Andor.cz - Dračí doupě online

úvod není ještě plně vychytán, tedy napsán je ale moc se mi nelíbí tak ho budu přepisovat. Uvedu tedy lehce do děje:
Je velký světadíl na jižní polokouli a ještě k tomu na obráceně rotující planetě. Tedy na jih se jde za zimou a východ je po vaší pravé ruce když na jih koukáte. Je rozdělen víceméně na dvě části. V jedné poměrně úrodné žijí lidé, krolové, hobiti, elfové i trpaslíci. Ta druhá je nehostinné místo něco mezi savanou a pouští. žije zde rasa velice podobná lidem, ale tmavé kůže a ještě drobných rozdílů, které je na první pohled oddělují od lidí a hlavně vyzívají hodně temné bohy a válku. Kdysi chtěli získat celý kontinent ale aliance všech národů je vytlačila za horské masivy trpaslíků a skřetů. Jediná schůdná cesta je široký průsmyk, kde byla postavena ochranná zeď a byla po stovky a nakonec i několik tisíc let střežena. Půtky se tomu místu nevyhíbali, tak cizí rasa nikdy neupadla v zapomnění, ale přestala být důležitá...
...až do doby kdy se nečekaně vyřítila celá armáda, oslabenou obranu zdi smetla a vtrhla do nepřipravené země na jihu kontinenu...

Felix položil kladivo a podíval se na novou radlici, kterou právě dokončil. Strčil ji do sudu s vodou. Ozvalo se prudké zasyčení a vyvalil se oblak páry. Mohutné paže snadno vytáhly vychládlou radlici ven.
„Tak to by bylo pro dnešek vše bratříčku.“, pronesl Felix k muži stejně svalnatému jako on sám. Bratři kováři, Felix a Joan, byli vlastně dvojčata. Některé rysi měli stejné, lae zdálky vypadali každý jinak. Felix si nechal narůst vlasy po ramena a často je nosil svázané do ohonu. Joan byl ostříhán na ježka a na tváři mu rašil plnovous o stejné délce jako měl vlasy. Oba měli hnědou až černou barvu vlasů i očí.
„Co Fianelia? Už jak kope dítě?“, zeptal se Joan.
„Kope silně, asi bude po mě.“, odpověděl šťastně Felix.
Bratři se rozloučili a každý zamířil domů. Tedy na druhou stranu kovárny, která mezi jejich domy tvořila předěl. Felix hned šel za svou těhotnou manželkou. Fianelia právě válela těsto na koláč. Ke stolu se musela velice sklánět, protože byla už v osmém měsíci těhotenství. Felix jen protočil oči.
„Co to děláš miláčku, víš že se nemáš namáhat. Pokud možno ležet v klidu.“
Zářiví úsměv z tváře Fianelie, vypovídal, že ví a dělá to schválně. „Když já jsem miláčku nemohla celý den jen ležet. Strašně jsme se nudila a upéct buchtu není žádná dřina. Bude s jablky, skořicí a ořechy, tak zkus říct ne.“ Úsměv nepohasl a Fianelie věděla, že vyhrála. Milovala svého muže i přes propastný rozdíl, který mezi nimi byl. On byl člověk a ona elfka. Věděla, že uvidí své několikrát pra vnoučata, pokud se nebudou ženit k elfům. Felix umře dřív než jí uplyne pětina života a už teď má za sebou padesát let. Jenže ho milovala a on ji a bude žít z lásky svých potomků ve kterých jak doufala uvidí svého Felixe.
Felix si jen povzdechl. Fianelie byla láska jeho života i přes veškeré příkoří které s tím měl. Byla nádherná a všichni muži k němu pociťovali malou závist. Ale ještě horší byly ženy na vesnici. Jejich žárlivost byla ohromující. Fianelie byla krásná štíhlá přesto stále správně klenutá tam kde měla být. Její ladné pohyby a zvonivý smích otáčeli mužské hlavy. To ženy zde na vesnici prostě nebyli schopny překousnout. Jediní kdo s Felixem a jeho ženou zůstali byl Joan a jeho žena. Tvořili určitou spojku mezi Felixem a Fianelii. Všechny nové zprávy se k nim dostávali přes ty dva. Když vesničané něco od kovářských bratrů potřebovali chodili za Joanem pokud to šlo. Na nákupy jim taky chodila Kamila, Joanova žena. A spoustu si toho pěstovali samy. Měli tady těžký život, ale odjet nechtěli. Dvojčata i Kamila zde vyrostly a Fianelie vyrostla a žila hned v první elfí vesnici od okraje lesa. Navíc tu kováře potřebovali a všichni věděli, že bratrské pouto je tak silné, že vyhnat Felixe by znamenalo vyhnat i Joana.
Felix to, ale stále nedokázal pochopit. Tu a tam se v historii svazky mezi elfy a lidmi stávali. Dokonce zde žila stará Elean. Půlelfka mající už dvě stě let. Žila déle než lidé ale kratší dobu než elfové. Její děti umřeli a teď žila se svými starými vnoučaty, jenž už také měli stařecký věk. Její potomci se dožívali také hodně přes sto let. A nikdo jim to nezazlíval. Felix prostě nechápal složitosti ženského myšleni.
Život ve vesnici plynul stále stejně. Zaběhnuté koleje všedního života měla rozvířit slavnost slunovratu. Vždy se jí účastnili lidé i elfové spolu. Byla to velká slavnost dle zdejších měřítek. Všude bylo spousta pití, jídla ozdob a hudby. Felix se na to těšil. Bude to výročí jejich seznámení i svatby. Měl pro Fianelii připravenou zlatou brož, kterou koupil při své poslední cestě do města. Jediné co mu dělalo starosti bylo její těhotenství. Elean, která jim dělala porodní bábu to odhadla právě na dobu slunovratu. Ten bude za dva týdny.
„Miláčku jak se cítíš?“, zněla ustaraná otázka Felixe.
„Gabrriel mě dává pěkně zabrat.“ těžce oddechovala elfka.
Další rozhovor ale přerušil hluk zvenčí. Oba se na sebe tázavě podívali.
„Jdu se podívat co se tam děje.“. Felix ještě svou ženu pohladil po tváři a vyšel z domu ven. Tam uviděl snad celou vesnici. Kdo už nestál v davu tak se blížil. Kousek napravo viděl stát svého bratra s Kamilou a poslouchali. Došel tedy k nim.
„Co se děje Joane?“
„Pořádně nevím, ale šumí to tu zprávou, že se blíží jezdci. Je jich tak pět set mají černé zbroje a nevypadají jako z naší armády.“
„No tak máme palisádu a spostu dobrejch chlapů co to umí s lukem. Pokud to bude nějaká loupeživá banda zjistí, že kořist od nás nebude snadná a nebude jim stát za to. Ti co by se sem přeci jen dostali pořád se budou muset vypořádat s odhodlanými chlapy co se pořád zbraní ohánět uměj.“, odpověděl sebevědomě Felix. Joan jen pokrčil rameny. Poslouchali dál.
„No tak uklidněte se“, volal radní Tomas. „Máme zprávy od jednoho chlapce, který pásl ovce na Šeříkovém kopci. Prý viděl pět set jezdců jedoucích sem od severu. Jeli prý klidně. Zprávy o tak velké loupeživé bandě by jsme určitě měli, takže se není čeho bát. Přesto uzavřeme palisádu a všechny chlapy s luky bych tam chtěl mít. Pro větší jistotu. Navíc jsem poslal zprávu do Eovinu. Elfové by měli také přijít. I když to bude asi později než stihnou přijít ti jezdci.“, Tomas viděl, že jeho řeč měla určitý uklidňující účinek, ale né úplný tak honem dodal: „Navíc viděl je necvičený chlapec a strach znásobuje. Je tedy pravděpodobné, že těch jezdců není ani půlka.“, teď už byl radní spokojen a sestoupil ze svého vyvýšeného stupínku u řečnického pultu. Náměstí se pomalu začalo vyklízet. Joan s Felixem došli před kovárnu a Kamila zašla za Fianelií.
„Já mám ještě pořád ten luk od Fianeliina bratra, co jsme dostal jako svatební dar. Takže tam půjdu, ale byl bych rád kdybys tam byl s náma a měl sebou obě kladiva s dlouhým toporem.“
„Neboj Felixi nic jiného by mě ani nenapadlo.“ Dvojčata na sebe kývla a odešli domů. Felix slyšel tiché tlachání své ženy a švagrové. Zašel rovnou do místnosti, kterou používali jako sklad pro vše, od jídla až po nářadí. Vzal si tam luk a toulec se šípy. Natáhnul tětivu a vyzkoušel tah. Byl to výborný luk. Vrátil se do ložnice. Tam se na něj Fianelie zděšeně pohlédla.
„Hlavně si nic neudělej. Mysli na svého syna, jak by se mu žilo bez otce.“, hned vyhrkla elfka a bylo vidět, že má strach. Snad se ji v koutcích leskly počínající slzy.
„Taky dej pozor na Joana“, přidala se Kamila.
Felix přistoupil ke své ženě a políbil ji a pak pohladil po vlasech.
„Budu“, řekl oběma a zmizel za dveřmi.
„Ach Amasté ochrň jej ať se mi vrátí.“ jen vyslala tichou modlitbu k bohyni lásky míru. Kamila ji jen pevněji sevřela a sklopila hlavu. I jí se začali lesknout oči.
Joan vyšel z kovárny se dvěma kladivy na dlouhých toporech. Používali se na tvarování kovu, když to byl ještě velký ingot a potřebovali jen hrubý tvar. Byli zvyklí je používat na střídačku i několik hodin. Počkal dokud Felix nevyjde ze dveří svého domu. Mezitím se rozhlédl po vesnici a spatřil většinu mužů spěchat na palisádu se svými luky. Už dávno to nebyla poslední výspa lidské civilizace, kde si maso každý musel ulovit sám. Ale tradice se tu udržovali z otce na syna a tak každý muž měl svůj luk a občas šel lovit. Navíc zde prolínali i elfí techniky a tak zdejší lovci byli jedni z nejlepších. Konečně vrzli dveře a Felix vyšel ven. V očích měl takový ten pohled trošku mimo, který míval vždy když byla nějaká pohnutá událost mezi ním a Fianelii. Dnes nešlo o rozepři ale o loučení. Snad ne poslední.
Joan si přehodil každé kladivo přes jedno rameno a vyrazil. Jeho bratr jej následoval a po cestě si připevňoval toulec se šípy. Odhadem jich tam bylo třicet. Oba bratři kováři uměli střílet jakž takž z luku, jenže Joan svůj luk dávno prodal. Felix nakone prohlédl luk. Byl krásný. Ramena byla dvojitě prohnutá a lepená z tenkých plátků dřev. Jedno bylo světlé druhé tmavé a symetricky se střídaly. Obě ramena byla zasazena do pevného středu, tvarovaného do ruky a lehkým zářezem pro šíp. V rukou zkušeného lučištníka by to byla smrtící zbraň i na sto sáhů. Tedy byla by smrtící i na větší vzdálenost, ale zásah by byl spíše štěstěnou, nežli uměním.
„Ahoj Palo.“, zvolal Joan když došli na své místo na palisádě. Muž středních let se otočil ke dvěma mladším mužům.
„Ahoj Joane, Felixy. Už jsem myslel, že si to necháte ujít.“ Usmál se na ně dobrosrdečně. Palo byl zcestovalí obchodník, jak sám říkal, ale doopravdy byl jen o něco dál než kdokoliv tady. Jen pochytal způsoby od jinud. Mělo to výhodu. Byl tolerantnější a nebyl ženatý, takže si udržel přátelský vztah s dvojčaty.
„Už zase mluvíš jak trpaslík.“, zazubil se na oplátku Felix, pak ale jeho úsměv pohasl, „ Víš že na zabíjení nic zábavného není.“ Úsměv pohasl i Palovi. Lehce kývnul a pak se obrátil k obzoru, kde se zvedal prach, věštící brzký příchod jezdců. Tím směrem koukali všichni a nebyl nikdo kdo by se podíval na druhou stranu. Tam se zvedal druhý oblak prachu zvedaný ještě početnější skupinou jezdců.
Všichni čekali s připravenými luky, jen radní Tomas čekal s připravenou řečí. Když se jezdci vynořili za posledním kopcem bylo jasné, že luky budou potřeba více než slova. Desítky luků se napnuli. Řada mužů čekala nehnutě. Na nevyřčený povel vystřelili všichni zároveň. Drnčení tětiv zašlehalo vzduchem jako biče a šípy vyletěli s dravostí včelího roje. Každý muž čekal jak jejich střeli dopadnou, černě odění protivníci však ne. Spousta šípů přeletěla muže jedoucí cvalem k hradbám. Z čela jezdců se rozjela dvojce tryskem jedouc si po boku. Teprve po chvíli bylo poznat, proč jedou tak těsně vedle sebe. Mezi nimi bylo beranidlo. Koně měli zakryté oči, aby neviděli jak jsou slepě vedeni proti bráně a nevzpínali se. Z palisády se k nim sneslo mnoho šípů. Koně i muži šli k zemi a na palisádě se ozvaly místy radostné výkřiky. I Joan s Felixem se usmáli. Jenže všem zmrzl úsměv na rtech v okamžik, když uslyšeli zděšený ženský výkřik za sebou. Téměř všichni se otočili a podívali co se děje. Uviděli Elidu.
„Na druhé straně jsou další jezdci a je jich strašně moc!“, v očích se jí zračila panika. Druhý radní Alfons se hned ujal vedení.
„Všichni po mé levé ruce k západní bráně!“ A rozběhl se k ní sám jako první. Tomas zůstal se svoji polovinou zde a začal opět střílet po jezdcích, kteří se stihli přiblížit na mnohem jistější dostřel. Bohužel dosti pozdě pro tak zmenšený počet střelců. Jezdci začali padat, ale přesto se k bráně dostala druhá dvojce s beranidlem. Brána se otřásla a zvuk lámaného dřeva byl slyšet celou vřavou. Brána se sice nerozlomila, ale trám v ní byl nalomený a druhou takovou ránu nevydrží. Obránci střílely seč mohli, ale věděli, že je nedokáží zastavit. Zabili už snad stovku útočníků a možná si jen snažili dodat odvahy a počítaly každého padlého dvakrát.
Felix i Joan Běželi s radním Alfonsem. Doběhli sotva na náves, když za sebou uslyšely obrovskou ránu a zvuk tříštění dřeva. Někteří se chtěli otočit, ale odhodlanost Alfonsa je nakonec dovedla k východní bráně. Už začali stoupat na palisádu, když se ozvala podobná rána i u nich. Vrata se rozletěla a dovnitř padla těla dvou koní a jejich jezdců. Ten náraz je stál život, ale otevřel cestu jezdcům za nimi. Spousta mužů byla v šoku a na nic se nezmohla, ale pořád zůstalo dost těch, kteří zachovali chladnou hlavu a začali střílet. Nešlo minout, ale rozjetý kůň bez jezdce, hnán davem se nezastaví a tak se stejně dostaly do brány. Mnoho koní i jejich jezdců na okraji houfu, se prostě nevešli do otvoru brány a tu a tam se ozval zvuk nárazu do palisády. Felix zahodil luk a popadl kladivo, jenž mu podával Joan. Pořádně se rozkročil, aby získal stabilitu a pak udeřil. Plynulým mávnutím přes rameno, rozdrtil hlavu nejbližšího koně. Ten náraz srazil koně do kolen a jeho jezdec s křikem přeletěl přes koně i Felixe. Než se stihnul vzpamatovat dopadlo na něj Joanovo kladivo. Začal se ozývat křik a řinčení zbraní.
Joan i Felix stáli vedle sebe a úspornými pohyby rozdávaly rány. Většinou šli prvně na koně, poté do jezdce. Mrtvoly před nohama obránců pomohli zpomalit útok, přesto postupně museli ustupovat. Bylo jich proti nim snad tisíc. Někteří obránci, kteří v době útoku už lezli na palisádu na ní zůstali a střílely do nahuštěné vřavy mezi domy šíp za šípem. Pečlivý výběr a krátká vzdálenost umožnila střelcům na jeden šíp jednoho mrtvého. Bohužel jich tam bylo jen pět a každý měl původně dvacet šípů. Tlak přesto působil a tak obránci postupně míjeli dům za domem. Jezdci začali projíždět skrz mezery domů a tlak se uvolnil.
Z domů se začali ozývat výkřiky. Doteď měli obránci hlavu plnou myšlenek na vlastní přežití, ale teď jim došlo že v těch domech zůstali jejich děti i manželky. Dokonce si ani nikdo neuvědomil, že celý boj trvá zatím sotva pár minut. Ženy, děti i staří lidé, kteří měli to štěstí, že byli ještě před bitevní linií začali ze svých domů utíkat. Běželi přes mostek k jižní bráně. Směrem k elfímu lesu.
Felix i Joan doufaly, že jsou mezi nimi i jejich manželky. Joanovi ale srdce tížila starost o nenarozeného syna. Fianelie měl teď už problémy když byla v klidu, natož při nějakém útěku.
