Andor.cz - Dračí doupě online

Moni

„Díky“ řeknu směrem k Ivanovi a nastoupí do útrob tmavé dodávky. Nemyslela jsem si, že mě něco dokáže překvapit po bombě v kufru, ale tohle? Černá dodávka jak z akčního filmu a uvnitř tohle? Světlá kůže, na podlaze světlý koberec s dlouhým chlupem a na celý prostor dodávky jen šest, už od pohledu pohodlných křesel. Zabírám si to nejdál od dveří. Sedám si, či spíše lehám a ihned na mě padá únava. Start motoru je slyšet jen vzdáleně, ale jeho tady tiché předení je krásnou kulisou ke spánku. Usínám. Však taky jsem už minimálně čtyřiadvacet hodin vzhůru.

Probouzí mě až škubnutí při zastavení. To už jsme tady? rozespale zamžourám do světel venku. „Sššš....“ ozve se do ztracena šustot rychle jedoucího auta. Asi nejsme v cíli jen na benzínce. Předení už taky utichlo a já rozespalá, začnu protahovat ruce. Spaní v autě nemám ráda, ale tady to docela jde. Protřu oči a hledám Ivana. Sedí s vyhrnutou nohavicí a polívá si nohu čímsi z černé lahvičky. Na kus savého hadru na koberci dopadají krvavé kapky smíchané s pěnou kysličníku. Když dobře poslouchám, zaslechnu občas syknutí bolestí. A to říkal, že mu nic není... pomyslím si. Teprve teď dávám nahlas najevo, že jsem vzhůru – zívnu. Poplašeně se otočí a upře na mě jedovatý pohled. „Nic to není“ řekne tiše a nohu schovává za sedačkou. „To ti tak uvěřím“ suše to ospalým hlasem komentuji a odepnu si pás. Vstanu a udělám těch pár kroků k němu. Spatřuji minimálně tři hluboké rány na kterých sedí bílá pěna, kysličník.

Z lékárny na stolečku vyndavám obvazy a jeden mu rovnou podávám se slovy, ať to skousne. Přestože je to chlap, tak průzkum, zda tam nezůstal nějaký „cizí předmět“ bolí hodně. Otevírám stříbrný pytlík se čtverečkem gázy namočené v dezinfekci a otírám tím rány. Vypadá, že měl štěstí, protože na první pohled to nevypadá, že by to chtělo hnisat. Prohrabání lékárničky, která je až neobvykle rozsáhlá mě odhalí dezinfekci v prášku. Vzpomenu si na svou první sedřenou kůži na nohách, byla jsem malá a sotva jsem dosáhla na pedály. Řídila jsem bosa, protože pak má člověk větší cit, ale nějak jsem netrefila pedály a chodidlo se přesně napasovalo mezi plyn a brzdu. Na obou stranách mě pedály vytvořili krvavé znamení. Vzpomínám si, jak ten prášek pálil. Podle všeho pálí i teď. Na nohu mu vysypu celý pytlík, protože nevím, co s načatým, navíc tam je to jen pro dobro. Sterilní obvaz opouští papírový obal a za pomoci mých rukou pevně objímá nohu. Musí to být bolestivé, ale je to nutné. Nakonec však už jen váži pěkný uzlík a je hotovo. S kritickým pohledem si prohlédnu svou práci a musím říct, vypadá to dobře.

Klapnutí dveří nás oba překvapí, to ale jen přišel Danny. Beze slov uklidil již zbytečnou lékárničku ze stolu a místo ní na něho položil krabice od Mc`Donaldu. Jídlo! Ani jsem si do teď neuvědomovala, jaký mám hlad. Své „křesílko“ popovezu v kolejničkách blíž ke stolku, sednu si a vrhnu se na svou část. Jíme potichu a docela rychle. Fastfood normálně nemám ráda, ale hlad a nevyspalost odpor překonávají bez problému. Po necelé čtvrthodince znovu vyjíždíme, netrvá to dlouho a znovu usínám.

Podruhé se probouzím až s nadskočením při přejezdu nějakého příčného prahu. Zamžourám z tmavých oken a vidím nějaké cihlové budovy. „Tak panstvo jsme tady.“ je nám, tedy asi především mě, řečeno od volantu. Celá rozlámaná vstávám z pohodlné sedačky a přikrčena vylézám ven z dodávky. První čeho si všímám, jsou auta přikrytá plachtami kolem. Není to jedno auto ani dvě, tady jich je mnohem víc odhadem tak deset až patnáct. Zezadu ke mě neslyšně přistoupí Danny. Zaregistruji ho, teprve když napřáhne ruku do mého zorného pole. „Tamhle je dílna. Tamhle Garáže a tamhle je dům“ ukazuje postupně na budovy kolem. „Nepotřebuje nějaké větší ošetření?“ zeptá se mě starostlivě s pohledem upřeným na Ivana, který sedí na koberci ve dveřích dodávky. „Myslím, že mu bude dobře, ale rentgen by neuškodil...“ odpovím. „Jen mám obavu, že ho do nemocnice k rentgenu nedostaneme.“ dodám po kratší pauze.

„Danny? Můžeš jí ukázat kladivo? Já mezitím připravím medvěda na vyložení...“ ozve se Ivan, který si všiml našich pohledů. Danny se usměje a opáčí „Jo, ukáži jí ho, ale ty si prosím tě běž lehnout.“. „To tak.“ zaslechneme tichý hlas než odejdeme.