Andor.cz - Dračí doupě online

Šedomodrá básnička

A lze vůbec milovat? Domnívám se, že ano – i při všem tom sobectví, co v člověku je. Samozřejmě, i láska je jeho projevem, ale může se přeci vymknout a stát se nezištnou. Málokdy se však objeví příležitost k oběti a možná je to dobře, mnoho nezištných lásek by se rozpadlo v prach, jako se to stává každý den pro docela malé kamínky na cestě.
Seděla jsem před zrcadlem. Na každé straně mělo lampu, do které jsem se mohla podívat bez oslnění, a na stolku ležela malá krabička s náušnicemi a parfém, který jediný jsem používala. Byl hřejivý a měkký a svým způsobem podivný; stavěl mezi mnou a světem zeď, svou neobvyklostí se distancoval od křečovitého veselí dnů a týdnů. Používala jsem ho málokdy, voněl v něm santal a jasmín a další věci a občas byl lidem nepříjemný. Krabičku jsem schovala do skříňky a parfém si dala do kapsy – třeba se bude hodit…
Lze vůbec milovat – hodinu, roky?
Seděla jsem před zrcadlem a před rozhodnutím. Stačilo nedělat nic, chvíle rozhodnutí by pominula a za pár chvil by u dveří zazvonil jeden kluk s vážnýma očima a já bych vstala a rozeběhla se otevřít. A taky jsem mohla natáhnout ruku, uchopit Možnost a vstoupit za zrcadlo. Kluk by přišel a odešel, pak by mě někdo dal hledat, a za nějaký čas bych byla jen vzdálenou vzpomínkou.
Proč se to nestalo dřív? Za zrcadlo! Možnost, která se nedala odmítnout a ani jsem ji odmítnou nechtěla. Nikdy bych na něco takového nedokázala říct ne, nikdy bych o tom ani nedokázala vážně uvažovat. Jsou možnosti, které nelze odmítnout, i když už jejich pravá chvíle minula a v člověku se všechno svírá touhou po tom, aby nikdy nenastaly.
Snad mě čeká černá královna a červená královna a cesty, co se na nich musí rychle utíkat, aby člověk mohl zůstat na stejném místě. A možná ne… zrcadlo lákalo a čekalo. Obraz v něm, který měl být přesnou kopií mého pokoje, se chvíli co chvíli měnil – můj pokoj sice nikdy docela nezmizel, ale matně se v něm objevovaly výjevy, které mi nepřipomínaly nic známého a které snad přicházely z různých časů.
Otevřela jsem ještě jednou stolek a vyndala šátek. Byl z hedvábí, modrý s jemnými linkami malovaného vzoru. Měla jsem ho velice ráda, ale zřídka kdy jsem ho nosila. Patřil k mému parfému.
Hlasitě jsem se rozesmála – taková hloupost, vstoupit za zrcadlo! A hned ztichla, polekaná roztrženým tichem. Sklenička s vůní v mé kapse zastudila, když jsem se pohnula. V zrcadle jsem na pár chvil spatřila bledou dívku, seděla v křesle ovinutá barevným plédem, jako by byla nemocná. Rychle vzhlédla, jako by vycítila mou podivnou přítomnost. Její tmavé oči mi hluboce utkvěly; obraz pomalu matněl. To zrcadlo bylo veliký kamínek na cestě mé lásky.
Neměla jsem čas se převléct, a přitom jsem měla ve veliké skříni za mými zády mnoho věcí, které se na cestu hodily lépe než mé modré šaty se širokou sukní a zvonovými rukávy. Sama jsem si je ušila, když za okny sněžilo a lampy svítily do tmy jako zbloudilé světlušky. Líbily se mi, a tak jsem nechtěla, aby si mě v nich někdo prohlížel.
Věděla jsem, že už nemám mnoho času. Natáhla jsem ruku a zlehka se dotkla Možnosti před sebou. Studila a bylo v ní šedomodře smutno.
Zachtělo se mi být pouhou vzpomínkou.



Ivan Ivanovič Sarkin

Ivan Ivanovič Sarkin kráčel prostředkem ulice a usmíval se na všechny strany. Neusmál se pouze na Romanu Antonovnu, protože jí dlužil rubl a nechtěl, aby si myslela, že ho má u sebe. Ani ona se neusmála.
Uviděl svého přítele Leonida Vasilijeviče Otmarova. „Potkal jsem Boha,“ řekl mu rozhodně, sotva stáli u sebe. Chvíli před tím přemýšlel, jestli si nemá najít nějaká veliká, důležitě znějící slova pro takovou příležitost, ale žádná ho nenapadala. „Potkal jsem Boha a mluvil se mnou.“
„Hmm,“ pravil Leonid Vasilijevič Otmarov. „Ty, starý piják, a potkáš Boha. Pil jsi, co? Pil. To tě pak potká ledacos.“
„Pil jsem,“ přiznal Ivan Ivanovič Sarkin. „Pil jsem, ale potkal jsem Boha. Mluvil se mnou. Vodka nevodka, v té chvíli jsem věděl: Je to on. A dobře jsme si porozmlouvali.“
„Ivane Ivanoviči, měl bys jít domů. Pospat si. Pil jsi? Pil. Tak co ti povídal?“
„Tak, o životě jsme si povídali. Chválil vodku od Tatiany Poletavské, ta je dobrá. Silná. Taky o Natašce jsme rozmlouvali. Je to dobrá holka, Leonide Vasilijeviči. Hodná. Milá. S očima jako voda v jezeře! I Bohu se zamlouvá. Hezky o ní mluvil.“
„Ivane Ivanoviči, nějak se mi to nezdá. Potkáš Boha a rozprávíš s ním nad vodkou o Natašce? Bůh vykládá o jiných věcech, než je Nataška. Jako v kostele vykládají.“
„Nevykládal jako v kostele,“ uznal Ivan Ivanovič, i když trochu nejistě, nebo» v kostele nebyl již hodně dávno. „Ale byl to on. Půjdu to říct Borisi Jegoroviči Lukašenkovi. Ty nic nevíš, Otmarove.“ Leonid Vasilijeviš Otmarov se urazil, už nic neřekl a šel pryč. Ivan Ivanovič Sarkin ještě chvíli postával uprostřed ulice.
„A byl to on,“ řekl si nakonec a odešel to říct Borisi Jegoroviči Lukašenkovi.



Blízké setkání

Myslím, že nejvíc to naštvalo Američany. Nedivím se jim; všechny ty přípravy, speciální jednotky, spousty zaručených pozorování, tu a tam vlna celonárodní hysterie a tak vůbec…
A když konečně přiletí zástupce mimozemské civilizace, neřkuli inteligence, přistane si u Humpolce. Ostatně, nouzový přistávací modul byl sotva větší než malé letadlo, a tak nezpůsobil ve tři hodiny ráno, na rovném úseku silnice první třídy, jedinou dopravní nehodu.
Přes množství článků v denním, vědeckém i bulvárním tisku byla pominuta úloha mužů, kteří se na místo přistání dostali jako první. A to na místo původního, prvního přistání, o kterém se většinou taktně, z pochopitelných důvodů, mlčí. Přesto se pokusme jenom ve stručnosti, v zájmu uceleného obrazu, připomenout, jak to vlastně bylo.
Je na místě poděkovat zejména scifisticky vzdělanému členu hasičského sboru panu Houserovi. Pan Houser zrovna držel noční službu na svém pracovišti, když mu zavolal jeden z náhodných svědků, kterému byla takto neurvale přerušena cesta na Brno, že „silnici šprajcuje nějaký letadýlko a jesli to třeba nebouchne“. Pan Houser se rozjel na místo. Tam si okamžitě uvědomil, jaká odpovědnost mu byla osudem svěřena. Svolal členy hasičských sborů nejen z Humpolce, ale i Pelhřimova, Havlíčkova Brodu a Jihlavy. Než stačili dorazit posledně jmenovaní, modul byl odtažen z vozovky do pole, aby nebránil provozu, obklíčen odhodlaně se tvářícími a panem Houserem patřičně ideologicky zpracovanými požárníky a zakryt několika narychlo spíchnutými plachtami.
Se stejnou překvapivou rychlostí zareagovala Česká akademie věd, konkrétně doktor přírodních věd docent Malásek, rovněž velmi sečtělý ve vědecko-fantastické literatuře; a již druhý den v čase, kdy slušný člověk sedí u snídaně, jeho dýchavičná škodovka dorazila na kritické místo.
Pan Houser se totiž celou událost rozhodl oznámit jediné jakž takž kompetentní osobě, o které kdy slyšel, totiž doktoru Grygarovi, astronomovi, kterého nedávno viděl v televizi. Telefon však zvedla jeho paní, dosti chladným hlasem – vzhledem k předjitřní hodině jistě pochopitelným – pravila, že manžel je mimo republiku, a nadiktovala panu Houserovi číslo pana Maláska s představou, že Malásek měl pro blázny vždycky pochopení. Ten se kupodivu snadno nechal přesvědčit, že nejde o hloupý žert, a přijel spolu s kolegou Beranem, lékařem a nadšeným ufologem.
Zatím tedy okruh obeznámených osob není příliš rozsáhlý, ale to nebyl jediný důvod, proč při svém příjezdu oba učenci nenašli mimozemské těleso obsypané novináři.
Prozíravý pan Houser, správně tuše, co by prostí a odbornou literaturou nevzdělaní pozemš»ané mohli provést s jeho úžasným nálezem, rozhodl se vydávat těleso za havarovaný nákladní vůz z nebezpečným toxickým nákladem, ale ne zas tak nebezpečným, aby to bylo doopravdy zajímavé. Nikdo se pak už neptal, proč policie, která se rovněž bystře zapojila do akce, staví zátarasy a pan Houser, s očima nádherně rudýma nevyspáním a s vykřičeným hlasem, pobíhá okolo a odhání zvědavce i z vlastních, požárnických řad.
Příjezdem pana Maláska a pana Berana bohužel nezastupitelná úloha pana Housera končí.
Docent Malásek prošel kruhem policistů, ostatně rozestoupených v uctivé vzdálenosti, a nejprve pouze nadzdvihl plachtu zakrývající těleso, aby pod ni vzápětí zalezl. Delší chvíli se neobjevoval, jen plachta se porůznu nadouvala, zvědavý Beran se tedy vydal za ním a i on zmizel pod plachtou.
Jejich první dojem z toho mála, co mohli posoudit, byl, že těleso vyhlíží překvapivě „pozemsky“ – jejich mozky vycvičené a otrlé filmovými efekty se jen stěží smiřovaly s prostými tvary vozidla a fádní, šedohnědou barvou. Pohled dovnitř jim ovšem toto, řekněme, technické zklamání, plně vynahradil. Průzorem v čelní části lodi, který se díky manipulaci zdatných požárníků dostal zhruba do výše ramen obou mužů, byla vidět miniaturní pilotní kabina.
V docentu Maláskovi se ozvala duše přírodozpytce a okamžitě si uvědomil, že vznitřek kabiny je kalibrovaný na přibližně lidskou velikost, včetně povědomého tvaru sedadla, a potěšilo ho, že tvorové budou takřka zaručeně humanoidi.
Doktor Beran, z titulu svého povolání, si všiml hlavně toho, že zařízení je nepoškozené, nikde nejsou stopy po krvi či jiné tekutině podobného účelu, a celkově vnitřek kabiny působí uspořádaným, až uklizeným dojmem.
Vzápětí byli oba vystaveni mírnému úleku, nebo» zpoza pilotní desky vystartoval tvor připomínající trochu opici, trochu kočku, měl čtyři končetiny a tři oči a po kabině skákal jako veverka v kleci.
Docent Beran vyjádřil přesvědčení, že stvoření je patrně v šoku, docent Malásek naopak byl toho mínění, že jde o nedospělého jedince, který se stejně jako lidské děti projevuje divokým, až nespoutaným způsobem.
Po delší době, kterou se rozličnými prostocviky snažili upoutat pozornost bytosti, rozhodli, že věc je příliš závažná a rychle se rozpomínali, kolik spolužáků ze základní, střední a vysoké školy se dalo na politickou dráhu. V dokonalé shodě se rozhodli, že je třeba dát vědět co největšímu množství zainteresovaných osob a vydali se hledat telefon.
Další události jsou všeobecně známy. Byl navázán kontakt s civilizací humanoidních tvarů a uspokojivě humanoidního myšlení. Mnoho společného spolu měli, lidé a poutníci z hvězd. Dokonce i zálibu v domácím zvířectvu, co všude vleze a šlape na nejrůznější tlačítka a knoflíky, třeba od vysavačů, nebo nouzových starterů záchranných modulů.