Andor.cz - Dračí doupě online

Opatrně přeřezávám izolepou zavřenou krabici. Nevím, co je uvnitř a počítač se odmlčel. Žádný nový pochybný email odnikud. Netrvá mi to dlouho krabice se otevře. Opatrně, jako bych se bála, že mi obsah kousne strkám ruce dovnitř. Kousky polysterenu něco chrání, to je jasné. Pod vrchní vrstvou na něco narazím. Zarazím se. Pak sjedu prsty do boků a vytáhnu to ven. Nechápavě se na to dívám a přemýšlím, jak moc jsem se někde praštila. Věc, kterou jsem vytáhla vypadá jak ze scifi. S velkou představivostí si to jde představit jako helmu, ale tahle má zvenku miliony drátků a navíc nemá žádné otvory pro oči. Otáčím ji kolem osy.

„Dej si ji na hlavu...“ objeví se na monitoru z ničeho nic. Už zase. Že mám něco nakažené mi je jasné, ale jak se jim to povedlo? Jak se jim mohlo povést mě takhle doběhnout?. Ráda bych jim položila pár otázek. Nad vykonáním příkazu váhám. Moc se mi nelíbí dělat to, co si někdo poručí. Jenže zvědavost je prevít. Opatrně dovnitř vstrčím ruku a přejedu po vnitřku helmy. Je hladká a nikde není žádný výstupek, jen v místě, kde jsou oči je povrch trochu jiný. Chlad mě prozrazuje sklo, nebo minimálně něco jemu podobné. Asi jsem se zbláznila... řeknu si. Sednu si ke stolu a opatrněji nasadím na hlavu. Chvíli přemýšlím, jak budu uvnitř dýchat, ale překvapivě zjišťuji, že vzduchu je tu dostatek. Materiál helmy musí být porézní...

S přemýšlení mě vytrhne to co vidím. Tma se pomalu mění ve světlo. Tak tohle to umí! pomyslím si s nadšením a na chvilku zapomínám na to, jak se mi to dostalo do rukou. Projekční helma. Něco podobného jsem už viděla na nějakém veletrhu, jen to bylo asi třikrát menší. I z tohohle podle všeho starého modelu jsem nadšena už jen při myšlence, jak by se na tom hrály hry. Samozřejmě, prvně vyřešit toho červa...

Pomalu, ale jistě se tma rozplyne a já vnímám scénu. Sedím v pohodlném křesle. Mimoděk si to zkontroluji pohledem. Celá scéna se pohybuje podle mého požadavku. Je to ohromě reálné. Dokonce mě přijde, že i prsty vnímám povrch toho křesla. Zvednu pohled a rozhlédnu se. Pohled mi přejede po řadě monitorů a díky velkému opěradlu pojízdné židle málem přehlédnu mladíka před monitory. „Ehh?“ nevím, jak začít. Nevím, zda mě slyší, či vidí. Všechno záleží na tom, jak je to naprogramované a co ta helma umí.