Zlomyslnost - 30. dubna 2019 22:30

Svět předtím byl jiný. Bezpečný. Hektický. Plný možností, jak prožít život naplno a pohodlně. Svět předtím byl plný barev, starostí o budoucnost a všeobecný blahobyt. Svět teď je jiný. Nebezpečný. Pomalý. Plný možností, jak zemřít a umírat bolestivě. Svět teď je plný šedi, starostí přítomnost a přežití. Je tu jen Město. Poslední civilizované místo světa. Říká se, že ve Městě jsou uložené všechny znalosti minulého světa, že tam ještě ví, co se stalo a proč vznikl tento svět. Město má stále energii zvanou elektřina a spousty pozůstatků zaniklé civilizace. A pak už je tu jen Divočina. To je zbytek území mimo Město. Žijí zde příšery a různé druhy divochů od kanibalských zmutovanců z východu, po mírumilovný, ale uzavřený lid kočovných Zemců z jihu.

Zlomyslnost - 04. května 2019 21:11

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Počátek Podkres Dnešek byl víceméně jako každý jiný. Pršelo. Většina lidí z Města to nečekala. Nikdo Včera večer necítil tu změnu větru. Nikdy se to neučili poznat. Nikdy nenaslouchali přírodě. Ne tak jako váš kmen kdysi. A tak spousta z nich dnes lamentovala nad tím, že si to zatracené počasí dělá co chce. V honosné kanceláři, kde jsi teď stál, nepršelo. Nikam dokonce nezatékalo a ty sis počasí mohl uvědomovat jen díky tomu, že na okenní tabule hrály kapky deště vytrvalý bubnující rytmus. Stál jsi na koberci, který vypadal dražší než většina tvého majetku dohromady. Za masivním dubovým stolem seděl postarší muž s drobnými brýlemi na nose. Nechal tě stát na místě dobrých pár minut, než přestal listovat papíry, co měl v jedné složce před sebou, a vzal tě konečně na vědomí. Mohl si takové přehlížení dovolit. Byl to generál Portr v celé své nažehlené a vyčištěné kráse výše postavených občanů Města. "Ve vašich záznamech stojí, že je vám šestadvacet let. Přesto zde vidím, že jste svobodný a bezdětný. Je to pravda?" zeptal se tě na vcelku překvapivou otázku. "Vaše reference z předchozích akcí jsou působivé. Zdáte se zdatný v různých starých technologiích. Váš školitel dokonce připojil pár velmi optimistických slov na vaši inteligenci, schopnost reagovat v terénu a improvizaci u přístrojů, se kterými jste se doposud nesetkal. Souhlasíte s tímto prohlášením?" zeptal se, odložil další papír a krátce se po tobě podíval. "Byl jste vybrán jako ideální kandidát na tajnou misi, která bude neprodleně zahájena," pokračoval po tvých odpovědích klidně generál. Založil si ruce před obličejem tak, že si propletl prsty obou rukou. Měřil si tě při tom pohledem. Měl pronikavý pohled modrých očí. "Jakékoliv pochybení je neodpustitelné. Nedokončení mise stejně jako její sabotáž bude považována za protistátní jednání a bude se dle toho trestat. Obsah této mise nesmí nikdy opustit tuto kancelář. Jinak i to bude znamenat vlastizradu. Rozumíme si?"

Šumař - 05. května 2019 16:10

soukromá zpráva od Šumař pro V kanceláři Nervózně postávám v kanceláři. Oproti mé dílně, kde to možná kvůli občasným elektrickým zkratům životu nebezpečné je více, jsem tady mnohem méně ve své kůži. Přistihnu se, jak se drbu na paži, zatímco čekám, až se generál Portr rozhodne vzít na potaz mou existenci. Trvá mu to, to je nutné uznat. Ale je to jeden z vrchních Občanů a já bych měl asi považovat za čest, že mě sem vůbec vzal a že jsem v jeho přítomnosti. Nebo tak něco. Pravda je taková, že bych teď mnohem raději byl v Divočině pod palbou improvizovaných pušek domorodců, než tady, pod palbou jeho pohledu. Těžko říct, proč si mě sem vůbec pozval. Jsem dobrý voják, pravda, ale stále jen voják. Neudělal jsem nikdy nic, co by nevyžadovaly mé povinnosti k Městu. Nakonec ale promluví a já se přinutím postavit do něčeho, co by s trochou přimhouření oka mohlo připomínat pozor. Jako sapér jsem málokdy potřeboval dávat najevo úctu svému veliteli. To spíš oni nám. Bez nás by tolik kampaní padlo. "Ano, pane. Generále. Pane. Jsem Cizinec, získat povolení ke sňatku je občas těžší." Pokrčím rameny. A jako Magos Dominus trávím čas spíš mezi svými stroji, než mezi ženami. Když se vás stroje snaží zabít, alespoň o tom víte. U žen... blah. Pak pokrčím rameny a zadumaně zvednu oči ke stropu. "Můj školitel mi prokázal čest, když si mě vybral jako svého učedníka, i tak si ale nejsem jistý, jestli nezveličuje mé kvality a nezanedbává vliv jeho tréninku. Rozumím si s výbušninami, elektronikou, přístroji všeho druhu. V poli jsem se prokázal jako slušný mechanik a záškodník." Dodám nějaký svůj pohled na věc. Nejistě si z červeno bílé uniformy, která už zažila své, odmávnu neviditelné smítko, když zmíní tajnou misi. Vyslechnu si slova, která považuje za nutná říct. "Rozumím." Kývnu hlavou. Konečně, asi nemám příliš možnost odmítnout. V hlavě mi víří několik otázek a já se kousnu do rtu. "Povolení promluvit, pane?" Optám se a pokud mi je ho dáno, rychle pokračuji v řeči. "Proč já? Jsem bojový technik, Magos Dominus. Nejsem specialista na infiltraci ani něco takového. Mé talenty na záškodnickou práci jsou čistě technické." Vznesu pár otázek a nervózně si uhladím pískově blonďaté vlasy z tváře, která je po letech na Slunci i geny snědá dost, aby mě jednoznačně odlišovala od Občanů.

Zlomyslnost - 05. května 2019 20:52

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Generál Portr přikývl na tvou odpověď ohledně manželství. Rozhodně se nehodlal trápit tím, že mladík jako ty má problémy s přenesením genů do dalších generací. Vlastně se netvářil ani překvapeně. Docela určitě stejně všechno o tobě věděl už z toho spisu, co měl před sebou. Nespokojeně mlaskl, když začneš vychvalovat spíše svého školitele a své vlastní schopnosti podceňuješ. "Skromnost není to co hledám. Byl jste mi doporučen jako nejlepší," odmávl tvé další námitky na toto téma svou rukou. Nehodlal se k tomu vracet. Jeho čas byl drahý a hodlal ti to dávat najevo. "Povolení uděleno, mluvte," odsouhlasí nakonec tvou žádost ohledně vlastního slova. Opřel se pouze pohodlněji do křesla a položil si obě ruce na desku stolu. "Pokládáte správné otázky, mladý muži," odsouhlasil s kývnutím hlavy. Vytáhl několik papírů ze složky. Papíry s technickým žargonem ti podal. Popisovali jeden ze strojů, který nepatřil mezi typické. Ale poznal jsi v něm rysy toho či onoho přístroje a byl sis jist, že po nějaké době zkoumání budeš schopen většině, ne-li všemu porozumět. "V předsunuté základně Omega, o které jste neslyšel, pochopitelně, je potřeba vybudovat naprosto stejný přístroj. Tento navrhli nejvyšších vašeho řádu, aby odpovídal požadavkům, které naše na něj má. Vaší úkolem bude dopravit několik důležitých součástek a speciální sérum, aby mohl být přístroj připraven a používán. Na základnu Omega pošleme i lékařské specialisty, až si budeme jisti, že vy jste se svou částí hotov, nebo se jí dostatečně blížíte. Hlášení budete podávat pouze veliteli základny a mne, s nikým jiným svou práci nebudete probírat. Oficiální prohlášení je, že jdete sestavit stroj, který má potřebné součástky právě na stanici Omega a půjde o přístroj na detekci zranění našich vojáků. Všechny potřebné detaily se dočtete v těchto papírech," odpověděl mu a podal další ze složek, kterou vytáhl ze šuplíku a obsahovala několik děsivých výstražných nápisů jako "Přísně tajné", "Pouze pro pověřené osoby" a "Neoprávněné čtení se trestá".

Šumař - 05. května 2019 23:40

soukromá zpráva od Šumař pro Poslušně si přeberu papíry a automaticky se jimi začnu probírat. Rty se mi mlčky pohybují a občas se mi zorničky rozšíří. "Proč je tohle... aha... huh... k sakru..." Volnou rukou chvíli šmátrám po kapsách, dokud nenajdu co hledám. Tužku, kterou si začnu podtrhávat a zakroužkovávat důležité pasáže textu, občas s pár poznámkami těsnopisem hned vedle. Generálova slova sice vnímám, ale asi tak na půl ucha, nákres přede mnou a jeho technický popis má většinu mé pozornosti. Když je na mé ruce snesena další záplava složek, až tehdy vzhlédnu. I jimi se krátce prohrabu, ale už zdaleka ne tak zapáleně, jako modrákem stroje. Všechny papíry si složím pod paži, tužku vrátím zpět do kapsy. "Rozumím. Vzít součástky a sérum na Omegu. Budu potřebovat vybavení na cestu. To si zařídím. Uh... kdy vyrážím?" Zvednu obočí, jakkoli neformální to gesto je.

Zlomyslnost - 06. května 2019 07:37

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro "Cokoliv budete potřebovat si sežeňte, kdyby byl jakýkoliv problém, kontaktujte svého školitele, ten má dostatek pravomocí, aby vám sehnal cokoliv ve Městě. A bude informován, že má být v této věci k dispozici. Ale ani on nebude vědět o pravé povaze vašeho úkolu," připomněl opět důležitost mlčenlivosti generál a zkontroloval si čas na hodinkách. "Karavana, se kterou část cesty budete absolvovat, vyráží zítra ráno v 6:00 od hlavní brány. Navíc vám bude přidělen ještě jeden vojín SPJ jako průvodce a ochránce, jenž vás dopraví až na samotnou základnu Omega." Ozvalo se hlasité zaklepání na dveře. Generál se spokojeně usmál. "Přesně na vteřinu. Výborně," pronesl si spíše pro sebe nadmíru spokojeně. "To bude on," dodal ještě k tobě, než zvolal hřmotným hlasem: "Dále!" Dveře do místnosti se otevřely a do místnosti vstoupila mladě vypadající žena v černo-zelené uniformě odpovídající zařazení k Speciálním Psionických Jednotkám. Havraní vlasy měla spletené do mohutného a pevného copu, tmavé oči přelétly od generála k Šumařovi a zase zpět na generála. "Alice?" zeptal se Generál s lehkým zamračením na tváři. "Teď opravdu není vhodná chvíle, mám jednání." "Pane generále," zasalutovala a pak si dopřála pohov, aniž by k tomu byla vyzvána. Položila zase pro změnu jiné desky s papíry na stůl. Na tváři se jí pokradmu objevoval úsměv. "Vojín SPJ32! Právě kvůli tomu tady jsem. Byla jsem shledána jako nejlepší kandidát na tuto misi. Zde máte doporučení od mých velitelů a výsledky všech testů. Povšimněte si, že si vedu mnohem lépe, než vojín SPJ24, který byl předtím navržen na tuto misi." Generál se začal mračit a prohlížel si papíry v podaných deskách. Nespokojeně jimi listoval. A s každým dalším papírem, jako kdyby to bylo čím dál tím horší pro něj. Na druhou stranu Alice, nebo také vojín SPJ32, se tím dokonale bavila. Teď už jí na tváři opravdu hrál spokojený úsměv a dokonce na Šumaře i rozverně mrkla, podíval-li se jejím směrem. Jakmile ale generál odložil desky, pokusila se zatvářit o něco méně nadšeně a vesele. "Neměla jste, vojíne, být u zásobovacího oddílu?" dostal ze sebe pak generál mnohem odměřenějším tónem, než jí předtím věnoval. "Byla jsem pane. Ale díky příznivému počasí se nám podařilo cestovat i za tmy, a tak jsme do města dorazili už dnes v noci. Výsledky testů mám dostatečně nové, aby se mohli zahrnout do vyhodnocení. Tudíž jsem se mohla ještě včas ucházet o zařazení na tuto misi," vysvětlila mu opět žena a krátce jí opět cukl koutek úst. "Nebo je zde nějaký důvod, generále Portre, proč bych neměla být na tuto misi vybrána?" Dala dostatečný důraz na jeho jméno, aby bylo jasné, že se tím snaží něčeho dosáhnout. Rozhodně se jí povedlo zařídit, že se generál Portr musel zhluboka nadechnout, zatímco ji probodával pohledem. Pár vteřin bylo ticho. "Ne," pronesl do ticha místnosti generál. Evidentně ho to stálo mnoho sil to říct. Nevěděl jsi možná, co se stalo, ale docela dobře jsi poznal, že generál právě teď něco prohrál. Ale nehodlal se nechat jen tak zahanbit. "Odveďte Magose Domina k laboratořím BSL-3 a následně ke skladu. A přesně v 10:30 vás tady očekávám na briefing k této misi." jeho hlas byl brunátný a rozhodně tak i vypadal. "Na minutu přesně, pane generále," odpověděla dívka. Generál se zvedl od stolu. "Odchod." To je zřejmě vše, co jim k tomu hodlal v tuto chvíli říct. Žena vzorně zasalutovala a rychlými kroky zamířila ke dveřím. Na chodbě se na Šumaře otočila s rozverným úsměvem na rtech. Podala k němu ruku. "Alice, tvůj průvodce na výletě," představila se naprosto bezprostředně.

Šumař - 07. května 2019 14:53

soukromá zpráva od Šumař pro Kývnu. Mlčet i před Kolibříkem bude náročnější, ale bude mít pochopení. Snad. "Rozumím. Povahu úkolu mám znát jen já, velitel Omegy a vy." Když zmíní zítřejší odjezd, rychle si v hlavě upravím časový plán. Znamená to dneska večer dodělat ten rozpracovaný hlasový modul a pak si sbalit. No... možná obráceně. Asi by karavana neocenila, kdybych dorazil pozdě. Jenže to už se otevřou dveře. Nejsem si jistý, co se mezi generálem a nově příchozím vojínem sice odehrává, ale i tak ustoupím z palebné linie mezi nimi. Vlastně jsem vděčný za těch pár momentů klidu, během kterých můžu znovat najít modrák stroje a rychle si tam připsat několik poznámek. Může se to zdát neúctivé jak ke generálovi, tak vojínovi SPJ, ale pokud má alespoň jeden z nich nějaké zkušenosti se sapéry, tuší, že je dost na tom, že jsem vůbec přišel. Zvednu poplašeně pohled od papírů, když je náhlé ticho, které zpravidla signalizuje že se někdo mě na něco zeptal a teď čeká na mou odpověď. Není to tak a mě přivýtá jen rozverné mrknutí vojína, na které zamyšleně přikývnu. Desky si znova srovnám pod paži. Generál chvíli působí, že nechá vojína ukřižovat, i když si nejsem jistý, čím je celá tahle scéna způsobená. Má mysl, vyvedená z míry celou touhle situací, se zatím spokojí jen s poznáním, že číslo 32 je sympatická mocnina dvojky. Nakonec dostaneme rozkaz k odchodu. Znova ze sebe dostanu něco jako zasalutování a rychlým krokem doběhnu vojína SPJ před sebou. "Šumař. Magos Dominus. To už ale asi víš." Potřesu si s ní rukou. "Tak na výletě, jo? Bylas někdy za zdmi?" Zvednu zvědavě obočí. Pokud je schopná o výpravu za zdi mluvit jako o výletě, je buď odvážná nebo naivní. No... není to tak, že by oboje nemohlo existovat naráz,

Alice - 07. května 2019 18:28

soukromá zpráva od Alice pro Přikývnu. Snažím se, aby to znělo ledabyle, ale jsem na sebe náležitě hrdá. "Asi dvacetkrát jen za poslední dva měsíce." Po očku zkontroluji, zda to udělalo náležitý dojem. A ano, počítám do toho i naše tréninkové cesty se zbytkem jednotky, ale to on vědět nemusí. A venku je venku, takže fakt nevidím důvod to do toho nepočítat. "A jo, je to výlet. Procházíš se místy, kde nejsi každý den. Občas utíkáš, nebo bojuješ o holý život... Řekla bych, že naprosto správná definice výletu s adrenalinem," usměji se na něj. Krok mám uvolněný a rozhodně si nehraji na prkno jako většina vojáků, co jsem kdy potkala. Už jen kvůli tomu, že SPJ má některých věcech odpustky o dost větší než zbytek naší vojenské síly. "Co ty? Byl jsi někdy už za zdí?" zeptám se jej se zájmem. A ne, není v mém tónu hlasu, ani v pohledu stopy po jakémkoliv jízlivosti, povýšenosti nebo čemkoliv, co by do toho jiní mohli vložit. Je to opravdu jen konverzační otázka, na kterou mě zajímá odpověď. Přece jen chci vědět s kým teď budu "výletovat". "Zeptala bych se, co budeš jako Magos Dominus vyzvedávat z laborky BSL-3, ale hádám, že to je přísně tajné a pokud mi to řekneš, tak mě budeš muset zabít," pokračuji a pobaveně zvednu obočí, zda mi tenhle vtípek potvrdí.

Šumař - 07. května 2019 23:04

soukromá zpráva od Šumař pro Tiše hvízdnu. Dvacekrát za dva měsíce je dost. "Takže aktivní služba? Hlídání perimetru a tyhle věci?" Zeptám se zamyšleně. Pravda je, že o tomhle toho příliš mnoho nevím. Nás zpravidla nasazovali v předních liniích nebo těsně za nima, když velení narazilo na tvrdý oříšek z hlediska obrany nepřátel. Pak bylo na nás je toho zbavit. Opětuji krátký úsměv. Vojácký humor mi není úplně cizí, ale i tak. Nejsem si jistý, jestli mi je úplně příjemně, když mluví o výpravách za zeď jako o výletu. "Hm, před deseti lety jsem strávil pár měsíců vkuse hledáním artefaktů a tak. Od mého přijetí do armády a do řádu... čas od času, když to bylo potřeba." Pokrčím rameny, než se přeci jen pousměju. Má snědá pokožka by mě prozradila dříve nebo později. Lepší to vytáhnout teď. "Mimoto zpoza zdi pocházím. Kmen Šakalů, i když ti to hádám nic neříká. Už to je pár let." A zas tak velký kmen to nebyl, jen měl pod sebou přehradu ještě z dob před tímhle vším. A Městu se zdroj vody i energie moc hodil. Pak se ušklíbnu. "Ne, zabít tě asi nemám pravomoc. Mimoto nemám zbraň a když jsi u PSJ tak máš asi víc než dost způsobů jak se mi ubránit, co? Ale hádám, že by bylo lepší starouše příliš nesrat. Ještě by se mohl rozhodnout srazit sapérům prachy a dřív nebo později budeme na Barbary házet váčky střelnýho prachu a doufat, že se samovznítí." Zabručím na adresu generála. Neptám se, jakou s ním má "Alice" historii, i když je zřejmé, že nějakou ano. Buď to vypluje na povrch nebo ne. Na tom konečně nezáleží.

Alice - 10. května 2019 12:37

soukromá zpráva od Alice pro "Taky," odpovím s pokýváním hlavy. "Doprovod karavan a takové další věci." Se zájmem poslouchám jeho odpověď na to stejné téma, ale dívám se spíše na cestu, kam nás vedu. Přeci jen příliš dlouhý oční kontakt dokáže být nebezpečný. To se hodně rychle naučíte, když máte v oddíle několik telepatiků a citlivých empatiků. Ale pak zmíní kmen Šakalů a já na něj vrhnu lehce podezřívavý pohled. Krátce jej sjedu pohledem. Krok si udržím stejný, ale jsem najednou trochu... ostražitější. "Šakalů? Jakože ta skupina, co tady byla asimilována na podzim, před patnácti lety?" zeptám se dřív, než se stihnu zamyslet nad lepší formulací svých slov. "Jak jejich náčelníkem byl muž, který si říkal Havran?" Jeho další slova o nevýhodách mého případného zabití se usměji. O tomhle se u SPJ žertuje naprosto běžně. A o tom jaké jsme to vlastně monstra a podobně. Musíme, jinak bychom si ty občasné řeči pustili příliš k tělu. A to bychom pak byli k ničemu v boji. "No, pár výhod mám, to je fakt," pousměji se na něj, abych trochu zachránila svou předchozí ne moc taktní otázku. Představa o házení pytlíků se střelným prachem mně pobaví natolik, že se krátce zasměji. Mám dost živou představivost. "Poslal by tě do Očistce. Znáš to? Je to sektor kanceláří, kde úředníci pracují do zblbnutí. Jedno z oddělení tam má vyloženě pozici, která je založená určitě jenom pro trestání zaměstnanců, podle mě. Archiv starých územních map a všech různých dalších písemností za posledních pět set let zpátky. Nikdy nikdo tam nevydržel déle než dva týdny. Pak žadonili o jakoukoli jinou práci. Jsem hrdý držitel rekordu 14 a půl dne." Mrknu na něj vesele, ačkoliv ta vzpomínka mi stále vrací nepříjemné stažení žaludku. Je tam tak těsno, nepořádek a ticho, že by se z toho jeden opravdu zbláznil. Navíc tam nejsou žádné kamery, počítače nic. Jen nekonečná změť věcí, čekající na roztřídění a archivaci.

Šumař - 12. května 2019 22:29

soukromá zpráva od Šumař pro Tiše kývnu hlavou. Doprovod karavan se mě zpravidla netýkal, ale slyšel jsem historky. Zmutovaná zvířata a nájezdníci, obchod umí být v Divočině pěkně nebezpečnou záležitostí. Ovšem, než si to stihnu promyslet, Alice zvážní. Vrhnu na ní překvapený pohled, když vyjde najevo, že o Šakalech slyšela. „Jo, ten. Přesně. Nevěděl jsem, že to byla tak slavná situace.“ Ušklíbnu se, ale nechám si stranou hořkost, kterou z toho všeho cítím. Na to teď není prostor. „Pár výhod, jo? Hm, vždycky mě zajímalo, jaký to je být psionikem. Víš, kolikrát by se mi hodila telekineze? Pche, vedle vás vypadáme jak amatéři.“ Zabručím, zatímco se blížíme k laborce. Pak začne vyprávět o Očistci a já se usměju. Slyšel jsem o něm hodně. Taky vím, že to běžně vojáci vnímají jako trest, ale… „Až ti to příště dá, zajdi za mnou. Dlouho jsem se tam chtěl podívat.“ Prsty mi zasvrbějí. „Znám pár lidí u Magů, který by ocenili dovolenou. A než to začneš zpochybňovat, zrovna ty o podivnosti nemáš co říkat.“ Konečně, naše izolace od zbytku vojenských sil je dvousečný meč. Sice máme větší samostatnost a zpravidla nás lidi respektují, ale to jen když nás respektují. Taky se o nás za našimi zády neříkají pěkné věci. Ale… kdyby se tím měl člověk zabývat, za chvíli nebude dělat nic jiného. Když dorazíme do laborky, rychle zajdu k jejich sekretářce, nebo něčemu podobnému. „Jsem tu od generála Portra, prý tu pro mě máte připravené nějaké věci.“ Zabručím.

Alice - 14. května 2019 11:05

soukromá zpráva od Alice pro "No, tak trochu jsem se na škole zajímala o historii," pokrčím neurčitě rameny. Jistě, neměla bych se stydět za to, kdo jsem, kam jsem se narodila, a tak dále, ale nějak ze sebe nedostanu tu nejpravdivější verzi příběhu, že jsem tady jedno z těch dětí, které bylo integrováno do společnosti Města, původem z tohoto kmene. Vlastně by to mělo být něco, co by nás se Šumařem možná lépe spojovalo, takže vážně netuším, proč to neřeknu. "No, telekineze by se mi taky občas hodila. Bohužel to není tak, že by sis to mohl vybrat," odpovím mu s úsměvem a ležérně pokrčím rameny. Jeho odpověď na Očistec mě překvapila, ale rozhodně jsem jeho nabídku hodlala vzít vážně. Zvednu ruce do výše ramen, aby bylo jasné, že se vzdávám a nehodlám nikoho soudit. "Neboj, nic takového jsem neměla v plánu říct. A jestli se jim tam chce, ráda tvojí nabídku využiju. Vlastně by se na tom dalo docela i zbohatnout..." zasměji se, ačkoliv kdesi vzadu v hlavě se mi rodí nápad, jak by se něco takového dalo spojit a vytěžit z toho maximum. Zastavím se u dveří do laborek a poslušně zůstanu tam čekat jako vzorný voják. Jsem zvědavá a tak dále, ale znám svoje meze. A laborky nemám moc ráda. Až moc často jsem tam potkala lidi, co do mě rádi píchali. A ne tím zábavným způsobem.

Alice - 14. května 2019 11:22

soukromá zpráva od Alice pro Od stolu, který byl situován tak, aby se kolem něj muselo projít dál, se zvedla bledá slečna, která nejspíše sluneční svit neviděla na vlastní kůži pořádně už pár let. Nasadila falešný úsměv, než tě sjela zkoumavým pohledem. Krátce povytáhla jedno obočí, ale nic jiného se jí ve tváři nepohnulo. "Dobrý den," pozdravila přeformálně a stejně strnule a podle regulí držela i svůj postoj. Skoro si až člověk říkal, zda není robot. "Generál Porter?" zopakovala po něm, ačkoliv bylo jasné, že slyšela správně. Začala ťukat něco do klávesnice. "A na jaké jméno, prosím?" Šlo o ověření identity, to ti bylo jasné. Což se ukázalo jako správný předpoklad. Když jsi se jí prokázal, ihned to spokojeně odkývala. "Skvělé, máme to tady," řekne pak a otočí se k sejfu, který byl zabudovaný ve zdi za jejím stolem. Namačkala šestimístný číselný kód a obtiskla prst na skener. Dvířka se pak neslyšně otevřela. Vyndala z nich menší, ale bytelně vypadající kufřík. Položila jej na stolek. Opět namačkala jakousi číselnou kombinaci a kufřík otevřela směrem k tobě. Uvnitř bylo polstrování a několik kovových nádobek se světle modrou tekutinou, jež se dala spatřit pouze, vyňal-li se vnitřní obal z toho vnějšího. Což bylo přesně to, co ona žena udělala. "Tyto látky mají dva bezpečnostní obaly. Vnější je z odlehčené oceli, vnitřní je speciální polymer plastu. Látka uvnitř by se neměla vystavovat teplotám vyšším než 70 stupňů, radiaci, nebo jiným mutagenním vlivům prostředí. Za obsah tohoto kufru s 12 testovacími vzorky ručíte," promluví opět téměř strojově žena a nádobku uloží zpět do předurčeného prostoru. Kufr opět zacvakne. Vytáhne z průsvitných deset několik papírů a podá ti je i s propiskou. "Podepište to tady a tady. A také tady a tady. Dnes je 14." Jakmile to uděláš, vezme si od tebe papíry, pár ti jich podá a k tomu přidá malou obálku. "Uvnitř je kód ke kufříku. Bylo by vhodné si jej zapamatovat a papír bezpečně zničit. Nepovolané užití těch látek je protizákonné," dodá ještě jakoby nic. Pak ti podá poslední papír. "Tady jsou doporučené věci, které byste měl ještě vyzvednout s sebou, ve skladu vám je vydají. Pokud to bude vše, tak hezký den." Úsměv na tváři byl opět příliš umělý, abys jí ho mohl věřit a ona samotná, si již sedla zpět do svého křesla, papíry bezpečně uložila a čeká, zda se bude moci vrátit ke své další práci.

Šumař - 14. května 2019 22:36

soukromá zpráva od Šumař pro Tiše pozoruji recepční, která jako by si s bezcitností a umělostí pohybu nezadala s mými stroji. No, ty alespoň mají duši, ona se tváří... meh. "Šumař." Rozhodnu se to neřešit a místo toho odpovědět na její dotaz. Tiše pozoruji, jak vzápětí vytahuje ten nejvíce nápadný kufřík co jsem kdy viděl. I kdybych si na sebe nalepil "jsem z Města, zabijte mě prosím", nebilo by to takhle do očí. Tiše si vyslechnu informace o látkách. Ovšem, když mi dojde že to je čistá chemie, téměř viditelně se ze mě vytratí veškerý zájem. Samozřejmě jsem zvědavý, ale... ble. "A předpokládám, že není mou prací vědět, o co se jedná, že?" Zvednu pobaveně obočí, zatímco se skláním nad papíry, abych vzal do ruky propisku a pustil se do podepisování. Pak se narovnám. Jen si převezmu papírek s kódem od kufříku, ovšem pokud si někdo myslí, že se s tímhle budu promenádovat Divočinou, neví o ní nic. Dělal bych ze sebe cíl jak prase. Jakmile dorazím k sobě, mám v plánu obalit ampulky další ochrannou vrstvou pěny a schovat je do ruksaku. Převlek bude důležitý, obzvláště pokud máme část cesty odejít sami. Ještě pohledem přelétnu seznam věcí, než kývnu na rozloučenou a vydám se ven za Alicí. "Přátelský jak hadí prdel." Odtuším suše a povzdechnu si. "Potřebuju ještě do skladu. Jdeš, nebo mažeš na ústředí?"

Alice - 15. května 2019 07:27

soukromá zpráva od Alice pro Odpovědí na tvou otázku je ti pouhý strnulý úsměv. Přestanu se opírat o zeď, když vidím, že Šumař vyjde z laboratoří ven. Hodím si do pusy kousek žvýkačky a na jeho prohlášení se vesele zazubím. "Takže dneska má službu Eleanora," odhadnu s vysokou jistotou. Následně svému znechucenému společníkovi nabídnu taky drážku. Nesnažím se tím nic naznačit, jen jsem kolegiální, nebo tak něco. "Jdu s tebou, rozkazy se musí plnit," odpovím a kývnu hlavou směrem, kam půjdeme teď. Když se po těchto prostorách pohybujete dost dlouho, naučíte se naprosto bezpečně najít nejkratší cestu z bodu A do bodu B a ještě se ani na to pořádně nemusíte soustředit. "Navíc máš strašně fešnej kufřík," ušklíbnu se pobaveně když mi znovu padne pohled na tu krabici. "To ho potáhneš celou cestu? Protože jestli ne, dokážu ti sehnat něco... pohodlnějšího na přenášení té super tajné věci vevnitř."

Šumař - 15. května 2019 21:58

soukromá zpráva od Šumař pro "Nevím jestli Eleanora, všichni působí stejně. Co to je vůbec za lidi? Jestli to jsou teda lidi." Zamračím se, ale pak si s vděčným kývnutím hlavy vezmu žvýkačku a začnu přežvykovat. Poslušně následuji Alici. Ve Městě tolik času netrávím a když už, zpravidla se příliš nevzdaluji od své dílny. Tuhle část Města příliš neznám a já jsem vlastně vděčný za Alicinu společnost. Jednak se neztratím a taky je to podivuhodně příjemná společnice. Vím, jak na nic umí být na nic společníci na cestách. Ušklíbnu se a pohodím si kufříkem. "Hm, záleží, nemáš někde nálepku 'dobrý den, přeji si, aby mě každý nenáviděl, prosím' ve všech dialektech Divočiny? Protože i to bude méně nápadný, než tenhle kus kovu." Znova si pohodím kufříkem, ale pak už začnu riskovat rozbití zkumavek a to by se nadřízeným asi nelíbilo. "Já přemýšlel, že z toho vyndám obsah a dám to do ruksaku, ale pokud máš lepší nápad, sem s ním." Pokrčím rameny.

Alice - 16. května 2019 14:33

soukromá zpráva od Alice pro „Praví měšťané, šlechtění po několik generací,“ odpovím mu s pokrčením ramen. Zamyslím se a podle toho naprosto věrně nakrabatím na chvíli i čelo. „Ale všichni tam nejsou špatní. Najdou se tam tak… dva, kterým nechceš vyškrábat oči, sotva je vidíš.“ Prohlédnu si kufřík, jak mi to jen chůze a to, že ho nemám v ruce, dovolí. Přikývnu. „Dokážu na to sehnat batoh, do kterého by se to přesně vešlo. Anebo jeden, který má speciální vyztužení vnitřku, aby nedošlo k deformaci věcí uvnitř. Můžu ti to k večeru donést, pokud bys chtěl,“ nabídnu s ležérním pokrčením ramen. Procházky Městem mi nevadí a něco mi říká, že se stejně dneska budu muset stavit i nahoře u generála Portra doma. „Hele, Šumaři, můžu se zeptat na to předtím? Jako, jestli si pamatuješ, co bylo před Městem? Nebo to, jak vás rozdělovali do skupin?“ zeptám se na téma, co mě fakt zajímá. Podívám se na něj, zda mu ta otázka nevadí. Nejsem netaktní. Nebo aspoň většinou, a tak jsem ochotná zatím na to netlačit.

Šumař - 17. května 2019 10:51

soukromá zpráva od Šumař pro Vrhnu pohled na Alici a zamyšleně kývnu. "To vyztužení by se hodilo. Zdálo se, že obsah je celkem důležitej. A já nechci být ukřižovanej." Ušklíbnu se. "Snad tušíš, kde jsou sapéři. Když se tam po mně poptáš, třeba mě najdeš. Kdyžtak se ptej po Kolibříkovi, ten by měl být nápomocný." Pousměju se a přehodím si kufřík z ruky do ruky, abych ulevil prstům. Pak přijde další otázka a já zamručím. Zvědavě zvednu obočí. "Hele, jestli máš problém s mým původem, stačí zažádat, starej Porter nevypadal, že by tě kdovíjak chtěl poslat se mnou. A mně je celkem jedno, s kým půjdu. I když si z nějakýho důvodu myslí, že potřebuju ochranku." Odfrknu si, když Alice znova vytáhne otázku Šakalů. Pak si povzdechnu a přeci jen se rozhodnu odpovědět. "Moc ne. Už je to dávno a stalo se od té doby hodně, však to znáš. Vím, že některý děti adoptovali aristokrati a zbytek nás šel do sirotčinců." Pokrčím rameny.

Alice - 18. května 2019 10:49

soukromá zpráva od Alice pro "Jo, vím, kde jsou, Kolibříka znám. Potkala jsem ho párkrát," odkývám tedy naši spolupráci - nebo spíše výměnný obchod. Překvapeně zjistím, že moje otázka byla zaregistrována a interpretována naprosto jinak, než jsem zamýšlela. Pozvednu obočí a počkám, až dokončí svou přednášku na téma mé domnělé snobské netolerance vůči integrovaným neměšťanům. Usměji se, protože by nemohl být dále od pravdy. "Takže zaprvé, ochranku potřebuješ, protože Omega je hodně předsunutá základna, kolem které často prochází různé skupiny divokých. Zadruhé, říkali mi Vrabčák. Stejně jako ty pocházím z kmene Šakalů, ale nepamatuji si z toho života předtím vůbec nic. Takže ne, nemám problém s tvým původem," vysvětlím klidně. "A než se zeptáš, proč jsem ti to neřekla hned, nechtěla jsem to vytahovat, protože jsem byla jedna z těch, co byla adoptovaná. Tehdy ještě majorem Portrem a jeho ženou." Možná je lepší ukázat mu všechny karty hned. Ať to máme z krku. Pokrčím pro změnu rameny já. "Jak asi sám víš, takovým původem nikoho neoslníš, takže to neříkám na potkání, ačkoliv se za to teda vůbec nestydím. Jen jsem si asi připadala provinile, že jsem dostala lístek mezi vyšší kruhy, zatímco zbytek od nás ne. Ale jak vidíš, některé věci to stejně neovlivní," dodám ještě a poukáži na svou uniformu.

Šumař - 19. května 2019 02:04

soukromá zpráva od Šumař pro Překvapeně se zadívám na Alici, když se i ona odhalí. Pravda, je trochu opálená, ale rozhodně ne dost, abych ji tipoval na Cizince - natož na jednoho z mého kmene. Poušklíbnu se. "Dobře, to vysvětluje jeho reakci. Hádám, že když tě nedoručím v pořádku, užiju si ukřižování víc, než bych chtěl, co?" Zabručím a pak pokrčím rameny. "Neřeš to, osud je osud. Tys měla být adoptovaná, já měl být opičkou s francouzským klíčem, každej máme svou cestu. Stejně, co z tebe chtěli mít původně? Někoho, koho by mohli dobře provdat? Protože to se jim moc nepovedlo, co?" Zašklebím se. Status psionika a sapéra, jakkoli jsou ty dvě pozice odlišné, má leccos společného. Odloučení od větší společnosti například. "Nic ve zlém, soukmenovče." Poplácám ji po rameni. "Jak ti mám říkat? Vrabčák nebo Alice? Nevadí mi ani jedno, ty si řekni co preferuješ." Zamručím.

Alice - 19. května 2019 16:14

soukromá zpráva od Alice pro Oplatím mu úšklebek. "Víš, já jsem na tuhle cestu přidělená jako ochranka tobě, ne naopak. A neměj stres. Jsem tak trochu úžasná víš? A pokud on nechtěl kdy riskovat, že se mi něco stane, neměl mě vhodit do psionického programu." Nepřijde mi vhodné, abych rozebírala domácí poměry Portrových, jakkoliv se mi Šumař zdá normální a sympatický. Špinavé prádlo se pere zásadně doma. Ale to neznamená, že o věcech nemůžu vtipkovat, aniž bych přiznala kolik pravdy na té věci je. "Uznávám, že neměla nejšťastnější ruku, co se týká lukrativního provdání, ale neztrácej naděje, paní Portrová se umí vzdávat svých plánů ještě méně než generál Portr," pronesu vesele, jako kdybych je minule nezaslechla, jak mi plánovali schůzku s tím či oním majorem nebo kapitánem. V těchto kruzích pánové velkoryse odhlíželi od mého handikapu. Sama pro sebe se ušklíbnu nad tou myšlenkou. Zasměji se tomu, když mě nazve soukmenovcem a zavrtím hlavou. Dojatě si dám ruku na srdce a přikývnu. "Rmoutí mě velice, že nečekám teď už asi tak třetí dítě nějakého veleváženého pána," pronesu přehnaně noblesně a dojatě. "Ne, jsem ráda tam, kde jsem a i co jsem. Jak jsi říkal, každý jsme dostali něco do vínku a musíme se s tím vyrovnat. A buď se z toho hroutit, nebo si to parádně užít. Tak to aspoň vidím já." "Alice naprosto stačí. Jsem na to zvyklá. Ačkoliv uznávám, že Vrabčák je veselejší a originální jméno, nepřijde mi, že bych si tak mohla nechat říkat, když si z té doby a z toho života nepamatuji vůbec nic. Takže Alice je naprosto v pohodě," zamotám se lehce sama do svého vyprávění, ze kterého jsem původně chtěla říct jen první větu. "Nechci to zakřiknout, ale možná se ani při té cestě navzájem neukoušeme," pronesu v dobré náladě vzhledem k tomu, jak snadno se mi s Šumařem mluví.

Šumař - 20. května 2019 00:31

soukromá zpráva od Šumař pro Zamyšleně se podrbu na bradě. "Nejsem si jistý, jestli to takhle starouš vidí. Ale to není moje věc. Přeci jen bych ocenil, kdybys cestou neumřela, nepotřebuju špatnou reputaci." Ušklíbnu se. "Mimoto, věř nebo ne, já se o sebe umím postarat taky. Jak to zatím vidím já, přiřadili mi tě aby se vyrovnal mů sex appeal. Směrem dolů, samozřejmě, příliš velké charisma je taky podezřelé." Zazubím se. Pravda, Alice by si to mohla vzít osobně, ale nemám z ní ten pocit. Nemohla by být v armádě, kdyby nepřestála trochu špičkování. "Nemám ztrácet naděje, jo? Dobrá, po svém návratu budu zevrubně studovat tvůj postup. Mimochodem, očekávám pozvání na svatbu. Dokážu sehnat nejlepší ohňostroj ve Městě!" Pak se pousměju. "Nejsem si jistej, jestli 'pořádně užít' jsou slova, která bych použil, ale budiž, co ti budu kecat do života." Jedno se ale Alici uzmout nedá, má očividně optimismu na rozdávání. Nebo se tak alespoň tváří. Nu, je to lepší než cestovat s někým, s kým skoro zapomete jak se mluví. Kolibřík měl tendence se mnou mluvit tak jednou za tři dny, když jsme ještě vyráželi na expedice spolu. Hlasivky si po návratu zvykali dlouho na náhlý vzrůst zájmu o jejich služby. "Venku ti budu říkat Vrabčáku. S trochou štěstí na nikoho nenarazíme, ale kdyby, Vrabčák je uvěřitelnější jméno než Alice. Stejně tak jsem já pro tebe Šumař, jestli někdy vytáhneš mou pozici v řádu, prokleju tě ve jménu hraběte karburátoru." Zazubím se a pak potřesu hlavou. "Abys to nezakřikla, ještě jsi mě neviděla při práci. Nech si to na potom. Ale ano, taky působíš jako člověk, kterého zatím nechci zabít." Podám poslední větu poněkud krkolomně, když mi během ní dojde že vlastně nevím, jak ji ukončit.

Alice - 20. května 2019 07:15

soukromá zpráva od Alice pro "Pravda, pravda, tak dobře, neumřu, abych ti nezkazila reputaci," přikývnu souhlasně a vesele se nad tím ušklíbnu. Pobaveně protáhnu obličej, když řekne, že jsem k němu přiřazená z jiného důvodu. Cukají mi koutky úst, když přitakávám. "Teď jsi na to kápl, musí být fakt těžké žít s takovým prokletím," pronesu rádoby vážně a jsem na sebe fakt pyšná, že to dokáži vyslovit, aniž bych se nezačala opravdu smát. "Až si říkám, jak vůbec zvládneš chodit sám po městě. Ach! To proto tě dali k sapérům, abys byl víc izolovaný od prostých lidí a oni ti nemohli závidět! Ach, teď už to dává smysl! A proto tě posílají tak daleko od města! Aby tvá zář neoslňovala všechny okolo." Humor nám opravdu nejspíše není cizí, a tak dále vtipkujeme o věcech, za které by mě paní Portrová vyplísnila. Ale ta tu naštěstí teď není. "Tak nejlepší jo? A neděláš ohňostroje i třeba na narozeniny? To bude nejspíš dřív a je to mnohem reálnější, že na ně dojde," pronesu na oplátku. Ne, na manželskou klec fakt ještě nemám ani pomyšlení. Z takových věcí jsem vyrostla už před lety. "A já tě chtěla oslovovat celým titulem a s tím vším! Sakra," ušklíbnu se na jeho poznámku o zamlčování jeho pozice a potřesu hlavou. "Při práci tě doufám uvidím až na Omeze, ne? A tam si budu hovět a jen se kochat, dokud si nevymyslí, že mě tam mají dost a pošlou mě zpět do města," pokrčím rameny ležérně, ačkoli jeho slova neberu vážně na lehkou váhu. Poznala jsem dost sapérů a hodně profesně orientovaných mužů na to, abych věděla, že na některé je vážně lepší nemluvit, když se soustředí. Obzvlášť, když dělají na něčem, co snadno může udělat buch a bum. Zasměji se po jeho poslední větě. Pak přikývnu. "Oukej. Stejně je to nejlepší lichotka, co jsem za poslední týden dostala, takže to beru," ujistím ho vesele a kývnu hlavou dopředu, neboť se před námi už objevují dveře do skladu. Tentokrát s ním jdu dovnitř, ačkoliv ani teď nehodlám dělat špiona a jdu si pro vlastních pár věcí. "Čau Frede," usměji se na mladého muže za přepážkou, jenž se hrbí nad nějakými spisy. Zmateně se podívá na hodinky, jak dnes přicházím v jinou dobu než obvykle. "Dělám doprovod," vysvětlím, než se stačí zeptat. "Je Andrea u sebe?" Přikývne s hlasitým jo. Přeskočí pak pohledem na Šumaře a narovná se jako kdyby spolknul najednou pravítko. "Jak-jak vám mohu pomoci?" zeptal se téměř obřadně.

Šumař - 20. května 2019 22:38

soukromá zpráva od Šumař pro Pousměju se, když Alice přistoupí na mou hru. "Přesně tak, proto mě furt Portr posílá do předních linií, doufá že chcípnu. Ale to nepočítá s tím, že moje břišní svaly fungujou jak hrudní pláty a že když se svléknu, celá nepřátelská linie přejde na naši stranu." Na rtech mi hraje šibalský úsměv. Jsem rád, že má Alice pro tenhle humor pochopení. Možná opravdu nebude tak marná. "Tak narozeniny, jo...?" Podrbu se ve vlasech. "Záleží, počítá se exploze muničního skladu jako ohňostroj?" Zazubím se. Je jen dobře, že běžný občan Města netuší, kolikrát denně se to málem stane. Tímhle tempem bychom za chvíli neměli kde bydlet. Pak pokrčím rameny. "Ano, ideálně část cesty pojedeme karavanou a zbytek odšlapeme. Za předpokladu, že nenarazíme na divochy, nestane se nějaká mechanická porucha nebo další z miliónů věcí, co se můžou stát. Znáš to. S trochou štěstí se navzájem neuvidíme při práci a jen si pokecáme." Něco mi nicméně říká, že tak to nebude. Kdyby to bylo tak jednoduché, svět by nebyl v těchto sračkách. Poslušně vejdu do skladu, kde se chvíli rozhlížím. Pak se nicméně Fredova pozornost stočí ke mně. Zvednu obočí, když zaregistruji jeho pozor. "S tímhle běž někam." Odtuším. "Šumař. Potřebuju pár věcí." Podám mu lístek od laborky, který se za tu dobu nějak stihl zmačkat. "K tomu... hmm..." Rozhlédnu se a rty se mi pohybují, jak přemýšlím co by se mi mohlo hodit. "Střelný prach. Nože. Drát na svařování. Nějaký propanový lahve. Kovovej šrot pokud nějakej máš a..." Nepřestávám mluvit, jak mě napadají další a další věci, které by se mi dřív nebo později možná mohly hodit a je zjevné, že sám od sebe nepřestanu.

Alice - 21. května 2019 20:44

soukromá zpráva od Alice pro Fred si to opravdu snaží psát. Vážně se snaží. Ale Šumař je prostě v tomto nelítostný, ať už úmyslně toho nebohého chlapce trápí, nebo nevědomky. Když ten seznam přesáhne dvacet věcí a Fred je se sepisováním o 5 věcí pozadu, v obranném gestu zvedne ruce. "Stop, prosím," dostane ze sebe a trochu ve tváře zčervená. Chudák se ještě nenaučil s lidmi na výdeji moc jednat. Obzvlášť s takovými horlivými. "Nejsem si jistý, zda vám všechno můžeme vydat a v jakém množství. Vždyť tohle už by samotné zabralo celý vůz." Mladík se zoufale podívá na ten seznam. "Propanové láhve vám můžeme dát pouze dvě. Šrot jako takový taky fakt nevedeme," upozornil Šumaře se zavrtěním hlavy.

Šumař - 21. května 2019 23:59

soukromá zpráva od Šumař pro Z mého jistého tranzu mě probere až Fred sám. I tak ještě chvíli pokračuji, vlastně ze setrvačnosti než z čehokoli jiného. Nakonec se ale donutím zastavit a zvednout k němu překvapený pohled. Až teď mi pořádně dojde co všechno jsem řekl. "Ukaž mi to." Natáhnu ruku pro papír a z kapsy vytáhnu svou věrnou tužku. S tou chvíli na papír kreslím a píšu, než mu papír vrátím. "Škrtnuté neřeš, podtrhnuté chci teď, zbytek dovez jak budeš moct sapérům, ono se to ke mně už nějak dostane." Pokrčím rameny. "Kdyby tě někdo sral s tím, že to nemůžeš vydat, je to na rozkazy generála Portra." Rozhodnu se využít svého nasazení i k tomu, abych z něj měl nějaký užitek. I když si nejsem jistý, co si bude Portr myslet. Ale sakra, propanové lahve se hodí vždycky.

Alice - 23. května 2019 21:07

soukromá zpráva od Alice pro Trochu zkroušeně na tebe hledí, když mu vezmeš seznam věcí a začneš si do toho čmárat. Nicméně tě nechá a vyčkává, zatímco se mu čelo krabatí přemýšlením a nejistotou, co to zase děláš a co za další věci si na něho vymyslíš. Očima pak přejede finální seznam věcí, co po něm chceš. Zhluboka se nadechne nosem, pak se na tebe podívá s jedním povytaženým obočím, než opět nosem trochu útrpně vydechne. "Dobře, udělám, co budu moct," řekl nakonec a s tvým seznamem odešel někam dozadu. Mezitím se stihnu vrátit i já ze svojí obchůzky. V ruce tentokrát třímám tabulku čokolády. "Tak co, už sis nakoupil všechno, co potřebuješ?" zeptám se vesele a dám si sama kousek čokolády, než zdvořile nabídnu i jemu. "Je hořká," dodám ještě, aby se mohla správně rozhodnout, zda na něco takového má chuť. "Budeš chtít nějak pomoct, doprovodit nebo něco?" zeptám se vzápětí, protože přeci jen mé rozkazy končili skladem.

Šumař - 24. května 2019 20:34

soukromá zpráva od Šumař pro S vědomím, že jsem sice někomu znepříjemnil život, ale sobě usnadnil práci na několik dalších měsíců se opřu o pult. Nicméně, po chvíli přichází Alice. Se zabručením, které by se dalo vnímat jako poděkování, si ulomím dílek čokolády a hodím ho do sebe. Téměř okamžitě ucítím povědomé brnění na skalpu, jak se mozek raduje z cukru. Nemůžete pracovat bez cukru. "Myslím, že mě Fred nebude mít rád." Okomentuji své úspěchy ve skladu a pousměji se. Pak pokrčím rameny. "Záleží, potřebuješ výmluvu proč sraz se staroušem oddalovat? V takovém případě jsou ulice velmi nebezpečné pro bezbranného mechanika. Ale jinak... nějak to zvládnu." Na rtech mi zahraje šibalský úsměv a já na Alici rozverně mrknu.

Alice - 26. května 2019 17:23

soukromá zpráva od Alice pro Podívám se směrem k prázdnému okénku, za kterým se často schovává Fredova tvář. Pousměji se a zavrtím hlavou. "Určitě ti to odpustí, když se na něj hezky usměješ, jsi jeho typ," pronesu k němu rozverně a ještě se na něj významně podívám. Tak významně, že by to i sapér mohl pochopit. A když ne, tak už mu fakt není pomoci a já se dále nebudu snažit. "Musím tam být na čas, jinak to použije jako důvod, proč jsem nedůvěryhodná a z té akce mě vyhodí. A já už mám sbalené svoje nejlepší oblečení!" pousměji se a zavrtím hlavou. "Navíc mám s touhle misí postranní úmysly. Náramně se mi hodí, že promeškám určité události, které se budou v nejbližších dnech konat v sídle Portrů a ve městě." Podívám se raději na hodiny, co visí na stěně nad vchodem. "Hm, asi máš pravdu, než to Fred sežene a najde. Asi by to bylo natěsno. Tak teda budu věřit, že si poradíš sám. A já se stavím tedy k večeru a když tě nikde nenajdu, nechám ten batoh někde u tebe nebo Kolibříka. A když tak zítra ráno před odjezdem u karavany," shrnu naše další setkání,na které se docela vlastně i těším.

Šumař - 26. května 2019 23:20

soukromá zpráva od Šumař pro "Hm? Ah. Hm." Zabručím při významném pohledu a pak pokrčím rameny. "Obávám se, že na tohle nemám čas už vůbec." Brouknu. Mimoto, jakkoli divná ta myšlenka je a že si tyhle sklony necháváme pro sebe, dřív nebo později každý náš mechanik začne vidět stroje jako živé bytosti a... některým jsem dal tolik ze svého života, že by se to dalo považovat za platonický vztah. To ale Alice nemusí vědět, nemusí vědět hodně věcí. S tím se vydám ven a protáhnu se. "Nejlepší oblečení, jo? Nenapadlo mě divochy svádět ale víš co? Když to zafunguje je mi to jedno." Pousměju se. "Já věděl, že mě zneužíváš jen pro moje tělo." Zazubím se, ale dál její slova nekomentuji. Nic mi do jejho života konečně není. Kývnu hlavou. "Pravděpodobně budu v dílně, pokud nebude něco potřebovat." Konečně, vlastně tam poslední dobou i celkem často spím na houpací síti, když se nad strojem zdržím tak dlouho, že už mi nestojí za to se vydat domů a jsem tak unavený, že v podstatě na místě usnu. "Kdyby byl na tebe starouš moc zlej, pohroz mu atomovkou. Možná nějakou mám, možná ne, záleží koho se zeptáš." Ušklíbnu se, než na Alici zamávám a pomalu se vydám k sobě domů. Do dílny. Uklidit tam a připravit se na cestu.

Alice - 28. května 2019 20:48

soukromá zpráva od Alice pro "To je přece tvoje práce, já se jen musím vystrojit, abych ti to moc nekazila!" řeknu ještě rozverně. Než je čas se rozloučit. "To je dobré vědět, že možná máš a možná ne atomovku!" mrknu na něj a pak na něj kývnu. "Tak zatím, kolego," rozloučím se s ním a zamířím si to rovnou do kanceláře generála. Času mám dost, abych nemusela spěchat, a tak si onu cestu projdu vycházkovým tempem. Jen blázni spěchají pro špatné zprávy a hádky. A to já výjimečně nejsem. *** Večer stihnu ještě odnést slibovaný batoh do dílen. Ačkoliv si dílny zaslouží celkově více pozornosti, já si to nedopřeji. Tenhle večer mám ještě spousty obíhání a zařizování, takže se zdržím jen pár minut, pokud mi ovšem sapér tolik pozornosti vůbec věnuje. Ostatně, věřím že i on má spousty věcí na práci, co chce stihnout, než vyrazíme. *** Brzká rána jsou náročná. Už jen proto, že jsou tak brzy po noci, ve které se dá dělat spousty věcí, ale žádná z nich mě nikdy nedovedla k tomu, abych se ráno cítila svěží a v dobré náladě. Jistě, funguji a jsem schopná i lidem odpovídat, ale nejdřív do sebe musím dostat nějaké jídlo a ideálně i něco sladkého, nebo kafe. A nebo všechno najednou. Snídani jsem už v sobě měla a kelímek od kávy jsem zahodila do koše kousek od místa odchodu. Na tváři jsem měla relativně přívětivý výraz, když jsem poslouchala ten nudný briefing před výjezdem. Vlasy mám stažené do drdolu, abych vypadala aspoň první den trochu profesionálně. Když kapitán Terance Shaw domluví a rozpustí naše nastoupení, odloudám se pomalým krokem dál. Pohledem vyhledávám známou tvář, které budu dělat osobního strážce. "Ránko. Jsme speciální hosté této výpravy, takže si můžeš vybrat. Chceš jet na koni nebo v povoze?" posměji se krátce na něj, když jej konečně najdu.

Šumař - 31. května 2019 14:18

soukromá zpráva od Šumař pro Alice má tu smůlu, že mě večer zastihne ponořeného do práce, což znamená že z větší části na její poznámky odpovídám zamručením, které by se dalo považovat za univerzální odpověď. To je dobře, protože upřímně ani nepostřehnu kdy odešla a už vůbec si nepamatuji o čem mluvila. Ne snad, že by byla nesympatická, upřímně zatím vypadá asi jako nejpříjemnější parťák, se kterým budu nucen spolupracovat, ale... lidi jsou lidi a stroje jsou stroje, stroje na vás nemluví když očividně neposloucháte. Může být tak jedna ráno, když se narovnám a otřu si pot z čela. Což znamená, že si na něj neodvratně natřu trochu strojového oleje. "Tak se ukaž, krásko." Zabručím a stisknu páčku generátoru. Chvíli to trvá a i když se konečně rozjede, není to zrovna hezký zvuk, je to zvuk kuckající a unavený. Ale je to zvuk života. Na tváři se mi rozlije úsměv, o kterém jsem opravdu rád, že jej Alice nevidí, protože nevypadá jako úsměv člověka, co má všech pět pohromadě. "Já věděl, že ti vrátím krev do žil, holka!" Vypnu generátor, zvuk utichne a já poplácám osmiválcový motor, dokud je ještě vyhřátý. Pak si začnu balit a jsou to opravdu nutnosti. Jsem vděčný Alici za batoh, do kterého dám to, co mám převézt. Po krátkém uvážení tam schovám i zbraň, upilovanou brokovnici. Když už se v něm bude někdo přehrabovat, budeme tak jako tak v hajzlu. Se zbraní budu jistější. Pak už je to hlavně o vodě, jídle, munici a nějakém nářadí na cestu. Krátký pohled do zrcadla prozradí, že opravdu vypadám trochu jako divoch. Starost o vousy i vlasy jsem, až na mytí, vzdal už dávno. Občasná jizva na tváři, jinde na těle nemluvě, to jen potvrzuje. Možná to nějak půjde. ***** "Vstávej. Šumaři. Kurva práce, u omnisiáše, všech duchů stroje a podobnejch sraček, vstávej nebo tě do linií hodím sám, Magos nemagos. Černej prste, vstávej!" Než se vůbec stihnu probrat, je do mě strčeno a já se svalím z houpací sítě na zem s bolestným heknutím. "To jsem si nezasloužil." Zamručím důvěrně zemi, která mě přivítá chladným objetím a já začnu znova usínat. Tenhle velmi promyšlený a příjemný plán mi přeruší smradlavá noha, která se mi objeví před obličejem. Nespokojeně zamručím a vrhnu na Kolibříka odevzdaný pohled. "Máš štěstí, že mi stařík řekl, co se chystá, jinak by odjeli bez tebe. Marš." S tím odkvapí a já jsem ponechán svému osudu, osudu člověka který se musí navlíknout do potrhaného koženého kabátu, barvy písku a dalších krásných věcí, aby v Divočině zapadl a pak také zvedl svůj líný zadek. U karavany mě přivítá Alice. Ta vypadá taky zoufale, i když o poznání zdravěji než já a moje kruhy pod očima. "Jedna špatná poznámka a zabiju tě francouzákem." Pracně se vyšplhám do povozu a opřu se o stěnu. "Tím myslím klíč, ne líbání." Rozhodnu se raději osvětlit své myšlenía a batoh hodím vedle sebe. Nehodlám zastírat, že jsem briefing spíš prozíval než poslouchal. "Koně přenechám někomu odvážnějšímu, než jsem já." Povzdechnu si a vrhnu na Alici pohled člověka, který by chtěl hodně věcí, ale hlavně nebýt vzhůru. "Kde pojede má sličná eskorta?" Křivě se usměju.

Alice - 03. června 2019 19:47

soukromá zpráva od Alice pro Ušklíbnu se na Šumaře, když mě varuje před smrtí jeho rukou... či jazykem. "Zkusit to můžeš," odpovím mu, aniž bych já specifikovala, kterou z těch variant myslím. Ne, že bych se chtěla intimně seznámit s jeho francouzákem, nebo jinými jeho částmi ale takhle po ránu funguji na zautomatizovaný režim. Někdy to sice hraničí se sebevražednými sklony, ale hej, zatím tu jsem, tak to se mnou tak špatné nebude, ne? Pohladím mezitím jednoho z koní, co potáhne povoz. Mám tahle zvířata ráda, i když mnohem raději jezdím na samostatných jedincích, než takhle v povozu. Nicméně úkol je úkol, ráno je ráno a my máme stejně ještě dost dlouhou cestu před sebou, abych se stihla povozit na koníčku. Tiše se sama pro sebe uchechtnu svému hloupému vtipu a teprve pak se podívám na Šumaře s jeho otázkou. Ruku pomalu stáhnu z koně. Odměním ho zářivým úsměvem. Pak s lehkostí vyskočím na povoz. Použiji k tomu daleko větší dávku energie, než na kterou se cítím. Dosednu vedle něj a vezmu si do rukou otěže. "Tvá sličná eskorta se od tebe a té věci, co jsi tak klidně hodil dozadu hnout na dva metry. Takže kam jdeš ty, tam jde tvoje eskorta, doufám, že jsi připraven navázat opravdu úzký vztah," povím mu a čekám, jak moc se takovou informací vyděsí. Přeci jen patří k Sapérům a ti mi přišli vždy tak trochu ztracení, co se týkalo narušení osobního prostoru a mezilidských vztahů. Tedy do doby, než se nasosali do naprosto nové osobnosti. Po pár vteřinách pak na něj mrknu vesele, abych mu dala najevo, že to myslím jako legraci. "Ale upřímně ti můžu říct, že vypadáš příšerně. Do kolika jsi tu věc zpravoval?" zeptám se ho konverzačním tématem a nesnažím se ani tvářit, že vím, co to tam dělal. Konec konců když jsem se jej včera ptala, dostalo se mi ne zrovna specifické odpovědi v podobě "hm".

Šumař - 03. června 2019 22:01

soukromá zpráva od Šumař pro Nespokojeně se zadívám na zářivý úsměv psioničky. "Tyhle lidi by se měli upalovat." Pronesu s jistotou a pohodlněji se na povoze opřu. Pak ovšem začne mluvit o "úzkem vztahu", čímž si ode mě získá pravé a nefalšované zmatení. To, co se mi vyloudí z pootevřených rtů je přesně to, co se mi honí myslí. Dokonalý bílý šum. "Uuuuuuuhhhhhhh...." Přemýšlím, jak na to co řekla zareagovat, ale pak konečně mrkne a já si vydechnu. "Nejsem si jistej, jestli by mi stařík dal prémie, kdybych navazoval úzký vztah s jeho dcerou. Dávám ti královské svolení se vzdálit dokonce na tři celé metry, když budeš hodná." Blahoskloně pokynu rukou. "A lidé se ptají, proč raději trávím čas se stroji. Stroje se mnou nechtějí navazovat úzký vztah. Úzký vztah, úzký vztah, já vám dám úzký vztah." Brumlám si pod vousy, zatímco se přehrabuji ve věcech, dokud nenajdu a slavnostně nevytáhnu čutoru s vodou, ze které se napiju a pak jí podám Alici. Nutno dodat, že když přijde na flirt... no a vlastně jakékoli jednání s jakýmkoli pohlavím, začnu se ztrácet poměrně rychle. A to tak, že začnu přemýšlet, jestli tahle cesta bude opravdu tak... příjemná, když si z toho Alice udělá soukromé pobavení. Nemám rád lidi. "Ty taky vypadáš příšerně." Odpovím jí, ale úsměv se mi na tváři rozlije podobně rychle, jako když ona na mě mrkla. "Když nejdeš spát dostatečně dlouho, začne se to tvořit samo. Jen to chtělo rozpustit vousy, neopatrně si po sobě rozmazat motorovej olej a tyhle věci. Šel jsem spát..." Zamyslím se a chvíli přemýšlím. Pak to vzdám. "Prostě když jsem šel spát." Rozhodnu to. "Jaký byl rozhovor se staříkem. Vypsal odměnu na moji hlavu za to, že tě takhle vystavuji nebezpečí?"

Alice - 04. června 2019 11:33

soukromá zpráva od Alice pro No, nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem dobrý člověk. A taky zastávám názor, že trocha legrace ještě nikoho nezabila. Takže když vidím jeho poděšený a zmatený výraz, královsky se bavím. Jeho následné bručení na téma, jak jsou lidi hrozní a stroje mnohem lepší, jen kývám hlavou, zatímco v sobě dusím smích, abych ho ještě více nevydráždila. „Díky. Za ty tři metry i tu čutoru!“ zasměji se. Nabízenou čutoru přijmu a napiji se toho, i když si předtím krátce přičuchnu k obsahu. Ne, že bych se bála toho, co Šumař podává, ale hej, když jste v armádě tak dlouho jako já, zjistíte, že zdaleka ne všichni v čutoře nosí jen vodu. Uchechtnu se, když mi vrátí můj upřímný komentář. Jsem si jistá, že od příšerného stavu mám daleko, ale chápu, že nepůsobím tak kouzelně jako na přijímání do společnosti, nebo po klidném dni s láhví vína v ruce. Mezitím se opět dostane do určité formy vyprávění. Pozvednu obočí a nechápavě se na něj dívám. Nakonec usoudím, že je to nějaké přirovnání, které chápou jen sapéři a jim podobní, a tak se dále neptám. Místo toho mu vrátím jeho čutoru. Zavrtím hlavou. „Možná se budeš tomu divit, ale nejsi na seznamu lidí, kteří budou trháni na kusy, až se vrátíme z téhle mise,“ oznámím mu s pokrčením ramen a očima zkontroluji, jak se karavana pomalu připravuje k výjezdu. „Když už, tak jsem byla informována o tom, jak veledůležitý je to úkol. Jsem přesvědčená o tom, že by jej víc mrzelo, že přijde o zázračného sapéra se supertajnou výbavou než adoptovanou dceru. Takže se spíš bojím já, co se stane, pokud se nevrátím zpět s tebou. Víš jak, nevím, jak moc dokáži zastavit divochy, aby nebyli k tobě tak moc přitahováni!“ Obrátím to ve vtip, přestože to, co jsem řekla, že pravda, o které jsem nejen přesvědčena. Přednášku na téma důležitosti tohoto úkolu mám příliš dobře a čerstvě zapsanou do paměti. A při té přednášce ani jednou neřekl, že se o mně bojí. Ne, bál se o to, že je to nad moje síly, že nejsem dost motivovaná a schopná. A co na to řekne paní Portrová. Prostě jen nepříjemné důsledky mé nepřítomnosti, něco jako papírování, co by ho čekalo. Nedá se říct, že by mi to dodalo chuť spěchat s vrácením se zpět do Města a jejich Sídla.

Šumař - 04. června 2019 13:10

soukromá zpráva od Šumař pro Na její nechápavý pohled odpoví můj potutelný úsměv. Jako snad každý, i já mám rád když je něco mého. A, podobně jako ona má poznámky o úzkém vztahu, já si pro sebe nechám sapérské věci. Už dávno jsem zjistil, že jako mechanik můžu říct snad cokoli a je mi to odkýváno. Mezi moje nejoblíbenější kousky patřilo, když se mi rekvizitáře podařilo přesvědčit, že je opravdu důležité mi dát ten sud piva, protože jinak zkolabuje celá infrastruktura. Celá infrastruktura pravda zkolabovala, ale spíš ráno s bolestmi hlav. Napomenutí, které jsem dostal druhý den, stále nosím hrdě. Vrhnu na Alici zkoumavý pohled, když začne mluvit. I když to na konci obrátí v vtip, je vidět že se jí to dotklo. Hádám, že se není čemu divit. "To zní jako sračka." Usoudím s rozvážným kývnutím hlavy, zatímco karavana se pomalu dá do pohybu. "Jednak nejsem zázračnej, ale stejně. To co vezu nemůže být důležitější než lidskej život. Natož jeho adoptivní dcery." Odfrknu si. Pravda, za některé ze svých výtvorů bych asi byl ochoten položit život, ale to je moje rozhodnutí. Nemám potřebu kvůli tomu rekrutovat lidi, aby za ně umírali. "Ale dobrá, pokusím se nebýt moc přitažlivý, abys měla lehčí práci. Nic nezaručuju, ale." Krátce se na Alici usměju a zívnu. "Myslíš, že si budu moct ukrást pár hodin spánku?"

Alice - 04. června 2019 16:57

soukromá zpráva od Alice pro "Možná proto, že to ani jeden nechápeme, tak ani jeden z nás nebude v nejbližší době generál," pokrčím rameny, ale se Šumařovým výkladem souhlasím. Ostatně, on je to také důvod, proč jsem se včera upíjela do spánku. Jsou věci, které se špatně poslouchají, i když jste velká a samostatná holka. "To ti budu neskonale vděčná," usměji se na něj, když mi vrátí se stejnou lehkostí odpověď na náš vtip už od včera. Jakmile se karavana rozjede, dám signál i našim koním, aby se také rozešli. "Jasně, lehni si klidně mezi věci dozadu, až bude jídlo, nebo tak, tak tě probudím." *** Cesta byla poklidná, počasí vcelku teplé a okolí docela jednotvárné poslední hodinu a půl cesty. Karavana se proto zastavila, aby si udělala přestávku. Protáhli si nohy, odskočili si a v případě nutnosti opravili nějaké věci, nebo podobně. Ačkoliv mě viděli před pár minutami odejít si do lesa na záchod, najednou jsem v našem povozu. I když spíš jdu jen slyšet. "Šumaři," pronesu tlumeným hlasem k němu. Pokud nevnímá, donutím jej vnímat trochou vody. "Schovej ten batoh a hlídej. Doběhnu k veliteli, dokud neví, že jsem je viděla. Ale připravují se na přepad." Nejsem sadista, ani psychopat, takže můj hlas je vážný a věcný. Bude boj, na veselí a srandičky není právě teď čas. Vyhlédnu krátce z vozu, než se otočím znovu na něj. "Nenech se postřelit, jsem hned zpátky," oznámím mu a vyskočím z vozu, abych se rychle a tiše rozběhla směrem k veliteli naší výpravy. Za celou tu dobu jsem zapomněla, že nejsem stále pořád vidět. Takže Šumař může mít prostě jen pocit, že má halucinace.

Šumař - 05. června 2019 23:36

soukromá zpráva od Šumař pro Většinu cesty prospím u báglu a těch pár hodin co jsem vzhůru strávím hovorem s Alicí nebo rozhlížením se po okolí. Alice je příjemná společnice na cesty. Člověk se s ní nenudí a od svého parťáka na podobnou cestu vlastně ani víc nečekám. Až poslední asi dvě hodiny mě jednotvárnost cesty znova ukolébá, já si lehnu a přes obličej si položím šátek, abych si zdříml. Mám nepříjemný pocit, že to je jedna z posledních příležitostí. Z blahosklonného limbu mě probere pár kapek vody a já se proberu. Chvíli mám pocit, že jsem v deliriu, protože u ucha slyším jasně ženský hlas. Než stihnu pořádně vnímat, je zas pryč a je na mně, abych zpracoval její instrukce. Přeci jen... zazvoní mi v hlavě varovný zvoneček a já si z hlavy servu šátek, abych začal dělat to, co po mně Alice chtěla. Batoh s věcmi schovám pod náš vůz, ale vytáhnu z něho dvouhlavňovou zkrácenou brokovnici a hrst nábojů. Nevím, proti čemu jdeme, ale pár výstřelů z tohohle má tendence většinu nájezdníků vystrašit. Jak se chvíli nic neděje, začnu mít ze sebe hloupý pocit. Pravda, nic jsem nepil, ale je horko a já možná z toho všeho blouzním. I tak se kolem sebe rozhlédnu. Zdá se, že karavana na chvíli zastavila a pokud bych byl nájezdník, právě teď bych zaútočil. V duchu prokleju vojandu z SPJ, ať už za to může nebo ne, když se schovám za jedním ze zábradlí povozu, abych byl co nejméně vidět a... čekám.

Alice - 07. června 2019 07:09

soukromá zpráva od Alice pro Docela chápu, že si Šumař mohl připadat jako blázen. A to bez toho, že mě neviděl, jak jsem na něj mluvila. Jakmile jsem předala zprávu veliteli, vracela jsem se zpátky - ve viditelné podobě - kolem vozů k tomu našemu a rozhlížela se po očku po okolí. A nikde jsem nikoho neviděla. Kdybych nevěděla, že se sem skutečně plíží, taky bych to zpochybnila. Naštěstí jsem v tom lese měla neskutečnou výhodu mé schopnosti a taky pořádnou dávku toho štěstí samotného. Kdybych šla někam jinam, docela určitě bych si jich nevšimla. Jedna moje část je obdivovala. Les byl plný nástrah a oni se přesto pohybovali neslyšně a nevidění. Když už jsem na jeden vůz od toho našeho, to celé to propukne. Minimálně deset mužů vyskáče zdánlivě odnikud. Tiší stejně jako smrtící. Žádné válečné pokřiky. Věděli, že na dálku neměli proti vyzbrojené karavaně žádnou šanci. Vytáhnu zbraň od opasku a rozběhnu se, abych se dostala k našemu vozu, co nejdřív. Priority mojí mise jsou přeci jasné. Dávám si pozor na okolí, což je něco, co mi zachrání krk. Kdybych nezahlédla ten letící oštěp, tak bych byla prošpikovaná od trupu až k patě. Skočím a udělám kotoul, abych se dostala pryč. Okamžitě se z kleku zvedám a dovolím si krátký pohled po tom divochovi, co to po mně hodil. Tmavé vlasy, pomalovaný obličej a jasně divošské oblečení. Přejede mi lehce mráz po zádech. *Trefil by běžící terč za vlastního běhu... To je umění...* Ale to už si vyměnil zbraň za luk a šíp. Začal na mě mířit. Ale já byla rychlejší. Vystřelila jsem a on odhodil luk a šíp. Ani nevykřikl a to jsem ho trefila do ruky, nic životně důležitého. Jen stáhl krvácející ruce na moment k sobě zamračil se na mě. "No doprdele," ujede mi tiše, když zjistím, že jsem ho pouze naštvala. Opět zamířím, ale to už mizí za ochranu jednoho z balvanů. Na nic dalšího nečekám. Rozběhnu se znovu a zabrzdím až u povozu, kde skočím k Šumařovi. S úlevou zaznamenám, že je naživu. "Vše ok?" zeptám se a ihned opět začnu kontrolovat okolí. Párkrát vystřelím na běžícího divocha, co směřoval na vedlejší vůz. Padl k zemi ještě dřív, než tam doběhl.

Šumař - 14. června 2019 23:31

soukromá zpráva od Šumař pro První, co potká Divocha který se nahne přes okraj povozu dovnitř aby zjistil co je v něm, je pažba mojí brokovnice, která ho udeří do tváře tak silně, že jasně uslyším křupnutí jeho čelistního kloubu. Nevykřikne bolestí, což mě... překvapí. Divoši mají typicky dost jasné modus operandi a strach je jedním z jeho klíčů. Tak co proboha dělají tihle? Ale nemám příliš čas nad tím přemýšlet, teď jsme tady. Voják jsem maximálně tak oficiálně, příliš často se do přímých ozbrojených střetů nedostávám a tak najednou ucítím ostrou bolest v boku. Já nejsem takový hrdina jako on, syknu bolestí, ale neztrácím čas zkoumáním toho, o co jde. Poodstoupím od stále lehce omámeného Divocha, namířím brokovnici a vypálím jednu z komor. Tělo útočníka pod nárazem broků přepadne přes okraj povozu. Periferně si všimnu dalšího pohybu, bleskurychle se otočím a srovnám mířidla s tělem nového útočníka, když v něm rozpoznám Alici. Tiše vydechnu a kleknu si, abych nebyl tak vidět, zatímco vyhazuji prázdnou nábojnici z komory a nahrazuji ji živou. "Jestli je tohle tvá idea úzké známosti, myslím že bych preferoval večeři a víno." Zabručím směrem k Alici. Ale jsem rád, že se zdá být v pořádku. Zaklapnu brokovnici. "Jinak dobrý. U tebe? Proti komu vlastně jdeme?" Narovnám se, aby sprška broků odradila dalšího Divocha, směřujícího k našemu vozu. V záplavě adrenalinu ani nevnímám nůž zabodnutý do mého podžebří, kolem kterého začíná téct krev.

Alice - 15. června 2019 17:50

soukromá zpráva od Alice pro "Suchary, co máme s sebou na cestu ti nestačí?" ušklíbnu se směrem k němu, když si stěžuje na naše navazování známosti. Dnešní chlapi jsou fakt nároční. "Divoši, menší skupina, začali se k nám plížit, když viděli, že jsme zastavili," vysvětlím mu krátce zatímco obhlížím okolí. Když uslyším výstřel z jeho brokovnice nedá mi to a ohlédnu se po Šumařovi. "Kurvadrát, Šumaři, on tě bodnul!" zakleju a opravdu jen krátce zkontroluji okolí, než se k němu přesunu. Shýbnu se k jeh ráně. Není třeba moc důkladné inspekce, abych poznala, že krvácí. Zamračím se. "Krvácí ti to. Sedni si a nehýbej se," rozkáži mechanikovi vojenským hlasem. Je sice hezké, že stále s tím je schopen střílet, ale takhle si vykrvácení akorát zrychlí. "Co cítíš? Píchá to? Brní tě ruce, nebo nohy? Mlží se ti zrak?" přidám mu ještě pár otázek, abych se pokusila vyloučit otravu.

Šumař - 16. června 2019 21:30

soukromá zpráva od Šumař pro Zašklebím se. "Trochu jsem doufal v šáňo a kaviár, ale co se dá dělat." Vrhnu rychlý úšklebek na Alici, než se vrátím pohledem k okolí. Zdá se, že je zatím klid, i když to dost možná byla jen první vlna, aby otestovali obranu. Kousnu se do rtu. Nelíbí se mi to. Jsou moc organizovaní. Něco je špatně. Její další zvolání mě překvapí. Já si zmateně nahmatám raněný bok, ve kterém jsem ucítil jen drobné bodnutí. Když z něj zvednu vlhkou ruku, je mi jasné co na ni nejdu. "Prdele..." Vyloudím ze sebe, než se poslušně posadím. Ten pokyn je ale to poslední, co z Aliciny řeči zaregistruji, místo toho fascinovaně pozoruji ruku od krve, kterou obracím z jedné strany na stranu a díky tomu se od ní odráží světlo těch pár pochodní. V hrdle mi zabublá smích. Vlastně ani nevím čemu se směju, ale je to tak uvolňující! Něco mi přijde strašně směšného a já se nemůžu přestat smát, i když se mi to daří držet v uchechtávání. Pohled mám lehce rozostřený a vlastně si připadám opile. "Hahá... há... nic mě nepíchá! To je ten problém!" Znova vyprsknu smíchy a chvíli se nekontrolovaně směju, než mi pohled padne na Alici. "Víš že máš fakt hezký vlasy?" Natáhnu čistou ruku, abych se jich dotkl a pohrál si s nimi, protože to momentálně zní jako bezvadnej nápad.

Alice - 17. června 2019 07:12

soukromá zpráva od Alice pro *Bohajeho, tohle nám tu chybělo,* pomyslím si se zatnutím zubů, když slyším Šumařovu odpověď. Neumře, nebo aspoň ne tak rychle, aby se tomu nedalo zabránit. Rozhlédnu se po okolí a nazdařbůh jednou vystřelím směrem k lesu, odkud vybíhali divoši, abych jim dala vědět, že tu stále někdo je a ten někdo má náboje. Seberu lékárničku schovanou kousek od nás. Pak si kleknu k Šumařovi, abych se na to lépe podívala. Když v tom mi pochválí hlasy a natáhne se rukou k nim. Ačkoliv jsem je měla předtím v drdolu, když jsme vyjížděli z města, teď už dávno jsem ve volnějším culíku, který mi přepadá přes jedno rameno dopředu. "Díky, taky si je pěstuju celej život," odpovím lehce pobaveně a otevřu lékárničku. Nechám ho, ať si klidně na vlasy sáhne, hlavně, aby ležel v klidu. Zbraň nechávám kousek od sebe, ale dál od Šumaře. Raději. "Mám dobrou a špatnou zprávu. Neotrávili tě ničím, proti čemu nemáme léky. Špatná, budu to z tebe teď muset vytáhnout. Nesmíš se teď cukat, ano?" promluvím k mému nyní zdrogovanému svěřenci a roztrhnu mu svrchní oblečení tak, abych na tu ránu pořádně viděla. Chci se ujistit, že tam nejsou nějaké zpětné háčky, nebo tak něco. "No vidíš, pěkný. Ta rána vypadá čistě. To půjde hnedle ven. Žádné zpětné háčky, žádné zákruty. Máme štěstí, že nejsou tak zákeřní, jak by mohli..." drmolím si trochu spíš pro sebe než se odhodlám vzít za tu zbraň a rychle, ale kontrolovaně ji vytáhnout z Šumařova těla. Vzápětí ji odhodím za sebe a místo toho vytáhnu gázu, abych ránu ihned zakryla. Nestříká z něj krev jako z fontánky, to beru jako další dobré znamení. "Dobrý, už je to venku. Drž si to a moc se nenechtej," poradím ještě a vyndám z lékárničky lepící pásky, jimiž se dá gáza na tělo upevnit.

Šumař - 17. června 2019 23:10

soukromá zpráva od Šumař pro Pochechtávám se a hraji si s Aliciinými vlasy. Nekecal jsem, jsou krásné. A hebké! "Celá jsi hezká!" Zabzučím vesele. Je mi nádherně. co dodat? Při zmínce o "vytahování" čehosi ze mě se rozesměju tak, že mi vytrysknou slzy a nedaří se mi přestat dost dlouhou dobu. "Heeehe, jestli u toho budeš používat pusu, tvůj táta mě asi opravdu oběsí. Nebo dá do pranýře. Jedno z toho." Nevím, jestli ten dvojsmysl pochopila, ale mě přijde jasný jak facka, i proto se dál hýkám smíchy. K tomu Alice roztrhne moje svršky a to mě ještě více rozesměje, ne jen proto, že mě její ruce lehtají. "Pomalu, slečno, nejsem lehkej! Na mě se musí pomaleji!" Rozesměju se vlastnímu vtipu. "Sama jsi pěkná." Odpovím jí. Hlas už se mi táhne trochu jako opilci a pohled mám rozostřený, což mi samozřejmě naprosto nevadí. Její slova mi nedávají velký smysl, asi takový jako jí dávají smysl mé vtipy. Smích protne překvapený výkřik bolestí, ale je krátký. Bolest to není prudká, spíše mě překvapí, přes tu mlhu kolem mého vědomí mám problém vůbec vnímat cokoli než to jak dobře mi je. Ovšem rukou ani nepohnu, Alicina slova jdou nějak mimo jak otrava postupuje tělem a já si začnu po chvíli brumlat sám pro sebe. Pokud tedy sličná vojanda chce abych si gázu podržel, bude mi tam ruku muset dát sama. "Mám tajemství!" Sdělím ji po chvíli tajuplně. "Ale nesmím ti ho říct. Ty bys to řekla svému otci a on by mě zabil." Zamračím se, upřímně smutný. "Šlo na něj moc peněz a... a... pro...prostř... no... drahý to je! Ale já řek Kolib... koli... tomu pitomýmu ptákovi, že to je to... na munici a... tak! Ale není!" Spiklenecky na Alici mrknu. "Je to moje... magnum... opus!" Vysoukám ze sebe. A pak pro mě zase přestane vojanda existovat a já si začnu pobrumlávat. "Těmato rukama a požehnáním osmiválce jí vnuknu život, můj anděl na principu náhodných výbuchů..."

Alice - 18. června 2019 07:50

soukromá zpráva od Alice pro Raději nezmiňovat jak drahé šampóny, kondicionéry a další kraviny na vlasy jsem v průběhu let používala, abych byla vymodlenou vymydlenou dcerkou generála Portra, kterou si pěstoval. Pozvednu obočí, když pronese první z vtipů, který byl pubertální, nevtipný a hloupý. Prostě něco, co se občas v kasárnách slyší. Pobaveně se ušklíbnu. *Až tě z toho dostanu, tak si tě za to budu dlouho dobírat, mechaniku,* pomyslím si v duchu a nechám ho se chechtat dokud mi to nezačne překážet v práci. "Lež a mlč, probohy, Šumaři, nebo tě budu muset přivázat," pronesu k němu už vážnějším tónem, když přidává další vtip o tom, jak není lehký. Využiji chvíli, kdy se tolik nechechtá a hlavně to nečeká, a tak zbraň tedy vytáhnu. Jeho výkřik mi semkne rty pevně k sobě, jak se obávám, aby to nepřivodilo víc pozornosti z okolí. Jeho ruku mu přitisknu na gázu a vytáhnu z krabičky náplast. Naštěstí je to ta lepší, samotrhací, a tak není třeba hledat ještě nůžky. Utrhnu několik kusů a přilepím mu to na gázu a tělo. Zatímco mi vypráví o tajemství, snažím se pracovat co nejrychleji. Ale ještě než stihnu nalepit poslední kousek, uslyším kroky u našeho vozu. Popadnu zbraň a namířím směrem, kde čekám nepřítele. Jsem ve střelecké pozici na jednom koleni. Nemám teď moc prostoru na to minout. Napnu tělo, připravím se na zpětný ráz a přiložím prst ke spoušti. Už už chci vystřelit, když mi dojde, že to není divoch, ale náš doktor. "Hansi," usměji se a skloním ruku. Oddechnu si. "Alice, slyšeli jsme křik." Otočil se a na někoho vzadu mávl, že je to v pořádku. "To už je po všem?" "Stáhli se do lesa," vysvětlil a vlezl si za námi dovnitř do vozu, když viděl Šumaře na zemi s gázou. "Tak jo, Šumaři, už budeš v povolanějších rukou," brouknu ke kolegovi, co už si žívá nejspíš limbu. Vezmu z jeho dosahu jeho zbraň a zvednu se, abych okolí i tak raději hlídala, zatímco doktor pracuje.

Šumař - 18. června 2019 22:06

soukromá zpráva od Šumař pro Alicino varování přejdu dalším hurónským smíchem. "Přivázat? Tak dobře se ještě neznáme! Ta dnešní děvčata..." Zamlaskám a potřesu hlavou, která se mi při tom začne lehounce motat a já jsem najednou moc rád, že sedím. Gázu si na těle přidržuji, i když ne kdovíjakou velkou silou, ta ruka tam prostě je ale nějakou velkou sílu nevydává. Stále se pochechtávám, i když Alice zaujme střelecké postavení, prostě proto že mi to připadá vtipné. Všechno mi připadá vtipné. To jak mě noční vítr lehtá na tváři a jak na nás svítí hvězdy. Ani si tak nevšimnu dobrého doktora, sám už se pohupuju ve svém limbu. Jen zaregistruji Alicina slova. "Tvoje ruce se mi ale líbí víc!" Zaprotestuji a uraženě našpulím ústa a založím si ruce na prsou. Ale to už přijde doktor, který si mé protesty příliš k srdci nebere. Tak jako tak, já cítím jak mě vědomí pomalu ale jistě opouští, s tím jak se mé vědomí stává mlhavější a mlhavější. Do limbu se tak dostanu s obřím úsměvem na tváři.

Alice - 20. června 2019 07:40

soukromá zpráva od Alice pro Když ho převezme doktor a já si všimnu, že už se to venku hemží kolegy, tak si oddechnu. To nejhorší je nejspíš za námi. Jeho poznámku o tom, že se mu víc líbí moje ruce tak ocením úsměvem. Chtěla jsem si sáhnout do obličeje, ale pak si uvědomím, že moje ruce mají na sobě jeho krev. A tak si je nechám jen volně podél těla, zbraň schovám do pouzdra. "Neboj se, budu si to pamatovat," ujistím Šumaře vesele. "A s radostí ti to připomenu," dodám si spíše pro sebe a bavím se tím, jak usíná s úsměvem na rtech. "Ne, že bych si neuvědomovala, že je to vážné, ale musím říct, že tenhle způsob otravy a smrti na otravu se mi zdá jako vcelku příjemná záležitost, nemyslíš Hansi?" zeptám se. "Je to vcelku geniální," připustil doktor. "Člověk je jako opilí a říká tudíž věci, co by jinak neřekl. A hlavně se nemá potřebu ani tak bránit. Ale když se z toho probudí, tak člověk ani nemá kocovinu jako takovou, jen je trochu malátnější a žíznivý. Slyšel jsem i o jednom kmeni, kde na téhle látce vznikala závislost... " Uznale pokývám hlavou, když poslouchám doktorovu odpověď, zatímco vpravuje jakousi látku do Šumařova krevního řečiště. Hádám, že to je protijed. "A v kolik se mi probudí moje princezna?" zeptám se ho ještě. "No, řekl bych, že někdy k ránu. Můžeš si dát klidně volný večer." "To zní lákavě, ale musím ho dovést do cíle živého. A tohle se stalo, když jsem ho nechala o samotě na necelých pět minut. Ještě by se mi oběsil na střevech, kdybych ho nechala bez dozoru celý večer," ušklíbnu se. "Navíc si myslím, že dneska nebude mít nikdo volný večer vzhledem k tomu, že tihle nás jen zkoušeli. To je jasné..." zamudruji si ještě a sleduji už pak jen mlčky, jak si doktor počíná při ošetřování. Na závěr od něj vyškemrám ještě asi dvě dávky protijedu, které uschovám do svého batohu. Jako odměnu mu za to dám láhev vína, co jsem sem propašovala. Mám své cesty, co se dá říct. *** V noci se mi nepodaří pořádně spát. A tak se jen povaluji ve spacáku, občas se rozhlížím po okolí, někdy jen se zavřenýma očima přemítám o té či oné věci. Ale pokaždé, když se mi podařilo usnout, tak jsem se probudila s tím naštvaným pohledem, jež sliboval odplatu. Ačkoliv jsou určené hlídky, stejně má moje tělo pocit, že je třeba zůstat vzhůru. A tak, když se noc blíží k ránu a já vidím, že se obloha barví do světlejších odstínů, tak se už definitivně zvednu a dojdu udělat kávu. Nad ohněm nechám vařit vodu a pak to přeleji do termosky a podělím se se strážemi. Zbytek pak uzurpuji k sobě. Naleji jeden plecháček kávou a sednu si k svému svěřenci. Usoudím, že spal už dost. Zkusím být aspoň trochu hodná, když jej hodlám budit. A tak postavím hrnek kousek od jeho hlavy a pohybem ruky se snažím nahnat vzduch prosycenou tou vůní až k němu. "Vstávat, Šumaři, přece nechceš přijít o svůj první východ slunce v divočině," pronesu a sama se podívám směrem, kde je příslib nového dne. Upiji z vlastního hrnku.

Šumař - 21. června 2019 09:55

soukromá zpráva od Šumař pro Sny mám divné, i když upadám do spánku, mám kolem vědomí mlhu, která způsobuje určité uvědomění, že mi nebude dobře až se probudím. Sny jsou divné a nedaří se mi v nich orientovat. Nicméně, pak je protkne vůně kávy a ženský hlas. Nespokojeně něco zamumlám a pokusím se obrátit na bok, zády k nepříjemnému hlasu, jenže v tu chvíli mi tělem projede téměř živočišná touha po kafi. Tiše zaskučím. "Viděl jsem jich dost. Přeceňují se." Zamručím, než se mi ozve žaludek. S povzdechem se dívám na ranní oblohu, než se mátožně posadím. Mám pocit, že mám svaly z papíru, jak vláčný jsem. Promnu si tvář a prohrábnu vlasy, abych se alespoň trochu probral. Až poté sahnu po kafi a pár velkými loky ho vypiju, bez ohledu na to jak horké je. Potřebuju kafe. Utřu si ústa a otočím se k Alici. "Co se včera vůbec stalo? Vím, že na nás zaútočili, ale pak už to mám mlhavý." Protáhnu se, ale zároveň se mi ozve bolest v boce. Syknu a sjedu na něj rukou, kde nahmatám gázu. "Aha." Odtuším a rozhlídnu se. Opatrně se natáhnu pro svoje věci. I tak to bolí, když se v nich přehrabuji dokud nenajdu čutoru s vodou. Většinu si naleju do úst, kde ji chvíli převaluji abych navlhčil a krk jak troud. Když polknu, do těla mi to vlije trochu energie, i když i samotné polknutí bolí. Mám pocit jako bych se strašlivě ožral, akorát bez bolesti hlavy. Játra se i tak dožadují vody. Zbytek vody z čutory si šplíchnu na tvář abych si ji opláchl a trochu se probral.

Alice - 21. června 2019 22:31

soukromá zpráva od Alice pro Se zákeřným úsměvem člověka, co už je vzhůru, sleduji, jak se Šumař probouzí. Kdyby to bylo obráceně, tak fakt se neusmívám jak sluníčko. Ale teď mám navrch, a tak si to užívám. Žalujte mne, jsem požitkář. "Hodně jsme se sblížili, ty a já," odpovím mu a pomalu upiji ze své kávy a jemu pak dojeli tu jeho. V hlavě mi šrotuje, jak se snažím vymyslet, jak mu to celé podat, abych ho trochu potrápila. Opět usrknu tiše kafe. "Cením si tvojí upřímnosti. Jak v tom, že jsi přiznal, že si ti líbí moje vlasy, tak i to, jak ses podělil o svoje tajemství. A neboj. Před generálem to udržím v tajnosti..." rozhodnu se pouze nakousnout to téma, které mi včera tak ochotně vypověděl, než se složil do limbu. Částečně doufám, že se to pokusí vysvětlit a doplnit.

Šumař - 22. června 2019 23:16

soukromá zpráva od Šumař pro Málem vyprsknu tu trochu vody co jsem spolkl, když Alice vytáhne sbližování. Netřeba říct, že zrudnu na všech možných místech, zatímco ji sleduji s děsem v očích. "Jestli běžně během sbližování někdo skončí s gázou na boku, začínám chápat proč tvoji rodiče tak dlouho hledají manžela." Zabručím. To ode mě není moc fér, ale je ráno, jsem ještě rozespalý a zatraceně, někdo trpět musí! Pak ale místo zrudnutí zblednu. "Ne.... nenenenene... To jsem neudělal!" Zamumlám, když zmíní moje tajemství. Zkusil bych vytáhnout kartu, že nevím o čem mluví, ale ta nezafunguje, vidím jí to na očích. A tak si povzdechnu. "Neudržíš. Jakmile tajemství znají dva lidi, je jen otázkou času než to jeden prozradí." Je to důvod, proč jsou sapéři takový izolacionisté. "Ale pro naše dobro bych o tom přestal mluvit. Pokud nechceš riskovat obvinění z vlastizrady a tyhle věci."

Alice - 23. června 2019 16:52

soukromá zpráva od Alice pro Na tváři mi hraje úsměv. Je něco kouzelného na tom vidět muže se červenat. A navíc když je to jinak takto nevinné, nejde odolat. Zasměji se jeho poznámce o tom, že to nejspíš je důvod mého svobodného života. "Tak díky, že už vím, kde je moje chyba!"pronesu vesele a zavrtím hlavou. Úsměv mi vytrvá na tváři, i přes tuto jeho otázku mi nějak zchladit mou dobrou náladu. Pomalu přikývnu hlavou a pohodlně se opřu hlavou o konstrukci našeho vozu. Jednu nohu pokrčím v koleni, druhou nechám před sebou nataženou. Ruku s kafem mám v lokti opřenou právě o zvednuté koleno. "Ale udělal," přesvědčuji ho dál a pokrčím rameny. "To je tím jedem, co se ti dostal do krve. Člověk řekne a dělá věci, co by normálně neříkal. Nic si z toho nedělej. Je to jako se strašně opít. Pamatuji, když jsme to zkoušeli s SPJ." Napiji se pomalu opět svého kafe. "Mohla bych na tobě vyzvídat víc, než jsi mi řekl a pravděpodobně bych to z tebe dostala, víš to?" nadhodím pak a důkladně jej pozoruji. Ale pak se opět lehce usměji na něj. "Ale nic takového dělat nebudu. A budu o tom mlčet. Raději mi ale řekni, jak se cítíš. Co ten bok? Horečky? Mravenčení v končetinách, nebo něco takového?"

Šumař - 24. června 2019 15:10

soukromá zpráva od Šumař pro Zvednu překvapeně obočí. "Jedem?" Žádný jed si nepamatuji, ale podvědomě sjedu rukou na gázu. "Oh, to dává smysl, hádám." Netřeba dodávat, že z toho všeho nejsem příliš nadšený a tvář jako kakabus to dokonale ilustruje. "Jestli tvoje jediné vzpomínky na pořádné opití jsou když jste experimentovali s SPJ, někdy tě budu muset opít abych tady nebyl jedinej kdo se ztrapnil." Zabručím. Vrhnu na ní pohled, který není příliš hezký. I díky kruhům pod učima ve kterých by se dalo spát a určité malátnosti, která momentálně prochází celým mým bytím. "Já vím, já vím. SPJ a tak všechno. Taky mám věci co umím." Zašklebím se a pak si povzdechnu. "Trochu to svědí a bolí to, ale to je tak všechno. Hádám, že to není až tak špatné." Chvíli zamyšleně hledím před sebe. "Tušíme kdy si přijdou pro další nakládačku? Rád bych jim připravil pár překvapení."

Alice - 25. června 2019 08:44

soukromá zpráva od Alice pro Shovívavě se pousměji, když prohlásí, že mě bude muset opít, abych se také ztrapnila. "Můžeš to zkusit až se dostaneme někam, kde vůbec zásobu alkoholu mají," pokrčím rameny a nechám jej, ať si trochu pobručí takhle po ránu. Já si mezitím vychutnávám kafe. Samozřejmě cítím a vidím jeho nehezký pohled, jež se do mne zabodává, ale rozhodně si z něj nic nedělám. Jo kdybych ho potkala s tímhle výrazem někde ve tmě v noci, tak bych couvala, ale denní světlo dodává lidem kuráž už od nepaměti. "Spíš armáda a tak všechno. A taky umím být umanutá občas," kontruji jeho bručení mírným úsměvem. "To ráda slyším. Někdy to může mít horší následky. A nerada bych se vracela do města bez Portrova oblíbeného sapéra," dodám ještě s upřímnosti, jež si mohu dovolit. Pak zavrtím hlavou a znovu upiji z kafe. "Bohužel, zmizeli chvíli po tom, co jsi začal blouznit. Jednoho z vojáků odtáhli. Kapitán si myslí, že nejspíš na jídlo. Kanibalismus by tu nebyl nic neobvyklého..." odpovím Šumařovi ne zrovna nadšeným hlasem. Představa pojídání lidí mě doteď děsí a není v takových chvílích těžké si představit sama sebe na místě toho vojáka. Všichni doufají, že je už mrtvý a tak nic neucítí. Doufám, že z mého hlasu jde cítit jen účast a nic víc. A i kdyby, svedu to na únavu. "Už jsou zdvojnásobené hlídky a nebudu moct s tebou dneska jet na povoze. Sice nebudu průzkumník, jak chtěl, ale budu taková... mobilní záloha. Ale neboj, budu tě mít pořád na dohled."

Šumař - 05. července 2019 17:24

soukromá zpráva od Šumař pro Zamručím. "Dej mi libovolný ovoce a já ti za pár týdnů něco vyrobím sám." Okomentuji náš tragický nedostatek pitiva. Pak se sardonicky uchechtnu. "Tak oblíbený sapér, jo? No to nechci vidět, jak vypadá Portrův neoblíbený sapér." Slabě se na Alici zazubím. Byl bych víc zneklidněný událostmi než jsem odpadl, ale... Alici věřím, jakkoli nerozumné to je. Ještě mi nedala důvod jí nevěřit a pokud mluví pravdu, asi mi zachránila život. Dobrá tedy. Kývnu hlavou. "Kanibalismus je častý. Spirituální důvody a tak všechno. S trochou štěstí mají takový hlad, že se jim nebude chtít ho udržet naživu a rovnou ho zabijí. Jinak..." Pokrčím rameny. Nemá smysl oplakávat mrtvé nebo ty, kteří si momentálně procházejí nelidskými mukami. Na rtech mi zahraje úšklebek. "Budeš mě mít na dohled, jo? To zní spíš děsivě, než jako útěcha, ale jak myslíš." Zazubím se a postavím, i když mě před tím vlastní mozek varuje. Opatrně se protáhnu. "Pokud tady budem zůstávat další den, připravil bych pár překvapení, nevíš jak to bude?" Vrhnu pohled na Alici.

Alice - 07. července 2019 10:38

soukromá zpráva od Alice pro "A to jsi nemohl vzít něco s sebou? Základní nedostatek při balení, Šumaři, hrůza," vrtím nespokojeně hlavou, zatímco se usmívám. Zvednu pak opravně ukazovák a zavrtím znovu hlavou. "To je špatná dedukce. Nic jako neoblíbený sapér generála Portra neexistuje. Stejně jako neoblíbený voják, vědec a tak dále," opravím jej a ušklíbnu se. Ne, že bych jej hodlala nařknout z vraždění takových lidí, ale tací lidé, kteří mají tendence si znepřátelovat lidi ve vedení, opravdu nemají v těchto dobách dlouhou životnost. Napiji se opět z hrnku s kávou. Nechci se už bavit o tom ztraceném vojákovi, i když vím, že jej ještě nějakou dobu nedostanu z mysli. "Vyrazíme ráno. Za hodinu je budíček a pak se do hodiny sbalíme a vyrazíme," vysvětlím mu náš současný plán. "Můžeš ale něco připravit pro další ležení. Toho asi nebude na škodu. Mimochodem, nedělej se, byl bys smutný, kdybys mě neměl na dohled. Už sis mě stihl oblíbit, vidím to na tobě." Mrknu na něj rozverně. "Máš se pak stavit za doktorem během dne. Jen, aby tě zkontroloval a tak. Ale měl bys být v pohodě..." vzpomenu si ještě na instrukce, co jsem včera dostala. A opět se napiji kafe.

Šumař - 14. července 2019 00:28

soukromá zpráva od Šumař pro Zašklebím se na Alici. "Alkoholičko." Obviním ji, i když si tenhle nadhled můžu dovolit jen proto, že se mi teď při myšlence na alkohol motá žaludek. Nějaká část mého těla je očividně přesvědčená, že mám kocovinu a hodlá mi zabránit abych ji měl znova. I když to nejhorší, co cítím jsou suché rty, což není zas tak špatné. Když si vzpomenu na jeden z destilátů Křováče, je s podivem že ještě žiju. No... nebo že vidím. Ta hodinová slepota nebyla nejpříjemnější. Ušklíbnu se. "Na dceru řečeného generála máš překvapivě vojenský humor, víš to? Měl i nějaké neoblíbené dcery, nebo ty taky už neexistují?" Popíchnu ji. Vím, že je to pro ni citlivé téma, ale sakra, vzhledem k tomu jak mi je... někdo trpět musí. Zamyšleně kývnu, když mi sdělí itinerář. "Dobrá, něco bych mohl zvládnout. Střelný prach, kopí, pasti do země... tyhle věci. Nic, co by nám vyhrálo boj, ale rozhodně ho to usnadní." Se zívnutím se protáhnu a zvednu. "Oblíbil jsem si tvoje prsa, mluvící výstřihu." Neodpustím si dnešní blbou poznámku. To má za to sbližování se! "Nemám doktory rád." Zabručím nespokojeně. "Ale dobrá, pokusím se ho nezabít až tam budu. Ještě něco, co bych měl vědět?"

Alice - 14. července 2019 08:12

soukromá zpráva od Alice pro Pokrčím rameny. "Ty tomu říkáš alkoholik, já tomu říkám člověk, co se umí bavit a využívá k tomu různé zdroje!" pronesu vesele a nenechám se jeho bručením rozhodit. Měl by si zkusit být v jedné místnosti s třinácti dalšími speciálkami, co mají zrovna své dny, nebo se blbě vyspaly. To by pak poznal co to je pořádná negativní emoce valící se místností. "Jestli to nebude tím, že jsem v armádě už přes deset let, hele," odpovím mu klidně na jeho popíchnutí. Ačkoliv je to vlastně děsivá myšlenka, která začne rozvibrovávat paranoidní strunu v mé hlavě, donutím se tvářit jakože nic. "Nemáš autorizaci, abych ti na tuto otázku odpověděla," ušklíbnu se nakonec, abych tohle témat ideálně ukončila. "Jasně, cokoliv, co pomůže," brouknu v odpověď a zmizí ve mě zbytek kafe. Zmínka o mých prsou mě zaskočí. Přeci jen nedá se říct, že by moje uniforma nebo oblečení k tomu zavdávaly nějaký důvod. Ale pak se mi zlomyslně zaleskne v očích, když vidím, jak se protahuje. "Jednou ti je třeba ukážu, třeba až tě jednou nebudu svlékat a oblékat zatímco jsi zdrogovaný v limbu," vrátím mu tak neutrálním hlasem, jak dokážu. Pokrčím rameny a tvářím se, že jsem právě neřekla, že jsem ho včera převlékala já, protože samozřejmě doktor spěchal za dalšími lidmi a já nechtěla mít pach krve v celém voze. "To bys byl hodný, kdybys nám nezabil doktora, co se ti snaží pomoci," ušklíbnu se. Já bych se třeba od tohoto doktora nechala vyšetřit hned. Hm. " Ne, to je asi všechno, co bys měl vědět," řeknu a odložím nádobku už bez kafe a zůstanu zatím sedět na zemi, jen si slastně natáhnu před sebe.

Šumař - 18. července 2019 22:28

soukromá zpráva od Šumař pro "Takže alkoholik." Vážně pokývu hlavou, než se ušklíbnu. "Oh, slečna veteránka, jo? Poraď ubohému zelenáči jak to děláš, že ještě žiješ!" V hlase mám notnou dávku sarkasmu. Oficiálně v armádě nejsem zdaleka tak dlouho, ale naučil jsem se přežít na ulicích a notnou část života strávil potulováním se po Divočině s Kolibříkem. Mám taky své zářezy. Ponechám stranou její poznámku o tom, že nemám autorizaci. Ovšem, zvědavost vzbudí. Opravdu ji budu muset někdy opít a pořešit to s ní. Málem vyprsknu a jsem moc rád, že jsem svoje pití už vypil. Vrhnu po Alici nespokojený pohled, zatímco mi obličej pomalu, ale jistě rudne. "Velikost není všechno, abys věděla!" Donutím se k zavtipkování a ušklíbnu se. "Tebe mi byla Pustina dlužná." Utrousím nakonec tiše a povzdechnu si. Ne, že by mě naše škorpení nebavilo, ale bude to dlouhá cesta, pokud se takhle budeme popichovat dále. "Ale budu tě brát za slovo!" Zazubím se. "Mám upřímnou nedůvěru k lidem co se mi, jak říkáš, snaží pomoci. Jen tak. Zdarma. Divnolidi, fakt že jo." Zabručím a seskočím z vozu. "Buď hodná a nezlob, ano?" Houknu na ni ještě, než se vydám najít řečeného doktora.

Alice - 19. července 2019 18:19

soukromá zpráva od Alice pro Věnuji Šumařovi upřímný a veselí úšklebek, když si mě dobírá, že jsme veteránka v armádě. Nechám to bez odpovědi. Spokojeně sleduji, jak se barva z jeho tváři sytí červenou. Dostala jsem ho, nečekal to. Snažím se netvářit příliš spokojeně. "Jasně," ujistím ho, že velikost není všechno, ale chápu, že to asi tak nevyzní, když se usmívám. "Jsem karmická pomsta za všechny tvoje prohřešky, Šumaři," zvolám za ním ještě vesele, když vidím, jak seskakuje a utíká z bojiště. Nechám ho. "Nedělá to zadarmo, jestli tě to uklidní. Za to, že je zdravotník dostává zaplaceno víc než zbytek jednotky!" dodám, abych ho trochu uklidnila, že se kolem něj nepohybují nedej bože s dobrými úmysly. "A kde je v tom ta zábava?" opáčím nesouhlasně s tím, abych byla hodná holka. V rozporu s mým prohlášením, ale přesně tohle mám v plánu. Uklidit po sobě, zkontrolovat koně a pomoci s čím bude potřeba. Ať mám řeči jaké chci, jsem týmový hráč. Tedy když se mě lidi neštítí.

Šumař - 28. července 2019 23:40

soukromá zpráva od Šumař pro Procházím se táborem. Právě pohyb mi pomáhá se zbavit bolesti hlavy, i když žízeň mám stále. Ale hádám, že bude muset počkat, až se setkám s pitnou vodou. Ne, že by ta byla v Pustině tak častá. Snažím se příliš nemyslet na vojandu "karmickou pomstu" Alici. Až příliš snadno mi zamotala hlavu a... víte co? Já z toho budu vinit jen a jen jed z předešlého večera, protože na nic jiného nemám prostor a chuť. Nakonec se mi podaří najít medika, který se zrovna stará o další zraněné. Mám dost slušnosti, abych počkal než ošetří současnou dávku a teprve pak za ním přišel. Nikdy jsem neměl rád doktory, až moc mi připomínají nás, akorát že oni ještě k tomu šahají do živoucích věcí, zatímco my naše hraní si si necháváme pro neživé objekty a nebo pro nás samé. Tak jako tak, nechal jsem se zběžně zkontrolovat. Když mi bylo řečeno, že jsem v pořádku a že jen mám víc pít, jen na to kývnu a vydám se zase pryč. Nemám důvod se kolem něho zdržovat a konečně, hádám že on nebude mít jiný pocit. Cestou zpět si ještě "vypůjčím" pár hrnků střelného prachu, nějaká kopí která se podařilo uzmout našim útočníkům a to je vlastně vše, co potřebuji, zbytek mám u sebe. Ať už je Alice na voze nebo ne, když na něj vylezu, začnu vytvářet dosti improvizované a asi dost nebezpečné výbušné kopí. Ale neplánuju nechat někoho jiného, než jsem já, ať je použije. Těsně za hlavici každého z kopí zasunu pytlík se střelným prachem, ze kterého vedu zápalnou šňůru. Plán je jasný. Zapálit šnůru, hodit kopí, nechat jej ať se zabodne do útočníka a bomb voyáge. Na tváři, při téhle drobné technické práci, mám přeci jen pobavený úsměv a tiše si pobrukuji.

Alice - 03. srpna 2019 23:22

soukromá zpráva od Alice pro Predikce Alice byla vcelku přesná. Tábor se probudil, nasnídal, sbalilo se a pak se co nejrychleji vyjelo na cestu. Šumař dostal na starosti celý vůz, který předtím vedla Alice. Nicméně, pokud měl problém s ovládáním, zapojil se prostě do dalšího povozu a on mohl klidně odpočívat, nebo spát. Karmická pomsta jej netrápila teď z blízkosti, spíše na něj dohlížela z dohledné vzdálenosti. Většinu času jela v přední části konvoje, ale nikdy se nedostala tak daleko, aby na něj neviděla a nebyla poblíž, kdyby zavolal, že potřebuje pomoci. Vypadala, jakože na koni umí velmi dobře. Neseděla tam strnule, ani vyděšeně, spíš působila v koňském sedle uvolněně. Někde těsně před polednem opustila vedení skupiny a zpomalila tak, aby ji dojel i Šumařův vůz, seskočila z vozu, přivázala koně vedle a sedla si hned vedle něj. Podala mu čutoru s vodou. "Přišla jsem se za tebou podívat, jak se ti vede," pronesla trochu rozverně, ale pak se na něj pátravě zadívala. "Všechno v pohodě? Žádné závratě, cukání svalů, nebo něco podobného? Nepotřebuješ něco?" dodala další otázky ve kterých prosakovala obava o jeho osobu.

Šumař - 06. srpna 2019 00:05

soukromá zpráva od Šumař pro Zatímco se tábor probouzel, já pokračoval ve vytváření zbraní. Ne, že bych je dokázal svěřit jednomu z těch... vojáků. Ale jakmile jsem něco vytvořil takhle doslova od "píky" tak to bylo moje. Nehledě na to, že špatné vrhnutí by znamenalo že se nálož střelného prachu špatně přesype a vybuchne vám to v ruce. A to nechcete, i když je to od vás metr. Ne, potřebuji něco na delší vzdálenost a brokovnice nepostačuje. A tak se u boku vozu, než vyrazíme, povaluje slušná hromádka výbušných kopí a já důsledně ignoruji zmatené hledání zbrojíře, který ztratil svůj prach. Má si ho líp hlídat, zmetek! A pak už bylo na mě vést celý vůz. Ne, že by to bylo tak těžké. Koně jsou chytrá zvířata a jakmile je pobídnete do chůze, mají tendenci se držet zbytku vozů, takže jsem pak už mohl spokojeně odpočívat a dospávat to, co se v noci nepodařilo. A snažit se nemyslet na... Chm. Bohužel, má osobní pomsta je opravdu dotěrná a kdykoli se mé myšlenky stočí jejím směrem, nejen že musím odolávat jejich útoku, ale ještě tomu, že se vesele promenáduje na koni. Přinejmenším je na ni hezký pohled a já sám sobě udělám tu službu, že si nevyčítám, když mi na ni čas od času pohled sjede. Neujde mi tak, když přiváže koně k vozu a podá mi čutoru. Napiju se z ní, ani mi nedošlo jak suché mám rty. "V pořádku, vím jak jsem neodolatelnej, nemusíš to zapírat." Ušklíbnu se. "Je sladké, že se staráš, ale ne, neumírám. No, i když..." Zamyšleně pohnu ramenem. "Fakt bych potřeboval namasírovat záda, to bys zvládla?" Mrknu pobaveně na Alici a vypláznu na ni jazyk.

Alice - 06. srpna 2019 07:57

soukromá zpráva od Alice pro "Jo, to už jsme si ujasnili, než jsme vyjeli, jsi úplnej magnet," ušklíbnu se na něj zpátky, když začne o své přitažlivosti. Povzdechnu si a přehnaně silně protočím oči v sloup, když si řekne o masáž zad. Následuje pobavené uchechtnutí a zavrtění hlavou. "Koukám, že začínáš vystrkovat rohy," pronesu pobaveně a znovu zamítavě zavrtím hlavou. Rozhlédnu se okolí, částečně ze zvyku. Než k němu otočím opět hlavu a důkladně a zkoumavě si jej prohlížím. "Ne fakt, všechno v pohodě? Někteří prý mají tyhle doznívající následky a může z toho být pak něco horšího," zeptám se vážně. "A víš jak, těžko si v divočině ulovím dalšího technika, koho bych mohla vydávat za tebe, abych zdárně dokončila úkol," dodám pak už s úsměvem, když shledám, že nevypadá vůbec nějak nezdravě nebo malátně.

Šumař - 06. srpna 2019 17:11

soukromá zpráva od Šumař pro "Já jen dohlížím na to, abys v tom omámení nezapomněla." Ušklíbnu se. Když dá Alice velmi jasně najevo, že žádná masáž se nekoná, nespokojeně zafuním. "Týranej jsem, tak to je!" Obvínim ji. Pak pokrčím rameny. "To víš, když není v dohledu nikdo, kdo by mě mohl ukřižovat, mám tendence být povolnější." Zazubím se. "Díky za starost, ale jsem v pohodě. Potřebuju víc než jednoho otravnýho divocha, aby mě zabil. Promiň, že ti kazím radost z mé předčasné smrti." Jemně Alici šťouchnu do ramene. "Jsme jak švábi, nezabitelní a jsme všude, zeptej se kohokoli kdo s náma dělal." Zasměju se, než se k vojandě SPJ otočím. "Jak je tobě? Všechno v pořádku?"

Alice - 06. srpna 2019 20:01

soukromá zpráva od Alice pro Oplatím mu úsměv, ačkoliv ne tak zubatý jako předvede on. Uchechtnu se dokonce. Jeho dobrá nálada je nakažlivá a uvolněné jednání se mnou je osvěžující změnou oproti odtažitému akceptování přinejlepším od zbytku jednotky. *Je to jím? Nebo tím, kým jsme? Jeden vyděděnec z SPJ a jeden z techniků? A nebo je to původem, že z lidí nemáme tolik předsudků?* Jeho šťouchnutí do mě ten příjemný pocit pohodové atmosféry jen umocní. Potřesu hlavou. "Taková škoda a já si připravila už svůj nejlepší černý šátek na tvůj pohřeb," ušklíbnu se na něj vesele a poukáži na černý šátek na krku, který byl připraven na to, aby se přetáhl přes obličej jako provizorní maska a ochrana před prašnou cestou. "Na rozdíl od někoho jsem včera nebyla nabodnutá a zdrogovaná, takže je mi fajn," významně povytáhnu obočí a ušklíbnu se na něj. A pak přikývnu a rozhlédnu se opět kolem. Tentokrát ne z bezpečnostních důvodů. "Nikomu to neříkej, ale vlastně jsem raději tady na cestách, než ve městě. Dýchá se tu úplně jinak a navzdory tomu, jak je to tady zpustošené a necivilizované, tak se tady cítím líp," přiznám se polohlasně Šumařovi, aniž bych pořádně věděla proč. Na tváři se mi objeví i lehce zasněný výraz, když zalétnu pohledem k hranici stromů v dálce.

Šumař - 06. srpna 2019 23:04

soukromá zpráva od Šumař pro "No, pokud to jediný co budeš mít na mém pohřbu je ten černý šátek, možná to nebude taková nuda." Utrousím pobaveně. Nevím, proč je pro mě tak snadné bavit se s Alicí, i když běžně to bývá tak... nepříjemné. Možná za to může, že spolu máme společného právě tolik, abychom spolu dokázali bez zábran mluvit a zároveň si nebyli až moc podobní a nudní si navzájem. Jedno vím jistě, Alice mě neodsuzuje dokud já nebudu odsuzovat ji. A to neplánuji. "Já nevím, kdo tady zneužil moje zdrogování k tomu, aby se kochal mým vypracovaným tělem! Tě zažaluji za sexuální obtěžování." Vypláznu na ni drze jazyk a znova se napiju. Taky se rozhlédnu a tiše při tom poslouchám její slova. "Nikomu to neříkej, ale několikrát jsem přemýšlel, že se prostě sbalím a vyrazím ven. Mimo Město. Jen já a... Magnum Opus." Tiše vydechnu. Vím, že by armáda téměř okamžitě použila Magnum k něčemu jinému, než by mělo být použito. Nedodávám, že už bych se nikdy nevrátil. Možná jsem voják Města, ale v duchu... no, vyrostl jsem tu. Je to tu moje. Město mě nikdy nepřijme. A tak takhle chvíli zůstanu, jen si užívám výhled a rozhled po okolí, z úcty k Alici i z úcty k sobě. Než se natáhnu a zatahám ji za tvář zrovna, když se nedívá.

Alice - 07. srpna 2019 07:55

soukromá zpráva od Alice pro "To záleží na tom, zda to tvůj skon urychlí, nebo zpomalí," dodám ještě na jeho prohlášení o jeho pohřbu a mém outfitu a ukážu mu svůj chrup v dalším úsměvu. Uchechtnu se, když zmíní moje 'kochání se' jeho vypracovaným tělem, když jsem ho převlékala. Pravdou je, že jsem si ho pořádně neprohlédla. Na polonahá těla jsem zvyklá z cvičiště a navíc při ošetřování se je to něco jiného. Nebo pro mě to tak bývalo. Na druhou stranu zas tak často se mi nestávalo, že bych musela někoho ošetřovat. SPJ nebyli nikdy trénovaní k tomu, aby byli příliš týmoví hráči. Nesnažili se už ani zapadnout do jednotek jako jejich součást, ale jako jejich doplněk. Něco jiného. Něco navíc. Což jsme byli tak jako tak. Tak proč se tomu bránit? Krátce se po něm podívám, když se na mé svěření ozve to jeho. Chápu ho. Nevím, zda bychom to cítili, kdybychom byli opravdu měšťané, ale těžko bych něco takového zjišťovala. Moc měšťanů nejezdí za hradby. Jen vojáci, technici a SPJ. To není zrovna reprezentativní vzorek lidí Města. Krátce sklopím pohled, než se lehce opřu zády o malou opěrku a dívám se opět do okolí. Pousměji se, protože si vzpomenu na to, jak jsem kdysi chtěla žít mimo město. Bylo to ještě předtím než se u mě objevily schopnosti. Chtěla jsem chovat koně. Asi proto, že nejlepší čas, co jsem jako dítě zažila, bylo, když jsem byla u koní, starala se o ně, jezdila na nich a trénovala s nimi. Nevěřícně na něj vykulím oči, když ucítím zatahání za tvář. Pokud není dost rychlý, tak mu tu ruku odplesknu, i když ne příliš silně. "Co to bylo? Je ti snad pět, nebo co?" zeptám se a cítím, jak mnou probublává smích. Ten jeho zákrok byl tak nečekaný a tak dětinský, že mi nejde to pořádně zpracovat. Seberu mu za trest polní láhev s vodou. "Stačilo se zeptat, jsem skutečná, nemusíš do mě štípat," ušklíbnu se ještě, zavrtím hlavou a nerozhodně držím láhev v ruce. Přiznávám, že jeho šotkovská já mě trochu zmátlo a cosi infantilního u mě se obává, aby neprovedl i něco, když budu pít. I mně kdysi bylo pět. "Že on tě generál navedl, abys mi to dal sežrat, že jsem se sem nechala převelet?"

Šumař - 07. srpna 2019 23:50

soukromá zpráva od Šumař pro Poslušně ruku odtáhnu, když mě přes ni Alice pleskne. A po chvíli se k jejímu bublavému smíchu přidá můj. Musím si otřít slzy z očí a ignoruji zvědavé pohledy od zbytku karavany, zatímco se v sobě snažím najít dost vzduchu a klidu k tomu, abych jí mohl odpovědět. Ani se nezvládnu bránit, když mi Alice sebere čutoru s vodou, ten smích skoro bolí, než začne přecházet. I tak se ještě chvíli pochechtávám. "Psychicky jsem se ještě nedostal přes sedm, obávám se." Zazubím se. "A to zní jako něco, co by řekl někdo, kdo není skutečný! Musel jsem se přesvědčit. Jen nevím, jestli mi to bude stačit." Rukama naznačím směrem k jejímu tělu lechtání, než se uchechtnu a raději zkontroluji koně, jestli jdou jak mají. "Ano, přesně tak, ve skutečnosti je celá tahle mise trestem pro tebe za tvou neposlušnost, ha!" Spokojeně se zazubím a uvolněně se opřu.

Alice - 08. srpna 2019 08:00

soukromá zpráva od Alice pro I já si všimnu, že se někteří vojáci na koních před námi po nás ohlíží. Nestydím se za dobrou náladu, kterou mě Šumař nakazil. Chápu ale, že to není zase tak obvyklá emoce, jež se cítí tady mimo Město. A navíc jsme to my. "Koukám," přikývnu, když si určí sám svůj mentální věk. Mírně se ale zděsím při jeho dalším navrhovaném útoku. To už by bylo příliš neprofesionální i na mě. "To nezkoušej, jinak zbytek cesty dneska pojedeš svázaný a přehozený přes koně." Odfrknu si, když souhlasí, že tahle cesta je můj vlastní karmický trest a krátce a napiji z polní láhve, než ji zavřu a položím k nohám na voze. "Ne, asi to tak není. Kdyby jo, tak by mi sem přihrál kapitána Kollera, to by teprv byla pomsta hodna generála," ušklíbnu se a jen při vzpomínce na ty jeho mrazivé oči mám chuť se otřást. "No, asi bych měla jít, aby kapitán nenadával, kde se flákám. Za pár hodin bychom už měli snad stavět na oběd, tak si zabírám místo u tebe, tak si nedomlouvej žádné další společníky," ušklíbnu se, a než se zvednu tak jej v té rozverné náladě poplácám po koleni. Nedělám si iluze, že by se vojáci přetahovali o naší společnost, i když v této sestavě nevidím tolik lidí, komu by naše společnost dělala až moc velké potíže. "A kdyby ses moc bál, zavolej, budu poblíž," dodám vesele a ušklíbnu se na něj.

Šumař - 13. srpna 2019 17:27

soukromá zpráva od Šumař pro "To je slib nebo výhružka? Aspoň bych nemusel nic dělat a otravovat se tady s tebou!" Zazubím se na Alici, když zmíní můj případný osud, kdybych si dovolil sáhnout na její lechtavá místa. I když jsem si dost jistý, že je nemá. Nebo se proti tomu nějak psionicky brání nebo tak něco. "Ah, ano, arktická liška Koller, je nám znám." A taky je nenáviděn mezi námi. Má tendence nám rozkazovat. To... se nám nelíbí. "Škoda, já už se těšil, jak strávím čas se svou hromadou kamarádů, které jsem si tady udělal." Rozhodím rukama, abych tím opsal celou karavanu a také velmi prázdný vůz, který řídím. S notnou dávkou sarkasmu se ušklíbnu a mávnu nad tím rukama. Ano, bylo by mi lépe, kdybych měl tady víc lidí své krve. Ale Alice je příjemná a jak už to tak bývá, vyvrhelové k sobě tíhnou. "Právě toho se bojím, drahoušku." Zakřením se a rukou naznačím, že už má vypadnout.

Alice - 30. srpna 2019 22:07

soukromá zpráva od Alice pro A tak den šel dál... "No jasně ty celebrito," zasměji se. Na rozloučenou věnuji Šumařovi pobavený úšklebek. Zavrtím nad jeho rostoucím humorem hlavou a naskočím na koně, sotva k němu dojdu. Je to pro mě naprosto přirozené. Rozhodně ve zvířeti nevidím nepřítele a velkou nebezpečnou bestii. *** Moje skoro až pověstná dobrá nálada se prudce zhoršila kolem oběda. Ačkoliv jsem došla k Šumařovi a jak jsem slíbila, jedla jsem s ním, myšlenkami jsem byla trochu jinde. V duchu jsem proklínala generála, kapitána, místní kmeny a pro jistotu i celé město a jeho armádu, abych na nikoho přeci jen nezapomněla. Odpovídala jsem krátce, bez takové uštěpačnosti a nechala povídat převážně jeho. Tudíž, pokud se chtěl Šumař z něčeho vypovídat, měl jedinečnou příležitost, kdy mně se moc povídat nechtělo, a tak jsem byla mnohem lepší posluchač než vypravěč.

Šumař - 01. září 2019 23:49

soukromá zpráva od Šumař pro Zbytek jízdy až do oběda jsem strávil v lehké dřímotě, ke které mě dovedlo pohupování vozu a vlastně to, že se nic moc nedělo. Přistihl jsem se, že se začínám nudit, což... není dobře. Vůbec ne. Chybí mi moje harampádí a zjišťuji, že mě začínají ruce svrbět a do hlavy mi proudí další a další nápady, až mi hrozí, že mi hlava vybuchne. S tím se konečně svěřím Alici, když se spíše nimrám v jídle. "Nikdy jsem se nedokázal nudit, hlava mi vždycky běžela o pár převodů rychleji než zbytek... no... mě. I teď nedokážu přestat myslet na to, čím vším by se daly nahradit ty bestie, které nazýváš koňmi, čím by se daly vyzbrojit a jak by se toho dalo využít. Je to silnější než já, je to jako mít hlásek někde vzadu v hlavě, kterej mi furt šeptá co by se dalo udělat." Zabručím a vsoukám do sebe sousto jídla, než si odevzdaně lehnu. Pohled upřu do nebe. "Možná je to taky mutace, chápej. Někdo se narodí s třetí rukou, někdo s jinou barvou očí, já mám permanentní chuť rozebrat vesmír na součástky a znova ho složit." Brouknu zamyšleně. A chvíli je ticho. Podezřelé ticho. Z nás dvou by měla být Alice ta ukecaná, no ne? Natáhnu nohu a jemně do Alice šťouchnu. "Co je s tebou?"

Alice - 14. září 2019 23:19

soukromá zpráva od Alice pro Nejsem dostatečně zamyšlená na to, abych přestala poslouchat, ale zároveň to trochu otupilo už i chuť jídla, takže jsem sice pomalu, ale za to, bez velkého nucení, dokázala spořádat dnešní ne zrovna podařený výtvor místních kuchařů. Hádám, že bych je správně ani neměla označovat jako kuchaře, ale jako ty, co naházeli věci do hrnce a ohřáli je. Zrovna nenadšeně zabodávám lžíci do hrudkovitého čehosi, co má být jídlo, když do mě drkne nohou. Snažím se zamyslet nad tím, co byla jeho poslední slova před tím, ale jde to jen ztuha. Odevzdaně odložím misku s jídlem na zem vedle sebe a zadumaně se na něj podívám. *Tyhle věci, bych si měla rozhodnout sama, bez názorů cíle, ale... když jsou rozkazy v rozporu?* Nakonec si tiše povzdychnu a pootočím se trochu víc čelem k němu. Sedím v tureckém sedu. "Promiň, naštval mě kapitán. Vzhledem k tomu přepadení předtím chce, abych vám dělala předvoj, jenže tě nesmím vzít sebou, protože pak bych byla no... o dost nápadnější. A odmítá mou námitku, že ty jsi můj prioritní úkol. Hrozil disciplinárním řízením, když odmítnu jeho rozkaz, ale jestli ho přijmu ale tebe mezitím dostanou, tak budu mít disciplinární řízení tak i tak." Zarazím se a zamrkám, dojde mi, jak jsem s ním v tom celém počítala jen jako s nějakou věcí. Ale na druhou stranu, to je přesně ta logika, co nás od dětství učili. Nebo tedy mě. "Nemám tyhle rozhodování typu 'obojí může dopadnout nechutně špatně' ráda. A vzhledem k tomu že jde o tebe... Tak, co myslíš?"

Šumař - 16. září 2019 22:19

soukromá zpráva od Šumař pro Jídlo kdovíjak dobré není, ovšem, už dávno jsem se naučil chuť i texturu ignorovat, chovat se k němu jako k tomu, čím to je. Zdrojem kalorií. Nic jiného. A tak můj mozek může vesele dál běhat po zákoutích mojí mysli, zatímco moje tělo zpracovavá to hnědé cosi, co je dnes k jídlu. Alici věnuji upřený pohled, i já si všimnu toho, jak nad něčím přemýšlí. Jen nevím nad čím. A pak to z ní vypadne. Pohodlněji se usadím, zatímco ji poslouhám a přemýšlím nad jejími slovy. Založím ruce na prsou a zamračím se. Nejsem dobrý člověk, když přijde na rozhodování. "Umím se o sebe postarat, Alice. Možná to tak nevypadá, ale taky jsem strávil tady v Divočině nějaký ten pátek. Chápu tvé starosti a tak všechno, ale... jsou zbytečné." Usměju se, než pokrčím rameny. "I tak jsem si dost jistý, že vzhledem k povaze našeho úkolu by jakékoli disciplinární řízení vedené na tebe celkem rychle skončilo neúspěchem. Je to tvoje rozhodnutí, psioničko, podřídím se mu a pohlídám ti záda ať už se rozhodneš jakkoli." Pokrčím rameny, znovu. "My tu nejsme pro karavanu, to ona pro nás, takže..."

Alice - 17. září 2019 21:09

soukromá zpráva od Alice pro Se zaujetím se na něj zadívám, abych si vyslechla jeho radu, nebo názor. A nepřipouštím si myšlenku, že kdyby to byl kdokoliv méně sympatický, tak bych se nezaobírala jeho vlastním názorem na tuto problematiku. Rozsekla bych si to tím či oným způsobem a bylo by. Pravda byla ale taková, že Šumař mi byl sympatický a tím spíš jsem jej nechtěla vidět pod drnem. Ještě víc, než kdyby to byl jen úkol. A že já své úkoly beru sakra vážně. Pocítím chuť si prohrábnout vlasy, ale ty mám pevně stažené, aby mi při práci nepřekážely. Rozpuštěné vlasy patří na bál, říkala paní Portrová a asi se jí to podařilo vštípit mi hluboko pod kůži. "No, problém je, že vím, jak moc dobrý v tom starání se o sebe jsi," poznamenám nakonec s veselým ušklíbnutím a namířím prst opravdu nebezpečně blízko jeho ráně. Naprosto bych chápala, kdyby mě po té ruce pleskl. "Asi pojedu a pomůžu, ale výměnou za to budu chtít, abys měl kolem sebe ochranku, vím jak se rád tulíš," pokračuji pak dál a pousměji se na něj. Definitivně odložím misku s jídlem. Pokud budu mít hlad později, jsem si jistá, že si něco najdu. Dlouze zvednu ramena, než je opět uvolním. "Hádám, že mě jen překvapilo, jak agresivně si to vydupával, kapitán. Asi ho ten předchozí útok hodně vyděsil," pronesu pak trochu zamyšleně na tohle téma. "Ale zpět k vážnějšímu tématu..." podívám se na něj s vážným výrazem. "Co ti udělali kdy koně, že je tak nemáš rád?"

Šumař - 30. září 2019 19:15

soukromá zpráva od Šumař pro Cuknu sebou, když se prst psioničky nebezpečně přiblíží mé ráně a zamračím se. "Taky jsem voják, abys věděla! Jen rozumím tomu, s čím zacházím." Ušklíbnu se a káravě její ruku odplesknu. "Ještě aby tak, budeš žárlit, že trávím čas s jinými." Ušklíbnu se pobaveně. Její misku, kterou odloží, si plynně vezmu já a pár hladovými hlty sním zbytky. No co, musím něčím pohánět ten motor hluboko v sobě! Zamyšleně zabručím a zadívám se na kapitána nedaleko, než se otočím zpět k Alici. "Myslíš, že něco plánuje? Nebo je jen vystrašený. Pokud má v plánu nebýt věrný Městu... byl bych raději pěkně daleko, až se to stane. Trestné výpravy se typicky moc neptají na otázky." Zabručím. Ale to je hodně velká hypotéza a já jsem až moc unavený, než abych se jí věnoval více. "To je podle tebe vážnější téma?!" Vyjeknu, až se k nám pár členů karavany otočí. Zamračím se. "Ty máš fakt divný priority... Nelíbí se mi. Nerozumím jim a nevím, jak fungují. U strojů vím, co můžu dělat, jak s nimi vyjednávat když se jim něco nelíbí. Kterou jejich část utěšit a kdy uznat, že už se nedá nic dělat. Koně... jsou divný." Pokrčím rameny. Konečně, ze stejného důvodu preferuji společnost spíše strojů, než lidí.

Alice - 06. října 2019 18:46

soukromá zpráva od Alice pro Jeho defenzivnosti se zasměji a stáhnu ruku, která byla odplesknutá. Zavrtím pobaveně hlavou. Dokud tedy nenakousneme méně veselé téma. Přikývnu a sleduji pohled svého chráněnce. "No, tak v tom případě je štěstí, že s nimi už dlouho nebudeme. Dva, nanejvýš tři dny a pak půjdeme naší cestou," odpovím a utěšuji tím stejně jeho jako sebe. Pozvednu obočí, když slyším změnu v jeho hlasu a nestačím se divit. Pobaveně se ušklíbnu. Ignoruji pohledy těch, co se po nás divně dívají. Na takové nechápavé pohledy jsem zvyklá. Kousnu se do rtu, abych neřekla nějakou poznámku o mechanicích a jejich neschopnosti komunikovat s čímkoliv živým. Pobavené cukání koutků ale zastavit nedokáži. "Koně se dají také číst. Jen ty jim nerozumíš," vysvětlím mu v čem je nakonec ten problém a zavrtím nad ním hlavou. *** "Tak jo. Dostaneš ochranku tří lidí. Když se něco pokazí, tak si nehraj na hrdinu, jasné? Hrdinové mají krátkou životnost a tebe za hrdinství stejně nikdo nezaplatí." Vysvětluji mu, sotva se objevím z našeho vozu. Mám zase na sobě uniformu SJ, díky které je používá schopností lepší a jednodušší a hlavně navzdory své tenkosti je to úžasný izolující materiál, co nás udrží na živu i několik dní ve vánici. Je to výhoda být zbraní Města. Občas dostáváte hračičky, o kterých se ostatním ani nezdá. Na druhou stranu nemám u sebe nic víc, než jednu zbraň, náhradní dva zásobníky a dýku z tenkého ostří. Čím víc věcí bych měla, tím pomaleji bych se pohybovala. Ještě jako menší luxus jsem si dovolila malý měch s vodou. Vlasy jsem měla pět stažené do drdolu. "A když budeš hodný chlapec, přinesu ti nějaký zrezivělý šroubek, co najdu cestou," zazubím se na něj nakonec.

Šumař - 06. října 2019 21:34

soukromá zpráva od Šumař pro "Ano, mami, jistě, mami." Odpovím otráveně na Aliciiny instrukce. Mám ji rád, obzvláště v tomhle oblečku. Jednak jí sluší, jednak by mě fakt zajímalo, z jakého materiálu je, protože bych pro něj jistě našel využití. Ovšem, to že jí mám rád nezmenšuje mou nevůli k rozkazům, které mi teď dává a každý další snižuje mou touhu se jimi řídit. "A když budeš hodné děvče, třeba sám neuteču." Ušklíbnu se na oplátku, než na ni zamávám a nechám ji dělat předvoj, zatímco na mně je trávit čas se třemi chlapy, které neznám a kteří mě očividně příliš nemají rádi. Vlastně prvních několik hodin to šlo v pořádku. Já tiše podřimoval, občas se napil vody nebo se najedl, či si črtal náčrtky technologií a sem tam nějaký zahodil, když se mi nepovedl. Úspěšně jsem vytěsnil takové věci jako nepřítomnost Alice, přítomnost tří kyselých ksichtů a hrozící útok banditů. Vlastně mi bylo celkem dobře, i když mě samotného překvapilo, jak mi chyběla její přítomnost. Její ostrý jazyk... byl fajn. Jenže pak se útok banditů připomene. Zrovna když se karavana rozjíždí z další přestávky na pití a je tedy nejslabší. Nebyl by to takový problém, kdyby ten útok nebyl nepříjemně soustředěný na můj vůz, alespoň to tak přijde. A vzhledem k tomu, že tři bodyguardi celkem rychle vezmou roha... no, nedávám se lacino, alespoň to si můžu slíbit. Brokovnice štěká a životy bere, ale je otázkou času, než i já to schytám od jedné ze střel a téměř okamžitě cítím, jak mi silný jed pomalu, ale jistě bere vědomí, než přijde černota.

Alice - 06. října 2019 22:36

soukromá zpráva od Alice pro "Co tím jako chcete říct, že mi nedáte na jeho hledání vaše muže, kapitáne?" vyprsknu naštvaně na velícího, zatímco cítím, jak mou lomcuje vztek. Uzdu koně přebral někdo jiný sotva jsme sem dojeli. "Nedám vám muže, protože to není naše priorita. Potřebuji je, aby pomohli ochránit zbytek karavany. A vzali ho už před více než hodinou. Docela určitě je už mrtvý, takže by to bylo plýtvání časem a zdroji," odvětil kapitán podrážděně. Nasupeně se na něj mračím. "Fajn, tak já si vezmu nějaké zbraně, naše zásoby a koně a půjdu sama." "Obávám se, že to vám také nedovolím. Jak jsem říkal, nehodlám plýtvat zdroji. Potřebujeme všechny vojáky." Nevěřícně pootevřu ústa. "To, nemůžete myslet vážně. Šumař je mým úkolem, ne vaše posraná karavana." Ok. Přiznávám. Možná jsem to přehnala tím označením. Nebo tím, že jsem si odplivla pod jeho nohy, když ke mně arogantně přišel a vysvětloval mi, že tady nejsme ve Městě a ani můj tatík mě nezachrání. A nebo to prostě bylo tím, že nemám ráda, když na mě míří zbraně. Ale když on takhle, tak já ještě hůř. Tak nějak se to říká ne? "Zkurvení ješitní chlapi. Pověsit je všechny za koule," lamentovala jsem si tiše pro sebe většinu cesty. Schytala jsem jednu kulku do ramene a neměla jsem pořádně nic, čím si to obvázat. Naštěstí látka mého obleku byla opravdu dost přiléhavá a chytrá, že se přes to znovu přetáhnout a díky zakrýt. A vzhledem k tomu, že kulka prošla dle díry dovnitř i ven, tak to bylo prozatím dostatečné ošetření. Mé štěstí bylo i to, že to byla i ruka, kterou tolik nepoužívám. A tak jsem ji nechala volně viset, zatímco jsem se proplétala skalisky a lesy směrem k tábořišti těch divochů. Celou cestu jsem používala svou schopnost. Nevěřila jsem žádnému zvuku, ani žádnému stínu. Díky tomu jsem tu úmornou cestu zvládla bez dalších překvapení a setkání. Vojáci za mnou do lesa moc daleko neběželi už jen kvůli tomu, že netušili kterým směrem jsem běžela, a také protože moc dobře věděli, že jsou tu i oni. To nebezpečí, co je přepadlo už dvakrát. Ti, které jsem právě teď stopovala. *Jestli tě najdu mrtvého, Šumaři, tak přísahám, že si to odskáčeš!* vyhrožuji v duchu svému svěřenci, zatímco cítím bolest v rameni a pomalu a opatrně blížím k té osadě.

Šumař - 07. října 2019 10:24

soukromá zpráva od Šumař pro "Chjo, ukažte mi to." Vztekle vytrhnu náčrtek z rukou jednoho z mých zajatců. "Já vím, já vím, zabijete mě když nebudu hodnej, to vám přeju hodně štěstí v čekání na dalšího... jak tomu říkáte? Černoprsťáka? To je jedno. Prostě držte huby a nechte mě přemýšlet." Zamračeně pozoruji náčrtek. "No... kuše no. To by nemělo být těžké, stačilo by i dřevo a nějaký kov. Dejte mi nějaký střelný prach a dokážu vám zvýšit její průraznou sílu a případně udělat zápalné šipky, ty by vám u karavan mohly pomoci rozsévat paniku a..." Už dávno nikdo neposlouchá, když se ve svém stanu hrbím nad náčrtkem a kouskem tužky, kterou mi naštěstí nechali, dokresluji detaily. U stanu stojí dvě stráže, ozbrojené kopími. Vím o nich a jsou mi jedno. Sem tam někdo přinese jídlo nebo pití, kterého trochu užiju, ovšem nepříliš mnoho. Přes to všechno... Mám před sebou problém. A to je důležitější. I když vím, že bych to neměl dělat, že bych měl nějak sabotovat to, o co se snaží... Ale ta snaha něco vytvořit, vyřešit ten problém přede mnou je silnější než cokoli jiného, snad ani pud sebezáchovy není tak silný. Nehledě na to, že mě k Městu neváže silnější loajalita, než loajalita člověka, který stejně nemá kde jinde být. A i když jsou mí současní zaměstnavatelé divoši se sklony ke kanibalismu, nejsou na určité úrovni zas tak odlišné od Města, které je ochotno zabít neskutečné množství lidí, aby dostalo co potřebuje. Pracuji téměř bez přestávky dlouho do noci, až je můj stan jediný, ze kterého je vidět světlo, až už i stráže pochrupují u svých kopí. A jen z mého stanu je slyšet občasné nadávky či mumlání, když dávám dohromady prototyp kuše, která by měla zvládnout projít i poměrně těžkým brněním.

Alice - 07. října 2019 15:01

soukromá zpráva od Alice pro Dávám si záležet, abych nic neuspěchala. Žádné hrrr pro něj. Ne. S chladnou hlavou jsem sledovala hemžení ve vesnici a snažila se přitom potlačit vlastní únavu, bolest a vztek na ty, kteří měli být mými spojenci. Počkala jsem si až do noci, než jsem opustila svoje místo v lese. Byla jsem si už poměrně jistá, že mám dobře očíhlé hlídky, jejich rozestupy, a tak všechno. Nikde jsem neviděla mrtvoly, které by se Šumařovi podobali a jejich večeře také nepřipomínala grilovaného člověka. Dopřála jsem si tedy luxus tmy a vešla jsem opatrně do vesnice. I tak jsem používala svou schopnost. Tiše se plížím mezi stany až k tomu rozsvícenému. Buď tam bude někdo důležitý, nebo někdo, kdo by mi mohl přidělat problémy. Ať tak jako tak, musím se dovnitř dostat a postarat se o lidi uvnitř. Díky laxnímu přístupu stráží se mi povede dostat až k nim. Jednoho po druhém přidusím tak, dokud neomdlí, a pak je posadím zpět na jejich místo. Schytám jednu ránu do břicha loktem. Větší starosti mi začíná dělat to krvácení. Cítím, jak i po tak jednoduchém boji jsem docela malátná. *Sakra, vzchop se!* přikážu si a promnu si oči. *Čím dřív ho najdeš, tím dřív si budeš moct najít pomoct!* Dokonce slyším i Šumařovi nadávky. Mučí ho? Zamračím se. Připravím si nůž a vystoupím tiše do stanu. Jsem připravená probodnout kohokoliv, kdo by Šumaře ohrožoval, když v tom... "Šumaři?" hlesnu tiše a překvapeně. Rozhlédnu se zda tu skutečně nikdo není. "Ty jsi v pořádku?" V mém hlase zní překvapení, ale trochu i úleva. Objevím se v místnosti. Stáhnu dýku k tělu a schovám do pouzdra. Otřu si zpocené a špinavé čelo. Drdol už nevypadá tak upraveně jak předtím. "Udělali ti něco?" ptám se hned tiše, když k němu dojdu.

Šumař - 07. října 2019 17:48

soukromá zpráva od Šumař pro Že je někdo v mém stanu mi dojde, až když uslyším povědomý hlas. "Teď ne, teď mlč!" Zavrčím podrážděně a mávnu rukou, když její hlas přeruší tok mých myšlenek, než se otočím a projdu kolem nezvaného vetřelce, abych se sehl k truhle u jejích nohou, ve které se chvíli přehrabuji. "Ne, moc tvrdé." Zahodím kus dřeva, než vytáhnu jiný a chvíli ho ohmatávám. "Hm." Zvednu se, kus tisového dřeva v rukou, a dojdu ke stolu, kde na mě čeká primitivní, ale funkční souprava nářadí. Ať už je u vchodu do stanu kdokoli, momentálně neexistuje, jsem ve svém drobném tranzu a jen tak se z něho nedostanu. A tak se jen ozývá zvuk, jak řežu kus dřeva na šipky do prototypu kuše.

Alice - 07. října 2019 21:19

soukromá zpráva od Alice pro *Teď ne?! Mlč?!* Pomyslná nádoba s vodou přetekla. Můj vztek na tenhle sakra nepovedený den, na bolest, co jsem cítila a na jeho neomalenost vyústila v touhu umu ublížit. Nepřemýšlím o tom dvakrát, protože není důvod. Jsem voják, vojáci jednají. A když mají před sebou nespolupracujícího člověka, tak ho zpacifikují. Překonám vzdálenost mezi námi, vyrazím mu prudkým úderem z ruky věci, věnuji mu pěstí na solar, než mu zkroutím ruku za záda do páky a přirazím mu hlavu na stůl. Skloním se k němu blízko. Můžu si to dovolit, protože ruku mám na jeho rameni a držím ho tím v páce. "Vyhrožovali mi vojenským soudem, postřelili mě a pronásledovali," vysvětluji mu tiše, ale důrazně do ucha. "Pak jsem jsem spěchala do srdce neznámého nepřátelského teritoria, abych tě odsud zachránila. Mám už tvoji pozornost?" Až teprve v momentu, kdy vůbec nějak na tuto mou otázku zareaguje, tak jej pustím a odstoupím od něj dva kroky pozadu. Zamračeně si založím ruce na hrudi, než ucítím bolest a po úšklebku ruce opět svěsím podél těla. "Jak to, že tě nepečou nad ohněm?"

Šumař - 07. října 2019 21:35

soukromá zpráva od Šumař pro Překvapeně zamrkám, když mi někdo vytrhne nástroje z ruky, a v následující moment mám hlavu na stole. Mému zmatenému mozku trvá, než se vzpamatuje z toho nepříjemného vyrušení a já konečně poznám ten povědomý hlas. "Alice?" Zahuhlám, stále poněkud zmatený z toho náhlého přepadení. "Co tady děláš?" Zamrkám znovu, když je mi to velmi rychle vysvětleno. Narovnám se a chvíli ji pozoruji. Je... zřejmé, že stále ještě úplně nejsem zpátky, ale pokud po mě znova vystartuje, tentokrát se pokusím co nejrychleji uhnout jejímu hněvu. "Promiň... zapomněl jsem." Podrbu se ve vlasech a uhnu pohledem. Opravdu se zastydím, i když ani ne tak kvůli porušené přísaze Městu, jako kvůli Alici. Zasloužila si lepší zacházení. "Uh... no... nějak se dozvěděli že jsem černoprsťák. Teda, technik. Takže se mě rozhodli poprosit, jestli bych pro ně nemakal." Pokrčím rameny a otočím se k projektu na stole. "Tohle je zatím výsledek toho snažení. Není hotová, na to bohužel potřebuju lepší materiály než oni mají, ale pokud bych ji dokončil, byla by z toho kuše silnější než většina co mají." V hlase mi zaznívá pýcha, než se otočím k Alici. "Jak ses sem vůbec dostala a... no... jsi v pořádku?"

Alice - 07. října 2019 21:49

soukromá zpráva od Alice pro Je duchem mimo. Jeho klidný a zamyšlený pohled mě opět rozčílí a já si nakročím k tomu, abych mu ještě jednou pomocí bolesti ukázala zpět cestu do reality. Naštěstí se vzpamatuje dřív, než se tomu tak stane. Stále si ho ale měřím naštvaným pohledem. Ne, že bych mu přála, aby se mu něco stalo, ale aspoň mohl být trochu nadšený z toho, že jsem pro něj přišla, abych ho odsud dostala. "Poprosili?" zeptám se a pohrdavě si odfrknu. "A tys hned velkoryse souhlasil a sestavuješ jim zbraně pro Městu?" Nevěřícně zakroutím hlavou a opřu se bokem o stůl. Snažím se, aby to vypadalo ležérně, a ne že se na mě začíná podepisovat ta ztráta krve. Odmávnu rukou jeho starost, abych nemusela řešit svůj stav. "Stráže jsem omráčila. Seber si, co potřebuješ a můžeme jít. Budeme daleko dřív, než si všimnou, že je s nimi něco v nepořádku. Musíme zamířit rovnou na základnu. Karavana na nás už nečeká."

Šumař - 07. října 2019 22:08

soukromá zpráva od Šumař pro Pokrčím rameny a založím si ruce na prsou, podrážděný z odsouzení, které v Alicině hlase i slovech cítím. "A udělalo Město něco jiného? Ah, ne, ještě vyvraždilo mou rodinu, uneslo mě a pak mě donutilo pro něj pracovat. Jedinej důvod, proč jsem to udělal bylo, protože jsem neznal jinou možnost. Teď znám, Alice. Je mi jedno, pro koho mám vyrábět nástroje. Pro Město, které je ochotné vyhladit celý kmen protože jim stojí v cestě nebo pro bandu divochů se sklony ke kanibalismu? Obě stejná zla." Rozhlédnu se kolem. "Mám tu jídlo, pití a určitý respekt." Natáhnu se k misce s ovocem a uzmu si jablko, do kterého se zakousnu. Chvíli tiše Alici pozoruji, než si povzdechnu. "Mám tě rád, Alice. Opravdu. Ale... Co bude potom? Co když tohle všechno uděláme, vrátíme se do Města a... co dál? Mám tam přátele, ano, ale... Ne rodinu." Povzdechnu si. "Kufřík je támhle." Kývnu hlavou k rohu stanu. "Bezpečnou cestu." Otočím se zpět ke kuši. "Promiň žes riskovala krk zbytečně."

Alice - 07. října 2019 22:29

soukromá zpráva od Alice pro Zamrkám. Takový vzdor jsem nečekala. Možná to, že ho trochu zdrogují, přikurtují, nebo tak něco, ale že by tady chtěl zůstat sám? Neschopná slova jsem otevřela ústa. Netušila jsem, co říct, aby to neznělo planě. "Pokusili se tě otrávit. A kdybys jim nebyl užitečný, tak by tě zabili. V čem je tohle přesně výhra?" zavrtím hlavou, vztek už vyšuměl pryč. Vím, že sama Šumaře nezvládnu odtáhnout pryč. Ne v tomhle stavu. Pohledem zalétnu k tomu kufříku, na který mě odkázal. Část mě chce pokračovat v dohadech a donutit jej spolupracovat. Svázat ho, donutit ho jít a dostat na základnu, abych splnila úkol na výbornou. Ale ta druhá část, co chápe, jaké to je, necítit se nikde doma, krotí tu první. "Uvědom si, že zahazuješ rodinu, co sis udělal, za rodinu, co si už ani pořádně nepamatuješ," argumentuji ještě tiše a dojdu k tomu batohu s lahvičkami. Hodím si ho přes rameno a vážný výraz skryje i úšklebek bolesti. Ale to už stejně stojí ke mně zády. "Řeknu, že jsem tě našla mrtvého," odmlčím se a krátce se podívám na jeho záda. "Hodně štěstí, Šumaři." A s tím, jsem připravená vyjít ven a zmizet.

Šumař - 07. října 2019 23:06

soukromá zpráva od Šumař pro "Udělalo by mi Město něco jiného, kdybych se rozhodl už nebýt technikem?" Tiše Alici pozoruji, sám překvapený svým vzdorem. Je to, jako bych to potřeboval ze sebe dostat už dávno. "Neříkám, že to je výhra. Říkám, že to není prohra." Oponuji Alici. Její další slova už nevnímám, ponořený do kuše přede mnou. Skoro hotová, jen potřebuje ještě něco dodělat. Heh... skoro jako Magnum Opus... Magnum Opus... MOJE MAGNUM OPUS! Prudce se otočím, zrovna když... Alice je pár metrů před stanem, když se ukáže, že jeden z omráčených stráží nebyl až tak omráčený. Tiše se za ni plíží. Nevím, jestli dost tiše aby si ho nevšimla, ale rozhodně se mi nelíbí vidina, že by vzbudil celý tábor. Chvíli se kolem sebe rozhlížím. Mohl bych na ni zavolat, ale tím bych celý tábor vzbudil stoprocentně. Pohled mi padne na kuši. Tímhle ji zničím, ještě není připravená, ale... "Promiň. Spravím tě." Nabiju ji a přiložím k líci. Šipka se zabodne banditovi přímo do krku, ale to už si balím. Kuši, která zatím nemá žádný popruh nebo něco, si dám do batohu, spolu s primitivními nástroji od kmene, protože proč bych si nepůjčil něco, co oni stejně nepotřebují, že? V další moment už co nejtiššeji a nejrychleji pospíchám za Alicí. "Přeci tě nenechám jen tak odejít..." Zamručím, když se ocitnu blíže.

Alice - 08. října 2019 07:51

soukromá zpráva od Alice pro Dál s Šumařem neargumentuji. Nemá to smysl a já nehodlám plýtvat energií na něčem takovém. Musím ujít ještě dlouhou cestu a nohy mě bolí už teď, metaforicky řečeno. O tom muži jsem věděla. Byla to spíš náhoda, než že bych ho slyšela, ale zaznamenala jsem ten nenápadný pomalý pohyb. Ale abych se o něj mohla tiše postarat, musel by přijít blíž. Tnk! Ozve se výstřel podobný kuši a já se rychle otočím s dýkou už připravenou v ruce. Se zbraní jsem nepočítala. Neměli mít střelné zbraně. Na chvíli se vyděsím, že jsem je těžce podcenila, než mi pohled padne na muže na zemi. Netrvá mi to ani půl vteřiny, než mi dojde, co se tady stalo. Pohlédnu na Šumaře, který se začal balit. To jen potvrzuje mou domněnku. Skloním se k postřelenému. Vytrhnu z něj vcelku neponičenou šipku a urychlím tak proces vykrvácení. Nedělám to, abych ho zabila, ale jestli má Šumař s sebou tu kuši, určitě ocení o jednu střelu navíc, co mu tím poskytnu. "Víš, stačilo by mi, kdybys mi natrhal kytky," poznamenám na oplátku stejně tiše, ale koutek úst mi cukne do úsměvu, když mu vrátím střelu. Ruku však nechám k němu nataženou. Rozhodně nemám ruku Měšťáka a už vůbec ne ruku dcery generála Portra. Má ruka je teď totiž lehce špinavá od hlíny a lesa, taky je na ní trocha krve tohoto útočníka a nehty jsou zastřižené tak na krátko, jak to jen jde. Jsou také občas odřené a mají drobné mozoly na kloubech. "Chyť se mně a nepouštěj, jasný? Bude to divný pocit, ale vše se vrátí do normálu. Soustřeď se jen na to kam šlapeš, abys nedělal hluk," dám mu další instrukce. Nehodlám totiž riskovat, že nás zahlédne hlídka, jak si odvádím jejich drahocenného vězně pryč. Jedno postřelení za den, prosím pěkně.

Šumař - 08. října 2019 11:38

soukromá zpráva od Šumař pro "Věř mi, že nechceš kytky, které bych ti natrhal já." Ušklíbnu se pobaveně, než ke mně natáhne ruku, kterou chvíli zmateně pozoruji. "Sluší ti to víc, když se zašpiníš." Zabručím s úsměvem, než si vezmu špičku a přidám ji do batohu. Z kuše jsou jen kousky, nebyla v žádném případě připravená na výstřel a fakt, že jsem se při tom nezabil je spíš o štěstí než o mém umu. Nu co. Postavím ji znovu. Zvládnu to. Je pravda, že bude příjemné, mít něco tiššího než je brokovnice. "Jsi si jistá, že na tohle je teď ten správný čas?" Neodpustím si hloupý vtip, než poslušně chytnu Alici za ruku a připravím se.

Alice - 08. října 2019 14:00

soukromá zpráva od Alice pro Vzhledem k tomu, že nechápu ani jeho poznámku o kytkách, ani o tom, že mi to sluší zašpiněné, věnuji mu jen krátký pobavený úšklebek a zavrtím k tomu hlavou. Následně i ukázkově protočím oči, když pronese další vtip. "Neboj, svoje věci si nastěhuji k tobě do šuplíku teprve až dorazíme na základnu," ušklíbnu se nakonec. No, jo, občas chci mít poslední slovo. A pak svět dostane naprosto jiné barvy. Jako kdyby byl jen v odstínech šedi. Ne, že by věci nebylo snadné poznat, vypadaly reálně, jen vše bylo šedé. Hmotné a nehmotné zároveň. Když jsem tuto schopnost jako menší objevovala, nejděsivější mi vždy přišlo, že jsem neviděla sama sebe. Ani ruku, ani nos mezi očima. Nic. Srovnat se s tím, že jsem celá, i když se nevidím, mi dělalo hodně dlouho problémy. "Jdeme," šeptnu k Šumařovi, abych se ujistila, že moc nevyšiluje a zvládne se mnou jít, než vyjdu ze stanu. Opatrně nás vedu cestou, kudy jsem se sem dostala. I teď se snažím počínat si opatrně a naslouchat ztichlému místu.

Šumař - 08. října 2019 18:36

soukromá zpráva od Šumař pro Než stihnu na její poznámku vymyslet nějakou svou vlastní, chytrou, vše se změní. Překvapeně mrkám a rozhlížím se kolem sebe. "Tohle je hustý..." Utrousím, na obličeji pobavený úsměv chlapce, který poprvé zapálil sirku. Málem nadskočím, když se mi u ucha ozve šeptnutí, a já zjišťuji že nevidím nejen ji, ani sebe. Jako v mrákotách jdu dál, když se rozhlížím a mám co dělat, abych se nezačal smát. Alici tak bude muset stačit můj šílený úšklebek, který mám na tváři. "Jak vůbec něco zvládneš udělat? Já bych tohle dělal furt." Zašeptám, zatímco co nejlépe následuji její kroky.

Alice - 08. října 2019 19:08

soukromá zpráva od Alice pro "Říká se tomu sebe disciplína, měl bys to taky někdy zkusit," odpovím mu tiše na jeho poznámku. Víc se soustředím na okolí a na cestu zpět. Nicméně mě potěší, že můj společník to celé bere s nadšením a ne s děsem a zmatením. I takové jsem totiž zažila a nikdy to nebylo pěkné. Navíc, teď je to poslední, co potřebujeme, abychom na sebe přitahovali pozornost křikem. *** Zastavím se až když mineme les a vylezeme v skalní oblasti. Pustím jeho ruku a nám oběma se vrátí normální vnímání světa. Vzhledem k tomu, že je už hluboká noc, nebylo zase tak moc vidět. Shodím si ze zad batoh a podám ho Šumařovi. Hlava se mi motá a je mi jasné, že už daleko nedojdu bez pauzy. Stálo mě to mnohem víc sil, než jsem čekala, nás dovést pod ochranou mé moci až sem. Ukážu do malé jeskyně těsně nad zemí. Je tak maličká a schovaná za zákrutem, že je těžké si jí všimnout. Bude nám tam těsno, ale relativní bezpečno. Je tak akorát na to, abychom tak seděli, ale na ležení je dostatečně hluboká. "Dáme si pauzu," pronesu a polknu. Zády se opřu o chladivou skálu. Co bych teď dala za chladivé pivo, nebo pořádnou káď s teplou vodou! "Vlez si tam první. Prospíme se. Brzo ráno, pak zase vyrazíme." Vysvětlím stručně svůj plán. Už nemám sílu ani na to vmýšlet nějaké chytré řeči. Dost možná teď konečně bude mít Šumař poslední slovo.

Šumař - 08. října 2019 22:00

soukromá zpráva od Šumař pro Lehce zklamaně zamrkám, když se najednou barvy stanou barvami. Stejně se mi to celé líbilo, i když to očividně Alici dost unavilo. I proto si nechám poznámky pro sebe a jen jdu tiše vedle ní. Zamíříme k jeskyni, kterou chvíli pozoruji. Pak do Alice jemně strčím. "Vypadá to, že každou chvíli padneš." Řeknu, ne bez laskavosti. "Zalehni. Já budu držet hlídku, co ty na to? Ty bys při ní usnul." Rozcuchám jí vlasy. "Už jsi udělala dost, bojovnice, teď jdi spát." Zamručím a pak se posadím kousek od vchodu do jeskyně, zády k Alici. Je zřejmé, že nehodlám brát ne jako odpověď, když vedle sebe skládám vak. Rád bych se pustil do práce na kuši, ale teď bych přilákal pozornost. Bude lepší dávat pozor, jestli někdo nejde. A na rozdíl od psioničky jsem plný energie.

Alice - 09. října 2019 07:21

soukromá zpráva od Alice pro "Ty mi vždycky umíš dát ty nejkrásnější lichotky, proto jsem si tě vybrala," ušklíbnu se na něj unaveně a potřesu hlavou. A jsem ráda, že v tu chvíli stojím relativně pevně, a tak mě jeho šťouchnutí nerozhodí. "Neusnula bych. Sebedisciplína, pamatuješ?" dodám ještě na svou obranu, než se rozhodnu, že stejně nechci nic jiného než spát a začnu se koukat do jeskyně. Navzdory zraněné ruce se tam dostanu vlastně snadno. "Za přibližně dvě hodiny mě probuď, vyměníme se." *A aspoň se Šumařovi budu líbit, když budu ještě i víc zašpiněná!* pomyslím si pobaveně. Ačkoliv je zem tvrdá a místo je to chladné i díky samotné skále nade mnou, vím, že budu spát během chvíle. Ještě se ale natáhnu a jemně dloubnu prstem Šumaře do nezraněného boku, abych upoutala jeho pozornost. Chci říct 'díky, že jsi šel nakonec se mnou.', ale než ta slova řeknu, dojde mi, že je nepravděpodobné, že by to udělal kvůli mě a z dobroty srdce. Jestli mě roky obchodování a pašování něco naučili, tak je to fakt, že lidé nic nedělají jen tak, nezištně. Vždy z toho něco mají. Pousměji se na něj mírně. "Ty Šumaři, proč ses nakonec rozhodl jít pryč?" zeptám se tichým hovorovým hlasem. Opravdu mě ta odpověď zajímá.

Šumař - 09. října 2019 22:34

soukromá zpráva od Šumař pro Je mi a snad i Alici jasné, že ji v žádném případě nebudu budit. Vypadá jak chodící mrtvola, zatímco já jsem plný energie a nápadů nad čím přemýšlet. Ne, ona se potřebuje vyspat a já klidně můžu zůstat vhůru, co na tom. Nicméně, i tak lehce nadskočím, když do mě dloubne prstem a posunu se, abych jí byl blíže, než se na ni zadívám. Chvíli přemýšlím, že bych jí zalhal, že bych jí řekl, že se ve mě probudila věrnost k Městu nebo snad náklonnost k ní. Ale jestli si ona něco nezaslouží, tak je to moje lež. Natáhnu se k ní a rozcuchám jí vlasy. Znovu. Baví mě to. "Opus Magnum, děvče. Nemůžu ho nechat na pospas nějakým barbarům ve Městě." Usměju se. "A proč jsi mě ty nezabila, když ses doslechla o mé... hm... neloajalitě vůči Městu? Neměla bys něco takového udělat? Prostě mě tiše zabít, vzít si ten kufřík a odejít?"

Alice - 09. října 2019 22:54

soukromá zpráva od Alice pro Jde na něm vidět, že chvíli přemýšlí. Dopřeji mu čas, už jen proto, že jsem ráda, že mohu ležet a nemusím se nikam dále hnát. Tedy... měli bychom... ale vím sama moc dobře, že by to nedopadlo dobře. Vydám nespokojeně zamručení, když mi začne čepýřit vlasy. Hned ho plesknu po ruce, aby přestal. Jeho vysvětlení mi však přijde natolik upřímné, že i já se na něj krátce pousměji a přikývnu. "Nejspíše jsem měla," přiznám klidně. Nesplnila bych misi, ale na druhou stranu bych aspoň neohrozila Město tím, že bych nechala lidem z pustiny jednoho hodně šikovného... černoprsťáka. Uhladím si druhou rukou vlasy, co mi Šumař rozcuchal, aby mi nepřekážely v obličeji. "Ale nepřišlo mi to správné. Každý by měl mít právo na to vybrat si jak žít a umřít," pokrčím rameny a teprve teď si uvědomuji, jak nestandardně jsem se zachovala. Tehdy mi to přišlo naprosto samozřejmé. "A taky potřebuju, aby mi někdo tahal batoh. Jsem přece dámy a dámy si vlastní batohy nenosí," pousměji se pak a cítím, jak na mě jde spánek. Zavrtím se maličko a podložím si hlavu rukou místo polštáře. "Ale jsem pro, abychom to do hlášení oba dva zapomněli," navrhnu ještě, jak jeho - a vlastně i sebe - kompletně zprostit viny za naše rozhodnutí a slova.

Šumař - 10. října 2019 00:56

soukromá zpráva od Šumař pro "Měla." Kývnu hlavou a znova k ní natáhnu ruku, tentokrát ne abych ji rozcuchal, ale abych ji po vlasech pohladil. Je to letmý dotyk, jsem vlastně spíše zvědavý na její reakci. A taky připraven uskočit, kdyby vytáhla zbraň. Sám nevím, proč jsem to udělal. Jen mi to přišlo správné. Tiše zamručím, když se svěří se svým názorem na věc. "Nestandartní názor, na občana... ale cením si ho. Děkuju." Usměju se a pohodlněji se posadím. "Aha, dáma, to bych nepoznal." Ušklíbnu se pobaveně, když si všimnu, jak se snaží pohodlněji si lehnout. Vyndám z batohu vše tvrdé a dám do něj svou bundu, čímž se z něho stane nepříliš pohodlný, ale přeci jen polštář, který Alici podám. "Pod hlavu." Dám jí instruktáž, než kývnu hlavou. "Co se mě týče, bláznivě jsi se do mě zamilovala a hrdinsky jsi mě zachránila, abys mi pak věnovala nadšený polibek. Alespoň to napíšu do hlášení." Zakřením se, než mi dojde s kým se bavím. "A pak mi asi starouš Porter nařídí kastraci." Zasmuším se.

Alice - 10. října 2019 07:16

soukromá zpráva od Alice pro Walk me home tonight Očekávám další cuchání vlasů, když ke mně natáhne ruku. Ale nic takového se nestane. Jeho dotyk je naopak jemný a opatrný, jako kdyby mě... hladil... po... vlasech? Moje reakce je naprosto jednoduchá, dívám se na něj se směsí nechápavosti a trochu podezřívavosti, jak očekávám nějakou boudu. Brouka ve vlasech, nebo něco takového. "Nemyslím si, že by se našel aspoň jeden člověk, který by mě nazval standardním občanem Města," odpovím mu s úšklebkem. "Ty bys dámu nepoznal ani kdyby tě dvakrát zachránila," vrátím mu to s rýpnutím vesele. Ačkoliv by mi moje ruka jako polštář stačila, nerozpakuji se, vzít si jeho batoh vycpaný bundou. "Díky." Nechám být fakt, že instruktáž nebyla třeba. Místo toho se pobaveně uchechtnu, když vypráví svou verzi toho, jak se to všechno stalo a proč. "Hm... fakt jenom pusu?" zavrtím nespokojeně hlavou a povzdechem. "Jsem hroznej suchar." Pobaveně se znova ušklíbnu dlouze vydechnu, jak se připravuji už ke spánku. "Víš, na to, že jsi mechanik, působíš docela normálně, skoro jako člověk," pousměji se ještě a krátce se na něj podívám. Samozřejmě, že to myslím jako vtip, ale část pravdy na tom je. Tedy na té části, kdy působí jako fajn člověk. O další důvod víc, proč ho udržet na živu. Fajn lidi si zaslouží delší životnost.

Šumař - 11. října 2019 00:48

soukromá zpráva od Šumař pro Její podezřívavý a překvapený pohled mě pobaví na tolik, že se rozhodnu ji ještě chvíli ve vlasech hladit. Konečně, na dotek je má příjemné, i když potřebují umýt. Jako my oba. S trochou štěstí se nám podaří najít alespoň řeku nebo něco, kde se umýt, protože začínám smrdět i sám sobě a to je špatné znamení. "Dámy jsou nudné, to ty nejsi." Zabručím s úsměvem. "A zachránilas mě jen proto, žes musela, netvař se jako kdovíjaká samaritánka." Ušklíbnu se. Pak se vrátíme k překvapivě oblíbenému tématu našich rozhovorů, lehkému flirtu. Pokrčím rameny. "Hej, říkám jen, co tam napíšu, co já vím co se opravdu stalo... A vůbec, co bys tam teda napsala ty?" Zazubím se a pomalu ruku z jejích vlasů stáhnu. Její další slova mě potěší více, než bych si troufl někomu přiznat. Krátce se usměju. "Jo... nápodobně, psioničko. Jsem rád, že jsem tady ztvrdnul zrovna s tebou. Ale teď už mazej spát, nebo se strýček Šumař rozlobí." Cvrnknu ji do nosu.

Alice - 11. října 2019 07:19

soukromá zpráva od Alice pro Jeh pobavení mě ještě víc utvrdí v tom, že má něco za lubem, a tak očekávám, co za kravinu vymyslí. Chci protestovat proti jeho obvinění, že jsem ho zachránila jenom proto, že jsem musela. Ale zaváhám. Vydala bych se tak odhodlaně pro kohokoliv jiného? Třeba pro bezejmenného vojína? V duchu zapochybuji. Jistě, šla bych po jejich stopách a zařídila pátrání, ale asi bych se nepostavila na odpor kapitánovi a jeho rozkazům. Nejspíš bych po sobě ani nenechala střílet. Situace se Šumařem je hlavně ovlivněná tím, že je můj úkol. Úkol, který chci dokončit i jen kvůli tomu, abych otci dokázala, že jsem mnohem schopnější, než si hodlá připustit. A že když si postavím hlavu, tak nemá cenu mě přesvědčovat o opaku. Třeba by pak přestali s tou jejich šílenou hrou na vdávání jejich malé psionické holčičky. "To, co se samozřejmě stalo," pokračuji raději pak v dalším rozhovoru, abych si nemusela přiznat, že nejsem asi tak dobrý člověk, jak si o sobě myslím. "Že hned jak jsem tě tam našla brečícího a zoufalého, tak ses na mě vrhl a prosil jsi mě, abych tě tam nenechávala a zachránila tě." Usměji se na něj a rukou si uhladím zase zpět vlasy. A ano, dělám to hlavně kvůli tomu, abych se ujistila, že mi tam nedal nějaký kamínek, žížalu, nebo brouka. "Fajn, fajn, už jdu spát. Ty dávej pozor, ty strejčku, ať nás nikdo v noci nenajde. A za dvě hodiny mě vzbuď," pousměji se a lehce zavrtím hlavou. A pak hodlám udělat přesně to, co jsem řekla. Zavřít oči a upadnout do téměř komatózního spánku. Bohové ví, jak moc to moje tělo potřebuje.

Šumař - 11. října 2019 19:33

soukromá zpráva od Šumař pro "Nepoužívej slova 'vrhl se na mě', až se o tom budeš bavit se svým tátou, prosím. Nebo... s kýmkoli, když jsme u toho." Odfrknu si s úsměvem. "Jasně, panenko." Ušklíbnu se nad instruktáží, jejíž jednu část nehodlám dodržet, ale to ona nemusí vědět. Nechám ji spát a sám se posunu trochu víc ke vchodu do jeskyně, abych mohl sledovat okolí. Vlastně se nic moc neděje. I když si barbaři všimnou mého zmizení a jednoho mrtvého kumpána, neví kde mě hledat. Jen sem tam jsou kroky přeci jen na můj vkus moc blízko a já zvažuji, jestli nás nepřesunout. Ale nakonec se zdá, že se smířili s tím, že mě nenašli, nebo že alespoň nejsem tady. Pravda, když odhadnu že dvě hodiny přešli, zvažuji že bych Alici vzbudil, ale upřímně... vypadá mírumilovně, když spí a mně lhát nemůže, poznám na ni, že jí nebylo úplně nejlíp. Jen doufám, že mi nevykrvácí, nebo tak něco. To bych vysvětloval špatně a... vlastně by mi to bylo líto. Co už ovšem nepromyslím tak dobře je, že i mé tělo cítí únavu, jen ji neumím tak dobře rozpoznávat. Konečně, stále mám v krvi zbytky drogy a byl jsem vzhůru snad od svého probuzení. A tak cítím, jak postupně upadám do spánku. Poslední, co vidím než usnu je pomalu vycházející Slunce.

Alice - 12. října 2019 14:08

soukromá zpráva od Alice pro Prospala bych klidně celý den a noc, kdyby mi to bylo umožněno. Ale moje tělo zapomnělo, že má bolestivé rameno a když se na něj otočím, vystřelí mi neskutečná bolest do ramene. Okamžitě mě to probere a já tiše zasyknu bolestí. Překvapivé množství světla mě přinutí se zamračit. Během pár vteřin mi dojde, kde jsem, s kým jsem tady a co se stalo. Vysoukám se z jeskyně a sednu si vedle Šumaře, který ještě spí. Nespokojeně si povzdychnu a zavrtím nad ním hlavou. Přednášku dostane později, teď mu dopřeji ještě pár minut spánku. Hlavně proto, že potřebuji na záchod. A k tomu jeho bdělost vážně nepotřebuji. Zvednu se a zamaskuji se svou schopností. Zkontroluji nejbližší okolí, než si odlehčím. A cestou zpátky najdu malý keřík s jedlými plody. Jistě, moc to nenasytí, ale trochu energie pro ráno to poskytne. "A právě jsem tě zabila, gratuluji, strejdo," pronesu pobaveně, když si před něj dřepnu a zvládnu mu zabodnout prst do ramene, aniž by se probudil. Ano, hrála jsem nekale, protože jsem se opravdu plížila a používala svou schopnosti. Ale stejně! Nemá na hlídce spát. "Šumaři vstávej, už je bílej den," dodám ještě stále pobaveně a pokud nereaguje. Jsem ochotná zkusit drsnější metody buzení. A ne, žádná z nich není příjemná.

Šumař - 13. října 2019 00:31

soukromá zpráva od Šumař pro Nespokojeně zabrumlám, když mě cosi bodne do ramene a obrátím se na druhý bok. "Pět minut, babičko." Utrousím zabručeně, i když hlas ke své nemilosti rozpoznám a taky moc dobře vím, že to že jsem usnul na hlídce jen tak nenechá být. Pak se ozve znova. "Ty jseš jeden z těch lidí, co vstává za prvního svitu Slunce a vesele si prozpěvuje, že jo?" Blýsknu po ní nespokojeným pohledem kočky, která by mnohem raději spala, než se otravovala s jinou žijící bytostí. Ale je mi taky celkem jasné, že Alice mě jen tak spát nenechá a tak mohutně zazívám, protáhnu se a pomalu se zvednu. Musím pomalu, protože mám pocit, že místo svalům mám dřevo, ale Slunce přeci jen pomáhá svaly rozehřívat. "Udělala jsi aspoň snídani a kafe, ženo?" Otočím se k černovlasé psioničce. Pak si čuchnu k podpaží, čehož velmi rychle lituju. "Oh, dobře, budeme muset najít nějakej potok nebo něco."

Alice - 13. října 2019 17:28

soukromá zpráva od Alice pro "Ne, ale patřím mezi ten typ lidí, co rád přežije na nepřátelském území. Je to docela příjemný pocit, zůstat naživu," ušklíbnu se na něj, když se na mě oboří s tím, že jsem příliš ranní ptáče. Zvednu se a s povytaženým obočím sleduji, jak se i Šumař zvedá. Má štěstí, jsem opravdu odhodlaná ho dostat na cestu během pár minut. Ať byl v noci galantní, jak chtěl, nemůžeme si dovolit otálení. "Na mrtvého, máš docela dost požadavků, víš o tom?" přidám ještě další rýpnutí. "Mám vodu a bobule. Můžeš si představovat, že je to něco jiného. Ale sněz to rychle. Musíme brzo vyrazit. Divocí se brzy vydají do lesů na lov. A nerada bych, aby si nás se zvěří spletli. Nebo ještě hůř, aby nás bezpečně poznali." Poslední slova už nejsou myšlena tolik jako rýpání, ale jako holá fakta. A snad tak trochu motivace k tomu, aby se rychle sbalil a probral natolik, abychom mohli jít, co nejdříve. A jestli u toho bude kušnit, tak mi to vůbec nevadí. "Potok bychom měli najít dnes, nebo nejpozději zítra. Záleží jak moc se budeme muset zacházet," doplním ještě další informace o terénu, co jsem si pamatovala z plánování trasy k našemu cíli. Jeho očichávání ocením jen potřesením hlavy.

Šumař - 14. října 2019 17:27

soukromá zpráva od Šumař pro "Pche, nemáš vůbec dobrodružnou duši, suchare." Zašklebím se v odpovědi na poznámku, že by ráda zůstala naživu. Souhlasím s ní, samozřejmě, byla hloupost usnout, ale to mi nezabrání v tom ji popichovat. Tiše si povzdechnu. Svaly mám stále ztuhlé a ocenil bych pár minut na protažení se, ale Alice má pravdu. "Můžu se najíst na cestě, podej mi jídlo." Hodím si bágl na ramena a natáhnu k ní ruce pro vodu i bobule. Bobule do sebe vpravím rychle, i když se obávám, že můj žaludek to bude brát spíš jako předkrm. "Ty bobule nás dlouho naživu neudrží, pokud nejsme blízko našemu cíli, budeme muset buď někoho okrást, nebo něco ulovit." Napiju se vody a vrátím flašku zpět Alici. "Čím dřív ho najdeme, tím líp. Ani vody tolik nemáme a oba slušně smrdíme. A ty potřebuješ vyčistit rány alespoň vodou, když už nic jiného nemáme." Zamručím.

Alice - 15. října 2019 08:33

soukromá zpráva od Alice pro "Máš štěstí, že máš mě jako svého ochránce. Jinak by tvoje kosti bledly už ve sluneční záři," ušklíbnu se na oplátku za toho suchara. Nicméně mu pak podám bobule i vodu a nechám ho, ať se v rychlosti nasnídá. Jsem ráda, že aspoň chápe, že nemáme čas na to si popovídat nad šálkem čaje. "Já vím, ale když jsem je našla, říkala jsem si, že jako trocha energie se nám budou hodit," souhlasím a vezmu si od něj zpět láhev s vodou. Nenapiji se. Už jen proto, že vím, že bude třeba šetřit. "Větší jídlo bude až k večeru, až budeme dál od téhle části pustiny. Nechce se mi ale riskovat lovem v místech, co znají místní příliš dobře," vysvětluji, proč jsem se ani neobtěžovala s tím, abych se pokoušela lovit. Povytáhnu obočí, když mě začne poučovat o tom, jak si mám ošetřit ránu. Pobaveně se na něj krátce ušklíbnu. "Smrdíš víc, jen abys věděl," řeknu na toto téma rozverně a kývnu hlavou, abychom se vydali na cestu.

Šumař - 16. října 2019 22:14

soukromá zpráva od Šumař pro "Hm." Kývnu hlavou, když Alice vysvětlí, proč se jí nechce lovit. Chápu ty důvody. To ovšem neznamená, že necítím svůj vlastní hlad. Holt to budu muset vydržet. To ovšem neznamená, že z toho budu nadšen. A tak se smířím s jejím slibem, že se najíme večer, ovšem sama by měla vědět, že pokud ten slib nedodrží, asi si naporcuji ji. "Tuku máš na to dost..." Zabručím si pod vousy, pohled upřený na křivky jejího těla, když v tom se mě dotkne poznámka o mém pachu. Dloubnu ji nehtem do žeber. "To je moje pižmo, abys věděla!" Ušklíbnu se a preventivně uskočím před protiúderem. "Přece nechceš, abych se umyl a zbavil tě tak požitku?"

Alice - 17. října 2019 08:02

soukromá zpráva od Alice pro Má jediné štěstí, že jsem jeho poznámku o tuku neslyšela. Ale jeho pohled na mém těle mi neunikne. "Hele!" plesknu ho - a nebo se o to pokusím o ruku, když to mě dloubne. "Nepřeměřuj si mě pohledem, jasné? Beze mě to tady nepřežiješ. A už vůbec nezkoušej, kolik masa na mě je. Když už nic. Tak z tebe by toho bylo víc, Šumaři." Zavrtím hlavou a raději se vydám na cestu. "Jdeme, nebo mi začne připadat neskutečně přitažlivá představa, že do Omegy dojdu sama s kufříkem," uzavřu tohle téma. "Ty požitku." Dodám polohlasně pobaveně.

Šumař - 21. října 2019 21:18

soukromá zpráva od Šumař pro "To jo, ale já jsem z nás dvou užitečnější. A není to maso, mám jenom velký kosti!" Ušklíbnu se, když se s Alicí dostaneme na úroveň, na které nám je zdá se nejlépe. Úroveň, kdy se vzájemně pošťuchujeme. Asi bychom měli být víc potichu, pravda, ale je to až moc zábavné, než abych si to jen tak odpustil. Mimoto, nemůžu se jen tak vzdát, no ne? "Přitažlivej jsem tady akorát já, miláčku, tak mazej." Dloubnu Alici do zadku, než se i já odmlčím. Čeká nás dlouhá cesta. Budeme se moct pošťuchovat i jindy. * * * Celý den utekl vlastně pomalu. Po určité době jsme ztichli, i proto, že jsme prostě museli. A párkrát jsme se pro jistotu schovávali. Těžko říct, jestli opravdu před lovci, nebo jen před podivnými zvuky, ale nemá smysl zbytečně riskovat. Vlastně ani nevím, jestli po nás jde řečená karavana, nebo nás nechá být. Tak jako tak, bude lepší být opatrní. I přes to jsme ale zvládli ujít poměrně slušný kus cesty, skoro ke kraji lesa. Už jsem začal hlídat místo na spaní, když jsem zaregistroval zvuk vody. Po krátkém pohledu na Alici, jestli s tím souhlasí, jsem se vydal za vodou až jsme narazili na řečený potok. Ne kdovíjak široký ani hluboký, ale na opláchnutí bude stačit. Spokojeně zapředu. "Skvěle. A zvuk vody skryje naši přítomnost, když nebudeme moc hulákat." Usměju se a opatrně položím bágl do trávy. "Vidíš to dnes na oheň, nebo raději budeme ještě opatrní?"

Alice - 23. října 2019 17:08

soukromá zpráva od Alice pro Oáza Celodenní pochod byl přesně tak náročný a občas i nervy-drásající, jak jsem očekávala. Přeci jen pár jsem jich zažila. Ale je pravda, že když se jedná o pravou akci, bez dalších SPJ agentů, tak je to přeci jen jiný pocit. Ne, že bych se z toho psychicky hroutila nebo něco, ale cítila jsem na sobě tu zodpovědnost za Šumaře a za naši misi. I proto jsem odmítala riskovat i jen trochu divné zvuky a nechala tak Šumaře ještě párkrát nahlédnout na svět svýma očima. Unavovalo mě to, ale zdaleka ne tolik, abych si to nemohla dovolit. Po výměně pohledů kývnu na Šumaře a následuji jej směrem ke zdroji zvuku. Po celém dni se na vodu těším. A ačkoliv to není žádný velký tok, i tak se pousměji. Najednou cítím špínu a zaschlou krev na sobě ještě důrazněji. Rozhlédnu se, zatímco odkládá svůj batoh a pak zalétnu pohledem k obloze. Zamyšleně semknu rty. "Uděláme si oheň," rozhodnu. "Brzy se setmí a vypadá to, že bude zima. Aspoň na oschnutí a zahřátí ho využijeme. Budeme muset být ve střehu. Ale zatím stále nemají tušení o mých schopnostech, a tak to můžeme využít. Stejně bych nezůstávala tady přes noc, přesunula bych nás pak ještě kus na sever." Sehnu se k vodě, abych ji trochu nabrala do dlaní, přičichla k ní a ochutnala. Nevím, zda se o tom snažím přesvědčit sama sebe, nebo tomu skutečně tak je, ale přijde mi vážně čistá a osvěžující. S chutí si pláchnu obličej.

Šumař - 27. října 2019 13:19

soukromá zpráva od Šumař pro Ulehčeně si vydechnu, když Alice povolí oheň. Bude dobré se moct ohřát a ohřát si i nějaké jídlo. Moje svaly potřebují teplo ohně snad ještě víc, než se potřebují omýt. "Dobře." Kývnu spokojeně a vydám se vedle Alice. I já se napiju a spokojeně zapředu. Voda v naší nádobě už byla trochu ztuchlá a je příjemné pít něco čerstvého. Podobně jako Alice, i já si pořádně opláchnu obličej a je mi jedno, že si při tom namočím oblečení. Konečně, i to bude potřeba vymáchat. Při pohledu na Alici se mi v očích mihnou nezbedné plamínky, když se znova skloním k potoku, ale teď jen proto abych rukama na Alici chrstl co nejvíc vody. "Však tu koupel potřebuješ víc než já." Ušklíbnu se pobaveně.

Alice - 29. října 2019 18:32

soukromá zpráva od Alice pro Nečekaná sprcha v podobě Šumařova cákání mě zastihne, zrovna, když plním polní láhev novou vodou z potůčku. Mlčky se nakrčím a výrazně nespokojeně se zatvářím, než se mi podaří identifikovat pachatele. "Šumaři, nekoleduj si," pronesu varování tiše a zavřu plnou láhev. "Chtěla jsem mít suché oblečení." Odložím láhev a zbraň odložím vedle tak, aby byla poblíž, ale nehrozilo, že spadne do vody. Naposledy se obezřetně rozhlédnu kolem. Nikde nic krom přírody a nás. "Fajn, jdu první. Ty jdi nasbírat dřevo, kdyby něco přiběhni sem," zaúkoluji příliš energického mechanika polohlasně a nečekám na to, zda se hodlá o to koupání hádat nebo ne a rozepnu si uniformu. Pravda je taková, že se na tu ledovou koupel těším. Život v jednotkách jednoho naučí se nestydět být ve spodním prádle. Šumařovu přítomnost vnímám jen okrajově, zatímco se soustředím na to si sundat uniformu i ze zraněného ramene, které ledovou lázeň ocení asi nejvíc z mého unaveného těla.

Zlomyslnost - 01. listopadu 2019 22:27

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Začátek ve stanici Omega Vlastně se Blinkey docela plnil sen. Vypadla ven z Města do oblasti, kde bylo docela dost zbytků z doby před válkou. Dnes se probudila na stanici Omega. Stanici, jež jí byla domovem už několik týdnů. Omega je malá vojenská utajená základna daleko od Města. I na koni se sem musí jet několik dní přes území různých kmenů Divokých. Celkově to tu obývá něco kolem 30 vojáků, pak pár kapitánů a jeden major - velící důstojník. Jako technik je tu Blinkey zatím sama. Jen čas od času musí dojít za majorem promluvit si o svých poznatcích a postupu při restaurování některých starých přístrojů. Co víc si přát? Být mimo Město, hledat součástky a spravovat přístroje a ještě k tomu dostávat pak zaplaceno od samotného Města? Jistě... Nemohla jsi nikomu nic říct, jen si sbalit pár věcí a pak prostě zmizet jako pára nad hrncem, ale opravdu to tak bolelo? *** Dnešní ráno nezačalo zrovna nejzajímavěji. Přes noc se neobjevili žádné záhadné poruchy přístrojů na základně, a tak Blinkey čekal nejspíše naprosto standardní den. V jídelně to už po ránu překupovalo všemi vojáky, co neměli zrovna službu. Vzhledem k rozloze základny nešlo o nijak velkou místnost. Musela tak nepohrdnout místem u jednoho z mála nevojáků, co se tady ještě nacházel. Briana.

Zlomyslnost - 01. listopadu 2019 22:38

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Ráno na stanici Omega Byla to vlastně spásná nabídka. Když za Brianem přišel posel s pozváním ke kapitánovi, neznělo to tak báječně. Bylo to přinejmenším podezřelé, že si na něj armáda vzpomněla. Na druhou stranu, jak se dozvídal o tom, proč pro něj kapitán nechal poslat, dávalo to smysl. "Potřebujeme někoho na tajnou základnu, hodně předsunutou do území Divokých. Potřebujeme někoho na nevojenské věci. Vaření, nebo třeba jen údržba. Žádné válčení pro tebe, Briane. Jen pomocné práce. Daleko od Města, tak jsi to chtěl, ne?" Podmínkou samozřejmě bylo, že nesměl o tom nikomu říct, sbalit si svých pár věcí a nasednout na karavanu, jež mířila do divočiny. Některým lidem by známý řád dodával radosti a odvahy pokračovat se životem. Jiné by to děsilo, vracet se do příliš známých končin působnosti. Nicméně po dobu těch několika týdnů, co Brian na Omeze pracoval, se nezdálo, že by zatím měli v plánu mu zbraň opět do ruky dávat. Bylo sice znát, že už nepatří do kolektivu, ale to bylo tím, že jako jeden z mála nenosil tady uniformu. *** Dneska nemusel vařit snídani. Dneska to dělala Camila. Camila byla asi 40 letá žena, jež měla nejlepší část života už za sebou. Vrásky v obličeji jí neslušeli, malá prsa už dávno povadla a ledabylé drdoly už neměly dávno ten sex appeal, jaký by měly u mladých dívek. Navíc měla protézu místo levé nohy. Moc o sobě nemluvila, ale zdálo se, že nemá ani rodinu, ani nikoho blízkého. Snad proto také byla tady? A tak si Brian mohl nechat chutnat snídani sám v jídelně. Tedy, lidí tu bylo víc než dost, ale nikdo se neměl k tomu, aby jej k sobě vzali k plným stolům. Jak už bylo řečeno, nepatřil tak úplně mezi ně. Byl jen normál, civilista. A to na této malé základně bylo sakra málo lidí. Kromě Camily tu byli už jen další tři lidé, co dělali podpůrné práce. A pak tu samozřejmě ještě byla Blinkey. Mechanička, černoprsťačka. Ta, jež dokázala zkrotit věci, co nikdo jiný nechápal. Věci ze světa předtím.

Blinkey - 02. listopadu 2019 17:07

soukromá zpráva od Blinkey pro Snídaně Ne že bych si ve městě stěžovala na nedostatek práce, ale tady v Omeze je to ještě lepší. V tomhle světě můžete vždycky počítat s jednou skutečností. Věci se rozbíjejí. Nu a tady je to pořád něco. Nové vodní filtry, generátor, zbraně, spousta zbraní. Tohle všechno potřebuje údržbu a pozornost. Do toho samozřejmě ještě artefakty starého světa, které je potřeba prozkoumat a zjistit zda vůbec fungují a také jaký je jejich účel což někdy není vůbec snadné. Tohle všechno mi zabere většinu mého času a ten zbytek připadne na spánek. Není tedy divu, že neprovozuji žádný společenský život. Což mi nijak nevadí. Jsou tu vojáci a pak jsem tu já a kromě několika pozdravů nebo probírání technických žádostí se s nimi nijak nebavím. Není tomu jinak ani dnes. Vezmu talíř s jídlem a sednu si na zřejmě jediné volné místo tady. Zcela mechanicky si vložím něco do úst. Ani nevím co to jím protože jsem myšlenkami úplně jinde. Vedle své snídaně totiž položím černo stříbrnou plastovou krabičku. S páčkami, tlačítky a několika diodami. Čouhají z toho dráty protože je to z jedné strany prasklé a otevřené. Dám si další sousto a lžíci odložím vedle na talíře abych měla volnou ruku ve které se mi během okamžiku objeví šroubovák a začnu ten kousek technologie pořádně zkoumat. Vůbec si nevšímám lidí okolo, ani nevím zda jsem je pozdravila nebo ne. Jsem pohlcena prací jenom čas od času použiji lžíci na pokrm před sebou.

Brian - 05. listopadu 2019 21:35

soukromá zpráva od Brian pro Paráda. Mohl jsem si přispat, jelikož dnes nemám službu v kuchyni. Nandávám si snídani do svýho starýho ešusu. „Díky Camilo. Vypadá to dobře. Hm… už se na to těším, mám takový hlad!“ Lišácky na ní mrknu a věnuju jí úsměv. Však to holka jedna potřebuje. Moc radosti taky asi na tom světě nemá. Sednu ke stolu a vychutnávám. Když se tak rozhlížím a vidím okolní stoly plné uniformovaných, nějak mi nevadí, že sedím sám. Jsem v podstatě jen o trošku svobodnější ptáček v týhle kleci, než jsou oni. Alespoň mám vlastní barvu peří. Ani nevím, kdo z nás je na tom lépe. Ušklíbnu se nad touto myšlenkou. Ke stolu ku mě si přisedla Blinkey. Je na ni vidět, že je zase úplně ve svém světě drátků a šroubků, který mě osobně moc neříká. Znám jen zbraně, co používá armáda. Chvíli ji sleduju a přemýšlím, jestli vnímá i něco jiného, než tu krabičku. Ušklíbnu se, protože jsem se rozhodl to vyzkoušet. Když zase odloží lžíci vedle talíře, a zaujatě se šťourá šroubovákem v té krabičce, pomalým a nepatrným pohybem se pokusím lžíci sebrat a schovat pod stůl.

Blinkey - 06. listopadu 2019 12:28

soukromá zpráva od Blinkey pro Zvednu krabičku proti světlu a trochu jí pootevřu abych náhlédla dovnitř. Podařilo se mi vyndat některé ze šroubků ale stále to druží pevně u sebe a trochu se bojím použít víc síly, aby ten kryt nepraskl. Možná mi nic jiného nezbývá, ale nejdřív zkusím jiné přístupy. Něco zničit je až ta poslední možnost po které sáhnu. Kdybych jenom věděla na čem to tam ještě drží. Od pasu vytáhnu malý nůž a projedu po okrajích zda tam někde ještě něco není. Pomalu to převracím v dlaních a hledám zda jsem někde na něco nezapomněla. Určitě v tom bude nějaký fígl na který se mi ještě nepodařilo přijít, ale nevzdávám se. Dřív nebo později to rozlousknu. Tedy otevřu. Žádné louskání dokud k tomu mám co říci. S prsty jedné ruky uvězněnými uvnitř položím předmět na stůl a druhou se poslepu natáhnu po lžíci. teprve po chvíli marného snažení se otočím abych zkontrolovala kam jsem tu zatracenou věc dala. Nikde ale není. Ať se dívám sebe víc tak tu není. Pohlédnu i na zem zda jsem jí omylem neshodila, ale tam také nic. Zmateně se podrbu na hlavě. Přísahala bych, že jsem jí dávala sem, ale je pryč. Lžíce tu není! Chvilku se smutně dívám na talíř, ale si prostě vezmu nůž, kterým jsem se před chvilkou šťourala v krabičce a napíchnu si na něj kus zeleniny abych ho mohla sníst.

Brian - 06. listopadu 2019 21:09

soukromá zpráva od Brian pro Jakmile se Blinkey začne po lžíci shánět i pod stolem, vytáhnu lžíci, opřu si loket o desku stolu a demonstrativně s ní mávám před svým obličejem. „Děvče milé, copak toho ani u snídaně nenecháš?“ Podávám jí její lžíci zpět. „ Zamyslela ses někdy nad tím, co všechno předcházelo tomu, než se nám dostala na stůl… třeba tato vejce?“ Vyzdvihnu svůj talíř. „Nebo třeba tady ta okurka…“ Sáhnu Blinkey do talíře a vezmu si kousek. Držím jej před očima a hypnotizuji ho. „Kolik vody musela rostlinka vypít, kolik hnojiva padlo na její obživu, aby zaplodila takový kousek, který dnes má být sněden. Celý život ta rostlina prožila jen proto, aby uplodila tento kousek.“ Pomalu jej vložím do úst. „Hm… Božské“ usměju se a vrátím se z teatrálnosti zpátky na zem. „Myslím, že si ta okurka zaslouží víc. Nemluvě o tom, že Ty si takhle zaděláváš na žaludeční vředy.“ Mrknu na ni. „Pojď se se mnou v klidu posnídat a pověz mi, jak si se vyspala. Práce počká. Věř mi.“

Šumař - 06. listopadu 2019 21:34

soukromá zpráva od Šumař pro Můj šibalský úsměv Alici rychle upozorní na to, co si z jejího bručivého varování dělám. Je těžké mě zastavit, když se rozhodnu být otravný a upřímně, Alice působí, že potřebuje být naštvaná na něco konkrétního. Tak proč ne na mě? "Už tak jsi ze mě vlhká, alespoň to je poznat." Odpovím jí. "Mimoto, bude třeba vyprat i naše oblečení. Já nevím jak ty, ale já smrdím tolik, že musím přitahovat pozornost i beznosejch lišek jen tím, jak jim slzej oči." Zasměju se, ale nejsem zas tak troufalý, abych přímo odporoval jejímu rozkazu. Ona je z nás dvou ta rozumnější, zdá se. Jakkoli to je děsivá myšlenka. Toho, že je Alice jen ve spodním prádle si všimnu trestuhodně pozdě. Nejsem kdovíjaký lev salónů, ale umění ocenit dokážu. Neočumuji ji, konečně Alice je vlastně celkem drobná... ve vícero ohledech. Co se mě týče, jakkoli to je kontroverzní názor, vůbec to není na škodu. Její uniforma je celkem přiléhavá, ale tohle je přeci jen zajímavější pohled. I tak se nezdržuji příliš dlouho. I já se těším na koupel a vlastně i na oheň. Sbírání dřeva proběhlo více méně bez potíží, když pominu jezevce, odhodlaného svůj klacek bránit jak jen bude moct. Chvíli jsem uvažoval, že bychom si udělali jezevce, ale viděl jsem je v akci. Pravděpodobně bych přišel o ruku. A tak jsem se následně vydal jinam. Vracím se tak s náručí jak tvrdého dřeva na samotný oheň, tak i troudu a měkkého dřeva a klacíků na podpal. Rovnou začnu se zakládáním ohně, aby se stihl pořádně rozhořet a my pak měli u čeho nechat schnout prádlo i sebe.

Blinkey - 07. listopadu 2019 09:45

soukromá zpráva od Blinkey pro Překvapeně zamrkám když si všimnu mého spolustolovníka jak drží lžící. Našel ji? Sebral ji? Nevím a když začne mluvit jenom překvapením otevřu ústa. Dokonce se rozhlédnu i po ostatních zda ta slova patří mně, ale nikdo nereaguje, takže zřejmě ano. "To je vtip?" zeptám se opatrně když domluví. Vůbec si nejsem jistá jak to myslel a zda bych se teď měla zasmát. Nebo mi chce naznačit zda vím jak je na tom okurka nutričně? Kolik mají vlákniny, sacharidů a vápníku? Nezdá se mi, že by to byl tento případ a když jsem se takhle zkoušela bavit posledně tak se na mě dívali divně a nerada bych to opakovala. Necítila jsem se zrovna příjemně. Takže od té doby jsem v tomhle opatrná. A můj spánek s tím souvisí jak? Není lékař a já nemám žádné obtíže, ale třeba je má on a chce se mi s nimi svěřit? Na to asi nejsem ten nejvhodnější člověk, ale pokud mu na tom záleží tak to udělám. "Spala jsem šest hodin a osmnáct minut. Spánková aktivita normální. Měla jsem jak lehký tak i hluboký spánek tak jak se má. Tobě se spí špatně?"

Brian - 07. listopadu 2019 10:29

soukromá zpráva od Brian pro Sleduju reakci Blinkey. „Vtip?“ Zamyslím se a pak s úsměvem pravím. „Vlastně jo. Vždyť celej život je jeden velkej vtip.“ Když pak vychrlí data, jak voják své hlášení, úsměv mi trochu spadne. Pane jo, holka, co se Ti stalo, že jsi jak ty tvoje strojky. Je mi jí trochu líto, ale hned se oklepu, jelikož lítost je špatná. Každý svýho štěstí strůjce!!! „Ne, spí se mi celkem dobře.“ Mrknu na ní. „Jdu si pro další kafe.“ Radši. „Chceš přinést taky?“

Blinkey - 07. listopadu 2019 21:01

soukromá zpráva od Blinkey pro "Ano, děkuji. Kávou nikdy nepohrdnu," požádám Briana aby mi také přinesl hrníček. Mezitím co on vyřizuje tento požadavek já se pustím znovu do jídla. Chvilku se věnuji pouze věcem na talíři, ale brzy toho nechám a otočím se znovu k přístroji, který jsem si přinesla sebou. Snídaně zapomenuta a přede mnou pouze rébus, který potřebuji vyřešit. Protože pokud se mi to povede mohla bych z toho získat vysílač, který potřebuji zase do jiných částí. Navíc kousků, které by se mi hodily tam bude víc. Nechávám si všechno co najdu, protože nikdy nevím kdy se mi to bude hodit a většinou také hodí. Znovu tam strčím nůž a pak zkusím šroubovákem lehce zapáčit. Trošku se to pohne, ale ne dostatečně. Možná, že když to zkusím z druhé strany tak to postupně povolí. Celé to zopakuji, pak ještě jednou. V jednu chvíli zaberu trochu víc, nůž se mi vysmekne a řízne mě do dlaně. "K sakru," zakleji když se mi začne řinout krev z ruky. Rána je mělká, ale i tak krvácí. Rychle se začnu shánět po něčem, čím bych ránu přikryla než to tu všechno zasviním.

Alice - 07. listopadu 2019 22:41

soukromá zpráva od Alice pro Povytáhnu nevěřícně obočí. Takže já jsem z něj vlhká? Nejspíš bychom měli nastavit nějaké hranice mezi námi. Někdy. Zavrtím nad ním hlavou. "Ne, smrdíš jenom ty," vrátím mu aspoň tohle a ušklíbnu se na něj. Zatímco Šumař je na dřevěném honu, rozhodnu se na chvíli vychutnat si pocit studené vody na svém těle. Pečlivě a s tichými nadávkami si omyji i místo, kde mě postřelil jeden z mužů naší doprovodné výpravy. Bude to chtít zavřít. A v našich polních podmínkách to nebude nic příjemného. Dám si záležet, abych špínu a cokoliv dalšího vyčistila, co to jde. Vzhledem k ledovosti vody se příliš nekochám tou studeností. Místo toho se převléknu do suchého oblečení. Po zbytek doby nezahálím a najdu aspoň pár kamenů, které postavím do kruhu, aby náš oheň byl tak bezpečný, jak to jen jde. "Nějaké problémy?" zeptám se celkem zbytečně Šumaře, když se vrací zpět s dřívím. "Mohla bych tě poprosit o pomoc, až si umeješ ruce? Potřebovala bych zavřít tu ránu na rameni..." poprosím jej.

Šumař - 08. listopadu 2019 00:10

soukromá zpráva od Šumař pro Když se vrátím, Alice už je oblečená a já tak přijdu o podívanou. Asi to je dobře. Nic bych neudělal. Místo toho tedy rozdělám oheň. "Přišlas o můj hrdinský souboj s jezevcem, ale jinak... ne, zdá se, že jsme tu sami." Usměju se na ni. "Ah... jasně, koukal jsem na to. Obávám se, že nemám nic co by dostatečně ztlumilo bolest, tak si najdi něco, do čeho se můžeš zakousnout. Bolestné výkřiky by přilákaly pozornost." Usměju se a vydám se k potoku. Ruce a předloktí si vydrhnu tak, jak to jen tekoucí vodou jde, než se vrátím k Alici. Vyhrnu jí rukáv, abych si mohl prohlédnout její ránu. Kývnu. "Kulku tam nechám, nech se pak ošetřit od někoho, kdo tohle dělá častěji než jednou za uherskej rok na banánu." Zabručím, když z batohu vytahuji jehlu a rybářský vlasec. Opravdu jsem nečekal, že bude třeba zavazovat rány, ale tohle postačí. Jehlu nad ohněm co nejvíce sterilizuji. "Tohle trošku štípne. Zastav mě, kdyby to bylo nesnesitelný." Pronesu lékařský kód pro "bude to bolet jak sviň" a pustím se do práce. Pro jednou se hodí šikovné a rychlé prsty.

Brian - 12. listopadu 2019 09:56

soukromá zpráva od Brian pro Vracím se ke stolu k Blinkey. V ruce nesu dva hrnky voňavé kávy. Když si všimnu její dlaně, pomyslím si cosi ve stylu "já Ti to říkal". Hrnky položím na stůl. "Hele, mrknu do kuchyně, měli bychom tam mít nějakou lékárničku." Ukážu za sebe palcem. "Skočím se mrknout." Hledám desinfekci a obvaz. Pokud se mi zadaří, namířím si to ke stolu k Blinkey a pokusím se jí to ošetřit. Ovšem desinfekcí šetřit nebudu. A už se těším, až dopiju to Camilino kafe.

Alice - 13. listopadu 2019 20:47

soukromá zpráva od Alice pro "Hrdinský souboj? Že ty jsi utíkal s jekotem od něj pryč?" zazubím se na Šumaře a pomůžu si s přípravou ohně. Ale jak to tak bývá, tak mě úsměv velmi rychle přejde. Přikývnu. Bylo by troufalé doufat, že by měl něco na utlumení bolesti. Takovými léky se rozhodně neplýtvá. A kdyby je někdo měl, tak by to byl doktor a ne černoprsťák. Odhalím ránu na rameni a použiji jeden z klacků k tomu, abych se do něj zakousla. "HO HOHO ATH JHE THO ZA MNOU," pobídnu přes klacek v puse Šumaře. Připravím se na to psychicky tak, jak to jde. A pak přijde bolest. Smíchám tiché nadávky s nesrozumitelným huhňáním do klacku, takže to zní jen jako tiché bručení. Ruku, kterou mám nezraněnou zatínám do země. Oči upřené na jeden ze stromů v okolí.

Zlomyslnost - 13. listopadu 2019 21:30

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Brian díky svým zkušenostem z místní kuchyně naprosto bez problémů najde lékárničku. Je v ní vše, co je potřeba na takové drobné ošetření. Větší zranění by pravděpodobně vyžadovalo přítomnost doktorky O'Neilové, ale toto se k ním rozhodně neřadí. Jediné co z toho plyne je, že Brian je opravdu pečlivý a přející, co se týče dezinfekce, a tedy, když končí s čištěním rány, dojde i samotná desinfekce. Bude tedy třeba informovat zásobování, ať už kapitánku Johanessovou, nebo možná i Damiena. Ačkoliv má být skladníkem jen na potraviny, dost často se stará i o zbytek inventáře. Nikdo z vojáků si počínání těch dvou nevšímal. Ani když jim skoro pod nosy začala smrdět desinfekce.

Šumař - 13. listopadu 2019 23:11

soukromá zpráva od Šumař pro Nečiní mi velké potěšení Alici způsobovat bolest, a tak se snažím to co nejvíce urychlit. "Dobrý... budeš v pohodě." Mručím tiše, snad aby jí má slova pomohla, ale spíše jí asi pomůže když zrychlím. I tak se mi nakonec podaří ránu zavřít, bez větších komplikací. Ještě chvíli stehy kontroluji, než spokojeně přikývnu a pomalu a opatrně jí dovolím se obléknout. "Dávej na to pozor. Jestli se to otevře, budu nespokojen." Pousměju se a zvednu se. Konečně, i já se potřebuji vykouapt a pokud Alice nemá dalších námitek, vlastně beze studu se svléknu. Na stud jsem příliš unavený a natěšený na koupel v sice ledové, ale i tak zatraceně příjemné vodě. A konečně, Alice mě už nahého viděla, jakkoli to je... zvláštní myšlenka.

Blinkey - 14. listopadu 2019 16:00

soukromá zpráva od Blinkey pro "Jo, děkuju," řeknu Brianovi poté co se přestanu šklebit nad jeho ošetřováním a nechám si ruku zalepit. Rozhodně to není poprvé kdy se mi něco podobného stalo. Na prstech, hřbetu i dlaních spoustu dalších jizev a ran v různém stavu zhojení. Co chvíli se někde škrábnu, říznu nebo skřípnu. Už to pomalu ani nevnímám. Jediné co mi vadí je, že jsou pak nástroje od krve a já je musím čistit. Po ošetření se konečně napiji kávy a dojím zbytek snídaně, kterou mám ještě na talíři. Pár kousků zeleniny si schovám pro svého kámoše, který spokojeně chrní ve svém doupěti ze staré okapové roury u mě. Neměla jsem to srdce si ho brát sebou když tak hezky chrupkal. Udělátko nechávám odpočinout, ale položené to mám před sebou a v duchu si probírám možnosti jak to otevřít. Musí tam být nějaký jednoduchý zámek, který to stále drží u sebe. Jen co dožvýkám poslední sousto pustím se do dolování. Nikam nepospíchám. Možná by bylo lepší zajít do dílny, ale jsem prostě příliš nedočkavá a tenhle stůl mi poslouží stejně dobře. spokojeně pokývám hlavou a na tváři se mi rozlije úsměv když se ozve slabé prasknutí a já konečně mohu odstranit spodní kryt.

Alice - 17. listopadu 2019 17:40

soukromá zpráva od Alice pro "Abys na tom nenechal oči," utrousím, když Šumař dle mého příliš dlouho kouká na to, jak ránu zašil. Jistě, nejspíš byl jen pečlivý, ale já si nemohla pomoct. Klackem jsem odložila stranou, když už jehlu odložil. "Pokusím se, pane doktore," zazubím se na něj, když mi řekne, že bych neměla nechat tu ránu znovu otevřít. Začnu se opatrně oblékat. "Hádám, že teď jsme si kvit, ne?" Zvednu se a když se Šumař rozhodne, že potěší okolí, svou nahotou, rozhodnu se raději být dále užitečná a zkusím nám sehnat večeři. Štěstí mi přeje a do půl hodiny jsem zpátky i s jedním zajícem, co byl ve špatnou chvíli, na špatném místě a věřil více svému zraku než čichu. Zatímco zajíc se už peče nad ohněm pod dozorem Šumaře, já několikrát obejdu okolí, abych se ujistila, že jsme tady sami. Jsem stále celkem nervózní z celé téhle situace. Ale aspoň jsem v pozoru. Šero už se snášelo na celý kraj a já se vrátím k ohni s klackem, který má jeden konec naostřený. "Po večeři to tu sbalíme a uděláme si romantickou noční procházku lesem. Jen asi tři kilometry. Až se dostaneme na vyvýšeninu, lépe určím naši polohu a vzdálenost od Omegy," shrnu můj nový plán. "Šumaři?" ozvu se po chvilce. "Z tvého úhlu pohledu technika, jak těžké je vytvořit soběstačnou kolonii?"

Zlomyslnost - 17. listopadu 2019 17:46

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Chvilku po té, co Brian dokončil ošetřování nepozorné Blinkey, si přeci jen někdo k nim přisedl. Byl to Damien. "Brý jitro," pozdravil na půl úst, když dosedal vedle Briana. Na tácu měl snídani jako všichni ostatní. První ale co bylo, že vzal do ruky hrnek s kávou a s požitkem si k ní přičichl. Slastně vydechl a hned se napil. "Camillu by měli za to kafe glorifikovat. Přísahám, že do toho musí dávat něco na víc. Normální kafe není tak dobré a povzbuzující," prohlásil a teprve teď si pořádně prohlédl lidi, ke kterým si sedl. "Hráli jste si na doktory? Snídaně dneska zaútočila první?"

Šumař - 17. listopadu 2019 21:33

soukromá zpráva od Šumař pro Krátká koupel je i tak hříšně příjemná a nebýt toho, že se dnes ještě musíme pohnout, zdržel bych se ve vodě déle a možná si i konečně vypral oblečení. Vynořím se tak o poznání čistější a sotva se obléknu, Alice už nese zajíce. Pečlivě ho připravím a nechám ho péct na dost hrubém rožni nad ohněm, na kterém ho sem tam otočím. Nebude dobře udělaný a bez koření ani kdovíjak chutný, ale i tak se mi nad vůní pečeného masa sbíhají sliny a břicho natěšeně kručí. Na Alici je vidět nervozita, kterou jí nezávidím. Ale je v popisu její práce. Já jsem tak zvyklý pracovat sólo, že mi ani nedochází, jak na nic musí být se o někoho ještě k tomu starat. "Skoro bych radši noční posezení u táboráku, ale ty jsi tady šéf." Usměju se na ní. Na tůru, i když se jedná jen o tři kilometry, se netěším. Moje svaly po koupeli volají po odpočinku a spánku a já sám sobě vynadám, že jsem tolik zanedbával trénink. Její další otázka mě překvapí. Vrhnu na ní zamyšlený pohled, ale než odpovím, znova obrátím zajíce na rožni. "Záleží kolik máš lidí a zdrojů. K přežití toho moc nepotřebuješ, potřebuješ vlastně jenom lovce a sběrače. Čím víc lidí máš, tím složitější všechno bude. Zemědělství, lékařství... A samozřejmě, obrana. Co plánuješ, že se ptáš?" Zamyšleně zvednu obočí. Doufám, že mi nebude lhát. Před pár hodinami jsem se jí svěřil, že bych nejraději Město zradil. Nemáme před sebou co skrývat. Rukou opatrně ohmatám zajíce, jestli už je hotový a opatrně ho z rožně stáhnu, než ho začnu porcovat, zatímco čekám na Alicinu odpověď.

Brian - 19. listopadu 2019 21:27

soukromá zpráva od Brian pro „Brý jitro i Tobě.“ Ušklíbnu se na Damiena. „Ano, ano, třikrát ano. Přesně jak říkáš.“ Zdůrazním nadšený souhlas s jeho názorem na Cemillino kafe. Nakloním se k němu a šeptnu „Občas v kuchyni přidáváme do kafe kardamom.“ Mrknu. „…a to víš, to koření patří mezi afrodiziaka, no a ta povzbudivá bývají.“ Dopiju kávu do dna a lišácky zvednu obočí při pohledu na Blinkey. Pak se rozesměju a vrátím se k rozhovoru s Damienem. „Jo, no… Tady naše mechanička se věnovala více věcem najednou. Snídaně je v tom nevinně. Hele, to mi připomíná – došla dezinfekce, stačí to nahlásit Tobě, nebo mám napsat nějakou žádost?“ Naladil jsem se hned do pracovního módu.

Blinkey - 20. listopadu 2019 15:02

soukromá zpráva od Blinkey pro "To vůbec není vtipný," zamumlám k těm dvěma, kteří se baví na můj účet. Tedy tak mi to přijde i když je poslouchám jenom napůl ucha. Právě teď se snažím odhalit k čemu je tenhle tranzistor, proč když jsou drátky napájení nepoškozené tak to nefunguje a jak vyndat tištěný spoj aniž bych poškodila součástky na něm. Místo nože teď používám malé kleště a šroubováček. S tou kávou jim, ale musím dát za pravdu. Je skutečně výtečná. Ani sama nezvládnu udělat takovou a to jsem se hodně snažila. Proto co chvíli odložím nástroje a natáhnu se pro otlučený hrnek, abych se napila. Opravdu lahoda. Tahle věcička mě kolikrát udržela vzhůru když sem to zrovna potřebovala. Damien nevypadá, že by měl nějaké potíže technického rázu. Nový kompostér funguje jak má, takže se jim do rozhovoru nepletu a nechávám je řešit vlastní záležitosti.

Zlomyslnost - 21. listopadu 2019 21:35

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Damien uznale pokývá hlavou, když mu Brian prozradí tajnou ingredienci. Znovu upije kávy. Jeho zrak pak sklouzne na Blinkey, která se stále s něčí morduje. Povytáhne obočí a pomalu přikývne hlavou. "Zakousnout do problému se umí, jen co je pravda," souhlasil Damien a působil, že myšlenkami je na malý okamžik na jiném a méně pěkném místě. Nicméně otázka ohledně dezinfekce jej vrátila zpátky. "Stačí mě, dej mi prázdné lahvičky a já to nahlásím," nabídl se Damien, aby ušetřil Brianovi práci. "Budu potřebovat dneska od tebe pomoct, Briane. Ideálně ještě dopoledne jestli můžeš? Vykopávání brambor. Nechceš se přidat, Blinkey? Práce na čerstvém vzduchu pomáhá občas vyčistit hlavu. Třeba ti to pomůže pak rozšifrovat tohle... " kývnul nejistě hlavou na tu věc, co měla Blinkey na stole. "A čím víc rukou, tím lépe..." snažil se je přesvědčit a trochu na ně zanaléhal.

Alice - 21. listopadu 2019 21:41

soukromá zpráva od Alice pro Pousměji se na Šumaře, když si mě začne pořádně podezřívavě prohlížet. Jako kdybych plánovala státní převrat, nebo ukrást Slunce z nebe. Ale mlčky vyčkávám, až dostanu svou odpověď. Klacíkem se rýpu v mezi listím. Nekreslím nic specifického. "Jen mě to zajímalo," nadhodím s pokrčením ramen a sama musím uznat, že takováhle odpověď není dostačující. "Jen jsem přemýšlela o tom, co jsi říkal v táboře Divokých. Nevýhody tady i tam. Tak jediná logická možnost, jak se těm možnostem vyhnout je vytvořit třetí. Tak mě jen zajímalo, jestli jsi to takhle také promýšlel. Nebo zda to bylo jen... chvilkové hučení na svět." Po vyčerpávající odpovědi se podívám na něj a pak na králíka. "Už vypadá, že bude, ne?" zní to trochu prosebně, protože už mám fakt hlad. A voní to přímo nádherně.

Brian - 25. listopadu 2019 21:02
	soukromá zpráva od Brian pro "Velmi rád." Odpovím Damienovi. "Dojdu pro prázdné lahvičky po desinfekci, ať na to nemusím myslet a pak jsem plně připravený." Jak řeknu, tak provedu.

Blinkey - 26. listopadu 2019 17:27

soukromá zpráva od Blinkey pro "Kopat brambory?" zatvářím se jako kdybych právě do jedné syrové kousla. Tohle rozhodně není trávení času jaké jsem si představovala. Mám dost své práce a rytí v zemi pokud z toho nezískám nějaký kus technologie mě opravdu nebaví. Brambory... Vážně jak je tohle mohlo napadnout... Počkat... Něco bych z toho, ale vlastně mohla získat. "Dobře. Pomohu, ale budu jich chtít košík na výrobu baterií," sdělím podmínky své pomoci. Těch klasických je stále nedostatek a jen tak se to nezlepší. Potřebuji tedy shánět náhradní zdroje kde se dá, ale jestli se budou chtít vzdát svých drahocenných hlíz to je jiná otázka.

Šumař - 02. prosince 2019 16:56

soukromá zpráva od Šumař pro Odfrknu si, když se Alice pokusí svou otázku svést na pouhý zájem. Oba víme, že to není pravda. Alice nepůsobí jako typ člověka, co by se ptal "jen proto". Ale než ji stihnu napomenout a pohrozit jí absencí večeře, sama se napraví. Chvíli zamyšleně hledím do ohně. "Nejsem proti. Ale samy to nezvládneme. A Město nás jen tak nenechá. Ne, že bych podceňoval tvoje schopnosti. A možná bych dokázal získat nějaké sapéry pro nás, ale... Furt to je málo. Máš nějaký plán?" Zamručím. Loajalita sapérům vůči Městu je všude víceméně slabá. Kdybych dokázal najít nějaké artefakty minulosti nebo něco takového, pravděpodobně bychom jich přitáhli velké množství. "Já nevím, jak moc chceš choleru?" Zabručím a párkrát dloubnu nožem do masa, než se nad Alicí smiluji a podám jí její porci. Sám se pustím do své. Je to suché a chutná po kouři. Bez koření nemá skoro žádnou chuť a bez přílohy není nic moc, co by tu chuť dodalo. I tak je to to nejlepší jídlo, co jsem za posledních pár dní jedl a pokud nemluví Alice, ani já nemám náladu přerušovat nadšení svých chuťových pohárků nad náhlou hostinou.

Alice - 04. prosince 2019 18:55

soukromá zpráva od Alice pro Zarazím se, když mi začne Šumař odpovídat. Překvapeně se na něj dívám. Pochopil to naprosto jinak, než jsem to zamýšlela. "Ne, já neplánuju opustit Město. Je tam pohodlno. Umím v tom chodit. Jak se tak říká. Jen mě to fakt zajímalo kvůli tobě," zkusím to vysvětlit znovu. Skoro mám pocit, že bych se měla červenat, že si myslí, že mu právě tady nabízím založení kolonie. Bohové, to mě ani nenapadlo! Pousměji se mírně a zadívám se na zajíce. Jídlo je něco, co je potřeba pořád. Ať je člověk ve válce, a nebo plánuje klidný a dlouhý život. Ani nejlepší civilizace se neudrží, pokud nebude mít čím krmit své lidi. Ušklíbnu se na jeho poznámku o choleře. Až se dostaneme na základnu, klidně si lehnu na lůžko s menší vyrážkou, nebo chřipkou. S díky se pustím do jídla. "Mno, sice nerada přerušuji náš rozhovor," ušklíbnu se znovu na něj, když do ohniště hodím perfektně očištěné kosti. "Ale jahodový dezert dneska nebude." Poplácám jej po zádech a stisknu mu rameno. Zkusím Šumaře trochu motivovat. "Měli bychom jít. Seženu nám pak za odměnu na základně něco dobrého na zub. "

Zlomyslnost - 04. prosince 2019 22:29

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Damien se spokojeně usměje na Briana. "Díky. Kdyby něco, řekni, že jsem tě pro to poslal," přidal ještě na konto tohoto rozhovoru k Brianovi. Než se ale ještě zvedl, tak jej chytil Damien za ruku a naznačil mu, ať se k němu trochu nakloní. "Dávej si pozor na hlídky, dneska jsou obzvlášť nerudní. Hlavně co se týče přízemí na západě," poradil mu tlumeným hlasem. Ihned jej pak pustil a vrhl se na jídlo, jako kdyby mu nic neřekl. Naproti tomu se obrátil k Blinkey a usmál se. "Dobrá, ale moc to nikde neříkej. Nevím, jak by to rádi viděli ti nahoře," souhlasil s její podmínkou.

Zlomyslnost - 05. prosince 2019 22:30

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Damien se ještě rozloučil s Brianem a pak jej nechal odejít. Dal tomu ještě pár soust jídla. "Hele, Blinkey, něco bych od tebe potřeboval..." ozval se po chvíli Damien. Pokud si vůbec Blinkey všímala okolí, tak jí neuniklo, že začal jíst spíš jen tak pro efekt, než že by se skutečně krmil. Krátce se rozhlédl a pak se podíval na ni. Prohlédl si ji, jako kdyby ji hodnotil. Váhal s něčím. Damien "Není to nic nelegálního, jen bych si chtěl u tebe něco uschovat. Můžu ti sehnat lahvičku toho oleje na promazání, co vy mechanici tak rádi používáte..." pronesl pak polohlasně a opět se nervózně trochu ošil.

Zlomyslnost - 05. prosince 2019 22:49

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Po rozloučení si tě Damien už nevšímal, jako kdyby uzavřel nějakou kapitolu, nebo něco podobného. Cestu znal Brian moc dobře. Ostatně základna nebyla zase tak velká. Měla sotva dvě poschodí a jedno podzemní. Nešlo o novodobou stavbu, ale o stavbu z Minulého světa, světa, kde technika nebyla považována za kouzla, ve světě, kde existovali nemocnice, města, státy a něco, čemu se říkalo metro. Z toho světa zbylo celkově opravdu málo a ještě méně z toho bylo pochopeno. Výjimku tvořili většinou sapéři, lidé jako Blinkey a jí podobní. Podivíni, kteří z nějakého důvodu rozuměli strojům. Ačkoliv byla cesta krátká, Brian se zadýchal. Už hold nebyl nejmladší a nemoc si začala nárokovat jeho tělo čím dál tím víc, ačkoliv to nebyl příliš rychlý proces, ale za to opravdu jistý. Když se zastavil, neúmyslně se tak dostal k pootevřeným dveřím do místnosti, kde probíhalo nějaké bezpečnostní školení. "... vaším úkolem je jako vždy stavět se nebezpečí čelem. Ochránit naše data, nenechat Divoké, aby se dostali mezi zdi, ale hlavně. V žádném případě, rozumíme si? V žádném případě nedopustíte, aby se informace získané z provozu naší základny nedostali nikam mimo zdi těchto místností. Eliminace subjektů je akceptovatelná, jejich ztráta v žádném případě..." Brian se mohl rozhodnout, zda zkusit svoje štěstí i nadále a poslouchat tyto zajímavé rozkazy a poučení pro některé vojáky na základně, nebo se vydat dál cestou pro onu dezinfekci a další věci.

Blinkey - 06. prosince 2019 10:00

soukromá zpráva od Blinkey pro Oči se mi rozšíří radosti když slyším tu nabídku. "Ten silikonový?" vyhrknu. Jestli ano, tak za ten bych klidně prodala svou duši kdybych nějakou měla. Jsem v pokušení se ho zeptat jak se k němu dostal, ale neudělám to. Někdo jako Damien má své zdroje a cestičky jak se dostat k věcem jako je tohle a určitě by mi je neprozradil. Navíc by si mohl myslet, že příliš šťourám a nebylo by z toho nic. Raději rychle přikývnu a pro jistotu dodám: "Jasná věc. Máš to tady nebo to teprve doneseš? Je to velké?" Je mi vcelku jedno o co jde. Jenom mě zajímá kolik místa potřebuje to je celé. Pokud je to něco většího budu muset pár věcí uklidit, ale ani to by neměl být problém. Každopádně jsem dohodnutí a já to pro Damiena udělám.

Brian - 06. prosince 2019 19:06

soukromá zpráva od Brian pro Když se ke mně Damien nakloní, trochu nechápavě se na něho podívám… Nevím, proč by měl být problém, když dojdu do kuchyňské lékárničky pro prázdné lahvičky od dezinfekce… Vždyť i to je mé pracovní místo a já se jdu pouze postarat o jeho správný chod. Ale, že jsou hlídky nerudné, beru v potaz. Cestou se mi začalo hůře dýchat a musel jsem zastavit, abych chytil dech. Škvírou v jedněch dveřích jsem zahlédl armádní školení. „Eliminace subjektů je akceptovatelná, jejich ztráta v žádném případě.“ Při těhlech slovech se mi vrátili některé nepříjemné pocity rozpolcenosti, které jsem míval, když jsem byl ještě člen armády. Nechci nic vědět. Ó sladká nevědomosti… Kéž by šlo vzít spoustu věcí zpět. Už jsem těmihle nebezpečnými hrami unavený. Pokračuju v cestě dál, splnit si své nicotné úkoly. Možná i přidám do kroku.

Šumař - 10. prosince 2019 18:23

soukromá zpráva od Šumař pro Pokrčím rameny, i když mě vlastně její otázka potěší. Je milé vědět, že mě neodsuzuje. "Nemusíš se bát, nemám v plánu teroristické útoky na Město." Pousměju se. "Nejsem tam nadšený, ale nemyslím si, že by to jinde bylo lepší." Utrousím pobaveně, než si pozornost nás obou získá jídlo. Vlastně je to všehovšudy překvapivě příjemný večer. Byl by pravda příjemnější s trochou vína (ideálně ne toho, co vyrábí Lazarus, daly by se tím mazat šrouby... a často mazají) a hlavně horkou koupelí, ale nemůžu si vybírat. Teplé jídlo a pro jednou pocit, že nám nejde o život je příjemná změna, i když nás čeká dlouhá cesta do základny. I tak, věřím Alici, že cestu najde a že se tam dostaneme živí. Jen mě mezitím nesmí zabít sama. Nespokojeně fňuknu, když se dozvím, že žádný dezert nebude a přihodím kosti do ohniště. "Oh, jak krutá jsi." Zafuním, než se neochotně zvednu a začnu se pakovat na další cestu. Fakt, fakt, fakt se mi nechce. Ale pokud si naše psionička myslí, že to je nutné... no, tak to asi nutné je a já jsem dost chytrý, abych se s ní nehádal. Poplácám jí po ruce, která drží moje rameno. "Ty seženeš něco dobrého na zub, já seženu horkou vodu a sprchu. A pokud nám ji nedají, vlastnoručně vyvolám vzpouru." Zadívám se jí smrtelně vážně do očí, než se ušklíbnu. "Tak... veď cestu, svůdce... teda vůdce." Je to hloupý vtip, ale jsem unavený.

Zlomyslnost - 15. prosince 2019 21:56

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Damien se krátce pousměje změně v tónu hlasu a přílivu nadšení od mechaničky, když zmíní něco, co ji konečně zajímá. "Jo, ten," souhlasil a přikývl krátce hlavou. "Je to malé, tak dvacet na deset krabička. Mám to u sebe v pokoji. Stejně jako ten olej," pokračoval stále s tím tichým hlasem. Nenápadně se opatrně rozhlédl. "Zkusím se za tebou stavit v průběhu dne. Kdyby to nevyšlo, dokážeš se večer dostat k mojí ubikaci?"

Zlomyslnost - 15. prosince 2019 22:07

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Nicotné úkoly jsou docela určitě jednodušší na splnění. Kapitánka Amanda Johanessová seděla přesně tam, kde měla. Vlasy barvy slunce měla stažené do culíku. Vzorně oblečená do vojenské uniformy. Mohlo jí být kolem pětadvaceti. Nejevila žádné známky deformace, ani nic jiného, co by ji vyřazovalo z davu. Byla na první pohled mladá, zdravá a s životem dozajista před sebou. Ale na ruce se jí nelekl žádný prsten. Dveře do její kanceláře byli pootevřené. Kdokoliv cokoliv potřeboval ze skladu, musel přes ní, nebo přes Damiena. Ale tato druhá varianta byla neoficiální. Damien zde prostě pomáhal. Amanda to měla na povel. A teď seděla za stolem a četla si jakési složky a s určitou úporností se na ty složky mračila. Porovnávala jakési dva výpisy. Když však zaslechla kroky, vzhlédla a druhou rukou automaticky složku s informacemi zavřela. Tolik k důvěře ohledně věcí k ostatním. Nebo to bylo prostě jen tím, že to byl Brian? "Briana, co potřebujete?" zeptala se vcelku slušně. Jedno z obočí jí vyjelo nahoru. Přejela Briana pohledem. Jako někdo, kdo musel mít o lidech a věcech přehled bylo její prací znát i jména všech na základně.

Alice - 15. prosince 2019 22:35

soukromá zpráva od Alice pro Pobaveně se uchechtnu nad jeho návrhem, že já na základně obstarám jídlo a on koupel. Zavrtím hlavou a začnu zakrývat stopy po našem ohni. "Víš, že to zní jako rande, že jo? Uvědomuješ si to i jako mechanik, že?" zeptám se jej napůl ve srandě. Člověk u nich nikdy neví. *Ale ovšem, nebylo by to nejhorší rande na světě. Čistě v principu,* doplním si raději jen v duchu. I já znám hranici, kdy už budou vážně naše výměny podezřelé. Uvědomím si, že to bude nejspíše už v momentu, kdy se dostaneme k té opuštěné civilizaci. "Doufám, že kompletně na mě nezapomeneš, sotva dostaneš svoje hračky až budeme v Omeze. Víš vůbec, co přesně tam jdeš spravovat?" zeptám se, zatímco mu kývnu, abychom se už vydali na cestu. Otázka je to spíše jen pro konverzaci.

Šumař - 16. prosince 2019 15:41

soukromá zpráva od Šumař pro Náhlá Alicina otázka mě zarazí a já ji chvíli zamyšleně pozoruji. Je pravda, že mě nic takového nenapadlo, konečně, tenhle druh myšlení mi je cizí, asi jako Alici je cizí oprava topinkovače. Jenže když už to nakousla... "Říkáš, jako by na tom bylo něco špatného." Pousměju se a nechám na ní, jak moc jako vtip jsem to asi myslel. Ale konečně, i když to pro mě jsou vskutku neprobádané končiny, byla by hloupost si neuznat určité sympatie, které k psioničce cítím. Jestli to jsou sympatie romantických tendencí je úplně jiná otázka, ale přinejmenším, strávit s ní večer nezní jako ten nejhorší nápad na světě. A to říká někdo, pro koho "volno" znamená možnost pracovat, ale na něčem jiném. "Nemám nejmenší tušení." Potřesu hlavou, ale v hlase mám jasně znát zvědavost a natěšení. Pravda je, že mám nějaké tušení, ale nic založeného na faktech, spíš na tom, co mi šeptá intuice. Upřímně se těším na to, si na stroj šáhnout a zjistit, k čemu vlastně je. I když mi něco vrtá hlavou. "Jen by mě zajímalo, proč na to potřebují mě... Základna o takovém významu musí mít vlastní skupinku mechaniků, to mi neříkej." Zamručím, než pokrčím rameny. Každý mechanik má svou jedinečnou sbírku talentů, možná mám něco, co budu moci nabídnout. I když mě nepřestane otravovat ošklivá paranoidní myšlenka, že tím pádem jsem postradatelný a budou se mě moci zbavit, jakmile dokončím co je potřeba. Abych zahnal tyhle myšlenky, se kterými teď nic tak jako tak neudělám, otočím se k Alici. "Ale neboj, budu ti stále za zády, připraven tě otravovat jak jen bude možné." Zazubím se a abych svá slova podtrhnul, nechám ji jít trochu přede mnou a pohled upřu na tu část jejího těla, kterou její uniforma... zajímavě podtrhává. Není nic špatného na obdivování trochy kallipygické krásy, no ne? Ovšem, je mi jasné, že si toho celkem rychle všimne, a tak jsem připraven uhnout před letící fackou nebo loktem, než s ní srovnám tempo. "Ty máš co říkat, určitě ulovíš nějakého fešáka a necháš svého oblíbeného mechanika na pospas kdo ví čemu." Šťouchnu ji mezi žebra a pousměju se. Když už nic jiného, ani jeden z nás nebyl v Omeze a já budu rád za alespoň jednu duši, které budu moct věřit.

Alice - 18. prosince 2019 10:04

soukromá zpráva od Alice pro Jeho reakce mě dost překvapí. "I rande může být špatné, třeba tím, že ten jeden o tom neví, že je to rande," usměji se nakonec na něj s pokrčenými rameny. "Ach, teď si připadám jako kdybych ti měla dát přednášku o randění," pronesu s cukáním koutků úst. Teď už jej opravdu zase jej popichuji. Ale to hned přejdeme na další téma, téma, co vypadá, že ho přímo nadchlo. Cítím se hrdě, že jsem dokázala naprosto jednoduše a přesně určit, co ho bude bavit řešit. Na druhou stranu to bylo opravdu nasnadě. "Nevím, myslím, že nějaké mechaniky mít mohou, ale moc je. Většina je potřeba ve Městě, vždyť víš, jak jste potřeba. A když najednou zmizí několik mechaniků, bude to divné lidem. A začnou se ptát. A to u tajných základen a projektů moc nechceš," odpovím mu po té, co si to promyslím. V hlavě mě napadá spousta scénářů, proč potřebují nového mechanika. A ani jedním nechci Šumaře a sebe děsit, protože vím, jak armáda dokáže považovat jedince za postradatelné velmi snadno. V Šumařově tváři ale vidím, že sám má určité chmurné myšlenky, a tak se pokusím to ještě trochu zmírnit. "Spíš jde o úsporné rozhodnutí a bůh ví, jak šikovný jsou ty mechanici na základně. Ale nejspíš jsi prostě na tu práci nejlepší. A tvoje zkušenosti za hranicemi Města ti taky určitě přidali body." Jeho zubatá odpověď mě donutí k úsměvu, a tak se vydám kupředu, jenže když se opožďuje s chůzí, tak se po něm ohlédnu. Povytáhnu obočí a ušklíbnu se na něj. "Já vím, že se na něj dobře kouká, ale pokud nepohneš a nebudeš se mnou držet krok, tak se ti brzy ztratí z dohledu," vyčiním mu za loudání a okukování. Na just samozřejmě ještě přidám do kroku. "Nefandi jsi. Jsi tak... druhý nejoblíbenější, přinejlepším," pronesu ještě přes rameno. A téměř uskočím, když se mi jeho prst zabodne mezi žebra. "Šumaři!" okřiknu ho tlumeným hlasem a zamračím se. Rozhlédnu se rychle kolem, zda jsme nepřitáhli moc pozornosti. Les je převážně tichý, ale jak potemnil, je také o dost děsivější a pln stínů. Najednou si uvědomuji, jak moc na ráně můžeme mít. "Tohle necháme na jindy, jo? Teď bychom měli pohnout."

Blinkey - 19. prosince 2019 10:05

soukromá zpráva od Blinkey pro "To by neměl být problém," pokývnu hlavou. Myslím tím jak zajít za ním večer tak i schovat takovou malou krabičku. V dílně se mi toho kolikrát víc ztratí. Vždycky něco někam založím a pak to musím celé převrátit vzhůru nohama než to znovu najdu. "Jsme tedy domluvení," vstanu od stolu, posbírám si své krámy a zamířím zpátky do svého doupěte. Rozmontovaný přístroj složím na hromádku další elektroniky. Tohle teď nepotřebuji musím dodělat ten závěr pušky. Nachystám si všechno potřebné na ponku, upnu závěr do svěráku a vyzkouším jak funguje. Hodně ztuha. Však taky je celý pokrytý rzí a špínou. Je tedy na čase vzít kartáč a pilníky a pustit se do práce s čištěním. Náhradních dílů do zbraní není nikdy dost. Každou chvíli se něco poškodí, praskne, zasekne. Pokud to jde vyměním kus za kus, ale ne vždy jsou po ruce a pokud to jde, tak vadnou součástku raději opravím. Zabereme to skoro dvě hodiny než to vypadá k světu a znovu se součástka do pušky leskne jako nová. Pořádně jí otřu aby na ní nezůstaly otisky prstů a uložím jí do krabičky kde přečká až bude potřeba. Pak tedy vyrazím na kopání těch brambor jak jsem slíbila.

Zlomyslnost - 29. prosince 2019 22:43

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Člověk míní, bůh mění. Tak se to aspoň říkalo za starých časů. Dodnes se to dochovalo ve Městě v různých parafrázích. Člověk míní, Pustina mění. Člověk míní, život mění. Jeden míní, silnější mění. Každopádně v našem případě teď sedí: člověk míní, major mění. Byl to totiž major Desmond Simons, který si Blinkey nechal předvolat do své kanceláře. Vojín, který došel za Blinkey oplýval přátelskostí a veselostí asi jako rezavý drát v oku. Nic překvapivého ani nového pod sluncem. Lidé s mechaniky prostě mluvili jako s něčím méně než člověkem. Byli jste pro ně divní, nedokázali vás pochopit. A tak se vás stranili. Major Desmond Simons "Právě včas, pojďte dovnitř, Blinkey," pronesl major Simons, když po zaklepání vešla Blinkey do jeho kanceláře. Stál u tónovaného skla, přes které bylo vidět do okolí. Nejenže bylo neprůstřelné, ale také nešlo zvenku vidět dovnitř. Rozhodně to byl luxus, kterého si major užíval. Zbytky staré civilizace vykukovali ostýchavě mezi špičkami stromů a jiné vegetace, jež se zde vcelku dařilo. Sám přešel ke svému stolu a sedl si k němu. Vytáhl z jednoho šuplíku desky s nápisem přísně tajné. Položil je na stůl, ale zatím je neotevřel. Prohlédl si trochu pochybovačně tvora před sebou. Nadechl se. Nenabídl jí, aby si sedla. "Pamatujete si na ten stroj, co jsme před třemi týdny nechali přivést z toho vědeckého centra?" položil řečnickou otázku. Mohla si být jistá, že to je řečnická otázka, protože jak by si nemohla nepamatovat na převážení toho obrovského krámu, co stálo život dva jejich koně a riskovali tím dost velkou část osazenstva základny? Přesun trval asi pět dní, kdy se museli jako kolona pomalu sunout zpět na základnu. A Blinkey tam byla s nimi, protože se musela ujistit, že přístroj přenesou v jednom kuse a odpojí jej správně a podobně. Dovezli jej do jedné z větších laborek, kam pak už Blinkey pořádně nepustili. Rozhodně ne bez dozoru. "Tehdy jste se vyjádřila, že na zprovoznění tohoto stroje bude dozajista potřeba víc hlav," pokračoval tedy major. Postavili ji tehdy před přístroj, co ani pořádně neviděla nakreslený, netušila na co to je a ještě po ní chtěli, aby jej opravila. Nemožné. Ne, dokud nebude mít celé plány a i tak to vypadalo... komplikovaněji než jsou obvyklé věci. "Město posílá výpravu s dalším mechanikem, který vám bude asistovat při této práci. Měli by dorazit snad do týdne." Ruku položil na desky na stole. "Jak vám asi došlo, tento přístroj je naprosto klíčový pro naši základnu. Jeho zprovoznění bude nejen důležitý pro nás, ale pro celé Město a zbytek světa."

Blinkey - 30. prosince 2019 20:32

soukromá zpráva od Blinkey pro "Majore," pozdravím když vejdu do kanceláře. S nějakým salutováním se neobtěžuji. Stejně nemám vojenskou hodnost a celé tohle je taková šaškárna. Jsem technik, opravuji věci. Nejsem voják a nikdy jím nebudu a ani mě to netrápí. Mám svou práci ráda a střílení po mutantech a nájezdnících ráda přenechám ostatním. Stejně jako buzeraci. Vyslechnu si co má Simons na srdci. Ve stoje s jednou rukou za opaskem s nářadím. Naštěstí jsem sebou nevzala Shit heada, takže o něj se starat nemusím. Aspoň tolik rozumu ještě mám. Jak se major pomalu dostává k věci obočí mi stoupá vzhůru protože nedokáži zakrýt vzrušení. Další mechanik. To je skvělé konečně si s někým budu moci konečně normálně promluvit, ale mnohem větší radost mám z toho, že se konečně budu moci znovu podívat na ten stroj, který našli. Už jsem pomalu přestávala doufat, že se toho dočkám a teď tohle. "Víte kdo z mechaniků to bude?" zeptám se. Je možné, že ho znám. Třeba nějaký můj spolužák. Nebo učitel? Možností je zkrátka příliš mnoho než abych jenom tak tipovala.

Zlomyslnost - 31. prosince 2019 09:51

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro "Poslal jsem žádost pro toho nejlepšího," odpověděl major stručně, ale pak přeci jen pokračoval s hrdostí v hlase. "Velení Města mě ujistilo, že to bude Magus Dominus." Hrdost v hlase byla najednou vysvětlená. Magus Dominus bylo označení pro opravdu šikovné mechaniky, kteří se už osvědčili na různých strojích a v různých podmínkách. Nezřídka takoví lidé sloužili občas i v armádě za zdí. Je to status, který by Blinkey mohla získat, pokud se osvědčí na této misi. Samozřejmě k tomuto postu je třeba již věřit i v náboženství mechaniků, nebo se tak tvářit. Ale v co jiného věřit, než ve stroje? Ale zpět k postu Magus Dominus. S tímto titulem se pohybuje maximálně šest mechaniků v celém Městě. Někteří jsou starší než uhlí, takže ty by nejspíše neposílali do Divočiny ani s doprovodem. Takže reálně zbývají tři. Šumař, Modrá a Járyk. Všechny tři Blinkey aspoň zběžně znala. Šumař byl odlišný tím, že byl původem z Divokých. Jako dítě jej přivedli do Města, když jejich kmen asimilovali. Nebo spíš děti z kmene. Žádní dospělí Divocí nikdy nechodili Městem. Tenhle původ byl něco, co jej trochu víc separovalo v rámci už tak separované skupiny mechaniků. Modrá byla jediná Magus Domina. Byla to drobná žena, přes třicet. Jmenovala se jinak, ale všichni jí říkali Modrá, protože se jí povedlo skoro pořád být špinavá od oleje a uhlí od obličeje, takže vynikaly její ledově modré oči. K tomu měla i krásně blond vlasy, které ale většinu času schovávala pod šátkem. Járyk byl trochu deformovaný. Na zádech měl hrb, který mu bránil v lezení pod stroje, takže se specializoval na drobné součástky. Byl opravdu schopný na opravování titěrných věcí jako byli hodinky a mikročipy. Ačkoliv nikdo ještě nebyl tyto čipy schopný pořádně využít, jak na to chyběla technologie. Všichni tři měli své mouchy, ale nikdo z nich nebyl vyloženě nepřátelský, či nesnesitelný. "Byl jsem vyrozuměn, že i Magus Excelence Kolibřík, jak vy mu říkáte, pomáhal s výběrem," dodal ještě major. I toho Blinkey znala, byl to její bývalý učitel. Správný chlap. Nebral si servítky, trochu nadával, ale vždy poradil a na nic si nehrál. A hlavně vždy držel při svých. I proto dostal tento titul, který byl tak trochu spíš jen administrativní. Hodně konzultoval s armádou a velením. "Předpokládám, že se o daného sapéra (mechanika), postaráte, ukážete mu, kde co je a zasvětíte jej do chodu naší základny."

Blinkey - 02. ledna 2020 19:35

soukromá zpráva od Blinkey pro "Jistě, spolehněte se na mě," přitakám a jen stěží potlačuji vzrušení nad touhle zprávou. to znamená, že nejsem zapomenutá. Že se o mé práci ví a mám tak příležitost pořádně zapůsobit. Musím to všechno připravit. Nachystat se a poklidit. Najednou mám tolik práce, že nevím kam dřív a nemám na to ani týden. "Je ještě něco co bych měla vědět ohledně příjezdu nového mechanika?" zeptám se nervozně přešlápnu z nohy na nohu. Nejraději bych se již viděla ve své dílně, ale bez povolení odejít nemohu a nejsem si jistá zda po mně nemá velitel nějaké další úkoly.

Zlomyslnost - 04. ledna 2020 18:18

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro "Až tu bude, dáme vám vědět," řekne zamyšleně major. "Bude mít nějaké další podklady k tomu přístroji. A nejsem si jistý, kdo z vás bude velet. Ve vaší hierarchii se opravdu nevyznám. Ale věřím, že si tyto drobnosti mezi sebou sami vyřešíte. Jen vám chci připomenout, jak je celý projekt důležitý." Pak posunul složku po stole. Stáhl z ní ruku. "Přečtěte si to. Je tam stále mnoho částí zatemněných, ale mělo by vám to poskytnout dost informací na to, abyste zvládla připravit halu a přístroj na příjezd toho dalšího sapéra. A přístup do skladu máte přednostní. Nicméně stále monitorovaný. Myslete na to. To bude vše."

Šumař - 05. ledna 2020 01:45

soukromá zpráva od Šumař pro "Tak teď o tom víš! Nebo se mě snad bojíš?" Nakloním hlavu ke straně, na tváři pobavený úsměv. Ano, baví mě ji dráždit, i když vím jak nebezpečné to je. Nebo... možná právě pro to. Mimoto je mi mé popichování rychle vráceno. Zazubím se. "Nech si to na naše rande, prosím. Nejvíce se naučím praxí." Ano, více méně jsem si ono rande vynutil, ale co už. Ona je dost schopná, aby se z něj kdykoli zvládla vymluvit... a já tak trošičku doufám, že se mnou bude chtít strávit čas, i když k tomu nebude nucená hrozbou smrti. "Možná..." Pokrčím rameny a rozhodnu se své obavy neřešit. Pravda je ale taková, že pokud chcete najít mechanika se zkušeností mimo Město... nu, tak těžké to není. Nelíbí se mi to, varovné zvonečky zvoní na poplach, ale stejně s tím nic nevzmůžu. Jen doufám, že se na Alici můžu spolehnout, kdyby se něco opravdu posralo. Že se na její zadek dobře kouká nekomentuji. Konečně, je to pravda. Jen ublíženě zakňučím, když zmíní, že jsem až druhý. "Ah, jak krutá jsi, ty sebestředná mrcho." Potřesu uraženě vlasy, ale než si stihnu stěžovat více, jsem okřiknut. Poslušně zmlknu, ale i tak mi na rtech hraje hravý úsměv. "Budu tě držet za slovo." Slíbím jí jen, když se zmíní, že to necháme na jindy a pak už pokračuji v tichosti.

Blinkey - 05. ledna 2020 11:37

soukromá zpráva od Blinkey pro "Rozumím," zamumlám, popadnu papíry a vytratím se z kanceláře. Ihned za dveřmi ale složku otevřu a začtu se. Jsou tam i mé poznámky, které jsem sepsala když při prvním ohledání. Ty přeskočím. Vím co se tam píše, mám schovanou kopii i když se to nemá, ale nehodlám nechat takové informace jen tak ztratit. Nejsem tak hloupá. Pomalu otáčím listy, zkoumám náčrtky, čtu diagramy a při tom se ještě stihnu vyhýbat ostatním, které potkám na chodbě. Mám už v tom jistou praxi a cestu do svého doupěte mám prochozenou tolikrát, že se tu vyznám i poslepu. Veškerá má práce je tímto odložena dokud neprozkoumám to co tu mám. Brambory, to určitě. Tohle je mnohem přednější než starat se o vlastní žaludek. Takže si zalezu k sobě a nevylezu dokud nebudu mít pročtenou celou dokumentaci.

Brian - 08. ledna 2020 22:28

soukromá zpráva od Brian pro Při vstupu do kanceláře Amandy Johanessové jsem zasalutoval. Ze zvyku. Až poté jsem si uvědomil, že už nejsem voják a pomyslil si: Bože ty jsi blbec. No nic, usmál jsem se a pozoroval kapitánku. Myslím, že by mohla být snem většiny chlapů. Mě by však zajímalo, co skrývá pod maskou dokonalosti? Jaká je pod tím vším? Jaká je, když se nekontroluje? Z myšlenek mě vytrhla její otázka. „Jo, jasně. Jsem tu kvůli doplnění pár zásob. Desinfekce v lékárničce, a tak…“ vylíčím popravdě, proč jsem zde. U toho si pozorněji prohlížím její kancelář, stěny, stůl. Copak mi to o ní poví?

Alice - 16. ledna 2020 20:07

soukromá zpráva od Alice pro Čekal nás ještě náročný výšlap. Náročný hlavně proto, že je to po tmě. Sice jsem ještě za dne věděla, kam se chci vydat, ale ve tmě jsou tyhle věci o něco náročnější. Nicméně po asi hodině opatrného a tichého stoupání se dostaneme na místo, které odpovídá mým požadavkům na přenocování. U kmene většího stromu, jež by mohl sloužit jako jedna stěna v domově liliputů, naznačím, že můžeme zastavit. "Skočím obhlédnout okolí, ty si zatím dej pauzu," prozradím Šumařovi své plány a kývnu ke kmenu stromu. Pak na pár minut zmizím, než se tiše vrátím na místo, kde jsem svého společníka zanechala. Na tváři mám konečně zase jednou úsměv. Uznávám, že je až příliš spokojený na to, aby nevypadal podezřele. "Tady můžeme zůstat," prohlásím a složím svoje unavené tělo vedle Šumaře, mezi vyčuhující kořeny stromu. Ujde mi slastné vydechnutí, když konečně nemusím stát na vlastních nohou. Ty si natáhnu před sebe a hlavu opřu o kmen stromu. Pak jí otočím směrem k Šumařovi. "Nastav ruku a zavři oči," řeknu a na tváři mám zase ten úsměv.

Šumař - 19. ledna 2020 00:34

soukromá zpráva od Šumař pro Jsem rád, že je po výšlapu, ne že ne. Mám samozřejmě vojenský trénink, ale jak už jsem se svěřil, po posledních pár dnech jsem více méně připraven usnout ať padnu kam padnu. I tak jsem ale vzhůru, zatímco Alice se vydá neznámo kam. Já jen slastně vydechnu, když se zády opřu o kmen stromu a chvíli si užívám možnost na nic nemyslet a vše ignorovat. Vše, kromě toho podezřelého úsměvu, co hraje na Aliciině tváři. Ano, možná jí trochu sluší, ale hromada varovných zvonečků, co mi zvoní v mozku se prostě přeslechnout nedá. "Co jsi udělala, někoho jsi zabila?" Pokusím se zavtipkovat, ale to už si Alice sedne vedle mě. Chvíli ji podezřívavě pozoruji, než tiše zamručím... a splním, co po mně chce. Zavřu oči a natáhnu k ní ruku.

Zlomyslnost - 19. ledna 2020 15:31

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Nic nečekaného se nestalo. Blinkey slyšela několik nespokojených zamručení od vojenských příslušníků, nicméně do nikoho nenarazila a s ničím neživým se také nesrazila. Než došla do svého cíle, zjistila jen to, že na přísně tajný dokument, co jí má toho spousty objasnit, je v něm dost začerněných informací. Vedení nemělo potřebu zatím sdělovat všechno rukám, co dělalo všechnu práci. V druhé části dokumentu našla i nákresy, které byly doplněny o další součásti přístroje. Helmu bude muset sestavit nejspíš celou, protože nic podobného nenašly, když jeli pro onen přístroj. Nákresy Helma Přípojný modul Zdroj záření Další zajímavou součástkou byl přípojný modul. Vypadalo to jako kovová rakev s otevíracím víkem. vzhůru. Průzory dovnitř byly z polymeru, co kdysi snad mohl být i nahrazen sklem. Ale z jejího ohledání věděla, že to sklo nebylo, neboť to bylo opravdu pevné a naprosto bez škrábanců. Díky této části přístroje získala Blinkey názor, že by se mohlo jednat o nějaký zdravotnický stroj, do kterého si vleze člověk právě do přípojného modulu. Poslední částí byl nákres zdroje záření. Z toho, co si Blinkey všimla popisu mohla soudit, že šlo o něco, co bude potřebovat velký zdroj elektřiny. S tím bude Blinkey rozhodně něco udělat než se vůbec budou moct pustit do samotné opravy stroje. Terminologie stroje se vztahovala k znalostem, jež jsou zapomenuté. Pro Blinkey bylo nemožné všechny detaily rozluštit, ale nejspíš by se jí podařilo vymyslet potřebné informace z nákresů a dalších poznámek. Možná by chtělo se ještě vrátit na to místo, aby se porozhlídla po dalších součástkách, ale to byl los do loterie. Jisté bylo, že Blinkey měla co dělat, aby vše přečetla a rozhodně to poskytovalo víc než jednu otázku, na kterou si mohla lámat hlavu celý den.

Zlomyslnost - 19. ledna 2020 16:05

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Kapitánka Amanda Johanessová Na jeho salutování se kapitánka trochu soucitně usmála. O nepatřičnosti jeho pozdravu se ale ani nezmínila. Zatímco odpovídal, tak sundala ruku ze zavřené složky. Zřejmě usoudila, že se hned k práci nevrátí. Minimálně než dojde pro zmiňované věci. "Ah, dezinfekce? Někde došla? A co je to a tak?" kontrolovala okamžitě Brianovu odpověď další otázkou. Zamrkala a naklonila lehce hlavu ke straně. Kancelář měla holé stěny. Díky tomu, že tady to opravdu nikdy neměl být domov, tak se kapitánka ani nesnažila s výzdobou. Byla tu maximálně nástěnka s jakýmsi rozpisem a malý stolní kalendář, luxus v podobě telegrafu. Kromě jejího stolu tu bylo i několik skříněk, všechny uzamykatelné a bytelné. Na jedné skříňce ve výšce stolu bylo několik přihrádek. Vlevo na stole stál kalíšek s tužkami. Na pravé straně stole se vrstvila hromádka papírů. Což bylo zvláštní, protože levá strana byla jinak naprosto volná. A lidé většinou dělají hromádku z věcí na straně, aby jim to nepřekáželo při psaní. Kromě toho, že má ráda ve věcech pořádek se toho o ní nedalo moc dozvědět. Tedy! Pak Brianovi zalétl pohled do jedné z poliček těsně nad zemí. Nenápadně tam vykukovala miska s napůl dojedeným jídlem a vidličkou. Také hned vedle tam stál hrnek od kávy. Lidé si normálně nesmějí brát věci z jídelny, ale u vyšších důstojníků se naprosto běžně dají dělat výjimky. Otázka tedy spíše byla proč se nenajedla v jídelně jako všichni ostatní? Co si Brian pamatoval, občas jí tam zahlédl, takže to nebylo nejspíš proto, že by se štítila ostatních.

Alice - 19. ledna 2020 16:18

soukromá zpráva od Alice pro Překvapeně se na něj podívám, když prohlásí to, co prohlásí. To zabolelo. Opravdu si myslí, že bych byla takhle nadšená z toho, že jsem právě někoho zabila? Dost mě to zklame. Myslela jsem, že Šumař není jedním z těch, co věří všem předsudkům, co lidi o psionicích jsou. Nejsme roboti na zabíjení. Nejíme malé bezbranné děti. Mám chuť to kontrovat nějakou poznámkou na mechaniky, nebo Divoké. Ale místo toho jen protočím zřetelně oči a v duchu ho otituluji blbcem. "Jo, jasně a nesu ti jeho srdce," ušklíbnu se na něj a počkám až poslušně zavře oči. Vteřinku či dvě uvažuji o tom, že bych mu plivla do ruky za ten komentář. Ale pak přeci jen zvítězí mé dospělé já a rozhodnu se to nechat být. Vytáhnu z kapsy drobný strojek s dvěma ručičkami na ukazování času. Položím mu do ruky hodinky, kterým chybí sklíčko. Samozřejmě, že nejsou funkční, ale kdyby je mohl někdo opravit, tak by to měl být sapér. "Otevři," pobídnu ho. "Jsme kousek od města. Zítra ráno půjdeme jižně a měli bychom se tam dostat," dodám na vysvětlení. "Když to opravíš a prodáš, tak dostaneš za to slušné peníze," nabídnu alternativu k tomu, co jsem původně myslela a raději ani neřekla. Krátce se pousměji a otočím pohled k prostoru před námi. Tma nás přívětivě kryje a já si vychutnávám klid nechození. Noční zvuky mě děsí a fascinují zároveň. Proto se hlásím na každou misi za zeď. Nechci nic dokazovat generálovi, ani donutit jeho manželku k šedinám. Je to tenhle pocit noci, klidu a odlesk něčeho, co bylo snad předtím. Než byla planeta takhle poničená.

Šumař - 20. ledna 2020 07:18

soukromá zpráva od Šumař pro Překvapeně zamrkám, když se mi v ruce objeví něco lehkého a kovového. Opatrně otevřu oči, jak úplně nevím co čekat, vlastně z části čekám i kulku jako součást nějakého podivného zvyku psioniků. Ovšem, když si všimnu toho, co v ruce vlastně mám, celkem rychle zvítězí mé sapérské já. Sáhnu do brašny a vytáhnu ubrousek, stejně jako sadu "nářadí", pokud se tak dá říkat ručně vyrobené hromadě věcí. Otevřu strojek a chvíli se zaujatě přehrabuji v jeho soukolí, než zamručeně přikývnu. "Zrezlý a chybí mu pár koles... V Omeze něco mít budou." Kývnu, strojek zase zavřu a pečlivě zabalím do ubrousku, než to schovám zpět v brašně. "Prodat? Co? Teda... můžu, jestli chceš půlku výdělku nebo tak, ale... nechce se mi." Pokrčím prostě. "Líbí se mi. Děkuju. Budeš ho po opravě chtít vrátit?" Nakloním hlavu na stranu. "To sklíčko bude trochu větší problém, ale nic co by se nedalo zařídit." Usměju se. "Teď mám pocit, že něco dlužím já tobě..."

Blinkey - 20. ledna 2020 21:53

soukromá zpráva od Blinkey pro Studuji dokumentaci a vedle si dělám výpisky toho co je potřeba připravit, prozkoumat, vyrobit. Je toho hondě. možná až příliš mnoho. Rozhodně víc než mohu zvládnout v takhle malé dílně, ale rozhodně udělám co bude v mých silách. Nejsem technik jen tak pro nic za nic a pokud sem dorazí i Magus Dominus tak nesmím nechat zahanbit. Nakonec si ještě ofotím modráky fotoaparátem který vlastním. Filmu mám málo a potřebuji šetřit, ale na tohle toho nelituji. Kdo ví co se později semele. Klidně by mi to mohli zase sebrat. Takhle budu mít zálohu pro všechny případy. Jakmile mám tohle hotové lehnu si do postele. S rukama pod hlavou zírám do stropu a přemýšlím co jsem to vlastně viděla. Největším problém bude napájení. Sehnat takové množství energie jaké to zařízení požaduje není jenom tak. I kdybych zapnula všechny naše generátory na plný výkon tak by to nestačilo. tohle bude chtít něco pořádného, ale kde to tady získat to opravdu nevím. Nějakou dobu ještě sním s otevřenýma očima. Představuji si jak to všechno běží a co by to tak mohlo dělat. Úplně vidím sebe samu jak si nasazuji přilbu a ulehám do modulu. Víko se za mnou zaklapne a já skrze sklo vidím ustarané tváře svých kolegů. Pak se to spustí a... a nic. Kdo ví jak to bude probíhat ve skutečnosti. Povzdechnu si spustí nohy z postele a posadím se. Zakroužím hlavou abych si uvolnila ztuhlý krk až mi zapraská v páteří a napiji se vody, kterou mám v plecháčku. Je na čase přikračit k dalšímu kroku a tím je prohlídka samotného zařízení. Je potřeba všechno přeci připravit před návštěvou takové osobnosti, která sem míří. Všechno hezky vypulírovat a samozřejmě zjistit co nejvíc se dá. Cokoli co nebylo v dokumentaci. Nemá cenu to odkládat. Vezmu si sebou to nejdůležitější co bych mohla potřebovat, tedy nástroje a vyrazím do skladiště.

Alice - 21. ledna 2020 21:35

soukromá zpráva od Alice pro Je to jako pozorovat dítě, co dostane nějakou novou zajímavou hračku. Okamžitě se odtrhl od okolí a začal se plně věnovat rozebírání toho malého přístroje. Opatrnost a preciznost s jakou pracoval, byla fascinující. O to víc, že musel v téhle tmě opravdu šponovat oči, aby vůbec něco viděl. Mlčím a pozoruji ho. "Ne, nech si to, je to dárek od cesty," ujistím ho rychle, potěšená tím, že jsem naprosto přesně odhadla, že se mu něco takového bude líbit. Na druhou stranu to u sapérů asi nikdy není těžké. "Jsou tvoje, nechci za to nic." Zavrtím hlavou odmítavě. "Měl bys jít spát. Vezmu si první hlídku. Pak tě probudím," pobídnu jej.

Zlomyslnost - 28. ledna 2020 20:15

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Blinkey fotoaparát je skutečně něco. Patří mezi úplně stařičké polaroidy. Ihned se tak vytiskl ten obrázek na fotopapír. A těch je po čertech málo. I když se nějaké dochovali, lidi je neuměli používat, ani poznat, a tak většinou je nechali shnít venku na dešti, nebo se s tím nikdo neobtěžoval při hledání v prvním případě. Blinkey měla k dispozici ještě tak 15 fotopapírů. Co se týče energie, je to komplikované. O tom žádná. Generátory pro základnu Omega mají omezený výkon. Za to jsou ale opravdu dlouhodobě funkční, s lehkou údržbou a vysokou důvěryhodností. A to přesně armáda chtěla. V současném světě šlo o udržitelnost a funkčnost. Nicméně, pokud by se došlo do město, co je kousek od základny, možná by se našel i vhodný generátor. Nebo cokoliv, co by mohlo poradit, jak se k celé věci postavit. Jako obvykle, když se Blinkey zanořila do myšlenek, naprosto zapomněla na okolní čas. Už dávno minula doba oběda a vlastně se blížila doba večeře. U skladiště, jako skoro vždy někdo hlídal. Byl to středně vysoký muž v uniformě - jak jinak. Opíral se o zeď dokud neviděl, že se někdo objevil za rohem. Neochotně, ale rychle se odlepil od zdi a narovnal se, jak se od něj očekávalo.

Zlomyslnost - 28. ledna 2020 20:18

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro //Nechám na tobě, jak si popíšeš řádění ve skladu a tak. Ale tohle skladiště by mělo být víceméně plné starších dílů, přístrojů, co buď fungují, ale nikdo neví na co, napůl fungují, nebo vůbec. A nějaké tvoje nástroje. Máš tam přístup převážně jen ty a vyšší velení. Pak je ještě jedno skladiště a to bylo již tedy opravdu hlídané. Tam se smí jen s povolenkou a je také neustále hlídáno. :)

Blinkey - 30. ledna 2020 16:58

soukromá zpráva od Blinkey pro Já si na nějaký protokol příliš nepotrpím. Takže tento prohřešek proti řádu zcela přejdu. Nezajímalo by mě ani kdyby stráž spala. Nemám potřebu někoho buzerovat. Mám důležitější věci na práci než je bonz. Takže jenom mávnu na stráž a zanořím se do skladu. Rozsvítím si a přehlédnu ten prostor plný harampádí. Podařilo se nám tady toho nastřádat docela dost. Otázka je zda to bude stačit, ale už teď vím, že odpověď je záporná, ale pokusím se udělat co jenom budu moci. Z police vezmu desky se seznamem materiálu a začnu to procházet. NE, že bych si nepamatovala co tu tak je, ale pomáhá mi to soustředit se. Také si odsud mohl něco vzít i někdo jiný. Proto je lepší udělat inventuru. Procházím se mezi regály. Nakukuji pod plachty. Přerovnávám materiál a trochu třídím to co by se mi mohlo hodit. Hlavně různé kabely, hliníkové rámy, svorky. Dělám si předběžnou hromadu toho co by se mi mohlo později hodit. Zabereme mi to hodně času. Teprve až protestující žaludek mi dá vědět, že jsem se zase zabrala do něčeho a nesledovala hodiny. Okamžik se rozmýšlím zda ho neignorovat a nepokračovat v práci, ale když už jsem vynechala oběd tak večeři bych si dát měla. Opustím sklad a zamířím do jídelny ulovit něco k jídlu pro sebe.

Brian - 31. ledna 2020 22:56

soukromá zpráva od Brian pro „Ano, došla v kuchyňské lékárničce. Prázdné lahvičky jsem předal skladníkovi Damienovi.“ Podám hlášení. „A tak – špatně jsem se vyjádřil, pardon. Myslel jsem, jestli zde nemáte něco třeba k vyzvednutí pro náš sektor. Vzal bych to při jednom.“ A opět k ní pošlu milý úsměv. Mám na mysli samozřejmě třeba nějaké zásoby. Příděl pro kuchyni. Pak pohlédnu na poličku a napadne mě to stočit ku vtipu: „Třeba odnést to nádobí – pokud už nebudete.“ Mrknu na ni. „Chutnalo Vám? Jíte asi ráda o samotě, že?“

Zlomyslnost - 04. února 2020 21:48

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro "Ah, tak, ano," začne pomalu přikyvovat hlavou, když se celá situace stane pro ní srozumitelnější. Vytáhla jakýsi šanon a položila si ho na stůl před sebe. "Dezinfekce u kuchyně, hm... koukám, že bude potřeba doobjednat," poznamená si polohlasně pro sebe Johanessová, když rychle přejíždí prstem po řádcích, než si na tom správném místě poklepe. Zvedla k němu pak pohled, když pokračoval s dalším vysvětlením. Už, už se nadechovala k záporné odpovědi - což Brian poznal podle toho, že nasadila jakýsi omluvný úsměv - když Brian nečekaně pokračoval a celé to stočil na její špinavé nádobí. Znatelně ji překvapil, jak se zarazila a ohlédla směrem, kam ukazoval. "Ah," poznamenala pouze a když se obličejem otáčela zpět, ve tvářích měla růžovou. "Ne, nic, takového, spíš se mi daří poslední dobou nestíhat, jak se celá akce protahuje a major si žádá naprosto detailní výpisy a nechává-" Opět se zarazí a omluvně se usměje. "Omlouvám se, na to jste se neptal," řekne, vstane od stolu a dojde pro ono nádobí. "Bylo to... dobré," zaváhala opravdu jen na maličký okamžik. Možná si ani nebyla jistá, které z těch jídel to bylo. Možná prostě neměla tušení, co jí, když pracuje. "Děkuji."

Zlomyslnost - 05. února 2020 22:21

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Blinkey měla to štěstí, že ji žaludek upozornil těsně po tom největším návalu. Stolu už se pomalu vyprazdňovali, fronta nebyla téměř žádná a jídla ještě poskrovnu bylo. Dokonce tu viděla i známé tváře. Například Damien seděl u jednoho z prázdnějších stolů, jako obvykle se věnoval jídlu. Několik stolů s vojáky se hlasitě bavilo. Blinkey došlo, že se blíží pátek. Večerní volná zábava zítra, co mají vojáci a všichni za odměnu. Pouští se hudba, tančí se, pije se zde pálená pálenka a tak podobně. Nálada je pro ty, co nemusí držet hlídku o dost uvolněnější. A od doby, co se tyto pátky zavedli, tak se morálka docela dost zvedla. Jednou z věcí, co se díky tomu v pátek provozovalo, byli neoficiální zápasy, kde se sázelo na vítěze. Neoficiální proto, že vedení se na nich neobjevovalo. Sázky byli většinou nižší, jak tu peníze neměli takovou váhu, ale rozhodně to bylo něco, na co se lidé těšili. A někdy se sázelo i pomocí předmětů, nebo služeb. Od týdenního přídělu dezertů až po exkluzivní přístup do nějakého skladu či osobní zbraň. Brian zde nebyl. Nicméně se u jednoho stolu sešli o oba kapitáni a přiměřeným hlasem spolu cosi probírali. Soudě podle úsměvů to vypadalo, že to ani není pracovní záležitost. Rozhodně ale byli v dobrém rozpoložení. Samozřejmě Blinkey si mohla sednout i sama ke stolu, kde by ji nikdo neotravoval a v klidu se nadlábnout a pokračovat v práci.

Blinkey - 06. února 2020 11:01

soukromá zpráva od Blinkey pro Naberu si co zbylo. Nejsem zrovna vybíravá, takže sním cokoli přede mne někdo postaví. To spíš občas jíst zapomenu než, že by mi něco nechutnalo. S miskou a hrnkem kávy se rozhlédnu kam se posadit. Udělám první krok abych si vybrala nějaké klidné volné místo kde bych mohla v klidu přemýšlet, ale pak si vzpomenu na ráno. Otočím se a zamířím ke stolu kde sedí Damien. On vlastně po mně něco chtěl. Něco schovat, ale celý den jsem ho neviděla tak by bylo lepší to vyřešit hned ať mám pak později volné ruce. Bez ptaní položím svůj příděl na desku a odsunu si židli přímo naproti Damienovi. Posadím se, usrknu kafe a pustím se do jídla. "Takže, ještě pořád to potřebuješ?" zeptám se po sežvýkání několika soust. "Za ty brambory se omlouvám, ale zavolal si mě velitel a hodil na mě další práci." Pro jistotu vysvětlím jak to bylo aby na mě nebyl naštvaný, že jsem se neukázala. Na to jsem si také vzpomněla teprve teď když jsem ho znovu spatřila.

Zlomyslnost - 08. února 2020 22:51

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Damien k ní zvedl pohled, sotva si přisedla. Tak trochu se tvářil, jako kdyby jej při něčem přistihla. Rychle se rozhlédl kolem, než se jeho oči ustálili na jejím obličeji. "Jo, pořád," prohlásil na půl úst a pokračoval v jídle, ačkoliv nyní jedl v pomalejším tempu. Při jejím vysvětlování se opět na ni podíval. Neměl moc čitelný výraz, ale zdálo se, že poslouchá a dokonce i tomu věří. "Jo, začíná tu být docela dost rušno," dodal na její omluvu. "Má přijet ta speciální delegace, co? Za den, nebo dva?"

Blinkey - 09. února 2020 11:01

soukromá zpráva od Blinkey pro "Dobře dobře, kdybych nebyla u sebe v dílně tak jsem ve skladu. Mám tam toho hodně co dělat," upozorním Damiena aby mě zbytečně nehledal. Ne že by to jindy bylo tak těžké, ale čas od času musím i jinam něco opravit. "Hele víš něco o tom kdo se k nám blíží?" snažím se vyzvědět ještě nějaké drby. Musím přiznat, že jsem hodně zvědavá. Ne tak zvědavá jako na nové objevy, ale i tak je to pořád hodně. Víc než normálně když se jedná o lidi v mém okolí. Mezitím do sebe láduji obsah talíře před sebou. Chci to mít rychle za sebou abych se mohla vrátit k tomu co mám rozdělané. Dokonce na chvilku i vypnu a nemyslím na to co všechno potřebuji vyřešit. Čas od času je to dobré pro zdraví. Počítám s tím, že později si již tolik neodpočinu. Určitě mě zapřáhnou a nebude chvilka oddechu. Ne, že by mi to vadilo. Ráda pracuji a tohle bude jistě zajímavá zkušenost. Pořádná výzva.

Brian - 10. února 2020 21:10
	soukromá zpráva od Brian pro „Neptal…“ Přitakám. „…ale pokud Vám to odlehčí na srdci, můžu být na chvilku Vaší vrbou.“ Usměju se a přebírám nádobí. „Když člověk nestíhá, všechno na něj padá a neví, kde mu hlava stojí - je nejvyšší čas zpomalit.“ Zasměju se.

Zlomyslnost - 14. února 2020 20:54

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro "Ve skladu? Už tě povolali zase k tomu stroji, co se dotáhl před měsícem nebo kdy to bylo?" zeptal se zájmem Damien. "Nebo něco pro majora?" "Koho přesně myslíš?" zeptal se a pokračoval v jídle. "Myslíš ty, co jsou poslední z Města?" dodal vzápětí otázku a pak pokrčil rameny. "Něco málo jsem zaslechl. Například vím, že by měli být jen dva. Nějaký venkem trochu zocelený špičkový sapér a SPJ jako doprovod, ale jména nevím. Ty něco víš?"

Zlomyslnost - 14. února 2020 21:27

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro "Děkuji za nabídku, ale to bude dobré, nebudu vás obtěžovat, Briane," pousmála se trochu odměřeně nebo možná zaskočeně kapitánka a sledovala jeho počínání. "Kéž by to šlo aplikovat v životě v armádě. Ale obávám se, že jestli nesplním požadavky, umřeme tady všichni hlady do čtyř měsíců a to nechceme ani pro sebe, ani pro subjekty, to by byl-" kapitánka se zarazila. Rychle zamrkala, vyděšená evidentně sama sebou, co to řekla. "Vy jste takový poklad. Počkejte, něco pro vás mám," pronesla rychle a otočila a odspěchala k zadním dveřím. Rychle do nich vešla, cosi malého a stříbrného vzala z poličky a donesla to zpět. "Za vaše trable. Ano? Nikomu to neříkejte, že jsem vám ji dala, nebo vám utrhnou ruce," pokusila se pousmát kapitánka, ale v jejím výrazu bylo napětí. A to, co mu předávala? Díky jednoduchému slovu bylo naprosto jasné, o co se jedné. O čokoládu. Pravou čokoládu. Ještě ze zásob ze starého světa. Jak je to dlouho, co ji ochutnal Brian? Kousek čokolády, co by se mu rozpustil v ústech? A teď jí měl celou tabulku.

Blinkey - 17. února 2020 16:24

soukromá zpráva od Blinkey pro "Jo, jo, Ten stroj," pokývám spokojeně hlavou. Možná bych se na něj měla jít po večeři podívat. Nebo až ráno? Je to těžké rozhodování. Spát asi nebudu moci ani kvůli jednomu. Z přemýšlení mě proberou až další Damienovi otázky. "Noo," protáhnu, "vím, že to má být Magus Dominus, ale nevím kdo konkrétně. Popravdě se na tu návštěvu docela těším. Málokomu se podaří pracovat po boku takové kapacity. Jo jestli potřebuješ ještě někde něco opravit nebo vyrobit, tak teď máš poslední příležitost, nevím v jakém zápřahu potom budu, ale zřejmě na nic jiného asi čas nebude, tak abys nelitoval," spiklenecky na něj mrknu jedním okem. V tom se mi pod šaty něco pohne. To se Shithead probudil a přilákán vůní jídla vykoukl z kapsy. Vezmu tedy kousek zeleniny a dám mu ho schroupat. Při tom ho podrbu na hlavičce.

Zlomyslnost - 19. února 2020 22:42

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Damien povytáhl obočí, když se Blinkey tak trochu ztratila ve svých úvahách. Po tváři se mu vzápětí rozlil pobavený úsměv. Dokonce se i krátce a tiše zasmál se rty schovanými za hranou dlaně. Jeho tvář tato pozitivní emoce docela dost změnila. Omladila, zlidštěla a prostě tak nějak... zpřístupnila. Zavrtěl pak hlavou. "Takhle nadšenou jsem tě snad ještě neviděl," pronesl na vysvětlenou. "Asi si zařídím, abych byl u toho, až přijdou, abych viděl ten tvůj nadšený výraz znovu." Neznělo to skoro vůbec škádlivě, spíš upřímně. "No když se nabízíš, tak pár věcí ještě na opravdu mám. Třeba ten kolec, co používám by potřeboval opravit u kola. Ale hlavně nějak pročistit čerpadlo. Zdá se mi, že se zasekává. A já bych nerad nosil vodu po celé zahradě v kýblech..."

Blinkey - 20. února 2020 16:46

soukromá zpráva od Blinkey pro "Ale no tak. Si snad myslíš, že nemám nikdy z ničeho radost? To jenom, že celá tahle vojenská soudržnost nebo jak tomu říkáte mě prostě nebere. Teď si aspoň budu mít s kým odborně promluvit to je celé," ohradím se, protože se mě to trochu dotklo. Mám pocit, že si ze mě dělá legraci a to se mi nelíbí. Já nechci být někomu k smíchu. Proto raději sklopím pohled k talíři a začnu po něm vidličkou honit poslední sousta. "Zkusím si na to zítra udělat čas. Minimálně na to čerpadlo. Pro jistotu se ale raději připomeň kdybych zapomněla. Mám toho hodně," slíbím ještě, že se na to podívám. Pravděpodobně to bude jenom zanese. Doufám. Ne jako minule, kdy tam někdo hodil kus igelitu a celé se to díky tomu málem uvařilo. Jediné štěstí toho dotyčného bylo, že jsem nepřišla na to kdo je za to zodpovědný. Taková neúcta ke strojům. To mě opravdu dokáže vytočit. Se tady mohu rozkrájet aby všechno řádně fungovalo i když je to napůl rezaté a pak přijde nějaký hlupák a celé to zmrší. Navíc ani nečtou návody. Nesnáším lidi, kteří přijdou k něčemu co vidí poprvé v životě a začnou jen tak náhodně mačkat tlačítka a zjišťovat zda jim to náhodou nebude fungovat. Že já se vůbec snažím. Ale nesmím se zbytečně rozčilovat když mě čeká tolik příprav. Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu. Pošimrám svého mazlíčka, který se cpe brokolicí a hned se cítím o něco lépe. "Jestli to je všechno tak já už půjdu."

Zlomyslnost - 23. února 2020 18:24

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro "Ne, to jsem říct nechtěl," odmítl klidně její nařčení Damien. "Jen jsem tě nikdy neviděl mít takovou radost. To bylo všechno, co jsem řekl." Dál se však za sebe nepřimlouval a nechal ji ve své přemýšlivé a trochu naostřené náladě. Pomalu přikývl, když se rozhodla, že audience u ní skončila. Jen se mírně pousmál, když viděl jejího malého společníka, jak se spokojeně láduje brokolicí. "Zkusím se dneska stavit," dodal ještě. A s tím ji klidně nechal odejít.

Blinkey - 24. února 2020 19:02

soukromá zpráva od Blinkey pro Přikývnu, vstanu, popadnu své nádobí a odnesu je na vyznačené místo aby je mohl někdo umýt. Což naštěstí nejsem já. Jednou jsem měla službu v kuchyni a moc se mi to nelíbilo. Jsem ráda, že mě se to většinou vyhýbá a jsou tu na tuto pozici lepší kandidáti. Z jídelny zamířím rovnou zpátky ke skladu, ale na křižovatce se zastavím. Pohlédnu vlevo kudy se jde k normální budově s obyčejnými surovinami. Pak pohlédnu vpravo, kde jsou uložené ty důležitější věci. Nakonec neodolám a zahnu do té střežené části. Připravím si propustku, protože tady jsou kontroly mnohem přísnější, ale právě teď mám oprávnění tu být a tak toho hodlám náležitě využít. "Jdu zkontrolovat přístroj zda je všechno v pořádku," vrazím vojákovi před oči velitelem podepsané lejstro a čekám až mi odemkne a pustí mě dovnitř abych si mohla prohlédnout ten poklad kvůli kterému je takové pozdvižení.

Brian - 25. února 2020 23:18

soukromá zpráva od Brian pro "...pro subjekty... " Jéžiš, že oni na nás zase něco testujou. Osobně mě už je jedno, jestli mě plánují obětovat na své vojenské pokusy, jelikož to mám stejně za pár. A s vidinou blízké smrti, s kterou jsem už nějaký čas srovnaný, pozoruji sám na sobě, jak jsem k některým věcem, řekl bych, až laxní. Jak překvapivé zjištění. Možná i smutné. Možná právě naopak. Vždycky jsem miloval černý humor. Na podávaný dáreček ve formě čokolády vyvalím oči. "Panečku!" Neskrývám radost. "Ovšem tohle Vám nemůžu udělat. Ani by mi nechutnala, kdybych ji musel jíst na tajňačku sám. To je takový sobecký." Ulomím si zhruba třetinový kousek i s alobalem a zbytek ji vtisknu do ruky zpátky. "Mockrát děkuji! Jste laskavá." Usměju se a chystám se k odchodu.

Šumař - 03. března 2020 00:46

soukromá zpráva od Šumař pro "Jsi si jistá?" Zvednu k Alici pohled, zatímco rukama stále zkoumám onen strojek. "Něco takovýho by se dalo opravdu draze prodat... znal bych i kupce. Měla bys na pár měsíců vystaráno." Nabídnu jí, i když upřímně, odtáhnout mě od toho by v tento okamžik bylo takřka nemožné. "Jak myslíš." Pokrčím rameny a chvíli ji zvědavě pozoruji. Snaží se koupit mou důvěru, nebo to bylo opravdu jen přátelské gesto. Člověk se naučí být kolem lidí opatrný. Přesto mi Alice nezní jako někdo, kdo by byl takhle proradný. "Děvče, ještě pár hodin si s tímhle budu hrát, klidně jdi spát, já tě pak vzbudím. A neboj, budu dávat pozor. Potřebuješ se vyspat snad víc než já." Usměju se na ni.

Alice - 05. března 2020 21:13
	soukromá zpráva od Alice pro "Jsem. Peníze nepotřebuju, koupu se v nich, až mi lezou ušima," pousměji se a zavrtím hlavou. "V žádným případě. Nevěřím ti ani za mák a stejně na to pořádně nevidíš. Jdi spát, hrát si s tím můžeš zítra až dorazíme, " odmítnu odhodlaně jeho nabídku. "Nebo ti to seberu. Tak?" ujmu se dokonce i výhrůžky jako své zbraně.

Zlomyslnost - 05. března 2020 21:23

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Alice s Šumařem zvládli další noc v Pustině. I když byli určitě oba dva velmi schopní, potřebovali i pořádnou kupu štěstí, že se jim ani jeden z Divokých po celý zbytek cesty nepřiblížil. Přesně jak Alice předpovídala, dostali se k základně hned ten druhý den. Vstali ještě před svítáním a zahlédli budovu Omegy sotva po třech hodinách chůze. "Tak, už konec soukromí," promluvila na Šumaře Alice, když se přibližovali, oba dva s rukama nad hlavou, aby základna nebyla na pochybách, že přichází v míru. Aliciin obličej trochu pobledl, ale sama na tom trvala, že musí protokol dodržet. Desítky nohou duněly směrem k nim. Alice se zastavila a ohlédla se na Šumaře a rozverně na něj mrkla. "Máme i diváky," poznamenala a kývla hlavou k oknům, ve kterých se tiskly další tváře. Vojáci se objevili na střechách, dalších několik je obestoupilo. Všichni se zbraněmi a připravení je na ně použít, když udělají nějakou hloupost. "Identifikujte se!" "SPJ32, Alice Portrová, doprovod, pane,"zahlásila vzorově Alice. A vlastní pojmenování se a upozornění na tajný úkol nechala na Šumařovi.

Zlomyslnost - 05. března 2020 21:53

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro Voják důkladně zkontroluje lejstro a dvakrát se podívá z papíru na ni a zase zpět. Nicméně pak kývne a vrazí jí papír zpět do rukou. "Můžete dovnitř," souhlasil a ustoupil tak, aby bylo jasné, že jejich interakce je u konce a on jí nebude v cestě překážet. Přístroj byl majestátní, úžasný, komplikovaný, nepochopený, ohromný, tichý, rozbitý, nový a starý zároveň, zaprášený, cizí a přitom tak toužebně povědomý. A Blinkey ho měla zatím celý pro sebe. Nebyl nikdo a nic, kdo by ji rušil od zkoumání tohoto přístroje, který byl tak důležitý, že sem přijede další sapér. Hodlala se jen kochat? Šťourat do něj? Pobýt tu chvilku a pak jít spát? Nebo se zase nechala unést prací? *** "Přicházejí! Už jsou tady!" ozvali se vzrušené hlasy ráno, když šla Blinkey na snídani. Nebylo těžké odhadnout, co se děje. Vojáci, co nebyli ve službě a normálně by se loudali na snídani se začali tisknout k volným oknům základny. Nebylo jich moc, většina byla neprůsvitná, ale občas šlo nějakým místem zahlédnout to, co se dělo venku. Celou k základně šli dva jedinci. Muž a žena. Oba dva měli ruce nahoře, jakoby se vzdávali. Šli pomalým krokem. A pak se zastavili. Vojáci je obestoupili s připravenými zbraněmi. Bylo docela zvláštní vidět dva lidi, jak došli až sem k základně. Daleko od Města, daleko od jiných zbraní a karavan. Jen dva lidi. Muž měl jen jakýsi batoh, žena u sebe neměla vůbec žádné zavazadlo. Dle barvy její zašpiněné uniformy nebylo pochyb o tom, že ona není sapér, je to speciál. Takže ten muž musel být Šumař. Ano, Blinkey ho dokázala identifikovat.

Zlomyslnost - 05. března 2020 22:00

soukromá zpráva od Zlomyslnost pro "No... to nestojí za řeč," pousmála se tím stejným roztěkaným způsobem i ona. Trochu zmateně stála s částí čokolády v ruce. "Hezký den, Briane," zavolala ještě za ním, když odcházel pryč. Možná si to Brian vsugeroval, ale když zahnul za roh, jako kdyby vydechla. Snad nespokojená tím, jak se jejich rozhovor vyvinul? Nebo něco jiného? Ať to bylo jakkoliv, tak Brian mohl jít do kuchyně, nebo dělat něco jiného, nijak mu v tom nebránila. A co víc, v ruce držel dobrou třetinu čokolády! Během chvilky cítil, že trochu povoluje její tvar v jeho rukou, jak reaguje na teplo z něj vyzařující. Bylo by tedy nejspíš dobré sníst si ji co nejdřív, nebo ji naopak někam schovat, či vyměnit za něco, po čem Brian toužil. A protože už nepatřil do vojenského soukolí, nikdo jej nenaháněl na nástup, nebo jiné věci a Brian si tak trochu mohl naložit se svým časem podle jeho plánů.

Zlomyslnost - 05. března 2020 22:01
	soukromá zpráva od Zlomyslnost pro //Dávám ti prostor popsat Brianův normální den, nebo třeba co zrovna dneska hodlá dělat a tak :) Snad budeš mít jak reagovat :)

Blinkey - 07. března 2020 14:42

soukromá zpráva od Blinkey pro Ráno je opravdu těžké. Vůbec jsem nespala. Prostě to nešlo. I když jsem si někdy hluboko v noci šla lehnout stejně jsem neusnula. Pořád jsem před očima viděla nákresy a schémata a výpočty. Měla jsem toho plnou hlavu, že jsme to nakonec vzdala a šla raději čistit čerpadlo jak jsem slíbila. A teď za to trpím. Zdá se mi, jako by mi do očí někdo nasypal písek a ani zdejší dobrá káva příliš nepomáhá a že už jsem jí do sebe nalila pořádné množství. Ozve se volání a já reaguji dost se zpožděním, takže nejlepší místa jsou již zabraná. Přesto se mi podaří něco málo vidět. Takže Šumař. Dobrá. Dobrá. To půjde. Hlavně nebát nervozní. Tedy doufala, jsem, že se mi nakonec podaří někam si zalézt a trochu si odpočinout, ale to bych neměla být já aby se mi nestalo něco takového. Nechám tác a všechno ostatní na místě. Teď nemám čas to uklízet a rozběhnu se do své dílny, kde se pokusím to dát trochu do pořádku. Aspoň si srovnat nářadí ať to nevypadá, že jsem velký bordelář, trochu zamést. Jo a taky si schovat svoje prádlo. Snad to stihnu než mi sem přijdou.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR