Sotva jsem si stihla v táboře polokrevných zvyknout, začalo se to všechno kazit. Ne, že bych se bála, ale představa, že kolem tábora se pohybují nestvůry, byla nepříjemná. Stále jsem si jasně pamatovala, jak slabá a bezmocná jsem se cítila doma. Prchala jsem před stíny a bála se být sama. To bylo ještě předtím, než jsme s matkou opustily Evropu. Znovu se tak už cítit nechci.

Poslední dny byly opravdu náročné, a to i přesto, že jsem na luk sotva sáhla. Zato jsem měla plné ruce jiné práce. Většinu času jsem se nehnula z ošetřovny, a když se mi to podařilo, tak jen proto, abych hned padla do postele.
Do tábora sice dnes dorazili i poslední táborníci, takže by se dalo říct, že to konečně skončí...ale ty nestvůry jen tak nezmizí. Byla jsem unavená a podrážděná. Ne na tolik, abych byla, na ostatní kolem sebe, nepříjemná, ale dost na to, abych chtěla být sama. A poslední, co bych teď potřebovala, je hádka.

Jakmile to mezi stoly začalo vřít, zvedla jsem se, a zamířila pryč. Mám chvíli čas a nehodlám jí promarnit tím, že budu poslouchat, jak na sebe ostatní křičí. Všichni jsme věděli, že je něco špatně, na to nebylo třeba upozorňovat.
Vydám se k jezeru. Slunce sice nesvítí, ale i tak je tady příjemně. Potřebovala bych odtud na chvíli vypadnout, jet se projet. Ale nejsem blbá, a nehodlám zbytečně riskovat. Takže si budu muset vystačit s chvilkou meditace.
Uvelebím se na skalce, s výhledem na jezero, odkud je ale stále výhled na tábor. Ruce složím v klíně, a zavřu oči.

,,Lidé jsou to, co tvoří obec. Nikoliv zdi, které jí ohraničují" - Thukydidés

Celé sezení pro mě nemohlo být zábavnější, a to jsem kvůli němu musel odložit svého Thukydida. Koneckonců, zdejší místo bylo plné zázraků, které se vymykaly jakékoliv logice a ze své samotné podstaty by ani nemělo existovat - leč přesto existuje, k mé nekonečné frustraci. Na to, že tu hlavní slovo má kůň, jsem si relativně zvykl. Je to moudrý člověk (tedy, je to člověk?), a respektuji jej za to. V příbězích, které jsem o něm četl na mě vždy působil relativně dobře. Velký učitel. Budiž, to zhruba sedí.

Avšak přesto celá věc byla tak neskutečně humorná, že jsem stěží mohl zadržovat smích. Všudy přítomný mysticismus, naprosto logický vzhledem k samotné podstatě místa, objektivnímu pozorovateli - mně - prostě připadal legrační. V dáli je bouřka - tak to Zeus asi nemá dobrou náladu. Jsou skutečně všechny bouře tady okolo dílem Dia? A bouře jsou jenom když se Zeus zlobí? A navíc, on je přeci bohem blesků a tak dále - neměl by tedy mít dobrou náladu, když jsou...bouře a blesky? Poseidon se v moři raduje. Áres ve válce též. Hefaistos při svém kování. Tak proč by měl být Zeus jiný?
Samozřejmě, těžko říci. Jedna z věcí, kvůli které zde nikdo dobrou náladu nemá, je všeobecný strach z monster - ano, to je další věc, na kterou jsem si zde musel zvyknout. Monstra. Ale nechápejte mě špatně - tohle všechno mě fascinovalo. A proto jsem se usilovně věnoval studiu starořecké kultury a mýtů - neboť se zdálo, že to je pravda.

Tedy ale, proč ,,nám" bohové nepomohou od těch monster? Takový Zeus - zjevně je jen kousek odsud, je tu ta bouřka - by mohl hodit pár blesků a byl by klid. Ale místo toho je někde jinde, zřejmě přestrojen za husu. Nebo snad býka? Tak co Poseidon? Asi někde plave. Áres? Nejspíš střílí teroristy na Blízkém východě.

Samozřejmě, že jen žertuji. Smyslem tohoto tábora je trénink, a proto je odpověď na absenci bohů v jakékoliv pomoci s problémy tábora logická - má nás to zocelit. Vytvořit z nás válečníky. Budiž. Pak se ale tedy nabízí otázka - je to efektivní strategie?

Rozhlédnu se po přítomném osazenstvu. Nezdá se mi. Zdejší osazenstvo je stísněné, vyděšené. Více děti, nežli dospělí. Navíc obdaření mocí, kterou jen stěží dovedou kontrolovat. Vesměs to jsou všechno lidé charakterově obyčejní, jen se schopnostmi - nic proti nim, taková jsou prostě fakta. Mají přízemní zájmy, přízemní tužby. Jednou z těchto tužeb je přežít a mít dobrý život - tato tužba zdá se ve zdejším osazenstvu momentálně vítězí. Pak se nabízí otázka - proč sem jezdit? Všechny druhy v historii se věnují výchově svých potomků - bohové by tak měli činit zvlášť intenzivně, jelikož jsou tím nejmocnějším druhem. Ale nečiní tak, alespoň ne přímo. Proč? Inu...Protože se nás v jistém smyslu logicky musí bát. Držet si nás od těla. Oni sami své rodiče povraždili. Jejich rodiče povraždili ty své. Vskutku, řecké dějiny jsou velmi humorné. Možná i proto nám bohové nepomohou - pokud monstra někoho zabijí, žádná škoda, nebo ne?

Inu dobrá tedy. Hermovy dětičky jsou hlučné, a to je zábavné sledovat. Urážky padají sem a tam, a bez kolektivní autority - suveréna, kterým je Chiron - se tato obec handrkuje a ukazuje svoje vnitřní problémy, které jsou jak jsem již řekl - přízemní. Moje ,,sestra" - chceme-li jí tak nazvat - apeluje na rozum. Mají ho ale skutečně tito lidé? Pokud ano, použijí jej, když mají strach?

My jsme tady ty děti bohyně rozumu má milá. My máme být ti moudří a rozumní. Ti s řešením. Hermovy děti tu jsou od toho, aby nosily poštu. Árovy zase od toho, aby se chovaly jako šílenci.

Někteří lidé takovéto situace špatně snáší, a proto ze sezení odejdou. Mě ale spíše zajímá, kampak zmizel Diův synek - a zda se sem ještě vrátí. Rozhodně si neupřu možnost s ním mluvit.
Usměji se. Mám do tohoto divadla zasáhnout? Nebo si jít ohřát popcorn?
Mírně se propnu a zamyslím se. Ale co už.

,,Přátelé přátelé!" zvolám přátelsky, abych získal pozornost.
,,Drahá sestro, jistě je apelování na rozum a klid rozumné, avšak tito lidé mají obavy, a proto chtějí slyšet řešení, ne to, že se mají uklidnit. Jasné, konkrétní kroky. Neshazujme tedy jejich požadavky, a snažme se najít řešení. A já jedno prosté nabízím - počkejme na Zanea, či jak se jmenuje. Jednoduše se ho zeptáme, co mu chtěli, co tam uvnitř viděl. Pokud bude tajnůskařit, situace asi není dobrá. Řekli mu něco, co před námi chtějí skrýt - tedy, jak říkají zde přítomní ,,něco smrdí". Pokud nám vše řekne, víme, na čem jsme. Jednoduché, prosté"řeknu klidně a asertivně k oběma táborům. Mluvím absolutně bez přízvuku, ale mluvím anglicky, protože předpokládám, že tomu bude nejvíc lidí rozumět. Nikdy mi nedělalo problém mluvit před lidmi. Dám si záležet na tom, aby mě slyšeli všichni. Pochybuji, že budou zpochybňovat mou logiku, a mé řešení. Ale i to je možné. Pak si tedy upírají správné řešení problému. I to lidé ale bohužel dělají.

ZPĚT V TÁBOŘE

Tíživý začátek léta

Když dorazím do jídelny ke společné snídani, ze zvyku si popotáhnu tenké rukavice a následně se kolem sebe zběžně rozhlédnu, abych posoudil dnešní situaci. Zdá se, že je zhruba stejná jako v uplynulých týdnech. Někteří mou přítomnost vůbec nezaznamenají nebo ignorují… nicméně jiní po mě vrhají nepříjemné pohledy a odsunou se tak, abych cestou ke stolu nešel těsně kolem nich.
V duchu si povzdechnu nad tím chováním, ale už jsem si za ty dva měsíce zvykl, takže na odtažitý přístup ani tichý, ale díky mému citlivému sluchu rozeznatelný, šepot, nijak nereaguji. Navíc se jím nemůžu úplně divit. Jsem sice potomkem Apolóna, ale přece se od svých sourozenců v poměrně zásadním bodě liším. Mým „darem“ totiž není neduhy těla léčit, ale vyvolávat, jak někteří táborníci pocítili na vlastní kůži v prvních dnech po mém příchodu.
Neudělal jsem to sice úmyslně… alespoň, když se nejednalo o sebeobranu…, ale řeči a drby se šíří rychle. Obzvlášť rychle, když jsou jejich zdrojem obyvatelé Hermova a Afroditina srubu. No nic. Buďte si jistí, že jestli se s otcem někdy setkám tváří v tvář, tak se ho důrazně zeptám, co tímhle podivným dědictvím přesně sledoval.

Následná řeč Cheirona mi na náladě taky zrovna moc nepřidá. Sice se snaží o optimistický přístup, ale jindy veselá tvář pana D. vykazuje silné obavy, takže to pravděpodobně jenom předstírá kvůli zdejšímu osazenstvu.
Nevím, jestli je dobře či nikoli, že dorazili další mladí polobohové, ale nemám žádných pochyb, že i když měli někteří cestou obtíže, moji příbuzní je dají jistě brzy do pořádku. Je jenom škoda, že já sám v nemocnici příliš nepomohu. Základní zdravotnické techniky mi sice nejsou cizí, ale většina lidí zcela pochopitelně zatím ještě nechce riskovat, že bych sebou přitáhl nějakou infekci… už tak jsou v těchto dnech dost vytížení a nepotřebují další komplikace.
Nebe jako by odráželo mé myšlenky. Již zatažená obloha se ještě více zachmuří a doprovodí to vzdáleným zahřměním, což má za následek, že vedení tábora spolu se synem Dia urychleně zmizí na „strategickou poradu“ a my tak dostaneme až do oběda volno. Možná se spolu budou pokoušet kontaktovat vládce Olympu, aby od něho získali víc informací nebo pomoc…, ale to už jsou pouze ničím nepodložené dohady.

Ani mě moc nepřekvapí, že hned po jejich odchodu začnou někteří vykřikovat své obavy a stanoviska na současnou situaci. Já sám zůstávám zticha a nepoutám na sebe zbytečnou pozornost, protože si stejně nedělám příliš iluze o tom, že by někoho zajímal zrovna můj názor. Nicméně souhlasím, že prozatím bude nejrozumnější zkusit chvíli vyčkávat a zaměstnat mysl něčím jiným. ​
Jak správně… byť trochu povýšeně… poznamenal někdo od Athenina stolu, i kdyby nám nic neřekli, už to samo o sobě bude jistou znepokojující informací. Informací o tom, že si pro nás osud na následující dny pravděpodobně nepřichystal nic dobrého…

3. července

Už bylo i lépe

3. července
Tábor polokrevných - hlavní shromáždění
Všichni přítomní

Chmurné ráno v táboře…

Ranní shromáždění – všichni táborníci

Už je to několik dní, co jsem se vrátil do tábora polokrevných. Mám štěstí, že jako syn Hestie vydávám méně výrazný nadpřirozený „pach“, takže je pro mě o trochu bezpečnější pohyb ve zbytku světa…, alespoň tak si vysvětluji, proč se mi podařilo proklouznout bariérou, aniž bych potkal nějaké monstrum, která se v poslední době hojně potulují kolem hranic.
Ani si nechci představovat, co se tam nahoře a dole děje. Za ty víc než čtyři roky si nepamatuji, že by byly monstra někdy takhle koncentrovaná na Long islandu. Skoro to působí, jako kdyby organizovaně drželi hlídky v okolních lesích s cílem zastavit jakéhokoli poloboha a jeho doprovod, který by chtěl přijít nebo odejít.
Tohle mě nenapadá zrovna často, ale díky bohům za Áresovce. Uvnitř hranic mohou být nesnesitelní, ale nebýt jejich bojových schopností, pochybuji, že by se poslední týden obešel beze ztrát na životech či alespoň vážných zranění. A spolu s tím se nabízí znepokojivá otázka. Pokud je tohle jenom příprava nebo odvedení pozornosti, co dalšího se ještě chystá a my o tom nic nevíme?

S těmito ne zcela optimistickými myšlenkami se stejně jako každé ráno vydám s ostatními táborníky na společnou snídani před zahájením dopoledního programu. Atmosféra v jídelně je zhruba taková, jaká by se dala očekávat. Dokonce i počasí se podvolilo všeobecné náladě, protože nebe nad námi je zahalené v temných mračnech.
Stejně jako vždy hodím část jídla do hlavního táborového ohně coby obětinu a doufám, že ostatní se zachovají stejně. Momentálně potřebujeme ochranu víc než předtím, ale u mě a mých sourozenců to je navíc také přímé spojení s naší matkou.

Jsem rád, že se všichni starší táborníci zvládli dostat zpátky, ale ti alespoň věděli, co mohou po cestě čekat a měli za sebou nějaký trénink, pomyslím si, když Cheiron začne svou tradiční úvodní řeč, jejíž cílem je nás povzbudit. Ani nechci pomyslet, jaké by to v této době bylo pro čerstvě probuzené bez ohledu na to, že by je jako první našli satyrové...
Jak proud mých myšlenek, tak Cheironův proslov náhle naruší vzdálené zahřmění. Stejně jako většina ostatních se instinktivně podívám na oblohu nad sebe, ale zdá se, že prozatím žádné další hromy ani blesky následovat nebudou. Pochopitelně to mohla být jenom náhoda, ale na našem kentauřím učiteli i řediteli tábora panu D. zřetelně vidět, že mají obavy. A když mají obavy oni, měli bychom je mít i my.
Opravdu doufám, že vědí víc, než říkají… nebo mají alespoň nějaký plán, projede mi hlavou, když oba hlavní vedoucí spolu se Zanem, synem Dia, zmizí svižnou chůzí směrem k hlavní budově.
Ostatní se zřejmě také nezdají příliš přesvědčení. Počáteční jiskra přišla od Hermova stolu, ale do následné „debaty“ se vzápětí se zapojili i obyvatelé dalších srubů, konkrétně potomci Apolóna, Área, Athény a Hefaista.

Kdybych se měl k někomu přiklonit, byl by to ten kluk od Athény. Nemusel to sice podat tak přehnaně květnatě a blahosklonně, jako kdyby mluvil se školáky prvního stupně, ale jeho slova jsou logická. Dokud nic nevíme jistě, neměli bychom si vytvářet pevné názory.
Stejně tak je určitě důležité myslet na posílení ochrany tábora, jak zmínil Leonard.
Já se sice nevyznám v technice ani mechanice, ale spolu se sourozenci bychom měli zjistit, jestli bychom v případě potřeby dokázali zlepšit účinnost bariéry vytvořením sjednoceného kroužku kolem hlavního táboráku. Když někteří z nás dokážou vytvořit vlastní ochranné pole, nemělo by být obtížné posílit již existující nebo dočasně vytvořit druhou vrstvu, tábor polokrevných je koneckonců náš domov. Navíc bychom tak byli rozhodně mnohem užitečnější, než kdyby nás cpali do první linie…

* * *

* * *

* * *

* * *

Uvelebím se, vytěsním vzrušené hlasy, které ke mně stále ještě doléhají, a pokusím se nalézt vnitřní mír. Šumění větru ve větvích stromů, mě uklidňuje. Vánek mě laská ve vlasech a hladí po tváři. Únava pomalu odplouvá, jako kdyby jí vítr odnášel sebou, někam pryč. Na chvíli je svět zase správně, a nikoliv postavený na hlavu.

A pak se to všechno pokazí...

Pohltí mě temnota, obestoupí mě a zavine ve své náruči. Mám pocit, že křičím, ale svůj hlas neslyším. Nevím, kde je nahoře, a kde dole. Děsí mě, že nemohu procitnout. Co je tohle za místo? Je to vůbec místo?
Konečně před sebou spatřím světlo, ke kterému se rozeběhnu. Je to tak správně? Neměla bych raději běžet od světla? V tuhle chvíli je mi to jedno. V temnotě sice nic nevidím, ale moje fantazie už vykresluje všelijaké stvůry. Takové, které světlo dne nikdy nespatřily. Chlad mi stoupá po páteři a já běžím, div se nepřerazím. Jen abych tomu unikla.

Jaké je mé zmatení, když se v dalším okamžiku ocitnu na jakémsi bujarém večírku. Temnota je pryč, ale příšery zůstaly. Vidím je ukryté, mezi tanečníky, teď mají možná lidské tváře, ale to vše se brzy změní. A vidím také toho, po kom jdou. Bělovlasý!

blik...

Tanečníci jsou pryč a já se nacházím ve špinavé boční uličce. Překvapivě zjišťuji, že znám ty, na které se dívám. Nebo alespoň jednoho z nich, Gleeson se myslím jmenuje. Natáhnu k němu ruku, chci promluvit, zeptat se, co se mu stalo. Ale na to není čas.

blik...

Ulička zmizí, spolu s ní satyr, i dívka, kterou chrání. Teď jsem v jakémsi bytě. Dírou ve zdi vidím Laistrygona, poznávám i dalšího obyvatele tábora, satyra Marcuse. Avšak můj zrak, nejvíc ze všeho, přitahuje mladý muž. Žaludek se mi stáhne strachem, když spatřím přízrak, který se nad ním vznáší. Jako kdyby byl jeho součástí. Netuším, co to znamená, ale vyjeknu strachem.

blik...

Prudce otevřu oči. Jsem zase zpátky na skále u jezera. Hledím na ty šedavé vody, a pokouším se zklidnit divoce tlukoucí srdce. Čelo mám orošené potem a celá se chvěju. Snažím se pochopit to, co jsem právě viděla.
Tohle určitě nebyl sen. Něco ve mě mi říká, že vše, co jsem spatřila, do posledního detailu, je skutečné. Tři lidé...ne, tři polobozi...jsou v nebezpečí.

Napůl slezu, napůl spadnu, dolů ze skalky. V prvním okamžiku mám pocit, že mě nohy ani neunesou, ale silou vůle se přiměju k pohybu. Rozeběhnu se zpátky k táboru. Nedívám se doleva, ani doprava, proběhnu kolem dohadujících se stolujících a jako bouře vtrhnu do hlavní budovy. To, co jsem viděla, musím říct rychle Cheirónovi.

Divoké mládí

Dáma v nesnázích

Dorazím k budově, čmuchalů, v podobě Hermových synů, zametajících schody, si sotva všimnu. Vlastně myslím, že kdyby se mi někdo nyní postavil do cesty, tak ho převálcuji. Zastavím se až několik kroků přede dveřmi. Do reality mě vrátí hlasy, které zpoza nich vycházejí. Nerozumím kontextu, ale vypadá to na nějakou vážnou situaci.

Zarazím se, s rukou nataženou ke klice. Co to vlastně dělám? Jistota se rázem vytratí. Nechci obtěžovat velení tábora, které má očividně starostí nad hlavu, s tím, že jsem měla noční můru. Dost možná bych se nyní otočila k odchodu, ale to už zazní hlas pana D. Poslední, nad čím bych se nyní pozastavovala je, jak ví, že jsem to právě já. Ale už není cesty zpět a já vstoupím do místnosti.

Vstoupím do místnosti a musím nyní čelit pohledu tří mužů. Jsem trochu překvapená, že mě rovnou nevykázali, co, že je teď ruším. Ale Cheirón má pravdu. Chvěju se a pohled na mě asi taky není úplně nejlepší.
Dojdu k ping pongovému stolu a opřu se o něj dlaněmi. Trocha opory mi udělá dobře, a alespoň už nemám strach, že s sebou každou chvíli seknu.

"Já myslím...viděla jsem...tři polobohové...bílé vlasy...a satyr...byl tam přízrak a Laistrygon."
Zarazím se a nastane několik okamžiků ticha. Seber se! Nikomu nepomůžeš, když nedáš dohromady větu rozvitou. Sama sebe napomenu, na čele mi vyskočí vráska, jak se soustředím, abych svému sdělení dala hlavu a patu.

"Gleeson a Marcus jsou v nebezpečí." Uleví se mi, když zjistím, že zase dokážu normálně myslet a mluvit. "Viděla jsem Gleesona, jak se, s nějakou dívkou, polobohyní, skrývá v tmavé uličce. Byl zraněný a nad nimi kroužila fůrie. To bylo před dvěma dny." Vzpomenu si, že jsem na televizní obrazovce zahlédla datum. 1. července

"Marcus byl s divným klukem. I jen pohled na něj mě děsil, jako kdyby měl nad sebou přízrak, nebo on sám byl přízrakem. Byli v nějakém bytě, ale netuším, kde to bylo. Dírou ve stěně bylo vidět Laistrygona. Chystal se je rozdrtit kamenem."

Pokračuj...pokračuj...
Cítím, jak ze mě, s každým dalším slovem, padá tíha.

"A pak jsem viděla bělovlasého. Byla to nějaká oslava, nebo párty. Tohle bylo v New Yorku, ten jsem poznala. Ten kluk, byl obklopený příšerami s lidskou tváří. Viděla jsem, jak stvůry začaly napadat všechny okolo. A byla tam..." Dlaní se udeřím do čela. Jako malá jsem milovala, když mi matka vyprávěla o řecké mytologii. Znám všechny ty příběhy nazpaměť, ale v prvním okamžiku mi nedošlo, že takhle skutečně vypadá. "Empusa." Dořeknu konečně, když mi na jazyku vytane jméno.
Po tomhle proslovu vypadám ještě vyčerpaněji, než předtím. Ztichnu a zírám na Cheiróna, jako kdybych čekala, že mi to vysvětlí...a nebo že se začne smát.

3. července - Tábor polokrevných

Usrkávám vodu, a sleduji debatu, která následuje. Je mi líto, že jsem nemohla podat trochu bližší informace. Zvlášť, když vůbec nevíme, kde se jeden z polobohů nachází. Ale dva jsou v New Yorku a to je základ.
"Ještě...nevím, jestli to s tím souvisí. Mám jméno...Rachel Sanders. Je to moderátorka a byla součástí té...vize...kde jsem viděla Gleesona."
Vypovím, jak se obraz oddálil, a já si uvědomila, že se dívám na zprávy. Než jsem se přesunula k další vizi.

Nadskočím, když pan D. vykřikne, a ještě víc ve mě hrkne, když Cheirón rozhodne, že půjdu také. Zrovna teď se necítím ani na to, abych vstala a dopotácela se do postele. Ale přikývnu, protože má pravdu. Do paměti mám vtištěný obraz Laistrygona, vrhajícího kámen. Ale nejen jeho, ale i toho, co bylo za ním, a kolem něj. Kus města, vytržený z reality. Třeba budu schopná to místo najít.
To samé platí o tom věžáku. Stále si nejsem moc jistá, kam přesně mám jít.

Když nás Cheirón propustí, vykročím za Zanem. Až poté si uvědomím, že stále netuším, co to všechno znamená.
"Já jsem léčitel."
Odpovím roztržitě Zaneovi. Konečně mi to ale v hlavě secvakne.
"Zane, počkej. Já jsem Rhea." Tuhle zbytečnou informaci on sice už ví, ale já mám pocit, že bych se stejně měla představit. "Co to znamená? Co to bylo? Co jsem to vlastně viděla?"
Tohle je velmi palčivá otázka a já na ní nutně potřebuji znát odpověď.

,,Pro toho, kdo se o něco pokusí, není nic nemožné" - Alexander Veliký

Osazenstvo stolu se zdálo mlčky či otevřeně souhlasit s mou moudrostí. To bylo dobře. Situace totiž byla vážná, byť naprosto absurdní. Koneckonců, ti lidé v Apollonově srubu byli skuteční zranění. Mohli by být i mrtví. Proto jsem promluvil. Jinak bych zcela zůstal zticha, nechaje zdejší ovečky běhat kolem jejich koního pastýře. Ale vskutku, pakliže geniální muž něco ve svém životě miluje, je to řešení problémů - a každý, i ten nejvíce nadpřirozený problém, má jasné a logické řešení. Například zdejší tábor a jeho přízemní problémy - jaké by bylo jejich nejlepší řešení? Zatímco někteří se upínají k bohům, skrz nějakou chabou simulaci pohanských rituálů - skutečně jsem právě viděl někoho hodit perfektně dobré lívance do ohně? Ehm, haló? To byla obětina, či mu jenom nechutnaly? - já hledám skutečná, efektivní řešení.

Ten kovářův syn - myslím, že se jmenuje Leonard, je tu služebně nejstarší - zdá se uvažuje podobně, byť hledá řešení výsečí svého oboru. Jeho myšlenky se ale upírají správným směrem. K modernizaci, technice. Proboha lidi, tam venku, mimo tábor, uplynulo několik tisíc let civilizačního a především vojenského rozvoje - který se vesměs stal bez přítomnosti těch bohů, kterým se tu hází lívance - copak se tady v této dolině zkrátka rozhodneme jej ignorovat, protože bohové si myslí, že je ,,to takhle lepší"?

Zatím tu spoléháme akorát na hrubou sílu několika jedinců, kteří do boje odcházejí vybavení...čímže? Meči? Kopími? Proti obrům? Upřímně považuji za zázrak, že zatím nikdo nezemřel. To zřejmě bude ona boží vůle pomyslím si posměšně. Potřebuji tyto ovečky uchránit před sebou samými, či se o to alespoň pokusit. Názor bohů na věc mě při potencionální záchraně životů příliš nezajímá - jsou-li tvůrci morálky, pak jistě souhlasí a budou podporovat moje kroky. Co myslíš ,,matko"? Shlížíš na mě stále tak opovrženíhodně, jako tehdy na našem panství? Ostatní z ,,našeho" srubu ti hodili lívance. Já ti jdu zachránit tábor. Uděláš ze mě pavouka? Nebo mi narostou hadi místo vlasů?

