Andor.cz - Dračí doupě online

1)
Dalo by se říct, že nebyl ničím víc než vůní
sotva postřehnutelnou podvědomím
jednoduchých organismů.
Unášel se prostředím starogotických uliček
přičemž unikal do myšlenek o věčnosti.
Váhou své bezhmotnosti srážel nálady
kolemjdoucích mileniálů.
Toulal se v kruzích stále se opakujících
kočičích hlav a šířil kolem toho místního
kameniva auru nostalgie.
Memoroval prehistorii prastarého města
a do srdcí měšťanů ukládal nechtěně
křik upálených herezí.
Zastavil nad pamětním náměstím,
když tok úvah přemostila vzpomínka
na důvody.
Staletí žádný důvod nezahlédl
ba ani nepotkal. Pomyslel na jejich
povahu a tvary. Ta konání jejich;
pouhopouhá alotrie, avšak
i vrozená nevinnost,
a všeobhajující působnost a vliv.
Kde se vlastně berou?

Padají z mraků jak andělé
za hvězdných nocí pondělních
na zádech peří prohnilé.
AŽ je oni rozmělní v kalužích.
A při polednách pátečních
na prsou přísliby naivní;
i zbožní; potratí v okamžicích
sobotních.

2)
"Jako je dnes!" jako když líné louče
slunce z nebes, roztrysknou se po
skleněných mozaikách, přesně
takových domů, jaké hyzdí
prostor světa i tu.!
A tu si povšiml.
(Hmota jeho vlastní z širého světa
uráčila sejít se molekula
s molekulou tady.)
Pohlédl jen do stínu jediného,
mozaiky jediné.
Jiné by teď nepostřehl,
ani štětcem tvůrců:

Na neoprýskané zdi,
poseté psaníčky milujících kameníků,
pohaslo vlnění částic světla.
Záření astrálů vyklonilo
oprýskaný arkýř,
nepochopitelně stejného domu
s neoprýskanou běloskvostnou
omítkou.
Oblékl se do nezadržitelnosti.
Jistojistě zahlédl od tama
vyhlížející tvář, ale,
ano, ale jistý si nebyl.
Nepřemýšlel, nedumal.
Vykročil, vyběhl.
Vyrazil repliku archivolty,
zapuštěnou v ostění,
sochaře posedlého náboženskou
extází. Jako Drákula v kostele
stanul v portálu centrální síně
právě toho jednoho sídla...

3)
Prosklenou aulu zastíněnou
slunečními paprsky,
prozářila vznešenost osoby
do zlatého taláru, svázané.
Její stokarátové vlasy
přeplatily poklady všeckého
jsoucna.
Vzdech krotkého úleku
v okamžení zazněl co hudba sfér,
a azurově vlhký pohled
rozplakal všechna moře.
Armády všech světů nepostačí
zásluhám k ochraně toho
převzácného stvoření.
Bytosti tak dokonalé,
že ani Bůh nemá moc
splodit ji, byť jen v
představách či snech.

4)
Sotva co ji spatřil,
v ten naléhavý okamžik,
rozplynula se ta hmotná
existence na průvan pocitů,
a mezi řasami se ztratila
jako vzpomínka.
"Padni na kolena!"
Sluneční louče
roztříštily tu chvíli,
a alua na věky věků
potratila svou duchovní
pohostinnost.

Nehty se roztekly jako hnis,
a ruce krvácí touhou
sevřít vzduch tetelící se kolem
Ní
Spiritus animó...
... tehdy prahl po smrtelnosti,
a tak po staletích, čepelí svou vlastní
zemřel a rozplynul se jako touha.

Jméno její snad mohlo být
akronymem všech emocí
pokoření a zbožnosti.