Zlomená půlnoc 
hrálo se Jednou týdně
od: 27. května 2011 17:53 do: 07. září 2011 20:14
Dobrodružství vedl(a) Kim-chan
| |
 | Připojte trochu fantazie. Nádherná letní noc, krásná luna na temné obloze vábí váš pohled, lesní vůně mámí smysly, hájem zní líbezné zvuky noci. Dokonalá noc, nic ji nemůže zkazit. Však pozor, obezřetnost je na místě. Co Vám to šmátrá po rameni, čí zuby se Vám zapichují do kůže a sají Vaši krev? Upadáte do temnoty. Probuzení, mlhavé vzpomínky na předešlý večer. Čí oči to krvavě září ze tmy? Co je to za dokonalou bytost? Ale ty špičáky ... Špatně jste udělali, když jste se nechali zmámit horkou nocí. Krvesající stvoření Vás ze svých spárů nepustí. Máte nové přízvisko - říkají Vám Mazlíček.  |
| |
| Pro mazlíčky |
| |
 | Někde... Uvězněná... Oooh, co to... Proč mě všechno tak bolí? To je... nesnesitelné... Mihne se mi hlavou jakmile konečně trochu přijdu k sobě. Temnota která zahaluje moji mysl i oči mi na chvilku vnukne myšlenku že jsem snad... Mrtvá?! Ale ne, rychle to vyženu z hlavy. Přesněji mi to z hlavy vyžene bolest která projede mým tělem jako blesk. Mírně se nadechnu aby mi mohlo z úst brzy vyjít tiché zakňučení. Začínala jsem mít strach a zmocňovala se mě panika. Čím více jsem se probírala z té sladké nevědomosti tím více jsem si uvědomovala... Jak mě celé mé tělo bolí. Jak se mi po těle plazí odporný chlad ze země pode mnou. Moje hlava... Jako kdyby... se mi měla rozskočit na kusy... Znovu jsem tiše zakňučela a zkusila jsem se pohnout. Ale kromě toho že jsem se nemohla vůbec pořádně pohnout jsem docílila jen toho že celé mé tělo zabolelo snad ještě víc. Bože, udělala bych cokoliv aby se ta bolest utišila! Proč... Co se jen stalo? Co jsem komu udělala? Mihne se mi hlavou a matně si zkusím vzpomenout co jsem včera jen vyváděla. Vzpomínám si akorát... Jak jsem trávila noc v jednom z tanečních klubů. Vzpomínám si i na krátké setkání se svojí kamarádkou které vlastně dlužím šaty jež mi půjčila na onu noc. Co jsem ale dělala potom to netuším. I když... Vlastně ano. Když jsem odcházela z onoho klubu šla jsem... Do parku? Ano, jsem si určitě jistá že to bylo někde v parku. Hmm, dokonalé místo na nějaký únos. Obvzlášť přiopilé a osamělé dívky. Já husa hloupá... Čím jsem si jen tohle zasloužila? Tiše fňuknu a neubráním se jedné slze. Měla jsem opravdu strach. A ten se velmi nepříjemně mísil s tou strašnou bolestí, i s tím pocitem paniky a úzkosti, který se mě zmocňoval víc a víc. Pokusila jsem se trošku víc přitáhnout končetiny k tělu ale jen jsem prázdně zatnula spoutané ruce v pěst. Zavázané oči mě donutili se zklidnit a přestat se pokoušet o něco co momentálně není možné. Pohroužila jsem se do svého nitra a snažila jsem se nevnímat tu bolest, ten chlad i ten odporný puch který mi velmi připomínal sklepení bytu mé tetičky. Ať je to jen sen... Prosím... Musí to být sen... Špitnu si tiše v nitru a s povzdychnutím se celá uvolním. Nebýt nějakého obojku svěsila bych hlavu na prsa. Jako omámená zas jen klimbám a snažím se nevnímat. Nemyslet. Na nic. Mé tělo o sobě ale dávalo jasně najevo každou chvíli. Z té zimy, z té bolesti. Své myšlenky jsem ale nevnímala už vůbec. Měla jsem je... Rozházené... Jako knížky v neuklizené knihovně. Prostě... Prostě jsem "vypnula". Pomáhalo mi to se trochu uklidnit. Nebo to snad bylo tou sladkou nevědomostí a bezmocností... Já nevím. Pokaždé jsem sebou ale trošku trhla když se někde kolem mě ozvalo zařinčení dalších řetězů. Vnášelo to do mě jiskřičko naděje, že by mě někdo mohl třeba pomoci, ale i novou zvědavost nad tím... Kdo to se mnou sdílí tuhle... Celu? Nebo sklepení? Netušila jsem. Cítila jsem se jako kdybych byla někde mimo svět. Jako kdyby se o mě brzy zas pokoušeli mdloby. Ale neomdlela jsem. I když to tak vypadalo začala jsem bedlivě naslouchat. Jestli nezaslechnu něco nového. Již jsem byla klidnější. Možná jsem se zbavila té úzkosti ale strach jsem měla pořád. |
| |
 | Někde zavřená a kurevsky naštvaná Au.. První věc, která mi proběhla hlavou.. Velmi milé, že? Co se to kruci..? Chci otevřít oči, ale i když jse si jistá, že mrkám, tak nic nevidím. Nakonec si uvědoím, že to má na vině látka na mých očích. Který debil zase?! Napadne mě jako první, že to je nějaký nejapný fórek kluků ze třídy. Pomalu si ale začíná uvědomovat bolest, která mým tělem probíhá. Bolestivě siknu a snažím se tělo nějak rozpohybovat, což se nakonec neukázal jako nejlepší nápad, tělo bolelo ještě víc, ale i přes to jsem s ním hýbala, abych do něj dostala nějaký cit. Tak jo, klid.. Mysli. Co si pamatuješ? Vím že jsem byla u Katsura v bytě a měli jsme tam mejdan. A taky to že jsme pila.. Poněkud víc, než je mý zvykem, pravda.. Asi proto si pamatuji večer velmi mlhavě a spíš jako dlouhou jízdu na kolotoči. A pak.. No tak vzpomínej! Ale má okno. Nejspíše jsem se vydala domů.. Nebo usla tam? Sakra já nevím! Bolest jsem pomalu přemohla a uvědomovala si zbytek věcí kolem mě. Na zápěstí i kotnících mě chladila studená ocel a já slyšela cinkání řetězů o podlahu. To mě snad někdo unesl? Pomalu si šáhnu na krk, kde také cítím nějaký tlak. Není to další ocel, ale.. Je to z kůže.. Vypadá to trochu jako.. Obojek? Projede mi už trochu vystrašeně hlavou. Ale ne, nesí být vyděšená, musím se uklidnit. Je tu zima, vlhko a páchnto tu jako.. Nějaký sklep. A jeslti z tý studený země nebudu mít nachlazený ledviny, díky té sukni co mám na sobě, tak se budu divit. Uslyšela jsem ale i cinkání řetězů kousek odemě a nějaký tichý vzlyk. Nejsme tu sama.. Na jednu stranu jsem docela ráda, ale na druhou toho člověka lituji, protože jeslti to je holka, tak tu bolest nemusí snášet tolik jako já.. Přece jen, už nějaký ten rok se rvu s klukama, a to že mi je 15 a působím celke křehce, na tom nic moc nemění, že bolest vnímám trochu tlumeněji, než někteří. ,,Je tu někdo?" Řeknu poněkud klidným hlasem, čímž překvapí i sebe. Au.. Sakra, ale to tělo by mě mohlo přestat bolet.. Připadá si jako bych měla opici.. Sakra, já mám vlastně opici! Jaká útěcha.. Moje podoba a co má na sobě |
| |
4063.jpg) | S cizí společností, v cizím… sklepě? Inu, pak je pesimismus zaručen… Předchozí večer se z jednotlivých útržků skládal spíše pomalu a i tak to bylo stále žalostné, protože i když „bílá místa“ na mapách už chvíli neexistují, neznamená to, že v tuto chvíli jsem jich neviděl víc než by bylo milé nebo alespoň… hezké. Prvotní reakce? Vidím, že nic nevidím. A i to chvíli trvalo, protože možnost, že to pověstné bílé světlo se někde objeví... dobře, v tuto chvíli to bylo… přání z kategorie „Nesplněno“, ale kdo ví? Možná by to bylo přijatelnější než další maličkosti, které se začaly dožadovat pozornosti. Kupříkladu ta zima šplhající od podlahy a zakusující se do kůže. Jeden by v tu chvíli mohl začít litovat toho, že tričko disponuje pouze síťovinou. Ale… proč jen… ne, tohle nemůže být to bílé místo! Byla… byla tam… byla… Kaťja a… a… Tomoko. Možná, že ta ledová kůže přece jen není nejlepší když se jeden snaží poskládat vzpomínky, které se chovají jako stádo radioaktivních křečků. Zvuk kovu, který se co chvíli ozýval byl opravdu výmluvný vzhledem k tomu, že zápěstí i kotníky tížil chladný… moment! Okovy?! Ne… tohle… vážně… ne. Na to aby to byl jen sen, je to až příliš realistické. Na to aby jeden neočekával zákeřnosti, je to příliš… svazující situace? Ke všemu ještě ten obojek… jsem snad pes k ochočení? Pravda, v tuto chvíli by se s ironií mělo šetřit – možná, že pak jí bude zapotřebí více. S obojkem, okovy, slepotou… pravda, nezdálo se být moudré příliš dýchat. Sklepení je sklepení a byť sebehezčí – což v tuto chvíli nemohu soudit – vůně je to nezaměnitelná. Bohužel, bohužel. Nemožnost toho postavit se a eliminovat tak narůstající zimu… ne, ani kalhoty nezachraňují a jediné co zbývá je tedy pokusit se posadit. Alespoň trochu důstojnější pozice, byť v tuto chvíli jen pro vlastní lepší pocit, protože okolí toho příliš… nevidí. Touha po odpovědích na křeččí otázky typu: Kdo, kdy, kde a proč? by byla naprosto zbytečná. Tahle společnost toho neví o moc víc než já, jsou… snad i ustrašení jako králíci, tak proč plýtvat energií a působit jako velká hysterka? Ach, říkáte si… no táák – panikař, křič, zhrouti se? Jak… zbytečné, protože i tohle by mohlo být horší. kupříkladu kdyby tu byly krysy, že. A už na první ne-pohled musí být jasné, že bez zásahu jiných je celkem nemožné cokoliv s touto situací udělat. "Pokud necinkáš všemi těmi řetězy ty... pak je tvá otázka... zbytečná?" |
| |
 | Strach Povytáhnu obočí nad jeho výrokem, kterým mi taktně sdělil, jakej vůl podle něho jsem. Jenomže to si asi neuvědomil v jaké pozici se zrovna nachází – a že pro něj zrovna adekvátní není. Koutky úst nechám spadnout dolů a spíše dívčím zápěstím mávnu dopředu jako gesto, že může jít. "Někdy není dobré věřit tomu, kdo Vám dává přednost. Možná Vás chce prostě jenom nakopnout do zadku." oznámim mu, rozhodně ne tak taktně, jako on mě. Moje slova následuje podrážka na jeho hýždích, která ho donutí překročit práh Sídla rychleji, než by asi chtěl. Jeho nadávky utlumim pomalému zavření dveří, čímž náš rozhovor považuji za uzavřený. Halou se ozve matčina otázka, kam zmizel muž, kterýmu zaplatila dost na to, aby si zajel na Aljašku, koupil si dům i s předem udělanýma dětma a už se nikdy nevracel. Říct, že jsem ho doslova odsaď vykopnul, čímž jsem si u něj zkazil dojem neposkvrněného jehňátka, jsem nechtěl. Jenomže,... mě už prostě nebaví každý den potkávat ty samý tváře, jež v ruce drží karty, které si zjevně kupují v hračkářství, a snaží se prodat své umění ošálit lidi kecy o nadpřirozenu. Navíc to, že se občas za pomoci chladného vánku rozhoupe houpací křeslo v altánku, neznamená, že tu na nás nadpřirozeno páchá atentáty. Povzdechnu si, pohledem sledujíc matku, jež se ke mně blíží, s připravenou náručí, kterou mě pohlcuje každý den. "Nepochopim, proč vždy odchází. Myslíš, že tu opravdu jsou nějaké zlé síly?" zašeptá, mezitím co mi prsty vjede do vlasů a přitiskne si mě ke svým prsům. "Taky netušim, mami." Ještě se pro jistotu porozhlédnu, jestli mě matka opravdu nevidí a teprve poté se uvolnim, natahujíc se pro lahev whisky, tolik oblíbenou otcem. Zlé síly sem, zlé síly tam. Kdo věří v takové dětské báchorky... Řink-břank, Řink-břank, Tepající, intenzivní bolest ve spáncích, které křičí o pomoc. Trhnu rameny, což se nakonec ale jako dobrý nápad nejeví. Ramenním kloubem narazim do chladné země a okamžitá bolest, číhající kdesi v mých nervech, projede po celé páteři až do hlavy, která je těžší, než obvykle. Z pootevřených rtů mi unikne tiché syknutí. Na bolest nejsem zvyklý... Nevim, jestli bohudík nebo bohužel, na mě rodiče nestáhli ruku. ...Řink-břank, Řink-břank... Otupělost všech mých svalů, se kterými nedokážu pořádně hýbat a jejichž cit vzal nohy na ramena, mi maximálně tak dovolí převalit se z břicha na záda a to ještě s doprovodnou křečí, která chytí kotník. Vlastně můžu být jedině rád, že jsem dokázal alespoň to, když se vezmu v potaz, jak se právě cítím. Několikrát vyždímaný hadr, přejetým válcem a následně znova vyždímaný – ani to se nedá přirovnat k mému stavu. Několikrát zahýbám kotníkem, abych uvolnil křeč, která opravdu odchází. Tušim ale, že tohle její poslední sbohem rozhodně není. Přesto se mi s nohou manipuluje špatně. ...Řink-břank, Řink-břank... Můj mozek zjevně usoudí, že informace, která se týhle situace týká, je pro mě víc jak důležitá. Zatuchlý puch se nelísá o nos tak, jako parfém mé matky, nýbrž do mých plic naráží a vychutnává si to ponížení, které ve mně vyvolá i náhlé uvědomění si okovů kolem nohou, zápěstí a krku. Prvotní šok, který se mnou začne uvnitř třást, podpoří další tepavá bolest ve spáncích společně s touhou se rozhlédnout kolem a zjistit, kde to k čertu jsem. Ať se snažim sebevíc, stále nedokážu pohnout víčky od očí. ...Řink-břank, Řink-břank... Nevim jak dlouho o to usiluju, než mi konečně dojde, že mám oči dostatečně vytřeštěný na to, abych je mohl použít místo dalekohledu. Úleva vystřídá zděšení, že mám přes oči přetáhnutou látku, díky které nic nevidim. Panika donutí mé tělo, aby se prudce, i přes bolest a převrácení se žaludku, dostalo do polohy sedící a otupělými polštářky delších prstů začnu hledat kolem sebe stěnu. Prosim… zdi… Hlavně… ne zdi. Prosim… ...Řink-břank, Řink-břank... I s mým usilovným hledáním a řinkotem okovů, nevnímám okolní hlasy. Stačí mi ten můj, kterej začne panikařit uvnitř mě ještě víc, než před tim. Pocit toho, že se snad nacházim jenom v byť menší místnosti, ve mně vytváří strach…. Tak velký, že naprosto zazdí myšlenky, které se týkají toho, kde se nacházim a s kým, za jakým účelem… Nic… Nic nevidim! Všechno kolem mě… Panebože… jenom ne stěny… prosim. ...Řink-břank, Řink-břank... Tiše tápám prsty kolem sebe se srdcem tam, kde by nemělo být… Dokonce i mé myšlenky se nesbíhají kolem toho, že kdybych věděl, že se ocitnu v takovýmhle stavu na zemi, nevezmu si na sebe rozhodně to, co na sobě mám mám. A jenom tak ironicky mě napadne, že v životě tomu bývá jak na opeře. Kdo nemá program, nerozumí ději. |
| |
 | Uvěznění Ztěžka se probírám, bolí mě hlava a cítím se jako kdyby někdo zmlátil.Netuším, co se děje.Chci otevřít oči.Nejde to. Já nevidím. dojde mi a probere mě to.Rukama si chci promnout oči.Nejde to.Jsem spoutaný. Já jsem SPOUTANÝ v hlavě mi začne třeštit alarm. Kdo mi to udělal?Kde to jsem.Cose to děje? v hlavě probírám možnosti,kdo by mi chtěl ublížit.Napadá mě tolik lidí.Rukama se dotýkám podlahy.Do třeštící hlavy dochází další informace.Chlad,vlhko,obojek na krku.Bolavé tělo.Tma.připomíná mi to sklep. Ne,tohle ne.Já nechci.Nechci.Je tu tma.Tma.A možná i myši. Jak mi dojde možná přítomnost tohoto malého tvora ve mě vyvolá hrůzu. NÉÉÉ!!! křičím uvnitř sebe.Navenek jen ztuhnu.Mé tělo se začne chvět.Přitisknu se ke zdi za zády.Nohy skrčím,přitisknu k sobě.Rukama je obejmu.Celý se chvěju.Přestávám vnímat okolí. Tma....myši....tma...myši...tma....tma...nejsem tu...to se mi zdá...to se mi zdá...není tu tma....nejsou tu myši....není tu tma...není tu tma..jen spím...jen spím. |
| |
 | Proč já ?! Aneb ta hádka bolesti moc neubírá ,,Nenávidím tě!" Řvala na mě sestra. Zamračil jsem se na ní. Je jak malé dítě. Pořád jen křičí a vzteká se. ,,Uklidni se." Řekl jsem jí pouze klidně s rucema v kapsách. Vypadala tak rozzuřeně, že mě každou chvilku asi zabije. ,,Nechci se uklidnit! Jak jsi mu to mohl říct?!" Povzdechl jsem si. Ono jí to přejde.. Za pár hodin.. Určitě. Znám ji. ,,Ptal se.." Zněla moje prostá odpověď. Jenže drahá sestřička vypadala jen více naštvaně a.. Dokonce i smutně. To u ní člověk nevidí jen tak. Takže jsme s emožná chvilku tvářil i překvapeně.. Na zlomek sekundy. Prásk! Ty dvěře občas upřímě lituji. Ale co s tím nedělám? Povzdechl jsem si, z věšáku popad rudou mikinu, přehodil přes černé bílé tričko, obul si tenisky a vydal se pomalu za ní. Je schopná si něco udělat a i když se vůči ní chovám někdy hodně chladně.. Je to prostě moje dvojče. ** Probudila mě odporná bolest hlavy. Připadal jsem si jako by mě někdo přetáhl železnou tyčí přes hlavu. Ležel jsem na nečem.. Vlhkém a studeném. Trochu mi to tu po vůni připomínalo sklep babičky. Problém byl v tom že jsem viděl.. Vlastně jsem neviděl. ,,Sakra.." Sikl jsem bolestivě a s vetšími obtížemi se posadil. Jako by do mě někdo moc dlouho kopal a hned na to jsme byl někde několik dní svázaný. Přesně takhle jsme se cítil.. Né, že bych ten pocit znal, ale.. Odhaduji. Cink, cink.. Slyším zvuk. Jako když chodí na Mikuláše čerti a táhnou po chodnících těžké řetězy. Bolest hlavy je ale díky tomu ještě větší. Zády, opřený o vlhkou studenou zeť zjišťuji co ten zvuk vydává a když zvednu ruce.. Cože? Porběhne mi hlavou, když zjistím, že je mám poněkud těžší než normálně. Když si sáhnu na zápěstí, tak na nich ucítím okovy. Ségra má sice velice morbidní smysl pro humor, ale až takhle? Ne.. Tohle se jí nepodobá.. Šel jsem parkem a potom.. Tohle mi připomíná skládání puzzle, které tak nenávidím. První kdo promluví.. Je moje sestra. Tohle opravdu není uklidňující, i když jsem více méně v klidu. Neodpovím, někdo mě předběhne. A pak další dívčí hlas. Musím se při její otázce ušklíbnout. ,,Myslím, že jsem člověk, stejně jako všichni ostatní zde.. Nebo máš snad jiný nápad?" Můj hlas zněl nejspíše trochu posměšně, ale nebylo to mylšeno nějak zle, jen ta její otázka vyzněla tak.. Asi je po velkém mejdanu, to se stává. ,,Já se tě nezbavím?" Uslyšel jsem naštvaný hlas mé sestry (Nemu) Úšklebek se jen více rozčířil. ,,Navíc, ty se člověkem ani nenazívej." Dodala. Nejpíše naráží ne mé oko. Nenosím přes něj pásku jenom pro legraci, ale.. Je to zvláštní, když máte jedno oko rudooranžové a druhé šedomodré, jako vaše sestra. Nemám své druhé oko rád. ,,Jak milé sestřičko.. O tobě bych mohl říct úplně to samé, není náhodou tohle tvoje práce? Ani bych se nedivil." Cítil jsme její vztek, i když jsem neviděl. ,,Jasně! A zavřu sem nejen sebe, ale i další lidi! Ty jsi vážně vůl!" Proč jen je tak cholerická? Teda, proč je tak cholerická na mě, to je lepší otázka. ,,Klidni se drahá, bolí mě z tebe hlava a určitě nejsem jediný.." Pronesu na oko otráveně, i když se vlastně celkem bavím. Ale moje tělo a hlava ne. Z toho jejího nervování, mě všechno bolí víc a víc. ,,Škoda, že sem nezavřeli jenom tebe." Zavrčela vztekle. Štěstí pro nás oba bylo, že podle hlasu ona byla někde tak.. 5 korků předemnou. Trochu více v pravu z mojí strany. Takže jsme neměli možnost se pobít navzájem. Jaká škoda, ne? ,,Nápodobně." |
| |
| Upíři Přemýšlím, jeslti je vůbec úvod nutný psát, ale budiž xD Už je to pár dní, co vám umřeli vaši poslední mazlíčci a.. Už tu začíná být nuda, navíc.. Ta krev, která je v ledničkách a kterou jste nyní přinuceni pít, protože nemáte jiný zdroj.. Také není nejlepší. A tak vás velmi potěší zpráva, že nové zpoží je konečně ve sklepení, stejně, jako vždy. Tak honem tam. Kdo dřív příjde, ten dřív mele.. A hlavně tam být rychleji, než naše princezna s princátkem. Přece jen, oni mají právo vztí si kohokoliv a vy nesmíte ani ceknout. // Princátko se dostavovat nemusí, pokud nechce xD |
| |
 | Další starosti na obzoru... Už je to pár dnů co jsem ztratila svého posledního mazlíčka, na rozdíl od ostatních je střídám dost často, buď je někomu dám a nebo prostě umře, mě to moc nezajímá co se s ním či ní stane, pro mě jsou postradatelní a proto nijak moc neřeším když o ně přijdu, já je mám jen proto abych šla s davem a nepůsobila divně, když je všichni mají a já jediná bych je mít neměla, je to docela divné, ale budiž, je to jednou "pravidlo" tak se ho držme, i když já zrovna nejsem ten typ co pravidla a nařízení dodržuje, vždyť ani né pokaždé poslechnu ty dva sourozence co nám tu "vládnou", ví o mě že pohrdám vším, i jimi, ale co s tím zmůžou? Co s tím zmůžu já? Nic, prostě jsem už taková a jak se říká, vždycky je tu nějaká černá ovce rodiny, tak jsem to tentokrát já ta co je neposlouchá jak nějaký pejsek na vodítku, na to vážně nejsem a jsou mi celkem ukradení, ale to ostatně všechno a všichni... Proto nijak extra nespěchám když se mi dostane zpráva že se objevili noví mazlíčci a že čekají až si je rozebereme, i pár dalších je v nedávné době ztratilo a tak nebudu jediná co tam dnes půjde, já jim dám prostor si je trochu rozebrat, jen ať si vyberou, mě je stejně celkem jedno koho si vezmu, stejně je použiji jen jako pochodující krevní banku a to je asi tak vše, nejspíš, nikdy jsem v nich nic jiného než potravu neviděla, takže mi je relativně jedno koho budu mít, že budou mladí a tudíž bude jejich krev dobrá se bát nemusím, staré kusy sem vážně nikdo nenosí, skoro si připadám jako by většina upírů byli pedofilové když berou takové mladé kusy, ale budiž, ani já bych asi nepřekousla nějakého třicetiletého chlápka nebo ženu... Taky jsem jedna z nejmladších upírů tady na hradě, možná úplně nejmladší... Ale co už, to teď nemá cenu řešit... Trochu znuděně se zvednu z křesla v mém pokoji a pomalým korkem který nijak nenaznačuje že bych spěchala se vydám dolů do sklepení kde mají být ti mazlíčci, na tváři takový znuděný výraz který říká že mi je celý svět ukradený, a ostatně taky je... Proto když vcházím do sklepení a přijdu k cele která už je částečně vyprázdněná ani nepromluvím, zadívám se na ty co tu zbyli, pár už jich rozebrali ostatní a odešli, ti co tu zbyli... No, viděla jsem lepší... Ale budiž, když už to musí být... Postupně pohledem sjedu všechny přítomné a pak se na chvíli zamyslím, nakonec ale zakroutím hlavou a povzdechnu si. "Co vůbec řeším, vždyť je to fuk..." pomyslím si, otočím se a pak ukážu na jednoho z nich, když se sama podívám tak vidím že ukazuji na dívku v kostkované sukni, s černou košilí či co to vlastně je a červenou kravatou, její rudé vlasy jsou docela dobře vidět i ve tmě téhle místnosti. "Hmm... Dobrá tedy..." řeknu si a někomu kdo to tu bude hlídat, jako že tam určitě někdo takový bude, řeknu ať ji uvolní ze řetězů. Když tak učiní tak dojdu k ní a chytnu její obojek jedním prstem, přinutím ji se postavit a jedním rychlým pohybem jí z očí strhnu pásku, cítíš jak tě dlouhý, zašpičatělý nehet škrábl na tváři. Podívám se do jejich očí a stále jen tak jedním prstem držím její obojek. "Dobrá tedy, pojď se mnou..." řeknu jen té dívce a pustím její obojek, místo toho vezmu její zápěstí, ať se snažíš sebevíc tak se z toho sevření nemůžeš dostat, pak prostě projdu branou cely, ty na rozdíl ode mě ale asi moc nevidíš, no, to je jedno... Vedu tě dlouhou spletí chodeb sklepení než vyjdeme konečně na povrch, pak stále pokračujeme dále, nikde se nezastavujeme, prostě jen jdeš, připadá ti to skoro jako věčnost, navíc ticho které okolo panuje je skoro až děsivé, já nepronesu ani slovo, ať si křičíš, nadáváš, bráníš se, prostě tě jen držím za zápěstí a jdu... Nakonec dojdeme až k mému pokoji, jakmile do něj vejdeme tak zavřu a dovedu tě až doprostřed místnosti, tam tě pustím a posadím se do křesla. Pohled upřu přímo na tebe. Stále mlčím, neřeknu ani půl slova... Až po pár minutách konečně promluvím. "Jak se jmenuješ, děvče..." řeknu, všimneš si poprvé že nejsem asi jen tak obyčejný člověk, mrtvolně bledá kůže, rudé oči, dlouhé špičáky, takhle rozhodně nevypadá člověk... |
| |
 | Lidi strašně málo vydrží. Aspoň ta děcka, co nám sem pořád vozí. Možná bych měla někdy taky vyrazit je chytat, ačkoli by to bylo pod mou úroveň, aby se sem dostal někdo, kdo už je aspoň plnoletý. Ano, až bude příští lov... Na druhou stranu můžu být ráda, že mám kde být. Lovci upírů jsou nepříjemná věc a já se chtě nechtě musela stáhnout do nejbližšího azylu, kde mě nemohli vyčmuchat. Nesmím moc strkat nos ven, abych neseslala zkázu na celý hrad. Začíná mě to štvát. I když - já mám přece času dost, ne? Můžu si pár desítek let počkat, až můj osobní nepřítel v téhle generaci umře. Pochybuju, že jeho děti budou věřit na upíry. Do té doby se musím zabavit. Klapání nevysokých, širokých podpatků sněrovacích kozaček se dřív nebo později stane věcí, díky které se pár mazlíků bude tisknout do kouta, sotva ten zvuk uslyší. Vyrazím z pokoje s tím, že jdu jako první. Nemám ráda, když na mě zbudou nějaké chudinky. Člověku se taky příčí jíst jídlo, co vypadá hnusně a ještě smrdí, třebaže má hlad. Až opravdové hladovění ho k tomu donutí. Přesto nijak viditelně nespěchám. Viděl někdy někdo dceru z urozeného rodu běhat? No, možná tak jednou. Pak bych mu vypíchla oči. Nesluší se to. To je jasné. Pobíhat tu jako děvečka... a očumovat urozené paní. Aha, tak jsem nakonec první nebyla. U vchodu do sklepení se setkám s Carol, která už si někoho vede. Jenom na ni kývnu, nebudu přece dělat, že je vzduch. Potom se krátce podívám na tu zrzavou holku. Je stejně stará, jako byla Carol, když ji proměnili? To je fuk. Venku před kobkou popadnu ze stěny jednu pochodeň. Moje oči vidí ve tmě, ale kdo tvrdil, že vidí natolik dobře, abych si nevybrala zajíce v pytli? Je to jako dívat se za šera. Poznáte obrysy, gesta, stíny ve tváři. A čím víc světla hraje v můj prospěch, tím lépe se orientuju. V dokonalé tmě nemá oko s čím pracovat. Cítím jejich strach a... vztek? Jistě, vždycky se najde někdo, kdo se bude vztekat. Otrnulo jim rychle, minulá várka radši ani nedutala. Díky zavázaným očím jsou zvuky intenzivní. Tiché kroky, hučení plamenů. Občas někdo ucítí mrazení, jak kolem nich procházím až nepříjemně těsně. Dívkám ošlehne tvář horko ohně, moje prsty jim tvrdě sevřou bradu a nakloní hlavu k jednomu, k druhému rameni. Kdo v tu chvíli hlasitě protestuje, dostane políček. Vrátím se k další zrzce, co tu dole je (Amber). Ta dokonce i vypadá, že jí bylo aspoň dvacet. Odepnu řetězy a nešetrně jí škubnu s vodítkem. Šátek z očí jí sundám až na schodech, aby se nepřerazila. Nemám na to náladu. Pak může vidět, že jsem oblečena v kožených kalhotách a červené bundě ze stejného materiálu. Tmavé vlasy mám stažené do drdolu a (nejen) díky podpatkům jsem vyšší. Dojdu se svým úlovkem do pokoje, který pro někoho, kdo na to není zvyklý, působí neútulně. Jak se říká, kdyby zdi uměly mluvit... Je v něm napětí. Anebo je to mým přísným vzhledem a uhrančivýma očima Italky, pod kterýma si lidi připadají nazí? Zapnu řetěz do kruhu ve stěně a zamknu. Bude potřebovat umýt. Ale až si to zaslouží, napadne mě. Nadechnu se jejího zmatení a strachu. Ta vůně je vždycky úžasná. "Pamatuješ, co se ti stalo?" zeptám se jí s italským přízvukem. Kůže zavrže, když si sednu na opěrku křesla. Tohle mě zajímá pokaždé. Co si z toho pamatují? A když o tom bude nucena mluvit, vzpomínky se proberou. Navíc chci vědět, jestli aspoň umí mluvit a nakolik je drzá. |
| |
 | Nové hračky dorazily Lidé jsou vůbec zvláštní stvoření. Vydrží tak málo. Tak bezbranní. A přesto je v nich něco, co mne fascinuje. Co to je? Abych byl upřímný sám netuším. Možná, že se to jednoho dne dozvím. Ten, co jsem ho měl naposledy je už čtrnáct dní po smrti. Byl milou společností, ale nic netrvá věčně. Ale je pravda, že mohl vydržet ještě o chvíli dýl. Jenže se mu nejspíš něco nelíbilo. Škoda. Teď aby jeden přežíval na tom hnusu z lednice, co nějaký optimista pojmenoval jako krev. Dá se pít, ale není to ono. Teplá a čerstvá krev je lepší. Nesrovnatelně. A aspoň na chvíli zahání tu otravnou a neustále přítomnou žízeň. Když se ke mně donese, že přijeli noví mazlíčci jen se pousměji. Právě včas. Vyrazím svižným krokem ke sklepením. Nechvátám, jenom nerad chodím pomalu. A navíc, bude lepší být tam s předstihem. Potkat vládnoucí sourozence by bylo nemilé. Mají tendence si přivlastňovat věci a nikdo nemá nárok protestovat. Bude lepší vybrat si v klidu. Vejdu do cely, která už je zčásti vyprázdněná, ale co na tom záleží? Pohledem si přelétnu všechny přítomné a všimnu si Ravenny, zrovna když poněkud nešetrně cuká vodítkem od svého nového mazlíčka. „Zdravím,“ pronesu tiše, kývnu hlavou a pokračuji v prohlížení. Jsou mladí, ale to nevadí. Bude s nimi větší zábava. Ušklíbnu se a pohled mi sjede na jednoho zrzka. (Yuki) Vypadá sympaticky a neustrašeně. Což je příjemné. Ta minulá várka… Jenom zakroutím hlavou. Bojí se. Sice možné ne úplně zbytečně, ale přesto. Hlavy jim ukousnout nechceme. Možná jen prokousnout nějakou tu tepnu, cucnout si krve, ale to je celé. Dojdu k němu a vyprostím ho z okovů. Tak uvidíme, jak dlouho vydržíš ty. Jenom doufám, že si užijeme spoustu legrace, přesně jak to vypadá a že se nesesypeš jen co se na tebe trochu zle podívám. Strach je sice fajn, ale všeho moc škodí. „Vstaň,“ promluvím na něj a pokud neudělá, co chci, vytáhnu ho poněkud nešetrně na nohy sám. Sundám mu pásku z očí a sleduji, že je stejně vidět jenom jednu. Zatím to neřeším ani nekomentuji, ale později si to rozhodně nenechám ujít. „Půjdeme,“ oznámím pevně ho chytím za zápěstí a vyrazím. Ale ještě předtím si na něco vzpomenu. „Utíkat se nesnaž a křičet se taky nenamáhej. Tady je to každému jedno.“ Navíc táhnout za sebou někoho s hysterickým záchvatem není zrovna zábavné. Vyvádět bude moci až později. |
| |
| Za závojem tajemství... Tiše a mlčky jsem vysedávala schoulená na zemi, která mě začala už opravdu nepříjemně studit. To jsem už skoro ale ani nevnímala. I bolest pomalu ustupovala jak má mysl přicházela na jiné myšlenky. Patrně to mohla být konverzace která se zde rozproudila i mezi dalšími ... Zajatci? Asi ano. To už jsem zvědavě naslouchala jak se někdo ozývá poblíž, jak se zas opodál hádají nějací dva sourozenci. O to víc moji zvědavost ale vzbudil hlas nějaké, zřejmě ještě mladé, dívky. Našpicovala jsem uši a moje mysl byla zas o něco živější když jsem se dozvěděla něco nového. K-koho nebo co máme pochopit? Kdo přijde? Zeptám se v duchu sama sebe a dívčinu radu si vyryji do paměti. Já osobně bych se ale momentálně nedokázala stejně nějak vzpírat. A rozhodně to nemám v plánu ani později. Kdo ví co by se mnou pak udělali. Nebránit se a být poslušná... Hmf... ale co když dojde k něčemu co nebudu chtít? Asi nemám na vybranou. Pomyslím si nervozně a trošku uvolním celé své tělo. Byla jsem ráda že ta šílená bolest už pomalu přestává. I hlava už mě nebolela tolik, když jsem nechala své myšlenky trochu rozproudit. S hlubokým nádechem a výdechem jsem se pohodlněji opřela o stěnu a mnula jsem o sebe dlaněmi, abych si je trochu zahřála. Tiše jsem zívla, i když se mi vůbec spát nechtělo. A pak... Trhla jsem sebou když se v této místnosti začalo dít zas cosi nového. Pozvedla jsem hlavu a znovu jsem zbystřila, jak to momentálně jen šlo, své smysli. Podle toho co jsem slyšela mi bylo jasné že sem přišel i někdo další. Ženské hlasy, řinčení okovů, dokonce i teplo ohně? Někam si nás odvádějí? Nestihla jsem nad tím víc pořádně přemýšlet protože jsem se trošku lekla když mě, ne zrovna jemně, za bradu chytili ženské prsty. A já se nebránila. Nechala jsem se sebou manipulovat a trochu jsem zajásala když jsem cítila jak se mé končetiny dostávají ze sevření okovů. Ale... Obojek na mém krku zůstal. A brzy jsem tiše vyjekla když za něj někdo škubnul. Což mě přinutilo dát se do pohybu tam kam mě ten někdo vedl. Byla jsem pořádně napjatá a mé srdce znovu zaplesalo mírným strachem. Jak jsem nevěděla co dál a kam vůbec jdu. S neveselým zamručením jsem přimhouřila oči když temnotu látky, jež zakrývala mé oči, vystřídá světlo. Promnula jsem si rukou oči a když jsem po chvilce zaostřila můj pohled padl samozřejmě hned na onu... Ženu která byla v mé přítomnosti. Chvíli jsem se jí dívala bázlivě do tváře než jsem se odvážila prohlédnout si ji celou. Vypadala... Vypadala přísně. Na první dojem na mě působila jako někdo kdo zde má velkou autoritu. Ale co si o ní přesně myslet... To vůbec netuším. Jen jsem sklopila hlavu k zemi a poslušně ji bez řečí následovala. I když se mě zmocňovala obrovská tužba vypustit ven z úst ty tisíce otázek které mě trápily. Až když jsme vešli kamsi do nějakého pokoje jsem se probrala. Pozvedla jsem zas hlavu a porozhlížela se po jeho výzdobě. Působilo to tu na mě velmi divně. Až jsem se zde na chvíli ztratila ve svých myšlenkách... Že jsem nevnímala jak ta žena poutá řetěz s mým obojkem ke kruhu ve zdi. Když jsem si to uvědomila zvědavě jsem za řetěz zatahala. Jako kdybych doufala že onen kruh čirou náhodou vypadne ze zdi. Poté se mé oči ale znovu upřeli k oné ženě. Začala jsem jí věnovat pozornost. Ruce jsem svěsila volně podél těla a napjatě vyčkávala. Myslím že na mě bylo víc než dobře znát jak se bojím. Jak jsem vystrašená co se mnou bude. Když se mě zeptá na to co si pamatuji chvilku jen mlčím. S pohledem sklopeným do země přemýšlím. Než lehce pozvednu pravou ruku a hlavu. "Já... Si pamatuji jen na to jak... Jak jsem trávila večer v nějakém z klubů. Jak jsem se bavila a pila a... A potom ta večerní procházka parkem, po které následuje už jen to... To temno a vězení." Pronesu polohlasně lehce roztřeseným hlasem a obejmu si rukama hrudník pod prsy. Zachvěji se. Pořád je mi zima ale hraje v tom roli i strach. To mluvení mě ale trošku uklidnilo. Nakloním lehce hlavu k pravému rameni a svěsím ji. Hlouběji se nadechnu, a zas vydechnu. Poté hlavu zas pozvednu a zadívám se oné ženě do tváře. Kromě strachu byla v mých očích znát zas i ta má zvídavost. "Kde... Ehm, kde to prosím jsem? A co se mnou... máte v plánu?" Zeptám se po chviličce a s prázdným polknutím si lehce prsty pročešu vlasy. Začínala se mi trošku motat hlava. |
| |
| Lek! Naši hádku přeruší dětský hlas. Nejspíše patřící nějaké dívce. To že nevidím už ani ne druhé oko mě docela deptá, ale tím pádem jsou mé ostatní smysly celkem zbystřené, i přes bolest hlavy a těla, která pro mé štěstí pomalu odstupuje. Lehce se ušklíbnu nad jejímy slovy. Nedá se říct, že bych se bál, ale rozhodně ve mě hlodá nepříjemný pocit. ,,Tohle nejsou moc slova útěchy, prcku." Řeknu oné neznámé osobě. Prcku asi nebylo to správné slovo, jelikož jí neodhaduji o moc více než mě, nebo sestře, takže kolem patnácti. Nedá se říct, že bych já, nebo sestra nějakou útěchu potřebovali, ale ostatní na tom nebudou asi tak dobře. Teda s vyjímkou té holky, co položila tu divnou otázku a i teď.. Mluví zvláštně. Ozvou se první kroky, které k naším uším donesla ozvěna. Otočím hlavu směrem, odkud ony zvuky jdou. Ale jinak žádná slova. Jenom kroky, chrastění a skřípání železa. Prvního už odvedli. A nepříjemný pocit, který ve mě hlodá jako červotoč se prohloubil. A pak.. Další kroky. Ošiju se a tiše lituji své oblíbené džíny, že musí být na takové chladné a vlehké podlaze. Asi mi to pomáhá. Další skřípit a kroky blížící se k nám.. Konkrétně ke mě. Tvářím se neutrálně. Ani viděšeně, ale ani nadšeně.. Kdo by se tak tvářil? Ucítila jsme jak mi z nohou i zápěstí spady okovy a cítila jsme se trochu lépe. Jenom obojek mi zůstal na krku. Vstaň. Řekne mužský hlas. Jasně, já bych rád, ale to bych nesměl mít takhle skoprnělé nohy, navíc.. Nemám v povaze kohokoliv poslouchat.. Většinou.. Pokud to není nějaký nápad, který se zamlouvá i mě. Takže jak jsem čekl, pomohl mi. Sice to nebylo nijak šetrné, ale nevypadám, že by mi to nějak vadilo, snad jen lehce bolestivě siknu, z toho, že si připadám jako po kocovině. Ztrhne mi pásku z očí a já zamžourám, abych zaostřil. Jenže stejně není moc co, tma tu je celkem velká, takže vydím jen obrysy oné postavy. Chytne mě za zápěstí a s jeho Půjdeme, ze kterého opravdu nejsme nijak nadšený, mě vede někam.. Někam. A mezitím mi poradí že nemám nijak hysterčit. Musím se ušklíbnout. ,,Ani to nemám v plánu.." Řeknu po pravdě a možná že až moc klidně a odvážně, na to že nevím absolutně o co go. Spíš se ptám sám sebe, jeslti to mám teď vůbec zjišťovat, ale myslím.. Že na to bude času dost. |
| |
| Amber Jsem docela spokojená, že se to obešlo bez rvačky a křiku, na druhou stranu by, za jiných okolností, bylo zpestření dne. Mě je těžké uspokojit, krom určitých zásad hodně záleží na náladě. Možná vychladla moje krev, ale moje italská nátura ne. Sjedu zrzku očima, abych se naposledy ujistila, že moje volba byla správná. Ruce mám založené na prsou. Přemýšlím, jak začnu s ní. Minulý mazlíček sebou škubal plný děsu hned od začátku, tam byl vhodný samozřejmě jiný postup. Svazovala ho vlastní hrůza a moje vůle. Možná proto pošel tak brzy. Protentokrát jsem se rozhodla přejít, že promluvila bez dovolení. Vstanu a sundám jí obojek. Prsty jí zvednu bradu. Tentokrát už ne tak hrubě, jen aby se mi podívala do očí. "To, co s tebou bude, je částečně ve tvých rukou. Neměnná věc je ta, že budeš tady a budeš se mnou. Jestli si zasloužíš... hmm, lepší zacházení, to je jen na tobě. První pravidlo - budeš poslouchat. Další - nemluv bez vyzvání. Pokud se tím budeš řídit, nebude třeba tě trestat. Ne moc," dodám s jiskrou v černých očí, rty se mi zkřiví v krátkém úšklebku. Pustím ji, otočím se zády a dojdu k jedné ze skříní. "Svlékni se," prohodím přes rameno. |
| |
| Ravenna Zvědavě jsem si prohlížela svoji paní... Ano, to je to vhodné slovo. Protože momentálně jsem skutečně byla jen v jejích rukou. Pochybuji že bych dostala nějak na výběr. Nemohla jsem teď stejně nic moc dělat. Akorát jen... Poslouchat. Nějaký odpor by byl určitě jen marný a já si nějak nechci zhoršovat situaci. Ach, doufala jsem že mě nic horšího v životě nepotká. Nebo tohle snad není horší? Asi je ještě brzy tohle soudit. Mihne se mi hlavou a sklopím hlavu. Nechám si vlasy spadnout do tváře a pozoruji jak se mi ve slabém chvění vlní. Jako velký, rudý vodopád. Měla jsem své vlasy ráda. Byla jsem na nich celkem závislá a hlavně jsem na ně byla dost pečlivá. Uvažuji že jsem si měla nechat přírodní černou ale na druhou stranu... Ta červená je ještě krásnější. Trošičku sebou trhnu když ucítím že můj krk přestal tížit ten obojek. Pozvednu trochu hlavu a lehce nadzvednu obočí, když mi hlavou pozvednou ještě více prsty mé paní. Pohledem pak spočinu v její tváři. Především v jejích očích. Byli děsivé i krásné zároveň. Stejně jako slova která ke mě pronášela. Nahnala mi trošku strach, byla jsem hodně nejistá ale hlavně mě děsila ta představa že z tohoto místa se už vlastně nehnu. Co bude ale s mojí rodinou? S mými přáteli a mým životem? Mihne se mi zděšeně v nitru. Ale myslím že mi bylo jasné na čem jsem. Rozhodně jsem nebyla v pozici na které bych si mohla vybírat. "Já... tomu rozumím. Je mi to všechno jasné. B-budu poslouchat." Prohodím jen tiše a zase hlavu sklopím. Vůbec se mi to nelíbilo. Nelíbilo se mi že ze mě bude takový vězeň. Trošku jsem zpanikařila ale rychle jsem se uklidnila myšlenkami že když budu sekat latinu mohlo by se brzy zas vše spravit. A jít k lepšímu. Musím... Musím si jen dát pozor na její pravidla. Achjoo, proč to potkalo zrovna mě? Pomyslím si a zamyšleně pozoruji jak míří k jedné své skříni. Nad jejím příkazem se svléknout chvíli váhám. Představa že tu před ní budu nahá se mi moc nelíbila. Ale poté jsem začala své tělo pomalu uvolňovat z objetí šatů. Značně jsem váhala jestli mají jít pryč i podprsenka s kalhotami ale nechtěla jsem nic riskovat. S velkou nevolí jsem pomalu svlékala své spodní prádlo a stydlivě jsem si zakryla prsa, i rozkrok, dlaněmi. Pak jsem se jen zadívala na svou paní, co chystala, a snažila jsem se moc netřást zimou která se do mě zakousla ještě intenzivněji. Ta nahota byla svými způsoby příjemná i nepříjemná. |
| |
| soukromá zpráva od Ravenna pro Nestihla jsem ujít ani půl kroku. Jistě, každý říká, jak je mu to jasné. Není to pravda. Dalo se čekat, že... ani ne. Vlastně jsem to čekala vždycky. "Jaké bylo druhé pravidlo? Teď mluvit můžeš. Když se tě na něco ptám, tak je jasné, že čekám odpověď a dovoluji ti tím promluvit. Pokud mi budeš chtít něco strašlivě říct, zakňučíš. To přece není mluvení," uculím se. Přejdu konečně ke skříni. Slyším za sebou šustit její šaty, což je jen dobře. Začnu vytahovat nějaké věci, ale plně se soustředím na to, co říká a co případně dělá. Nepochybuju, že je dost inteligentní, aby odpověděla správně. "Takže si doufám uvědomuješ, žes ho porušila. Než půjdeme spát, každý den si přijdeš poprosit o tresty, které jsem se rozhodla nevykonat hned." Položím to na velký masivní stůl, který mám skoro na dosah ruky, když budu stát u ní. Což během své mluvy taky udělám. Sáhnu po tlustém koženém obojku (odkaz). Miluji vůni kůže. "Za porušení pravidla o mluvení je pět ran. Sčítají se." Upevním jí obojek, aby netlačil. Na její světlé kůži se bude krásně vyjímat. Navíc nehrozí, že ji někdo jen tak kousne. Kousat se nemusí jen do krku, já vím, ale ten je nejpřístupnější. A k odepnutí obojku to chce cvik, když se oběť cuká. "Ruce od těla. Narovnej se!" Znovu si ji prohlížím. Ano, je trochu špinavá, ale to každý po převozu. Jinak je ale v dobrém stavu. "Když budeš se mnou, budeš nahá. Pouze v přítomnosti ostatních si oblečeš, co ti dám. Pokud se mi bude tvoje chování líbit, možná ti dovolím si něco obléct." Popostrčím ji směrem ke koupelně. "A pokud se mnou budeš mluvit, budeš mě oslovovat paní," dodám ještě. Mně to přijde jako samozřejmost, některým ne. Každopádně... ona si zatím zaslouží, abych ji s pravidly hry seznámila předem, ne až když to vykoná špatně. I tak si myslím, že s ní bude zábava. Je chápavá. A pěkná, ač vidím, že není pravá zrzka. Možná proto je tak... poddajná? Koupelna (odkaz) je tmavá a na pohled chladná, třebaže není úplně zima. Sednu si na kraj vany a začnu napouštět vodu. Gestem jí ukážu, ať si vleze dovnitř a sama si ji navolí. Nechci ji opařit, já to přece jenom cítím jinak. Sundám si červenou bundu. Pod ní mám černé tričko bez rukávů s výstřihem tak akorát. |
| |
| Pitomé rady Postupně se ozývají hlasy kolem mě.Diskutují mezi s sebou.Hádají se.Mě z toho začne vyplívat jedno. Nejsem tu sám.Nejsem tu sám.Nemůže tu být tak velká tma.Nejsem tu sám, není tu tma.Jen mám pitomý šátek na očích.Nejsem tu sám...dělají hluk.Dělají hluk,nejsou tu myši. Mé myšlenky se uklidňují.Nepřítomnost tmy,jen zavázaných očí.Nepřítomnost myší,jen pitomých dalších lidí.To vše mi dodává jistotu,srdce se uklidňuje.Má chuť řvát klesá. Ozve se hlásek malého děcka udělující nám rady. Někdo příjde?Co je mi do toho?To mám poslouchat nějaké děcko?Nebudu poslouchat dítě.Nebudu poslouchat nikoho.Nikdy už nikoho.Nechte mě být.Hodný,jsou hodný.Já nebudu dělat znova někomu nějakého pitomce.Nikdy. ruce se zatnou do pěsti,svaly se napnou.Hned je povolím. Jsem spoutaný.Musím počkat.Musím počkat,potom uteču.Nebudu poslouchat.Nikdy už nebudu poslouchat. Začne někdo přicházet.Slyším odemykání zámků,rozkazy pro další.Jejich slepá poslechnutí. Vydrž.Jen vydrž.Jen co budeš volný,utečeš.Nebudeš dělat dalšího blba.Nejsou tu myši.Není tu tma.Musím být v klidu.Musím se uklidnit. hlavu opřu o studenou zeď. Naslouchám.Mé tělo se pomalu uvolňuje.Čekám,co bude. |
| |
| Něco málo pro začátek... Potěší mě, že se netváří vyděšeně, neječí ani nekolabuje. O starost míň a o zábavu víc. Nejspíš něco vydrží. Usměji se pro sebe. „Výborně,“ ušklíbnu se na něj a vedu ho spletí chodeb a schodišť ke svému pokoji. Nemá to v plánu? No uvidíme. Hádal bych, že zatím počítá s tím, že se dostal k nějakým vyšinutým lidem, ale doopravdy by mne zajímala jeho reakce, až zjistí, že to tak není. Vevnitř je světlo, ne sice příliš, ale mělo by stačit i lidským očím, takže si můžeš všimnout, že je se mnou něco v nepořádku. Nejspíš nebudu tak docela člověk, že? „Jak se jmenuješ?“ zeptám se a nechám ho stát uprostřed místnosti, zatímco sám se posadím do křesla, abych měl dobrý výhled. Otázku ohledně oka si nechám na trochu pozdější dobu. Přece jenom máme spoustu času. Zašklebím se. Až do jeho smrti. Jenom doufám, že něco vydrží. Opravdu nerad bych byl zase hned závislý na tom hnusu z lednice. Brr, děkuju, ale nechci. Jenže nemůžu ani držet hladovku. No, to zatím necháme být. To mě zatím trápit nemusí. „Jenom na úvod, aby mezi námi bylo jasno a nedocházelo k nevítaným omylům jako jsou třeba pokusy o útěk nebo podobné nesmysly.“ Ano, opravdu tu už byli takoví, co se snažili utíkat, samozřejmě bezúspěšně. Poněkud lépe na tom byli ti, co se zkusili radši zabít sami. Mám dojem, že jednomu nebo dvěma se to i povedlo. Takové plýtvání krví! Doufám, že se za to někde smaží. Taky jim před očima neplýtvám tou jejich podivnou stravou, tak ať oni nedělají to samé. Byl bych jim neskutečně vděčný. „Nemám v plánu tě zabíjet. To ti ale už mohlo dojít.“ Bylo by zbytečné táhnout se s ním sem a tady ho oddělat. Akorát bych si umazal podlahu. „Jak se k tobě budu chovat záleží na tobě. Dokud budeš poslouchat a dělat, co říkám, nebude problém. V opačném případě… No, však uvidíš.“ Pokrčím rameny. Samozřejmě, že nějakou nepředloženost zkusí. Každý to časem zkusil. Takoví už lidé jsou. Nespokojí se s tím, co mají. „Nějaké otázky?“ neustále si ho prohlížím zkoumavým pohledem, který mnohé před ním zneklidňoval. Když si totiž lidi prohlížíte jako vaší budoucí svačinu, nejsou z toho nadšení. Doopravdy ne. Nikdy jsem pořádně nepochopil proč. Sleduji ho a čekám, jak zareaguje. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Vede mě nějakou splětí chodeb a já se vážně vůbec nebráním, jenhom jeho záda propichuji né zrovna příjemným pohledem. Když vejdeme do pokoje, tak tam taky není zrovna moc světla, ale vidím. Hurá! Ne, na to jsem moc velký pesimista. ,,Yuki." Odpovím na jeho otázku a prohlížím si ho rengenujícím pohledem. Ne, ne, ne.. Tohle je jak z nějaké fantasy knížky, na kterých se ségrou ulítáváme. Dlouhé vlasy, vysoká dokonalá postava, krásná tvář, špičáky, pohled lovce.. Můj pohled není už tak rengenující, spíše opatrný a nedůvěřivý, což byl i předtím, jenže teď.. Na pokusy o úťek jsem moc línej a ne to abych abych si vzal život.. Asi moc velký srab, co já vím, nad tímhle vždycky přemýšlela jen ségra. Aneb není nad to mít doma gothičku.. Ta ironie. Ano, opravdu mi došlo, že mě nechce zabít, na to je ten pokoj moc krásný. Pokud teda nemá úchylku zabíjení v krásných pokojích. Myslíte, že to existuje? Kývnu, jako že chápu, ale můj pohled se nezměnil. Navíc, když si vás prohlíží jako svačinku tak je to takové.. Nepříjemné. Copak jsem nějaký flák masa?! Jasně, blbá otázka, ovšem že jsem! Minimálně si tak připadám. ,,Jedna.. Vlastně dvě.. Jak se jmenuješ ty a.. Co jsi zač? Nevypadáš, jako člověk." Pronesu klidným hlasem, snad jen trochu opatrněji, než je u mě zvykem. Jestli mi vážně řekne, že je upír, démon, nebo já nevím co všechno, tak.. Já nevím. Tu reakci bych si měl as začít připravovat.. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Je legrace sledovat, jak se mu mění pohledy a s nimi i emoce. Zábavný mazlíček. A to ho mám teprve chvilku. „Rád tě poznávám, Yuki.“ kývnu na pozdrav. „Jsem Nathaniel.“ Trocha slušnosti ještě nikoho nezabila. Navíc, jak by mohla zabít někoho, kdo už je nějaký ten pátek po smrti? Jen těžko. Nad jeho další otázkou se rozesměji. Chytré dítko. Všímavé. Ačkoliv toho, že nevypadám jako člověk by si nevšiml snad jenom slepý. Když chci daří se mi maskovat svou pravou identitu, ale tady? K čemu by to bylo? Jsem mezi svými a pod ochranou. Žádní lovci ani pošahaní pánbíčkáři s kolíky a svěcenou vodou. Jenom klid a krev. Nádhera, není-liž? „Co jsem?“ Znovu se uchechtnu. Říct mu to nebo ho nechat hádat? Ale ne… Nebudu ho zbytečně trápit. Ne hned ze začátku. Už teď toho může mít plné zuby. „Posaď se.“ Ukážu na druhé křeslo. A s odpovědí počkám, dokud to neudělá. „Říká ti něco slovo upír?“ usměji se na něj a přitom jako by náhodou ukážu své špičáky. Pozorně sleduji jeho reakci. Jsem zvědavý, co mi na tohle chlapče řekneš. „A taky bych měl jeden dotaz. Proč nosíš tu pásku?“ Dobře, vím, že jsem říkal, že s touhle otázkou počkám jenže… Svým způsobem mne rozčiluje, že to nevím. Už jsem zmiňoval, že nemám rád překvapení a tajemství? Nikdy z nich totiž nekouká nic dobrého. Mé dřívější já by mohlo vypravovat, ale nechce se mu. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Moje otázka ho pobavila, ale viditelně aji potěšila. jeslti z něj vážně vypadne, že je upír.. Já nevím. Sjel jsem ono křeslo opět rengenovým pohledem, ale nakonec se do něj posadil, ale nezpouštěl jsem z něj ostražitý pohled. Věděl jsem proč.. Nebo minimálně moje smysli to tušily. Nakonec z něj vážně vypadně slovo Upír. Lehce se zachvěju, jako by mě snad i ofoukl studený vítr, naběhne mi husina. Ale nedám to na sobě znát, jen se trochu zamračím. ,,Jasně, že říká. Nesmrtelné bytosti, které se živí krví.." Řeknu. Ale nijak nejančím, nejsme ani vyděšený.. Moc.. Ty špičáky lehce nahání hrůzu, pravda. Divil jsem se, že se na to nezeptal už dřív. Moje páska.. Většina lidí si myslí, že jsem na to oko slepí. No ovšem, jaký jiný důvod bych měl mít. Přemýšlím, jeslti to prostě říct, nebo ukázat. Ne, nemám ráda, když to lidi.. Nebo snad i upíří vidí. Připadám si.. Nevím.. Jako nějaká atrakce. Sám sobě se totiž díky tomu trochu hnusím, i když většina lidí tvrdí, že to je úžasné, když to vidí. Ne, není. ,,Mám ho modré." Ukážu na oko pod páskou. Já vím, může se to zdát jako směšný důvod, ale když druhé oko máte rduooranžové.. Ne, děkuji. |
| |
| soukromá zpráva od Amber * pro V duchu jsem se musela pokárat za svoji zvědavost, která mě přinutila promluvit. Tolik otázek mě svrbělo na jazyku a teď bohužel nemám ani šanci jak svoji zvědavost ukojit. Stejně ale myslím že na to není teď vhodný čas. "Druhé pravidlo říká abych nemluvila dokud mě k tomu sama nevyzvete. Já... Já se moc omlouvám. Slibuji že si na to dám pozor." Pronesu tiše a s pohledem sklopeným k zemi si pohladím lehce tvář. Delšími nehty se po ní jemně škrábnu. Vůbec se mi nelíbilo že budu muset dělat takového, poslušného, pejska. A natož ta představa že místo mluvení si budu muset ještě zakňučet. Z toho systému jsem měl strach. A rozhodně ho neuklidnila ani ta známost že si budu muset každý den žádat o tresty. T-tresty? Jaké tresty? Mihne se mi hlavou a trošku překvapeně se na svoji paní zadívám. Otevřela jsem pusu že už něco řeknu ale včas jsem se stihla zarazit. A jenom jsem raději souhlasně přikývla. Mimovolně jsem poté koukla na obojek než mi skončil kolem krku. Nebránila jsem se, i když se mi moc nelíbil. Ani ta vůně kůže. Pohladila jsem ho prsty, jako kdybych doufala že se zas hned rozepne sám. Nakonec... jsem velmi ráda že to není taková ta stvůra s bodci. Ta je už opravdu ošklivá. Pomyslím si ale to už rozpažím ruce aby si mě mohla má paní dobře prohlédnout. Narovnávat jsem se moc nemusela, měla jsem záda hezky rovná. Cítila jsem jak se mi do tváří žene teplo. Při pomyšlení že jsou jejím očím vystavena i nejskrytější místečka mého těla. A ten hřejivý pocit studu se ještě znásobil když mi bylo oznámeno že v její přítomnosti budu už jenom nahá. Ale díky bohu že jenom v její. I když... soudím že oblečení které mi pak někdy dá toho asi taky nebude patrně moc zakrývat. Začínám si připadat... Opravdu divně. Jako kdyby mě najednou viděli stovky zvědavých očí. Nic jí na to neříkám. Jen pouze opět souhlasně přikyvuji a s mírným poohlédnutím, a po popostrčení, zamířím rovnou do koupelny. Můj krok byl, pro mě již typicky, lehký a snad i trošku elegantní jak to říkali jiní. Ale já si to nemyslela. Když jsem vešla do koupelny neubránila jsem se zvědavým pohledům všude možně po jejích koutech. Trošku jsem se zachvěla, protože styl v jakém byla na mě působil... Tajemně a chladně. Následně se věnuji zas jen své paní. Akorát ve chvíli kdy si mě volá k sobě. Poslušně tedy přijdu a na její gesto si vlezu do vany. Na mé tváři se rozlil mírný, vděčný úsměv když jsem si mohla navolit vodu sama. Poté jsem jen dlouze vydechla když mé tělo zabalila příjemně horká voda. Cítila jsem jak se mi pomalu uvolňují svaly. I bolest která mě dřív sužovala je téměř v zapomnění. Nohy jsem stáhla k sobě a rukama jsem si zas zakryla svá prsa, pevné dvojky. S lehce zvědavým pohledem jsem se poté zadívala na svoji paní. Vyčkávala jsem trošku napjatě jestli mi nedá nějaký další příkaz, nebo spíše co má v plánu. |
| |
| soukromá zpráva od Ravenna pro "Řekla jsem, aby ses nechoulila," řeknu pevně, velitelsky a zavibruje v tom nebezpečný podtón. Že má dát ruce pryč, to je snad jasné, nechápu, proč si ten rozkaz sama zrušila. "Teď se pořádně vydrbej, umej si vlasy. Všechno tu je," ukážu posunkem na poličku nad vanou. Tmavé ručníky v první chvíli skoro splývaly se stěnou, ale jsou tam. Pochybuju, že měla doma takový luxus. Však ona si brzy zvykne, že za mrzkou daň bude mít víc, než čeho by v životě dosáhla. Pokud budu spokojená, což je stejně vrtkavé jako štěstěna. "Potom přijď zpátky. Mezitím si můžeš připravit, co všechno mi o sobě řekneš. Chci vědět všechno. Od začátku do konce. Já mám času dost." Ten specifický úsměv s příměsí cynismu a krutosti v očích bude asi typickou grimasou. V tu chvíli problesknou dvě malé jiskřičky jakoby ze samého pekla. Jinak jsou mé oči jako pohled dravce. Zezačátku pátravé, teď už jen dohlížím. "A žádné hlouposti." Nechce se mi tu sedět a koukat. Dneska ne. Navíc chci vědět, jak se zachová, jen co ji nebudu mít chvíli pod dohledem. Dveře nechám otevřené a klíč v nich stejně není. Zamknuté jsou až dveře ven z pokojů. |
| |
| soukromá zpráva od Amber * pro Pozorně se poté ohlížím když mi ukazuje kde co je. A trochu se mi uleví když je mi dopřáno zas dobře pečovat o své tělo. S lehkým pousmátím jsem si vzala do rukou mýdlo a chvilku jsem ho mnula mezi prsty. Pozorovala jsem zamyšleně jeho barvu a pak jsem se zadívala zas na svoji paní. Se znatelnou vděčností jsem souhlasně přikývla na její příkazy a chvilku jsem se pak dívala jak odchází. Byla jsem zde sama. Ale na nějaké pitomosti jsem skutečně ani nemyslela. Jak mě horká voda uvolňovala tak mě i uspávala. A já si hlavně nechtěla s touto slečnou zahrávat. Je mi jasné že všechno myslí smrtelně vážně. Aspoň se můžu o samotě umýt. Pomyslím si než se zadívám na své tělo. Pohodlněji se ve vaně uvelebím a začnu se za pomoci mýdla celá umývat. Dobře se postarám i o svá nejskrytější místa. Pak si jen v mírné rychlosti umyji vlasy. S dlouhým, spokojeným vydechnutím poté z vany vylezu a důkladně se celá osuším. Vlasy si řádně rozčešu a nechám je volně spadnout na svá záda. A když jsem konečně celá vydrhnutá a voňavá vydám se pomalu do vedlejšího pokoje. Aj, ten ručník! Udeří mě myšlenka do mysli jako blesk když si uvědomím že mám kolem těla, ze zvyku, omotaný ručník. Naštěstí jsem si na to vzpomněla ještě na prahu koupelny tak jsem se rychle vrátila a roztáhla ho někam kde snadno uschne. Teprve až poté jsem se s mírným úsměvem vydala za svou paní. Musím si na to dát pozor. Taková chybička a jak to dopadne špatně. Pomyslím si než se moje myšlenky trošku rozutečou když vyjdu z koupelny. Opět jsem se věnovala prohlížení výzdoby a stylu vedlejšího pokoje. Prsty jsem se letmo dotýkala bližšího nábytku nebo věcí. Byla jsem zvědavá. Ale velmi rychle mě to přešlo. Pohledem jsem vyhledala svou paní a pomalu jsem k ní přešla. Ruce jsem spojila za svými zády a koukla se oddaně do země. "Jsem hotova, má paní." Pronesu tiše. |
