♪♫♩♬♫♩

"Aby se mohl zrodit nový svět...
... musí ten starý zemřít."

Falešné modly budou strženy
a nový řád nastolen,
neboť věk magie skončil
pokořen silou rozumu
dokonalostí strojů,
pohlcen párou
a zkrocen křižovatkou železnic.

... a nebo ne? ...

Staří bohové šeptají
ševelivá proroctví v korunách prastarých,
zatímco mrtvé legendy ožívají
a skořápka na dračím vejci praská...

Budeme bojovat.
Za náš svět,
za síly, které si vybírají, komu budou sloužit,
za ty, kteří nemohou být podrobeni.
Budeme bojovat!
Protože dokud dýcháme...
Náš svět bude žít.

Ozvěny minulosti

Nikdo tomu příliš nevěřil, když zvědové přinesli zprávu, že se lidi Impéria snaží podkopat pod Zdí – tohle bylo přeci zhola nemožné, Zeď chránila stará magie zapečetěná Nejvyšší obětí. Oddíl, který se narychlo dal dohromady pod velením Generála Dalyora se tak skládal jen z několika vybraných jedinců kvůli utajení. Bohužel se ukázalo, že zvědové měli pravdu – těm bláznům se skutečně podařilo vytvořit pod Zdí tunel. Nestabilní tunel, který se zřítil díky unáhlené reakci jednoho z dohlížejících důstojníků na straně Impéria. Tunel byl na příkaz Generála zavalen, aby se nedal znovu zpřístupnit a byla podniknuta předběžná opatření.

Jak ovšem praví staré rčení: „mrchožrouti cítí mrtvé maso na míle daleko“, potyčka u Zdi přilákala pozornost několika vzducholodí, jedna z nich dle vlajky patřila do flotily kapitánky Arachne. Došlo k výsadku a následnému přepadu Generálova oddílů a následně i ke krátkému boji, který vyústil v několik zraněných a únos Generálova syna a jedné členky výzvědných oddílů kapitána Hideona, kteří se výpravy též zúčastnili.

O den později atmosféra v Aurelionu zhoustla, když byl doručen vzkaz s jasným požadavkem výkupného za Generálova syna a zároveň s tím byla spatřena půlnočně modrá dračice Nyx jak letí směrem ke Zdi, kde se následně ztratila Letce při překonání bariéry. Po krátké neshodě Generála s Králem byla dána dohromady jednotka s jasným úkolem – najít pirátskou loď, kde byl Rhys vězněn.
V ten samý čas byl mimo Aurelion i kapitán Hideon Delat, který dostal na základě podnětu od Královské výzvědné služby úkol zajistit zvěda, kterého zahlédli severovýchodně od Zdi v místech možného přechodu Dálavou, kde se nacházela država Lux. Ani tyto špatné zprávy nebyly liché, Hideonově jednotce se podařilo zajmout muže, pravděpodobně jednoho z policejních důstojníků. V Luxu se toho ovšem stalo mnohem více než by koho napadlo. Jako první sídlo civilizace mezi Dálavou a zbytkem Valeronu se stala za velmi podivných okolností i cílem bezejmenné vzducholodi, která zde vysadila dvě elfky v nepříliš dobrém stavu – k překvapení kapitána Hideona jednu z valeronských diplomatek společně s elfskou servitorkou.

Na Luxu o další den později došlo ještě k dalším velkým shledáním, jednotka Generála Dalyora se zde stavěla kvůli odpočinku. Tím skončila vlastně celá záchranná akce Rhyse, protože sotva o pár hodin později jen pár mil od državy dosedla na jednu z pasek zraněná dračice i se dvěma hledanými pasažéry na jejím hřbetě.

Po návratu do Aurelionu, který se díky cestování skrze zrcadla a portály konal ještě v ten den, dostaly věci rychlý spád. Elfka, která se vrátila se svojí zlomenou sestrou z Impéria, byla uvězněna díky podezření z velezrady, když se během výslechů prokázalo, že na území Impéria pronikla pod záminkou vyzrazení strategicky důležitých informací výměnou za svoji sestru i přesto, že v minulosti byly tyto návrhy KVS zamítnuty a neschváleny. Druhá elfka byla už hned po příjezdu na doporučení Magistra do odvolání izolována. Dohře se ovšem nevyhnula ani celá záležitost u Zdi, kterou zapříčinila chyba stopařky. Díky přímluvě Generálova syna se celá situace omezila jen na krátký rozhovor mezi Dalyorem a Hideonem.

Vše bylo ovšem rychle zapomenuto díky události na Dračím kameni, jako by poškození Zdi vyvolalo řetězovou reakci větší než si kdokoliv myslel. Další zkamenělé vejce začalo tepat životem. Drak se sice zatím nezačal líhnout, ale bylo to jen otázkou času. A co bylo další otázkou – kdo je jeho jezdec? Kvůli vlivu spojení draka a jeho spřízněné poloviny duše se stalo prioritou číslo jedna najít tu osobu, ovšem… Jak.

Tímto ale řada nešťastných událostí neskončila, skoro jako by se náhle daly věci do pohybu a nebylo už cesty ani možnosti byť kroku vzad. Poblíž Aurelionu byl chycen jeden z členů posádky lodi patřící jednomu z důstojníků Arachne. Dezertér a vyhnanec, díky kterému se podařilo Rhysovi i Stvůře utéci a uletět na Nyx. Ať už přišel s rozhodnutím zkusit štěstí ve Valeronu či vidinou odpustku za vše, co napáchal pod černou vlajkou výměnou za dva životy, které ušetřil, zdaleka to nebylo tak jednoduché, jak pirát pochopil, sotva si začal klást požadavky. Informace za svobodu? Za nový život? To je stále ve hvězdách, v útrobách Citadely bude mít jistě spoustu času na přemýšlení nad tím, co bude dál.

Ovšem… Jeho příchod přinesl závan naděje pro kapitána Hideona. Pirát s kontakty na jemu podobné sice odmítl pomoci s dopadením Arachne či jejích lidí, ovšem s informacemi o samozvaném pirátském králi Averymu Jaycovi už tolik nešetřil. A tak, po dvou letech… Mohla myšlenka na pomstu získat jasnějších kontur, ale…

Vždy je tu malé “ale”, v životě i v pohádkách.

Otevřené konce

Velitelství KVS, pozdní odpoledne
... o měsíc později...

Sídlo velitelství Královské výzvědné služby bylo pompézní a okázalé stejně jako všechny ostatní budovy v Aurelionu, ostatně "Zlaté město" se mu neříkalo jen tak pro nic za nic. KVS po městě patřilo více budov, ty ovšem už nebyly okem rozeznatelné od běžných staveb, kde přebývaly měšťané či místní podniky, ale to odbočujeme. Slunce už pomalu sestupovalo k obzoru, jak se odpoledne chýlilo k večeru, když na Velitelství dorazil kapitán Hideon Delat. Bylo to poměrně narychlo, ovšem Allaë, důstojnice KVS, si pro něj nenechávala poslat příliš často... No a zvláště, když se ve své stručné zprávě, kterou mu předal magický poslíček - slyšet mluvit modrého ledňíčka nepříliš melodickým hlasem Allaë byl vždy zážitek - zmínila onoho piráta, který byl nyní ve vazbě a čekal na svůj další osud.

Už u hlavního vchodu na Hideona čekala dvojice elfů, málomluvných jako vždy, ačkoliv měli bod k dobru, že si pro sebe nechali své přezíravé pohledy, kteří jej bez prodlení doprovodili až k pracovně Allaë, která akorát vycházela ven. Rusovlasá elfka vypadala jako vždy, vlasy měla úhledně sepnuté do drdolu, aby jí nepřekážely a v ostře řezané tváři jí seděl výraz někde mezi "jsem unavená" a "nemluv na mě, jestli pro to nemáš dobrý důvod".
"... kapitáne?" zněla tak trochu překvapeně, když se ocitla v tváří tvář Hideonovi i jeho čestné stráži. Vzápětí se zamračila, ale ten mrzutý pohled patřil oběma elfům. "Říkala jsem, že máte kapitána Hideona odvést k vyšetřovacím místnostem, ne... Ugh, to je jedno, děkuji, můžete jít," odmávla je a poslala pryč než se na kapitána omluvně usmála. Tedy... Pokud se tomu dalo říkat úsměv. "Co si neudělám sama to jako by nebylo. Prosím, řekněte mi, že to takhle funguje všude a ne jen, když něco potřebuji," ušklíbla se a rovnou jej vybídla, ať ji následuje. V rukách držela tenké desky... Snad se spisem?

"Na Vaše přání jsme jménem Tristana kontaktovali jeho kontakt na lodi Bouřného lovce. Před pár dny jsme obdrželi kladnou odpověď, nicméně nejsme schopni určit, kde se nachází místo, které ten kontakt určil jako..." za chůze otevřela desky, aby se podívala dovnitř do sloupců popsanými těmi příšernými elfskými klikyháky, které byly speciálním písmem KVS. "... hm, Rackův hrob," odfrkla tiše. Znělo to... Frustrovaně. "Tristan nám samozřejmě odmítá sdělit více, dokud nepřistoupíme na jeho požadavky, tak mě napadlo, zda by nepomohlo, kdybyste si s ním o tom pohovořil vy, přeci jen - byl to váš požadavek, kapitáne. A já se vážně nechci zase dohadovat s Belvederem o správnosti jeho postupů," převrátila oči v sloup.

* * *

Náhoda tomu chtěla, že v ten samý den přicestoval do Aurelionu z Dračího kamene i Rhys, díky Nyx mu to trvalo sotva dvě hodiny, ačkoliv vítr nebyl pro let příliš příznivý. Měsíc klidu a času na zotavování z ran na duši, které přinesl únos, pominul, byl čas vrátit se zpátky ke svým povinnostem. Jedna z nich byla sice zatraceně nudná, ale nezbytná, zvláště když tento úkol Rhysovi uložil osobně jeho otec. Co na tom, že to mohl udělat kdokoliv jiný, například archiváři, kterých to byla práce, ale bohové ví, že dost možná chtěl Rhyse jen zabavit a pro začátek mu svěřit něco, co přináší největší nebezpečenství v tom, že se říznete o papír.

Úkol hodný syna Generála byl prostý - projít archiv KSV kvůli všem zaznamenaným událostem v týden, kdy začalo vejce na Dračím Kameni pulsovat životem. Že ta práce byla naprosto k ničemu a příšerně nudná mohl Rhys zjistit po pár hodinách procházení lejster, které mu nanosili archiváři. Navíc kvůli tomu zatracenému šifrovanému písmu, kterým to bylo všechno napsané musel používat magickou lupu, ze které po delším čase brněly prsty a bolely oči. Ten krátký seznam, který zhotovil, byl... No... Spíše, aby se neřeklo. S vejcem to mohlo souviset, ale spíše vůbec. Vůle bohů je... Neuchopitelná.

Když po skončení své práce pak Rhys procházel chodbou, aby našel elfa, který ho sem doprovodil a který na něj měl čekat u dveří archivu, ale samozřejmě tam nebyl, zaslechl zpoza zákrutu chodby hlasy. Hlas elfky... A kapitána Hideona. A co více, zaslechl i jemu tolik známé jméno půlelfa, který mu pomohl utéci z té proklaté vzducholodi. Půlelfa, který očividně odmítal nadále spolupracovat...

Návštěva KVS

Úkol hodný syna Generála

Počátek konce

Patreon, chrámový komplex Věčných, pozdní odpoledne

Patreon byl vskutku impozantním místem, honosným a mystickým, přesně jak se od takové budovy dalo očekávat, vždyť hostil ty, které zřeli Věční a zvolili si je za své emisary na tomto světě, o tom se nedalo přít. Ovšem něco jiného bylo Patreon navštívit a něco jiného zde žít. To místo bylo rozlehlé, tiché a... Prázdné. V některých částech komplexu se dalo bloumat celé hodiny a nenarazit na živou duši. Vyslanci dávali přednost samotě, společnosti záblesků budoucnosti a ševelivým hlasům bohů než skutečnému světu, kterému se svým pobytem v Patreonu vzdalovali čím dál více až nakonec... Přestali být jeho součástí.

Tohle nebyl tvůj sen, ale přesto se ti to mělo stát osudem. Asney ti to zařídil a nezáleželo na tom zda s požehnáním bohů či kvůli vlastní zaslepeností a vizí toho, co bylo správné. Neodvedli tě sem sice jako vězně, obešlo se to bez křiku a odporu, ačkoliv... Dalo se snad Paní Vran odporovat? Eruwen Oiturë byla elfka křehkého leč přísného vzhledu s očima staršíma než sám svět. Nedalo se jí říct ne, když přišla v doprovodu chrámové stráže a oznámila ti tu velkolepou radostnou zprávu, že tě vyvolili bohové jako svoji Vyslankyni. Možná ses tomu chtěla bránit, ale její přítomnost, její pohled, její dotek ti sebrali vůli bojovat a naplnili tvoji mysl tou jitřní touhou... Splnit svůj pozemský účel na tomto světě. Byla jsi výjimečná! Výjimečná...

Vystřízlivění přišlo pár dní po tvém vstupu do komnat v Patreonu. V objetí samoty bylo tak snadné začít šílet, upínat se k jediným vjemům z vnějšího světa, k těm proklatým obrazům, které se ti zjevovaly a zase mizely. Tvým nejlepším přítelem se stal deník, vázaná kniha, do které jsi měla zapisovat vše, co jsi uzřela a slyšela. Kouzlem vetknutým do stránek se tvá slova přenášela do Knihy, odkud mohla Paní Vran číst vše, co Vyslanci snili.

A týdny plynuly...

Dnešek nebyl jiný. Rutina, stále stejná, stejně ubíjející, stejně... Stejná. Pocit, že nejsi sama sebou, že se noříš do jiného světa tě zastihl v zahradách, do kterých dopadaly poslední zlatavé paprsky zapadajícího slunce. Ať už jsi seděla... Kráčela... Dělala cokoliv, zmizelo to.

Tvář. Mužská tvář. Lidská tvář. Tvář stažená zlostí, bolestí, bledá, v žlutých očích se vztek tavil ve strach, jak zní vyprchával život. Ten muž umíral ve spárech bolesti, křičel a křičel až lesk v jeho očích vyhasl úplně. Ze smrti se zrodila zlost, rudá, žhnoucí jako vlasy... Vlasy! Vřískání racků kroužících všude kolem přehlušilo zavrčení, temné, zlé zavrčení, šílené jako poslední výkřik umírajícího elfa jehož vlasy měly stejnou barvu jako krev vytékající z prorvaného hrdla. Ležel vedle lidského muže, strnule objímal skořápky prasklého vejce, rudého vejce s nachovým žilkováním, na které dopadal štíhlý stín, stín s velkými zuby a zářivýma očima v nichž pulsoval ten šílený hlad. Hlad po další smrti. A do toho všeho zněl... Smích. Řezavý pobavený smích. "Hodná... Hodná..." opakoval.

Svět utonul v šerých stínech, ze kterých začala vyvstávat temná silueta zdi. Zdi. ZDI. Zdi, na jejímž hřebenu seděl starý muž, starý a přesto pevných v zádech, ve vlasech se mu lesklo zlato. Seděl a shlížel dolů na šachovou desku rozkládající se... Všude kolem Zdi. Černá a rudá pole. Hrozivé obrysy figur, které mlčky čekaly na další tah. Figur, které měly vytesány mrtvé obličeje...
"Střelec na há sedm. Střelec bere věž. Šach. Mat," zaduněl hlas. Zeď začala praskat, zatímco gifura krále pukla a vyvalila se z ní hutná rudá krev, krev co vše zalila jako když na moři přijde příliv.

A vše utonulo v rudém moři...

Další záblesk. Další obraz, když se zpod rudé hladiny vynořil... Nábytek... Pracovna. Pracovna? Rudá postava po ní přecházela. Trhala stránky z knihy. Z Knihy. Z velké Knihy Paní Vran... Stránky se rozpadaly v prach dříve než dopadly na hladinu.

"Nevěř... Nesmíš... V nebezpečí..." o pravé ucho se ti otřel hlas, tak skutečný, téměř jsi cítila teplo vyzařující z osoby, co ti položila ruce na ramena a bolestivě - naléhavě! - stikla. Jenže... Byla jsi tu sama. Tak strašně sama.

Otázka efektivity

Elfka se na tvoji odpověď jen suše pousmála bez toho aniž by dala najevo, zda o tom skutečně přemýšlí či ne. Když promluvila, bylo to rovnou k věci, ostatně nač to protahovat. "Upřímně," Allaë pokrčila rameny, "výslechy půlelfů jsou problematické, kapitáne Hideone, jejich mysl se brání jakémukoliv nátlaku, takže pokud ji budeme otevírat, bude to kvůli informacím, které mají vyšší prioritu než loď Bouřného lovce," její výraz zakolísal, "já vím a chápu to, kapitáne," povzdechla si a znělo to upřímně, "toho chlapa bych taky nejraději viděla pověšeného hlavou dolů u útesu, ale Tristan má pro Valeron mnohem žádanější informace než je úkryt jednoho otrokáře. A jakmile začneme s vybíráním těchto informací silou, je pravděpodobné, že jeho mysl poškodíme příliš na to, aby nám dal vše," snažila se vysvětlit.

"To, co chtějí všichni. Nový začátek financovaný z Valeronské pokladny a ochranu. Prominutí veškerých zločinů, které spáchal vůči koruně, nicméně tyhle požadavky tvrdě narazily u Gen..." nedořekla, protože v tu chvíli se zpoza rohu vynořil Rhys. Překvapeně zamrkala než se zamračila a zůstala stát na místě. Bylo vidět, že hledá Rhysův doprovod a znovu si frustrovaně povzdechla, když ho nenašla.
"... milostivý pane Rhysandele," pohlédla zpříma na rusovlasého elfa společně s drobnou úklonou. Levý koutek jí možná maličko, úplně malinko, zacukal než se tázavě podívala po Hideonovi po své pravici.

Důsledky rozhodnutí

Nikdo ti už neodpověděl na otázku vyřčenou nahlas, zůstal jen chaos a pochyby vlastního svědomí. Ovšem... Když se rozhlédla kolem sebe, všimla sis, že vše živé, to, co ještě před chvílí kypělo životem, je povadlé, zeleň zmatněla, okvětní lístky zhnědly. Vše v kruhu o průměru dvou sáhů kolem tebe... Umíralo.
Listy deníku lačně hltaly tvé písmo, temně modrý ingoust se do nich vpíjel a ještě chvíli zářil než začal vybledávat a blednout. Decentní kouzlo vpletené do vláken knihy tě šimralo na konečních prstů, zatímco jsi psala jako by tě pobízelo k tomu psát rychleji.

Stačila ses zvednout z lavičky a dojít sotva do poloviny své cesty napříč zahradami, směrem k východu ze zahrad, když jsi spatřila pohyb. Rychlý pohyb nad svojí hlavou. Pod průzračnou kopulí, která zahrady zastřešovala v skleník, se míhaly stíny. Bizarní protáhlé šmouhy. Jedna. Druhá. Třetí... Nedaly se spočítat. Snad vycítily, že se díváš, snad věděly, že o nich víš, když se ve stejnou chvíli, kdy ti došlo, že je něco špatně, vrhly k tobě.

"Krrrák!"

Šmouhy během letu nabraly tvaru párů černých křídel, štíhlých těl, ebenových lesklých zobáků. Hejno vran na tebe s vřískotem zaútočilo a obklopilo tě.

O život

Ucítila jsi ostrou bolet klovajících zobáků, škrábajících pařátů zamotaných do vlasů. Tvář jako na povel zalilo pár stružek krve než se svět kolem tebe ponořil do šera díky spleti kořenů, které kolem tebe utvořily kupoli, aby tě ochránily před šílenstvím ptáků. Slyšela jsi jejich zběsilé vřeštění, to krrák, kráák, krrrák zatínající drápy do duše. Vrány neustále narážely do dřeva, sem tam skrze spleť pronikl ebenový zobák než v další chvíli ptáka omotal šlahoun a odhodil ho pryč. Jenže to neustávalo. Jak dlouho to trvalo? Celou věčnost? Minutu? Krák, krák, krák. A najednou... Dřevo začalo trouchnivět, rozpadat se, jak ti kouzlo vyklouzávalo zpoza příslovečných prstů vědomí... Dostanou se k tobě. Dostanou se k tobě a uklovou tě!

Střih.

Uvědomila sis, že klečíš v záhonku mezi klíčícími rostlinkami, které jsi prve obstarávala než přišla vize. Žádné zranění. Žádná krev. Žádné vrány. Jen ty...

A On.

"Nesmíš věřit," zopakoval našeptávající hlas znějící zpoza tvých zad. Nikdo tam ovšem nebyl. Nebo ano? Na větvi stromku obsypaného růžovými kvítky seděla drobná ocelově šedá sova. Nehybně na tebe shlížela těma hlubokýma očima. Vzduch vibroval magií, tiše drnčel a byl cítit jako když uhodí blesk. "Pryč. Utíkej. Pryč odsud, pryč od vran."

Rhys ex machina

Cesta ke svobodě

Sova na tebe mlčky shlížela a nebýt toho, že dvakrát za tu dobu pomalu mrkla, působila by spíše jako jen ozdoba stromu, i když... Nebyla. V okamžiku, kdy ses vydala pryč ze zahrad, tak s tichým zahoukáním párkrát máchla křídly než se z větvě odrazila a vzlétla do vzduchu. Zmizela stejně jako se objevila - za tvými zády.

Šimrání magie sláblo až zmizelo úplně, když jsi opustila prostory zahrady a vstoupila mezi chladné kamenné zdi Patreonu. Cest, které odsud vedly ven bylo vícero. Byly tu dva hlavní vchody určené pro elfy, kteří zde hledali chvíle klidu či snad rady od Věčných. Jeden z nich ústil přímo na Zlaté náměstí Aurelionu, do čtvrti honosných domů hlavních rodin - Eldar, šlechty mezi šlechtou, která obklopovala Citadelu. Byla to nejkratší a nejpřímější cesta do míst, kde jsi mohla hledat Generála, ovšem tento vstup hlídala chrámová stráž v hojném počtu. A Vyslanci jako ty bez svolení kněžky neměli povoleno opouštět prostory Patreonu.
Druhý hlavní vchod byl menší, ostatně také vedl přesně na opačnou stranu města. Chrámová stráž tento východ tak bedlivě nestřežila, ostatně jen kousek odsud sídlila kasárna, navíc obyčejní elfové z chudších čtvrtí Aurelionu, na rozdíl od Eldar Patreon navštěvovali jen vzácně, většina domácností měla doma malé oltáře, kde se mohli pomodlit k Věčným a přinést obětinu.

Pak tu bylo samozřejmě podzemí, tedy údajné podzemí, Patreon byl dle povídaček od lovců, kteří ti bývali rodinou, propojený tajnými chodbami s Citadelou i zbytkem města, ale nikdo ti už neřekl, kudy se do něj vstupuje, navíc do spodních pater Patreonu jste měli zakázáno chodit.
Zcela jistě se zde ještě nacházel zásobovací vchod, o kterém jsi teoreticky věděla, kde se nachází, za to jsi ovšem neměla tušení, jestli a jak je hlídaný či v jaké časy je používán.

Kostky byly vrženy

Elfka na tebe překvapeně pohlédla šedomodrýma očima, když jsi ji oslovila. Stála zrovna kousek od sochy znázorňující Voroshu v jeho podobě napůl jelena, napůl elfa jako by nad něčím přemýšlela. Podle záblesku údivu v její tváři jsi ji vytáhla ze spárů vlastních myšlenek, ačkoliv lehce svoji nejistotu a následné rozpaky zamaskovala lehkým odkašláním a zdvořilým úsměvem.
"Elen síla lúmenn' omentielvo," sklouzl zpoza její rtů formální pozdrav, se kterým se uctivě dotkla dvěma prsty čela nad kořenem nosu a vzápětí si dlaň krátce přitiskla k místům, kde jí tlouklo srdce. Dle jejího vzezření i chování zajisté musela patřit mezi Eldar, ačkoliv její tvář ti nebyla povědomá, aby sis ji přiřadila ke konkrétnímu rodu. "Pokud si to bohové přejí..." přikývla, ačkoliv nezněla příliš... Uchváceně? Možná spíše váhavě. Pohledem střelila směrem k východu ze sálu, než vykročila za tebou, hlouběji do srdce Patreonu.

Najít místo, kde budete mít úplné soukromí nebylo zase tak lehké, to bys ji musela odvést do míst, kam veřejnost neměla přístup, ovšem chrámová zahrada pro hosty skýtala naštěstí mnoho zákoutí, kam mohli zdejší návštěvníci zavítat a usadit se, aby je nikdo nevyrušoval. Tahle chrámová zahrada, opět přikrytá střechou kupole, hrála všemi barvami, zvláště díky barevným tónům vršku kupole. Byla upravovaná, plná soch a oltářů. Chrámové stráže sem příliš nechodili, aby nenarušovali soukromí Eldar i ostatních elfů...

"Tak co mi bohov..." stříbrovlasá elfka nestačila ani doříct. Zorničky se jí rozšířily, když zahlédla v tvé ruce kámen, ovšem stačila sotva zvednout své štíhlé dlouhé ruce než ji tvá dlaň vyztužená křemenem zasáhla do spánku. Nebyl to pěkný zvuk a nezáleželo na tom, zda to lupnutí opravdu zaznělo či to bylo jen výplodem tvé mysli. V další chvíli se elfka jako na povel skácela na zem, pokud jsi ji nezachytila, ale i tak to nebyl zrovna měkký dopad. Z pod upravených vlasů jí vyrazila stružka krve.
Vysvléknout ji z šatů - které rozhodně musely být šité na míru a z kvalitních materiálů - nebylo zrovna lehké, zvláště pokud jsi spěchala. Šaty ti víceméně sedly, i když elfka přeci jen měla o něco více vosí pas než ty a byla o něco málo vyšší, naopak v oblasti hrudníku ji buď příroda či kosmetická magie obdařily o něco více.

V okamžiku, kdy sis na sobě šaty šněrovala a upravovala je, aby žádná maličkost nepřitáhla pozornost chrámových stráží, vysloužila sis zájem někoho zcela jiného.
"Ty máš teda páru, holubičko. Vždycky jsem si říkal, co vás tu učí, ale tohle nebylo ani v mých nejdivočejších představách," zaznělo pobaveným hlasem nalevo od tebe. Stál tam, vysoký elf s vlasy v barvě ohně, který jantarově plápolal i v jeho očích. Nebyl to elf z tvé vidiny, dokonce ani zjevení či bůh, jak se mohlo v první chvíli zdát. Divokou dravčí barvu těch očí jsi znala, musel být Prokletý - nebo ještě hůře, Nakažený. Na rtech mu seděl tak trochu přezíravý úsměv, hlavu měl lehce nakloněnou ke straně. Sledoval tě celou dobu? No, rozhodně to tak působilo dle jeho uculení, když ke konci svých slov o divokých představách sklouzl po křivkách tvého těla.
Oděný byl jako by se chystal na lov, ačkoliv u sebe neměl žádné viditelné zbraně ba ani brašnu.

Nezávazný flirt

Cizinec povytáhl obočí a ten náznak chtíče z jeho tváře zmizel sotva pohled jantarových očí opustil tvůj zadek. I přesto ale zůstal stát na místě a nyní tě sledoval snad až s určitou zvědavostí, se kterou si shrnul pramen vlasů za ucho, zatímco prsty následně sklouzly krátce po opečovávané bradce.
"Nezávazný flirt? Heh, dostaveníčko v chrámu lásky, to zní jako něco, co má Šepot schované pod polštářem," uchechtl se tiše aniž by z tebe spustil pohled. "To vidím, holubičko, že tohle asi neděláš jen proto, abys byla hezká jako tady milady Dayernore," ušklíbl se. Dayernore, Dayernore... To jméno ti něco říkalo.

"A kampak? Za svým milým? Z náruče bohů do přeci jen materiálnější sféry bytí?" během těchto slov vykročil k tobě. Rudovlasý byl vyšší než ty a zcela jistě i silnější, zvláště pokud byl opravdu tím, kým se zdálo, že je. Byl dobře stavěný, svým zvláštním způsobem pohledný. Pohyboval se s dravčí ladností i vláčností. On byl Vlk. Otázkou je, co jsi byla v jeho očích ty.
Napřáhl k tobě ruku, ovšem ne, aby tě chytil či ti snad ublížil, ale... Aby ti nabídl své rámě. S tím se k tobě i naklonil a jeho výraz zvážněl. "Pověz mi... Chceš odsud utéct nebo... Odsud musíš utéct?"

Operace Tristan

Co KVS schvátí...

Rozhovor přerušený Rhysovou přítomností již nepokračoval, namísto toho Allae nechala Hideona, aby Rhysovi řekl, co uzná za vhodné. Zdálo se, že kapitánova prosba ji snad ani nepřekvapila, přítomnost Rhyse při výslechu dávala svým způsobem smysl. Co zajisté ovšem neušlo Hideonově postřehu bylo drobné gesto její ruky, kterým zase rychle odeslala pryč elfa, který se za Rhysovými zády vynořil zpoza rohu chodby, pryč. Patrně se jednalo o doprovod, který ho měl správně očekávat u archivu.

Zachytila Rhysův pohled a krátce přikývla. "Kvůli vám se v něm už jednou pohnulo svědomí, pokud ho vaše přítomnost při výslechu přivede k rozumu..." podívala se po Hideonovi, "souhlasím s kapitánem, mohlo by to vyjít," dodala zamyšleně a oběma mužům naznačila, aby ji následovali ke schodišti vedoucímu do spodních pater.
Hideon tuhle cestu důvěrně znal, nekráčel po ní poprvé. Chodby pod velitelstvím KVS byly studené a holé, ve slabších povahách mohly probouzet úzkost. Rhys mohl zřetelně vnímat silné magické bariéry, které byly vetkány do kamene, zabezpečení podzemí bylo extrémní.

"Vyslýchal jste již někdy někoho, Restalon-elda?" obrátila se Allae přímo na mladého elfa. Něco v jejím výrazu říkalo, že zná odpověď, avšak že zeptat se musí. "Buďte k němu upřímný, nenechte se rozhodit. Za žádných okolností mu nesundávejte pouta, fyzický kontakt - pokud to nebude nutné či vhodné - též omezte na naprosté minimum. Pokud řeknu, že výslech skončil, tak skončil," vysypala ze sebe elfka během cesty chodbou rychlokurz "jak se stát výslechovým důstojníkem snadno a rychle". "Nechám mluvit vás a kapitána Hideona. Kapitáne... Vy už pravidla znáte. Mučení těžšího jak prvního stupně je zakázané, ale ocenila bych, kdyby nedošlo na nic vážnějšího, potřebujeme ho v dobré kondici, jestli... Chápete," úsměv na jejích rtech byl ryze decentní, profesionální. Ze zvyku. Úsměvného na tomhle nebylo nic.

Těžko říci, jestli to došlo, Allae, ovšem někdo musel mít opravdu zvrácený smysl pro humor, když Tristana usadil do stejné vyšetřovny v jaké před dvěma lety seděla Stvůra. To byl ale konec veškerým deja vu, Tristan na tom byl srovnatelně lépe než kdysi vystrašená thryenka.
Seděl na stoličce bez opěradel ať už na ruce či na záda, ruce měl spoutané antimagickými pouty jejichž řetěz byl pevně vrostlý do bytelného stolu před ním. Tristan působil... Nevyspale. Unaveně. Tmavé vlasy měl mastné, mladistvou tvář ztrhanou. Kruhy pod očima naznačovaly, že skutečně moc nespal a těch pár monoklů vybarvujících se na tváři říkalo, že zřejmě vše nešlo podle plánu. Jinak byl ovšem v pořádku.

Zvedl hlavu, když se dveře otevřely - jako první vešla Allae, které věnoval jen znuděný úšklebek, avšak jeho výraz se změnil v okamžiku, kdy vešel Rhys. Potřásl hlavou, překvapení skryl jen těžko a možná by se i křivě pousmál, kdyby se namísto Rhysova stínu neobjevil v místnosti Hideon.
Tristan se narovnal v zádech, krátce se zachmuřil než mu do tváře vklouzl ten přezíravý spratkovský výraz. "Já musel být hodný, když mi povolili tak velkou návštěvu..."

Začněme zvolna

Ve dvou se to lépe... Utíká?

"Životem zklamaná a láskou zrazená mladá kněžka na útěku před svými povinnostmi, jo, to zní rozhodně jako něco, co jsem četl v knihovně Šepot," utrousil polohlasně rudovlasý s dalším uchechtnutím, ačkoliv pak čas pro žerty pominul. Pohlédla jsi mu do očí a on ani na okamžik těma svýma neuhnul, možná nemohl, možná nechtěl, nezáleželo na tom. Přijala jsi jeho rámě a ocitla se po jeho boku, jak si tě k sobě v tu samou chvíli přitáhl. Sálalo z něj teplo jako by snad jeho tělo hořelo pod náporem horečky, i když nemocně rozhodně nevypadal.

"Kéž by to tak viděli i jiní," pronesl tak tiše, že vlastně nebylo jisté, zda ta slova skutečně vyslovil či zazněla jen v tvé hlavě, zatímco s tebou po svém boku vykročil vpřed. Ještě se krátce ohlédl po bezvládném těle elfky schované pod tvojí róbou a neznatelně potřásl hlavou. "Zvá poslední? Někdo ti usiluje o život, holubičko?" zvídavá otázka, se kterou se vloudilo do jeho hlasu i držení těla drobné napětí. "... jsi cítit strachem a neprolitou krví," zamumlal v okamžiku... Kdy tě očichával? Přísahala bys, že se k tobě krátce naklonil a nasál tvůj pach jako když větří pes.

"Skloň hlavu," sykl vzápětí a přitáhl si tě blíže k sobě. Proč, to jsi pochopila vzápětí, nalevo od vás se z jednoho ze zákrutů zahrad vynořila trojice elfů patřících k chrámové stráži. Měli dost na spěch, když vás míjeli. Cizinec tě přinutil zpomalit a lehce pozměnil směr, kterým jste kráčeli ze zahrad pryč, aby vás minuli za vašimi zády a neprošli tak přímo kolem vás.

"... už tě hledají, holubičko. Musela jsi někomu pořádně dupnout na kuří oko a ještě se na něm otočit," poznamenal polohlasně. Hlavu měl uchem natočenou k chrámové stráži, co vám mizela z dohledu.

Ticho po pěšině

Vyjednávání

Allae se postavila na své místo a mlčky na něm setrvala, ačkoliv si v rukách rozevřela desky a začala pomalu listovat v jejich obsahu. Do každé chvíle ticha tak zaznívalo to tiché šustění papíru. Tristan se v rámci možností protáhl, ačkoliv ten pohyb i jeho výraz zakolísal, když se po místnosti rozlehl zvuk nohou židle skřípějících o podlahu. Příjemné to nebylo příliš pro nikoho.
Svaly na Tristanově se čelisti se napjaly, když Hideon nechal větu vyznít do prázdna, zamračil se a lehce sebou trhl, když Allae obrátila listinu v deskách příliš nahlas. Pohledem zavadil o Rhyse, byl to takový ten unavený vyčítavý pohled, avšak sám Tristan neprolomil hradbu mlčení jako první. Nemohl. Nechtěl. Bylo to na něm znát. Tak strašně moc nechtěl.

"JÁ," to slovo Tristan pečlivě zdůraznil, jeho hlas zněl hruběji, než si Rhys pamatoval, "já svoji dobrou vůli už prokázal. Přišel jsem dobrovolně. Sám. To JÁ jsem ten, kdo poslal vzkaz Katovi," nadechoval se i pro oslovení "kapitáne", avšak včas se zarazil a místo toho jen krátce nakrčil nos. "Čeho se mi za to, že jsem se choval slušně dostalo? Věznění. Vyslýchání. A nikdo mi není schopen říci, jestli vůbec dostanu milost?" předklonil se až lokty praštil o stůl. "Chci své záruky. Chci vědět, že jakmile budete mít, co potřebujete, nevykašlete se na mě," dodal a frustrovaně pohlédl znovu na Rhyse.
"Pomohl jsem ti. Teď jsi na řadě ty."

Hrůzy vlastní mysli

Pravidlo č. 1 – Nenechte se rozhodit

Hm, být tak králem...

"To ještě není důkaz, holubičko, taky jsi mohla úplně obyčejně něco provést, a proto odsud bereš motejla," mrkl na tebe, ačkoliv vzápětí se zamyšleně zamračil, "ovšem to bys byla první. Odsud se nikdo nesnaží utéci..." do jeho slov prosákla nečekaná frustrace smíšená se... Zklamáním? Jako by mu ten prostý fakt, že ti, co sem zavítají zde dobrovolně tráví zbytek svého dlouhého života, snad vadil. S tichým zamručením, které až nápadně připomnělo nespokojený zvuk velké šelmy, potřásl hlavou a dál ti naslouchal.

Úsměv se mu do tváře už nevrátil, ostatně na tomhle nebylo úsměvného nic. Bylo znát, že při chůzi poslouchá, co se děje kolem, občas bez varování naznačil změnu směru, zpomalil vaše kroky či zrychlil. Bylo ovšem pravdou, že jste tváří v tvář díky tomu nikoho nepoznali.
"To jsou vážná obvinění," řekl po chvíli mlčení. Natáhl krok, sotva jsi mu stačila. "A dostat se ke Generálovi není lehké, holubičko, tatík Dalyor má teď plné ruce práce," konstatoval nevesele.
"Ale zdá se, že máš více štěstí než rozumu, holubičko, znám někoho, kdo by tě k němu dokázal dostat," na rtech se mu objevil úsměv kočky, co sežrala kanárka.

Vyšli jste ze zahrad do hlavního sálu, do kterého vedl hlavní vchod, ke kterému jsi mířila prvně. "Ou... Ha," broukl rudovlasý a plynulou otočkou vás nasměroval přesna na opačnou stranu, než byl onen východ. Bylo tam více stráží, než bylo obvyklé a každého, kdo chtěl projít, nenápadně kontrolovali. "... takže tudy ne..."

Otázka spolupráce

Tristan uraženě při Hideonových slovech odfrkl a Allae si zrovna kladné body také nezasloužila, když s úsměvem - který Tristan sice neviděl, ale rozhodně ho v jejím hlase slyšel - přitakala na každou kapitánovu otázku. "Nadmíru slušně, kapitáne." - "Vazební místnost je čistá a vybavená, želbohům, žádná sláma, ale postel." - "Světla je tam dost celý den, kapitáne." (Což tedy už zavánělo lehkou formou mučení, protože deprivace nepřestávající simulací denního světla musela Tristanovi dobře rozhodit organismus.) "Dvakrát denně, jak je standardem, kapitáne." (I zde Hideon mohl vědět svoje, elfí porce byly mrňavé a bezmasé, pro půlelfa jako byl Tristan, zvyklý na lidskou stravu, to znamenalo, že za ten měsíc tady nejenže ztratil dost svalů, protože neměl energii na cvičení, ale i pohubl.)

Při představě Hlubiny nabídnuté Hideonem půlelf... Zaváhal? Záblesk strachu nahradilo v další chvíli to rozhořčené pohrdání. Už se nadechoval ke slovům, kterými se chystal skočit do řeči Allae, když se do věci vložil Rhys.
"Omlouvám se." Zázračná slova, která přinutila mlčet i Tristana. Dlouze vydechl a únava v jeho tváři vystoupla. Pod tou slupkou ukřivděné hrdosti a nenávisti se bál. Strašně moc se... Bál. "Chci jen své záruky. Nabídl jsem pomocnou ruku a očekával jsem protiváhu. Chci záruku, že pokud vám řeknu, kde se nachází Rackův hrob, dostanu něco na oplátku. Nechci strávit další týdny zavřený v cele. A nechci, aby se ze mě někdo neustále snažil dostat odpovědi na otázky ohledně Arachné. S Bouřňákem si dělejte, co chce, ale pokud prásknu Arachné, můžete mě zabít rovnou, protože nepřežiju novoluní."
Nutno podotknout, Tristanův hlas ztratil břit. Ten floutkovský přízvuk.
"Chci vám dát toho kripla Jayce," podíval se po Hideonovi, "ale jakmile to udělám, budu pro vás postradatelný."

Trocha porozumění

Cizinec tě poslouchal a výraz v jeho tváři se pomalu měnil. "Vachak´eisha" zaklel tiše a pravděpodobně by si asi i odplivl, kdyby to k vám nepřilákalo akorát ještě více pozornosti. "Já to věděl, věděl a nikdo mi nevěřřřil," ucedil a "errko" v posledním slově mu nápadně zadrnčelo. Vzápětí se dlouze nadechl a zase vydechl, snad aby získal zpět klid a rozvahu. Na emoce najednou bylo příliš málo času...
"Neděkuj, zatím nemáš za co," ušklíbl se krátce. "Proč?" zopakoval po tobě a ta otázka ho snad i zaskočila dle tónu jeho hlasu. Potřásl hlavou a samolibý úšklebek na jeho rtech náhle nepůsobil zase tak upřímně jako spíše jen maska. "Pro tvé krásné zelené... Hm, ne, modré oči?" pokrčil rameny. "Pomohl bych jiným, ale ti o to nestojí, holubičko," dodal nakonec, ale to už jste mířili pryč ze sálů.

"Katakombám bych se rád vyhnul. Nevím jak ty, ale nevyznám se jich, navíc tam bývají magické pečetě a chlupatí pavouci," utrousil polohlasně, bylo znát, jak usilovně přemýšlí, co dál. "Hm, něco zkusím," řekl a náhle se zarazil, podíval se nalevo od vás a nakrčil nos. "Máš u sebe něco, podle čeho by tě mohli sledovat?"

Spolupráce

"Hm?" vytrhla jsi ho z víru myšlenek, chvíli mu trvalo, než mu došlo, že se mu představuješ "No vidíš. Skoro jsem to trefil, taky to začíná na há," neodpustil si. "Zev. Vzpomínej na mé jméno a nos ho ve svém srdci, až mě za tohle bude kapitán rožnit jako sele na ohni," uchechtl se a natáhl krok. Bylo znát, že se zde celkem orientuje, minimálně v této části pro veřejnost. Vzhledem k tomu, jaký byl Patreon bludištěm chodeb a sálů, tak tu určitě nebyl poprvé, ba co více, ani podruhé či potřetí.

Povytáhl obočí, když sis poklepala na hrudník v místech, kde jsi ukrývala knihu. "... a já si říkal, proč jsi tak plochá," utrousil a potřásl hlavou. "Za ten risk to stojí, zbav se jí. Až moc podezřele rychle nahnali stráž k tomu vchodu," vybídl tě. Knihy se dalo zbavit hned několika způsoby, buď ji prostě odhodit či zkrátka odložit. S trochou snahy se dala i schovat do jednoho z výklenků, tohle rozhodnutí bylo na tobě.

"Fajn. Teď uděláš přesně, co ti řeknu, ano?" obrátil se na tebe Zev, když jsi se knihy zbavila. Mířili jste k druhému hlavnímu východu odsud, to jsi mohla celkem snadno poznat. V další chvíli se k tobě prostě sklonil a podebral ti nohy vlastní paží, aby tě mohl vzít do náruče. Počínal si tak s lehkostí, jako bys nevážila ani to málo, co jsi měla, nemluvě o tom, že nyní to horko, co z něj sálalo, celou obklopilo. Vkrádalo se pod kůži a zalézalo ke kostem. Srdce mu rychle bušilo.
"Je ti špatně, omdlela jsi. Ty vlasy jsi shoď víc do tváře a schovej ji. A hlavně klid, holubičko. Hlavně... Klid."

Dobré slovo

Bezelstný

Rackův Hrob

"Napravil jsem to. Ten váš Generál mi může políbit..." Allae si decentně odkašlala a Tristanu namísto dokončení si jen pohrdavě odplivl. Silácké gesto. Nastala chvíle napjatého ticha, kdy těkal pohledem mezi Hideonem a Rhysem - netvářil se ani trochu nadšeně. "Tohle nejsou žádné záruky, to jsou jen stejný kecy, jako slyším skoro každý den od nich," zavrčel nespokojeně. Další chvíle ticha, než se jeho pohled střetl s Rhysovým a chvíli u něj zůstal, vpíjel se mu do očí jako bych v nich něco hledal než si frustrovaně povzdechl.

"Mám snad na výběr?" řečnická otázka. "Když vám to povím... Přimluvíš se za mě u svého otce, Rhysi? Vážně to uděláš?" otázka naléhavější než měla znít. Tristan si to uvědomil, že povolil příliš uzdu svému zoufalství a znovu si povzdechl. Stáhl se na okamžik do sebe než přikývl. "Věřím ti, že mě v tom nenecháš... Jako já v tom nenechal tebe." To kupodivu neznělo ani tak vypočítavě jak se mohlo zdát. Tristan tomu chtěl věřit. Musel tomu věřit.

"Rackův Hrob jste říkali?" zeptal se. "Jak přesně zněl ten vzkaz?" Chtěl zvednout ruce a promnout si kořen nosu, ovšem ruce s cuknutím zarazil řetěz, co u toho ještě zlověstně zarachtal. Tristan na chvíli strnul uprostřed pohybu a stíny pod jeho očima ještě více potmavly. "Rackův Hrob, od pátého poledníku do západu." - připomněla Allae.
"Dobře, to je... Kód," tentokrát se Tristan podíval po Hideonovi. "Rackův hrob označuje místo, to další čas. Dnes je co za den?" Allae opět odpověděla a Tristan přikývl. "Přiletí tam zítra. Zdrží se pět dní. To je čas, který máte. Mapu... Máte mapu?" Allae se opět zdála připravená, protože během chvíle ležela mapka vytažená z desek přímo před Tristanem, který po chvíli zaváhání označil o místo.
"Označuje to jedno z pirátských měst. To místo je v podstatě jeden velký trh s otroky. Obchodníci z Impéria si tam vyzvedávají své... Objednávky."

Mdlobami ke svobodě

"Hned jsem klidnější, holubičko," uchechtl se. Tvůj hrudník, ať už plochý či neplochý už nekomentoval. Když už tě držel v náručí, lehce si tě v jednu chvíli nadhodil, aby tě mohl chytit lépe a pevněji. Srdce mu opravdu bušilo rychle, těžko říci jestli neklidem, adrenalinem či vzrušením z toho, co se chystal udělat.
"Dobře..." zopakoval po tobě. Pak už nebyl na slova prostor, blížili jste se k druhému východu. Samozřejmě, že i tam stály chrámové stráže, díky zavřeným očím jsi neviděla přesný počet, ale mohla jsi to očekávat vzhledem k tomu, že Zev zpomalil a ostře se nadechl. Ovšem nezastavil ani se neotočil, pokračoval s tebou dál...

"Ale, ale, ten slavnostní průvod tu je kvůli mě? Já teda vím, že mě tu někteří nevidí rádi, ale až takovou pozornost jsem nečekal," promluvil bez varování nahlas.
Proč, to se ukázalo vzápětí, když se ozvala i odpověď. "Tak zase splaskni, Zeve, že si připadáš důležitý neznamená, že někomu za tu pozornost stojíš," poznamenal cizí neznámý hlas. Zřejmě toho proběhlo ovšem více než jen ta otázka, protože Zev tě k sobě o to pevněji vzápětí přitiskl.
"Teď jsi ranil mé city, abys věděl... Jo, udělalo se jí špatně. Asi se moc modlila," i přes zavřené oči bylo tak snadné představit si Zevův úšklebek při těch slovech, "a kdo bych byl, abych nekonal svoji občanskou povinnost... Pomoc krásce v nesnázích."
"Tak krásce v nesnázích... Není tohle Ryllova parketa?"
"Co na to říct, zaskakuju," opáčil rychle Zev.

V další chvíli jsi ucítila závan čerstvého vzduchu. Ven. Musel projít vchodem... Ven. Na schody. Slyšela jsi, jak Zev dlouze vydechl. Ne na dlouho.
"Počkejte... Vy tam. Stát! Pomalu se otočte..." ozval se najednou další cizí hlas. Rázné štěknutí přinutilo Zeva zastavit se, avšak s otočením váhal.
"No... Holubičko..." šeptl tiše. "... asi máme problém."

Doplňující otázky

Nadějná beznaděj

To zjištění mohlo být vskutku zvláštní. Opravdu sis nevybavovala, že bys ti někdy někoho jako Zev viděla, a že on byl snadno zapamatovatelný. Na druhou stranu, byla jsi tu pouze měsíc, byť to působilo jako celá věčnost. Ani jméno "Ryll" ti nic neříkalo, ačkoliv... Možná... Možná jsi ho už někdy slyšela stejně jako o lady Dayernore.
"Nedovolím, aby tě chytili a odvedli zpátky. Zdržím je, pokud to bude nutné," odpověděl ti stejně tichým hlasem Zev. Mluvil rychle. Hlas měl v tom šepotu drsný, hrubější než jsi dosud slyšela. V jeho očích se divoce zalesklo. "Dobře mě poslouchej. Musíš utíkat směrem ke kasárnám. Je to ta velká budova bez věží, co ční nad ostatní střechy, přímo před námi. Ale nepoběžíš přímo tam, to nesmíš. Museli by tě vydat, pokud by si pro tebe přišla stráž z chrámu."

"No tak, Zeve, nedělej problémy... Otoč se. Hezky pomalu," přerušil Zeva ostrý hlas neznámého muže. Zev tiše zavrčel a ostře se nadechl.

"Vedle kasáren je malé náměstíčko. Uprostřed je kašna s medvědem. Schováš se hned v tom prvním rohovém domě, prvním zleva, který je vidět, když přicházíš od kasáren. Poznáš ho, nejsou u něj žádné záhony ani okrasy. Na klepadle je vlčí hlava. Tam tě nikdo nebude hledat. Schováš se tam a počkáš, ano? Slib mi to." Jeho hlas zněl tak... Naléhavě. Chtěl ještě něco dodat, ale zvuk kroků jej přinutil ta slova spolknout a i s tebou v náruči se pomalu otočit.

Bylo jich... Pět. Pět elfů v uniformách chrámové stráže. Všichni ozbrojení, ačkoliv sis všimla, že si nikdo nedovolil na Zeva mířit hrotem zbraně. Dva z nich měli luky, ale měli je sklopené, šípy nenatažené v tětivách. Ať byl Zev kdokoliv, měl... Jistý respekt. Bylo to znát z trochu nervózního postoje elfů, z jejich nejistých pohledů říkající: "Prosím, nedělej problémy."

"No jo, no jo... O co vlastně jde? To máte nějaký cvičení?" zahučel Zev, zatímco čekal než k němu jeden z elfů přejde.
"Ne. Hledáme jednu vyslankyni. Je nebezpečná. Napadla další vyslance, asi jí muselo přeskočit z něčeho, co viděla. Je drobná, štíhlá, světlé vlasy, modré oči..." To napětí v elfově hlase ho prozradilo. Věděl to. Věděl, že Zev nese tebe.

Rackův Hrob vol.2

"Kolik lidí má Avery Jayce v posádce a jak jsou vyzbrojení?"
"Co já vím, nejsem a nikdy jsem nebyl člen posádky. Na Bouřňákovi může být... Kolik, na padesát lidi odhadem? Víc asi ne, vybavení běžný, nic extra. Zbraně z impéria, sítě, jsou to lovci, ne drancíři," pokrčil Tristan rameny. Nic moc více jsi z něj nedostal, buď opravdu nevěděl nebo ti to říct nechtěl.

"Jak udržuje kontakt se Seeley Boothem?"
Tristan se zamračil. "Nevím. Asi jako všichni ostatní s jinými loďmi, vzkazy se posílají většinou skrze poslíčky. Na některých lidí mají i mágy či čaroděje, ti pak spolu mohou komunikovat za pomoci zrcadel..." dodal nakonec. "Ale divil bych se, kdyby měl Avery na palubě čaroděje. Možná tak leda nějakého půlelfa..."

"Všechno co pirát o Seelym Boothovi ví?"
"Hm," zamyslel se, "říká se mu Salty. Je vlastně celkem neškodný, s nikým nemá problémy. Jeho loď se jmenuje Jezábel... Je to pašerák, převáží zboží z Valeronu do Impéria a naopak, podle poptávky."

"Odkud Booth a Avery primárně berou svou kořist?"
Teď se Tristan ušklíbl. "Salty žádnou kořist nemá. Prostě v místě určení přebere zboží a převeze ho na smluvené místo dodání. A co se týče Averyho, tak tohle je jedna z věcí, kterou si hlídá každá loď zaměřená na lov otroků. Mají svá vyhlídnutá místa v Divočině. Ale víc ti k tomu nepovím, nevím."

"Mají Avery nebo Booth nějaké kontakty ve Valeronu a ví jaké?"
"Nevím. Další z věcí, co si každý kapitán hlídá. Své kontakty. Spíš bych věděl o těch v Impériu, párkrát tam měl problém s někým od nás, ale tam není třeba se s tím tajit, to ve Valeronu jsou všichni posraní z toho, že by někdo zjistil, že obchodují s piráty," dodal cynicky.

"Kdo z posádky zařizuje obchody, je to vždycky Avery?"
"Asi? Buď on nebo jeho první důstojníci. Mordechaj a Rose. Mordechaj je kretén od pohledu, a taky se tak chová. Rose je spíše... Účetní. Rozhodně na to vypadá."

"Jak je městečko velké?"
"No, je roztroušené po útesech, ale trvale ho může obývat na sto lidí... Tedy, lidí, půlelfové, elfové a další. Je to pirátská zátoka, počet obyvatel není nikdy stabilní, v jeden den tam můžeš mít sotva na padesát lidí a o dva dny později dvě stovky, protože připluli lodě s posádkou a nákladem," pokrčil rameny.

"Je nějak schované?"
Zamyslel se než odpověděl. "Pár magických bariér kvůli maskování kolem bude. Nikdy jsem to příliš nezkoumal, nemusel jsem, ale u pirátských útočišť platí pravidlo, že když víš, kde jsou, tak je najdeš, samy se ti objeví... Ale jak to přesně funguje, to netuším."

"Jak je hlídané?"
"Každý si za svůh náklad ručí sám. Samo městečko moc hlídané není, taky na něj nikdy nebyl důvod útočit. V útesech jsou navíc tunely, ústupové cesty, aby v případě problémů mohli všichni utéci, takže více než na nějakou ostrahu a obranu se spoléhá na rychlé stáhnutí. Krám se dá přestěhovat někam jinam vždy, míst je na to dost."

"Kdo mu vládne a jaké udržují spojení s Impériem?"
Při téhle otázce jsi Tristana pobavil. Ušklíbl se. "Nevládne mu nikdo, spíše by se dalo říct, že má svého správce. Kartan se jmenuje, většinou se jen snaží, aby se dodržovala pravidla a posádky lodí se nevymlátili mezi sebou... Spojení s Impériem? Hm, nemám zdání. Tyhle věci jsem nikdy neřešil."

"Cesty, po kterých kráčejí Bohové...
... jsou nevyzpytatelné."

Aurelion, Zlaté město
Patreon, pozdní odpoledne

Patreon, nejznámější chrám Věčných v celém Valeronu, byl vskutku impozantním místem, honosným a mystickým, přesně jak se od takové budovy dalo očekávat, vždyť hostil ty, které zřeli Věční a zvolili si je za své emisary na tomto světě, o tom se nedalo přít. Ovšem zároveň... To místo bylo rozlehlé, tiché a... Prázdné. V některých částech komplexu se dalo bloumat celé hodiny a nenarazit na živou duši. Vyslanci dávali přednost samotě, společnosti záblesků budoucnosti a ševelivým hlasům bohů než skutečnému světu, kterému se svým pobytem v Patreonu vzdalovali čím dál více až nakonec... Přestali být jeho součástí.

Byl tomu sotva týden, co jste s Maleou přicestovali do hlavního města Valeronu z menšího města přibližně dvě hodiny cesty odsud. Byla to velká změna, Astrum bylo sice malebné městečko s výhledem na rozlehlé lesy a louky kolem, dokonce odsud byla vidět monumentální stavba Zdi ztrácející se často v oblacích klesajících nad lesy Divočiny, ovšem také velmi nudné. Jitřní planiny, jak se nazývaly pozemky kolem Astrumu patřily rodu Ettelwen, ze kterého pocházela Emisarka, která byla zároveň jeho hlavou, byly klidným místem, kde se nic nedělo.
Tedy... Samozřejmě krom tvého soužití s Maleou a tím málem služebnictva, co jí bylo poskytnuto pro chod domácnosti, malé farmy na okraji města, kde se chovali koně. Malea byla poměrně tichá a nekonfliktní dívka, co se stranila společnosti a nejvíce času trávila s mistry v oboru magie, kteří se jí poněkud marně snažili naučit kontrolovat se, avšak Bába... Bába tě neměla ráda. Ne, vysloveně tě nenáviděla. Pokaždé, když ta odporná stařena, zapomenutá bohyně z nitra Divočiny, převzala nad Maleou kontrolu, provokovala tě a jednou se tě pokusila i zabít. Malea se z toho následně sesypala a tři týdny měla problém vylézt ze svého pokoje...

To byl i důvod vaší cesty do Aurelionu. Situace s Maleou se nelepšila, celou situaci se tak rozhodl vzít do svých rukou sám Magistr. Dny tak Malea trávila s ním - bez tvé přítomnosti, tu Magistr při svých zkoumání skutečně nechtěl nebo právě zde, v Patreonu, kde se na rady elfů modlila k Věčným, aby jí pomohli.
Dnešek nebyl výjimkou, rovnou od Magistra jste zamířili do Patreonu. Malea byla rozrušená, ale odmítala ti říct, co se stalo. Jen... Chtěla sem. Chtěla klid a chtěla být sama. Soukromí, či aspoň jeho iluzi jsi jí mohl poskytnout v chrámových zahradách schovaných pod barevnými kopulemi. Byly tu zákoutí s lavičkami pro ty, kdož hledali útěchu v rozjímání.

Při vlastním procházením zahrady v bezpečném perimetru kolem místa, kam se pohroužila Malea, jsi ovšem narazil na něco, co se tu rozhodně nemělo stát. Na zemi u jedné z laviček zašité v altánu obrostlém popínavými rostlinami ležela elfka. Spánek měla zbrocený krví, která se jí líně drala z pod stříbřitých vlasů. Byla v bezvědomí, vedle ní ležel zakrvácený kámen. Ovšem to nebylo to nejvíce pobuřující. Byla přikrytá kněžským rouchem vyslanců a pod ním... Byla téměř nahá. Někdo jí nechal jen spodní košilku, zatímco šaty jí sebral.

A v okamžiku, kdy jsi k ní přešel blíže a podíval se na její tvář...

No, nebyl to nikdo jiný, než lady Thessa.

Výslech

Hon na lišku

Chvíle soustředění, úkrok do věčnosti. Magie odpověděla na tvé volání, neviděná síla vytáhla z hlíny kořeny starých stromů, mezi kterými se proplétaly útlá zelená těla popínavých rostlin a ostrých stébel trávy. Vyrazily k vám ze všech stran podobny rukám obra deroucího se z hlubin země. Stalo se to ráz naráz. Mocná síla přírody se vrhla k vám a ve stejnou chvíli tě Zev pustil jako bys mu dala ránu. Postrčil tě prudce vpřed div jsi se ze schodů neskutálela a sám přiskočil vpřed směrem k chrámovým strážím. O úder srdce později ti výhled na ně zakryla dřevitá stěna.

Pak už jsi slyšela jen nadávky, ostrý štěkot povelů a příkazu. Neviditelné spáry začaly rvát překážku, kterou jsi vytvořila, jak ji cupovala na kusy samotná síla strážců. Zpoza zad, zatímco jsi se o zlomkrk hnala pryč z tohohle proklatého místa, jsi zaslechla náhle křik.
"Mění se! Zatraceně, on..."
Zev klečel na zemi, bolestně prohnutý v zádech, strážci od něho rychle couvali pryč.
"TAK BĚŽTE NĚKDO ZA NÍ! TAM!" hysterický jekot světlovlasého elfa na okamžik přehlušil vše ostatní.

Hnala jsi se ulicemi města, avšak velice rychle tě dostihla únava. Ještě před měsícem jsi sice byla schopná pronásledovat jelena, avšak měsíc nic nedělání a skromné stravy se na tobě podepsal více než jsi čekala. Navíc se k únavě přidal nečekaně... Hlad. Magie, kterou jsi použila, ti sebrala více energie než jsi mohla čekat.
Pronásledovali tě, dva elfové v lehkých zbrojích se za tebou rozeběhli, ovšem dokázala jsi se jim ztratit v uličkách. Bylo to vlastně celkem snadné, slunce se už přehouplo přes obzor a celý Aurelion se nořil do houstnoucího šera. Magické lampy umístěné v ulicích již slabě zářily a jejich světlo zesilovalo s nastupující tmou. Tohle byl čas stínů, temných dlouhých stínů přetínajících ulice.

A pak se ozvaly zvony. Hluboký avšak pronikavý zvuk se rozezněl ulicemi Aurelionu na znamení, že se něco děje. Na znamení, že jsi utekla. Na povel, aby tě hledalo vše živé žijící v jeho útrobách.

Náměstí, pouze přibližný ilustrační obrázek

Chvíli ti trvalo než jsi se zorientovala a podle Zevových instrukcí dorazila na malé náměstíčko kousek od kasáren. Byl tu klid, zvuk zvonů sice pronikal i sem, avšak jako by se jinak tohohle místa netýkal. Nikdo tu neběhal, nikdo tě tu nehledal. Zatím. Pár oknem v domech okolo svítilo na znamení, že je někdo uvnitř, avšak dům, který ti popsal Zev byl temný, uvnitř nesvítila byť jediná lampa vrhající světlo.
Avšak vypadal přesně jak Zev říkal. Žádné záhonky, žádné okrasy, Na dřevěných dveří bylo klepadlo, zatímco okno v přízemí z druhé strany domu bylo pootevřené.

Bezpečné místo

Okno tichounce zavrzalo, když jsi ho pootevřela, avšak skrze vyzvánění zvonů jsi to slyšela jen ty. Přízemí domu, do kterého jsi vlezla, bylo prázdné, nemusela jsi tak čelit nikomu a ničemu, co by vyžadovalo vysvětlení toho, kdo jsi a proč tam u všech bohů lezeš oknem jako zloděj.
Celé přízemí byla jedna velká propojená místnost, ve které bylo pár skříní, polic s knihami - těch tu ovšem zase tolik nebylo a almar. Byla zde kuchyně i místo k sednutí si, kde se dalo najíst se i přijmout návštěvu, byl tu dokonce i magický krb, který se dal zapálit jen pomocí slova, aby hořel věčným ohněm, který nepotřebuje dřevo ani jiné palivo. Celý ten prostor byl zařízen na elfské poměry velice skromně, žádné zbytečné cetky, žádné obrazy s rodinnými portréty, žádné odkazy na život, který zde přebýval.

Leželo tu náhodně pohozených pár mužských svršků, halena přehozená přes židli, kabátec s výšivkami valeronské armády pověšený u dveří a pár dalších kousků oblečení naznačujících, že jsi pronikla do teritoria muže. Teritorium bylo vlastně správné označení, bylo to tu lehce cítit tím zvláštním dravčím pižmem, které mohlo někomu vonět a pro někoho být zápachem šelmy. Mezi tím vším se proplétala vůně oleje na zbraně, ostatně otevřená lahvička ucpaná jen hadrem stála na stole, vedle ní byla položená dýka a zbraň připomínající krátkou šavli.

Na kuchyňském ostrůvku uprostřed kuchyně, nad kterým bylo pověšené nádobí společně se svazky suchých bylin, cibule a česneku, bylo dokonce nachystané jídlo. Hrnec se studenou polévkou - někdo si tu dělal poněkud pro elfy netypický leč poctivý vývar z masa, kostí a zeleniny, který byl celkem oblíbený u lovců, se kterými jsi žila. Pracovní plocha kuchyňského koutu byla neuklizená, válely se zde skořápky od vajíček i celá vajíčka, na prkénku byl i zbytek pečeného masa, které tak hříšně vonělo - nepochybně se jednalo o zvěřinu, snad jelence. Vedle byl nachystaný i kus chleba a nastrouhaný křen s jablky, který vlastně celkem pěkně voněl.

Míst, kde se tu schovat se pár našlo, některá působila... Jako by tak byl nábytek postaven schválně, aby se tam schovat dalo.

Velký úklid

Jediné světlo sem pronikalo skrze okna, a to svit magických lamp, ale i tak to stačilo. Tvé oči rychle přivykly tmě a v prostoru bylo snadné se zorientovat. Oblečení bylo cítit zvláštní vůní, tím samým pižmem, které prosycovalo vzduch. Byl to živočišná silná vůně, tolik odlišný od toho elfského. I pach potu byl výraznější, agresivnější.
Samotné pečené maso bylo nedochucené, žádné bylinky, snad jen trocha soli, ovšem křen s jablky chuť celkem zachraňovaly.

Schody do patra byly na opačné straně místnosti než domovní dveře. Dřevěné desky pod tvými kroky tichounce vrzaly, ať už jsi šlápla jakkoliv, vždy se ozval ten zvuk. Nezdálo se to jako náhoda, cítila jsi z těch schodů slabé kouzlo. Magie vetknutá do dřeva způsobovala, že tak vrzaly, že oznamovaly každý krok toho, kdo po nich kráčel.
Schodiště ústilo do úzké chodby a byla zde opravdu tma, protože jediné okno na jejím konci bylo zakryté díky zavřeným okenicím. Dalo se usuzovat, že z chodby se dá vejít do dalších třech místností, do všech byly otevřené dveře. A zrovna ve chvíli, kdy ses rozhodovala v jaké místnosti zkusíš své štěstí jako v první...

Nalevo od sebe jsi zaslechla zavrčení. Tiché hrdelní zavrčení velké šelmy. Možná psa. Možná vlka. Těžko říci, ovšem nebyl to přátelský zvuk. Na konci chodby- směrem od okna - jako bys zahlédla, jak se něco pohnulo. Přímo směrem k tobě.

Tady jsme hotovi

Komu zvoní hrana

Vzhůru do ulic Aurelionu

Výslech byl u konce. Tedy aspoň pro Hideona, který měl, co chtěl a Rhyse, která netoužil nic jiného než opustit vyšetřovnu. Allae pokynula a aniž by cokoliv řekla, přešla ke dveřím. Krátce se jich dotkla dlaní a Rhys ucítil jemné zašimrání magie, která dveře otevřela a propustila vás ven. Tedy ven... Na chodbu.
"Netřeba díků, kapitáne, pomáháme si navzájem," přijala Allae Hideonova slova způsobem sobě vlastním a decentně se pousmála. "No," krátce zaváhala, "pokusím se Vám to vyjednat, ale obávám se, že nejdříve bude potřebné, aby vám schválili jednat v této věci. Ovšem zjistím, co a jak," odpověděla. Jistě. Nekonečná pravidla a předpisy, to byl bič a ještě delší bič KVS na všechny, kteří něco od výzvědné služby potřebovali.
Allae přelétla pohledem i pozorností k milostivému pánu Rhysovi a výraz ve tváři jí zvážněl. "Restalon-elda," oslovila jej a ztišila hlas, "možná bych - být na Vašem místě - zvážila, zda svému otci povíte o Vaší přítomnosti při výslechu. Nepřál si, abyste přišel s Tristanem do jakéhokoliv kontaktu," vyslovila své doporučení.
Vyčkala s vámi do příchodu dvou elfů, kteří sem Hideona doprovázeli než se rozloučila a vrátila se do vyšetřovny za Tristanem. Výslech zřejmě tímto neskončil, ale teprve... Začal.

Slunce již zašlo za obzor, když jste opouštěli areál Královské výzvědné služby. V ulicích se šeřilo a s přicházející tmou se postupně rozsvěcovaly magické lampy, jejichž světlo zesilovalo společně s tmou. V polovině vaší cesty se ovšem stalo něco... Neočekávaného. Zvony Patreonu. Hluboký avšak pronikavý zvuk se rozezněl ulicemi Aurelionu na znamení, že se něco děje. Avšak nikde se nerojili vojáci, nikdo nepanikařil, nikdo neutíkal. Zvuk protkaný magií sděloval svůj vzkaz jen těm, kteří ho měli slyšet a Hideon ani Rhys mezi ně nepatřili.

Kasárna i se čtvrtí pro armádní důstojníky se nacházela mezi přístavištěm, řemeslnickou čtvrtí a Patronem, který byl odsud na dohled. Celkově toto místo patřilo mezi ty méně okázalé a luxusní, snad že bylo postaveno v místech, kde se nepohybovali takřka žádný Eldar. Samotný dům, který dostal ke svému místu časem Hideon, stál na malém náměstíčku kousek od kasáren. Uprostřed náměstí stála stará kašna se sochou medvěda. Celkově to místo působilo obyčejně, bez příkras a okras. Klepadlo v podobě vlčí hlavy označovalo rohový dům, první ze směru kasáren jako ten správný vlčí brloh.

"Domácnost vlků"

Rozhovor na cestě

Mnoho jmen

Nezvaný návštěvník

Kapitán

Dayernore...

Zobrazit SPOILER

Zrzka drobné postavy. Ostré rysy tváře, velké zlatavé oči. Koho by to zajímalo, tak kolem krku má obojek a oblečená je jen v jí velké haleně.

Však brzy sám uvidíte...

Výměna elfek

Šílená mrcha

Temné vize

Tvář. Mužská tvář. Lidská tvář. Tvář stažená zlostí, bolestí, bledá, v žlutých očích se vztek tavil ve strach, jak zní vyprchával život. Ten muž umíral ve spárech bolesti, křičel a křičel až lesk v jeho očích vyhasl úplně. Ze smrti se zrodila zlost, rudá, žhnoucí jako vlasy... Vlasy! Vřískání racků kroužících všude kolem přehlušilo zavrčení, temné, zlé zavrčení, šílené jako poslední výkřik umírajícího elfa jehož vlasy měly stejnou barvu jako krev vytékající z prorvaného hrdla.

Ty oči... Oči toho muže ti přišli povědomé. Tak povědomé. A rudé vlasy elfa stojícího opodál svítily ve tmě jen pro tvé oči.

Nuže dobrá – mám-li si vybrat mezi Astrem (a Maleou) a Aurelionem (a Maleou), dám zase jednou přednost městu. Skutečně bych nečekal, že se mi klid tak rychle přejí, knihy očtou a Zeď okouká. Ale zatím to nevypadá, že by skutečný účel cesty došel naplnění. Malea nevypadá víc v pohodě ani smířenější.
„Nemusíš o tom mluvit, když nechceš,“ říkám jí a ona ke mně zdvihá hlavu v gestu už dávno důvěrně známém. „Chrámové zahrady jsou příjemné místo a bude se ti tam líbit, uvidíš. Hry slunečních paprsků pod kopulemi v mihotajícím se listí, jenom to ti vydrží na celé dny, mění se hodinu za hodinou a vykreslují stále nové obrazce na vyřezávaných sloupech… a každá z fontán je jako oživlá hudba. To místo má svého ducha, a když mu dáš šanci, vdechne ti do mysli mír, kterým ho naplnily generace těch, kteří sem přišli před tebou.“
Vedu ji schválně do míst, kde jsem si dost jistý, že ji skutečně nikdo nevyruší. Z napjatých ramenou a strnulé chůze snadno soudím, že její setkání s Magistrem neproběhlo právě nejlépe. Osobně bych dal přednost jinému programu, než opět klidu – po Astru ho mám dost na celé roky dopředu – ale na nedostatek volného času si při téhle práci skutečně nemusím stěžovat. Až budu chtít, snadno si to vynahradím.
„Zavolej, když bude třeba,“ řeknu jí, když poklesne na jednu z laviček a s jistým okouzlením se rozhlíží kolem sebe. „Nebudu daleko.“ Trochu se pokloním hlavou a tiše se vypařím.

Jak už to bývá, rouhání se nevyplácí. Najednou bych proti klidu a možná i opravdové nudě neměl vůbec nic. „Thesso?“ vydechnu užasle a rychle k ní pokleknu. Žije, zjišťuji s úlevou. Žije a musím jen doufat, že jí nikdo… neublížil… tady?... a jen z nějakého šíleného důvodu přišla o své šaty. Rychle a opatrně ji balím do vyslaneckého roucha. Snadno ji zdvihnu do náručí. Jaká to nešťastná náhoda, že zrovna ona…
Už stojím, když mi dochází, jak špatná řešení se mi tady nabízí. Thessu tu nemohu jen tak nechat. Ale nemohu ani odejít, někde blízko může stále být útočník a mým úkolem je hlídat Maleu. Musím být rychlý, strčit ji komukoli dalšímu, vrátit se…
Rozběhnu se uličkou i s Thessou v náručí pro pomoc.

Světlo ve tmě

Lady Dayernore

Na první i druhý pohled se zdálo, že jediné zranění, které elfka utrpěla, byla rána do hlavy. Dost nepříjemná rána do hlavy, silná a tvrdá, že ji omráčila. Chybějící šaty a kněžské roucho nedávaly pochyb, že rozhodně sama neukopla a nespadla na kámen. Vlastně bylo i překvapující, že jsi ji tady vůbec našel, Patreon navštěvovala jen zřídka a obvykle pouze pokud bylo opravdu nutné, aby se tu s někým setkala či doprovodila matku. Svoji nechuť k tomu místu ti nikdy nevysvětlila, ovšem... Kol a kolem, na elfa byla lady Thessa poměrně světsky zaměřená. Ostatně to jí se podařilo rozmnožit rodinné jmění - způsobem, který sice balancoval na hraně zákona a leckdy ji překračoval - i pouhé kupčení s pirátskými loděmi bylo bráno za nevítané, ovšem... Dokázala to. A pak přišla skoro o vše.

Smutný konec s ještě horším pokračováním, jak bylo vidno.

Ušel jsi s ní sotva pár metrů rychlým krokem, když se v tvém náručí pohnula, jak se pomalu probírala z mrákot. Tiše zaúpěla, ruce jí vystřelily k hlavě, které se s bolestným syknutím dotkla než pootevřela oči. Polekaně k tobě vzhlédla, oči rozevřené dokořán.
"Vamire...?" hlesla zmateně. Poznala tě. Jistěže tě poznala. Strávili jste spolu dost času. "Co..." rty na okamžik semkla do jedné přísné linky a zamračila se. Nevydrželo jí to dlouho, sotva zahlédla na svých prstech krev, kterou si setřela ze spánku, zalapala po dechu. "Ona mě... Napadla..." vydechla otřeseně než se znovu podívala po tobě.

Další okamžik sebou přinesl nečekaně. Zahlédl jsi, jak k vám rychle míří dvojice elfů v uniformě chrámové stráže. "Stůjte!" křikl jeden z nich. Zaslechl jsi za vámi kroky, dokonce i ze strany. Obklíčili vás ze všech stran. Šest chrámových strážců.
"Odložte ji a pomalu od ní ustupte," vyzval tě rázným tónem hlasu světlovlasý elf, který působil, že tomu tady zřejmě velí. Podle očí byl zajisté mladší než ty, dost možná tohle bylo jeho první umístění.

Budiž světlo

Rudý svit vlasů elfa rychle vybledával, avšak objevilo se jiné - měkké bílé světlo tančící kolem jeho rukou, které slabě prosvítilo místnost. A nejen to, cítila jsi, jak se místností šíří jeho magie, ten vlídný jemný dotyk, který ti pomalu zaceloval rány na krku i tlumil bolest z naraženin. Nevyléčilo tě to úplně, ale rozhodně ses cítila lépe, jako by tě někdo zabalil do deky.
Co bylo ještě překvapivější, tak na rozdíl od lidského muže, který se nad tebou tyčil jako hrozivý mrzutý stín, tak tvář rusovlasého elfa jsi poznala. Tedy... Rozhodně její rysy. Kousek od tebe stál Rhysandel Restalon, syn Generála Dalyora. A ne ledajaký syn, byl sice mladý, bylo mu sotva třicet let, ovšem pro Valeron byl něčím jako národním hrdinou.

První dračí jezdec od války s Noxem.

Spoj si tečky

Ale... Ale...

Zvuk zvonů náhle ustal, jen ozvěna ještě chvíli přetrvávala než i ta docela utichla...

Lady Dayeronore II.

Elf se zamračil, když jsi Thessu propustil ze svého náručí a pomohl jí se postavit. Nohy mě trochu vratké, jednou rukou se držela za hlavu, která ji dle jejího výrazu třeštila. Musela mít lehký otřes mozku - po takové ráně se nedalo vůbec čemu divit. Tiskla si k hrudi vyslanecké roucho a kmitala pohledem mezi tebou a strážemi.
"Pohov, to není ona," elf jako by ignoroval tvá slova a nejdříve si pořádně prohlédl tvář lady Dayernore. Až poté se podíval na tebe. "Promiňte, Etryanell-elda," řekl formálně, "tím směrem jste říkal?" ověřil si než tam posunkem ruky poslal trojici elfů, co do teď stáli za vašimi zády.

V tu chvíli se do věci ostře vložila Thessa, která se podařilo narovnat a hrdě vypnout hruď. Působila... Rozrušeně? Rozhořčeně? U ní se to vždy míchalo jedno s druhým. "Napadla mě! Jedna z vyslankyň! Ona... Ona mi..." poukázala na jasný fakt, co jí bylo ukradeno. "Můžete mi laskavě vysvětlit, co se to tu u všech bohů děje?!" Zdálo se, že do té rozčilené otázky jsi byl zahrnut i ty, i když...

Elf si odkašlal. "Je mi líto, lady Dayernore," oslovil ji - no jistěže znal její jméno, v Aurelionu jej znal skoro každý. Poznal i tebe? No, rozhodně to na sobě nedal znát. "Jedna z vyslankyň zřejmě nezvládla svoji vizi. Napadla ostatní vyslance, a poté zřejmě i vás. Můžete mi popsat šaty, které vám vzala?" optal se rychle a jedním dechem promluvil k tobě. "Všichni návštěvníci musí neprodleně opustit Patreon, pokud tu tedy s někým jste..."
Naznačil ti.

Thessa už stála bez tvé pomoci, dokonce si od tebe i o pár kroků odstoupila. Působila vskutku... Rozčileně. Možná nastal nejlepší čas se stáhnout k Malee. K lidské čarodějce... Která samozřejmě neseděla poslušně na místě, kde jsi ji zanechal. Neseděla dokonce ani nikdy v okolí. Ačkoliv jsi měl pocit, že jsi zahlédla někoho s dlouhými červenými vlasy, jak vychází spěšně pryč z chrámových zahrad do hlavního sálu...

Předpokládaná oběť se jedinou větou mění v obviněnou a místo vyšetřování jejího napadení se děje… co vlastně?
Alespoň Thessa je přesně taková, jako vždycky. Lehce ji přidržím ve svislé poloze, aby se mohla rozčilovat s patřičnou důstojností, ale je čím dál jasnější, že jsem na úplně špatném místě.
„Beru na vědomí,“ odpovím veliteli, když se dozvím o vyklizení prostoru. Ještě musím Thessu poněkud nezdvořile přesunout do cizích rukou… ale ne, ta se rychle zmátoří, sama se mi vytrhává, aby mohla kolem poskakovat po svých.
Na nic víc nečekám. Už vůbec ne na její otázky nebo vztek, to dávno není moje starost.

Ačkoli běhat by se tu docela určitě nemělo, k Maleině lavičce to vezmu tak rychle, jak jen členitost prostoru dovolí. Samozřejmě je pryč. Samozřejmě! Jen co se objeví Thessa, vždycky to přináší potíže. Nevím sice, jak přesně by její napadení a Malea mohly souviset, zvlášť když sama byla oběť, ale určitě nějak ano, to je nevyhnutelné, čistě mně k zlosti.
"Maleo?" zkusím zavolat. Možná se vydala hledat zajímavější místo už před tím, možná ji vyděsil ten poplach. Jsem pevně odhodlaný věřit, že nic jiného. Její šaty by koneckonců nikomu moc co platné nebyly, je mrňavá... a ten rachot, kdyby se Bába pustila do díla, bychom nepřeslechli nikdo.
„Neviděl jste lidskou ženu… červené vlasy, asi takhle vysoká,“ pokusím se zastavit jednoho ze strážců, který kolem poklusává za vlastním cílem. Jenom zavrtí hlavou.
Krucinál…
Rozhlížím se divoce kolem sebe, už začínám uvažovat, jestli nevylézt na jeden ze sloupů a nepodívat se z výšky. Pak se něco povědomého mihne – mezi plavými elfkami moc červených vlasů k vidění nebývá – a rozběhnu se rovnou tím směrem, k hlavnímu sálu.

Co zlého by se mohlo stát...

Ještě jsi zachytil, jak Thessa začala popisovat odcizené šaty než jsi se vzdálil z doslechu. Po drobné lidské rusovlásce skutečně nebylo ani vidu ani slechu, nikdo z těch pár elfů, které jsi oslovil, ji neviděli. Všichni návštěvníci opravdu opouštěli Patreon - pod nenápadným leč o to bedlivějším dohledem chrámové stráže, která najednou byla... No, všude.
Jak pes jsi se chytil jediné stopy, kterou jsi měl, záblesk rudých vlasů, které mezi elfy skutečně nebyly obvyklé. Našlo se sice pár eldar, kteří si je dle módy barvily, ale těch nebylo mnoho, přeci jen rusé vlasy byly dominantní znakem Generálova rodu Restalonů. Nyní se tato přehnaná slušnost a úcta hodily více než obvykle.

V hlavním sále bylo díky odchodu návštěvníků nezvykle rušno. Většina elfů mířila pryč k jednomu ze dvou hlavních vchodů - tomu, kterým jste sem vešli i vy. Ústil na Zlaté náměstí, do dominanty lepší čtvrti Aurelionu, kde byla vystavena kolem Citadely rodová sídla vznešených elfů.
Chvíli jsi se rozhlížel a nic neviděl než... Tam. Tam se mihl rudý záblesk deroucí se pryč ze sálu, přesně opačným směrem než většina ostatních. Zdálo se, že si to Malea namířila směrem k druhému východu, který vedl směrem k přístavní a řemeslnické čtvrti, na dohled od něj sídlila i kasárna.

Kupodivu ti chvíli trvalo, než jsi ji dohnal, a to jen díky tomu, že se zastavila v polovině dlouhé chodby a na chvíli zmizela v malém výklenku, kde se nacházela socha Hádankáře. Jak ses přibližoval, spatřil jsi jak... Tam stojí, v rukách knihu - no, spíše deník? - který předtím rozhodně u sebe neměla a listuje jí, zcela ztracená v obsahu hustě popsaných stránek.

Dobré způsoby

Tajnosti

Z vetřelce več... Návštěvou

Roztřeseně vydechnu, když na mě Velitel promluví. Bylo to správné... Bylo to správné... Ale... Já o tom velkém nepříjemném "ale" vím, uvědomuji si to až příliš dobře. Vím to já a ví to i Velitel, který mě přinutí pohlédnout mu do očí. S nešťastným výrazem ve tváři polknu a sotva znatelně přikývnu. "Ano, Veliteli," špitnu tiše hlasem zhrublým předchozími událostmi a rychle pohled zase sklopím. "Hodná Stvůrra. Líto, moc," zadrmolím.

Jen velice nerada se od velitele odtáhnu - nebo spíše on ode mě. Jako vždy na pár vteřin ucítím to podivné prázdno, nepříjemné mrazení, když mi jeho pulsující teplo uteče zpoza prstů a já zůstanu... Ne, sama ne. Je tu. Jsem doma. A... Rozpačitě se podívám nejdříve po rusovlasém elfovi a nakonec se přinutím s výrazem plným obav vystrašeně kmitnout očima k elfce. Nos mi zacuká. Strnu, když si uvědomím očividné, to, co přichází s ozvěnou jejího hlasu, který nepoznávám. Tohle není Paní. Vše se vysvětlí v dalším okamžiku. Oh.
Svěsím ramena a nahrbím se, mimoděk stáhnu lem haleny - ostatně halena je to jediné, co na sobě mám - o něco níže, sahá mi sotva do poloviny stehen, když v klidu stojím, než... Mi dojde plný rozsah této situace.

My máme... Návštěvu? Pán Rhys přišel s Velitelem a na elfku už Velitel nevrčel, ba dokonce zatahoval závěsy, zatímco si s ní pán Rhys povídal. Návštěva! sepne mi. Oh. A když je tu návštěva... Musím se chovat... Jak to říkal Velitel? Ci-vi-la-zo-va-na... Vana ne... Civa-lo... Ugh. Potřesu hlavou. Uvědomím si, že stojím stále přikrčeně na místě jako zbitý pes a pokusím se narovnat v ramenou. Vydechnout. Velitel se nezlobí. Na tom záleží.

V další chvíli už rychlými krátkými kroky pobíhám - nebo spíše cupitám - po přízemí. Nejdříve rozsvítím lampy. Pak už se jen tak trochu chaoticky snažím na stůl, u kterého návštěvy sedávají, nanosit poháry, džbán s vodou, láhev s Velitelovou oblíbenou samohonkou... Přesně, jak to vídávám u Velitele, když mu někdo přijde. A... Jídlo! Neumytá jablka z koše, zbytek celého křenu, co jsem nespotřebovala, pár syrových brambor doprostřed... K tomu samozřejmě zbytek pečeného masa, skývu tvrdnoucího chleba - když se namočí, je pořád výborný! - a misku ze zbytkem nastrouhaného křenu s jablky.

A k tomu nesmyslný počet misek, při čemž do jedné po svedení těžkého vnitřního boje umístím poslední trojici okoralých pomačkaných koláčků, které jsem si schovávala ve skříňce za bramborami. Kotlík se studenou polévkou na stůl odnesu také. Velitel určitě musí mít hlad. A elfové taky. I když... Elfové toho moc nesní, ale...

"Cokoliv si... Přát, já přinesu," promluvím nahlas kajícně k naší návštěvě.

Deník

Malea div nenadskočila a střelila po tobě pohledem někoho, kdo byl přistižen při něčem, co by neměl dělat. Omluvně se pousmála, působila křehce jako obvykle. "Omlouvám se, já... Já to samozřejmě vím, Vamire, nechtěla jsem ti přidělávat starosti, jen..." nedopověděla. Valeryjšitnou mluvila jako rodilý elf, na člověka ji pochytila neobyčejně rychle a dobře - zajisté vliv Báby - ačkoliv přízvuk stále měla cizí, příliš tvrdý, lidský.

Její prsty deník pevně sevřely, skoro až křečovitě, když jsi po něm sáhl a sklopil jej mezi vás. V další chvíli si jej přitáhla rychle k sobě - nebo se o to alespoň pokusila. "Já... Našla jsem to... Nikomu jsem to neukradla, přísahám," vyhrkla rychle.
Letmým pohledem, který jsi stihl stránkám věnovat, jsi zjistil mnohé. Malee rozhodně nepatřil, písmo v něm bylo jiné než její, navíc to bylo elfské písmo. Zkosené, velice úhledné. Jako by z něj přímo vyzařovalo, že bylo výtvorem pisatelky.

"Nevěř Vránám." Hlásala věta, kterou jsi stihl přečíst. Věta téměř vyrytá do papíru, mnohokrát obtažená, vepsaná přes text deníku... Na každé stránce. Nevěř Vránám. Nevěř Vránám. NEVĚŘ VRÁNÁM.

Zvědavá Malea

"Neobvyklého?" zopakovala po tobě Malea a zamrkala. Chvíli váhala nad slovy, která by použila, než přeci jen odpověděla. "Něco... Mě sem táhlo," odkašlala si, "já vím, já vím, neměla bych to poslouchat, ale..." Ale musím. Neřekla to nahlas, nicméně pokud Bába ten deník chtěla, bylo tak snadné zneužít zvědavost lidské čarodějky.
"Co se ti přihodilo?" zeptala se skoro až dychtivě. Jako obvykle ti tykala. Ne schválně, elfsky sice mluvila slušně, ale některé drobné nuance jí stále unikaly, často tak prohazovala tykání a vykání.

"Ale..." nechtěla ti ho dát. Ale nakonec se přinutila povolit sevření, aby sis jej mohl od ní převzít. Povzdechla si. "Byl tady schovaný... Za tou sochou. Na podstavci," dodala.
Deník byl popsaný zhruba ze třetiny. Text v něm... Byl zvláštní. Působilo to jako fantaskní úryvky snů. Vizí? Hledat majitele nebylo zase tak těžké, hned vepředu na vnitřní straně desek tvořících vazbu stálo jméno: Halla Tancë, dokonce i s datem, který označoval deník za měsíc starý. "Nevěř vranám" bylo vydrásané zhruba přes deset posledních stránek. Barva písma nasvědčovala, že to tam bylo napsané nedávno, stejně jako text, který pokrýval poslední popsanou stránku. Byl psaný ve spěchu kostrbatým písmem rozrušené třesoucí se ruky.

Malea bez varování udělala několik cupitavých kroků od tebe. Proč, to jsi pochopil vzápětí, když jsi z konce chodby, kde se za rohem ukrýval druhý východ z Patreonu, ozvalo pokřikování chrámových strážců. Vzduchem zavířila magie a...

"Mění se! Zatraceně, on..."

"TAK BĚŽTE NĚKDO ZA NÍ! TAM!"

"... dělejte něco, NESMÍ SE PROMĚNIT!"

Večerní rozhovor

Večeře je na stole, bordel je v hlavě

Dobrá hostitelka

Sklenka vína

Zdravá (?) dávka paranoie

Večeře ve vlčím brlohu

Komplikace

"... Vidím černou siluetu. Zeď. Musí to být zeď. Je vysoká, temná... Na jejím hřebenu sedí muž. Lidský muž? Má zlato ve vlasech. Starý muž, ale není zlomený stářím. Zlato ve vlasech svítí. Dívá se dolů, všude kolem Zdi je šachové pole. Rudá, černá, rudá, černá pole. Jsou tam figury, velké figury. Mají obličeje. Nehybné mrtvé tváře. "Střelec na H7. Bere věž. Šach?" Něco takového muž říká. Figura krále puká. Valí se z ní krev...

Stiihl jsi přečíst naškrábaný odstavec. Následující dění ovšem přebilo úspěšně tvoji historku pro zabavení lidské čarodějky. Malea vykřikla, ačkoliv to znělo spíše jen jako úlek smíchaný s nelibostí nad tvým rozhodnutím než vyděšené zaječení. "Vamire..." Pokusila se tě odstrčit, ucítil jsi tak dotek jejích dlaních na svých zádech. Byl to zvláštní pocit, to, co Malea vyzařovala bylo... Mrazivé. A probíjelo to skrze její tělo, její kůži, její prsty navzdory vrstvám oblečení.

Atmosféra venku zhoustla, zběsilý křik se zlomil v mnohem tišší, a to napjatější štěkané povely na všechny strany. Magie vibrující vzduchem byla silnější, měla mnoho příchutí, jak ji používalo vícero elfů zároveň.
"No tak pusť mě, Vamire! Musíme mu jít pomoc!" obořila se na tebe lidská dívka zrovna ve chvíli, kdy vše proťalo mužské zaryčené prodchnuté bolestí a tónem vrčící šelmy.

Vrána a panna

Panna a Bába

"Máš mě chránit, ne mi říkat, co mám dělat," ozvala se Malea trochu vzpupně, když jsi ji napomenul, ačkoliv břit v jejím hlase se vzápětí kajícně zlomil, když si uvědomila, že se prachobyčejně vzteká. "... já vím, samozřejmě, že to... Vím..." zamumlala o poznání tišeji. Tuhle debatu jste vedli za poslední skoro dva roky už mnohokrát. Ona chce něco udělat, ty jí to nemůžeš dovolit, protože by ji to ohrozilo a ona... Musí ustoupit, protože ti nechce přidělávat problémy. Vždy to dopadalo stejně... Tedy pokud se do toho nevložila Bába.

"Ne, nevím, ale... Oni mu ublíží. Moc mu ublíží. A on ublíží jím, vím to, já... Prostě... To vím," zašeptala Malea naléhavě, zatímco se zpoza ohybu chodby ozývaly ty zvuky nesoucí na svých křídlech střípky špatné vzpomínky. Vlkodlak. Zcela jistě tam byl vlkodlak. A zcela jistě se musel měnit podle paniky, která doslova sálala z hlasů chrámové stráže, která nevěděla, co s tím.
Upřímně, nikdo nechtěl být v přítomnosti proměněného Nakaženého. Riziko nákazy samotné bylo nepříjemné pro každého elfa. Vysoká úmrtnost, snížení sociálního statusu, v podstatě vyobcování ze společnosti, to nebylo nic, po čem by kdokoliv toužil.

"Pusť mě tam. Pomůžu mu. Já... Musím mu pomoci. Bába ví, jak na to. "

Otázkou bylo, jak dlouho tě o to Malea bude žádat... Než to Bába udělá.

Just mad enough

Slavnost

"Krvavý ples lady Dayernore..."

V tu chvíli ti mohlo dojít, odkud ti jméno elfské šlechtičny přišlo povědomé. Slavnost rodu Dayernore na počest slunovratu byly vyhlášené, zvláště pak ta poslední, která se odehrála dva roky zpátky. Šeptanda se dostala během pár týdnů i za hranice Aurelionu, dokonce i do menších měst, v jejichž blízkosti jste trávili čas s tvojí bandou lovců.

Historky z druhé ruky tvrdily, že na slavnosti došlo ke strašlivému masakru. Několik mrtvých, zmrzačení vysoce postavení elfové. V tom, co přesně se stalo se už ale zvěsti rozcházely. Někdo tvrdil, že snad jednomu z hostů přeskočilo, někdo, že se na prostor slavnosti dostala divoká bestie z Divočiny, a jiní pro změnu tvrdili, že se vymkl kontrole mazlíček samotné lady.

Polévka

Tíha rozhodnutí

"Já... Vím, že je tam... Vukodlak," poslední slovo, které Malea použila, nebylo elfské, ale bylo z jejího rodného jazyka, té tvrdé odměřeně Noxijštiny. Udělala krůček od tebe, ovšem zůstala stát namísto pokusu o zběsilý útěk směrem k potížím. Jestli se něco naučila, tak to, že ti neuteče. Většinou.
"Magistr... Magistr se to nemusí dozvědět. Magistra... By to jistě... Nezajímalo," vydolovala ze sebe ačkoliv těžko říci, jestli se o tom snažila přesvědčit tebe - nebo sama sebe.

Ostře se nadechla.

Situace venku začínala znít... Nehezky.

Temné hrdelní zavrčení následovalo zoufalý výkřik na pokraji hysterie: "JÁ HO UŽ DÉLE NEUDRŽÍM!" Vzduch byl cítit jako když ho pročísne blesk.

"Vamire!" Malea zvýšila hlas a celá se napjala, dlaně křečovitě zaťala v pěsti. "... já nevím, ona mu chce pomoci, já... Vamire, musíme!" dodala a bělmo kolem jejích duhovek náhle prosvítila spleť šarlatového žilkování. Bába. Bába mu opravdu moc chtěla pomoci...

Alea iacta est

"Děkuju, Vamire!" vyhrkla Malea a pak... Pak už nebylo cesty zpět. Zdolat zbytek chodby bylo otázkou okamžiku, Malea natáhla krok jako by úplně zapomněla svoji averzi k běhání a rychlé chůzi - aspoň dle toho, jak se obvykle tak trestuhodně loudala - a tak se Vám velice brzy naskytl pohled na celou tu vyhrocenou situaci. Možná až příliš brzo... Nebo příliš pozdě?
Celý akt se odehrával na schodech Patreonu, na kterých klečel zpola zhroucený... Rudovlasý muž. Elf. V chrámových zahradách sis jej mohl všimnout, jak se ti mihl na okraji zorného pole chvíli před nalezením lady Dayernore, paměť ti dokonce přičinlivě doplnila, že měl společnost. Dámskou společnost zavěšenou do jeho rámě.

V očích mu planuly ohně bestie, tvář měl deformovanou do polozvířecí masky. Podle jeho výrazu, křečovitě napjatých svalů i zaťatých zubů, skrze které se pokoušel mezi vrčením a chrčivými nádechy zhluboka dýchat... Se snad proměnil nechtěl. Bojoval s tím. Šestice elfů chrámové stráže kolem něj bezradně stála, jeden z nich zrudlý námahou tedy spíše klečel... A nezdálo se, že by se kdokoliv z nich chtěl k Nakaženému přiblížit.
Proč, to sis ověřil vzápětí, když jste s Maleou stanuli mezi dveřmi na úpatí schodiště a dívka se k němu chtěla rozeběhnout. Krom tebe jí v tom zabránilo divoké zavrčení, které se rudovlasému vydralo zpoza rtů, když se škubnutím otočil hlavu k tomu nečekanému rychlému pohybu čarodějky.

"Běžte pryč! Hned!" obořil se na vás jeden ze strážných, avšak Malea s nečekaně odhodlaným výrazem zavrtěla hlavou a podívala se po tobě.

"Potřebuji se ho dotknout. Bude to fungovat. Slibuji," vyhrkla. Rudé žilkování již poznamenalo celé bělmo očí. S takovou bylo jen otázkou času, kdy se jí přes oči přelije ta rudá barva krve. A bude z nich hledět Bába. A nebo... Nebo také ne. Nebo měla Malea Bábu pod kontrolou. Přeci jen, zatím se jí bohyně nepokusila zmocnit, i když to nepochybně příležitost měla.

Polévka a plány.

Krysí polévka

Krocení divé... Zvěře

Chrámová stráž vám v tom měla zabránit - věděl jsi to ty a věděli to i oni - ale přesto to neudělali. Nikdo se nechtěl k Nakaženému přiblížit a pokud se našli blázni, kteří tak činili dobrovolně ze své vlastní vůle a rozhodnutí... Každý svého osudu Pánem. Tak pravilo jedno zažité moudro a jak se zdálo, tak chrámová stráž jej nyní postavila nad své vlastní povinnosti a zákony.
V první chvíli se zdálo, že tě Nakažený ani nevnímá, soustředil se očividně hlavně sám na sebe. Zatínal čelisti a skřípal zuby, což stejně zanikalo ve zvucích provázejících příchod bestie. Ovšem to se změnilo, když jste se přiblížili. Jantarovýma očima pohlédl nejdřív na tebe než upřel svoji pozornost na Maleu. Ta jediná... Zdálo se, že se nebála. Ne, ne, po strachu v její tváři nebylo ani náznaku. Hleděla na něj s jistou... Fascinací.

"Ne, ani krrrok... Blíž," ozval se muž, když jste byli už skoro u něj. Zpola vlčí zpola elfská tvář působila groteskně jako špatně vyrobená nesedící maska. Až na to, že z masky nekape krev a průhledná vazká tekutina. Oblečení měl zmáčené potem a kolem něj se šířil pach velké nemyté šelmy. Pach šelmy, co zabíjí. Pižmo smíchané s železitým odérem krve.

"Shhhh, Synu Luny, tvůj čas ještě přijde... Ale ne teď, ne tady, ne..." ozvala se bez varování Malea tím disharmonickým krákoravým hlasem Báby. Čas změdovatěl. Elfové strnuli, Nakažený se ostře nadechl a znehybněl. V tu chvíli se Malea dotkla dlaní jeho hlavy a sjela prsty k odhalenému popraskanému temeni, kde z pod rozervané kůže čněly hrubé chlupy.
Stalo se to ráz naráz. Nakaženému přejela po kůži vlna syrové magie. Nastálé ticho proťal jeho divoký výkřik. A vzápětí... Zcepeněl a skutálel se ze schodů dolů.

Dobrý člověk

Velitel se mě již na nic neptá, a tak ani neodpovídám. A když se po mně podívá elfka - to když se nakrásně řeší ten nešťastný ples, tak raději dělám, že tu vůbec nejsem. Ne, že by to nějak pomáhalo. Tedy aspoň mně.
Ostatně... Neujde mi, jak pán Rhys začíná po našem rozhovoru o polévce blednout. Tedy, rozhovoru, už mi ani neodpoví, jen najednou... Snažím se na něj příliš nezírat, ale dost dobře to nejde, když se tváří jako před záchvatem a mění barvu. Zamrkám. "Už stačilo. Moc dobré. Děkuji." Jako na povel vtáhnu hlavu mezi ramena a upřu pohled k zemi. Ve tvářích cítím nepříjemnou horkost. Poznám lež, když ji slyším, vždy ji poznám. Ještě se přeci jen podívám po Veliteli, který dojídá už druhou porci, znovu kmitnu pohledem k pobledlému elfovi a... Nešťastně si povzdechnu a shrbím se nad svůj příděl masa, který opatrně oždibávám.
Udělala jsem to špatně? Všechno bylo... Čerstvé! Tedy... Ten jelenec... Byl to poslední kus masa, co zbyl, možná byl už trochu cítit, ale jinak... Zelenina, bylinky, krysa, všechno čerstvé, přísahám.

Od té chvíle jsem jen němým svědkem rozhovoru, co probíhá. Tváří mi kmitne překvapení, když jim Velitel nabídne přespání u nás. Jak se všichni vlezeme do postele? Krátce se zachmuřím, zatímco se to snažím v hlavě poskládat a uložit podle toho, kdo kolik zabere místa.

"Dobrrý člověk, dobrrrý Velitel," zadrnčí můj hlas nakonec v tiché ozvěně Rhysova sdělení.

Dobrý člověk

Bába

Bylo to vlastně tak... Zvláštní. Těžko si představit magii, která by během vteřiny zabránila proměně Nakaženého a ještě jej v tu samou chvíli vypnula. Nebo ho zabila? Nehýbal se. Jen ležel zhroucený pod schody, tváří k zemi, rudé vlasy měl kolem sebe rozhozené jako koronu měsíce. Kolem vás zašuměly hlasy strážců, ale to nebyl v tu chvíli tvůj problém.

Tvůj problém stál přímo před tebou. Měl karmínově rudé oči, ve kterých se utápěla zřítelnice temná jako průrva do propasti. Bába ti pohlédla přímo do očí a nebyl to příjemný pohled. V tom výrazu bylo něco primitivního, starého, neznámého... Děsivého. Žádný z elfských učenců ba ani jediná z prastarých knih či svitků nevěděli, kdo nebo co je Bába zač. Nebo kým byla. Nikdo nevěděl, po čem touží, proč si vybrala zrovna lidskou dívku... Proč se jí dokázala usídlit v duši, když lidé neměli magickou jiskru, žádné spojení s světem magie.

A přesto tu byla. Hleděla ti do očí. Pohrdala tebou. Vámi všemi. Rty dívky se roztáhly do pokřiveného nepřirozeného úsměvu, kterého neměla být lidská tvář schopna.

Ilustrační obrázek

"Měla bych tě zabít... Maso uvařit, z kostí vysát morek, pomlít do mouky a upéci chléb," oznámila ti s výsměchem. Ve stejnou chvíli k vám zřejmě vykročil jeden z elfů, ovšem stačil udělat sotva jeden jediný krok než se s děsivým zachroptěním chytil za krk a oči mu povylezly z důlků.

Komplikace

Špatné vzpomínky

"Moje chyba, pane, nezlobila se," zamumlám omluvně. Krysa. Jistěže mě to mělo napadnout! Elfové krysy nejedí. Nevím sice proč, ale... Mělo mi to dojít. Ugh. Povzdechnu si. Chvíli urputně přemýšlím, čím to napravit, ale... Nevím jak, abych to ještě nezhoršila, a tak... No, raději se věnuji svému jídlo. Mám sice pocit, že si ho nezasloužím, když se nemůže kvůli mě pořádně najíst ani pán Rhys, ale... Taky mám hlad. Hlad vždy vítězí nad pocitem viny.
"Halla," zachytím jméno elfky a uložím si ho do paměti. Nebo se o to aspoň pokusím, více mé pozornost během probíhajícího rozhovoru přitáhne... Velitel, když zachytím jeho lehce nepřítomný pohled. To, jak střídavě zatíná čelisti, jak nakonec těžce polkne a pohne hlavou.

Stojím dříve než stačí domluvit a ještě dříve než mě sám osloví, se k němu už plížím těmi pomalými krátkými tichošlápkovskými kroky. Jeho požadavek mě ovšem... Zarazí. Zmateně přelétnu pohledem mezi jím a Hallou. "Nějaké oblečení." Jaké oblečení? Velitelovo? Moje? Moje! Nikdy jsem nemívala moc věcí, a tak... Moje oblečení... Ta myšlenka se mi příčí, ovšem ještě více je mi nepříjemná představa, že by na sobě Halla měla Velitelovo oblečení a byla cítit jeho pachem. Nebo to právě Velitel chce? Osten žárlivosti zasáhne hlouběji než by měl, avšak spolknu to tiché nespokojené zamručení, které by mi jinak vybublalo skrze zuby.

Takhle... Jen poslušně přikývnu. "Ano, Veliteli." Protáhnu se kolem něj a ještě než se stačím vzdálit, položím mu opatrně dlaně na ramena a krátce se k němu zezadu nakloním až se špičkou nosu dotknu s kratičkým zafuněním jeho ucha. Při odtahování se čelem dotknu jeho temena a dlaně sklouznou po ramenech k šíji, přes kterou nakonec sklouznou špičky drápů. Objala bych ho, ale před návštěvou nesmím. Ale... Znám ten výraz. Vím, kde duchem byl a taky vím, že to je temné místo, které krvácí.

Vzápětí rychle zmizím na schodech vedoucích do patra, abych mohla elfce s těžkým srdcem donést vcelku obyčejné zelené šaty s rozšířenými rukávy a kápí, všechna ta plandavá zbytečná látka mě rozčilovala, když jsem je měla jednou na sobě. Sice jsem šaty příliš neměla ráda, ale... Moje.

Před spaním

Sklenička na dobrou noc

Hodina vlků

Mlčky přikývnu, když za šaty poděkuje. Měla bych správně říci, že není za co děkovat, ale namísto toho se jen kousnu do rtu a pohnu hlavou. Je pravda, že ji pozoruji tak trochu napjatě, když zmizí i se šaty do patra, ale... Velitel... Nic nenamítá, tak i já mlčím a raději se soustředím na to, co Velitel říká elfovi. "V Talině pokoji..." Chvíli mi trvá, než mi dojde, že mluví o té místnosti, kde spím já. Kdy bych měla spát já. Nemám ten pokoj ráda. Jsem tam sama, vždy tam jsem sama. Nemám samotu ráda... V kleci jsem vždy bývala sama... Předtím i na lodi Hyeny... Ale to teď není důležité.
"Ráda spát s Velitel, můj pokoj být váš, pane," pousměji se na Rhyse ve snaze si tak aspoň napravit pověst kvůli té polévce. Půjde kvůli mě spát hladový! Přenechat mu svůj pelech je to nejmenší, co pro něj můžu a chci udělat.

Veliteli pomůžu s úklidem i večerním rituálem číhané na zloděje. To, že elfka zůstane spát dole kvituji s jistým... Možná... Ulehčením? Za tu myšlenku se skoro až zastydím. Možná proto, ale jen a jen možná, nechám na stole své drahocenné koláčky, kdyby Halla dostala v noci hlad, jak se občas stává mě. Namísto omluvy toho, co jsem jí provedla.
Nakonec ještě doprovodím pána Rhyse do mého pokoje. Když na schodech tak trochu zaváhá jak se jeho krok náhle změní v nejistý, bez váhání i varování vsunu ruku za jeho záda a vetknu se mu pod paži, abych mu trochu pomohla jako to dělám s Velitelem, když mu není dobře. Pokoj na konci chodby je vcelku prostý. Postel. Hromada houní a dek na zemi. Psací stůl se židlí, který jsem používala jen k tomu, abych na něm mohla sedět a dívat se z okna ven. Knihovna s pár knihami, kterým sice nerozumím, ale jsou tam hezké obrázky. Velitel mi z nich občas čte. Mám ráda jeho hlas. Na komodě leží umyvadlo se džbánem s vodou.

"Dobřře spát," popřeji elfovi, než se z pokoje vytratím. Sama se jdu nejdříve trochu opláchnout, ruce a tvář, jednu nedobrovolnou koupel jsem si už dneska dala, když jsem se musela účastnit úklidu psince. Na chvíli se zastavím na schodech, odkud ještě chvíli sleduji počínání elfky než nakonec tiše vejdu do ložnice Velitele. Bez ostychu zamířím rovnou do postele, kde neopomenu vrazit své studené dlaně přímo pod Velitelovu halenu, abych se ohřála o jeho horkou kůži.

Plyšák Stvůrka

Konec dobrý... Všechno dobré?

Bylo to rychlé. Malea zkřivila ústa, oči převrátila v sloup... A v další chvíli zvláčněla jako hadrová panenka, loutka, které někdo přeřízne vodící nitky. Elf padl na kolena, se sípotem ztěžka lapal po dechu, avšak neviditelná síla, která ho ještě před chvílí zabíjela, byla pryč. A křehká lidská čarodějka spočívala v tvém náručí, bledá a drobná. Tenhle její stav jsi znal, vždy, když jsi ji tímto způsobem odstřihl od Báby - či spíše Bábu od ní - trvalo jí pár hodin, než se probrala. Obvykle si příliš nepamatovala... Jindy zase až zbytečně moc.
Vše se pak již dělo tak rychle. "Co to bylo?" vyštěkl jeden z elfů a přistoupil k vám blíže, ovšem sotva mu pohled padl na lidskou ženu... Pochopil. Rychle pochopil. Ve Valeronu snad nebyl nikdo, kdo by neznal Maleu a její prapodivný příběh. Rychle od vás zase odstoupil, posunkem dal pokyn, aby stráž zpacifikovala Nakaženého. Všiml sis, že z útrob chrámu se vyrojil několik dalších postav v uniformách chrámové stráže. Nakaženého se ujali rychle, ve třech ho zvedli ze země a zamířili s ním bez otálení do chrámu.

Byl živý? Snad. Avšak když ho kolem vás nesli... Mohl sis všimnout malé značky vypálené do kůže na krku, která tam předtím jistě nebyla... Bába? Nebo si s tebou hrála tvá mysl?
"Můžete jít. Děkuji za Vaši pomoc, ale už to zvládneme sami..." vybídl tě elf. Bylo na něm tak strašně moc vidět, že chtěl, abys odsud i se svým pokladem, co nejrychleji zmizel...

* * *

Malea si nic nepamatovala. Vůbec nic od okamžiku, kdy ti zmizela v chrámových zahradách. Měla ji od té doby v moci Bába? Přímo v Patreonu pod dohledem Věčných? To byla znepokojivá myšlenka. Čarodějka z toho sice byla trochu otřesená, ale... Viděl jsi na ní, že vlastně byla ráda, že si nic nepamatuje. Bylo to tak pro ni snazší. Zvláště, když - jak sama řekla - z toho měla... Dobrý pocit... Z toho, co Bába udělala.
V ten samý večer jsi obdržel zprávu, která se dala čekat. Poslíček v podobě sivé holubice si tě našel v okamžiku, kdy jsi byl v pokoji domu kousek od Zlatého náměstí, sám a přeříkal ti švitořivým hlasem vzkaz, že se zítra dopoledne, jakmile odvedeš Maleu k Magistrovi, máš zastavit v sídle Královské výzvědné služby. Proč, to už jsi se nedozvěděl. Zda kvůli tomu incidentu, pravidelnému hlášení či čemukoliv jinému... Tohle bylo poprvé, co si tě přímo zavolali s dovětkem - návštěva nutná.

Druhý den

Další slunné ráno v Aurelionu...

Nový den, nové trable

Hideon, Halla, Rhys, Stvůra

Noc byla klidná, téměř ničím nerušená. Nikdo nevtrhl do domu, aby si Hallu odvedl, ačkoliv kolem půlnoci po náměstí přeběhlo několikero elfů. Možná ji hledali, možná ne. O hodinu později na nějakou chvíli narušilo ticho přiopilé zpívání odrhovačky "O Medvědovi a Panně s medem ve vlasech", kde si trojice výtržníků akorát zaměnila Medvěda za Vlka a rozhodně si tam přidali pár pasáží, které v původní baladě nebyli. Což je možná dobře vzhledem k tomu, co všechno vlk s pannou prováděli. Pak se už ovšem náměstí důstojnické čtvrti ponořilo do kýženého ticha, které až do ranních hodin nenarušilo nic.

Ráno to bylo jako každé jiné, slunečním paprskům chvíli trvalo než se dotkly hřebenu střechy a sešplhaly do oken. Měl být další prosluněný letní den, ostatně v Aurelionu snad ani jiné než letní dny nebyly. Ranní idyla rušená jen kejháním modře kropenatých hus toulajících se bezcílně po koutech náměstí a cvrlikání ptáčků, kteří oznamovali příchod nového dne, než jej přeci jen něco... Narušilo.

Do střech domů se opřel poryv větru. Poprvé. Podruhé. Potřetí... Na náměstí padl stín. Zvětšující se stín. Husy se s hysterickým kejháním rozeběhly pryč. Odkudsi zazněl štěkot psa. Vhuš. Vhuš. VHUŠ. Poryvy větru otřásaly náměstíčkem v rytmickém zvuku máchání velkých křídel, které vzápětí doplnil zvuk jako když na zem dosedá něco opravdu těžkého.

Drak.

Opravdový... Drak.

Nyx dosedla se zamručením velké nevyspalé kočky na kamenné dláždění náměstíčka div přitom ocasem nesmetla sochu medvěda z fontány a tiše si odfrkla než vtáhla do nozder vzduch jako když větří pes a znovu zamručela.

Ranní ptáče... Sežral vlk

Nikdo mě nemusí dvakrát pobízet, přitulím se k Veliteli, přimknu se k němu linií svého těla, a to se během noci už nezmění. Spokojeně oddechuji, a když ucítím dotek ve vlasech, s tichým zamručením mu nastavím hlavu a Velitele v polospánku obejmu. Obklopená pachem a teplem, které pro mě znamená bezpečí v té nejryzejší podobě, usnu záhy a jediné, co mě v noci vzbudí je Velitel, když se převalí či se ode mě ve spánku odtáhne, což mu stejně nepomůže, protože se k němu vždy jako na povel přitáhnu. K ránu tak patří větší část postele mě, a stejně jsem nastěhovaná na tom kousku, který mu zůstal.

K ránu mě probudí šramot z přízemí, který jak si uvědomím je Halla a vzápětí i... Zvláštní zvuky z venku, ale... Teplo. Velitel. Když jsem s ním, nic se přeci nemůže stát... A... Ne, nechce se mi vstávat. Vážně ne. Přivinu se tak k muži vedle sebe a přehodím přes něj majetnicky ruku i nohu přesně v okamžiku, kdy se začne zvedat v tom jasném gestu, že ten nápad se mi vůbec, ale vůbec nelíbí...
Z přízemí se sice začíná linout vůně, která mě přinutí párkrát polknout a probudí žaludek k životu, ovšem před všemi těmito svody se schovám tak, že zabořím nos do kůže Velitele, a o to pevněji jej obejmu.

Vzhůru do boje! ... Tedy na KVS

Ten deník... Byl tak... Zvláštní. Jednalo se o zápisky chaotické mysli, která viděla, ale nevěděla. Jednotlivé scény vytržené z kontextu fantaskních snů i prachobyčejné reality. Střípky událostí, které se leckdy opakovaly, s různými začátky i konci, s drobnými změnami, které se na sebe nabalovaly. Čím dále jsi ve svém čtení byl, tím byly ty výjevy temnější. Děsivější. Varovnější? Poslední zápisek byl... Zvláštní. Znepokojivý. Smrt lidského muže s vlčíma očima v bolestech, smrt rudovlasého elfa s rozdrásaným krkem, puklé skořápky dračího vejce. Stín zrozený z bolesti a hladu, který nad tím vším stál... Král na Zdi vyhrávající hru, rudé moře, které vše zaplaví... Tajemná postava trhající stránky knihy. A pak to zoufalé a volající o pomoc... "Nevěř vranám."

Sídlo velitelství Královské výzvědné služby bylo pompézní a okázalé stejně jako všechny ostatní budovy v Aurelionu, ostatně "Zlaté město" se mu neříkalo jen tak pro nic za nic. KVS po městě patřilo více budov, ty ovšem už nebyly okem rozeznatelné od běžných staveb, kde přebývaly měšťané či místní podniky, ale to odbočujeme.

Ve vchodu dovnitř ti nikdo nebránil ani jsi nepotřeboval doprovod, jak bylo nutností u zdejších návštěv. Ve vstupní hale na tebe již čekala důstojnice Allaë Ethelion. Znal jsi ji poměrně dobře, to ona vedla tehdy vyšetřování té nešťastnosti na plese, měla na starosti i tvůj výslech, kde jsi jí navzdory zapírání lady Dayenore přiznal veškeré okolnosti. Bylo to trochu překvapením, že tu na tebe čekala právě ona, přeci jen přímo pod její velení jsi nespadal, neměla na starosti hlídání důležitých osob Valeronu, velitel Mahtarin byl tvým nadřízeným. Přesto tu čekala ona. Elfka hrdého a snad až příliš tvrdého výzoru vypadala jako vždy, vlasy měla úhledně sepnuté do drdolu, aby jí nepřekážely a v ostře řezané tváři jí seděl výraz někde mezi "jsem unavená" a "nemluv na mě, jestli pro to nemáš dobrý důvod".

"Mára arin, Ettryanell-faila," promluvila k tobě a snad jako by četla veškeré ty domněnky a nevyřčené otázky, pokračovala jedním dechem dál, "děkuji, že jste se dostavil, Strážče," dodala již o něco méně formálněji a naznačila ti, abys ji následoval.

Dračí návštěva

Sexy Hideon

Elfská marnivost

KVS

"Těžká noc?" optala se jen tak mezi řečí, zatímco jste mířili dlouhou vstupní halou k jednomu ze schodišť vedoucích do vyšších pater. Celé Velitelství bylo spletí schodišť a chodeb postavených záměrně tak, aby se ten, kdo se tu nevyzná, snadno ztratil. K dispozici nebyla ani žádná oficiální mapka, ačkoliv někteří poslíčci zde mohli fungovat stejně dobře jako navigátoři, i když to bylo určeno pouze pro členy Královské výzvědné služby.

"Vím, že vaše zařazení je k slečně Maledictě, ale to není důvodem, proč jste byl dnes předvolán," vysvětlovala ti tichým hlasem cestou do schodů. Mířili jste do třetího patra, do míst, kde jsi vlastně ani nikdy nebyl, ačkoliv všechny chodby zde působily tak... Stejně. "Předpokládám, že jste slyšel o tom nedávném incidentu ohledně Generálova syna...?" krátce se po tobě podívala.

Jistěže jsi o tom slyšel, zvěsti došly dokonce i do Astrumu, kde se staly na nějakou chvíli předmětem hovorů číslo jedna. Stalo se to před měsícem, možná před měsícem a pár dny k tomu, kdy byl dle všech těch žhavých drbů při jedné z misí poblíž Zdi zajat Generálův syn, jediný dračí jezdec v zemi - Rhysandel. Zajat a unesen pirátskou lodí patřící do flotily Arachné, která ve své drzosti poslala do Aurelionu svůj požadavek za výkupné. Nicméně po pár dnech se ztracený syn objevil sám, vyčerpaný a zraněný stejně jako jeho dračice Nyx, avšak svobodný. Jak se mu podařilo utéci z lodi už zvěsti neříkaly - tedy samozřejmě krom divokých historek zahrnujících vše od románku se samotnou Arachné přes zničení lodi při útěku po Dalyorův hněv, kterého se pirátka zalekla. Vše znělo tak hloupě, že pravda byla pravděpodobně někde jinde, ale... Kde.

A co jsi s tím měl společného ty?

Návštěva

Dračice jako na povel upřela svůj pohled ke dveřím, ze kterých Rhys vyšel a po jeho slovech vyšel z dračích nozder horký vzduch v podobě pár zlověstných obláčků páry. Skrze lehce odhrnuté pysky vyšel ten mručivý nespokojený zvuk "pfchrrrru" připomínající tolik velkou podrážděnou kočku.
"Já?" Zaznělo Rhysovou myslí, ačkoliv ten zvuk snad rezonoval i o budovy kolem. Rázem byla většina okenic otevřená, zatímco obyvatelé domů hleděli na dění na náměstíčků. Moc často se nestává, že vám ve městě přistane drak. Opravdový drak. Jediný Valeronský drak! "Rhysandeli Restalone! Máš vůbec ponětí, JAK MOC JSEM SE O TEBE BÁLA?!"

Nyx udělala prudký pohyb vpřed - na takový kolos masa a šupin se pohybovala až znepokojivě mrštně a ladně - a zastavila se až před Rhysem, do kterého drcla tím, že ho čumákem strčila doprostřed hrudi. Dost na to, aby zavrávoral, ale nespadl. "Nedal jsi vědět! To ty bys tady neměl vůbec být!" pokračovala vyčítavě dál, zatímco navenek tiše vrčela a chroustala a cvakala zuby. "Jak můžeš být po tom všem tak nezodpovědný! Pomalu jsem ani oka nezahmouřila, a co teprve, když se ráno stavil ve sluji otec!" znovu odfrkla, čumák jen kousek od Rhysovi tváře, než její pohled bez varování zkrotkl a zněžněl.

Nakonec sklopila hlavu a opřela ji rozložitým čelem o Rhysovu hruď. "Tohle mi už nedělej. Bála jsem se o tebe, človíčku..." Nozdry se na okamžik roztáhly a Nyx loupla po Rhysovi jedním velkým jantarovým okem. "Jsem ráda, že jsi v pořádku..."

K jádru věci

"Drby a klevety se tentokrát příliš nepletou, bohužel k celé věci došlo," broukla důstojnice Ethelion a sotva znatelně si povzdechla. "Ano, jak se zdá, mladý Restalon je již v pořádku, následky... No, sám dobře víte, že chvíli trvá, než mysl vstřebá šok z prožitého, ale včera jsem se s ním osobně setkala a zdál se ve formě," odpověděla. Pak se ovšem nadechla k dalším slovům a bylo jasné, že o tohle jí nejde.

"Přímo kvůli němu... Ne," krátce se po tobě podívala. "Celá věc je komplikovanější. Už pár týdnů vyslýcháme jednoho člena lodi, která to má na svědomí," slovy laika, KVS mělo ve svých spárech piráta. "Získali jsme díky tomu pár... Zajímavých informací, jistě si dokážete představit jakých..." pokrčila rameny. "Bude o tom s vámi chtít mluvit Generál, Strážce, ale myslím si, že by bylo vhodné, abyste byl v obraze," vysvětlila své pohnutky. Nebo aspoň naznačila.
"Získali jsme pozici jednoho pirátského útočiště. Velení by od toho nejraději dalo ruce pryč, ovšem jsou tu jisté okolnosti, které nám to nedovolují, protože má na celé věci osobní zájem kapitán Hideon a obáváme se, že by mohl jednat na vlastní pěst, pokud bychom ty informace rozhodli se nepoužít.. Ano, jedná se o přechodné kotviště lodi Bouřného lovce," znovu si povzdechla. Bouřný lovec, loď Averyho Jayce. Lady Dayenore s ním dlouhá léta pravidelně obchodovala. Tu loď jsi znal, stejně jako jejího kapitána i posádku.
"Kvůli tomu tu jste. Generál si vyžádal přímo vaše jméno. Vás."

Dobré a špatné zprávy

I Allae se odmlčela, nechala ti prostor pro vlastní úvahy a myšlenky, které by tě dovedly ke správnému vyústění této nové situace. A pak... Přikývla. Protřela si oči. Opravdu toho pravděpodobně příliš nenaspala, pokud vůbec něco. Avšak její tvář zůstávala klidná, postoj pevný.
"Přímo to neřekne, ohání se jinými důvody, ale ano, ten úmysl je tak... Přímočaře lidský. Každý měsíc navštěvuje Velitelství kvůli případným novým informacím. A teď... Je máme. Nešlo je zatajit, byla to dohoda mezi ním a tím pirátem, že mu sdělí, co potřebuje ohledně té lodi i posádce."

Vyšli jste po schodech a pokračovali chodbou. U dveří na jejím konci stála dvoji strážných z Citadely.
"Je to nešťastná situace. Kapitán je schopný muž, ale bojíme se, že by mohl jednat unáhleně, rozhodli jsme se tak, že celou tu věc budeme sledovat a mít... Jak bych to řekla... Pod kontrolou. Je nemyslitelné, abychom vzali zátoku útokem, celé to tak bude poněkud... Delikátní, jestli si rozumíme," další ze série povzdechů. "Váš velitel nám sdělil, že Malea váš dozor v Aurelionu nepotřebuje, ze služby u ní tak budete s okamžitou platností uvolněn."

Neptala se. Oznamovala. O celé věci už bylo zřejmě rozhodnuto.

Říkal někdo... Snídaně?

"Uuuuí..." spíše vypísknu než cokoliv jiného při tom podlém Velitelově tahu, ale rozhodně se nemíním vzdát, když se jej o to pevněji chytím a trudomyslně zamručím to rozhodnuté: "... ne..." Ani bych se nerozpakovala Velitele na oplátku kousnout taky, ačkoliv rozhodně ne tak něžně a opatrně, ale tak, jak to máme rádi oba dva, jenže se začne i přes mé urputné snahy zvedat - a co více, odkryje nás. "... kňu," vydám ten nespokojený zvuk, když ho musím pustit. Asi bych se normálně na truc zavrtala zpátky do tepla pod deku nebýt té nečekaně prudké reakce u okna.

Zatímco se Velitel tak legračně rychle obléká, dojdu k oknu, abych se také podívala ven. Chvíli zůstanu ztuhle stát, nasucho polknu. Dračici poznávám, jistěže ji poznávám, akorát to s sebou nenese příjemné vzpomínky. Dokonce ani trochu. Nakonec se oklepu jako pes a po Velitelově vzoru se obléknu do své haleny a kalhot, které jsem tu snad předevčírem zapomněla.
Hmm... Jídlo... Nos mi zacuká a ta vůně trochu pročistí špatné vzpomínky. Žaludek se mi jako na povel sevře a připomene mi, že mám vážně hlad. Bosá a neupravená se tak pomalým - možná až plíživým krokem vydám dolů. Vážně to voní... Hezky. Moc hezky. Ještě na schodech potkám Rhyse, než ovšem stačím cokoliv říct, vypálí na mě tu zákeřnou otázku.

"Hřřřeben?" zopakuji po něm tak trochu hloupě, chvíli mi trvá, že myslí tu divnou zubatou věc, co tahá za vlasy. "Někde... Uh... Najdu pro pán Rrrhys," slíbím. I přesto ale zvítězí hlad, a tak namísto hledání hřebenu sejdu i já dolů ještě před Velitelem.
Nejistě kmitnu k Halle očima, stále se... Stydím. "Rrráno. Dobrré," zopakuji po ní a pokusím se i o úsměv, ačkoliv se mi povede jen jeho ostýchavá napodobenina, se kterou udělám dalších pár kroků do místnosti, směrem ke stolu s tím voňavým jídlem.
"... vrrrátí... Chtít hřřřeben," odpovím, nicméně pohledem visím na jídle. V břiše mi patřičně zaškrundá, až to skoro zabolí. Od doby, co jsem si zvykla jíst - hodně jíst - mi velice snadno vždy vyhládne. Je to dar i prokletí. Nejraději bych se vrhla hned ke stolu, ale... Zaváhám. Pohledem kmitnu mezi Hallou a scházejícím Velitelem v té němé úzkostné otázce, jestli vůbec můžu.

Změna je život

"Nezůstane bez dozoru, jen není třeba ten váš. To si neberte osobně, prostě to tak je," odvětila Allae pohotově. "Ah... Nu, detaily si domluvte pak s velitelem Mahtionem," dodala. Pak jste se vrátili k tomu ožehavému tématu. Drobně se pousmála, ačkoliv v tom nebylo ani náznaku pobavení a zavrtěla hlavou. "Hlídat Hideona je prakticky nemožné. Myslete na to jako na stínový dohled, pokud bude něco v rozporu s cílem mise, budete nás neprodleně informovat. Infiltrovat Bouřňáka taktéž není naším úmyslem, ostatně dle dostupných informací to není ani možné, posádka je čistě lidská," dodala Allae.
Bylo pravdou, že při zpětném vzpomínání sis vlastně nevybavoval, že bys na lodi spatřil v posádce kohokoliv, kdo by vyčníval svým původem.

"Nicméně... Více vám řekne sám Generál, pouze jsem chtěla, abyste byl v obraze, Strážce a... Abych vás na to připravila," blížili jste se ke konci chodby, přímo k palácové stráži. Muselo to být opravdu důležité, pokud se to rozhodl Generál řešit osobně a hodlal do toho zapojit i KVS. Či spíše do toho chtěla KVS zapojit jeho? Těžko říci, kdo tahal za kratší kus provazu. Dalo se i očekávat, že po tom konfliktu s piráty a únosu jeho vlastního syna mohl mít pro touhy Hideona pochopení a dost možná mu proto chtěl nějak vyjít vstříc, ale to už byly divoké domněnky.

"Důstojnice Ethelion a strážce Ettryanell. Jsme očekáváni," oznámila Alle strážím, které vás bez okolků uvedli do místnosti. Skutečně. Byla to pravda. Generál. Dalyor aep Restalon. //viz NPC Valeronu// Generála jsi už párkrát osobně viděl ku příležitostem na společenských akcích, ovšem takhle napřímo jsi měl tu čest s ním za 99 let svého života jednat... Poprvé.

Seděl za velkým stolem, na kterém byla rozložená mapa a několik lejster, kterými se dosud jistě probíral. I on působil poněkud unaveně, ačkoliv veškeré náznaky zmizely v okamžiku, kdy jste vstoupili dovnitř. Postavil se.
Allae se s formálním pozdravem uklonila, a to stejné se očekávalo zajisté i od tebe, aby mohl Dalyor stejně formálně odpovědět a vybídnout vás, ať se posadíte naproti němu na nachystané židle u stolu.

"Sám budu rád za nové cíle," ujistím ji. Brát si něco osobně důvod opravdu nevidím. "A samozřejmě díky za nástin - probíraných témat," pousměju se. "Vážím si toho. Jsem skutečně zvědavý, jaké bude mé oficiální zařazení." A jak dlouho bude kapitánovi trvat, než mu dojde, že jsem na něj nasazený.
Jestli, samozřejmě, jsem nebyl vybrán právě kvůli vlastní antipatii k pirátům. Nu ovšem - proč právě já? To je otázka, která mi dá nejspíš odpověď na skutečné cíle mého nového jmenování; ostatně pochybuji, že bych patřil mezi nejzkušenější z těch, co jsou k mání. Ví se, že nemám problém s lidmi - a že konkrétně na Kapitána budu patrně pohlížet se sympatiemi. A také že se budu pokoušet jednat správně - a tady se množství proměnných vrší a narůstá a proplétá do nepřehledné změti možných scénářů.

Už přede dveřmi se mimoděk napřímím. Dávno nejsem tak mladý, abych se neuměl chovat - nezírám na něj, nezářím jak lucernička a nevrtím blahem ocáskem - ale i tak jsem možná nepatrně méně rezervovaný, než by bylo optimální. Ostatně Generál dělá čest své pověsti. Působí přesně tak, jak bych od něj očekával.
"Pane..." odříkám s úklonou patřičné pozdravy a počkám, až se Allea usadí na židli, abych následoval jejího příkladu.

U snídaně

Podrážděná dračice

Generál

Když jste všichni seděli u stolu, Generál shrnul veškeré písemnosti k sobě, snad aby do nich ani jeden z vás nemohl nahlédnout nebo je zkrátka už nepotřeboval, těžko říci. "Takže když jsou zdvořilosti za námi, můžeme přejít přímo k věci," řekl a krátce se při těch slovech podíval po Allae, která v krátkosti suše přikývla. "Výborně," okomentoval to Generál, věnoval pohled i tobě a opřel se o opěradlo své židle.

"Dostali se k nám informace o pozici pirátské zátoky, které se říká Rackův hrob." Rackův hrob, Rackův hrob... Něco ti to říkalo. Rozhodně jsi ten název už někde slyšel. "Případně mě opravte, důstojnice," vyzval mimoděk Allae. "Pokud jsou ty informace správné, mělo by se jednat o trh, překladiště, místo, kde si Imperiálci přebírají náklad od pirátů. Na tom místě probíhá prodej a přebírání živé kořisti, jak stojí ve hlášení... Pokud budeme nazývat věci pravými jmény, obchoduje se tam s otroky," dodal s lehkým znechucením a pohoršením v hlase, které dal najevo jen tak akorát, aby těm slovům dodal patřičnou váhu.
"To místo se nachází příliš daleko od území Valeronu, aby bylo bezpečné z něj udělat jednou pro vždy minulost, nicméně se to zdá jako lokalita, kde můžeme získat nové informace nejen o Impériu, ale především o odpadlících, co ohrožují svým jednáním přímo Valeron. Nemůžeme zavírat oči před únosy a dalšími zvěrstvy, co poslední dobou piráti ve své drzosti páchají na občanech Valeronu."

Generál opřel dlaně o desku stolu a zlehka se zamračil. "Navíc, pokud se nepletu, máme i informaci, že Rackův hrob patří jednomu z lidí Arachné, člověku jménem..."
"... Kartan, Generále," dopověděla Allae.
Generál přikývl. "Kartan," zopakoval po ní. "Zajmout Kartana by nám mohlo být ku prospěchu, stejně tak zjistit více o lodích, které tam kotví." Odmlčel se, byť jen krátce a tentokrát věnoval svoji plnou pozornost jen a jen tobě.
"Vím, že máte s piráty zkušenosti díky jednání lady Dayenore, Etrryaneli," oslovil tě. "Chci, abyste byl součástí jednotky, která bude mít za úkol zajmout Kartana. Nevím, na kolik vás důstojnice informovala o další stránce celé věci - tedy o úmyslech kapitána Hideona, nicméně věc se má jednoduše. Hideon se celé věci bude chtít účastnit a já mu v tom nebudu bránit. Nebude velet, nicméně chci, aby na jeho jednání bylo dohlédnuto. Bouřný lovec nebude naše priorita, nicméně pokud se podaří zajmout krom Kartana i Averyho Jayce, bude to ku prospěchu věci," prsty poklepal o stůl. "Hideon neví, že jste ve službách výzvědné služby, chci, aby to tak i zůstalo. Budete sledovat jeho jednání i chování. Otázka jeho spolehlivosti je už tak stále se opakujícím tématem veřejnosti, musí na ni být tedy dohlédnuto. Chci mít jistotu, že se Hideon dokáže ovládat i ve vypjatých situací, které zajistí nastanou, pokud dojde na střet s jeho rodnou zemí. Tahle mise... Je jeho zkouška loajality. Rozumíme si?"

Nyx

"To si buď jistý, že se to nestane, protože příště si tě najdu, i kdybych u toho měla převrátit kámen po kameni celé zlaté město," odpověděla Nyx, ačkoliv už ne zdaleka tak příkře jako k Rhysovi promlouvala prvně. Jakmile se jí dotkl, tiše zabručela - byl to ten hluboký spokojený zvuk svým způsobem podobný vrnění. Vrnění půltunové kočky. Div se netřásly kamenné kostky dláždící náměstíčko. "... stavil," dodala prostě, ale nic víc. Možná jí nedošlo, že chtěl Rhys vědět více, možná se prostě rozhodla ho vytrestat tím, že mu neodpověděla. Tvrdohlavá dračice.

Vyrušení z té usmiřovací chvíle ovšem nesla se značnou nelibosti. Škubla hlavou nahoru a navzdory uctivým slovům jí vylétl z nozder zlověstný obláček dýmu, se kterým nenaloženě zabručela. Loupla jantarovým okem po lichotícím muži i svém jezdci než s odfrknutím potřásla hlavou a odstoupila od Rhyse.
"... jistěže mám ty nejkrásnější šupiny, co jste kdy viděly. Jsem ten nejúžasnější drak, jakého človíček mohl kdy vidět," s těmi slovy vycenila zuby. Snad to měl být úsměv, ale při pohledu na dvě řady ostrých zubů bylo snadné propadnout panice, že se jedná o smírčí gesto - sežeru tě a bude to mezi námi dobrý. Znovu se podívala na Hideona. "Byla bych raději, kdyby sis našel nějaké dvounohé děvče. Tenhle je příliš zarostlý." Dračí humor. Nebo to myslela vážně?

"Mám hlad. Letíš se mnou?"

Hřeben

Vážně naslouchám Generálovým slovům. Otrokářství... strašná, hrozná věc, proti které jsem ochoten bojovat do posledního dechu. Nezpochybňuji ale tvrzení, že to v současné době není dost dobře možné - jakkoli mě to netěší. Koneckonců, Generál má zaručeně víc informací než já.
"Takže výprava na Rackův hrob," shrnu si. "Neveřejná, rychlá akce, během které chceme zajmout Kartana a ideálně i Averyho Jayce. K tomu získat maximum informací o dalších lodích, posádkách a způsobu, jakým operují." Přikývnu. Nebude to lehké, vzhledem k tomu, že máme málo šancí splynout s prostředím. Elfa a člověka koneckonců odlišuje víc než špičaté uši.
"Pokud nebude technicky možné je zajmout, ale získáme příležitost - dáváte přednost tomu je nechat naživu, nebo je máme zabít?" Nemám představu, jak moc jsou piráti provázaní s oficiálními strukturami oblasti; jinak řečeno, jak velké diplomatické problémy by nadělo, kdyby se provalilo, kdo má předpokládaný únos či zabití na svědomí.

S tím vlastně souvisí i má další otázka. Vlastně hned několik.
„Pokud nevelí Kapitán – rád bych věděl, nakolik bude velitel výpravy obeznámen s mou úlohou,“ začnu s první. Chci vědět, nakolik se mohu spolehnout, že budeme mít společné cíle. Tedy kromě těch primárních.
"A hlavně… jak daleko mohu zajít, abych zabránil kapitánovi Hideonovi - v neprozíravém chování?" zeptám se přímo. Možná ze mě nebude dobrý politik, ale ani nechci být někdo, kdo tu pak bude stát před Restalonem a říkat 'ale já jsem si myslel'. Jinak řečeno… ale tam si nejsem jistý, jestli některé odpovědi chci slyšet… jsou situace, ve kterých bych ho měl za úkol přímo eliminovat, přivést ho zpět v poutech... nechat na pospas nepřátelům?
Jaký to životní optimismus, pomyslím si jízlivě, když si připomenu jeho obrovskou sílu. Ale věřím si. On má svaly, já mám čáry... a on nebude čekat, že mu skočím do zad. Na druhou stranu, nebudeme tam sami. Docela dobře se může stát, že on ke svým plánům strhne ostatní a nezmůžu vůbec nic.

Rozpačitý elf

Generál II

"Ano. Primární cíl je zajmout Kartana," Generál souhlasil, "vše ostatní je už dle okolností. Nechci, aby došlo ke zbytečnému riskování, Rackův hrob je přeci jen příliš daleko od Valeronu, abychom mohli v případě problémů vyslat okamžitě posily. Samozřejmě bude vyslána poblíž místa ještě jedna podpůrná jednotka, avšak pokud se celá věc obejde bez větších konfliktů..." To se dalo pochopit. Již tak to bylo na hraně. Celé. Poměrně odvážná mise dávaná dohromady poměrně narychlo. To bylo snad na celé věci zvláštní... Obvykle by předcházely týdny dohadování a plánování... Nebo se tomu už tak stalo?

"Nechat naživu. Zjistit informace a stáhnout se. Jsou to jen kolečka v ozubí, malá a nahraditelná. Dávám přednost známému zlu," odpověděl Generál bez zaváhání, zřejmě tuto otázku očekával. "Stejně tak pokud by mělo dojít k vašemu odhalení, bez prodlení se stáhnete."

Generál přikývl, ovšem odpověděla ti Allae. "Nebude. Váš soukromý úkol bude podléhat nejvyššímu utajení, strážce Ettryanelly. Samozřejmě, pokud by to bylo opravdu nutné a potřeboval jste součinnost svého velitele, máte oprávnění svůj úkol prozradit, dostanete k těmto účelům i pověřovací glejt," dodala.

Po tvé poslední otázce nastala chvíle ticha.

"Tohle ponecháváme na vašem bystrém úsudku," Generál se na tebe podíval, zatímco mluvil, "nicméně... Pokud by vás svým chováním Hideon ohrožoval, vás a potažmo celou skupinu... Ochrana skupiny je přednější než bezpečí Hideona."

Dračice za obzorem

"Já tě nesoudím, maličký," Nyx znovu vycenila zuby a tak trochu neuměle mrkla. Stále nebylo úplně snadné rozklíčovat, zda to opravdu myslí vážně nebo si jen z Rhyse utahuje. Pohledem přelétla mezi jím a Hideonem než se s dalším zamručením ohlédla po zmiňované soše jako by jí snad něco provedla. Pravdou bylo, že její ocas se teď míhal nebezpečně blízko sochy medvěda. "... stejně je ošklivá... Socha draka by se sem hodila více," neodpustila si než roztáhla křídla.

Činila tak nezvykle opatrně, aby opravdu nezasáhla žádný dům. Ani sochu. "Budu na tebe čekat..." kývla vzápětí hlavou. Již pokojně beze zloby či podráždění. S tím se i bez varování odrazila do vzduchu až to zadunělo a po celém náměstí se zvířil prach.
Psi se mohli zbláznit, jak štěkali, zatímco husy byly zalezlé pod terasou jednoho z domů.

A v další chvíli se ocitla dračice ve vzduchu.

Osobní záležitost

"Ještě jedna věc," Generál se narovnal a mírně se překlonil nad stůl. "Má osobní prosba přímo na vás, Vamire," použil poprvé tvé křestní jméno. Snad tím chtěl podtrhnout důležitost svých dalších slov. Dlouho tě nenapínal než pokračoval dál. Ruce složil na stole k sobě a propletl prsty mezi sebou, zatímco přes tvář mu přelétl stín starostí, který už v tváři zůstal podoben malé vrásce nad nosem, která se tam objevila.

"Velením pověřím svého syna, Rhysandela," začal opatrně, "je mladý, příliš mladý na to, aby nosil ve svém srdci strach. Věřím, že postavit se v tváři tvář svým obavám jej v duši zocelí a zkušenosti též potřebuje," pokračoval. "Vím, jaké jsou vaše schopnosti, vím, kým jste byl po většinu svého života, Vamire. A proto vás chci požádat, abyste na něj dohlédl, pokud by mu hrozilo vážné nebezpečí..." větu nedokončil, avšak význam té žádosti byl i přesto jasný.

Mé nejlepší já

Společenstvo putovního hřebenu

Obavy

Začátek něčeho nového

"Neočekávám od vás nic jiného, Vamire, máte moji důdvěru," přikývl Generál. Ne, pravděpodobně opravdu nečekal nic jiného než že se toho zhostíš se vším, co k tomu patří. Na jednu stranu to byla čest, pověření od Generála týkající se osoby, která mu měla být ze všech nejbližší a na druhou stranu... Závazek. Těžký temný závazek jehož porušení mohlo nést nepříjemné následky. "To je vše. S cestou a vším potřebným budete informován stejně jako zbytek skupiny, ke které se připojíte," dodal a vstal na znamení, že hovor je u konce. I důstojnice Ethelion se hbitě postavila. Celé loučení pak už bylo jen záležitostí několika rychlých formalit a mohli jste oba odejít.

"Pospícháte někam, strážce?" oslovila tě Allae sotva jste se ocitli na chodbě. "Pokud ne, potřebovala bych s vámi ještě mluvit. Ideálně v soukromí mé pracovny, pokud nebudete proti," optala se slušně, avšak tón jejího hlasu naznačoval, že jakkoliv to položila jako otázku, tak ani ona příliš neočekávala odpor proti těm slovům.
"Nezdržím vás dlouho," dodala.

Střež se vran

Černá korálkovitá očika se zaleskla a vrána naklonila hlavu ke straně. "Krrák," vykřikl bez varování velký černý pták sedící na římse jednoho z domů, který jste míjeli a vznesl se do vzduchu. Jednou obkroužil nad střechami ulici, kterou jste zrovna i s doprovodem pár členů z Hideonova oddílu procházeli, než vám zmizel zcela z dohledu. Hideon i Rhys cestu na velitelství Královské výzvědné služby dobře znali ačkoliv pokud jste nechtěli procházet v blízkosti Patreonu tak se o dobrých dvacet minut svižné chůze protáhla.
Pár elfů, které jste cestou míjeli, se po vás ohlédlo, ačkoliv většina z nich při míjení se uctivě zdravila Rhyse a jeho doprovod. Jindy by se ho určitě někdo i pokusil zastavit a prohodit s ním nezávazně aspoň pár vět - kterými by si otevřel cestu k řešení závazných věcí, avšak přítomnost kapitána Hideona i jeho suity byla dobrým argumentem, proč si nechat zajít chuť. Chvíli jste i mohli mít pocit, že vás snad někdo sleduje, ale... Nu... Mohlo to být kvůli Rhysovi, mohl to být někdo z KVS, mohli to být věrní Paní Vran...

K žádnému konfliktu ovšem nedošlo.

Sídlo velitelství Královské výzvědné služby bylo pompézní a okázalé stejně jako všechny ostatní budovy v Aurelionu, ostatně "Zlaté město" se mu neříkalo jen tak pro nic za nic. Halla v této části města nikdy nebyla, a tak to všechno pro ni bylo nové. Velitelství sídlilo hned pod Citadelou a z jeho hradeb byl výhled na skoro celé město i vodní plochu. Byl by to zajisté kouzelný pohled, kdyby se sem tam mezi bílými těly racků nemihl černý stín, který tam neměl, co dělat.

U vstupní brány se vás hned ujal jeden ze strážců, ačkoliv ujal možná nebylo nejpřesnější označení. S formálním přivítáním se před Rhysem uklonil, avšak když pohledem přelétl zbytek jeho doprovodu, sotva znatelně se zamračil a namísto, aby vás bez řečí odvedl dovnitř, zaváhal.
"Je mi líto, Restalon-elda, ale měli jsme hlášenou jen Vaši návštěvu," promluvil nakonec.

Dva kroky vpřed, ni jeden vzad

***

Cesta na KVS

Způsoby

Velké shledání

Vamir, Allae

"Co nejdříve. Počítám, že mezi půlnocí a zítřejším ránem," odpověděla Allae bez většího přemýšlení. "Nicméně, diskrétnost především, jestli se chápeme," mírně se pousmála, zatímco jste kráčeli chodbou do nižších pater.
V jednu chvíli zpomalila, s přemýšlivým výrazem se zahleděla před sebe. Ty kroky jsi slyšel taky, kroky větší skupiny, které se rozléhaly chodbami navrženými a stavěnými tak, aby se po nich nedalo tak snadno tichošlápkovsky chodit. "Hm," broukla mimoděk, tedy spíše zamručela a mimoděk si upravila límec kazajky.

Rhys, Hideon, Halla, Stvůra, Angharad

Když namísto Rhyse promluvil jako první velitel výzvědných oddílů, elf na něj v první chvíli pohlédl. V průběhu slov se regulérně zamračil a ke konci hleděl na Hideona úkosem. Ať už si z jeho slov cokoliv vzal či ne, mlčky přesunul svoji pozornost k Rhysovi, který se dral v popředí a nakonec se i dostal ke slovu.
"Jistě, Restalon-elda," odpověděl Rhysovi - a dal si velice důkladně záležet, aby bylo jasné, ke komu mluví, ačkoliv v tónu jeho hlasu zazníval podrážděný břit, ztupený jen úctou k dračímu jezdci. "Ovšem pochopte, tohle není veřejný dům, nemůže sem chodit každý, jak si zamane, musel jsem se zeptat, vyžaduje to protokol, Restalon-elda," dodal. Rozhodně se nedalo říci, že by sklopil hlavu a nahrbil ramena, dopřál vám další pauzu napětí při které přelétl celou Vaši skupinu poněkud nedůtklivým pohledem než pokračoval. Zároveň s tím se okolím rozeběhla drobná vlnka pátrací magie, ohmatávající a osahávající vše, co jí přišlo do cesty. "Víly mají zakázaný vstup na Velitelství. Je tu dokonce bariéra, která je má odradit, takže nedoporučuji to byť zkoušet. Ostatní mohou jít s Vámi."

Pak už to neprotahoval. Bylo nutné ještě za bránou odložit veškeré zbraně a pak už se vás ujal jiný elf, aby vás odvedl přímo za Generálem.

Všichni

Na úpatí schodiště jste se potkali. Vamir s Allae kráčeli očividně z vrchních pater dolů, zatímco početná výprava za Generálem postupovala směr druhé patro. Allae se neubránila povytaženému obočí, když jste se setkali tváří v tvář. V krátkosti se uklonila, pohled jí ulpěl v první chvíli především na Halle, které věnovala nejvíce pozornosti dokud nezaznamenala Stvůru. Její výraz se maličko změnil, snad působil náhle napjatě, když pohledem kmitla vzápětí k Vamirovi.

"Elen síla lúmenn' omentielmo," promluvila jako první a na okamžik zaváhala jako by snad nevěděla, jestli se zastavit nebo pokračovat dál.

Setkání na schodech

Staří...známí?

Ajk

Generál

Setkání to bylo vskutku krátké a snad ani moc dramatické. Allae vás nezdržovala, jen přikývla na srozuměnou a s další zdvořilou frází i s Vamirem pokračovala jejich vlastní cestou. Snad jí neuniklo to lehké napětí, tedy zajisté ji neuniklo, když vlkodlačici Angharad počastovala káravým pohledem matky, která vidí, že se její ratolest nechová slušně.
Generálova prozatímní pracovna se nacházela ve druhém patře budovy na konci chodby. O jaké se jedná dveře bylo poměrně jasné, stála u nich dvojice palácové stráže. Oba elfové působili poměrně nenápadně, oděni jen v lehké kožené zbroji, kterou by Hideon označil za nedostačující, ovšem pověst členů gardy sloužící v Citadele je často předcházela, a to oprávněně. Nadaní bojoví mágové vycvičení k boji magií i mečem, často dohromady. Styl jejich boje byl brutální a efektivní. Přes tuto dvojici by měli problém dostat se i Hideon s Angharad, pokud by došlo na konflikt.

Ještě se vám dostalo malého zdržení právě u gardistů. Ti si na rozdíl od elfa u brány nedovolili dát ve tvářích najevo jakoukoliv nadřazenost. Bělovlasý elf stojící napravo se dokonce krátce pousmál na Angharad. Skoro až spiklenecky. Proč, to věděli jen oni dva.
První byl vpuštěn do místnosti pouze Rhysandel, přeci jen bylo na něm, aby vysvětlil svému otci důvod svého doprovodu. Dalyor seděl za velkým stolem, který tvořil domimantu jinak běžné pracovny. Měl před sebou rozložených několik map a přes ně stohy papírů a složek, kterými se dosud zřejmě probíral. V asketické tváři mu tančil stín únavy, který ovšem zmizel v okamžiku, kdy spatřil svého syna. Pousmál se, na hranici zdvořilosti se v tom výrazu mihla jiskřička upřímné radosti a úlevy než ji nahradila zase Generálova maska.

"Hledal jsem tě, Rhysi, Nyx byla šílená strachy," řekl namísto pozdravu a pohledem zalétl ke dveřím. Ještě než se za Rhysem zavřely, stačil si všimnout dalších osob, co za nimi stály. "Předpokládám, že to má nějaký důvod," dodal a naznačil svému synovi, ať se dá do vysvětlování. Poté už jen mlčky přikývl a předvedl drobné gesto rukou, aby Rhys pozval své přátele dál.

Generál vstal, když dovnitř vešel Hideon s Hallou. Nic neříkal. Čekal.

S Allae na věčné časy

Setkání to bylo vskutku krátké a snad ani moc dramatické. Allae vás nezdržovala, jen přikývla na srozuměnou a s další zdvořilou frází i s Vamirem pokračovala jejich vlastní cestou. Snad jí neuniklo to lehké napětí, tedy zajisté ji neuniklo, když vlkodlačici Angharad počastovala káravým pohledem matky, která vidí, že se její ratolest nechová slušně.
Sotva jste se dostali z doslechu odcházející skupiny, Allae se nadechla ke slovům, která ovšem nakonec neřekla a jen natáhla krok. Dostat se do její pracovny pak bylo už jen otázkou sotva pár minut. Za pomoci magického otisku otevřela dveře a pozvala tě krátkým posunkem hlavy dovnitř.

Pracovna důstojnice byla prostým místem. Místnost, do které se tak akorát vešel velký pracovní stůl, pár skříní. Jedna židle za stolem, jedna před stolem. Nebylo to místo pro velká jednání. Stůl byl plný spisů z archivu, avšak vešlo se na něj pár osobních drobností jako byla třeba pokroucená rostlinka v misce, kterou někdo přinutil vyrůst tak, aby připomínala siluetu veverky.
Allae ti nabídla místo k sezení. "V pořádku?" zeptala se s jistým zpožděním. Zřejmě na tohle se tě chtěla zeptat na chodbě.

"Něco k pití?" optala se. "Vypadáte, že by se vám hodilo něčím svlažit hrdlo."

Allae

"V pořádku, nic hrozného se nestalo krom toho, že by si měl kapitán více hlídat reakce svých podřízených. Nad tou Nakaženou už dlouho visí otázka, zda je vhodné, aby byla ve službách Valeronské armády," pokrčila Allae rameny, zatímco došla k jedné ze skříní a otevřela její horní část. Na stůl v další chvíli elegantně doplachtila dvojice pohárků, do kterých se sám rozlila část obsahu broušené láhve. Zlatavá tekutina voněla po medu a jaru. A také trochu po alkoholu, i když toho tam byla opravdu jen kapka - tak akorát na uklidnění zjitřených nervů.

Allae na tebe překvapeně pohlédla a snad se i zamračila. "Možná byste se i vy měl postavit svým obavám a vyrovnat se s nimi. Bude se vám lépe dýchat," dodala mimoděk, načež se posadila ke stolu. "Nepředpokládám to. Po tom incidentu s pirátskou lodí Arachné byla postavena mimo službu, dokud se její stav nezlepší. Vlastně mě překvapilo, že ji kapitán vzal nyní s sebou a zrovna sem," dodala zamyšleně.

"Zní to jako průšvih, já vím," zamručela Allae souhlasně a povzdechla si, "nesouhlasila jsem s účastí Generálova syna, ani on se z toho nezdál nadšený, ale přesto na tom trval. Proč, to mi stále uniká, ale on je tím, kdo má poslední slovo, Vamire," zamračila se až se jí na jinak hladkém čele objevila vráska, která náhle dělala její tvář starší. A unavenější. Vzápětí se zarazila. "Nevadí, když vám tak budu říkat - Vamire?" zeptala se a i ona si dopřála doušek sladké medoviny.

"Ne, Stvůra se účastnit nebude. Kapitán Hideon je zodpovědný, nemyslím si, že by věřil tomu, že by to snad dokázala psychicky ustát," ujistila tě. Ačkoliv při zmínce o večírku jí škubl jeden z koutků do kratičkého úšklebku. Byl to špatný vtip, který mohla docenit ze všech elfů snad jen ona.
"Poslední rok spolupracuje takřka vzorně, jako stopař je pro oddíl nedocenitelná," broukla a naklonila hlavu ke straně, když naslouchala tvým dalším slovům. Pousmála se, ačkoliv to nebyl veselý úsměv. "Jestli vás to utěší, i Hideon s ní dle našich zpráv pár měsíců bojoval, i když se snažil vše zatajit. Ale jeho nakažení ji mají rádi. Svůj k svému, víte, jak se to říká."

Znovu se napila medoviny. "Arachné přepadla oddíl, který byl prověřit jeden incident u Zdi. Bylo to takové štěstí v neštěstí. Měli početní převahu a došlo k situaci, kdy je obklíčili. Co přesně se tam stalo... Vlastně nevíme, výpovědi jsou zmatečné, mluví o vícero vzducholodí, ovšem jen jedna plula pod vlajkou Arachné, takže..." zatvářila se tak trochu bezradně. "Stvůra chránila mladého Rhyse, dle všeho ji proto vzali s ním. Nicméně výkupné žádali jen za něj. Je zázrak, že se jim podařilo utéci."

Poděkování a tisícerá omluva

Lord Generál

Koláčky!

Vskutku diplomatická odpověď, četl jsi v očích Allae. Více se k tomu nevyjadřovala ač by zajisté mohla. Někdy to tak bylo lepší - přeci jen, bylo rozhodnuto a nešlo na tom nic změnit. Velet měl Rhys, ačkoliv bylo otázkou jak takové velení vlastně mělo vypadat, když měl být obklopen pravděpodobně skupinou zkušených mužů a žen.
"Ne, technicky možné to není, je vůči té nemoci očividně imunní. Magistra Indil si kvůli tomu několikrát brala její krev, věří, že díky tomu přijde na způsob, jak Nakažené vyléčit, ale jestli na něco opravdu přišla... Těžko říci." Tamurilë Indil, to bylo známé jméno, elfka, kterou pozval do Citadely sám král a požádal ji, aby se stala členkou jeho dvora. Nikdo ji příliš nevídal vyjma pár slavností, většinu času trávila ve své laboratoři. Při svém strážcování lady Dayenore jsi ji párkrát potkal i mimo slavnosti - občas si přes tvoji zaměstnavatelku objednávala věci, co nešli ve Valeronu sehnat normální cestou. Byla to tak trochu podivínka, roztržitá, roztěkaná.

"Po pravdě to byla spíše... Nešťastná náhoda. Jedna z lodí přiletěla ze strany Impéria, kde došlo pravděpodobně k nějakému konfliktu, poté se přidala k lodi Arachné. Že šlo o náhodu tvrdí Rhys dle toho, co se dozvěděl na lodi on sám, ale i ve vaší úvaze může být zrnko pravdy, protože tohle celé je... Podivné," odpověděla a znovu krátce upila. "Nu, dračice nebyla misi přítomna, jestli vás to uklidní, Vamire, nicméně dle všeho si díky spojení pak Rhyse našla a pomohla mu s útěkem. Bohužel se vše odehrálo na území Impéria, takže si umíme všichni představit jak to celé mohlo dopadnout..."

Odmlčela se.

"Ale nemají. Svým způsobem... Je to možná osvobozující. Mají tak málo času, že si plní své tužby bez ohledu na následky. Tvoří je jen ty okamžité prožitky a silné okamžiky namísto staletí přemýšlení nad každým rozhodnutím..."

// Tamurilë Indil - Valeron NPC

Generál i nadále mlčel, když Halla bez jeho vyzvání spustila se svým životním příběhem posledních měsíců. Nepřerušoval ji, jen ji zamyšleně poslouchal a unavený stín v jeho tváři se na okamžik prohloubil než se Generál narovnal a stín zase zmizel.
"To není potřebné. Obsah té věštby znám, slovo od slova, co jste zapsala vlastní rukou," odmítl vědmu a tak trochu frustrovaně se zamračil. "Takže Halla Tancë osobně," nezněl radostně. Spíše frustrovaně ačkoliv těžko říci proč. "Měl jsem kvůli vám v noci velice dlouhý rozhovor s Paní Vran, Hallo," pokračoval po chvíli dál. "Ať se vám to líbí nebo ne, jste zřídlem, ve kterém se sbírají záblesky možné budoucnosti. Patreon vás má chránit a pomáhat vám, vejít do jeho služeb je vaší povinností jako povinností každého, kdo byl obdařen tímto nelehkým údělem. V časech, které nadcházejí si nemůžeme dovolit být sobečtí, Hallo," pohlédl dívce přímo do očí. "Vaše jednání zostudilo Patreon, zostudilo jméno Paní Vran a postavilo na nohy polovinu Aurelionu."

Další odmlka. Ne tak dlouhá, ne významná. Slova, která byla vyřčena, byla výtkou, nicméně musela být vyřčena. "S příchodem do Patreonu jste se zavázala do jeho služeb a do služeb Paní Vran," krátce se zamračil, "je to závazek, dokud vás Paní Vran nepropustí," dodal hlasem, který nedával prostor pro námitky. "Nicméně držet vás násilím v Patreonu nikdo nemůže, pokud nejste s životem Vyslance spokojená." Pohledem přelétl v krátkosti k Hideonovi i svému synovi.
"Tak co s Vámi, Hallo..." řečnická otázka, se kterou pohlédl na Hideona. "Domnívám se, že k tomu také máte co říci, kapitáne, když jste tady."

Kapitánova slova

Generál

"Nezpochybňuji závažnost takové vize, kapitáne, patřičnými úkony jsem už pověřil vašeho zástupce z důvodů, které spolu probereme později,"odpověděl Generál. Pochopitelně byly věci, které se nehodily probírat před Hallou, situace ohledně Zdi byla jednou z nich, jak Generál naznačil i krátkým pohledem k nezmíněné.
"Ah, toto. Nevěř vranám, tak přesně jste to zapsala, že?" tentokrát se na Hallu podíval zpříma. "Pokud se pletu, opravte mě. Po vaší velké vizi následovala menší, kde vás napadlo hejno černých ptáků. Když jste se probrala, nabádal vás tajemný hlas - jak pravil kapitán - abyste utekla a nevěřila přeneseně řečeno paní Vran. A na větvi seděla sova, které té hlas pravděpodobně patřil, nemýlím-li se?" v krátkosti si po těch slovech promnul kořen nosu. "Dle paní Vran jste jednou z mnoha, kterým se to stalo. Jen s rozdílem, že ti ostatní s tím šli okamžitě za ní. Tedy dle toho, co mi Oiture-elda sdělila."

Pozornost přenesl zpátky k Hideonovi a rty na okamžik stiskl do přísné linky. "Kapitáne," v tom jednom jediném slovu bylo varování i pokárání zároveň, "vyprošuji si taková označení, mírněte se. Zvony Patreonu jsou určeny ke svolávání, vyhlašování událostí či předávání krizových zpráv všech, kteří jsou ve službách Patreonu."

Další odmlka, při které pohlédl muži před sebou do očí a přísný podrážděný výraz v jeho tváři přeci jen polevil. "Mám pochopení pro vaše jednání, kapitáne. I pro to vaše, Hallo. Nebudu z něj proto vyvozovat žádné důsledky, protože pevně věřím, že jste oba činili to, co považujete za správné. Možná to i správné bylo, možná ne, to nemohu posoudit, ale věřím vám." Generál se krátce podíval i po svém synovi a jeho výraz jasně říkal, že moc dobře ví, že pokud by měl trestat, bude k těm, co nastaví záda, patřit i on.
"Ovšem byl bych nerad, kdyby se tento rozhovor ubíral směrem, který má zpochybnit důvěryhodnost paní Vran. To přísluší jiným, nikoliv nám, pokud samozřejmě nemáte, Hallo, nějaké důkazy. Předpokládám, že si všichni uvědomujeme závažnost situace, která znamená, že buď je na jednání paní Vran skutečně něco závadného nebo se mezi námi vyskytují entity, které jej zpochybnit chtějí ze svých osobních důvodů. Sám moc dobře víte, kapitáne," slovy i očima apeloval právě na Hideona, "že bohové i duchové v poslední době zasahují do našich životů čím dál více a jejich moc se projevuje různými způsoby."

"Stvůra, nechala si původní jméno. I když - nechala - bych brala s velkou nadsázkou," Allae pronikl do výrazu záblesk znechucení, dala-li se tak směsice emocí takhle popsat. "Hideon jí ale dal vlastní jméno, Talitha," dodala. Nezdálo se, že by z toho byla kdovíjak nadšená a rozněžnělá nad takovou informací, ale více k tomu nedodala.

"Všechny členy výpravy vybíral osobně Generál. Dostanete sebou pár schopný mágů a na maskovacích amuletech pro vás pracoval sám Magistr. Ještě je otázkou, koho si s sebou bude chtít vzít Hideon, ale jeho výběr budeme schvalovat my, je tam apel na to, aby se jednalo o zodpovědné osoby, které se dokáží ovládat a jsou spolehliví," broukla a krátce pohlédla k oknu. "Chvíli po vás neoficiálně vyšleme ještě jeden oddíl, bude vaše záloha, pokud by se něco pokazilo, nicméně bude mít příkaz nevstupovat do oblasti, budou nachystaní na okraji koridoru. Nechceme nic ponechat náhodě."

Generál

"Vaše svědectví proti slovům paní Vran a nepochybně dalších svědků, kteří byli u toho, když pro vás přišli," opáčil Generál chladně. "Záležitosti Patreonu jsou záležitosti Patreonu, jeho fungování, život Vyslanců. Uvědomte si, Hallo, že pokud vaše vize byla pravdivá, stojíme na pokraji války. Opravdové války, první války od dob, co skončil Soumrak. Jistě, ke konfliktům s Impériem v posledních letech dochází častěji a častěji, ale díky Zdi je situace zvladatelná. Ale pokud má Zeď opravdu padnout... Musíme se začít chystat. A jestli něco není dobré pro Valeron, tak je to destabilizace království útokem na Patreon, jeho vedení a hodnoty," povzdechl si. Vážně se zdál unavený. Podrážděný. Musela to být dlouhá noc.
"Co ode mě vlastně chcete, Hallo? Abych obvinil na základě vašich slov Paní Vran... Z čeho? Že dělá svoji práci? Že shromažďuje vidoucí na jednom místě a snaží se naplno využít jejich potenciál? Že vezmu Patreon ztečí se svým vojskem, abychom ho prohledali, zavřeli a vyslali všechny duše v něm zpátky do světa?" pohlédl dívce přímo do očí. Generál mě staré oči. Velmi staré oči, které viděly mnoho. I to, co nechtěly.

"Nemohu nic z tohoto udělat. Nemohu zasáhnout, pokud nebudu mít více než domněnky a svědectví, které ve světle slov dalších působí jako pouhá hra mysli," odmlčel se. "Ale jak jsem pravil. Nikdo vás nemůže držet v Patreonu násilím, nicméně vás také nikdo krom Paní Vran nemůže vyvázat z jeho služeb. Což mě přivádí k jádru věci, Hallo. Pokud je v Patreonu skutečně něco v nepořádku, tak dle vašich vlastních slov jste jediná, kdo to může dokázat - jediná, která může v současné době najít důkazy potvrzující vaše teze ve spolupráci s výzvědnou službou."
Generál se lehce pousmál.
"Nemusíte se rozhodnout hned. Se souhlasem Paní Vran budete přidělena jako Vidoucí, zástupce vůle Patreonu, k úkolu, který vás dostane na pár dní pryč z města, aby jste si mohla vše promyslet. Kapitán Hideon vás později informuje o znění tohoto úkolu. Prozatím Vás ovšem poprosím, zda byste se připojila k vašemu doprovodu na chodbě, potřebuji projednat neodkladné záležitosti s kapitánem a mým synem."

Jak se zachovat správně

Kamarádka paranoia

"Zajisté, to byste měl. Pokud budete potřebovat, Vamire, zbrojnice v citadele Vám je otevřená, počkejte... Už to tady mám i nachystané," naznačila Allae drobné gesto prsty a z jedné z přihrádek jako na zavolání přiletěla pečeť o velikosti dlaně, která ladně doplachtila až k tobě a dosedla před tebe na stůl. "Povolení. Zásobování bude zajištěno, vše potřebné včetně instrukcí dostanete na místě srazu, který bude ještě upřesněn, poslíček si vás najde, však to znáte," vychrlila ze sebe další instrukce.
"A ještě jedna věc..." Očividně byl dnes den dárků, protože k tobě Allae přisunula ještě medailon z jantaru opleteného kovovými drátky, který visel na kožené šňůrce. Tvarem připomínal malého ptáčka. "Váš osobní poslíček, Vamire. Velení si přeje, abyste nám v průběhu cesty předával krátké zprávy o postupu a... Dalších věcech."

Tvá další otázka ji ovšem zarazila. Povytáhla obočí a zkoumavě se na tebe zahleděla. "Nikoliv, to jméno mi nic neříká. Mělo by?" otázala se.

Na slovíčko s Generálem

Generál se podíval po Hideonovi, zatímco mluvil a zamračil se. "Nedá se říci, že byste mě těmi slovy nějak zvláště potěšil, kapitáne... Jistě, prověřte to, pokud máte, jak tvrdíte, experta." Dal Hideonovi svolení, ovšem tím očividně neskončil. Prsty zlehka přejel po medailonu z jantaru a kovových drátků ležícím na stole. Magie v něm schovaná na okamžik dostala jasný tvar, mihotavý obrys Kardinála. "Vezměte okamžitě slečnu Tancë na kontrolu aury, čeká u dveřích. A ať se někdo podívá na to, co přesně z ní Stvůra cítila. Na můj příkaz, neodkladně," zadal poslíčkovi pokyny, a ten chvíli na to zmizel.

"A nyní k věci. Můžete se posadit," vybídl vás a ukázal na dvě židle před stolem, za kterým seděl. "Hlášení o Rackově Hrobu jsem již četl a na jeho základě jsem povolil misi. Vím o vašich osobních zájmem pro návštěvu toho místa, rozhodl jsem se vám tak vyjít vstříc, nicméně kapitán Jayce nebude hlavní prioritou celého úkolu. Tou je muž jménem... Kartan. Člověk Arachné, který to místo dle všeho spravuje. Chceme ho živého. Stejně tak chceme živého Jayce, potřebujeme informace, které nám mohou oba dát," Generál mluvil věcně a během svých slov nahlížel do složek, které průběžně pročítal a listoval jimi. "Pokud by došlo k ohrožení celé výpravy, bude okamžitě zrušena a stáhnete se."

Následovala krátká odmlka, při které se na vás podíval. "Výpravě budeš velet ty, Rhysi. Je to přání krále i mé. Budeš mít s sebou dostatek zkušených osob včetně kapitána Hideona, na které se budeš moci spolehnout. Osobně jsem vybral každého, kdo se bude této věci účastnit. Samozřejmě s jednou výjimkou. Kapitáne," přesunul pozornost k Hideonovi, "vyberte si dva spolehlivé členy svých oddílů, které vezmete."
Další krátká odmlka.
"Bude vyslán ještě jeden oddíl na Vaši podporu. Nepůjde přímo s vámi, bude mít nakázáno držet se od vás, nicméně v případě problémů to bude vaše záloha. "

Komplikace?

Klid na přemýšlení jsi měla, nikdo se tě na nic nevyptával, nikdo po tobě nic nechtěl. Nakažená - Angharad - se vesele bavila s jedním z gardistů hlídajících dveře, ti dva se očividně dobře znali, dost možná velmi důvěrně, zatímco Stvůra stála takřka nehybně u jednoho z oken natočená tak, aby viděla ven i na dveře a nedělala... No, nic. Působila trochu sklesle, možná napjatě jako by se já tohle místo nelíbilo.

Ovšem... Příliš času na přemýšlení jsi želbohům neměla. Ať se událo cokoliv, na schodišti, které vedlo do chodby, se objevila čtveřice elfů v lehkých zbrojích s tabardy v barvách výzvědné služby. Všichni byli viditelně ozbrojení a mířili rovnou k vám. Angharad zpozorněla, Stvůra sebou trhla a bezděčně couvla o krok dozadu.
Nebylo před nimi kam utéci a blížili se tak... Rychle. Nakonec se skupinka zastavila a blíže přešel jen jeden z nich, který se zastavil přímo před tebou. "Generál si u Vás vyžádal sken aury," naznačil ti drobným gestem, abys ho následovala než kývl i ke Stvůře, ke které rovnou vykročila zbývající trojice elfů.
"Ty s námi jdeš také. Generálův příkaz."

Zavrtím hlavou. "Jenom kdyby náhodou... drobná vedlejší záležitost. Zajdu si ještě do archívu."
Uchopím pečeť a zlehka ji promnu mezi prsty. Přikývnu a zmizí v jedné z mých kapes. "Děkuji." Meč mám sice dobrý, ale obyčejný; očarovaná zbraň přijde vhod. A potřebuju luk. A dýku! O svou jsem tuhle přišel a ta současná je velmi neuspokojivé provizorium. A možná pár dalších maličkostí. Vlastně jim to tam s trochou štěstí pěkně vybílím.
Medailon si pověsím kolem krku a zastrčím za oblečení. "Ještě bych měl dostat pověření od Generála," poznamenám. "Také poslíček, nebo si na něj mám počkat?" 
Tohle bude opravdu zvláštní mise, dochází mi znovu, když cítím šňůru s ptáčkem na kůži. Výzvědná mise s výzvědným podúkolem... velmi málo přímočará záležitost. Jsem sám na sebe zvědavý, jaký talent projevím k utajování a konspiracím. Nesázel bych na sebe dvakrát v této oblasti - ale těžko to může být snadnější. Budeme spolu na jedné výpravě, pohromadě. Stačí se mi před Hideonem jenom neproříct.
Ochrana Rhysandela je potom tak samozřejmá a předvídatelná věc, že tam se naopak klidně proříct mohu, když na to přijde. V případě, že Hideon pojme nějaké podezření, by to dokonce mohlo být i žádoucí... ale to se všechno uvidí.