Andor.cz - Dračí doupě online

Lev je prý králem zvířat, ale na nás lidi stejně nestačí. Na lvech obdivuji jejich sílu a rychlost, přijdou mi velice majestátní a člověk má před nimi respekt. Když poprvé zastřelíte lva, připadáte si jako nejmocnější člověk na zemi. Dokázali jste, že jste lepší než on a proto vám teď leží u nohou nejen lev, ale i celý svět. Vyfotíte se i s kamarády při mrtvém lvu, pak si odvezete tělo, abyste si mohli jeho vycpanou hlavu pověsit doma nad krb.
Pak jde život dál, řídíte firmu, užíváte si život a uspokojení z toho co jste dokázali vás sprovází celkem dlouho. Ale po roce, když je možnost jít znovu na lov lvů, kdo by odolal? A tak jdete. Zastřelíte dalšího lva a zase se dostaví ten skvělí pocit, ale ten vyprchá dřív než předtím. Po roce jdete znovu a pak znovu. Pocit uspokojení je vždy o něco menší, takže musíte zabíjet víc lvů, abyste si ho udrželi déle.
A to je to co teď dělám. Spolu s dvěma přáteli a průvodcem jdeme na lov lva v Africe. Zastavujeme auto a dál jdeme pěšky. Po několika krocích na příkaz průvodce zpomalujeme a začínáme se plížit. Musíme být opatrní, lvi jsou velmi nebezpeční a také nemilosrdní. Když na vás skočí lev je s vámi amen.
„Vidíte?“ průvodce ukazuje na stromy několik metrů před námi. Chvíli mi trvá, než v nich rozeznám lva. V klidu si hoví ve stínu stromu. Ani o nás neví.
„Tak co? Kdo bude mít tu čest?“ ptám se svých přátel Jozefa a Marka. Kouknou na sebe a pak kývnou.
„Necháme ho tobě Viktore, bude to tvůj jubilejní desátý úlovek.“ říká Mark.
„Díky kluci.“ Odjišťuju pušku, klekám si na jedno koleno a mířím na lva. Ozývá se výstřel. Lev se bleskurychlé zvedá a rozbíhá se k nám. Kulka se zřejmě zabrzdila o větev nebo co. Natahuju další náboj do hlavně a mířím lvovi přímo na hlavu. Mačkám spoušť. Lev je okamžitě na zemi a nehýbe se.
„Hezky!“ křičí Mark.
„Slušný zásah.“ uznale přikyvuje Jozef.
„Tak ho dem omrknout.“ říkám, když se zvedám ze země. Lev je dost velký a pořád z něj jde strach.
„Hezký kousek.“ říká Jozef.
„V mým kanclu se bude jeho hlava vyjímat.“ říkám.
„To ti tam ty dvě další nestačí?“ ptá se s úsměvem Mark.
„Do třetice všeho dobrého.“ odpovídám.
Když pak nakládáme lva na auto zdá se mi, že v dáli vidím mužskou postavu, ale když se tím směrem kouknu znovu, už nevidím nikoho. Třeba se mi to jen zdálo.
Večer zapíjíme úspěch v jednom baru. Lidi celkem rádi poslouchají naše historky z lovů, takže je často musíme nějak přikrášlit. Sedím u baru a vyprávím historku pár chlapům co si ke mne přisedli. Jozef a Mark jsou na druhým konci baru a taky vyprávějí historky.
„Běžel rovnou na mně, chtěl mně dostat.“ dokončuju historku z dnešního lovu.
„A cos udělal?“ ptá se jeden z posluchačů.
„No nic jiného nezbývalo tak jsem vystřelil. A trefil jsem ho přímo do hlavy.“ odpovídám. Všichni se nechali vtáhnout do příběhu a teď jenom uznale a možná i trochu fascinovaně přikyvují. Barem se ozývá výstřel, všichni se krčí a koukají co se děje.
„Ty se vážně pokládáš za lovce?“ ptá se muž stojící kousek ode mně u baru s pistolí namířenou ke stropu. To on střílel.
„Podle mně si jenom hloupí zbabělec.“ říká a zamiřuje hlaveň na mně. Chlapi co stojí kolem mě, ustupují stranou.
„Pane, nevím, o co vám jde,“ říkám smířlivě, „ale já jsem toho lva zabil dle zákona.“
„Ne podle mého zákona.“ říká muž tvrdě.
„Co jste zač? Nějaký ekolog nebo co?“ ptám se.
„To ne, ale nemám rád, když se jen pro zábavu zabíjejí zvířata na pokraji vymření. A taky nesnáším, když je někdo zbabělec a vydává se za hrdinu.“ Z mužova hlasu a postoje je cítit sebejistota. Vůbec mu nevadí, že je tu kolem spousta lidí, nebo že tím, že míří na člověka, si teď dramaticky zkomplikoval život.
„Proč říkáte, že jsem zbabělec, vy jste tam přece nebil. Nevíte co to je zabít lva!“ stojím si za svým.
„Ani o tobě nevěděl!“ křičí muž, teď už je skutečně rozzlobený. „Jenom si se k němu přiblížil a pak ho zastřelil. Bylo to stejný jako střílet na nehybnou figurínu! Chválíš se, že si zabil něco co proti tobě nemělo šanci! Když tě teď zabiju, budu pořád lepší než ty, protože o mně výš! Nestřílím tě od zad!“ Stáčí pistoli k Markovi, sedícímu kousíček od něj, vůbec neuhýbá pohledem. Mark se snaží co nejvíc odtáhnout od muže. Výstřel. Markovi prolétá kulka hlavou a on padá na zem.
„Na rozdíl od tvého kámoše.“ říká muž a znovu míří na mně. Zvedám ruce.
„Ten lev měl utéct pryč a ne se rozběhnout proti mně.“ snažím se o poslední zoufalou obranu. Až když to vyslovím, uvědomuju si, jak blbě ta slova zní. Vidím, že se za mužem plíží Josef. Neznámi, znovu bez toho aby co jen pootočil hlavu, zamiřuje zbraň na Jozefa a zabíjí ho.
„Stejně jako tvůj kámoš.“ říká.
„Bože co jste vůbec zač?“ vykřikuju zoufale. O co tomu hajzlovi jde?! Jen tak zastřelil dva mí nejlepší kámoše!
„Mně říkají Věčný. A teď je řada na tobě. Zabiju tě, protože teď nemáš šanci, pak se s tebou budu chválit svým známým a čekat uznání za to, že sem zabil někoho, kdo jen stál a nebil pro mně rozdíl mezi ním a figurínou.“
„Poč...“ Ozve se výstřel a moje slovo zaniká v jeho ozvěně. Všechno jakoby se najednou ztišilo a zpomalilo. Všechny zvuky ke mně dolétají jakoby z velké dálky. Někdo mi rozmazal obraz, vidím jen muže uprostřed svého zorného pole. Nic není na svým místě všechno se to tak nějak točí. Cítím teplo na břiše, přikládám na něj ruku, je celá od krve. Kurva! Někdo mně střelil!
Cítím, jak mi slábnou nohy, přešlapuju z jedné na druhou, abych udržel rovnováhu, ale jde to těžce. Ztrácím rovnováhu a dopadám zády na zem. Úder hlavou o zem mně jakoby vrací do reality. Ale stejně je všechno nějak pomalé. Slyším kroky na dřevěný podlaze, pomalu se přibližují. Vedle mý hlavy zastavuje Věčný. Nakláni zbraň nad moji tvář. Znovu se ozývá výstřel.