem trochu omluvným tónem a přes kouřící hrnek zvědavě sledovala Angelu, co na ni bude dneska říkat.
"A pravda. Jak jsem se včera vrátila z průzkumu, tak mi Isaak připomínal, že máme dnes vyzvednou nějaké nové mutanty v přístavu. Myslím, že to měla být ta žena z Německa.... Doufám, že umí anglicky. Já německy nedám dohromady jedinou větu." Ušklíbla jsem se na Ange a upila trochu z hrnku. Jak je to vlastně dlouho, co si pro mně také takhle přijeli? Začínalo to všechno stejně jako teď?

Počkala jsem až Angela dojí a začala sklízet ze stolu. Měla jsem ráda pořádek, i když tomu někteří asi nechtěli příliš věřit.
"Půjdu si pobrat věci a budeme moci pomalu vyrazit. Bude lepší tam jet asi s předstihem, ať můžeme prověřit perimetr." Podívala jsem se na Ange a vydala se zpět do svého pokoje.Historie se totiž ráda opakuje...

Pobrala jsem si svou výbavu, ke které z dřívějška přibyla mimo jíné i jedna pistole. Nepoužívala jsem ji sice příliš ráda, ale vždy je lepší mít něco v záloze, než pak litovat. Převlékla jsem se pak do svého běžného oblečení a do spousty kapes zastrkala věci, které se mi mohly hodit. Pro většinu by to byla asi opět změť drátů, čipů a šroubováčků různých velikostí, ale ono se to vždy mohlo hodit. Zvlášť pokud bychom dostali možnost opět přemostit bezpečnostní systém v nějakém z vozidel z Paradise.

"Řídíš cestou tam, nebo zpátky?" Mrkla jsem na Angelu a nechala ji ať si vybere. Já sama jsem se řídit vozidla učila až poslední roky vzhledem k tomu, že k práci průzkumníka to bylo nutností, ale nevedla jsem si až tak špatně. Rozhodně už jsem řídila líp než Issak, který nás tehdy provážel tou písečnou bouří. A nebo za hrůzu z té vzpomínky tehdy mohl můj žaludek, který byl jako na vodě? No to už se nikdy nedozvím.

S Angelou jsme dojely na místo s výhledem na přístav a stejně jako vždy jsme zastavily auto v bezpečné vzdálenosti tak, aby bylo z většiny stran kryté.
"Tak a jsme zase tady..." Bouchla jsem za sebou dveřmi a rozhlédla se po známém okolí.
"Já půjdu obhlédnout pro jistotu okolí..." Mávnula jsem rukou na Angelu a zmizela jí z očí. Nepochybovala jsem, že Angela ještě zkusí prozkoumat okolí svou telepatií. To by nám snad už nic nemuselo proklouznout. Začala jsem procházet oblast a užívala si slunečních paprsků, které byly při životě v podzemním komplexu tak vzácné, což bylo zvláště pro mne asi tou nejtěžší věcí na celé této práci pro odboj.

Když jsem se ujistila, že je vše čisté, tak jsem se vrátila za Angelou.
"Myslím, že jako služebně starší...odbojář." Pousmála jsem se nad tím, jak tohle slovo ve spojení s Angelou znělo. "Máš tu čest přivítat hosty první. Já tu zůstanu krytá na hlídce a kdyby něco..." Poklepala jsem na svou vysílačku, kterou jsem měla připnutou za uchem a opět jsem se zahalila neviditelností. Pak už jsem jen sledovala dalekohledem Angelu a zbytek oblasti, kdyby sem náhodou dorazila opět nějaká nevítaná návštěva

Před základnou

Bylo úplně jedno, kam jsme zavítali, pokaždé to nebylo ono. Vždycky to nebylo to, co Logan hledal, pokaždé tomu něco chybělo, nebo naopak přebývalo. Tam bylo moc světla, tam moc tma, tam moc domů a zvědavých očí, tam zase komunita malá, tohle místo bylo moc odstrčené, tamto zase moc na ráně a takhle to šlo pořád dokola. Přestal jsem i počítat, kolik jsme toho nachodili, přičemž jsme si v menších městech maximálně ohřáli nohy – víc nic, většinou jsme za dvě hodiny byli zase na cestě. Přitom mi ve skutečnosti nikdy neřekl, co přesně hledá. Vlastně se sotva zmínil a kdykoliv jsem na tohle téma nahodil konverzaci, pro jistotu byla utnuta hned v zárodku.
A tak mi zbývalo ho jenom slepě následovat, protože to on byl z nás dvou ten bojeschopný. Po tom našem menším úprku z Paradise byla na moji hlavu jistě vypsaná odměna – o to jsem se nikdy nebál ani jedinou setinu sekundy. A i kdyby nebyla, byl jsem si víc než jistý, že jedna osoba by po mně šla i bez finančního výnosu a bohužel sedí dost vysoko na to, aby na mě naměřila spoustu dalších lidí. Protože mně to štěstí prostě přeje.
Už jenom proto, že toho o Paradise vím víc než dost, už jenom proto, že jsem byl jedním z těch, co se ochomýtali kolem mutantů, už jenom proto, že jsem zabil spoustu jejich kámošů. A já bych byl upřímně opravdu nerad, kdybych někdy sám narazil na nějakou partu vojáků, která má můj obličej v databázích a jejich kulky mají mé jméno.
Usadit se někde sám pro mě nemělo smysl. Sám bych nikdy nezvládl jedinou věc na svém seznamu nevyřešených věcí, a že jich je požehnaně, to snad ani nemusí dodávat. A tak jsem šel, kam šel on. Překvapivě mu to nevadilo – nebo se o tom aspoň nikdy přede mnou nezmínil a nesnažil se mně setřást, i když jsem mu byl ve všech směrech naprosto neužitečný, jindy dokonce na obtíž. To jediné, v čem jsem byl dobrý a čeho si na mě mohl jako přínos vážit, to zrovna on nepotřeboval.

Vypadalo to jako další takový den. Bez určitého cíle nebo směru cesty, zrovna jsme šli zase někam a mně už i bylo jedno kam, protože zajímat se nemělo smysl, když to stejně zase ‚nebude ono‘. Mechanicky jsem pokládal nohu před nohu a cesty si všímal jenom stěží.
Snášel jsem tohle chození nikam čím dál tím hůř. Byl to už rok, co jsem neměl jedinou zprávu. Nevím, co se stalo v Paradise a to mě každým dnem ničí čím dál tím víc. Co se stalo s Colleen po mém útěku a jestli je Amanda stále nezvěstná, to byly otázky, které mě soužily už mnoho let, ale díky neustálému přívalu informací byl aspoň trochu utlumen. Teď, když nevím nic a jsem vlastně neustále na útěku, už nemám nic, žádný zdroj nebo něco takového. Dokonce ani ten hloupý alkohol, protože ten taky jenom tak z kaktusů růst nebude.
Ale sečteno a podtrženo, trmácení pouští, neinformovanost a neusedlost je dokonalost v porovnání s pozorováním mučících metod Paradise každý den.
Přišlo nepohostinné počasí. Téměř jako kdyby mi chtěla příroda trochu napomoci a nějak mi ten den ještě zhoršit.
Tak jsme se rozhodli vyhledat úkryt. A taky jsme ho našli. Nějaký starý vojenský komplex nebo co, přinejmenším natolik věrohodný, aby se to dalo nazývat za úkryt. Co bylo ovšem překvapením – nebylo to ani náhodou opuštěné. Naproti nám v uvítacím ceremoniálu vyrazila stráž, což mě upřímně nenechalo zrovna dvakrát vyrovnaným.
Zmateně, rozhořčeně a nesvůj se ohlédnu po Loganovi, který však vypadá, jako kdyby právě našel dlouho ztracený poklad. Rozhlédnu se kolem dokola, zatímco Logan mluví se strážným, chovajíc se přitom, jako kdyby sem patřil od malička.
Mám takový opravdu špatný pocit, že mě tu neuvidí rádi. Už jenom proto, že tohle nevypadá jako sídlo lidí a jenom těžko se dá počítat s tím, že mutanti by otevřeli náruč člověku. A k tomu… ten debilní implantát. Bude to vypadat tak špatně, že už to ani horší nebude moct být.
Musíme vyčkat před vchodem, než někdo – nemám ponětí kdo, protože Logan se tak trochu zapomněl zmínit o naprosto všem; dorazí. Špatná předtucha mi alarmuje v hlavě jako zvonek. Mimoděk přetáhnu rukáv bundy ještě o něco víc přes levou ruku, abych tak mechanickou paži v marném pokusu víc zakryl. Opravdu mám nepříjemný pocit, že tady nemám co dělat, ale jako kdyby na něco takového Logan nikdy nepomyslel.

Honey, I'm home

Jedno se tomu chlapovi musí nechat - má úžasnou výdrž. Nebo je to masochista. Nejspíš oboje. Neznám moc lidí (ani mutantů, pokud mám bazírovat na detailech), co by to se mnou vydrželi za takovejch podmínek tak dlouho. V každým případě neremcá, a že by měl důvodů dost. Už jen vykurýrovat mě do použitelnýho stavu musel bejt slušnej zápřah na nervy a co teprve tohle kodrcání se z místa na místo. Na druhou stranu, nikdo ho nenutil se mnou vostávat. Pro mě za mě se mohl šprajcnout na libovolném obydleném místě a prohlásit, že on končí a zůstane tam. Nebránil bych mu v tom a už vůbec mu to nevyčítal. Těžko říct, v co doufá, že získá, když se mě bude držet. Nanejvejš přijde k úrazu, protože to, o co by stál nejvíc, mu poskytnout nemůžu - ne teď a ne sám.

Asi bych mu nevysvětlil, že se mu snažím pomoct právě tím, že ho tahám od čerta k ďáblu. Napřed jsem to vlastně ani sám moc nechápal. Nebylo to vědomý rozhodnutí, spíš nutkání, který se pomalu měnilo v posedlost. Honění se za přízrakem a víra, že až najdu, co hledám, tak mi to všechno dojde. Trvalo pár měsíců, než jsem začal vůbec rozumět sám sobě... a ani pak jsem se neměl dvakrát k vysvětlování. Nemohl jsem mu koneckonců slíbit ani bezpečný útulek, ani jistou pomoc. Tak jsem to nechal tak, smířený s tím, že se musím den co den koukat na ten strašnej výraz kopnutýho štěněte. Zlatý remcání...


Předpověď na dnešní den: hnusně, hnusně a zase hnusně. Ne že by mě to dovedlo ještě nějak zvlášť vytočit, ale příjemnějšího společníka to ze mě taky nedělá. Ale co, Bevis je beztak dávno zvyklej a krysy čumící sem tam z nory to taky nepohorší.

Bejt sám, asi tu slotu ignoruju a jdu dál jako metaforický zdvižený prostředníček pro ty tam nahoře, aby věděli, co mi s tím tak maximálně můžou. Jenže sám nejsem a nezbejvá mi, než na svého společníka brát trochu ohledy. Stačí, že je otrávenej jak šváb, nemusí k tomu všemu ještě naskytnout...

Na druhou stranu je fakt, že kdybych nekoukal kolem sebe, kam by se dalo zalízt, asi ten bunkr přehlídnu.

"No super, dneska možná budem chrápat v suchu," zabručím napůl pro sebe a rovnou zamířím ke dveřím s cílem otevřít je buď tak, nebo tak. V půlce kroku ale ztuhnu, zarazím se a začnu pozorně čenichat kolem. V tomhle počasí pachy dlouho nevydrží, což znamená, že tyhle jsou poměrně čerstvé. S tímto vědomím se pustím do podrobnějšího průzkumu bunkru a tentokrát cíleně hledám známky obývanosti.

'To vypadá jako bingo...'

Můj obvykle zamračený ksicht se začne roztahovat do spokojeného šklebu. Vypadá to, že máme konečně po dlouhé době kliku, ledaže bych se moc mýlil. A já se většinou nemýlím...

Než stačím něco sdělit Bevisovi nebo aspoň zaklepat, vyrazí z bunkru stráž. Jelikož nemám v úmyslu zjišťovat, jak moc nažhavený jsou na likvidaci každýho potenciálního vetřelce, zůstanu stát a ruce nechám tak, aby na ně viděli.

"Klídek, vážení," zašklebím se na ten strašlivě nebezpečně se tvářící uvítací výbor. "Von vás nekousne ani náhodou a já akorát dyž mi k tomu dáte důvod. Řekněte šéfovi, že se našel Wolverine... hádám, že mu to udělá radost."

Soudě z jejich výrazů jsem je nachytal v postavení s nohou před. Asi bych si to neměl tak užívat, ale za posledních pár roků jsem měl tak málo příležitostí udělat si dobře na úkor jinýho, že nevidím jedinej důvod, proč si to nechat ujít.

V průběhu čekání na další alegorické vozy se ohlédnu na Bevise, snažícího se předstírat, že tam není, a gestem mu naznačím, ať se stáhne ke mně.

"Klídek," sdělím mu polohlasem. "Nic ti neudělaj a esi to zkusej, bude je to zatraceně mrzet."

S tím nasadím výraz adekvátní svému slibu a netrpělivě vyhlížím vedení, které už by se mělo pomalu dostavit.

"Už chybí jen červenej tébich a slavobrána," uchechtnu se, když se z nitra bunkru vynoří ne zrovna malá skupina mužů, a udělám jim krok vstříc. "Komu se mám zodpovídat za pozdní návrat z dovolený?" zeptám se.

Nečekaná návštěva

Co to může být za podivnou strategii útoku ?! Když už znají naši pozici, proč prostě nevyužijí momentu překvapení a nezaútočí ?! Chtějí snad touhle tupou lstí narušit naši obranu, nebo.. Nebo opravdu Nesmrtelný dostál svému jménu..

Proletí mi hlavou ještě několik myšlenek těsně předtím, než se dveře konečně otevřou. Venku stojí dva muži. Nechám je volně projít dveřmi až do úkrytu. Relativně. Ono deset ozbrojených mužů tvořících půlkruh necelých pět metrů od dveří tu "volnost" poněkud narušuje. Můj pohled zamrzne u prvního muže stojícího před druhým.

To nemůže být pravda ! Viděl jsem ho sice asi jenom dvakrát a to pouze na okamžik. Celé ty plány velkého útoku na samotné město šly tak trochu mimo mě. Pro generála jsem byl moc mladý a nespolehlivý, pro Archangela potřebný v záloze.. Ale stejně tu podobu nelze popřít..

Snad bych ještě chvilku pátral ve vzpomínkách a Wolverina analyzoval, ale to už se ke mně nakloní Gabriel s nepříjemnou informací. Mluví o ruce druhého muže. Odtrhnu pohled od Wolverina a již si konečně taky všimnu toho implantátu.

Nesmrtelný zjevně přežil celou tu bitvu. Ale mohu to samé říci o jeho poslání, když se vrátil po takové době a ještě k tomu s člověkem !

Ve zlomku vteřiny trhnu pravou rukou a vytasím glock do této chvíle schovaný pod tmavým kabátem. I Gabriel a mnozí další zvednou své zbraně. Možná z nás dělá tato reakce rasistu. Ale vzhledem k faktu, že si každý den života musíme vybojovat, to je celkem pochopitelné. Přesto se má volná levá ruka lehce pokrčená zvedne, abych zastavil případný útok. Přítomnost Wolverina přeci jen některé věci mění.. Zatím..

"Vezmi si tým a zkontroluj bezpečnostní okruh. Chci se ujistit, že je nikdo nesledoval."

Řeknu relativně klidným hlasem ke Gabrielovi, který jen přikývne a po pár gestech i s několika dalšími muži vyběhne ven. Asi to nepůsobí moc důvěřivě, ale paranoia je v dnešní době nutností. Nesmrtelný prohodí pár rádoby vtipných poznámek a přikročí trochu blíže.

"To budu asi já."

Odpovím Wolverinovi a taky udělám pár kroků blíže k němu. Zbylé muže za mnou nechám hlídat jeho společníka. Na jeho místě bych nedělal moc prudké pohyby. Svůj vlastní glock však opět schovám na místo pod kabátem.

Pokud přežil útok na město, proč se nevrátil hned ? Dostal snad strach, ztratil vůli bojovat ?! Co se tam tak neuvěřitelně podělalo a co... Mohl by mi dát tolik odpovědí ! Sám jsem byl tomu masakru zatraceně blízko. Ale od první linie to bylo stále moc daleko. Dál, než jsem si tehdy přál. Ale Archangel měl pravdu. Byl jsem třeba právě tam..

"Jsem zvědavý, kde začneš. Zda s vysvětlením, proč ses nevrátil daleko dřív, nebo proč si nás navštívil zrovna v... takové společnosti."

Při posledních několika slovech pohlédnu na Bevise.

Dobrovolně pro smrt

Nechám se ukolébat Loghanovým ujištěním, že mi nic neudělají. Bez jediné námitky se přiblížím k jeho místu působení, reagujíc tak na jeho posunek. Tedy takhle – nejsem si zcela jistý, jestli mu v tomhle směru můžu úplně věřit. Ať už to bylo v Paradise jakkoliv, tady mezi těmi je doma a kdoví, jestli se nakonec nepodvolí nátlaku ostatních. Neznám ho zase tak dobře, bůhví jestli se on sám už dostal z onoho stavu, do kterého se vinou všeho toho svinstva dostal. Ale pořád je to nějaká útěcha.
Je nám dovoleno vejít dovnitř. Fajn, pokud jsem se z toho předtím mohl nějakým zázrakem dostat, teď už jsem jednoznačně v háji. Sleduji všechny ty zbraně, které míří našim směrem. Člověk nemusí být génius, aby pochopil, na koho spíš by vystřelili, kdyby se cokoliv semlelo. A já bych nakonec z nás dvou stejně nebyl ten, co by přežil prošpikování mého těla kulkami skrz naskrz, pokud už by se tedy rozhodli v nějakém tom amoku pro jistotu zastřelit oba.
Nastane chvilka ticha, kdy se navzájem přeměřují. Cokoliv, dokud nejsem středem pozornosti, děkuju pěkně. Ale chtít něco takového v útočišti mutantů a s implantátem na ruce, to by byla až moc naivní myšlenka. Dřív, než se dokážu nějak v místě zorientovat a přitom dokončit myšlenkový pochod ohledně svých šancí na přežití nebo aspoň pokojný odchod, začnou si všichni všímat mé levé ruky. Muselo to přijít, samozřejmě, ale i tak bych byl raději, kdyby jindy než teď.
A začali si všímat takovým způsobem, že nepříjemným. Rozhodně se necítím zrovna dvakrát pohodlně, když na mě míří minimálně dvanáct zbraní. Ztěžka polknu. Tak tohle očividně nešlo podle plánu, on tedy stejně nikdy žádný nebyl. Zatnu zuby a jenom pomalu zvednu ruce nad hlavu, aby na ně – a tedy především na implantát; všichni dobře viděli. Největší ironií bylo, že se strachují takového křápu, až mě to nutí se ušklíbat nad tou obrovskou kravinou. A jestli snad kvůli tomu nakonec bude moje hlava tvořit dekoraci v jejich obývacím pokoji jako trofej nebodnutá na kůlu, může se zbytek mého těla do konce věků někde zahozeno zvesela svíjet nad tou smůlou.
Rád bych se cítil klidně, ale ani Wolverine mi nepomůže, pokud se na mě rozhodnou začít střílet. Teď už je můj život jenom v rukou jeho tehdejší slávy a ukecávací schopnosti. V tom prvním ho podceňovat nebudu, po tom, co jsem viděl, jsem ani nemohl mít nějaké pochyby, ale pro jeho diplomacii a přesvědčovací schopnosti už bych trochu strachu mít mohl. Přeci jenom už tu nejde jenom o to, jestli se budu muset vzdálit nebo ne, ale taky o to, jestli budu ještě dýchat, až se odsud dostanu. Najednou se cestování s Loghanem nezdálo jako tak dobrý nápad.
Po pár rozkazech očividného šéfa téhle skvadry, se počet zbraní, bažíc po tom prohnat mi kulku žebry, trochu snižuje. Ne, že by se tím něco měnilo, protože zbytek, který tu se mnou zůstal, stejně míří na mně. Pozoruji jednoho z nich, jak směřuje směrem k Wolverinovi. Ten se zdá být v klidu. Proč by taky nebyl, on je tu doma, on je nesmrtelný, na něj nemíří jediná zbraň. Taky bych se usmíval a házel kolem sebe veselé hlášky, kdybych neměl přislíbenou smrt v jediném svém zbrklejším pohybu. Nejsmutnější na tom ovšem je, že kdyby takhle přišel do Paradise člověk s mutantem, jsou oba mrtví a to ještě v tom lepším případě.
Když se pak ten vepředu zeptá na to, proč se Wolverin nevrátil dřív, zachvěju se. Tahle otázka nevědomého přináší zpátky tolik nepříjemných vzpomínek. Ne, že bych toho někdy vyloženě litoval. Ano, štval mě způsob, jak jsem se k tomu propracoval, štvalo mě, že už nemám tolik informací, že nemám přístup ke Colleen. Ale na druhou stranu, kdybych tam byl ještě teď, byl bych pořád na tom samém místě, zaseknutý a dost možná by mě donutili udělat ještě horší věci, než na kterých jsem se už stihl podílet.
Ten mutant při svých posledních slovech pohlédne mým směrem. S kamenným výrazem ve tváři mu pohled opětuji, přičemž mám ruce stále zvednuté vzhůru. Při všech těch hlavních namířených mým směrem se ani neopovažuji nijak víc pohnout.
Ještě stále doufám, že mě Wolverine představí v příznivém světle. Pak už můžu jenom doufat, že jsou mutanti lepší než lidé tam v Paradise a že mě okamžitě nezabijou, nebo mě nerozpitvají, nebo mi neurvou implantát a pak nehodí do nějaké kobky, kde budu moct s dovolením živořit, než umřu na podchlazení.

Odjezd z přístavu

Zvonění budíku mě nemilosrdně vytrhne z překrásného snu, ve kterém vedle mě hraje hlavní roli ještě několik litrů horké čokolády a armáda skořicových tyčinek. Rozespale zamáčknu budík a ještě notnou chvíli ležím, než se mi podaří se přesvědčit, že bych opravdu měla vstát. Nutno přiznat, že mi ve vstávání napomohou i zvuku vycházející z kuchyně, které svědčí o tom, že Hikari nejenže nesdílí můj problém se vstáváním, ale opět má tolik energie, že ještě navíc připravuje snídani. Od chvíle, kdy se mnou začala bydlet a překvapila mě první snídaní, se z toho stal takový náš malý zvyk, který mi pravidelně usnadňuje vstávání.

"Dobré," usměji se na Hikari, když se doploužím do kuchyně, a nedočkavě se rozhlížím po zdroji vůně, která mě dnes vytáhla z postele.
"O tom vůbec nepochybuju," mrknu na ní, zatímco se hladově pouštím do snídaně. "Hmm... výborné! Co bych tu bez tebe dělala." zaculím se mezi dvěma sousty.
"No jo, vlastně. Málem mi to vypadlo... Němčina je vždycky problém... kdysi jsem uměla pár slov, ale nikdy se mi nepovedlo vytvořit ten jejich přízvuk." dodám zamyšleně a snažím se vybavit si zbytky své chabé slovní zásoby.

Po snídani se vrátím do svého pokoje, jen abych pobrala potřebné věci a rychle se převlékla. Potom už se sejdu s Hikari u vozidla, kterým máme jet.
"Řiď první. Já si cestou ještě trochu pospím." zazívám a uvelebím se na sedadle spolujezdce. Myslí mi přitom projede vzpomínka na podobnou situaci, když jsme takhle jeli s Isaakem pro Hikari. Zajímalo by mě, co se vyklube z té vědkyně...

Cestu autem většinou zaspím a plně se proberu, až když Hikari zastaví nedaleko od přístavu. Vyskočím ven z auta a protáhnu se, abych ze sebe setřásla ospalost. Když se má spolubydlící vydá na prohlídku okolí, tak jen kývnu hlavou a na okamžik se soustředím, abych to kolem nás pročesala ještě pomocí telepatie. Žádnou cizí mysl nezaznamenám a Hikari se také vrátí s prázdnou.

"Ach, jaká čest." teatrálně se ukloním po jejích slovech. "Ale neboj se, jednou se ti podobné pocty zajisté také dostane." pobaveně zamrkám a vydám se do přístavu, kde mezitím přistála loď, na kterou čekáme.

Německou vědkyni poznám okamžitě podle popisu, takže k ní rovnou zamířím.
"Guten Tag!" pozdravím ji s úsměvem. Naštěstí to je jediná němčina, kterou musím použít, protože naštěstí mluví anglicky, jak vzápětí zjistím. Poté, co se zeptám, jak proběhla cesta, se do rozhovoru vloží muž, který celou dobu stál vedle Ute. Jeho žádost, zda by nemohl jet s námi, chvíli zvažuji, ale jelikož nevidím důvod, proč odmítnout, tak nakonec souhlasím. Koneckonců odboj potřebuje každého, kdo je ochoten se přidat.
Když se s nimi vracím k autu, doběhne nás ještě jeden muž, který se chce také přidat. Po kratším váhání to také odsouhlasím, takže k Hikari dorazíme už ve větší skupině. Naštěstí nás ještě není tolik, abychom se nevešli do auta.
"Tak se nám naše skupina nakonec trochu rozrostla. Myslím, že Isaak bude mít radost." okomentuji to, když je s Hikari usazujeme do auta a podle domluvy jim zavazujeme oči.
Jelikož je tentokrát řada na mě, abych řídila, vlezu si za volant a nastartuji auto. Potom zamířím k sídlu odboje stejnou cestou, jakou jsme sem přijeli.

Kůl superschopnost všichni-mají-Ute-rádi aktivována!

Cesta z přístavu

Angela, Hikari, Ute

Vše probíhá naprosto bez problémů – nikde nikdo, nikde nic podezřelého. Angela se vrátí k vozu během několika minut a nejde pouze s německou Vědkyní nýbrž ještě se dvěma muži. Ute je ze všech tří ´naverbovaných´ nejsympatičtější, vlastně působí jako ten typ člověka, kterého musí milovat každý ať chce nebo nechce. Po stručném seznámení a omluvě za drobné bezpečnostní opatření v podobě zavázání očí se Vám relativně pohodlně podaří naskládat do vozu a můžete se vydat na cestu zpět.

Máte za sebou sotva třetinu cesty když se začne zvedat vítr a počasí Vám opět ukazuje svou méně přívětivou stránku. Písek naráží do předního skla a značně, tak snižuje viditelnost – není to zase takový problém, jelikož jak Angela, tak Hikari již cestu dobře znají a doposud situace není, tak strašná, aby bylo nutné zastavit. Ostatní členové posádky mohou zaregistrovat příležitostné nárazy větru či písku podle sluchu – nezní to však nijak děsivě.

Ozvala se rána. Byl to výbuch. Vůz letěl vzduchem, přičemž udělal několik přemetů a přistál na střeše způsobem, který by se jen těžko dal označit za měkké přistání. Je cítit kouř.

Angela
Pozn. Prosím o dodržování házení za každým příspěvkem…

Jak se rychlost a síla větru stupňuje, písek Ti brání ve výhledu čím dál tím více. Pak se najednou ozvala rána a auto vyletělo do vzduchu – výbuch dojde ti vzápětí, pravděpodobně nastražená mina, snad už zapomenutá. Zatímco pevně svíráš volat, obzor se před Tebou otáčí. Náraz doprovázen ohýbáním plechů. Z motoru se valí dým.

Počáteční šok pomalu ustoupí a ty konečně můžeš povolit prsty, kterými stále svíráš volant. Cítíš pronikavou bolest. V pravé noze máš zabodnutý kus plechu, který se odněkud při výbuchu urval. Noha bolí a z rány vytéká nemalé množství krve.

Zkontroluješ-li telepaticky vůz, zjistíš, že máte jednoho mrtvého a jednoho velmi vážně zraněného, který je momentálně v bezvědomí.

Hikari

Výbuch. Letíte vzduchem. Náraz. Podíváš se dozadu, aby ses ujistila, že je posádka v pořádku. Bohužel není. Muž, který se Vám představil jako Eri je k sedačce vozu doslova přišpendlen kusem plechu. Plech mu prochází hrudníkem v oblasti srdce – pravděpodobně byl mrtvý hned na místě. Druhý muž je buď mrtvý, anebo v bezvědomí, jelikož se nehýbe a nereaguje. Ute je sice poněkud pomlácená a v šoku, jinak se zdá být v pořádku.

Ute

Vzhledem k tomu, že máš zavázané oči, tak chvilku vůbec netušíš co se děje – výbuch, pak zvláštní pocit a náraz. Strhneš si pásku, kterou máš zavázané oči. Muž vedle Tebe je mrtvý, o čemž jednoznačně svědčí kov čouhající mu z hrudi. Druhý muž nereaguje. Chvílí válčím s pásem, který se zasekl, nakonec se Ti podaří z auta vystoupit. Vzápětí se Ti, ale udělá nevolno od žaludku, pociťuješ závrať.

Cesta z přístavu

Je Vám jasné, že vůz může vybouchnout, měli byste se, co nejrychleji dostat pryč. I když si navzájem pomáháte, abyste se všichni dostali včas ven, nestačí to. Auto vzplane a vzápětí se ozve další rána.

Všem se Vám podařilo dostat ven, bohužel pro muže v bezvědomí jste se již nestačili vrátit. Mrtvého jste ve vozu nechali.

No tak, trochu radosti...

Vycházkovým krokem vejdu do bunkru. Rozhlížím se téměř neznatelně, ale o to pozorněji. Tiše zavětřím. Některé pachy jsou povědomé, až příliš povědomé... jenže momentálně mám trochu jiné starosti. Třeba deset pistolníků, co se snaží chudáka Bevise provrtat alespoň pohledem, když jim zatím nepovolí olovo. A i to se možná brzy změní...

Přešlápnu, abych znovu stál přímo před doktůrkem, třebaže teď je to spíše jen gesto než cokoliv jinýho - kdyby teď spustili všichni najednou muziku, všechny střely bych nedokázal zachytit.

Tak tady máme šéfa... ten ksicht i pach si vzdáleně vybavuju, ale momentálně si fakt nevybavím, jakou úlohu přesně hrál. Rozhodně si polepšil. Jen doufám, že má rozum. Protože je dost jasný, kde bych měl začít...

"Mou společnost nech bejt," odpovím poněkud ostřejším tónem. "Nebejt jeho, už sem nejspíš dneska čuchal ke kytkám zespoda. Krom toho je ouplně neškodnej. Ten implantát je akorát mizerná protéza, tak stáhni ty pitbuly," kývnu směrem k ozbrojencům. Ani Bevise nemusím vidět, abych věděl, že se mi za zádama potí strachy. A není se moc čemu divit. "Vytáh mě z tý klece, v kerý mě devět roků drželi jako pokusný zvíře. Vrátit se do Paradise, stáhnou ho z kůže zaživa, v tom nejlepším případě."

Nový směr událostí

Nesmrtelný reaguje na můj dotaz ohledně jeho společníka celkem ostrým tónem. No, já svou otázku taky nepodal nejpříjemněji, takže si vlastně nemáme co vyčítat. Jeho odpověď mě však dosti překvapí a já znova pohlédnu přes jeho rameno na muže s implantátem. Tentokrát už ne s tak pohrdavým výrazem ve tváři. Spíš překvapeně.

Muž, který se postavil na odpor své vlastní rase ? Na odpor rase, která pořád vyhrává ? Zvláštní. Dokonce pozoruhodné. Jaké to asi je, když se z lovce stane lovená zvěř ?

Podle slov Wolverina mu ten muž zachránil živo. To z něj dělá někoho daleko více akceptovatelného, než třeba ty sprosté vyděrače, kteří pomáhají mutantům dostat se do Ameriky. Mávnu tedy rukou na zbylé muže a ti se, byť někteří ne zrovna nadšeně, vrátí zpátky ke svojí práci. Přesto se tomu neznámému člověku za svou obezřetnost a podezřívavost neomlouvám. V tomto světě je to mezi lidmi a mutanty zab, nebo budeš zabit.

"V tom případě vítej zpátky v odboji. Já jsem nový Archangel..Isaak."

V mé tváři se konečně objeví nepatrný úsměv a natáhnu k němu ruku. Vždyť to je Nesmrtelný. Muž, který se před několika lety rozhodl pomoci našemu odboji. A pokud jsem mu doteď snad podvědomě vyčítal, že nezaplatil stejnou cenu jako tehdy většina ostatních, pak neprávem. Zřejmě si to taky dost vyžral.

"Následujte mě."

Pronesu po chvilce poněkud unaveným hlasem. Přeci jen se na místě, kde momentálně stojíme, stále rozléhá hukot pracujících či lelkujících mutantů. Poté oba návštěvníky dovedu do své pracovny. Po celou cestu si však dávám pozor, abych na muže s implantátem alespoň částečně viděl.

"Tvá pomoc se nám bude hodit. Nedávno lidé z Paradise pobili celý tábor mutantů. Chystám se naplánovat protiútok. Odvetu."

Pronesu k Nesmrtelnému ještě cestou těsně před tím, než otevřu dveře. Pracovna je skromně zařízená, co by se taky od skrytého vojenského bunkru dalo čekat, že.. Celé místnosti dominuje pevný dřevěný stůl, na kterém je několik papíru. Rukou oběma pokynu, aby si sedli na volné židle a sám si sednu za stůl do svého křesla. Nejprve schovám nějaké plány okolí do zásuvky stolu.

"Tak tedy.. Zajímaly by mě nějaké podrobnosti o tvém.. setrvání v Paradise. Od toho fiaska jsme se o další útok nepokoušeli. Bojujeme teď ve stínu a snažíme se, aby o našem opětovném poskládání odboje nikdo nevěděl. "

Vysvětlím a chvilku se hrabu v zásuvce stolu, až vytáhnu jednu mapu, v které je zaznamenáno město Paradise. No, zaznamenáno. Je tam jenom přibližná rozloha města, zběžně doprovozena několika souřadnicemi. A kolem toho pár čar zjevně značící pravidelné přesuny hlídek. Však opět obecně bez časových údajů či zaznamenání počtu. Je zkrátka vidět, že autor mapy pozoroval Paradise z velké dálky.

"Celkově máme teď o Paradise velice málo informací. Mohl byste do toho doplnit nějaké údaje. Hluchá místa, přesuny stráží, cokoli.."

Poznamenám k člověku a přesunu mapu po stole blíže k němu. Poté se již otočím opět na Nesmrtelného.

"Je možné.. Mohli přežít další ? Archangel, generálové.. ?"

Zeptám se ho s nadějí v hlase.

Směr kancl

Zhluboka si vydechnu, když mě Loghan začne poněkud ostřeji obhajovat. I když atmosféra je kolem dokola napjatá – a očividně si na tom můžu vyžrat převážný díl já, protože jsem prostě člověk a jsem obohacen o jednu mechanickou ruku navícnež je normálně zdrávo; po vysvětlení všeho, co se v Paradise stalo mým společníkem, se zdá, že všechna ta nenávist vůči mé osobě aspoň trochu polevila.
Sleduji to překvapení v očích jejich velitele. Sám jsem se sebe dlouho ptal, proč jsem to udělal, proč jsem se snížil k záchraně jednoho mutanta a vzdal se všeho toho luxusu, který mi Paradise nabídl. Ovšem věděl jsem, že kdyby mě někdo postavil do úplně stejné situace, v jaké jsem byl a z jaké jsem taky Wolverina vytáhl, udělal bych to znovu. I za cenu životů, které byly toho dne zmařeny a které mám na svém bílém plášti připsané já.
Tak jak pomalu ubývá zbraní, dovolím si i já stáhnout ruce zase k tělu. Ne, že bych se cítil v bezpečí, vidím všechny ty nenadšené pohledy, všechnu tu zlobu v očích všech těch, kteří se chtě nechtě zase vrátili ke své práci. Rozumím, že mi nevěří, taky bych asi neměl zrovna otevřenou náruč, kdybych byl na jejich místě. I tak mě ovšem všechny ty nenávistné pohledy neustále vyvádí z rovnováhy. Hej, já jsem si posledních pár měsíců taky neprošel zrovna rájem a jsem na tom možná ještě hůř než mutanti, pokud se dostanu do spárů Paradise. Jistě, nemůžou to vědět. Jistě, kdyby přišli do Paradise, tak jsou buď na místě mrtví, nebo se okamžitě převáží do cel a to ještě v tom lepším případě, pak je tu totiž taky samotka a laboratoře.
I když jsem konečně v trochu lepším světle, pořád ne v natolik dobrém, abych si zasloužil nějakou přívětivější pozornost. Samozřejmě, nevraživých pohledů a pohrdlivých odfuků jsem měl pořád plno, o tom žádná. A ty se divíš? Nedivím, ale štvát mě to může pořád.
Stojím tedy kamenně za Wolverinem a čekám jako jeho psík, až si oni dva vymění nějakou tu přátelštější formu pozdravu. Pro jistotu zírám do země před sebou, abych se vyhnul všem těm vyvaleným očím.
Nakonec se vydáme někam jinam, hlouběji do bunkru. Všímám si snahy Isaaka, aby mě měl neustále na očích a tak mu to tedy pro jeho pocit bezpečí ulehčím a zařadím se přímo vedle něj, jenom asi o krok a půl pozadu.
Další přátelská fráze směrem k Loghanovi. S apatickou tváří vcházím do kanceláře a sedám si do křesla před velký dřevěný stůl.
Pak se poprvé za celou tu dobu otočí na mě. Chce informace, pochopitelně, kdyby nic neměl, dost možná by mě odsud vykopli, možná by si to s tím milosrdenstvím ještě rozmysleli. Ovšem dřív, než se stihnu vůbec nadechnout, opět se s nadějí otočí na Wolverina.
“Vysoce nepravděpodobné.“ Pronesu dřív, než se můj společník na něco zmůže a pohlédnu přitom na něj. Sotva o nich bude vědět víc než já, když byl celou dobu buď na samotce, nebo v laboratoři.
“Pokud byli moc silní, odstraňovali se okamžitě – tedy takhle, spousta mutantů tam mizí. Prostě je jednoho dne někam odvedou a už se nikdy nevrátí. A ani mě se nepodařilo přijít na to, co se s nimi stalo.“ Na chvíli se odmlčím, protože tohle je zrovna jedna z těch více bolestných částí. Už jenom proto, že jsem takhle přišel hned o dvě osoby, o kterých jsem se zoufale snažil nasbírat informace celou dobu a když jsem se konečně začal k něčemu dopracovávat, prostě zmizely. “A pokud neměli takový dar, s kterým by v Paradise mohli posunout lidstvo o příčku výš, tak jako tady Loghan, s jejich účastí v útoku na město neměli zrovna dobré vyhlídky. Je mi líto.“ Odříkám jako správný doktor frázi, kterou pozůstalým vyjadřuji účast a pochopení. Dost možná mu to bude ode mě - člověka, dost jedno, ale co už. Zhluboka si povzdechnu a pohodlněji se usadím v křesle.
Nakloním se nad chudou mapu, která nakonec neobsahovala téměř nic. Natočím ji opět směrem k Isaakovi, tak aby si do ní mohl vpisovat, nebo aspoň pozorovat jednotlivá místa. Nejdříve mu popíšu jednotlivé části města. Nemocnice, parky, část kde neustále prší, oblasti s největším výskytem civilistů, vojenskou základnu, sídlo vlády, oba portály jak do Německa, tak do Japonska a vlastně cokoliv, co by mohlo být nějak důležité.
“Ovšem pod městem je ještě několik pater, kde jsou shromážděni zajatí mutanti.“ Prstem zakroužím na místě, pod kterým se tahle nepříjemná část nachází. “Jsou tam tři lokace – tedy vycházková, tam jsou ti, kteří svými schopnostmi zkrášlují město; přechodná, tam se rozhoduje, co s nimi bude a izolace, kde jsou oproštěni od naprosto všeho, ovšem tam jsem se dostal jenom při útěku, takže toho moc nevím, jenom že je posazena níž než zbytek.“ Pohlédnu při těch slovech na svého společníka. I když se už zdál být po tom všem relativně v pořádku, kdoví, jestli to tak skutečně bylo. Načrtnu mu rozložení všech stanovišť a stejně tak mu i vysvětlím, jak se to tam má s laboratořemi a zdravotnickým oddělením, kde jsem dlouhou dobu působil já.
A nakonec rozložení stráží. Všehovšudy toho o nich zase tolik nevím. Popíšu mu pouze běžné hlídky venku, možnosti lidí odejít víceméně v pořádku a při troše štěstí i nepozorovaně. Co se týče mutanstských cel, pokaždé se mi zdálo, že tam všichni pobíhají, jak se jim zlíbí a to ještě k tomu v hojném počtu. “Tím jsem asi svoje vědomosti vyčerpal.“

Bunkr

Střelím pohledem po odcházejících pistolnících. Ne že bych jim něco vyčítal; dělaj koneckonců akorát svou práci, v týhle době a na tomhle místě nezbytnou, ale nějak jsem získal alergii na to, aby kdokoliv mířil zbraní mým směrem.

Potřesu nabídnutou rukou a zašklebím se: "Gratuluju k povýšení." S tím pomalu vykročím za ním. K Bevisovi koutkem úst ucedím: "Hlavu vzhůru, doktůrku. Dyž tě nesejmuli rovnou, máš celkem slušnou šanci dožít se dalšího dne."

Zprávu o dalším vyhlazovacím útoku přivítám s těžkým, byť tlumeným povzdechem. A je to tady znova. Lidi z Paradise vyhladěj nějakou kolonii, odboj uspořádá odvetnou akci, občas se to prohodí, ale všechno se to točí v jednom kruhu bez slušného východiska. Až na to, že lidi mají větší přírůstek zdrojů i živých sil. My... sestupujeme po spirále do bodu, kde už nebude koho do toho odboje postavit.

V Isaakově kanclu se bezostyšně usadím na roh stolu a rychle přelétnu pohledem obsah desky. Pak přesunu pozornost na Archangela samotného.

"V tomle ti kór nápomocnej nebudu," upozorním ho předem, když z nás začne tahat rozumy. "Z celýho města sem viděl akorát cely, labinu a tu stoku, kerou sme zdrhali. Já ti mužu povyprávět maximálně vo tom, co tam dělaj s mutantama, co jim mužou bejt ňák užitečný."

Nechám proto mluvit Bevise. Jen ať sbírá body. Momentálně bude asi potřebovat všechny, který může urvat. Na druhou stranu, pokud se tady po něm rozhodne někdo dupat, dupnu si pak já na něj. Ta rasová segregace mi leze krkem a vždycky lezla, bez ohledu na to, že momentálně vládne světu. Ať je každej souzenej za to, jestli je slušňák nebo hajzl, ale ne za to, jako co se narodil.

Vyčerpávající popis poslouchám stejně bedlivě jako Isaak, jen při některých pasážích, které už znám, mi pozornost zabloudí trochu jinam, většinou k pořád ještě útržkovitým vzpomínkám na poměrně krátkou dobu, kdy jsem působil jako odbojář na plný úvazek. Většinou nejsou dvakrát růžové a mám dobrý důvod obávat se, že už tak dostatečná mizérie, jež zde v té době panovala, se za těch devět let ještě zhoršila.

Na druhou stranu, tentokrát máme něco, co jsme předtím neměli... tentokrát víme, kudy nenápadně proniknout do města. Tuto skutečnost zmíním, pokud ji už nestačil do svého výkladu zahrnout Bevis. A také skutečnost, že je nutno počítat s rizikem, že po naší stopě vyrazili vojáci a vyčenichali, kudy jsme prchli, a tunel bude buď úplně uzavřen, nebo dobře střežený, v ideálním případě obojí.

Opakování historie

Chvilku zakotvím pohledem na obou mužích čekaje na jejich odpověď. Ta přijde vzápětí. Ovšem je úsečná, negativní a nekompromisní. Neponechává žádnou další naději. Na mém výrazu je na okamžik znát smutek a poté snad i známky vzteku. Snad na sebe samotného, že jsem si návratem Nesmrtelného nechal novou naději tak rychle dostat pod kůži. Nicméně se to na sobě snažím nedat nijak zvlášť znát a reaguji na to jenom přikývnutím.

Padlo tam moc dobrých mutantů. Přátel. Poté, co se mi podařilo poskládat ty zbytky přeživších, jedno dítě napadlo tady zřídit památeční zeď pro padlé. Za dobu mého vedení na ní přibylo už dost jmen. Myslím na každého z nich, když prolévám lidskou krev.

Jen zamyšleně koukám do prázdna, když mi muž s implantátem předkládá další důvody, proč má otázka byla tak fatálně naivní. Poté však již natočí mapu zpátky ke mně. Trhnu hlavou, promnu si oči a vytáhnu ze zásuvky tužku. Muž se mi nijak nezdráhá sdělit mi spoustu informací o Paradise. Jsou dokonce tak podrobné, že rovnou trochu upravím pro přehlednost měřítko. Zbytek zaznačím obecně, případně nějaký pojem vepíšu do legendy.

Ten muž je nejspíš opravdu na naší straně. A tyhle informace mohou být velice cenné, pokud bychom někdy plánovali se do města..vrátit.

Dokreslím poslední údaj do mapy a zběžně si ji prohlédnu. Vzhledem k podmínkám to vypadá celkem úhledně a hlavně pochopitelně. Poté muž mluví ještě mluví o celách pro mutanty. Když mluví o vycházkové lokaci, trochu nevěřícně zakroutím hlavou. Je na mně znát, že bych na takovou nabídku - vycházková cela za pomoc Paradise - reagoval tak plivnutím do tváře.

"Děkuji vám za informace, pane.. "

Dám mu prostor pro jeho jméno. Ano, příchod člověka až do základny odboje mě původně trochu vyděsil. Ano, mám tendence většinu lidí zabít hned co je uvidím. Zvláště teď, když nedávno padla taková spousta mutantů. Ale tenhle člověk pomohl Nesmrtelnému a dokonce je odhodlaný spolupracovat. Možná se mu bude dát věřit. Poté se do rozhovoru přidá Wolverine s informací o tunelu.. Ta zpráva mi nejprve vyrazí dech.

"Takže bychom mohli zpátky do města. V ideálním případě nikým nezpozorování. V tom horším bychom alespoň nemuseli čelit všem naráz a alespoň bychom se vyhnuli tomu štítu.."

Na okamžik s těmito myšlenkami přestanu, zvednu se, ruce opřu o stůl a hledím do mapy, kterou jsme před chvilkou s Bevisem doplnili.

Když jsem tu Nesmrtelného viděl naposledy, rozhodl se s ním Archangel dobít město. Teď je Archangel mrtvý a většina jeho následovníků taky. Nedělám právě teď stejnou chybu ? Nepohřbí tohle mé rozhodnutí všechny ty střípky odboje, které jsem se tak dlouho snažil poskládat ? No, to už nejspíš budou muset posoudit další generace. Je to příležitost, kterou nemůžu ignorovat.

"Díky tvému společníkovi budeme alespoň zhruba vědět, co na nás čeká na druhé straně tunelu. Nepůjdeme úplně naslepo a budeme moci efektivně rozmístit týmy.. Ale nevím, kolik dokážu poskládat mužů.

Mluvím částečně spíš sám pro sebe k mapě, až do poslední věty, která je směřována i ke dvěma společníkům.

"Je nejspíš čas vrátit se do města.. A zúčtovat.."

Pronesu s kamennou tváři.

Špatná volba

“Bevis.“ Jemně se pousměji na Isaaka a kývnu mu rádoby na pozdrav. Očividně jsem si svou otevřeností šplhl a ne zrovna málo. Fajn, třeba teď už nevypadám jako zabiják dětí po tom, co jsem se tak vstřícně podělil o všechno, co vím.
Své příjmení raději nedodávám. Kdoví, třeba už o ní slyšeli a jsem si stoprocentně jistý, že kdyby tomu tak bylo, asi bych si další bonusový bodík nepřidal. I když s ní už dlouhých deset let nemám nic společného, její krvavé zářezy padají i na mou hlavu, aniž bych se na tom jakkoliv podílel. To je ta rasová nesnášenlivost a předčasné předsudky, najednou jsem to já, kdo je tu v menšině a utiskovaný.
Sleduji ohníčky v očích velitele Odboje. Zhluboka se nadechnu a pohlédnu na Loghana, upřímně doufám, že se postaví okamžitě na odpor. Už jenom proto, co se mu v Paradise všechno stalo, už jenom proto, co tam s ním prováděli, už jenom proto, že tento Archanděl si očividně neuvědomuje, proti jaké síle se staví.
Chvíli tam jenom tak sedím. Mou přítomnost naznačuje akorát neustálé nervózní bubnování prstů o desku stolu. Poslouchám jeho taktiku. Sotva poskládá několik týmů, ale má pocit, že do města prorazí? Sotva by se dostali na samotku, už by je tam rozprášili.
“Zbláznil jste se?!“ Vyletím dřív, než si uvědomím, co to vlastně dělám, tudíž nejsem schopen svou reakci nijak usměrnit. Vyskočím na nohy jako čertík z krabičky a tvrdým implantátem přitom praštím do desky stolu, jako kdybych chtěl naznačit, že tohle mě opravdu jó rozhněvalo.
“Máte pocit, že se ubráníte celému Paradise? Kolik vás po tom posledním fiasku může být? Copak vám jedna fatální porážka nestačila, potřebujete si ji snad připomenout nebo co?“ Samým rozčilením brunátním. Mám pocit, že se ten chlap absolutně pomátl. Zná načrtnutí města a hned má pocit, že mu to vyhraje celý konflikt. Ale on neví, jak to tam vypadá. Připadá mi, jako kdyby prostě přestal úplně chápat realitu, jak se to kolem nás má.
“Je to šílenství. Rozmetali by vás dřív, než byste se vůbec vyhrabali z chodeb. A zabilo by to i spoustu už uvězněných. Jsou tam děti a ženy. Takhle jim nepomůžete. Takhle se naopak zruinujete.“ Zase se posadím do křesla, ovšem nezdám se být o nic klidnější. Ohlédnu se po Wolverinovi, očekávajíc nějakou podporu z jeho strany. On sice nemohl vidět ostrahu v celé své kráse, ale minimálně mohl mít tolik špatných zážitků, aby se pokusil ušetřit od toho ostatní.
Nakonec se ohlédnu na Isaaka. Asi bylo ode mě hodně troufalé mu takhle lézt do myšlenek, ještě k tomu, když jsem člověk na jeho území. Možná ta otázka plula jenom k Loghanovi a ode mě se očekávalo, že budu zticha.

Ute se snaží vsugerovat nějaké to sebevědomí slečně Asano. Ute pevně věří, že se jí slečna Asano nezhroutí, protože ještě nemá chuť umřít. Uteina superschopnost by mohla projednou fungovat.

Cesta z přístavu

Angela, Hikari, Ute
Ute: ´základní ošetření snad zvládnu´ bohužel není dostatečná formulace, pokud máš v plánu se o něco jako ošetření pokusit, prosím o nějaké rozvedení. Děkuji a omlouvám se, že prudím :D

Z vozu zůstala jen hromada hořících trosek, z čehož vyplývá, že pravděpodobnost, že byste mohly zachránit nějaké vybavení je absolutně nulová. Momentálně Vás tedy na tomto místě nic nedrží spíše naopak. Angela, kterou stále ještě podpírá Ute je v šoku, takže Vám minimálně prozatím příliš nápomocná pravděpodobně nebude. Má velmi nezdravou barvu, která přechází střídavě od zelené po nezdravě bílou. Při pohledu na kovovou tyč, jenž jí kouká ze stehna, zbělá ještě o něco málo víc, přičemž se nepatrně roztřese.

Angela

Nedokážeš čistě myslet. Jediné co si, tak nějak uvědomuješ, že jste právě zažili nehodu, která dva lidi stála život. Někdo tě vytáhl ven z auta. Z vozu jsou momentálně naprosto nepoužitelné trosky. Cítíš bolest v pravé noze. Když se podíváš na svou pravou nohu, vidíš kovovou tyč, která prochází stehnem – jak upadáš do šoku, tak téměř ihned pocítíš nevolnost, pokud to vůbec jde, tak zbledneš ještě o něco víc, mírně se rozklepeš.

Hikari

Ač se situace zdá poněkud bezútěšná slova, která k Tobě pronesla Ute Tě povzbudí a dodají Ti novou várku odvahy a optimismu. Pravděpodobně to nebude, tak zlé jak to vypadá, kdyby to byl cílený útok, jistě by po Vás už někdo začal střílet nebo něco podobného, takže to snad byla opravdu jen zapomenutá mina. Víš, kterým směrem se nachází sídlo Odboje – autem by cesta trvala ještě dalších 40 minut, takže bunkr musí být ještě dobrých 25 km od Vás. Je pravděpodobné, že dříve než se dostanete ´domů´ po svých, bude Vás někdo postrádat. Pokud budete chtít najít jin úkryt, možná byste se mohli porozhlédnout po nějaké sutině domu či něčem podobném – v této oblasti sice nejsou úplně časté, ale s trochou štěstí…

Bouře

"Zvládnete nás dovést do zákrytu."

Ozvala se přeživší žena. Jediná z našich hostů, která stále ještě dýchala.

„Ano.“ Budu muset... Pohled mi sklouzl k Angele z jejíž nohy stále koukal kus nějaké kovové trubky a z rány vytékala rudá krev. V těchhle polních podmínkách si to ale nemůžeme dovolit vytáhnout. Krvácení by se mohlo ještě zhoršit a pokud by měla poškozené nějaké větší tepny... Raději jsem se snažila na tuto možnost nemyslet.
Sundala jsem si z krku šátek, který jsem běžně používala na ochranu obličeje v situacích jako byla třeba tato, ale teď tu byly nutnější věci.

Posadím Angelu na zem, ale ta se mi začne pomalu ale jistě hroutit, jak ztrácí vládu nad svým tělem. Zatraceně! Začne se ve mně zdvihat vlna vzteku vyvolaná bezvýchodností této situace.

„Prosím, podržte mi ji...tady.“ Ukážu Ute, aby ji alespoň trochu podepřela a já šátek uvážu nad ránou a pořádně jej utáhnu, abych přeci jen trochu omezila průtok krve do nohy. Nic víc...Nic víc už teď neudělám.

Bouře kolem nás hučela dál a já se snažila si alespoň rukou zakrýt nechráněný obličej, ale nepřineslo to moc úspěchu. Ovšem jedna věc mě zarazila. Proč po nás nikdo nestřílí? Byly jsme tu jednoduchý cíl, ale nikde se nikdo nepřibližoval a ve vzduchu se nenesl zvuk výstřelů. Možná, že to nebyli lidé z Paradise. Tedy ne tak přímo... Vzpomněla jsem si na několik nehod, které se staly našim lidem, když omylem stoupnuli, nebo najeli na zapomenutou minu nebo jinou výbušninu. Přeci jen tohle všechno byla válečná zóna a podobných věcí tu ležela asi spousta.

„Pojďte....“ Rozkašlala jsem se, jak mi písek vlétl do úst. „Někde tady... by měly být trosky starého města.“ Pokračovala jsem přerušovaně. Létající písek nám, ale zakrýval okolí a proto jsem si stále nebyla jistá, jestli termín “někde tady“ je až tak přesný. Ale nemáme jinou možnost...

„Angelo?“ Sklonila jsem se k ní a přiložila ji ruku na tvář. Její pleť nabrala už nezdravou bledou barvu a byla na dotek studená. Nemáme moc času... Měla jsem obrovskou chuť něco zničit, rozbít, roztavit. Cokoliv, abych se zbavila téhle neskutečné frustrace. Začala jsem v mysli počítat pomalu do deseti...Jedna...Dva.... Potřebovala jsem uvažovat jasně a čistě.

Přehodila jsem si Angelinu ruku kolem ramen a kývla na Ute, aby udělala to samé. Já samotná neměla šanci Ange někam odnést. Ne, teď bez slunce. Zkusila jsem se alespoň trochu rozpomenout, kde jsme běžně vídávali polorozpadlé trosky budov a vykročila tím směrem. Zároveň jsem aktivovala svou vysílačku a pokusila se spojit s Odbojem. Angela neměla moc času... možná ani ne hodinu a já nemohla jen tak nečinně stát a přihlížet jak umírá.

„Haloo...“ Opět záchvat kašle. „.. Tady Hikari...Měli jsme nehodu... Jsme v údolí... 25 kilometrů jižně....od základny. Potřebujeme lékařskou...“ Tentokrát jsem se rozkašlala tak silně, že jsme se musely na chvíli i zastavit. Ten písek byl všude. Nedalo se pořádně dýchat. Oči pálily. Ale muselo se jít dál. Opět jsem se trochu narovnala v zádech a vydala se směrem, kde jsem doufala, že najdeme trosky města, nebo alespoň nějaký použitelný úkryt.

Pořád bunkr

Ještě dumám nad Isaakovými plány, když se ozve Bevis. No, ozve... začne jančit. Napřed na něj zírám dost překvapeně - nepamatuju si, že bych ho kdy zažil takhle rozparáděnýho, ale oproti jeho normálnímu chování je to příjemný osvěžení. A kromě toho ví, o čem mluví, na rozdíl tady od pana Kamikaze.

"Nechci ti brát iluze, ó velký velký, ale má recht" ozvu se, sotva Bevisovi doběhne páska, dřív než šéfa odboje napadne ukázat mu, kde je jeho místo. "Vona by sice byla krása tam vletět, vyhodit do luftu pár baráků, zmícit ňáký generátory energie a pomordovat pár desítek vojáků a civilistů a zase se vypařit, jenže k čemu to bude? I dyby se nám podařilo votamtaď dostat se všema rukama a nohama, pudou po nás jako psi a ten tunel najdou a vobsaděj, pokud už to neuďáli. A krom toho, dovedeš si představit ty vodvetný akce, že jo? Další zničený usedlosti, vraždění vězňů...

Hele, Isaaku, nemáme na to vobsadit celý město ani je držet v šachu - je jich víc a maj lepší vybavení a techniku. A většina těch chlapů netouží po ničem jinym, než bouchnout si do mutanta. Nakráčet tam je jako donýst jim vánoční nadílku s předstihem. Plánovat v týdle fázi útok je sebevražda."

Na rozdíl od Bevise mluvím úplně klidně, chladně a téměř nezúčastněně. Ne že by mi ta debata byla ukradená, to ani náhodou. S gustem bych jim do tý jejich oázy vletěl a naporcoval na nudličky každýho vojáka, co by mi přišel pod ruku, jenže si docela dobře pamatuju, jak strašně se to posralo před devíti lety a nemám důvod doufat, že tentokrát by to bylo o něco lepší.

"Spíš než nad pomstou by bylo lepší přemejšlet nad tim, jak dostat co nejtišejc ven co nejvíc těch chudáků, kerý tam držej. Dokud maj podzemí našlapaný mutantama, můžou z nich těžit a klidně je použít jako živej štít proti nám. Dyž se nám povede vosvobodit aspoň část z nich, bude to pro nás znamenat jak další informace, tak posilu.

Což mi připomíná, chtěl bych vidět ňákej přehled toho, co a koho má tajlecten cirkus k dispozici, ať vim, s čim se dá a nedá pracovat," poručím si. Ty narážky na nedostatek lidí ve mně totiž moc velkou důvěru nevzbudily a budu klidnější, až získám nějakou představu o tom, jak ten odboj v současný době vůbec vypadá.

Sídlo odboje

Bevis, Isaak, Wolverine

*Buch! Buch!* ozve se krátké, ale zřetelné zaklepání na kovové dveře. Ihned poté do místnosti nakoukne Gabriel, muž, který byl spolu s několika dalšími vyslán na zběžný průzkum okolí.

Vzhledem k tomu, že bunkr se nachází na jednom z nejvyšších míst v okolí, poskytuje velmi dobrý výhled, který usnadňuje odhalení nepřítele. Výhled rozšiřuje i fakt, že okolní lesy, jež tu pravděpodobně kdysi byly, zde již nejsou. Stejně jako na mnoha dalších místech zde zbyla pouze zpustošená příroda. Další výhodou umístění bunkru je, že pokud by úkryt Odboje přeci jen někdo odhalil, musel by projít přes velkou nechráněnou plochu, takže by se stal snadným cílem.

“Isaaku…“ jeho hlas ztichne, hned poté, co jeho zrak zaregistruje návštěvníky. Jeho pohled se s jistou nelibostí zastaví na Bevisovi , kterého pár sekund provrtává. Nakonec nejspíše usoudí, že když už se těmto dvěma podařilo najít Váš úkryt, jsou informace tohoto typu jedno, takže pokračuje. “Prozkoumali jsme okolí a myslím, že si můžeme být jistí, tím že je nikdo nepronásledoval. Musel by být neviditelnej. Pro jistotu jsem však na dalších šest hodin zesílil hlídku. Když se sem někdo přiblíží, dozvíme se to včas.“ Z jinak tiché chodby se začnou ozývat nezřetelné hlasy, které Gabriela donutí dveře zavřít. Jeho výraz o něco zvážní. “Asi před deseti minutama jsme zachytili zprávu od Hikari. Teda spíš začátek zprávy… Vlastně jsme zachytili jen: ´Haloo… Tady Hikari… Měli jsme……´ Bohužel se nám nepodařilo s nimi navázat spojení. Nejspíš nás ruší ta zatracená písečná bouře. Do plánovaného návratu mají ještě kolem půl hodny a ne vždy to vyjde podle plánu, takže to nic nemusí znamenat. Na druhou stranu jsem myslel, že bys to měl vědět…“

Cesta z přístavu

Angela, Hikari, Ute

Z vysílačky se místo odpovědi ozve šum a praskot, který po chvíli ustane. O spojení s Vámi se nejspíše někdo pokusil, ale ať se Vám snažil sdělit cokoli, neměli jste šanci, obsah zorávy zachytit. Je tu jistá naděje, že oni Vaši zprávu zachytili srozumitelně. Na druhou stranu je fakt, že od sídla Odboje jste ještě relativně daleko a písečná bouře ruší Váš signál, jak jen to jde.

Rychlý sled událostí

Bevis, ještě před chvilkou bojící se zvednout pohled od špíček svých bot náhle vyskočí na nohy a praští do stolu. V ten moment mi ruka automaticky sklouzne pod kabát ke zbrani. Spíše reflex, než úmysl našemu hostu ublížit. Zatím. Překvapeně vykulím oči, když sleduji jeho zápal. Když však začne mluvit o posledním fiasku, tentokrát praštím do stolu já. Byť ne tak tvrdě, na rozdíl od Bevise musím brát ohled na své klouby.

"Jak se opovažujete mi připomínat naše ztráty ! Vy lidé se schováváte za svým štítem, ale my jsme tady loveni jako zvířata ! Všechno je tu rizikem. Jistě, nebude to lehké. Bude to chtít plánováni a techniku. Ale není to beznadějné. Nebudou připraveni, zasadíme citelné rány a zase zmizíme."

Intenzita hlasu automaticky stoupne. Sice přímo nekřičím, ale už k tomu nemám daleko. Bevisův přístup mě zrovna nepotěšil. Ono, má pravdu ohledně možného rizika, ale nemůžeme se pořád schovávat ve stínu. Dříve či později najdou i tento úkryt. Uštvou nás. Než však stihnu absolvovat s Bevisem dalším výměnu argumentů, vloží se do toho Wolverine.

Nejspíš má pravdu. Hodně mutantů by tam asi zůstalo. Ale rozhodně by to mělo svůj smysl. Odvetných akcí se nebojím. Když teď narazí nějaký voják z Paradise na mutanta, zabije ho. Jaký by v tom mohl být po našem útoku rozdíl.

"Ano. Vysvobodit mutanty by mělo být hlavní prioritou. Poskládám malý tým těch nejlepších a půjdeme pro ně."

Kývnu na souhlas směrem k Nesmrtelnému. Sundávat dalším svému druhu okovy je mým nejdůležitějším cílem. Cílem dokonce tak velkým, že snaha o něj je silnější než touha po pomstě. Navíc by nám to mohlo přinést již ony zmíněné výhody. Když se chystám Nesmrtelnému odpovědět na jeho otázky ohledně stavu odboje, vejde do mé pracovny další muž. Gabriel nese nejdřív dobré zprávy. Nesmrtelný nebyl patrně nikým sledován. Jeho další zprávy jsou ovšem více než znepokojující.

Sakra ! Hikari si je vědoma toho, jak těžké je se s námi spojit, zvlášť v takovém počasí. Rozhodně by se nás nesnažila kontaktovat jen proto, aby nám řekla, že měla štěstí ! Podělaný přístav !

"Hikari může být i s Angelou v nebezpečí. Prověřím to osobně. Jdete se mnou ? .."

Otočím se na své dva hosty, ovšem je to spíš řečnická otázka. Nesmrtelný by se mohl hodit a Bevise tu rozhodně nechci nechat s Gabrielem samotného. Nemuselo by to skončit pěkně. Tak či onak rovnou vyrazím z pracovny k vozu. Sebou si samozřejmě vezmu vysílačku, kdyby se s námi Hikari zkoušela spojit znovu. Možná má Gabriel pravdu a nic to nebude. Ovšem raději budu za paranoidního idiota, než za idiota, který svým lidem nepomohl. Nevím sice, kde teď jsou. Ale znám trasu jejich cesty a tak se rozhodnu vydat po ní.

Rychlá rota do akce

"To sem zvědavej," zahučím nepříliš přesvědčeně. Rád bych měl jeho jistotu, že to všecko půjde tak snadno, jako si to maluje. Budeme mít štěstí, když se nám odtamtud povede vůbec dostat nám samotnejm, natož nějakejm osvobozenejm vězňům.

'Na druhou stranu, už to je skoro rok, tak si třeba myslej, že sme někde zkápli, jak sme se snažili dostat ven, nebo tak něco, a vubec si nepřipustěj, že by se nám mohlo fakt podařit zdrhnout, tim spíš že bysme jim tam přivedli zpátky návštěvu.' Ušklíbnu se pod vousy. 'A třeba nás čekaj s hudbou a ohňostrojem a nabídkou na mír a humanitární pomoc.'

Kdo je tady zase pesimista? Tohle je tvrdá realita. Za posledních pětadvacet let se nestalo nic, co by mi dalo důvod myslet si, že něco půjde snadno nebo aspoň bez obětí. A celej slavnej odboj momentálně ze všeho nejvíc připomíná mrňavýho zablešenýho raťafáka, co se věší na nohavice obrovi, kterýmu stačí zvednout nohu a udělat z něj mastnej flek. Možná že změním názor, až budu vědět, jak vypadají stavy, ale dost pochybuju, že se to stane.

Na nově příchozího se zadívám zhruba stejně hnusně, jako se dívá on na nás. Na jednu stranu je mi jasné, že si musí být jisti, na druhou si to podezření ze sledování beru trochu osobně - tak zrezlej snad ještě nejsem.

Gabrielovu druhou zprávu poslouchám spíš jen na půl ucha v přesvědčení, že se mě to nijak zvlášť netýká. Zbystřím až v okamžiku, kdy Isaac vysloví jméno "Angela". Ihned si vzpomenu na ten závan pachu u vchodu, kterej mi připadal známej. Ale... je to fakt možný? Takováhle náhoda?

Vzhledem k tomu, že existuje jen jedinej způsob, jak to zjistit, jsem na nohou a na odchodu jako první. To by měla být dostatečná odpověď na otázku.

Pri tornáde

Hikari sa snaží komunikovať so základňou a počujem, ako nik nereaguje. Všetko moje sústredenie bolo do teraz na tom, aby sa mi podarilo postaviť, podopierajúc sa svojou telekinéziou. No nevychádza to moc dobre. Môžem byť len rada, že ona a nemka ma podopierajú.

Vysielačka šuští a zdá sa, že nás nik nepočuje. Takto sa nik nedozvie, kde sme. Aj keď nás pôjdú hadať, sme uprostred pustiny a bez možnosti komunikácie. Iba ak...
"Skúsim to ja." Možno som na tom teraz fyzicky zle, ale hlava mi funguje. Nechám svoju váhu spočinúť zas doslovne na pleciach oboch žien a napnem svoje zmysli.

"Issak... Issak... Issak..." Hladám známu myseľ. Je to v ceľku ťažké, keďže neviem, kde presne sme a či bude v dosahu. Snažím sa, ako to len ide. Žiaden obraz. Potom záblesk. Niekto z mojej minulosťi. Logan. Niečo mi to celé pripomína, ale je možé, že je to spomienka z príliš ranného detstva. Super. Už mi začína mátať vo veži. A potom posledný pokus. Tá istá správa vyslaná do "éteru" pre kažho, kto "operuje" na rovnakých mozgových vlnách, ako Issak, zopakovaná pätnásťkrát. Nik iný ma v tejto chvíli v rámci povstalcov nenapadol, takže ide jemu. Dúfam. Správa je jednoduchá. "Havária. Tornádo. Mŕtvy a zranený. Potrebujeme pomoc." Zakončené odtušenými koordinátmy. Môžem len dúfať, že ju zachytí Issaka že, ak ju zachytí aj niekto iný, nepôjde po nás alebo nás aspoň nenájde pred Issakom.

Logan. Prečo sa mi musel pripomenúť zrovna teraz? Áno, život v Kanade bol spojený s mnohými zraneniami a daktoré boli horšie, než toto. Ale na druhú stranu, ostatné neskoršie zranenia takéto asciácie nevyvolávali. Asi je to tou divočinou vôkol alebo naozaj čosi z ranného detstva. Aspoň, že tentokrát tu niesom sama. Hlavou mi prebehne, čim skončil môj posledný pobyt v divočine o samote. Mala som potom dosť dlho problém sa s tým vyrovnať a ľuďom som sa vyhýbala ešte viac, než do vtedy. Je to jedno z mojich malých temných tajomstiev a rozhodne ho nemám v pláne rozširovať. Stačí, že každý, kto o ňom vedel, resp. zúčastnil sa ho, je mŕtvy, s výnimkou mňa. Po chrbte mi prebehne mráza a mám čo robyť, aby som sa aj pri podopieraní udržala na nohách. Práve od toho dňa si dávam pozor sa na nikoho nenaviazať. Nikomu neverým. Nomu nedávam vydieť svoje skutočné ja.

Nečakám odpveď. Je možné, že by našli spôsob, ako dať vedieť, ale je to málo pradepodobné. Miesto toho ostáva len čakať a dúfať. "Mali by sme si nájs nejaký úkryt." Poviem obom mojim koleginiam.

V bouři

Silný vítr burácel kolem nás a proháněl mračna písku v šíleném tempu. Všude kam jsme se jen podívaly byl chaos. Až jsem se kolikrát přistihla, že ani pořádně nejsem schopna rozlišit, kde je zem a kde nebe. Protivná malá zrníčka štípala v očích nose i krku. Nádech a výdech, tak prosté životní úkony, začínaly být v těchto podmínkách jednou z nejtěžších věcí.

Zkusila jsem zkrotit záchvat kašle, který si vyžádalo podání zprávy velení. Jestli tohle byl nějaký obranný mechanismus, tak v těchto podmínkách vůbec nefungoval. Měla jsem pocit, že jsem během těch několika rychlých nádechů vdechla do plic hromady písku. Přesto jsem se pokusila sípavý dech zklidnit a potlačit další popud ke kašli.

Zamžourala jsem na Ange, od které se ozvaly nějaká slova. Ihned jsem se k ní sklonila, aby je nepřehlušil vítr. Trochu mi po nich přeběhl mráz po zádech. I v těchhle podmínkách a s velkou ztrátou krve se Angela stále ukazovala jako ta z nás dvou, která uměla za každé situace chladně a logicky uvažovat. Trochu se mi sevřelo hrdlo. Tušila jsem jaké rizika s sebou přináší kontaktování základny, ale Angela neměla mnoho času. Vím, že ona by raději volila smrt, než prozrazení odboje. To stejné i já, ale abych rozhodovala o životě někoho jiného? O životě Angely? Bylo to...těžké. A nemohla jsem být zodpovědná za další...

Do reality mě vrátila až další Angelina slova. Ano, to bychom měly. Jinak nás to tu udusí s snad i zasype a nenajde nás jak Paradise, tak odboj. Myšlenky jsem si raději nechala pro sebe. Pokud bude mít Ange sílu, tak si je přečte. Nechtěla jsem riskovat další záchvat kašle, jen pro těch několik nevýznamných slov.

Ještě jsem párkrát poklepala do vysílačky, která párkrát zachrčela, ale dále se z ní už nic neozývalo. Vypadalo to, že bouře ruší kompletně naše vysílání. Zatraceně! V tuhle chvíli se nám skutečně začínaly tenčit možnosti. Jen jsem tiše kývla na souhlas a trochu si Angelinu ruku poposunula na ramenou. Další kývnutí pak patřilo Ute a dávalo jasný pokyn k tomu, abychom vyrazily.

Toto údolí jsem znala a skutečně tu někde byly trosky starého města. Ovšem vše bylo skryté za mračny vířícího písku. Zkusila jsem si v hlavě načrtnout základní plánek s rozmístěním několika orientačních bodů, o kterých jsem věděla, kde jsou. Alespoň teď se mi snad má paměť bude na něco hodit. Takže tady byl vrak auta. Tudy jsme přijeli... a tím pádem zhruba tam tím směrem by mělo být to město. Snad..

Vykročily jsme těžkou chůzí, zatímco se vítr opíral do našich těl...

Trosky města
Omlouvám se za svou navigaci, pokusím se si do budoucna ujasnit, kde je S, J, V a Z…

Angela, Hikari, Ute

Jak na Angelinu snahu o kontaktování Odboje či někoho, kdo by z něj pocházel a byl poblíž, tak na Hikarinu snahu o spojení pomocí vysílačky, nikdo neodpověděl. Nezbylo Vám tedy nic jiného než se vzít svůj osud do vlastních rukou a vydat se hledat úkryt, který by Vám poskytl přístřeší před písečnou bouří, která již nabyla na své plné síle.

Po jednotném rozhodnutí, že musíte někam do úkrytu, se vedení ujala Hikari, která se po krátké rozvaze vydala jiným směrem, než se nachází odboj a jiným směrem než se nachází přístaviště. Prvních deset minut se Vám nešlo zrovna dobře. Písek ve větru poletoval, takže jste téměř nic neviděli. Nutno dodat, že ty malá otravná zrna, dokážou vlézt téměř kamkoli. Bohužel pro Vás se po prvních deseti minutách situace ještě zhoršila, i když to až do teď působilo téměř nemožně. Vítr se otočil a začal foukat přímo proti Vám, což pokud to ještě vůbec bylo možné, udělalo písek ještě nesnesitelnějším, nemluvě o tom, že Vás silné nárazy větru brzdily při chůzi. Nakonec jste kvůli tomuto faktu a Angelině stavu museli Vaší trasu trochu upravit, abyste vůbec byly schopny pohybu.

Cesta písečným peklem mohla trvat desítky minut, pravděpodobně byste, ale věřily tomu, že to mohly být i hodiny. Když se konečně počasí umoudřilo do takové míry, že jste byly schopny alespoň trochu sledovat okolí, několik set metrů po Vašem pravém boku jste spatřily trosky tří domů. Celé toto místo, ohraničeno z větší části rozpadlým či chybějícím plotem, působilo neobydleným a opuštěným dojmem. Narazili jste na cestu, která ještě na nějakých místech zdánlivě připomínala silnici a vedla k nalezenému útočišti. Prošli jste okolo zbytků dětských houpaček a polorozbořené lavičky. Váš pohled nejspíše upoutala stále stojící dopravní značka, označující hlavní silnici. V tom se za Vašimi zády ozvala rána, kterou jste slyšely i v tomto nepříjemném počasí. Když jste se otočily, nespatřili jste nikoho. Zvuk pravděpodobně vydala rozpadlá tříkolka, kterou zde nejspíše zanechal vítr, jelikož zde ještě před chvíli nebyla. Z domu nejblíže u Vás, po Vaší pravici toho příliš nezbylo, ani střecha. Stejně působí i dům, který se nachází na druhém konci „osady“. Nejstabilněji působí dům pár desítek metrů od Vás po pravé straně.

Cesta k útočišti

Šli jsme dál. Noha střídala nohu, ale peklo kolem nás se však stále neuklidňovalo. V hlavě jsem si bezpřestání opakovala trasu, kterou jsme ušly a orientační body, z kterých jsem vycházela. Vše však bylo už jen pouze v mé mysli, protože celé naše okolí se dalo popsat pouze jedním slovem. Písek. Na druhou stranu mi toto soustředění pomáhalo vyhnat z hlavy jiné myšlenky. Strach o Angelu... Vzpomínku na ty mrtvé... A vůbec obavu o přežití klidně i několika dalších minut. V tak silném větru člověk nikdy nemohl tušit, jestli se z mračna písku nevynoří nějaký letící kus plechu, nebo něčeho podobného a nezasáhne vás. V tomto případě ale nezbývalo nic jiného než doufat, nebo se modlit.

Jak naše cesta pokračovala, začínala jsem mít pocit, že se situace kolem nás stále zhoršuje a nakonec už to nebyl jen pocit. Vítr se naplno otočil proti nám a do tváří nám hnal mračna písku. Dýchat začalo být skoro nemožné, protože s každým nádechem člověku vlétla do úst spousta všudypřítomných zrnek písku. Nemohla jsem s tím však nic dělat. Mé schopnosti mi byly v této situaci naprosto k ničemu a Angela byla v tak špatném stavu, že pomyšlení na nějakou ochrannou silovou bariéru jsem ihned zavrhla. Tento směr se už nedal dále udržovat a tak jsem nakonec raději rozhodla, abychom zatočily a vítr se nám opřel, když už ne do zad, tak alespoň do boku.

Pokračovaly jsme dál. Pomalu ale jistě jsme procházely bouří, která se po nespecificky dlouhé době začala konečně uklidňovat. Konečně jsme mohly alespoň trochu svobodněji dýchat. V ústech jsem však stále cítila zrníčka písku a v krku mě škrábalo. Oči jsem měla rudé a pálily. Stále to však nebylo něco, co by nás mohlo zastavit. Musely jsme se s Angelou dostat někam do úkrytu a ideálně zkusit znovu navázat spojení se základnou.

Najednou začala být zem pod našima nohama až nepřirozeně tvrdá a rovná a já si všimla, že jdeme po jedné ze starých cest. Ta nás musí jistě k něčemu dovést! S novým elánem jsem přidala trochu do kroku a za chvíli jsme už mohly vidět několik polorozbořených staveb, ke kterým jsme se blížily. Vypadá o tu opuštěně. Snad...

Pozorně jsem se rozhlížela, když jsme kolem těch ruin procházely a mířily k asi nejvíce celistvému domu. Mezi slepými jednooký králem. Prolétlo mi hlavou, když jsem viděla ty poničené stěny a chatrnou konstrukci, ale nedalo se nic dělat. Všechno bylo teď lepší, než zůstávat venku. Došla jsem tedy ke dveřím domu a nakoukla dovnitř, jestli tu skutečně nikdo nebude. Prozatím se situace zdála klidná. Rychle jsem opřela Angelu o stěnu a prohlédla si její ránu, jestli se krvácení nezhoršilo.

"Ange? Zkusila jsem, jestli stále ještě reaguje.

Všechno bude v pořádku..." Pokusila jsem se ji uklidnit značně ochraptělým hlasem. Pokud Ange alespoň trochu reagovala na má slova a nebyla už v bezvědomí, tak jsem se otočila na Ute a poprosila ji, aby ji zde pohlídala. Měla jsem v plánu zkusit se dostat na nějaké vyvýšenější místo, které bych poblíž nalezla a navázat kontakt se základnou. Protože pokud by to nevyšlo... Napadalo mě už jen jediné řešení, jak zastavit rozsáhlé krvácení a to rozhodně nebylo... nejšetrnější.

Pustatina a ruiny

Kráčalo sa mi omnoho ťažšie, než Hikari a nemke. Nepriek ich snahe ma niesť a mojej snahe mierne sa držať telekinéziou odľahčená, sa mi párkát podarilo nešťastne klopítnuť a spadnúť. Muselo to byť pre nich hrozne namáhave. Naviše ten pekelný vietor a piesok. V ústach mám sucho, nosom som sa dávno prestala snažiť dýchať a krk horí, ako cezeň so vzduchom cez ústa vdychujem aj piesok. Hikari sa nás sažila niekam nasmerovať. Kam, to som už dávno stratila prehľad a noha ma bolí, čím ďalej, tým viac. Aspoň, keby som nebola zranená. Pokúsila by som sa odkloniť od nás vietor. Ale takto...

Do rany sa mi dostal ďalšípiesok a ja sýknem bolesťou. Ak pôjdeme ešte dlho, nedám to. Ďalší krok z nohy na nohu. V čase, keď dosiahneme akúsi cestu, pozostatok minulosti, kráam už len na autopilota. Ženie ma pud sebazáchovy. Moja myseľ je takmer "vyhoretá". Začínajú sa ma chytať mdloby. Rachot trojkolky ma na chvíu vytrhne z môjej mizérie a zazriem nejaké obrisy budou. V tomto čase sa už poriadne nedá povedať, že by som vnímala. Som len krôčik od odpadnutia. Za iných okolností by som snáď prebehla okolie mentálnym zrakom, ale teraz nemám už ani dosť sily na to, aby mi to pršlo na um. V čase, keď sa dostaneme do akéhosi útočis, už nevnímam vôbec a moje nohy vypovedia službu úplne. Zrútim sa na zem a ležím bez hnutia v neprirodzenej polohe...

Sen a Mám skoro tri roky a rodičia ma zobrali za strýkom na Genoshu na vílet. Akýsi pán v červenom nás srdečne uvítal a potom sa obraz zmení. Strýko ma vezie na vlnách na svojom serfe. Je to zábava. Všade na ôkol špliecha voda. More je kľudné. Slniečko hreje. "Alex!" Začujem mamin zhrozený výkrik. Až teraz si uvedomujem, že som ešte batoľa. Alex, tak sa volal strýko. Otočil prkno späť k brehu o chvíľu už počúvam, ako ho mama hreší, že som ešte malá a brať ma na vodu je veľmi nebezpečné a nezodpovedné. To som už ale zbadala iné deti v mojom veku. Stavajú hrad z piesku a ja sa k nim túžim pripojiť. Nelením a už som pri nich... Mdoby na chvíľu prejdu a ja sa pokúšam otvoriť oči. Svetlo ma však oslepuje...

Písečná bouře

Bevis, Isaak, Wolverine

Na Isaakovo prohlášení, že Hikarin pokus o kontaktování odboje prověří osobně, Gabriel spokojeně přikývne. Netváří se nikterak překvapeně, podobnou reakci nejspíše očekával. Následné vyzvání hostů, aby se této akce účastnili, se mu dle jeho znepokojeného a naprosto nesouhlasného výrazu líbí o dost méně. Nicméně i ke svému zjevnému postoji se rozhodne mlčet a spokojí se pouze s tím, že probodne Bevise tím nejošklivějším pohledem jaký svede, “Doufám, že víš, co děláš,“ ta slova již patří Isaakovi. Zmiňovat to, že by si mohl vybrat za společnost kohokoli jiného, považuje za zbytečné. Poté čeká, zda od vůdce na dobu jeho nepřítomnosti přijdou nějaké rozkazy, dříve než se, tak stihne stát je Wolverine na nohou a opouští místnost. Gabriel protočí oči v sloup a následuje ho na chodbu. “Řekl bych, že nejdříve budete chtít jít tudy…“ houkne za Loganem a kývne hlavou opačným směrem, než se nachází hlavní vchod. V čele skupinky se pak vydá hloub do bunkru.

Propletete se holými a studenými chodbami bunkru až k zamčené místnosti. Gabriel se po dvojici ještě jednou nedůvěřivě podívá. “Vy dva, dál ani krok,“ zavrčí. Poté jedním z mnoha klíčů na jeho svazku odemkne těžké kovové dveře. *Cvak.* Žárovka se s hučením rozsvítí a spoře osvítí mísnost. Dveře nechá přivřené, takže obsah místnosti momentálně vidí pouze on a Isaak… – Pokud se Vás Isaak nerozhodne pozvat dovnitř, tak Gabriel stojí výhružně v přivřených dveřích. Pokud se, tak Isaak rozhodne, neobejde se to bez několika kousavých Gabrielových poznámek.

Nyní se můžete vydat na místo, kde Odboj přechová veškerá své vozy. Zvolíte ten nejvhodnější na Vaši misi a nastoupíte do něčeho, co vzdáleně připomíná tank. Přeci jen nevíte, jaké podmínky na Vás tam venku čekají…kromě nepříjemné písečné bouře, která tam již vládne.

Vítr se opírá do vozu, ale ač podmínky venku vypadají opravdu strašidelně, uvnitř vozu se cítíte poměrně bezpečně. Nevíte kde přesně hledat, takže nejsnazší je vydat se po cestě, kterou běžně využíváte, potřebujete-li k přístavu.

Během cesty bouře ještě zesílí, Vás to naštěstí příliš trápit nemusí, jediné co by mohl být problém je opravdu špatná viditelnost. Je dost možné, že i kdyby zde někde Angela s Hikari byla, mohli byste je přehlédnout. Vysílačka nefunguje – stále jen šramot. Naštěstí pro Vás se po nějakém čase bouře o něco zmírní a viditelnost zlepší, tudíž si všimnete něčeho, co připomíná trosky vozu, z části již zavátého pískem.

Sklad munice
Budeš muset omluvit mou omezenou znalost podobných věcí…
Máš-li k tomu nějaké poznámky, dodatky či požadavky, tak se ozvi .)

Malá spoře osvětlená místnost skrývající většinu Vašich „pokladů“ získaných při boji s lidmi. Nachází se zde:

Chladné zbraně:
-2x Švýcarský nůž – malý praktický nožík obsahující: velký nůž, otvírák na láhve, otvírák na konzervy, šroubovák, odstraňovač izolace z drátů, vývrtka, nůžky a mini-šroubovák. Je prakticky nesehnatelný.
-22x Útočný nůž, Lovecký nůž - nějakou variantu tohoto nástroje u sebe má téměř každý lidský voják, není tedy zase těžké se k nim dostat. S trochou zručnosti by se něco podobného dalo i vyrobit.
-5x Dýka - většina těchto nástrojů byla vyrobena přímo zde v Odboji na žádost majitele, který je již po smrti.
-1x Meč - jeden a půl ruční dobře vyvážený meč. Vyrobený zde. Výška bývalého majitele 170 cm.
-3x Vrhací nůž
-1x Mačeta

Střelné zbraně - jsou nenabité, v závorce uveden počet nábojů
Inspirace CS
-2x Brokovnice – Benneli M3 Super 90 - 8 ran (celkový počet 40)
-1x Glock 18 Select Fire - 20 ran (100)
-2x Beretta 96G - 15 ran (90)
-1x Samopal FN P90 - 50 ran (50)
-5x MP5
-5x AK-47 - 30 ran (300)
-1 Sig SG-550 Sniper - 30 ran (15)
-1x M249 Para - 100 ran (200)

Energetické zbraně - využívány hlavně v poslední době Paradise
Inspirace SW
-7x Blaster - Všechny používají stejnou technologii, využívají tzv. "blasterový plyn", ze kterého vytvoří vysoko-energetický paprsek, který při zásahu způsobuje poškození všech běžných organických i anorganických materiálů. Po stisknutí spouště se plyn dostává do konverzní komory, kde je vystaven energetickému výboji ze zdroje, který plyn přehřeje a tak vzniká výboj, který ještě usměrní prismatické krystaly a poté již výboj opustí obrovskou rychlostí hlaveň. Ruční blastery jsou schopny vystřelit tento paprsek až do dálky 30 m a některé až 120 metrů.
-15x Puška - Jsou účinější než blasterové pistole a také mají větší dostřel. Mohou být automatické, střílet dávky, nebo mohou vystřelit rozptýlenou skupinu blasterových paprsků a tedy sloužit jako brokovnice.
-3x Šoková tyč „Energetický obušek“

Granáty
-2x Oslepující granát
-5x Kouřový granát
-3x Výbušný granát
-4x Plasmový granát

Jiné
-1x Neprůstřelná vesta – nefunguje a energetické zbraně
-3x NightVision

Volání o pomoc

„Položíme ji tady.“ Vzhlédla jsem se k Ute a ukázala na holý kus podlahy. Postele ani žádný podobný luxus tu samozřejmě už několik let nebyl a tak jsme musely vzít za vděk alespoň ochranou, kterou nám poskytovaly oprýskané stěny.

Opatrně jsem tam Angelu přesunula a prohlédla si konečně pořádně ránu. Všude na zakrvácené noze se v nánosech nalepil písek a stále v ní vězel ten kovový kus, ale nevypadalo to, že by krvácení pokračovalo. To je dobře. Zhluboka jsem si oddechla. Dávalo nám to trochu více času se zkusit z této nepříjemné situace dostat. Angela byla bledá a ztráta krve ve spojení se šokem si nakonec vybrali svou daň.
Začala jsem horečně uvažovat, jak přesně v takových situacích poskytnout první pomoc a stabilizovat ji alespoň pro tento moment. Nakonec jsem tak nějak pospojovala několik pouček, co jsem již slyšela, nebo i někdy praktikovala a rozhodla se jí podložit nohy, aby měl mozek přeci jen o něco lepší krevní zásobení. Zároveň jsem tak také alespoň provizorně zafixovala nohu s kusem šrapnelu, protože se mohlo stát, že by dostala nějaký záchvat, začala sebou házet a mohla by ten kus z rány nějak uvolnit. Silné krvácení by pak na sebe jistě nenechalo dlouho čekat.
Když jsem byla s tímto hotová, tak jsem si klekla vedle Ange a zkusila jí jemně nadzvednout víčko. Na druhé ruce se mi u prstu objevil jasný světelný bod. Snad neztratila zornicový reflex. Nebyla jsem si jistá, jestli tento typ kontroly platí i pro tuto situaci, ale mohla jsem si to alespoň ověřit. Ange v tu chvíli ale otevřela oči a tak mi celou proceduru ulehčila.

„Ange? Teď ti trochu posvítím do očí, ale nelekej se. Nic se neděje.“ Zkusila jsem ji trochu uklidnit a pak postupně posvítila prvně do levého a pak do pravého oka. Obě zorničky reagovaly a tak jsem si alespoň ověřila, že snad nemá nějaký vážnější otřes mozku.

„Vypadá to dobře..“ Řekla jsem tlumeně spíše sama pro sebe, světlo na mé ruce pohaslo a já se postavila.

„Pohlídejte ji tedy prosím. Zkusím znovu navázat rádiový kontakt. Třeba to tu půjde lépe... Kdyby se cokoliv dělo, tak tady.“ Sáhla jsem pro Angelinu vysílačku a podala ji Ute.

„Takhle se to zapíná, takhle vypíná a když toto svítí, tak můžete mluvit...“ Začala jsem Ute dávat rychlokurz v použití vysílačky. Pravděpodobně to věděla, ale i tak.

„Minimálně tady na ten krátký dosah by to mělo vcelku fungovat.“ Řekla jsem a rovnou to zkusila. Světlo na vysílačkách bliklo a z té, kterou držela v ruce Ute, se ozval můj hlas.

„Raz, dva, tři...To by šlo.“ Ukončila jsem opět spojení.
„Budu pryč snad jen pár minut. Hlašte mi prosím jakoukoliv změnu jejího stavu.“ Požádala jsem Ute a opět si klekla k Angele.

„Ange? Musím jít na chvíli pryč, ale určitě se za chvíli vrátím. Nevzdávej to.“ Dotkla jsem se její ledové tváře. Nemohla jsem si být jistá, jestli mě vnímala, ale doufala jsem v to.

„Držte se.“ Řeknu, když jdu kolem Ute ke dveřím a pak jako by nic zmizím.

Krytá neviditelností vyjdu opět do písečné bouře. Být v centru toho pekla, tak se něčím podobným ani neobtěžuji, ale tady byla viditelnost přeci jen o něco větší. Přimhouřím pálící a slzící oči a rychle se rozhlédnu po okolí. Potřebuji najít nějaké vyvýšené místo, odkud bych snad mohla lépe vysílat. V okolí nic moc není. Jen několik trosek a sežehlých kmenů stromů. Lézt jsem však ani na jedno nechtěla. Nebylo to bezpečné. Ještě bych skončila mnohem hůře než Ange. Procházela jsem rychle okolím, až jsem si všimla, že kousek za vesnicí, ale byla nějaká vyvýšená skaliska. To by mohlo jít. Pomyslela jsem si a vydala se tedy k nim.
Vystoupala jsem na jedno a doufala, že tentokrát to už půjde.

„Haló.. Je tam někdo? Tady Hikari. Ozvěte se.“ Zapnula jsem vysílačku a s napětím čekala na jakoukoliv odpověď.

(PS: doufám, že si ten hod 99% můžu nechat na tuto situaci :P )

Po stopách slečen

Gabriela má reakce nepřekvapila. Zná mě již několik let a tedy dobře ví, že nejsem ten typ, který by s ustaranou tváří čekal za stolem na hlášení. Má volba doprovodu se mu však rozhodně nezamlouvá. Nemusím být telepat, abych viděl ten nesouhlas vepsaný v jeho tváři. I já bych uvítal trochu jiný tým poskládaný z mutantů, které znám a vím co od nich mohu čekat. Ale nechat tu Bevise s Gabrielem samotného by mohlo dopadnout špatně. A nechat tu Wolverina by mohlo dopadnout špatně zase pro Gabriela.

"Vím co dělám."

Odpovím Gabrielovi snad s opodstatněnou jistotou. Poté se vydám za ním i s ostatními několika chodbami do další místnosti. Tam jsem puštěn jenom já. Gabriel si ve dveřích hraje na vrátného.

Ach, ta jeho nedůvěra. Ovšem nechci ztrácet čas dohadováním se s ním. Už tak nejspíš těžce nese jejich přítomnost a já tady stejně nebudu dlouho. Podle zpráv některých přeživších z útoku na město, Logan nic takového nepotřebuje. Já svou zbraň mám vždy u sebe a ten jeho lidský doprovod..

Očima si zamyšleně prohlédnu jednu polici a poté konečně vezmu jednu zbraň. Následně vyjdu zase ven a nechám Gabriela pro jeho duševní klid zase pečlivě zavřít a zamknout. Oba muži mě chtě nechtě museli hold čekat venku. Dojdu k Bevisovi a podám mu zbraň i s pouzdrem a dvěma zásobníky.

"Umíš střílet ? Tohle je Beretta 96G. Rychlá, relativně přesná, spolehlivá. "

Dodám ještě s úšklebkem ve tváři. Nemusím nikomu opakovat, že venku je to nebezpečné a my netušíme, proč se s námi vlastně Hikari snažila spojit. Kdyby přesto Bevis zbraň z nějakého důvodu nechtěl, schovám ji do kabátu. Poté už nasedáme všichni do auta a vyrážíme.

"Nemohl jsem si nevšimnout, že tvůj zájem o tuto misi nějak nečekaně stoupl. Znáš Angelu ?"

Zeptám se Logana zatímco prudce trhám volantem ze strany na stranu, abych se udržel na trase. Když jsem vyslovil jména dvou slečen, začal být o dost aktivnější, než když Gabriel podával hlášení. A jelikož se k nám Hikari připojila až z Japonska, pochybuji, že by šlo v jeho případě zrovna o ni.

Snad není pozdě.. Snad jsem jenom přehnaně paranoidní a Hikari se povedlo problém vyřešit a teď už je někde na cestě k nám. Snad... Sakra !

Počasí se trochu umoudřilo a umožnilo nám vidět trosky vozu. Normálně trosky vozů z Paradise vidím docela rád, ale tento vůz je na naší trase. To nebude náhoda. Do levé ruky vezmu vysílačku, ale z té jde slyšet pořád jenom neurčitý šramot. Zastavím nedaleko vraku a vystoupím z auta. Písek mě okamžitě začne štípat na všech nechráněných částech těla. Nasadím si tedy snad dříve plavecké brýle a zapnu kabát.

"To snad ne !"

Řeknu si spíš sám pro sebe a dalekohledem si prohlédnu nejbližší okolí vraku. Tedy alespoň v rámci možností. No, tentokrát na to moc nedávám, dalekohled hodím zpátky do auta a rozběhnu se k vraku.

Bude prázdný.. Určitě bude prázdný.

Vrak je z části již zasypán pískem, přesto nemusím být zrovna lovecký pes, abych cítil pach ohořelých mrtvol. Nervózně a horlivě se začnu prohrabávat pískem. Je na mě znát strach. Následně se pokusím identifikovat, zda tam neleží Hikari či Angela. Moc dlouho se však na ohořelá těla nedívám.

To chce klid ! Dobře. Hikari odjíždí z přístavu, ale něco se stane a její vůz dostane zásah. Přežije to.. Možná jediná, ale přežije! Povede se jí dostat k vysílačce.. Co dál ? Zkusí se spojit s odbojem a požádat o podporu, ale vysílačka nefunguje. Byl to útok ? Brání se.

Pokusím se představit si postup Hikari, která se s námi zkoušela spojit. Následně prohlédnu okolí, zda neuvidím nějaké stopy, které ještě nezavál písek. Či snad nějaká mrtvá těla dál od auta.

Žádná mrtvá těla. A pokud by si lidé z Paradise dali práci s odklízením těl, určitě by uklidili i ta ve vraku. Možná to byla nehoda.. Takže auto dostane zásah. Technická vada vozidla, chyba řidiče, nebo nějaká ze starších výbušnin.. Hikari se s námi nemůže spojit. Ale není to útok. Co dál ? Odboj je ještě moc daleko. Tady zůstat nemohla, je to příliš na ráně. Vracet se zpátky směrem k přístavu a tedy dál od sídla odboje není logické. Když jsme s Hikari mluvil poprvé, chtěla nasměrovat k nějakým opuštěným troskám bývalých domů. Nejspíš by tam dokázal přežít. Je to průzkumník. Její prací je mapovat různé oblasti. Jakým směrem si šla, Hikari ?

Trhnu hlavou a vrátím se od svých myšlenek zpátky do současnosti a tedy i ke svým společníkům..

"Přeživší se museli někam přemístit. Nějaký nápad jakým směrem ?"

Zeptám se svých společníků a sám se ještě jednou bedlivě rozhlédnu kolem, zda se mi nedostane nějakého vodítka.

Menší výlet

Trhnu nesmlouvavě hlavou, když se mi rozhodne vyčítat naše schovávání se za štítem. Tak pardon, že se zajímám o ty poslední přeživší mutanty, kteří ještě žijí. Proč to lidem neulehčit a pro jistotu tam se zbytkem, který ještě zůstal naběhnout a dát si tak hromadné harakiri. Zhluboka si povzdechnu a sedím beze slova na svém místě. Nebudu se k tomu už vyjadřovat, protože můj názor je tu stejně jenom absolutně nepotřebný, ba naopak urážející, protože jsem ho vyslovil já, člověk.

Samozřejmě, jakmile dost podobnou myšlenku pronese Wolverine, najednou Isaak souhlasí se vším, co bylo řečeno.

Následně vejde do místnosti jeden z těch, co nás přivítal už před bránou. Zírá na mě, nevraživost ve výraze, kterou mu oplácím s tichým klidem a tváří bez výrazu. Nemohl jsem přeci čekat, že mi tu začnou nosit květiny a usmívat se na mě jenom proto, že Paradise zachráním jednoho z nich. Moje ‚lidství‘ je očividně věcí, přes kterou nebude schopno přejít mnoho z nich. Kdyby to jenom pro mě nebylo tak důležité – zůstat tady a být s nimi v kontaktu; s potěšením bych si to zase odkráčel po svých a stal se třeba farmářem, když na to přijde. Rozhodně by to bylo příjemnější, než být tu terčem všech těch zlých pohledů.

Muž, který mě asi nemá zrovna dvakrát rád, začal něco o někom, kdo se ztratil a jejich volání. Nevěděl jsem o koho ani, o co se jedná, což na rozdíl ode mě Loghan očividně ano. Na Isaakovo vyzvání se ani nestihnu ani pořádně zhrozit a můj společník už rozhodnutý kráčí z místnosti ven. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se zvednout a vydat se za ním, být smířen s tím, že holt on je ten, kdo rozhoduje. Sice nemám ponětí, jak jim mohu být tam venku prospěšný, ale je pravda, že se raději budu držet Wolverina, než tady dát přátelské posezeníčko s Gabrielem. To by mému zdraví taky nemuselo prospět. Jsem o tom přesvědčen o to více, jakmile si všimnu výrazu, který mi uštědřil. Pro jistotu se zadívám na zem před sebou, protože tam se na mě aspoň nikdo neškaredí a dále následuji Loghana, jako poslušný ocásek.

Jdu tiše, snažíc se být snad i neviditelný, kdyby to šlo. Jo, tady mě každý nenávidí, ale já bych si třeba nestěžoval, kdybych měl nějakou tu dobrou schopnost k užitku. Takhle po mě jde Paradise úplně stejně jako po nich, možná když k tomu přičteme i nějaké ty záležitosti osobnějšího rázu, jsem na tom hůř než oni a ještě k tomu bez nějaké té výhody v podobě schopnosti, naopak mám absolutně nepoužitelnou levou ruku, jako třešničku na dortu.

Jakmile zahučí Gabriel, abychom se dále neopovažovali pohybovat, zastavím na místě a rozhlédnu se kolem. Snažím se přitom dívat kamkoliv jinam než na dveře, protože nedej bože, třeba by mi za to tady urvali hlavu.

Překvapeně zírám na Isaaka, když mým směrem natahuje zbraň. Čekal jsem ledacos, ale rozhodně mě nenapadlo, že by mi dobrovolně dali do rukou pistoli. “Umím.“ Pronesu hlubokým hlasem a zbraň si od něj nejistě převezmu, snad jako kdybych čekal, že v poslední sekundě ucukne. Nestalo se tak a zbraň nakonec skutečně skončila v mých rukou. Okamžitě mi vytane na mysli vzpomínka vojáka, kterého jsem podobným udělátkem připravil o život. Ztěžka polknu a schovám ji do kapsy své bundy a vydám se k autu, do kterého nasedáme a vyjíždíme směrem ani nevím kam, ani nevím pro koho – prostě někam s nepříjemným pocitem a zbraní v kapse, která mě znervózňuje ještě víc.
Během cesty se Isaak s Wolverinem baví o někom, o kom nemám ponětí, kdo je. Tudíž jenom sedím jako stín, tvářím se, že tam vlastně ani nejsem a doufám, že až tam někam dorazíme, tak se všechno ukáže jako obrovské nedorozumění a všechno bude v pořádku.
Naivní myšlenka, leč s dobrým úmyslem. Když jsme se nakonec dostali k něčemu, co asi před nějakou tou chvíli a mnoho plamenů předtím bylo auto, je jasné, že tohle nějaká neshoda nebude. Vylezeme z auta, přičemž mě do očí okamžitě udeří písečný prach, který nepříjemně škrábe. Přimhouřím oči a ústa si zakryju pravým předloktím, abych za chvilku neměl plíce samý písek.

Isaak se okamžitě vrhne k vraku a začne z něj smetávat vrstvu, která se na něm už stihla usadit. Já pro jistotu stojím opodál a rozhlížím se tak po okolí, jestli neuvidím něco jiného. Ohořelá těla – o kterých víme všichni, díky specifickému pachu spáleného masa; pro něj asi nejsou zrovna příjemná podívaná. Mohl bych se k nim pokusit dostat a identifikovat je zblízka – minimálně bych mohl podle kostí určit pohlaví, pokud by mu to nějak pomohlo, ale nějak se nemám k tomu se mu zrovna v tuhle chvíli ozývat. Už jenom proto, že možná od někoho jako jsem já ani žádnou pomoc chtít nebude.

Ptá se nás na názor. Předpokládám, že je to otázka spíš na Wolverina, beztak nemám moc ponětí, jestli bych mu mohl sdělit něco, co už sám nevěděl. “Hlavně rychle, pokud jsou popálené, v kombinaci s pískem je to čirá agonie.“ Zabručím si spíš pro sebe – tedy především tak, rozhodně se tak nesnažím narušit tok jejich myšlenek, přemýšlím pouze jako to, co jsem – doktor.

Pojedeme na výlet...

Jelikož jsem se zastavil hned za dveřmi, abych počkal na slovutného velitele základny, byla Gabrielova poznámka celkem bezpředmětná. Přesto si neodpustím úšklebek.

"Hele, von má zabudovanou i navigaci. Úžasný, co roboti dneska uměj."

Prohlídkou s průvodcem se ta cesta nazvat nedá, ale i tak si můžu udělat alespoň zběžnej obrázek o velikosti bunkru. A nemůžu se zbavit dojmu, že i když podle zvuků a pachů rozhodně není prázdnej, byl původně navrženej pro víc obyvatel, než jich tu momentálně je. Jsem zvědavej, kolik dalších podobnej základen odboj má... a doufám, že má, jinak vážně začnu řvát.

Na Gabrielovu výzvu jen pokrčím rameny a s rukama založenýma na prsou se opřu o zeď, připravenej čekat, dokud nebudem moct pokračovat. V rámci zabití času se na toho povedenýho vrátnýho ksichtím adekvátně situaci. Vsadím Bevisovy boty, že horší výraz nasadit neumí, i kdyby se přetrh.

"Vzdej to, kámo... tu díru do nás nevyzíráš, dyby ti pámbu všecky hříchy vodpustil," zabručím nakonec, když už to vážně začíná bejt nuda. Aspoň že Isaak si už vyřídil, co potřeboval. Ta gorila mi začíná jít na nervy.

V garáži se vyšplhám do kabiny pásáku a přivážu se. Zaznamenám přitom, jak uvnitř mě narůstá napětí. Vozidlo se pohybuje daleko pomalejc, než by se mi líbilo a chvílema mám dokonce dojem, že by bylo rychlejší, kdybysme šli prostě pěšky, bouře nebouře.

Na Isaacovu otázku odpovím vyhýbavě: "Znal sem jednu. Dysi dávno." A vrátím se k zírání z okna, aniž bych to dál rozpatlával. Buď jsem se seknul a v tom případě to nemá cenu, nebo ne a i tak je mu po tom celkem kulový.

Moje nervozita vzrůstá až do bodu, kdy to začne bejt vidět. Svaly čelistí mi pocukávaj a párkrát se přistihnu, jak klepu prstama do plechu. Radši si sevřu jednu ruku druhou a vyvolám ze svojí už dávno ne úplně spolehlivý paměti pár relaxačních cvičení, který by mohly pomoct. Zbytek cesty strávím ve stavu naprostý netečnosti, z něhož mě probere až cuknutí pásáku napovídající, že jsme zastavili.

Vevnitř vydržím už jen tak dlouho, abych si nasadil ochranný brýle a kolem hlavy omotal šálu. Nemusím mít písek úplně všude. Pak už si pospíším k vraku auta. Protáhnu se kolem Isaaka a tak, jak to jde, se vmáčknu do zprohýbaný kabiny. Vzápětí toho lituju. Navzdory počasí je puch spáleniny tak silnej, že mi div nezačnou slzet oči. Jak já tenhle smrad nenávidím...

'Z tohodle nic nevyčtu...' nezbývá mi než smířit se se skutečností. Ze stavu mrtvol se ani nedá pořádně odhadnout, kolik jich vlastně dohromady je.

"Kolik jich tam mělo jet?" houknu na Isaaka přemítajícího opodál. Hádal bych to tak na dvě na tři mrtvoly, ale ruku do ohně bych za to nedal.

Ještě chvíli se rochním v návějích písku, zda neobjevím další zbytky těl. Nakonec mě praští do nosu závan spečené krve z místa, kam by se nejspíš nedostala, kdyby vycákla z někoho z těch chudáků vzadu. Jenže je otázka, zda patří té holce, co se snažila spojit se základnou, nebo někomu dalšímu.

'Podělanej voheň, podělanej vítr, podělanej písek!' nakopnu vztekle torzo auta a rozhlédnu se kolem. Hledat ji nebo je podle pachu nemá cenu; z vozidla všechno smazal požár a z okolí počasí. O stopách si můžu nechat leda tak zdát a místní krajinu neznám.

"Je tady někde v okolí něco, co by se dalo použít jako úkryt?" zeptám se.

Hledá se slečna

Rozhlédnu se ještě jednou kolem sebe. Všude je písek a zase jen písek. Žádné použitelné stopy, jen vrak auta. Pohlédnu na své dva společníky, zda něco nevymysleli. Bevis zamumlá něco o tom, že bychom případné přeživší měli najít co nejrychleji. Tuto poznámku nijak nekomentuji, ovšem sevřu pravou dlaň v pěst. Jeho pesimismus mi zjevně nepomáhá. Zato Wolverine se snaží taky něco najít. Ovšem soudě dle jeho výrazu není o moc úspěšnější, než já.

"Tři. Dvě od nás a jedna vědkyně z Německa."

Odpovím Loganovi a ještě jednou se podívám na vrak auta, kde jsou i ony dvě mrtvoly. Chvilku tam pohledem zakotvím.

"Ale teoreticky mohly z přístavu odvést další mutanty."

Dodám již o něco tlumenějším hlasem spíš sám pro sebe, snad ve snaze se přesvědčit, že mezi mrtvolami nemusí být nikdo od nás. Poté konečně odtrhnu svůj pohled od vraku vozu a podívám se opět kolem sebe. Stále žádné vodítko.

Minimálně Hikari stále žije.. Může být stále naživu.

Wolverine se zeptá na možné úkryty v okolí. Jeho otázka dává smysl, ale já jen neurčitě pokrčím rameny. Nejsem průzkumník. Můj všeobecný přehled okolí začíná běžnými trasami hlídek z Paradise a končí strategickými body jako je třeba přístav či vzdálenější osídlená vesnice. Poté mi však hlavou proletí konečně užitečná myšlenka. Beze slova kývnu na Wolverina, aby mě následoval a běžím zpátky k našemu vozu.

Ano.. Já si sice nepamatuji, kde si válka na opuštěných oblastech vyžádala nejmenší daň a dalo by se tam ukrýt. Ale Hikari si to nejspíš pamatuje! Je to průzkumník.

Z auta vytáhnu mapu a rozložím ji na kapotu auta, přičemž ji levou rukou pevně přidržím, aby ji vítr neodvál. Mapa samozřejmě neukazuje stav polorozpadlých budov v okolí, ale stejně se může hodit. Nakloním se tak, aby mi Logan dobře viděl přes rameno.

"Vracet se zpátky by nebylo logické a snažit se dojít pěšky až do základny zase neuskutečnitelné. Museli sejít z hlavní cesty, je to tu moc na ráně a Hikari je opatrná."

Uvažuji nahlas a horlivě cestuji prstem po mapě, která se čas od času pod návalem silného větru trochu zkroutí.

"Ještě před nájezdy lidí z Paradise v této oblasti se nejvíce mutantů schovávalo tady a tady.. Tedy tímto směrem bych se vydal já.. "

Dokončím svou úvahu a ukážu přibližný směr. Nutno dodat, že je to jen úvaha. Hikari mohla přemýšlet úplně jinak, nebo taky v šoku vůbec a prostě náhodně zvolit směr. S nejistotou se podívám na Logana, co na to řekne a mapu opět schovám do vozu.

Kdyby jedna

'To jakože neví?' zamračím se. 'Je velitel a nemá aspoň základní přehled vo terénu, kde se mu běžně pohybujou lidi?'

Následný Isaacovo gesto mě přinutí připustit, že jsem jeho reakci možná špatně odhad, a on jen sáhodlouze přemýšlel. Nebo zažil náhlý osvícení. Je mi jedno, co to bylo, když nás to posune někam dál.

Pomůžu mu přidržet mapu a rychle ji přeletím očima.

"Nevim, kolik jich bylo v tý káře nebo kolik se jich zvládlo dostat ven, ale přinejmenšim jeden z nich je raněnej, řek bych, že docela hnusně. Pochybuju, že se v tom stavu mohla nebo mohli dostat moc daleko, kór v tomle počasí. Pokud maj v hlavě všech pět pohromadě, vydaj by se k nejbližšímu úkrytu, kde by mohli aspoň přečkat tu bouři."

Víc z toho, co mám momentálně v ruce, vyčíst neumím. Tohle je nejpravděpodobnější scénář pro někoho, kdo se snaží přežít.

"V každým případě bysme se měli pohnout, taky nemusej mit moc času."

Za písečné bouře

Angela, Hikari

Při vstupu do rozpadlého domu se Ute rozhlédla a kritickým pohledem zhodnotila stav budovy. Oprýskané stěny, hnilobný zápach, občas nějaká ta díra ve zdi nebo stropě. "Asi to bude muset stačit..." poznamenala tiše, spíše pro sebe s pohledem upřeným na díru ve stropě, jež poskytovala krásný výhled do dalšího patra. Neznělo to ani tak jako stížnost, ale spíše jako konstatace faktu. "Dobře..." přikývla a opatrně pomohla složit Angelu na místo na podlaze, které Hikari určila jako vhodné.

"Trochu se tu porozhlédnu," informovala Hikari, poté opustila místnost a nechala Japonku, ať dělá, co umí. Její obchůzka byla relativně rychlá. Všechny místnosti v dolním patře jsou prázdné až na pár polorozpadlých skříní, pokud zde někdy byl nějaký nábytek, někdo si ho nejspíše odnesl sebou. Všechny stěny jsou oprýskané a opadává z nich omítka. Na několika místech jsou stěny dokonce probořeny nebo úplně chybí. Schodiště do druhého patra je neúplné a jeho ostatky působí více než nestabilně, takže do dalšího patra se již Ute nevydala.

Když se Ute vrátila zpět, Hikari právě dokončovala svou první pomoc. “Dám na ni pozor,“ přislíbila upřímně svým německým přízvukem. Vysílačku převzala a ochotně, i když možná trochu zbytečně, vyslechla instrukce ohledně jejího ovládání. “Hodně štěstí… A doporučovala bych nechodit do druhého patra, nepůsobí to bezpečně.“

Hikari

Vítr se již trochu utišil, dle toho, co o písečných bouřích víš, můžeš odhadovat, že již dlouho trvat nebude. Vyškrábat se na menší, avšak jedinou, skálu v okolí Ti dalo poměrně zabrat. Navátý písek na kameni klouzal, a když zafoukalo silněji, tak ti tvou snahu také nezlehčovalo. Nakonec si stanula na vrcholu. Vysílačka chvíli beznadějně hučela a bzučela, nakonec se však ozvala odpověď…

Angela

Cítíš, jak se tvé tělo třese. Polévá Tě studený pot. Je ti zima. “To bude dobré,“ praví tiše, avšak přesvědčivě jak nejvíce dokáže, žena s německým přízvukem a přikryje Tě svou bundou. Otevřeš-li oči, svět okolo Tebe je rozmazaný a nepříjemně se točí. Cítíš ostrou bolest v pravé noze, která ne a ne ustat.

Bevis, Isaak, Wolverine

Zatímco přemýšlíte nad Vašimi dalšími kroky, počasí se pomalu umoudřuje. Vítr již není, tak ostrý, díky čemu nastalo mírné zlepšení viditelnosti. Tato bouře se pomalu, ale jistě blíží ke svému konci. Už jste jednou nohou zpět ve vozu, když se ozve z vysílačky šramot. Chvíli to vypadá, že se Vám příchozí zprávu nepodaří zachytit, ale nakonec se Vám přeci jen poštěstí. Z vysílačky zazní Hikarin hlas: “Haló... „ Šramot… “Je tam někdo? Tady Hikari. Ozvěte se.“ Obsah zprávy Vás nakonec ujistí, že Vámi zvolená cesta, je ta, po které se vydala i Hikari.

Navázání spojení

Bouře pomalu odeznívá a dokonce již konečně máme nějakou teorii ohledně směru. Ovšem je to pořád jen teorie. Koukám na Logana, zda k tomu něco dodá. Ale ten jen neustále opakuje, že by od nich bylo logické dostat se k nejbližšímu úkrytu. Ovšem už mu asi nedochází, že vyjma naší základny tu žádný oficiální úkryt není a co se za něj dá či nedá považovat je přinejmenším dost relativní.

Já vím, že nemusí mít moc času! Ale pokud se vydáme špatným směrem.. pokud je ta dedukce z nějakého důvodu chybná.. Právě naše ukvapené rozhodnutí by je mohlo stát život.

Jen zakroutím hlavou. Wolverine žádné další užitečné poznatky nemá a Bevis mlčí. Což je dost možná dobře, další jeho pesimistický komentář by ve mně vyvolal asi neadekvátní reakci.

"Tak tedy rychle zpátky do auta."

Řeknu rozhodným hlasem bez jakéhokoli náznaku pochybnosti rozhodnut následovat odhadnutý směr. Sám už v autě sedím, ale než stačím znova nastartovat, ozve se ve vysílačce šramot. Nejprve tomu moc nevěnuji pozornost, ta vysílačka celou dobu nedělá nic jiného. Zpozorním až ve chvíli, kdy uslyším známý hlas a okamžitě se pro vysílačku natáhnu.

"Hikari? Tady Isaak.. Tvé volání se nám nepovedlo zachytit celé.. Jsme u vraku vašeho... Krám jeden!... Je tam někdo s tebou? Kde přesně jste?

Když se šum začne chvilkami opět vracet, rozhodnu se vynechat detaily a raději se zeptat nejdřív na to nejdůležitější. Hikari nám nakonec sdělí svou polohu. Letmým pohledem do mapy zkontroluji její přibližnou pozici. Náš odhad byl víceméně správný.

"Jsme na cestě!"

Dodám ještě do vysílačky a rozjedu se tím směrem.

Kontakt

Netrpělivě jsem poslouchala šumění vysílačky a doufala v zázrak..... A ten se také stal!

„Isaaku!“ Vydechla jsem s nadšením. Můj hlas byl sice ochraptělý, ale stále mi bylo rozumět.
U vraku? Na moment jsem se zamyslela, jaký vrak na základně myslí, ale pak mi to došlo. U vraku!

„Ano jsou tu se mnou... tedy ne přesně u mě.“ Pohled mi sklouzl na rozvaliny domu, kde se schovávala Ute s Angelou.

„Je tu ještě ta vědkyně, kterou jsme měli přivézt. Ta je nezraněná. Ovšem Angela potřebuje rychlou lékařskou pomoc. Stabilizovala jsem ji ale...“ Snažila jsem se, aby můj hlas nezněl příliš naléhavě a působil naopak jako běžné hlášení. Lehké to ale nebylo.

„Jsme...“ Na moment jsem se zamyslela a poskládala si zhruba naši ušlou trasu a znaky okolí jako kousky skládačky, které po svém složení nakonec daly dohromady mapu. Nepříliš přesnou, ale přesto mapu. Slunce stále přes zvířený písek vidět nebylo, ale já měla jiné metody. Soustředila jsem se na paprsky dopadající mi na tvář. Jejich intenzita byla z jednoho směru o něco silnější. Tam tedy bude slunce. Pohled mi pak sklouzl na hodinky, abych určila přesný čas a mohla tak zase jednou určit světové strany.

„... od místa nehody by to mělo být směrem na severovýchod a pak podél dlouhého výběžku několika kopců na východ. Je tu zbytek nějaké osady. Několik rozbořených domů a mrtvých stromů. Bouře je tu už slabší, ale stále není viditelnost ideální. Jestli bude potřeba můžu zůstat zde a světelně vás navádět.“ Dořekla jsem a opět párkrát zakašlala. Opravdu jsem měla strašné sucho v poškrábaném krku.

Pomoc už snad byla na cestě a tak jsem ještě zavolala Ute.

„Spojila jsem se s nimi! Pomoc by tu měla brzy být. Zůstanu ale raději na hlídce. Pro každý případ... Jak je na tom Angela?“ Zeptala jsem se po chvíli a pak jen pokývala hlavou. Bude to muset vydržet, snad už jen pár chvil a bude tu Isaak. Prosím, ať to stihne.

Posadila jsem se na kámen, přitáhla si alespoň provizorně límec košile přes ústa a nos a jako dravec na hlídce sledovala pozorně okolí.

Opuštěná osada

Angela, Hikari

Jakmile vysílačka zapraská, Ute se zvedne od Angely a odejde do jiné místnosti. "To ráda slyším..." řekne naprosto upřímně. "Ale měli by si pospíšit...a doufám, že sebou mají doktora, nevypadá to dobře..." Poté se opět vrátí k Angele: "Pomoc tu bude, co nevidět..."

Bevis, Isaak, Wolverine

Pásový obrněný vůz se pomalým tempem šine k Vašemu cíli. Ač se snažíte sebevíc, rychleji tohle mohutné monstrum prostě nepojede. Bouře se mezitím plně utišila, takže máte krásný výhled na pustou krajinu okolo Vás. Žádná civilizace, téměř žádné stromy. Když už jste měli to štěstí a nějaký ten strom spatřili, působil holým a vyprahlým dojmem. Žádná zvířata, žádné rostliny, občas nějaký ten osamělý kaktus stojící opuštěně uprostřed ničeho.

Jedete něco málo přes čtvrt hodiny, když se terén před Vámi změní a vy najedete na cestu, která ještě na nějakých místech zdánlivě připomíná silnici. Tato cesta pokračuje dál k útočišti, které pravděpodobně nalezli již před Vámi slečny. Za několik minut máte štěstí tento úkryt spatřit osobně. V dáli se rýsuje něco, co kdysi dávno pravděpodobně byla malá osada. Když jste se přiblížili dodatečně blízko, spatřili jste trosky tří domů. Z domu nejblíže u Vás, po Vaší pravici toho příliš nezbylo, ani střecha. Stejně zchátralým dojmem působí i dům, který se nachází na druhém konci „osady“. Nejstabilněji působí dům pár desítek metrů od Vás po levé straně silnice.

Celé toto místo je ohraničeno z větší části rozpadlým či chybějícím plotem a působí neobydleným a opuštěným dojmem. S rachotem typickým pro Váš vůz jste následovali silnici do ´nádvoří´ osady. Na levé straně kousek od plotu jste minuli dětské houpačky, se kterými si pohrával vítr, a které při každém pohybu pískali a skřípali. Dále zde byla jen rozpadlá lavička a zchátralá značka.

Ne tak úplně opuštěná osada

Počasí se nakonec umoudřilo a já si tedy mohu schovat své ochranné brýle. Vyslechnu si ještě další informace o jejich poloze a vyrazím. Naše vozidlo sice ani v nejmenším nešetřím, ale i tak jede dosti pomalu. Hold jsme zvolili bezpečí na úkor rychlosti. Což se momentálně nejeví jako nejlepší nápad.

"Angela je zraněná. Bevisi! Vzadu u tebe by měla být lékárničk."

Sic možná nebude vůbec potřeba. Ale co kdy to bylo s Angelou moc vážné a já na to nestačil?Už rozhodně nesmíme nechat nic náhodě.

Držet směr už není tak těžké. Přesto se nám dlouhou čtvrthodinu nepovede najít žádný záchytný bod. Nakonec přeci jen narazíme na cestu a za několik minut později i na zdánlivě opuštěnou osadu.

To bude ono!

Zastavím kousek od tří budov, abych na všechny měl dobrý výhled. Nejbližší dvě budovy se tímto slovem nedají ani označit. Alespoň vzdáleně připomíná stále dům pouze ta třetí. Vylezu z vozidla a obezřetně se rozhlédnu kolem sebe. Už spousta mužů zemřelo, protože s přílišnou horlivostí naběhli nepříteli přímo do pasti. Nic podezřelého však nevidím. Přesto však vytáhnu pistoli z pouzdra pod kabátem a volným klusem se rozběhnu k třetí budově. Nejdřív letmo nakouknu do dveří. A poté potichu vejdu.

Měla by tu být Angela a ještě ta Němka. Hikari je zřejmě někde na vyšší pozici.

Když spatřím dvě ženy a jednu z nich dokonce poznám, okamžitě sklopím zbraň, abych je nevyděsil. Rychlým pohybem ji schovám zpátky pod kabát a kleknu si k Angele. Formality ohledně přivítání s vědkyní jdou momentálně stranou. Snad je jí jasné, že kdybych byl nepřítel, střílím.

"Angelo?! Co se ti to sakra stalo.."

Pohlédnu na její ránu a náhle se zatvářím ještě o něco více vystrašeněji, než doposud. Rána z které stále ční kus kovu, vypadá totiž dost děsivě. Promnu si oči.

Nemůžu ji uzdravit, dokud ten kus kovu z její nohy nezmizí. Ale pokud ho vytáhnu, bude to ještě horší. Jestli v ten moment nebudu mít dost síly.. Nestihneme ji dopravit nejspíš ani k autu, natož do základny. Ovšem i tak to vypadá dost hrozivě.

"Fajn Ange.. Budeš mi muset věřit."

Řeknu rozhodným hlasem a pevně uchopím kus kovu, který následně prudkým pohybem vytáhnu z nohy a odhodím. Poté okamžitě přitisknu obě ruce na její ránu. Konečky mých prstů svítí stejně jako mé oči jasným světlem.

Zrúcanina a "princ na bielom koni"

Zase som zavrela oči. Snažím sa nemyslieť na bolesť v nohe a myslieť na niečo príjemné. Nedokážem sa moc sústrediť. Keby tu tak bol Andrew. Asi začínam blúzniť. Pootvorím na chvíľu oči. Počula som kroky a vidím mužskú siluetu? Že by som si ho bola bývala vymodlila? Skôr sa mi len zdá. Moja myseľ sa so mnou hrá na kočku a na myš, len, aby sa nemusela vyporiadavať s bolesťou. Andrew. V hlave sa mi vybaví jeho tvár. Úsmev, ktorý roztápa ľady. Nebyť neho, tak...

Preniknú ku mne slová a až po chvíli, keď zacítim bolesť, ako sa niekto venuje mojej nohe, si uvedomím ich zmysel. Pomoc. Issak. Tep sa mi zrýchli, ako sa do krvi uvoľňuje adrenalín. Cítim každý milimeter, ako sa šrapnel dostáva z mojej nohy. Vidím bolesťou preludy. A utiahnem sa. Odpojím myseľ od tela. Schovám sa dnu do vlastného sveta v mojej hlave. Teraz to bude ťažké. Dostať ma nazad von. Vidím pred sebou jednu veľkú kocku, o ktorej viem, že ju nesmiem otvoriť. Sú v nej spomienky, ktoré chcem pochovať.. Nie doslova spomienky. Len emócie, späté s určitými spomienkami. Radšej sa vnorím do inej. Do staršej.

Mám ledva päť a starý pán a vzal pozrieť sa na koníky. Vraj sa môžem povoziť na žriebätku. Nechávam spomienky volne plynúť...

Pomoc dorazila

Teď už nezbývalo nic jiného než čekat. Ano, ta nejhorší činnost, pokud se tomu tak vůbec dalo říkat. Posadila jsem se na větší kámen zavátý nánosy jemného písku, přetáhla si přes hlavu alespoň trochu vyšší límec mé košile a čekala...
Vteřiny se měnily v minuty a ty se nakonec pomalu ale neúprosně slily v hodinu. Víření písku a poryvy větru s postupujícím časem začali slábnout a já měla možnost alespoň trochu klidně dýchat. Bohužel průchod centrem písečné bouře bez vhodného ochranného vybavení si na mém zdraví samozřejmě vybral svou daň a tak můj dech byl spíše mělký a sípavý. Ani na dálku jsem neviděla tak dobře jako běžně, protože z podrážděných očí mi samovolně tekly slzy. Ale dělala jsem, co jsem mohla... Jako vždy... Jako při té havárii...

Nastavila jsem tvář slunci, které se konečně vynořilo z příkrovu mraků a písku. Jeho paprsky přinášely hřejivé pohlazení a energii, kterou mé tělo tak nutně potřebovalo. Spokojeně jsem vydechla a dovolila si na pár minut zavřít pálící oči a jen tak si vychutnávat klidnou chvíli. Ta ovšem netrvala věčně, protože po nějaké době jsem na obzoru, ač rozmazaně, stále rozeznala zvířený oblak prachu. Nějaké vozidlo. Tyto projevy těžších vozidel v podobných terénech jsem znala jako průzkumník moc dobře. Mohl to být Isaak... A nebo také ne. Sáhla jsem pro svůj dalekohled, který jsem vytáhla z pouzdra zavěšeného u pasu. Skutečně to bylo pásové vozidlo... Takové kterým jezdil jak odboj, tak ale i Paradise. Na druhou stranu ti by neposlali jen jedno vozidlo k nějakému průzkumu, pokud by zachytili naše vysílání. Navíc... Podívala jsem se na hodinky... Odhadovaný časový plán seděl. Museli to být oni. I přes to jsem nechtěla ponechat nic náhodě a nepodceňovat situaci.

Načerpaná sluneční energie se mi teď hodila. Na moment jsem se soustředila a nechala ji rozběhnout do každého kousíčku mého těla. Tak jdeme na to! Překvapivě rychle jsem se zvedla ze svého místa, kde po mně zůstal jen otisk v navátém písku. Lehkým krokem jsem došla ke srázu, který se mi teď už nejevil tak strmý a nebezpečný. Několika rychlými dlouhými skoky jsem ho zdolala a po zlomku času, který jsem před tím věnovala jeho vylezení, jsem dopadla na rovnou zem. Neviditelnost stále halila mé tělo, takže se sem tam jen na některých místech mohly lehce zvednou obláčky písku, jak jsem na ně doskočila.
Pásové vozidlo ještě nebylo ve vesnici, takže jsem měla čas. I přes to jsem hodlala využít plnou rychlost, kterou mi teď slunce dovolovalo, abych mohla zaujmout nějakou takticky výhodnou pozici pro případ, že z vozu nevystoupí ti, které tu tak netrpělivě očekávám. Od pat mi odlétla sprška písku. Vyrazila jsem.

Tady by to mohlo být dobré. Ukryla jsem se v ruinách domu naproti tomu, kde jsem nechala Angelu s Ute a vyčkávala. Pásové vozidlo zastavilo před domem a dveře se otevřely... Ruka mi mimoděk sklouzla k pistoli u pasu, o kterou ale jen lehce zavadila. Ten kdo vystoupil byl totiž Isaak. Díky bohu! Oddechla jsem si. Konečně mé napětí povolilo. Po tak dlouhé době. Má síla vůle už nemusela tohle tělo hnát dál a dál na nejvyšší výkon. Cítila jsem, jak se během několika okamžiků ozvaly rozbolavělé končetiny a další následky toho, co jsme měly za sebou. Opřela jsem se rukou o stěnu a párkrát zamrkala, jak se mi v zorném poli začaly rozpíjet černé kaňky. Teď ne. Teď ještě ne. Chvíli jsem zhluboka dýchala, abych se dala dohromady a pak se vydala k nim.

Vypadalo to, že Isaak má s sebou má nějaké dva další muže, které jsem nikdy neviděla. Pokud je ale nechal jet s ním... Do věcí velitele jsem neviděla, ale věděla jsem, že ví, co dělá. Koneckonců jsem se i já za ty roky naučila jeho slovům věřit. Prošla jsem pomalu dveřmi před dům a vydala se k místu, kam všichni tři vstoupili. Došla jsem tiše dovnitř, kde jsem je uviděla stát kolem Angely.

„Isaaku?“ Ozval se můj unavený a ochraptělý hlas, který jsem snad ani já sama nepoznávala. Až po chvíli jsem si uvědomila, že jsem stále krytá neviditelností a tak se tam i během chvíle objevila má zaprášená drobná postava. Nenápadně jsem se opřela o rám dveří, abych vydržela stát. Tady bude potřeba podat hlášení. Vysvětlit naše selhání... Ovšem nejdříve Angela. Snad to zabere... Na moment jsem si přála, abychom ty role s Ange měly prohozené a já nemusela po tom všem vysvětlovat ztrátu jednoho z našich vozidel, ale především ztrátu životů dvou mutantů. Ovšem jejich krev byla na našich rukách...

S pokrčením ramen se vyhoupnu zpět do kabiny auta, připravený na další nervy drásající přesun hlemejždím tempem kamsi na blind.

'No vida. Tak možná na blind ouplně ne.'

Konverzaci vysílačkou vyslechnu bez dalších komentářů, který by stejně byly bezpředmětný. Teď nezbejvá jen doufat, že budeme fakt dost rychlý. Pohlédnu na Bevise. Konečně se bude moct taky realizovat se svým vlastním oboru. Třeba mu to trochu zvedne náladu.

Musím přiznat, že na mě udělala docela dojem vzdálenost, kterou byly holky schopný v tý bouři urazit, zvlášť s jednou vážně zraněnou. Ale pokud jim to foukalo do zad, mohly bejt rychlejší než my teď. Jako by to teda bylo zas tak velký umění. Kdyby se ty kaktusy rozhodly vykořenit, nejspíš nás předběhnou taky...

Vzhledem ke svý vynervovanosti se není moc co divit, že jsem z auta venku první. Drápy mi vyjedou z kloubů téměř mimoděk a zkoumavě do sebe vtáhnu vzduch. Ne že bych si dvakrát pomoh - stejně jako na místě bouračky je to tu po bouři umetený téměř dočista, ale ostrej pach čerstvý krve hned tak něco nesmaže. Začenichám znovu a poválím ten pach po patře. Pak jen zatřepu hlavou a odfrknu. Bylo tu ještě něco, slabší, ale přece jen zřetelná druhá stopa.

'Vypadá to na ženskou... možná ta jejich Hikari, u tý je pravděpodobnější, že bude šibovat po vokolí.' Jelikož si tím ale prozatím nemohu být jistý, zůstávám v pohotovosti se všemi smysly nastraženými.

Počkám, dokud Isaak s Bevisem nezalezou do baráku, pak se naposled rozhlédnu po okolí a vklouznu dovnitř také. Vím, že bych měl zůstat venku, ale potřebuju vědět...

'No do hajzlu.'

Polknu a pár vteřin zůstanu jen zaraženě zírat. Vypadá skoro jako její máma, když byla v tomhle věku. Sevře se mi srdce. Měl jsem zůstat s ní, dohlídnout na to, aby neskončila takhle...

Jelikož léčení nemám v popisu ani práce, ani schopností, usoudím, že bude lepší vycouvat na vzduch, než znervózňovat ty dva tím, že jim tam budu kibicovat. Tiše se proto seberu a vyjdu zpátky před dům, kde se opřu o zeď a zhluboka se nadechnu. Prsty si promnu kořen nosu a silou vůle se pokusím zahnat dotírající pocit viny, výčitky i vzpomínky.

Lehký šustivý kroky, který se najednou ozvou opodál, mě velice rychle postavěj do latě. Napružím se, ale zatím se nehejbu, jen nenápadně zavětřím tím směrem. Brzy se mi povede zahlídnou i jemnej pohyb písečnejch zrnek zvedanejch něčíma nohama.

Pach je stejnej jako předtím a kdybych se hodně snažil, asi bych si dokázal vzpomenout, že něco podobnýho jsem cejtil už v bunkru. Ne že by to na situaci něco měnilo. Počkám si, dokud ta neviditelná věc nedojde až ke mně, a pak po ní chňapnu.

Když uvážim, v jakym stavu je ta holčina, která se mi zviditelnila v ruce, asi bych se měl stydět. Vypadá, že padne, sotva se do ní trochu silnějc opře vítr. Tohle nebude nepřítel, maximálně návnada. Pustím ji.

"Soráč," zabručím tiše a vrátím se k hlídkování. Každou chvíli se přesto ohlížím po baráku a jedním uchem sleduju, co se děje uvnitř.

Osada

Ute:
Ute klečí u Angely, která příliš nevnímá, a vypadá, že je tak trochu ve svém vlastním světě. Jakmile Isaak, s Bevisem v patách, vejde do pokoje, v němž se obě ženy nacházejí, Ute vzhlédne očekávajíc reakci příchozího. Nestřílí, evidentně tedy přítel. Viditelně si oddychne, setrvá na své pozici ještě, tak dlouho než Isaak převezme zraněnou do své péče a poté se zvedne. Je na ní vidět, že být u něčeho jako je vytažení předmětu z nohy raněné opravdu nepotřebuje. “Hodně štěstí,“ popřeje ještě dvojici mužů a vydá se ven z budovy. Když vyjde, přejede Wolverina od hlavy až k patě zkoumavým pohledem. Poté si sedne na zem, opře se o stěnu budovy a čeká na to, co bude dál…

Vize

Absolutně nevnímáš, co se děje. Necítíš již žádnou bolest. Jsi ve svém vlastním světě a je Ti tu dobře. Tvé vzpomínky volně plynou od jedné k druhé, většinou to jsou vzpomínky poměrně šťastné či alespoň pozitivně zabarvené. Najednou se celá scéna změní. Díváš se na energetický narůžovělý štít, jenž obklopuje celé velké město… Nacházíš se v temné chodbě bez oken… Stoupáš po schodišti směrem nahoru… Stojíš přede dveřmi s označením „-7“… Vidíš krásné nádvoří, obklopené ze všech stran budovou, pravděpodobně jednou a tou samou… Uprostřed je zvláštní stroj, působící jako altán s ovládacím panelem, nic podobného jsi nikdy neviděla… Pak se celá tato scéna rozplyne…



PS. Ber ten obrázek prosím s rezervou, nenašla jsem nic 100% výstižného…

Osada

Bevis, Isaak

Jakmile Isaak vytáhne kovový předmět z Angeliny nohy, rána začne ihned silně krvácet. Naštěstí se Isaakova snaha zdá být úspěšná, jelikož během chvíle krvácení téměř ustane a Angelin se stav se viditelně o něco zlepší – již se netřese a není, tak bledá jako předtím. I přes zlepšení se rána nechce zahojit, tak jak by si vůdce Odboje pravděpodobně představoval. Když se odváží ruce z rány sundat, aniž by musel mít strach, že dívka na místě vykrvácí, máte možnost si ránu prohlédnout. Pravděpodobně nebude problém pouze v rozsahu rány, ale také v jejím znečištění, takže zde máte ještě na chvíli o zábavu postaráno, než se Vám podaří ránu vyčistit, vydesinfikovat a nakonec ještě obvázat…

Z dálky slyšíte pronikavý hrůzostrašný křik…

Wolverine

Ute sedící na zemi vedle dveří, nervózně poklepává nohou, nakonec se jí evidentně čekání omrzí, jelikož se zvedne a vydá se pryč. “Trochu se tu porozhlédnu,“ oznámí ještě stručně. Její kroky vedou k jedné z rozpadlých budov, uvnitř které zmizí. Netrvá to ani pět minut a z budovy se ozve pronikavý hrůzostrašný křik…

Pohled tý bleduli vrátím a dál si jí nijak zvlášť nevšímám. Nechce se mi zbytečně žvanit; na seznamování bude dost času pozdějc, až budem všichni zase zalezlý v bunkru.

Courání sem a tam střídám s občasným nakouknutím do baráku. Ne že by bylo co k vidění. Vypadá to, že tam to zatím na žádnou krizi nevypadá. Budu to brát jako dobrý znamení, ale zatím nejásám.

Když se holka sebere s tím, že se de cournout, nebráním jí.

"Dávej bacha, ať někam nezahučíš, nebo ať na nás ňák neupozorníš," řeknu jen a vrátím se ke svému bloumání.

No dobře, uznávám, že byl možná blbej nápad ji pouštět... nebo aspoň pouštět samotnou. Nezdržuju se dumáním nad tím, co ji potkalo, že tak ječí, a rozběhnu se po zvuku a drápy připravenými k akci.

Osada

Wolverine

Kromě křiku se z budovy začnou ozývat také jiné zvuky, podle kterých můžeš usuzovat, že to, co tam Ute potkalo, bylo nejspíše nějaké ne zrovna přátelské zvíře. I když Tvá reakce je okamžitá, než stihneš k budově doběhnout, křik utichne. Nyní se nacházíš, tak blízko, že máš šanci cítit přítomnost další živé bytosti, lva – doposud jsi neměl šanci nikoho dalšího zaznamenat kvůli špatnému směru větru.

Než stihneš vejít do budovy, tak už Ti lev kráčí naproti v celé své kráse. Zastaví se na polorozpadlé verandě a výhružně na tebe zařve, přičemž Ti ukáže všechny své zuby zbarvené čerstvou krví. Je obrovský, sic poněkud nezdravě pohublý. Vypadá hladově a ve velice špatné náladě.

'To je fór, ne?' pomyslím si, když ke mně dorazí pach, kterej sice znám, ale v životě by mě nenapadlo, že na něj narazím tady.

"No poď, čičičí," zašklebím se na zvíře a lehce nakrčený mu popojdu vstříc. Zdá se, že lvíček dneska neměl svůj den... a já dohlídnu na to, aby to bylo ještě horší.

Nemám v úmyslu zaútočit jako první. Tuhle šanci nechám jemu. Ne že bych byl takovej kavalír, ale nechci se mu odkrejvat dřív, než je potřeba. Jen ať si skočí. Uvidíme, v jaký jsem formě. I kdybych mu nestih uhnout, ve finále to stejně nebude on, kdo odejde po svejch.

Snížím těžiště, abych měl lepší odraz. Oči nespouštím ze zvířete, připravený okamžitě reagovat na jeho další pohyb, pokud možno tím, že mu po úhybu přerovnám vnitřnosti.

Osada

Wolverine

Ohromné zvíře se přikrčí, čekajíc útok. Sleduje Tě a cení na Tebe ostré zuby, přičemž nepřátelsky švihá ocasem ze strany na stranu. Když nezaútočíš ještě jednou se narovná, aby se Ti ukázal v celé své kráse a zařve, aby dal najevo, kdo je tady pán. Odrazí se a jedním dlouhým skokem Ti jde po krku. I když jsi útok očekával, nebyl jsi dost rychlý, zvíře Tě povalilo na zem, snažíc se Ti prokousnout krk - vzhledem ke Tvé připravenosti bezúspěšně. Ač je mohutný, je lehčí než se na první pohled zdá...

Když zvířeti tělem projedou Tvé drápy, zařve bolestí. Je rozhodnuto se nevzat bez boje. Sesbírá tedy zbytek svých sil k zuřivé obraně...

Schytáš několik ran zasazených jak ostrými drápy, tak silným zuby. Nakonec lev padne mrtvý k zemi...

Osada

Krvácení pomalu ustává, ovšem i tak své zářící ruce z rány nesundávám. Angela se zdá být o něco v lepší kondici, ovšem stále to není dokonalé. Rána pořád krvácí, sic o dost slaběji. Po několika okamžicích mé oči i konečky prstů přestanou zářit a já pohlédnu na ruce špinavé od její krve.

"Mohl bys to prosím dokončit? "

Pronesu tichým hlasem k Bevisovi a pohlédnu na lékárničku, na kterou jsem ho upozornil už při příjezdu do osady. Lokty se opřu o špinavou zem a chvilku nic nedělám. Snad se snažím těch několik okamžiků z toho všeho psychicky vzpamatovat. Poté vstanu a konečně zaregistruji Hikari. Na mé tváří je znát úleva, že ji konečně osobně vidím. Není sice zrovna v nejlepším stavu, ale vypadá v pořádku.

"Hikari.. Budu potřebovat úplné hlášení, ale.. hlavně jsem rád, že jsi v pořádku! Snad jen by mě teď zajímalo..."

Svou otázku již nedokončím, protože mě přeruší hlasitý výkřik. Okamžitě vytáhnu zbraň a rozhlédnu se kolem. Wolverine tu není.. A ta Němka taky ne. Zamračím se a vyběhnu ven. Vzdalující se Loganova záda mi napoví, že se nejspíš něco stalo v další z neobydlených budov.

Ne.. To ne..

Rozběhnu se za ním, byť má docela slušný náskok. Když dorazím k budově, Wolverine už tam bojuje s dost pohublým lvem. Než stačím zamířit, lev padne k zemi. Zdá se sice, že i on inkasoval nějaké nepěkné rány, ale jeho přezdívka má určitě nějaký důvod a tedy se o jeho zranění nijak nezajímám. Otevřu ústa.. Snad abych se zeptal, kde je Ute. Ale někde hluboko už znám odpověď a tedy jen volným krokem vejdu do budovy a rozhlížím se kolem, ve snaze ji najít.

'Dopytle!'

Náraz do ramene mě rozhodil natolik, že jsem se smek po nějaký terénní nerovnosti a šel dolů. Bleskově narvu lvovi mezi čelisti předloktí. Sice to bolí jako kráva, ale furt se to bude hojit líp než prokousnutej krk. Jen si vylámej zuby o adamantium, mrcho...

Zapáčením přinutím zvíře zaklonit hlavu a proženu mu čepele na druhý ruce skrz hrdlo. V tu samou chvíli mu vyrvu levačku z huby a probodnu mu plece.

Trvá jen dvě vteřiny, než to zabalí. Zasunu drápy a odhodím zdechlinou stranou. Letmo prohlídnu bok a rameno, kam mi zatnul drápy, otřepu se a vyrazím do baráku.

"Drž se zpátky, nemáš tucha, co dalšího tu muže bejt," zavrčím na Isaaka, zatímco všema smyslama zkoumám vnitřek budovy. Pátrám hlavně po tý holce, i když velký naděje na to, že je ještě naživu, si nedělám.

Průzkum

Cítíš zde několik pachů – nejsilnější je zápach čerstvé krve, který potvrzuje Tvou teorii ohledně osudu Ute ještě předtím než spatříte její tělo ve vedlejší místnosti. Další patří lvovi, který zde strávil nejspíše dost času, pravděpodobně zde měl jakési útočiště před špatným počasím. Cítíš, zde ještě něco. Následuješ-li svůj čich do vedlejší místnosti, která je o dost menší, než ta, ve které přebýval lev. Chvíli Ti trvá, než se Ti podaří zápach blíže identifikovat – budovu pravděpodobně obývalo několik osob (buď lidí či mutantů). Asi metr ode dveří vydá podlaha jiný zvuk, než se při krocích ozýval dosud.

Osada

Isaak, Wolverine

Jakmile vejdete do domu, všimnete si toho, že je v mnohem horším stavu než ten, ve kterém se nachází Angela. Střecha je děravá, stěny polozbořené a dřevěná podlaha ztrouchnivělá - celkově působí poměrně nestabilním dojmem. To, co hledáte, nemusíte hledat dlouho. Hned v první místnosti, spatříte Ute, nebo spíše to, co z ní zbylo. V otevřených očích se mísí údiv a děs stejně jako v jejím výrazu. Tělo je potrháno a roztrháno. Podlaha je rudá krví. I bez bližšího prohlédnutí těla, můžete určit jistou smrt.

Osada - nalezené tělo

"Držet se zpátky nemám v popisu práce."

Prohodím k Loganovi aniž bych se na něj otočil a nepatrně se ušklíbnu. Poté už mlčky vejdu do budovy samozřejmě stále s glockem v ruce. Opatrně se rozhlédnu kolem. Další nebezpečí nikde. Ovšem Ute nemusím hledat dlouho.

To nemůže být pravda... To není možné!

Udělám jeden svižný krok k jejímu tělu, snad abych se ještě mohl pokusit ji vyléčit.. Ale vzápětí je mi jasné, že je pozdě. Otočím se na Logana, snad abych k tomu něco řekl..Ale na nic se nezmůžu. Jen volným pohybem schovám glock zpátky do kabátu.

Neměl jsem tu možnost s ní sice pracovat, ale už její cesta do této hnusné země mi řekla mnohé. Byla ochotna opustit všechno v Německu s vírou, že tady bude užitečnější. Hnusí se mi mutanti, kteří se chtějí ve svém vlastním zájmu dostat od epicentra všeho toho hnusu co nejdál a nemyslí na ostatní.. Ach.. jako by to vůbec šlo. Ona však.. Ona mezi takové nepatřila.

Několik okamžiků takřka bez hnutí sleduji její mrtvé tělo. Poté se konečně otočím na Logana.

"Angela.. Povedlo se mi zlepšit její stav. Dej.. Dej mi minutku a pomoz ostatním dostat se k autu. Budu tam za chvilku."

Vydám ze sebe po chvilce tichým, přesto však rázným hlasem. Je na mně znát, že bojuji s mnohými smíšenými pocity. Stejně tak se vztekem jako s lítostí. Poté se skloním nad Ute a zavřu její víčka.

Nohou opatrně vyzkouším podlahu. Moc důvěry nebudí, zvlášť pro někoho mý váhy. Dávám si proto bacha na každej krok - nerad bych se prolít do sklepa.

'Sakra. Chudák holka,' pomyslím si jen při pohledu na to, co zbylo z bledule. Neměl jsem ji nikam pouštět, jenže kdo moh tušit, že tady bude mít pelech ta přerostlá micina?

Zjištěním, že je po ní, můj aktuální zájem o mutantku hasne. Pomalu a opatrně, sám nahrbenej jako zvíře připravený ke skoku, se vydám do přilehlý místnosti. Něco tu totiž smrdí, a to doslova.

Zhluboka vtáhnu vzduch a poválím ho po jazyku.

'Hmh... pár věcí by to vysvětlovalo...'

Když Isaac začne mluvit, ani nevnímám obsah slov; jen okamžitě zvednu ruku a syknu k němu: "Sklapni!", připravený to zopakovat ještě jednou a důraznějc, kdyby mu to nedošlo napoprvý.

S ušima nastraženejma udělám další krok. Prkno skřípne. Okamžitě stáhnu nohu v obavě, že by mohlo povolit. Pak na něj ale šlápnu znova a s váhou přenesenou na druhou nohu špičkou lehce zapéruju. Stejným způsobem vyzkouším i pár dalších prken kolem. Současně bedlivě prohlížím cimru - každej detail stavu a vybavení, stěn i podlahy. Rozdíly v zabarvení, průvan, ty nejjemnější pachy...

Osada - Další problémy

Překvapeně jsem vyhekla, když se po mě ten muž náhle natáhl a chytl mě. Copak on vidí skrz mou neviditelnost? Nebo, že by měl jen štěstí?... Raději jsem se ihned odmaskovala. Neznala jsem ho a nechtěla jsem nic riskovat. Sice tu byl s Isaakem, ale nikdy jsem ho v odboji neviděla.

„Ehh...“ Vydám ze sebe, jen když mě opět položí na zem a přestane si mě všímat. Opravdu inteligentní proslov Hikari. Hned je vidět tvá vrozená inteligence. Trochu se nad svou reakcí ušklíbnu a dál sleduji po očku záda toho neznámého a pro změnu také záda Isaaka, klečícího u Angely. Vypadá to, že teď jsem tu už zbytečná. Opřu se ve dveřích a svezu se na zem. Ani moc nevnímám Ute, která se vydává někam ven. Asi za tím neznámým. Možná se znají... Zvláštní neměl zrovna německý přízvuk. Heh, však ono je to jedno...

Dál sedím, odpočívám a kontroluji, jestli Isaak nepotřebuje s něčím pomoci. Vypadá to, že ale vše zatím zvládá... Jaký klid. Spokojeně opřu hlavu o zbytek kdysi jistě krásného domu.

„Hlášení.. Dobře.“ Jen kývnu na Isaaka a nadechuji se k další větě, když v tom...

Náhle celou situaci protne ženský výkřik. Po zádech mi přejede mráz a i přes šířící se únavu se rychle postavím na nohy. Ten neznámý muž už se vydává za jeho zdrojem a dveřmi vedle mne vybíhá Isaak. Jsou rychlejší než já, takže já se k místu dostávám, až už je po všem. A popravdě... jsem ráda, že jsem tam nebyla dříve než oni. Prolétne mi hlavou při pohledu na zkrvaveného lva, který se valí na zaprášené zemi. Kde se tu jen něco takového mohlo...?

Isaak proběhne dovnitř a druhý muž se vydává už pomalejším a opatrnějším krokem za ním. V hlavě se mi už začal vykreslovat obraz, který tam jistě uvidím a dobře jsem věděla, že bych tam neměla chodit... Ale třeba... Třeba je tu ještě možnost.
Došla jsem za nimi a odkryla se přede mnou scéna... Scéna, která mě spíše než nějakým znechucením naplnila silným smutkem a pocitem selhání. Takže i poslední z nich... Poslední z nových mutantů, kteří dnes přijeli je mrtvá. Selhaly jsme... Obrovsky. A nejhorší na tom bylo, že za to museli oni zaplatit životem.

Mlčky celou situaci sleduji a až po chvíli si uvědomím, že mé tělo zase pokryla neviditelnost. Jak moc jsem se chtěla ztratit. Jak jsem se styděla za tohle všechno... Odmaskovala jsem se.

„Já... To jsem...“ Nemohla jsem najít slov. Nakonec jsem jen sklonila hlavu a vydechla.
„Podám pak hlášení.“

Pár kroků zpět, otočit se a jít... Pryč od tohoto místa. Pryč od toho kovového všudypřítomného zápachu krve.
Vrátila jsem se raději do domu, kde ležela Angela. Mohly tu možná být další nebezpečná zvířata... i když popravdě, jsem hlavně chtěla být z toho místa pryč.

Osada - rozloučení

Wolverine nereaguje moc taktně. Snad dokonce i celkem arogantně. Cítí něco a nebo je ještě více paranoidní, než já sám? Tato prostá otázka mi proletí hlavou, když mě okřikne. Jeho paranoia však trochu zapůsobí i na tu mou a tedy již opět v ruce držím svou zbraň, když se skláním nad mrtvou Ute.

Kéž bych ti mohl dát nějaký důstojný pohřeb. Ale nemůžeme si dovolit zdržovat se tu tak dlouho. Ach.. Kéž bys vůbec nepřijela.

Z mého zamyšlení mě vyruší jen skleslý hlas Hikari. Promnu si oči a otočím se, snad abych ji něco řekl, ale to už je Hikari venku z budovy. Zvednu se a věnuji ještě jeden dlouhý pohled Ute. Poté se rovněž vydám svižným krokem z budovy.

"Hikari! Počkej.."

Houknu na skoro až utíkající drobnou Japonku a záhy ji po několika dalších metrech doženu dříve, než stačí vejít dovnitř k Angele a Bevisovi.

"Dokud nedostanu to hlášení, mohu jen hádat, co přesně se stalo. Ale už teď vím to nejdůležitější. Povedlo se ti zraněnou Angelu stabilizovat a dostat do úkrytu. Kontaktovat nás a posléze nasměrovat.."

Položím ji ruku na rameno. Ta je sic částečně stále špinavá od krve, ale s tím snad Hikari dokáže žít.

"Riskujeme pokaždé, když opouštíme základnu. Může nás dostat někdo z Paradise, zdolat špatné počasí, či snad nedostatek potravin a vody.. Strašně rád bych vás před vším z toho ochránil. Ale i když se snažíme.. Nejde to."

Pronesu smířlivým hlasem k Hikari a na okamžik se zadívám na oblohu.

"Gabriel to neustále opakuje.. Musíme se s tímto faktem smířit, nebo nás to udolá. Co se mě týče. Vedla sis skvěle. "

Osada

Wolverine

Prkno při Tvém pokusu nepovolí, jen se skřípotem lehce prohne stejně jako další tři prkna ve Tvé blízkosti. Tyto tři prkna vydávají poněkud jiný zvuk než ty ostatní, dutý zvuk. Jedná se oblast přibližně půl metru na půl metru. Jinak v celém pokoji není nic zajímavého. Jeden prolezlý gauč a křeslo v mizerném stavu. Police jsou prázdné stejně jako jedna polorozpadlá skříň. Okno překrývají roztrhané závěsy. Zpustošený pokoj ve zpustošeném baráku. Pokud zde někdo žil, už tu není delší dobu, což se dá soudit jak podle slabého téměř vymizelého pachu, tak podle celkového stavu budovy.

Osada - Rozhovor

Jedna noha šouravě střídala druhou. Dívala jsem se, jak si vyrývají cestičku v napadaném písku a přemýšlela jsem, co bude teď. Asi nic... Vše se vrátí do starých kolejí... Alespoň navenek...Jako vždy Nebylo to poprvé, co jsem byla svědkem smrti dalších mutantů a věděla jsem, že to není ani naposled, ale vždy s sebou ty události přinesly silné pocity. Možná to bylo dobře... že jsem se proti tomu ještě tak nezatvrdila. Na druhou stranu... Měla bych to snazší.

Isaakův hlas mě donutil otočit hlavu. Zapomněla jsem tam něco? Chtěl se mě na něco zeptat? Určitě jde o Ute... Tázavě jsem se na něj podívala a zastavila se.

„Ano..?“ Tak nějak ze setrvačnosti jsem se ho zeptala a pak už jen poslouchala. Jakmile jsem zaslechla slovo hlášení, začínala jsem mít tušení, kam tohle celé povede. Ovšem tentokrát jsem se netrefila. Místo řešení povinností přišla slova útěchy.

„Děkuji... Já vím, ale vždy se dá udělat víc...“ Sklopila jsem hlavu. Ano, víc. A tentokrát to mohlo znamenat zachránit několik životů. Mohlo...

Opět jsem vzhlédla, když jsem ucítila Isaakovu ruku na svém rameni. Byla od krve, stejně vlastně jako já, kdybych nebyla obalená pískem. Všichni jsme tu vypadali jako... Jako mutanti žijící v pustině.

„To já po tobě ani nechci. Nikdo nemá právo to po tobě chtít.“ Podívala jsem se na Isaaka.

„Já...Eh..“ Zakroutila jsem lehce hlavou.

„Nezlobím se na tebe. Ale na sebe.“ Hlesla jsem tiše.

„Ty za nic z toho tady nemůžeš. To my... a ta zatracená mina... Když si přestavím, že stačilo jet jen metr od ní... A byli jsme teď bezpečně na základně. Žíví... zdraví...“ Zhluboka jsem se nadechla. Málem jsme tu dnes zemřeli všichni. Na druhou stranu... Život vojáka pro odboj nabízí i tuto možnost, která není až tak nereálná a částečně s ní musí počítat každý z nás.

„Hmmh, díky.“ Pousmála jsem se smutně. Isaak mi svými činy neustále dokazoval, proč si zrovna jeho vybral odboj za velitele.

„A hlavně děkuji za Angelu. Už jsem se bála... že tu nebudete včas.“ Pohled mi sklouzl ke dveřím domu, kde ležela Angela.

„Kdo jsou vlastně ti dva muži? Nikdy jsem je neviděla.“ Otočila jsem se zpět na Isaaka.

Osada - Rozhovor

Zamyšleně pohledem sklouznu zpátky k Hikari. Chápu její pocity až moc dobře. Gabriel a jemu podobní dokáží všechno to zlé kolem okamžitě ventilovat a nechat za sebou. Mě se všechno to svinstvo drží. Vybavují se mi tváře padlých, když jdu spát a ráno vstávám s pocitem viny, že jsem tomu určitě mohl nějak zabránit. Hikari v tomto bude asi podobnější mně, než Gabrielovi. Otázkou zůstává, zda je to dobře či nikoliv...

"Víš.. Prakticky celý můj život se odehrává v této válce. Pro přežití jsem musel udělat strašné věci. Ale když se na to kouknu upřímně.. Možná všechny nebyly skutečně nezbytné. Možná jsem jen ztratil kontrolu.. "

Řeknu tichým hlasem a na okamžik se podívám na své zakrvácené ruce, které se pokusím utřít do svého kabátu. Nutno podotknout, že se mi to příliš nepovede.

"Neříkám ti to tu proto, abych se ti vyzpovídal ze svých hříchů a pochybení.. S těmi se musím popasovat sám. Snažím se ti tím vlastně říct, že ten pocit viny je dle mého velice užitečný. Stejně jako ty zžírající myšlenky, že jsme mohli udělat něco víc.. Nesmíš se těmito pocity nechat pohltit, ale můžeš je využít. Právě ony v nás udržují ty zásady, které oddělují lidskou bytost od hladového a bezcitného zvířete myslícího jen na své přežití."

Svůj pohled zavrtám ke špičkám svých bot. Na její poznámku ohledně Angely se jen nepatrně pousměji a kývnu hlavou. Byla to samozřejmost nehodna vzdávání díků - člen odboje potřeboval pomoc.

"První z nich je Wolverine. V odboji se mu za mého předchůdce říkalo Nesmrtelný. Když se tehdejší Archangel rozhodl dobít město Paradise, byl po jeho boku.. Sice nejsi v odboji tak dlouho, ale určitě víš jak to dopadlo.. Mysleli jsme si, že nedostál své přezdívky a je mrtev. Ale je tady. Ten druhý muž mu pomohl utéct. Je to člověk, ale je na naší straně. "

Sám se zadívám k budově, kde je teď Bevis s Angelou.

"Měli bychom se připravit k odjezdu."

Inner world

(Premostenie nechám na PJke)
Spomienky sa pomaly preformujú na očné mory a z podvedomia vypláva, čo býva zatvorené. Spomienka na dvadsať hodín bezmocnosti v cudzích rukách. Snový stav vytvára náhradu za emócie, ktoré som uzamkla v mysli. Tato s nimi je to nočná mora...
...
Prebrala som sa na zvuk chôdze po kamennom spodku mojej skrýśe, jaskyne, schovanej za vodopádom. Logan to nebol. Ten by šiel tichšie a tiež to nebol len jeden človek. Rukou som našmátrala nôž pod mechom na vodu, čo mi na kamennom lôžku, vystlanom kožušinou, slúžil, ako vankúš a schovala som ruku pod kožušinovú prikrývku. O pár sekúnd už boli blízko. Už som mohla počuť ich tlmený dych. Zaútočila som z nenazdania na prvého nožom. Nemienila som im rovno ukázať, že som mutant. Miesto očakávaného dopadu čepele na krk som ale mala zrazu veľkú mužskú ruku okolo môjho zápästia. Prvý inštinkt bol vytrhnúť sa, no prevážila logika a z celej sili som ho kopla kolenom do rozkroku. To však už ale na mňa druhý mieril puškou a ako som zistila, miesto výbuchu od strelného prachu sa od zeme o pár stotín sekundy odrazila šípka. Rýchlo som uskočila a tak ma netrafila. Bitka chvíľu pokračovala a zopár ďalších sa nahrnulo do jaskyne. Konečne som sa rozhodla začať používať telekinéziu a len tá ma od nich chránila. Potom znenazdania naplnil jaskyňu sladkastý pach. Problém bola sila uspávadla v ňom. Akonáhle ho zaregistrujete, je už neskoro. Všetci dnu zaspali.

Prebrala som sa s rukami priviazanými nad hlavou o konár mladšieho stromu a s niečím chladivým na krku. S niečím kovovým. Pokúsila som sa použiť svoje mentálne sily, ale márne. Niečo mi v tom bránilo. Neskôr som zistila, že ten obojok. Nasledujúcich tridsať hodín bolo najhorších v mojom živote. Nikdy a to z veľkým „N“ sa už v tej situácii nechcem ocitnúť. Neocitnem sa. To radšej umrieť. Tvária sa, že sú lepší a silnejší, ako my, ale ich morálka je pod úrovňou... Ani neviem čoho. Nič ju nemá tak nízko. Mať slabšiu povahu, tak to, ako a koľký ma „pripravili o časť“ ma doživotne zlomí. Miesto toho som sa rozhodla žiť ďalej a nikomu to nedarovať. Nedovolím nikomu aby ešte niekomu niečo takéto niekedy spravil. Vyčerpanú ma v noci po tých XY hodinách pekla zobudil strašný rev. Iný mutant. Neviem z kade mali oni informáciu, že tu som a že tu som sama, ale od niekade ju museli mať. Nedávala som si dostatočný pozor a draho som zaplatila. Zachránil ma no napriek tomu bol cudzí. Flame pri tom utrpel zranenie. Malá cena za život. To mi po tom povedal so smiechom.
...
Po spomienkach, ktoré som s vypätím úsilia vytlačila z mysle, nasleduje zaujímavý zážitok a keď mest nakoniec zmizne, snažím sa naň už vedome dopracovať späť. Bolo to také živé. A teraz nemyslím živé, tým spôsobom, ako zvyšok môjho vnútorného veta, ale inakšie. Tá vec a energia v nej boli... Pripomína mi to tú stenu, čo som si vytvorila okolo emocionálnych spomienok na strašnú noc v lese, no zároveň je to akoby prírodného... prirodzeného pôvodu. Neviem, čo sa za tým skrýva, ale chcem na to dôjsť. Ženie ma zvedavosť, ale aj túžba, po tom čomsi. Akoby to mala byť odpoveď na moje otázky. Akoby to malo byť niečo, čo ma spraví celou, tak, ako nie som celou, hoc do teraz som si myslela, že som.
Z celej sily a celou vôľou sa sústredím na ten obraz nádvoria. Chcem tam znova stáť a spraviť to, čo tam mám spraviť...

Osada - Rozhovor

„Hmm celý život ve válce.... Upřímně...“ Podívala jsem se až překvapivě starostlivě na Isaaka. „To si nedovedu představit... A vlastně je to tak myslím lepší.“ Zamyslela jsem se. Ano, můj život nebyl vždy lehký, ale zažili jsme i několik vcelku klidných roků, než se vyostřila situace a staly se ty věci. Tehdy... Tam doma...

„ Tedy neber si to nějak osobně. Nemyslela jsem to jako urážku." Rychle jsem přispěchala s vysvětlením, když mi došlo, jak to celé znělo.

" Jen by asi ze mne nebyl zrovna dobrý voják na rozdíl od tebe.... Nejsem asi na to zrovna stavěná.“ Pousmála jsem se omluvně.... A možná že bych pak ani nebyla zrovna dobrý člověk. Tedy pokud bych někdy byla tak arogantní a nazvala se podobným termínem.

„Já.. dobře.“ Kývla jsem. Únava se naštěstí držela na ještě zvládnutelné mezi, ale už jsem doufala, že tohle smrtí načichlé místo brzo opustíme.

Informace o těch dvou ale vzbudí můj zájem. Wolverine... Nějaké zmínky jsem slyšela, ale nikdy bych neřekla, že jsem potkala zrovna jeho. Heh, a zrovna tímto způsobem. Na druhou stranu, neměl by být přeci jen o něco starší... i když. Aha, nesmrtelný. Určitě si musí pamatovat svět ještě před tím vším. Jak ráda bych o tom někdy slyšela.... Nebo raději ne. Nač se upínat k ztracené minulosti.

„Člověk?“ Trochu zkoumavě se zadívám na Isaaka. Moc dobře jsem věděla, že lidem příliš nedůvěřoval a měl pro to své dobré důvody. Hmm stejně jsem do té věci pořádně neviděla. Nechala jsem to proto raději být.

„Dobře, mám se zajít podívat za Angelou a tím mužem, nebo to mám jít říct... eh Nesmrtelnému?“ Zeptala jsem se Isaaka. Sice bych si už velmi ráda někam alespoň sedla a pořádně se napila, ale stále tu byly věci, které měly přednost.

Barák

Zaskřípu zubama a protočím oči v sloup. Tohle se mi snad fakt jen zdá. Co to je? Banda děcek na vejletě?! Začínám mít přesně ten dojem...

Pach předchozích obyvatel je sice už dost vyvětralej, ale nechce se mi riskovat. Lepší vědět, na čem jsme, a moc bych nedal za to, že pod podlahou bude sklep, kterej možná nebyl v původním plánu baráku.

'Nejspíš ničemu neublíží, když se tam mrknu...'

S tímto předvědčením se pustím do prken. Pro moje drápy nebudou žádná reálná překážka. Dávám si přitom záležet, abych nadělal co nejmenší hluk, a zároveň zůstávám pořád na stráži. Kde je jedno hnusný překvapení, můžou bejt snadno další...

Osada

Wolverine

Někdo se sice pokusil „vchod“ zadělat, tak aby pokud možno nebyl vidět, ale vybraná prkna jdou pryč, aniž bys musel vynaložit vetší úsilí a díky žalostnému stavu dřeva i relativně bez hluku. Před tebou se otevře tmavá „komůrka“, osvětlená pouze velice skromně a to denním světlem. Jedná se o prostor přibližně 2 x 2,5 x 1,7 metrů (poslední údaj je výška). Do „místnosti“ vede krátký železný žebřík.

Sestoupíš-li domů, tak: Všechny stěny včetně stropu jsou obloženy dřevem. Přívod vzduchu, pokud by zde někdo potřeboval zůstat delší dobu, je nejspíše zajištěn skrze „dvířka“. Je zde přidělána jedna police a to je, co se týče nábytku vše – na polici leží neotevřená láhev skotské whisky a dvě krabičky cigaret. To, že tuto skrýš mohl někdo využívat také k přebývání, i když to působí možná dost nepravděpodobně, lze usoudit z několika zatuchlých a poloplesnivých karimatek a dek, rozložených po zemi.

Prohledáš-li místnost o něco důkladněji, najdeš v dekách zahrabaný ještě starý polorozpadlý blok, pravděpodobně deník (jistě to říct nemůžeš, protože je tu příliš velká tma, abys rozeznal malá ručně psaná písmenka) a zpola vypitou láhev vodky.

Momentálně zde samozřejmě vůbec nikdo není, a velmi pravděpodobně zde již dlouhou dobu nikdo nebyl (i dle pachu).

Pokud máš získanou knihu v plánu číst, tak můžeš využít čtení od A do Z (zmiň se, že čteš a já ti řeknu co ses dozvěděl – získání zajímavé informace může trvat), listování (zmiň se, že listuješ a já určím informaci dle hodu kostkou.

Osada - Rozhovor

Když mi Hikari začne vysvětlovat význam svým slov, jen pobaveně zakroutím hlavou na znamení, že to není nutné. Třeba se ještě dočkáme dnů, kdy nebudeme muset žít takhle. Kdy nebudeme muset spát s jedním okem otevřeným a rukou na spoušti.

"Ano, je to člověk. Ale snaží se spolupracovat. Nic ti od něj nehrozí. Tobě ani nikomu dalšímu z odboje."

Řeknu jistým hlasem. Kdybych o tom nebyl přesvědčen, bez váhání bych do něj vystřílel klidně celý zásobník. Snad si to Hikari uvědomuje.

"Wolverine umí být pořádně otravným společníkem. Jdi za Angelou. Rychle všechno sbalte a sejdeme se u auta."

Dodám nakonec a kývnu hlavou směrem k budově, v které je Angela s Bevisem. Sám se volným krokem vydám na opačnou stranu za Loganem.

Bude lepší, když Hikari už neuvidí to mrtvé tělo. Navíc kdo ví, co tam Wolverine celou dobu provádí. Je to velice zvláštní mutant.

Hej! Jedeme zpátky! Tak jestli si už vyčmuchal ten poklad..

Zvolám na něj do budovy už cestou s dosti ironickým tónem. Pokud Wolverine z budovy nevyjde, sám do ní opatrně se vší obezřetností vejdu. Nesmí se nic podcenit.

Pod podlahou

'Útulný,' ušklíbnu se, sotva se rozhlídnu po tom kamrlíku. Skoro to vypadá, že tu někdo schovával mutanty před raziema, protože tohle rozhodně není slušnej příbytek.

Cigára i flašku si bezostyšně přivlastním, přičemž druhou jmenovanou rovnou načnu a zavdám si pořádnej lok. Na takový pití už se nedá narazit na každým druhým rohu a byla by věčná škoda, kdyby tu ta chudinka zůstala úplně opuštěná.

Obejdu místnost a nohou rozhrábnu to hnízdo na zemi.

'A hele, že by letos Vánoce přišly dřív?'

Položím flašku a sehnu se pro sešit. Projedu listy, zda mezi nimi nic není, a pak zběžně proletím popsaný stránky, kdybych tam náhodou objevil něco zajímavýho. S nedostatkem světla si hlavu nelámu - co by pro člověka bylo beznadějný šero, s tím si moje oči poraděj hravě. I tak to ale nebudu číst celý, aspoň ne tady, protože tolik času zase nemáme.

Osada

Wolverine

Dříve než se do psané knihy stihneš začíst a vyčíst něco zajímavého, vyruší Tě hlas přicházející z venku. Většina lidí by ho pravděpodobně přeslechla, ale pro Tvůj sluch tato vzdálenost nepředstavuje problém. Je to Isaak, který je pár kroků od budovy a tón jeho hlasu je dosti ironický. “Hej! Jedeme zpátky! Tak jestli si už vyčmuchal ten poklad…“

Pozn.
Pokud máš v plánu vyjít ven, tak příspěvek Isaakovi. Pokud ne, tak mě.

Barák

Mou odpovědí na Isaakovo halekání je prostředníček zdviženej jeho směrem. Tou ironií mě fakt nedojme. Bez velkýho vzrušení obrátím pár stránek, než sešit sklapnu s tím, že číst si hold budu až cestou zpátky, strčím ho za bundu, seberu obě flašky a pár dek a vylezu ven.

Smrad čerstvý krve a roztrhanejch vnitřností je tak silnej, že zadržím dech. Nikdy jsem tenhle odér neměl rád.

'Kůli dvou minutám se snad neposere,' potřesu hlavou na adresu našeho neohroženého vůdce a kleknu si vedle mrtvý mutantky.

"Sorry, holka, že to muselo takle skončit, ale ať už seš teď kdekoliv, nejspíš ti tam bude o hodně líp než tady," zamumlám potichu, zatímco její tělo pečlivě balím do přikrývky. Pak ten smutnej balík odnesu do spodní cimry a uložím ho do kouta. Do prkený stěny vyseknu drápem kříž, ať to má aspoň trochu oficiální, pro případ, že by zaživa náhodou ještě věřila na toho paňácu tam nahoře.

Je to asi ten nejlepší funus, jakej jí v tuhle chvíli můžu poskytnout. Sice jsem dotyčnou neznal, ale nemusím ji tu nechat válet se jako zvířecí mršinu. A beztak to nevypadá, že by se sem v nejbližší době někdo chystal vracet. A když, aspoň ji zahrabou.

Ještě si otřu ruce od krve a vyjdu ven, než mě ó velký velký dá vyvolávat rozhlasem.

Dvoreček

Vylezu na verandu, abych lví mrtvolu odtáh dovnitř baráku, načež se vrátím s flaškou chlastu v každý ruce.

"Já sem redy," ohlásím lhostejným tónem a jen těknu očima, jak je na tom zbytek.

Osada - Přípravy na odjezd

„Dobře... Vyřídím jim to.“ Kývnu na Isaaka a zatímco se on vydává za Nesmrtelným, tak já mířím k domu, kde je Angela s tím mužem. Trochu mi spadl kámen ze srdce, že jsem nemusela jít na místo, kde ležela Ute... Opět nepříjemný obraz, který se mi vybavil z paměti.... Ovšem šla bych, kdyby to Isaak přikázal... Co udělají s jejím tělem? Ne, nemáme čas ji pohřbít... Stejně jako ty ostatní. Jednou... Jednou možná podobný osud potká i nás. Promnula jsem si pálící oči a raději pokračovala...

Došla jsem unaveným šouravým krokem k domu, kde jsem tak trochu ze zvyku zaklepala na rám už neexistujících dveří.

„Budeme odjíždět. Je vše v pořádku?“ Naklonila jsem se dovnitř, abych se ujistila, že se nestalo nic.... nečekaného.

Vize

Angela

Vize se rozplyne. Ani po Tvém přímém pokusu se Ti nepodaří navrátit na nádvoří, které jsi předtím spatřila. Odešlo to stejně rychle a nečekaně jako to přišlo. Pokud bys tento zážitek měla k něčemu přirovnat, mohlo to být podobné tomu, co jsi viděla předtím, než tenkrát odešel Logan - vize týkající se Storm, sic tato byla o něco více konkrétní. Na druhou stranu jsi nikdy nezjistila, co ten záblesk (tento je druhý) skutečně byl a co znamenal a jestli vůbec něco znamenal…

Je čas se probudit…

Bolest ve Tvé noze ustoupila. Máš vyschlé hrdlo a jsi trošku dezorientovaná a zmatená, ale již se Ti nemotá hlava a i když jsi stále zesláblá, cítíš se mnohem lépe. Nad Tebou se sklání Tobě neznámý muž. Ruce má zamazané od Tvé krve a vedle něj leží otevřená lékárnička. Když otevřeš oči, spatříš v jeho tváři úlevu. Než stihneš cokoli říct či udělat ve dveřích se objeví Hikari: „Budeme odjíždět. Je vše v pořádku?“

Osada
Budete muset omluvit tu strohost, byla to spíše snaha o provázanost dějových rovin než o posun děje…

Poté co, Isaak s Hikari opustili budovu, která sloužila jako útočiště. Bevis dělal to, co uměl. Ránu pečlivě vyčistil, vydesinfikoval a nakonec co nejlépe zavázal. Výsledek byl vzhledem k předchozímu stavu raněné a vzhledem k polním podmínkám, které pro svůj zákrok měl více než uspokojivý. Když se Angela konečně probrala a otevřela oči, v jeho tváři se objevila úleva.

“Udělal jsem, co bylo ve zdejších podmínkách v mých silách,“ odpověděl Bevis mutantce u dveří a začal sbírat a vracet věci do lékárničky.

Když jste se všichni tři dostali z domu ven (Angela k přemístění potřebovala pomoc), tak Isaak s Wolverinem na Vás již čekali…

Koniec vízie


Vízia pominula a mňa chytila podivná mentálna triaška. Keď sa posledne čosi takéto stalo, Logan odišiel. Pomaly sa začínam preberať. Vlastne rýchlo. No zlá predtucha neodchádza. Vryjem si každú podrobnosť do pamäte, aby som sa k nej mohla vrátiť. Skúsim ten obraz k niečomu prirovnať a snáď s ostatnými nájdeme odpoveď.
Preberiem sa úplne a chvíľu mi trvá prekonať malátnosť. Dokázali to a som ako tak fit. Viem, že potrebujem pomoc pri ceste von. Snáď prišli autom a domov sa odvezieme. Nechám si pomôcť von a tam príde ten očakávaný šok. Že by práve toto malo byť to, čoho predzvesťou bolo moje zjavenie.
"Logan." Vypravím zo seba. Nevenujem mu nadšený, ale ani nahnevaný pohľad. Skôr zvedavý. Nečakám vysvetlenie, ale čakám, že mi povie, na čo za tie roky prišiel. "Našiel si ju?" Je to jediné, prečo by ma nechal samú. Musel natrafiť na nejakú stopu. Usmejem sa, no ten úsmev je chabý. Záporná odpoveď ho ľahko zmaže z tváre...

Cesta zpět

Wolverine si dává dost na čas. Už sahám po zbrani připraven se podívat dovnitř. V ten moment Logan vyjde ven s láhví v každé ruce. Nevěřícně vytřeštím oči a zakroutím hlavou. Být v budově s obludně rozsápanou mrtvolou jen proto, aby našel dvě láhve pití...

"Oceňuji tvé hledací schopnosti."

Poznamenám s notnou dávkou ironie a despektu. Poté jenom kývnu směrem k autu a vydám se k němu. Opřu se o něj a čekám na ostatní. Za několik okamžiků dorazí i zbytek.

Přišli jsme o tři mutanty ve snaze rozšířit naše řady. Budu muset nechat zprávu na té tajné lince, kterou se nám Ute ozvala. No, alespoň Angela už vypadá lépe.

"Angelo."

Kývnu na ni, když se za pomocí Bevise a Hikari dostane až k nám. Angela se však zajímá převážně o Logana. Nejspíš se opravdu znají. No, nic mi do toho není.

"Jedem!"

Zvolám po chvilce a sám nasednu do vozidla za volant.

Návrat

„ Ehm.. Dobře. To bude jistě stačit.“ Podívala jsem se stále s mírnou nejistotou na Bevise a pomohla mu s Angelou. Alespoň někdo se odsud vracel živý...

Vyšli jsme z domu na sluneční světlo a vyrazili k vozu, kde se k nám připojil Isaak s Nesmrtelným.

Hlavně ať už jsme odtud pryč. Tohle místo... Pohled mi padl na dům, kde leželo rozsápané tělo drobné Němky, která zde našla svůj osud. Dnešek nebyl dobrý den. Nechám Ange, ať si promluví s Nemsrtelným. Nějak mi není jasné, o co jde a v tuhle chvíli nemám ani moc náladu se do něčeho zaplétat. Hlavně už být zpátky, dát si sprchu a vyspat se. Zapomenout na tohle všechno.

Kývnu na Isaaka a pomůžu Ange do auta, pokud bude chtít. Jestli bude chtít něco řešit s Nesmrtelným, tak jim nechám soukromí a nebudu je rušit. Tak jako tak se tiše usadím na sedadlo a po troše váhání zapnu pás. Je to jen pár hodin co stejné auto... Ne, nemysli na to!

Tak zase vzhůru vzhůru

Isaakovi vyseknu posměšnou poklonu, načež si ještě jednou pořádně loknu skotský a flašky nacpu do kapes bundy, abych měl v případě potřeby volný ruce. To už se z vedlejšího baráku placatěj ostatní.

Trochu mě překvapí, že vidím Angelu batolit se skoro po svejch. Když uvážím, jak hnusná byla ta rána a kolik krve z ní vyteklo, je celkem div, že je vůbec při smyslech.

'Taky sem si dal sakra záležet, aby z ní nebyla žádná chudinka,' pomyslím si s drobtem pýchy, kterej ovšem vzápětí převálcuje vlna provinění. Koukám na ni a tvářím se jak sádrovej pstruh, nejistej, co říct holce, co jsem před jedenácti rokama nechal ještě jako sviště úplně samotnou uprostřed divočiny. Začít se omlouvat? Vysvětlovat jí, co se stalo? Vykřikovat, jak úžasně vyrostla, nebo jaký pindy že to maj tetičky na každý rodinný sešlosti?

Ani na jedno z toho jsem nikdy pořádně nebyl, takže nakonec se zmůžu akorát na "Čau, cvrčku," doprovozený něčím, co se mezi ostatníma lidma překládá jako milej úsměv. Sám nevěřím, že jsem nezapomněl, jak se to dělá.

Ne že by to mělo dlouhýho trvání. Znova se zatvářím pochmurně a na její otázku jen pomalu zavrtím hlavou. Hrozně nerad jí kazím radost, ale co nadělám.

"Já tě vystřídám," řeknu Japonce. Už předtím vypadala pěkně zvadle a to, co se stalo s tou třetí holkou, jí asi moc nepřidalo. Nemusí se ještě vláčet s marodem, i když Angela má taky padesát kilo i s postelí.

U auta počkám, až se to všechno nasáčkuje dovnitř. Naposled se ohlídnu po baráku, kde zůstaly obě mrtvoly, a nalodím se taky.

'To bude veselá štreka...' vzdychnu, smířenej s tím, že teď si to nejspíš pěkně vyžeru. Ne že by se mi do podobný konverzace chtělo; rozhodně ne teď. Takže tiše doufám, že Angela bude moc zvadlá na to, aby se po cestě vykecávala.

Když se zase rozjedem, vytáhnu zpoza bundy sešit, kterej jsem našel v úkrytu, a pokusím se do něj konečně začíst.

Průzkum

Před čtyřmi dny jsi byl vyslán do jedné ze spřátelených osad smíšeného původu (lidé a mutanti zde žijí v míru – mutantů je převaha). Tvým primárním úkolem bylo zjistit, zda lidé v osadě od Odboje nic nepotřebují. „Vesničané“ Vám několikrát poskytli pomocnou ruku (staraní se o raněné, obchod), takže cítíte povinnost jim tyto laskavosti neustále splácet. S vesnicí se není možné spojit jinak než osobně, protože kvůli utajení odmítli využívat vysílačky a další podobné věci, které by se lidem mohlo podařit zachytit. Je také velmi pravděpodobné, že by podobné přístroje byly rušeny skalami, jež vesnici obklopují.

Osada je rafinovaně skrytá mezi skalami, takže dosud nebyla lidmi objevena, což z ní dělá jedno z mála míst, kde lidé a mutanti mohou žít vedle sebe v klidu a míru. Bohužel pro Tebe to také poněkud komplikuje přístupnost, takže si svou čtyřkolku musel nechat schovanou v jedné jeskyni, a poté se vydat do osady horskou stezkou (tento postup již znáš z předchozí misí podobného charakteru).

Když se konečně vyšplháš na skálu, tak se pomalu začíná stmívat. Téměř to působí, že toto místo není vyloženě přírodního charakteru, ale že mu při tvorbě někdo trošku vypomohl. Vidíš šest kamenných domků, tři ženy a čtyři muže obdělávající dvě malá (opravdu malá) políčka. Dvě děti pobíhají okolo. Ostatní (cca 10 lidí) jsou pravděpodobně v hospodě, která je přímo ve skále. Skály obklopují a chrání celé toto místo ze všech stran.

Opatrně slezeš dolů do osady. Z reakce místních můžeš usuzovat, že Tě rádi vidí. Za to, cos jim přinesl, jsou více než vděční (nějaké léky, apod.). Na oplátku Tě pozvou ke svému stolu ochotni se s Tebou rozdělit o to málo, co mají.

Zdržíš se zde dva dny. Pomáháš jim, s čím můžeš, přičemž si nemůžeš nevšimnout, že po Tobě jedna mutantská asi dvacetiletá dívka dělá oči.

Když čtvrtý den ráno odjíždíš, všichni obyvatelé osady se s Tebou přijdou rozloučit. Jeden muž Ti ochotně pomůže ke schované čtyřkolce s pytlem mouky a brambor. Na rozloučenou obdržíš ještě pytlík čerstvě usušeného tabáku, což je ve zdejších končinách relativně vzácnost.

Sídlo Odboje

Když se vrátíš do sídla odboje. Nestihneš se ani pořádně rozhlédnout a už se po Tobě shání Gabriel (generál, zástupce velitele). Čeká na Tebe v jedné z místností využívané pro válečné porady. Dlouhý stůl, nějaké židle, velká tabule, atd. “Vítej doma,“ přivítá Tě po dlouhé cestě. Pak Tě šetrně Tě informuje o tom, že: “Měl bys vědět, že…Angela s Hikari odjeli ráno k přístavišti vyzvednout nějaké uprchlíky,“ – rutina. “Bohužel se to nejspíše nějak zvrtlo, jelikož jsme zachytili Hikarino nouzové volání.“ Ihned Tě ujistí, že: “Isaak už je pár hodin pryč. Určitě je už našel a každou chvíli budou zpátky zpátky. Zatím by sis měl odpočinout, cesta byla dlouhá.“

Hurá zpátky

Se svou prací jsem spokojen nebyl, což jsem dal jasně najevo svou odpovědí mutantce. Překvapivě na mě reaguje jinak než všichni ostatní, ale to můžu přisuzovat jenom tomu, co všechno si to ubohé děvče muselo dneska zažít.

Možná jsem ránu vyčistil a stabilizoval a v těchto bojových podmínkách udělal všechno, co bylo v mých silách, ovšem stejně to nebylo dost. Pořád tu bylo obrovské riziko infekce, kterému jsem nemohl nijak víc zabránit, což mě neuvěřitelně štvalo.
Zhluboka si povzdechnu a ukládám tu chudou výbavu lékárničky zase zpátky do brašny, přitom se však neustále zle tvářím na ovázanou ránu. Ještě jednou překontroluji, jestli obvaz skutečně dobře drží, ono obvazovat jednou rukou taky není žádná legrace, ale člověk si po několika letech taky zvykne na ledacos.

Ne, že bych rudovlasé ženě přál všechna ta zranění a tak, ale přeci jenom jsem rád, že se na chvíli odvrátila všechna ta pozornost od mé osoby někam jinam a že já sám jsem se mohl taky nějak zaměstnat.

Ohlédnu se přes rameno směrem k místu, kde zmizeli jak předtím ta bělovlasá dívka s Loghanem a po tom uši rvoucím výkřiku i Isaak následován tou dívkou z Japonska. Nechce se mi ani moc přemýšlet nad tím, co všechno se mohlo stát. Jako jediný jsem zůstal v pozadí, u raněné. Ovšem jelikož pro mě nikdo nezaběhl – a že ten výkřik opravdu zněl na to, že kdyby byla nějaká šance, doktor by byl potřeba; je víceméně jasné, jaké to všechno nakonec mělo konec.

“To doufám.“ Jemně se pousměji na mladou dívku, která vypadá víc něž jenom přejetě. Sledovat uhynutí několika lidí, kteří na vás ještě před několika chvílemi mluvili za jeden den, asi nebylo zrovna život naplňující.

Přehodím si jednu ruku zrzky přes ramena a pomaličku jí pomohu na nohy. Snažím se přitom, aby tu zraněnou namáhala co nejméně, protože čím méně to bude namáhat, tím lépe pro ni. Druhá dívka ke mně přispěchá, aby mi vypomohla. Je to tak trochu trapné, nechat si pomáhat od drobné a očividně dost vyčerpané dívky, ovšem sám bych se s mladou dívkou vypořádal jenom těžko. Už jenom fakt, že se musím krčit, aby ona mohla aspoň tou zdravou nohou dotknout země a že se mě musí držet sama, protože jí s nepohyblivým implantátem nijak nepomůžu.

Když se tak nějak vybelháme ven, rozhlédnu se po okolí. Krev. Vskutku, mé úsudky byly správné. Podívám se stranou. Angelu – tedy zraněnou dívku; ovšem mnohem víc zajímá Loghan. Vymění si pár slov, u kterých stejně nevím, o co jde a tak se tvářím jako kus nábytku, který jinou, než opěrnou funkci nemá. Pro jednou na mě nikdo nevrhá nevraživé pohledy, což je dobrá změna.

Wolverine vystřídá mou kolegyni v opěrném systému, což bylo příjemné. Dopomohu jí tedy až k autu, kde se do něj všichni postupně vměstnáme. Je načase se zase vrátit do úkrytu.

Sídlo odboje

Pro jednou jsem vděčný za písečnou bouři po cestě zpět - nemusím plýtvat energií na vzduchové trysky abych zakryl stopy (přinejmenším ne hned). Je to však pomocné gesto ze strany přírody značně pochybné a dvousečné. Kdo ví, zda v tom jiná skupina někde jinde neuvízla...
Tím spíš mi srdce poskočí radostí, sotva před sebou rozeznám povědomé obrysy krajiny hostící úkryt. Je krásné být zase... Kdepak, toto není domov. Jen útočiště. Zamyslím-li se nad tím, oč raději bych zůstal v osadě. Ne proto, že bych jejich život shledával snadnější - Bože chraň! Ale sledovat ty lidi, jak se starají o svá políčka, o těch pár zvířat, která se jim tam daří uživit... Přestože mají strach co přinese zítřek, vidí každý den plody své práce. Vidí, že jejich snaha má smysl. Co vidíme my? Jen další mrtvé. Mrtvé, kteří za to nestojí.
Čtyřkolka najede na nerovnost skrytou v písku. Prudké trhnutí mě vyrve chmurným myšlenkám a současně mě uvědomí, že jsem už dost blízko na to abych vyslal identifikační signál, než se z bunkru vyrojí "uvítací výbor" odhodlaný odstřelit mě jako nepřátelského špeha.
Zajedu do garáže, kde už mě vítají nedočkaví kolegové, co že jsem přivezl. S přáním veselých Vánoc jim předám potraviny, aby je odnesli do skladu k pozdějšímu zpracování. Já se zatím odlepím od sedačky. Sotva se postavím, ze záhybů uniformy se mi vysype dobré kilo písku.
Tak to se mám na co těšit, řeknu si jen při pomyšlení jak zanešená musí být konstrukce vozidla. Měl bych ho napřed alespoň trochu vyčistit, než se půjdu nahlásit Archangelovi a vychutnat si zasloužený odpočinek přitulený k některému ze svých děvčat. Nikdy nevím, zda nebudu muset během pěti minut znovu vyrážet.
Dostanu se však sotva k sundání masky a helmy, když mě dostihne zpráva, že se mám hlásit u Gabriela.
Co se mohlo stáť? podivím se v duchu. Nebyl jsem přece na misi, která by si žádala přednostní hlášení, natož u generála.
Nejistý co očekávat o pár minut později už klepu na dveře. Po vstupu do místnosti jen pozdravím a čekám na důvod svého předvolání.
Že něco nehraje uhodnu už z jeho prvních slov. Když padne Angelino jméno, ucítím známé úzkostné sevření vnitřností, přestože se mi ve tváři nehne ani sval. S tlukoucím srdcem vyslechnu zbytek zprávy a s tichým syknutím vdechnu vzduch přes stisknuté zuby. Beze slova přikývnu, že rozumím, ale nemám právě valnou chuť zařídit se podle jeho rady. Únava ze mě rázem spadla a vystřídala ji potřeba vyzvědět, co je s Angelou.
"Kterýpa auto si bral?" zeptám se a s touto informací a letmým rozloučením zamířím přímo k vysílačce, kde se napojím na frekvenci odpovídající Isaakovu vozu.
Spojsespojsespojse, drmolím si pro sebe prosebně, než se praskání v éteru utiší. Bouře už ustala, přenosu by tedy nemělo nic překážet.
V případě, že se spojení ustálí a vysílání je možné, ani se nezdržuju s patřičným ohlášením a rovnou ze sebe vychrlím: "Isaaku, jste v cajku? Nepotřebujete další pár ruk?" Snažím se znít dokonale klidně a o Angele se schválně přímo nezmíním. Nechci aby si myslel, že mě zajímá jen ona, a také se trochu bojím toho co bych se mohl snad dozvědět.

Sídlo Odboje
Automaticky jsem předpokládala, že Vás Andrew bude chtít přivítat (snad ne mylně, proto je to už 100% veřejné... Zkuste se k tomu vyjádřit... Mou původní ideou bylo v dalším příspěvku hru posunout o pár dní, abyste měli čas dát se dohromady, ale smířím se s tím když to náhodou nevyjde...

Všichni se postupně naskládáte se do vozu a můžete se vydat směrem domů. Cesta tentokrát probíhá mnohem lépe. Žádná písečná bouře, kvůli které byste neviděli na cestu, ani nic podobného. Dokonce se zdá, že jedete o něco rychleji než je obvyklé, ale to se Vám opravdu nejspíše jen zdá. Vypadá to, že dnešní dávku smůly už jste si vybrali.

Jste asi půl hodiny cesty od sídla Odboje, když se vysílačka zabudovaná ve vozidle rozbzučí. “Bzzzzz….zzzz….bzzzz……“ i když to, tak ze začátku nevypadá, nakonec se spojení přeci jen podaří. Dotyčný se nezdržuje s patřičným ohlášením a rovnou na Vás vychrlí na první dojem klidným hlasem: “Isaaku, jste v cajku? Nepotřebujete další pár ruk?“ Je to Andrew.

Během další půl hodiny jste u skryté pevnosti. Automaticky vyšlete identifikační signál jak je zde zvykem, dříve než se z bunkru vyrojí "uvítací výbor" odhodlaný odstřelit Vás jako nepřátele.

Zajedete do garáže. Dříve než se vůbec stačíte vysoukat z vozu, už se k Vám řítí Gabriel, který je zde jako první. “Jste všichni v pořádku…?“ jeho pohled se zastaví na Angele a pravděpodobně si uvědomí, že se Vás mělo dle původního plánu vrátit víc. “Co se stalo…?“ otázka patří Isaakovi či jedné ze slečen, ale jeho pohled je již zaměstnám Bevisem, s jehož přítomností se nejspíše stále ještě nesmířil. Ani nemusí nic dodávat, jelikož jeho pohled mluví za vše ´Udělej něco, co se mi nebude líbit a je po Tobě…´

Sídlo odboje

'Nepotřebujou... též dobře,' usoudím, když se na svou nabídku pomoci dočkám negativní odpovědi. Vypnu vysílačku a opřu si hlavu do dlaní. Teď mi nezbývá než čekat na jejich návrat. A protože se zdá, že to ještě nějakou chvíli potrvá, mohu se zatím klidně zabavit něčím užitečným.
Vydám se tedy zpět do garáže abych své vozidlo podrobil nutné údržbě. Odstranění písku ze spojů zabere téměř přesně onu půlhodinu do příjezdu pásového vozidla.
Když zaslechnu vrčení motoru, pár vteřin ztratím pracným vyplétáním se z konstrukce, a proto nakonec doběhnu k automobilu o chvilku později než Gabriel. Zastavím se pár kroků za ním právě včas abych slyšel, že už se začal vyptávat. Zůstanu tedy mlčet a jen úzkostným pohledem vyhledám Angelu. Krev na jejích šatech a obvaz kolem nohy je jasným důkazem, že v pořádku není, ale alespoň je naživu. Trochu se mi uleví a bezprostřední strach vystřídá zvědavost. Co se stalo? Ona i Hikari vypadají, že mají za sebou těžký den a ti dva cizinci? Nepamatuju si, že bych je tu kdy viděl a nejméně na obličej toho skrčka bych nezapomněl.

Jazda

Potichu nastúpim do auta a hoci by som mohla mať na Logana stotisíc otázok, kričať na neho a podobne, nie. Ja len pekne potichu počkám. Ak je niečo, čo mi bude chcieť k celej tej veci povedať, povie to, keď nastane ten správny čas. Zatiaľ nenastal. Netvárim sa ani nahnevane a ani ignorujúc ho.

"Ako dlho budeš?" Jediná otázka. Ani odmietavo, ani pozývajúc... Pozriem sa do spätného zrkádka a usmejem sa. Potom, či odpovie alebo nie, už len mlčím a čakám, kedy sa dostaneme domov. Pri Andyho hlase vo vysielačke sa mi na tvári zjaví široký úsmev. Je už späť. Pozriem sa na Hikari.

Auto konečne zaparkuje v garáži. Musím povedať, že Gabova paranoja je podľa mňa na mieste. Never cudzincom. "Si späť." Preto sa hneď, ako sa Andy zjaví, otočím na dvojicu, ktorá s nami nebola hneď od začiatku. Aspoň nepatrila k očakávanému záchrannému t. Konkrétnejšie a hlavne na Logana. "Kde leží tvoja loajalita?" Jedna veta. Nikdy nebol na dlhé rozhovori a ja tiež nie. Možno som sa to naučila od neho a možno by som tak dopadla aj bez neho. Kto vie?

Viem, že otázka do pléna bude podľa väčšiny znamenať, že im nemajú veriť. No ja sa musím uistiť. Kto vie, načo je tu naozaj. Môže mať skrytý ciel. To som už otočená tak, že som čelom k nemu a teda Andy je hne za mnou alebo vedľa mňa. "Ako si sa dostal do bunky? Čím si Issaka presvedčil?" To je už ťažšie. Musím sa konfrontovať s minulosťou...

Zpátky na základně

K mý jistý úlevě ta cesta byla dost klidná. Část jsem si ukrátil četbou v sešitě, část bezvýrazným zíráním z okna na krajinu ubíhající za náma.

'Jak vubec řešej maskování stop od kol? Nemůžou se přece spolíhat na pravidelný písečný bouře. Stačilo, aby se kolem motala lidská hlídka a v pohodě nás vyčuchá až do pelechu...'

Přihodím to na seznam věcí, na který se vyptám Isaaka. Začíná se to rozrůstat v pořádnej telefonní seznam a to nejspíš furt ještě nejsem u konce. Pomalu mi začíná docházet, že ty krásný bezstarostný dny plný flákání, co jsme si jich s Bevisem za poslední rok užili dost a dost, budou pomalu u konce...

Sotva začneme zpomalovat, zastrčím sešit zpátky za bundu a připravím se na výsadek. V garáži vyskočím jako první a natáhnu se po Angele, abych jí pomoh ven.

'No nazdar, ten tu chyběl,' ušklíbnu se při pohledu na Gabriela ženoucího se naším směrem. Fakt stojím o to, aby se na nás zase celej zbytek dne koukal jako nějakej novej druh obtížnejch hlodavců, jenže s tim asi nic nenadělám. Neodpustím si ale, abych na jeho vražednej pohled směrem k Bevisovi neodpověděl vlastním, říkajícím něco ve smyslu "Eště chvíli se do něj navážej, hajzle, a příští dva měsíce budeš žrát brčkem!"

Jen ať si s nim Isaak pokecá sám. Koneckonců, on je tu šéf, a krom toho mě momentálně daleko víc zaujal týpek, kterej se vynořil za vrchní gorilou. Sice mám dost dobrý sebeovládání na to, aby mi dolní čelist nepraštila o podlahu, ale i tak na něj vypoulím voči a zatvářím se poněkud překvapeně.

'No ty vole... to nejni možný. Ten chlap se... rozmnožil?!'

Představa je to natolik děsivá, že zamrkám a zatřepu hlavou, abych se přesvědčil, jestli akorát nemám vidiny. Hm. Nebude to halucinace. Sakra. To už si připomenu, že mě maminka učila, jak je neslušné na někoho takhle zírat, a začnu si zase všímat okolního dění, i když si nemůžu pomoct, aby mi ke kuniksichtovi každou chvíli nezaletěl pohled.

Tak nějak moc nechápu, co Angela sleduje tim výslechem z čistýho nebe, a na mým výrazu je to asi dost vidět. Pokrčím ramenama. "Tam, kde dycky." A na druhej dotaz odpovím akorát: "Na to se zeptej jeho. Nejlíp cestou na ošetřovnu," dodám. "Je mi jasný, že si chceš pokecat, ale teďkonc na to fakt nejni ani čas, ani místo. Takže k doktoroj s tebou." Zní to víc úsečně než laskavě, ale já fakt netoužim po tom, aby to tu s ní švihlo, zatímco budem hrát Dvacet otázek.

Zpátky na základně

Když jsou všichni ve vozidle, jen mlčky nastartuji a vyrazím směrem na základu. Jindy bych snad poznamenal něco o zručnosti řidičů a řidiček, zvlášť když mě Angela kvůli tomu často popichovala, ale nějak na to nemám náladu. A nejspíš nikdo z ostatních taky ne. Když se ve vysílačce ozve známý hlas, trochu neochotně ji zvednu z palubovky.

"Nepotřebujeme pomoc. Už jsme na cestě."

Stroze odpovím a vysílačku zase položím. Tentokrát na žádnou minu nenarazíme (protože jsem za volantem já) a tedy po několika bezpečnostních formalitách už parkuji. Wolverine pomůže Angele vystoupit a ta ho za odměnu zavalí hromadou otázek. Mě to samé čeká od Gabriela.

"Narazili cestou zpět na minu. Dva čerstvě naverbovaní mutanti umřeli při výbuchu, naše německá posila posléze. Podrobnosti se dozvíš z hlášení, které Hikari určitě sepíše. Angela je zraněná, ale není to už tak zlé. Postaral jsem se o to.. s Bevisem."

Mluvím k němu stručně a věcně. Gabriel se stejně nikdy nezdržoval moc detaily, zajímal se vždy hlavně o výsledek. A kdyby náhodou chtěl vědět více, jako zdejší generál bude mít k podrobnému hlášení samozřejmě přístup. Jeho postoj k Bevisovi je čistě jeho věc, tedy alespoň do té doby, než začne veden záští porušovat mé rozkazy. Stejně však na poslední větu dám nepatrně větší důraz, aby si Gabriel uvědomil, že měl Bevis i nějaké ty zásluhy. To už slyším od Wolverina, jak posílá Angelu na ošetřovnu. Pokud to teda není moc silný výraz.

"Ano.. Ty půjdeš na ošetřovnu. Bevis tě doprovodí. Je tam několik Angel.. tedy zdravotníků, ale málokdo z nich má normální lékařské zkušenosti."

Sice máme relativně dobře vybavenou ošetřovnu a za lékaře pár mutantů, kteří mají schopnosti užitečné na utišení bolesti a podobně. Ale málokdo z nich opravdu někdy studoval medicínu a tedy by se Bevis mohl hodit. Když domluvím k Angele a Bevisovi, otočím se na Hikari.

"Ty mě prosím následuj.. Čeká nás ještě jedna nemilá povinnost."

Pronesu skleslým hlasem a nečekaje na odpověď rovnou zamířím do své pracovny. Zavřu za námi dveře a usadím se do křesla. Na stole leží malá zaprášená tabulka, ne větší než cihla. Ano, je to počítač. Byť opět zdaleka ne nejnovější svého druhu.

"Slečna Ute se s námi spojila přes jednoho bývalého člena odboje.. Ten kanál je skvěle chráněný místním technickým týmem a v Evropě ho zapínají jen na pár minut v měsíci. Takže asi poruším protokol, ale stejně bych chtěl napsat něco o Ute.. a o tom jak dopadla."

Proklikám se několika hesly, až konečně otevřu onen komunikační kanál. Poté začnu psát, byť zatím jen počáteční hesla, přes které zasvěcená osoba v Evropě zjistí, kdo píše.

"No a vlastně jenom ty si s ní mluvila.. Ty a Angela. Má.. Měla tam určitě nějaké přátelé. Nechci psát jen o další padlé.. Zkrátka.. Je něco, co si myslíš, že by v té zprávě mělo být? "

Základna

Netrvalo dlouho a rozjíždějící vůz s námi trochu trhl. Můj pohled stále propaloval zaprášené sklo okénka, přes které svět za ním vypadal jako topící se v šedé mlze. Konečně opouštíme tohle místo... To prokleté místo! Nemohla jsem si pomoci, mé oči stále sledovaly budovu, kde leželo roztrhané tělo Ume. Naštěstí jedoucí vůz mi pomohl nechat celou tuto scénu za námi...

Netrvalo dlouho a houpaní vozu mě i přes mou vůli ukolébalo ke spánku, do kterého jsem spadla doslova jako do vody. Do hluboké vody. Ani jsem pořádně netušila, co se celou cestu dělo. Probudily mě až hlasité zvuky a šramot kolem mě. Trochu rozespale jsem zamžourala a zjistila, že kymácivý pohyb vozu už ustal a my se nacházeli v sídle odboje. Než jsem se rozkoukala a odepnula pásy, byli všichni už venku. Příliš mě to netrápilo. Dnes jsem už nikam nechtěla spěchat. Ne, dnes už ne.

"Zdravím, Gabrieli." Vyklouzla jsem z auta a kývla na Gabriela, který se netvářil příliš nadšeně. Aha, jasně. Ten člověk. Došlo mi okamžitě, ale nijak více jsem to nerozebírala. Byla to především Isaakova záležitost, do které jsem neviděla a já jsem narozdíl od Gabriela neměla s lidmi takový problém, koneckonců jen před pár lety...

"A.. Ahoj Andrew." Trochu překvapeně jsem zamrkala, když jsem si všimla Andrewa. Myslela jsem, že bude pryč ještě nějakou dobu, ale asi došlo ke změně plánů... A je to určitě dobře. Pohled mi sklouzl na chudáka Ange, která si teď bude muset pořádně odpočinout a bude jen dobře, když tu s ní bude. Ange začala s Nesmrtelným něco řešit, ale já se otočila na Isaaka. Bylo mi jasné, že tahle situace se bude muset ještě pořešit a ideálně hned.... Měla jsem pravdu.

Isaak mě vyzval, abych se k němu připojila, tak jsem tedy kývla na zbytek skupiny, otočila se na patě a vydala se nez zbytečných průtahů za ním. Trochu jsem z té cesty byla ztuhlá, ale aspoň mi ta krátká procházka do jeho kanceláře pomohla se protáhnout. Dveře se za námi zavřely a já si nemohla pomoci, než se jen lehce pousmát při pohledu na počítač, který ležel Isaakovi na stole. Dávat tyhle věci do kupy byla moje práce a došlo mi, že by ten šéfův taky zasloužil trochu upgrade, ale všeho dočasu. Posadila jsem se na židli naproti jemu pracovního stolu a čekala na první dotaz. Trochu unaveně jsem si promnula kořen nosu a zamyslela se. Co já vlastně o Ute věděla?

"Moc toho nevím... Stihly jsme prohodit jen pár vět. Cesta sem prý nebyla zrovna nejpohodlnější. Čemuž se nedivím." Povzdechla jsem si.

"Ale těšila se sem..." Dořekla jsem pomalu. Bylo zvláštní tady tlumočit těch pár slov od člověka, který už mezi námi nebyl.

"Upřímně.." Nabrala jsem trochu vzduchu do plic a podívala se na Isaaka.

"Netuším, co přesně do té zprávy napsat... Asi upřímnou soustrast a vysvětlení.... Nešťastná náhoda." Dořekla jsem hořce. Opravdu nešťastná náhoda.

"Chceš kdyžtak, abych ti podala přesné informace o průběhu dnešní mise? S tím bych ti mohla ještě nějak pomoci." Zeptala jsem se na něco, o čem jsem věděla alespoň něco víc. Psaní kondolencí... Nikdy jsem nic podobného nedělala a byla jsem ráda, že se toho ujme Isaak.

Základňa

V Loganovom záujme rátam, že nás nechce napáliť. Noha už ale začína znova hnevať. Navyše... Otočím sa na svoj doprovod a prikývnem, no cestou podídem k Andymu. "Aká bola cesta?" Očakávam, že pôjde s nami. Snáď sa na svoju niekdajšiu baby-siterku môžem spoľahnúť na toľko, že aspoň pre mňa nebude bezprostredným nebezpečenstvom.

Nechám sa v tichosti odviesť na ošetrovňu a vyšetriť. Keď už budem pár dní mimo "služby", aspoň budem mať čas pre seba a na utriedenie si myšlienok. Loganou návrat vyvolal veľa spomienok a otázok, no ja ho spovedať nebudem. Stačí mi, že sa zdá, že nás neprišiel zrušiť. Nechcem sa zamýšľa nad osudom Ororo. Nechcem vedieť, čo robil dvanásť rokov. Bránim si aj v premýšľaní o tom, na ako dlho ho mám späť a či. Miesto toho sa na teraz venujem Andymu. Chcem počuť všetko, čo sa prihodilo, kým bol preč.

Základna/ošetřovna

Mávnu se slabým úsměvem na pozdrav Hikari, ale radost z toho, že i ji vidím živou a dokonce zdravou mi záhy zkalí Isaakovo vysvětlení co, že se vlastně stalo. Zklamaně sklopím hlavu.
Zase žádný posily.
Skrčkův pohled upřený na mou maličkost mě znejistí a trochu zmate.
Proč na mě hledí, jak kdyby potkal ducha? V životě jsem ho přeci neviděl, ledaže... ale to asi těžko, zamítnu hned zase tu myšlenku. Jediné možné vysvětlení, které mě napadá, je totiž příliš nepravděpodobné - nebo si spíš přeju aby tomu tak bylo. I když... opravdu?
Ukročím kousek bokem abych ze zorného úhlu toho mrňouse stál zakrytý Gabrielem a vyposlechnu si ještě jeho nicneříkající slovní výměnu s Angelou - budí dojem, že jsem se připletl k nějakému sporu z dřívějších časů, který je mi neznám. Zřejmě má nějaký důvod zpochybňovat cizincovu důvěryhodnost, ale rozhodnu se v tomto ohledu věřit Isaakovi - přece by ty dva nenechal jet s sebou, kdyby neměl důvod jim věřit. A už vůbec by nenechal toho Bevise dohlédnout na zraněného člena odboje.
"Dovolíš?" opustím teď svůj pochybný úkryt, položím skrčkovi ruku na rameno a jako ho odsunu kousek stranou, aby ustoupil od Angely. "Já si ji vezmu na starost."
Ne že bych se bál, že ji někde upustí - zdá se, že mu na ní nějakým způsobem záleží. Ale teď, s vědomím jak málo stačilo k tomu abych ji ztratil nadobro, bych jí byl rád nablízku, cítil její dotek, její teplo... měl jistotu, že je stále tu.
"A laskavě na mě přestaň tak zírať - vsadím se, že šerednější ksicht vídáš každý ráno v zrcadle!" osočím ještě cizince, protože jeho opakované pohledy mi začínají vadit stejně jako mě znervózňují.
Snad někam vypadne a bude od něj klid... loupnu po něm okem a Angele na její otázku s úsměvem odpovím: "Lepší než ta vaše." Těžko k tomu dodat nějaké upřesnění - v průběhu mé výpravy se nestalo nic zvláštního, co by stálo za vyprávění. Není to nic, co by sama neznala - pravidelná návštěva jedné z blízkých vesniček, výměna surovin, pár slov prohozených se známými, navozující zdánlivou iluzi normálnosti a míru...
Nejsem právě nejlepší vypravěč, ale kvůli ní se snažím - z paměti vyšťourávám každou (nebo téměř každou) momentku z vesnice, žvatlání dětí, historky, o které se podělili jejich rodiče... dva dny v životě lidí a mutantů, kteří se zoufale snaží žít se smrtelným nepřítelem procházejícím se téměř na dohled od jejich prahů a bez vyhlídky na zázrak, který by to mohl změnit.
Když dovyprávím a pokud mě některý z ošetřovatelů nevyhodí za to, že jim tu při každém kroku trousím písek, nebo Angela neusne, zeptám se: "Co je zač ten tvůj nerudnej mrňous?"

Začínám mít celkem dojem, že za Bevise tady budou ještě šťastný. Koneckonců, šikovnej doktor se šikne vždycky.

Když se přimrcasí kuniksicht a vyžene mě od Angely, nechám se, ale přece jen si neodpustím patřičně varovnej pohled. Přeci jen, geny jsou geny. V tomhle případě takový, který by bylo líp dál nešířit.

'Koukám, mladej houby vydrží,' uchechtnu se pro sebe a s úšklebkem odpovím: "Páč hřešíš na to, že tvá máti byla docela k světu."

Pár vteřin váhám, jestli jít s nima, nebo zkusit z Gabriela vyrazit nějaký ubytování, ale pak se rozhodnu pro první možnost. Ne až tak dalece kvůli Angele, jako spíš kvůli Bevisovi. Ten tu ochranku bude potřebovat spíš, zvlášť když se šéf někam zašil a nebude se za doktůrka moct zaručit osobně. Nerad bych, aby se mu někdo pokusil ustřelit hlavu, sotva ji tam strčí.

Ani v případě, že Bevise vezmou v klidu, se z ošetřovny nehnu, dokud Angela nebude pořádně prohlídnutá, přefačovaná a v posteli s tím svým Romeem, o kterým jsem se pořád ještě nerozhod, jestli bych mu neměl čistě pro jistotu zakroutit krkem. Nakonec je nechám v klidu tokat a začnu otravovat doktory s otázkama, jak přesně na tom Angela je.

Ošetrovňa

Usmejem sa na Andrewa, keď rozpráva o svojej ceste. Človeku sa to môže zdať nudné, ale občas je jediná malá dobrá správa, ako niečie narodenie dostatočne kladnou udalosťou, aby aspoň trocha vniesla svetlo do pochmúrnosti našej doby. Aj to, že nik neumrel... A tak. Zároveň som v celku pobavená, že sa Logan unúval ísť s nami. Zatiaľ neviem, čo tým sleduje a jednoducho sa mu nevenujem. Veď má svoje zábavky.

"Nie je môj." Na tvári sa mi zjaví zvláštny nečitateľný výraz, ktorý ale obaja dokážu preložiť, ako kyslý, ak sa budú unúvať. Je mi jedno, že to bude Logan počuť. "Pamätáš sa, čo som ti hovorila o svojom dectve? To on ma vychovával do pätnástich. Je to však už minulosť. Pravdepodobne ani nečakal, že sa ešte niekedy stretneme. Ja som s tým nerátala." A ťažko povedať, či by to tak nebolo bývalo bolo lepšie, ak by sme sa nestretli. "Netuším, o tu robí." Medzitým kooperujem s doktorom, ak sa teda unúva.

Ošetřovna

Po Angelině odpovědi se ohlédnu na skrčka, který se opodál vybavuje s jedním u ošetřovatelů a nezdá se, že by nám věnoval pozornost. Ve tváři se mi odrazí napřed překvapení, pak stín jakési zloby.
"Takže to je... Logan? Wolverine?" zeptám se abych se ujistil, že si ho z vyprávění Angely pamatuju správně. Pokud je to skutečně on, pak už chápu - alespoň zčásti - ty jeho poznámky, za které jsem měl sto chutí ublížit mu.
Ne že by mě ta chuť teď přešla - spíš naopak. Vrhnu po něm ještě jeden pohled a tvář se mi zachmuří.
"Byl aspoň rád, že tě vidí?" Protože mě trochu zaráží jeho chování. Jedenáct let se s ní nesetkal, snad se ani nestaral co se s ní stalo a najednou se ukáže a staví se, jako by si jen na pár dní někam odskočil?

Ošetrovňa

Venujem Andreovi smutný úsmev a chytím ho za ruku. "Áno, on. A nechaj to plávať. Už je to dávno, čo som sa s tým zmierila, aj keď som nečakala, že ho ešte stretnem. Aj keď odišiel, bez neho by som tu dnes najskôr nebola." A bez Falame-a určite nie, nech je mu zem ľahká. Vždy sa nájde niekto, kto sa o mňa postará, kto ma zachráni. To som vážne tak slabá? Nostalgicky sa usmejem. "Keby neodišiel, stále by som bola v Kanade." Pustím Andrewovu ruku a zahľadím sa na neho no v zápätí sa mi skriví tvár bolesťou. Pichavá bolesť rany nie je nič príjemné. Snáď to nepretrhlo úplne sval, neprervalo šľachu alebo nerv.

"Z tej straty krvi som ospalá a začína sa mi točiť hlava." Poznamenám viac pre seba, než pre okolie. Bolo by dobré, keby sa už dáky medik začal starať. No, čo sa a sťažujem? Nemka a jej dvaja súpútnici sú na tom ďaleko horšie alebo lepšie. To je vec uhlu pohľadu. Majú to už za sebou. Nechcem ale nadobudnúť ich status. Ešte veľa rokov nie. Ani neviem, čo presne sa nemke stalo, ale podľa jej absencie a mlčania ostatných, viem, že je kaput.

Ošetřovna

Ještě ani nestihnu vylézt z auta a už jsem probodáván zlými pohledy ze všech stran. Gabriel dokonce vypadá, jako kdyby snad tohle všechno byla moje vina. Tvářím se neutrálně a snažím se dělat, že si ničeho takového nejsem vědom, ovšem docela rád bych se zase vydal na nějakou tu vyjížďku po okolí. Místo toho pohledem vyhledám rudovlasou ženu a kontroluji, jak moc namáhá poraněnou nohu. Dost na to, aby se mi to nelíbilo.

Naštěstí dřív, než jsem si dovolil se nějak ozvat – a že by to asi vzhledem k mé oblíbenosti tady nebyl zrovna chytrý tah; rozhodne za mne Isaak a já mu na to jednoduše kývnu, pořád lepší mít něco na práci, než se tady jenom tak nechat propichovat zlými pohledy. Neberu to tak, že by se za mě snad postavil, ale minimálně jeho dodatek byl milým gestem. Jsem za svoje celoživotní povolání vděčnější než kdy dřív, minimálně už proto by mě nemuseli zamordovat na prvním rohu, až se ztratím z dohledu Wolverinovi nebo jejich šéfikovi.

Všechny ty rozhovory jdou mimo mě. Všichni atakují na Logana, jako kdyby si snad on sám vybral, že se nechá zavřít v Paradise na takovou dobu. Každý kolem má plnou hubu keců a přitom by ani jeden z nich neunesl tolik jako on.
Pochopitelně se o tom bavit nechce. Kdo by taky chtěl, vyprávět o několika ročním trpění, kdy se k vám nechovali lépe než k pokusnému králíkovi, to není věc, se kterou by se chtěl člověk na potkání vychloubat.

Sleduji to popichování mezi těmi dvěma, ale spíš už se zaměřuji na to, co všechno je potřeba ještě udělat s ránou, aby se předešlo zánětu. Stejně tak je dost zásadní, jak bude ta ošetřovna vypadat. Jestli to bude místnost s lehátkem a jedněmi sterilními nůžkami, asi to budeme mít trochu těžší.

Konečně se dáme do pohybu. Měl jsem pocit, že se snad už nehneme z místa a Gabriel mě vypálí svým pohledem z povrchu zemského. Jde s námi jeden z nich, s kterým jsem ještě neměl tu čest, ovšem který má očividný problém s Wolverinem, který s námi mimo jiné jde taky. Nevím, proč přesně, ale stejně jsem rád, když je mi na blízku, můžu si být jistý, že můj obličej zůstane pohromadě a všechny zuby na svém místě. Neznámý si bere na starost odnesení zraněné, což mi docela vyhovuje. Tokají spolu přitom, jako kdybychom tam snad ani nebyli. Opět pro mě vyhovující.

Když dorazíme na ošetřovnu, musím se po ní nejdříve pořádně porozhlédnout. Nejsem si moc jistý, jak mě zbytek vezme, už jenom proto, že jsem člověk, ovšem i z pohledu jejich pýchy, protože jak se tak zdá, tak nějaký pořádný doktor se zkušenostmi z tohoto oboru tu není ani jeden. Opět jsem rád za Wolverinovu přítomnost, ještě víc, když se jich začne sám vyptávat a přitahuje tak svou pozornost na sebe.

Ovšem sám bych se tu mohl plácat kolem dokola ještě hodně dlouho. Ošetřovna je nade všechny pochybnosti nakonec víc než uspokojivá. Přitočím se tedy k nejblíže stojícímu ošetřovateli. “Máte tu nějakého shifta? Isaak mě pověřil, abych ošetřil tuto mladou dámu, ale nevyznám se tu.“ Pokrčím bezradně rameny a pohlédnu na něj, očekávajíc spíš odmítavou reakci, než nějaký přívětivý přístup. Do té doby poklidně tokající Angela, která snad na chvíli úplně zapomněla, že je zraněná, si začne stěžovat. Stejně už bylo na čase.

“Nemám moc ponětí, co máte a co ne, pro začátek něco na utišení bolesti, nebo snad někdo?“ Ptám se toho samého mladíka, ale už se k němu obracím zády a mířím směrem k Angele.

“Když dovolíte.“ Odkašlu si za zády neznámého, čímž mu dávám dostatečně najevo, že je čas trochu ustoupit. Jakmile tak učiní, nahnu se nad Angelu a chvilku si prohlížím zranění. Vyčkávám, než se ke mně konečně dostaví a rozhodne se mi s ošetřením pomoci.

Základna

Hikari mi sdělí, že vlastně o naší mrtvé posile vlastně nic moc neví. Ono není se čemu divit. Kolik toho tak mohla říct po vyčerpávající cestě až z Německa? Kolik toho mohla stihnout, než najeli na tu minu?..

"Nešťastná náhoda"...

Zopakuji po Hikari zkroušeným hlasem s pohledem stále sklopeným k počítači. Opravdu to byla "jen" nešťastná náhoda. Ale podobné nepříjemnosti se opakovaly až moc často. A dnes to odnesli tři mutanti. Tři z nás. Kolik jich bude zítra?

"Ne.. To základní už znám a ten zbytek napiš do své zprávy, kterou založíme.. Nechci to probírat znova.. Dneska už mi stačilo to, co jsem viděl!"

Konečně zvednu k Hikari hlavu. V mé tváří se mísí hned několik pocitů od lítosti až po hněv deroucí se pomalu na povrch. Ten se ohlásil v poslední větě, kterou jsem na Hikari skoro zakřičel.

Kdybychom mohli používat ty nově vybudované a kontrolované trasy Paradise, nestalo by se to. Kdybychom nežili v úkrytech jako zvířata, nestalo by se to! Lidé za to můžou.. Ale já splatím smrt každého mutanta stovkou mrtvých lidí!

Levá ruka volně položená na stole se sevřela v pěst a něco se mi mihlo v očích. To něco by se nejspíš nedalo normálně definovat. Ale rozhodně to nebylo vůbec podobné tomu světlu, kterým září mé oči, když někoho léčím. Bylo to něco temnějšího. Postupně pěst povolí a já trhnu hlavou.

"Běž si odpočinout a najíst se. S našimi návštěvníky chystáme velkou záchranou misi a chci tě tam mít. Takže si opravdu odpočiň."

Pronesu již opět klidným hlasem a opět se zadívám do svého počítače, do kterého posléze naťukám onu zprávu. Poté se odpojím z bezpečnostního kanálu a vypnutý počítač zase schovám. Dneska by opravdu nějaká ta sklenička bodla. Já však nepiju, nemohu si to dovolit a to nejen kvůli své funkci. Místo toho opět roztáhnu mapu Paradise, kterou jsem poskládal z Bevisem. Je třeba se připravit.

Ošetřovna

Andrew, Angela, Bevis, Wolverine

Když odcházíte z „garáže“ Gabriel Vás, především Bevise, vyprovodí podezřívavým pohledem. Pak se sám někam ztratí.

Vzhledem k tomu, že se Andrew rozhodl dělat Angele doprovod, vyřešilo to Bevisův a Wolverinův základní problém a to najít ošetřovnu a to ještě optimálně tak, aniž by způsobili nějaký větší rozruch. Propletli jste se několika chodbami podzemního komplexu – pokud můžete usuzovat, toto místo je rozlehlejší než na první pohled vypadá. Důkazem tomu bude i schodiště vedoucí někam do nižších, na první pohled nejspíše ne příliš používaných pater. Cestou jste potkali několik mutantů – někteří měli někam na spěch, jiní působili, že spíše bezcílně bloumají chodbami. Většina z nich pozdravila dvojici vepředu (Andrew, Angela) a neznámým tvářím (Bevis, Wolverine) věnovalo mnoho z nich zvědavý zkoumavý pohled, často poněkud nedůvěřivý.

Když jste konečně dorazili na místo –

Ošetřovna větší místnost se stěnami vymalovanými bílou barvou, jež místu zapůjčuje mnohem čistší a dojem než z ostatních prostor. Bohužel dokonalé to není, jelikož jedna ze zdí je poznamenána něčím, co pravděpodobně bude pozůstatek něčí krve (pravděpodobně nějaká přeťatá tepna). V místnosti je lehátko sloužící k ošetřování raněných. Několik skříní s různými ampulkami s léky a dalšími prostředky a s lékařským náčiním – některé působí zde vyrobené, ale v podstatě většina z nástrojů je schopná splnit svůj účel. Není to vybavení odpovídající ošetřovnám a laboratořím Paradise, ale je minimálně dostačující (jen léků tu asi vždy nebude dostatek). U zdi je podlouhlý pracovní stůl, na kterém je rozložených několik papírů, pravděpodobně lékařských zpráv a nemalé množství knih týkajících se anatomie lidského těla, chirurgie, léčivých rostlin, atd. atd. Je zde i umyvadlo s tekoucí vodou. Z místnosti vedou ještě jedny dveře, které jsou momentálně otevřené – vedlejší místnost je vybavena několika postelemi, všechny jsou teď prázdné.

- vyrušili jste staršího muže (Ben, cca 50 let) a mladou dívku (Amy, cca 17 let) z nic nedělání. Oba dva zvědavě odpoutali svůj pohled od karet a zaměřili svou pozornost na Vás. “Angelo, Andrew…“ pozdravila dívka, “…co se stalo?“ přešla k lehátku, aby se na zraněnou nohu mohla podívat. Bena více než zraněná zaujala neznámá návštěva – tázavě se podíval na Andrewa a teprve když mu bylo potvrzeno, že se jedná o lékaře, který zde má na Isaakovu žádost pomoci, vydal se i on k lehátku. Natáhl ruku směrem k Bevisovi, na okamžik se pozastavil, povšiml si ručního implantátů a spočítal si, že dvě a dvě jsou čtyři. “Takže to vy jste ten člověk, o kterém se tu posledních pár hodin mluví.“ Netvářil s, že by ho ten fakt nějak trápil a pokračoval, “Já jsem Ben. A tohle je Amy. Nepopírám, že kvalifikovaný doktor by se nám zde hodil…“

Amy přikývne, “O to se postarám…“ s tím položí Angele ruku na čelo a ta se během několika sekund propadne do klidného a hlubokého spánku. Poté položí ruku na zraněnou nohu a chvíli jí tam podrží, “Myslím, že se můžete dát do práce…“

Ben přenechal většinu práce Bevisovi, sám vypadal, že se snaží pochytit cokoli, co by mu v budoucnu mohlo být užitečné. Když společnými silami ránu pečlivě a více než dostatečně ošetřili, spokojeně se usmál. “Mám za sebou lékařský výcvik, ale už je to strašně dávno a nikdy jsem medicínu nestudoval, takže spousta dříve primitivních zákroků je pro nás problém. Možná byste mohl naše mediky něco naučit…“ Pak se podíval na Andrewa, “Probere se za pár desítek minut, vždyť to znáš… Máme si jí nechat tady?“ kývne k vedlejší místnosti s lůžky, “Nebo si jí vezmeš na starost ty?“ Ať už je odpověď jakákoli dodá: “Neměla by tu nohu zatěžovat, kdyby to hodně bolelo, tak se za ní Amy zastaví a kdyby se vyskytly nějaké horší komplikace, doporučuji Vám vyhledat tady naše lidského přítele…nebo mě…“

Pozn.
Bevis: Pokud mi ve Tvém příštím příspěvku popíšeš, jak celý zákrok probíhal a mě se to bude líbit, máš u mě + 50 bodů… Když se mi to líbit nebude + 10 za snahu…

…

O týden později…

Sídlo Odboje

Bevis, Wolverine

Wolverine s Bevisem dostali každý svůj pokoj, nic luxusního a ne zrovna velkého, avšak dostatečně prostorného, aby to nepůsobilo úplně stištěným dojmem. V místnosti se nachází pouze postel, stůl, židle a skříň. Oba dva pokoje jsou v zapadlejší části, kde téměř nikdo nebydlí, takže zde hosté mají svůj klid – pravděpodobně to, tak bylo také myšleno. A oba pokoje jsou hned vedle sebe.

Většina přítomných mutantů neměla z Vaší (především Wolverinovi) přítomností větší problém, nakonec si zvykli i na Bevise. I počet Gabrielových nedůvěřivých pohledů se snížil na 50%.

Byl Vám umožněn téměř volný pohyb po základně, s tím, že budete respektovat určitá pravidla určená Isaakem. Wolverinova přítomnost byla vyžadována především Isaakem, zatímco Bevisova přítomnost byla vyžadována zdejší ošetřovnou, kde měl za úkol proškolovat a vzdělávat zdejší mediky. Zde si také povšimli toho, že nešikovně zhotovený implantát se doktorovi spíše plete než by byl nějak k užitku, což by se dle nich po konzultaci s Isaakem a techniky dalo zlepšit...

Bevis, Hikari

Hikari byla pověřena vylepšením mechanické ruky. “Klid, je to z větší části spíše technická než medicínská záležitost a o to, aby nic necítil, se postarám já.“ Amy položil svou ruku na pahýl, což vyvolalo velice zvláštní pocit jako by ruka svému majiteli vůbec nepatřila. “To, že s ní nemůžeš hýbat je normální,“ ujistila Bevise mutantka a kývla na Hikatim že se může dát do práce.

Pozn.
Hikari: Pokud mi ve Tvém příštím příspěvku popíšeš, jak zákrok alespoň přibližně probíhal a mě se to bude líbit, máš u mě + 50 bodů… Když se mi to líbit nebude + 10 za snahu…
Výsledek: reálnější vzhled, pohyblivé prsty (jakožto technik si můžeš vymyslet jednu vymoženost, co by ruka mohla umět)

Andrew, Angela

S jistou podporou mediků a jejich zvláštních schopností se Angelin stav zotavoval relativně rychle. Už po pár dnech noha nebolela, přesto se všichni shodli, že by jí neměla Angela příliš zatěžovat a měla by se věnovat především relaxu, takže jste konečně měli čas užít si chvíli zaslouženého společného klidu.

Isaak

Den po odeslání zprávy o smrti Ute se Vám podařilo zachytit stručnou zprávu. “Tato ztráta je obrovská pro obě strany. Děkujeme za informaci. Nechť jsou Vaše dny klidné a bezpečné.“

Během následujících dní se nestalo nic závažného, mohl ses tedy v klidu věnovat střádáním plánů na Vaše další postupy.

Pozn.
Isaak: Doufám, že Ti můj zásah ohledně ubytování a ruky (Vánoční dárek) nevadí…

Pozn.
Všichni: Můžete rozepsat i o tom, co se dělo v uplynulém týdnu (jedním příspěvkem by se tourčitě hodilo, můžete klidně i více příspěvkama) – přišlo mi poněkud zbytečné dělat z toho telenovelu typu: Gabriel podezřívá Bevise, Angela se mračí na Wolvího, Andrew opatruje Angelu, atd.atd. takže jsem Vám chtěla poskytnout možnost pokračovat dám směrem k akčnímu ději.

Info: Bohužel mám 8. a 9. Důležité zkoušky, takže počítám, že má další reakce bude pravděpodobně nejdříve ve čtvrtek…

Základna

Celý týden se nestalo nic zvláštního.. Tedy pokud to tak může být formulováno. Věci dříve zvláštní se totiž zde stávaly normálními, mnohdy dokonce i velice běžnými. A já jakožto Archangel jsem uprostřed toho naprosto normálního a ničím zvláštního chaosu, kterému se už několik let snažím dát nějaký řad. Čas od času si musím vyslechnout dlouhý a poněkud únavný monolog o pokroku zdejší vědecké skupiny, někdy změnit používanou trasu pro zásobování, abych zajistil bezpečnost..relativně.. a jindy zařídit eliminaci lidské hlídky, která se dostala moc blízko vesničky plné mutantů. Všechny tyhle věci jsou zde pomalu denní rutinou. Naštěstí jsem obklopen schopnými členy odboje, kteří mi v tom více než ochotně pomáhají. Ovšem některé věci přeci jen nebyly tak běžné. Přidal se k nám Logan a Bevis. Oba velice užiteční, byť každý jiným způsobem. A oba pořádnou vráskou na čele mnohých zde.. taky každý jiným způsobem.

"Ute se rozhodla opustit svůj domácí odboj v Německu.. Opustila své přátelé, protože věřila, že tady bude užitečnější. Věřila, že je zde potřeba a tak se zvedla a šla tomu vstříc. "

Pronesl jsem smutným, ovšem pevným hlasem hledíc na své muže. Všude bylo ticho, nikdo nemluvil. Jen občas někdo souhlasně přikývl. Trochu jsem poodstoupil a ohlédl se za sebe na zeď plnou jmen. Malá holčička vycupitala za mnou na malé dřevěné pódium a úzkým paprskem ze svých očí vyryla jméno naší německé vědkyně mezi ostatní.

"Ty dva muže, o které jsme přišli téhož dne, jsem neznal a jejich motivy přidat se k odboji mi nejspíš navždy zůstanou neznámé. Ale tohle měli společné. Rozhodli se něco dělat. Ne se jen schovávat a přežívat, ale vzdorovat! Stejnou možnost dostal každý z vás a každý odpověděl stejně. Ale není to samozřejmost. I v dnešní době se najdou mutanti, kteří se ze strachu či lhostejnosti otočí ke své rase zády. Proto si tito muži, ač jsme je neznali, rovněž zaslouží projevení úcty."

V hlasu byl znát patřičný zápal. Poté opět pomlka. Na zeď přibyly jen dvě hvězdičky beze jména. Toto rozloučení proběhlo v polovině týdne. Loučím se tak s každým, kdo v našem odboji padl. Někteří, včetně Gabriela, to považují za přehnaný sentiment.. No, je nepsaným pravidlem, že se každý zúčastní. Věřím však, že mnozí přišli rádi a celé toto gesto přijímají. A i kdyby to byla jen má snaha uctít naše padlé.. Proč ne? Jsem Archangel!

Další dny jsem trávil zkoumáním map a plánováním další větší akce. Občas jsem se samozřejmě zeptal Bena na Angelu, ale snad nikým nezpozorován. Rozhodně jsem se nechtěl zaplést do toho jejich zvláštního trojúhelníku, který tvořil vyjma Angely Logan s Baptistou. Byl to zkrátka zraněný člen odboje.

***

Otevřu oči. Je teprve něco kolem sedmé hodiny ráno, ovšem dnes je ten den. Angela by už měla být snad víceméně akce schopná a já konečně rozhodl, koho budu na tuto akci potřebovat.

Tohle by mohl být průlom. Nejen, že bychom mohli zachránit spoustu životů, ale taky ukázat tomu nedobytnému městu, že má skuliny. Vrýt se do paměti těch arogantních lidí! A nebo to bude náš konec. Vylezeme ze stínu, Paradise nás zaměří a zašlápne. No.. tak či onak bude tahle akce průlom.

Vstanu a rychle se obléknu. Ano, ani typický černý kabát či zbraň nechybí. Svižným krokem se vydám až za Bevisem.

Slyšel jsem, že pomáhá místním doktorům se zdokonalit. No, náš odboj mu taky nezůstal nic dlužen, ten nový implantát zaváděla Hikari osobně. To pro něj musela být velká pomoc. A napadlo to mutanta.. Možná je tohle první krok k vzájemné snášenlivosti.. No.. jedna vlaštovka jaro nedělá.

S patřičnou razantností zabuším na jeho dveře s otázkou, zda mohu dál.

Práce

Rozloučila jsem se s Isaakem a nechala jej v jeho kanceláři. Ještě mně dnes čekalo sepsání zprávy a já s tím už chtěla pohnout, abych to vše měla za sebou. Hlavně ať už ten prokletý den skončí.

Zapadla jsem do své pracovny, kde jsem zapnula počítač. Nutno podotknout, že ten byl již značně modernější verze, než kterou vlastnil Isaak, ale i tak se nejspíše s těmi v Paradise nedal srovnávat. Většina toho byla také doslova složena na koleni na rozdíl od ultra moderních továren, kterými ti lidé disponovali. Monitor se rozsvítil chladným nazelenalým světlem a já do něj unaveně zamžourala. Tak se do toho dáme. Mé prsty se rozběhly po klávesnici a já začala popisovat události dnešního dne....

Odpočinek v prázdném bytě, kde nebyla Angela, byl zvláštní. Nezvyklé ticho a pocit samoty nebyli zrovna moji oblíbení společníci, ale nakonec jsem mohla děkovat náročnosti dnešního dne za rychlé upadnutí do hlubokého spánku.

.......

Tento týden byl vcelku poklidný, až na symbolický pohřeb tří padlých mutantů, který Isaak svolal. Stála jsem tam tiše mezi ostatními a sledovala, jak je jméno té ženy vyrýváno do pamětní desky. Dvě hvězdičky za další dva padlé mi jen připomněly, jak málo jsme toho o nich věděli a přesto byli ochotni nám svěřit své životy. Poslouchala jsem Isaakův projev zatímco se mi hlavou honily různé myšlenky. Jak dlouho to bude trvat, než se i naše jména přidají na tu tabuli? Mutanti v odboji se pokročilého věku dožívali málokdy a se zhoršující se situací to vypadalo, že brzy budou ve velkém ohrožení i ti žijící volně v různých osadách. Ovšem stejně už nemám moc co ztratit.
Postupně rozloučení s padlými skončilo a všichni se začali rozcházet po svých povinnostech. Stejně tak také já, protože jsem byla pověřena opravou implantátu toho člověka.

Ještě ten den jsem si dohodla první prohlídku toho implantátu, abych věděla, s čím mám tu čest. Ukázalo se, že to není překvapivě hypermoderní výdobytek moderní technologie, jaký bych čekala od Paradise, ale vcelku nepříliš dobře vyladěný kousek vcelku obyčejné prostetiky. Udělala jsem si poměrně obsáhlé poznámky a nákresy, poptala se v doprovodu s lékařem na pár základních věcí ohledně výrobce, typu napojení atd.
První den jsem zpracovávala data a snažila se najít nějaká vhodná řešení, materiály a možná vylepšení. Až druhý den jsem požádala o zapůjčení implantátu na jeden den a nebo aby se mnou Bevis alespoň pár hodin zůstal, protože takto jsem si mohla lépe doplnit své poznámky a podrobněji je rozpracovat. Třetí den jsem jej Bevisovi s poděkováním vrátila a oznámila mu, že zítra bychom to mohli provést, jen co si dnes připravím pár součástek a dokončím vše potřebné.

Další den jsme se ve smluvený čas sešli na ošetřovně, kde jsem již měla všechno nachystané. Bylo nutné ruku umrtvit, aby se nám do práce nepletly zbytečné signály přenášené nervy ruky do implantátu a my mohli v klidu pracovat. Amy se toho ujala jako vždy a já pak začala seřizovat. Kompletně jsem vyměnila systém vedení, který byl již zastaralý a společně s nově nakonfigurovaným čipem mělo celé toto zařízení velmi zlepšit koordinaci a jemnost svých pohybů. Koneckonců, to se lékaři jakým nejspíše Bevis byl, bude jistě hodit. Další změnu jsem provedla v rámci integrovaného zdroje energie. Ano, jeden tam byl, ale jeho spolehlivost už také nebyla nejlepší, takže jsem jej nahradila výkonnějším a především odolnějším kusem z vlastní výroby. Pokud Bevis před tím chtěl, dal se do ruky zabudovat díky lepšímu zdroji výkonnější systém, který by na krátkou dobu mohl zvýšit hrubou sílu. Samozřejmě bych pak dle toho zvolila odolnější materiál, který by zvýšenému tlaku, především na článcích prstů, nepodlehl a nedeformoval se. Na druhou stranu by to zvýšilo hmotnost implantátu.

Až bylo vše vyměněno, a že toho nebylo málo, nechala jsem Amy, aby Bevise opět přivedla k vědomí a mohli jsme celé zařízení nově kalibrovat. Přes můj napojený počítač jsem tak vyhodnocovala výstupní údaje z implantátu při různých pohybem a postupně je upravovala do podoby a rychlosti pohybu, jaká Bevisovi vyhovovala. Tohle bylo snad ještě zdlouhavější než celá oprava implantátu, protože jsem si chtěla být jistá, že umělá ruka bude reagovat přesně tak, jak bude Bevis chtít a to v případě jemné motoriky bylo na mnohahodinové zkoušení každého detailu. Až s pozdním večerem, jsem uznala, že je vše tak, jak má být.

„Doufám, že vám bude dobře sloužit.“ Pousmála jsem se na Bevise a potřásla si s ním rukou. Ten večer jsem opět spala jako zabitá, ale věděla jsem, že slibovaný týden oddechu se už blížil ke konci a samotnou mě zajímalo, co přesně měl Isaak tou novou misí na mysli...

Základna

Následujících sedm dní se příliš nelišilo od těch ostatních, alespoň ne na povrchu. Úrazy z misí ani noví příchozí zde nejsou až taková atrakce... a bohužel ani rozloučení s padlými. Jsem jeden z toho mála, nebo možná jediný, kdo se tohoto obřadu neúčastní. Zažil jsem to jednou, a stačilo mi. Mrtvým - přestože jsem je neznal - jsem řekl své sbohem jako vždycky zapálením svíčky ve své ubikaci. Od chvíle kdy jsem ji rozžehl poprvé, z ní ubylo tolik vosku, že z toho mrazí. A lépe nemyslet na to, jak daleko je doba co ji někdo zapálí za mě.
Možnost týdenní dovolené jsem zavrhl a dál jsem se věnoval svým běžným povinnostem jako jindy. Ne proto, že bych nechtěl být s Angelou (u ní jsem ostatně trávil téměř každou svou volnou chvíli na základně), ale protože by mě ta nečinnost ubíjela - připadal bych si jako v pasti a kromě toho mi pobyt mimo bunkr pomáhal dostat alespoň na chvíli z hlavy myšlenky, které na mě uvnitř útočily téměř bez ustání.
Od Wolverina jsem se prozatím raději držel dál. Měl jsem své důvody a to co způsobil Angele, z nich byla jen jedna část. Vím, že říkala ať to nechám být. Ona to možná dokáže. Já ne. Ne tak rychle. Hlavně když si nemohu nevšimnout, že od chvíle co se ten chlap objevil se s ní něco děje. Tím spíš jsem se jí snažil být v rámci svých možností nablízku, když to potřebovala.
Jak týden pomalu končil, úměrně s tím narůstalo slabé, ale stále zřetelné napětí uvnitř bunkru v předtuše přislíbené akce. O co přesně se jedná si zatím Isaak nechával pro sebe, přesto se zdá, že půjde o něco opravdu velkého. Někteří členové se těší jako malé děti, jiní jsou skeptičtí... já si své rozhodnutí podržím až do předložení oficiálního plánu.

A tak dále

Překvapivě se ke mně nedostala žádná negativní odpověď, ba právě naopak. Jak Ben, tak Amy se zdáli být rádi, že jsem je poctil svou člověčí přítomností. Milá změna vzhledem ke všem těm nepříjemným pohledům, které jsem schytával ze všech stran, když jsem tímhle komplexem procházel.
Zírám na Amy, která za pomoci své schopnosti odvede Angelu do říše snů. Viděl jsem už spoustu mutantů, spoustu jsem jich ošetřoval, spoustu dalších, jak musí používat své schopnosti pro zlepšení podmínek v Paradise. Ovšem i tak si na to neustále nejsem schopný zvyknout. Musí to být úžasné, mít nějaký dar, i když je to v nynější době i prokletím.
Ohlédnu se na svůj nefunkční implantát, ohyzdu mého těla, kvůli které především, se tu na mě téměř každý škaredí. To je zase naše výsada.
Pohledem se opět vrátím ke zraněné, která už je v nynější chvíli v jakési narkóze. Zhluboka si vydechnu – je čas dát se do práce. Už mi to snad i začínalo chybět, po cestách, které jsem zažil s Wolverinem, jsem mohl ošetřovat tak maximálně bolístky všedních dní. Dezinfekcí si opláchnu jak ruku, tak implantát, který mi sice při operaci k ničemu moc nebude, ale i tak nebudeme nic riskovat.
Vezmu do ruky skalpel a pravou rukou ránu opět lehce rozříznu, abych tak získal čistý pohled do nitra rány. Obklopím ji okamžitě vatou, aby sála z čistě proříznutých vlásečnic tu trochu krve, která z nich vytékala.
Tepna poškozená nebyla, v takovém případě už bych tady stejně k ničemu nebyl. Sval vypadal taky dobře, kromě jednoho místečka, kde jsem viděl menší trhlinku. Nic vážného, co by po nějakém tom času klidu samo nesrostlo, leč i tak to bude slečna ještě nějakou tu chviličku cítit.
Ránu propláchnu čistou vodou, abych se tak zbavil i dalších nečistot, které by mi mohly bránit ve zpozorování závažnějších problémů. Rozhodně ne dezinfekcí, ta by jenom zbytečně dráždila už tak dostatečně rozjařenou tkáň. Pinzetou pak vyndám veškeré předměty, které tam být nemají – sklo, kousky plíšků a jakékoliv jiné útržky z čehokoliv. Nakonec dojde i na samotný písek, který se snažím dostat ven vatovým tamponkem, upevněným v kleštích, namočeným ve vodě. Práce je to titěrná, už jenom proto, že se musí vata každou chvilku měnit, protože okamžitě nasakuje krví a že nějaké to zrníčko písku se v ráně leskne, nechat ho tam nemohu. Může třeba začít hnisat a může to dojít do takového stádia, kdy budeme rádi, že zachráníme zbytek, bez nohy. A podle reakcí Wolverina bych pak mohl i já přijít o další končetinu a mě už absence jedné stačí, děkuju pěkně.
Když už je i tahle nepříjemná, zdlouhavá a náročná akce na pozornost dokončena, zbývá jediné. Ještě jednou prohlédnu celou ránu, abych se ujistil, že tam skutečně není ani kousíček cizího předmětu, protože by tam mohl později udělat pěknou neplechu. A nakonec zašít.
Pečlivě, s přesností na milimetry, leč sebejistý sám sebou – rozhodně to nedělám poprvé. Postupně sešiju celou řeznou ránu. Rozhodně bude mít slečna na několik dalších let ozdobu v podobě růžové jizvy, ale vzhledem k tomu, co všechno se tam venku stalo, může děkovat bohu, že to tak dopadlo. Na zašitou ránu pak namáznu trochu krému, aby hydratovala kůži, a nakonec vše pečlivě zavážu. Konec šmitec, operace byla úspěšná.

***

Uplynulé dny běžely jako voda. Měl jsem každý den co dělat, jelikož dobrých doktorů tu moc nebylo. Proto jsem se taky hodil já, dost možná proto taky ještě nenabodli mojí hlavu na kůl. Užíval jsem si společnosti jiných, kteří toužili po tom, abych je toho naučil co nejvíc. Nestěžoval jsem si. Dny mi díky tomu plynuly rychleji a tedy kromě jednoho valného shromáždění, na počest zesnulých, kdy jsem stejně ani nevěděl, o koho jde, jsem navštěvoval jenom svůj pokoj a ošetřovnu.

***

Nadešel den, kdy jsem si měl nechat opravit svůj implantát. Necítil jsem se dobře. Žaludek jsem měl jako na vodě, v pahýlu mě nepříjemně brnělo. Bylo divné, že jsem si na implantát v Paradise nenechal hmátnout a tady jsem bezmyšlenkovitě přikývnul hned, jak mi to nabídnuli.
Stejně tak jsem měl nepříjemné myšlenky ohledně bolesti. Ano, jsem doktor a trpící lidi vídám každý den, leč to je pořád něco trochu jiného, než když to mám podstoupit já sám. Jelikož je implantát napojen na nervy v ruce, jeho separace a následné připojení zpátky k tělu by byla sakra bolestivá. Naštěstí je tu Amy, malá Utěšitelka.
Byla to práce na několik hodin. Po kompletním předělání téměř celé ruky došlo i na neustálé pokusy citlivosti. Byl jsem Hikari vděčný, že souhlasila s tím, že do mě vloží takové práce a času, už jenom proto, že já celou dobu jenom seděl a souhlasně přikyvoval nebo záporně vrtěl hlavou a stejně jsem se cítil tak vyčerpaně, jako kdybych byl po šestihodinové operaci.
Nakonec jsem se zmohl jenom na prosté poděkování a odpochodování do svého pokoje, kde jsem sebou plácnul na postel a okamžitě usnul.

Ze spánku mě vytrhlo rázné zaklepání na dveře a jakýsi hlas. Nevěděl jsem, komu patřil, byl jsem na to moc rozespalý. Automaticky jsem se okamžitě vyšvihnul na nohy a mechanicky svižným krokem došel až ke dveřím. Tam se na chvíli zarazím, až nakonec netáhnu po klice levou ruku. Fungovala téměř jako ta pravá, stisk nijak nepoškodil kliku, jediné, co tomu k masu a kosti chybělo, byl ten ten pocit kovu na kůži.
Když spatřím za dveřmi Isaaka, překvapeně si prohrábnu rozcuchané vlasy. Nikdo a především on mi nepřijde v takovou dobu před dveře, aby mi popřál dobrého rána.
“Něco se děje? Někdo je zraněný?“

Návštěva

Bevis vypadá, jako by se zrovna probudil. S úšklebkem si prohlédnu jeho rozcuchané vlasy a zmatený výraz v obličeji. V Paradise možná práce začínala až po snídaní v devět, ale tady se vstává časně.

"Ne, nic takového. Můžu dál?.."

Větě sic nechyběl klasický tázací tón signalizující otázku, ale byla spíše řečnická, protože hned po vyřčení už vcházím dovnitř Bevisova pokoje. Ten není sic zrovna nejprostornější, ale rozhodně tento bunkr nabízí i horší místa, kde by ho Gabriel s radostí nechal.

"Potřebuji ještě nějaké doplňující informace ohledně zajatých mutantů.. A mimochodem.. Jak se ti tu líbí?"

Posadím se na jednu z dřevěných a dosti bídných židlí čelem k Bevisovi. Očima chvilku putuji po celé místnůstce hledajíc známky zabydlení, které by mi mohly pomoci odhadnout, jak si naši pohostinnost Bevis užívá. Následně můj pohled opět zakotví u něj.

"Kolik mutantů přibližně lidé z Paradise drží? Jaké technické zabezpečení pro jejich osvobození budeme muset překonat? A to nejdůležitější..

Na okamžik se odmlčím a promnu si oči. Poskytnu tak mimo jiné prostor Bevisovi na mé otázky odpovědět.

"Říkal si, že tito mutanti pomáhají..zvelebovat..město. Jak je na tom jejich morálka?"

Je to trochu zvláštní pocit, bejt po takový době zas tady. Samozřejmě tím nemyslím tenhle konkrétní bunkr, spíš odboj jako takovej. Ten uplynulej rok byl spíš takový kodrcání se od ničeho k ničemu a je docela fajn mít zase nějakej flek jako odrazovej můstek, i když z těch ksichtů, co jsem znával, je už valná většina pod drnem. Jenže bohužel, to už je život.

Svou obnovenou kariéru v odboji jsem začal důrazným prohlášením, že každýho, koho nachytám o mý osobě mluvit jako o Nesmrtelným, prokopnu do příštího tejdne, stařeny a děti nevyjímaje. A je mi srdečně jedno, jaký si myslej, že mi tím prokazujou uznání, nebo jaký další podobně přiblblý důvody k tý přezdívce maj.

Prvních pár dnů jsem se hlavně ujišťoval, že doktůrka můžu nechávat bez dozoru, aniž by hrozilo, že ho někdo bude vytejrávat, jmenovitě ten napučenej generál. Naštěstí to vypadá, že si místo našel celkem bez problémů. Jsem za to dost rád; trochu mě hryzalo svědomí, aby mezi samejma mutantama netrpěl.

Zbytek času jsem většinou trávil hlavně pruzením vedení. Přece jen, deset roků je dlouhá doba, během který se toho zatraceně dost změnilo a já chtěl mít nějakou uspokojivou představu o stavu týhle buňky a její činnosti. Což znamená seznámit se s lidma, s technikou a podobnejma sarapetičkama. Když se mělo něco dělat, svědomitě jsem si vodbyl svý a podal pomocnou ruku, kde bylo potřeba, ale i tak jsem hlavně pozoroval. A přemejšlel. Koneckonců, měl jsem k tomu dost dobrejch podnětů a výjimečně i přijatelný podmínky.

Bez ohledu na nabitost pracovního programu jsem si ale dycky našel aspoň chvilku, abych se zaskočil mrknout za Angelou, jak se jí vede (no dobře, a taky abych trochu nadzved toho jejího tlamatýho vocáska, kterej se mi z nějakýho důvodu vyhejbal jako čert farářskýmu, a když jsme se sešli v jedný místnosti, zahlížel na mě jak na vraha). Ne zrovna proto, abych se pouštěl do dlouhejch vzpomínkovejch rozhovorů a vyměňování zážitků. Aspoň zatím. Každopádně jsem jí stručně vysvětlil, kam jsem se na takovou dobu scvrknul. Hodně stručně. Zabíhání do detailů nemáme zapotřebí ani jeden. Co se dělo s ní jsem z ní nepáčil; pokud o tom chtěla mluvit, vyslech jsem ji, pokud ne, nutit ji by stejně nepomohlo.

On se vrátil, ale nic moc se nezměnilo

Vidět ho po tak dlouhé době, není nic snadného. Tolik otázek co se mi honí hlavou. Jen se sama sebe ptám, zda někdy budou zodpovězeny. Nebo spíše tak jak já si představovala. Po tom co mě dovedli na ošetřovnu jsem jaksi jsem byla spíše, už mimo. Moc si z toho nepamatuji, protože jsem tak nějak ztrácela. Jen jsem se pořád přesvědčovala, zda se mi to nezdalo, ale ne. Naštěstí tu byl on a pak je tu ještě Androw. Přišlo mi,že jsou jako dva kohouti na smetišti. Oba dominantní, ale v tomhle má Logen navrch. Je horká hlava, ale nenechá člověka ve štychu. I když to dělá po svém.

Noha bolela jak čert, ale podle doktorů budu v pořádku, což jsem jen uvítala. Chtěla bych opět do práce, abych nemusela sedět tady. Když mě pustili z ošetřovny, šla jsem do svého pokoje. Kde jsem měla odpočívat, ale jak se to dělá, tak to už neřekli, na to se nedali instrukce. Pokoj jako pokoj. Andrew tak byl často, ale nějak moc jsem nemluvila. Spíše jsem byla tak nějak mimo. Buď jsem si četla nebo jen tak zírala, ale nevydržela jsem tam dlouho, cárání po chodbách, bylo moje cvičení, ale dlouho jsem u toho nevydržela.

V pokoji jsem cvičila aspoň břišní svaly. Jinak bych se si zbláznila nic tam nedělat. Pořád jsem nějak myslela na to co bylo, co bude a podobně. Tohle nějak není ono. Takhle by svět přeci neměl vypadat. Jdu do prostoru, který není nijak využitý, vezmu si moderní luk a šípy plus terč.

Abych si pocvičila a zavzpomínala si na lov a podobné zážitky z Kanady. Došla jsem na místo, kde byli pár strojů a cvičné věci, zbraně. Ale ne ten můj krasavec. Je tu prázdno a mě to tak vyhovuje. Žádné rozptýlení a jen zvuk letícího šípu a puštění tětivy. Je to nádhera.

Odložím si věci a zůstanu jen v tilku a kalhotách. Vyzuji si své boty a jsem tam tak na boso. Pousměji se a pak napnu tětivu, až nadoraz, Jen co to jde. Udělám to tak párkrát, odložím si věci na zem a pak jdu vyvěsit terč na zeď. Vezmu si do rukou luk a, pomalu se nadechnu a natáhnu tětivu, pomalým pohybem ji vypustím, velkou rychlostí se zabodne do terče, přímo do středu. Jen to zaduní. Po pár výstřelů se podívám na běžící pás. A pak na nohu.
" Seru na to!"
Nazuji si boty a jdu tam. Ze začátku si to dám na pomaleji, aby si noha zvykla na větší zátěž. Postupně to zrychluji. U toho myslím, na rozhovory s Logenem. Myslím, že mi víc k tomu neřekne. Bohužel.....

Ranní výslech

Jenom Isaakovi ustoupím, aby se mohl protáhnout do mého pokoje. Už jenom proto, že očividně ani nečekal na odpověď, mu žádné hlasité ujišťování neposkytuji, neboť by to stejně bylo zbytečné. Co se týče mého zabydlení, na pokoji to rozhodně poznat není. Jediné, co se od původního stavu, v jakém jsem pokoj dostal, změnilo, byla nesložená přikrývka na posteli. Na rozdíl od ošetřovny, kterou jsem si dovolil překopat od základů.
“Líbí.“ Jemně se na něj pousměji, abych aspoň nějak vyjádřil své nadšení, když už nedokážu být sdílnější. “Ale zpátky k tomu, proč jsi tady.“ Obracím okamžitě pozornost jiným směrem, protože ztrácet čas krafáním o ničem není zrovna můj šálek čaje.
Posadím se na postel, naproti Isaakovi. Necítím se zrovna pohodlně, když na mě tak zírá. Pořád jsem tu jenom člověkem, v Odboji mutantů a sedím přímo naproti jejich šéfovi. Raději bych teď byl na ošetřovně a rval se s několika násobnou zlomeninou nebo propíchnutou plící.
“Minimálně stovky, možná i tisíce. Nemůžu říct přesně, nedostal jsem se zase tak hluboko. Neměl jsem to tam prošlé úplně celé, pustili mě jenom do jedné části. Spousty mutantů tam zmizelo a nikdo neví kam. Můžou být…“ Na chvíli se ve vysvětlování zarazím a zadívám se směrem ke dveřím. Měl jsem pocit, že už jsem se dávno se vším smířil, ale když teď přišla nová naděje, nový způsob, jak jí možná najít, není vůbec pohodlné mluvit o možnosti její… jejich smrti. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, než se zase podívám zpátky na Isaaka a pokračuji ve vyprávění, leč o něco potišeji, “…mrtví. Nebo někde uvěznění, opravdu nevím.“ Bezradně pokrčím rameny. Prohledal jsem tolik podzemních map a stejně jsem nenašel jedno jediné vodítko. Vím ovšem s jistotou, že na povrch je nevyvedli, nikdo je nikdy neviděl.
“Vysoké. Vojáci s implantáty a zbraněmi na každém rohu, alarmy, téměř každé dveře jsou zabezpečené. Ještě někde budu mít všechny ty přístupové karty, které jsem sebral jednomu z vojáků…“ kterému jsem předtím prohnal kulku hlavou, “…ale museli by být úplně hloupí, kdyby nezměnili kód. Nebo by si museli natolik věřit.“ Pokrčím rameny, zrovna tak ani v tomto případě si nejsem nejjistější.
“Poslušní. Jsou to většinou jenom děti, ženy a staří lidé. Ty silné odvádějí, likvidují… prostě zmizí. Ty, co se vzpírají, odvedou. Žijí ve strachu, že si pro ně jednoho dne taky přijdou. Jsou vyděšení a udělají všechno, co po nich budou chtít jenom proto, aby mohli zůstat tam, kde jsou.“ Opět si v nervózním gestu prohrábnu vlasy. Moc dobře si pamatuju na ty vyděšené oči, když ke mně přivedli Colleen potom, co se servala s jedním ze strážných. Myslela si, že ji také odvádějí. Naštěstí pro ni má moc potřebný dar na to, aby se jí mohli jenom tak zbavit. Dítě štěstěny. Škoda jenom, že její matka takové štěstí neměla. A taky Amanda…

Hurá do práce

Bevis jde okamžitě k věci. Pokud si na něm něčeho vyjma jeho lékařských schopností cením, je to právě tato vlastnost. Strach je z něj cítit už od jeho příchodu, ale stejně nevynechává žádná nepohodlná fakta.

"Ty karty určitě vezmi sebou. Mnoho velkých mužů srazila na kolena právě jejich arogance a přehnaná sebedůvěra."

Poznámky o naději, že některé z těch zmizelých najdeme, si protentokrát odpustím. Tento můj optimismus Bevis okamžitě zazdil hned první den, co se tu objevil. Ovšem je to poprvé, co náznak naděje vidím u něj...

Pokud by opravdu jejich zmizení neznamenalo smrt.. Bylo by skvělé je najít. Mutanti vzdorující, vzpurní a silní. Ač to nerad přiznávám, v tomhle má Gabriel pravdu. Potřebujeme vojáky. Jen tak můžeme přežít. Ale každý život má cenu!

Morálka uvězněných mutantů mě zjevně zajímá asi nejvíce. Ono, mutant dobrovolně pomáhající lidem si zaslouží kulku v srdci stejně jako ti lidé samotní. Ovšem vypadá to, že ti chudáci žijí v neustálém strachu.

Tak moc jsem doufal, že se dostanu jednou do Paradise a najdu tam někde svého otce. Možná uvězněného, ale v pořádku. Ale být uvězněný lidmi a zároveň být v pořádku se asi dost vylučuje..

"Dobře.. Už jsme vyčkávali dost dlouho. Za pět minut v mé pracovně."

Po těchto slovech se zvednu a sám vyprovodím z jeho ubytovny. V jedné ze spletitých chodeb se opřu o studenou stěnu a chvilku čekám. Ráno jsou zřejmě všichni trochu pomalejší. Gabriel ke mně skoro doběhne, aby alespoň částečně vyrovnal své zpoždění. Sám nedochvilnost nesnáší.

"Nech svolat všechny o kterých jsem mluvil. Sejdeme se v mé pracovně."

Odlepím se od stěny a sám se vydám do své pracovny, kde zasednu za stůl čekaje ostatní.

Sídlo odboje

Gabriel místo odpovědi pouze tiše přikývl, rozkaz ho nepřekvapil. Mírným poklusem se vydal hledat ty, kteří se stali adepty na další misi. Samozřejmě, že by rozkaz mohl předat dál nebo využít Angely jakožto telepata, aby informaci předala ostatním, ale vždy preferoval spíše osobní kontakt.

…

Gabriel dorazil do pracovny jako první v doprovodu dalších dvou mutantů – Grega a Niny – ti už byli s druhem této akce stroze obeznámeni a oba souhlasili, že pokud opravdu proběhne, tak se jí zúčastní. “Ostatní dorazí během patnácti minut,“ oznámil a zadíval se na mapu rozloženou po pracovním stole.

Chvíli na ní tiše zíral, jakoby čekal, že tam vyčte ještě něco navíc, nakonec položil prst na červeně vyznačenou trasu, “Pokud se opravdu rozhodnete vydat do Paradise,“ neznělo to nadšeně ani skepticky, nýbrž prostě neutrálně, “pravděpodobně by pro Vás bylo nejlepší vydat se touhle cestou. Dle posledního hlášení se zde v posledních několika dnech nevyskytli žádné nepřátelské jednotky a můžeme doufat, že tento stav ještě chvílí přetrvá. Nehledě na to, že můžete v případě nouze využít pohostinnosti mutantů žijících na téhle samotě a v téhle osadě.“ První označený bod byla osamělá budova, která ještě stále existovala nejspíše jen díky štěstí a dobré schopnosti obyvatel včas vycítit nebezpečí a schovat se – jejich maskovací schopnosti zřejmě nebyly na špatné úrovni. Druhá označená vesnice je rafinovaně skryta mezi skálami, což jí zajišťuje relativně velké bezpečí, i když se nachází relativně blízko Paradise, i když je to ještě hezký kousek cesty je to o dost blíž než by normálně byly mutantu ochotni žít.

Pak ukázal na o dost kratší trasu vyznačenou zeleně. “Další možnost je tahle cesta. Je sice o dost kratší, ale v poslední době je to tam docela divoké – občas se objeví nějaká nepřátelská hlídka, která příležitostně vyústí v nějaký větší výjezd – hlavně tady,“ ukázal na místo, kde před několika týdny ležela vesnice, která byla nepřáteli srovnána se zemí.“ Pak ukázal na zbytek zelené trasy, nacházející se v údolí. “Většina téhle oblasti je pro změnu neosídlená a totálně pustá, museli byste se pohybovat převážně v noci, jinak budete strašně na ráně.“

Posledním místo bylo označeno červeným křížkem kousek za silovým polem Paradise. “Zde by se měl nacházet vchod, kterým se podařilo uniknout Wolverinovi s Bevisem. Zda se Vám tudy podaří dostat dovnitř je, ale velký otazník.“

Odsunul mapu stranou, aby si prohlédl náčrt Paradise. Ve chvíli, kdy se ve dveřích objevil první příchozí, náčrt opět zakryl mapou původní a opřel se o stůl vyčkávajíc poslední opozdilce.

…

Když konečně byli všichni pozvaní napasováni v Isaakově pracovně, která momentálně působila o dost menším dojmem než normálně, přešel Gabriel místnost a zavřel dveře. Podíval se na Wolverina s Bevisem, “Nevím, jestli už jste měli tu čest, pokud ne, tak toto je Nina a Greg,“ blondýna a bělovlasý muž kývly na pozdrav. “Isaaku…“ vyzval vůdce, že může předložit, co má na srdci, jelikož on sám je tu spíše pro doplňování posledních chybějících informací.

PS: Doporučuji podívat se do Homepage - sekce Odboj…

Porada

Čekání na ostatní si zkracuji zkoumáním mapy, pročítáním zápisků, nebo taky prostým a trochu nervózním bubnováním prstů o desku stolu. Jako první dorazí dle očekávání Gabriel a dva vybraní mutanti - Greg a Nina. Všichni tři posloucháme Gabrielův výklad o potencionálních trasách. Je to zjevně muž na svém místě, má opravdu skvělý přehled. Ostatně jakožto generál by ho měl mít.

Ano, opravdu se hodláme vydat do Paradise. Zachránit své bratry přímo v jámě lvové. Jdeme tam, kde jsou lidé nejsilnější. Buďto po všech těch malých výhrách ukážeme vůbec poprvé, že jsme opravdovým rizikem a zasejeme strach do toho neprůbojného systému a nebo.. Vylezeme ze stínů a zlomí nám to vaz.

Gabriel mé rozhodnutí nijak nesoudí za což jsem rád. A i když ho znám už několik let, je pro mě těžké odhadnout, co si o té akci opravdu myslí. Vytáhnu ze zásuvky špendlík s fialovou hlavičkou a zabodnu ho na začátek zelené (rychlejší) trasy.

"Pojedeme touhle cestou.. Po zničení té vesnice se většina chytrých mutantů vzdálila co nejdál. Pochybuji, že tam stále budou udržovat tak bdělý pohotovostní stav."

Tolik k obhajobě mé volby, ne že bych ji teda obhajovat musel. Ostatně, pravý důvod je stejně trošku jiný. Vyjma nesporného ušetření času..

Byl jsem v té vesničce ještě několik dnů před tou pohromou. Snažil jsem se přesvědčit místní mutanty, aby se přidali k odboji - nechtěli. Ovšem nebyl jsem tam, když se to stalo. Dostalo se to ke mně jenom jako zpráva na kusu papíru. Chci vidět na vlastní oči, jak to tam dopadlo. A pokud narazím na někoho, kdo to udělal. Chci být ten, kdo ty nevinné mutanty pomstí!

"Velký otazník? Tak to jsou lepší vyhlídky, než u většiny akcí."

Pobaveně se ušklíbnu ke Gabrielovi, ale to už se do mé pracovny hrnou i ostatní. Devět mutantů pracovnu rychle zaplní, Gabriel zavře dveře, uvede Ninu s Gregem a předá mi slovo. Zvednu se ze židle a opřu dlaněmi o stůl.

"Nebudu to moc prodlužovat. Díky naší nové posile víme o potencionálním vstupu přímo do Paradise. Ano, přímo dovnitř. To prohnilé město vězní nespočet našich bratrů. Jedná se tedy o záchrannou misi. Ovšem nebudu vám nic nalhávat. Neznámé prostředí, žádná záloha, velké riziko. Takže pokud se na to někdo necítí, tam jsou dveře."

Dokončím rázným hlasem a pravý ukazovák namířím ke dveřím. Na několik vteřin se odmlčím, abych dal prostor případným odpadlíkům opravdu odejít, poté pokračuji.

"Teď k technické stránce věci. Dvě vozidla po čtyřech. Vezmeme si tentokrát něco rychlejšího, avšak ne ta obrněného. Jedno řídím já, druhé Andrew. "

Názorně ukážu prstem na mapě trasu označenou zeleně, v které je taky zapíchnut špendlík s fialovou hlavičkou.

"Tou druhou cestou pojedeme zpátky. Gabriel, kontaktuj naše přátelé v té osadě. Chci abys tam poslal dva mutanty, dva vozy a základní vybavení. Uděláme si z toho cestou zpátky záchytný bod, kdyby nás pronásledovali nebo se něco podělalo."

Svá slova opět doprovodím zapíchnutým prstem na mapě. Ještě několik okamžiků se do ní dívám, než od ní svůj zrak odlepím opět na členy odboje.

"Jasnou prioritou je zachránit vězněné mutanty. Sekundárním cílem je sebrat co nejvíce technologií. Hikari, chci abys měla sebou všechnu dobře přenosnou techniku, na kterou můžeme něco nahrát. Tenhle úkol bude hlavně na tobě. Gregu, ve zbrojnici máme nějaké výbušniny, vezmi je sebou. Bevisi, nezapomeň na ty přístupové karty. Ostatní se připravte dle svého uvážení. Za dvacet minut vás čekám u vozů. Nějaké dotazy?"

Příprava na misi

Když se mým dnešním burcovačem nestal jako jindy budík, ale Gabriel ani mě to moc nepřekvapilo a spíše navnadilo. Mohlo to totiž znamenat jediné: Isaak se zřejmě konečně rozhodl rozjet to, co připravuje už tolik dní.
Zdržím se jen krátce abych se trochu uvedl do pořádku a oblékl se, a na jeden šálek horkého čaje na probrání. Pak už s patrným napětím vyrazím do Issakovi pracovny.
Jak vidno, nejsem první. Pozdravím všechny přítomné a mlčky sleduju, kdo všechno přichází. Když se objeví Wolverine, přes tvář mi přeletí výraz znepokojení. Tentokrát však nemá nic společného s mými osobními (ne)sympatiemi - jen si uvědomuju, že i když snad každý z nás zná historky, které tu o něm kolují, nikdo z nás s ním ještě nepracoval - nevíme co od něho čekat, jak se zachová... ani to jestli je to stále ten samý muž, o kterém ty historky vyprávějí. Z mého pohledu není nejlepší nápad brát ho na premiérovou misi zrovna na takovou, při které podle všeho půjde o hodně, ale zase nemám důvod nevěřit Isaakovu úsudku - pokud si je jistý, že je to dobrý nápad, nechám ho při tom.
Co má ale vlastně v plánu?
Odpověď přijde s posledním opozdilcem. Asi bych měl být cílem mise překvapený víc, ale vlastně byla jen otázka času, kdy se Isaak k něčemu podobnému odhodlá. A je pravda, že nikdy jsme neměli tak velkou šanci proniknout dovnitř nepozorovaně.
Jak velká je šance dostať se zpátky je ovšem věc druhá...
Navzdory této myšlence na výzvu k odchodu všech kdo se na to necítí jen zavrtím hlavou a dál zůstávám na svém místě. Představa mutantů zavřených v tom městě a denodenně vystavených všemu co si jen nenávistní lidé dokážou vymyslet, mi pění krev už velmi dlouho a kromě toho by záchrana i malého množství vězňů znamenala tolik potřebné posily.
Navíc by bylo hezký viděť, že to co děláme má nějakej smysl. Zvláště po těch několika trpkých zklamáních nedávné doby, z nichž vyhlazení té mutantské vesnice bylo nejhorší.
Jelikož jsem byl určen jako druhý řidič, přikročím k mapě abych si důkladně prohlédl trasu.
Pokud všechno půjde dobře, budeme tam rychle... ale to je asi všechno. Budeme se muset modlit za velké štěstí aby se ten přesun obešel bez střetů nebo jiných "nehod". A když Isaak zmíní osadu jako záchytný bod, slabě sebou škubnu. Pokud nás budou cestou zpět pronásledovat - a to je dost pravděpodobné, mohli bychom je nedopatřením zavést přímo k té vesničce. Budeme muset být velmi opatrní jestli nemáme ublížit více lidem než kolik bysme mohli zachránit.
Pak už následuje výčet dodatečných pokynů a prostor na dotazy. Zamyšleně si promnu bradu stále ještě s očima zabodnutýma do mapy a nakonec se zeptám:
"Jak plánuješ dostať ty osvobozený vězně pryč?"
Dvě auta jsou tak akorát pro nás. Budu na chvilku velkorysý optimista a budu předpokládat, že se nám podaří odvobodit deset a více osob - cpát je do těch dvou vozů bude dost problematické. A použít k tomu Grega zase nereálné.

Konečně do akce

Noha se zdá být vcelku v pohodě, ano gymnastice se teď nějakou dobu nebudu věnovat, ale co už. Naštěstí tohle byl jenom vtip, protože tady je to celkem o hubu. Sedím v pokoji, když nás povolají na misi. Celou tu dobu jsem se všem tak nějak vyhýbala jak Logenovi tak Andruowi. Nějak jsem neměla potřebu s nimi mluvit. Uvidíme se až dnes na té schůzi. Celou dobu jsem byla buď ve svém pokoji, nebo v tělocvičně. Oblékla jsem se a vzala svou malou výzbroj a vyrazila sem.

Došla jsem mezi posledníma, moje dlouhé rudé vlasy, celkem vyčnívali, ale mě to bylo celkem jedno, aspoň něco dobrého jsem po své matce zdědila, když už ne vše co bych chtěla, ale otec ten byl jiný, neměl v sobě to co ona. I když on nebyl také zrovna klidný člověk, pokud se jednalo o Logena. Ale to je jedno, teď k tomu proč jsme tady. Jdu někam kde nebudu zavázet, ale kde také uslyším. Opřu se o zeď a nohu se zapřu u stěnu, tak abych si mohla dát ruce do kapes. Pohled se mi zastaví na Logenovi a pak na Andruowi.

Začne se mluvit o úkolu, který máme před sebou. Nijak se do toho nevměšuju, prostě máme úkol, jako vždy nic nového. Uvidíme co z toho vzejde. Andy je řidič jednoho z aut. Kouknu na něj a jen vyčkávám dalších rozkazů, jakmile domluví, máme si jít pro věci a tak se odpíchnu od stěny a jdu hned do svého pokoje pro věci. Sbalím si dvě náhradní tilka a láhev z pití, nějaké jídlo a komunikační zařízení. nůž jsem si dala do pouzdra pod kalhotami a dvě další pistile které mam v pouzdře na stehnách. rozložený luk a jednu P90ku. pak vyrazím na místo určení.

Na misi

Po vyřešení menšího Bevisova problému, mi nezůstalo příliš volných dnů na odpočinek, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že mně má práce neustále vytěžovala. Lidí znalých techniky a programování jsme zde měli pomálu a tak tahle zodpovědnost ležela na bedrech jen pár jedinců. Domů jsem se ani příliš nevracela a těch několik nocí trávila v kanceláři. Za prvé jsem chtěla nechat prostor Angele a jejímu navrátivšímu se Andrewovi a za druhé jsem si říkala, že zde nebudu mít moc času na vzpomínání. Práce byla mým odpočinkem a duševní očistou.

Nakonec ale nastal ten den, kdy jsme se sešli u Isaaka v kanceláři a začal briefing. Po očku chvíli sleduji zbytek pozvaných a s těmi, které znám, se alespoň tiše pozdravím pokývnutím hlavou, pak ale začne Isaak mluvit a já se plně soustředím na informace, které nám předkládá. Takže pojedeme do Paradise. Nakonec se to skutečně uskuteční.

„Rozumím.“ Odpovím krátce na Isaakův úkol mířený na mne. Bude potřeba s sebou vzít docela dost techniky a to nejen záložních disků na data, ale i techniku schopnou dostat se do jejich systémů a prolomit jejich zabezpečení. Při slovech, že vyrážíme za 20 minut, jen trochu nasucho polknu. To není příliš času, abych si vše potřebné připravila, ale bude to muset stačit. Je mi jasné, že nebudu mít moc možností, abych si připravila nějaké záložní hackovací programy a náhradní počítač. Zatraceně, vědět to dřív... Teď už ale nemá smysl nad tím uvažovat.

Hned, jak schůzka skončí, vyrazím k sobě do pracovny, kde rychle poberu vše potřebné a zkusím nahrát alespoň pár programů na svůj osobní počítač. Netrpělivě sleduji pomalu postupující lištu instalace a mezitím se balím další věci. Nakonec se obléknu do maskáčových kalhot, černého trika a hnědé delší bundy, která není zrovna mé velikosti, ale za to má mnoho kapes. Rozmístím rychle do svého oblečení většinu potřebné techniky, kterou jsem byla schopná sehnat a nakonec si k pasu upevním pouzdro s běžnou 9mm pistolí a druhé s nožem.

Rychlým poklusem se ještě stavím ve zbrojnici odboje, kde si vyzvednu jednu útočnou pušku se zaměřovačem. Jestli tohle bude výlet do Paradise, tak to nechci brát až tak doslovně a raději se vyzbrojím. Na místo docházím i přes svou snahu s lehkým zpožděním a omluvným výrazem ve tváři.

„Omlouvám se, ale bylo toho... docela dost na přípravu.“ Řeknu jistě již netrpělivě čekajícímu Isaakovi a postavím se ke skupince, čekajíc tak na zavelení k odjezdu a případné další instrukce.

Best laid plans of mice and men...

Jsou po ránu úžasnější věci, na který se dá zírat, než je Gabrielův ksicht. A to už se netváří ani z půlky jako takovej kaktus, když mě viděl prvně.

"Už du," zabručím na jeho oznámení, že nás neohrožený vůdce svolává do kanclu, a natáhnu se po kalhotách. Trenýrky s malejma rosomákama by asi nikdo z nich neocenil, i když Angelu by to možná pobavilo. A že bych ji rád viděl zas jednou v dobrý náladě.

Trochu mě překvapí to srocení, co se tam stačilo sejít. A to jsem si myslel, kdovíjak nejsem rychlej. No co. Aspoň tu nejsem poslední.

Zakřením se na Angelu a nenápadně si ji prohlídnu. Doktoři si byli jistý, že už je dost v cajku na to, aby mohla zpátky do akce, ale stejně mi to příde trochu narychlo. Stejnak nemužu dělat nic moc jinýho než doufat, že na konci dne budem všici v cajku.

'Zajímalo by mě, esi ten tam nahoře furt dělá zázraky...'

Než si Isaak odbude ten svůj motivační proslov, nenápadně si prohlídnu zbytek grupy. Nejdýl se mi pohled zastaví na těch dvou, s kterejma jsem zatím neměl osobní čest, ledaže bysme někde na chodbě prohodili pozdrav. Na ty jsem zvědavej.

V duchu porovnávám přítomný s jejich záznamama. Usoudím, že by se nás na tu infiltraci moh sejít horší spolek. Z paměti se vynoří pár vzpomínek na pár akcí s X-Menama, kdy se dycky našel aspoň jeden, co si to plet se školním vejletem. Co já se na ně nařval...

Uchechtnu se pro sebe a prohlídnu si mapu.

'Esi se cestou zpátky něco podělá, dva mutanti a dvě káry budou sotva stačit... dyž už nás poženou, tak s plnou parádou. Hlavně se v tý vesnici stejnak nebudem moct skovat, srovnali by to se zemí jako celek...'

Takže to abysme se modlili, ať se nic nepodělá.

Mám trochu strach o ty priority. To, co Isaak prvně vykřikoval o odvetným úderu, se mi dvakrát nepozdávalo a doufám, že neni takovej magor a nebude riskovat bezpečí těch vězňů, jen aby si do něčeho prásknul. Už s tím sbíráním technologií to bude o hubu, protože v nejnižších patrech toho zas tolik nebude.

No, vim, co budu dělat já. Pokud si on chce za každou cenu hrát na Zorra Mstitele, pro mě za mě. Podporovat ho v tom nebudu, ale ani brzdit, dokud to nezačne ohrožovat všechny přítomný.

Sám momentálně žádný dotazy nemám, ale i tak si počkám, až bude zodpovězený to, co vznesli ostatní, a celá slezina oficiálně a konečně rozpuštěná. Pak se vydám zpátky do svýho pokoje, abych se hodil do gala. Cestou se stavím ve zbrojnici vysomrovat nějakej slušnej kvér, jak automatickou pušku, tak pistoli. Adamantiový drápy jsou sice náramně fajn, ale jen do tý doby, než od vás nepřítel stojí padesát metrů a má plnej zásobník.

Do svejch dorvanejch maskáčů s chráničema si vedle zbraní a munice nakapsuju víceúčelovou kudlu, ochranný brejle, baterku, vysílačku, dlouhou šňůru, kápézetku a malou lékárničku. Přihodím dvě lahve s vodou a pár balíčků suchejch dávek, kolem krku omotám šálu a vyrazím do garáží. Rád bych řek, že nachystanej na vše a na vši, ale to asi neni možný, i kdyby jsme se na hlavu stavěli.