Andor.cz - Dračí doupě online

Nad Antalonským hrabstvím zazářil nový den. Město se za svými dřevěnými hradbami pomalu probouzelo k životu a k jeho branám začínali proudit první cestovatelé. Než stihlo slunce urazit sotva čtvrtinu své každodenní pouti po nebeské báni, ve městě už to hučelo jako v úle.
Kapitán Sevrin ve stáji u kasáren zamračeně sedlal koně. Jistě, mohl vyslat někoho jiného, aby císaře zpravil o ne zrovna příznivém obratu událostí, ale k čemu to? Až příliš dobře věděl, že by si jej svrchovaný vládce stejně nakonec nechal předvolat osobně. Vlastní krk by tak jako tak nezachránil a zbytečně by obětoval dalšího dobrého vojáka panovníkovu hněvu. Vždycky je lepší omezit ztráty, pomyslel si nevesele, když vyskakoval do sedla.
Pobídl koně do kroku a opatrně projížděl uličkami směrem k méně frekventované boční bráně. Přemýšlel, jak to bez něj bude jeho oddíl zvládat. Prozřetelně svěřil velení po dobu své nepřítomnosti služebně nejstaršímu Gavinovi, jehož považoval ze všech svých mužů za nejschopnějšího a nejrozumnějšího. Antalonská městská stráž jim prozatím poskytla azyl v městských kasárnách a hrabě přislíbil zpravit o jejich situaci vévodu z Thalie, který pak rozhodne, co bude s posádkou zničené pevnosti dál. Sevrin si však nedělal iluze, že se nějakého dalšího osudu svého oddílu osobně dožije. Na to znal starého Cordilia příliš dobře. Císař měl prchlivou a pomstychtivou povahu, a pokud jej něco rozčílilo, neváhal popravit kohokoliv, kdo měl na celé věci byť i nepatrný podíl a přišel mu v tu chvíli pod ruku. A kapitán nepochyboval, že ztráta Škorpiona a s ním i možnosti rozkrýt nejtvrdší povstalecké jádro císaře rozčílí velmi, velmi citelně.
Když opouštěl brány Antalonu, aby se vydal na svoji zřejmě poslední pouť do velkolepého císařského města, tehdy vždy loajální kapitán Sevrin poprvé zapochyboval o kvalitách muže, který už léta železnou rukou řídil jejich životy.

Mezitím se na nedalekém vršku začaly pomalu probouzet kněžky, které tam nalezly útočiště v klášteře při chrámu boha Beltrise. V posledních desetiletích kult Rozsévače hvězd, jak se mu také někdy přezdívalo, poměrně upadal, a tak původně hojně obydlený klášter dnes téměř zel prázdnotou. Posledních pár obyvatel se dalo spočítat na prstech jedné ruky a vesměs šlo o staré, zamlklé mnichy, kteří vedli na svém kopci za městem téměř poustevnický život. Kněžkám Elandâe však současná situace přišla vhod - bylo jim dovoleno obývat celé horní poschodí prostorného bíle omítnutého stavení, aniž by se o ně musely dělit s původními obyvateli. Starci se o své hosty stejně příliš nezajímali a většinu času trávili podivnými rituály v malém pětibokém chrámu z černého kamene, nebo zalezlí ve svých celách.
Nutno podotknout, že „cely“ Beltrisova kláštera byly ve skutečnosti útulné, pěkně zařízené pokojíky s velkými okny a vlastním krbem. Celý dům vůbec působil spíše jako pěkný hostinec nežli klášter. Důvod byl prostý – ještě před dvaceti lety budova skutečně jako hostinec sloužila, ale tehdejší hrabě, jenž byl vášnivým příznivcem Beltrisova kultu, vyhověl jeho kněžím v záměru postavit právě na tomto kopci chrám, a budovu hostince jim velkoryse přenechal k obývání. V průběhu posledních několika let však většina kněží a ostatních uctívačů odešla a zůstala pouze hrstka nejstarších, nejvíce podivínských a nejméně společenských mnichů, kteří však stále, nedbaje na nepříznivé časy, udržovali chrám Rozsévače hvězd v chodu.
Matka Sheriel přecházela sem a tam po pokoji, který po pečlivém uvážení vybrala jako dočasnou svatyni. Pozorně si pohledem měřila každý kout, hodnotila vybavení a tiše přemítala, jakým způsobem místnost upraví, aby dostatečně důstojně uctila bohyni. Veškeré předměty a obrazy s tématikou boha Beltrise kněžky už předtím odnesly pryč a na stolku leželo těch několik málo drahocenných kousků, jež se podařilo z chrámu Padajících vod zachránit.
