Andor.cz - Dračí doupě online

Běžel klopýtavě lesem. Utíkal, ačkoli věděl, že jim stejnak neunikne. I kdyby byl stokrát rychlejší, i kdyby byl stokrát silnější, stejnak ho nakonec dostanou. Ať už oni, nebo ti druzí.
Byl sám proti celému světu a věděl, že až ho dostanou, bude to konec. Přesto nehodlal svou duši vydat zadarmo, přesto byl odhodlán bojovat. Hlavou se mu honily myšlenky…
Sice byl a je můj život až na pár světlých výjimek jenom samé utrpení, ale přesto. I jen pro těch několik málo šťastných chvil stojí za to bojovat. Dokonce co víc, když je něčeho krásného nedostatek, tím spíš o to člověk stojí. Tak jako právě já.
Právě pro všudypřítomnou bolest jsem spatřil pravé štěstí, pro mnohé nespatřitelné, nepostřehnutelné. Sice jen tolikrát, že by mi na to stačily prsty na rukou, ale právě proto jsem si je dovedl vychutnat opravdu naplno, než na mě opět padl… smutek…
Všeobklopující, všepohlcující tma. Tak bolestivá. Tak živá. Neuvěřitelně kontrastující. Jako odvrácená strana světa, jako teplo a chlad, jako den a noc, jako světlo a... tma.
Ohlédl se.
Pořád byly za ním, pořád ho pronásledovaly, snažil se měnit tempo, ale ať běžel seberychleji, byly pořád stejně daleko, pořád stejně blízko. Jen pár desítek metrů, víc ne, jako velká horda hnusu se za ním plížily. Šedé stíny. Bez tváří, bez rukou, bez nohou, beztvaré a přece tak lidské. Lidsky nelidské. Bylo na nich něco lidského, ale takovou podobu strachu, kterou s sebou vláčely, nedokáže vyvolat žádný člověk.
Blížil se konec lesa, za kterým viděl louku. Louka byla nádherná, nebýt v téhle situaci, zdála by se být ideálním místem pro odpočinek. Jasně zelená tráva, čistá, voňavá a svěží, nikde ani kousíček plevelu, jen ta tráva.
Konečně, když mu výhled nezastiňovaly vysoké jehličnany, viděl i na oblohu. Byla dokonale modrá, bez jediného mráčku, tak krásně temně indigová, jako by byla vylita z jediného odstínu barvy.
A ten pocit, tak uvolňující, tak nespoutaný, beze strachu, beze stínů. Zmizely. Aniž si to uvědomoval, tak pořád ještě běžel. Ven z lesa, ale teď už to nebyl úprk. Kolem pár posledních stromů, už aby stál na té voňavé trávě pod širým nebem. Louka směřovala směrem vzhůru, ne strmě, jen pozvolna, tak, aby přesně ladila do kroku.
Řekl si, že se musí dostat až nahoru, až na hřeben toho kopečka, aby se mohl rozhlédnout kolem, aby se mohl zplna nadechnout té svěží vůně trávy, aby byl co nejblíže tomu snovému nebi. Běžel nahoru, s radostným pocitem v srdci, tak lehkým, že kdyby mohl, nejspíš by vzlétl.
Až konečně stanul na vrcholu. Zastavil se a rozpřáhl ruce, se zakloněnou hlavou se díval do nekonečného nebe. Na nic nemyslel, už ho nic netrápilo, pouze si užíval tu nádheru. Když vtom se mu, z vteřiny na vteřinu, začalo nebe měnit před očima. Na modré se najednou objevovaly skvrny, v čárách. Husté, hnusné hnědé čáry zahalovaly čistou modř, jako když šílený umělec začne štětcem ničit své dílo. Až byla obloha úplně hnědá, někde světlejší, jinde zas tmavší. Skvrnitá a nesourodá. Zdála se tak nízko, oproti nekonečným dálkám modře.
Radostný pocit byl okamžitě pryč, místo toho pocítil, jak mu do srdce vstupuje beznaděj. Pohltila všechno to krásné, čeho se mu ještě před chvílí dostávalo plnými doušky, tak rychle.
Shlédl dolů. Tráva uschla. Na této straně hřebene byl sráz mnohem prudší a delší než na straně, ze které přišel, až tam v dáli, kde ze srázu byla opět jen rovina, uviděl skupinku lidí, okamžitě pocítil, že jsou to spřízněné duše. Vnímal jejich utrpení. Zaliti hrůzou a prostoupeni zmarem. Z lesa kolem roviny se potichu vyplížily stíny, semkly se kolem nich a postupovaly stále blíže, dokavaď je nepohltí. Jako jeho.
Ten už nikam neběžel. V momentu uvědomění. Věděl, co přijde. Koukal se na postavičky v dáli a přibližující se stíny a věděl, že tak jako se dotknou jich, dotknou se i jeho. Není úniku, není, kde se schovat, stejnak to přijde, stejnak si ho najdou, je všechny. Už je cítil v zádech, ač neslyšné, slyšel je. A kdesi v dáli slyšel křik a pláč. Ženy, děti, muži. Pohltí vše, bez soucitu.
Nevydal ze sebe ani hlásku, pouze zavřel oči, ze kterých mu mimoděk začaly kanout slzy. Stále tam stál, s rukama rozpaženýma, jako socha nějakého Boha. Až ucítil ten mrazivý dotyk.