Andor.cz - Dračí doupě online

Je středa ráno. Zhruba devět hodin. Vylézám z teplé postele a vida, že je venku krásně, mé srdce zaplesalo. Bude to dobrý sraz, napadne mě.
Moje přípravy finišují. Ještě koupit pár baterek, jídlo na poslední chvíli zabalit do tašky. Zkontrolovat čas a hurá naložit batoh, tašku, druhou tašku, spacák, karimatku, hůl, bokken, sebe… do „malého“ auta. Celou dobu nervózně poskakuju, neposedím na jednom místě, jak těším na shledání se spoustou Andořanů. Ještě rozloučit s rodinou. Mamka mě stále objímá... starosti typu: Nebude se ti stýskat? Máš dost jídla? Nezapomněl jsi něco? mi na tváři kouzlí úsměv.
A pak přijde vytoužená 13. hodina. Odjééézd, zahlaholím a soukám se do auta. Prozváním Kazatele a hurá na cestu. Slunko svítí, v autě se začíná dělat nepříjemné teplo. Cestou nakládáme Kazatele a už nám nic nebrání pokračovat směrem k Tajemnému hradu, Lichnici.
Cesta ubíhá rychle, bez bloudění, až najednou zpoza stromů vykoukne silueta hradu. Polorozbořená věž na jedné straně a na druhé těžko identifikovatelný kus zdi. Uprostřed toho všeho na nás kouká hradní brána. Najednou se ozve telefon. „Haló,“ ozvu se a mé ucho uslyší známý hlas. „Ahoj Squopíku,“ odpovím... Následně jsem poprošen o vyzvednutí zavazadel na autobusovém nádraží v Třemošnici.
Pár zatáček lesem. Veliké klesání a už je před námi značka Třemošnice. Nádraží najdeme skoro hnedle, leč to překvapení! Na nádraží není pouze Squop a pár lidí - je to Squop a ohromná banda lidí. Následuje velké přivítání. Většinu lidu znám. A jsem hrozně potěšen, že je zase vidím.
Všechny batohy se nám vešly do nákladového prostoru. Tatík byl trochu nervózní z toho, aby se nepoškrábala okna, ale nemusel mít strach. Nic se nestalo. Všichni, co odevzdali batohy, se vydali na cestu na hrad. Přibrali jsme do auta nejzmoženější osůbky, Morwen a LadyHawke, a rozjeli jsme vyložit batohy k hradu.
Nahoře bylo prašné parkoviště a na konci byla trocha trávy. Rozhodli jsem se vyložit batohy tam. Ta»ka začal couvat, ale jelikož auto bylo nacpané batohy až ke střeše a v zrcátkách nebyl žádný sloup vidět, málem nacouval do železného sloupu. Všichni zatím nevědouce, co se málem stalo, vylézali ven z auta. Já šel otevřít kufr, abychom mohli vyndat všechny batohy, jaké ale bylo překvapení, když asi jeden centimetr dělil nárazník auta od onoho sloupu...
Batohy jsme nakonec uspěšně vyložili a nacpali do Fejíiny skvělé felicie. Nikdy jsem nevěděl, co taková felicie dokáže, už i na Cornštějně me to překvapovalo, ale tady mě to dostalo. A nebo to není autem, ale zkušeností skvělého řidiče.
Následovalo krásné přivítání s hrstkou lidí, co už byli na hradě. Chvilinku potom se dostavili lidičkové, co šli z Třemošnice. Vybalování věcí, prohlídka hradu. Hned se ale naše skupinka odebrala do temného sklepení, kde se pokoušela dýmem z vodní dýmky ucpat východ. Skoro, ale opravdu skoro se to povedlo. Nebýt lidí, co stále chodili ven, dovnitř, a zase ven. Kouřila se jedna vodnice za druhou.
Postupně přibývali lidé a naše andorská síla na hradě začala stoupat. Všichni, co přišli s batohem na zádech až nahoru na nádvoří, byli zpocení, zmožení, ale každý měl na tváři ohromný úsměv, že je konečně tady, mezi kamarády. Pár lidiček k večeru odešlo do hospody, ale brzo se vrátili.
V pozdní večer jsme se odebrali do místnosti veliké asi 5 čtverečných metrů a vodárnu umístili doprostřed. Leželi jsme kolem ní v hojném počtu v kruhu. Povídali jsem si a byla to skvělá zábava, až přišel Gabriel. Pozdravil nás „Achoj kucí,“ celkem notně přitepleným hlasem. Všichni jsme se začali smát. Následně se rozjela zábava takovým trochu teplým směrem. Nezapomenu na Krissovu hlášku. „Dneska spím prdelí ke zdi.“ Později Gallen: „ To vydržím…To vydržím... OU, tak to už vážně ne!“
Byla to dlouhá noc, těch vodáren, co padlo... ou ou... Usnuli jsme asi kolem 3. hodiny...

Ráno jsme se s Gabrielem, Squopem a Kazatelem odebrali směr Třemošnice. Na nákupy. Po krátké konverzaci s prodavačkou jsme zjistili, že dnešní den je první otevírací den místního koupaliště. V takovém vedru se tomu nedalo odolat. Bohužel Hopík neměl koupací oděv a šel zpátky na hrad... A nám už nic nebánilo jít se koupat. Teda bránilo, zavřená brána, přišli jsme totiž hodinu před otevírací dobou. Sedli jsem si tedy na zahrádku k jednomu hotelu. Z hotelu začala vycházet děvčata. Hm, to byl pohled. Díky vedru toho na sobě moc neměly, jen hadříky, které halily ty nejnutnější tělní partie. Co čert nechtěl, sedly si vedle nás.
Voda byla studená. Nebo teplá, jak kdo chce. Měla celých 17,5°C. Teplota vzduchu okolo 29°C... vydržel jsem tam hodinu, a pak jsem se začal smažit na slunku. Rychle jsem se schoval do stínu a chvilku potom jsem odešel z koupaliště zpátky na hrad, kde jsem zalezl za ostatníma do sklepa.
Přijela další banda Andořanů. Zase proběhlo bouřlivé přivítání, bez kterého by to zřejmě nebylo ono. Bylo nás tu stále víc a mně se to stále víc líbilo.
Během zkoušky pohádky na páteční ráno nás všechny šíleně pobavili Delík a Solorin. To, co předváděli, by rozesmálo i mrtvý kus kamene. Komicky skákali a prali se o zlatý vlas, švitořili a handrkovali se.
Všichni s dobrým pocitem, že se pohádka i divadlo bude líbit, šli spát. Někdo dříve, někdo později. U ohně se sedělo a zpívalo, někde se hrálo Doupě a jinde... no, však každý ví - přece kouřila vodárna.

Hnedle ráno po probuzení mě překvapila Fejí, jak pobíhá všude možně po nádvoří. Na zábradlí vyrostly Molitanové hlavy, u studny se objevila zlatá rybka a v podzemí se objevilo hrozné Del-strašidlo, které drželo v zajetí princeznu. Ani jsem se nestihl nasnídat a už tu byli. Hrozná banda malých místních lidiček. Přišly děti z širého okolí společně se svými učitelkami.
My „herci“ jsme se seřadili u hradní zdi a začali jsme hrát snad každému známou pohádku O Zlatovlasé panně. Není možno zapomenout na Mravence, Mouchu, dva Krkavce, i na odvážného Jiříka. Po pohádce, která měla veliký úspěch, se děti pustily do plnění různých úkolů. Porazit zlého obra, učit se dovednostem s meči, zachraňovat princezny a na koni ničit řady molitanových vojáků.
Zřejmě jsme dosáhli toho, co jsme zamýšleli, děti se očividně bavily, a když přišly učitelky s tím, že už je konec, dětem se z hradu nechtělo.
Chvíli volna každý zaplnil podle sebe, ;o) někdo vodárnou, jiný čímkoli jiným.
Následovalo zkoušení na divadelní hru Na počátku českých dějin. Někteří, jako třeba Mephala, přišli k docela hlavní roli jako slepí k houslím. Ale zkouška dopadla velmi dobře, lidé se u ní bavili, každý se smál, až se za břicho popadal. Jak mě večer ale bolely tváře od ustavičného smíchu!
Na divadelní hru z Třemošnice přišlo pouze pár lidí. Jedna rodina s malými dětmi po scénce, kdy Krok změnil jméno na Rozkrok, odešla rychle pryč. Jinak divadelní představení myslím dopadlo velmi dobře, lidé se bavili, a o to vlastně šlo. Že?

Druhý den ráno, to už je sobota, jak ten čas letí. K ránu začalo pršet. My, co jsme spali pod širákem, jsme byli lehce překvapeni. Naházeli jsme věci Kurňovi do stanu a já s Kazatelem jsme se odhodlali jít spát do vlhkého podzemí. Ze spánku nás vyrušil Jolly Joker, který se tvářil lehce naštvaně, ale hnedle ho to přešlo. Sdělil nám, že nás celou hodinu po hradě shánění. HUPS.
Začal larp. Chvíli se v mé alchymistické dílně nic nedělo, ale za chvíli už stála před dílnou celá fronta lidí, která chtěla něco poradit, něco udělat, a já se málem nezastavil až do oběda. Dokonce jeden neposedný goblin zakousl jednu moji zákaznici, která si šla pro jed. J
larp dopadl uplně jinak, než bylo zamýšleno, leč lidé se u něho bavili. Já jako CP jsem se též bavil. Bylo tam spousta intrik a spousta lží.
Po larpu jsme se šli zchladit do nedalekého rybníka, kde jsme začali blbnout. Skákalo se, plavalo se. Společně s Kazatelem jsme přeplavali celý rybník, při cestě zpátky mě ale do nohy chytla šílená křeč, jak já ji nesnáším. Když už jsem myslel, že povolila, přišla znovu a ještě intenzivněji. Být tam hloubka, asi bych měl velký strach.
Po koupání jsme šli zpátky na hrad, kde jsme si zalezli k nám a rozjeli dobrodružství á la Shadowrun. Nedohráli jsme ho. Škoda. Večer se sedělo u ohně a povídalo a povídalo. Nakonec jsem si ustlal uprostřed nádvoří a probudil se až s prvními slunečními paprsky.

V neděli to začínalo být krušné, lidé se pomalu začali rozutíkávat na všechny možné strany. Domů. Naplňovalo mě to lítostí, loučit se s tak skvělými lidmi, že se zase uvidíme až za dlouho. S lidmi, které jsem znal, se vytvořilo něco pevnějšího, a lidi , které jsem neznal, jsem hrozně rád poznal.
Celý den se nic podstatného nedělo, až na to že se všichni rozjížděli domů. Pryč z hradu a bylo nás tam čím dál míň.
Přišel i náš čas, kdy jsme museli opustit tak perfektní místo, které v nás zachovalo spousty krásných vzpomínek. Loučení s posledními obyvatel hradu. Fejí, Tholdrin, DTL, Delruth, Eskel, Evve a Astorian. Opustili jsme je a bylo nám to všem líto.
Squopa jsme vyložili v Pardubicích na nádraží, loučení též bolestné, Kazatel vystoupil v Třebechovicích. Nám zbývalo posledních pár minutek, než Mephí odjede vlak domů. Auto jelo jak závodní formule, V Třebechovicích se před námi rozsvítila červená světla signalizující blížící se vlak, v Opočně se před nás postavila kolona aut za dvěma traktory. Už 3 minuty po času, kdy vlak měl odjet. Mephí i já nervózní. Závory nahoře. Už jsme ani nedoufali. Když se nám naskytl pohled na nádraží, srdce poskočilo, vlak tam ještě byl.
Letmé rozloučení v autě. Hnedle, jak auto zastavilo, oba vybíháme. Vlak stále stojí. Oba běžíme, Mephí s plnou zbrojí. Do vlaku už nikdo nenastupuje. Průvodčí stojí na konci vlaku. Už nedoufám, že to stihneme. Mephala dobíhá k vlaku. Je slyšet potěšující zpráva. Budeme přistavovat jeden vagón, jinak bychom už dávno byli pryč. Následuje pořádné rozloučení a Mephí odjíždí domů.
Mě doma čekala trocha práce, a pak vytoužená vana. Jídlo a přádná postel.