Tyto starosti mi zaplnili hlavu a téměř přestal bojovat. Utržil hned šrám na levé paži. To jej vrátilo zpět k bitevní vřavě. Druhou ránu, která by mu oddělila hlavu zastavil Palo svojí šavlí. Felix okamžitě udeřil kladivem a urazil útočníkovy ruku se zbraní i s celým ramenem. Ten jen zařval chytil se druhou rukou za rozdrcené zbytky, které mu vysely z těla. Poté spadl pod koně a ti ho udupali. Bohužel pro obránce byli teď nepřátelé i nevinní koně. Ti zdivočelí bitvou se snažili utéct a nejsnažší cesta byla skrze obránce.
„Úder a sprint na náměstí.“, překlenul celou bitevní vřavu hlas radního Alfonse. Všichni muži naposled zaútočili a než stihnul nepřítel útok opětovat rozběhli se k náměstí. Při běhu věděli proč. Proběhli kolem vojáků co se proplétaly skrz domy. Málem by padli do obklíčení.
Na náměstí téměř zrcadlově běžela druhá polovina obránců. Tedy to co z nich zbylo. Felix došel ke zdrcujícímu poznání, že jich dohromady není ani sto. Za oběma skupinami se jako příliv valila armáda černých koní s černými jezdci. Obránci se hend stočili na jih a běželi k mostu přes řeku. Byl to jediný most široko daleko a řeka nebyla sice široká, zato divoká. Při pokusu přeplavat, by člověk doplaval na druhý břeh aspoň o míli dál.
Volný prostor náměstí pomohl vytřídit volné koně, kteří jen zpomalovali a zavazeli. Útočníci okamžitě pobídly koně k trysku. Poslední z obránců padli při pokusu dostat se na most. Tam Obránci opět vytvořili zátaras a útočila na koně. Bohužel většina obránců už zahodila luky a tak ti v dalších řadách jen čekali až na ně dojde řada. Jen tu a tam přeletěl řeku šíp. Všichni si uvědomovali, že mít luky nepřítel boj by skončil hned.
Přes řeku začal volat radní Alfons, že se vzdávají. Nikdo mu však neodpověděl a černí válečníci do obránců stále sekali meči, či bušili palcáty. Postupně umírali jeden po druhém.
Felixe zrovna vystřídal Joan, tak šel chvíli dozadu. Pohled na jich mu ukázal, že poslední postavy žen a dětí mizí za horizontem. Bohužel ten horizont byl tvořen nízkým hřebenem, ke kterému se dalo dostat za čtvrt hodiny. Tak málo času jsme jim získaly. Snad po nich nepůjdou a vezmou si jen tu kořist. Ach žij Fianelie i ty můj malý. Vyslal hořkou vzpomínku směrem ke svým milovaným. Dál se musel zapojit do boje, protože muž předním padnul. Ani nevěděl kdo to byl. Měl před sebou jen nepřítele a myšlenku na svou rodinu. Jen podvědomě vnímal, že vedle něj stojí jeho bratr. Joan také myslel na svou Kamilu.
Obránci stále drželi most, ale ubývalo jich. Čtyřicet osum, čtyřicet šest, …

Joan se ohnal kladivem a promáčkl černou helmu. Ozvalo se prasknutí, jak nepříteli praskla lebka. Stál po boku Felixe, Pala a radního Alfonse. Zůstali jen ti čtyři.Druhý most už padl. Válečníci bojující pěšky se rozběhli směrem ke čtveřici a obklíčili je. Jezdci se vydali jižní bránou ven. Směrem za uprchlíky. V ten okamžik se v Felixovi, Joanovi, Alfonsovi i Palusovi něco zlomilo a sklonili zbraně. Věděli, že už nemá cenu to dál prodlužovat, když už nemají koho zachránit.
Jenže smrt nepřišla. Černě vyzbrojené postavy sklonili meče a ustoupili o kus dál. Čtveřice se po sobě nechápavě podívala co přijde teď. Mučení?
Chvíli tam jen tak stály a koukali se do téměř černých očí protivníků. Nyní hrdí, na to že dokázali vydržet proti nim tak dlouho a i několik jich zabít. Tohle byli cvičení zabijáci a většina ze zdejších mužů si na vojenskou službu vzpomínala jen marně. Jejich hrdost nijak neumenšila obrovská únava. I když bratři kováři dokázali kovat celý den, byli to pohyby plynulé, s rozmyslem a pravidelné. Teď tu stáli vyčerpaní už po půl hodině boje. Lehce se třásli a o svá kladiva se jen opírali. Palus i Alfonso na tom byli podobně.
Sveřepá řada se najednou rozestoupila před postavou nějakého důstojníka. Bylo to poznat z jeho způsobu chůze i pohledu, že je nadřazený. I zbroj, přestože přísně účelová vypadala značně lépe.
„Kirgiljak uhu fae.“, pronesla ten obr. Byl totiž asi o stopu ještě vyšší než dvojčata a to ve své vesnici patřila mezi ty nejvyšší. Myslel mít dobrých sedm stop. Veliký jako kroll.
„Vy bojovat dobře. Vy bojovat o svůj život s já. Bojovat po jeden. Když zvítězit, život všech. Když umřít, bojovat další. Dokud já nebýt mrtví nebo živí..“ řekl nyní lámaně.
Přeživší čtveřice se na sebe nyní koukla opravdu překvapeně. Ještě několikrát se podívaly na obra a na sebe.
„Vy nerozumět co já říct?“
„My jsme rozuměli.“, odpověděl nakonec Alfons. Podíval se mlčky na své spolubojovníky. Ti jen mlčky kývli. Tak dodal:
„A přijímáme.“
Důstojník kývnul na sluhy, ten popošel a nabídnul tác. Za chvilku se objevili čtyři skládací stoličky a malý stoleček. Obránci si sedli a jedli. Víno ředili vodou. Byli unavení, ale hlad doopravdy neměli, tak pojedli poměrně střídmě. Vojáci se mezitím rozešli plnit nějaké úkoly, nebo prozatím podívanou neshledávali jako zábavnou. Kruh vojáků prořídl. A důstojník je jen mlčky sledoval.
Joan porušil ticho první. Mluvil sice šeptem, aby mu moc nerozuměl ten cizí voják
„Myslíte že,... že..“, nedokázal svou myšlenku ani říct nahlas. Alfons ji dořekl za něj:
„Že jsme neuspěli a i ženy a děti pobyli?“, svěsil na chvíli ramena i oči, ale pak se opět napřímil,“Myslím, že některý dostaly, ale ti mladší co mohli utíkat se do lesa přeci jen dostat mohli. Strach dodá křídla každému. Jen jde o to jestli tam byli elfové a kolik jich tam bylo. Vojáků za nima mohlo jet snad sto.“
Všichni jen mlčky přikývli, ale bylo vidět, že i když tohle čekali, tajně doufali v jiný výsledek. Ramena jim poklesla a nastalo opět ticho.

Karun stál a díval se na tu čtveřici mužů. Ti budou snadní. Evidentně nejsou žádní válečníci. Možná ten nejstarší jim býval ale jako šermíř nic moc. Vůbec se na ten boj netěšil. Bude to jen rychlé dokončení dobývání. Vlastně ani dobývání se říct nedalo. Prošli vesnicí jako nůž máslem. Tenhle souboj bude, jen proto, aby dostal tradici.
„Já být Karun Gereden, já byt nejlepší bojovník armády, a velitel pět pracka.“ řekl opět tímto hnusným jazykem. Ale věděl, že jeho znalost bude do budoucna dobrá. Chvilku jej napadlo, že by si je nechal, aby se naučil jejich řeč lépe. Pak ale tuto myšlenku zavrhnul s tím, že nikdo komu zabili rodinu nebude chtít spolupracovat ani po zlém.
„Kdo být vy?“
Obličeje k němu už otočené, se zatvářili na chvíli zamyšleně. Pak začali odpovídat:
„Já jsem Alfons, velitel hlídek vesnice.“
„Já jsem, Palus, eehm obchodník.“ rozhodl se nezalhat o sobě, tento šlacovitý mužík. Bratři se na sebe podívaly a pak promluvil skoro naráz:
„Joan a ...“
„...a Felix“
„Kováři“, dodali současně.
Karun Gereden si v hlavě tato slova chvíli skládal, aby mu z toho vyšlo co řekli. Sám se pak podivil, jak dokázali tito necvičení bojovníci bojovat tak dlouho. Snad až na toho velitele hlídek.
„Kdo bojovat s já prvá?“
Přihlásil se jak očekával ten veterán. Bojovat neviděl ani jednoho, ale když vydrželi tak dlouho, asi musí každý z nich něco umět. Ale už teď vytušil, že to nebude žádný pořádný souboj. Nechtěl si s nimi hrát jak to dělávali stoupenci Dresta. Těch se teď množilo čím dál víc a na vyšší místa. Proto ten vpád do těchto zemí. On si chtěl zanechat svou válečnickou čest. Zabije je rychle a pošle jejich duše k Feidře, bohyni pravých válečníků.
„Tak připravit.“. Sám s těmito slovy si začal sundávat zbroj aby alespoň trochu vyrovnal možnosti, protože žádný z nich neměl zbroj.

Alfons se sklonil k ostatním.
„Tohle nebude rovný boj. Pravděpodobně je to šampión jejich armády a my jsme proti němu nic. Ale pokud dodrží slovo má cenu to zkusit. Věřím, že mě zabije, ale pokud mě nezabije nějak rychle pokusím se posledními silami jej nějak kriticky zasáhnout a zranit. Protože v tom vidím jediný okamžikem kdy jej můžeme zranit. A vytvořit tak šanci dalšímu.“
Mlčky na ta slova kývli a vstali a mlčky se rozloučili s Alfonsem. Podali si ruce ve starém přátelském gestu mužů. Zahákli za sebe palce a prsty obemkli dlaň toho druhého. Levou rukou se objali a hlavy dali vedle sebe. Tak se vystřídal Alfons s každým. Pak zaujal bojovou pozici a začal se mírně protahovat, aby uvolnil únavou stažené svaly. Jeho protivník se mezitím zbavil zbroje a provedl také několik protahovacích cviků. Pak se bez jediného slova oba postavili nehybně proti sobě. Všechno ztichlo. Nepřátelští válečníci stáli v němém kruhu okolo.
Alfons poznal, že stojí proti opravdu smrtelně nebezpečnému protivníku jen po prvních zkusmých ránách mečem. Ne že by byli nějak nebezpečné, ale špička nepřítelova meče byla opravdu na palec přesná. Rozdíly v technice boje překvapovali oba. Ale tempo úderů se zvyšovalo a bylo poznat jak si nepřátelský šermíř zvykl. A Alfonsovi ubývali rapidně síly. Z předchozích bojů vyšel víceméně nezraněn, ale teď již krvácel ze tří ran a začínal dostávat křeče do břicha. Po chvilce už nestihnul zareagovat na smrtící výpad. Špička protivníkova meče zachytila tu jeho. Pohybem zápěstí mu vychýlil zbraň a pohyb meče se zastavil v levé plíci. Alfons jen ucítil jak se mu plíce zalévají krví a hned další pokus o nádech skončil chrčením. S výdechem už mu vytekla z úst krev. Ještě že to nebylo přímo do srdce. S touto myšlenkou využil toho, že se jeho vlastní meč ocitl blízko nepřítele. Vlastně nejblíž za celou dobu souboje a nic jej nemohlo vykrýt. Pohnul tedy ostřím na paži protivníka. Šermíř v ten okamžik vytrhnul meč z téměř bezvládného Alfonsova těla. To Alfonsem cuklo dopředu a pád dodal jeho ráně síli. Zařízl se do bicepsu protivníka. Jak silně to už nevěděl. Než dopadl byl již mrtev.
Černě oděný válečník sykl bolestí ale ráně se moc nevěnoval, okamžitě pokynul na trojici.
„Další“
Ti chvíli jen sledovali jak s mu barví paže do ruda. Zvednul se Palus.
„Vy máte rodiny tak snad vám zvýším šanci na přežití nějakým šťastným zásahem. Nebo alespoň se víc vykrvácí z tohohle zranění. Opět odpovědí bylo jen souhlasné ticho a rozloučení jako s Alfonsem.
Palus si začal uvolňovat zápěstí i rameno kroužením meče ve vzduchu. Věděl, že rychlost, kterou mu poskytovala šavle nad jinými protivníky s těžšími zbraněmi je pryč. Proti tomuhle nemá šanci ani, kdyby byl v dvakrát lepší kondici. Pak se postavil do střehu. Boj byl rychlí a skočil sotva začal. Palus se složil k zemi s ošklivě rozevřenou ránou na krku. Nestihnul nepříteli nijak uškodit. Sotva se ozval dutý zvuk, který vydal náraz hlavy o tvrdou zem šermíř pokynul na bratry.
„Další“
Dvojčata si opět podali ruce, ale hlavy opřeli čely o sebe. Oběma se zaleskli slzy v očích. Byli tam možná pro manželky a děti, ale hlavně pro sebe. Vždy v koutku duše věděli, že ať milují kohokoliv a budou kdekoliv, jsou součásti jeden druhého. Než stihl Felix cokoliv udělat pustil jej Joan a rázně odešel před protivníka. Podíval se na něj již tvrdým pohledem. Trochu protáhl paže a odpověděl Felixovi:
„Já na svět přišel první, tak bych měl z něj jako první odejít.“ Ani se neotočil. Věděl, že tam jeho bratr stojí a pomalu mu stékají slzy. Felix by jej ani neviděl. Měl zavřená víčka a myslel na minulost. Vše co s bratrem prožili. Nemohl přemýšlet na to co prožil sám, protože nikdy sám nebyl. Každou neplechu i hrdinský čin dělali spolu. Když si hráli na hrdiny nikdy jeden nehrál dobro a druhý zlo, ale oba jen dobro, nebo zlo. A tak ani nezaznamenal začátek souboje a třes zbraní, zvuky se prolínali s třeskotem dřevěných klacků, které jako malý používali místo mečů.
Joan sevřel pevně kladivo a díval se do očí protivníka. Postřehl tak první okamžik útoku a úspěšně jej vykryl toporem. Věděl, že těžkopádné kladivo se tu meči nevyrovná. Mít tak oba štíty věc by byla jiná. Šermíř byl dost zkušený a rychlí, že se Joan nezmohl na žádnou útočnou akci. Krvácel už tak z několika drobných ran na nesčetných místech. Žádná však nebyla příliš vážná a Joan se soustředil na boj. Nezoufal si protože myšlenky měl soustředěny na to aby zůstal stát co nejdéle. Viděl totiž jak stéká krev po zraněné paži. Za chvíli mu steče až do dlaně a jeho protivník přestane mít tu jistotu ve zbrani. Přesto nevydržel dýl než několik dalších výměn. Karun mu probodl stehenní sval. Joan v tu chvíli na tu nohu zrovna přenášel váhu, tak se šermířův meč na chvíli zaklínil mezi svaly. V Joanově hlavě vystřelila prudká bolest, přesto však stihl nasměrovat kladivo na protivníkovu nohu. Úder nebyl velký, ale váha kladiva se o vše postarala. Karun upadl stejně jako Joan. Oba se však nevzdávali a stavěli se hned na nohy. Šermíř opět zaútočil. Jeho zkušenosti mu pomohli bez problému udržet rovnováhu na jedné noze, zato Joan, když se snažil odklonit úder, neudržel rovnováhu a padl do kleku. Odklonil sice smrtící ránu, ale na meč dolehl celou svou vahou. Špička meče prorazila celou plíci a vynořila se ven ze zad. Karun se chtěl už vítězně usmát, ale jeho škleb ztuhl v děsem. Joan místo aby se zhroutil, pocítil příval síly. Věděl že umírá, ale myšlenka na možnou záchranu bratra jej zbavila bolesti a pročistila hlavu. Sevřel tedy jednou rukou meč v jeho hrudi a druhou se rozpřáhnul kladivem a udeřil. Nad šermířem zvítězili reflexi a meč pustil a snažil se uhnout. Rána kladivem nedopadla na jeho hlavu, ale rozdrtila šermířovo levé rameno. Karun napůl skákal, napůl byl odmrštěn. Pokus vstát jej připravil o spoustu síli. Zjistil však, koleno nemá rozdrcené, ale asi jen slušně naražené, přesto na něj nemohl pořádně přenést váhu. Čest bojovníka a slib daný před celou armádou jej, ale donutili, aby se otočil a řekl:
„Poslední“ a zhluboka oddychoval.
Felix uslyšel jak dopadlo tělo jeho bratra na zem. Okamžitě se k němu rozběhnul a chytil jeho hlavu do dlaní. Joan lehce zamžoural a nakonec otevřel oči naplno a podíval se na svého bratra.
„Nechoď za mnou, využij toho, že je zraněný a zničený. Žij! Žij proto abys uchoval vzpomínku na mě, na nás. A postarej se o rodiny.... Felixy....“
„Neboj bratře to udělám, to udělám.“, Felixovi se roztřásla opět ramena. Vytáhl a odhodil meč v něm stále uvězněný a objal své dvojče. Teprve potom vstal na výzvu černého šermíře. Do rukou si vzal kladivo svého bratra, které leželo hned vedle těla.
Na protivníka zabořil pohled, plný prázdna. Pohled člověka, co ztratil vše a nemá oc získat se propaloval do Karuna. V ten okamžik se bál si jít i pro ten meč. Pak ale ucítil příval síly. Prvně se až zarazil. Koleno ho přestalo bolet a rána na paži přestala krvácet. Teprve po chvíli mu došlo, že jej uzdravuje černý mág Liraf. Vyhledal jej pohledem v zadních řadách.
„Nech toho, toto je čestný souboj.“, Okamžitě přestal cítit tu léčivou sílu, přesto věděl, že jí získal dost na to, aby mohl snadno zvítězit.

Lienis Searion běžel v mírném předklonu. Větvě se mu míhali nad hlavou. Tady na severu rostli spíše jehličnaté porosty, u nichž začínaly růst větve poměrně nízko. Víčka měl přivřená, protože oči měl navyklé na šero tady pod stromy, ale tu a tam problesklo slunce skrz větve a ostrý sluneční svit ho mohl dočasně oslepit. A to se nesmělo stát, protože spěchal spolu s družinkou dalších padesáti elfů. Teprve teď se dověděli o průrazu Killarů na území království. Další zpráva, kterou dostali od druidů, bylo ta, že jedna skupina se blíží k Drásovu. Chtěli zachránit zdejší lid. Jenže sotva se vynořili z lesa poznali, že přišli pozdě. Na horizontu svažujícího se kopce viděli první postavy, utíkající směrem k nim. Bystré elfí oči hned poznali, že se jedná o ženy a děti. Běželi jim tedy naproti. Už se blížili na dostřel dvou luků, když tu uslyšeli první výkřiky a za okamžik i uviděli černě oděné jezdce pronásledující uprchlíky. Bez milosti je zabíjeli, nebo sráželi na zem, kde je vzápětí udupal jiný kůň.
Lienis nemusel dávat žádný pokyn, všichni elfové za běhu sundali luk z ramen a vytáhli první šípy. Sotva napnuli tětivy na okamžik se zastavili a vypustili salvu padesáti šípů. Hned se rozběhli a celý postup opakovali. Druhá salva si opět našla své oběti a jezdci poznali, že se musí přestat věnovat uprchlíkům, ale střelcům. Z původních třech stovek jich bylo jen něco přes dvě stě. Jenže teď už elfí hraničáři stáli a stříleli s přesností doslova vražednou. Každý šíp si našel oběť. A jejich rychlost byla dostatečná, aby se v půlce vzdálenosti zmenšil počet jezdců sotva něco přes stovku. Velitel těch jezdců něco zařval v cizí řeči a všichni vojáci se otočili a tryskem upalovali zpět. Lienis si vyhlídnul právě toho důstojníka a zamířil cíl na jeho skloněná záda. Přesně v okamžik kdy vypouštěl šíp uviděl jak se jeho cíl rozpřáhnul a jezdeckou šavlí zaútočil na mladou ženu. Leť můj šípe leť.
Searionovi připadlo, že se vše zpomalilo. Viděl letět svůj šíp příliš pomalu, aby zachránil tu mladou ženu. Teď mu došlo, že se nejedná o mladou lidskou ženu, ale elfku, a ještě k tomu ve vysokém stupni těhotenství. Zaplavil jej žal. Elfí dítě je mnohem vzácnější, nežli lidské. Netušil, že má pravdu jen napůl. Šavle se mihla a žena ve strachu před sebe dala ruce. Čepel mířila nízko, jednu ruku usekla v zápěstí a pak rozřízla břicho. Teprve v okamžik kdy šavle opouštěla tělo elfky se do zad černého jezdce zabořil šíp a vyhodil jezdce ze sedla. Tam zůstal ležet stejně jako elfka. Lienis se rozběhnul směrem k padlé ženě. Jeho strach dodal nohám křídla a byl tam snad rychleji, než kdyby jel na koni. Nemusel doběhnout až k ženě, aby poznal, že je pozdě.

Fianélie uviděla toho jezdce dostatečně brzy, ale bolest v podbřišku ji uplně znehybněla. Tajně doufala, že ten jezdec projede okolo a nic neudělá jako ti další. Jenže uviděla třpyt na šavli a věděla, že je to její konec. Stihla před sebe vystrčit ruce, jako by měla šanci ten meč rukama zastavit. Pak přestala vnímat. Další bolest v podbřišku. Cítila jak jí praská voda. Další bolest v ruce a hned na to další na břichu. Před tváří jí proběhla tvář Felixe. Muže, kterého milovala celým srdcem a on jí téměř taky. Věděla že je v jeho životě až ta druhá, po bratrovi, ale přesto ta část která ji milovala jí milovala víc než jiní muži milují své manželky. Teď už jeho lásku nezíská celou, jak doufala, skrze syna.

Lienis poklekl k mrtvé elfce. Měla tvář staženou bolestí, přesto oči, ač mrtvé vyjadřovali jaké smíření se s osudem jež se jí stal. Lienis na okamžik zavřel víčka. Z očí mu vytekli jen dvě slzy, dál už se ale začal ovládat. Rychle prohlédl okolí. Černí jezdci zmizeli za obzorem a členové jeho družinky začali pomáhat uprchlíkům. Tohle ještě není konec. Dlouze hvízdl a všichni jeho druhové se rozběhli k němu. Jejich rychlé plavé kroky překonali vzdálenost lehce.
„Ještě se musíme podívat k vesnici, třeba tam bojují muži o svůj život zatím co chtěli získat čas pro ženy. Sice se jim to moc nepovedlo, ale šance tu je. A ujistit se, že na nás nepošlou mnohem větší skupinku, která už by nás dostala. Tvoje družinka Enelefe půjde prohledat mrtvé. Pokud najdete nějakého jen raněného zajmout k výslechu, pak vyšli běžce pro posili. My cestou zpět pomůžeme uprchlíkům do bezpečí lesa.“, všichni jen kývli. Někteří se už otočili, aby splnili povinnosti.
„Pane, ona se hýbe.“, ukazoval prst jednoho hraničáře směrem k mrtvé elfce.
„Co? Kontroloval jsem tep je mrtvá.“ A jeho oči sjeli k zemi. Doopravdy, tělo se lehce zachvělo. Jen o okamžik později mu došlo, že to je z oblasti břicha.
„Rychle, to dítě asi přežilo.“ Okamžitě se sklonil a opatrně začal roztahovat sečnou ránu na břiše. Jeho světlé štíhlé prsty se zbarvili krví. Po chvilce škvírou ven vylezla malá ručička. Sklonil se k němu jeho pobočník Enelef s dýkou.
„Tady to rozšiř, ať ho dostaneme ven.“, cedil skrze zuby. Nevěděl jestli se má radovat, z nového života, nebo jestli se mu chce blít. Tohle byla hnusná krvavá práce. Zabít člověka v souboji nebyl problém, ale párat mrtvé tělo už mu bouřilo všechny smysli. Nakonec však společnými silami s Enelefem vytáhli dítě. Chlapec začal křičet a všichni si oddechli, že je v pořádku. Rychle jej osušili a vytřeli z něj krev. Jediné drobné poranění mělo to dítě na levé tváři. K údivu všech dítě po chvíli křičet přestalo a všechny okolo si pozorně prohlédlo. Pak chlapec zavřel oči a vypadal, že spí. Lienis jej přivinul k sobě a lehce kývnul na ostatní. Společně se rozběhli na vrchol nízkého kopce. Na vrcholku se jim naskytl pohled, který nečekali. Černě oděných válečníků ve vesnici bylo něco pod tisíc pět set. A něco se tam dole dělo. Viděl tam nastoupené válečníky ve velkém kruhu a uprostřed se pohybovali dva válečníci. Seariona hned napadlo, že se jedná o boj o kořist či vedení, jenže mu nesedělo to, že všichni byli černě oděni i ten jeden bojovník v kruhu, zato ten druhý byl v něčem světlém.
Lienis zašeptal drobné kouzlo, které mu umožnilo ostřejší pohled. Hned uviděl, že se jedná o člověka z vesnice. Kůži měl světlejší a celkově byl oblečen jako vesničan, zato ten druhý jako válečník bez zbroje. Ten vesničan bojoval kladivem a bylo poznat, že se jedná o nerovný souboj. Urostlí vesničan krvácel už z mnoha ran, zato válečník z žádné. V kruhu uviděl ještě další tři těla. Tiše dal rozkaz, aby se ostatní muži stáhli a šli pomoct starcům, či matkám nést jejich děti. Sám však zůstal, aby pochopil o co šlo. Neuvědomil, si že kouzlo seslal i na dítě a to dítě drží obličejem směrem k souboji.

Karun, zasadil vítěznou ránu. Meč vytrhl z levé plíce. Poznal, že srdce nezasáhl, ale jeho protivník už klesl na kolena a bolestným pohledem na něj hleděl. Karun odhodil meč na zem a přišel k němu. Pokoušel se mluvit jejich lámanou řečí.
„Ty být dobrý, vy být dobrý. Já skládat čest a já zbavit vás povinnosti sloužit mi po smrti. To být nejvyšší válečníkova čest.“, dodal pro jistotu, pokud by to nepochopili. Věděl, že zde vyznávají jiné bohy a tak můžou mít jiné zvyky. Sám se pak plně narovnal a pronesl obřadně:
„Já Karun Gereden, zbavuji tebe, Felixy, povinnosti sloužit mi po smrti, přestože jsi mnou poražený, v síních hrdinů Feirdy.“, tak to chtěl zopakovat u ostatních, když s všiml, že se Felix snaží doplazit, k tomu, kterého zabil předtím. Jolan, bylo jeho jméno. Teprve v okamžik, kdy se Felix dotkl jeho nohy znehybněl. Až nyní si Karun všiml vzájemné podoby obou mužů. Takže to byli bratři a ne milenci, jak se původně domníval. Gereden pronesl osvobozovací řeč nad zbylými muži, a pak si prohlédl muže okolo.
„Řádně je pohřběte se všemi právy válečníků, které jim náleží. Možná nebyli válečníky jako mi, přesto měli bojovné srdce. A nebojovali sami za sebe, ale za všechny. Chtěli tomu dalšímu dát větší šanci na přežití. Pamatujte na to i vy. Může proti vám stát jakkoliv silný nepřítel, ale pokud budete držet pohromadě, a nebudete se bát umřít pro druhého tak máte větší šanci na přežití. Ten poslední mohl přežít nebýt Lirafa. Tak pamatujte, že víra v Dresta vám možná přinese větší slávu jako jednotlivci, ale bít se podle Feirdy vám přinese čest jako kolektivu. Každý si muže říct: Bojoval jsem u Lví legie, a být na to hrdý. Být hrdý nejen na sebe, ale na všechny okolo sebe.“ na chvíli se odmlčel, aby nechal zapůsobit svá slova.
„Vy, běžte vykopat čtyři čestné hroby, a vy běžte vykopat hromadný čestný hrob pro padlé z téhle vesnice, hned vedle hrobu našinců. A zbytek půjde zrekvírovat majetek a zásoby.“ Rozdělil práci všem vojákům. Na konci dne nechal udělal špalír ze všech vojáků a čestnou stráž okolo hrobů. Pak sám vedl průvod nesoucí čtyři těla.
Lienis klusal tmou zpět do lesa. Pochopil, že vzdávali čest čtyřem padlím, přesto nevěděl proč a co doopravdy se dělo tam dole, i když to sledoval až do konce. Dítě po souboji začalo spát a probudilo se na pohřeb. Pořád zůstávalo zticha a tak tma Searion zůstal. Po skončení pohřbu opět tiše usnulo a spalo celou cestu zpět.