Andor.cz - Dračí doupě online

Zdravím všechny,
poohlížím se po nějakém zdatném fandovy psaného textu který by si troufnul na korektur relativně krátkého laterárního zločinu. A tento stul mi k tomu připadl nejvhodnější. Už s tohoto příspěvku je jistě zřejmé že to bude práce náročná. Takže pevné nervy jsou podmínkou. V rámci motivace je možné jednat i o zanedbatelném úplatku. V případě zajmu pro komunikaci použijte astrální okulum, nebo místní poštu či jiný kontakt který by jste na mě případně mohli mít.

S pozdravem noční mura profesoru češtiny

Zub

Z mnoha nejen básnických stimulů vyzdvihnu myšlenkové konfrontace mezi přímostí a opisností. Stává se, že několikrát za den slyším, čtu úderná prohlášení typu „jsi stupid“ (alias stručnost). Ale málokdy mi zkříží smyslové orgány líčení typu „jak přízrak slasti pro mne byla“ (W. Wordsworth, resp. obrazně bohatý výrok). Proč se obecně zešíhlují rétorické finesy ve verších? Nepodepisuje se na tom přemrštěně efekt, že krása spočívá v ošklivých liniích (Baudelaire) a my se řídčeji neostýcháme vzájemně se atakovat zhruběle, surově, nerespektovaně? Co je básnicky elegantnější – rovnou zasáhnout, primitivním hákem čtenáře vyřadit či postupně adresáta zpracovat a ve finiši ho knockautovat? (Omlouvám se za sportovní slang, ale i ten se s úspěchem v lyrizovaných textech nachází). K tomuto rébusu se pojí série postřehů. Panuje ještě dnes napětí idealismu a materialismu v básnických výplodech? A ještě - jak se modifikuje básnický přístup?
Předně – z perspektivy frekvence používání vícejazyčných pojmenování při běžné komunikační situaci strádá „dominance“ knižní (zejména archaické) češtiny. Mizí vzletnost a éteričnost, spoléháme na všednost (pramení z toho otázka, zda je galantní gesto standardem všednosti?). Jako by úkazy z prosté existence nahlodaly smysl pro imaginárnost. Jihne snivost? Bažíme po vícevrstevném snění, neotravuje nás proces naivně si představovat?
Za druhé – metaforičnost se trochu odhodlala zapózovat v lyrizované próze. Vyplývá mj. fakt, že se stírá vyhraněná orientace, tj. máme prozaické básníky nebo básnické prozaiky. Štveme se za univerzalismem? Zápolíme s dilematem, zda tvořit v národním jazyku či v mezinárodních jazycích? Je rovněž otázkou, zda se bilinguálně dostatečně experimentuje na rýmových pozicích (soudobý příklad: lockdown – klaun).
Za třetí – ostrouhala se výrazová délka hubnutím textové tlouštky. Jednoduše – verše nejsou otylé, spíše nevyživené (látkově, krášlícími přípravky), stačí se dokrmit vlastními úsudky. Tvůrce jako by ani nepásl po prostoru pro rozmáchlé triky. Stěsnat se do verše a zároveň se rozepnout – klíč, schéma pro schválenou básnickou strukturu. Asi jsme vymýtili naladění se pro objemné hranice, paktujeme se s miniaturami. Básnicky bytujeme ve veršových mobilních sídlech, ale proč i tak trpí rozlehlé zástavby? Kdysi produkty přerostlé, dnes nevytáhlé.
Za čtvrté – zhostili jsme se otupělých konstant v organizování verše. Přelétáváme od proudu přes postupné tmelení k tříšti a domníváme se, že forrmujeme úžasnou dynamiku. Obeznamujeme se s klipovitou poezií. Až jsem jí přehlcený a laškuje se mnou zdání, že poezie nepřináší úlevu, ale je autoritou skrze nestrhaný presing.

Hvězdné nebe

Bílý kůň cválá temnotou,
lidé nechají se unášet dřímotou,
ani nevědí,
kdo nad jejich spánkem bdí.

Bílý jezdec na jeho hřbetě,
ten nikdy nezklame tě.
Hrdě drží bílý meč,
připraven vyrazit vsteč.

Dívky v bílých šatech jeho sestry,
hledí na tebe, tak už nespi!
Usmívají se, teple září,
jejich bratr se spokojeně projíždí.

Měsíc jej zvou,
jeho sestry hvězdy jsou.
Vlídná zář tě kolébá,
milý úsměv zalévá.

Jen spi, jen se oddej spánku,
jen klidně spi na polštářku,
hvězdy nad tebou bdí,
pozor na tebe dávají.


Nápad se vyloupl jako ořech ze skořápky a já úplně nevím, co s ním. Třeba by mu prospělo pár slok navíc...

Teď mě to napdalo a vůbec nevím co s tím. Už na to tak deset minut koukám a vůbec nevím, co jsem to vlastně vyplodil a zda má smysl na tom zapracovat. tak si to tu zatím odložím:


Když před břehem stanovy ruku mi podaly,
já padal jsem náznakem pomalu do dáli.
Však zachycen v síť pavouků přadavých,
já nevzlétl do hlubin černotou studených

Pak před mlčením záhadně mizely,
ony ty, co pohledem vrážely
své tak mocně stažené podrobky záložek,
do spisů složených převážně z předložek

Pak musely nechtíce zřeknout se cestiček
posetých přemírou nelidských pastiček
šlapaných nohami tak dětsky obutých,
v prstíčky špejlemi zarytých.



Mám v zásadě dva tvůrčí procesy, které se zcela náhodně střídají. Buď mám podnět - někde nědo zahlédnu, zaslechnu, líbí se mi téma - a na tom pak pracuji, hledám, skládám, prostě dřu pro výsledek. Nebo druhá varianta, kdy se prostě podívám na stránku a něco ze mě vypadne. Je to proces těžko zastavitelný a vlastně jen v čase otázka toho, jak rychle dokážu psát na klávesnici. Většinou jak dílo, tak neodbytné nutkání jej zachytit mizí okamžitě po dopsání. Díky čemuž se na něm hrozně špatně pracuje zpětně a těžko se piluje, protože často i nosná myšlenka díla odplouvá pryč náhle a pilováním se dílo stává najednou něčím jiným.

Už snad z rána modrých vůní skučí podivné galeje vzdálených přítomností.
Jediná hledající ve světě právě vznikajícím zalyká se blízkou vzdáleností.
Já pod horou sním nad párou z hrnců kde myšlenky vaří mé pochybné já
a pomocí papírových talířů vlhké nápady křehkou rukou hlava má snídá.

Utvořen pomalu z hlíny předsudků může pak tvor posunout polohu na světlo
kde vypálen zlatými oštěpy názorů stává se střetnutím bitev za chřadnoucí teplo.
Nádoba kamenná zkoušena v pevnosti lehkostí kročejí rytmických zástupů
plněná odposdu olejem na vodě hořícím v pokusu přetéci z netěsných záhybů.

Zapadlo v mezeře šuplíku starostí co jiní by s radosti odnesli oltářům znalosti
kde svítí reflektor nadějí nad osudy zlámaných zad rosolných pod tíhou mladosti.
Výtvory vzpurného zakoutí myšlenek pomoci mohou si berličkou morálky
když tahají z podivně zrajících bariér okolních podivných barevné korálky.

Přízračně snaživé stroječky plnící prostory šumnou účelovostí zažijí hamornii
v předklonu poběží podepřít co zbylo ze zvuků deroucích křížově symfonii.
Snad pro zbytek slávy nad hlavou paragrafu vytvoří uzlíček maličkou lampičku
jež slabými špejlemí fotonů vlnění propíchne odřezky zurčící jantaru kapičku.

Litsina šému vložena stvořením pod vodu dere se k hladině hořící olejem
zbytky pak klesají do hlubin záhybů vzpomínek stvořených nechtěným dějem.
Přísahy rán stoupají vysoko tlačeny teplými oblaky termiky v otáčku
nádoby prázdné sdílejí samotu plněnou hořkostí možností nového začátku.

Na malé literární sešlosti, tady u nás v Kolíně, konkrétně v městské knihovně, jsem si získal uznání, potlesk a spoustu pobavených tváří. Na konci přednášky o antické literatuře jsme dostali zadání (zřejmě to mělo být více filozofické ale vem to čert) abychom sepsali krátkou povídku či báseň na téma "Život"
Jelikož jsem byl polapen v pohledech přednášející slečny, nedokázal jsem kloudně pomyslet na podstatu lidského života a tak jsem po dvaceti minutách vyměřeného času předložil něco, co si nedovolím poblikovat v andorské knihovně. Ovšem chtěl bych se podělit o hloubku myšlenek, které mi akorát vířily hlavou.