Zamyšleně postavila malou slonovinovou sošku Elandâe na krbovou římsu a začala kolem ní aranžovat sušené květiny. Přidala několik svící a nakonec přemístila ke krbu stůl, přes který přehodila bílé plátno. Z odstupu si celé dílo kriticky prohlédla. Ne, bude to chtít ještě mnoho úprav, pomyslela si s hlubokým povzdechem. Tolik si zvykla na tajuplnou atmosféru chrámu, z něhož přítomnost bohyně přímo čišela. Tohle byl jen obyčejný hostinský pokoj a Sheriel si v něm připadala podivně osamělá a zranitelná. Opět si povzdechla a poodstoupila k oknu, kde pozorovala své chráněnky, trhající venku květiny na výzdobu oltáře.
Mladé kněžky očividně podlehly kouzlu slunečného dne a na malou chvíli vytěsnily z hlav traumatické události včerejší noci. Bosýma nohama brouzdaly zelenou trávou a zálibně přebíraly barevné luční kvítí, hledajíce ty nejnádhernější výtvory matky přírody pro zkrášlení oltáře své milované bohyně. Nad voňavými květy se třepetali motýli, kteří se živili jejich sladkým nektarem, vzduch naplňoval zpěv ptáků a k uším dívek doléhalo šumění lesa, táhnoucího se od opačné strany kláštera dolů z kopce a dál k obzoru.
Po čase se mezi ustálenou směsici zvuků přírody přimíchal ještě jeden cizí. Zprvu nenápadně, ale rychle se přibližoval a zanedlouho už nebylo nijak těžké rozeznat klapání podkov po kamenném dláždění příjezdové cesty. Některé kněžky zpozorněly a zvědavě se otočily směrem, odkud zvuk přicházel. Jaké bylo jejich překvapení, když se zpod kopce vynořil jezdec a před sebou vezl v sedle drobnou dívku se zlatavě měděnými vlasy a chrpově modrýma očima. Namísto bílého roucha byla sice oblečená v prostých plátěných šatech neurčitě zelené barvy, avšak všechny okamžitě poznaly svou sestru, kterou včera s takovým zármutkem oplakaly.
„Baelo!“ vykřikla jedna z nich nevěřícně. Upustila květiny, jež předtím tak pracně nasbírala, a rozběhla se jí naproti. Muž v uniformě hraběcího lokaje pomohl dívce na zem, krátce se s ní rozloučil a zamířil zpátky na hrad.
„Ty žiješ,“ vrhla se jí kněžka kolem krku a tiskla ji tak pevně, až měla Baela pocit, že ji její drahá sestra snad udusí. „Myslely jsme, že jsi mrtvá,“ naříkala dívka. To už se kolem Baely shromáždily i ostatní kněžky a jedna přes druhou ji objímaly.
„Věděla jsem, že tohle by bohyně nikdy nedopustila,“ prohlásila Tâila, když si konečně taky proklestila cestu hloučkem ostatních. Pevně Baelu objala a položila jí hlavu na rameno. „To by spíš zahubila nás všechny ostatní, než by měla důvod trestat zrovna tebe. Vždycky jsem to věděla,“ dodala a snažila se zadržet slzy dojetí, řinoucí se z jejích zelenkavých očí.
„No tak, vždyť ji umačkáte,“ rozhazovala zoufale rukama malá, světlovlasá a poněkud baculatá kněžka Marylin a snažila se Baelu vyprostit ze sevření jejích sester. „Jsi v pořádku?“ zeptala se, když se jí to konečně podařilo. Baela, sotva popadajíc dech, jen přikývla.
„Jak se ti podařilo dostat z pevnosti? Ten požár byl obrovský,“ vyzvídala Marylin dychtivě a při vzpomínce na ohnivé peklo se celá otřásla.
„Elandâe stála při mně,“ odvětila Baela tiše.
„Teď ji nech, Marylin. Musí být moc unavená,“ napomenula blondýnku jiná kněžka. „Pojď, musíme to říct Matce, je uvnitř. Alespoň si konečně odpočineš.“ S těmi slovy vzala Baelu kolem ramen a celý hlouček děvčat se vydal k vratům kláštera.