Znamení temnoty
hrálo se Měsíčně
od: 22. dubna 2016 10:12 do: 13. prosince 2017 13:34
Dobrodružství vedl(a) Fredericco
| |
 | Kdesi ve Vananských lesích sídlí zlo. Bytost známá jako Paní noci, čarodějnice, která sužuje celý kraj už po deset let. Monstra a démoni ohrožují okolní vesnice a zahubí všechny neopatrné cestovatele. Mnoho lidí se chvástalo, že čaroděnici zastaví, ale žádnému se to nepodařilo. Většina byla poražena temnými silami, jejichž moc se neustále šíří po okolí. Proto se zdejší lord rozhodl vypsat odměnu pro toho, komu se konečně podaří zbavit kraj této hrozby. |
| |
| Střeste se nevěřící, neboť zkáza je blízko. Posel pohromy vyjel na svém bledém oři a všude šíří zmar. Sebou přivede hordy démonů, které pozřou celý svět. Pouze ti, kteří jsou toho hodni, budou zachráněni. Proto vás vyzívám bratři a sestry, kajte se. Kajte se a náš pán vás ochrání. Tak zní část proslovu, které jsou dnešních dnech často slyšet na ulicích. Je to ale celkem pochopitelné, vzhledem k současné situaci. Monstra vylézají z lesů, úrody je nedostatek a mezi chudinou se šíří nemoci. Věci, které zdejší lid postihly, dávají těmto pouličním kazatelům za pravdu, takže se počty jejich posluchačů den ode dne zvyšují. Ne všichni ale považují tyto události jako symbol konce světa. Lord Cassius, pán města Luan je přesvědčený, že za tím vším stojí magie. Přesněji zdejší čarodějnice, která svými kouzly už dlouhé roky ohrožuje okolní kraje. Nedávno se z Vananských lesů, údajné skrýše čarodějnice, začali odvažovat její bestie blíže k lidským osadám. Proto se rozhodl, že je potřeba zakročit. Je nutné se této ženy jednou pro vždy zbavit, aby mohli lidé žít zase beze strachu. Hrad lorda Cassia Nastala noc a všichni jste se sešli na hradě, kam vás lord Cassius pozval. Sloužící vás dovedli do velkého sálu, který byl osvětlen svícny, rozmístěných po obvodu zdi. Okna zde nebyla žádná. Podlaha byla pokryta krásným kobercem a uprostřed stál starý dubový stůl. Kromě vás samotných se dostavilo ještě pár dalších lidí. Za zmínku určitě stojí skupinka podezřele vyhlížejících jedinců. Už od pohledu na ně vám cosi říká, že nebude radno si s nimi zahrávat. Celé skupině velí jeden muž, kterého není těžké přehlédnout. Obličej má zjizvený a podle pásky, kterou má se dá odhadovat, že mu chybí jedno oko. Potom tu je tu také řada rolníků, kteří připomínají vyděšené myši, jako když pustíte kočku do stodoly. Většina ještě nikdy neviděla žádný boj a toho všeho se účastní pouze kvůli odměně. Jediný kdo tu není, je samotný pán hradu. Trvá to ještě nějaký čas, než se nakonec ukáže. Během té doby se ukáže ještě pár opozdilců. Jakmile lord Cassius vstoupí, zavřou se za ním dveře. Pár kroků za ním kráčí seschlý stařík se spoustou listin v náručí. Cassius si vás během cesty ke stolu všechny pozorně prohlédne, stejně jako můžete vy. Není to typický druh šlechtice, na kterého můžete narazit. Oblečen je vcelku prostě, ne jako někdo kdo poroučí celému městu. Jedinou cenností je velký pečetní prsten, který má na pravé ruce. Je mu tak okolo čtyřiceti let, ale i tak působí velmi vitálně. Lord Cassius  Cassius dojde až k židli stojící u stolu a stařík se postaví za něj. “Všechny vás tu vítám.“ promluví a všechny vás obdaří milým úsměvem. “Jsem rád, že jste přišli. Dovolte, abych se pro ty, kteří mě neznají, představil. Jmenuji se Cassius Talfam a jsem správcem tohoto města.“ Potom se usadí na židli a stařík začne na stůl rozkládat papíry, které doposud svíral v rukou. Cassius mezi tím pokračuje. “Všichni jistě víte, proč jste tady. Je nutné skoncovat s čarodějnicí z Vananských lesů. Už dlouho sužuje tento kraj svým vlivem a teď přišel čas to ukončit. Nebudu vám lhát, neočekávám, že to bude jednoduché. Řada mých mužů v těchto lesích zemřela a doposud se nikomu nepodařilo přinést nějaké užitečné informace týkající se čarodějnice.“ Při těchto slovech řada rolníku znervózní a je na nich vidět, že přemýšlí, zda si celý ten nápad nerozmyslet. “Z toho mála co víme, by se měla skrývat někde ve Vananských lesích. Bohužel vám nemohu říct více, protože průzkumníci nic nenašli, nebo se nevrátili. Věřím ale, že se někomu z vás podaří tento problém vyřešit a najde doupě této bestie. Tím se samozřejmě dostáváme k odměně.“ Všichni v sále okamžitě zbystří, dokonce i žoldnéři vedení jednookým, kteří se doposud zdáli být vším znudění. “Ti, kteří se zbaví čarodějnice, odměním pěti sty stříbrnými (Běžná měna v království. Týdenní plat vojáka je čtrnáct a má zajištěnou stravu a ubytování v kasárnách).“ Tuto částku dostane každý člen skupiny, která mi přinese důkaz o splnění tohoto úkolu. Cassius chce pokračovat dál, ale v tom ho jednooký muž přeruší. “Tohle je pitomost!“ řekne otráveně. “Tohle celé je jenom hloupá fraška. Říkal jsem vám přeci, že já a moji lidi ten úkol zvládneme.“ Jeho slova patří Cassiovi ale ten se nad tím ani nepozastaví. Pouze zakroutí hlavou a pousměje se. “O tom už jsme mluvili, pane Liete. Vaší nabídky si sice nesmírně cením, ale tohle je moc velká věc, než abych se spoléhal jen na vás a vaše lovce. Chci mít vše pojištěné a to je moje poslední slovo.“ Jednooký, ač nerad zmlkne a zklamaně se odebere na kraj sálu. Cassius se pak pokusí navázat tam, kde přestal. “No, to bude asi tak vše. Víc už toho, co bych vám řekl, není. Prozatím vás nechám ve schopných rukou mého poradce, Brixe. Zodpoví veškeré vaše otázky a poskytne vám zásoby a koně na cestu. Přeji vám hezký večer.“ S těmito slovy opustí sál. |
| |
 | Městečko Luan, později lordův hrad Městečko Luan... Už od první chvíle se mi velmi líbilo. Působilo tak tajemně. Tak zajímavě, a živě. Tak překypující životem a... Bohatstvím! Velikou radost jsem měl, když jsem si prohlížel mnoho spokojených tváří, a mnoho naditě vypadajících měšců. A co se skrývá za dveřmi některých, honosných domů... To bylo tajemství, které jsem rozhodně hodlal rozlousknout. Možná někdy. Ne však nyní. Nyní jsem zde byl kvůli jiné práci. Vyřešit ten problém, který zdejším naháněl tolik hrůzy. Bohužel i strach a napjatá atmosféra zde byli všudypřítomné. A to nebylo moc dobře. Byl jsem z toho nesvůj. Od Vananských lesů to byl přeci jen kus cesty, a přesto se i zde lidé báli. Mohl jsem se jen domnívat čeho. "Tenhle kraj potřebuje trochu naděje a veselí." Pronesu hluboce zamyšleně. "A nebo pořádný bordel. Nic nespraví náladu tak, jako lehká holka po ránu." Zakloním hlavu a s hlubokým smíchem popoženu svého oře vpřed. Hurá na hrad. Hurá za pánem. Jeho sídlo pro mne bylo dalším, neodolatelným tajemstvím. Většinu svých věcí jsem nechal v brašnách na svém oři, a ke slavnému lordu jsem se vydal jen lehce ozbrojen. Vždy bylo nejlepší schovat si svá esa na vhodnou chvíli. A ani já se nechtěl hned přede všemi odhalit. Jen ať si o mne myslí co chtějí. Výsledné překvapení bude stát alespoň za to. A jak jsem brzy zahlédl... Nebyl jsem zde vůbec sám. Sešla se zde vskutku podivná sebranka. Vtipní byli obvzláště ustrašení vesničané, kteří působili dojmem že brzy strachy utečou. Musel jsem se pobaveně ušklíbnout. Jiným odvarem už byla sebranka lovců, kteří se podle mne hodili akorát tak na odchyt prasat. A ne na lov čarodějnic. Ale třeba zdání klame. Co se týkalo i dalších dobrodruhů, kteří dorazili, tak u těch jsem zatím závěry nedělal. Ač byli všichni též zvláštní. Byl jsem zvědavý, jak se projeví. Ale to už do naší společnosti zavítal i sám lord Cassius. Složil jsem ruce za záda, ale ještě předtím jsem si stáhl z úst otrhaný šátek. A tiše, mlčky jsem lordu bez přerušování naslouchal. Čím více jsem se toho dozvídal, tím jsem měl větší pocit, že jsem si naložil větší břemeno, než jsem schopný unést. Spousta lidí se z lesů nevrátila, ale my tam máme i přesto jít jako další návnada. Nebo zákusek. Tak mě napadá... Dala by se vlastně taková čarodějnice svést? Mihne se mi hlavou perverzní nápad, a ještě víc perverznějších myšlenek. Raději jsem to ale nechal být, protože ono i milování s obyčejnou čarodějkou bývá hazardem. Vlastní... Uhm... Zkušenost. Bolí to. Hlavně ráno, kdy na vás zhrzená čarodějka metá kulové blesky, jakmile proti své vůli zjistí že šlo pouze o tu jednu noc. Každopádně ať už šlo lordu o blaho kraje, nebo jen o své obchodní zájmy, mě to bylo celkem jedno. Mě šlo jen a pouze o jeho bohatství. Jinak pro mne byl téměř jako každý pán, či lord, či král, či šlechtic. Nenapadala mne krásná slova. I Trpaslík by se styděl, kdybych je měl vyslovit. Poté informační hodinka skončí, a jejím závěrem je nepříliš vychované jednání oné skupinky lovců, která se mi tak nelíbila. Oprávněně. Jsou to skutečně lidé stvoření tak akorát pro lov prasat a vlků. Nevěřím jim a nelíbí se mi o to více. Načež lord odchází, a zůstávám zde sám se všemi těmi lovci a dobrodruhy. Mlčím, a všechny si zvědavě prohlížím. Poté začnu pomalu obcházet stůl, a prsty přejíždím po jeho desce. "Táááááák." Začnu melodickým hlasem. "Vypadá to, že nás všechny čeká pořádná prča." Plácnu dlaněmi a poskočím si na místě. "Takže ať zvítězí ten lepší? Hurá hou, honem na tu děvku zasr... Ehm..." Vyprsknu smíchy a plácnu se dlaněmi do stehen. Ne. Mě veršování skutečně nikdy nešlo. Ale jakmile se uklidním, tak začnu jednat vážně. Bylo třeba nějak začít, a já měl v celku jednoduchý plán. Otočil jsem se na pana Brixe. "Drahý sire... Potřebuji nějaké mapy kraje, do kterého mířím, čerstvého koně, a čas. Spoustu času, který bych mohl strávit svými vlastními... Výzvědy. Nic více nežádám. Jsem připravený vyrazit, a plnit svou povinnost." Koho jen vidíte |
| |
 | Město Luan Toto město je stále takové jaké jsem viděla už jak jsem se tu narodila. Nic se tak zkoro nezměnilo mimo toho zla, co tu stále přibívá. „Ach jo a to jsem myslela, že to bude poklidné město.“ Když jsem se probrala hned jsem si všimla jak je venku opět zataženo. Jen jsem si povzdychla a vyhrabala se s postele. Vytáhla si nové oblečení. Vzala si potřebné věci a vyšla do ulic města Luan Jdu pomalým krokem do centra města přímo do jednoho obchodu s bylinkami. Vlezla jsem do něj a šla dál až k prodavači. „Dobrý den, potřebovala bych tyto bylinky. Vyrábím jeden moc účiný lek.“ Povím prodavači a ten mi to ochotně podal. „Mockrát děkuji. To počasí je dosti zmatené nemyslíte?“ Jen přikývl, že je to tak a od provodil mě ke dveřím. „Tak kam se teď vydáme mohla bych se jen tak projít.“ Řekla jsem si a šla dál až jsem došlo k nějaké to krčmě. Podívala jsem se na oblohu vypadalo to kolem té desáte jedenácté dopolední. Vydala jsem se teda do parku. Cestou jsem přemýšlela nad tím lékem, ale taky nad některými lidmi jak mě oni vidí. V polovině cesty se zastavím. Podívám se kolem a vidím tam osobu, kterou jsem tu nikdy neviděla. Koukala jsem chvíli na něj jelikož měl neobvyklou barvu vlasů, ale taky to vybavení. Nakonec jsem nad tím jen zavrtěla hlavou a vydala se dál do doby nežse ozval žaludek. Jen jsem si povzdechla a rozhlédla se po nějaké te krčmě. Jak jsem jednu spatřila vidala jsem se do ní. V krčmě: Vlezla jsem do ní a vyhlídla si jedno místo na které jsem si sedla. Počkala až dorazil krčmář a dal mi jídelní lístek. Vybrala jsem si něco k jídlu a objedla si. Čekala jsem asi tak čtvrt hodiny než do donesl. Rovnou jsem mu to zaplatila a pustila se do jídla. Jídlo bylo celkem dobré a jak jsem dojedla vstala jsem a šla ke dveřím, které jsem otevřela a vyšla ven. Venku: Venku jsem si vyhledala lavičku a posadila se na ní. Vytáhla si knihu a začala si číst svojí knihu o bylinkách. A taky přemýšlela dál nad tím lékem, co chci vytvořit |
| |
 | Do města Laun jsem přijel spolu s kupcem koření Targem. Na jeho cestě jsem jemu a jeho lidem dělal průvodce. S kupcem jsem se rozešly u hodince nedaleko náměstí, kde mi podal měšec se smluvenou částkou. On zapadl a My jsme se vydali do města. “To by šlo, Samoto. Docela snadno vydělané peníze.“ Povím asi rok staré černé vlčici, která jde po mém boku a mlčí. “No dobrá, dobrá.“ Povím, jí když si všimnu jejího pohledu na mě. Odbočíme do jedné uličky k parku. U parku si v malém davu posluchačů vyslechneme povídání nějakého „Proroka“. Který nám povídá cosi o démonech, apokalypse a tak dále. Na rozdíl ode mě ho Samota poslouchá s hlavou nakloněnou na stranu a vyplazeným jazykem. Kleknu si k vlčici a začnu jí drbat za ušima. “JO hezky se poslouchají co Samoto. Pokaždé to zapůsobí.“ “Kolikrát, jsem něco podobného už zaslechl? Ovšem pokud se neplete, tak to nebude hezké, alespoň bude dost práce a něco za co stojí bojovat. Po jeho řeči se jeho posluchači rozptýlí do všech koutů města a Já a Samota se vydáme do hostince pro něco k jídlu a zamluvit si pokoj. Někdy v průběhu oběda, ke mně přijde stráž a předloží mi pozvání na večerní návštěvu hradu místního lorda. Pokrčím rameny a kývnu na souhlas. Navečer máme plány Samoto. Hrad Ve stanovenou hodinu se necháme odvést na hrad, do sálu osvětleného svícemi a poslechnu si působivé vyprávění Lodra, zlehka opřen o dlouhý luk. Když začne Liete chrlit své rozumy o tom co je a co není dobrý nápad, do té doby ležící černá vlčice ven zvedne hlavu a podívá se na něj, pak jí zase položí na tlapy. Po odchodu lorda se do pohybu dá jaký si člověk s krátkými býlími vlasy , mladík dojde k Brixovi a promluví. Počkám až domluví a pomalu se vydám k němu. Zatím co Samota zůstane ležet na zemi. Prohlédnu si ho černými oči a černé delší vlasy si odhodím z očí. Pomalu k němu dojdu v černém plášti a dlouhým lukem v pravé ruce. “Možná by se to hodil průvodce, mapy jsou dobrá věc Ale průvodce a společník je lepší.“ Povím potichu, ale tak aby mě oba dva slyšely. “Jen ještě pane Brixi. Lesy jsou hluboké, kdy máme vyrazit?“ A je to zase tady, magie, kouzla a smrt. Zbytečná smrt. Optám se. |
| |
| Na hradě Kovu, Kesten Když lord Cassius odejde ze sálu, zaujme Brix jeho místo za stolem. Ticho, které v sále doteď panovalo, skončí a mezi jednotlivými skupinkami lovců začnou nejrůznější diskuze o spolupráci, nebezpečí a vašem nadcházejícím úkolu. Kovu se vydá za Brixem jako první a pár okamžiků na to ho následuje i Kesten. Stařík vás oba pozoruje, jakmile zazní první otázka, začne bedlivě naslouchat. Celou dobu je k vám otočený jedním uchem, takže je možné, že neslyší zrovna nejlépe. “S prvními dvěma věcmi vám pomůžu, čas na druhou stranu si musíte rozvrhnout sám. Úkol, který vám byl dán, je sice pro všechny stejný, ale každý se ho musíte zhostit po svém, mladý muži.“ Potom se začne hrabat v listinách na stole. Je tu od všeho trochu a ne vždy je vše tam kde má přesně být. Než však stihne stařík najít mapu, kterou si Kovu přál, dojde ke stolu muž, který vám byl představen jako Liet. Připlácne na stůl před staříka list papíru a hned spustí. “Potřebuji, aby bylo vše zítra připraveno. Někoho pro to pošlu.“ Aniž by počkal na odpověď nebo jinou reakci, odejde ze sálu pryč a jeho lidé ho následují. Brix si zběžně prohlídne seznam před ním, připíše do něj nějakou poznámku a odloží si ho po svojí pravici. “Tak kde jsem to jenom …á tady to je. “ po těchto slovech stařík vytáhne pergamen, na kterém je nakreslená mapa (viz mapa). “Jak jste si přál mladý muži, Vananský hvozd. Nachází se asi den cesty odsud a kromě jedné vesničky v okolí nežijí žádní lidé. Les dále obklopují hory a řeka. Les je hustý a na mnoha místech se nachází bažiny.“ Všechno je tak jak stařík říká, co víc, velká část mapy úplně chybí, jako kdyby jí někdo nedokončil. Brix, jako kdyby čekal nějaké otázky týkající se této zvláštnosti, začne ihned povídat. “Tuším, co vás asi napadá, ale tohle je opravdu ona. Přesnější mapu nikde neseženete. Do lesů se odváží málokdo a to co někteří zakreslí, se v mnoha případech liší.“ Potom nechá Kovua, aby se s mapou seznámil, a věnuje svou pozornost k ostatním, přesněji na Kestena. “Jak jsem už řekl tady tomu mladíkovi.“ rukou ukáže na Kovua. “Je na vás, jak se zhostíte svého úkolu. Nikdo vám nebude říkat, co máte dělat, ani vás jinak omezovat. Ale pamatujte na to, že nejste sami, kdo loví Paní noci.“ Sál se začne dál vylidňovat a kromě Lietovy bandy, která odešla jako první, zmizelo ještě pár dalších jedinců. Jak se zdá, tak převážně z řad vesničanů, kteří nesjpíše usoudili, že si ukousli větší sousto, než by dokázali zvládnout. "Pokud dovolíte, tak bych se k vám také rád připojil." ozve se za vašimi zády. Když se ohlédnete, spatříte tam stát muže v plášti s mečem u pasu. Nezdá se, že by patřil k nějaké skupince, spíše připomíná obyčejného dobrodruha. |
| |
| Pozdni přichod Kdyz se podivam opět na oblohu zjistim že mam zpožděni a rychle se rozběhnu do hradu.. Na hrad doběhnu do par minut ale to uz vidim nějakeho stařika a dalsi stvořeni.. Postavim se kousek od nich a nadechnu se přićemž se omluvim.. Podjvam se přitom kolem... "Tady to je zvlaštni.." a divam se co se presně děje |
| |
| Na hradě - Pozdě ale přeci Aria Sloužící tě dovedou do sálu, kde probíhá, nebo spíše probíhalo setkání lorda Cassiuse s lovci a žoldnéři, kteří se rozhodli pomoci s místní čarodějkou. Na rozdíl od tebe je to ale trochu jiný druh, nebo jsi to alespoň slyšela. Mezi místními se toho o ní povídá hodně ale na druhou stranu většina normálních lidí by mezi čarodějkou z lesů, potulným alchymistou a tebou neviděla žádný rozdíl. Tím spíš je i přes tvé znalosti těžké říct, co je zač. Jak sis už jistě všimla, tak hlavní část večera už skončila. Hostitele nikde nevidíš a veškeré dění se tu točí okolo staříka sedícího za stolem. S několika dobrodruhy něco spolu probírají, zatím co ostatní mezi sebou probírají detaily týkající se lovu. Stařík u stolu, stejně jako pár dalších, si tvého příchodu všimne a pokyne ti přátelsky hlavou. Vzhledem k tomu, že ti utekla řeč lorda Cassia, tak bude dobré zjistit nějaké bližší detaily k úkolu, abys s nimi mohla naložit, jak uznáš za vhodné. “No to se podívejme, copak to tu máme.“ řekne vesele jeden z žoldnéřů kousek od tebe. Ostatní, s kterými mluvil, si tě pak okamžitě všimnou, některým hned začnou jiskřit oči a úlisně se na tebe začnou usmívat. “Ahoj zlatíčko. Copak tu hledáš?“ Na otázku jednoho z mužů pak okamžitě odpoví jiný. “No co asi s takovou spoustou chlapů kolem.“ Následuje výbuch smíchu ostatních jeho přátel. |
| |
| Na hradě-Kesten (I) Prohlédnu si pána Brixe a musím uznat, že každým coulem vypadá, tak jak bych si úředníka představoval. Líbí se mi jeho ochota a snaha nám pomoci v tom co nás čeká. I když nejspíše to je i v jeho zájmu. Jen pozvednu obočí, když se ke stolu dostane Liet, bez nějakých dalších kecu a s dávkou drzosti a slušnosti, ale za to s dávkou pragmatičnosti předloží požadavky na cestu. Kolikrát jsem to už viděl? Ale třeba se mu to povede a nezemře. Jedním okem se podívám na mapu a cosi zamručím. “Děkuji pane Brixi, za tvou práci a za mapu i za další věci co nám poskytneš a pak se půjdeme podívat po Paní noci.“ Otočím se na muže, který nás oslovil, prohlédnu si jej a pousměji se. “Jsi vítán, pokud chceš jít. Jak se jmenuješ? Já jsem Kesten a, dej mi chvilku..“ Pak stihnu, protože, zahlédnu a zaslechnu potíže. A po očku sleduji černou vlčici, která se zvedne ze svého místa na zemi a vydá se k nějakým mužům a cením zuby a vrčí. Na hradě - Samota Černá vlčice po většinu času leží na zemi s hlavu položenou na předních tlapách a nezajímá se o okolní dění. Nebo tak by se mohlo zdát. Zvedne hlavu a podívá se ke dveřím chvilku před tím, než do dveří vstoupí, jaká si žena (Aria). Natočí uši a postaví se, když padne otázka prvního z žoldáků. .Vycení tesáky a začne se blížit žoldáků a k ženě a tlumeně vrčí na žoldáky. Vůbec se jí nelíbí ten co pověděl slovo Zlatíčko. A pomalu se blíží k ženě, aby se jí postavila po boku. Na hradě-Kesten (II) Sleduji počínání své společnice (Samoty), přestal, jsem se opírat o luk a pečlivěji sleduji dní kolem, ženy a Samoty. Co to děláš Samoto? To nebude dobré. “Chovej se slušně!“ Povím spíše Samotě, než těm co jí rozhněvaly, ale na druhou stranu mi je jasné, že to zaslechli i oni a že se jim to nebude líbit. Je to špatné místo. Jak jsem si myslel, vlčice se po mne ani neohlédne a postaví se ženě po boku a cení zuby. |
| |
| Zjištění o tom co se má dít Když mě jeden pokyne, že můžu jít blíž tak přejdu a rovnou se posadím jak pokynul. "Omlouvám se za pozdní příchod. Tak trochu jsem se začetla v knize." Vysvětlím a jak si všimnu žoldnéřu jen je spražím pohledem. Opět se otočím na toho staříka. "Ehm můžu vědět o co jsem přišla?" Zeptám se ho opatrně. Na to se lépe usadím abych viděla i ty žoldnéře a vnímám hlavně staříka. U toho i rovnou přemýšlím kde a jak půjdu. Přemýšlím tak, že už ani ty jejich pohledy nevnímám. Pak se najednou ten stařík rozmluvil a tak jsem opět zaposlouchala k němu |
| |
| Čas vyrazit na cesty Inu... Celá ta várka informací nebyla tak úplně to, co jsem očekával. Mapa za moc nestála, nedověděl jsem se o moc více o zdejší situaci, a mám v rukou jen pár střípků. Říkal jsem si, že tohle bude ještě fakt velká zábava. S tichým povzdychnutím jsem se zadíval na nic neříkající mapu, a přemýšlel jsem, jestli se mi do toho lesa vůbec chce. Poté jsem však odtrhl pohled od mapy, a zadíval jsem se na toho mohutného vůdce lovců, který si dost nevybíravým způsobem zažádal o seznam věcí. Dal jsem ruce v bok, a kysele se ušklíbl. Tenhle chlapík se mi vůbec nelíbil. Vypadá to, že odjedu ještě dneska. Tohle bude závod. A ta Paní noci nesmí padnout do rukou jim. Jinak z ní nic nezbude. Musím být několik kroků před nimi. Pomyslím si v hlavě a chystám se sebrat mapu ze stolu. Ne všichni jsou však nepřátelé. Někteří jsou až moc velcí přátelé. Jako třeba ten... Ten, jehož jméno jsem si ani nezapamatoval. Nějaký lovec, a jeho věrné vlčí cosi? Zajímavé. Opodál byla i nějaká, mladá holka, která se ovšem zdála býti dosti zmatená. Takové malé ptáče, a už se chystá jít na lov nestvůr? Ta dopadne špatně. Řeknu si v duchu, načež se obrátím pohledem znovu na Kestena, a nakloním hlavu k pravé straně. "Cože? Průvodce? Jaký společník?" Vyhrknu nechápavě. Neposlouchal jsem ho. Ale pak mi to dojde. Načež vydám tiché "pfffff" a rozesměji se. Nečekal jsem, že by někdo mohl být až tak naivní. Mávl jsem pravou rukou. "Příteli... Tvá nabídka je opravdu... Kouzelná. Nicméně... Ne. Nemyslím si, že bych potřeboval průvodce." Zakroutím odmítavě hlavou. "Ani průvodce, ani společníka. Obojí je otravná záležitost, která buďto zdržuje, nebo až příliš mnoho kecá." Znova se pobaveně rozesměji. "A kromě toho, tak Paní noci je jenom jedna." Ušklíbnu se a laškovně zamrkám. "Nečekám tedy, že by se mnou chtěla spát. Možná bude hnusná jak Jezevčí prdel, ale jeden nikdy neví, že?" S hlasitým HAHA seberu ze stolu mapu, o kterou se evidentně nehodlám dělit, a sroluji ji do ruličky, kterou schovám do své brašny. Poté se sebevědomým, jistým krokem vydám pryč z tohoto sídla. Měl jsem naprosto přesně jasno, kam musím zamířit nyní. "Cestujte si vy dva s kým chcete. Mě je to jedno. Já jenom nehodlám ztrácet čas. Čas jsou peníze, a kromě toho také náskok, který získám před tou hromadou opic která zde byla." Pronesu se znechucením ke zdejším lovcům, a s veselou písní na rtech se stáhnu zpátky ke svému oři na nádvoří hradu. Beze spěchu jsem utáhl přezky sedla, a udělal jsem si na něm pohodlí. Poté jsem vyndal mapu z brašny a jen rychle jsem ji pohledem zkontroloval. Načež jsem ji zas schoval, a kopl jsem koně do slabin. Ve volnější, klidné jízdě jsem zamířil rovnou k té malé vesničce u lesů. Netrápíc se vůbec tím, co bude s dalšími dvěma dobrodruhy. Nevěřím nikomu, kdo se okamžitě chová jako největší kamarád a společník. Momentálně jsem věřil tomu, že by mne onen "průvodce" mohl stejně dobře někde zabít, okrást, a zbytky hodit svému psovi. |
| |
| Hrad - Cesty se rozchází Bez dalších otázek a zdržování Kovu sebere mapu a společně s ní odchází pryč ze sálu. Brix celou situaci zmateně pozoruje a než stačí cokoliv říct, tak je Kovu pryč. Na tváři se mu objeví zamračený pohled a začne se znovu hrabat v hromadě listin. “To jsou mi dnes ale způsoby.“ mumlá si pod vousy a vytahuje další mapu. Položí si jí po svojí levici a zlostně pohlédne na ostatní. “Pokud bude někdo z vás potřebovat nějaké mapy, nebo listiny, řekněte mi o tom a já vám pořídím kopii.“ To tomto sdělení se zdá být už zase klidnější a na tváři se mu objeví klidný úsměv. Aria Obrátí se směrem k Arie, která si přisedla ke stolu. Žoldnéři po ní chvilkami pokukují, několik jí pošle i pár vzdušných polibků, ale o nic víc se nepokouší. Těžko říct jestli z opatrnosti, nebo čirého nezájmu. “ No celkem o nic“ odpoví Brix a pokračuje. “Ale pro pořádek. Můj pán se bohatě odmění těm, kteří se zbaví čarodějnice z Vananských lesů a budou mít o svém činu nějaký důkaz, místní lidé vám budou také nepochybně velmi vděční. Informace o této osobě prakticky neexistují, takže máte jediné vodítko a tím je les kde by měla údajně žít.“ S tím přisune směrem k Arii kopii mapu, kterou si před tím odnesl Kovu. Kesten Zatím co Brix vysvětluje nově příchozí podrobnosti vašeho úkolu, tak Kesten si povídá s neznámým mužem. Je docela mladý, ale jizvy na tváři a rukou napovídají, že nějaký boj už asi zažil. Buď to, nebo je hodně nešikovný. “Říkají mi Gilbert z Erstenu, ale můžete mi říkat Gil.“ představí se muž. Kestenovi pokyne hlavou a při pohledu na Ariu pak provede zdvořilý úklon a usměje se. “Takže kdo všechno jde s námi.“ zeptá se po chvilce a rozhlédne se kolem. |
| |
| Cesta "Aha rozumím... Takže opět les... Nic noveho v lesích se vyznám." Odpovím a podívám se na ty žoldnéře. Najednou jako by mi to bylo jedno. "Chcete jít taky? Vadit mi nebudete ale pouze jestli chcete. Nutit vás nebudu." Dodá a s tím se zvednu. "Tak děkuju za podané informace a pokusím se aby tu nedělala nic hrozného." S tím sem se uklonila a vydala se opět ke dveřím. U dveří se ještě otočím a rozhlédnu se kolem. Když jsem si jistá, tak jsem otevřela a vydala se ven z hradu na zdejší dvůr. Když jsem na něj došla nadechla jsem se čerstvého vzduchu a pak vykročila k zdejšímu lesu, který se musí projít aby se dostala na jedno z míst kde je zmíněný les |
| |
| Na cestě už zase. Aria, Smota, Gil Černá vlčice, snad znuzená tím že si jí nikde nevšímal, nebo spíše uklidněna právě tím přestala vrčet a poté co si Aria sedne a zase si dojde lehnout ke zdi. Pokynu hlavou Gilgovi a prohlédnu si mapu. Když se žena rozhodne odejít vydám se za ní, když minu Gila pousměji se. Tak pojť Gile, je na čase se projít. U dveří se zastavím, pokynu Brixovi na rozloučenou. A odejdu. Na chodbě jednou písknu Samota se zvedne a vydá se za mnou. Na nádvoří rovná krok a ženou, která přišla pozdě. “My se přidáme já jsem Kesten, ta černá vlčice je Samota a můj poslední společník je Gil. A jaké je tvé jméno?“ |
| |
| Představování Otočím se za nějakým hlasem. Když jsem se otočila viděla jsem nějakého elfa nebo jak bych ho měla nazvat. Představil se jako jistý Kesten. To jméno mi nic neříkalo, ale co čekat kdo se s elfy moc nebaví. Když představil sebe a své vlky mírně jsem se pousmála. "Těší mě já jsem Aria. Ti vlci mají pěkné jména. To si vymyslel sám?" Zeptám se se zájmem. Pak si sednu na lavičku co je kousek po cestě. Vytáhnu si s tašky kus papíru co má být údajně mapa a pozorněji se na ní podívám. "Aaaa to je na nic!! Nesnáším mapy.." Začnu se rozčilovat a papír roztrhám. "Mapy jsou na nic." A opět se zvednu a jdu dál do lesa, co má vést to nějaké vesnice |
| |
| Na cestě už zase. Aria, Smota, Gil Pousměji se. Těší mne. A ano, sám i když Samota byla z počátku proti. Podívám se na černou vlčici po mém boku a usměji se na ní. “Vidíš, Samoto, máš hezké jméno a ty si stěžuješ.“ Samota se na mne podívá, jako blba na chvilku se zastaví a pak se vynoří po boku Arii. Uchechtnu se. “Má svou hlavu, tak dobrá já ti to připomenu Samoto.“ “A no Gil není vlk, pokud vím.“ Ohlédnu se to po Gilovi, ale pak mne naše nová společnice zase překvapí, tím že rozcupuje svou mapu. Jen povytáhnu obočí. “Proč je nemáš rada?“ Chvilku ty dva (Arii a mou vlčici) jen sleduji. “Chcete přespat ve vesnici a pak jít do lesa, nebo se vesnici vyhneme? Já jsem pro to jí obejít úplně..“ Zeptám se Gila a Arii a dál jdu k vesnici. |
| |
| Po blíž vesnice "Vadí ti něco na vesnici? Já je mám ráda a když budeš se mnou tak to zvládneš uvidíš. Navíc já si tam ještě zapomněla pár věcí." Povím a jdu dál k vesnici. "Tvá vlčice je fakt pěkná. Škoda, že se na vlka neumím proměnit.." Dodám Pak se jen na Kestena podívám a dále si to kráčím až dojdu k vesnici ale kousek od ní se zastavím a čekám na něj |
| |
| Poblíž vesnice Ne nic mi na nich nějak zvlášť nevadí. Třeba se tam dovíme i něco užitečného. Pokrčím rameny. Samota dále trucuje a drží se u Arii. “Klidně jí to pověz myslím, že jí to potěší.“ Když zastavíme poblíž vesnice, prohlédnu si jí a trochu si přitáhnu plášť k tělu. “Přeci jen mam, raději lesy a hory, než vesnice a města. Elfové si na ně moc nepotrpí.“ Dodám, než se pomalu vydám k vesnici. “A odkud vlastně jsi?“ |
| |
| Vesnice "Jsem právě z této vesnice. Musím si vzít ještě pár věcí tak se neboj." Povím a jdu blíže. Na to si dřepnu a kouknu na Samotu. "Neboj holka nic ti tam neudělají nedovolím to a taky nemusíš být hned uražená." podrbu jí za uchem. Pak se opět postavím a vejdu do vesnice. "Jen pojď u mě si můžeš i najíst.... A taky můžeme pro ty dva nějaké jídlo nachystat.." Dodám A jdu k sobě. U dveří domu se zastavím a čekám |
| |
| Ve vesnici Samota se doteku a podrbání nikterak nebrání, a i pak si vykračuje vedle Irii. Já se držím o krok, za těma dvěma. “Jak asi budou místní reagovat na jednu od nich, která se po vesnici pohybuje s divokým vlkem a dvěma tulákama?“ Zamyšleně se za Iriou ploužím vesnicí. Zastavíme se před dveřmi a čekám, jestli nám někdo přijde otevřít. “Něco k jídlu bych si dal.“ Dolním a dále čekám co se bude dít.. |
| |
| Doma "Dobře tak pojď..." A vytáhnu klíče a jdu do domu. Odložím si co mám u sebe a přejdu kousek dál odkud si vytáhnu další potřebné věci. "Co by sis dal k jídlu?" Zeptám se a přejdu k menší plotně a vytáhnu hrnec. Pak nějakou zeleninu. Přešla jsem z druhé strany a začala jí čistit. Když jí mám naloupanou tak jí dám do hrnce. Do něj vodu a dám vařit. Pak vezmu menší misku a dám do ní studenou vodu a položím to před Samotu. Na to jí podrbu a posadím se než si i řekneš co by sis dal k jídlu |
| |
| 2. den - cesta Kovu Hned co jsi opustil setkání pořádané na hradu, ses rozhodl na nic nečekat a vyrazil jsi směrem k vesničce, která se nacházela někde poblíž lesa. Měsíc ti svítil na cestu, ale i tak jsi neviděl dál než pár metrů před sebe. Musel ses držet cesty, pokud se to tak vůbec dalo nazvat, která nebyla zrovna z nejrovnějších. Všude bylo plno děr a kamenů, hotové peklo pro toho, kdo by tudy chtěl jet s vozem. Své výhody to ale také mělo. Usnout při jízdě na něčem takovém by se ti asi jen tak nepodařilo, takže ses bát únavy nemusel. Cesta ubíhala pomalu a široko daleko bylo hrobové ticho, které narušoval jen zvuk koňských kopyt. Bedlivě jsi pozoroval své okolí a naslouchal všem podezřelým zvukům, překvapivě byl klid. Všude v tomto jsi mohl slyšet historky o smečkách divokých psů, které napadají pocestné, ale nezaslechl jsi ani žádné vytí nebo štěkot. Když přišel úsvit, tak už ses cítil už o něco bezpečněji, protože jsi mohl plně využít svůj zrak. V dálce před sebou jsi Vananský les už viděl a každou chvilkou byl blíž a blíž. Cesta by nejspíš netrvala tak dlouho, kdyby nebyla tak hrbolatá a plná kamenů. Pokračoval jsi dál stejným tempem jako před tím a do vesnice jsi dorazil k večeru dne. Celou dobu jsi nepotkal žádného pocestného, ani jsi v okolí neviděl jiného lovce. Buď ještě nevyrazili, nebo byli daleko za tebou. Hned na okraji tě uvítá dřevěná cedule s nápisem Hraničná. Není to tu kdo ví jak velké a z jednoho konce na druhý by ti trvalo jen chvilku. I přes pozdní hodiny sis mohl ale všimnout velkého počtu lidí, z nichž jich byla spousta ozbrojená. Podle výzbroje jsi to typoval na místní obyvatele. Co ale upoutá tvou pozornost, je palisáda postavená kolem vesnice. V dnešních dobách to sice není nic neobvyklého ale část, která směřuje k lesu je trochu jiná. Je především vyšší, pochozí a na každé straně stojí strážní věž. |
| |
| V ulicích Luanu Aria, Kesten Poté co opustíte hrad lorda Cassia, vydáte se do ulic Luanu. V tuto noční dobu se tu moc lidí nepohybuje, zejména stráže, žebráci, prostitutky a občas zahlédnete i někoho jak se vrací domů z hospody. Gil se na hradě zdrží o něco déle a dožene vás teprve až venku. Sebou si vede svého koně, který má na sedle pověšený štít. Celou dobu jde mlčky kousek za vámi, doprovázen klapotem kopyt. Když se Kesten zmíní o tom, že Gil není vlk, tak to nijak nekomentuje, pouze se mu na tváři objeví pobavený výraz. Aria vás dovede k sobě domů, což je až na okraji města. V téhle části už tolik lidí nepotkáte a obzvláště stráže sem moc často nezavítají. Asi proto tu v noci nikdo nevychází ven. Gil uváže svého koně venku a pak vás následuje dovnitř. "Jaký je plán?" zeptá se po chvilce a ukončí tak své mlčení. |
| |
 |
|
| |
| U Arii doma Povalu vejdu do domu a posadím se ke stolu. Samota se s chutí pustí do vody, luk opřu o stěnu, sundám si vak a toulec, plášť a posadím. Cokoliv přede mně postavíš to sním. Pousměji se. No Gile, já bych to viděl asi tak.. něco sníme a půjdeme si lehnout. Za úsvitu vstaneme, a od dobrotivého pana Brixe nebo někoho z hradu si vezmeme to, co bude potřeba na cestu, jídlo a tak dále a jak vidím tak i koně… nechce se mi za tebou běhat, když ty pojedeš ani se v lese zdržovat lovem, pokud nebudu mít na vybranou, ne v tomhle lese. Až sežene zásoby, tak se vydáme na cestu. Ve vesnici poblíž lesa bych se zastavil, jen abychom získali pár informací, pokud nám je někdo bude ochoten dát a poté hurá do lesa a hledat. Tak, jako tak zítra budeme na cestě. Pokud vám ten plán tedy nevadí. Pokrčím rameny a prohlédnu si své dva společníky. A teď to co je důležité, dokáže někdo z vás například stopovat pomocí magie, nebo vycítit její působení? Já jsem chodec, ale nevystopuji kouzelníka, pokud nezanechá stopy a magii poznám asi, jako každý druhý v okamžiku, když se proti němu řítí ohnivá koule. Sám se tomu usměji, ale opravdu by mne zajímalo, zda něco z toho co mne zajímá, alespoň jeden z nich dokáže, byť z části…. Jestli ne tak nás čeká dlouhé hledání. |
| |
| Doma "Tak co se týče magie to můžeš nechat na mě... Sice jsem pomocí ní ještě nestopovala ale nemělo by to být tak těžké.." Odpovím a to se opět postavím a jak vidím, že to už začíná vařit tak se koukám co by tak pánům mohla zachutnat ale pak to neřeším a přidám do toho pár brambor.. Nechám to vařit. Na to vezmu tři talíře a nechám je na stole než se polévka dodělá. "Tak jo kluci máte i něco v plánu než zítra vyrazíme. Chce udělat i něco co máte rádi na cestu? Klidně si řekněte." Povím s úsměvem a pak vypnu sporák jak vidím, že je hotová a nechám jí ještě dojít |
| |
| Hrad Shangra Během doby co si stála stranou, se sál pomalu vylidnil a spolu s tebou zbyla jen hrstka lidí. Všichni jste se pomalu přesunuli blíže ke stolu, kde seděl stařík. Zatím co zbytek zkoumal mapy a řešil zásoby na cestu, ty jsi měla možnost si s mužem promluvit “A chrání nevinné.“ odpoví ti Brix. “Těší mě, že tu vidím někoho z vašeho řádu sestro.“ Nad tvou otázkou ohledně přesnějších map se stařík zamyslí. Archivy jistě skrývají řadu užitečných informací, otázkou je, zda tam bude to, co hledáš právě ty. Během posledních let země prošla řadou změn. Jih samotný je toho dobrým příkladem. Před několika lety by tam člověk našel jenom obyčejné rybářské osady ale dnes je tam obrovský přístav a centrum obchodu. Nakonec po chvilce ticha Brix promluví. “Hmmm, možná by se tam dalo něco najít, ale ty mapy budou velmi staré. Pokud by vám to však pomohlo, tak to mohu zařídit.“ Potom si udělá na papír před sebou poznámku, kde stojí: Staré mapy západních krajů. Hned potom co se ho zeptáš na věc týkající se koní si vezme další papír, o něco menší než byl ten předchozí, a bez odpovědi začne psát: Držiteli tohoto listu, nechť je vydán kůň a zásoby na cestu. Brixus Potom se k tobě obrátí a ten list ti podá. “Tady. Tohle ukažte ve stájích a dají vám koně. Pokud jde o tu mapu, tak to bude chvilku trvat. Zastavte se zítra a budu pro vás mít připravenou kopii.“ Jakmile domluví, začne se věnovat dalšímu z lovců, který mezi tím přišel přednést své vlastní požadavky. Jediné co ti teď zbývá, je připravit se na cestu. |
| |
| Noční cesta, Hraničná Už když se začalo smrákat, a noc zahalovala kraj, jsem si začal říkat, jestli jsem se nakonec přeci jen neunáhlil. Ale cesty zpět nyní nebylo. Nehodlal jsem to tedy řešit, ale rozhodně jsem koně nijak netýral ani nehnal. Nechal jsem ho, ať si jde víceméně vlastním krokem. Protože zdejší cesty byli opravdu mizerné, a stačilo jedno škobrtnutí, aby si kůň zlámal nohy a já vaz. Rozhodně jsem kvůli tomu nespal. Strach zde byl v pustině všudypřítomný. Děsil jsem se myšlenky na to, jaké stvůry se na mne mohou z nočního závoje rozběhnout. Proto jsem si nervozně hrál se svým bolasem, nebo se svými meči. Bál jsem se to těžké, hluboké ticho nějak rušit. Abych pak nepřeslechl nepřátele. Naštěstí byli ale pověry o smečkách psů lživé. Nebo... Jsem měl jenom štěstí, a zrovna byli daleko ode mne. U nějaké zajímavější kořisti. Říkal jsem si, že bych zapálil nějaký oheň, ale to bych pak byl jako maják. Blbý nápad. Úsvit byl jako požehnání. Slunce bylo zvěstovatelem života. Zahánělo temnotu, a z největší části i můj neklid. Se zavřenýma očima jsem se koupal v jeho paprscích, a nechal se jimi hřát. Pak jsem oči otevřel, a přidušeně jsem vyjekl nad tím, jak strašně tato cesta ve skutečnosti vypadá. V noci vypadala lépe. Hrbolatá a křivá jak záda horských obrů. Zhluboka jsem si povzdychl. "To bude fakt dlouhá cesta." Řekl jsem si, a vytáhl jsem své meče, kus hadříku, a baňku s olejem. Nějak jsem si čas ukrátit musel. A tohle byla jediná, rozumná činnost v tuto chvíli. Tiše, pln optimismu, jsem si u péče o své zbraně hvízdal. "Vítejte v Hraničné!" Přečtu rozjařeně nápis na ceduli, před kterou jsem stál. Zadek mě od sedla bolel víc než dost. Proto jsem kousek před vesnicí slezl z koně, a šel jsem raději pěšky. "V největší prdeli široko daleko. Bohy zapomenutou, tak neuvěřitelně nepodstatnou..." Vyklonil jsem se zpoza cedule, abych měl výhled na palisády kolem vísky. "Uff! Co já tady vlastně dělám? Je to neuvěřitelný konec světa." Mumlám si nevesele pod vousy, zatímco se vyhoupnu znovu do sedla. Nesedám si však, ale v dřepu si na něm hovím. Nedělá mi problém držet rovnováhu. Pravou rukou se držím hrušky, a levou rukou plácnu koně po zadku. "Hyjéé, Truhlíku! Ať už jsme v té díře bohy zapomenuté!" Pobídnu svého oře, a neskrývám, jak se neskutečně těším až budu mít komfort postele, teplého jídla, a chlazeného pití. Momentálně se však ale těším i na to bezpečí za hradbami. Jakmile jsem se dostal do blízkosti lesů začal jsem pociťovat neklid. A u této vsi se ještě znásobil. Pohled na mohutnější, vyšší část palisády mě naplňoval nervozitou. Jací zplozenci Temnoty asi vylézají z těch lesů? Ptal jsem se sám sebe, a nyní jsem se začal ještě více bát nočních hodin. Kde není světla, tam vládne vždy temnota. Kraj trýzní, duše loví, a nebožáky vraždí, dokud kur nezakokrhá. "Tohle bude chtít po prdeli velkou dávku šikovnosti." Zamumlám si pro sebe, když zajíždím do vísky. A okamžitě jdu najít stáje, kde bych mohl uschovat koně. Zaplatím podkonímu ve dvou stříbrných, a poté vyrazím cíleně do zdejší krčmy. Vidina jídla, piva byla nesnesitelně lákavá. A... Informací. S honem na mršku čarodějku začnu hned ráno. Jít do Vananských lesů v noci by se odvážil jen sebevrah, nebo naprostý idiot. |
| |
| Město Luan - U Arie doma Aria, Kesten Gil pozorně poslouchá Kestenův plán a celou dobu při tom vesele přikyvuje. Jakmile ale zaslechne Ariinu zmínku o magii, tak zpozorní. Těžko říct co se mu honí hlavou, ale od té chvíle si jí zvědavě prohlíží. Ke stopování čarodějky se nijak nevyjádří, ani plán blíže nerozebírá. "O zásoby je postaráno." řekne po chvilce a vytáhne z kapsy list papíru, kterým zamává ve vzduchu. "Nevím jak vy, ale mě se nechce strávit zítřejší ráno hledáním někoho, kdo by se o to zajímal." Potom papír vrátí zpátky do kapsy a vstane od stolu, kde Aria začala připravovat jídlo. "Děkuji ale já nebudu. Musím si ještě něco zařídit, takže se uvidíme až zítra. Budu na vás čekat před hradem." S touto poslední větou se s vámi rozloučí a odejde pryč. Venku zaslechnete ještě klapot kopyt a potom už je ticho. |
| |
| Doma "Tak aspon ty se najez..." Da pred tebe taliř a pak nabere sobě. Pritom premyslim jak udelat nektere veci aby nam to pomohlo. Zacala jsem jist a i sledovala Kestena jestli nebude chtit treba pridat. Když jsem dojedla svoji porci odnesla jsem svoje nadobi do drezu a čekala na něj. Nechala jsem ho v klidu jist a tak jsem šla zatim drbat Samotu, jelikož vypadala smutně |
| |
| U Arii doma “Tak zítra Gile.“ Rozloučím se se svým novým společníkem. “děkuji.“ Pousměji se na Ariu a pomalu se pustím do jídla, snažíc si vzpomenout, kdy mi někdo naposledy vařil jinde než v hospodě. Nakonec to vzdám a musím uznat, že jídlo je dobré. “Bylo to dobré, děkuji.“ Odsunu talíř a s úsměvem sleduji Ariu, jak drbe Samotu a Samota si to užívá. “Zítra se s ničím na cestu nedělej Ario. A hmm cestuješ hodně?“ |
| |
| Doma "Jsem rada že t8 to chutnalo. Chceš jestě?" Zeptam se. "Co se tyce cestovani no zalezi kam mam cestovat. Taky s kym a tak.." Odpovim Pote vezmu nadobi a zacnu jej umyvat. "Vazne nechces nejake domaci jidli na cestu? Abi pro Samotu?" |
| |
| U Arii doma Usměji se a zavrtím hlavou. “Drahá Samota, je vlk něco si uloví.“ Samota po mě jen hodí zase ten pohled, že jsem úplně zbláznil, že je to přeci, jasné. Pak si zase si složí hlavu na přední tlapy. “Ne děkuji, už si nedám.. třeba, jako teď do lesa.“ Upřesním a natáhnu si nohy pod stolem. “Jen mohla bys mi dát něco k pití?“ A ovládáš nějakou zbraň? |
| |
| Doma "Mam hul a luk... A jinak pouzivam magii čiže tedy kouzla.." odpovim. Na to vezmu hrniček a naliju ti do nej vodu.. "Nebo chces neco jineho misto vody?" a to kouknu na samotu, ktere se dodelaval masovy vyvar, ktery ji dala do misky... "Tak prosim taky se najez a vedle mas vodu jak budes mit zizen.." A pohladim ji a pred tebe dam skleničku s vodou |
| |
| U Arii doma Jen kývnu hlavou, při zmínce o jejích zbraních. Napiji vody a poté jí dopiji. “Pokud máš, dal bych si víno, je jedno jaké….Ale pak bychom měli jít spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta v sedle a to bude je začátek.“ Pousměji se na naší hostitelku a snažím si nevšímat pohledů Samoty na mne, který mi zase jasně říká, že jsem se zblázni, že ona bez něčeho co večeři spát nepůjde. “Dobrá, ale až potom co naše veličenstvo Samota něco sní.“ Samota na mě jen vycení tesáky a dál si mne už nevšímá. A já se musím v duchu usmát. Tahle hry mám rád, stejně jako ona. |
| |
| Doma "No muzu se podivat jestli tu mam.." A zacnu prohledavat.. Když jsem neco nasla tak jsem jeste nalila. "Co se tyce spani tak sejdes nahoru na prave strane je pokoj tak tam si muzes lehnout.." odpovim a koukam kolem |
| |
| Hraničná - hostinec Kovu Místní se o tebe podle všeho moc nezajímají. Většina si dělá to svoje a jenom tě přejede pohledem, asi jako každého cizince, který se tudy mihne. I tak se ti ale nakonec podaří sehnat člověka, kterého se zeptáš na stáje a hostinec. K tvému štěstí je oboje na tomtéž místě, takže nemusíš dlouze hledat a můžeš se potom hned vydat do hostince. Už od prvního pohledu je jasné, že to nebude žádný velkolepý podnik, ale na druhou stranu to bude asi jediný široko daleko. Uvnitř je plno a většina stolů je obsazena. Někde sedí prostí lidé jako třeba sedláci a dřevorubci, u několika si pak všimneš ozbrojenců, kteří nevypadají na místní domobranu. Všichni jsou různě oblečení, někteří ve zbrojích, jiní zase na lehko. Co je ale všechny spojuje, je symbol, který mají vyobrazený na náramenících, hrudních plátech a někteří na pláštích. Nevzpomínáš si, že bys někdy takový znak viděl, ani samotná skupinka ti nepřijde povědomá. S jistotou se dá říct, že nebyli na setkání týkající honu na Vananskou čarodějku. Pomalu procházíš mezi stoly a hledáš volné místo k usazení, ale nikde nic nevidíš. Potom, když kolem tebe prochází, tě osloví, nebo spíše okřikne, silná žena nesoucí talíře a korbele piva. “Někam si kecni a nepřekážej. Támhle u báru je místo.“ ukáže na poloprázdný stůl, kde sedí akorát pár mužů srkajících piva. Potom pokračuje dál a tebe si nevšímá. |
| |
| U Arii doma Usměji se. “Děkuji za víno.“ Pomalu vypiji nalité víno a pomalu se zvednu, pousměji se na hostitelku. Seberu si plášť, vak, toule i luk. “Děkuji, za jídlo a pokoj, dobrou noc, zítra brzo ráno neshledanou a pak vyrazíme na cestu.“ Pak opustím místnost a pomalu se vydám do patra a do pokoje. Samota se zvedne a vydá se po schodech za mnou. Jakmile otevřu dveře, Samota se protlačí kolem mé nohy a skočí do postele a stočí se na ní. S úsměvem zavřu dveře, své věci až na plášť položím na zem a zadívám se na Samotu. “Ta postel, je moje děvče.“ Odpovědí mi je pouze vycení tesáku. “Dobrá, ta příští je moje.“ Jednu si na zem a přikryji se pláštěm. A zadívám se na temný strop a usměji se do temnoty, když zaslechnu, jak čtyři vlčí tlapy dopadnou na podlahu a pak ucítím teplo jejího těla a kožichu po svém boku. “Hodná holka“ Pohladím jí po hřbetu a pomalu začnu usínat. “Má drahá žárlivá Samoto.“ A zase se musím usmát, když si vzpomenu co se stalo, když se mé paže dotkla hostinské, samota vyskočila a já se tehdy bál, že jí pokouše…. Poté usnu s jednou rukou na jílci tesáku. |
| |
| Doma Pote co Kesten odesel do pokoje jsem zatim umyla nadobi a jak ho utrela sklidila tak jsrm sla do sveho pokoje. Lehla jsem si a zacala premyslet nad dalsim dnem. Trvalo zhruba dve hodiny nez jsem zaspala. S tim ze to byl jeste dost klidny spanek az do rana |
| |
| Druhý den ráno Aria, Kesten Ráno, krátce poté co na obzoru vysvitne slunce, vás Samota vyžene z postele. Těžko říct, zda se už nemůže dočkat, až vyrazíte na cestu, nebo to dělá z čiré zlomyslnosti. Tak jako tak nepřestane, dokud nejste oba na nohou. Připravíte vše potřebné na cestu a vyrazíte směrem k hradu, kde se máte setkat s Gilem. Venku ještě není moc světla, ale řada lidí už je na nohou. Cesta k hradu netrvá moc dlouho. Na smluveném místě už z dálky vidíte stát povědomou postavu a hned vedle stojí trojice koní. Když dojdete blíž, tak na vás Gil zamává. “To je dost, že jste tady. Už jsem se bál, že pro vás budu muset dojít.“ zažertuje. Potom dojde ke koním a oběma vám jednoho přivede. Každý z nich je už osedlaný a naložený. “Vzal jsem zásoby na pár dní a pár dalších drobností, jako lana, deky a pochodně. Měli bychom vyrazit co nejdříve, abychom dorazili do vesnice ještě před setměním.“ Zbytek už nechá Gil na vás. Nikam vás nežene a tiše vás následuje tam, kam jdete. Když konečně vyjedete z města, je už slunce vysoko na obloze. V dálce před sebou uvidíte Vananský les, jak se rozprostírá do všech stran a pokrývá prakticky celou západní hranici říše. Cesta není nijak příjemná a čím dál jste od města, tím horší je. Minete několik farem, a po několika hodinách si všimnete, že vás sleduje skupina jezdců. Jedou sice stejně jako vy krokem, ale pomalu vás už dohánějí. Netrvá to moc dlouho a dojedou vás. V čele jede jednooký muž, v kterém poznáte vůdce žoldnéřů, kterého jste měli možnost vidět na hradě. Společně s ním jedou ještě jeho lidé a pár dalších lovců. “Hele! Není to ta kočička, co byla včera na hradě?“ řekne jeden z mužů v sedle a vesele pokukuje po Arie. “Nejspíš jo.“ odpoví mu druhý, ale nezdá se, že by sdílel stejné nadšení jako jeho druh. |
| |
| Pochmurný hostinec Už první pohled na osazenstvo v hostinci mi prozradil, že tohle je skutečně rozmanitá společnost. Částečně tedy. Čekal jsem, že v takovém konci světa budou i nějací nelidé, ale takoví tu nebyli. Nevadilo mi to. S jinými rasami je vždycky pouze problém. To je také vlastní, zažitá zkušenost. Tiše jsem si odkašlal, ale jen málo trhanů mi věnovalo pozornost. Raději si dál polévali plátek chlastem. Co se týkalo ozbrojených lidí, tak jejich pozornost jsem snad raději ani nepřivolával. Vypadali nebezpečně. Ten symbol... Bezpochyby půjde o nějaký řád, nebo spolek. Nebo že by to byla nějaká, králem vyslaná skupina? Vojáci, kteří byli posláni jako podpora pro tento kraj? Zamyšleně se pohladím prsty po bradě. Poté to ale hodím za hlavu. Oni nyní nebyli střed mého zájmu. Povytáhnu si druhý opasek se zbraněmi na bocích a pustím se hlouběji do krčmy. Skutečným protivníkem nyní byla hostinská, kterou jsem raději ani nezaléval lichotkami. Jednak si žádnou nezasloužila, a jednak mi její... Tělesná síla naháněla hrůzu. "Děkuji madam." Prohodil jsem k ní pouze, a šel jsem si beze strachu sednout k těm několika neznámým lidem. Zářivě jsem se na usmál, a plácl jsem dlaněmi do stolu. "Zdravíčko, pánové! Jak rád konečně zas sedím v nějaké, útulné krčmě! Ta cesta sem byla řádně náročná." Pronesu s úlevou v hlase a udělám si na židli pohodlí. Odepnu opasek se zbraněmi, a opřu jej o opěradlo židle. "Smím vás otravovat přátelé? Povězte mi... Vaří zde dobře?" Poušklíbnu se, a poté se porozhlédnu. Mezitím však prsty vjedu nenápadně do svého měšce, a přirozeným pohybem položím ruku zas na stůl. Jakmile rozevřu prsty zalesknou se mezi nimi měděné mince. Dvě na hlavu. Pokud někdo uvidí, že rozdávám peníze mohlo by to přitáhnout nežádoucí pozornost. "A samozřejmě budete i tak hodní, a jistojistě mě zpravíte o všem, co se zde děje že? Hořím touhou po novinkách z tohoto kraje. Například kdo jsou ti muži támhle..." Nenápadně kývnu hlavou na ozbrojence, zatímco se dívám před sebe, na své spolustolovníky. "Nebo jak jde lov na čarodějku? Povězte mi o všem, a možná těch mincí vlastní nešikovností ztratím víc." Pronesu k lidem u stolu polohlasně, se sebevědomým, příjemným úsměvem. |
| |
| Druhý den, ráno-konečně na cestách S leknutím sebou trhnu, když zjistím, že Samota není vedle mě. Pak ale přiběhne z pokoje od naší hostitelky a donutí mně vstát ze zemně a připravit se na cestu. U hradu se usměji na Gila. “Dobré ráno Gila. Samota nás doslova vyhnala.“ Zasměji se a pak pokývám hlavou, když si prohlídnu koně. “Jsou nádherní, děkuji Gile.“Převezmu si otěže a vydám se na cestu z města. Za branami města se vyhoupnu do sedla a s chutí se vydám na cestu. “Konečně z toho města jsme venku.“ Povím spíš sám pro sebe, než ostatním a Samota ses chutí rozběhne vedle koně, který si asi na její přítomnost začíná zvykat. Když nás dojedou naší pronásledovatelé, jen zapískám na Samotu aby se stáhla k mému koni. “Chovej se slušně Samoto.“ Očkem kouknu po veliteli, žoldáků a usměji se na jeho společníky. “Tak přeci jen máme společnou cestu, že.“ Prohlásím k němu a kývnutím pozdravím jeho lovce. Mám rád společnost jiných lovců. |
| |
| Cesta Kdyz me rano samota probudila tak jsem se nachystala a pak vysla za Kestenem. Jak jsme dosli na misto stretu Vzala jsem si taky jed oho a mlcky se posadila. Nemela jsem chut se s nimi avit a tak jela trochu pozadu.. Kdyz jsme vysli z mesta jen jsem na nej jeste koukla... Pak jela za ni.i ale na nic neodpovidala. Nema vazne zadny duvod |
| |
| Hostinec Kovu U stolu sedí trojce vesničanů. Jeden z nich je šedivý stařík s upravenou bradkou a plešatící hlavou, zbylí dva jsou muži mezi třiceti a čtyřiceti, oba celkem statní. Tvého příchodu si moc nevšímají, ale ve chvíli kdy promluvíš, tak se na tebe zmateně podívají. “Jíst se to dá.“ řekne po chvilce jeden z mužů, ale nezdá se, že to říká zrovna ochotně. Žádný z nich nevypadá moc na to, že by se chtěl bavit s cizincem, jako jsi ty. Ve chvíli kdy se na stole objeví mince, se jim široce rozšíří oči. Všichni se na tebe podívají, zda to myslíš opravdu vážně. Když je jim jasné, že ano, tak peníze ze stolu zmizí takovou rychlostí, že by se za to nemusel stydět ani kdejaký zloděj. “Támhle ty?“ zeptá se jeden z mužů a poukáže na ozbrojence na druhé straně místnosti. Stařík zatím znalecky zkouší mince mezi zuby a se spokojeným výrazem si je pak strká do skoro prázdného váčku. “Kdo ví, nějaký žoldnéři.“ pokračuje muž v povídání. “Přesně to nevim. Jednoho dne se tu ukázali a začali bránit vesnici. Prostě jen tak.“ Následně muže vystřídá druhý, který mu do jeho povídání prostě skočí. První muž ale nic nenamítá. “Jó, to je pravda. I starosta byl překvapenej. Sami sme se stěží bránili ale aby sme si podobný hrdlořezy najali, tak na to nebyly prachy.“ Ve chvíli kdy ale přijde řeč na Čarodějku, ani jeden z mužů se nemá k tomu, aby o ní něco řekl. Ve chvíli kdy řekne stařík pár slov, několik okolních stolů ztichne a podívají se směrem k vám. Někteří zvídavě, jiní nepřátelsky. “Mlč ty starej hlupáku.“ okřikne ho šeptem jeden z mužů. Potom se k tobě otočí druhý a zdvořile se na tebe usměje a odhalí tak svoje žluté zuby. “Promiň nám cizinče, ale vo tom se tady nemluví. Nosí to smůlu.“ Nikdo se potom už k tomu dál nevyjadřuje. Strach je zdá se silnější, než mince, které jsi jim nabídl. Po chvilce ke stolu přijde hostinská a pohlídne na tebe. V jedné ruce svírá několik korbelů a v druhé nese prázdné tácy a misky od jídla. Co si dáte? zeptá se a čeká, jak odpovíš. Krátce na to zase odejde pryč. |
| |
| Na cestě Aria, Kesten Samota souhlasně zaštěká a následuje Kestenova koně. Hned vedle jede na svém koni Gil. Jakmile vás lovci dojedou, tak si vás jejich velitel krátce prohlédne a obrátí se ke Kestenovi. “Ano, vypadá to tak.“ odpoví zamyšleně. “Ale až dorazíme do vesnice, tak se naše cesty opět rozejdou. “ řekne chladně. Jeho postoj není zrovna přátelský, na druhou stranu se nezdá, že by se choval nepřátelsky. Jeho muži s vámi srovnají tempo a jedou stejnou rychlostí jako vy. Zřejmě nemají v úmyslu jet napřed. Vzadu za Lietovými lovci jede ještě jedna nesourodá skupinka. Ti se moc dopředu ale nehrnou, takže ani neslyšíte, o čem si povídají. Gil věnuje vůdci žoldáků milý úsměv a přátelsky mu pokyne hlavou. Potom se otočí na Kestena. “Co máš v plánu, až dojedeme do té vesnice? Moc toho nevíme.“ Aria mezi tím jede tiše bez jediného slova. Kdesi vzadu za svými zády cítí pohledy několika lovců, kteří si spolu stále povídají. “Čím to, že je taková pěkná holka působí tak nepříjemně, jako stoletá stařena?“ říká jeden. Druhý hlas mu po chvilce odpoví. “Nevím, až nějakou stařenu potkám, tak se jí zeptám. Možná ale hold nejsi její typ.“ Cesta pomalu ubíhá a vše se zdá být v pořádku. Žádné náznaky možných problémů a les je každým okamžikem blíž a blíž. Pokud to tak půjde dál, tak než skončí den, tak by jste mohli být na místě. |
| |
| Na cestě do vesnice “To je dost možné a když ne ve vesnici, tak za ní určitě.“ Odpovím velitelovi žoldáků a zdržím se dalších komentářů a dál jedu mlčky, až do té doby něž mně z myšlenek vytáhne Gil. “No Gile to co vždy zabere. Najdeme hostinec a ubytujeme, rád bych ještě jednu noc strávil v posteli.“ Pousměji se, když dodám. “Snad to nebude naše poslední noc.“ Pak ale zvážním. “Ale v hostinci, koupíme pár piv místím a vyptáme se na les a naší Paní. Bylo by dobré se něco dozvědět a hlavně bych rád našel nějaké dřevorubce, rád bych věděl, do jaké hloubky je les bezpečny a kam již není bezpečné chodit. A zda se neděje něco podivného i v okolí lesa. Snad se nějaké informace dozvíme a druhý den, necháme ustájené koně a dál půjdeme po svých, sice nebudeme tak rychlí, ale budeme tiší a to je podle mně důležitější a navíc půjdeme stezkou zvěře Gile.“ Povzbudivě se na něj usměji. “Doufám, že máš rád les. Užijeme si ho dost a dost, bude to zábava Gile. Jo a pokud máš něco lesklého chtělo by to začernit a upravit tak aby to nechrastilo.“ Pousměji se. Podívám se na oblohu a zamračím se. “Asi se tam dostaneme, než skončí den.“ Ostatních lovců a žoldáků si nevšímám. Samota vesele pobíhá po okolí |
| |
| Na cestě Mlčky jedu na koni a posloucham je. U toho přemýšlím co budu dělat... Přitom jedu dál Koukám kolem sebe jestli tu něco není jelikož se i celkem nudím a do řeči se nehodlám s nimi dávat potom co předvedli na hradu.. Pak se kouknu kde je Samota. Když jí spatřím si vesela pobýhat tak se usměju a dál potichoučku jedu. A u toho i sleduju co se možná má dít. Na to že chcou do nějakého hostince nic neříkam a jedu si a ekam kdy chtějí zastavit |
| |
| Zbytek cesty Aria, Kesten “Myslím, že na pár z nich ti můžu odpovědět sám.“ řekne s úsměvem Gil. “My musíme jít hluboko do lesa, tam odkud se ještě nikdo nevrátil, nebo tam nebyl. Jinde se bytost jako ta čarodějka ukrývat nemůže. To už by jí někdo našel.“ Můžeš si všimnout, že vás Liet letmo poslouchá a souhlasně pokyvuje hlavou. Potom trochu pozdrží svého koně a vrátí se ke svým druhům. “Taky nezapomínej, že jsou to všechno jenom prostý lidi.“ pokračuje Gil, tentokrát už ne s takovým úsměvem. “Polovina z toho co nám řeknou, pravděpodobně budou jenom domněnky a výplody jejich nevzdělaných myslí.“ Aria se do rozhovoru celou dobu nezapojuje a mlčí. Svůj názor na výpravu do lesa ti Gil neřekne, ale nezdá se z toho být tak nadšený jako ty, spíš naopak. Cesta trvá ještě dlouho a slunce se pomalu začne blížit k obzoru. Kestenův odhad týkající se toho kdy dorazí se tak trochu rozchází. Slunce dál pokračuje ve své cestě, až nakonec zapadne úplně a ocitnete se ve tmě. Měsíc vám sice poskytuje trochu světla ale i tak vidíte jen pár metrů před sebe. Kdosi ze skupinky vzadu zapálí pochodeň, ale někdo z Lietových lovců mu jí vytrhne z rukou a hodí jí do bahna, kde jí pak uhasí. “Pitomče!“ okřikne ho a ozve se jiný hlas. “Víš, kolik banditů se potuluje po okolí? Pokud nechceš skončit s šípem v krku tak už to nedělej.“ Odpovědí mu je jenom hrobové ticho. Na cestu už nevidíte ale vesnice je jenom kousek. V dálce vidíte hořet ohně, podle kterých se můžete dobře orientovat. Když nakonec dorazíte do cíle, spatříte před sebou vesnice, celou obehnanou palisádou. Brána je zavřená a všimne si vás muž ve strážní věži. “Stát! Kdo tam, přítel nebo nepřítel?“ |
| |
| Cesta Celou cestu nic neříkám a jen koukám před sebe. Když někam odejdeme na nějaké místo tak je mlčky sleduju. Nehodlám se do toho motat "Že vas to furt baví něco kecat. Je to už otravné A jdu dál jelikož uz to nebavi |
| |
| Konec cesty Usměji se nad odpovědí Gila u které vím, že je pravdivá. “Jo přesně toho jsem se bál… no snad nebudou moc bujnou fantazii. I když uvidím třeba v to budu nakonec i doufat.“ Zažertuji a dál jedu mlčky. Samota si někde lítá kolem a mezi tím si ulovila jednoho králíka. Alespoň někdo se z nás najedl. Což mi její pohled dává jasně najevo. Kdo se najedl a kdo má hlad. Hmm tohle jsem nečekal, palisáda no dobrá to bude zajímavé. Mé domněnky se potvrdí ve chvíli, kdy se nás hlas zeptá kdo jsme. No kdo asi. Bejt vlkodlak, tak to přeskočím a natrhnu ti prdel a pak ti urvu hlavu, až s tebou skončím. Bejt nepřítel… Máš můj šíp v prdeli. Jasně, že jsem přátelé. Radši spolknu odpovědi co se mi derou na jazyk a čeká, kdo odpoví. Když se k tomu nikdo nemá, tak sesednu z koňského sedla, vezmu ho za uzdu a pomalu vedu směrem k bráně, kde se zastavím. “Jsem přátelé, hledáme jen postel na přespání a něco k jídlu. Zítra vyrážíme dál.“ Odpovím |
| |
| Vstup do vesnice Aria, Kesten Hlídka si Kestena zvídavě prohlíží a jako by muž pochyboval o jeho slovech. Jeho oči těkají z jedné osoby na druhou, jako by ho měl někdo přesvědčit o opaku. V rukou drží luk skloněný dolů připravený ho kdykoliv použít. Těžko říct, jestli je jen vystresovaný, nebo je za tím něco jiného. “Hej ty pitomče, byl bys tak hodný a otevřel tu bránu, ať můžeme dovnitř?“ řekne nakonec Liet a strážný sebou cukne. “Jsme na cestě celý den a rádi bychom si odpočinuli.“ pokračuje dál stejně nepříjemným tónem jako před tím. “Po setmění nesmí nikdo dovnitř.“ řekne po chvilce strážný, který se probral z počátečního zmatení. “Připadáme ti jako příšery?“ zeptá se ho Liet sarkasticky. “Dělej a otevři.“ “Co se to tam děje?“ ozve se náhle další hluboký hlas z druhé strany zdi. Na to se strážný otočí a pohlédne dolů k dotyčnému. “Cizinci, pane. Za bránou čeká skupina cizinců a chce vstoupit dovnitř.“ Rozhovor potom pokračuje dál, ale už ne tak hlasitě, takže toho moc neslyšíte. Když skončí, zahlédnete opět strážného na věži. “Za pár hodin bude svítat a potom budete vpuštěni dovnitř. To je konečné rozhodnutí.“ “Hej ty jeden zmetku!“ začne křičet jeden z lovců. “Otevři sakra, nebo tě pak vlastnoručně zaškrtím!“ Jeho nadávky ještě chvilku pokračují, ale na muže ve věži to nemá žádný vliv. Ať řeknete cokoliv tak se brána neotevře. Trvá to asi tři hodiny, když zahlédnete daleko na obzoru první paprsky. Jako na povel se pak chvilku potom za zdí ozve šramot a brána se nakonec otevře. Uvnitř už čeká ozbrojená hlídka, která nevypadá na běžné vidláky, tihle jsou dokonce vyzbrojeni a mezi nimi si všimnete i několika lidí, kteří vypadají spíš na vojáky, akorát nemají žádné barvy ani vlajku. “Nechci tu žádné problémy.“ řekne jeden z mužů u brány a podle hlasu poznáte muže, který zakázal hlídce vás vpustit dovnitř. Samotná vesnice na tom vypadá docela bledě. Spousta domů je poškozena, všude je plno ozbrojených lidí a na několika místech hoří velké ohně. |
| |
| Před vesnicí “Tak asi nic“ Zavrčím si pod vousy, které nemám a odvedu koně stranou od brány a nechám jej napást. Sám si sednu na zem a trochu ujím ze zásob. Po lehkém jídle si lehnu na zem, zabalím se do pláště a zavřu oči. Samota se spokojeně schoulí vedle mě. Probudí mě paprsky na tváři a skřípání brány. Vesnice Pod bodíčku se zvednu opráším si plášť a pomalu s ostatními vstoupím do vesnice. Kapitánovu výtku beru na vědomí, ale nic neříkám, jen se rozhlídnu kolem. Zajímavé vesnice, copak se o děje? Nebo spíš co se tu stalo. Podívám se na velitele, nebo toho koho za něj považuji a pomalu se nadechnu. “Tahle bojově o tu vypadalo vždy? A kde tu najdeme hostinec, nebo něco kdy bychom se mohly najíst?“ |
| |
| Hostinec a jeho společnost Poslouchal jsem skupinku sedláků s nejvyšším zájmem. Byl jsem však trochu zklamaný, protože mi toho zase neřekli tolik. Ale alespoň nějaká informace padla k dobru. Pokývnul jsem souhlasně hlavou, a letmo se ohlédl po ozbrojencích. Ne, myslím že ne. Nebudu raději tyhle chlápky otravovat. Nezajímá mě, odkud přišli ani z jakých důvodů. "Doneste mi pivo, dobrá ženo." Odvětil jsem krčmářce, a chviličku jsem ji pozoroval. Otřásl jsem se hnusem. Takovou babu musejí jebat akorát tak odsouzenci za trest, před popravou. "Děkuji vám moc pánové. Každé slovo dobré." Pronesu s úsměvem zas ke spolustolovníkům a rozpřáhnu ruce v přátelském gestu. Poté se k nim však ještě nakloním. Znovu. A opřu se lokty o stůl. "Ale ještě bych měl jednu prosbu. Nevíte, kde najdu starostu?" Nakloním zvědavě hlavu ke straně, načež se poplácám po prsou. "Mám pro něj jeden osobní dekret, který bych mu potřeboval předat. To víte. Úřední hovadiny a takové věci." Pobaveně se zasměji, a porozhlédnu se, jestli starosta není někde na blízku. Ve skutečnosti chci jít se svými otázkami přímo na něj. Pokud možno někde v klidu, kde nás nebude otravovat podivná sebranka lidí. Starosta by měl vědět mnohem více, a měl by být sdílnější než mí "přátelé" tady. |
| |
| Vesnice Mlčky jen jdu když už se otevře brána vylezeme a jdu dál spolu s ostatními... Koukám se kolem jak to tu vypadá... je to podobné jak naše vesnice ale jen pár změn. Pak jsem zastavila jak ostatní a koukám jak to dál pujde |
| |
| Hostinec Kovu „Tady.“ řekne hostinská a položí na stůl jeden z korbelů. “Budou to tři měďáky. Ne aby tě napadlo zdrhnout bez placení.“ Potom pohlédne na muže u stolu, kteří jeden po druhém jen zakroutí hlavou. Aniž by čekala na zaplacení, tak nakonec pokračuje ve své cestě hospodou až někam do kuchyně. Muži pomalu dopíjí své korbely, nejspíše už připraveni odejít, takže je dobré, že jsi svou otázku položil hned a nečekal jsi s ní na později. Všichni se na tebe znovu podívají, až nakonec jeden z nich promluví. “Estli hledáš starostu, tak to zkus u něj doma. Pokud nebude tam, tak zkus někoho z hlídky. Ty ti pomůžou, jestli je to fakt důležitý.“ Uběhne pár minut a jeden mužů se zvedne od stolu. “Už je docela pozdě. Uvidíme se zejtra.“ Řekne svým přátelům, kterým se podle všeho ještě domů nechce. “Jo, pozdravuj Cristu.“ Potom věnuje i krátký pohled tobě. “Měj se cizinče.“ Nakonec dojde zaplatit hostinské a vypotácí se ven. Večer pomalu pokračuje dál, když ticho najednou přeruší zběsilé zvonění zvenku. Všichni hospodě zpozorní a obzvláště ozbrojenci. Jeden z nich vstane od stolu a rychle vyjde ven. Netrvá to dlouho a dveře se rozrazí do kořán. Stojí v nich ten samý muž. “Západní zeď je pod útokem!“ To si okamžitě získá jejich pozornost a zejména blonďatého muže, který k němu ihned přiskočí. “Jak to vypadá?“ zeptá se muž a ostatní bojovníci se začnou zvedat a kontrolovat si výzbroj. “Masivní útok na bránu a vypadá to, že se jich dostalo i pár dovnitř.“ Víc toho už neslyšíš, protože nastane zmatek. Někteří utíkají k oknům, zatím co ostatní začnou mlít pusou jeden přes druhého. Z venku zazní výkřiky, to už ale ozbrojenci jdou ven. |
| |
| Za zdmi Hraničné Aria, Kesten “Asi tak od té doby, co tu řádí ta špinavá mrcha.“ odpoví velitel a odplivne si. Na rozdíl od ostatních vypadá trochu jinak. Zatím co většina mužů na hlídce jsou převážně vesničani, tak jejich velitel vypadá na kovaného válečníka, se spoustou jizev ve tváři a výzbrojí které je na první pohled taky jiná. “Hostinec je kousek dál. Nemůžete ho minout. Je to velká stavba s vývěsným štítem ve tvaru prasete.“ Všichni pomalu vcházíte dovnitř. Jakmile jste vy, i lovci za zdí, tak se za vámi brána zavře. Venku zatím nikoho kromě ozbrojenců a vesnické domobrany nevidíte, ale to málo co tu je, se zrovna moc přívětivě netváří. Všechny si vás podezřívavě prohlíží, nikoho nevyjímaje. Dokonce i Aria, která je z vás všech na první pohled nejobyčejnější pár takových pohledů ucítí. Ostatní lovci se rozejdou, ale několik vás doprovází, všimnete si hlavně dvou Lietových mužů. Nic neříkají a pomalu vás následují k budově, která podle všeho bude místní hostinec. Když stojíte před ní, všimnete si štítu, o kterém muž u brány mluvil. Má tvar prase s doširoka prořízlou pusou. “U veselého prasete.“ Přečte Gil nahlas, takže i ti z vás, kteří neumějí číst, ví, co tam stojí. |
| |
| Vesnice,Hostinec “My s tím něco uděláme .. tedy alespoň v to doufám Kapitáne a děkujeme.“ Poděkuji kapitánovy, letmo se podívám po jeho „jednotce“ a vydám se směrem k hostinci. “Nejnebezpečnější je zvíře co brání svou rodinu.“ Pomalu vedu svého koně ke krčmě. Venku uvážu koně a pohladím ho po krku. Gila lehce plácnu po rameni a vydám se do hostince. “Mam chuť na pivo a co ty?“ Zeptám se ho, když projdu kolem Gila do hostince Samota se vydá za mnou. V hostinci Samota se mnou srovná krok. Pohledem najdu hostinského a pojdu k němu. “Potřepoval bych někoho, kdo se nám postará o koně a něco k jídlu a pivo.“ Pohledem přelítnu hospodu, hledajíc volný stůl a prohlížejíc si lidi. |
| |
| Hostinec Aria, Kesten “Ne díky.“ Odpoví Gil. “Možná později.“ Dodá po chvilce, ale k tématu už se dál nevyjadřuje. Místo toho se obrátí směrem ke dveřím a vstoupí. Uvnitř hostince je pusto prázdno. Nikde žádní hosti, dokonce ani opilci, kteří by tu zůstali po předešlé noci, nic. Jediní lidé tu jsou starší muž za barem a žena co zrovna uklízí stoly. Hostinský zrovna cosi rovná a nikoho z vás si prozatím nevšiml. Má hustě zarostlou tvář a tmavé vlasy, které jsou na několika místech prošedivělé. Žena na druhou stranu je silnější postavy a vypadá, že by vás pravděpodobně dokázala uzvednout všechny najednou. Jakmile Kesten osloví muže za barem, tak se za vámi ohlédne. Na tváři mu vidíte překvapený výraz, který ale po chvilce zmizí. “Přeji dobré ráno.“ řekne a jakmile si vyslechne váš rozkaz, tak souhlasně přikývne. Ohlédne se za sebe směrem ke dveřím vedoucím dál do hostince. “Eriku!“ Potom se rozhostí ticho. Hostinský chvilku čeká, ale nic se neděje. Zavolá proto znovu, ale ani tentokrát se nedočká, žádné odpovědi. Zklamaně si povzdechne a zamíří ven. “Drahá, postaráš se prosím o hosty?“ řekne ženě, když jí míjí a vyjde ven. Žena, která jak odhadujete, bude manželka hostinského, zanechá uklízení a přijde k vám. “Tak co to bude? “ zeptá se otráveně. Těžko říct, zda je to kvůli vám, nebo to má nějaký jiný důvod. “K jídlu je zeleninová polévka. Pokud chcete něco jiného, budete si muset počkat.“ Potom padne její pohled na Samotu, která jí vesele pozoruje. Žena její náladu ale nesdílí. “Sem psi nesmí! Nechte ho venku!“ řekne, nebo by se dalo říci, že spíše rozkáže. Netrvá to dlouho a hostinský se vrátí zpátky. V patách je mu několik Lietových lovcům, kteří zaujmou místo u jednoho ze stolů. |
| |
| Hostinec Samota jen vycení tesáky v tichém vrčení. S mlasknutím se podívám na Samotu. “Jen jdi zlato, počkej venku.“ Samota se podívá na mně a přestane cenit tesáky. Pak se podívá na manželku hostinského a zase vycení zuby, pak se ale pomalu a váhavě otočí a odejde z hostince. Ven se protáhne s Erikem. Očividně, jí nemá ráda. “Odpust, nějak jí to vzalo. Jo a dal bych si polévku a pivo a nějaké maso se by se také hodilo.“ Rozhlídnu se kolem Kde kruci všichni jsou? “proč tu máte dnes tak prázdno a mm máte volné pokoje?“ Pak se vydám k jednomu ze stolů, luk opřu tak abych jej měl na dosah a usadím se u stolu a čekám. |
| |
| Hostinec Taktéž se posadim a něco objednam. Než to ale připraví odejdu na pár minut. Zhruba po 10minutách se vrátím a sednu. Na to mi za chvili donesou co jsem chtěla. Sním s toho půlku a zbytek beru ven pro samotu "Holka pojď se najíst..." A polozim ji to u sebe |
| |
| Noc bude dlouhá a nebezpečná "Ničehož se neboj, ženská. Já nejsem žádný šarlatán, abych utíkal pro pár grošů." Pronesu s pobaveným úšklebkem, a přestanu se o ni zajímat stejně rychle jako ona o mne. Odpudivá to žena. Jaká škoda, že zde nemají mladé děvečky na výpomoc. To člověku dá hned důvod se usmívati. Raději se tedy věnuji svému pivu. Zatímco mí noví přátelé mi podají ještě jednu velmi důležitou informaci, načež se přichystají k odchodu. Pozoruji letmo, zvědavě jejich loučení, a přátelsky se ušklíbnu když dojde i na mne. "Děkuji vám za všechny nadmíru důležité rady, přátelé. Dobrého večera přeji. Zítra si dáme další rundu." Rozhodím rukama a využiji volnějšího stolu, na který si poté hodím křížem obě nohy. A pohodlně se na židli uvelebím. Teď mi bylo moc fajn. Nevydrželo mi to však ani pár minut. Zběsilé zvonění samozřejmě zburcovalo mou pozornost. A když poté vtrhl dovnitř onen muž s nemilou novinou, už jsem stál na nohou. Hlavně též proto, že jsem se lekl. "Doprdele! Tady prostě nebude mít jeden chvíli klidu!" Pronesu polohlasně, vztekle protože zkažená vidina řádného odpočinku mě skutečně naštvala. Okamžitě jsem popadl opasek se svými zbraněmi, a při běhu ven jsem si jej obratně zapínal kolem pasu. Takže máme nepřátele za bránou, i ve vesnici. Hmmm... Mihne se mi hlavou. Venku se zastavím před hostincem a důkladně se rozhlížím kolem. Každý roh byl nyní nebezpečný. Kdo ví kde se ty bestie, nebo co to tu vlastně je, skrývají. Nemeškal jsem však ani chvíli, a rozběhl jsem se rovnou ke stájím. Potřebuji svoji kuši. Chci pomoct, ale odmítám jít do prvních řad. Navrhnu si v hlavě náležitý plán svého, bojového nasazení. Při běhu jsem vytáhl z pochvy svou, nezvyklou dýku, a přehodil jsem si ji do pravé ruky, zatímco do levé jsem tasil jeden ze svých jednoručních mečů. Nepočítal jsem s tím, že je použiji, ale náhoda je svině svinská. |
| |
| Útok na vesnice Kovu I když jsi slyšel zprávy, že se dostali nepřátelé za hradby, tak uvnitř téměř žádné nevidíš. Všude je zmatek, kolem pobíhají lidé, ale nevidíš nikoho, kdo by ti připadal jako útočník. Po chvilce hledání ale nakonec přeci jen někoho najdeš. Zvuky boje tě dovedou ke skupince vesničanů, která právě bojuje s neznámým tvorem. Skupinka ho zahnala do kouta mezi domy, kde ho drží v šachu. Vzhledem k velkému počtu lidí toho moc nevidíš, ale i to málo ti stačí k tomu, aby sis zbytek domyslel. Tvor, i když lapen, zuřivě vrčí a máchá kolem sebe pařáty jako zběsilý. Nezdá se, že by si byl ochotný připustit porážku a vesničané k němu přistupují nad míru opatrně. Tlačí ho stále ho víc a víc dozadu dokud není úplně v pasti. Náhle tvor ale vyrazí kupředu a chňapne po jednom z nich. Vesničané ho začnou bodat zbraněmi, ale to mu nezabrání v tom, aby muže rozpáral. Muž nestačí ani zakřičet a padne mrtvý k zemi. Boj pak pokračuje ještě pár vteřin, než tvor pod tíhou mnoha ran zemře také. Hned potom se vesničané přesunou směrem k bráně u lesa, kde je také hlavní nápor. Tělo stvůry leží bezvládně na zemi a jen stěží zle říct, co je to zač. Když dorazíš k palisádě, tak se tam bojuje. Na zdi stojí muži s luky a pálí dolů kamsi směrem k lesu. Jako odpověď se ozývá hrůzný řev, umírajících bestií. Dole pod nimi mezi tím bojuje zbytek obránců s nestvůrami, kterým se podařilo dostat skrz. “Rychle ty hajzly pobijte!“ křičí na své muže jeden z žoldnéřů a vrhne se na další bestii. Ostatní pak následují jeho příkladu a likvidují postupně stvůry jednu podruhé. Vesničané ale tak odvážní nejsou. Z daleko jinou taktikou se zdržují v malých skupinkách vyzbrojeni oštěpy a vidlemi. V pevných formací drží cesty dále do vesnice, když se některá z nestvůr pokusí dostat jinam než by měla, zatlačí ji zpátky k žoldnéřům. Několik metrů před tebou se jedna skupinka brání vlčímu monstru. Snaží se ho zatlačit zpátky, ale monstrum stále doráží a pokouší se probít skrz. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Celé tělo bestie je porostlé tmavou srstí. Na první pohled se podobá vlku, je ale o poznání mohutnější. Nikdy jsi žádného takového vlka neviděl, ani jsi o něčem podobném neslyšel. Čenich je stejně jako u vlka protáhlý a tlama plná zubů, jeho vzezření působí ale mnohem děsivěji. Na předních tlapách má drápy, které svou délkou připomínají dlouhé nože a ostré jsou zrovna tak. |
| |
| Hostinec Aria, Kesten “Jistě, počkejte chvilku.“ Odpoví žena a odejde pryč. Zanedlouho se hostinská vrátí se třemi talíři plnými polévky a pitím. “Na maso si budete muset počkat. Chvilku potrvá, než se upeče.“ Kestenových otázek a dotazů si už pak nevšímá a zamíří pryč. To už je ale zpátky její muž, který byl ustájit vaše koně. “Po útoku to tak většinou bývá. Muži mají plno práce s opravami a odklízením těl. Do večera se tu vokáže jen pár hostí.“ Podle toho co víte, jsou okolní lesy plné monster a Hraničná je patrně hodně na ráně. “Pokoje samozřejmě máme. “ pokračuje hostinský. “Pokud chcete, nechám je hned připravit.“ Zpoza baru pak do hospody vejde mladá dívka s dlouhými vlasy do půli zad. Hostinský jí věnuje krátký pohled a pokyne směrem k Lietovým žoldnéřům. Dívka přikývne a jde je obsloužit. Aria Když vyjdeš ven, spatříš samotu, jak očuchává nedaleký roh. Jakmile tě spatří, tak zaštěká a přiběhne k tobě. Pomalu se nakloní nad misku s jídlem a pak ti věnuje zvídavý pohled, jako by chtěla říct něco jako: „To jako vážně?“ Očuchá jídlo v misce, několikrát si ho prohlédne z různých úhlů, ale nakonec se do něj přeci jen pustí. Miska je během chvilky prázdná, Samota jí vyčistila do posledního ždibíčku. Její odpovědí je ti krátké zaštěkání. |
| |
| Hostinec Jistě na něco k jídlu si rád počkám. Pak se dám do jídla polévky a poslouchám a mlčím. Nepřerušuji je ve vyprávění a jen rychle jím. “Kdy byl na vesnici veden poslední útok a jak jsou časté? A pokud je necháte připravit hned budu rád.“ Povím, když pohledem zabloudím k dívence, která se vydala obsloužit žoldnéře, ale pak se můj pohled zase vrátí k hostinskému. “A kdy na vás zaútočili poprvé nebo spíš, jak se to dlouho od prvního úzkou na vesnici?“ Optám se. Samota Po jídle se samota schoulí vedle tebe a se zavrčením se podívá na dveře do hostince a pak si položí hlavu na tlapy a nechá se hladit. |
| |
| Před hostincem Usměju se na ni a hladin. "Počkej jo ještě ti donesu něco k jídlu a i pití...." Zvednu se a vlezu ještě dovnitř dojdu k hostinskemu a poprosim ještě o vodu a trochu jídla. Když vyhoví vezmu to a jdu zpátky k Samotě. "Tak tady máš ještě něco k jídlu a piti |
| |
| Hostinec Aria, Kesten Hostinský pokyne Kestenovi na souhlas a zavolá na dívku. „Anno, až obsloužíš pány, mohla bys jít připravit…“ Potom se v půli věty zarazí a podívá se na vás. „Tři pokoje?“ Řekne a je vidět, že je to spíše otázka směřovaná na vás než na dívku. Jakmile mu to potvrdíte, tak se odebere pryč. Dívka potom přinese žoldákům korbely piva a zmizí po schodech nahoru. Nastane chvilku a klidu, během které občas zahlédnete hostinského v lokále, ale nikdy se nezdrží moc dlouho. Když za vámi nakonec přijde, přinese na stůl kus pečeně. “Tak tady to máte.“ řekne, když položí talíř s ještě kouřícím se masem na stůl. “Před tím jste říkal něco o útocích.“ řekne, zamyšleně se poškrábe na bradce. “Poslední proběhl tuhle noc.“ Když se nad tím vším zamyslíte, tak stav v jakém byla vesnice při vašem příchodu, je teď daleko pochopitelnější. Než ale stihne muž říct něco víc, ozvou se muži u vedlejšího stolu. “Hej chlape! Co bude s tím jídlem? Chceš, aby jsme chcípli hlady?“ Hostinský sebou trhne a podívá se k jejich stolu. Na tváři se mu objeví milý úsměv. “Moc se omlouvám ctění pánová, hned to bude.“ potom se obrátí zpátky na vás. “Moc se omlouvám, ale musím se vrátit do práce. Abych nezapomněl.“ Na stůl položí pár starých klíčů. “Je to po schodech nahoru a hned ty první na pravé straně.“ S těmito slovy se zmizí v místě, kde bude pravděpodobně kuchyně a přinese jídlo i pro žoldáky. |
| |
| Hostinec Na otázku ohledně pokojů, jen kývnu hlavou a poslouchám. Hmm poslední v noci, u brány jsme měli štěstí.. mohly na nás zaútočit a ani bych jim to neměl za zlé. Vezmu tři klíče od tří pokojů a rychle se pustím do jídla. “Moc děkuji, bylo to dobré.“ Jen čert ví kdy zase bude teplé jídlo.. no spíše dobré a teplé jídlo. Okem hodím ještě po dívence a zvednu se od stolu. Vezmu si luk a toulec a vydám se před hospodu. Před hospodou Pomalu vyjdu ven. Podívám se na Samotu, která jen mým směrem potočí hlavu a dál se nechá ladit a drbat. Potvora, úplatná stačí jen drbání a je to hmm. “Měla bys si odpočinout, máme tři pokoje Ario, jeden je tvůj.“ Podám jí klíč od jednoho ze tří pokojů. “Jak moc umíš zacházet se zbraněmi? A nevíš, kde je Gil? Do lesa bych se vydal zítra po rozednění, v noci tu budeme mít asi práci a mág by se jim to na jednu noc hodil asi.. Pokud přijdou potíže.“ Opřu se o stěnu s sleduji Ariu a Samotu. |
| |
| Chytim klíč. "Díky se zbraněmi neumím jen s tím co mám a pak ještě magii, ale proč se ptas? Gila jsem bohužel neviděla. Samotu jsem ti nakrmila tak proto odpočívá. Pak si lehnu diky |
| |
| Před hospodou Pokrčím rameny a dám hlavu na stranu, jak si ty dvě prohlížím, než odpovím. “jen tek.. tak kam jdeme se magie hodí, více než chladná ocel. Ale čas od času se hodí i jiné zbraně.“ A děkuji za Samotu.“ Pokrčím rameny a počkám, až odejde a pak si kleknu k Samotě a podrbu jí za ušima. Černá vlčice jen blaženě vyplázne jazyk a přivře oči. “Víš zlato měla dobrej nápad, opravdu dobrej. Ale ještě musím najít Gila, tak pojť půjdeme najít našeho Gila.“ Vlčice s líně zvedne a vydá se za mnou do stájí a pak na palisády a já jen doufám že jej někde najdu.. |
| |
| Před hospodou Aria, Kesten Zatím co se spolu s Ariou bavíte, ozve se za vámi pobavený hlas. “To je pro vás tak tak snadné ignorovat člověka, který s vámi sedí celou dobu u stolu?“ Když se ohlédnete, spatříte Gila, který má ústa rozšířená v široký úsměv. “Možná byste se měli starat více o své vlastní okolí, než o čáry a boj.“ Potom se natáhne ke Kestenovi a vezme si jeden z klíčů, který dosud svírá. “Pokud dovolíte, vezmu si svoje věci a půjdu se vyspat. Nashle ráno.“ S těmito slovy zmizí zpátky v hospodě a zamíří do připraveného pokoje. Venku pomalu přibývá lidí a za krátko je kolem vás slyšet typický ruch ozývající se ve vesnicích a městech. Jediný rozdíl je ten, že oblast okolo západní zdi připomíná vojenské ležení. Všude je bahno, poničené budovy a plno ozbrojenců. Den pomalu plyne, ale nic zajímavé ho se ve vesnici neděje. Lidé si dělají to své, stejně tak jako vojáci, kteří se připravují na útok, který stejně jako ve válce může přijít každým okamžikem. Všude je na první pohled klid, ale od první chvíle je patrné, že tu panuje zvláštní atmosféra. Jak strávíte den, je pouze na vás. |
| |
| Zamračím se na Gila a pokývám hlavou. “Jo dost možná stíne.“ Podrbu Samotu, když nás opustí. “Příště ho kousni, zlato. No dobrou, jdu se vyspat, dávejna sebe pozor.“ Pak se i já vydám do svého pokoje, kde usnu. |
| |
| Následujícího dne Aria, Kesten S očekáváním co vám nadcházející noc přinese, jste šli do svých pokojů. Ve vzduchu stále visela hrozba možného útoku z lesa, ta však nebyla nic ve srovnání s tím, že se tam následujícího dne musíte vypravit. I přes pochmurnou atmosféru vás nakonec všechny přemohla únava a usnuli jste. Noc proběhla navzdory všem předpokladům klidně a bez jakýchkoliv potíží jste se dočkali rána. Podle všeho se v noci nekonal žádný útok podobný tomu, když jste přijeli. Těžko říct, jestli je to v těchto krajích dobré, nebo špatné znamení. Dole v hospodě to vypadá podobně, jako když jste sem zavítali prvně, není tu ani noha. I přes to, kolik už bude hodin, je lokál prázdný a kromě samotného hostinského tu není ani noha. Dokonce ani Lietovi žoldnéři, kteří se tu rychle zabydleli, se dnes neukázali. Hostinský sedí tiše za barem a zamyšleně se dívá z okna. Vašeho příchodu si ani nevšimne a dál tam tak mlčky posedává. Když pohlédnete také ven, zjistíte, že tam nic zajímavého není. Ulice jsou poloprázdné a sem tam se tam mihne vesničan, nebo skupinka žoldnéřů, nic co by stálo za velkou pozornost. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro V noci se ti zdál sen. Byl stejný jako kterýkoliv jiný, pouze s jednou zvláštností, byl nezvykle ponurý. Zcela sám jsi stál uprostřed lesa. Byl to takový ten hustý a temný les, který nahání hrůzu sedlákům, ale ve skutečnosti takový není. Tenhle pro tebe byl ale cizí. Nikdy jsi v něm nebyl a stromy působily jako bez života. Náhle se kousek před tebou v houští něco mihlo. Neviděl jsi, co to bylo, ale okamžitě jsi zpozorněl. Sáhl jsi k boku pro dýku, vzápětí jsi ale zjistil, že jí nemáš, žádnou zbraň. Nevíš, co tě k tomu donutilo, ale vykročil jsi vpřed. Nohy tě vedly směrem k tomu místu, sám jsi ale nevěděl, co tě tam čeká. Jakmile jsi prošel skrz houštinu, uvidíš známou tvář. Kousek před tebou stál Stín a klidně na tebe koukal, jak to často dělával. Bez jediného zvuku se pak otočil a pomalu se vydal kamsi po lesní pěšině. Ty jsi ho následoval. Šel jsi v jeho stopách a nevěděl proč. Něco neznámého tě tam táhlo, i když tvůj vnitřní smysl troubil zběsile na poplach. Ticho v lese bylo nervy drásající a ani po dlouhé době jsi kromě svých kroků nic nezaslechl. Les je stále hustší a hustší a nakonec se k tomu přidá ještě mlha. Není skrz ní nic vidět a musíš zrychlit, abys Stína neztratil. Ten však jako by vycítil tvé obavy a zpomalí. Skoro, jako by se tě snažil někam dovést. Nakonec se ocitneš na malé mýtině. Stín se zastaví a ty víš, že jste na místě, ať už je to kdekoliv. Po chvilce před sebou v mlze zahlédneš postavu. Nemáš tušení, kdo to může být, ale ani trochu se ti nelíbí. Všechny tvé smysly tě varují, Stín však klidně stojí na místě, jako by ho to ani trochu neděsilo. Postava se pak pomalým krokem vydá směrem k vám. S každým jeho krokem varování tvých smyslů zesílí, až máš nakonec pocit, jako by tě někdo mlátil po hlavě palcátem. Postava zastaví uprostřed mýtiny a pohlédne na tebe. Na sobě má tmavý plášť přehozený přes ramena a na hlavě nasazenou přilbici jako rytíř. Chvíli se mu díváš do prázdného hledí, pak najednou Stín vykročí a zamíří k postavě. Doběhne až k záhadnému rytíři a posadí mu po boku. Rytíř mu věnuje krátký pohled a pohladí ho po hlavě. V ten moment si můžeš docela jistě všimnout kostnaté ruky, kterou tajemná postava má. Rytíř nakonec pohlédne zpátky na tebe a promluví. “Tvůj konec se pomalu blíží.“ řekne tajemným hlasem, který není ani mužský ale ani ženský, jako by se všechny slévaly v jeden nelidský. “Brzy se setkáme“ pokračuje hlas a natáhne k tobě svojí kostnatou paži. “Nemá smysl se tomu bránit, je to nevyhnutelné.“ V další chvíli svíráš v rukou svůj meč a nemáš žádnou představu, jak se ti dostal do ruky. Postava vykročí k tobě. V ten moment se vzbudíš. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno tě čekalo zvláštní překvapení. Krátce poté co jsi e probudila, jsi ucítila něco zajímavého. Nebyl to ten pocit, ze včerejší noci, ale něco stejně zajímavého a tentokrát jsi věděla i co to je. Magie. Z lesa vycházela magie a ty jsi jí mohla cítit. Nebylo to jedno konkrétní místo, spíš to působilo jako celek a bylo to velmi nestálé. |
| |
| Další ráno Do dalšího rána mně probudí sluneční paprsky, které tančí na mé tváři. Otevřu oči a pak je se zavrčením zavřu a po dalším zavrčení otevřu a pomalu se zvedenu z postele, kam jsem s uložil. “Proč se mi vždy z postele vstává tak špatně a nikdy se mi z ní nechce.“ Neochotně se vymotám z pokrývky, zvednu se natáhnu se po meči abych si jej znovu připásal na jeho místo, pak se rozhlédnu po místnosti, podvědomě hledajíc Samotu. Trvá mi jen pár úderu srdce, než mi dojde kde Má věrná vlčice zůstala. Tohle mi nikdy nezapomene. Bude naštvaná asi, jako každá ženska.. nebo vlčice. Zvenku zaslechnu dlouhé zavití. S povzdechnutím se vydám z pokoje i se svými věcmi, když vlčice dokončí svůj žalozpěv. Pohledem přelítnu prázdný šenk a pomalu si to namířím k hostinskému, jenž je zabrán pohledem ven z okna. Chvilku stojím za jeho zády a i já se dívám ven. Odkašlám si až, když si na ulici zahlédnu černou Samotu, která se prochází po ulici, zastaví se a s vyčítavým pohledem se na nás zadívá a její pohlede, jako by říkal “Lenoši jedni, líní chlapy“ a pak se vydá zase ke vchodu, kde se s hlasitým zavrčením lehne. “Dal bych si něco ke snídaní“ “Povez co je venku, tak zajímavého, kromě jedné znuzené vlčice? Kde jsou ty žoldáci, co s námi přijely.“ |
| |
| Hostinec - Ráno Kesten “Hmm .. co … ?“ Hostinský, vyrušený ze svých myšlenek se podívá svým směrem a uvědomí si, že přehlédl hosta, který přišel na snídani, tedy tebe. Ve tváři se mu objeví zmatek a rychle začne připravovat požadovanou snídani. “Promiňte, hnedka to bude.“ Po chvilce přinese podnos, s jídlem. Krajíc chleba, který je z jedné strany trochu spálený, trochu síra a několik jablek. Podnos položí doprostřed stolu, společně s ostrým nožem. “Nic moc pane.“ odpoví a zamíří zpátky k baru. “Co chcete k pití?“ Když po chvilce přijde, položí nápoj před tebe a posadí se na jednu z židlí. “Dneska je venku celkem klid, řekl bych ale, že bude pršet.“ Při těch slovech pohlédne k oknu, za kterým lze na obloze vidět několik šedivých mraků. “Vaši přátelé odešli už brzy ráno. Sbalili si všechny věci a vydali se do lesa.“ Hostinský nad tím jen zakroutí hlavou. “Blázni.“ |
| |
| Hostinec “Vodu, děkuji.“ Odpovím a pomalu se pustím do snídaně. Je dobrá, docela. Zamračeně, přemýšlejíc co dnešek přinese a plánujíc, kdy vyrazíme My a také o tom kdy se ke mně přidají ostatní. Při poznámce o dešti se trochu zamračím a napiji se vody. “Proč myslíte, že to jsou blázni?“ Zeptám se naplněn náhlím zájmem o to co si myslí a také o to co nás může čekat. Pokynu hostinskému, aby se posadil a dal se do povídání. Pokud tu nikdo není, nikdo mu neuteče.. |
| |
| soukromá zpráva od Aria pro Když jsem citila večer podivnou vuni jsem nad tim jen zavrtila hlavou a tak jestě usnula. Rano jsem se opět probudila citila jsem opět zvlastni vuni. /"Zvlaštni... Co tu děla magie?"/ mihne mi hlavou. Vylezu s postele s pocitem plne energie. Obleknu se vyjdu s pokoje a sejdu dolu.. Jak sejdu dojdu ke stolu a posadim se nekam ke stolu..naznacim aby mi donesli neci k piti a jidlu a pak zacnu uvazovat nad vecmi |
| |
| Hostinec Aria, Kesten Hostinský nevěřícně zakroutí hlavou. Na tváři se mu na okamžik objeví náznak úsměvu, jako kdybys řekl něco vtipného. “Vy budete asi z daleka co?“ zeptá se tě. Na odpověď ale nečeká a pokračuje v povídání. “Každej kdo má trochu rozumu, by se měl od toho místa držet na míle daleko. To místo obchází smrt a většina těch, kteří strávili delší dobu ve Vananském lese se už nevrátila.“ Někdy v té chvíli se ozve vrzání schodů a zanedlouho se objeví Aria. Hostinský se na ní usměje a pozdraví jí pokynutím hlavy. “Přeji vám dobré ráno slečno. Spalo se vám dobře?“ zeptá se stařík a odejde Arie pro pití. Když se vrátí, pokračuje tam, kde přestal. “Jak jsem řekl, nic dobrého se v lese neskrývá. Těch pár co tam z vesnice chodí, nemá moc na výběr, dřevo potřebujeme a lovci se tam jediní vyznají.“ Tím skončí hostinského povídání. Jako poslední se pak nakonec ukáže Gil. Stejně jako Ariu ho doprovází vrzání schodů, tentokrát však mnohem hlasitější. Když Gil sejde dolů, přijde ke stolu a položí vedle židle sedlové brašny, společně s několika věcmi. “Dobré ráno ve spolek.“ pozdraví vás s milým úsměvem na tváři. Posadí se na volnou židli a začne snídat. Můžete si všimnout, že má plášť přehozený přes záda a meč připnutý u pasu. Hostinský přinese ke stolu pití pro Gila, i když si zatím nic neporučil. Gil nic nenamítá a pokračuje neruše dál v jídle. Nakonec je to hostinský, kdo opět promluví. “Budete pokračovat v cestě, nebo se ráčíte ještě zdržet?“ Otázku položil nejspíš kvůli Gilovi, který vypadá, jako by se připravoval odejít. |
| |
| Hostinec Pomalu jím a poslouchám vyprávění hostinského a sem tam kývnu hlavou. Je to lepší a lepší Kývnu na pozdrav Gilovi a lehce se usměji, když se hostincký optá zda půjdeme dál nebo zůstaneme. “Vydáme se zase dál, ale na zpáteční cestě se tu zase zastavíme.“ Pohledem sjedu k gilbertovím brašnám. “ Asi bych šel radši pěšky a koně nechal zde, nebo to vidíš jinak Gile? „ |
| |
| Nemoc jménem chamtivost Aria, Kesten “Asi máš pravdu.“ souhlasí Gil a přitaká hlavou. Koně by nám v lese asi k ničemu nebyly, obzvláště v takovém, do jakého se právě chystáme.“ Potom odloží jídlo stranou a podívá se na hostinského. Ten vás celou dobu bedlivě poslouchá a čeká, až budete něco potřebovat. “Hej staříku. Byl bys ochotný tu ustájit na čas naše koně?“ zeptá se se stejným úsměvem, jaký obvykle nosí. Hostinský ale kdo ví proč tak nadšeně nevypadá. “Vy máte v úmyslu jít tam na to místo?“ zeptá se s obavami a raději ani nevysloví to slovo. “Víte co se tam skrývá? Jen pár lidí se zatím vrátilo zpátky. To místo je protkáno magií. Je plné monster a smrti. A co nejhorší … je tam ona …“ Mužík by pravděpodobně mlel ještě chvíli, pokud by ho Gil nepřerušil úderem do stolu. “To znamená ano?“ zeptá se, teď už o něco méně usměvavý, Gil. Stařík se zamyslí a po chvilce začne povídat. “Po … pokud chcete … ale ještě jste mi nezaplatili za pokoje a za jídlo.“ Odpovědí na to mu je Gilův váček s penězi, který přistane na stole. Není ani z poloviny plný, ale snad to bude stačit. Stařík po něm rychle blýskne očima a je vidět, že mu to v hlavě šrotuje. Nakonec promluví. “Dobrá … ale pokud se nevrátíte do dohodnuté doby, tak jsou i se vším moji.“ Je vidět, že je to obchodník každým coulem a dokonce i potom co získal peníze, se pokouší získat další. Tentokrát je staříkovi odpověděno mlčení. Gil neřekne ani slovo. Místo toho se podívá na tebe. |
| |
| Hostinec Pohledem si změřím hostinského a přivřu oči. Všichni obchodníci, jsou stejní. Chamtiví a rádi by získaly co nemohou.. ale dobrá. Pak se podívám na Gila a kývnu hlavou. “tak dobrá, pokud se nevrátíme čtrnácti dnů, ty koně, postroje a tak jsou tvé. My jen dojíme vezme zásoby a vydáme se na procházku lesem.“ Podívám se na hostinského a pak se rychle pustím do jídla. |
| |
| Noc plná teroru a hrůz, životadárné ráno Noc byla dlouhá, a strašlivá. Asi tak bych vyjádřil nejlépe celé to dění. A co si budeme povídat... Bál jsem se. Hodně jsem se začal bát. Protože útok podivuhodných monster byl skutečně velmi děsivý. Zabitá těla bestií jsou zkoumal několik hodin. Byli to velmi děsiví, a strašliví vlci. Vlastně ani ne tak vlci. Spíše vypadali jako nějací běsové z nočních můr. A byli vyzbrojeni vražedněji a lépe, než já sám. To mě také zrovna moc odvahy nepřidalo. A vlastně se divím, že jsem dokázal přežít celou tu noc. Ačkoliv jsem se snažil vesničanům i žoldnéřům pomáhat, vlastně to vypadalo tak, že jsem se moc aktivně nezapojoval. Spíše jsem se držel vzadu, a útočil jsem jenom v tu nejsprávnější chvíli. Raději zasadit ve správný čas jeden pořádný úder, než mávat zbraní jak divoch. Nevyšel jsem z toho úplně zdráv. Utržil jem pár lehkých zranění. Zbytek noci už jsem se jen dával dohromady, nebo jsem spal. Až nad ránem jsem začal být znovu aktivní. Zapisoval jsem si důležité poznámky do nově koupených pergamenů, a chystal jsem se na svou velkou cestu. Noc byla sice velmi děsivá, ale já byl i přesto odhodlaný vydat se do lesů. Zatímco skupina nájemných žoldáků z města už byla pryč. Měl jsem ale v plánu jít v jejich stopách. Nakonec budou alespoň nějak užiteční. A noci jsem hodlal trávit v korunách stromů. Tam se ani takové bestie, jako ty z nočního přepadení, nedostanou. Alespoň jsem v to tedy doufal. Pokud přeskočili v noci hradby, jsem v hajzlu tak jako tak. Ale co... Nakonec jsem si už jen sebral všechny své věi z koně, nehodlal jsem tu nechávat nic a cestovat na koni jsem nehodlal, bylo to velmi nebezpečné. Zbývalo už jen jediné. Pořádně se nasnídat, a nakoupit si nějaké jídlo navíc. Zamířil jsem rovnou do hostince. |
| |
| Sám v lese Kovu Z událostí, které se událi minulé noci, ses úspěšně vzpamatoval, moc klidně se ti ale nespalo. Poprvé jsi na vlastní oči viděl, co se ukrývá ve zdejších hvozdech za monstra a to, že se tam máš sám vydat, ti na klidu moc nepřidalo. I tak ses ale rozhodl pokračovat ve svém úkolu. Vstal jsi už brzy ráno, aby sis nakoupil vše potřebné na cestu a mohl okamžitě vyrazit. Konkurence sice není moc veliká, ale i tak ti přišlo rozumnější se nikde dlouho nezdržovat a neriskovat, že tě někdo předběhne a vyfoukne ti odměnu. Celá vesnice vypadá dost ponuře a to co jsi zažil minulé noci, mluví samo za sebe. Moc kupců ještě nemá otevřeno a těžko říct, jestli po včerejším útoku vůbec otevřou. I tak se ti ale podaří získat potřebné zásoby. Tvá zastávka v hostinci je krátká. Nikdo tam ještě není a samotný hostinský s žádným hostem takhle brzy po ránu nepočítal. Rychle se najíš, abys neztrácel čas a vyrazíš na cestu. V momentě kdy vstoupíš do lesa, přepadne tě nepříjemný pocit a strach. Vzpomeneš si na minulou noc a čekáš, odkud začnou vylézat ty vlčí stvůry. Ať ale čekáš sebedelší chvíli, připraven uprchnout, žádná z nich se neobjeví. Možná bude pravda, že vylézají hlavně v noci. O trochu klidnější se vydáš vyšlapanou cestičkou a posloucháš okolní zvuky. Těžko říct, jak dlouho jdeš, ale musí už být přinejmenším poledne. Za celou dobu jsi nenarazil na žádné zvíře, ani člověka. Ujdeš ještě pár metrů, když se cesta začne rozdělovat dvěma směry. Těžko říct, kam která vede, ale určitě nemáš čas, abys je prozkoumal obě. Musíš si vybrat jednu a pokračovat po ní, nebo můžeš riskovat setkání s bytostmi z lesa. Jedním směrem by měl být “Hadí průsmyk“, druhá cedulka je bohužel rozbitá a kus jí chybí. Můžeš jenom hádat, co na ní kdysi bývalo. |
| |
| Cesta lesem Aria, Kesten Když dokončíte snídani, vydáte se do vesnice nakoupit zásoby. Nabídka zdejších obchodníků je oproti těm v městě sice podstatně omezená, ale vybírat si nemůžete. Musíte nakoupit vše potřebné a tohle místo bude na dlouho tím posledním, kde budete mít tu možnost. Jakmile máte vše potřebné, vyrazíte. Cesta vede přes západní bránu, kde vás okamžitě zastaví hlídka. Podle výrazu není muž zrovna příjemně naladěný. Chvilku si vás zkoumavě prohlíží a po chvilce promluví. “Kampak vy tři? Tohle je cesta k lesu.“ Okamžitě tedy hlídce vysvětlíte své úmysly. Výraz v mužově tváři se v tu chvíli změní ve velké překvapení, vzápětí se ale hlasitě rozesměje. “To mě podržte, další blázni které nebaví život.“ Když se trochu uklidní, sundá závoru z brány a nechá vás projít. V momentě kdy jste na druhé straně, tak za vámi bránu zase zavře. V momentě kdy vstoupíte do lesa, tak vás obklopí šero. Mohli byste přísahat, že je stále ještě den, ale v lese to vypadá, jako by měla každým okamžikem nastat noc. Jediné, co vás může alespoň trochu uklidnit, jsou paprsky světla, které sem tam občas prosvítají skrz husté koruny stromů. Hned před vámi spatříte poměrně slušnou cestu a není důvod, proč se jí nevydat. Les je tichý, a jak už jste si všimli i velmi ponurý. Zvířata nikde v okolí nevidíte, neslyšíte zpěv ptáků a Samota se také zdá být nějaká nesvá. Těžko říct, jestli je to lesem samotným, nebo je v tom něco jiného. Cesta pomalu ubíhá a od chvíle kdy jste vstoupili do lesa, jste nenarazili na jediného netvora, ani nic co by naznačovalo jejich přítomnost ve zdejším lese. Po několika hodinách dorazíte na rozcestí, kde se vaše cesta rozděluje dvěma směry. Hned uprostřed si pak všimnete starého ukazatele. Už dlouho se o něj nikdo nestaral a písmena na cedulkách už téměř zmizela. Přesto se vám z nich podaří něco vyčíst. Na jedné z nich stojí napsáno “Hadí průsmyk“. Cesta se ztrácí mezi stromy a je těžké poznat, jaká ta cesta bude. Druhá tabulka je v daleko horším stavu a nic srozumitelného z ní nevyčtete. Podle mapy ale můžete odhadnout, že povede dál skrze Vananský les. “Tak a teď kudy?“ Zeptá se Gil a zkoumá obě cesty. Obě zdá se vedou stejným směrem, kterou se ale vydáte je jen na vás. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Když se zastavíte u ukazatele na rozcestí, tak si všimneš, že jsou i tam stopy. Pravděpodobně patří těm samým lidem, na jejichž stopy jsi už narazil před tím. Na nějakou dobu se na rozcestí zastavili a pak pokračovali cestou, jejíž cedulka je rozbitá. |
| |
| Podivný les Jakmile opustíme hostinec zapískám na Samotu. “Chyběla, jsi mi zlato.“ Usměji se na vlčici, když se mnou srovná krok. U brány se zamračím a trpělivě vysvětlím, kam jdeme. Cosi zavrčím, když se začne smát. Možná by se mohl vydat snáma.. chytrák. Za branou se nadechnu a je vidět, že se mi zlepší nálada. Dobrá nálada se mi ovšem pokazí, když vkročíme do lesa. Zamračím se, když na mě dopadne to ohlušující ticho. Ten les je divný, nemocný. Podívám se na Samotu a letmo se po cestě rozhlížím po stopách, ale cesta je naštěstí nudná. U rozcestí se podívám po stopách a pokrčím rameny, přehodím si luk z jedné ruky do druhé. “No nevím, nemám rád hady, takže do průsmyku ne.“ Usměji se na Gila a vydám se druhou cestou a začnu zase zkoumat stopy.. dost pochybuji, že nějaké najdu, ale jeden nikdy neví. Samota se vydá asi metr pře mě s čenichem u země a i ona cosi hledá. |
| |
| Po neznámé cestě Aria Kesten "Dobrá, zamíříme tedy tou druhou cestou." souhlasí klidně Gil. Nezdá se, že by mu tvá volba vadila a Aria, ostatně jako celou cestu lesem mlčí. Těžko říct, jestli jí něco trápí, nebo jestli se jí jenom nechce mluvit. Tak jako tak se vydáte zvolenou cestou. Vše probíhá zcela normálně, až se to může zdát divné. Je toto opravdu ten stejný les, o kterém jste toho tolik slyšeli? Stejný les, ze kterého vylézala monstra, která udělala z malé vesničky na jejím okraji bojiště? Ať se za tím skrývá cokoliv tak se to zatím neprojevilo. Uplyne opět pár hodin a dostanete se k řece. Cesta končí přímo u vody, ale po mostě nebo nějakém brodu není ani vidu. Stejně tak mizí stopy, které Kesten celou dobu sledoval. Skupinka musela buď přebrodit, nebo se vydat jinudy. Jistě ale víte, že se nikdo nevracel stejnou cestou, to by jste je určitě potkali. Zatím co se rozhodujete, vydá se Samota napít. Společně s ní jde i Gil, který se lehce opláchne, jinak se většinu času rozhlíží kolem a zkoumá řeku. Nakonec k tobě promluví. "Tak co? Přebrodíme se, nebo najdeme jinou cestu?" Od pohledu je těžké poznat, jak je řeka hluboká, ale délka by se v místě kde se nacházíte, dala odhadnout na nějakých 6-7 metrů. "Každopádně zpátky to už asi nestihneme." dodá Gil po chvilce a ukazuje nahoru na oblohu. Stále je ještě dost světla, ale co nevidět se začne stmívat. |
| |
| soukromá zpráva od Kesten pro “Přebrodíme, pak najdeme místo a utáboříme se. Čerstvá voda se hodí…. Budeme držet hlídky a pak se vydáme dál.“ Povím, když se rozhodnu a vydám se hledat místo, kde bude lepší se přebrodit. Chvilku zamračeně sleduji proud a pokud se mi zdá moc silný v místě, kde chceme přebrodit, tak vyndám provaz abychom se mohly svázat než začneme přestupovat řeku… Nechci aby se tu někdo utopil… Tak či tak se vydáme brodit. |
| |
| Přechod přes řeku Aria, Kesten Řeka na první pohled nepůsobila špatným dojmem, ale i tak jste se raději rozhodli být opatrní a svázali jste se jeden k druhému. Jak se ukázalo, byl to dobrý nápad, protože byla řeka opravdu jiná, než byste na první pohled řekli. Proud byl docela silný a s každým dalším krokem, který jste udělali směrem na druhou stranu, jste se nořili stále hlouběji a hlouběji. Když jste byli asi v půlce, sahala vám voda někam po pás. Právě v ten moment se to stalo. Kesten, který šel první, náhle po něčem uklouzl a najednou zmizel pod hladinou. Provaz se okamžitě napnul a trhl sebou. To pocítila nejvíce Aria, která šla za ním. Síla samotného trhnutí jí rovněž stáhla pod hladinu, takže bylo na posledním z vás, aby vytrval. Gil, který zpozorněl už ve chvíli zmizení prvního z vás něco podobného očekával. Zapřel se, aby ustál silné škubnutí, takže v momentě kdy k tomu, došlo to s ním ani nehnulo. Okamžitě pak pomohl Arie nad hladinu a rychle k dívce promluvil. “Pomoz mi táhnout, nebo se tam utopí.“ Společnými silami pak začali táhnout Kestena směrem k sobě. Ten měl celou dobu co dělat, protože s ním proud házel ze strany na stranu. Bylo těžké poznat co je nahoře a co dole a za nějakou chvíli ztratil úplně přehled o tom kde je. V jednu chvíli se mu podařilo dostat se nad hladinu, jenom proto, aby ho mohla další vlna strhnout zpátky pod vodu. V ten moment se Kestenovi v mysli vybaví vzpomínka na nedávný sen a jedna věta. “Brzy se setkáme.“ Když Kesten nabyde zpátky vědomí, leží celý mokrý na břehu řeky a slyší štěkot Samoty. V okamžiku kdy si zvíře všimne, že je její majitel na živu, rychle k němu přiskočí a začne mu olizovat tvář. “Tys mi dal.“ řekne vesele Gil, sedící vedle tebe. “Příště buď trochu opatrnější.“ Hned jakmile se ze všeho vzpamatujete, začnete připravovat tábor na noc. Dnes byste už stejně moc daleko nedošli a je třeba usušit vaše šaty, které jsou skrz na skrz promočené. Jako by to nebyl dostatečný problém, tak ještě zjistíte, že jste během vašeho drobného incidentu přišli o část vašich zásob. Den se pomalu změní v noc a vy přemýšlíte, jak budete postupovat dál. Pro tentokrát jste měli docela štěstí, ale příště už by to tak být nemuselo. Rovněž je tu problém s vašimi věcmi. Zůstala vám asi polovina zásob a kromě lana jste přišli o většinu věcí, které jste si sebou nesli (nepočítám osobní a zbraně). Kesten navíc ztratil většinu ze svých šípů a zůstává mu jich jen pět. |
| |
| soukromá zpráva od Kesten pro “Gil, díky.“ Usměji se na Gila, pohladím Samotu na hlavě a podrbují. Pomalu se posadím a pak se přidám k přípravě tábora.. U ohně se zadívám do toulce a mrzutě přepočítám šípy v toulci. “Je to lepší než nic“ “Hmm, no to se moc nepovedlo, kdo si vezme první hlídku?“ Smota se schoulí u mě a lehce do mě strčí čumákem. Instinktivně jí podrbu po hlavě. “Proč jste se vydali, na tuhle zábavu? Když nepočítám to co nám slíbily?“ |
| |
| Příchod noci Aria, Kesten S příchodem noci les utichne a okolí pohltí temnota. Měsíc zakryjí černé mraky, takže bez ohně nevidíte na krok. Naštěstí ohniště, které se vám podařilo rozdělat, poskytuje dostatečný zdroj světla, abyste se cítili alespoň trochu bezpečněji. Nad ohněm se tentokrát nepeče večere, ale vaše svršky. Přechod přes řeku nedopadl přesně podle vašich představ, ale když se nad tím zamyslíte, mohlo to skončit daleko hůř. Všichni se sesednete kolem ohně a snažíte se zahřát, dokud vaše oblečení neuschne. Plameny sálají teplem a částečně vám vynahradí vaše současné nepohodlí. Naštěstí se zdá, že to nebude trvat moc dlouho a vaše věci budou suché. Když začne Kesten rozhovor o vašich důvodech pro tuto výpravu, tak se Gil zamyslí. Teprve teď si můžete všimnout, že to nebude jen tak nějaký šermíř. Na nahé hrudi, stejně jako na zádech a na rukou, lze spatřit několik jizev. “Možná to bude znít ode mě sobecky, ale peníze jsou asi můj jediný důvod.“ současně pokrčí rameny a věnuje vám provinilý pohled, který v souladu s jeho úsměvem působí spíše jako vtip. “Samozřejmě budu rád, když pomohu, ale odměna bude asi to hlavní.“ |
| |
| Příchod noci Usměji se Gilovi a podrbu vlčici na hlavě. “Jo zachraňování docela dost bolí a většinou to není ani taková zábava, jak se zdá. Nikdy jsem nepochopil, proč se takové práce nedá dělat z pohodlí postele.“ Usměju se. “No já jsem se rozhodl vylézt z lesů a promluvit si s lidma a no, jak jsem dopadl. Pro pár zlatek, lezu zase do lesa.“ Pak se přestanu usmívat a podívám se kolem a pak na Samotu. “Hmmm máš pravdu drahá.“ “Gile, vezmeš si první hlídku? Po polovině mě probuď a já si vezmu zbytek. Te les je divný.“ Optám se Gila a zamračím se do plamenů. |
| |
| Sám v říši stínů a strachu Ráno bylo dost pochmurné. Hrůzy z předešlé noci zanechali na celé vesnici dost výraznou stopu. Nemohl jsem se právem dočkat, až odtud co nejrychleji zmizím. Bál jsem se hlavně kvůli konkurenci, která sice nebyla moc velká, ale za to byla pořádně horlivá. Pokud bych se moc zdržoval, mohl by na mne zbýt akorát prach z jejich bot. Naštěstí jsem neměl problém sehnat zásoby, i když to jisté potíže obnášelo. Nedivil jsem se kupcům, že se neměli moc do obchodování. Já sám jsem byl po včerejšku dost uzavřený, a neměl jsem chuť se s nikým dlouze vybavovat. Stejným způsobem proběhla i snídaně v hostinci, kde jsem akorát zaplatil najedl se, a šel si zas po svém. Zbývalo už jen odcestovat. Rozloučil jsem se se svým ořem jako se starým známým, a vzal jsem si z jeho sedla všechny své věci. Nikdy jsem toho netahal více než je třeba. Vždy jsem chtěl mít možnost se prostě sebrat, a utéct po svých aniž bych za sebou zanechal nějaké své věci. Proto mne nemrzelo ani teď, že za sebou zanechávám koně se sedlem. Kdykoliv si mohu ukrást jiného, a ve hvozdech lesa by mne akorát zdržoval a zpomaloval. Onen samotný les byl však kapitola sama o sobě. Když jsem se díval na ty vysoké stromy, přepadla mě podivná tíseň a strach. Představoval jsem si, jak mne ty obrovské kořeny stromů rozdrtí hned jakmile mezi ně vkročím. Ale nestalo se tak. Děsil jsem se jaká stvůra po mne zpoza prvního stromu skočí. Ale nestalo se tak. Děsivé hrůzy a teror očividně přicházejí až s nocí. Což byla výhoda. Fajn. Odteď spím jenom na stromech. Řeknu si v duchu a seberu veškerou svoji odvahu, abych neutekl jako malý kluk. Tam někde na konci téhle stezky mne čeká odměna. Možná v podobě nádherné ženy, která čeká jen na mě. Alespoň tomu jsem naivně věřil, i když mi bylo jasné, že tak šťastný konec nikdy nikdo mít nebude. Zastavilo mne až rozcestí, na kterém jsem se zastavil, a s rukama v bok jsem začal váhat nad oběma cestami. Hadí průsmyk, nebo jakási neurčitá cesta beze jména? Měl jsem na výběr pouze dvě možnosti, ale stejně jsem začal váhat a přemýšlet. Hmmm... Kolik toho má Hadí průsmyk společného s hady? Na druhou stranu ale aspoň vím, co by mě čekalo. Ale hadové jsou mrchy zatracené. Strávil jsem takto asi dobrých deset minut. Letmo jsem se i díval, která cesta je vyšlapanější. Ať už jsem ale našel něčí stopy či ne, bylo mi to jedno. Zvolil jsem si cestu vedoucí na onen Hadí průsmyk. Držel jsem se hesla, že se vždy můžu nakonec vrátit. "Aspoň si obhlédnu, jak skvěle se umí ti hadi houpat v bocích." Řeknu si pro sebe a začnu se delší chvíli pobaveně smát svým, ulítlým představám. |
| |
| Noční můry Aria, Kesten Netrvá to dlouho a všichni se nakonec odeberete ke spánku. Všichni tedy až na Gila, která má první hlídku. Dnešní noc je velice chladná. Vzduch vás mrazí při každém nádechu a každý závan větru cítíte na svém těle. Jediným spojencem v této studené tmě je vám vaše deka a oheň, který slastně praská nedaleko vás. Nepříjemný pocit, který cítíte už od vstupu do lesa, je stále s vámi a brání vám usnout. Vkrádá se pomalu do vašich myslí a plní je děsivými představami. Únava je však silnější a nakonec se všichni odeberete do říše snů. Váš spánek ale není vůbec klidný. Je těžké určit, jako dlouho jste spali, ale náhle vás probudí čísi křik. “Vstávejte!“ volá na vás kdosi a třese s Kestenem. Když otevře oči, zjistí, že se nad ním sklání Gil. Ve tváři má ustaraný výraz a jedné ruce třímá meč, něco se stalo. Když si všimne, jak Kesten otevírá oči, zatřese i s Ariou. “Máme problém.“ řekne po chvilce a ukáže směrem k lesu. Mezi stromy se míhají podezřelé stíny, co to je, se však určit nedá. Gil popadne nedaleko ležící pochodeň a zapálí jí v ohništi. Teprve teď si všimnete, že není jediná. Kolem vás hoří ještě asi šest dalších, které jsou zaražené v zemi. |
| |
| Hadí průsmyk Kovu Stezka vedoucí ke zmíněnému průsmyku se stočí k severu. Sledovat jí není vůbec složité, protože celou dobu míří jedním směrem a jen párkrát odbočí stranou, aby se po chvíli mohla stočit zase zpátky. Les na tebe celou dobu působí stejným dojmem a zdá se, jako kdyby byl úplně mrtvý. Možná jsi doufal, že se to to časem změní, ale to se nestalo. Už několik hodin jsi nezahlédl žádného živého tvora, pokud se nad tím zamyslíš, tak si ani nevzpomínáš, zda byly během tvé cesty slyšet ptáci. Stromů začne postupem času ubývat a les prořídne. Zanedlouho před sebou zahlédneš hory, které si pamatuješ z mapy. Pokud cedule na rozcestí nelhala, tak by se někde tady měl nacházet průsmyk, kterým se dá dostat na druhou stranu. Tvé hledání je naštěstí krátké. Kousek před se horou si všimneš starého ukazatele, podobného tomu na rozcestí. I tento je v bídném stavu a tak místo k průsmyku, ukazuje kamsi do země. To však nevadí, protože se cesta nachází kousek od něj. Průsmyk je dostatečně široký, aby s drobnými obtížemi mohl projet vůz s koňmi, zda by to však nějaký dokázal je už ale něco úplně jiného. Cesta je sice dost velká, nachází se ale na ní četné množství kamenů a děr, což by nejednomu spřežení způsobilo problémy. Naštěstí tebe se tento problém netýká. Cesta po několika krocích zahýbá za roh. Když za něj nakoukneš, zjistíš, že asi po deseti metrech se děje úplně to samé, jen na opačnou stranu. Můžeš pouze hádat, co se před tebou nachází a to, zda do průsmyku vstoupíš, je pouze na tobě. |
| |
| Cesta vstříc horám Cesta ubíhala nakonec skvěle, takže jsem svého rozhodnutí příliš nelitoval. Zachovat klid a pohodu se mi ale nedařilo moc dlouho. Pořád jsem se musel ohlížet, a hlavně jsem pořád vůbec nevěřil ničemu ve svém okolí. Možná bych byl klidnější, kdybych slyšel v okolním lese nějaké náznaky života. Ale tenhle les byl mrtvý. Dočista mrtvý. A to mě děsilo. Každou chvílí jsem očekával něco strašlivého. Proto jsem začal být mnohem klidnější, když začalo stromů ubývat, a les ustupoval horám. Už sem si nemusel tolik hlídat záda. Ptal jsem se sám sebe, jak je to asi dlouho co tudy procestoval poslední povoz, nebo nějaký poutník. Zdejší okolí bylo opravdu neskutečně liduprázdné, a cesty si očividně brala zpět příroda. To bylo vidět i na rozpadajícím se ukazateli. Byl jsem tuze rád, že jsem nemusel další pokračování cesty nijak dlouze hledat. Tady se snad nebylo ani kam ztratit. A ta hrozivě vypadající cesta by mi možná mohla poskytnout alespoň nějakou výhodu, kdyby mě chtěl někdo napadnout. Balancovat na vratkých kamenech byla docela zábava, kterou jsem si teď krátil některé chvíle. Ještě že jsem nechal svýho koníka prozíavě ve stájích. Tady by si fakt ošklivě ublížil. Napadne mě, zatímco se zastavím a přemýšlím, jestli pokračovat dál do průsmyku. Ať mě tam čekalo cokoliv, byl jsem nesmírně zvědavý. Rozhodl jsem se ale nikam nespěchat. Posadil jsem se na nějaký velký kámen v okolí, rozhodnut si odpočinout a nabrat trochu energie, abych nepokračoval unavený. Alespoň půl hodinky bych si poseděl, a něco málo pojedl. Takový byl plán. |
| |
| Hadí průsmyk Kovu Rozhodneš se, že před tím než budeš pokračovat, si trochu odpočineš a nabereš před další cestou trochu sil. Vananský hvozd jsi úspěšně zdolal bez větších potíží, ale stále je před tebou ještě slušný kus cesty. Během svého odpočinku máš možnost si trochu prohlédnout průsmyk a udělat si nějakou představu co tě čeká. Skály sahají nějakých patnáct metrů vysoko, ale dostat se nahoru nebude jednoduchý úkol, obzvláště bez patřičného vybavení. Cesta vrchem by byla možná rychlejší než průsmykem, ale v případě pádu by to byl téměř jistý konec. Tvůj odpočinek přeruší až vrána, která se posadí na větvi nedalekého stromu. Kráááá! Chvilku si tě zvědavě prohlíží. Určitě tu nikoho nečekala a tak jí asi jako tebe překvapilo, že teď před sevou vidí další živou bytost. Její zájem ale nevydrží dlouho a nakonec se začne věnovat čištění svého peří. V tu chvíli si uvědomíš, že se už trochu připozdilo. Slunce je stále na obloze, ale bude trvat možná pár hodin, než zapadne. Můžeš pokračovat dál, nebo se utábořit. Stejně tak se můžeš zkusit vrátit, ale zda to stihneš před setměním, není známo. Je na tobě, co uděláš. |
| |
| Tábor-to je zase probuzení kurva Se zavrčením se probudím. Natáhnu se po luku a založím šíp na tětivu a napnu luk a zadívám se přes tětivu k lesu. “Jo máme společnost co bezva.“ Zamračím se a podívám se po vrčící Samotě. “Je to živé zlatíčko?“ Optám se vrčící vlčice. |
| |
| Pět pochodní ... Kesten Vrčení své společnice neustává. Celé její tělo je napjaté a v očích si můžeš všimnout divoké zuřivosti, jakou jsi snad ještě nikdy u Samoty neviděl. Není pochyb o tom, že je to vlivem toho co se ukrývá v temnotě. Kruh z pochodní osvětluje docela velký prostor, není to ale dost, abys útočníka, nebo útočníky zahlédl. Obvykle by ti stačilo spolehnout se na tvé ostré smysly, které jsou přeci jen bystřejší než ty lidské, tentokrát ti tato výhoda k ničemu není. Noc je temná jako nikdy dřív a neznámá bytost se pohybuje s neuvěřitelnou rychlostí. “Takže … co teď? “ zeptá se tě Gil stojící vedle tebe. V jedné ruce svírá meč, zatím co v druhé má připravenou pochodeň. Očima nervózně těká po stínech míhajících se kolem ohňů, které vzápětí mizí, aby se mohly objevit někde jinde. “Nevím co to je, ale hraje si to s námi.“ Aria je ještě rozespalá a tak celou situaci jen vyděšeně pozoruje a nic neříká. Napravo od vás se ozve prasknutí. Okamžitě se všichni ohlédnete a spatříte jednu z pochodní, jak leží přelomená vejpůl. Plamínek už sotva plápolá a během okamžiku zcela pohasne. Temnota, jako kdyby se posunula kousek blíž. “To není dobrý.“ řekne Gil a natáhne před sebe pochodeň, kterou svírá v levé ruce. Nepřítel se prozatím drží zpátky, ale je jen otázkou času, než se k tomu odhodlá. Ohně zatím hoří, ale je jen otázkou času, než všechny zhasnou. Je třeba něco rychle udělat, dokud ještě můžete. |
| |
| Výprava do prokletých lesů Angie Tvůj úkol tě tentokrát zavedl hluboko do Vananského hvozdu, údajné skrýše zdejší čarodějnice. Mezi místními lidmi koluje o tomto místě řada báchorek a příběhů, z kterých některým lidem vstávají vlasy na hlavě hrůzou. Poutníci se lesu vyhýbají obloukem a těch pár odvážlivců, kteří vstoupí, se neodváží dál než pár metrů. Těžko říct, zda je na tom všem něco pravdy, ale od chvíle kdy jsi vstoupila se svými společníky do lesa, tě přepadl zvláštní pocit. Něco, jako by tě zpoza stromů pozorovalo, ale ať se snažíš sebevíc, nikoho nezahlédneš. Možná jsou to jenom tvé představy, ale i tak se rozhodnutí spojit s dalšími žoldnéři nakonec ukázalo jako správně rozhodnutí. V čele vaší skupiny kráčel Loei, vysoký a tmavovlasý muž oděný v zeleném plášti s lukem pověšeným přes rameno. Byl to dobrodruh, a jak sám on řekl tak nejlepší střelec na jih od Neretu (jedno z měst u severní hranice, mezi které patří i tvé rodné město Kronak). Ve vaší skupině zastával funkci stopaře a vzhledem k tomu, že jste se zatím neztratili, tak by se dalo říct, že docela dobře. Další byli bratři Ian a Erik, dvojčata. Byli to synové jednoho z farmářů, kvůli špatné úrodě se rozhodli získat peníze jiným způsobem. Nikdy dřív v životě nebojovali, ale vynikali silou, která by snad jejich nedostatky mohla vyvážit. A nakonec tu byl Damián, starý voják, který se teď podobně jako ty živil mečem. Byl to neoficiální vůdce vaší skupiny a kromě tebe také jediný schopný válečník. Tvář mu zdobily četné jizvy a za každou se skrýval nějaký ten příběh. I přes nechápavé pohledy vesničanů z nedaleké osady jste se vydali do lesa. Cesta rychle ubíhala a nesetkali jste se s žádnými překážkami. Přesto jste všichni měli ten podivný pocit, který jako by se vám snažil říct, že tohle není ledajaký les. “Brzy se začne stmívat.“ řekne Loei pozorující paprsky slunce pronikající mezi korunami stromů a po chvilce skloní hlavu zpátky k cestě. Damián, který nejspíš přemýšlel o tom samém, pokývá souhlasně hlavou. “Měli bychom rozbít tábor, dokud je ještě vidět.“ Zanedlouho všichni sedíte okolo ohně, nad kterým se opéká kus vepřové pečeně. “… hledal jsem ho pět dní, když jsem ho konečně našel, byl ožralý, že se ani nedokázal postavit na nohy. “ Jakmile Damián skončí své vyprávění, začnou se ostatní hlasitě smát. Smích ale vzápětí přeruší děsivé vrčení. Nikdy dřív jsi nic podobného neslyšela a běhá ti z toho mráz po zádech. Damián okamžitě tasí svůj meč a ostatní následují jeho příkladu. Nedaleko od vás zašustí křoví a všichni se ohlédnou, nic. “Kde je Erik?“ ozve se po chvilce. V momentě kdy se ohlédneš, zjistíš, že jeden z bratrů opravdu zmizel. “Eriku … Eriku ozvi se … Eriku!“ volá Ian, ale nikdo neodpovídá. Vrčení se najednou ozve znovu a je mnohem blíž než před tím. |
| |
| Sám a okraden Amien Byl jsi na cestě několik dní, když tě přepadla skupina banditů. Už z jejich pohledu bylo jasné, že jsou to hrdlořezové a není radno si s nimi zahrávat. Hned jakmile tě uviděli, vrhli se na tebe a během chvilky tě zneškodnili. Když jsi zase nabyl zpátky vědomí, byl jsi svázaný a nemohl ses skoro ani pohnout. Kousek od tebe se ta skupinka radila, co s tebou udělají. “A ten chlap? Co uděláme s ním?“ poznamená jeden z banditů. “Můžeme ho zkusit prodat, na jihu pořád sháněj veslaře.“ navrhl druhý. Třetí, podle všeho jejich vůdce na tebe upřel svůj zjizvený obličej a zvědavě si tě začal prohlížet. Když skončil, obrátil se zpátky na své společníky. “Nechce se mi s ním táhnout až na jih. Radši ho zapíchnem a necháme zvířata, ať se postarají o tělo.“ Odpovědí mu byl hlasitý smích, který chvílemi připomínal spíše hýkání. Skupinka pak začala oslavovat, což se protáhlo až do večera. Tou dobou byli už všichni opilí a spali. To byla tvá příležitost uniknout. Soustředil ses tak jako při každé přeměně a myslel na zvíře, v jehož podobě bys mohl uniknout z dosahu těchhle hrdlořezů. Přeměna tentokrát kupodivu dopadla docela dobře a tak jsi zanedlouho poletoval nad jejich táborem v podobě havrana. Tvůj orientační smysl nebyl z nejlepších, ale vydal ses směrem, který se ti zdál nejlepší. Nějaký neznámý pocit tě lákal stále na západ a než jsi se nadál, ocitl ses ve Vananských lesích. V noci působily opravdu zlověstně a magii, která z nich vyzařovala, jsi cítil s každým nádechem. Usadil ses na jednom vysokém stromě, abys nabral síly a rozhodl se, jak budeš postupovat dál. Když jsi slétával, zahlédl jsi nedaleko několik světel, ale vůbec netušíš, komu mohou patřit. |
| |
 | První lidé Už několik dní jdu různými cestami a nepovedlo se mi najít ani jednoho člověka nebo nějakou vísku. Nakonec jednoho dne jsem se setkal s ne moc příjemnými jedinci. Nejdřív jsem je pozdravil a pak se mi vysmáli a až pak mi došlo že to jsou lupiči. Chtěl jsem se proměnit v trola, bohužel mě předtím jeden z nich praštil po hlavě holí a já se okamžitě skácel. Má to ale přece jen dvě dobré stránky, vzpomněl jsem si jak se zdraví a ukradli mi jen prázdný vak na vodu a hrst borůvek. Když jsem se probral všiml jsem si že je kolem mě omotaný divný mrtví had. Zaslechl jsem ty bandity jak se o mě baví, že prý mám veslovat. Chtělo se mi jim říct že to neumím ale nechtělo se mi jim kazit radost. Pak se řeklo že mě zapíchnou a tomu už jsem rozuměl. A potom oslavovaly, což mi moc nedávalo smysl, ale pak mě napadlo že to možná nejsou lupiči ale uctívači nějakého mě neznámého boha a já mám být jeho oběť. Naštěstí po tom pití co pili usnuli a já dostal šanci utéct. Podařilo se mi proměnit v havrana a utéct. Uletěl jsem nějakým směrem, v tu chvíli mi to bylo jedno. Po půl hodině letu jsem si potřeboval odpočinout a tak jsem sletěl na blízkou větev. Během toho jsem si všiml pár světel. No snad to nejsou další banditi. Pomyslel jsem si a letěl jsem za tím nejbližší. |
| |
 | Prokleté lesy. Můj úkol mne tentokrát má zavést do ne moc proslulého Vananského hvozdu. Po pravdě mě moc místní báchorky o zdejší čarodějnici nijak nezastrašily. Stejně jako varování vesničanů, že je tenhle les prokletý a že prý každý, kdo do něho vstoupí se navždy ztratí. Při mém úkolu mě doprovázela skupinka dalších "dobrodruhů". V čele naší skupiny byl Leoi, měl roli stopaře takže mu každý věřil jakým směrem nás to vede. Poté tu byli dva ušmudlání farmáři Ian a Erik. Ti nám brali zavazadla, protože oponovali obrovskou silou. Jelikož ve Vananském hvozdu není zrovna nejlepší místo pro koně. Nakonec naší skupinku uzavíral starý voják Damián, který mi byl ze všech nejsympatičtější, protože se teď živil mečem stejně jako já. Už od první chvíle co jsme vstoupili do Vananského hvozdu se nás zmocnil velmi divný pocit. Jakoby nás za každým stromem někdo pozoroval. Podívala jsem se na Leioa, který v tu chvíli zrovna kontroloval paprsky a prohlásil, že se za chvilku začne stmívat. Jeho tvrzení potvrdil i Damián, který jenom dodal, že by bylo logické rozbít tábor. Jejich nápad mi byl velmi sympatický, jelikož mě po cestě už boleli nohy a žaludek škemral po něčem k snědku. Rozdělání ohně vyšlo na mě. Dělalo mi to velký problém, protože moje zmrzlé prsty nechtěli spolupracovat s křesadlem. Po několikátem pokusu se konečně podařilo vykřesat dostatečnou jiskru která zapálila roští připravené k základu. Zmocnil se mě pocit štěstí. Za několik minut jsme již všichni seděli okolo ohně a hlasitě jsme si povídali historky. Nejvíc se povídaní zmocnil Damián, který nám vyprávěl historky z jeho služby u vojska. Zatímco já si užívala kousky sušeného masa. Příjemnou atmosféru u ohně z ničeho nic vyrušilo velmi hlasité vrčení, které mi rvalo i poslední odvahu z těla. Všichni tasili své meče. Já ihned popadla louč ležící vedle přístřešku a zapálila jsem jí o hořící oheň. V tu samou chvíli jsem popadla i svůj meč ležící na zemi vedle místa kde jsem seděla. Snažila jsem se loučí posvítit tam kam světlo ohně nedosáhlo. Bohužel bez výsledku. Jakoby hvozd světlo pohlcoval. Během několika sekund napětí začal Ian křičet kde je Erik. Však ještě před chvíli stál vedle mě. Rozhlídla jsem se. Nikde nic, ale vrčení se stále přibližovalo. Všichni jsme v bojovém postoji čekali na to co se bude dít dál. |
| |
| Útěk Angie Vrčení vůbec neustává, co je horší, zdá se, jako kdyby teď vycházelo z několika míst současně. Všichni jsou připravení k boji, útok však stále nepřichází. Jediné co se mění, je to strašné vrčení, které se stále pomalu přibližuje. “Tohle se mi vůbec nelíbí“ řekne Damián. Očima přitom kmitá ze strany na stranu a přemýšlí, co dělat. “Musíme odsud rychle vypadnout. Pokud nás obklíčí, jsme mrtví.“ V tu chvíli se probere Ian, který doposud jenom mlčky zíral do prázdna. “Ne! Musíme najít Erika, musíme mu pomoct. Někde tam je, vím to!“ Damián položí mladíkovi ruku na rameno. “Chlapče … už mu nepomůžeme.“ Ian ale jako kdyby ho neslyšel. “Ne, ne … je živý, urči tě je naživu.“ Po tváři mu pak začnou téct slzy. “Dost keců, vezměte si co můžete a mizíme, pokud se někdo zdrží, tak ho tu necháme.“ Poslední slova byla určená především Ianovi, který to okamžitě pochopil. Utíkali jste co vám síly stačily, pryč od vašeho tábora a pryč od neznámých tvorů. Ti jak se zdá, se s vámi nehodlali jen tak rozloučit a běželi vám v patách. Funění se začalo rychle přibližovat a téměř jsi ho už cítila vzadu na krku. Pomalu vám docházelo, že těmhle bestiím nejspíš neutečete. Najednou odněkud z temnoty vyskočil dlouhý stín a napřáhl se po Damiánovi, běžícím v předu. To co by se dalo popsat jako pařát mu prolétlo kousek nad hlavou a společně se zbytkem stínu zase zmizelo v temnotě. Útěk vás nakonec dovede až k malé mýtině, osvětlené světlem měsíce. Před vámi se tyčí vysoká skála, která pokračuje dál na sever a napojuje se na hory. Všichni jste po dlouhém běhu patřičně unavení a Ianovi, který je už na pokraji svých sil, musí pomáhat Loei. “Rychle k té skále.“ zavelí Damián, kterému je jasné, že vám už moc možností nezbývá. Z lesa začnou zanedlouho vystupovat tmavé stíny, které, jakmile vstoupí na měsíční světlo, tak odhalí svou pravou podobu. Tvor na první pohled připomíná vlka, ale je podstatně mohutnější. Jeho pařáty jsou obrovské a každý dráp svou velikostí připomíná malou dýku. Tři tito tvorové začnou vystupovat z lesa a vzápětí je následují dva další, ti se ale pohybují poněkud odlišněji, spíše jako lidé. "Těm neutečeme, musíme s nimi bojovat." řekne Loei a Damián souhlasí. |
| |
| Cesta po svých Amien Z dvou světel které jsi zahlédl, ses rozhodl vydat k tomu nejbližšímu. To však bylo vzdálené nějaký ten kilometr, takže budeš ještě chvilku muset letět. S jasným cílem jsi vzlétl do vzduchu a zamířil zvoleným směrem. Trvalo to několik minut, než jsi uvnitř pocítil takový zvláštní pocit, který se ti rozléval celým tělem. Okamžitě jsi poznal co to je a začal jsi klesat. Peří na tvých křídlech začalo rychle vypadávat a zanedlouho se totéž začalo dít s tvým tělem, měnil ses zpátky do tvé původní podoby. Ještě než jsi dosedl na zem, tak cítíš, že máš zpátky svoje ruce a padáš. Zeleň lesa tě okamžitě pohltila, takže jsi kolem sebe nic neviděl. Tvé tělo padalo dolů, než jsi nakonec narazil na tvrdou zem. Strom sice tvůj pád zmírnil, ale i tak šlo o tvrdé přistání. Všude kolem tebe se rozprostíral les, zahalený v naprosté tmě, ve které jsi téměř nic neviděl. Dokázal jsi rozeznat obrysy některých stromů a křovin kolem tebe, dohlédl jsi ale sotva pár metrů. Podle toho co si pamatuješ, by mělo světlo které jsi sledoval, být nedaleko. Pokud bys dokázal udržet stejný směr, mohl by jsi tam dojít. Tvé myšlenky však vzápětí vyruší vrčení, ozývající se za tebou. Když se ale ohlédneš, nespatříš nic. Vrčení neustává a začíná se přibližovat. Těžko říct, o co jde, ale podle toho jak to zní, to nebude žádný obyčejný vlk. |
| |
| Útěk Napjatě jsem čekala na to co se bude dít dál. Vrčení neustalo a ještě k tomu se ozývalo již z více míst. "Sakra, tohle nemá smysl. Takhle čekáme jen na svou smrt.!" Vykřikla jsem na členy skupinky. Asi to pomohlo, jelikož Damián již začal přemýšlet o plánu, který by nás mohl zachránit od rozervání na kusy. Damiánův plán zazněl. Je čas na to vypadnout. Ignorujíc potyčku mezi Damiánem a Ianem jsem si běžela pro svou tornu ležící v přístřešku. Narvala jsem do ní všechno co jsem viděla, ignorujíc fakt jestli ty věci patří mně a nebo někomu jinému. Ihned co jsem vylezla z přístřešku rozeběhla jsem se za skupinkou. Utíkala jsem co nejvíc jsem dokázala. Narvaná a těžká torna mi to nedělala lehčí, ale bez jídla a pití by jsme v tomhle strašném lese nedokázali přežít. Připadalo mi, že bestiím se nedá utéct. Čím dál tím víc mi připadalo jakoby mi funěli přímo na krk. V hlavě už jsem viděla myšlenku toho jak mě rvou na kusy. Nejhorší fakt na tom byl, že jsem ze skupinky byla poslední. Síly mi už pomalu docházeli. Doběhli jsme na nějakou mítinku, která byla doslova osvětlená měsíčním světlem. Jestli máme bojovat s těma bestiema tak tohle je to správné místo. Damiánův nápad běžet ke skále jsem ignorovala. Věděla jsem, že nemáme šanci utéct. Je na čase bojovat. Pohlédla jsem k lesu ze kterého vyšla strašná stvoření. Ihned mi došlo oč jde. "Vlkodlaci!" Vykřikla jsem. Nejhorší na to bylo, že jsem u sebe neměla nic stříbrného. Bylo mi jasné, že tenhle boj bude nekonečný. Přitiskla jsem se ke skále abych měla dobré krytí alespoň zezadu. Pohlédla jsem na všechny členy. Bylo mi jasné, že Ian v tomto boji nemá moc šancí a asi brzo bude následovat svého bratra Erika do věčných lovišť. |
| |
| Pět pochodní ... Se zavrčením sleduji stín a se znechucením zjišťuji, že mi moc nepomáhá ani má elfí krev. Nikdy jsi niky nevrčela zlato. “Jo nelíbíme se tomu a neví co má čekat, ale to máme společné….Hmm Ario? Co nějaké magie? Je to magické? Nemáš nějaký zajímavý kousek?“ Stále se na našeho nového tajemného kamaráda nebo kamarády snažím mířit, ale dělá mi potíže i odhadnout kam se pohne, natož ho na mušce udržet, tak dlouho abych věděl, že přesně zasáhnu. Nechci se zase koupat |
| |
| Boj s "Vlky" Angie Stvůry pomalu postupovaly. Nespěchaly, počínaly si obezřetně, stejně jako když se vlci na lovu blížili ke své kořisti. Tři menší stvůry šly vpředu, za zvuku neustálého vrčení, zatím co jejich daleko větší přátelé byly asi čtyři metry za nimi. Pomalu se rozestupovaly, a i když vás nemohli obklíčit, tak stejně ani vy jste nemohli utéct. Jedna z příšer náhle vyrazila kupředu a vyskočila. Tlamu otevřenou dokořán, se zuby připravenými k útoku a pařáty roztažené do obdivuhodné délky. Pokud byla před tím stvůra děsivá, tak teď, v celé své hrůzostrašné kráse působila mnohem děsivěji. Těžko říct, zda by někdo takový útok přežil, naštěstí Loei rychle zareagoval. Pozvedl svůj luk a vypustil směrem k vlčímu stvoření šíp. Ten se zabodl přímo do otevřené tlamy a tělo nestvůry vám bezvládně dopadlo k nohám, byla mrtvá. To pochopitelně rozdráždilo ostatní a vrhli se do útoku. Ian s Damiánem se střetli s malými monstry, kdyžto k tobě se blížila jedna z těch větších, dvojnohých oblud. Byla daleko mohutnější než její čtyřnozí přátelé a pokud se to dalo říct, tak nejspíš i chytřejší. Celou dobu si tě bestie zvědavě prohlížela a tiše vrčela. |
| |
| Boj s "Vlky" Stvůry se dali do pohybu. Hladina adrenalinu v mé krvi začala stoupat. V hlavě mi začalo probíhat nespočet plánů, ale ani jeden se nedal zrealizovat. Během sekundy jedna z nestvůr vyskočila s nadějí se do někoho zakousnout. Rychlá reakce Leioa zachránila oběť daného útoku. Nestvůra bezvládně dopadla na zem. V tu chvíli se do útoku přidal i zbytek bestií. Ladným a jistým krokem se ke mně začal přibližovat vlkodlak. Proč zrovna já. Prohlížela jsem si ho zatímco okolo mě probíhal boj. V životě jsem žádného vlkodlaka neviděla, pouze jsem slyšela historky. Pravda je, že moje představa o vlkodlacích byla méně strašlivá než to co se ke mně právě blížilo. "Do hajzlu!" Vykřikla jsem. Tasila jsem svůj milovaný meč, který mi už nespočetněkrát zachránil můj bezvýznamný život. Jakmile obluda byla na dosah mého kombinačního útoku vyrazila jsem v před. Jestli mám umřít tak ať to alespoň netrvá dlouho. |
| |
| Boj pokračuje Angie Nestvůra se k tobě pomalu přibližovala a celou tu dobu si tě prohlížela. V momentě kdy byla nadosah, zaútočila jsi. Tvůj meč prosvištěl vzduchem a bez jakýchkoliv potíží se ti podařilo uštědřit vlčímu monstru zásah. Na jeho boku se objevila široká rána, která začala okamžitě krvácet. Nestvůra, kterou jsi svým útokem zaskočila, začala výhružně vrčet. Hned potom se na tebe vrhla a začala divoce máchat pařáty ze strany na stranu. Pohyby monstra byly velmi rychlé a jenom díky své vytrvalosti ses jim dokázala vyhýbat. Problém však byl ten, že i výdrž monstra vyla vysoká a v mementě kdy jsi začínala cítit, jak ti docházejí síly, nepozorovala jsi na svém protivníkovi žádnou únavu. Příšera ve svých útocích neustávala a ty jsi musela k obraně začít používat meč, což tě ještě víc zpomalovalo. Bylo jen otázkou času, kdy získá navrch a zabije tě. Následuje další úder a ty cítíš, jak tě jeho síla odhazuje stranou. Nestvůra se připravuje k dalšímu útoku, ale náhle jí něco zastaví. Ohlédne se a ty spatříš šíp, který jí trčí ze zad. Zatím co se statečně rveš s vlčím monstrem, ostatní svádějí svůj vlastní boj. Dvě zbylé stvůry (ty malé) vyrazili k trojici mužů a poháněni vztekem ze smrti jejich druha začali útočit. Damián odrážel rány svého protivníka štítem, zatím co Ian se oháněl okovanou holí, kterou měl celou cestu při sobě. Jeho rány postrádaly potřebnou přesnost a měl co dělat, aby si nestvůru držel od těla, přesto se stále držel na nohou. Damián neztrácel čas a hned jakmile se mu naskytla příležitost, proklál monstrum mečem. Ozval se děsivý řev, který po chvilce utichl. Ten zvuk, jako by na okamžik paralyzoval všechny zbývající monstra, ale vzápětí jim byla v očích vidět vražedná zuřivost. Rozzuřen smrtí dalšího ze svých druhů, odvrátilo monstrum bojující s Ianem od svého soupeře a vrhlo se na Damiána. Monstrum se mu zahryzlo do paže a začalo s ní divoce škubat. Stisk povolil teprve až asi po šesté ráně okovanou holí, čehož využil Damián a rozdrtil nestvůře hlavu štítem. Šíp, který velké monstrum rozptýlil, ti získal dostatek času, aby ses dostala zpátky na nohy a mohla se pustit zase do boje. Žádný další ale už asi nepřijde. Loei má s druhým monstrem dost práce a i přes to, že si od něj stále udržuje odstup a zasypává nestvůru šípy, stále to není dost. Velké monstrum se pustí opět do útoku, kterému se hravě uhneš. Potom za jeho zády zahlédneš Iana, který se k nestvůře přibližuje s napřaženou holí. |
| |
| Hadí průsmyk, poslední hodiny před setměním Chvíle klidu, kdy jsem si konečně dopřál i nějaké to jídlo. Pozoroval jsem u toho okolí, a na nějakou chvíli jsem nechal plavat všechny starosti a obavy. Jako kdybych nebyl na území stínů a vražedných bestií. A jak jsem tak jedl, a pozoroval vysoké skály kolem, přemýšlel jsem o způsobech jak si usnadnit cestování. Samozřejmě že mě napadalo zkusit to vzít přes skály nad průsmykem. Ale neměl jsem vůbec tušení jak tam vylézt. Sice by tam mohlo být bezpečněji, ale opravdu jsem si nechtěl srazit kvůli špatnému kroku vaz. A pak jsem se vyděsil, když mě překvapila zvědavá vrána. "Tfuj! Aby tě divoký kočky spořádali, mrcho!" Ulevím si, a jak ona pozoruje mě, já pozoruji ji. Váhal jsem nad tím, že bych jí hodil nějaké drobky. Ale pak jsem si to rozmyslel. Očividně má větší zájem o své peří. Ale drobná škodolibost mě donutí vzít ze země malý kámen, a vránu jím vyděsit a zahnat. "Padej! Leť si zase po svém." Zavolám a pobaveně se rozesměju. Ale pak zkontroluji horizont, a smích mě přejde. Stmívá se. Musím jít. Pomyslím si, a rychle si seberu své věci, abych pokračoval v cestě. Chci využít ještě posledních pár hodin, než se setmí. Bylo by lepší nalézt nějaké lepší místo k utáboření, než tyto holé skály. Nejen, že se tu cítím hodně na ráně, ale ani nevěřím zdejším balvanům. Dokonce jsem byl odhodlaný spát i někde na stromě, pokud by byla nouze. Snažím se teď hlavně spěchat, abych ušel ještě co největší kus. Takže střídavě pár minut běžím, a pak zas uvolněně jdu, abych si odpočal a připravil se na další část běhu. Každý krok je teď důležitý. |
| |
| Boj pokračuje Zásah! Kombinovaný útok přece jenom uspěl. Zalil mě pocit štěstí, ale ne na dlouho. Místo toho aby rána monstrum oslabila, probudila v ní doslova ďábla. Zběsilost a rychlost monstra neznala konce. Moje výdrž velmi rychle začala docházet. *Proč vždycky já schytám to nejhorší.* Došla mi síla. Monstrum si se mnou dělalo co chtělo. Předposlední rána mě doslova odhodila a ztratila jsem jakoukoliv možnost se dostat zpátky na nohy. Vzhlédla jsem na monstrum, které se připravovalo zasadit poslední ránu. *Teď je můj konec.* Z ničeho nic se zarazila. Otočila se a já si všimla hluboko zarytého šípu do zad. *Leoi.* Vstala jsem zpět na nohy. Cítila jsem absolutní vyčerpanost, ale adrenalin mi nedovolil to vzdát. Nestvůra se otočila zpátky ke mně. Přišel další útok kterému jsem se vyhnula kotoulem směřovaným blíže k ní. Zahlédla jsem Iana, který se z ničeho nic objevil za zády mohutného monstra. *Musím mu získat čas.* Můj plán? Udržet pozornost nestvůry, aby si nevšimla Iana. Nemám v plánu útočit pouze se uhýbat útokům a počkat co má Ian v plánu. |
| |
| Plamen naděje Kesten Aria na okamžik zavře oči a soustředí se. Nějakou dobu se nehýbe a zdá se, jako kdyby spala. Stíny se kolem vás stále rychle pohybují, když se najednou ozve praskání dřeva a zasyčení. Přišli jste o další pochodeň, kterou někdo odhodil do řeky. “Něco … něco cítím.“ promluví nakonec Aria. “Je to ale velmi zmatené, nikdy jsem nic podobného necítila. Určitě je to magie, ale nepoznám, jestli jsou to ti, kdo se skrývají v té tmě, nebo něco jiného.“ pak se ozval stejný zvuk jako před tím a k nohám vám přistál ještě hořící kus pochodně. Z původních pěti pochodní vám zůstaly jenom tři. Vrčení se najednou začalo ozývat z pravé strany a zahlédli jste nějaký pohyb ve tmě. Právě v místech, kde světlo zmizelo, se k vám něco plížilo. Gil, který stál k tomu místu nejblíže, přiskočil a máchl pochodní. Na okamžik jste zahlédli něco co připomínalo vlka, ale nebylo pochyb o tom, že to vlk není. Strávil jsi v lese dost dlouho na to, abys věděl, že v přírodě nic takového nežije. V okamžiku, kdy se přiblížila pochodeň k onomu monstru, rychle couvlo zpátky a číhalo ve tmě. Viděly jste jeho oči, jak vás stále pozorují a čekají na správný moment k útoku. “Zdá se, že se bojí ohně, ale kdo ví, jak dlouho jim to vydrží. Nechci znít jako zbabělec, ale nebylo by lepší zkusit přebrodit řeku zpátky?“ navrhne Gil a znovu zažene vlčí monstrum, které se pokaždé když se stáhne, zase o kousek připlíží. Samota se celou dobu snažila zahnat nestvůry pryč svým vrčením, ale poté co jsi spatřil pravou podobu vašeho nepřítele ti je jasné, že se jí to nejspíš nepodaří. Náhle něco proletí vzduchem a srazí Gila na zem. Přímo před sebou spatříš jednu z těch stvůr, která se sápá směrem k Arii. Napřáhne se po ní svým pařátem, ale v momentě kdy se jí spár dotkne, začne nestvůra hořet. A není to jenom nestvůra. Ve stejný okamžik začne hořet oheň okolo Arii, který vás donutí ustoupit. Plameny šlehají vysoko k obloze, ale nezdá se, že by dívce nějak ubližovaly. |
| |
| Po boji Angie Ian se nepozorovaně plížil k monstru, které bylo zatím plně zaujaté tebou. Zuřivě na tebe útočilo a snažilo se tě zaskočit, tobě se však podařilo vytrvat. V momentě kdy stál Ian za nestvůrou, rozmáchl se svou holí a udeřil ho plnou silou do hlavy. Zásah ho vyvedl z rovnováhy, což byla chvíle, na kterou jsi celou dobu čekala. Společně s mladíkem jste pak útočily a útočili, dokud vlčí monstrum nepadlo k zemi. Chvíli jste mrtvolu pozorovaly, zda to není nějaký trik, ale ta se vůbec nepohnula. Náhle nehybné tělo pohltil černý stín. Netrpělivě jste čekali, co se bude dít a když stín zmizel, zůstala na mstě nestvůry jenom kostra se zbytky kůže. Vypadalo to, jako kdyby monstrum zemřelo před kdo ví kolika lety a ne před chvílí. “Čáry!“ vydechl překvapený Ian a ještě chvilku pozoroval kostru. Boj skončil, druhé monstrum nikde nevidíš, což znamená, že se o něj ostatní nejspíš postarali. Kousek od vás sedí Damián na zemi, zatím co mu Loei ovazuje zraněnou ruku, do které se mu před tím při boji zakousla jedna ze stvůr. “Vida, přežili jste.“ řekne Loei pobaveně. Můžeš si všimnout, že se mu po tvá tváři u brady táhne čerstvá jizva a jeho oblečení je na několika místech potřísněno krví. “Jak se cítíš kámo?“ zeptá se potom Damiána, kterému tečou po čele potoky potu. “Už bylo líp.“ odpoví zraněný muž přemáhající svou bolest. Zdá se, že přišel čas, abys situaci pevně chopila do svých rukou. |
| |
| Cesta skrze hadí průsmyk Kovu Jakmile vejdeš dál do průsmyku, zahalí tě stín, který vrhají skály. Na obloze stále ještě vidíš denní světlo, je však bez pozice slunce obtížné poznat, kolik je zrovna hodin. Nic tedy neriskuješ a spěcháš rychle vpřed, aby tě tu náhodou nezastihla noc, společně s tvory, které si spatřil ve vesnici. Průchod průsmykem nebyl nejsnazší a každou chvíli se ohýbal, takže jsi nakonec ztratil představu, který směrem vůbec jdeš. Cestou ses musel také vyhýbat spoustě kamenů, které se před nějakou dobou patrně uvolnily a spadly dolů. Naštěstí to není nikde tak hrozné, abys nemohl projít. Jdeš už asi hodinu a během tě doby jsi nenarazil na nic zvláštního. Průsmyk pokračuje stále dál a zdá se, že snad nemá konec. Náhle klid přeruší zvuk padajícího kamení, přichází ro zezadu. Rychle se vrátíš zpátky za poslední zatáčku a uvidíš hromadu kamení, která zasypala cestu zpátky. Hromada sahá možná do půlky průsmyku (cca 7,5m) a odházet něco takového trvalo dlouho. Chceš tedy pokračovat dál kupředu, ale zaslechneš něco dalšího. Tentokrát to ale nejsou kameny, je to něčí hlas. Kousek před tebou zahlédneš malého tvora který ti svým vzrůstem sahá někam nad kolena. Připomíná malého medvídka a i přes jeho roztomilost ti je jasné, že není něco v pořádku. Tvoreček stojí na zadních a v jedné pracičce svírá kus klacku jako hůl. “Na tůůr!“ zakřičí a zamává holí. Během chvilky se kolem tebe a na skalách vyrojí spousty dalších chlupatých stvoření. Většina z nich drží nějaké nástroje, nebo chceš-li zbraně, a zdají se připravení bojovat. Chlupáč před tebou pak zase něco zabrebentí svým nesrozumitelným jazykem. Rýýa, dakdak dakdak! Ať se ti snaží říct cokoliv, tak vyčkává na to, jak se zachováš. |
| |
| Jsme vloji Než odpovím, tedy než to stihnu něco se přiblíží ke kouzelnici a Gila něco srazí k zemi. Vypustím šíp do temnot ve snaze zasáhnout potvoru co trefila Gile, založím další a vypustím ho po té bestii která je u kouzelnice. A vydám se k Gilovi, klenu si u něj a poplácám ho po tváři. Vstávej! Je čas si jít zaplavat! Samota se ke k němu vrhne a začne mu olizovat tvář. |
| |
| Oheň a voda Kesten Oheň okolo Arie hořel jasným světlem a žár pomalu narůstal. Plameny osvětlovaly houštiny, stejně tak útočníky, kteří se doposud ukrývaly v černotě noci. Napočítal jsi asi dvanáct monster podobných tomu, které vás před tím napadlo, všechna pozorovala ohnivou postavu uprostřed tábora a vyčkávala. Ty s Gilem jste mezi tím začali stahovat zpátky do řeky, jakožto jediné místo, kde jste mohli být před plameny v bezpečí. Když jste byli asi v půlce, začal okolní les hořet. Monstra se dala na ústup, zatím co plameny pohlcovaly nedaleké stromy. Náhle došlo explozi, která vás smetla do vody, kde vás sebou strhl proud. Probereš se na břehu, ale není to ten stejný jako před tím. Tábořiště je pryč a i zlatá postava, která zahnala příšery. Nejsi si úplně jistý, kde jste, ale když vzhlédneš k obloze, spatříš na obloze kousek po proudu rudou záři. Kousek od tebe leží Gil, je stejně jako ty promočený až na kost a zhluboka oddechuje. Nějak se vám to vše podařilo přežít. Bohužel, jak si záhy uvědomíš, nebylo to zadarmo. Přišli jste prakticky o všechny zásoby a vybavení, které jste měli, včetně tvého luku. Zůstaly vám pouze vaše meče a nějaké drobnosti co jste měli po kapsách. Potom si všimneš další věci, nikde nevidíš samotu. |
| |
| Na břehu Dechnu se a vykuckám vodu, převalím se na bok a hmátnu po luku. Kruci doháje Pak mi instinkt poví že Ona tam není. Samoto! Vykuckám a vyhrabu se na nohy. Samoto! Zašeptám do noci kolem. Omlácen a na půl zlomen. Pak se rozhlédnu kolem, kde je Gil… Po najdu jeho tělo a vydám se k němu a kleknu si k němu. “Vstávej. Kamaráde. Kde je kouzelnice?“ Podívám se k hořícímu lesu a zavrtím hlavou. Do hajzlu, kurva. Přišli jsem o Samotu… Pokuud se o sebe někdo dokáže postarat je to ona. Povím potichu, ale i tak cítím, že se o ní bojím. Snad jsem se tím snažil uklidnit, ale nepomohlo to. Pak se rozhlédnu po stromech. Umíš lézt po stromech? Bylo by asi dobré na jeden vylézt a trochu si tam odpočinout! Ruka mi sjede k opasku abych zjistil co všechno ještě mám a usměji se…… “Ráno se vydáme nazpět… chci vidět stopy a pokusit se najít naší kouzelnici.“ |
| |
| Následujícího dne Kesten Po krátké domluvě jste se nakonec rozhodli přenocovat v korunách stromů. Normálně by to bylo vzhledem k situaci rozumně, ale vzhledem k tomu, že jste se neměli jak zajistit, to bylo trochu riskantní. Tak jako tak, pokud jste chtěli přežít noc, neměli jste na výběr. Noc proběhla bez dalších incidentů, ale klidně jste nespali. Za něco mohly podivné zvuky vycházející z lesa, za něco nepohodlné větve stromů, takže když jste se ráno vzbudili, bolelo vás celé tělo. K tomu se zanedlouho přidalo kručení v břiše. „Měli bychom jít.“ poznamená Gil. Potom se pomalu vydá k okraji řeky, odkud pokračuje na horu po proudu. Ty se vydáš pomalu za ním a všimneš si stop nedaleko stromu, kde jste nocovali. Podle tvaru bys hádal vlka ale je daleko větší, než je normální. Možná se jedná o tvory, kteří vás v noci napadli. Cesta podél řeky probíhá klidně, stejně jako před tím když jste šli lesem. Všude je ticho a kromě šumění vody nic jiného neslyšíte. Gil je dnes poněkud zamlklý a celou dobu pronese jenom pár slov o stavu cesty, nebo aby tě upozornil na nějaký výmol. Asi za hodinu dospějete k tomu, co bývalo vaším tábořištěm.  Země je všude kolem vás spálená, stejně jako stromy v blízkém okolí. Vypadá to, jako po lesním požáru, akorát v tomto případě to není tak rozsáhlé. Jde o okruh cca 10m v místě kde byl váš tábor, zbytek lesa vypadá stejně jako před tím. Moc věcí tu nezbylo. Všechno buď shořelo, nebo to odnesla řeka. Gil najde svůj štít, celý ohořelý, ale ještě použitelný. Kromě toho najdete i vaky na vodu (jeden neporušený, ostatní jsou děravé) a nějaké promáčené zásoby, které uvízly na břehu řeky. Kromě toho, tu ale nic jiného není. Po Arie nejsou žádné stopy a po monstrech, nebo jejich tělech také ne. Můžete tu zůstat a pokusit se ještě něco najít, ale musíte také myslet na vaše zásoby, kterých moc není. |
| |
| Další den “Máš pravdu.“ Pomalu se vadám za Gilem. Zamračím se, když se zadívám na stopy u stromů, kde jsme snovali. “ještě, že tak sice ta noc nestála za nic, ale co.“ Podívám se po našem tábořišti a zavrčím. “No super.“ Po chvilce, najdeme něco málo co by se dalo využít na další cestu. Rychle se podívám na zásoby a nálada se mi o něco zlepší, ale ne o moc. “Tohle nemohla přežít.“ Povím spíše pro sebe a v duchu se rozloučím s kouzelnici. Špičkou boty strčím do kusu ohořelého dřeva a za se vydám hledat něco co by nám snad mohlo pomoci… “kde by tu měly bejt i další stopy.“ |
| |
| V táboře Kesten V táboře strávíte ještě nějakou dobu, během které se pokoušíte obstarat co nejvíce zásob a nějakých informacích. Moc toho co by se dalo použít, tu nezůstalo. Většinu věcí jste už dávno pobrali, takže ses soustředil především na hledání stop. S těmi to nebylo o moc lepší. Celý tábor byl stop plný, ale vše bylo tak zmatené, že jsi nic nezjistil. Teprve když jsi vyrazil mimo tábor, usmálo se na tebe štěstí. Mezi stromy bylo pár stop po bestiích, které mířily pryč, pravděpodobně ty, co přežili střet s Ariou. Moc užitečných věcí ale nezjistíš. Některé stopy mířily na sever, zatím co dvě další skupiny šly na západ a na jih. Pokud jde o samotu, tak její stopy jsi nikde nezahlédl. Když jsi se vrátil do tábora, byl Gil už připraven. V ruce svíral nebezpečně vyhlížející palcát a kousek od něj leželo pár dalších zbraní, které vyrobil, zatím cos byl na průzkumu. Jakmile tě Gil uvidí, tak vstane a dojde k tobě. “Tak co, zjistil jsi něco užitečného?“ Jakmile si vyslechne tvou zprávu, tak pokračuje. “Rád bych se tě zeptal na jednu věc. Myslíš si, že má cenu v téhle výpravě pokračovat? Nechápej mě špatně, ale zamysli se trochu nad tím. Přišli jsme o Ariu, zásoby a nemáme ani žádné pořádné zbraně. A co se nám zatím podařilo? Nic. Možná bychom se měli vrátit, dokud to ještě jde. “ |
| |
| Tábor Pokrčím rameny a zadívám se na Gila. “No nic moc, jsem nezjistil. Ty co přežili se rozdělili do tři skupin. Někteří šli na sever, další na západ a na jih. Ale moc jiného se z toho určit nedá. Ani stopa po Samotě, bohužel.“ Povzdechnu si a podívám se po tom co tu Gil dal dohromady a dám na jeho radu a zamyslím se. “No,jak říkáš nemáme zásoby a ani zbraně. Máme jen málo způsobů, jak lovit. A navíc si nemyslím, že by tu něco žilo, tedy to co by stálo za ulovení, ale vyhladovění bych se nebál. Nejspíše nepřežijeme další noc. Pokud se ty bestie vrátí. Nejsme ani nikterak vzání v tom pokračovat. Tak, že jo vrátit se je jen rozumnější nápad. Pokud budeme chtít něco udělat, tak se můžeme přidat k obráncům vesnice a pomoci jim se bránit…… Ale jak povídáš, dál by v naší situaci šel jen blázen. A co ty, jak to vidíš? „ Ale kde je samota? Zadívám se do lesa. |
| |
| "Konec se blíží" Kesten „Já?“ zeptá se pobaveně Gil, zatím co se skloněnou hlavou hrabe v nalezených věcech. „Já odsud co nejrychleji vypadnu. Nejdřív budu doufat, že se dostanu se zdravou kůží zpátky do Hraničné a potom odtamtud pomažu pryč. Odměna neodměna, tady se mi chcípnout nechce.“ Potom Gil bez dalšího slova vstane a přejde k řece, kde pozoruje druhý břeh. Jak se zdá, tak je pevně rozhodnutý. Ať se rozhodneš jakkoliv, tak nejspíš přijdeš o dalšího společníka. Můžeš ho zkusit přemluvit, ale těžko říct, jestli by si dal říct. |
| |
| Podívám se za odcházejícím druhem a zamračím se. “Jo má pravdu a není čemu se divit, ale necháme je v tom?“ Pomalu se nadechnu. “Opravdu je v tom necháme? Jo dost možná tu zhebneme to maš pravdu.“ Pokrčím rameny a zadívám se do lesa. “Hmm další noc bude asi moje poslední.“ Ruka se mi sevře kolem jilce meče a čekám co odpoví i když vím, že nejspíše půjdu dál do lesa. |
| |
| Rozloučení Kesten Tvůj společník loví cosi na mělčině, zatím co ty povídáš. Nepřerušuje tě a klidně ti naslouchá. Teprve až když tvůj hlas utichne ozve se opět on. „Oni v tom nechali nás Kestene, ne my je. Copak byl lord schopný udělat něco jiného než si najmout cizí lidi? Gil se na chvilku odmlčí jako by o něčem přemýšlel a pak nakonec pokračuje už poněkud tišším hlasem. „Kdo ví, možná, že si to všechno ti lidé z města za slouží.“ Gil nakonec posbírá všechny své věci a pohlédne na tebe pohledem, z kterého ti jasné, že se s tebou chce rozloučit. „Nebudu tě přemlouvat abys, šel se mnou, je to ostatně tvá věc. Já už nemám dostatek odvahy, abych riskoval krk kvůli něčemu, co nejspíš ani vůbec neexistuje. Dej na sebe pozor.“ S těmito slovy se s tebou Gil rozloučí a začne se brodit přes řeku na druhou stranu. |
| |
| Cesta do pekel Poslouchám a pak kývnu. “Měj se, jen počkej v tě vesnici dva dny, pokud se a Samota neukážeme vem koně a toho jednoho někde prodej a žij dobře příteli! Jdu se jí pokusit najít.“ Pak se vydám kus dolů po proudu a abych se pokusil najít stopy Samoty. |
| |
| Hledání Kesten Tvůj společník se přebrodí na druhý břeh, kde ti věnuje poslední pohled a pak nenávratně zmizí mezi stromy. Les mlčí a jediné co narušuje to ticho je hukot řeky. Opět jsi zůstal sám, tentokrát tě však osud připravil o to jediné, na čem ti záleželo. Po ztrátě Stínu se samota stala tvým nejlepším přítelem a představa, že by to tak mělo zůstat, se ti vůbec nezamlouvala. Vydal ses tedy po proudu řeky, kdy jsi předpokládal, že nalezneš její stopy. Tvé pátrání jde pomalu a většina stop, které nalezneš, buď patří vlčím stvůrám, nebo je příliš stará, na to aby patřila Samotě. Několik hodin zkoumáš okolí řeky dolů po proudu, nenajdeš však nic, co by ti pomohlo. Vrátíš se tedy zpátky na začátek, do ruin tábora, abys to zkusil jinde. Asi kolem poledne narazíš v lese, daleko od řeky na stopy, které jsou jak čerstvé tak by mohly patřit své vlčí společnice. Vzhledem k tomu, že ti nic jiného nezbývá, rozhodneš se je sledovat. Stopy tě vedou dál hlouběji do lesa a čas ubíhá. Slunce pluje pomalu po obloze a ty vidíš, že se už začíná klonit k západu. Nebude to dlouho trvat a přijde noc. Už je pozdě na návrat a tak jde stále vpřed. Les najednou končí a společně s ním i stopy. Ocitáš se na planině a všude kam jen dohlédneš, se rozprostírá mlha hustá tak, že bys jí pravděpodobně rozťal mečem. Oblohu zakrývají husté mraky a slunce není nikde vidět. Pak v dálce zahlédneš malé světýlko a starou, polorozpadlou chatku. |
| |
| Podivná chaloupka v děsivém lese Den byl dlouhý a plný celkem bezvýznamného stopování, ale kdo hledá něco najde. Procházím lesem, a držím se stopy, které, jak doufám mě dovede k Samotě. už jdu má zlatá! Stopy, mě dovedou na okraj lesa, kde společně s ní zmizí. Zamračeně se podívám na oblohu a přitáhnu si plášť. Pak můj pohled upoutá světélko a rozpadlá chata. Asi to bude past, ale když na mam kde spát. Pomalu tasím tesák a pomalu a obezřetně se blížím k chatě. Než do ní vstoupím prohlédnu si jí pečlivěji z blízka. |
| |
| Podezřelá chaloupka Kesten Nepozorovaně se připlížíš ke zchátralé budově, které zblízka vypadá daleko hůře než z dálky. Celá je trochu nakloněná, ve střeše jsou díry a zdá se, jako kdyby se měla každým okamžikem zřítit. O to více je podivné, že tu někdo bydlí. Opatrně nakoukneš malým oknem dovnitř, kde spatříš starou ženu s velkou naběračkou, jak se sklání nad kotlíkem, v kterém se cosi vaří. Okamžitě si vzpomeneš na lidské pohádky o čarodějnicích, které po lesích chytají a následně pojídají malé, zatoulané děti. Kromě stařeny si uvnitř ale ničeho zvláštního nevšimneš. Vejdeš dovnitř s připravenou zbraní a v momentě kdy se za tebou zaklapnou dveře, uslyšíš povědomé zaštěkání. Ohlédneš se a k tvé radosti spatříš vedle postele sedět Samotu. Okamžitě k tobě přiběhne a začne tě olizovat. Od vašeho posledního setkání je trochu špinavější, má natržené jedno ucho a poškrábaný čumák, jinak je zcela v pořádku. "Vida, vida, koho nám sem mlha přivedla, další host? " Stařena, se po tobě ohlédne, ale hned zase se vrátí ke své práci. Nezdá se, že by se ti věnovala moc velkou pozornost. "Klidně si udělej pohodlí mladíku, určitě jsi po cestě unavený. A ten nuž schovej, nic ti neudělám." Aniž by řekla cokoliv dalšího, přesune se k polici plné nejrůznějších sklenic a krabiček. Několik jich pobere a vrátí se ke kotlíku a hodí do něj něco z každé. Trvá to asi několik minut a když je se vším hotová, je venku už černo černá tma. Stařena prostře stůl a nalije do nich obsah z kotlíku, trochu to připomíná polévku. Potom vezme ještě misku pro samotu a nalije trochu i pro ní. "Tak mi pověz, chlapče, co přivádí tebe a tvou kamarádku sem, na tohle opuštěné místo?" |
| |
| Podezřelá chaloupka Pomalu vejdu do chloupky, připraven skoro na všechno, tedy až na ten štěkot. Ucítím, jak mi srdce poskočí radostí a pohled mi na chvilku zabloudí k mé Samotě. Jedním okem se kouknu po stařence. Schovám zbraň, kleknu si s pohladím Samotu s trochou bolesti se podívám na její natržené ucho. “Jsem rád, že tě zase vidím drahá, kde jsi se toulala?“ Usměji se a pohladím jí po hlavě šťasten, že je živá a zdravá. Pak se podívám na střenku a prohlížím si jí. “Pokud je to ta co hledám, tak je stejně po mě a pokud ne no.“ Podívám se na Samotu, jdoucí k jídlu. Pokrčím rameny a vydám se ke stolu. “Byli jsme na lovu, v tomhle podivném lese dalo by se říci. Přebrodili jsme řeku, abychom se utábořily a večer nás něco napadlo, při útěku jsme se rozdělili a já jsem se jí ráno vydal hledat. A co že tu žiješ ty, v tohle podivném a mrtvém lese? Nepřijde mi to, jako místo pro stařenku.“ Posadím se ke stolu a dívám se na stařenku. |
| |
| Večeře ve staré chaloupce Kesten „Žiju tu už celý svůj život.“ Začne povídat stařenka a občas vloží do úst trochu té uvařené polévky. „Většina lidí už odsud dávno odešla, ale já nemám kam jít. Jsem už stejně moc stará, takže i když to tu není pro mě vhodné, tak zůstanu.“ Samota se dlouhou chvíli zmateně dívá na misku s polévkou a zvědavě jí celou tu dobu očichává. Nakonec se odhodlá a začne jíst. Hned však přestane, packou misku převrátí a její obsah se vylije na podlahu. Stařena si toho všimne, ale nijak zvlášť jí to zřejmě nevadí. „Já vím, drahá, není to nic moc, ale v těchhle lesích se toho moc najít nedá.“ Těžko říct, zda tomu Samota rozuměla, ale její rekce mluvila za vše. Potom se stařena obrátí zpátky k tobě. „Už je to dlouho, co jsem tu v okolí viděla nějaká zvířata. Všechna před několika lety náhle zmizela a od té doby se tu žádná neukázala. O to víc mě překvapuje, že sem zavítal lovec. Víš, lidé kteří se tu objeví, a že jich není mnoho, jsou buď velmi stateční, nebo velmi hloupí. “ na chvíle se odmlčí, jako by nad něčím přemýšlela a po chvilce pokračuje. „Ty mi jako hlupák moc nepřipadáš.“ |
| |
| Podívám se na Samotu a jídla se ani nedotknu. Místo toho se podívám na stařenku a pousměji se. “To je jen o úhlu, pohledu. Co vís o těch potvorách co se tu potulují a co napadají místní vesnici a o tom proč se z lesa vrací jen málo kdo? “ |
| |
| Večeře se stařenou Kesten Stařena dojí poslední sousto a lžíci odloží stranou. Na její tváři si můžeš všimnout zmateného výrazu, podle kterého usuzuješ, že jí tvá otázka nejspíš moc nepotěšila. "Myslela jsem si, že jsi bystřejší." Žena pak pomalu vstane od stolu a i s miskou zamíří na druhou stranu místnosti k dlouhému stolu, kde je ostatní nádobí. Cestou se ještě zastaví u misky kterou Samota převrhla a zvedne ji. "Ojoj, ty záda." Lamentuje když se ohýbá k zemi. V dálce v tu chvíli zaburácí hrom. Stařena stejně jako Samota zpozorní a poté odnese špinavé nádobí. "Vypadá to na pořádnou bouřku." zhodnotí situaci a opravdu, za několik okamžiků začnou na střechu dopadat kapky vody, které posléze přerostou v nepřetržitý déšť. "Dáš si čaj, chlapče?" zeptá se po chvíli a aniž by čekala na tvou odpověď, vezme starou konvici a dá vařit vodu. "Co jsem to jenom..." mumlá si žena pro sebe, zatím co se přehrabuje v polici se sklenicemi a v bylinách, které se suší u stropu. "No jistě, ty příšery." zvolá vítězoslavně. Pomalu se dobelhá zpátky ke stolu a usadí se na židli. "Tak proč se z lesa nikdo nevrací." opakuje tvojí otázku a usmívá se. Z hrdla se jí pak dostane přidušený smích, který přerostl v kašel, který chvilku trvá, než se podaří stařeně odkašlat. "To ty bestie jsou tím důvodem. Sežerou všechno na co přijdou a nikdy nemají dost. Je to hrůza, věř mi. Pamatuji si když to začalo a to co se v mé vesnici dělo, byla hotová jatka. I když Gertrůdu jsem pravda nikdy v lásce moc neměla." Stařenčina pozornost je upřena kamsi do minulosti, než se jí podaří vrátit myšlenkami do přítomnosti. "No každopádně není moc, co bych ti mohla říci. Nevím co jsou zač, ani kde přebývají. Pokud chceš žít, radila bych ti odsud hodně rychle utéct." Nastane chvilka ticha, při které tě žena zkoumavě pozoruje, potom padne její pohled na misku před tebou. "Copak chlapče, nechutná ti?" Zdá se být zklamaná, ale nic neříká. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR