Andor.cz - Dračí doupě online

Jajks kšicuj

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Pokračujeme mono jen zase pochrupává :)

Vlčí dívka

Když bolest alespoň trochu ustoupila, pomalu jsem vydechl a ruku opět povolil.
"Duch lesa mi sice zachránil život, ale...."
Pomalu a namáhavě jsem zvedl ruce a levačkou povolil rukáv zaháknutý poutkem o prostředníček a mírně jej vyhrnul, kde nyní byla vidět ona ošklivá zčernalá jizva táhnoucí se až kamsi nad loket.
"Tuhle jizvu mám pořád.....přišel jsem sem, abych Ducha lesa poprosil o pomoc, ale zdá se, že to není v jeho moci."
Znovu jsem dlouze vydechl a spustil obě ruce zpátky do mechu.
"Jak dlouho bude trvat, než se prokletí natolik rozšíří, že zasáhne mé srdce a zabije mne? Stane se pak ze mne totéž, co z toho Kančího boha?"
Nechalj sem divoké myšlenky opět odplout a slétl očima k vlčí dívce.
"Ještě jednou děkuji za záchranu Mono, jsem Ashitaka."
Usmál jsem se ale místo podání ruky, které možná ani neznala jsem si raději opět zahalil zohyzděnou ruku do rukávu.

Vlčí dívka

"Mono.....hezké jméno..."
Zašeptal jsem spíše pro sebe, ale nejspíše to stejně zaslechla. Na chvíli jsem zavřel oči, takže to mohlo vypadat, že jsem opět usnul. Ale pomalé dlouhé nádechy daly napovědět tomu, že ne.
"Slabý....unavený, jako by mě převálcovalo stádo kanců, ale lépe....děkuji."
Když jsem znovu otevřel oči upnul jsem je právě na ní.
"Už si vzpomínám, ty jsi ta vlčí princezna."
Pokusil jsem se na zdravé ruce nadzvednout na loktu ale marně, ruka mne ještě stále neunesla a já znovu klesl do měkkého mechu.
"Proč jsi mě zachránila?"
Vyslovil jsem nakonec myšlenku, která mi hlodala v hlavě. Tam v železném městě to ani za mák nevypadalo, jakoby chtěla někoho zachraňovat.
Vše se mi začalo vracet mnohem jasněji a pravačkou mi zapulzovala bolest. Bezděky jsem zatnul zuby a ruku sevřel křečovitě v pěst.

Teď zdržuji zasejc já, dohodím něco princezničko :)

Vyvolený duchem lesa
_______________________________________

Jakmile jsem se k onomu muži vrátila, opatrně jsem se mu snažila vypomoct tak, aby většina vody neskončila nasáta v mechu pod námi. Naštěstí ale něco málo zvládl upít, takže už to samo o sobě byl viditelný úspěch. Nespěchala jsem, dala jsem mu tolik času, kolik bylo třeba. I kdyby nevypil vše, bylo dobrým znamením, že je schopen do sebe něco málo dostat.
Na okamžik mu trochu zaskočilo, takže jsem dlaně s vodou vzdálila, jenže pak mě poněkud zarazila jeho otázka. Vážně měl natolik drzosti, aby se ptal na mé jméno..? Maličko jsem si odfrkla, ale spolkla jsem nakonec vlastní pýchu a jen jsem si trochu tiše pro sebe povzdychla než jsem se na něj znovu podívala.
"Jsem Mono."
pronesla jsem krátce. Nepotřeboval znát mé celé jméno. Jakmile se uzdraví, každý si půjdeme nazpět svou cestou a budeme si hledět svého..
Jestliže už to bylo vše, co zvládl vypít, ruce jsem rozevřela a zbylou vodu jsem nechala se vsáknout.
"Jak se cítíš..?"
optala jsem se za malou chvíli nakonec.

Tak co jak to tady vidíme?