,,Dobrý muži!" zvolám přátelsky na syna kovářova, a vydám se k němu volným krokem. ,,Bude se hodit k Vaší práci i mudrcova ruka, či bych Vám mistrům umění kovářského jen překážel?" řeknu pobaveně a jakmile k synu Hefaistovu přistoupím, vřele mu pravím: ,,Zaslechl jsem tě hovořit o nějakých prototypech - předpokládám něco jako automatický obranný systém? Rád bych nějak pomohl, a prodiskutoval s tebou - jakožto váženým starším členem, a mužem rozumu - obranu tábora" Poté dodám: ,,Považují jí totiž za tristní" tak samozřejmě, až to vyzní poměrně povýšeně. ,,Jsem Adrian Welter mimochodem, těší mě. Nemyslím si, že jsme se někdy seznámili" zakončím s přátelsky nabídnutým podáním ruky.

STÁLE V JÍDELNĚ

Hlavně Adrian Welter

Leonard se jeví jako rozumný, inteligentní člověk. Hefaistovi potomci působí jako vesměs inteligentní lidé - obdivuji jejich schopnost tvorby, překonávající jakýkoliv pouhý ,,talent". Sám se dovedu mnohé naučit za pouhý den, ale přesto mě potomek kovářův udolá kdykoliv se mu zachce. Ne snad v čemkoliv jiném, než v prosté mechanice. Ale přesto, v tomto odvětví mě vždy překoná. Takovéto lidi dovedu respektovat. Nejde pouze o to, že mají moc v jakési syrové podobě. Ve skutečnosti možná ani žádnou moc nemají. Mají pouze nadání - nadání na vědu. A věda a rozum jsou v tomto složitém mystickém paskvilu nanejvýše vítanými. Hefaistos a Athéna jsou z bohů nejblíže tomu, co bychom mohli nazvat vědci. Patroni lidského vědění, kteří však nedokáží dosáhnout evoluce tak, jako lidé. Lidé se vyvíjí, zatímco bohové jsou stejní. Z nás, kteří jsme zde v táboře, chtějí lidskost odstranit, a zabránit nám vývoj - udělat z nás nelidské bytosti, odříznuté od ostatního lidstva. V těchto momentech musím myslet na matku. Ne snad na tu bohyni, které jsem zřejmě zodpovědný za svůj život, byť tak učinila spíše z marnivosti. Na mou skutečnou matku, která pro mě na světě byla celý můj život. Vždycky se mi snažila především prosadit do mysli jediné: Nepřestaň se nikdy ohlížet na ostatní.
Bohužel mám jistou tendenci to dělat. Věřím v individuální zodpovědnost. Každý je svého štěstí strůjcem. Ale přesto, lidé kolem mě jsou zkrátka hloupí, a já jim otce dělat nechci. I když je zjevné, že jej zoufale potřebují.

,,Hah" odvětím pobaveně s mávnutím ruky na jeho žert ohledně horka. ,,Naprosto souhlasím. Myslím si, že se se životy polobohů zde nakládá trochu svévolně. Mnoha zraněným, či dokonce mrtvým, by se dalo předejít. A líbí se mi, jak nad věcmi přemýšlíš. Člověk se nemůže ve všem spoléhat na bohy. Většinu času v lidském životě stejně nejsou" odpovím mu prostě, a při podání ruky mu jí stisknu pevně, ale nijak hrubě. ,,Tak tedy Leo" dodám přátelsky.

Leonard následně nabídne přesunout konverzaci do srubu jeho otce. Nevidím v tom problém, zdejší prostředí je stejně příliš hlučné. Příliš mnoho lidí tu žvýká na to, aby člověk mohl jasně utřídit své myšlenky.
,,Samozřejmě. Prosím" řeknu elegantně a gestem ruky Leonardovi pokynu.

Party like tomorrow is the end of the world - 3. července

Další nudný den v mém životě

3. července

Normally wouldn't fall for that

Vyjdu ven z hlavní budovy, Zaneovi věnuji trochu obezřetný pohled. Nejsem si jistá, jestli to byl skutečně jen vtípek, nebo si to mám brát nějak osobně. Ale na to, abych se urazila: že tohle přece není něco, co já můžu ovlivnit, stejně nemám náladu. Své dilema nakonec vyřeším, nepříliš přesvědčivým, úsměvem.

"Ano, dcera Apollóna."
Stále se snažím srovnat s faktem, že tohle...co jsem viděla, byla skutečně věštba. Tohle je ještě kus za hranicí toho, co považuji za normální. A že jsem byla nucena, tu hranici už o pěkný kus posunout.

"Jsem ráda, že alespoň někomu to dává smysl."
Trochu se mi uleví. Je celkem jedno, jak tohle Zane ví, soudit rozhodně nehodlám. I když jeho vysvětlení mě přeci jen trochu pobaví.
Takže Houston. To naše hledání alespoň trochu zúží. Lepší, než kvůli jednomu polobohovi, prohledávat celý Texas.

Bez dalšího zdržování zamířím do našeho srubu. Musím se sbalit a připravit na cestu. Ke svému vlastnímu překvapení zjišťuji, že nejsem zdaleka tak nervózní, jak bych si myslela. Vlastně se těším. Je hezké, cvičit v táboře. Ale je to k ničemu, pokud pak nemůžu své schopnosti použít ve skutečném boji.

Rodinné dilema

3.7., Tábor polokrevných - Zejména jídelna
Zmínka o Leovi, Adrianovi a Rhee

Smrad a hluk.
Tak bych popsala nejen srub číslo pět, ale celoživotní poslání všech mých sourozenců. Často přemýšlím, jak jednoduché by bylo být úplně jako oni. Přemýšlet maximálně nad tím, jestli je hustej nápad nechat si tetovat chiméřím jedem kopí přes celá záda, nebo koho příště strčit do odpadu umýváren. Bohužel se s mými sourozenci v tomto a v milionu jiných věcí neshodneme. Jasně, snaží se, mají naivní představu, že všichni Áresovci musí držet pohromadě a že jsme jako "drsná vlčí smečka" a upřímně mě to trochu dojímá. Nemám proti nim nic, všechno jsme si vyřešili a oplatili už před lety, ale pro ně nemám taky nic.
Přesto všechno ale k nim cítím jakousi zodpovědnost a nutnou blízkost, která mě nutí se k nim přidávat na všech misích speciálně pro můj srub, jako doprovod jiných táborníků za hranice území, nebo bitva, ze které jsem vyšla nejlépe z celého "blízkého příbuzenstva". Ne že bych byla srab jako náš otec, ale prostě si nemyslím, že zařvat "CHCÍÍÍÍPNIII" a vrhnout se proti dvěma obrům zaráz je dobrá všestranná taktika. Naneštěstí takhle moji sourozenci nepřemýšlí a tak mezitím co jim léčím rány dostávám na oplátku jenom mručení a strohé odpovědi. Jsem zvyklá.
Ovzduší se mezi námi uklidnilo velmi rychle. Nevím jestli je to protože mě mají skrytě rádi, nebo mají paměť jako zlaté rybičky, ale netroufám si to odhadovat.
Jak je zvykem na tomhle proklatém místě, v časech jídla sedíme všichni Áresovi bastardi u sebe. Většina se baví o trojitém kopí, které by podle všech bylo cool, já se pokouším jednomu bratrovi vysvětlit, že nechat si voperovat drápy jako Wolverine NENÍ dobrý nápad. S výstupem vedoucích našeho malého společenství je ale tato velmi... převratná... diskuze utnuta v zárodku.
Sourozenci zbystří, protože možná nerozumí tomu, jak funguje sprcha, ale kupodivu politickým a předválečným věcem rozumí velmi dobře. Nikdo si nevšiml lépe, jak to je kolem hranic a jaké je ovzduší. V tomhle jsou jako lovečtí psi, cítí jakékoli "vzrůšo" a jdou po něm.
Já sama cítím kdesi v hloubi šimrání, touhu popadnout kopí a proběhnout hranice tábora, ale dokážu ho potlačit. Nimrám se ve svém talíři a jenom se pokusím usmát na Cheiróna, když odchází pryč. Byla bych raději, kdyby zůstal, protože to co se rozjede potom je opět politická, řečnická bitva, které tady jsou bohužel častější než herpes a kvasinky dohromady. Tohle poměřování kopí řečí jsem nikdy nedokázala pochopit, i přes své... intelektuální výhody oproti mým sourozencům. Všichni chtějí být hrozně slyšet, hrozně vidět, ale co dělají? Čím vlastně přispívají? Chodí okolo hranic a ujišťují se, že jsou bezpečné? Chodí za vyděšenými patnáctiletými smrady a utěšují je? Asi těžko.
"Moc mluví," utrousím a odnesu zbytky svého jídla. Nehodlám si tímhle politikařením kazit den, na to je moc krátký. Přemýšlím, že bych vyhledala Rheu, určitě zase bude někde u jezera. Ale nemůžu za ní přijít jenom tak. Myslela by si, že ji sleduju. Už tak máme hroznou pověst. Musím jít za ní, ale aby to vypadalo, že za ní nejdu. Přesně. Taktika. Dítě Árese deset z deseti.
S tupým kopím a bez bot zamířím na břeh jezera, daleko od Poseidonova srubu. Nepřijde mi fér, že ten blbeček má obrovský, vlastní srub na břehu ve kterém ani nikdo nebydlí a mezitím se patnáct testosteronem napuštěných Áresovců mačká v něčem, co velmi nápadně připomíná protiatomový kryt. Takových věcí jsou tu desítky, ale nikdo s nimi nechce nic dělat, protože "takhle to bylo vždycky". Ale znamená to, že je to správně?

VÝPRAVA

VŠICHNI

Vrátím se do našeho srubu, abych si vzala vše potřebné. To samo o sobě mnoho času nezabere. Svůj luk mám neustále při sobě, takže jen zkontroluji, že mám v toulci dostatek šípů, a připnu si ho na opasek. Pak už jen stačí přehodit si přes rameno tašku s lékárničkou, a jsem připravená vyrazit.

Ve srubu se ale, přeci jen, ještě chvíli zdržím. Do nohou se mi vrátí slabost, a já se musím posadit, abych sebou nesekla. Kolem srubu proběhne některý z Hermových potomků, vykřikuje přitom něco o mimořádné schůzi. To se mě ale, v tuhle chvíli, netýká. Jsem ráda, že můžu být chvíli sama, protože si to nutně potřebuji v hlavě všechno srovnat.

Zjišťuji, že to, že jsem věštkyně, se mnou samo o sobě nic moc nedělá. Moje matka slýchala hlasy bohů celý život. Jeden z důvodů, proč je neustále tak mimo. Takže pro mě nic nového.
Spíš se ale špatně srovnávám s tím pocitem. Není to jako moje ostatní talenty, ty tady byly vždycky a dávno jsem se s nimi už sžila. Tohle je něco nového, a tak trochu děsivého.
Znovu se otřesu, když si vzpomenu na tu ledovou temnotu, která mě obklopila.

Raději se zvednu, a vydám se za ostatními do jídelny. Dorazím akorát v okamžiku, kdy Zane domluví, a zájemci se překotně začnou hlásit, aby se k němu mohli připojit. Jsem vážně zvědavá, koho si s sebou vybere, protože na první pohled se zdá, že chtějí jít úplně všichni.
Ke svému stolu už se nepřipojím, ale zůstanu stát trochu stranou ostatních. Rozpačitá, co se ode mne vlastně očekává.

"Dva polobozi jsou v New Yorku, a ten poslední v Houstonu, v Texasu."
Odpovím místo Zanea, na Leonardovu otázku.
"Bude třeba se vypořádat s Laistrygonem, harpyjemi a..." Zarazím se. Vlastně netuším, co přesně hrozí tomu bělovlasému. Vyděsilo mě už jen to, kolik stvůr s lidskou tváří ho obklopuje. "...a kdo ví, čím vším ještě." Dokončím tedy trochu kostrbatě.
Lepší, když i ostatní budou vědět, čemu čelíme.

Schůze v jídelně

3. července, Y'all

Léta jsem se snažila přesvědčit sebe i okolí, že jsem pacifistka. Bohužel to je asi jako říct, že Severní Korea je svobodná země. Žádná meditace mi nikdy nedokázala přivodit takový klid, jako zbraň svištící kolem uší. Vnitřní klid, spojený s vědomím, že jeden správný pohyb by dokázal zabít tři lidi naráz. Nejde tomu utéct, ale ani plně poddat, protože následky by byli katastrofální spíš pro okolí než pro mě.
O tom přemýšlím, mezitím co je ze světa jen rozmazaná šmouha, kopí se mi mihotá kolem těla a já nemusím nic. Nemusím se zlobit, nebo být rozumná, v tomhle je to nebezpečné a čím víc se všechno rozmazává, tím ledověji klidná jsem. Je to jako droga a v tom případě jsou moji sourozenci a otec pořádní feťáci. Většina tak i vypadá.
Byla jsem snad ráda, že mě vyrušil křik dětí Herma. Jsou hlasití jak třináctky na koncertě Taylor Swift - a stejně nesnesitelní. (Nikdo se nikdy nesmí dozvědět, co jsem dělala na koncertě Taylor Swift).
Megalomanská zbraňová euforie opadne a já poklusem zamířím do jídelny. Cestou potkám pár dětí Afrodity a při pohledu na ně mi dojde, jak zpocená, rozcuchaná a opuchlá jsem oproti nim. Jsou tak perfektní, že jim všem chci rozbít obličej tyčí, aby se na ně dalo normálně koukat... možná někdy jindy. Bohové, proč tu není terapeut?
V jídelně se neposadím ke "svému" stolu, když nemusím. Zůstanu stát bokem, opřená o kopí a velmi pozorně sleduji každého, kdo přichází, včetně Cheiróna, pana D. a našeho vzácného, vyvoleného chlapečka, který nás všechny zachrání a spasí, haleluja. Kde byl on, mezitím co srub číslo pět nasazoval krk na hranicích?
Snažila jsem se ho mít ráda a nemyslet na to, že je odmala "pan Vyvolený", ale je součástí systému, který tak nesnáším. Někdo je víc, jenom protože jeho táta je trošku silnější psychopat, který spal s polovinou starého Řecka. A teď se k nám očividně přidá další takovej. No bezva.
Tohle místo bude s členem Trojky, který očividně nebude vědět jak se ovládat výbušná krabička na dříví. Jako bychom neměli málo problémů...
Nakonec je ale celkem jedno, kdo je kdo. Jestli je venku někdo sám, potřebuje pomoct. Být sám je hrozná věc a moje disciplína mi nedovolí neudělat aspoň nezbytné minimum pro to, aby se dostal do bezpečí. Během vteřin si Zane získal fanklub ochotných táborníků, kteří by pro něj snad šli až do Kerbeří jeskyně, nejenom na výpravu, ale já mám oproti většině jednu výhodu. Na mě se dá opravdu spolehnout.
Zadívám se na Zanea, přehodím si kopí přes rameno a zvednu ruku. Pomoct potencionálně nebezpečnému polobohu a moct si dát normální jídlo ve Wendy's po cestě?
Zapiště mě.

,,Zlo spočívá více v naší nečinnosti než v čemkoliv, co se rozhodneme učinit"
- Marcus Aurelius, císař římský

Copak by tomu řekl Freud? A co Jung? pomyslím si, když blesk rozsekne nebohý strom za pouhá slova, která si dovolil člen tábora říci, a dokonce ani nebyla urážkou. Byla vtipem, který mohl bohům pomoci, protože mohl sjednat pořádek v této obci. Ale nebylo pochyb o tom, že skutečně starý dobrý Zeus je na blízku, a rád si zjednává pořádek sám a po svém. A tak, zatímco ostatní se ihned svůj pohled sklopili ve strachu či jej obrátili na Leonarda ve hněvu, já hledím vzhůru. Na oblohu nad námi. Zeus, vládce bohů, je suverén vládnoucí strachem. Strachem, který pochází z pouhého faktu, že je mocnější než ostatní. Není dobrým vládcem, je tyranem. Tyranem využívajícím práva silnějšího. Podobně jako toxický rodič týrá vše kolem sebe. Patriarchální muž, hlava zdejší mystické rodinky, kterému se všichni klaní, protože má moc ve svých rukou pomyslím si. A přitom nevládne dobře. Za jeho silou není vůbec nic. Není moudrý. Není schopný. Jeho sílu mu dává jen ,,magie". Chci říct, i svět na něj prakticky zapomněl. Dle vší logiky by ani neměl existovat.

Kolektiv se okamžitě obrátí proti oběti, kterou suverén určil. Zaslouží si Leonard společenskou ostrakizaci? Násilí na své osobě? Domnívám se, že nikoliv. Přesto k tomu zdejší přízemní lidé, přesně tak jak popsal Hobbes, sklouznou bez autority, která by jim v tom zabránila a za podpory autority, která toto jednání vynutila. Morální zákony jsou v takto nevyrovnané společnosti zákony síly. Zeus je mocnější, a tak je určuje on. Odmítám se ale klanět takovému bohu, který šikanuje vlastní vnoučata za to, že udělaly vtip.

Jeho vyvedený syn - můj strýc? - se skutečně brzy vrátí, a zdejší ovečky, poprvé v jejich skromných životech naslouchající rozumu, jej okamžitě zavalí. Přesto však je v odpovědích zdrženlivý, chce celou událost udělat více oficiální. Stylizuje se do role zdejší autority. Opět primárně proto, že je nejmocnější a nejstarší. Skutečně syn svého otce. Nepochybně půjde o vážnou věc, která vynutí ztrátu nějakých životů. Jinak by se takhle nechoval. Dokonce se posadil na stůl vedoucích tábora, aby podtrhl vlastní autoritu v tomto sociálním uskupení. Ušklíbnu se.

Poslouchám jeho slova s pobaveným výrazem, protichůdným vůči výrazům, které vidím kolem sebe. Tak věštba pomyslím si. Přijímat takovou věc tak automaticky mi opravdu nejde snadno přes jazyk, ale zdejší táborníci mi opakovaně demonstrovali, že určitou míru jakýchsi ,,schopností" mají. Takže budiž.

Tahle situace je skutečně vážná, to byl objektivní fakt. A zdálo se, že životy těch tří jedinců budou v nebezpečí. Jejich božští rodiče je samozřejmě neochrání, protože jejich děti je nezajímají. Ale my tu možnost máme. Opravdu jsem si měl ohřát popcorn.
Mnozí se na jeho výpravu ihned přihlašují. Snad ve snaze býti hrdinou, snad ve snaze něco dokázat. Někteří jsou prostě šílenci, kteří milují násilí. Přízemní, čitelné, průměrné zájmy. Stejně jako vojíni v První světové válce smějící se ve vlaku do války. I nějaký mladý chlapec se přihlásí, jen aby nebyl vpuštěn. Tohle divadlo je absurdní. Nejsme ve filmu pro teenagery, tohle je realita. ,,Nuže tedy, tohle je všechno hrozně hezké. Připadám si přímo jako na setkání Peloponéského spolku v Thukydidově Dějinách peloponéské války. Velmi dramatické" začnu, abych na sebe upoutal pozornost.
,,Dvě otázky" řeknu svým tradičním lehce arogantním tónem, s přátelským úsměvem, čímž na sebe strhnu pozornost. ,,Jednu mám na tebe" řeknu, a ukážu na syna Dia. ,,A druhou mám na tebe" řeknu, a ukážu na dceru Apollónu. ,,Chci se zeptat tebe, dobrý syne Diův, zda náš ctěný velký učitel a vedoucí tábora nějakým způsobem rozmlouvali se svými božskými příbuznými o případné asistenci v tomto problému. Bohové přeci musí dobře vědět, že se tohle jejich dětem děje. Říkáš i, že jeden z těch polobohů je syn Hádův, takže opravdu významný jedinec. Skutečně se bohové i přesto rozhodli nezasáhnout a nechat vše jen na našich bedrech? Opravdu tuto záležitost řešit nechtějí? Nestojí jim to za to? A co dobrý Chirón? Ani on nepomůže se svým lukem?" řeknu zvědavým tónem, protože mě opravdu zajímá, co na tohle Zane řekne.
,,A potom ty, dcero Apollónova. Nechci snad býti drzý, ale New York a Houston nejsou nikterak malá města. Naopak, jsou to města s miliony obyvatel, rozpínající se stovky kilometrů. Víš alespoň přibližně, kde ty polobohy hledat? Viděla jsi nějaké značky, loga, názvy ulic, či podobné věci?" řeknu s úsměvem. ,,Bylo by dobré, aby jsi to zkonzultovala s našimi experty ze srubu Hefaistova. Ti asi budou nejvíce rozumět moderní výpočetní technice. Zaměřil bych se na výbuchy plynu, přivolání záchranných služeb, podobné srandy. Monstra zanechávají paseku, ale je třeba jí hledat, jinak budeme hledat jehlu v kupce sena" dodám s poměrně výraznou urgentností. ,,Abych však nebyl označen za zbabělce či rýpala, tak i já se rád připojím do této výpravy. Jde koneckonců o záchranu lidských životů, a bojovat o takovou věc je to nejvznešenější, co člověk může učinit"

Schůzka v jídelně

3. července, jídelna
Všichni přítomní

V duchu zasténám, když se ozve athéňan. Na jeho hlas začínám být pomalu, ale jistě, alergická. Jedině on se dokáže zeptat tak, že je úplně jedno, co říká, a stejně mě to urazí. Čím déle mluví, tím víc mám pocit, že se mu zvětšuje hlava. Jako kdyby ho ta povýšenost nadnášela. Skoro čekám, že se zvedne ze země, a odletí. Což vůbec není špatná představa.

I přes všechnu chuť, praštit ho, která se ve mě nahromadila, zachovám zcela neutrální tvář. Jsem hodná léčitelka...hodná léčitelka. Opakuji si, a čekám, až přestane žvanit. Nečekám na Zanea, a rovnou odpovím. Sice bych ráda viděla, toho Hermova syna, jak po athéňanovi hodí židli, ale jeden nemůže mít všechno.
"Laistrygon, likvidující město, ti přijde jako jehla v kupce sena? Takový velký, divoký a lidožravý obr jistě vzbudí dost pozornosti. Stačí jen jít za zvuky sirén." Jen těžko jde přeslechnout kousavý tón v mém hlase. "Ale abych odpověděla na tvou otázku. Ano. Viděla jsem stavby, které mi pomohou najít správné místo. Proč si myslíš, že na tuhle výpravu asi vyrážím."
Aniž bych chtěla, nebo si to uvědomovala, začínám se mračit.
"Co se toho druhého poloboha v New Yorku týče, vím naprosto přesně, kde je. A taky, že to bude pěkný masakr, při kterém zemře mnoho lidí. Ani tohle jistě nezůstane bez povšimnutí."

Všechno se ve mě ježí. Zrovna tomuhle chytrolínovi nechci přiznat, že něco nevím. Ale tak to je. Já neovlivním to, co mi bohové sdělí. Jsem jen prostředník.
"V Houstonu je to horší. Navíc jsem viděla něco, co se stalo před dvěma dny. Gleeson, a ta dívka, nyní mohou být kdekoliv. Věřím ale, že by mi Apollón tuhle vizi neukázal, pokud by již nebyli mezi živými."
Dodám, abych tomu dodala alespoň trochu optimismu. Nebýt Zanea, a jeho překvapivých znalostí, nedokázala bych ani určitě město. Tohle je docela pokrok.

Volání do zbraně…

Jídelna – všichni táborníci

No… jedno se musí vládci oblohy nechat. Když má špatnou náladu, dává to dost okázale najevo. Obvykle na podobné odlehčující a v zásadě neškodné vtípky, jako byl ten Leův, moc nereaguje… a když už chce dát najevo, abychom si dávali pozor na pusu, tak maximálně zahřmí nebo zableskne, aby bylo patrné, že poslouchá. Nicméně teď se očividně vůbec nedrží zpátky, což vypovídá něco o tom, že situace opravdu není příliš dobrá… dobrá pro nás, samozřejmě.
Jak na to tak koukám, vlastně bychom ještě mohli být rádi, že nenamířil pomyslným prstem přímo na původce oněch zapovězených slov. Ještě jsem sice neviděl, že by Zeus někoho osobně srazil kvůli neuváženě volené větě, ale nemohu říct, že by něco takového bylo nemožné. Způsobila to opravdu jenom ta samotná hloupá poznámka… nebo je v tom něco víc? projede mi hlavou, když se oklepu po právě shlédnuté ukázce moci.

Následující vývoj situace je samozřejmě poměrně předvídatelný. Leo obdrží několik nepřátelských pohledů a potomci Deméter začnou ihned ošetřovat zasažený strom, který se stal nevinnou obětí této demonstrace. Podle mě by byl na místě spíš povzdech než obviňování, protože něco podobného by se snadno mohlo stát komukoli, ale i tak by bylo po příště lepší nepokoušet štěstí.
Škoda, že tu není má matka Hestia, protože ta by nám na rozdíl od většiny ostatních bohů určitě zvládla v klidu a jednoduše vysvětlit, co se vlastně děje. Čas od času ji sice v táboře zahlédnu, ale v poslední době bohužel ne, postesknu si v duchu. To už se však pozornost všech v jídelně, dokonce i dvojice debatující u Hefaistova stolu, upře směrem k Zaneovi, který se vrací z hlavní budovy a možná pro nás bude mít nějaké informace.

Tři noví polobohové prakticky současně… a jeden z nich je dokonce dědicem Háda. Za jiných okolností by to částečně vysvětlovalo Diovi výlevy emocí, ale… jelikož on sám také porušil dohodu a má vlastního syna Zanea, tak úplně nechápu jeho problém.
Alespoň už není divu, že se kolem potlouká tolik monster. Nejspíš jim došlo, že i s jejich nepříjemnou schopností vyhledávat polobožský pach bude mnohem jednodušší si počkat u hranic tábora, než své oběti složitě hledat a nahánět po celých státech. Ale přece jenom, dva potomci od dvou bohů z velké trojky současně v táboře… teď už chybí jenom někdo od Poseidona a budou hotové přípravy pro novou válku na Olympu.

Když Zane zakončí objasňování situace otázkou, kdo bude ochoten se přidat na velkou záchrannou výpravu, opravdu důkladně nad tím přemýšlím a zvažuji možné klady i zápory. Všichni vědí, že potomci Hestie nejsou zrovna ukázkový válečnický matriál. Nevyžívají se v máchání s velkými kusy železa a ani v tom nejsou nijak zvlášť dobří. Spíš by se hodili uvnitř tábora, protože pokud v něčem všichni vynikáme, je to ochrana našeho „domova“. Na druhou stranu, ale musíme vzít v úvahu i další možnosti.

Když si všechno nechám rozležet v hlavě, nakonec také zvednu ruku… i když o něco váhavěji než mnozí ostatní. Tím si nejspíš vysloužím překvapená pozvednutí obočí nejenom od svých sourozenců a čekám, kdy se ozve někdo od Áresova stolu, že takové „padavky“, jako jsem já, na výpravě nikdo nepotřebuje.
Druhou rukou mezitím vodorovným směrem máchnu na zbylé členy svého srubu, abych jim dal najevo, že jsem se nezbláznil a rozhodně od nich neočekávám podobné a na první pohled nelogické chování.
“Pokud bych se soustředil na svou auru a trochu zvýšil její dosah…, třeba bychom dokázali našim pronásledovatelům proklouznout nějakou méně používanou cestičkou, jako se to povedlo nedávno mě. Pravda, čím víc polobohů by bylo ve skupině, tím větší bude riziko, ale malá šance je pořád šance… a nějaká ta bariéra se koneckonců může taky hodit… třeba v případě, že bychom byli přinuceni zůstat chvíli na jednom místě a chránit se před útokem“, řeknu tichým hlasem směrem ke svým sourozenců, abych je uklidnil a nepokoušeli se tajně volat někoho z Apolónova srubu kvůli vyšetření mé hlavy.

Co se týče dalšího „blahosklonného“ proslovu od syna Athény, který na sebe upozornil již dříve, tak radši nijak nereaguji, protože by to nejspíš nemělo žádný smysl. Očividně je v táboře relativně nový a myslí si, že je tady jediný, kdo trochu přemýšlí.
Je celkem pochopitelné, že ho zajímá, proč bohové nepomáhají svým dětem… i když v příbězích jim také neumetali cestičky, spíše naopak, a jako syn bohyně moudrosti by tohle zrovna mohl vědět…, ale zřejmě mu nedošlo, že zatím se pouze hledali potenciální dobrovolníci a detailnější plánování postupu bude následovat potom.
Jenom je škoda, že všichni tři polobohové… nebo minimálně dva z nich… se v tuto chvíli nacházejí ve velkých městech. Tam bychom asi nemohli příliš nenápadně doletět na okřídlených koních, ale třeba by nás alespoň mohli přiblížit a vysadit někde poblíž, napadne mě s tím, že až se to v jídelně trochu uklidní, musím to zkusit navrhnout.

Tábor polokrevných - jídelna
3. červenec

Člověk nemá většího nepřítele nežli sebe samého

- Marcus Tullius Cicero

Tihle lidé. Tihle hrozní, omezení lidé. Podobně jako vězeň z Platónovi jeskyně nedokáží čelit spalujícímu Slunci, když jeskyni opustí, a mě, který je vyvedl na světlo, považují za šílence. Raději se drží ve své jeskyni, v konformitě oné tmy, a využijí veškerých prostředků, aby v ní zůstali. Především pak násilí. Ale nebylo to nic, na co bych nebyl zvyklý. Pravda lidi provokuje. Zvláště ta, která bolí. Samozřejmě vím o tom, že bohy tato záležitost nezajímá. Proč by také měla? Ale chtěl jsem, aby si to ostatní připomněli. Je to rozvracečské chování zdejší komunity? Ano, možná. Ale pravda je, že tento tábor je v tristní situaci, a je poněkud nešťastné vědět, že bohům, kteří se tu tak vehementně uctívají, je to zkrátka jedno. A přitom lidé na ně spoléhají. Ale stačí jeden hloupý vtip, a tábor stihne jejich hněv. Nedává to žádný racionální, logický smysl.

Nikdy jsem neuměl jednat s lidmi. Jak spolu lidé - omezení ve svých znalostech mezilidské komunikace - vůbec komunikovat dovedou? Existuje nepřeberné množství jazyků a kultur, které jsou mnohdy v naprosté animozitě vůči sobě navzájem. Lidé se neznají navzájem, nevidí si do hlav, a tak na sebe navzájem musí hrát nekonečnou hru přetvářky. Vše, co jí není komfortní, zadupou. A takoví jsou i lidé, zvlášť vůči těm, kteří jsou chytřejší než oni. Za mými slovy stojí pouze zájem o životy těch nebohých polobohů - a myslím si, že mé otázky jsou na místě. Přesto prvotní reakce je násilná, a další vlastně též.

Vskutku, jednat s lidmi je ošemetná záležitost, a člověk mého kalibru nachází nepřátele mnohem snázeji, než třeba takové děti Afrodity. Protože já nejsem milý, když je situace špatná a kladu nebezpečné, provokativní otázky, které si ostatní odmítají položit z čistého strachu. Nečiním tak však z důvodu výsměchu, ale obavy.

Jenže pakliže mě nikdo nebude poslouchat, povede to k dalším a dalším problémům. V tomto táboře brzy nebudu mít žádné spojence, a co je válečník bez spojenců, nežli budoucí mrtvola? Ba naopak, takhle mě mnozí z nich ještě rádi kopnou do zad či předhodí našim monstrózním nepřátelům.

Ano, toto byla nebezpečná hra, kterou jsem zde hrál. A bylo to přesně to, před čím mě matka - ta skutečná - vždy varovala. Nelidskost. Vlastnost, do které jsem tak rád sklouzával.
Vše není jenom matematická rovnice Adriane. Některé věci se prostě jen tak dějí, a jejich podstatu racionálně prostě pochopit nemůžeš. Jednou z takových věcí jsou lidé. Nejsou to stroje. A bojím se, aby jsi ty jsi se strojem nestal. Kdy jsi se smál? Kdy jsi plakal? Kdy jsi vůbec něco cítil?

Nejsem hlupák. Nejsem. Podobně jako Sokratés před Athénským soudem jsem zde i já souzen za pravdu, kterou káži. Ale oni mě prostě neposlechnou. Dobře...Dobře...Jsi nejchytřejší člověk planety. Budeš s nimi muset nějak vyjít, nebo tě sežerou. A už k tomu mají dost blízko. Naštěstí řešení existuje. Neexistuje totiž žádný problém, na který bys řešení najít nedokázal.

,,Podívejte se, nechtěl jsem působit nějak toxicky a někoho urážet nebo zesměšnit. Jenom jsem se ptal, protože mi to není jasné. Jsem tu relativně nový, a je toho nějak moc. Jenom chci přijít věcem na kloub tak jako ostatní a pomoct jak můžu" řeknu upřímně. ,,Takže se omlouvám, pokud to vyznělo nějak špatně. Pokud mě nevnímáš jako někoho, komu jde věřit, a na výpravě mě nechceš, budiž, zůstanu tady. Ale mrzí mě to. Opravdu bych nějak pomohl rád" řeknu omluvně, a usadím se zase na místo.

Jsi chytrý můj synu. Ale chytrost není vše, a ani ve tvé genialitě ti nedochází, že není důležité být chytrý, ale být moudrý. Chováš se jako Áres. Jsi k lidem hrubý, a v každé debatě chceš zvítězit, nad každým se povýšit. Být ten nejlepší, ve všem. Zpochybňuješ nás, ale sám toužíš více než cokoliv být bohem, který lidstvo vede. Nesneseš, že nemůžeš vrhat blesky či léčit, a v porovnání s nimi zdánlivě nejsi ničím. A proto chceš více a více. Tvé ego je jako Tartaros, a dokud takové být nepřestane, moudrým nikdy nebudeš.

Ano ano, něco takového by ,,matka" v tuhle chvíli říkala. I když jsem jí nikdy mluvit neslyšel, mám dobrou představu. V jistém smyslu s ní vedu pomyslné debaty neustále. Žádnou faktickou se mnou totiž nikdy vést nechtěla. Místo toho mě nepochybně nenávidí. Snaším to špatně. Ne snad proto, že bych toužil po nějakém citu, ale proto, že mě o tolik překonává. Musím k sobě v tomto býti upřímný. Porazila mě, a nemusela promluvit ani jednou. Nesnesu to. Prostě ne. Ale budiž matko, svou lekci jsem si odnesl. Inu tak uvidíme, jak se věci vyvrbí.

Mně nejspíš někdo prcá mámu!

Plánování výpravy a lehký srdeční šok…

Chvíli tiše koukám na ubohý strom a napadne mě, jestli bylo něco takového opravdu nutné… vždyť on sám nedělal nic jiného než to, že tady v klidu a míru rostl. Kdyby Zeus vrhal blesky po každém neuctivém slově k jeho velikosti, sjížděly by z nebe každých pět minut a to by po několika dnech unavilo i jeho. Ale kdepak, zdá se, že jenom my jsme poctění touto zvláštní pozorností, protože na rozdíl od většiny lidí víme, že bohové… i monstra… jsou skuteční. Ještě, že nám nečte také myšlenky, to by byla teprve katastrofa.
Když dorazí Zane, ihned zaúkoluje děti Herma, aby odběhli svolat zbytek zdejšího stáda…, pozvednu lehce koutky úst po tom přirovnání…, ale ostatně k obyvatelům některých srubů tohle označení více než sedí. Zatímco čekáme, zůstanu tiše sedět u našeho stolu. Atmosféra je už tak docela napjatá a není potřeba vyvolávat další zbytečné konflikty.

Když za svými zády zaznamenám pohyb, nevěnuji tomu zvláštní pozornost. Někdo z táborníků se pravděpodobně jde zeptat sourozenců na stav přátel v nemocnici, což se mnou nemá nic společného… naštěstí. Z toho důvodu mě více než překvapí nečekaný útok, jehož cílem je efektivně narušit mé zorné pole.
Zcela instinktivně a také vyděšeně sebou cuknu, protože mě se lidé obvykle příliš nedotýkají… tedy alespoň ne úmyslně, pokud vědí co by jim to mohlo přinést. Nicméně jakmile zaslechnu lehký melodický hlas patřící onomu tajemnému útočníkovi, rychle si uvědomím, o koho se pravděpodobně jedná, byť už jsem ji už chvíli neviděl.

Prosím tě, já mám za poslední měsíc takových starostí, že si pomalu ani nepamatuji jaký je právě den…, odpovím s rezignovaným úsměvem a zároveň úspěšně přinutím své srdce, aby zase zvolnilo svou rychlost na obvyklejší počet tepů za minutu.
A ty jsi zase zřejmě zapomněla, že jsem tě varoval, aby sis dávala pozor na ruce, jestli nechceš riskovat obohacení o nějakou pěknou vyrážku... možná bych i trefil tvou oblíbenou barvu, neodpustím si lehkou poznámku s již o něco širším úsměvem, když mě Lailah následně chytne pod paží a přitiskne k mému boku.
Už jsem však dávno pochopil, že tahle dcera Afrodity nemá prakticky žádný pud sebezáchovy. I když jsem se ji snažil varovat, nebrala mě vážně, takže mé svědomí by mělo být čisté… navíc je příjemné mít v táboře další osobu, se kterou si mohu přátelsky povídat, aniž by jakkoli řešila mé pochybné schopnosti.

Jasně, to zní fajn, z nemocnice by mě stejně vyhnali. Doufám, že se také podělíš o své zážitky, které budou jistě stát za to… a moje vlasy…, dotknu se volnou rukou hlavy, … nepřipadá mi, že by nějak zvlášť vyrostli. Koneckonců to není zase tak dlouho, ale ani jsem je zatím nezkracoval, odpovím na její příval slov, zatímco se do jídelny začnou postupně trousit jedinci, kteří předtím stihli odejít.

Během proslovu zdejšího zástupce boha oblohy, si nemůžu pomoct a pohlédnu směrem ke své nevlastní sestře Rhee. Ani mě příliš nepřekvapuje, že s touto vizí přišla právě ona… stejně jako já se prostě musí nějak vymykat. I když si nejsem jistý, jestli je její prokletí lepší nebo horší než to moje… Asi záleží na konkrétní situaci.
Vidím… a asi se k nim přidám. Přece nenechám sestru jít samotnou. Navíc myslím, že každé slušně a spořádané monstrum by alespoň jednou za život mělo pocítit, jaké to je chytnout nějakou nepříjemnou nemoc. Omlouvám se, tu plantáž možná budeme muset na chvíli odložit… ale s tím hřměním souhlasím, dávalo by to smysl, odpovím Lai žertovným tónem, zatímco po vzoru ostatních pozvednu ruku. Na to, kolik je tady místa, si jeden díky bariéře a monstrům kolem za chvíli začne připadat jako v karanténě…

STÁLE V JÍDELNĚ

VŠICHNI

Tábor polokrevných - jídelna
3. červenec

Jsem už nachystá, takže jakmile Zane rozpustí shromáždění, zamířím ke stájím, kde vyčkám na ostatní. Na pegasy ale koukám dost nedůvěřivě. Jo kdyby to tak byla motorka, to by bylo něco jiného. Ale kůň, a ještě ke všemu létající. Nikdy jsem se na koni jezdit nenaučila, i když ještě doma jsem se párkrát svezla na oslovi.

Zane si vybral zajímavou skupinku polobohů. Přívětivě se usměju na svého bratříčka, a velmi široký úsměv věnuji Leovi. I přítomnost Eiry, mě těší. Dost mi přirostla k srdci. Zato vůbec nerozumím tomu, proč s sebou chce brát toho protivného Adriana. Zvlášť, když mezi athéninými dětmi je mnoho daleko lepších bojovníků.
Ale nijak Zaneovu volbu nekomentuji. On tady velí a já věřím tomu, že ví, co dělá.

"Jsem si jistá, že poznám to místo, až ho uvidím."
Ubezpečím Cheiróna, ale mapu si do něj, pro jistotu, vezmu. Obraz vzdalující se budovy mám sice stále zcela jasně před očima, ale jeden nikdy neví. V New Yorku jsem byla jen krátce a ztratit se tam he asi to poslední, po čem bych toužila.

HURÁ NA VÝPRAVU

Jídelna, stáje

3. července, Zane, Rhea

Celý ten emočně nabitý teátr nějak nesleduji. Zajímám se o reakce lidí a jejich motivace, ale
o čem přesně mluví jde mimo mě. Nepotřebuji to. Chci jenom vědět, jestli tady budu zavřená úplně zbytečně další týden, nebo ne. A vypadá to, že se nade mnou nejvyšší polobožský nunánek smiloval a budu moct s jeho vysněnou partou na výlet. Jupí. Nebudu lhát, v tu chvíli se mnou prožene desítka pocitů, mezi kterými daleko převažuje pichlavá hrdost, že ze všech Áresových spratků jdu pryč jenom já. Čím hlasitěji nad tím moji sourozenci protestují, tím víc se mnou rozlévá hřejivý soupis emocí, který bych shrnula jako "trhněte si".
Bohůmžel, nikdy nic nedostanu zadarmo.
Zaprvé: Letět v bouřce? Já chápu, že pro syna Dia je to jako procházka masážní sprchou, ale co nováčci, kteří na pegasovi neseděli (a někteří možná ani neví, že pořádně existují)? Máme dost sedel s úchytnými přezkami? Pochybuju o tom. A který pegas má dost sil na to, aby proletěl bouřku (jejíž sílu neznáme, žejo), pravděpodobně pomohl v boji a pak se s dvojnásobným nákladem vrátil zpátky?
Asi se začnu modlit, nechci se stát doslovným Diovým hromosvodem.
Zane se ale rozhodl perlit na všech frontách. Mám sehnat tři meče navíc. Tři. Meče. Navíc. Jenom naprostý ignorantský hovado nevidí, v čem je problém. Jaký meče. Pro jak těžké lidi? Z které éry? Jsou leváci, nebo praváci? Dokážou nepořezat sami sebe? Mají radši xífos, nebo kopis? Co když jsou fanoušci severu a nikdy neměli v ruce nic jiného, než ulfberht? Myslel na to? Nemyslel! Zas já, vždycky já.
Už teď lituji, že jsem se přihlásila a tak soptím jako Etna, mezitím co rabuju sklad zbraní a hledám "nějaký tři meče". Míra psychické i fyzické bolesti při plnění tohoto úkolu předčila bolest ze sledování mých opilých sourozenců tančících makarénu v kokosových podprsenkách. Jenom. Kokosových podprsenkách.
Nakonec se mi podaří "nějaké tři meče" najít a mám je chuť narvat vedoucímu výpravy do kólos. Rychle zaběhnu do srubu číslo pět. Pro takové případy má můj srub připravené nouzové balíčky na výpravy: nektar, ambrozie, jídlo na tři dny, křesadlo, lékárnička, souprava na opravu zbraní, božský olej, voda a něco ostřejšího, o čem Cheirón nesmí vědět. Na sebe hodím tílko, tričko, svetr a impregnovaný plášť z jelení kůže, do tohoto data stále nejlepší obrana proti dešti. Kéž by i proti zasažení bleskem. Neberu si brnění, budu doufat, že nebezpečí přímých bodných ran se tentokrát vyhnu. Místo toho nemohu ( krom nějakých tří mečů) nevzít krátké kopí, luk a šípy a několik nožů různě poschovávaných všude možně. Se svým vybavením se nespoléhám na to, že "bereme Apóllonovce, takže luk nebudu potřebovat". Do jisté míry se nespoléhám na nikoho a to je nejlepší taktika, kterou mě tenhle tábor naučil.
Posledním kusem vybavení jsou moje milované kopise. Mám je uložené v krabici od léků pod svou postelí, na které jsem je před dvěma lety našla. Dodnes nevím od koho jsou, ale rychle ke mě přirostly. Ještě nemají jméno, čekám na velký souboj, ve kterém si ho zaslouží, ale už teď jsou pro mě nejlepší zbraní, kterou tenhle tábor spatřil. Nemohu si ale užít jejich nádherné zpracování, které mě nadchne vždycky, když je vidím. Připnu si je k pasu a s batohem uháním k obětnímu místu. Prosím Athénu, aby mi dala sílu ruky i úsudku, Artemis o úspěch v lovu a Hestie o úspěšný návrat domů všech, komu to bude přát osud.
Ve stájích, kam zamířím potom poprosím táborníky, kteří jsou ve službě o robustnější pegase se sedly pro začátečníky (mají přezky, které vás chtě nechtě udrží v sedle). Potřebujeme jich osm pro nás, jednoho pro zásoby a dalšího pro nově nalezené táborníky (zbytek se rozsadí k nám, jestli je najdeme naživu). Pořád mi v hlavě šrotuje, jestli jsem na něco nezapomněla, dokud nenarazím před stájemi na Rheu.
"K... Kaliméra!" vyhrknu, naprosto nepřipravená. Snažím se na ni mluvit jejím jazykem, aby se cítila víc jako doma, ale upřímně? Moje řečtina je i po letech mizerná. "Min anisycheíte óti tha sas voithísoume*," snažím se jí říct, ale nejspíš jsem urazila ji, její předky a předky jejich koček.

Přijde Cheirón. Na to, že má stovky let zkušeností s taktikou, tak je v ní rozhodně mizernej. Je nás osm. Někteří neumí létat, někteří ani bojovat. Letět všichni na jedno místo v tak veliké, nemotorné skupině bude pěkně o kejhák. Potřebujeme stopaře a jednoho dobrého bojovníka na ty stoprocentně ztracené, někoho rychlého do Texasu a na laistrygony stačí dva dobří válečníci. Zatím nic neříkám, chci vědět, s jakými stratégy mám tu čest. Něco mi ale v hlavě říká, že tahle výprava bude strašné fiasko.

Tak prý vyrážíme!

Tábor polokrevných - jídelna
3. červenec

„Alea iacta est. – Kostky jsou vrženy.“
- Gaius Julius Caesar

Leonard ,,Leo" Silver, Eira Chalidi, Rhea Castellanos, Alistair Sorrow, Zane Lawson , Ashley Thompson

Jak hloupý je syn Diův. V mém rodném jazyce pro takové jako je on máme hezké slovo - überheblich. A na něj sedí naprosto, ale naprosto dokonale. Povýšenec. Ale o mě se bude říkat, že jsem samolibý. Takový hrubý, omezený člověk! Skutečně, podobně jako jeho otec i on se změnil v žraloka, který zakousne a nepustí. Jeho reakce je přehnaná, a bylo by naivní si myslet, že celá situace má dohru pouze proto, že se za mě zaručil Leonard. Musím se ale přiznat, že na mě jeho akt učinil velký dojem. Leonard byl skutečně dobrý, rozumný člověk. Což byla ve zdejším táboře vzácnost. Začínám o něm smýšlet jako o svém Agrippovi. Nikoliv snad příteli, na to se známe příliš krátce, ale minimálně esenciálním spojenci.

Plán našeho arcivévody nedává vůbec žádný smysl. Poletíme na koních skrze bouři. Super. Nechceme s nimi ještě rovnou letět do horoucí sopky? Ale zdá se, že s tímhle plánem jsou všichni za jedno. Kdyby se mnou Zane jednal s patřičným respektem, mohl jsem k transportu nabídnout soukromý tryskáč mojí rodiny - po tomhle mu ale nenabídnu nic. A na to, že je syn Dia a díky tomu to bude skrze bouřku fajn, se nedá spolehnout.

,,To myslíš vážně?" řeknu upřímně pobaveným tónem Leonardovi. ,,Dobrý muži, víš vůbec s kým mluvíš?" dodám vzápětí se smíchem. Jsem rád, že se atmosféra poněkud uvolnila. ,,Ale ne, děkuji ti. Zdá se, že jsi v tomto táboře jediný, kdo není surovec" řeknu Leonardovi upřímným tónem. ,,Dobrá tedy, vybavím se dle potřeby. Přiznám se, že v bouři jsem zatím letěl jen v letadle, ale něco si o tom nastuduji" řeknu pobaveně.

Vydám se tedy do srubu mého ,,rodu", chceme-li to tak nazvat, a přitom nehledím na vražedné pohledy ostatních sousrubovců. Jejich názor na věc mě nezajímá. Zde ve srubu se převléknu do patřičného oděvu, který se na takovouhle akci nejlépe hodí. Co se týče oblečení, nejspíše by se nabízelo vzít si něco, co bude mít ochranný efekt, ale zároveň to nepřivolá extrémní pozornost, jako plná zbroj. Rozhodnu se tedy pro vojenský oděv. Pevné boty se šněrováním, maskáčové kalhoty, pevný pásek, a teplá letecká bunda s kapucí. Během boje na zemi si bundu budu muset sundat, ale do té bouře bez ní nejdu. Rovněž si vezmu i pláštěnku. Tak co, budeme létat na Pegasech i s padáky? Hádej Adriane, co myslíš?

Cestou ze srubu se vydám k táborové zbrojnici. Bohužel, jdeme bojovat s tvory mystické podstaty, takže na ně platí jen omezený počet zbraní, jak mi zde bylo důrazně vysvětleno, když jsem se ptal Proč tady nemáte granátomety? Samá magie, iracionální věci. Ale dobrá tedy. Vyzbrojím se šavlí z božského bronzu, a dýkou, kterou si strčím do boty. Vezmu si sebou i řecký štít, snad ze sentimentálních důvodů ne nepodobný Athénininu Aegis.

Když přijdu ke stájím, začíná se řešit plán akce. Leonard sebou táhne nějaký vak, nepochybně plný technických udělátek. To jsem zvědavý, co pro nás chystá. Cheiron skutečně přizná, že kromě jednoho poloboha nemají tušení, kde ostatní jsou. Přesně, jak jsem předpokládal. Rhea, dobrá dcera Apollónova, můj návrh zřejmě nevyslyšela a s dětmi Hefaista své myšlenky nekonzultovala. To není překvapivé, vzhledem k událostem na schůzi. Budeme tedy muset spoléhat na to, že místo pozná. Jak se ale rozdvojí vedví, aby letěla na dvě neznámá místa zároveň? To opravdu nevím.

Hluboce se nadechnu. Tohle...Tohle je z hlediska strategie peklo. Cožpak těm lidem je strategie cizí?
Jenže pakliže vyslovím svoje obavy, zase se na mě vrhnou. Idioti. Takhle akorát všichni umřeme.
,,Mohu něco říci?" zeptám se taktně vůdců naší výpravy poté, co Rhea promluví, byť už jenom to, že se jich ptám o svolení, je poněkud přidrzlé. ,,Jakožto syn Athény, bohyně moudrosti?" dodám důrazně. Pokud mi je uděleno, pokračuji: ,,Rheo, dcero Apollónova, opravdu si na nic víc už nepamatuješ u těch dvou? Například opravdu nějaké banality, symboly, značky, cokoliv. Myslím si, že to můžeme ještě dát dohromady tady nad mapou. Klidně ti s tím pomohu" přitakám Cheironovi, byť odměřeně. Je vidět, že toho mám ale na srdci více, neboť působím velmi zamyšleně. V tuto chvíli ale věnuji svou pozornost Rheye. ,,Tha eínai i ellinikí pio áneti gia esás, kóri tou Apóllona?*" zeptám se jí plynně.

Obezřetně si prohlížím okřídlené koně. Nemám problém vyrazit na výpravu, jen kdyby to nemuselo být...takhle. Těm zvířatům ani trochu nevěřím a představa, že bych se měla na některé z nich posadit...co hůř, vyletět na něm do oblak, mě skutečně děsí.
Těsněji si k tělu přitáhnu svojí koženou motorkářskou bundu. Něco mi říká, že ta mě před pádem z pegase asi neochrání.

Z myšlenek na to, že pravděpodobně skončím jako mastný flek ještě dřív, než vůbec dorazíme do cíle, mě vytrhne Eira. Ulehčeně se na ní usměju. Ona si pravděpodobně asi ani neuvědomuje, jak moc mi pomáhá. Nejde ani tak o to, co říká. Nevadí mi, že udělá sem tam chybičku, nebo něco zkomolí. Ale to, že se vůbec snaží, to, že můžu slyšet rodný jazyk je pro mě nesmírně uklidňující.
"Efcharistó".*

Nebo jsem si to alespoň myslela.
Odtrhnu pohled od nejbližšího koně, a obrátím se k Adrianovi. Slyšet řečtinu od něj není ani zdaleka tak příjemné, jako od Eiry. To, jak zdvořile se mnou mluví, mě popouzí. Neustále mám pocit, že se mi vysmívá, nebo si ze mě alespoň utahuje.
Zavřu raději oči. Z části, abych se na něj nemusela dívat, z části, protože je pak snazší si znovu přehrála vizi, kterou jsem měla.
"Vidím divoký večírek se spoustou lidí. Odehrává se ve vysokém věžáku, v centru města. Manhattan, tuším." Tímhle si nejsem tak docela jistá, protože město až tolik neznám. Ale panorama, které se přede mnou rozkládá, je mi dost povědomé. Předpokládám tedy, že to bude někde v centru.
"Na vrcholu toho věžáku je střešní apartmá, bar, nebo něco takového. Tam se to stane. Příšery odhodí své lidské tváře, a pod vedením Empúsy zaútočí."

Víčka se mi zachvějí, jako kdyby bylo náhle těžké oči opět otevřít. Není to zdaleka tak silné, jako když jsem měla vizi poprvé. I tak se mě ale stále drží pocit, že tomu nemohu uniknout. Že jsem uvězněná. Donucená vidět i to, co bych vidět nechtěla. Rozhodně to není nic příjemného.
Prudce zvednu mapu, a aniž bych do ní pohlédla, zabodnu prst kamsi do středu města. Označím tak blok budov.
"Tady!"
Náhle opět působím nesmírně unaveně.

Ještě stále ve společnosti milých zubatých stvoření

2. července - Texas

3. července

PŘED VÝPRAVOU

VŠICHNI U STÁJÍ

Balení a přesun ke stájím…

Jídelna -> Hestiin srub -> Stáje – účastníci výpravy

V tichosti sleduji probíhající „výměnu názorů“ mezi Zanem a tím novým táborníkem od Athény. Jsem přesvědčený, že se jmenuje Adrian, i když příjmení už dohromady nedám, a tady v táboře stejně nejsou moc důležitá. Ostatně, když už tady mají dva lidé stejné jméno, stačí jenom říct „Felix od Herma“, a většina má hned jasno.
Nejhorší na tom všem není, že takhle to je tady poměrně často, ale že už to pokládám za prakticky normální. Počáteční iniciátoři jsou různí… potomci Herma, Área, Afrodity, Niké… a záminky pro hádky (nebo rvačky) se také každý den liší od porovnávání délky oštěpu, přes domnělou krádež oblíbené sukně až po rozbití posledního vynálezu z kovárny Hefaistovců… zavrtím krátce odevzdaně hlavou se zavřenýma očima. Mám totiž dojem, že tady od určité chvíle dochází k onomu „poměřování délky oštěpu“ a u něčeho takového být nemusím.
Naštěstí to částečně utne Leo, protože nevím, kdy ani jak by to skončilo bez jeho zásahu. Je škoda, že byť Adrian opravdu má řadu logických postřehů, jak se ukázalo už i v minulých dnech, tak forma jeho vyjadřování už tak příznivá není. Zřejmě automaticky předpokládá, že napadly jenom jeho a nezadržitelným následkem je, že působí, jako kdyby vykresloval všechny okolo jako obyčejné hlupáky.

Když mě Zane přibere mezi účastníky výpravy, vrátím mu kývnutí a v duchu doufám, že právě nedělám největší chybu svého života. Nebezpečná by už byla cesta za jedním polobohem, ale hned tři obklopeni laistrygony, harpyjemi a kdoví čím dalším… určitě se nemáme na co těšit, ale už jsem se jednou rozhodl.
V duchu si začnu procházet ostatní „vyvolené“ kromě těch již předstoupených… tedy Zanea, Rhey, Lea a Adriana.
Conor, to samozřejmě dává smysl, pokud tady nechá tu židli. Někdo od Herma se vždycky hodí, ale zároveň tady může zůstat Peter, aby udržel jejich srub v jenom kuse… jsem rád i za přítomnost Eiry, protože ve srovnání s ostatními Áresovci, s ní se dá velmi rozumně mluvit aniž by to ubíralo jejím bojovým schopnostem… a co se týče Alistaira… no… na pomluvy moc nedávám a třeba se využije i jeho neobvyklý talent, usměju se nad bláhovou představou, jak všichni obři najednou začnou nekontrolovatelně kýchat, a my v klidu i s nováčky odejdeme hlavním vchodem.

Po skončení schůze se stejně jako ostatní vydám do svého srubu, abych se převlékl a vyzvedl potřebnou výbavu. Netrvá to dlouho, protože mám ve skříni dlouhodobě připravené dvě tašky. Jednu s několika základními potřebami pro případ rychlého a nečekaného odchodu z tábora a druhou objemnější určenou na dlouhodobější pobyt mimo civilizaci.
V tomto případě si samozřejmě vystačím s tou lehčí, což zahrnuje trochu ambrosie a pevnou termosku nektaru, několik drachem i běžných dolarů, náhradní tričko i ponožky, pláštěnku, nějaké lehké zásoby proviantu, malý kompas a dalekohled (který v bouři pravděpodobně vůbec nevyužiju), základní lékárničku, zápisník s psacími potřebami a samozřejmě neodmyslitelné potřeby pro rozdělávání ohně (sirky, skleněná čočka, tradičnější křesadlo…).
S výměnou oblečení jsem taky hotový poměrně rychle, protože na sebe jenom natáhnu něco teplejšího a trochu více voděodolnějšího s kapucí. V duchu znovu poděkuji Leovi a všem v jeho srubu za úžasné letecké brýle, jejichž koncept mě napadl díky knihám o Harry Potterovi, a mají neocenitelnou schopnost odpuzovat vodu. Díky nim si může jejich nositel zachovat alespoň částečný přehled, ať už prolétá hustou mlhou, průtrží mračen nebo je nucen nouzově přistát v nějakém mokrém prostředí… a přesně to na tuhle výpravu potřebujeme.
Na závěr si připnu k opasku malou bronzovou dýku, protože svou hlavní zbraň mám téměř vždy v kapse, a chvíli váhám, jestli mám vzít i provaz nebo to napadlo někoho jiného. Nakonec se ale rozhodnu se neriskovat a také skončí v tašce. Třeba se někteří budou cítit lépe, když budou mít se svým pegasem i jiné pouto, než jenom důvěru… otázka bude, jak na to budou reagovat pegasové…

Když dorazím do stájí a zjistím, že naši věrní oři jsou již připravení, poděkuji Apolónovcům vděčným úsměvem, protože už takhle toho mají dost.
“Tak co Jitřenko, těšíš se na výpravu?“, zeptám se mladé klisny se světlou srstí, na které jsem už absolvoval tolik letů nad táborem, že je ani nespočítám.
“Hrozně moc. Ti blázni tvrdí, že poletíme v bouři… vždyť se mi namočí křídla! Přece víš, jak dlouho potom schnou. Co je špatného na čisté obloze, abychom si užili trochu výhledu?,“ dostane se mi ne zcela optimistické frkavé odpovědi doplněné vyrytím hluboké brázdy v zemi jejím kopytem.
“No jo, ale ty jsi přece silná a nebojácná, takže malá bouřka tě přece nerozhodí“, pokusím se zapůsobit na její city, ale chápu ji.
Normální smrtelníci by nás díky „mlze“ měli vnímat pouze jako hejno ptáků. A když už se musíme maskovat před pohledy monster, bezpečnější by bylo doplnit „mlhu“ obyčejnou mlhou, protože neobsahuje blesky ani silné větrné proudy. Věřím sice Zaneovi, že nás nic nesežehne, ale zabrání i tomu, aby někoho smetl k zemi náhodný prudký poryv?
“Ještě jedna věc, vadilo by ti, kdyby se k tobě a ostatním během letu jejich jezdci přivázali? Přece jenom to bude dost foukat, viditelnost kvůli dešti téměř nulová a někteří dokonce nikdy na pegasovi neseděli,“ začnu radši opatrně, abych ji zbytečně nevyprovokoval.
“Chápala by to u těch neprobuzených, ale to máme nést na záchrannou akci nějaké zelenáče, kteří se ani neudrží v sedle?“, ozve se od Jitřenky posměšné odfrknutí. “Jestli se někdo bojí pádu, tak beze všeho, ale nemá smysl pro trochu dobrodružství“, dokončí a veselé vyhodí předníma nohama, což u mě vyvolá krátký upřímně pobavený smích.

Podobným způsobem prohodím pár slov i se zbytek pegasů, než dorazí zbytek lidí a následně si vyslechnu Cheirona. Sám do současné debaty nemám příliš čím přispět, protože v New Yorku jsem nikdy nebydlel a Texas ani nenavštívil. Svá moudra si nechám až na chvíli, kdy budeme přímo nasedat. Někteří přítomní nevypadají jako příliš zkušení a sebejistí jezdci a tehdy mé rady pravděpodobně ocení víc… tedy alespoň někteří.

A to tam nemáš žádné uzemnění? Myslel bych, že to bude první věc, kterou vezmeš, prohodím v přátelské duchu směrem k Leovi, zatímco si automaticky překládám okolní řečtinu. Jsem sice trochu v pokušení se do diskuze tímto jazykem přidat… alespoň konečně zužitkuji všechny ty lekce za poslední roky…, ale nejsem si jistý, jestli jak moc jím vládnou ostatní a nechci někoho úmyslně vynechávat.
“Empůzy…, tyhle dámy opravdu nemám rád a ony nemají rády mě“, povzdechnu si nad vzpomínkou, jak se mě jedna snažila před dvěma roky omámit čaromluvou, a když jí to moc nešlo, chtěla mi ve vzteku rozškrábat obličej.
“Mimochodem, já sám proti řečtině nic nemám… je to hezký jazyk…, ale třeba je tady někdo, kdo si s ní zatím ještě není natolik blízký, aby vedl plnohodnotnou debatu. Proto navrhuji návrat ke všeobecně rozšířené angličtině, řeknu svůj názor tónem, aby bylo patrné, že se rozhodně nechci s nikým hádat, a po vzoru Lea vrhnu starostlivý pohled na Rheu.
Opravdu vypadá dost vyčerpaně a nikdo tady samozřejmě nemůže mít ani představu, čím si během těch vizí prochází. Třeba je provázejí silné bolesti... každopádně doufám, že bude v pořádku. Zase tak dlouho tady v táboře není a nepamatuji si, že bych ji viděl ve stájích nějak často.

Výprava

Celou dobu stojím u Rhey. Když dostane další vizi, jsem připravená ji chytat, vím co takové božské "dary" dokážou udělat. Proč si její táta nepřiskotačí sám a neřekne, kam máme letět? Musí svoje děti používat jako šifrovaný Whatsapp? Beze slov jí podám malý kousek ambrózie ze svých zásob.
"Jsi si jistá, že chceš letět?"
Osobně jsem hodně proti tomu: už teď vypadá vyděšeně, na koni určitě neumí a jestli ji bude Apolon ještě chvíli používat jako telegrafní sloup, tak budeme mít mnohem víc problémů. Nejenom empúsu. Ještě ke všemu vůdčí empúsu - ty potvory jsou dost silné na to, aby byly samotářky a jestli si tahle sehnala pěknou řadu následovníků, tak to je problém, který se bude řešit hodně blbě.
Aspoň že už víme, kde je.
S taktikou mě předběhne nějaký Hefaistovec a je vidět, že tráví příliš mnoho času zalezlý v dílně.
"Empusa ve dne nebude takový problém. Starosti mi dělá zbytek těch monster. Nevíme kolik, nevíme jaká a s tolika nováčky bych neriskovala souboj. Dostat se tam, sebrat poloboha a útočit jenom pokud to bude nutné zvládnou dva nebo jeden zkušený člověk, zbytek by mohl hlídat únikovou trasu, což na věžáku s pegasy nebude problém. Silnou skvadru budeme potřebovat na laestrygony. Těm je čas a místo jedno, ale zadupou nás do země. Rozhodně souhlasím s rozdělením, ale nejrychlejšího a nejsilnějšího bychom potřebovali dostat do toho Texasu, tam nevíme nic." Zane. Jasně že Zane. Vždycky Zane.
Zadívám se na mapu.
"Laestrygoni mají rádi ostrovy, ale Staten Island na ně bude moc lidský a upravený - málo míst, která připomínají jeskyně, špínu a tmu. Zkusila bych jižní Queens, nebo Manhattan. Přístavní kanály, metro. Nemá Hefaistovec výpravy (Leo) nějaký gadget na sledování polobožské energie a mlhy? Střílím naslepo, bylo by to fajn." Páni, tohle je víc slov, než za poslední měsíc. No nic, někdy jsem se musela projevit. Otočím se na Ashleyho, je jeden z mála, které znám jménem: obdivovatelé koním podobných zvířat (včetně Cheirona) se prostě pamatují snadno.
"Někde jsem četla, že pegasové dokážou velmi snadno trasovat další potomky Poseidona, což laestrygoni splňují. Myslíš, že bys to s nimi mohl domluvit?"

DEBATA U STÁJÍ

Eira, Rhea, Zane, Ashley

*********

Přešlapování u stájí…

To rozhodně. Jistě si umíš představit, jak jsem byl ztracený… a kdo říkal, že by ti ta vyrážka ubrala na kráse? Jenom by to asi nebylo nic dvakrát příjemného, zasměji se tlumeně na slova Leilah.
Na její odtažení po mém přihlášení, a tedy i odsunutí jahod, jen nakloním hlavu trochu na stranu a chvíli čekám na další reakci. Po kladném přijetí si úmyslně přehnaně oddechnu a kývnu.
No… asi podobně jako ostatní, odpovím Zaneovi na jeho otázku ohledně svých lukostřeleckých schopností a rozhlédnu se po nevlastních sourozencích pro případ, že by mě chtěl někdo přede všemi shodit. Naštěstí se tak nestane, ale… když to úmyslně přeženu… možná jsou jenom rádi, že se mě na chvíli zbaví.
Hodně štěstí, já ho ještě neviděl… ale jestli ho potkáš, pošli ho za mnou… mám pár otázek, řeknu a podvědomě lehce přimhouřím. Než však přesunu pohled zpátky k Leilah, je můj výraz zase klidný, protože ona s mým údajným otce nemá nic společného.
Uvidím, co půjde. Zase to nemohu přehánět, aby něco z toho omylem nepostihlo ostatní, vykouzlím tentokrát o něco širší úsměv a na následnou žádost o kávu s čerstvým pečivem spojím na pravé ruce ukazovák s palcem do tvaru kruhu.

Když dostaneme krátký rozchod na přípravu před hromadným srazem u stájí, stejně jako většina zamířím rovnou do srubu. Láskyplně přejedu pohledem své milované kantele, a aniž bych nástroj zvedal do vzduchu, dvěma prsty nechám místností zaznít jemnou melodii… rychle se však vrátím do reality a začnu se přehrabovat ve svém skromném majetku.
Jsem tady možná jenom dva měsíce, ale i za tu krátkou chvíli jsem se naučil, že polokrevný musí být připravený na cokoli… podle Cheirona například na lávovou stěnu, ale to jsem odbočil…
Když skončím s převlékáním do bouřlivého počasí a vezmu do ruky batoh, má narychlo sbalená hromádka nakonec obsahuje chiméru dlouhé bronzové dýky a meče (podle Eiry by šlo o xífos), trochu ušetřeného nektaru, něco málo peněz z jinak nepoužívané peněženky, několik sladkých energetických tyčinek doplněných o lahev s vodou a pár dalších drobností. Banduru se nakonec rozhodnu nebrat, ale samozřejmě nesmí chybět lékárnička. Dá se sice předpokládat, že ostatní v případě zranění půjdou za Rheou a nikoli za mnou, ale jde o princip.
Naposledy si prohlédnu celý srub, promnu v prstech přívěsek s podobou havrana, a vyrazím ke stájím, aby na mě zbylí záchranáři nemuseli čekat. Ostatně ti polobohové v ohrožení… hlavně ten/ta, který/á před nebezpečím utíká už třetí den… také ocení, když se nebudeme zbytečně zdržovat.

Během několika minut už hledím do očí jednoho z jedenácti nastoupených pegasů. Pokud je mi známo, tak s koňmi docela vycházím a už mám za sebou několik bezproblémových projížděk i letů na těchto vznešených okřídlených tvorech. Nicméně stejně uvnitř doufám, že volbou osudu neskončím s některým, který má stejné předsudky jako někteří táborníci… jak dokážete pegasovi, že svého jezdce schválně shodil, když bude tvrdit, že jsem se prostě špatně držel?
Budu muset zkrátka věřit Ashleymu, že to nikdo z nich neudělá.

Když se, stejně jako předtím v jídelně, strhne mezi zúčastněnými živá diskuze o směru naší cesty a rozložení skupin, původně se nijak nechci zapojovat. Rozumnější mi v tuto chvíli přijde jenom tiše čekat o kus dál a ozvat se až ve chvíli, kdyby se něco stalo. Když však má sestra Rhea začne po nové vizi lehce vrávorat, jde tento plán stranou. Nezajímá mě, že jsem ji potkal teprve před několika měsíci, protože na rozdíl od některých jiných táborníků mě přijala takového, jaký jsem.
Jako první se k ní dostal vedoucí kovářů Leo a Eira taky vypadá, že je připravená nabídnout podpůrné rámě nebo alespoň kousek ambrosie. Vzhledem k tomu, že se už oba nezávisle na sobě zeptali na její stav, tak sice nebudu potřetí opakovat úplně stejnou otázku, ale i tak je v mém pohledu zřetelně vidět.
Alespoň se napij a chvíli vydýchej, je to obyčejná voda vytáhnu lahev, kterou jsem před chvílí strkal do batohu a nečekal, že přijde k uplatnění tak brzy.

Pevně se chytím Leovy ruky. Ještě, že tak, v další chvíli mě sice podepře i Eira, ale stejně si nejsem jistá, jestli bych, bez jejich pomoci, nešla k zemi.
"Budu...budu v pohodě. Ta slabost brzy odezní."
Odpovím na jejich otázky. Vděčně přijmu trochu ambrózie, i nabízenou vodu, od svého bratříčka.
"Chci letět s vámi. Jen...možná ne sama."

Netuším, jak t os těmihle vizemi funguje. I když doufám, že se tak nestane, je možné, že mi otec sešle nějakou další. Nechci riskovat, že by se někdo mohl zranit...nebo ještě hůř...jen kvůli tomu, že jsem nemohla Apollónova slova tlumočit.

Další debatu vnímám už spíš jen okrajově. Řekla jsem vše, co bylo důležité, i když mě to stálo dost sil. Posadím se, a až v tom okamžiku si uvědomím, že se stále držím Leovy ruky. Po pár rozpačitých vteřinách, kdy zvažuji všechna pro a proti, to tak nechám být. Teplá kovářská dlaň mě uklidňuje, a alespoň trochu zahání chlad, který mě při každé vizi obklopí.

Útěk

PŘI ČEKÁNÍ NA ŠÉFA

Opětuji Leův úsměv. Je hezké, že i ten dokáže člověka rozehřát. Taky bych chtěla umět být k ostatním tak vřelá.
Tyčinku si vezmu, ale po ambrozii se obávám, že bych si jí stejně nevychutnala. Strčím jí proto do kapsy. Však ona ještě přijde chvíle, kdy si jí ráda dám.

Ještě víc mě u srdce zahřeje jeho nabídka. Myslím, že kámen, který mi právě spadnul ze srdce, museli slyšet úplně všichni. Ne, že bych snad něco proti pegasům měla. Jsou krásní, vznešení a inteligentní. Ale přijde mi lepší, obdivovat je z bezpečné vzdálenosti. A zcela určitě při tom chci stát na zemi. Ale pokud nepoletím sama, tak to bude v pohodě.
I přes četná ujišťování všech apollónovců, že mi to půjde, a že "my máme talent", jsem se zatím k jízdě na pegasovi přemluvit nenechala. Teď už to těžko doženu.
"Díky. Moc ráda."
Vydechnu vděčně.

"Je to dost nečekané. V jednu chvíli jsem tady, a v té další někde úplně jinde. Obklopí mě temnota a chlad, a pak...vidím...a také vím. I to, co není na první pohled zřejmé"
Vzpomenu si na světlo, které jakoby vycházelo z bělovlasého. Přesně jsem věděla, že je to polobůh.
"Tohle nebylo tak hrozné, ale napoprvé jsem byla opravdu vyděšená. Je to, jako kdybych v té vizi byla uvězněná. Dokud nespatřím vše, co otec chce, abych věděla, tak mi nedovolí procitnout."
Zkusím Vysvětlit, jak se přitom cítím. Mám ale pocit, že jsem stejně dokázala zachytit jen zlomek všech těch vjemů.

3. červenec - New York

1. červenec

Otcové jsou na draka
3. červenec - New York

Příliš mnoho knih...?
Texas

Zataženo s vysokou pravděpodobností srážek

Sice to dnes trvá trochu déle než obvykle, ale nakonec se i tak spolu se sourozenci konečně dovlečeme k našemu stolu v hlavní jídelně. Nebe je možná zatažené a tmavé, ale to nám na veselé náladě nijak neubírá. Podle posledních zpráv dorazila většina očekávaných polobohů v, relativním, pořádku a to je přece důvod k oslavě. Navíc, kdybyste si stěžovali na počasí nebo špatné sousedy, budete si stěžovat polovinu života. Máte snad tohle za potřebí? My rozhodně ne!
Ještě se ani nestihnu pořádně usadit a nalít neodmyslitelný ranní příděl černé životodárné tekutiny, když Cheiron rovnou začne další ze svých slavných formálních proslovů oslavujících začátek léta. Normálně by mě to neodradilo od útoku na naší slavnou srubovou konvičku, ale jelikož hned vedle Cheirona stojí i můj „laskavý a všemi milovaný“ otec… rozhodně jsem proti oslovování „Pan D.“… a jako obvykle se netváří nijak šťastně, měl bych alespoň vypadat, že soustředěně poslouchám.

Co mě však skutečně zaujalo, by jejich náhlý a neplánovaný ústup do hlavní budovy spolu se Zanem, jistě nikoli shodou okolností synem hlavního Olympského Bouřliváka. Podle mě by se sice klidně mohli radit i tady, ale jelikož vypadali dost vyplašeně, alespoň kolem nebudou šířit své chmurné myšlenky a zbytečně demoralizovat méně povznesené stolovníky. Alespoň než si doplním hladinu kofeinu na nějakou přijatelnou mez.
Zcela a naprosto nečekanou „debatu“, která se strhne hned po odchodu vedení, sleduji s mírně povytaženým obočím a rty zkroucenými do decentního úsměvu. Je celkem zábavné sledovat, jak tam na sebe všichni pokřikují jako malé děti, dokud se nezapojí přemoudřelý Adrian a s taktem sobě vlastním všechny vyzve k troše trpělivosti.
Nejsem úplně hloupý, i já poznám, že se něco děje… zvlášť po tom blesku, který se objeví po dobré, byť bohužel poněkud špatně načasované, poznámce Lea. Nicméně většině zkrátka nechce dojít, že dokud nebudeme vědět o okolním dění trochu víc, stejně nic kloudného a efektivního nevymyslíme. Tak proč po sobě navzájem házet urážky a zlé pohledy, když můžeme všichni společně uvolnit táborové napětí nějakou kolektivní hrou?

Po Zaneově návratu si přehodím nohu přes nohu kvůli většímu pohodlí a připravím se na show, která podle očekávání nezklame. Uznávám, že situace zmíněných nových polobohů není zrovna nejšťastnější a mělo by se jim nějak pomoct. Nicméně Adrianův výstup se Zaneovými chladnými reakcemi na mě působí, jako kdybych sledoval nějaké předem nacvičené drama… a nečekaný zvrat v podobě Lea následovaný celkovým „usmířením“ mě téměř přiměje k hlasitému potlesku a žádosti o přídavek.
Sám nepatřím mezi vybrané hrdiny…, možná proto, že jsem se na onu výpravu ani nehlásil…, ale i tak všem na odchodu věnuji povzbudivý úsměv plný optimismu a demonstrativně jejich směrem připiji ze svého již podruhé naplněného hrnku. Jestli mají místa, která Rhea viděla ve své vizi, hledat během letu na pegasích uprostřed uměle vyvolané bouře, budou potřebovat silného ducha.

Nyní… pokud mě paměť neklame… máme my ostatní stále volné dopoledne před pokračováním přerušených táborových lekcí. Plánuji se zkusit zeptat lidí ze srubu Deméter a mladých satyrů, jestli by náhodou neměli zájem o krátký piknikový výlet do bezpečné části lesa… kdo ví, třeba nalákáme i pár domorodých nymf… ale tyto myšlenky se mi vykouří z hlavy hned po zaslechnutí známého hlasu.
“Já a galantní? Děláš, jako bys mě vůbec neznala… nebo naopak znala až moc dobře“ Zasměju se šťastně na Lailinu poznámku a pochopitelně se ihned vydám vstříc jejímu hřejivému objetí i jemným rtům.
“Jsem rád, že toulavá Keledones konečně po měsíci roztáhla křídla a vrátila se zase mezi nás. Doufám, že tvůj červen stál za to, proto tady jsi všem moc chyběla.“ Dodám po chvíli a odstoupím o jeden krok. Vzápětí však plynulým pohybem své uvolněné ruky pokynu k našemu stolu, kde je stále více než dost místa pro jednu další osobu, a po vzoru knižních kavalírů naznačím postrčení židle (i když jde o přišroubovanou lavičku, se kterou ani nehnu).
“Myslíš snad, že bychom uspořádali velkou letní párty bez tebe a užili si ji? Zvlášť, když používáš tak kouzelná slova? Maximálně nějakou menší generálku, ale to přece nemůžeš počítat.“ Zatvářím se naoko ublíženě a lehce drcnu ramenem do jejího ramene.
“Mimochodem, máš nějaké plány na dopoledne? Napadlo mě využít oficiálního volna a vyrazit na krátký výlet do zdejšího hájku. Limonáda, sdílení zážitků z posledních týdnů... třeba tam potkáme pár dryád a potom si všichni společně zahrajeme na slepou bábu nebo nějakou jinou zábavnou hru...“ Vrhnu po Lai tázavým úsměvem.

Tábor polokrevných - 3. červenec

Před výpravou

Křehké ego Hefaistovce dokázalo urazit i to, že si někdo nepamatuje jeho jméno. "Možná protožes za tři roky neudělal nic, za co bych si tě mohla pamatovat," vypálím dřív, než si to stihnu promyslet. Je blbost dělat si nepřátele hned na začátku výpravy, ale poučovat se nenechám. Naštěstí je dost inteligentní na to, aby pochopil to samé.
"Neomlouvej se. Jsem ráda, že máme stejný záměr," odpovím a už se na něj nepodívám. Nejen protože mi osahává kamarádku. Jsme kamarádky? Nejspíš ne. Ale že mi osahává známou je taky dost popuzující. Naštěstí tu nemusíme stát dlouho a Zane mou pozornost od incidentu odvede rozhodnutím o povaze výpravy. Prakticky řekl to, co jsem myslela. Jediný malý detail je, že povedu. Já. Někoho. Pryč. Tam venku. Sama. Já. Celou dobu. Nejsem vůdčí typ a nebo jestli ano, tak se to nějak ještě nestihlo projevit po tolika letech vyhýbání se jakékoli zodpovědnosti. Co to do mě s tou výpravou vjelo? Měla jsem zůstat u útěků ze srubu a doučování boje. Je na mě vidět, že jsem nervózní?
Nejspíš ne. Celou dobu si pohrávám s krabičkou od ambrozie a zamračím se pokaždé, když zazní moje jméno.
Kvůli přiřazeným vůdcovským postům se musím zase podívat na Lea.
"Navrhuju Ashleyho na laestrygony kvůli pegasům. Rheu s tebou, očividně, jestli teda chceš letět, Rheo. Nikdo se nebude zlobit kdybys nechtěla. A kdybys měla nějakou vidinu, myslím že přes Iris bys nás našla rychle... Jinak je to celkem jedno. Lepší letci by měli jít do skupiny k empuse, důvody netřeba vysvětlovat. Takže kdo se cítí na co?" Nechci si vybírat celý tým (přestože mám dost jasnou představu), moc to připomíná rozebírání týmů před vybíjenou. Osobně bych radši na věžák, vím, že jsem skvělý letec a to by mohlo znamenat hodně, ale já si poradím vždycky a všude. To by u ostatních mohl být problém.

PŘED VÝPRAVOU - ROZDĚLENÍ

,,V boji muže proti muži vyhraje vždy ten, kdo má v zásobníku ještě jeden náboj"
- Erwin Rommel

Zdá se, že nejen Rhea, ale i samotný Apollón vyslyšel moje slova, a seslal nám tak další vizi, ze které pozorně poslouchám každé slovo. Mozaika do sebe pomalu ale jistě začíná zapadat. Největší problém téhle výpravy je nedostatek informací. Nevíme s jistotou nic, a to, co víme, je nedostačující. Můžeme se utápět ve spekulacích, k čemuž nepochybně dojde, ale mě zajímá především jasné řešení, které nabídnu jen pokud budu mít dost informací. Po tom, co Rhea řekne, tedy skočím jako drak. Její tělesný stav se po věštbě výrazně zhorší, málem se svalí na zem. Okamžitě k ní přiskočí Leonard, ona dobrá duše, a zdá se tedy, že je neštěstí zažehnáno. Před Cheironem Leonarde? Vážně? pomyslím si pobaveně, když začne naší věštkyni nabízet Snickersku. A Snickersku? Vážně?

Dost ale bylo věcí, které odvádí mou pozornost. Eira i Leonard vytváří šum spekulací a strategií, přesně jak jsem předpokládal. Eira, doposud velmi tichá osoba, se prudce rozmluví a demonstruje velmi zajímavé strategické uvažování. Leonard však oponuje. Jediní, kdo jsou během celé situace skutečně zticha a přemýšlí jsem já a Zane. No, u Zanea si tím přemýšlením zase tolik jistý. Je čas přestat se soustředit na hloupé distrakce, a začít vnímat, co je důležité.

Pojďme si znovu projít všechno co víme...

Za prvé, Rhea nám oznámila, že spatřila tři různé polobohy na třech různých lokacích. Jeden z nich v nebezpečí ještě není, ale brzy bude. Druhý v nebezpečí už je, a třetí v nebezpečí je už 3 dny.

New York, Manhattan, Věžák.

Zadívám se na mapu přesně na místo, kde mi Rhea ukázala. Monstra s lidskými maskami, vedená Empúsou. Před očima mi probíhá všechno to, co se se slovem Empúsa dá spojit. Obrazy, slova, příběhy. Empúsa - monstra spojená s bohyní Hecaté. Vypadají jako ženy, ale mají oslí a bronzovou nohu. Dovedou se maskovat jako lidé Zamyslím se. Monstra s lidskými maskami...Monstra s lidskými maskami...Rhea stanovila, že je Empusa povede, a tedy musí jít o monstra přímo spojená s Empúsami, či bohyní Hecaté. Další Empusy? Fúrie? Harpyje?

Je to možné, ale ne garantované. Rhea mluví o tom, že ta monstra Empúsa povede, což může znamenat obojí. Kdo jiný by to mohl být? A nemůžou to být všichni?

Zadívám se na mapu. Dále, druhý New York. Předměstí. Syn Háda.
Zamyslím se. Jaká další monstra jsou přítomna? Laistrygóni. Cíl je tedy mnohem zajímavější. Jistě. Po synovi Háda nejdou monstra spojená s jeho otcem, ale monstra spojená s jeho rivalem. Je to logické. Víme přesnou lokaci i přesného nepřítele.

Můj pohled se přesune po mapě.
Texas. Houston. Město. Třetí, neznámý polobůh, zdánlivě nejhorší situace.
Je na útěku už tři dny, jeho ochránce se neozval. Nevíme lokaci, nevíme nic. Ale i když je to zdánlivě nejhorší situace, zřejmě nebude tak zoufalá, když nejde o natolik silného poloboha, aby lákal skutečně mocná monstra typu Laistrygóni. Typuji potomka někoho ze slabších bohů, určitě ne nikoho z velké trojky.

Mozaika se mi skládá před očima, ale pořád chybí až příliš mnoho dílů skládačky na to, abych skutečně dokázal vymyslet něco perfektního. Zaměřím se na Eiru s Leonardem. Jejich interakce je dětinská, a jak jsem opakovaně říkal, prostá. Takoví zdejší lidé jsou ve svém nitru. Zajímá je jejich pýcha, zvlášť, když je uražena. Oba ale naštěstí dokáží situaci zvládnout s klidem. To, co se tu poté navrhuje dále, je rozumné a v zásadě proti tomu nic nemám. Dělení na týmy je logické, a byť se Eira snaží o jakousi možnost volby, Leonard si svůj tým vybere přímo. A jsem v něm já. Zdá se to být jako dobrý krok. Nikoho jiného na boj na blízko v našem týmu mít nebudeme.

,,Dobrá tedy, poletím s Vámi" přitakám Leonardovi.

Nastal čas vyrazit do boje pomyslím si. Necítím strach. Necítím nervozitu. Měl bych je cítit? pomyslím si. Necítím je, protože ani na moment nepochybuji o svých schopnostech. Měl bych o nich pochybovat? Pochyboval oni Augustus? Alexander Veliký? Athéna?
Ne. Nikdo z nich nepochyboval. Pochyby jsou to, co předchází pád. Co rozkládá velké říše a velké myšlenky. Já nepochybuji. Nikdy nepochybuji.

Plánování a rozdělování týmů…

Stáje – účastníci výpravy

Stav Rhey mi samozřejmě dělá trochu starosti a je zřejmé, že tyto vize jsou pro ní stejně nové, jako pro nás. Ovšem jak každý polobůh, který od svého probuzení přežil alespoň půl roku, ví… první impulzy rozšiřujících se schopností zděděných po božských rodičích jsou obvykle zároveň i nejvíce vyčerpávající. Za ty roky jsem už v táboře viděl hodně různých polobohů, ale Apolónův věštecký talent je tak vzácný, že pravděpodobně i Cheiron by musel chvíli pátrat v paměti, než by si vybavil jiný případ.
Potěší mě, že ještě než stihnu sám zareagovat, tak jí ihned nabídnou nezávisle na sobě pomoc ostatní. První je samozřejmě Leo hned vedle a posléze i její bratr, u kterého mě to ani moc nepřekvapuje. Navíc bylo velmi příjemné vidět Eiru, jak znovu ukázala svou schopnost empatie, která je jinak u potomků Área bohužel takřka vykořeněná.

Jelikož už mě nenapadá, jak bych v této chvíli mohl ještě nějak přispět… na přípravu našeho úžasného čaje ze srubu bohužel opravdu nemáme čas… navážu s ní jenom na chvíli oční kontakt vyjadřující duševní podporu.
“Nechci zlehčovat nebezpečí ze strany Laestrygonů a ostatních monster, ale nepodceňoval bych ani samotnou empůsu. Možná nemají takovou fyzickou sílu jako obři, ale mnohé dokáží svou moc vložit do sladkých a okouzlujících slov, díky čemuž efektivně znehybní svou oběť… trochu se to podobá čaromluvě u některých mocnějších potomků Afrodity,“ řeknu směrem k Eiry, přičemž z mého tónu je celkem dobře vycítit, že tyto informace nemám jenom z textů knih.
Já sám jsem díky této nepříjemné schopnosti do určité míry imunní díky přirozené auře poděděné po mé matce…, díky tomu jsem ji mohl zaskočit a vyváznout prakticky nezraněn…ale nevím, jestli i ostatní mají nějakou podobnou ochranu kromě silné vůle.
Na její následující otázku se jenom zarazím a přemýšlivě nakloním hlavu na stranu. Bylo by to opravdu možné? A dovedli by nás ke správné skupině? Po krátkém okamžiku pokrčím rameny a otočím se na Jitřenku.
“Slyšela jsi otázku? Myslíš, že by to šlo?,“ vyčkávám na její odpověď, která může snadno změnit směr celé výpravy.

Do dalšího plánování strategie se už příliš nezapojuji, i když samozřejmě v hlavě vytvářím vlastní teorie a probírám různé možnosti.
Vůbec mě nepřekvapí ani nemrzí, že nejsem vybrán jako jeden ze dvou vůdců skupin, třebaže navštěvuji tábor skoro o rok déle než Leo a Eiry… vlastně jsem rád. Dokážu být užitečný, ale rozhodně nepatřím k sebevědomým vůdčím typům, kteří pozvedají meč nad hlavu a běží v čele své družiny vstříc nepřátelům.
Ostatně kdo kdy slyšel o synovi Hestie, který by vedl záchrannou letku jezdců na pegasech? U ochrany tábora by naše slova spolu s těmi od potomků Hefaista mohla mít jistou váhu, ale tady spíš ne.
"V tom případě hodně štěstí a všichni se v pořádku vraťte. Bez Gleesona a jeho pálky by tábor jistě přišel o mnoho dalších budoucích obyvatel“, řeknu Zaneovi na jeho rozhodnutí cestovat do Texasu sám, doprovázen jenom několika pegasy.

Když Cheiron ještě jednou zkusí naší nové táborové věštkyni nabídnout, aby zůstala, také se k ní otočím
“Cheiron má pravdu, sám dobře vím, jak je první použití nových schopností vyčerpávající. Nabídl bych ti i přístup do naší srubové kuchyně, kde se nachází ten nejlepší čaj světa…, ale jelikož by to tvůj názor stejně asi nezměnilo, klidně předstírej, že jsem nic neřekl,“ řeknu klidným odlehčeným tónem doplněného v závěru o vřelý úsměv.
Na reakci Eiry ohledně výběru se však rozhodnu mírně odporovat.
“Pokud pegasové dokážou obry najít, mě k tomu nepotřebují a sami jistě uvidíte jejich spoušť už z dálky.
Ovšem díky své matce Hestii jsem na vliv Empůz a podobných mentálně založených útoků do jisté míry odolný, takže bych možná doporučil, abych byl ve skupině mířící k ní… navíc jsi říkala, že tam chceš zkušené letce a to já rozhodně jsem. Bariéra by se mohla hodit na obou místech… takže to jenom vezměte do úvahy… stejně jako to, že k jejímu vztyčení potřebuji nejdřív nějaký oheň, stačí klidně malá svíčka řeknu svůj názor především směrem k Eiry, která se v tomto smyslu vyslovila jako první, ale samozřejmě také k Leovi a ostatním.

Po zjevení Ronyho mi téměř doslova zasvítí oči drobnými plamínky a automaticky natáhnu ruku, aby si na ní mohl v případě zájmu sednout.
“Vynasnažíme se, abychom se všichni v pořádku vrátili, včetně Ronyho“, odpovím na Leovu prosbu
Už jsem ho sice mnohokrát viděl, ale to nic nemění na tom, že se jedná o nádherný a dokonale sestrojený samostatně myslící automaton, na kterého by mohl být pyšný i samotný Hefaistos. Jeho potomci mě často překvapí svými výtvory, ale tento chytrý soběstačný kolibřík patří zatím k tomu nejlepšímu.
“Jak jste na tom vlastně s jízdou na pegasech? Chce někdo ukázat, jak na to, a snížit riziko pádu během letu?“, nadhodím otázku k lidem, kteří dorazili do tábora teprve nedávno, a tudíž mohou zpočátku trochu váhat s pokusem o nasednutí.

Trochu mě znepokojí, že mě všichni od účasti na výpravě odrazují. Ale já skutečně chci jet, a také se už cítím mnohem lépe. Chlad ustoupil, a tak se nakonec, i když nerada, Leovy ruky pustím. Když se postavím, s radostí zjišťuji, že mě nejímá závrať, a tak dospěju k závěru, že ještě chvíli, a budu úplně v pořádku.

Vděčně se usměju na Ashe, díky němu se cítím klidnější a dokonce ani pegasové mi už nepřijdou tak děsiví. Znovu se začnu soustředit na plánování výpravy.
Dva týmy...vlastně tři. Trochu čekám, jestli se Cheirón neohradí proti Zaneovu plánu, aby do Texasu vyrazil samotný. Mrzí mě, že jsem mu ohledně té dívky, a Gleesona, nemohla dát něco, čeho by se mohl chytit.

Takže já, společně s Leem a chytrolínem Adrianem, vyrazíme pro Hádova syna. Chvíli zvažuji, jestli mě mladý polobůh neděsí víc, než ti lidožraví obři, které má v patách.
Je škoda, že nebudu moci být s Eirou, v poslední době jsem si jí velice oblíbila. Ale chápu, proč právě ona vede druhý z týmů. Jen je škoda, že se tak kriticky dívá na mého oblíbeného kováře. Mám je ráda oba a rozhodně si nechci vybírat.

Všechny tyhle myšlenky se ale rozplynou, když Leo vypustí svého kolibříka. S úžasem vydechnu. Nic tak krásného jsem snad v životě neviděla. Ani si nedokážu představit všechnu tu práci, kterou muselo dát, něco takového vytvořit. Stále žasnu nad tím, jakými úžasnými talenty někteří polobozi disponují.

Rozděl a panuj……

Úlevou vydechnu, když Rhea tvrdí, že bude v pořádku… byť si není jistá tím, jestli by měla na pegasovi během letu sedět sama. V duchu se usměju téměř okamžité reakci vedoucího Hefaistova srubu, který se zřejmě nechce vzdát pobytu v její blízkosti dřív, než to bude nutné.
Na krátký bláhový moment dokonce zauvažuji nad tím, že bych si z legrace zahrál na přehnaně ochranitelského bratříčka…, ale z logických důvodu se to rozhodnu neudělat. Vzhledem k vypjaté situaci by nemuseli všichni… včetně samotné Rhey… pochopit, že se jedná o pouhý neškodný vtip na odlehčení a my teď rozhodně nepotřebujeme žádné čerstvé rozepře. To může případně počkat až po našem návratu zpátky do tábora, ale doufám, že ne.

Na prohlášení syna Dia, že sám poletí do Texasu, nemám co říct. Moc toho o něm nevím, kromě toho že patří k nejstarším… a zřejmě i nejmocnějším… táborníkům a už sám podnikl několik podobných záchranářských cest do rizikovějších míst. Takže ve výsledku bude pro tento úkol asi opravdu nejzpůsobilejší.
Kývnu hlavou, že zaregistruji jeho rozhodnutí a vytvoření dalších dvou skupin pro operaci v New Yorku…, nicméně jelikož stojím na okraji celé naší skupinky a ve srovnání s ostatními patřím k spíše k nováčkům bez zkušeností, pravděpodobně si toho ani nevšimne.

“Pokud mohu poznámku…“, začnu trochu nejistě…“nebylo by užitečné také předem říct, co můžeme očekávat i od sebe navzájem, abychom si pak omylem nevlezli do rány? Ne, že bych chtěl za každou cenu vyzvídat, ale co kdyby se… jde pouze o příklad… někdo připletl do cesty Eiryně meči, protože nevěděl, že ho dokáže telekineticky vrhnout na určitý cíl z několika metrové vzdálenosti?“, dokončím myšlenku a tázavě se podívám na ostatní, včetně Zanea a Cheirona.
K samotnému rozdělování družstev se nevyjadřuji. Věřím, že Eira i Leo dokážou odhadnout, kde bych mohl být prospěšnější. Mě je navíc celkem jedno, jestli svou prokletou moc použiju proti obrům nebo empůze a jejím přisluhovačům. Stejně teď nedokážu posoudit, jestli na ně vůbec bude mít nějaký vliv, i kdybych ji použil.

Pokud jsem předtím vypadal klidně a uvolněně… a v tom případě by rozhodně šlo o chybné zdání… všechno se změní, jakmile Leo otevře své zavazadlo a vypustí ven jednoho z nejúžasnějších tvorů, jaké jsem za celý život viděl. Co záleží na tom, že je tvořen blýskavým kovem… kdybych měl takového společníka, nikdy bych se nemusel bát, že mu omylem ublížím. Robot, i když živý, přece nemůže trpět nemocemi jako normální smrtelníci nebo polosmrtelníci.
“Ten je naprosto úžasný. Skoro se až nechce věřit, že je možné vytvořit něco tak detailního“, neudržím se, abych s úsměvem Leovi i Ronymu nevyjádřil zaslouženou poklonu. Mezitím fascinovaně sleduji, jak automaton mává křídly a plynule se tak drží ve vzduchu.

Ashleyho slova ohledně pomoci s pegasy zaznamenávám v tuto chvíli spíš tak mimochodem. I když už nejsem úplný zelenáč, pár rad od někoho, kdo koním doslova rozumí, nikdy nemůže uškodit. Na druhou stranu váhám, jestli chci být jediným, kdo se přihlásí…, když takový Adrian by měl mít zkušeností s okřídlenými koňmi ještě mnohem méně…

Tak už letíme?

3. červenec - párty

2. července - obchod

3. červenec - uličky New Yorku

Konečně vyrážíme?

Koukám, že s nějakou iluzí demokracie jsem se nemusela obtěžovat. Aspoň vím, co už příště nedělat. Hefaistovcův způsob jednání se mi zatím vůbec nelíbí, nemluvě o tom, že před Cheirónem a ostatními nabaluje holku, která málem omdlévá a neví co se sebou. Krom moře nestvůr si budu muset dávat pozor ještě na tohle...
Jeho létající krám mnou asi jako jedinou nehne. Dokud to není užitečné, tak na krásu moc nedám, jsem pragmatistka. Jestli se To nechá, dám si To do kapsy, jestli ne, nechám To být. Máme důležitější věci na práci a už chci vyjít ke stájím, ale Alistairova upřímná otázka mě zabetonuje do země. A začnu se smát. Ne protože o boji nic neví, ale že bych telekineticky házela meči, to by bylo skvělý.
"Ali, tys mě dostal. Myslím, že létajících mečů se bát nemusíme. V bitvě si musíme důvěřovat, že jakékoli schopnosti ostatních nám nic neudělají. Tak to vojáci dělají..." schválně neřeknu "hrdinové," protože na tuhle propagandu fakt nevěřím, "...ale jestli bys mi chtěl něco říct ohledně svých schopností, nebo kdokoli, tak po cestě. Teď už nemáme čas a radši budu překvapená vámi, než mrtvým polobohem," řeknu a zmizím do stájí. Zrovna s Alistairem, jestli je v mém týmu, si musím o jeho... dovednostech... promluvit. Na ošetřovně trávím víc času než kdekoli jinde, proto zhruba vím, proč se zrovna na tohle ptal.
Za pár vteřin jsem zpět a za uzdu držím Bukefala. Bukefalos je tvrdohlavý, nepoddajný, otravný, kouše a pořád se vzpíná, je menší než ostatní a na pegase je hrozně ošklivý. Miluji ho.
Nevraživě se dívá po všech přítomných a hrabe kopytem.
"Jízda na pegasovi je jednoduchá. Kdo to nedělal, nebo se necítí v sedle, váš svěřenec to vycítí. Tedy, v tomto případě jste jeho svěřencem vy. Nedržte otěže, když už tak sedla. Nekopejte, nepobízejte, prakticky dělejte, že neexistujete. Jenom kopírujte pohyby pegase, oni se budou snažit vám to udělat jednoduchý. Tohle..." ukážu na bočnice sedla "... vás udrží naživu ve velké výšce. Každý si upravte třmeny podle délky vašich nohou, aby se vám jelo dobře. Až budete v sedle, máme na to i schůdky kdyby někdo potřeboval, připněte se těmihle popruhy k sedlu. Věřte mi, nespadnete. Takže není potřeba jet dva na jednom zvířeti a ničit mu tak záda, nebo riskovat pád v bouřce, žejo..." podívám se speciálně na Hefaistovce.
"Svoje věci si hoďte do vaků. Ve své podstatě se není čeho bát, tihle tvorové jsou nehorázně chytří a ví, co mají dělat. Stájníci pro vás připravili jedince, kteří mají s nováčky zkušenosti a zároveň zvládají i extrémní podmínky. Jestli máte strach, tak je to dobře, znamená to, že se chystáte na něco hodně, hodně statečného... A jsem si jistá, že Ashley jim ještě domluví," mrknu na syna Hestie.
Připnu si k sedlu toulec, luk a zbraně, mezitím co Bukefalos neklidně tancuje. Už chce letět.
"Já vím brachu, já vím, ale dneska letíme economy class," poplácám ho po šíji a podstrčím kus cukru. Vím, jak si ho koupit. Poklepu ho po hřbetě, aby věděl, že chci nasednout a omylem mě nesejmul křídly - i to se stává a doufám, že to ostatní udělají podobně.
Jakmile vyskočím do sedla, všechna nejistota je pryč. Jednak si ji na Bukefalovi nemůžu dovolit, protože nejisté jezdce nesnese a jednak mě to uklidňuje. Jako bych na to už nebyla sama, když jsem v sedle. Ale to je jedno.
"Hodně štěstí, synu své matky," řeknu Zaneovi, než pobídnu svého společníka. Roztáhne křídla, která jsou v poměru k tělu větší, než u většiny ostatních a jedním mohutným rozmachem vystřelí k nebesům, v závěsu s dvěma volnými zvířaty pro nováčky. Doufám, že ostatní budou mít lehčí start i já mám co dělat, ale je to Bukefalos.

MISE "TOHLE DOBŘE DOPADNE", ZAČÍNÁ!

Po Eiřiných slovech se cítím ještě mizerněji, než doposud. Mám pocit, že je naštvaná a, jak je mým dobrým zvykem, vztáhnu to na sebe. Ani její vysvětlení jízdy na pegasovi mě nijak neuklidní. Pokud něco, tak má zcela opačný účinek. Nebojím se výšek, to, že spadnu dolů, je až druhotný strach. Problém je v koních samotných. Nevěřím něčemu, co si může postavit hlavu a rozhodně se mu nehodlám "svěřit" do péče.

Možná bych vážně měla zůstat v táboře.

Naštěstí je tu Leo, který mě vytáhne na hladinu, když se začnu potápět do vod své špatné nálady. Netrvá dlouho, abych se vzpamatovala.
"Prý možná umí léčit." Zasměju se, i když příliš veselé to není. "Řekla bych, že ti ukážu, ale budu raději, když se ani jeden z vás nezraní." Krátce přitom pohlédnu i na Adriana.

Sleduji, jak má přítelkyni vyrazí do výšky a žaludek se mi trochu rozhoupe. I přesto si ale od Leonarda nechám pomoci do sedla. Až teprve když se usadí za mnou, přeci jen nabydu trochu jistoty.
"Díky. Bude to dobré."
Prohodím tiše, i když ta slova stejně patří víc mě samé, než jemu. Bude to dobré.

Svět je pochybný místo a je snadný se v něm ztratit, ale já nevím komu za ochranu platit!

What the f...ňuk?!
Texas

Uličky Houstonu

3. července - tábor -> cesta do New Yorku

3. července - cesta do New Yorku

3. červenec - ulice New Yorku

1. červenec - Houston, Texas

V NEW YORKU

Rhea, Adrian

V prvním okamžiku mám pocit, že vrhnu. Žaludek zůstal někde dole a když mě konečně dožene, není to příjemný pocit. Pevně se chytím hrušky a soustředím se na koňské uši. Je to takový pevný bod, který mi pomůže získat ztracenou rovnováhu.
Myslela jsem si, že letět s bouří, bude příšerné, ale není to tak zlé. Mojí koženou bundou déšť nepronikne a navíc cítím příjemné teplo, které sálá z Leonarda. I to, že mě jednou rukou pevně držím kolem pasu, mi pomáhá. On by mě určitě nepustil.

"Támhle. To je ten věžák!"
Ukážu vzrušeně na vysoký dům. Poznala bych ho mezi tisíci. je to přesně dům z mojí vize. Znovu na mě dolehne tísně, z toho všeho. Skutečně jsem spatřila budoucnost? Upírám oči na okna, za kterými se zřejmě skrývá bar, kde by mělo dojít k masakru.
Pohledem vyhledám Eiru, a vyšlu krátkou modlitbu, aby nad ní bohové drželi ochranou ruku. Poté se však naše cesty rozdělí, a my se vydáme k muzeu.

Uleví se mi, když se kopyta pegase opět dotknou pevné země. Nijak mě netrápí, že jsme stále na střeše. Pevná půda je pevná půda.
Chytím se Leovy ruky, a seskočím.
"V nejhorším ukradneme auto."
Řeknu to jako vtip, ale myslím to zcela vážně.

Kočka leze dírou, pes oknem

Jakmile vyletíme, namířím svého pegase vedle Alistaira.
"Poslyš... Na to jak ses ptal co od koho můžeme čekat... Od lidí z ošetřovny jsem slyšela o tvých talentech. Jenom ti chci říct, že se nemusíš bát. Jestli se od u nás někdo zraní, zaprvý moje máma je zdravotní sestra, dokud to není vnitřní krvácení tak to ošetřím taky a zadruhý... Vím, že když půjde do tuhýho, probudí se v tobě to, co je nejvíc potřeba. Jsi dobrej kluk, hlavní je překonat strach, kterej je normální mít. Jasný? Nemusíš se nevim... bát." Pokusím se usmát, ale není to moje silná parketa. A proč mluvím o svojí mámě do háje? Nikdy nemluvím o svojí mámě.

Vím že si nemůžu dovolit nervozitu, mezitím co letíme nad otevřenou vodou. Snažím se tedy věnovat čemukoli jinému. Naposledy si ostřím zbraně, kontroluji šípy a dokonce jsem Bukefalovi proti jeho vůli zapletla několik copů.
Jak se blížíme k New Yorku (což je naštěstí za chvíli), přiměji ho, aby se vzdálil od ostatních. Čím se blížíme cíli naší cesty, tím víc mě všechno zevnitř pálí. Všichni mí sourozenci tento pocit milují, já ho nenávidím. Probouzí se ve mně to po otci a s každou mílí co máme za sebou se měním. Jako bych myslela jinak, viděla jinak, cítila každý svůj sval a každou zbraň v okolí. A co je na tom nejhorší, každou z nich chci použít.
Jakmile je Bukefalos o něco dál od ostatních, musím udělat poslední rituál před bitvou. Nedělám si iluze, že dnešek se obejde bez krveprolití, proto musím přivolat Alalu. Cheirón mi kdysi ukázal několik starých řeckých bojových písní, které používám dodnes, zejména "Boj za svobodu" a protože si všechno dělám po svém, řízla jsem ho arabským chvalozpěvem, který ženy zpívaly než šly na smrt (ilustrační podkres).
Nemyslím, že jsem dobrá zpěvačka, ale uprostřed větru mě stejně nikdo neuslyší.
Když začnu zpívat pradávnou paean, svět okolo zmlkne. Dokonce i můj pegas jakoby letěl klidněji a poslouchal. Ten pocit starodávného hněvu mého otce který mnou cloumá je pryč. Zpívám Alale, zpívám všem bohyním a Osudu, aby nám pomohli získat sílu udělat správnou věc - a osvobodit sebe i ostatní.
Zpívám a na malý moment mám pocit, že jsem přesně tam, kde mám být. Zpívám a jak poslední nota zazní do ticha, začneme klesat nad New York.

Druhé skupině jen kývnu na rozloučenou. Pro jejich úspěch už jsem udělala všechno co jsem mohla. Ukážu lidem z mé skupiny na mraky nad věžákem a vyletím tam. V momentě, kdy tam jsme všichni, pegasové začnou kroužit blízko u sebe, abychom se slyšeli.
"Oukej, mám plán. Přistane se na střeše. Alistair a Ashley půjdou dveřma, zůstanou v nich. Vezměte si luky a meče navíc co jsem vzala já. Potřebuju abyste vytvořili rozruch a posekali jich co to půjde, ale zůstaňte v těch dveřích za každou cenu. Alistaire, máš na starost Ashleyho, který bude rušit účinky empúsy. Já půjdu oknem z druhé strany, najdu poloboha a dostanu ho pryč. Vykašlete se na monstra, jakmile budeme mít pro co jsme přišli, vypadněte na střechu a odleťte ať se děje cokoli, nečekejte. Musíme spolíhat na mlhu a na Bukefala že bude rychlej na výsadek, je to náš nejrychlejší hráč. Conore, nechám to na tobě. Jestli si chceš zahrát na parušitstu se mnou, nebo se pokusit to trochu prosekat dveřma..." s jeho sklony k nožům si nemyslím, že v uzavřeném a přeplněném prostoru vydrží dlouho, ale snad mě překvapí.

vím, že se nikdo neptal, ale tohle je bukefalos

,,Armáda beranů, kterou vede lev, je silnější, než armáda lvů, kterou vede beran"
- Napoleon Bonaparte

Geniální, skutečně geniální! pomyslím si, zatímco blesky mlátí všude kolem, a dešť s větrem mě bijí do tváře. Samozřejmě jsem s tím vším počítal, a byl jsem oblečený tak, aby jsem se tomu uzpůsobil. Ale tohle...Tohle byl teda zážitek. Letět na pegasovi byla jedna věc. Stačilo, aby mi onen dobrý mladík řekl jak na to, a okamžitě jsem jej pochopil. Je to ostatně jenom kůň s křídli. Prostě mu nebudu překážet. Ale tahle strategie...Zane si musí připadat jako Hannibal, když dostal onen geniální nápad přejít se slony Alpy, ale já jej vidím spíše jako Vara, který kráčí do Teutoburgského lesa. Kontroluje Zane vůbec tu bouřku? pomyslím si vztekle. Ale naštěstí se zdá, že se alespoň tohle podaří, a brzy jsme z nejhoršího venku. Tedy, v New Yorku stále prší, takže jsem se svým proti dešťovým opatřením udělal víc než dobře. Brzy se rozdělíme s ostatními dle plánu, a vydáme se tam, kde máme zhruba najít onoho poloboha.

Z výšky žádné obry tedy nevidím, což skutečně není dobré. Vlastně se zdá, že na místě, kde by se mělo něco dít se neděje vůbec nic. Přistáváme na střeše muzea, které nás bude zaclánět. Slezu z pegase a schválně nakouknu přes skleněné kopule dovnitř, zatímco se Rhea a Leo kočkují. Pak se podívám přes okraj římsy dolů do ulice. Na návrh poslat pegasy domů neodpovím, soustředím se na to, že se nic neděje. ,,Leonarde, jak je možné, že ty obry nevidíme? Musí být přeci hrozně blízko, a prokazatelně víme, že tu mají někde být"
Oslovím sice Leonarda, ale promluvím spíše do éteru. ,,Něco je špatně. Možná nejsme jediná věc, která se skrývá v dešti" řeknu tajemně, ale Leonardovo rozkazy nijak otevřeně nezpochybňuji. ,,Uvnitř muzea by mohla být past. Měli bychom mít výhodu, protože půjdeme seshora, což nepřítel nebude čekat. Chce to hlavně opatrnost" řeknu svůj názor na věc.

U MUZEA

Rhea, Adrian

Na křídlech bouře a porada před útokem…

New York – Eira, Connor, Alistair

Na chvíli se pozastavím nad myšlenkou Alistaira. To vůbec není hloupý nápad. My, jakožto starší táborníci, se už v tomto světě pohybujeme dost dlouho, abychom byli připravení ihned reagovat na nečekané zvraty ze stran monster i spojenců…, ale navzájem si rovnou říct o svých silných stránkách, které jsme podědili od svých božských rodičů, by v mnohých případech zajisté poskytlo velkou výhodu u plánování strategie.
Na druhou stranu se jistě najde celá řada polobohů, kteří se budou zdráhat o svých schopnostech otevřeně mluvit, aby se svým „skrytým trumfem“ nepřišli o moment překvapení. Já ostatně nejsem o moc jiný. Také do světa nerozhlašuji všechny své schopnosti, i když řadu z nich pravděpodobně během výpravy využiju.

“Mé dovednosti už byly částečně řečeny. Když pominu komunikaci s koňskou populací, dokážu vytvořit bariéru kolem ohně… nebo využít okolní plameny i jako zbraň,“ řeknu směrem k Alistairovi, ale u poslední části věty se můj hlas trochu ztiší a zrozpačití, takže ho možná neslyšeli úplně všichni.
Je všeobecně známo, že oheň dokáže být velmi nebezpečný…, ať už je pod kontrolou nebo volně řádí. Leo o tomhle musí vědět své, ale on je na rozdíl ode mě dokáže i vytvořit.

Z toho, že nikdo nechce žádnou radu ohledně jízdy a letu si nic nedělám. V lepším případě to znamená pouze to, že všichni už nějaké zkušenosti mají. Eira stejně pro jistotu předvede základní kroky… a musím říct, že s její přirozenou válečnou autoritou je na tyhle věci stejně asi lepší než já…, ale všichni vypadají, že vědí, co mají dělat.
Následuji tedy dceru Área a rychlým plynulým pohybem vklouznu na hřbet Jitřenky. Potom už je to jen otázka několika okamžiků, než i my vyrazíme přímou cestou vzhůru.
Zane napne své značné síly a brzy je šedé nebe ještě pochmurnější, než bylo před chvíli. Nelíbí se mi, že musíme letět bouřkou a Jitřenka na tom pochopitelně není jinak, ale není to pro nás poprvé a doufám, že ani naposledy. Příjemně mě překvapí, že po nějaké chvíli se okolní vzdušné proudy změní, aby pegasům nekladly takový odpor. Zane se opravdu překonává… dokonce ani nejsem tolik promočený, jak jsem původně čekal.

Situace je natolik dobrá, že se i pegasové začnou uvolněně bavit mezi sebou. Rozebírají schopnosti svých jezdců, nejlepší pastviny, životní zkušenosti ohledně letu v silném větru… a Bukefalos svůj odpor k copánků, které mu Eira zřejmě z nějakého důvodu během letu zaplétala.
Tato poslední poznámka mě přiměje, abych se otočil k Eiře, ale ta už mezitím přestala se zkrášlovací činností svého oře a začala brousit své zbraně… během letu… v bouři (byť na první pohled zkrocené). Potomci Área mají prostě svou vlastní hlavu a rituály.

Po přistání v New Yorku a popřání štěstí druhé skupině se i my musíme připravit. Jelikož je Eira náš současný vůdce, ihned přijde s plánem… i když v něm bohužel vidím pár menších trhlin.
"Obávám se, že úplně takhle má aura nefunguje… a ani si nemůžu být jistý, do jaké míry pomůže ostatním. Myslím, že budu schopen rozšířit její působení, abych částečně zaclonil i lidi kolem sebe, ale na tebe už vzhledem k velikosti místnosti možná nedosáhnu… ledaže by byla empůsa dostatečně blízko, aby její čaromluva vůbec nenabrala sílu a zůstala obyčejným hlasem, ale na to nejde spoléhat" zareaguji ihned.
Nemyslím si, že to nějak zásadně změnilo její plány, ale radši všechno uvedu hned na pravou míru… nakonec jde i o naše životy, nejen toho nového poloboha. Navíc nepochybuji, že Eira i tak počítá s možností, že se bude muset sama nějak vypořádat se „sladkými slůvky“ naší démonické upírky… a pokud by to měl kromě mě někdo zvládnout, s její silnou a vybroušenou vůli to bude ona.

Do bouře! Do bouře?

NY - Eira, Alistar, Ashley, Conor

Byt a Greta

Vzhůru do Velkého jablka

Vyslechnu si, co ostatní odpoví na můj návrh, ale názory jsou očividně rozporuplné. Část se o informace podělí celkem ochotně, ale jiní se tváří, jako kdybych vůbec nic neřekl. A to jsem si myslel, že zrovna Adrian s jeho analyticko-strategickou myslí zděděnou po matce Athéně se zrovna tohohle hned chytí… očividně jsem se spletl.
Největší a nehlasitější reakce je patrná u Eiry. Trochu překvapeně a zmateně sleduji její výbuch smíchu, ale po jejím „vysvětlení“ jen pokývu hlavou, v duchu pokrčím rameny, a po vzoru ostatních zamířím k jednomu z volných pegasů. Stačil už jenom jeden kontrolní pohled na Cheirona, abych skončil u zářivě bílé klisny s uklidňujícím jménem Nirvána. Pokud se nepletu, právě na ní jsem absolvoval svůj úplně první let, takže na ní snad mohu spoléhat i dnes.

Jakmile se ocitnu ve vzduchu, zaslechnu hned vedle sebe Eiřin hlas. Tohle mě překvapí skoro stejně, jako předchozí smích. I já za ty dva měsíce poznal, že se od většiny svých neurvalých krvežíznivých sourozenců liší… oni jsou ten typ, kteří nejdřív sekají a potom sekají dál, protože necítí potřebu klást žádné otázky… ale i tak jsem nebyl připraven na takhle nečekaně milá a povzbuzující slova.
“Díky. V ideálním případě to nebude třeba, ale… co si budeme nalhávat. Nikdo neví, co všechno nás kromě empůzy vlastně po příletu čeká“, odpovím s trochu upřímnějším úsměvem, než je ten, který se pokusila předvést sama.

Následující cesta do New Yirku proběhla rychleji a klidněji, než jsem čekal. Částečně za to mohla relativně krátká vzdálenost, kterou bylo nutné z tábora urazit, ale ani ta bouře nepůsobila takové problémy, jaké jsem čekal. Vítr, trocha vody, blesky okolo, ale nic kvůli čemu bychom se museli opravdu bát toho, že spadneme.
Ihned po přistání se podle plánu naše skupina bez Zanea rozdělí na dvě menší.
“Hodně štěstí a snad se zase všichni potkáme v táboře,“ rozloučím se s odlétající trojicí, která zahrnuje i Rheu. Trochu… možná víc než trochu… mě mrzí, že se dělíme. I když vím, že takhle to je rychlejší a efektivnější, koneckonců jsem se k výpravě přidal částečně kvůli ní. Teď však máme důležitější věci, kterými se musíme zabývat. Například monstrózní párty…

Po vyslechnutí plánu se zdá, že má pozice je jasná. U dveří sice svůj luk budu moct používat jen krátkou dobu, ale třeba alespoň konečně vypustím z řetězů svůj druhý „talent“.
Na Ashleyho slovech mě však něco zaujme. Pokud ta „čaromluva“ funguje podobně jako hypnóza přenášená zvukem… co by se stalo, kdyby empůza úplně přišla o hlas? Něco takového se mi sice zatím povedlo jenom jednou a vůbec netuším, jestli to zvládnu úmyslně zopakovat proti konkrétní bytosti, ale … ztratila by se svým hlasem i onu moc?
“Rozumím, budu se snažit. Odvést pozornost monster, zdržet je a potom i se zachráněným polobohem rychle zmizet zpátky do oblak“, zrekapituluji svůj úkol, který sdílím i s Ashleym a tím klukem od Herma, jehož jméno začíná na "C"… Conorem?
“Mimochodem, nebylo by třeba možné si tu bariéru připravit už teď dopředu, kdyby se věci zvrtly a taktický ústup selhal?“, napadne mě se ještě zeptat jak Ashleyho, tak Eiry, když už je velitelkou.

Spartans, what is your proffesion?!

Alistair, Ashley, Conor

Mezitím co ostatní mluví, přemýšlím. Tenhle plán je jediný, který jim zaručí největší bezpečnost. Jsem ráda, že Conor nejde se mnou, z druhé strany bude alespoň moct ochránit ostatní - i když já budu mít o to víc práce.
"Empúsa se specializuje na muže, to je jedna z mála výhod být ženou - a ještě dcerou Área. Máme hlavu jak mezci. Plus, jestli se dostanu k nějakým reprákům, ještě jí to mluvení trochu ztlumím nějakou hudbou. Nebudu lhát, vyřadit ji z provozu by bylo žádoucí, protože potom její přisluhovači nebudou vědět kudy kam a už nebude moct nikomu ublížit, ale známe primární účel naší mise," odpovím Ashleymu.
"Jestli taktický ústup selže, navrhuji rychlý, netaktický ústup. Na bariéru není čas, ta potvora může našeho novýho poloboha vysávat jak mluvíme. Jak říká Bear Grylls: Adaptuj se a přežij."
Nikdy mi nešli vtipy. Asi ani nikdy nepůjdou. Jaktože v mojí hlavě jsem tak vtipná?
"Počítejte s tím, že nás možná budou čekat. Jestli už nejsou další dotazy, jdeme na to. Přistaneme a budete mít čtyři minuty náskok. Najděte dveře, vykopněte je a já se přidám z druhé strany. Můžem?"
Jestli už nic dalšího nedají, pobídnu Bukefala, který slouží křídla a začne padat. Jak se rychle blížíme k zemi, srdce mi začne prudce bít. Už jsem ve stoprocentním válečnickém módu, jako bych byla jiný člověk. Cítím se silnější, rychlejší, vidím ostřeji a slyším vše co se šustne. Můj pegas prudce roztáhne křídla až těsně nad střechou věžáku a s obrovským škubnutím, které i mě málem vyhodí ze sedla, přistane.
Odepínám se od sedla, připravuji si zbraně.
"Hodně štěstí kluci," křiknu za svými spolubojovníky... a pak už jen počítám. Poslouchám. Připravená při jakémkoli záchvěvu nebo výkřiku vystartovat dřív.

FBI open up!!

Conor, Eira, Ashley, Alistair

Párty století

New York
3. červenec

New York – Muzeum umění

New York – párty nestvůr
3. červenec

Houston, Texas

Schovám se pod přístřešek a sleduji, jak pegasové odlétají. V letu jsou opravdu krásní, ale jsem ráda, že jsou pryč. Představa, že se do tábora budeme vracet s pomocí nějakého moderního dopravního prostředku, je mi mnohem sympatičtější.
Svou pozornost přesunu k Leonardovi. Se zájmem sleduji, jak si poradí s technikou. Žasnu nad tím, čeho všeho jsou Hefaistovy děti schopné. Skoro mám chuť nazvat to magií.

Dveře jsou odemčené, ale ještě než je stihneme vůbec otevřít, ozve se hromová rána. Bez rozmýšlení vyrazím k okraji střechy. Při pohledu dolů se mi však udělá mírně nevolno. Neděsí mě výška, a překvapivě ani obři. I když je jich mnohem víc, než jsem očekávala. I na tuhle dálku ale poznám mladíka z mé vize. A spolu s tím se mi také vybaví ten děs, který jsem ucítila, když jsem ho prvně spatřila. Teď nad ním sice nevidím žádný přízrak, ale hrůza, a nejistota, mě jímají stejně.

Prsty levé ruky jemně klepnu do bronzového náramku, který zdobí mé levé zápěstí. Během okamžiku se náramek promění v lovecký luk. Ten je vyrobený z božského bronzu a rohů kozoroha, kterého skolil sám Apollón. Miluji tu zbraň.
Jednám zcela instinktivně. Vidím nebezpečí a tak na něj reaguji. Zaměřím se na lidožravého obra, který je nejblíže prchající dvojici, a v krátkém sledu po něm vystřelím několik šípů. Mířím především na hlavu a oči. (24%)

Mezi životem a smrtí? Dívka a zrůda a ... lev?

Eira

(57%)

Suprhero landing

Adrian

Proč mě u tohohle nikdo nevidí? Konečně jsem cool a jediný, kdo to viděl je empúsa (je fakt ošklivá), kterou musím zabít? A ten polobůh. Jo, snad žije. Očividně jsem přišla v poslední možnou chvíli a doufám, že nevykrvácí. Znám případy, kdy si tyhle nestvůry nechávaly oběti na později, takže možná ne. To by bylo blbé pokračování takhle dobře najeté výpravy. Tu mi nezkazí ani mantikora, která se k mému rozladění ozve z vedlejší místnosti.
"Potřebuješ mazlíčky, aby ti zachránili zadek? Čekala jsem od tebe víc," pronesu směrem k empúse, mezitím co skenuji místnost.
"Ne, dneska nemáš šťastný den," ušklíbnu se a dám volný průběh svému jedinému božskému daru: nekontrolovatelná destrukce okolí. Jeden ze svých kopisů vyhodím nad sebe, abych měla volnou ruku, kterou vezmu křeslo u psacího stolu a mrsknu jím po empúse. Padající zbraň chytím a stejnou trajektorií, jako nábytek se vymrštím po podsvětní upírce (hrozně ošklivá, fakt). Moje výhoda je, že v takovém prostoru nemůže používat děsivě vypadající křídla, aniž by si ublížila.
Její výhody jsou tesáky a dlouhé, drápovité hnáty, na rychlost nohou bych moc nespoléhala. Musím ji sundat dřív, než zaútočí mantikora, která je ironicky to menší zlo.
Díky rozptýlení, které poskytlo křeslo mám šanci empúsu ne zneškodnit (tak naivní nejsem), ale dost poškodit na to, aby mi to dalo výhodu při dalším boji. Hlavně se nesmí dostat ke klukům...
Se silou, kterou mi dává rozběh a pekelně ostré meče je jedno, kam se trefím, jedna dobře mířená rána udělá dost velkou paseku všude, ale lovecký instinkt ve mě táhne útok na torzo.
Doufám, že po dlouhé době přežírání se a schovávání není zvyklá na lítý boj, který já naopak trénuji každý den několik let, ale u těchle potvor si nikdo nemůže být jistý.

Boj s jednookými bezpečáky

"Zlom vaz... někomu, kdo si to zaslouží," popřeju Eiře také štěstí.
Sice jsem názoru, že bariéra v záloze nikdy neuškodí, ale já ostatně nemám tušení, jak dlouho trvá její příprava. Pokud víc než tři minuty, asi bychom opravdu neměli otálet. Proto se s ní nehádám a po našem rozdělení spolu s Conorem soustředím svou pozornost ke dveřím spojující střechu se zbytkem budovy. Díky sklu je už z dálky patrné, že hned za nimi stojí stráž v podobě dvou přerostlých humanoidů s nebezpečně vypadající kusy dřeva.
Abych neztrácel čas, rovnou vezmu do ruky svůj přívěsek a rychlým pohybem ho přetáhnu přes hlavu. V dalším okamžiku se malý bronzový havran změní na natažený luk, a jelikož magie není vždy úplně logická, zároveň s ním se mi na rameni zjeví i plný toulec. Nic proti čepelím, ale luky, kuše nebo jiné letící projektily u mě jsou vždy na prvním místě.

Když Conor srdnatě vykopne dveře a požaduje po Kyklopech propustky, málem se rozesměju. Ještě štěstí, že i Kyklopy tento vývoj překvapil, takže mám i tak víc než dost času, abych jednoho z nich požehnal několika šípy.
“Nechtěl bych potkat takového kontrolora. Bere svou práci až moc vážně“, prohodím směrem k Ashleymu podobným tónem, jako bych mluvil o počasí, když se oba kolohnáti změní na zlatý prach. Klidu si nicméně příliš neužijeme, protože téměř ihned se ozve mohutný řev následovaný pěti dalšími „strážci“.
S tlukoucím srdcem, ale na pouhé tři měsíce výcviku nečekaně klidnou rukou vytáhnu další šíp. Snažím se odfiltrovat blízký křik, protože momentálně před sebou máme akutnější problém, tedy několik problémů, o které je třeba se postarat. Alespoň tady mohu dobře využít vyvýšeného místa. Ta je pro lučištníky téměř vždycky výhodou.
“Mám na mušce toho vpravo“, oznámím svůj plánovaný cíl oběma členům našeho malého komanda. Ideální by samozřejmě bylo trefit srdce nebo oko… a pokud mi předchozí střet neodhalil, do jaké míry je jejich hruď chráněná nějakou zbrojí, soustředím se raději na hlavu.

(41%)

,,Nechci po svých nepřátelích nic menšího, že jejich chování bude odpovídat tomu, jací jsou. Ať jsou ale tedy připravení, že učiním totéž"

Leonard mě odbije slovy o mlze, jako kdybych o ní vůbec nic nevěděl. Avšak zcela se, jako většina lidí při jednání s mou osobou, mílí. Pakliže obři již pronásledují onoho poloboha, museli svou kamufláž již shodit. Tak kde jsou? Kde? pomyslím si nervózně, protože je jasné, že ještě k muzeu nedošli, ale každou chvíli se tu musí objevit. Leonard instinktivně dělá to, v čem je nejlepší - hraje si s technikou. Musím se přiznat, že ani to mi nic neříká, zbytečné věci tohoto typu vytěsňuji a přenechávám je jejich patřičným expertům. Navíc když vím, že jim pomáhá magie, tedy nadpřirozeno. Leonard zdá se vyřizuje z provozu i alarm a kamerový systém, což možná není nejlepší. Měli jsme se zkusit na něj napojit, ale co už...Nejspíše se naši hosté již objeví.

Zvuk. Vyčkávám na něj, a tak balvan uslyším o pár vteřin dříve než ostatní. Ale nedá mi to žádnou výhodu. Ohromná rána nám okamžitě řekne, že nebezpečí již dorazilo. Hlavně, že se skrývají za mlhou.
Okamžitě běžím k té strany římsy, která je útočníkům nejblíže. Támhle jsou. Masivní, ohavní obři, skutečně jak z nějaké pohádky. Ale nejsou to, co považuju za nejhorší. Ani zdaleka ne. Kdo to sakra je? pomyslím si. Z toho člověka cítím nepopsatelný strach a hrůzu, které rozhodně nemůžou být přirozeného původu. To musí být ten syn Hádese! Bože, a toho musíme zachránit?

Ale nebyl čas na to soustředit se na hlouposti jakými jsou emoce. Odkloním svůj zrak. Musím přemýšlet. Potřebuji přemýšlet, jak nejlépe zakročit a zvládnout celou situaci. Ale Rhea se rozhodla jednat, a okamžitě začala střílet. Sakra, ne! Prozradí nás!

To, že nás Rhea prozradí mě nutí jednat pod tlakem. Nesnáším myslet pod tlakem. Všechno by mělo mít řád, smysl. Jedině tak se dosáhne každého dobrého strategického vítězství.
,,Mlčte" řeknu důrazně, i když nikdo nic neříká. ,,Musím myslet, musím myslet" začnu si breptat sám pro sebe, a ve tváři se mi objevuje podivný výraz, zatímco klidně sepnu ruce.

Šest nepřátel, rozměry 3 - 4 metry výška, rozpětí nohou 2, 5 metru na jeden krok, rychlost běhu 30 km za hodinu. Odhadovaná vzdálenost nepřátel 800 metrů. Doba, za kterou dokáží vzdálenost uběhnout odpovídá necelé minutě. Dva spojenci, lidé. Při dobré vůli výška 180 cm, maximální rychlost zhruba 10 km za hodinu. Vzdálenost 200 metrů od nás. Vzdálenost za minutu...

,,Sejdou se u vchodu do muzea, nemáme čas! Neudržíme perimetr ani minutu" zařvu náhle. ,,Část dolů, musíme ubránit vchod, část je musí odstřelovat seshora" Nehodlám o faktech diskutovat. Ale jak se dostaneme dolů tak rychle? Mysli! Mysli!

Podívám se na dveře.
Dveře? Ne. Trasa trvá příliš dlouho, několik pater neuběhneme tak rychle, navíc vnitřek budovy ne každý známe a může být plný překvapení.
Podívám se na okap. ,,Nestabilní. Urve se" řeknu nahlas, byť by to mělo být v myšlenkách.
Hromosvod? pomyslím si, a na tváři se mi vynoří úsměv. Stabilní, nově udělaný, bouřka již skončila, připevněný železobetonem. ,,Střelci tady, zbytek za mnou dolů přes hromosvod!" zvolám a okamžitě vytáhnu meč a štít a rozeběhnu se k hromosvodu, abych po něm sešplhal dolů. Jakmile po něm slezu, tak čekám na ostatní, co slezou za mnou. Pak se postavím přímo proti obrům, ale neběžím jim naproti.
,,So, komm schon, Arschelochen" zvolám na ně odhodlaně ve svém rodném jazyce.

Poté jakmile se objeví jeden z nich v dostatečně blízké vzdálenosti, bez zábran se vrhnu vpřed.
Tohle musí proběhnout zcela čistě a bez emocí... pomyslím si, zatímco se svět pomalu zpomaluje. Oči mi zběsile těkají sem a tam, jak moc rychle mi mysl pracuje. Za prvé, úhyb pomyslím si, a uskočím do strany, zatímco se na místě, kde jsem byl, rozprskne zem po úderu Laistrygóna. Za druhé, kotoul k nohoum, prosmýknout a seknout pomyslím si a prosmýknu se mezi Laistrygónovýma nohama, čímž se vyhnu dalšímu úderu a následně mu rozříznu kotníkovou šlachu. To ho donutí zakolísat na koleno. Za třetí, znovu se prosmýknout mezi nohama. Seknout vzhůru. pomyslím si, zatímco proběhnu rychle mezi Laistrygónovýma nohama a seknu vzhůru přímo mezi jeho nohy. Obr na koleni zařve bolestí a ztratí orientaci o mém pohybu. Přesto je ale stále jeho mozek příliš vysoko na to, abych ho zabil jednou ranou. Krok čtvrtý, koleno. Využiju oslabení a dezorientace obra k tomu, abych mu prořízl druhou nohu, a efektivně ho tak donutil padnout úplně na zem. Krok pátý, úskok. Uskočím jeho tělu, aby mě nezavalilo, a já mohl přejít ke kroku šest. Krok šestý, poprava. Čistá rána mečem do hlavy. Shrnutí: Šest kroků, 1 minuta 47 sekund, vážná poranění v obou dolních končetinách a pohlavních orgánech. Smrt nastává okamžitě poškozením mozkové tkáně mečem. Zbývajících 5 protivníků nestihne patřičně zareagovat, dokud nebude jejich přítel již mrtvý. Současní moji spojenci okamžitě začnou vnímat mé bojové schopnosti jako naprosto vynikající.

(96%)

TÝM MUZEUM

Rhea, Adrian

Tým věžák

New York – párty nestvůr
3. červenec

Výsadek a útok na věžák…

New York – Alistair, Conor

Je to tady, teď už to s Jitřenkou nemůžeme jenom tak otočit a letět zpátky. Přistaneme, pravděpodobně budeme bojovat a s trochou štěstí se vrátíme ve větším počtu, než je ten v kolika jsme původně opustili tábor, prolétne mi hlavou hned potom, co se před námi vynoří vysoká budova tvarem připomínající věž.
“Kolik jich bylo? Tři. Kolik jich na konci zbylo? Čtyři,“ zamumlám si sám pro sebe jednu větu ze tří mušketýrů a doufám, že naše výprava proběhne v podobném duchu… čtyři polobohové dovnitř a pět ven.

“Chápu, že na složité přípravy není čas, ale zapálit svou hůl zvládnu za pár vteřin. Potom možná dokážu být užitečný i v boji,“ řeknu směrem k Eiře i Alistairovi, zatímco nás pegasové nesou ke střeše.
Držím palce. Ani si nechci představovat, jak se dostaneš dovnitř, když nehodláš použít dveře, rozloučím se s Eirou odevzdaným úsměvem a povzbudivě na krátkou chvíli zvednu zatnutou pěst.
Dá se předpokládat, že asi použije okno… možná za asistence Bukefala…, ale nedivil bych se ani, kdyby se prostě probourala zdí… ona by to s požehnáním od své tety Enyó, ničitelky měst, nějak určitě zvládla…

Než se ostatní vydají ke dveřím, rychle zašátrám ve svém zavazadle, abych vytáhl zapalovač. Možností pro rozdělání ohně mám sice celou řadu, ale bez Lea je tahle pravděpodobně nejjednodušší a hlavně nejrychlejší. Spolu se zapalovačem sáhnu i do kapsy pro svou „hůlku“ ze dřeva drmku obecného, posvátné rostliny mé matky Hestie. V tuto chvíli připomíná svou délkou i tloušťkou obyčejnou tužku, ale stačí zlomek vteřiny, aby na sebe vzala své skutečné rozměry.
Pohled na dveře a dva Kyklopy na druhé straně mě však přiměje změnit názor a přece jenom šáhnout po náhradním luku, který nám tu Eira i s toulcem šípů nechala.
Hmf… kyklopové nejsou zrovna oponenti, které bych si se svými schopnostmi vybral. Vůbec bych si je nevybral. Jsou velcí, silní, rychlý a hlavně NEHOŘLAVÍ! Takže i kdybych měl kolem sebe deset jasně plápolajících táboráků, stejně bych je nedokázal sežehnout. Ještě, že Leo letěl na druhé místo… snad tam bude mít se svou ohňometnou silou větší úspěch.
I tak se ale přes ně musíme nějak dostat, protože pokud tu empůzu ani neuvidím, jakou mám šanci, že se svou aurou něco zmůžu? Hůl mohu zapálit kdykoli, ale teď bude asi užitečnější trocha boje zdálky. Pořád to je lepší než meč, sekera nebo kopí. Hezké hladké dřevo a vyvážený šíp… s tím se snad zvládnu pracovat i já.

Conorova hláška během jemného otvírání dveří mě nechává vcelku chladným. Neříkám, že to nemělo jistý styl, ale nikdo nemůže říct, že se nedokážu soustředit na priority, což jsou momentálně ti dva téměř obři.
Heleme se… nic proti vážným diskuzím, ale vaše pádné argumenty jsou až trochu moc pádné…, probleskne mi i tak mezi ušima malá vtipná myšlenka při pohledu na jejich těžké úderné zbraně. Potom se však soustředím a podobně jako Alistair… i když určitě o něco méně plavně… vypustím jednu střelu.
Není mi jich líto. Třebaže technicky vzato jsme vetřelci mi, jejich automatická reakce jasně svědčila o vražedných úmyslech. Nehledě na to, že oni se časem oživí a vrátí na tento svět… monstra se bohužel vždycky vrací. My oproti tomu pravděpodobně nikoli, pokud do toho budou mít Hades s Thanatem co mluvit. Leda bychom nechtěli zůstat v Elysiu a rozhodli se opakovaně znovuzrodit kvůli šanci skončit na Ostrovech blažených…, ale to je jiná pohádka.

“Jo, jo. Když syn Herma něco chce a nedostane to, je zle. Navíc jeho požadavek vychází z předpokladu, že vůbec umějí číst a psát“, což sice někteří umějí, ale rozhodně ne všichni, odpovím Alistarovi.
I tak by mě však zajímalo, proč se celá tlupa monster soustředila na tomto místě. Jde o dlouhodobou past nasměrovanou proti blíže neurčenému počtu polobohů nebo naplánovaná jednorázová akce? Protože z jednoho těla se moc příšer nenají… nebo je ta empůza opravdu tak nebezpečná koordinátorka?

Po takřka sonickém třesku v podobě zvířecího řevu sebou podvědomě škubnu. Vypadá to, že ti dva nebyli na stráži sami a tentokrát je nepřekvapíme. Jelikož Alistair i Conor se ihned dohodnou na společné eliminaci nejbližší dvojice, měl bych se pokusit trefit někoho jiného.
"Fajn, o toho s kladivem se pokusím postarat já", vypadne ze mě a zamířím na něj.
Možná o nic nejde, ale nelíbí si mi odlišnost v jeho volbě zbraní. Co když je jejich vůdce… nebo má v tom kladivu schovaný nějaký nepříjemný trik. Pochybuji, že by kdejaké monstrum dostalo ke kouzelné zbrani, ale co my víme… mohl ji najít, ukrást nebo sebrat z mrtvoly původního majitele.
Ovšem nemůžeme ho podceňovat ani kdyby to bylo jen „obyčejné“ kladivo. I tak je jistě v jeho rukách připomínající klády dost účinné na naše rozmáznutí.

(92% - tentokrát jsi měl pravdu)

Další výprava na spadnutí…

Jsem rád, že volba mých slov se neminula svým účinkem a na její spokojenou reakci se zmínkou o jistém drobném bůžkovi jen rádoby tajemně pokrčím rameny, aniž by mou tvář opustil lehký úsměv.
“Tak to moc rádi slyšíme. Nějak jsme se museli zabavit i sami… ale Aljaška… už jsem to jednou říkal před tvým odjezdem, ale docela závidím. Nevím, jestli bych tam chtěl žít, ale na dovolenou to muselo být úžasné místo. Příště tu polární záři určitě uvidíte.“ Řeknu k Lay, zatímco se v duchu na moment sám přenesu na popisované místo.
Má představa je samozřejmě nejspíš poněkud nepřesná. Jelikož v táboře není moc možnosti ohledně přístupu k moderní technice… děkujeme monstra a budiž proklet váš nepříjemný techno-čich či, co to používáte… nedostaneme se moc ani k internetu.
Není mi sice jasné, proč nemůžeme mít připojení k síti ani tady v bezpečí tábora, když nepřátelé stejně moc dobře znají naší polohu, ale otec mi už jednou dal jasně najevo, že se o tom nehodlá dohadovat… takže ještě asi chvíli počkám, než toto téma zkusím nadhodit znovu.

Jakmile jsme zase všichni usazení, otočím se s předstíraným zděšením k naší návštěvnici.
“Druhý? Druhý nejpopulárnější srub? Slyšel jsem dobře? Tvrdíš snad, že Apolónovci nebo Hermesovci jsou na tom líp než my?“ Pokynu v žertu ke svým sourozencům, kteří jistě také nemohou nechat tato hanebná slova bez patřičné odezvy… a jak jistě Lay neunikne, zcela záměrně jsem vynechal z mnou nabízených potenciálních možností její vlastní srub.
“I když… v posledních týdnech jsou obyvatelé srubu 7 opravdu zasloužené velebeni celým táborem. Ta monstra se sem hrnou, jako kdyby si myslela, že jsou očekávaná. Neposlal jim nikdo pozvánku, že ne?“ Neudržím nakonec vážnou tvář a zasměju, zatímco nabídnu dceři Afrodity ruku v mírovém gestu.

Ani jsem nepředpokládal, že by Lay byla proti mému návrhu ohledně krátkého výletu, ale její očividné nadšení i tak zahřeje na srdci. Vím, že tohle je „výcvikový“ tábor a bez jeho bezpečných hranic i Cheironova vedení by mnozí z nás venku moc dlouho nepřežili. Potřebujeme se naučit o bozích, monstrech, i troše té strategie a válečnického umění, ale život není jenom o tréninku a studiu. Musíme se i naučit relaxovat nebo vyhoříme… někteří doslova.
Podívejte se na syny Área a Niké. Nikdy si neodpočinou a leze jim to na mozek…
“Výborně. Zaběhni za sourozenci a vezmi hudbu. My obstaráme nějaké pití, a já se ještě skočím zeptat lidí od Deméter, jestli by taky neměli zájem. Nedivil bych se, kdyby mnozí z nich po tom blesku dali přednost troše lesa před postáváním mezi budovami.„ Zareaguji ihned.
Sice se to nedá ani v nejmenším srovnávat, ale také si zformujeme naši vlastní malou „výpravu“. Snad se všichni v pořádku vrátíme, zasměju se znovu, ale tentokrát pouze v duchu. Narozdíl od nás, ti venku opravdu riskují své životy, takže by nebylo na škodu znovu popřát štěstí i jim.

Rain drops keep fallin' on my head...

Ray, Adrien, Rhea, Leo

Ash, Conor, Alistair

Eira, Miriam

Corey, Tori

V rychlém sledu vystřelím několik šípů. S tím posledním, který opustí mou ruku, se pokřiví čas. Jako ve zpomaleném filmu sleduji, jak se šíp blíží svému cíli. Vím, že ani jeden z mých šípů nenapáchal mnoho škody. A ani tenhle poslední, nebude jiný.
Nesoustředím se. Je toho tolik a já sotva držím po kupě. Vize, pegasové, obři a Hádův syn. Jsi husa! Pokud nejsi na 110% připravená na boj, tak do něj vůbec nelez! Na okamžik mě přepadne slabost, a já mám pocit, že se zřítím ze střechy dolů. Nemívám závratě, ale teď se o mě jedna pokouší.

Dopřeju si několik okamžiků klidu, během kterých přelétnu pohledem bojiště. Jsem překvapená, jak dobře se drží Adrian. Asi jsem mu trochu křivdila. Možná, ale jen možná, mu to řeknu. Až bude po boji. Až naprší, a uschne. Možná si to schovám, až budu ležet na smrtelné posteli.
Mohlo by mi být útěchou, že ani Leovi se v boji příliš nedaří. Ale není. Takhle nás brzy zadupou do země.
Rychle vystřelím dva šípy, které konečně najdou svůj cíl. Uleví se mi, když vidím, že je Leo v pořádku.

Tohle není jako lovit králíky v olivovém háji na Androsu. A nepodobá se to ani lukostřeleckým soutěžím v Athénách.
Problém je, že si připadám od boje odtržená. Tady nahoře mi v podstatě nic nehrozí. A to, že jsou v ohrožení moji spolubojovníci zřejmě neznamená tolik, kolik by mělo. Hodím si luk na záda, a rozeběhnu se k hromosvodu. Po cestě vytáhnu z kapsy motorkářské rukavice. Díky nim se můžu po hromosvodu prakticky svézt, aniž by mi hrozilo, že si spálím nebo jinak poraním ruce.

Na zem se dostanu akorát v okamžiku, kdy se před Hádovým synem otevře zem. To je...děsivé. A také úžasné.
Znovu zvednu svůj luk. Svou pozornost zaměřím právě na obra, který si vyhlédl dvojici na schodech. Mám ničím nerušený výhled. Teď už ani nehrozí, že by mi šípy mohl vychýlit vítr. Teď se předveď! Napnu luk, na okamžik zadržím dech, a vystřelím. (58%)

BOJ S OBRY

Adrian, Rhea, Ray, Marcus

Taky to bylo jednou kotě, ne? Jinak jsme v háji!

Eira

,,Poražení jsou ti, kdo přijmou svou porážku"
- Charles De Gaulle

odkaz

Obr se rozpadne na prach bez větších problémů přesně tak, jak jsem předpokládal. Ale jeden problém vyřešit nestačí, nepřátel je mnohem více. Odhodím z meče zbytky prachu hbitým pohybem, a zaměřím se na dva obry, kteří se proti mně vrhnou. Není čas se ani dívat na ostatní, nepřátelé přede mnou jsou příliš nebezpeční na to, abych si je mohl dovolit ignorovat.
Mé oči hbitě kmitají sem a tam, zatímco se prudce vyhnu úderu prvního z Laistrygónů.

Dva nepřátelé. Ovlivnění vztekem za padlého druha.

Pomyslím si a hbitě udělám kotoul, abych se vyhl úderu dalšího z obrů.

Nepozorní problikne mi hlavou, zatímco se náhle během kotoulu přetočím na doprava, přímo jednomu z obrů pod nohy, jen abych se tam vynořil, odrazil se od jeho kolene, a ošklivě mu rozřízl podbřišek.

Musím se vyhýbat oběma nepřátelům a snažit se, aby si jejich útoky vzhledem k jejich velikosti vzájemně překážely.

Seskočím, abych se vyhl tomu, že mě obr uchopí, a místo toho se rozeběhnu dál, abych si získal určitý odstup. Potřebuji přemýšlet. Daří se mi uhýbat jejich útokům, ale nedokážu se koncentrovat na nejvhodnější strategii.

Koutkem oka kouknu po ostatních. Zdá se, že se jim nedaří nijak dobře. Krucinál! Nemůžu všechny obry porazit sám!

Musím se zaměřit na toho silnějšího z obrů, ten je teď více problém. Zraněný se hýbe pomaleji, ošklivá rána se na něm podepisuje pomyslím si, a podívám se na zraněného obra.
Zcela čistě a bez emocí, jaký je nejvhodnější způsob boje? pomyslím si, zatímco se opět vyhnu dalšímu úderu. Nohy. Musím ho imobilizovat a donutit spadnout jako toho předchozího. Rozřezat mu šlachy, využít mé maličkosti jako výhody!

Vyběhnu vpřed. Kotoul, a sek do kotníku u jedné nohy. Poté sek do druhé. Druhý obr se po mně vrhne, a v ideálním případě do tohohle narazí, a strhne ho sebou na zem.

Čiči?ČIČI!

Začíná přituhovat

V duchu prokleju to přerostlé monstrum na schodech, které očividně není tak hloupé, jak na základě svých atrofovaných svalů vypadá. Tím, že se natočil bokem a svou mohutnou sukovici používá místo štítu totiž poměrně zdařile zachytí více než polovinu všech mých vystřelených šípů. Mohu jenom doufat, že se to ještě zlepší… a že jsem nevyplýtval všechno štěstí na tom prvním kyklopovi hned za prosklenými dveřmi.
Aby toho nebylo málo, Ashley, který předtím tvrdil, že na boj ho moc neužije, skolí toho svého jediným dokonale provedeným zásahem přímo do široce otevřené oční bulvy. Kdyby nám předtím neřekl o svém skutečném rodiči, klidně bych věřil, že to on je tady potomek boha lukostřelby a nikoli já… buď má velkou kliku, dal otci nedávno velkou oběť, nebo se dlouhodobý poctivý trénink očividně někdy opravdu vyplácí.
“A máš to,“ procedím tiše skrz zuby, když se můj cíl konečně změní na oblak zlatého prášku.

Klidu si moc dlouho neužiju, jelikož zbývající dva zbývající protivníci… Connor se během boje také jaksepatří činil… po nás vystartují s ještě větší vervou. Tak tak se vyhnu širokému máchnutí kyjem, ale druhá kyklopova ruka mě vyšle na menší cestu vzduchem.
“Uch uch… doufám, že ti ta ruka shnije a odpadne!,“ vyštěknu na něj, jen co se vzpamatuji a naberu trochu vzduchu do bolestivě naražené hrudi.
Zároveň začnu ihned kontrolovat svůj luk kvůli možnému poškození způsobeného nárazem. Naštěstí je v pořádku, ale i tak mi v mysli probleskne nepříjemně detailní představa, jak dotyčná paže postupně tmavne a začne se loupat kvůli nepřirozeně rychle postupující gangréně… škoda, že samotná představa ani nic moc neudělá, ale snad se nějaký její úštěpek nepřenese na Conora nebo Ashleyho, to by mi ještě scházelo…

“Mantikora?,“ vypadne ze mě poněkud šokovaně a automaticky se ohlédnu daným směrem. V táboře jsem jenom chvíli, a tudíž jsem ještě nestihl absolvovat dostatečné množství přednášek o antických kreaturách. Vím, že mantichora patří kvůli svému smrtícímu jedu mezi ty opravdu nebezpečné, ale už ne o moc víc.
Na nic nečekám a zašátrám po jednom ze zbývajících šípů, abych znovu natáhl luk a zkusil zasáhnout tu velkou věc připomínající lva se škorpióním ocasem. Musím věřit, že Ashley nám zatím ohlídá záda, protože tohohle predátora určitě nechceme nechat, aby se přiblížil až k nám.

(78%)

Corey

Mantichora na scéně……

New York – Alistair, Conor

Hm?, projede mi překvapeně hlavou. Doufal jsem sice, že můj šíp zasáhne a rozzuřený kyklop s velkým kladivem je poměrně výrazný terč. I tak však nikdo, a já zejména, nemohl čekat, že na likvidaci mého cíle bude stačit jediná šťastná střela. Stejně jako doposud přeživší nepřátelé, i já krátký okamžik ohromeně sleduji neškodně vypadající zlatý prach snášející se k zemi.
Později se budu muset Alistaira zeptat, jestli s tím má něco společného. Trochu to zavání požehnáním od Apolóna nebo Artemis. Nicméně, i když Artemis vychází s mou matkou dobře, nemyslím si, že by měla nějaký zvláštní důvod pomáhat naší malé čistě chlapecké skupině… takže zbývá Apolón a pár desítek dalších bohů nebo měl kyklop prostě smůlu, projede mi hlavou

Poslední dva kyklopy po rozplynutí jejich „vůdce“ celkem předvídatelně chytne amok, takže se k nám začnou přibližovat ještě rychleji než doposud. Na jednu stranu nám to znatelně usnadní střelbu, protože se přestali pokoušet o jakoukoli vědomou obranu před našimi šípy a vrhacími noži.
Druhou stranou této mince ovšem je, že spolu s Alistairem bohužel stihneme eliminovat pouze jednoho z nich, a druhý tak dostane možnost se po nás ohnat. Já i Conor stihneme včas uhnout, takže vyvázneme bez škrábnutí… další neobvyklá klika a neříkám, že nejsem za tento směr událostí vděčný… ale Alistair schytá zásah dostatečnou silou, aby ho to odhodilo o několik metrů.

Když se ozve zavrčení, v první pochybné chvíli mě napadne, že vychází od syna Apolóna, který na původce svého nedobrovolného letu vzduchem vrhá více než nepřátelské pohledy. O zlomek vteřiny se však znovu zapojí můj mozek, aby nekompromisně prohlásil, že i když pominu směr, tenhle zvuk rozhodně nepochází od člověka a pravděpodobně ani od jiného známého humanoida.
Instinkt přežití vlastní všem polobohům mě nutí, abych se začal rozhlížet a hledal novou neznámou hrozbu, ale zároveň nemohu jenom tak zpustit z očí stále zuřícího kyklopa nebo nás rozmáčkne jako štěnice. Nedá se nic dělat. Nechci, ale budu muset přejít k boji na blízko a dál věřit ve své vrtkavé štěstí, protože teď už je na použití luku příliš blízko.

Vytáhnu svůj kouzelný předmět požehnaný jak Hestií, tak Deméter, který ihned vyroste do podoby na první pohled vcelku prosté dřevěné hole dlouhé stejně jako já. Takto vyzbrojen se pustím do svého protivníka, aby se Conor mohl věnovat novému problému, protože je k němu blíž. Samozřejmě nejsem natolik hloupý, abych se pokusil protivníkovy rány blokovat přímo. Má hůl je sice dostatečně odolná, aby mohla vzdorovat zásahu od božskému bronzu i styxského železa, ale při čisté konfrontaci by mě zašlapal do země prostou fyzickou převahou.
Snažím se vyhýbat jeho neorganizovaným útokům a během vhodné příležitosti sám zaútočit na jedno ze všeobecně rozšířených zranitelných míst většiny bytostí tělesně připomínající lidi (oko, krční obratle, hrtan, slabiny nebo ledviny).

Ale ne, ta nám tady ještě scházela! Jako kdyby tlupa sedmi kyklopů nebyla sama o sobě dost nepříjemná, zahromuji v duchu, když Conor odhalí skutečného původce onoho nepříjemného zvuku. Uznávám, že většiny dosavadních nepřátel jsme se zbavili nečekaně rychle a bez zvláštních komplikací, ale stejně… kdybych hledal monstra schopná splynout s lidskými oslavami, zrovna mantichoru bych si nevybral. Ovšem vím zrovna já něco o divokých oslavách?
Napadne mě, že bych vršek své hole zapálil. I když jsou kyklopové ohnivzdorní, pořád bych mu mohl alespoň zhoršit viditelnost a koordinaci. Na druhou stranu bych tím pro mantichoru ze sebe mohl snadno udělat příhodně osvětlený cíl. Rozhodně nechci, aby po mě začala střílet své otrávené bodliny… slyšel jsem, jak účinné jsou.
Co přijde dál? Smečka cynocephali? Baziliškové? Chiméra? Nejspíš by mě už nepřekvapila ani rozzlobená hydra… i když bych v tu chvíli pravděpodobně začal žádat obyvatele Olympu za odpuštění všech hříchů, kterých jsem se podle nich kdy dopustil.

(62%)

Průser

Musím uznat, že jsem byla zavalená horšími bytostmi, než umorousanou, nasranou mantichorou. Třeba zpoceným Hefaistovcem, ale i přes velké sebezapření bych si ho radši vybrala znovu, kdybych musela mít na výběr mezi ním a touhle potvorou, která mi snad zlomila i žebra, která nemám. Je to šikovné zvíře, zalehlo mě tak, abych ho nemohla bodnout do břicha. To nebude tak jednoduché, jak jsem si myslela.
Postavím se na nohy a počítám svoje nové možnosti, kterých upřímně není mnoho. S čím jsem ale nepočítala je bělohlavý kolega, který doposud jevil inteligenci retardovaného hlemýždě. Očividně se ale i v hlavách mlžů může vyvinout nějaký konstruktivní nápad. Jasně, jít na obří monstrum s laserovým ukazovátkem by nevymyslel ani Dionýsus, ale hej, cením styl.
Soudím, že empúsa i její mazlíček z toho budou alespoň vyvedení z míry, což si já dovolit nemůžu a tak co nejrychleji musím jednat.
Zmáčknu lebku na jednom z kopisu a přiskočím k mantichoře. Stačí mi jedno malé seknutí, které jí pošle do Podsvětí rychleji, než poslech nejnovějšího alba Nicky Minaj.

12% haha buďte něžní

Eira, Miriam

3. červenec, New York - Brooklyn Beach

Vyprovokován...

Eira

(15%)

Nikdo vás nenaučí, jaký je postup, když vám ruku totálně zakousne zvíře třikrát velké jako vy. Doslova cítím její zuby zavrtané ve své kosti. Vteřinu si zíráme do očí a v obou není ani kousek lidskosti, jen zvířecí nenávist. Oběma nám z hrdla uniká tiché vrčení, obě tiskneme zuby k sobě, ona potěšením, já bolestí. Jsme si v tuto chvíli podobnější, než bych si kdy přiznala, ale nejvíc nás pojí touha (kterou sdílím i s většinou lidí v táboře) se pokusit toho druhého zabít.
Ví, že její tesáky jsou jediná věc, která mě chrání před excesivním krvácením? Jak rychle účinkuje jed, který už v té krvi pravděpodobně mám?
Tahle krátká fascinace sebou navzájem nemá dlouhé trvání. Byl to jen vteřinový záblesk dvou nepřátel, kteří se octli až příliš blízko sebe. Bez jakéhokoli přemýšlení pustím kopis ve zmrzačené ruce - stejně bych ho neudržela. Přechytím si ho druhou rukou a vrazím zvířeti do krku rychleji, než se dokáže vzpamatovat. Normálně bych musela jít s umírající bestií k zemi, aby mi ve smrtelné křeči nevyrvala půlku ruky od kosti, ale tahle se snad rychle rozpadne.

Potřebuju další ruce...

Světe třes se, mám zbraň a nevím jak ji použít...

Adrien, Leo, Ray, Rhea

S ústy dokořán sleduji, jak si nováček hravě poradí s obrem, který se na něj vrhnul. Tohle bylo děsivé. Rychle mi ale dojde, že ještě stále nejsem mimo nebezpečí. Nebo alespoň moji spolubojovníci nejsou. Naštěstí není nic, co by nevyřešil takový dobře mířený šíp. Dvě střely a z obou zbývajících obrů jsou jen kouzelné obláčky zlatavého prachu.

Skloním luk, který se posléze vrátí do podoby náramku, a já si ho připnu zpátky na zápěstí. Jsem ráda, že Hádův syn není zraněný. Ještě stále v sobě cítím beznaděj, která mě zaplavila, když se polobůh chopil své zbraně. Vím, že to nemůžu oddalovat donekonečna, ale zatím se k němu nechci přibližovat.
Krátce na něj pohlédnu a poté se rozeběhnu k Adrianovi, který ji mi blíž.

"Vedl sis dobře, návnado, ale teď se nehýbej a nech mě tě ošetřit."
Neodpustím si rýpnutí, i když tentokrát je to mnohem přátelštější. Jsem ráda, že žije.
Po krátké prohlídce zjišťuji, že má naražené rameno...tolik alespoň dokážu zjistit bez rentgenu. Je možné, že je to ve skutečnosti o něco horší. Jeho čelo zdobí obrovská boule a já odhaduji, že má asi otřes mozku. Nabídnu mu tedy alespoň malý kousek ambrozie, a přesunu se k Leovi.

"Zvítězili jsme."
Usměju se na něj. Ani jednomu z nás se v boji příliš nedařilo. Rozdíl je jen v tom, že já jsem vyvázla bez škrábance.
Leo je na tom trochu hůř, než Adrian. Obřík ho pěkně zvalchoval. Kromě pár polámaných, nebo nalomených žeber, má i on v háji rameno. Skoro bych řekla, že štít člověku víc ublíží, než pomůže.
"Máš vykloubené rameno, budu ho muset nahodit zpátky."

PO BOJI

Rhea, Adrian, Ray, Marcus

Děláme, co můžeme

Ještě než se zvládnu sebrat ze země, jsem svědkem neobvyklé podívané… a nemyslím tím vyrážku na paži objektu mého hněvu. Ashley, údajný syn jedné z nejmírumilovnějších bohyní celého řeckého panteonu, odněkud vyčaruje dlouhou hůl a pustí se do boje s posledním přeživším Kyklopem a během několika vteřin ho zásahem do oka pošle na věčné časy… i když i monster bohužel nic netrvá věčně, natož smrt.
Když se konečně trochu zmátořím, přičemž si v duchu namlouvám, že ono tiché skřípání jsou mé zuby a nikoli žebra, zjistím, že zmíněná mantichora se mezitím zvládla přiblížit o pěkný kus směrem k nám. Tedy hlavně ke Conorovi, kterého si pravděpodobně zvolila jako první oběť.
I přes silnou bolest neváhám a pokusím se jí zasáhnout šípem, což se mi sice podaří, ale příliš viditelné škody nenadělá.

“Vždyť jo. Nefotíme si tady selfie,“ zasípu přes naraženou hruď směrem ke Conorovi, zatímco automaticky vytahují další šíp a vypočítávám správný úhel. Nejsem si sice jistý, jestli můj nikoli zrovna hlasitý tón v zápalu boje slyšel, ale na tom příliš nezáleží.
Někdo by možná řekl, že je čas, abych i já odložil luk a přešel ke zbraním na blízkou vzdálenost, ale nemyslím, že to je v tuto chvíli dobrý nápad. Takhle mám šanci na dobrý zásah nebo chvilkově odvést pozornost před konečným úderem Conora či Ashleyho. Kdybych se však v tomto stavu pokoušel o šerm doprovázený úhyby před protiútoky mantichory, nejspíš by to dopadlo prachbídně.

(16%)

Zapalte pochodně…

New York – Alistair, Conor

Správně, tak pojď ty jeden kolohnáte. Já jsem mnohem lepší figurka na mlácení než Alistair. Z něj by ti bylo určitě akorát špatně od žaludku, pokud ne něco mnohem horšího… nic osobního Alistaire, projede mi hlavou, když se poslední kyklop odvrátí od našeho hlavního lučištníka a zaměří svou pozornost na mě.
Nejsem typ, který by si užíval fyzický boj, ale já i moji sourozenci vynikáme v „ochraně rodiny a blízkých“. Alistair je sice v táboře poměrně krátce a neznám ho natolik dobře, abych k němu získal nějaké hlubší pouto, ale patří do naší skupiny a je v ohrožení, což v tuto chvíli stačí.

Vím, že potomci Area a Athény by mě v normálním boji nechali hluboko pod sebou polykat prach, ale i tak jsem si s tím Kyklopem zvládl poradit. Jelikož nebyl velkým myslitelem ani předtím, nepokoušel se o žádné finty ani kladné výpady. Jako zázrakem jsem se zvládl všem jeho útokům včas vyhnout a navíc sám zasadit několik ran, přičemž ta poslední ho úspěšně změnila na oblak prachu.
Conor bude určitě hrozně zklamaný. Sedm kyklopů a žádná hodnotná trofej kromě několika obyčejných kyjů a velkého těžkého kladiva, se kterým by zvládla efektivně máchnout možná tak akorát Eira.
Doufám, že ta tlupa v podsvětí chvíli vydrží, ale stejně je to jednoho dne zase vyhodí do našeho světa. Ostatně, jak hlásá jedno z oblíbených táborových pořekadel: „Co tě nezabije, to tě zkusí zabít jindy“, stihne mi projet myslí, zatímco se ihned obracím směrem k dalšímu nesmírně nebezpečnému nepříteli… mantichoře.

Rychlý pohled mi ukáže, že Conor se zatím celkem drží a Alistair se minimálně jednou trefil svým šípem, ale to nemusí trvat dlouho. Většina polobohů ví, že stačí jediný špatný pohyb a jed už se snadno postará o to, aby zbytek našeho života byl jak krátký, tak velmi bolestivý.
Teď už s použitím zapalovače neváhám, protože na rozdíl od kyklopů by mantichorám oheň mohl alespoň trochu vadit. Aniž bych se koukal, tak cvaknutím probudím malý plamínek a následně jím zapálím horní část své hole, která nyní bude hořet, dokud ji sám neuhasím nebo nevyužiju oheň k něčemu jinému.

Po tomto drobném rozšíření svých bojových možností ihned spěchám, abych Conorovi pomohl s jeho divokým protivníkem. Nevím, jestli je kvůli plamenům nebo něčemu jinému, ale cítím se o trochu lépe než předtím… byť to samozřejmě neznamená, že polevím na ostražitosti. I kdyby tady už žádný jiný strážce nebyl, a to rozhodně není jisté, mantichora má víc zbraní než jenom otrávený bodec na ocase.
Snažím se využívat jak svého delšího dosahu, tak planoucího konce hole. Nevím sice, jestli bych ji dokázal umlátit nebo nějak účinně popálit, ale kdyby se mi jenom povedlo zarazit konec hole do jejího těla nebo tlamy…. potom bych mohl zkusit prohnat oheň jejím tělem zevnitř. To by určitě pocítila až do špičky ocasu.
A když už jsme u jejího ocasu, tohle je jedna z mála situací, kdy uznávám, že by se hodila nějaká delší čepel…, tedy za předpokladu, že bych s ní nepropíchnul sám sebe. Holí se dá sice dobře bránit, ale nic s ní bohužel neuseknu.

(97% - Osude, co jsi to s Ashleym udělal?)

Not fuck´n idea...

,,Rozdíl mezi porážkou a výhrou je velmi často v tom nevzdávat se"
- Walt Disney

Byla pravděpodobnost zhruba 45,983813811% že se jednomu z těch obrů nakonec podaří mě zasáhnout. Vzhledem k jejich převaze a stresu, kterému jsem byl vystaven, jsem ale s lepší strategií přijít nedokázal. A stále se domnívám, že můj plán byl bezchybný. Jednu věc ale člověk nemůže předpokládat - štěstí. Onen faktor, který rozhodí každého bojového stratéga. Onu nedopočitatelnou veličinu. A tak, poté co porazím jednoho z těch obrů, jsem zasažen. Rád bych Vám nyní řekl, že jsem štít zvedl s nějakým velkým grandiózním plánem, ale opak byl pravdou. Byl to instinkt, který mi doslova zachránil život. Svět se mi zatočí, a rána do hlavy způsobí, že na moment zcela ztratím vědomí.

Začnu vnímat až v momentě, kdy ležím na zemi. Svět se mi točí, ale jsem ještě naživu. Okamžitě začnu dělat damage control.
Otřes mozku, lehký. Ihned zavřu oči, a zklidním svůj dech. Vše se mi vzhledem k poranění točí, a pakliže bych udržoval oči otevřené, na místě bych se pozvracel a možná zvratky i udusil. Nekrvácím, to bych poznal ihned, i když je moje tělo v šoku. Zdá se, že mám naražené, či možná zlomené rameno. Vzhledem k šoku těžko říci.
Nemá smysl se zvedat vzhledem k dezorientaci. Alespoň né hned. Obr bude opojený radostí z toho, že mě zasáhl a takového ho chceme. Pakliže uvidí, že se nehýbu, zaměří se na ostatní, a já se budu moct vzpamatovat a napadnout ho zezadu.
Mezitím navíc ucítím podivný strach, snad z obra, i když tohle je intenzivnější. Nepřirozené. Nedokážu ale vzhledem ke své dezorientaci poznat, co ten strach vůbec způsobuje. Je to studený pocit, vlezlý, tísnivý. Smrt? napadne mě náhle jediné slovo, které to dokáže vystihnout. To není možné! Teď a tady? pomyslím si náhle zděšeně. Představa vlastní smrti není něco, nad čím bych přemýšlel často. Má smrt by neměla být děsivá. Jenom neekonomická. Mám toho tolik ještě co dát světu! A takhle mu bude má brilantnost odejmuta?

Zdá se však, že obr je náhle usmrcen, což mě poněkud uklidní. Stejně se domnívám, že onen strach nevycházel z něj, ale opět z toho kluka, co máme zachránit. Syn smrti! Takhle si s námi hraje! Otevřu oči. Zásah šípu. Díky neexistujícímu Bohu pomyslím si. Rhea, ta dobrá žena, jej zasáhla ze střechy. Hlavně aby dorazila a vyléčila mě pomyslím si a pomalu se začnu pokoušet zvednout do polosedu. Náhle se Rhea objeví až příliš rychle, což mě překvapí. Nutno ale dodat, že příjemně.
,,Návnado?" zeptám se zmateně bez náznaku pochopení. Rhea mi dá ambrozii, což mi poskytne dostatečnou úlevu na to, abych se zvedl. Štít si opatrně dám na záda, a s mečem v ruce se vydám plíživým krokem k ostatním, přičemž se jednou rukou držím za čelo.

,,Leonard má pravdu. Měli bychom vyrazit" řeknu prostě. ,,Ale ne taxi. Jednodušší bude nějaké auto prostě ukrást" dodám následně a začnu se rozhlížet. ,,Před muzeem jich bude zaparkovaných dost. Měli bychom tam vyrazit, ukrást nejrychlejší a nejprostornější vozidlo, a s ním se urychleně vrátit do tábora" řeknu jasný plán, který nám zajistí přežití.

"Promiň, Leo, ale musím trvat na tom, že ti to rameno nahodím hned teď." Zastavím ho dřív, než se někam stihne rozeběhnout. "Slibuju, že budu...něžná." To poslední slovo zní všelijak, jen ne přesvědčivě.
Krátce se podívám na Adriana, ale nakonec se rozhodnu nechat ho v klidu. Pořád si nejsem jistá, že se v další chvíli nepozvrací.

"Marcusi? Mohl bys mi prosím pomoci?"
Zavolám na satyra, jelikož on vypadá nejvíc použitelný. Jen potřebuji, aby někdo Lea podržel, zatím co mu budu dávat rameno do pořádku. Poslední, co bych chtěl je, aby sebou v poslední chvíli cuknul. Chci mu pomoci, ne mu ještě víc ublížit.

"Potom nám obstarám nějaký odvoz."
V tomhle souhlasím s Adrianem. Štípnout nějaké auto tady na ulici, bude rozhodně rychlejší, a řekla bych, že i bezpečnější, než si hledat taxík. Stačí se jen rozhlédnout a hned vidím několik vhodných kandidátů.
Nejdřív ale Leovo rameno...hezky jedno po druhém.

Ray, Rhea, Adrian, Leo

Eira, Miriam

Alistair, Ashley, Conor,

Tori, Corey

S Marcusovou pomocí nahodím Leovi rameno zpátky. Ošklivě to lupne, a určitě to nebylo příjemné, ale bolest by nyní měla být o něco menší.
Narovnám se, a rozhlédnu se. Času není nazbyt, zdá se, že se sem řítí další monstra.
"Vypadneme."
Odpovím Marcusovi, a začnu se rozhlížet po okolo stojících autech.

Nakonec vyrazím k postaršímu, tmavě modrému fordu. Působí nejméně nápadně, a přitom nebude problém s ním manévrovat. Po cestě ještě seberu Leovo kopí, abych měla čím rozbít okénko.
Vím, že tady velí Hefaistův syn, ale protože nevím, jak moc je, po mém zákroku otřesený, ujmu se únikového plánu sama. Bude lepší, když se ztratíme dřív, než sem dorazí někdo další.
Je jasně patrné, že krádež auta mě trápí mnohem méně, než let na pegasovi.

Jedna šance

Eira

Aspoň něco se mi podařilo a ta svině s trochou štěstí vykrvácí.
S trochou štěstí později, než já. Na ni ale teď nemám čas, zase se děje mnoho věcí naráz a já musím jako vždy reagovat na každou z nich. Vyděšený bělovlasý hlupáček, který očividně bude potřebovat akutní lékařskou pomoc, fyzickou i psychickou, k smrti (haha) rozzuřená lví potvora, moji kolegové z tábora nedaleko a empúsa mířící přímo na ně.
Hlavní problém, který mě opravdu sere je právě ona. Mrcha, myslí si, že v tom nejlepším mě opustí? Ani náhodou. Stačí mi škrábanec, jeden škrábanec a  pomaže do hlubin Tartaru, kam patří. Je jedno, že moje ruka vypadá na odpadnutí, je jedno, co byl původní plán. Je to svině a svině si zaslouží zemřít.
Z posledních sil, které mi došly mnohem rychleji, než by se mi líbilo a než kdy komukoli přiznám, se rozhodnu to s ní skoncovat. Já to nevzdávám tak snadno, jako ona. Bolest, kterou cítím přežiju (haha), přestože za pár minut bude stokrát horší a jed, který si začíná pochutnávat na mém oběhovém systému tomu opravdu nepomůže. Poprvé za dlouhé měsíce mi přijde, že vím co dělám a že jsem tou, kterou mám být. Dcera Área s opravdu špatnou sebekontrolou.
Pevně chytím kopis, ze kterého stále odkapává čerstvá krev jedné nestvůry, abych se vrhla na nestvůru další. Může si být rychlá jak chce, na tohle jsem trénovala celé roky, každý den, ač nechtěně a z vlastní zkušenosti vím, že Áreovo dítě s obrovským pocitem nenávisti a jasným místem dopadu je děsivější, než všechny chiméry dohromady.
Vystartuji, bez jakýchkoli hustých triků a odrážení se od desek stolu, salt nebo přemetů. Vystartuji s jediným cílem: zasáhnout tu potvoru do jakékoli části těla kopisem, jehož smrtící lebku mám zmáčknutou.

Tým mrtvá čiči

Alistair, Ashley, Conor

NEPŘÁTELÉ NA CESTĚ

Rhea, Adrian, Ray, Marcus

Autopark u Muzea

Táboráku plápolej, táboráku zpívej……

New York – Alistair, Conor

Na tohle nejsem… kde jsou ti áresovci a jejich destruktivní schopnosti, když je člověk jednou potřebuje?, prolétne mi hlavou, když se spolu s Conorem snažíme bránit smrtonosným útokům mantichory a sami zároveň zasadit nějakou účinnou ránu, která by jí alespoň na chvíli vrátila zpátky do Tartaru.
Podle svištících šípů zaznamenám, že Alistair se také snaží zapojit, ale v zájmu vlastního přežití bohužel nemám čas na to, abych zkoumal, jak dobré ty trefy byly. Jediné co poznám je, že očividně ne natolik, aby ji zabily… i když ji pravděpodobně pořádně naštvaly.

Když se mi povede zasáhnout její hlavou dostatečnou silou, aby se kolem rozlétlo několik uspokojivých jisker, jako odpověď po mě ihned vystartuje ostnatý ocas. V duchu už jsem se viděl prošpikovaný skrz naskrz, ale nějakým zázrakem se mi ho povedlo jakž takž odrazit… možná bych si měl někam zapsat, co přesně jsem dneska u snídaně bohům obětoval, zdá se, že to mělo efekt.
Každopádně když Conor využije mantichořina útoku na mě a zbaví nás toho pekelného trnu, na nic nečekám a vrazím konec své hole přímo do její široko rozevřené mordy zaměstnané uši trhajícím řevem. Následně už je jen otázkou jediného úderu srdce, abych rozšířil plameny do všech útrob jejího těla a odměnou mi je „příjemně hřející“ oblak zlatého prachu.

Uf, to bylo těsné, začnu zhluboka oddechovat, zatímco rychle zkontroluji hůl kvůli možnému poškození od zubů a snažím se pobrat fakt, že jsem pravděpodobně jedním z opravdu mála potomků Hestie, které měly to štěstí a přežily setkání s mantichorou.
“Dostal někdo zásah ocasem, i kdyby šlo jenom o škrábnutí?“, zeptám se ihned důrazným hlasem. I když adrenalin dokáže krátkodobě opravdové divy a dotyčný zatím nemusí nic cítit, musíme se o případnou otravu postarat co nejdříve… snad někdo ví, jak… Vysávat jed z rány rozhodně není dobrý nápad, a jelikož nemáme žádnou bájnou protilátku, mé znalosti se omezují více méně pouze na podání nektaru/ambrozie.
Sotva to dořeknu, zaslechnu naštvaný výkřik neznámé ženy… pravděpodobně empusy, ale co my víme.
“Jdeme“, souhlasím s Conorem a ohlédnu se na Alistaira, jestli je po tom zásahu od Kyklopa schopen se k nám přidat. Stát a střílet je jedna věc, když je někdo synem Apolona, ale běhat s potenciálně nalomenými žebry něco úplně jiného.

Ještě není konec

I přes všechnu snahu a míření mantichoru těsně minu, což si vyslouží tichou kletbu. Z části za to může přetrvávající bolest na mé hrudi během dýchání od úderu posledního kyklopa, ale i bez ní by vzhledem k rychlosti tohoto monstra nebylo zaručeno, že ho zasáhnu.
Po zapojení Ashleyho, který svou kouzelnou hůl nějakým způsobem obohatil o jasné zářící plameny, jsem nucen změnit pozici a posunout se trochu do strany, protože mi spolu s Conorem během boje zablokují výhled. Už během tohoto pohybu vytahuji další šíp, a jakmile je cesta mezi mým cílem opět volná, ihned ho vypustím. Ani tentokrát se nejednalo o žádný skvělý zásah a pravděpodobně nenadělal moc škody, ale když nic jiného, alespoň skončil v jejím těle.

V duchu si říkám, že příští střela už konečně něco změní, ale než ji stihnu vypustit, Ashley s Conorem souboj naštěstí ukončí… a že jednalo o vskutku stylový závěr. Conor nejdříve mantichoře usekne většinu ocasu včetně jedovatého bodce a Ashley ji pak doslova upálí zevnitř, takže i její zlatý popel do okolí uvolňuje vlny sálavého žáru.
Ať si ostatní i sám Ashley říkají, co chtějí o nedostatku bojové zručnosti obyvatel jeho srubu…, ale vzhledem k tomu, co na téhle výpravě zatím předvedl, mohu říct, že potomky Hestie rozhodně není radno si znepřátelit. Mohou vás zastřelit jedním přesně mířeným šípem, složit sérií ran holí nebo dokonce spálit na prach…

“Ke mně se ani nepřiblížila, jenom ta žebra už zažila lepší časy,“ odpovím Ashleymu a začnu si konečně opatrně ohmatávat zasaženou oblast, abych odhadl rozsah škod, protože během boje na to z logických důvodů nebyl prostor. Žádné přímo pohyblivé části naštěstí nezaznamenám, ale i tak není vyloučené, že jedno nebo dvě žebra mohou být trochu víc než jen naražená a bohužel není čas na jejich obvázání.
Pokud usoudím, že to situace vyžaduje a zároveň nehrozí zbytečné komplikace spojené se špatný srůstem, tak urychlím přirozený hojivý proces trochou nektaru ze své malé lahvičky, a potom následuji zbytek týmu vstříc naštvanému hlasu požadující něčí usmrcení.
Ostatně, pokud se budu dál držet luku, mohl bych to zvládnout, aniž bych své hrudi nějak zvlášť přitížil… tedy alespoň do chvíle, než začnou nepřátelé opětovat palbu.

„Zkušenost mě poučuje, že lidé, kteří se chtějí naučit dobře jezdit na koni, nekupují si koně nejposlušnějšího, ale nejjankovitějšího. Věří totiž, že dokáží-li ovládnout takové, nebudou mít žádné potíže s ostatními.“ - Xenofon

Poté, co se mých rtů dotknou listy ambrozie, do mých očí se mi téměř vyhrnkou slzy. Chuť této rostliny je nepopsatelná, avšak pokusil-li bych se o ní, nemohl bych nalézt lepší slovo než božská. A i to bylo logicky nedostačující. Moji rodiče nikdy nevařili, na to bylo domácí služebnictvo. A hlavní kuchařka, stará Eva, vařila ten nejdokonalější pokrm všech dob. Eva, drobná paní velmi uctyhodného věku, tento pokrm nazývala prostě ,,Myslivecký". Vždycky mi v dětství říkala, že šlo o pokrm, který si připravovali němečtí šlechtici poté, co se vrátili z úspěšného lovu. Není to pokrm nijak komplikovaný, a přesto se mi jej nikdy nepodařilo zreprodukovat poté, co Eva zemřela. A tak jsem si jej mohl vychutnat jedině v podobě ambrozie. Prostá kombinace marinádovaného masa, brambor, a cibule ve sladko-kyselé omáčce. Ale přesto se jí ani největšímu géniovi světa nikdy nepodařilo znovu vytvořit.

Avšak není čas na to plkat zde na minulostí. Situace je vážná a ambrozie mi poskytne dostatečnou úlevu na to, abych se velmi záhy stal opět znovu schopným. Velkou část v těchto věcech dělá psychika. Člověk mé úrovně - génius - velmi rychle dokáže poznat co je s jeho tělem dobře a co je s ním špatně a neukájí se v přízemním pocitu porážky. Porážka je lekce, a i přesto, že jsem zabil nejvíce obrů, jsem ve výsledku v bitvě nezvítězil. Musím více trénovat pomyslím si.
Vyrazím tedy k ostatním, ale než máme čas se alespoň chvíli nadechnout, už slyšíme další nepřátele. Řev obra je slyšet až příliš blízko. Ten děsivý...Ten děsivý...Je přitahuje jako magnet pomyslím si nervózně. Poměrně rychle - a logicky, díky mému zásahu - se dobereme k tomu, že bychom měli ukrást vůz a utéct z tohoto místa. Před námi se objeví tři vozy, které velmi rychle projíždím pohledem.

Ford Crown Victoria model LX, druhá generace pomyslím si, zatímco mi v hlavě přemítají informace o vozidle rychlostí, kterou by ostatní účastníci výpravy nedokázaly stíhat. Zavřu oči. Sedan. Opotřebovaný, přestaly se vyrábět v roce 2011. Standardně používaný především jako vůz americké policie, než přešly na model SUV. Rovněž populární mezi taxislužbami, a také jako obyčejné osobní vozidlo. Policií populární především pro svou vysokou manuvérovatelnost a rychlost nestandardní pro civilní vozidlo. Podívám se pozorněji, a jdu k autu. Něco mi uniká...Model LX...Na co jsem zapomněl?
Mezitím se ke stejnému autu vydá Rhea. Na věc jde...přímo, s kopím v ruce. Leonard jí zastaví. Pohlédnu k autu, ke kterému se vydal on.

Chevrolet Tahoe, generace čtvrtá. Od pohledu nový. SUV, vysoká míra odolnosti a síly. Má motor V8, takže koňskou sílu skoro dvojnásobek Forda, ať už jde o kterýkoliv model. Přistoupím blíže. Komunikační systém, parkovací kamera. Nemám čas kontrolovat, zda má auto benzín, takže to přenechám jiným. Podívám se na dodávku.
Mercedes, Sprinter, nejnovější model. Oproti ostatním vozům suverénně nejpomalejší - pouhých 161 koní. Složitá manúverovaltenost... pomyslím si, zatímco Leonard prostě otevře Chevrolet. A dokonce ho i nastartuje, což přeruší moje myšlenky. ,,Chevrolet je suverénně nejlepší" řeknu a prostě se vydám k autu. ,,Řízení se klidně ujmu" řeknu prostě. ,,Nasedat" zvolám na všechny. Je důležité, abych řídil já, s dokonalou znalostí města, který nám dokáže najít tu nejsnadnější cestu zpátky do tábora. Hlavně, abychom se tam dostali co nejrychleji. Jakmile vyrazíme, ihned řeknu Leonardovi: ,,Leonarde, zvládneš nás přes ten palubní počítač spojit s táborem? Dej jim hlášku o naší situaci a postupu. Ideální bude, když nám budou nějak asistovat, například děcka o Árese budou čekat u brány"

Miriam, Eira

Conor, Ashley, Alistair

Eira

Nezdařilo se a přesto ano... a přesto ne! Ale vidím další magory se starejma zbraněma!

Eira a taky nějací další

Vítej v klubu

Corey

27%

Kavalerie dorazila!