| |
 | Nová zábava přichází - Nami To už je skoro měsíc, co umřel poslední? To už tak dlouho musím pít tu starou krev, co je v těch ledničkách ? To už ani není možný, jak je to dlouho. Proč musel umřít? Zeptám se sám sebe a překvapivě dostanu odpověď. Protože to byl slaboch. Co bychom dělali s takovým slabochem? He? Na chvíli nastalo ticho a já si hlavu složil do dlaní. Nevím. Hlavně ho nezabíjet! Teď kvůli tobě musíme žrát tu chlazenou krev Hele nesváděj to na mě. To ty jsi mu povolil trochu uzdu a pak si začal dělat co chtěl, takže z půlky je to i tvá vina! Už mám těch jeho ospravedlňujících keců právě po krk. Ticho je to jenom tvoje vina! Ty jsi ho mučil a znásilnil. To kvůli tobě se zabil! Už buď ticho! Hluk v místnosti vystřídalo hrobové ticho. Za chvíli to ticho prořízl hlas toho ničemi.Zkrátka jsi měkkej. Máš se k nim chovat trochu přísně, abys nad nima udržel kontrolu. Prostě to nedokážeš! Jsi měkkej! Takhle jen urážíš upíry, ty sračko! Nééee! Do očí se mi začali drát slzy. Stále víc a víc, až mi začali stékat po tvářích a dopadat na kamennou zem, jako kapičky deště. To už staččí. Smíšené pocity smutku, lítosti ale také i zloby a hněvu, nade mnou plně přebraly kontrolu. Svalím se na bok a schoulím se do klubíčka. Nezastavitelně se mi valí slzy na tvář. Víš co? Měl bys umřít. To ty máš jeho život na krku! Protože jsi měkkej a takoví upíří nepřežijou! Si myslíš, že se s tebou život bude srát? Ne! Chcípneš tak jako tak, tak to neprodlužuj. Zhebni! Néééé. Se zařváním vstanu a chytnu něco, co je hned po ruce. Bohužel je to moje nejmilejší židle, kterou bych za nic nevyměnil. Pevně ji chytnu za opěradlo a jedním hbitým pohybem ji mrštím proti zrcadlu. To se rozpadne na tisíc malých kousíčků, které s řinčením dopadnou na zem. Svalím se na kolena a chytnu se za hlavu. Už přestaň! Ne! Jsi měkkej! Tu větu slyším jako by zdálky! Slyším ji jako ozvěnu hodně velké místnosti. Pomalu se ponořuji do temnoty. O pár chvíli později vstanu a pořádně se narovnám. Porozhlédnu se po pokoji a zjistím, že křeslo a zrcadlo jsou rozbité. Stejně jsem to křeslo neměl rád. Bylo moc novodobé. Takový věci nemám rád. A to zrcadlo je mi fuk. Stejně posledních pět let, jsem se v něm neviděl. Asi je to tak lepší. No nic na něco si musím vzpomenout. Co já jsem to chtěl. Začnu nervózně chodit po místnosti a snažím se na něco vzpomenout. Pak se zastavím a lusknu prsty. Mám to! Slyšel jsem, že dneska dovezou nový otroky. Hmm, tak se dem ně podívat. Slovo „otrok“ používám hodně často, protože pro mě nejsou nic víc. Možná jsou ještě k jídlu a zábavě, ale tady vše končí. Obléknu se do, pro mě, normálních šatů a na prsty pravé ruky si vezmu hezké a kovově chladné drápy. Nuže jdem se podívat na novou krev. Se šťastným výrazem, připomínající výraz šílence, vyrážím vstříc sklepení, kde by měli být spoutaní. Cestou tam potkám několik upírů, kterým jen pokynu. Ten slaboch, by se jim poklonil, ale přeci já jsem stejný jako oni. Možná lepší! Tímto výrokem se má nálada povýšenosti nad upíry a mazlíčky rapidně vzroste. Konečně dojdu do té místnosti. Moje oči se rychle přizpůsobí tmě ve sklepě. Už od vchodu si prohlédnu zbývající mazlíčky. Jeden z nich se mi líbí. Na té zemi, vypadá trochu jistě než ostatní, což znamená, že by mohl se mnou vydržet, pokud se samozřejmě jen nepřetvařuje. Pomalu se rozejdu k onomu mazlíčku (Nami), který se mi tak líbí. Přitom škrkám drápy o kamennou zeď. Výsledkem je velmi nelíbezný zvuk, který skoro trhá uši. Je nepříjemný, ale trochu probere ty chudinky. Dojdu až k svému favoritovi a kleknu si před něj. Určitě zaregistroval moji přítomnost, protože ucítí můj dech na jeho rukách a nohách. Ahoj chlapče. Odvedu tě odsud, ale když se o něco pokusíš, například o útěk, tak tě bez milosrdně zabiju. Pronesu až moc klidným hlasem a začnu s odpoutáváním. Až ho celého odpoutám, tak mu sundám pásku z očí a prohlédnu si jeho tvář. Je celkem sympatický, myslím že si určitě užijeme. Pak přidělám svůj dlouhý řetěz k jeho obojku a vstanu. Rozejdu se ke dveřím, jestli se nerozešel se mnou, tak škubnu řetězem a vytáhnu ho silou, když vstane sám, tak tím lépe pro něho. Bude míň bit. Teď vypadám jako bych v ruce měl vodítko od svého poslušného pejska. A přesně tento pocit mi nadále dobíjí energii. Konečně, doufám že spolu, dojdeme do mého pokoje, kde je na mě příliš světla. Ale co už čert to vem. Řetěz připoutám ke kroužku v podlaze, čímž zabráním jeho případnému útoku. Sám si sednu proti němu do už lépe vypadajícího železného křesla. Konečně si mě může pořádně prohlédnout. Já xD Se zájmem si ho opět prohlédnu a začnu s vyptáváním. Já si na etiku nehraju. Ale rád bych věděl tvé jméno, pokud si ho pamatuješ. Dál. Mám pár pravidel. Pokusíš-li se o útěk zabiju tě, napadneš mě zabiju tě. Napadneš jiného otroka zemřeš, né mojí rukou, ale rukou toho kdo jej vlastní. Tady zastavím a do ruky vezmu hezkou dlouhou rákosku, se kterou si začnu hrát. Teď to přijde! Pomyslím si sám pro sebe a na tváři se mi objeví malý úšklebek. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Trochu se zachvěje a zamračí, ale to je celé. Zajímavá reakce. Když to srovnám s těmi předchozími, tak velmi zajímavá. Žádné hysterické výstupy, žádné obviňování z pohádkaření. Vlastně je zvláštní, že mi to věří, ale co mu zbývá jiného? Asi nic. Při jeho odpovědi se jenom pousměji. Nehysterčí a ještě je aspoň trochu v obraze. „Zcela správně,“ pokývnu spokojeně hlavou. A poněkud hladově se na něj podívám. Je pravda, že jsem měl dneska ten hnus z lednice, takže pro dnešek bude mít klid. Aspoň bude mít čas zvyknout si tu. „Modré?“ zvědavě zvednu jedno obočí. Proč schováv právě to modré? To by mě zajímalo. Je přece přirozenější, než to rudooranžové, ale je pravda, že i to má něco do sebe. „Sundej to.“ Dobře, uznávám… Jsem tak trochu zvědavý. Jak často potkáte člověka, co má každé oko jiné? Jsou výjimeční, svým způsobem. „Mimochodem, nemáš žízeň?“ dojde mi, že tam dole museli být docela dlouho a… ne, že bych se nějak zvlášť staral, ale sám moc dobře vím, jak dovede být žízeň nepříjemná. Dejme tomu, že jsem se rozhodl projevit trochu dobroty mrtvého srdce? Jo, tak nějak to nejspíš bude. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Proč mám vlastně pod páskou to modré? Já ani nevím.. Asi protože má stejnou barvu jako sestřiny oči. Asi.. Já nevím, ale prostě se mi to nelíbí a když už vám afina padá na jednu stranu, tak proč si tam nedat tu páasku. Povzdechnu si a sundám z obličeje zelenou páasku a zadívám se na něj už oběma očima. Vážně ho mám.. Modrošedé. Přesně jako Nemu. Vypadám teď asi.. Dost zvláštně. I když mi přes to modré trochu padá afina. Musím chvilku zamžourat a zaostřit, než si druhé oko zvykne na šero, co v pokoji panuje. Zakourtím hlavou na jeho otázku ,,Ne, díky." Trocha zdvořilosti nikdy nikoho nezabila, co vím teda já. Navíc, trochu mě překvapilo, že se zeptal, ale proč to dávat na jevo? Připadám si bez té pásky.. Zvláštně. Skoro jako nahý. I když to je asi lehce přehnané. |
| |
| Au, au Hádku s bráchou, který mě opět výrtáčel do běla přerušil dívčí dětský hlas. Uklidnila jsem se a poslouchala to, co nám ona dívka říkala. Nic jsme neřekla, jen o tom v tichosti začala přemýšlet. Ale kdo jsou ti oni? A co vůbec s námi chtějí dělat? Můj instinkt mi říkal, že to určitě nebude nic hezkého. Následně se na schodech ozvaly kroky a postupem času si nás všechny odváděli. Jednoho po druhém. Pomalu jsem měla pocit, že jsem tu zůstala snad jediná. Poamlu se mě zmocňova pocit, strachu, který jsem nikdy moc nepoznala. Snad proto jsem se bála více,. než bylo nutné. A pak další kroky. Konečně jsme se dočkala i já osvobození z pout. Někdo mě silou vytáhl na nohy, protože i kdyby mi řekl vstaň, nejspíše bych s tím bolavým tělem a hlavou se nepostavila. Prudce mi ona osoba strhla šátek z očí a při tom mě škrábla nehtem o tvář. Nebylo to najké krvavé zranení, ale štíplo to. Pustí mi obojek a spouhým ,,Pojď za mnou.." mě chytne za zápěstí a někam vláčí. Bráním se, snažím se jít někam pryč, utéct, cokoliv, ale s ní to ani nehne. Nekřičím, to radši ne, moje hlava by nejspíše protesotvala. Bez jediného slova mě dotáhne k ní do pokoje a nechá mě urpostřed místnosti. Konečně se trochu rozkoukám, v tom sklepě byla taková tma, že jsem stejně prd viděla i bez toho šátku. Rozhlédnu se po krásném velkém pokoji a až po chvilce můj pohled padne na dívku, která mě vláčela. Zvědavě se jí prohlédnu a v očích mám jen spousty otázek, možná trochu strach, ale opravdu jen malinko. Mlčí a jen se na mě kouká, až po pár minutách, kdy se navzájem rengenujeme pohledy, promluví. ,,Nemu." Odpovím prostě. Už když můj pohled na ní poprvé sjel, tak mi naběhla husina, která na mém těle zůstala do teď. Vypadala.. Děsivě. Připomínala porcelánovou panenku, ale jako ze špatné noční můry. ,,Ty.. Nejsi člověk.. Že ne?" Můj hlas byl klidný, jenom optrný. Dobře, nikdy jsme přímo nevěřela na upíry a podobně, ale.. Co si mám mylset teďka?! |
| |
 | Smrt a čokoláda Co nás, lidi, táhne k zájmu o minulost? Svitek spadl do klína. Řinčení okovů, jakkoliv bylo vzdálené, bylo nesnesitelné. Ušní bubínky vzdorovaly a prsty se chvěly v předpovědi zoufání a bolesti, jež naplní zakrátko tento dům, který – snad kdysi – byl něčím posvátným a krvavým válkám se vymykajícím. Ovšem… to jsou přílišné stopy v historii, kam má paměť nesahá a představivost pro pouhé stíny svitků silně pokulhává. Má sestra si opět přivedla zvířátka na hraní. Jakkoliv jsem se nažil chovat, že se mne to netýkalo, nemohl jsem, už jen z pouhého onoho principu, jak to vše bylo zvrácené a špatné. A pak se mnozí mého druhu diví, proč nás zasvěcení lidé nazývají barbary. Já se nedivím. To jsem už dávno vzdal. Ale to řinčení okovů… i někoho jako já dokáže… když už nic, alespoň podráždit. Sestřička a ta její banda mrchožroutů. Kdo dokáže popsat, jak silná vlákna nenávisti mne vedou k tomuto všemu? K tomu vstát, uchopit do rukou tříramenný svícen a jít dolů po schodech. Prsty téměř kroutily kov pod sebou, nutili ho sténat a zarývat se do mramorové pokožky. V druhé dlani jsem tiskl onen svitek, který jsem odmítal pustit, jako kdyby mne on jediný nutil zůstat klidným a rozvážným. Bosé nohy jemně našlapovaly na kamennou podlahu, černý, hedvábný župan se jí téměř dotýkal, jak úsporně halil mé bledé tělo, jehož jedinou obranou byly nízko posazené volné kalhoty ze stejné látky, jako onen župan. Nic nehřálo, snad jen umocňovalo můj chlad. Mou nesmrtelnost, smrtelnou žádostivost, která byla potlačena na ten nejvyšší stupeň tak dokonale, že ani v mých zářivě modrých očích se nedokázal probudit jiskřivější plamínek touhy. Po těle, po krvi, po lovu… byl jsem jak prázdná nádoba. Skořápka. Křehká a přitom pevná, nerozdrtitelná a zároveň vznešená, s odkazem posledních králů, kteří padli před dávnými věky. Až příliš jsem nepřipomínal onoho krvelačného upíra. Byl jsem příliš jemný, k nelibosti otce. Byl jsem… příliš zahloubaný, filozoficky zavrtaný v dávných hlubinách věků, které již dávno nepatřili přítomnosti. A já nikdy nedokázal odpovědět na otázku: Proč. Ale to již byl zcela jiný příběh. Nebo ne? Sešel jsem dolů. Do sklepení. Tedy, tak to nazývali oni. V mých očích to byla spíš jen.. jedna velká, nechutná mučírna. Mračil jsem se, avšak to nikdo kromě upírů nemohl vidět. A také, pouze upíři mohli pochopit proč. Položil jsem nadbytečný svícen na jednu bednu z druhé světové války a… povzdechl si. Tiše. Nemusím dávat najevo své slabosti, jakou by se určitě zdála má neochota vybrat si kohokoliv. Kdyby ovšem krev nedocházela. A já, ačkoliv jsem mohl žít na staré, skladované, neboť můj výdej energie byl nijaký, to poslední, o co jsem stál, bylo poslouchat sestřiny výlevy a urážky. Žena. Nešlo o to, že bych je neměl rád. Popravdě, měl jsem rád svou sestru. To, že ona mnou očividně pohrdala, byla ovšem věc, s níž jsem nebyl schopen vůbec nic udělat. Promnul jsem si kořen nosu. Byl jsem vším tím unavený. Věnoval jsem svému okolí zničený pohled a pak se rozhlédl po zboží, které tu zbylo. Vždy jsem nechával vybrat ostatní dřív. Jistě, podle zákona smečky bylo právo vybírat na mě, zajisté. Avšak můj odpor k tomuto všemu byl až příliš veliký. Lidé si všímají barev dne jen na jeho počátku A tady byla pouze ta temnota. Opětovně jsem si prohlédl tváře přikovaných ke skále. Jednoduchý pohyb prstů osvobodil světlovlasého chlapce ze sevření železa. „Pojď,“ zašeptal jsem. Nenatahoval jsem k němu ruku, neboť jsem netoužil se jej dotýkat; místo toho jsem vzal do ruky svícen a šel ven. On neměl kam jinam jít, než zamnou, nebo jsem v to doufal. Neměl jsem rád, když umírali tak brzo. Neměl jsem rád, že umírali vůbec. Já osobně měl rád barvu čokolády. Temnou, děsivou hnědou. Tak nějak jsem si představoval smrt. Zmírňuje to stres. Pomáhá mi to se uvolnit. Zavedl jsem chlapce do svých komnat. Zpět k listinám. Daleko od ostatních obyvatel. Přestože řinčení kovu bylo slyšet až sem. Snad se k tomu ony výkřiky nepřidají tak brzy. „Posaď se,“ vybídl jsem jej. Úsporný pohled na pokoj mi prozradil, že vlastně všude jsou jen listiny. „…někam….“ „Jmenuji se Dmitrij. A ty?“ |
| |
| soukromá zpráva od Carol pro Pozoruji tu dívku která na mě začíná působit docela... Zvláštně, nevím, docela se mi i líbí to jak se jí v očích zračí strach, byť se to snaží skrývat tak se jí to né tak úplně daří a je jí to vidět na očích, myslím že kdybych byla trochu jiná, než jaká jsem, a zkusila si trochu jak vlastně je odvážná, už by se tu asi hroutila, její štěstí je to že já je beru víceméně pasivně, pro mě jsou nanejvýš zdroj potravy a to ještě né moc často, já nemám potřebu je kousat den co den abych se napila, to není vážně můj zvyk a nikdy nebude. Můj chladný, prázdný pohled sleduje její pohyby, je jí asi jasné že pokoušet se utéci je marné, nicméně, pro jistotu jí pak dám pár rad, ne, já jí nebudu rozkazovat, na to kašlu, ať si dělá co chce, ale jisté akce musí vyvolat patřičnou reakci, proto ji trochu musím obeznámit s tím jak to tu chodí... Její otázka je docela... Hloupá, zbytečná, myslím že i slepému by došlo s kým právě mluví, ale budiž, dejme tomu že její otázku zodpovím, ale né hned, stále ji zatím jen pozoruji a mlčky sedím ve svém křesle, můj pokoj pravda nepatří k nejmenším ale ani největším, sice tu trávím většinu svého dne ale zase není nijak přehnaně zařízený, knihovna u jedné stěny, šatník ve kterém ale je většinou oblečení velmi podobné tomu které mám na sobě nyní, pak už tu je jen postel, stůl a dvě křesla, na podlaze je koberec takže tě alespoň nezebe do nohou, což se dá označit jako první a možná i poslední pozitivum, nebo alespoň pro teď. Nakonec po několika mučivých minutách vstanu a dojdu opět k tobě, pokusy se nějak ode mě vzdálit prostě ignoruji a dojdu až k tobě, i kdybych tě měla přirazit zády ke stěně, což pro tebe bude stejně jen bolestivé a nepříjemné, ale budiž, pokud na to dojde, i to udělám. Znovu jedním prstem chytnu tvůj obojek a zadívám se ti zblízka do očí. "Ohledně tvojí otázky, myslím že na ni odpověď znáš už sama, na tomhle hradě začíná tvůj nový život, vše co jsi zažila doteď ztrácí smysl, nic co bylo před tímto dnem nemá hodnotu, můžeš svůj život rovnou zapomenout, protože už nikdy nebudeš žít tak jako předtím..." řeknu jen a dovedu ji ke dvěma křeslům co tu jsou a aniž bych se nějak starala o to jestli se jí to líbí či ne, jestli ji při tom zraním či ne, bez starosti o tyhle věci ji donutím se posadit, už jsi si asi všimla že nejsem zrovna ten typ co se s něčím moc zdržuje. Opět se posadím do druhého křesla a znovu se na tebe jen tak několik minut dívám, v mých krvavě rudých očích nemůžeš vyčíst nic, nic než naprostou lhostejnost a znuděnost která tak trochu působí až děsivě. Nakonec přehodím jednu nohu přes druhou a podepřu si bradu jednou rukou. "Většina zdejších obyvatel svým mazlíčkům udílí nějaká pravidla, rozkazy a podobně, já ne, mě je opravdu jedno co budeš dělat a jak, já ti jen řeknu jak to tu chodí..." řeknu a odmlčím se, v mysli ti asi vyvstane otázka, co jsou ti "mazlíčci" a jsi snad i ty jeden z nich nyní? Ale aniž bych ti dala prostor k otázkám tak znovu promluvím. "Pokud napadneš mě, nebo jiného Upíra, zemřeš, rukou toho koho napadneš, nikdo se tu nebude ohlížet na to proč jsi to udělala. To samé platí pokud napadneš nějakého z mazlíčků, zemřeš rukou toho komu daný mazlíček patří... Pokud se budeš pokoušet utéct, nějak se odsud dostat, opět zemřeš, není úniku, tvůj život zde začíná a zde skončí, nic jiného neexistuje... Poslední věc, je mi opravdu jedno co budeš dělat po dobu co budeš žít, podle toho jaká budeš a jestli budeš poslouchat, tak dlouho budeš žít, můžeš se dožít i relativně vysokého věku, ale nepočítej s tím, navíc, nikomu stará krev nechutná..." řeknu ti jisté rady, ne pravidla, ale rady, co se stane když něco uděláš, pak se znovu odmlčím a zadívám se oknem ven, temná noc kterou ozařuje jen pár nenápadných svící umístěných okolo stěn ti naskytují pohled tak akorát aby jsi něco viděla, ale nedokážeš vše kompletně rozeznat. "Ještě něco vlastně, většina Upírů vlastní jednoho mazlíčka, mají je pro to aby se mohli napít čerstvé krve, pro to aby se s nimi pobavili, jakkoliv a taky proto aby měli jisté služebníky, mě tyhle věci moc nezajímají, nejsem jako ostatní upíři, ale je tu jedno pravidlo, byť mě je docela volné, hlavní pár který na tomto hradě žije, sourozenci a naši takzvaní páni, mají právo si vzít kteréhokoliv mazlíčka bez ptaní, takže se nediv kdyby k tobě přišli a prostě si tě odtáhli k sobě do pokoje, já jim v tom bránit nebudu, mě jsi ukradená, stejně jako ostatní upíři i ti dva, ale proč si kvůli takové hlouposti dělat problémy... Může si tě samozřejmě vypůjčit i jiný upír, ale zatím se mi nestalo že by mě někdo požádal o vypůjčení mazlíčka, nicméně, možné to je," řeknu, trochu tě to asi děsí, takže vlastně co teď jsi? Věc, věc kterou si může kdokoliv vzít, užít si a pak ji zahodit? Asi tak nějak by se dala popsat tvá současná situace. Můj pohled opět padne na tebe, pohled dvou rudých očí barvy krve se upírá k těm tvým, skoro to vypadá jako bych viděla až do tvé duše. Uvidíme, jak dlouho vydržíš, děvče... pomyslím si a vstanu, dojdu k ní a sundám jí obojek. "Pokud budeš poslušná, nebude tohle potřeba, ale pokud nebudeš, budeš spoutaná, nebudu poslouchat ostatní že tu pobíháš a děláš problémy," řeknu jen a obojek lhostejně hodím za hlavu a přistane někde v rohu místnosti, sama si pak dojdu až k velké posteli, na ni se položím a pohled upřu ke stropu místnosti, moje myšlenky jsou právě někde jinde, i když jistá možnost že ti odpovím tu je. |
| |
| soukromá zpráva od Ravenna pro Neotočila jsem se k ní, dál jsem přemýšlela nad pasiánsem. Anebo to byla jiná hra? Karty vypadaly jinak. Ohmatané, nabobtnalé časem. Jiné obrázky, zašlé. Uklidňovalo mě to. Měla jsem pod prsty kus historie. Své minulosti. Pojily mě s tím vzpomínky na staletí, která už nikdy nebudou stejná. Ukážu rukou vedle sebe téměř vladařským gestem. Není tam židle ani křeslo, jak jinak. "Klekni si. A povídej, co jsem po tobě chtěla." Ne, určitě to není pasiáns. Hýbu si kartami sice sama, překládám je, ale má to nějaký systém? Asi ne, protože je shrábnu na hromádku, poklepu hranou o stůl a odložím je. Zakloním se v křesle a upřu pohled na ni. |
| |
| soukromá zpráva od Amber * pro Poslušně jsem si zabrala místo na zemi vedle ní. A jen co jsem si našla nejvhodnější pozici uvolněně jsem spustila ruce do klína. Pak se zadívala k jejím nohám než jsem se pustila do své řeči. "Narodila jsem se v jižní části města. Nepatřila jsem ani do chudé ale ani do zrovna nějak bohaté rodiny. Byli jsme někde uprostřed. Asi pár měsíců po mém narození jsem měla v rodině jenom matku. Otec... Já ani nevím kam ten se poděl ale vrátil se do naší rodiny když mi byli tři roky. Já... Jsem ho neměla nikdy moc ráda. Byl to vždycky takový nepříjemný a prudký chlap. Takže mě spíše vychovávala matka než on. To ona byla v naší rodině takový ten maják naděje. Jí jsem měla vždy moc ráda." Na chvilku se odmlčím. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Spíše to vypadalo ale jako povzdych. "Co se týče školy tam jsem neměla moc problémy. Byla jsem vždy taková tichá a spíše ze začátku odstrčená. Pak už jsem se ale chytila a ráda jsem trávila čas mezi dobrými přáteli. Moc ráda jsem se s nimi veselila a hrála si. No... Byla jsem ale také často velmi zvědavá což mi tenkrát přivodilo spousty potíží. Teď to není o moc jiné ale umím si už dávat naštěstí pozor." Prohrábnu si prsty vlasy a začnu si je pročesávat. "Když jsem nastoupila na střední musela jsem se namísto lumpáren teď hlavně zaměřit na svůj život. Věnovala jsem se studiu ale střídala jsem to i se svým osobním životem. Ráda jsem trávila čas někde v kavárnách nebo na jiných, klidných místech. Milovala jsem třeba i knihovny." Na mé tváři se rozlije mírný úsměv když si na to tak vzpomínám. "Před pár měsíci se mi do toho zamotala i práce. Našla jsem si brigádu v supermarketu ale pracovala jsem i na čerpací stanici. A... to vlastně přetrvalo doteď než... Než jsem se objevila tady a... A to je asi tak všechno." Skončím a pokrčím mírně rameny. Pak pozvednu hlavu a zadívám se své paní do tváře. Lehce napjatě vyčkávám co ona na to. Doufám že jsem jí aspoň trochu vyhověla. |
| |
 | Poslední Svůj nekonečný život pokládám na běh a tok času. Není to jako bych žil jeden, ale více životů. Jen bez převtělení a jen s málem vzpomínek na ten život předtím. Pocházím s Číny. Nejspíše ještě ze stříbrného věku Číny. Šťastný ten, kdo si pamatuje kdy se narodil a počítá své roky. Ten, jenž si pamatuje tváře svých rodin. Jediné, co se o sobě dozvídám, je z Čínských povídaček. Možná si to mnozí předělali, možná mne zbytečně odsoudili. Možná jsem se jen nechal hloupě nachytat starými, starověkými upíry. Ale vytvořili ze mne přízrak. V kraji, kde jsem se narodil, traduje pověst o muži, mistrovi bojových umění. Neexistovalo jemu rovnému. A sláva mu vlezla do hlavy. Zneužíval bojová umění pro ukázku své síly. Vyzval ho na souboj cizokrajný muž, démon, který v těch časech krajem cestoval. Pokořil mistra a zvítězil nad ním. Jako trestu se mistrovi dostalo věčného života. Znemožnění rozpojení reinkarnačního řetězce. Mistr se stal krvechtivou bestií. Před sluncem se ukrýval, ve dne spal. Neříkali mu jinak než Ghéuwan` Xshiè 渴望血 (krvechtivý). Jinak mi už vlastně ani neříkali, když jsem sál jejich krev. A tak se mým křestním jménem stala krev, Xshiè. Je to dávno, co jsem svou tvář spatřil před zrcadlem. Obraz byl ale rozmazaný. Těžko řícr, zda chci stále přežívat, tak jak přežívám. Má kůže zešedla z nedostatku slunka a oči se více, krvežíznivě rozjasnili. Mé srdce je svíráno skutečností nad svým trestem. Ale nesu jej hrdě. A myls čisotu si uchovávám díky hudbě. Rád hraji na erhu. Vlastně jsem zde nejspíše nejstarší. O to ovšem více v zákoutí. Nerad se rvu o kořist jako šelma. Jako dřív. Nesl jsem se chodbou a vyrovnaným krokem do sklepení. Nepotřebuji svíci. Mé oči, navyklé na tmu a přítmí, vidí skvěle. Vlastně bych už ani nedokázal žít lidským životem. Cítil jsem přítomnost už jen jednoho člověka. Ještě než jsem otevřel dveře. Jak jsem tak učinil, rozhlédl jsem se po místnosti ve které je. Vejdu dovnitř. Jsem vysoký 174 cm. Ve své době jsme byl urostlým obrem. Ale v této mne mnozí již přerostli. Pohled jasný. Vlasy, havraní čerň, vyholené z čela, spletené do copu po kolena. Na sobě mám tradiční čínské oblečení. mé oblečení  Které se svou barvou hodí k očím. Postava je vypracovaná. I přes to, co jsem, zadívám s ena chlapce klidným pohledem. Nikdo tam již není. Jen on a já. Sehnu se k němu a vysvobodím ho z pout. "Jmenuji se Ghéuwan` Xshiè," promluvím uklidňujícím a vyrovnaným hlasem. Nejsem agresivní. Je smutné, že musíme takto zacházet s lidmi. Ale možná je to nutné. Zadívám se mu do očí. |
| |
| Osamocení Slyšel jsem plno hlasů,řinčení okovů,zvláštní zvuky,rozkazy,poslušné odpovědi.Zůstával jsem sedět,skoro nehnutě.Napjatě jsem naslouchal.Ovšem nikdo nezamířil mým směrem.Bylo nás tady čím dál méně. Ne.Nechci tu být sám.Ne tady. Znova se do mě dostává panika.Držím jí v sobě.Na uzdě. Stále tu někdo je.Pořád.Nejsem tu sám.Nejsem. Pociťuji úzkost.V krku jako by byla smyčka.Nemohu pořádně dýchat.Odchází poslední.Zůstávám sám.Pevně sevřu řetězy,ruce se potí.Přitisknu se více ke stěně.Napínám uši. Není tu tma.Není tu tma.Nejsou tu myši.Nejsou.Zaplašili je.Přijďte někdo.Prosím.Já tu být nechci. Moje fobie.Můj strach se dostává do popředí.Do šátku se vpijí slzy.Nebrečím.Mé tělo se brání,má mysl se snaží zůstat v klidu.Ale můj strach vyhrává. Co jsem udělal?Proč jsem tady?Copak jsem už netrpěl dost?Prosím,já chci ven.Chci ven. srdce bije na poplach. Ozvou se dveře.Někdo vešel.Zbystřím.Slyším jeho kroky.Mé tělo je napnuté.Můj záměr zůstat v klidu byl zničen.Zničen tmou.Přítomností hlodavců.Oslepující samotou.Podle zvuku natočím hlavu. Vezměte mě prosím ven.Já tu nechci být sám.Oni přijdou.Pokoušou mě.Dotknou se mě.Já je neuvidím.Neuvidím,jak se blíží.Prosím,vezměte mě pryč. prosím v duchu. Jeho kroky jdou ke mě.Srdce se skoro zastaví. Prosím Pocítím dotek.Uvolňuje moje pouta.Necukám se,čekám.Přítomnost dalšího zažene tvory. Odehnal je.Odehnal.Sundá šátek a uvidím světlo. Ovšem po sundání šátku je kolem tma.Pořád vidím tmu.Nezajímá mě ten,kdo tu je.Rukama si třu oči.Snažím se rozkoukat.Postavím se,rychle se otřu.Rozhlížím se,snažím se zaměřit na něco.Několikrát si třu oči.Začnu rozeznávat stíny.Mírně se uklidním.Spatřím postavu,stojí,dívá se na mě. "Proč?" vyslovím svojí otázku.Celou dobu mi vrtala hlavou.V šeru hledám koutkem oka dveře. Na sobě mám bílou už propocenou košili,tmavé kalhoty,obyčejné botasky.Delší tmavé,skoro černé vlasy.Oči připomínající čokoládu se dívají na postavu.Měřím jen 168cm,a moje postava je úplně obyčejná.Můj hlas je ale melodický.Zvučný. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Sleduji, jak sundá pásku. Ani se nikterak nebrání. Vypadá to, že pravidla pochopil. Dalo by se říct, že si tím vysloužil menší a vcelku bezvýznamné, ale přesto plus. Přebytečný kousek hadru je pryč a k mému vlastní překvapení má doopravdy to druhé oko modrošedé. Vypadá to zvláštně. Ne divně, ani odporně nebo tak něco. Jenom nezvykle. Svým způsobem se mi to i líbí. Je možné, že by to někoho mohlo znepokojovat, přece jenom to není častý jev. Tak trochu to vypadá, jako by se na vás koukali dva lidé zároveň. Dva lidé z jednoho těla. Jak už jsem řekl, doopravdy zvláštní. Chvíli si ho jen mlčky prohlížím, ale zase příliš, aby to nevypadalo, že civím. To by bylo nemilé. „Děkuji.“ Pousměji se. Jsem rád, že si pásku sundal dobrovolně a já se nemusel uchylovat k nějakému násilí. Neříkám, že by mi to vadilo, ale zase… Mohl by vydržet déle, než ten předchozí. Aspoň o týden. „Jak myslíš. Kdyby cokoliv, stačí říct.“ A podle chování a zásluh se uvidí, nakolik ti bude vyhověno. „Takže… Pamatuješ si, jak ses sem dostal?“ zeptám se nakonec, aby rozhovor příliš nevázl. Nemám nic proti tichu, to naopak, jenom ho poslední dobou bylo možná až příliš. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Kouká se na mě. Nedá se říct, že by zíral, to bych přehnal, ale koukal se. Tak nějak.. Zvláštně. Né znechuceně, ale.. Jako by ho to zaujalo. Zvědavě jsem zamrkal. Vzpamatoval se a já měl co dělat, abych se nějak škodolibě neušklíbl a tvářil se pořád stejně.. Nevinně a sladce? Proč mám tendenci se takhle tvářit? Poděkoval. Asi by mi jí sundal násilím, kdybych odmítl. A to jsem.. Opravdu nechtěl. Nad jeho otázkou se zamyslím. ,,Vlastně.. Netuším. Šel jsem parkem za ségrou a.. Pak mám okno. Ani si nepamatuju, že by mě někdo uhodil, nebo tak.." Šáhnu si dozadu na hlavu a tiše bolestivě siknu. Mám tam bouli.. Asi jsem spadl, nebo.. Já vážně netuším. ,,Můžu se na něco zeptat?" Většinou bych se prostě zeptal, ale.. něco mě nutí být opatrnější, než obvykle. Asi okolnosti, i když se zdá být milý, třeba to jen hraje.. Osobní skušennost, ti největší parchanti se chovají nejmileji.. Né, že by to platilo i v jeho případě, to si nodhaduji říct. Pokud povolí, zeptám se. ,,Jak se někdo stane upírem?" Ač jsme podobné věci nikdy neřešil, tohle mě.. Zajímá. Poprvé v životě, co mě vážně něco zajímá. No tak, jak často se setkáte s upírem?! I když okolnosti nestojí se mnou. |
| |
| Humanita stojí dnes tak vysoko, že i vrahům zachraňuje život. Jenom zavražděným ne Nádech. Výdech. Tiché, zachraptělé zakašlání. Výdech. Výdech. Nádech. Nádech… Nádech! Nadechni se! Pečlivě upravenými nehty ryju do kamenné země, snažíc se vzduch, zaseklý uvnitř krku, dostat do mých plic. Sípavý, lapající zvuk, který se podobá spíše někomu, kdo právě plaval minutu pod vodou bez jediného nádechu, protne ticho v mé hlavě Nádech… Úleva přijde tak rychle, jak zase odejde. Pocit vyzvracet se na místě potlačim, tak jako okolní zvuky. Nevnímám kroky na podpatcích, dokonce ani broušení si drápů o zeď. Okolní slova kolem mě prochází, aniž by se dotkly boltců mých uší… Srdce, jeho tlukot pomalu ale jistě zrychlující se, a táhlý, vysoký a pisklavý zvuk v mé hlavě, mi vystačí. Tak jako třes po celém mém těle, po kterém intuitivně vycítím pomalou chůzi slečny Zhroucení. Výdech. Pomalé spuštění paží kolem těla, tiché zacinkání řetězů mučedníka a sklopení hlavy. Bradou se dotknu hrudi s doprovodnou bodající bolesti v oblasti beder, ústa nechajíc pootevřená. Jenom… ne… ne zdi… prosim… Nikdy jsem netvrdil, že jsem člověk, který všechno vydrží. Nechť je toto důkazem… Nádech. Slova mi proletí hlavou jako dobře mířená kulka. Ruce a nohy, obtěžkané železem, se mohou bez zařezání vznést na úroveň mých očí. Prudké smýknutí s mojí hlavou, prsty nahmatám látku. Snaha sundat si látku rychle ihned pomine. Ochablé prsty se s šátkem potýkají jako s hlavolamem… A pak, po nekonečné chvíli, otevřu oči a vidim… Tmu. Výdech. Zaklonim hlavu, pomalu otevírajíc oči, mezitím co mi ze rtů uniká – „Zdi… Prosim… Ne zdi… Ne…“ zmateně sleduju rozostřený obraz obličeje, nesnažíc se ani poznat o koho vůbec jde. „Ne zdi…“ Jako loutka, za jejíž provázek právě zatahaly, vstanu a s tichým šepotem se šoupavými kroky vydám za siluetou, která si pro mě přišla. V hlavě se mi za oponou pisklavého zvuku ozve hlas mé matky. Nemáš kam utýct. Prostě jdi. Jdi… Jdu. Nádech. [/i] Řinčení kovů ke mně doléhají z velké dálky. S každým dalším krokem se od nich osvobozuju a vzdaluju od šílenství a její sestry paniky, která se mě ale zmocňuje stále. Smysly, které jsou stále jako zakalená voda, začnou šílet, když se dostanu do komnaty, kde se nachází větší světlo než tam, kde jsem byl. Hrdlo se mi stáhne už jenom z pohledu na hromadu bílých a zažloutlých nestvůr. Zaútočí na mě… Sežerou mě zaživa. Rozkousají mě jako tik tak. Pocit naprostého uvolnění, mě přepadne v tu chvíli, kdy si uvědomim, že si se mnou moje psychika zahrává. Jsou to listiny… Jenom listiny, ty pitomče. Výdech. Delšími prsty obmotám páčku u okna, snažíc se s ní pohnout dolů. Jenomže moje vlastní svaly mě zrazují. Jeho otázku nechám být, snažim se nadechnout. Udusim se. „Potřebuju vzduch.“ |
| |
| Poslední, vyděšený Sunadal si šátek, snažil se ostřit a pomalu se uklidňoval. Cítil jsem to z bití jeho srdce, které jsem slyšel stejně tak dobře jako slova, která vyřkl. Musel jsem se podivit nad jeho hlasem. Nešlo mi do hlavy, proč tu zůstal jako poslední. Jeho mimochodem asijské rysy byly skoro až sladké, oči jako by byl dívka a rty plné, přesto otře vykrojené. Vnímal jsem jeho zmatení. Věnuji mu přímý pohled do očí. Proč... Co mu mám říct? Že již není nikým, toliko potravou? Zadívám se ostře do jeho tváře a v mých očích se objeví malé, pronikavé záblesky červené, naoranžovělé barvy. Zhluboka se nadechnu a pak lehce vydechnu. Jako bych si těžce povzdychl. Ne. Jsem příliš styrý abych si na komkoliv jakkoliv vybíjel agresi, kterou jsem, co si pamatuji už netrpěl. Tedy pokude jsem nebyl vyhladovělý. Ale na mou paměť se spoléhat nedá. Sleduji jeho tvář ve tmě. Nevidím příliš barvy. "Možná je to tvůj osud, abys tu byl," nasaji jeho vůni, i když u mě nestojí příliš blízko, "jsi tu, abych já nevyhladověl. Abys mne krmil. Pokud vyhladovím umře velké množství lidí a nejen těch." Odpovím nakonec zcela upřímně. Můj hlas je ale narozdlí od ostatních klidný a mírný. "Odkud jsi a jak se jmenuješ?" zazní opět můj hlas. Odhodím řetězy, které jsem svíral v rukách. Natáhnu k němu ruce a sundám mu i obojek. "Jsi člověk. Budu pak tak s tebou tak jednat. Nejsi žádný pes, abys byl připoután. Ale přesto tě musím varovat, že útěk odsud je naprostým nesmyslem." Můj tón se nezměnil. Zním až zvláštně vyrovnaně. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Cítím jeho pohled.Uvidím odlesk zvláštní barvy,naskočí mi husí kůže. Co se to tu děje? Uvnitř mám šílený zmatek.Slyším jeho povzdychnutí. Těžký odpovědět? napadne mě jen jako vysvětlení.Odpovídá.Tak klidně,tak šíleně.Moje ústa se otevřou v němém úžasu.Couvnu od něj. To,to nemůže být pravda.Já jsem tu jako jeho POTRAVA? Stojím jako socha.V šoku,srdce se rozbuší.Nevnímám poprvé tmu,jen tu siluetu. Co je to za člověka?Kanibal?Proč si vybrali mě?Kdo mě vybral? Uhnu pohledem,ústa se zavřou.Ozve se otázka,přesto zůstávám ticho. Ticho přehluší dopad řetězů na zem.Trhnu s sebou.Pohledem se zadívám na něj.Dochází mi,že se na něco ptal.Přichází ke mě, chci utéct.Nohy mi strnuly na místě.Očima sleduji každý jeho pohyb.Sundá mi obojek. "Já,já jsem Orchi. Z Japonska." přiznám popravdě.Hovoří o tom,že jsem člověk.Že útěk je zbytečný. Já jsem člověk.Jsem člověk.Žádný pes.Nebudu pes.A půjdu,kdy budu chtít.Já nechci zachraňovat svět.Nikdo nezachránil mě.Nezajímám se o okolí.Oni se o mě taky nezajímají.Nechci.NECHCI!!! Mé tělo se dá nečekaně do pohybu.Nejsem nejlepší sportovec,ale něco uběhnu.Nyní běžím o život.Neohlížím se na siluetu.Vyrazím ke dveřím ven.Ven z kobky.Ven z této tmy.Ven od toho kanibala.Pryč od těch ostatních šílenců. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Moc dobře vnímám jeho neklid. Jen očima zajedu k otevřeným dveřím. Už jsem chtěl na něj promluvit japonsky, ale on se dá na útěk. Povzdechnu si. Tak nějak rezignovaně. A pak zmizím v temnotě. On může cítit, jako by kolem něj proběhl stín. Studený závan větru se mu opře do tváře a může cítit i vůni... poněkude krvavou. Objevím se před ním a pevně se zapřu, takže v momentě, kdy se mu podaří dostat se na slabě osvětlenou chodbu, silně narazí do mé, mé vypracované hrudi. Ustojím to s přehledem, ale mnohé by jeho náraz porazil. Jen nohy se trochu posunou po podlaze. Chytím ho, aby z nárazu neupadl tak, že rukou ho obejmu. Chvilku zůstane díky tomu natisknutý. "Vy lidé... jste nenapravitelní. Musíte strči ruku do ohně, abyste věděli, že pálí," pronesu v jeho rodném jazyce. Pustím ho. Nyní slabé světlo dělá za tmy příšeří a může vidět mou našedlou pleť a jasné oči. I já rozpoznávám, i když o něco méně než jeho lidské oči, barvu jeho vlasů, očí, pleti. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Utíkám,co mi jen nohy stačí.Pocítím nějaký stín,studený vítr.Do nosu se mi dostane nezvyklá vůně.Nedokáži jí identifikovat.Proběhnu dveřma ven.Světlo.Oči se mi rozjasní nadějí.Chci se ohlédnout,ovšem tvrdě narazím.Dostanu pořádnou ránu do hlavy až se mi zatmí před očima.Jakobych narazil do skály.Nestačím ani vykřiknout,odrazem padám k zemi.Nedopadnu.Jeho ruka mě zachytí.Cítím chlad z jeho těla.Uslyším jeho hlas.Rozklepe se celé moje tělo.Zvednu hlavu,zadívám se na něj. "Kdo jste?" vyslovím myšlenku nahlas.Ani si to neuvědomím.Pustí mě.zavrávorám dozadu.Dopadnu na zeď.Tělem se na ní natisknu.Přejedu po jeho vzhledu.Dochází mi,že to není člověk.To nemůže být člověk. Kdo to je?V životě jsem nikoho takového neviděl.Je jako ze starých časů. přejedu pohledem po jeho oblečení, po jeho účesu. "Co. .. Co po mě chcete? mám dojem,že mám srdce až někde v krku. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Musím uznat, že na vypjatost situace, je vlastně poměrně slušný. Nenadává a nekleje a navíc mi vyká. Kdybych dokázal cítit stud, nejspíš bych se zastyděl,že jsem mu už od začátku tykal. Inu - je to docela dlouho co jsem byl mezi lidmi. Vypadá to, že s eo mě nehezky praštil. Nechám ho opřít se o stěnu. Dívám se na něj bdělým pohledem. "V Číně mne nazývali démonem. Ale mnozí nám spíše říkají upíři," neváhám s odpovědí. Promnu si bradu, do které narazil, prtože při nárazu jsem zaklonil hlavu. "A nyní ke tvé druhé otázce... Nevím, zda chci, nicméně to potřebuji. Jako každý mého druhu. Tvou krev. Byl jsi sem zaveden, abys byl mým donatorem krve," už při tom slově se slabě zachvěji. Doufám, že se rozkouká brzy a já se budu moct brzy nasytit. "To jediné po tobě chci. Zde je tvůj domov. Se mnou a s bratry a sestrami mého druhu, kteří mají své donatory. Ale narozdíl od většiny z nich nevyžaduji, abys byl psem, otrokem. Možná bys to mohl pokládat za malé štěstím ve svém osudu, který jistě budeš nyní považovat za nešťastný a nespravedlivý," vysvětluji mu a přiblížím se k němu. Nicméně se ho nedotýkám a zachovávám si mírný odstup. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Dívá se na mě těma svýma očima nezvyklé barvy.Mé tělo ochlazuje zeď.Chlad mi udržuje vědomí na vnímatelné úrovni.Jinak bych se asi zbláznil. Upír?On je upír?Ale upíři ...neexistují. vrtím hlavou na zápor, ale při poslední části myšlenky se mé oči do něj zarazí.Mým tělem projede mráz,nohy ztěžknou.Plíce najednou nemají vzduch.Jsem rád za trochu světla od svícnu.Další slova dopadají tvrdě.Trvdá realita. Mou krev?Chce mou krev?To mě rozkuchá?Zakousne?Ale potom se přece umírá.S dalšími upíry?To myslel sestrami a bratry?Nechce psa a mám být šťastný?Šťastný? s každým slovem se mé oči více otvírají.V němém, tichém úžasu.Ani nevím,kdy mi povolili kolena,tělo sjelo po stěně do dřepu.Jen vidím jeho postavu,vyšší a vyšší. "Upír." zašeptám neslyšně.Zavřu oči.Mé tělo se chvěje.Ani si neuvědomuji, že je blíž. Můj domov?Ale já mám domov.Já tu budu dávat krev, aby žil.Dávat krev,aby nešel mezi lidi.Já jsem obětní beránek.Proč?Kdo mě vybral?Kdo se mě zeptal?Nebo je to vážně osud. myšlenky se vrátí do minulosti.Vše jsem už ztratil.Byl jsem sám.Jen já a můj svět.Jen já a můj zpěv.Jen já a můj tanec.Jen já a moje duše.Můj pohled se zvedne.Oči se lesknou,neslzí. "Nejspíše nemám na výběr." sklopím hlavu.Vydechnu na znamení porážky.Proti němu nemám šanci. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Sleduji ho a na dálku, jako bych hlídal jeho funkce. Je vyděšený, překvapený... zhnusený? Nevím, ale příliš to neřeším. Ne dokud mu nejde bezprostředně o život. Trpělivě u něj stojím a čekám, až se s tím trochu vyrovnám. Jak vydechne, že jsem upír, přikývnu. "Myslím, že brzy dostaneš o mé existenci důkazů více než dost," potvrdím mu slovy. Cítím, jak silně mu buší srdce, jak je vystresovaný. A pak zní silně poraženě. Natáhnu k němu ruku, abych mu pomohl ze země. "Pojď. Vezmu tě k sobě. Najíš se, napiješ, odpočineš. Nemusíš mít strach. Ačkoliv ti rozumím, že ti má slova nic neřeknou a možná ani neuklidní," snažím se ho ukonejšit. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Jeho slova ke mě dolehnout jen zdálky.Stačí mi to,co vím.Nepotřebuji další důkazy.Natáhne ke mě ruku,nabízí mi odpočinek,jídlo,pití.Zvednu pohled.Zadívám se do jeho zvláštních očí.Dochází mi jeho vzhled. Připomíná mi starý filmy.Ten účes,vyholená hlava, dlouhý cop.Je i tak bledý..Jen ty oči.Je zvláštní. Zadívám se na jeho ruku.Tiše polknu.Zavřu oči,vydechnu.Natáhnu svojí ruku,pevně se chytnu jeho.Nevím proč,věřím v jeho slova.Věřím v odpočinek.Možná věčný. Snad to nebude bolet a bude to rychlé Sevřu prsty,zapřu se.Postavím se na nohy.Nechám se odvést,kam bude chtít.Jdu pomalu,dívám se pod sebe.Srdce se pomalu uklidnilo. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Chytí se mé ruky a já mu pomohu na nohy. Procházíme spletištěm temných chodeb. Jeho ruku už nesvírám. Přesto vnímám, jak se jeho srdce uklidňuje. Jako bych se náhle sám pro sebe usmál. Dojdeme před můj pokoj. Otevřu dveře. Náhle nejsme v zámku, ale v čínsky tradičně vybavených pokojích. Vlastně nejprve v jakésipředsíni (ty postele tam nejsou). Na upíra, je tu skoro až příliš jasných barev. Je to proto, že díky šeru, ve kterém "žiji", se mi hůře rozeznávají barvy. Po tolika letech... Všude je spousta polštářů. V první místnosti je velká, masivní postel (prostornější než na obrázku) se závěsy navíc, stoleček s malými židličkami. Paraván, za nímž jsou posuvné dveře do šatníku a vedle ještě a schodovitová skříň. Gobelíny jsou pevně připevněny na oknech. Druhý pokoje má větší stůl, soukromou knihovnu, tradiční sofa s měkkými sedáky a gramofon, historický kousek. Všude koberce, polštáře, závěsy. U postele je erhu, tradiční čínský nástroj. Na stolku v místnosti je mísa s ovocem a sýry a jinými pochutinami. Voda a čaj. Ukáži na pohoštění. "Posluš si," pronesu a posadím se také ke stolku. "Toaleta je hned vpravo, vedle pokoje. Lázeň pak tady," ukáži na dveře v pokoji, ve kterém jsme. Tělocvična ho nejspíše nebude zajímat, ale je hned naproti mých pokojů. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Pomůže mi na nohy.Vede mě dlouhými chodbami.Dojdeme před dveře jeho pokoje.V klidu stojím,čekám.Popravdě ani nic nečekám.Jen lest.Nalákání,usmrcení.Jako obětního berana.Otevře dveře.Překvapeně vydechnu.Ohromený. Tohle?Tady on žije?Má to tu... v hlavě mám temno. Nemohu najít to správné slovo. Veselé.Barevné,originální,příjemné,teplé,živoucí. napadají mě různá slova.Ani jedno plně nevystihuje to,co cítím.Pomalu postupuji dovnitř.Rozhlížím se kolem sebe.V očích je vidět úžas. "Tady normálně žijete?Já myslel,že budu umírat v temnotě a s rakví." přiznám tiše svoje mylné domněnky. Opatrně nakukuji do všech místností.Na vyzvání se přemístím ke stolu,posadím se kousek od upíra. "Děkuji." špitnu. Opravdu tohle má být můj konec?Chce na mě skočit a zabít?Nebo opravdu si mohu vzít? Podezřele si ho prohlídnu.Ruku natáhnu k banánu.Dotknu se ho.S otázkou se zadívám na upíra.Prsty chytnu banán a stáhnu ho k sobě.Oloupu ho,zakousnu se do něj.Necítím se nejlíp,ale je mi o hodně líp,než tam dole. "Máte to tu hezký." řeknu,jak polknu sousto.Očima se stále rozhlížím.Nemohu se na ty barvy vynadívat.Jsou tak veselé.Tak paradoxně veselé.Přitom mě čeká smrt.Nebo nečeká? |
| |
| soukromá zpráva od Nami * pro Rady, další jiní… ne, možná to může být k něčemu, ale… doufat že si budu moci v klidu ochočit pár krys… to jsem toho chtěl fakt tolik? Dobře, absence těch okovů by byla věcí rozhodně příjemnou a i ten obojek by neškodilo sundat. A i to, že ta slepota pomine tak rychle… v první chvíli se mi skutečně nechtělo křičet, tobě pro radost? Pak hledej jinde… a už jen ten zvuk nehtů škrábajících po zdivu – má snad komplex tyranského mentora? „Toho chlapce sis mohl… odpustit,“ občas je skvělé dělat něco jen pro svůj vlastní lepší pocit – důstojnější pozice sedu je věc, která… ano, vláčet svou kůži prachem téhle… cely by nebylo nejlepší ať už by přišel kdokoliv. A myšlenky na útěk – stále jsou tu ten obojek a řetěz a… já svou hlavu mám rád, dokonce natolik, že nebylo až tak těžké kopírovat pohyb a ušetřit si tak případnou bolest. Navíc, ono je i celkem fajn, když není třeba sledovat cestu a naopak... i kdys jeho varování... zkoumat bytelnost všech plánů na útěk i s tím naprostým minimem znalostí o tomhle všem co je kolem. A vůbec to připoutávání... je to FAKT tolik nutný? Ovšem jedno pozitivum by se přece jen našlo - nebyl to řetěz o délce několika desítek centimetrů, tudíž ten sed na zemi by mne už konečně mohl začít alespoň trochu bavit. "Jméno... pokud čekáš odpověď typu "Ne, můj pane," vzbuď se ze svého snu o bezvýhradné poslušnosti. Jsem Nami a pokud jsi to napoprvé nezachytil... můžu ti to i hláskovat." tohle asi nebyla nejlepší reakce, ale... CO čekal? Že se rozpláču a... na slovo poslechnu? "Tvá pravidla... nemůžeš si je ušetřit a shrnout to větou "Cokoliv co se bude protivit bezvýhradné poslušnosti vůči mě nepřežiješ?" Ušetřilo by ti to spoustu slov, věř mi." |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Na jeho odpověď jenom přikývnu. Ztráta paměti. Jak typické. A parky jsou nebezpečné. To ho nikdo neučil? Zajímavé. Dřív to děti měli naučené jako poučku. No, časy se nejspíš mění. Snad raději ani nechci vědět, co všechno se změnilo od dob, kdy jsem byl naposledy venku. Mám dojem, že bych mohl utrpět nějakou újmu. Minimálně psychickou. „Jistě,“ poposednu si a čekám, co z něj vypadne. Co asi může lidi zajímat? Kolik mi je? Jak dlouho jsem tím, čím jsem? Proč takový jsem? Jak se jeden stane jedním z nás? Jak často se musíme krmit? Co nás zabije? Otázek by mohl mít spoustu a ne na všechny bych mu byl v současné době ochotný odpovědět. Možná déle, možná nikdy. Některé věci jsou možná až příliš osobní a jiné by ho mohli děsit. Je to přece jenom ještě dítě. I u lidí. Natož pro nás. Opět se pobaveně uchechtnu. Předvídatelné. Ale proč mu neodpovědět. Tohle mi nemůže nijak uškodit a ani jemu pomoci. Jednoho z nás z něj rozhodně udělat nehodlám. Byl by to akorát další hladový krk a navíc… Kdo by stál o to být jako my? Jistě, pár takových lidí znám, ale to jsou spíš jen výjimky. „Je to sice jednoduché, ale nepříjemné zároveň.“ Začnu a uvažuji, jak to poddat. Je to jednoduché jako facka, ale bude to tak srozumitelné i někomu, kdo není jako my? „Musel bych se napít tvé krve a zároveň ti dát i tu mou a potom zemřeš.“ Jenom pro jistotu vynechán detail o třech dnech bolesti a nesnesitelné žízni novorozených. Něco takového by totiž nemohl pochopit. Nejde to, dokud to nezažijete. Vím o čem mluvím. Možná až moc dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Uslyším vedle sebe jeho překvapené vydechnutí. Stočím na něj pohled a pak se znovu zadívám do místností. Přikývnu na jeho otázku, zda tu normálně žiji. "Shi (是)," odpovím mu ještě tiše, čínsky. Veškeré mé pohyby jsou elegantní. Posadí se kousek ode mne a položí ruku na banán. Zadívá se na mne s otázkou v očích. Přikývnu. A on se pustí do jídla. Pochválí mi pokoje. V náznaku se děkovně pokloním. "Ganxshie (感謝). Děkuji. Připomíná to mou domovinu. Je to... xshin quai (欣快).... euforické," pokývu hlavou. Sleduji ho. "K té rakvi... nemyslím, že by se mi chtělo do kremace, podle našich zvyklostí při pohřbívání. Když už jsme u smrti - jak jsi přišel na to, že umřeš? Kdybys ses živil jablky a měl na zahradě jabloň, skácel bys ji pro její jablka, nebo o ni pečoval, aby ti rodila jablka častěji než jen jednou?" položím mu filosofickou otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Přikývne.Nemohu tomu uvěřit. Jak v tomto může žít upír.Je vážně upír? Natáhnu se pro banán.Přikývne.Po svolení si jej vezmu.Pokloní se mi s děkovným souhlasem.Zamrkám,tělem se mírně odtáhnu.Očekávám zradu.Vrátí se k rakvi.Hovoří o jabloni,já v ní poznám sebe.Odvrátím od něj pohled. "Vy, vy o mě chcete pečovat?To, to máte jen mě?Bylo nás tam hodně,podle hlasů.Ostatní mají jiní upíři?" hovořím pomalu,mám z něj strach.Zadívám se na banán.Přestal jsem mít hlad. Jen skloním ruce do klína.Zadívám se na něj. "Je to tu zařízený pro jednoho.Kde je ta jabloň,co rostla přede mnou?" Prohlížím si ho.Stále ho nemůžu nikam zařadit.Pohledem sjedu po jeho dlouhém copu. Je jako přízrak.Vyvolává strach,ale neublížil mi.Určitě už mohl,ale neudělal to. v očích se objevuje krom strachu i zájem. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Odvrátí pohled. Nadzvednu obočí. Naslouchám mu. Až překvapivě pozorně mu naslouchám. "Shi. Ti, co byli s tebou už mají ... své pány, upíry. Mají potřeby, které já ztratil nejspíše před pěti sty lety. Někteří na nich vybíjí agresy a má je za své... mazlíčky. Pečovat - jistě, pakliže mně poneseš v úctě." Jak se zeptá na tooh před sebou, v očích s emi skoro zvláštně zaleskne. Vstanu z místa a otočím se k němu zády. "Mou jabloň otrhal někdo jiný. A ona mi seschla žalem a utrpením," odpovím mu. Můj hlas, normálně tak vyrovnaný, náhle zvláštně zakolísá. "Posilni se. Brzy se musím nakrmit. Pokud se nenasytím včas, stanu se bestií, co nezná slitování," těžce si povzdechnu. Zadívám se na erhu. "Máš rád hudbu?" zeptám se ho. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Odpoví postupně na mé otázky. Ostatní na nich vybíjí agresi?Potřeby?Jaké potřeby.Ne,nechci to vědět. mé tělo se zachvěje,srdce bije opět rychleji. Mít ho v úctě.To znamená poslouchat?Jako ten mazlíček?Budu moct vůbec ven?Nebo jen tady?Uvidím někdy slunce? můj pohled se na moment stočí ke dveřím.Zadívám se na kliku.Na něj.Zeptám se na předchůdce.Jeho pohled se změní.Stáhnu se dál od něj.Posunu se po zemi o kousek.Přesto jasný znak nedůvěry.On však vstane,otočí se zády.Jeho slova značí smutek,jejich tón kolísá.Přejde k jinému tématu.Mě.Polknu,zadívám se na banán. Musí se najíst.Jinak je bestie.To mu ho vzal jiný upír.Proč?Každý má přece svého mazlíčka. oklepu se jen při slovu mazlíček.I když je jen v myšlence.Zeptá se na hudbu.Mě vrtá hlavou něco jiného. "Měl jste toho člověka rád?" vyslovím drzou,zvídavou otázku.Zadívám se na nástroj. "Mám rád hudbu." raději dodám rychle.Ovšem pravdu. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Po mém pohledu se odsune. ALe já mu nejdu ublížit. Tedy ne teď a pokud budu pít jeho krev, jak mám, tak ani nikdy jindy. Ne příliš. Vyptává se mne na toho předtím. Zamyslím se. "Wo bu džidao (我不知道), Orchi. Nevím. Ale zamrzelo mne to," přiznám. Otočím se na něj a prohlédnu si ho. Ne však pohrdavě, ani s odstupem. "Mám tu gramofon a desky... a erhu. Hraješ na nějaký nástroj?" ptám se dál. Nechce se mi příliš mluvit o mém bývalém mazlíčkovi. Utrápil ji. A tak jsem utrápil i já jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Nepřizná lásku.Spíš ho to mrzelo.Otočí se na mě,ztuhnu.Rukou si přisunu banán k ústům,pomalu si ukousnu a přežvykuji sousto.Ve tvář je znát přemáhání k jídlu.zadívám se na banán.I to sousto mě dáví.Ztěží ho dojím,nedojedené jídlo odložím na stůl.Opravdu mě přešla chuť. "Já, já na nic nehraji.Neumím to.Nikdy mi to moc nešlo.Zkoušel jsem hrát na kytaru,ale učitel to se mnou po půl roce vzdal." přiznám,studem skloním hlavu. "Občas si zpívám nebo nechám hudbu ovládnout mé tělo." zašeptám skoro neslyšně.Nechce se mi to říkat.Ale sám nevím,zda si vůbec někdy ještě zazpívám.Vzpomenu si na mé vystoupení,na rady lidí,na nabídky,co jsem odmítal. Třeba mi dovolí někdy si zazpívat.I když asi zpívám něco jiného,než je on zvyklý. Pohledem bloudím po místnosti,po zemi.Snažím se na něj nedívat. "Co máte za desky?Jakou hudbu posloucháte?" zahledím se na oranžový polštářek,který je u stěny.Vypadá hebce,je hezky.Na tváři se mihne malý úsměv,snad z radosti z těch barev. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Takové plýtvání. Skloní hlavu a přizná, co má rád. "Takže i rád tančíš," pokynu hlavou, "Tiàowǔ shì hěn hǎo de. (跳舞是很好的) Tanec je dobrý. Desky... Poslouchám klasickou hudbu. Nudné, že?" Vezmu do ruky erhu. "Jestli jsi unavený a chceš si odpočinout, můžeš si lehnout ke mně do postele. Ostatně je nyní i tvou postelí, pokud nechceš spát na sofa. Dneska toho na tebe bylo jistě příliš." Dám mu volno. Posadím se s erhou do měkkého křesílka. Už chci začít hrát, když si na něco vzpomenu. "A ještě jedna věc. V tomto rozlehlém zámku nejsem jediný upír. Máš volnost, ale nedoporučuji se beze mě pohybovat mimo můj pokoj." Pak začnu hrát pomalu chytlavou, smutnou melodii. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Hai." zašeptám znova tiše.Poslouchá klasiku.Pokrčím rameny. "Každá hudba je krásná.Hudba je o emocích.Každý styl různě vyjadřuje emoce.A právě vyjádření třídí posluchače." promluvím se svým názorem.Nemyslím si o klasice jako o nudě.Vyzve mě k odpočinku.Zadívám se na postel,zavřu oči.Zakroutím zamítavě hlavou. "Myslím,že hnedtak bych neusnul." přiznám. Usnout v přítomnosti upíra?Co když právě na to čeká?A co když příjdou ostatní?Ne,já budu vzhůru.Zvláště,když je tu jedna postel.Ne,nebudu spát Posadí se do křesla.Už čekám hudbu.On však ještě promluví.Dá mi volnost a přitom mě varuje.Zadívám se ke dveřím. Tam jsou další.Horší.S choutky,agresivitou. sjedu pohledem na něj.Začal hrát, tesknou smutnou melodii. Je i tento jako oni?Hraje to na mě?Nebo je opravdu jiný a já bych měl být rád?Opravdu jsem vyhrál? natáhnu se pro banán a pomalu ho dojím.Zapiji ho vodou.Vstanu,dojdu pro oranžový polštářek,přesunu se s ním někam, kde se můžu zády opřít.Dívám se na něj,naslouchám.Po chvili sám začnu tiše zpívat slova,která jdou přímo ze srdce.Smutná.Můj hlas je melodický,hlubší chlapecký,hřejivý. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Jak hraji, hudba mne ... pohltí. Zavřu oči a nechávám se unášet na loudavých tónech. Když najednou uslyším krásný hlas. Pomalu otevřu oči. Sleduji Orchiho skoro šokovaně. Ano, všiml jsem si, že je jeho hlas znělý, ale... že až takhle...? Dohraji. Chytím erhu a jen zlehka se o ni opřu. Sleduji ho. "Krásný hlas," zkoumavě se na něj zadívám. Zavřu oči. "Orchi... potřebuji se napít. Dál už svůj hlad nemohu nechat zajít," odložím erhu a mávnu rukou, aby ke mně přišel. Jeho hlas mne dojal, ale nemohu... zatím to nechci dát najevo. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Zkazil jsem mu hru.Nebo proč přestal hrát? promluví.Pochválí mi hlas.Cítím jeho pohled.Zavře oči.Zadívám se na nástroj.Čekám další hudbu.On však řekne o krvi,o svém hladu.Tělem mi projede třes. On chce?On chce mojí krev.Musím jí dát? vzpomenu si na jeho slova o bestii.Nechci ho poznat jako krvežíznivou bestii.Mávne rukou,abych přišel.Tělem se přitisknu ke stěně. No tak,jsi obětní beránek.A co dělá obětní beran?Nebrání se.Ale já se chci bránit. mé myšlenky opět sjedou do minulosti, do kobky.Můj zmařený útěk.Ztěžka vydechnu. Postavím se,dojdu k němu. " Bude mě to bolet?" v hlase je slyšet strach.Přes chvějící tělo však zůstávám u upíra,zavřu oči a stisknu zuby.Mé tělo se napne,celé se klepe.Jsem úplně ztuhlý.Pevně svírám víčka k sobě. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Jak ke mně přijde, s překvapivou něžností chytím jeho ruku. "Kdybych vyhladověl, byl bys na kousky," sdělím mu ještě jendou pro jistotu. Vyjedu palcem po jeho žíle od zápěstí k loktu. Zadívám se mu do očí. "Trošku ano. Uvolni se. Nic to není. Zavři oči...," poradím mu a pomalinku, něžně, si ho posazuji n aklín. Můj hlas je konejšivý. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Já vím.Obětní beran. pomyslím si v duchu.Jeho palec jede od zápěstí nahoru.Naskakuje mi husí kůže.Moje tělo se klepe.Třese.Přizná bolest.Hovoří tak mile,přesto ve mě zůstává strach.Jak obětní beran se posadím na jeho klín. Bude to bolest. Bude to bolet. Bude to bolet. Ne! "Ne." zničehonic vykřiknu a zadívám se na něj. "Prosím neubližujte mi.Já." nasucho polknu.Mám dojem,že se všechna krev vytratila,srdce se zastavilo. Přesto,že divoce buší,neslyším ho. "Já....Já...." MÁM STRACH.NEMÁM RÁD BOLEST. NEMÁM. dívám se do jeho očí,do té nezvyklé barvy.Skoro jako je ten polštářek.Kontrast s jeho pokožkou.Celé mé tělo se zpotí,košile se přilepí na mojí kůži. Zabije mě.Zabije,stejně krev dostane.Nechci umřít.Ještě ne. "beránek." bezhlasně pohnu rty.Zavřu oči.Chvěji se,jednu pěst zatínám.Snažím se zůstat na místě.Na jeho klíně se zavřenýma očima. |
| |
| soukromá zpráva od Dmitrij pro Prostě a jednoduše, přítomnost jakýchkoliv stvoření jiného, než proměnlivého rázu, mi nedělala dobře. A občas to už i s těmi lidmi bylo příliš a já bych se nějaké té desetileté přestávce nebránil. Sdílet celý život pokoj s člověkem… neříkejte, že by vám po čase nešplouchalo na maják! Prostě a jednoduše to čas od času chce změnu. „Ty potřebuješ vzduch a já chci odpověď na svou otázku,“ zašeptal jsem a se zvláštní jiskrou v oku pozoroval jeho počínání. „Nejsem příliš trpělivý, dítě, co se odpovědí týče,“ upozornil jsem jej mírně zvýšeným hlasem. Víc už… jsem prostě nebyl schopen. Až příliš milá povaha, nezdám se, což? Ovšem s tím věkem to mohlo být ošemetné. Však jsem téměř působil mladší než on sám. Vrátil jsem se zpět ke svitku. „Ovšem, oceňuji, že ses nepokusil o útěk při cestě sem. Byla… když už nic, alespoň zdlouhavá. Pokud budeš takto rozumný i nadále, mohu ti slíbit, že tě nedaruji oněm omezeným stvořením na hraní. A teď se posaď a odpověz na mou otázku,“ vyzval jsem jej opětovně, využívajíc posledních dávek soudnosti a trpělivosti. Nauč se jedu věc, lidské mládě. Mně se na otázky odpovídá. Jeden zcela ironický pohled na mé okolí mne ubezpečil v tom, že OPRAVDU bude muset hnout některými ze svitků. Aby mi v tom neudělal nepořádek, odsunul jsem několik svitků stranou pomocí levitace, čímž jsem mu vyklidil místo. Pak jsem se nadechl, jakkoliv si on mohl být jist, že plíce k životu nepotřebuji. „Rozhlédni se,“ vyzval jsem jej svým tichým hláskem. Však nebylo potřeba jej zvedat. Tento pokoj měl opravdu skvělou akustiku. „Zde budeš žít, jíst, vzdělávat se… a v té posteli támhle i spát. Pokud se nebudeš pokoušet vzdorovat, tvůj život zde bude klidný.“ „Na oplátku mi budeš po ruce, zkrátka k dispozici. Je tu spousta práce,“ všeříkající pohled k hromadám knih, listin, brků, per a všeho, co jsem potřeboval pro svou práci. „Takže. Jak se jmenuješ?“ |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Pohladím ho konejšivě popaži. "Neboj se. Budeš žít," pronesu chlácholivým hlasem, ale už mám sykavky, jak s emi vysunuly zuby. Vím, že to už dlouho nevydržím. Ze zvyku políbím žílu nad loktem. Cítím svůjh neklid a i to, jak jsem sám rozechvěly, protože cítím jeho tep. Slyším ho. A pak se zuby zanoří do jeho kůže a cítím, jak prořezávají jeho tkáň. Vysunu tesáky a začnu lačně pít. A čím víc piji, tím jsem klidnější a tím lépe kontroluji jeho životní funkce. Povolím pak jeho pěst, aby krev už tolik netryskala a olíznu jeho ranky. Jeho krev nádherně voní i chutná. Nejspíš je vzácná. Zavřu uspokojeně oči zatímco držím jeho rány, aby nevykrvácel. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Itaaaa!!" postupně se bolest z proražení kůže a žil mění na zvláštní stav.Jeho chladné rty na mé horké kůži je tak jiný.Tělem projede zvláštní výboj. Hlasitě vydechnu.Ubívá mi krev,přestávám bojovat.Z úst vyjde tiché vzdychnutí.Čím déle pije,tím více se mi to líbí.Je to krásný pocit.Přestávám ovládat své tělo. Ústa zůstanou pootevřená. "Prosím...." zašeptám potichu.Bylo toho na mě hodně.Z dálky cítím olíznutí ranek.Nevidím jeho spokojený obličej.Moje vůle bojovat,vzepřít se, usíná spolu s mým vědomím. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Nechávám ho na svém klíně a spokojeně zakloním hlavu. Nasytil jsme se a zahnal svůj hlad a tím i monžá mírnou nevrlost. Jsem klidnější. Sundám mu boty a položím do postele. Přikryji ho. Noc se chýlí ke konci. Svléknu se. Naprosto do naha. A položím se k němu do postele. Přikraji se. Nijak se ale na něj netisknu nebo tak, spíš odpočívám. Ale nespím. Já vlastně nikdy pořádně nespím... Závěsy jsou zatažené. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Jsem mimo až do rozednění.Proberu se pomalu.Cukají mi víčka.Dech se zrychlý.Překulím se na bok.Má ruka dopadne na jeho rameno.Chlad mi pomáhá se probrat.Otvírám oči.Ruka bolí,prsty mírně sevřu.Pohladím ho. Co se to stalo? snažím si vzpomenout.Jen co zaostřím,myšlenky se vybaví.Má ruka na něm se rozklepe,stáhnu jí. "Já..neumřel." v krku mám sucho.Pohledem sjedu na zranění po upírovi. "To vy jste mě sem odnesl?" i když to je víceméně jasné.Kdo jiný.Přesto se zeptám.Jak je tu více světla,prohlížím ho pozornění.Očima sjíždím po těle,podle odkrytí. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Pak ji ale pustím a zamžourám na něj. Pocítím jeho žízeň. Mírně se posadím. "Voda je na stolku," podotknu. A pak se znovu natáhnu na posteli, takže se přikrývka posune. Je vidět, že nemám prádlo, ale intimní partie je zakrytá. "Shi. Odnesl," potvrdím jeho domněnky, "potřeboval sis odpočinout." |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Nestačilo mu to?Má ještě žízeň.Nebo jsem mu nechutnal.Rozsápe mě? Posadí se.Podotkne o vodě. " Děkuji." řeknu vděčně.Natáhnu se pro vodu.S žízní se napiji,vypil bych teď asi studnu.Napitý se otočím na upíra.Chtěl jsem se zeptat,zda tu mám dál ležet. Nezeptal jsem se.Jen jsem se na něj díval.Ústa otevřená úžasem.Jeho tělo. On má tak krásné tělo.Ne,ne.Takový jsou povrchní. vzpomenu si na toho,jenž mě dostal na kolena. "Mohu ležet tady?Ještě bych nejspíš nevstal." zeptám se.Odtrhnu pohled od jeho těla.Kousnu se do spodního rtu. Proč je na mě osud tak krutý? |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Otočí se na mě a zarazí se. Nechápu to, ale neřeším to. Cítím, jak se mu zrychlí srdce a tak radši otevřu oči. Zeptá se mne. Přikývnu. "Již jsem řekl, že je toto i tvá postel," promnu si zlehka oči a mhouřím na něj. Stáhnu si přikrývku víc do pasu a otočím se na břicho. "Přes den odpočívám a v noci... ožívám.... takže si podle toho budeš muset upravit životosprávu," ještě podotknu a pak položím hlavu na polštář. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Kdyby nebyl upír.Ne,ani tak ne.Zařekl jsem se.Už nikdy. Pohledem sjedu na něj.Leží na břiše.Vidím jeho záda.Více zkousnu ret,až naběhne.Zuby však kůži neprorazí.Zrudnu.Láká mě natáhnout ruku,dotknout se.Je chladný,jeho postava je krásná.Je jako socha.Socha z dávných časů.Povzdychnu si.Nedovolím si ho dotknout.Chci volnost,jemu jí dávám taky.Nemuselo by se mu to líbit.Položím se zpátky do postele.Lehnu si na bok,zády k němu.Stočím se do klubíčka.Chci zabírat co nejméně místa.Natáhnu před sebe zraněnou ruku.Přejedu si po ráně po něm. Neměl jsem rád darování krve.A teď jí dávám.Musím.Upírovi.Ale je tak jiný.Jiný než co jsem viděl ve filmech.Co o nich povídali.Má charisma.Bojím se ho,přesto mě láká.Na tohle oběti lákají?A je to vůbec správný?Aby obětní beran se takto díval na svého popravčího? Rukou si hladím zranění,zavřu oči.Zhluboka smutně vydechnu.Zmáhá mě únava. Mám štěstí. napadne mě než opět usnu.S úsměvem na tváři,s prsty položenými na rankách. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Dochází mi, že jsem nedomyslel jeho oblečení. Nejspíš na něj budu muset navlékat hanfu. Ale je to podobné kimonu, takže s tím možná bude moct žít. Myslím, že ještě někde mám lněné. Svoje oblečení ale bude moct samozřejmě nosit také. Jak jsem zabředl do úvah o jeho oblečení, všimnu si až po chvíli, že usnul. Nechám ho nabírat sílu a když se chýlí k odpoledni, vstanu z postele tak, jak jsem byl stvořen, vezmu si své brokátové hanfu, které jsem si vybral na dnešek. hanfu Jdu mu sehnat něco k jídlu. I když ovoce je stále poměrně čerstvé. Nicméně se nemůže živit jen ovocem. Seženu rýži a rybu v těstíčku a sladkokyselou omáčku. Pak horkou vodu a sypaný čaj. Za chvilku jsem hned zpět. Jídlo je ještě teplé a voní. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Byl to jen sen.Jen sen.Nejsou tu.Žádné myši. podívám se na stranu postele, kde spal on.Vzpomenu si na tělo.Zavřu oči,štípnu se.Ne,tohle je skutečnost.Sundám ze sebe košili.Spustím nohy z postele,rozejdu se na průzkum.Krásně to tu voní.Všimnu si jídla. To je pro mě?Nejspíš jo.On přece jí mojí krev. Vejdu s čajem.Zarazím se,zadívám se na něj. "Já. Já bych potřeboval někam, vyprat, košili. A nejspíš i ty kalhoty.Ten sklep nebyl nejčistější." hovořím pomalu,dívám se čaj v jeho rukách.Moje tělo je stále ještě chlapecké,přesto se začínají objevovat mužské rysy.Je znát, jak se tělo mění z dítěte na dospělého.Začínají se nějaké svaly hodně používané rýsovat.Přesto je znát,že nikdy nebudu namakanec a ani vychrtlinka. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Zadívám se na něj. Je zpocený a trochu mi přijde i nervózní. Jak promluví o oblečení, přikývnu. "Přemýšlel jsem nad tím. Mohu ti ale tak akorát nabídnout místo tvého oblečení hanfu. Nemám jenom tradiční oblečení, ale mám pocit, že to "obyčejné" by ti bylo velké," naliji čaj. "Nejdřív se najez - pak si můžeš dát lázeň a obléknout se do čistého," řeknu mu, jak by to bylo nejlepší, protože jídlo je teplé a s hanfu mu nejspíše budu muset pomoct. "Ale ještě se podívám do šatníku. Třeba tam něco najdu," podotknu. Přecejen na hanfu není moc lidí zvyklá a někdy se jim to může zdát nepohodlné. Lepší by bylo najít třičko a kalhoty. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Má jen svoje věci?Copak ten předtím chodil tady v čem?Ve svém?Jeho oblečení se už moc nenosí,nikdy jsem to neměl.Ale je to podobné našemu. přejedu pohledem po oblečení.Posadím se k jídlu.Poklonou mu poděkuji. "Budu rád za jakékoliv čisté oblečení.Aspoň než mi uschne toto." košili položím vedle sebe.Nepodívám se na něj,ale na jídlo.Vypadá nádherně.Pocítím hlad.Sen je už zahnán do podvědomí.S tichým přáním dobré chuti pro sebe se pustím do jídla.Jím rychle,né hltavě.Zapíjím to čajem.Snad až moc.Nemůžu si pomoci.Mám stále žízeň. "Jak Vám mohu říkat? Pane?" napadne mě,jak ho mám oslovovat.Přestanu na moment jíst,zrudnu. "Já.Nepamatuji si Vaše jméno.Já se moc dole nesoustředil.Já chtěl ven.Nemám rád tmu.Necítím se sám ve tmě dobře." pokradnu se na něj zadívám. "Tmu a hlodavce.Hlavně myši." přiznám narovinu svůj strach.Moje fobie. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Přikyvuji. Vypadá to, že měl opravdu hlad. Nic neříkám a jen ho v tichosti pozoruji. "Vyndám ti nějaké oblečení. Dvoje. Abys tu mě ĺ v čem chodit," něco, co je mi upnuté...., "Donesu ti to do lázně." Nebo bych se mohl přidat... Dlouho jsem si s někým nedával lázeň. "Až si tam půjdu sednout za tebou," dopovím tedy. A zase na chvilku zalezu do své postele, kde se jen natáhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Zkusím ho brát jako spolubydlícího.Staršího bratra? kradmo se na něj zadívám. Nechci si připustit,že jsem uvězněný.Na zbytek života.Krátkého nebo dlouhého? pohled sklouzne se sousta,co jde do úst,na ránu. krátký dojde mi.Jestli bude chtít často krmit,nezvládnu to.Né dlouho.Vše záleží na něm. Nechtěl jsem být v zajetí.V zajetí citů,vlivu druhého.A znova jsem.V zajetí,jen přísnější.Jen nebezpečnější?Možná je láká moje povaha.Ale já se změnil.Nebo to tak má být. vzpomenu si na okovy.Na obojek.Odejde pryč.Lehnout si.Otočím se za ním.Jen krátce.Pokračuji v jídlu. Dal mi svobodu.Jediný mi dal svobodu.Takovou,jaká tady asi jde.Děkuji vám,pane. sním všechno.Vypiji čaj.Podle instrukcí se vydám do lázně.Sundám ze sebe svršky i spodky.Nahý opatrně vlezu do lázně.Voda je příjemně horká.Posadím se tam.Opřu se,zavřu oči.Začínám se cítit dobře.V bezpečí.Voda mě uklidňuje.Její klid. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Dojde mi, že s emne ptal na jméno a já si připadám ještě hloupěji a nemožněji. Byl jsem ještě rozespalý a unavený, skoro se to dalo očekávat... vejdu do šatníku a nakonec mu vyberu dvě věci. suit hanfu Pod to ještě jakýsi límec, který nosí i pod kimona. Vlastně je to poměrně podobné. Hanfu je dostatečně dlouhé, tak k němu sukni nepotřebuje. Ponožky. botky Dojdu za ní do lázně. "Našel jsem pár věcí, co tu můžeš nosit," podotknu a položím to stranou. Začnu se svlékat. Naprosto do naha. Vlasy spletu víc tak, aby se nenamočily. Vejdu za ním do lázně. "Říkají mi Ghéuwan` Xshiè, takže Xshiè," odpovím mu na jeho otázku zpětně. Zavřu oči a pomalu se v lázni uvolňuji. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Děkuji." prohlížím si věci.Dochází mi,že jsem nahý.Ale věřím vodě,jejímu umu skrytí všeho,co člověk chce.Umí to.Chodil jsem do veřejných lázní. Chci se odvrátit,zavřít oči.Nemůžu.On se svléká.Dojdou mi jeho slova. On jde taky do lázně.Taky.Nahý.My dva, spolu.Je to starší bratr.Starší nemocný bratr. nemůžu si pomoci.Sjedu ho pohledem.Celé jeho tělo.Druhou rukou si sám kryji svoje ohanbí.Vejde do lázně.Fascinovaně,skoro hypnoticky,sleduji jeho chůzi.Promluví. Soustřeď se.Tento tě zabíjí.Jednou tě zabije.Nemůžeš přece na něj takto koukat.Co to proboha dělám.Nebo mě tak moc lákají ti,kteří mě ovládají?Kteří mi vezmou svobodu tak,že částečně řídí můj život? Stočím pohled před sebe.Více se ponořím do vody.Po bradu. "X..Xshie....Xshie.." několikrát jméno zopakuji. "Xshie?Tvůj čas je převážně tady?V těchto komnatách?Nebo se i nějak scházíte?" zajímá mě.Nějak po jeho včerejším přiznání ani nechci poznat ty další.Zjišťuji,že měl pravdu.Měl jsem štěstí.Nechci ho ztratit.Stále hledím před sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Počkat - on je v rozpacích? Proč? Ze mne? Že bych něco z lidského života opravdu zapomněl? Uznal, že to nepotřebuji a on to ... cítí? A díky tomu má navrch... protože netuším, co se děje. Ale opravdu to netuším? Své zmatení nedávám znát, přesto mi trochu zacukají koutky do náznaku úsměvu, když se snaží vyslovit mé jméno. Ale nakonec se mu to velice obstojně podaří. Nijak se nekryji. Nedělám to snad proto, že bych se neměl za co stydět, ale proto, že možná už nahotu vnímám jinak. Jako svou přirozenost. Zvířata běhají nahá a vadí jim to snad? Ptá se mne na další. "Ano. Schází se. Ale já jsem raději ... stranou. Takže pokud to princ neuzná jako nutnost, držím se ve svých komnatách," odpovím mu. Správně bych měl i poslouchat princeznu, ale tu poněkud ... s nelibostí. Je to žena.. a já jsem příliš starý na to, abych pochopil rovnoprávnost. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Chápu to dobře,že největší pravděpodobností poznám jen tebe.Je už ne?Nevodí si tam své...lidi?" nedokáži je nazvat mazlíčky.Nedovedu.Zavřu oči.Ponořím se více do vody.Po uši. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Pak se zeptá. "S největší pravděpodobností. A záleží na nich, jestli vezmou člověka s sebou. Ale myslím, že je můžeme potkat. Někdy se procházím po zámku...," přiznám, že někdy se projít potřebuji,"nebo mne mohou navštívit." Znovu sjedu pohledem na jeho tělo. Je to zvláštní. Líbí se mi. Hodně. Jeho lidská kůže. "Jsi krásný," pronesu naprosto upřímně a zadívám se mu do tváře. Stále mi vrtá hlaovu, proč tam zůstal. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Musí se občas projít.Já taky.Vezme mě s sebou?Potkáme jiný?Dá mě jim?Půjčují si lidi mezi s sebou?Změna stravy? krátce se na něj zadívám.Sjíždí mě pohledem.Zrudnu.Snažím se rukou krýt.Jeho slova mě zaskočí.V šoku se potopím.Nenadechnu se.V šoku se nadechnu pod vodou.Prudce se vynořím,prskám vodu.Chytnu se okraje.Zadívám se na něj přes mokré vlasy. "V..Vážně?" vykoktám.Nemohu si pomoci.Jeho tělo je tak lákavé.Prohlídnu si ho.Opět.Jen po vodní hladinu.Láká mě víc,ale neudělám to.Odvrátím hlavu,hledím pod sebe.Na mé prsty.Prodýchávám vodu v plicích. "Ostatní upíři.Vypadají jako ty?" zeptám se,tváře hoří studem. Jestli jsou všichni jako on.Tak zvláštní,jak sochy.Jako ze starých časů.Asi bych měl požádat o led.Na mojí horkou hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Mám si snad z tebe dělat srandu?" odpovím mu zcela vážně. Pustím jeho paži. Svíral jsem ho docela pevně. Položí mi zvláštní otázku. Zamyslím se. "Jak kteří. Ale ti tady nikoliv. Jsem nejspíš minimálně o tisíc let starší než oni. Nemají... tak našedlou kůži," odpovím mu tiše. Pak se ale k němu přisunu a dotknu se jeho tváře. Cítím jeho neklid. "Jsi v pořádku? Nemáš teplotu?" vyptávám se se starostí. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Ne,jen tomu těžko uvěřím.Musel jsi vidět spoustu lidí,hezčích než jsem já." přiznám pravdu,proč jsem se potopil.Na mojí otázku odpoví. Nejsou.On je jiný.Jediný.Mám štěstí.Mám. Je blízko mě,nahý.Rudnu.Nezvládám to.Srdce mi tluče.Nedívám se na něj.Vím o něm.Náhle položí ruku na mojí tvář.Jeho chladná ruka.Tváře přímo hoří.Tělem se ponořím,cítím změny.Sám jsem nahý,rukou zakryji rozkrok. "Ne,jsem v pořádku.Jen,přijde mi zvláštní sdílet koupel s upírem.S upírem s krásným tělem." zrudnu.Znova se ponořím pod vodu.S nádechem. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Krása je přeci relativní pojem," koutky úst mi zlehka zacukají do úsměvu. Rudne a znovu se ponoří do vody. Pomalu mi dochází, že s emu líbím. Jak s evynoří, zadívám se na něj. "No... nejspíš jsem na sobě jako člověk hodně pracoval," přikývnu bez ostychu. I když cítím zvláštní rozpaky. "Ale má kůže nejspíše zešedla od tmy, ve které... žiji," i kdybych chtěl mezi lidi, brali by mě za stvůru, za démona. Nezbývá mi nic jiného, než být tu. Je to od Prince velkorysé. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Omlouvám se.Já.Měl jsem vztah s mužem.Před rokem." hovoří o své kůži.Nepodívám se na něj.Hledím pod sebe.Na hladinu. "Mě se líbí.Jsi jako socha.Socha ze starých časů, Xshie." cítím opět rudnutí.Ponořím se do vody,jen pod bradu. Proč já vše musím hned říct.Co když ho to vůbec nezajímá?Co když mě ted bude chtít dát někomu jinému.Ne,to ne.Chci zůstat tady. I přes rudé tváře se na něj zadívám.Srdce zrychlí.Je opravdu jak živá nádherná socha. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Buya tachiie (不要道歉), neomlouvej se. Za co? Vždyť když jsi ho miloval, pak je to v pořádku, hm?" Ponořím se do vody až po krk. Řekne mi jak vypadám. Zadívám se na něj. "Jsem... tvůj zkamenělý předek," ta představa mne pobaví. Pak ale znovu zvážním a více se vynořím. Zadívám se na hladinu. "Často jsem si říkal, jaké by to bylo být nehybnou, mrtvou sochou bez známek života. Bez života," přiznám, "ale poté jsme to vždy zavrhl. Nedovolil jsem si to. Vyhladovět, vyjít na slunce..." Pohladím dlaní hladinu vody a tím ji zlehka zčeřím. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Copak on nechtěl být upír?Proto mají ostatní ty agrese?Oni toto být nechtějí? zčeří hladinu.Podrobně sleduji jeho postavu,jeho obličej.Zarazím se u očí.Jediné vypadají živě. "Xshie...proč jsi se chtěl zabít?Trpíš být tímto?V dnešní době jsou lidé,kteří by rádi byli to,co jsi.Nevím jak moc,ale jeden můj kamarád chtěl." odvrátím hlavu,zadívám se před sebe. "Je to ale už déle,co jsem ho viděl naposledy.Moc jsme se o tomto nebavili.Mě,já na upíry nevěřil." mluvím potichu.Zvláštní.Tak dlouho jsem s nikým nemluvil.Takto ne. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Ale mlčím. Sklopím oči a těžce si povzdechnu. "Nejspíš je to můj chufá (處罰), Orchi. Trest. Žít věčně a tak dlouho... po jednom století tě to otráví....," odpovím mu popravdě. Mluví potichu. Ale docela se mi líbí vést zase konverzaci. "Nicméně mi to umožňuje se do nekonečna vzdělávat. A zdokonalovat bojová umění," lehce se pousměji. Nejsem zvyklý si stěžovat. Jde to proti mně samotnému. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Trest?On byl takto potrestán?A přesto není agresivní?Jaký asi byl jako člověk?Taky takový jako teď? Lehce se pousměje.Je na něm znát,jak nerad si připouští tíhu svého prokletí. "A co vůbec děláš za umění?Co tě zajímá?Všechno?" zkouším raději přejít k příjemnějšímu tématu.Občas se na něj podívám.Jinak.Se zalíbením.Nějak začínám mít rád ten kontrast.To,čím je tu nejspíše tak vyjimečný.Podle toho,co řekl. "Já se učim francouzsky.Ale asi bych měl začít s čínštinou." sám se pousměji.Když už musíme být spolu,rád bych to udělal trošku příjemné.Pro oba. |
| |
| soukromá zpráva od Nemu* pro Zase mlčí a jen mě pozoruje těma dvěma rudýma očima. To je děsně deprimující! ,,C-co je?" Zeptám se opatrně a polknu. Nic. Tohle je horší, než kostka ledu! Vážně! Po chvilce nakonec vstane a jde ke mě. Ne, necouvnu! Řeknu si rázne v mysli, ale lehce vyděšeným a nejistým pohledem jí pozoruji a mám tendenci udělat krok vzad. Jak se ke mě přibližuje, tak se lehce nakláním dozadu, jako bych tím snad mohla uhnout, ale je to spíše jen reflex. Opět mě chytí jedním prstem za obojek. Polknu, ale i když se jí bojím, tak se je dívám co nejodvážnějí do očí. To co řekla.. Bylo minimálně deprimující. Dobře, fajn.. Ne, tohle není fajn! Udělá se mi mdlo. Jasně, v trochu jiné situaci si řeknu něco jako ''Hurá, upír!'' Skočím mu kolem krku a lísám se, ale.. Po tomhle jejím proslovu.. Mám pocit, že omdlím. Protože už jen to Upír=krev mi opravdu nedělá dobře. Jediné pozitívum je to, že je tu někde i brácha.. To není moc uklidňující! Pak mě prostě dovede k jednomu z křesel a donutí mě se posadit. Kupodivu se ani nebráním. Jinak bych asi vážně skolabovala. Chvilku se mi to všecho spřádá v hlave a já se koukám zaraženě do země. Takže její znuděný pohled plný lhostějnosti, při kterém by byl můj strach asi ještě větší, jsem nezáměrně ignorovala, i když jsme cítila jak mě propaluje. Pak znova promluví, tak se na ní, už trochu klidnější zadívám. Mazlíčci? to jsme jenom jejich hračky? Ano.. Proč by nás tu jinak měli.. Proč se o tomhle nepíše v žádné upíří knížce!? No po dalším proslovu o dvojčatech a půjčování se mi motá hlava jako po silné kocovině a její slova mi neustále zní v hlavě. Navíc do toho furt ta představa o krvi.. Bylo mi absolutně na nic. Celý život se mi doslova zboural jako domeček z karet. Jsem teď jenom.. Nějaká věc.. Kterou prostě zabijou, až jim bude k ničemu.. Tohle bylo na mě prostě moc a moje vědomí to prostě neuněslo, takže jsme z křesla spadla na zem v absolutním bezvědomí. A byla jsme za to upřímě ráda.. A doufala, že už se neprobudím.. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Začne odpovídat na mojí otázku, ale zasekne se a přemýšlí, jak mi to říct. Jenom lehce nahnu hlavu na bok a pozoruju ho. Nijak vražedně, spíše jen zvadvě a očekávám co z něj vypadne. Tolik těch způsobů zase není. Nakonec mi to řekne. Kývnu že chápu. V podstatě jsem to předpokládal. Nerozdíl od sestry mám mozek.. Když už jsme u ní.. Doufám, že je ralativně v pořádku. I já jsme tady z toho hdoně., zdpetaný, ale já to dokážu nést s klidem, ona.. Ona ne. Ta skolabuje jakmile se doví, že tohle jsou upíři. Za jiných okolností by byla nadšená, ale.. Takhle? Ta šílí, když vidí jak jsem se šrábl, až před ní někdo pronese sklovo krev.. No ta se zabije.. No, doufám, že tohle ne. V tom lepším případě jenom omdlí. Dobře. Takže vím, že stát se upírem je tu prakticky nemožné, což je poměrně dobrá správa správa. Ta horší je to, že sdi připadám jak chcodídí krevní konzerva na nožiškách. (Tak přejdeme k nějaký akci ne..? Když jsme u té krve.. xDD) ,,Kolik ti je vlastně let?" Jeslti z něj vážně vypadně něco přes 100, já padám. Tohle je trochu moc fantasy, ne? Dobře, já vím, není. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Začíná se to pomalu měnit na něco hodně podobné výslechu. Ale co už… Nejspíš má právo na nějaké ty odpovědi a času máme celou věčnost. Aspoň někteří z nás. Musím se ušklíbnout. Tímhle stylem by se možná i mohl dožít nějakého vyššího věku. Jenže od mluvení vysychá v krku. To ho nikdo neučil? Jenom pobaveně zakroutím hlavou, aniž bych to nějak objasňoval. Bude to vypadat, že mě opět pobavila jeho otázka a nejspíš to tak bude lepší. Aspoň s sebou nepraští o zem hned na začátku. To by bylo nemilé. Velmi nemilé. Co tu dělat s bezvládným lidským tělem? Maximálně se napít. Jenže to by nebyla taková legrace, jako kdyby byl při vědomí. S živými a těmi, co jsou vzhůru se jeden vždycky pobaví lépe. „Něco málo okolo sta. Nebaví mě počítat ty drobné. Navíc, ještě pořád to není nijak závratný věk.“ Pokrčím rameny jako by o nic nešlo a v první chvíli mi ani nedochází, že pro něj je to možná víc, než dost. „Ještě nějaké otázky?“ usměji se a maličko vycením tesáky. Ten šmejd z lednice opravdu za moc nestojí. Jeden po něm má i brzo hlad… tedy žízeň, samozřejmě. „Protože pokud ne… Nějak mi z toho všeho mluvení vyschlo z krku.“ Zvednu se a přemístím k němu. Pro mě to sice není nikterak rychlý pohyb, ale jemu to tak nejspíš mohlo připadat. Lidé mají tak zpomalené smysly. Nechápu, jak vůbec mohli v tomhle světě přežít, ale jsem za to i rád. A téměř v tom samém okamžiku mám hlavu blízko té jeho. Čas na svačinku! Zazubím se na něj a čekám, jak zareaguje. Tak schválně, jak dlouho si s ním půjde hrát. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Kapka.. Okolo sta? Ať jde někam.. Prý že ho to nebaví počítat.. Tshe! Je pravda, že já sám občas přemýšlím, kolik mi je, protože si připadám dospělejší, než nějaký 15ti letý kluk.. Ale co už. Vypadal jsme asi.. Tak nějak.. Prostě takový ten o.O moment. Polknu, když na mě vycení ty tesáky a lehce se otřepu. Strach? Je to dost možné. Ale pokud mě nezabije.. Myslím že to přežiju.. Ale.. Stejně mám chuť někam utéct.. Nechci ať mě kouše a pije mojí krev! Nikomu to nechci dovolit.. Už jsem snad se chtěl i postavit a snažit se utíkat, jenže jeho pohyb byl.. Rychlejší, než jsme přepokládal. Najednou byl přímo u mě.. Svou hlavou kousek od mé a nevypadal.. bezpečně. ,,Vím, že nejsem nijak aktivní tvor, ale nějak nemám v úmyslu ti tu krev jen tak dát.. Dobrovolně.." Řekl jsem to tak nějak.. Nuceně? Popravdě, kdybych neměl tak velkou hrdost, klidně mu jí dám, ale tohle.. Ne! Ruce jsem měl položené a jeho hrudníku a snažil se ho nějak odtlačit.. Myslíte, že to mělo nějaký účinek? |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Vypadá poněkud… překvapeně. Nechápu proč. Však sto let není zase ještě tolik. Toho se občas dožívají i lidé, ne? Je sice pravda, že na nich běh času zanechá poněkud více stop než na mně, ale to už není podstatné. Nicméně ten jeho výraz je doopravdy skvělý. Až bych měl skoro chuť mu za něj zatleskat. Ale to ne. Nemohu se přece chovat jako děcko. A potom je to ještě lepší. Vypadá to, že tesáky působí. Strach. Ach, jaká to nádherná emoce. Možná by ho mohli prodávat… Třeba v prášku na zředění krví. To by byla nádherná kombinace. Jeho větě se musím docela dlouhou dobu smát. Nemá v úmyslu. Aha. Tak to je jiná. To se nám to asi trošku protáhne. Jaká škoda. Budu muset počkat, než se mu bude chtít. Té ironie si nevšímejte. Je to prý moje sestra, sice jsem nikdy žádnou neměl, ale na tom nezáleží. „Opravdu ne? To je ale zapeklitá situace. Co s tím budeme dělat?“ zašklebím se na něj a tesáky ukážu trochu víc. Jeho snaha mě odtlačit jenom pobaví. Cítím sice lehčí tlak, ale to je celé. Přece jenom je to člověk a co víc – dítě. Nehrozí, že by mi mohl nějak vážněji ublížit, naštěstí. Mám dojem, že kdyby většina mazlíčků mohla, udělala by to. A ne jednou. O důvod víc proč z nikoho z nich nechtít upíra. Kdo by chtěl mít za krkem nesmrtelného a pořádně vytočeného mstitele? Já tedy ne. „Navíc se není čeho bát. Skoro to ani cítit není.“ Teoreticky. Každá rána bolí, proto je tam to skoro. „Navíc, na tu trošku neumřeš.“ Jistě, mohl bych se rovnou napít, ale dejme tomu, že mi doma zakazovali hrát si s jídlem a tak si toho tady musím aspoň maličko užít. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Směje se. Ha, ha, ha.. Moc vtipné. Nemůžu za to, že mi to má hrdost nechce dovolit! Hodil jsem na něj otrávený výraz, při jeho první větě. ,,Opravdu ne.." Sere mě, nehorázně.. Zrovna v této chvíli. Ať jde někam, do prčic! Navíc, to že do něj tlačím vší silou.. Mu je viditelně úplně putna, ani to s ním nehne.. Já vím, že nejsem žádný kulturista, ale tohle?! Jo, jasně, je to upír.. Ať jde do pr.. Vy víte kam. ,,Já se nebojím!" Řeknu rázně a zamračím se. Snažím se nevypadat vytršaně, jenže moje oči všechno prozrazují. Jo, fajn, bojím se! Né bolesti, ale.. Ta představa jak se mi zahryzává do krku, je.. Dobře, přiznejme si to, i lehce vzrušující, takže.. Raději to nebudud dále koemntovat, ale rozhodně mu nedám napít! Né dobrovolně. Pořád se jej ale snažím odtlačit. I když vím, že je to zbytečně. Vlastně podvědomě už jen čekám, kdy mě kousne.. Opravdu.. nemít tak velkou hrdost, možná se na to i těším. |
| |
| soukromá zpráva od Carol pro Dívám se na strop, nevnímám, moje tělo prostě vyplo a má mysl zrovna tak, s ledovým výrazem se stále jen dívám nad sebe s rukama založenýma pod hlavou a ležíc na zádech na posteli. Nemám vůbec chuť se jí teď zabývat... Hmm, proč vůbec řeším takové zbytečnosti, stejně je to jen mazlíček, další v řadě, moc dlouho stejně nepřežije, dávám jí nanejvýš měsíc, pak ji budu buď muset někomu dát nebo prostě zemře... Mě to vrásky nedělá... přemýšlím a na chvíli pohlédnu na ni, vtom si všimnu že jí hlava spadla na stranu a přestala se hýbat. "Mhmmm," zamručím a posadím se, párkrát zamrkám abych znovu dokázala sledovat svýma unavenýma očima. Vstanu a dojdu až k ní, podívám se na ni trochu víc zblízka a když jsem si jista že omdlela tak si jen povzdechnu a ne zrovna nějak šetrně ji vezmu a spíš hodím než položím na postel, pak si ale všimnu že je docela i špinavá z toho sklepení. "Hloupé drobnosti, teď se ještě bude muset vykoupat..." řeknu si sama pro sebe s ledovým výrazem na tváři a znovu ji vezmu, rozejdu se k pokoji vedle mého s jí pod ramenem a otevřu velké dveře které vedou do koupelny vedle mého pokoje, je stará, prostá, jednoduchá, vše v mém pokoji i tady je takové lehce staromódní, středověké... Zadívám se k velké vaně která tu je, možná až trochu moc velké. Začnu do ní napouštět docela i horkou vodu, pro normální lidi, pro mě docela obyčejnou teplotu. Poté se podívám na ni, posadila jsem ji vedle vany a opřela o stěnu vany, s tichým zamručením se k ní zohnu a začnu z ní postupně sundávat oblečení, to že tu je přede mnou po chvíli nahá se mnou nedělá vůbec nic, je v mých očích jen malá holka, nic víc, zdroj potravy, to nanejvýš. Znovu ji opřu o stěnu vany a její oblečení naházím do prádelního koše, bude se muset vyčistit. Poté začnu sundávat sama ze sebe svoje oblečení které skončí podobně v prádelním koši jako její, poté se rozejdu ještě jednou do pokoje kde v šatníku vezmu jedny večerní šaty a něco z... Jejího starého oblečení... Velikostně by jí mohlo zhruba padnout... Dojdu opět do koupelny a odložím šaty na skříňku co tam je, z ní vytáhnu nějaké ručníky, mýdlo a rozejdu se k ní, vezmu ji a posadím do napůl plné vany, poté si tam sama vlezu a čekám až se vana dopustí, poté zastavím kohoutek a vezmu ji za ramena, přitáhnu ji k sobě a začnu ji pečlivě umývat, postupně z ní sundám špínu co na ní ulpěla za večer a ve sklepení, koupelna se brzo provoní příjemnou vání podobnou růži a mléka. I když se moje ruce dotknou jejího těla aby z něj mohly za pomocí mýdla a vody sundat všechnu špínu, se mnou to nic nedělá, na tváři pořád ten ledový výraz, ona být vzhůru tak asi zase rychle omdlí, protože ji pečlivě umyji opravdu všude, nehodlám aby mi "smrděla" v pokoji, aby tam byla špinavá. Byť by tohle měli dělat sluhové nebo ona, já žádné nechci a proto ani nemám, a ona je v bezvědomí, a i kdyby se teď nakrásně probudila je mi to ukradené. Prostě pokračuji, ať se jí to líbí nebo ne. Jakmile je umyté její tělo tak jí namočím vlasy ale dávám pozor aby se jí voda nedostala do uší, poté sáhnu pro šampón s podobnou vůní jako mýdlo, nanesu si ho na ruce a začnu jí pomalu umývat vlasy až je má čisté a voní opět po růžích a mléku. Nakonec si umyji i svoje vlasy přičemž ji mám opřenou o svou hruď. Poté ji vezmu a vyjdu i s ní z koupele, vanu vypustím a začnu ji i sebe pečlivě ručníkem sušit, vlasy jí vysuším opět ručníkem a nakonec kartáčem učešu, stejně tak pokračuji u sebe, pak ji vezmu a obléknu ji do červených šatů které kdysi nosívala jedna jistá osoba (Jak vypadají najdeš v živáku u obrázku Alice ;)). Na sebe navléknu lehké večerní šaty, už se ani neobtěžuji se spodním prádlem, stejně brzy půjdu spát. Moje večerní šaty jsou celkem podobné těm co mám přes den, nicméně jsou takové lehce modernější a nevypadají jako středověké, jsou lehce průsvitné takže moje pokožka je vidět. Být vzhůru tak si všimneš i výrazného tetování na zádech které se táhne až od zadku skoro až k týlu. Jde o velké tetování růžového keře s černými růžemi. Vezmu ji tentokrát docela i jemně do náruče, možná protože má na sobě její oblečení a... Na chvíli se mi vybavila, bodne mě u srdce, ale ignoruji to, na tváři stále ledový výraz, rozejdu se do pokoje, pokud až doteď spala, tak ji položím na mou velkou postel (Skoro až pro tři lidi se dá říci) a přikryji ji lehkou přikrývkou, ostatně to udělám i pokud je vzhůru a cuká se. Pak se rozejdu dalšími dveřmi na terasu, tam se opřu loktem a podepřu si bradu, zadívám se na měsíc a v duchu mi vyvstanou vzpomínky, bolestivé, najednou se mi vrátili, ale hned je zaženu a po pár minutách se vrátím dovnitř, ať už spí či ne, lehnu si také na postel, nás dvě však dělí dobrý metr. sama se přikryji a ležím opět na zádech, moje hruď se lehce zvedá jak se nadechuji, moje oči jsou zavřené, nedokážeš však určit i kdyby jsi byla vzhůru, jestli já spím či ne. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Evidentně se nebaví tak skvěle jako já. Nechápu čím to může být. Asi nemáme stejný druh smyslu pro humor. No, třeba to přijde časem. „Smutné,“ zazubím se. Smutné to jistě je, ale jak pro koho, že ano. Vzteká se. Nebo se spíše snaží za vztek schovat strach. Smůla. Takových už tu bylo. Přece si nemyslí, že má cenu něco předstírat? Ale tak nebudeme mu brát iluze. „Výborně. V tom případě…“ Už mě to nebaví dál protahovat navíc je tak zatraceně blízko a ta tepna přímo křičí: Kousni mě! Napij se! No tak, dělej! A upřímně. Tomu se nedá odolat. Takže se nad něj nakloním a zabořím mu zuby do krku. Ten pocit se nedá s ničím srovnávat. A po čtrnácti dnech na tom humusu z lednice je to jako ráj. Tedy pokud je něco takového pro nás vůbec možné. A já tomu věřím. Tohle je totiž příliš krásné na to, aby to bylo jenom něčím na tomto světě. S jistým uspokojením saji jeho krev, ale ne moc. Přece jenom nechci, aby mi tu omdlel hned první den z nedostatku krve. Po chvíli se s trochu krvavým úsměvem odtáhnu a nenápadně ho pozoruji, abych ho mohl zachytit, kdyby se mu přece jenom zamotala hlava nebo hodlal padat. „Nebylo to zase tak strašné, že?“ preventivně si otřu ústa, co kdyby náhodou něco káplo vedle? Nehodlám tu chodit jako nějaký řezník. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Potěší mne, jak se zmíní o čínštině. Až tak? Líbí s emu být s emnou? Záleží mu na mně? Ne... nesmím si nic namlouvat. Přesto se mi v očích blýskne cosi zvláštního ,co by se dalo považovat za projev radosti. "Bojová umění, meditace. mám rád kulturu, převážně z mé vlasti. Medicínu. Staré léčivé metody... jazyky. Je toho spousta. Protože mám také spoustu času," rozpovídám se o něco více a vypadá to, jako bych se k němu více otevřel. Moc dobře vím o jeho zvláštním pohledu, ale nějak si nedokáži vybavit, co přesně znamená. Někam si ho zařadit. Možná tak do toho zmatku, který Orchi v mé mylsi stvořil. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro poslouchám jeho slova. "Medicínu?Co umíš z medicíny?To je složitý koníček.A jaký jazyky ovládáš?Používáš starou čínštinu.Myslím." snažím se navázat na konverzaci.Moc rád bych si s ním o něčem povídal.Našel něco,co by nás oba bavilo.Nechci umřít brzo,nechci umřít s tím,že se budu nudit. "U nás v Japonsku jsou stále dost čínské prvky.I náš jazyk z toho vychází.Uvědomujeme si naší historii." hovořím s menší pýchou v hlase.Jsem rád na moje předky.Na můj původ.Rukou hladím stehno pod vodou.Voda mě uklidnila.Mohu se na něj dívat,bez reakce.i ten pohled zračí jedno.(Líbíte se mi). |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Spíš tinktury a přírodní léky či jedy," přiznám ohledně medicíny, "z jazyků s esnažím znát všechny. Ale hlavně nezapomínám na svůj rodný. Ano. Používám starou čínštinu. Ale liší se mírnými odchylkami ve výslovnosti a hlavně znacích." Musím uznat, že mne jeho věta o čínských prvcích v Japonsku zaskočila. Málokterý Japonec to přizná. Pozoruji jeho zvláštní pohled. V náznaku s epousměji. "A miluji hudbu. Je to něco, co mne stále drží při smyslech. Tvůj hlas... když si zpíval. Máš za něj můj obdiv," pronesu a sleduji ho. Je to snad... zasněný pohled? |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Myslel jsem si to.Podle tvého vzhledu.Určitě za tvé doby tak lidé mluvili.Tvoje oblečení,účes.To vše mi říkalo,že jsi hodně stár." prozradím,jak jsem na to přišel.Dívá se na mě.Pousměje se.Já mu úsměv oplatím.Přizná lásku k hudbě.Pak pochválí můj hlas. Zrudnu,uhnu pohledem. "Taky miluji hudbu.Nedovedu bez ní žít.Skládám písničky,tancuji.A ano,zpívám.Právě zpěv byl asi začátek k mé záhubě.Vše jsem před rokem ztratil.Všechny přátele,rodinu.Žil jsem sám.Zpívám hlavně už jen o samotě.Já, myslel jsem,že umřu.Chtěl jsem naposledy promluvit srdce.Nyní však myslím,že neumřu.Ne hned." hovořím dlouho. Dívám se na hladinu,pod ní si hraji s prsty.Jsem ze svých slov nervozní. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Smutné?! Ať jde někam, fakt už! Já chcu domů a vůbec..! Asi začínám upadat do deprese. A je mi to všechno stejně k ničemu.. Sakra, sakra, sakra! Už jsem viděl, jak naklání hlavu k mému krku, ale všechna má snaha ho odstrčit, byla marná. Ucítil jsem, jak se jeho zuby zabořily do mého krku. Stuhl jsem. Udělalo se mi celkem mdlo z té představy, jak se jeho zuby zabodávají do masa a tepny na mém krku. Z prvu to nebolalo, ale po chvilce začalo. Přece jen.. Představte si, jak vám někdo zaboří dva velké ostré zuby do tepny. Ono to kurevsky bolí! Bolestivě jsem siknul a zaťal ruce na jeho hrudi v pěst. Ale ani jsem se nehnul, nehodlal jsem si tu tepnu protrhnout a vykrvácet. A moje ego mě chtělo zmlátit a zvracet. I přes to, že toho asi moc nevypil, se mi zatočila hlava, když ty svoje tesáky ze mě vyndal. Připadal jsem si.. Takový.. Omámený a trochu unavený. Už chápu proč musíte zůstat několik hodin v nemocnici když darujete krev. Chtěl jsem se odtrhnout, ale hlava se mi zatočila a já spadl zpátky na něj. ,,Umři.." Zavrčel jsem jenom otráveně, když řekl, že to nebylo tak strašné. To že mě ta rána bolí jsem poněkud ignoroval. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Kdy padne na mne, chytím ho a opatrně posadím zpátky do křesla. „Nehýbej se.“ Doporučím mu. Přece jenom nestojím o poblitou podlahu nebo jeho bezvědomí. „Obávám se, že to není možné.“ Pronesu možná i trochu zamyšleně. Netvrdím, ž jsem si taky neprošel obdobím, kdy jsem se o to doopravdy snažil. Jenže to není tak jednoduché. Nevýhoda naší existence. To lidé to mají mnohem jednodušší. Jed, provaz, voda, auto, pády, nože… Kdyby to nebylo pod mou úroveň, řekl bych, že jim závidím. Jenže teď už ani ne. Mé sebevražedné sklony jsou dávno zapomenutou minulostí. Tady mi nic nechybí. Krve dost, hraček dost, knížek dost. A když jeden chce, občas se najde i někdo s kým se dá inteligentně promluvit. Jen to chce umět hledat. Přejdu ke skříni a naleju mu do skleničky něco k pití. Aby se trochu vzpamatoval. Přece jenom... Vypadá to, že jsem to možná trochu nezvládl. Když po čtrnácti dnech ledničkového hnusu. Kdo by se mi divil? "Vypij to." |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Vypadá to, že nás spojuje láska k hudbě. On rád zpívá. Upřímně s jeho hlasem by s emi zpívalo také rádo. "Chci, abys tu se mnou byl déle. Léta," odpovím v otázce ohledně jeho smrti. Popravdě jsem poslendí doubou na změny dost citlivý a vnímám je špatně. "Takže skládáš? Jako Mozart?" zeptám se ho se zájmem a zadívám se na jeho ruce, jak je nervózní. Natáhnu k němu ruku a sevřu jeho dlaň. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Přestárlý.Takové slovo bych nepoužil.To zní skoro jako by jsi byl mumie." promluvím,snad to nevezme zle.Hovoří o mé přítomnosti,chce mě na léta.Sám se usměji o něco víc.Potěšilo mě to.I když jsem si takto zbytek života opravdu nepředstavoval. Natáhne ke mě ruku.Pocítím pod vodou,jak mě chytil.Sevře mojí dlaň.Prsty se ho sám pevně chytím.Jsem rudý.Srdce se rozbuší. On se mě dotýká.Tak krásně.Jako už dlouho nikdo.Ne,je to můj straší bratr.Starší bratr. nechci zvednout hlavu.Udělám to.Zadívám se na něj.Voda chladne,tak rychle.Není to pravda.Moje vnímání se mění,teplota těla vzroste. "Jen občas nějakou tu písničku.Podle nálady.Většinou jsou o lásce,o ztrátě,o životě v osamění." hovořím s pohledem do jeho očí.Skoro hypnotizován.Ne skoro,hypnotizován. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Jak ho chytím za ruku, sevře ji a cítím, jak se jeho srdce silně rozbuší. Zadívám se na něj. Vlastně mám o něj docela strach. Nechová se... normálně. Mluví o svých písních. Přikyvuji. "Budu rád, když mi budeš zpívat. Nebo tančit. Říkal jsi, že tě baví tanec," nadhodím. Ale nevypadá to, že by se cítil velice špatně. Vlastně vypadá šťastný. Teplota jeho těla vyletí prudce nahoru. Pohladím ho starosltivě po tváři. "Jsi v pořádku? Celý hoříš," vyptávám se tiše a přiblížím se k němu i svou tváří. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Chce,abych tančil,zpíval.Pro něj. "Moc rád budu zpívat.Sice jsem už dlouho před někým nezpíval,ale včera mi to šlo.Jen jsem měl jiné myšlenky.Zatancuji ti,pokud mi zahraješ." odpovím,stále však s pohledem do jeho očí.Pohladí mě po tváři.Rty se pootevřou. Je to bráška,je to bráška. Starší nemocný bráška.Musím ho léčit krví,nechce mi ublížit.A já si musím držet odstup.Nesmím na něj tak koukat.Nesmím.Nekoukej se na mě tak. Přiblíží se tváři. "Jsem. Jsem v pořádku." hovořím bez hlasu.Mírně zakloním hlavu,stále upřený do jeho tváří.Má ruka ve vodě ho více stiskne.Druhou se chytnu stěny.Škube mi v údu. |
| |
| soukromá zpráva od Valentin* pro Potřebuju vzduch. Moje tělo si ho doslova vyžaduje. Plíce po něm touží, žádají, naříkají… Odezva ale žádná. Jako jejich pomsta za to, že jim nedokážu sehnat vzduch zvenčí, je bolestivé bodání v hrudníku. Pomalu se otočim za doprovodu bodavé bolesti, přičemž porozhlédnu po místnosti, ve které se nacházim. Nedívám se na nábytek a vkus majitele komnaty, ale její rozměry. Podle toho, že se žádný třes a chvění po celém těle nedostavují, můj mozek usoudil, že je takhle místnost pro mě adekvátní. Pootevřu žensky krojené, na pohled měkké rty, ze kterých vyjde tiché – "Díky." Nepatří tomu, který tu je se mnou, nepatří to ani tomu nahoře. Nepatříto zkrátka nikomu. Je to gesto, jenž se ujme klidu mého těla. Plíce povolí ve své žádosti, tak jako pocit, že se každou chvilku vyzvracim nebo svými zvratky udusim. Bohužel, i přes tohle všechno jsem se stále cítim jako štětka na záchod. Jsem rád za to, že tu není žádný zrcadlo… A jestliže je, tak že jsem se v něm doposud neviděl. Jindy měkce se vlnící vlasy rozcuchané kolem tváře, pleť blížící se barvy meruňky obalené hlínou a humusem na kamenné podlaze, oblečení ušpiněné a v očích psychické zhroucení… Nechci se vidět. Nehodlám shodit sebe před sebou. Jsem egoista, když se snažim udržet si čistý vzhled, čistou mysl, čistý a zdraví život? Jestli ano, tak pak jsem na to náležitě hrdej. Asi… Co-cože? Zmateně odtrhnu oči barvy modře ze stěny, kterou jsem hypnotizoval, a upřu je na toho…Chlapce? Pohledem sklouznu po celé jeho postavě, zkoumavě. Dítě… Přimhouřim oči. Mimika mé tváře s nim nesouhlasí, moje osobnost je nakopnuta přímo mezi nohy. Nejsem dítě…Tak proč si v jeho přítomnosti přijdu jako pětiletej harant? A ta jeho přítomnost… Pocit letmých dotyků nehty za krkem… dělá to on. Ty doteky, které nesnášim, ale toužim po nich. Pootevře rty a nadechne se. Mlčky jej pozoruju, snažíc se zachytit ten nepatrný zvuk nadechnutí. Nic. Otázky, které se mi v hlavě objeví, ignoruju, jelikož se dostaví nechápavé duto. Papíry, jenž se samo zvednou a proplachtí si to zvukem… Není tu žádný vítr… Nechápu to. Asi to nechci pochopit. Přesto mě tichý hlásek uvnitř mě říká, že v tom není jenom fyzika. Neučinil jsem podle jeho slov. Nenatočil jsem hlavu, abych se mohl podívat a nabrat tak dojmu panenky, kterou jsem ještě před chvílí byl. Pohledem jsem na něm visel, zapomínajíc, v jakým psychickým rozpoložení se to nacházim, a přitom jsem načapal nohy, jak míří k volnému místu, kam bych se mohl posadit. Teď cítim jistotu své polohy těla, které je v sedě, a pomalu nechám jeho slova proplouvat místností jako nějaké částice. Když ke mně dorazí a proniknou skrz mojí kůže do centra všeho mého vědění, dojde mi, že se ze mě stal jeho společník. Ale jak? Znovu vyřčený dotaz. Nejprve ze mě vyjde jenom jakýsi pazvuk, který se ani zdaleka nepodobá mému hlasu… Druhý pokus – "Va…" -naslinění si jazykem rty- "Valentin." Čekám co se bude dít. Vstane a udeří mě? Nebo mě se nechá utopit se tady v listinách?... "Jak jsem se… dostal? Co ode mě chcete? Já… Já mám majetek, dám Vám jej, když mě prostě necháte jít. Dám Vám co budete chtít, jenom mě sakra pusťte." Aniž bych to očekával, mého jazyka se naprosto zmocní panika, neproudící z mozku, ale chvějícího se srdce…. A pak to ucítím – ne, nemyslim ten zběsilý tlukot. Myslim ten malý lasec krve, který se mi táhne z odření na zápěstí až k -K němu se musel dostat, když jsem se snažil otevřít okno…- loktu. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Začnu mít o něj opravdovou starost. Je mu horko a přišel o hlas? Co je to za nemoc? "Rád ti k tanci zahraji na erhu, ale to se nejdřív musíš dát do pořádku. Copak ti je? Hoříš a nemůžeš mluvit. Bolí tě v krku? Možná to bude chřipka...," sjedu mu rukou na krk a něžně ho pohladím. Sjedu na uzliny a zkontroluji je, jestli je nemá nateklé. Přiblížím se tváří o něco víc. Ucítím zvláštní vůni, která z něj vychází. Je jiná. Sjedu ho pohledem, ale nepozastavím se nikde, na žádné části jeho těla, jak bych jeho ztopořený penis ani neviděl. On je vzrušený...? Z mé nahoty... ano - říkal, že chodil s mužem, mohu ho tedy nejspíše přitahovat. Nebo ještě není dostatečně vyspělý. Pak to ovšem vysvětluje tu horkost. "Nemusíš se přede mnou stydět. Já...přitahuji tě?" zadívám se mu do očí, které jsou poměrně blízko. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Já nemám chřipku.Prosím,jen musím.. myšlenky se ztratí.Jeho chladná ruka jede na krk.Pohladí mě.Až na uzliny.Dotek je to tak příjemný.Vzrušující.Mám dojem,že mě voda nezachrání.Více stisknu stěnu,jeho ruku si netroufám.Přiblíží se víc.Má hlava se opře o okraj lázně.Můj pohled je do jeho očí.Cítím jeho pohled.Nemůžu se bránit.Nic říct.Nic mě nenapadá.Jsem totálně mimo.Promluví.Jeho slova mě dostanou,proberou.Zrudnu snad úplně všude.Ruka mi vystřelí pod vodou k údu. Cítím jeho postavení,moje vzrušení.Dlaní ho snažím dostat dolů,přes vodu,přes tlak krve.Přikývnu hlavou na souhlas. "Hai." špitnu tak tiše, jak to jen dokáži.Hlasivky sevřený studem,jeho blízkostí. Já se chci vypařit... Nedokáži odhadnout,co bude dál. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Upřímně si mne dostal do rozpaků. Abych pravdu řekl... dlouho jsem s nikým nebyl. Ne intimně," přiznám, že jsem dlouho s nikým nespal. Nebráním se. Vlastně se mi začíná jeho vůně a vzrušení líbit. Odkašlu si a sjedu mu rukou po stehně. Nakloním se k jeho oušku. Cítím, jak se ve mně probouzejí mírné pudy. Ale je to příjemné. Jako bych ... ožíval. "Chceš... pomoct?" zeptám se a pohladím bříšky prstů jeho ruku, kterou si zakrývá rozkrok, jeho prsty. Upřímně to myslím dobře. Musí ho to bolet, jak se ho snaží dát dolů. A nejlepší přece je, aby vyvrcholil. Pokud si to pamatuji správně... Jen nevím, zda dokáži dovést ho k vrcholu, přesto jsme svou pomoc nabídl. |
| |
| soukromá zpráva od Nemu* pro Pomalu jsem se začala probouzet a dostávat se k vědomí. Uvědomíla jsme si, že ležím na posteli a.. To oblečení na mě není moje. Zamžourala jsme a zaostřila. V pokoji byla skoro úplná tma, jenom měsíc, který svítil do okna to tu osvětloval. Byla jsme zmatená, vůbec jsme netušila, co se dělo. A pokud vím, náměsičná nejsem. Zaustřila jsem na bledou postavu upírky, co ležela tak metr ode mně a vypadala jako lehce oddychující mrtvola. Lehce jsem si šáhla na vlasy a zjistila že jsou vlhké. Nějak mi nedocházelo, co se stalo, ale.. Byla jsem umytá, převlečená.. A aji její vlasy byli vlhké, to jsem na ně němusela ani šahat, abych to viděla. Pomalu jsem začínala rudnout. Ona mě.. Umyla, převlékla.. A ještě.. Ještě že jsme byla v limbu, protože už teď na mě leze lehce úchylná nálada, takže.. Ne, ani na to nemysli! Lehce jsem zatřepala hlavou, abych ty představy dostala z hlavy. Byla jsme v limbu a jí určitě nešlo o nic jiného, než o to abych byla čistá. Takže.. Klid. Sledovala jsme její klídně spící tvář. Tak nějak jsme měla tendenci se jí dotknout. Zjistit, jeslti je opravdu tak chladná, jak se o upírech říká.. Myslím její kůži. A ono mi to nedalo. Pomalu jsme k ní natáhla ruku a bříšky prstů se dotkla hřbetu její ruky, ale jemě, tak, abych jí neprobudila, pokud teda opravdu spí. Opravdu byla studná, jako led. ruku jsme radji dala zase rychle pryč a další minuty jen sledovala její tvář. Nevím proč, ale tak nějak mě fascinoala. |
| |
| soukromá zpráva od Carol pro Vtom ucítím na hřbetu své ruky nějaký dotek, mnohem hřejivější než ten můj. Hmm? pomyslím si, vtom si uvědomím že to musí být ta holka. Jenže se hned stáhne takže to ignoruji. Nemám důvod tomu dávat nějakou pozornost, proč taky? Mě je skutečně jedno co si ta holka dělá, dokud nezačne být nějak extra otravná tak ať si třeba jde zabít Sourozence, mě to bude fuk. Po té co se stáhne mám ale pocit že mě stále sleduje. Je to trochu... Otravné... Proč na mě tak zírá... Nemusím se na ni podívat abych věděla že se na mě dívá... pomyslím si a chvíli tak ještě ležím, pak se moje rty lehce pohnou. "Proč na mě tak zíráš, chceš se snad na něco zeptat či co?" promluvím klidným a docela i lhostejným hlasem, stejně jako předtím. Otevřu oči a stočím pohled na ni, sjedu ji trochu kritickým pohledem od hlavy až k patě. Hmm... Ty její vlasy se k tomu oblečení i hodí... Ale stejně v nich vypadala jen ona dobře... pomyslím si a moje levá ruka (Jsem k tobě levým bokem) se natáhne k tvé bradě a lehce tě za ni chytne, cítíš jak se tvé kůže dotkne několik zaostřených nehtů, podobně jako předtím, už takhle máš na tváři malý škrábanec jak jsem ti prvně strhla pásku. Stále se na tebe dívám ale lhostejným pohledem který neříká vůbec nic, pak prostě ruku stáhnu, ani asi nechápeš co tohle gesto mělo znamenat. "Svoje oblečení dostaneš zítra zpět, ale prvně ho musí vyčistit, ze sklepení jsi byla špinavá a tvoje oblečení stejně tak a nestojím o to aby jsi mi tu pobíhala nahá, tak si toho oblečení važ," řeknu celkem chladně, všimneš si asi že máš na sobě "jen" ty šaty, nic jiného, a stejně tak si toho všimneš asi i u mě, u tebe to ještě jde, ale moje večerní šaty jsou trochu průhledné což by mohlo dělat i problém ve společnosti, jenže jak je vidět tak mě to je asi docela jedno. Znovu pohled stočím ke stropu a oči zavřu, ne, nespím, to už jsi si jistá, ale znovu se vrátím k té tiché lhostejnosti a chladu který ze mě neustále vyzařuje, možná tě to i trochu děsí. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Dlouho nikoho neměl?To s tím přede mnou, s tou. Nespal? vzpomenu si na ostatní,jak on je jiný. Oni mají pudy.On ne.Takže tady jsem já.. sklopím oči.Stydím se za své tělo,za jeho projevy.Jeho ruka přejede po mém stehně,vydechnu.Více dlaní zatlačím na úd.Stoupá.Moje tělo se zachvěje.Jeho slova do mého ucha vplují jako na vodě.Skoro je nevnímám. On mi chce pomoci?On...já chci.chci.Chci. přejede mi po prstech,silou zatlačím na úd. "Ale....to...já." hovořím a pomalu mám dojem,že taková trapná chvíle v mém životě ještě nebyla. "Pokud ti to nevadí...já bych to ..vydržel." přiznám,více se potom pod vodu. Po uši.Rukou vší silou držím penis dole.Tlačí mě do dlaně.Bolí to. |
| |
| soukromá zpráva od Nemu* pro ,,Promiň jestli jsem tě probudila, jenom jsi mi přišla zajímavá." Řeknu po pravdě. Její rude oči se na mě zadíváji. Natáhne ke mě svojí levou ruku a chytne mě za bradu. Lehce tázavě zamrkám, ale neuhnu. Cítím její osré nehty, kterýma mě škrábla už ve sklepení. Nevím, co to mělo znamenat, ale bylo to.. Zvláštní. ,,Jak se jmenuješ?" Zeptám se, když dá ruku pryč. Ptala se, jeslti chci něco vědět, ne? A mě to celkem zajímá, nebaví mě o ní myslet pořád jako o Upírce. Ať už odpoví, nebo ne, tak začne mluvitto těch šatech, co mám na sobě. Nemyslím, že patří jí, není to její velikost a pochybuji o tom, že by nosila rudou barvu. Upřímě, ani by se k ní nehodila. Až teď když jsem si přivikla na tmu, tak jsem jí nepatrně celou sjela pohledem. Její šaty byli lehce průhledné a bylo vidět že podnimi nic nemá, stejně jako já, ale u mě to není vidět i když.. Mylšenky na ono koupání a jak to vlastně všechno mohlo být vyženu z hlavy, protže cítím, jak zase lehce rudnu ve tvářích. ,,Jasně, díky." Pousměju se na ní opět, viditelně jí to je jedno, ale už te´d jsme si na to to tak trochu zvykla, kdyby mě tohle mělo děsit, nemůžu si říkat Gothička.. Jasně, mám strach z krve, ale to je vrozené! Navíc, mám strach jen z vlastní krve. Ani sama nevím proč. Prostě.. Kdykoliv vidím svojí krev, udělá se mi horzně špatně. Opatrně se převalím na břicho a pohledem zaostřím an měsíc za oknem. Rukou si podepřu bradu a jen tak se na něj zasněně koukám. Vím, že ona nespí, ale ani mě to nijak nepřekvapuje. |
| |
| soukromá zpráva od Carol pro Tiše ležím, vůbec si jí nevšímám, chvíli, pak najednou otevřu oči, ani jsem si nevšimla že mi tak vyschlo v krku (Nebo jak vlastně upíři sajou krev :D) a podívám se na ni, ani ona mě moc pozornosti nevěnuje. Posadím se a opřu se o levou ruku, odhrnu si vlasy z obličeje a založím si je za ucho, pak na chvíli zavřu oči. Od čeho tu jinak je, než když mám žízeň tak abych se napila... pomyslím si a přisunu se k ní, najednou ucítíš mou ruku na rameni, pak už se díváš rovnou do mých očí, jedním rychlým pohybem jsem tě přetočila zpět na záda a oběma rukama chytla tvá zápěstí, i když se snažíš tak se z toho sevření nemůžeš dostat, a jen tam tak ležet, už ti asi dochází že jsi vážně jen něco jako hračka, se kterou si můžu udělat co chci, nicméně, nejsem jako ostatní, u mě plní mazlíčci jen jeden účel, abych se občas od nich napila čerstvé krve, jinak nic, už dlouho nic... Pohled mých očí padne na tvůj obnažený krk a v té chvíli asi i tobě dojde do čeho jsi se to právě dostala. Přitom na tváři mám stále ten chladný výraz, stejně jako pohled mých očí je chladný. Pootevřu rty a odhalím tak svoje delší špičáky které jsou asi jediná věc kterou se od lidí odlišujeme vzhledově, krom většinou velmi bledé pokožky. Pomalu, skoro jako bych tě tím chtěla mučit, se přibližuji k tvému krku, připadá ti to skoro jako věčnost než se dostanu až k němu a s lehce přivřenýma očima se "jemně" zakousnu do tvého krku, překvapivě tě to ani moc nebolí, sice to není nic dvakrát příjemného, ale přímo bolest se tomu říkat nedá, to spíš jak začne z tvého těla unikat krev ti teprve začne připadat dost nepříjemné. Netrvá to moc dlouho, sotva pár vteřin. Pak se od tebe odtáhnu, tvoje zápěstí pustím, na tvém krku stále zůstává trocha krve ale po ráně není ani památky, jen dvě malé tečky tam jsou. Prstem naberu tu kapku krve a dám si ten prst před tvář, přitom stále jsem nakloněná nad tebou. "Nejsi zas tak špatná..." pronesu, jediný problém že i tahle "pochvala" zněla dost chladně. Prst který je smočen trochou tvé krve se dotkne tvých rtů a lehce tu krev po nich rozetře, pak ten prst odtáhnu. Chvíli se na tebe jen tak dívám, pak se znovu nakloním, ale tentokrát né ke krku ale ke tvým rtům. Chvíli to opět trvá ale nakonec se těmi svými dotknu těch tvých, moje jsou o dost chladnější než tvoje, a co je asi nejhorší necítíš v tom vůbec nic, jen jako bych tě chtěla trápit, přitom ucítíš jak lehce přejedu jazykem po tvých rtech a tu krev opatrně slíznu. Hned na to se zase oddálím a stále s tím chladným výrazem si znovu lehnu, jako by se nic nestalo, jediný rozdíl že teď neležím na zádech ale na pravém boku, čili zády k tobě, ale ani neležím v té vzdálenosti jako prvně ale tam kde jsem byla když se tohle stalo, čili kousek od tebe, i v tomhle slabounkém světle si všimneš že moje záda mají už od zadku tetování růžového keře s rudými růžemi, částečně ho však zakrývají dlouhé, stříbrné vlasy které kdo ví proč mají nádech do fialové. |
| |
| soukromá zpráva od Nemu* pro Ne.. Ne, ne.. Proběhne mi v mysli a mám chuť utíkat někam hodně daleko, ale moje tělo úplně stuhlo. Pootevře bledé rty a já uvidím bílé dva bílé tesáky. No tak, uklidni se.. Pokud tu krev neuvidíš, bude všechno v pohodě.. Ne? Znažím se sama sebe v mysli uklidnit. Ale její pohled i výraz je pořád neustále chladný. Opět mě to děsí. Poamlu se přibližuje k mému krku a já si říkám, jeslti to dělá schválně, Připadá mi to jako věčnost. Vždycky sis představovala, jaké tohle je.. Tak proč se tak bojíš?! Moje tělo se zachvěje, když ucítím její dech na mém obnaženém krku. Její tesáky se začnou zarývat do mého krku. Nebolí to.. Né moc. Rozhodně méně, než jsme čekala. Jenom to štípne. Pak se mi ale udělá zle od žaludku. Když mi začne krev z rány pít, je to vážně odporný pocit. Žaludek mám až někde v krku a jsem opět o odstín bledší. Pomalu se navíc cítím docela unaveně. Netrvá to ale moc dlouho a odtáhne se. Rozechvěle se dívám neurčitě před sebe. Když moje ruce uvolní, neubráním se a jedna moje ruka se lehce rozechvěle si šáhnu na ránu, ale není tam. Jen na mých prstech ucítím trochu teplé tekutiny. Její prste ale taky přesune na místo rány a přitom se nesutále nadmnou skláněla. Těžko říct, jeslti to byla pochvala, podle toho jak to vyznělo. Chvilku se na svůj prst od mé krve dívala a pak ho pomalu přiložila na mé rty. Ne.. Dost.. Nech toho.. Cítila jsme jak se moje tělo chvěje. Strachem, ale možná částečně i vzrušením, i když mi bylo nhorázně blbě od žaludku. Krev co měla na prtech byla na mých rtech a já cítila její kovovou chuť i pach. Opět se ke ma začala naklánět, stejně pomalu jako předtím. Ucítila jsem její chladné rty na těch svých. Ale bylo to.. Prostě nijaké. Jenom její jezyk slízl krev na mých rtech, za což jsme jí byla vděčná. Odtáhla se a znov si lehla. To jsem ale už moc nevnímala. Nebylo mi pšatně z té krve, ale z toho jak jí pila. Ruku od krve jsem dala před svoje oči. Snažila jsme se postavit svému strachu. Hypnotizovala jsem jí, doslovně. Moje tělo se lehce třáslo a dech se zrychloval. Po pár minutách jsme se ale začala pomalu uklidňovat. Ruku jsem dala zpátky vedle sebe a cítila jsem jak se mi zavírají oči. Přetočila jsem se na bok čelem k jejím zádům. Bylo mi zase na omdlení, ale né doslovně, jenom se mi klížily oči. Lehce jsme se stočila do klubíčka a sledovala její záda. Zaujalo mě ono tetování. Co asi.. Znamená? napadlo mě před tím, než se mi oči zavřely úplně a já usla. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Vadí mi, když si působí ještě větší bolest, čím víc je vzrušenější. Povzdechnu si. Je zmatený a v rozpacích. Nejspíše mu je trapně. Ale já nechci, aby mu tak bylo. "Sundej tu ruku. Myslím to vážně. Nechci, aby sis ubližoval," pronesu a pokud to neudělá, stisknu bod na jeho zápěstí. Není to bolestivé. Jen se mu dlaň rozevře a na chvilku ruka neposlouchá. Odsunu ji z jeho rozkroku nahradím ji svojí. Teď to nesmím podělat já a ublížit mu. I když jsme to dlouho nedělal, z paměti a pomalém probouzení pudů se mi vybavuje, co mám dělat. Jsem něžný. Možná až příliš. Lae lepší než abych mu ublížil. Hladím jeho varlata, mnu je. Věnuji se jeho špičce a stahuji mu kůžičku. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Nechce,on to nechce.Nechci ho nutit,já to vydržím. promluví.Zakroutím hlavou na zápor. Ne,nechceš to dělat.I když by mě to líbilo.Možná až moc. stiskne mi bod.Zadívám sen a něj.Možná trochu vystrašeně,ale více spíš trapně.Dá mojí ruku sám pryč.Nahradí jí vlastní.Pocítím jeho jemné doteky.Mé tělo se propne.Zvrátím hlavu dozadu.Zasténám. On mě honí.Upír mě honí.Krásný upír mě honí.Ne,nesmím takto myslet. zavřu oči,mé tělo se pod vodou propíná,jedna ruka drží jeho za zápěstí.Druhá stěny.Úd stojí,přes vodu citlivý na chladné doteky Xshié. To je tak úžasné. Po stáhnutí kůžičky hlasitěji zasténám. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Zakloní hlavu a prakticky okamžitě si užívá vzrušení. Sleduji ho pozorně a vnímám jeho funkce. Jeho vzrušení. To, jak reaguje na mé doteky. Kde více a kde méně. Jako bych si to vše osvěžoval. Jak mu stáhnu kůžičku, zasténá. Pousměji se. Sundám jeho ruku ze svého zápěstí a položím si ji na paži. Ruku šikovně otočím a chytím si ho jinak. Začnu ho honit tak, že jeho špička klouže a naráží do mého zápěstí. Pozorně ho selduji a snažím se přidat na rychlosti vždy ve správnou chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Je to tak jiné.Nemá horké ruce,jen voda a jeho chlad.Ten chlad mě vzrušuje. Moje špička vniká do jeho ruky.Stisknu zuby ret,pánví mírně pohnu.Náznaky těla jen mírně naznačím.Všímá si dobře mých známek,náznaků,projevů. Prosím,bude to.Ušpiním to tu. pevně stisknu jeho paži,mé zuby zajedou do rtu.Cuká mi v penise,blíží se to.Blíží se vrchol.Srdce bije rychle,zrychleně dýchám,více vzdychám přes zuby ve rtu.Zuby prorazí kůži,tekoucí krev skoro nevnímám.Jestli nepřestal,vyvrcholím. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Stiskne mou paži. Pevně. Jak se objeví první kapky krve, můj stisk mírně zesílí. Vyvrcholí. V tichosti. Proč se tak hlídal a raději si ublížil než abych slyšel jeho hlas? Stydí se za to tak moc? Pocítím jeho vrchol. Ještě ho něžně pohladím a začnu slízávat jeho krev ze rtu a brady. "Taková škoda krve. měl bys s ní šetřit," špitnu a mlsně jazykem přejedu po jeho rtech. Pak si vezmu jeho natržený ret mezi své a nasaji. Napiji se trošku a navíc se jeho rána pak lépe zacelí. "Takhl si ubližovat...," zavrtím mírně hlaovu a pohladím ho po stehně. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Nebudu před ním vzdychat.Ne,nechtěl to třeba dělat. Vyvrcholím.Mé tělo se stále slabě chvěje.Jsem mimo. Já před upírem.Sám.Líbí se mi to.Líbi se mi upír,co si mě přivlastnil.Jsem uchylný? ležím,oči zavřené.Pocítím jeho jazyk na bradě.Vydechnu.Slabé záchvěji prožitku po orgasmu. Chytne můj ret, nasaje.Vzdychnu.Rána mírně pálí.Jeho slova jsou i přes obsah příjemná. "Omlouvám se, Xshie.Já..nechtěl,teď,před tebou.Myslel jsem,že nechceš.Teď jsem zničil naši lázeň. pomalu otevřu oči.Zadívám se do jeho nelidských. "Děkuji." ve tváři jsem rudý.Horkost však polevuje.Zůstávám ležet,bez snahy se zakrýt.Stud mizí. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Nemusíš se přede mnou stydět. Já rozpaky nemám...," vjedu mu prsty do vlasů a políbím ho na čelo. Pak ho hned pustím. "Ta lázeň... když ti to udělá dobře, nechám tě to uklidit," těžko říct, jak jsem to myslel, ale ne nijak zle. Možná to vyznělo hůř. Vyjdu z lázně a osuším se. Obléknu si jen tak kalhoty a nechám cop padnout na lýtka. "Tak pojď. pOmohu ti do hanfu. Nebo chceš košili a kalhoty?" zeptám se ho. Nečekám, že by si hanfu oblékl správně na první pokus. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Proč je úžasný upír. Má z něj jít strach. příjde mi všechno absudrní.Omluvím se za lázeň.Příjme omluvu s tím,že lázeň uklidím.Jen polknu,ale přikývnu.Byla to moje chyba. vyjde z lázně.Dívám se za ním.Studem.Nemohu uvěřit,co se stalo. Bylo to tak neskutečný. pozoruji ho,jak se suší.Jeho dlouhý cop.Stále mám chutě se ho dotknout.Snad nyní ještě větší.Vyzve mě,abych taky vyšel. Přikývnu.Vstanu z lázně.Jen se na ní podívám,čeká mě její úklid.Osuším se. "Rád bych zkusil tu hanfu." přiznám popravdě.Láká mě zkusit něco nového.Však s novým životem, nový styl oblíkání. Postavím se nahý před něj.Zadívám se na jeho tělo,srdce se rozbuší.Přesto to vydržím,zvednu pohled do jeho očí. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Nicméně sluhovi bych nepůjčit své hanfu. I když je obyčejné. Rozdělám hanfu. "Patří pod to ještě límec, který jsi zvyklý nosit pod kimono. Ale myslím, že by ti tu v tom bylo zbytečné horko," promluvím na něj držím hanfu tak, aby mohl rukávy zaplout dovnitř. Jak to udělá, zabalím ho do hanfu. Vezmu pás a otočím si ho k sobě. Obejmu ho a protáhnu pás. Pak to zavážu. Dělám to s dokonalou přesností a obratností. |
| |
| soukromá zpráva od Carol pro "Děti... Lidé... Proč jsem si vybrala ji? No... Nevím..." řeknu si sama pro sebe a uchopím opatrně její ruku do té mé abych ji neprobudila a jemným pohybem jí z prstů krev setřu a pak kapesník odložím vedle postele na noční stolek který je na obou stranách postele. Bylo to podobné, když jsem s ní byla... pomyslím si a v mysli mi vyvstane myšlenka tak bolestivá a krásná zároveň... Na velké posteli leží drobná dívka v rudých šatech. Její oči mají zvláštně stříbřitou barvu, což je u člověka více než zvláštní, i její vlasy jsou zvláštní, její až béžové vlasy které působí tak nepřirozeně ji činí nějak roztomilou, nemůžu si pomoci ale musím to o ní říct, dodávají jí takový zvláštní, mladý a tajemná vzhled... "Bojíš se?" řeknu jak jsem nad ní nakloněná a držím obě její zápěstí, pohled těch zvláštních ale krásných očí se mi líbí, je v nich strach, je to krásný pohled, je vidět že chápe v jaké situaci se to právě nachází... Jsi mladá, nezkažená... Chtěla bych o tobě něco zjistit... I když ono to vlastně je jedno... pomyslím si a na rtech mi zůstává zvláštní úsměv. "Jak se jmenuješ, děvče?" zeptám se jí, ona na mě stále upírá pohled těch vystrašených očí které se mi díky tomu strachu tak líbí... Pootevře rty jako by chtěla něco říct, asi i chce, ale nedokáže ze sebe vypravit ani hlásku. "Dobrá... Nemusíš mi tedy odpovídat..." řeknu a skloním se k jejímu tenkému krku který působí tak křehce... Jako ona sama... Její zvláštní vzhled, rudé šaty a bledá pokožka jí dodávají vzhled velmi podobný mému, byť já upřednostňuji černou a fialovou barvu, jsme si v jednom podobné, obě vypadáme jako nějaké panenky, možná proto jsem si tentokrát vybrala ji. Svoje dlouhé, špičaté zuby pomalu přiblížím k jejímu krku a pustím její ruce, může zkusit se bránit ale, pochybuji že na to má odvahu. Lehce prorazím kůži a pomalu se dostanu až k samotné krvi kterou jsem chtěla ochutnat už od té chvíle co jsem si ji ve sklepení vybrala. Ta dívka jen tiše vzlykne a celé její tělo se chvěje, cítím jak se moje tělo rozpaluje. Přivřu oči a chvíli zůstávám v téhle pozici, její ruce se chytnou mého oblečení a pevně ho stisknou, skoro jako by mě chtěla přidržet u sebe, jako by chtěla ať to pokračuje, ať to neskončí... Zvláštní dívka... pomyslím si a odtáhnu se, sotva moje špičáky opustí její krk tak se rána zatáhne jako by nikdy neexistovala. Otřu si trošku krve ze rtů a stále nad ní jsem nakloněná, olíznu prst na kterém mi ulpěla ta trocha krve a musím se pousmát. "Nejsi tak špatná... Nechceš mi tedy už říct svoje jméno?" řeknu. Její krev není vůbec špatná, ochutnala jsem už několik jich, ta její chutná dobře, mladě, a nevím proč i sladce, ne jen tou železitou "pachutí" kterou krev vždy mívá. Dotknu se její tváře a hřbetem ruky ji po ní pohladím. "C..." ozve se tichounké pípnutí. Nakloním se k ní. "Hmm?" řeknu a čekám. "C... Ca... Carol... Jmenuji se, Carol..." šeptne ta dívka. Na tváři se mi usadí úsměv který má tvář už dlouho postrádá. "Já jsem Alice, Carol..." řeknu jí a usměji se, ona se taky pousměje a vtom si všimnu jak její tváře chytají červenou barvu, musím se pousmát, je vážně roztomilá jak se bojí, stydí... "Neboj se... Nebude tě to bolet..." řeknu jí tiše a přitisknu jemně svoje rty k těm jejím, je to poprvé, poprvé co cítím něco jiného než jen chlad, když se na ni dívám... Moje rty se spojí s jejími a odmítají se oddálit, všimnu si jak zavřela oči, má strach... Neví že to mě rozžhavuje víc a víc... Jednu svou ruku posunu výše a prohrábnu její krásné vlasy které mě svou neobvyklostí víc a víc lákají, druhou sjedu k její hrudi, která na první pohled působí tak dětinsky, ale ve skutečnosti... "Bude se ti to líbit, Carol..." zašeptám jí do ucha a políbím jí na krk, slyším jen tichý stén a pomalu odkrývám její nahé tělo víc a víc, jak moje dlaň sundává šaty z její hrudi... Najednou se vytrhnu ze vzpomínek, cítím jak mě bodá u srdce, pokaždé když si na Carol vzpomenu, tak mě bolí srdce... Milovala jsem ji a stále miluji... Proč jsi musela umřít... Carol... pomyslím si a vstanu od postele, pomalým krokem se rozejdu k dveřím na balkón. Sotva ale dojdu ke dveřím tak se mi zamotá hlava a nohy se mi podlomí... Dopadnu na kolena a nebýt toho že jsem se chytla rámu dveří tak už asi ležím na zemi. Přiložím si dlaň k ústům a najednou se rozkašlu, tiše, ale velmi silně, moje tělo sebou skoro cuká jak se rozkašlu, pálí mě v očích a nemůžu se pořádně nadechnout. Po chvíli to naštěstí ustane, oddálím ruku od svých úst a vtom si všimnu krve na své dlani, v očích se mi najednou objeví lehké zděšení a šok... To je jako... pomyslím si a znovu se mi vy mysli objeví další vzpomínka... Carol sedí na posteli a u úst si drží bílý kapesník a tiše se rozkašle, já se posadím vedle ní a starostlivě se na ni podívám. "Jsi v pořádku Carol? Nachladila jsi se? Nechceš abych tě odvedla k doktorovi?" řeknu k ní a položím jí ruku na rameno, ona jen rychle schová kapesník a usměje se na mě. "V pořádku... Jen jsem trochu... Unavená..." řekne a znovu se rozkašle. Když opět kapesník dává pryč tak si ale najednou všimnu rudé skvrny na něm, chytnu její zápěstí... "To je krev..." řeknu zděšeně a podívám se na ni, ona jen uhne pohledem. "Carol... Co se děje?" řeknu zmateně a starostlivě. "Carol?" řeknu ještě jednou, opět neodpovídá... Popadnu ji za obě ramena. "Carol?!" skoro už vykřiknu, ale ona stále neodpovídá, jen pohledem uhne opět stranou. Trochu s ní zatřesu. "Carol co se děje?!" vykřiknu, nedokážu to v sobě držet. Vtom si všimnu v jejich očích slz... Moje paže poklesnou. "Nevím... Nevím co to je... Ale... Doktoři mi v mládí řekli... Že trpím těžkou nemocí... Neléčitelnou... Mohla jsem se dožít pětadvaceti let pokud jsem žila... Bezpečný život... Dnes je mi bezmála pětadvacet let... Díky tobě... Jsem se mohla dožít tohohle věku..." řekne Carol a i když smutně a se slzami na tvářích se na mě zase usměje, v očích se mi objeví palčivé slzy. Znovu ji chytnu za ramena, ale spíš jemně. "No tak... Utahuješ si ze mě... Že ano? To není vtipné..." řeknu a můj hlas se chvěje. "Carol... Utahuješ si ze mě... Že ano? Že ano?!" znovu vykřiknu, můj hlas se ale zlomí, z očí se mi spustí slzy a obejmu ji. "Slíbily jsme si přece... Slíbily jsme si... Že budeme pořád spolu... Ne? Vzpomínáš přeci... Tehdy když... Když jsme se poprvé milovaly... Slíbily jsme si že budeme spolu, ne?" řeknu s hlasem přerušovaným vzlyky které rozechvívají celé moje tělo... "Promiň... Alice..." zašeptá Carol a já se tam rozbrečím jak malé dítě, nedokážu to v sobě držet... Tahle vzpomínka... Ta bolest co jsem nesla když Carol zemřela... Nikdy to nezmizí... Takže... Já zemřu? Tím že... Jsem pila její krev... Se ta nemoc dostala do mě a... Teď se projevuje? To je... Smutné... pomyslím si a stále se opírám o rám dveří a tiše, sípavě dýchám. "Ale... Alespoň tě znovu uvidím... Carol..." řeknu si tiše pro sebe a cítím jak se mi do krku nažene další krev která se dostane z mých úst ven a jak se mi zatmí před očima... Moje vnímání povolí a já se položím na zem, moje tělo povolí, i když dýchám, tak jen slabě... Vedle mých úst je velká skvrna od krve, cítím se slabě ale... Nelituji... Nevadí mi smrt... Stejně to proč jsem chtěla žít už dávno není... Tak co... |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "děkuji,snad to příště zvládnu už sám." cítím se zvláštně.Je to tak jiné.Projdu se.Nedělá mi v tom pohyb problém. "Je to celkem i příjemné." přiznám.Zkusím se v tom otočit,zavlnit.Je to skoro jako kimono,co nosím doma.Prohlížím si látku.Zbarvení.Líbí se mi to.Usmívám se. |
| |
| soukromá zpráva od Nemu* pro Pak jse zase tvrdě usla, ale když jsem uslyšela ránu, jako když někdo pustí na zem pytel brambor rychle jsem se posadila a zamžourala pomalu do tmy. Docela jsem se lekla, když jsem jí uviděla ležet na zemi u dvěří do koupelny. Nemyslím, že usla.. Pomyslí si trochu s černý huorem. Poměrně rychle vstanu z postele a doběhnu k ní. Krev? Zadívám se na její ruku, pusu a loužičku krve u ní. Vypadalo to jako by měla těžkou tuberkolůzu, ale.. Může upír mít něco takového? dala jsme jí jednu ruku pod hlavu a nadzvedla jí a zjistila, že je lehčí než vypadá. Vzala jsem jí do náruče a bez větších obtíží odnesla na postel a položila jí na ní. Vypadala jako panenka.. poněkud morbidní panenka, ale.. Když pominu její povahu působilo to.. Zvláštně? Krásně? Vezu bílí kapesník co ležel na nočním solku na mé straně, který byl trochu od krve a šla do koupelny ho umýt pod teplou vodou. Cestou tam jsem utřela aji onu loužičku krve na zemi. Přišla jsem k ní zpátky s čistým kapesníkem, sedla si na kraj postele vedle ní a začala jí opatrně utírat krev na rtech a tvářích. Pak jsem opatrně uchopila její ruku a začala utírat krev aji na ní. Co se asi stalo? Že by byla nějak nemocná? Je to celkemironické.. Téměř nesmrtelní tvorové, kteří žijí stovky let a skolí je nemoc.. Sledovala jsme její tvářl. nebyla tak klidná, bylo na ní něco.. Bolestivého.. |
| |
| soukromá zpráva od Carol pro Takže nakonec zemřu na stejnou nemoc jako ty, Carol? Hmm... Zvláštní, je to skoro až ironické, jako by se nám osud vysmíval, nejdřív nás rozdělí tím že zemřeš... A pak nás mou smrtí znovu spojí... A jako by to dělal schválně tak tou nemocí na kterou jsi ty zemřela... Vážně, ironické... prochází mi hlavou myšlenky v tomhle neklidném stavu kterému se vážně asi spánek říkat nedá, cítím se tak nějak slabě, a přitom uvolněně, směji se smrti do tváře a čekám až si pro mě přijde. Hmm... Takhle bych čekala ještě kdo ví kolik staletí, přece jen je dobré že zemřu, uvidíme se dříve... pomyslím si opět a moje tělo sebou znovu zaškube a pak se prudce napne jako by bylo v křeči, popravdě tomu tak i je. Chvíli zůstává mé tělo napnuté a pak znovu lehce dopadne na postel na kterou jsi mě odnesla. Chvíli tam ještě tak ležím než s námahou pozvednu víčka a otevřu oči, cítím jak jsem celá zpocená, unavená, slabá a naštvaná... Chtěla jsem zemřít, vážně chtěla... Tak proč jsem se musela probudit? A proč... pomyslím si a vtom si všimnu že vedle mě sedí ta holka... Heh, takže to ty jsi se o mě postarala... pomyslím se a musím se ušklíbnout. "Jsi vážně zvláštní... Lidé jsou zvláštní, ale ty... Jiný by se takové šance chopil a pokusil by se utéct, nebo ještě lépe mě dorazit a pak utéct... Proč jsi mi pomohla?" promluvím k ní ale nepodívám se na ni, už jen proto že moje tělo je celé zesláblé a už otočit hlavou je docela námaha pro mě, alespoň tedy v tuto chvíli. "Měla bych ti poděkovat asi? Hmm... Ne, asi ne..." řeknu, nejspíš nechápeš jak to myslím, neznělo to jako bych ti odmítala poděkovat, ale jako bych neměla "za co děkovat", jako by to bylo naopak, a ve skutečnosti jsi udělala špatnou věc. "Běž spát, ráno tě budit neplánuji takže si spi jak dlouho chceš," řeknu a přinutím se posadit, jakýkoliv pokus zastavit mě je zbytečný, sice jsem slabá, ale pořád dost silná na to abych tě srazila k zemi a ani se nezapotila, i když by to nebylo asi ani mě příjemné. Pomalým krokem u kterého se tak nějak kymácím ze strany na stranu dojdu ke dveřím na balkón, ty zavřu, a pak se opírajíc o stěnu přesunu ke dveřím do koupelny. Kvůli té krvi jsem zase celá špinavá... Bože... pomyslím si opět s tou mou lhostejností která se mi opět vrátila, rozejdu se k vaně, bez okolků ze sebe hodím zakrvené černé šaty které kvůli krvi mají rudou skvrnu na přední části šatů, stejně tak moje vlasy jsou trochu od krve. Pustím znovu, dnes už podruhé, horkou vodu do vany, tedy, pro lidi horkou, pro mě je tak akorát. Posadím se rovnou do vany a rukama se opřu o okraje vany. Voda se pomalu napouští a mě to pomůže se alespoň trochu uvolnit. Asi tu aji usnu... pomyslím si když si všimnu jak se mi klíží oči únavnou, ale nechci usnout. Prohrábnu si vlasy které jsou od krve a s povzdechnutím se natáhnu pro ten samý šampón jako jsem použila už předtím na její i moje vlasy, místo toho abych si ale vlasy začala umývat se i zase udělá slabo a na chvíli se mi zatmí před očima, něco tiše zanadávám a snažím se vydýchat. Kruci... pomyslím si. |
| |
| soukromá zpráva od William pro Pohodlně si sedím ve svém fajnovém křesílku a s velkým zájmem a jakýmsi zalíbení si tě prohlížím. Ten pohled nevěstí nic dobrého. Pozorně naslouchám tvým slovům. Nejdřív v klidu a pak se mi do hlavy nahrne spousta krve a já z rudnu. Na čele mi vyskočí žilky a křečovitě zmáčknu rákosku v rukách. Vypadám dost naštvaný, ale zatím se držím. Abych spolehlivě ventiloval svůj hněv, tak přepůlím rákosku vedví a rychle vstanu. Upřu na tebe ještě zlověstnější pohled a začnu chodit kolem dokola. Krve se mi pomalu dostává z hlavy a dech se normalizuje. „Tak to jsem nečekal. Že budeš, až tak hubatý. To jsi mě tedy velmi zaskočil. Každopádně jméno Nami ti sluší.“ Zastavím se za tvými zády a rozpřáhnu se půlkou rákosky, kterou jsem před chvílí držel. V zápětí ucítíš velmi štiplavý pocit na tvém zadečku. Bolest ještě umocňují tvé zvlhlé kalhoty, které perfektně přilnou ke kůži. „Každopádně. Byl tě už někdo? Na to jsem docela zvědav, protože všichni před tebou byli až příliš zhýčkaní svými maminkami a tatínky. Byli to je jen rozmazlení fracci. Ale ty jsi úplně jiný charakter, než ti před tebou. A napadá mě jen jedna příčina, proč nejsi tak ufňukaný. Něco se ti v životě stalo a to tě zocelilo. Že mám pravdu?“ Teď na tebe vrhám velmi zvídavý pohled. Se zájmem kolem tebe pořád chodím a prohlížím si tě ze všech stran a všechny tvé partie. Jen u toho pokyvuji hlavou a nakonec se zastavím přímo před tebou. Mezitím jsem poslouchal tvoji odpověď. „Budeme spolu trávit hodně času, jen tak na okraj. Takže bych rád věděl s kým mám tu čest. Ale to ty jistě taky máš spoustu otázek. Neboj, na všechno se dostane. Teď se zeptám přímo. Máš nějaké zkušenosti s kluky?“ Opět se objeví ten zvídavý pohled. „Myslím tím intimní. Samozřejmě.“ Ústa se roztáhnou do podivného úšklebku, odkrývající částečně mé zašpičatělé tesáky. Po tvoji reakci, jsem ti sundal řetěz z krku a obojek taky. Suvereně se před tebe postavím a klidným hlasem promluvím. „Uhoď mě! Jestli to nedokážeš, tak jsi srab a nemá cenu abys žil. Uhodíš-li mě nezapomenu ti to a budeme spolu vycházet dobře.“ Úsměv na mém obličeji zmizel a vystřídal ho neutrální výraz, ale s jistým očekáváním. To su zvědav. Omluv formu. Musím se aklimatizovat. :D |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Příště ti také mohu pomoct," podotknu, že na to nemusí být sám. Neurazí mne tím. Dívám se na něj, jak se v hanfu točí a vlní, prochází. Pousměji se lehce a sotva znatelně. Zadívám se na něj. Chvilku si ho prohlížím. Vlastně mu to docela sluší. "Tak si vezmi zbytek svých věcí. Dám ti místo v šuplíku. Věci si budeš nejspíš muset vyprat sám," podotknu, "Ale máš na to spoustu času. I na tu lázeň, takže to nespěchá." Podotknu. Vyjdu z koupelny zatímco rozplétám své vlasy z copu a jak jsou tak do třetiny rozpletené, vezmu kartáč a pomalu je češu. Jak jsou učesané, rozpletu další kus a češu dál. Posadím se na stoličku. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Budu rád." souhlasím s pomocí při dalším oblíkání.Vyzkouším si chůzi.Jde to.Lépe než jsem očekával.Slyším jeho slova.Dochází mi moje postavení.Přikývnu. "Hai,Xshie." Vrátím se pro své věci.Následuji ho.Sedne si.Rozčesává si dlouhé vlasy.Stojím u něj.Natáhnu ruku,skoro se vlasů dotknu. Nechcete učesta? Chci se ho zeptat,ale zavrtím hlavou.Tiše si povzdychnu.Položím věci ke dveřím.Jdu zpátky do koupelny.Čistit lázeň. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro S jeho radou ohledně nehýbání se mám chuť ho poslet někam, ale byl jsem na tolik slušný, že jsme mlčel a snažil se udržet žaludek na svém místě a sebe při vědomí. na poznámku o jeho smrti trochu zbystřím,a le moc to nevypadá. Oči mám zavřené a z hluboka dýchám, protože mi vážně není nejlíp. ,,Copak na vác nepltí nějaký stříbrný bodec, slunce, krucifix nevýdaných rozmerů, useknutí hlavy a podobně?" Ano, nejspíše to vyznělo lehce ironicky, ale ve své podstatě, jsme to i lehce myslel vážně. Ale asi ne. Navíc, pochybuji že mi řekne, jak může takový upír umřít. Nejspíše bych toho viužil, pravda. Ale kdo by ne? Nejsem sice bůh ví jaká svině a upřímě, nejspíše bych an to ani neměl žaludek, ale.. Dobře, neudělal bych to, i kdybych se to dozvěděl. Už teď ve mě hryže svědomí. Donese mi něco napití. Otevři oči a hodím po něm lehce unavený, ale nedůvěřivý pohled. Nakonec si ale skleničku vezmu a vypiju to. Lepší, než nic. A nepřipadalo mi to nějaký, hnusný, otrávený, nebo podobně.. Jaj, proč by mě vůpbec chtěl otrávit?! |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Jejda. Vypadá to, že jsem to doopravdy přehnal. Pousměji se, ačkoliv to nemůže vidět, protože se nejspíš snaží dát dohromady. No co, ale já za to nemůžu. Nemá mít tak dobrou krev. Takže je to vlastně jeho boj. Tak. Navíc to nebylo nijak moc. Jenom si asi bude muset zvyknout. Skoro jako dárce krve, až na to, že za tohle nedostane zaplaceno. Jo, to nejspíš dovede naštvat. Zavrtím hlavou. O čem to proboha zase přemýšlím? Možná, že jsem té krve měl doopravdy trochu víc. Pak to takhle dopadá. Jeho další otázka zněla kousavě. No, ještě aby ne. Ptejte se někoho, jak ho nejlépe zabít. Ne, to vůbec nebude podezřelé. Ani trošku ne. „To vědět nepotřebuješ.“ zamyslím se a pak s lehkým úšklebkem dodám. „Ale můžeš to zkusit.“ Když tady něco takového najdeš. A pak se přesvědčíš o účinnosti. Popravdě, polovina věcí je kec. Na druhou stranu se nám to skvěle hodí do krámu. Předstírat vlastní smrt a ještě se u toho nádherně bavit. Smůla je, že většina lovců to už za ta staletí prokoukla. Nicméně obyčejní lidé… Když mu donesu pití kouká na mě, jako bych před ním mával minimálně půllitrem kyseliny a chystal se mu ho nalít do krku. „Nehodlám tě otrávit.“ protočím oči. To je snad jasné, ne? Na co ho unášet, táhnout až sem, jednou se z něj napít a pak ho otrávit? Na hlavu. „Pokud nebude dělat nějaké kraviny, budeš relativně v bezpečí. Nikdo ti tu hlavu neukousne.“ Jen sem tam prokousne krk. Trošičku. Pozoruji ho, jak tam tak leží na té posteli a znovu si ho pořádně prohlížím. Nutno říct, že tenhle lov se jim povedl. Vypadá sice trochu přichcíple, ale pořád tak trochu roztomile. Ani nevím jak, ale přestihnu se, že se nad ním skláním a debilně se usmívám. To bude určitě tou krví. Prostě jí bylo moc a trochu mi to vlezlo na mozek. Jak jinak si to vysvětlit? Rychle sebou cuknu, zakroutím hlavou a zase se odsunu. Stačí, že jsem ho dneska už pokousal. Nemusíme ho traumatizovat ještě víc hned ze začátku. S těmi potom není taková legrace. Když to koktá, rudne, hroutí se… Otrava. |
| |
| soukromá zpráva od Nami * pro "To, že mi sluší... si asi myslela i maminka s tatínkem, jinak bych ho neměl... ne?" bylo to i tak velkým výkonem, poté co se díky milé ráně ne-až-tak mile zahryzl do spodního rtu. Trocha mrkání a i ty podezřele vlhké oči zmizely v propadlišti času. Bez toho přítulného obojku a řetězu se na zemi přece jen sedělo nepatrně pohodlněji nebo spíš... to přestala být tak... svazující situace? "Když přežiješ narození, přežiješ... více či méně všechno, takže jistá dávka zocelení je takříkajíc od prvního nadechnutí. Ale pokud tě to tak zajímá - zkus si mít přísné rodiče a taky by ses nerozbrečel hned co ti někdo sebere lopatičku a kyblíček - v tomto případě ti navléknou řetězy a obojek." pravda, možná to už bylo příliš, ale kdo mu kdy slíbil, že budu hodným a poslušně odpovídat na otázky? "S kým máš tu čest? Řekl jsem to jasně, ne? N-A-M-I. A vůbec... když jsi začal s otázkami... intimním může být do jisté míry i letmý dotek, takže... specifikuj, hm? A nekoukej se tak! Je to horší než kdybys mi začal prohlížet i zuby," což byla do jisté míry pravda. Je tohle snad přehlídkové molo, kde se zkoumá jeho kůže, přilepené oblečení, vlasy, chování...? Zmínka o tom, že bych ho snad měl fyzicky poškodit... sklonit hlavu a doufat, že ty cukající koutky nepostřehne. "Jistěže a podle tvých zubů hádám, že máš buď zatraceně šikovnýho stomatologa a jsi blázen do fantasy, hraješ si na jezdce z Ospalé díry a nebo by ten útok skončil... poškozením mě, což, ne díky, mám se ještě alespoň trochu rád na to abych si hrál na kamikaze." |
| |
| soukromá zpráva od William pro Stojím s rukama založenýma na prsou a bedlivě poslouchám všechny tvoje odpovědi. Pak mi opět začne cukat pravé oční víčko. Já zase z něho dostal tik! Co tohle to sakra je. Krátko si pomyslím a rozpřáhnu se pravou rukou. Když mě neudeříš ty, tak já tebe. Rychle pronesu a pařáty tě svižně seknu přes tvář. O pár chvil později se dostaví štiplavý pocit bolesti a po tváři ti začne stékat jaká si tekutina. Příjemně hřeje a začne pomalu stékat na podlahu. To už připravuji ruku k dalšímu útoku, ale něco se ve mně pohne. To nesmíš udělat. Nenechám tě Ozvalo se kdesi uvnitř mého nitra. Najednou chytím svou pravou ruku levou a křečovitě ji stisknu. Na mé tváři jde poznat, jako bych bojoval s nějakou neviditelnou silou, která mě postihla. V zápalu boje o ruku s drápy udělám pár kroků dozadu. Jenže v ten moment o něj zakopnu a přepadnu přes opěradlo. Místností se rozlehne zadunění. To jsem právě spadl na hlavu. Nastala ztráta vědomí. Po chvíli se mé oči pomalu otevírají a roztrhávají temnotu, která nade mnou zvítězila. Opatrně se postavím a chytnu se za hlavu, která bolí jako čert. Chvíli jen tam stojím a snažím se zorientovat v okolí. Po uplynutých třiceti sekundách se na tebe podívám. Nevěřícně se podívám na svou pravou ruku a se zlostí strhám všechny drápy na zem. Ty se řinčením kovu o kámen zakutálejí kamsi pod velkou skříň. Už nikdy! Pronesu tiše a dojdu k té skříni. Otevřu ji a začnu v ní něco hledat. Po chvíli vytáhnu něco jako lékárničku. Přijdu k tobě a prohlédnu si tě. Můj pohled na tebe se změnil. Teď spíš s tebou soucítí. Je mi to hrozně líto. Promiň, nechal jsem se unést. Z lékárničky vytáhnu dezinfekci a sterilní hadřík. Hadřík namočím dezinfekcí a začnu mu opatrně jeho ránu smívat. Při tom se musím kousat do rtu, abych to pokušení vydržel. Po úspěšném ošetřením jak dobrovolném, tak nedobrovolném lékárničku schovám, tam odkud jsem ji vzal a stoupnu si před tebe. Ještě jednou promiň. Nevím co to do mě vjelo. Každopádně jsem naši konverzaci začal špatně. Jmenuji se William. A velmi mě těší Nami, že můžeš tu být se mnou. Skončím svůj krátký proslov a nechám tě, abys sis mohl pořádně všechno srovnat. Teda všechno co jde. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro ,,Náhodou nemáš nějaký stříbrný bodec ve skříni, co? Bylo by to zajímavé." Řeknu na jeho poznámku opět lehce kousave a s lehkým úsšklebkem. Já jsem děsný provokatér, fakt že jo. Po kom to jen mám? ,,To mi došlo taky." Poznamenám na jeho poznámku o otráveném pití, předtím, než ho vypiju. Spíš mám pocit, že tam bylo něco na spaní, protože se mi nějak začínají klížit oči, což není moc dobré. Jsem tvor, co naspí maximálně sedm hodin a pokud možno, dříve než v pět ráno spát nechodí. Alespoň něco se sestrou máme společné. ,,Neboj, nehodlám dělat žádné.. Kraviny." Lehce se ušklíbnu, když mě napadne, co všechno bych mohl provést, na což jsem ale hned zapoměl, protože to by mi tu hlavu asi vážně někdo ukous. Pak jsme prostě usnul. Teda, minimálně jsme tak vypadal. Ležel jsme na boku, čelem ke zdi, měl zavřené oči a oddychoval, i když jsem dost dobře vnímal ten jeho zkoumavý pohled na mém těle, byl jsem prostě moc unavený otevřít oči a říct k tomu nějakou kousavou a uštěpačnou poznámku. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Provokuje. Má bod k dobru. „No, obvykle jo, ale zrovna nedávno jsem byl nucen dělat minulý měsíc generální úklid.“ oplatím mu stejným tónem. Když rýt, tak rýt. „Já jen preventivně.“ Pokrčil jsem rameny. Nikdy nevíš, kde narazíš na debila. Takže jsme se naučil všechno dopředu radši komentovat a vysvětlovat. Lepší, než pak vysvětlovat ona nedorozumění. „Výborně.“ Prohlásím znuděně a chvíli se věnuju zkoumání stropu. Hele! Ten flek vypadá jako žirafa. Ale fakt! Ok, už to nebudu pít. Přísahám, že ne. Dobře, kecám! Hned zítra si dám zase loka. Maličkýýýho. Malinkatýýýho. V duchu jsem se propleskl. Vzpamatuj se, Nathanieli. Vypadal tak rozkošně, když spal. Opravdu, tohle jsem nikdy nechápal. Jak může někdo tak rychle usnout? Obdivuhodné. „Tak tedy dobrou noc, Mazlíčku.“ Musel jsem se ušklíbnout. Nicméně ta trocha krve navíc se nezapřela a já aniž bych si uvědomil, co dělám jsem zjistil, že mám svůj obličej až příliš blízko u toho jeho a nejspíš mu dávám pusu na dobrou noc. Fajn, možná té krve bylo moc a byl to až příliš velký šok pro tělo, po tom humusu z lednice. Jo, tím to určitě bude. Co taky jiného? Ještě štěstí že spí. Teda doufám. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Hahaha, úklid, to jsme se zase nasmáli, ale už jsme to nijak nekomentoval, jenom ho probodl vševidoucím pohledme a úšklíbl se. Asi jsem vážně vypadal, že spím.. V podstatě sjme i spal, jenom hodně lehce. Když jsem ucítil, jak se jeho hebké rty dotkly mých, musel jsme s enepatrně z polospánku pousmát. Bylo to.. Příjemné.. Aji to oslovení. Ale jinak jsem nedal absolutně žádnou reakci, že vnímám. Sice mi jednu chvíli v hlavě proběhlo, že bych ho mohl trochu zatahat za ret, nebo polibek prohloubit, ale nakonec jsme to nechal tak a nakonec opravdu tvrdě usnul, přece jen už se rozednívalo a ať už jsou pověsti o upírech jakékoliv, je jasné, že spí přes den.. Pokud teda vůbec spí. Větší šok, pro mě byl, když jsem se probudil, lehce zmatený, a byla zase tam. Pootevře jsme unavené oči a zahleděl se před sebe. To jsem spal tak dlouho? Napadne mě, když vidím v okně opět měsíc. Chvilku jsme musel přemýšlet, jeslti to všechno náhodou nebyl jen hloupý sen.. Opatrně jsme si šáhl bříšky prstů jedné ruky na krk, kde mě předtím upír Nath kousl.. Cítil jsme tam dvě malé tečky.. Takže doufání, že by tohle byl jen sen bylo v trapu.. A vysvětlení dlouhého spánku? Asi ta ztáta krve.. Opravdu mi potom nebylo nejlíp.. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Vypadalo, to že se trochu pousmál. Vypadal doopravdy sladce. Rychle jsem radši zacouval a přesunul se k oknu. Musím se uklidnit. Musím dýchat. Musím, musím… Musím spoustu věcí jenom ne to, co jsem udělal. Tak, hlavně klid, Nathanieli, hlavně klid. Radši jsem si šel lehnout do rakvičky. Bwahahahaaa! Kecám. V těch už se dávno nespí. Tady je stoprocentně jisté, že se sem nedostane nic a nikdo, kdo nemá, takže rakví není zase tolik potřeba. Postele jsou fajn. Satan žehnej tomu, kdo je vymyslel. Neříkám Bůh, protože hádám, že ten mou černou dušičku zatratil už dávno. A mám dojem, že i u Pekelných bran budu muset přemlouvat, aby mě vzali dovnitř. „Ale ale… Šípková Růženka se nám probrala?“ neodpustil jsem si lehce ironickou poznámku. No co. Fakt spal dlouho. Až by se jeden bál, jestli náhodou není po něm. To by mě doopravdy mrzlo. Zabít si někoho tak roztomilého a hned druhý večer co tu je. Jo, to by byl fakt pech. Chvíli na něj jenom koukám a nakonec se pousměji. „Nemáš hlad?“ Nemám tím na mysli žádnou narážku nebo tak něco, ačkoliv to tak nejspíš vyzní. Já jenom, že už je tu docela dlouho a nic nejedl. A věřte nebo ne. Krev anorektiků není nic dobrého. Tfuj! Taková jako bez chuti. Představte si většinu jídel bez soli a koření. Jo, tak nějak to chutná. Je to sice krev, ale kde nic, tu nic. Jo, jeden předcházející Mazlíček tu zkoušel držet hladovku. Nakonec jsem byl donucen přinutit ho něco sníst. Přece jenom to tak bylo oboustranně výhodnější. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Nějak jsem se posadil a zamžoural do tmy. Chvilku mi hold trvalo, než jsme se opět ve tmě rozkoukal a našel Natha. Unavenýma očima jsme ho sledoval a chvilku mi trvalo, než jsme vstřebal jeho poznámku o Růžence. ,,Můžu si hrát Sněhurku?" Neznělo to tak drze, jak by mělo, protože jsme do toho navíc zívl a vypadal jsem vážně rozespale. Na jeho otázku zareagoval můj žaludek.. ,,Po pravdě? Jo.." Dla jsem si dlaň na kručící břicho a zadíval se na něj lehce káravým pohledem, ať zmlkne. Chvilku an to do dveří vstoupila upírka v takových tšěch šatech pro služku. Zvědavě jsem zamrkla. Na noční stolek vedle mě postavila tác s jídlem a pitím, poklonila se Nathovi a stejně tiše jak přišla, zase odešla. ,,Co to bylo?" Zamrkla jsem zvědavě. Nějak jsem nechápal, jak to mohlo donýst tak rychle, navíc bez toho, aby kdokoliv cokoliv řekl, ale nějak jsem t neřešil a pustils e do jídla, protože jsme vážně umíral hlady. Ale nejstem takový jedlík jako sestra, takže jsme tu obří porci do sebe stejně nedostal. Jakmile jsme ale dojedl, tak ona upírka opět přišla, tác vzala, uklonila se a odešla. Asi pomalu přestávám chápat. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Pousmál jsem se. „Klidně, pokud se nehodláš dusit jablkem a zvát si sem sedm trpaslíků… Nevidím problém.“ Mávl jsem rukou, jako by o nic nešlo. No, však také nešlo. Hádám, že jen těžko by se mu podařilo sem dostat sedm dalších. Zakručí mu v žaludku a já se opět musím uculit. Jaké to asi je mít hlad? Popravdě, ten pocit už si nepamatuji. Jenom žízeň. Spalující a nikdy nekončící. Než jsem stihl cokoliv říct objevila se služebná – upírka. Dřív byla taky Mazlíček. Prý. Teoreticky je straší než já. Ne, že by na tom nějak záleželo. Věnoval jsem jí jeden z řady úsměvů. „Děkuji.“ Když už to dítě nemá vychování, musí to za něj někdo napravit. A jsem si jistý, že časem se jistě taky naučí zdravit. Zatím to pro něj mohl být docela šok, řekl bych. „Služebná,“ prohodil jsem jen tak. On to přece nepotřebuje vědět. Není to pro něj nijak podstatný fakt. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Nepoděkoval jsem, protože jsem byl pořád nějaký překvapený z její reakce, ale kývl jsme s lehkým úsměvem jako poděkovaní. I když se tak někdy možná chovám, úplně nevychovaný parchant nejsem. ,,To jsem si všiml taky." Prohodil jsem na oplátku a na tváři mi z nepochopitelných důvodů zůstal ten lehký a poměrně roztomilý úsměv. Je pravda, že moc často se neusmívám, dko ví proč, ale ta upírka mi připadala taková.. Sympatická. ( odkaz ) Pak jsem se ale s lehkým úšklebkem a všvidoucím pohledem zadíval na Natha. Jako bych viděl až na dno jeho černé duše, což teda neviděl, ale tenhle pohled mi šel dobře. ,,Díky za pusu, včera večer." Řekl jsem lehce provokativně.. Jako bych snad chtěl ještě jednu.. A Chtěl? Asi to tak vypadalo. Né, že bych se tím zrovna tajil, ale je něco špatnýho na tom, že jsem na kluky? Dobře, chodil jsem jenom s jedním a stejně skoro nic nebylo, ale.. Prostě jsme na kluky no! A nemyslím, že bych s tím měl nějak extra tajit, ale ani ukazovat to není dobré. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro „V tom případě nechápu, proč ses ptal,“ prohodím znuděně. Pokud to věděl neměl přece nejmenším důvod se ptát, ne? Tyhle zbytečné dotazy by se měly akázat. Jsou akorát tak rozčilující. A ten jeho úsměv potom byl taky zajímavý. Kdo ví proč. Ok, teď se mi jeho pohled ale vůbec nelíbí. Vypadá jako by věděl všechno a viděl až dovnitř mé černé duše přímo skrze to zkažené srdce. Což ale jaksi nemůže. Ne po jedné noci strávené se mnou. Eh, mám na mysli v tomhle pokoji. Aby nedošlo k omylu náhodou. Když promluvil možná jsem maličko vyvalil oči a trochu blbě na něj civěl. Takže on nespal? No, tak to je super. Přesně to mi ještě chybělo. „Poděkuj své krvi,“ ušklíbl jsem se, během okamžiku byl u něj a rukou mu přejel po tom kousanci. „Nejspíš jsem to včera přehnal a pak to takhle dopadá.“ Zamumlal jsem spíš k sobě než k němu, ale dost pochybuji, že by mě neslyšel. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro ,,Jenom mě překvapilo to, jak se tu objevila." Prohodil jsem jen tak mimoděk, na jeho znuděnou poznámku. Navíc vypadala.. Zvláštně. Ten můj vše vidoucí pohled, kterým jsem blafoval, prokoukl. Ale nepřekvapilo mě to. Hodit po takový pohled někdo, koho znám jeden den, taky bych mu to asi nesežral, ale bylo pravda, že poněkud zbledl a vypadal zaskočeně. Bod pro mě. I když to za chvilku prokoukl, stejně to byla fajn reakce. Lehce jsem sebou cukl, když se u mě z ničeho nic objevil a zmateně zamrkal.. Byl to docela nezvyk navíc vidět oběma očima. Lehce jsem se zachvěl, když přejel rukou po dvou rankách na mém krku. Hned na to jsme se ale lehce ušklíbl a místo toho, abych se od něj oddálil, jsme se k němu naopak sám přiblížil, možná až nebezpečně blízko. ,,Tak to jsem rád, že ti chutná." Pronesl jsem polo šeptem s lehkým úšklebkem. Byl jsem vážně hodně blízko, přiznávám, ale není nad nějakou tu provokaci. Navíc upíra.. Kolikrát v životě se vám tohle poštěstí... Fajn, to nebylo to slovo. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Trochu sebou cukl, ale kdo ne? Dobře, pár takových jedinců se najde, ale to už hraničí s psychopatií a masochismem. Jsem rád, že jeho se to netýká. Takoví lidé jsou ze své podstaty i trochu děsiví a nevypočitatelní. Jeden nikdy neví, co od nich čekat příště. Vypadal zmateně, ale místo, aby se jako většina normální a zdravě myslících jedinců odtáhl, přisunul se ještě blíž. Hračička? Hodná hračička. Jenom by možná nemusel až tak blbnout. A nebo ano. Koneckonců s hračkami si má jeden hrát, ne? Bylo by ode mne hnusné nechat ho jen tak bez povšimnutí. Ano, hnusné a necitelné. „Chutná.“ Po tom humusu z lednice… Bůh ví, koho tam vyšťavili. Ukázal jsem mu provokativně špičáky a nasadil děsně hladový výraz. Nakonec jsem ho ovšem místo kousnutí jen zlehka líbnul na krk. „Neprovokuj,“ varoval jsem ho. Zatím se to dá přejít, přežít, pobavit se. Ale může se tstát, že mě jednou chytne ve špatné náladě. A jistě nechce, aby provokace byla to poslední, co ve svém životě udělá, že ne? |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Lehce mě políbil na krk, i když jsem spíše čekal, že mě kousne po tom jeho lehce hraném výrazu. Nevinně a sladce jsem se uculil a kdybych mohl, asi bych i zavrněl jako kotě. Bylo mi to příjemné, přiznám se. ,,Promiň, mám to v povaze." odpověděl jsme na jeho poznámku o provokování, pořád s tím sladkým a nevinným úsměvem. Ale je pravda, že na to občas sám doplatím. Opatrně jsme mu prohrábl dlouhé, lehce do fialova zbarvené vlasy. Už předtím mě tak trochu fascinovaly, ale nedal jsme to najevo. Měl je hebčí, než vypadaly. A já se kupodivu pořád usmíval. Stejně sladce a nevinně. |
| |
| soukromá zpráva od Dmitrij pro „Dítě...“ zamumlal jsem a pohlédl na něho. „Některé lidské reakce mi jsou… stále víceméně obestřené tajemstvím,“ zamračil jsem se a pak doložil papíry; přísně jsem se na toho blonďatého tvora, kterého jsem si vybral, zamračil. „Nestojím o tvé peníze ani majetek, nestojím o nic, co mi můžeš nabídnout, kromě tvého prostého vědění, takže se opět uklidni a posaď se,“ vstal jsem z křesla a přešel k blonďáčkovi. Jeho vzdorovitý, avšak zoufalý pohled mne bavil. Panikařící a hysterické mládě. Ano, má sestra věděla, čím mne potrestat nejvíce. „Potřebuji klid a ticho. Nech si své hysterické výlevy na později, až…“ zasekl jsem se. Až budu spát? Já spím… jak dlouho to je naposledy, co jsem spal… tolik let, možná desetiletí… století? Určitě ne od první světové války a to už pár neděl bude. Dny… dny tak děsivě splývají v jeden, když je tolik práce! „Až tu nebudu.“ Ano, a to se stává také jednou za pár let. Nu co, s mou výchovou to tohle dítě také dlouho nevydrží a spáchá asistovanou sebevraždu. Možná… mi ho bude líto. Ale ne, takový cit si nikdo nezaslouží. Leda tak manželka a s díky bohům, otci se ještě nepodařilo najít žádnou, která by mne chtěla. Ženy jsou strašně žárlivé a smířit se s tím, že bych papír miloval víc než ji… to je jednoduše nad jejich chápání a schopnosti. Pravda – jediné pozitivnum. Následoval další pokus o přísný pohled směrem k chlapci. Pak jsem vzal z jednoho zásobníku kapesník a podal mu ho. „Otři si tu krev, než tu něco ušpiníš,“ řekl jsem s mírným odporem k té krvavé tekutině, která mu tekla po paži. „Až to uděláš, můžeš se pustit do třídění korespondence,“ malátně jsem mávl k rohu, který jako jediný vypadal pokrytý něčím jiným, než uplynulými stoletími. Účty a tak podobně. Noční můra každého, kdo umí lehce uvažovat – nebo spíš toho, kdo si chce ono uvažování zachovat spolu s duševním zdravím. „Až se ti to podaří setřídit podle data, druhu a způsobu platby, přines mi to, abych se mohl postarat o ty zbylé nudné náležitosti. Když se ti to podaří uspokojivě, uvolním tě pro dnešní den a dovolím ti odebrat se ke spánku,“ sáhl jsem po karafě s vodou a přešel k oknu, které jsem otevřel a pak se z něj lehce vyklonil. Byla opravdu příjemná noc. „Pokud to ovšem nezvládneš, mám jisté nutné pochůzky ve městě a ty budeš nucen mi dělat odpovídající společnost.“ Nadechl jsem se, přestože jsem vzduch nepotřeboval a pak se otočil na chlapce. „Na co čekáš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Pořád se culil. Snaží se provokovat? Pořád? Ach jo. S lidmi je kříž. Nikdy neposlouchají, když jim dáváte dobré rady pro život. Proč? Asi budou masochističtí všichni. Dělají věci, kterým by se měli vyhnout, i když už dopředu vědí, že si pak jednou nabijí nos. „Satan se mnou.“ Pokud to má v povaze. Neříkám, že bych nebyl rád. Byla by otrava, kdyby všechno odkýval a úslužně udělal. Takhle se třeba i pobavíme. Ne, že… No, každá povaha má nějaké své pro a proti. A každé hovno své mouchy. Aby jako by mi to potřeboval i dokázat, kdybych mu to náhodou nevěřil, prohrábl mi rukou vlasy. Pořád se usmíval. Tak až skoro hodně roztomile. Pozoroval jsem ho. Včera jsem to hodil na přemíru krve, na co se vymluvím dneska? No, kdyby nic, varoval jsem ho. A to, že má v povaze provokaci už je jeho boj. Jenom jeho boj. Mě o život nejde. Ten už mám totiž za sebou. Pousmál jsem se a políbil ho. Jestli s tím má problém. Hm, je to jeho věc. Provokace, střídá provokaci. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Ten se bude hodit. POmyslím si, když se zmíní o Satanovi, ale nahlas to raději neřeknu. Mohlo by to vyznít jinak, než jsme to myslel, protože v mém hlase jen málo kdy není nádech drzosti, nebo nějaké te ironie. Já za to nemůžu! Rodiče mě dělali po tmě.. Jako by tušil co chci.. Ale z jeho strany to také byla spíše provovkace, bych si typl. Tohle je jak hra na kočku a myš. Kdo to vzdá dřív. A já teda nemám v povaze se vzdávat. Zatím.. Mám pocit, že to příjde. Znova jsem ucítil ty jeho rty na mých. Ruku jsem měl pořád zabořenou v jeho hebkých vlasech. Lehce jsem se pousmál a v polibku mu olízl spodní ret. Přesně tak.. Provokace střídá provokaci.. A jelikžo je viditelně v celkem dobré náladně.. Tak proč si nepohrát.. I když pravda je ta, že hračka jsem tu já.. Vadí mi to? |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Zdá se, že hračka si chce taky hrát. Krása! Jenom aby jí to brzo nepřešlo. To by byla věčná škoda. Na druhou stranu nic netrvá věčně. A v tom je celá ta větší zábava. A taky v tom, že nikdy se žádný okamžik neopakuje dvakrát. Jo, existence dovede být občas fajn. A když se náhodou začnete nudit, můžete se bavit třeba tím, že se snažíte vymyslet nějaký opravdu originální způsob smrti. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli něco takového jde. Už i propiskou se prý někdo zapíchl. Nuda. Ruce pořád v mých vlasech a provokuje. Jo, doopravdy to nejspíš bude mít v povaze. Aspoň se pobavíme. Zlehka jsem ho kousl. Ne moc a rozhodně ne tak, aby mu to porušilo kůži, ale dost na to, aby to bylo cítit. Mimochodem, řekl mu někdo, že pokud hodlá pokračovat, já budu mít potom žízeň? Protože být takhle blízko obrovské konzervy krve je až příliš lákavě. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Lehce mě kousl do rtu, ale bez toho, aby mi porušil kůži. Pousmál jsem se a zachvěl se. Né schválně, to tělo samo. Znova jsem mu lehce prohrábl hebké vlasy a lehce zkousl na oplátku jeho spodní ret a lehce za něj zatahal. Né tak aby to bolelo, to bych si ani nedovolil, abych byl upřímný. Oči jsem měl lehce přivřané a přemýšlel, jeslti hoho nenechat za včasu, protože jsem měl pocit, že bych toho mohl začít litovat, ale.. nenechal jsem toho. Trošku víc jsem se k němu přitáhl a lehce se na něj natiskl. Né nějak urputně jen tak, aby cítil moje tělo na svém. Kousíček jsme svoje rty odtáhl od těch jeho a olízl je. Jako mlsná kočka, zatím co moje dvoubarevné oči ho propichovaly tak svůdným pohledem, že to až možné nebylo. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Ten kluk se mi snad jenom zdá! Doopravdy by mě zajímalo, kde vyhrabali někoho takového. Odvážného, šíleného a roztomilého. Dokonalá kombinace. Měli by tam chodit častěji. Rozhodně bych jim jen poděkoval. Nebo bych možná mohl jít taky někdy s nimi a dotáhnout si sem koho by bylo potřeba. No, uvidíme, to je ještě daleko. Provokace střídala provokaci. Za mé kousnutí přišlo zatahání za ret. A ten jeho výraz! Upíři moji, to jsem už dlouho neviděl. Natiskl se na mě, ale nebylo to nepříjemné. Naopak. Bylo to fajn cítit jeho tělo na svém. Trocha lidského tepla. Trocha tepla celkově. Cítil jsem jeho srdce i vůni krve. Tak opojné. Trochu se odtáhl a ten pohled co mi věnoval. Satane! Jeden by ani neřekl, že je něco takového možné. No, evidentně je. Trochu jsem se pousmál. „Rád si hraješ?“ |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro ,,Jsem dítě, co bys řekl?" Uculil jsem se sladce, ale ten svůdný pohled jsem nechal. Natočil jsem si pramen jeho vlasů na prst a rty mu přejel po uchu. Heh, já jsem vážně děsný parchant. Ale je pravda, že jen dokazuju, že si rád hraju. Jsem přece jen díte.. Ale viditelně se mu to líbilo. Je prevda, že teď, se rty u jeho ucha, byl můj krk až nebezpečně blízko jeho rtům, ale.. Byl to takový zvláštní pocit, když mě předtím kousl.. Po pravdě se mi to trochu i líbilo, když nad tím tak přemýšlím. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Nechal jsem ho odejít a pročešu vlasy z nejhoršího. Pak odložím hřebínek. Je to tradiční hřebínek. Čekám, trpělivě, beze spěchu, či nervozity, až se vrátí. Sedím na stoličce a mé vlasy jsou na zemi. Otočím se na něj. Mé vlasy jsou, i když mírně vyholené, kolem mé tváře. "Orchi," oslovím ho a gestem přezvu k sobě. Od lokte po zápěstí ho pohladím po ruce a otočím si dlaň k sobě, něžně svírajíc hřbet jeho ruky. Vložím mu hřebínet do ruky. "Smíš mne učesat. Stačilo se zeptat," řeknu tiše a zadívám se na jeho ruku. Přisunu si jeho ruku, prsty ke svým rtům a jko bych je v názanku políbil. Nevím, proč to dělám, ale je to příjemný pocit. Cítit jeho teplo. Dotýkat se jeho horké kůže. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Udělal jsem něco špatně. "Já, já vyčistil lázeň" zašeptám.Snad zbytečně.Přesto se snahou se hájit.Jeho vlasy jsou kolem něj.Vypadá jinak.Bere mi to dech.Zavolá na mě.Gestem mě zve.Strachem mám srdce v krku.Zrychlil se mi pulz.Mé kroky zamíří k němu. Proč já vždy poslouchám.Co se to děje? Dotkn se mé ruky.Jemně.Něžně.Jeho dotek mě donutí vydechnout.Rozechvěji se.Né strachem.Blahem.Z doteku.Z doteku od upíra.Otočí si mou dlaň,dívám se na něj.Pohyby vnímám vzdáleně.Jako omámený.Pocítím něco v dlani.Skloním zrak a tam,hřebínek. Mohu.Mohu ho učesat.Mohu se dotknout jeho vlasů. cítím štěstí.Neskutečné. "Děkuji moc.Bude mi ctí." zašeptám s pokorou.Přisune si mou ruku blíž.Cítím jeho chladné rty,tak blízko zápěstí.Vyskočí mi husí kůže.Zastaví se mi dech,skoro podlomí kolena.Sevřu hřebínek. Vemte si co chcete pomyslím si.Prsty se dotknu jeho vlasů.Zavřu oči,jsou tak jemné.Srdce se rozbuší,mezi prsty hladím,vnímám jeho vlasy. "Xshie" špitnu v tichém úžasu nad jeho krásou. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Poděkuje mi za to a vypadá... spokojený. Snad i šťastný. Pokývu hlavou, koutek úst se stočí do nenápadného úsměvu. Sleduji, jak zavírá oči. Jak mělce dýchá a přesto srdce buší tak rychle. Vysloví mé jméno. Zvláštním tónem, který mne samotného překvapí. Ale je to krásné. Že by mne... začínal mít...rád? Nechám ho hladit mne ve vlasech, vískat svými prsty. Mé rty se přitisknou na jeho zápěstí. Ale nekousnu. Jen políbím. Vydechnu. Zvláštně vydechnu. Jako by to byla.. touha? Pootočím hlavou, takže se jeho zápěstí objeví na mé tváři. Vnímám jeho život. Přitahuje mne to. Jsem jím fascinován. Nakonec pustím jeho ruku s lehkým pohlazením. Baví mne to. Cítit jeho živou kůži. otočím se zpět, aby měl lepší přístup k mým vlasům. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Vezme si krev.Může.Chci.Chci mu jí dát.Za to v lázni.I kdyby to nedělal. dojde mi.Dech dopadne na kůži,stisknu mezi prsty jeho vlasy.Pootočí hlavu,cítím jeho tvář.Motá se mi hlava. Pustí mi ruku.Vydechnu.Otevřu oči.Otočí se tak,že mohu česat.Kleknu si.Nohy mě po doteku neudrželi.Tváře mi hoří.Pustím vlasy z pevného sevření,jen zlehka ho držím.Hřebínkem přejíždím po jeho vlasech.S vážností,s úctou.Oči fascinovaně hladí na vlasy.Hladím ho i dlaní.Dotek jeho vlasů,krásných vlasů,mi bere veškerá slova.Myšlenky.Češu ho dlouho,pečlivě,pořádně.Po rozčesání dál hladím jeho vlasy,nedokáži se odtrhnout. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Klečí na zemi. Češe mne a hladí. Je to příjemné. Dlouho mne nikdo nečesal. Vlastně je první, který mne... má rád. Počkat - má mě vůbec rád? Chová se totiž zvláštně. DLouho jsem se s něčím takovým nesetkal. Ale jeho zvláštní chování mne nutí myslet zvláštně a tak s ei chovat. Ale není mi to nepříjemné. A tak nevidím důvod si to odpírat. Nechávám ho hladit mé vlasy a tulit se k nim. Jsou stále husté a nedají se vytrhnout. Přesto jsou opravdu jemné. I když dříve byly silné. Nechávám ho. Zavřu oči a sám se pousměji nad tím, jak se lísá k vlasům. "Orchi...?" zeptám se tiše, "máš mě rád?" |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Bože,co to dělám? vyskočí myšlenka.Ihned vlasy pustím,zrudnu.dech se zrychlí,strachem.Zadívám se na Xshie.Jen sedí,zavřené oči. Oddechnu si,pokračuji v česání. Osloví mě.Hrkne ve mě. Poznal to? Cítil jak jsem přivoněl.Jak jsem se pohladil.Pomyslí si,že jsem uchyl. pohyb se zastaví jako na povel.S napětím naslouchám,co mi řekne.Zeptá se na cit.Sklopím oči,neodpovím.Přejedu dlaní po vlasech. Mám ho rád?Beru ho jako svého staršího brášku.Ne,jako brášku už ne.Po té vaně to nelze.Bál jsem se ho.Bojím se ho.Přesto cítím se šťastný.Po dlouhé době opět šťastný.Vím,že mě má jen na to jedno.Na krev.Možná ještě na úklid.Nebudu pro něj moc znamenat.Jen živá konzerva,ale mám ho rád? zvednu hlavu.Zadívám se na jeho postavu,na tvář.Vzpomenu si na slova,hudbu,jeho oči. "Já....těžko tak brzo...nepřemýšlel jsem...cítím úctu, štěstí a vděčnost...chci být tady a v tvojí přítomnosti, i kdybych tu měl být jen...jako dekorace....nechci být už sám....asi....ano...mám tě rád." koktám,hovořím pomalu.Leze to jako z chlupaté deky.Dám ruce pryč z jeho vlasů.Posadím se na paty,skloním hlavu.Tiše vydechnu,čekám na reakci.Už dlouho jsem takto otevřeně nemluvil o svých citech. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro „Dítě?“ zvednu jedno obočí. Jistě, je sice mladý, ale dejme tomu, že jsem měl poněkud jinou představu o tom, jak se chovají děti. Děti se rozhodně netváří takhle. Stejně jako nedělají spoustu dalších věcí. Například vám nepřejíždějí rty po uchu. Ne, takhle se děti nechovají. Nebo aspoň za mých dob nechovali. Ale co… Časy se mění. Vypadalo to skoro, jako by se mi sám nabízel. Je mi jasné, že jemu to nejspíš nedocházelo. Lidé si neumí představit, jaké to je. Mohou se k tomu přiblížit, ale nikdy nepochopí. Takže když mi strčil svůj krk prakticky pod nos, choval jsem se čistě instinktivně. Kousl jsem ho a trochu se napil. Doopravdy jen minimálně, ale uznejte, že nechat si ujít takovou příležitost by byl hřích. Ještě jsem olízl pár kapek krve, které z rány vytekly. Jídlem se zbytečně nemá plýtvat. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro ,,No dobře, to jsem možná trochu přehnal.." Přiznám s rošťáckým úsměvem. Ona to byla to určité části spíše metafora, než že to bylo mylšeno doslovně, ale říkjete to několik set let starému upíru. No dobře, tak starý zase není, ale je pořád dost starý. Ucítil jsme jak se jeho zuby zabořily do kůže na mém krku. Trochu bolestivě jsem sikl. Byl to vážně.. zvláštní pocit. Skoro až pochybuji, že si na to zvyknu. Jeho jazyk přejel po rankách na krku, které se stejně jako včera téměř okamžitě zacelily, ale cítil jsem se v pořádku, rozhodně líp než včera. Taky že se nenapil skoro vůbec. Ale i tak jsme si připadal lehce omámený. Lehce jsme ho kousl do ucha a znova mu prohrábl vlasy a víc se na něj svým těplým tělěm natiskl. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Když ho oslovím, hrkne v něm. Zadívám se na něj o to upřeněji. A pak vypadá zmatený a v rozpacích. Sleduji ho. Pozorně. Vypadá to, že chvilku nad tím přmeýšlí. Jsem v klidu a dávám mu čas. Pak promluví. Naslouchám jeho slovům. Chtěl jsem říct, že nebude nikdy dekorací, ale jeho další slova... mi vzaly myšlenky. Vstanu a dřepnu si k němu. Položí své chladné dlaň na jeho paži a rukou mu zvednu obličej. Zadívám se do něj. Má mě rád... Někdo mě má... rád... i když ví....jaký jsem....člověk... má mě rád člověk, i když bych ho mohl zabít... Na tváři se mi objeví úsměv. I když je poněkud křečovitý, protože tak moc jsem se dlouho neusmíval. Na to ho obejmu. |
| |
| soukromá zpráva od Nemu* pro Lehce se pousměju. ,,Proč bych tě měla zabíjet? Ani nevím jak a k čemu by mi to bylo? Utéct odsud stejně nemůžu, jak jsi sama řekla, navíc.. Nemyslím, že bych an to vůbec měla žaludek, se tě jen pokusit zabít." Přiznám s lehkým úsmevem. Na její další slova nic neříkám. Ani jsme nečekala, že poděkuje, v podstatě nemá za co, tak co? Má mě to mrzet? Ani náhodou. Nebráním jí postavit se a jít ke dveřím koupelny. Jenom jí trochu ustaraným pohledme sleduju. ,,Myslíš, že je to dobrý nápad?" zeptám se opatrně. Nevypadá způsobila na to jít do vany.. Nevím, jeslti se upíří můžou utopit, ale.. Raději bych to nezkoušela. Neodpoví.. Jak typické.. Skoro jsem si na to zvykla. Brácha je skoro stejný, tak co? Sedím na posteli a sleduji dveře od koupelny. Jako bych snad čekala nějaký zázrak. Nakonec si lehnu a zavřu oči, i když je to spíše jen takový polospánek. Za několik dessítek minut se ozve tlumený rachot. Oči unaveně otevřu, vstanu a vydám se do koupelny. Pootevřu dveře a uvidím jí, jak tam leží, vypadá skoro jako mrtvá a na mýdla co omylem hodila na zem. Tiše do koupelby vejdu. ,,Carol?" Ticho. Bůh ví, jak dlouho tu takhle leží, když je pořád od krve. Vidím jí sice nahou, ale to mě teď niějak moc nevzrušuje, spíše ten nápad.. povzdechnu si a pomalu svléknu šaty co mám na sobě. Co to provádím? Napadne mě. Mělo by mi to být jedno, ne? Opatrně si vlezu do vlažné vody, která za tu doby trochu vychladla. Trochu rád ve tvářích, její bezvládné tělo o sebe opřu a pomalu omyju od krve. Pak namočím její vlasy do vody, dám na ně šampón, opatrně je umyju, aby jí do očí šampón nešel a pak jí opatrně zakloním hlavu a vlasy ve vodě opláchnu. Vodu z vany vypustím a když je všechny pryč, sáhnu po ručníku, utřu jí do sucha a chvilku an to i sebe. Pak jí opět vezmu do náruše a bez potíší odnesu do postele, kde jí položím a přikřiju. Dojdu do koupelny oblíknu si ony šaty a lehnu si na druhou stranu postele a do chvilky tvrdě usnu. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Potrestá mě.Já mu nelhal.Já ho vážně asi mám rád.Ne,mám ho rád.Jeho přítomnost.Uvědomuji si,došlo mi,že je poslední osoba,kterou kdy poznám.Uvidím.On bude se mnou do mé smrti.Proč bych mu lhal? Posadí se ke mě,cítím jeho přítomnost.Jeho ruka se mě dotkne,leknu se.Tělo s sebou škubne,má hlava se více skloní.Kousnu se do rtu.Druhá ruka jede po mé tváři,zavřu oči.Pomalu zvednu hlavu,zadívám se na něj.Vidím jeho oči,pak mi dojde. On...on se usmívá. Usměji se maličko i já na něj.Uleví se mi.Zničehonic mě obejme.Vydechnu překvapením. Co to dělá?Proč?To,to jsem ho tak potěšil? další myšlenky přeruší dotek jeho vlasů.Zachvěji se.Ovane mě naplno jeho vůně.Zavřu oči.Mé ruce nejistě přejedou po jeho hrudi a obejmou ho.Mé tělo se na něj přitiskne,hlava se položí na jeho rameno.Spokojeně se usměji. "Xshie" vyklouzne z mých úst. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Dlouho..... dlouho mě nikdo neměl rád...," přiznám mu u jeho ucha. Jak to dokázal? Dělat s emnou tohle? Jak dokázal mít mě rád za dva dny? Moje ruka začne přejíždět po jeho zádech. Vyřkne znovu mé jméno. "Orchi... Můj život je nudný, Orchi. Řekni mi něco o sobě. O světě," požádám ho tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Dlouho?Copak ta přede mnou. Ne, kolik jich muselo být.Jsem další,třeba je to jen hra.Nechci na to myslet. stisknu více víčka k sobě. Neměl bych takto myslet.On je poslední.Nikoho jiného nemám.Jen a smrt.On je má smrt.Měl bych mu věřit.Copak to lze,nevěřit smrti? Pohladí mě po zádech,vydechnu.Osloví mě,otevřu oči.Promluví s žádostí. Já mám hovořit o životě,o sobě?Co mám říkat? zavřu oči.Nenapadá mě, o čem hovořit. "Život je jiný než co asi znáš....je tu spoustu moderní techniky, auta, mobily, počítače.Lidi pracují,je nás hodně, válčíme mezi s sebou, máme se rádi a dáváme to veřejně najevo.Hudba je už jinde,než co ty hraješ.Ale asi by se ti nelíbilo.Tanec je vyjádření pocitů,už to nejsou příběhy......je toho tolik, nejspíš. Co by tě nejvíc zajímalo?" hovořím potichu,netuším,plácám to z vody. "Já...já se narodil v takovém středním městečku. Máme tam několik desítek tisíc obyvatel, máme tam kino, filmy, potraviny, různé obchody.Několik škol a je tam spousta zeleně a hřišt, kde jsem si jako malý hrál. ..." tiše se rozhovořím o svém městě, popisuji,jak vypadá. Ano dřív tak nevypadalo,ale hovořím o něm tak,jak si ho pamatuji naposledy.Popisuji parky,obchody,lidi, můj domov.Přitom mi z očí tečou slzy.Hovořím o tom,co jsem ztratil.Ať už před půl rokem,nebo zbytek nyní.Mé objetí je těsnější.Hledám oporu,abych mohl hovořit dál. |
| |
 | soukromá zpráva od Pinetka pro Ta mrzká děvka Pomyslela jsem si a zrychlila jsem krok. Nemá právo mě okrádat. Drzá, bezvýznamná čůza. Tentokrát za to zaplatí. Pootevřu dveře a ocitnu se tváří v tvář rudovlasému nahému stvoření. Které se studem div nepropadne do země. Bosýma nohama to pošlapává po dlažbě a třepe se jak ratlík. Téměř si ani neuvědomím jak mě ten pohled pobaví. Mám zlost na Ravennu. Už zase si vzala něco co jí nepatří. "Promiň, že ruším drahá." Vstoupila jsem dovnitř. Drze a bez zeptání. Nepotřebovala jsem se ptát. Ravenna nade mnou nevládla žádnou mocí. Sama byla mladá, hloupá, ale cílevědomá. " Tvá hloupost mě nepřestane udivovat, Ravenno. Opět trháš nezralé ovoce?" Zabrousila jsem pohledem na dívku krčící se v rohu místnosti, a tentokrát dokonce z cizí zahrady. Zvedla jsem paži a jednou rukou jsem si sáhla do vlasů. Kdokoli další by v té chvíli vzal nohy na ramena, Ravenna ne. Dívala se na mě s bezelstným klidem, už nehodlám tolerovat další tvoje nerozvážnosti. Jakkoli jsi příkladem mladické nerozvážnosti - opatřování mazlíčků je nákladná věc. Někteří z nás při ní i umírají. To jak zahazuješ jejich životy je už dál neodpustitelné. Uvědom si, že i Carol se k nim chová lépe. Nezabíjí zbytečně, počká až pojdou a záleží jen na jejich kořínku. Máš prodlužovat svůj život. Místo toho však zkracuješ jejich. Má ruka sebou trhla. Mezi prsty se zalesklo něco drobného a špičatého. Pinetka uvolněná z vlasů. Zajela do Ravennina oka lehce jako párátko do silvestrovské jednohubky. Zatímco mé ruce zůstaly potřísněné krví, pinetka zůstala vězet v Ravennině oku. Žena křičela - zlostí, studem, pokořením. Věděla však, že nemůže starší družce protiřečit. Takové jsou nepsané zákony. Vezmu si teď tohohle mazlíčka. Ty budeš prostě krmena z dávek ostatních, dokud nepřijdeš k rozumu. Říkala jsem již už dávno, že nemají poskytovat mazlíčky tak mladým a nezkušeným. Bez toho, aniž bych na dívku pohlédla pokynula jsem jí rukou. Ty věci tady nech. Už je nebudeš potřebovat. Řeknu náhle směrem k rudovlásce. V paláci je však zima. To si pamatuj. Zkrvavené prsty se dotknou cípů huňatého bílého kožíšku. Rozevřou se. odkaz V další vteřině vyplašené dívce přistane kožich na hlavě: obleč si to Řeknu a zazubím se. Chce se mi prostě smát, když ji vidím. Je jasné, že ničemu nerozumí. Nebo ji podceňuji? Nemám ráda hloupé mazlíčky. Bílý kožíšek je měkký jako vata, jemný jako králičí srst, já zimu necítím Vysvětluji. Snad z rozmaru. Možná proto, že si prostě ráda povídám. Teď pojď a nezapomeň se hezky rozloučit s paní Ravennou. Možná, že už ji koneckonců nikdy neuvidíš. Prohodím, otevřu dívce dveře a zasměju se. Stále rovně maličká. Teď doprava. Chtěla bych ti říct.... prohodím, když kráčí přede mnou chodbou, zapamatuj si, že mazlíčci kráčí vždy o krok pozadu nebo vedle. Dnes je to výjimka. Chci si tě prohlédnout. Tady - stůj. Ano to jsou moje komnaty. Ode dneška i tvoje. |
| |
| soukromá zpráva od Amber * pro Mlčky jsem posedávala na zemi a napjatě, zamyšleně jsem se dívala na svoji paní. Spíše jsem tedy pozorovala její lýtka. Měla jsem trošku strach se zadívat do její tváře. A hlavně jsem se teď trochu ztratila ve svých myšlenkách. Uvažovala jsem nad tím co mi má paní říkala. Jen nevím... Tohle bylo zrovna něco co se mi dvakrát nelíbilo. Ach, stejně nemám na výběr. Asi mi nezbude nic jiného než být jejich... Hmm, otrok? Asi ano. Mihne se mi hlavou a pak sebou leknutím škubnu, když do místnosti vrazí někdo další. S překvapeným pohledem se na zadívám na další ženu, která ale ovšem nevypadá dvakrát vesele. Nebo se mi to zdá? Neměla jsem čas o tom moc přemýšlet. Moji hlavu už vyplňovala její řeč která sváděla k hádce. Nebo se mi to tak aspoň zdálo. Vyděsilo mě ale když jsem v rozhovoru zaslechla i cosi o životnosti nás, mazlíčků. Z té představy mi přejel mráz po zádech. Rozhodně to nebylo ale tak hrozné jako to co se stalo později. S hlasitým, vyděšeným vyjeknutím jsem pozorovala jak žena bodla moji paní do oka. Zakryla jsem si ústa rukama a jen jsem vyděšeně pozorovala ten výjev. A třešnička na dortu byla novina kdo že to teď bude mojí novou paní. Upřímně... Po tom co jsem viděla jsem měla opravdu strach s ní kamkoliv jít. A já myslela že horší už to nebude. Ale nee... Pomyslím si a po jejím pokynutí mi chvilinku trvá než se odvážím uposlechnout. Trochu roztřeseně jsem vstala a pomalu zamířila za ní. Zamyšleně jsem si poté prohlédla své nahé tělo. Pak jsem se koukla na hromádku svých šatů a prsty jsem pohladila obojek od Ravenny. Nevěděla jsem co s ním. Ani jak se to sundavá i když mé prsty bojovali se sponou. Ale zbytečně tak jsem si ho zatím nechala. Letmo jsem si prohlédla svojí novou paní ale její tváři jsem se vyhnula. Vypadala přísně a já bych si jí koneckonců nechtěla hned poštvat proti sobě. Moje myšlenky pak ale rozproudil trochu kožich který mi byl propůjčen. Šťíhlými prsty jsem ho chvilinku hladila a obdivně si ho prohlížela. Poté jsem si ho ze zvědavosti přitiskla na tvář a ze rtů mi uniklo velmi tiché zavrnění. Jak byl jen ten kožich příjemný. Na tváři mi vyskočil lehounký úsměv a s vděčností jsem se na na ženu zadívala než jsem se do něj s tichým "děkuji" zachumlala. Poté jsem vrhla poslední pohled ke zraněné Ravenně. Zmocnila se mě lítost a určitě bych jí chtěla nějak pomoci. Ale netroufla jsem si nic dělat. Nic co by mi nebylo řečeno. "J-já... Moc mě..." Vyjde ze mě jen tiše než se zadívám zas na svoji novou paní, pak do země a pomalu vyklouznu dveřmi ven. Do země jsem se dívala i po zbytek cesty. Trošku smutně, nad tím co se se mnou děje, i zamyšleně. Bylo na mě vidět že se bojím. Dávala jsem si záležet aby mi ani jedno slůvko mé paní neuniklo. Chtěla jsem si vše dobře zapamatovat. A hlavně jsem si dávala záležet abych dělala jak káže. Až pak se zastavím a zadívám se na dveře jejích komnat. Pak se jí zadívám kamsi do úrovně prsou a souhlasně přikývnu. "Rozumím vám, má paní. Já... Dám si na to pozor. Slibuji." Špitnu tiše a nakonec mi pohled zas oddaně sklouzne do země. Trochu jsem se zachvěla, ale ne zimou. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Na jeho odpověď se jen zazubím. Na co to víc okecávat? Řeklo se, co byla potřeba a dál… Dál se časem třeba uvidí. Nebo spíše uslyší. Ale to už vyjde víceméně nastejno. Sykl, ale dokud neřve, nemám s tím problém. Věřte mi, je to otravné, když vám někdo vříská do ucha. Hodně. Je sice fajn, že se bojí, trocha adrenalinu krvi jenom prospívá, ale proč to většinou nejde bez toho zvukového doprovodu? Moment, kdy se změnila pravidla? Ono už to není provokace za provokaci, ale kousanec za kousanec? Musím se pousmát, ačkoliv to nejspíš nevidí. Víc se na mě přitiskne. Tolik tepla, energie, života… Jeden by mu skoro mohl i závidět. Na druhou stranu, i nás způsob existence má něco do sebe. Plynulým pohybem si ho přitáhnu na klín a jednu ruku mu obmotám kolem boků. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Poslouchám ho a sám se posadím na polštář, který je poblíž držíc ho v náručí. Něco sem tam prohodím, co si pamatuji ze sedmdesátých, osmdesátých let. Snažil jsem se ho nějakým způsobem rozveselit. Ale nakonec jsem si u jeho vyprávění zaplétal vlasy zpět do copu. "Děkuji za vyprávění. Zde to není tak hrozné. Tady tě nečekají nástrahy běžného života. Máš hlad?" zeptal jsem se. Stále jsme ho měl u sebe. Pohladím ho po zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Skončím,má udělaný cop.Zeptá se mě na jídlo.Narovnám se.Otřu slzy ho rukávu. "Ne, děkuji." vstanu pomalu na nohy.Zadívám se na upíra.Na jeho cop. Zajímalo ho to?Možná jsem se jen potřeboval vyzpovídat. "Půjdu si na chvíli lehnout." zašeptám.Hned na to se otočím,vzlyknu.Odejdu k posteli,položím se.Zachumlám se do klubíčka. Už nikdy neuvidím matku,nikdy neuvidím...... hlavou mi promítají obrazy lidí,přátel,rodiny,zážitků,které jsem si užíval.V hrudi je bolest,úzko. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Stále si pamatuji jeji chuť. To jak šla mým jícnem do mých žil a orgánů. Krásně hřála jako žádná jiná. Mylsím, že jsem už takovou ochutnal... když jsem raboval vesnice. Ale kdo ví, jestli moje vzpomínky se rozhodly dát se dohromady a zkreslit se. Posadím se k němu do postele a pohladím ho konejšivě po paži. "Nejsem sice člověk, ale vím, jaké to je, cítit smutek. Orchi... Já nechci, abys byl smutný," hladím ho. Pak se jenom pousměji. Mám tendence být s ním. O to víc, když přiznal, že mě má rád. Z nějakého důvodu mu věřím. Je mi docela jasné, že s emu stýská. Jen nevím, jak dlouho je odloučený. "Stýská se ti, viď? Orchi... važ si svého stesku. Máš vzpomínky. Já už ne. Nepamatuji si, kde jsem se narodil, jak vypadal můj dům, zda jsem měl ženu či děti, nepamatuji si své rodiče, přátele nic. Cítím jen stesk z prázdnoty a ve snech, nebo jen někdy proběhne mou hlaovu vzpomínka, kteoru si neumím nikam zařadit." Přiznám se mu. Pohladím ho po vlasech. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Nechce,abych byl smutný?Jemu to přeci může být jedno.Ale není.Sám mě objal,i když nemusel.Poslouchal mě,taky nemuse. Otočím hlavu na něj,otevřu oči.Stékají z nich slzy.Zadívám se na něj.Vidím ho rozmazaně.Přikývnu na souhlas.Poslouchám jeho slova,znova posmrkávám.Vtahávám to do sebe. "Já....já..." koktám,otřu si nos a tváře.Přesto dál tečou slzy.Pohladí mě po vlasech.Pomůže mi to. "Jak jsem hovořil...došlo mi,že to už nikdy neuvidím.Sice jsem je předtím moc nevídal,ale věděl jsem,kde jsou.Mohl jsem za nimi jít.Já to neudělal." pomalu se posadím.Jemně chytnu jeho paži,zadívám se do jeho tváře. "Já jsem si nevážil toho,co mám.....zatratil jsem je....zazlíval jsem jim,jak se ke mě zachovali. Neviděl jsem, že to byla moje vina.Že jsem je opustil já, odešel kvůli lásce, která byla jen zrádná a bolestná.Uzavřel se a nešel se usmířit. Já to neudělal, a už nikdy neudělám. Už nikdy nemůžu napravit svou chybu. Už jim nikdy neřeknu, jak je mám rád. Jak moc mi chybí." má ruka se začíná chvět. Znova se slzy více roztečou. "Já byl takový sobec. Xshie. Už se nikdy nedoví, co se se mnou stalo. Už nikdy se nedoví,že toho moc lituji. Už nikdy neuvidím své brášky,matku ani mé přátele.....Pro....pro ně jsem umřel dnem, kdy mě unesli.....umřel v zapomnění....oni si myslí,jak se zlobím, jak je nemám rád,ale to není pravda. Xshie...." pustím ho. Zhroutím se s brekem do postele. "Nikdy jsem nechtěl, aby to tak skončilo. Nikdy jsem je nechtěl zavrhnout.Nikdy....Xshie...tohle jsem nechtěl.....a nikdy se nedozví pravdu...co se stalo...jak jsem je měl přes to vše rád." Rozklepu se díky pláči.Celý se chvěji. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Přivinu ho k sobě konejšivě. Přijíždím mu dlaní po zádech a poslouchám, co říká. Vnímám jeho přítomnost. To, jak se třese. "Orchi...," chci něco říct, ale dojdou mi slova. Měl pravdu. Nikdy se s nimi neuvidí. Ale... "Kdo řekl, že se to nedozví. Můžeš jim napsat. Ale nesmíš nás prozradit. A odeslání by proběhlo nejspíše z jiné země, než ve které se nacházíme. Přece jen mám ještě stále spojení se světem tam venku," nabídnu mu. V hlavě mi stále zní jeho slova. Skoro jako bych si začínal přát, aby mne miloval natolik, že se mu nebude stýskat po světě tam venku. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Napsat.Napsat jim dopis. Ano, vysvětlit jim mojí chybu a jak všeho lituju, jak se mi po nich stýská a že už je nejspíše neuvidím, ale že jsem v pořádku a myslím na ně. zvednu hlavu.Otřu si oči.Zadívám se na něj.Hledám lež,nevidím jí. "Opravdu můžu....můžu jim napsat, že.....je mám rád?A že ..na ně nikdy nezapomenu...a jak mě všechno mrzí?" posmrknu.Otřu si opět slzy do rukávu.Prudce ho obejmu kolem krku,přitisknu se na něj.Pevně se ho držím. "Děkuji Xshie. Ani netušíš,kolik to pro mě znamená." tisknu se k němu.Tělo se chvěje.Cítím dojetí,radost,bolest, stesk.Vše dohromady.Už jen posmrkávám.Políbím ho slanými rty na krk.Nevědomky.Moje znamení díků.Malé,impulzivní. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Pohladím ho znovu po zádech. Cítím jeho teplo. Tiše vydechnu. Nevím, proč se tak chovám. Někdo by řekl, že neuvážlivě, že nad sebou nemám kontrolu. Ale vím, že .... Moji myšlenku na to, že vlastně tenhle pocit není šptný a že s emi líbí, přeruší jeho reakce. Políbí mne. Na rty a na krk. Překvapeně vydechnu a moje dlaně sjedou na jeho boky. Má mě rád a přitahuji ho. Tak moc jsme přemýšlel nad jeho city, že jsem ignoroval ty své. Ale teď? Proč to vlastně všechno pro něj dělám? Vyjedu rukou po jeho zádech na krk a na bradu. Zadívám se mu do očí. Na to přitisknu své rty na jeho. Něžně. V polibku. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro On mě líbá....krásný upír mě...líbá...a já ...se cítím tak....šťastný....být v jeho..moci ani myšlenky nemám seřazené.Nedávají smysl.Nic už mi nedává smysl.Povolím rty.Mé ruce se pevně chytnou jeho zad,jeho krku.Dlaně se rozprostřou na holou pokožku,prsty se roztáhnou. Hlavu dám mírně nakloním, rty pootevřu.Oplácím mu polibek.Srdce se rozbuší,tělem se přesunu k němu do klína.Chcí být tak těsně u něj,jak to jen jde. |
| |
| Ixin a Teru Ve sklepení se ozvou kroky. Další. Teru už tuší, že nejpíše jde věrný sluha tvé paní. Ona si nikdy pro mazlíčky nechodí sama.. Je na to moc.. Hrdá. A opravdu. Objeví se sluha paní Anastasie a Teu věnuje lehký úsměv. ,,Máte se dostavit za paní." Řekne Teru pouze. Pak se vydá k Ixin a odemkne jí z okov, jenom obojek na krku a pásku (kterou si sundáš už sama) an očích jí nechá. Na vodítku připne obojek a vede tě špinavým sklepením nahoru po schodech pomalejším krokem, ale ani se po tobě neohlédne. Jdete starým hradem několik minut, než se dostaneš do místnosti, kde uvydíš krásnou vysokou blondýnku, která na tebe upírá né moc příjemný pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Cítím jeho pro mne horké tělo. I to, jak se mu rozbušilo srdce. Možná bych přestal, ale on mi začal odpovídat v polibku. Hladím ho přes hanfu a vychutnávám si polibek. Nikam nespěchám. Je to krásné. A vlastně bych skoro zapomněl, jak je ot krásné. Vnímám jeho vůni, ale vmísí se do ní i jiná vůně, mně podivně známá, jak se vzpomínka promítla před očima. Než jsem ji však stačil rozpoznat, zmizela. Můj polibek se prohloubí. Vlastně náš. Trochu povolím sevření, abych ho příliš nedrtil. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro On mě neodtrhnul,on mě má taky rád? Máš mě aspon trochu rád.Kéž by jsi měl,nemusel bych tu být tak sám.Mohli bychom tu být dva,dva v toto vězení. Prohloubí polibek.Povolí sevření.Já sám se více přitisknu.Rukama se pevněji chytnu.Slzy už zaschnuly.Jen ho líbám.Jazykem si však netroufám.Olíznu během polibku jeho rty,nakloním hlavu na druhou stranu.Pokračuji.Nemohu přestat.Nechci přestat. |
| |
| soukromá zpráva od Carol pro Teprve když zaslechnu otevírání dveří a jak ta holka, Nemu, vejde dovnitř a následně ke mě do vany tak začnu trochu vnímat, celou dobu vím co se děje, i když nemám vůbec sílu reagovat. Moje tělo je slabé a zvláštně těžké, pohnout rukou je pro mě teď nepředstavitelný úkol. Připadám si trochu zvláštně, v podobné situaci jsem byla před chvílí, až na to že jsem byla já ta co ji umývala... Opět to vyvolává dosti bolestivé vzpomínky na mou Carol... Bolestivé a krásné, byť tenhle pocit mám ráda, tyhle vzpomínky bolí až moc... pomyslím si a lehce pohnu rukou a položím ji na tu její, asi jí v tu chvíli došlo že tak úplně mimo nejsem ale zase to nevypadá že bych byla zrovna při vědomí... Když poté slyším zvuk vypouštějící se vody tak si nějak tak uvědomím co se děje, ale stále nemám sílu se hýbat. Ale když mě vezme do náruče tak si připadám trochu zvláštně, je to zvláštní pocit nechat se od někoho takhle nést... Poté už jen vím že mě položila na postel a přikryla. Hmm... řeknu si v duchu a jen ležím, nevnímám, prostě odpočívám abych nabyla energii... Po chvíli se ale moje oči opatrně otevřou, jako bych se bála že mi začne slunce svítit přímo do očí, i když vlastně do mého pokoje slunce málokdy nakoukne... Rozhlédnu se a všimnu si že už zase leží vedle mě, v jejích šatech, taky si všimnu že já na sobě žádné nemám. Zapomněla... Nebo mě takhle nechala schválně? pomyslím si a podívám se na její záda. Chvíli se na ni jen tak dívám ale pak se mi oči znovu zavřou a cítím jak pomalu usínám. Nicméně už když napůl spím tak se k ní ještě nevědomky přisunu, natisknu se k ní a jednou rukou ji obejmu kolem hrudi, druhou mám pod hlavou místo polštáře, takhle jsme často spávaly s Carol, dnešní den mi tuhle vzpomínku tak nějak vrátil a moje tělo samo reagovalo. Carol... pomyslím si a ještě se k ní trochu více přitisknu, jako bych teď před sebou viděla svou milovanou... |
| |
| soukromá zpráva od Nemu* pro Asi se jí jen něco zdá. Pomyslela jsem si a z části si oddechla. Nevím proč, ale tak nějak jsem si myslela, že se na mě tlobí a třeba mi prorazí ruku hridníkem, nebo podobně, ale ne. Lehce jsme se pousmála a znova položila hlavu na polšátř. Nějak jsem neměla odvahu sundat její ruku, nebo spíš nechtěla. I když jsme byla lehce rudá ve tvářích, jak jsem cítila její nahé tělo natisknuté ne mých zádech, tak to bylo v podstatě docela příjemné. Ale zítra to bude zase ta ledová Carol. Tuším to. Protože vím, že se jí určitě nezdá o mě. Ale nějak mě to kupodivu netrápí. Znova zavřu oči a nechám se unášt polospánkem. Jako bych snad měla strach, že se jí udělá znova špatně. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro je to vlastně příjemné, na chvilku se neovládat a pociťovat takový zmatek, který poci´tuji právě teď. Jak mi olízne jazykem rty, nedá mi to atím svým zapluji do jeho úst. Hladím jeho boky, ale nakonec polibek rozpojím, po tom, co si pohraji s jeho jazýčkem. Zadívám s ena něj zvláštním pohledem, ve kteérm s emísí zmatneí a touha. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro On mě líbá.On líbá tak krásně.Má mě rád?Má mě aspon trošku rád?Prosím,kéž by mě měl rád nejen pro to,co mu mám dávat. Odtrhne se od mě.Zhluboka dýchám,dívám se do jeho očí.Má v nich zmatek.Zamrkám,zrudnu. "Omlouvám se,Xshie." špitnu,skloním hlavu.Rukama sjedu z ramen po pažích až po loket.Tak neskutečně chladné.Tak sexy tvarované,jako ta nejlepší socha.Nejdokonalejší socha. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Povzdechnu si a pohladím ho po vlasech. "Orchi. Možná bys měl vědět, že jsem dlouho s nikým nebyl nijak ... intimně. Ale, kdybych řekl, že je to s teobu nepříjemné, šel bych sám proti sobě. Mimo to - mám chuť být takto s tebou. Orchi, tvé doteky krásně hřejí. Myslím, že tě mám rád," zakončím to. Svá slova rozmyšlím. I když jen za pochodu, vím jasně, co mu říct, s čím se svěřit. Ostatně on se také svěřil. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro co se děje?Nechce příjmout mojí omluvu? Naslouchám jeho slovům.Rudnu.Dochází mi jejich význam. On mě má rád.Chce být s sebou.Nejsem pro něj jen kus k přežití.Jen další v pořadí. Zvednu hlavu.Setkám se s jeho pohledem.Jeho pohled mě už nestraší,líbí se mi.Má barvu mého oblíbeného polštářku tady. "Opravdu?A smí se to?Můžete být takto se svými....mazlíčky?" opět se zarazím u toho slova.Nemohu si na to zvyknout. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Přitáhne si mě na klín a jednou rukou obejme kolem pasu. Sladce se uculím a políbím ho na krk. A pokud nemám nic proti, moje rty si na jeho krku celkem libují. Rukou mu občas prohrábnu vlasy. Přiznávám, že tohle je asi trochu víc jako provokace, ale nemyslím, že to někomu z nás dvou vadí.. Mě se to náhodou celkem líbí. Né, že bych za tím viděl něco víc, než jen lehké vzrušení. Občas kůži na jeho krku lehce vezmu mezi zuby, ale né tak aby tam měl značku. // A už mě nic nenapadá xDD |
| |
| soukromá zpráva od Carol pro Před očima se mi objeví obrázek mladé dívky která vypadá jako panenka, ležící na posteli tváří proti mě, na rtech milý úsměv, jednu ruku pod hlavou, druhou si k sobě lehce přitahuje přikrývku aby zahalila svoje nahé tělo. Na jejich tvářích se objevují lehké ruměnce, vidím její nejistotu a přitom i v těch očích je vidět chtíč. Carol... pomyslím si a vidím svou vlastní ruku jak se natahuje přímo k ní, uchopí její a pomalu si ji k sobě přitáhnu... Je to... Hezké, že se mi po tolika letech něco zdá... A zrovna o té kterou miluji... Přitom jak si v klidu sním tak se přitisknu k té holce, ani si to neuvědomuji ale moje tělo začne reagovat tak jako by to nebyl jen sen. Lehce si ji k sobě přitisknu, jediný rozdíl je v tom že ona je zády ke mě a má na sobě oblečení, na rozdíl ode mě. Když se k ní přitisknu tak se lehce natáhnu k jejímu krku, místo toho abych ji ale kousla tak moje rty jen lehce přejedou po její kůži. Přitom moje ruka co mám okolo její hrudi ji ke mě ještě pevněji přitiskne, není to bolestivý stisk, ale takový ze kterého se jen tak snadno nedostane... Popravdě, vědět o sobě, asi si dám facku, sama sobě jsem přísahala že tohle už nikdy nebudu opakovat, né od té doby co Carol zemřela... A teď tohle... Najednou povolím stisk kolem její hrudi a místo toho chytnu její rameno a lehce na ně zatlačím, tím ji přinutím si lehnout na záda, moje oči jsou stále zavřené. Dlaněmi se zapřu vedle jejích ramenou a nakloním se nad ni, moje nahé tělo působí takhle dospěleji, normálně nevypadám že bych měla nějak moc výrazné ženské rysy, ale teď jak se nad tebou tak nakláním si všimneš že to je spíš přesně naopak, pak ti asi dojde že k tomu vzhledu "panenky" co na sebe beru patří asi i korzet který i hrudník dost stáhne. Chvíli tam jen tak nad tebou jsem, moje vlasy přepadávají přes obličej a začnou tě šimrat po tváři a na krku. Pak se moje hlava začne pomalu snášet a nakonec moje rty spočinou na těch tvých, ten polibek sice je docela chladný. Už od přírody je moje tělo chladné, ale... Najedou ti to připadá jinak, najednou z mých akcí nevidíš ten naprostý nezájem, lhostejnost a chlad, je to jen... Takový přirozený chlad, kterého se asi už nezbavím, ale přesto v tom polibku cítíš něco víc, upřímnost, vášeň, chtíč... Jediné co ten dojem asi kazí je to že moje oči jsou stále zavřené a po chvíli ti dojde že tohle asi není moje jednání, že tohle je čistě reakce mého těla... Náměsíčnost? Možná? Kdo ví... Přesto, ať už mám sen jakýkoliv, je ti asi jasné že osoba o které se mi zdá mi byla asi dost blízká. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Sleduji ho celou dobu. Zadívá se na mne a on mi jej oplácí. Položí mi hloupou otázku, zda opravdu. Povzdechnu si. Ne -dělám si z tebe srandu... Přesto se pousměji. Ale jen zlehka a v náznaku. zapřemýšlím nad jeho dalšími otázkami. "Tak to opravdu netuším. Ale myslím, že ostatním může být jedno, co s tebou dělám nebo jak se k tobě chovám. Pokud budou mít námitky, budu spoléhat na svůj věk a moc. Pokud nebude chtít uznat mou autoritu, pak je to jejich problém. Ne ovšem můj," zdálo se mi to, nebo v poslední věta zazněla výhružně až krvelačně? Ano. úctu k princi, svému hostiteli mám. Mám úctu k tomu, kdo ji má ke mně. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Xshie,však vlastně..mi došlo....máte mazlíčky na své chutě.A pokud by jsi chtěl,před nimi mohu být,jako ten,co to nechce.Nemusí se to dovědět.Já jim to říkat nebudu,ani slovy,ani tělem." zkusím si udobřit upíra.Ten tón,to značící pod těmi slovy.Jeden by se polekal.A já se polekal. Jakoby v hlase,jeho hlasem promluvila ta krvelčná stvůra.A já jsem tu přece proto,abych jí zastavil.Abych byl ta překážka mezi stvůrou a Xshiem.Toho,kterého poznávám a kterého mám čím dál více rád. usměji se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Cítím, jak se polekal mého tónu. Ale důvody to mělo jiné, než se nejspíše domnívá. Byla to výhrůžka. Výhrůžka, že nikomu Orchiho nedám, nepůjčím. A ať si kdokoliv zkusí mít připomínky k mému vztahu k němu. Vím, že upínat se k člověku není rozumné. Ale i když si to nepamatuji, býval jsem také člověkem... "Ne. To nemusíš. Proč? Říkám, že pokud se to někomu nebude líbit, je to jejich věc, jejich rozhodnutí a jejich vlastní nebezpečí," vysvětlím mu a obdaruji ho lehkou pusou na čelo. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Nemám nic skrývat?Nic před nima?" dívám se mu do tváře.Rukou přejedu po spánku,sjedu na bradu. "Chtěl jsem tě jen chránit.Ale třeba to nebude ani potřeba." opět se na něj pousměji.Skoním hlavu,rukou přejedu po jeho rameni.Pevněji se ho chytnu.Telem se k němu přitisknu.Ramenem se ho dotýkám.Položím si hlavu na jeho hrud.Schoulím se do jeho náruče. Jsem v tom...opět..zase..kde jsou moje přesvědčení...moje plány...moje rozhodnutí...já to cítím znova....tentokrát k vězniteli. ruka se skrčím a prsty zmáčknou látku. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Pohladí mne a je to příjemné. Schoulí se ke mně. Objemu ho. Spíš to budu já, kdo tě nejspíš bude muset chránit. A já to rozhodně udělám. Hladím ho konješivě po zádech. Přišel mi poněkud smutný. Zarmoutil jsem ho? "Děje se...něco?" zeptám se s jistou ohleduplností v hlase. Ohleduplností a opatrností. Přesto můj pohled zůstává pevný jako skála. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Nic se neděje.Jen...je mi s tebou moc dobře.A čím dál víc zjišuji,že od tebe už nechci.Ať to dopadne jakkoliv mezi námi,budu na tvé straně." hovořím pitichu a znova se k němu přitisknu,hlavu skloním. "Jen musím napsat ten dopis.Dopis pro mojí minulost,abych jí uzavřel." znova se prsty více zaboří do jeho oblečení na rameni.Hned stisk povolím,spokojeně vydechnu.Začínám mu věřit. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Pohladím ho. Cením si ho celého, ale zaváhám, zda mu to mám říkat. Nakonec mlčím a on to zamluví dopisem. Přikývnu a konejšivě ho pohladím po zádech. Tiskne se ke mně a vypadá to, že je v klidu. Přimhouřím oči. "Co máš rád za jídlo?" zeptám se ho po chvíli. Chci mu dopřát. zatímco mu budu shánět jídlo, dám mu soukromí na napsání vzkazu domů. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Děkuji." zavřu oči.Vnímám jen jeho přítomnost,jeho chlad,jeho zvláštní vůni.Hodně zvláštní.Zeptá se mě na jídlo.Jen na moment se zamyslím. "Mám rád těstoviny." připustím a olíznu se nad představou pořádné porce s nějakou výbornou masovou omáčkou.Zabořím obličej do jeho oblečení na hrudníku.Vydechnu,nadechnu se.Do mozku se mi dostává jeho vůně.Vnímám,jak mě ovládá.Jak jsem z ní mimo. "Xshie,a já....já ti chutnám?" více zabořím obličej do jeho obličení.studem.Je to dost zvláštní otázka. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Není to člověk, ani upír, ale dhampir. V překladu prostě již narozený upír. Nebo také poloviční upír. Je už starší, ale umí se dokonale maskovat a měnit identity. Ona tedy byla špionka i předtím... Nicméně je její život naplněn zvláštním vzrušením a ne prázdnotou. Někdy jí tiše závidím. Lae ona má ještě šanci porozumět dnešnímu světu. Já nikoliv. Řekne mi své oblíbené jídlo. Přikývnu. Stále trochu zamyšleně. Pak si ale mou pozornost získá další otázkou. Bez váhání přikývnu. "Ano. Velice," odpovím mu a přitisknu své rty na jeho krční tepnu. Jako důkaz. Nekousnu a odtáhnu se. "Jdu ti pro něco k snědku. Tam je kalamář a papír. Nechám ti soukromí a čas na napsání dopisu," ukáži směrem do pokoje, kde je sofa a knihovna s pracovním stolem. "Můžeš jít i mimo mé pokoje, ale nedoporučuji to. Ne všichni tu jsou jako já," připomenu mu preventivně, pro jistotu. Na to se seberu a jdu nechat vzkázat Amy a v kuchyni sdělit své přání kuchařům. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Chutnám mu.Mám být rád?Je správné, že jsem rád? Jen krátký dotek,odtáhne se.Přesto se k němu tisknu,svírám jeho oblečení.Zvednu hlavu.Zakoukám se mu do očí. "Dobře,já napíši ten dopis." otočím se směrem,kam ukazuje jeho ruka.Mírně se pokloním a vstanu z něj.Připomene mi mojí situaci.Přikývnu. "Budu tady,Xshie." odpovím.Nemám chuť poznávat další.A na útěk už jsem myšlenky taky ztratil.Dojdu ke stolu,posadím se.Vytáhnu papír a zadívám se na kalamář.Pustím se do psaní.Moc mi to nejde.Často papíry zmuchlám.Nevím jak začít,a když konečně,netuším,jak pokračovat.Zaberu se do psaní,přestanu vnímat svět kolem sebe.Jsem vážný,smutný,ale už nebrečím.Občas nevědomky sjedu na ránu od zubů.Od jeho kousnutí,mého prvního. |
| |
| soukromá zpráva od Pinetka pro Můžeš si odložit drahoušku. Je tu teplo, alespoň myslím, že je. K nepochopení přihlížející dívky se zasměju, kdyby nebylo tak se ozvy. Natáhnu se k věšáku u dveří na kterém je přehozený saténový župan a vklouznu do něj. Vypadáš jako dost neoprůbojná osoba. To se moc často nevidí. Obvykle jste zvyklí kousat, škrábat, štípat.....Přosto, že mlčíš chci o tobě vědět víc. Pojď dál a posaď se. Ne, nemusíš se stydět za svou nahotu. Ano, jak jsem říkala, je tu horko. Odlož ten kožíšek. Říkám zatímco si zavazuju šňůrku na županu a posadím se na sofa. Zobrazit SPOILER Můj pokoj je zařízen ve francouzském stylu dvacátých až třicátých let. Jenže....je tu jeden problém. Vypadá to jako by pokoj někdo opustil před sto a více lety. Z lustru, závěsů, obrazů, toaletního stolku se dolů snáší závoje černých pavučin, nábytek i koberec pokrývá vrstva prachu tak silná, že nelze rozeznat původní barvu. Výsledkem je, že vše v místnosti se zdá staré, šeré a opuštěné. K všeobecnému dojmu nepřispívá ani nepořádek. Zem je plná odpadků nejrůznějšího druhu: střepy, prázdná plechovka od coca coly, zaschlé skvrny od krve, lodička s utrženým podpadkem, černé boa obtočené okolo dřevěné hrací skříňky a rozsypaných šachových figurek, rozsypané korále. Jako muzeum po výbuchu. Starý gramofon, sbírka porcelánových panenek vyskládaných vedle sebe od nejmenší po největší. Zaprášené piano s dřevěným taburetem, líčidal rozsypaná na toaletním stolku do prášku od pudřenky někdo prstem vykreslil květinu. Také zrcadlo je pomalované rudou rtěnkou. Nevypadá to, že by se paní potřebovala prohlížet v zrcadle. Spíše, nahněvaná jeho nepotřebností ho počmárala odshora dolů a polepila starými válečnými pohlednicemi a sbírkou známek. Buď se an sebe dívat nechtěla, nebo prostě nemohla. Zobrazit SPOILER Jak se jmenuješ? ...Málem bych zapomněla...Asi máš hlad, že? Tohle by se mi nemělo stávat. Vždycky na tyhle věci zapomínám.... Během hovoru vytáhnu z kapsy županu cigaretové pouzdro. Před tebou to byl Baptiste a ještě před ním Natasha, ale na jména těch předtím si už nepamatuju.. Myslím...oni vydrží celkem dlouho. Asi nerozumíš o čem mluvím. Chci tím říct.... Když jsi byla malá určitě jsi někdy pěstovala křečky....nebo třeba...morčata.....Jednou se ti možná stalo, že jsi zapomněla dát svému králíčkovi vodu nebo jsi ho nevzala ke zvěrolékaři na pravidelnou kontrolu. Možná, že se třeba tvůj křeček udusil ve svém domečku kam si předtím nanosil víc vaty než měl. Víš, snažím se tím říct, že nehody se občas stávají....i mazlíčkům o které se staráme a které milujeme. Povzdechnu si, Tenhle pokoj je plný vzpomínek. Pokud si vzpomínám Baptiste miloval tyhle věci. Hodím dívce cigaretové pouzdro, nepotřeboval ani jíst. Hlavně, kdžy měl svoje cigarety. Přjdu ke sklápěcí skříni a otevřu ji. Ven se z ní vyvalí do pokoje ohromné množství prachu. Jednou to tu možná uklidím. řeknu a našmátrám krabičku sušenek. A na tohle si potrpěla Natasha. Čajové sušenky. Otevřu krabičku. Namotám na prst pavučinu uvnitř a fouknu. Ven se vyvalý další prachová clona, až se téměř zakuckám. Nejsem si jistá tím jak moc je tohle v pořádku, ale jednou jsem viděla mazlíčka jíst blesnivé potraviny.....a vypadal, že mu to chutnalo. Také o víně se říká....čím starší tím lepší. Takže si nabídni jestli chceš..... Přišoupnu směrem k dívce krabičku dvěstě let starých čajových sušenek a pozoruji, jak se přes hranu plechové krabičky právě přehoupla noha chlupatého pavouka. Tak vidíš! Trhnu sebou...chutná jim...tak proč by nemohlo tobě? Snažím se o přívětivý úsměv. Ano, ani já sama se nemůžu zbavit dojmu, že moje pokusy o projevy mateřskosti a starosti se jaksi mijí učinkem. V rozhovorech s mažlíčky jme si koneckonců vždy ypřipadala jak slon v porcelánu. Mám pocit, že hranice mezi námi bude vždy tak velká.... že není možné je pochopit. Všichni říkají....mazlíčci jsou tak jednoduší. Dej jim o co si řeknou a pak ti začnou lízat med z ruky. Kdyby to bylo tak jednoduché! Sepnu ruce k sobě a našpuilím rty... Dobře, se sušenkami to nevyšlo. Ale...můžeš si třeba vypůjčit nějaké mé šaty, když se ti bodou líbit. Když se posadím zpět sofa zavrže a zvedne se z něj další prach. Mimoto také odletí pár vyplašených molů. Odhodím polštářek a najdu pod ním skyrou hadrovou panenku, Tohle....tohle patřilo Natashi. Říkala mi mami... Byl to jeden z těch malých mazlíčků. Dětí. Pak se děti jako mazlíčci přestali používat. Z humanních důvodů. Mazlíčci se dnes odchytávají jen dospělí. Nechceš panenku? Máš ráda panenky? Natasha měla. Celou sbírku... Odmlčím se. Já vážně nevím co si s ní počnu! Nebo.... Co třeba sex? Ten hodně mazlíčků uklidňuje...slyšela jsem. Dala by sis trošku sexu? Mile se usměju, jako se ptala na to jestli nechce teplé papuče nebo sklenici teplého mléka. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Všechno zařídím. Amy je u mně skoro jak na zavolání. Dohodnu se s ní na zítřejší den. Pak se vrátím zpět zatímco se dělají těstoviny s kuřecím masem a anglickou slaninkou a šunkou. Jak vejdu, sháním se po Orchim. Najdu ho a vypadá docela zoufale. Popojdu k němu. "Chceš pomoct? Za chvilku ti přinesou jídlo," pohladím ho po vlasech a obejmu kolem ramen. "Nějak mne... Orchi... baví se k tobě tulit," pousměji se lehce. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Oh....Xshie." Sklopím zrak. Obejme mě kolem ramen,zlehka se opřu. "Neslyšel jsem tvůj příchod." zahledím se na papír přede mnou.Smutně povzdychnu. "S tímto mi asi nepomůžeš.Ale pokud tu budeš se mnou, budu rád." otočím se zpátky na něj.Přejedu si po ráně na ruce od jeho zubů. "Stále tak nějak nevěřím,přesto vím,že je to pravda.Vím,co jsi.Pocítil jsem to.Přesto se mi to k tobě ...nehodí." hledám správná slova.Opřu si hlavu o jeho rameno.Zavřu oči. "Měl bych se asi jen omluvit. Podepsat a jen dát do posledních slov, jsem v pořádku.Jsem s mým osudem." napadne mě a zadívám se zezpoda na něj. Skoro jakobych dělal psí oči. |
| |
| soukromá zpráva od Valentin* pro Nevnímal jsem, jak se mé chvějící tělo zvedalo a nohy společně s trupem a horními končetinami spolupracovaly. Jak mé prsty svíraly několik lejster, na který jsem se tupě díval… Nic. V hlavě jsem měl vymeteno, jako po nějakým tvrdým nárazu. A taky že ano. Jenomže ten náraz nezpůsobily vozidla nebo pád na zem… Byla to nelítostná realita, která mě chytla za ramena a začala se mnou cloumat ze strany na stranu. "Zvedni tu svojí línou prdel a začni poslouchat, šmejde!" křičela do mých uší, až nakonec i samotné podvědomí donutilo mé tělo zvednout se a pracovat. A právě v tu chvíli, kdy jsem se usadil ke stolu, na němž byly listiny, na který jsem zíral nějakou tu chvilku, mě do nosu konečně praštil čerstvý vzduch. Jako kdyby to nahodilo veškeré pojistky, které měly před tím zkrat. Pohledem jsem sklouzl na své ruce, které se lehce třásly pod náporem psychiky, která trpěla tím, co se tu právě odehrávalo. Zhluboka jsem se nadechl, abych nabral potřebný vzduch do plic a konečně se začal prodírat těmi papíry, který měly určit průběh noci. Společně s tichým výdechem jsem si uvědomil, že můžu být jedině rád za to, že mám hlavu ještě na krku. A jestli chci, aby to tak bylo, měl bych začít něco dělat. Účty. Nic hroznýho, do té doby, než se vám začnou sápat po krku. Odložil jsem stranou něco, co se týkalo jakési, pro mě naprosto postradatelné, věci, a nechal jsem těžkou hlavu sklouznout na stůl. "Zatraceně." Tohle se nedalo stihnout. Člověk s normálním uvažováním, to prostě nemůže stihnout. A i přesto, co se mi stalo v průběhu minulých hodin, jsem ještě člověk s normálním a morálním uvažováním…. Alespoň myslim. Zvedl jsem hlavu a napřímil jsem se. I přesto, že jsem měl dojem, jak se moje já rozebíhá proti zdi, jsem si začal uvědomovat svůj stav. Hlava, ačkoli byla těžká, už mě nebolela. Prsty, i když lehce roztřesené, začaly brát papíry rychleji a celkový stav mého těla se zdál být lepší. Dokonce i prvotní šok z toho všeho, už ustoupil. Jediné, co ve mě přervávalo bylo - kromě obrázku toho chlapce – napětí, které podporovalo veškeré mé smysly a mozek, jenž se snažil vymyslet nějaké kloudné vysvětlení situace, ve které jsem se nacházel. Unesli mě jenom proto, abych třídil účty....? Na jazyku jsem pocítil známou chuť hořkého zklamání. Ne, opravdu jsem si nemyslel, že budu mít po celém těle zimnici, přespim v nějakým podělaným sklepě a nakonec se tu zhroutim pod nátlakem psychiky jenom kvůli tomu, abych třídil lejstra, kterými jsem se doma zas tolik nezabýval. Pomalu jsem se otočil na židli a očima vyhledal toho chlapce...? Ne. Vypadal mladší, ale měl charakter stáří. Šla z něj podmíněčná autorita, která udupávala mojí dominantu, jenž už tak dost trpěla. Tušil jsem, že jakmile se jeho pohled zabodne do mé osoby, podél páteře mi přejede nehet mrazu, až se mi nakonec společně s tepavou bolestí zapíchne do spánku. Nevěděl jsem, jak dlouho tu sedim.. Co jsem ale rozhodně věděl bylo to, že mám přesezený zadek. Mravenčení v nohách jsem ale více vítal s otevřenou náručí, než cestování nocí. "Já… Řekl bych, že to mám." |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Celá ta naše situace je příjemná. Neříkám, že bych si ji neužíval, ale na druhou stranu… Ale. Vždycky tu máte to věčné ale. Ne, že tady by záleželo na něčem víc. Jsou to prostě naše hračky. K ničemu jinému. Jenže pokračovat ještě chvíli takhle, mohla by se hračka porouchat. Obávám se, že ne vlastní vinou. Takže jsem se od něj zase hezky odtáhnu a posadím se do bezpečné vzdálenosti. Tyhle malé příšery mají občas tendence se sápat. Ačkoliv je pravda, že zrovna tenhle na to nevypadá. Ale jeden nikdy neví. „Takže… Než ses dostal sem, cos rád dělal?“ Aby mi tu Mazlíček nepošel nudou. A taky aby se měl čím zabavit, když zrovna budu mimo. Myslím myslí. Když prostě tělo bude tady, ale má psychická část bude daleko předaleko. Prý se mi to stává často. Nevím, mě to ani tak nepřijde. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Opře se a tiše si povzdechne. Sleduje papír, který je prázdný a já s ním. Pak se ke mně natočí a tak objetí trochu povolím. Sleduji ho. Je zmatený a pak mluví pro mne nesrozumitelně. Nadzvednu obočí. Nechám ho domluvit vše. Opře si hlavu o mé rameno a zavře oči. Pohladím ho po vlasech a pak krku. Přemýšlím. S ním. Ale oba nejspíš o něčem jiném. Nehodí s eot ke mně? Jak to myslel? Zadívá se na mne zaspoda. Je ot zvláštní. Ten kluk je jako dívka. Přejedu mu prsty po bradě. Vlastně nehty. Nejsou až tak dlouhé, spíš jsou pevné a podobné krátkým drápům. "Napiš jim hlavně, že je miluješ. A také, že kdybys napsal, kde jsi, zaplatili by za tuto informaci životem. Ale příliš je neděs. Že žiješ a že jsi zdravý. A že se někdo ve tvé blízkosti snaží, abys byl spokojený," ano - tím někdo jsem myslel sebe. Pohladím ho znovu po vlasech a napřímím se. Sjedu pokoj epohledem a jdu ke knihovně. Chci vytáhnout jendu knihu, ale pak se zastavím. "Orchi...? Co jsi myslel tím, že se to ke mně nehodí?" zeptám se ho polohlasně. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Teď jen políbit. napadne mě myšlenka.Zrudnu,zavřu oči.Hovoří,poslouchám ho.Mé myšlenky nevhodné k dopisu vypustím.Pohladí mě po vlasech a narovná se.I já se o něj přestanu opírat. "Děkuji ti, Xshie.Napíši jim to tak." Odejde ode mě.Sehnu se,začnu psát.Náhle se mě zeptá na něj,jeho upírský vzhled.Otočím se k němu. "Protože tvé chování je jiné.Tvůj vzhled je sice nelidský,ale i přesto,je vidět v tvých oranžových očí laskavost.Myšlení.Moudrost.Pro mě nejsi upír.Mě příjdeš jako můj předek,moje krev.Ten,který dohlíží na své potomky.Naše minulost." kousnu se do rtu.Tohle jsem mu říkat neměl. Zrudnu,rychle se otočím k papíru.Nepíši. Ještě mu řekni,že ho považuješ za bratra a nebo,že na něj myslíš čím dál častěji.Po lázni ještě víc.Ach jo,že já si nedám na ústa zámek. tiše si povzdychnu. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Jsi první, kdo něco takového řekl," pronesu a zadívám se na knihovnu. Vyndám knihu a posadím se na sofa. Rozevřu ji, ale mé oči se zabodnou do prázdna. "Laskavost?" je vidět, jak nad tím přemýšlím. Je to zvláštní. Ještě donedávna by v nich mnozí mohli vidět jen disciplínu a odměřenost. Nebo je to jen on, kdo se dívá srkz a cítí něco jiného než ostatní? Pak se ale znovu zadívám do knihy. "Možná jsem už příliš starý na uvědomělý na to, abych plnil všeobecné, někdy i pravdivé, představy o upírech. Svou minulost si příliš nepamatuji, vlastně skoro vůbec. Nemyslím však, že jsem byl vždy takový...," sdělím mu názor na svou osobu. Ano - nemyslím si, že bych bych za svého "mládí" hodným stvořením. Už jen proto, co se o mně traduje. "A teď piš. Večer to předám do správných rukou, aby se tvůj dopis dostal, kam má. A za chvíli ti přinesou oběd," řeknu jasně a položím se na sofa s knihou. Přesto mysl bloudí u jeho slov. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Proč já mu to říkám. Odpoví.Není naštvaný,spíš překvapený.Otočím se na něj.Usměji se. "Časem nebudu třeba jediný." poznamenám.Opět se kousnu. Moc mluvíš,moc mluvíš. kárám se v duchu.Otočím se k papíru.Nechám Xshie číst. Vy,jenž jste mi srdci blízký. Rád bych vám všem osobně sdělil,jak jste utkvěli hluboko v mém srdci.I přes mojí uzavřenost poslední dobou,i přes moje nepatřičné chování,já vás stále mám rád.Myslím na vás a děkuji každý den za možnost vás poznat, vyrůstat mezi vámi a sdílet s vámi okamžiky vašich životů. Můj život se za poslední rok otočil.Netuším,zda jsem nyní na správné straně nebo na té zlé.Vše je určeno mým osudem a já se nechám jím vést.Vím, že už vás nikdy neuvidím.Přesto o mě nemějte strach,můj osud se o mě stará jako by se starali naši předkové.Jsem s osudem šťastný,ať naše soužití bude jakékoliv. Jediným mým přáním v těch chvílích i ve chvílích budoucích je,aby jste na mě vzpomínali v dobrém.Já na vás vzpomínám.Moc vás všechny miluji.Mějte krásný život plný lásky,porozumění a přátelství. S láskou Váš Orchi. Ještě jednou si po sobě přečtu dopis. Tak snad se zlobit nebudou.Snad mi odpustí.Třeba v tom poznají nový vztah,nebudou mít podezření.A třeba až mě jednou najdou bez krve,budu jen bezejmenná oběť. Možná ani to ne. Přeložím dopis,zalepím do obálky,napíši adresu mého domova.Adresuji dopis mé matce,která snad stále je na mé straně.I když třeba jen tajně.Na obálku nakreslím ornament,co máme na schránce.Libil se mi jako malému,matka mě ho učila kreslit.Podle toho pozná,že jsem to psal já osobně. S dopisem přejdu k Xshie. "Mohu poprosit.Můj poslední kontakt se světem." dívám se na něj.S očima opět plný slz.Přesto nebrečím.Vzpomínka na rodinu,přátele,vše je tak bolestné s vědomím.Nikdy je nespatříte.už nikdy. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Dál si ale čtu a nechávám ho psát. Pak ke mně přijde. Odvrátím zrak od knihy a zadívám se na něj. Přijmu dopis. "Dnes v noci ho předám," přikývnu. Zahledím se do jeho očí a zaklapnu knihu. Už ho chci zkusit nějak utěšit, ale ozve se zaklepání. "Dále," pronesu a vstanu ze sofa. Dovnitř vjede vozík a pokoje se provoní jídlem. Jsou tam i nějaké předkrmy, ovoce a zelenina a moučník. I sýrová polévka. A těstoviny. "Tvůj oběd. Co sníš, to sníš," pobídnu ho ke stolku, na který naskládal sluha jídlo a hned zmizel. Bojí se mě... velice. A tak raději mizí. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "On se bál.Ty sluhové jsou také lidi?" odvrátím se od jeho tváře k jídlu.Pomalu k němu přejdu.Posadím se. "Věřím,že nebudu jediný.Po mě přijdou určitě další.Kdo s tebou stráví chvilku,zjistí jaký jsi.A i pro ostatní budeš laskavý." promluvím.Natáhnu se pro těstoviny.Olíznu se.Nandám si hromadu,pořádnou porci.Pustím se do jídla.Vím,že Xshie se mnou jíst nebude.Mrzí mě to,ale on nejí to,co já. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Pak přijde sluha s jídlem. Orchi se na mě otočí. Pokrčím rameny. "Jak kteří," odpovím a přisednu si s knihou k němu. Nechávám ho jíst. "Mlč Orchi a jez," napomenu ho, "Proč mluvíš o ostatních, když tu jsi ty? Teď." Moje oči se opět sklopí ke kenize. Chvilku mlčím se nechávám ho jíst. Pak se mé oči zvednou a zadívám se na Orchiho. "Chci tě... jako žáka. Chci být tvůj sifu, sensei," nabídnu mu, "můžeš to odmítnout. Ale stejně tak i přijmout." Zavětřím vůni čaje. Neměl jsem ho tak dlouho. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Já jen,že jsi...." zuby kousnou do rtu.Bolest utiší další slova.Omluvně hledím do země.Xshie sjede pohledem ke knize,já k jídlu. Voní to výborně.Nandám si.Je to skvělé.Jím rychle,hladově.Mám hlad.Jsem klidnější.V dopise jsem mluvil pravdu.Jsem s osudem.Šťastný.Jedno jaký bude konec,až určí.Budu rád.Xshie promluví.Zaskočí mi.Začnu se dusit.Vyplivnu nedojedenou těstovinu.Celým tělem se otočím na Xshie. "Co?" On mě chce učit?Co mě chce učit?Jak ho to napadlo? "Xshie,co mě chceš učit?" Má mysl vzpomíná. "Tu čínštinu?To....to bych moc rád." vzpomenu si.Hledím na něj.Na tváři se objeví úsměv.Čínsky neumím nic,ale s poznáním jeho, chci poznat i tento jazyk.Být mu blíž. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "To také... Ale hlavně... Kung-fu.. Shaolin - říkají tomu různě," odpovím mu jednoduše a trochu se uklidním a znovu se na něj snažím káravě podívat. "Takové plýtvání s jídlem. Až s ním budeš chtít plivat okolo, vyber si zakžené nebo méně kvalitní," pokývnu hlavou, ale stále s mírným úsměvem na tváři, který pomalu opadává. Vstanu a knihu odložím. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Kung-fu?" vypadne ze mě.Čelist zůstává dole.Po chvili se vrátí k horní,ústa se zavřou.Sklopím oči studem. "Já nemám dobrou fyzičku,netuším,zda to zvládnu.Nebyl jsem moc dobrý v tělocviku.Sice si občas zatancuj,ale to není tělocvik." přiznávám opatrně.Pokárá mě za jídlo.Zvednu pohled. "Ale....ale já se dusil. namítnu,ale jen se skloním pohledem.Vrátím se tělem čelem k jídlu,pokračuji v jedení. Kung-fu....on mě chce učit bojové umění....líbilo se mi to vždy,ale já...nemám trpělivost.A už jsem nato starý,učí se to malý děti. "Já bych rád,ale nejspíš jsem už moc starý." řeknu nahlas.Neotočím se na něj,dívám se na svou porci.Pomalu jím,opatrně. |
| |
| soukromá zpráva od Nami * pro Prvotní šok... není hezká věc. O to víc, když z čiré zvědavosti tu teplou tekutinu stékající po tváři chcete vidět a ono to... krev. Čas na olíznutí prstu s tou proklatou tekutinou opravdu není, tudíž jediné co zůstane je otisk na podlaze při tom hezkém pokusu se dostat alespoň o trochu dál, ale říkejte něco tělu, které je ochromeno ne ani tak strachem jako vztekem. Pak se dá i říct, že v očích byl výraz... strachu? Strachu jedině o to, zda zůstane jizva či nikoliv. To by ti prostě... neodpustil, chápeš? Vidíš jeho tvář a umíš si ji představit I s jizvou? Přestože ucukává při každém doteku při kterém se do rány vpravuje desinfekce jedno je jisté, co na tom kusu kovu bylo víš jen ty, takže se buď postarej nebo... ti bude utíkat do konce své smutné existence, protože... tu jizvu, která by mohla zůstat by ti neprominul nikdy. A přestože zpočátku zuby zatínal a byl jen kousek od momentu, kdyby jimi skřípal - tímhle si ho opravdu... nezískáš, ne ne ne a ne. "Promiň?! Líto?! TEBE to možná těší, ale... co si asi tak myslíš, že po tomhle následovat? Milá konverzace? Odpuštění? Sni svůj sen dál, tímhle... jsi situaci dokonale zabil, takže nepočítej s tím, že dokud je možnost toho, že... po té ráně zůstane jizva, odpuštění se nedočkáš ani v nejmenším." Odmítavý výraz, odmítavý postoj, odmítavé... všechno. Jak... nehezký to vývoj situace, že? |
| |
| soukromá zpráva od William pro Doufám, že mi to nebudeš nijak komplikovat. :D Vyjeveně na tebe zírám, při tvém proslovu a nemohu uvěřit svým uším. Zklamal jsem. Prohrál jsem. Zatratil se. Šeptám sám sobě a přitom ustupuji do zadu ke křeslu. Pak si do něj sednu a složím hlavu do dlaní. Neobstál jsem před osudem, jenž mi byl vložen do rukou. Co jsem to je udělal? Do očí se mi začnou drát slzy a já zadržuji své vzlyky. Pak se podívám na své dlaně a zorničky se mi rozšíří. Způsob tu je, ale nebezpečný, zákeřný. Zkusím to. Řeknu tiše a vstanu z křesla. A rozejdu se do nějakých dveřích. Cestou k tobě promluvím polohlasem. Jestli chceš mít opět tvou krásu zpět, tak mě následuj prosím. A hlavně mi věř. S domněním, že mě Nami následuje se odeberu do své pracovny. Je to velká kruhová místnost s průměrem deseti metrů. Je tam úplná tma, jen několik loučí ozařují police s knihami a velký dubový stůl, na kterém leží spousta věcí. Zdá se ti, že v jednom temném koutě se něco pohnulo, ale to se ti asi jen zdálo. Celé to místo působí docela ponure a nahání strach. Prosím klekni si doprostřed toho obrazce. Řeknu s kamennou tváří a ukáži doprostřed místnosti, kde se najednou rozsvítí několik světel. Ty odkryjí obrazec, který se vytesán do podlahy. Má tvar pentagramu orientovaný špicí ke vchodu. Uvnitř obrazce jsou vepsány nějaké symboly, kterým vůbec nerozumíš a nikdy před tím jsi je neviděl. Kolem pentagramu jsou vyryty tři kruhy. Každý kruh má jiné zbarvení, protože do rýhy byl vysypán jiný drcený drahokam. Jeden je červený, druhý modrý a poslední bílý. Uprostřed je dost místa ke kleknutí. Ze stolu seberu několik věcí, včetně jedné knihy s dalším podivným znakem na obalu. Pravděpodobně je to nekronomikon. Co to vůbec dělám? Neměl bych to dělat! Ale já musím, protože mu to dlužím! Ukončím svůj krátký vnitřní spor a dojdu před tebe. Zahledím se ti do očí a usměji se. Teď mi musíš věřit. Jestli nechceš mít tu jizvu, tak mi důvěřuj, hlavně nic nedělej a zůstaň klidně klečet. Promluvím příjemným hlasem a pohladím tě po tváři, přes jizvu. Přitom mi ukápne slza a dopadne na podlahu, kde se rozlije. Taky si kleknu a otevřu knihu. Naposledy se na tebe podívám. V mých očích můžeš vidět soucit. Poté začnu číst z knihy. Slova jsou z jiného jazyka, který nemůžeš znát. Při poslechu z těch slov vychází strach, ale teď není čas vzít všechno zpět. Přečtu jeden celý odstavec a knihu odložím. V levé ruce se mi objeví dýka a já při pronášení dalších slov se velmi silně říznu do pravé dlaně. Okamžitě se vyvalí krev, která začne kapat na podlahu. Zvednu k tobě pohled a úsměvem k tobě napřáhnu svou rozřízlou ruku. Teď zavři oči a za žádných okolností je neotevírej, jasný! V mých slovech jde poznat striktnost, kterou bys měl dobře zvážit. Pak svou dlaň otřu o tvou tvář na místě, kde je tvá jizva. Na své kůži pociťuješ mou krev, která je mnohem studenější než tvoje. Ustoupím od tebe několik kroků a skončím mezi modrým a bílým kruhem. Pak začnu opět odříkávat slova a do pořezané ruky si vložím nějaký kámen. Nejspíš dobře vybroušený Morion. Pak už bys měl zavřít oči. Dál už jen slyšíš jak vedle, tebe se asi rozhořela svíčka. Ta ihned zaplápolala, protože se místností prohnal studený závan větru, který tam neměl co dělat. Poté na sobě u cítíš nějaký pohled a tvá intuice ti říká, že není přátelský. Doufám, že máš zavřené oči. :D Jinak tohle popisuje co vidíš, když je otevřeš. xD Po chvíli uslyšíš nelidské kvílení, které je následováno mým bolestným výkřikem. V zápětí ucítíš pálení tvé levé části tváře. To co bylo jen slabounké pálení se brzy proměnilo ve velmi silný pocit bolesti. Jistě víš, že ti právě začala hořet tvář. Je to nesmírně bolestný pocit. Cítit jak se ti kůže pomalu škvaří a smrkává se. Proměňuje se pomalu ale jistě v popel. Pak najednou pocit pálení přestane, tak rychle jako začal. S tím také souvisí zvuk dopadnutí mého těla na podlahu. Když se teď odvážíš otevřít oči, tak uvidíš vedle sebe dohořelou svíčku a mé tělo, jak bezvládně leží na podlaze u tvých noh. Se vzepětím všech sil zvednu hlavu a věnuji ti jeden krátký úsměv. Opět vypadáš božsky. Stejně….. jako ….. před…… t …..ím. Tato slova stačím ze sebe vydat a pak upadnu do bezvědomí. Když si sáhneš na svou tvář, tak je tak hladká jakou si ji nikdy neměl a cítíš se plný energie, přes všechnu tu bolest, kterou si musel prožít a přetrpět. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Tiše si povzdechnu. Vyjmenuje mi hned několik důvodů, proč by nemohl být můj žák. Jak odůvodní, že se dusil, může v mé tváři vidět, že jsem to nemyslel příliš vážně. Pak se zadívám na Orchiho upřeně. "Jde o sílu. Velkou sílu. Ale netkví ve svalech, nýbrž v mysli. Proto nezáleží na tom, jak mo jsi starý nebo jak moc zdatný ve fyzickém zdokonalování," odpovím mu jasně a nesmlouvavě. Zní to silně jednoduše, ale toto poznání je těžké zrealizovat. těžší než se může původně zdát. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Dobře,Xshie.Zkusím to." Stále s pohledem k jídlu.Zavřu víčka. Co to dělám?Jak si můžu myslet,že se něco naučím.Proč souhlasím.Ano,láká mě to.Ale ....ne,já to zvládnu.Bude na mě hrdý.Bude na mě vzpomínat,i jako na svého žáka. porce putuje do mých úst.Jím pomaleji,jsem zamyšlený.Z nabídky,z jeho slov.Z jeho tonu hlasu. Dojím,odložím misku.Přitáhnu si jablko.Přesunu se kousek od stolu.Ukusuji jablka.Zadívám se na Xshie.V očích otázka,jak si trénink představuje. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Dobrá. Začneme čtením. Pomohu ti s čínštinou. A pochopit vše, co je ve svitcích psáno," pronesu a vstanu. Dojdu do pracovny. Vrátím se svitky starými nejspíše jako já. Odklidím jídlo stranou a položím je na stůl, před něj. S určitou úctou. "Nejspíš budou z nějakého chrámu, ale nepamatuji se z jakého," pokrčím rameny a jeden rozbalím. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Už teď?On chce začít hned? v šoku sleduji Xshie,přináší svitky.Odklidí jídlo,položí je na stůl.Jsou starý,hodně.Zvednu ruku,chci udělat poznámku.Zadívám se do jeho tváře.Poznám jeho nadšení,radost.Nejspíše.Položím ruku zpátky,poznámku spolknu jako druhé sousto.Dám jablko stranou. "Jsou nejspíše hodně starý." poznamenám. Snad mi to bude předčtítat.Neumím číst čínsky.Možná bych něco odvodil,ale minimum.Uvědomuje si to? krátce se zahledím do jeho tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Řekl jsem, že ti pomohu to přečíst. Chtěl jsi něco říct?" mrzí mne představa, že se mě bojí natolik, že se bojí na mne promluvit. Říct svůj názor. "Orchi, i kdybych měl s tebou argumentovat a dívat se na tebe nějakým zlým způsobem, řekni svůj názor. Zůstaneš tak svůj, zachováš si osobnost, nebudeš jen loutkou," pronesu a pohladím svitek. |
| |
| soukromá zpráva od Dmitrij pro Jakmile se chlapec začal zabývat veškerenstvem papírů, přestal jsem si jej všímat. Bylo tolik věcí, které jsem musel udělat a v podstatě se mi jeho pomoc s tříděním vskutku hodila. Jen jsem doufal, že to zvládne uspokojivě a já to nebudu muset přerovnávat a opětovně seskládávat, protože on je tolik neschopný. Vskutku jsem… nechtěl? Měl jsem v sobě již do mládí silně zakořeněnou nenávist k papírování. A tohle zaobírání se účty mne občas opravdu unavovalo, až jsem potřeboval onoho oddechu, který mi stále podhazovala sestra. Avšak ty její poznámky, okořeněné nenávistí a opovržením… si jako vždy, může odpustit, neboť jsou k ničemu. Zabralo to většinu noci. Pročíst… Zkontrolovat… Podepsat… Založit… Zařadit… Uklidit… … a spoléhat se na to, že to zůstane na svém místě, až někdo opět dostane záchvat depresionismu? Opravdu je někdy celkem nebezpečné žít na tomto panství. Tedy za předpokadu, že ho vedu já a po těch několika hodinách, které se táhly jako samotný vesmír a přitom se stále zdálo, že je jich až příliš málo, mne bolelo celé tělo. Ten chlapec se alespoň trochu proběhl a prošel, když sesbírával veškeré dokumenty z nejrůznějších koutů pokoje, ale tato sedavá práce byla na má stará záda až moc. Nu, možná jsem to s tím jeho pobíháním přehnal. Každopádně, jeho hlas ke mně dolehl z velké dálky. Natočil jsem k němu hlavu a pokusil se usmát. Nevím, jak moc dobře se mi to podařilo, ale… zkusil jsem to. Nakonec jsem s obtížemi vstal ze sedadla a přešel k němu. Prsty jsem přejel prsty po povrchu papírů a jemně si povzdechnul. „To sezení je úmorné, že?“ zašeptal jsem a zadíval jsem se na něj. Poté jsem se posadil vedle něj – mé kosti skřípaly, jak protestovaly proti dalšímu usednutí na zadek, ale já je musel ignorovat. Nebyla tu žádná jiná cesta, které bych se mohl držet a tak… jsem se prostě posadil, neboť klečení bylo nedůstojné a stání jakoby až příliš poukazovalo na mou již tak zjevnou autoritu. „Zkontroluji ony papíry až zítra,“ zahleděl jsem se na své roztřesené prsty, které se zdály tak vysušené a rozbolavělé prsty, které působily, že již neudrží ani ten nejmenší hrníček, dokonce i bez obsahu. Jemně jsem promnul prsty a procvičil ji, přičemž jsem si v každém tom pohybu připadal tak starý a nepoužitelný, jako dávno ztracená lidskost, jež pozbyla síly k čemukoliv. „Tvé prsty a oči musí bolet – není tu příliš dobré osvětlení, neboť já dostatek světla nepotřebuji,“ znělo to víceméně omluvně, neboť já s ním nechtěl být v nějakém rozporu. Vlastně – ani ignorace nebyla směr, ve kterém bych se rád ubíhal v dalším rozvoji tohoto pracovního vztahu. Nakonec jsem se s jemným zasténáním, jak jen ta myšlenka lahodila mé mysli, položil na svou postel, na níž jsme oba seděli, a nechal svá záda se prohnout, což páteř zajisté uvítala. Nechal jsem své vlasy rozprostřít se po povlečení kolem a těšil se z toho, jak se světlo lámalo v jejich dokonalosti a kráse. Působily tak svěže, na rozdíl od mé strhané tváře. „Určitě musíš být unavený,“ zašeptal jsem. „Stejně tak i já. Ani netušíš, jak moc. Odkliď ty papíry v oněch hromádkách na můj pracovní stůl a pak se sem vrať. Budeš mému tělu dělat společnost, dokud nenastane čas a já nebudu muset na ten krátký okamžik odejít.“ |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro zrudnu.sklopím zrak k zemi spolu s hlavou. "Jen jsem chtěl říct,že čínsky neumím a zda mi to přečteš." popravdě prozradím mojí námitku,co jsem spolknul.Trochu zvednu hlavu,spatřím pohlazení svitku.Uvnitř pocítím touhu,aby pohladil mě.Jeho slova jsou zvláštní. On chce,abych mu oponoval? zvednu pohled,zadívám se do jeho tváře. "Xshie,to je tím,že si....uvědomuji tvojí sílu.Ale když slíbíš,že mě nezabiješ,budu ti oponovat.Hovořit své názory.....jen...já nechci,aby jsi se na mě zle díval." nervozitou z jeho reakce opětovně koušu spodní ret. |
| |
| soukromá zpráva od Valentin* pro Jeho hlas se mi zaryl do hlavy a přerušil na chvilku tak tupou bolest na hýždích, které byly přesezené dostatečně na to, aby mi to dávaly vědět. Mlčky jsem pozoroval jak se jeho chvějící prsty dotýkají listin, který mi ještě před necelou minutou rval do chřtánu. Obrazně řečeno, samozřejmě… Mezitim, co se moje ego těžce vzpamatovávalo z toho, že jsem byl unesen jenom kvůli papírování, on si mlel to svoje. Jeho slova procházela kolem mě jako duchové mých předků, kteří byly zavražděni pro něco důležitějšího než pro paragony z nákupu, který musely seskládat podle abecedy pod výhružkou nočního cestování. Dlaní jsem si přejel po obličeji, snažíc se vzpamatovat se a vnímat jeho hlas, který přicházel odněkud z dálky. Bříšky prstů putovaly po kůži na mé tváři, kterou jemně masírovaly. Potřeboval jsem se vzpamatovat... A to nutně. Když už jsem se necítil jako přejetý zvíře na silnici, únava mě tlačila do postele, po které jsem se předtím zbožně porozhlížel. V tu chvíli to pro mě bylo vysvobození, když jsem seděl v měkkosti té hromady polštářů a mé záda si taktéž dopřávaly kousku luxusu. Mohl bych tak zůstat furt, dokavaď bych se nepropadl do hlubokého spánku, snad bezesného. Vždycky jsem měl rád představy, které se mi proháněly v hlavě. Tušil jsem, že je to jenom fantazie, ale něco mě na tom lákalo. Sny mě na rozdíl od představ ale děsily. Zdály se mi hmatatelnější, než určité myšlenky, které se nedaly ani z poloviny splnit. Odtáhl jsem dlaně od mé tváře a podle jeho slov, které kupodivu dorazily až k mým uším, jsem vstal, vzal papíry a odnesl je na stůl. Zvláštní bylo, že pod tíhou celého dne a večera, se mi zdály štosy lejster těžší, než několik knih. Pozadí opět okusilo slovo luxus, když jsem se usadil vedle něho. Vedle Dmitrije… To jméno mi nic neříkalo, dokonce se mi nezavrtalo do paměti, jak to u mě bývá, za to jeho tvář – mladší, přesto s rysy někoho staršího- ta se jen tak nevypáře. Myšlenky na jeho jméno a tvář jsem zahnal a uvědomil si, že po celou tu dobu jsem své mírně mandlovitě tvarované oči upíral na jeho vlasy. Připomínaly mi rozlité moře inkoustu, jehož vlnky se míhaly v odrazech a lomech světla. Silné nutkání se jich dotknout, přišlo téměř ihned, tak jako touha pocítit jejich hebkost, kterou určitě disponovaly. Byly jiné a tolik se lišily od těch mých – světlých, měkce se vlnících, připomínající něco mezi barvou latté a šlehačku, spadajících mi momentálně do očí a rozhodně ne tak čistých, jako ty jeho. Dolehl ke mně pocit špinavosti, poníženosti a zranitelnosti, kor když jsem byl vedle něj. Nechápu, kde ve mně vyvolal ten pocit beznaděje, ale kdesi uvnitř jsem tušil a pochopil, že stačí jenom aby mávl rukou a v tu chvíli jsem mohl být vejpůl. Možná jsem to zbytečně dramatizoval, ale moje už tak dostatečně pochroumaná psychika, mi nedovolila se cítit bezpečně v blízkosti někoho, kdo snad jenom ze čtvrtiny mohl za to, kde jsem se nacházel. Mé jemně řezané rty se pootevřely a vyšlo z nich tiché, naprosto absurdní a v danou situaci ani ne moc adekvátní: "Dobrou." V hlavě se mi objevilo červené světlo, které říkalo, že jsem něco vynechal, že ke mně nějaká část jeho věty nedošla. Nevnímal jsem to, lehl jsem si prostě vedle něj a tupě zíral na strop. Moc dobře jsem ale tušil, že to bylo něco zásadního… Něco, co jsem měl teďko udělat. Byl jsem ale jako v nějaké bariéře, která mě od Dmitrije oddělovala a to i přes to, že jsem cítil jeho vlasy, jejichž konečky mě lechtaly po tváři. Koutek úst se mi pod tím náporem příjemného dotyku na líci zvedl a v tu chvíli mi došlo, co mi říkal. Zorničky se mi lehce rozšířily a spodní ret mírně zachvěl. "Mám být tvojí děvkou?" vyšlo to ze mě, aniž bych snad uvažoval nad kontextem celé jeho a mé věty. Mohlo to znamenat cokoli, ale já jsem myslel na jediné... Na hebkost jeho vlasů. |
| |
| soukromá zpráva od Dmitrij pro Říct, že jsem se jeho „dobrou,“ nepobavil, by byla honosná lež. Zkrátka a jednoduše jsem se však odhodlal to prozatím ignorovat, neboť ač jsem povolenku ke spánku nevydal, nikterak jsem netoužil zničit byť jen tu minimální „přátelskost“ jíž jsem se snažil (možná, že příliš neviditelně) projevovat vůči tomuto mláděti, které mne již tak nesnášelo. Stejně tak jsem jej nechal prozkoumávat hebkost mých vlasů a nikterak jsem proti tomu neprotestoval. Vskutku, nebyl důvod. Že by mne však jeho slova uvedla do rozpaků? Takové věci se nestávají… „Pouze a jen, pokud si to sám budeš přát,“ zašeptal jsem a jemně se usmál, přičemž jsem se natočil k blonďáčkovi, abych mohl zkoumat jeho tvář a veškerenstvo výrazů v ní. Sledoval jsem jej s nepříliš výrazným zaujetím. Ano, ten jeho pokus vše ignorovat se zdál vcelku dobrým. „Nemám ve zvyku brát si cokoliv násilím, pokud mne k tomu okolnosti vyloženě nenutí a zdrženlivost by mohla pouze uškodit věci, o kterou usiluji.“ Tato filozofie se už několikrát osvědčila, přestože mne pro ni berou za slabého vládce. Povzdechl jsem si a nadzvedl se tak, že jsem se lokty opíral o měkkost podložky pod svýma rukama a krk jsem měl pro tíhu vlasů prohnutý vzad. Oči jsem zavřel, neboť veškeré studování bylo u konce a chlapec mi zatím nemohl přinést nic dalšího, co by mohlo okouzlit mé smyly a prodloužit jeho život. Ne, že bych se v zabíjení mazlíčků vyžíval? „Každopádně,“ tiše, „mé tělo je příliš chladné a ztuhlé pro své stáří, které pociťuji v každé buňce, která sténá při každém, byť sebemenším, pohybu, a potřebuje prohřát, neboť okolní stěny mu příliš nesvědčí. Tudíž jeho zahřátí tvým tělesným teplem bude jedním ze tvých nejdůležitějším úkolů. Jak se jej zhostíš….“ Pokrčení ramen, které pro polohu nebylo zas tak výrazné, „… je pouze na tobě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nemu* pro Zachvěju se, možná i trochu strachy, když se její rty přiblíží k mému krku. Kousne mě.. Zase.. Proběhne mi hlavou a trhnu sebou, když se její chladné rty dotknou mé kůže na krku. Ale nic.. Nekousla mě, jenom po něm přejela. Její ruka mě obejme o to pevněji kolem hrudníku. Nebolí to, ale rozhodně se z toho nedostanu. Satane, pomož mi.. Pomyslím si, když cítím, jak rudnu ve tvářích. Její objetí kolem mého hrudníku povolí a já si oddychnu. Asi si uvědomila co dělá. Fajn, zakřikla jsem to. Položila mi ruku na rameno a lehce zatlačila, takže jsem si musela lehnout na záda. rudá ve tvářích a trochu zaraženě jsme koukala na její spící tvář. Tomu říkám náměsíčnost.. Pomyslím se. Její dlouhé bílé vlasy mě lechtají na krku a tváři, ale toho si moc nevšímám. Vypadá.. Mnohme dospěleji. Už nepůsobí jako panenka. Né, když je nahá. Zachvěla jsem se. Už né ani tak strachem, jako spíše vzrušením. Položila jsem jí ruce na ramena a snažila se jí od sebe odstrčit, ale nešlo to. Jasně, bojujte proti upírce.. Začne se ke mě pomalu sklánět. Ne.. Nechceš to udělat.. Sakra! Pomyslím si a neustále se jí od sebe snažím odstrčit.. Marně. Její rty spočinou na těch mých. Pořád jsou chladné, ale.. Je to prostě přirozený chlad. Né jako když mi olízla krev ze rtů. To bylo.. Lhostejné. Tohle bylo jiné. Cítila jsem z toho chtíč a vášeň a.. Líbilo se mi to. Přestaň! |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Nezabiji tě, to přece víš," nechápavě na něj pohlédnu, jak si mohl něco takového vůbec myslet. "Podívej - budeš tu se mnou dlouho, doufám v to, ale nechci loutku. Chchi, aby sis zachoval svoji osobnost, rozvíjel se, žil. Alespoň trochu," odpovím mu. V podstatě stejně jako předtím, aby mu to všechno hezky došlo. Bylo to na něj opravdu dost. Možná jsem příliš hrr. Přesto se dívám na něj s naprostou trpělivostí v očích. Nepotřebuji, aby byl poslušný. Nepotřebuji, aby se mnou souhlasil. "Kdy budeš chtít začít?" zeptám se ho. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Arigatou gozaimasu, Xshie." zašeptám na znamení poděkování za jeho trpělivost. Zvednu pohled,stočí se na svitky.Jednoho se nepatrně dotknu. "Mohl by jsi mi něco přečíst?Nějaký úvod?Třeba mě naučit nějaká slovíčka.Jednoduchá." zkusím mu zlepšit náladu.Nehledě na to,že mě ten obsah zajímá. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Vezmu svitky a uložím je. Jeden tam nechám. Znaky čínské jsou velmi podobné těm japonským. Kdyby se o něco víc snažil, jistě by je pochopil. Přijdu k němu a ani svitek nerozbalím. Zacnu mu říkat základní pojmy. Pomalu a trpělivě. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro On mi bude číst?Z tohoto?Copak tam asi je psaný? Příjde,neotevře svitek.Sám začne vykládat.Překvapeně se na něj zadívám. On to umí nazpamět? překonám první šok.Zaposlouchám se do slov,jeho hlasu.Dívám se na svitek,upřeně.Přesto myšlenkama jinde.Usmívám se.Cítím se spokojeně.Přisunu se blíž.Položím si opatrně hlavu na jeho rameno,rukou ho obejmu kolem pasu. Můj upír mě učí lidské moudrosti. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Co myslíš, vezmeš si ta moudra za svá?" vlastně jsem se ho tak zeptal, zda to chápe. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Asi část ano,některá nechápu.My už takto nehovoříme,občas mi trvá pochopit význam,která ta moudrost mají." přiznám. "Ale je v tom znát minulost,pravda." dodám rychle.Je tam znát pravda,pokud jí vidím dobře. "Příjde mi,že některá moudra se mohou pochopit různě.Podle člověka,jeho pohledu na svět." a připomenu jedno z mouder, které jeho rty vyslovili. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Popravdě si ani nedokáži představit, že bych četl ze svitků jen japonsky. Pak svitek stočím, vstanu a uložím ho. Otočím se na Orchiho. Mávnu rukou k sobě. "Pojď, ukáži ti zatím jen pár základních cviků," pronesu a jak ke mně popojde, dojdeme do tělocvičny, která je hned naproti mým pokojům. Podám mu oblečení s kalhoty. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Cvičit?Už?" podivím se.Přesto se převléknu,jdu za ním.Rozhlídnu se po tělocvičně. "Ale já vážně...fyzicky..." tiše namítnu,přesto jsem připraven napodobit cviky,co mi předvede. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Bylo to.. Skoro až neuvěřitelné.. Tvoje paní, hlavní upírka na tomto hradě se k tobě vždycky chovala.. Hodně. Měla jsi jí ráda, přece jen, vždycky si tě vdržovala a chovala se k tobě, jak už jsem říkala, hodně a v rámci možností upírů i laskavě. A teď? Sedíš v tom špinavém sklepení, svázaná.. Přesně jako jsi vždycky viděla ty nové mazlíčky, které přivedly.. odhodila tě.. jako kus hadru.. Kvůli někomu, kdo je podle ní lepší, než ty.. Snad, kvůli krvi? Ixin Jsi tady mazi upíry asi nejnovější a možná i nejmladší, měla jsi zatím jen jednoho mazlíčka, který se ale pokusil utéct a zabily ho.. jak.. smutné? Jelikož jsi na pár dní musela odejít pryč a něco vyřídit pro pána hradu, tak jsi nestihla čerstvou várku mazlíčků. A přece jen, někdo tam prý zůstal. A ty už umíráš touhou po čerstvé krvi.. Tak proč té šance nevyuřžít.. Je ve sklepení.. Ostatně, jako všichni ostatní mazlíčci bývají. |
| |
 | soukromá zpráva od Ixin de La Moor pro Po návratu ze své cesty jsem se dozvěděla, že tam jsou nový mazlíčci! Pak mi vše bylo ale upřesněno tím způsobem, že tam byli a možná tam prý jen někdo zbyl. Byla jsem unavená a zmožená jen tak se s někým hádat a neměla bych ani šanci se svým postavením v hradě. Jen jsem se šla opláchnout do svého pokoje a potom se tedy vydala ve věcech, které mi dala má služebná podívat se směrem do sklepení. Neznala jsem hrad až tak dobře a tím pádem jsem také byla překvapena ze všeho co jsem tam viděla. Rozhlížela jsem se všude jak to jen šlo a doufala, že jen na někoho nenarazím, rpotože potkávat jsem zrovna nyní nikoho nechtěla. Našla jsem točité,tmavé schody do sklepení a vydala se po nich dolů. Mé podpatky na studeném kameni klapaly a já šla dál a dál dolů do sklepení. Když jsem stála před kovovou brankou, která se lehce se skřípotem otevřela rozhlédla sjem se po sklepě. Páchlo to tam zatuchlinou, vlhkostí a všude bylo šero. Ano, mě to nevadilo, ale přeci jenom lidem to asi příjemné nebylo. Lehce jsem se zamračila, při uvědomnění jak mě samotné vybrávěli že se ostatní chovají k mazlíčkům mi přejel mráz po zádech. Svého prvního mazlíčka jsem dostala přiděleného, takže jsem nemusela jsem do tohodle ohavného sklepení, ale nyní... Můj pohled spočinou na dívce, která seděle na té špinavé zemi, spoutaná řetězy. Měla jsem strašnou radost, že tu nakonec přeci jenom někdo zbyl, ale byla mi velice povědomá.. Někde jsem jí již viděla..Pomylou chůzí jsem se vydala směrem k ní. chtěla jsem zjistit, jestli to je opravdu ta za kterou jí považuji. Přidřepla jsem si a podívala se na dívku. Přes oči měla šátek a já přemýšlela jeslti je dobře, že mě nevidí, když si jí takto prohlížím. ,, Děvče?´´ promluvila jsem k ní svým jemným hlasem. Měla jsem dívčí hlásek jako kdyby mi bylo nějakých patnáct let, ale přitom mi bylo mnohem více. ,, Sundám ti tu pásku z očí, ano? Jen nevyšiluj..´´ řekla jsem potišeji a opatrně jí pásku sundala s očí a nechala jí sklouznout na její krk. S jediným pohledem jsem si uvědomila, že toto byl již někoho mazlíček, ale nevěděla jsem důvod proč je zde. Čekala jsem až se trošku zorientuje ve tmě. |
| |
 | soukromá zpráva od Theresa *Teru* (*) pro Nechápu to... Nedává to přece žádný smysl... Vždyť... Vždyť jsem s ní byla už rok, důvěřovala mi, já věřila jí... Myslela jsem že jsem konečně našla místo kterému budu moci říkat domov a pak... Pak tohle... Proč se to muselo stát... přemýšlím tiše v té kobce, kam jsem už párkrát zavítala když se objevili noví Mazlíčci abych je trochu uklidnila a teď? Teď tu sama sedím, všichni ostatní už odešli, jen já jediná tu zůstala. Bolí to... Bolí to víc než cokoliv jiného co se mi doteď stalo... Já jí opravdu věřila... A tohle... Tohle opravdu bolelo... pomyslím si a mám co dělat abych se na místě nerozbrečela. Byl to šťastný život, nikde jsem se zatím neměla tak dobře jako se svou paní, ale potom, něco se pokazila, a vybrala si jiného mazlíčka, a mě odhodila, zavrhla mě jako bych byla jen nějaká nepotřebná věc. Možná jsi... Možná jsi jen věc se kterou si může dělat co chce... Možná jsi se v ní spletla a ve skutečnosti tě brala jen jako sou hračku, někoho s kým si může dělat co chce, a až ji přestane bavit, tak tě prostě odhodí... Ne! Tomu odmítám věřit... Taková ona není... Ona... Kruci... pomyslím si a cítím jak se mi slzy derou do očí. Je to nefér, byla jsem ochotná pro ni udělat cokoliv, opravdu cokoliv, a ona... Ona mě jen tak odhodí, jako bych byla nějaká přítěž, jak by mě vůbec neznala, jako bych pro ni byla nic... moje myšlenky jsou stále víc a víc zmatené... Cítím jak moje oči začnou ronit slzy. Je tu zima, nikdy jsem si toho nevšimla... Byla jsem tu hodněkrát, ale nikdy js si nevšimla jaká tu je zima, těžký vzduch a vůbec... Už jsem si zvykla na to neustálé šero, vidět tu pro mě je snažší než pro jiné lidi... Ale teď s m šátkem přes oči nevidím vůbec nic... A jako by nestačilo že pentle které mám věčně ovázané kolem těla mi už tak dost brání ve volném pohybu, teď ještě ty pouta... Nemuseli tohle dělat, vím že neuteču, nemá cenu utíkat... Nikdy jsem utéct nechtěla, byla jsem se svým osudem smířena, ať už měl být jakýkoliv, chtěla jsem se mu postavit, nebránila jsem se když si mě vybrala... A byla jsem překvapen jak ke mě byla svým způsobem milá... Ale pak se to pokazilo, po roce kdy jsem si na ni zvykla, po roce kdy jsem myslela že už budu s ní, že jsem se sem dostal kvůli tomu abych byla s ní... Prostě to skončilo... Najednou jsem se octla ve stejné situaci jako jiní mazlíčci tady... Nebo snad horší? Kdo by chtěl někoho koho někdo odhodil, natož někdo jako byla má paní... Co se se mnou asi stane pokud si mě nikdo nevybere... A co hůř, pokud si mě někdo vybere... přemýšlím a jen matně si uvědomuji že se sem někdo blíží, vůbec nemám svoji běžnou bystrost, běžně by mi kroky neunikly, teď... Prostě se nedokážu vůbec soustředit... Když na mě promluví tak trhnu hlavou. Rychle hlavu zvednu, nemít pásku tak se teď na tu osobu co promluvila dívám, ale takhle nevidím nic... Pak ale hlavu zase rychle skloním. Někdo si sem přišel... Pro mazlíčka... Co mám dělat... pomyslím si. Když ten hlas opět řekne že mi sundá pásku, jen strnu a snažím se vybavit odkud ten hlas znám. Je mi trochu povědomá... Ale... Kdo to je... Znám tu všechny... Ale, nemůžu ten hlas vůbec zařadit... pomyslím si a když ucítím jak mi šátek spadne z očí a zůstane viset na mém krku tak na chvíli zavřu oči, pak je pomalu otevřu, prvně se dívám jen do země a pak pohled zvednu k té postavě. Je mladá... Na Upíra... Mohla by to být ta nová Upírka... Má paní mi o ní párkrát říkala... Ale mockrát jsem ji neviděla... pomyslím si a znovu pohled skloním, nevím jaká je, nevím jak se před ní chovat, tak jen mlčím. Na první pohled si asi všimneš že nikde na krku nemám známky po kousnutí Upíra, což je u Mazlíčka který už někomu patřil víc než divné. Pak taky zarudlých tváří od slz. Jinak vypadám asi takto - odkaz - (Když si odmyslíš křídla). Okolo štíhlého těla a bílých šatů je spousta rudých pentlí které mě tak trochu svazují, velké černé či teď vypadají podivně prázdné, běžně krásné blond vlasy které ve dvou dlouhých pramenech spadají až k zemi jen splyhle visí podél mého těla. Co přijde teď... pomyslím si trochu zmučeně a jen čekám. |
| |
| soukromá zpráva od Valentin* pro Polštářky prstů jsem si prohrábl měkce vlnící se vlasy a tupě jsem dál zíral na strop. Nebyl jsem schopen pootočit hlavu a věnovat byť jenom chvilkový pohled tomu chlapci, který mi tu velice omáčkovitě sdělil, že by bylo fajn s nim mít sex. Několikrát si poklepu prsty o hřbet ruky, na kterou jsem ji nazpátek položil, a snažil se uvědomit si, v jaký jsem situaci. Měl jsem vůbec možnost říct, že na to, co mi tu sděluje, nepřistoupim? A má vůbec nějaký smysl nad tímhle vším si lámat hlavu? Ne a ne. Ne. To, jak na mě hleděl, jak se mnou komunikoval, jeho gesta, jemné náznaky při artikulování… to všechno dělal, jakoby si to nacvičoval sto let jenom pro tuhle chvíli a přitom mi tim dával najevo, abych mu za to všechno poděkoval a přitom z něj měl respekt A já měl… alespoň částečně – tak, jak jenom člověk může mít respekt ze svého věznitele. Moje chování v jeho přítomnosti jakoby ztratily hodnotu. Mohl jsem se po něm začít plazit a on by to bral… jako samozřejmost. A přesně v tu chvíli, kdy jsem přemýšlel nad nepřemýšlitelným, jsem si uvědomil, že jsem tělem natočen k němu, hlavu mám podepřenou o ruku a pozoruju ho. Očima jsem přejížěl po jeho těle, hodnotil ho a mé rty byly v jakémsi znechuceným úšklebku. Kdesi v oblasti žaludku jsem měl balvan znechucení, který vyvolal celý tenhle rozhovor a ta situace, ze který se mi žaludek hezky točil jak na kolotoči. A kdesi uvnitř mě, jsem se přesto všechno snažil udržet si alespoň špetku své hrdosti. "Věřim tomu, že okolnosti tě nenutí a zdrženlivost, která tolik škodí tobě usilující věci, je očividně přítomna." Pronesl jsem, věnoval mu poslední pohled jakéhosi odporu a překulil se znova na záda. "Jestli chceš, abych ti zítra dělal znova úředníka, nech mě vyspat." |
| |
| soukromá zpráva od Ixin de La Moor pro Vypadá příšerně pokud mám být upřímná a mrzí mě to, že někoho musím tkahle vidět. Na první pohled je krásná a roztomilá, ale takhle zmučeně na ní není tak milý pohled. Vím, že jí odkopla An, takže to bude hodně práce... nevím jak se k ní ani chovat... zlá nebudu..teda prozatí, protože myslím, že na tom je už i tak sama dost hrozně.. pomyslím si a lehce se na ní pousměji. ,, Nejspíše teď asi budeš můj mazlíček.. vím, že po tom co se ti stalo todle ti radost neudělá, ale pokud by jsi byla tak ochotná mohly by jsme jít jinam. tady přeci jenom to je odporné a myslím si, že ty by jsi potřebovala koupel a také pořádný spánek. O něčem dalším bych si promluvila později. Nebudu tě do ničeho nutit, ale byla bych aspon ráda, kdby jsi mi odpověděla.´´ mluvím s ní a postupně jí sundávaám okovy z nohou a zápěstí. ,, Něco málo jsi o mě možná slyšela jako mazlíček paní An, ale asi nic moc toho nebylo. Ale ať se ti představím sama..Jsem Ixin de La Moor, ale byla bych šťastná kdyby jsi mi říkala aspon zprvu Ixin jenbom a nebo stačí i Ix. Myslím, že lidskými lety nejsme od sebe moc daleko až na to, že já jsem tím čím jsem.´´ při této poznámce jsem se zvědavě podívala na její krk a poté překvapeně zamrkala, že nemá žádné kousance. Narovnám se a natáhnu k ní pomocnou ruku ať se postaví. Opravdu ráda bych šla do pokojů ať se vykoupe a také nejspíše převlékne. Po pobytu v této kobce by to prospělo. Netuším jak se to vůbec chovatám, většinou jsem zvláštní, divná a zamlklá, ale nyní? Přijde mi, že s ní si budu rozumět jako s dobrou kamarádkou.. Jen ted jí musím nějak být nápomocna se zotavit z jejích problémů.. I když jsem její paní nechci mít mazlíčka, který bude jak tělo bez duše.. to potom není nic pěkného.. pomyslím si a lehce se na ní pousměji a podívám se jí do očí. S nataženou rukou čekám jeslti jí přijme ať můžem odejít. |
| |
| soukromá zpráva od Theresa *Teru* (*) pro Trochu nuceně se na ni podívám když promluví a poslouchám. Takže budu teď mazlíček někoho jiného... A co se stane pak... Bude to to samé, nebo tentokrát budu mít větší štěstí... Jako bych ho někdy v životě měla... Ne, radši už si nebudu dělat falešné iluze... Ne jako s ní... Věřila jsem jí, opravdu věřila, měla jsem ji ráda, jako svou paní, ale ona mě zradila... Odhodila, jako nepotřebnou věc... Bolí to mnohem víc než cokoliv jiného... pomyslím si opět a jen znovu skloním pohled když promluví. "Jak si přejete," řeknu prostě, můj hlas vždycky zní nejistě, ale teď, ani ne, teď spíš zní tak tiše, nevýrazně, jako by bez života, a normálně bývám docela plná energie... Ale po tomhle jsem tu energii ztratila, jsem člověk co se dokáže přizpůsobit, nestěžuje si, dělá co se mu řekne, ale pokud jsem si na někoho zvykla, tak jako na mou paní, tak zrada od ní je pro mě něco co mě dokáže položit na lopatky kompletně... Když cítím jak ze mě sundává okovy tak se jen postavím, nečiní mi problémy chodit nebo tak, jak mohlo některým jiným tady. Když poté mluví dál tak ji opět jen mlčky poslouchám. Když zmíní mou paní tak sebou jen mimoděk trhnu a na chvíli mám pocit jako by mi vrazila kůl do srdce, rychle ale ten pocit zaženu, nebo se taky rovnou můžu složit, znova. "Já jsem Theresa... Všichni mi ale říkají Teru," řeknu jen, i když asi už o mě něco slyšela, přece jen, ať se na hradě dělo cokoliv, měla jsem to na starost já, organizace všech oslav a podobných událostí... Takže něco o mě slyšet už musela, navíc to čí mazlíček jsem byla taky docela pomáhá tomu aby mě ostatní aspoň trochu znali. Jen počkám až se rozhodne jít, a prostě ji následuji. Před rokem jsem sem přišla... Tehdy když mě našli a pomohli mi se zotavit, vzala si mě k sobě a pomohla mi... Nikdy jsem nevěděla jaké to je být prostě jen mazlíček, nikdy mě tak nebrala, aspoň jsem si myslela, chovala se ke mě jinak než k jiným mazlíčkům... Ale teď... Myslím že jsem nakonec nebyla ani ten mazlíček... pomyslím si zatímco kladu noh před nohu a jdu za ní tam kam mě vede. |
| |
| soukromá zpráva od Nami * pro ... ovšem kdyby sen každého dentisty udělal cokoliv jiného, nebylo by to dostačující. Ani v nejmenším. Pak... možná, že i ten krátký zbytek existence nebude tolik mizerným jak by mohl být, kdyby... ano, kdyby ta jizva zůstala. Jediné co by zbývalo, by bylo... slušné požádání o uvolnění kamene pod který by mohl vlézt a pár desítek let se vůbec neukázat zatímco by se sžíval s tím, že by musel přestat mít rád zrcadla. Kdyby... kdyby cestou nepanikařil a míra strachu tak ještě větší - ano, je přece v Knize psáno: Nenecháš čarodějnici žít, ovšem přestože bezbranný, stále s hlavou hrdě vztyčenou, ano... tohle... bude dlouhý den. Snad až příliš na to, že... na začátku všeho byl jen nevinný úmysl nadýchat se čerstvého vzduchu - kdyby... pak by nehorázně lhal. Ke všemu ty instrukce - prosím, klidně budu mírný jako ovce, ovšem, pokud se něco stane, pak... si to s ním vyřídím i kdyby to mělo být to poslední co nestihnu. Výkřik, který se snad při tom hezkém samovznícení očekával byl zdušen skřípáním zubů. S takovouto budu brzy dentistu potřebovat. A to tak, že... celkem nutně. Jednoho napadá, zda ta útulná kobka dole nebyla lepší a méně... stresující. Takový ten výraz lehké nevěřícnosti... fajn, ale... to se přece očekává, ne? A to, že se ten labilní jedinec hodlá uvelebit v bezvědomí... na to, abych se alespoň trochu bál, by si to nesměl rozlít tak jako před chvílí. Jak snadné by mohlo být se ho nyní zbavit a spáchat sebevraždu skokem ven, protože tahle maličkost by... mi asi neprošla ani v nejmenším. Ovšem, pokud on něco udělal pro zlepšení houstnoucí atmosféry... slušelo by se ho alespoň odtáhnout - byť je to nedůstojné - zpět. "Doufej... že to přežiješ," co jiného říci, když jediné co jsem ochoten pro něj udělat je obemknutí prstů kolem jeho zápěstí a cestou se snažit nevyplivnout duši pro tu tíhu. Mrtvá váha je mrtvá váha. Koneckonců... jemu je celkem putna kde bude tlít, takže... nechat ho ležet vedle jeho příšerného nábytku, protáhnout namožené tělo a... fajn... než se vzbudí to může trvat věčnost, tak... jako... co teď? |
| |
| soukromá zpráva od William pro Jsi sám v pokoji, který je celý potemnělý a působí spíše depresivně. Stojíš si tak uprostřed této místnosti a hledáš cestu ven. Vidíš jen zamčené okenice, které za žádnou cenu neotevřeš, dveře, které vedou do míst, kde se odehrál rituál a nakonec tu jsou dveře, kterými jsi sem přišel. Zdali tvůj vnitřní boj, vyhraj myšlenka odejít je jen na tobě, protože zjistíš, že dveře jsou otevřené a za nimi se táhne dlouhá temná chodba do neznáma. Šance na útěk jsou velmi malé, poněvadž vůbec nic nevíš o tomto místě. Kde jsi a kdo všechno tady může žít? V tvém plánu na útěk je spousta neznámých a jedním z výsledků by klidně mohla být i tvoje smrt. Ale jedno víš jistě, ta osoba, kterou si dneska, tak nešťastně potkal, by pro tebe udělala cokoliv. To je jen dokládají předešlé situace a rapidní změna chování. Už to není, ten co ti udělal tu jizvu, teď to je někdo, kdo ti chce pomoct. Do deseti minut tomu, co leží na té chladné zemi začne silná horečka a blouznění ze spánku. Vypadá na tom dosti zle. Pot z něj teče vodopády a celý je rudý, jak rak. Pořád vyslovuje tvé jméno a prosí o odpuštění. Je na tom hodně zle. Asi za dalších deset minut do místnosti vešel jakýsi muž a přišel k němu. Sklonil se k němu a něco mu nalil do úst. Při polykání se zakuckal, ale téměř celý obsah lahvičky v něm zmizel. Pak mu muž dal infuzi s krví a podíval se na tebe. Prohlédl si tě a začal. Zvláštní, ještě kvůli nikomu by se neobětoval. Ale kvůli tobě, riskoval i svou smrt. Opravdu zvláštní. Přinesl jsem ti jídlo a pití. Muž ukázal na tác, který nechal na stole. Vidíš tam několik krajíců chleba, nějaký sýr, pečené maso a zeleninu. Pak ještě flašku s čistou vodou. Nemusíš se bát, nic tomu není. Jen si posluž. Tady upír se probere tak do hodiny. Měl bys ses prospat. Támhle je postel, tady je suché oblečení a tam je čistá voda k opláchnutí. Já už musím, takže nashledanou. Muž se předpisově ukloní a pak v klidu odejde. Všechno co popsal, tak tam odpravu je. Voda v lavoru je středně teplá a v místnosti je velká postel, na které pravděpodobně ležím i já. Máš tam vše co potřebuješ, dokonce si všimneš i knihovny. Když se na ni letmo podíváš, tak spatříš několik starých knih, ale i některé nové žánry a některé velmi zajímavé. |
| |
| soukromá zpráva od Dmitrij pro Unaveně jsem si povzdechl a pak má dlaň zamířila k hrdlu toho drobného človíčka. Vtiskl jsem mu tak hlavu do peřin, čímž jsem mu na okamžik zamezil přístupu vzduchu. Vyhoupl jsem se nad jeho tělo – mé kosti i kůže provokativně zapraskaly a já si hned představil drobné ranky na mém těle, ze kterých právě vytéká krev. „Vy lidé,“ zašeptal jsem a přimhouřil jsem nebezpečně oči. Nebezpečně jsem se ušklíbl, jako kdybych chtěl dát najevo, že já nejsem stvoření, se kterým je radno si zahrávat. Pravda – čas od času jsem byl milý, pokud to okolnosti vyžadovali, avšak toto stvořen mi některými odstíny své povahy tolik iritovalo, že jsem nemohl nečinně ležet a potřeboval jsem to dát náležitě najevo. Nakonec, když jsem viděl, že se dusí, jsem sevření povolil a narovnal jsem se; palcem jsem jej přitom hladil po pohmožděném ohryzku. „Jste jen odpad tohoto světa, povyšující se nad zákony starší, než samotný váš rod. Nechápete, co je to čest a ani oddanost. Nerozumíte ničemu, jen si na to pořád hrajete.“ Rty se mi zkřivily do nepříjemného úšklebku, ve kterém jsem odhalil ostré špičáky, které se pro ten pohyb, tolik připomínající šelmu při lovu, preventivně prodloužily. Naklonil jsem se nad svůj úlovek, až prameny mých pastelově fialových vlasů pohladily Valentinovu tvář. Sám jsem k ní putoval prsty. „Pochop, že nyní jsi můj. Já rozhoduji, jak dlouho budeš žít a kdy zemřeš. Kdy budeš jíst. Kdy a jak dlouho budeš spát. Co budeš dělat. S kým budeš trávit svůj volný čas. Nyní nejsi nic, jen prach ve větru,“ šeptal jsem u jeho rtů vražedným tónem, pozorujíc každý záchvěv jeho tváře zpod přivřených víček. Rád jsem pozoroval lidskou tvář – obzvláště ty jemné záchvěvy bolesti v jejich očích. Ale… to bylo kdysi. „Bláto u mých nohou,“ zakončil jsem svůj projev a nadzvedl se, přesto jsem nepřestal sedět na jeho bříšku. Nebyl jsem nijak zvláště těžký, takže jej mé tělo nemohlo nijak zvláště tížit. Promnul jsem si kořen nosu a opět si povzdechl. „Musíš pochopit, že se s tebou snažím vycházet dobře. Nejsem příliš zvyklý na společnost a nejsem zvyklý chovat se k lidem jinak, než jako k odpadu dřív, než mi prokážou své kvality. Přesto se ti nemusím omlouvat,“ zakroutil jsem hlavou a opřel se rukou vedle jeho hlavy, abych už nepůsobil tak bestiálně tím, že bych jej držel za kůži. „Občas si říkám, proč se ještě o něco pokouším a nenechám vás být pouze tím prachem, jehož pocitů si všímat nebudu. Asi stále doufám, že nejsem taková bestie jako oni.“ |
| |
| soukromá zpráva od Ixin de La Moor pro Nejspíše jí to všechno přijde horzné a bojí se, ale nemohu jí nijak pomoci. Jen tak, že jí nechám čas se uklidnit a postupně s ní budu nějak komunikovat. Pravda, ráda bych jí měla u sebe, protože se přeci jenom bojím aŤ mi jí někdo jen tak nevezme. Jsem přeci jen nová a slabá oproti všem. Snad bude aspon rozumná a bude trpět v mé společnosti, což by asi kazilo náladu i mě. I když je pravda, že poslední dobou tak veselou náladu nemám, ale i tak bych radši na jejích rtech viděla úsměv, který si k ní pamatuji a né toto. ,,Není to asi jen mé přání, myslím, že takto vypadat asi nechceš, nebo sand ano?´´ podotknu zatímco s ní již jdu pomalu po schodech nahoru. Co s ní mám vůbec řešit? Povídat mi moc nebude a já mc ukecaná také nejsem. Ale tak přeci jenom doufám, že se to zlepší, protože takovouto sympatickou dívku jsem ještě neměla příležitost... nevím jak to říct...vlastnit? né to není to správné, ale neměla jsem příležitost být s někým takovým bok po boku.. Snad až se zotavý budem aspon dobré kamarádky, protože nahradit její minulou paní nedokážu a ani to nemám v plánu. Nechci ze sebe dělat nutně někoho až takového.. pomyslím si kdyžvycházíme schody a potom dále zabočím směrem ke svému pokoji. ,, Nebude ti,doufám vadit můj pokoj a nebo chceš do svého a odpočinout si? Mluvit moc nemusíš, protože se domnívám, že to všechno bylo příšerný. Stačí když budeš kývat a nebo vrtět hlavou.´´ řeknu a potom se zastavím již před dveřmi svého pokoje a vyčkávám co mi ona sama řekne. Přijít o ní nechci takže budu hodná jak jen to pujde..Snad aspon trošku pochopí, že mě to také mrzí co se jí stalo a ráda bych jí nějak pomohla se s tím vyrovnat.. povzdechnu si a pohlédnu poté na Teru. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Jak se převlékne, vidím v něm pochybení. Položím mu ruku na rameno. Konejšivě, abych mu dodal chrabrosti. "Klid, Orchi. Dnes tě zatím budu učit jak správně dýchat a jak se správně soustředit," sdělím mu jasně. Na to ho mírně praštím do zad. Mezi lopatky. Donutí ho to se narovnat. Ukáži mu, jak má mít ruce. Aby tempo dechu i jeho sílu opakoval po mě spolu s pohyby. Když mu něco nejde, zopakuji to znovu. Trpělivě a klidně. Netrestám za něco, za co nemůže. Bylo by to zbytečné. Cičíme něco na způsob tai-chi. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro No tak,dýchat přece umým.To zvládnu. pomyslím si.Více se soustředím.Pomalu mi to začíná jít.Zadívám se na něj.Pyšný na to,jak mi to jde.Podle mě. |
| |
| soukromá zpráva od Valentin* pro Nečekal jsem, že mi dá dobrou noc, ale netušil jsem, že jsem ho svými slovy vyprovokoval k tomu, aby mi začal drtit ohryzek. Překvapeně jsem vytřeštil oči, když se dotkl mého krku a přimáčkl mě do peřin, které mi v tu chvíli připomínaly moře, uzavírající se nade mnou. Záblesk nepatrné bolesti v očích zastínil strach, který se mi v lesku panenek roztančil jako zamilovaný pár na parketu. Dlaně mi vystřelily nahoru, zamotaly se do jeho vlasů, které se jevily jako lana, omotávající se kolem sápající se ruky a dávajíc jí falešnou naději v nějakou záchranu. Zvláštní, jak nemá představivost meze, když se blíží konec. Realita má v tu chvíli pomíjivost, kterou jsem už několikrát okusil…. Předměty, zvířata a lidé. Tělo, jakožto skořápka těla, se dá rozdrtit na prach, tak jako duše, která je uvnitř ní. Všechno je prostě tak… nedosažitelné. Z pootevřených rtů, které začínaly nabírat barvu modré, jsem vydal jakési zasýpání, které jenom podpořilo stáhnuté hrdlo uvnitř mě. Povolil stisk, ale palcem zůstal na mém ohryzku, po kterým jemně přejížděl. Věděl jsem, že stačí jenom chtít, vyvolat pár krátkých ale dost složitých spojů uvnitř jeho těla a mohl by mi prorazit palec skrz krk. Stačilo k tomu tak málo – pár vět, a mohl jsem si potřást ruku s těmi nahoře. Jestli bych tam vůbec skončil… Zhluboka jsem nadechl, připadající si spíš jako lux, a zranitelným pohledem bloudil po jeho tváři, na níž se hýbaly pouze jeho rty, sdělujíc mi co jsem za vyvrhele. Touha vmést mu do obličeje, že si na nic nehraju, byla lákavá, ale moc dobře jsem tušil, že na to není ten pravý čas. Ne, zemřít jsem vážně nehodlal. A když jsem zahlédl jeho špičáky, ostré jako jehly, pochopil jsem konečně, o co jde. Cosi ve mně si zhluboka oddechlo, jako by to prostě jenom potřebovalo potvrdit domněnky, které to mělo, a pak se rozklepalo. To bylo tím, jak mým tělem projela vlna chladu smrti, která byla v mé přítomnosti jako neodmyslitelná část toho všeho. Přistihl jsem, jak jsem nehty zarýval do peřin pode mnou a v hlavě jsem si odříkával modlitbu. Nikdy jsem nebyl věřící, ale každý je alespoň jednou ve svém životě. Jestli jsem to nevybral zrovna teď, určitě budu mít víc příležitostí. Dmitrij se ke mně přiblížil. Nedýchal jsem, ačkoli jeho tělo bylo lehké, nemrkal, ačkoli mě pouhý pohled na jeho tvář pálil, nehýbal se, ačkoli jsem cítil silnou touhu udeřit ho… Ve všem, co jsem chtěl v té minutě mého života provést, jsem si odporoval. Jeden koutek úst se mi nepatrně nadzvedl, jak se mi jeho vlasy otřely o tvář. Ty vlasy fialové barvy, tak jako ornamenty na tváři... Zvláštní. Hlasitý tlukot mého srdce občasně přehlušil jeho slova, která ke mně šla s takovou lehkostí, až mě to přiráželo pevněji k posteli. ...Jsi můj... Přivřel jsem oči, nepřestávajíc ho ale pozorovat. ...Jenom prach ve větru... Prázdno, které mně pohltilo, se nedalo ničím popsat. Byl jsem zmatený, zklamaný, ale co mě nejvíce děsilo – byl jsem spokojený. Bůhví čim. Možná jsem byl rád, že jsem věděl, na čem jsem. Někdo v mém životě mi konečně sdělil, jak na tom u něho jsem. Kolik mám možností, jaká pravidla se mě týkají… Něco málo z toho jsem vždycky věděl, ale on mi dal omezenost. To mi vyhovovalo? Jestli ano, tak to bylo frustrující. Konečně jsem pocítil, že se mohu opravdu zhluboka nadechnout. Učinil jsem tak, pomalu přitom otáčejíc hlavu jeho směrem. Rozuměl jsem mu. Možná by mu rozuměl každý… z nás, lidí. Kvality toho druhýho... Kdo by je nechtěl vědět? Občas je někdo ale prostě nemá. Občas je to jenom prach ve větru, odpad lidstva - jak sám říkal. Nesnášel jsem, když mi někdo něco nakázal, ale teď… Jakoby to pozbylo svojí sumovitou váhu. Tak jako potřeba spát. Nadzvedl jsem se, jak to před nějakou chvíli udělal on, naklonil jsem mírně hlavu a nechal si spadnout pár pramenů do očí. Netušil jsem, co dělám a proč to dělám. Jediné, co jsem věděl, bylo to, že mi to umožní alespoň chvilku klidu na mé duši v jeho společnosti. A tak jsem prostě nadzvedl obočí, chvilku si prohlížel jeho tvář, ze jejíž majitele jsem měl náhle jakýsi respekt, a promluvil jsem nakřáplým hlasem. "Pokoušíš se o to, protože toužíš po části své lidskosti, kterou jsi –soudim podle chování- už dávno ztratil?" |
| |
| soukromá zpráva od Dmitrij pro Podložil jsem mu zátylek rukou a přitáhl si ho za něj k sobě; přidržel jsem si jeho tvář u té mé a vdechl jeho osobitou vůni, která měla rozjitřit moje smysly. Nicméně se tak nestalo. Povzdechnul jsem si a na okamžik si opřel čelo o jeho rameno. „Lidskost je něco, co jsem nikdy nepoznal,“ přiznal jsem nakonec šeptem a zadíval se do jeho očí, jako kdybych tam hledal alespoň náznak něčeho, čímž by mne přitahoval. Ne, že by mne mrzelo, že jsem tam nic takového nenacházel – sestra bude mít opět tolik otravných poznámek, které mne budou vyloženě vyčerpávat až někam, blízko k hranicím svých sil. Nesnášel jsem to. Nesnášel jsem její poznámky - právě to byl jediný důvod, proč jsem nerad chodil na oči celému tomuto společenství. Po chvilce, která se jemu mohla zdát dlouhá sotva pár sekund a pro mne trvala tolik staletí, jsem chlapce propustil ze svého sevření a narovnal jsem se, takže jsem vstal z postele, na které to dítě spočívalo. Přešel jsem ke skříni, abych z ní vytáhl čisté oblečení, které už nevypadalo tak… podivně a starobyle. Tedy, záleželo na vkusu a stáří toho, kdo semnou hovořil, avšak – extrémně volným objemným kalhotám pytlovitého střihu z bílé látky a černé svetru z velice příjemného materiálu bez rukávů se nedalo říkat „příliš starobylý oděv“. Dlouhé fialové vlasy jsem vyčesal nahoru do velice volného drdolu; několik pramenů volně padalo do obličeje a dolů, vlníce se kolem mého hubeného, úzkého těla. Obrátil jsem se na chlapce v posteli. „Pokud chceš… můžeš jít semnou. Nebudu tě nutit jít, avšak pokud odmítneš, budu tě tu muset zamknout a popravdě – nevím, kdy se vrátím. Je to zcela na tobě,“ s tím jsem o něj ještě na nějaký čas ztratil zájem. Na zápěstí jsem nanesl parfém, stejně jako za uši. Můj oblíbený. Vanilkový. Vůbec nepůsobil násilně, pouze opravdu příjemně a nevtíravě, jako samotné květy vanilky – malé a přitom tolik okouzlující. Avšak nehledejme neexistující dokonalost. Pokud se rozhodl, že půjde semnou, nechal jsem Valentina projít dveřmi jako prvního, a poté za námi zamknul dveře. Klíč jakoby sám spadl hluboko do jedné z kapes rozložitých kalhot. Ze zdi jsem vzal jeden ze svícnů, neboť jsem nechtěl využívat elektrického osvětlení, přestože to tu bylo také a vykročil na svou ne-příliš-dlouhou cestu dál do paláce, jak jsem tomuto sídlu říkal, když jsem byl ještě dítě – a sny maličkých se často změní v jejich myslích ve skutečnost, pokud tomu sami také věří. Přestože dům zas tak moc rozlehlý nebyl a neobsahoval tolik bludišť, kolik by mohl. Avšak já nebyl jeho architektem – pouze jsem na něm tedy mohl obdivovat skvosty, zanechané minulými generacemi upírstva. Ten za kým jsem šel… ne, nebyl vyloženě přítel, avšak dokázal jsem s ním hovořit, aniž bych se cítil hloupě, jako tomu bylo při konverzaci například z výše zmiňovanou sestrou, která mne možná až příliš nenáviděla, než aby dokázala ocenit i tu nejmenší z mých nepopiratelných kvalit, k nimž patřilo už jen to, jak jsem vedl toto sídlo. Nezbankrotovali jsme. Ještě. Pořád. Zkrátka zatím! Tudíž jsem nemohl být tak-moc-neschopný, jak mne otec i sestra prezentovali světu, neboť oni byli těmi posledními, kdo tu na něco sáhl. Čímž ovšem nechci být příliš vychloubačný, pouze protestuji proti způsobu, jakým… ale to je jedno. Chyb je na mě až příliš na to, aby mohli vidět tyto záře svic ve tmě. Pravda… působí tak jako to nejdepresivnější světlo z depresivních. Dostat se pak na určené místo už bylo poměrně snadné. Prsty jsem se dotýkal vlhkosti stěn kolem sebe a užíval si jejich chladu, který byl větší než můj. Byl jsem pro to rád. Vždy mi připomínali, že nejsem zas tak mrtvým, jak se pro svou existenci zdám živým. Před Nathanielovým pokojem jsem se na chvíli zarazil. Přemýšlel jsem, zda třeba nejdu nevhod – také dostal své zvířátko na hraní a třeba nyní využíval svých možností, jak si se zvířátkem pohrát všemi způsoby, které tento svět znal. Má přítomnost tedy nemusela být zrovna nejvhodnější, avšak stěny mého pokoje se kolem mne jako kotec svíraly již příliš dlouho. Byl jsem unavený, vyčerpaný… a potřeboval jsem trochu společnosti, která by nepůsobila, že se mne snaží co nejdříve unudit k smrti svou flegmatičností, přičemž já se snažil – když už nic, alespoň o rozhovor. Kdybych snad byl krutý, tak bych chápal, ale… když ani vynucená agresivita nerozváže tomu tvoru jazyk – co mám dělat? Nejsem psycholog. Zaklepal jsem. Stálo mne spoustu přemáhání a přemýšlení nad svou vlastní oprávněností vejít, udělat ten jednoduchý pohyb rukou. Zaklepal jsem způsobem, který jsme oba znali a počkal na vyzvání. Přeci jen, vstupovat dovnitř bez povolení… Mohl bych. Jako pán jsem k tomu měl svolení. Ale já nebyl jako můj otec. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Odtáhne se. Udělám smutný obličej a udělám ty nejsmutnější oči na světě, asi jako kocour ve Shrekovi.. Jen si nejsem jist, jak to vypadá, když máte každé oko jiné barvy. Těžko říct, proč to udělal, ani jednomu znás předešlá situace vzniklá mou vinou nevadila.. Ale příležitostí bude určitě ještě více než dost. Pak se mě zeptá, co jsme rád dělal, než jsem tu přišel. ,,Kreslil.." Odpovím velmi jednoduše a bez rozmýšlení. Ségra píše, já kreslím. Většinou od sebe bereme inspiraci navzájem.. Celkem vtipné. Najednou někdo zaklepal. Hodil jsme pohled ke dveřím a pak zpátky na Nathaniela. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Kreslí… Zajímavé. Neříkám, že by byl první nebo sám. Jenom…Většina lidských dětí u kreslení nevydrží. Docela rád bych nějaké ty obrázky viděl. Přece jenom dá se z nich toho poznat tolik… i když to tak na první pohled nevypadá. Ale to je vedlejší. Možná by se mu sem časem daly dopravit nějaké barvy a papíry. Časem. Zatím není tak spěchat. Pak někdo zaklepal… Ačkoliv někdo, mohl bych rovnou říct, že Dmitrij. Jestli jsme přátelé? Ne, tak docela. Je to spíš složitější. Ale dá se s ním dobře popovídat. Vlastně je vcelku fajn. Jeden z mála se kterým tu je nějaké chytřejší řeč, kdy si jeden nemusí připadat jako debil nebo cokoliv jiného, ale prostě jako on sám. Což je fajn. Dobře, nevím, jak tohle celkově bere on, ale dejme tomu, že je jedním z mála upírů, před kterým se celkem nemusím snažit hrát, že jsem jaký jsem. Jistě, musím se hlídat, abych neplácl nějakou větší nepředloženost nebo tak něco, ale prostě… No, to je jedno. Opětoval jsem Yukimu jeho pohled a usmál se. Proč asi přišel? No, nedozvím se to tím, že budu přemítat a nechám ho stát za dveřmi. Má to vcelku jednoduché řešení… „Návštěva přišla,“ zazubím se na Mazlíčka a pak o něco hlasitěji dodám. „Je odemčeno.“ počkám než vejde, ať už sám nebo s Valentinem. „Copak tě sem přivádí, Dmitriji?“ zeptám se možná i trochu pobaveně. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Pýcha je dobrá vlastnost. Dá ti sebedůvěru. Ale zaslepuje," dám mu poučení a pokračuji dál ve cvičení. |
| |
| soukromá zpráva od Valentin* pro Trhl jsem lehce rameny. Netušil jsem, jestli jsem ho zase k něčemu vyprovokoval, ale každopádně jsem čekal to nejhorší. V duchu jsem děkoval Bohu za to, že se moje představy nesplnily. Namísto toho si ke mně přivoněl a následně mi odpověděl na mojí prostoduchou otázku. Povytáhl jsem obočí a nechal nechápavost vstoupit do mého výrazu. Dnešní noc ve mně zlomila kousek nepochopení těch, kteří věřili v ty, kteří nechávají dvě malé u tepen. A psychicky se zhroutil dole ve sklepení, ale to je fakt, který jsem si nepřiznal a ani nepřiznám. Pohlédl mi do očí a chvilku v nich setrvával pohledem. Netušil jsem, co v nich vidí, jestli vůbec něco, nebo něco hledá. Vlastně jsem netušil víc věcí, ale jejich vysvětlení mi očividně nebyly souzeny. Snažil jsem se tomu pohledu vytrvat, ale uhnul jsem. Jeho pohled vážil jako osud a byl natolik hmatatelný, až mi to i samo otočilo hlavu, abych jeho tvář neměl v zorném poli. Tiše jsem vyčkával, zda mi řekne něco dalšího a tak trochu jsem v to i doufal. Nechtěl jsem se tu utápět v hlubin ticha, v jichž bych se utopil. Tělem mi projel lehký záchvěv. Nesnášel jsem jenom nepatrné pomyšlení na smrt, a když jsem byl skoro v její přítomnosti, měl bych se divit, že jsem na tom tak, jak na tom jsem. Vyčkával jsem v tom tichu, které ačkoli bylo krátké, nebylo lehce snesitelné, než mě propustí ze svého sevření, které zřejmě mělo být obětí. Vstal z postele, na které jsem se usadil a pozoroval jej s tíživým napětím. V tu chvíli, kdy se z něj svezl kus staré látky, jsem se pohledem od něj odvrátil a pohlédl k onu. Nepopírám, že myšlenka, která mě napadla, byla stupidní… Jenomže tak lákává a ani se nedivim, že mě napadla. I kdybych ale utekl už z tohohle samotného pokoje, mohl jsem počítat sekundy do mé smrti na chodbě. Zamyšleně jsem semkl žensky krojené rty, kterými jsem políbil ty výjimečné ženy a muže, četně lící mé matky, a opět jsem očima prolétl pokoj, jenž se podle jeho slov měl stát i mým. Raději jsem se vyhnul myšlenkám na to, jak dlouho zde budu pobývat, a místo toho jsem se snažil naplnit pocitem bezpečí tím, že je pokoj dostatečně velký. Upřímně, to co si oblékl, mi bylo jedno. Bylo mi i jedno, jestli mě tu zamkne nebo s nim někam odejdu. Jediné, co mi nebylo jedno, bylo pomyšlení na to, že tu budu sám. Jsem v neznámém domě, a i kdyby mě zamkl, to by mi na pocitu bezpečí, který jsem si před malou chvilku namluvil, nepřidalo. Vstal jsem, přičemž se můj odraz mihl v otevřené skleněné tabuli, která se pod náporem chladného větru zavřela. V té malé chvíli jsem stihl zjistit, že mám na jindy vždy čistém a pečlivě upraveném oblečení fleky od špíny, která už asi nepůjde vyprat. Jediné, za co bych se stále nemusel stydět a byl jakž takž dostatečně reprezentativní, byla má tvář, která byla čistá a hlavně stále držela flegmatickou grimasu s prvky lehkého roztěkání. Dál jsem se svého odrazu nezabýval, namísto toho jsem si proml zápěstí a několikrát zatnul pěst. Jestli jsem si měl vybrat, tak odsaď odejdu. Jediné, co bych tu dělal by bylo stejně nesmyslné civění na strop a čekání na jeho příchod, kdy mi společně s dobré ráno dá i úkol rozdělit tmavý papír od světlého. Pomalými kroky jsem šel za ním, snažíc se udržet rovná záda, ale ramena mě zklamala při každým kroku, kdy jsem se hrbil a doufal, že cesta dostatečně úzkými chodbami již brzy skončí. Přesto jsem si oproti jeho chůzi přišel jako tanečník. Společně s nim jsem se zastavil a vyčkával, co se bude dít dál. Zaklepal na dveře, mezitím co já si uvědomoval, jak to všechno do sebe zapadalo. Snažil se semnou spřátelit tím rozhovorem. Chtěl, abych mu důvěřoval a dělal jako loutka vše, co on řekne. Alespoň tak se mi to jevilo, tak jako to, že mi tu dává na vybranou. Ještě před tím, než se za dveřmi ozval hlas, který vyzýval dál, jsem na jazyku převalil větu, jež jsem nakonec vypustil ven. "Snažíš se mi dát svobodnou vůli v kleci? To je od tebe vážně šlechetné. Mám ti za to natrhat puket?" Nemohl jsem si to odpustit, ačkoli jsem tak nějak tušil, jaké následky budou – jestli ne teď, tak v pokoji mě minimálně začne drtit ohryzek. |
| |
| soukromá zpráva od Dmitrij pro Nathanielův hlas – a hlavně jeho tón, mne více než mile překvapil. Působilo to tak, že tedy nakonec vůbec neřeším a veškeré mé starosti byli bezpředmětné. Další zbytečná věc, díky které mi na čele raší vrásky, které se k mému dětskému vzezření vůbec nehodí. Sáhl jsem za kliku a otevřel, přičemž jsem se uvolněně usmál – jedno z mála míst, kde nemusím působit tak profesionálně, dokonale a celkově je tu má image arktického ledovce více než nevítaná. Do pokoje jsem však ihned nevstoupil – místo toho jsem se svým hubeným bokem opřel o veřeje dveří a sfoukl veškerenstvo svíček z mého svícnu, který nyní byl něčím zcela nevítaným. Světla tu bylo dost. „Nathanieli,“ kývl jsem na svého přítele a pak pohledem zavadil o jeho více než ohnivě působícího společníka. „Zmíral jsem nudou – jednou mne ty papíry zabijí a v ten den bude sestra slavit. Představ si, byli tam i nějaké věci od policie a na takové styky se zdejší byrokracií si… zkrátka nikdy nezvyknu. Je to úmorné…“ bezmocně jsem si prohrábl vlasy, které nebyly sepnuté do drdolu a teprve poté vešel svou charakteristickou, téměř dívčí chůzí, dovnitř pokoje. „Doufám, že neruším…“ a že nebude tak nevychované se posadit, což jsem udělal okamžitě, jak jsem se k něčemu, co vypadalo na sednutí, dostal. „Tvé nové zvířátko? Pěkné…“ poznamenal jsem tiše a pak pokynul Valentinovi, kterého jsem do tohoto okamžiku možná až příliš okatě ignoroval, aby přišel blíž a třeba se i usadil vedle mne. Ne tedy, že bych jeho blízkou přítomnost vítal – avšak má tvář jako vždy neprozrazovala nic z emocí. Místo toho, abych se zaobíral tím nemluvným, otravným stvořením, jsem se obrátil k mazlíčkovi svého přítele – lidé mne vždy fascinovaly, obzvlášť s těmi zábavnými, příjemnými povahami a tento tvoreček nepůsobil nijak moc ustrašeně. Miloval jsem oheň. „Přinesl jsem ti dárek, Nathanieli. Původně jsem si jej chtěl nějaký ten čas ponechat, ale prokázal se na mě až příliš flegmatický a nudný a toho už mám dost i bez jeho depresivní přítomnosti. Nijak mi nevoní a navíc je drzý,“ kývl jsem k blonďáčkovi, který se za mnou celou cestu ploužil. „Zbavil bych se ho sám, ale jeho krev mi je vskutku odporná, tak jsem si řekl, že ti udělám radost.“ |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Nathaniel chvilku přemýšlel, i když to vypadalo, že ví, kdo to je. Ušklíbl jsem se. ,,Taky jsem si všiml." Ta věta patřila spíše pětiletému děcku. Silně mi to připomělo moji babi. Ale netvářil jsem se naštvaně.. Jenom sarkasticky. Dmitrij? Zvláštní jméno, uznávám.. Není náhodou ruské? Minimálně tak zní. Ale to je jedno. Zvědavě jsem se zadíval ke dveřím, které se otevřely. Dlouhé fialové vlasy, modré oči a celkem malá postava. Měřil asi o pár centimetrů více než já. Zvědavě jsme si ho prohlížel. Měl jsem chuť se začít smát, když jsem slyšel narážku na jeho smrt a sestřinu radost. Něco mi to připomínalo. Konkrétně mě a sestru. Vidím, že všude to je asi stejné. Ale nezačal jsem se smát. Jenom mi lehce zacukaly koutky a musel jsem se ušklíbnout.. I když jen na chvilku. Vešel dovnitř a já chvilku přemýšlel, jestli je to opravdu kluk. Jeho chůze silně připmínala chůzy holky. A celkově působil docela křehce, ale.. To upíři nejsou, ne? Typnu si, že je určitě hodně nebezpečný, i když vypadá jen o pár málo let starší než já.. Určitě mu je tak.. 400? Nevím proč, ale mám pocit, že čím mlaději a krásněji upíři vypadají, tím jsou starší.. Třeba je to pravda, ale ptát se nebudu.. Zatím. Doku alespoň lehce neprokouknu jeho povahu. Mohlo by se taky stát, že bych to nemusel přežít. Jsem sice drzý, ale nechcu na to umřít. Když se zmínil o mě, vyplázl jsem na něj jazyk a hned na to se sladce uculil. Te´d neví, jeslti je to provokace, nebo drzost. Asi obojí. Lehce pokynul směrem ke dveřím. Vešel vysoký blonďák. Asi jeho mazlíčk typl bych, i když ho brutálně ignoroval. Místo toho sledoval mě. Pak začal mluvt k Nathanielovi. Zvědavě jsem zamrkal, když se zmínil o dárku. Pak jsem lehce zbledl. Kmital jsem pohledem z Nathaniela na fialovláska. Trochu zmateně. To myslel vážně?! Zeptal jsem se sám sebe a chvilku se zadíval na blonďáka. To není vtipné.. To není vtipné! Né, že bych se bál o sebe, ale.. Je to dost kruté.. Jako v béčkovém hororu. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro Jenom jsem se uchechtnul při poznámce o jeho sestře. Dovedu si docela dobře představit, jak by to vypadalo, kdyby nedej Satan, Diměnka umřel. Zámek by se proměnil v jednu nikdy nekončící orgii a krvavou lázeň. A nic takového nemůže fungovat dlouhou dobu, takže by z nás raz dva byli i bezdomovci. Což by bylo nemilé. Vyhovuje mi to tu. Rozhodně si nemám na co stěžovat. Nikdo nás tu nedrží, nikdo nám nejde po krku a ještě nám dováží hračky. Co víc si přát? „V tom případě vítej. Nechat tě umřít nudou by byla škoda. Navíc, jsem si jistý, že tvá sestra by se bavila ještě hodně dlouho tím, že tě zabily právě papíry…“ No, přinejmenším bychom narážky poslouchaly ještě dalšího půl století, kdybychom měli štěstí. „Vůbec ne.“ ujistím ho a prohlédnu si blonďatého chlapce, který byl doteď tak trochu ignorován. Nová hračka? Nevypadá špatně. „Děkuji. To tvé taky.“ odpovím a vlastně to ani není myšleno jako zdvořilostní fráze. Trochu se zazubím. „Dárek?“ zvednu zvědavě jedno obočí. A s jistým pobavením sleduji, jak blonďák zareaguje na ten poněkud nelichotivý proslov. Zdalipak dostojí svému flegmatismu? „To je od tebe velmi milé,“ ujistím ho a nasadím ten nejlítostivější výraz jakého jsem v danou chvíli schopen. „Ale nepočítal jsem s tím a nemám pro tebe nic naoplátku.“ Přece jenom pokud on nazve něčí přítomnost depresivní… Skoro bych se až bál co to bude zač. Na druhou stranu odporná krev je neštěstí. Když není k ničemu a ani k jídlu, tomu se říká krize. „Přinejhorším ho můžeš vždycky použít na papírování.“ Pokud už ovšem přesně to nedělá. |
| |
| soukromá zpráva od Dmitrij pro „Hm… něco zábavného, Nathanieli?“ pousmál jsem se v reakci na jeho grimasu. „Nemáš tu něco k pití? Vcelku bych nepohrdnul nějakým tím lidským výtvorem. Nejlépe víno; bílé,“ oznámil jsem tiše svou objednávku a pak svůj zrak opět přesunul na toho ohnivého rusovláska, nicméně jsem zatím mlčel a pouze jej soustředěně studoval. Vzhled té blonďaté sochy jsem měl již dávno vpálený do paměti. „Inu, kdybych umřel tou slibovanou nudou, měli byste všichni celkem velké problémy,“ kývl jsem s pobavenými ohníčky v očích, které nenápadně plápolaly. Někdy jsem prostě musel působit jako hravé dítě, když už celý můj život připomínal ledový balvan. „Nicméně má sestra by zaručeně na oslavu pořádala obrovskou krvavou oslavu, která by vás nakonec zruinovala.“ Hlavně se nerozesmát! „To nevadí, vyberu si to někdy jindy a nejspíš v naturáliích,“ rádoby důležitě jsem pokývl hlavou. Bylo mi zde dobře – ve společnosti jediného přítele zde na tomto prašivém panství. Bylo to vidět i na mém chování, které bylo najednou více než přátelské, zbavené veškeré upejpavosti a ztuhlosti, jakkoliv mne mohlo tělo bolet. Potřebovalo být v teple a tyto zdi tomu nijak nepomáhaly. A tomu klukovi, noc jsem si musel vzít, bylo zatěžko se jen přitulit a zahřívat. „Na papírování jej používám, jen jsem ještě nenašel energii to po něm zkontrolovat, takže… nevím, jak moc je dobrý. Stejně nenajdu lepšího účetního, než jsem já.“ Vstal jsem ze svého místa a zanechal tak Valentina bezprizorně sedět. Nějak mi to nevadilo, byl jsem si jist, že se nějak zabaví. Může třeba filozoficky přemýšlet nad strukturou zdí, neboť se asi na nic jiného nehodí. Přešel jsem k onomu rusovlasému stvořeníčku, sedícímu na posteli. Uchopil jsem jeho bradu mezi své ledové prsty a velice jemným tlakem jej donutil vzhlédnout k mé vlastní tváři. Palcem jsem odhrnul jeho rudé vlásky pryč z obličeje. Zaujaly mne jeho oči – jedno rudé, druhé modré, byla to zajímavá kombinace, připomínající mi vodu a oheň, přestože toto dítko se nakonec opravdu zřejmě klonilo k ohni. Pousmál jsem se, aby se mne tolik neděsilo, a ještě jednou jsem prsty projel jeho vlásky, než jsem se od něj mírně vzdálil. „Opravdu okouzlující úlovek, Nathanieli. Mohu si ho někdy půjčit na zahřátí? Vypadá tak... tulitelně. Nemusíš se bát, neublížil bych mu.“ „Tvé jméno, maličký? Já jsem Diměnka…“ |
| |
| Co s tím Brutem máš u pána jána? xD S tichostí a lehkým úsměvem jsem Nathaniela a fialovláska poslouchal. Viditelně se tady o to všechno staral.. Trochu jsem ho litoval, pokud má opravdu takovou sestru, jakou sestry bývají a tohle je tak orovské. Ale někdo to dělat musí, to jsme věděl i já, i přes to, že jsem dítě.. Teda, ostatní mě tak nazývají. Přece jen, málo kdo považuje patnáctiletého puberťáka, za dospělého.. To snad ani nejde. Vstal a pomalým, ldaným krokem se vydal ke mě. Můj lehký úsměv pohlas a místo toho se mi v očích zračila zvědavost. Přišel až ke mě a uchopil mou bradu mezi psty. Zvědavě a se zájmem jsme se mu zadíval do očí. Měl je nádherně modré. Připomínal dítě. Vypadal skoro až roztomile.. I když to není to slovo.. Spíše sladce. Lehce mi odhrnul rudé vlasy preč z obličeje. Asi ho rochu zaujali moje oči, ostatně jako každého, kdo je viděl. Kdybych nebyl nijak výjmečný, tak ty oči rozhodně výjmečné jsou. I když to modré nemám rád.. Má stejnou barvu jako oči mojí sestry. Lehce se pousmál a já chtě nechtě jsme mu ten psměv musel oplatit, i když byl určitě mnohem veselejší a nejspíše od ucha k uchu. Dneska mám nějakou dobrou nesarkastickou náladu. Ještě jednou mi prsty prohrábl rudé vlasy a pak se kousek odtáhl. ,,Yuki," Odpověděl jsme na jeho otázku. Musel jsem co dělat, abych se nezačal smát. Diměnka.. Znělo to vtipně.. Ale hodilo se to k němu. Moje jméno znamená sníh.. Je to celkem ironické.. ,,Jak jsi myslel to ''na zahřátí'' ''? Optal jsem se Diměnky se zvědavým výrazem v očích a zadíval se na něj. Proč bych se měl bát zeptat? Ono to vyznělo hodně.. Dvojsmyslně.. A jeslti Nathaniel svolí, nebo ne.. To už je ostatně jeho věc. Co já proti tomu zmůžu.. A ostatně.. Možná by mi to ani nevadilo. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro „Vůbec ne, Diměnko.“ Dobře, možná trochu ano, ale opravdu jen maličko. Nic, čím by se musel nějak zvlášť zatěžovat. „Ale jistě. Mám dojem, že něco takového jsem tu někde viděl.“ odpovím a dojdu jednak pro skleničku a jednak pro ono zmíněné pití. „Prosím, pane.“ Maličko se ukloním. No, dobře. Možná jsem to trochu přehnal. A možná i úmyslně. Možná se ve mně začínají probouzet mé komediantské sklony. Hm, spaly docela dlouho. No, na tom nezáleží. „To je mi celkem jasné, proto doufám, že mezi námi existujícími budeš ještě dlouho.“ No, zatím nevypadá na to, že by se chystal umřít. Nehledě na to, jak moc se nudí nebo ho dožírají papíry. To je dobře. Koneckonců, dokud žije je tu pořád s kým si povídat a kde bydlet. Což beru jako jedno velké plus. „Nicméně podívat se na tu oslavu by mohl být celoživotní zážitek. Hádám, že by tvá sestra rozhodně netroškařila.“ Ano, obrovské krvavé orgie. Spousta upírů, spousta lidí, spousta hluku. Hm, nakonec by to možná nebylo až tak skvělé. Přece jenom ticho a klid mají taky něco do sebe. Neříkám… Ze začátku by to mohla být i legrace, ale nic se nemá přehánět. „Tak to je potom jiná.“ s úsměvem přikývnu. Někdy jindy a v naturáliích. No, proč ne. Koneckonců času na to bude mít doopravdy spoustu. A další hromadu navíc. Přesně jak jsem očekával. Přece by nenechal svého Mazlíčka jen tak zahálet když může být nějak užitečný a jemu tím přidat pár hodin k těm hromadám času, co ještě bude mít. Ale co… Každá hodina je dobrá. Když dořekne musím se zasmát. Na druhou stranu má pravdu. Když má někdo na procvičování účetnictví něco okolo sedmi set let, těžko najdete někoho zručnějšího. „Je pravda, že málokdo má tvojí praxi,“ neodpustím si nakonec poznámku. „Jenom doufám, že tam těch oprav nebude potřeba moc.“ Byla by to zbytečné námaha. Obzvláště, kdyby byla chyba na nějakém ošemetnějším místě. Ne, do účetnictví zrovna dvakrát nevidím. Jakés takés základy, budiž. Ale nic složitějšího po mě nechtějte. To už by mi snad byla milejší i španělská inkvizice. Br. Pozoroval jsem náhle opuštěného blonďáka. Dáreček, hm? A to tu nejsou nijak dlouho. Musí to být opravdu silně deprimující jedinec. Poté jsem kmitl pohledem k Diměnkovi s Yukim. A čekal co se bude dít. Nevypadalo to, že by se blížila nějaká větší katastrofa v podobě sápání hraček na kusy takže jsem to nikterak nekomentoval. Zatím. „Pokud budeš chtít…“ pokrčím rameny jakoby nic, i když se mi to trochu příčí. Nerad se dělím. Na druhou stranu mi bylo odjakživa vtloukáno, že hrát si na hamouna se také nevyplácí a upír by měl mít nějakou tu úctu ke starším. Navíc, i kdyby se mi to nakrásně nelíbilo, neřekl bych, že mám nějak zvlášť na vybranou. Kamarád nebo ne, pořád je to Dmitrij. Pořád tu jsem pod jeho ochrannými křídli a musím se podle toho chovat. Aspoň trochu. Po Yukiho otázce se opět pousměji. Jak to myslel? Ale no tak, přemýšlej. Jistě na to přijdeš. Není to nic složitého. Vlastně to není vůbec složité. „A tady Dáreček se jmenuje jak?“ Je totiž poněkud otravné přemýšlet o něm jako o blonďákovi, Mazlíčkovi nebo Dárečku. Při otázce se koukám na zmiňovaného a vlastně je i mířená na něj. I když to tak nemusí vypadat. Ale to už je jeho, vlastně jejich, problém. Ať si to přeberou jak chtějí. Jen když mi někdo odpoví. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Ale já to chtěl pro tebe." promluvím.Přejde zpátky.Zadívám se na něj.Znova zkouším najít dech,správný rytmus.Povede se po malé chvíli.Pokračuji ve cvičení.Občas se zadívám na něj. Snad ted je to dobře. díky jeho slovům jsem rozhozený. |
| |
| soukromá zpráva od Dmitrij pro „Děkuji, poddaný,“ zašklebím se na něj na oplátku. Tahle hra na pána a sluhu je více než vtipná, přestože zbytečná: neboť i-když pán, jsem tu jediný, kdo tu pracuje. Upil jsem z vína a spokojeně si olízl horní ret, abych dal svému příteli najevo, že mi tento nápoj doopravdy chutná. Byl dobrý, na to, že byl vytvořen lidmi. Avšak i krev je produkována humanoidními stvořeními s tím legračně krátkým životem. Nakonec jsem se ovšem tichému smíchu neubránil. „Nu, nestačilo by prostě říct, že jsem dokonalý?“ zeptal jsem se a s tím do sebe vlil obsah skleničky. Byla to opravdu opojná chuť a já vždy vábení alkoholu podléhal TAK snadno, neboť nabízel dlouhý spánek beze snů. Nenávidím, jak mne ve snění straší čísla a matematické počty. Naposledy to byly goniometrické rovnice a ty já opravdu nesnáším – vskutku účelná noční můra. Jak jsem seděl vedle rusovláska, položil jsem se na záda do pokrývek; sklenička mi přitom vypadla z rukou na podlahu, tak tak, že se nerozbila. A i kdyby se rozbila… on by to někdo uklidil. „Víš, já bych se na tu sestřinu oslavu moc netěšil, ani bych na ni nešel. Mám sice rád koupání v krvi, protože pak se moje tělo alespoň trochu zregeneruje, ale… nemám rád to zbytečné zabíjení lidí a už vůbec – to její pištění, co nazývá smíchem, by mne asi brzo odrovnalo znovu. Takže ani jako duch bych tam nešel, neboť ona je lepší poltergeister než já a to by mé ego nezvládlo,“ ukončil jsem svůj sáhodlouhý projev a pak si sáhl na temeno hlavy, abych vysvobodil vlasy ze sevření skřípce, neboť ten mi vadil při mém relaxování. Protáhl jsem se a pak pokynul tomu rusovlasému, aby se ke mne přisunulo. „Takže Yuki?“ převaloval jsem to jméno na jazyku, jako nějakou sladkou jahodu. „Pojď ke mně blíž, ostatně tvůj páníček by mohl také. Působí jako nějaká černá vdova zalezlá v rohu a to se mi vůbec nelíbí. Za chvíli mu narostou další čtyři nohy a začne se živit mouchami…“ mírně jsem se ušklíbl. Zbožňoval jsem, když mi bylo dovoleno provokovat svého tmavovlasého přítele. „Takové pavoučení se mu vůbec nepodobá. Navíc, očekával jsem, že mi tě trochu představí, když už tě tu má nějakou tu chvíli. A s jeho vytříbeným vkusem jsem opravdu myslel, že vás najdu v trochu jiné poloze. Nicméně, alespoň někdo tu není, jako moje sestra. Znáš moji sestru? Buď rád, že ne, je to totiž strašné stvoření, už od doby co se narodila.“ Měl jsem zřejmě nějakou upovídanou náladu – nejspíš silně ovlivněnou sklenkou vína. Natáhl jsem ručku a přitáhl si k sobě to rusovlasé stvořeníčko, abych se mohl pokochat hebkostí jeho vlásků a hlavně hřejivostí jeho těla. Stáhl jsem si jej vedle sebe, většinou k boku, avšak jeho hlava mi spočívala náhle na hrudníku. Sklonil jsem se k jeho oušku: „Pouze jako topení, maličký. Nadstandard je už na tobě.“ Čímž jsem koneckonců i odpověděl na jeho dřívější otázku. Mrkl jsem na Nathaniela – opravdu by měl jít blíže, než to dítě přestane být okouzleno jím a podlehne mému kouzlu, které bylo pro mé stáří trochu silnější. Nu... opravdu jsme byli jako pavouci, jen sítě měl každý trochu jiné. „Nemyslím si, že ti odpoví. Nechtěl své jméno říct ani mě a ty víš, jak mne to vytáčí.“ Obtočil jsem své paže kolem toho rusovlasého ohníčku a spokojeně zavřel oči, stulený u něj. Mé tělo se začalo pomalu prohřívat. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Musel jsem se lehce ušklíbnout, nad tou jejich hrou. Jasně, byla to hra. Poznal by to i blbec. Vypl obsah skleničky. Víno mi nikdy moc nechutnalo a.. Alkohol mi lezl hodně na mozek, pokud chápete a.. Nedá se říct, že bych se mu vyhíbal, ale stačilo mi jen trocha a byla jsem.. Na mol? To ani ne, spíše hodně omámený. Diměnka si lehla na postel a sklenička mu vypadla z ruky. Tak tak že se nerozbila, ale viditelně ho to nezajímalo. Sehnul jsem se, vzal jí do ruky a postavil na noční stolek u postele. Nechtěl bych na ní šlápnout. Podle toho, jak mluvil, asi nebyl tak.. Krvelačný, jak se mohlo zdát. Nevím, vypadal sice jako dítě, ale na malou chvilku jsme měl pocit, že by to mohla být pěkná krvelačná bestie, ale viditelně.. Byl to prostě upír, ale krvelačná bestie to viditelně nebyla. Protáhl se a pokunl mi, abych se posunull až k němu. Učinil jsem tak a na tváři mi hrál pobavený úsměv. Musím se tiše zasmát. ,,Přijít o pár minu dříve, tak našel." Přiznám a v očích se mi lehce zajískří a pohledem sjedu Nathaniela. Pak se opět zadívám na Diměnku a lehce ušklíbnu, když se zmíní o sestře. ,,Neznám, ale viditelně jsou všechny sestry stejné mrchy." V hlavě se mi vybaví moje dvojče. Rychle obraz z hlavy vyženu a znova se hravě usměji. Natáhl kě mě svou ruku a stáhl k sobě na postel. Tělo jsme měl přitiskná na jeho boku a hlavu položenou na jeo hrudníku. Uculil jsem se. Bylo to příjemné, přiznávám. Sklonil se k mému uchu. Truchu nechápavě jsme zamrkla. Topení? Ale nehodlal jsme to nijak řešit. Obtočil kolem mě svoje paže a spokojeně zavřel oči. Položil jsme mu ruce na hrudníka posunul se o kousíček výše, abych měl rty u jeho krku, ale pořád jsem k němu byl natisknutý. Přejel jsem mu po krku rty, na který jsme ho posléze políbil a pak znova o kousek níž. Bavilo mě to.. A měl bych mít snad nějaké vyčítky. Nathanielovi se to asi moc nelíbilo, ale.. Jsem děvka ^^. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Přestanu cvičit a čínsky ho pozdravím. "Přesně o tomto to je. Soustředění, dech. To pře ti dodá přesnosti a čistého uvažování v boji," poučím ho. "A Orchi. Jsem nyní i tvůj sifu. Já jsem na tebe pyšný, když se ti něco zadaří. To bohatě stačí...," pohladím ho po vlasech a poplácám po zádech. Mírně se pousměji, aby si z toho nedělal těžkou hlavu. "Nesmíš si dělat tak těžkou hlavu z chyb nebo napomenutí. Pokus se je napravit, ale nepitvej se v nich. Je to zbytečné a lehce tě to vyvede z rovnováhy," pohladím ho po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Omlouvám se.Nechci tě zklamat,aspoń v tom dechu.Ostatní cviky budou mnohem horší pro moje tělo." přiznám.Tento jednoduchý cvik chci zvládnout perfektně.Tuším,že zbylé cviky tak perfektně nezvládnu.Promluví,je můj sifu.Zvednu pohled.Pohladí mě,zrudnu,usměji se na něj.Jeho slova.Pohladí mě po tváři.Odvrátím hlavu.Mé oči se zavřou. ach Xshie.. Přikývnu. "Dobře.Budeš na mě pyšný.I jako sifu." Můj pohled se střetne s jeho.Stále rudá líčka podrthne úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro „Za málo, pane. Mohu ještě nějak posloužit?“ zazubím se a odpoklonkuju se hezky zpátky na své místo do rohu. Musím přece vstřebat co nejvíc negativní energie, abych jí pak mohl pouštět na všechny kolemjdoucí a skvěle se tím bavit. Jenom se v duchu spokojeně pousměji. Jsem rád, že mu chutná. Co si víc přát než vidět spokojeného přítele, že? Pobaveně se zasměji. Kdyby měla dokonalost nějaké ztělesnění tady jistě by to byl Diměnka. Co si budeme povídat. Jak to jenom bylo? Kdysi jsem byl děsně domýšlivý, ale teď jsem bez chyby. Nebo tak nějak. Zastávám totiž názor, že nikdo a nic není dokonalý. Na všem se nějaká ta chyba najde. Jenom někde se hledají hůř. To je pravda. Sledoval jsem, jak se položil do postele a nechal přitom spadnout skleničku. Nerozbila se. Ne, že by na tom nějak záleželo. Je tu kdyžtak spousta dalších. A střepy znamenají štěstí. Nicméně si na zemi nepobyla dlouho. Yuki ji zvedl a postavil na stolek. Výborně. „Jistě, máš pravdu. Dalo by se to vydržet tak pět minut. Naložený v krvi možná deset.“ Je fakt, že hlas jeho sestry je příjemný asi jako prsty na tabuli. Jak jsem už říkal… Začátek by mohl být zábavný. U zbytku bych být nemusel. Kdo ví, co by jí všechno mohlo napadnout. Ne, děkuji. Ta představa je totiž mírně děsivá. Takže pavouk? Milé. Ačkoliv nějaká ta podoba tam jistě bude. Ne, nemyslím tím, že bych polykal mouchy a učil se chodit po stěnách. Jenom celé to tady tak trochu připomíná hru. Upíři a lidé. Pavouci a mouchy. Jaký je v tom rozdíl? Z dlouhodobého hlediska ani žádný nebude. Poslouchám, jak Diměnka vykládá s lekhým úsměvem. Nějak se nám rozpovídal. Ne, že by to vadilo. Naopak. Je příjemné moci si s někým popovídat. Jít za nimi? Ano, to bych nejspíš doopravdy mohl. Vypadá a zní to lákavě. Natáhnout se. A trochu si i pohlídat hračku. Jak jsem řekl, nejsem sice kdovíjaký krkoun, ale že bych se zase dělil až s takovou radostí a nadšením. Ne, to nebude ono. Pozoruji jak se ti dva k sobě mají a trochu se zamračím, nikterak viditelně ovšem. „Omlouvám se. Na druhou stranu přece ti nezkazím všechna překvapení tím, že bych ti je vyzradil.“ Odpovídám během té krátké cesty k posteli. Dojdu k nim a položím se vedle Yukiho z druhé strany. Malé kamínka. Jaký to asi je pocit být mouchou mezi dvěmi pavouky? Když zůstaneme u toho krásného přirovnání. „Opravdu? Nevychované dítě…“ zavrtím hlavou. Kam se poděla vychovanost, úcta ke starším a fakt, že odpovídat na otázku je slušnost? Doba se asi zase změnila. „Jak se tedy jmenuje?“ No dobře. Možná jsem tak trochu zvědavý. Možná trochu víc. A co má být? „A hádám, že podle toho, cos říkal se k nám Dáreček nebude chtít připojit, že?“ odpovím po kratší odmlce. Opět je to taková otázka na oba. Na druhou stranu flegmatičtí deprimující jedinci, co je jim za těžko dělat jenom kamínka asi nebudou toužit po tom vyvalovat se na posteli. Ale kdo ví, co se jim honí hlavou? Já tedy rozhodně ne. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "Jsi připravený pokračovat?" zeptám se ho rázně a přesto se zvláštní ohleudplností v hlase tak, aby se nebál odmítnutí. Mám pocit, že se někdy příliš bojí. A zbytečně. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Připravený,můj sifu." vyslovím pevným hlasem.V očích je vidět rozhodnutí.Odhodlanost.Bude na mě pyšný.Postavím se do předchozí pozice.Pracuji s dechem.Podle jeho slov,jeho ukázek.Snažím se.Jde mi to.Přesně napodobuji Xshie. Bude na mě pyšný.Můj sifu.Můj osud. Odhodlaný srdcem,duší.Upír získal vše,co mohl.Neví o tom.Je to dobře? |
| |
| soukromá zpráva od Valentin* pro Ignorace, kterou mi věnoval, mi kupodivu lezla na nervy. Ne, že bych ve svý společnosti neměl lidi, kteří by mě nejraději umlátili pánvičkou, ale tak trochu jsem doufal, že se ozve. Do pokoje, který oplýval větším množství světla než na chodbě a rozhodně i lepší náladou, jsem vešel dovnitř. Namísto toho, abych se pozastavil někde uprostřed v pokoji nebo se prostě usadil, jsem se zarazil hned na prahu a překvapeným pohledem koukl na toho Ruse – nebo měl alespoň ruské jméno, ne? „Cože?“ Doufám, že ještě stále nejsem jediný, kdo si pod pojmem ‘dárek’ představí bonboniéru s balíčkem, ve kterým jsou schovány ručně pletené ponožky od babičky. Nerad bych zahříval všechny možný v tomhle sídle. „Aha, super.“ Zamumlal jsem si pro sebe tiše, mezitím, co jsem za sebou zavřel dveře a došel k židli poblíž svého pána. Jenomže ani k tomu jsem se nedostal a už mi byly vraženy mezi lopatky další mé úžasné vlastnosti, kterými jsem se prostě jenom snažil držet tak nějak v pořádku. Jenomže co o tom tenhle vůbec ví? Jestli ho snad někdo někdy strčil do tmy, do neznáma, kde je pár pitomých zdí, které se přibližují, až nakonec toho tvora rozdrtí jako borůvku, a měl z toho vážný strach, tak teď si takhle chodí zkracovat svoje dlouhé chvíle. Někdo starý jako on může mít fobii maximálně tak ze starších jako je on nebo ze života samotnýho. „Možná, že kdybys mi řekl narovinu, co ode mě chceš, netvářil bych se tak kysele a prostě ti jenom slušně odpověděl… Ačkoli de facto to samý, co předtím.“ oznámil jsem mu, snažíc se jemu a hlavně sobě vysvětlit to, jak jsem se tam vlastně choval. „A co se mě a moje vůně týče, ani se nedivim, že ti smrdim, když jsem tam dole válel na zemi a v bahně. Takže bych – „ zarazil jsem se. Diskutovat nad něčím, o čem je on skálopevně přesvědčen, nemělo asi cenu. Ruce, kterými jsem udělal jedno prudké gesto nad svojí poslední větou, jsem nechal spadnout podél mého těla a grimasu na mé tváři, která vypovídala o tom, jak mě to urazilo, jsem schoval.„To je jedno… To je jedno.“ usoudil jsem si šeptem pro sebe, prohrábl si vlasy a konečně se usadil. Rozhodl jsem se pomlčet i tom, jaký jsem. Jestli má za to, že mojí největší předností je tvářit se jak idiot a odpovídat flegmatickými hláškami, tak prosim. Mluvit dokážu ve společnosti, která je dostatečně uvolněná, což se tady docela nabízí… A možná jsem dětinskej, ale tohle není vůči mně fér. Neznal mě ani noc a už mě –slovně – kopl mezi nohy tím, jak nudnej společník jsem. Mezitim, co ti dva se bavili, já si prohlížel ty dvě individua, která sem patřila. Jenomže, jak už bývá poslední chvílí zvykem, jsem se zarazil v polovině svého rozhledu u zrzka, kterýmu očividně patřily ty obrázky. Proč já musim dělat nějaký štosování papírů, mezitím co on si tamhle čmárá lodičky a panáčky a domečky a bůhvíco ještě…? Prohrábl jsem vlasy barvy latté, chvílemi si pohrávajíc s nějakým vlnícím se pramenem, a uvažoval nad tím, od kdy pijí upíři víno. „Měl jsem za to, že můžete pít jenom krev a jíst jenom syrový maso.“ Přimhouřil jsem oči a pramen nechal pramenem. Alespoň takhle to bylo v různých filmech… Jenomže tam se nezmiňovali třeba ani o zahřívání. Dál jsem rozhodl nemíchat se do toho, co ti dva dělají a o čem se zmiňují. Přesto jsem poslouchal, pozoroval a neodpustil si sem tam úšklebek, nebo jenom povytáhnutí obočí. Přesvědčovat ho o mých vlastnostech jsem už nehodlal, ale chovat se na chvilku uvolněněji bylo pro mě jakýmsi vysvobozením z toho blázince, ve kterým jsem se nacházel. Došlo mi, že jsem měl tu čest pobývat s někým, komu to tu očividně patří nebo to alespoň spravuje. Jenom nevim, jestli jsem tim byl poctěn anebo znuděn. On taky nebyl nějak extrémně zábavný, což jsem si ale hodlal nechat pro sebe, nehodlajíc skončit rozsekanej v něčí vaně. Alespoň, že vim, že ta jeho to nebude. Útěcha. Na to, jak se představil, jsem zareagoval jenom překvapeným pohledem a velice letmým pobaveným úsměvem. Na jednu stranu, mi z něho bylo zle, na tu druhou mi přišel roztomilej a ta třetí mi oznamovala, že jsem tu krátce a už se chovám úplně jinak, než jsem zvyklej. Rozhodně, na co jsem zareagoval dostatečně hlasitě, byla otázka na mé jméno. „Byl jsem v šoku.“ vysvětlil jsem Dmitrijovi, Diměnce, fialovláskovi nebo jak si to vůbec říkal, přičemž jsem snažil udržet oční kontakt s Nathanielem. I přes ten fakt, že jsem byl vážně mimo, mi nedělalo nijak extra dobře se tu dělit o moje věci, o které mě ještě neobrali – jako je právě jméno. Lehce jsem semkl rty a pozoroval, jak se všichni tři naskládali kolem toho kluka s očima, které opravdu zaujmou …když už on ne. V tu chvíli – nevim, jestli to byl vztek, nebo prostě frustrace tím, že mě Dmitrij odkopl jako špatnou vzpomínku, se kterou nechce mít už co dočinění- jsem pocítil silné nutkání se zvednout ze židle a odejít odsaď, ponechat je v téhle nebo už jiné poloze. Jenomže tohle nebylo jediné, co jsem chtěl udělat. Skočit mezi ně a zmlátit, byla ta druhá možnost…Byl jsem poměrně dotčenej tím, jak se tu o mně bavili. Nakonec jsem rozhodl pro tu třetí, kde jsem prostě ochotně vstal ze židle, vzal si jí a přisunul se k posteli, u které jsem se i usadil. „Jsem Valentin a být, snad jsem natolik troufalý, tebou, nečichal bych ke mně do tý doby, než se půjdu vykoupat. A mimochodem, nejsem drzej, jenom se chovám k lid- upírům tak příjemně, jako se oni chovají ke mně “ neopomenul jsem a pohlédl poměrně dotčeně na Dmitrije. Neočekával jsem, že se mi začne omlouvat, takže jsem pohled zase utnul a věnoval jsem ho tomu červenovlasýmu, který se tam plazil po mém pánu – jestli jím ještě stale byl…? |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Cvičíme dlouho. Tak dlouho dokud si myslím, že jeho mysl je plně soustředěná a enmyslí na nich jiného. Chvilku ho nto nechám vychutnat a postupně usměrňuji pohyby, abych ho dostal zpět do běžné, aktivní mysli. Sleduji ho a pohladím něžně po pažích, abych umocnil jeho cítění reality. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Je to příjemné.Líbí se mi to.Nádech.Cítím se dobře.Výdech. mé myšlenky se soustředí za moment jen na úkol.Na cvičení. Cvičíme nějakou dobu.Nevnímám čas,přestal jsem ho tady hlídat.Pohladí mě po pažích.Vydechnu.Otočím hlavu na něj.Zadívám se do jeho očí.Usměji se.I tak nepatrný pohyb rozehrál moje tělo,srdce se více rozbušilo.Nepromluvím,uvolněně se postavím,ukončím cvičení. "Šlo mi to?" zeptám se Xshie.V jeho přítomnosti je mi čím dál více dobře.Necítím z něj nebezpečí.Nemá z něj strach.Naopak.Obdivuji ho.Mám ho rád.Né,já ho začínám milovat.Vděčím osudu za to,že jsem byl poslední.Za to,že moje smrt má být právě Xshie.Má být nejspíše moje láska,poslední. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro "To musíš nejlépe vědět ty," odpovím mu. Jeho pohled je zvláštní. Dívám se do něj a příliš dobře se mi v něm nedaří číst. "Orchi? Děje se ... něco?" zeptám se ho tiše a opatrně. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Já myslím,že můj sifu bude na mě hrdý.První den a určitě mi to šlo." odpovím,usměji se.Znova se na něj zadívám.Střetneme se pohledem.Očima se snažím zachytit jeho.Číst v jeho nezvyklých oč.Nejde mi to.Ale nejspíše on v mých také ne.Ptá se mě opatrně.Více se usměji.Přejdu k němu blíž.Jemně chytnu jeho ruku a stisknu jí ve své. "Nic.Jen jsem šťastný.Po dlouhé době opět." přiznám. "Děkuji ti,Xshie." pustím jeho ruku. Pokloním se na znamení úcty.Poté se mírně narovnám. "Myslíš, že už bude ..večeře?" i když to bylo jen dýchání, vyhládlo mi. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Ale jeho slova jsem jasná. Nerozumím zcela jeho díkům. Avšak možná tak trochu ano. Jeho život nebyl růžový. Pohladím ho po vlasech a přikývnu. "Ještě něco je na pokoji, tak pojď," pronesu. Je jasné, že už nechce pokračovat.... respektive, chce se najíst. Vyjdu a počkám až taky vyjde a zavřu za ním. Vejdeme do mého malého apartmá a dojdeme do pokoje. Svléknu ze sebe hanfu a tak jsem jen v kalhotech. Posadím se na postel a ukáži Orchimu na stůl, kde je jídlo. Začnu hrát na erhu. Táhlou, pomalou melodii. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro co mám dělat?Přijít a políbit ho.Ne,nesmím.Nyní je i můj sifu.Mohu ho jen obdivovat. Přejdu ke stolku.Je tu ještě zbyte od oběda.Zelenina,ovoce.Vezmu si sladké ovoce.Zakousnu se.Uslyším hudbu.Otočím se na Xshie.Hraje.Pozoruji jeho prsty,jeho celého. Hraje krásně.Třeba bude chtít, abych mu opět zazpíval.Nebo...ne..nebudu,dokud neřekne a nebo.. mlsně se zadívám na sladkost.Do úst si dám další sousto.Ne,pokud mě nepožádá,nebudu nyní zpívat. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Prostě improvizace. Všimnu si, že má rád sladké. Sám pro sebe se nad tím v duchu pousměji. Jak dojí, hraji dál. Nechám ho po jídle odpočinout a nebudu ho nijak honit. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Je to krásné.Opravdu.Tak krásné. Dojím.Usměji se na něj.Stále hraje.Přejdu k němu.Posadím se k Xshie nohám.Zadívám se na něj. Nemůžu.Prostě nemůžu.Ta hudba,on.To všechno. Víčka zčervenají.Skloním zrak.Zavřu oči.Pohodlně se posadím.Ruce opřu o koleno pokrčené nohy.Nadechnu se.Vydechnu.Sám začnu do melodie broukat.Čistý ton.Jen tak,bez slov.Jakobych se snažil přidat k hudbě,která vychází z nástroje.Jakobych se chtěl stát součástí jeho myšlenek,samotného Xshie. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Nakonec přestanu hrát. Z ničehonic. Zadívám se před sebe. Řekl mi, že mě má rád... a že ho přitahuji. Tohle je jiné. Jiné než s ostatními. Chtěl by i něco jiného? Jiného než jsou jen mé doteky... Jak krásně se chvěl, když jsem ho políbil... Otočím se k němu a z čista jasna mu vjedu rukou do vlasů. Přitisknu své rty na jeho. Chci to zkusit znovu. Chci se naučit číst v jeho reakcích. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Jeho ruka vjede do mých vlasů.Přestanu zpívat.Otevřu oči.Uvidím ho.Ve vteřině se přiblíží.Naše rty se spojí.Dech se zastaví.Srdce se rozbuší.Mé tělo zvýší tělesnou teplotu. Xshie..... projede poslední myšlenka.Víčka se zavírají.Mé rty se pootevřou.Sám se přitisknu na jeho rty.Mé tělo se chvěje.Nervozitou,vzrušením,touhou.Kdo ví.Možná vše dohromady.Nedokáži dát dohramady jedinou větu.Jen vnímám jeho rty.Bříškami prstů přejedu po chladné tváři.Sjedu na krk.Na rameno.Pevně se chytnu.Palcem přejedu po klíční kosti. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Ale jemu se to líbí. I přesto, že ví, co jsem. Líbám ho a nepřestávám. Ale vím, že nějak nemohu dál. Nevím příliš dobře jak. A pudy se nemohu řídit, pak bych neřídil nejen ty lidské, ale i ty upíří a to mi přijde příliš riskantní. Jeho dotek je příjemný. Sám přimhouřím oči. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Vysune jazýček a olízne s ním mé rty. Jak to udělá, vysunu ten svůj a olíznu jeho. Vsunu ho opatrně do jeho úst. Ne toto orzhodně není nevinná pusa. Jsem opatrný, protože má ústa chutnají po krvi. Nečekám nadšenou reakci. Některým lidem krev chutná, ale mnohým nikoliv. Její pachuti se ovšem za ta léta už prostě nezbavím. Pustím jeho jednu paži a nyní na chvilku volnou ruku obtočím kolem jeho pasu a přitisknu si ho k sobě blíž. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Líbám svojí smrt.Cítím mojí smrt.....miluji mojí smrt. probleskne mi hlavou.Jeho paže se obtočí kolem pasu.Přitisknu se na něj.Tělem se sám na něj přitisknu.Má ruka sjede z hrudi na bok,na pas.Sjíždí po kalhotech na kyčel.Dál ovšem nejdu.Ruka se vrátí na bedra,na křížovou část páteře.Druhá se drží zátylku.Nechci se ho pustit.Proč bych měl?Mírně nakloním hlavu.Jazykem si hraji s jeho,něžně,opatrně,zkoumavě.A čím déle se líbáme,tím více mě cosi hřeje u srdce.To,co jsem dávno zavrhnul. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Odpovídá na polibek a naše jazyky se propletají. Citim jeho doteky, horkou dlaň, mnohem intenzivněji než kdykoliv předtím. Rozpojím polibek a tise vydechnu. Zpříma se mu zadívám do oči. Můj dech je mělký, ale zvláštne vzrušeny. Pohladim ho po vlasech a pak palcem po tváři. Nakonec i po rtech zatímco se vášnivě prisaji na jeho krk. Nepiji. Libam. A tisknu k sobě. V objetí. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro On mě políbil.Francouzsky.Bylo to tak zvláštní,s divnou příchutí.Přesto krásný.On ví,co já k němu?Taky cítí to samé ke mě?Nebo...to byla jen zkouška? V očích je znát zmatení,ale i snad zamilovanost?Pohladí mě po vlasech.Palcem přejíždí po tváři.Ten chlad mě donutí se výrazněji zachvět.Né odporem,nedočkavostí.Sjede na rty,přivřu oči.Jeho rty,chladné a mrtvé,se dotknou krku.Vydechnu,nahlas,uvolněně,oddaně. "Xshie..." tiše zašeptám.Rty se hrnou pod jeho palcem,tepe v nich krev,život.Stejně jako v krční tepně.Výrazně pulzující pod povely rozdivočelého srdce.Přitiskne mě na sebe.Mé ruce samy k němu přitáhnou celé tělo.Hlava se nakloní,s důvěrou.Povolím upírovi jít tak blízko k mému životu.Nebráním se mu.Mé rty ho políbí na palec.Víčka se zavřou.Věřím mu.Věřím,že smrt bude ke mě mírná. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Pohladim jeho boky a me ledové dlaně se začnou objevovat pod jeho třičkem. Na jeho horké, měkké kůži. Hladim ho po zádech a po bocích. Samotnému ie mi zrychli dech. Což se mi příliš často nestává. Mlčím. Skutky a pohledy mluví za me i za nej. Myslím, ze jsem mu porozuměl. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Rty něžně líbám jeho krk a hrudník. Jdu opatrně a pomalu. Přemýšlím, co dělat. Hladím ho. Ale nakonec se odtáhnu a posadím vedle něj. Zamyšleně. Nevím jak dál. "Orchi.... já ... už si takové věci.... nepamatuji...," špitnu a rozpačitě se pousměji. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Nechci jiného.Chci jen tebe. Odtáhne se.Posadí se vedle.Zarazím se.Podívám se na něj.Vypadá zamyšleně.Přizná,že neví jak dál.Špitne,je na rozpacích.Posadím se taky.Pohladím ho po vlasech,fascinovaně. "A chceš ukázat,jak dál?Se mnou?" Můj hlas zakolísá.Tohle jsem nikdy nenabízel.Sám sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Pohladím ho po bradě. "Takže to chceš?... Být se mnou takto?" náhle je můj výraz vstřícný. Pohladím ho po paži. Nečekám ani na jeho odpověď. Je to na něm vidět. Jasně. Rozlouskl jsem, jak v něm číst. "Tak veď a osvěž mou pamět... pamatuji si jen... útržky," přiznám a pohladím ho po vlasech. Políbím něžně na čelo. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Chci zbytek života prožít s tím,kvůli kterému stále ještě bije moje srdce.S tím, kterému každou vteřinou propadám." Rukou přejedu po jeho hrudi,pohladím ho po hrudní kosti.Ostýchavě se na něj zadívám.Netuším,kam to chce nechat zajít.Nevím,jak moc potřebuje probudit.Sehnu se,mé horké rty dopadají něžně,pomalu,postupují po rameni.po klíční kosti.Snížím se,objevuji bříšky prstů,rty, jeho prstní vypracované svaly. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro za chvíli se mi zrychlí dech a já zavřu na chvíli oči. Pak je pootevřu a sleduji ho. Zajedu na jeho prsní aval a začnu si hrát s bradavkou. Ale tentokrát tam nezůstávám. Jistě - místa.... každý má jiné tělo... musím najít kde s emu to líbí, abych ho nehladil jen na těch jasně vzrušivých bodech. A tak něžně bříšky prstů jezdím po jeho těle a vnímám jeho záchvěvy a reakce. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro |
| |
| soukromá zpráva od Amber * pro S obdivným pohledem jsem si prohlížela pokoj, který doslova zoufale volal po uklizení, a bylo mi ho trochu líto. I když i tak to tu vypadalo krásně. Mělo to rozhodně takový... Zajímavější nádech. Pomalu jsem si na slova své paní začala svlékat kožíšek a mé tělo ovanulo příjemné teplo. Až se mi udělala husí kůže. Cítila jsem se nejistě, v té nahotě. "Já... jen nerada dělám potíže madam. Ne když mi tady patrně jde o... O život. Bylo mi i kladeno na srdce že pokud budu klást dobrotu tak se mi i lépe povede tak... Tak asi proto. Já nejsem ani nijak moc průbojný typ. Jsem spíše taková... šedivá myška." Prohodím a s pohledem upřeným k zemi, dávám spíše pozor abych nešlápla do nějakého toho bordelu, se procházím po pokoji. Bedlivě poslouchám její rozhovor kde jako příklad použije králíčky a křečky a to mě trochu vyděsí. V duchu jsem zanaříkala že pokud ta slečna neuklízí ani svůj pokoj jak se bude pak starat o mě? Byla jsem trochu vyděšená z toho všeho. Vzpamatovala jsem se ze zamyšlení až když mi do rukou přiletělo cigaretové pouzdro. Otevřela jsem ho ale hned zas zavřela. Nemám ráda kouření. Náladu mi ale zvedlo když má paní vytáhla čajové sušenky. V nitru jsem si připomněla jaký mám vlastně neskutečný hlad. Už už se chystám jednu sušenku vzít ale hlasitě, vyděšeně vypísknu když zahlédnu pavouka. Rychle ruku zas stáhnu a obejmu si jí druhou pod prsy. "Velmi vám děkuji za vaši přívětivost paní. Rozhodně si jí velmi vážím." Špitnu tiše a pokusím se o úsměv. Znovu se natáhnu k sušenkám ale při vzpomínce na pavouka ji opět stáhnu. "Vezmu si až za chvilku. Určitě... Budou výborné." Další, již ne tak dobrý, úsměv ale o dost tomu pomůže hadrová panenka. Tu si začnu prohlížet a prsty ji jemně hladit, a zkoumat. Na tváři se mi vyloudí skoro dětinský úsměv. "Panenky mám ráda. Jako malá jsem si s nimi ráda hrála." Pronesu po chvilce a pohodlněji se posadím na nějaké volné, pokud možno čisté místo. Pak se na paní zas zadívám a při zmínce o sexu si zakryji lehce prsa a prsty svůj klín. "Sex? A-ale já..." Trochu mi vyschlo v hrdle. Byla jsem ještě panna a hlavně jsem nikdy nepřemýšlela o tom že bych mohla mít sex se ženou. "Nemyslím že by zrovna tohle byl dobrý nápad. J-já bych asi ani nebyla... Ehm, dobrou společnicí na milování protože..." Tváře mi zrudly a já v tu chvíli nevěděla co říct. Jen jsem sklopila pohled zas k panence. |
| |
| soukromá zpráva od Pinetka pro SLADKÁ AMBER Pinetka bez hnutí sedí a pozoruje Amber. Hltá každé slovo , které ji unikne ze rtů. Neprůbojná? Šedivá myška? Ženiny rty se protáhnou do líného úsměvu, téměř zákeřného. V tu chvíli se z jejího výrazu vytratila všechna něha i mateřskost, které ho obměkčovaly předtím. Amber musela být nejspíš zmatená těmi náhlými změnami nálad. Sofa na kterém seděla zavrzalo, když se zvedla a natáhla se po panence, která ještě stále vězela v Ambeřiných rukou. Říkáš, že jsi nezkušená? Její ruce se vsunuly do dívčiných. Propletly své prsty s jejími a zůstaly v nich zaklesnuty. Stály proti sobě náhle jako dvě vítající se přítelkyně. Bledá pokožka Ambeřiny paní však náhle, jestli je to možné. zbledla ještě víc a její oči potemněly. Jak je možné, že jsem si toho nevšimla dřív. Ta nevinnost. Její pot je ještě cítit dítětem, ale přímo pod povrchem se skrývá doposud neobjevené ženství. Jsi panna Myško. Hlas jí při těch slovech neobvykle potemněl, zdrsněl až se stal téměř chraptivým. Jak je možné, že jsem si toho nevšimla dřív?! Byla jsem snad tak zaslepena hladem nebo prostě tím, že mi přidělili nového mazlíčka, že jsem přestala dávat pozor na všechny další okolnosti? A jak je možné, že si toho nevšimli hledači?! Děti se nesmí stávat mazlíčky. Už je to velmi dávno co bylo toto přísné nařízení schváleno, ale já nedovolím NIKOMU nedovolím, aby mi Myšku vzal. Stisk paní na Ambeřiných rukou náhle zesílil, jsi moje Myško a zůstaneš mou. Já..se o tebe postarám. Nikomu nedovolím, aby ti ublížil. Zařídím to. Všechno zařídím. Slibuji, že tě to nebude bolet. Nyní už jí bylo jasné jak se s touhle nečekanou situací musí vypořádat. Poprosí svého dávného přítele. Zbavíme tě té ošklivé vady jednou provždy Myško, a pak..pak už budeš jenom moje. Nesmíš se bát. Musíš mi důvěřovat. Je to pro tvé dobro. Amber cítila, i když nechápala, že se blíží něco nezvyklého, perverzního a možná drsného. Rozhodně něco, co je dost neobvyklé pro člověka jako je ona. Pinetka pozorovala dívčin napjatý výraz, jak ráda bych ti dopřála uvolnění. A sobě také...ale nejdříve...nejdříve musíme vyřešit tu náhlou ...nečekanou záležitost s panenstvím! Panenství! Při té myšlence sebou málem ošila. Nathaniel..... William.... Holčičko, ženina ruka vjela s něžnou rozhodností do dívčiných vlasů a začala je monotonně hladit. Přivinula se k ní. Nikam nespěchala. Jen ji chtěla obejmout. Uklidnit. Ne krásná myško. Neřeknu ti co tě čeká. Mohla bych tě vyplašit a zbytečně znepokojit. Přivolám nějaké palácové mazlíčky, aby ti připravili horkou koupel. Uvidíš, že ti příjde vhod. Chladné tělo Pinetky se tisklo k teplému, ale nerozhodně vyplašenému tělíčku Amber. Nedotíralo na něj ani nic neslibovalo. Setrvávalo jen v obětí. Přesto dívka musela cítit jak se její nahá pokožka tiskne na jemnou látku župánku své paní. Ta tenká látka byla jediná věc, která oddělovala jejich kůži. Blondýnka se náhle dotkla rusovlásčina nosu ukazováčkem. Musíš být hezky čistá a voňavá. Za chvilku k nám přijde návštěva. Pak to šlo všechno již ráz na ráz. Pineta se na chvíli vytratila, aby zařídila vše potřebné ohledně koupele. Palácoví mazlíčci s prázdnýma očima se chovali jako roboti nebo duchové, nebo snad....tak trošku jako zombie. Byli naprosto bezvýrazní, téměř průsvitní. Jinak než fyzicky. Jejich těla, jako by nevyzařovala jakýkoli náznak osobnosti. Beze slov vytáhly z rohu místnosti plechovou vanu a pak ji začaly naplňovat vědry horké vody. Když byla koupel nachystaná paní ti pokynula, aby jsi začala s očistou. Sama byla v tu chvíli skloněná nad psacím stolem a naprosto zabraná do papíru před sebou. Inkoust vždy několikrát vyschl, když začala znovu psát, takže pokaždé musela znovu a znovu namáčet špičku brku do kalamáře před sebou. Amber sice nemohla vidět co píše, ale nemohla si nevšimnout, že celý papír je ulepený od kaněk, starý a špinavý. Dost podivná vizitka, ať už bude její dopis posílat komukoli. Dva listy, které napsala pak několikrát přeložila. Ruce upatlané od inkoustu se jí k papíru lepily. Tahle žena, ať už je to třeba samotný ďábel nebo jeho poskok, je zvláštní. Její byt nikdo neuklízel celá desetiletí a přesto se chová, jako by to bylo normální. Občas má chvíle, kdy se chová mateřsky, ale pak z ní jde zase hrůza. Zdá se, že všechno na co sáhne se nějakým způsobem zničí, zvrtne nebo přemění v něco nepoužitelného. Oba dva dopisy musí být doručeny neprodleně ještě teď. Pokud se adresáti nezdržují v komplexu vyšlete hledače. Amber slyšela pokyny své paní, které udílela palácovým mazlíčkům. Pospěště si! Pak se Pineta obrátila směrem k Amber a oddechla si. Tu záležitost s panenstvím budeme mít za sebou jistě ještě dnes v noci. Díky! Ještě, že mám tak úžasné přátele. Vzala do rukou houbu a přešla k vaně. Její oči zůstaly viset na krásném těle jejího nového mazlíčka. Jak je na ni pyšná! Jsi statečná Myško…. Dnes mi ukážeš jak moc, jsi statečná. Řekla paní spíše jakoby sama pro sebe a dotkla se houbou Ambeřiny bílé šíje. |
| |
| soukromá zpráva od Pinetka pro Drahý příteli! Odpusť mi, že tě vyrušuji v tuto hodinu, ale věř, že záležitost, která mě k tomu žene nesnese odkladu. Jak jsi se jistě již doslechl, do komplexu byly doručeni nový mazlíčkové. Zdá se však, že tentokrát neproběhlo všechno ( KAŇKA) dle řádných předpisů. Nerada bych s pochybením hledačů kontaktovala radu nebo Starší. Jistě mají svých starostí nad hlavu. Proto tě co nejsnažněji prosím, aby jsi se neprodleně dostavil do mých komnat. Je zapotřebí, abychom tu nepříjemnou záležitost vyřešili ještě dnes. Snad tě poněkud obměkčí, když ti sdělím, že tvá osoba bude nejspíše celou touto věcí velice potěšena. Předpokládám, že ti přijde malé povyražení ve TVÉ( přeškrtnuto) NAŠÍ poněkud monotónní a nudné věčnosti vhod. ( zde je text neúhledného rukopisu nečitelný) masíčko koneckonců vždycky rád, pokud si vzpomínám a paměť mě neklame, či jsi náhle nezahořel pro chlapce, ale věřím, že ti přinese potěšení, když * KAŇKA* Každopádně bych byla vděčná, kdyby ses o mém dopisu nikomu nešířil a ihned po přečtení jej zničil. Doufám, že tě můj dopis nezastihl v nějaké neodkladné záležitosti. Pokud by to šlo můžeš sebou vzít i svého mazlíčka. Nebylo by špatné, kdybychom je chvíli nechali hrát se svými. Doufám, že tvůj nekouše, neškrábe a nedělá nepořádek. I když...vlastně nevím, jak mne něco takového napadlo. Tví mazlíčci byli vždy skvěle vychovaní a vzorní. P.S: Jak za starých časů! Těší se Pinetka. |
| |
| soukromá zpráva od Pinetka pro Drahý příteli! Odpusť mi, že tě vyrušuji v tuto hodinu, ale věř, že záležitost, která mě k tomu žene nesnese odkladu. Jak jsi se jistě již doslechl, do komplexu byly doručeni nový mazlíčkové. Zdá se však, že tentokrát neproběhlo všechno ( KAŇKA) dle řádných předpisů. Nerada bych s pochybením hledačů kontaktovala radu nebo Starší. Jistě mají svých starostí nad hlavu. Proto tě co nejsnažněji prosím, aby jsi se neprodleně dostavil do mých komnat. Je zapotřebí, abychom tu nepříjemnou záležitost vyřešili ještě dnes. Snad tě poněkud obměkčí, když ti sdělím, že tvá osoba bude nejspíše celou touto věcí velice potěšena. Předpokládám, že ti přijde malé povyražení ve TVÉ( přeškrtnuto) NAŠÍ poněkud monotónní a nudné věčnosti vhod. ( zde je text neúhledného rukopisu nečitelný) masíčko koneckonců vždycky rád, pokud si vzpomínám a paměť mě neklame, tvé srdce vždycky spíše hořelo pro chlapce. Pokud jsi se ovšem nezačal velmi nudit, ale věřím, že ti přinese potěšení, když ne tak * KAŇKA* mazlíčkovi. Jen si to představ. Nechat je řádit jako dva malé býčky v aréně. Každopádně bych byla vděčná, kdyby ses o mém dopisu nikomu nešířil a ihned po přečtení jej zničil. Doufám, že tě můj dopis nezastihl v nějaké neodkladné záležitosti. Vezmi sebou i svého mazlíčka. Nebylo by špatné, kdybychom je chvíli nechali hrát si.. Doufám, že tvůj nekouše, neškrábe a nedělá nepořádek. I když...vlastně nevím, jak mne něco takového napadlo. Tví mazlíčci byli vždy skvěle vychovaní a vzorní. P.S: Jak za starých časů! Těší se Pinetka. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Opravdu...opravdu tohle dělám? Nemůžu tomu uvěřit.Xshie zajede na stehna,pak na vnitřní stranu.Jeho dotek je tak jasný,vzdychnu.Mé tělo se více přitiskne,vzrušení stoupá.Má ruka nečekaným obratem od nejistoty k provokaci sjede,velmi pevně chytne jeho žebra na boku. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Na chvilku rozpojím polibek. "To je příjemné," špitnu do jeho ouška. Políbím ho na ouško. Cítím, jak se pomalu probouzí můj rozkrok. Pomalinku ale jistě. Znovu sjedu na jeho rty v polibku. A pak ho nechám vzdychnout. Krása. Pohladím ho po tváři a vjedu rukou so jeho rozkroku. Pousměji se. Už jsem ho přece honil. Sjedu polibky na jeho tělo a líbám místa. Ta místa na kterých mě hladil. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Jsem v tom. Projede mi hlavou.Vjede do mého rozkroku.Oči se rozšíří,zalapu po dechu. "Xshie..." zasténám blahem.Sjede na mé tělo.Horké tělo chladné polibky.Zavzdychám při doteku.Pevněji se chytnu jeho těla.Mé prsty se zaboří do jeho žeber.Zkusím ho pohladit.Přesunu se k němu.Něžně ho políbím na krk.Vzdychnu.Dýchnu horký dech na jeho kůži.Oči se zavřeli během té krátké chvíle tak lehce, že jsem to nevnímal. |
| |
| soukromá zpráva od Amber * pro Odtrhla jsem oči od panenky a zadívala jsem se do tváře své paní. Má tvář nabrala zvědavosti ale i nejistoty. Mírně jsem naklonila hlavu a na svoji paní se zadívala. Trošku nejistě jsem na její otázky přikyvovala a pohledem jsem sklouzla k mým prstům, které se mezitím zapletly s Pinetčiny. "J-já... Ehm, jak to jen říci..." Trošku se zakoktám a plaše sklopím pohled k zemi. A pak ve tvářích začnu chytat barvu svých vlasů když má paní přijde na pravdu, o mé nevinnosti. Cítila jsem se trošku... Trapně i když nevím proč. V dámské společnosti by to pro mě neměl být problém ale tohle... Mě přeci jen zaskočilo. Když mi více stiskla ruce také jsem prsty jemně sevřela a zadívala se na ní. Mlčky jsem jí naslouchala a ač jsem nějak nechápala, a byla jsem hodně zmatená, její slova na mě měli uklidňující účinek. Začala jsem se cítit v bezpečí. I když... Poslední slova, která byla nevím proč divně perverzní, mě zas maličko zneklidnili. "Já... se vynasnažím má paní. Pokusím se nebát ať už to přede mnou je cokoliv. Jste velmi laskavá a... Hodná." Vykoktám ze sebe nesměle, tiše a s přivřenýma očima sklopím hlavu, když mě její prsty hladí ve vlasech. Pak následovalo objetí které rozhodně ráda přijala. S pohledem do jejích očí jsem se mírně pousmála když jsem na nose cítila její ukazováček ale v duchu jsem si říkala že další koupel je asi trochu zbytečná. Na druhou stranu... Aspoň se můžu zas trošku odreagovat. "Děkuji vám, má paní." Neprotestovala a šla jsem se poslušně umýt. Když přišli další mazlíčci dost nejistě a starostlivě na ně koukala. Pokusila se navázat nějaký kontakt ale tihle bezduší mazlíčci na ni působili děsivě. Proto se raději držela dál a mlčky pozorovala jak se její vana plní horkou vodou. Během koupele jsem ze slušnosti nevěnovala Pinetce moc pozornost. Sem tam jsem se na ni zvědavě dívala a samozřejmě jsem zkusila něco pochytit ale jinak jsem se snažila nerušit jí, nebo její soukromí. Věnovala jsem se svému tělu které jsem pomalu celé omývala.A když Pinetka přišla ke mě trošku jsem se lekla, jak jsem ji nečekala. Zadívala jsem se na ni a usmála jsem se. Pak jsem sklopila pohled zas do horké vody. Po jejích slovech se nadechla aby něco řekla ale radši dál mlčela. Nechala slovy zmizet v tichém povzdechu. Poté zavřela oči a lehce naklonila hlavu když na krku ucítila houbu, a ruku své paní. Lehce jí svůj krk vybídla. Poprvé od toho únosu se cítila v bezpečí. Dobře a klidně. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Sténá blahem. Pomalu ho položím do postele, takže leží na zádech a já nad ním. Stáhnu jeho kalhoty a trochu se oddálím, abych se zadíval na jeho živoucí tělo. Bylo fascinující cítit jeho horký dech, jeho projevy života na svém těle. Políbím ho znovu na rty a sjedu na jeho krk a pak na klíční kosti. Líbám ho, včetně jamky mezi nimi. Sjedu rukou přímo na jeho penis a začnu ho zlehka mnout. Sjedu polibky na jeho bradavky. Vzpomenu si, jak s emu to líbilo. Ale popravdě mi toho příliš neukázal. Při té myšlence s ezlehka pousměji. |
| |
| soukromá zpráva od Pinetka pro Drahý příteli! Odpusť mi, že tě vyrušuji v tuto hodinu, ale věř, že záležitost, která mě k tomu žene nesnese odkladu. Jak jsi se jistě již doslechl, do komplexu byly doručeni nový mazlíčkové. Zdá se však, že tentokrát neproběhlo všechno ( KAŇKA) dle řádných předpisů. Nerada bych s pochybením hledačů kontaktovala radu nebo Starší. Jistě mají svých starostí nad hlavu. Proto tě co nejsnažněji prosím, aby jsi se neprodleně dostavil do mých komnat. Je zapotřebí, abychom tu nepříjemnou záležitost vyřešili ještě dnes. Snad tě poněkud obměkčí, když ti sdělím, že tvá osoba bude nejspíše celou touto věcí velice potěšena. Předpokládám, že ti přijde malé povyražení ve TVÉ( přeškrtnuto) NAŠÍ poněkud monotónní a nudné věčnosti vhod. ( zde je text neúhledného rukopisu nečitelný) masíčko koneckonců vždycky rád, pokud si vzpomínám a paměť mě neklame, tvé srdce vždycky spíše hořelo pro chlapce. Pokud jsi se ovšem nezačal velmi nudit, ale věřím, že ti přinese potěšení, když ne tak * KAŇKA* mazlíčkovi. Jen si to představ. Nechat je řádit jako dva malé býčky v aréně. Každopádně bych byla vděčná, kdyby ses o mém dopisu nikomu nešířil a ihned po přečtení jej zničil. Doufám, že tě můj dopis nezastihl v nějaké neodkladné záležitosti. Vezmi sebou i svého mazlíčka. Nebylo by špatné, kdybychom je chvíli nechali hrát si.. Doufám, že tvůj nekouše, neškrábe a nedělá nepořádek. I když...vlastně nevím, jak mne něco takového napadlo. Tví mazlíčci byli vždy skvěle vychovaní a vzorní. P.S: Jak za starých časů! Těší se Pinetka. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Je tak krásný. Stáhne mi kalhoty.Zrudnu.Oddálí se.Mám tendenci se zakrýt.Penis je mírně prokrvený.Zrychleně dýchám,mé tělo je horké,tep je vidět díky zrychlenému srdečnímu rytmu.Krev je rozprouděná do celého těla.Sehne se,políbí mě.Oplácím mu polibek.Sjede na krk,vzdychnu.Postupuje níž,prohýbám se pod ním.Sjede na můj úd a postupně se dostává na mé bradavky.Vzdychání přejde na steny.Penis se pomalu staví.Více se prohýbám.Dech se zkracuje,je více hlasitý.Mé ruce hladí jeho tělo,hrudník nade mnou.Boky,přejíždím po žebrech.Prohlížím si ho,horkost ve tváři je spalující. |
| |
| soukromá zpráva od Theresa *Teru* (*) pro Opatrnými kroky ji následuji, nemluvím, nemám důvod, nemám chuť, nemám co... Prostě, jen tiše jdu, jediný zvuk co se ozývá jsou tiché kroky, ani né tak moje, protože moje bosé nohy nevydávají žádný zvuk, cítím jak se vzduch kolem mění, už není tak těžký jako předtím, takže jdeme někam do vyšších pater, musím se teď spíš spoléhat na ostatní smysly, protože moje oči jsou trochu mimo, nedokážu pořádně vnímat okolí zrakem, jako bych měla před očima nějakou překážku přes kterou nevidím, ten prázdný pohled to jen potvrzuje... Když ale uslyším její slova tak se můj zrak otočí na ni, jistě, vidím, ale moc si to ani neuvědomuji. "Já..." řeknu tiše, spíš zašeptám, pak skloním pohled k zemi. "Máte pravdu..." dodám opět tiše na její slova a jen dál jdu za ní, nenamítám, ať už mě vede kamkoliv, prostě jen jdu, kdysi, když jsem tu poprvé procházela, tak jsem pozorovala úplně vše kolem, byla jsem ze všeho trochu vyděšená, ale možná tím že díky nim jsem teď živá, možná díky tomu mi to místo připadalo tak, příjemně, jako bych konečně našla domov, domov který jsem nikdy dřív neměla... Ale teď, najednou mi celé tohle místo připadá cizí, byť už ho tak dobře znám, najednou mám pocit jako bych sem vůbec nepatřila, jako by tenhle hrad bylo nějaké cizí místo ve kterém jsem se octla úplně omylem... Vzchop se... Pokud budeš působit takhle, co myslíš že se asi tak stane, myslíš že někdo stojí o takového mazlíčka, co sotva chodí? pomyslím si, ale popravdě, ani ty myšlenky moc nevnímám. Jako by mě to zajímalo... Klidně ať umřu, aspoň budu mít konečně klid... Kdybych zemřela už tenkrát, nemusela jsem tohle zažít... pomyslím si a vtom si všimnu že se zastavíme a promluví na mě. "Nepotřebuji si odpočinout..." řeknu tiše. Aspoň fyzicky ne... dodám si v duchu a pokusím se trochu pousmát, ale jak běžně se usmívám v jednom kuse, byť nejistě, ale usmívám, tak nyní se usmát pořádně nedokážu... No, spíš vůbec, je z toho takový hodně chabý úsměv. "Mluvit ještě můžu, nemusíte si dělat starosti..." řeknu opět tiše a jen znovu skloním pohled k zemi, jak běžně cítím jistý strach z upírů, byť jsem s nimi už dlouho, tak teď spíš než strach z nich samotných cítím strach z toho co mohou udělat, nemám důvod se jí bát, spíš naopak, chová se ke mě hezky... Ale prostě, to nedokážu teď vidět, před očima mám jen ty špatné věci co se mohou stát... Nic jiného, nic víc, nic míň... Jsi naivní... ozve se mi v duchu znovu ten tichý hlásek co jsem slyšela ve sklepení v jednom kuse. |
| |
| soukromá zpráva od Carol pro Začnou ti asi pomalu docházet jisté souvislosti, ať už ta osoba o které se mi zdá je kdokoliv, byla mi blízká, z toho ti asi dojde že to byla jedna z mých mazlíčků, soudě dle šatů které na sobě máš, se muselo jednat o dívku, a nejspíše takovou která se mi dost podobala, protože ty šaty jsou také jako pro nějakou panenku. Moje rty se lehce pohnou a něco tiše řeknou, ale nerozumíš co, potom sklouznou k tvému krku a znovu tě na něm několikrát políbí, hned poté sjedou opět o kousek níž až k výstřihu (Tedy, pokud se tomu tak dá říkat) a lehce tě políbí na hrudi, ruka kterou jsem měla ve tvých vlasech sklouzne k tvému krku a uchopí nenápadnou mašli co je na tvém krku zezadu uvázaná a uvolní tak dva proužky látky které přes ten "výstřih" tvoří takové X, okolo tvého krku zároveň jak jsou uvázané tvoří něco co se podobalo obojku, a jelikož ty dva proužky byly hlavní věc díky kterému na tobě šaty drží, tak teď nebyl problém jednou rukou pomalu ty šaty z tvé hrudi sundávat, opatrně, jako kdybych se bála že bych něco uspěchala, když už je tvoje hruď prakticky odhalená, najednou se zastavím v půlce pohybu, jako by se něco stalo, moje ruka najednou opustí tvůj bok, druhá ruka která z tebe dá se říct sundávala šaty se taky stáhne, chvíli jen tak zůstávám nakloněná nad tebou a pak si znova lehnu, trochu dál od tebe, ale jedna moje ruka si najde cestu k té tvé, pevně ji stiskne, ale zároveň opatrně aby to nebolelo, a tak tam zůstávám už ležet, jen tiše oddechuji, asi teď přemýšlíš co se stalo, ale na tu otázku odpověď asi jen tak nenajdeš... |
| |
 | soukromá zpráva od Tsubaki pro Už je to asi rok, co žiješ tady na hradě u své ''paní''. Nedá se jí tak ani moc říkat.. Né, že by s ní jako z upáírky nešel respekt, navíc, když to není žádný puberťák, ale kolem dvacítky pěkně vypadající žena . Její jméno je Clarisa a je.. Tedy vždycky si jí znal jako velmi milou, ale zásaditou. Asi před tím rokem, tě našla skoro mrtvého na ulici, když tě vysála jedna upírka, které jsi se snažil pomotat hlavu a jí to lezlo.. Poněkud na nervy. A už jsi u ní zůstal.. Co ti tu chybí? Máš věci, které jsi na ulici nikdy mít nemohl.. Sice za to platíš jednou za měsíc trochou krve a nějakým tím tříděním papírů, jelikož Clarisa děla papírování, spolu s majitelem zámku a nejsilnějším upírem tady. Ale krom toho máš jinak absolutní volno.. Narozdíl od některých ''mazlíčků'' jiných upírů. A jsi jeden z mála, který má dovoleno si klidně na pár dní zmizet ven.. Kdo se tímhle může pochlubit?! Bylo zrovna pondělí večer, když se Clarisa balila asi na měsíční cestu někam do pryč. Najednou se ale na tebe podívala tkovým tím.. Zvláštním pohledem, který chtěl o něco poprosit, ale zároveň vypadal dost nebezpečně.. Člověk byl vžydcky na vážkách, jeslti její ''prozbu'' smí i odmítnout. ,,Marcusi?" Oslovila tě medovým hlasem.. Tohle viditelně nebude úkol na pár minut nebo hodin. ,,Víš.. Já vím, že ses těšil, že budeš mít celý měsíc volno a tak.. Jenže mám takový malinký problém." Co to bude? Chce snad ať zabiješ nějakého upíra? ,,Určitě znáš Tsubaki.." Jakmile uslyšíš jméno, bleskne ti hlavou dívka menší postavy, připomínající porcelánovou panenku. Možná by tak i vypadala, kdyby neměla rudofialové oči a fialové vlasy, které na světle vypadaly.. Kouzelně? Rozhodně jejich délka i barva byla úchvatná. Říká se o ní, že kdysi byla Clarisin mazlíček, ale proměnila jí na upíra.. Těžko říct. ,,Před pár dny jí zemřel její ochránce a já potřebuji, jak teď budu pryč, abys jí pohlídal.. Nemusíš s ní být pořád, jenom.. Ona je taková.. Problémová.. Neustále někde dělá problémy a nebo si při své nešikovnosti občas skoro zabije.. Neprosila bych tě o to, ale ona nemá žádné upíří schopnosti a mám strach, že by jí ostatní upíři mohli něco udělat, když tady nebudu a já vím, že ty se s ní párat nebudeš. Ona je hodná jen jí někdo potřebuje mírnit." Hnd se ti nezdá několik věcí. Vždycky vypadala jako taková ta milá a tichá dívka, i když jsi s ní nikdy neměl možnost mluvit. Že by zrovna ona dělala nějaké problémy..? Ale vzhled často klame.. A druhá vec: Žádné upírské schopnosti? Upíři nemají nic zvláštního, jsou prostě jen silní, rychlí a vydí v noci.. A samozřejmě pijí krev.. Takže to znamená dvě věci.. Buď je opravdu promeněná Clarisou, nebo je na půl člověk.. Tak jak tak, pořád se ale musí živit krví.. A nejspíše tuhle ''práci'' budeš muset příjmout.. Clarisa slovo ne slyší opravdu nerada, i když je to velmi chápavá upírka. |
| |
| soukromá zpráva od Ixin de La Moor pro Chápu její mlčenlivost, ale trošku mě to i deprimuje, ale nedávám to na sobě znát. Chci at se zotaví z toho všeho co se jí stalo. Snad to bude brzy a budem si aspon blízké jako kamarádky. Nechci jí nahrazovat její minulou paní, protože vím jak moc jí milovala. Všechno bude jen a jen na ní. Opět promluvila jen pár slov, asi ani větu celou z ní nedostanu, avšak na to je ještě čas. Jdem do horních pater kde mám já svůj pokoj. Ve svém pokoji jsem jí já byla jen párkrát, ale snad to Teru zvládne. Budu v to doufat,protože to je jediná věc, kterou mohu udělat. ,, Dobře, ale pokud nepotřebuješ odpočívat tak aspoň to osprchování a asi i převlečení a obutí by se Ti hodilo. Nemám již pravdu? POkud nevadí postkytnu Ti můj pokoj k osprchování a nějaké to oblečení bych také snad měla ve svém šatníku mít, které by Ti mohlo být.´´ řekla jsem milím hlasem a pousmála se na ní. Vím, že nebude taková jak bych si přála, ale třeba to přijde samo časem. Cítím z ní strach a to je to nejhorší co mě bolí u srdce, pokud se dá říci, že srdce mám. Nechci jí děsit a v žádném případě jí ublížit. Vím co tady dělají jiní upíři se svými mazlíčky, lae ani ke svému prvnímu jsem taková nebyla. Jenže mi ho vzali a zabili. U ní se to nesmí stát. Jsem tu sice nejmladší, ale myslím, že to nějak zvládnu. Pomalinku jsem k ní natáhla ruku a pramínek vlasů jí zastrčila za ucho. ,, Nemáš důvod se bát. I když chápu, že se mi to lehce říká a tak velkou důvěru at mi věříš ještě ve mě nemáš, ale ublížit Ti nechci, to nikdy. Nemám ráda to zacházení s mazlíčky jako ostatní. Možná se domníváš, že to jsou jen řeči, ale snad mi časem uvěřiš.´´ podívám se jí lehce do očí a usměji se opět tím lehkým úsměvem. |
| |
 | soukromá zpráva od Marcus * pro Je to už nějakou dobu co jsem byl nucen... No, teoreticky ani tak né nucen, spíš mě k tomu dohnaly okolnosti... No, to je jedno... Už nějakou dobu pobývám na hradě upírů, místo toho abych spolu s ostatními žil v ulicích náš bezstarostný život, vlastně mi to trochu i chybí, jistě, nikdy jsem tam neměl to co mám teď, ale popravdě nikdy mi to nechybělo, na spoustu věcí si doteď nezvyknu, kupříkladu postel, nechápu jak na tom můžou lidi, upíři, kdokoliv, spát, mě z toho bolely záda sotva jsem na ní jednu noc spal, od té doby odmítám na tu věc vlézt, jsem zvyklý spát na tvrdé zemi, nic jiného mi na ulici nezbylo a moje tělo si na to zvyklo, jinak už se asi nevyspím... Taky mi chybí moji přátelé, zajímalo by mě co asi dělají... Tahle vzdálenost mi nedovolí je navštívit, i kdybych mohl, na rozdíl od ostatních Mazlíčků, mám aji štěstí, že mě našla zrovna Clarisa. Asi jsem si neměl nic začínat s Upírkou, možná jsem trochu přecenil svoje schopnosti, a ona nebyla zrovna typ který by se nechal snadno získat... Ale hezká byla, to jí nemohu odepřít... Škoda že se mi to nepovedlo... Ale co, teď to je jedno... pomyslím si a zavzpomínám na tu dobu, už by to netrvalo dlouho a byl bych plnoletý, chtěl jsem se ještě trochu pobavit a u nás se najednou objevila krásná Upírka, moje povaha mě donutila se chtít s ní trochu poznat, ale očividně byla trochu jiná než dívky co znám, nelíbil se jí můj zájem a dala mi to jasně najevo, já asi nedokážu ublížit dívce, mohl jsem ji s klidem porazit, moje síla, rychlost a zacházení se zbraní je dost dobré na to abych se takové Upírce ubránil, ale já ji prostě nemohl zranit! A málem to znamenalo moji smrt... Moje poslední myšlenky patřili Christin, moje hloupost jí přivede tolik bolesti, měli jsme mít zanedlouho svatbu, všichni o tom věděli, všichni nám přáli... A moje hloupost to všechno zničila... Tehdy se objevila Clarisa a zachránila mě, vlastně ani nevím jak, byl jsem už napůl mimo, ale pamatuji si že jsem se pak už probudil tady, na hradě, zámku, nebo jak to chcete nazvat, mezi Upíry, zpočátku jsem tady nikomu nevěřil, dokonce i Clarisy jsem se trochu stranil, ale nakonec jsem ji poznal a uvědomil si že se jí nemusím bát, i když u ostatních Upírů stále váhám jestli jim mohu věřit, někteří na mě působí dost podezřelým dojmem... Ale nějak jsem to zvládl, přežil jsem, a podmínky ve kterých tu žiji nejsou tak špatné, byť bych se možná raději vrátil ke svým přátelům, domů... Ale s tím teď nic nenadělám... Sledoval jsem ji jak se balí na cestu, chce někam na delší dobu pryč, takže tu budu sám, to bude nuda... Nabídl jsem jí že jí pomůžu, ale buď to záměrně přeslechla nebo dala mlčením najevo že to není třeba, i když by jeden čekal opak, chtěl jsem jít s ní, ale ani to se mi nepovedlo... Když na mě vrhne ten pohled tak mám už takové podezření proč... Když promluví tak jen zbystřím a odlepím se zády od stěny a poslouchám ji. "Popravdě spíš jsem se bál že se budu nudit, ale to je vedlejší," řeknu a poslouchám ji, když zmíní jméno té malé Upírky, tedy pokud se jí tak dá říkat, tak ve mě cosi hrkne, z jistých neznámých důvodů si před tou holkou raději držím trochu odstup, ani nevím proč. Tsubaki... Kamélie... Květina bez vůně... To jméno k ní vůbec nesedí... probleskne mi hlavou a jen kývnu, když pokračuje tak pozorně poslouchám. Když domluví tak na chvíli zvednu pohled ke stropu jako bych něco chtěl říct tomu nahoře. Pak se na ni podívám. "Takže v podstatě jí mám dělat ochranku a starat se o ni... No, myslím že to nebude problém, na ulici jsem se staral o mladší taky, gangy z okolí nás pořád napadaly, ale nikdy se přes nás nedostali... Takže s tímhle nemám potíž," řeknu a v duchu si dodám. Ale pokud mám plnit taky funkci jejího Mazlíčka... Je to trochu divný, nevím, u Clarisy mi to přijde celkem normální, ale aby si ze mě začala dělat ta holka pojízdnou krevní banku... To je takové... Divné... Ani nevím proč... pomyslím si a pak kývnu. "Postarám se o ni, nemusíš se bát," řeknu, to že jí tykám, nevím, nerad někomu vykám, popravdě si ani nejsem jistý jestli bych to uměl... "Kde ji najdu, nebo kde na ni mám čekat, abych věděl, klidně za ní můžu jít hned, stejně nemám co dělat," řeknu a upravím si u pasu dvě wakizashi které mám ještě z dob co jsem žil na ulici, dárek od Himeko, stejně jako tvrdý trénink kterým mě provedla za který ale dnes děkuji bohů, mnohokrát bych už byl asi mrtvý nebýt toho tréninku. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki pro Clarisa se na tebe děkovně usměje, příjde k tobě a lehce tě políbí na čelo.. Občas to dělá, snad jako poděkováí, nebo jako gesto toho, že ti věří. ,,Děkuji." Usměje se a vezme do ruky kufry. Vypadá sice těžce, ale ona ho nese jakoby nic.. Taky aby ne, je to upírka, je to pro ní, jako nést knížku, nebo podobně lehkou věc. ,,Měla by být v zahradě za hradem." Odpoví na tvojí otázku. ,,Vím, že ubližovat holkám není tvůj styl, ale kdyby dělala něco, co by se ti nelíbilo, tak máš volnou ruku.. Potřebuje krotit." I když se při těch slověch usmívala, vyditelně to myslela hodně vážně. ,,Je totiž z ulice, stejně jako ty." Dodá nakonec. A jelikož má plné ruce, bylo by slušné otevřít dveře. No a jakmile to uděláš.. Hádej, koho uvidíš? Tsubaki měla hold smůlu, že zrovna tyhle dveře se otevírají směrem dovnitř. Vypadala poněkud.. Zaskočeně.. Clarisa dělala, že to ignoruje, viditelně an to byla zvyklá. A Tsubaki se jen nevinně uculila. jak se říká, vzhled často klame. ,,Tsubaki, tohle je Marcus, bude tě teď hlídat, dokud se nevrátím." Řekla pouze a prošla kolem ní. Tsubaki zbledla o několik odstínů, pokud to teda při její bledé pleti, která teď za tym a jen svitu měsíce vypadala skoro jako stříbrná, ale pořád se jen nevinně culila. ,,Mějte se děti." Clarisa se na vác sladce usmála a zmizela za rohem chodby. Jakmile se tak stalo, Tsubaki se na tebe zkoumavě zahleděla. Pak ale zase nasadila ten nevinný a sladký úsměv ,,Ahoj." Pozdravila tě. Vypadala krapet roztěkaně, pořád se rozhlížela, jako by na ní měl každou chvilku někdo skočit. Skoro.. ,,Tsubaki!!" Ozvalo se naštvaně skoro z druhé strany zámku, kde byla kuchyně. Fialovláska se jenom nervózně zazubila. ,,Sakra.." Pronesla pouze. Když si jí pořádně prohlédneš, nevypadá jako holka z ulice.. Měří asi 165 cm a vypadá.. Hodně křehce.. Jako by se jí stačilo dotknout a hned by se jí něco zlomlo. Vlasy jí sahaly skoro na zem a na sobě měla modrý korzetový top a džíny.. kdybys jí měl k něčemu přiřovnat, tak to rozhodně nebude kamélie. |
| |
| soukromá zpráva od Dmitrij pro Užívat si doteků rusovlasého ohníčku a nechat se znásilňovat jeho rty bylo příjemné. Obzvláště, když jako zákusek k obědu byl nabídnut Nathanielův co-si-o-tom-mám-myslet pohled. Nu, ale nakonec se přitulil také, přestože stále působil, jak moc se mu zdá nevhodné, že se dotýkám jeho hračky. Daroval jsem mu jeden ze svých sladkých a uvolněných úsměvů, zatímco jsem se se smyslně přivřenýma očima vtiskával hluboko do matrace. „Vidíš, ohníčku?“ šeptaly moje rty. „Tvůj pán se tě nějak nechce vzdát. Musel jsi ho okouzlit.“ Pravda, do svého hlasu jsem vložil trochu více provokace směrem k Nathanielovi, než u mě bylo obvyklé, ale nelitoval jsem toho. Škádlení byla věc, která více než úspěšně zpříjemňovala nekonečnost nesmrtelného života, spolu s mými občasnými pokusy o zdevastování společné a nikým nevyužívané kuchyně. Dobrá, šéfkuchař ze mě nebude… lidé by se z mých jídel nejspíš otrávili. Avšak ty obvyklé a standardní zvládám. Díkybohu, moc upírů to neví, jinak bych kromě administrativy ještě vařil jejich Mazlíčkům – což by mne už také mohlo zcela vyčerpat. Podložil jsem Ohníček pažemi tak, abych si ho překulil na tělo, a zároveň jsem si blíže k tělu přemístil Nathaniela. Přesně tak, aby se mohl dotýkat nás obou – hlídat si zvířátko a mne zahřívat. Velice příjemná a úslužná činnost. Ovšem, pokud o svého ohníčka nechtěl přijít, bylo poslouchání v mezích našeho přátelství nutností. Avšak já nikdy nedával příkazy. Pouze projevoval své přání. Nechal jsem Yukiho líbat můj krk a sám si na krátký okamžik ke svým přitáhl Natyho. Škádlivě jsem jej přitom jemně kousl do spodního rtu. Teprve potom jsem se odhodlal odpovědět. „Můžeš se jej zkusit zeptat, co víš, třeba zrovna tobě odpoví?“ zamumlal jsem a dál se tulil k jeho mramorové kůži. Jedna z mých špatných vlastností. Rád se mazlím. Prsty jsem přejel po Yukiho zádech, aby si snad nemyslel, že jej zanedbávám. Miloval jsem horkost lidského těla. Vzrušovala mne, avšak ne tím způsobem, abych po ní začal toužit, ani tak, abych ji chtěl vypít až do dna. Koneckonců většina mých Mazlíčků zemřela tak, že je našla má sestra a zakousla je. Má spotřeba krve byla vždy mizivá. „Ale ne, další, co četl Brama Stokera a díval se na ty ohavné upírské filmy,“zasténal jsem unaveně, když se Valentin zmínil o jeho názoru na pestrost našeho jídelníčku. Avšak nebral jsem to jako něco špatného, zkrátka jsem už byl zvyklý a objasňování těchto záhad mi přišlo zábavné. „Můžeme jíst. V podstatě můžeme jíst všechno, co chceme. Naše tělo to spálí a spotřebuje beze zbytku, avšak nedokážeme na tom žít. Nenasytí nás to tak, jak by mělo a už vůbec to neudrží naši existenci. K tomu je nutná krev, protože obsahuje životní sílu lidstva.“ Konečně jsem mohl spokojeně zavřít oči, neboť Ohníčkovo tělo to mé již téměř vyhřálo a to umožnilo mému tělo se zcela uvolnit a začít regenerovat. Nakolik málo minut jsem takto uvolněně ležel a jen poslouchal štěbetání těch kolem sebe, přičemž jsem se nechával opečovávat skoro jako malé dítě. Pak se opětovně prohnula matrace a já si škvírkou mezi víčky povšimnul záblesku světlounkých vlasů. Mírně jsem se ušklíbl. „Inu, zřejmě jej tvá přítomnost přesvědčila, Nathanieli,“ poznamenal jsem šeptem k příteli. Zvláštní lesk v mých očích byl tak těžko postřehnutelný, avšak existoval. Natočil jsem hlavu ke svému zvířátku. „Tak si ty špinavé hadry svlékni,“ poradil jsem mu. „Nebo popros Nathaniela, zda ti dovolí se vykoupat u něj?“ |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Spíš jakousi fascinaci. Hladím jeho tělo a cítím, jak mnou prostupuje pud a chtíč. Ale docela jiný než je chuť a hlad. I když ano... hladovím, chci s enasytit, ale trochu jinak. Jinak než tím nízkým upířím, zvířecím pudem. I přes chlad, jsou mé polibky horoucí a vroucí. Sténá. Nádherné sténá. Lehce kousnu do jeho bradavky. Mé prsty pohladí jeho varlata a sjedou až k dírce. Kroužím kolem ní a zatlačím na ni. Nevstupuji spíš ho takto dráždím. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel pro P.S.: Pardon, za brždění a vlastně i tohle celý, ale jaksi... *je mimo* Celé to byla kombinace provokací, škádlení a dalo by se říct mazlení. Jedna z oblíbenýc Diměnkových činností. Nehledě na to, jak moc by se to k někomu, kdo má být vládce sídla hodilo nebo. Přesto jsem se rozhodně nebránil ani jednomu. Proč taky? Proč si odpírat byť i krátkodobé zpestření naší existence? „To by nejspíš nebylo k zahození.“ Zazubím se na Diměnku a obrátím pozornost na Dárečka. „Jak se jmenuješ?“ Poslouchal jsem rozhovor mezi Diměnkou a Dárečkem. Ačkoliv rozhovor. Zase tak dlouho to také netrvalo. A blonďáček se přisune blíže k nám. Výborně, nakonec to přece jenom nebude taková netykavka. „Asi ano.“ Prohlásím s lehkým úsměvem. Popravdě, dosti bych pochyboval, že za to může moje přítomnost. Nicméně je pravda, že oproti prvnímu dojmu a tomu, co o něm říkal Diměnka se nějak rozpovídal. A dokonce se i přestavil. Skvělé. Přece jenom říkat mu Dáreček je sice fajn, ale poněkud unavující. A co si budeme povídat. Dosti mě irituje, když nevím, jak se někdo jmenuje. Jistě, můžete vymyslet miliony přezdívek, ale jméno je jméno a… No, to je jedno. „Těší mě, Valentine.“ Heh, poněkud zvláštní jméno, ale rozhodně ne nejhorší. Věřte mi. Za tu dobu, co tu jsem, jsem slyšel takových jmen a některá byla… víc než jen děsivá. Ale to teď rozebírat nebudu. „Samozřejmě, pokud by ses chtěl vykoupat, stačí říct.“ Přesvědčím tomu, co řekl Diměnka. Někdo zaklepe na dveře. Jen s nechutí se na něj podívám. Proč teď? Tak hezky se tu bavíme. Tak koho to sem čerti nesou? „Omluvte mě na chviličku,“ věnuju jim jeden ze svým omluvných úsměvů a odejdu ke dveřím. Na otázku, co se děje dostanu do ruky dopis, který vypadá dost divně. Rozhodně si zažil svoje. Už dlouho jsem nedostal takhle špinavou poštu, kde ho vyváleli? Podívám se na pečeť a musím se pousmát Pinetka. Tak copak se děje, hm? Otevřu dopis a přečtu. Dvakrát. Jen tak pro jistotu. Pobavit se jako za starých časů? Ne, že by to neznělo lákavě, ale… Myslím, že budu nucen odmítnout. Navíc se ani nedá říct, že by se mi někam chtělo. Zrovna teď. Takže nehledě na staré časy dopis prostě zmačkám a vyhodím do ohniště. Přesně dle přání odesílatelky. Přinejhorším můžu tvrdit, že se ke mně vůbec nedostal. Vrátím se za nimi do postele a položím Yukimu jednu ruku kolem pasu. Jen tak preventivně, samozřejmě. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Tohle nejde,nemůžu s ním.Nebo ano?Ale to přece.Ne,je můj poslední.můj osud.Můžu.Ne,ale neměl bych. Myšlenky soupeří.Zakrouží prstem.Pohnu pánví k němu.Dávám mu tělem najevo,že souhlasím.Se vším souhlasím.Nemyslím.Moje myšlení zmizelo s jeho přítomností v mém rozkroku.S jeho rty na mé rozpálené kůži.A mě nedochází,jak jsem nyní zranitelný. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Já mu ovšem chci ukázat, že jeho oddanost mu mohu oplatit. Nevnikám do něj. A pokud si to bude opravdu přát, nechám ho. Sám ale nic takového nepodnikám. Chci si ho užít. Dávat mu vzrušení po kouskách. Vyjedu opět k jeho rozkroku. Hladím ho po penise mrštně a dráždivě. KLidně i k jeho vrcholu. Sjedu polibky níž až začnu jeho penis olizovat a trochu sát špičku. Ale nezasouvám si ho do úst. Kdyby se mi vysunuly zuby, mohly by mu opravdu ublížit. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Čím déle si hraje dole,více se prohýbá mé tělo.Už nevzdychám nahlas,jen tiše vydechuju,těžce.Jak přejede dráždivěji,hlasivky zasténají.Oči se zavřely studem,mé ruce hladí jeho tvář, jeho vlasy, ruce, po paměti. V pánvi cuká, ale netlačím ani nenaznačuju,že se s ním chci za každou cenu milovat. Naopak,užívám si jeho přízně tak, jak přichází.Netlačím ho,jen povoluji tělem jeho doteky.Sám se snažím se ho též dotýkat. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Zhošťuje se mě touha. Tak podobná hladu. Přesto jiná. Ale kontroluji se. Stejně tak jako kontroluji svůj hlad i přesto, že je má mysl zahlcena představami z intimních chvil s Orchim. Rukou přejíždím po jeho penise. Honím ho a vášnivě líbám. Jeho rty, krk, ramena, klíční kosti... Chci ho dovést k vrcholu. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Vyvrcholí. Ještě párkrát mu stáhnu kůžičku, abych mu dal ještě trochu slasti a vzrušení, a pak pohladím čistou rukou jeho vlasy. Slkeduji pozorně každou jeho reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Valentin* pro "No tak to se teda omlouvám, že jsem do týhle doby neznal nějakýho upíra, abych s nim mohl hodit interview na téma 'A co že to jíte?'" nadhodil jsem ne tak dotčeně, jako spíše podrážděně a rozhodil přitom rukama v gestu tak prudce, že kdyby vedle mě někdo stál, asi by jednu dostal. Ruce jsem zase přitáhl k tělu a nechal v očích zablýsknout záchvěv omluvy, která se ihned skryla za lehce překvapeným pohledem. Netušil jsem, že mi rovnou nabídne sprchu, i když jsem si o ni oklikou řekl. Vlastně to nebyl ani tak špatnej nápad. Zalezu pod vodu, budu konečně čistej a ještě k tomu všemu budu mít klid od keců na moji osobu. Nemám nic proti tomu, když se občasně rýpne, ale aby mě furt kopali mezi nohy... Dovolil bych si poznamenat, že na to je moje přirození společně s egem docela křehký. Povytáhl jsem obočí a vytáhl jsem oba koutky úst do letmého, krátkodobého úsměvu. Ta první varianta toho, co mi Dmitrij nabídl, mě pobavila. Abych tu odhodil hadry a nepohoršil přitom to dítě, který vrnělo a ožužlávalo kousky ledové kůže mého pána, to by asi nešlo. Zazubil jsem se, vytáhl se na nohy a prsty si prohrábl měkce se vlnící prameny. "Fajn, kde je koupelna?" usoudil jsem, koutkem oka mrkl na Nathaniela, který se vracel od krbu a skočil vedle červenovlasýho. Vzhledem k tomu, že se snažil přivlastnit si nazpátek svůj majetek, neměl asi moc náladu akčně za mnou skočit a nadšeně mi ukázat, kde se vlastně ta mycí místnost nachází. Letmo jsem se porozhlédl a pohled jsem zasekl hned u prvních dveří, na který jsem očima narazil. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro Proč to dělá?Nebo to je za to,že mu dávám krev.Dal jsem jí jen jednou.Nebo za to,co jsem řekl. Zadívám se do jeho očí. "Xshie." zašeptám.Musím polknout,vyschlo mi v krku.V očích hraje otázka,neřeknu jí.Jen se zbaběle,nervozně a zároveň šťastně usměji. " Děkuji." zašeptám.Chytím jeho ruku,políbím ho na ní.Sám k němu natáhnu ruku,krev stále pulzuje po těle.Je horké,prokrvené.Nabízím mu svojí krev.Dobrovolně. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Vezmu jeho ruku do své a políbím ho na tepnu. Natisknu ji na svou tvář. "Nechci dnes tvou krev... nedělal jsem to pro tvou krev. Včera jsem si vzal dost. Byl jsem hladový. Ale dnes... ještě odpočívej. Poznáš, až budu mít hlad....," a je vidět, že krev už nepiji kvůli její chuti, ale kvůli tomu, abych přežil. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro "Já jen...chtěl jsem...za to,co...jak to bylo krásné a ....dobře." vykoktám zmateně. Nechce mojí krev.Nechce.Ale jak mu můžu oplatit?Dát najevo,že se mi to líbilo.Nebo to dělá jen pro moje potěšení,abych byl šťastný.Ale já chci,aby byl taky. Můj pohled na něj je plný zmatení,snad i studu. "Mám...mám se obléknout?" zeptám se.Jemný průvan mi připomenul mé postavení,mojí pozici.Není vhodné před ním ležet nahý.Špinavý. |
| |
| soukromá zpráva od Nami * pro Kupříkladu, pokud využiji něčeho co je mi nabízeno, vytvoří to jistý dojem, že ty dveře jsou mi ukradené a vlastní smrt taktéž, doplněno o šílenou představu toho, že ten sen každého dentisty se snad dočká jakéhosi... čehosi... jako odpuštění. Což je nepravděpodobné. Ne dokud to tady bude vyvolávat tak stísněné pocity. Ne dokud nebude možnost dýchat jiný vzduch než ten s tunou stoletého prachu - jistě, slušně řečeno, že tady o tom se dá říci leda tak "Do prkna." A ani spát se nedá. Má se probudit přibližně za hodinu a pokud se pohroužím do spánku, co mi dá jistotu, že... že se bude držet alespoň v nějaké vzdálenosti? Kdyby ta okna se dala otevřít, bylo by řešení jednoduché, byť namáhavé až za hrob. Jeho mrtvou váhu - doslova, že - dovléci k oknu a dopřát jí menší doušek čerstvého vzduchu. Byla by pak spousta věcí jednodušších? Jistě, smrt by se jevila tak lehce, blízko a vyplňující okolní prostor až by to hezké nebylo. Ne že bychom se snažili tak moc vzdělat, to ani omylem, ale je to jediná možnost. Postel nepřichází v úvahu a jídlo už vůbec ne - zato vody se využilo dostatečně. Alespoň, že tak - ve všech filmech v krizových situacích cpou všem sklenice s vodou - nepočítaje, že je z kohoutku -, tady... zchladit nadšení pro průzkum se nějak... muselo. Je naprosto jedno co za titul to bylo - nezáleželo ani na tom, jestli obrázky jsou barevné nebo černobílé... tedy... záleželo, zběžné prolistování nepřineslo nic zajímavého, navíc, nedá se předpokládat, že na bližší zkoumání bude kdy s tímto přístupem, že. Rozdvojená osobnost je... hezká možná tak při popisu v učebnici - ne když něco takového je pár metrů od vám milé vlastní tělesné schránky. A vůbec, je to jednoduchá rovnice - když ho vidí, nápady na zesmrtnutí se objevují častěji než by bylo milé, takže... sice to bude připomínání fuj zážitku, ale... ty hejblátka, netopýří spáry, béčkové černé svíčky, zaprášené lebky a kdo ví co se tam ještě povaluje... je rozhodně... lákavější než tohle. Navíc, nejsem jeho chůva, není mou povinností projevit lítost, starost nebo jakýkoliv jiný pro něj důležitý cit. |
| |
| soukromá zpráva od Theresa *Teru* (*) pro Tichými kroky následuji svou novou paní, je to docela, zvláštní, ještě před pár hodinami jsem byla... Nemysli na to, jen to tím zhoršuješ, radši na to pokus zapomenout sakra! pomyslím si a zatřesu hlavou až se prameny dlouhých vlasů rozletí do okolí. Jako by to bylo tak snadné zapomenout... Ale prostě nechápu proč... Co jsem udělala špatně... Co jsem mohla udělala že mě najednou takhle odhodila? Vždyť... Vždyť jsem dělala vše co mi řekla, ať už řekla cokoliv... Tenkrát když mě sem přivedli polomrtvou z ulice, tak se o mě postarala a pomohla mi se zotavit a teď... projde mi opět myslí, musím se chvíli přemáhat abych se tam nezastavila a, znovu, se nerozbrečela, je jen málo věcí které mě dokáží takhle ranit, a mezi ně zrovna zrada patří, na první místo asi, navíc od někoho koho jsem si oblíbila... Chvíli mi trvá než si uvědomím že na mě mluví, párkrát zamrkám a vyslechnu si co říká, jen znovu sklopím pohled k zemi. "Máte pravdu... Děkuji..." jen zašeptám, když se na sebe podívám, je pravda že nepůsobím zrovna nejlíp, špína kobky mi ulpěla nejen na vlasech, šatech, ale i na těle samotném, to že nemám boty, na to jsem si zvykla, stejně jsem je nikdy moc nenosila, ale čisté oblečení by se asi hodilo. Musím si ty šaty vyprat... Nemůžu tu pobíhat ve špinavém oblečení, nebo v oblečení někoho jiného... pomyslím si a pravou rukou chytnu jednu ze stuh která je obvázaná kolem mého těla, trochu za ni zatahám a stuha se trochu uvolní a tím i můj loket, takže s ním můžu téměř volně hýbat. Tohle omezení pohybu mi nevadí, jsem zvyklá, tak nějak to patří už k mému zevnějšku a sama sebe si bez těch stuh už asi nedovedu představit. Na chvíli se na ni podívám, moje oči mají sice podivně nepřítomný výraz ale i tak. Moc ji opravdu neznám... Znám tu všechny Upíry celkem dobře ale... O ní jsem moc neslyšela, jen že je mladá, a není tu dlouho... O moc víc ne... Nebyla ani příležitost něco víc zjistit... pomyslím si a znovu pohled skloním k zemi. Když ucítím její ruku jak se mě dotkne tak sebou prvně trochu trhnu, nevím ani proč, možná jsem to nečekala, možná je to automatická reakce, nevím, skutečně nevím... Sice vím že svá slova myslí vážně, nebo v to aspoň pevně doufám, ale stejně jí nedokážu plně věřit, nebo spíš, nedokážu věřit těm slovům, spíš než že bych nevěřila jí, zatím mi nedala důvod jí nevěřit. Ale to ona taky ne... ozve se zase tichý hlásek v mé mysli. "Já... Já vám věřím... Já jen... Ale nic..." zamumlám tiše a pak zase zmlknu, jen ji tiše následuji, ať už mě teď vede kamkoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Yuki* pro Za chvilku si vedle mě lehl i Nath. Jo, bylo to příjemné, ale zároveň z toho běhal mráz po zádech. Bylo to jako být mezi dvěma pavouky.. Ale hrozně sexy pavouky. Diměnka si mě převalil na svoje tělo. Ruce jsme měl položené na jeho hrudi a moje rty pořád putovaly po jeho krčku. A to co se dělo kolem mě.. Pro mě bylo nyní absolutně nedůležité. Rád se mazlím a netajím se tím. A tohle je skoro jako dar z nebes mít vedle sebe dva takové plyšáčky na mazlení. Ale pořád to byli své své podstatě pavouci a tak nějak instinktivně jsem čekal, že každou chvilku ucítím někde na těle dva ostré špičáky. Lehce jsem skousl Diměnce ušní lalůček, když se Nath vedle mě zvedl a odešel ke dveřím, kde sebral od poslíčka dopis. Na chvilku jsem se na něj zadíval. Nevypadal z něj nějak nadšený. Potom se ho musím zeptat co v něm bylo. Opět se vrátil vedle mě a položil jednu ruku mě kolem pasu. Né, že by si mě chtěl přitáhnout zpátky, ale spíše jako by si mě hlídal, abych tady Diměnku třeba neznásilnil.. Nebo on mě. On žárlí! Jak sladké! // Omlouvám se, že je to tak krátké, ale nějak nemám myšlenku ^^" |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Pohladím ho po tváři. Ptá se, zda se má obléknout. Chvilku se můj hrudník otřásá v němém smíchu a nakonec zapojím i hlas. Zavrtím hlavou. "Orchi-kun, to je na tobě, zda chceš být nahý nebo se obléknout," pohladím ho po vlasech a políbím na čelo. "Buď tu jako doma. Bude to příjemnější jak pro mne, tak pro tebe. Neboj se mne zeptat, pokud budeš cokoliv potřebovat," sdělím mu a znovu ho pohladím. Pak se trochu odtáhnu, aby měl prostor. |
| |
| soukromá zpráva od Orchi * pro On se mi směje.Jsem mu k smíchu?Celý je to absurdní. zrudnu.Skloním hlavu.kousnu se do spodního rtu.Pohladí mě znova po vlasech, políbí na čelo.Naslouchám jeho slova.Trochu se odtáhne,zadívám se na něj. "Já se raději obléknu.Příjdu si takto vedle tebe...nedůstojně." přiznám.Natáhnu se,zahalím své tělo.Zadívám se do jeho očí.Stále rudý. "Chovám se jako pitomec,že?" zeptám se tiše.Už si tak příjdu,čekám potvrzení mého pocitu. |
| |
| soukromá zpráva od William pro Můj stav se po několika minutách zlepšil. Už neblouzním a jen klidně spím. Asi se mi zdá něco pěkného, protože se mi na rtech vykouzlil hřejivý úsměv, který dokáže člověk učinit pro své nejmilejší. O hodinu později konečně otevřu oči a porozhlédnu se po pokoji. Uvidím tebe jak sedíš na posteli s nějakou knihou v ruce. Napřed se posadím na kraj postele a pořádně si tě prohlédnu. Začnu chvíli obdivovat tvou překrásnou tvář, která se v mihotavém světle svící jeví jako dokonalost sama. Je mi studno, z toho co jsem si ti udělal a ještě dlouho se za to budu obviňovat. Pak vstanu a dojdu až k tobě. Kleknu si před tebe na jedno koleno a pohled zabodnu do země. Opět se musím omluvit, za to co jsem ti udělal. Je mi to líto a dokonce svých dní si to nepřestanu předhazovat a nikdy se s tím nesmířím. Jestli je něco, co bych pro tebe mohl udělat, tak jen řekni. Tedy ….. Trochu jsem znejistěl a zasekl. V rámci tohoto zámku a jeho možností. Vzhlédnu na tebe a zadívám se ti do očí. Na mé tváři můžeš vyčíst můj omluvný výraz, který říká to samé, jako má slova. Chvíli se na něco soustředím a pak se jen usměji. Pokývu hlavou, vstanu a nabídnu ti svou ruku. Nuže, ti tedy přání splním. Teď na zahradě bude překrásně. Za nocích jako tato se rád prochází venku. Ať si už přijal mou ruku nebo ne, tak vyjdu ze dveří. Chodbami nejdu nijak závratnou rychlostí, spíše takovým vycházkovým tempem. Cestou procházíme kolem několika oken, skrz která do chodby vniká magické světlo měsíce. Dnes v noci je úplněk a bezmračná obloha, takže jde nádherně pozorovat. O několik minut později dojdu k trochu větším dveřím, které by mohli být vchodové. Už teď cítíš příjemný vzduch, pronikající skrz spáry ve dveřích. Sáhnu na kliku a pomalu otevřu. Chvíli si zvykám na osvětlení, za které je zodpovědný ten velký měsíc a pak vyjdu ven na zahradu. Od dveří se táhne cestička a vede až do zámecké zahrady. Po ujití pár kroků se v ní ocitneme. Můžeš tam vidět nejrůznější stromy, keře a květiny všech známých druhů. Krásu tohoto místa doplňuje onen měsíční svit, který dává tomuto místu nádech romantické atmosféry. Jdu těsně vedle a kochám se tímto překrásným místem. Už víš, proč sem rád chodím za úplňku? Je to tu magické a tajemné jako ty. Nikdy se mi neomrzí pohled na tuto krásu, jako na tu tvou. Nami, já bych chtěl začít od znovu. Vím, že jsem si to u tebe mnohonásobně zkazil, ale prosím zkus to ještě se mnou. Prosím. Můj výraz opět prozrazuje trápení nad věcmi jenž se stali. |
| |
| soukromá zpráva od Ghéuwan` Xshiè 渴望血 pro Zahalí své tělo a promluví o sobě jako o pitomci. Jen nadzvednu obočí. "Nejprve mi řekni, kdo že je, podle tebe pitomec, a poté mohu usoudit, zda jím jsi," koutky úst mi lehce zacukají do úsměvu. Naznačím mu tedy, že jsem nad ním takto, v otmto smyslu, nepomýšlel. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR