Andor.cz - online Dračí doupě

Staří bohové ještě nejsou mrtví. Ale jsou jejich válečníci dostatečně silní?

Mladá paladinka řádu Lvího srdce pluje směrem k Zeleným ostrovům s jasným posláním. Vyšetřit smrt jednoho z mistrů řádu, Flynna Hadobije.

"Země na obzoru!"
Hrubý hlas muže na hlídce probudí posádku. A také jejich jediného pasažéra. Going Merry je malá rybářská loď a pasažéry nebere často. Zvláště pokud jde o elfy a ženy. V tomto případě však museli udělat výjimku.
Mladá dívka se dostane na palubu co nejrychleji mohla. Po její pravici pomalu leze slunce přes obzor a naskýtá se tak pohled na nádherný severní úsvit. Oči elfího děvčete jsou však upřeny jiným směrem, přímo na sever. Skrz obláček páry od jejích úst pozoruje stále se zvětšující skálu, která znamená jediné. Její cesta je u konce a ona dorazila k Zeleným ostrovům.

Když jí její nadřízení sdělili její úkol a směr její cesty, snad se i těšila na teplejší podnebí někde kolem rovníku. Žel, není tomu tak. Zelené ostrovy patří mezi nejseverněji položené obydlené ostrovy. Většina ostrovů je pustá. Kde se nenachází skála, tam je bažina. Vskutku nehostinné místo k životu. Kdysi dávno tu vládli orkové a všude se dá narazit na stopy jejich dávné přítomnosti. Dnes už zde však žijí téměř výhradně lidé.
Loď připlouvá k největšímu z ostrovů, Orklandu. Dívka ze svého místa na přídi lodi nemůže vidět nic než pustou skálu. Čím blíže jste, tím hrozivěji se trčí do výšky. Vody jsou zde bezpečné, pokud se nepřiblížíte ke skále moc blízko. Z vody tam trčí skály ostré jako břitvy. Kdysi dávno se zde zhroutila část stěny a trosky na dně tak ještě přispěly k bezútěšnosti tohoto místa.
Kapitán lodi nařídí stočit kormidlo a obeplout ostrov po západní straně. Skála jakoby nechtěla zmizet. Občas lze spatřit jeskyni vedoucí někam do hloubi skály, nicméně dostat se tam bude nesmírně obtížné, úkol pro ty nejlepší horolezce. Skála sice není hladká a úchytů je zde dost, ale všude jsou ostré kameny schopné rozříznout dlaň i skrz rukavice. A je potřeba ještě připočítat ostrý, studený vítr, který zde fouká takřka nepřetržitě.
Obeplout ostrov k prvnímu přístavu trvá ještě skoro dvě hodiny. Skála prostě najednou zmizela a objevila se nevelká zátoka, ve které je vybudován malý přístav. Skála pak pokračuje dál, takže to vyvolává dojem, že zde tato zátoka byla vyvolána uměle.

Kapitán dívku bez rozloučení vyhodí z jeho lodi a dva lodníci jí jen s velmi neochotným výrazem přinesou těch pár věcí, co si na svou cestu vzala. Lidé v přístavu si jí prohlížejí se zjevným opovržením, jakoby jediná věc, která jím brání ve spršce nadávek a kamenů, je velký zlatý lev na její zbroji. Její řád je dobře známý i v těchto končinách. A i zde se k němu chová úcta.

Napjatou atmosféru plnou nenávisti naruší až drobný, nečekaný incident. Z uličky někde vlevo se ozve křik. O pár okamžiků z jedné uličky vypadne mladý muž. Utíká, jako by ho pronásledovalo samo peklo. Zamíří si to přímo k moři, zřejmě si ani neuvědomí, že tam stojí paladinka. Mnohem víc ho asi zajímají tři psi, kteří vyletí z uličky jako blesk, a jejich psovodi, kteří dorazí s mírnou prodlevou. Psi míří přímo k mladíkovi, který pomýšlí na to, že se před nimi schová ve vodě. Kdyby však občas kouknul i před sebe, ne jen na tři naštvané psy s pěnou u huby.
Vrazí do elfky v plné rychlosti, až oba dva povalí na zem. Rychle se vzpamatuje, snad si i všimne lva na brnění, protože s výrazem plným děsu pronese dvě slova.
"Zachraň mě."
Víc říct nestihne. Psi se do něj pustili a muž se začne zoufale bránit.

Svůj úkol jsem musela přijmout, ať měl být jakýkoliv. S hlavou hrdě vztyčenou a nedávajíc najevo jakékoliv znepokojení či nelibost nad jeho obtížností. Uvnitř mne se pak mísily obavy a a nedočkavost. To však jenom do té doby, než přístav zmizel z očí. Nikdy předtím jsem na lodi nejela a tak na sebe nenechaly dlouho čekat ani příznaky spojené s plavbou po moři.

Trvalo to pěkných pár dní, než jsem, k pobavení i posměškům posádky, byla schopná udržet v žaludku nějaké jídlo více než pár desítek minut. A mnohokrát jsem při dávení přes zábradlí lodi proklínala svou paličatost, mého mentora i představeného řádu, že mne na tuto plavbu vyslali. Tak jako tak však z lodi nebylo jakéhokoliv úniku a tak mi nezbylo než útrpně snášet projevy spojené s nekončícím houpáním, než si tělo dostatečně přivyklo. Pravdou ovšem je, že párkrát jsem snad i zauvažovala, zda by smrt ve vlnách nebyla milosrdnější než spojitá nevolnost, pálení žáhy, bolesti hlavy a všechny ostatní projevy spojené s dlouhodobou dehydratací, zvracením a únavou.

Až posledních několik dní jsem byla schopna strávit více času na palubě a nedočkavě vyhlížet k severu. K místu pevné půdy pod nohama, kam směřuje mé poslání. Můj úkol. Můj osud. Ať bude jakýkoliv.
Na despekt a nezájem ostatních námořníků jsem si přivykla. Ačkoliv mne přece jen trochu překvapila jejich zatvrzelost a nezájem o mou osobu. Ne snad, že by mi patřičná pozornost chyběla, ale slýchávala jsem v tomto směru jiné zkazky. Možná kdybych byla člověk byl by jejich přístup jiný. Ale ani v nejmenším nelituji, že člověk nejsem. A ani jsem nikdy nelitovala.

Začínala jsem být netrpělivá a nervózní. I když se mi během mého utrpení dny na moři počítaly jen těžko, měla jsem neodbytný pocit, že jedeme přece jen poněkud pomalu. Že bychom již měli být na místě. A proto jsem nedočkavě vyklopýtala na palubu, když se ozvalo zvolání, které znělo mým uším takřka jako rajská hudba. Konečně pevnina... zapichoval se můj pohled toužebně do ostrova před námi. Nemohla jsem se dočkat, až vystoupím z rozkymácené bárky na pevnou zem. I proto jsem posledních několik hodin plavby napjatě trávila u zábradlí stojíc pevně a neohroženě jako socha. Jediné, co jsem mezitím doplnila, bylo mé oblečení, respektive brnění. Jakmile přirazíme ke břehu, nechtěla jsem trávit na této lodi a v nepřátelské atmosféře zbytečně další okamžiky. Dobře vím, že tu nejsem vítána. A je jen otázkou, zda se mi z ostrovů vůbec podaří dostat zpátky. Zda mne některá loď vůbec přijme. Jestli se vůbec někdy budu vracet.

Když konečně byla loď uvázána ke sloupům na nábřeží, hrdě a neohroženě jsem vystoupila na dláždění. Natěšena na tento okamžik jsem vlastně i zapoměla na svoje věci. Ono jich stejně není moc. Ale když mi je pověření lodníci vynesli na břeh, věnovala jsem jim (neopětovaný) úsměv a pokývnutím hlavy se s nimi rozloučila. Stejně tak i s kapitánem, pokud se vůbec ještě naše pohledy setkaly. Nicméně je mi jasné, že celá posádka si nemálo oddechla, když nevítaný pasažér jejich loď opustil.

Poté zůstanu stát na místě. Uvnitř stále jsem ještě rozhoupaná z lodi a tak se i na souši se mnou celý svět tak nějak houpe. Bude ještě nějakou dobu trvat, než si opět přivyknu na pevnou půdu pod nohama. A tak jenom stojím a rozhlížím se po okolí. Jistá důstojnost mého úřadu mi nedovoluje, aby se mi na tváři usadil spokojený úsměv z toho, že má cesta skončila. Nebo alespoň její část. A tak jen bez emocí opětuji nevraživé pohledy místních. Elfka není vítána nikde. Ale to mi nevadí. Na to jsem zvyklá. A jsem zvyklá i na rozličné zvuky přístavu, jako se ozývá z nedaleké uličky.

Ale brzy se ukáže, že tohle se mne přeci jen asi bude týkat. Nechci zasahovat do problémů místních. Alespoň ne ihned po mém příjezdu. Neznám zdejší mravy a co jinde může být divné je třeba tady považováno za normální. Ale ukáže se, že má zainteresovanost prudce vzroste během několika dalších vteřin. Stále se trochu opájející pocitem pevné půdy pod nohama sleduji s drobným znepokojením přede mnou se odvíjející obraz. Netýká se mne to. Však on se mi vyhne... aha... tak ne... stihnu si ještě pomyslet před tím, než se pokusím ustoupit vyděšenému muži z cesty. Ale zradí mne mé tělo stále ještě přivyklé houpání vln a proto stihnu ustoupit pouze částečně. Načež do mne prchající muž vcelku nevybíravě vrazí. A snad toto byl impuls, který jsem potřebovala. Který mne doslova a do písmene vrátí na zem.

Vyheknu pod nárazem, načež skončím na špinavé zemi. V uších mi stále hučí vlny a vítr z moře, ale přesto zaslechnu jeho slova. A jakkoliv jsem se nechtěla míchat do zdejších záležitostí, nemohu jen tak přihlížet tomu, jak toho nešťastníka trhají psi na kusy. Trochu vrávoravě se postavím na nohy a tasím meč. Štít skončil někde stranou a teď se o něj nehodlám starat. Sice se necítím na nohou nejjistěji, ale i ve výcviku jsem často musela pracovat na rozkývaných kladinách či kládách. Vlastně je tahle situace poměrně podobná. Adrenalin po nárazu zaplavil mé tělo, zbystřil smysly a velí jednat. Bez ohledu na to, že nevím, nakolik jsem v právu. Ať to dopadne jakkoliv, tak se situace brzy vysvětlí. A bylo by dobré, kdyby u toho všichni přítomní dýchali.

Nezbývá než jednat. A to rychle a víceméně bez slitování k zvířatům. Naštěstí jejich zuřivost mi ulehčí ambivalenci ohledně napadání němých tvorů. Prvního hodlám zasáhnout dobře mířeným kopancem do mordy. Dobře vím, že to na psy působí nejefektivněji. Kdysi nebylo výjimkou, že na mne někdo také semtam nějakého toho psa poslal. A údery do oblasti hlavy jsou proto nejspolehlivější. Druhý pak dostane mečem (naplocho) taktéž přes tlamu. Ano, jsem si vědoma, že je můžu i takto zabít. Ale zabít je nechci. Je tedy již v rukou bohů, nakolik budou mít rozzuřená zvířata štěstí. Třetí potom dostane na výběr z toho, co bude nejúspornější a nejvýhodnější. Kopanec, rána mečem nebo hlavicí do zátylku.
A pochopitelně postupuji od toho nejnebezpečnějšího, tedy nejblíže k život ohrožujícím orgánům zmítajícího se nešťastníka.

Pokud se mé akce nebudou setkávat s úspěchem takzvaně na první dobrou, nijak se nerozmýšlím úder zopakovat, dokud psi nepochopí, že by mohli přijít k větší úhoně. Celoplátová zbroj by mne do jisté míry měla činit i imunní vůči jejich případným útokům.
A jakmile dostatečně zpráskaní psi přijmou fakt, že tudy cesta nevede, nejspíše bude potřeba postavit se jejich majitelům. Ti třeba budou mít dost rozumu a pokusí se je odvolat, až uvidí, s jakým elánem jsem se do toho pustila. Doufajíce, že uprchlík bude již psy dostatečně zastaven a oni tak budou moci dokončit načaté dílo již osobně. To ale budou muset nejdříve projít přese mne. A tak, když jsou psi zahnáni, neoblomně se postavím mezi muže na zemi a přicházející trojici. S pevným výrazem ve tváři a odhodláním bránit slabšího proti přesile. Pokud něco spáchal, nemám nic proti spravedlivému soudu. Ale lynčování za pomoci smečky psů se mi krajně hnusí...

I přesto, že jsi stále ještě unavená po dlouhé plavbě, tvůj trénink je znát. Spráskáš psy, jako by to pro tebe byla ta nejpřirozenější věc na světě. Pouze jediného se ti podaří srazit jednou ranou, druzí dva akorát obrátili svou pozornost k tobě. A naštvali se. Tobě však stačila další rána pro každého z nich, aby lehli také. A v tom momentě dorazí jejich páníčci.
To, co viděli, je určitě naštvalo. Jeden z nich, ten který vypadá nejkurážnější, už už napřahuje ruku s dlouhým koženým řemenem, aby tě za tvůj prohřešek potrestal. Ale pak mu v hlavě secvaknou správné dva dráty, on si všimne lva na tvé hrudi a uvědomí si, kdo jsi. Ruku s řemenem pomalu spouští dolů, zatímco pohybem hlavy nařídí jeho společníkům probrat psy.
"Vítám tě, rytíři."
Proč to jen znělo, jako by na tebe plivl? Nenávist vůči tobě z něj sálá a on se to nesnaží nějak skrývat.
"Ten muž je lupič. Jeho záchranou jsi na sebe vzala jeho hříchy. Rytíře ale soudit nemohu... "
Je naprosto jasné, co tím chce říct. Nepomůže ti ani trochu. A protože vypadá jako něčí vůdce, asi takových nepřátelských lidí bude víc.

Sotva proberou psi, zamíří spolu s nimi pryč. Vlastně je musí opět doběhnout, protože psi od tebe utíkají se staženým ocasem pryč. Těch pár lidí, kteří stáli okolo a celou situaci pozorovali, se také odvrátí a zamíří pryč. Zůstaneš tedy s mužem osamocena.
Nevypadá dobře. Celý od krve, oblečení špinavé a potrhané. Pokousané má především ruce, kterými se bránil, ale na tváři má dva hluboké škrábance, které budou potřeba zašít. Víš ran, které by byly potřeba ošetřit takhle narychlo nevidíš.
Jakmile se muž dostatečně vzpamatuje, doplazí se k tvým nohám a políbí ti špičku nohy.
"Díky, rytíři."
Pak vstane, otře si rukávem krev z tváře (zbytečně, rány stále krvácí) a zpříma, bez ostychu si tě prohlíží. Díky tomu máš i ty příležitost si prohlédnout jeho.

Těžko se věří tomu, že jde o obyčejného zloděje. Výškou nijak nevyniká, je vysoký asi jako ty. Ani šířkou ramen nebo svaly na nikoho dojem neudělá, ačkoliv nejde o žádnou vyzáblinu. Má vlastně úplně normální lidskou postavu, to jen tvůj dojem je zkreslený. Téměř pořád se pohybuješ mezi rytíři ve zbrojích, která je dělá mnohem silnějšími a mohutnějšími.
Nenosí žádné ozdoby, prsteny ani nic podobného. Jeho oblečení je těžké hodnotit, protože jak už jsem psal, je celé špinavé a od krve. Vlasy má plné prachu a rozcuchané, ale je znát, že jinak se o ně dobře stará. Husté hnědé kadeře i pečlivě zastřižené vousy (viz. ikonka) vyvolávají dojem, že nejde o pobudu.
Jeho tvář nemá jedinou chybu. Zimou mírně zčervenalé tváře akorát podtrhnou celkový dojem fešáka. Ale nejvýraznější jsou jeho oči. Hnědé oči na tebe sebejistě koukají. Něco v jeho pohledu jakoby tě nutilo červenat se.

K úkolu

Flynn na tento ostrov přicestoval před měsícem. Důvod jeho cesty nebyl ničím zvláštní, narodil se na jednom z nedalekých ostrovů a sem přijel navštívit bratra. Jak bylo jeho zvykem, pravidelně dával zprávy o tom, kde je a co dělá. Jednoho dne však přestal. Knihovník řádu se zaměřil na jeho dopisy a všiml si, že se v jedné větě zmínil o nějakém neurčitém nebezpečí. Velitelství řádu sem zaslalo dopis a dožadovalo se odpovědí. Přišla jim jediná. Mistr Flynn byl nalezen mrtev na ostrově a jeho tělo bude magicky uchovány do chvíle, kdy pro něj nepřijede nějaký člen řádu.
Žádní podezřelí nejsou, bylo ti doporučeno začít prohlídkou těla a návštěvy bratra.

Úspěch, který se dostavil při zjednávání pořádku a respektu mezi psy mi vlil trochu energie, která se na moři postupem času trochu vytrácela. S uspokojením jsem zjistila, že jsem nic ze svých schopností neztratila. A i když fyzicky budu stále trochu zesláblá ze střídmé námořnické stravy (která mi navíc často bez varování opět unikala), brzy jistě opět nabydu plné síly. I proto působím o poznání sebejistěji, když se ke mně přiblíží trojice mužů. I se zmohu na vyzývavý pohled směrem k řemenu. Jen to zkus... a naučím tě chování jako ty psy... takřka křičí mé přimhouřené mandlové oči.
Nezkusí to. Dobře pro něj...

Na jeho slova nereaguji. Nezaslouží si jakoukoliv reakci. A tak se jen pokouším nedat najevo svůj údiv nad oslovením. A vlastně i nad tím, že jsem ani ne po pěti minutách na tomto ostrově označena jako spoluviník nějakého zločinu. A to jsem sotva stihla udělat pár desítek kroků z lodi a párkrát se nadechnout. Nevím, nakolik bych dokázala odolávat další konfrontaci a proto jen s úlevou pozoruji, jak se vzdalují. Věnuji jim pohled až do té doby, dokud se mi neztratí z očí. Krátkým rozhlédnutím pak zjišťuji, že ani ostatní již neokounějí a hledí si svého. Nejsem, koneckonců, žádná atrakce.

Až jako poslední mi padne zrak na muže. Nevypadá příliš dobře. Po zdravotní stránce. Stále trochu v nejistotě a ustaraným výrazem sleduji jeho počínání, než se mi vrhne k nohám a políbí mi botu. Mimoděk ustoupím. Na takovéto projevy díků nejsem zvyklá. A navíc trochu narušil můj osobní prostor. Už podruhé. Tentokráte však vědoměji, než když mne prve tak nevybíravě srazil.

S hlavou lehce na stranu si jej prohlédnu. To už ale stojí přede mnou a bůh ví proč se na mne dívá tím zvláštním, vlastně až nepříjemným, pohledem. Tak jsem ho zachránila. Co ještě chce... mihne se mi hlavou myšlenka. Trochu mi vyschlo v krku. Každopádně to vypadá, že se zde situace uklidnila a nebude potřeba ji dále řešit. Vlastně mne překvapuje, že si již dávno nešel po svých. I to možná působí trochu znepokojivě.

"Nevím, o čem mluvili.
Ale ujišťuji tě, že s tvými hříchy nechci mít nic společného..." konečně promluvím. Vlastně jsou to první slova na této pevnině, uvědomím si mimoděk. Snažím se, aby můj hlas zněl pevně a nepřístupně. Na druhou stranu, alespoň jsem skryla meč opět v pochvě.
"Pokud jsi něco spáchal, měl bys přijmout spravedlivý trest." pokárám jej. Nezřídka může rytíř řádu působit vlastně i jako soudce. Ale já ve svém stavu na to stejně ještě nemám pravomoc. Ani chuť řešit zdejší drobné zločiny. Přijela jsem se svým posláním a neměla bych se zdržovat takovýmito drobnostmi. Jen doufám, že vzhledem k "přijmutí jeho hříchů" už v tom nejsem až po konce mých špičatých uší.
"Doporučovala bych ti, se dojít přihlásit na nějakou strážnici. Nevím, jestli příště, až tě bude honit smečka psů, bude nablízku nějaký další rytíř, který by mohl zachránit tvůj život nebo zdraví..." dodávám. Tím je pro mne vlastně záležitost ukončena. Vykonala jsem, co jsem považovala za správné. A i když si možná nedělám kdovíjaké iluze, že se zloděj rozhodne sám sebe dobrovolně udat, nepovažuji to již tak docela za mou starost. Začnu sbírat svá zavazadla, abych se vydala ven z přístavu najít si nějaké ubytování. Ale ještě mi to nedá a zdvihnu (již spíše nezúčastněně) pohled k zachráněnému.
"Ale nejdřív by ses měl nechat někde ošetřit..." podotknu očividné.
"Ty rány jsou dost ošklivé." Tečka. Konec. Za mne hotovo. Opět se sehnu k zavazadlům. A než je všechny posbírám, ještě jdu zdvihnout ze země ztracený štít. Potom, pokud mi již nebude nic bránit, se ověsím svým drobným majetkem a vydám se pryč z přístavu...

Ujdu ale pouze několik kroků, načež se otočím. Něco se mi zřejmě rozleželo v hlavě. To musí být tou mořskou nemocí. Vzhledem k popularitě, kterou v tomhle městě oplýváš, totiž zřejmě dost možná nemáš kam se zajít nechat ošetřit.
"Nebo víš co? Doveď mne do nějakého rozumného hostince. Podívám se ti na ty rány..." v duchu se zastydím nad tím, že jsem něco takového nenavrhla rovnou. Že by na mne doléhala tíha mého poslání a dříve podstatné věci se stávaly podružnějšími? Nevím...
"Tady v té špíně by se ti to nejspíše stejně jen zanítilo..." odůvodním poměrně racionálně, ale vlastně se tím zbavuji odpovědnosti, že mne to nenapadlo dříve, proč jsem něco takového nenabídla rovnou. Třeba ti to ani nepřijde divné. Proč by taky první věc "rytíře" měla být záchrana a ošetřování nějakého lapky. Alespoň se snažím znít poměrně nonšalantně. Do jisté míry tak jako tak poskytuji zraněnému muži daleko více zájmun a péče, než si dle přinejmenších třech zdejších obyvatel vůbec zaslouží...

Poslouchá co mu říkáš a tváří se trochu, jako by se díval na obrovskou, zákonama staženou prdel.
"Na druhou stranu, když tu žádný rytíř nebude, tak mi ani nebude stát v cestě při útěku." odsekne ti drze. Ani v nejmenším se nehodlá jít udat. Jak tě to vůbec mohlo napadnout? Copak si neviděla ty psy? To jim má jít přímo do pelechu?
Sáhne do kapes u kalhot a po chvilce šátrání najde co hledal. Z kapsy vytáhne zlatý řetízek z nějakým přívěskem. A hodí ti ho.
"Můj lup. Zachránila jsi mě, je tvůj. Dělej s ním co chceš."
Ani se na přívěsek nemusíš podívat, jen podle hmatu poznáš, že jde o lva. Rytíři tvého řádu ho často nosí, i když není žádným oficiálním symbolem. Díky četnosti jeho výskytu začalo platit jakési nepsané pravidlo, že symbolizuje život, kterého se musel rytíř vzdát, aby se stal paladinem. Nosí ho, aby nezapomněli, odkud vzešli. Je docela pravděpodobné, že něco takového mohl mít i Flynn.

Pro mladého zloděje je věc zdá se vyřízena. Vaše cesty se rozdělí, oba si jdete po svých. Když se zastavíš a zavoláš na něj, otočí se dosti překvapeně. Nečekal, že ho ještě oslovíš. A už vůbec ne, že o oslovíš se starostí o jeho zdraví. Zavrtí však hlavou.
"Tady je jediný hostinec a ten patří majiteli těch psů. Nemyslím, že tam jsem nějak vítaný. Nebo ty."
Mávne rukou, ať jdeš za ním. Neřekne kam jde, prostě mlčky zamíří do jedné z ulic a tebe nechá stát v přístavu samotnou a se zavazadly v rukách.

Pokud ho následuješ, docela se projdeš. Vede tě skrz celou vesnici a pak ještě dál. Za vesnicí cesta začne stoupat a vy tak vyjdete až na kopec. Až zde si můžeš udělat nějakou představu o tom, kam jsi se dostala.
Vesnice není velká, ale stavěl ji někdo, kdo uměl používat mozek. Vypadá jako část pavučiny. Od přístavu, největší volné plochy (dalo by se to nazvat návsí) vedou tři širší ulice. Ty pak jsou navzájem pospojované úzkými uličkami. Domy jsou nízké, jednopodlažní. Větší domy jsou tu vlastně jen tři, ale z té dálky nepoznáš, k čemu jsou. Při průchodu vesnicí jsi si všimla, že domy mají silné hliněné zdi, všechny mají nějaký komín a že jsou hodně natěsnané na sobě. Zimy zde musí být kruté a lidé se tímto způsobem snaží udržet co nejvíce tepla.
Od přístavu se napravo i nalevo prudce zvedá skála, kolem které jste jeli. I z této strany vypadá dost vysoká a velmi nepřístupně. Na několika místech sice zdálky odhaduješ mírnější sráz a tedy možnou cestu nahoru, ale většinou je tam prudký sráz ve skoro devadesátistupňovém úhlu. Je to vlastně taková hradba.
Kopec, na kterém právě stojíš, je krok stěny nejvyšším bodem na ostrově. Velikost ostrova odhaduješ na délku asi na 24 hodin chůze, na šířku asi půl dne. Od kopce dolů vede široká plocha zelené trávy, sem tam nějaké políčko a ohrada pro dobytek. Louka pak zničeho nic zmizí v místech, kde se vznáší hustá, nepříjemná mlha. Co je za ní se ti odhaduje už velmi těžko, ale pokud se zeptáš, dozvíš se, že za bažinou je už jen hustý les.

Mladík tě ale nevede z kopce dolů k bažině, místo toho jde po hřebeni doleva (pokud máš za zády vesnici). Asi po půl hodině chůze prudce stočí dolů, směrem k bažině. Nejdete asi daleko, po pár metrech dojdete k vyhloubenému otvoru z zemi. Mladík odklopí poklop, kterým je díra zavřená a pozve tě dál.
"Je to skromné bydlení. Takhle žijí ti, co si nemůžou dovolit dům ve vesnici."
Díra není velká, ale dá se říct, že relativně útulná. Má obdélníkový tvar, asi 7x3 metru. Uprostřed je velké ohniště. Vesele v něm plápolá oheň a ty vidíš, že kouř je odváděný nějakým důmyslným systémem děr ve stropě. Stěny jsou zpevněné nějakou směsí hlíny a něčeho, co nedokážeš odhadnout. Uvnitř panuje příjemné teplo, skoro až vedro.
Je zde vše, co může průměrný člověk potřebovat. Postel, nějaké skříně na odkládání věcí, nějaké hrnce... Ve zbytku místnosti jsou rozházené nejrůznější věci. Výška je pro vás oba přijatelná, vaši hlavu od stropu dělí ještě tak 10 cm.

Ano. Možná tu žádný nebude a tebe tak roztrhají psi nebo zlynčují místní... posluž si... pomyslím si pro sebe nad jeho nevděčností. V jednu chvíli mi líbá nohy a v té následující mi vynadá. Skoro zalituji, že jsem ho nenechala na pospas psům, když jsem mu tady tedy tolik překážela.

Obratně zachytím přívěsek a na chvilku na něm spočine můj zrak. Proč by jeho lup měl být můj? To taktéž vůbec nedává smysl. Nenchala jsem ho roztrhat psy proto, aby mi za to musel něco dávat. A navíc tohle ze mne evidetně dělá spolupachatele. Nejspíše bych mu přívěsek ihned vrátila, nebýt jeho neobyčejného tvaru. Těžko odhadovat, kolik lidí nosí v těchto končinách podobný přívěsek. Že by to byla stopa? To by asi byla moc velká náhoda... nedávám tomu sice příliš velkou naději, ale přívěsek si prozatím ponechám. Vrátit jej budu mot vždycky.

Oznámení o tom, že nebude lehké zde najít rozumné útočiště v podobě hostince s teplou stravou, koupelí a patřičným pohodlím mne však nepotěší. A já opět zalituji nas svým altruismem, kvůli kterému jsem zřejmě přišla o rozumnou možost v podobě ubytovacího zařízení. Naznačí mi však, že je možné najít bezpečné místo někde jinde. Alespoň že tak. Posbírám tedy svoje věci a vydám se za ním. Moc toho nenamluví...

Cestou přes ves koukám po domech a snažím se vrýt si do paměti zajímavá místa. Především kde je jaký obchod a kde budu moci nakoupit nějaké zásoby. Nepředpokládám totiž, že bych celou záhadu týkající se Flynna Hadobije vyřešila v této vesničce. Budu mít štěstí, když zde bude alespoň někde uchováno jeho tělo. Trochu mne zarazí až když míjíme poslední domy vesnice a míříme někam na kopec. Zastavím se. Ne proto, abych si odpočinula. Ačkoliv jsem určitě o něco zeslábla, nemám toho tolik aby mne to po pár stovkách metrů srazilo na kolena. Jen se mi prostě úplně nelíbí myšlenka opuštění vesnice a odchodu někam do kopců. Navíc bez jediného slova vysvětlení. Kdyby v tomto byl můj zdejší průvodce sdílnější, cítila bych se jistěji. Ne snad, že bych si myslela, že by mi od něj hrozilo nějaké nebezpečí. Jeho souboj se psy vycházel jednoznačně pro čtyřnohá stvoření.

Ale stále tak nějak očekávám jistou pohostinnost a tak se nakonec jen nespokojeně ušklíbnu, něco si potichu v elfštině řeknu sama pro sebe a potom pokračuji v pochodu.
Když nic jiného, získala jsem po výstupu na kopec alespoň lepší přehled o vesničce a celém ostrově. Není zrovna nejmenší. Ale to se dalo čekat. Uvidíme, nakolik budu mít čeho se chytit a kam budou nakonec směřovat mé kroky...
Na vrcholu se zastavím, odložím si věci a otřu pot z čela. Přece jen, výstup do kopce je v plné zbroji a s mými věcmi o něco náročnější. Nehodlám odpočívat dlouho, ale spíše se snažím co nejvíce vyčíst z rázu krajiny a udělat si v duchu mapu celého ostrova. Určitě se mi to bude do budoucna hodit.

Potom opět nezbývá, než se vydat na cestu. Nutno říci, že kdybych dopředu věděla, jak daleko půjdeme, tak bych raději zkusila štěstí v tom hostinci. Můj průvodce mi o něm sice napovídal, že bych tam nebyla vítána, ale to je jen jeho slovo. Na druhou stranu, proč by mi lhal. Tak jako tak je teď už hloupost se vracet. Alespoň předpokládám, že nepůjdeme již dlouho. A tak nakonec přeci jen dorazíme k něčemu, co tento člověk nazývá příbytkem. Poněkud udiveně zdvihnu obočí, když se přede mnou objeví cosi jako dveře do této nory. Přiléhavější označení mne prostě nenapadá.
No... to jsem zvědavá...

Vstoupím dovnitř a instinktivně se sehnu před stropem, abych zjistila, že alespoň ten je poměrně vysoký. I mísnost není zas tak malá, jak jsem zvenku očekávala. A když nic jiného, tak je tu alespoň teplo.
Jsem zvyklá na skromné zařízení. Koneckonců, má cela v sídle Řádu Lvího Srdce byla ještě skromnější. Nicméně, byl tam alespoň pořádek. Tady to vypadá eufemicky řečeno neupraveně. Ale nepřijde mi zrovná slušné na to hned na začátku upozorňovat. A tak alespoň nezbývá než zadoufat, že mne sem můj průvodce nedovedl proto, abych mu tady uklidila. To by bylo trochu moc i na mou jinak klidnou povahu. Navíc není nikde psáno, jak dlouho tady budu muset zůstat.
Tak jako tak celý tento příbytek působí trochu v konstraktu s upraveným a kultivovaným vzhledem jeho majitele. Zvláštní...

Odložím si někam vedle vstupu zavazadla a zbraně. Ty snad teď nějakou chvíli nebudu potřebovat. Až potom se obrátím na svého hostitele.
"Ohřej nějakou vodu. Pokud máš nějaké léčivé byliny, tak je do toho přihoď." ujmu se instruování majitele příbytku. Do jisté míry to zní jako rozkazy. Možná nepoužívám hrubý hlas a panovačný tón, ale do jisté míry se tam vkrádá určitá naléhavost. Předpokládám, že když už mne sem dotáhl, má o ošetření zájem. A tedy by měl mým požadavkům vyhovět. Jinak si totiž skutečně mohu sbalit svých pět švestek a štrádovat si to zpět do vesničky. Potom by totiž má přítomnost zde byla vskutku zbytečná.

"Budu venku." oznámím ještě, načež si vezmu zavazadlo s oblčením a vydám se před "noru". Mám v úmyslu vysvléci se ze zbroje a převléci se do něčeho pohodlnějšího. A čistého. I když bych tak raději učinila až po řádné koupeli, tak na tu teď zřejmě budu muset na nějaký čas zapomenout.
Čas při převlékání si krátím pohledy do krajiny a snahou o zapamatování si dalších podrobností či zajímavých bodů, které by mi v budoucnu mohly usnadnit orientaci.
Nesnažím se působit kdovíjak stydlivě, ale kdyby měl zdejší obyvatel nějakou potřebu mne očumovat, tak jej důrazně upozorním, že na to teď nemám náladu. A navíc se to ani kdovíjak nehodí.

Když dokončím své ustrojení, tak usednu (je-li na co) nebo se alespoň opřu o stěnu a dám se do zkoumání příspěvků. Jestli mi něco nenapoví blíže, zda skutečně mohl patřit Flynnovi. Ačkoliv netuším, zda bych na něco takového u něj mohla narazit. Ale stejně nemám moc co dělat, než se ohřeje voda...

"Jasně." potvrdí, že tvým rozkazům rozuměl zcela jasně. Najde kotlík, nabere do něj trochu vody z vědra, kterého sis prve nevšimla a poté ho zavěsí nad oheň. Léčivé byliny nemá, najde však alespoň nějaký jahodník a pár pampelišek, které do vody přihodí.
Když mu oznámíš svůj úmysl jít ven, cítíš jeho pohled v zádech. Jakmile se dostaneš před noru a dáš se do převlékání, tvůj pohled párkrát zabloudí k noře, jestli v něm náhodou nejsou zvědavé oči. Nejsou. Ať si o něm myslíš cokoliv, je dostatečně slušný na to, aby respektoval soukromí svého hosta.

Když se vrátíš dovnitř, nad ohněm jsou ještě dva další kotlíky. Místnost či nora, jak si jí nazvala, teď příjemně voní mátou. Voda ještě uvařená není, takže máš čas se posadit a prozkoumat přívěsek, jak si plánovala.
Vlastně máš poprvé možnost si ho řádně prohlédnout. Je to opravdu lev, jak si prve správně odhadla. Vypadá stejně jako přívěsek jakéhokoliv jiného rytíře. Nic speciálního na něm není. Zezadu je na něm vyryto písmeno "O". I to už jsi párkrát viděla, značí to počáteční písmeno místa, kde se rytíř narodil, nebo se kterým se cítí propojený. Jediné, co tedy můžeš zjistit je, že patřil rytíři tvého řádu, který se zde narodil, nebo zde žil. Na jednoho rytíře by ti to sedělo, ale nemusí být nutně jediný.

Z přemýšlení tě vytrhne tvůj hostitel.
"Kdyby si se později chtěla umýt, mám teplou vodu, žínku, mýdlo... a soukromí ti taky můžu dopřát."
Vlastně k tobě ani nevzhlédne, sedí u ohně a střídavě míchá vodu ve všech kotlících. Tvář už si otřel od prachu a i když je pořád celý od krve, ve světle plápolajícího plamene vypadá ještě víc... pohádkově.
"Dole jsi vypadala, že tě plavba trochu zmohla. Mám pro tebe čaj a bramboračku. Pokud chceš."
Stáhne všechny tři kotlíky z ohně. V jednom je voda, kterou sis poručila. V druhém mátový čaj a třetí je plný polévky, ve které plave něco hub, brambor a zeleniny. Pořadí, v jakém kotlíky využiješ už nechá na tobě. Pokud dojde na to ošetření, nemá s ničím problém, i případnou bolest při některých zákrocích se snaží statečně skrývat.

Beze slov si prohlížím amulet. Zkoumám ho do nejmenších detailů. Potřebuji si být jistá, že skutečně mohl patřit Flynnovi. Nepřijde mi totiž kdovíjak pravděpodobné, že by se zde vyskytoval další podobný artefakt. Že by odtud buď pocházelo více paladinů mého řádu, nebo jich zde více zanechalo svůj amulet. Jakkoliv nedobrovolně se tak mohlo stát.

Netrvá to kdovíjak dlouho a voda je dostatečně teplá. Pokývnu hlavou nad nabídkami pro provedení alespoň základní hygieny a jídla, ale to teď nemá prioritu. I když jsem ucítila svíravou křeč v žaludku, který si konečně uvědomil, že má hlad. Nejprve však bude potřeba ošetřit ta zranění. Vezmu si z jednoho zavazadla základní sadu pro první pomoc a pokynu mému hostiteli.

"Venku na to bude lépe vidět..." vybídnu ho, ať vezme kotlík s teplou vodou na čerstvý vzduch. V místnosti totiž přece jenom panuje slušné přítmí a abych odvedla práci, za kterou se nebudu muset stydět, potřebuji pořádně vidět. Sama vezmu svoje náčiní a nějakou stoličku, kterou venku postavím tak, abych si pokud možno nestínila na práci.

"Do půl těla. A sedni si..." vyzvu ho. Opět ten strohý tón. Koneckonců, dělám to pro něj. Skoro by stálo za zamyšlení, zda pro něj toho nedělám moc. První provedu zběžnou prohlídku všech ran. Jenom takovou orientační, abych zjistila, kde je na tom nejhůře. Ale nevypadá to, že by na něco takového měl umřít.

Potom se již dám do práce. Navlhčeným hadříkem očišťuji rány od nečistot a odkrývám tak celkový tvar jizev a škrábanců. Počínám si relativně zručně, i když je vidět, že v tomto nejsem kdovíjak překvalifikovaná. Nejprve očistím rány na obličeji. Nehodlám mu mýt celý obličej, stačí mi jen dostatečné okolí rány, aby bylo možno je zašít, bude-li to potřeba. Po vyčištění horkou vodou přijde na řadu jedna z lahviček s alkoholem. Nemám problém nastavit si jeho hlavu tak, abych měla k ranám co nejlepší přístup. Nepočínám si při tom kdovíjak něžně, ale zase nervu jeho hlavu vyloženě proti jeho vůli. Rány vydesinfikuji a je-li to potřeba, přidám mu i pár stehů. Po dnešku už jeho tvář tolik bez kazů nebude. Inu... jeho problém...
Když je ošetřená tvář přejdu na ostatní rány na jeho těle. A prakticky stejným postupem ošetřím i ty. Jen možná neplýtvám tolik tím alkoholem. Nemám ho zase tolik a i když bych byla ráda, kdyby toto byla jediná příležitost pro jeho využití, nemohu se na to spolehnout.

Ačkoliv je toto práce a i přesto, že si počínám velice profesionálně, stejně se neubráním občas pohledu, který nemá s mou léčitelskou péčí mnoho společného. Jsem zkrátka také žena. Nic tím ale nesleduji, ani se mi příliš nezmění výraz. Zarudnutí tváří je spíše prací chladu. Což je koneckonců zřetelné i z toho, když ošetření dokončím.
"Můžeš se obléct. A zkus se ty rány udržovat v čistotě, nebo se ti to zanítí. S tím, co ty psi mohli mít bys klidně mohl přijít o ruku..." konstatuji nakonec opět tím nezabarveným hlasem, zatímco sklízím své vybavení. Brzy mám hotovo.

"Tak. A teď bych si dala ten čaj a polévku..." snad poprvé se na mé tváři objeví alespoň lehký úsměv. Žaludek se zkrátka hlásí o svůj příděl a já už to nemohu dále ignorovat. Brzy bych totiž z hladu dostala nepříjemné křeče. A to by jistě mé další pátrání nezlehčovalo...

Mladík se po ošetření už znovu neoblékne. Vrátí se zpět do své nory, kde se rovnou převlékne do čistého a nepoškozeného oblečení. Stejně jako většina chudých lidí i on má pouze dvoje různé oblečení, takže tohle špinavé a potrhané bude třeba vyčistit a zašít. Vyhodit ho si prostě nemůže dovolit.
Ven za tebou se vrátí zrovna když se ti podaří sbalit svou lékárnu.
Na tvou žádost se usměje a vrátí se zpět, aby ti nalil čaj do hliněného hrnku a polévku nandal do misky.
"Prosím." nabídne ti místo k posazení na posteli a přinese ti čaj i misku s polévkou.
Čaj je prostě jen odvarem několika různých bylin, kterým dominuje máta. Zato polévka opravdu vykazuje jisté známky kuchařského umění, protože na velmi omezené zdroje chutná báječně.

"Všiml jsem si, že si prohlížíš ten přívěsek jako by ti něco připomínal. Pomůže ti, když řeknu, že jsem ho sebral mrtvole rytíře?" trochu nejistě začne rozhovor. Ne snad že by měl problém mluvit s dívkou, spíš si uvědomuje možnost, že okradl mrtvolu někoho, kdo byl z tvého řádu. Těžko mohl přehlídnout tvou zbroj a symboly na ní.
"Ten, co mě pronásledoval, tvrdil že je jeho. Ale to bude lež. Podle něj mu patří celý ostrov... Je tu široko daleko jediný, kdo má nějaké peníze. Hospoda, obchody, přístav... Všechno to patří jemu. Je mi líto, že jsem tě zapletl do mého konfliktu s ním."
OPRAVDU vypadá, že ho to mrzí. Neříká to jen tak. Sám si nabere něco polévky a hladově se do ní pustí. Neposadí se však k tobě, ale opře se o zeď na stejném místě, jako prve ty. Díky nepořádku tu vlastně ani jinak moc prostoru není.
"Můžeš tu zůstat, než si najdeš něco jiného. Já moc často doma nejsem, takže budeš mít klid." nabídne ti. Podle úsměvu hádáš, že to nedělá kvůli tomu aby se ti nějak odvděčil. Akorát neuhodneš, proč to teda dělá. Kolik lidí nabídne svůj dům rytíři, kterého právě potkal? Zvlášť pokud je ten rytíř elfka?
"Smím znát tvé jméno? Mně říkají Taran. V tom lepším případě."

Po sbalení věcí se opět přesunu dovnitř. Netrvá to dlouho a do rukou mne hřeje polévka a čaj. Sice si není příliš kam sednout, ale nemám problém vzít za vděk usazením na postel. Ve stoje by se to jedlo asi fakt blbě. A třeba jsem k tomu dostala i nějakou lžíci.

S prvním soustem se takřka rozplynu. Hladový si málokdy uvědomuje, jak strašný má hlad, dokud něco nepozře. Jako by to byl snad nějaký obranný mechanismu. Kdyby se mi někdo teď pokusil jídlo vzít, asi bych ho bránila jako hladové zvíře. Kdyby to nebylo pod mou úroveň. Což by bylo. A tak jsem jen ráda, že ho bránit nemusím. Musím se docela i kontrolovat, abych se do jídla pustila téměř nekultivovaně. Žaludek se již uklidnil a já tak mohu konečně normálně jíst. Bez obav, že jídlo skončí jako krmení pro ryby. Jsem tak pohlcena směsí chutí, že jsem skoro přeslechla slova ke mně směřovaná. Až po chvilce zdvihnu pohled. A když mi za několik vteřin dojde, co zrovna řekl, opět se ve mne vzbudí jistá míra opovržení proti jeho jednání. Bez ohledu na to, jak je kradení špatné, okrádání mrtvol je ještě horší.

Stojí mne nějaké přemáhání neodložit misku a říci mu, co si o tom myslím. Ani v tuto chvíli nedomýšlím, že kdyby přívěsek neukradl, nikdy se ke mně nemusel dostat. A tak jen kontroluji své emoce a pokračuji v jídle. Až se na něj osopím, tak v podstatě hrozí, že přehodnotí svou pohostinnost, sebere mi jídlo a vyhodí mne ven. Tak ať si alespoň odnesu co nejvíce polévky s sebou...

Po prvním oznámení ale jeho slova začínají nabírat pokornější tón. To zní lépe. Snažím se netvářit překvapeně. Snažím se zachovat si svou poměrně chladnou tvář. To koneckonců k nám, elfům, patří. Minimum emocí. I proto jsme možná podstatně emotivnější lidskou rasou nenáviděni. Odlišnost se přece sluší nenávidět. A jeho proslov patří dokonce i nabídce takřka neomezené pohostinnosti a představení. Trochu se ve mně všechno bije. Na jedné straně opovrženíhodné chování a na straně druhé nabídka přátelské ruky... těžko říci, co si z toho vybrat. Nakonec se ale asi rozhodnu brát všechno jako vůli boží. A jako pevně věřící jsem tak jako tak vedena rukou bohů a oni nejlépe ví, co je pro mně nejlepší. A kdyby mi tu hrozilo nebezpečí, nejspíše by mne sem nezavedli.

"Mé jméno je Kenna, pan..."... panoška už ne..."... paladinka řádu Lvího Srdce." pronesu takřka obřadně. Zaškobrtnutí jsem se snažila trochu neuměle skrýt právě až přehnaně působící důležitostí prostého sdělení, jako je můj původ. To už jsem dokončila dojídání misky s jídlem a odložím ji stranou. Již držím pouze hrnek s čajem.

"Takovéto přívěsky nenosí jen tak někdo..." objeví se pendant opět v mé ruce. Snad abych tak dodala důraz svým slovům.
"A takový přívěsek jim patří i po smrti. Měli by s ním být i pohřbeni. Možná bys namítnul, k čemu bude mrtvému. Ale je to tradice. Proto může být jen těžko toho chlapa z přístavu." ukončuji tuto disputaci poměrně rázně. V tomto má jasno. A mám v úmyslu ten příspěvek vrátit Flynnovi. Teď již nepochybuji o tom, že je jeho. Mrtvých rytířů tu asi nebude mnoho.

"Rozhodně však více patří Řádu a mně, než jemu. Ač jsi jej odcizil, nyní se navrátil do rukou Řádu. A bude navrácen majiteli." není z mých slov pochyb o tom, že sama si příspěvek nechat nehodlám. V extrémním případě jej maximálně dovezu zpět do síla řádu, aby tam doplnil má svědectví o tom, co se zde stalo. Až v tom budu mít jasno.
"Z mého pohledu je tím krádež anulována... do jisté míry..." dovysvětlím. Nesnažím se však působit nepřiměřeně shovívavě. Na druhou stranu, něco takového si taky nezaslouží. Pořád okradl mrtvolu. A něco mi říká, že to nebylo ani poprvé ani naposled, kdy se tak stalo.

"Pokud má dost rozumu, brzy bude jemu líto, že se zapletl do konfliktu s Řádem Lvího Srdce..." No dobře... tohle možná znělo trochu velkohubě. Přece jen jsem tu sama a nemám tu žádnou armádu. Snad to nebude tak hrozné. Dobrý šermíř na hovno, když nepřátel nerovno. Odvěká pravda...

"Jak jsi pochopil, jsem tu nová. Ale jsem tu v úřední záležitosti.
Na tomto ostrově za nevyjasněných okolností přišel o život jeden člen našeho Řádu. Jsem tu proto, abych zjistila, co se stalo." rozhodnu se trochu otevřít tajemno ohledně mého příjezdu. Snad mne rozehřála ta chutná polévka.
"A ty vypadáš, že zde žiješ dlouho. Hodila by se mi tvá pomoc." nijak neskrývám skutečnost, že zkušený průvodce po tomto ostrově by se mi hodil. Jistě. Sama bych si taky nějak poradila. Ale do jisté míry cítím, že by mi můj hostitel stále měl být trochu zavázán. A třeba nebude hloupý nápad nechat jej takto mi ten dluh splatit. Pokud to teda cítí stejně.

"V průšvihu jsi tak jako tak a já ti mohu na oplátku mohu nabídnout zaštítění mou osobou. A až tady skončím, i odpovídajícím způsobem zaplatit za tvé služby..." naznačím, že to nebude zadarmo. Do ničeho jej nemíním nutit. Na druhou stranu by mne i trochu překvapilo, kdyby o vstoupení do mých služeb měl zájem. Na to vypadá až moc nezávisle a nespoutaně. Tak jako tak by bylo hloupé se na to nezeptat.

"Pro začátek budu potřebovat vědět, kde jsi ten přívěsek ukradl. A zda se zde někde na ostrově nachází místo, vesnice, osada, jejíž jméno začíná na O..." podrobněji budu moci začít pátrat až po ohledání těla. Snad tam něco zjistím. Každopádně je to to nejlepší, kde se svým úkolem mohu začít...

"Takže, Kenno... Já ti ho nedávám, protože bych žádal o prominutí mých hříchu. Nic jsem totiž neprovedl. Vzal jsem ho mrtvému, to ano, jenže... Bohové by to měli pochopit. Jemu už ničemu neposlouží a já bych díky němu přežil zimu. Pokud mě někdo chce trestat za to, že se snažím přežít, pak si nezaslouží být následován."
Má odvahu. Sám a neozbrojený vykládat rytíři taková rouhavá slova. Všechno ve vašem životě se řídí tradicemi. Předávají se z otce na syna, z matky na dceru. Bohové to tak chtějí. Tradice dávají životu řád. Ale ty jsi elf paladin. Měla bys porušování tradic chápat.

K tvé výhrůžce nepřátelům řádu neřekne nic. Stejně jako ty si uvědomuje, že v tuto chvíli je to akorát chvástání se. Tvůj řád je na tomto ostrově silný jen tak, jak silná jsi ty sama. Těžko soudit, jaká síla to je.
Ani potom nic neříká. Vyslechne si až do konce tvou nabídku a ani výrazem tváře ti nedá najevo, jak odpoví. Když skončíš, vstane ze svého místa, pomalu dojde ke vchodu do jeho nory a zastaví se, zamyšleně hledě do dálky.
"Nebudu ti pomáhat protože si myslíš, že jsem v průšvihu. Nebo že se mě pokusíš přesvědčit, že nemám na výběr."
Zní trochu naštvaně. Peníze by se mu jistě hodily, to ano, ale mužská nezávislost je v tomhle pes.
"Pomůžu ti, pokud o pomoc požádáš."
Otočí se zpět do místnosti a podívá se na tebe.
"Ukradl jsem ho z těla, které leželo na pohřební hranici. Asi půl hodiny poté tělo spálili. A na O tu není nic, leda samotný ostrov, Orkney."
Vrátí se zpět do místnosti, přesněji pak k ohni, kde si nalije další čaj.
"Můžu vědět, jak je možné, že jsi elf?" zeptá se naprosto upřímně, bez obalu a zcela netaktně.

Můj výraz nepatrně ztvrdne. Na jednu stranu se bohy ohání a na druhou to skoro vypadá, že v ně nevěří. K tomu se ještě budu muset vrátit. Místo toho si ale trpělivě vyslechnu všechna jeho slova. Trochu se kousnu do rtu. Má pravdu, že jsem mluvila až příliš direktivně a žádost se do mých slov vkrást mohla. Ani nevím, proč jsem na ni zapoměla. Rozhodně by se předešlo jeho poněkud nabubřelému kázání. Ano. Na jednu stranu možná na ostrově nejsem dostatečně silná. Faktem ale je, že na tohohle hejska bych lehce stačila. Kdyby bylo potřeba. Na jeho slova se začnu vyjadřovat tak nějak od konce.

A je zřejmé, že dotazy na to, jak je možné, že jsem elfka, nemíní směřovat k odpovědi "když se táta elf a máma elfka mají rádi".
"Kdysi jsem zachránila život paladinovi. A on se přimluvil za to, abych mohla vstoupit do řádu. Byla to jeho odměna za to, že jsem mu ten život zachránila..." trochu se zatoulám v mysli k oné události. Sice to až tak úplně nerozvádím, ale vlastně jsem řekla pravdu. Nakonec to bylo skutečně Arduanovo rozhodnutí. Stejně tak jako má slabá vůle, kdy jsem ho zkrátka i přes svou podmínku záchrany nenechala zemřít. Moc to rozvádět ani nechci.

To, že písmeno "O" zřejmě bude evokovat jméno tohoto ostrova mi přijde jako dostatečné. Kdoví, jestli místa na tom malém ostrově vůbec jsou nějak pojmenovaná. Tak jako tak to poukazuje na to, že majitel toho přívěsku pocházel pravděpodobně odsud. Více znepokojivá ji informace, že tělo bylo spáleno. Vyznívá to totiž tak, že prohlídka těla nebude to, co by v tuhle chvíli bylo aktuální.
"Jak to myslíš, že tělo bylo spáleno?" pozdvihnu obočí. Uvnitř jsem nad touto informací značně rozrušena, částečně se mi to daří skrývat.
"Kdy se to stalo? Jak se ten rytíř jmenoval? Budu o tom potřebovat vědět všechno, co víš." vyslovím několik otázek. I když vlastně nevím, nakolik se Taranovi bude chtít spolupracovat. Vypadá to, že bude značně paličatý. Prosbou to začíná a kdoví, abych se před ním brzy nemusela plazit po kolenou, aby mi blahosklonně něco sdělil.

"A k tvé úvaze o bozích. Vylož si to jak chceš, ale bohové to zřejmě chápou." v podstatě nastavuji druhou tvář, jakkoliv se rouhal.
"Bohové měli zřejmě ten zvláštní smysl pro situaci, když mne přivedli do tvé cesty, aby tě neroztrhali psi a nezlynčovali.
Dát mi ten přívěsek, díky kterému bys přežil zimu, už ale bylo tvé rozhodnutí. Proč jsi mi ho dal, když má pro tebe v podstatě cenu tvého života?" chápu jeho jednání do jisté míry jako iracionální. Ten přívesek sebral rytíři. Nedává smysl, aby ho jinému rytíři jen tak dával, když mu mohl umožnit přežít zimu. Kdybych ho tam zanechala s jeho zraněními a šla si po svých, odevzdal by mi vlastně svou šanci zimu přežít.

"A ačkoliv možná nezazněla vysloveně prosba, žádost o pomoc to byla." zdá se mi, že začíná trochu hloupě slovíčkařit. Přesto se snažím působit neemotivně.
"Jak jsme se dole dozvěděla, bez ohledu na to, co si myslím, jsme v průšvihu ohledně tvé krádeže oba. Proto jsem ti na oplátku za pomoc s mým vyšetřováním nabízela pomoc s tvou ochranou a současnou starostí, jak přežít zimu. Nicméně pokud mou dle mého férovou nabídku chápeš jako trest, pak nerozumím tomu, jak by tě mohla obměkčit prosba..." nejsem sice z těch, kteří by měli problém se slovy "prosím" a "děkuji". Ale těžko chci Tarana nutit, aby se mnou chodil jen na základě nějakého citového vydírání (jak koneckonců muži často prosbu od hezké ženy vnímají) a bral tuto mnou nabízenou protislužbu jako trest.

"Podívej se." přejdu nakonec do ještě upřímnějšího, takřka přátelského tónu.
"Budu ráda, když mi pomůžeš. Je zřejmé, že s tvou pomocí bych mohla svou práci zde vykonat o poznání rychleji." dívám se Taranovi přímo do očí. Faktem je, že spoustě lidí je přímý pohled do očí nepříjemný. Obzvláště jedná-li se o příslušníka mé rasy.
"Já ráda pomohu tvé snaze zaopatřit se na zimu, abys nemusel krást." přijde mi trochu přitažené za vlasy nabízet mu případné místo na lodi z tohoto ostrova. Vím o něm příliš málo na to, abych mohla soudit, zda se tento ostrov chystá opustit, nebo to chápe jako svůj domov a cestu odsud nehledá.
"Pokud si vzpomínám, od tebe taktéž nezazněla přímá žádost, než se na tebe vrhli ti psi.
Pomohla jsem ti, protože jsem viděla, že pomoc potřebuješ. Ošetřila jsem tvá zranění, protože jinak bys nejspíš měl jiné problémy, než jak přežít zimu, ale jak přežít příští týden. Protože jsi to potřeboval." na chvilku se odmlčím. Skoro to před poslední větou vypadá, že jsem si tam tu dramatickou pauzu vyloženě naplánovala.
"Možná má cesta bude těžší, když ty mi nepomůžeš. Možná ani na konec nedojdu. Ale to bys měl vědět spíše ty. Protože ty sám můžeš nyní zhodnotit, nakolik já tvou pomoc potřebuju.
A pokud zhodnotíš, že si jistě poradím sama, není důvod, abych zde déle setrvávala..." dokončím. Možná jsem nepoužila slovo prosím. Možná ta žádost nebyla až tak explicitní a adresná. Ale pokud má Taran alespoň nějakou soudnost, tak to jako žádost pochopí. Pokud ne, jedná se nejspíše o hloupějšího, než na první pohled vypadá. A pak těžko říci, nakolik by jeho blízkost byla přínosná...

K tvému příběhu "Jak se elfka stala paladinem" se už víckrát nevrací. Tvá odpověď mu dala všechny informace, které potřeboval nebo si přál vědět. Zároveň ale nevypadá, že by tě kvůli tvé rase nějak soudil. Je docela možné, že nikdy žádného elfa neviděl. A přiznejme si, ty se moc elfsky nechováš.

"Někteří lidé se báli, že to, co ho zabilo, by mohlo být nakažlivé. Tak ho spálili." odpoví ti celkem prostě. Naléhavost v tvém hlase ho očividně překvapí. Však co na tom, že někoho spálili? Na ostrově jako je tento je pohřbívání mrtvol téměř nemožné, všude je tu kámen. Na pálení na lodi zde zase není dost dřeva, tak ho jen polijí nějakou tekutou z bažiny a zapálí.
"Jmenoval se Flynn, byl tu docela známý. Narodil se tu a z toho co jsem slyšel by mohl být otcem většiny dětí tady. Byl to docela kanec. Prý se mu z ničeho nic udělalo dost zle, na těle mu vyskákaly boláky plné hnisu a pak zemřel. " dodá ještě další informace, které o zemřelém věděl. Když už nic jiného, alespoň ti pomohl s identifikací. Moc zemřelých paladinů stejného jména tu asi nebude.
"Kdy to bylo... Dva týdny zpět? Kdybych se ten přívěsek nepokoušel prodat, ani by si nevšimli že zmizel."

K nějaké teologické debatě se přidávat nehodlá, takže akorát neurčitě kouká, zatímco mu vysvětluješ něco o božích plánech a záměrech. Ozve se až na druhou část, tu která se týká přívěsku.
"Ten by mé přežití akorát hodně zjednodušil... Krást brambory a oblečení můžu taky, jen to trvá déle. Když jsem tě uviděl, měl jsem pocit, že bych ti ho měl dát. Že je to důležité. Jako by se mi o tom už kdysi zdálo, ale já si na to akorát nevzpomínal."
Tato výpověď ti něco připomíná. Občas se stane, že lidé zažijí nějaký takový pocit. Duchovní se přou o to, zda jde o nějaké boží vnuknutí, nebo spíš o jakousi ozvěnu minulého života. Pokud je pravda to první, tak tady jde o víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Bohové nepomáhají jen tak bez důvodu.

Dál už neřekne nic, jen poslouchá tvé přesvědčování. Nedokážeš říct, co si myslí. Chvíli to vypadá, že je ochotný ti pomoci, chvíli zase že to zcela odmítá. Na nějakou konečnou reakci si tak musíš počkat až na úplný závěr tvé řeči, kdy si ještě vezme pauzu na přemýšlení. Až po nějaké době váhavě spustí.
"Nepomůžu ti. Tedy ne tak, jak si to asi představuješ. Nebudu s tebou chodit jako věrný panoš. Můžeš tu spát, nakrmím tě, můžu tě dovést na místa, kam potřebuješ. Ostatní druhy pomoci vždy jednotlivě posoudím. Jinak řečeno, nebudu ti pomáhat bezvýhradně za všech okolností." chce si nechat jistý prostor.
"Protože jsi mi pomohla a máš pěknou tvář, řeknu ti něco, co bych asi říkat neměl." odmlčí se a dojde k dveřím do nory, které pečlivě zavře. Pak hodí do ohniště něco smrkového dřeva, snad v naději, že jeho praskot jeho slova ještě víc utlumí.
"Flynn není první rytíř, co zde v poslední době zemřel. Všichni umřeli podobným způsobem. Dej si pozor."

Opět je možné si všimnou jistého neklidu v mých očích, když se Taran nějak více rozpovídá o okolnostech Flynnovy smrti a pohřbu. Proč se o tom nemluvilo v depeši určené paladinům? Proč tam bylo slibováno, že zde bude jeho tělo uchováno až do mého příjezdu? vrtá mi nemálo hlavou zásadní otázka. Jediné, co mne napadá jako důvod, že tady paladiny někdo nemá rád. A proto se mu hodí, že sem jezdí takhle jeden po druhém. Což vlastně na závěr svých slov Taran i potvrdí. To nezní příliš povzbudivě. Ale tohle je můj absolvenční úkol. Buď ho splním, nebo zemřu. Nesplnění by od smrti nebylo příliš daleko...
Alespoň jsem se dozvěděla, že ten příspěvek byl skutečně Flynna. A že on je tím mrtvým paladinem.

"Chápu. A děkuji za vše, co nabízíš..." odpovím popravdě když zmizí zarudnutí tváře, které vyvolal kompliment. Nejsem na komplimenty zvyklá. Je to pro mne něco nepřirozeného. O to více to někde uvnitř zahřálo. Mohu jen hádat, zda si toho můj hostitel všimnul. Snad měl dost práce s přikládáním, abych se nemusela cítit trapně a rudnout tak ještě více. Na něco takového teď stejně není čas, připomenu si někde v duchu.

Nemá cenu teď nějak dále spekulovat nad pomocí, které se mi může dostat. O které Taran usoudí, že mi ji poskytne. To se stejně uvidí až tak nějak v budoucnu. Slova o tom, že mi nebude doslova sloužit ignoruji. To jsem po něm ani nechtěl. Kdoví, proč si to tak vyložil. Snad nějaká špatná zkušenost z jeho minulosti. Netřeba si s tím lámat hlavu. Lehounce zatřesu hlavou, abych zaplašila myšlenky a mohla se věnovat vymyšlení dalšího postupu.

"Dobře." pokývnu po té pauze na stvrzení všeho, co mi řekl. On je ke mně nadmíru upřímný, nevidím důvod, proč bych k němu neměla být upřímná já. Už to tak vypadá, že budu potřebovat spojence. A těžko budu hledat kohokoliv, kdo by mi mohl být za cokoliv vděčný. Alespoň v tomto směru musím Taranovi důvěřovat.

"Teď bych se potřebovala umýt. Potom se obleču a půjdu do města. Potřebuji mluvit se zdejším knihovníkem. A taktéž bych potřebovala mluvit s bratrem toho zesnulého paladina. Měl by tu taktéž někde žít.
Dokážeš mi v tomto pomoci a nasměrovat mne daným směrem? Nechci po tobě, abys chodil do přístavu. Hledají tě tam..." obeznámím Tarana s dalším postupem. To, že tam hledají i mne neberu v patrnost. Je to sice taktéž pravda, ale tak nějak stále věřím tomu, že to s tím přenesením hříchu nebude tak horké. Koneckonců, ten chlápek z přístavu říkal, že mne soudit nemůže. A prý je nejmocnější na ostrově... uvidíme... zvažuji své možnosti poté, co jsem vyslovila slova o dalších krocích...

"Nasměrovat tě můžu ke knihovníkovi... Ale o žádném Flynnově bratrovi nevím. Měl jednoho a ten zemřel před pěti lety."
Už se tak trochu musí podivit nad tím, jak špatné informace máš. Není to však tvá vina, proto na to nijak přímo nepoukazuje. Pak se začne věnovat tvé žádosti ohledně umytí. Vezme menší kotlík, naplní ho vodou a postaví nad oheň, aby se pořádně ohřála. Sud se zbytkem vody ti přenese blíž k ohni, aby si k němu neměla tak daleko. Do něj ještě hodí takový větší hrnek, asi aby se se poléváním mohla opláchnout po namydlení. Dál připraví kus nějakého hadru s hrubým povrchem, žínku. A nakonec přidá i velkou osušku.
"S vodou si nedělej starosti. Co vyleješ na zem odvedou kanálky ven," ukáže na podlahu, kde skutečně jsou drobné rýhy v zemi, které v mírném sklonu směřují k dveřím, "a použít jí můžeš kolik chceš, dojdu pro novou až odejdeš do vesnice."
Podívá se na tebe pohledem jako "Potřebuješ ještě něco?" a pokud z tebe už žádná žádost nevyleze, poslušně se odebere ven, abys měla nerušené soukromí. Jediné co musíš udělat je počkat, až se ti voda ohřeje.

Poté, co dokončíš očistu a dáš to nějak vědět Taranovi, můžete společně vyrazit na místo, odkud tě může pohodlně nasměrovat na kopec. Vyjde s tebou tedy až na hřeben kopce a trochu se vrátíte po cestě, kterou jste sem prve přišli. Jakmile máte perfektní výhled na město, zastaví a spustí:
"Vidíš ty tři široké ulice? Půjdeš tou prostřední. Dívej se stále vpravo. Jediný dům, který má nad dveřmi zavěšený štít je dům knihovníka. Na štítu snad kdysi byla nakreslená kniha, ale vítr a déšť už barvu dávno smyl. Až vyřídíš co potřebuješ, vyjdi prostě zase na vrchol tohoto kopce. Pochybuji že bys sama trefila, tak pro tebe přijdu."

Flynnův bratr nežije. Už pět let. Další skvělá zpráva... ušklíbnu se v duchu, když se mi dostane další informace, která dozajista mé pátrání nijak neusnadní. A i když Taran nedal najevo nijak znepokojení nad tím, že vlastně vím o Flynnovi a jeho smrti o dost méně, než jsem si myslela, i já se cítím poněkud nesvá, jak další a další informace vyplývají na povrch. A tím komplikují všechno, co mne zde čeká. Inu, bude to ještě zajímavé.

Vyslechnu si vše potřebné o tom, jak se v této noře provádí základní hygiena a pokývnutím hlavy několikrát stvrdím, že jsem tomu rozuměla. Koneckonců, nic zásadního v tom nebylo. A tak jen počkám, až se ohřeje voda a potom se dám do důkladné očisty. Po mnoha dnech na moři to více než potřebuji. A protože i sama uznávám premisu, že čistší budu vypadat důvěryhodněji a dodám tak patřičné vážnosti svému úřadu, nijak to neodfláknu. Nehledě na to, že se čistá budu cítit i lépe.

Když dokončím toto zkulturňování sebe sama, na chvilku se zarazím, zda se dolů do vesnice pustit v běžném oblečení. Tuto možnost ale zavrhnu. Bez ohledu na to, že je má výbava poměrně těžká, budu tak alespoň jasně vyjadřovat příslušnost paladinskému řádu a nejspíše tím i předejdu případnému napadení kvůli své rase. Riziko, že rytíři zde zřejmě umírají na nevysvětlitelnou nemoc jako mouchy, mi přijde přijatelnější a újma na těle i duši méně pravděpodobná, než ukamenování rozzuřeným davem prostě proto, že jsem elfka. Nehledě na to, že ačkoliv mi Taran zatím nedal jediný popud mu nevěřit, nepřijde mi moudré u něj zanechávat většinu mých nejcennějších věcí, které jsou pro mne natolik významné.

Pak už nezbývá než vyrazit ven a následně do jámy lvové. Snad alespoň knihovník bude něco vědět.
Nechám se opět Taranem vést. Ani mne příliš nenapadne, že bych se možná měla soustředit na cestu, dokud není pozdě. Sice si tak nějak v duchu myslím, že bych to místo měla být schopna najít, ale je otázkou, jestli to budu potřebovat zkoušet.
Pozorně vyslechnu popis cesty ke knihovníkovi. Na zbytek se snad nějak už doptám dole ve vesnici sama, kdybych potřebovala najít nějaké další místo. Je alespoň dobré, že z kopce nad vesnicí je celá usedlost jako na dlani a tak si člověk (ba i elf) může docela slušně rozložení vesnice zapamatovat. Pokývám hlavou a přemýšlím, zda bych něco ještě měla vědět. Co by se mi mohlo hodit. Shlížím na vesnici a zrak mi opět nutně musí padnout na tři vtší stavby.

Ukážu směrem k vesnici a zeptám se.
"Co jsou ty tři velké domy? Jedno je předpokládám ten hostinec, ale co ty druhé dva?" zeptám se. Zkrátka chci mít alespoň základní přehled.
"A také by se mi hodilo vědět, co kolik stojí. Aby se mne zdejší vypečení obchodníci nesnažili zbytečně okrádat, kdybych si potřebovala něco koupit..." dodávám ještě pro upřesnění. Mluví ze mne zkušenost, že k cizincům, a elfům obzvláště, často patří upravé a speciální ceníky i běžných komodit. A až (pokud) se mi dostane odpovědi na položené otázky, rozloučím se i se slovem díků s Taranem a vydám se do vesnice ke knihovníkovu domu. Cestou rozmýšlím, na co všechno se ho budu potřebovat zeptat. A jestli mi vůbec bude schopen (a ochoten) nějak významněji pomoci...

"Jeden je hostinec, jo. Druhý je hostinec, de facto ale spíš dům toho chlápka, co jsi viděla dole v přístavu. Třetí je pozůstatek dřevěné pevnosti, co tu kdysi dávno bývala a hlídala přístup na ostrov. Dneska se používá jako skladiště." odpoví ti Taran na první otázku.
"Nikdy jsem nebyl mimo tenhle ostrov, takže ceny jinde neznám. Ale můžu ti říct, kolik stojí věci na které se zeptáš."
Počká tedy než vyjmenuješ položky, které tě zajímají a on ti obratem řekne, kolik to stojí. Vzpomněla sis snad na všechno, co teď potřebuješ nebo někdy budeš potřebovat, takže až budeš v obchodě, žádná cena by tě neměla překvapit.
Taran se s tebou rozloučí a vyrazí někam na druhou stranu kopce.

Ty seběhneš kopec a vydáš se k prostřední ulici, jak ti poradil Taran. Ulice už jsou teď plné lidí, přece jen si předtím dorazila velmi brzo. Otáčejí se za tebou a někteří si něco znechuceně šeptají, ale to není nic, na co bys nebyla zvyklá. Ignoruješ je a sleduješ domy napravo. A nakonec skutečně spatříš malý, nenápadný krámek opatřený vývěsním štítem. Uvnitř se svítí a vypadá to, že je otevřeno.
Vstoupíš dovnitř a ihned tě do nosu udeří pach zatuchliny. Vlhké, nevětrané místo jako je tohle něčím takovým muselo nutně trpět. V regálech je pár knih, ale většina vypadá v žalostném stavu. Vlhko si na nich začalo vybírat svou daň.
Téměř okamžitě se k tobě přišourá velmi starý shrbený muž. Dlouhé bílé vlasy i vous táhne za sebou po zemi a dychtivě tě strká směrem k židli. Až teprve když se posadíš se ti uctivě představí.
"Vítám vás, paladinko. Jmenuji se Krieg a jsem velmi rád, že jste našla cestu zrovna do mého knihkupectví. Mohu pro vás něco udělat?"
Vypadá úplně jako nějaký šílený mudrc. Jeho mastné vlasy, dlouhé černé nehty a hnědé zuby ti říkají, že o svůj vzhled nedbá ani trochu. Mluví moc rychle, že mu skoro není rozumět. Neustále nějak hýbe prsty a prohlíží si tě až moc z blízka. Což v kombinaci s pachem z úst činí vaše setkání téměř nesnesitelným.
"Moc knih tu už nemám - rozežrala je plíseň - a na nové nemám prostředky, ale přečetl jsem spousty knih! Všechny informace mám tady v hlavě, ano, paměť mám výbornou. Ač mi občas některé informace splynou dohromady. Tak například, jste skutečná, nebo si vás čtu?"

Nečekala jsem nějaký problém, který by mi zamezil v rychlém nalezení místního knihovníka. Reakce na mou osobu jsou očekávané a proto mne nijak nevyvedou z míry. Kráčím pevně a odhodlaně, s jednou rukou na hlavici meče. Ne proto, že bych chtěla nějak demonstrovat sílu, spíše proto, aby bylo zřejmé, že se nebojím postavit komukoli, kdo by proti mně nějak veřejně vystoupil a měl s mou přítomností evidentní problém. K ničemu takovému ale (naštěstí) nedojde a já tak mohu vzít za vděk zdejším obchůdkem knihovníka.

Vejdu dovnitř a lehce nakrčím nos nad odérem vznášejícím se v nehybném vzduchu. Nevím, co jsem na tomto takřka konci světa čekala, ale uvnitř se mne zmocní nepříjemný pocit z tohoto místa a brzy i z úlisného knihovníka. Snažím se působit maximálně zdvořile, ale jde to těžko a musí být poměrně zřejmé, že jsem ve své současné pozici tak trochu nesvá. Alespoň se tedy snažím soustředit na drmolení knihovníka, abych mohla promluvit, jakmile se dostanu ke slovu. Finální otázka mne na okamžik vyvede z konceptu.

"Pevně věřím, že jsem skutečná..." pokusím se o chabý úsměv. Alespoň částečně se snažím uvolnit, ale jde to těžko. Na to je atmosféra zde příliš hutná...
"Mé jméno je Kenna. Jsem paladinka Řádu Lvího Srdce..." začnu již opět s jistotou mému úřadu náležící. Vzhledem k jeho sečtělosti minimálně mou řádovou příslušnost musel sám poznat.
"Zavítala jsem na Orkney, abych zde vyšetřila okolnosti smrti Flynna Hadobije, paladina z těchto ostrovů pocházejícího." přemýšlím, co všechno bych se zde mohla dozvědět. Jistě, bude to vzdělaný muž a bude toho nejspíše vědět mnoho. Ale je otázka, co všechno spadá do jeho kompetence.
"Byla jsem informována, že zde má jeho tělo vyčkat mého příjezdu, ale s nelibostí jsem zjistila, že zřejmě již bylo zpopelněno, nejspíše krátce po jeho skonu." neuvádím zdroje svých informací. Na tom tak nějak stejně nezáleží.
"Existuje něco, co byste mi mohl říci ohledně smrti Flynna Hadobije? Pevně věřím, že jste taktéž kronikář tohoto ostrova a proto se u vás jistě naleznou záznamy o podobných podivných úmrtích. A jak jsem slyšela, toto nebylo první... zajímalo by mne vše, co mi o tom můžete říci..." tak trochu se zarazím, když slovo "vše" vyslovím. Snad toho nebude tolik, aby mne to připravilo o celý den. To si zase nemohu dovolit. Tak jen doufám v jakousi soudnost staříka a v to, že mi řekne skutečně pouze věci, které by mohly mít nějaký význam...

"Ano, Kenna, paladinka!" vykřikne stařík z ničeho nic.
"Já vás přece znám. Viděli jsme se už tolikrát... V mých představách jsme spolu strávili dlouhá léta bojem proti těm druhým. Pořád trávíme?! Nuže, moje milá Lenno, co potřebuješ?" pro tuto chvíli domluví a jen poslouchá tvá slova. Nedokáže zůstat v klidu. Střídavě se šťourá v nose a v uchu a neustále otravně podupává nohou. Občas z něj také vyleze podivný přidušený skřek, celkově se projevuje jako muž na půli cesty k senilitě nebo šílenství.
"Flynn tě zajímá, Menno? Co bych ti o něm tak mohl říct. Vstoupili jsme společně k Řádu Lvího srdce asi před třiceti léty. On stále zůstával panošem a já rychle postupoval řádovou hierarchií. Když byl konečně zasvěcen, já už byl velmistrem. Velmi mě zklamalo, když z řádu odešel, Nenno." utře si imaginární slzu vysmrká se do svého rukávu.
"Odešel k Zatraceným. Častokrát jsme bojovali proti sobě. Říkáš, že byl zpopelněn? Asi proto, aby se nevrátil k životu a nezačal se mstít, Penno." z ničeho nich ztiší svůj hlas, nakloní se k tvému uchu a paranoidně se rozhlíží kolem sebe.
"Oni jsou tady. Mezi námi. Statečnost a čistota srdce zde není vítána. Odejdi, nebo zhyň." vyřkne tak první větu, která v jeho projevu dává smysl. Když se od tebe odtáhne a znovu promluví, už mluví stejně jako prve.
"Můj přítel, který se mnou bydlí v mojí hlavě, mi kdysi řekl několik slov. Dlouho jsem myslel, že jde o proroctví, ale pak mi došlo, že je to kravina, takže ti to mohu říct. Jak jen to bylo... Najdi Gryfa a najdi Hadobije, ti... Co udělají ti? Věř mi, jsem si jistý, že něco udělají. Možná ti udělají čaj? Ženšenový čaj je výborný. Měla bys ho zkusit. Akorát nemám ženšen. Ne že bych věděl, co to je. Želva?"
Z ničeho nic se začne hrozně moc smát. Trvá to asi minutu, během které tě celou poprská. Nicméně, když znovu promluví, zní skoro smutně a oči se mu lesknou, jako by měl začít brečet.
"Qenno, víš, ze všech šesti paladinů, co mě navštívilo, jsi mi ta nejvíc sympatická. Až budeš hořet na hranici, uříznu si z tebe kus a uchovám památku Renny navěky. Líbilo by se ti to tak? Měl jsem rád i Flynna, byl pro mě jako syn. Kdysi jsem ho choval v náručí, když mi ho jeho matka přinesla ukázat. Ale z Flynna mi nedovolili nic uříznout. Nebo jsem možná neměl dost ostrý nůž. Chybí mi, Senno."
Na konci už opravdu brečí. Velké kulaté slzy se kutálejí po jeho tváři a on se je ani nesnaží skrýt. Místo toho ukáže na dveře a naznačí ti tak, že je čas odejít.

Jakmile se opět dá stařičky knihovník do řeči, znejistím. Abych po několika jeho větách pochopila, že jsem si nevybrala správné místo na shánění informací. Lehce si povzdechnu, ale již není úniku. Knihovník se rozpovídá a já více a více zabředám do jeho slov. Slov, kdy mele páté přes deváté a slov, která nedávají ani za mák smyslu. Respektive možná v nich nějaká pravda je, ale v tom blábolení se dá jen těžko vypátrat co někdy možná byla pravda a co jsou již bludy staré mysli. Ale i přes to, že jsem hned nabyla pocitu, že tohle bude k ničemu, snažila jsem se neutlumit svou mysl natolik abych si z tohoto vůbec nic nepamatoval. Budu muset spoléhat na to, že nějaká důležitá informace (zazní-li vůbec taková) mi prostě v mysli uvízne.

Odejdi nebo zhyň... zrezonuje mi v hlavě snad jediná příčetná věta.
Tak to asi zhynu... odejít nemohu... mihne se mi smutně myslí, zatímco se na mne začíná valit další drmolení bez hlavy a paty. Jediná druhá věc, která dávala smysl je něco o Gryfovi. Ale ať se na místě propadnu, jestli vím, o čem mluví. A tak místo prozření musím zachovat pokud možno co nejvážnější tvář, když za burácivého smíchu dostávám nevítanou sprchu. A nejen proto si oddechnu, když mne takřka bez rozloučení vyprovází. Mám co dělat, abych zachovala důstojnou tvář, když se s díky loučím a opouštím krámek.

Otřu si tvář a zdvihnu pohled k nebi a ke slunci. Jako bych se ptala všemohoucích Bohů, za co mne trestají, že mi postavili do cesty takového budižkničemu. A co jsem udělala, že veškeré informace, které jsem dostala na odjezdu ze sídla Řádu, jsou pasé. Bratr je mrtvý, tělo je spálené. S čím mám tedy začít? jako bych se ptala, ale odpovědi se mi nedostává. Má zoufalost zřejmě prozatím není tak hrozná, abych Bohlům stála za tu námahu a odpověď.

Podívám se oběma směry ulice, ve které stojím. Stydím se za to, že nevím jak pokračovat. Jak tak krátce po svém příjezdu jsem bezradná a v koncích. Kdyby tohle viděl Arduan, jistě by na mne nemohl být pyšný. Spíše by se za mne styděl. A to riskoval všechno, co mu bylo v životě drahé, abych se mohla vůbec stát alespoň kandidátkou na paladinku.
Zhluboka se nadechnu. Nesmím to vzdát. A koneckonců to ani nemohu vzdát. Beztak se nemám kam vrátit. A pokud zde hrozí paladinům skutečně nebezpečí a stávají se jim tu hrozné věci, nejspíše nějaká taková přijde i za mnou bez ohledu na to, že já vlastně nevím co hledat. Zkrátka, třeba když se ukáži, upoutám na sebe pozornost, nebude trvat dlouho a problémy na sebe nenechají dlouho čekat. Ne snad, že bych o nějaké stála, ale nic moc jiného mne prozatím nenapadá.

A tak se rozhodnu alespoň projít si tuto vesnici. Zmapovat si ji, vrýt si ji do paměti. Pokusit se zorientovat. Nemám v úmyslu jen bez cíle bloumat, ale tato vesnice má jistě něco jako starostu nebo rychtáře. A po někom takovém se hodlám poohlédnout, případně se poptat. Tam snad budu mít větší štěstí. I když těžko mohu počítat se vstřícností, jaké se mi dostalo u senilního staříka. Tam to bude zřejmě o poznání složitější rozhovor. V patřičně nepřátelském duchu. Ale i to patří k mé práci...

Dáš se do pohybu. Procházíš vesnicí a ignoruješ pohledy, kterými tě lidé zasypávají. Víš zhruba kudy jít, Taran ti radnici ukázal. A kde jinde najít šéfa vesnice, než na radnici? Přesto máš trochu problém se tam dostat. Spousta uliček, které si z kopce viděla, je plná nejrůznějších krámů. Hodně jich je proto neprůchozích. Snažíš se zapamatovat si alespoň přibližnou polohu těch, kterými se dá projít bez problému. Co kdyby si potřebovala taktický ústup, že?
K radnici se však nakonec dostaneš relativně brzy. Před budovou stojí mladík s halapartnou v ruce. Tvář má ještě plnou uhrů a když tě zastavuje, je plný mladistvého elánu a energie.

"Stůj! Dovnitř nesmíš. Velký Johny není doma." okřikne tě a aby jeho zněla výhružněji (a snad aby si proti paladinovi v plné zbroji dodal odvahy), namíří špičku halapartny přímo doprostřed tvé hrudi.
"Kluku, nech jí být. Nevidíš snad, že jde o vzácného hosta?" ozve se povědomý hlas za tvými zády. Mladík se nakloní, aby se podíval, kdo promluvil a potom halapartnu skloní. To už kolem tebe prochází Velký Johny, muž z přístavu. Neřekne ani slovo, stejně jako dva muži co jdou s ním. Na druhou stranu, nezazněl ani žádný zákaz, který by ti bránil jít za nimi.
Muži vejdou do domu. A ty za nimi.
Celé spodní patro je tvořené jednou velkou místností. Luxusem se vyrovná snad i komnatám velmistra vašeho řádu. Nejluxusnější nábytek, nejpohodlnější křesla. Velký Johny zamíří rovnou k tomu největšímu, které místnosti dominuje. A usadí se do něj jako do trůnu.
"Předstup, rytíři." vyzve tě. Ať už na jeho slova nějak zareaguješ nebo ne, pokračuje dál.
"Nejsem nadšený, že jsi pomohla tomu klukovi. Zaslouží trest. Najdu si ho a potrestám potom, ale teď se musím rozhodnout co s tebou.
Co jsem tady starostou, nikdy sem beztrestně nevstoupil žádný špinavý elf. Teď tu jednoho mám, dokonce v rytířské zbroji. Ale ta tě tady neochrání, děvenko. Tady ne."
Kývne hlavou a jeho muži zareagují. Snaží se tě uchopit zezadu za ruce a tím tě znehybnit. Johny, zcela jistý úspěchem jeho plánu, se už zvedá z křesla a míří k tobě.
Ale podcenili tě. Snad je to tvým výcvikem nebo při tobě stojí bohové (hodil jsem si kostkou), ale vycítíš jejich úmysl okamžik předtím, takže máš šanci zareagovat.
Prvnímu útoku se obratně vyhneš. Nečekal to a hrábne do prázdného vzduchu, s čímž nepočítalo jeho těžiště. Využiješ toho a strčením ho vyhodíš z rovnováhy a on padá k zemi. Druhý muž tě mezitím chytí za pravou paži a pověsí se na ní, ale to tě nemůže zastavit. Volnou rukou ho udeříš přímo do tváře. Jeho stisk povolí a ty se mu můžeš vysmeknout. Srazit ho k zemi už potom není nic těžkého. Zbývá tedy Velký Johny. Ten už má v ruce bičík a chystá se tě udeřit, ale to na tebe nemá žádný účinek. Bičík prostě odkloníš rukou. Pak už ho jen stačí chytit, zkroutit mu ruku za zády a trochu přitlačit.
"Mluv. Co tu chceš. Budu spolupracovat." začne hned jak pozná, že nemá šanci na únik. Arogantní tón a nenávist však z jeho hlasu nezmizí.

Ta vesnice není tak velká, takže bylo jen otázkou času, než narazím na radnici. Prohlídka s tím spojená mne sice mnoho nepřinesla. A co se týká nenávistných pohledů a špitání? Normálka. V podstatě to ve mně vzbuzuje i trochu údiv, že to lidem za to stále ještě stojí. I když sem zřejmě mnoho elfů nezavítalo, i proto je vlastně jejich despekt k smíchu. Vlastně neví, co je na nás tak popuzuje. Jak pokrytecké.

Když se od mladíka dozvím, že "Velký Johny" (jak nabubřelé jméno) není ve svém sídle, navíc takovým tónem a i s nepřátelským gestem, pozdvihnu obočí. Nejsem hluchá. Gesto je stejně tak prázdné jako nebezpečné. Nepředpokládám, že bych měla problém přes toho mladíka projít, kdybych chtěla. Ale ani to nemám v úmyslu. Koneckonců, co bych dělala vevnitř, když tam starosta není?
Než však stihnu zareagovat, ozve se sám "Velký Johny". Věnuji mu krátký pohled, načež se za ním vypravím dovnitř.

Předstup rytíři... ušklíbnu se v duchu. Co mu vlastně dává to právo se mnou takhle mluvit? Zůstanu proto stát na místě. V klasickém postoji rytíře, s rukou na hlavici meče. Vyslechnu několik jeho slov, ale než na ně stihnu zareagovat, vrhnou se na mne na krátké gesto jeho dva psi. Tentokráte dvounozí.
Ani nevím, jak jsem to vycítila, ale během několika úderů srdce oba leží na zemi a já svírám "Velkého Johnyho" v nezáviděníhodné pozici. Teď už se tak velký netváří. I když se tak stále ještě dle svých slov cítí.

"Jestli na mne ti tvoji psi ještě jednou zaútočí, zlomím ti ruku... ať vypadnou ven..." zašeptám mu do ucha svým hlasem. Jeho jemnost, sladkost a elfí přízvuk vyznívají sice nepřirozeně v kontrastu s obsahem, ale pokud není blázen, tak pozná, že jsem si nedělala legraci. Záměrně ani nevyhrožuji zabitím. Popravdě řečeno ani nevím, jestli bych ho zabít dokázala. Nikdy jsem nikoho nezabila. Ale ruku mu zlomím klidně. A bez výčitek svědomí. Však jsem se vlastně pouze bránila. Pokračuji až poté, co oba své strážce odvolá. Pokud by měli nějaké hloupé nápady, přidělím Johnymu ještě trochu bolesti obratným zapáčením. Pak už snad pod bolestivým výkřikem dostanou rozum a opustí místnost.

Až potom Johnyho pustím. Abych si s ním promluvila mezi čtyřma očima.
"Takže... tohle se nemuselo stát." konečně k němu promluvím, když mi začne věnovat pozornost. Není nutné rozvádět, o čem mluvím.
"Mé jméno je Kenna. Jsem paladinka Řádu Lvího Srdce." přidalo mi úspěšné zvládnutí situace na sebevědomí. A to přidá i na jistotě mého hlasu. Zůstávám stát bez ohledu na to, zda můj nedobrovolný hostitel třeba usednul. Přijde mi to vhodnější a cítím se tak jistěji.
"Přišla jsem vyšetřit smrt paladina Flynna Hadobije. Chci vědět, proč bylo jeho tělo spáleno. Chci vědět, proč byl do sídla řádu odeslán dopis, že jeho tělo bude uchováno do mého příjezdu. A kdo ten dopis vůbec odeslal. A pokud se rozpovídáš o smrti ostatních paladinů, kteří zemřeli za podobných podivných okolností, jistě nám to ušetří spoustu nepříjemností..." věnuji mu hezký úsměv. Takový, který si nezaslouží. Takový, který je v této situaci naprosto nepřirozený. Zkrátka takový, kdy by jeho cíl měl spíše zvažovat to, o kterých nepříjemnostech mluvím. A když přinejmenším nabyl dojem, že dojde-li na to, tak si servitky neberu...

