Andor.cz - Dračí doupě online

Drobně, ale vytrvale pršelo, chtělo by se napsat, ale jednak by to nebylo úplně originální uvedení do příběhu, hlavně by to však nebyla pravda.
„Chčije jako kráva,“ pronesl hromotluk zabírající téměř celý vstup do jeskyně.
„Hmm,“ zahučel jeden z nesourodé pětice krčící se kolem ohně. O tom, že ví docela přesně, jaké je teď venku počasí, svědčil fakt, že z něho, stejně jako z ostatních čtyř, crčela proudem voda a syčela na rozpálených kamenech u ohniště.
„Už mě tyhle přeháňky nebaví,“ pokračoval strážný u vstupu a dál vyhlížel do provazců deště. Na rozdíl od ostatních on byl naprosto suchý. Kožená vesta ho obepínala těsněji, než by činil oděv vyrobený přímo na něho, v ruce držel meč a na tváři měl jizvu, podle níž by byl rozeznatelný kdekoli na světě.
Nikdo nepovažoval za nutné Targovi odpovídat, což on bral jako zcela zřejmou pobídku k pokračování monologu: „Na druhou stranu je to lepší, než kdyby pršelo drobně, ale dlouho.“
„Drž už hubu,“ procedil kdosi mezi zkaženými zuby.
„Má to obrovskou výhodu hlavně v tom,“ obrátil se strážný do sluje a s jistým škodolibým uspokojením si prohlížel promočené druhy, „že v tomhle nečase nezaútočí. I kdyby o nás věděli, nevylezou. Už jenom proto, aby…“
V dokončení myšlenky Targovi zabránil hrot válečného kladiva zaražený hluboko do týla.
„Příjemné odpoledne vespolek,“ pronesl konverzačním tónem muž v uniformě královské gardy, který se zaskočeným mužům zjevil ve chvíli, kdy se Targovo mohutné tělo sesunulo k zemi a zpoza něho poodstoupil trpaslík s krví zbroceným kladivem. Před sebou držel natažený samostříl a usmíval se. „Nechte ruce tam, kde jsou,“ pokračoval voják, „a můžu vám slíbit, že…“
Ani on svoji promluvu nedokončil. Z temného kouta místnosti se ozvalo zadrnčení a jeho uniformu protrhla na hrudi šipka z kuše. Stejná šipka opustila i vojákovu zbraň, ale neškodně se zakousla do bahna před skupinkou u ohniště. Muž se pak zhroutil přes Targovo tělo.
Všichni chlapi se bez jediného zaváhání vrhli po zbraních. Trpaslík před jeskyní zmizel. V hukotu deště se nedaly rozeznat žádné další zvuky, ale zdálo se, že vzniklá situace zaskočila i vojáky tam venku. Ani na jedné ze stran nebyl nikdo další, kdo by chtěl v následujících chvílích zemřít.
„Dobrá práce, Kipe,“ promluvil chraplavě holohlavý obtloustlý mužík, který se s nataženým lukem opřel o stěnu.
Z temnoty zadní části jeskyně vyšel sotva patnáctiletý mladík a znovu natahoval kuši. „Jo,“ přikývl.
„Zvolil jsi dobře.“ Holohlavý se na něho snad i usmál.
„Zachránil jsem ti život,“ konstatoval chlapec.
„Tak to jsme si kvit,“ přikývl lučištník.
Kip se na něho nechápavě obrátil.
„Nejdřív jsem tě chtěl podřezat, když ses mi dostal pod ruku, ale rozmyslel jsem si to.“
Tím, že Kip zastřelil člena královské gardy, skutečně provedl volbu. Nevratnou a s nejistým výhledem do budoucna. To, že zůstane dál se svými únosci, ho může zachránit, nebo ho to může stát život. Nebyl si ale jistý, co by znamenalo padnout do rukou vojákům. Ne poté, co se ho jeden z nich pár dnů před jeho únosem Gerasovou tlupou pokusil zabít. Tehdy vyvázl jen o vlásek. Teď však bylo důležité dostat se z téhle jeskyně.
„Trochu se nám to tam ve vstupu plní,“ pronesl nejvyšší z mužů uvnitř. „Ale venku to vypadá, že se nic moc neděje.
„Neděje,“ zopakoval zamyšleně holohlavý, aniž by spustil oči z prostoru před jeskyní. „A to se mi nelíbí. Počkáme na tmu a mizíme.“ Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že není zvědavý na nějaké polemiky. O tomhle rozhodnutí by ale s velitelem patrně nepolemizoval nikdo.
„Můžou nás tu střílet jako králíky hned, jak vylezeme z nory,“ namítl Kip, jehož velitelem Geras nebyl.
„To můžou,“ přikývl velitel, „ale to můžou stejně tak dneska v noci jako kteroukoli noc další. A já nemám rád čekání.“
Venku ustával déšť.
„Můžeme použít Targa a toho jejich chlapa jako štít,“ navrhl jeden z mužů, kteří spěšně ušlapávali oharky v ohništi.
Sotva to dořekl, situace se změnila. Na těla ve vstupu začaly dopadat balvany. Rachot sílil a hromada před vchodem se začala zvětšovat.
„Do psí…“ sykl jeden z mužů a s obnaženým mečem se rozběhl vpřed. „Voni nás tu chtějí pohřbít zaživa!“
Měl pravdu, ale neúprosnému osudu pohřbení zaživa vzápětí unikl rychleji, než sám chtěl, tím, že s několika šipkami v těle padl mrtev mezi balvany.
„Vyjděte ven!“ zaznělo do hukotu deště, když ustalo padání kamenů.
Muži v jeskyni se po sobě podívali. Geras ale rezolutně zavrtěl hlavou.
„Vyjděte ven!“
Kip pevně svíral kuši a potily se mu dlaně. Díval se na Gerase a hryzal si spodní ret. Chvíli přemýšlel, jak by zareagovali ostatní, kdyby ho zastřelil, a zvažoval své vlastní možnosti tam venku. Pak kuši sklonil. Zachránil jsem ti život.
„Vyjděte ven!“ ozvalo se naposledy. Za chvíli začaly na hromadu padat další kameny a pruh světla se začal povážlivě zmenšovat. Další příležitost už ti uvnitř nedostali. Za pár okamžiků začal šum deště utichat a šerý přísvit se vytratil docela.
V jeskyni byla tma a ticho. Trvalo minuty, možná desítky minut, nepromluvil ale nikdo.
„Měli bysme rozdělat oheň,“ prolomil mlčení Geras.
„Chcípneme tady,“ pronesl kdosi přiškrceným hlasem.
„Asi jo,“ připustil velitel, „ale neláká mi to v těch mokrejch hadrech.“
„Oheň nám sežere vzduch, udusíme se tu.“
„Těžko. Shazovali jenom kameny, vzduch sem půjde. Tak rozdělá někdo ten oheň, nebo to mám udělat já?“
Místo odpovědi se ozvalo foukání a několik zdánlivě vyhaslých oharků začalo opět žhnout. Za chvilku už se rozhořely první větvičky a osvítily obličej muže, kterému nikdo neřekl jinak než Orel. Stačil jediný pohled do jeho tváře a bylo každému jasné proč.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Grul, malý vousatý muž opírající se o stěnu. Byl podsaditý a postavou nebyl nepodobný Gerasovi.
„Kdybysme měli loutnu,“ ušklíbl se Orel, „mohli bysme si zazpívat nějakou pěknou pohřební písničku.“
Zasmál se pouze Geras, ale nebyl to příjemný smích.
„Jdi do prdele,“ zabručel současně s velitelovým smíchem Hrbáč. Ani u něho nebylo nutné dlouho přemýšlet, proč se mu tak říká. Byl sice o poznání urostlejší než Geras s Grulem, ale tím, jak byl shrbený, jako by to chtěl popřít. Také on se opíral jedním ramenem o stěnu a dlaň druhé ruky si tiskl na stehno. Kip byl první, kdo si všiml krve, která se mu řinula mezi prsty, ale ani Gerasovi to neuniklo.
„Kdys to schytal?“
„Když chtěl Javor utýct. Asi se něco odrazilo od šutrů. Je to jenom škrábnutí.“
„Hmm,“ přikývl velitel.
