Andor.cz - Dračí doupě online

Milí lidé,

dovolte mi, abych Vám vyprávěla příběh.

Na počátku bylo světlo. Z toho světla se zrodila tma - jako věčný protipól kladných hodnot. A tak vznikl svět i s celou svou rovnováhou, čas od času přechylující se k jedné i druhé straně. Do tohoto světa byla zasazena láska a nenávist, štěstí a smutek, radost a bolest… Boj věčných protikladů. Nevím, co bylo dál. Snad nebe a moře, zem a hory, jezera a řeky.

Často jsem se ptávala, co vedlo někoho k tomu, aby něco takového stvořil. Něco tak vyváženě nevyváženého, nádherně smutného, smutně krásného, bolestně reálného… A ještě častěji jsem se ptávala, proč jsem do tohohle všeho musela přijít já jako věčný zatracenec.

Strážkyně rovnováhy už jen z povahy, kterou mi přináší cítění nekonečné bolesti, pořád čekající, nikdy neutuchající, sahající dál, než cokoli jiného. Udržování čistoty a nepořádku, řádu a chaosu, důvěry a zrady, pravdy a lži… Řád versus Chaos. Můj věčný boj.

Jaké to je, strádání, potulování se životem? Chtěla bych to jednou poznat. Jedinkrát zažít. Jak se cítí normální člověk, vždy doprovázen svými malichernými starostmi, záští vůči prchavým požitkům či dobrým lidem, stejně jako těm, kteří ho nenávidí. Vzájemné pouto, vzájemná přetvářka. A přesto mají vše. Vše a nic… A neváží si toho, ačkoli jim je dáváno tolik důvodů k lásce k sobě samým, k tvoření lepšího světa, lepšího života. A já to musím ničit - k udržení rovnováhy v těch životech.

A pak si říkávám - ničím to já? Copak působím tak destruktivně na všechno a všechny, svět a človíčky? Nevím. Chci věřit v to, že se ničí sami. Protože kdyby ne, pak jsem zlá já. A to rovnováha být nemůže už jen z principu - a znovu je tu věčný boj utrpení, chaosu, pořádku, řádu… Když takhle přemýšlím, začnu vidět tu havěť, ten humus, co je páchán… A to přece nedělám já. Nedokázala bych to.

A na druhou stranu, která se nachází daleko od tohohle pohledu, samozřejmě, já jsem Rovnováha - vidím i to dobré, tu krásu, barvu, co dělá z života lepší místo.

Malé dítě, co nemělo domov, přijaté naprosto cizími lidmi do svého domova. Podělení se o chléb se starou dámou. Příspěvky na charitu, které zachraňují ty bezvýznamně významné životy malých dvounožců. Dodávání odvahy cizím osobám, i když ji člověk sám nemá. Darování peněz potulnému muzikantovi spadlému do současné situace naprosto nevinně. Malé dítko pouštící svou matku, babičku, cizí paní, cizího pána na svoje místo v tramvaji. Stávání brzo ráno a současné zjištění, že máte někoho, kdo vás miluje natolik, že vám přichystal snídani do postele. Poslouchání tónů, které vyluzuje váš žák při hře na klavír a říkání si, že po pěti letech je z něho opravdu umělec. Obraz malíře, který dokázal abstraktně vyjádřit vaše pocity tak přesně, až je to skoro k neuvěření, aniž by vás potkal.

Tanec. Zábava. Smích.

Letící motýl. Vážka nad rybníkem. Malá srnka. Rozvíjející se poupě. Východ Slunce. Ježek funící ve vašich borovičkách jako připomínka toho, že jste obklopeni životem.

Zázraky přírody.

Ano, to dělá život lepším místem. Věčný boj mezi citem a bezohledností, chamtivostí a laskavostí, válkou a mírem, snem a realitou, fantazií a vědou, odporem a přitažlivostí, přetvářkou a pravdivostí… Nikdy nekončící. Nikde nezačínající. To je život.
Život strážce rovnováhy - nedobrý, nezlý. Ani tu, ani tam. Nikde a všude zároveň. Chytrý i hloupý, mladý i starý, krutý i milostivý. Nikdy neumírající, nikdy nekončící. Navždy trvající.

S pozdravem Vaše drahá

Tetička Rovnováha