Andor.cz - Dračí doupě online

Jan, zakladatel rodu

I psal se rok 1324, když na zem se narodilo dítě, jemuž jméno Jan bylo dáno. I narodilo se v domě řemeslníka a mistra, měš»ana Olomouckého. Když chlapci bylo sedmnáct let, zvolil ho pán rytíř, jenž krajem projížděl, za pachole své. I přijal chlapec tu poctu rád, neb byl srdce lvího a duše rytířské.
I vydal se pán ten, v roce 1344 do zemí za Polskem, kdes ještě pohané žili. I chtěl on obejít ten kraj a pokračovat do Cařihradu a země saracénské. Však když projížděli slezskými kraji a poté polským královstvím, mnoho příhod a bojů je potkalo. I ze skupiny celé jen pár mužů zbylo a i rek řečený Medvěd zhynul. I na řece jenž zove se Bug, mnoho lapků a ničemných rytířů sídlilo, téměř jak v zemi Albionu v době Artuše krále. A jediný zůstal Jan, jemuž Měš»an říkali, podle toho, že byl z města a ne jako ostatní z polností rytíře. I doslechli se tehdy, že Jan král táhne s vojskem Franků. I rytíř, chtě se dostat ctí panských, vyrazil přes své panství a Hradec, jenž byl pod ochranou královen. Tam sebral nové muže a dohnati se snažil pana Václava, Karla biřmovaného, krále římského.
Však nestačil tak a táhl tedy sám přes knížectví říšská a mnoho se veselil a upil se.
I vrátilo se družení jeho do Čech, jen Jan dále šel neb hranice Franků byly nedaleko a po řece splavné.
I nalezl on podporu u biskupa z Ruán, velkého pána a moudrého muže. I vstoupil on do jeho služeb.
Poté oni připojili se k voji Franků, kde dlel i Jan král.
Tehdy u vesnic, z nichž zapamatována je jen Kresčak, mocná vojska Franků a Albionských se střetla.
Hrdinní rekové té doby stáli proti sobě, Eduard, zovaný Černý na straně Britů, Hrabě de Gui na straně Franků. I Jan král, slepý to vládce, se statečně chystal do poslední bitvy. I přestože Frankové měli výhodu, pro svou znavenost vyčkávali a až k ránu se zpravili k boji a nejstatečnější rytíři vjeli s křikem do boje. Však lučištníci z ostrovů mnoho z nich zabili, dříve než se střetly první zbraně.
I Ruánský kněz se statečně bil a mnoho nepřátel přemohl. Jan po jeho boku s»al na sedmero mužů a dokonce i pána albionského. Však jeden z těch luků takovou sílu měl, že pronikl hřbetem koně a ještě zasáhl oko statečného biskupa. A krvavá rána poslala kněze do nebes a on se proslavil.
I bránil dál Jan, poslední z jeho družiny, biskupovo tělo. A mnoho ještě zabil mužů a mnoho byl zraněn. Když bitva utichla, stále klečel u pánova těla, teprve když spatřil heroldy, kteří hledali padlé pány, zmizel v padlém šeru a vydal se na hrad, kam unikl král Franků a jeho vojsko.

I předstoupil před pány a krále, řka zprávu o skonu velkého muže. A král byl smutný, neb i jeho přítel, král Čechů, zhynul.
A předstopil on před pány z Ruen, klaniv se jim, a navždy se zavázal sloužit nástupcům toho, kterému sloužil.
I přijali oni jeho, neb byl statečný a on mnoho ještě pro tento kraj prolil krve.
I zúčastnil se mnoha bitev a po jedné z nich ho sám pán z hradu Crej povýšil do stavu rytířského, dal mu ostruhy a mnoho ho vyznamenal, neb Jan zachránil jeho syna před léčkou podlou.
A nalezl si Jan, nyní už urozený, ženu z rodu starého, by synové i dcery jeho mohli být urození také.
I dříve než strašné boje skončily, narodil se mu syn, a pro válku ho nazval Martinem, neb válka mu dala cti.
I vrátil se on poté do země české, získav zde úřady a hodnosti, doživ život v míru.

Martin, udatný to rek a synové jeho.
A syn jeho, Martin, se stal po smrti otcově, která přistihla pána v plné síle léta páně 1386, jediným pokračovatelem ctné krve. I měl však už tehdy dva syny, Jindřicha a Jana, kteřížto se lišili jako noc a den. Jindřich byl člověk čestný a silný, v udatnosti nezdolný. Naopak Jan, nazvaný po svém dědu, byl člověk moudrý a rozvážný, přes své mládí ctěný starci.
I Martin, tehdy už pán nad panstvím, které získal od biskupa Moravy, miloval své syny i vnuka svého, Václava, syna Jindřichova, kterýžto přesto byl podobný strýci.
I stala se událost ta, že upálen byl muž, jistě ctný, však v něčem snad zbloudilý, mistr Univerzity Jan Hus. To rozdělilo bratry, neb Jindřich jakožto poslušný syn církve odsoudil okamžitě hříchy kacířovy, Jan shledal trochu pravdy v učení jeho a obhajoval ho, staviv se proti otcům na koncilu. A byl již na světě i třetí bratr, Karel, kterýžto byl u otce a mírnil bratry.
I nastaly boje mezi válečníky Husovými a rytíři církve. A roku 1420 na Vítkově, krvavé hoře, padl jak Jindřich, tak jeho syn a prvorozenství v čistém erbu přešlo na Jana. A Karel, otec dvou synů, zasažen byl o čtyři roky později šípem lapky. Smutné a rozkolné to byly časy. A Jan i syn jeho mladičký, Martin, se odvrátili od stoupenců Husa a nepřijímali už podobojí. A než bouře utichly a na trůn opět sedl král, mohli do hrobky vnést Martina, druhého z rodu, vnést jen jeden syn a tři z vnuků, dva Martinové, z krve Jana Obrody a Karla Mladíčka, a Jan, třetí muž toho jména v rodě, syn Karlův.
Poté však, když v kraji vládl mír a skuteční děsové nocí zmizeli, nastal pro rodinu čas smíření…