Tím, jak oheň sílil, osvětloval stále širší kruh světla. Muži se dívali jeden po druhém, než se pohledy všech tak nějak automaticky stočily k mrtvým tělům zpola zakrytým kameny.
„Budou smrdět,“ pronesl věcně Orel.
„Nechali tu jednoho ze svých,“ promluvil Geras, jako by jeho slova přeslechl. Došel k hromadě, z níž trčely vojákovy nohy a částečně i těla obou jejich parťáků. „To přece nikdy nedělají. Je to blbost, ale královská garda své mrtvé pohřbívá.“
„Už asi ne,“ pokrčil rameny Grul, čímž to pro něho bylo vyřízené.
„Vážně nás tu chtějí nechat pochcípat,“ ušklíbl se Geras.
„Jestli jim velí někdo jenom trochu podobnej tobě,“ vložil se do diskuse Hrbáč, „je to dost dobře možný.“
„Asi to nebudeme rozebírat hned, že ne?“ ujistil se Orel s pohledem na kamennou hradbu.
„Ne,“ zavrtěl hlavou velitel.
Všem bylo jasné, že nyní je v naprostém klidu a pohodě uhlídá jediný voják s kuší. A dá se předpokládat, že tu aspoň jednoho skutečně nechali, pokud táhli někam dál.
„A co budeme dělat?“ promluvil tiše Kip.
„Čekat,“ odpověděl mu Geras.
„Budou smrdět,“ zopakoval Orel svou připomínku k přítomnosti mrtvých.
„Budou,“ přikývl Geras.
„Budou hodně smrdět,“ přisadil si Orel.
„Spálíme je,“ rozhodl velitel.
„Kde?“ optal se Grul. „Jak? Nemáme dříví.“
„Máme,“ odpověděl velitel. „Pojďte se mnou.“ Z ohniště sebral jednu z planoucích větví a vykročil hlouběji do sluje. Když oheň osvítil prostor, naskytl se ostatním v jednom místě pohled na temný úzký otvor u podlahy a vyhrabaný jíl navršený vedle. „Vidím, že náš mladý přítel už se tu snažil podhrabat,“ usmál se Geras. „Taky dobře. Aspoň budeme mít míň práce. Pokračuj, chlapče.“
Kip rozpačitě přešlápl z nohy na nohu.
„Hrabej,“ vybídl jej opět velitel, „už to není daleko. Málem se ti to povedlo už předtím. A vy mu pomozte, jestli se chcete ohřát a najíst. Mám tu takový malý skládek. A tohle mi dej, chlapče, teď to nějakou chvíli nebudeš potřebovat,“ natáhl se po zbrani, kterou Kip stále ještě svíral v rukách.
Ten mu ji moudře odevzdal a pustil se do hrabání. Teď už nemusel své počínání tajit jako včera, když zjistil, že pod balvanem vyčuhujícím ze stěny je podezřele hladké místo ucpané namačkaným jílem. Po chvilce k němu přiklekl Grul a pomocí svého meče, který byl v tak žalostném stavu, že byl skutečně spíše použitelný jako motyka než jako zbraň, se pustil do kopání. „Pusť,“ odstrčil chlapce ramenem. Jíl byl tuhý, ale všudypřítomná vlhkost mu nedovolila ztvrdnout docela, takže jedinou komplikací byly menší kameny, které v něm byly zazděny.
„Už bys tam měl bejt,“ konstatoval hlubokým hlasem velitel a jako na potvrzení jeho slov udeřil kov do dalšího z kamenů a ten zapadl dovnitř.
„Jsme tam.“
„To budete zírat,“ ušklíbl se Geras. „Trochu nepohodlnej přístup, ale uvnitř je všechno, co potřebujeme.“ Když pak byl otvor dostatečný, sám se jako první nasoukal dovnitř. „Podejte mi světlo.“
Za velitelem se protáhli všichni kromě Hrbáče, který se vrátil k ohni.
„Tak co tomu říkáte?“ usmál se s neskrývanou spokojeností velitel. Prostor, jen o málo menší než vedlejší jeskyně, byl ve své zadní části až po strop naplněn větvemi a kmeny slabších stromů. „Vítejte u mě.“
„Teda šéfe…“ protáhnul užasle Orel.
„Chvíli jsem tu žil. A to se člověk docela nudí,“ zasmál se Geras. „A tušil jsem, že by se to jednou mohlo hodit.“
„No, bejvalo by bylo lepší, kdyby ses tenkrát bavil kopáním tajnýho tunelu ven než nošením dříví,“ ušklíbl se Grul, „ale není to zlý.“
„A pánové,“ usmál se Geras, „mám tu i nějaké to jídlo. Nic pro gurmány, ale pár dnů, při troše skromnosti týdnů, s tím vystačíme.“ V jednom z koutů byla uplácána z jílu jakási prapodivná schránka. Když ji holohlavý muž rozbil, objevily se před přihlížejícími tři pytle jen nepatrně dotčené plísní. „Pšenice,“ oznámil velitel.
„Hmm,“ pokýval uznale hlavou Orel.
„Tak na co čekáte?“ vybídl ostatní Geras, to dříví budeme potřebovat vepředu.
Kip nevěděl, jak dlouho trvalo tahání dřeva do hlavní jeskyně, ale na čase teď nezáleželo. Měli ho tady víc než dost a zbývalo jen doufat, že ne víc než zásob.
Oheň hořel jasným plamenem a příjemně hřál. Muži se shlukli kolem něj a mlčky pokračovali v sušení svršků a nahřívání prokřehlých údů. Situace teď byla taková, jaká byla, ale sucho a teplo bylo stejně důležité jako předtím, než se objevili vojáci.
Kip se podvědomě držel co nejdál od Gerase, což jej odsunulo až ke stěně, o kterou se opíral Hrbáč. Byl bledý a třásl se. „Mám žízeň,“ promluvil ztěžka a stále si jednou rukou tiskl zraněné stehno.
„Na,“ zvedl se Geras, obešel oheň a podal mu malou lahvičku. „Na nohy tě asi nepostaví, ale zahřeje.“
Hrbáč polknul dva doušky a otřásl se. „Díky.“
Velitel přikývl, vzal si lahvičku zpátky a taky se napil. „To nebude dobrý, že ne?“
Hrbáč zavrtěl hlavou, stiskl rty, zavřel oči a ve vlně další bolesti se zapřel týlem o kámen za sebou.
V ten okamžik Geras vytáhl nůž a podřízl ho.
Kip vytřeštil oči a téměř uskočil.
Nikdo neřekl ani slovo.
Mladík si uvědomoval, že to bylo svým podivným způsobem milosrdenství, ale příliš ho to neuklidnilo.
Až po hodně dlouhé chvíli promluvil Orel: „Dobře,“ zhodnotil velitelovo počínání. „Vo pár dnů jsi mu to zkrátil. A my aspoň líp vyjdem s jídlem.“
Geras mlčel. Zíral do plamenů a nepromluvil ani ve chvíli, kdy Orel s Grulem odnášeli Hrbáčovo tělo k ostatním u závalu.
Kip zůstal s velitelem u ohně a stejně jako on se díval do žhnoucích uhlíků. Mají pravdu. Čím míň hladových krků zbyde, tím dýl ostatní vydrží. I když se mohl v tuto chvíli jevit apaticky, horečně přemýšlel. Budu další? „Proč jste mě unesli? A proč po mě šli vojáci?“ zdvihl hlavu ke Gerasovi.
„Je po tobě sháňka a jsi docela ceněný zboží,“ odvětil suše Geras. „Teda aspoň tvoje hlava je docela dobře ohodnocená.“
„Moje hlava?“ vytřeštil mladík oči. „Proč?“
Holohlavý pokrčil rameny.
„Kdo ji chce?“
„Vojáci.“
Kipa tohle zjištění šokovalo. „Ale, to přece… Proč jste jim ji nedali.“
„Nepřišlo mi to jako dobrej nápad.“
Mladík mlčel a obracel v hlavě nové informace ze všech stran. A ze všech úhlů pohledu se mu vynořovala samá velmi znepokojující východiska. „Nechali jste mě naživu jenom proto, abyste mohli vyšroubovat moji cenu ještě o nějaký ten stříbrňák výš?“ zeptal se přímo.
„Jo,“ přikývl Geras bez nejmenších rozpaků. „Jsi chytrej kluk,“ dodal vzápětí a Kipa tahle poznámka nejen že nepotěšila, spíše jen prohloubila jeho nervozitu.
