Andor.cz - Dračí doupě online

Hustý les

Nad tichým lesem přelétá havran a přenáší obrazy ze svých očích do magické věže.
Jehličnatý les je místy zčernalý a hoří.
Dole na zemi doznívá bitva.
Poslední zbytky elfích strážců lesa umírají ušlapány desítkami nemrtvých. Hrdost velitelů jim nedovolila ustoupit a tak krev válečníků kropí lesní trávu. Až když se nemrtví dostali na dosah generálu, byl nařízen ústup.
Tehdy však už bylo pro většinu armády pozdě.
Zachránili se jen jezdci na ušlechtilých koních.

Daleko ve vysoké věži se čaroděj odvrátí od věštecké koule a přejde ke své knihovně a začne hledat prastaré knihy.
Už začal plán temného společenství.
Proč se ještě divím?
Lidé se nikdy nepoučí ze svých chyb a mí krajané nejsou lepší.

Znovu se věnují svým malicherným válkám a opomíjí nebezpečí, jež skrývá sever.
Dnes se o své blahosklonnosti dozvěděli elfí lordi, zítra jsou na řadě lidská království.
Jak si mohli myslet, že tři stovky válečníků, ať jsou tito jakkoliv skvěle vycvičeni, zastaví hordu, jíž temní vyvolali?!

Kdyby se téhle chyby dopustili lidi, přehlédl bych to, ale elfí lordi si očividně ani neuvědomují, čemu čelí.
Tak v tom případě musím někoho a něco, jež je na nebezpečí upozorní.
Nesmím dlouho otálet, než se přes celou naši zemi převalí hordy nemrtvých.
Čaroději se znovu vybaví obrazy z bitvy, jež viděl díky svému ptačímu společníku.
Střelci vypouští jednu se stříbrných salv za druhou.
Přestože jejich šípy dokáží nemrtvé poškodit a zničit, nepřátel je příliš mnoho.
Kolíbající se zombie společně s ghůly a kostlivci se překvapivě rychle valí ke střelcům jako temný příliv.

Když kolíbající se horda dorazila až k pozicím elfů, ti tasí meče a pustí se do předem prohrané bitvy.
V prvních několik minut to vypadalo, že elfí válečnicí přemohou obrovskou přesilu, jež se přes ně valí.
Během dlouhých minut drží své pozice a kosí nemrtvé po desítkách.
Nepřátelská horda je však obešla a jejich osud byl zpečetěn.

Jak pravilo proroctví, temní znovu povstanou a pokud nebudou zastaveni hned v zárodku, čeká všechny živé zoufalý boj o život.
Jsou zatím tři, musím udělat vše, aby neprobudili zbylých sedm.
Musím najít spojence.


Hospoda na severním pohraničí

V hospodě sedí dřevorubci společně s lovci a žoldáky. Celá společnost přišla, aby oslavila začátek nového měsíce.
V rohu sedí několik lidí v dlouhých pláštích, všichni se smějí pod vousy, ti muži patří ke zvědům místního pána. Mnozí včetně těchto tří trpí utkvělou představou, že když mají dlouhý plášť s kapucí, tak nejsou vidět a působí hrůzostrašněji.
Nikdo v hospodě se nediví, že ti muži sedí právě zde.
Kdyby někdo plánoval povstání, nenašel by lepší místo. V hospodě se sešli místní lovci a dřevorubci.
V divočině se na minulost zapomíná rychle.
Nejeden muž, jenž potřeboval zmizet ze světa, zavítal do těchto krajů, přesto a nebo právě proto jsou místní vcelku přívětiví k cizincům.
Mnozí z těch, jež sem zavítají, zde ukončí svou pouť. Jiní zde znovu najdou nový smysl života a nebo odrazový můstek.
Když se podíváte pozorně, uvidíte, jak u stolu sedí hobit, jenž dělá místního alchymistu, doktora a pokud je to třeba tak i bylinkáře, vedle něj popíjí dvoumetrový seveřan, jenž dělá předáka dřevorubců a naproti nim malý křehký mužík, jenž sem přijel sbírat příběhy a zůstal.
Všichni tři milují svůj kraj a proto nejsou příliš nadšeni ze zpráv, jež se začaly šířit.

“Představte si.
Ten nadutec sem chce poslat vojáky.
Prý se usadí tady ve vesnici,“ promluví zasmušile mužík.
“ Hmm.... zřejmě se rozhodl, že je načase začít u nás vybírat daně,“ odpovídá rychle hobit a cpe se pečínkou.
“To jsem zvědav.
Kdo ty daně bude vybírat od lidí z osamělých samot.
Většina z nás považuje výběrčí z daní za zlověstnější než trolly, s těma se dá alespoň domluvit.
Mám obavu, aby nějaká horká hlava nepřepadla konvoj, až se bude vracet,“ odpoví zamyšleně seveřan a hodí významný pohled k jednomu z mladíků popíjejících u baru a zuřivě o něčem diskutujících.

Hobit s mužíkem pokrčí rameny.
“Poslouchej, Voriku, to není konec konců náš problém.
Nás za to nepověsej.
Pokud chce někdo strávit život na útěku, tak mu v tom nebudu bránit.
Já to už zažil a není vskutku o co stát,“ odpoví seveřanovi hobit.
“Jenže oni v tom vidí velké dobrodružství.
Neuvědomují si, že s nimi nebudou mít stráže žádné smilování.
Já si to pamatuji, není tomu tak dlouho, co jsem sem přišel za dobrodružstvím,“ odpovídá mužík a upíjí ze svého poháru.

“Tobě ovšem došlo, jakou děláš chybu, a zůstal jsi tady v bezpečí,“ odpoví Vorik a všichni se zasmějí, protože od chvíle, kdy se království rozhodlo zabrat les driád, stal se tento velmi nebezpečným.
“ Vzpomínáte na chudáka Huga?
Já mu říkal, že není dobrý nápad kácet posvátnej dub druidů.
Je z něj teď jeden z největších stromů v okolí.
Ať to udělal kdokoliv, tak měl docela dobrý smysl pro humor,“ odpovídá hobit.
“Jo, Regisi, máš recht.
Dráždit druidy není dobrý nápad.
To jsem se naučil ještě doma.
Nikoho, kdo si je schopen pokecat s vlkem, bych nechtěl mít za nepřítele,“ přikyvuje Vorik.
“No, máme se stavit u Arose, prý stále nemůže chodit a já mu slíbil, že donesu trochu medoviny,“ promluví po notné chvíli vyplněné popíjením Regis.
Celá společnost se zvedne do stolu a vydá se do houstnoucí noci.
Ani jeden ze zvláštní trojice nezapomene vyzvednout zbraň, jíž nechali u hospodského.
Seveřan si vzal svou sekeru, hobit kuši a muž luk.
“Stejně je to nespravedlivý!
Vy si ty své meče můžete nechat a já musím svoji sekeru odevzdat u vchodu,“ bručí Vorik, jelikož oba jeho společníci museli odevzdat jen střelné zbraně, ale tesáky si mohli nechat.
“To máš tak.
Naše nožíky z nikoho neudělaj dva malý,“ odpovídá se smíchem Regis a zapaluje lucernu.

Cesta nočním lesem k Arosově chalupě je vcelku bezpečná, přesto jsou všichni tři ve střehu. Kraj je ledasco, jen ne klidný. Ani jeden z nich se ovšem nebojí divokých zvířat. Ty poměrně spolehlivě odeženou kožešiny, z nichž má Vorik oblečení. Nebezpečnější jsou lapkové a podobné existence, které se občas v těchto odlehlých krajích objevují.
“Co je, Kreigu, jsi bledší než obvykle. To ti tak moc nesedla ta pálenka?“ zeptal se Vorik svého posledního společníka, který bledne a každou chvíli se otáčí, jako by čekal, že za ním bude stát vrah s napřaženým nožem.
“Ne, pálenka byla dobrá, ale mám špatnou předtuchu.
Cítím, že se brzy stane něco strašného,“ odpovídá skoro šeptem mužík seveřanovi.
“Jasně, že se stane.
Brzo začnem všichni tři střízlivět,“ odpovídá seveřan, ale už to nezní tak vesele, už se naučil, že předtuchy tohoto muže mívají tendence se plnit.

Cesta rychle uběhla a všichni tři už stojí před domem raněného přítele.
Všem třem přijde podivné, že je zhasnuto. Je sice pozdní hodina, ale Aros obvykle chodí spát notně před úsvitem.
“Co je, že by šel už spát?“ přemýšlí nahlas Vorik.
Kreig přijde ke dveřím, že zaklepe.
Po prvním klepnutí se dveře samy, s nervy drásajícím skřípěním, otevřou.
Tři přátelé se na sebe podívají a připraví zbraně.
První do dřevěné roubenice, jež patří místnímu učenci a čaroději, vstoupil Vorik, za ním Regis a až jako poslední vejde smrtelně bledý Kraig.
“Arosi, jsi tu ?
Nesem ti tu medovinu, přeci nechce...“ Regis se zarazí, ve dveřích do dalších dveří uviděl někoho ležet. Poklekl k tělu a vydechl úlevou, je to nějaký cizí muž.
Vorik bere lucernu, jíž jeho přítel odložil vedle těla a vešel do další místnosti.
Druhý pokoj nese očividné stopy boje. Knihovna, jež stála u stěny, je přelomená v půli, knihy se válí kolem.
Stůl, za nímž sedával jejich přítel, je převrácen na bok, inkoust se rozlil po zemi, listiny jsou rozmetány po celé místnosti, na některých jsou stopy pevných bot.

“Zdá se, že náš přítel už dostal návštěvu,“ prohlásí zaraženě Vorik a alkoholovým opojením pomalu proniká poznání.