"Zlom. Zase sroste. Ale tobě už hrdlo nikdo nezažije." odpoví ti. Vzdor a síla. To slyšíš v jeho hlase. Jeho "psi", jak si je příhodně pojmenovala, se už oba dva postavili na nohy a z rukávu vytáhli dlouhé nože. Zřejmě aby potvrdili hrozbu jejich šéfa. Nicméně proti tobě nijak nezakročí. Jen couvnou pár kroků, aby si nabyla dojmu bezpečí. Je na nich vidět, že bez příkazu jejich šéfa neudělají nic.
"Nechají tě odejít. Máš mé slovo. Kdybych je nechal jít ven, tak jen proto, aby si na tebe přede dveřmi počkali. Buď ráda, že mám velkorysou náladu."
Je na kolenou a s rukou zkroucenou za zády, ale nehodlá přistoupit na tvou hru.

Ať už ho pustíš nebo ne, řekneš mu co máš na srdci. A současně sešleš kouzlo pravděpodobnosti. Cítíš, že se ti povedlo ho seslat, zda však uspělo nepoznáš. A Velký Johny už začíná odpovídat.
"O žádném dopise nic nevím. Já ho neposlal. Ani jsem to nikomu neporučil.
A o smrti ostatních paladinů? Nevím, proč se vás tu sjíždí tolik, když tu chcípáte jako mouchy. Jeden zkoušel vyšplhat na skály, v plné zbroji. Spadl. Nebyl moc chytrej.
Druhý se utopil v bažině. Trval na tom, že nechce průvodce a že ho povedou bohové.
Třetí se utopil, když se pokoušel vyplout z přístavu a prozkoumat ty jeskyně na vnější stěně skály.
Čtvrtý chytil nějakou hnusnou nemoc, stejně jako další dva a Flynn. Tři se zbláznili.
A byl tu ještě jeden, o kterém skoro nikdo neví. Zatracený. Ten se pletl do mých záležitostí, tak jsem ho nechal oddělat. Jako jsem to plánoval s tebou."
Dokončí svůj výčet.
"Chceš vědět ještě něco, nebo jsi už s zastrašováním starosty skončila?"

Vyhrožování tím, že bych osud nevyšla živá, mi přijde poněkud plané. Vzhledem k tomu s jakou samozřejmostí jsem zlikvidovala i útok ze zálohy, tak bych si docela věřila i na to, kdybych se odsud měla probít silou. Neznamená to, že bych o něco takového stála, ale i s noži bych si nejspíše poradila. To, co mne poměrně udiví je však nekončící sebejistota Johnyho. Ale je to nejspíše tím, že se nikdy nesetkal s podobným odporem a lekcí, jakou jsem jemu i jeho psům uštědřila. Ale i tak ta lekce nebyla dostatečná. Mluví tak, jako bych tu se zkroucenou rukou klečela já. Hlupák.

Nepouštím ho. Ztratila bych tak jedinou výhodu, kterou zatím mám. Kdybych s ním měla zůstat sama, bylo by zbytečné ho takhle držet, ale s dvojicí strážců se cítím jistěji, když mám Johnyho v moci. Přece jen bych se odsud nechtěla probíjet, mohu-li se tomu vyhnout. A tak zakouzlím a potom už poslouchám jak ptáček začíná zpívat. A vypadá to, že nelže. Alespoň natolik jsou jeho informace bohaté a poměrně přesné, že by mne překvapilo, kdyby si to na místě vymýšlel. Proto jsem se tomu rozhodla i věřit. Nejspíše si to stejně ještě někde ověřím. Taran bude také alespoň něco v tomto směru vědět.

Docela mne ale překvapí kolik paladinů na tomto místě nalezlo smrt. Je dobře, že mám vyšetřovat smrt pouze jednoho. A i když několik jejich smrtí se zdá jako víceméně nezaviněných nebo jinak hloupých, několik jich zemřelo stejnou smrtí, zřejmě na tu hnisavou nemoc. Na to se bude potřeba tedy zřejmě zaměřit jako první. Určitě tu bude nějaký felčar, kterého bude možné se přeptat. Tam budou směřovat mé další kroky.

No, "Velký Johny" toho vysypal docela dost, snad jsem si toho i většinu zapamatovala a budu se na to moci ještě někde přeptat. Nemyslím si, že by se mi snažil něco nabulíkovat, ale jistota je jistota.
"Já myslím, že tohle mi pro začátek bude stačit..." poděkuji svým způsobem milým hlasem starostovi za jeho sdílnost. Nezapomenu věnovat pohledy i dvěma strážcům. Především by mne zajímalo, jak zareagovali na to, co mi právě všechno starosta napovídal. Pokud to totiž byla pravda, potom by jejich výraz měl být v tomto směru patřičně překvapený, jak ke mně byl starosta sdílný. I to mi napoví o jeho pravdomluvnosti.

A potom se vydám ke dveřím. Stále však držím Johnyho v šachu a on tak tuhle cestu podnikne se mnou. Hodlám ho pustit až u dveří s mými posledními slovy, než se vydám zpět do města.
"Jsem ráda, že jsme si tak vzájemně porozuměli." opět pronesu s až prehnaně vlídným tónem. Je zřejmé, nakolik byla ta spolupráce dobrovolná.
"Myslím, že bychom měli myslet na to, že si můžeme spíše pomoci, než uvažovat nad tím, jak jeden druhému ublížit a snažit se ho odstranit... a čím dříve budu znát odpovědi na své otázky, tím dříve tento ostrov opustím..." pronesu něco jako přání do budoucnosti. Něco mi ale říká, že podobné přání zřejmě zdejší starosta mít nebude.
"Děkuji za spolupráci. Snad naše příští setkání proběhne v přátelštějším duchu..." rozloučím se a konečně Velkého Johnyho pustím. Abych potom opustila i místnost. Dostatečně obezřetně, aby mi někdo neskočil na záda.

A následně se vydám ulicí opět někam do města. Má další cesta bude směřovat ke zdejšímu felčarovi. Možná jsem se měla na cestu či jméno zeptat starosty, ale prostě se mi nechtělo tam trávit víc času, než bylo nezbytně nutné. Jediné, co se trochu změnilo, je má obezřetnost. Zkrátka si teď budu muset dávat podstatně větší pozor. Nemyslím si totiž, že by Johny nad naší rozmluvou mávnul rukou a hodil to za hlavu. To mi k němu zkrátka nepasuje...

Opustíš starostům dům a vydáš se opět do ulic. Jeho psi tě nechají v lidu projít, stejně jako strážce před dveřmi. Jeho psi jsou stejně zvláštní lidé. Zatímco jejich Johny vyprávěl o všech těch mrtvých paladinech, kdy některé má na triku on sám, oni nehnuli ani brvou. Ani náznak překvapení se jim nemihl na tváři. Že by oba dva byli schopní takového ovládání vlastní mimiky je krajně nepravděpodobné. Dá se tedy usuzovat, že o vědí o všem, co se tady děje.

Lidé k tobě nejsou příliš sdílní. Netušíš, kde felčara najít a tak jsi odkázaná na jejich pomoc. Tu ti však nechtějí poskytnout. Buď úplně ignorují tvá slova, nebo se na tebe akorát zle podívají a urychleně odkráčí pryč. Až asi osmý člověk na tebe zareaguje. Dívá se na tebe jako na prašivého čokla, poskytne ti však informaci, kterou jsi potřebovala. Felčar žije v jednom domě přímo v přístavu. Jistě nebude těžké ho najít.
Vyrazíš tedy zpět do přístavu. Ten se teď hemží lidmi, většinou rybáři, kteří vyrážejí na další ze svých cest. Nikdo si tě tak vlastně nevšímá. Všichni koukají směrem k moři a lodím, tobě se stačí pohybovat po kraji, podél baráků. A hledat dům, kde by mohl bydlet felčar. Což možná bude těžší, než se zdá. Možná proto, že všechny ty malé hliněné baráky vypadají úplně zasraně stejně. Pomůže ti až nějaká žena, a to ještě nepřímo. Vidíš jí vycházet z jednoho domu. Než za sebou zavře dveře, ještě se obrátí dovnitř a řekne: "Děkuji, doktore."
Zamíříš tedy tam. Dveře jsou otevřené, vstoupit můžeš bez problému. Uvítá tě pohled jedné mladší paní, která tam sedí se svým synem. Dům vypadá rozdělený na dvě části, které jsou od sebe oddělené závěsem. Ty jsi teď v čekárně. Hádáš, že za závěsem bude ošetřovna.
Je na tobě, jestli budeš čekat, až na tebe přijde řada, nebo jestli se budeš dožadovat okamžité pozornosti.

Ani mne tak nepřekvapilo, že oba psi věděli, jaká zvěrstva jejich starosta dělal. Spíše mne překvapilo, že bez hnutí brvou sledovali, jak se k nim veřejně přiznává paladinovi. Nepředpokládám, že by se tím chlubil na potkání a stejně tak nepředpokládám, že by to do budoucna mělo zůstat nepovšimnuto, že mi něco takového sdělil. Ale i s tím jsem tak nějak vstupovala do jámy lvové a tedy s tím budu muset počítat. Až na to dojde. Prozatím to vypadá, že jsme se rozešli relativně v klidu.

A tak se mohu vydat na další část své cesty. A tím je návštěva zdejšího felčara. Despekt, se kterým mne všichni míjí a nevšímají si mne mne skoro až překvapí. Nevím, co jim kdo o nás, elfech, napovídal, ale muselo to být něco strašného. Vzhledem k tomu, že Taran ještě elfa zřejmě nikdy neviděl a nejsou tedy běžnými návštěvníky tohoto ostrova, tak lze předpokládat, že veškerá jejich nevraživost pramení z předsudků.
Až tedy konečně mohu někomu poděkovat za to, že mne alespoň zhruba nasměruje za mým cílem.

Sice to ještě chvilku trvá, ale nakonec stanu uvnitř prostoru, kde mi dělá společnost pouze ta matka s dítětem. To se nejspíše dozví, že jsem jen špinavý tvor, nedosahující kvalit člověka a nejspíše žeru děti. Přesně takové, jako je on. A to i když nezlobí. Inu, nemám to lehký úděl.
Způsobně si stoupnu kousek ode dveří, abych v nich nepřekážela a čekám. Prohlížím si místnost, zrak mi nejspíše i opakovaně padne na ženu s výrostkem. A nebude-li to působit naprosto mimo a budou-li můj pohled opětovat bez toho, aby si při tom znechuceně odplivli, věnuji jim lehký nepatrný úsměv. Vím, že nejméně jeden člověk na tomto ostrově elfy nepohrdá. Tak proč by jich nemohlo být více.

Rozhodla jsem se vyčkat tedy až na mne dojde řada. Nechci rušit zdejšího felčara při práci. Ale kdybych zaslechla a usoudila, že by se mu má pomoc mohla hodit (koneckonců také umím trochu léčit), mohla bych mu třeba pomoci. Byl by to hezký způsob, jak zde získat nějakého dalšího spojence. Ale to bych musela mít velké štěstí...

Matka se tě snaží ignorovat. Docela se jí to daří, na to že stojíš ani ne metr od ní. Upřeně se dívá do země a oči prostě nezvedne. To dítě se chová jinak. Zvědavě si tě prohlíží a když se na něj usměje, vesele se zazubí. Kdysi dávno ti někdo říkal, že lidé se s nenávistí k elfům nerodí. To výchova. Svým způsobem je fascinující, jak je možné, že se to udrželo tak dlouho. Většina lidí elfa nikdy neviděla, je vás málo. Neexistuje žádná povinná škola, kdy by je k něčemu takovému učili. Lidé tvojí vesnice z toho vinili příběhy, které matky vyprávějí svým dětem před spaním. Ty se dědí po generacích a jak šel čas, stačili se určitě vyvinout a z elfů dělat nelidská monstra. Tys však mezi lidmi nevyrůstala a neznáš tedy takové příběhy. Nemůžeš proto posoudit pravdivost této teorie.
Po nějaké době ordinaci felčara opustí další pacient. Za závěsem zmizí matka se svým dítětem a ty v čekárně zůstaneš sama. Nikdo už nepřijde, můžeš proto v klidu přečkat těch pár minut, než přijdeš na řadu. Dítě ti při odchodu zamává, za což si vyslouží pohlavek od matky.

Ordinace je jak se dala čekat malá. Je v ní místo tak akorát na židli, stůl a postel, které se asi používá jako lehátko pro pacienty. Po zdech visí nejrůznější nástroje. Některé z nich jsou skutečně zajímavých tvarů, že by tě až zajímalo, k čemu že jsou.
Felčar si tě prohlíží od chvíle, co si odhrnula závěs. V jeho obličeji se mísí zájem s odporem. Nakonec se zdá, že převáží zájem, on ti nabídne posazení na lehátku a posadí se tak, aby na tebe stále viděl.
"Léčím lidi, ne elfy," upozorní tě hned "ale Vy stejně nevypadáte zraněná... Nuže, poznávám znak na vašem brnění. Jste ze stejného řádu jako Flynn a to znamená, že ho tu hledáte... A že ho tu hledáte znamená, že víte o jeho úmrtí. Je to tak?"
Ač tento muž nebude žádný vystudovaný lékař, určitá míra bystrosti a intelektu se mu upřít nedá. Ani nečeká na tvé potvrzení jeho domněnek a pokračuje.
"Vypadal v pořádku. Nebyl u mě na vyšetření, ale potkávali jsme se denně a on nevykazoval známky žádné choroby. Pak mi jednoho dne řekli, že je mrtev. Zemřel prý přes noc. Přišlo mi to divné, dlouho do noci jsme seděli v hospodě a popíjeli. Pak odešel a o nějakých pět šest hodin později byl mrtev. Jako první mi přišla na mysl smrt nějak spojená s alkoholem, byl to opravdu dlouhý večer. Když jsem viděl jeho tělo, musel jsem tuto domněnku zavrhnout. Po celém těle měl velké hnisavé boláky. Mohl to být jed, ale upřímně, většinu jedu co znám by neutralizoval alkohol a zbytek neudělá něco takového. Snad jediné, co mi přijde možné, je že ho něco pobodalo či pokousalo, nějaký hmyz či zvíře. Jeho tělo jsem neprohledával, nechtěl jsem se nakazit. Nechal jsem ho spálit ještě ten den večer.
Ale pokud by to bylo pokousání, proč se to ještě nestalo někomu jinému? A proč se tohle stává jen paladinům? U předchozích případů jsem nebyl, slyšel jsem však, že nebyl první. Velký Johny bude vědět víc."
Felčar odvypráví, co ti chce říct. Pak se dlouze odmlčí, přemýšlí. A promluví až teprve když si zase vzpomene.
"Žádné jeho věci nemám. Co šlo spálit se spálilo. Zbytek jsem nechal vhodit do močálu. Snad jen jeho přívěšek, ten prý někdo ukradl. Kdyby jste si chtěla prohlédnout jeho obydlí, vytřeli jsme ho rašelinou a zapálili. Všechno uvnitř shořelo. "
Až teď se odmlčí na dobro a dívá se na tebe pohledem, který ti nařizuje opustit místnost, pokud už nic nechceš.

Malý capart zjevně neoplývající předsudky vůči mé rase mne alespoň částečně oblaží. Už se mi ty opovržlivé pohledy a mezi zuby drcené nadávky začínaly zajídat a tak i takováto maličkost mi dodá trochu dobré nálady. A i když za to výrostek obdrží nakonec pohlavek, nestane se mu nic zas tak hrozného. Je otázkou, nakolik mu setkání s někým v tomto prostředí natolik exotickým za ten pohlavek stálo. To už se asi nikdy nedozvím...

Nicméně přijde na mne řada a tak se uvedu k felčarovi. I tady raději postojím. Ne snad, že by tu atmosféra byla natolik nepřátelská, jako tomu bylo u starosty, ale zkrátka si tak nějak přijdu, že to k mé funkci tak nějak patří více, než pořád někde posedávat. A potom se již zaposlouchám do všeho, co má felčar na srdci. Sice z jeho hlasu a obecného nadšení poznám, že ani zde nejsem kdovíjak vítaná, ale na druhou stranu je vidět, že se mi snaží pomoci. To je poměrně společný prvek pro všechny, se kterými jsem se zde setkala. Asi všichni sdílejí stejnou touhu, aby elfka co nejrychleji zmizela z jejich ostrova. V podstatě i tuto touhu máme společnou.
Ale vypadá to, že to nebude zdaleka tak jednoduché. Ani tady se vlastně nedozvím nic, co by mi mohlo nějak pomoci s mým pátráním. Začínám být v tomto směru poněkud bezradná. Všechny mé případné stopy se rozplývají jako pára nad hrncem. Alespoň se tedy pokouším na sobě nedat znát nějaké rozladění nad vývojem situace. Musím si s tím nějak poradit. Jak? Sama nevím...

A tak když se dozvím, že i jeho obydlí lehlo popelem zakroutím pro sebe nevěřícně hlavou. I když se na každé drobnosti podílel někdo jiný, vypadá to, že zamést stopy po čemkoliv týkajícím se podivné smrti je až nezvykle pečlivá kolektivní práce.

Nezbývá tedy než poděkovat a vydat se zase o dům dál. Horší je, že mi začínají docházet nápady, kam bych se mohla ještě vydat na něco přeptat. Velký Johny mi toho totiž o moc víc určitě neřekne. Už takhle byl díky mému kouzlu až nebývale sdílný.
Udělám několik kroků směrem ke dveřím, načež se zastavím. Že by snad ještě něco? Otočím se zpátky k felčarovi a se zbytkami naděje v hlase se na něj obracím.
"Hmm... když jste s ním trávil tolik času... nezmínil se o něčem zvláštním? O něčem, co by vám utkvělo v paměti?
Neříkal třeba, jestli se nechystá někam vydat?" zadoufám, že pokud spolu trávili tolik času, byť třeba nad sklenkou, mohlo Flynnovi uniknout něco o jeho dalších plánech. Koneckonců i dopisy od něj hovořily o nějaké hrozbě. Třeba si felčar na něco vzpomene.
"Kde se vlastně nalezlo jeho tělo?" pokusím se zjistit alespoň další informaci, kam by se mé další kroky mohly ubírat.

Tak jako tak, odpověď (bude-li relevantní) si zapamatuji a vydám se opět na nábřeží lemující přístav. Kam budou směřovat mé další kroky budu muset rozmyslet. A tak alespoň zdvihnu oči ke slunci a odhadnu, jaká by tak mohla být část dne. Nějaký čas jsem zde svým pátráním již strávila a pomalu začínám uvažovat o tom, že bude potřeba se někde najíst...

Nakonec se ještě zastavíš s dvěma otázkama. Felčar ti na ně rád odpoví. Cokoliv, aby si už konečně odešla.
"No, mluvil o tom, že bude muset odjet zpět do řádu. Ale jinak si nevybavuji, že by mluvil o nějaké cestě někam. A jestli se o něčem nezmínil... Ne, myslím že ne. Jen byl takový podivně melancholický. Když tak o tom zpětně zapřemýšlím, skoro jako by tušil, co se stane. Hodně mluvil o minulosti, co prožil, kde byl... A často trávil čas tím, že seděl a zíral na moře. A pak přišel a byl usměvavý jako dřív. Možná že byl v nějakých depresích. "
Odmlčí se. Cítíš, že si začíná dávat za vinu, že si toho nevšiml. Rozhodně by si toho měl všimnout, když je doktor a tak vůbec. Ale nevšiml. A on je teď mrtvý.
"Jeho tělo se našlo kousek od vesnice. Mířil někam doprostřed ostrova. Ten den bylo hodně vlhko a pršelo, takže hlína byla měkká, ale stejně se prý v okolí nenašli jiné stopy než jeho."

Opustíš felčarův dům a venku se podíváš po slunci, abys mohla odhadnout čas. Počasí ti přeje, slunce vesele svítí a řekne ti, že už bude po dvanácté, něco mezi jednou a druhou hodinou. Tvé kroky přirozeně zamíří k hostinci. Najít ho není složité, ale i tak budeš zklamaná. Dveře hostince jsou zavřené a nevypadají, že by se hodlaly v nejbližší dobře otevřít. Proč je hostinec v době obědů zavřený může mít jednoduchý důvod. Ve vesnici, jako je tato, jsou muži přes den na moři a ženy si něco ukuchtí. Hostinec tu asi bude fungovat jako obyčejná nálevna, která se bude otevírat až k večeru.
Pokud tedy nechceš jít žádat o oběd Velkého Johnyho, asi se budeš muset vrátit ke svému jedinému spojenci, kterého na tomto ostrově zatím máš. Za Taranem.
Opustíš vesnici a zamíříš opět do kopce. Jak Taran slíbil, měl by tam na tebe někde čekat. I když si myslíš, že bys jeho příbytek dokázala najít i sama, bude asi lepší na něj počkat. Přece jen, nevíš kolik v tom kopci je podobných nor a nakolik je možné, že bys vlezla někomu jinému do obýváku.
Vydrápeš se nahoru a skutečně, Taran tam je a čeká na tebe. Položený v trávě, koukajíce na modrou oblohu a zpívajíce si píseň.
Má nádherný hlas. Zní stejně, jako nejlepší pěvci sboru. Tenhle chlapec byl bohy skutečně obdařen nepřebernými talenty. Ale to není to, co tě zarazí nejvíc. Ne. Víc tě překvapí, že poznáváš slova té písně. A taky to, že on by je vůbec neměl znát.

Shadow fall and hope has fled.
Steel your hearth,
the dawn will come.

Bare your blade and raise it high,
stand your ground,
the dawn will come.

Slova dobře známá každému členu vašeho řádu. Všichni jste je slyšeli během přijímacího obřadu. Těmito slovy začíná každá vaše modlitba. A ty je teď slyšíš z úst prostého zlodějíčka z ostrova na okraji civilizace.
"Zdravím. Zjistila si, cos potřebovala?" uvítá tě, jakmile se dostaneš až k němu.

Jen smutně pokývám hlavou nad odpovědmi, kterých se mi dostane. Ani to mi příliš nepomůže. Začíná se z toho stávat nemilá tradice. Snad mi v budoucnu štěstí bude přát poněkud více.

Vydám se tedy k hostinci, který je zavřený. Jak jinak. Už mne to snad ani nepřekvapuje. Namísto toho začínám upadat do jisté letarie a stavu nezájmu. To jsem tedy šla do vesnice s jinými plány a nadějemi, než se takřka s prázdnou vracet zpátky. Ale tak jako tak se úplně s prázdnou vracet nehodlám. Není přípustné, aby mne Taran živil. Sám toho moc nemá a navíc abych mu z toho ujídala ještě já. To by to s ním a tou zimou vážně nevypadalo příliš dobře.

Určitě jsem si někde ve vesnici všimla jakéhosi obchodu, kde by se daly nakoupit nějaké zásoby. Vrátím se tak, abych tam nechala pokud možno přiměřenou částku pro dva lidi na pár dní. Snažím se nakoupit spíše kvalitnější suroviny a nenechám si podstrčit jídlo zkažené či podřadné jen pro svůj původ. Snad bude obchodník obchodníkem a raději prodá lepší jídlo za rozumné peníze s příslibem, že se spokojený zákazník vrátí, než aby se ho pokusil očividně ošidit a ještě mu podstrčit věci, ze kterých mu bude špatně.

Takto obtěžkána se teprve vydám pryč z vesnice.
Několikrát nezapomenu zkontrolovat, že mne někdo nepronásleduje. Ani bych se nedivila, kdyby na mne měl Velký Johny teď pifku a tedy se pokoušel mne nechat sledovat. A třeba se mne pak násilně nezbavil. I proto nemíním polevovat v obezřetnosti.

Výstup na kopec je tentokráte o něco snazší. Nenesu s sebou tolik krámů a obecně jsem po vyčerpávající plavbě na pevnině opět pookřála. Alespoň fyzicky. Ani to obšem nezabrání tomu, abych se cestou trochu nezadýchala. Přece jenom má zbroj něco váží. A když tak docházím nahoru a začnou ke mně doléhat slov mně tak dobře známé písně, až mne zamrazí. Ani si chvilku nepřipouštím, že by zde mohl být nějaký paladin, který by ji zpíval. I tak v tichosti a s jistou obřadností slova nepřerušuji a počkám, až odezní sama. Taran nejspíše sám netuší, co to zpíval. Uvidíme.

Jeho nálada zůstala poměrně nezměněná. Bezstarostná a uvolněná. Kývnu na pozdrav, stále trochu vyvedená z míry písní, která dozněla.
"Nezjistila jsem skoro nic..." přiznám bez okolků trochu smutnou skutečnost.
"Zdejší knihovník je blábolící stařeček, Velký Johny mne chce zabít, paladinové tu umírají jako mouchy a felčar sice s Flynnem každý večer popíjel, ale také o příčině jeho smrti nic neví. Jeho příbytek lehnul popelem, věci skončily v močále, u jeho těla se stopy nenašly a kdo odeslal dopis do řádu je taky záhada." vyčtu heslovitě výsledky mého krátkodobého výletu do vesnice.
"Zkrátka, kromě toho, že Flynn nebyl prvním z mého řádu, který tu zemřel na hnisavou nemoc s černými boláky a že jednhoho z mých spolubojovníků Johny výslovně nechal zabít se mnoho věcí nevyjasnilo..." dokončím a podávám Taranovi nakoupené zásoby.

"Tady je něco jídla... snad to bude na pár dní stačit..." osvětluji svůj dar a vydávám se směrem, kterým bude nejspíše jeho nora. Předpokládám, že mne bude následovat, aby poté převzal vedení a dovedl nás k jeho příbytku. Po nějakém čase mi to ale nedá a zeptám se.

"Ta píseň, co jsi zpíval... odkud ji znáš?" je v mém hlase patrná jistá nespokojenost nad tím, že jsem ji od něj slyšela. Jako by se něco takového zkrátka neslušelo.
"I když, nic neříkej..." vzpomenu si na jednu z věcí, kterou dříve říkal. Do jisté míry to i dává smysl.
"Nejspíš si nepamatuješ, kde jsi se ji naučil, nebo ti ji zpívala matka, co?" pozdvihnu obočí. Těžko si představit, že by ke slovům této písně přišel nějak jinak než od svého otce. Ačkoliv možná ani netuší, že Flynn (či některý jiný paladin) jeho otcem byli.

Pokud je tomu tak, možná se v něm probudí nějaký vlastní zájem zjistit, jak a proč vlastně zemřel jeho otec. To by nebylo špatné...

Obchod najdeš a je kupodivu i dobře zásobený. Nenajdeš zde sice suroviny, které si zde většina lidí pěstuje na louce, ale je zde spousta soleného masa (především ryb) a spousta věcí, které se dají vypěstovat jen dál na jihu. Majitel obchodu se zdá být člověkem na svém místě, rychle pochopil že paladin asi chudý nebude, tak ti rád pomůže s výběrem kvalitních surovin, které hledáš. Jeho ceny dokonce sedí s tím, co ti říkal Taran. Asi opravdu chce, aby si se vrátila. I s měšcem.

Dobře vykoupíš a vydáš se na cestu. Často se rozhlížíš, jestli tě náhodou někdo nesleduje. Nevpadá to. Jistě, někdo tě může sledovat z vesnice, vždyť na svahu tě má jako na dlani. Ale to příliš nevadí. Bude vědět jen to, že si vyšla nahoru. Pak mu zmizíš.
Při slovech a melodii písně se zarazíš. Nepřerušíš ho, vzdáš úctu slovům pro váš řád posvátným. Až když dozpívá a položí svou otázku, začneš na něj reagovat. Za tvůj dar ti poděkuje, převezme ho a rozejde se.

"Nepodceňuj slova knihovníka. Než tady skončíš, určitě se něco z toho co říkal vyplní. Je to blázen, ne šílenec. Jestli chápeš, co chci říct.
S Johnym si nedělej starosti. Čest mu moc neříká. Nebude se ti mstít... Dokud mu nezačneš strkat nos do obchodů a peněz. Pak by se tě zbavil rychle. " pokusí se tě trochu utěšit. Sám si uvědomuje, že jeho slova ti jen těžko pomůžou, ale ani neuškodí. Snad ti poskytnou alespoň psychickou podporu.
"Já teda nevím, jak se věci mají, ale řekl bych, že klíčové bude zjisti, kdo poslal tu zprávu. Někdo sem chtěl nahnat dalšího paladina. Někdo, kdo se jich nebojí. Někdo, kdo má moc zabít svatého válečníka za jednu noc tak, aby to vypadalo jako nemoc." dovolí si zamyslet se ještě trochu víc. Třeba tě to napadlo taky, ale některým lidem pomáhá, když jsou věci vyřčeny nahlas. Líp si pak věc zařadí do souvislostí.

Pak se zmíníš o té písni, co zpíval. Trochu překvapeně se na tebe podívá, neočekával by, že jí budeš znát. A taky ho zarazí nespokojenost v tvém hlase. Je ta píseň snad někde zakázaná?
"Někdy se mi o těch slovech zdá. Zprvu jsem slyšel jen nějaká neurčitá slova a melodii, ale jak se ten sen vracel, začal jsem v tom rozeznávat slova. Knihovník říkal, že je to ozvěna mého minulého života." pokrčí rameny. Pokud měl knihovník pravdu a skutečně je to ozvěna jeho minulého života, zas tak moc to neznamená. Především se zdá, že sice zná slova, ale nezná jejich význam. Možná mu to připadá jako fajn písnička.
"Možná si to pamatuju z mládí a knihovník jen plácá kraviny. Pravdou je, že netuším kdo byl můj otec. A vlastně ani matka. Chci říct, někdo mě musel porodit a někdo mě musel vychovat, ale nevím kdo. Z nějakého důvodu si nemůžu vzpomenou na nic, co se stalo před mejma osmejma narozeninama. A pak už jsem žil furt sám."
Zatímco povídá o své minulosti, dostanete se až k jeho obydlí. Opět tě pozve dovnitř a pak vejde za tebou, aby mohl zavřít dveře. Poté začne uklízet jídlo, které si mu věnovala.

v rozmluvě dojdeme až k příbytku. Vyslechnu všechno, co má Taran na srdci, ačkoliv do jisté míry říká něco, co už vím. To se týká především důležitosti dopisu. Správný postřeh, ale nikdo se mi k tomu zatím nepřiznal a chodit ode dveří ke dveřím a laskavě se vyptávat, zda náhodou neposlali dopis do rytířského sídla mi přijde jako hloupost. NA druhou stranu, alespoň bych na sebe upozornila. I když, nejspíše se má přítomnost zde na ostrově stejně dlouho neutajila a dotyčný záškodník už teď bude bezpečně vědět, že se zde pohybuji. Jako by to přímo vybízelo čekat na jeho další tah.

"Z minulých životů, to je taky možné..." přitakám. Rozhodla jsem se odhalit mu původ oné písně, kterou nemůže dostat z hlavy.
"Ačkoliv se nedá říci, zda ji skutečně máš z minulých životů nebo si jen nepamatuješ, že ses ji naučil jako dítě, tak jedno je jisté.
Je to píseň mého řádu. Neuplyne den, kdy bychom si její slova nezopakovali. A tedy se dá tušit, že buď jsi byl v minulých životech paladinem stejného řádu nebo mohl Flynn Hadobij být otcem, na kterého se nepamatuješ..." vysvětluji to jednoduše a částečně i bez zájmu. I když je v obou směrech podobná představa vzrušující, tak nechci své vzrušení nijak demonstrovat a třeba tak Tarana ovlivnit. Nakolik jsou to pro něj zajímavé informace si už bude muset přebrat sám.

"Johny mi vyjmenoval asi sedm nebo osm paladinů, kteří zde zemřeli. Nebyl ale příliš v náladě, abych se ho vyptávala na nějaké podrobnosti." v duchu se usměji nad situací, ve které se Johnyho sdílnost projevila.
"Je zde nějaký kronikář nebo matrikář? Někdo, kdo by evidoval kdo a jak zemřel? Doufala jsem, že mi v tomto směru něco řekne knihovník, ale ten se mi nezdá jako povolanou osobou pro vedení podobných záznamů...
Možná je to náhoda, že zde zahynulo tolik paladinů. Ale možná je mezi nimi nějaká spojitost..." vysvětlím směřování mých myšlenkových pochodů...

Tarana tvoje spřádání teorií o jeho původu nijak zvlášť neohromí. Vypadá to trochu, jako by ho to ani nezajímalo. Brzy se ti dostane vysvětlení.
"Pokud je Flynn můj otec, tak určitě nejsem jediný. Pochybuji, že by zpíval písně zrovna mně... Zvlášť pokud jde o nějakou písničku významnou pro tvůj řád. Navíc to nesedí časově. Je mi sotva šestnáct a Flynn už vypadal skoro jako stařec. Muselo mu táhnout na šedesát. Viděla si ho vůbec někdy, než tě poslali na tuhle výpravu?"
Zdá se být naprosto přesvědčen o tom, že Flynn jeho otcem není. Z jeho perspektivy je to vlastně i jedno. Otcem by mu byl ten, kdo se o něj postaral a kdo ho vychoval. To Flynn určitě nebyl, tak proč se o něj starat?

"Pokud tu někdo takové záznamy vede, tak určitě starosta. Co jsi říkala, nebude asi rád, že za ním znovu jdeš. "
Taran mezitím stačí uklidit všechno, co jsi mu přinesla. Trochu bezradně se na tebe podívá, jako by nevěděl co dál. Nabídnout ti pití? Jídlo? Nic? Jen poslouchat? Zdá se být trochu nesvůj z návštěvy někoho jako jsi ty. Teď ještě vědět, CO jsi ty. Žena, paladin či elf?
Nakonec se na naléhání vlastního žaludku rozhodne udělat něco k jídlu. Nezdá se, že by potřeboval pomoc, takže můžeš vesele přemýšlet dál.
"Víš co mi přijde zvláštní?" začne Taran, aby se potom odmlčel. Snaží si to ještě promyslet, aby potom nezněl jako hlupák
"Proč tady bylo tolik paladinů? Tohle je naprosto bezvýznamný ostrov. Pochopím ještě tebe a Flynna, který se tu narodil, ale osm dalších? Jako malý jsem to tu prošel křížem krážem a krom bažiny a v ní ukrytých ruin tu nic není. Nic, co by mohlo zajímat osm paladinů. Ti by přece měli mít na starosti důležitější věci, ne?"
Zatímco Taran mluví, vaření mu jde rychle od ruky. I kvůli tomu, že část přísad už měl připravené z dřívějška, takže stačily ohřát. Netrvá tak dlouho a ty dostaneš do ruky placku, ve které je zabalená směs zeleniny, česneku, fazolí a trochy masa.

K teorii ohledně toho kdo je čí otec se již nevracím. Víceméně na tom stejně asi příliš nezáleží. Byl to jen takový nápad. A i proto, že si nejsem kdovíjak jistá, jestli by v takovém věku mohl být Flynn ještě schopen reprodukce, nevidím důvod se v tom nějak více pitvat. Taranovi na tom zjevně stejně nijak nezáleží. Jeho věc. Možná přece jen kvůli postavení naší rasy ve společnosti je i jistá rodinná soudržnost jiná, než je tomu u lidí.

"To bude mít radost..." povzdechnu si pro sebe polohlasně, že nejspíše budu muset poctít zdejšího starostu ještě jednou návštěvou. Jistě by byl stejně nedočkavý, jako to cítím já, kdyby to věděl. Navíc těžko říci, zda mi vůbec něco takového jako matriční záznamy vůbec bude chtít ukázat.

Taran se nadále začne věnovat přípravě jídla a já tak mohu nějaký čas zaplout do svých myšlenek a snažit se přijít na nějaký další postup. Další čas tak trávím takzvaným "pohledem na tisíc sáhů" u okna a v patřičném zamyšlení. Když nic jiného, tak se snažím alespoň si vybavit překotný projev starosty, který mi poměrně v rychlosti odvyrávěl osud všech paladinů, kteří sem zavítali. Ze zamyšlení mne vytrhnou až první slova. Rozvažování pokračování mi pak dá dostatek času na to, abych se začala soustředit na to, co má Taran na srdci. I když do jisté míry působí jako prosťáček, má poměrně bystrou mysl a přijde mi přinejmenším slušné ho vyslechnout.

Pokývám hlavou nad jeho slovy. Ano, je to zvláštní. Ale vzhledem k tomu, že zde zahynuli dozajista paladinové různých řádů (kdyby byli všichni od nás, věděla bych to), i odpověď společně s informacemi od starosty se zřejmě bude dát najít.
"Něco tu hledali." pronesu vážně, bez náznaku toho, že bych si dělala legraci. Jako bych konečně prozřela.
"Jakkoliv je tenhle ostrov na první pohled bezvýznamný, je zde nejspíše něco, kvůli čemu zde již tolik paladinů nalezlo smrt..." osvětluji mému hostiteli.
"Nevím co hledali. A oni nevěděli, kde to mají hledat. Proto zahynuli na různých těžko přístupných místech. Močál, skála, jeskyně přístupné pouze z moře... kde jinde by člověk hledal něco vzácného? Těžko to bude skryto všem na očích..." přemýšlím nahlas. Do jisté míry i chci Tarana seznámit se svými myšlenkami. Je přece jen zdejší. Třeba si bude schopen střípky z mých nápadů poskládat do obrazu, který by jemu dával smysl a mne by zanechal tápající.

"A ti, co se zbláznili nebo zemřeli na tu podivnou hnisající nemoc? Třeba se dostali k onomu místu nebo předmětu moc blízko. A někdo je odstranil nebo samotná moc onoho... čehosi byla nad jejich síly a chápání..." sumarizuji všechny poznatky. Co do toho nezapadá je ten zvací dopis. Ledaže... možná je to něco nebezpečné jen pro lidi. Možná jsou elfové imunní. A možná prostě někdo chce, abych to našla a přinesla. Ano, je to hodně možná. Ale pravdou je, že se nemám příliš čeho chytit. A i proto se možná jako pověstný tonoucí chytám stébel...

Většinu těchto slov se sice říkala Taranovi, ale nehleděla jsem na něj. Můj pohled byl upřený někam do kouta místnosti. Lépe se mi tak přemýšlí. Převezmu od něj hezky vonící jídlo. Nemám sice kdovíjaký hlad, ale dobře vypadající pokrm jej ve mně probudí.
"Co myslíš?" otočím se na Tarana zatímco se s chutí pouštím do jídla.
"Dává to vůbec smysl nebo plácám hlouposti?" zeptám se poněkud nejistě. Občas na mně musí být vidět jak moc se snažím působit sebejistě a přesvědčeně, aby se za chvíli ukázalo, že vlastně zdaleka nejsem tak pevná v kramflecích, jak by se na první pohled mohlo zdát. Přece jenom ještě nemám tolik zkušeností, abych o všem mohla uvažovat a rozhodovat naprosto fundovaně...

Taran pozorně poslouchá, zatímco ukusuje sousta z jídla, které připravil. Vypadá zamyšleně. Jako by jen neposlouchal co říkáš, ale o tvých slovech i přemýšlel. Které ženě se kdy poštěstilo něco takového?
S odpovědí ale nespěchá. V klidu dojí svůj oběd, otře mastné a špinavé prsty do kalhot a pak prohrábne vlasy.
"Dává to smysl." řekne nakonec.
"Je zde tolik míst, kde něco schovat. Jeskyně přístupné od moře jsou jen jedno z míst. Krom tohoto ostrova jsou tu ještě stovky malých ostrůvků, rozházené v oceánu. Kdysi to prý všechno byl jeden ostrov, ale zvedlo se moře. To tu ostatně není moc hluboké, dně se toho dá taky schovat spousta. Pak tu máš bažinu. Kdysi dávno tam stála vesnice, kterou pohltilo bláto. V některém z těch domů, dnes už třeba úplně propadlého do močálu, může něco být.
Pochybuji ale o tom, že tu věc má někdo z ostrova. Kdyby měl, Johny by o tom věděl. A kdyby jí měl Johny, dlouho by tu nezůstal. Pokud to hledají paladinové, musí to míst nesmírnou cenu. Johny touží po moci a tohle by mu jí dalo. Ale zároveň tu musí být někdo, kdo o existenci toho předmětu má nějaké tušení. Ten, kdo tě sem pozval. Jenže ani to není jisté. Žádný dopis přijít nemusel, akorát se o tom nějak dozvědělo vedení vašeho řádu a vyšetřování smrti byla jen záminka. "
Taran řekl, co si o tom všem myslí. A pak se odmlčí. Posadí se na postel a jen tě tiše pozoruje. Snaží se poznat, jestli ti jeho domněnky nějak pomohly. A zároveň je zcela jasné, že neví o čem by se mělo mluvit dál. Působí to dokonale směšně. Krásný mladík, možná ne úplně génius, ale bystrost se mu rozhodně upřít nedá. A on nemá se ženami ani tolik zkušeností, aby s nimi dokázal jen tak mluvit.
"Tak mě ještě napadlo, že najít pisálka toho dopisu nemusí být až tak těžké. Moc lidí tu neumí číst a psát... Napadá mě akorát knihovník, který toho už ale není schopný, Johny... A to je asi všechno. Většina ostatní akorát pozná pár znaků, pár jedinců jako obchodník jsou zase schopní nějak naškrábat pár slov, které často někde vidí."

Já jsem k tomu svoje řekla. Nyní je řada na Taranovi. Proč bych mu to říkala jinak, než abych slyšela jeho názor. Jsem tady totiž na vše sama. A alespoň nějaká podpora se mi hodí. Ale tak trochu nevím, jestli Taran souhlasí s většinou, co jsem řekla, pouze ze soucitu, nebo moje řeč měla vážně hlavu a patu. O tom mám co přemýšlet zatímco jím a poslouchám jeho náhled na celou situaci. Co je trochu zarážející, tak vedle zopakování mých slov trochu jiným pohledem vysloví i domněnku ohledně dopisu. Pokývám vážně hlavou. O tom taktéž přemýšlím, než vše můj hostitel zakončí krátkou úvahou o gramotnosti zdejších obyvatel.

Měla jsem dost času na to, abych jídlo snědla. Ještě dojím posledních několik soust, načež mu s díky podávám prázdnou nádobu. Opravdu jsem si pochutnala a tak poděkování není pouze zdvořilostní fráze.
"No právě..." povzdychnu si. Celá záhada, nebo alespoň klíč k ní, se točí okolo toho záhadného dopisu. Dopisu, na jehož základu jsem se vydala na tento konec světa a o kterém prakticky zhola nic nevím.
"Sám říkáš, že zde málokdo mohl dopis napsat. Knihovník asi ne. A Johnyho jsem se výslovně ptala. A i když mi řekl, domnívám se, pravdu ohledně všech paladinů, kteří zde zahynuli, dopis prý neposílal. Proč by mi zrovna v tomhle lhal? Je-li starostou a přizná-li se dobrovolně k tomu, že nechal jednoho z paladinů zabít, informování domovského řádu zesnulého paladina se mi zdá jako nanejvýš úřednická záležitost než potřeba zrovna toto tajit..." zdá se mi varianta, že dopis poslal Johny nepravděpodobná. Nedávalo by to smysl.
"Navíc, ten dopis údajně mluvil o tom, že zde bude na mne Flynnovo tělo čekat. A bylo mi řečeno, že mám kontaktovat jeho bratra." je v tom záhadném listu příliš mnoho informací, které zkrátka nesedí.

"O tom dopise jsem pouze byla informována. Neviděla jsem ho." začínám si pomalu připouštět možnost, že jsem byla obelhána. Že žádný dopis neexistuje. A nikdy neexistoval.

"Ten, kdo ho psal, věděl, že má Flynn zde na ostrově bratra. To není kdovíjak tajná informace.
Ale pokud ho psal někdo z ostrova, tak by nejspíše věděl, že Flynnův bratr již nežije. A nepsal by do dopisu, že ho mám vyhledat.
Ovšem stále za přepokladu, že taková informace v dopise vůbec byla..." doháním sebe sama podrobným rozebíráním všech informací do slepých uliček. Složím hlavu do dlaní. Tahle rovnice má zatím tolik neznámých, že řešení není možné. A já mám pocit, že jsem ještě s výčtem neznámých ani zdaleka neskončila. Další co by a kdyby zaplavují mou mysl.
Musím to nějak zjednodušit, nebo skončím jako ta trojice paladinů, co přišla o rozum.

"Je nějaká oficiální cesta nebo postup, jak se odsud odesílají dopisy? Přes nějakou námořní kancelář, nebo se prostě osloví náhodný kapitán, který shodou okolností jede na pevninu přibližně do určitých míst?" zdvihnu v naději oči k Taranovi. A vzhledem k tomu, jak na tom zdejší ostrov obecně bude s administrativou a zavedenými postupy mne odpověď může už jenom příjemně překvapit. V něco takového totiž asi rozumně doufat nelze...

"Jak se posílají dopisy nevím. Psát neumím, tak jsem se po téhle informaci nikdy nepídil. "
Odpoví ti duchem téměř nepřítomný Taran. Něco z tvých slov ho zarazilo a donutilo přemýšlet.
"Jak jsi to říkala? Že máš kontaktovat Flynnova bratra? Vím že jsem říkal že je mrtvý, ale co když to bylo myšlené jinak? Pokud ten dopis je skutečný a někdo ho skutečně poslal, těžko by se s tebou chtěl setkat přímo. Pokud tu je něco, co chce a získat to může jen paladin, povede tě k cíli a udeří až na konci, až to něco získáš. Prozatím se ho tedy nemusíš obávat a jít po cestě, kterou ti naznačil."
Chodí tak trochu okolo horké kaše. Asi ale má rád drama a užívá si svou malou roli v tvém dobrodružství. Položí se na postel a dramaticky zakašle. Aby upoutal tvou pozornost, ale zbytečně, protože tu stejně má.
"Nemůžeš se setkat s bratrem Flynna, ale můžeš ho navštívit. Někteří lidé se nechávají pálit, ale on se nechal zakopat do země. Můžeš navštívit jeho hrob. Bude tam, kde je půda nejměkčí. U bažiny.
Neradil bych ti jít tam k večeru. Dějí se tam věci, které cizince mohou... rozrušit. Nejde o nic nebezpečného, jen... když na to člověk není zvyklý, může si to s jeho nervama slušně pohrát."

Další postup je tak už jen na tobě. Pokud se rozhodneš navštívit hrob Flynnova bratra, Taran s tebou pochopitelně vyrazí jako průvodce. Velmi ale tlačí na to, aby se vyrazilo neprodleně a okamžitě. Zdá se, že má opravdu obavy z toho, co bys v té bažině mohla spatřit. Musí to být něco těžko uvěřitelného, když se domnívá, že by to mohlo rozhodit i Paladina, válečníka trénovaného právě pro boj s podobnými jevy.
Stejně tak bude trvat na tom, abys brnění nechala doma. Tahat na sobě brnění vážící desítky kilogramů se může ukázat jako hodně špatné rozhodnutí, kdybys náhodou udělala krok někam, kam si šlapat neměla...

Nojo, když neumí psát, tak mne mohlo napadnout, že to nebude vědět. Ale někdy je tak těžké u ostatních nepočítat s něčím, co sama osobně považuji za samozřejmé. To bych se tedy opět musela na to samé zeptat někoho, kdo mi to nejspíše nebude chtít sdělit. Tradičně.

Nezbývá tedy než se zaposlouchat do dalších myšlenek Tarana. Zamyšleně na něj koukám. I tohle dává tak trochu smysl. Někdo rozumný by to tak udělal. A pokud narafičil past ten samý člověk, co odeslal dopis, musí být i vzdělaný.

Trochu pozdvihnu obočí, když promluví o tom, že návštěva hrobu nebude promarněný čas. To mne trochu překvapí. Ano, slyšela jsem sice o tom, že se dá mluvit s mrtvými, nicméně kromě toho, že takovéto umění neovládám, je to navíc přísně zakázané. Nevidím tedy jakousi souvislost, proč bych tam vůbec měla chodit. Zvláště když je to již tak dlouho, co Flynnův bratr zemřel.
Na druhou stranu, nemám co ztratit. Stejně nemám žádnou rozumnou stopu. A když nic jiného, o tom bratru se v dopise mluvilo.

Pokrčím rameny. Je vidět, že v to příliš nadějí nevkládám. Ale snad mi to přijde jako menší zlo, než se opět vydat něco vyzvědět do vesnice.

"Dobře. Můžeme se tam dojít podívat..." připustím. Co se mi příliš nelíbí je skutečnost, že tam půjdu prakticky neoblečená. Tedy ne doslova, ale beze zbroje. Chvilku o tom s Taranem polemizuji, ale nakonec se nechám umluvit. Věřím jeho zkušenosti a znalosti místa. Snad to tedy není plané varování. A jelikož s tím nemá smysl otálet, brzy vyrazíme.

Já jdu skutečně poměrně nalehko. Kromě neodmyslitelného štítu a zbraně jsem s sebou už nic nebrala. Přemýšlela jsem o penězích, ale pokud někdo navštíví a vykrade noru, kde jsem věci zanechala, sebere mi mnohem cennější věci než je pár zlaťáků. I když do jisté míry je to malé bohatství. Faktem ovšem je, že zbroj má pro mne hodnotu nevyčíslitelnou.

Trochu neochotně se několikrát ohlédnu, než nám nora zmizí z dohledu, ale potom již následuji Tarana v jeho šlépějích. Nechci uvíznout v nějakém močále...

Taran pospíchá.
Vylezete z nory a pokračujete ostrým tempem hlouběji do ostrova. Svah je nejprve prudký a sem tam zahlédneš nějaký další otvor, který předpokládá přítomnost další nory. Těžko se domnívat, že i to patří Taranovi, spíše tedy jde o "sousedy".
Svah se postupně zmírňuje, až nakonec kráčíte téměř po rovině. Tráva a obecně porost je tady mnohem vyšší a hustější a poznáváš rostliny typicky rostoucí poblíž vody, znamení že se blížíte k cíli. Máš štěstí, dnes je jasný den a ty si tak můžeš celou scenérii prohlédnout. Později se ti to bude určitě hodit.

Bažina musí být obrovská, v porovnání s velikostí ostrova. Sahá až ke skalám po tvé pravé i levé ruce a dalších několik kilometrů musí mít na délku. Je to téměř dokonale rovná plocha, jen občas jí naruší nějaká vyvýšenina, porostlá pár břízkami.
Daleko za bažinou vidíš stromy. Možná si vzpomínáš, že o něm u Taran hovořil. Za lesem by už nemělo být nic, jen skála.
Nevidíš žádnou hranici, která by oznamovala začátek bažiny. V jeden moment se prostě Taran propadne několik čísel do bahna, až to vesele začvachtá.
"Kdysi tady bylo několik kolíků, které určovaly hranici. Před nějakou dobou je bažina pohltila. Zvětšuje se." vysvětlí ti Taran, zatímco leze z bláta zpět na pevnou zem.
"Vede tu několik cestiček. Tady na krajích není nic, ale hlouběji se nachází několik trosek, asi orkských. Není těžké je najít, chodili jsme tam jako děti. Dospělí tam ale už nechodí... A nikdo tu nezůstává přes noc."
Pak zamíří doprava, podél bažiny. Ujdete jen pár stovek metrů, nemohl to být ani kilometr, když tu se náhle zastaví. Chvíli hledí do bažiny a pak se ti pokusí ukázat, co našel. Ukazuje tím směrem a snaží se tě navigovat i slovy, přesto však ti chvíli trvá, než to pohledem najdeš. Asi pět metrů od vás, schovaný za vysokými travinami, leží hrob. Uměle navršená hromada hlíny, ve které je zaražený kříž z dvou klacků. Velmi nepravděpodobné, že by takhle v bažině vydržel těch několik let.
"Nečekal jsem, že bude tak snadné ho najít. Měl by být mnohem víc... poškozený. A určitě by neměl být takhle daleko." vyjádří Taran určité pochybnosti. Z nějakého důvodu je však přesvědčený, že jde skutečně o hrob bratra, kterého hledáte.
"Pojď."

Vyrazí první. Jeho první kroky jsou nejisté, vlastně jen pochoduje po hranici močálu a něco na hledá. Pak to najde. Udělá krok, opět se o trochu proboří, ale dál už nejde a vypadá, že vlastně stojí na pevné zemi. Pomalu pokračuje dál, než udělá krok, vždy se přesvědčí, že je cesta stále pevná. Nemůžete jít přímo, párkrát musíte prudce odbočit, ale nakonec se dostanete až k hrobu.
Pokud to tedy vůbec je hrob. Hlína vypadá, že jí včera vyhrabal a sem jen naházel na hromadu. Stejně tak kříž jsou jen dvě větvičky svázané provazem, který ale nevykazuje nějaké známky opotřebení. Buď je velmi kvalitní, nebo nový.
Taran ještě určí plochu o poloměru asi půl metru kolem hrobu, kde se dá pohybovat beze strachu. A pak se na tebe podívá s výrazem A co teď.

Když cestou míjíme příbytky ostatních obyvatel, tak mne to trochu znervózní. Přece jen jsem tam zanechala spoustu věcí. Snad nikdo nebude mít tu drzost nebo nápad se tam dojít podívat. Už by pouze stačilo, aby se jednalo o nějaký komplot, Taran mne teď zavedl do močálů, tam mne nechal utonout a potom si ponechal ono nemalé jmění, které mé věci představují. Vlastně je možná dobře, že mne něco takového připadlo spíše nepravděpodobné. Přece jen mám zde pouze jediného spojence a bylo by nemoudré si ho jakkoliv znepřátelit.

Snažím se jít ve šlépějích mého průvodce, nikam neodbočovat, nic nevymýšlet. Věřím, že se tu vyzná a stejně tak věřím tomu, že mi od něj nehrozí žádné nebezpečí. Jednou mne možná tahle důvěra bude stát život. Ale lepší na to nemyslet. Jeho slova nekomentuji. Není to potřeba, nemám k tomu co dodat. Kdyby se jednalo o něco důležitého, jistě by mi to sám sdělil. Učinil tak již několikrát a tak si nemyslím, že by měl v úmyslu mi důležité věci zatajovat. A tak nějak více mohu začít být aktivní až když dorazíme k něčemu, co by měl být hrob Flynnova bratra.

Od začátku se mi na něm něco nezdá. A když se ocitneme v jeho bezprostřední blízkosti, tak nemusím věnovat hrobu více pohledů abych zjistila, že ten hrob je přinejmenším podezřelý. Až příliš čerstvý, nebývale zachovalý a kříž také vypadá jako nový. A jak se zdá, tak Taran vypadá jeho stavem taktéž přinejmenším překvapen. Hrob v močálech by neměl vypadat takhle čerstvě ani po dvou týdnech, natož po několika letech.

Jsem podobně zaražena tím, jak bych měla postupovat.
Chvíli se tedy pozorně rozhlížím po okolí. Navštívila jsem hrob. Někdo to možná chtěl. Možná mne tu bude čekat a vyhlíží mne tedy. Bylo by dobré ho spatřit před tím, než podnikne nějakou akci proti mně a proti Taranovi... jestli mne tu vůbec někdo čeká. Jestli ten hrob nemá být zprávou sám o sobě. Nebo něco v něm.

Je na mně vidět rozpolcenost s tím, jaký postup bude následovat. Musím se přesvědčovat, že toto není hrob žádného člověka. Jinak bych se musela nenávidět za jeho znesvěcení, pokud bych skutečně měla odkrýt časem a přírodou obělené kosti nebožtíka. A pokud by se to někdo dozvěděl, nejspíše by mne mohlo čekat i vyloučení z řádu. Vlastně ještě před tím, než do něj fakticky vstoupím.

"Tohle není správné..." zašeptám si pro sebe polohlasem, zatímco smutně koukám na navršený rov.
"Tohle by se nemělo dělat..." uvědomuji si veškerou nepřístojnost ohledně myšlenek na odkrytí hrobu. Zdvihnu trochu zoufale pohled k Taranovi.

"Je tohle skutečně hrob Flynnova bratra?
Je zde někdo už několik let pohřbený?
Je vůbec možné, aby hrob zde v močálech vydržel v takovém stavu po celou dobu?" snažím se najít nějaké opodstatnění pro to, abych mohla posvátnost posledního odpočinutí nějak porušit.
"Nebo je to pouze atrapa, imitace hrobu. Jen aby to vypadalo...?" zeptám se. Ale kdo by si s něčím takovým dával práci? Co tím kdo sleduje?

Jediné, co mne napadá, je, že tento hrob zde nechal udělat a pečuje o něj právě Flynnův bratr, který ve skutečnosti nezemřel a jen svou smrt nějak narafičil. A pak z nějak nějak vylezl, o hrob pečuje a žije někde v ústraní aby ho nikdo nikdy nespatřil. Ano, je to šílené. Už mi z toho nejspíše také začíná přeskakovat...

"V bažině se dějí mnohé zvláštní věci. Tohle ale nebude jedna z nich. Tohle je dílo člověka."
Taran hrob obejde a pozorně si ho prohlíží. Hromada má opravdu podlouhlý tvar, zhruba správné rozměry i výšku.
"Poslední dobou se zde nikdo nepohřbíval. Nejčastěji se pálí... Po těch letech by se kosti už dávno utopily v bahně, i kdyby sem snad někdo pravidelně chodil obnovovat pokrytí hrobu. Nevím co je tam zahrabáno, ale mrtvola to nebude. Na takhle malém ostrově se o každé smrti dozvědí vždy všichni."
Taran na tebe pohlédne a když vidí tvou nejistotu a nerozhodnost, rozhodne se konat bez tebe. A bez tvého souhlasu. Pokud vedeš nějaký vnitřní boj, mělo by ti pomoc, že jsi k jeho činu nedala svolení. Klidně si nad tím myj ruce.
Přistoupí k hromadě a začne rukama jako lopatkami hrnout hlínu stranou. Hlína rychle mizí, je sypká a čerstvá, takže se ti brzy naskytne pohled na dřevěné víko rakve. Tu se Taran zarazí.
"To je rakev, že?" zeptá se pro jistotu, jako by si nebyl jistý, zda to pojmenoval správně.
"Nikdy jsem nic takového neviděl."
Odstoupí od rakve, aby ses na ní mohla podívat zblízka. Je asi 180 cm dlouhá a 80 cm široká. A opravdu to není něco, co by si místní mohl dovolit. Není stlučená z pár ubohých prken. Tohle je opravdu poctivá rakev, v jakých se pohřbívají ti nejvýznamnější lidé tvého řádu. Pevná, bytelná, víko zdobená množstvím ornamentů. Ještě něčeho si všimneš. Není zatlučená.
"Mám jí otevřít?" zeptá se tě.

Když se Taran dá do odhrabávání hlíny, chvilku na něj ještě koukám. Ale pokud nic jiného, tak mi to pomohlo se rozhodnout ve stejném smyslu. Občas prostě nelze dělat to, co je správné, ale to, co je potřeba. A tak se brzy zapojím do odkrývání toho, co hrob ukrývá. Snažím se na to nemyslet a postupovat spíše mechanicky. Až do chvil, než narazíme na rakev.

Krátce pokývám hlavou, abych potvrdila, že se před námi skutečně rakev nachází. Dokončím okdrývání celé plochy víka. Chvilku koukám na ornamenty na víku vyvedené, ale zřejmě mi nic nepřipomínají. Nemohu nijak popírat, že mi z toho běhá mráz po zádech. Stále se musím v duchu přesvědčovat, že zkrátka nemám jinou možnost a jednám správně. I když proti svém přesvědčení.

Lehce zavrtím hlavou dávajíc tak najevo, že nechci, aby Taran rakev otevíral. Až mne překvapuje jistá neúcta k poslednímu spočinutí kohosi. Ačkoliv zřejmě zde nejspíše nikdo pohřben není. Snad tohle dává Taranovi odvahu a lhostejnost s odkrýváním hrobu.

Zhluboka se nadechnu a potom rakev otevřu já. Sama jsem zvědavá, co tam naleznu. Může tam být naprosto cokoliv...

Opřeš se do víka rakve a nemusíš ani vynaložit moc síly, abys ho odstrčila. Když víko sklouzne dolů do bahna, máš možnost pohlédnout do rakve. Přepadne tě hrůza, neboť v rakvi se opravdu nachází kostra nějakého člověka.
Taran nezůstává opodál a zvědavě vyhlíží, co v rakvi je. Nálezem kostry vypadá překvapen, nevzalo ho to však jako tebe. Proto rychle přemůže prvotní šok a může si nález prohlédnout pořádně.

Kostra opravdu mohla patřit nějakému dospělému člověku. Už na první pohled je jasné, co bylo příčinou smrti - uprostřed čela se v lebce rozprostírá díra ve tvaru perfektního kruhu. Není velká, asi jako by jí způsobilo kladivo, zvláštní je jen její tvar. Jinak kostra nenese nic zvláštního. Nemá žádné prsteny na rukách, jak bývá zvykem, ani nějakou cennost ze života nebožtíka. Buď se tady na pohřbívání dívají jinak než jinde, nebo tato rakev už otevřena byla a někdo všechno cenné sebral a odnesl.
Taran se zdá být až nepřirozeně zaujatý lebkou. Neustále jí zkoumá, prohlíží si otvor... Až jí najednou chytne a zvedne do výšky.
"Měl jsem pocit, že se v ní něco leskne." oznámí ti, zatímco pokládá lebku stranou a jde se podívat na to, co se pod ní skrývalo. Stříbrný šperk, který vypadá jako silnější mince promáčknutá dovnitř. Je jasné, co Tarana napadlo. Že je to chybějící část lebky. A opravdu, přiložení k díře to potvrdí. Sedí perfektně.
Když se jí Taranovi povede zase vyjmout z lebky, podá ti stříbrný nález. Stačí ti ho otočit a spatříš, že do vnitřní strany je vyrytý ornament, zobrazující gryfa stojícího na zádech.

"Může to něco být? Něco co ti pomůže?" ptá se Taran, zatímco vrací lebku zpět na její místo. Nemůžete si nevšimnout, že se nad bažinou začíná objevovat mlha a slunce pomalu mizí za obzorem. Taran začíná být nervózní a začíná pospíchat na váš urychlený odchod z tohoto místa.

Ani jsem nečekala, že z něčeho mohu být tak překvapená, jako když v rakvi objevím kostru. Co by tam také jiného mělo být? Přesto mne zalije pocit provinění z narušení tohoto posvátného místa, jakým hrob bezpochyby je. Chvilku tak jen zkoprněle stojím a hledím na vybělené kosti.
"Říkal jsi, že tam mrtvola nebude..." vysoukám ze sebe pouze výčitku směrem k Taranovi. Přes náhlé sucho v ústech jsou však má slova slabá a nedůrazná.

Stejně se ovšem nijak nerhnu do prozkoumávání kostry. Není proto těžké mne v tomto směru předběhnout. S jistým znepokojením tak sleduji počínání mého průvodce. Přijde mi až podivné s jakou bezbožností se dá do práce. Copak tady nemají k mrtvým žádnou úctu? Stihnu si jen pomyslet, ale nijak ho v jeho snažení nepřerušuji. Vím, že bych to zřejmě musela udělat sama a nijak mi nevadí, že mi toto privilegium bude odepřeno.

Trochu ožiji až když se Taran něčeho skutečně dopátrá. Sleduji jeho počínání a trochu se mi navrací zvědavost, když se v jeho prstech zaleskne předmět velikosti i tvaru mince. Přece jen jej jeho pozornsot nezklamala a nedal se tak do znehodnocování mrtvoly pro nic za nic. I když jen těžko odhadnout, nakolik by to šlo brát jako polehčující okolnost. Nevím, jestli duchové tohoto místa i mrtvoly na to budou brát zřetel. Trochu sobecky tedy zadoufám, že půjdou spíše po Taranovi.

Konečně od něj potom minci přebírám a pozorně ji prohlížím. Gryf... kde já jsem to jen... snažím se rozvzpomenout. Něco mi to říká. Nevím proč, ale mám pocit, že jsem dnes již něco takového zaslechla. Ale kde? A od koho? Nemohu se chvilku dobrat správné vzpomínky. I proto si s odpovědí dávám trochu na čas.
Už vím... rozzáří se mi na okamžik tvář.
"Najdi Gryfa a najdi Hadobije..." zopakuji si pro sebe polohlasem slova pomateného knihovníka. Nebo tak nějak to bylo. Sevřu minci v dlani. Pohled mám zamyšlený a zadumaný.
"Nevím... snad ano... byla by moc velká náhoda najít v hrobě Flynnova bratra něco s takovýmto symbolem..." zamyslím se nahlas. A alespoň neurčitě Taranovi odpovím.

Nesdílím však úplně jeho znepokojení ohledně smrákání. Do jisté míry mi to přijde jako povídačky, ale nijak mu neodporuji a ani se nepokouším s ním hádat. Odmítám však odejít alespoň do chvíle, kdy odkrytou rakev opět zavřeme víkem. Zahrabávat ji úplně není potřeba. A ani na to zřejmě není čas. Až potom posbírám všechny své věci a vydám se v jeho stopách nazpět.

U práce jsem příliš nemluvila. Snažila jsem se dojít k něčemu konstruktivnímu. Najdi Gryda a najdi Hadobije... něco ti dají... rezonují mi v hlavě stále dokola prorocká slova bláznivého knihovníka. Nevím, co mají znamenat. I proto se jich nemohu zbavit.

"Musím navštívit místo, kde bylo spáleno tělo Flynna Hadobije... a možná i místo, kde do močálu byly vhozeny jeho věci..." uvědomím si najednou, že jsem řekla po dlouhém mlčení i něco nahlas. Nevím jak mám jinak najít někoho, jehož tělo bylo spáleno a popel nejspíše rozfoukán větrem. Ale návštěva mrtvého bratra se zjevně vyplatila. Třeba se podaří něco objevit i na těchto místech. Nevím.

Každopádně rozhodnutí, zda to místo navštívíme dnes nebo až zítra ponechávám plně v kompetenci Tarana. Ten sám ví nejlépe, kolik by to zabralo času a zda se to ještě dnes dá stihnout nebo zda nebude "ráno moudřejší večera"...

Taran zavrtí hlavou.
"K místu kde ho spálili bychom dorazili až za tmy, pokud tam chceš něco hledat, asi by ti to mohlo docela zkomplikovat. A nenechám tě napospas nočním... ale nic. Prostě jdeme odsud, můžeme se vrátit zítra." rozhodne a zamíří pryč hned, jak ty upravíš rakev do stavu, jaký uznáš za vhodné. Těžko sis mohla nevšimnout, že se téměř prořekl a vyzradil ti, čeho se tu tak obává.
Stejně tak si teď uvědomíš něco dalšího. Co jste tady dole, jeho charisma se někam vytratilo. A vlastně nejen to. Jeho hlas byl hrubší, víc odsekával. A i v jeho krásné tváři bylo něco jinak. Jeho veselé oči se změnily v dva chladné kusy kamene. Nelze v nich zahlédnout žádnou emoci. A ještě něco. Ale to je možná způsobeno jen špatným světlem, kdy stíny čarují. Předtím jsi si to neuvědomila, neboť jsi se soustředila na jiné věci, ale teď...
Než se nad tím stačíš doopravdy zamyslet, věci se zase začnou měnit. Čím dál jste od bažiny, tím víc vypadá jako ten Taran, který ti tu začal tak ochotně pomáhat. A asi po sto metrech už je vše v normálu, Taran už zase vesele kouká okolo sebe a sem tam se na tebe vroucně usměje.

Když se vrátíte zpět k Taranovi a trochu si oddychnete, Taran se na tebe zvědavě podívá a spustí. Zřejmě o tom přemýšlel celou cestu sem, protože mluví plynule a s rozmyslem.
"To s tím gryfem a hadobijem, kdes to slyšela? Vzpomínám si na nějakou takovou pověst, starší jí tu často vyprávějí dětem. Vypráví o nějakém rytíři, který svojí chybou způsobil, že svět padl pod vládu děsivého a nemyslitelného tvora. Aby ho porazil, musel najít bájný meč Hadobij a nezničitelný štít Gryfa. Oba artefakty po namáhavém dobrodružství získal a chystal se vyzvat toho děsivého a nemyslitelného tvora. Na souboj ale nikdy nedošlo, neboť ho svedla manželka toho tvora, lidská žena, která zradila své plémě. Ukryla štít a meč na opačných koncích světa a rytíř pak raději zabil sám sebe, protože selhal hned dvakrát a odsoudil svět k věčné temnotě.
Věčná ale nakonec nebyla, trvalo jen deset tisíc let, než děsivý a nemyslitelný tvor zemřel. Má být pohřben někde hluboko v moři a tyto ostrovy jsou součást jeho náhrobku.
Slyšel jsem ještě jednu alternativu, kde ten tvor neumřel, ale pouze šel spát, ale jeho nohsledi ho nepochopili a uvěznili ho v jeho hrobce. A on teď čeká hluboko v ledovém moři, přemýšlí a sní."

Taran se po skončení příběhu odmlčí a tváří se vážně. Pak se ale ušklíbne a podívá na tebe.
"Jak je možné, že to vždycky pokazí ženská?" zeptá se tě se smíchem.

Taran už pak na večer nic v plánu nemá. Akorát ti ukrojí kus chleba, pokud máš hlad, uvaří čaj, ale nechystá nic. Takže večer je v tvé režii.
Tma ještě úplně nepadla, je jen takové to šero. Mlha nad močálem je už dost hustá a zvedá se vysoko, jako by měla pokrýt celý ostrov. Mimo Taranovu noru je dost vlhko a zamračená obloha napovídá, že by zítra mohlo pršet.

Cesta zpět do příbytku proběhne v klidu. A tomu, že Taran nebyl dole ve své kůži nevěnuji přehnanou pozornost. Koneckonců já jsem se tam taktéž necítila kdovíjak příjemně. Vykrádání hrobů zkrátka není činnost, která by mne zanechávala chladnou. Když potom dorazíme na místo a trochu si odpočineme, dá se Taran do výprávění příběhu. Pohádkou bych to skutečně nenazvala.

V rukou převaluji minci z bratrova těla a poslouchám. Zamyšleně se snažím zapamatovat si všechno důležité. Ačkoliv to zní opravdu jako povídačka k večernímu posezení spíš než hodnověrný zdroj informací. Nějaké indicie si z toho ale vezmu. Netuším sice nakolik je to jen souhra náhod či nejapný žert bohů, ale to se stejně nikdy nedozvím. Pokud celé té stále se rozrůstající a vrstvící záhadě nepřijdu brzy na kloub. A poznámku o tom, že za všechno mohou ženské se rozhodnu úplně odignorovat. Nevím, co tím chtěl Taran naznačit, a ani mne to vlastně nezajímá. Raději. Příliš taktně to totiž nevyznělo.

"Zmínil se o tom knihovník, o Gryfovi a Hadobijovi... ale tak neurčitě..." snažím se rozpoznat nějakou spojitost mezi příběhem a proroctvím knihovníka. Moc mi to smysl nedává. Knihovník mluvil o tom, že mám najít "gryfa" a "hadobija". Teď jsem se dozvěděla, že to byl bájný meč a štít. A shodou okolností se paladin z mého řádu jmenoval Hadobij. A jeho bratr měl v hlavě gryfa, který zase symbolizuje štít. To přece nemůže být náhoda.

"Jak se jemnoval bratr Flynna Hadobije?" zeptám se. Teď se ještě dozvím, že Gryf bylo i jeho jméno. Ani by mne to snad už nepřekvapilo. Ale nevím jak by dva muži mohli být mečem a štítem. To by už vůbec nedávalo smysl. navíc když jsou už oba mrtví. To jim spíš jejich matka dala taková přízviska na základě té báje. Ale jak se mu v hlavě vzala ta kovová mince, to fakt netuším...

Ať už se ale dozvím jakékoliv jméno, zřejmě nezbývá než se sebrat a vydat se dolů do vesnice. Tento příbytek nedisponuje dostatečným komfortem, aby se zde mohly pohodlně vyspat dvě osoby.
"Asi bych už měla jít..." začnu se tedy hotovit k odchodu.
"Hostinec by na noc měl být otevřený..." vysvětlím neurčitě. Nejspíše jsem se měla sebrat už dávno. Ani nevím nakolik mne Taran při dnešní setkání a dovedení na toto místo měl v úmyslu u sebe doma trpět. Jak moc otevřená byla jeho pohostinnost. Spíše už mne měl dávno vyhodit, že půjde spát a co tu ještě otravuji. A tak se teď, trochu neohrabaně dávám do balení. Pokud mne v tom nějak nezastaví... sice očekávám, že ano, ale to nic nemění na tom, nakolik cítím, že tohle je přece jen jeho obydlí a já bych tu na noc neměla nejspíše zůstávat...

"Bratr se jmenoval Jareth. Proč? " odpoví ti Taran. Na jeho doprovodnou otázku vlastně ani nečeká odpověď. Místo toho začne přemýšlet, jak se to tu vyřeší se spaním. Místnost opravdu není uspořádaná tak, aby v ní mohlo přespávat víc lidí.
Z úvah ho vytrhneš tvým vlastním řešením.
"Um. Jasně. Myslel jsem, že... nevadí. Budeš v hostinci v bezpečí? Starosta a tak... Jasně že budeš v pohodě. Jsi paladin. Trefíš sama?"
Chudák vypadá docela překvapeně. Zdá se ti, že už počítal s tím, že budeš spát tady. Ale respektuje tvá slova. Nesnaží se tě nijak přemlouvat. Koneckonců, stejně by asi bylo nevhodné, aby dívka žila v obydlí muže. I když je to paladinka.
Takže tě neotravuje zatímco si bereš věci, popřeje ti u dveří dobrou noc a nakonec za tebou zavře.

Ocitneš se sama. Slunce už zmizelo za skálou, tvým očím chvilku trvá, než si plně přivyknou na všudypřítomné šero. Je ale těžké přehlédnout určitou věc...
Směrem od bažiny se vznáší podivný červený opar. Jako by hustý dým, který lehce světélkuje. Nevznáší se nad nějakým konkrétním bodem, nýbrž nad celou bažinou. A zdá se ti, že světlo sílí.
Nenapadá tě žádný přirozený způsob, jakým by tento jev mohl vzniknout. Je to příliš rozsáhlé. Taran si nepřál, abys to viděla. Možná k tomu měl důvod. Ale rozhodnutí jak se zachováš je jen a jen na tobě.

Rozpaky, do kterých jsem Tarana dostala svým rozhodnutím ohledně mého místa přenocování mi na tváři na chvilku vyvolají úsměv, který rychle skryji. Jeho naivita je občas téměř roztomilá.

Posbírám si své věci, dokonce se i obléknu do zbroje, abych tak opět svému úřadu přidala na důležitosti až vstoupím mezi obyčejné lidi v hostinci a vydám se ven. S Taranem se rozloučím s přáním dobré noci, ale nijak nepředjímám kdy se znova uvidíme. Přece jen kdoví jaká může být noc a vlastně sama nevím, jestli hned první věc ráno bude to, že bych běžela za mým zdejším průvodcem.

Venku potom chvilku koukám na podivný příkrov vznášející se nad močály, ale vlastně jsem ani příliš neuvažovala nad tím, abych se tam vydala. Nevím, co by to mohlo být a vlastně mne to pžíliš ani nezajímá. Stejně bych tam sama nic nezmohla a nejspíše bych se tam pouze ztratila nebo utopila v bažině. Však na to bude případně opět čas, přeptat se na to zítra.

A tak vyrazím dnes již poněkolikáté po cestě zpět k vesnici. Kdoví, třeba v hostinci nenarazím pouze na starostu, který by mne nejraději viděl hořet na hranici, ale třeba se tam najde i někdo podobného ražení a bez předsudků, jako je mladý Taran. I když by mne to spíše překvapilo. Tak jako tak, Aura úcty bude pro tuto situaci opět tou nejlepší volbou...

Ubytuješ se v hostinci. Ač hostinský není ani trochu rád, že tě vidí, tvoje zlato ho přinutí změnit názor. Pořád se k tobě chová s jistým opovržením, ale jinak se ti dostává stejného servisu jako komukoliv jinému. Pokud si přeješ, dostaneš něco k jídlu i pití, sotva třináctiletá číšnice ti ukáže tvůj pokoj a zeptá se tě zda nemáš nějaká další přání. Pokud máš, všechno zařídí.
Další z pozitivních zjištění je fakt, že v hostinci není ani Velký Johny, ani žádný z jeho psů. Lokál je plný námořníků, kteří po tobě pokřikují oplzlé nebo otevřeně rasistické komentáře, ale nedělá ti problém je ignorovat a žádný z nich se na víc jak nadávky nezmůže. Ani nemají proč, pokud je nebudeš nějak provokovat.
Pokoj je malý, spartánsky zařízený. Ale je čistý a deky jsou vyprané, takže si nemáš moc na co stěžovat. Moc hostů tu asi přebývat nebude, těžko si představit nějakého typického návštěvníka těchto ostrovů. Taran to pojmenoval docela hezky. Není tady vůbec nic zajímavého. Až na něco, co sem přivedlo tolik paladinů a kvůli čemu tu všichni z nich nalezli smrt. A ty jsi podle všeho další na řadě. Když jsi přijela, měla jsi před sebe pouhou jedinou hádanku, proč zemřel Flynn Hadobij? A teď se může zdát, že máš nespočet otázek, ale žádnou odpověď. A jediným, kdo ukázal ochotu ti v tomto nesmírně nepřátelském prostředí alespoň trochu pomoci je Taran, prostý muž který nikdy neviděl víc než tenhle ostrov. Ale jak se to říká? Ráno moudřejší večera.
Poté, co splníš své večerní rituály a rozhodneš se jít spát, zhasneš v pokoji lampu a ulehneš pod deky. Jenže spánek nepřichází. Najednou tě všechno budí. Opilecký hlahol rybářů zespoda. Vítr, který profukuje nějakou škvírou, asi v okně nebo ve zdi. Tlumené sténání ženy, které přichází z některého z ostatních pokojů. Můžeš se jen modlit, aby to nebyla ta maličká, ale zároveň víš, že jinou jsi tu vlastně neviděla. Nezbývá ti než zůstat ležet v naprosté tmě a snažit se na zvuky přivyknout. Máš alespoň čas si urovnat myšlenky. Občas, když jdeme spát, mozek začne nevědomě spojovat různá fakta. Někdy má pravdu a výsledný obraz dává smysl. Tohle však není ten případ. Napadají tě všelijaké možné i nemožné kombinace a čím déle ležíš ve tmě, tím je jejich absurdita zřejmější.
Nevíš, kdy jsi nakonec usnula. Ani jsi nepostřehla přechod mezi myšlenkami a sny. Zdálo se ti jich několik. Potkávala jsi v nich lidi známé i neznámé, ocitala se na všemožných místech. Nejprve jsi byla zase v sídle řádu, uprostřed tvého obřadu. Slibovala si, přísahala věrnost, ale na místě mistrů nestáli lidé, ale nejrůznější zvířata a monstra. Dvě místa v půlkruhu byli volná a tebe napadlo, jestli tam náhodou nemá stát Hadobij a Gryf. Absurdní představa, hadobij koneckonců není ani zvíře, ani bytost, jako spíš titul. Ale sníš a tobě přijde naprosto samozřejmé, že by tam Hadobij měl stát.
Následují další a další sny. Často v nich potkáváš Tarana. Všechny detaily jsi zapomněla, ale vždy v tom snu byl někým důležitým. A párkrát se objevil také kronikář, který se vždy mihl jen proto, aby řekl další svojí šílenou představu, párkrát se také objevil Velký John, o kterém víš akorát to, že ne vždy byl tím zlým. Všechno to byly sny, které tě velmi znepokojily. Kdyby někdo stál v tvém pokoji, viděl by, jak sebou házíš a spíš neklidně. To se ale nedozvíš. Když konečně přijde ráno, cítíš se navzdory předpokladům perfektně odpočinutá. Vlastně se cítíš skoro jako by se ti nesmírně ulevilo. To není pocit, který bys běžně cítila po spánku, jako byl tento.

Ráno zkontroluješ svoje věci a přesvědčíš se, že jsou opravdu všechny. Necháš si i donést nějakou snídani, není třeba se tu potulovat s prázdným žaludkem. Hospodský nemá ani trochu chuť se s tebou bavit, takže na tvoji žádost jen mlčky přikývne a po nějaké době ti přinese chléb a slanečky. Krom vás dvou v hospodě už asi nikdo není. Slunce už je docela vysoko na obloze a rybáři jsou již jistě dávno pryč.
Na tobě je rozhodnutí, co podnikneš dneska. Asi by bylo moudré sehnat Tarana, jenže máš důvod se domnívat, že do jeho nory asi netrefíš bez nějakého delšího bloudění.

Večer proběhl v podstatě nad očekávání dobře. A to ve smyslu, že jsem se nemusela nijak aktivně bránit fyzickému napadení ze strany osazenstva hostince. Jejich urážky a oplzlosti jsou házení hrachu na stěnu. Nijak se mne nedotýkají. Jsem na to zvyklá a v tomto směru otupělá. Slova těch primitivů mi ublížit nemohou. A tak jsem najedená a s čistou hlavou ulehla ke spánku.

Ten dlouho nepřicházel a není se co divit. Musím se v duchu pochválit, že přesto, že jsem zde strávila jediný den, jsem se neflákala. A sice ač se mi podařilo zjistit nemálo věcí, tak stále nejsem schopna z toho složit ucelený obraz. A spánek tomu příliš nepomohl. Ačkoliv jsem se stala svědkem několika výjevů a sny byly více či méně bizarní, vnášely do mé mysli jen další pochybnosti a volné konce nitek vedoucích do tmy. Všechno mne to zkrátka do příběhu Flynna Hadobije více a více zamotává a rozřešení této zábavy je ještě daleko.

Fyzicky jsem si tedy odpočala, psychicky se ovšem s ránem musím opět zabývat vším, co jsem včera zjistila. A tak jen u snídaně přemítám o všem a snažím se najít nejlepší postup. Chci navštívit místa, kde byl Flynn spálen. A místo, kde v močále skončily jeho věci. Ale ani jedno z toho nenajdu sama. Tedy to všechno opět skončí u hledání Tarana.
K jeho příbytku s trochou štěstí trefím. I když nejspíše on najde mne. Jestli tedy má vůbec důvod mne hledat. A ani bych se nedivila, kdyby neměl. Ale kdybych tu alespoň nebyla tak bezradná.

Co se mi ale z mých zatím zjištěných věcí podařilo vymyslet je, že Johny ani knihovník už mi asi mnoho nepomohou. Jeden kvůli životnímu přístupu a druhý kvůli demenci. Doktor se ke všemu přimotal spíše omylem. A tak mi ze zdejších zatím vybudovaných kontaktů nezbývá než Taran.

Zaplatím za snídani i nocleh, seberu si svoje věci a vydám se opět na kopce nad městem, abych s trochou štěstí nalezla Tarana a mohla začít dnešní den jedním z mála míst, kam se momentálně má mysl upírá. Ať už to bude místo, kde Flynna spálily, nebo močál, kde skončily jeho věci. Oboje je to plácnutí do vody. Ale skládačka této zábavy stále nemá jasné obrysy. A nebo mi pár klíčových dílků zkrátka chybí...

Nejlogičtější je Tarana hledat někde v okolí jeho příbytku. A protože na něj nikde ve vesnici nenarazíš, je to vlastně i jediná možnost, která ti zbývá. Vyjít z vesnice a vyšlapat ten otravný kopec ti chvilku zabere, ale je dobrá zpráva že po fyzické stránce se teď cítíš mnohem lépe než po té dlouhé cestě lodí.
Jakmile vylezeš na kopec, je tak akorát čas přemýšlet kudy dál. Pamatuješ si, kudy včera Taran šel a tak prostě zkusíš jít co nejpřesněji jako on. Možná je to dílo tvého elfského původu, nebo možná jen náhoda. Ať tak či tak, podaří se ti najít dveře Taranovi nory bez větších problémů. Můžeš tak zaklepat a vychutnat si jeho překvapený výraz, když ti přijde otevřít.

"Umh, ahoj. Jak se ti povedlo trefit sem?" ptá se překvapeně. Jeho zjev napovídá o tom, že už je dlouho vzhůru. Oblečený, oholený a ani v tváři nevypadá jako někdo, kdo právě vstal.
"Jakou si měla noc?" ptá se, zatímco tě gestem zve dovnitř.
Místnost vypadá naprosto stejně jako včera. Podle vědra vedle postele a přes něj přehozený nějaký zakrvácený hadr hádáš, že se snažil vyspravit oblečení, které mu roztrhali psi.
Pokud sis u něj nechala nějaké věci (tuším že ano), jsou v pořádku a netknuté.
"Trochu jsem včera před spaním přemýšlel. Ptala jsi se, jestli nevím, jakým způsobem odsud nebo sem chodí pošta. Jediný způsob který mě napadá, že ten dopis prostě dají prvnímu kapitánovi, co sem připluje. Jinak to snad ani nejde." poví ti hned zkraje, snad aby náhodou nezapomněl na tu jedinou věc, co ho napadla.
"A ještě vlastně. Hadobij asi nebude Flynnovo opravdové jméno, ne? Zní to spíš jako nějaký titul. Musel ho nějak získat, možná bys o tom mohla něco vědět. Určitě to má z toho vašeho řádu."

Na nic takového si však nevzpomínáš. Těžko ho získal za zabití obyčejného hada a nevybavuješ si žádnou pověst, která by ho spojovala se smrtí nějakého baziliška, wyverny či čehokoliv, co by mohlo připomínat hada.
Vlastně, pokud víš, není spojen se smrtí ničeho magického. Vyznamenal se v boji proti lidem.
Na druhou stranu, že by šlo o přezdívku kterou si sám dal je nepravděpodobné. To by mu tak nikdo z řádu neříkal.

"Nevím, asi intuice..." pokrčím rameny, když se mi podaří tak nějak k překvapení všech nalézt taranův příbytek.
"Dobré ráno i tobě..." zdvořile odpovím na pozdrav. Ani jsem si nepřipouštěla, jak milé je, když místo odplivnutí následuje slušný pozdrav. Potěší to.

"Noc proběhla normálně, nic co by stálo za řeč..." odpovídám nenuceně a ve snaze skrýt trochu rozpaky a zčervenání, že se mi půl noci zdálo právě o mladíkovi z chatrče. Možná dobře, že si nepamatuji detaily. Třeba by byl důvod se červenat ještě více.

Vyslechnu si proto raději postřehy, na které si Taran v noci vzpoměl. Ale zase tak moc mi to nepomohlo. Jak se ten dopis odsud dostal asi není důležité. Knihovník ho neposlal, stejně tak jako Johnny. A nikdo další tady zřejmě psát neumí. Nejspíše nikdy žádný dopis neexistoval. Včera jsem si to ještě nechtěla přistoupit, ale snad jsem v noci trochu prozřela. A s beznadějí a nespoluprácí, s jakou se zde na každém rohu setkávám, je tedy pravděpodobné, že jsem sem byla poslána jen z rozmaru svých nadřízených. A nebo aby se mne zbavili. Což vyjde ve skutečnosti nastejno. Je mi z toho v duchu smutno, cítím se zrazena, ale nemíním se od svěřeného úkolu odvrátit. Musím se pokusit jej vyřešit. A to bez ohledu na to, zda vůbec někdy nějaký dopis existoval.

Chvilku se rozvzpomínám na to, proč vlastně Hadobij byl Hadobij. A úspěšně.
"Nevím přesně." přiznám trochu zahanbeně. Asi jsem měla prostudovat nějaké materiály o Flynnovi, než jsem se vydala na cestu. To jsem podcenila.
"Co si vzpomínám, tak to mělo souvislost s nějakou válkou proti lidem..." odpovídám neurčitě. Nechci se do toho příliš zamotávat.
"Třeba se rozvzpomenu na víc." pokrčím trochu bezradně rameny. Ačkoliv jsem si fyzicky odpočala, tak musí být vidět, že duševně na tom nejsem nejlépe. Asi jsem si to vše představovala jednoduššeji. Ale nedaří se, stop je sice spousta, ale stejně se není čeho chytit, zkrátka... trochu z toho propadám do deprese. A proto je potřeba co nejdříve začít něco dělat.

"Chtěla bych se podívat na místo, kde bylo spáleno Flynnovo tělo. A kde byly hozeny jeho věci do močálu..." řeknu tak trochu prázdně. Nemám příliš čeho se chytit. Vlastně si ani od těchto dvou míst příliš neslibuji. Ale třeba se časem nějaká spojitost v mé hlavě prováže a já dostanu nějaký lepší nápad. Pro tuto chvíli si musím vystačit s tímto...

"Jasně, není problém," odpoví vesele a s úsměvem, "jen prosím počkej, než tohle dodělám."
Posadí se a začne pracovat na opravě jeho oblečení. Jeho veselý úsměv kontrastuje s tím, jak se cítíš. Pocit bezradnosti jsi měla už předtím, ale teď se k tomu přidalo i podezření ze zrady, kterou k tobě řád možná spáchal. Taran oproti tomu vypadá, jako by ho vůbec nic netrápilo.
"Starosti ti nesluší." řekne bezelstně, když vycítí tvé rozpoložení. A pak zčervená, když si uvědomí co že to vlastně řekl. Rychle ze sebe dostane pár slov, kterými chce zřejmě zachránit situaci: "Totiž, jsi teprve na začátku. Je jasné, že si připadáš ztracená. Ale kdo ví, třeba po dnešku najdeš nějaké světlo v temnotě."
Mezi řečí Taran dokončil alespoň základní opravu jeho oblečení. Vypadá to, že vám nic nebrání vyrazit. Taran vypadá připraven a už i vyrazí ke dveřím, když si něco uvědomí a obrátí se na tebe.
"Všechno těžké nech tady. Tentokrát půjdeme hluboko do bažiny. Asi ti trochu nateče do bot."
Až splníš co ti řekl, vyrazíte. Je mu jasné, že některé věci jsou pro tebe nepostradatelné, jen chce abys tu váhu trochu redukovala.

Opět vyrazíte k bažině. Nevíš, proč se rozhodl jít nejdříve tam. Pokud se ho zeptáš, pokrčí rameny. Asi žádný důvod nemá prostě mu to přišlo jako dobrý nápad.
Vstoupíte do bažiny na jiném místě, než když jste šli k hrobu Flynnova bratra. Cestou ti vysvětlí, že půjdete mimo nejlepší cesty. Věci byly vhozeny hluboko do bažiny, aby se k nim nikdo náhodou nedostal. Děti bývají velmi zvědavé.
Netrvá dlouho a vy ztratíte pevnou půdu pod nohama. Taran vypadá, jako by tu cestu přímo neznal, akorát využíval zkušeností aby šel tou nejlepší možnou trasou. Zprvu se boříte do bláta až po kotníky, což dělá z chůze fyzicky náročnou aktivitu. Pak i bláto zmizí a vy musíte do vody. Taran tě ještě důrazně upozorní na to, že se to ta voda nesmí dostat do úst. Zprvu to není těžké, vodu máte sotva po kolena, jenže potom přijdou i chvilky, kdy vám voda sahá po pás a občas se ti některá z nohou nečekaně probořila, takže si měla co dělat, aby si do vody nezahučela celá.

Trvá dlouho, než dorazíte na místo. Malý plácek pevné půdy na kterém roste rákos a dvě břízky. Taran se tam trochu unaveně posadí na zem a nevypadá, že by se mu chtělo vyvíjet nějakou další aktivitu.
"Věci se většinou zabalí do voskovaného pytle a odhodí. Pokud budeš mít štěstí, dopadl někam, kde ho bahno nespolklo navěky."
Taran není moc ochotný ti pomoci hledat skoro jistě ztracený pytlík na dně bahnité vody, ale třeba se ti podaří ho nějak přesvědčit. Pokud ho najdeš, určitě ti pomůže ho dostat ven.

Na podotknutí, že "Starosti mi nesluší" se Taranovi dostane jen lehkého smutného úsměvu. Jemu se to tak povídá. On nemá v podstatě zodpovědnost vůči nikomu, kromě sebe. A já tu vyšetřuji něco, co má evidentně přesah do mezí, o kterých se mi ani nesnilo. A to jsem skutečně zatím jen na začátku. O to hůře.

Souhlasím s tím, že se bude třeba vypravit nalehko. V tomto si nechám poradit a tedy se zbavím co možná největšího počtu nepotřebných věcí, jako jsou těžká zbroj, zásoby jídla a podobně. Co ale bude určitě potřeba vzít s sebou je provaz nebo ještě lépe nějaké lano. Nemusí mít sto metrů, ale i takových deset metrů by bylo více než dost. A chodit do bažin bez jištění by byl nesmysl.

Cesta bažinou je potom náročná. Několikrát se kousnu do rtu nad tím, zda by nebylo lepší se otočit a vyprdnout se na to, ale když už jsem sem Tarana hnala, bylo by hloupé se v půlce cesty otočit. A i když mu to také není příjemné, tak musím ocenit jak útrpně vše snáší a snaží se mi pomáhat. A tak nakonec především díky jeho obětavosti dorazíme na místo.
Chvilku si odpočinu a obhlížím terén z bezpečí sušší části, načež si okolo pasu udělám smyčku a druhý konec provazu přivážu k jedné z břízek. K té, která mne spíš udrží, kdybych se potřebovala přitahovat z bažiny nazpět. On Taran by jistě pomohl, ale chci ho nechat odpočívat. Už tak pro mne dělá více než dost.

A tak si povzdechnu, zatnu zuby a vydávám se pátrat po zahozeném pytli. Když nic jiného, tak bych se alespoň nemusela utopit. A s trochou štěstí se mi pytel třeba podaří nalézt. Hodlám tomu věnovat nemalé úsilí. Když už jsme sem došli a vzhledem k tomu, že všechny mé stopy vedou zdánlivě do slepých uliček, si od případného nálezu nemálo slibuji...

Kolem ostrůvku vypadá voda docela čistá, jen zbarvená do žluta. Viditelnost je proto vcelku dobrá. Skoro by sváděla k tomu, že je bezpečná a neškodná. Zdání však klame, to co se tváří jako dno je vrstva bahna, která může místy mít až několik metrů. A moc ráda polyká vše, co není dost opatrné. Ty však opatrná jsi. Díky lanu přivázanému ke stromu se můžeš pohybovat beze strachu. Pocit, jak se ti nohy pomalu boří do bláta je sice nepříjemný, ale stačí se trochu přitáhnout a jsi venku.
Co jsi však trochu nedomyslela, svým pohybem to bláto rozvíříš, voda se zakalí a ve výsledku pak nevidíš vůbec nic. Došlo ti to rychle a zařídila se podle toho, jen to místo kde jsi poprvé vlezla do vody už je nepoužitelné.
Nezbude ti než se nejprve porozhlédnout z břehu a do vody lézt až když máš podezření, že ne dně něco je. Tenhle způsob lze použít pouze v omezeném dosahu. Takže když jsi si jistá, že kolem ostrova nic není, vlezeš zase do vody a jdeš prohledat i vzdálenější oblasti.

Trvá to dlouho. Brzy se dostaví žízeň a později i hlad. Únava je také nemalá, ale přijde ti lepší pokračovat v hledání, než odejít a jít sem potom ještě jednou.
Už se začínáš vzdávat nadějí, když na něco narazíš. Jsi několik metrů od ostrova a prohlížíš dno. Znovu se začínáš propadat a chceš se přitáhnout. Ale máš pocit, že tam dole pod tvou nohou něco je. S pevně zavřenými ústy a ucpaným nosem se pro to něco potopíš. Hned napoprvé se ti povede to uchopit a vytáhnout ven. Teď jen doplavat ke břehu, kde na tebe už čeká Taran. Ten si zároveň sundá košili a podá ti jí, aby jsi se mohla osušit. Jsi promočená na kost, oblečení je na tobě přilepené a bláto se ti dostalo i do míst, o kterých bys nemyslela, že je to možné. A jediné, co jsi získala, je pytel ležící před tebou, který může a nemusí to, co jsi hledala.

Nakonec ho otevřeš a dobře si prohlédneš věci, které se v něm nachází.
- masivní pečetní prsten
- malá, těžká, kovová truhlička na zámek, od kterého ale nemáš klíč
- dřevěné pouzdro, ve kterém je rozepsaná poslední vůle
Zbytek jsou zbytečnosti, které se sem dostalo zřejmě jen proto, že se nedaly dost dobře spálit.

Než jsem vstoupila do vody, tak jsem se trochu odsvlékla. Ne zase přehnaně, abych nevystavovala Tarana rozpakům a přeci jen se před ním nechci úplně odhalovat.
Nikdy bych si nemyslela, že součástí mého pátrání bude brodění se vodou a bahnem v močálech na zapomenutém ostrově. Ale je to tak a tak jen musím zatnou zuby a s nějakým tím sebezapřením se pustit do hledání. Hledání, které dlouhou dobu nepináší žádné výsledky. Ale já jsem zkrátka v koncích. Proto si od nalezení věcí slibuji tolik. A proto se nevzdávám. Nejspíše se v tomto směru zapojí i má zarytá sveřepost, která ze mne vlastně onu paladinku kdysi učinila. Navíc, nechce se mi přiznat porážku. Nechce se mi vzdát hledání příliš brzy vzhledem k úsilí, s jakým mne sem Taran dovedl. Zklamala bych i jeho, kdybych po pár minutách a jen pro trochu nepohodlnosti pátrání vzdala.

A mohu jen děkovat bohům za to, že se to vyplatilo. Srdce mi pokosčí, když se má noha zapře o cosi na dně. To prostě musí být ono. Příliš neváhám a brzy se plácám ke břehu s cenným úlovkem. Jsem vyčerpaná a mám toho dost, ale adrenalin z objevu mne pro tuto chvíli pohání vpřed. Kleknu si před pytel a až s posvátnou úctou nad ním sedím, než se odvážím jej otevřít. Abych poté před sebe vyskládala poklad, který jsem objevila.

A potom si začnu pečlivě prohlížet, co jsem objevila. Omyji prsten, abych zjistila, co je na něm vyobrazeno. Prohlédnu a zkusím otevřít truhličku, než ji odložím stranou a nakonec opatrně rozvinu závěť, abych se dozvěděla, na čí pozůstatky jsem vlastně narazila. Třeba se to tam bude psát...

Prsten

Prsten je opravdu velmi těžký. Jen těžko se lze domnívat, že ho někdo opravdu běžně nosil. Vypadá jako ocelový, a díky jeho váze nemáš důvod pochybovat o tom, že ocelový opravdu je. Vnitřek je perfektně hladký, z venku jsou do něj vryty nějaké ornamenty, které však slouží jako ozdoba, ne jako šifra nějakého vzkazu.
Nejdůležitější na prstenu je kámen, který je do něj zasazený. Možná by nebylo od věci si promluvit s někým, kdo se v kamenech vyzná, protože ty ho identifikovat nedokážeš. Je červeno žlutý, neprůhledný, leskne se a když k němu přiblížíš ruku, cítíš, jak pulzuje energií. Máš trochu problém zjistit, jaký symbol je v něm vyryt, protože je ještě zanesený voskem. Musíš ho obtisknout do bláta, abys měla alespoň představu. Jde o siluetu orla bez hlavy, uzavřeném v pravidelném pětiúhelníku.

Truhlička
Truhlička je opět vyrobená z něčeho tvrdého. Na první pohled vlastně není nijak zajímavá. Má obvyklé tvary, rozměrem připomíná šperkovnici. Je hladká, nikde není žádný symbol, nic. Zámek také vypadá dost obyčejně, možná by se někomu mohlo povést ho vypáčit. Pravý spodní roh při čelním pohledu je poškozený, buď někde spadla na zem, nebo se jí někdo pokusil otevřít násilím.
Díky svým elfským uším jsi schopná poznat, že uvnitř něco je. Buď je to něco lehkého, protože zvuk je skutečně nepatrný, nebo je vnitřek něčím vystlaný, což rány tlumí.

Poslední vůle

"Já, Flynn zvaný Hadobij, seznamuji tímto pozůstalé s mojí poslední vůli. Činím tak s těžkým srdcem a v očekávání brzké smrti. Sic stár nečekám, že by smrt přišla přirozenou cestou. Za života udělal jsem si mnoho nepřátel a temnota mi kráčí v patách. Zlo je vychytralé, převléká se za přítele a já již nejsem schopen dobro od zla rozpoznat.
Sám jsem se napsal dopis informující řád o mé situaci, nemyslím ale že pomoc stihne dorazit včas. Pokud čtete tato slova, měl jsem pravdu. Víc nemohu napsat, víc nemohu prozradit. Nechci vystavit nikoho nebezpečí. Většinu majetku odkazuji mému řádu, jak káží naše zvyklosti. Nemám nikoho, koho bych považoval za rodinu, odkazuji proto tisíc zlatých mé rodné vesnici. A nakonec, mé požehnání mým potomkům, o které jsem se nikdy nestaral."
Zde zpráva končí. Zřejmě Flynna při psaní něco vyrušilo, nebo se prostě jen rozhodl to dopsat jindy.

Taran tě celou dobu mlčky pozoruje. Zprvu se to dalo přičíst tvému rozhodnutí svléknout vše, co není nutné. Svědčí o tom i jeho snaha tvářit se, že ho to vlastně nezajímá.
Cíl jeho zaujetí se změní, až když začneš prohlížet svůj nález. Ten si prohlíží se stejným zájmem jako ty, ale veškeré postřehy si nechává pro sebe, aby tím nějak neovlivnil to, co snad napadne tebe.

Prsten je přinejmenším zvláštní. A ani po otisknutí do bláta nejsem o mnohou moudřejší. Znak na něm vyobrazený je sice zajímavý, ale nic moc mi neříká. Nevím, zda to přičíst mé nevzdělanosti nebo to je zkrátka něco tak unikátního, co jsem stejně neměla šanci kdykoliv spatřit. Pelčivě jej odložím stranou.

Truhlička, nebo její obsah, by jistě mohli být zajímavější. Nicméně do ní se nedostanu. Alespoň ne bez použití násilí. A v tomto směru nemám chuť truhličkur ozmlátit. Nevím co v ní je ani jak by to mohlo být křehké. Nerada bych to rozbila. Ale v tomhle zapadákově netuším, zda budu schopna nalézt nějakého zámečníka. Případně spojeného se šperkařem, aby mi řekl něco i o tom prstenu. Snad bude vědět Taran. Ale to až poté, co se dostanu k tomu svitku.

Hned po prvních slovech mi srdce poskočí, skoro se až zajíknu vzrušením, že jsem skutečně našla pozůstatky po Flynnu Hadobijovi. Doslova hltám každé slovo a doufám, že se dozvím něco, co poodhalí roušku tajemstí halící Hadobijovu smrt. Ale tak se nestane. Vzrušení na mně je zřetelné, i když jsem se nic moc vlastně nedozvěděla.
Ještě jednou, o něco rychleji projdu obsah závěti. Až potom vzhlédnu k Taranovi.

"Našli jsme to..." řeknu. V hlase je cítit úleva, že jsme tuhle cestu nepodnikli nadarmo. A i když jsem se hledání zúčastnila samostatně, nikdy bych toto místo bezpečně nenašla. Proto i Taran na tom nese zásluhu. A vzhledem k tomu, že neumí číst, oznámím ho s obsahem závěti.
"Tohle je Flynnova závěť.
Dopis existuje. Napsal ho on. Čekal, že se mu něco stane. Ale nepíše co..." dodávám trochu posmutněle. Alespoň otázka dopisu je zodpovězena. Co zbytek, to se snad vyjasní někdy v budoucnu.
"Pak se tu píše o tom, že svůj majetek odkazuje řádu a tisíc zlatých rodné vesnici. Ta je tady na ostrově?" zeptám se. Spíše pro pořádek. Nikde tu totiž nevídím těch tisíc zlatých, které mám do té vesnice donést. A ačkoliv se to tak píše v závěti, ze svého to platit nemohu. A ˇřád jistě takovou částku jen tak taktéž nevydá. Takže mi to přijde vlastně poněkud irelevantní.
"A taky že žehná všem svým potomkům... což by... já nevím... mohlo zahrnovat i tebe..." podotknu nejistě.
"Jen abys to věděl..." ropačitě uhýbám pohledem stranou. Nevím, co si o tom mám myslet. Ale kdyby náhodou to třeba Tarana nějak povzneslo na mysli, tak mi takové sdělení neublíží.

Začnu věci opět sbírat a hotovit se k odchodu. Pořádně nám vyhládlo, je třeba se někde umít a obecně nemá cenu se tady dále zdržovat. Tohle místo není kdovíjak krásné. A navíc jsme zde objevili to, proč jsme sem v první řadě šli. Což je tak neuvěřitelné, že těžko vzdoruji nutkání Tarana za tuto výpravu přinejmenším obejmout. Ale to by nebylo profesionální. Navíc, mám před sebou ještě tolik a tolik práce.
"Měli bychom se vrátit. Najíst se... a někde se umýt..." jen má elfská nátura zamezí tomu, abych se nad tím nějak začervenala. Ale špinaví jsme oba a stejně tak jako mně se hnusí představa producírovat se po ostrově jako prase, tak předpokládám, že i Taranovi není zrovna příjemně...

Když Taranovi potvrdíš, že jsi našla co jsi hledala, usměje se a vypadá spokojeně. Má radost i za tebe. Vlastně hlavně kvůli tobě. V duchu si to spojíš s jeho větou, kterou pronesl ráno. Že ti starosti nesluší.

"Ne, vlastně se narodil na jednom ostrůvku poblíž. Žije tam sotva patnáct lidí, taková suma by pro ně byl poklad." vysvětlí ti Taran. Nicméně, stejně jako ty si uvědomuje absenci těch peněz. Ale vlastně není tak překvapivá. I kdyby jí Flynn měl přichystanou, těžko by jí někdo hodil do bažiny spolu se závětí. Buď je někde schovaná, nebo skončila v něčí kapse. A nebo to Flynn nedomyslel.
Když Tarana upozorníš, že by Flynnovo požehnání mohlo mířit i k němu, tvář mu na okamžik ztvrdne. Mluvit o tom mu zjevně není příjemné. Z jeho úhlu pohledu je lepší otce nemít, než vědět že žil dlouho poblíž a stejně se o něj nikdy nezajímal.
"Flynn byl fajn člověk, ale mým otcem není. Nikdo jím nebyl. Nezáleží kdo se ucákl do mojí matky, ale v mém dětství žádný muž nebyl."
Překvapí tě chlad jeho slov. Ale cítíš, že jeho hněv nesměřuje k tobě. Ani se k tomu nevrací, a pár okamžiků potom už je to zase ten veselý, usměvavý Taran. A protože souhlasí s tím, že by bylo vhodné se umýt, můžete posbírat vaše věci a vydat se na cestu zpět.

Cestou tě Taran seznámí s tím, co mu na celé té věci nesedí.
"V té vůli se píše, že sám poslal dopis, kde vás seznamuje s obavou o jeho život. To sice naznačuje existenci nějakého dopisu, ale je to opravdu ten, který ti předtím vrtal hlavou? V něm se přece psalo o těle a o tom, že ho má jeho bratr. Flynn věděl, že je jeho bratr mrtvý, přece by tě za ním neposílal."
Taran zřejmě naráží na to, že tu pořád musí být někdo další. Někdo, kdo třeba není zodpovědný za Flynnovu smrt, ale rozhodl se jí nějak využít. Logika by ukazovala na Johnyho, ale toho už jsi vyslechla a mluvil pravdu. Nikdo jiný tě nenapadá. Třeba si ho už potkala, ale nebyl podezřelý. Ale jedno je jisté. Dřív nebo později se ti ukáže.

Když vyjdete z bažiny, trochu překvapivě nezamíříte zpět k Taranovi, ale podél bažiny k té skále, která obklopuje ostrov. Není to tak daleko a zanedlouho už u ní stojíte.
"Polez." vyzve tě Taran a začne šplhat. Neleze vysoko, jen asi tři metry, k úzkému otvoru ve skále, který si zvenku neměla šanci vidět kvůli nějakému keři, který ho obrůstá.
Když vyšplháš nahoru, Taran se usměje.
"Není to jediný zdroj čisté vody, ale je nejmenší šance, že by sem někdo přišel."
Nacházíte se v docela prostorné jeskyni. Panuje zde lehké přítmí, ale viditelnost je dobrá díky velkému počtu drobných otvorů v protější stěně. Jeskyně nemá žádné další východy a nebyl by žádný důvod sem chodit, nebýt vodopádu.
Přesněji, dírou ve stropě sem silným proudem teče voda. Ta vytvořila jezírko, plné křišťálově čisté vody. Voda pak obtéká dírou v podlaze, kterou identifikuješ snadno - tmavý kruh kus stranou od vodopádu.
Taran vypadá mírně nerozhodně ohledně toho, co dál. Nejraději by šetřil čas a využil koupel spolu s tebou, ostatně jak to tu mládež praktikuje běžně. Ale možná bys raději dala přednost soukromí.

"Ale to, že nás poslal za svým bratrem, kde jsme našli onu minci s gryfem, mohlo stejně mít nějaký smysl..." zauvažuji nahlas nad vyslovenou doměnkou, že dopisy vlastně mohly být dva.
"Tu minci tam mohl ukrýt Flynn. Ten hrob byl přece poměrně čerstvý." nevzdávám se oné představy, že tohle je skutečně jediný dopis, který ostrov opustil. Možná by to i dávalo smysl. Ale nechci být úplně slepá k tomu, co Taran navrhuje. Budu o tom ještě muset popřemýšlet.

Tarana následuji jinak bez otázek. V podstatě mu bezmezně důvěřuji a i kdyby mne zavedl do dračího doupěte, pravděpodobně bych do poslední chvíle nic netušila a ani jej z toho nepodezřívala. Až tolik se vydávám do jeho rukou. Vlastně si to snad již ani neuvědomuji. To by ze mne představení řádu neměli příliš radost. Ale ti jsou daleko.

Oči se mi rozzáří nad krásou a romantikou tohoto místa. Chvilku se nemohu vynadívat a oči mi těkají po celé jeskyni. Ani se nepozastavím nad tím, kde se bere všechna ta voda do vodopádu. To ale jen do chvíle, než si uvědomím, že se tady máme umýt jako že oba dva. A trochu zrudnu a přemýšlím o nastálé situaci. V téhle chvíli mi nepomůže ani můj elfí původ. To, že zde nebudu mít soukromí, na které jsem zvyklá, je jasné. Vyhazovat odsud Tarana, je zase přinejmenším neslušné. Tense taktéž bude chtít umýt. Situace je to poněkud neohrabaná. A já přece jen nevím, jak ji uchopit. S muži nemám tolik zkušeností. Již je to dávno, co jsem byla před nějakým docela svlečená. V řádu jsem se nikdy ničemu podobnému vystavovat nemusela. A řešit podobné situace.

"Eh..." zarazím se a nasucho polknu.
"Krásné místo..." ocením nejistě. Nevím co říci. Abych na jednu stranu neurazila Tarana a na stranu druhou si zachovala jistou důstojnost.

"Já... umyji se támhle..." ukáži na jednu stranu jezírka.
"Ty by ses mohl umýt támhle..." je dozajista náhoda že Taranovi přidělené místo je co nejdále od toho mého.

"A... nezlob se, byla bych ráda, kdybys mne moc neokukoval..." vím jak netaktní a neslušný můj požadavek je. Přece jen, on je tu stále doma. Ale doufám, že to pochopi. V drtivé většině případů jsem před chlapskými pohledy chráněna přinejmenším oblečením, většinou ještě kovovou zbrojí. Tohle je situace poněkud jiná. A z pohledů, kterými mne Taran občas častuje, je mi jasné, že se asi tak docela nevydrží na mne nepodívat. Zase nejsem naivní. Ale nechci, aby na mne celou dobu koukal s otevřenou pusou, jako by nikdy neviděl nahou ženu. Na druhou stranu, vzhledem k jeho věku a místu, kde žije, ji možná ještě neviděl. Rudnu stále více a proto se raději odvrátím a vydám se k mému místu.

Doufám, že s mnou navrhnutým řešením Taran problém mít nebude. A jakmile zaujme svoje místo, tak se začnu umývat. Pochopitelně musím do naha, ale většinu času se alespoň snažím stát zády ke svému průvodci. A neotáčet se jeho směrem, aby nebyl zbytečně přistižen z toho okukování. Situaci by to neprospělo a nechci ho vystavovat dalším trapnostem této již takhle zapeklité situace...

"To by možná mohlo být. Možná když Flynn očekával něco zlého, připravil nějakou nápovědu... Ale co by mu udělalo, kdyby jí udělal o něco jasnější? A proč by vrtal díru do něčí lebky? Nebo tam ten plíšek byl už za života toho, komu lebka patřila?"
Taran zareaguje na tvojí myšlenku, ale přijde ti že volně přejde na samomluvu a druhá část jeho řeči už je spíš přemýšlení nahlas. Zvláštní, jak zcela propadl tvé věci a neváhá ti s čímkoliv pomoci, když původně z pomáhání ti moc nadšený nebyl a dělal to asi jen proto, že jsi mu zachránila život.

Tarana tvoje stanovení hranic neurazí. Pravděpodobně ani s ničím jiným nepočítal. Takže jen s úsměvem kývne, otočí se k tobě zády, svlékne se a vyrazí do té části jezírka, které jsi mu přidělila. Ty uděláš něco podobného a tak jste za chvilku ve vodě oba dva.
Jezírko má všude zhruba stejnou hloubku, skoro jako by ho kdysi někdo do kamene vysekal. Když by sis chtěla sednout, měla bys vodu jen těsně pod nos. Voda je velmi studená, ale po chvilce se její teplotě přizpůsobíš a nečiní ti žádné problémy. Nemáš s sebou žádné mýdlo, takže můžeš tak akorát smýt všechno viditelné a opravdovou očistu nechat až na později, na lépe vybavené místo.
Bláto se dostalo opravdu všude. Zpod nehtů ti zaboha nechce zmizet. Další části těla zas tak problematické nejsou, pokud nepočítáš vlasy. Nejen bláto, ale i drobné kousky bažinných rostlin, větvičky... Všechen možný bordel. To je cena za tvoje potopení se pro hledaný pytlík.

Nevíš, jestli je to jen tvoje paranoia nebo ne, ale sem tam uciítíš jeho pohled v zádech. Chvíli jsi přesvědčena, že se ti to jen zdá, pak bys zase přísahala, že na tebe skutečně kouká. Už je to dlouho, co jsi byla v podobné situaci poblíž muže.
"Myslím, že potom narazíme na malý problém." ozve se ti za zády.
"My se sice umyjeme, ale co naše oblečení? Buď se oblečeme zase do špinavého, nebo ho vydrhneme pak máme dvě možnosti, čekat až uschne, nebo jít zpátky... No, víš jak."
V Taranově hlase slyšíš pobavení nad absurdní situací. Přitom stačilo zajít nejprve k němu... A je to jeho vina, protože on rozhodoval o tom, kam půjdete.
"Omlouvám se, vím že ti tato situace není příjemná. Pokud chceš, pro nějaké oblečení ti zajdu." nabídne se.

Trpělivě se myji a snažím se dodržovat onu nepsanou dohodu, že se nebudeme okukovat. Snad jen skutečnost, že jsem nikdy nepodléhala těmto živočišným pudům a můj mimořádně vyvinutý smysl pro sebeovládání mi umožňuje tuto situaci vnímat jako poměrně běžnou. Zkrátka se s tím do jisté míry vypořádávám lépe než jsem čekala. Ovšem pouze do chvíle, než Taran upozorní na blížící se problém, až budeme s očistou hotoví.
Zaseknu se v prováděné činnosti a na několik okamžiků upřu pohled před sebe. Ano, na to jsme trochu nepomysleli. A já se horečně snažím přijít na to, jak z této situace ven. Producírovat se po ostrově nahá ihned zavrhnu. Nechci, aby mne Taran okukoval. A navíc, co kdybycho někoho potkali. Jak by tím utrpěla má důstojnost. A jistě by si celá vesnice povídala, že ta špinavá alfka se toulá nahatá po ostrově s tím zlodějíčkem. To by mé reputaci a vážnosti úřadu určitě neprospělo. Poslat Tarana pro suché oblečení se jeví jako nejlepší varianta, ale nepřijde mi fér ho takhle honit. Ani já jsem na to nepomyslela. A šaty si vyprat beztak potřebuji.
"No... nevím jak ty, ale já plánuji jít v mokrém..." odpovím nakonec. To už se dávám i do přepírání mých svršků. I když mám na výběr, zda si to potom obleču, zatím nejvíce inklinuji k této možnosti.
"Ono... když se to pořádně vyždímá, tak to pak na těle a za toho počasí, jaké je venku, za chvilku uschne... a když ne, tak to dosušíme u tebe, až se převlékneme do čistého..." seznámím Tarana s tím, jak jsem to za sebe vymyslela. Co se jeho týká, tak je mi jedno, jak se zařídí. Faktem je, že by mi bylo příjemnější kdyby i on vydržel jisté nepohodlí mokrého obličení, ale ani v tomto směru mu nechci nic nařizovat...

Od Tarana žádnou odpověď nedostaneš. A tak můžeš jen doufat, že to celé dopadne tak, jak by sis přála. Dál už se nestane nic neočekávaného. Drhneš sebe i své oblečení a snažíš se zbavit největších nečistot. Je ti ale jasné, že minimálně v případě oblečení se minimálně skvrn a pachu nezbavíš. S tím teď prostě nic nenaděláš. Ostatně, jde jen o to dostat oblečení do stavu, kdy v něm budeš moci odejít z tohoto místa a dostat se k Taranovi.
Když dokončíš všechny činnosti, které jsi měla v plánu udělat, oblékneš se a rozhlédneš se po Taranovi. Ten sedí u vchodu do jeskyně a dívá se ven. Z jeho oblečení stéká voda a podle louže pod ním soudíš, že už tam nějakou dobu sedí. Nevšimne si, že už jsi hotova, pokud ho nějak neupozorníš. Pak se usměje, kývne jako že je připravený a vyleze průlezem ven. Nezbude ti než ho následovat. Taran čeká dole, aby tě v případě nouze mohl chytit. Ale není potřeba. Dolů se dostaneš elegantně a bez jakéhokoliv problému. Pak vyrazíte.
Mít na sobě takhle mokré oblečení je značně nepříjemné. A je ti i trochu zima. Začal foukat vítr, který se rozhodně nedá nazvat teplým, takže se po chvilce přistihneš s husí kůží. Taran je na tom ale dost podobně. Takže oba svorně přidáte do kroku, aby jste se do jeho obydlí dostali co nejrychleji.
"Přijde bouřka." konstatuje Taran a ty nemáš důvod mu nevěřit. V místním počasí se jistě vyzná lépe než ty. Což ti potvrdí, když začne vysvětlovat důvod jeho podezření.
"Kvůli těm stěnám tu moc nefouká. Když přijde vítr jako tenhle, tak přijde od moře tam, kde je přístav. A ten není orientovaný k pevnině, ale do otevřeného oceánu. A odtamtud nic jiného než bouřky nepřichází."

Když se dostanete k Taranovi domů, vaše oblečení už je téměř suché. Vám je ale zima a nesmíme zapomenout na hlad, který cítíte už delší dobu. Slunce ukazuje, že už je hodně po poledni. Taran navrhne něco sníst, převléci se a potom se jít podívat na místo, kde byla Flynnova pohřební hranice. Taktně se odejde převléct ven, abys měla dostatek soukromí, a zpět se vrátí až na vyzvání.
K jídlu si dáte jen kus chleba. Taran nechce ztrácet čas vařením, na to bude dost času později. Zdá se ti, že docela spěchá, ale z jiného důvodu než včera. Dneska ho neděsí, že bys viděla bažinu v noci, ale spíš bouře. Takže hned tě hned jak je to možné zase táhne někam ven. Tentokrát nezamíříte dolů k bažině, ale nahoru na konec. Pohřební hranice byla přímo naproti místo, kde je přístav a jediný přístup k moři. Dokazuje to velká vypálená plocha, tráva zde ještě nestačila znovu vyrůst.
"Tady pálíme mrtvé vždy. Kvůli duši, aby mohla odletět nad moře a hledat nové tělo, kde by se usadila." vysvětlí ti tvůj společník. Pokud na tomto místě chceš něco konkrétního, nyní máš příležitost.

Spálená plocha má asi 3x4 metry. Na první pohled na ní není vůbec nic zvláštního. Možná když se podíváš pozorně...

Oblečení jsem se pokusila vyždímat co nejlépe, ale stejně to úplně dokonalé nebylo. A i proto mi přece jen byla cestou nazpět trochu zima. Ale s tím se dalo docela i počítat a pokoušela jsem se to nedávat najevo.

Na konverzaci o počasí nereaguji. Není to potřeba a nemám důvod jakkoliv zpochybňovat předpověď blížící se bouřky. Nejspíše to bude pravda. I když se to nehodí.
Převléknu se do suchého, trochu se zahřeji a sním něco k obědu. A pak pokračujeme dále. Je to náročné, ale nemohu si dovolit ten luxus nějak se zdržovat a odpočívat. Bažinou jsme strávili nemálo času a ještě více nás toho čeká. I když možná ne všechno dnes, stejně je lepší se pokusit s tím ještě pohnout.

A tak po dalším pochodu dorazíme na místo, kde se spalují zdejší nebožtíci. Plocha není kdovíjak rozlehlá a tedy by nemuselo zabrat příliš času ji prohledat. A i když je to možná do určité míry zneuctění posvátného místa, tak nemám na výběr. A tedy se dám do hledání. Nemělo by to trvat tak dlouho jako prozkoumávání bažiny. A také to není zdaleka tak špinavá práce.
"Zkusím najít něco zvláštního... co by tu nemělo být..." tak nějak zapřemýšlím nahlas, kdyby se snad Taran chtěl přidat k hledání. A potom se již dám do pečlivého prozkoumávání spálené oblasti. Neprolézám to vyloženě po čtyřech, ale doufám, že můj bystrý elfský zrak něco nepatřičného zahlédne. Nachází-li se zde vůbec něco takového...

Máš pravdu a mnoho času ti průzkum nezabere. V dobrém rozpoložení tě ale nezanechá. Ať koukáš jak chceš, ani tvoje elfské oči nejsou schopné vypozorovat cokoliv neobvyklého. Je to prostě jen kus spálené půdy.
Všimla jsi si sice několika zvláštností, ale všechny se dají vysvětlit. Například, celé místo je protkané šlápotami, které bys ale bez svého zraku nemohla spatřit. Nepatrně snížená půda, nikdo než elf by to prostě neviděl. Ale jejich přítomnost není podezřelá, někdo zde tu hranici musel postavit a někdo po ní také musel uklidit. To vysvětluje i to, že zde nejsou žádné ohořelé kusy dřeva. Ani popela zde není kolik bys čekala, ale to bude asi tím, že jste na kopci a občas zde fouká.
Stručně řečeno, tohle místo vypadá přesně tak, jak by vypadat mělo. Dává smysl, že zde nenechávají povalovat odpad až do další pohřební hranice. Přece jen tu panuje nějaká úcta k mrtvým, pieta... Zároveň se ti vybaví slova jednoho z učitelů, který učí novice vašeho řádu.

"Všechny částečně či úplně uzavřené komunity mají silně zakořeněný kult smrti. Jejich péče o mrtvé je na úplně jiné úrovni, než u lidí z města. Stejně tak můžeme pozorovat odlišné způsoby pohřbívání mrtvých těl. Kde je dostatek dřeva se upaluje. V měkké půdě se pohřbívá. V ostrovních společenstvích se pohřbívá na dně moře. Je zajímavé, že všechny tyto skupiny jsou pevně přesvědčeny o tom, že právě jejich způsob pomůže duším zemřelých dostat se k novému tělu nejsnáze. "

Taran už začíná být lehce nervózní. Důvod je zřejmý a stačí se podívat nad moře. Černé mraky se táhnou po celé obloze. Pohybují se pomalu, ale už začínáš cítit, jak doteď silný vítr začíná polevovat a nastává pověstné ticho před bouří.
"Promiň, ale měli bychom jít." osloví tě Taran opatrně. Nechce kazit tvoje vyšetřování, ale zároveň nechce během bouře zůstat venku. V takovém počasí by se navíc jen hodně blbě cokoliv hledalo...

Prozkoumávání pohřebního místa příliš nových poznatků neposkytlo. Ač jsem se průzkumu místa věnovala pečlivě, neobjevila jsem nic zvláštního. Ale vlastně mne to ani moc nepřekvapilo. Bylo to takové zbožné přání. Nicméně asi jsem si dnes veškeré své štěstí vybrala při potábpění v bažině. A pravdou asi je, že tamní úlovek bych neměla považovat za zanedbatelný.

Přikývnu, když se Taran ozve s tím, že bychom tu měli co nejdříve skončit. Trochu mne tedy zaráží až posvátný strach, který z přicházející se bouřky má, ale nijak to nezpochybňuji. Pro mne je to nicméně pouze bouřka. Období, kdy trochu více fouká, z nebe padá voda a oblohu občas pročísne blesk. Takřka tuctový přírodní úkaz. Nic neobvyklého. Ale po průzkumu spáleniště je jasné, že tady nic nenajdu a tedy nezbývá než se vydat nazpět do Taranova příbytku.

Není potřeba zbytečně zmoknout, alespoň tam přečkáme to nejhorší a já se pak asi budu muset vydat opět do města. A pokusit se sehnat někoho, kdo pokud možno bez použití přehnaného násilí nějak otevře tajemnou schránku z bažiny. Snad alespoň ta vyjeví nějakou další odpověď.
A co se týká odpočinku v chatrči... alespoň budu mít čas se na chvilku zastavit a přemýšlet o dalším postupu. Nejspíše nahlas, jak mám poslední dobou ve zvyku. Ukázalo se totiž, že můj náhled na celou situaci je docela jiný než Taranův. A on tak semtam přispěje do debaty něčím, co by mne z rozličných okolností nenapadlo.

Sesbírám tedy své věci a (nejspíše) spěeně se vydávám ve stopách mého průvodce zpět do jeho nory. Je třeba se zamyslet nad dalším postupem...

Taran opravdu nasadí rychlé tempo, a tak do jeho nory dorazíte ještě předtím, než bouřka stačí opravdu začít. Sice už mírně poprchává a občas přijde silnější závan větru, ale pořád nic co by vysvětlovalo, proč se Taran bouře tak obává.
Když dorazíte, Taran rozdělá oheň a začne utěsňovat dveře. Moc si tě při tom nevšímá a nechce ani tvou pomoc. Teprve až když je vchod utěsněný k jeho společnosti, začne se ti opět věnovat. Usmívá se, ale působí tak nějak nervózně, neustále pohledem utíká ke dveřím a celkový postoj jeho těla naznačuje, že se něčeho bojí. A už brzy poznáš důvod jeho strachu.

Stačí si počkat do prvního hromu, který se ozve krajinou. I před utěsněné dveře je slyšet velmi dobře a je vcelku vtipné pozorovat Tarana, jak sebou trhne a oklepe se. A taky to, jak se svůj strach snaží skrývat, protože je mu velmi trapné ukázat takovou slabost před tebou. Z mnoha důvodů.
"Půjč mi tu krabičku." pokusí se odvést pozornost. "Třeba jí otevřu... Koneckonců, jsem zloděj." řekne s omluvou ve tváři, ale rukama už hledá nějakou sponku, šperhák nebo nějaký kus drátu. Pokud mu krabičku podáš, párkrát si jí otočí v rukách, zblízka se podívá na klíčovou dírku a až poté se pokusí jí otevřít.
Trvá mu to dlouho. Zámek asi není tak obyčejný, jak vypadá, protože Taranův výraz je naprosto soustředěný, jen ho občas vyvede z rovnováhy hrom, který se ozývá čím dál častěji.
Když se začneš vzdávat naděje, zámek cvakne. Taran už se jí chystá otevřít, když si uvědomí jeho postavení v tomto příběhu a radši ti jí s úsměvem podá. Je na něm znát, že má opravdu radost, že tvé věci mohl být znovu prospěšný. A že tentokrát je to pomoc hmatatelná.
Otevřeš skříňku a podíváš se, co je uvnitř. Je to srolovaný pergamen, omotaný fialovou stuhou. Na pergamenu jsou úhledným písmem napsané pouhá dvě slova.
"Zdravím, paladinko."

Vrátíme se do chatrče, načež trochu zaraženě sleduji počínání Tarana. Celou dobu mluvil o obyčejné bouřce. To, jak na to ale reaguje, mi přijde trochu přehnané. Něco mi říká, že bouřka zde na ostrově bývá jakákoliv, jenom ne obyčejná. Jeho nervozita se částečně přenáší i na mne, a tak se pokusím nějak zaměstnat.
Opět vyjmu tedy malý poklad, který jsme objevili v močále, a začnu jej zkoumat.

S lehkým úsměvem a trochu zvídavým výrazem podávám truhličku Taranovi. Já bych ji otevřela nejspíše pouze silou. A sama se začnu věnovat ještě opakovanému čtení pergamenu a zkoumání pečetního prstenu. Snažím se něco najít, na něco se rozvzpomenout. Zkrátka využít alespoň nějak čas, který mne přikoval sem do chatrče a já se tak nemohu plnohodnotně věnovat svému vyšetřování.

Ale na nic nepřicházím a Taran se stím tak babrá. Začínám být trochu znuděná. V podsatě po té době již ani moc nevěřím, že se mu to podaří otevřít. Nejspíše tedy dojde na hrubou sílu. Ale nakonec se ozve přece jen tiché mechanické klapnutí a Taran mi s úsměvem podává krabičku spět.
Až s posvátnou úctou ji několikrát obrátím v rukou, než ji otevřu. Musí to skrývat něco zásadního. Něco, co bude zkrátka velký průlom v mém případu. Alespoň to si myslím, než si přečtu ona dvě slova.

Zdravím, paladinko.

Srdce se mi zastaví. Aby se vzápětí rozběhlo jako o závod. Div mi nevyskočí z hrudi.

Zdravím, paladinko. přečtu si znovu. Výraz mi ztvrdne. Mé sebeovládání elfa není dokonalé. Mé rozrušení je zřetelně znatelné i navenek. Taran si toho musí všimnout.

Dotřetice si přečtu ten vzkaz, který mne ve své podstatě vlastně uráží. Provokuje. Zesměšňuje. A pomalu zdvihnu pohled k Taranovi. Uvnitř mne to vře. Snažím se ovládat, kontrolovat, nedat průchod svým emocím, ale stojí mne to nadlidské úsilí.

Kolik je na světě paladinek? A jaká je pravděpodobnost, že zrovna nějaká paladinka vyloví tuto truhličku s takovým vzkazem? A kdo věděl, že se vydávám hledat pozůstatky Flynna Hadobije do močálů? A kdo by mne tam vůbec dokázal zavést? můj pohled na Tarana není vůbec hezký. A ani příjemný. Jen můj výcvik a snad v koutku duše i skepse, že by tohle celé nějak naplánoval zrovna Taran mi brání v tom se na něj vrhnout a nevymlátit z něj pravdu.

"Ještě jednou mi řekni, kdo na ostrově umí psát. A dej si pozor, ať na nikoho nezapomeneš." pronesu k němu temným hlasem. V koutku duše mu chci dát ještě šanci. Nechci si zkrátka připustit možnost, že by někdo, kdo mi zde nabídl pomocnou ruku a celou dobu je ke mně tak vstřícný byl vlastně také nepřítel. Ale musím počítat i s touto variantou. Musím být obezřetná. Jakkoliv se mi ta představa nelíbí, musela bych se s ní dokázat vyrovnat.

Co vlastně to písmo? bleskne mi ještě hlavou, načež vytahuji opět závěť abych porovnala rukopis na obou dokumentech. Zda to napsala stejná ruka. A čekám, co mi Taran řekne. Jen doufám, že ze mne nejde až příliš velký strach. Vzhledem k tomu, co s ním udělala bouřka...

Písmo na závěti a na vzkazu se skutečně shoduje. Není žádný důvod si myslet, že ty dvě věci psal rozdílný člověk. Kličky vypadají stejně, na obou je písmeno t napsáno zvláštním a asi ojedinělým způsobem... Jenže to ti moc nepomáhá zjistit, kdo ty vzkazy napsal.

Taran si pochopitelně všimne, že jsi se najednou začala tvářit jinak. Všiml si chladu v tvých očích. A i jeho výraz se změní. Milý chlapík je najednou pryč. Jeho tvář je najednou zvláštním způsobem děsivá, stejně jako tehdy při cestě z bažiny. Cítíš z něj jen vztek. Ale jiný, než jaký by měl být. Nemáš pocit, že by to byl vztek ze zrady, nebo z křivého obvinění. Jeho vztek je bezdůvodný, jako by se objevil z ničeho nic. A reagují na to i tvoje smysly.
Všechno v tobě najednou křičí, že jsi v nebezpečí. Máš pocit, jako by tam venku v bouřce bylo bezpečněji než tady uvnitř s ním. Ta osoba před tebou v tobě probudila strach.

"Tuto otázku jsem již zodpověděl. Johny a knihovník. Možná ti ale nejde o ty dva. Možná bys ráda obvinila mě. Bylo by to tak snadné..." promluví Taran konečně. Hlasem, který není jeho. Nejen že jinak zní, tenhle hlas prostě nemůže patřit Taranovi. Je tak cizí, vzdálený, trochu jako ozvěna.
"Bude lepší když odejdeš, ženo."
Zní ti to jako poslední varování.

Ano, mé chování se změnilo. I když se na malý okamžik i zastydím, že jsem obvinila Tarana. Když je písmo na obou dokumentech stejné. A on nejspíše skutečně psát neumí. Ale přesto. Celou dobu mi mohl lhát. Jak to můžu vědět? Musím být do jisté míry obezřetná a podezřívavá. Nicméně jakýkoliv stud a rozpačitost z případného křivého obvinění vezmou za své, když se ozve Taran. I on se změnil. A něco mi říká, že tohle prostě není ten Taran, kterého jsem zachránila v přístavu. Který mi byl do této chvíle dobrým průvodcem. A snad i přítelem.
Tohle není ten nesmělý mladík, který byl více rozpačitý než sebejistý. Tohle je Taran. Nebo něco v něm. Něco, co ho ovládlo. Alespoň na tuto chvíli. A já nejsem schopna říci, ba ani odhadnout, nakolik to Tarana ovládá celou dobu. Nebo nakolik je ochoten či schopen tomu vzdorovat. Nějak ano. Protože kdyby v něm bylo pouze něco, co mne celou dobu chce pouze zabít, pak bych již dávno nežila. Ona bytost měla až moc příležitostí, jak mne zprovodit ze světa.

Rychle jsem si uvědomila, že nejspíše čelím něčemu, co snad není z tohoto světa. Démon? Posedlost? Zlý duch? Na tom vlastně nesejde. Jisté ovšem je, že to nemá kdovíjak zářné a příkladné úmysly. Ihned proto měním svou auru na Auru dobra. Nemohu ihned odejít. Ne, dokud nemám alespoň zdání, čemu čelím. A tak se snad něco dozvím a má magie a výcvik Tarana udrží dostatečně dlouho, abych se alespoň něco dozvěděla.
Ruka mi sjede k jílci meče. Jsem připravena na boj. Mám z něj nemalý strach a značný respekt. Ale hrdost a odhodlání k mému poslání zde na ostrově alespoň trochu tlačí do pozadí pud sebezáchovy. Ano, měla bych odejít. Ale... já zkrátka nemohu. Musím se pokusit něco zjistit.

"Kdo jsi?" položím zatím poměrně mírumilovně, ale patřičně vyzývavě, přímou otázku. Nejpřímější otázku, jaké jsem schopna.
"Ty nejsi Taran, kterého jsem před dvěma dny poznala. Jsi někdo uvnitř Tarana. Kdo jsi a proč to děláš?" stojím pevně na svém místě. Jako skála. Snažím se nedat najevo své obavy a reálný strach z toho, jak by případný střet dopadl. Mohu se konejšit snad tím, že jsem ozbrojená. Mečem a dlouholetým výcvikem. Kdežto můj protivník nic podobného nemá. Ale i proto zní jeho výhrůžka o to nebezpečněji. O to reálněji. I když se zdánlivě nestaví na reálném základě. Ale já zkrátka nemohu odejít bez jakékoliv odpovědi... alespoň něco se dozvědět musím...

Bytost se zasměje. Hluboký, chraplavý smích, který se k Taranovi vůbec nehodí. Nebýt dusivé atmosféry, působilo by to téměř komicky.
"Dobře znám kouzla paladinů." řekne poté. Zřejmě reaguje na tvou auru dobra. A zároveň cítíš, že se s ní nesnaží nijak bojovat. Podvolil se jejím účinkům, ale tvůj strach nějak nemizí. Bytost trpělivě čeká, až položíš své otázky. A nijak se nebrání na ně odpovědět.

"My jsme Taran." zní prostá odpověď.
"Jsem jiná část chlapce, kterého jsi potkala. Kdysi dávno jsem byl někdo jiný, ale poté jsem Tarana posedl a během let se z nás stala jedna bytost. On je loutka, tělo. A já loutkář, mysl."
Na první pohled se to může zdát jako něco, co by ti na tomto místě řekl každý démon, duch nebo něco podobného, ale přirovnání které použil ti něco připomene. Dávno ztraceného démona, který sám sobě říkal Loutkář. Ale to nemůže být on. Tvoji bratři ho porazili už kdysi dávno, před mnoha stoletími. Tak praví spis, který se nachází v knihovně vašeho řádu. To přirovnání musí být jen náhoda.
"A proč to dělám? Je to moje přirozenost. Obviňuješ snad lišku, že modruje kuřata? "
Bytost z ničeho nic začne bojovat proti auře. Uvolní jeho vlastní auru, která začne potlačovat tu tvojí. Stále ale stojí na místě, s ďábelským úsměvem a pohledem vraha. Cítíš, že kdyby chtěl, asi by dokázal tvojí auru prorazit úplně a zaútočit. Ale vyčkává.

Ano, mám strach. Nic takového jsem v životě nepotkala. A řekla bych, že většina soukmeníků z mého řádu také ne. Až mi přijde nespravedlivé, že jako stále takřka novicka jsem se s ní musela setkat. V této situaci by si možná neporadil ani můj učitel.
Nechci s tou bytostí bojovat. Tím jsem si jista. Ale stejně tak se o ní potřebuji dozvědět více. A na boj musím být připravena. Dotýkajíc se rukojetě mého meče vyšlu k němu signál pro transformaci na Démoní zhoubu. Pokud na boj dojde, musím být připravená. Je to mžik, ani na to nepotřebuji větší soustředění. A třeba si toho démon ani nevšimne. A pokud ano, taky dobře. Třeba si uvědomí, že i já jsem pro něj hrozbou. Možná.

"Odejdu. Odsud. I z ostrova." řeknu po chvíli. Snažím se ze všech sil, aby můj hlas byl pevný a nechvěl se. Ale je to zatraceně těžké. Proto jsem se rozhodla mluvit krátkými větami, mluvit jednoslovně. Tak více zanikne má nejistota. A před další větou vždy seberu znovu odvahu, abych ji vůbec dokázala vyslovit.

"Ale ne hned.
Musím zjistit pravdu.
Musím zjistit důvod smrti Flynna." mluvím až strojově. Bez emocí. Soustředím se na to, co říkám. Ne komu to říkám. Ačkoliv je to obtížné.
"Až potom budu moci odejít.
Ne dříve.
Je i v tvém zájmu mi tedy pomoci..." uzavírám tak nějak svou salvu obranných odpovědí. Vlastně nevím, nakolik se snažím získat skutečně pomoc a nakolik se jedná pouze o hru o čas. Snad odhadnutí síly protivníka. I když ji již demonstroval útokem na mou bariéru. Ale i to ho vlastně může oslabovat.

"Pomoz mi a odejdu..." i přes naléhavost tohoto sdělení nezazní v mém hlase prosba. Jak by mohla také paladinka, bojovnice řádu dobra a světla, žádat o skutečnou pomoc zplozence pekla. Nic jiného totiž tenhle Loutkář není...

"Co záleží na tom, že někdo zemřel? Jak někdo zemřel? Je mrtvý."
Loutkář vykročí směrem k tobě. Bez náznaku vražedného úmyslu. Jeho nálada se opět změnila. Máš pocit, že si teď s tebou jen hraje. Provokuje. Mrazivé pomyšlení, že si s tebou hraje jako kočka s myší. Nejspíš vycítil, jak o sobě pochybuješ.

"Pomoci ti? Oba víme, že to nemyslíš vážně. Neurážej tak sebe i mě. Nebo to myslíš vážně? Mate tě snad tahle tvář? Vidíš ve mně rozkošného, stydlivého chlapce? Chlapce, který velmi špatně skrývá, že se mu líbíš?"
Démon je teď přímo před tebou. Rukou tě pohladí po tváři, a tobě se na okamžik zastaví srdce. Nevíš, proč jsi ho nechala přijít tak blízko. Nevíš, proč se teď tvoje tělo nedokáže pohnout, ať se snažíš sebevíc. Možná, že je opravdu loutkář.
Jsi mu teď vydána na milost. Jediné světlo naděje v této temné chvilce je skutečnost, že stále nemá chuť tě zabít. Jako kočka s myší...

Démon se od tebe nakonec odvrátí a ty cítíš, jak se ti zase vrací kontrola nad tělem. Je to o to děsivější, když si uvědomíš, že to udělal i přes všechnu svatou ochranu, kterou máš. Jak mocný musí být?
"Nechám tě teď být, paladinko. Jsi pro mě zpestřením na tomto ostrově nudy. Myslím ale, že bys ráda věděla, proti komu stojíš. Ber to jako projev úcty k nepříteli."
Taranova postava se začne roztékat. Jeho kůže najednou připomíná smetanu, pomalu stéká po jeho postavě na zem, kde se mezitím tvoří louže.
Místnost zaplní odporný pach hniloby, ze kterého se ti zvedá žaludek. Brzy máš pocit, že se z místnosti úplně vytratil vzduch a zůstal jen zápach. Ještě horší je ale to, co se děje s tělem Tarana. Kůže už slezla úplně a ty teď koukáš na hromadu svalů, která pomalu černá a Taranova postava se začne proměňovat. Transformace trvá sotva několik vteřin, tobě to ale přijde jako věčnost. A to, co před tebou stojí po skončení té strašlivé proměny...
Černočerná hmota zformovaná do něčeho, co velmi vzdáleně připomíná humanoida. Má to dvě nohy a torzo, ale tím veškerá podobnost s člověkem končí. Tam, kde má normální člověk prsa, má tato bytost nespočetně očí. Všechny se na tebe upřeně dívají a ty máš pocit, že vidí dokonce i skrze tebe. Ze zad bytosti vyrostlo šest chapadel, které se teď jakoby samovolně pohybují a osahávají strop nory.
"Teď můžeš odejít." pronese Loutkář a ty nemáš tušení, odkud ten zvuk vyšel. Žádná ústa nevidíš.

Jsem naprosto v moci Tarana. Respektive té bytosti, která kdysi Taranem bývala. Nevím, v co se proměnil teď. V zásadě je mi i jedno, že sám sebe nazývá loutkářem. Pro mne je skutečně teď podstatná pouze jedna věc. A to skutečnost, že pravděpodobně zemřu. Cítím, že jsem naprosto nehodná vůbec se nazývat protivníkem té bytosti. Její síla a schopnosti v mžiku rozmetají zbytky sebevědomí, že bych proti ní mohla mít nějakou šanci. Je až deprimující, nakolik mi bylo ukázáno, že zde v podstatě nemám místo a nemohu s tím cokoliv dělat.

A skutečně jako loutka si pak proti své vůli musím nejen vyslechnout vše, co má ona bytost na srdci. Musím snášet ponížení a urážky. Zažít posměch vůči mé osobě a v neposlední řadě se pak stát nuceným divákem onoho představení, kdy se z Tarana stává napůl beztvará hmota s nepřirozeným počtem očí a tělem, které musí být nazýváno démonickým. Protože pokud tohle není démon, pak už nic.

Zvedá se mi žaludek, potlačuji zvracení, mám mžitky před očima a jen silou vůle se držím na nohou. Jako myš fascinovaně a zhypnotizovaně hledící na hada, pro kterého je potravou, nedokáži uhnout pohledem až do chvíle, kdy je mi udělena milost. Jen proto, aby mi bylo dáno najevo, že je to pouze z rozmaru démona. Poté, co mne ujistil, že pro něj nepředstavuji žádné nebezpečí a že ve svých vznešených ideálech nic neznamenám proti jeho temné síle a moci. Zlomenou, poníženou, slabou, zbavenou veškeré odvahy. Neschopnout uhnout pohledem, dokud k tomu nedostanu svolení.

Abych si mlčky posbírala své věci, pokusila se nic nezapomenout a se pomocí zbytku sil se pokud možno po dvou dostala ven z nory. Ta bytost ze mne vysála veškerou energii. A už takhle by dnešní den náročný. Nedbám na počasí, ať se za tu dobu, kterou jsem nevnímala, změnilo v jakékoliv.

Nohy dávám jednu před druhou pouze automaticky. Pohled zalitý slzami upřený před sebe. Toporná chůze bezmyšlenkovitého těla. Co mne žene vpřed? Nejspíše nekonečný strach z toho, co kdysi bývalo Taranem. Mým jediným přítelem na tomto místě.
Nedojdu daleko. Než mi zkrátka selžou poslední zbytky sil a já se vyčerpána z toho hrůzostrašného zážitku zhroutím na zem. Kde se po několika chvílích začnu třást suchými vzlyky. Bez ohledu na místo, denní dobu i počasí. Kdoví, třeba i usnu. Po posledním zážitku a náročném dni by to nebylo zas tak překvapující...

Kráčíš bezmyšlenkovitě a bezcílně. Instinktivně jsi se snažila dostat nahoru na kopec a pak dolů do vesnice, ale není ti přáno. Venku zuří bouře, jakou na pevnině téměř neznají. Stráň je podmáčená, nohy ti kloužou v blátě... Ale stejně se ti povede dostat skoro až na vrchol kopce. Jenže tam se do tebe opře vítr. Je až moc silný, v tvém současném stavu mu opravdu nemůžeš vzdorovat. Hodí s tebou na zem a než se naděješ, kutálíš se blátem z kopce dolů. Nakonec se zastavíš, ale už nemáš síly se zvednout. Zavírají se ti oči. Už je neudržíš otevřené. Šok byl příliš velký.
Z kopce se na tebe valí voda, obličej máš zabořený v blátě, jsi promočená na kost... Ale je ti to jedno. Tak nějak všechno už je ti jedno. Nedokážeš reagovat na to, co se děje okolo a vnímáš to taky jen tak na půl.
Jako v mrákotách cítíš, jak tě někdo sbírá ze země, jak si tě hází přes rameno. Potom už doopravdy usneš (nebo upadneš do bezvědomí?) a ty už necítíš vůbec nic.

Když se probereš, zaznamenáš teplo. V místnosti, ve které se nacházíš, panuje přítmí. Teplo sálá z plechových kamen, umístěných uprostřed místnosti. Nad nimi je pověšená šňůra, na které zaznamenáš rozvěšené tvoje oblečení a další věci. Vzápětí si uvědomíš svojí nahotu, ale není třeba se bát. Jsi důkladně zabalená v kožešinách.
Když se posadíš, můžeš spatřit a tvé další věci, jako je brnění a meč, jak jsou položené u stěny místnosti. I takhle z dálky poznáváš, že se o ně někdo postaral a ochránil tak před nebezpečím, které jim mohla způsobit voda.
Než stačíš začít pořádně přemýšlet o tom, kdo tě zachránil, spatříš osobu, kterou jsi prve přehlídla. Sedí v nejtemnějším rohu místnosti, oblečená celá v černém. Nevšimla by sis jí ani teď, kdyby se v místě kde sedí neobjevil namodralý kouř a červený bod zapálené dýmky.

Když si neznámý všimne, že jsi vzhůru, vstane ze své židle a vykročí ze stínu do světla, takže máš možnost si ho prohlédnout. Je to muž, okolo čtyřicítky. Černé vlasy mu už začínají šedivět. Střižené je má na krátko a tvář mu pokrývá několikadenní strniště. Může být tak o hlavu vyšší než ty, je štíhlý a nevypadá příliš silný. Něco ti ale říká, že je v perfektní kondici. Zvláštností je jeho levé oko, které má zavřené. A nejspíš ho ani nedokáže otevřít, soudě podle dlouhé, široké jizvy, která mu skrz něj vede.
"Vítám tě zpět mezi bdícími, liško." pozdraví tě. Má hluboký, uklidňující hlas. Panuje kolem něj aura klidu a důvěryhodnosti, takže vlastně nejsi ani moc podezřívavá nebo nervózní. Ani to jak tě oslovil ti nepřijde zvláštní. Normálně by se to dalo brát i jako určitý typ urážky, ale z jeho úst to zní skoro jako pochvala.
"Cítíš se v pořádku? Když jsem tě našel, byla jsi ve strašlivém stavu."

Můj odchod z tohoto světa do světa spících prostě přijít musel. Ale bylo mi to naprosto jedno. Bezesný hluboký spánek, téměř až bezvědomí, bylo prakticky nevyhnutelné. Ale přesto mi chvilku trvá, než se zorientuji, co že se to vlastně stalo.

Převalím se, přecházejíc pomalu do vzbuzeného stavu, když si uvědomím tu spoustu věcí, které jsou špatně. Od toho, že jsem nahá až po to, že se někdo postaral o mé věci a já neležím v blátě ve srázu. Překvapeně se posadím a přitahujíc si kožešiny výše ke krku, abych tak zakryla svou nahotu, se zmateně a trochu rozespale rozhlížím po místnosti. Ano, místnost vypadá bezpečně. Nic mi tu asi nehrozí. Ale to jsem si myslela i v době, kdy jsem bývala Taranovým hostem. Je to vlastně všechno pravda? Nezdálo se mi to pouze? Ale to bych si musela pamatovat, jak jsem se sem dostala a kde to vlastně jsem. Nicméně takové vzpomínky nemám. Pouze na beztvarou obludu se nespočtem očí a můj ustrašený odchod z Taranova příbytku.

Jako ve snách potom sleduji příchod onoho muže, v jehož příbytku jsem se ocitla.
Liško? překvapí mne oslovení... nechápu ho. Jsem otupělá a stále napůl spím. Kvůli vlasům? to je jediná věc, která mne napadne. Ale vlastně na tom vůbec nesejde.

Jestli se cítím v pořádku? To má být vtip? objeví se v mé tváři zmatený výraz.
Nějaké prastaré zlo mi zničilo život a prakticky mi sebralo vůli v něm pokračovat a já se mám cítit v pořádku? To těžko... sklopím na okamžik pohled. Myslím, že je zřejmé, že nejsem v pořádku. Již nikdy nejspíše v pořádku nebudu. Alespoň po psychické stránce.

"Nejsem." odpovím tichým hlasem, když opět zdvihnu pohled na onoho muže, který mne sem bůh ví proč donesl.
"Celý svět není v pořádku..." dodám potichu. Přitáhnu kolena blíže k tělu a obejmu je rukama. Cítím se tak asi bezpečněji. A vlastně teď nejsem nic jiného než malá vystrašená holka. Když nemám na sobě své brnění, odznak svého řádu, nemusím se přeci chovat za každou cenu vznešeně a sebejistě, ne?
Trochu se třesu, ale zimou to není. V podstatě mám co dělat, abych opět neupadla do katarze plné vzlyků. Posledních pár let jsem musela být silná. Vždy a za každých okolností. Nesměla jsem si dovolit projevit slabost. A jako by teď všechny ty roky na mne zpětně dolehly. Ale zřejmě je to ve mně zažité tak hluboko, že po několika desítkách vteřin, kdy jsem byla na jakémsi vlastním ostrově, opět vzhlédnu. Musím se dát dohromady.

"Jak dlouho jsem... byla mimo...?" zeptám se. Spánkem to asi nazvat nelze.
"A kde to jsem a kdo jsi ty?" vzápětí vyslovím další otázku. Nejspíše těch otázek bude přibývat, ale v tuto chvíli jsou toto asi nejdůležitější věcí. Až potom se vrátím do normálního cyklu přemýšlení týkajícího se Tarana, Flynna a mého úkolu. Nejdřív se zkrátka potřebuji zorientovat...

Muž se na tebe dívá skoro soucitně. Když mu odpovíš na jeho první otázku a začíná to vypadat, že se znovu sesypeš, neváhá ti přispěchat na pomoc. Z kapsy vytáhne placatku a hodí ti jí.
"Napij se."
Placatka je cítit charakteristickým pachem rumu a pokud ochutnáš, zjistíš, že je to jeden z těch silnějších. Pořádný kopanec.

"Nevím jak dlouho jsi ležela pod tím kopcem, ale tady jsi byla celou noc. Před pár hodinami svítalo."
Muž se konečně odhodlá udělat další krok. Pomalu přejde místnost a snaží se nedělat rychlé pohyby. Snad aby tě neplašil, nebo kdybys náhodou byla stále v šoku. Potom se posadí na kraj postele, na které ležíš.
"Buď v klidu." varuje tě, když se natáhne k tobě a položí ti ruku na čelo. Po chvilce jí s úsměvem stáhne.
"Horečku nemáš. Myslím, že budeš v pořádku."
Muž zase vstane a vydá se ke kamnům, zkontrolovat stav tvého oblečení. Už by mělo být suché.

"Jsme v baráku ve vesnici, který mi pronajal jeden námořník. Není to žádný luxus, ale je tu větší klid než v hostinci. " odpoví na druhou otázku, aniž by se na tebe podíval. Nejprve zkontroluje oblečení a až potom znovu obrátí pozornost k tobě, aby se mohl řádně představit, jak se sluší a patří.
Po rytířsku si klekne na zem a zadívá se do země.
"Thane, paladin řádu Medvěda. Je mi ctí, neznámá paladinko Lvího srdce."

Jeho řád samozřejmě znáš. Je to další z řádů sloužících dobrým bohům. V tomto případě pak bohu neústupnosti. Není to velký řád, ale těší se velké úctě a jsou známí jako velcí válečníci, kteří nikdy před ničím neuhnou. Pokud bys jim rozkázala hlídat průsmyk před stonásobnou přesilou dokud nedorazí posily, budou bojovat, dokud posily nedorazí. A až pak zemřou.
Nedá se říct, že by vaše řády byly vyloženě spojenci, ale konflikty mezi sebou nemáte a vzájemně se respektujete.
Přímo o něm jsi ale nikdy neslyšela. Přesto ale nebude chytré ho podceňovat. Patří mezi ně skutečně jen ti nejsilnější.

"Pokud se na to cítíš, nechceš ve vyptávání se pokračovat na nějakém lepším místě? Myslím, že se potřebuješ opít. Nepomůže ti to vyrovnat se s tím, co se ti stalo... Ale pomůže ti to překonat to nejhorší období, když jsou vzpomínky nejčerstvější."

Tak nějak bezmyšlenkovitě jsem trochu upila z placatky. Normálně bych to neudělala, tvrdého alkoholu jsem se nenapila již velmi dlouho, ale teď to zkrátka asi skutečně potřebuji. Otřesu se nad tou odpornou chutí. Jak to někdo může pít ve větších množstvích? Trochu se zakuckám, ale brzy pocítím příjemné hřejivé teplo rozlévající se do každé končetiny mého těla. Musím za to být vlastně vděčná.

Napoprvé před dlaní ucuknu. Asi teď budu mít nějaký čas problémy s důvěrou. A potom se dozvím, kde jsem. To není zas až tak zajímavé. Ale s kým to jsem?

Zalapám po dechu, načež se okamžitě zastydím. Paladin! A já tu sedím jak zmoklá slepice, nezkušená žába, usmrkaná Káča. Zajisté v tuto chvíli špinící jméno mého řádu, který mi tolik dal a tolik mne toho naučil. A já ho teď svým chováním pošlapala, poplivala, zneuctila. Proč mne nemohl najít nějaký obyčejný člověk? Proč zrovna paladin z jednoho z nejslavnějších řádů? To by snad bylo lepší, kdybych tam zemřela. Snad přítmí v místnosti skrylo mé naprosté zrudnutí. A to se říká, že elfové tyto věci umí kontrolovat. Zjevně to není pravda.

"Já... já..." zakoktám se...
"Jsem Kenna..." těžko hledám ztracenou řeč.
"A jsem jen novickou, ještě nejsem paladinka..." dodávám ve spěchu. Snad abych zmírnila svou naprostou neschopnost. Že plnohodnotní paladini jsou o mnoho lepší, odvážnější, sebejistější než ten uzlíček nervů, který se ze mne stal. Navíc, Thane by to určitě poznal, že ještě nejsem v plném stavu. Toho by neobelhalo mé slušivé brnění a krásný meč. Poznal by to velice brzy. Na to má zkušeností dozajista dost.

"Příjemnějším místě?" ušklíbnu se smutně. Pár dní tu už přece jen jsem.
"Na tomhle prokletém ostrově snad žádné není... alespoň pro mne..." v podstatě se rouhám. Ale pravdou je, že vzhledem k mé rase se ke mne už nikdo uctivě chovat nebude. Poté, co se Taran zmenil v démonickou zrůdu už na tomhle ostrově nezůstal nikdo, kdo by se ke mně mohl chovat přátelsky.

"A opíjet se ničemu nepomůže. Zatemňuje to mysl a zpomaluje reakce..." v zásadě odrecituji poučku, kterou jsem tolikrát slyšela během svého výcviku. Cizím hlasem a hluchým tónem. Jako něco, co do mne prostě bylo dokola vtloukáno. Vlastně ani nevím proč. Je to jen taková naučená mantra. Stejně jako naše modlitby.

"Jaký úkol tě, Thane z řádu Medvěda, přivádí na tento ostrov?" zeptám se. Velice bych totiž pochybovala, kdyby si sem někdo jako Thane prostě vyjel na dovolenou. A navíc, je to další paladin, který se kdovíproč vydal do tohoto pohřebiště paladinů. Už tolik jich zde zaplatilo životem. Nebo se zbláznilo.... rozšíří se mi zorničky. Že by za tím vším byl Taran? Tedy loutkář? Ne... to bude určitě náhoda... zatřepu hlavou, abych tuto divokou myšlenku zahnala. Ale nějak tam vzadu pořád bude hlodat. Vždyť přeci, já jsem se také skoro zbláznila...

"Potěšení na mé straně, Kenno. " usměje se na tebe. Poté vstane ze země a začne sundavat oblečení, ve kterém tě našel, a pokládá ti ho na kraj postele. Zdá se, že už se rozhodl tě dostat ven. Vycítil, že teď potřebuješ něco dělat. Abys neměla čas moc přemýšlet.

"Pesimismus ti nesluší. Umím si představit, že tu nejsi asi úplně vítána... ale co na tom záleží? Lidé jako my by měli jít příkladem, ne se zavírat sami do sebe. Měj pro ostatní laskavé slovo a buď ochotna pomoci - a nakonec změní názor."
Když ti na postel dá všechno co potřebuješ, vrátí se k židli na které do teď seděl, posune si jí ke kamnům, otočí tak aby seděl zády k tobě a posadí se. Není těžké se dovtípit, co čeká že uděláš.
"Zatemněná mysl je přesně to, co teď potřebuješ, ne?" nevidíš, jak se usměje.
"Myslím, že vím co se ti stalo. Potkala si něco, co se vymyká tvému chápání. Něco absolutního ve své podstatě. I mně se to stalo, když jsem byl mladý. Lidé nejsou stavěni na to, aby čelili něčemu takovému. Otřese to naší vírou ve vše, co je na tomto světě dobré. Zdá se, že naše životy nemají smysl...
Nesmíš se tomu pocitu podvolit. Vzpomeň si, jaké síly jsi schopna, pokud chceš ochránit něco, co miluješ. Vzpomeň na svou rodinu, tvé přátele, tvůj řád. Lidstvo stále žije. Není to proto, že by nás snad démoni nechali žít... Je to proto, že jsme mnohem silnější, než oni. Jen si to mnohdy neuvědomujeme."

Když mu položíš otázku ohledně jeho úkolu na tomto ostrově, neodpoví.
"Tady ne. Pojďme do hostince. Pokud nebudeš pít ty, já ano. Promluvit si můžeme až tam. Jsem si jistý, že máš mnohem víc otázek a nechci mluvit s vyschlým hrdlem."
Krátce se zasměje a pak už jen trpělivě čeká, až se připravíš. Otočí se teprve až když ho vyzveš. A do hostince se tebou nechá vést.
On sám vyrazí neozbrojen, ale pokud si chceš vzít svůj meč a brnění, nebrání ti.

Stále se nacházím v jakémsi vakuu, které jako by mne obklopovalo. Vakuu, do kterého jen těžko pronikají jakkoliv rozumná slova od Thana a já jsem do jisté míry zaseknuta v tomto stavu. Ale postulované myšlenky dávají daleko více smyslu, než se na první pohled může zdát. A tak i přes lehce skelný pohled a těžko hledajíc smysl toho všeho se obléknu do věcí, které naštěstí stačily uschnout. Thane mi nic neřekne a asi bude lepší přece jen vyrazit "mezi lidi", než se tu užírat.

Pozorně poslouchám jeho slova a snažím se nad nimi zamyslet, ale v mém momentálním rozbitém stavu je to přece jen možná trochu více metafyzické, než aby se to zakládalo na reálném základu. Přičítám to především událostem posledních hodin a zkrátka se asi nejsem zatím dostatečně schopna soustředit.

A Thane vlastně neřekl ani nic, na co bych mohla nějak smysluplně reagovat. Takové povídání, řečnické obraty... a mně není zatím moc do řeči. A tak se jen mlčky obléknu a Thane potom pozná, že jsem připravena odejít. Trochu mne zarazí, že zde zanechává všechny své věci. To tady těm lidem věří? Já mívám pomalu strach, aby se mne kdokoliv nepokusil rovnou otrávit a nechávat věci tak nějak bez dozoru. Nechci zase vypadat až příliš paranoidně. Brnění zde s obavami zanechám, ale bez meče nepůjdu. Je těžké se nějak vyrovnat s představou, že by mi měl někdo věci odcizit, ale když je tu zanechává Thane? Tak snad ví co dělá. Já už to vlastně stejně možná nebudu potřebovat...

"Nevím, jestli bude hospoda otevřena... přes den prý mívá zavřeno..." řeknu tak nějak nesměle své zjištění z doby mého pobytu. Ale vlastně já hospodu také nepotřebuji. A tak se jen nechávám vést Thanem a následuji ho tam, kam má namířeno. Já nyní stejně žádné ambice nemám...

Thane se na tvou poznámku akorát pousměje. Máš takový pocit, že by se nenechal zastavit jen zavřenými dveřmi. A tak vyrazíte. Míří opravdu k hostinci, kde jsi byla ještě minulou noc ubytována. A míří tam nejkratší možnou cestou, takže se tu nejspíš vyzná. Můžeš jenom hádat, jak je tu dlouho, ale nikdo se o něm předtím nezmínil. Snad ti nakonec on sám poví, jak se věci vlastně mají.

K hospodě dorazíte rychle. Vchodové dveře zamčené nejsou, takže Thane může vejít a podržet ti dveře, abys i ty mohla vstoupit bez problémů. Někdy v tu chvíli vás zaregistruje hospodský, který se včera ani nesnažil skrývat svoje znechucení tebou, ale dokud jsi platila, obsloužil tě jako kohokoliv jiného. Podívá se nejprve na Thaneho, pak na tebe.
"Zavřeno! Koukejte vypadnout." vykřikne velmi nevychovaně.
Thane po něm mrskne pohledem, ale dál mu nevěnuje pozornost.
"Někam se posaď." prohodí k tobě a zamíří k baru.
Hospodský není nadšený. Odloží špinavý hadr, kterým otíral bar, napřímí se a celkově se snaží vypadat mohutnější, jako by snad chtěl Thaneho zastrašit. Ten se ale nedá, pochopitelně. Dojde až k němu, chytí ho za bradu a přitáhne k sobě, takže se jejich nosy téměř dotýkají. Uběhne vteřina, dvě... a pak hospodského zase pustí. Ten náhle vypadá... jinak. Zlomeně, možná? Vysouká ze sebe tichou omluvu, sáhne někam pod sebe a vytáhne lahev a dva kalíšky. Thane na oplátku z mešce u pasu vytáhne zlaťák a položí ho na dřevěnou desku. Potom se vrací k tobě.

"Zdejší lidé nejsou příliš přívětiví." odfrkne si, když si sedá ke stolu, který sis vybrala. Potom otevře lahev, nalije oběma stejně a tvůj kalíšek posune k tobě.
"Do dna. Nesnaž se to moc ochutnávat." dá ti dobrou radu. A pokud se opravdu napiješ, pochopíš jak moc dobrá rada to byla. Odporná chuť, vnitřnosti jako by ti měly shořet... Dokonce i Thane se z účinků téhle břečky zakucká. Nejspíš jí podcenil.

Vydávám se tedy s Thanem do hospody. To jsem teda zvědavá, jestli mé předchozí informace byly správné.

Kráčím tak půl kroku za ním. Za jiných okolností, kdyby mé sebevědomí nebylo tak brutálně pochroumáno událostí u Tarana v chatrči, bych nejspíše hrdě kráčela vedle něj, bok po boku. Ale nyní toho zkrátka nejsem hodna. Hlavu mám lehce sklopenou. Ještě dlouho bude trvat, než se s tím vším vyrovnám. Jestli se mi to vůbec někdy podaří. Navíc, ačkoliv se snažím kráčet v jakémsi vakuu a nevšímat si kohokoliv, koho cestou můžeme potkat, cítím pichlavé a opovržlivé pohledy všech vůči své osobě. Teď je to snad ale poprvé, co se jim nedivím a ani jim to nemám příliš za zlé. Na to jsem stále příliš vyčerpaná a zlomená.

Když se na nás hospodský oboří, tak se zarazím a už se chci otočit, abych opět vypochodovala ven na ulici. Alespoň v tomhle jsem měla pravdu. Ale Thane nijak nedbá na ostrou výzvu a pošle mne k nějakému stolu. Tak tam poslušně, jako malá holka, zamířím. Trochu pohroužena do sebe pak sleduji přesvědčovací schopnosti, které nám nakonec dopřejí tu možnost zde setrvat. V duchu se přesvědčuji, že něco takového bych nejspíše také dokázala. Možná kdysi...

Thane brzy přijde ke stolu a já si vyslechnu průpovídku o přívětivost zdejších lidí. S hlavou lehce na stranu na něj vrhnu pohled "mně o tom něco povídej", ale zdržím se jakéhokoliv sarkastického komentáře. Pohostinnost zdejších lidí jsem okusila na vlastní kůži. A tak se radeji držím rady, abych se to nesnažila nějak více ochutnávat. Zavřu oči, seberu veškerou odvahu a kopnu do sebe panáka oné neidentifikovatelné kořalky.

Dalších několik okamžiků po polknutí na mne musí být pohled vpravdě zábavný.
Zajíknu se, postupně začnu rudnout a do očí mi vyhrknou slzy, kterým se nemohu bránit. Spalující síla v hrdle mne na chvíli ochromí, než zalapám po dechu abych se dávivě rozkašlala. Chvilku to vypadá, že se udusím, pozvracím nebo prostě exploduji. Křečovitě se chytnu stolu, který se stane jediným pevným bodem ve vesmíru, zatímco nabírám zpět ztracenou rovnováhu. To trvá tak patnáct vteřin, než ustojím nával onoho jedu, abych se trochu utrápeně podívala očima zalitýma slzami a rudá jako rak na Thanea. To jsem si snad nezasloužila. Ale třeba je to součást trestu za to, jak jsem tady na ostrově pohnojila prakticky vše, na co jsem sáhla. Nebo je to lék na mé trápení? Lék tak jako tak nesmí chutnat. Ale aby musel být až tak hrozný?

"Neš..." potlačím s úsilím zvracení a další nával kašle. Až teď si uvědomím, že jsem opravdu dlouho pořádně nejedla. A pít na lačný žaludek se nedoporučuje obzvlášť.
"Nešlo by to něčím zapíjet?" zeptám se s nadějí v hlase. Ta "chuť" je pro mne svým způsobem likvidační. Nevím, jesti bych dokázala vypít další kalíšek. Ale vím, že pokud mi Thane další nalije, nejspíše tak učiním. Přece jen je starší, moudřejší, zkušenější. Snad ví co dělá. A nebude toho litovat, až mne bude vyvádět ven, abych se hezky v klidu vyzvracela, pokud to s tou jeho svéráznou léčbou přežene.

"Proč jsi sem teda přijel?" zeptám se, když se zdá, že se můj žaludek konečně z prvotního náporu vzpamatoval a já se tak budu schopna soustředit i na něco jiného než to, zda stihnu vyběhnout ven, až se kořalka rozhodne opustit mé útroby.
"Tohle není místo, které by bylo k paladinům zrovna milosrdné..." naznačím výsledky svého pátrání. Do podrobnosti to není zatím potřeba rozebírat. Však se k tomu jistě dostaneme. A velmi by mne překvapilo, kdyby Thane nebyl s pověstí tohoto místa a úmrtností členů paladinských řádů nějak obeznámen...

"Doufám, že ano."
přikývne s nadějí a podívá se směrem k hospodskému. Ten nás pozoroval a není tak těžké i poslouchat o čem se bavíme, takže automaticky sáhne pro medovinu, kterou nám poslušně přinese. Ať už Thane na hospodského použil cokoliv, pěkně to s tím chudákem zamávalo.
Thane nalije nejprve tobě a až pak sobě. Ale pak neváhá a rovnou to do sebe vyklopí.
"Tohle spraví chuť." pousměje se. Radši se nezmiňuje o tom, že tahle kombinace tě pravděpodobně velmi rychle zboří a pošle do říše snů.
Když oba dopijete medovinu, rozlije zase tu odpornou kořalku, aby jste jí vzápětí mohli zase zapít medovinou. A tak pořád do kola.

"Abych pravdu řekl, je to celé divné. Byl jsem sem pozván. Tedy, ne přímo sem, na jeden z dalších ostrovů tohoto souostroví. Měla se tam otevírat svatyně a chtěli, aby na to dohlédl někdo z rytířů našeho řádu. Přijel jsem, ubytoval se zde a vyrazil na ten ostrov. Moje překvapení nebylo malé, když jsem zjistil, že tu žádná svatyně není, nikdy nebyla a ani jí nikdo neplánoval. Krom toho mě jistojistě nikdo nezval. Osobu, která byla podepsaná pod zvacím dopisem, tady nikdo nezná. Něco tady ale rozhodně není v pořádku... Takže jsem se rozhodl zůstat a trochu se to porozhlédnout."
Je ti jasné, že oni on tvojí přítomnost zde nepovažuje za pouhou náhodu. A tvoje poznámka ho velmi zaujala.
"Co s paladinama? Není milosrdné... Nějaký tu snad zemřel?"

Myslela jsem spíše vodu nebo nějakou ovocnou šťávu... pomyslím si marně, když se před námi objeví i medovina. Ale neprotestuji. Ani nevím, jestli by mi to k něčemu bylo. Rozhodně se ale nesnažím držet s Thanem stejné tempo v konzumaci alkoholu. I když budu pít poloviční rychlostí, tak se pravděpodobně opiji do němoty dříve, než se zruší nějak více on. Inu, nejsem zkrátka zvyklá.

A tak se alespoň zaposlouchám do vyprávění co ho sem přivedlo. O svatyni jsem také nic neslyšela, ale některé věci související s jeho pozváním se trochu shodují s mým údajným dopisem. Jak to ale vypadá, tak Thane skutečně nějaký dopis alespoň obdržel. O to zajímavější je, že zatím nezjistil nic o osudu, který zde paladiny v hojné míře potkává.

Když nic jiného, tak alkohol trochu uvolnil mé napětí a já se nad jeho nevědomostí musím zasmát. Sice nesměle, nechci jej urazit, ale když nic jiného, tak mohu alespoň přispět svou trochou do mlýna.

"Nějaký?" zdvihnu obočí.
"Prakticky každý. Nebo se zbláznil..." shrnu nejdříve tak nějak najednou, co všechno že se zde událo, než to podrobněji rozepíšu.

"Nevím za jak dlouho, ale objevilo se tu asi deset dvanáct paladinů, z nichž se tři nebo čtyři zbláznili a asi osm jich různě zahynulo. Utopili se, spadli ze skály, zabila je nějaká záhadná nemoc. Nebo prostě strkali nos kam neměli a místní kápo je nechal zabít..." pokrčím rameny. Kromě uvolnění atmosféry jsem i trochu zlohstejněla ke skutečnosti, že tenhle ostrov je jedno velké pohřebiště paladinů.

"Já jsem sem přijela, také na nějaký dopis, vyšetřovat smrt jednoho z nás. Z našeho řádu. Ale je to děsně zamotané. Mám pocit, že toho vím méně, než když jsem předevčírem připlula..." tak trochu bezradně a smutně krčím rameny. Vskutku to není příliš dobrá vizitka mého pátrání, když jsem z toho všeho vlastně ještě více zpitomělá. A to s každou informací, kterou se mi dílem náhody podaří zjistit.

Natáhnu se po kalíšku a s krajním odporem opět pozřu jeho obsah. Chvilku se opět vyrovnávám s křečemi a otřesu se po tom hnusu jako mokrý pes, ale zdá se, že to již není tak hrozné, jako to bylo napoprvé. Potřebovala jsem si dodat kuráž. Ale na to trochu ztiším hlas. Hospodský nemusí slyšet úplně všechno.
"A navíc, když je tu na ostrově ten démon... Loutkář..." dodávám skoro až spiklenecky pokoutně kontrolujíc okolí, že nás nikdo další v tuhle chvíli nemůže odposlouchávat.
"Myslím, že je to místo, kam paladini prostě jezdí zemřít..." dodám už opět hlasitěji. Lhostejněji. Vlastně jsem s tím již asi tak trochu smířila. Slyšela jsem o spoustě paladinů, kteří se sem na ostrov dostali a zemřeli zde. Nebo se zbláznili. Ale neslyšela jsem o žádném, který by odsud v poslední době odjel...

"Deset nebo dvanáct paladinů?" zopakuje nevěřícně Thane, jakoby sám pro sebe. Určitě se tomu jen těžko věří. Jistě, paladinové umírají, ale proč by jich mělo umřít tolik právě tady?
Jen si povzdychne, když se dozví, že tě stejně jako jeho na toto místo pozval nějaký dopis.
"A opravdu tu někdo z vás zemřel? Nechci být neuctivý, ale přišlo by mi to skoro lepší. Potom by tvá přítomnost byla alespoň oprávněná... Já mám akorát pocit, že si ze mě někdo dělá prdel."

Thane do sebe hodí dalšího panáka. Zdá se, že už si na tu odpornou chuť zvykl. A nebo si to lije rovnou do krku.
"Tys potkala Loutkáře?" odpoví ti také polohlasně. Podle jeho výrazu soudíš, že jde mezi paladiny o velmi známé jméno.
"Jeho existence je mimořádně nechutná. Nemyslím, že by ho někdo z mých bratrů kdy viděl, ale v naší knihovně je kniha, kde je dost obsáhle popsaný. Libuje si v ovládání jiných lidí... Ale nikdy nebyl známý tím, že by se pouštěl do křížku s paladiny. Není to bojovník, dokonce se ani neživí lidským masem. "
Thane podle všeho nevěří, že by za tím vším stál Loutkář. Jistě, možné je asi všechno, ale on by vsadil na něco jiného.
"Já myslím, že tohle nebude práce démona. Spíš nějaký kult, fanatici... To se na odlehlých místech, jako je tohle, stává. No, ať je to tak či tak, musíme doufat, že právě udělali chybu. Možná dostali pár paladinů, ale teď tu jsou dva paladinové zároveň. Uvidíme, jak si s tím poradí."
Thane na tebe povzbudivě mrkne a dá si další rundu. Nemůžeš si nevšimnout, že nějak začíná vynechávat medovinu.

Když mi Thane naznačí, že Flynn třeba vůbec nemusí být mrtvý, tak mne na okamžik znejistí. Přehraji si však v mžiku události posledních dní a dojdu k tomu, že by to musela být konspirace mimořádného rozsahu.

"Ne... Flynn je určitě mrtvý. Nezávisle na sobě mi to řeklo několik lidí. A opravdu nevidím důvod, aby mi všichni lhali... navíc jsem našla i jeho pozůstalost." řeknu nakonec skálopevně přesvědčena, že v tomhle jsem se ptala dost lidí na to, aby alespoň někteří mluvili pravdu.
"V mých informacích sice pár věcí nesedělo, ale ta smrt se potvrdila." dodám.

"Nevím, jestli to byl ten Loutkář. Ale rozhodně to nebylo příjemné setkání..." v duchu se otřesu a opět mi přejede mráz po zádech. Evidentně se mi o tom prozatím nechce mluvit. Na to jsou vzpomínky a prožitá hrůza stále příliš čerstvé.

Trochu mne zarazí další spekulace ohledně nějaké sekty. To by mne asi nenapadlo. A nic na to prozatím ani nepoukazovalo. Tak trochu nevím, nakolik je to možnost, protože na ostrově zase tolik lidí nežije. Nezavrhuji to, ale ani tomu nepřikládám velkou váhu. Třeba už z Thanea mluví trochu více alkohol, kterého si dopřává vrchovatě.

A dva paladinové zároveň tu sice jsou, ale každý má jaksi jiný úkol. A já netuším, nakolik by vůbec mohlo mé pátrání zajímat někoho jiného. Navíc teď bych asi měla být trochu nedůvěřivá k těm, kteří mi nabízejí takto nezištně pomoc. Už jednou se mi to vymstilo. Ale alkohol dělá své a já vlastně vůči Thanemu žádnou nedůvěru nepociťuji. Koneckonců, je to paladin. A to ne pouze podle toho, že to tvrdí. Paladina zkrátka poznám. Ale jaksi vůbec nevím, co má tento zrovna v plánu.

"Myslela jsem, že budu prostě pokračovat v pátrání a pokud se mi podaří tu záhadu vyřešit, tak prostě pojedu domů..." řeknu bezelstně a až trochu naivně. Dostala jsem svůj úkol a ten hodlám splnit. Nejspíš. Ale že bych musela nějak řešit úmrtí všech paladinů zde na ostrově? A nějaké kultisty? To mne až doteď vůbec nenapadlo. Ačkoliv by to vlastně měla být má povinnost...

Thane už se nějak nemá k odpovědi. Kdyby jsi byla zkušenější pijan, věděla bys, že se dostal do stavu, kdy už mu to nějak přestává myslet. Že si nejspíš od teď už nebude nic pamatovat.

"Trochu mě to tady celé štvalo. Je tu zima, nic tu neni, celou dobu mám pocit, že si ze mě někdo dělá prdel."
Začne z ničeho nic po chvilce ticha. A vypadá to, že ještě bude pokračovat, jen potřebuje trochu času, aby si ty myšlenku v hlavě přerovnal.
"Všichni ti mladí rekruti, co se k nám hlásí... Si myslej, že dostanou meč a brnění, budou chodit od bitvy k bitvě, získávat slávu a holky... "
Máš takový pocit, že i on byl jeden z těch naivních rekrutů. Z nějakého důvodu ti tady začal vykládat o jeho soukromých pocitech. To pití musí mít fakt sílu.
"A pak zjistí, že většina práce spočívá v cestování po všemožných prdelích tohodle světa a řešení problémů křupanů, kteří tam žijí. To je práce pro vojáky, ne pro paladiny! A když už se dostaneme do nějakého boje... jsme v něm jako naprostí anonymové. Nikdo neopěvuje nás, jen náš řád. Ne že bych si stěžoval, rád šířím slávu řádu, ale z toho v důchodu žít nemůžu. "
Mluví z něj alkohol? Krize středního věku? Pocit nenaplnění? Nejsi si jistá, ale asi to bude mix všech těhle věcí.
"Ale abych si furt nestěžoval... zrovna teď jsem spokojený."
Trochu nejistě se postaví, zvedne celou lahev a pronese něco, čemu jsi moc nerozuměla, ale asi šlo o nějaký druh přípitku. Potom do sebe skoro slavnostně začne lít obsah láhve. Pak se zase snese na židli.

"Hej... Hej, pověz mi něco o tobě. Jak... Jak se ti povedlo stát paladinkou? Myslel jsem, že u vás nejsou elfům moc naklonění."
Za normálních okolností by takovou otázku takhle přímo určitě nepoložil, na to je příliš taktní. Jenže teď zábrany utopil v alkoholu.

Málo platné, v průběhu času začínám mít taktéž trochu upito. I když se stále držím jakžtakž při smyslech, tak o střízlivosti už by se nějaký čas zase až tak hovořit nedalo. Přece jenom zdejší pálenka pořádně kope. A tak se s vědoucným a trochu zastřeným pohledem zaposlouchávám do slov medvědího paladina o tom, proč se vlastně muži paladiny stávají. A nutno říci, že je to poměrně zajímavá sonda do jejich nitra. I ono postesknutí si, že pro ostatní jsme pouze anonymní příslušníci jakéhosi řádu. Něco pravdy na tom asi bude. Koneckonců v tom má Thane dozajista více zkušeností než já. Jako ve všem.

Nejistě pozdvihnu pohárek na vyslovený přípitek a potom opět několik vteřin rozdýchávám jeho obsah. Když do mne jako kladivo do kovadliny udeří otázka na to, jak jsem se přidala k řádu vlastně já. Kdyby to bylo fyzicky možné, tak bych okamžitě vystřízlivěla. Ale není. A tak zrudnu ještě více než po alkoholu, když se mi před očima prožene celý můj život a to, jak jsem vydírala umírajícího Arduana, aby mne s sebou vzal do řádu a nechal mne tam zapsat.

"Já... já..." nechci o tom mluvit chci říci, ale nedokáži to. Nejsem paladinkou, jsem jen podvodnicí, která na sobě má paladinskou zbroj a jenom se tak tváří. Ani to by docela nebyla pravda. Ale alkohol (nebo snad nějaká magie?) způsobil, že prostě Thanemu musím říci pravdu. Jakkoliv je hořká a obsahuje lest, které jsem se dopustila a kterou málem mladý paladin zaplatil životem.

"Co jsem se o paladinech dočetla, chtěla jsem jedním být. Ale elf se nemůže stát paladinem řádu lvího srdce..." v podstatě zopakuji, co říkal Thane. Ví to stejně dobře jako já. Dříve jsem to však nevěděla.
"A tak jsem si počkala, až bude jeden umírat a já ho zachráním jen pod podmínkou, že mne do řádu dostane..." mluvím trochu nesouvisle a s lehce setřenou artikulací. Faktem je, že alkohol na mne působí. A tak jen doufám, že si to Thane třeba nebude pamatovat. Nebo si to nebudu pamatovat alespoň já.
"Ale on nechtěl. Radši by zemřel, než by porušil tradice řádu.
Ale já ho nedokázala nechat zemřít..." říkám tak nějak sklesle, protože se příznávám k té odsouzeníhodné části, ve které jsem se v podstatě dostala vůbec na listinu možných rekrutů.

"A tak mne vzal zpátky, přimluvil se za mě... nevím, co řekl představenému..." bezradně krčím rameny.
"Musel se za mne zaručit. A mne pak poslali sem..." sdílím defakto názor na to, že Zelené ostrovy jsou pěkná díra a konec světa.
"Nejspíš, abych tu chcípla jako ostatní..." pokrčím rameny. Jako by na tom vlastně ani nezáleželo. Upiji trochu medoviny.

"Nebo abych se alespoň nevracela..." hodím do sebe další kalíšek toho odporného moku. Nikdy bych nevěřila, že to budu pít dobrovolně. Hlava se mi začíná motat. Asi jsem s tím vážně neměla začínat. Tohle se mi ještě vymstí.
Ale vlastně se teď ani nikam zpátky do řádu vracet nechci. A musím tak v duchu uznat, že v řádu dosáhli svého. Zbavili se nepohodlného rekruta před tím, než by z něj museli udělat paladina. V rámci tradic a stanov. A tak to má být a tak je to správné...

Thane trpělivě poslouchá tvé vyprávění. Opravdu poslouchá, ne že by se tak jen tvářil. A když mu povíš i tu část, na kterou ty osobně nejsi moc hrdá, zasměje se. Možná ti to v ten moment přijde trochu nevhodné, ale po skončení tvého vyprávění podá vysvětlení.
"Chtít se jako elfka dostat k řádu, to vyžadovalo odvahu. Tvůj plán potom odhodlání. A že jsi nakonec pocítila vinu a rytíře přece jen zachránila? Máš dobré srdce. Nejsou to vlastnosti, kterých si u vás cení? Patříš do řádu víc, než mnozí z těch páprdů, co si říkají mistři. Nemáš se za co stydět."
Původně chtěl říct něco o tvém úkolu a tom, jak jim vytřeš zrak, až tento úkol splníš... Jenže alkohol mu nějak vzal slova z úst, on jen chvilku koukal s mírně pootevřenými ústy a když mu to došlo, honem rychle se to snažil skrýt dalším panákem.

"Pokud... Pokud nemáš nic proti, možná bych vzal lahev a dokončil jí někde jinde. Mám pocit, že pokud budu pít dál, už se zpátky nedostanu. A kdybych tady vytuhl... To by nebylo moc rep... repre... reprezentativní."
Dostane ze sebe nakonec tohle. Mluví teď trochu zpomaleně, ale jeho oči jsou pořád ještě jasné. Zřejmě rozpoznal okamžik, kdy je ještě schopen nějak uvažovat a snaží se odtud dostat pryč. Ani jeden nemáte tušení, kolik je hodin, ale vždycky sem může někdo přijít. A jak Thane podotkl, ani jeden teď nevypadáte jako někdo, kdo by měl reprezentovat svůj řád. Návrh na odklizení se někam do soukromí je tedy možná dobrý plán.

"Jo... to bude lepší..." přitakám... rezignovaně, unaveně. Jeho slova o tom, že patřím do řádu více než mnozí mi sice dodala nějakou odvahu, ale dá to ještě hodně práce a přesvědčování, než to budu ochotna přijmout za pravdu.

"Jdeme zpátky..." rozhodnu tak nějak za oba a postavím se. Na okamžik. Jakmile se totiž napřímím, tak mi změna tlaku vůbec neprospěje. Zatočí se mi hlava, zatmí se mi před očima a já na poslední chvíli ztěžka usednu opět na svoje místo. Panáky mne právě kopnuly podruhé.

"Haha... a nebo radši ne..." neubráním se komičnosti této situace. Mám totiž tak nějak pocit, že až si stoupne Thane, tak na tom nebude o moc lépe. Ale zhluboka rozdýchávám nezvyklý stav, než se opět pokusím postavit. Tentokrát připravena na všechno se více přidržuji stolu a tedy tak se několik dlouhých vteřin smiřuji se změnou polohy. A snažím se upřít veškeré své smysly a vnitřní sílu k tomu, abych získala ztracenou rovnováhu a dostala se nějak na čerstvý vzduch. Pro začátek.

Po několika okamžicích tak vyrazím. S tupě upřeným pohledem před sebe až přehnaně se soustředíc na tak banální činnost, jako je dávání nohy před nohu. Vrávorám, potácím se, ale snažím se neupadnout a dostat se ven. Na čerstvý vzduch. Možná budu zvracet. To ještě nevím. Ale když už, tak bych nerada obsahem svého žaludku znečišťovala tuhle putyku. Ta je už tak znečištěná až až. Zda mne Thane následuje mě vůbec nezajímá. Mám dost práce sama se sebou. A je tak nějak v jeho zájmu, aby on byl na tom alespoň tak jako já. Sama bych ho totiž ve svém stavu rozhodně táhnout nedokázala...

Takže je rozhodnuto. Thane rázně stane, důstojně se zakymácí a velmi komicky se zřítí na zem, přičemž na sebe svrhne židli, které se snažil chytit. Z úst mu unikne akorát jedno velmi hlasité "Uf".
Stále pln odhodlání se znovu vyškrábe na nohy, neustále se přidržuje stolu (který představuje jediný pevný bod jeho současného vesmíru) a upřeně kouká do stropu, jako by se svět kolem sebe snažil přesvědčit, aby se přestal hýbat.
Asi se mu podaří svět přesvědčit, protože se rozhodne udělat první nejistý krůček. Když vidí, že ho ustál, euforie mu omámí smysly a on se bez dalšího přemýšlení rychle rozejde ke dveřím. Nejprve jde rovně, potom začne trochu stáčet doprava, najednou jde poněkud... nakřivo a další vteřinu poté už leží na zemi a hlasitě se chechtá. Ani tento neúspěch mu neubere na chuti pokračovat vpřed, takže se znovu vyškrábe na nohy, kolíbavým krokem se dostane až ke dveřím, které prostě rozrazí a propadne jimi ven. Odměnou mu budiž to, že ho dveře praští do hlavy. Což ho samozřejmě vůbec nerozhodí, protože jak známo, opilí lidé jsou gumoví, nezranitelní a imunní vůči tak světským starostem, jako je bolest.
Když se znovu dostane na nohy a rozejde vpřed, jeho chůze se ustálí a už dokáže jít v kuse dál, jen se občas musí opřít o nějakou zeď, aby se mu všechno před očima přestalo houpat. Celkem vzato působí jako tvůj přesný opak, zatímco ty se ploužíš vpřed a snažíš se nepozvracet, on je očividně ve skvělé náladě.

Je až s podivem, že oba dva dorazíte ke dveřím domu, který slouží jako Thanovo útočiště. Ještě větší překvapení je, že jste dorazili oba zároveň. Asi v půli cesty se totiž vaše cesty rozdělily, ani jednoho z vás nezajímalo, co dělá ten druhý, jen se dostat do cíle.
Thane chvíli něco hledá v kapse (zatímco se přidržuje zdi a houpe se dopředu dozadu), potom vytáhne klíč, otevře dveře a vpadne dovnitř. Vstoupíš také. S dveřmi si nemusíš dělat žádné starosti, protože ty se naštěstí zavřou samy.
Thane, šťastný že se vaše cesta vydařila, tě vezme kolem ramen a dostane ze sebe nějaká slova, kterým moc nerozumíš. Pravděpodobně šlo o něco jako "Zvládli jsme to", ale to tě právě teď moc netrápí. Pod vahou jeho těla se ti totiž podlomí kolena a oba se zřítíte na zem. Thaneho to opět akorát rozesměje, postaví se (cestou získal slušnou praxi v tomto oboru) a nějak pomůže vstát i tobě. Postel se vám oběma jeví jako největší bezpečná plocha, takže tam oba dva nezávisle na sobě zamíříte.
Thane dosedne na postel a zatváří se velmi šťastně. Právě dokončil další z nesmírně obtížných úkolů, který musel podstoupit kvůli svému řádu. Za tohle by mu měli dát metál. A začne přemýšlet, jak by se za tento heroický úkol odměnil.
Alkohol mu v tom dokáže pomoci. Zbaví ho všech morálních i rozumových zábran. Otočí k tobě hlavu a pronese: "Chci tě."
Alkohol ho totiž krom zábran zbavil i inteligence a schopnosti taktu.

Cesta do provizorního útočiště byla strastiplná. Jdu tak nějak automaticky, dávání nohy před nohy mne zaměstnává plnou mozkovou kapacitu a tak na cestu jako takovou vlastně vůbec nemyslím. Ale snad něco bude na onom pověstném štěstí opilců, když se nakonec dopotácím v těsném závěsu k domku, který si Thane pronajal. Vevrávorám dovnitř a než se stihnu vzpamatovat z rozdílného světla, tak se válím na zemi s Thanem. Kterému to přijde neobyčejně vtipné. Snad by přišlo i mně, kdyby se mi celý svět nehoupal a já jsem neměla čím dál tím větší práci s tím, abych se opět, byť s jeho pomocí, postavila na nohy a posléze na postel, kam se svalím jako bezvládný žok.

Svět se se mnou točí a já vše vnímám vzdáleně, jako bych měla přes hlavu látkový pytel a špunty v uších. Sice vidím, ale značně rozmazaně.
A v tomto pro mne poněkud výjimečném stavu ke mně dolehnou ta dvě slova. Špunty zmizely, pytel je pryč. Kdyby to bylo fyzicky možné, tak bych nejspíše okamžitě vystřízlivěla. Takto jsem ale jen spíše více začala dávat pozor.
"Cohé...?" vykoktám ze sebe neartikulovaně. To jsem pravda poněkud nečekala. Taky se mi na tváři objevil poměrně rozpačitý výraz. Který v alkoholem pozměněné mimice vypadá poměrně komicky. Já se teď snažím nepoblít, svět se se mnou houpe víc než po týdnech na lodi, a v tomhle stavu bych měla souložit? je to jediné, co mi tak nějak v omezeném důvtipu vytane na mysl. Zdvihnu se na loktech, abych viděla na toho "romantika".

"Ale néé..." přehnaně zakroutím hlavou. V podstatě to ani nemůže být pravda. To Thane určitě jenom žertuje. Nebo si to přinejmenším musí uvědomit.
"Proč bys měl? Jsem elfská špína, zkrachovalá paladinka... špinavá, smrdím jak sud ko... kořalky..." opět zakroutím hlavou. Tohle prostě nedává smysl.
"A pak že alkohol nezatemňuje mysl..." poukáži (dle mého) trefně na to, že kdyby byl Thane střízlivý, tak by určitě nic takového neřekl. Ať už kvůli taktu nebo prosté skutečnosti, že začít si něco s někým jako já by byla naprostá pošetilost.

"Mně nechce nikdo..." vydechnu lítostivě, ale tak nějak rezignovaně, načež mi dojdou síly ve vzpěru na loktech a já se opět zhroutím do horizontální polohy, kdy se se mnou začne točit celý svět. A v tom víru myšlenek "už nikdy nebudu pít" se snažím zapomenout na onen neslušný návrh, kerý jsem dostala. To zkrátka nemohl myslet vážně.

Na druhou stranu, nedostal rovnou pár facek. V tom mám asi mysl zatemněnou já. V podstatě jsem nic nevyloučila, sama nevím, jak moc jsem takovémuto intimnímu sblížení nakloněná, prostě... Thane jen řekl nějakou hloupost, která mu kdovíproč přišla na mysl. Netřeba z toho dělat vědu a scény...

Thane se zatváří trochu sklesle, ale úplně situaci nevzdává. Všiml si, že se ho spíš snažíš přesvědčit, že za to nestojíš, že se možná snažíš přesvědčit sama sebe. Nic jiného podle všeho do svých výpočtů nezapočítává, takže tvůj stav a další okolnosti zůstávají zoufale nevyslyšeny.
"To není pravda." řekne tiše, zatímco kouká do země.
"Nikdy bych o tobě neřekl, že jsi špinavá elfka, zkrachovalá paladinka a že smrdíš jako sud kořalky."
Thane se na moment odmlčí, jakoby hledal ta správná slova. S takovým množstvím alkoholu je to obtížnější, než obvykle.
Když je najde, rozhodne se jednat. Poněkud neohrabaně si vleze na postel, klekne si na všechny čtyři nad tebe, aby ti viděl do tváře.
"Myslím si, že máš nádherný úsměv. Tvůj smích zní jako božský zpěv a to, že jsi to takhle mladá dotáhla k jednomu z nejmocnějších řádů, mě nechává v tichém údivu. "
Něžně se na tebe usměje. Ani trochu nepochybuješ o tom, že zrovna teď říkal všechny ty slova od srdce a myslel je upřímně. Za normálních okolností by ti to asi neřekl, nebo by ti to určitě neřekl takhle brzy po vašem setkání. Jenže jeho zábrany byly důkladně spláchnuty tím odporným alkoholem. Teď už jde jen o to, jestli toho bude ráno litovat, nebo ne.
"Chci tě JÁ. Názor ostatních mě ani v nejmenším nezajímá."
Jeho tvář se k tobě začne přibližovat a tobě dojde, že se tě snaží políbit. Pokud ho chceš zastavit, dost možná máš poslední šanci. Zůstalo mu alespoň tolik taktu, aby se na tebe rovnou nevrhnul. I proto se k tobě přibližuje pomalu, aby jsi měla pár vteřin navíc na rozmyšlení.

Tím, co jsem řekla, pro mne byla záležitost jaksi vyřešená. Mohu se tak vrátit ke zpytování svědomí a pekelnému soustředění na to, abych zastavila rotující strop, zdi, podlahu a postel. To ovšem ne a ne přestat a tak mne z mého světa sestávajícího z jednoho obrovského kolotoče vytrhnou další slova. Která slyším stále z povzdálí, jako bych byla zavřena v dřevěné bedně.
Co zase? On si nedá pokoj... nemůže mne teď snad cokoliv znamenat méně než to, že jsem špinavá elfka a smradlavá paladinka. Blablabla... jen si vyprávěj... ale ať už se zastaví to zpropadený rotování... vnímám všechno tak trochu napůl. Třeba když zavřu oči, tak se to zastaví... napadne mne ta... největší blbost. To, co každý opilec ví, je pro mne něco nového. Rychle raději oči opět otevřu, abych poněkud překvapeně pohlédla do tváře Thanea, který se nade mnou sklání.
Co to sakra?!
V pohodě, ještě nejsem mrtvá... jako bych chtěla říci, ale jen nasucho zalapám po dechu, než ke mně Thane promluví.

A já se, světe div se, na chvilku jsem schopná soustředit na to, co říká. Jistě, svět se stále houpe, obličej sklánějící se nade mnou je rozmazaný a nutno říci, že jsem v takovéto pozici i trochu pod tlakem, ale... vlastně mi to ani tak nevadí. Protože lichotivá slova, kterými mne Thane častuje mi chtě nechtě vyloudí na tváři trochu nablblý úsměv. Sice si už nemyslím, že by žertoval, ale v rámci opojení a komičnosti celého dne musím uznat, že tohle je poměrně povedená taškařice. A to, že mluví tak poeticky tomu jen dodává punc romantického příběhu pro přecitlivělé šlechtičny, které si chtějí poplakat nad tím, jak je to občas všechno krásné.

Zkrátka, je to všechno tak sladké, až z toho bolí zuby.

Ale co. Občas trochu toho sladkého potřebujeme všichni. A ačkoliv bych za střízliva nejspíše na něco podobného nikdy nepřistoupila, za menší opilosti by bylo výrazně slabší mne přesvědčit a za opilosti větší bych už pravděpodobně dávno spala, podařilo se zřejme Thanemu vychytat takový správný okamžik, kdy jsem k něčemu takovému svolná. Nebo je mi to v dané situaci alespoň natolik jedno, že proti tomu nic nenamítám a se sobeckou myšlenkou proč bych si vlastně taky nemohla trochu užít hodím za hlavu svůj v posledních letech asketický život a vyjdu mu nakonec vstříc.

Jak ale celá věc bude pokračovat, zda budu vůbec něčeho schopná a jestli se nakonec v nadcházející námaze skutečně neozve všechna ta kořalka s tím, že chce ven, to už nedokážu odhadnout. A zatím to ani řešit nechci. Bude to osud...

Možná toho budeš po vystřízlivění litovat, ale rozhodla jsi se dám tomu muži šanci. A Thane jí opravdu nehodlá nevyužít. Jeho rty se přitisknout k těm tvým a spojí se v dlouhém polibku. Thanemu to naštěstí ještě pořád myslí alespoň natolik, aby si uvědomil, že ty ničeho speciálního asi nebudeš schopná. A tak se ochotně ujme vůdčí role.
Ne že by chtěl někam pospíchat, ale zároveň nechce, aby si mu během toho usnula, takže na tebe určitě nejde tak pomalu, jako to dělají princové princeznám v dívčí četbě. Oblečení v tento moment akorát překáží, takže tě začne svlékat. Má v tom praxi, koneckonců z tebe přesně tohle oblečení svlékal před několika hodinami, když jsi byla v bezvědomí a promočená.
Nejprve ti sundá oblečení, které mu tak nevhodně brání v přístupu k tvým ňadrům. Když je dole, narovná se a s mírně chlípným úsměvem si tě prohlíží. Poté se k tobě znovu skloní, aby tě políbil, ale jeho ruce už v tomto případě nepoužívá jen k opírání se, nýbrž se opatrně, jakoby nevěřícně dotknou tvých prsou... aby je o vteřinu později hladově nezmáčkly a dál si s nimi nepohrávaly.

Zprvu jsi možná měla starosti o to, zda něco takového vůbec zvládneš. Bála jsi se podle všeho zbytečně, protože máš pocit, jako by se svět začal houpat o něco míň a žaludek ti v těle přestal dělat kotrmelce. Ani smysly už teď nemáš tak otupělé jako před chvílí, takže nejen že cítíš vše, co s tebou dělá a dělat bude, ale dokážeš si to i náležitě vychutnat.

Thane postupně změní přístup. Pravou rukou si stále pohrává s tvými bradavkami, ale levou rukou cítíš, jak tě hladí na podbřišku. I líbat se s tebou přestane, místo toho tě líbat na krku a za chvíli už používá svůj mrštný jazyk k dráždění bradavek.
Nemůže být pochyb o tom, že Thane má mnohem více zkušeností než ten chlapec, který tě kdysi dávno připravil o počestnost. Tohle se s tehdy vůbec nedá srovnat, tam šlo akorát o to ho strčit dovnitř a doufat, že ten chlapec vydrží co nejdéle. Thane ti v tomto směru předvádí něco úplně nového.
Thane přestane jakoby z ničeho nic. Ještě jednou si přijde pro tvůj polibek, usměje se a potom sleze z postele. Nejde nikam daleko, zřetelně ho vidíš stát u tvých nohou. Rychle ze sebe sundá oblečení, které mu pomalu začíná překážet, a za okamžik před tebou stojí akorát v kalhotách, takže máš možnost si prohlédnout jeho svalnatou hruď posetou jizvami nejrůznějších tvarů a velikostí.
Nestojí tam ale proto, aby se předváděl. Znovu se začne věnovat tobě. Vidíš (a cítíš, záměrně se tě během toho snaží dotýkat co nejvíc) jeho ruce, kterak ti rozepnou kalhoty a opatrně je začnou stahovat. Když jsou komplet dole, hodí je stranou ke zbytku vašeho oblečení.
Dalším pohybem ti rozevře kolena a vtiskne se mezi ně. Cítíš jeho tělo, jak se ti otírá o vnitřní stranu stehen, cítíš jeho ruce, jak ti kloužou po hýždích.
Nakonec udělá něco, co jsi nečekala, a tak možná překvapeně vyjekneš. Najednou máš nohy na jeho ramenou, jeho ruce tě pevně chytí nad pasem a pak tě trhnutím přisune skoro až na kraj postele. Nemusíš ani dlouze přemýšlet nad důvodem, protože vysvětlení přijde záhy. Jeho jazyk ti poprvé rozevře závějíčky, a jeho prsty se opatrně dotknou tvého poštěváčku. Když se přesvědčí, že reaguješ tak jak bys měla, pustí se do toho poctivě. Nejprve tě líže a prsty dráždí poštěváček, pak se to prohodí, jazykem a rty nenechá poštěváčku chvilku oddychu, zatímco tě ukazováčkem penetruje.

Nakonec se rozhodne přistoupit až k závěrečnému aktu. Všeho nechá a rychle si svlékne kalhoty. Naznačí ti, aby jsi se na posteli opět šoupla trochu víc doprostřed a znovu si nad tebe klekne. Máš teď přímý výhled na jeho chloubu, ale něco ti na ní nesedí. Thane ale dělá, jakoby nic. Místo toho chytí tvojí ruku, navede jí ke svému údu a předvede ti, jak po něm máš rukou jezdit.
Možná ti už začíná svítat. Občas se to stává. Pokud to muž s alkoholem hodně přežene, občas se stane, že se mu vůbec nepostaví. Thane si to samozřejmě uvědomuje, ale snaží se to nedat na sobě najevo, i když pro jeho ego to musí být těžká rána.
Jenže když ani stimul tvojí rukou nezabere, je mu jasné, že se asi musí vzdát naděje, že by si dneska stoupnul. A tak se rozhodne udělat závěr alespoň pro tebe.
Rukou ti přejíždí po intimních partiích, jakoby tě chtěl ještě o trochu víc rozdráždit. Potom ti dovnitř strčí první prst. Chvíli tě s ním dráždí uvnitř a postupně k němu přidá i dva další. A pak to začne. Prudkými a rychlými pohyby tě stimuluje uvnitř, zatímco jeho dlaň je přitisknutá k tvému tělu a pokaždé, když se pohne, se ti tře po poštěváček.
Takto pokračuje až do okamžiku, kdy dojdeš až do konce. Potom se na tebe vyzývavě podívá, jakoby se tě ptal, jestli stačilo.

Je až s podivem, jak vyplavené hormony a endorfiny zapracovaly na tom, aby se mi neudělalo nevolno až přes nějakou přípustnou mez. A já se tak mohu plně oddat tomu, co se to chystá. Ale vzhledem k mé jisté indispozici přehnaným množstvím alkoholu se má účast omezí na především pasivní loutku v rukách Thana. On je tak iniciativní, tak sebejistý, že stejně vlastně moc nevím, co bych měla dělat.

A cílevědomý. Podvoluji se jeho nevyřčeným prosbám a naznačeným nápadům a vycházím mu vstříc alespoň takto. Tiše sténajíc pod něžnými i trochu hrubějšími doteky, vlníc se jako had a soustředíc se na všechno to, čeho se mi v uplynulých letech příliš nedostávalo. A jak známo, co člověk příliš nemá a naučí se bez toho žít, to mu ani moc nechybí. V tomhle případě je to ovšem nesmírná škoda. Asi budu muset v tomto směru svůj názor přehodnotit. Koneckonců, proč by paladin měl žít v celibátu?

Čas letí jako splašený a přitom se i neskonale vleče. Dráždění mého těla se stává stále intenzivnější, a nakonec dojde i na to, že se mohu zapojit trochu i já, když nade mnou skončí Thane dočista nahý. Do této chvíle jsem spíše ležela jako prkno, teď se mohu alespoň pokusit vykonat svůj díl práce. Ale jak se sluší a patří na paladinku mého kalibru, i v této své snaze selhávám a Thane nakonec zastavuje mé pokusy o dnes zdánlivě nemožný úkon. Jsem z toho trochu rozpačitá. Určitě za to mohu já. Špinavá páchnoucí elfka, póvl společnosti. Není se čemu divit, že ač by mne možná Thanova hlava chtěla, tak jeho tělo je důrazně proti. Takovéto výčitky ovšem brzy vezmou za své, když se můj paladin pustí nesobecky do díla nedbaje na jeho fyzickou indispozici.

Tehdy mi vyžene z hlavy myšlenky na celý svět. A já, nezvyklá na takovou péči se chvílemi zmítám pod jeho rukama, koušu se do rtů, sténám a vzdychám s měnící se hlasitostí, intenzitou i artikulací. Na tváři se mi mění výrazy od absolutní slasti až po nekonečné utrpení. Překvapení z intenzivního prožitku je naprosto na místě. Ano, zřejmě jsem už zapoměla, jak mohou být podobné věci krásné a uvolňující, přesto že se spojují s křečemi v prstech silně svírajících deky a prostěradla, krku chvílemi zlomeného do nepřirozené pózy i zad prohýbajících se ve slastné agónii. Až si musí Thane občas dát pozor, abych ho v extázi nekopla.

Když potom skončí a já se vyčerpáním a lapajíc po dechu zhroutím na postel, zpocená jak myš a s rozbušeným srdcem hrozícím vyskočením z hrudi, jen matně se snažím porozumět tomu všemu, co se teď dělo. A moc mi to nejde...
"Já... já..." koktám mezi nádechy marně hledajíc slova.
"Děkuji..." řeknu nakonec jen prostě. Stále opojena doznívajícími impulsy skrze celé tělo a na obláčku alkoholového opojení. Na víc se prozatím nezmohu. Sobecky a bez ohledu na to, že Thane si to prostě podobně užít nemohl...

Thane na tvé poděkování nic neřekne, jen se usměje a kdybys byla trochu víc při smyslech, viděla by jsi v tom úsměvu hrdost. A pak už se rozhodne tě dále netrápit. Naposledy tě políbí, potom si lehne k tobě a alkohol ho začne pomalu zmáhat. Pomalu začne usínat, až to nakonec zalomí úplně. Ani ty se už spánku nedokážeš bránit dlouho.

Probudíš se do nejhoršího rána tvého života.
Je ti zle. Opravdu zle. Hlava ti třeští, končetiny máš jako z gumy a máš pocit, že jsi na něco důležitého zapomněla. Thaneho nikde nevidíš, akorát dveře od domu jsou mírně pootevřené. Možná si šel něco zařídit, nebo šel pro něco k jídlu.
Pokusíš se posadit, když v tom se ozve žaludek. Budeš zvracet. Určitě. Tak nějak instinktivně vyskočíš z postele a zamíříš ke kyblíku, který vidíš postavený vedle dveří. Stihneš to jen tak tak. Jediné, na co se zmůžeš, je chytit si vlasy, aby jsi si je nezprasila.
Když takhle klečíš na zemi s hlavou nad kýblem, uvědomíš si chlad, který přichází od dveří. Téměř hned na to přichází i uvědomění, že jsi nahá. To by asi ani nebylo nic tak hrozného, jenže ty jsi ani nevybavuješ, jak se to stalo. Matně si vybavuješ něco s Thanem, což je snad ještě horší.

Dveře se najednou otevřou (jejich zavrzání ti neudělá dobře) a objeví se v nich Thane. V obličeji je celý zelený, působí... pomačkaným dojmem a nejspíš si prožívá něco podobného jako ty. Je nahý stejně jako ty. Začínáš z toho mít pěkně blbý poct.
Pořád ještě trochu zakalenýma očima se podívá na postel, kde tě nenajde, aby si tě pak všiml, jak mu téměř klečíš u nohou. Usměje se na tebe a zavře za sebou.
"Dobré ráno. Byl jsem se vychcat..." promluví tiše, stejně jako ty se chce vyhnout hlasitým zvukům.
"Vypadáš strašně." zazubí se na tebe a pomalu se dobelhá do postele, aby sebou do ní praštil a zamotal se po pokrývek.

"Dneska bych nic velkého neplánoval... Mimochodem, na stole je džbán s vodou, zkus jí vypít co nejvíc."
ozve se jeho hlas po chvíli. Ty se mezitím pokoušíš urovnat si myšlenky. Vzpomenou si, co se dělo včera. Z nějakého důvodu se červenáš jak malá holka a tam dole jsi trochu vlhká. Vybavuješ si spíš jen záblesky vzpomínek, ale dokážeš si z nich docela jasně představit, co se vlastně dělo. Otázka je, jestli si chceš vzpomenout na víc. A co s tím hodláš udělat.

Ráno se probudím. A hned zjistím, že by bylo pravděpodobně lepší, kdybych se neprobudila. Nejlépe už nikdy. Ani totiž nevím, jak rychle jsem se dostala ke kyblíku, do kterého se pokusím zvrátit cokoliv, co jsem včera snědla. Ale moc toho nebylo. Spíše jsem pila. Víc, než bylo zdrávo. Jak já jen toho v těchto chvílích lituji.

Matně si uvědomuji přítomnost Thanea a jeho slova. Zanedlouho na mne dolehne i tíha nevědomí co se vlastně včera dělo. A to všechno spolu s přímo ukázkovou kocovinou. Zpomalený mozek se snaží nějak vstřebat události poslední noci, přičemž jakýsi ochranný reflex spíše způsobuje balancování na hraně vzpomenout si/zapomenout. Šíleně se stydím a cítím se mizerně. Ať už se v noci dělo cokoliv, tak představa, že mi to zdvihne náladu a sebevědomí byla mylná. Teď se pouze koupu v trapnosti této chvíle a nejraději bych se propadla do země.

Navíc ujištění, že vypadám snad ještě hůře než se cítím tomu moc nepomůže.
Dík. ušklíbnu se v duchu před tím, než opět vydávím trochu včerejší noci. Trvá to docela značnou dobu, než se můj rozhýpaný žaludek a třeštící hlava rozhodnout alespoň se pokusit překonat strach ze závratě a já se tak nahá jak prst dopotácím nejistou chůzí ke džbánu s vodou, ze kterého se několikrát hltavě napiji. Thane vypadá, že hodlá ještě dospávat, což mi vyhovuje.

Silou vůle a s koncentrací daleko převyšující nutnou mez pro danou činnost se alespoň základně obléknu. Je mi jedno, zda budu mít něco naruby či předkem dozadu. Jen nechci být nahá. A to ne kvůli chladu. Není mi to zkrátka příjemné. Alespoň naznačím úpravu vlasů, abych nevypadala jako nějaký hastroš, ale v daném stavu to znamená v podstatě pouze odsunout si největší prameny z obličeje, abych viděla na cestu. A potom se již vydám ven.

I kdyby se mne Thane snažil nějak zastavit, především verbálně, tak na jeho slova nereaguji. Mám dost práce sama se sebou a potřebuji se vydýchat, projít, zapomenout.

Mé vnitřní já mi vnucuje hrdost, s jakou bych se měla prezentovat jako paladinka, ale k té mám teď daleko. Už tak mne stojí dost úsilí, abych nebyla všem pro smích. Vydávám se směrem k moři a potom někam stranou po pobřeží od vesnice, abych se dostala na nějaké odlehlejší místo, kde bych ze sebe mohla opět sundat šaty a smýt špínu včerejší noci. A třeba mne studená voda trochu probere a navrátí mi ztracenou soudnost.

Na jakékoliv zbraně i cennosti jsem zapoměla, ani mne nezajímá, zda mne někdo sleduje. Nejspíše mne taková možnost ani nenapadla. Takhle lekovážná, neuvažující a dalo by se říci i pošetilá jsem snad zatím nikdy v životě nebyla. V danou chvíli si to ale vůbec neuvědomuji. Jsem ráda, že jsem...

Rozhodneš se, že potřebuješ být sama. A podle toho se i zařídíš. Oblékneš se. Zamíříš ke dveřím. Thane se tě zastavit nepokusí. Nejspíš ani netuší, že odcházíš. Můžeš se tedy vypotácet z domku a zamířit k pobřeží.
Tak či tak musíš projít přes přístav. Občas potkáš někoho, kdo si tě zvědavě (a mírně znechuceně) prohlíží, ale ty okolí příliš nevnímáš. Máš jasně daný cíl a nic jiného tě nezajímá.
Chvíli ti trvá, než se dostaneš až na pobřeží. Povede se to však bez incidentů a na čase teď pramálo záleží. Jenže co dál? Krom přístavu je celý ostrov obehnán hradbou ze skal, k vodě se dá dostat právě jen v přístavu. Ale teď to nemůžeš vzdát, ne když jsi tak blízko.
Všimneš si, že podél vnější stěny skály po tvé pravé ruce vede úzká cestička. Proč nezkusit štěstí? A pokud se na cestě neudržíš... Stejně jsi chtěla do vody, ne?

Nevíš, jak dlouho jsi po cestičce šla. Víš jen, že jsi nakonec skončila ve skryté zátoce, velmi malé, ale pro tvé potřeby plně dostačující. Svlékneš se a bez delšího přemýšlení skočíš do vody.
Je to, jako bys dostala ránu do zubů. Chlad obklopí tvé tělo a ty až zalapáš po dechu, jak studená voda je. Ale jakmile si na tu teplotu trochu navykneš, uvědomíš si, že si přijdeš o něco víc při smyslech. Na tvé tělo i mysl má tato koupel blahodárné účinky.
Strávíš tu nakonec spoustu času. Nejprve ze sebe smyješ špínu předchozích dní. Když jsi čistá, svět je hned o něco růžovější a ty ze sebe máš lepší pocit. Když je očista dokončena, můžeš bez starostí vylézt na břeh, vystavit se paprskům slunce a čekat, až tě osuší. A potom zůstaneš, než přejde i ta kocovina. A na to bude potřeba hodně času.

Kdyby na obloze nebylo slunce, naprosto bys ztratila pojem o čase. Takhle ale díky poloze dokážeš určit, že musí být ta hodina po poledni, když se zpoza ohybu skály vynoří Thane. Pokud bys náhodou stále nebyla oblečená, po uvědomění si této skutečnosti taktně obrátí zrak k moři.
"Chvíli mi trvalo tě najít. Pár lidí tě sice vidělo jít k vodě, ale pak jsi nějak zmizela." začne konverzačním tónem.
"Přinesl jsem ti něco k jídlu, pokud se na to cítíš. A ty části oblečení, které jsi ráno nějak zapomněla."
Skutečně, vidíš ho jak na kámen pokládá několik kusů tvého oblečení a kus chleba. Všimneš si i tvého meče, který pokládá ke zbytku tvých věcí.
Potom se posadí na zem a chvíli se mlčky kouká na moře.

Pokud nastalé ticho nepřerušíš ty, nakonec promluví on.
"Pokud jde o včerejší noc... nepovažuji to za opilecký omyl. A pokud chceš, přijmu všechny důsledky, které z toho plynou, " nakrátko se odmlčí, jakoby zaváhal, "Ale pokud nechceš, myslím, že mě na tomto ostrově nic nedrží a můžu odejít."

Cesta proběhne nadmíru dobře a bez komplikací. A koupel mne maximálně probere. Sice se mi málem zastavilo srdce z ledové vody, ale má to za následek i rozproudění krve a skutečně se po tom cítím o mnoho lépe. Jakkoliv je teplá voda příjemnější, tak tohle je v tuto chvíli daleko více na místě. Bylo to zkrátka nutné. A odměnou pak jsou sluneční paprsky opět zahřívající mé tělo. V odpočinku na několik chvil i usnu. Kocovina tak rychleji odeznívá a ačkoliv již jsem čistá, není mi chladnou a odpočívám, tak se mi nějak zpátky nechce. Tady jsem zkrátka jen Kennou, elfí dívkou, bez jejích povinností a bez jejího úkolu. Což na mne působí patřičně osvobozujícím dojmem.

Do doby, než mne i na tomto skrytém místě najde Thane. Což mi jaksi sebere vítr z plachet a připomene mi tíhu mé zodpovědnosti, když mi zrak ulpí na mém meči. Odznaku mého řádu. UVědomím si sice, že mám strašný hlad a už bych byla schopna i něco pozřít, ale nějak je tato potřeba teď přece jen trochu upozaděna.

Sklopím zrak, nějak se nedokáži Thaneovi podívat do očí. Ani nic moc odpovědět. Skoro si přeji, aby mne nehledal, aby sem za mnou nechodil. I když tohle trapné setkání bylo nevyhnutelné. Snad bude tedy lepší, když to budeme mít rovnou z krku. Stejně mi ale není do řeči. Když promluví Thane a celkem neochvějně se vrátí ke včerejší noci, tak k němu udiveně (a možná i trochu zoufale vzhlédnu). Vzpomínky na tu noc jsou natolik mlhavé a útržkovité, že slovo "důsledky" zazní jako varovné bití na zvony. Ačkoliv jsem se nikdy nějak více neoddávala sexu, tak zase vím, jak vznikají děti. To mluví o těchto důsledcích?
Navíc, proč já bych měla rozhodovat o tom, zda má odsud odjet nebo zde zůstat?
Opět sklopím zrak a chvilku rozmýšlím, co mám říci. Je zřejmé, že se mi slova hledají těžko.

"Omyl..." zopakuji vzdáleně a pokrčím rameny. Snažím se zanechat emoce stranou a přistoupit k věci pragmaticky.
"Co se stalo, stalo se..." rozhodnu se alespoň Thaneovi nic nevyčítat. Možná, někde v koutku duše, se cítím zneužitá. Přece jen, on věděl, že nejsem zvyklá pít. A co alkohol s lidmi dělá. Že nejednají rozumně a s čistou hlavou. Nemíním to však nějak rozmazávat. Koneckonců, alkohol jsem pila sama. Měla jsem jeho pobídku odmítnout již v zárodku a nic z toho se nemuselo stát.

"Co myslíš těmi důsledky...?" zeptám se nejistě. Pravdou je, že si toho moc nepamatuji, ale v útržkách minulé noci si nevybavuji, že by došlo k něčemu, co by mělo mít "následky". Ale jistá si být nemohu.
"Já... moc si toho nepamatuji..." opět se zahledím mimo mého společníka někam na moře. Konverzace je trapná a není mi příjemná. Ale lepší to asi nebude.

"Každopádně nemám žádné právo ti bránit jak v setrvání na ostrově či v jeho opuštění..." opět trochu nerozhodně a nezainteresovaně odtuším. Jsem v této situaci značně zmatená a ztracená. Ale jako bych se zatím nechtěla vracet do reality obsahující můj úkol...

"Ty se... nepamatuješ?"
V Thaneho hlase se střídá úleva a mírné zklamání.
"Asi bude... hm... lepší, když ti to trochu připomenu. Pro tvůj vlastní klid. "
Thaneovi je tahle konverzace stejně trapná jako tobě, ale usoudí, že bude lepší být upřímný a připomenout ti, co se v noci dělo. Nebudeš se muset bát žádné až příliš živé připomínky té noci a snad k němu i budeš přistupovat s menší podezřívavostí.
"V noci jsem tě svedl. Asi se tomu tak dá říct, i když to bylo určitě hrozně trapné. Prostě jsem ti oznámil, že s tebou chci mít sex, tys říkala, že s tebou nikdo spát nechce, já řekl že ano a pak jsme se na to vrhli. No, vrhli. Bylo to spíš... Mno, skutečnost je taková, že se mi kvůli všemu tomu chlastu ani nepostavil. I tak si ale myslím, že jsem tě docela zřídil. Rozhodně jsi vypadala, jako by tvoje mysl poletovala v obláčcích rozkoše. Ale použil jsem jen ruce. Takže tak. Hm."
Pokud se na Thaneho podíváš, vypadá jako by se nejradši sebral a odešel. Mluvit takhle o jeho selhání pro něj jistě není příjemné, i když se to pokusil zachránit druhou částí jeho řeči, která by se snad dala brát jako mírně vychloubačná.

"Co jsem ale chtěl původně říct je, že pokud bys chtěla, mohl bych s tebou strávit třeba nějaký čas..."
Mělo by ti být jasné, co tím myslí. Alespoň v to doufá. Už takhle je to trapné.
Vlastně ani nevíš, proč to říká. Nemáš žádné zkušenosti s podobnými opileckými úlety, takže nevíš, jak normálně vypadá "den poté". Co pro vás vlastně včerejší noc znamená? Ani jeden z vás by to za střízliva asi nikdy neudělal. Jistě, Thanemu se podle všeho doopravdy líbíš, jenže znamená to něco? I ty víš, že to nemusí znamenat vůbec nic.
Není ani úplně jasné, jestli ti to říká proto, že by s tebou chce být, nebo protože má pocit, že by ti to měl nabídnout, že na sebe přijal určitou zodpovědnost za tebe.
Plánoval to už od začátku? Opil tě kvůli tomu? Myslíš si, že ne, ale někde vzadu se ozývá tichý hlásek říkající "A co když přece."
Jen jedno je ale jisté. Nějak zareagovat musíš.

Když se dá Thane do vysvětlování a popisování radovánek poslední noci, tak sklopím zrak k zemi. Není mi to příjemné. Vlastně možná i lituji, že jsem zmínila, že mi v tomto směru pamět moc neslouží. A tak pouze stále více a více rudnu a stydím se jako snad nikdy v životě. Opravdu bych těžko musela vzpomínat, zda jsem někdy v životě prožila nějakou trapnější situaci. Rozhodně se necítím na to, že bych se mu dokázala podívat do očí. Nevím co říci, cítím se zavrženíhodně a prázdně. A jeho následné formulace tomu moc nepomohou.

Jako vážně?
No dobře, sice jsem vztahů moc neprožila, ale formulace mohl bych s tebou strávit třeba nějaký čas zřejmě nepatří mezi nejromantičtější vyznání, kterými může muž ženu po společné noci velkoryse počastovat.
Vlastně ani nevím, co si o tom mám myslet. Má vnitřní rozervanost dosahuje takového stupně, že se zkrátka budu muset dát nějak dohromady, jinak se opět zhroutím jako domeček z karet. Musím najít nějakou sílu. Nebo alespoň nějakou její iluzi. Naštěstí, poslední poznámkou mi Thane dodal impuls k tomu, abych se s tím vším prostě nesmířila. Otočím pohled na něj, a ačkoliv jsem stále rudá jak rak, nelze po několika větách říci, zda je to ještě stud, nebo již pomalu klíčící rozhořčení.

"Tak hele, Thane." začnu trochu zeširoka, ale z dikce v mém hlase je zřejmé, že se pomalu vzpamatovávám.
"Opravdu ti děkuji, že jsi se o mne postaral, když jsi mne našel tam pod kopcem." svá slova myslím upřímně, ale nejsem zase příliš úslužná.
"Co se stalo včera, je něco, za co se ani jeden z nás nemusí omlouvat. Prostě se to stalo." připustím. Bez ohledu na to jak to mohlo být krásné.
"Situace se teď má tak, že ať se mi to líbí nebo ne, tak zde zřejmě mám svůj úkol, o kterém jsem ti říkala." možná to zní skoro jako výmluva, za kterou se chci skrýt, abych si udržela dostatečný odstup. Pravděpodobně jsem si ho nikdy neměla pustit až tak k tělu, ale hříchy včerejška již netřeba vzpomínat.
"Jestli mi chceš pomoci, protože sám nemáš nic lepšího na práci, ocením to. Stejně to vypadá, že se jedná o nějaký problém všech paladinů a ne pouze mého řádu." přijde mi férové tuto možnost přinejmenším nabídnout. Nechci ho vyhánět. Ve skutečnosti by se mi pomoc opravdu šikla, ale zase se tu nechci ponižovat nějakým žebráním.
"Ale pokud chceš jít svou cestou, bránit ti nebudu." samozřejmě podotknu. Jak bych mu také asi tak v něčem podobném zabránila.
"Jen... nechci, abys se mnou případně zůstával jen kvůli včerejšku. Jsme dospělí lidé a těm se takové věci občas stávají..." snažím se udržet vážnou tvář, neboť v této tématice opravdu nejsem silná v kramflecích.
"A bude asi lepší, když nebudeš doufat v to, že se včerejší noc bude opakovat..." vyřknu možná až příliš definitivně. Až se zastydím, opět to trapné a ožehavé téma, že se musím na okamžik zakousnout do rtu.
"Ve smyslu, že já již zase nějakou dobu pít nehodlám a svůj úkol musím stavět na nejvyšší stupínek..." trochu neobratně uvedu věci na pravou míru. Nechci natvrdo slíbit že k ničemu takovému již nemůže dojít, protože nevím, zda bych takový slib mohla dodržet. Ale zkrátka chci, aby pokud se se mnou Thane rozhodne zůstat a pracovat na mém případu, nebude to kvůli vidině mého těla a společně strávených intimních chvilek. To bych totiž, alespoň ve svých očích, byla pouhopouhou děvkou platící protislužbou za případnou pomoc.

"Volba je na tobě. Budu tvé rozhodnutí respektovat, ať bude jakékoliv..." možná jsem v tomto ještě před chvilkou navýsost trapném rozhovoru nahodila až příliš vážný tón. Ale převedení roviny z osobní na profesní asi bylo potřeba, abychom zde jak zmoklé slepice neseděli i nadále. Snad jistá formálnost pomůže vyřešit současnou situaci s víceméně chladnou hlavou...

Thane tě slušně nechá domluvit. Zachovává i poměrně neutrální výraz, i když vycítíš, že ho tvá slova příliš nepotěšila. Nedokážeš však určit, v jakém směru přesně. Šlo mu opravdu jen o tvé tělo a jeho zasunutí? Nebo se mu opravdu líbíš a stál by o něco víc, jen se neumí vyjádřit? Nevíš. A on ti to nejspíš jen tak neřekne.
"Jsi hodné děvče, Kenno." dostane ze sebe když skončíš a jeho hlas je zcela bez emocí. Záměrně je skrývá.
"Srdce i mozek mi velí ti pomoci v tvém úkolu, ale povinnost si mě žádá jinde.Vrátím se zpět k mému poslání. Takový už je úděl rytířů mého řádu. Pokud se naše cesty opět střetnou, s potěšením ti poskytnou pomocnou ruku, kéž se tak stane brzy."
Thane se z ničeho nic postaví do pozoru a mírně se ti ukloní. Potom se otočí k tvé osobě zády a chystá se odejít pryč. Dokonce udělá ještě krok či dva, když se zastaví a ještě přes rameno řekne: "Příště tě zvu na čaj. Pro jistotu."
Pak se dá znovu do chůze, neotočí se a ty tak nemáš možnost vidět jeho úsměv, který se mu najednou objevil na tváři.

Je ti jasné, že dneska už ničeho schopná nebudeš. Zůstaneš u moře tak dlouho, jak potřebuješ, ale dřív nebo později se musíš vrátit zpět do vesnice. Když ten okamžik nastane, zamíříš na jediné místo, kam musíš jít - do domu k Thanemu, kde se stále nachází většina tvých věcí.
Možná se poněkud obáváš, že by tam Thane stále mohl být, ale v takovém případě jsi se obávala zcela zbytečně. Nejen, že je dům prázdný, nenachází se v něm ani žádná jeho věc. Jasný vzkaz, že dům je tvůj a on opravdu odešel.
Udělej, co udělat potřebuješ, ale únava tě postupně zmáhá a touha po posteli a spánku je čím dál silnější. Nakonec podlehneš, připravíš se ke spánku a zalehneš. Místo spánku se ale vlivem místa dostaví vzpomínky na včerejší noc. Mimořádně rušivé, mimořádně příjemné.

Nakonec ale přece jen usneš. Kvalitní spánek ti však není dopřán. Uprostřed noci tě probudí usilovné klepání na dveře. Neustává na žádnou výzvu a nereaguje na žádnou žádost či pozvání. Nezbyde ti než opravdu vstát, ke dveřím dojít a otevřít je. Venku panuje naprostá tma, ale přesto rozeznáváš obrysy nějaké ženy. Že jsi se v tomto ohledu nemýlila ti potvrdí i hlas, který se ozve vzápětí.
"Paladinko. Povím ti, co vím."

Thane přijme má slova s obdivuhodným klidem. To mne docela překvapí, ale asi to v duchu přičtu i mé volbě přesunout rozhovor do jiné roviny než osobní. Pomohlo to a ačkoliv někde hluboko uvnitř asi zůstanu smutná, že jsem na svůj úkol zůstala sama, nejspíše to tak bude lepší. Určitě díky tomu budu pracovat s čistou hlavou a bez jakýchkoliv emocí, které by se případně mohly dostavit.

Když vyslechnu jeho reakci, tak pouze pokývnu hlavou na srozuměnou, že jeho rozhodnutí chápu. A vlastně se s ním takto i loučím. Ještě vzhlednu pohled k jeho zádům, když se odebírá pryč do města, ale po chvilce stočím zrak opět na uklidňující vodu zátoky. Kde strávím prakticky zbytek dne.

Jsem ráda tomu, že mi Thane přinesl něco k jídlu a já tak mohu upokojit v průběhu dne stále více pozornosti vyžadující žaludek. Vlastně by to byla docela hezká dovolená, kdyby se při odpočinku často nevkrádaly do mysli vzpomínky na poslední dny a můj úkol. Nakonec ale nezbývá nic jiného, než se sebrat a vydat se zpět do vesnice a přemýtat o tom, jak se vyrovnám se svým úkolem.

Cestou ještě seženu něco k večeři, najím se, zkontroluji, že z nově nabytého příbytku se neztratilo nic z mých věcí, které jsem zde tak lehkovážně zanechala a brzy se pak odeberu ke spánku. Energii ztracenou za poslední noc a den potřebuji načerpat zpátky. Abych tu ještě k něčemu byla. Snad mi ten den volna prospěje a dostanu třeba nějaký nápad.

Chvilku s sebou zmítám, ale nakonec se mi podaří zabrat a ze spánku mne vytrhne až naléhavé bušení na mé dveře. Sice se mi moc nechce, ale adrenalin mne vzbudí tak rychle, jak je to jen možné. To bušení je zkrátka až příliš cílevědomé, aby bylo náhodné. Křesadlem rychle zažehnu svíčku, zkontroluji dýku u pasu a vydám se ke dveřím, abych na jejich druhé straně nalezla jakousi ženu. Která mne bůhvíproč vyhledala.

Vykloním se, pohlédnu doprava a doleva, zda mi zrak nepadne na někoho, kdo by ji mohl sledovat, ale na situaci to příliš nezmění.
"Pojď dál..." vybídnu ji. A po jejím vstoupení dovnitř zavřu dveře. Pokynu k jedné z židlí.
"Kdo jsi? A co máš na srdci?" zeptám se. Klidně, ale uvnitř mne hoří zvědavost. Ta žena by mne jistě nevyhledala v takovouto neobvyklou hodinu, kdyby to nebylo extrémně naléhavé...

Otevřeš dveře a spatříš ženu. Je mnohem starší než ty, ale ne zas o tolik, aby se dalo říct, že je stará. Dá se říct, že vypadá naprosto tuctově, klasická obyvatelka podobné vesnice. Působí sešle, ale ani to není nic překvapivého, většina žen má tvrdý život, který se na jejich vizáži podepíše.
Zdá se, že není sledována, nikde se nic nehýbe, nikde neregistruješ nic podezřelého. Pozveš tedy ženu dál a ona tvého pozvání využije.

Na tvé vyznání žena prve nereaguje, jen stojí a prohlíží si tě ve světle tvé svíčky. Vidíš jí v očích opovržení, které k tobě cítí. Jistě pramení z všeobecné nedůvěře v paladinský řád na těchto ostrovech, ještě více v tvém původu, který zde nevadil snad jen démonovi a dalšímu paladinovi. Rozhodně ti žádná svá tajemství nepřišla říct proto, že by ses jí líbila, nebo protože by respektovala tvůj status.
Po delší době, kdy si tě pouze prohlíží, nakonec pohne rukou. Dlaní uhasí plamen svíčky a vrhne se k tobě, tak blízko, že cítíš její dech ve svém uchu. Pak začne mluvit, pomalu, šeptem, na hranici slyšitelnosti. Bez tvého elfského sluchu bys sotva něco zaslechla.
"Démon hrál jen svou hru, ale chvíli tě vedl správným směrem. Knihovník měl pravdu. Paladin je další dar potopenému bohu, už ho nespatříš. Ptala jsi se správných lidí na špatné otázky. Několik lidí ví, ale nikdo vše. Několik tebou opovrhuje, ale věří v tvé poslání. Jeden další byl tvým bratrem. Hledej Flynna. Najdi Flynna.
Potom se zase odmlčí. Máš z toho pocit, že nic neměla připraveného, slova volila velmi opatrně a že řekla opravdu jen to, co chtěla, nikde neprozradila víc nebo míň.
Žena se od tebe zase odtáhne a ty na sobě cítíš její pohled.
"Přeji si odejít, nemám už co říct." oznámí ti, ale a odchodem samotným čeká až na tvé svolení.

Jsem trochu napjatá a vzrušená, co mi tato žena přišla říci v tuto pozdní noční hodinu. Jsem i trochu netrpělivá. Ale když zhasne mou svíčku a místnost se pohrouží do temnoty, tak mne to trochu překvapí.
Brzy ucítím její dech a z jejích úst se začnou linout slova. Snažím se si je zapamatovat, všechna je pochytit. Ale opět, jako již tolikrát, mi nedávají příliš smysl. A končí to oním naléhavým, že mám najít Flynna. Ale vždyť ten je, k sakru, mrtvý. Spálený. Pryč. Jak ho mám najít?
Otázky znějící v hlavě mi opět vyvstanou na povrch. A já si opět myslím, že nemám jak pokračovat. Mám pocit, že jsem mluvila již se všemi, kteří v téhle vesničce něco znamenají. A podle jejích slov mi i chtějí pomoci. Ale vlastně se kvůli tomu nepřetrhnout.

Do ticha zazní naléhavá žádost, aby žena mohla odejít. Přišla jak se jí zachtělo, proč mne žádá, zda může odejít.

"Klidně běž..." řeknu lehce zmateně. Ale stále mi rezonují v hlavě slova o Flynnovi. Proč je tak důležitý?
"Ale... ještě mi řekni... kdo byl poslední, kdo našel Flynna? Kdo našel jeho tělo?" zeptám se. Třeba to ta žena bude vědět. Třeba toho ví skutečně hodně. Když navíc ví i o démonovi kdy i při zmínce o něm se mi podlamují kolena z hrůzyplného setkání s ním.

Potom ji nechám odejít. Stejně mi nejspíše nic dalšího říci nechce. Mohu být vděčná za to, že se vůbec z nějakého důvodu rozhodla přijít a podělit se se mnou o nesouvislé informace, které by mi měli pomoci v mém pátrání.
Ale její blábolení o potopeném bohu, démonovi, že paladina nespatřím... jakého? Thanea? I to, že jsem ve svém pátrání směřovala správným směrem, ale stejně jsem se nic nedozvěděla... nebo jsem z odpovědí byla spíše zmatená... no, musím říci, že mi zas tolik nepomohla.

Vrátím se tedy do postele a nějaký čas ještě dlouze přemýtám o všem, co jsem teď v těch několika větách slyšela. Zda mi to nezačne dávat větší smysl, než se odeberu do náruče spánku...

Žena vděčně přikývne a chystá se opustit místnost, když v tom ticho prořízne ještě poslední tvá otázka. Žena se zastaví, ale s odpovědí nepospíchá. Jako by váhala, zda ti to může říct nebo ne. Nakonec se rozhodne pro kladnou možnost.
"Tvůj paladin. Cítím ho tu." odpoví a bez dalšího slova opustí tvé obydlí. Její odpověď se zdá být naprosto jednoznačnou. První část by se ještě možná dala vyložit různě, ale těžko tu mohla cítit ještě někoho jiného, než je Thane. Jak ten je v tom zapojený?
Možná je dobře, že sis na včerejší večer vzpomněla. Máš sice pár rušivých vzpomínek, ale taky jsi vzpomínáš, že si svou situaci probírala s Thanem. Došlo i na věc mrtvých paladinů. Thane o nich nic nevěděl, a stejně tak nevěděl nic o mrtvém Flynnovi. Lhal snad? Je to jen další nastrčená postava, která tě má zmást, svézt z cesty, zničit? Celou dobu jsi měla pocit, že mluví pravdu, že to s tebou myslí dobře. Jenže to si u Tarana měla taky, a nakonec se z něj vyklubal Loutkář.
Možná ale přece jen nelhal. Třeba opravdu nevěděl nic. Možná našel tělo mrtvého muže, ale neznal ho, nepoznal. V takovém případě by ti snad i mohl pomoci najít směr, jakým se vydat, jenže ta žena řekla, že už ho nikdy nespatříš...
A samozřejmě je tu i třetí možnost. Ta žena lže. To ona je tím, kdo tě má svést z cesty. Proč bys jí měla věřit? Proč ona by měla tobě pomáhat? Je to zvláštní, ale právě o její věrohodnosti pochybuješ nejméně. Tvůj šestý smysl ti napovídá, že jí můžeš věřit... Ale i šestý smysl se může plést.

Usoudíš nakonec, že nemá cenu se takovými úvahami dále trápit. Ráno moudřejší večera, navíc když jsi už dneska podstoupila několik těžkých situací. Začínáš mít pocit, že musíš tohle své dobrodružství ukončit velmi brzo, nebo tvoje nervy úplně selžou a z tebe zbyde jen ubohá hromádka neštěstí.

Ukáže se, že to pořekadlo je opravdu založené na pravdě. Ráno se probudíš odpočatá, plná sil a s dobrou náladou. V noci se ti zdálo několik příjemných snů, které si už nevybavíš, ale které tě nabily optimismem a chutí do dalšího dne. Na okamžik zauvažuješ, jestli tahle tvá změna v náladě není třeba výsledek nějakého kouzla nebo požehnání, ale takové myšlenky rychle zaplašíš. I kdyby ano, co na tom? Nic by to nezměnilo na faktu, že teď je ti skvěle.

No, to mi také moc nepomohlo. pomyslím si ještě poté, co mne žena ještě ujistí, že Thane o Flynnovi něco ví. To je výborné. Vzhledem k tomu, že ho už prý nikdy neuvidím. A tak zůstanu víceméně jako opařená koukat do prázdna místnosti, kde jsem opět osiřela. Že já ji sem vůbec pouštěla. Takhle mi v tom udělala ještě větší guláš. Achjo... no... radši půjdu spát...

Odeberu se opět na lože a ještě nějaký čas se nervózně převaluji zaplavena nejasnými indiciemi, až mne jich milosrdně zbaví spánek.

O to zajímavější je, že ráno se probudím o poznání odpočatější, než bych čekala. Po tom, jak strašně jsem se cítila den předtím jsem přinejmenším příjemně překvapena, že se mé tělo dostalo tak rychle do normálu. A i psychicky se cítím nějak zvláštně dobře. Škoda, že si nepamatuji ty sny...

Obléknu se, dám si vydatnou snídani a mezitím přemýšlím, kam by měly zamířit moje kroky. Ke svému překvapení nejsem pohlcena vůlí to všechno vzdát a prostě se vydat domů. A ideálně se někde cestou utopit.
Vesnice je to malá. Mám pocit, že všechny důležité lidi jsem již vyslechla. Ale přesto vím vlastně až zbytečně málo. Někteří mi mohli lhát (Johny). Některým jsem nerozuměla (Knihovník). A ostatní... těžko říci. Inu... asi bude potřeba všechny ještě jednou poctít svou návštěvou. K jejich jistě velké radosti. Ušklíbnu se pobaveně nad představou kyselého výrazu, který se jistě objeví na tváři zdejšího starosty, až mne opět spatří u svých dveří. Ano, s ním bude nejlepší začít.

Poklidím to nejhorší po noci a po snídani, ustrojím se do svého paladinského stejnokroje překonávajíc jistou hanbu, kterou jsem na něj uvalila a odhodlána napravit své pochybení se vydávám ven. Tentokráte s hlavou opět hrdě vztyčenou a nepřipouštějíc jakoukoliv poraženeckou náladu. Lidé mi musí ustupovat z cestu. Cítí mou sílu. Mé odhodlání. Moc mého řádu, která dosahuje až sem. A tu pocítí dneska i Johny. Ať se mu to líbí nebo ne...

Ve vesnici už se dobře vyznáš, nemáš tedy problém určit nejsprávnější směr přímo k domu, kde by se měl nacházet Johny. Plná odhodlání a dobré nálady se vydáš na cestu. Lidé si tě prohlížejí, pozorují tě… ale máš pocit, že se na jejich výrazu něco změnilo. Dřív se na tebe dívali s neskrývaným opovržením, ale teď? Máš pocit, že v jejich tváří je mnohem víc bázně a respektu, než dřív. Nevíš, co se změnilo, je možné, že je to jen důsledek prudké změny v tvé náladě?
Ať už je to jakkoliv, míříš přímo za svým cílem a nikdo ti nestojí v cestě. Rychle se dostaneš až před Johnyho sídlo, kde jako tehdy hlídají dvě jeho gorily.
Stejně jako minule ti vykročí vstříc a pokusí se tě zastavit. Už od pohledu vidíš, že nejsou příliš bystří, a tak neví, že těžce neodhadli sílu, která kráčí proti nim.
Johny zdá se dostál svého slibu, že příště už k tobě tak milosrdný nebude. Jeho poskoci mají jasný rozkaz se na tebe vrhnout, kdyby ses pokusila znovu přiblížit. A tak i učiní.

Jeden se na tebe vrhne přímo, druhý se tě pokusí obejít. Možná to jsou velké hory svalů, které většinu lidí zvládnou zastrašit, ale na tebe to neplatí. Ani dnes, ani jindy. I přes všechnu jejich váhu a sílu jsou to pořád jen obyčejní rváči. A ty máš výcvik. Velmi dobrý výcvik.
Prvnímu se obratně vyhneš a ještě zvládneš využít jeho rychlosti a prostým podkopnutím mu podrazit nohy. S hlasitým ducnutím dopadne do bláta na zemi a vteřinku mu trvá, než se vzpamatuje, a začne se sbírat na nohy.
Druhý hromotluk se ti mezitím dostal do zad a snaží se tě chytit do kravaty. Vrhne se kupředu, ale ty se jen skrčíš, takže jeho ruce promáchnou. Během svého pohybu směrem dolů rychle tasíš meč, v otočce na kolenou mu sekneš po kolenou a on se s bolestným řevem zřítí k zemi.
Mezitím už se druhý skoro vydrápal na nohy, jenže to ti úplně nevyhovuje. Přitančíš k němu, přidupneš ho k zemi, a mečem mu probodneš rameno.
Pak se zvedneš, utřeš krev z meče do oblečení jedno z nich, vrátíš do pochvy a podíváš se směrem na dům, abys viděla Johnyho, jak celou scénu zamračeně pozoruje z okna. Hádáš, že jsi očekávána.

Vstoupíš do domu a tak nějak víš, že tam na tebe nečíhá žádné nebezpečí. Johny už se stačil posadit ke stolu, mračí se na tebe a rukou ukazuje na židli naproti němu.
"Promluvíme si. Co chceš."

Ani na okamžik jsem si nepřipustila, že by mne dva vidláci mohli zastavit. Prvnímu explodovala petarda v koleni, když jsem jej naplocho plnou silou z otočky zasáhla. No, možná se už nikdy nepostaví. Dozajista bude do konce života kulhat. Ale třeba mu dojde, kdy je lepší stáhnout ocas mezi nohy. Někdo ho dobrým mravům naučit musel.
Druhého muže pošle do bezvědomí bezchybný úder hlavicí meče na spánek. Tomu bude pro změnu ještě pár dní zvonit v hlavě. Jestli měl to štěstí a nedošlo k poškození jeho mozku. Pokud tedy vůbec nějaký mozek má. Třeba z něj bude do konce života jen blábolající chudáček. Vesnický blázen.

S nezměněným tvrdým výrazem a nedbajíc na skučení a úpění nad bolavým kolenem se vydávám dovnitř. Johny mě očekává. A velmi dobře ví, že jsem k oběma jeho strážcům byla milosrdná. Mohla jsem je bez mrknutí oka zabít. Ale neudělala jsem to. Takhle totiž demonstruji svou sílu beze strachu mnohem silněji.

Usednu.
Několik chvil mlčím a jen se dívám Johnymu do očí. Aby viděl vztek v těch mých. Aby se mne bál. Strach je totiž něco, co je každému člověku přirozené.

"Poprvé jsem si přišla promluvit." dbám na srozumitelnou artikulaci. Mezi větami vždy udělám krátkou pauzu.
"Podruhé jsem přišla pro odpovědi.
Nechtěj, abych musela přijít potřetí." je tak nějak jasné, že teď se budu slušně ptát. A budu dostávat slušné odpovědi. Při mé třetí návštěvě bych se pak již ptala o poznání důrazněji. Ale to Johny jistě pochopil.

"Víš, proč jsem na ostrovech.
Víš, co zde hledám.
A věz, že čím dříve to zjistím, tím dříve odpluji." hledám správné otázky. Nechci, aby se zase nějak vykrucoval, říkal mi polopravdy. Snažil se mne uchlácholit nějakými báchorkami. Opakovaně se ukázalo, že je informovaný o všem. Teď by měl vše hezky vyklopit.

"Kdo je Thane? Co se stalo Flynnovi a kdo našel jeho tělo? Co ten dopis?
Taran, ten chlapec s ukradeným šperkem. Co o něm víš?
Slyšel jsi někdy o Loutkáři?
Flynnův bratr. Co se s ním stalo?" udělám o něco delší pauzu. Proč se ptát, když on může povídat sám.

"Ty sám víš, co chci vědět.
Co potřebuji vědět.
A pokud zjistím, žes mi něco důležitého zamlčel, dojde na třetí návštěvu..." zazní již tentokrát naprosto zřetelně, že s Johnym (k jeho jistě nezměrné radosti) chci trávit co nejméně času. Je na jeho rozhodnutí, zda toto skutečně je má poslední návštěva...

Tvůj pokus zastrašit Johnyho pohledem nejspíš nezabral. Necítíš z něho žádný strach, pouze nespokojenost. Zároveň tě ale tvůj šestý smysl usvědčuje v tom, že k tobě najednou cítí silný respekt. Velký rozdíl oproti vašemu předchozímu setkání. Nyní tě respektuje jako sobě rovnému, a ty tak nějak víš, že to není jen kvůli těm aurám a tomu, jak jsi vyřídila jeho nohsledy.

"Neboj se, elfko. Pochopil jsem, že odsud neodejdeš, dokud své poslání nesplníš. Prošla si mnohým a stále tu jsi..." informuje tě a vlastně jen potvrdí tvou domněnku, že ví o většině věcí, které se na ostrově odehrají. Jaká škoda, že tě tak nesnáší, mohl by být dobrým spojencem.
"Polož své otázky, ať mi nešpiníš dům déle, než je nutné."

A ty je položíš. Johny si vezme několik chvil, než se dá do odpovědí. A když začne... Nemáš pocit, že by ti lhal. Ani že by se snažil lhát a tvé aury mu v tom zabránily. Zní to upřímně.

"Thane... Starší muž. Přijel chvíli před tebou na jiný ostrov. Taky tvrdí, že ho sem někdo dal zavolat jako paladina jeho řádu. Pokud vím, je to čestný muž. Pokud ti něco slíbil, myslel to vážně, domnívám se."
Krátce se odmlčí, ale jen aby se napil nějaké tekutiny ze sklenice před ním.
"Flynn je... mrtvý. To samozřejmě víš. Nevíš, že se zabil sám. Už nějakou dobu před smrtí blábolil a plácal kraviny. Pak, jednoho dne, zapálil svůj dům, usmál se na nás a vešel dovnitř, aby uhořel. Nevydal jedinou hlásku. Byl to blázen.
Dopis poslal sám. Poslal ho po nějaké posádce obchodníků, nevím co v něm bylo. V jeho hlavě to určitě nějaký smysl mělo, ale..." pokrčí rameny. Je ti jasné, co tím chce říct. Dávalo to smysl v hlavě šílence. Nemusíte mít šanci to pochopit.
"Taran je pěkný sráč. Hyena. Okrádá mrtvé co ho znám. Věř tomu nebo ne, ale tady pořád funguje nějaké právo. Pozůstalost mrtvého se předává jeho nejbližší, tedy tvému řádu. Dřív nebo později by někdo od vás přijel a pozůstalost převzal. Taran byl jiného názoru." odfrkne si.
Když přijde řeč na Loutkáře, zvážní.
"Loutkář je... něco nelidského, že? V Taranovi. Nevím o tom nic. To by měla být otázka spíš na tebe, elfko.
A pokud jde o Flynnova bratra, nevím taky nic. Pokud jde o mě, nikdy žádný nebyl. Jen další výplod choré mysli. "

Znovu se zamyslí, jako by přemýšlel, co dál ti ještě říct. Co můžeš potřebovat, aby ses konečně zvedla a odešla nejen z tohoto domu, ale i z jeho života. Co nejdál.
"Pokud chceš vědět, co si myslím já... Měla by ses sebrat a odjet. Proč Flynn zemřel víš. Jak také. Jeho tělo není a pokud jde o to, co přežilo požár jeho domu... to ti mohu dát, až na to, co ukradl ten kluk. Tím jsi vlastně splnila svůj úkol, ne? Odjeď. Během pár dní musí přijet nějaká loď, která tě vezme.
Nebudu tu tvrdit, že se tě nechci co nejrychleji zbavit, ale pomysli na ty ostatní věci. Flynn nebyl první rytíř, co tu zešílel. Pár jich už bylo. Knihovníka znáš, ne? Je to magor, a i on býval adeptem řádu, i když nikdy neprošel zasvěcením. Proto nezešílel... úplně. A ty? Jsi tu pár dní. Předevčírem jsem tě viděl. Byla jsi v těžké depresi, zlomená. Takhle to začalo i u Flynna. Odjeď, než bude pozdě. Kdyby tu zemřel další paladin, někoho by mohlo napadnout poslat sem trestnou výpravu... A kdo si myslíš, že by vypadal jako hlavní viník? Pokud nevěříš mě, věř alespoň tomu, že bych si rád ponechal můj život a vládu zde."

Soustředěně a víceméně s nezměným výrazem poslouchám, co mi Johnny říká. Snažím se maximum zapamatovat. A i když jsem měla již předtím pocit, že některé věci již začínají dávat smysl, tak teď se to opět začíná tak trochu zamlžovat a rozpadat. Flynn spáchal sebevraždu, žádný bratr není, dopis poslal paladin před tou sebevraždou... no, alespoň tedy nějaký dopis skutečně přišel. To je snad jediná věc, která se trochu vyjasnila.

Taran možná je sráč a hyena, ale jeho okrádání mrtvých přikládám menší váhu, než Loutkáři, který žije v jeho nitru. Navíc, přece jen mi trochu pomohl. Ačkoliv stále nejsem schopna dopátrat se důvodu, proč tak učinil. Ještě na hodně otázek neznám odpověď.

Závěrečné zhodnocení a doporučení, že se mám sbalit a vypadnout, přikládám zanedbatelnou váhu. Je pouze na mně, kdy odpluji. A ačkoliv paladinové na těchto ostrovech končívají tragicky, zatím stále nevím spoustu věcí. Do jisté míry jsem Flynnovu smrt vyšetřila. Ale bude to představeným řádu stačit? To určit nelze.

"Flynnovi věci nech dopravit do mého současného příbytku. Nepotřebuji ti říkat, kde je..." podotknu nedůtklivě. Ano, Johny ví prakticky všechno. Nemíním ho v tomto směru nijak urážet. Místo toho mi v hlavě šrotuje příval informací. Najdi Gryfa a najdi Hadobije. Možná nejde o lidi. Hadobij byl meč a Gryf byl štít. Mám je najít. Ale proč? Abych se postavila tomu odvěkému zlu? A porazila jej? Jmenoval se Flynn Hadobij podle legendárního meče, kterým vládnul? A kde je ten meč teď?
Je meč bratrem štítu? Možná ten Flynnův bratr vážně neexistuje. A jen se jedná o někoho, kdo má v držení štít Gryfa. Bratra meče. jde mi z toho hlava kolem. Ale opět mi to dává smysl. Jenže takových věcí již bylo mnoho. A co když i tohle je jen pouze nějaký můj vysněný blud?

"Odjedu. Až uznám za vhodné. Ten čas ještě nenastal." ubezpečím starostu. Neskáču do stropu radostí, že se zde musím stále zdržovat. Ale svůj úkol ještě nepovažuji za splněný. Nicméně vím, že mi nelhal pouze Johny. Ve světle toho, co mi sdělil, se rozpadá téměř vše, co mi napovídal ten zdejší felčar. I ten mi lhal. Ale proč? Inu, za tím se také budu muset zastavit.

Zvednu se k odchodu. Bez dalšího slova. Bez rozloučení. Johny mne nepozdravil, i já s ním budu tak jednat. Zjevně to přináší nějaké ovoce. Vezmu za kliku, ale na okamžik se zarazím. Ještě něco by mohl vědět. Otočím se.
"Gryf. Je zde někdo, komu se tak říká? Byť z jakéhokoliv důvodu? Žil nebo zemřel? A pokud ano, kde je pohřben?" zeptám se. Určitě Johny bude něco věděť. A pokud byl Flynn Hadobijem, pak musí zde být někdo, kdo byl Gryfem. Pak by to snad dávalo smysl.

Až po odpovědi od starosty odejdu... snad i v tomto směru bude něco vědět. A nebo si vzpomene na něco, co mi třeba říci zapoměl. Pokud nechce, abych jej navštívila i potřetí...

"Jak si přeješ." přijme tvoji žádost o dodání věcí do tvého vypůjčeného příbytku. A jeho divoký škleb tě nenechá na pochybách, že je opravdu velmi dobře informován o tvém pohybu. Něco takového, jako tvoje přestěhování, mu prostě nemohlo uniknout.

"Gryf?" zamyslí se.
"Tak se říkávalo kronikáři, než se pomátl. Furt všem vyprávěl příběh o tom, jak měl nějakého koně s křídlama, podle toho mu tak začali říkat děti a nakonec i všichni ostatní. Byl to nejspíš jen nějaký příběh pro děti, pochybuju, že měl opravdového gryfa, spíš nějakého koně, kterého tak pojmenoval. Tehdy byl ještě normální."
Sleduje tě, jak se připravuješ k odchodu, a jakoby o něčem přemýšlel. Zdá se, že se rozhodne ti říct OPRAVDU vše a zastaví tě, zrovna když vycházíš ze dveří.
"Dojdi se dnes v noci podívat k bažině. Vem si s sebou meč... a přízeň bohů." řekne ještě, aniž by se na tebe podíval. Radí ti něco, co je v přímém rozporu s tím, co ti říkal Taran. Jenže komu z těch dvou věřit víc?

Zamyšleně pokývám hlavou nad posledními slovy, které jsem snad se starostou během svého pobytu prohodila. Když to dobře půjde, tak ho již nikdy neuvidím. K velké radosti nás obou. A tak se tedy vydám ven. Bez stopy lítosti v pohledu či tváři si pak nevšímám dříve zraněných strážců, kteří dostali tuhle nepříjemnou práci. Počítám, že budou chtít příplatek. Mohla bych každému hodit po zlaťáku, jako bolestné, ale to by jaksi nemělo patřičně výchovný efekt. A tak je prostě jen nechám být. Není třeba se rýpat v otevřené ráně.

A mé další kroky tak mohou směřovat za doktorem. Po tom, co mi řekl Johny, vím, že mi taktéž lhal. Nebo ke mně nebyl dosatečně upřímný. On sám mluvil o nějaké nemoci, jedech a podobných záležitostech. Že snad on nechal spálit ten dům, kvůli kontaminaci. Ale teď už vím, že se věci odehrály jinak. A nejspíše na něj budu muset přitlačit podobně, jako jsem musela zmáčknout starostu. A když to fungovalo na svrchovaného vládce tohoto ostrova, pak nějaký felčar musí také kápnout božskou.

Otázka je co s tou noční návštěvou močálu. Taranovi jsem věřila. Pomáhal mi. Ale nakonec, místo aby se z něj stal můj spojenec se proměnil v odvěkého nepřítele. Ale jeho rada nepřibližovat se k močálu v noci má svou váhu. Na druhou stranu si nemyslím, že kdyby se měl Johny chtěl zbavit takovýmto způsobem, udělal by to natolik průhledně. I to působí zvláštně. Ale ukázalo se, že mám natolik tuhý kořínek, že možná není v jeho moci se mne zbavit a tedy chce nechat špinavou práci udělat něco, co číhá v nebezpečné části ostrova. Ještě si to budu muset promyslet. A třeba si o tom i více zjistit.

Cestou k felčarovi mám o čem přemýšlet. A až si na mne udělá čas, bude čelit mým nepříjemným otázkám. A rozhodně moc dlouho čekat nehodlám...

Opustíš Johnyho dům, mineš jeho dva poskoky, kolem kterých teď stojí hlouček čumilů a někdo se je snaží ošetřit. Je trochu zvláštní, že to není doktor, se kterým si hovořila dřív. Že by tak malá vesnice měla dva felčary těžko. A zároveň už uběhlo dost času, aby pro tvého starého známého někdo doběhl... zvláštní.
Cestu už znáš, nemáš kam zabloudit. Rychle se dostaneš k domu, který doktorovi sloužil jako ordinace a dům. Skrz okna nevidíš žádný zdroj světla ani žádný pohyb. Není doma? Kde tedy je? Ale možná jen spí. Však brzy uvidíš.

Dveře do čekárny jsou otevřené jako vždy. Vstoupíš dovnitř a tam prázdno. Přirozeně projdeš místností a zastavíš se až u dveří do ordinace. Zaklepeš... a nic. Zkusíš to znovu. Ani tentokrát nezaznamenáš žádnou reakci. Všimneš si ale, že dveře jsou sice zavřené, ale jen na kliku. Okolí zámku je popraskané, jak se někdo dovnitř dostal násilím. Nebo se o to alespoň pokoušel.
Vezmeš za kliku a vstoupíš. V místnosti panuje přítmí, protože zde nic nesvítí a všechna okna jsou orientována na západ. Slunce nemá jak se sem dostat...
Nejprve prohlédneš místnost, jestli se tu felčar náhodou nenachází, ať už živý nebo mrtvý. Není tomu tak. Místo je úplně prázdné. Zároveň si všimneš, že nevykazuje žádné známky zápasu. Nic rozházeného, převrženého... Jen ten vylomený zámek.
Pokusíš se místnost prohlédnout důkladněji. Nějaká stopa tu být musí. Šestý smysl ti napovídá, že jsi na správném místě. Rozhodně je tu něco, co tě posune dál.

Po chvilce hledání si všimneš, že matrace postele nějak nedoléhá k prknu postele... asi to nic nebude, ale co když... sáhneš tam a něco skutečně nahmatáš. Vytáhneš to ven... a hle, malá knížka v červených deskách. Zběžným prolistováním zjistíš, že jde nejspíš o nějaký deník.
Poslední záznam je pár dní starý... a týká se tebe. Přesněji pak tvé návštěvy a výslechu. Dozvíš se, že jsi špinavý elf (nic nového), který strká nos kam nemá a on ti pochopitelně nechtěl říct pravdu. Ať chvíli bloudíš. Zajímavé. Zalistuješ trochu víc do minulosti, hledáš cokoliv, co by se mohlo týkat Flynna... a najdeš. Spoustu záznamů. Flynn podle tohoto v žádném případě nebyl jeho přítel. Byl to ten "parchant, co mu svedl ženu". Milé oslovení. Listuješ dál. Vinil Flynna ze spousty věcí. Rozpad manželství byla z nich ta nejnormálnější. Musel Flynna skutečně nesnášet.
Najdeš i zmínku o tom, že za ním Flynn přišel. S depresemi. Doktor to přikládal tomu, že ho konečně dostihly hříchy minulosti, dal mu nějakou blíže neurčenou radu a poslal ho pryč.
Flynn ale přicházel i poté. Pokaždé byl jeho stav horší a horší. Nakonec i doktorovi to začalo připadat zvláštní. Dočteš se, že mu to připomnělo pár starších případů, o kterých se zmiňoval jeho předchůdce. Dokonce zašel za Johnym, aby se ho zeptal zda něco neví, ale dostalo se mu jen stejné odpovědi, jakou Johny poskytl tobě.
Poslední záznam o Flynnovi popisuje jeho smrt. Skutečně měl sám sebe upálit ve vlastním domě. Doktor předpokládal, že šlo o nějaké vyústění jeho postupujícího šílenství. Pár dní před smrtí už prý nebyl ani trochu normální. Dočista mu přeskočilo.

Felčar u sebe doma není. To je do jisté míry překvapivé. O něco překvapivější ale pak je stav jeho ordinace, když do ní vstoupím. Dobré mravy mi chvilku brání tak učinit, ale nakonec se přestanu zdráhat a připisujíc svůj vstup vyšetřování si zdůvodním, že na něco takového mám právo. Málo platné, felčar je jeden z mála svědků, kteří mi mohou k případu něco říci.

Nicméně to vypadá, že jediné další stopy mi poskytne felčarův deník. Už to, že jsem ho našla, je zvláštní.
Proč byly dveře vykopnuty? Proč zde nejsou známky po zápase? Za předpokladu, že si pro něj někdo přišel, těžko soudit, že by odcházel dobrovolně. A pokud by odešel sám a na vlastní pěst, bez většího nátlaku, zajisté by tady nenechával svůj deník. Celé je to zase nějak přitažené za vlasy. Snad mi nějakou odpověď poskytne jeho zápisník.

Do kterého se opět po chvilce boje se zažitou slušností pustím.
Zmínka o mně je v podstatě nepodstatná. To, že mi lhal, jsem již věděla. A jeho osobní názor na můj původ mne pramálo zajímá. Daleko více se proto soustředím na záznamy o Flynnovi. A spíše než na to, co udělal s doktorovou ženou je zajímavý jeho postupně se zhoršující stav. Bohužel je to ale v této rovině poměrně obecné povídání bez hledání souvislých příčin, které k jeho stavu vedly. A že by se o to felčar nezajímal? To by mne vlastně ani moc nepřekvapilo. Tedy v tomto směru lze jen těžko usuzovat, co za postupnou degradací paladinovy mysli stálo. Každopádně, deník si nechám u sebe. Ať už felčar zmizel z jakéhokoliv důvodu, nejspíše mu bude chybět. A pak by mne mohl zkusit vyhledat. Těžko totiž říci, zda se mi ho podaří najít.

Věnuji se ještě nějaký čas zkoumání místnosti, zda neobjevím nějaké vodítko či stopu, co se zde mohlo stát a proč zdejší obyvatel evidentně tak narychlo zmizel. Ale nevím, zda se mi něco zajímavého podaří objevit.

A pokud nic takového neobjevím, tak mé další kroky budou směřovat za Gryfem...

Dáš se do prohledávání místnosti. Je to těžké, nejsi si totiž úplně jistá, co hledáš. Něco neobvyklého? Jenže co je neobvyklé v domě felčara? Jsou tu kapky krve, jenže ty můžou být kohokoliv. Spousta podivných látek, laviček... nevyznáš se v nich. Nebo hledáš nějaké stopy? Samozřejmě tu jsou, ale není možné určit nějakou zvláštní. Mrtvolu? Kde by se tady dala schovat mrtvola?
Podíváš se pod postel, pod stůl, do skříně. Nic. Prostě nic. Nakonec to vzdáš a opustíš felčarův dům. Je to nejspíš šťastnou hvězdou, která dnes svítí tobě nad hlavou. A nebo ti prostě někdo požehnal. Když totiž vyjdeš ven před dům, skloníš zrak k zemi. A všimneš si dvou nepatrných rýh v zemi. Jsou vážně sotva patrné, na mnoha místech už zašlapané, ale jsou tam. Hned tě napadne, co by je mohlo způsobit. Někdo tu táhnul bezvládné tělo, které patami rozrylo zem. Stačí tedy následovat stopu a měla by tě dovést k...
Vodě. Stopa končí na samém kraji přístavu, kousek od místa, kde se nachází tvoje stezka, kam jsi včera odešla si vyčistit hlavu. Tělo nikde není, ale jsi si jistá, že příliv časem vyplaví kus látky, možná celou botu. Tělo bude určitě dobře zatížené kamenem.

Felčar je tedy se vší pravděpodobností mrtvý. Co může někoho vést k tomu, aby zabil jediného doktora na ostrově? Není to úplně chytré, že? Musel vědět něco hodně důležitého. Něco, co ses nejspíš ty neměla dozvědět. Ať už proti tobě stojí kdokoliv nebo cokoliv, dalo se to do pohybu. Takhle přímo to proti tobě ještě nevystoupilo.
Není moc, co bys tady ještě zmohla. Felčar ti nic nepoví a jeho deník už máš. Nejspíš bude potřeba vyrazit za posledním mužem, který může něco prozradit. Za Gryfem.
Najdeš jeho dům a zaklepeš. Uvnitř se ozve hluk. Chvíli čekáš. Dlouhou chvíli. Pak se dveře otevřou a tobě se na okamžik zastaví srdce děsem. Na okamžik se domníváš, že před tebou stojí umrlec.
Kronikář je celý od krve. Už neteče, je zpola zaschlá. Dokážeš poznat, ODKUD tekla. Z jeho úst. Co se mu kruci stalo?
Zarazí tě, že neřekne ani slovo. Jen si tě prohlédne a gestem pozve dovnitř. Místnost působí jako pravý opak felčarovy domácnosti. Je tu nepořádek. Ale ne proto, že by kronikář byl staré prase. Někdo se tu pral. Nebo možná něco hledal. Gryf ti nabídne židli u stolu a začne v nepořádku něco hledat. Nakonec to najde. Kus papíru a brk s inkoustem. Začne psát. Připadá ti to naprosto nesmyslné. Že by jen další výstřelek starého blázna? Kdepak. Nakone ti to dojde. Píše, z nějakého důvodu, zrcadlově obráceně.
Už je pozdě. Svět ovládne šílenství a upadne do temnoty. On se vrátí a nikdo mu neunikne. Vy jste jeho přítomnost vycítili první. Vaše myšlení to nedokáže obsáhnout, proto šílenství."
Dopíše. Na dotazy ani výzvy nereaguje. Jen vezme ten papír a vnutí ti ho. Máš si ho prý vzít. Pak ukáže n dveře. Tvá návštěva skončila. Zvedneš se a otočíš ke dveřím. Naskočí ti husina. Něco na nich je. Jdeš blíž... nůž. Něco je jím přibodnuté ke dveřím. Pod tím krvavá skvrna. Poznáš to, je to něčí jazyk... otočíš se zpět na Gryfa a on se na tebe divoce šklebí, ústa otevřená a v nich něco chybí...

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Nerušit, bude se hrát :)

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.