„Ale nenapadá mě, jak se z tohohle dostaneme. S těma venku vám teď obchody asi moc nepokvetou, když už beztak moji hlavu mají, jenom jim stačí počkat.“ Kip se snažil hned v zárodku utnout myšlenku, k níž by někdo z přítomných mohl co nevidět dojít, tedy, že by ho zkusili vyměnit za volný odchod.
„Jdu spát,“ prohlásil Geras, a aniž by si dál všímal ostatních, složil se kousek od ohniště. Ostatní ho zanedlouho napodobili. Poslední se ke spánku uložil Orel, který předtím ještě přiložil na oheň pár silnějších polen.
Jeskyní se neslo hluboké oddechování spících mužů. Kip ležel se zavřenýma očima, naslouchal a čekal. Stále v hlavě probíral různé možnosti, ale ve své podstatě už byl rozhodnutý. Čekal dlouho, než otevřel oči. Zůstal nehnutě ležet a zíral do stínů v nerovném stropu, pod nímž se plazil kouř. Pak se nehlučně posadil a sáhl po nejbližším dostatečně velkém kameni. V ten okamžik si s hrůzou uvědomil, že místo, kam ulehl ke spánku velitel, je prázdné. Strnul jen na okamžik, než protáhl svůj pohyb a dosáhl na jednu z větví, kterou pak přihodil do ohně.
„Správně,“ ozvalo se tiše kousek za jeho ramenem.
Neotočil se. Hodil na oheň ještě pár klacků a lehl si zpátky na své místo. Chvíli mu vrtalo hlavou, jak mohl jeho napjatému sluchu uniknout Gerasův pohyb, ale místo dalších zbytečných úvah pak usoudil, že bude lepší se konečně pořádně vyspat a přidal se k ostatním dřímajícím.
…
Kip spal dlouho. Usuzoval to podle toho, že se po probuzení cítil odpočatý jako už dávno ne. Podle ničeho jiného to poznat nešlo, neboť všude kolem byla černočerná tma. Opatrně a bez nejmenšího zašramocení se posadil. Pravidelné oddechování nasvědčovalo tomu, že ostatní ještě pospávají. Vsedě naslouchal do té chvíle, než se s nezdravým zachrchláním vzbudil Orel: „Sviňský počasí,“ ulevil si holohlavý, když dokašlal.
„Moc to tu neschne,“ přitakal Kip, zašátral klackem v místě, kde tušil ohniště, a skutečně objevil pár žhavých uhlíků. Po poměrně dlouhé chvíli foukání se konečně rozhořely klacíky, které odněkud vylovil Orel a podal mu je.
„Co budeme dělat?“ zeptal se pak Orel Gerase, když velitel otevřel oči a prohlížel si je.
„Nic.“
Nic, než z toho někomu hrábne, pomyslel si Kip. Třeba mně.
Tohle nicnedělání jim vydrželo hodiny a dny, než je nesnesitelný zápach donutil spálit mrtvé. Bylo to vítané zpestření žalostně se vlekoucích tichých chvil čekání. Čekání, než se něco stane. Nemluvil nikdo. Všechno bylo řečeno a každý se zabýval vlastními myšlenkami. Což nebylo dobré. To si Kip uvědomoval více než dobře.
…
Teď!
V přísvitu žhnoucích uhlíků se objevil Orlův zoban a foukající rty. Jen na kratičký okamžik, než krev z jeho rozbité hlavy rodící se plamínek nadobro uhasila.
Kip naprázdno polknul a v naprostém tichu, které naplnilo jeskyni po Orlově náhlé smrti, se zdál být ten zvuk ohlušujícím. Pak se ozvalo zaskřípění natahované tětivy. On se ale nepohnul. Věděl, že jakékoli zašramocení může být smrtelné.
A to samé si uvědomovali i Geras s Grulem. Bylo nasnadě se domnívat, že Orla zabil Kip, ale mohl to být i kdokoli z nich dvou. Vzájemná důvěra obou mužů byla dána pouze její prospěšností a o té se teď dalo docela pochybovat. Šance na přežití nebyla příliš velká ani předtím a teď se ještě snížila, ale neproniknutelná tma ji u všech vyrovnala.
Tak to bychom měli.
Kip seděl skrčený kus od stěny jeskyně a cítil, jak mu po páteři stéká čůrek potu. Na chvilku se mu zazdálo, jako by zaslechl šramot někde za svými zády, ale nepohnul se. A nepohnul se ani ve chvíli, kdy se z míst, kde tušil ohniště a mrtvé Orlovo tělo, ozvala série zvuků způsobených prudkými pohyby zakončená svištivým zvukem čepele, přeseknutím tkání a smrtelným zachroptěním. Pak následovalo žuchnutí a ticho.
Kterej z nich?
Odpověď přišla vzápětí. „Kdepak jsi, ty malej sráči?,“ zařízl se do ticha jeskyně Grulův ostrý hlas. Muž pak udělal pár kroků doprovázených zasténáním drobných kamínků. „Jsi na řadě.“
Kip nereagoval.
„Nemáš zbraň,“ uchechtl se Grul.
Nebyla to tak docela pravda, ale kámen v Kipově dlani nebyl vpravdě zbraní, která by mu příliš přidávala na klidu. Zato měl jiný trumf – plné kapsy jídla. Vzhledem k tomu, že tenhle vývoj byl očekávatelný, netroufl si být nepřipraven, ať nastane kdykoli.
„Chcípneš!“
Kip ani nehlesl.
„Zasranej spratku!“ ulevil si Grul.
Bylo slyšet, že Grul chodí. Zjevně nepovažoval Kipa za rovnocenného soupeře.
To je dobrý.
„Úúúuuh,“ zaúpěl Grul, když vzduchem zasvištěl meč a ťal do živého. Pak odskočil a upadl. Tím to pro tuhle chvíli skončilo.
To není dobrý.
„Za tohle mi zaplatíš, chcípáčku,“ procedil po chvíli ticha zraněný muž skrz zuby a odplivl si.
Kip opět nepromluvil, o to horečnatěji však přemýšlel. Žije Geras, nebo jsem blbě trefil Orla? Nebyl si jist, která z variant by byla lepší.
„Zabiju tě!“
„Navrhuju spáchat hromadnou sebevraždu,“ zavtipkoval po chvíli Geras a Kip slyšel, jak Grul s hrůzou zalapal po dechu. „Až řeknu teď, všichni se podřežeme.“
Nemám čím. Kip se v duchu ušklíbnul.
„Teď!“
Geras byl jediný, kdo se svému vtipu zasmál.
Kip předpokládal, že se je velitel snaží svojí bezstarostností znervóznět, a musel připustit, že se mu to docela daří. Jak to jenom přežil? Kryl se za Orlem, a když po něm Grul sekl, předstíral, že je zasažený? Možná. Nejspíš.
„Škoda, taková pěkná hra to byla…“
Ve vzduchu bylo cítit, jak se Grul musí přemáhat, aby Gerase neposlal do prdele i s jeho podělanejma hrama, ale neudělal to. Natolik byl ještě příčetný.
Kip sebral nehlučně kamínek a hodil ho někam k ohništi. Zašramocení při dopadu nevyvolalo žádnou odezvu. Ve vzduchu viselo ticho a smrt.
Čekání bylo dlouhé. Čas se v jeskyni odhadnout pořádně nedal, ale Kipovi připadalo, že neplyne, že se jen převaluje sem a tam a odráží se od stěn, aby snad už v následující chvíli někoho strhl do nenávratna. Bylo jen otázkou, jaká maličkost spustí zabíjení.
Někomu zakručelo v břiše a ten zvuk se nesl prostorem jako vzdálené burácení hromu. Nic se ale nestalo. Kip zvažoval, jestli už nemá sáhnout po jídle, aby se jeho hladové břicho nezačalo také ozývat, ale bál se udělat sebemenší pohyb, který by ho mohl prozradit.
Zakručení se ozvalo znovu. Blízko. Kip polknul a byl si jist, že i tohle muselo být slyšet. Těžký vzduch jeskyně proťala čepel. Někdo to prostě zkusil. Grul! byl si jistý Kip. Geras nedělá na náhodu nic. Ten by neminul.
Další zašramocení se ozvalo až za hodnou chvíli. A znělo to, jako když se někdo pokouší odebírat kameny ze závalu. Grul! I tentokrát Kipovo přesvědčení hraničilo s jistotou. Je nervózní. Dělá chyby. Už v tomhle okamžiku Kip věděl, kdo z nich tří umře nejdřív. A nečekal dlouho. Ozvalo se bolestné zaúpění zakončené chrčivým sípotem. Žuchnutí mrtvého těla pak už bylo jen tečkou za touhle krátkou epizodkou.
Kip se ani nepohnul. Bál se čím dál víc. Geras přece musí být slyšet. V tomhle absolutním tichu a tmě se nemůže nikdo pohybovat zcela nehlučně. Tak proč ho, zatraceně, neslyším?
„Umřeš!“ ozvalo se najednou do temnoty a několikrát se to v členitém prostoru jeskyně odrazilo.
Kip mlčel. Věděl, o co Gerasovi jde. A přestože ho rozechvívala čiročirá hrůza, nevydal ze sebe ani hlásku. Na okamžik se mu sice zdálo, že slyší, jak velitel opatrně našlapuje směrem k němu, ale jist si tím nebyl. To, že ale Geras koná, bylo dobrým znamením. Nejsem tady nervózní sám. Taky má strach. Ze mě. Nedá se říci, že by to mladíka uklidnilo, ale zjištění to bylo z kategorie těch lepších, kterých bylo jinak v posledních hodinách pomálu.
Snad hodinu nebo dvě Kip nehnutě seděl, než zkusil vylovit z kapsy kus sušeného masa. On bude mít hlad. Půjde dozadu! Prolétlo mu najednou hlavou. Pro jídlo bude muset dřív nebo později podlézt do zadní komory. Usmál se a opatrně se zakousl do tvrdého plátku bez sebemenšího náznaku chuti. Měl žízeň. Měl žízeň a tohle už bylo zjištění z kategorie těch horších.
Bylo jen otázkou času, než se někdo dopustí osudové chyby. A ani jeden z nich nechtěl ten okamžik zbytečně přivolávat. Nakonec však promluvil Geras: „Možná,“ začal podivně pomalu a ztěžka, „bych ti měl něco říct…“
Kip se nehýbal a mlčel.
„… než to skončí.“
Následovala dlouhá pomlka zakončená polknutím.
Mladíkovi se hlavou honily stovky myšlenek, ale jediné správné se držel. Mlč! Mlč a dostaneš se z toho.
„Něco o tobě…“
Zkoušíš to dobře.
„Měl bys to vědět.“ Následovala velmi dlouhá odmlka.
Dáváš mi čas na přemýšlení? Hmm, solidní pokus. Kip znal přibližnou polohu nepřítele a zvažoval své možnosti. A všechny týkající se případného útoku měly neúměrně mnoho rizik. Kdekoli mezi nimi mohlo ležet tělo některého z ostatních a on si byl jist, že by se jeho pohyb neobešel bez hluku. Případný hod kamenem by byl jenom zkouškou štěstí. A to teď nehodlal pokoušet. Mlčel tedy a dál jen vyčkával.
„Byl bych…“ ozval se zase Geras, ale větu mu už v zárodku přerušil záchvat sípavého kašle.
Kipovi se zdálo, že slyší, jak se „velitel“ v záchvatu kašle dře o protilehlou stěnu jeskyně. Sehnul se a zašátral na zemi po nějakém vhodném kameni. Teď! … Ne! Cosi se v něm pralo a on se rozhodl uposlechnout ten opatrnější z obou hlasů.
„Až jednou…“ snažil se Geras opět promluvit a jeho slova opět utonula v dávivém záchvatu kašle.
Je zraněný?
„Umřu,“ pronesl Geras překvapivě.
Možná…
„Chci ti jenom…“ Trvalo několik dlouhých chrčivých nádechů, než byl schopen pokračovat: „… říct, že jsem nikdy ne…“ Kašel další slova opět proměnil jen v bublání.
Umře. Byl si najednou jist Kip. Musel se neskutečně přemáhat, aby doteď nevydal ani hlásku. A už dobojoval.
Sípání umírajícího Gerase bylo děsivé a dlouhé, ale Kip v sobě nenašel dost odvahy to celé ukončit.
Najednou bylo ticho. Prázdné, mrtvé ticho. Kip byl posledním, kdo v téhle kamenné kryptě zůstal naživu, což byl pocit snad ještě tíživější, než přestálé napětí. Hleděl do černočerné tmy a cítil, jak mu po tvářích stékají slzy.
…
Snad den, možná dva a dost možná týden Kip čekal. Čekal a zvažoval, zda nemá začít rozebírat zával. Ale rozhodl se jinak. Dokud mu vystačí zásoby, není kam spěchat. Postupem času, když se podzemím začal šířit nesnesitelný zápach rozkladu, přestěhoval se do zadní jeskyně, kde se odvážil rozdělat si malý ohýnek. Bylo to neopatrné, ale nutné. Neudělat to, zešílel by. Většina kouře naštěstí mizela v puklinách ve stropě.
Čas si krátil tím, že pečlivě zadělával průlez mezi jeskyněmi. Z hlavní sluje ho zaskládal kameny a zamazal jílem, přičemž nechal volnou pouze mezeru nezbytně nutnou k tomu, aby se sám mohl volně pohybovat, kterou byl připraven za sebou uzavřít příhodně velkým balvanem.
Několikrát za tu dobu se mu zdálo, že zaslechl z hlavní sluje tichý sípot, ale nebyl a nechtěl si tím být jist. Vždy se mu téměř zastavilo srdce, ale pokaždé se zase pomalu rozběhlo a bylo jediným zvukem naplňujícím podzemí. Zůstával tady vzadu a šepot mrtvých nechával jim samotným.
Pak ale přišlo ještě něco mnohem nepříjemnějšího. Průjem a zvracení. Nechutné jídlo i kalnou vodu do sebe soukal už spíše jen z donucení a nikdy je v sobě neudržel déle než pár desítek minut. A zrovna ve chvíli, kdy se s křečemi v břiše svíjel na vlhké zemi a div že se neudávil vlastními zvratky, uslyšel zřetelný rachot z hlavní sluje. Přicházelo vysvobození.
Přicházelo vysvobození a jemu už bylo skoro jedno, jestli v podobě útěku nebo rány z milosti. Přesto však zadusil oheň a schoulil se do kouta jeskyně. Zvracel a dávil se tam, jak jen to šlo nejtišeji.
Od závalu sem zaznívaly hlasy, které jako by ani nepatřily do tohoto světa. Kipovým tělem třásla zimnice. Hlasy utichaly, aby se opět rozezněly a aby pak opět umlkly. Chlapcova mysl se propadla do nevědomí.
…
Když se Kip vzbudil, bylo všude ticho. Ticho, tma a zápach mrtvých a výkalů. Byl naživu, všechno tohle byly neklamné známky toho, že opravdu byl. Snažil se uvědomit si svoji polohu, načež se po zemi přesunul tam, kde tušil ohniště. A po chvíli se mu podařilo rozdělat oheň. Ve světle plápolajících plamenů pak prolezl nezadělaným otvorem do vedlejších prostor a vytáhl za sebou planoucí poleno. To jej však spíš oslepovalo, než by mu pomáhalo vidět, proto ho opatrně opřel o stěnu a vydal se k závalu. Pach rozkladu dělal vzduch téměř nedýchatelným a on se už nedivil, že jej nikdo neobjevil. Až po chvíli si všiml světlejšího prostoru v závalu. Nechali otevřeno!
Vykradl se tiše ven. Byla noc a mrholilo. Vzduch byl cítit borovicemi. S opatrností, jaké jen byl schopný, překonal volné prostranství před jeskyní a pak se rozběhl lesem. O běh v pravém slova smyslu se nejednalo, ale spěchal. Pryč. Kamkoli! Hlavně daleko.
…
Po letech se dozvěděl o svém královském původu a vrátil se, aby splatil účet zrádnému vládci, chtělo by se napsat, ale jednak by to nebylo úplně originální zakončení příběhu, hlavně by to však nebyla pravda.
Zemřel pár let po svém útěku a důvod, proč byl kdysi štvanou zvěří, se nikdy nedozvěděl.