unOrdinary
| autorefresh |
hrálo se Jednou týdně
od: 05. května 2018 22:29 do: 28. července 2019 10:11
Dobrodružství vedl(a) Bulma
| |
 | unOrdinary  Lidé se už staletí rodí se schopnostmi. Ovládání ohně. Procházení zrcadly. Telepatie. Vypouštění jedu. Neproniknutelná bariéra. Super rychlost, létání, duplikace, ovládání stínů, železné tělo a další. V tomto světě vládnou ti nejsilnější. Bohatství není nic, pokud nejste silní. Inteligence je k ničemu pokud nejste silní. Ti slabí jsou bráni jako méněcenní, ti bez síly jsou pro všechny kriplové. Člověk by si řekl, že ti slabí a ti bez schopností budou držet spolu, ale tak to není. Ti silní šikanují slabší, ti slabší šikanují zase ty co jsou slabší než oni a tak dokola. Silní vládnou, slabí jsou štvaná zvěř. Pokud jste slabý musíte být neustále na pozoru. Zvlášť ve škole, kde se to jen hemží silnými a těmi co si chtějí dokazovat svou sílu na jiných. Dokážete přežít a prosadit se? |
| |
| První školní rok Prošli jste branou akademie a ocitli jste se na jejich obrovských pozemcích. Vaše zavazadla dorazili už včera a byli dopraveny do vašich pokojů. Samy jste dostali už před pár dny informace o kampusu, mapu, číslo a kartu k vašim pokojům a i informace o předmětech, které v následujícím první semestru budete mít. Nebyli jste tu samy. Bylo tu spousta prváků, ale hlavní branou přicházeli i studenti z vyšších ročníků. Dalo se je snadno rozpoznat, většinou chodili v párek, nebo celých skupinách, zatím co první ti z prvního ročníku byli povětšinou samy. Podle instrukcí jste měli dvě hodiny na to, aby jste se dostavili do svých pokojů, kde jste se měli převléknout do školní uniformy a pak se sejít na hlavním náměstí, kde proběhne zahajovací ceremoniál. Najít koleje nebylo těžké. Byli to další dvě největší budovy na pozemku. Samozřejmě na brožuře bylo jasně řečeno která kolej je která. Jedna budova pro kluky a druhá pro dívky a podle toho jste se vydali do té své. Našli jste své patro, číslo pokoje a otevřeli jste si magnetickou kartou. Ocitli jste se ve společných prostorách pokoje. Ne nadarmo tohle byla prestižní akademie. Společné prostory byli zařízeny vkusně. Televize, vlastní kuchyně, koupelna a po dvou ložnicích. A jedna byla právě ta vaše.  Pokoj to nebyl velký, ale bylo tu dost místa na velkou, pohodlně vyhlížející postel, komodu a pracovní stůl, kde jste mohli studovat. Dostatek osobního prostoru. Vedle dveří jste našli svá zavazadla a ve skříni bylo připraveno několik uniforem vaší velikosti, kterou jste udali při zaslání přihlášek.  Převlékli jste se a možná po malé pauze jste se vydali na náměstí před hlavní budovu. Postupně jste se tam došourali a přidali se do davu studentů, kteří tam byl před vámi. Netrvalo to dlouho a objevil se ředitel akademie. Ředitel školy vypadal mladě, ale dle začínajících šedin byl starší než se zdál. Upravil si brýle na očích a zvedl k ústům mikrofón.  „Dobrý den, Studenti. Vítám na v naší akademii jak nové studenty, tak ty stávající. Já jsem váš ředitel Herry Herington. Doufám, že zde prožijete dobré chvíle a uděláte si mnoho vzpomínek. Teď, ale přenechám slovo vašemu Králi a Královně.“ Podíval se doprava odkud přišel váš Král a Královna. Oba v druhém ročníku. Samozřejmě jste byli informováni i o nich. Noe Alail a Biela Jelerien. Noe měl lehký krok, blýskal úsměvem na vás studenty a mával, jako kdyby byl nějaká superhvězda. Podle pár zapištění nejspíš měl svůj fanclub. Byl to pohledný, vysoký asi 185 cm, dobře stavěný mladý muž s krátkým světle fialovými vlasy a zlatýma očima. Zatím co Biela měla zatvrzelý krok a tvářila se, jako kdyby ji celá tahle věc byla nanejvýš nepříjemná. Pěkná dívka s černými vlasy, které měla prokvetlé červeným melírem a šedýma očima. Byla o půl hlavy menší jak Alail, ale i když očividně tam nechtěla být, tak měla sebevědomý výraz.   „Děkuji pane řediteli.“ Řekl Alail, když si přebíral mikrofon a otočil se čelem k vám. „Vítejte mí drazí spolužáci. Jakožto váš Král vám slibuji, že hodláme vést tento rok ve stejném duchu jako ten loňský.“ Přejel dav pohledem. „Samozřejmě pokud si některý z nováčků myslí, že by byli lepším Králem nebo Královnou výzvy k souboji jsou víc jak vítáni.“ Jeho úsměv se najednou zdál poněkud dravější. „Ale jinak. Přeji příjemnou zábavu a hodně štěstí.“ Předával mikrofon Biele, ale ta se zamračila a jen do mikrofonu řekla. „Vítejte.“ a očividně se nehodlala víc angažovat. Noe pokrčil rameny a předal mikrofon zpět řediteli. „Ehm... dobrá. Takže to by bylo vše. Dnešní den máte ještě volno. Seznamujte se s prostory akademie, navažte přátelství a zkuste se hned první den nezranit. Od zítřka začíná vyučování. Vítejte.“ S tím bylo zahájení dokonáno a na vás teď bylo co podniknete dál. Měli jsme mapu kampusu, možná by nebylo na škodu si to tady prohlédnout. Nebo se také můžete vrátit na své pokoje a vybalit si. To bylo zcela na vás. |
| |
 | unOrdinary Nikdo konkrétní 'Wohoo! Tu je to ale obrovské...' Přemýšlel jsem, když jsem konečně vešel do nové školy. Nadšení však brzy opadlo a přepadly mne obavy. Dopravili mi zavazadla do pokoje, dostal jsem předem plánek celé školy i informace o tom, co se tady děje. Člověk by s takovou očekával rovnou průvodce ženského pohlaví s nehorázně přátelským úsměvem a otravně sladkým hláskem. Ne, děkuji, raději se obejdu bez toho, za což jsem rád, že také můžu. Rozhodl jsem se zanechat za sebou myšlenku procházení s davem a raději si z kapsy vytáhl kartu od pokoje. Samozřejmě mi prve spadla na zem. 'Ach, nebylo by milé, kdybych ji hned první den ztratil.' Zvedl jsem ji a zpříma se na kartu zadíval. 'Hmm... skoro jako VIP host.' Otřepal jsem se a schoval kartu do dlaně. Jelikož už to je v krátké době hned několikátá škola, očekával bych, že to půjde z bláta do louže. Tohle více připomíná luxusní školu bohatých. Až pohádkové. To mě právě děsilo nejvíce. Se sklopenou hlavou jsem se rozhodl vydat rovnou na koleje a prohlédnout si svůj pokoj. Ať už prváků nebo hloučků lidí vyšších ročníků jsem se snažil nevšímat. 'Budu mít spolubydlícího?' přemýšlel jsem, ale klidně bych se obešel bez něj. Čím méně lidí budu mít kolem sebe, tím menší šance, že se dostanu do průšvihu. Už i strýc říkal, že toto je má poslední šance. 'I když to říkal pokaždé.' pobaveně jsem se usmál, což byla jedna ze vzácných chvílí. Při vstupu do pokoje jsem měl opět úžas v očích. A nebylo to pouze tím, že mi skutečně karta fungovala. Bylo to tu obrovské, alespoň mně to tak přišlo. „Začínám mít pocit, že tady budu muset platit vlastní duší...“ řekl jsem si pro sebe a důkladně rozhlédl, zda tu jsem sám. Šibalsky se mi v očích zablýsklo a otevřel jsem brašnu. Ta se chvíli napínala, až z ní vyskočil černý kocour, který se začal protahovat. „O zákazů domácích mazlíčků se nic nepsalo, ne?“ pověděl jsem k němu a podrbal ho za ušima.
Poté jsem se šel převléct do školní uniformy. Vůbec jsem ji předtím nezkoumal, takže jsem byl zvědavý, jak vypadá a jak v ní budu vypadat já. „Teď tě budu muset na chvíli opustit, snad to beze mě na chvíli přežiješ.“ promluvil jsem opět ke svému kocourovi a před odchodem na náměstí mu ta zanechal misku s vodou a druhou s jídlem. Opět jsem se nejistě zatřepal, když jsem se dostal do davu, který tu už byl shromážděn. ''Kolik je tady asi studentů? Ne, že by mě to skutečně zajímalo. Že by byl ředitel nějak výmluvný se říct nedalo. Jen nás pozdravil. Víc mne zaujalo, že král i královna jsou pouze v druhém ročníku. To se na tyto pozice dostali už v prváku? Je to vůbec možné? Král nás navíc ještě k tomu otevřeně vyzývá. Namyšlenec, ne že bych si s ním síly měřit chtěl. Dlouze jsem si zívl a čekal na chvíli, kdy přijde čas na dotazy. Po skončení tohoto velkolepého proslovu jsem zůstal na místě stát. 'Cože?! Žádný prostor pro otázky?!' Zklamaně jsem si povzdechl, protože jsem netušil, koho se na něco mohu zeptat. 'No nic.' Vydal jsem se zapsat na nástěnku do nějakého klubu, ať už to mám z krku. Přistoupil jsem blíž a podíval se, co je vlastně na výběr. Školní dozor... 'Haha, to určitě, to bych skončil jako rozkopaná plechovka.' Basketbalový tým... 'Strejda by byl asi nadšený, ale vzhledem k tomu, jaké tady mohou mít lidé schopnosti, to je spíš sebevražda se přidat.' Školní noviny... 'Jistě, věc jako dělaná zrovna pro mě...' Sarkasticky jsem si poznamenal a ještě chvíli rozebíral veškeré kluby, které tu jsou. Nakonec jsem se rozhodl pro umělecký klub a tam jsem se také napsal. Poté už jsem jen založil ruce do kapes a pomalým, lajdáckým krokem hledal studenta vyššího ročníku, či profesora, abych se mohl na něco zeptat. |
| |
| Marc Rousselle Vyrazil jsi hledat někoho komu by jsi mohl položit nějaké otázky. Bylo těžké odhadnout koho se zeptat, aniž by jsi vyvolal konflikt. Bylo to těžké určit kdo si na tobě nepokusí vybít vztek, pravou tvář většinou předvedou až později. Pravděpodobně se tě i nakonec zeptají na tvou úroveň. Neodpovědět by bylo jako říct, že jsi slaboch. Taky by jsi mohl lhát o tom, jak moc jsi silný. Nemůžeš se, ale zase udělat příliš silným, protože to pak by jsi měl hodně pozornosti a někdo by tě vyzval a pak by jsi dopadl ještě hůř, protože by se ukázalo, že jsi lhal a to by jsi dostal pořádnou nakládačku. A mnohokrát. Nikdo nemá rád když je někdo oblbuje. Pak jsi někoho uviděl. Vlastně ji nešlo přehlédnout. Byla to vysoká dívka, vysoká snad dva metry. Všechny převyšovala dokonce i chlapce. Jen tak postávala, opírala se o sloupek pouličního osvětlení a vypouštěla z pusy růžové bubliny. Až když jsi přišel blíž, tak jsi teprve poznal, že to není dívka, ale kluk, měl velmi dlouhé řasy a růžové stíny byli trochu matoucí. Nebyl jsi si jist jestli to patří k jeho image nebo prostě jen jezdí na druhé straně silnice. Když jsi přišel blíž, tak na tebe ze své dvoumetrové výšky shlédl a vypustil další růžovou bublinu, ale nic neřekl, jen pozvedl lehce obočí. Neměl jsi z něj pocit, že by se tě chystal zmlátit nebo šikanovat. Nebyl jsi, ale sám kdo si ho všímal. Někteří studenti se na něj ohlíželi a špitali si, pravděpodobně ho pomlouvali, nebo kritizovali za jeho zjev, výšku, růžové bubliny, což vypadalo jako jeho schopnost a ne žvýkačka. Nedokázal jsi ani určit jestli je to druhák, nebo je nováček jako ty, zdálo se, že je naprosto uvolněný.  |
| |
| unOrdinary Neznámý žák Bloudění školními prostory začínalo být nudné, dokonce snad unavující. Několikrát jsem se přistihl, že chvilkami dokonce zívám. 'Co to vlastně dělám?' Nechápal jsem, proč hned ze začátku investuji do něčeho tolik snahy. Možná to někomu poleze krkem a rozhodne se mě vybrat jako cíl. 'To by byl vopruz.' povzdechl jsem si, ale uklidnil se. Není možné, aby si tohoto mohl někdo všimnout. Po nějaké době jsem už měl pocit, že se zajdu zeptat samotného krále, ten by určitě věděl odpověď. 'Nebo spíš za královnou, s ženami bych si mohl lépe rozumět.' „Dívka?“ zadíval jsem se najednou před sebe. Trochu mě děsilo, jak byla vysoká. Snad o 30 centimetrů větší než já! Pomalu jsem k ní přistupoval. Vypadala klidně. Až opakem agresivity. Vypadala... vypadala... vypadal... vypadal?! 'Vypadal?! Cože, kluk?!' šokovaně jsem se před ním zastavil a nějakou chvíli jen šokovaně zíral, zda se nepletu. Poté jsem jen zavřel oči a hlasitě povzdechl. Kdo jsem abych soudil? S otevřením očí jsem nahodil úsměv a zamával, abych upoutal pozornost.
Chvíli jsem ještě mlčel, zda si mne bude pohledem kontrolovat a zda se proti mně nakonec stejně nerozhodne agresivně zakročit. Člověk na této škole nikdy neví... Drbů kolem jeho osob jsem si nevšímal, netýkaly se mě a nehodlal jsem ani, aby se mě týkaly. 'Možná bych se měl přece jen zeptat někoho jiného?' Pomyslel jsem si. Nechtěl jsem, aby si mě později s tímto člověkem kdokoli spojoval. Je moc... extravagantní... Přece jen jsem ale nakonec nevycouval, už jsem přece zamával! „Dají se tady nějakou školní činností vydělávat peníze?“ řekl jsem narovinu až s ledově klidným a chladným hlasem. Tvář jsem měl stáhnutou do mrtvého pohledu a oči jen občasně mrkly, jako by skoro nežily. Až překvapivě podivné bylo, jakou vážnost této otázce dávám. Pro mne to bylo normální vyjadřování s cizími osobami, to ale nikdo tady nemůže vědět, ne? „Mimo souboje, uvítal bych.“ Doplnil jsem po krátké odmlce a nechal dotyčnou osobu zamyslet. 'Nezapomněl jsem se představit? Nebo pozdravit?' Vystřelila mi v hlavě myšlenka. 'Ale čert to vem, stejně je to asi naposledy, co se spolu bavíme.' |
| |
 | Do školyBylo to tady den kdy jsem rozhodně a určitě musel nastoupit na novou školu. Pravda v mých snech jsem už tenhle den prožil mnohokrát a vždy jsem se vzbudil zpocený a bledý. Nechce se mi tam o jak moc se mi tam nechce. Ale co druhá varianta nemůžu přece zůstat doma. To se přeci nesluší a hlavně hlavně bych pořád musel slýchat jak jsem selhal a jak je brácha lepší a úžasnější. S tímto velice pozitivním nadšením se převléknu do školní uniformy nasoukám do sebe snídani a jdu si pro kufřík s trochou překvapení zjistím že je na něm taštička s obědem. "Že bych jim přece jen trochu chyběl." napadne mě ale pak zakroutím hlavou přeci jen kdybych se chtěl vrátit mohu ale obávám se že by za to nikdo nebyl rád..... Nakonec jsem stál před tou obrovskou školou ,kterou sem viděl několikrát trochu jsem zbledl ale mírné štípnutí pomohlo zahnat tuhle stránku slabosti. Musíš vypadat sebevědomě a nikoho moc neprovokuj. Vzpomenu si na instrukce které sem si dal a tak potichoučku beru všechny prospekty a informace co můžu snažím se rozhlížet po místě a zapamatovat si ho aspoň trochu i když přes aktuální dav lidí nebudu mít mnoho šancí. Než sem stačí vymyslet proč se tu ten dav vlastně srocuje dostal jsem odpověď . "Takže přivítání a ukázka místních vládců no moc pěkné...." snažím se trochu uklidnit ačkoliv bych ono uklidnění spíše mohl vysvětlovat žaludku ,který se rozhodl ,že si zahraje etudu na téma loď na rozbouřeném moři. Trochu zelený se začnu prodírat davem tedy spíš proplavávat nejsem moc vysoký ani plný svalů ale potýkat mezi davem mi šlo vždy a já už chci být odsud aspoň na malou chvíli,což by se mi mohlo vyplnit tím že se dostanu do pokoje a k mé obecné radosti zjistím ,že rozhodně nebudu bydlet sám. Není ale úplně moc času na to vybalovat nebo čekat na spolubydlící prostě schovám kufr pod jednu z postelí a rozhodnu se trochu čornout po areálu musím najít důležité místnosti typu záchody jídelna ošetřovna místnosti kroužků a tak jdu trochu duchem nepřítomný spíš se snažím si to tady zapamatovat než cokoliv a v kapse mě tíži poslední stodolarovka od rodiny,která by rozhodně snesla nějaké rozmnožení. Také se snažím zjistit jestli tu máme nějaké automaty a co je v nich zatím spíš z čisté zvědavosti. |
| |
 | První školní denStovka v kapse a usměvavá sestra, která mi ale nebyla vůbec podobná, zavěšená na ruce, to nevypadalo jako dobrý začátek na nové škole. Alespoň ne pro někoho, kdo si plánoval na střední konečně najít holku. No, nedalo se svítit. Na realizování mých potrhlých plánů by měl být čas později. Teď bylo třeba se ubytovat a vyrazit do auly na uvítání do nového školního roku a další neskutečně otravné formality. Co nejkratší cestou jsem proto Alex odvedl k jejím kolejím, kde jsem ji následujících pět minut ujišťoval, že se pro ni vrátím a nemusí se ničeho bát, než se konečně odhodlala jít se ubytovat a já mohl udělat totéž. Cestou na chlapecké koleje jsem si pak dal důsledně záležet na tom, abych se vyhnul kontaktu s jakýmikoli spolužáky, přece jen bojová část našeho dua mě právě opustila. Sotva jsem se pak dostal do svého pokoje, musel jsem si trošku poupravit mínění o své nové škole. Nebyla jen velká, byla i prošpikovaná luxusem, což ve mně ovšem vyvolávalo lehkou hořkost…když naši měli na školné pro dva v něčem takovém, proč mi kruci nesvěřili víc než mizernou stovku na měsíc? Povzdechl jsem si. Nemělo smysl rozptylovat se maličkostmi, stejně jsem na to neměl čas. Zabral jsem si proto jednu z volných postelí tím, že jsem na ní hodil tašku a vyrazil zpět před dívčí ubytovny vyzvednout Alex dřív, než začne panikařit. Se sestrou opět zavěšenou na ruce jsem zamířil do proudu studentů, který směřoval do velké auly. Tam jsme si našli místa na sezení a vyslechli si proslovy ředitele a Krále s Královnou, ze kterých jsem byl naprosto na větvi. Hmmm, nemluvný ředitel a frajírkovský král, to je teda parádní kombinace. Alespoň, že královna se jeví jako ten typ co mě nechá na pokoji, když do ní nebudu moc rejpat…docela by mě zajímalo, jak jsou silní…Alex? Nadhodil jsem v myšlenkách v naději, že sestra poslouchá a případně si i počkal na odpověď, po které jsem se zvedl a se sestrou v závěsu si vyrazil prohlédnout školní budovu, abych se po ní alespoň trošku zorientoval. Cestou jsem si přitom všiml možnosti zapsat se do některého ze školních klubů. Chvíli jsem si prohlížel jednotlivé varianty, načež jsem se s úsměvem zapsal do Zápasnického klubu. Ne, že bych plánoval bojovat, to v žádném případě, ale něco mi říkalo, že spousta účastníků raději zaplatí pár drobných za rychlé léčení od spolužáka, než aby museli navštívit ošetřovnu, která bývala na všech školách zatraceně děsivá. |
| |
 | První denDo školy jsem mířila nadšená a natěšená na spoustu nových zážitků, hezky jak jsem byla zvyklá zavěšená na svém úžasném bráškovi. Mělo to jedinou chybu, Alex byl dneska nějaký mrzutý právě z mé přítomnosti, což nedávalo v reálu žádný smysl, přece jsem mu v nalezení holky nijak nebránila. I tak se ale bratr rozhodl mě nejprve ubytovat a udělat si na okamžik trochu životního prostoru. Když zastavil před dívčí ubytovnou začala jsem na něj smutně koukat a překecávat, že je stejně nesmysl mě ubytovávat tady, že to nemůže fungovat a navíc by mě musel nechat samotnou…. Nic nezabralo a Alex mě samotnou opravdu nechal, naštvaně jsem na chvilku přestala věnovat svému bratrovi pozornost a šla jsem se ubytovat. Poté, co jsem se dostala do svého pokoje jsem se zděšeně rozhlédla po pokoji. Byl sice výborně vybavený, ale byla jsem tu prozatím sama. Raději jsem využila svých schopností a zkusila se rovnou v duchu spojit s bratrem a ujistila se, že není zas tak daleko. To nepůjde bráško, tady nebydlím… Převlékla jsem se do uniformy, s vybalováním věcí jsem se ale nenamáhala, to nemělo smysl, tady přece spát nebudu. Poté jsem zamířila rychle před ubytovnu a čekala na Sašu a případně ho ještě upozorňovala, aby si pospíšil, abychom dorzili včas na uvítání studentů. Celkem zaujatě jsem si prohlížela dav, ve kterém jsme se ocitli a když už to vypadalo, že jsou tu všichni rychle jsem si všechny zběžně poroklepla, kolik zajímavých lidí tu je a co umí. Proslovu jsem vlastně ani nevěnovala pozornost, zato jsem poněkud zaujatě sledovala ředitele školy. Moc nebrblej bráško a raději je obcházej obloukem, nejslabší je Král 5,2 pak královna 6 a ředitel má ….. 8,5 Právě na ředitele se upíraly moje oči a poněkud šokovaně jsem si ho prohlížela, přece jen někdo takto talentovaný není často k vidění. Jenže to už mě stále zamyšlenou odváděl bráška ke školní budově, kterou chtěl prozkoumat sám bez mé pomoci, i tak jsem ho ale nenápadně korigovala, aby došel k soupisu kroužků a mohli jsme si oba vybrat. Pro mě to byla jasná volba v podobě školních novin a Alex si vybral zápasnický klub. Bratříčku jsi blázen víš to???? S tím jsem se rozhodla protáhnout brášku po všech důležitých místech školního areálu včetně ošetřovny, kabinetů učitelů atd… |
| |
| Marc Rousselle Díval jsi se na vysokého kluka a ten koukal zase na tebe. Oba jste mlčeli, měl jsi pocit, že se to kolem vás vylidnilo. Jak dlouho jste na sebe hleděli? „Tak co bude? Budete bojovat?“ ozval se někdo a kluk uhnul pohledem, aby se podíval na mluvčího. Zamrkal jsi a taky se rozhlédl. Utvořil se kolem vás kruh, jak spolužáci asi čekali boj. „Ne.“ Odpověděl kluk za což si vysloužil otrávené odfrknutí. „To je nuda.“ Pronesl další. „Váš problém, že jste si to špatně vyložili.“ Pokrčil vysoký kluk rameny a zase se podíval na tebe. Přestal se opírat o lampu a zase o trochu povyrostl. Zdá se že měřil o trošku víc než jen dva metry. Ostatní se o vás přestali zajímat a začali se rozcházet a při tom si otráveně brblaly. „Na školních pozemcích není místo kde by jsi si mohl vydělat. Pokud chceš peníze musíš se vydat mimo kampus. V okolí je dost míst na to si vydělat. Kavárna, kino, supermárket a další. Zkus se podívat ve školní knihovně na internet. Okolní podniky se dost spoléhají na brigádníky z této školy.“ Řekl a vypustil další růžovou bublinu. „Bude to všechno malý princi?“ zeptal se, ale nemyslel to jako výsměch. Nebo ti to tak neznělo. Isaac March Prošel jsi si školní budovu. Nahlédl jsi do pár tříd, ale oproti pokoji, který jsi měl, ti připadali třídy dost obyčejné. Prostě normální třída. Jen školní lavice byli pěkně dřevěné a žádná umělá hmota a židle měla polstróvání, takže se bude aspoň pohodlně sedět. Školní chodby působili čistě, občasná rostlina tomu dávala trochu života, ale kromě pár nástěnek, kde byli školní řády, plánky školy a přihlášky do kroužků nic dalšího. Tušil jsi, ale že časem to tu bude vypadat jinak. Nejspíš během léta školu vypulírovali. Co se týkalo automatů, ty se nacházeli u každého schodiště. V prvním patře jsi našel automat na ovoce a limonády, zkusil jsi druhé patro, kde jsi našel už sladkosti a bagety a zrovna s jedním z automatů zápasila nějaká dívka. „Ty zlodějskej škunte!“ nadávala a třásla s ním o život. Byla to útlá dívka s velkýma modrýma očima, a stejně tak kratšími fialovými vlasy. Tebe si nevšimla, nakonec zavrčela a odstoupila od něj. Zvedla ruku a prostrčila ruku sklem, jako kdyby sahala do vody. Chvíli šátrala a konečně dostala co chtěla. „Tak! Už mi neunikneš.“ Řekla a její odměna vpadla do přihrádky. Ruky vytáhla, zdá se, že asi dokázala proniknout skrz pevné objekty, ale asi se to týkalo jen ji samotné. Sebrala svou bagetu a s vítězným úsměvem se otočila a konečně si tě všimla a úsměv ji zamrzl na rtech. „Uuuhhh! Tak to není! Já si za to zaplatila! Ale nechtěl mi vypadnout ven!“ hned se ospravedlňovala, že bagetu neukradla a šermovala s ní před sebou.  Alexander a Alexandra Začali jste si procházet areál školy. Prohlédli jste si třídy, ty nevypadali nic moc oproti vaším pokojům. Bylo spíš účelové než komfortní. Ale lavice byli dřevěné a židle byla polstrovaná, takže vás čekalo pohodlné sezení. Kabinet učitelů jste našli snadno, byla to velká místnost, kde bylo několik stolů, každý stůl vypadal jinak, podle toho, jak si ho učitelé vyzdobily. Někdo tam měl akvárium s krokodýlem. Měli vlastní toalety a i odpočívárnu, ale dál jste radši nechodili. Sice tu nikdo nebyl, ale kdokoliv mohl přijít a asi by neradi viděli, jak se tam procházíte. Do ošetřovny jste jen zběžně nakoukli, protože jakmile jste otevřeli dveře, tak jste se střetli s krví podlitýma očima doktorky, která vás zpražila pohledem a tak jste rychle vycouvali a šli dál. Mohli jste jen doufat, že na ošetřovnu nikdy nebudete muset jít. Měli jste pocit, jako kdyby na vás šáhla smrt a to jste nešli ani dovnitř. Další zastávka byla školní knihovna. Tady skoro nikdo nebyl. Jen pár studentů, kteří možná hledali klidné místo, nebo ti co se snažili našprtat něco málo předem. Knihovna byla prostorná s hromadou a hromadou knih. Také se tu nacházeli počítače s internetem volně k použití.  Nedaleko seděla dívka s bílými, dlouhými vlasy, svázané do vysokého culíku a světle hnědýma očima. Vzhlédla, když jste vešli a Alexandr si mohl všimnout, že si vás na chvíli zamyšleně prohlíží. Pak se zdálo, že si na něco vzpomněla a vstala a zamávala na vás. Vydala se k vám. „Ahoj. Já jsem Hana Serafin. Ty jsi Alexandra, že ano?“ podívala se na ní a usmála se. „Jsem tvoje spolubydlící. Doufám, že spolu budeme vycházet.“ Když si ji Alexandra prohlédla, mohla určit, že její úroveň se pohybuje mezi 3,9 až 4,0. To nebylo úplně špatná úroveň.  |
| |
| Nevítaná pozornost Nikdo konkrétní Po chvíle odmlky se to tu doslova hemžilo zvědavýma očima a já jediným momentem nepozornosti přešel z neviditelnosti na střed publika. 'Jak se tohle mohlo stát?!' Na chvíli jsem zpanikařil, ale přesto se mi na tváři rozlili drobný pobavený úšklebek. Musel jsem zamaskovat vynuceným zakašláním. Líbilo se mi to. Ta pozornost. Nevšímal jsem si toho hloučku a opět se přes své brýle podíval na dlouhána přede mnou. Zrovna ostatní ujišťoval, že bojovat nebudeme. Zvládl bych ho? Je snad jeho neuvěřitelná uvolněnost způsobena až převelice velkým sebevědomím? Může být až tak dobrý? Lavina otázek se po chvíli uklidnila. 'Zvládl bych ho...' byl jsem si najednou jistý. 'Nemusel bych se moc snažit, nejspíš... s jeho povahou.' chtěl jsem se podívat na svou ruku, ale nakonec jsem se jen přátelsky usmál. Snad jako poděkování, že to vyřídil za mě. Nechtělo se mi zbytečně povídat s vícero neužitečnými lidmi, kteří nejsou nic víc, než banda zbytečných neplánovaných existencí bez budoucnosti, co jen lezou na nervy. Jeho odpověď na mou otázku vymazala veškeré ostatní myšlenky z mé hlavy. 'Jaký to nápomocný člověk.' Přestože jsem byl zklamaný, že si zde nebudu moci vydělat tím mimo můj osobní prostor, nabídl i jiná alternativa, které se zde vyskytují. Za což jsem mu vděčný. „Hmm... takže tu nejsou žádné extrémní výhody z pozic královských, pětky nebo elity.“ promnul jsem si bradu a začal mluvit pro sebe. Poté jsem svůj zrak s přemýšlejícím obličejem zvedl a ještě naposled pohlédl na dlouhána. „Díky ti, velký muži. Možná se ještě setkáme.“ S tím jsem se otočil a vydal do školní knihovny, kterou mně doporučil. Zvedl jsem ruku v gestu rozloučení. „Malý princ odchází hledat lehce dostupný dosh.“ Řekl jsem už poměrně nahlas, což mi nebylo zvykem. Pokud mne cestou nikdo nevyrušil, začal jsem se zvědavě rozhlížet, zda tu je někdo nápomocný. 'Nejlépe najít někoho, kdo by mě někde rovnou doporučil.' zauvažoval jsem. 'Ale k tomu bych potřeboval známosti...' uvažoval jsem hlouběji. 'Počkat! vždyť já nemám žádné známosti!' zazmatkoval jsem z toho, že hledání práce je těžší, než jsem si vůbec mohl myslet. „Fuck.“ zachmuřeně jsem řekl pro sebe a znovu se smutnýma očima rozhlédl po knihovně. |
| |
 | První den Do školy mě naštěstí nikdo nedoprovázel, jelikož každý byl nějak zaneprázdněný, jinak by se určitě aspoň přisral Suzuya a dal si se mnou poslední zápas než dojedu zas domu. Což doufám bude až za nějaký čas. Rozdíl mezi ročníky se dal poznat velice jednoduše, protože většina starších chodila ve skupinkách zatímco prváci povětšinou sami. Podle plánku jsem se dostal k naší koleji, která naštěstí byla v areálu, takže to do školy nebude daleko a bude víc času na tréning. Přeci jen mám co dělat abych se dostal na úroveň otce. Při otevření dveří do mého pokoje jsem se rozhlédl. Poměrně velký příbytek s několika dobře zařízenými místnostmi s dostatkem prostoru na nějakou tu rozvičku. Kufry už tu byly a ve skříni vysely uniformy, které byly z poměrně veselých barev. Zbytečně jsem nečekal a převlékl se do letní. Cestou k hlavní budově jsem se rozhlížel po okolí a přemýšlel nad tím, kde by se dalo dobře trénovat. Stejně nejlepší tréning bude přímo v akci, přeci jen co jsem začal trénovat se Suzuyou jsme se oba poměrně rychle začali zlepšovat. Po chvilce sem začal vídat čím dal tím více studentů, jak míří před hlavní budovu. Před ní už byl docela velký dav. No zdá se že sem došel na poslední chvíli. Během pár minut přednesl ředitel krátký proslov, načež předal slovo krály a královně. Král na mě nezanechal moc dojem, zřejmě to bude jeho postojem. Zatímco královna se touhle fraškou zdá být neuvěřitelně otrávená. Abych řekl pravdu nedivím se jí. Počkat, co!? Oni se stali monarchy už v prváku? To předchozí král s královnou museli být naprostí lemplové, nebo tihle jsou neskutečně silní. Naštěstí jak rychle ten proslov začal, tak i stejně rychle skončil a já se mohl vydat opět na cestu a poznat tenhle areál lépe. Neváhal jsem a šel jsem do školní budovy, kde mě hned zaujala nástěnka s klubovými aktivitamy. Hmmm... Školní dohled nezní špatně, ale ani zápasnický klub. No asi se zajdu podívat na obě místa a až pak se rozhodnu. No nic jdeme hledat nějakého toho zástupce školního dohledu, jelikož by to mohlo být snažsí na nalezení. |
| |
| Jídelní banditaJak se zdálo místní učebny byli přímo vybaveny na hodiny a hodiny sezení v lavici a nebo byli polstrované proto aby s nimi někdo mohl dostat po hlavě? Trochu zatřesu hlavou abych se zbavil těch myšlenek a jdu dál dokodu nenarazí mna automat tedy spíše na dívku před ním ,která je jednoduše moc hezká. Dlouho si jí prohlížím a tak propásnu okno zachovat se jako hrdina a pomoci jí místo toho jsem ohrožován bagetou. Zvednu ruce v obraném gestu a zasměji se. " Nic se neděje, když mi dáš kousnout nic neřeknu.... " zazubím se a pak rychle dořeknu. " nene dělám si srandu vím že tě ten bandita okradl o peníze a vlastně jsem přemýšlel že bych ti pomohl ,ale ty si evidentně umíš pomoc sama." lehce se zazubím a začnu dávat ruce dolu. " Jsou ty bagety aspoň trochu dobrý teda jestli za ně stojí dávat ty peníze...a no trochu se obdivuji tvou poctivost myslím ,že někdo jiný by si jí prostě vzal...." trochu drmolím a rudnu. " Každopádně já jsem Isaac a jsem tu tak trochu první den. Náhodou by jsi si nenašla čas já nevím na to mi říct v kterém klubu je největší legrace a tak?" nadhodím a nasadím psý kukadla. |
| |
| Marc Rousselle Dlouhán se poškrábal na nose. „Samozřejmě, že jsou. Král a Královna nemusí docházet do hodin. Samotné postavení jim zaručuje zářnou budoucnost. A samozřejmě dostávají spoustu darů od těch, kteří si myslí, že tím získají přízeň. A taky jsem Krále nikdy neviděl v jídelně platit za jídlo a to si při tom vybírá vždy to nejlepší.“ Natočil hlavu na stranu. „Což o něčem vypovídá. Ale Královna je trochu jiná. Za vše platí a má dvě brigády.“ Nakonec jsi dlouhánovy poděkoval a on se usmál, když jsi ho nazval velkým muže, kývl hlavou. Vydal jsi se do knihovny a prohodil poslední slova a i když jsi k dlouhánovy byl otočen zády, slyšel jsi, jak se uchechtl. Podle plánku jsi se nakonec musel otočit a vrátit se k hlavní budově. Knihovna byla totiž uvnitř. Pak už to nebyl problém. Vešel jsi do poměrně ztichlé knihovny. Samozřejmě tu má být ticho, ale vzhledem k tomu, že tu bylo velmi málo lidí, tak tu bylo mnohem větší ticho. Blízko u vchodu stáli tři studenti a tiše si povídali (Alexandr a Alexandra). Rozhlížel jsi se a uviděl jsi počítače. Bylo jich tu deset, aspoň tady v přízemí a byl obsazen, jen jeden. Seděla tam tmavovlasá dívka s brýlemi, hleděla na obrazovku hodně z blízka a kmitala rukama po klávesnici, jako kdyby hrála na piáno. Sotva jsi se usadil, tak ona se prudce postavila, někam odešla, ale za chvíli se vrátila s listem papíru a znovu se pustila do psaní. Na obrazovce tě vítalo školní logo, ale jak jsi pohnul myší tak obrazovka obživla a zabruslil jsi na internet. Najít nabídky brigád nebylo těžké. Doučování, rozvoz jídla, práce v kavárně, práce jako prodavač, práce v Arkádách, stánkový prodavač, obsluha kina, ošetřovatel v útulku, práce ve skladu a barista.  Ren Arima Podle plánku měl Školní dohled vlastní místnost kde se scházeli, najít ji nebyl problém. Dokonce měli i ceduli na dveřích a hned vedle byla malá schránka na stížnosti. Nebyl jsi si jistý jestli tam někdo už bude, ale zkusil jsi to. Zaklepal jsi a pak jsi vešel. Místnost nebyla velká, byl tu velký stůl s dvanácti židlemi, malý pult na kterém byl kávovar a mikrovlnka a malá lednička a jednu celou zeď zakrývala nástěnka, která momentálně byla prázdní, ale předpokládáš, že se tam nejspíš připínají různé informace, možná problémoví studenti či něco takového. K tvému překvapení tu, ale někdo byl. Dívka se na tebe otočila, měla červené vlasy stažené do ohonu a kromě tedy školní uniformy, měla na paži uvázanou pásku se se znakem štítu, což asi byl znak pro Školní dozor. „Ano?“ zeptala se zvučným a sebejistým hlasem. „Máš stížnost?“ zeptala se a postavila se snad do pozoru, jako voják. „Pokud chceš zůstat v anonymitě, můžeš dát svou stížnost do schránky venku. Schránku vybíráme dvakrát denně, takže tvůj případ se během dne dostane do šetření.“  Isaac March Když jsi zavtipkoval, že nic neřekneš, když ti dá kousnout, tak na tebe vykulila oči. Ale když jsi přiznal, že je to legrace tak se pousmála. „Oh no.... tak trochu.“ Řekla a přitiskla si bagetu k sobě. Bude ta bageta vůbec ještě k jídlu? „Ehm... nevím. Já jsem tu dnes poprvé. Netušila jsem, že budeme mít na pokoji kuchyňku a já si nic nenakoupila. A ráno jsem nesnídala, tak jsem měla hlad.“ Vysvětlila ti. Usmála se, když jsi ji pochválil poctivost. „No. No... táta je policista, takže kdyby zjistil, že používám svou schopnost ke krádežím, měla bych velký průšvih.“ Pokrčila rameny. Okamžik jste tam stáli potichu než jsi se rozhodl to zamluvit. „Oh... ráda tě poznávám Isaacu. Já jsem Diana.“ Přišla k tobě a nabídla ti ruku. Když jste si potřásli, tak jsi se zeptal ve kterém klubu je největší legrace. „No... legrace... Je tu prej klub humoristů. I když nějak si nejsem jistá jak to u nich funguje. Ale taky jsem slyšela, že se chystá založit Divadelný Klub. To by taky mohla být legrace.“ Zamyslela se. „Ostatní asi už taková legrace nebude. Možná ještě to plavání jestli rád plaveš. To je takové nenáročné.“ |
| |
| Seznamování? Alex, Alex, Dívka 1, Dívka 2 u PC 'Král nevypadá jako starostlivý člověk... Nebo si je sám sebou tak jistý?' O postavení jej mohl kdykoli kdokoli připravit. Klidně i v posledním dni v roce. Co by pak dělal, kdyby se celou dobu neučil? No... Na druhou stranu bude nejspíše silný a pro ty je v tomto světě vždy místo. Ach... škola je jenom fraška pro slabé, ti silní ji ni nepotřebují, protože se vždy dostanou tam, kam chtějí. Netušil jsem proč, ale najednou se mi udělalo zle z principů tohoto světa. Jistě, měl jsem pár metod, jak by společnost mohla pracovat lépe, jenomže to bych se musel dostat úplně nahoru a to není nic pro mě. Naštěstí depresivní momentka utichla a já byl opět ten, kdo toto rozřazování přijal. 'Tohle je ta knihovna, o které dlouhán mluvil?' pomyslel jsem si, když jsem vstupoval. Posměšně jsem se uchechtl, když jsem zrovna procházel kolem tří osob povídajících u vchodu (Alex s Alex). 'Počkat, slyšeli to?' Napadlo mě, že by si mohli pomyslet, že to je na ně. 'Jako by na tom záleželo...' Takové drobnosti stejně nikdo neřeší a určitě budou vědět, že se jich to netýkalo. Zasedl jsem k jednomu z počítačů a zvědavě pokukoval po dívce vedle mě. 'Wohooo, ta jede! Může to být nějaký ajtak?' Nyní je však prioritou najít nějakou vhodnou brigádu! 'Barista!' Kde jinde bych mohl získávat informace lépe, ukazovat svůj přetvařující um a nikdo jiný nemůže mít radši kávu než já. 'To mi připomíná, dal jsem si dnes nějakou?' Rozhodl jsem se ihned domluvit osobní pohovor, a vlastně se tam mohu rovnou stavit. Poslal jsem tedy email ohledně dotazu na volnou pozici a raději si vše přeposlal k sobě na telefon, včetně jejich adresy. Vstal jsem a ďábelsky se zakřenil. 'Teď se mohu věnovat tomu zábavnějšímu.' Opatrně jsem přicupital za záda hyperaktivní dívky s brýlemi a nakoukl jí přes rameno. „Páááni, co to děláš?“ Můj hlas zněl jako zvědavé dítě, naprostý opak jednání s dlouhánem. Odkašlal jsem a kousek odstoupil, kdyby se mě náhodou rozhodl odstranit za narušení osobního prostoru. Byla celkem pohledná, samozřejmě ne tolik, jako má sestra, ale i tak pohledná. Úsměv z tváře mi najednou zmizel, když jsem si na ni vzpomenul. „Musím jít, dík za pokec.“ Vydřel jsem na tváři další falešný úsměv a vydal se k východu. Stejně se mi tu dívku nechtělo otravovat, když byla tak zaneprázdněná. Prošel jsem kolem východu a najednou se zastavil. Chvíli stál a pak se několik kroky dozadu vrátil. Zastavil jsem se u hloučku tří osob, která tam stála. Hlasem vážným a přesto tichým jako u dlouhána jsem se jich zeptal. „Nevíte, kde najdu toto místo?“ A ukázal jsem na telefonu podnik mého ucházení o práci. |
| |
| Debatování o jídle pravidlech atd.Sleduji rozpaky dívky s lehkým usměvem a když mi nabídne trochu bagety chvilku váhám že si kousnu na druhou stranu to jak jí ochranitelsky tisknula z bagety možná udělalo salát a né jídlo.. " Ne to je v pohodě..." usměju se a chvilku poslouchám informace o její rodině i o tom že máme na pokojích kuchynky nebo co je podle ní legrace. "Takže jsi tu první den jak já no vidíš ale zvládla si najít automat rychleji než já to je docela fajn..." pousměju se trochu si projedu ve vlasech tedy tak nějak chvilu poté co si potřeseme rukama. " No já právě taky nevím moc co od toho čekat a s tím plaváním mám pocit ,že spíš budu plavat v ukolech a učení takže další plavaní by bylo o jedno plavaní až moc." zazubím se. "A ty se hlasíš do nějakéh klubu Diano?" nadhodím lehkou otázku a lehce kouknu na zbytek bagety. Nebo že by to spíš bylo to co jí drtilo kdo ví? " Hale Diano nevím jestli ta bageta bude.. nesalátová...ale naši mi sebou sbalili oběd takže třeba bych ti i půlku věnoval." nadhodím. "Teda samozřejmě byj si musela chvilku počkat a taky by to znamenalo že se mě chvilku nezbavíš na druhou stranu souputník proti jídelním banditům." ukážu na automat. " Se hodí no ne?" zkusím se zasmát. Pokud neuteče s křikem a vypadá že skutečně počká vídám se za nejbližší roh kde pokud možno nebudu pozorován když tak to jistí záchody a prostě si pro oběd skočím a vrátím se zpátky možná o dost rychleji ale to přece nevadí. |
| |
| První den ve školeMá drahá sestřička mě protáhla v podstatě celou školou, kabinety učitelů počínaje a záchody rozhodně nekonče. Upřímně, s výjimkou ošetřovny, kde jsem se trošku vyděsil místní lékařky na mě škola dělala jenom samý dobrý dojem. Dokonce jsem v hlavní budově strávil několik desítek minut, aniž by se mi někdo pokusil dát pěstí do nosu, což bylo oproti základce rozhodně znatelné zlepšení. Postupem času jsme se prodrali až do knihovny, kde si nás odchytila sympatická bělovláska. Respektive nás…odchytila si mou sestru, která s ní očividně bude bydlet na pokoji. 4.0 fíha. Hvízdl jsem v duchu, když mi sestra předhodila její úroveň. Rozhodně nikdo, koho bych chtěl naštvat. No nic sestřičko, pěkně si s ní popovídej, já se chci na něco podívat. A neboj, kdyby něco budu ani ne dva kroky od tebe. Poslal jsem jí v duchu ujištění, načež jsem se omluvně usmál na Hanu a prošel kolem ní do knihovny, kde jsem si našel jeden z nejbližších počítač a usadil se u něj. Cestou jsem si všiml nějakého brýlatého kluka, který si cestou kolem nás pohrdavě odfrkl, ale upřímně…i kdyby to bylo mířeno na nás, bylo mi to jedno. U počítače jsem se okamžitě přihlásil na internet a zapřemýšlel, že bych si mohl našetřit na notebook, abych s každou prkotinou nemusel hned otravovat Alex, ale pak jsem tu myšlenku odsunul kousek stranou. Nejdřív práce, pak můžu vymýšlet za co peníze utratím. Našel jsem si tedy vyhledávač, načež jsem se podíval, kde je nejbližší nemocnice nebo poliklinika, ideálně tak, aby byla v docházkové vzdálenosti od kampusu. Následně jsem se podíval, jestli v okolí není nějaké kvalitnější fitness, dojo , nebo něco podobného a případnou přítomnost těch samých institucí jsem si ověřil i na plánku školy. Čím násilnější pověst dané místo mělo tím lépe, přesně podle hesla…čím víc zraněných troubů, tím víc peněz pro doktora. Jakmile jsem měl hotovo, zavřel jsem všechna nepotřebná okna a vyrazil zpět za sestrou, která by tou dobou snad už debatu s bělovlasou Hanou mohla mít hotovou. Spolu se mnou však k Alex a Haně dorazil i onen brýlatý kluk, se kterým jsem se minul před pár minutami, a který očividně doufal, že se tu někdo z nás vyzná lépe než on. Zběžně jsem se tedy podíval na jeho telefon, načež jsem zakroutil hlavou. Promiň, ale jsem tady první den, takže netuším. Alex, proklepni mi ho prosím. Požádal jsem v duchu sestru. Přece jen, ten úsměšek předtím nemusel být čistá náhoda. |
| |
| KnihovnaAlex, Marc a ti ostatní Sotva jsem vešla do knihovny, začala jsem se zkoumavě rozhlížet, co vše zajímavého tu je. Tedy do okamžiku než mě vyrušila nějaká bělovlasá dívka. Překvapeně jsem se na ni podívala, ale to už mi řekla i proč se se mnou baví. Opatrně úroveň až 4,0 Alexi… Ahoj, těší mě. Taky doufám, že si spolu budeme aspoň trochu rozumět. Ale předpokládám, že ano. Co s tebou mám dělat bráško…. Ale opravdu moc daleko nechoď Mile jsem se na ni usmála, neměla jsem důvod se za bratrem koukat, přece jen jsem věděla přesně kam jde. Snažila jsem se odignorovat kluka, který si cestou kolem nás pohrdavě odfrkl, přece jen neměl důvod mě chtít nějak provokovat, obzvlášť se svou úrovní. Jak jsi mě vlastně poznala? Neodololala jsem otázce, přece jen už jsem se poučila, že není úplně zdvořilé vytahovat všechny informace ze svého okolí, když se stačí jednoduše zeptat. Z nějakého důvodu nikdo vševědoucí lidi nemá rád. Jaké máš vlastně schopnosti? Ještě jsem se svou spolubydlící prohodila pár zdvořilostních vět o ničem, než se vrátil bratr. Mile jsem se na něj usmála, i když se mi jeho nápad vůbec nelíbil a on to na mě snadno poznal. To se ti testové otázky stejně jako na základce už zdají být špatným přivýdělkem? Nezapomeň, že je tu večerka a neměl by ses tím pádem potulovat po nocích…Ale jak chceš Než jsem se ale mohla nějak víc vyjádřit, začal se domáhat odpovědi ten podivný kluk, co dorazil před chvilkou. Nic zajímavého, úroveň kolem 3,0 po fyzické stránce není úplně nejslabší Podívala jsem na jeho telefon na něj a chvilku zvažovala, jestli mi stojí za ten okamžíček práce, než jsem mu řekla kam má jít. Přece jen potřebovala jsem si i zde vybudovat reputaci někoho, kdo zná odpověď na skoro vše pro svůj standartní způsob přivýdělku. Hodně štěstí |
| |
| První den Při podrobnějším prohlédnutí plánku jsem na něm našel místnost školního dozoru, takže jsem se nemusel zdržovat s vyptáváním ostatních, kde bych někoho od tud mohl najít. Místnost to nebyla nikterak velká a útulná, byla spíš dělaná na co nejefektivnější využití. Dokonce už tu někdo byl. Nejspíše asistentka vedoucího, nebo přímo vedoucí, co to tu připravuje na nový rok. Zbytečně nečekala a přistoupila rovnou k věci. Byla sebejistá, ale možná až moc zažraná do své práce, jelikož stojí téměř v pozoru. No jestli tohle byl pokus o zastrašení tak hodně mizernej. "Nenene nejsem tu abych hned první den udával. Jinak těší mě já jsem Ren Arima. Jsem tu z trochu jiného důvodu. Na tabuli u vchodu do školní budovy jsem viděl, že jsou potřeba další žáci do vašich řad a tak jsem si myslel, že to tu zajdu omrknout a zjistit o co přesně by se jednalo. Navíc podle pásky a tvého přístupu soudím, že budeš odtud." |
| |
| Marc Rousselle Našel jsi si brigádu, která tě zaujala. Hned jsi tam napsal a pak jsi vstal a šel za tou dívkou o dva počítače dál. Stoupl jsi si za ní a podíval se co dělá. Na obrazovce měla otevřené jedno okno, kde byli, jestli jsi to chápal správně, školní záznamy o studentech. V druhém okně měla otevřený program na psaní a zdá se, že si přepisovala informace o studentech. Když jsi ji oslovil, tak dívka vyjekla a vrhla se na obrazovku, kterou zakryla svým tělem a polekaně se na tebe ohlédla. „Já... já.. no víš... to je...“ Blekotala, ale v té chvíli jsi si na něco vzpomněl, rozloučil jsi se a vyrazil pryč. Zmateně za tebou mrkala. Než jsi vyšel ven z knihovny, tak jsi se zastavil u hloučku u vchodu a zeptal se jich na cestu do podniku jménem Modele Coffery. K tvé smůle nikdo nevěděl a tak nezbývalo než se spolehnout na navigaci ve svém mobilu. Prošel jsi pozemky kampusu, první školní den se začal rozjíždět. Lidé se už rozkoukali a cestou jsi minul aspoň dva souboje. Boje znamenalo jediné, brzy začnou mít ti slabí krušné chvíle. I když dnešní den zatím probíhal docela klidně, tak to bylo jen na rozjezd. První prohry, znamená první frustrace a to znamená vybít si zlost na slaboších. Prošel jsi ven hlavní branou a podle navigace jsi šel na autobusovou zastávku, kavárna byla dvě zastávky od školy. To nebylo moc daleko. Deset minut jízdy, necelá půlhodina chůze. Po deseti minutách jsi byl na místě... skoro. Musel jsi jít z hlavní ulice do zapadlejší vedlejší ulice, kde byla Modele Coffery. Vešel jsi dovnitř a rozhlédl se. Byla to malá kavárna, ale rozhodně byla útulná a měla styl. A nikdo tu nebyl až na staršího, šedivého muže za pultem. Ve vzduchu se vznášela vůně kávy a cigaretový kouř. Muž se na tebe podíval. „Vítejte. Co si dáte?“ zeptal se, tak nějak normálně. Žádné veselé vítání a halekání, zvaní zákazníka dál.   Isaac March Zeptal jsi se ji jestli už je v nějakém klubu. Zavrtěla hlavou. „Ještě ne. Ale jestli je to pravda s tím Divadelním klubem, tak bych se možná přihlásila tam.“ Řekla a usmála se. „Myslím, že bych mohla dobře hrát duchy!“ Upozornil jsi ji na bagetu, kterou držela. Podívala se na ní a ta ji poněkud povadle klimbala v rukou. „Oh...“ Pronesla a zatvářila se smutně. Pozval jsi ji na oběd, zase se na tebe podívala a na chvíli ji přes oči přeběhlo podezření, možná se obávala, že jste o nějaký trik. Nakonec není dobré být v tomhle světě moc důvěřivý. Podívala se znovu na bagetu, pak na tebe, znovu na bagetu a skoro jsi viděl, jak ji to v hlavě šrotuje. Po tvých posledních slovech se, ale zase trochu usmála. „Tak... tak dobře. Díky.“ Souhlasila nakonec. Vydal jsi se tedy pro oběd, použil jsi samozřejmě svůj portál a za chvíli jsi byl zpátky. Našel jsi Dianu, jak zkoumá rozbalenou bagetu a nakonec ji hází do koše, protože se ji rozpadala a drolila. Když jsi se objevil zase nadskočila a chytla se za srdce. „Ty by jsi byl taky dobrý duch!“ pronesla a vydechla. „Možná by bylo lepší jít na střechu. V jídelně budeme trochu... na ráně.“ Ukázala nahoru. Vydali jste se nahoru po schodech až ke dveřím na střechu. Vyšli jste ven do slunečního svitu a modrého nebe. Střecha byla... no prázdná. Ale byli tu lavičky na sezení a tak jste se usadili. „Jak jsi připraven na školu? Nebude to snadné. Je tu spousta silných studentů. Slabí jako my to budeme mít těžké.“ Poznamenala. Alexandr Oddělil ses od sestry a šel na školní počítače. Nedaleko seděla docela pěkná dívka s brýlemi a tmavými vlasy, a když vrzla židle jak sis sedal, tak se na tebe poplašeně podívala a vrhla se na obrazovku, kterou zaštítila a neuklidnila se dokud jsi neseděl a nehleděl si svého. Měl jsi cíl, věděl jsi co hledat a internet je vševědoucí. Stačilo napsat do vyhledávače pár slov a dostal jsi odpověď. Jedna nemocnice byla jen o ulici dál od školy, Freemenova Nemocnice. Nebyla velká, ale měli tam i pohotovost. Pustil jsi se do dalšího hledání a skoro ihned jsi našel co jsi chtěl. Dojo IronFist. Vlastně jsi nenarazil jako první na jejich stránky, ale spíš asi čtvrt roku starou zpravodajskou zprávu o hospitalizovaným muži. Podle všeho muž vyprovokoval boj. Ale nebyl jsi si tím jistý. Podle fotky nevypadal zrovna moc agresivně. Bylo docela možné, že byl prostě na slabé úrovni a oni ho tam zmlátili. To by nebylo zrovna neobvyklé. Akorát, že to nikdy nenapíšou. Slabí nemají zastání, vždy jsou v právu ti silní. Našel jsi co jsi potřeboval. Vstal jsi a dívka vedle zase kryla obrazovku. Asi byla trochu paranoidní a vrátil jsi se ke sestře, která si pořád povídala s Hanou. Po tom co mladík s telefonem odešel se vás zeptala do jakého klubu se chcete přidat a zmínila, že bude ještě jeden a to Divadelní klub. Alexandra a Alexandr Alexandr se omluvil a šel si dělat svoje věci. Ty jsi zase jsi si začala povídat se svou novou spolubydlící Hanou. Zeptala jsi se, jak tě poznala a ona se usmála. „Jen opatrnost. Když máš bydlet na pokoji s někým cizím, je lepší si o tom člověku něco zjistit. Navíc databáze studentů je volně dostupná, tak jak jsem věděla tvé jméno, tak jsem se podívala do databáze. Samozřejmě jsou to jen kusé informace. Nezjistíš tam nic osobního, jen jméno, věk, fotka a podobně.“ Vysvětlila ti. Zeptala jsi se ji na schopnost, což ji smazalo úsměv z tváře, nakonec když se tady člověk ptá na něčí schopnost, většinou to znamená, že odhaduje jeho sílu a jakou má šanci v boji. Málokdy je to prostě ze zvědavosti. Sama tě sjela pohledem, jako kdyby zvažovala jaké pro ní představuješ nebezpečí. „V podstatě se dá říci, že mám schopnost Hranice.“ Pronesla a nějak jsi netušila co to znamená. „Dokáži zvedat neviditelné zdi. Kde je zvednu tudy nikdo neprojde.“ Vysvětlila ti trochu víc, ale nezdálo se, že by ti to chtěla předvést nebo vysvětlit trochu víc. „A tak ti oplatím stejnou otázkou. Jaké máš schopnosti ty?“ zeptala se. To se vrátil Alexandr a zastavil se u vás nějaký kluk, který se ptal na cestu, ale nikdo z vás nevěděl a tak pokračoval. „Už jste zvažovali o kroužku?“ zeptala se najednou Hana. „Prý se bude otevírat ještě jeden. Divadelní. To nezní úplně špatně co říkáte?“ ptala se s nadějí a dívala se z jednoho na druhého. Ren Arima Dívka přikývla a dala si pohov. „Jsem Adea Jun. A jsem vedoucí Školního Dozoru. Druhý ročník.“ Představila se ti, ale ruku ti nenabídla. „Ano. Po pravdě nám hodně členů v loni ukončila už studia a tak nám schází pět členů.“ Vysvětlila ti. „Školní dozor dává pozor na to, aby studenti dodržovali pravidla. Vyšetřují různé případy třeba krádeže, nebo obtěžování, dávají pozor na to, aby souboje probíhali správně a podobně. Není to snadní práce, musíš být tvrdý, protože floutkové si kolikrát myslí, že ti dají přes hubu a dáš pokoj. Proto musíme brát jen silné jedince, který se nebojí výtržníkům namlátit, aby si uvědomili kde je jejich místo.“ Přejela tě pohledem a ukázala na tebe prstem. „Jsi dost silný? Myslíš si, že na to máš?“ ptala se. Proč jsi měl pocit, jako kdyby tě verbovala do armády? Najednou udeřila pěstí do otevřené dlaně. „Jestli ano, tak musíš splnit zkoušku. A bojovat se mnou.“ Usmála se. Úsměv její tvrdé rysi trochu zjemnil a vypadala víc jako holka. |
| |
| Modele Coffery Nikdo konkrétní 'Asi shromažďuje informace o všem, co se dá.' zapřemýšlel jsem se nad brýlatou dívkou. 'Nebo má nějaké vybrané cíle?' Dále jsem se tím nezabýval. Byla to chytrá taktika, pokud nebyla jedna z těch nejsilnějších. Navíc jsem pochyboval, že bych mohl být kdekoli označován jako hrozba. 'Pokud tu není někdo z mých předchozích škol.' Trochu jsem se najednou zamračil a v zamyšlení jsem skoro zapomněl reagovat na studenta (Alexandra), který se mi pokusil pomoct, bohužel marně. Pomalým pohybem hlavy jsem svůj zrak dopídil na něj. Bez zamrkání jsem si ho chvíli prohlížel. 'Chci spát, kolik je vlastně hodin?' Beze slov jsem se otočil zpět k dívkám. Jedna se zdála trochu více nápomocný, než ten kluk. Tolik milých lidí tady. Párkrát jsem zakýval hlavou ve znamení souhlasu a bez jakýchkoli slov se vydal na dané místečko. Nejspíš jsem byl líný komunikovat. 'Ale přesto, první den ve škole?' Měl jsem takový pocit, že se budeme vídat častěji. 'Možná jsem měl zkusit být milejší.' Běžným krokem jsem procházel kolem soubojů a snažil si jich nevšímat. 'Idioti, jen samé horké hlavy.' Netušil jsem, co by mohli takovými zbytečnými duely získat. No co, nebylo mi po tom nic a dokud jsem se toho nemusel účastnit, nezajímalo mě to. Trápilo mě něco jiného. Brán za slabého se boji nevyhnu, obzvláště těm, kteří mají narušené sebevědomí. Jako silný bych byl zase často terčem pro ty, co by si chtěli polepšit. Jde se na této škole nějak vyhnout boji? Nejspíš ne. Musím najít způsob, jak ho co nejvíce minimalizovat nebo vytvořit zeď, která ke mně pustí jen výjimečné jedince. 'Musím vůbec každý duel přijmout?' „To už jsem tady?“ Uvědomil jsem si po chvíli, když jsem vystoupil z autobusu. Nějak jsem si představoval trochu rušnější místo a zapadlá ulička této myšlence moc nepřidávala. Chvíli jsem se rozhlížel, když jsem konečně vstoupil do podniku s názvem Modele Coffery. Vypadalo to jinak, než jsem si představoval. Nebyla to žádná moderní, velká, plná kavárna. Nějakým způsobem mi to vyhovovalo. Málo zákazníků a postarší nádech uspával mysl a já cítil pohodlný klid. Zadíval jsem se na staršího pána, který se mne rozhodl oslovit. Žádné přehnané emoce a vynucené úsměvy, jak uspokojující. Chvíli jsem ho pozoroval. „Mohu?“ zeptal jsem se řečnicky, stejně klidným hlasem a zapálil si cigaretu také. „Vlastně jsem se tu ohledně ucházení o práci.“ Rozhodl jsem se vše vyjasnit. „Klidně počkám, až tu nebude takové rušno.“ Pověděl jsem s lehkým sarkasmem a usadil se k pultu. |
| |
| Oběd na střeše a základy děleníZasměji se když Diana zmíní že by jí dobře šly hrát duchové. " To rozhodně otázka je jeslti umíš jako správný duch mluvit." Trochu si jí dobírám hlavně proto že vím že jí v hlavě šrotuje jeslti jí třeba nechci otrávit nebo tak naštěstí pro mě dojde na výsledek ,který jí říká že se o otravu asi nepokusím. Jen co se vratím podaří se mi Dianu trochu leknout takže lehce omluvně zvednu ruce přičemž se mi v jedné houpe taška a v ní můj oběd. " Myslíš že bych byl dobrý duch? To nevím určitě né tak dobrý jako ty ale kdyby jsi mě učila základy duchování..." zazubím se a pak přijde návrh že se půjdeme najíst na střechu o kterém přemýšlím. Protože to znamená že bychom byli sami. BYLI BYCHOM SAMI. To je přesně ta část která mě v mých myšlenkách lehce znepokojuje ,ale pokud Diana věří mě že jí neotavím já musím věřit jí že mě neshodí dolů. Pousměji se a kývnu na její návrh. Vydupeme tedy na střechu kde si sednu na lavičku a začnu lovit svůj přenadherný svačinový box. Zobrazit SPOILER  Lehce se usměju na Dianu a udělám malou hloupost rozhodnu se že se budu předvádět vytvořím malí portál před sebou a malí před ní a pak prostě prostrčím půlku boxu portálem takže před ní bude vyset v portálu polovina boxu. " Jak říkám nejsem tak dobrý duch jako ty..." řeknu skoro omluvně a pousměju se na ní. |
| |
| První den Takže vedoucí, hmmm můj odhad nebyl tak daleko. Tyjo ale pět členů je docela dost. Každopádně jestli se sem dostanu, tak mi to o dost zlepší postavení v rodině oproti zápasnickýmu klubu. Přeci jen tohle nemá od rodinýho řemesla tak daleko. Adea na mě ukázala prstem a položila mi dvě dosti přímé otázky, na které snadno mohu zjistit odpověď, jelikož mě následně vyzvala k souboji abych ji ukázal mou sílu. Načež se usmála, což její prozatím docela kamenou tvář poměrně zjemnilo. "No kdybych si nemyslel, že na to nemám, tak sem ani nechodím." Pořádně se na ní zazubím a prokřupnu si prsty. "Předpokládám, že schopnosti jsou povoleny, teď jen kde se chceš utkat někde tady, nebo na volnym prostranství. Mě je to osobně fuk." Projistotu už si pod uniformou začnu na pravé části trupu formovat Kakuju ať jsem kdykoliv připraven reagovat a zrychlit proměnu do zbraně. |
| |
| KnihovnaOd všemocného vyhledávače jsem získal všechny potřebné informace, které jsem si ještě preventivně zapsal na kousek papírku, abych je nedej bože nezapomněl, načež jsem se připojil k holkám, které spolu ještě vesele debatovali o svých schopnostech a tak. Následně se k nám přidružil ještě ten podivný brýlatý kluk, ale brzy nás zase opustil ve snaze najít nějakou kavárnu nebo co. Nijak zvlášť jsem ho neřešil. Přece jen, proč bych se měl starat o nějaké čtyřočko, když tu mám před sebou tak pěknou mladou dámu…tu poslední myšlenku jsem raději utnul hned v zárodku, aby si ji sestra náhodou nepřečetla. Moje sestra to umí s informacemi. Odbyl jsem všetečnou Haninu otázku za Alex, načež jsem k ní natáhl pravici. Něco mi říká, že se asi ještě neznáme. Jsem Alexander, starší bratr tady Alex, a než se na to zeptáš, jsem léčitel. Takže, kdyby se ti někdy nechtělo s úrazem na ošetřovnu… Pokrčil jsem rameny. Kamarádi mé sestry mají na léčení slevu. Mluvil jsem schválně trošku víc nahlas, aby mě bylo v rozlehlé knihovně dobře slyšet. Přece jen nikdy není moc brzo na to začít s reklamou. Hana následně stočila debatu na kroužky. Chvíli jsem uvažoval, že budu hrát tajemného, ale nakonec jsem jen ztlumil hlasitost zpátky na běžnou úroveň a přiznal barvu. Já se hlásím do zápasnického kroužku. Teda, ne že bych se hodlal prát nebo tak něco, na to mě moc neužije. Spíš doufám, že si tam trošku přivydělám rovnáním zlámaných kostí a tak. Vysvětlil jsem jí s přátelským úsměvem. Ovšem, kdybych neměl tak akutní nedostatek hotovosti, divadelní kroužek bych také zvažoval. Ujistil jsem ji rychle, když jsem si všimla jak zoufale těká očima z jednoho na druhého, jako by hledala pro svou volbu nějakou podporu. Je docela pěkná, možná kdyby se trošku víc usmívala, tak by stála za myšlenku Blesklo mi hlavou, než jsem ten nápad stihl schovat. |
| |
| KnihovnaKdyž Hana zmínila opatrnost jako důvod, proč si proklepla svou spolubydlící, tak mi zacukaly koutky úst a zvažovala jak moc detailně si ji z té samé opatrnosti proklepnu pro změnu já. Její další vysvětlování už vypadalo spíše jako obhajoba ve stylu „neprohrabávala jsem ti věci“ než cokoliv jiného. Tvou opatrnost relativně chápu zasmála jsem se I když upřímně myslím, že se v pokoji budu vyskytovat celkem málo. Mého dotazu na své schopnosti se chuděra lekla, jako by očekávala, že se snažím zhodnotit své šance proti ní, což bylo něco na co jsem se í ptát nemusela. Stejně celé její vysvětlování na mě působilo jako přibližný popis nevystihující podstatu, asi podobně jako když já řeknu „že to umím s informacemi“. Vysoce užitečná schopnost… Povzbudivě jsem se na ni usmála, když začala vyzvídat jaké jsou mé schopnosti. Než jsem ovšem stihla odpovědět, tak se ozval Alex a velmi stručně to shrnul. I tak se to dá říct… Jenže můj drahý bráška se rozhodl dál plést do rozhovoru a rovnou rozvíjet svůj podnikatelský plán. Je to moje spolubydlící, taky bys k ní mohl být milejší a méně se vytahovat… Naštěstí to vypadalo, že Hana jeho vytahování „vyléčím kde co jen za malý poplatek“ nijak neřeší a rozhodla se řešit kroužky. Já jsem do teď zvažovala školní noviny, přece jen by to pro mě bylo víc než snadné, ale zas na druhou stranu divadelní kroužek nezní vůbec špatně… Myslíš, že bych se mi mohlo dařit lehce upravovat vnímání ostatních? Divadelní kroužek by mohl být fajn trénink… Do kdy se musíme vlastně rozhodnout? Chápu to tak, že přespáváš v mém pokoji Alexi? Musela jsem se v duchu šťastně usmívat při myšlence, že by se bráška nastěhoval ke mně. |
| |
| Marc Rousselle Muž se na tebe podíval a kývl, pak k tobě přisunul popelník. Vyfoukl obláček kouře a odložil čistý šálek vedle řady ostatních. Šálků tu měl hromady, různé velikosti, od úplně malých po obrovské šálky. Nikde jsi neviděl však stroj na kávu nebo na mletí kávových zrn. Vlastně tu měl nádherný měděný samovar. Potom co jsi si zapálil, on se tě neptal jestli jsi už plnoletý, tak jsi řekl, že jsi se přišel ucházet o práci a pak přidal sarkastickou poznámku. Muž tě zpražil pohledem. „Já jsem majitel, Derrek Demole. A v tuhle dobu tu nikdo nebývá.“ Řekl a založil si ruce na prsou. „Dobrá. Víš, jak se vaří káva? Víš o kávě něco?“ pak ukázal na samovar za sebou. „Víš jak tohle použít?“ ptal se.  Isaac March Tvému vtípku o tom, že by tě musela učit duchování ji rozesmálo a byla už uvolněná. Dorazili jste nahoru na střechu, kde jste se posadili vedle sebe a ty jsi se vytasil se svým svačinovým boxem. Oči se ji rozzářili. „Oh! To je krása! A vypadá to moc dobře! Tomu kdo ti ho udělal na tobě musí hodně záležet.“ Řekla obdivně a pak jsi ji nabídl skrz portál půlku boxu. Překvapeně nadskočila a vykulila oči. Trochu se sklonila a podívala se pod portál a pak se podívala na tebe. „Páni. Portály? Náhodou... byl by jsi dobrý duch! Nebo se to hodí na dramatické odchody. Propadnout se jakoby do země!“ usmála se. Vzala si jeden ze sendvičů a kousla si, oči se ji znovu rozzářili. „Mňam.“ Usmála se. „Ale... portály... to je hodně silná schopnost.“ Podívala se na tebe. „Promiň, že jsem si myslela, že jsi Slaboch jako já.“ Omluvila se. Znovu si kousla. „Zítra to začne. Ta opravdová škola. Musíme být opatrní. Prej, že školní doktorka je pěkně děsivá.“ Ren Arima Usmála se ještě víc. „Výborně.“ Řekla. Zeptal jsi se jestli budete bojovat tady a ona zavrtěla hlavou. „Sice jakožto dozor budeš muset bojovat na různých místech, ale nebudeme zbytečně ničit školní majetek. Půjdeme ven.“ Řekla a vyrazila. Následoval jsi ji ven před školní budovu na náměstí, kde se pořád ještě pohybovalo pár studentů. Postavili jste se naproti sobě. Adea si prokřupla krk a kývla, že je připravená. Jakmile jsi dal znamení, že jsi také připraven vystartovala k tobě. Pohybovala se rychle, ale byla to normální lidská rychlost. Jakmile byla u tebe, tak uhnula do strany po tvé pravé straně a chňapla ti po ruce. (Hoď si na obranu, pokud ti padne 1-5 nezvládneš uhnout. Pokud ti padne 6-10 zvládneš ji uhnout a můžeš sám zaútočit. Na to si znovu hoď kostkou ale výsledek vyhodnotím já.) Alexander a Alexandra Na otázku ohledně schopností Alexandry odpověděl stručně Alexandr. Hana přikývla a dál se neptala. Pak k ní Alex natáhl ruku a představil se, pousmála se a stiskla jeho ruku. „Hana. Těší mě. A díky. Když budu potřebovat tak za tebou zajdu.“ Rozhlédla se, protože ji neušlo to jak mluvíš nahlas. „Řekla bych, že za tebou bude chodit kde kdo. Školní doktorka je prej děsivá.“ Řekla. Pak zmínil, že se hlásí do zápasnického kroužku, ale s úmyslem léčit ne bojovat. Zamrkala a pak vykulila oči. „Uhhh... nejsem si jistá, že ti tenhle plán vyjde. Ano jistě tvé léčení využijí, ale nejspíš budeš muset také bojovat. Klub vede tenhle rok Miri Novan. Jedna z bojové pětky. A ona je docela tvrdá.“ Varovala Alexe. Zamyslela se. „No... pokud Divadelný klub bude dobrý, možná by se mohli požádat představení kde by si museli koupit studenti lístek a možná ho otevřou i veřejnosti. Na co by bylo mít Divadelný klub, kdyby nehráli.“ Alexa zmínila, že by šla do novin, ale také ji zaujalo divadlo. Hana se usmála. „Noviny nejsou špatné. Také jsem nad tím uvažovala, ale nebyla jsem si jistá jestli by se mi chtělo na někoho kydat špínu.“ Alexa se zeptala do kdy se musí zapsat. „Do půl roku a...“ začala vysvětlovat, když vás vyrušila rána. Tedy znělo to, jako kdyby něco narazilo do stěny knihovny. Hana se zamračila a znovu otevřela ústa, když následovala další rána a další, otočili jste se a sledovali nedalekou zeď z které se začalo drolit a po další ráně se stěna vysypala dovnitř a dírou propadl nějaký blonďatý student. Vypadal dost zuboženě a Alexa mohla dobře odhadnout, že šlo o Slabocha na úrovni 1,9. Dírou dovnitř proskočil další kluk, ten už vypadal v pořádku, vlastně se usmíval od ucha k uchu. Alexa poznala, že není zase o tolik silnější než jeho soupeř. 2,4. „S touhle ubohou silou jsi mě chtěl porazit?! Ha! Nejsi o nich lepší než obyčejný kripl!“ vysmíval se mu a oči mu zazářili a blonďatý kluk se sám od sebe začal zvedat ze země. Zdá se, že ovládal nějaký druh telekineze. Hana vzdychla. „Už to začíná. Sakra. Doufala jsem, že dneska se takovým scénám ještě vyhnu.“ Poznamenala. |
| |
| Pojednaní o síle a dalších veličináchPřekvapeně zamrkám když Diana řekne že ten kdo ten oběd udělal tak mu na mě zaleželo. Doslova mě poleje studený pot a na chvilku viditelně zblědnu. "sakra sakra já ho vzal bráchovy? Sakra naši mě zabijou...ale to nestihnu vratit sakra už si kousla sakraaaaaa...." trochu panikařím pokusím se klidně dýchat. " No když myslíš..." zamumlám nakonec.Trochu se usmál když jí napadlo k čemu by se dali použít portály. " No ano to by asi eventuelně šlo ale upřímně čím meně lidí o tom ví tak tím lepe..aspon zatím..." zasměju se a pak přijde druhá Dianina pecka a to fakt ,že moje schopnost je silná a její ne. " Silná ... ne to ne to rozhodně není..." braním se div že z portálu nevytahnu krabičku s obědem. " Kdepak to..." zrudnu a podívám se na ní. " Neblázni jak tě napadlo ,že by jsi mohla být slaboch?" podívám se na ní zcela vážně. "Náhodou je tvoje schopnost užasná... víš co mám nápad na rožšíření paktu bojovníků s jídelním banditou....zkusíme..." polknu trochu vyděšeně. " Zkusíme připustit že naše schopnosti nejsou jen na to být duch a bafat na lidi...a že nemusíme být slaboši...a no můžeme spolu i nějak trénovat....ale hlavně jak říkáš zítra se to asi bude mlít takže... no kdyby něco zkus se dostat blízko a já nás dostanu sem...." navrhnu jí a zároven prozradím že opravdu nechci bojovat pokud to nebude nutné. |
| |
| První den Poté, co jsem jí duel odsouhlasil se Adea usmála ještě víc. Čemuž jsem opravdu nevěřil, že něco takového její kamená tvář dokáže. Hned nás nasměřovla ven, což dávalo smysl, jelikož je naprosto zbytečný ničit školní interior. Tudíž jsem jí následoval na náměstí, kde se ještě motalo pár studentů. No nejspíš u mé premiéry na škole bude i obecenstvo. To bude sranda. Sám pro sebe se uchechtnu a rozšiřovat Kakuju přes celé své tělo dokud nenabude své plné formy. Ona si pouze prokřupla krk a čekala na můj signál. Jakmile byla Kakuja přes celé tělo, tak jsem na Adeu také kývl a znovu se zazubil. Zobrazit SPOILER Načež ona hned vystartovala. Neměla super rychlou sílu, ale hlemýžď rozhodně nebyla. Okamžitě mi byla u pravého boku a chňapla mi po pravačce, kterou mám proměněnou do velikého hrotu.//Hod na obranu 2// |
| |
| Školní knihovnaVe velmi přátelském duchu jsem se seznámil s Hanou a vyslechl si její poznámku o tom, že školní doktorka je hodně děsivá. Výborně, výborně a penízky se budou jen hrnout. Zasmál jsem se ďábelsky v duchu, navenek jsem ale nedal nic znát a raději jsem zahrál lehce překvapeného. Opravdu? Mě se zdála docela milá…možná trošku přepracovaná… Pokrčil jsem lehce rameny, načež ovšem Hana zmínila, že soubojový klub vede někdo z elitní soubojové pětky a ještě k tomu chce po všech aby povinně bojovali. Ughhhh…říkala jsi, že budou otevírat divadelní kroužek? Zeptal jsem se lehce v rozpacích. Já vím, já vím, ty jsi mě varovala. Zasmál jsem se v duchu. Hana pak rozvíjela dál svoje vize o fungování Divadelního klubu, načež se trošku neobratně otřela o mou sestru a její klub. Trošku jsem se naježil a chtěl svou malou sestřičku začít okamžitě bránit, ovšem než jsem se k tomu vůbec dostal ozvala se rána, jako by něčí tělo narazilo ve velké rychlosti do zdi. Lehce jsem protočil oči a podíval se na hodinky. Hodina dvacet aniž bych narazil na nějakou bitku…no to není špatné. Oproti základce je to myslím i docela rekord. Ozvala se další rána a pak další a další, načež se nedaleká zeď rozpadla a dovnitř vletěli dva…pitomci. Lepší slovo jsem pro ně opravdu neměl. Jeden z nich, blondák, který sloužil jako beranidlo vypadal docela špatně a i množství jeho životní energie tomu odpovídalo a druhý, vysmátý frajírek, který ho tou zdí pravděpodobně prohodil. Alex mi tak nějak reflexivně rovnou přehodila jejich sílu a já se v duchu rozzářil štěstím. Konečně někdo slabší než já juchůůůůůůůůůůůů! Navenek jsem ale dál zachovával kamennou tvář a bez většího zájmu si je prohlížel. Dělej jako že nic, tohle se tě netýká. Poradil jsem sám sobě v duchu, načež jsem se otočil zpátky k děvčatům a lehce jsem se na ně usmál, když v tom mi ovšem úsměv ztuhl na rtech. Alex měla na špičce bot prach a omítku! Kdyby stála jenom o kousek dřív, mohly jí zasáhnout střepiny z té rozbité zdi MOHLI JI ZRANIT! Nic to není, tohle se tě netýká…netýká se tě to, nech to být. Koutek levého oka mi začal cukat jak jsem sváděl vnitřní boj sám se sebou, načež mi tvář poteměla a ruce se sami sevřeli v pěstí. Vy dva! Prohlásil jsem temně a otočil se směrem k nim s výrazem Johna Wicka, kterému právě zastřelili štěňátko. Uvědomujete si, co jste právě udělali? Znečistili jste mé sestře boty! Víte jakou práci jí každé ráno dá je vyčistit? A jenom kvůli takovým slabožským pitomcům, jako jste vy dva. Sáhl jsem po své schopnosti a začal do sebe nasávat okolní proudy životní energie tak, aby se mi nejen rozzářili oči, ale mé tělo získalo i správně tajemnou auru třepotajících se modrých, okvětních lístků. Slaboši jako vy dva…na kolena. Omluvte se! A když odsud pak okamžitě vypadnete zvážím, že z Vás nenadělám sekanou! Blufoval jsem…pochopitelně, ale blufoval jsem dobře. Ti dva byli na společenském žebříčku dostatečně nízko na to, aby znejistěli, když po nich někdo tímto způsobem vyjede, zvlášť kvůli takové prkotině. A moje schopnost naštěstí vypadala vizuálně dostatečně tajemně aby mou snahu podpořila. |
| |
| Modele Coffery Nikdo konkrétní Odklepl jsem popel do přisunutého popelníku a nevinně se na majitele usmál, když se mě rozhodl zpražit pohledem. 'Nejspíš nebude moc na vtípky, co?' Ne, že by na tom záleželo. Také mám rád vtípky jen pokud nejsem jejich terčem. Koukal jsem mu zrovna do očí, když se představoval. V tu chvíli ve mně něco hrklo. 'Neměl jsem se představit první?' znervózněl jsem, zda jsem to hned ze začátku nepodělal. 'Hned před zmíněním, že chci práci?' „Marc... Marc Rousselle.“ Rychle jsem se představil také, jako by na tom záleželo naše budoucí vycházení. Nejspíš to bylo poprvé, co jsem se tady někomu představoval. 'Správně Marcu, správně.. Jako duch!' Opět zbystřím, když přijde na mluvení o kávě. Samozřejmě, nebyl jsem expert, což taky nemůže ani očekávat, ale co tedy očekává? Mohu lhát, jsem v tom dobrý, ale tento člověk nevypadá jako někdo, kdo by to nechal být, jak by na to přišel. „Káva se vaří mnoha způsoby.“ uhasil jsem cigaretu. „Těžko říct, který je ten správný.“ znovu jsem se na něj podíval. „Hledáte někoho, kdo bude následovat vaše postupy nebo inovaci?“ Další slova jsem volil moudřeji. Chtěl jsem vyzdvihnout určitou svou vlastnost, ale tím bych mohl nepřímo urazit jeho práci. „O kávě toho moc nevím, přestože ji zbožňuji. Jen základy jako je pravidlo 15, odlišování druhů zrn pro výběr kávy, důležitá teplota vody, a tak...“ Můj pohled se přemístil na ďábelský přístroj přede mnou, na který Derrek ukazoval. Prohlížel jsem si ho s vážností a působil jsem dojmem, že mne nic nedokáže nyní vyrušit. Ve skutečnosti jsem netušil, že takové stroje se ještě používají. „Nemám tušení, ale pravděpodobně bych na to přišel. Čím je to vytápěné? Uhlí to asi nebude, takže spíše petrolej? Nebo už rovnou elektronicky?“ 'To by mělo asi nějaké topné tělísko.' Znovu jsem se nevinně usmál, protože jsem očekával takový ten zklamaný pohled, že mu zde nevešel génius. „To víte, jako student jsem neměl moc příležitostí se k tomuto dostat.“ 'Navíc v tomto světě plném násilí.' „Možná teď bych mohl mít příležitost?“ „Když už jsem narazil na to studování. Chodil jste také zdejší školu? Nebo jinde?“ zvědavost se mi probleskla v očích. „Máte nějaké tipy, jak si užívat klidný studentský život?“ |
| |
| KnihovnaTrochu se i ulevilo, když se Haně povedlo mého bratra trochu znejistět ohledně výběru kroužku. Dokonce byl bráška kupodivu pokorný a uvědomoval si, že se tentokrát přepočítal, a tak jsem jen souhlasně kývla a odpustila si další komentáře. Jenže to se Hana vrhla do komentování novinářského klubu. Ne pro každého je to o kydání špíny na někoho, přece jen novinařin se dá odvádět bez používání drbů a soustředit se na věci, které by se na veřejnost dostat měly… no uvidím ještě se kouknu na dosavadní práci školních novin Další odpověď už jsem ani nedostala celou, protože se začaly ozývat rány. Otočila jsem se za zvukem a začala pořádně zkoumat původce, včetně detailnějšího průzkumu jejich chování a schopností. Netrvalo dlouho a všichni jsme si mohli prohlédnout původce rozruchu naživo v knihovně. Úroveň 1,9 a 2,4 Poněkud otráveně a už bez zájmu jsem se na ně dívala, vlastně mi bylo trochu záhadou, proč dělají tolik nepořádku. Já mám pocit, že byl až nezvykle dlouho klid….Ti slabší si vždy svou sílu dokazují poměrně brzy… Poněkud jsem na chvíli opomněla věnovat pozornost bráškovi, který v mezičase začínal poměrně zuřit. Za tohle ti nestojí bráško… Jenže to už začal oba usměrňovat. Povzdechla jsem si a zvažovala, co udělá, pokud mu jeho blufování neprojde? Nenápadně jsem si z uniformy sklepala pár smítek z omítky, kterých si Alex nevšiml. Vlastně jsem zvažovala, že pokud by to pro Alexe nevypadalo dobře, prostě odstraním příčinu jeho výbuchu vzteku. Přece jen musím svého velkého bratříčka ochránit. |
| |
 | Vzhůru na dobrodružství!"Jsi si jistá, že máš všechno?" "Kartáček na zuby, nezapoměla sis?" "Vždyť sis nesbalila žádný svetr! Ukaž, tady ti ho ještě přibalím. Hlavně, že si vezeš to morče." "Zavolej, až budeš ubytovaná, jo?" "Maio, poslouchej mě. Buď přátelská. Nevyvolávej zbytečné konflikty a už VŮBEC NE žádné souboje. Potkáš lidi, o jejichž síle by se ti v životě nesnilo. A já si tě nechci přivézt rozsekanou na milion kousků. Jasný?" "Zlato, Maia bude v pořádku. Je to velká holka. Pojď sem, cvrčku." Slova mých rodičů mi běží hlavou, zatímco procházím hlavní branou. Kdyby tady byl Dan, právě teď by mi ukazoval školu. Kdyby tady byl, tak už bych... Zavrtím hlavou. Ne. Tohle ne. Jsem tu. Jsem tu sama, ale můj nový život právě začíná a já musím využít všeho, co mi tahle škola může dát. Tak jo. Dvě hodiny. Najít pokoj, převlíct se a dorazit na sraz na náměstí. Jde se na to. Jakmile se trochu rozkoukám a zorientuju, vykročím k dívčím kolejím. I když jsem zvědavá na svoje spolužáky, teď po dlouhý cestě ze všeho nejvíc toužím najít svůj pokoj a na chvilku si odpočinout. Projdu společnou částí do svého pokoje a nestačím zírat. Nikdy jsme nebyli extra chudí, ale tenhle luxus jsme si dovolit nemohli. "Vidíš to, Poppy? Tady bydlíme," zašeptám ohromeně svému morčátku a položím její přepravku na zem. Jakmile můj pohled padne na velikou postel, zazubím se, rozběhnu a s gustem na ni skočím. "Woohoo!" zavýsknu a rozložím se po celé délce postele. PARÁDA. Napadne mě, jestli už je tu moje spolubydlící, jaká asi bude a že bych se s ní mohla dojít seznámit, ale pak se usnesu, že to nechám na potom. Dopřeju si pár minut nicnedělání, než vstanu a zamířím k zavazadlům. "Aby bylo jasno, Pop," obrátím se na tu malou, "Tohle bude nejlepší rok našeho života." Vybalím, složím a zprovozním klec, naliju čerstvou vodu do pítka a do misky přendám několik kusů zeleniny, kterou jsem pro Poppy vzala, a přenesu ji do jejího nového domova. "Líbí?" optám se jí. Její okamžité vrhnutí se k červené řepě beru jako ano. "Mě taky." Vybalím pár věcí, které budu potřebovat, ale zajímá mě hlavně moje nová uniforma. Tu společně s ručníkem vezmu a zamířím do sprchy. Téměř dvě hodinky utečou jako nic a já stojím na náměstí, chroupu sušená kolečka banánu a zvědavě se rozhlížím po studentech kolem mě. Co jsou asi zač mí spolužáci? Moje pozornost se přesune k příchozímu... řediteli?! Ty kráso, tak za tím chci zajít a poradit se s péčí o pleť. Myšlenku ale zavrhnu. Já a péče o pleť... Vždycky obdivuju holky, které vydrží u patlání všech možných krémů a masek. Já jsem spíš typ "ráno a večer opláchnout a usušit", jestli mi rozumíte. Ale zpátky k panu řediteli. Po jeho hezky stručném (hurá) a výstižném proslovu nastoupí král a královna. Oba nádherní, sebevědomí a už od pohledu mocní. Tak Biela. Dobře si mě prohlídni, červenovlásko, protože tě hodlám vyzvat na souboj a vyhrát. Pak si ale vzpomenu na máminu radu o soubojích a odhodlání malinko klesne. ...Bych chtěla říct. Ale pravda je taková, že bude asi ještě chvilku trvat, než si troufnu vůbec přemýšlet o takovým postu. Znovu vzhlédnu k dvojici nejmocnějších studentů na škole. Ale jednou to přece jenom dokážu. Ať to stojí, co to stojí. Tak. Když tahle trachtace skončí, dostaneme rozchod a já mám jasno, co rozhodně dělat nebudu. Nepůjdu zpátky do pokoje a nebudu si vybalovat. Na to je ostatně dost času večer... nebo někdy. Vím, že tu existují mimoškolní činnosti, ze kterých si máme vybrat, a rozhodnu se jako první zjistit, co je na výběr. Kickbox nebo klub zvířátek tu asi nemaj, ale třeba najdu něco, co se mi bude líbit. Zápasnický klub... zahrádka... zápasnický klub... zahrádka... zápasnický... Mimoděk si ze samé nerozhodnosti začnu kousat nehet. Miluju kytičky, ale miluju taky kickbox. Chci se naučit něco novýho, ale chci taky ukázat, v čem jsem dobrá. CO TEĎ. Nakonec se rozhodnu pro zahradničení. Stejně jsem měla v úmyslu trénovat spíš sama a pro začátek se radši sbližovat s lidmi, než jim vyrážet zuby. Vezmu tužku a napíšu svoje jméno do příslušné kolonky. Bude to sranda. Spokojená, že mám svůj klub a splněnou povinnost se zapsat, otočím se k odchodu. Když už vím, kam budu po škole chodit, napadne mě se tam rovnou zajít podívat. Třebas tam bude někdo, s kým si budu moct popovídat a dozvědět se víc o tom, k čemu jsem se to vlastně upsala, protože z toho dlouhého nemluvení mi nějak vyschlo v krku. |
| |
| Isaac March Překvapeně se na tebe dívala, když jsi s rozpaky tvrdil, že nejsi silný. Zamrkala. „Jak to, že ne? Vždyť každý kdo bojuje na blízko proti tobě nemá šanci. Pokusí se tě praštit a ty mu do rány prostě otevřeš portál a pak hned další vedle jeho hlavy a praští sám sebe!“ předvedla rukou ve které držela sendvič úder a druhou naznačovala jako, že se mlátí do tváře. „Nebo je necháš propadnout do portálu a vyhodíš je do fontány. A tak.“ Byla přesvědčeně o tvé síle. Když jsi namítl, že ona není slaboch, tak se na tebe usmála. „Dík. Ale procházení pevnými objekty není zrovna nic moc. Moje úroveň, je jen o trochu lepší než kripl. Sice se mě nikdo nedotkne, ale taky nikomu nic neudělám. Leda tak bych někoho mohla k smrti unavit.“ Pokrčila rameny. Pak sebou trhla, protože někdo další přišel na střechu, další pár, ale ten zamířil na nejvzdálenější konec střechy, takže jste pořád měli klid. Oddychla si a znovu se na tebe podívala. „Trénování zní fajn. Třeba se někam posuneme. A díky za nabídku, ale nevíme ani jestli budeme ve stejné třídě. A nebudeme pořád spolu. A jak jsem říkala, mě se nikdo nedotkne. Radši dávej pozor na sebe.“ Kousla si znovu, tím dožvýkala první a vzala si další. „Vždycky jsem si myslela, že se svou schopností bych byla dobrý tajný agent nebo tak něco. Jenže pokud se neumím zneviditelnit tak je asi nenápadné procházení zdí docela k ničemu. Blbý je, že mám k tomu moci se i zneviditelnit potenciál, jenže netuším jak na to.“ Rozvedla trochu víc svou schopnost. „Ty třeba by jsi mohl mít stěhovací firmu. S tvou schopností přenášení předmětů z jednoho místa na druhé bude snadné. Lidé furt někam cestují nebo se stěhují. Mohl by jsi vybudovat slušnou firmu. Oh! Nebo cestovka! Můžeš někde nechat svůj portál jako hodně daleko? Mohl by jsi třeba nechat portály ve Francii nebo v Egyptě a pak za peníze tam lidi posílat. Po tom by skočil každý kdo se bojí létat a ne jen ti.“ Vymýšlela způsob jak by se dali využít tvé schopnosti. Rem Arima Těch málo lidí co šlo kolem se zastavovalo a začalo sledovat váš souboj. Když jsi aktivoval svou schopnost Adea zvědavě pozvedla obočí a prohlížela si tě. Nejspíš zvažovala svou strategii. Zaútočila, přetočila se, vykopla pravou nohou a nakopla tě do boku a hned zase od tebe odskočila. Zamračila se, když viděla, že ti to nic neudělalo. „Zajímavá schopnost. Jak ji říkáš?“ zeptala se a pořád po tobě přejížděla očima. Po tom co jsi ji odpověděl přikývla a konečně se očima zastavila, že by na něco přišla? Znovu se k tobě rozběhla, možná jsi čekal, že znovu zkusí uhnout do strany, ale tentokrát to neudělala a zaútočila přímo a chňapla po tobě. Nepokoušela se tě praštit. (Musím nějak vylepšit lepší způsob boje. Kostky mi moc nesedí jak se zdá. Takže je vypustíme a uvidíme) Alexander a Alexandra Alexa namítla, že noviny nemusí vždy kydat špínu na lidi a Hana se pousmála, takovým tím způsobem, jako kdyby si říkala „Jsi tak milá. Ale naivní“. „Jak říkáš. Uvidíš jak to tam půjde.“ Souhlasila. Pak se zadívala na Alexe a přikývla. „Ano. Ještě to není oficiální, ale zdá se, že je o něj zájem, takže ho jistě brzy otevřou.“ Pak bohužel jste byli přerušeni zborcením zdi a vpadnutí dvou kluků, kteří byli uprostřed souboje. Nebo spíš na jeho konci vzhledem ke stavu blonďatého kluka. Za to, ale chytl Alex vztek po tom co viděl, jak dopadlo na jeho sestru trochu bordelu a pokoušel se ty dva výtržníky vyděsit. Hana vykulila oči a stoupla si vedle Alexandry ke které se naklonila. „Měla jsem za to, že tvůj bratr nemá bojovou schopnost, když se spíš chce bojům vyhýbat.“ Zašeptala zmatená nad jeho chováním. Blonďatý kluk zase spadl s heknutím na zem, jak ten druhý se na něj přestal soustředit a podíval se na Alexe, který se do toho vložil. „Co...?“ začal naštvaně, ale Alex začal pouštět hrůzu, což ho umlčelo. Pokud šlo o blonďáka tak ten byl už domlácený a na zemi, ten snad už níže klesnout nemohl a radši se ani nenamáhal vstávat. Za to ten druhý byl jiná, ucouvl a zatvářil se nejistě. „Tohle je oficiální souboj nemůžeš....“ Začal a trochu pobledl. „Fajn! Fajn! Sakra! Tak Sorry!“ řekl nakonec neochotně a zmizel zase dírou pryč. Sice to nebylo to co Alex chtěl, ale mohl být rád, že se na to ten otrapa vykašlal. Blonďák jen zasupěl a zkusil se zvednout, ale nakonec zase klesl a rozhodl se, že prozatím zůstane ležet. Hana zavrtěla hlavou. „Jsi odvážný Alexandře. Ale kdyby měl trochu víc sebevědomí, tak ti to nevyjde. A navíc měl pravdu. Zasahovat do souboje se nemá. Maluješ si takhle na sebe terč.“ Marc Rousselle Demole tě poslouchal a pak si promnul zátylek. „No. Přinejmenším víš aspoň něco málo. Měl jsem tu i horší. Ale mít rád kávu je samozřejmě základ.“ Pronesl. Otočil se a postavil samovar před tebe. Po tvé otázce se zarazil a podíval se na tebe. „Klidný studentský život? Hochu. Pokud takový chceš tak studuj z domova. Konfliktům se nevyhneš. A buď zůstaneš pasivní a necháš se zmlátit a ponižovat nebo se budeš bránit.“ Tipl cigaretu. „Nedoporučuji ti nebránit se. V tomhle světě neplatí to, že proto, že se nebráníš tak tě nechají být, protože je to nebaví. Ne. Budou se vracet, právě proto, že se nebráníš.“ S tím se vrátil zpátky k samovaru. „Používám horké uhlí. Dávám ho tam ráno a postupně přidávám. Tady do těch postranních nádob se dává voda, která se postupně zahřeje a zůstane horká dlouhou dobu. Tady tím ventilem pak vypouštíš horkou vodu ven.“ Ukazoval ti jak to funguje. „Kávová zrna melu ručně. Jestli si to chceš zkusit tak tu můžeš zůstat a pomáhat mi, aby jsi se trochu zaučil.“ Navrhl ti, aby jsi začal vlastně ihned.  Maia Tskitishvili Chvíli jsi zvažovala do jakého klubu se přidat, nakonec vyhrálo zahradničení. A napadlo tě, že by jsi se mohla jít tam podívat. Vytáhla jsi plánek s mapou a vydala jsi se do učebny kde se scházel Zahradnický klub. Na dveřích visela cedule a vešla jsi dovnitř. I kdyby na dveřích cedule nebyla, tak by jsi poznala kde jsi. Podél zdi se váleli pytle se zeminou nebo hnojivem, každý odkládací prostor zabrali malé sazeničky, které byli bedlivě rozlišeny cedulkami. Některé byli prostě jen květiny, ale jiné byli třeba sazenice rajčat, okurek, papriky a podobně. V levém rohu u okna dokonce byl připraven malý stromek, podle všeho jabloň. Byli tu dva lidi. Jeden černovlasý mladík s rudýma očima a pěkná modrovlasá dívka, který seděla u stolu a zrovna uvazovala tenký stonek rajčete k tyčce. Oba se na tebe podívali. „Ahoj.“ Pozdravila tě dívka. Zatím co kluk se na tebe vesele usmál, projel si rukou vlasy a zablesklo se. Najednou byl u tebe, rukou se opíral o rám dveří a vysílal na tebe okouzlující úsměv. „Vítám tě v Zahradnickém klubu, sedmikrásko. Přišla jsi se přidat? Krásné dívky jsou tu víc jak vítané.“ Zamrkal na tebe.   |
| |
| unOrdinary - Kavárna Nikdo konkrétní Prohlížel jsem si samovar zblízka, který přede mne zrovna postavil. 'Takže mě vzal, jo?' přemýšlel jsem a bylo od něj milé, že dodal poznámku o tom, že tu měl i horší. Nevím, jestli je to pravda, nebo jen takové schované povzbuzení, ale měl jsem z toho pocit dostatečné rezervy. Bylo to uklidňující. 'I když možná mám jen štěstí, že jsem tu první a nebo tu nemá příliš zájemců.' To by mohla být pravda, neboť sám říkal, že zde moc zákazníků nechodí. Jeho další odpověď mě už tak hodně nepotěšila. Povzdechl jsem. Znělo to jako kdybych ze sebe vypouštěl poslední vánky víry a naděje. Nejspíš mě tak úplně nepochopil, přestože s tímto měl pravdu. Nemohu se zrovna v této škole poflakovat bez toho, aby se mě někdo nesnažil vyzvat a je hloupost se vůbec nebránit. „Co takto vytvořit si nějaké postavení, ve kterém by mě nikdo vyzvat nechtěl?“ Přemýšlel jsem nahlas a poté zrak znovu přenesl na Derreka, který začal vysvětlovat, jak samovar funguje. Nevypadalo to zrovna složitě. Ne, že by mi složitosti vadily. Přikyvoval jsem a sledoval jeho pohyby rukou. 'Je také bojovník? Nebo za jeho časů to bylo jiné?' Prve mne napadlo, že nejspíš nemá žádnou schopnost, nebo velice nebojovou, když je majitel tohoto podniku, ale třeba jsem se spletl. Rozhodně se nezdál, že by připouštěl jakoukoli porážku či slabinu. Dokonce se mi zdálo, že by mohl být silný. „Nevím, zda budu moci zůstat moc dlouho.“ Vrátil jsem se k jeho návrhu. „Ale nejspíš tady budu trávit hodně času první dny.“ Doplnil jsem, protože jsem očekával, že zde bude největší množství zápasů právě na začátku školního roku. Chamtivost a takzvané poznávání a rozdělování silných a slabých. Takže nemám zrovna lepší nápad, než se zašít tady a pokojně to přečkat, protože pochybuji, že by mne zde mohl někdo najít. „Pracuje tady ještě nějaký další student nebo vaše rodina?“ zeptal jsem se. Začal jsem si prohlížet, jaké tu má druhy kávy a další vybavení. Rovnou jsem se nabídl, že nějakou kávu umelu, neboť jsem si chtěl tvoření kávy rovnou vyzkoušet, dokud tady jsem. „Jakou máte vlastně schopnost?“ zeptal jsem se, jako by o nic nešlo a na tváři se mi objevil šibalský úsměv. |
| |
| První den Zpočátku chvíli čekala než na mě zaútočila, jelikož nejspíš přemýšlela jak na mě zaútočit přes Kakuju. Když se o to pokusila, tak to se mnou nic neudělalo. Její útoky nebyly skoro cítit a tak radši odskočila. Načež mě začala opět přejíždět očima. Tohle je velitelka školního dohledu? To je tak fyzicky slabá? Nebo mě podceňuje?! "Heh, díky. Hele týhle drobnosti říkám Kakuja." Pak už jen přikývla a dala se opět do akce, nejspíš na něco přišla. Další šanci jí nenechám. Jelikož sám přejdu do ofenzívy. Jakmile se rozeběhna Adea, tak se rozeběhnu naproti ní s napřaženou pravou rukou, kterou švihnu jakmile bude Adea v dosahu. Čimž bych jí měl znemožnit se ke mě dostat. Pokud od toho uskočí, tak počkám až rána ztratí momentum a zkusím po ní tentokrát pravačkou bodnout z rozběhu. |
| |
| První den ve školePolil mě studený pot, když se silnější z dvojice rozhodl vzdorovat mému hrůzu nahánějícímu útoku a tak jsem se zamračil ještě víc a lehce nakročil směrem k němu, aby pochopil jak vážně to myslím, což naštěstí stačilo k tomu aby zařadil zpátečku a nechal svého poraženého soupeře na místě. Sakra to bylo ale těsný. Blesklo mi hlavou, načež jsem se sehnul k ležícímu blonďákovi. V pořádku? Zeptal jsem se už se svou civilní tváří a položil na něj ruku, abych do něj mohl vložit dostatek energie na to, aby zvládl zregenerovat svá zranění a odejít odsuď po svých. Nevykládej si to špatně, nelituju tě nebo tak něco…ber to jako první ochutnávku zdarma. Za jakýkoli další léčení budeš muset zaplatit. Zamručel jsem, abych si zachoval alespoň zbytek drsňácké vizáže, načež jsem se novu obrátil k holkám, přičemž Hana prohlásila, že jsem statečný. statečný…Statečný…STATEČNÝ, ŘEKLA, ŽE JSEM STATEČNÝ JUCHŮŮŮŮŮŮŮŮŮ! Poskakoval jsem v duchu nadšením, ovšem navenek jsem jen pokrčil rameny, jako že o nic nešlo. Souboj? Jaký souboj prosím tě. Jejich souboj skončil, když toho blonďáka prohodil zdí. Cokoli navíc už by bylo normální kopání do mrtvoly A to je nejen nedůstojné, ale i dost nechutné. Rozhodně nic, na co by se musela dívat moje sestra. Usmál jsem se na Alex. |
| |
| Otázky síly kapitola druháPousměji se na Dianu jistě toto využíti portálu by mělo teoreticky fungovat v praxi ale znamenalo jistou rychlost reakce. Jenžej sem si nebyl jistý jestli téhle holce chci z fleku vyslepičit kde mají moje portály svoje slabiny. " No to asi jo ale i tak to není úplně silné navíc...." pousměju se. " Je to jen dost obrané no ...." odmlčím se a poslouchám její slova o tom , jak je její schopnost na nic. " To neříkej nejsi krypl jo možná s tím nemůžeš utočit ale podle mě je to dost otázka toho zatím si vem nikdo na blízko ti nemůže ublížit žádný pevný útok ti nemůže nic udělat ani tě nemůžou nikam chytit to je něco co je docela fajn. A navíc myslím že to má potenciál k útoku jen se musíš nechat průchozí třeba jen část si to vem někdo tě bude chtít praštit ale projde tebou a ještě dostane lepáka ...a nebo pokud by jsi uměla líp procházet a znehmotnovat třeba věci tak můžeš někoho i zapustit do podlahy... a hotovo...vlastně kdybychom měli bojovat proti sobě tak bych asi prohrál." řeknu trochu se smíchem. " Noo s tou neviditelností ti moc neporadím tam jde o to co dělá ten obraz a to procházení....podle mě musíš prostě nějak zamezit světlu aby tě vnímalo jako věc a já nevím jen prošlo?" poškrábu se na hlavě zmateně. " A navíc i tak by jsi byla třeba super polda si vem že by někde měli rukojmí a ty se mužeš vesele dostat někudy dovnitř a vyřešit to... a nebo pokud by jsi to uměla fakt dobře tak by jsi mohla aj zachraňovat lidi co by byli někde uvězněný nebo tak...." předám Dianě své nápady ohledně využití její schopnosti a ona zatím vyjmenuje co bych mohl dělat já. " no jo něco z toho bych asi skutečně dělat mohl a portály můžou být fakt hodně daleko jen by mě tam asi museli vzít aby se to místo kam by se lidi přesouvali nějak označilo aby tam třeba někdo něco nepostavil nebo tak protože zatím prostě nevím co je na druhé straně portálu... a nechci přemýšlet co by se stalo kdyby tam někdo přistavěl zeď." řeknu celkem zamyšleně a konečně se pustím do jednoho ze sendvičů neb mi břicho připomene že ten oběd není špatný nápad. |
| |
| Zahradnický klubJsem ráda, že mám plánek školy, díky kterému najdu zahradnické prostory snadno. Se svým úžasným smyslem pro orientaci bych se určitě ztratila, ale takhle za pár minut stojím před místností plnou květin, zeleniny a spousty malých sazeniček. Paráda! Chvíli jen tak stojím, koukám a vdechuju příjemnou vůni zeminy a květů, než se rozhodnu jít dál. V mojí zamyšlenosti mi chvilku trvá, než si všimnu, že tady nejsem tak docela sama. Větší chvilku, než by se slušelo. Než si stačím pořádně prohlédnout modrovlásku a černovlasého týpka, posledně jmenovaný... probleskne?! - a přistane přímo přede mnou. Podle jeho pózy si myslí, kdovíjakej není plejboj. Ts. Laciný balící taktiky. To si zkoušej jinde, panáčku, na mě to neplatí. Můj obličej sice vysílá úplně jinou zprávu, když zrudne tak, že bych se mohla úspěšně maskovat tamhle mezi rajčátky, ale to mě nerozhází. Uvědomím si, že od chvíle, co ke mně probleskl, mám úžasem otevřenou pusu, takže ji hezky rychle zavřu a pokusím se o něco inteligentnější výraz. "Tu sedmikrásku si nech od cesty," našpulím pusu, ale nesnažím se předstírat, že by mě jeho poznámka o krásných dívkách nepotěšila. "Jmenuju se Maia," představím se jim oběma, nechávajíc jim prostor i na to, aby mi případně sdělili svá jména. "A... jo, vypadá to tak. Mám spoustu volnýho času a dělat poustevníka u sebe na pokoji se mi nechce. Vypadá to tu vážně dost suprově. Myslíte, že bych si to tu mohla trošičku projít a kouknout se, co a jak tady je? A kdy si budu moct zasadit svoji vlastní sazeničku? Ještě o tom zas tolik nevim, ale miluju kytky. A stromy. Proto jsem se sem taky zapsala, že jo. Vy dva už jste tady veteráni, co? Teda...! Ne že byste vypadali staře nebo něco, to vůbec. Spíš to vypadá, že jste tady jako doma," plácám, co mi přijde na jazyk, a konečně mám tím pádem čas si je pořádně prohlédnout - zase ale nechci působit jako nějakej čumil. Vypadají docela jako opaky jeden druhého. Ledová královna a hezounek. "Takže ty ovládáš blesky, jo?" optám se se značnou dávkou obdivu v hlase rudoočka. "Páni. Rozhodně umíš zanechat dojem, to teda jo," zasměju se. Zvědavě mrknu na dívku, zajímalo by mě, jakou schopnost má ona - ale nechci vyzvídat, když se to nejspíš stejně do pár dnů dozvím. |
| |
| V knihovněHana se začala divit, proč se Alex hrne do boje, když má nebojovou schopnost. Musela jsem se usmát, přece jen bráška si uměl se svou schopností relativně dobře poradit v boji s přibližně stejně silnými soupeři. Bráška má rád svůj klid, stejně jako já. Zašeptala jsem jí rychle odpověď a prohlížela si vzniklou situaci. Až na malý náznak vzdoru na začátku se bratrovi nikdo neodvažoval vzdorovat a tak původní otočník opravdu rychle vycouval a zůstal jen blonďák, který se nedokázal zvednout. A teď mi prozraď, jak by sis poradil s někým, kdo tě může nechat levitovat?! Ptala jsem se svého bratra v duchu docela ustaraně. Jenže ten měl spoustu starostí se svým podnikáním, aspoň to tvrdil blonďákovi. Měli bychom jít dál, máme ještě něco na vyřizování…. Hano, ráda jsem tě poznala řekla bych, že se za pár hodin nejpozději uvidíme… Rozloučila jsem se zběžně se svou spolubydlící, které měl můj bratr nově plnou hlavu a zamířila jsem si přečíst školní řád a ubytovací řád, abych zjistila jaké jsou postihy, když mě přistihnou v bratrově pokoji. Tady bude o něco těžší zůstat společně…Ještě bychom měli najít tvého spolubydlícího, co říkáš? Můžu se podívat do tvého pokoje, jak moc se liší? Zasmála jsem se a zamířila pomalu k chlapecké části ubytoven, s tím že jsem současně mazala veškeré informace o své přítomnosti mimo Alexovo vědomí. Brala jsem to mimo jiné jako pokus jestli tam projdu bez povšimnutí. Přece jen byl den, kdo by si špatně vyložil a mohl mít v nejhorším problém, že chtěl bratr sestře ukázat pokoj? |
| |
| Marc Rousselle Zeptal jsi se jestli by nestačilo vytvořit si pozici na které by ho nikdo nechtěl vyzvat. Na tváři se mu objevilo pousmání, vytáhl další cigaretu, kterou si zapálil. Dlouze potáhl a vypustil velký oblak kouře. „Staň se Králem.“ Řekl, ale na tváři mu hrát trochu záludný úsměv, trochu najednou vypadal jak mafián. „Taky si můžeš krále nebo královnu spřátelit, to by jsi pak měl nad sebou jejich ochrannou ruku. A nebo.... na jednoho z nich najdu nějakou špínu a vydírej je.“ Úsměv ho přešel a založil si ruce na prsou. „To jsou jediné možnosti, které máš.“ Dodal. Pak jsi řekl, že tu nemůžeš zůstat moc dlouho, přikývl a hodil ti zástěnu s logem kavárny. Byl to obyčejný znak hrníčku z kávou z kterého vystupovala pára. Jen co jsi si uvázal zástěru zeptal jsi se na to jestli tu pracuje někdo další. „Občas mi tu vypomáhá moje neteř. Ale kromě tebe chtěl bych najmout ještě někoho. Ale zatím jsi jediný kdo přišel tak rychle.“ Odpověděl a ukazoval ti, kde měl kávu. Předtím jsi to neviděl, ale jak tě pustil za pult viděl jsi že pod ním je hromada, a hromada malých šuplíků se štítky o tom o jakou kávu jde. Irská, Irská krémová, brazilská, honduras, kolumbie a kávy snad ze všech různých zemí, které měl ještě označeny na další druhy. Měl víc druhů brazilské nebo irské kávy. Měl tu tři různé, ruční mlýnky na kávu, jeden mlel extra jemnou, další jen jemnou a třetí hrubou. Zrovna ti ukazoval, jak používat samovar, tvrdil, že vodu musíš po třech šálcích doplnit, aby ji bylo stále dost. V případě kdyby byl velký provoz má ve skladu další dva samovary. Nabídl jsi se že kávu umeleš a on ti vysvětlil, že kávu nemele dopředu, že vždy až když má zákazník vybráno. Přesto ti to dovolil, nechal tě za pultem samotného, on se zatím posadil a čekal až mu připravíš kávu, když jsi se ho zeptal na jeho schopnosti. Vyfoukl kouř. „Jsi pěkně neurvalý mladý muž. Ptát se na schopnosti někoho koho sotva znáš a navíc někoho kdo je o hodně starší.“ Zavrtěl hlavou a tipl cigaretu. Vytáhl z náprsní kapsy obyčejnou tužku a pak si vzal tácek, otočil ho bílou stranou nahoru a začal na něj něco psát. Podíval jsi se blíž a vidíš, že napsal „Skleněný popelník“ za chvíli se tácek zachvěl a proměnil se... ve skleněný popelník. Pokrčil rameny a tužku schoval. „Dokážu věcem vtisknout jinou identitu.“ Řekl nakonec. „Stačí jen abych na předmět napsal co má být a pak se v to změní.“ Vysvětlil ti. On se na tvé schopnosti neptal. Ren Arima Ohnal jsi se po Adee, ale tak si bleskurychle dřepla a tvoje ruka ji jen neškodně proletěla nad hlavou a ona tě mezitím udeřila jednou rukou do břicha a druhou do nohy. Skoro jsi to necítil a hned se odvalila stranou a vyskočila na nohy dřív než jsi mohl na ní znovu zaútočit. Nevíš jistě o co se snažila, neubližovala ti, ale rozhodně měla už bojové zkušenosti podle toho, jak se pohotově pohybovala. Vykročil jsi k ní, ale trochu jsi se zadrhl. Podíval jsi se dolů a viděl jsi, jak se ti po kalhotách rozšiřuje oranžová skvrna. Velká část tvé uniformy skončila na cáry, ale i to co zůstalo měnilo barvu. Ztěžklo, ne o moc, ale tvrdlo a své pohyby začínali být spíš toporné. „Koroze.“ Řekla Adea. „Jsem proti tvé schopnosti v nevýhodě. Moje schopnost působí jen na neživé předměty. Tak jsem ji použila na tvé oblečení.“ Vysvětlila ti co udělala. Nijak ti to neškodilo, ale měl jsi dost velký problémy se hýbat. Kalhoty ti zrezly docela rychle a udělat krok bylo obtížné. Zničit kalhoty by nebyl nejspíš problém a zbavit se zbytku uniformy taky ne. Potíž je asi jen v tom, že by jsi tu musel v tom případě pobíhat nahý. Isaac March Diana se usmívala, když jsi ji i ty začal povídat, že má super schopnost. Zdá se, že jste si v tomhle dost podobní. O své schopnosti si moc nemyslíte, ale jí připadala super ta tvoje a tobě zase ta její. Diana se smála a lehce do tebe strčila. „Jsi milý. Díky. A jo... byla bych skvělá policistka, nebo zachranářka. Dobře, dobře. Tak jsi mě přesvědčil. Moje schopnosti nejsou tak hrozné.“ Dál jste jedli a bavili se. Nakonec jste z toho měli trochu hru. Navzájem jste si vymýšleli co by jste mohli se svými schopnostmi dělat. Rozhodně nadhodila zajímavý vtípek na to, jak tvým portálem někomu pod nos přenést smrad, třeba zkažená vejce. Zatím co ona by se svou schopností mohla vlézt někomu do skříňky a zauzlovat jim tkaničky u bot. Dojedli jste a byli jste docela najedení, nakonec dobře, že jsi se rozdělil, tohle by jsi stejně jedl na dvakrát. „Ještě jednou děkuji za jídlo. Zachránil jsi mi život.“ Poděkovala ti a usmívala se. „Jsem moc ráda, že jsme se potkali. Ani jsem nedoufala, že bych si našla kamaráda hned první den.“ Položila ti ruku na paži jako vřelé gesto. „Chceš si ještě prohlédnout kampus? Prej tu je i observatoř. Nechceš se tam jít podívat? Mají takový ten velký, vesmírný dalekohled. Můžeme se mrknout na mléčnou dráhu. Třeba uvidíme jestli je vážně z mléka a měsíc ze sýra.“ Vtipkovala. Dveře na střechu se znovu otevřeli, tedy spíš sebou hlasitě práskly jak se rozletěli a vypochodoval ven očividně hodně nasraný hnědovlasý kluk. Oba jste ztuhly, protože na vás vrhl nevraživý pohled a pak se rozhlédl a stejný pohled hodil směrem k páru co seděl dál. Daina se zachvěla. „Tenhle pohled znám. Hledá potíže. Radši vypadneme. Stejně jsme chtěli jít.“ Řekla ti tiše a vstala. Vydali jste se rychle pryč a málem by jste to zvládli, kdyby tedy kluk po Daine nehmátl, když jste spěchali kolem něj. Popadl ji vzadu na krku za límec a tím ji zadržel. Daina polekaně vyjekla a ztuhla. „Kam ten spěch?“ zeptal se hrubě. Viděl jsi jak Daina celá zezelenala a čelo se ji orosilo. „My... my.... jdeme...“ Koktala. „Co? Co? Mluv jasně!“ vyštěkl. Daina se tak vylekala, že vypadala, že na místě omdlí.  Maia Tskitishvili Kluk se na tebe znovu šarmantně usmál. „Ale sedmikráska se na tebe hodí Maio.“ Řekl po tom co jsi mu odsekla, ale červenala se a prozradila jak se jmenuješ. Narovnal se, trochu se ti uklonil a rukou udělal gesto jako když tě zve dovnitř. „Já jsem Donovan Petier. Ale říkej mi Done. Tohle je Ulia Media. Oba jsme v druhém ročníku.“ Představil sebe i dívku. Ta na tebe zamávala a vzala si další sazeničku a začala ji přivazovat k tyčce. Když jsi vešla zavřel za tebou dveře. „Jistě. Klidně se tu rozkoukej.“ Řekl ti. „Každý člen má svůj kousek půdy o který se stará.“ Řekla Ulia. „Ten je jeho vlastní. Samozřejmě je tu ještě povinnost starat se o školní zahradu, ale to se dělá na střídání. Většinu času se, ale staráš o vlastní rostliny. Můžeš si tam zasadit cokoliv. Někdo preferuje květiny, někdo zeleninu, nebo ovocné keře. Stromy nejsou náročné, takže si je členové moc neberou, ale není to zakázáno.“ Vysvětlovala ti Ulia klidně, zatím co pracovala. Zeptala jsi se Dona jestli ovládá blesky, znovu se na tebe usmál. „Ano.“ zvedl ruku a kolem prstů mu zajiskřil výboj. „Měl jsem na schopnost docela štěstí. A díky.“ zazubil se ještě víc. „Oslňovat pěkná děvčata je moje specialita.“ zamrkal na tebe. Přešel k oknu, které trochu otevřel, je fakt, že tu bylo trochu dusno. „Takže jsi se zapsala? Výborně. Studenti se moc o zahradničení nestarají. Radši chodí tam kde víc mohou rozvíjet svoje schopnosti.“ Řekl Don. Alexandr a Alexandra Blonďák k Alexovi zvedl jedno zdravé oko, druhé měl pěkně nateklé, že ho musel mít přivřené. „Uhh díky...“ Zahučel. Jak ho léčil, skoro to vypadalo jako zázrak, šrámy mizeli, podlitiny se zmenšovali až zmizeli úplně. Kluk za chvíli už vypadal normálně, až tedy na špinavou uniformu. Posadil se a zamrkal, začal se udiveně ohmatávat. „Páni! Díky!“ řekl udiveně. Alex si ho, ale už nevšímal a vrátil se k děvčatům. Alex namítl, že už to vměšování do souboje nebylo, Hana pokrčila rameny. „To je pravda. Navíc jsi ho zastrašil. Řekla bych, že problémy nebudeš mít.“ Řekla nakonec. Alexa rozhodla, že bylo načase jít dál a tak se rozloučila s Hanou, ta se usmála. „Jistě. Tak se zatím mějte.“ Rozloučila se a šla si znovu sednout ke knížce co předtím četla. Šli jste na chlapecké koleje, Alex mazala svou přítomnost, takže dostat se do Alexova pokoje nebyl problém. Od pokojů Alex se nijak nelišili, vlastně by přísahala, že je ve svém pokoji. Nejspíš byli všechny pokoje identická kvůli tomu, aby si nikdo nemohl stěžovat že má někdo lepší, hezčí pokoj. Trochu jste poskočili leknutím, protože dveře jednoho pokoje se otevřeli a vyšel ven menší kluk, mohl měřit ani ne 160 cm, vlasy měl sytě rudé a nosil brýle. Hrál si zrovna s mobilem, ale vzhlédl a podíval se na vás. „Hm. To jsi rychlej. První den a už jsi si našel holku.“ Poznamenal namísto pozdravu. Rozvalil se na pohovce. „Já jsem Jazz.“ Zvedl nakonec ruku na pozdrav.  |
| |
| První den ve škole – Na pokojiBlonďáka už jsem si příliš nevšímal, jen jsem mu lehce pokynul hlavou, když mi poděkoval a dál už jsem ho příliš neřešil. Nechal jsem na něm, jestli se o „zázračném léčiteli“ někde zmíní a udělá tak mým službám příjemnou reklamu nebo ne. Přesně tak, nemůžu za to, že neustál můj přátelský pozdrav. Zasmál jsem se, když Hana zmínila zastrašení, načež se Alex rozhodla, že je na čase se rozloučit a prohlédnout si můj pokoj. Jako bys ho nedokázala přečíst z mé paměti. Rýpl jsem si do ní zvesela, ale jinak jsem neprotestoval. V jednom měla pravdu, co se vzájemného družení s ostatními spolužáky týkalo, pro dnešek toho bylo dost. Přece jen, zmínit se mohl nejen zmlácený blonďák, ale i jeho soupeř a já bych byl vážně nerad, kdyby si zrovna on přivedl s sebou nějaké kamarády. A tak se Alex vypařila do nenápadnosti a já ji odvedl směrem k naší ubytovně, kde k mému překvapení pro tyto příležitosti nebyly nastražené žádné pasti ani jiná omezení. Čekal jsem trošku větší odpor, tohle vypadá až moc snadně. Zamručel jsem si pod vousy, načež jsem chvíli hledal svůj pokoj, než jsem se zorientoval a konečně čipovou kartou otevřel ty správné dveře. Tak vítej do mého skromného příbytku. Usmál jsem se a nechal Alex projít dovnitř, načež jsem jí následoval a zavřel za námi dveře. Tak, co tomu říkáš, liší se to nějak od Vašeho pokoje? Zeptal jsem se s úsměvem a už, už jsem ji chtěl odvést do ložnice a začít řešit její přistýlku, když vrzli dveře a dovnitř vstoupil ze svého pokoje ryšavý mladík s brýlemi a telefonem, který se nedbale představil a praštil s sebou na gauč. Hmmmm díky, ale tohle je moje sestra Alex. Představil jsem se, načež jsem se zarazil. Tak moment, moment…ty ji vydíš? Zeptal sem se nejistě. Alex, co to kruci? Myslel jsem, že zůstáváš v nenápadnosti. Napomenul jsem jí v duchu, načež jsem si zběžně pohledem změřil mladíka. Nevypadal, že by se nějak extra zajímal, ale bonzáka člověk jen tak od pohledu nepozná. V duchu jsem si udělal poznámku, že jestli ji napráská, udělám mu z následujících tří let peklo na zemi. |
| |
| unOrdinary - Kavárna Nikdo konkrétní Párkrát jsem nechápavě zamrkal. Jeho poznámka o králi byla jistě pravdivá. Vyhl bych se všem zbytečným bojům, ale pochybuji, že bych v momentálním stavu něčeho takového mohl dosáhnout a navíc i mé bojové schopnosti mají dost velkou slabinu. 'A ještě by mě vyzývali pouze nejsilnější jedinci na škole.' Zkřivily se mi rty z té představy. Rozhodně to nebylo to, co jsem chtěl. Radši bych předstíral vydřené vítězství nad nějakým ubožákem. Zkřivená grimasa se postupně proměnila v pohled typu "To jako vážně?". „Vypadám jako někdo, kdo má dar na vytváření přátel?“ Díval jsem se na něj očima leklé ryby. Nevěděl jsem, jestli mu mé chování přijde normální, neboť je nám podobné, nebo ze mě má srandu. Jeho poslední rada mně však uvízla v hlavě. 'Vydírat...' přemýšlivě jsem se chytl za bradu a s mírně sklopeným pohledem před své nohy začal přemýšlet hlouběji o tomto nápadu. Mělo to jakýsi nádech odhalení. Zadní vrátka do sídla plného čestných bojů, ukazování síly v záři reflektorů. A přímo v takových chvílích se dá tahat za nitky vydírání a otrávit tak celý školní systém. Kdo ví, kolik lidí už to úspěšně dělá. 'Třeba ta holka v knihovně?' vzpomněl jsem si na tu podezřelou brýlatou holku. Tak či tak, nechal jsem to zatím plavat. Byl jsem v momentálním uklidněném stavu líný vymýšlet nějaké sofistikované plány. Pravděpodobně to byl onen kouzelný efekt kavárny. Nadšeně jsem si navlékl zástěru. Nějak mi bylo ukradené, co na tom bylo. Přesto jsem se začal cítit jako část, která dopomáhá tvořit celek. 'Ach... jsem tak dětinský, když stále toužím být něčeho součástí.' Pomyslel jsem si, když jsem si to uvědomil. „To je od ní pěkné, že přijde pomoct.“ Dodal jsem jen formální slušnou frázi, ohledně jeho neteři. Nechtěl jsem se víc vyptávat na rodinu. Také by mi to nebylo příjemné od cizích lidí. Mírně se mi zastesklo po sestře, a tak jsem si raději začal prohlížet všelijaké kávy, které tam měl. Měl vše. Skutečně vše, jen ne to, co jsem přesně očekával. Něco ve stylu "černá káva" by pro mne bylo mnohem jednodušší. Nedůvěřivě jsem si ho prohlédl, když se usadil a očekával ode mne kávu. 'Až příliš důvěřuje mým schopnostem.' napadlo mě. 'Nebo se smířil s tím, že první kávu zkazím. I když to by to pak nechtěl ani ochutnat. Hmmm...' S hlavou plnou myšlenek jsem se pustil do výběru kávy. 'Počkat!' Vrátím se zpět a několik minut se nehybně mračím na mlýnky. Nakonec si vyberu na mletí extra jemné kávy. 'Co dále...' přešel jsem opět ke kávě a chvíli si vybíral. 'Kolumbijská!' vyhrklo mi v hlavě. 'Kolumbie je fajn. Fotbal, kokain a tak.' Namlel jsem mu zrna a začal připravovat kávu, zatím co mi vyprávěl o jeho schopnosti. Nevinně jsem se pousmál na poznámku ohledně mé neurvalosti. Ve skutečnosti jsem jen špatně rozeznával, co taktní a co zase ne. Vše jsem odrážel od své vlastní povahy, tudíž to, co by nevadilo mně, nemusí vadit ani ostatním. Poté jsem už byl jen ohromen. Vážně mě to překvapilo. „S takovou schopností můžete mít prakticky cokoliv.“ zakýval jsem hlavou, abych potvrdil ten fakt. „To znamená, že nejste člověk, který lpí na majetku.“ Usoudil jsem nahlas a zjistil, že dělání kávy není obchod, ale koníček. Něco, co ho baví. Záleží mu na této kavárně. Donesl jsem mu kávu. Bez jakýchkoli ochuceniny samozřejmě. Položil jsem ji opatrně k němu a podezřívavě se na něj podíval. „Počkat, takže takto si zde vytváříte všechny druhy kávy?“ i přes seriózní výraz šlo z mého hlasu poznat, že si dělám legraci. |
| |
| Alexander a Alexandra Představil jsi Jazzovi svou sestru, ale pak jsi se zarazil a zeptal se udiveně jestli ji vidí. Chvíli Jazz nereagoval, ale pak konečně zvedl hlavu a podíval se na vás. První na Alexe a pak na Alexu a zase zpátky. „Ano. Ty.... ne?“ zeptal se trochu opatrně, jako kdyby si myslel, že ti snad haraší. „Je hezká. Růžové vlasy v culíku?“ naznačoval nad hlavou culík. Pak, ale pokrčil rameny a znovu si začal hrát s mobilem. Podle tlumených zvuků ze sluchátek se zdálo, že hraje nějakou hru. Pokud šlo o Alexu zkusila zjistit co je zač. Ale nešlo ji to moc dobře. Co se úrovně týče bylo to trochu chaotické, chvíli se zdálo, že je na úrovní 2,1, ale za chvíli mu to skočilo na úroveň 6,3 a pak se zase snížila. Po chvíli ji, ale došlo v čem je problém. Ten kluk je trochu autista, bylo těžké se v něm vyznat. Možná po nějaké době praxe by jsi dokázala najít v něm nějaký systém. „Pokud to budete dělat, tak mě varujte. Dám si na uši sluchátka.“ Zaznělo od Jazze najednou, jako kdyby se nechumelilo. Marc Rousselle Na tvou otázku jestli vypadáš jako někdo kdo si dělá snadno přátele neodpověděl. Asi to považoval spíš za řečnickou otázku. Sledoval tvé počínání, neradil ti, a ani podle výrazu jsi nedokázal určit, co si myslí. Pak jsi, ale žasl nad jeho schopností, pozvedl obočí. „Pravda. Ale nemít tuhle schopnost, tak by to bylo samozřejmě jinak. Nejde zrovna o charakterový rys.“ Poznamenal. Zeptal jsi se jestli si vytvořil tu kávu, zavrtěl hlavou. „Ne, že by to nešlo. Ale je to příliš práce. Musel bych popsat každé zrno kávy aby se změnilo. To je i pro mě příliš moc práce. Snadnější je vytvořit si peníze a normálně si je objednat. A přiznávám, že i když pak opravdu to chutná jako káva, tak pořád je tu rozdíl v chuti. A já nemám chuť podávat zákazníkům nějaký kšunt.“ Podíval se na popelník. Zamračil se a tip cigaretu a odsunul popelník stranou. „Samozřejmě s mou schopností mě stát poněkud kontroluje a mám limit toho kolik peněz si mohu vytvořit. Nemohou mi zakázat schopnosti používat, ale můžou je omezit. Takže pokud přečerpám limit, je to pak považováno za nelegální.“ Nad tím se potměšile ušklíbl. Zadíval se na kávu co jsi mu připravil a konečně se ji chopil. Nadechl se ji a pak se trochu zapil. A pak ještě trochu než kávu odložil. „Na první pokus to není špatné hochu. Samozřejmě jsou tu chyby, to se dá napravit. Ale udělal jsi jednu fatální.“ Podíval se vážně na tebe. „Ty nejsi ten kdo vybírá kávu. Ale zákazník. Jako první věc co máš udělat je to zeptal se zákazníka co by si dal.“ Poučil tě. „Pověz mi. Jak moc dokážeš prohlédnout lidi. Když se na ně podíváš. Když s nimi mluvíš? Zkus to na mě.“ Ukázal palcem na sebe. „Pořád jsem pro tebe cizinec. Půjde o dobrý příklad.“ |
| |
| Portálová panika" Vidíš musíš se na to jen umět podívat a já taky." přiznám ano oba jsme měli ten stejný problém a jak se zdálo uměli jsme viděl hlavně schopnosti toho druhého. Obecně to byla legrace přemísťovaní smradu vázaní kaniček a tak to mohla být užasna legrace. " Ale prosím tě vždyť o nic nešlo stejně jsi si tu bagetu poamčkala kvuli mě." zazubím se na ní. " No jo no taky jsem netušil že si tu s někým budu moc rozumět čekal jsem to mnohem ale mnohem horší." když mi nabídne prohlídku kampusu trochu znejistím zrudnu a pro jistotu se štípnu. Výsledek fakt se mi to nezdálo a protože takové nabídky se neodmítají. "Jasně proč ne to by bylo vlastně i celkem fajn... a myslím že ta dráha je z čedaru." dodám. jenže z mého snu o vlastně málém rande mě vyhodí hnědovlasý klučina s naladou pod bodem mrazu. " Jo docela dobrý plán." spíš instiktem cuknu ruku zpátky a zavřu malé portály. Sleduju kluka a jeho chování a míchají se ve mě dva pocity ten první je uteč. A ten druhý je že tu Dianu nemůžu nechat úplně samotnou a že jí nemůžu prostě nebránit. I tak mám ale hodně strach a protože nemužu pryč já musím udělat něco jiného. Nakonec ten druhý přece jen vyhraje podívám se na kluka trochu bledý unavený snaží mse soustředit na místo hodně daleko odsud na které znám. Blednu trochu se třesu. " Jo nechceme..." pronesu pomalu zatímco se vytvaří portál daleko. " Diano ke mě." řeknu nakonec doufaje že diana pochopí a znehmotní se aby se dostala ke mě jakmile jí nebude držet udělám i druhý kruh přímo pod ním. Chci toho nebezpečného kluka mít daleko daleko od sebe a chci to hned. |
| |
| Isaac March Když jsi dal Dianě rozkaz, tak zamrkala a trochu se vzpamatovala. Nadechla se a přiskočila k tobě, zatím co kluk na chvíli zmateně chňapal po vzduchu nechápaje, jak mu mohla vyklouznout. Pod klukem se otevřel tvůj druhý portál a kluk do ní s překvapeným výrazem, zaplul a zmizel, než jsi portál uzavřel, tak jsi slyšel jak křičí. I když ti z toho naskočila husí kůže, protože se zdálo, že to byl vzteklý křik a ne vylekaný. Diana tě prudce objala. „Isaacu! Děkuji! Zachránil jsi mě! Jsi můj hrdina!“ pořád byla trochu otřesená. „Promiň. Úplně jsem... zpanikařila, jak mě chytil.“ Ještě okamžik tě držela, ale pak se pustila. Dlouze se nadechla a vydechla, uklidnila se. „Bylo to děsivé. Ten kluk vypadal, že se chystá kohokoliv přizabít.“ Zamrkala a pak se na tebe zadívala. Zakryla si rukou ústa. „Co bude až se vrátí?“ |
| |
| Terapie šokemOno to vážně fungovalo to samo o sobě bylo docela překvapení protože jsem to nečekal ale. Ten kluk byl někde hodně daleko což rozhodně bylo fajn, pro jistotu ale portály hned zavřu kdyby mu došlo co a jak a vrátil se.. I tak se na mě tenhle zážitek podepsal lehkým zblednutím a zatočením hlavy takže si v první chvíli ani nevšimnu že mě Diana objala. Ona skutečnost mi dojde až o několik vteřin později, kdy se k mému mozku dostanou signály o tom že na mě tiskne něco obzvláště přejemného. To samozřejmě mozek vyhodnotí jako signál k tomu okamžitě zrudnou a přemýšlet o tom jestli se neteleportovat pryč. " eeeeh." vydám ze sebe v prvotních pokusech zpracovat všechny informace. Spíš instinktivně Dianu lehce obejmu protože přeci jen na šok je nejlepší příjemné prostředí a já momentálně jeden malí šok prodělávám. " Ale to nic nebylo jsi se vlastně zachranila sam já ho jen poslal pryč..." vykoktám ze sebe na svou obranu. Snažím se udělat to samé co Diana nadechnotu vydechnout pustit jí a uklidnit se. Jenže stále se trochu třesu už proto že vytvářet portály na tak daleko není úplně samo sebou. " To rozhodně vypadal a já doufám ,že trošinku vychladne...." usměju se nervozně a rozhodně mi na nadšení nepřidá Dianina otázka co bude až se vrátí. " No upřímně doufám ,že to nebudeme muset řešit aspoň pár hodin a pak...nevím tobě ublížit nemůže to si pamatuj a já já mu uteču." snažím se znít sebejistě ale moc v jistoty v tom není. " No nepůjdeme se raději podívat na to planetárium a pak zapsat do těch klubů?" navrhnu protože změna tématu hovoru bude víc fajn. |
| |
| Alexův pokojBratr si rýpl, že přece nemusím s ním jít do jeho pokoje, abych viděla jak vypadá. Naštvaně a ublíženě jsem se na něj podívala. Ale tvého spolubydlícího jsem ještě nepotkala. Pokusila jsem se uzavřít debatu na téma návštěvy pokoje svého brášky, který už stejně mířil požadovaným směrem. Cestou jsem se snažila zkoumat informace o tom, jak je řešeno zabezpečení chlapeckých ubytoven před dámskými návštěvami a mazala informace o své přítomnosti. Vše šlo až směšně jednoduše. Tedy do okamžiku než jsem se dostala do Alexova pokoje a překvapeně jsem se rozhlédla. Páni, vypadá úplně stejně jako ten můj. Začala jsem se smát… do okamžiku kdy se otevřeli dveře a vstoupil malý zrzavý kluk. Překvapeně jsem na něj koukala a začala jsem se snažit zjistit o něm co nejvíce, což nebylo vůbec snadné. Samozřejmě, že by mě neměl vidět!!! Vždyť tu vlastně nejsem…. Těší mě, já jsem Alex. Zkusila jsem jestli mě i slyší. Poněkud nervózně jsem se zasmála a dál jsem zarputile zkoumala zrzka jak jen to šlo. Nechala jsem bratra se s jeho spolubydlícím chvíli bavit než jsem trochu vstřebala informace týkající se toho kluka. Alexi? Asi ho moc neštvi je poněkud zvláštní. Jeho úroveň lítá mezi 2,1 a 6,3, netuším co to ovlivňuje… Byla jsem poněkud rozladěná a zamířila jsem si sednout, ovšem sotva jsem si sedla vyletěla jsem znovu na nohy, díky naprosto nemístné poznámce. Je to můj bratr! To opravdu nehrozí… Zkus být v klidu, přece jen je tak trochu autista...Pravděpodobně se moc nevyzná v tom co je a není vhodné říct. Zkusila jsem zároveň zklidnit sebe i bratra. Začala jsem hledat způsoby jak skrýt svou přítomnost i před tímto zvláštním klukem. |
| |
| Pokoj, ve kterém určitě bydlet nebudu!Alex mě ujistila, že co se týče důvodu, proč jí ten zrzek vidí je stejně zmatená jako já, načež mi řekla o jeho autismu a skákající úrovni. Cože? Tak tím je to vyřešené, tady nebydlím! Prohlásil jsem rezolutně, načež jsem dostal spásný nápad. Poslouchej Alex, dokázala bys schovat ty mě? Že bych se pro změnu ubytoval já ve tvém pokoji? Zeptal jsme se s jistou nadějí v myšlenkách, načež jsem si uvědomil co ten bídák vypustil z pusy a vyjel na něj spolu s Alex uniso. Je to má sestra! To opravdu nehrozí… Zatvářil jsem se pobouřeně, načež jsem se otočil na Alex. Tak, můj pokoj sis prohlédla, co kdybych se teď na oplátku podíval já na tvůj? Navíc bychom si dneska měli ještě projít klubové aktivity a já bych se rád podíval i do té nemocnice. Usmál jsem se, načež jsem vzal sestru z ruku, rozloučil se s tím podivínem a vyvedl ji nejprve z pokoje a následně z budovy. Následně jsme zamířili směrem k hloučku slabě vypadajících studentů (takových u kterých Alex nevycítí sílu vyšší než 2.0) a vyzkoušeli jestli mě umí schovat tak, že se o to pokusila, já k nim přišel a na tvrdo se zeptal: Čau, vidíte mě? Pokud by to náhodou nevyšlo na poprvé, dám Alex ještě pár pokusů aby si to případně procvičila a kdyby to nefungovalo, zamířím směrem k sídlu svého klubu oficiálně se představit. Pokud by to fungovalo, vyrazím i s Alex do jejího pokoje. |
| |
| První den Adeina zkušenost v boji byla opravdu znát, jelikož mé ráně se bez problému vyhla a trefila mě do břicha a nohy. Naštěstí jsem to přes Kakuju necítil. V tu chvíli jsem nevěděl o co se snažila, jelikož už předtím mě zkusila udeřit a viděla, že to se mnou nic neudělalo, tak proč se o to pokoušela tentokrát? Došlo mi to během chvilinky, když jsem se pokusil pohnout směrem k ní. Má uniforma mi bránila v pohybu, jelikož začala tvrdnout a těžknout. Hned na to mi vysvětlila o co go. Použila svou schopnost koroze na mé oblečení. "Zajímavé a chytré využití. Jenže sázíš na poměrně nevyzpytatelnou kartu, kterou je stud." Pokavaď si mohu splnit můj aktuální cíl, tak je mi jedno jestli si tu o mě budou myslet, že jsem uchýl. Stejně tu budu jenom tři roky. Navíc jestli se mi jí podaří porazit, tak budu aspoň uznávanej uchýl. Sám pro sebe se zazubím. Načež jsem začal stahovat Kakuju z pravé ruky a posilnil staženými buňkami spodní část těla, aby se uniforma zničila úplně. Teď bych jí měl stačit i v rychlosti, když jsem zeslabil působení Kakuji na rukou a přesunul ji do nohou. Bez dalšího otálení jsem se na ni vrhl. Pravačka připravená udeřit v moment kdy se dostanu na dostatečnou vzdálenost a pokud se pokusí uhnout, tak se ji pokusím chytnout levačkou. |
| |
| Alex a Alexa Oba jste se ohradili nad Jazzovou poslední poznámkou, tomu zase chvíli trvalo než na to zareagoval. „No ano. Bratr a sestra. Zapomněl jsem.“ Ani nevzhlédl. Alex vyfasoval vážně divného spolubydlícího. A tak vymýšlel způsob, jak tady... nebydlet. Vyrazili jste pryč a slyšeli jste jak Jazz říká něco jako „Zatím“. Nebyli jste si jistí co si o něm myslet. Zdá se, že ho nijak zvlášť nezajímáte a vypadal, že mu je zcela jedno jestli si Alex bere na pokoj holku. I kdyby sestru. Alexa zkusila aplikovat svou schopnost vymazání na Alexe a ten se vydal k třem klukům, kteří si povídali a koukali se z okna. Promluvil na ně, ale ti si ho nevšímali, nebo spíš ho neviděli. Fungovalo to! Alexa, ale zjistila menší problém. Sice mohla Alexe vymazat, ale nemohla to dělat zároveň na sobě. Takže zatím prostě může být neviděn a neslyšen jen jeden z vás. Což nejspíš řešilo Alexův problém s podivným spolubydlícím. A co víc. Spolubydlící Alexandry byla Hana. Mohl by vidět, kde co a nedostal při tom přes tlamu. Tedy pokud by to neudělala Alexa sama. „Hele slyšeli jste o těch únosech.“ Vytrhl vás ze zamyšlení rozhovor těch třech kluků. „Co? Jaké únosy?“ zeptal se druhý. „Myslíš, ty ve vedlejším městě?“ ptal se třetí. „Ne jen tam. Prej se to dělo ve víc městech. Únosy mladých lidí se silnou schopností nebo potenciálem. Vždy jich pár zmizelo a pak se ti únosci přesunuli do jiného města.“ „Ti lidi prostě zmizí? Neobjeví aspoň mrtvoly nebo tak něco?“ „Ne. Prostě pufff.... pryč. Nikdo nic neviděl, neslyšel. Co jsem četl tak nikoho zatím nenašli, nikdo ani nechtěl výkupné.“ „Hm... měli bychom si dávat bacha. Je jen otázka času, kdy se to stane i tady.“ „To ano. Proto bude lepší co nejrychleji zesílit... však víte... abychom mohli únosce nakopat, kdyby něco.“ „Jo.“ Chvíli mlčeli a pak se začali bavit o víc triviálních věcech, které už nebyli pro vás zajímavé. |
| |
| Isaac March Zavrtěla hlavou. „Úplně jsem zatuhla. Zapomněla jsem i to, že nějakou schopnost mám. Kdyby jsi na mě nezavolal, kdo ví...“ Odvrátila se od tebe a nejspíš se snažila dát do pořádku. Za chvíli se zase otočila k tobě. „Určitě ano. Vychladne a nic se nestane.“ Řekla i když spíš to bylo doufání. Připomněl jsi ji, že ji nemůže ublížit a ty můžeš utéct. Přikývla a vydali jste se do observatoře. Cestou jste moc nemluvili, byla to dobrá příležitost dát se trochu dohromady a zase se uvolnit. Takže než jste došli do observatoře, už jste se cítili dobře.  Vešli jste dovnitř. Nebyla to velká budova, ale rozhodně ten teleskop byl obrovský. Stál na mohutném sloupu, kolem kterého se vinulo schodiště až nahoru k teleskopu. Byli tu police s nikami, podle zběžného pohledu jste zjistili, že jsou to knihy o hvězdách, vesmíru a podobně. A taky jste tu byli samy. Zdá se, že observatoř nikoho moc nezajímá. „Páni to je macek!“ poznamenala Diana ohromeně. Vystoupali jste nahoru. Byl tam malý podstavec na kterém ležela kniha se souřadnicemi, takže jste si mohli podle ní nastavit to na co jste se chtěli podívat. „Tohle je fakt super, že tu něco takového mají.“ Řekla a přetáčela stránky dokud nenašla souřadnice s mléčnou dráhou. Chvíli si teleskop prohlížela než přišla na to, jak nastavit souřadnice. Podívala se kukátkem. „Páni! To je jako okno do vesmíru. Hmm... netušila jsem, že v Mléčné dráze je tolik červené. Hele mrkni se.“ Pobídla tě aby jsi se taky podíval a uhnula ti z cesty. |
| |
| O hvězdách a podobných tělesech" To se stane...ono já taky v tu chvíli chtil jediný aby on nebo já byl daleko a nakonec z toho vyšlo že on.... hlavní je že to dobře dopadlo a že aspoň pro teď je pryč." řeknu a snažil se o trochu vlídný a uklidňující tón už proto abych uklidnil sám sebe. " Určitě ano.... určitě vychladne." Cestou do observatoře jsme asi oba měli čas zpracovat ty události a dostat se do lepší nálady čemuž rozhodně pomohl i pohled na observatoř,který si z mé strany vysloužil malé prohvízdnutí.Sledoval jsem obrovský teleskop a ano Diana to vystihla naprosto přesně tohle byl macek. Po pravdě jsem byl rád ,že se nastavování teleskopu ujala Diana protože bych se jinak prokázal jako v tomto ohledu naprostý tupec a také také byl čas aspoň na malou chvilku obdivovat pohledem něco jiného než teleskop a místnost s knihami. Proto chvilinku nevnímám a jen kývnu až pak když Diana uhne dojde mi že říkala něco o červené ve vesmíru. Nervozně se usměju ale také se podívám ten pohled mi na chvilku vyrazí dech ale pak mi přihraje do tváře trochu úsměvu. " No to je jasné Diano že tam je červená prostě je vesmír tvořený z těch malých sýrů v červeném vosku co tam poletují a tvoří tohle." zasměju se. " I když bychom moc o sýru mluvit neměli nebo dostanu hlad." dodám a opět se na ní usměju. "Chceš se ještě na něco podívat a nebo půjdeme najít to divadlo...případně heh co kdyby jsi mi ukázala kde máš pokoj....víš abych tě tam někdy když tak mohl hodit." vykoktám ze sebe a malinko zrudnu. |
| |
| unOrdinary - Kavárna → Koleje Nikdo konkrétní Muž mi začal vysvětlovat princip, jak kontrolují jeho schopnost. Přestože to vypadalo, že pozorně poslouchám, v hlavě se mi vyrojily další otázky, o kterých jsem dříve vůbec nepomyslel. Dokáží nějak určovat, kdo, kdy a kolik své schopnosti použil? Na co ji přesně použil? Existuje na to měření nějaký přístroj? Pokud ano, jak moc jen můžeme být v tomto světě omezeni? V tu chvíli mi docvaklo, že i kdyby takový přístroj neexistoval, tak určitě je zde někdo, kdo jistě má takovou schopnost, ale kolik takových lidí jen může být... jeden z tisíce, či desetitisíce... Nedokázal jsem si to představit. Jak hodně může být takový člověk ceněný, přestože to je čistě nebojová schopnost? Věděl jsem, že v tomto světě vládne síla, ale i tak zde musí být nějaký zákon a ten se musí dodržovat. Komise, atd. Jinak by si ten silný mohl v klidu nakráčet do obchodu, vzít si vše, co chce a měl by to do té doby, dokud by nepřišel někdo jiný. Několikrát jsem Derrekovi přikývl, abych utvrdil fakt, že jej poslouchám. „I když stále tu je spousty možností, jak tuhle kontrolu obejít.“ Dodal jsem informační poznámku bez jakékoli viditelné agrese či hlubšího zájmu o její rozbor. Skončil jsem s úvahami v momentě, začala kritizování. Věděl jsem, že ta káva nebude ideální, oba jsme to věděli a oba dva jsme to očekávali, kdyby byla perfektní, byla by to nuda. Neměl bych totiž žádný prostor pro zlepšování, a když už se v něčem nemůžu zlepšovat, tak to přestanu dělat, hrozná vlastnost. „Omlouvám se, moje chyba, celé to cvičení jsem bral zcela z opačného úhlu.“ snažil jsem se znít co nejvíce provinile. Samozřejmě, nebyl jsem upřímný. Byl jsem si vědom, že to vůbec nebyla má chyba. Zkoušel jsem to s vědomím toho, že jdu procvičovat přípravu kávy pomocí samovaru, nikoli obsluhu, tudíž v mé mysli jsem nyní myslel pouze na to, jak proces mé tvorby kávy zlepšit. „Prohlédnout lidi?“ párkrát jsem zamrkal, jako bych se snažil zjistit účel tohoto testu. Nelíbilo se mi to. „Je nutné, abych na to odpovídal?“ položil jsem zjevně řečnickou otázku. Mé sociální vnímání bylo na bodě mrazu. Empatie hned za tím. Byla to otrava zabývat se dalšími lidmi, jejich chováním a podobně. Nedokážou snést chybu ve svém názoru a vědomě zapírají správnou možnost, chovají se iracionálně na základě pýchy či emocí. Je to unavující. „Mohu to zkusit.“ pokrčil jsem rameny a podíval se na Derreka ledovýma očima. Jak říkal, je mi cizí, i já jemu, tohle je práce, kterou nemám jistou a nemohu si dovolit o ni přijít na základě špatného chování, neboť jsem do toho investoval dosti energie. „Kavárna je vaším druhým domovem, vedete klidnější osamělejší život, nemáte příliš početnou rodinu, nejspíš skoro žádnou. Neteř vám pomáhá vypomáhat nejspíš i kvůli toho, nejde jen o její osobní zisk. Proto jsem říkal, že to bude skutečně hodná dívka. Také máte velké zkušenosti s lidmi od čehož se vlastně odvíjí celé toto prověřování.“ začal jsem odhadovat klidným hlasem. „Co dál...“ poškrábal jsem se na čele a koutkem oka ho zkontroloval, zda jsem ho nijak neurazil. „Máte radši kávu než lidi, ale rád se o dobrou kávu dělíte, proto máte tuto kavárnu. Jste více lhostejné povahy, moc vám nezáleží na názoru druhých a tak, dále však víte.“ Dokončil jsem to a vypadalo to, že mě to snad dokonce vysílilo. Čekal jsem, že se teď hluboce zasměje a oznámí mi, jak špatný v tom jsem. Neměl jsem moc velké očekávání a přesto jsem byl zvědavý, v čem jsem se trefil. Nějakou dobu jsem zde ještě začal, abych se něco naučil, ale nakonec jsem se rozhodl přece jen už odejít. 'Jsem zvědavý na tu neteř.' pomyslel jsem si. Vydal jsem se vrátit na pokoj. Začínal jsem mít obavy o svého kocoura. |
| |
| Rem Arima Adeina se usmála, když jsi jsi zničil své oblečení. „Myslela jsem si, že by jsi to mohl udělat.“ Řekla. Vystartoval jsi po ní, uhnula, ale ty ji po ní sáhl a chytil ji za paži, trhlo to s ní, ale ona se jen tak nedala. Vyhodila nohu do vzduchu a nakopla tě do pravého boku. Nečekal jsi, že to ucítíš, ale ucítil, bylo to jako kdyby tě praštila kladivem. Překvapením jsi hekl a pustil ji. Ona od tebe uskočila. Když jsi se na ní podíval, tak jsi vyděl jak z její podkolenky ustupuje rez. No jistě. Ona mohla použít korozi i na své oblečení, čímž byl její úder tvrdší. A mohla korozi nechat i zase zmizet, takže sama sebe neomezuje v pohybu. Isaac March Vtipkoval jsi ohledně toho, že je v mléčné dráze červená barva. Smála se. Pak jsi se zeptal co uděláte s tím divadlem. „Zatím ještě není založený. Teprve se zjišťuje zájem. Takže se zapsat nemůžeme. Ale naštěstí máme čas půl roku než se doopravdy budeme muset někam zapsat. Takže to nespěchá.“ Když jsi se zeptal na to, že by ti ukázala pokoj, zamrkala a zadívala se na tebe. Ty jsi tedy to tedy hned upřesnil jak jsi to myslel, ale to jak to předtím vyznělo jsi už zpátky vzít nemohl. Trochu se začervenala. „Ehm... to bych sice mohla a ráda, jenže jsou tady ty pravidla, že kluci nesmí na dívčí koleje a obráceně.“ Řekla. Marc Rousselle Derrek se pousmál na tvou poznámku o tom, že kontrola jistě půjde obejít, ale nic na to neřekl a ty jsi měl tušení, že to možná nějak obchází. Pak jsi se omluvil ohledně toho cvičení, zavrtěl hlavou. „Nic se neděje. Tak či onak většinu jsi dělal správně. Což je napoprvé docela dobré.“ Řekl. Jeho další otázka tě však zarazila, ptal jsi se jestli musíš odpovídat a on pozvedl obočí, tak jsi to aspoň zkusil. Když jsi skončil tak si zamnul bradu. „No.... jednu nebo dvě věci správně, ale řekl bych, že od tohohle opustíme.“ Řekl a narovnal se. „Je moc brzy nebo na to prostě nejsi. Ale to nevadí.“ Vrátil se za pult. „Dobrá. Řekl bych, že jsi se docela dost předvedl. Takže tě přijímám.“ Podal ti vizitku. „Až budeš znát své hodiny tak zavolej a domluvíme se na tvé pracovní době.“ |
| |
| První den ve školeMůj spolubydlící si nás nijak zvlášť nevšímal a tak jsem se s ním pouze vlažně rozloučil a odešel z pokoje směrem na nádvoří, kde se mě sestra pokusila schovat a já s lehkým úsměvem zamířil vyzkoušet její schopnosti k nejbližší partičce studentů. K mému upřímnému nadšení její schopnost zabrala, i když jak se ukázalo, nedokázala schovat zároveň oba dva. Super, můžeme vyrazit k tobě na pokoj. Zasmál jsem se, ale vzápětí jsem se lehce zarazil. Ta skupinka se bavila o nějakém případu únosů lidí se silnými schopnostmi ve vedlejším městě. Zamračil jsem se. Lidi se silnou schopností, to by se nás týkat nemělo, i když… Zadíval jsem se na Alex. Její schopnost má značný potenciál, i když je oficiálně hodnocená poměrně nízko….zdá se, že na tebe budu muset pár týdnů dávat trošku větší pozor sestřičko. Znovu jsem se zasmál. No, alespoň máme oficiální zdůvodnění, proč budu spát u tebe v pokoji. Kdyby mě někdo načapal, prostře řeknu, že tě chráním před případnými únosci. Pronesl jsem už znovu zvesela, načež jsem spolu s Alex zamířil chráněn její schopností prohlédnout si tentokrát její pokoj a zhodnotit, jestli v něm budu moct přespávat či nikoli. Přece jen, můj spolubydlící byl dostatečný podivín na to, abych s ním pro vlastní klid duše a duševní zdraví nechtěl mít společného absolutně nic. |
| |
| PlányDianin smích mě trochu povzbudí pryč jsou obavy z toho kluka a zpátky na přejemnou školu spolu s příjemnou dívkou. Koukám na ní možná trochu zasněně ale neudělám tu chybu abych jí přestal vnímat. " Oh takhle no tak to musíme vyzkoumat a vlastně bychom mohli zjistit i jak to je s tím klubem šprýmařů protože oboum by nám asi vtípky šly." zazubím se jak sluníčko nicméně jak se zdá svým dotazem na její pokoj Dianu trochu rozhodím a když si uvědomím jak to mohlo znít začnu před sebou omluvně mávat rukama. " Ne já .. jen promiň a jo máš pravdu asi tam jako kluk nesmím no... je to škoda protože jinak by jsi výlety a obědy se mnou měla až s dodávkou do domu." pousměju se. " Tak hold tě když tak přesunu tam nahoru a nebo sem nu prostě někde kde bude klid a bezepčno." zadrmolím a trochu se zhoupnu spíš z toho že mi stání nedělá dobře na nervozitu. " Nooo.... máš nějaký plán teďka nebo ne? Teda já bych rád zjistit s kým budu bydlet ale to docela počká co ty už víš kdo je tvoje spolubydlící?" |
| |
| Alexander a Alexandra Po tom co jste si vyslechli rozhovor, tak jste zamířili na na dívčí kolej. Blížila se doba oběda, takže se pozemky trochu vylidnili, jak nejspíš studenti mířili na jídlo, takže dívčí koleje byli poměrně prázdné. I když nejspíš někteří si vařili u sebe, protože se tu a tam chodbou linula příjemná vůně. Alex ve své neviditelnosti mohl vidět rozdíl mezi dívčí a chlapeckou kolejí. A to to tím, že už chodby dívky nějak zdobily. Tedy hlavně dveře od pokojů. Tady na dveřích byli veselé samolepky, jinde byla pověšená keramická sovička a byli tu i místy pokojové rostliny. Vešli jste do pokoje Alex, Hana už tu byla a zrovna v žluté zástěře vařila. Vzhlédla a usmála se. „Ahoj. Dáš si vaječnou omeletu?“ zeptala se a Alexe samozřejmě neviděla. Podle toho co jste viděli, tak dělala omeletu s hráškem, kukuřicí a sýrem. „Nechci tvrdit, že školní kuchyně je špatná, ale člověk si nemůže být nikdy jistý co tam dávají.“ Řekla a zdála se veselá. Asi ráda vařila. „Je to, ale jen jednoduché jídlo. Ještě potřebuji trochu nakoupit, abych mohla uvařit něco lepšího.“ Vysvětlila a otočila se znovu k vaření. „Jestli máš zájem, tak se můžeme o výdaje na jídlo podělit a já bych vařila. Je to trochu můj koníček.“ Už bylo vidět, že se trochu zabydlela. Na pohovce byl jeden chlupatý polštář a složená deka, která u Alexe nebyla a na parapetu okna byl dlouhý květináč kde rostli bylinky. „Jak se ti tu vlastně líbí? A co Alexandr? Zdá se mi docela milý.“ |
| |
| Isaac March Diana se nad tvými slovy zamyslela, zhoupla se na patách. „Takže kdyby jsi jednou byl u mě v pokoji, tak by jsi se tam už mohl kdykoliv... no... objevit? Díky svému portálu?“ ptala se zamyšleně a koukla na tebe. Vzala tě za ruku a šli jste spolu pryč z observatoře. „Sice se s tebou opravdu bavím Isaacu, ale už bych taky měla jít na pokoj a začít se připravovat. Vybalit si a připravit se na zítřek do školy.“ Zastavila se a pustila tvou ruku. Pak se k tobě naklonil a dala ti pusu na tvář. „Uvidíme se později dobře?“ řekla s trochu červenými tvářemi. S tím se otočila a utíkala zpátky na dívčí koleje. Po tom co jsi se vzpamatoval z pusy i když jen na tvář jsi se vydal na svou kolej a do svého pokoje. První co tě přivítalo byl pach cigaretového kouře a další kravál v podobě nahlas puštěné hudby nějako punkové kapely. Sotva jsi rozuměl slovům. Na pohovce se rozvaloval kluk s divokou oháňkou, modrých vlasů s růžovými melíry, ale zbytek hlavy měl vyholený a oči měl také růžové. Podíval se na tebe a ukázal ti prstem znak „Mír“. „Hej bratře.“ Pozdravil tě. „Já jsem Enrik.“  |
| |
| Spolubydlící"Noooo....." podrbu se na hlavě a trochu se zamyslím " No vlastně ano mohl takže kdyby jsi potřebovala rozveselit nebo zachránit od hladu..." zazubím se. " Jenže dokud přesně nevím jak tvůj pokoj vypadá kde je a jak je tam co rozmístěné... tak to prostě nepůjde zatím tak trochu nepoznám na dálku kde je zeď nebo tak." Veškeré pokusy nějak stanovit to co potřebuji k doručování Diany na pokoj ale byli utnuty ve chvíli kdy mě chytla za ruku. V tu chvíli zrudnu jako rajče. Skoro i cítím ,že moje mysl v onom záchvatu paniky už přemýšlí kam se od teleportovat ale naštěstí pro mě samotného Dianě nezmizím. " Uhmmm dobře to máš asi pravdu zítra to bude náročné." pousměji se a nasleduji Dianu do momentu než mě pustí a dá mi pusu. Ano rozhodně bych chtěl říct něco inteligentního jako že budu rád nebo ,že určitě nicmeně moje pusa vydá jen nesouvisle. " Uhmmmmm." a efekt rajče dojde skoro do maxima, takže jen nakonec ještě chvíli stojím přikovaný na místě a jen lehce zamávám což musí pobavit hlavně Dianu. Tak jako tak se nakonec v mírném opojení dostanu zpátky na pokoj kde mě praští do uší hlasitá hudba a do nosu zápach kouře. Když mě pozdraví můj spolubydlící rozplynou se mi ružové brýle a já se vzmužu jen na. " No nazdar...." nakonec se ale přece jen usměju a uvědomím si že každý jsme nějaký a hlavně polovina co dělá je určitě proti řádu. "Ahoj ....já jsem Isaac a heh jestli můžu mít dvě lehké prosby?" pousměji se " Šlo by příště až budeš kouřit já nevím otevřít okno a nebo kouřit jinde. Nic proti ničemu ale nepotřebuji tím vonět....a pak druhá hmmm jak bych to řekl ta hudba je vlastně i príma a určitě muže být i tak nahlas jen bych byl rád kdyby jsi si to pak třeba večer poslouchal jen ty. Co myslíš šlo by to?" nadhodím prosebně i když je mi jasné že to moc efekt mít nebude nu což přehrávač se muže omylem vždy ocitnout na střeše školy stejně jako nakonec i spolubydlící ale na druhou stranu aspoň se musím pokusit s ním vycházet. |
| |
| První den ve školeJazz se jevil opravdu minimální zájem o nás nebo všeobecně dění okolo, takže stačila krátká rozmluva, abychom si s bráškou ujasnili, že by chtěl pro změnu zkusit bydlet on u mě. S tím jsme zamířili ven zkoušet, jestli ho dovedu schovat. Na což si zvolil velmi vtipný způsob ověřování takže i když jsem se snažila nevypadat jako blázen, který se směje absolutně bez příčiny. Jako vážně??? Lepší způsob testování bys neměl? Ovšem smích mě přešel, když jsem zjistila o čem se ta skupinka baví. Chápu, takže ukazovat jen minimum schopností. Prostě umím zjišťovat informace v dané lokalitě nic víc nic míň ale ty buď též opatrný bráško… Nezbylo nám než konečně zamířit pro změnu do mého pokoje, kde k mému překvapení už byla Hana a notně se tu začala zabydlovat. Dokonce mi hned začala nabízet jídlo. Ahoj, to vypadá úžasně. Ráda. Budeš chtít kousek schovat? Došlo mi, že je skoro čas oběda. Jestli máš hlad, v pokoji bych měla mít jídlo, co mi nachystali naši… Hana byla ve velmi sdílné a dobré náladě, dokonce navrhla že se podělíme finančně o peníze na jídlo a ona bude vařit. To zní jako fajn nápad, ráda bych… jen nevím jak by to snášel bráška, že on musí jíst v jídelně chudák sám a podle jídelníčku nic zrovna dobrého ho nečeká. Zatvářila jsem se trochu smutně, přece jen taková nabídka se jen tak neodmítá, jen nevím jak by Alex snášel pohled na mě a Hanu, jak jíme, zatímco on by za sebou měl oběd z jídelny. Tak trochu jsem tajně doufala, že bude ochotná aspoň občas uvařit i pro Alexe. Je tu celkem hezky a relativně i klid, uvidíme jak to tu bude vypadat zítra. Přece jen jsme tu první den a škola začne až zítra. Musela jsem se zasmát. A Alex? Občas je přehnaně starostlivý, jak sis asi všimla ale jinak je hrozně fajn. Rebelsky jsem se na ni koukla. Tobě se bráška líbí? Cukaly mi koutky. No jo Alexi… nehodláš ji šmírovat v koupelně, že ne? |
| |
| První školní denJá? Ale prosím tě, co by dělali s malým ubohým léčitelem? Zasmál jsem se v duchu, zatímco jsme mířili k Alex na pokoj, kde ovšem věci vzali překvapivý spád. Na pokoji už totiž byla Hana a zrovna se otáčela v kuchyni takovým tempem, že jsem se neubránil myšlence jak dobrá manželka by z ní byla. Rychle jsem ji ale zahnal, aby si ji Alex nemohla přečíst a nezačala nedej bože žárlit. Když se ke mně donesla ta vůně, byl jsem rád, že její schopnost zahrnuje odstranění všech informací o mě, ne jen těch vizuálních, protože mi začalo kručet v žaludku tak, že to připomínalo menší hromobití. Hádám, že je poledne. Zasmál jsem se v duchu a chvíli bojoval se dvěma protichůdnými zájmy, jít nakouknout z blízka Haně do výstřihu a sebrat jí tu omeletu a zamknout se s ní u Alex v pokoji. Mé dilema ale nakonec vyřešila sama Alex, která mě v myšlenkách odkázala do svého pokoje, kde měla nachystané jídlo ještě z domu. Jídlo, která já si pochopitelně nechal na pokoji. A tak jsem vyrazil k ní do pokoje a nenápadně se pustil do jejího oběda, zatímco sestra si dál povídala s Hanou. Nezapomeň jí zkusit navrhnout, že bych se s ní za domácí jídlo podělil i o své peníze. Střelil jsem po Alex myšlenkou, zatímco jsem usilovně žvýkal její oběd, protože blafy nabízené školní jídelnou jsem opravdu jíst neplánoval. Tedy, alespoň do doby, než vydělám dost na to, abych si mohl koupit něco pořádného. Na jídlo jsem se soustředil natolik, že jsem kompletně přeslechl Haninu poznámku o mně, ovšem co vypustila z pusy Alex jsem přeslechnout nemohl. Její otázka pro mě byla takový šok, že mi zaskočilo sousto co jsem měl zrovna v puse a chvilku jsme se neslyšně dusil na sestřině posteli, než se mi podařilo znovu popadnout dech. Co blízníš? Zeptal jsem se jí s hranou dotčeností, i když odpověď na tu otázku mě upřímně zajímala. |
| |
| Alex a Alexa Nad Alexem vyhrál pocit hladu, takže namísto neplech se rozhodl jít se najíst zatím co Hana zůstala s Alexou. Hana se na Alexu usmála a nandala první porci na talíř a položila ji ho na pult. Neměli jste tu jídelní stůl, ale u pultu byli dvě židle, tak se dalo jíst u něj. Zmínila se o bratrovi, že by byl nejspíš zdeptaný, že jeho sestra se tak má a on nic. Hana se zamyslela. „No. Řekla bych, že byl nebyl problém dělat obědový box i pro něj. Jenže bude muset přispět i on.“ Řekla a dělala další omeletu. Když Alexa zkusila omeletu byla moc dobrá. Byla slaná, ale díky hrášku a kukuřici byla i sladká a tak byli ty dvě chutě vyvážené. Podala ji z malé lednice krabici pomerančového džusu a skleničku. „To je pravda. Řekla bych, že první opravdové boje proběhnou až zítra. Všichni si budou chtít udělat jméno co nejrychleji.“ Řekla. Pak Alexa změnila téma na svého bratra, ohlédla se na ní. „Na to je trochu brzy, abych to řekla. Ale připadá mi milý a taky vypadá docela dobře. A to jak si tě cení trochu ukazuje jeho charakter.“ Pokrčila rameny a dokončila poslední omeletu a po tom co sundala zástěru si sedla vedle Alexi. „Je, ale fajn, že tu máš bratra. Aspoň máš nějakou podporu a máš se na koho obrátit. Tady se nemůžeš ani spolehnout na učitele.“ Řekla. „Chceš jít pak první do koupelny?“ zeptala se. „Klidně můžeš. Stejně musím po vaření ještě uklidit.“ Mluvila a jedla. „Pak bychom se mohli spolu podívat na rozvrh a připravit se na hodiny co máme společné.“ Plánovala. „Jsem opravdu ráda, že jsi má spolubydlící. Trochu jsem se bála kdo se mnou bude bydlet. Třeba někdo agresivní. Hodně prváků skončí ještě v prvním ročníku právě proto, že mají špatné spolubydlící. Když člověk nemá nějaké útočiště, tak pak jde všechno do háje.“ Zatím Alex sám v pokoji, odposlouchává rozhovor dvou dívek a dlabe jídlo z domova. |
| |
| Isaac March Enrik se na tebe z pohovky podíval a vyfoukl oblak kouře. Chvíli na tebe koukal a ani nemrkal. Najednou se zvedl, byl o trochu větší než ty a přešel ke svému magneťáku. Zvedl ho a vytáhl ho ze zásuvky, pak přešel k oknu, rozmáchl se a prohodil magneťák oknem. Okno se s hlasitým zvukem roztříštilo. Enrik se vesele usmál. „Tak. Splněno. Hudba je pryč a okno je otevřené.“ Zazubil se na tebe a chvíli se na tebe díval, sledoval jak na to zareaguješ. Ramena se mu začala třást, začal vydávat dusivý zvuk, ale pak se najednou začal chechtat až mu slzeli oči. „Hohoho hahahaha měl... měl by ses vidět!“ chechtal se a otřel si slzy z koutků očí. Pak mu jeho oči zazářili a podíval se na okno. Zamrkal jsi, protože najednou jako kdyby se čas ubíhal pozpátku. Tedy aspoň pokud šlo o okno. Viděl jsi, jak se střepy samy od sebe vrací na místo a magneťák proletěl zpátky oknem a skončilo Enrikovi v rukou a okno najednou bylo bez úhony. Bylo to jako kdyby jsi přetáčel videokazetu. Enrike odložil magneťák a zazubil se na tebe. „To jsem tě dostal co?!“ |
| |
| Rewind?Nestačím ani nic říct a on prostě to radio vyhodí zírám na něj s otevřenou pusou a mám pocit, že většího magora za spolubydlícího mít nemužu jenže pak se začne čas jakoby vracet a radio je zase zpátky. Zaklapnu pusu a pak se rozesměju. " Jo tak to jsi mě vážně dostal to bylo super. Hale to asi nemusíš nikdy platit za cigarety ani za jídlo a tak prostě si to přetočíš dozadu a tadá? Nebo by ti to bralo i sousta?" řeknu zvědavě. " Takže i kdybychom tu třeba omylem dělali něco co se nesmí technicky to můžeš přehrát zpátky a mi se můžeme všeho zbavit?" zasměju se vesele. " No já neumím tak úplně zábavné věci...." dodám. |
| |
| První den Adeina se usmála, jelikož čekala, že jsem něco takového mohl udělat. Načež jsem po ní vystartoval ráně sice uhnula, ale mé chňapnutí vyšlo. Jenže jsem nečekal, že to využije aby se ke mě dostala blíže a kopla mě do boku. Ránu jsem dokonce přes Kakuju ucítil a vypadlo ze mě udivené heknutí. "Páni máš docela sílu. Málokdy se stalo, že jsem cítil ránu od někoho jiného než od samotné Kakujy." Mé oči pak sjely na její nohy a viděl jsem ustupující rez z podkolenek, tak mi do došlo proč měla takovou sílu. "Takovýhle rány musej bolet ale i tebe ne? Nebo teda aspoň z počátku. Ale furt to nebude tak hrozný jako když to přeženu s Kakujou." Přeci jen moje začátky byly sakra bolavý, když mě tahle kráska několikrát málem sežrala zaživa, kdy jsem pak skončil několik dní na JIPce. Pořádně nahlas se zasměju. "Budeme dál pokračovat, nebo ti tohle lehký oťukávání stačilo?" Pokud budeme pokračovat, tak tentokrát vyčkám na její akci a její ránu se vynasnažím vykrýt levačkou a při vykrývání jí podkopnu nohu, načež do ní strčím aby spadla na zem. |
| |
| První školní denPrvní vítězství pro Alexe. Hana souhlasila s tím, že by mohla připravovat oběd i pro mou maličkost, kdybych na něj finančně přispíval, což bylo něco, co mi určitě nedělalo problémy. I kdyby si za to řekla o nějaké peníze pro sebe, vyjde to nejspíš levněji, než kupovat si slušné jídlo v jídelně. Pokusil jsem si své nadšení nějak racionálně ospravedlnit, načež jsem zaslechl sestřinu otázku ohledně šmírování. No… Na tváři se mi objevil široký úsměv. Upřímně mě to do teď ani nenapadlo, ale pokud taková nabídka leží na stole a budeš mě držet celou dobu schovaného tak neodmítnu. Zasmál jsem se a dál se cpal sestřiným obědem, zatímco ona obědvala omeletu a konverzovala se svou spolubydlící. Milý a vypadá dobře, milý a vypadá dobře, milý a vypadá dobře…První body pro Alexe! Zasmál jsem se, když Alex odpověděla na otázku ohledně toho, jestli se jí líbím a nadšením jsem přebyl mírné zklamání nad tím, jak vlažná odpověď to byla. Následovalo poslední sousto a otázka, o které jsem si ani nemyslel, že padne. Zpozorněl jsem, protože taková šance se musí využít a když u to Alex nakousla… Hmmmm sestřičko co říkáš…za velký čokoládový dort? Zkusil jsem opatrně nadhodit úplatek za možnost…ocenit přednosti její spolubydlící. |
| |
| Ve svém pokojiHana ni řekla, že by neměla problém vařit i pro Alexe, kdyby přispíval. Neuvěřitelně se mi ulevilo a nadšeně jsem se na ni podívala. To by bylo super. Upřímně mě ani nenapadlo, že by taky nepřispíval na jídlo. Jsem si jistá, že bude nadšeně souhlasit. Příští jídlo budeš mít taky bráško…snad Rozohodla jsem se ochutnat omeletu, kterou právě dodělala a upřímně byla výborná. Výrazně lepší, než kdybych se o ni pokusila já. Je výborná. Jenže to mi pomalu hlavou začínaly vrtat jiné otázky, týkající se mého bratra, přece jen snažil se mě přesvědčit, že ho to do teď nenapadlo. Jsem ráda, že máš jasné priority bráško… nejdřív jídlo a pak holky. Toho se drž a nešmíruj naši kuchařku, taky bych tě na chvilku mohla přestat schovávat… To už ovšem Hana hodnotila pro změnu mého bratra. Celkově to pro něj nevyznělo ani špatně ani dobře, ovšem Alex už vypadal, že se rozhodl si pro sebe pravdu poněkud zkreslit směrem, který se mu líbil. Haloooooooooooooooo, Alexi, je na čase se vrátit na zem. Upřímně si nedokážu představit, co bych si bez brášky počala. Vždycky jsme byli jeden druhému na blízku, když něco ten druhý potřeboval. Pomalu jsem jedla. Jen běž do koupelny, uklidit tu snad zvládnu. Zasmála jsem se, přece jen úklid byl oproti vaření výrazně snažší záležitostí. To je dobrý plán si porovnat rozvrhy, pravděpodobně máme spoustu společných předmětů Alexi? Vzal sis sebou ke mně vůbec nějaké věci? Upřímně taky mám ráda svůj klid a místo, kde se můžu cítit v bezpečí. Nerada bych se s někým zbytečně dohadovala nebo si s někým neustále vyjasňovala, kdo je lepší. Pro někoho jako já je to docela nudná záležitost, když dopředu ve většině případech znám výsledek během prvního pohledu. Jenže to už Alex zbystřil, když si všiml, že dojídáme a Hana chce jít do koupelny. Dokonce navrhoval i úplatek. Alexi… to snad ne Když jsem si všimla, jak je z toho zklamaný, nemohla jsem si pomoct. Fajn, od doby kdy Hana otevře dveře koupelny máš 10 minut, pak tě přestanu krýt a příště tu navíc uklízíš ty, přece jen plánuješ tu bydlet |
| |
| Alexandra Pochválila jsi ji jídlo což Hanu rozzářilo radostí. „Díky. Jsem ráda.“ Řekla. Hana se na tebe usmála. „Závidím. Taky bych tu chtěla mít bratra. Ale jsou mu teprve tři roky. To by asi neprošlo.“ Zasmála se. Řekla jsi že o nádobí se postaráš a ona aby se šla umýt. „Dobře. O tomhle se přít nebudu. Děkuji.“ Přikývla. Pak jste mluvili dál, ale pak jsi zmínila, že výsledky znáš předem, když přijde na boje. Zvědavě se na tebe podívala a chvíli jsi myslela, že se zeptá na to, jak to víš, ale nakonec od toho opustila. Dojedla a zvedla se, odnesla talíř do malého dřezu. „Dobře. Tak já se jdu umýt.“ Řekla a zašla první do svého pokoje, kde si vzala věci na převlečení a pak odešla do koupelny. Za chvíli jsi zaslechla, jak odtamtud zní hudba. Po tom co jsi dojedla, tak jsi se pustila do umývání nádobí. Talíře nebyl problém umýt, ale do pánvičky jsi se musela trochu víc opřít. Po pár minutách někdo zaklepal na dveře. Když jsi otevřela, tak za dveřmi stála blonďatá dívka s modrýma očima. „Ahoj. Já jsem Selena. Jsem o dvoje dveře dál.“ Řekla a ukázala doprava. „Jen jsem tebe a tvou spolubydlící chtěla pozvat. Celé patro na večer zvu na malý večírek u nás na pokoji. Takové seznamovací a tak. Bude jídlo a pití.“ Nenápadně se rozhlédla. „I trocha alkoholu.“ Zašeptala. „Myslíš, že přijdete?“ ptala se.  |
| |
| soukromá zpráva od unOrdinary pro Hana a Alexa se chvíli ještě bavili, ale pak jsi uslyšel, že Hana jde do koupelny a zašla do svého pokoje. Což byla tvoje chvíle pro to, aby jsi se dostal do koupelny. Takže jsi tam byl před ní. Rozhlédl jsi se po koupelně. Byla... malá. Ale docela moderní. Nebyla tu vana, ale docela prostorný sprchový kout. Umyvadlo, záchod. Nejspíš by se tu v pohodě vešli tři lidi, ale víc už ne. Koupelna byla barevně sladěná do bílé, světle modré a světle šedé barvy.  Otevřeli se dveře a Hana vešla dovnitř. Zavřela a zamkla za sebou dveře. Což možná bude trochu problém až půjdeš ven. Nakonec nedokážeš dveře z venku zamknout. Položila si čisté oblečení na umyvadlo a odložila tam mobil na kterém si pustila muziku. odkaz Podívala se na sebe do zrcadla a sundala si gumičku z vlasů. Ty se ji rozlily po zádech a ramenou, jako vodopád. Měla je dlouhé až pod lopatky. Začala si broukat spolu s písničkou, která zrovna hrála. A pak se začala svlékat. K tvé neskonalé radosti. Oblečení hodila na zem, nejspíš ho hodlala dát vyprat a za chvíli byla jen v pěkném bílém prádle. Trochu průhledné se zdobením bílých růží. Měla pěknou postavu. Prsa akorát velké, možná my mohli být větší, ale to je asi otázka vkusu, pěkně štíhlý pas a klenuté boky. Byla trochu svalnatá, ale to ji neškodilo. Všiml jsi si, že vzadu na pravém rameni má mateřské znaménko co vypadalo trochu jako motýl... přejetý motýl. Ale připomínal ho. Byla trochu bledá, ale její pokožka vypadala hebce a měkce.  Natáhla se a pustila si teplou vodu ve sprchovém koutě. A pak shodila i všechno ostatní. První podprsenka co skončila na zemi a ty jsi mohl valit oči na růžové hroty na jejích prsou a pak i kalhotky a málem se o tebe otřela zadečkem, když se předklonila. Vlezla si do sprchy. První na sebe nechala jen dopadat vodu a přejížděla si rukama po těle, ale nakonec si vzala tekuté mýdlo a začala se mydlit. |
| |
| unOrdinary Nikdo konkrétní Několikrát jsem souhlasně přikývl na Derrekova hodnotící slova. Na hodnocení lidí jsem zrovna nejlepší nebyl. To bych se ve společnosti ocital zrovna někde jinde než na straně outsidera. Párkrát jsem zamrkal, když se vrátil za pult a teprve řekl, že mě přijímá. Zmatenost. Měl jsem za to, že už jsem dávno přijat. Trochu mě vyděsilo, že jsem mohl až příliš ukázat svůj stagnující postoj v socializaci. Ale nejspíš jsem to zvládl. „Určitě, zavolám.“ Kývl jsem hlavou na znamení souhlasu a vrátil Derrekovi pracovní zástěru. 'V té se tedy rozhodně vracet nebudu.' připomněl jsem si, že by mě v ní někdo narafičil a věděli, kde si na mě mohou počkat. „Jen si uložím číslo.“ Vytáhl jsem telefon a nechal jej ho nadiktovat. „Ale je pravděpodobnější, že se zítra opět stavím.“ doplnil jsem drobnou informaci. 'Jak jsem říkal, první dny musím někde nevyčnívat.' Rozloučil jsem se a vydal tedy konečně na své koleje. Tentokrát pešky. Chtěl jsem se podívat, co vše po cestě do mé nové práce najdu. Obchody a podobně. 'Aspoň se naučím lépe cestu.' snažil jsem se motivovat, ale stejně jsem většinu času koukal na GPS. 'Zlobil by se Derrek, kdybych mu do kavárny přivedl Kapiho?' Škodolibě jsem se usmál. Aspoň bych zjistil, jak má rád zvířata. S tou myšlenkou jsem zrychlil krok, protože jsem si uvědomil, jak nebezpečné je tady se courat ve školní uniformě. 'Měl jsem se převléci.' |
| |
| soukromá zpráva od Taiyin Tian (太陰天) pro První den ve školeHolky si povídali a já poctivě žvýkal do doby, než se ozvala Alex se svou otázkou, která byla více než předmětná. Nooo… Protáhl jsem To víš, že jsem si je vzal, ale…nechal jsem je na pokoji. Přiznal jsem trošku rozpačitě a raději dojedl poslední sousto. Zhruba v té době začali dojídat i holky a debatovaly o tom, která z nich půjde do koupelny jako první. Naštěstí jsem byl sourozencem té nejúžasnější, nejdokonalejší a nejlaskavější sestry na světě, kterou jsem o tomto faktu nezapomněl v myšlenkách ubezpečit, zatímco jsem se zvedal a potichu jako myška proklouzl do koupelny, která byla sice malá, ale pěkně zařízená, a tak jsem si našel pohodlný roh, do kterého jsem se usadil a čekal na Hanu. Nemusel jsem čekat dlouho. Hana se objevila vzápětí a já tak začal odpočítávat deset minut, které jsem měl. Nejprve přišla hudba. Sice o mě nevěděla, ale v duchu jsem jí za ten nápad poděkoval, protože jsem se mohl soustředit na písničku a vytěsnit tak z hlavy veškeré ostatní myšlenky, které by z ní Alex mohla dostat a které by se jí pravděpodobně nemuseli úplně líbit, protože koukat, koukat jsem měl opravdu na co. Hana byla opravdu pěkná holka. Na můj vkus možná trošku moc bledá, ale pěkně tvarovaná na těch správných místech a tak heboučká, že bych si… Zarazil jsem se. V některých případech bylo od myšlenky až moc blízko k činům a když si přede mnou sundala kalhotky zastavil jsem svou ruku sotva pár milimetrů od jejího zadečku. Hm. Hana zmizela ve sprše a já se pohodlně usadil, založil si ruce za hlavou a opřel se o zeď, abych si mohl nerušeně užít výhled, který se mi naskytl. Těch deset minut bude trošku problematických. Nadhodil jsem Alex. Hana se tu zamknula, takže když odsud odejdu, bude vědět, že tu někdo byl. Doufal jsem, že pro tentokrát bychom se sestrou mohli domluvit na nějakém kompromisu, ale preventivně jsem si v duchu připravoval i plán B a snažil se přitom usilovně nemyslet na to, jak moc rád bych jí umyl záda. Jenže pak si mou pozornost vyžádalo něco jiného. Životní síla blížící se ke dveřím sestřina a Hanina pokoje. Máš návštěvu. Upozornil jsem Alex, zatímco jsem s lehkým úsměvem na tváři sledoval sprchující se Hanu. Nastala chvíle ticha, po které mi sestra přetlumočila o co jde a já se zamračil. Opatrně, může to být past. Znáš ty historky o pochybných přijímacích rituálech do různých spolků a tak, nehledě na to, že nějaká slepice posilněná alkoholem si může zkusit chtít vyjasňovat hierarchii. Varoval jsem ji a v duchu se nenáviděl na to, že nabádám svou sestru aby nešla na holčičí párty, kde spousta holek co pravděpodobně neměla moc zkušeností s alkoholem bude pít a já bych tam mohl být neviditelný. |
| |
| Isaac March První sis myslel, že máš za spolubydlu magora. Naštěstí se ukázalo, že je to magor jiného druhu a ne asi takový, který by tě mohl ohrozit. „No to by taky asi šlo, jenže nechci moc zažít ten pocit, jak se mi vrací kouř z krku.“ Pokrčil rameny a otevřel okno a sedl si na parapet a znovu si zapálil. „Není to tak jednoduché. Můžu vrátit čas jen tak deset minut zpátky. A navíc vždy jde jen o jednu věc. Dejme tomu, že přiletí pták na strom a sezobne červíka. Dokážu vrátit v čase ptáčka, ale třeba to nezasáhne strom na kterým seděl.“ Vyfoukl kouř ven z okna. „Později nejspíš budu moci ten čas protáhnout, ale kdo ví kdy to bude.“ Pokrčil rameny. Zmínil jsi že ty neumíš tak zábavné věci, mrkl na tebe a sundal si ofinu z očí. „Tak co umíš?“ ptal se. Ren Arima „Trochu. Jdeš tvrdej.“ Pokrčila rameny. Zeptal jsi se jestli budete pokračovat, je jasné, že kdyby jste se do toho pustili bylo by to na déle a oba by jste nejspíš skončili pomlácení. Zamyšleně se na tebe zadívala, ale pak přikývla. „Řekla bych, že stačilo. Jsi docela dobrej. Takže jsi přijat. Vítej do Školního dozoru.“ Přešla z bojové připravenosti do pohovu a šla k tobě a nabídla ti ruku k potřesení. Když jste si stiskli ruce tak tě pobídla, aby jste se vrátili zpět do místnosti určené pro setkání dozoru. Sebrala se šuplíku pásku, kterou ti podala, měla na sobě znak, který tě označoval za člena. „Uvaž si to na uniformu a....“ Sjela tě pohledem. „Na paži až se tedy oblečeš. Počkej.“ Začala hledat, ale nakonec odněkud vytáhla kalhoty. „Asi sem nechám připravit náhradní oblečení.“ Poznamenala spíš pro sebe. „Dobrá. Teď otázky. Máš nějaké?“ Marc Rouselle Derrek přikývl a mávl na tebe na rozloučenou. Odešel jsi a vydal jsi se zpátky pěšky do školy. Rozhlížel jsi se po podnicích co jsou po cestě. Kino, potraviny, bar, bistro, akráda... uvědomil jsi si, že máš školní uniformu a to nebylo zrovna bezpečné. Zvlášť, když jsi si všiml, že jsi zahlédl nějaké studenty co byli z jiné školy. To se dalo snadno poznat podle jiné uniformy. Přidal jsi do kroku a docela se ti ulevilo, když jsi prošel branou tvé školy. Vyrazil jsi na kolej, pozemky se už celkem vyprázdnily, jen tu a tam jsi viděl někoho projít, takže jsi mohl v klidu dojít na kolej a.... zjistil, kam se všichni poděli. Chodby byli plné, hoši se chovali jako rozjívené děti, musel jsi na prvním patře, kde jsi měl pokoj trochu kličkovat, protože dvě skupiny chlapců tu po sobě házeli balónky s vodou nebo mokré chuchvalce toaletního papíru. Zaplul jsi do svého pokoje a možná zvažoval, že začneš chodit ven nebo dovnitř oknem. Když byla řeč o oknu, tak jak jsi vešel viděl jsi na parapetu sedět Kapiho a vedle něj bělovlasý kluk, který z něj hleděl a bezmyšlenkovitě Kapiho hladil. Jak jsi vešel podíval se na tebe. „Ahoj. Jsem Benji. Tvůj spolubydlící. Snad spolu budeme vycházet.“ Řekl ne zrovna nadšeně, ale poměrně slušně. „Máš fajn kocoura.“ Dodal. Kapi mňoukl, seskočil na zem a vydal se k tobě aby tě přivítal.  |
| |
| O schopnostech"Heh to je asi fakt a no na jak daleko to funguje třeba když někomu dáš všechny cigarety z krabičky a ty lidi odejdou a ty vrátíš čas tak jen naskáčou ty cigarety nebo?" zazubím se. " No a ten pták by si pamatoval těch 10 minut nebo ne?" zeptám se ještě a v hlavě mi to trochu šrotuje. "No a co se týká toho co umím já řekněme že umím ztratit dráhu mezi dvěma místy jen obě musím znát takže třeba když zaspíme tak nás můžu vzít na chodby celkem v pohodě a no kdybychom znali nějaké místo na holčičích kolejích..." zauvažuji nahlas a lehce se pousměji. " Problém je že prostě to místo musím znát....a vědět kde je dost přesně." |
| |
| Spolubydlící Nikdo konkrétní 'Vypadá to, že veškeré důležité obchody pro život mám hned po cestě do práce.' Spokojeně jsem se pro sebe zakřenil. Ušetří mi to spoustu času a nebudu muset jezdit po celém městě. 'Hah.. ne že bych měl tolik peněz na utrácení...' Hlasitě jsem si povzdechl, jaký to skromný život vedu. 'Počkat!' vyhrklo ve mně uvědomění. 'Takže to mi Derrek bude platit pouze tím, že si vytvoří dosh a dá mi ho?!' Přece jen budu jen brigádník, koho zajímají smlouvy a podobně. 'Jasně... prachy jako prachy, ale přijdu si nějak zneuctěně.' Projela mi tělem zimnice. ŠKOLA. 'Konečně zde...' utěšil jsem se, že jsem po cestě na nikoho nenarazil, ale na druhou stranu, měl bych být vůbec rád? Právě tady je to rovnou samý bojovník. Opatrně jsem vkročil na půdu své vlastní školy a chtěl se nenápadně dostat na kolej. A ono ejhle. Nikdo nikde. Párkrát jsem se ještě nevěřícně rozhlédl. Opravdu to tak je. Uleveně jsem vydechl a uvolněnou chůzí se vydal na kolej. Ani jsem netušil, že už je tolik hodin. Vstoupil jsem do budovy koleje a pravý teror jsem teprve zahlédl. Skoro jsem se na patě otočil, že jsem na špatné koleji. Bohužel... nebyl. Překážkovou dráhu jsem přece jen zdolal a uvnitř svého pokoje jsem vypustil další hlasitý povzdech. Až po chvíli jsem si uvědomil, že mám vlastně spolubydlícího. Uklidnilo mě, že mu kocour nevadil. Dlouhým nic neříkajícím výrazem jsem si ho prohlédl. Chvíli jsem mlčel i poté, co se představil. Bílé vlasy se jen tak neviděly. „Ahoj.“ pozdravil jsem Benjiho stejným tónem, jako on mne. „Marc... a tento černý kocour je Kapitán.“ ukázal na něj a šel mu mu do kuchyně nasypat nějaké jídlo do misky a doplnit vodu. „Taky prvák?“ zeptal jsem se Benjiho při činnosti.
|
| |
| Na pokojiAlex nadšeně zamířil do koupelny a Hana za ním. S tím jsem si pustila na telefonu stopky na 10 minut a rozhlédla se po kuchyňce, jak moc velký je tu nepořádek. Nastal čas na moji vysoce neoblíbenou činnost, úklid. Raději jsem se snažila ignorovat, co bráška vyvádí. Opravdu jsem nemusela vědět všechno. 10 minut bráško, opravdu se nemusíš snažit schovávat své myšlenky, momentálně netoužím cokoliv vědět a budu tě ignorovat S tím jsem se nabručeně pustila do úklidu, protože každý si tu dělal, co ho bavilo a já pak řešila úklid a mazání informací. Začala jsem se bavit myšlenkou, co by se stalo, kdybych to nedělala. Aspoň trocha zábavy při mytí připeklé pánve nezaškodí ne? I když ve skutečnosti bych Alexovi něco takového neprovedla.... pravděpodobně. Jenže to už kdosi zaklepal. Poněkud jsem znejistěla a pokusila se o příchozí dívce něco málo zjistit. Ahoj, já jsem Alexandra. Selena vypadala relativně mile.Asi přijdeme… ještě uvidím, v kolik to začíná? Mile jsem se na ni usmála a začala si opět všímat i svého bratra, který začal mít nějaké připomínky. Než tam půjdu, určitě se kouknu, co mají v plánu, přece jen to pravděpodobně musely holky nějak řešit a plánovat, takže stopy určitě zůstaly. Tak nějak jsem rovnou zkontrolovala čas, který se pomalu začínal krátit. Jestli nechceš odejít, tak neodcházej, ale až ti řeknu, tak aspoň zavři oči bráško. Dohoda je dohoda. S tím jsem se pustila do prozkoumávání oné plánované párty, tedy hned poté co jsem douklízela po obědě. |
| |
| První den Jakmile Adea řekla, že bojovat dál nebudeme, tak jsem Kakuju stáhl pouze na rozkrok, kde jsem ji nechal vytvarovat do podoby trenýrek. Mezitím ke mě Adea přišla a řekla mi že jsem přijat. "Dobrá dobrá, díky. Snad budu nápomocnej." Jakmile mi podala ruku na potřesení, tak jsem si sní samozřejmě potřásl. Načež mě pobídla ať jdeme do zpátky do místnosti dozoru. V místnosti chvíli začala hledat v šuplíku, ze kterého vytáhla pásku pro členy dozoru a podala mi ji. Pak mě sjela pohledem a ještě chvíli hledat a pak mi podala i kalhoty, které jsem hned oblékl a díky tomu jsem hned mohl úplně zrušit kakuju. "Dobrá, takže uvázat na ruku zhruba jako to máš ty, ok. To zatím nezní složitě." Během toho jsem zjištoval pružnost pásky, jestli vydrží napnutí když budu mít Kakuju na pravé ruce v ofenzivní formě. Což ale asi pouhým natahováním v ruce nezjistím. "Jo to by se tu asi hodilo. He he he...." Začnu se škrábat zezadu na hlavě. "Hmmm otázky? Nedá se pořídít nějaká pružnější uniforma, která by mou přeměnu mohla vydržet? Pak ještě teda si důležitější, dozor je především o přestávkách, že? Takže by mě zajímalo jestli budu z hodin odcházet dřív nebo něco takového, abych byl připravenej dřív než se něco stane. Jinak mě asi teď nic nenapadá." |
| |
| soukromá zpráva od unOrdinary pro Pokračoval jsi v očumování Hany, která se myla a neměla o tobě tušení. Když se namydlila, tak spláchla mydlinky, vypnula na chvíli vodu, aby se mohla natáhnout ze sprchy a vylovit z malé taštičky žiletku a začala pečovat ještě o své nohy. Hezky se ohýbala a ty jsi měl možnost vidět mnohem víc. Mohl jsi začít být nervózní, protože deset minut se chýlilo do konce a jestli tě tu Hana najde, nejspíš z tebe zůstane jen flek na zdi, jak tě na ní naplácne svou schopností. Konečně vypnula vodu a vylezla ven, vysála si vlasy a pak si začala sušit tělo. Jenže tohle vypadalo na déle jak pár minut, protože si vytáhla fén. |
| |
| soukromá zpráva od Taiyin Tian (太陰天) pro První den ve ŠkolePohodlně jsem se usadil a s lehkým úsměvem na tváři sledoval sprchující Hanu, jak pečuje o své krásně tvarované tělo, přičemž mi hned několikrát dala příležitost ocenit ji z mnoha úhlů, o kterých jsem se ani neodvažoval doufat, že mi je ukáže. Se sestrou a faktem, že se rozhodla mě ignorovat jsem si nedělal příliš velkou hlavu, přece jen dohoda zněla jasně a ona nikdy neporušovala své slovo. V duchu jsem proto začal odpočítávat poslední minutu a chvíli zápasil sám se sebou. Když se mi naskytla tak skvělá příležitost, nechtěl jsem zůstat jenom u koukání, ale zase jsem nechtěl zajít na „první schůzce“ moc daleko. Váhal jsem, ale když jsem si všiml, že po ručníku přijde na řadu ještě fén rozhodl jsem se přece jen vyzkoušet, jestli má kůži opravdu tak hebkou, jak vypadala. Vstal jsem a postavil se kousek za ni, tak abych mohl v případě potřeby dosáhnout na všechna důležitá místa. Oči pevně zavřené, přesně jak jsme se domluvili s Alex. Nejprve jsem jí položil ruce na hlavu a propletl prsty mezi jejími vlasy, než mě odtamtud vyhnal nepříjemně horký vzduch z fénu. Přesunul jsem se tedy na ramena a pomalu jí přejížděl prsty podél páteře dolů. Užíval jsem si toho o kolik je můj hmat citlivější teď, když se nemůžu spoléhat na zrak. Prsty jsem zastavil těsně u kostrče. Původně jsem chtěl pokračovat dál, ale nepřišlo mi správné jí takhle osahávat a nedat nic na oplátku. Proto jsem se vrátil zpátky. Položil jí ruce na nahá ramena a otevřel se okolním proudům životní energie z nichž jsem trošku nasměřoval skrze ruce do jejího těla. Nedával jsem jí moc, jen tak málo, aby mohla cítit hřejivé teplo pomalu se jí rozlévající po těle. Teplo, které si snadno mohla splést s relaxačními účinky horké vody. Ruce se daly opět do pohybu. Dva prsty pomalu jezdili podél páteře nahoru a dolů. Upřímně jsem nedokázal uvěřit, že někdo může mít tak hebkou kůži, ale dával jsem si pozor na to, abych se tím pocitem nenechal příliš unést. Pořád jsem potřeboval vnímat její pohyby abych jí v případě potřeby mohl uhnout z cesty. Tentokrát jsem u kostrče neskončil. Hana byla zrovna z nějakého důvodu v předklonu, a tak jsem toho využil a začal jí přejíždět rukama po pevném a heboučkém zadečku. To že byla v kondici mělo rozhodně něco do sebe. Aniž bych si to uvědomil, nechal jsem se trošku unést a místo jemného hlazení jsem jí začal zadeček masírovat. Nejprve jenom jemně, konečky prstů a potom jsem přidal trošku na síle. Hups… Zarazil jsem se a raději sjel rukama zase o něco víš na záda, které jsem hladil tentokrát po celé jejich ploše místo toho abych se soustředil jen na svaly kolem páteře. Pravda, Hana mou přítomnost nemohla vnímat, ale kdyby měla po sprše pozadí červené od masáže, asi by to u ní vzbudilo trošku…podezření. Lákalo mě to se vrátit, ne že ne, ale naštěstí se Hana narovnala dřív, než jsem stihl udělat nějakou hloupost a tak jsem se místo toho posunul blíž k ní, objal ji kolem pasu a po chvilce váhání se přitiskl docela. Chvíli jsem vstřebával její vůni a teplo sálající z pokožky rozpálené horkou sprchou. Na oplátku jsem se s ní dělil o svou energii a ty střípky znalostí o masáži, které jsem za ta léta posbíral. Aniž bych si to uvědomil, daly se mé ruce zase do pohybu. Tentokrát mířili nahoru, přes boky k plochému, pevnému bříšku a následně hrudníku. Úmyslně jsem se vyhnul jejímu poprsí, to nejlepší jsem si nechával na konec, a raději jí přejel dvěma prsty přes krk, pohladil ji po tváři a pak zamířil dolů, ke zlatému hřebu, respektive hřebům. Dvěma překrásně tvarovaným, pevným, heboučkým ňadrům, která nebyla ani moc velká, ani moc malá, přesně podle mého vkusu. Chvíli jsem kolem nich jen tak kroužil prsty, než jsem se vydal ke středu a uchopil její bradavky mezi palec a ukazováček. S úsměvem člověka, který vyhrál rekordní jackpot ve sportce jsem je jemně propnul, než jsem uchopil do dlaní celá její prsa a začal jí je jemně masírovat. Předal jsem jí u toho trošku víc energie a zase se rychle stáhl, abych nenechal pokud možno žádné stopy. Sušení vlasů se začalo chýlit ke konci a s tím i čas, který jsem dnes měl pro své umělecké vyžití. Zamířil jsem proto trošku posmutnělý rukama níž, pohladil jí po bocích a vrátil se k tomu božsky tvarovanému zadečku, odkud jsem zamířil dopředu, ke stehnům a nahoru k…zarazil jsem se. Ne, ne, takhle by to nešlo. Zašeptal jsem jí, i když jsem věděl, že mně nemůže slyšet. Tohle mi dáš buď sama, nebo to nedostanu vůbec. Znovu jsem jí jemně objal kolem pasu a jemně ji políbil na krk, než jsem se stáhl úplně a poslepu zacouval zpět do svého rohu, kde jsem počkal až se obleče a opustí koupelnu, abych mohl otevřít oči a vyrazit taktéž ven. |
| |
| Isaac March Pokrčil rameny. „Nepamatuje. Protože pro něj se to nikdy nestalo.“ odpověděl. Opřel se o koleno a přesunul cigaretu z jednoho koutku úst do druhého. „To by sice šlo, ale jestli už v té hlavě měli myšlenku že mi o ně řeknou, tak by znovu přišli a řekli si o ně. Tím by se nic nezměnilo.“ Pokrčil rameny. Když jsi mluvil o svých schopnostech neřekl jsi v podstatě nic určitého. Když jsi zmínil dívčí koleje, tak pozvedl obočí. „Holčičí koleje? Ale, ale ale..... už máš zálusk jo? Vždyť je teprve první den a ty jsi si už našel holku, kterou by jsi v noci chtěl potěšit svou návštěvou? Teda teda kanče... co je zač?“ ptal se a zubil se od ucha k uchu. Pak pokrčil rameny. „No hele... pokud to stihneš do deseti minut tak ti s tím můžu píchnout. Mrkneš se dovnitř, uděláš si fotku nějakého místa a pak tě vrátím zpátky. Sice to zapomeneš, ale budeš mít fotku podle které pak budeš vědět kam se dostat.“ Marc Rousselle Kocour se ti otřel o kotník a pak si to zamířil k misce. Benji vstal z parapetu. „Jo. Pochybuji, že by prváky dali dohromady s druháky. Druháci mají levé křídlo kolejí a třeťáci pravé křídlo.“ Pokrčil rameny a pak kývl ke dveřím. „Venku je to dost o hubu co? Nechápu co to do nich vjelo. Teď blbnou jak malé děti, ale pak se budou rvát o postavení. Není dobrý nápad dělat si moc přátel.“ Sáhl do kapsy a vytáhl sáček gumových medvídků. Otevřel je a hodil si dva do pusy a pak ti nabídl. „Jestli chceš obědvat měl by jsi jít do jídelny. Já si sebou nic nepřinesl a vůbec neumím moc vařit.“ Pokrčil rameny. Kapitán dojedl a začal se ti s předením otírat o nohu. Benji se na něj podíval. „Netušil jsem, že si sem můžeme brát zvířata. Mohl jsem si sem vzít svou fretku.“ Chvíli uvažoval. „I když možná ne. Třeba by se ti dva nesnesli.“ Alexandra Selena se usmála. „To je skvělé! Začíná to v osm. Ale můžete přijít už i v půl osmé jestli budete chtít.“ Dívka vypadala neškodně, a její úroveň tomu i napovídala. Jen 1,8. Bylo možné, že dívka to myslí dobře, na druhou od ní bylo strategicky rozumné uspořádat večírek a naklonit si dívky na svou stranu, aby ji neškodili. Zalíbit se je jedna z možností, jak si to pro sebe udělat jednodušší. „Tak dobře. Budu se těšit. Uvidíme se.“ Rozloučila se a šla k dalším dveřím, aby pozvala i ostatní. Zavřela jsi dveře a vrátila se k nádobí, chvíli po tom co jsi dokončila nádobí vyšla Hana z koupelny, usmívala se a tváře měla růžovoučké. „Aaahh... to byla asi ta nejlepší sprcha v životě. Nikdy jsem se necítila tak uvolněně. Nevím čím to... buď je to kouzelná sprcha nebo jestli jsem i spláchla tu úlevu, že první den proběhl tak dobře.“ Libovala si. Viděla jsi svého bratra jak vyrazil ven z koupelny za Hanou. Ren Arima Začal jsi se ptát. „Pružnější.... hm... to nevím. Zkusím to zjistit.“ Řekla. Pak jsi se začal ptát. „Odcházíš pět minut před koncem hodiny, aby jsi mohl zaujmout místo. Občas když je mimořádná schůzka, tak to vyhlásíme do rozhlasu. Pak může odejít ať už jste v hodině kdekoliv.“ Začala vysvětlovat. „Po první schůzce vyfasuješ svůj rajón co budeš mít pod palcem. Samozřejmě pokud by se vyskytla nějaká situace můžeš si vyžádat asistenci někoho dalšího z dozoru. Také musíš, ale přijít o půl hodiny dřív než ostatní studenty a dát pozor na pořádek a zajistit, aby všichni byli včas ve svých třídách. Takže máš povoleno vcházet do třídy až když dorazí učitel. Také půl hodiny po tom co je po škole. Pak už nejsi povinen hlídkovat na svém území, ale jinak funkce dozorce nikdy nekončí. Pokud uvidíš dělat někoho něco co nemá, tak musíš zasáhnout ať už je jakákoliv hodina.“ Vysvětlila ti. Pozvedla obočí. „Zatím tě to neodradilo?“ zajímala se jestli jsi si to nerozmyslel. |
| |
| soukromá zpráva od unOrdinary pro Začal jsi se ji dotýkat. Nic necítila, neslyšela, takže bez obav pokračovala v tom co dělala. Kdyby tak tušila, že se ji dotýkají tvé chtivé ruce a tiskneš se k jejímu nahému tělu. Když jsi ji věnoval energii, slyšel jsi jak si dlouze vydechla, jako kdyby se ji ulevilo. Dotýkat se ji bylo jako dotýkat se sametu, pokožka byla hebká a teď i příjemně teplá po sprše. A taky voněla, cítil jsi slabou vůni kokosu. Kromě hebkosti jsi cítil i pod její kůží svaly, nejspíš byla sportovně založená, protože ti nepřišlo, že by byla někdo kdo chodí do posilovny. Spíš by jsi vsadil na gymnastiku. Nebo kladka. A dotýkat se jejího zadečku bylo vážně něco, měla ho pěkně kulatý, jako dvě broskvičky. Když se narovnala, začal si vlasy rozčesávat. Jak jsi se k ní tiskl tělem, tak se o tebe docela otírala zadečkem a krev se ti začínala hrnout do jiných míst než do mozku. Což se mnohem víc zhoršilo ve chvíli, kdy jsi do rukou uchopil její pěkná ňadra. Jejich váha tě příjemně tížila v dlaních a měl jsi pocit, že jsou ještě hebčí než zbytek jejího těla. Jakmile jsi podráždil její bradavky, ty okamžitě ztvrdly, naštěstí Hana si mohla jedině myslet, že to má ze sprchy. Zase jsi se stáhl. Hana si prsa zakryla rukama a zamračila se, asi se ji nelíbilo, že ji bradavky tak trčí. Použila deodorant a pak si nějakým krémem začala mazat lokty, cítil jsi ve vzduchu vanilku. Pokračoval jsi v průzkumu, ale jednomu místu jsi se vyhnul se sebezapřením. Zašeptal jsi slova, které nemohla slyšet a skončil. Po polibku na krk jsi se stáhl dozadu a nechal ji dokončit práci. Právě včas protože dokončila mazání krémem, škoda, že jsi už nemohl mít otevřené oči a vidět, jak si mazala stehna. Oblékla se. Ne do školní uniformy, ale do normálního oblečení. Vzala si na sebe sukni červené barvy a tílko které bylo bílé s červenými puntíky. Pak posbírala špinavé oblečení, uklidila si věci do taštičky a vyšla z koupelny. Slyšel jsi jak hlasitě vydechla a promluvila na tvou sestru „Aaahh... to byla asi ta nejlepší sprcha v životě. Nikdy jsem se necítila tak uvolněně. Nevím čím to... buď je to kouzelná sprcha nebo jestli jsem i spláchla tu úlevu, že první den proběhl tak dobře.“ Libovala si. Kdyby tak věděla. |
| |
| Tudy cesta nevede" Hmm to je poněkud na nic já si to potřebuju pamatovat .... a nejde o to že bych si našel holku jen jde o možnosti... hmmm vlastně by mě něco napadlo. Jen bych potřeboval pomoc." zazubím se. " V podstatě se totiž můžu podívat zvenku dovnitř na což jsem zapomněl jenže musím najít pokoj který bude dobrý pro procházení a tak takže můj plán zní. Já použiji svojí schopnost abych koukal do pokojů a když najdu dobrý řeknu ti když ne řeknu ti které jsem už koukal a ty mě vrátíš v čase a řekneš mi abych pokračoval dál." usmívám se jako sluníčko. " Výsledek bude že budeme oba hodně unavený asi.... ale budeme se moc dostat do holčičích kolejí...takže bereš? pokud kývne plán je docela jednoduchý ukážu mu kouzlo svých portálů abych se postupně dostal podél oken a nakoukl dovnitř doufaje že uvidím Dianu s trochou štěstí to stačím s trochou smůli budeme vědět nějaké pokoje a pak můžu zkusit hledat uvnitř. |
| |
| První denPo deseti minutách jsem se rozhodla zkontrolovat Alexe a upřímně mě ani nenapadlo, že by oči nezavřel. Ovšem zjištění, že má oči zavřené mě vůbec neutěšilo. Tyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy….. Na víc jsem se nezmohla, protože jsem byla poněkud v šoku. Nachvíli jsem si sedla na zem v kuchyňce a rozdýchávala nové zjištění o charakteru svého bratra. Můj hodný a zlatý bráška právě zneužil ve velkém MOU SCHOPNOST k tomu aby nejen šmíroval, ale rovnou ošmatlával mou spolubydlící .. a tak nějak automaticky předpokládal, že ho budu krýt. Raději jsem činnost svého bratra přestala sledovat, tohle na mě bylo opravdu moc. Poněkud rozklepaná jsem se rozhodla douklidit zbytek a zcela potichu jsem odešla do svého pokoje, kde jsem si sedla na postel a koukala do prázdna. Vlastně jsem úplně zapomněla i na tu chystanou párty. Z mých úvah mě probrala až Hana, která zněla uvolněně a hlasitě prohlašovala, že to byla nejlepší sprcha v jejím životě. Málem jsem dostala hysterický záchvat smíchu. To jsem ráda. Já si po obědě asi chvilku zdřímnu, vstávala jsem dneska brzo. Dál jsem seděla a zamyšleně koukala do zdi a začínala zvažovat jestli opravdu je takhle hrozný jen můj bratr nebo i zbytek kluků. |
| |
| První den ve ŠkoleHana byla naprosto úžasná, pevná a přitom správně měkká a hebká na těch správných místech, navíc vynikající kuchařka, naprosto ideální materiál pro budoucí manželku. Pravda, Alex příliš nesouhlasila s mými metodami, ale…no řekněme, že každý děláme chyby? Navíc Hana na tom zjevně také nebyla tratná, protože ze sprchy odcházela rozzářená jako sluníčko se slovy, že to byla nejlepší sprcha jejího života. Rozjařenou náladu mi tak kazila pouze smutná Alex, která se schovala do svého pokoje. Vyrazil jsem proto za ní a abych ji utěšil objal jsem jí zezadu kolem ramen. Už jsem ti řekl, že jsi ta nejúžasnější, nejhodnější, nejdokonalejší a nejchápavější sestřička na světě? Zeptal jsem se s lehkým úsměvem. No tak, nebuď smutná, koupím ti dort…velký, čokoládový a navíc…Haně se to docela líbilo, takže nemusíš mít takové výčitky svědomí ne? Snažil jsem se jí trošku povzbudit, ovšem očividně to moc nepomáhalo. Sáhl jsem tedy do vládních rezerv a nasadil utěšující atomovku. Jako neškodný průvan jsem zavřel dveře do pokoje aby Hana nepojala podezření, Alex zmazlil do klubíčka začal hladit po hlavě. Pššššššt, už se budu chovat slušně, slibuji. Konejšil jsem ji. Jakmile se začala trošku zklidňovat, tak jsem se pokusil převést její myšlenky trošku jinam. Tak co říkáš Alex, půjdeme koupit ten dort? Nebo se můžeme podívat na naše kluby. |
| |
| První den Adea se pustila do vysvětlování příchodů a odchodů z hodin. Všechno to do sebe poměrně dobře zapadalo, takže to nebylo těžké na pochopení. Hmm, takže svůj rajón jo? Sice si kvůli tomu budu muset přivstat ještě o něco dřív, ale tak to snad vadit nebude, aspoň budu pořádně fresh. "Hele abych řekl pravdu tak vůbec. Vstávání mi nevadí a aspoň to budu moct spojit s ranním tréningem. Navíc kdybych si vybral cokoliv jinýho tak by mě určitě zpeskoval fotr a to moc nestojím." Pásku halabala poskládám a strčím si jí do kapsy. "Mám se ti tu někde podepsat, nebo něco takovýho? Aby to bylo i potvrzený i formální podobou? Nebo můžu odejít?" Pokud ano, tak jí tam hodím mojí kuří nohu a vydám se ke dveřím. "Jo a ještě jedna věc. V kolik tu mám zítra být? Přeci jen ještě nemám určenej rajón, kde bych měl hlídat." Jakmile se to dozvím, tak už opravdu odejdu a zamířím si to spátky na svůj pokoj. |
| |
| unOrdinary Benji (spoluydlící) „Jsi dost informovaný o škole?“ zeptal jsem se po tom, co objasnil tu věc s prváky. Sledoval jsem svého kocoura a přemýšlel, zda je Benji také ten typ osobnosti, která touží po moci. Párkrát jsem Kapitána podrbal za uchem a nakonec vstal. Podíval jsem se na Benjiho a párkrát zamrkal. „Souhlasím, ale vážně, co je to s nimi?“ položil jsem řečnickou otázku a mírně se pousmál. „Ty se snad nehodláš zapojit do boje o postavení?“ tentokrát jsem se zeptal vážně. „Když budeš mít dost přátel, třeba se tě zastanou.“ znovu jsem se pousmál po mírném tónu ironie a nabídl si želé. „Za chvíli se tam podívám, ty už jsi tam byl?“ reagoval jsem na jeho poznámku. Nějak jsem si představoval, že jídelna bude totální bojiště jako ve školce a všechny děti po sobě budou házet jídlo, křičet, vyhrožovat a vrhnou se na veškeré outsidery. 'Po tom chaosu na koleji mě snad nic nedokáže překvapit už...' Alespoň to mělo jednu výhodu, nikdo si mě v tom bordelu nevšímal. Skoro jsem se nemohl dostat do pokoje, jak jsem byl neviditelný. „Nikde nezmiňovali, že si s sebou nemůžeme vzít zvířata, ne?“ na tváři se mi blýskl šibalský úsměv. Zatím jsem vytáhl svůj hrnek a někam ho v kuchyni uložil. „Myslím, že o fretku by ses bát nemusel,“ uklidňoval jsem Benjiho. „Kapitán je abnormálně líný dokonce i na kočku. Jednou usnul i se žrádlem v hubě.“ Pobaveně jsem se uchechtl a vydal do pokoje vybalit nějaké oblečení, mezi zavazadly jsem nalezl i housle. Vše jsem vybalil pouze na postel a převlékl se do nějaké pohodlnější mikiny. 'Stejně není vyučující den, proč bych měl být v uniformě.' pomyslel jsem si a vrátil se za Benjim. „Jdeš do té jídelny, nebo už jsi tam tedy byl?“ Zeptal jsem se ho a bez vlivu jeho odpovědi jsem se vydal prozkoumat další část této školy, tentokrát jídelnu. |
| |
| Isaac March Enrik se poškrábal na nose a přemýšlel nad tvým návrhem. Tipl cigaretu a vyhodil ji z okna. „Má to jeden problém. Vrátím tě v čase, ale jen tebe. Takže když tě někdo uvidí, tak na tebe nezapomene. Joooo to je i slabina mého plánu. Pořád by tě viděli lidi uvnitř.“ Zamnul si bradu. „Hmm.... teoreticky by to šlo udělat. Ale namísto tebe bych musel vrátit zpátky celou budovu. Což by mohlo zahrnout i lidi uvnitř. Musel bych to, ale vyzkoušet. To je docela velká věc.“ Podíval se na tebe. „A nemohl by jsi říct té své holce? Mohla by najít vhodné místo, pak by ti dala oknem znamení, že je to bezpečný a nakonec bych v tom nemusel ani figurovat.“ Zazubil se. „Ne že bych ti nepíchl kámo. Ale zdá se mi, že tohle je ta nejlepší možnost.“ Pokrčil rameny. „Jestli na ní nemáš číslo, tak zkus volat její jméno pod okny. Nakonec se objeví.“ Navrhl ti. Byla to sice sranda takhle plánovat, jenže problém byl v tom, že by to prostě nefungovalo a bylo dobře, že jste si to uvědomili dřív než jste se do něčeho pustili. "Sorry kámo. Moje schopnost je dost omezená. Chvíli potrvá než budu moci ji trochu víc rozšířit než jen na jeden objekt." Pokrčil rameny. Takže teď záleželo co zkusíš. Volat na Dianu nebo vyzkoušet Enrikův pokus jestli dokáže vrátit v čase celou budovu? Alexandra a Alexandr Hana zamrkala a přikývla. „Jasně. Jen si odpočiň. Chceš nějak probudit? Aby jsi pak nebyla přespaná a neponocovala?“ zeptala se. Po tom co jsi odpověděla, tak jsi šla do svého pokoje, kde si tě snažil Alex usmířit. Ať už se mu to podařilo nebo ne, tak jste po chvíli vyšli ven z pokoje. Hana vzhlédla, seděla na pohovce a podle toho co držela, tak si četla nějaký časopis týkající se ekonomie. Vypadalo to na nudný časopis. Vyrazili jste ven podívat se do bojového klubu. Podle plánku jste našli tělocvičnu, podle všeho se trénovalo v kryté tělocvičně.  Vešli jste dovnitř, někdo tu byl. Pět lidí. Čtyři z nich spolu zápasili na žíněnkách a pátá dohlížela. Tři chlapci a dvě dívky. Blonďatý kluk bojoval proti černovlasému a podle toho, jak byli zrovna do sebe zaklesnutí, tak se dostali do patové situace a nejspíš záleželo kdo bude mít prostě větší výdrž. V druhé skupině byla krátkovlasá dívka která měla lehce namodralé vlasy s melíry tavě modré, byla docela zmalovaná a stála proti dalšímu černovlasému klukovi, který spíš vypadal na kluka co spíš trénuje gaučink než boj. Kroužili kolem sebe a nejspíš čekali na příležitost. Poslední byla, očividně starší dívka s fialovými krátkými vlasy. Na sobě měla upnutý úbor vhodný na tréning, ale nenechával moc prostoru pro představivost. „Maili! Dero! Tak sebou hněte!“ vyštěkla na ty dva co kolem sebe kroužili. To ty dva vyprovokovalo k boji, holka kluka popadla a přehodila ho přes rameno. „Špatně! Maili ty krávo! Máš ho chytit nad loktem a ne pod loktem! Chceš mu zlomit ruku?“ buzerovala je fialovlasá. Alexa začala zkoumat jejich úrovně. Černovlasý s tmavou kůží byl na úrovni 2,2. a blonďák s kterým bojoval byl na té samé úrovni. Zmalovaná holka byla na úrovni 1,9 a chlapec s kterým bojovala na 2,3. Zatím co ta co je buzerovala byla na úrovni 3,8. Vedoucí byla určitě v druhém ročníku, ale možná také ve třetím. (Kluci ve vyrovnaném boji)   (Zmalovaná holka s klukem)   (Vedoucí)  Ren Arima Adea přikývla, když jsi řekl, že jsi si to nerozmyslel. „Napsal jsi své jméno na nástěnku? To jako úpis stačí.“ Řekla a mávla nad tím rukou. „Zítra přijď půl hodiny před zahájením hodiny. To bude stačit, sejdeme se tady. Uvidíme se Rene.“ Propustila tě. Ty jsi přikývl a vydal jsi se zpátky na svůj pokoj. Venku se to docela vyprázdnilo, moc studentů jsi neviděl. Za to jak jsi dorazil na kolej jsi věděl kam zmizeli. Zrovna na chodbách probíhala válka vodními balónky a mokrým toaletním papírem. Dostal jsi se do pokoje docela bez úhony a mohl jsi se tak obléknout do nové uniformy. Zrovna když jsi vyšel ze svého pokoje, dveře se otevřeli a dovnitř vpadl malý zadýchaný kluk. Byl vážně malý, sahal ti snad jen po ramena. Byl blonďatý a.... ve vlasech měl květiny a za zády se mu mihotalo něco co vypadalo jako černé křídlo a i na něm měl květiny. „To je peklo!!!“ vypískl a sundal si z hrudi chomáč přilepeného toaleťáku. „Však já vám ukážu! Dovolovat si takhle jen proto, že jsem malej!“ dupl si a nasupeně koukal na dveře.  Marc Rousselle Benji pokrčil rameny. „Ani ne. Vím něco málo, ale asi ne víc než ostatní.“ Odpověděl. Ptal jsi se co s tvými spolužáky je, že se chovají jak rozjívené děti. „Těžko říci. Možná jen blbnou nebo si někdo dělá záznamy o tom, jak je kdo pohybově založený. Někteří jsou takto vychytralý. Schopnosti jsou nakonec jedna věc, ale to jak je kdo schopný zase jiná.“ Odpověděl. Na chvíli jsi se vrátil k otázce zvířat. „Hm... možná si ho pak přivezu až se budu vracet z prázdnin.“ Tvůj popis toho jak je Kapitán línej vyvolalo u něj úsměv. „To... bych rád viděl.“ Řekl pobaveně. Zeptal jsi se jestli půjde do jídelny. Podíval se ke dveřím a pak se chytil za břicho, jak zvažoval jestli mu to stojí za to. Nakonec vzdychl. „Dobře. Zdá se že nemáme na vybranou.“ Řekl nakonec a chvíli jste postávali u dveří a poslouchali hluk za nimi. Nakonec se Benji nadechl a otevřel dveře a vyrazili jste na bitevní pole. Hodně jste spěchali, Benji se docela dobře vyhýbal, dokonce jednou popadl nějakého kluka vedle sebe a strčil ho před sebe, čímž se vyhnul třem balónkům s vodou a spěchal dál. Potměšile se při tom uculoval. „Není nad živý štít.“ Pronesl. Ty jsi měl pocit, že se o tebe jednou něco otřelo, ale nakonec jste vyběhli ven do bezpečí. „Někdy si říkám.... jestli jsem se narodil do správného pohlaví. Ti kluci jsou hrozní.“ Povzdychl si venku a ukázal za sebe palcem na koleje. „Snad na druhém ročníku to bude víc důstojné.“ vyrazili jste spolu do jídelny. Ta byla vkusně zařízená a rozhodně byla nová. Ještě to tu trochu bylo vonět novotou. Tedy kdyby jste zrovna nečichali vůni jídla. Tady bylo také docela plno, všude tu šuměl hluk, hodně stolů bylo obsazených, někteří dokonce ani nejedli, ale přinejmenším tu nebylo příliš zbytečného pohybu, žádné boje, nebo války s H2O, Postavili jste se do řady na výdejovku a vzali si plastové tácy. Zdálo se, že jste si samy mohli vybrat co si vzít, po chvíli koukání jste zjistili, že tu jsou dvě výdejovky. Tam kde se neplatí a druhá, kde už byla na konci pokladna kde jste za jídlo platili. No jistě, vzpomněl jsi si na to, že v brožuře se psalo, že základní strava je ve školném, ale lepší věci si musíte zaplatit zvlášť. Ce se týkalo vás, tak jste měli v nabídce tři jídla. Těstoviny se špenátem a kuřecím masem, páreky v rohlíku nebo varianta pro vegetariány zeleninový salát. K pití minerální voda, nebo nějaký druh džusu. Když jsi se zkoušel nahnout a podívat se co mají v druhé výdejovce viděl jsi tam pečené kuřátko, velké hamurgery a něco co vypadalo jako dušená zelenina s grilovaným lilkem. „Pff...“ slyšel jsi Benjiho jak si odfrkl, protože on se tam taky koukal.  |
| |
| Klub rváčůAlex se po mém důkladném utěšování trošku uklidnila, a tak se nakonec nechala i přesvědčit, abychom vyrazili pokoje ven prozkoumat naše kluby a koupit onen slíbený dort. Alex se tedy rozloučila se svou spolubydlící a společně jsme vyrazili ven z dívčích kolejí, kde jsem se konečně stal zase pro svět viditelným. Následně jsem vytáhl plánek areálu a po krátké cestě dorazil na místo. Klub, který jsem si vybral byl pravděpodobně na naší škole poměrně prestižní, protože měl k dispozici celou velkou sportovní halu, která na mě udělala upřímně velmi dobrý dojem. To se však nedalo bohužel říct o vedoucí klubu a lidech, kteří tu pod jejím vedením cvičili. Nemám rád sprostý holky…proč se nemůže aspoň trošku chovat jako dáma? Postěžoval jsem si Alex, která mi následně předhodila úrovně jednotlivých členů klubu, včetně jejich instruktorky. Uh…vážně? Zeptal jsem se jí, ale ne protože bych jí nevěřil, spíš jsem tak vyjadřoval své zklamání a překvapení zároveň. Všichni říkali jací se tu schází rváči a mě to přitom připadá jako místo kde se slaboši učí jak se alespoň trošku bránit před těmi co mají skutečné schopnosti…a co je s tou holkou ze soubojové pětky? Chápu, je silnější než já, ale…3.8? Myslel jsem si, že elita bude spíš kolem 4.5 tuhle…tu bys možná i porazila. Posteskl jsem si, načež jsem vrazil ruce do kapes a zamířil za Miri Novan. Místní účastníci vypadali jako naprostí amatéři co se boje muž proti muži týkalo, ale…třeba se díky tomu víc zraní a já tak budu moct vydělávat. Ahoj. Pozdravil jsem ležérně. Já jsem Alex a tohle… Ukázal jsem na svou sestru je moje sestra, Alexandra. Přišel jsem se přidat k Vašemu klubu. A snad toho nebudu litovat Dodal jsem jedním dechem v duchu. |
| |
| První denHana se hned zajímala, jestli mě nemá vzvudit později. Musela jsem se trochu usmát. Ne, děkuji ale jsi hodná Chtěla jsem být chvilku sama, což mi ovšem bratr nedopřál. Naštvaně jsem ho ignorovala i v okamžiku, kdy mi říkal, jak hrozně úžasná jsem sestra. Opravdu se snažil mě trochu zklidnit. Dokonce si vzpomněl i na slíbený dort, evidentně ho mrzelo, že jsem smutná. Po notně dlouhé chvíli se mi podařilo aspoň trošku zklidnit a došlo mi, že můj zlatý bráška je pořád můj zlatý bráška, jen si našel nové hobby, se kterým by potřeboval mou pomoc, jinak bude mít smůlu. Mám tě ráda bráško Objala jsem ho, což si vyložil jako signál, že je na čase mě nějak rozptýlit. Dobře Vyšla jsem z pokoje a rozloučila se s Hanou, která si četla nudný časopis. Rychle jsem vyvedla Alexe z dívčích kolejí a našla nějaké místo, kde budu moct brášku zviditelnit aniž by to způsobilo překvapení. Nechceš raději příště šmírovat v jiné koupelně, než bude moje spolubydlící prosím? Načež se Alex rozhodl prokázat svou samostatnost a začal podle plánku hledat sportovní halu. Opravdu jsem se při pohledu do haly nemohla rozhodnout, jestli mám být mile překvapena halou nebo zklamaná jak vyučující tak lidmi tam. Rychle jsem zhodnotila úrovně všech přítomných a cítila jsem se čím dál tím víc zklamaná. Jsi si jistý, že tohle je to, co chceš? Co tu budeš dělat učitele? Jenže Alex si to tvrdohlavě mířil za vyučující a začal nás představovat. Ahoj, já sem přišla spíš za zvědavosti… A upřímně doufám, že tohle je to nejhorší ze zdejšího klubu Zkusila jsem zakrýt zklamání v hlase. Nakonec jsem se zklamání zkusila překrýt zvědavým zkoumáním Miri, která jediná tu za něco stála a snažila jsem se vyhodnotit její dovednosti. |
| |
| Alex a Alexa Přišli jste k Miri Novan, která vás sledovala, jak se blížíte. Jak jste ji oslovili tak se podívala na ty čtyři. „Dejte si na chvíli pohov bando!“ rozkázala a znovu se otočila na vás, ruce založené na poměrně velkém poprsí. „Miri Novan.“ Představila se a pak se podívala na Alexandru, která řekla, že přišla koukat, kývla a znovu se podívala na Alexandra. „Dobrá. Na jaké jsi úrovni? Začátečník, mírně pokročilý, středně pokročilý nebo pokročilý?“ zeptala se. Podle toho co Alexandra viděla, tak Miri byla rozhodně fit, možná až příliš. Tušila, že nejspíš má staršího bratra, který je úspěšný a tak se sama takhle pochlapila. Byla drsná, sprostá, spíš image. Její úroveň nebyla vysoká, ale nebyla by v bojové pětce, kdyby něco neuměla. Její schopnost nejspíš byla hodně bojová, že se tam dostala. „Pokud se chceš dostat do středně pokročilých nebo pokročilých budeš muset projít zkouškou, ale do těch dalších nemusíš. Pokud porazíš všechny ve své úrovni postoupíš automaticky do silnějších skupin. Při čemž Pokročilé vede už samotná Královna.“ Informovala tě. Sekla pohledem po Alexandře. „Tak kam?“ |
| |
| ProblémyTo Enrik říkal mělo něco do sebe vlastně by to mělo dost protože by to vlastně neřešilo žádný z problémů. " Hmm to je docela pravdan o ale eh já...." řeknu a zamávám rukama Diana přece není moje děvče ani náhodou. " no možná bych mohl poprosit nějakou holku ale nechci na ní řvát nebo tak z venku heh no...." pousměju se. "Asi mě nemůžeš vrátit o 10 minut abych si pamatoval že já nevím se mám na něco zeptat nebo si to někam napsal co?" řeknu trochu s nadějí. " No já si stejně nebudu pamatovat že to mám napsané takže to je na prd... leda až jí uvidím na večeři no...a nebo ukecat jinou dívku... uvidíme rozhodně by se cesta tam hodila ne?" |
| |
| První den – Soubojový klubDívka…i když, dalo se to svalnaté monstrum ještě považovat za dívku?...se představila jako Miri Novan. Miri Novan…kde já už to jméno…a kruci soubojová pětka? S tak nízkou silou? Nechtělo se mi tomu věřit, ale i vypadala jako ona. Následně se mě zeptala jak na tom jsem a do jaké skupiny bych chtěl aby mě zařadili. Co to kruci? Co mám říct? Sakra, tohle je ale mizerná situace. Být ve skupině, kterou vede královna by byla úžasná příležitost, jak svoje léčitelské schopnosti prodat za obrovskou sumu a vydělat majlant, ale zase…co když je ta zkouška něco jako že s ní mám bojovat? To by byl průser…co kdybych ji náhodou porazil, to by mě chtěli nacpat do soubojové pětky? A co když je to Jack? Kdybych nedej bože porazil Jacka tak po mě půjde možná i rovnou král…kruci…kruci…kruci…moment…vždyť dělám jako bych snad měl šanci ji porazit. Lehce nesměle jsem se usmál. No, abych byl upřímný netuším. Nejsem žádný přeborník v boji. Vlastně moje schopnost je spíš léčitelská, ale no…zase jsem trošku v mládí trénoval a asi úplně nechci začínat úplně od základů…navíc možnost trénovat přímo pod královnou… Hlasitě jsem si povzdechl a podíval se tázavě na Alex Jednoduše řečeno, vůbec netuším na jaké jsem v porovnání s Vámi tady úrovni, takže bych tu zkoušku rád zkusil a kam mě zařadíte nechám na Vás. Shrnul jsem. |
| |
| Soubojový klubMiri nebyla z mého přístupu vůbec nadšená, čemuž jsem se vlastně ani nedivila. Nemiř moc vysoko bráško na královnu si spoň pár měsíců počkej. Stejně nevíš jak mají hodnocené úrovně. Alex si též uvědomil a nakonec požádal o přezkoušení a stanovení úrovně. Jenže pak mi došel velmi nepříjemný detail, to budu trénovat jen s Alexem, když sem nebudu chodit? Mám dotaz. Je nějaká možnost kluby kombinovat? Hodila by se mi trocha tréninku, ale zase mám i jiné zájmy… a trénovat jen s bratrem z dlouhodobého hlediska není dobrý nápad Podívala jsem se omluvně na Alexe. Nebo máš nápad jak trénovat i bez chození do klubu, nechci zahodit, co jsem si už vydřela. Jak vlastně máte rozdělené úrovně? Tohle jsou začátečníci? Ukázala jsem na lidi v okolí. |
| |
| Isaac March „Můžu tě vrátit. Si napiš lístek s poznámkou, že si máš říct o číslo a drž ho v ruce. Jenže... bude to stačit?“ podíval se na zápěstí, kde měl hodinky. „Aby jsi se vrátil do správné chvíle?“ Pokrčil rameny. „Hej a říct nějaké holce taky můžeš. Počkáš venku až nějaká půjde a prostě ji požádáš aby ji řekl, že tam na ní čekáš.“ Pokrčil rameny. Zmínil jsi, že bude dobré mít cestu dovnitř, uculil se. „No jasně, že jo. Rozhodně to nebude na škodu. Ale moc se tím asi nechlub. Chci říci, pak by chtěl každý kluk mít možnost dostat se za svou holkou a pořád by někdo otravoval.“ Varoval tě. „Takže jak? Co chceš dělat? Jestli chceš vrátit, tak by bylo nejlepší to udělat co nejrychleji.“ Pobízel tě k rozhodnutí. Alex a Alexa Miri si zamnula bradu. „Takže by jsi chtěl do pokročilých jo?“ zajímala se. „Ne. To jsi špatně pochopil. Jsou dva způsoby jak se dostat do některé skupiny. Začít od píky a probojovat se přes ostatní studenty, ale s vedoucími by jsi nebojoval. Pokud porazíš tyhle čtyři, rovnou půjdeš do mírně pokročilých, pokud porazíš i studenty tam, postoupíš do středně pokročilých a tak dále. S vedoucími se tak nestřetneš. A nebo je druhý způsob. Bojovat s vedoucími skupiny. Nemusíš je ani porazit, pokud ale uznají, že jsi dobrý tak tě vezmou. Jen ve skupině Pokročilých je to jinak. Proti královně by jsi nestál, ale bojoval by jsi s nejsilnějším bojovníkem z její skupiny.“ Vysvětlila ti to. „Ale říkáš, že jsi léčitel a v mládí jsi trénoval? Jsi si jistý, že hodláš mířit tak vysoko?“ ptala se. „Pokud jsi rozhodnutý, tak řekni co chceš. A na zítřek vše připravíme.“ Alexa se zeptala jestli by sem také mohla docházet, ale nebýt členka Soubojového klubu. Přikývla a zaměřila se na Alexu. „Samozřejmě. Pokud si chceš občas zabojovat můžeš se přidat k začátečníkům a mírně pokročilým. Po schválení pak i do středně pokročilých. Členové vítají možnost bojovat proti více různorodým talentům.“ Alexa se zajímala co je tohle za skupinu a znovu souhlasně přikývla. „Tohle jsou zelenáči. Začátečníci. Ještě se mají co učit.“ Poznamenala a podívala se na svou skupinu zelenáčů. „A úrovně tu moc neřešíme. I kdyby měli úroveň 5.0 nebo víc, ale neuměli by dát pořádně pěstí nebo dělat úhyb, tak skončí prostě tady. Jde o Soubojový klub. Člověk se tu má naučit jak se hýbat a využívat své schopnosti zároveň. K čemu někomu je když umí metat třeba ohnivé střely když nedokáže uhnout před příchozí ranou?“ odfrkla si. |
| |
| Isaac March part II Řekl jsi, že chceš skočit v čase a napsal jsi si rychlou poznámku na kus papíru, aby jsi si řekl o telefonní číslo. Postavil se a prokřupl si prsty. „Fajn. Tak jdem na to. Drž si poklopec hochu.“ Zazubil se a ty.... ... zamrkal jsi překvapením, protože jsi cítil jak se Diany měkké rty dotkli tvé tváře. Diana ti právě dala pusu na tvář. „Uvidíme se později dobře?“ řekla s trochu červenými tvářemi. S tím se otočila se s tím, že poběží zpátky na kolej. Měl jsi podivný pocit dežavu, že jsi tohle už zažil a v dlani jsi cítil nějaký papír. Nepamatoval jsi si, že by jsi něco držel. Byla na něm krátká poznámka tvým písmem, aby jsi si řekl Dianě o číslo. |
| |
| První den – Soubojový klubJo takhle… Zamnul jsem si zamyšleně bradu. Tak to vypadá sestřičko, že jestli si budeš chtít pořádně zatrénovat, budeš tu muset být na plný úvazek a jít taky do pokročilých. Víš ty co? Já prubnu ty začátečníky a podle toho se rozhodneme. Usmál jsem se na Miri No, upřímně mě ti pokročilí lákají, ale…nejsem si jistý, jestli na to mám, tak já zkusím nejdřív zkoušku do Mírně pokročilých. S tím jsem se otočil směrem k zápasící čtveřici a pomalým krokem se vydal směrem k nim. Zobrazit SPOILER Nejdřív to zkusíme bez schopností a uvidíme jak daleko se proti nim dostanu. Alex ty do toho nijak nezasahuj a neboj, kdyby bylo nejhůř, postavím ti je zase na nohy. Neberte to osobně Vážení, jde jen o to, že se mi nechce začínat úplně od nuly a Vaše šéfová řekla, že abych mohl víš, musím Vás všechny porazit, takže Nasadil jsem svou bojovou tvář Zobrazit SPOILER POJĎTE NA MĚ SE VŠÍM CO MÁTE, PROTOŽE TOHLE BUDE JENOM TĚŽKO FÉR ZÁPAS! Zasmál jsem se a bleskově vyrazil proti nim. Očividně jsem nepochopil, že abych se dostal výš musím je porazit postupně a ne všechny najednou. |
| |
| Alex a Alexa Miri pozvedla obočí, ale nesnažila se tě nijak zadržet. „Tak prosím. Hej! Bando! Připravit!“ křikla na zelenáče. Čtyřka cucáků stáli a o něčem diskutovali, když jsi se vydal na ně. Překvapeně se na tebe otočili. Zmateně se podívali po sobě, protože si nebyli asi jistí co se po nich chce. Miri si povzdychla. „Souboj! Souboj! Připravit sakra!“ To je už trochu nakoplo, aby se připravili i když pořád nejistě mrkali. No co čekat od začátečníků? „Ale... ale vždyť jsme dneska začali! To není fér!“ namítl hubený, černovlasý kluk. „Život není fér! Čím dřív se to naučíte tím lépe pro vás!“ odpověděla Miri. A to jsi se už na ně hnal, jediný kdo se zdál připraven na boj byl ten kluk ve fialovém, ostatní vypadali spíš že by radši utekli. Což ta zmalovaná holka udělala, jak jsi se rozběhl, vyjekla a dala se na útěk. „Vero vypadáváš! A tohle srabáctví si pak vypiješ!“ Vyštěkla Miri. Blížil jsi se k fialovému klukovi, který si dřepl a i když byl od tebe daleko, přetočil se vykopl a jeho noha se natáhla jako lano až k tobě a pokusil se ti podrazit nohy. Blonďák ustoupil a jeho tělo se rozpadlo na desítky malých motýlů Monarch a jako oblak vyrazili k tobě. Černovlasý hubeňour zase vypadal, že se nemůže rozhodnout co udělat a koukal všude kolem sebe. |
| |
| Soubojový klubMiri začala brášku instruovat co a jak má dělat, dokonce mu navrhla, že na zítřek vše nachystá. Jenže to by nebyl Alex, aby byl rozumný a ochotně si na něco počkal. Naprosto nedočkavě se rozhodl vrhnout na vyděšené nováčky. Neudržela jsem se a vyprskla smíchy. Co musím udělat abych mohla chodit ke středně pokročilým nebo pokročilým? Nebo nejdřív musím opravdu porazit tyhle nebožáky? Sledovala jsem Alexe jak se blíží k vyděšené čtveřici. Pohled byl zajímavý i když dopředu jsem mohla říct, že se jednalo o opravdu neférový souboj, obzvlášť když spolu moc nespolupracovali a jedna holka začala utíkat. Zamračila jsem se. Tak to ne holka… bráška řekl proti všem… Chytila jsem holku dřív než mohla někam utíkat a postrčila ji k ostatním Když budete spolupracovat třeba se z toho i něco naučíte … a když se bude Alex dobře bavit možná vás pak i vyléčí…. pro mě |
| |
| První den – Soubojový klubJedna holka se mého stylového nástupu tak vyděsila, že se dala rovnou na útěk, ovšem to by nebyla Alex, aby jí nezastoupila cestu a neotočila rovnou zpátky. Ovšem víc jsem se jí věnovat nemohl, protože zbylá trojice se rozhodla proti mně zakročit a to s použitím svých schopností. Sraby! Zavrčel jsem, když si jeden z těch silnějších přidřepl, přetočil se a natáhl ke mně nohu v podmetu. Abych neskončil na zemi, lehce jsem nadskočil a nohu mu kousek za kotníkem přidupl k zemi, načež jsem ji použil jako odrazoví můstek pro nízký přemet, během kterého jsem protáhl vlastní honu a pomocí paty (Axe kick) ho kopl znovu, tentokrát kousek nad koleno. Pokud to bude čistý zásah, tak se z pozice, do které dopadnu převalím kousek stranou do parakotoulu, ze kterého se vyšvihnu na nohy a menším obloukem, abych se prozatím vyhnul motýlům vyrazím proti váhajícímu mladíkovi. Zobrazit SPOILER Pokud si to dobře pamatuji, tak ho Alex označila za jednoho z těch se silnější schopností a tomu natahujícímu se by na dvakrát zlomená / naštípnutá / naražená mohla stačit k tomu aby se do boje dál nezapojoval. Pokud mi to nevyjde tak…to záleží na tom jak to nevyjde. |
| |
| Alexa Miri se na tebe podívala „Podobně, jako tvůj bratr. Rozdat si to s některým členů. Porazit ho nebo se dobře předvést. Skupiny nejsou omezeny na počet členů.“ Odpověděla. Pak jsi viděla, jak zmalovaná holka utíká, chytila jsi ji a pokusila jsi se ji hodit zpátky. Klopýtla pár kroků zpět, protože to nečekala. Ale pak najednou Miri zvedla ruku, ta ji zaplála fialovým ohněm a vystřelila po holce dvě střely. Ty ji přistáli na nohou a ihned zkrystalizovali čímž dívku přibyla k zemi. Chvíli se kývala než si kecla na zadek a zmateně mrkala. „Vypadla ve chvíli kdy se rozhodla utéct.“ Řekla ti a střelila po tobě pohledem. „Nevměšuj se.“ Alex Vyskočil jsi a vyhnul se útoku fialového a co víc, ještě jsem mu zamířil na nataženou nohu. Jakmile jsi dopadl, slyšel jsi i cítil pěkné křupnutí. Fialovel vykřikl, noha se mu ihned stáhla k tělo a on se chytil za zraněné koleno a kroutil se na zemi bolestí. Vyhnul jsi se oblaku motýlů a vrhl se na váhajícího kluka. Vykřikl, když viděl jak se na něj ženeš, najednou se jakoby zabalil do sebe, scvrkl se a.... na zemi zůstala ležet Fialka v květináči, která na tebe mrkala jakoby kreslenýma očima. A pak začala poskakovat směrem pryč....... V té chvíli se dostihl oblak motýlů, který tě obklopil, nijak to nebolelo, vlastně ti motýlové nic nedělali jen jsi přes ně skoro nic neviděl. |
| |
| Návrat do budoucnostiSouhlasím protože proč nezkusit vše a najednou najednou stojím zase na tom místě znovu dostanu polibek od Diany a znovu mě to celého rozhodí zamávám za ní. Ale co to? Mám v ruce lístek chvilku na něj nevěřícně koukám. Tohle je přece moje písmo moje instrukce jenže já to přece nepsal? Je To jenom hloupí žert nebo něčí schopnost? Rozhlédnu se okolo jenže to nevypadá jako by někdo něco použil? Mám ale jistotu je to nějaký žertík nebo hloupá zkouška? Jenže zase je to moje písmo a.... vlastně dobrý nápad. Rozhodnu se pro krok do tmy udělám portáli abych se dostal před Dianu. " Omlouvám se já...." podrbu se na hlavě a pousměju se. " Víš vůbec to nechápu ale najednou jsem měl v ruce tohle nevím jestli to je vtípek nebo o co jde... um ale víš je to vlastně docela dobrý nápad... myslíš že by jsi mi mohla dát na sebe číslo že by to nevadilo?" řeknu nejistě a koukám na ní. S číslem nebo bez něj prožívám svých deset minut uplně stejně dojdu do pokoje kde nejspíš bude stáel kouř a hudba a Enrik jehož jmeno ještě v této časové verzi neznám. " No nazdar...." pozdravím ho a trochu zamáchám rukou. |
| |
| První den – Soubojový klubMé akrobatické číslo, kterým jsem chtěl udělat dojem na publikum se nakonec omezilo jen na prošlápnutí nohy, která pod mou patou nepříjemně zapraskala, načež natahující se kluk nohu rychle stáhnul a začal skučet na podlaze. Vyrazil jsem proto proti nejistému mladíkovi, který vypadal, že by raději byl někde úplně jinde a když jsem se přiblížil na dosah, smrskl se a proměnil do podoby animované kytičky s očima, které se ve svém květináči snažila utéct co nejdál. To je vtip? Nadzvedl jsem lehce překvapeně obočí a rychlým kopem podebral květináč a poslal ho přímým směrem vstříc nejbližší zdi. Pak se všude kolem mě objevili ti otravní motýli. Třepotali se kolem mě a vlastně, kromě toho že mi omezovali výhled nedělali vůbec nic. Takhle by to opravdu nešlo… Zamračil jsem se a několikrát rychle chňapl do vzduchu, abych tak jednoho z motýlů chytil do „prstové klece“. Proměň se zpátky, nebo ti zlomím…hergot co já vím co je tenhle motýl zač. Vyzval jsem ho trošku podrážděně. Pokud by se začal měnit, pustím toho motýla, aby se mohl přidat ke zbytku, načež ho rychlým úderem pěti do obličeje zkusím poslat do hajan. Pokud by se mu proměnit nechtěl, tak tomu motýlovi zlomím křídla, zahodím ho a pokračuji podobně dál, než se jich prostě zbavím. |
| |
| První den Když jsem se vydal na pokoj, tak se to venku už docela vyprázdnilo, ale v ten moment co jsem se začal blížit k budově kolejí, tak mi došlo kde všichni sou. Na chodbách a dělaj chujoviny s toaleťákem a bálonkama. Naštěstí mě nikdo přímo netrefil, vždycky to schytal nějaká nula, co se tomu nedokázala vyhnout a cáklo na mě pár kapek vody, ale těm jsem nevěnoval moc pozornost. Vevnitř furt nikdo nebyl, tudíž jsem se bez dalšího zdržování zašel převléknout do nové uniformy. "No ještě, že jich tu je tolik. Ale i tak si myslim, že to nebude stačit na celej rok." Řekl jsem si pro sebe. Jakmile jsem vyšel ven z pokoje, tak do místnosti vtrhl malej klučina, který to nejspíš schytal jak několika balónky, tak i toaleťákem. Tyjo ten vypadá skoro jak Suzuya, teda až na ty vlasy a křídlo?! "Peklo? Tohle je proti peklu slabej odvar. Jinak čau já jsem Ren." Podal jsem ruku a lehce se na něj usmál. "No určitě to nebude jen kvůli tomu, že si prcek. Nějakou zásluhu na tom budou mít i ty kitky, který máš všude." |
| |
| Isaac March Použil jsi portál, aby jsi se dostal před Dianu, která překvapeně zastavila svůj rozpačitý ústup. Pořád byla trochu červená, ale vyslechla si tě. Nejspíš nerozuměla co jsi to měl s tím papírkem, ale kývla, sebrala ti ten papírek a z druhé strany ti napsala svoje číslo. „Tak zatím.“ Rozloučila se znovu, usmála se na tebe a spěchala dál. Ty jsi se vydal konečně na pokoj, kde jsi zastihl svého spolubydlícího jak sedí na parapetě otevřeného okna a dokuřuje cigaretu. Vešel jsi a pozdravil, šibalky po tobě hodil okem. „Ahoj Isaacu.“ Pozdravil tě tvým jménem. „Já jsem Enrike. Tak co? Získal jsi číslo od té své holky?“ zeptal se a zubil se při tom. Alexander Kopem jsi podebral květináč s květinou a odkopl ho pryč, ale v tu chvíli jsi byl zasažen hromadou motýlů, který tě obklopil. Nic ti to nedělalo, ale příjemné to nebylo a taky jsi nic moc neviděl. Chytil jsi jednoho motýla a vyhrožoval jsi, že ho rozmačkáš jestli tě nenechá na pokoji. Motýly ještě okamžik poletovali, ale pak se od tebe vzdálili a ty jsi nechal motýla být. Těžko říci jestli to bylo kvůli tvé hrozbě nebo tím, že před tebou najednou poletoval Dumbo. Slůně s obrovskýma očima díky kterým létal, zrovna se nadechoval a z chobotu na tebe vypustil proud vody, který tě zasáhl a kromě toho, že jsi byl mokrý tak tě taky povalil na zem. Ren Arima Kluk se na tebe otočil a zamrkal. „Uhm... ahoj. Já jsem Cell.“ Pozdravil tě a dotkl se květin ve svých vlasech. Zamračil se. „Na květinách není přece nic špatného. Jsou pěkné. A hezky voní.“ Postěžoval si a pak vzdychl. V té chvíli se křídlo za jeho zády vypařilo, jako když někdo rozfouká prachové zajíce. „Eh... sakra.“ Zahudroval a šel rychle do koupelny, kde jsi za chvíli slyšel spláchnutí a pak tekoucí vodu. Vyšel za chvíli zase ven a kontroloval si své oblečení než se posadil na pohovku. „Tak fajn. Takže jsme spolubydlící.“ Podíval se na tebe. „Zdáš se normální. Nebudeš mě šikanovat?“ ptal se zvědavě. |
| |
| Číslo získánoChvilku jsem ještě stál když mi Diana napsala svoje číslo nechápal jsem co to přesně bylo s tím papírkem,ale měl jsem její číslo které jsem si okamžitě naťukal do telefonu a papírek pro jistotu zlikvidoval pro případ ,že by snad byl nějak já nevím spojený s někým a to číslo se mohlo někomu dostat. " Zatím Diano a já se ozvu dobře..." Řeknu ještě pak se ale dostanu k spolubydlícímu který mě osloví jmenem a ví o čísle vykulím na něj oči. " Co jak? To byla tvoje schopnost znáš její číslo?" zatvářím se naštvaně. " Jak o tom sakra víš?" změřím si ho pohledem. |
| |
| Seznámení s jídelnou 'Ale rozhodně víš víc než já...' Pomyslel jsem si při odpovědi Benjiho, zda toho ví hodně. Navíc to vypadalo, že je jen skromný nebo nerad o sobě mluví. Ať už je to jakkoli, nehodlal jsem se nějak více vyptávat, i když bych rád shromažďoval informace, nechci být příliš vlezlý, přece jen jde o někoho, s kým budu nejvíce v kontaktu během tohoto roku studia. Je třeba snažit se udržovat kladný vztah. 'Stačí předstírat pohodáře a mělo by to být v pořádku.' S jeho další poznámkou souhlasím. Být schopný a mít schopnost jsou dvě odlišné věci. „Podle mě jsou to jen pubertální výpady a studijní radost.“ zívl jsem si, neboť jsem si uvědomil, že mě vlastně vůbec nezajímají. Dal jsem tím jasně najevo, že už v tomto pokračovat nechci. Nehodlám o nikom mluvit špatně, jednou by se mi to mohlo vymstít. Na tváři se mi objevil drobný falešný úsměv pobavení, když ho můj popis Kapiho pobavil. „To se neboj, jelikož s ním tady budeš bydlet také, nejspíš se dočkáš mnohem kurióznějších situací.“ mírně jsem se zasmál, ať to vypadá, že jsem přátelské povahy. Do jídelny jsme se dostali celkem lehce, pokud tedy nepočítám cestu ven z koleje. Naštěstí jsem měl vychytralého spolubydlícího, který využíval ostatní, aby byl nedotčen, samozřejmě jsem se držel tedy za ním. Pro mne nejbezpečnější cesta. „Do druhého ročníku se valná většina nedostane.“ s chladným tónem hlasu jsem reagoval na jeho poznámku ohledně toho, jak jsou ty děcka hrozné. Mně to nějak nevadilo, jací jsou. Přece jen se mě to netýká a nezajímají mě, dokud s nimi nemám nic společného. Při vstupu do jídelny jsem jen překvapeně zamrkal. Ne, že by to tam bylo nějak vzácně přepychové. Právě naopak, až děsivě normální školní jídelna. 'Díky bohu.' Byl jsem rád, že alespoň někde se budu cítit normálně. „Taky si necháš zajít chuť?“ Drcl jsem do Benjiho, když jsme společně "slintali" nad placenou výdejkou a vzal jsem si těstoviny. „Když budeš králem, nemusíš platit.“ Mrkl jsem na něj a šel se posadit k volnému stolu. Počkal jsem, až si sedne také a pustil jsem se do jídla. „Máš nějaké očekávání?“ zeptal jsem se ho. „Myslím z této školy, přece jen je to jedna z nejprestižnějších.“ nenápadně jsem začal zjišťovat, jaké je vlastně povahy. Během toho jsem se rozhlížel, kdo všechno tu zrovna je.„Máš tu nějaké známé nebo jsi na tom jako já, nikdo?“ znovu jsem se pousmál. |
| |
| První denMistr motýlek se odmítl proměnit a místo toho se raději pokusil zdekovat, a tak jsem tomu motýlovi v dlani prstem zlomil křídlo a hodil ho na podlahu. Uvidíme, jestli a jak to ovlivní celek. Rychle jsem se rozhlédl po okolí abych si udělal přehled o tom jak dopadl květináč, ale místo něj tu poletoval… Dumbo? Nechápavě jsem pozvedl obočí, což mě bohužel stálo těch pár vteřin, které jsem potřeboval abych zareagoval na proud vody, který mu vystřelil z chobotu. A tak jsem skončil na zemi a ještě ke všemu mokrý. Tak takhle ne… Zavrčel jsem a maličko podrážděný vyskočil na nohy, odkud jsem v lehkém podřepu vyrazil přímo proti slonovi a při běhu kličkoval tak, abych nikdy nestál přímo jeho chobotu. O motýli jsem si strach příliš nedělal, protože zásah vodním dělem by pro ně byl sebevražda. Pokud se mi podaří dostat až k němu, rychle ho popadnu levačkou za chobot a než se stačí proměnit, přitáhnu si ho trhnutím směrem k sobě, načež mu z půlotočky zasadím úder pravým loktem do spánku. Slon nebo člověk, tohle by ho mělo zatraceně bolet. |
| |
| Isaac March Enrike se zazubil. „Jen klid brácho.“ Řekl. „Moje schopnost je vracet čas. Jednou jsi tu dneska už byl. A snažili jsme se vymyslet, jak by jsi se mohl dostat na dívčí kolej. Nejlepší způsob by bylo, aby ti v tom pomohla ta tvoje buchta, jenže jsi si neřekl o číslo. Tak sis napsal vzkaz a já tě vrátil v čase, aby jsi si ji mohl o to číslo říct.“ Pokrčil rameny. „Dle tvé reakce soudím, že jsi číslo získal.“ Šel se rozvalit na pohovku a ruce složil za zády. „Teď ti bude moci přes okna dávat znamení kde je bezpečno a ty se tam můžeš portnout a tak dále a tak dále.“ Zapnul televizi a naladil na ní nějaký sportovní kanál, ale ztlumil televizi, aby jste mohli mluvit. „Tak jaký máš další postup?“ ptal se. Marc Rousselle Benji se ušklíbl. „Jasně. Půjdu zmlátit krále abych měl jídlo zadáčo.“ Řekl a vzal si také těstoviny. Šli jste se posadit ke stolu a ty jsi se pustil do jídla. Těstoviny byli dobré, aspoň že tak, trochu se dalo čekat že to bude šlichta, když to bude zadarmo, ale zdá se, že přece jen škola nemá moc důvod šetřit. Zeptal jsi se Benjiho na jeho očekávání, zamyslel se. „Trochu. Spíš o kvalitu učiva. A hlavně zkušené učitelé. Ne takové ty učitele na baterky, kteří neumí učit z ničeho jiného než z padesát let staré učebnice.“ Nakrčil nos. „Také očekávám viditelné zlepšení.... ve všem. Nemůžou si říkat prestižní pokud opravdu nemohou něčeho dosáhnout.“ Točil si těstoviny na vidličku, už měl pěkně velkou kouli. Zeptal jsi se ho jestli tu má nějaké známé. Rozhlédl se a pokrčil rameny. „Možná někoho ze základky. Ale moc mě to nezajímá. Zrovna jsem se s nima nekamarádil. Všichni do jednoho to byli pitomci. A co bych dělal s hlupáky?“ Pokrčil rameny. „Takže bych řekl, že spíš jako ty. I kdyby se ke mě někdo hlásil, hodlám dělat jako že je neznám.“ Benji asi nebyl zrovna... milý chlapík. I když s tebou neměl problém se bavit. Na druhém konci jídelny od vás, se strhla nějaká bitka, ale kuchařka je vykázala z jídelny, takže byl za chvíli zase klid. Alex a Alexa Po tom co jsi se vzpamatoval z vodní spršky, jsi slyšel za sebou skuhrání co neznělo jako od toho fialového. Nejspíš poškození toho motýla opravdu k něčemu bylo. Šel jsi po Dumbovi, jak jsi si myslel, zkoušel tě zasáhnout další proudem vody, poletoval na místě a snažil se tě zasáhnout. Ale on byl očividně docela nezkušený a tak dostat se k němu už nebyl problém. Popadl jsi ho za chobot, vyvalil na tebe kreslené modré oči a ty jsi mu dal pěknou ránu loktem. Ještě než se svalil na zem proměnil se zpátky v černovlasého kluka a zůstal ležet. V té chvíli vykročila vpřed Miri. „Dobrá. Konec! Prohráli jste lemry! Jediný kdo za něco aspoň trochu stál byl Takkr a to ještě panikařil.“ Otočila se na tebe. „Vyhrál jsi. Postupuješ. Zítra v šest hodin se tu schází mírně pokročilý, přihlas se k nim. Jejich vedoucí bude vědět o co jde. Dobrá práce.“ Řekla a prohlédla si tě. „Hm... ani jsi nepředvedl schopnosti. Zdá se, že přece jen máš něco v sobě.“ Pak se rozhlédla na své zelenáče. Vzdychla. „Teď je budu muset odnést na ošetřovnu.“ Asami Hakushi Dorazil jsi do své nové školy s notným zpožděním. Naštěstí díky tomu, že šlo o první den, tak tě kvůli tomu nikdo nebuzeroval. Zorientoval jsi se podle mapy co jsi dostal poštou spolu s dalšími informacemi a vyrazil jsi na kolej. Bylo trochu divné, že všude bylo takové... ticho. Tedy viděl jsi pár studentů, ale jinak to tu vypadalo docela opuštěně. Došel jsi na na kolej, tam jsi nejspíš našel valnou část studentů z prvního ročníku, hráli docela zuřivou vodní bitvu. Všude byl binec a dostat se do svého pokoje bylo komplikované, ale jakž takž jsi to zvládl i když tvůj pokoj byl na samém konci chodby. Vešel jsi dovnitř a překvapil tě přepych společných prostor. Velká televize, pohodlná pohovka, vlastní kuchyňka a další dvoje dveře, které vedli nejspíš do pokojů a tedy samozřejmě ještě dveře, které vedli do koupelny. Vše vypadalo vkusně a poměrně nově. A určitě už tu byl tvůj spolubydlící, protože.... všude byli obrázky a obrazy nějakého kluka.  Malé fotografie, velké obrazy na zdi ukazovali pořád toho samého kluka, jen v různých pózách a jiném oblečení. Zdá se, že jsi schytal na spolubydlícího nějakého Narcise. Ještě jsi se pořádně ani nestačil rozkoukat, když někdo začal bušit na dveře. Když jsi otevřel dovnitř vtrhl Shinzo, trochu mokrý, ale byl to on. „Hej! Asami!“ zazubil se. „Zahlédl jsem tě jak sem jdeš, ale nedohonil jsme tě včas.“ Sundal mokré vlasy z čela a pak se popadl do bratrského objetí. „Brácho! Už jsem si myslel, že nedorazíš!“ poplácal tě a pak pustil. V té chvíli si všiml hodně... obrázků a hvízdl. „Snad to nebude i buzna.“ |
| |
Hurá do školy
Trochu netrpělivě vydrnkávám melodii na imaginární kytaře, zatímco mi ve sluchátkách od mé MP4 hraje hudba. Cesta již trvá několik hodin a zaručeně nepřijdu do školy zrovna v čas. Matčin šófér mi však nevěnuje žádnou pozornost a plně se soustředí na řízení. Zatracený doktor a to jeho poslední vyšetření. Klidně jsme to mohli odbít včera nebo brzo ráno, ale přes ordinační hodiny nejede vlak… Aspoň, že škola měla pochopení…Hmmm?! Už jsme tady? Trochu prudší brzdění mně vrátí do reality. Vytáhnu si tedy z uší sluchátka, vystoupím z auta, poděkuji řidiči, který mezitím vyndal má zavazadla(díky své vyšší rychlosti), zamávám mu na rozloučenou a začnu porovnávat mapu se školou. Paráda, konečně v nové škole… Takže teď jsem tady a musím… sem! Hergot nějak moc ticho. Fajn, čas sebrat ty věci a vyložit je na koleji… Uff, možná jsem si měl přece jen zabalit trochu méně…Ne Malování, kytara a harmonika je absolutní minimum. Bez nich bych se určitě zbláznil nebo vybouchnul. Do jednoho ucha si dám sluchátko, mapu uložím do kapsy přes rameno přehodím kytaru v pouzdře, do levé ruky vezmu kufr s malířskými potřebami (obsahuje stojan, štětce, nějaké barvy, paletu, kelímek na vodu, hadr na čištění štětců a trochu papíru) a do druhé kufr s oblečením a osobními potřebami. Takto komicky obtěžkán vyrazím směr kolej. Po cestě mně zarazilo to ticho, jeden by slyšel něčí prd na dvacet metrů i bez superschopnosti. Nebýt pár studentů venku, tak bych to přirovnal ke škole duchů. Na koleji to bylo mnohem lepší, dost prváků tu po sobě stříkalo, házelo balónky s vodou, či stříleli vodu pomocí svých schopností jeden po druhém jak při nějaké vodní bitvě. I když jsem se držel při stěně, tak i mně několikrát omylem zasáhli, či mi málem ujela noha. Hergot, jeden tu chvíli není a hned mu ujde všechna sranda. Aspoň to nebudu uklízet… Ale třeba si stihnu rychle vybalit a přidat se… Konečně, dál jej snad dát ani nemohli…. Wow. Tak tohle si nechám líbit. Obdivně hvízdnu nad zařízením mého ubytování a opatrně položím svá zavazadla na zem. Následně vytvořím z ukazováčků a palců obdélník(palec spojím s ukazováčkem druhé ruky) a začnu trochu detailněji prohlížet můj nový domov. Tak tohle vážně půjde. Ta pohovka a televize přímo lákají na nějaký filmový večer, kuchyňka čerstvý ranní čaj, oddělené pokoje a…WTF?! Tady někomu očividně hrabe… Ne tady má krom mně zjevně nějaký vážný problém. Teď jen doufat, že ty fotky jsou jeho a né jeho přítele… Kdo se teď sakra může chtít dobývat sem? Trochu podmračeně se vydám ke dveřím, do kterých se někdo dobývá. Po otevření ztuhnu od překvapení, nostalgií a radosti. Jeho obětí mu víc než oplatím, následně mu dám menší přátelskou herdu do ramene a spustím menší záplavu slov.
Shinzo!... Koukám, že stále nemůžeš chybět u žádné bitky… Soráč to zpoždění, dostal jsem zas domácí vězení, které skončilo až dneska ráno. Snad jsem nepřišel ve škole i nic důležitého… No „evidentně“ už je do někoho „zahleděný“. Tedy mohu jen doufat, poškodit ten bejvák by byla škoda… Ale už dost o něm, pojď dál chlape. Skoro dva roky sem tě neviděl a ještě si musím vybalit… Tak vyprávěj cos během doby, co jsme spolu naposledy mluvili vyváděl? Doufám, žes cvičil… Tsu si neviděl? Hergot měli bychom obnovení naší party nějak oslavit. Karaoke? S tím jsem jej pozval dál a začal přesouvat svoje zavazadla do svého pokoje a vybalovat. |
| |
| ProzřeníChvilku jsem jen na Enrikeho zíral. Ano rozhodně mi osvětlil záhadu toho lístu jenže bylo v tom pár věcí které mě štvali za prvé. " Nemám žádnou buchtu tam...." zamrmlu trochu podrážděně o Dianě přeci nikdo nebude mluvit jako o kusu žvance. " A to jestli nám v tom směru pomůže je dost na ní." Enrike zhlasí telvizi a zeptá se na další postup. " Heee no jako já nechci na tu slečnu moc tlačit nebo tak ale mužu se zeptat když pak budu vědět pokoj mužu najít aj chodby nebo tak za tím a no... jako šlo by to ale stejně tam asi nebudeme courat dlouho stopro bude někdo kdo zjistí,že tam je někdo kdo tam nemá co dělat. Jako zkusím jí napsat a uvidíme ale jinak nevím ... taky by to chtělo vymyslet nějaký způsob...získání financí protože se obávám že studium tady bude hooodně naročné." Zvláště pokud si v něm plánuji pořídit přímou linku na dívčí koleje. zasměju se a vezmu do ruky mobil a začnu psát zprávu. Dobrý den slečno Diano :) pokud by jste měla zájem o doručovací, povídací a protiautomatové služby společnosti Isaac bylo by dobré aby jste zdělila polohu vašeho pokoje. Náš pracovník by se pak do něj mohl s Vaším souhlasem podívat a zjistit jaké služby by pro vás byli nejlepší ;) napíšu první radoby vtipnou sms a pak po asi 20 vteřinách nejistoty napíšu druhou Ahoj Diano to jsem byl já Isaac prostě jen kdyby jsi někdy pak potřeboval hodit na pokoj tak vím jak na to jen potřebuju aby jsi mi řekla který to je a až se domluvíme tak stala v okně a mávala...a neboj příště už se nebudu pokoušet být vtipný :) |
| |
| První den Když Cell řekl, že na kytkách není nic špatného, tak mi nezbylo nic jiného než si povzdechnout. "No to sice není, mě osobně nevaděj, ale jednodušší jedinci to můžou mít jako záminku k šikaně. Takže když je nebudeš mít furt na sobě, tak tu budeš mít mnohem lehčí život." Až na ty kytky je fakt sakra podobnej bráchovi. Pak zaběhl do koupelny, kde se nejspíše opláchl a zbavil toaleťáku. Pak vylezl a sedl si na pohovku. Já jsem si mezitím nachystal něco malého k jídlu, toast se šunkuou a sýrem. "Já nejsem typ, co by si musel zvyšovat ego na slabších. To není výzva." Načež jsem vytáhnul z kapsy pásku školního dozoru. "Naopak tohle bylo docela zajímavý na získání, musel jsem si dát duel s vedoucí dozoru a byl to hodně vyrovnanej souboj. Každopádně jestli tě někdo bude moc prudit tak dej vědět." |
| |
| Soubojový klubKdyž mě Miri zarazila, že nemám zasahovat, jen jsem pokrčila rameny. Když nezasahovat tak nezasahovat…. Musím začít se začátečníky, nebo můžu s porážením ostatních začít až na mírně pokročilých? Tohle není žádná výzva... Položila jsem jednoduchou otázku, protože se mi opravdu nechtělo se zbytečně šikanovat absoltně neschopné začátečníky. Dál už jsem se jen kochala pohledem na Alexe, který se rozhodl si z toho udělat pomalu akrobatickou show… tedy do doby než se nejsilnější kluk proměnil v utíkající fialku. Neudržela jsem se a vyprskla smíchy, nějak jsem nechápala proč se někdo se schopností na 2,5 mění ve fialku a ne v něco užitečnějšího. Ovšem dotyčný to nakonec nevzdal a změnil podobu na létajícího slona, nevěřícně jsem koukala na to plýtvání potenciálem, dotyčný se zřejmě mohl proměňovat na věci z animáků a nějak se mu nedařilo vybrat vhodnou postavu. Než jsem se nadála byl konec. Pokud Miri, trvala na poražení začátečníků zavolala jsem na brášku. Alexi, vyléčíš mi je? Neboj bude to rychlovka…Nebo to mám vzít trošku výukově? Pokud nebylo nutné se začátečníky bojovat vyrazila jsem Alexovi naproti se smíchem. Jsi mokrý bráško…Víš že jsi mohl začít až s mírně pokročilými? To zní zábavněji… |
| |
| Isaac March Pozvedl obočí, když jsi mluvil o tom, že na ní nechceš tlačit. „No předtím jsi mluvit trochu jinak.“ Poznamenal s úsměvem. Křížil nohy v kotnících a čekal až napíšeš zprávu. První jsi napsal vtipnou sms, ale jakmile jsi ji odeslal, tak jsi napsal další, aby jsi to upřesnil. A pak jsi nervózně čekal. Minutu, dvě... Enrike dal televizi zase nahlas a sledoval nějaký zápas v letním hokeji. Čekal jsi a možná jsi se cítil nesvůj a nervózní, když konečně tvůj mobil zapípal, málem ti vypadl z ruky. Přečetl jsi si zprávu. „Vážená doručující službo. O vaše služby zájem mám. I když měli by jste si zlepšit marketing. :) Ok Issacu. Dám ti znamení z okna. Kdy se na to chceš vrhnout? Diana.“ Enrike se posadil. „Tak co?“ zajímal se jak jsi dopadl. Ren Arima Cell našpulil rty, když jsi mu vysvětloval, že ty květiny jsou jeho terč. Pohladil se po květině. „Neustoupím před jejich předsudky.“ Řekl tvrdohlavě. Ty jsi si zatím udělal něco k jídlu, on se přetočil na pohovce a koukal na tebe. Ty jsi ho ujistil, že nemáš ve zvyku léčit si ego na slabších. Nafoukl tváře, nebyl vážně ještě dítě? Vypadal tak a i se tak choval. „Kdo říká, že jsem slabý? Jsem silný náhodou.“ Protestoval. Ty jsi se, ale předvedl s páskou a nabídl mu, že kdyby ho někdo hodně prudil, aby ti dal vědět. „Takže ty jsi už v dozoru? Teda. Prej, že jen tak někoho neberou. Tak duel? Počkej s vedoucí? To je slečna Jun. Tyjo... ta je v Elitě. A ty říkáš, že jste si byli rovni?“ oči mu zářili nadšením div ho neobklopily hvězdy. „Jaká je? Chci číct... Slečna Jun je prej tvrdá jak ocel. Je to pravda?“ Alexandra Zeptala jsi se jak se dostat výš, že tihle zelenáči nejsou žádná výzva. „Nemusíš. Jestli chceš být jen občasný návštěvník, stačí ať bojuješ s někým ze skupin kam chceš docházet. Ty pravidla co jsem řekla tvému bratrovi platí jen pro ty, kteří se chtějí přidat do klubu.“ Odpověděla ti docela trpělivě Miri. Pak jsi sledovala bratra, jak se zelenáči vymetá podlahu. Zatím co jsi šla za bratrem, Miri se vydala sbírat ze země svoje zmlácené zelenáče. První šla k tomu poslednímu co vydržel nejdéle a kontrolovala, jak moc je zraněný. Pak vytáhla mobil, asi aby si zavolala pomoc, protože rozhodně všechny čtyři dostat na ošetřovnu by bylo na dlouho. Asami Hakushi „Haha! Jasně! Kdo by odolal tomu to všem nandat!?“ smál se a zavrtěl hlavou. „Domácí vězení? V první den školy? Magoři. Jako kdyby nestačilo to, že se jde do školy.“ Rozhlédl se a ušklíbl se nad obrázkem toho kluka, který na vás jakoby mrkal přes rameno. „Ta vole chlape, zamykej se na noc.“ Poznamenal pobaveně. Pomohl ti s věcmi do tvého pokoje, ale pokud šlo o vybalování samotné nechal to na tobě, nakonec nevěděl kam si co chceš dát. „Tak nějakou chvíli jsem skončil na škole pro malé delikventy. Vážně to byla pořádná pakárna. Ti lidi tam byli magoři! Naštěstí jsem byl dost chytrej na to, že když budu sekat dobrotu tak tam dlouho nebudu. A taky že ne. Dali mě nakonec do normální školy, ale ještě jsem měl takové to sledovací zařízení takže jen do školy a domů. Doma taky pěkně peklo. Musel jsem se..... fakt šprtat.“ Otřel si neviditelnou slzu. „Ale asi jen díky tomu jsem tady. Budeš valit bulvy. Mám totiž stipendium.“ Ukázal s úsměvem na sebe palcem. „Snažil jsem se trénovat, ale máma a otec to neradi viděli, takže jsem nemohl moc. Furt si myslí, že se půjdu pustit do něčeho.... však víš. Musím se jim každý den hlásit.“ Vzdychl a začal odstrkávat závěs na posteli stranou, protože mu furt padal za krk. „Tsu... hej neviděl. A nevím jestli vůbec tu bude. Co vím, tak její rodina ji sebrala všechno, mobil, notes a tak a poslali ji někam na farmu. To vím jen díky pohledu co mi poslala. Prej se ji tam snaží sedřít z kůže. Je jak v otroctví a tak dále. Ale už je to aspoň půl roku. Od té doby žádné zprávy.“ Zachmuřil se. „Tak se po ní pak podíváme a uvidíme.“ Řekl nakonec a stoupl si. Šel otevřít okno, aby šel dovnitř vzduch. „Jo Karaoke bude super. A co ty?“ ptal se. |
| |
| Den první – Soubojový klubPodle skuhrání za sebou jsem poznal, že poškození motýla očividně zasáhlo i původní tělo a tak jsem se o mladíka příliš nezajímal a rychlou kombinací poslal raději Dumba do hajan, než se stihl proměnit v něco podstatně méně neškodného. Miri následně ukončila boj a já si uvědomil, že jsem to asi trošku přehnal. Eh…omlouvám se, nechtěl jsem být tak hrubý, vůbec netuším co to do mě vjelo. Začal jsem se poněkud zmateně omlouvat Miri i na zemi ležícím začátečníkům. Normálně se takhle nechovám, asi…asi jsem se nechal trošku unést. Přiznal jsem trošku posmutněle, ovšem vnitřní hlásek zvaný svědomí poťouchlé mi hned nabídl vysvětlení. Jojo, nechal se unést…prostě jsi potřeboval vypustit páru po tom co sis šáhl na ty parádní… Drž hubu. Utnul jsem sám sebe, než si mé vnitřní konverzace stihla všimnou sestra. Miri následně zmínila, že jsem ani nepoužil svou schopnost a já na ni chvíli nechápavě koukal, načež jsem se plácl do čela. Ajo vlastně, omlouvám se, dneska mi to vůbec nemyslí. S tím jsem se zhluboka nadechl a otevřel se okolním proudům životní energie, které jsem přesměroval do okolních zraněných. Dal jsem jim dost na to, aby byli do pár minut zase jako rybičky, načež jsem svou schopnost deaktivoval a obrátil se na Miri. Tak a nikam je nosit nemusíš. Usmál jsem se, tentokrát vesele, načež jsem ale zvážněl. No, ohledně těch mírně pokročilých…já bych možná přece jen zkusil tu zkoušku do pokročilých, pokud by to bylo možné. Pokud mi v budoucnu budou takhle ujíždět nervy potřebuji kolem sebe stejně silné, nebo ještě lépe silnější lidi, než sem sám, jinak ze mě začnou mít spolužáci trauma a upoutají na mě nechtěnou pozornost. To už ale ke mně běžela Alex a smála se tomu jak jsem mokrý. No jo, to je asi karmická pomsta za tu koupelnu. Zasmál jsem se na oplátku, načež jsem začal mluvit dost nahlas na to, aby nás slyšeli i začátečníci na podlaze. No, uzdravil jsem ti je, ale buď na ně hodná. Když jsem s nimi takhle zametl já, tak netuším co by zmohli proti tobě. S trochou štěstí jim to podlomí morálku dostatečně na to, aby se s Alex prát nechtěli, nebo ještě lépe, poté co řekla Miri si Alex hromadnou bitku s nimi rozmyslí úplně. |
| |
| Alexander a Alexandra „Proč se omlouváš? Jsi prostě silnější. Za to se omlouvat nemusíš.“ Řekla Miri. Pak jsi použil svou schopnost a všechny poražené vyléčil. Ti pomalu přestali se válet na zemi, zkřivené tváře od bolesti nahradilo překvapení. Postupně si sedali nebo stoupali. Miri se rozhlédla a pak se podívala na tebe. „Ty umíš takhle hromadně léčit? Zajímavé.“ Poznamenala trochu uznale. Aspoň jsi si to myslel, protože jestli tam bylo nějaké uznání, tak zase rychle zmizelo. Nakonec jsi řekl, že by jsi chtěl postoupit rovnou do pokročilých. Podívala se na tebe a přikývla. „Dobrá.“ Řekla. „Domluvím to na zítra večer v osm hodin. Na venkovním hřišti. Tam se sejdeš s Královninou skupinou a dál tě už budou informovat oni. Ať jsi v nejlepší formě.“ Poradila ti. Po gratulaci od tvé sestry jsi prohlásil nahlas, že jsi je uzdravil a snažil jsi se tím zamezit možnou pomstu z jejich strany. Ale jak jsi se tak rozhlédl, tak podle těch schlíplých pohledů jsi neměl pocit, že by měli chuť se znovu rvát. Miri se rozhlédla. „Fajn bando. Pro dnešek konec. Další setkání zítra po škole. Máte se ještě co učit!“ dala rozkaz k odchodu. Začali se zvedat a jako houf zmoklých slepic se šourali pryč. Miri se znovu otočila na vás. „Ale nepřeceňujte moc své síly. Tihle zelenáči začali trénovat teprve dneska. Porazit je není zrovna problém. Ale ti v ostatních skupinách už mají nějaké zkušenosti. S nimi to lehké mít nebudete.“ Dala vám varování. Podívala se na Alexe. „Sice tě neporazili, ale podcenil jsi je. Dost na to, aby jsi dostal zásah. V boji se nesmíš nikdy nechat zaskočit.“ |
| |
| Plán pokračuje"Jinak a jak jinak?" zeptám se docela zmateně a pak si užiju přesně ty dvě nekonečné minuty stresu než mi přijde odpověd skoro sebou cuknu a když si konečně přečtu celou sms trochu se usměju. "No vypadá to že to pujde jen asi budeme muset ven a před holčičí koleje abych mě lepší rozhled." pousměju se. "ale i tak musíme tma najít nějaký lepší průchod a tak nechci jí kvuli tomu otravovat pořád a tak..." nebo že bych spíš chtěl mít průchod k dianě jen sám pro sebe? Raději ale napíšu Dianě odpověd. Beru v potaz a nechceš se stát mím marketingovým poradcem? :) No mužeme se na to vrhnout skoro kdykoliv jen teda trochu sem zbastlil pomoc spolubydlícího tak to snad nevadí....já dojdu někam kde uvidím dobře na okna dívčí koleje a ty mi napiš patro .. podívám se pak z venku a tak. při psaní sms trochu rudnu zvláště když mi dojde že některé části mají poněkud více smyslů jenže samozřejmě mi toto dojde až 5 vteřin po odeslání. Plán je asle snadný dostat se někde kde uvidím dívčí koleje a mavající dianu kouknout se portálem do jejího pokoje a voila zbytek pujde dobře....tedy snad. |
| |
Vybalování a vzpomínání Shinza ta vodní bitva žřejmě dokonale naladila, jelikož přímo sršel vtipem. Nebo byl tak moc rád, že spolu zas chodíme do školy. Nad jeho vtipem o škole se krátce zasměji. Něco na tom je. Atmosféra však trochu zchladne, když zmíní mého spolubydlícího. Nestraš. Už teď mi přijde, že nás pozoruje... Jestli něco zkusí, tak ho zamaluji štětcem. U mně v pokoji jsem začal vybalovat. Kytaru jsem uložil spolu s malířkým kufříkem do rohu, oblečení dal do skříně, spodní prádlo do šuplíků, kartáček se zubní pastou zatím zůstal na posteli a začal jsem do poličky rovnat sešity a učebnice. Mezitím jsem poslouchal jeho vyprávění. Evidentně to ani jeden z nás neměl jednoduché, což prozrazoval můj smutný úsměv, ale když se zmínil o stipendiu, tak knihy, co jsem zrovna rovnal spadly na stranu. Stipendium?! Ty? Ten kterého jsme museli před zkouškami vždycky přivázat k židli a doučovat?... Vlastně myslím, že tě dokonce jedna učitelka doslova přibyla k židli, žes nedával pozor... Ale s jejím výstřihem a postavou se ti divil málokdo... Na chvíli v šoku zavzpomínám, trochu se otřepu a pokračuji v rovnání knížek a poslouchání. Když mluvil o tom, jak se jeho rodiče bojí, že zas bude bojovat či se to zvrtne tak nevěřicně zakroutím hlavou a zasměji se. Jako by ses nemohl dostat do průšvihu ve škole. Jedna chodba, jeden blbec a hned to lítá. Tam jsme to měli aspoň lépe hlídaný. Zprávy o Tsu mně celkem mrzeli. Její rodiče mi kladli za vinu, že se přimotává do bojů(hlavně, že pořadátorkou byla ona :D) a bránili mi jí jen napsat pohlednici. Tak farma... myslíš, že tam pořádá kohoutí zápasy? Zkusil jsem nahodit vtip, ale vůbec jsem se při něm neusmál. Opravdu doufám, že se sem dostala taky. Pak přišla řeč na mně a a můj úsměv ještě víc vybledl. Kde začít?... Otec zatahal za pár provázků a skončil jsem v nějakým vojenským výcvikovým středisku asi na čtvrt roku... Žádný signál, televize, jen trénink, učení a občas nějaké to kreslení či modelování. Nejhorší však bylo, že jsem nemohl na nic hrát. Málem jsem se zbláznil... Po třech měsících uznal za vhodné mně vrátit do školy, ale stejně si myslím, že mu spíš matka dala nůž na krk. Během té doby jsem ji viděl či s ní mluvil asi jen třikrát... Ve škole mi sledovací zařízení sice nedali, ale matka pravidelně vyzvídala jak ode mně tak od učitelů a dost sledovali můj rozvrch a známky. Jo a otec to sice nepřiznal, ale nejspíš mi napíchnul mobil... Otce jsem však dožral tím, že jsem se vůbec nezajímal o pozici krále. Jen škola, trénink, hudba a umění. Sem tam nějaký souboj s příliš sebevědomími blbci, ale jinak velký bobek na hiearchii. Bratra to naky naštvalo, ale spíš byl naštvaný, že už nemůže vídat Tsu. Podle mně se do ní zakoukal... Každopádně tamního krále můj postoj taky štvala domák se proč mně přeložili... Trochu dělal s Královnou ramena a zmlkl až když jsem je přizabil...*Pravá ruka se mi lehce viditelně rozechvěje, tak si ji stisknu druhou, dokud třes nepřestane* Mám trochu problém ovládat oheň v boji. Všechno se vždycky znova promítne a mně chytne rapl... No post krále mu sice zůstal, ale školu jsem vlastně řídil ze stínu já. Je s tím menší bolehlav s povinostmi... Zbytek věcí schovám do šuplíků a otočím se s úsměvem na Shinza. No, to bylo dost o historii. Čas prozkoumat tuhle školu a najít naši dámu co říkáš? Pokud souhlasí, tak pokoj zvenčí zamknu a vydáme se na průzkum školy. |
| |
| První den Cellova slova mě poněkud zaujala, přeci jen nevypadá na to, že by ho zajímali lidé vysoké úrovně, když po sobě nechá na chodbě házet toaleťák. "Tak Adea je v elitě jo? Jako věděl jsem že bude silná, když je vedoucí, ale až tak? To jsem nečekal." Počkat! To by mohlo znamenat, že když ji porazím, tak se tam dostanu místo ní? Přeci jen jsme teď bojovali poměrně vyrovnaný souboj. Ale bůhví jestli se vůbec snažila. "Nooo tvrdá rozhodně je, ale spíš jak kámen než ocel, jelikož se málokdy usmála. Ale její rány byly tvrdý díky tý korozi." Ale asi k ní chová hodně respektu, když jí oslovuje slečno... No snad Cell nebude takovej srábora jak vypadá. "Co ty a nějaká klubová aktivita už sis něco vybral?? Ikdyž počkej, nech mě hádat. Zahradnickej klub." Když má všude ty kytky tak se tam určitě musel jít podívat. Snad tam se aspoň bude cítit mezi svejma. Představování se spolubydlícím by prozatím snad stačilo, přeci jen na to bude času dost, ale na postavení reputace není času nikdy dost. "Jo a mimochodem nevíš jestli se tu bude někde něco dít? Nebo se mám jít radši zeptat jinam?" Podívám se na něj tázavě, když jsem už téměř u dveří, jelikož předpokládám, že toho moc vědět nebude. |
| |
| Isaac March Mrkl na tebe jedním okem. „To tedy nevím jak to chceš udělat. Když se podíváš z venku na obě budovy, tak jsou postaveny ve stejném slohu. Předpokládám, že uvnitř to bude stejné jako u nás. A jestli jsi si trochu prohlédl jak to tu vypadá, tak žádné slepé místo tu není.“ Pokrčil rameny. „Gól!“ trhl sebou a vykřikl. „Jo!“ zamával pěstí. Postavil se. „Tak fajn. Chceš ať jdu s tebou? Moc mě asi k ničemu nepotřebuješ, bych řekl.“ Pokrčil rameny. Zapípal ti mobil. „Zvážím to. Budu si muset koupit příručku pro marketing. Dobře. Tak za půl hodiny? Musím tu ještě něco udělat. Je to první patro. Budu tě vyhlížet.“ Tak či onak ať už jsi chtěl, aby šel s tebou nebo ne. Za půl hodiny jsi vyrazil ke kolejím děvčat. Naštěstí to bylo hned vedle, takže jsi nemusel chodit nikam daleko. Začal jsi obcházet budovu kolem dokola, než jsi uviděl tobě povědomou barvu vlasů. Diana si tě taky všimla a zamávala na tebe dramaticky býlím kapesníčkem. Asami Hakushi Shinza se zazubil, když jsi byl překvapený tím, že má stipendium. „Když není do čeho píchnout tak jsem vzal za vděk i s tou učebnicí.“ Pokrčil rameny. Pokýval pak souhlasně hlavou. „Jasně. Tady to bude taky samá rvačka. Ale tak asi jim připadá lepší že je to kontrolováno školou nebo nevím.“ Mluvili jste o Tsu, která skončila na farmě. Tvé poznámce se uchechtl, ale doufal, asi jako ty, že tu někde bude. Začal jsi vyprávět co jsi zažil ty. Jen co jsi zmínil, že jsi dostal vojenský výcvik hvízdl a zamumlal něco o tom, že teď je určitě pozadu. „Heee? To jako Krále nebavil život? Dyť by měl být rád že je rád a on se do tebe ještě navážel? Pfff.. pitomec.“ Zavrtěl hlavou. Přiznal jsi problém ovládat oheň, Shinza chvíli mlčel. „Kámo to bude dobrý. Časem... to vybledne.“ Řekl. Ty jsi to, ale zamluvil s tím, že bylo načase prozkoumat okolí a mrknout se po Tsu. Shinzo vytáhl mapku školy a rozložil ji. „Fajn. Tak navrhuji kouknout do jídelny, možná taky na hřiště. Hele... oni tu mají i kostel!? To jako si myslí, že tu někdo bude docházet do kostela?“ Chvíli mlčel. „Hele oni tu mají i farmu! Třeba by mohla být tam?“ navrhl. To kam půjdete nechával na tobě. Ren Arima „Ooohh ano!“ poskočil na pohovce. „Podle mě má i na víc než jen být v Elitě, ale asi ji to takhle stačí.“ Řekl. Odpověděl jsi mu na otázku jestli je tvrdá, což jsi mu potvrdil. „Ano. Koroze. Zajímá mě jestli někdy zvládne ji uplatnit i na organické věci.“ Zamyslel se. Ty jsi se na oplátku taky zeptal, na do jakého klubu jde a hádal jsi zahradničký. Nafoukl tváře. „To jsem si dal jako vedlejší aktivitu.“ Protestoval trochu uraženě. „Náhodou jsem šel do Soubojového klubu.“ Postavil se na pohovce a vypnul úzký hrudníček. „Jsem bojovník víš!?“ zazářil úsměvem. Ty jsi se, ale měl už k odchodu a tak trochu splaskl. „Eh... cože? Co dít? Jako nějaká párty? No některé kluby už mají setkání a seznamují nováčky, ale to je tak všechno co vím.“ Pokrčil rameny. |
| |
| Strategie přesunuNa problému slepích míst rozhodně něco bude a tak se chvilku na Enrikeho podívám a pak pronesu. " No to jo ale třeba tam musí být záchody sprchy nebo místnosti kde jsou koštata stejně jako tady no ne? Prostě někde kde se normálně nemusí motat moc lidí..." Trochu na něj zamrkám. " Ty posloucháš sport nebo? Heh vlastně těch tvejch 10 minut zkoušel si někdy sázet na dostihy nebo tak?" nadhodím zcela věcnou otázku příjmů. "No hale já myslí mže budu dobrej teda snad kdybych se nevratil tak to bud vyšlo moc dobře a nebo moc špatně." zazubím se a jdu se vydat před dívčí kolej. Samozřejmě před tím potvrdím že půlhjhodina je akorát. Za chvilku už tedy stojím pod okny a vidím mavající kapesník a vlasy barvy jakou má Diana. Dobře ted se neděs dobře a doufám ,že tvoje spolubydlící bude v poho.A jo prosím zustan v tom okně ještě chvilku napíšu jí sms a pak se rozhodnu trochu projít potřebuju místo kde nebudu tak na očích. Cíl je jasný když nebudu uplně nejvíc na očích vybavím si stranu na které jje dianin pokoj a zkusím vytvořit malí portál ve vyšce a směru jejich oken chci se jen podívat do pokoje a získat přehled jak daleko od toho místa by se dal vytvořit portál na průchod. Úplně ideálně i zkontroluji jestli to je Diana a že je sama. Až pak vytvořím druhý průchod přímo v pokoji vedle Diany chci ale jen prostrčit hlavu lehce políbit dianu koukající z okna na tvář s poznámkou. "Tohle ber jako zalohu na plat šefko marketingu." A usměvem...samozřejmě ze mě vypadne po té puse jen asi polovina slov a to ještě s těžkou nesrozumitelností takže jen co se vratím na své původní místo budu muset napsat vysvětlující sms. Tak už vím kam tě když tak mám přesunout a nebo kam se stavit kdyby šefce marketingu bylo moc smutno nebo jí ubližoval automat :). |
| |
| První den – Soubojový klubPokrčil jsem rameny. Právě proto. Mohl jsem je vyřídit s mnohem…menšími následky. Připustil jsem trošku neochotně, načež když Miri převedla řeč na moje léčitelské schopnosti, tak jsem souhlasně přikývl. Přesně tak. Dokážu léčit několik lidí zároveň a na poměrně slušnou vzdálenost. I když pochopitelně čím víc lidí a čím dál, tím méně je moje schopnost efektivní. Vysvětlil jsem to tak, aby si myslela, že je to jediné, co moje schopnost dokáže. Kdo ví, třeba se mi zítra na zkoušce do pokročilých bude hodit malé eso v rukávu. Díky. Řekl jsem, když mě začala instruovat kdy a kde se mám zítra objevit kvůli zkouškám do pokročilých, načež začala instruovat svoje rekruty a tak jsem se chtěl připojit k Alex, ovšem Miri si neodpustila ještě jednu radu na závěr. Díky, budu se snažit neutrhnout si moc velkou ostudu. Pousmál jsem se. Upřímně by mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdybych vyzval ji. Tentokrát už mě nikdo nerušil a tak jsem se mohl věnovat sestře, která zjistila, že si sem může přijít zatrénovat, aniž by musela být součástí klubu nebo procházet zkouškami. Tak, tohle bychom měli, jaký je další plán. Tvůj klub, nebo dort? Tohle místo jsem si vybral já a nenechal jí do toho moc mluvit, tak by asi bylo férové nechat teď rozhodnout ji. |
| |
Průzkum
Zbytek konverzace byl na střídačku veselý a tíživý. Gesta ohledně mého ohně jsem si vážil, nicméně raději pokračuji jiným tématem. Shinzo vytáhne mapku a náš lov tedy pátrání může začít. Prohlížím mapku a poslouchám doporučení kde začít. Výběr není jednoduchý, škola má hold hodně prostoru a jednotlivých částí. Nad kostelem dusím smích a zapřemýšlím nahlas. Nejspíš do toho kostela nosí vlastní modli a ti silnější tam zakládají vlastní sekty… O farmě nějak pochybuji. Při návratu z tábora má první zastávka byl McDonald a obchod s muzikou. Hádám, že si od ní bude chtít odpočinout, pokud ji tam tak dřeli… Hřiště by jí víc odpovídalo, ale vzhledem k prvnímu dni tam moc lidí nebude či spíš starší ročníky… Zkusíme prozatím jídelnu, aspoň doplníme palivo a je nejblíž. S tím vyjdeme z pokoje, zamknu je a vyrazíme do jídelny. Cestou si prohlížím okolí a hlavně konkurenci, zatímco vedu se Shinzem rozhovor nad školou. Jak vypadá vůbec tvůj spolubydlící? Sice mého nejspíš netrumfne… bohužel… Vědí vůbec vaši, že se naše skupinka tady mohla dát zas dohromady? |
| |
| Soubojový klubKdyž Miri na okamžíček zaujala Alexova schopnost, začalo mi pomalu docházet, že můj velký bráška ode mě možná už nebude potřebovat ochranu jako na minulé škole. Ale nahlas jsem nic neřekla, přece jen zkazilo by mu to reputaci a možná i seběvědomí. Až Alex s Miri domluvil, došlo mi že netuším kdy kdo trénuje a tak nemůžu dorazit kam budu chtít. Kdy trénují středně pokročilí? Počkala jsem si na odpověď Můžu se podívat na Alexův zítřejší zápas? Upřímně mě zajímá, jak moc se bratr zlepšil … Jenže Alex už začínal mimo jiné vymýšlet, jestli by nad ní vyhrál. První fáze toho aby to opravdu zkusil. Odhadem musíš ještě trochu potrénovat Alexi … přece jen může tě přišpendlit k zemi, to ti regenerace moc nepomůže S tím jsme začali s Alexem odcházet. Zkusíme se kouknout jak to vypadá v novinářském klubu, v nejhorším se můžu zkusit přidat ke školnímu dozoru nebo se naučit vařit Musela jsem se začít smát při myšlence, že když plánuji Alexe propašovávat na dívčí koleje tak bych měla hlídat ostatní, ať pravidla neporušují. Myslíš že by mi to ve školním dozoru slušelo? |
| |
| Isaac March Enrike se ušklíbl. „To víš, že jo. Ale ona to není moc zábava. Navíc nemůžu jít na zápas nebo závody, protože tam to mají proti manipulaci pokryté. Takže... jo, ale je to na prd. Mizí z toho všechen smysl.“ Odpověděl. Nakonec jsi ho sebou nebral, nakonec měl pravdu. K ničemu jsi ho už nepotřeboval a tak zůstal koukat na zápas. Je fakt, že na té velké televizi to bylo opravdu něco. Zamířil jsi k dívčím kolejím, kde jsi našel okno z kterého mávala Diana. Napsal jsi ji zprávu, na chvíli přestal kapesníček vlát, ale za chvíli s ním zase mávala, jak se nejspíš dívala na sms od tebe. Začal jsi realizovat svůj plán, po kontrole jestli je sama, jsi si udělal průchod vedle Diany, ta sebou polekaně cukla, když se vynořila jenom tvoje hlava a líbl jsi ji na tvář. Zrudla a položila si ruku na tvář. Co jsi viděl z jejího pokoje, tak byl hodně podobný tomu tvému. Jenom ona měla povlečení co vypadala jako pohled do vesmíru a barevné polštářky s velkým vycpaným hrochem. Zdá se, že fialová byla docela její oblíbená barva. Zmateně zamrkala nad tvými slovy, takže jsi se vrátil a napsal jsi ji sms. Diana zmizela z okna a za chvíli ti přišla sms od ní. Takhle mě překvapit! Div jsem z toho okna nevypadla! :( Pak ti přišla, ale další. Ale je super, že budu mít takovou rychlostní přepravu. Hodí se, kdybych zaspala. :D Hele. Za chvíli to tu budu mít hotové. Chceš ještě někam zajít? Než jsi stačil odpovědět měl jsi pocit, že jsi zahlédl koutkem oka jak se někdo schoval za strom. Otočil jsi se směrem k nedalekému stromu, ale ať už to bylo cokoliv bylo to pryč. Šel jsi se tam podívat, ale nikoho jsi nenašel. Ale tráva tam byla udusaná, jako kdyby tam někdo byl, jenže... to taky mohl udělat někdo ze studentů už dříve. Trochu ti z toho naskočila husí kůže. Asami Hakushi „Kostel. To je divný.“ Zavrtěl hlavou Shinza. Začali jste uvažovat co dál, ale farmu jsi vypustil a kostel taky. „No hele nevím. Co když se ji na farmě líbilo?“ pokrčil rameny. Nakonec jste se shodli na jídelně, vyrazili jste z tvého pokoje. Prokličkovali jste bitevním polem, kluky to pořád ještě nepustilo a dostali jste se ven poměrně nepoznamenaní. Cestou jsi se rozhlížel, bylo tu už víc lidí než když jsi mířil na kolej. Pořád dost málo podle tebe, ale už víc. Pár párů, nějaký ten osamělý student, který si pomocí mapky procházel areál, a nějaký ten hlouček studentů. A samozřejmě jeden souboj s čumily, podle toho, jak občas vyletěl plamen, tak tam byl někdo kdo měl také nějakou ohnivou schopnost. „Můj spolubydla? Ale docela normální. Hej... možná bych ho překecal, aby šel k tomu teploušovi a ty šel ke mě co říkáš? Přinejmenším to můžu zkusit.“ Rozzářil se. Pak ses, ale zeptal jestli rodiče tuší, že by se tu mohli dát zas dohromady. „No jo. Něco o tom kdákali, ale rozhodl jsem se je neposlouchat. Jako nenechám si nakazovat s kým se mám a nemám bavit.“ Odfrkl si. „To je už trochu moc.“ Dorazili jste do jídelny, kde... se zrovna bojovalo. Někdo vyprázdnil prostor uprostřed místnosti a nějaké dvě holky spolu bojovali. Moc jste to neviděli, protože je obklopoval značný dav čumilů, kteří je povzbuzovali. A stranou u osamoceného stolu jste našli Tsu, která s nohama nahoře přepočítávala peníze a klikala do kalkulačky. Shinzo se zazubil a strčil do tebe. „Zdá se, že člověk se jen tak něco neodnaučí.“ Řekl a spěchal k ní s tebou v závěsu. „Tsu!“ vykřikl a rozpřáhl ruce. Tsu, ale ani nevzhlédla, jen zvedla ruku a dala mu znamení, aby ji dal chvíli a dál počítala. Vzhlédla teprve až když skončila a výsledek si napsala do sešítku. „Shinzo! Asami!“ vyskočila na nohy a pak na vás, aby vás zmáčkla. Vypadala pořád stejně, jen účes změnila na módní krátký sestřih s dlouhou ofinou. „Já věděla, že se sem taky dostanete!“ pustila vás a vyhrkli ji slzy do očí. „Tak ráda vás vidím úúúú.“ Odvrátila se a utírala si oči. Alex a Alexa Alexa se ještě zeptala, kdy trénují středně pokročilý. „Zítra v pět na venkovním hřišti.“ Na druhou otázku pokrčila rameny. „To se zeptej jich jestli tě tam nechají.“ Odpověděla než se šla věnovat svým zelenáčům. Začali jste pak s Alexem vymýšlet co dál a Alex rozhodla, že půjdete se podívat na novinářský klub. Vyšli jste z tělocvičny za pokřikování Miri, která právě svým zelenáčům vysvětlovala co vše udělali špatně. Miri možná nebyla na úrovni, který dělal dojem, ale rozhodně svůj post kantora brala vážně a zdálo se, že ví co dělá. Jen kdyby nepůsobila furt tak nasraně. Podívali jste se na mapku a zjistili jste, že novinářský klub se neschází v hlavní budově, ale zdá se, že v jedné z budov, které jsou určeny pro personál jako bydlení. Vyrazili jste tedy tím směrem. Prošli jste kolem kostela, ten nebyl velký, tak pro padesát lidí, ale měl nádherná velká okna s barevnými vitrážemi.  Šli jste dál. Prošli jste kolem farmy, která byla momentálně holá, ale už zoraná a dostali se mezi budovy. Byli to menší, dvoupatrové budovy. Skoro to tu vypadalo jak na vesnici, protože, zdálo se, že zaměstnanci tu měli i své rodiny. Viděli jste matku s kočárkem, tři děti, které se honili mezi uličkami, stařičký pár jak sedí na lavičce. Došli jste k jedné z budov, vedle dveří byl štít, který vás upozornil, že se tu nachází právě novinářský klub, v druhém patře. V prvním patře byla tiskárna, kde se asi tiskli noviny. Vyšplhali jste po schodech do druhého patra a vešli jste do obrovské kanceláře. No ano... kanceláře.  Vypadalo to tu tak. Vše bylo stylově zařízené do bílé, šedivé a hnědé. Hodně dřeva. Dlouhý stůl s několika židlemi byl pokrytý připravenými notebooky. Stranou byla velká tiskárna. Vzadu byl pracovní stůl, kde nejspíš sedával direktor, což také seděl. Byl starší než vy, asi třetí ročník, měl zářivé modré vlasy a ještě zářivější modré oči. Jak na něj z okna svítilo sluneční světlo, zdálo se, jako kdyby měl modrou svatozář. Vzhlédl a Alex skoro na mírně přibilo poznání jeho úrovně. Tenhle kluk byl na úrovni 6,8! „Zdravím. Vítám vás. Jmenuji se Thomas Aserdon. Vedu novinářský klub. Přišli jste s nějakým problémem?“ postavil se a ukázal vám zdvořile ke dvěma pohodlným křeslům před jeho stolem.  |
| |
| Být sledován není hezké"Hmmm no jestli tam ty nemůžeš protože poznaj tvou schopnost tak by třeba někdo jinej mohl a nebo by se dalo někde třeba vsadit online... jako já chápu že 10 minut není moc." pokrčím rameny. "Ale na nějaký zápasy nebo tak by to úplně v pohodě mohlo stačit....." Tohle je můj dar přijít na to jak využt každou schopnost jen ne tu mojí. Tak jako tak se Rozloučím s Enrikem a jdu uskutečnovat plány s Dianou. Můj plán vyšel docela dobře ¨tedy až na to že jsem evidetně Dianu lekl a moc ze sebe nevydal to přece vyšlo uplně skvěle a hlavně vím ,že Diana miluje fialovou a medvědy...Jenže ani jedno nejsem takže to rozhodně nebudu s ní mít tak snadné. Potřesu hlavou abych se vratil do reality a přečtu si obě sms na které odpovím. To je mi moc líto ...omlouvám se ale uklidňuje mě že by jsi si během pádu vzpomněla že umíš procházet věcma ...takže by se ti třeba nic nestalo... no a nebo bych si všiml a pak by jsi spadla přímo do své postele... v půlce rozepsané smsky mě přejede mráz po zádech protože mám pocit ,že mě někdo špicluje spoza stromu. Rozhodně jsem se měl lepe schovat. "Sakra....no snad to nebude velký průšvyh...." Trochu se vzpamatuju a podívám se na mobil abych dopsal sms. No samozřejmě že se to hodí...ale krizová přeprava je drahá i když pro manažerky máme slevu :D usměju se a trochu ze mě spadne ten pocit sledování i když během odepisování se dojdu mrknout za strom kde není samozřejmě nic jen vydupáno. Nakonec dopíšu sms Jasně že se s tebou rád sejdu Di....Sejdeme se na střeše? Mužu ti až mě prozvoníš udělat zkratku. :) dopíšu ale hlavou mi trochu vrtá ta tráva i to je důvod proč Di nabízím že se sejdem jinde a že jí přenesu portálem. |
| |
Shledání staré party
Na Shinzovu námitku jen pokrčím rameny. Pravda mohlo se jí tam líbit, ale stejně bude lepší začít jinde. Když jsme se nakonec dohodli začít s jídelnou, tak jsme vyrazili vzhůru pátrat po naší kamarádce. Kličkování tím vodním bitevním polem nebylo zrovna dvakrát nejsnazší, ale moc vody na nás neulpělo. Víc a víc studentů začalo ukazovat svou tvář a nevyhnutelně se rozjeli i další bitky. Při pohledu na tu ohnivou schopnost se mi trochu roztřásla ruka. Klid, to nejsi ty. Nad tímhle kontrolu neztratíš… Evidentně je tu však víc lidí a schopností než jsem si původně představoval… Tak, kampak naše parta zapadne a co si vezmeme za cíl?... No nejdřív musíme být v plném počtu. Jak za starých časů? Zní to dobře, jen nevím zda tvůj spolubydlící bude souhlasit… Asi tak, život si řídit bychom měli sami. Zvláště, když chtějí abychom byli mocnější než oni. Aspoň, že do tohohle moji neremcali… Páni, tomu říkám poklidná škola. Tady je rvačka či bitva snad na každém rohu. Parádní škola… Koukám, že ale všechny dobrý místa jsou už zamluvený… A hleďme… Zrovna, když zapátrám odkud bychom mohli lepší výhled na tu kočičí bitvu, tak objevíme naši hledanou Tsubaki. Nad Shinzovou poznámkou se musím nahlas zasmát, zatímco sám spěchám k Tsu. To jde těžko, když jsi v tom dobrý a máš to rád. Ale sakra ta se prakticky vůbec nezměnila. Stejný bookmaker, zabraný do svého světa, dokud vše nedokončí… Ten účes jí opravdu sluší. Její reakce na Shinzův pozdrav ve mně vyvolá další zasmání. To mně však hned přešlo, jak jsem musel od jejího náhlého dopadu držet rovnováhu, abychom nesletěli na zem. Dovolil jsem si jí opětovat objetí jednou rukou a pustil jí, když začala brečet. V současné atmosféře a davu si však nebudem schopní moc promluvit, dokud boj neskončí Tak tady máme naši farmářku haha… Koukám, že stále dohlížíš na kohoutí či kočičí zápasy… Zápas o jednoho kluka či co mají za problém?... Sakra máme si toho tolik co říct, ale raději bych ve větším soukromí… Ale stejně…Tak moc rád nás vidím zas pohromadě. |
| |
| První den – Novinářský klubAlex se rozhodla vypravit se na výlet do novinářského klubu a tak jsme se rozloučili s Miri a podle mapy vyrazili k pisálkům. Ty a uniforma? Že váháš, byla bys nejhezčí a zároveň nejlepší „policajt“ na škole Ubezpečil jsem Alex zcela upřímně. Novinářský klub byl kousek stranou od hlavních budov, v malém městečku pro personál, které mělo snad všechno co taková správná vesnice má mít, včetně kostela a spousty malých dětí. Kostel...tak to jsem nečekal Zasmál jsem se v duchu a zamířil k menší budově s vývěsním štítem, ve které se schovával novinářský klub. Cesta k jeho srdci nás vedla nejprve přes tiskárnu v přízemí a následný výšlap do schodů, ovšem kancelář ve které jsme se ocitli jakékoli nepohodlí spolehlivě nahradila. Páni Hvízdl jsem v duchu uznale Až vyrostu, chci mít takhle zařízenou pracovnu... Dál jsem se ale v rozvíjení plánů do budoucnosti nedostal, protože mi Alex sdělila úroveň místního šéfredaktora a mě mírně poklesla brada. Obrazně i doslovně řečeno. Měl jsem co dělat, abych pusu zase zavřel. Vtipkuješ, že ano? Zeptal jsem se Alex s nadějí v hlase, ovšem moc jsem tomu nevěřil. Nebyla ten typ, co by si liboval v podobných žertech. To ale znamená, že je silnější než král a celá soubojová pětka dohromady ne? Tak co dělá krucinál tady? Tohle se mi ani trošku nelíbí. Celý jsem se v duchu napjal. Nebyl jsem sice zastánce absolutní hierarchie, ale přesto...moje výchova mi jasně říkala, že tohle bylo divné. Skoro to vypadalo, že šéf místních pisálků sám schovává jedno z největších tajemství v okolí. Jenže...vycouvat už jsme nemohli. Všiml si nás, představil se a dokonce nám nabídl místa k sezení, takže nezbylo nic jiného, než mu zdvořilost oplatit. Já jsem Alexander Manowar a tohle Ukázall jsem jemným gestem na Alex Je má sestra Alexandra. S tím jsem ustoupil kousek stranou, abych dal jasně najevo, že o zájem vstoupit do tohoto pivného spolku má ona a ne já. |
| |
| Isaac March Jo. Jen nevím jestli by se mi chtělo jít se podívat do středu země :D Ok. Dobře. Tak za chvíli. :-* Odpověděla ti Diana smskou. Setřásl jsi ze sebe nepříjemný pocit, ať už tam byl kdokoliv, tak někam zmizel. Zajímalo by tě však jestli sledoval tebe nebo dívčí kolej. Vyrazil jsi na střechu školy, ať už pěšky nebo jsi se tam přenesl. Po nějaké době, tě Diana prozvonila a tak jsi ji vytvořil portál, kterým se vynořila na střeše s trochu vykuleným výrazem. „To bylo divné....“ Pronesla a podívala se na tebe, trochu se usmála, ale za chvíli se z toho oklepala a už se tvářila normálně. „Proč jsi chtěl zrovna tady na střechu?“ zeptala se. Diana se převlékla z uniformy do normálního oblečení. Měla na sobě fialovou blůzku s výstřihem do V, krátkou černou sukni a pod ní krátké fialové legíny s černými střevíčky. Slušelo ji to, taky se navoněla, byla cítit lehce po mandarinkách. Zatvářila se zamyšleně. „Takže co chceš dělat s tím portálem? Chceš si nechat od chlapců platit za to, že je propašuješ na pokoj jejich holek?“ zeptala se zvědavě. Asami Hakushi Tsu si otřela oči a otočila se na vás, usmála se. „Jak bych mohla odolat?“ mávla rukou k zápasu. „Tohle je super příležitost. Penízky se jen posypou. Tohle je nejlepší místo pro obnovení mého podnikání. Na farmě jsem málem umřela... fakt... umřela.“ Zatvářila se utrápeně. „Tam jsem si mohla leda tak vsadit na to kolik selat se narodí.“ Odfrkla si. Podívala se po holkách. „Ale... klasika. Jedna se vytahovala se svou úrovní a ta druhá ji to chtěla natřít. Nic zvláštního. Řekla bych, že na rvačky o kluky je ještě brzy.“ Podívala se na vás a znovu vás objala. „Fajn, tak chvilku počkejte.“ Řekla a znovu si sedla. Také jste se posadili k jejímu stolu. Zápas naštěstí netrval už dlouho, zdá se, že vyhrála vyzyvatelka. Tsu se vesele usmívala, protože se ukázalo, že na ní si moc lidí nevsadilo, takže i když vyplatila pár výher, tak ji zůstalo v kapse dobrých třicet dolarů. „Fajn. Pojďme.“ Pobídla vás a první za peníze koupila z automatu sendviče a limonády a vyrazili jste ven z jídelny. Tsu s vámi šla do observatoře, která jak se ukázalo byla prázdná. Observatoř, byla kruhová, všude byli police s knihami, které byli o vesmíru, hvězdách a podobně. Samozřejmě tu nejvíce dominoval dalekohled, který stál na vysokém sloupu kolem kterého se vinulo schodiště až nahoru k dalekohledu. Bylo tu ticho a chládek. Usadili jste se u stolu a každý vyfasoval dva sendviče a limonádu. „Takže. Jaké máte plány?“ zeptala se Tsu a sama se pustila do jídla a dívala se na vás. „Chcete se vyšplhat nahoru? Ovládnout školu?“ |
| |
soukromá zpráva od Asami Hakushi pro Shledání staré party, plánování
Následně nás Tsu posadí ke svému stolu a dokoukáme zbytek rvačky. Ta naštěstí netrvala dlouho a navrch vynesla celkem slušné peníze, které jí udrželi v dobré náladě. Po nákupu jídla nás zavedla do observatoře a rozdala příděly. Ten klid a ticho by se tu dal krájet. Napiju se limonády a dám si se svou odpovědí na čas. Pokynu Shinzovi, aby začal on, jestli bude chtít a trochu popřemýšlím. Nikdo z nás se evidentně příliš nezměnil, ale kdo ví zda nemají sami nové plány, či do toho půjdou se mnou… Ale na tom nezáleží. Zase jsme pohromadě a tentokrát nás nerozdělí. Pokud Shinzo spustí, pustím se opatrně do prvního sendviče. Už mně dneska jednou šokoval se svým učením a nechci se zakuckat či zadusit jídlem. Až domluví nebo nebude chtít začít tak spustím já. Po našem rozchodu jsem nějak ztratil chuť s celou tím nesmyslel Král a systém. Upřímně je to akorát otrava co zdržuje od pořádné zábavy a víc omezuje než umožňuje… Navíc snaha šplhat nahoru moc horlivě by nás dostala do podobné situace co posledně. Rodičům by rupli nervy a zas nás rozdělili. Zvlášť tvoje rodina Tsu mně pořád viní za ten den… Boje pořád miluji, ale od toho dne mám problém se svým ohněm. *Opět menší třes v jedné ruce* Mohu jej chvíli používat bez problému mimo boj a velice omezeně v boji. Pak však vyplavou ty emoce a vzpomínky z toho dne. Ten vztek mně ovládne, všichni okolo jsou nepřátelé a jdu naplno s úmyslem zabít protivníka… Pomalu se to zlepšuje, ale není to ještě ono. Navíc i kdybych se plně ovládal, tak nějak pochybuji, že by ostatní strpěli zabijáka jako krále. Soustředil jsem se tedy na svoje koníčky, ale ani ostatní nedali pokoj. V poslední škole si kvůli tomu na mně vyšlápli tamní… Che, k jejich škodě. Jakmile se zotavili tak poslouchali pěkně na slovo. Oficiálně byli pořád Král a královna, ale jinak to byli moji tajní poskoci… Ta kontrola ze stínů a možnost vyhnout se té svazující povinnosti byl úžasný… S tím se nebezpečně usměji a zatnu onu třesoucí se ruku do pěsti. Můj postoj, když se měl konat zajímavý boj s jinou školou či velká událost v našem klubu rváčů.
Chtěl bych zkusit rozjet s vámi něco podobného tady. Pomalu se rozrosteme nikým nepovšimnuti a dáme nový smysl pojmu bitvy o hierarchii. Vyvoláme jednu rvačku tady, další pošlem proti sobě, až nakonec ten řád, co byl doposud ovládne chaos. A pak opět částečně ze stínů pomůžeme nastolit řád, či pobaveně buem sledovat jak se anží systém vrátit vše zpátky, než nastane další doba chaosu. Škola bude náš nástroj na který budeme drkat a necháme jej nás překvapit co vytvoří za zvuk. |
| |
| StřechaPobaveně se zasměju nad SMS od Diany a přece jen bylo mnohem duležitější že se zase sejdeme než nějaký blbec co koká na mě nebo na koleje..teda aspoň pro zatím. Na střechu se vydám svým portálem a poté co prozvoní Diana udělám portál i jí. "Myslíš ty sms? No jo to víš někdy se pokouším být vtipný." zazubím se je mi uplně jasné co myslí ,ale na druhou stranu mužu dělat že ne. Ačkoliv její oblečení dost jistě omezí část mé mozkové kapacity a vyjadřovacích schopností. " Nevím přišlo mi že by to mohlo být takové naše místo navíc sem nikdo nechodí moc a je tu asi klid. Přišlo mu že se rozhodně mohl převléknout navonět nebo cokoliv tak nějak se teď vedle ní ctili menší. PRoto když se ho zeptala co teď s tím chce dělat nejdřív nesrozumitelně zahuhlal něco a až pak ze sebe dostal. "No to ani ne nechci problémy....spíš jako víš.... můžeme když budeme teda to chtít tak vždycky vyrazit spolu a no obecně můžu těm co pozdě vstanou zkracovat cestu do školy?" Samozřejmě že mě to napadlo prodávat cestu oběma pohlavím tam nebo zpátky, jenže představa toho že po mě jde pořádková služba nebo že o tom řeknu Dianě ,která má za tátu policajta... no nebyla dobrá. Odkašlu si a podám Dianě ruku. " Tak Di kam že se to teď dojdeme podívat stále to chce vykoumat metodu jak získat trochu penízků na večeře nebo tak...." zahuhlám a přijde mi že onen V ve chvíli kdy k němu otočím zrak mě pozoruje stejně intenzivně jako já jej a tak se na něj snažím nekoukat,ale nejspíš má svoje gravitační pole. |
| |
| Novinářský klubCestou ke klubu jsem si zvědavě prohlížela kostel, který jsme míjeli. Přece jen není úplně zvykem mít kostel ve školním areálu. Ovšem jak jsme šli dál, tak mi postupně docházelo, že moje nová škole je zřejmě takový stát ve státě, kde je i farma. Takže pravděpodobně bude k nalezení i spousta dalších náležitostí pro to aby člověk nemusel vyjít z areálu školy a našel vše co potřebuje. Postupně jsem procházeli mezi skoro-vesnicí až jsme s bráškou našli dům, kde sídlil novinářský klub. Zvídavě jsem si prohlédla tiskárnu a teprve pak jsem rychle doběhla bratra, který už byl na schodech do druhého patra. Sotva jsem vyšla schody a vešla do pracovny na chvíli jsem zůstala překvapeně stát. Takto vybavený novinářský klub jsem ještě neviděla. Ovšem co mě překvapilo ještě více byl vedoucí klubu. Byl to odhadem třeťák se silou 6,8 – tedy více než král a královna! Překvapeně jsem to řekla Alexovi, kterého též vyvedlo z míry. Bráška naštěstí zareagoval a vyplnil tak chvilinku, kterou jsem potřebovala na vzpamatování. Také zdravím. Jak řekl bratr, tak jsem Alexandra Manovar. Nervózně jsem se usmála a ještě jednou si překontrolovala jakou má úroveň. Pomalu jsem zamířila ke křeslu které nám nabídl. Vážně má 6,8! Ne, nepřišli jsme s žádným problémem, jen jsem si chtěla prohlédnout jakého typu jsou zdejší noviny a případně se k novinářskému klubu přidat. |
| |
| soukromá zpráva od unOrdinary pro Shinzo a Tsu poslouchali a při tom ukusovali z baget. Shinzo, který už tvůj příběh slyšel jen pokyvoval, za to Tsu k tvému problému s ohněm se vyjádřila. „To zvládneme. Neboj. Třeba bychom mohli s tebou trénovat, aby jsi si se svým ohněm zvládl poradit?“ navrhla. Pak jsi začal ale mluvit o plánu. Oba odložili jídlo a pozorně tě poslouchali. Shinzo se začal usmívat. „Takže budeme tajná organizace? Budeme nabírat členy a rozvracet systém. To zní jako hustě.“ Řekl a opřel se do židle. „Nejlepší by bylo získat nové členy mezi těmi co mají už ve škole nějakou pozici. Takže druháky. S třeťáky bych byl opatrný. Oni nakonec tenhle rok končí, takže jim o nic tolik nejde.“ Zamnul si bradu. Tsu přikývla. „A taky tu bude jistě hodně silných lidí co jsou také nespokojeni se systémem. Bude stačit jen trochu poslouchat. Ti co jsou nespokojení se docela srocují a stěžují si.“ Zamyslela se. „Z toho co jsem viděla, tak nejlepší by bylo zaměřit se na Krále. Potíž bude jen v tom nějak ho později donutit, aby se s námi utkal tajně. Na zahájení na mě působil jako někdo kdo se rád předvádí. Nejspíš má rád obecenstvo takže ho budeme muset nějak vylákat.“ Shinzo pokrčil rameny. „A co královna? Ta vypadala, jako že nemá ráda moc pozornost.“ Tsu se na něj otočila. „To jo, jenže zase není tak nafrněná jako Král a myslím, že je mnohem opatrnější než Král. Tu bychom těžce dostali někam na odlehlé místo, kde by se s námi utkala. Navíc má ovládání krve. To je dost silná schopnost. Nevím jak to funguje, ale mohla by nás odrovnat jediným pohledem. S tou bych si nezahrávala.“ Diskutovali. „Hohohohohohoh....“ Zazněl najednou dramatický smích. Všichni jste zmlkli a rozhlédli se. „Copak to slyším? To jsou mi tedy zákeřné plány.“ Znovu se ozval dívčí hlas z kterého odkapávala docela silná dávka sarkasmu. Vzduch vedle stolu se zachvěl, jako když se nad silnicí vlní horký vzduch a zjevila se dívka vašeho věku. A vypadala jako.... bonbón. Celá růžová, perfektně upravená, s dekorativním kloboučkem a výstavním hrudníkem.  „Hohohohoh!“ zasmála se znovu a držela si nataženou dlaň u koutku úst, a smála se jako královna dramatu. „Pikle, pikle, kují pikle.“ Zapěla. Tsu se zvedla ze zatnutou pěstí a tvářila se hrozivě. „Co všechno jsi slyšela?!“ vyštěkla. „Hohohoho... dost na to, abych pochopila co plánujete, cácorko.“ Pronesla povýšeně. Tsu se zatvářila ohromeně. „Cácorko?“ opakovala a zbrunatněla. „Já tě za....“ zahromovala, ale to jsi chytil Shinza, aby po ní neskočila. „Jen klid...“ Uklidňoval ji. Dívka se otočila na tebe a sklonila se k tobě, aby ti viděla do očí, protože jsi pořád seděl. „Takže ty jsi tohohle boss, muffínku?“ zeptala se sladce. „Hmm... prvňák. To vážně věříš, že dokážeš tady něco změnit?“ ptala se tě. |
| |
| Alex a Alexa Thomas se na Alexe i Alexu usmál, položil si ruku na hrudník a trochu se uklonil. „Rád vás poznávám.“ Řekl. To, že si Alex nesedl nijak nekomentoval, ale zaměřil se na Alexu, která sednutí přijala a začala mluvit. Také se usadil. Alex se zatím rozhlížel po vkusně zařízené kanceláři. Muselo na tenhle klub padnout docela dost peněz. Zvlášť, když si to porovnáš s plánkem a ostatními kluby, které se většinou scházeli ve třídách v hlavní budově. Rozhodně to vhledem k úrovni Thomase budilo podezření. Thomas nad slovy Alexandry přikývl. „Rozumím. Velmi mě těší tvůj zájem. Prvně hned na začátku musím říct, že naše noviny jsou solidní. Nezabýváme se bulvárem i když musím přiznat, že máme v novinách sekci, která se tímto zabývá, protože... no přiznejme si to. Je to populární. Ale ve výsledku jsou noviny důvěryhodné. Vydáváme jen pravdivé příběhy s ověřenými informacemi. Práce v novinách se mnohdy podobá detektivnímu vyšetřování. Hodně pátrání v terénu, získávání informací, výpovědi. A nejsme zaměřeni jen na události ve škole, ale také i ve městě. Nechci znít jako, že se vychloubám, ale naše noviny si chodí kupovat i lidé z města.“ Pousmál se, bylo v tom trochu hrdosti. „Bohužel nebereme každého kdo se přihlásí, slečno Manowar.“ Zadíval se na ní. „Nejde o to, že bychom byli povrchní, ale potřebujeme si udržet jistou úroveň. Proto všichni zájemci dostanou za úkol napsat příběh, který pak budeme moci uveřejnit v novinách. Může se to týkat čehokoliv co vás zajímá. Podle vašeho článku pak zvážíme jestli vás přijmout. Hledíme na víc faktorů, styl psaní, slovosled, ale také téma, věrohodnost a tak dále.“ Vysvětloval ji podmínky. „A není nutné nikam spěchat. Místa nezaplníme dokud neskončí termín školy na vybrání si mimoškolní aktivity. Takže půl roku.“ Na stole mu zazněl z telefonu signál. „Omlouvám se.“ Řekl a stiskl blikající světýlko. „Ano?“ zeptal se. „Pane Aserdone. Je tady pan Seroen.“ ozval se ženský hlas. Což bylo docela divné, nevšimli jste si, že by tady byla nějaká sekretářka. „Děkuji Angeliko. Řekni mu ať chvíli počká.“ Požádal ji Thomas. „Pane on ale...“ Začala. „Ne počkejte!“ vypískla na někoho mimo telefon. V tu chvíli se uprostřed místnosti zablesklo a rozevřel se stříbrný portál ze kterého rázně vystoupil mladý muž v se stříbrnými vlasy a brýlemi. Byl očividně starší, ale ne o moc. Možná dvacet let?  „Aserdone.“ Oslovil ho chladně. Thomas se postavil a trochu nervózně pohlédl na vás dva, ale pak se podíval na nově příchozího, to byl nejspíš Seroen o kterém mluvila Angelika. „Omlouvám se pane Aserdone. Nemohla jsem ho zastavit.“ Zaznělo z telefonu omluvně od sekretářky. „To je v pořádku Angeliko. Já se o to postarám.“ Řekl a vypnul telefon. „Seroene. Nejdeš zrovna v dobrou chvíli. Mám tu pohovor.“ Otočil se na muže a mračil se na něj. Seroene se zarazil a teprve teď si všiml vás dvou, kteří jste možná na celou tuhle situaci zírali s otevřenou pusou. Protože i když tohle mají být školní noviny, rozhodně to vypadalo, jako, že se tu děje něco víc. „Omlouvám se, ale tohle nepočká.“ Kývl na vás omluvně a zase se podíval na Thomase. „Je to důležité.“ Zdůraznil to slovo. Thomas chvili mlčel a pak se podíval na vás dva. „Moc mě to mrzí. Ale mohl bych vás požádat, aby jste na chvíli počkali za dveřmi? Bude to jen chvíle.“ Požádal vás. Isaac March Diana se zamyslela. „No. Pokud by to na tebe nikdo nevyžvanil, tak by jsi nejspíš neměl mít problém.“ Přemýšlela a opřela se o zábradlí. „Hm.... zatím by jsi to neměl nikde rozhlašovat. První si udělej tolik přístupových bodů kolik můžeš. Můžu ti s tím pomoci. Jakmile budeš mít větší množství možností, kde portály vytvořit, měl by jsi si vytvořit krycí jméno.“ Přemýšlela a mnula si bradu. „A pak si najmout prostředníka, který by jednal za tebe s klienty. Takže ty by jsi nikdy nebyl za nic přímo odpovědný.“ Podívala se na tebe. „Můžeš portály vytváře i na dálku, ne? Tím by to bylo vyřešeno.“ Zdálo se, že se ji ten nápad líbil. „A navíc kdo by tě napráskal? Napráskal by leda tak sám sebe, že byl někde kde být neměl. Připadá mi to jako dost dobrý obchodní plán.“ Na to, že má tátu poldu tak se zdá, že zase tak moc se porušování pravidel nebojí. Asi záleží na tom jaké. Nakonec tohle nebylo mimo zákon, jen mimo pravidla školy, což zločin tak úplně nebyl. Za to krádež třeba ano. Pak jsi se zeptal kam s Dianou dál a snažil se moc nekoukat na její výstřih, který tě volal. „No. Myslela jsem si, že bychom se mohli jít podívat ještě do města. Co ty na to?“ zeptala se. „Řekla bych, že ve škole jsme už všechno zajímavého viděli. A v okolí školy jsou různá místa a podniky. Mohli bychom to udělat jako okružní jízdu pro tebe. Z tohohle výletu po okolí si můžeš udělat další místa kde udělat portály. Začneme hned pracovat na tvé malé cestovce.“ Usmála se. |
| |
| Je třeba najmout si manažeraChvilku poslouchám Dianu a musím se usmát protože na ceru policajta co měla obavu ohledně toho abych si nemyslel ,že krade svačinu jí to neuvěřitelně pálí co se týká busines plánu. "Tedaaa a jaký podíl budeš za tyhle nápady chtít teda takhle můžu s tebou počítat jako mojí...manž....manažerkou." malém se mi do toho dostane jiné slovo ale za to prostě nemůžu to jen moje mysl funguje víc dopředu. " No vidím v tom jeden problém máš sice pravdu že samo o sobě vytvořit portál není nic špatného ale je to určitě napomahání a nevím nevím jak by se to komu líbilo. Ale kdybych měl druhý mobil a nevím dokázali jsme na nějaká místa dát třeba nějaké kodové označení nebo tak a vymysleli co a jak s placením....pak by to asi šlo ale chce to prostě vidět víc míst aj u vás no... takže se nedá nic dělat ale asi budu oxidovat u tebe na pokoji poněkud častěji...." zazubím se a pak chytnu Dianu za ruku. "Jasnačka projdeme město at víme co kde je a minimálně rychlé cesty do města a zpátky bychom nabízet mohli beze strachu... navíc ...přece nemůžu zjišťovat jestli se třeba zpátky přes portál dostane jeden člověk nebo dva." otevřu portál někam před kampus a lehce se usměju na svou manažerku. " Nuže slečno manažerko připravená na první služební cestu?" zakřením se a vlezu do portálu. Chci si prostě projít město poznat to tu a zjistit co by stálo za to navštívit a kdo ví třeba manažerka přijde na to kde má náš obchodní plán díry. |
| |
soukromá zpráva od Asami Hakushi pro Pikle, plánování a společenstvo
Probírám se jejich nápady a v myšlenkách se je snažím doplnit, či vylepšit. Nábor bude důležitý a Shinzo má recht, ale i třeťáci se dají vhodně využít. Sice jim o tolik nejde, ale musí potlačovat největší frustraci a mají nejlepší přehled ve škole. A krom toho ty co nenabereme můžeme použít k navrtání téhle přehrady pořádku menším konfliktem a chaosem… Král, to je ono. Oni budou jedni z cílů našich pěšáků a zatímco zjistíme jejich sílu, tak je pěkně pomalu usměrníme kam budem chtít… No a když to tenhle rok nevyjde, tak se aspoň připravíme na ten další, pěkně pomalu, zbytečně nespěchat… Maraton, je krátký běh… Co to sakra?! Náhle nás z debaty a přemýšlení vytrhne barbína, s nádechem sarkasmu a špiclování. Tsu už plánuje jak ji odklidit z cesty, čímž jí růžovka napomáhá svým popichováním. Já zatím sedím v klidu a přemýšlím o tom náhlém zjevení. Zvláštní, teleport, neviditelnost či klam smyslů a vnímání… Proč se ale odhalila? Tady nejde o výsměch či narušení naší činnosti. Ona je zvědavá, zaujatá zda to myslíme vážně, hodnotí naše šance a kolik při tom bude zábavy… Mohla nás čistě nahlásit a ani bychom o ní nevěděli. Dělat si z nás nepřítele dokud nezná naše schopnosti taky nemá smysl, pokud si sakra nevěří… Tohle vypadá na zajímavý rozhovor.
Oplatím jí pohled svým, který vypovídá o mém odhodlání a úsměv zas o mé nebezpečnosti.
Současný systém je jak přehrada z kamenů. Přehrada drží, jen se občas vymění kámen či se odštípne ze střetu z jiným. Přesto je mezi nimi určitá mezera co propouští vodu. My ty mezery zvětšíme, navrtáme ostatní kameny a necháme vodu udělat zbytek… Takže cukrouši. Otázka není zda to zvládneme. Jen kde rozšířit díry a jak pak plavat ve vodě. |
| |
| Novinářský klubThomas mi začal vysvětlovat, jak moc jsou jeho noviny seriózní a kvalitní, a mě se upřímně ulevilo. Přece jen říct někomu, tak silnému, že o jeho noviny nemám zájem, protože je to bulvární plátek nemuselo být úplně zdraví prospěšné. Následně mi vyjmenovával požadavky pro přijetí do klubu a já na znamení pochopení kývala. Ovšem než jsem stihla odpovědět, tak se ozval telefon a z něj sekretářka. Překvapeně jsem zamrkala a zvažovala jsem, že tuto záhadu prozkoumám. Co myslíš bráško? Není tenhle klub čím dál divnější? Ovšem než jsem se rozhodla, jestli vše nějak detailněji zkoumat tak se uprostřed místnosti zablesklo a objevil se portál. Trošku nechápavě jsem nadzvedla obočí a podívala se na Alexe. Úroveň 6,3, začíná se tu nějak moc talentovaných jedinců scházet… Rozhodla jsem se raději nezasahovat, na nic se neptat a prostě jsem čekala, jak se situace vyvine. Přece jen rychle zmizet jsem uměla naprosto suprově a bráškovi se nic moc snad také stát nemohlo. Snažila jsem se schovat zvědavost a tvářit se neutrálně, když jsem viděla jak se Thomas a nově příchozí dohadovali o to, jestli má počkat on nebo my. Ještě než nás vůbec Thomas požádal, abychom počkali za dveřmi jsem se začala s chápavým výrazem pomalu zvedat. Bráško asi bychom jim měli dát trochu prostoru Samozřejmě… Usmála jsem se a zamířila za dveře. Kde jsem následně už nezvládla svou zvědavost a rozhodla se pomocí své schopnosti začít šmírovat dění uvnitř kanceláře. Já vím, já vím. Oba mají úroveň přes 6. Nemám být tak zvědavá, pletu se Alexi? |
| |
| Novinářský klubZatímco si Thomas podíval s Alex stál jsem v pozadí a střídavě se díval z okna a na sestřičku a zvažoval, kde jí koupit ten nejlepší čokoládový dort v okolí. Detaily rozhovoru jsem příliš neposlouchal, protože se mě téměř vůbec netýkaly. Zpozorněl jsem teprve v momentě, kdy Thomas zmínil, že jako přijímací zkoušku musí napsat nějaký kvalitní článek. Ať tě ani nenapadne šťourat do nějakého vosího hnízda abys udělala dojem Alex. Vyber si nějaké pěkné, bezpečné téma, rozumíš? Varoval jsem jí jen aby se téma jejího prvního článku stalo tím nejmenším problémem, který jsem měl. Thomasovi se rozezněl telefon po kterém si chvíli povídal se svou sekretářkou. Začínám mít pocit, že ve větším bezpečí budeš v Soubojovém klubu... Odpověděl jsem v myšlenkách Alex. Načež se uprostřed místnosti objevil portál, ze kterého vyšlo další podivné individuum. 6,3...mám návrh, vypadneme odsud a nevrátíme se... Navrhl jsem své sestře smrtelně vážně, ovšem nevypadalo to, že by si mou radu vzala příliš k srdci. Thomas s Aserdonem se chvíli dohadovali, načež se nám naskytla skvělá příležitost zmizet, když nás Thomas požádal, abychom počkali za dveřmi. Jistě. Zamručel jsem, načež jsem nenápadně chytil Alex pod paží a vyvedl jí z místnosti abych si byl jistý, že v ní nezůstane jenom zamaskovaná. Jenže...ona se rozhodla, že ze mě v mých 16 letech udělá šedivého dědka, když zůstala těsně u dveří a natáhla se za ně svou schopností, aby mohla šmírovat co se tam děje. No to máš kruci pravdu, vždyť ani nevíš, jaké mají schopnosti. Sprdl jsem Alex v duchu, zatímco jsem se usmíval na Thomasovu sekretářku, aby nepojala nějaké podezření a nenápadně se natáhl po své schopnosti, kdybych ji náhodou v nejbližší době potřeboval. |
| |
| soukromá zpráva od unOrdinary pro Oba dva tví kamarádi mlčeli a koukali na tebe, Tsu tedy vypadala hodně naštvaně. Bonbónek se na tebe chvíli mlčky dívala, jako kdyby odhadovala, jak moc vážně to myslíš. Nakonec se narovnala a dala si jednu ruku v bok. „Teda teda teda. Ty to myslíš vážně. Zajímalo by mě, ale jestli to dokážeš.“ Pronesla a pozvedla tázavě dokonale tvarované obočí. Pak se ale usmála a znovu se k tobě sklonila, opřela se jednou rukou o tvou židli. „Společnost je zkažená. Ne jen tady na tvé škole. Celé fungování tohohle světa. Ale začít v malém není na škodu.“ Volnou rukou zalovila ve svém výstřihu a vylovila stříbrnou kartičku, kterou položila na stůl před tebe. Když jsi se na ní podíval viděl jsi tam vytištěné nějaké telefonní číslo, ale nic víc. „Rozpad je to o co usilujeme.“ Dostal jsi od ní náhle teplou pusu na tvář, Tsu znovu vyskočila, ale to se dortíček už znovu rozmlžil a s mrknutím zase zmizela. Kdyby jsi se ji pokusil chytit, tak ruka by ti prošla skrz. Tsu zafuněla když byla pryč. „Co to sakra bylo?“ ptala se naštvaně. Shinzo se postavil a šel se podívat na tu kartičku, zvedl ji a otáčel se strany na stranu. „Jen číslo. Tohle mi trochu zavání Asami.“ Pronesl. „Rozpad? To skoro zní jako kdyby to byli teroristi.“ Podíval se na tebe. „Ale ta růžovka byla docela kus. Viděl jsi ty prsa? Jo a máš na tváři rtěnku.“ Tsu si odfrkla a založila si ruce na hrudi. „Vy chlapy nevidíte nic jinýho než kozy! Z té holky doslova odkapával jed. Hřáli by jste si na prsou hada.“ Shinzo se ušklíbl. „Myslím, že to by mi tak úplně nevadilo.“ Zasmál se a podal ti kartičku. |
| |
| Isaac March Diana se uculila. „Podíl? No... dokud nebude stálá klientela, tak nic. Pak bych si brala 20% z výdělku.“ Podívala se na tebe. „Jestli ti to tak vyhovuje?“ zeptala se. Po tvé poznámce se zamyslela. „Možná bychom pak mohli investovat do jednorázových mobilů. Jsou levné, ale to bude záležet na mnoha věcech. No to ještě promyslíme.“ Řekla a pokrčila rameny. „Jasně to neva. Mohli bychom se třeba vytratit někdy o přestávce zpátky na kolej a projít to tam když budou všichni ve škole. S tvým portálem to půjde snadno.“ Řekla. Vzal jsi ji za ruku a vytvořil portál, podívala se na něj. „Asi jo.“ Řekla a ty jsi vlezl do portálu a vtáhl ji tam sebou, vzhledem k tomu, že jsi ji držel za ruku. Vynořili jste se z portálu u východu ze školních pozemků, Diana se na tebe na okamžik pověsila, asi si ještě na portály nezvykla. Nakonec jste vyšli ven a vyrazili do města. V okolí školy, byli hlavně rodinné domy, ale ne o moc dál už začínali obchody a jak jste se blížili k centru tak jich přibývalo a taky samozřejmě podniků. Nějaké restaurace, kavárna, arkáda a tak dále. „Je docela pohodlné, že je tolik míst tak blízko školy.“ Poznamenala. Zastavila se a začala něco dělat mobilem. Ukázala ti mapu. „Podívej. Rozhodně navrhuji aby jsi si zapamatoval pár obvyklých míst. Arkáda, kino, nějaká restaurace, možná i autobusovou zastávku. Někdy až budeme mít volno měli bychom vyrazit dál od školy. Lidi nejspíš nebudou platit za to, aby se dostali někam kam můžou pohodlně dojít samy. Ale místa dál by mohli. A tyhle místa co jsem vyznačila jsou vhodná a obvyklá místa na rande. Řekla bych, že nejvíc obchodu bále hlavně v oblasti lásky.“ Rozhlédla se. „Ale první. Co si dát něco k jídlu?“ navrhla. Alex a Alexa Oba jste byli docela vykolejení z toho co se dělo a tak jste neměli problém jít počkat ven i když Alex by nejraději vzal roha, tak Alexu zase zajímalo co si budou ti dva budou povídat za zavřenými dveřmi. S čímž nesouhlasil Alex, ale pozdě s tím už nemohl nic nadělat. Za ním se zavřeli dveře, zatím co Alexa zůstala uvnitř využívajíc svou schopnost být neviděna. Aserdon i Seroen sledovali dveře dokud se nezavřeli, než se zadívali na sebe. Thomas vzdychl a obešel stůl aby stanul v tváří tvář stříbrnovlasému. „Takže?“ zeptal se. Seroen kývl hlavou ke dveřím a Alexa se lekla, že o ní ví, ale on jen řekl. „Ti se nejspíš do klubu nepřidají. Vypadali vyjeveně.“ Thomas se zamračil. „A čí je to asi chyba? Když Angelika řekne,že máš počkat tak počkáš!“ Seroen pokrčil rameny, jako že na tom nezáleží. „Tak ven s tím. Co je tak důležitého?“ vzdychl znovu Thomas. Seroen sáhl do kapsy saka a vytáhl mobil. „Jde o ten můj případ. Rozvinulo se to tím nejhorším možným způsobem.“ Řekl a začal mu něco ukazovat na mobilu. Thomas pobledl, ale zatnul zuby, to bylo vidět podle toho jak se mu ztvrdla čelist. Alexa přišla blíž, aby se taky mohla podívat co mu ukazuje.„Takže obchod s otroky?“ komentoval. Z těch pár fotek co Alexa zahlédla to vypadala jako nějaká kobka s lůžky, kde podle všeho byli vězněny tři ženy. „Musíme jednat ještě dnes. Večer je prý odvážejí.“ Thomas stiskl rty a zadíval se na Seroena. „Tohle je spíš případ pro policii. Už jednou jsme dostali varovní, nechtěl jednat zase na vlastní pěst.“ Varoval ho. „To je jako v tom chceš nechat?!“ vybouchl Seroen. „Tak to není. Samozřejmě bych je chtěl zachránit. A nebojím se problémů, ale jde mi tu o větší obrat. Ano našel jsi je, ale víš kdo? Víš jak? Tohle byl vždycky tvůj problém Seroene. Vždycky děláš co chceš a nemyslíš na následky. Máme zjistit kdo za tím obchodem je. Zachráníme ty tři a desítky dalších tím ztratíme, protože neodhalíme toho kdo to dělá a dál si bude tyhle zvěrstva vesele dělat. Jakmile ty holky zmizí, tak zmizí i vše co jsme zatím zjistili a můžeme začít od znova. Kolik dalších lidí pak takhle skončí?“ rozhodil rukama. Seroen na něj vztekle mhouřil oči, ale zdá se že to chápal. „Takže co?“ zeptal se nakonec. Thomas vzdychl. „Takže nic. Pokud nevymyslíme způsob, jak zařídit aby to vypadalo jako že utekli samy, tak nemůžeme dělat nic.“ Otočil se a šel se posadit znovu za stůl. „Tak něco vymysli! Ty jsi tady ten geniální stratég!“ naléhal na něj. Thomas zvedl ruku aby ho umlčel. „Nech mě to první promyslet. A ty jdi mezitím sepsat hlášení. Včas se ti ozvu. Jdi dveřmi a zavolej mi ty dva.“ Pobídl ho. |
| |
 | Marek Otorka? Pozdní příchod zvláštního studenta!Ach, je to rozhodně nezaměnitelný pocit stát na půdě nové školy. Poznat nové spolužáky, s kterými strávím důležité chvíle svého života, vyslechnout si ředitelovu uvítací řeč, která mě naplní očekáváním a zapsat do klubu, který mi pomůže v mém cíli. Představa, že by se nic z toho nestalo, protože se mi rozbila motorka uprostřed cesty a tak jsem musel těch kdo ví kolik kilometrů ujít pěšky, zatímco jsem za sebou táhl nefunkční motorku je příšerná. Ale přidejte k tomu lidi, kteří se mi smály z projíždějících aut a je z toho realita. Ano, když jsem konečně dorazil ke škole, byl jsem unavený, zpocený a žízniví. „Takže normální den,“ říkám nahlas spíš zcela pro sebe. Naštěstí jsem informace o pozemku dostal už pár dní předem a měl jsem čas si je prostudovat, takže bez většího zaváhání jsem i s nefunkční motorkou šel na koleje. Jak jsem tak procházel pozemky školy, byl jsem neustále šokovanější. Je jedna věc si číst brožurku a říkat si: „Jak narvou tohle všechno do jedné školy.“ Ale doopravdy tady být, v tomhle téměř malém městě. Farma. Opravdová farma. Jako někdo, kdo žil celý život ve městě, jsem farmy viděl jen v televizi a v komiksech pro děti, kde většina z těch zvířat mluvilo. Ale po dlouhém putování jsem došel ke kolejím. Našel jsem nejbližší lampu, nebo tenký strom a připevnil motorku k němu. Aby mi jí nikdo neukradl. „Pfff, jako by někdo chtěl ukrást tenhle krám,“ řekl jsem a lehce do motorky kopl. Hned jsem toho litoval. „Ne, nejsi krám, neboj,“ řekl jsem a motorku pohladil. Pochybuji, že mě slyšela – přece jen, je to motorka – ale zas v tomhle světě, kdo ví. Třeba se jednou dozvím, že to celou dobu byl někdo, kdo má schopnost přeměnit se na motorku. Zatímco jsem si představoval všechna ta dobrodružství, které bych zažil já a Marek Otorka (to by bylo jeho jméno. Očividně), vydal jsem se do svého pokoje. Odemkl jsem dveře a opatrně vstoupil dovnitř. „Haló? Jsem doma,“ zavolal jsem a rozhlédl se kolem, jestli náhodou neuvidím svého spolubydlícího nebo jestli po mě někdo nehodí ohnivou kouli. |
| |
| VyjednáváníTrochu zamrkám když přijde Diana s čísly. " No mám obavu že i kdyby nevyhovalo tak mám smůlu." zakřením se. " No jako ta investice by asi byla dobrá jenže to chce získat základní kapitál... a navíc no jako ..." zamumlu. "Víš jak mají některé firmy ve stanovách jako že nic mezi sebou a tak... mno tak já bych na tomhle případně jako netrval ....teda jako že by se to nemuselo dodržet." zakuckám se úplně a zrudnu. Raději udělám několik rychlejších kroků a usměji se. Pravda musím asi trochu zachytit Dianu neb to budou rychlé kroky z portálu ale co už aspoň trochu zaklesneme a nebudeme vypadat jako podnikatelé ale jako pár protože to je přece mnohem lepší maskování. KDyž jsem se procházeli musel jsem uznat že má diana opravdu dokonalou marketingovou hlavu na cokoliv co se obchodu týká. " No je fakt ,že asi nebudou chtít platit za něco kam se dostaneš pohodlně sám...ale třebai cestak dyž se někde připiješ se lepe dělá když jen projdeš portálem pár kroků od postele a tak... nebo když někde chceš být rychle..." pousměju se a zpozorním dkyž mě upozorní na místa vhodná na rande. " no ta místa vhodná na rande bychom měli spolu podrobně proskoumat a tak abych věděl kam dát portál... protože ho taky musíme dát taky trochu ..hmm aby do něj nelezli všici ale jen ti co chceme." malé rudnutí ale jasně prozradí že ty místa chci s Dianou navštívit i z jiných důvodů. " Mno jídlo není zlý nápad jen nevím jak ty ale moje finance nejsou nejlepší a netuším jak je tu co drahé....ale něco mužeme vymyslet...vlastně co nejraději jíš?" |
| |
| Asir Al-Jilani Když jsi dojel do školy, vrtalo ti hlavou, jak se tam může vejít to všechno. Nějak tě nenapadlo, že škola bude takto rozlehlá. Táhl si chudáka svou motorku až ke kolejím, kde jsi ji přivázal k pouličnímu osvětlení a první ji vynadal a pak ji utěšoval. Naštěstí to nikdo neviděl, nejspíš by jsi byl terčem posměchu ještě dřív než by jsi chtěl. Venku moc lidí nebylo, pár hloučků, tu a tam procházející pár a nebo osamělé jedince, ti co byli dost blízko aby si tě všimli, nepokrytě zírali. Ale nikdo tě zatím neotravoval. Vešel jsi do kolejí a vyšel do prvního patra, v křídle pro prvňáky a našel jsi číslo svého pokoje. Chodby vypadali... po pravdě hrozně. Zdálo se, že tu proběhla nedávno nějaká bitva, protože na podlaze byla voda, zdi byli také ocáknuté a všude možně leželi nebo viseli kusy mokrého toaleťáku. Zdá se, že jsi vodní bitvu propásl. Otevřel jsi dveře magnetickou kartou a vešel do společných prostorů s tvým spolubydlícím. Studenti žili na koleji po dvou. Naštěstí jsi nemusel nic moc sebou nosit, protože tvoje zavazadla byli sem dopravena den předem. Ale rozhodně tě mohlo ohromit, že společné prostory byli fakt luxusní. Obývák spojený s malou kuchyní. Obrovská televize a pohodlná pohovka. Z místnosti vedli čtyři dveře. Jedny kterými jsi vešel, jedny vlevo, ty vedli do koupelny a pak po dvou vpravo a ty vedli do ložnic. Ale nebyl jsi tu sám. Na pohovce seděl schoulený kluk, byl přibližně stejně velký jako ty, na sobě mikinu s kapucí s kočičíma ušima. Kluk měl blond vlasy a zelené oči, které se na tebe upřeli, když jsi vešel. A samozřejmě jsi viděl překvapení. Narovnal se v zádech a prohlédl si tě. „No skvělý. Budu žít se strašidlem.“ Povzdychl si otráveně. To nebylo zrovna přátelské přivítání. „Čau.“ Znovu se schoulil do sebe a tvářil se zachmuřeně. „Já jsem Blek Blank.“ ukázal za sebe. „Zabral jsem si ložnici vlevo.“ Společné prostory Ložnice Blek Blank  |
| |
soukromá zpráva od Asami Hakushi pro Pikle, plánování a společenstvo
Zatímco ti dva vyvádějí a přemýšlí nahlas, já jen poslouchám a snažím si přemítnout celou situaci znova. Vytáhnu kapesník a opatrně začnu stírat rtěnku z tváře, zatímco se snažím neusmát komplexu méněcennosti ohledně velikosti prsou. Pak promluvím k těm dvěma. Klid Tsu, já mám raději pozadí před tím špatně zakrytým nafouklým předkem… Co tady vůbec dělala? Sice neměla uniformu školy, ale pokud má nějakou přemisťovací schopnost… Terorista, extrémista, revolucionář, co na tom záleží. Tohle určují zpětně vítězové. Nemáme páru co je zač, co opravdu chce, takže jí nemůžeme věřit… Následně chvíli mlčím a poklepávám prstem na stůl. Na tom však momentálně nezáleží. Jsme tu nový, musíme se pořádně rozkoukat, jak ohledně spojenců, členů či jiných slídilů, tak ohledně místa, kde se můžeme scházet. Nevím zda to tu můžeme využít i příště… Máme však to nejdůležitější, pevný základ - naši trojici. Bez vás bych do toho nešel… Růžovku z toho zatím vynecháme, dokud o ní nezjistíme víc či se nerozrosteme. Zatím bych si užíval našeho společného školního života a přitom se víc seznámil se spolužáky a zjistil další informace o šlechtě a její stráži… Souhlasíte? S tím si schovám kartičku do kapsy u saka a pustím se do sendvičů. Jak se ti vůbec žilo na farmě Tsu? Vím, že vaši kvůli mně hodně vyváděli. Pokud se rozmluví, tak jí zopakuji svou část co se dělo na mé straně, kterou jsem již řekl Shinzovi a dojím mezitím svou porci. A co kluby? Už jste se někam zapsali? Hodně uvažuji o tom uměleckém, ale možná bychom si měli najít i nějaký společný. |
| |
| Isaac March Diana se usmála. „Tak neřekla bych, že bychom se mohli oficiálně označit za firmu. To by jsi si musel udělat živnostenský list a odvádět daně.“ Zaváhala. „Nemyslím si, ale, že bychom měli mít obavy protože u nás se nebudou točit stovky tisíc dolarů.“ Ty jsi zmínil, že by bylo dobré najít dobré umístění na portál, zamrkala a zadívala se na tebe. „Já myslela, že budeš portály otevírat jen v určitý čas. Nebylo by moc náročné je udržovat kdo ví jak dlouho? Spíš jsem si myslela, že prostě to bude ve stylu, v určitý čas na určitém místě buď připraven, pak jim prostě portál tam umístíš a výstup uděláš v místě kam chtěli jít a pak je zase zavřeš.“ Zavrtěla hlavou. „Ne. Nejde to dělat tak, že by jsi je měl nějakou dobu prostě otevřený. Prostě ten člověk musí být v určený čas na smluveném místě. Nestihne to? Smůla. Peníze nevracíme za to, že jsou ti lidi nedochvilní. Tak to bude méně riskantní.“ řekla rezolutně. Pak jste se bavili o jídle, zmínil jsi že nemáš moc peněz. Diana mávla rukou. „Však nemusíme jít do nějaké restaurace nebo bistra. Tamhle vidím stánek. To bude stačit.“ Řekla a vyrazili jste k pojízdnému stánku s jídlem. Koukli jste se co nabízí, tortily a mohli jste si vybrat co do ní. Takže jste si každý řekli co by jste do tortily chtěli a za chvíli jste je měli už v ruce. Tři dolary a padesát centů. Sedli jste si na nízkou zídku u nějakého domku. „Zítra začne škola. Jsem zvědavá jak moc často se budeme moci vídat. Chci říci... nejspíš budeme mít hodně učení. Nakonec je to prestižní škola.“ |
| |
| Zaječí umysli?" To je asi pravda ale prostě takový modeloví podnik ... však víš...no to asi nebudou budeme rádi když se u nás otočí aspon pár dolarů aspon pro zatínm třeba z toho časem fakt uděláem firmu...až budeme velký." zazubím se. "No to ano budu ho otevírat jen někdy ale i tak ty portáli zatím jsou oboustranně průchozí a moc neurčím kdo do nich muže a kde ne.... takže by se mohlo stát že nám tam prostě vleze někdo kdo nemá...Ale je pravda že napsat sms váš portál bude tam a tam do tehdy a tehdy je fajn." usměju se jsem rozhodně rád že nemusíme do restaurací a že prostě stačí stankoví prodej pokud bude Diana hledat peněženku jen se usměju se slovy. " Přece nebudeš na pracovním obědu platit to jde na firmu." za ní zaplatím a usmívám se jak se mi ten vtip povedl i když v duchu si říkám, že to spíš bylo trapné. Pak Diana přidá to že se nebudeme tolik vídat když bude škola a mě poleje vlna paniky. "Uhm... no asi bude dost školy ale víš jak můžeme bejt rychle kdekoliv a taky se spolu můžeme učit a tak..." zamumlu záchranou větu. |
| |
| V novinářském? klubuSeroen kývl hlavou ke mně (dveřím) a mě hlavou zrychleně proběhla všechna varování brášky. Upřímně kdyby to šlo, nejraději bych se vytratila úplně, tedy než mi došlo, že o mě vůbec neví. Ulovilo se mi a pomalinku jsem se přibližovala k těm dvou, kteří pomalu začali probírat jakýsi případ. Zvědavě jsem nahlédla na fotky a opět jsem zůstala poněkud překvapeně stát, tohle nebyl vůbec dobrý způsob, kterým jsem se chtěla dozvědět o činnostech novinářského klubu. Začala jsem Alexovi tlumočit dění uvnitř, přece jen dlouho jsem se mu neozvala a mohl se začít o mě bát. Seroen a Thomas začali docela vášnivě debatovat na téma, jestli něco dělat a pomoct chuděrám ženám nebo raději čekat, než získají více informací i za cenu těch žen a každý měl úplně jiný názor. Bráško co myslíš chceme jim pomoct? Chvilku jsem váhala, chtěli něco jako nehodu… a já jsem zase nikam moc sama do nebezpečí nechtěla. Zamířila jsem ke dveřím k odchodu, ale těsně před dveřmi s rukou na klice jsem se zastavila a otočila zpátky. Rozhodla jsem se jim dát šanci mé schopnosti využít. Nechala jsem zmizet Seroena i za cenu vlastního objevení. S nehodou bych vám mohla myslím trošku pomoct Zkoumavě jsem je sledovala. Pokud byste chtěli, určitě mě zvládnete najít… nebo aspoň Alexe Usmála jsem se na ně a zamířila ze dveří a nechala Seroena objevit. |
| |
| Vřelý soused! Neuvěřitelné jméno! Kočka?„Ne nejsi,“ řeknu nevěřícně, když se mi kluk představí. Ano, ano své překvapení jsem přehrával, ale on si začal. „Chceš mi říct, že pan a paní Blankovi měli syna a řekli si, jaké jméno mu dáme, aby si z něj všichni nedělali srandu...hm...už vím, Blek. Blek Blank. To zní jak ten nejhorší tajný agent na světě. Co je tvá schopnost? Zabíjet lidi smíchem, když jim řekneš své jméno. Blek Blank.“ Nevěřícně zavrtím hlavou. Pak se na chvíli odmlčím a podívám se po pokoji. Musím říct, je to tady celkem luxusní. Hezká kuchyňka, postel z nebesi. Téměř to vynahrazovalo i ty mokré chodby. Téměř. „Ok, ok, poslední přísahám. Blek Blank zní jak špatný ťuk ťuk vtip. Ťuk ťuk. Kdo tam? Blek? Blek kdo? Blek Blank. A pak by se všichni smát, protože takhle se nikdo jmenovat nemůže. Co se tím snažím říct je, že tvé jméno je divné a můj vzhled je divný, takže si budeme rozumět. Plus i moje jméno není normální, takže máš technicky výhodu, ale já věřím, že z nás budou nejlepší přátelé. Já jsem Asir,“ představím se a podám ruku, mému novému spolubydlícímu ruku, ať jí příjme nebo ne, jdu dál. Vezmu si své věci, které už tady mám a hodím si je do své ložnice. „Na zápisy už asi bude moc pozdě, no co, nechám to na zítra. Nejspíš o nic nepřijdu,“ řeknu a skočím vedle Bleka, jako bychom byli nejlepší přátelé. „Takže Bleku, co ty jsi dělal, celý první den? Zažil jsi nějaká dobrodružství? Znáš už tady nějaké lidi? Máš nějaké úhlavní nepřátelé, kteří se nám pokusí vkrást do pokoje a my je budeme muset zastavit, přičemž se naučíme spolupráci. A co schopnosti? Jaká je tvá cool schopnost?“ zeptám se ho. Pak se podívám na jeho – nečekaně roztomilé – kočičí uši. „Umíš se přeměňovat v kočku? Protože já miluji kočky?“ zeptám se ho. A ano, všiml jsem si, že mluvím hodně a celkem jako blbec, ale jestli jsem se něco naučil, je lepší, když mě neberou vážně, než aby si mysleli, že jsem hrozba. Tedy je to lepší pro mě, pro ně moc ne. |
| |
| soukromá zpráva od unOrdinary pro Tsu si odfrkne a posadí se zase na židli. Ale jak jsi mluvil dál, Tsu se uklidnila úplně. Nejspíš byla ráda, že to takhle celé bereš. Shinzo se taky posadí a kýve hlavou, že taky rozumí. Nakonec jsi se zeptal jestli souhlasí a oni to potvrdili. Prozatím jste na podivnou růžovou slečnu zapomněli. „Takže začneme koukat po potenciálních spojencích.“ Pronesl Shinzo. Ty jsi najednou otočil list a ptal jsi se Tsu na farmu. „Byla to hrůza. Přehazování sena, vybírání z pod prdelí slepic vejce a tahat za cecky krávy, fakt úžasné. Vstávat brzo a chodit spát brzo. Vykašlala bych se jim na to, ale když jsem neposlouchala nedali mi najíst.“ Vzdychla. „Už tam nechci. Jestli mě tam budou chtít poslat znovu tak asi zdrhnu.“ Našpulila rty. „A na moje rodiče se vykašli. Vaši taky vyváděli jen jinak.“ Pokrčila rameny. Zeptal jsi se na kluby. Tsu přikývla. „Přemýšlela jsem nad novinářským klubem. Ale ještě si to rozmýšlím. Možná ještě Divadelný klub pokud ho otevřou.“ Pronesla. Shinzo se usmál. „Já teda chtěl jít do toho Soubojového. Zní to dobře. Co ty?“ |
| |
| Alex a Alexa Thomas sebou trhl, když Alexandra předvedla co dokáže. Když nechala Seroena znovu zjevit, trhl sebou a oba dva mladí muži zdá se přišli o řeč a přebírali si co se vlastně stalo. „Počkej!“ ozval se jako první Seroen a rychle skočil před Alexu, aby ji zastavil. „Seroene, klid.“ Ozval se Thomas, ale taky šel k ní. „Omlouvám se za jeho horlivost.“ Řekl zdvořile. „Máš zajímavou schopnost.“ Poznamenal. „Moc chodíš kolem horké kaše.“ Ozval se Seroen a otočil se na Alexandru. „Vzhledem k tomu, jak jsi se tu zjevila, tak jsi slyšela všechno, že? Pomůžeš nám?“ zeptal se. „Ty dívky musíme osvobodit.“ Naléhal na Alexu. „Seroene. Netlač na ní.“ upozornil ho Thomas, ale oba se na ní zadívali zvědaví co povíš. |
| |
| Isaac March Diana se na tebe usmála. „Takže říkáš, že chceš všechen čas i kdyby mělo jít o učení trávit se mnou?“ ptala se a trochu ji zčervenali tváře. Ukousla si velké sousto a ven se ji vysypalo trochu zelí. „Sakra.“ Zamumlala a setřepala si z trička tu trochu co na ní ulpěla. Diana chvíli mlčela, ale pak přišla s něčím co jsi nečekal. „Taky bychom někdy měli jít do Red district. Ne, že bych s tím souhlasila, ale nejsem naivní. Kde kdo se tam bude chtít dostat. Hlavně kluci.“ Řekla a pokrčila rameny. „Ale dneska ne. Je to daleko a tak... na takové místo se musíme připravit.“ Řekla, podívala se na tebe. Dojedli jste, ale ještě jste zůstali sedět na zídce. „To bylo dobré. I když určitě ne moc zdravé.“ Poznamenala a poplácala se po břiše. „Tak co? Jdeme dál?“ zeptala se. |
| |
| Asir Al-Jilani Blek na tebe zíral, když jsi spustil a jak jsi pokračoval doslova mu poklesla brada. Váhavě přijal tvou ruku a potřásl si s tvou rukou, byl jako leklá ryba. Tak moc jsi ho asi vykolejil. I po tom co domluvil tak na tebe chvíli zíral, ale pak se konečně uchechtl. „Ty jsi teda dobrej. A mluvka. Takhle mě ještě nikdo nesetřel... tvoje schopnost je asi všechny umluvit k smrti ne?“ zavrtěl hlavou. Ptal jsi se ho na jeho schopnost, otočil se a zapnul televizi a začal přepínat kanály. „Taky mám rád kočky, ale neproměňuji se v ně.“ Odpověděl. „Umím se nafouknout nebo vyfouknout.“ Pokrčil rameny, ale nezdálo se, že by se chystal ti to předvést názorně. „A od zahájení školy jsem tady. Nejsem moc silný, tak se snažím zůstat spíš neviděn. A navíc celé dopoledne chodby byli bitevním polem. Vodní válka a stejně jako kočky, já nejsem rád mokrý.“ Podíval se na tebe a ušklíbl se. „A co ty?“ prohlédl si tě. „Umíš měnit barvy podle nálady?“ sice si z tebe teď utahoval, ale už jsi neměl z toho pocit nepřátelství, jako předtím. |
| |
| Otázky odpovědi a tak" No vlastně tak trochu ano." zamumlám celí rudý a pobaveně se pousměji když Dianě spadne trocha zelí na tričko. Navíc mi instinktivně vystřelí ruka abych jí to očistil a zastaví se jen kousek od ní. skoro omluvně se na Dianu podívám a stáhnu ruku zpátky. Pak příjde trochu šok protože to že Diana navrhne zrovna Red distrikt jsem nečekal ale má pravdu. " Nooo to je pravda hodně lidí bude chtít tam i zpátky a hmm když se to udělá dobře bude to bezpečnější než se tam procházet asi ale možná to bude chtít přípravu no." přiznám a pokusím se dostat z tvaře trochu rumělce i když marně. " Bylo to dobré a to že to nebylo zdravé nemusíme řešit navíc ... bylo to v dobré společnosti." dodám si odvahy a chytnu Dianu za ruku abych tak nějak dodal váhu tomu,že tou společností je ona. " Určitě mužeme jít dál." Jenže se k tom unějak nemám spíš zasněně koukám na Dianu než se mi povede trochu zamrkat a soustředit se na něco jiného. " Kam teď obejít nějaké čajovny a tak?" |
| |
| Moje sestra se zbláznila!!!Alex pochopitelně nedala na mou radu a místo toho aby slušně počkala se mnou za dveřmi, tak použila svou schopnost k tomu aby se proplížila zpátky do místnosti, kde poslouchala rozhovor, který byl pro nás dva až příliš nebezpečný. Ani na to nemysli! Varoval jsem Alex, když mi v myšlenkách přehrávala o čem se ti dva bavily. Jasně, únosy jsou špatné. Ano, ty holky potřebovali zachránit, ale v žádném případě nebyl důvod do něčeho takového tahat mou sestru. Zvlášť když se o to zajímali ti dva z God Tier. Jenže pochopitelně, Alex mě opět neposlechla a místo toho aby počkala na vhodnou příležitost k útěku, rozhodla se nabídnout svou pomoc tím, že předvedla svoje schopnosti. Alex v nebezpečí, Alex V Nebezpečí, ALEX V NEBEZPEČÍ………….. To byla asi poslední kloudná myšlenka, které jsem byl v daný moment schopen. Pak se mi tak nějak divně zatmělo před očima. Natáhl jsem se po vlastní schopnosti a napumpoval své tělo takovým množstvím životním energie, jaké se do něj vešlo, načež jsem rozrazil dveře...pěstí. Pokud Seroen v daný moment stál v jejich blízkosti, tak měl prostě smůlu. Ať Vás ani nenapadne tahat mou sestru do něčeho tak nebezpečného! Zařval jsem v běhu, při kterém jsem Alex popadl, rychlým chvatem si ji přehodil přes rameno, abych bez větších cavyků pokračoval v běhu plno rychlostí k protějšímu oknu, ze kterého jsem jednoduše vyskočil, dopadl do lehkého podřepu a pokračoval v běhu plnou rychlostí, zatímco jsem si nechal hojit případné rány od střepů a naštípnuté kosti. |
| |
| Můj bratr je idiot!Thomas byl poněkud lekavý a tak sebou trhl při zmizení Seroena, zkoumavě jsem si ho prohlédla ale pokračovala jsem dál ve svém plánu. Ovšem sotva se Seroen objevil a vzpamatoval, tak mi skočil do cesty za hlasitého „počkej!“. Zatímco se ti dva dohadovali, jak si o mou pomoct říct začal Alex za dveřmi šílet. Doufala jsem, že nám dá i tak víc prostoru a tak jsem zamířila k židli, že si k našemu rozhovoru alespoň sednu. Alexi, KLID! Začala jsem se s obavami koukat ke dveřím. Ano slyšela a ano pomůžu, jen musím promluvit s Alexem než bude pozdě Což už bylo, než jsem vše dořekla můj bratr se přepnul do jakéhosi divného stavu, ve kterém jsem ho ještě nezažila. Rozbil dveře. Začal křičet, že mě do ničeho nebudou zatahovat a rovnou mě utíkal chytit a vyskočit se mnou z okna. Zkusila jsem mu uhnout a zmizet. TY TUPČE, CO SI MYSLÍŠ, ŽE DĚLÁŠ???? Pardon! Pokud se mu mě podařilo chytit nemohla jsem už nic víc než maximálně ho kopat, škrápat a dál bratrovi nadávat, než mě konečně položí. |
| |
soukromá zpráva od Asami Hakushi pro Pikle, plánování a společenstvo
Mi povídej, vojenské soustředění, kontrola přes učitele a vsadím se, že mi fotr napíchnul telefon a notebook… Do budoucna si budu muset sehnat nějaký jednorázový jak nějakej špion…Shinzo taky trpěl, představ si, že je tu na stýpko. Pak jsem opět otočil a nálada se opět trochu změnila. Povyk kvůli růžovce se už úplně vytratil. Když slyším jejich volbu, tak se na chvíli musím zamyslet a znova vytáhnu leták o škole, kde je nabídka klubů. A tos tam chtěla jako herečka nebo scénáristka?... No píšou, že musíme aspoň jeden klub, čili před vícero nebrání… A evidentně o dalších klubech uvažují… Novinářský zní jako dobré místo na získávání informací či podstrkování dezinformací, tak bys mu možná měla dát šanci Tsu… Soubojový nevím. Sice by mi tam mohli pomoc s mým problémem, ale zase bych mohl odhalit rozsah svých dovedností… Ale i to by šlo přetvořit v dezinformaci a hlavně bychom zjistili jejich sílu… Ten plavecký by mi zas mohl pomoc z opačného konce s vodou nebo lepší kontrolou ohně… A pak tu máme kluby, u kterých je otazník zda vůbec budou…Tolik možností… Nevíte, zda už je rozvrh klubů časově, který den v kolik hodin? Pokud bych zvládl chodit do toho plaveckého a soubojového zároveň, tak bych se mohl dostat zpátky do formy a zajistil tak druhou důležitou část pro naši skupinu. Čirou bojovou sílu. Pak už jen zbývají finance, jako vždycky, ale Tsu určitě něco vymyslí či si seženeme nějakou dobrou brigádu. Plánek s mapou školy nechám na stole , dojím sendviče, počkám až domluví ti dva a poklepu na mapu. Tak, kam se mrkneme teď? Nevím zda je pro dnešek přihláška do klubů už moc pozdě. |
| |
| Isaac March Držel jsi se s Dianou za ruku, nesnažila se ji vysmeknout a tak jste ruka v ruce vyrazili na další obhlídku. Procházeli jste se ještě dobré dvě hodiny, zašli do několika podniků, ty jsi si našel vhodné místo kde by se dal případně udělat portál. Většinou se to místo nacházelo u záchodů. Nakonec byl čas se pomalu vrátit a tak jste vyrazili. Teď už jste si prostě jen povídali o obyčejných věcech dokud jste nedošli zpátky do školy a ke kolejím. Už se blížil večer, tedy sice za tak tři hodiny, ale stejně ten den utekl jako nic. Diana se na tebe otočila. „Takže už se můžeš na naší koleji objevit ano?“ ujišťovala se. „Jedna holka z našeho patra pořádá párty. Půjdou tam skoro všichni. Co kdyby jsi se po osmé tam objevil a rovnou prošel jejich pokoje.“ Ukázala na sebe palcem. „Já můžu projít skrz zeď a vždycky ti otevřít.“ Navrhla. Alex a Alexa Seroen se usmál, když Alexa souhlasila, jenže v tu chvíli se Alex rozhodl jinak. Když vrazil dovnitř, jako velká voda, zůstali stát jako opaření. Nešlo to nakonec tak těžce dveře rozrazit. Zamčeno nebylo. Popadl svou sestru a pak se slovy zamítnutí vyskočil z okna. Nejspíš je opravdu překvapil, protože se ani nepohnuli aby vás nějak zastavili. Alex dopadl na zem, naštěstí to byl nízký dům, takže ta výška nebyla kdo ví jaká. Normálně by si, ale člověk nohy nejspíš zlámal. Alex začal pelášit pryč, ale neutekl zrovna daleko, když se před ním otevřel portál a než stačil zastavit nebo změnit směr, tak jste do něj oba zapadli. A objevili se zase v kanceláři před Thomasem a Seroenem. „Omluvte nás.“ Pronesl Thomas. Seroen Alexovi zastoupil cestu. „Promiňte za takový odchyt. Ale vážně potřebujeme pomoc tvé sestry. Navíc ona souhlasila, že pomůže. Chápu tvé obavy o svou sestru, ale jestli ty holky máme zachránit aniž by to ohrozilo celé vyšetřování tak to nemůžeme nechat jen tak být.“ Odkašlal si. „Byli bychom raději, kdyby jsi jednal rozumně Alexi. Ale jestli nehodláš respektovat sestřino rozhodnutí, tak my ano. A tebe prozatím někam zavřeme.“ Nevyhrožoval. Prostě o tom jen informoval. Asami Hakushi Tsu pokrčila rameny. „Psala bych. Jaká já bych byla herečka? Na to se neumím dost ovládat.“ Odpověděla s tím, že herectví v plánu nemá. Ale víc se ti líbil novinařina, protože to by se vám hodilo. Tsu přikývla. „Tak noviny.“ Souhlasila, zdá se, že neměla problém s tím, že jsi rozhodl za ní. Shinzo pokrčil na tvé otázky rameny. „Co jsem koukal, tak vždy někdy po škole. Kluby jsou na různých místech. Řekl bych, že to bychom se dozvěděli. Jinak stačí když se pod nějaký klub zapíšeš na těch papírech, které všude visí.“ Odpověděl. Tsu se zvedla. „No máme na rozhodnutí půl roku. Můžeš se jít první na ty kluby podívat aby jsi se rozhodl co budeš chtít dělat.“ Řekla a protáhla se. „No ono tu zrovna nic moc na koukání není. Jo je to tu velké a tak, ale nevím o žádných zajímavých místech. Tohle místo je z nich asi nejlepší. To bych se šla radši podívat do města.“ Poznamenala. |
| |
| Přátelské sbližování! Nejlepší kámoši? Jídlo?!Nemůžu říct, že bych to nechtěl vidět, jak ze sebe Blank udělá balón, ale byl jsem rád, že moje menší představení skončilo s podáním ruky a ne s ránou do oka. Pak se však zmíní, co dělal za celý den. Schovával se. Můj úsměv povadne. Ano, v tomhle světě žijeme. Ve světě, kde se lidi musí schovávat, protože nejsou dost „silní.“ Když si všimnu, že jsem zvážněl, rychle se zase usměji. Nemůžu přeci dát najevo, že něco beru vážně. „No, nemusíš se bát Bleku,“ řeknu a vyskočím na nohy. Vezmu si blízkou židli a položím si na ní jednu nohu, abych vypadal jak Captain Morgan. Poté hrdinsky založím ruce v bok a dívám se do dálky. Ještě by bodl vítr, který by za mnou vlál, ale to si může domyslet. „Až já s touhle školou skončím, tak už se nikdo nebude muset bát vyjít ven. Ať je silný nebo slabý. Až já s touhle školou skončím,“ otočím se Bleka s širokým úsměvem. „Tak už tady nebudou žádní králové ani královny.“ Pak sundám nohu z židle a zase skočím na pohovku. „Ale první bych se najedl. Máme tady něco k jídlu. Když už jsme u toho, umíš vařit? Protože já...no…řekněme, že jsme znal jednoho kluka, který mohl sníst sklo a jednou jsem mu udělal omeletu a od té doby je jeho schopnost, přehnaný průjem. Což...není to ŠPATNÁ schopnost, ale i tak. Jinak ohledně mé schopnosti,“ podíval jsem se kolem sebe, jako bych čekal, že nás bude někdo odposlouchávat. „Abych řekl pravdu,“ připravoval jsem se lhát. „mám šest schopností. Jo. A každá odpovídá jedné barvě. Ale radši ti je nebudu ukazovat, protože nejsou zrovna...no...pěkné.“ Víte, Blank měl totiž pravdu, má hlavní schopnost je lidi umluvit. Je to superschopnost? Ne, ale je to hlavní způsob mého přežití, a jestli je k tomu nutná jedna malá lež, nevadí. „Víš, co bychom měli udělat Bleku?“ řeknu, abych se vyhnul dalším otázkám ohledně mých schopností. „Měli bychom se seznámit s našimi sousedy. Zeptat se jich kdo jsou? Jak se mají? Jestli mají jídlo, prostě klasika.“ A s těmi slovy vyjdu ven a zaklepu na dveře vedle těch našich. Přičemž doufám, že se Blek připojí, ale nenutím ho. |
| |
| Plán obchoduBylo toho docela dost co si pamatovat místa a tak ale v tom byla krása mé. Schopnosti místa se mi pamatovali dobře i když tahhle budo utrochu zamžená ružovím oparem z toho že držím Dianu za ruku. Najedno use blížil večer a mi se museli na chvilku museli loučit. " No ano měl bych se moci objevit u tebe v pokoji." usměju se mile. Pak mi Diana navrhne něco zajimavého. " No můžeme to zkusit jen teda doufám ,že mě při tom nikdo nechytí." dodám. " Takže se mám stavit chvilku po osmé? nebo mi napíšeš že je čisto?" zeptám se ale než se rozločíme napadne mě něco lehce šíleného opatrně Dianu přitahnu a lehce jí políbim. " Děkuju za dnešek a ... brzy na viděnou manažerko." |
| |
| Boj o sestřino bezpečíPlán mi vyšel celkem hezky. Sehrané melodrama v mojí hlavě zmátlo Alex dost na to, aby se mi podařilo jí čapnout a následný dramatický odchod oknem zase šokoval oba God Tiery dost na to, aby nevěděli jak zareagovat. A tak jsem vesele dopadl na ulici a dal se na útěk směrem ke kolejím, jenže...nedoběhl jsem daleko. Maličko jsem podcenil dosah schopnosti toho kluka s portály a než jsem stihl zabrzdit byl jsem zpátky v místnosti, načež se mi Seroen postavil do cesty a spustil obvyklou litanii plnou patetických útoků na vyšší mravní principy a kdo ví co ještě. Vyhrožuješ mi? Zeptal jsem se pohrdavě a opatrně Alex zase položil na zem, kdybych náhodou potřeboval obě ruce. Promiň... Promiň, ale jsem zmatený, když mi vyhrožují dva nafoukanci z God Tier s mesiášským komplexem mám se cítit polichocený nebo ne? Kdyby sarkazmus mohl zabíjet, tak jsem v daný moment horší než atomovka. Alex Vám chce pomoct, a co má být? Moje sestra je příliš hodná, ke své vlastní škodě a právě proto dostala za bratra cynického zmetka jako jsem já, aby jí měl kdo chránit před těma ošklivým věcma, co se na světě dějou. A kdo ví jak velká, kdo ví jak silná banda únosců, která sériově unáší lidi? To je pro patnáctiletou holku zlý až až. Takže ještě jednou, nedovolím, abyste mou malou sestřičku vystavili takovému nebezpečí. Chcete pro ty holky něco udělat? Dobrá rada, přestaňte si hrát na hrdiny a oznamte to Autoritám! No dobře, to naštvání jsem možná tak úplně nehrál. Nervy jsem měl v daný moment jako struny a byl jsem připravený po nich skočit v okamžiku, kdy by se jenom trošku špatně pohnuli. Co na tom, že šance na vítězství byla malá. Tohle bylo něco co jsem musel zkusit. |
| |
| Rozčilený bratrAlex mě popadl vyskočil se mnou z okna A Bez toho aby se staral jestli jsem se nepořezala o sklo UTÍKAL DÁL. Začínala jsem se cítit opravdu dotčeně, když to nevybral a objevili jsme se zase v novinářském klubu. Co si sakra myslíš, že děláš?! Ovšem Thomas a Seroen mi začínali být čím dál tím víc sympatičtí svým způsobem vystupování. Bohužel Alex si to začínal brát osobně i když se zpočátku choval relativně slušně. Alexi nebylo snad nutné zmiňovat jejich úroveň….Nechci aby někdo znal plný rozsah mých schopností! Jenže Alex nevnímal a začal zmiňovat jak mě musí chránit a je to moc na 15 letou holku. Bráško, pokud vím na minulé škole jsem chránila já tebe… A JE MI 16! Byla jsem uražená ale raději jsem se rozhodla zklidnit situaci než se ještě víc vyhrotí. Tak místo vztekání můžeš být u mě a chránit mě, i když přece tam jít vůbec nemusím já ale jeden z nich Pokud se nepletu tak nebezpečí pro mě může být v podstatě minimální s ohledem na to, že můžu schovat i někoho jiného… a i kdyby tak když budeš poblíž Alexi tak se mi přece moc stát nemůže Usmála jsem se a podívala jsem se na Alexe. To je nezvyk na tebe mluvit normálně bráško Určitě půjde vymyslet nějaký rozumný plán, na kterém se všichni shodneme, ne? S nadějí jsem se rozhlédla po ostatních kolem sebe. |
| |
| Iracionální sestraCo si myslím že dělám? Snažím se zachránit tvé pozadí, to dělám. Nebo jsi už zapomněla na ten rozhovor co vedla ta skupinka před školou? Jaká si myslíš že je šance, že tu pobíhá víc skupin únosců co? Sprdl jsem v duchu Alex a její poznámku o tom že je jí 16 a ne 15 jsem ignoroval. Jasně, že jsem věděl kolik jí je let. Byli jsme přece dvojčata, ale v dané situaci byl přesný věk stejně naprosto irelevantní. Nikdo neříká, že je to tvoje schopnost, může být moje a nevím co má to, že jsi mě chránila na základce něco společného s tím, že se právě teď chystáš udělat naprosto kardinální pitomost. Vždyť ani nevíš co jsou ti únosci zač. Co když tam bude nějaký High Tier co dokáže prorazit tvou schopnost? Nehledě na to, že ani NEVÍME jaký má tvá schopnost dosah a dva lidi schovat neumíš. Upozornil jsem Alex na drobnou trhlinu v jejím jinak dokonalém plánu. Můžeš schovat jednoho člověka a sama nevíš na jakou vzdálenost od sebe a moje schopnost je taky hodně daleko od všemocnosti zvlášť když nemáme absolutně žádné tušení o tom, proti čemu a komu stojíme. Jo, to mi povídej normálně jsem s tebou nemluvil ani nepamatuji... Zamračil jsem se. Vymyslet plán...no jasně. Fajn, fajn. Poslechnu si ten úžasný plán, ale jestli se mi nebude líbit, odcházíme. A přes to nejede vlak. Nehodlám našim vysvětlovat proč si tě mají vyzvedávat v márnici |
| |
| Isaac March Diana přikývla. „Jasně. U mě v pokoji. To už budou všichni na party a můžeme to tam projít.“ Vrátili jste se a ty jsi sebral odvahu, objal ji Dianu a dal ji malou pusu. Diana překvapením ztuhla a když jsi se odtáhl zrudla a škytla. Zdá se, že jsi ji hodně překvapil. „Já... teda.... škyt... tak...škyt.“ Snažila se něco říci, ale nejspíš jsi ji tak překvapil až z toho dostala škytavku. Zakryla si rukama pusu, ale stejně pořád škytala. „Tak... tak po... škyt... po osmé!“ rozloučila se dalším škytnutím a utíkala pryč. Vrátil jsi se na pokoj, tvůj spolubydla si dával zrovna šlofíka u televize, pořád mu tam běžel nějaký sport. Podle toho co jsi viděl, tak to vypadalo na ženskou atletiku. Trhl sebou, když klaply dveře a zamžoural na tebe. „Tak co hrdino?“ ptal se. Alex a Alexa Ani Thomasovi a ani Seroenovi neunikla tvá slova o jejich God Tier. Thomas se celý napjal a Seroen se zamračil. Když, ale zmínil Autority, oba dva si vyměnili pohledy, což neuniklo Alexe, ale nedalo se z toho nic vyvodit. Podle toho, jak se oba tvářili, tak neměli v plánu ustoupit, ale dřív než mohli promluvit nebo se třeba do Alexe pustit, tak se ozvala Alexa a dokázala svého bratra usměrnit. Trochu a prozatím. Thomas se otočil na Seroena, nakonec on byl ten co na tomhle pracoval. „Dobrá.“ Pronesl a vytvořil před vámi portál, který roztáhl a skoro to vypadalo jako kdyby jste se dívali do podivného okna. Skrz portál jste viděli dvě dvoupatrové budovy, které stáli blízko sebe a mezi nimi se táhla úzká ulička. Seroen začal ukazovat. první na levou budovu. „Tady v suterénu jsou drženy. Celá budova je mimo diskuzi. Jediná možnost je střecha. Ale další možnost je ta vedlejší budova. Jak daleko tvá schopnost působí.... ehm...“ Zaváhal. „Alexandra.“ Napověděl mu jméno Thomas. „Alexandro?“ dokončil ihned. Asir Al-Jilani Blek na tebe znovu zíral, když jsi mu přednášel svou představu o tom, jaká tahle škola bude. Nakonec se chytil za kapuci a začal se za ní tahat. „Ty jsi docela snílek co? To by mě jako zajímalo, jak tohohle hodláš dosáhnout.“ Pronesl se vzdychnutím. Zdá se, že tvému snu dvakrát nevěřil. Ale to jsi už přešel na jinou věc. Jídlo „Ehm... ne. Nic jsem nenakoupil.“ Poznamenal, že lednice je prázdní. „Je tam jenom balená voda a ta tu už byla.“ Ty jsi se, ale už hrnul ven. Blek tě přímo nenásledoval, spíš na tebe ze dveří nevěřícně vykoukl. „Počkej. To jako jdeš k sousedům je... vyžrat?“ ptal se udiveně, řekl by jsi, že ho spíš poháněla zvědavost. Tvoje drzost ho asi zarážela a fascinovala zároveň. Dveře se otevřeli a ty jsi se podíval dolů na kluka, který byl na vozíčku. Vypadal poměrně sympaticky, měl klidné oči a lehce se usmíval. A taky byl velký. Kdyby mohl stát asi by byl dost vysoký. „Zdravím. Přeješ si?“ zeptal se. Blek přišel blíž a koukl na kluka na vozíku. Zatvářil se rozpačitě a zase couvl.  |
| |
| Kupodivu snad konstruktivní debataThomas a Seroen přesně jak jsem předpokládala nebyly vůbec nadšení z toho, že někdo zná jejich skutečnou úroveň. Jenže Alex v jejich provokaci pokračoval a tak jsme zjistili, že mimo jiné mají problém s autoritami, což u mě způsobilo jistou ostražitost. Jak říkam Alexi asi je už dál nedráždi … a příště budu opatrnější slibuji Naštěstí se situace alespoň trochu zklidnila a Seroen otevřel lehce zvláštní portál, odolala jsem pokušení se zkusit povrchu portálu dotknout a prohlížela jsem si popisovanou situaci. Dva nenápadně vypadající domy vedle sebe. Raději jsem odignorovala, že Seroen nezná mé jméno, přece jen nikdo se nás nenamáhal představit. Dosah? Hmmmmm…. zamyslela jsem se ...odhadem 50 metrů? Celkem dlouho jsem to nezkoušela měřit… To bychom mohli někdy otestovat Alexi, včetně pár dalších věcí … Co myslíš? |
| |
ProcházkaNad jejím komentářem ohledně ovládání emocí se málem rozesměji. Úsměv rychle zakryji rukou. Vskutku, to šlo poznat, když si někoho mlátila či se naštvala. Novinařinu přijme celkem rychle, ale teprve pak mi dojde, že to brala, jako bych rozhodl za ní. Ale jak jsem řekl, můžeš zkusit víc klubů. Shinzo mi pak odpoví na otázky a Tsu zdůrazní důležitou poznámku. Pravda klidně si můžu dát na čas, ale do formy bych se měl dostat raději co nejrychleji. Následně padla jasný cíl průzkumu, když Tsu zhodnotila prostory školy, město. Pravda školy si užijem ještě dost a SHinzovi jsem slíbil karaoke. Založím si tedy ruce na prsou a šibalsky se usměji. V tom případě zbývá poslední důležitá otázka... V uniformě nebo civilu? Všem zúčastněným je jasné, že pokládám otázku zda si hned první den zvýšíme šanci na bitku, byť by se to našim nejspíš moc nelíbilo. Zase spolu a zase v boji, sice si jen zvýšíme šanci a můžem se do něj dostat i v civilu, ale to už můžeme nechat na nebesích jak se rozhodnou. Podřídím se dle jejich odpovědi, pokud se budou chtít převléct či něco vzít z pokoje tak si dáme za určitý čas sraz u brány. Pokud půjdem nejdřív do svých pokojů tak se i já převleču do civilu a vezmu si menší notes s tužkou na skici. U brány a po cestě střídavě hraju na harmoniku odkaz a odkaz nebo zkouším nakreslit skici naší neznámé růžovky. |
| |
| Hrdinský návratMusím přiznat že červenající se Diana je hodně roztomilá Diana ale červenající se škytající Diana inu to byla jiná. Bylo mi jí až líto jak se mi jí povedlo rozškytat a tak jsem j í ani moc nezdržoval. " Dobře tak po osmé ." zamumlám skoro provinile a cestou na klučičí koleje už koukám po nějakých květinách které by mohli za chvilku záhadně zmizet. Na pokoj dorazím stále ještě trochu rudý. " Noo dobrý myslím že se budu moc dostat na hromadu míst když to bude potřeba." zahuhlám. " A no věděl jsi že maj holky dnes kolem osmé nějakej mejdan nebo co?" zeptám se jen tak mimoděk. " A taky asi si zakládám formu místní taxislužby." dodám ještě s lehkým usměvem. I kdyžj ep rvda že es spíš chci připravit na večer přeci jen portáli nad kytkami se sami nevytvoří a kytky sami neutrhnou. Ono po tom co jsem Dí rozškytal jí musím nějak doručit omluvu. |
| |
| První den školyČistě objektivně vzato stál první den školy za starou bačkoru, ale alespoň jsem našel nějaké citlivé místo těch dvou dárečků a co jedno, rovnou dvě. Fakt, že jsem zmínil autority se jim očividně moc nelíbil a to, že znám jejich sílu už vůbec ne. No, alespoň něco... Pousmál jsem se v duchu, načež Seroen otevřel nějakou variaci na portálu a ukázal nám dva domy. Pokusil jsem se přes něj natáhnout svou schopností, abych zjistil kolik lidí je uvnitř, ale nešlo to, tak jsem se jenom ušklíbl. Pěkné kukátko. Dál jsem to ale nekomentoval. Vypadalo to, že Alex je pevně rozhodnutá za ty dva nastavovat krk a tak mi nezbývalo než se snažit kazit atmosféru tak málo jak to jen půjde a zajistit, aby se jí nic nestalo. Seroen se pak ještě zeptal na dosah Alexiny schopnosti, což je něco, co by mě upřímně taky zajímalo, protože pokud vím jsme to nikdy nezkoušeli. Alex se ale rovnou vytáhla s číslem, načež dodala, že si sama není příliš jistá. To by možná stálo za to vyzkoušet, než se vrhneme do nějaké hurá akce. Upozornil jsem ty tři. |
| |
| Isaac March Enrik zívl a posadil se. „Taxislužbu?“ opakoval. „Aha jasně. Chápu.“ Protáhl se a otočil se na tebe. „Párty? Ne. O ničem nevím. Ale je to na dívčích kolejích ne? Proč by o tom kluci tedy měli vědět?“ pokrčil rameny. „Kluci se tam stejně nedostanou.“ Zamyslel se a zazubil se. „Myslíš, že to bude pyžamová párty?“ zasnil se a nejspíš si představoval všechny ty dívky, jak jsou ve svém nočním úboru a mydlí se polštáři. Naštěstí osmá hodina není moc daleko, takže nemusíš čekat moc dlouho. Šel jsi se osprchovat a převléknout. Mezitím jsi si krátil čas s Enrikem, který tě donutil připravit si věci na zítřek. Ani jsi se nenadál a byla osmá a ne dlouho po tom ti cinkl telefon, kdy tě prozvonila Diana. Takže jsi se rozloučil s Enrikem, vytvořil jsi si portál a za chvíli jsi byl byl v pokoji Diany. Také se převlékla, ale do svého pyžama nejspíš. Šlo o látkové šortky a tílko na ramínka s obrázkem kreslené opičky na prsou. S tím co se předtím stalo se asi už vyrovnala, protože jak jsi se objevil tak se ani nezačervenala. „Fajn. Většina holek z pokojů je už na párty. Jsi připraven na šmejdění?“ zeptala se odhodlaně. Asami Hakushi Tsu pokrčila rameny. „To je v poho. Celkem mě ani moc nezajímá žádný z nich. Takže novinařina bude v pořádku.“ Odpověděla. Zeptal jsi se na podstatnou otázku. Shinzo se usmál a bylo ti jasné pro co byl, ale Tsu si založila ruce na prsou a zamračila se. „To chcete mít problémy hned první den? Hej máme na to celé tři roky. Pokud nás nevyhodí. Než si začneme dělat nepřátele, měli bychom udělat průzkum, získat informace.“ Protestovala. Shinzo vzdychl. „No... asi má pravdu.“ Připustil. Tsu na něj hodila přísný pohled. „Samozřejmě, že mám pravdu!“ A tak bylo rozhodnuto. Šli jste se převléknout. Jak jste se Shinzem převlékli šli jste na sraz s Tsu a vyrazili jste do města. Shinzo si všiml co kreslíš a pozvedl obočí. „Proč ji kreslíš?“ zeptal se udiveně. „Přece jen se ti líbí?“ Tsu si odfrkla. Ona se převlékla do khaki kalhot s kapsami a maskáčové tričko. Shinzo šel do obyčejných džínsů a červeného trika s krátkým rukávem. „Kam se chcete podívat jako první.“ Zeptala se Tsu a vytáhla mapu. „Mám plán města. V okolí školy je docela dost míst. Arcada zní dobře. Ale taky kino a tak dále.“ Alex a Alexa Seroena na Alexovo ušklíbnutí nereagoval. „Kukátko je správné označení.“ Poznamenal vážně. „Funguje na principu jako kukátko ve dveřích. Z venku to vypadá jako nenápadné smítko vznášející se ve vzduchu, zatím co tady mohu obraz roztáhnout klidně i přes celou stěnu.“ Vysvětlil. Alexa řekla svůj dosah, ale nebyla si jistá a tak Alex navrhl, aby jste to vyzkoušeli. Thomas přikývl. „Výborně. Řekl bych, že místní domy jsou na to docela vhodné.“ Pronesl a rozhlédl se „Hned vedle je další dům. Dobře se sousedy vycházíme. Můžeme je požádat jestli bychom to nemohli vyzkoušet.“ Řekl. Seroen přikývl, zavřel kukátko a otevřel nový portál v kterém zmizel, když jste do něj koukli viděli jste něčí obývací pokoj. Chvíli jste čekali a pak se Seroen vrátil. „V pořádku. Prej jim nevadí, když provedeme malý experiment.“ Řekl. Thomas přikývl a otočil se na vás. „Výborně. Já tedy půjdu do vedlejšího domu. Alexi, ty můžeš dělat hlídače a zjistit tak jestli si všimneš, že jsem ze zavřené místnosti zmizel. Seroen a Alexandra budou pracovat spolu.“ Podíval se na Alexe a trochu se pousmál. „Nakonec takhle nejlépe zjistíš jak velká šance je, že je tvá sestra v nebezpečí.“ Poznamenal. |
| |
| Operace taxi" pravda jenže tedka na holčičich bude volno...no a já pak budu mít lepší přehled...takže kdyby jsi si našel nějakou přítelkyni....stačí říct spolubydlící maj slevu." zasměju se Jenště že mě Enrike přinutí si připravit protože bych se na to pro samé myšlenky na Di vykašlal a tak když mi napíše Di že můžu mám připraveno a okolní záhony mají o trochu méně kytek skočím do portalu s kytkami na před ale to co uvidím mi vyrazí dech zrudnu a prostě jen koukám na Dianu s kytkama před sebou jako štítem dokonce mi uteče pár škytnutí než se úplně vzpamatuji. "páni....teda...Ahoj a promiň za tu pusu a ..." opravdu se hodně snažím moc Dí neočumovat ale i tak rudnu a koktám takže jí musí být jasné že jsem trochu nervozní. Když se zeptá jestli jsem připravený na šmejdění napadne mě úplně něco jiného a tak jen nervozně polknu a až pak mi dojde proč tu jsem. " Jo jasně promiň." |
| |
Vzhůru na výletMálem jsem se opět rozesmál, když Tsu zpražila Shinza ohledně problémů. Upřímně sám jsem byl na vážkách, páč sotva jsme se dali dohromady a apřípadná rvačka mohla vzbudit protest u rodičů, ale nechtěl jsem být ten kdo poukáže na situaci. Vydám se tedy do svého pokoje, kde se převléknu do černých sportovních šusťákových kalhot a šedého trička kapely s krátkým rukávem. Shinzo zas začne dotírat s Růžovkou, když jí kreslím, tak si z něj rozhodnu udělat trochu legraci. Ale, hledám námět na nějakou yuri doujinshi, kterou bych vytvářel a bokem si přivydělával... Nebo to dělám, abychom kdyžtak měli portrét až ji budem chtít vypátrat či se na ní optat... Akorát nesedí ten výraz v očích, zkusím trochu víc panovačný a vypočítavý*Následuje pár tahů tužkou, kdy jí zvýrazním oči a jejich okolí*... To už je skoro ono, dokonalá obět nějaké mstitelky útočící ze stínů, co ji následně bude trýznit... Hergot to jí pak budu muset zas předělat oči... No nic, tohle prozatím bude stačit na identifikaci. Následně Tsu vytáhne mapu a začne navrhovat naše destinace. Začal bych arcádou, obchoďák s tržnicí bych nechal na jindy až budem něco potřebovat a před chvílí jsme i jedli, takže kavárnu bych zatím taky vypustil... Můžem zkusit pak kino jestli dávají něco dobrýho nebo zkusit najít nějaký karaoke. Pokud jsme se nějak shodli, tak vyrazíme nejdříve směr Arcáda a pak uvidíme jak moc se nám tam zalíbí. |
| |
| První den ve školeDoufám, že si uvědomuješ že tohle z tebe dělá tak napůl Superhrdinku... Zamručel jsem na Alex v duchu mrzutě, zatímco jsem poslouchal Thomasův plán jak otestovat dosah schopností Alex. S lehce naštvaným výrazem jsem si strčil ruce do kapsy. Fajn, fajn budu dělat hlídače, ale aby bylo jasno, má sestra do toho domu únosců nepůjde, ani nikam poblíž a Podíval jsem se přísně na Alex O tomhle nedebatujeme. Pokud se ukáže, že nemáš dostatečný dosah abys tam dostala tady mistra Kukátko, tak se celá tahle věc ruší. Rozhodně to nebylo něco, o čem jsem hodlal vyjednávat, i kdybych měl kvůli tomu vytočit číslo na jediného zaměstnance autorit, kterého jsem osobně znal. Tak jdeme na to, ať to máme co nejdřív za sebou. to už jsem se nabroušený otočil na Thomase a vyrazil za ním portálem hrát si na hlídače. Můj odhad byl ten, že Thomas bude zavřený v místnosti, zatímco Alex pošle zamaskovaného Seroena aby jej zachránil. Upřímně mě napadaly určité slabiny tohoto plánu, které mi navíc umožní ověřit si jednu věc. Zatímco jsem stál jako hlídač před dveřmi aktivoval jsem svou schopnost a sledoval pohyb životní síly v okolí. Tak schválně Alex co myslíš, že se stane když vymažeš informace o tom, že je naživu? Popíchnul jsem svou sestru, tentokrát z vesela, protože upřímně...zajímalo mě jestli to vůbec dokáže a pokud ano, co se stane. Pokud by to totiž nechalo v proudech životní energie slepé místo, kterého bych si dokázal všimnout, byl by to slušná díra v plánu pokud by mezi sebou měli někoho s podobnými schopnostmi. |
| |
| První den ve školeAlex si do mě rýpl a já měla, co dělat abych se na něj nezačala vražedně dívat. Žádnou superhrdinku to ze mě neudělá to nanejvýš z těch dvou… Ovšem to už jsem se začínala cítit jako páté kolo u vozu. Nejdřív Thomas naplánoval testování mých schopností a pak jsem dostala přednášku na téma nikam nepůjdeš završenou naprostým podceněním mé schopnosti. Uraženě jsem se na bratra podívala. To by se ti líbilo, co? Takhle mě podceňovat… Za chvilku Alexi Rozloučila jsem se s odcházejícím bratrem. Já ale informace o existenci můžu smazat a zároveň ji tam nechat, stejně jako mažu tvou vizuální přítomnost…. Bála bych se smazat informaci přímo u zdroje, aby náhodou nezapomněl existovat Pousmála jsem se Chceš to zkusit? Poté co odešli, jsem se podívala na Seroena. Nějaké otázky? Ono asi není moc příjemné zmizet, když na to nejsi zvyklý…Obzvlášť, když zmizíš tímto způsobem Výmluvně jsem se na něj podívala a zvědavě si ho prohlížela. Alexi, chceš si povídat? Tak trochu instinktivně jsem začala pátrat po bratrovi. |
| |
| Vyžrat? Ne. Jen seznámit a když tak požádat o jídlo„Vyžrat?...“ chtěl jsem v mé odpovědi k Blekovi samozřejmě pokračovat, ale to už se otevřeli dveře a přede mnou stál náš soused. „Co si přeju? Přeju si abychom mi dva šli spolu do baru za holkami, protože wow, na tebe musí holky letět. Jako fakt. Ale to předbíhám. Mé jméno,“ nabídnu mu lehkou úklonu. „Je Asir a já a můj spolubydlící, jehož jméno ti nemůžu říct, jelikož bys umřel smíchy, jsme zjistily, že máme lednici zcela prázdnou. A tak jsme se chtěli zeptat, jestli bys jako dobrý soused neměl něco na zub.“ Pozastavím se. Ze zkušenosti vím, že když mě lidi potkají poprvé, většinou jim chvíli trvá, než se vzmůžou ke slovu. A tak počkám, na tu chvíli ticha a těsně předtím, než skončí promluvím. „Dobře, dobře, jmenuje se Blek Blank, ale já tě varoval. Jestli teď spadneš smíchy spadneš ze svého vozíku, tak mě neobviňuj,“ upozorním ho. Sleduji jeho reakci. Jestli se prolomily ledy a chlapec se zdá sympatický pokračuju, a jestli ne...tak pokračuji taky, ale opatrněji. „Teď když už se známe a uzavřeli jsme pevné přátelství, řekni mi, velmi fešný kluku, který mi pomůže sbalit holky, máš doma něco k jídlu?“ |
| |
| Isaac March Když jsi se omluvil za pusu, zamrkala a znovu se začervenala. „To... to neřeš. To je v- v pořádku.“ Zamávala rukama, jako že o nic nejde. „Tak fajn.“ Vydechla a usmála se na tebe. Šla ke dveřím s kterých vyhlédla na chodbu. „Vzduch čistý. Fajn. Načneme pokojem hned vedle směrem ke schodům.“ Pobídla tě. Vyšel jsi ven k vedlejšímu pokoji. Diana se vrátila do pokoje a nejspíš prošla zdí, protože za chvíli ti už otevírala dveře do vedlejšího pokoje. Ten vypadal úplně stejně, jako její nebo tvůj. Jen tu byli jiné osobní věci. Některá ze studentek si sem přivezla očividně bylinky v květináčích, hodně jich bylo na okně nebo pod oknem. Na pohovce byli chlupaté polštáře a podobné drobné rozdíly. „Dobře. Kam je chceš umístit? Připadá mi zbytečné dělat na každý pokoj dva portály. Takže možná tady v obýváku? Do koupelny rozhodně ne. To by mohlo vyústit v nepříjemnost.“ Jistě, kdyby se tam zrovna nějaká dívka sprchovala nebo něco jiného. Takhle jste obešli všechny pokoje na patře, tedy až na jeden kde se právě konala ona párty. Což jsi mohl na chodbě dobře slyšet, protože i přes zavřené dveře jsi slyšel smích, hudbu, občas zapištění, kdo ví co tam dělali. Pak tě Diana zatáhla zpátky do svého pokoje. „Tak co? Máš to?“ zajímala se a pohlédla do stropu. „Další patra budeme moci udělat jindy. Nebude pro mě zjistit kdy kdo nebude ve svém pokoji. Ale vyšší ročníky by mohli být komplikované. Ale myslím, že pro začátek tohle není špatné.“ Asami Hakushi Začal jsi vysvětlovat proč tu růžovku kreslíš, pozvedl obočí. „Oohh to není špatný nápad. Kreslíš dobře. Myslím, že by jsi se tím mohl dobře prosadit.“ Pronesl pochvalně. Tsu se zablesklo v očích. „Pokud by to mělo úspěch mohla bych ti s tím pomoci.“ Řekla rozzářeně. „S vydáním. Mohla bych do toho investovat. Samozřejmě bych pak chtěla procenta z prodeje. První bychom to vydali malým nákladem, ale pokud by se to ujalo udělali bychom dotisk nebo to nabídli nějaké větší společnosti.“ Už plánovala. Shinzo protočil oči. „Před ní a mluvit o vydělávání peněz.“ Poznamenal. „Trhni si.“ Řekla mu Tsu s úsměvem. Pak jste mluvili o tom kam jít. Navrhl jsi první Arcádu, potom obchoďák a tržnici. „Nevím jestli to všechno stihneme. Nesmíme se vrátit do školy moc pozdě pokud nechceme hned mít ty problémy.“ Řekla Tsu. „Takže bychom to měli snížit jen na tři místa kam jít. První tedy Arcada, ta je kousek. Hele támhle už jde vidět reklamní štít.“ Ukázala rukou na blikající ukazatel, který upozorňoval na hernu. Vešli jste dovnitř. Bylo tu dost lidí, hodně jste viděli nějakou školní uniformu v tmavých barvách s občasnou červenou. Ještě, že jste se převlékli. Rozhlédli jste se. Bylo tu spoustu her. Od těch starých jako Pac-man nebo Donkey Kong po moderní hry na skákání nebo virtuální. Shinzo si zamnul ruce. „Chtěl bych si zahrát tu starou hru Teenage Mutant Ninja Turtles. Ooohh taky bychom si mohli zahrát Super Street Fighter co Asami?“ byl celý natěšený. Alex Nakonec po dalším kázání, které nikdo z mladých mužů nekomentoval jste se šli rozestavět na svá místa. Ty jsi skončil stát před dveřmi vedoucí do sklepa, kde byl Thomas. V obýváku na tebe koukal starý dědek se stejně snad starým psem, který měl položenou hlavu na jeho stehně a usrkával bezzubými ústy čaj. Muž byl hodně starý, snad sto let! Odhadem, nebo na to přinejmenším vypadal. A stejně tak i smrděl. Takový ten stařický puch, který člověk ani nepřebije osvěžovacem vzduchu. „To je príma být mladý.“ Jeho Príma znělo jako Brýma. „Pamatuji si doby kdy i já jsem si takhle hrával. To byli časy. Tady bylo jen malé město a pole a teď je to metropole.“ Což trochu přeháněl. „Taky jsme si hrávali na policajty a zloděje. Byla to legrace. Takže ty jsi policajt panáčku? Po pravdě mě vždycky bavilo být zloděj.“ Usmál se na tebe bezzubě. Vlastně ne... jeho zuby se na tebe smáli ze sklenice na stolku vedle. K tvému zděšení vešla dveřmi dovnitř stejně stará stařenka. „S kým si to tu povídáš ty hlavo dubová? Máš snad na stará kolena bludy?“ ptala se a o hůlce se k němu belhala. „Nemám bludy babko. Tady povídám si s mládencem. S kamarády hrají hru na policajty a zloděje.“ Vysvětlil ji stařík. Babička na tebe zamžourala, asi moc dobře neviděla. „Aháááá.“ Změnila směr a zamířila k tobě. Pořádně si tě prohlédla. „Ale nejste na takové hry už trochu staří? Ale to se podívejme. Jaký je to fešák. Být tak o dvacet let mladší.“ Štípla tě do tváře. „Ty to na něj vybalit před dvaceti lety, tak by chudák leknutím zdrhl.“ Utrousil dědek s úsměvem. „Já ti dám!“ pohrozila mu holí. „Byla jsem štrabanda.“ Začala se zase belhat ke dveřím. „Počkej tady mladíku, přinesu ti čaj a sušenky. Jsou čerstvé z trouby.“ slibovala ti. „Jako ježibaba z chaloubky na kuří nožce. Vykrmí tě a pak sní.“ Poznamenal s uchechtnutím stařík na pohovce. „Přísahám, že ona tu bude ještě další sto let.“ Zaposlouchal jsi se, ale pokud šlo o sklep, tak jsi nic neslyšel. Cítil jsi Thomase ve sklepě, bohužel i nějakou havěť co se tam v rozích schovávala. Babka se už vracela s táckem na kterém měla sušenky a hrníček čaje. V tu chvíli jsi, ale ucítil, že Thomas zmizel ze sklepa. Když jsi otevřel dveře a podíval se tam zjistil jsi, že Thomas prostě zmizel. „Copak mladíku? Utekl ti zloděj? Z toho si nic nedělej. Pojď si dát sušenky.“ Volala na tebe babička. Alexa Bratr odešel, ale pořád jste byli v kontaktu. Čekali jste jen chvíli než jsi se otočila na Seroena, kterého jsi upozorňovala na to, že zmizení nemusí být příjemné. „Myslím, že to zvládnu. Pojďme blíž ke stěně.“ Pobídl tě a odešli jste blíž k zadní stěně. „Jinak ne. Nakonec odpovědi, které potřebujeme tu teď zjistíme.“ Pousmál se na tebe. Seroen vypadal na první pohled klidně, ale jisté náznaky ukazovali, že je netrpělivý. Nakonec on byl ten co trval na záchraně těch dívek, zatím co Thomas... no řekněme on na vše hleděl ze širší perspektivy. „Máš dobrého bratra. Že tě tak ochraňuje. Nedivím se mu. Kdyby to šlo, nikoho jiného bych do toho netahal. Ale teď se nedá nic dělat.“ zadíval se na tebe. „Z tebe by určitě byla výborná tajná agentka. Tahle možnost být... neexistující je velmi užitečná.“ Pochválil tvou schopnost. Ozvalo se zapípání. „Dobrá. Jsou připraveni. Hoď to na mě.“ Pobídl tě. Ty jsi tak udělala a on se první oklepal a chvíli zůstal stát. To byla výhoda pro tebe. Pro tebe nezmizel. Seroen se podíval na své ruce a pak se rozhlédl. „Dobře. Snad to vyjde.“ Poznamenal. Vytvořil portál, ale nevešel do něj. Chvíli se na něj díval a mračil se, jak něco zvažoval. Nakonec trhl rameny a vešel do portálu. Trvalo to jen asi minutu, když znovu jím prošel a vedl sebou Thomase a zase portál uzavřel. „Teď zjistíme jestli Alex postřehl, že Thomas zmizel.“ Řekl Seroen. Asir Al-Jilani Pustil jsi se do kluka na vozíku, který na tebe koukal a skoro nemrkal. Blek schovaný za rohem jak, ano, ustrašená kočka se plácl do čela, když tě slyšel. „Ty jsi neznaboh.“ Poznamenal tiše. Kluk na vozíku se jménu Bleka nesmál, možná jsi ho příliš ohromil. „Mě dostat z vozíku není snadné.“ Poznamenal nakonec na padání z vozíku. Konečně zamrkal víc, asi už měl oči vysušené a po tvé poslední větě se začal smát, smál se tak až se musel plácat do stehen. „Ty jsi podivín. Asir, že?“ vzdychl pobaveně. „Máš divný způsob jak se s někým seznamovat. Dobrá. Pojďte dál.“ Odjel dozadu aby jsi mohl vejít. Po tobě tě váhavě následoval Blek. „Zdravím.“ Pozdravil rozpačitě. Kluk tu nebyl sám, co jsi viděl, tak v koupelně zrovna byli nějací dva muži, kteří tam něco sestavovali. Asi něco co klukovi pomůže se v klidu umýt. „Já jsem Sailem Softwood.“ Představil se kluk a jel k ledničce. „Máte docela štěstí. Jsem zásobený. Mamka chtěla zařídit, abych chvíli nemusel jít nakupovat.“ Poznamenal a hodil po tobě plechovku hroznové limonády. Blek nedával pozor, takže ta jeho ho zasáhla do hlavy, hekl a začal si hlavu třít, ale plechovku ze země sebral. „Tak co chcete.“ Něco zvedl a uviděl jsi hrabičku s naloženými stejky. „Maso?“ navrhl. „Takže říkáš, že se se mnou chceš přátelit? Tedy, že už jsme přáteli? Nečekal jsem tedy, že si kámoše udělám tak rychle. A holky... no to ti asi zkazím naděje. Holky na mě zrovna neletí. Ten vozík je odrazuje, protože tak působím slabě.“ Slyšel jsi v jeho slovech úsměv. Nejspíš vůbec nebyl slabý, že se tomu smál. |
| |
| Paměťová cvičení" V pořádku...dobře když říkáš jen prostě no ... to..." zazubím se ale pak mávnu rukou protože přeci jen máme misi. " Jasně to zní jako plán." zazubíl se a vyjdu opatrně na chodbu a když mi Diana otevřu se uculím se na ní a když se zeptám kam chci dát portáli malinko se podrbu na hlavě. " No asi tak nějak do středu místnosti nebo tak někde kde bude šance že se tam pak nedostane nějakej nábytek nebo tak.... no s koupelnou jako na jednu stran use tam bude nejmeně šibovat ale ano bylo by to dost nepřijemné no." uznám. " Ono by asi bylo snažší tu najít nějaký kumbal nebo něco víš je snazší si polohu pamatovat endu než tunu.... ale patro asi ještě zvládnu nějak no...." přiznám že si nejsem jistý jestli tolik niancí v metrech dokáže moje hlava udržet. " Jako k tobě to už mám v hlavě ted to stačí třeba i chodby a pár pokojů tu... technicky se pak někdo muže z chodby rychle dostat dovnitř nebo tak ..." nakonec projdeme pokoje a diana mě vezme zpátky a já se na ní lehce usměju. " Jo vesměs ano ... no a s těma vyššíma ročníkama hale myslím že pak nebude problém se připadně s někým kdo bude chtít donášku až do domu domluvit na to abych to zkoukl a tak." pousměju se a kouknu na Dianu. " Rozhodně to pro začatek není špatné a uhm já asi tento pujdu na naší kolej a tak...." lehce se podrbu na hlavě je jasné že se mi moc nechce. "Teda pokud pro tebe nemužu něco udělat nebo tak slečno manažerko." |
| |
| První školní denNevím proč, ale příliš mě nepřekvapilo když jsem skončil v bytě dva starých, senilních důchodců, kde to smrdělo zatuchlinou a bůh ví čím dalším. Snažil jsem se je celou dobu ignorovat tak moc jak jen to šlo a místo toho jsem si raději povídal s Alex a sledoval při tom Thomse. Jasně, že si rád popovídám. Pousmál jsem se v duchu, když děda říkal něco o tom, že ho bavilo být zloděj. Hmmm Odpověděl jsem mu, abych dal najevo, jak moc mě to zajímá. Teď ale bez legrace Alex, nezdá se ti tohle testování a ten jejich plán nějaký divný? Vždyť přece na začátku říkali, že to chtějí udělat jako nehodu, tak proč testují jestli si všimnu toho, že zmizí? Vždyť přece když jim zajatci zmizí ze zavřené místnosti musí být i naprostému pitomci jasné, že to žádná nehoda nebyla, nebo ne? To už se na scéně objevila i babka se svými řečmi o tom jak byla jako mladá krásná. Přejel jsem ji kritickým pohledem a raději to dál nekomentoval. Díky, ale obejdu se bez sušenek, stejně už pomalu končíme. Bába mě ale buď neslyšela, nebo jí to jako správné ježibabě bylo úplně jedno a vyrazila mým slovům navzdory do kuchyně. Naštěstí v ten samý moment Thomas zmizel. No, myslím, že jsem Vás nachytal. Nejenže vím, že zmizel, ale vím i kam a kolik je zachránců. Zdá se, že mám při nejhorším stejný dosah jako ty sestřičko, takže...co s tím, pokud tam někdo bude mít podobnou schopnost? Zeptal jsem se Alex a začal se zvedat, abych se dal na rychlý ústup před sušenkami a bůh ví čím dalším. No, děkuji za pohoštění, ale hra skončila, takže musím jít. Na chvíli jsem se zarazil a trošku potutelně se usmál, načež jsem do obou staroušků nasměroval velkou dávku životní energie. Dost velkou na to, aby na nějakou dobu zapomněli na neduhy stáří a nabrali trošku životní vitality. Děkuji za pohoštění a přeji příjemný zbytek dne. Rozloučil jsem se a vyrazil zpět za Alex, která by už snad výsledky zkoušky měla těm dvěma přetlumočit. |
| |
| První školní denSeroen vypadal celkem neklidně a netrpělivě, jenže se muselo čekat, než mi bráška poodejde ještě kousek dál. Jenže Seroen nervozitu přebíjel snahou o rozhovor, zatímco já jsem si hlídala svého malého brášku. Alex je fajn Odkývala jsem Seroenův pokus, ovšem jeho následná snaha o pochvalu mé schopnosti mě spíš urazila, což jsem na okamžíček dala svým výrazem najevo. Pche, prý by ze mě byla dobrá tajná agentka….. Věřil bys tomu?! TO opravdu není co bych plánovala Pokusila jsem se alespoň trochu zachovat tvář a usmát se. Jak chceš…a samozřejmě že to vyjde Schovala jsem ho a dál sledovala jeho počínání i na dálku. Doba čekání mi připadala dlouhá a tak jsem popošla směrem ke dveřím z místnosti, že možná přece jen půjdu na zasloužený dort. Alexi? Co si takhle pospíšit ke své sestřičce místo spekulací a dopování staroušků? Ať je to jak chce bylo by lepší být spolu, tahle vzájemná separace se mi vůbec nelíbí S tím jsem schovala Alexe, aby měl od staroušků klid a mohl ke mně vyrazit co nejdříve. S tím jsem se otočila na vracející se dvojici. |
| |
Čas na hraní
Můj vtip byl zřejmě špatně pochopen nebo jej vzhledem k mé povaze vzali vážně.Tsu hned chtěla investovat a plánovala jak rozjet byznys ve velkém. Vzadu po hlavě mně sjela pomyslná kapka, když jsem ty dva slyšel, načež se rozesměji.*kde jsou … tak tam se směji či smích tlumím* Naštěstí brzy přijde řeč na to kam jdeme, jinak bych se vážně uchechtal. Když dojdeme k arkádě, tak zjistíme, že je tam poměrně narváno a nebýt civilu, tak riziko rvačky s jinou školou je více než vysoké. Rozhodně to však stálo za to, od retro přes moderní, tady si vážně každý přišel na všechno. A jeden takový milovník retra se hned ozval. Musím se smát jeho volbě. Ten bez rvaček vážně nemůže žít jedinej den. Fajn, klidně, ale zabírám si Rafaela a né že budeš u Streetu hrát za ty naditý holky, jen aby ses mol koukat… Co ty Tsu? Následně tedy nějakou chvíli hrajeme různé hry, kdy se snažím hlavně bavit a ne jen porážetostatní či vysoké skóre. A hlavně nehodlám příliž utratit. |
| |
| Jídlo! Jídlo! Počkat? Umí někdo vařit?Na jeho požádání vejdu dovnitř a podívám se po bytě, který – předpokládám – vypadá stejně jako ten náš. Představil se a já jsem neřekl ani slovo k jeho jménu. Z části, abych poškádlil Bleka a z části, jelikož jsem o jménech mluvil trochu moc v posledních několika minutách. Nemohl jsem si však pomoct a uchechtnout se, když ho trefila plechovka do hlavy. „Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se ho. Přece jen, byl to fajn kluk a nechtěl bych aby měl otřes mozku předtím, než vůbec začne škola a je jedno jak vtipné by to bylo. Sailem pak ukáže krabici s naloženými steaky a cítím jak se sliny v mé puse začnou hromadit jen, si to představuju, ale snažím se být cool. „ANO, ANO, TISÍCKRÁT ANO!“ zařvu, když mi nabídne steaky. Co? Snažil jsem se být cool, nevyšlo mi to. Mám opravdu hlad. Vezmu steaky, otevřu je a...jak se dělají steaky? „Jak se dělají steaky?“ zeptám se ho. Otočím se Bleka. „Bleku, víš jak se dělají steaky?“ Až někdo začne dělat steaky, nejspíš někdo, kdo není já, pokračuji v rozhovoru se Sailem. A trochu se zarazím nad jeho dalšími slovy. Ne, kvůli slovům samotným, ale spíš kvůli tónu, kterým to řekne. Ale snažím se, aby to na mě nešlo poznat. „No, většina slabých lidí, které znám se nesmějí tomu, že jsou slabí. A hej, Saileme, ty se zdáš jako chytrý kluk, který je propojený. Slyšel jsi někdy jméno Elias Kid? Víš o něm něco?“ zeptám se ho. |
| |
| Konec prvního dne a začátek druhého Isaac March Zůstal jsi ještě chvíli s Dianou, zdálo se, že její spolubydlící se stejně chvíli nevrátí a tak jste si pustili film a při tom se bavili o plánech v obchode, který jste plánovali. Ale taky jste se bavili o zítřejším dni, první hodiny a o učitelích. Samozřejmě jste dostali i jména učitelů, kteří vás budou učit, ale to bylo všechno. Netušili jste co jsou zač. Nakonec jste, ale uslyšeli, že dívčí hlasy na chodbě a to bylo pro tebe znamení, že jsi musel jít. Diana se s tebou rozloučila rychlou pusou na rty, popřála ti dobrou noc a utekla do svého pokoje a ty jsi se vrátil k sobě do pokoje. Tvůj spolubydlící spal na pohovce a kolem něj byl bordel, sáčky od brambůrků a někde splašil plechovky s pivem a pěkně nahlas chrápal, jako když se řežou sekvoje. Šel jsi spát. Ráno tě probudil Enrik, kterou s tebou ne zrovna jemně začal třást. „Vstávej Růženko!!!“ rozlepil jsi oči a koukal na svého nového kámoše. Na sobě měl už školní uniformu. Nějak působil nepatřičně, jeho vlasy a výraz nepasoval k slušnému oblečení. „Brzy budou končit snídaně a pak začíná hodina.“ Pobízel tě. Tak jsi se šel osprchnout a obléknout. Později jsi zkontroloval mobil. Zjistil jsi, že tam máš popřání dobrého rána od Diany. „Dobré ráno ~ ♥“ Odešli jste na snídani. Dianu jsi, ale v kantýně neviděl a tak jsi posnídal s Enrikem a pak jste se vydali na hodinu. Enrik se s tebou musel rozloučit, protože první hodinu měl jiný předmět než ty a tak se s tebou na chodbě rozloučil. Zapadl jsi do hodiny a ty jsi někde uprostřed viděl sedět v lavici Dianu, která ti zamávala a ukázala na volné místo vedle sebe. Lavice byli určeny pro jednoho, ale byli blízko sebe, takže se dalo říct, že byla tvá sousedka. Usadil jsi se a rozhlédl se. Skoro nikoho jsi tu neznal, jen jsi poznal nějaké od zahájení. Třeba černovalého kluka a růžovovlasou dívku. Alex a Alexa. A úplně vzadu seděla neuvěřitelně vysoká dívka s také fialovými vlasy, ale dlouhými. Nad jedním obočím měla piersing, seděla s opřenou hlavou a sledovala každého ve třídě ve tváři nic neříkající, ale jemný výraz. Jediná neměla na sobě uniformu. Asami Hakushi Bavili jste se v Arkadě, žádný problém nenastal naštěstí. Bohužel jste se bavili tak, že jste zapomněli na čas a nakonec Akrada bylo to jediné místo, které jste ten navštívili. Rozhodně toho nikdo nelitoval a cestou zpátky do školy jste se popichovali v tom kdo koho trumfl v nějaké hře. Nakonec jste se rozešli do svých pokojů. Co se týkalo tebe, tak ty jsi svého spolubydlícího pořád neviděl a tak jsi se umyl a šel spát. Ráno tě probudil tebou nastavený budík, vyhrabal jsi se z postele a šel do koupelny. Když jsi z ní vylezl konečně jsi viděl svého spolubydlícího. K tvému zděšení to byl ten samý kluk, kterého jsi viděl všude v obýváku, na obrázcích. Zelenovlasý hezounek. Kdo ví odkud se v obýváku objevilo velké zrcadlo ve kterém se prohlížel, sbíral si z ramen neviditelná smítka a zkoušel si okouzlující úsměvy. Rozzářil se, a že jako opravdu se rozzářil. „Zdravím tě příteli spolubydlící! Jmenuji se Merian Merento. Přátelé mi říkají Meme. Je mi potěšením! Jistě! Jsem si jistý, že i tebe těší.“ Uhladil si vlasy. „Ptáš se jaké je žít s touto oslnivou krásou?“ nahodil dramaticky melancholický pohled. „Ach příteli! Není to snadné. Všechna ta pozornost, nemám skoro žádné soukromí.“ Nepustil tě k slovu. „Je to těžké, ale pro ostatní... nemohu je obrat o tento krásný pohled.“ Švitořil dál a ty jsi se radši vytratil na snídani. V kantýně jsi posnídal s Tsu a Shinzem a pak jste se vydali na hodinu. Shinzo se od vás musel oddělit, protože měl jiný předmět a tak jsi zapadl do třídy s Tsu a usadili se blízko sebe. Kromě Tsu jsi tu nikoho neznal. Ale rozhodně tě zaujal jeden žák, který vynikal mezi všemi. Chlapec, který byl tak inkoustově černý, že vypadal spíš jako nějaký přízrak než člověk. Slyšel jsi o takových lidech, jejichž schopnosti se projevili i na jejich tělech. Třeba ocas nebo peří na těle, ale moc jich nebylo. Vlastně do teď jsi neviděl žádného. Byl jsi v hodině s Asirem. Alex Když Alex napumpoval stařečky, oba vypadali vykolejeně. Babička najednou pustila hůlku a dědeček se postavil a divili se, že je najednou nic nebolí! Ty jsi se vydal pryč, ale babička za tebou ještě zavolala aby se hezký mládenec kdykoliv zastavil! Vrátil jsi se za sestrou. Všiml jsi si, že Sereon je někde pryč. Alexa Čekali jste na Alexe, ale mezitím někdo zavolal Sereonovi a on zmizel portálem. Za okamžik se vrátil Alex. Alex a Alexa Thomas se otočil na Alexe. „Vyšlo to. Takže jsi spokojen? Nemusíš se o sestru bát, že?“ ujišťoval se. Ale v tu chvíli se zase otevřel portál a prošel jím nadávající Sereon. „Problém. Kolega co to tam hlídal zaznamenal pohyb.“ Oznámil. „Nejspíš se někam dozvěděli, že úkryt byl prozrazen. Vězeňkyně přesunuli.“ Vypadal hodně naštvaně. Thomas vypadal zachmuřeně. „Takže to všechno bylo zbytečné?“ vzdychl. Sereon se zatvářil odhodlaně. „Ani náhodou. Já je znovu najdu. Určitě změnili i čas a místo předání. Do té doby je vypátrám.“ Otočil se na vás dva. „Omlouvám se za potíže. Děkuji za vaši pomoc. Jakmile je znovu najdu tak vás zkontaktujeme.“ S tím znovu zmizel, nejspíš aby hned začal pátrat po zmizelých zajatkyních. Thomas vzdychl a protřel si oči. „No nedá se nic dělat. Jen čekat. Také se omlouvám za potíže.“ Podíval se na Alexandru. „V každém případě. Pokud máš stále zájem přidat se k novinám, bohužel se nic nezměnilo. Potřebuji od tebe vidět nějaký článek. Nebylo by to fér k ostatním uchazečům, že bych tě přijal na základě tvé pomoci.“ Podíval se na Alexe. „Samozřejmě práce v mých novinách není samá nebezpečná práce. O tom co kdo píše si každý rozhoduje sám. Sereon je jeden z mála, který se pouští do opravdu nebezpečných prací.“ Vysvětlil rychle než Alex stačil začít zakazovat. „V každém případě. Děkuji za vaši práci.“ Poděkoval vám oběma. A vy jste se vydali pryč. Možná trochu zmatení, Alex určitě si oddychl. Začínalo se připozdívat a tak jste se vydali na své pokoje. Tedy Alex jen proto, aby si vzal nějaké věci. Jeho spolubydlící seděl na pohovce a hrál na velké televizi nějakou hru na konzoli, vypadalo to jako nějaká adventura a luštil nějaké puzzle. Alexe si vůbec nevšiml, že vešel a nevšiml si ani že odešel. Alexa ve svém pokoji zjistila, že Hana už šla spát, ale čekala na ní večeře v podobě máslových toustů a volských ok s trochou zeleniny. U toho vzkaz elegantním písmem ať si dá. Alexa pak pomohla Alexovi se dostat zpátky na dívčí koleje, dal si věci do jejího pokoje a pak jste se oba šli umýt, každý zvlášť samozřejmě. Ještě na spaní bylo brzo, tak jste se podívali na film a pak teprve šli spát. Alex musel odolávat myšlence jít se mrknout na spící Hanu. Ale nakonec jste se šli oba uložit. Ráno vás probudilo klepání na dveře, naštěstí jste se zamkli, nejspíš by jinak Hana šla dovnitř Alexu probudit. „Alexandro? Alexandro? Je čas vstávat!“ volala, ještě že tak, protože jste si zapomněli nastavit buzení. Alexa znovu skryla svého bratra a vyšli jste ven. Hana už byla ve své uniformě a vypadala trochu nervózně. Asi z první hodiny. Nechala Alexu a Alexe se umýt a zatím dodělávala snídani. Alexa ji požádala o dvojtou porci s čímž Hana s úsměvem ráda vyhověla. Připravila zapečené tousty s vejcem a zeleninou a k tomu džus, vypadalo to skvěle a i vonělo. Díky schopnosti Alexandry Hana nepostřehla, že toustové sendviče mizí rychleji než by měli. Alexa s Hanou si povídali tak nějak o ničem, spíš aby nějak zaplnili ticho. Nakonec byl první den, nemohli probírat školní věci, učitele a ani spolužáky, když nikoho neznali. Po snídani jste se vydali do školy. Během cesty nechala Alexa zjevil, což si vysloužilo od Hany udivení, kde se tu tak najednou vzal, ale pak se na Alexe usmála a popřála mu dobré ráno. Všichni tři jste šli do stejné třídy a tak jste si sedli blízko sebe. Ve třídě jste skoro nikoho neznali. Postřehli jste jen tři lidi, které jste si zapamatovali ze shromáždění. Zelenovlasý chlapec s brýlemi, který seděl vedle fialovovlasé dívky Issac a Diana. A úplně vzadu seděla neuvěřitelně vysoká dívka s také fialovými vlasy, ale dlouhými. Nad jedním obočím měla piersing, seděla s opřenou hlavou a sledovala každého ve třídě ve tváři nic neříkající, ale jemný výraz. Jediná neměla na sobě uniformu. Asir Al-Jilani Blek se na tvou starost přikývl, že je v pořádku, ale nic neřekl. Na čele se mi vyloupla boule, ale pití si otevřel a napil se. Pak zavrtěl hlavou, že neví jak se dělají steaky. Na tvou otázku se Sailem usmál. „Já umím vařit. Co bych pak dělal se steiky, kdybych je neuměl udělat?“ uklidňoval tě. A tak se pustil do práce, vytáhl pánvičku a dal rozehřívat olej zatím co začal loupat brambory a zeleninu, kterou dával do hrnce s vodou. Když jsi se zarazil nad slovy Sailema, tak pokrčil rameny. Ale když jsi se zeptal na Kida, ohlédl se na tebe. „Kid?“ opakoval a zase se otočil k práci. „Je to jeden z pětky. Jeho schopnost není zase kdo ví co. Je spíš normální, ale ovládá několik druhů bojových umění a v kombinaci s tím, je to nebezpečný protivník. Navíc je dost surový. Vypadá jako milý kluk, ale ve skutečnosti je zákeřný, který rád ubližuje a zraňuje. Tedy aspoň co jsem slyšel. Jemu je lepší se vyhýbat.“ Odpověděl ti na to. Blek se usadil na pohovce a přitáhl si nohy k tělu, nejspíš se ho z té myšlenky zmocňovala panika. Začal se tahat za svou kapuci. Seilem připravil výborné jídlo, dobré steiky s uvařenou zeleninou a brambory. Sailem udělal jídlo i pro dva techniky, co mu pracovali na koupelně. Byli nadšení. Dali jste si do nosu, ale celé to trvalo docela dlouho a potom vás slušně Seilem požádal aby jste šli, že se potřebuje připravit do školy a půjde spát. Tak jste poděkovali za jídlo a šli jste zpátky na pokoj. Chvíli jste se dívali na televizi, připravili se do školy, využili koupelnu a šli spát. Druhý den jsi vstal brzy a probudil Bleka. Ten se oblékl do uniformy trochu zvláštně. Tedy měl ji, ale pod ní měl svou mikinu, takže vypadal trochu napěchovaně a na hlavě měl svou kočičí kapuci. Ty jsi zatáhl Bleka za Seilemem a pozval jsi se k němu na snídani. Což přivítal tvůj nový kamarád se smíchem a tak jste u něj posnídali. Nakonec jste se vydali do hodiny, bohužel každý jste měl hodinu někde jinde a tak jste se na chodbě rozdělili. Vešel jsi do své třídy, kde na tebe všichni zírali, někdo jen zíral, jiní si začali šeptat, ale některé poznámky byli řečeny i nahlas. Byl jsi ve třídě s Asamim. Issac – Alexandr – Alexandra Vaše první hodina nebylo nic jiného než matematika. Podle vašeho rozvrhu ji měla vést paní učitelka Val Mehari.  Zazvonilo na hodinu a sekundu na to dovnitř jako královna nakráčela slečna Mehari. Blonďatá žena kolem třiceti let, v úzké sukni a košili s volánky za níž vlál krátký pláštík a v ruce jako kouzelnou hůlku držela bičík na koně. Došla ke katedře a praštila bičíkem o stůl až to třesklo a hodně studentů sebou trhlo. „Postavte se, když vejde učitel a pozdravte!“ všichni se začali zvedat. „Dobré ráno paní učitelko.“ Zaznělo nepravidelně. „Posadit.“ Přikývla relativně spokojená. „Já jsem slečna Val Mehari. Budeme mě nazývat Slečno Učitelko, nebo jen slečno Mehari.“ Zdálo se, že byla vysazená na to, aby se ji říkalo slečno. Že by komplex z toho, že už ji není dvacet? „Ano slečno učitelko.“ Znovu zaznělo. Slečna učitelka se rozhlédla a pak si všimla vzadu vysoké dívky. Ukázala na ní bičíkem. „Ty! Jaké je tvé jméno? Proč nemáš uniformu?“ ptala se. Dívka otevřela pusu, ale Mehari znovu praštila bičem. „Vstaň, když chceš mluvit!“ dívka se strnule postavila. A pak promluvila což si vysloužilo od ostatních žáků ohromené nadechnutí. Nejen že je ohromila její výška, což bylo určitě přes dva metry, ale víc je ohromilo to, že to byl kluk! I když byla hezká jak holka, tak její.. tedy jeho hlas byl rozhodně klučičí a docela hluboký. „Neměli mou velikost, slečno učitelko. Během dneška mi mají správnou velikost obstarat.“ Vysvětlil. Dokonce i slečna Mehari vypadala na okamžik překvapeně. „Výborně. Můžeš se posadit.“ Přikývla a tak mladík to udělal. Mehari se otočila znovu k celé třídě. „Budu vás učit matematiku. Víte proč je matematika pro vás důležitá?“ zeptala se. Několik studentů zvedlo nesměle ruku, jednoho vyvolala a ten se postavil. „Abychom.... mohli počítat?“ Mehari se zatvářila zklamaně. „Ne! Sednout!“ student se posadil tak prudce až se skácel na podlahu. Mehari si toho nevšímala. „Protože metematika rozvíjí vaše logické uvažování! Podobně jako šach, ale já si tu s váma nebudu hrát s panáčky! Metematika je účelnější a víc vás to bude bolet!“ usmála se. Tohle prohlášení se setkalo se zaraženým tichem. „Je vám k ničemu umět bojovat, když jste při tom debilové! Já vás tu naučím používat váš mozek vy bando pitomích ovcí!“ nekřičela, ale její hlas byl stejně rázný, jako kdyby při každém slově praštila tím svým bičíkem. „Neučím vás jak přestat být debilní ovcí a stát se vlkem! A doporučuji vám, aby jste se snažili. Protože jestli někdo bude zaostávat, tak si ho vezmi na soukromé hodiny a to nikomu vůbec nedoporučuji! Nějaké dotazy?“ Alexa mohla určit úroveň slečny Mehari na na 5,2 Asami – Asir Zazvonilo na hodinu. Čekali jste, pak ještě chvíli čekali. Nakonec uteklo pět minut, když konečně vešel váš učitel. Byl to muž kolem třiceti až pětatřiceti let s trochu divokými červenými vlasy. Očividně sportovec. Na sobě měl spíš oblečení, které se hodilo někam do terénu. Přes pravé oko měl pásku, vypadal trochu jak pirát.  „Dobré ráno třído. Pozdrav.“ Pobídl vás mírně a tak se třída postavila a učitele pozdravila. Ten přikývl a nechal vás si sednout. „Jmenuji se Frey Leone. Můžete mi říkat pane učiteli nebo pane Leone. Jsem váš třídní učitel a budu vás vyučovat Historii a praktické tělesné zkoušky. Teď máme hodinu historie.“ Mluvil klidně Někdo se přihlásil, Leon vypadal překvapeně, že už má dotaz. „Ano, slečno...?“ Černovlasá dívka se zvedla. „Yuri Hanaši. Pane učiteli nechci být neurvalá, ale k čemu nám bude historie? Myslela jsem, že tahle škola nám má pomoci se připravit na naši budoucí kariéru.“ Pár lidí protočilo oči. Leone jestli si myslel, že jde o pitomou otázku pitomé holky, tak to na sobě nedal znát, rukou ji pobídl aby se podívala. „Slečno Hanaši. Znát historii je velmi užitečné. Protože z historie se můžou dnešní lidé poučit a vyvarovat se chybám, které se už staly a nikdo je nechce opakovat. Nevědomost není omluva.“ Odpověděl ji a otočil se na třídu. „Dobrá třído. Všichni jistě víte to, že kdysi, velmi dávno lidé neměli žádné schopnosti. Vlastně kdysi dávno lidé byli jako ti co jim teď říkají Kriplové.“ Třídou to nespokojeně zašumělo. Samozřejmě se to vědělo, ale nikomu se to moc nechtělo říkat. Ta představa pro dnešní generace založené na síle a šikaně slabých, byla nepříjemná. „Klid.“ Pokáral vás a pokračoval. „Brzy bude výročí prvního člověka se schopnostmi. Ví někdo jak je to už dlouho?“ zeptal se. Nikdo neodpověděl. „Za tři měsíce to bude přesně 1100 let od narození prvního člověka se schopnostmi. Jak se jmenoval?“ ptal se dál. To se už někdo přihlásil, při mluvení se postavil. „Byl Jideon Malik. První člověk se schopnostmi. Ovládal telepatii.“ Odpověděl. Leon přikývl. „Přesně tak. Jideon se takto už narodil, ale plně se jeho schopnosti projevili až na práhu dospělosti. Neuměl číst myšlenky jen lidem, ale i zvířatům. Jak zemřel?“ Dívka zvedla ruku. „Kolem čtyřiceti let byl ubit k smrti rozzuřeným davem.“ Odpověděl. Leon znovu přikývl. „Ve skutečnosti nešlo o rozzuřený dav. Ale o vyděšený dav. Lidé, obyčejní lidé nebyl připraveni. Lekli se, Jideon byl pro ně mutant. Jaké ponaučení si můžeme z jeho příběhu vzít?“ ptal se, ale nikdo se neozval. „Můžeme si z toho vzít, že i lidé, slabí co nemají žádné schopnosti, pokud jich je víc se stanou nebezpečnými. Podceňovat nepřítele je ta nejčastější a nejvíce fatální chyba.“ Odpověděl na svou otázku. „Ne dlouho po Jideonově smrti se začali objevovat po světě další případy lidí se schopnostmi. Nebylo s nimi zacházeno dobře. Vláda dokonce vytvořila výzkumné středisko kam nám podobné zavírali a studovali je protože chtěli přijít na to co tyto změny způsobuje. Víte proč se lidé začali měnit?“ ptal se. „Přirozená evoluce.“ Odpověděl někdo. „Příště se přihlas, ale ano. Je to evoluce. Na změnách nebylo nic nepřirozeného. Samozřejmě tenkrát nebyli způsoby jak to zjistit a země se začali hádat, protože se domnívali že šlo o genetické experimenty a země chtěli znát to tajemství. Obviňovali se navzájem, myslíc si jeden o druhém že lže. Co tyto pře zapříčinilo?“ Další ruka. „Velký konflikt.“ Zazněla odpověď. „Přesně tak. Před 715 lety vypukl Velký konflikt, tenkrát nazývaném také jako čtvrtá světová válka. Boje byli vedeny převážně v Evropě, která si dodnes nese ještě následky. Ale nebudeme se nyní zabývat válkami lidí. Ví někdo co se během velkého konfliktu stalo s lidmi obdařenými schopnostmi?“ „Objevila se Elizabet Snow, která začala naše lidi jednotit a založila v Asii kolonii.“ Leon se usmál. „Správně. Elizabet byla silná žena. Jak na duchu tak schopnostmi. V jejím případě můžeme říct, že to byla první a poslední, která byla na úrovni přesahující naši škálu měření. Vytvořila svou vlastní úroveň. A to jinak řečeno Ultimate Tier. V historii nejmocnější žena. Co bylo její schopnost?“ ptal se. „Gaia.“ Zaznělo skoro vzrušeně. „Její schopnost byla Gaia. Dokázala ovládat chování celé planety.“ To vyvolalo vzrušené šuškání. Samozřejmě i vy jste znali Elizabet Snow. Nedokázala ovládat celou planetu najednou. Jen území. Ale dle její vůle dokázala měnit podnebí, vyvolávat zemětřesení, vytvářet sopky, přivolat Tsunami. Samozřejmě, ale mělo to své omezení. „Ano. Ale nic není bez následků. Elizabet byla moudrá žena. Se svou schopností nejen že přiměla země aby se vzdali bojů, ale také je přiměla aby pro své lidi zařídila práva a bylo jim přenecháno území, kde mohli v klidu žít. Nikdo v celé naší historii nedokázal nikdy zopakovat to co ona. Díky ní jsme dnes tady.“ Rozhlédl se. „Ví někdo z vás co se s ní stalo?“ zeptal se. Okamžik bylo ticho, ale pak se někdo přihlásil. „Zemřela ve svých dvaceti pěti letech na sešlost stářím.“ Odpověděl student. Leon na chvíli vypadal zachmuřeně. „Přesně tak. Zemřela stářím ve svých dvaceti pěti letech. Její schopnost byla mocná, ale jejím používáním se její vlastní životní síla opotřebovala. Dejme tomu, že kdyby mohla žít normální život v dnešní době, tak by se v klidu mohla dožít i šedesáti let. Bohužel v té době byla nucena využívat často své schopnosti, aby přinutila vládu se podvolit a ochránit nám podobné. Zemřela dva roky po tom co byl ukončen Velký konflikt a získala právo na život pro naše lidi. Od té doby je oslavována jako hrdinka a každý rok se na její počest koná v zimě festival Elizabet Snow, který postupně nahradil původní svátek Vánoce.“ |
| |
| Krásné usínaní a pak matematikaByl jsem docela rád ,že ve chvíli splnění mise, mě Dí neposlala pryč místo toho jsem mohl být s ní a tak jsme koukli na film popovídali si a vůbec byla legrace,. Jak se zdá tuhle školu zvládnu. Nakonec mě z příjemných chvilek vyrušili zvuky na chodbě byl čas jít i když po pravdě málem se nepovedlo protože pusu od Diany jsem nečekal podobně jako ona takže nakonec místo pohodového odchodu trochu zrudnu zamávám ruka a pak se propadnu do země a to doslova protože si portál udělám pod sebou což musí být vtipné hlavně proto že dopadnu do svého pokoje. Enrik nemiloval pořádek a chrápal jako stádo slonů na chvilku přemýšlím že bych ho poslal spát jinam ale nechci přijít o nějakých důležitých 10 minut místo toho přemístím jeho bordel do koše a tentokrát bez portálů a pak přijde sprcha a spánek Rano mě probudí Enrike sám. "Hum co už ráno sakra." vystřelím z postele a rychle udělám všechny ty ranní věci co jsou potřeba navleču na sebe uniformu a houknu na Enrikeho. "Jdeme zkratkou na snídani?" přeci jen sice nestíháme ale mužeme si ušetřit čas tak jako tak vyrazíme a já zkontroluju mobil a trochu se mi rozbuší srdce samozřejmě odpovím. "Krásné ráno. Doufám že se mi tě podaří najít na hodině nebo na snídani :)." Jenže snídaní s Dianou se nepovede a tak se ranním jídlem prokoušu s Enrikem a pak se oba vydáme na hodinu. Zaujme mě kolik je tu lidí a že jdeme sakra pozdě stejně tak jako mě zaujme holčina bez uniformy. Pak si všimnu sourozenců které jsem zahledl velice letmo ráno a spíš ze zdvořilosti mávnu a pak zjistím že mi někdo drží místo a ten někdo je Diana to mi udělá obrovskou radost hnedka je mi jasné že ta hodina bude lepší. Sednu si vedle Diany a spíš omluvně šeptnu. " Promiň neumělé odcházení...To víš ještě se učím..."pousměji se a pak se začnu konečně soustředit na to že jsem ve škole vyndám sešit a čekám a pak přijde učitelka a mě napadne že tahle je do nás schopná tu matematiku natlouct. Podle všeho to bude o tom abychom nebyli debilové nevím jestli mě to má uklidnit nebo vystrašit a tak se radši letmo kouknu na Dianu a pousměji se očekávajíc cokoliv co přijde. Tak jako tak zatím žádný dotaz nemám ,ale určitě to přijde. |
| |
| Den 2.Celá záchranná operace se nakonec proměnila v jedno velké fiasko, když si únosci všimli podezřelé aktivity kolem své skrýše a oběti přestěhovali někam jinam, takže jsme nakonec neměli vlastně koho zachraňovat. A to je milé děti důvod, proč by tyhle věci měli řešit profesionálové a ne banda hujerů. Obrátil jsem oči v sloup, ale nahlas jsem raději neříkal nic, přece jen ta banda hujerů pořád byli dva God Tier chlapíci. Navíc jsem byl opravdu upřímně rád, že Alex nebude muset riskovat svoje zdraví při nějaké rádoby hrdinské akci. A tak jsem se rozloučil a s Alex vyrazil nejprve na nákup velkého čokoládového dortu a pak zpět na koleje, abych se mohl přestěhovat do jejího pokoje. Celé stěhování naštěstí proběhlo bez větších problémů a i večeři jsme zvládli, když jsem do sebe nenápadně házel jídlo, které Hana uvařila. Pak už zbývalo jen zašít se u sestry v pokoji, trošku si zacvičit a jít spát, abych byl zítra ve formě. Mám návrh Alex... Zamumlal jsem už v polospánku. Na dnešek a všechny ty šílenosti co se staly zapomeneme a zítra začneme s čistým štítem. Počkal jsem si na odpověď, než jsem usnul. Naneštěstí, ani druhý den se bez šíleností zcela neobešel. Nejdřív jsme málem zaspali a na školu nás musela probudit Hana...ještě že Alex včera napadlo zamknout dveře od pokoje… načež následovala rychlá ranní hygiena, snídaně, a nenápadné objevení se u děvčat, se kterými jsem se pozdravil jako bych je viděl dneska poprvé. No a pak cesta do školy, kde se jinak idylické ráno začalo trošku kazit. Obrovského holko / kluka jsem přešel celkem bez poznámek a našel si prázdnou lavici, do které jsem se s Alex posadil. Ovšem naše učitelka matematiky si ode mě vysloužila víc, než jen udiveně zvednuté obočí. No tohle je snad vtip ne? Obrátil jsem se v duchu na Alex a snažil se potlačit znechucený pohled. Já myslel, že tohle má být elitní škola, tak co tu dělá tahle zamindrákovaná parodie na učitelku? High Tier nebo ne, ta ženská na mě působila spíš jako tuctová kráva, které její postavení až moc stouplo do hlavy, než jako někdo, kdo by měl učit. |
| |
| Den 2Sotva se Alex vrátil, začalo se vše pomalu kazit. Unesené někam přestěhovali a tím to končilo. Děti bych jim neříkala, Alexi…. Tak jako tak jsme byli decentně vyprovozeni ven a měli jsme s Alexem zbytek dne volný. K Alexově štěstí nezapomněl na to, že mi dluží čokoládový dort. Abych brášku trochu poškádlila, tak jsme nejdříve obešli snad všechna místa v okolí, kde se takový dort dal pořídit a teprve pak jsem si spokojeně vybrala. Však víš, že chci to nejlepší bráško Zbytek dne proběhl hezky v poklidu, úspěšně jsme přestěhovali Alexe a vše zakončili společnou večeří s mou spolubydlící, která byla opravdu skvělá kuchařka. Možná pod vlivem dobrého jídla se Alex nakonec rozhodl, že na dnešek zapomeneme a začneme zítra od znova. Ještě jsem rychle zkontrolovala, že jsem zamkla dveře, než jsem šla spát. Dobře, začneme od znova…Ale teď opravdu dobrou Jak večer uplynul v poklidu, tak ráno bylo celé uspíchané. Zapsali jsme a vzbudila nás až Hana klepající na dveře. Jej, díky…. Rychle jsem se nachystala, snídani do sebe naházela skoro za pochodu a vyrazili jsme ven. Alex se k nám jakoby průběžně přidal. Dobré ráno, bráško! Jak ses vyspal? S tím jsme vyrazili do třídy a čekali na první hodinu, která podle rozvrhu byla matematika, takže žádná velká očekávání nakonec ani nebyla. Ovšem stačilo pár okamžiků s naší novou učitelkou a byla jsem opravdu rozhořčená. Jestli tím bičíkem mávne jen poblíž mě, přísahám, že jí zmizí a už ho nenajde…. Jenže to už začala být divnější a divnější. Chceš otestovat její psychickou odolnost Alexi? Nemusí o ničem vůbec vědět….Třeba se začne chovat lépe, nebo nám místo ní dají někoho jiného… důvěryhodnějšího |
| |
| Den 2Naše nová učitelka matematiky na mě neudělala absolutně žádný dojem a jak jsem mohl za chvíli slyšet, příliš nadšená z ní nebyla ani Alex. Já bych ji raději nechal zmizet celou. Poradil jsem jí v myšlenkách a dal si přitom hodně záležet na tom, abych udržel naprosto neutrální výraz tváře. Psychickou odolnost? Silně pochybuji, že tahle chodící diagnóza něco takového má. Ale zbavit se jí, to nezní vůbec jako špatný nápad... Zcela vážně jsem se nad tím zamyslel. Víš co, uvidíme jak bude hodina dál probíhat. Třeba je to jenom nějaké její bububu na úvod a pak se zklidní. A pokud ne...po hodině se postaráme o to, aby měla o vyučování v této třídě noční můry do konce života. Nadhodil jsem sestře svůj plán |
| |
| Issac – Alexandr – Alexandra Každý z vás si myslel o vaši učitelce své. Podle výrazů mnoha spolužáků si o ní nikdo asi nemyslel zrovna pěkné věci. Slečna Mehari si to nejspíš uvědomovala také, protože pronesla. „Je mi zcela ukradené jestli mě budete mít rádi nebo ne. Nejsem tu od toho, abych se kamaradíčkovala. A teď se pusťme do učení. Otevřete si lavice. Máte tam potřebné učebnice. Ty teď patří vám. Jestli o ně přijdete, budete si muset sehnat nové na vlastní náklady.“ Přešla k tabuli. „Otevřete si ji na straně tři a začneme.“ Zadívali jste se do učebnice, hned první lekce se zabývala tím vypočítat kolik času máte k vykonání akce když se na vás řítí ohnivá střela vašeho nepřítele rychlostí dvaceti kilometrů v hodině. Co jste prolistovali učebnici zjistili jste, že celá je v podobném smyslu, jako třeba jak dlouho by vám trvalo dostat se na náměstí. Byli možnosti A a B. Z toho možnost A byla, přes střechy budov, kde, ale byli překážky, které by vám trvalo překonat deset minut, ale při tom to byla nejvíce přímá cesta. Nebo cestou B, kde by nebyli žádné překážky, ale za to by jste se museli proplétat uličkami města. Co je sakra tohle za matiku?! „Dokáže někdo vypočítat první příklad?“ zeptala se slečna učitelka. Naštěstí celé to mučení trvalo jen 45 minut, když konečně zazvonilo, dostali jste za úkol do zítřka vypočítat cvičení číslo dvě na straně tři. Což naštěstí bylo hodně podobné tomu prvnímu, nejspíš šlo jen o zopakování postupu, který vám dnes vysvětlovala, takže to nebylo tak hrozné. Teď jste měli patnáct minut přestávku, na to aby jste se přesunuli do další třídy. Alex a Alexa Sešli jste se s Hanou na chodbě. Ta měla nakrabatěné čelo, jak se mračila. „Nebylo to... zrovna to co jsem očekávala.“ Pronesla a nedalo se říci jestli byla zklamaná, udivená nebo naštvaná. Možná všechno. „Ta učitelka je šílená. Nemá být tohle prestižní škola? Tohle hraničilo se šikanou. Jako... od učitelů jsem to moc nečekala.“ Naštěstí slečna učitelka odešla jako první tak jste si nemuseli dávat pozor na to co říkáte. A nebyla sama kdo diskutoval. Většina třídy zůstala na chodbě a bědovala nad první hodinou. „Snad bude další hodina lepší.“ Vzdychla a podívala se na rozvrh. „Teď bychom měli mít labolatoře s profesorem Leroyem Greenem.“ Řekla a podívala se na vás. Issac Diana se k tobě přidala na chodbě. Vypadala trochu omámeně. „Já tomu vůbec nerozuměla.“ Postěžovala si zbědovaně. „Jako matika mi nikdy nedělala problém. Ale tohle jsou hrozně divné výpočty. Jak tohle máme počítat? Celý výsledek může změnit mnoho faktorů.... možná... jde jen prostě o teorii, co?“ zatřásla hlavou, jako kdyby se zbavovala pavučin. „A vůbec se mi naše učitelka nelíbí. Myslíš, že by nás praštila tím bičem, kdyby se ji něco nelíbilo?“ ptala se tě. Koukl jsi na rozvrh. Čekali vás teď laborky. |
| |
| Mnoho neznamýchDuo Alex a Alexandra Rozhodně jsem neměl v úmyslu se s učitelkou kamarádíčkovat, už čistě proto že s lidmi co mají v ruce bič se přátelství utváří poněkud hůře. Proto učebnici a začnu koukat na příklady jako kdybych spadl z Marzu. Štipnu se abych zjistil ,jestli se mi to skutečně nezdá ale ono opravdu nezdálo. Bylo to mučení jak á člověk počítat něco kde půlku věcí nezná...Ale možná šlo právě o to že je neznáme a musíme je nějak získat nejspíš asi něčím z praxe a nebo se domyslet. Pak by to ale přece nebylo tak těžké vyhnout se kouli s tou rychlostí 15-20 metrů dá dost času udělat malí portál cokoliv blíž je dost problém cokoliv dál je luxus. A ta druhá úloha....jde o to že se to počítá na nás a naše schopnosti...hmmm hlavou mi víří asi tak tisíc a jedna myšlenka a skoro si nevšimnu ani Diany ani aktu že skončí hodina. Instinktivně vyjdu na chodbu kde si mě chytne Diana a já se na ní usměji. " No ano je to jiné a možná to patří k profesorce dělat takové úlohy a třeba to je i test odolnosti...ale." ztiším se. " Ono nebude tak zle vem si ten příklad s tím dostat se někam pro tebe by přece bylo rychlejší prostě proběhnout ulicemi protože nevím jak moc by jsi propadala střechami se svou schopností zatímco udělat přímku dole pro tebe nebude problém. No a já bych to měl snazší po střechách protože dokud by byla vidět cesta mohu překážky prostě přeskočit nebo obejít....zatímco v ulicích nemám tolik rozhledu. " usměji se skoro vítězoslavně. "A co se týká toho mácení ...nepochybuji o tom i když myslím si že to mučení bič a tak patří k její schopnosti, že to dost možná je nějaká metoda jak zostřit naše vnímaní si vem zkus v takové hodině nebýt soustředěná." Pak zaznamenám hlouček dvou dívek a jednoho chlapce(Alex,Alexandra a Hana) jak se baví o tom co bude dál. "Ahoj hmmm tento jestli jsem slyšel budou teď Laborky jo? No pokud nebude mít v ruce důtky nebo injekční stříčku a nebude z nás chtít dělat pokusné králiky...." Zazubím se i když je jasné že se spíš chci i trochu ujistit, že se právě tohle nestane. " Na druhou stranu už jsme přežili matematiku takže ... šance na přežití dalších věcí stoupají." |
| |
| Druhý školní denSnažil jsem se naší matematikářce dávat jednu šanci za druhou, ale ona je jednu po druhé úspěšně pohřbívala svým nadutým chováním hraničícím s bezbřehou stupiditou. Tak a dost, do konce pololetí půjde. Pronesl jsem naštvaně v duchu směrem k Alex, zatímco jsem si nalistoval příslušnou stránku učebnice a s lehce pozdviženým obočím si prohlédl ty podivné příklady. Naštěstí, matematika mi nikdy nedělala problém a věci, které jsem zrovna nevěděl z hlavy dokázala z prostoru vytáhnout Alex, ale i tak jsem z toho byl více než jen rozmrzelý. Naštěstí celá ta pakárna trvala jenom 45 minut, po kterých nám zadala domácí úkol a vytratila se ze třídy, takže jsme se mohli v klidu na chodbě sejít ještě s Hanou, která můj názor na vyučující očividně sdílela. Moje slova... Zamručel jsem, když zmínila, že tohle měla být přece elitní škola. Vybavení hezké, ale personál odpovídá spíš nějaké třetiřadé škole někde v zapadákově, než skutečné elitě. Hlasitě jsem si povzdechl. S takovou by jeden začal uvažovat na tom, že se stane králem, aby do hodin nemusel chodit vůbec. Hana ještě zmínila jakou hodinu to máme jako další, ale než jsem jí stihl odpovědět přidružil se k nám nějaký další kluk (Isaac) v doprovodu poplašeně se tvářící dívky. Tak pokusní králíci by nebyli tak špatní. Musel by se hodně snažit, pokud by chtěl udělat něco co bych nedokázal napravit. Usmál jsem se a natáhl k nově příchozímu ruku. Asi se ještě neznáme. Já jsem Alexander Manowar, tohle je moje sestra Alexandra a její půvabná spolubydlící Hana Serafin. Představil jsem nás, načež jsem se vrátil k předchozímu tématu hovoru. No, je pravda, že to co předvedla naše učitelka na matematiku už asi jen hodně těžko trumfne. Když už o tom mluvíme...půjdeme? Obrátil jsem se na Alex, protože jsem neměl ponětí, kudy se do laboratoří jde. |
| |
| Druhý den ve školeHodina matematiky byla postupně horší a horší, takže když Alex prohlásil, že do konce pololetí půjde musela jsem souhlasit. Začneme pozvolna, jako je zlomený bičík nebo rovnou trošku horší věci jako padající oblečení? Začala jsem rovnou zvažovat možnosti, jak se jí zbavit. Učebnice jako taková ovšem byla též tak specifická, že jsem nevěděla jestli se smát nebo být zoufalá. Něco takto nudného a zároveň v praxi těžko použitelného jsem dlouho neviděla. Alexi dá se na nudu umřít? Zbytek hodiny jsem se zabavovala střídavě psaním zápisků, čmáráním do sešitu a stěžováním si chudákovi Alexovi. Alexi já se nudíííííííííííííííííííííím Přece jen spoustu věcí, co ostatní museli složitě řešit jsem mohla prostě zjistit pomocí své schopnosti. Když konečně uplynulo oněch 45 minut byla jsem slušně rozmrzelá, Alex též a Hana to velmi výstižně shrnula nahlas. Co se stane když ji nechám prostě zmizet dejme tomu na pár dnů? Ne schovat, ale zmizet… Něco mi říká, že je blázen… nebo brzo bude. Snad zbytek učitelů bude v pohodě a tohle byla jen jedna velká výjimka, i když začínám mít jisté pochybnosti To je aspoň škola … učitelé vyhrožují fyzickými tresty, novinářský klub vede vyšetřování únosů a chtějí se držet mimo dohled vlády … a to nám škola teprve začíná bráško Hana následně nepřekvapila a jako vždy skvěle připravená začala říkat co máme za další předmět a s kým. Jenže to se k nám připojil ještě kluk a holka a začali se představovat. Tak nějak jsem automaticky Alexovi sdělila jejich úroveň, zatímco nás představoval. Těší mě. Taky teď máte laborky? Měli bychom pomalu vyrazit…Horší to přece už o moc být nemůže ne? Podívala jsem se na všechny povzbudivě. |
| |
| Issac – Alexandr – Alexandra Do skupinky Alex a Alexi se přidal Isaac s Dianou. Diana byla trochu rozpačitá, což se dalo poznat podle toho, jak si žmoulala konec uniformy. Když ji Alex představil jako půvabná spolubydlící Alexandry tak nad tím označením pozvedla obočí, ale to bylo všechno a pousmála se na Isaace a Dianu. „Já jsem Diana. Ahoj.“ Pozdravila vás. „Možná, že si ji tu ředitel drží z nějakého důvodu i když je to tak mizerná učitelka.“ Nadhodila Hana. „Ale ředitel mi zrovna nepřipadá jako někdo kdo by toleroval něco takového. Tak to musí mít nějaký důvod.“ Pronesla. Všichni jste byli z hodiny Matematiky znechucení a doufali jste, že vaše další hodina bude lepší. Vyrazili jste do třídy, ta naštěstí nebyla daleko. Vešli jste do třídy, která byla jiná než předešlá třída. Bylo tu několik velkých podlouhlých stolů na kterých se nacházelo hodně chemických pomůcek. Všude byli nějaké baňky, buďto prázdné nebo s nějakou tekutinou. Na učitelském stolu zrovna očividně probíhala nějaká chemická reakce, protože jste viděli, jak nad hořákem bublala nějaká jedovatě zelená tekutina. Smrdělo to tu dezinfekcí. Hned vedle dveří se nacházela hromada věšáků na kterých byli pověšené bílé pláště a ochranné brýle. Podle vzoru ostatních jste své věci odložili u zdi a oblékli se do plášťů a nasadili brýle a pak sebrali gumové rukavice, které nejspíš máte po konci třídy vyhodit do velkých košů s obrázkem biohazardu. Vaše skupina se rozestavěla kolem jednoho ze stolů a rozhlíželi jste se. Úplně vzadu jste viděli velké skleněné nádoby, které obsahovali různé tekutiny různých barev a u stropu byl spletenec trubek, které buď to tekutiny odváděli nebo přiváděli kdesi odkud nebo kam.  „Tohle vypadá nadějně.“ Poznamenala Hana. „I když to tu působí trochu kýčovitě jako v laboratoři šíleného vědce.“ Poznamenala. Zazvonilo a za chvíli se dveře trochu pootevřeli a do místnosti vplul oblak mlhy, který přeletěl ke katedře. Oblak se pak přeskupil do siluety člověka a z ní se pak vyloupl váš učitel Leroy Green. Byl to asi třicetiletý, dobře stavěný muž s bystrýma očima a krátkým sestřihem modrých vlasů. Na sobě měl stylovou vestu a džíny. Ale hned si na sebe navlékl plášť jako vy,ale brýle si nechal zatím posunuté nahoře. „Dobrý den třído. Jmenuji se Leroy Green. Jsem váš učitel chemie a fyziky.“ Představil se docela klidným hlasem s lehkým přízvukem, zněl trochu jako Ital.  „Všichni jste připraveni. Dobrá.“ Ohodnotil to, že všichni máte vybavení. „V mých hodinách se ze začátku budete učit základy chemie a fyziky. Jakmile ovládnete základy, začneme se zabývat zajímavějšími věcmi. Také hned ze začátku bych vás velmi rád motivoval do učení. V pololetí sedm nejlepších studentů se mnou podniknou exkurzy do Vědecko Technického výzkumného centra, kde se nejlepší mozky našeho státu snaží vymyslet nové vymoženosti. Budete si moci prohlédnout nebo vyzkoušet prototypy vynálezů a zúčastnit se přednášky ředitele institutu profesora McMonora největšího génia naší dobry.“ Rozhlédl se a pousmál se. „Zaujalo vás to?“ zeptal se zvědavě. |
| |
| Druhý školní denNaše malá skupinka se povážlivě rozrostla o dva další členy spolu se kterými jsme vyrazili na hodinu chemie...nebo to měla být fyzika? do laboratoří. Ty na rozdíl od učebny matematiky vypadali poměrně sympaticky. Spousta dlouhých stolů, baněk, křivulí a dalších udělátek, jako z nějaké čarodějnické pohádky. Naše skupinka se rozestavila kolem jednoho stolu a čekala co se bude dít. Rozhodně nadějněji, než matematika. Přitakal jsem Haně, ale to už se ozval zvonek a do místnosti vplul oblak mlhy, který se proměnil na našeho učitele. Páááni, dramatický příchod, tak to jsem nečekal Pousmál jsem se v duchu sarkasticky. Moje naděje na kvalitního vyučujícího alespoň v tomto předmětu tak povážlivě klesly. Ovšem sotva otevřel pusu a začal mluvit, tak se vyšplhali zpět na původní úroveň. Nechoval se arogantně, nevyhrožoval, měl co nabídnout z pohledu motivace a dokonce...což bylo největší překvapení...mluvil k věci. No, tak tohle je ovšem docela příjemné překvapení. Pousmál jsem se směrem k Alex. Co říkáš sestřičko, uděláme si v pololetí exkurzi? |
| |
| LaborkyKDyž klučina představí celou skupinku trochu se nervozně poškrabu na hlavě a pousměju pak ze sebe dostanu. " Jo já jsem Isaac a tohle je Dianna hmmm předpokládám že..." zaseknu se " Myslíš že jim mám říct o hmm naší službě Dý?" kouknu se nejistě na Dianu ale přeci jen pokud je jedno jeho sestra druhé třeba jeho slečna pak .... " No já bych nerad byl králík ani pokusný nevím co všechno dokážeš napravit ale já mám rád docela stav věci tak jak je...." kouknu na Alexu a trochu se zachvěju. "Takže říkáš že nás matiku učí psychicky narušený blázen....no třeba to matematika dělá s lidmi a ona za to nemůže....a třeba tu mají i ty špatné učitele abychom ocenili ty dobré?" nadhodím do prostroru svou teorii. Nakonec se dostaneme do laboratoří obleču si bílé a jen s němým vyrazem sleduji všechny ty věci a bojím se aby nebouchli. Projev učitele mnou možná otřese trochu víc než matikařka. " Říkal vážně jen mozky?" trochu zblednu. " No určitě k nim patří zbytek že jo?" i když v tuhle chvíli bych byl přístupný věřit asi čemukoliv. Kouknu na Dianu. " Ale muzeum by asi bylo příma i jako zastávka ne?" nadhodím a snažím se trochu uklidnit. Sleduji i zápal té trojice a v duchu přemýšlím co umí klučina umí opravovat experimenty jenže jak a holky to už je vůbec těžko říct. Jinak se snažím poslouchat a užit si hodinu experimentů |
| |
| LaborkyIsaac se představí, představí svou kamarádku. Jen kývnu hlavou na znamení, že je ráda poznávám. Přece jen jsem toho dneska namluvila víc než jsem za posledních pár měsíců zvyklá, s Alexem se přece jen moc nahlas nebavím a tak si snadno odvykám na běžné mluvení. Ovšem jakmile Isaac zmíní nějakou službu nadzvednu lehce obočí. Službu? Ovšem následně chudáka Isaaca bráška poněkud vyvedl z rovnováhy. Musela jsem se upřímně zasmát. Takhle ho chudáka děsit…Asi není dobrý nápad mu říct, že pokud by chtěl tak by o tom ani nevěděl co? První pohled do laboratoří ve mně vzbudil naděje, že se tu přece jen najde nějaký kvalitní vyučující. S ne úplně nadšeným výrazem jsem si prohlížela věšák s bílými plášti a brýlemi. Hodina sice vypadá nadějně, ale já pro změnu vypadám jako kombinace strašáka a šíleného vědce… Pokusila jsem se zachovat si tvář a zamířila s ostatními k jednomu ze stolků Opravdu to působí nadějně Se zájmem sleduji projev učitele. Nakonec zbystřím když zmíní exkurzi. Široce se usměji. Exkurze zní super bráško… Pravděpodobně k těm mozkům bude i zbytek těla Isaacu….nebuď takový vylekaný nic se přece neděje. Řeknu opravdu tiše, aby mě neslyšel učitel. S tím se začnu soustředit na hodinu, ideálně s co největším využitím mé schopnosti abych měla před ostatními náskok. Všechna své zjištění rovnou sděluji Alexovi. |
| |
| Issac – Alexandr – Alexandra Isaac byl nejspíš poněkud vylekaný z hodiny matematicky, protože zbledl při tom, když učitel zmínil největší mozky naší doby. Pravděpodobně si asi představil poletující mozky. Diana ho poplácala po rameni, aby ho uklidnila. Po ujištění se Isaac zeptal Diany jestli by to místo nebylo dobrou zastávkou. Ta rychle zavrtěla hlavou. „To není muzeum. Ale Vědecko Technické výzkumné centrum. Tam si nemůžeš přijít jak se ti zlíbí. Mají tam tajné technologie a kdo ví co všechno. Dostat se tam je vážně něco. Bez propustky bychom tam byli nelegálně.“ Hana se na ty dva trochu podezíravě zadívala. Naštěstí celá třída začala po oznámení učitele hučet, takže se vaše povídání ztratilo. Učitel Leroy zatleskal rukama. „To by stačilo. Děkuji. Rád vidím, že jste se nadchli. Teď se pusťme do práce.“ Řekl a nasadil si na oči brýle. „V mé třídě vždy mějte ochranné brýle, rukavice a plášť. Budeme tu pracovat s látkami a bezpečnost především. Takže buďte opatrní, nerad bych vás posílal na ošetřovnu.“ „Pravděpodobně by nás nikdo už nikdy nespatřil.“ Zamumlal někdo a to vyvolalo u ostatních smích. Učitel se usmál. „To je docela dost možné.“ Odpověděl. „Dobrá. Jako první se pustíme do základních prvků. Vidíte všechny ty nádrže vzadu ve třídě?“ ukázal rukou. Všichni se otočili a zazněla kladná odpověď. „Dobrá. Ať každý stůl vyšle jednoho svého spolužáka. Ti si tady u mě převezmou zkumavky a pak dojdou k nádržím a do zkumavek naberou pár kapek.“ Požádal vás Leroy. „Říkal jsem, že začneme s něčím jednoduchým. Také ano. A nejlépe si věci zapamatujete zkušenostmi. Takže pro dnešek vás naučím jak vyrobit Horký led.“ Tleskl znovu rukama. Spolužáci začali před učitelem dělat frontu a dostávali zkumavky. „Naberte si Octan sodný. Je to nádrž z označením CH3COONa. Octan sodný je sůl kyseliny octové a vzniká například reakcí kyseliny octové s hydroxidem sodným. Octan sodný lze připravit také působením kyseliny octové na soli slabších kyselin. Například reakcí s hydrogenuhličitanem sodným vzniká octan sodný a uvolněná kyselina uhličitá se okamžitě rozkládá na vodu a oxid uhličitý.“ Rozhlédl se. „Můžete si dělat poznámky, prozatím však neočekávám, že tomuto budete rozumět pokud samozřejmě někdo z vás není zapálený do chemie.“ Alex si mohl všimnout, že Hana odněkud vytáhl sešit a vše si zapisuje, tužka pěkně kmitala, jak se snažila všechno zapsat. „Kromě Octanu Sodného, také si naberte H2O.“ Pronesl učitel. A v podobném duchu proběhla celá hodina, vyfasovali jste od učitele i vybavení lžíce a hořáky. Učitel pak napsal na tabuli postup experimentu. Zahřáli jste vodu na 60 stupňů, do zahřáté vody jste pak pomocí lžíce nalili přesné množství octanu sodného a nechali rozpustit. Následně jste své výtvory přinesli učiteli, které je nechal rychle zamrazit ve speciální malé lednici co měl zabudovaný ve stolu. Následně jste si všichni mohli vyzkoušet všichni ovoce své práce. Jakmile jste se dotkli zmrazené tekutiny ta začala krystalizovat a zahřívat se. Získali jste horký led. Celý pokus jste stihli jen tak tak dokončit než zazvonilo. „Dobrá práce studenti. Vedli jste si dobře. Příští hodinu si uděláme menší test z dnešního pokusu. Jsem zvědav co vše jste se tu dnes naučili. Přeji příjemný zbytek dne.“ Rozloučil se s vámi a nechal vás odejít. Sám zůstal ve třídě. Kdyby někdo pak nakoukl do třídy viděli by, že učitel Leroy po vás uklízí. Hana i Diana se zdáli nadšené. „Myslím, že pan Green je teď můj nejoblíbenější učitel.“ Řekla Diana. Hana na to pokývala hlavou. „Sice jsem některým věcem co říkal nerozuměla, ale v takovém případě nás ujišťoval, že to znám zatím nemusíme. Po pravdě, ale mám docela chuť si to zjistit o čem to mluvil. Zajímavý učební technika.“ Diana pokývala rychle hlavou. „A horký led... nikdy mě nenapadlo, že to jde udělat. Tedy jinak než přes třeba schopnosti.“ Hana se podívala na Alexe a Alexu. „Slečna učitelka.“ Začala kysele. „By se od pana učitele měla co učit sama.“ Vytáhla znovu rozvrh. „Teď máme dvacet minut čas na to se přesunout na další hodinu. Oh... tělocvik. Na venkovním hřišti s profesorkou Groyaskou.“ To bylo nejspíš něco pro Alexe. Dívky v úborech na cvičení, poskakující, potící se, že se jim látka lepí na tělo. Vzhledem k tomu, že tělocvik máte spojený, nejvíc se na tohle asi těší hoši. Takže jste vyrazili. Hana, která se tu asi zatím vyznala nejlépe vás první zavedla do šaten. To byla menší budova hned vedle hřiště. Oddělených samozřejmě, kde jste si našli svou skříňku a převlékli se do oblečení na cvičení. Žlutá trička a modré šortky, tenisky. Vše ve vaši velkosti. Následně jste vyšli ven na hřiště. To bylo docela velké. Bylo to travnaté prostranství dost velké na to, aby se tu dal hrát třeba fotbal, ale hřiště ještě obklopovala červená běžecká dráha. A u té vás práce čekala vaše paní učitelka. Byla to vysoká ženská s dlouhými bílými vlasy a žlutýma očima, připomínala trochu divokou kočku. Byla docela dost svalnatá a budila dojem, že je dost silná.  Alexa zkontrolovala její úroveň. Měla krásně zaokrouhlené číslo 7.0. „Vítám vás třído! Já jsem Ester Gryoaská.“ Měla silný ruský přízvuk. „Teď po těch pár nudných hodinách si dáme trochu do těla, da?“ usmála se vesele. „Než si vás vezmu do parády chci vidět co zvládnete. Takže si před obídkem trochu zamakáme, da? Hezky se mi teď seřaďte a najděte si parťáka. Postavte se ke svému parťáku zády, zahákněte se lokty, da a pak se první ohne a hezky tak protáhne svého parťáka. Pak se prohoďte!“ začali jste si tedy navzájem lámat záda. Potom následovali další protahování, dřepy, běh na místě, dotýkaní prstů u nohou a další. „To by stačilo. Dobře, dobře. A teď hezky dvacet koleček. Běžíme, běžíme!“ paní Gryoaska jen nekoukala, ale cvičila s vámi a když zavelela běh na dráze sama se rozběhla. Běžela pomalu. ale nějakým podivným způsobem vždy zůstala vepředu i kdyby jste se ji snažili předehnat, nějak to prostě nešlo. |
| |
| POMOC"No ano službu ohledně toho jak někoho kdo je někde dostat jinám a tak nějak docela rychle." zkusím vysvětlil i když si uplně nejsem jist zda je vhodné tomu už dělat reklamu nebo nikoliv. Vysvětlení Diany ohledně toho že k hlavám asi patří i těma mě uklidní ale jen maličko naštěstí nemám moc času panikařit protože přijdou první experimenty. Chození pro chemikálie mi přijde jako nudné ale nechci používat schopnost a všechna nuda skočí ve chvíli kdy se mražené osty oné směsy vyjdají a mi se jich dotkneme. " Fíííí." Ujede mi a asi na setinu vteřiny by mě i zajimala chemická rovnice schovaná za tím pokusem. Ale opravdu jen a pouze na tu malou chvilku. Už proto že se snažím všechno vstřebat a zapamatovat si na příště. Tak jako tak odchazím z hodiny laborek docela nadšený. "No to ano je docela dobrý také by mě zajimalo co je za tím ale mám obavu že vidět to tak to ani nepochopím ale tak k tomu se třeba dostanu časem..ale je pravda že ta chut to zjisti tu je." Zasměju se ale usměv mě přejde ihned co zjistím ,že máme tělocvik. A má to důvod učitelka je totiž normální tělocvikářský magor co se rozhodl že mě zabije. Rozhýbání bych třeba ještě přežil možná ale běhaní už po dvou kolečkách mám pocit že umřu a po pěti to není pocit ale lehké konstatování faktů. Zbytek koleček mám pocit že plýce běží tak o dvě kolečka pozadu a srdce pro jistotu pajdá někde na kraji dráhy. Prostě mám obecný pocit že vypustím duši a jestli doběhnu tak se na chvilku svalím a přemýšlím o tom že by byla lepší jiná kariera než maratonového běžce. |
| |
| Chemie a TělocvikMožnost podívat se do výzkumného centra byla opravdu lákavá. Ne, že bych se snad nějak extrémně zajímal o vědu, ale za prvé to bylo místo, kam se člověk normálně nedostane a za druhé...jako správného chlapa mě lákal vidina nejrůznějších blízkavých, ideálně třaskavých hraček, kterých v takovém centru musela být přece spousta. A tak jsem se v duchu dohodl s Alex, že se napojí na informační kanály v téhle místnosti a zajistí, že spolu pojedeme. Následovala trošku svérázná, ovšem velmi zajímavá praktická hodina chemie, kterou jsme strávili pokusy s Horkým ledem a jen tak mimoděk k tomu probírali potřebnou teorii, ze které jsme si měli další hodinu napsat písemku. Jo, v porovnání s hodinou matematiky to byl jednoznačný krok kupředu...teda, ne že by dotyčná...mě to slovo učitelka ani přes pusu nejde...nasadila nějak vysokou laťku. Pousmál jsem se a v doprovodu své sestry a nových přátel vyrazil na tělocvik, kde nás čekala… Co to sakra je? Zůstal jsem chvíli vyjeveně stát při pohledu na naši učitelku. Tělocvik měl být přece místem odpočinku a zábavy. Sledování pohupujících se dívčích ňader, vrtících se zadečků...ale TOHLE? Tohle byl regulérní pokus zničit to nejlepší co na střední škole bylo. O tom, že se nás vyučující snažila zcela očividně zničit, když mě čekal večer důležitý souboj ani nemluvě. A tak jsem se zachoval malinko nekolegiálně, zařadil se do skupiny k Alex a když přišlo na běhání koleček, používal svou schopnost pouze k doplnění energie nás dvou, abych se co nejvíce šetřil na nadcházející zápas. Promiň Isaacu, promiňte holky, jste fajn, ale...rodina je rodina a zdraví má člověk taky jen jedno. Zamumlal jsem v duchu trošku provinile, když jsem si všiml jak se Isaac potácí po pár kolech. |
| |
| Dobrá lidi. Takže abychom to tu znovu rozjeli. Co by jste chtěli? Pokračovat jen s tím, že všechny události uzavřu a začneme dalším dnem? Nebo chcete začít úplně od začátku? Ti kteří chtějí i s novými postavami. Napište mi odpovědi do diskuze. :) |
| |
| Nový den Všichni jste přežili první školní den. Někteří učitelé nebudili moc dobrý dojem, jiní zase se zdáli výborní. A u některých jste si nebyli jistí. Laborky působili solidně, tělocvik zase docela obyčejně na to, že tohle je prestižní škola. Ale pořád jste neviděli všechno tak snad vás to tady ještě překvapí. Rozhodně se, ale všichni prváci můžou shodnout na tom, že nesnášejí učitelku matematiky. Nikdo nechápal proč si tu takovou ženskou drží. Spíš snižovala obraz školy. Někdo dokonce rozšířil drb že možná chrápe s ředitelem. Váš tak či onak dnes čekali další třídy, naštěstí matematika ne. Alex – Alexa – Isaac Všichni tři jste se sešli u snídaně, spolu s Hanou a Dianou. Diana si už byla s novými lidmi kolem sebe zvyklá, tak nebyla tak stydlivá. Hana zase u snídaně četla noviny, které sebrala kdo ví kde. A taky kdo ví kde sehnala šálek kávy, pokud jste věděli tak v jídelně kávu nepodávali. „Dnes budeme mít první hodinu s profesorkou Groyaskou. Boj a rozvoj.“ Oznámila nahlas Hana. „To bude lepší jak ten tělocvik. Co jsem slyšela od druháků tak se budeme učit využívat své schopnosti naplno.“ Napila se kávy. Diana trochu pobledla a podívala se na Isaaca, protože věděla že pro boj nemá vhodné schopnosti a ty zrovna taky ne. „Snad nás nepostaví proti někomu proti komu bychom neměli šanci.“ Řekla s obavami. Hana se na ní podívala. „K čemu by to pak bylo? Ne vždy stojíš proti někomu kdo je stejně silný.“ Zadívala se zase do novin. „Hmm... pořád se řeší to jak mizí lidi. Podle statistik jich už zmizelo 32.“ Pronesla. „Pár se jich už našlo.“ Uslyšeli jste a překvapeně jste se zadívali na toho vysokého kluka co vypadal jako holka. Ani jste si nevšimli že přišel, což je docela umění na to jak je vysoký. „Cože?“ zeptala se Hana. „Říkal jsem, že se jich už pár našlo. Živí. Ale bez schopností.“ Řekl a vypustil z pusy žvíkačkovou bublinu a vydal se zase pryč. Hana se za ním zmateně dívala. „Bez schopností?“ podívala se na vás. Asami Setkal jsi se se svými přáteli u snídaně další den. Tsubaki vypadala ospale, ale Shinzo byl úplně čilý. „Dnes máme jako první hodinu prej Boj a rozvoj s učitelkou Groyaskou. To by mohla být sranda.“ Pronesl. Tsubaki zívla. „Co se vsadit, že tebe vyklepou hned v prvním kole?“ navrhla. „Heeej!“ postěžoval si Shinzo. Ty jsi se rozhlížel po jídelně, schválně jestli neuvidíš tu růžovou slečnu, ale i když jsi viděl pár růžových hlav, tak rozhodně to nebyla ona. Takže do školy k vám asi nechodila. Nejspíš. „Je to dobrý způsob jak posoudit schopnosti ostatních a koho nabereme.“ Pronesl pak Shinzo a otočil se na tebe. „Co říkáš?“ |
| |
| Ráno raníčko Isaac vstáváVzbudím se hodinu před tím než bych měl a po pravdě ze snů mě vzbudí udalosti minulého dne ne není to špatné probuzení naopak velice příjemné ale podíl strachu z rozjíždějícího se obchodu a rozrušení týkající se Diany a její přítomnosti udělá přesně ten správný probouzejí koktejl. Nakonec když vykonám všechnu tu hygienu a rozhodnu se doplazit na snídani. Celkem samozřejmě připravím po cestě nějakou květinu o jeden květ protože co už muže se vždycky hodit. Na snídani se sejdeme všichni a mám tu čest zjistit že dneska po mě budou chtít boj. Trochu nervozně se na ně kouknu a snad abych převedl hovor jinám se zeptám. " Kdepak muže jeden přijít k takovému kafy?" jenže není mi dopřáno klidné konverzace protože se přejde na mizející a objevující se lidi ale bez schopností. Nervozně polknu a kouknu se na všechny okolo. Dokonce zapomenu že v ruce svírám kvítek který jsem chtěl nenapadaně pře teleportovat Dianě na tác a teď z něj spíš dělám lisovanou květinu. |
| |
| Nový denRáno přišlo s překvapivou rychlostí jako předchozího dne i dnes jsem si ustlal u sestry na podlaze schovaný její schopností a probudil se s hodinovým předstihem, abych si stihl trošku zacvičit. Pravda, jako první hodinu jsme měli tělocvik, ale nespornou výhodou mé schopnosti byla rychlost, s jakou jsem se dokázal zotavit, takže dva tři tréninky denně mi nedělali příliš velké problémy. Navíc, bylo tu pár věcí, které jsem se svou schopností chtěl vyzkoušet hezky v klidu stranou od hlučné třídy, a ještě hlučnější učitelky. Jakmile vstal i zbytek pokoje vystál jsem si znovu zneviditelněný frontu na koupelnu, načež jsem smutně seděl a koukal, jak holky jí, protože já svou porci od Hany dostanu teprve poté, až se oficiálně potkáme. Když holky dojedli vyrazil jsem z pokoje a vzal to trošku oklikou, abych dorazil do jídelny „ze svého pokoje“. Dobré ráno. Houkl jsem a svezl se na židli, načež jsem zavětřil. Páni, to je kafe? Netušil, jsem že se tu dá koupit. Poznamenal jsem překvapeně a rychle se rozhlédl kolem ve snaze najít kávovar, nebo automat. Než jsem se ale stihl rozkoukat přišla řeč na dnešní hodinu a následně podivné únosy. Bez schopností? Podíval jsem se podezřívavě na holko kluka. To jde? Jsi si jistej, že to není jenom nějaký hoax? Zeptal jsem se dost nedůvěřivě. |
| |
| Snídaně 2.den ránoZcela bez problém jsem propašovala Alexe na svůj pokoj, decentně jsem ho upozornila, že aspoň večer by mohl jít šmírovat do koupelny někoho jiného než mou spolubydlící a dál jsem se snažila raději neřešit jeho večerní program před spaním, protože jsem byla po prvním dnu ve škole unavená a chtěla jsem si popovídat tak nějak o ničem s Hanou, případně i s Alexem pokud měl náladu. Když jsem se ráno probudila bráška už pilně cvičil. Dobré ráno? Jak dlouho už jsi vzhůru? Poněkud zpomaleně jsem se oblékla začala se chystat do školy. Snědla jsem případnou předpřipravenou snídani od Hany a vesele zbytek zabalila pro svého bratra. Poté, co jsem se přichystala zamířila jsem do jídelny prozkoumat školní jídelníček a zjistit, jestli neukořistím něco k svačině. V jídelně jsme se setkali i s Isaacem a jeho přítelkyní, kteří se chudáci museli plně, co se týká jídla spoléhat na školní jídelnu. Ovšem všechny nás překvapila Hana, která kdo ví odkud zvládla přinést pro sebe kafe a jako vždy dokonale fungovala jako zdroj důležitých informací, co se týkalo rozvrhu a předmětů. Alexi? Myslíš, že tam musíme předvést, co umíme nebo se můžeme flákat? Upřímně se mi nechtělo, připravit samu sebe o moment případného překvapení tím, že před všemi předvedu, že jim umím prostě zmizet před očima. Jenže všechno mé teoretizování bylo přerušeno zprávou o zmizelých lidech. Zvedla jsem tázavý pohled, jestli je něco nového, když se zapojil kolemjdoucí kluk do naší debaty a řekl, že se jich pár našlo. Aspoň, že tak Jenže pak přišel děsivý dodatek o jejich stavu, celá jsem na chvíli zatuhla a přejel mi mráz po zádech už jen z té představy, že bych byla bez schopností. Alexi? To není vůbec dobrý. Já se bojím…. Alex následně řekne svou doměnku, že je to jen nějaký hoax. Třeba byli jen slabí a vysílení, to přece nejde přijít jen tak o schopnosti ne? Ozvala jsem se nejistě. Stále mi přejížděl mráz po zádech už jen představa byla děsivá. |
| |
Nový den
Druhý den jsem vstal o něco dříve, díky otci nejsem schopen vstávat později, kvůli ranní rozcvičce a menšímu tréninku na kytaru s harmonikou s nízkou hlasitostí. Rozhodně to není kvůli tomu, abych se vyhnul svému spolubydlícímu. U snídaně ještě jednou zkontroluji zda neuvidím či neuslyším onu růžovku, ale zatím nic. Tsuky vypadala, že měla dlouhou noc. Doufám, že jen sháněla materiál či měla moc měkkou postel a né, že musela dohánět učivo. Shinzo je zas jak veverka po kafi. Nad Tsukyným rýpnutím se zasměji a naschvál zahraji na harmoniku kousek z Tenkrát na západě. Co první kolo, bojím se, že náš knihomol má dost paliva sotva na dva zápasy… Při SHinzově poznámce však zvážním a lehce se usměji, zatímco jim podám pod stolem mou složku s informacemi a portréty. Pak mírně ztiším hlas, aby mně slyšely jen oni dva, zatímco svou schopnost kontroluji, zda se na nás někdo nezaměřil či si někdo nepovídá o něčem zajímavém. Rozhodně toho dneska hodně zjistíme, hlavně na koho se zaměřit. Zatím jsem vytvořil tohle, ale nemám všechny naše spolužáky a chybí mi tam i jména. Krom toho dnešní „trénink“ začne vytvářet i ostatní skupiny a vyrovnávací souboje… Na nábor je to možná ještě brzy, ale pomůže nám to vytvořit seznam kandidátů aspoň z našeho ročníku… Copak Tsuky, měkký matrace? Někdo tu prý sehnal kafe, nechceš donýst? |
| |
| Isaac – Alex – Alexa Hana zvedla oči od novin, když hned dva z vás zareagovali na to, že nějaké má. Pomalu si usrkla a mile se usmála. „Když někdo umí...“ Pronesla tajemně. „U výdejky. Sice to není oficiální, ale můžeš si tam o kafe říct. A taky horkou čokoládu, když na to přijde. Mají tam automat.“ Přece jen vám to prozradila. Zpráva o mizejících lidech a jejich objevování bez schopností vás všechny docela vykolejí. Alex se ještě kluka zeptal jestli nejde o nějaký hoax, on se ohlédl a jen pokrčil rameny. Zdá se, že k tomuhle neměl moc co říci. „Možná.“ Pronesl a zase šel pryč, posadil se k jednomu stolu, kde i v sedě nad svými spolužáky vyčníval. „Divný patron.“ Poznamenala tiše Diana a vypadala zase nervózně. Hana trhla novinami a znovu se do nich zadívala. „Můžeme jen spekulovat. To je k ničemu. Možná, že má Alexa pravdu, že jsou jen unavení a schopnosti se jim vrátí. Pokud se tak nestane nejspíš se o tom brzy dozvíme. Protože žádné oficiální prohlášení o tom nevydali.“ Znovu se napila kávy. „Pozorně sleduji dění ve světě a kromě únosů nic neřekli. Jestli někoho už našli tak nejspíš čekají. Řekla bych, že taková zpráva, že lidem mizí schopnosti musí vypustit s rozvahou. Způsobilo by to paniku.“ Vypadala docela uvolněně, jako kdyby ji to nijak neznepokojovalo. Jen drobná vráska na čele napovídala, že možná ji to doopravdy není jedno. „Ten kluk musí mít přístup k nějakým informacím, že tohle tvrdí.“ Dodala a po očku mrkla směrem k dlouhánovi. Asami Shinzo si odfrkl. „Víte co mi vy dva můžete?“ řekl a ukázal vám prostředníček. Tsubaki se uculila. Pod stolem si, ale vzal tvou složku a nahlédl do ní. Tiše hvízdl. „Ses vůbec neflákal.“ Poznamenal. Přikývl. „K tvářím přiřadíme schopnosti. Podle toho se dá už pracovat.“ Souhlasil. Při tom jsi poslouchal nedalekou konverzaci u stolu kde seděli dva kluci a dvě dívky. (Isaac, Alex, Alexa) Mluvili o únosech lidí a něco o tom, že se objevují, ale bez schopností. Tuhle informaci jim zase dal ten podivný vysoký holkokluk, který se nad všemi tyčil jak vystrčený palec. Zeptal jsi se Tsubaki co vypadala ospale. „Pche. Kéž by. S tím bych si poradila. Ale holky si udělali nějakou pařbu nebo co a dělali kravál. Nejraději bych je všechny zamordovala. Takhle kazit můj krásný spánek.“ Zaprskala podrážděně. Shinzo ji podal složku, aby se na ní taky podívala, ale byla zrovna příliš rozladěná, tak ji jenom prolistovala a nejspíš si zapamatovala tváře a zase ti složku vrátila. Není to tak, že by to odflákla, ale měla dobrou paměť, takže ji to stačilo aby si zapamatovala tváře. Naštěstí školní server měl ke každému studentu i fotografii. Ale kromě strohých informací jsi nic jiného nevytáhl, protože další informace byli zašifrované. K tvému překvapení dost hodně zašifrované jako kdyby šlo o nějaké národní tajemství. „Kafe nechci. Díky. Mlátičkou ráno se probudím dost.“ Uhodila zatnutou pěstí do otevřené dlaně. „Mám chuť někoho pořádně zkopat.“ Asi aby si vybila frustraci z nevyspání. |
| |
Hurá si dát do držky Shinzova reakce mně pobaví. Sakra tohle mi chybělo. Nad trápením Tsu si neodpustím lehce rýpnout. A co, že ses k nim nepřidala? Máš je aspoň zapsané v knize odplaty?... Po této veselé stránce, jsme se vrátili k té vážnější, tedy aspoň já. Novinky co jsem vyslechl mi rozhodně na náladě nepřidali, jakoby nestačilo, že si musíme hlídat záda před ostatními spolužáky. Nicméně se tu evidentně objevil někdo se zdrojem informací… či dezinformací. Třeba by se k nám přidal nebo bychom ho mohli nějak využít. Tsu odmítne ranní kávu a místo toho slibuje řádnou porci násilí. Tady dneska někdo nedopadne dobře. Tsu, až budeš mít čas, tak zkus proklepnout toho dlouhána ze salónu krásy. Možná tady máme konkurenta či spojence… Dneska se plánuji přihlásit do plaveckého nebo soubojového klubu, co ty Shinzo? Složku zase schovám a vrátím se ke snídani, poslouchání ostatních a rozhovoru s těma dvěma. Po snídani se asi vydáme do šaten na přípravu „zábavnější“ verze tělocviku. |
| |
| Kafe a jiné problémi "Takže si tam jen tak můžeš nakráčet a oni ti dají kafe a nebo...hmm musí člověk vypadat jako ty nebo aspoň nebezpečně?" zkoumám možnosti výdeje kafe pro případ ,že by to snad náhodou opravdu někdy bylo potřeba. " Nevím podle mě kdyby někdo opravdu kradl schopnosti tak se to řeší ne? Teda pokud ten někdo není nějak specificky vysoko a nesílí tím to by pak asi bylo všem jedno navíc na škole kde matiku učí ta která jí učí je asi možné ledacos...." pokrčím rameny. " Navíc tu rozhodně jsou i nějaké pořádkové tentononc ne? Tak aspoň mají co dělat...." a nebudou se vrtat v tom kde mám portály na druhou stranu je to pěkně nebezpečné. " I když možná by nebylo od věci ... vymyslet nějaký systém včasné pomoci pro případ problémů...." |
| |
| Asami Tsu se uculila. „To ne. Do knihy odplaty patří jen ti co si to fakt zaslouží.“ Začal jsi si dělat starosti ohledně dlouhána a tak jsi řekl Tsu, aby ho poklepla. Ohlédla se na něj, nemusela ho dlouho hledat. „Jo toho žvejkala.... fajn.“ Souhlasila. Ještě chvíli jste se bavili, ale pak jste se vydali na hodinu. Isaas – Alex – Alexa Isaac se dál ptal na kávu, Hana se usmála. „Jistě. Ale musíš si vystát frontu jako kdyby jsi šel pro jídlo.“ Odpověděla. „Samozřejmě, že tu je tu policie, ale to si vážně myslíš, že by někdo přiznal, že je neschopný to vyřešit?“ namítla Hana. Diana se na Isaaca zadívala. „Včasné pomoci? Jak to myslíš?“ zdálo se, že nevěděla co si pod tím představit. „Musíme na hodinu.“ Zasáhla, ale Hana a složila noviny a zvedla se. Počkala na vás a vydali jste se na hodinu. Všichni Šli jste znovu na venkovní hřiště, první jste se šli převléknout do úboru a pak se seřadili venku, kde na vás už čekala vaše urostlá učitelka Groyaska a vedle ní stál nějaký kluk vašeho věku, asi trochu starší s hnědými vlasy, na boku měl ve vlasech vyholené blesky a zlaté oči. Tvářil se jako, že ho moc netěší, že tady je. „Dej jako stvořený k boji, da?“ zahřměla vaše učitelka. Na okraji hřiště byla postavena bílá zeď a před ní v rozestupu asi na dva metry stáli podstavce a na nich kus špalku. „Tohle je můj dnešní asistent Deril.“ Kluk si zamnul zátylek a kývl na vás. „Včera jsem si vyzkoušela jak jste na tom fyzicky. Dneska si vyzkouším jak jste na tom se schopnostmi, da? Máme tady pět podstavců a na každém je kus dřeva, da? Vaším úkolem je ho svou schopností shodit, zničit, vypařit... prostě cokoliv za pomocí vašich schopností. Rozumíte, da?“ rozhlédla se po vás. „Takže vytvořte řady a začněte.“ Pobídla vás a Deril ji podal desky a vypadala připravena si zapisovat. Deril Zobrazit SPOILER |
| |
| Test schopností? " Stání fronty je poslední problém.. je dobré vědět že tu je aspoň ta možnost." řeknu s potěšením. " Nevím podle mě kdyby to bylo opravdu zlé vydají něco jako zákaz vycházení nebo tak a nebo aspoň v ulicích uvidíš víc pořádkových složek..." přeci jen rád si zachovávám iluzi toho ,že se nic neděje. " No jako že kdybychom si zvládli v skoro nulovém čase říct kde jsme a že potřebujeme pomoc tak si v tom samém čase možná dokážeme přispěchat na pomoc..." pokrčím lehce rameny Nakonec ale nastane hodina trénovací a mi jsme postaveni před sloup na kterém stojí dřevíčku trochu nervozně se kouknu na diannu i na ostatní. Copak o to moje schopnost by ho dokázala dostat pryč docela rychle jenže na druhou stranu chci aby každý věděl co vlastně umím. Místo toho se soustředěně podívám na všechny sloupy a začu v duchu cosi počítat nakonec se lehce usměju a strčím ruce do kapes kde najdu minci v prvním kole se mince přemýstí z kapsi na pokoj na stůl kde pod ní udělám portál a druhý asi tak půl metru nad ní a nechám minci padat dokud nedosáhne 180km/h tedy maximální rychlosti kterou něco padat muže to samozřejmě asi chvilku trvá a i tak musím vypadat dost soustředěně nicmeně ve chvílí kdy je projektil připraven se začne nejdřív horní portál posouvat aby nakonec zmizel a na malou chvilku se objevil portálek o trochu větší než mince někde na boku od špalků tak aby byli v jedné lajně. Chci v podstatě zkusit prostřelit špalky vysoce rychle letící mincí. tak aby pokud možno nikomu nedošlo, že jsem to udělal já. |
| |
| Zkouška schopnostíNa kávu nebyl čas. Musel jsem se pro dnešek spokojit s tím, že jsem zjistil kde se k ní dostat. K debatě o lidech, které našli bez schopností jsem se raději vůbec nevyjadřoval. Ta představa sama o sobě byla dost nepříjemná, ale hlavně založená hodně na vodě, což nebylo něco co by stálo za příliš dlouhé přemítání, navíc…kdyby hrozilo nějaké reálné nebezpečí, otec by nás už dávno přece varoval. S jsem spolu se svou sestrou a našim novými přáteli vyrazil dolů na hřiště na něco, co měl být test našich schopností. Zde už nás čekala tělocvikářka s nachystanými dřevěnými špalky, na které jsme měli použít naše schopnosti a nějak jej tím poškodit. To má být vtip? Zeptal jsem se sám pro sebe v duchu, načež jsem se postavil do jedné z front spolu se svou sestrou a prohlédl si asistenta, kterého si profesorka přivedla Hádám, že je to nějaký nýmand co umí odhadnout sílu schopností podle jejich demonstrace…se nemusela obtěžovat, mohla se zeptat tebe. Pousmál jsem se směrem k sestře. Když už jsme u toho sestři, jak je na tom ten asistent a najde se tu někdo zajímavý? Zeptal jsem se, ale to už jsem dorazil na řadu. Lehce jsem se pousmál. Nevím jak si představujete, že léčitel poškodí kus dřeva, ale dobrá… Zamračil jsem se, aktivoval svou schopnost a soustředil proud životní energie na kus mrtvého dřeva před sebou. Vstávej semínko holalá Notoval jsem si přitom v duchu sarkasticky. |
| |
Test Zatímco se připravuji, tak pozoruji i výsledky mých spolužáků a rukou seknu proti špalku mezi posledními. |
| |
| Předvádění schopnostíZ jídelny jsem odcházela natěšená na další hodinu, kdo by se přece nechtěl vydovádět za pomoci svých schopností? Nadšeně jsem se převlékla, abych zjistila, že na nás čekají dřevěné špalky. To se máme předvést na špalku? A boj budeme pak trénovat proti komu? Dřevěnému panákovi? Protestovala jsem a stěžovala si Alexovi, který z toho byl též velmi nadšen. Zařadila jsem se do fronty za bratra a mračila se na špalek. Alexi, ten asistent se zdá být úplně nezajímavý má 3,4 … Nějaké nápady, co provést se špalkem? Jenže jsem si mohla brblat jak jsem chtěla, Alex se rozhodl předvádět a udělal ze špalku pomalu strom. Gratuluji Alexi, ještě trochu tréninku a můžeš se dát na velkopěstitele ovoce Poškádlila jsem bratra, než mi asistent nachystal nový špalek. Zamračila jsem se, tohle byla nejotravnější možná hodina, co má toto za smysl? Zatvářila jsem se otráveně. Stačí takto? S tím jsem nebohý špalek nechala prostě zmizet a udělala místo dalšímu ve frontě. Stoupla jsem si trochu bokem, abych viděla na všechny a začala jsem zkoumat sílu schopností všech okolo. |
| |
| Test! Všichni Než jste mohli začít stal se hned ze začátku menší incident jak někdo poškodil všechny špalky. První tři prostřelil a poslední dva spadli na zem a projektil se zastavil až o poslední. Ti v prvních řadách mohli vidět, že šlo o minci. Ale učitelka hned nechala špalky nahradit tak se mohlo pokračovat. I když se první snažila zjistit kdo to udělal. (viz. Issac) Issac Vyzkoušel jsi malý trik, docela dobře jsi si to propočítal a s prací s portály jsi měl dobré zkušenosti, takže jsi věděl co děláš. První tři špalky měli čistý průstřel aniž by to se špalky hnulo, čtvrtý a pátý už spadl se sloupku a o šestý se mince zastavila a zůstala zaseknutí ve dřevě. V prvních řadách zazněli překvapené výkřiky nebo i pohoršené. „Co to mělo být?“ zazněl hlas učitelky a kývla na svého asistenta, ten se podíval na špalky a všechny poškozené se vznesli a připluli k nim zatím co je nahradil novými. Aha tak k tomuhle tu byl. Používal telekinezi aby dával na místo nové špalky. Profesorka Groyaska si prohlédla špalky a vydolovala minci z posledního špalku. „Kdo to udělal?“ ptala se a dívala se po řadách. Vzdychla. „Dobrá. Pokračujte.“ Zřejmě nečekala, že se někdo přizná. „Vy co jste už skončili běžte stranou a nedělejte problémy.“ Diana se k tobě brzy přidala po tom, jak ne moc úspěšně předvedla svou schopnost a chytla tě za paži. Ale nic neříkala, jen byla rudá a koukala do země. (viz, další příspěvek) Všichni Brzy na řadu přišla i Diana, která byla celá bledá, protože ona neměla zrovna bojové schopnosti. Chvíli tam stála a nic nedělala, což se nelíbilo klukovi za ním, že do ní nakonec strčil. „Tak dělej!“ Diana pak vykročila ke špalkům, pak se rozběhla a schovala se za zeď- Což ostatní trochu zarazilo. Pak, ale skrz zeď vykoukla její ruka a máchala sem a tam. Jenže tak nějak neodhadla vzdálenost a špalek byl víc nalevo. Nakonec prostrčila hlavu aby se podívala a hned zase zalezla. Tentokrát se její ruka objevila na správném místě, šťouchla do špalku, který shodila a vracela ze zpoza zdi, tentokrát rudá jak rajče. Její způsob použití schopností vyvolal všeobecné veselí. „Nic si z toho nedělej děvuško.“ Pronesla učitelka k ní docela mile. „Jsi teprve na začátku cesty, da?“ I když to od učitelky bylo milé, tak to nezmění ten fakt, že se ji budou posmívat ještě dlouho. Další přišla na řadu Hana, která byla klidná a důstojná jako vždycky. Zvedla ruce a jednoduše s nimi mávla ze strany na stranu a špalek se rozpůlil vejpůl i se stojanem. Takto spokojená pohodila vlasy a vydala se k těm co už skončili. Zdá se, že Hana rozdělala hranici uprostřed špalku a tím ho přesekla. Ostatním by se mohla zdát arogantní, ve skutečnosti to bylo však sebevědomí. Alex Nakonec se ukázalo, že asistent tu nebyl na odhadování vašich schopností, ale prostě jen pro úklid špalků.. To učitelka vás pečlivě pozorovala a něco si zapisovala. Utrousil jsi poznámku k paní Groyaské. Ta se na tebe zazubila. „Prostě to zkus.“ Použil jsi svou schopnost na dřevo, chvíli se nic nedělo, ale pak najednou vyrazil ze dřeva stonek na kterém se zazelenali listy. A pak další a další až nakonec byl tak obsypaný novými větvičkami, že už nemohl stát rovně a převrátil se. Když dopadl na zem, tak ještě stačil zakořenit než přestala tvá schopnost působit. „Da. Da.“ Zaznělo od učitelky a pokyvovala hlavou. A tak jsi se přidal k těm co si to už odbyli. Hana se na tebe podívala. „Ty umíš nechat takhle věci vyklíčit? To je hezké-“ Usmála se. Všichni + Alexa Další koho jste si všimli byl ten dlouhán. Chvíli přežvykoval a pak vyfoukl od pusy velkou, růžovou bublinu. Ta odletěla ke špalku, nasála ho do sebe a tak se s ním vznesla do vzduchu a nechala se unášet vzduchem někam do dálky. Alexa si ho prohlédla a vycítila, že je na úrovni 4,3 což bylo slušné, nejspíš s tou žvýkačkou uměl i víc než jen dělat bubliny. Další zajímavá byla dívka, která měla černé vlasy a brýle, vypadala docela obyčejně. Ale její schopnost byla zajímavá. Natáhla ke špalku ruku a její prsty se najednou proměnili v hlavně pistole a začala do špalku pálit jako ze samopalu. Špalek dopadl jako ementál. Alexa mohla z ní vycítit úroveň 3,9. Což také nebylo špatné. Zobrazit SPOILER Další na řadu přišel Alexův podivný spolubydlící, jehož úroveň nedokázala Alexa odhadnout. Protože se neustále měnila. Nejspíš to mělo něco společného s tím, že je autista. Tak či onak, jen chvíli stál a koukal do země. Po chvíli zvedl hlavu a špalek prostě v malém záblesku někam zmizel. Zobrazit SPOILER Hned za ním následoval kluk, který vypadal jako, že je o hodně mladší než vy a ve vlasech měl vpletené květiny. Ze zad mu vyrostli černá křídla, která se roztáhla do stran, zajímavé bylo to, že najednou se zaleskly jako kdyby byli kovové a on máchl křídlem z kterého vyletěli pírka a rozsekali špalek na malé kousky. Alexa hned odhadla jeho sílu na 4,2. Zobrazit SPOILER Asami + Alexa Sledoval jsi ostatní a viděl jsi docela dost zajímavých schopností. Samozřejmě i těch ubohých a těch bylo o dost více než těch co byli silní nebo nějak zajímavý. Tsu se k tobě naklonila. „Ten kluk. Ten rudovlasej je docela zajímavý. Ale prej je to autista tak by s ním asi byl problém. Ale bylo hustý jak nechal ten špalek zmizet.“ Nacpal se k vám Shinzo. „Mě se líbila ta holka na začátku. Jo sice nic moc pro boj, ale procházet zdmi se může hodit.“ Dostal jsi se na řadu a tak jsi použil svou připravenou zbraň. Zasáhl jsi špalek svou vibrační zbraní a udělal do něj docela hlubokou rýhu. Ale to nebylo všechno. Najednou začal špalek sebou třepat jak ho vibrace rozbrněli až se mu odloupala kůra než se zastavil. Když se na něj podívala Alexa tak mohla odhadnout jeho sílu 3,7. Následovala Tsu, která bez zájmu prostě pomocí stínu nechala špalek zmizet, vypadalo to jako kdyby stín špalku obživl a spolkl ho. Alexa mohla odhadnout sílu na 3,5 Zobrazit SPOILER Pak šel Shinzo, který se s tím také nepáral, prostě ke špalku přišel a dal mu do držky. Ranou pěstí ho poslal za zeď. Učitelka proti tomu nic nenamítala. Alexa ho odhadla na úroveň 3,0. Zobrazit SPOILER Pak si oba šli stoupnout k tobě. „Tobě někdo padl do oka?“ zeptala se Tsu. Alexa Ty jsi použila svou schopnost a nechala špalek prostě zmizet. Učitelka se chvíli tvářila zmateně, protože si nepamatovala, že by jsi špalek vůbec dostala, ale očividně se něco stalo. „Hmm.. Da. Da. Všechno v pořádku děvuško.“ Pronesla nakonec a něco si zapsala. Ty jsi si zatím stoupla k ostatním. Bratrovi, Haně, Isaacovi a nebohé Dianě, která byla furt rudá studem. Hana se na tebe obrátila. „Co jsi udělala s tím špalkem? Nějak jsem to nepostřehla.“ Ptala se zvědavě. „Promiň asi jsem tě zrovna nesledovala když jsi přišla na řadu.“ Asi se cítila provinile, že nevěnovala své kamarádce pozornost. Ty jsi mezitím pozorovala všechny ostatní. Samozřejmě tu byli tací co neměli daleko k tomu být kripl. Ale často to byl spíš průměr. Jen někteří byli na nějaké zajímavé úrovni. Zrovna jsi se dívala na další dívku s kratšími modrými vlasy a modrofialováma očima, která dokázala své vlasy prodlužovat a zkracovat jak chtěla a odhadovala jsi ji na úroveň 3,9, když ti najednou začalo pískat v uších a tepat ve spáncích. Zobrazit SPOILER Koutkem oka jsi něco zahlédla, otočila jsi hlavu a musela mrkat, protože tě z toho boleli oči i hlava. Někoho jsi viděla, jako kdyby se blížil, ale vždy to byl jen záblesk. Problikl a byl zase o kus jinde, bylo to jako laserová show, kdy jakoby všechny pohyby tanečníků byli trhané a neúplné.Když jsi se na něj nedívala, tak bolest hlavy ustoupila, ale těžko jsi ho nemohla sledovat. Hlavně, když si ho očividně nikdo jiný nevšiml. Mířil k zástupu studentů čekajících až na ně přijde řada. Těžko říci co chtěl udělat, ale všiml si že se na něj díváš a místo toho zamířil k tobě. Jak se k tobě blížil bolest hlavy sílila. Mohla sis ho prohlédnout, měl bílé vlasy, ale stejně bílou a mrtvolnou pokožku. Velké temné kruhy pod očima bylo asi to jediné co na něm bylo tmavého. Naštěstí k tobě nedošel. Tři metry před tebou naposledy probleskl a zmizel úplně. Bolest hlavy zmizela a pískání v uších ustoupilo. Ať už ti jeho přítomnost nebo schopnost způsobovala cokoliv tak ti to vyvolalo krvácení z nosu. Zobrazit SPOILER |
| |
| Test! Když se učitelka rozzlobila nad tím kdo poshazoval ty všechny špalky tak se zkusím tvářit jako to největší neviňátko vůbec. Lehce se rozhlídnu a zkusím udělat prostor ostatním když přijde na řadu Diana snažím se na ní díval povzbudivě i když mi je jasné že tohle není úplně test na její schopnost na druhou stranu to že se do ní začne navážet kluk za ní mě docela naštve i to že se jí začne smát takže ve chvíli kdy shodí špalek přijde moje chvíle. Stejně asi všichni mají plné ruce toho aby se začali smát takže si málo kdo všimne malého portálku na místě kam dopadne špalek a druhého někde nad hlavou kluka. Další smějící se asi nezažijí déšt špalků protože toho by si někdo mohl všimnout místo toho dojdu k Dí a usměju se. " Nic si z těch blbců nedělej chtěl bych vidět je kdyby byl třeba test dostat za zeď ale nesmět jí rozbít..." usměji se povzbudivě a pak se tak nějak klidím na stranu těch co už se předvedli. Protože já to stihl i když o tom nikdo neví. Poté sleduji co dovedou ostatní a po pravdě si říká mže bude opravdu lepší moc neukazovat svoje schopnosti protože by se taky mohlo stát že mě někdo bude nutit je použít těma svíma a to by se mi nelíbilo. Nejvíc mě zaujme klučina který nechá věci prostě zmiznout bohové vědí kam i když po pravdě Alex udělá nebo vlastně neuděla něco podobného... nejsem si uplně jistý ale přísahal bych že šla na řadu a pak ... nic. Rozhodnu v tom raději moc nevrtat |
| |
| Test!Test si spokojeně plyne, moc zajímavých lidí nevidím. Od Isaaca, když přijde na řadu nic moc nečekám, vlastně spíš nic než moc. Jenže pak musím uznale kývnout hlavou. Na to jak je slabý si se svou schopností poradí opravdu dobře nemyslíš Alexi? Jenže to je zdá se jediné překvapení testu, některé pokusy jsou vlastně spíš než demonstrací schopností komedií, včetně Diany. Snad jen ze soucitu se pokusím zachovat navenek neutrální tvář. Jenže největší komedie se nakonec neodehraje při zkoušce, ale při zhodnocení schopností mého bratra Hanou. Ty můj sladký a bezbraný bráško ….Nechceš Haně aspoň nechat před očima vyrůst růži, co bys jí daroval, to by mohl být vskutku kouzelnický trik hodný její pozornosti V duchu jsem se smála ještě když jsem přišla na řadu. Po počáteční reakci učitelky jsem zvažovala, kolika nebohým špalkům to ještě budu muset provést než jí to začne být divné. Naštěstí nakonec stačil jeden a nikdo okolo vůbec nechápal i vševědoucí Hana byla najednou bez potuchy co se stalo. To je v pohodě, v podstatě jsem učitelce ten špalek rovnou odepsala jako použitý byl to jen okamžik, nic jsi nepřehlédla Podívala jsem se na Hanu schovívavě, přece jen tohle nemohla vidět ani vědět, jak by to taky věděla…. Test pokračoval v poklidu dál a já jsem zrovna viděla jednu z nudnějších schopností, když mi začalo pískat v uších a cosi jsem zahlédla. Natáhla jsem ruku instinktivně k bratrovi. Alexi? Zkusila jsem sledovat zdroj a vůbec se mi to nelíbilo Moje hlava... Snažila jsem se Alexovi zprostředkovat, co vidím a byla ráda za jeho pomoc jakožto léčitele. K mé smůle si ho ale nikdo nevšímal a navíc si všiml, že ho vidím. Udělala jsem instinktivně krok zpátky, protože bolest hlavy sílila, čím blíž byl. Zoufala jsem se snažila ukazovat pomocí své schopnosti bratrovi, co vidím. Naštěstí ale kousek ode mne zničeho nic zmizel a spolu s ním i bolest hlavy. To není dobré Následně jsem si všimla, že mi teče krev z nosu. Pomůžeš mi bráško? Začala jsem hledat kapesník, abych si utřela krev. Myslím, že jsem možná viděla někoho z těch únosců...Zajímalo by mě, co je to za schopnost, že jsem to viděla jen já…. Musíme to co nejdřív říct tátovi Alexi Snažím se zachovat klid a plánuji, jak zůstat v bezpečí. Nevíte někdo o nějakém bezpečném místě, kde by mě nikdo nehledal? Snažím se znít a vypadat, jako někdo kdo se to snaží brát s lehkou nadsázkou a nepanikařit. Přece jen v nejhorším, můžu vždy prostě zmizet. |
| |
| Test?Test probíhal v celkem slušném tempu a já měl tak možnost sledovat celou řadu roztodivných schopností, z nichž některé byly jednoznačně zajímavější než jiné. Osobně mě nejvíc zaujaly schopnosti právě Isaaca a Diany, které se bůh ví proč ostatní smály. Respektive jasně, chápu způsob jakým ji předvedla byl komický, ale samotná schopnost na mě udělala slušný dojem. Ještě větší dojem pak na mě udělal Isaac samotný, který trošku napomohl karmě a potrestal kluka, který do Diany předtím strčil. Raději se moc nesměj, jinak ti taky skončí špalek na hlavě. Popýchnul jsem sestru v duchu. Vítr z plachet mi však následně vzala Hana, která jen tak mimochodem svou bariérou rozdělila špalek na dvě úhledné poloviny. A sakra, tak tohle bych ani já nezregeneroval. Zaúpěl jsem v duchu při představě, co by asi udělala, kdyby se někdy v životě dozvěděla, co jsem prováděl včera v noci. Chápu, do koupelny jí už bez pozvání nikdy nevlezu. Slíbil jsem si posmutněle, ovšem to už jsem přišel na řadu já. Lehce jsem si povzdech. Tenhle test byl pro někoho s mou schopností za trest. Pokud se předtím smáli Dianě, tak já si právě teď zajistím posměch minimálně na další tři roky dopředu, ale...nedá se svítit. Znovu jsem si povzdechl, aktivoval svou schopnost a nadopoval do špalku tolik, životní energie, kolik se do něj vešlo. Ten nebohý kus dřeva za chvíli začal klíčit, načež z něj vyrašili větve a spadl na zem, kde okamžitě zakořenil. Učitelka to naštěstí nekomentovala nijak, ale Hana se tvářila jako by chválila štěně za to, že přineslo míček a Alex tomu pak nasadila ještě korunu. To víš… Pousmál jsem se v duchu a zapátral v okolí po zdrojích životní síly. Tak co pak nám to sem vítr...tady je to. S úsměvem jsem udělal pár kroků a sáhl do trávy, odkud jsem vylovil malé semínko. Vstávej semínko holala... Zanotoval jsem si a nasměroval do něj dostatek energie na to, aby mi z něj v ruce vyrostla trošku pocuchaná, ale přesto růže. To víš, někdy se to hodí. Usmál jsem se na Hanu a růži jí s lehkou úklonou předal. To už ale byla na řadě moje drahá sestřička, která svou schopností udělala v hlavě guláš úplně všem. Máš štěstí, že tě nedonutila tu zkoušku opakovat. Stihl jsem ještě poznamenat, než šli věci kolosálně do kopru. Alex se ke mně obrátila a očividně jí nebylo moc dobře. Na nic jsem se neptal a instinktivně k ní nasměroval proud léčivé energie, načež jsem skrze její mysl zahlédl to, co viděla ona. Tak hele ty sráči, padej od mé sestry! Vyjel jsem po něm a postavil se mezi ustupující Alex a neznámého, která se rozplynul dřív, než jsem stihl jeho zuby seznámit s bratrem Márnice. Neboj Alex, nikoho k tobě nepustíme. Utěšil jsem ji, načež jsem učitelka neučitelka vyjel po slečně Groyaské. Co to sakra má být? Vám připadá normální, aby se nějakej neviditelnej úchyl jen tak potloukal po školních pozemcích a napadal žáky? Ukázal jsem na krev na Alexině kapesníku a hlas se mi přitom třásl rozčilením. Kdyby se to stalo komukoli jinému, pravděpodobně to se mnou ani nehne, ale na mou sestru nikdo sahat nebude. Sakra, potřeboval jsem někoho praštit. |
| |
| Test Issac Vymyslel jsi pomstu tomu posměváčkovi, kterému na hlavě přistál špalek. „Au!“ vyjekl a chytil se za hlavu, kterou si začal třít a podíval se dolů na špalek a pak nad svou hlavu. „Kterej zmetek?!“ rozčiloval se a rozhlížel se. „Uklidnit se!“ okřikla ho učitelka. Podíval jsi se na Dianu, která se už zdála klidnější, nekoukala do země, ale pořád byla červená v obličeji. „Díky.“ Řekla ti tiše, pak jsi si, ale všiml, že se něco děje s Alexou. Alex se před sestru najednou postavil a někomu hrozil. Nebyl jsi jediný kdo byl zmatený z jeho chování, ostatní studenti se na něj otáčeli a byli zmatení. Jiní si klepali prstem na spánek, jako že se asi zbláznil. A co dalšího, pak se obořil na učitelku. Diana zalapala po dechu. „Co to s ním je?“ šeptala překvapeně. Mluvil něco o nějakém neviditelném uchylovi. Diana se hned začala rozhlížet, jako kdyby ho snad mohla vidět. „Že by ten únosce?“ zašeptala. Alex a Alexa Alexa vysvětlila Haně co udělala, ta pozvedla nad tím obočí a přemýšlela, protože i když byla chytrá asi těžko šlo pochopit něco co v podstatě neexistuje. Ani kdyby jsi ji to ukázala, tak by to asi nepomohlo. „Takže jsi tak nějak... jakoby to udělala, ale nikdo to nepostřehl?“ ujišťovala se, že to chápe dobře. Alec zase předvedl Haně svou schopnost a nechal pro ní vykvést růži i když nebyla perfektní stejně se na něj Hana potěšeně usmála. „To určitě.“ Řekla a vzala si od něj růži ke které přičichla. Jenže pak se objevil ten neviditelný kluk a díky schopnosti Alexandry ho mohl vidět i Alex, který hned zakročil a okřikl ho. Kluk zmizel a on mohl vidět, že se na něj všichni dívají jako kdyby se snad pomátl, protože nadával někomu kdo tam není. Alex své sestře zastavil krvácení z nosu, Hana si hned pospíšila a nabídla ji čistý kapesník, aby si krev utřela a starostlivě ji položila ruku na rameno. „Škola by měla být bezpečná.“ Řekla tiše a mračila se. „Bezpečnější místo.... nevím... možná pokoje učitelů?“ Jenže když Alex neměl na kom vybít zlost tak se otočil na učitelku Groyaskou a okřikl ji. Ta se zamračila a došla k vám, notno dodat, že byla poněkud zastrašující jak se nad Alexem tyčila. Byla vyšší a i širší než on. Učitelka se podívala na Alexu. „Bolí tě něco děvuško?“ zeptala se Alexy. Pak se znovu podívala na Alexe a založila si ruce na prsou. „Jaký neviditelný uchyl? Na akademii jsou jen dva studenti s neviditelností. Akademie má dobrou ochranu. Nikdo nepovolaný sem nevejde bez povšimnutí. Rozumíš, da?“ znovu se podívala na Alexu. „Co se stalo děvuško? Můžeš mi to vysvětlit?“ |
| |
| Test Lehce se na Dianu usměji a jinak se snažím tvářit jako ten nejvíc největší andílek který rozhodně s padajícími polínky nemá nic společného. Z tohoto tvaření mě najednou vytrhne Alex a Alexa... teda nevím který z nich se chová divněji jestli Alexa,která vypadá jako byj í někdo ubližoval nebo Alex který aktuálně mluví a vyhrožuje někomu kdo tu není. Sdílím Dianino překvapení a jen pokrčím rameny na znamení že nemám sebemenší tušení co se děje, ale kývnu že možná opravdu unosce což by byl problém. Uvědomím si také že někdo mluvil o bezpečném místě. " Nejsem si jistý jestli bezpečné ale znám hromadu míst kam se můžeme dostat hodně rychle." řeknu v tichosti a začnu se nervozně dívat kolem sebe. Jestli se sem takhle dostane někdo z únosců tak je to problém. Možná to je dokonce někdo ze školy... možná někdo ze třídy tím si nejsem jistý já toho únosce neviděl. Rozhodnu se aktuální dění možná spíš nechat na učitelce a to co mě napadlo probrat s ostatními když nebudeme v chumlu. |
| |
| Cvičební prostorZkoušel jsem se ovládat, opravdu zkoušel, ale moc mi to nešlo. Alespoň, že Alex by v době, kdy k nám učitelka došla už měla být díky mé schopnosti úplně v pořádku. Jak mám vědět kdo to byl? Viděl jsem ho poprvé v životě. Zavrčel jsem. Ani nevím jestli byl neviditelný, nebo to byla nějaká šmírácká schopnost, kterou jsem koukal z dálky. Ale stál přímo tady. Ukázal jsem na místo, kde předtím mladík stál. Asi takhle vysoký. Naznačil jsem odpovídající výšku. Bílý vlasy, hodně bledý, asi nějaký albín nebo něco, zelené oči, oblek, černej psí obojek na krku a několik náušnic. Vyjmenoval jsem ve stručnosti všechno co jsem si za tu krátkou chvíli stihl zapamatovat, načež jsem přešel k sestře a objal jí kolem ramen. Neboj, ještě dnes večer zavolám tátovi. Toho hajzla najdeme a dáme mu co proto, slibuji. Pokusil jsem se jí v duchu utěšit. A očividně tu zas tak bezpečno není, když se tu potlouká bůh ví kdo a zranil mi sestru. |
| |
| TestAlex zakročil a okřikl kluka, sice díky tomu vypadal jako místní blázen, ale kluk aspoň zmizel. Díky bráško Cítila jsem, jak je mi díky Alexovi velmi rychle lépe a lépe. Do toho mi Hana podala čistý kapesník. Vděčně jsem si ho vzala. Děkuji Poslouchla jsem, jak mi říká o bezpečnosti školy a uvažuje, kde by mohlo být bezpečněji. Jenže to by nebyl můj bratr, kdyby nezačal ječet na učitelku, která hned zareagovala a přišla ke mně. Podívala jsem se na učitelku, která vypadal, že chce řešit, co se stalo. Někdo se pohyboval mezi studenty, ale všiml si, že ho vidím a tak netuším, co chtěl původně udělat. Zamyslela jsem, jak pokračovat, když se ujal řeči brácha. Alexi...pomož mi trochu se soustředěním, zkusím to učitelce ukázat Zkusím Vám ho ukázat, ale neručím za to, že se mi to povede Mluvila jsem tiše, opravdu jsem nestála o to, aby každý věděl o mých dovednostech. Sebrala jsem všechny své síly, dotkla jsem se učitelky a zkusila jí do mysli vložit obraz dotyčného, podobně jako to dělám u brášky naprosto bezu námahy a kontaktu. Přece jen poleno zvládnu nechat zmizet, tak proč nezkusit posunout informaci. Nemusela to být neviditelnost, mohla to být jiná schopnost…. S neviditelností jsem nikdy neměla takové problémy, normálně bych vám řekla i jak silnou má schopnost. Domluvila jsem tiše a podívala se na lidi kolem sebe, jak se tváří a reagují na odkrytí části mých schopností. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR