Stále v BDPP
Jo

"Ne, ale neznám ho." Ohradím se. Vlastně vím, že se na to dobře dá skvěle oponovat. Ale tak co už se dá dělat. Dejte mi sakra pokoj. Potřebuji trochu času, než mi to dojde. Ještě včera touto dobou jsem stál v aréně a bojoval na život a na smrt. Je těžké si uvědomit, že se zrovna v této chvíli nenašel nikdo, kdo by mně chtěl rozcupovat.
Fajn, uznávám, andělé prostě mají nádherný hlas. Ještě aby neměli.
Odolal jsem nutkání, abych jí ještě požádal o kousíček. Ovšem veškerá nit mých myšlenek točící se kolem zpěvu, byla ztracena ve chvíli, když se ke mně bez varování přiblížila. Srdce se mi rozbušilo, tep se zrychlil, přimhouřil jsem oči. Držel jsem se, abych neudělal to co mne, jako první napadlo a to zaútočit na nepřítele. Jenže Andělka zatím nepředstavuje hrozbu… podotýkám zatím… Jsem si jist, že bych jí nechtěl mít za nepřítele.

Zamračím se a chvíli uvažuji nad tím, jak si to mám s tím strážným andělem vyložit. Mávnu nad tím rukou ve chvíli, když vezme pivo a oříšky. Po jejím pivu vezmu své zrovna natočené pivo a společně se přesuneme zpátky za Carlosem, který vypadá velmi zamyšleně a hledí do své prázdné skleničky.
Když k němu přijdeme, odtrhne od ní pohled a věnuje nám přátelský úsměv.
"Už jsem se lekl, že budu pít sám." Prohlásí a rozlije další panáky bez toho, aby se ptal Jo, zdali si s námi ještě dá.
Vezmu si svůj a chvíli vyčkávám, jestli si nikdo nebude chtít přiťuknout, než jej do sebe obrátím.
S takovou to bude rychle pryč.
"Takže si přišla za starým Carlosem jenom kvůli informacím? Já myslel, že se ti po mně stýskalo… teda hlavně po mém jídle."[/b] Prohlásí na oko uraženě a mrkne na Jo, takže se to nedá brát jakkoliv vážně.

Získávání informací bez informátora jde špatně...
Mal, Carlos okrajově

Omezila jsou své vystupování jen na milé a společenské, když spatřím jaké mládě stojí za barem. Jistě, nedělám si žádné iluze o její počestnosti, tedy hlavně v obecném měřítku. Lidi už jsou dávno zhýralejší, než byli kdysi dávno. Ale kdo jsem já, abych soudila? Zrovna se upozorňuji, že budu muset z Carlose i dostat, co mu Nicky Bullet dostala, i když to jde spíše o mou zvědavost než že by se to týkalo případu. Naštěstí se na vážné myšlenky nemusím soustředit dlouho. Pro svou záhubu a mou záchranu přišel voják z Pekla. Pousměji se a otočím se čelem k němu. Pomalu k němu zvednu oči. Jednou rukou se opírám o bar. Nesnažím se snížit náš výškový rozdíl, ani se tvářit, že jsme si rovni tím, že bych se narovnávala, nebo tak něco.

"Vypadalo to, že si v pití rozumíte. A nevěděla jsem, že se beze mne tak bojíš," řeknu mu tlumeným hlasem a můj úsměv dostane nádech drzosti. Nakloním hlavu nepatrně ke straně a prohlížím si ho. Dostatečně velká část mužů nemá narážky na vlastní samostatnost rádo. A to mě pokaždé baví, tak zkoumám, co na to řekne náš vojáček.

Na další jeho otázku se rozhodnu taky ne úplně odpovědět. Místo toho zazpívám tiše kousek z jedné písničky, co mi před chvilkou začala znít v hlavě. (odkaz- pouze 10 sekund). Na dvě vteřiny se odmlčím, než tu vzdálenost mezi námi o velmi podstatnou vzdálenost zkrátím. Na tuto délku bych dokázala popsat všechny detaily jeho očí. Tvar jeho úst, pravidelnost jeho dechu, tepu a taky mnohem víc.

"Tak pojď, budu tvůj anděl strážný," zašeptám s úsměvem něco, co se dá vyložit více významy. A pak se hned odtáhnu, vezmu si do ruky své pivo a oříšky a mrknu Mala. "Informátoři a přátelé, se nenechávají sedět sami u stolu, další základ společenského chování, co jsi zapomněl, Malcolme," pronesu vesele a s tím se vydám ke Carlosovi.

No to vám snad trochu osvětluje i část důvodu proč se mě snaží Mordecai opít, když může.

Bambusový domeček pro panenky
Jo

"Nezajímal jsem se o něj. Nepotřeboval jsem to." Přizná se a povzdechne si. Promne si bradu. "Ale věděl bych o někom, kdo by mohl mít informace." Nakloní se k nám více a slova řekne velmi tiše, jako kdyby měli patřit pouze nám a neměl o tom vědět nikdo další.
"Až se zavře, řeknu vám víc." Dodá ještě tiše a rozhlédne se kolem, jako kdyby si prohlížel, zdali nás nikdo neposlouchá.
Zní to opravdu velmi slibně. Vždyť když to vezmu kol a kolem, tak to vypadalo, že zůstaneme na mrtvém bodě a teď najednou… Aby v tom nebyl nějaký háček. Napadne mne. Je to podezřelé, když chce o tom mluvit, až tu nikdo nebude a ještě k tomu se rozhlíží po lokále, jestli náhodou nejsou nikde špiclové. Nebo jsem až příliš paranoidní a on jen prostě svého informátora chrání… a nikomu nevěří. Ač tak či tak, jak to je se dozvíme až po zavíračce.

"Jenže to je jiná…“ Ohradí se. "Ty neznáš Nicky Bullet, tak jako já." Praští pěstí do stolu. V jeho očích spatřím plameny vzteku. Zdá se, že tu skutečně nesnáší. Vážně by mně zajímalo, co mu tak strašného provedla. Budu muset z něj ten příběh o ní dostat, ale teď je náš úkol důležitější.
S dlouhým nádechem a výdechem se opět uklidní.
"A nejraději bych jí nikdy nepoznal." Řekne spíše sám pro sebe.

Nechápavě se podívám na andělku. Nemám nejmenší tušení, co vlastně považuje za své zlato a vážně neskutečně by mně to zajímalo, než mi dojde, že tím zlatem myslí své auto.
Vyměníme si pohledy s Carlosem a pokrčím rameny. Zůstane aspoň více pro mne. S tím si nechám nalít od Carlose a přiťuknu si s ním, než to do sebe obrátíme.

Obsluha u baru je ženského pohlaví, poměrně pohledná blondýnka, která kdyby byla o něco starší, tak bych si s ní dal říct. Jenže takto můj pohled spíše sjel na Jo, která je teda na anděla... no wow.
Nicméně jí obsluha natočila pivo a dala jí požadovaný zákusek. Nevypadala zrovna na to, že by měla nějakou výřečnou náladu. Žvýkala přitom žvýkačku způsobem, který připomínal pasoucí se krávu, sem tam se pokoušela o bubliny. Prostě teenager. Tak se to tuším říká.
"Omluv mně." Sdělil jsem Carlosovi a vydal se k baru za Jo. Bylo od ní vážně ošklivé, že mně tam nechala samotného s chlápkem, který se sice chová vážně přátelsky, ale já ho ani v nejmenším neznám. Vlastně neznám ani Jo, ale mám k ní nejblíže, už hlavně kvůli tomu společnému úkolu.
Naznačil jsem číšnici, že chci taky pivo.
"To od tebe nebylo hezké, mně tam nechat jemu napospas." Zašeptám Andělce do ucha, když stojím před ní.
"A co bys zpívala, když bych ti sehnal mikrofon?" Zeptám se jí ze zvědavosti. Vlastně bych jí rád slyšel zpívat. Slyšel jsem, že andělé mají skvělý hlas.

V alkoholovém opojení
Carlos, Mal

Povzdychnu si, když se Carlos ujme dalšího pití. Ačkoliv to maskuji zakroucením hlavy a tím, že to bylo k jeho nedostatečné informaci. Nebo spíš zastaralé.

"To samozřejmě víme, Carlosi, jen jsem si myslela, že ty se svými kontakty mi budeš moct říct něco trochu víc. Ať už o místě jeho pobytu, nebo o něm," vysvětlím a následuji pány v polykání toho hnusu. Uchechtnu se krátce do hřbetu své ruky, jak mi dochází v myšlenkách ten dvojsmysl. Což znamená, že tohle už bych pít neměla. Ani o panáka víc.

Pokusím se soustředit na rozhovor. A na výraz v Carlosově tváři. Takový výraz se v ní nevidí každý den, takže mě to dostatečně zaujme.

"O kolika z nás to už říkali, že nosíme smůlu?" řeknu trochu staženým hrdlem a raději to zapiji zbytkem piva. Ó, kolikrát jsi to opakoval ty mě, že když ti budu pomáhat, zemřu nebo něco hůř, protože jsi magnet na neštěstí? Zírám na zpěněné dno své sklenici a nakláním jí chvilku dokola. Poslouchám, i když jen na půl ucha. Hotel zní jako dobrá rada, avšak pak dodá i svou cenu. Vytrhnu se ze své soukromé melancholie způsobené částí roku stejně jako alkoholem - dá-li se to tak vůbec nazvat, který ve mě vyvolává většinou neskutečnou chuť něco dělat. Jako tančit a zpívat a... další věci, které se ale raději provádějí v soukromí.

Zasměji se s pohledem na flašku.

"Zlato tady nenechám a už teď se mi chce hledat karaoke," zvednu se od stolu a položím každému z nich ruku na rameno a trochu se skloním. "Takže je to na vás, pánové, já si jdu pro oříšky a nebo dort... a nebo najít mikrofon," dodám s dalším zasmáním, i když to je víc vykrucování než pravda, ale co, veselá začínám být tak i tak. Což podpořím krátkým pobrukováním si písně, jejíž jméno si ani nepamatuji, a zamířím k baru, kde hodlám nahodit svůj nejlascivnější a nejroztomilejší pohled na jakékoliv pohlaví, co bude obsluhovat a dodá mi jeden z požadovaných zákusků a další pivo. Bylo mi řečeno, že občas dokáži být velmi okouzlující.

Stále v Bambusovém domečku pro panenky
Jo, Carlos

"Já jsem říkal, že ti to nebude chutnat." Neodpustil jsem si s lehkým pousmáním. Buď jsem si na tu pachuť tak zvykl nebo mi to vypálilo veškeré chuťové buňky, protože hodlám říct, že mi to chutná. Pravděpodobnější je však ta druhá možnost.
Nicméně Andělka má můj obdiv, když se stále nemá v úmyslu vzdát a nechá si nalít další skleničku. Něco mi říká, že to přinese velmi zajímavý večer a jsem skutečně zvědav, zdali je s ní zábava, když je opilá či nikoliv. Nechám se však překvapit.
Z toho nápoje se hned tak rychle neopiju a nějakou dobu to trvá, abych byl upřímný, jednalo by se v přepočtu o několik lahví. Naučil jsem se to pít jako vodu. Vlastně samotnou vodu jsem těch jedenáct let pil velmi zřídkakdy. Nicméně pokud byste mi dali třeba takového Jamesona, věřím, že bych byl po druhém panáku na šrot.

"Co bys chtěla slyšet o Luciferovi?" Zeptá se překvapeně Carlos a nechápavě se na ní podívá.
"Já myslel, že vy andělský víte o tom, jak se nastěhoval do Chicaga, protože ho to tam dole nebavilo." S tím pozvedne skleničku k druhému přípitku a obrátí její obsah do sebe. Ono se to taky jinak pít nedá. Není to holt žádná sladká šťávička, která se hodiny a hodiny pocucává.
"Co se týče jeho křepelky… té bych se na vašem místě raději vyhnul obloukem… přináší totiž smůlu." Jeho výraz v tváři se změní. Je v něm vztek. Zdá se, že tu dámu zná osobně a něco mu provedla. Možná mu někoho zabila. Slyšel jsem o ní historky tam dole. Její pověst jí předchází, zřejmě všude.
"Byli jste už v jeho vile?" Otáže se a rozlije přitom další panáky.
"Samozřejmě, že ano. Je zničená." Odpovím mu. Odpustím si přitom detaily ohledně toho, jak vlastně byla zničená a že se tam strhla bitva Shůry a Zdola kvůli Ohavnosti, kterou z Nicky Střely udělal Lucifer.
"V tom případě vyzkoušejte hotel, který Lucifer vlastní. Pokud je vila zničená, bude tam." Navrhne po chvilce dlouhého přemyšlení.
Super. Vypadá to, že se můžeme někam pohnout.
"Ale dám vám adresu, až dopijeme tuhle lahev." Ha. Já věděl, že to bude mít nějaký háček, že ne všechno půjde tak snadno. Poukáže na zbývající půlku v lahvi. Vypil bych to sám, ale to by nebylo fér. A ze všeho nejvíc mne zajímá, jakou má výdrž Andělka. Jsem zlý a hnusný. Ale něco z té radosti musím mít. Třeba si jednou uvědomí, jak na mně a vrátí mi to právě s Jamesonem.
Nicméně teď si přiťukáváme už třetí skleničkou a ještě jich pár zůstává.

Aqua regia
Mal, Carlos

Cítím jakési zadostiučinění už jen z toho, že jsem ho svou reakcí překvapila. Možná jsem se o sobě zmýlila a jsem občas malicherná, nebo to ještě pořád můžu napsat na štít dětinskosti? Hm. Z myšlenek nad sebou samou mě vytrhne samotné pití a jeho pachuť. Postavím rychle skleničku na stůl a hřbetem uvolněné ruky si zakryji ústa.

"To je ale hnus," ohodnotím s úšklebkem někoho, kdo se zakousne do šťavnatě kyselého citrónu. A proto udělám něco, co by někoho ze společnosti snobských popíječů těchto hnusů nejspíše pohoršilo, hned se to jmu zapít pivem. Musím se hodně ovládat aby mi stačily dva loky toho chladivého a hořce chutnajícího pohlazení.

"O Luciferovi a té jeho křepelce," odpovím Carlosovi na jeho otázku a dívám se, jak nám nalévá další skleničku. Tohle bude ještě velmi náročné získávání informací. Proč tihle chlápci nemohou takhle pít třeba Cosmopolitan, nebo já nevím... šampaňské? "Potřebuju je... potřebujeme je najít. A upozornit je na jisté problémy se světem. V přátelském rozhovoru, samozřejmě," doplním ještě.

Carlos mě může znát natolik dobře, aby věděl, že skutečně jsem ten typ, co nejdřív mluví a pak až sáhne k násilí, není-li jiného řešení. No dobře, pro jisté typy dělám výjimku sem a tam, ale obecně vzato jsem jeden z těch chápavějších andělů. Skleničku si vezmu až když si jí vezme do ruky i jeden z těch dvou. Netuším sice, co v tom je, ale chutná to odporně a já tuším, že to nebude nic obyčejného a krušná rána nepřipravujícího. Jsem ale rozhodnutá vytrvat do bezpečně se blížící hranice má tolerance, abych přece jen neztratila pověst někoho, kdo kazí zábavu hned na začátku.

Aqua regia
Jo

Překvapeně zamrkám, když vezme rázně skleničku do ruky a přemýšlím, zdali vlastně ví, co ten nápoj je a že to není žádná šťávička.

Moc dobře si pamatuji na ten moment, když jsem se toho poprvé napil.
Byl to můj první zápas v aréně, zápasil jsem s něčím, co se podobalo velmi vzdáleně býkovi, tedy za předpokladu, že jste zavřeli oči a zapojili představivost. Nicméně vyhrál jsem i za cenu toho, že jsem si rukama přidržoval vnitřnosti, aby zůstali tam, kde mají a nevypadli mi z rozpáraného břicha, bestie ležela mrtvá vedle mně.
Vzhledem k tomu, že se konal hned další zápas, byl jsem odklizen ze scény, přesněji odnesen na nosítkách do své krásné cely a do ruky mi vrazili právě láhev Aqua regii. Tomu se totiž v pekle říká, lékařská péče. Nemocnice v lahvi.
Abych vám vysvětlil, co je to vlastně aqua regia. Jedná se o pekelnickou kvasku, vysokooktanové červené víno mixnutné troškou pekelného ovoce a bylinkami, proti kterým je kokain moučkový cukr. Chutná to, jako cayennský pepř a benzín, ale bylo to k mání a na takové věci si prostě zvyknete, když vám nic jiného nezbývá. Absint se oproti tomu může jít zahrabat. Vážně mne překvapuje, že se něco takového najde i tady. Ale tak co... nestěžuji si.

"Pardon." Dám ruce nahoru v náznaku toho, že se vzdávám a nejsem ozbrojený. Nemyslel jsem to nějak špatně.
"Vejdi a neuškoď." Pronese svůj přípitek na oplátku Carlos a dám mu za pravdu. Když bych to vzal kol a kolem, já už byl mrtvý a na toto pitíčko jsem si prostě navykl. Nic jiného mi taky nezbývalo. U Carlose si nejsem jistý, ale nepodceňoval bych ho a co se týče této dámy. Vzhledem kt tomu, jaká tam je přísada… No uvidíme, uvidíme.
"Na Andělku." S tím jsem si připil já a obrátil jsem obsah skleničky do sebe. Zase jako kdybych se octl zpátky ve svém kutlochu a dával se dohromady ze zápasu, abych byl připravený na ten další.
Vůně a chuť domova. Napadne mne. Vzhledem k tomu, že jsem tam jedenáct let žil a smiřoval se s tím, že to místo je mým domovem. A teď... no teď jsem zpátky.
"O čem chceš, abych ti vyprávěl?" Prohlásí Carlos, který se z toho oklepal, jako čokl, co před chvíli vylezl z vany. Rozlil nám všem do druhé nohy, aby se nám pak lépe šlo.
Něco mi říká, že to bude ještě zajímavé.

Poušť
Nicky

Nikdo tě už v kuchyni nevyrušoval. A po dlouhé době sis mohla užít poklidný bezesný spánek.
Ráno tě probrali zvuky, které poukazovali na to, že je někdo v obývacím pokoji a v kuchyni. Když si otevřela dveře a vyšla z pokoje Johna, spatřila si v obýváku Juno s Leo. Seděly na pohovce, popíjely kafe a něco si šeptaly, následně se tomu začaly smát. Ovšem když tě spatřily tak toho nechaly. Juno ti kývla hlavou na pozdrav.
Na zemi kousek od gauče se válel Rocket se sluchátky v uších, kde mu vyřvával Linkin Park, byl do něčeho velmi zabraný. Pokud se podíváš pozorně spatříš na zemi jeho rozložené hračky, ono to ani nejde nepřehlednout a to obzvláště, když tě do nosu udeří vůně oleje. Včera si ho zřejmě inspirovala.
Z kuchyně se linula vůně jídla a kávy. Tam zřejmě najdeš svého bratříčka a s velkou pravděpodobností i Kazatele.
Vzhledem k tomu, že nikde nevidíš Kaina je velmi pravděpodobné, že je stále u své dívky a společnost mu tam dělá Čarodějka.

Poušť

"To posoudím sama."
Odseknu. Inu, nikdy mi valně nešlo mluvení s nábožensky založenými osobami. Hergot, ještě aby mi to šlo, když snad každý kněz, kterého jsem potkala, ve mě viděl výtvor ďábla a jak jsem díky Lucovi nedavno zjistila, tak to není jen metafora.

Sama sobě nelhat... Jasněěěě...
Protáhnu myšlenku a mám chuť mu vzít tu jeho knížečku a přetáhnout ho s ní po hlavě.
Začínám být čím dál tím víc podrážděnější a je jedině dobře, že se zvedl k odchodu.
"Ty mě taky."
Houknu s bručivým podtónem a zamračím se. Aneb jak někoho slušně poslat do míst, kam ani slunce nezasvítí.

Když jsem konečně sama, přestanu se tolik mračit a v klidu si dopiji kafe. Nechutná to špatně, ale brandy je brandy, nemůžu si pomoct.
Pokud nikdo další nepřijde čmuchat, tak po dopití hrnek vrazím do dřezu a nechám ho tam na pospas osudu, abych se v následující chvíli vrátila zpět do Johnova brdlohu.
Kde se flákáš ty parchante plesnivej?
Jeden by řekl, že když umí procházež časem, prostorem a kdo víc o ještě, tak bude zpátky hned. No kdo ví, třeba si Patrick pořídil na hlídání svých pokladů Kerbera a John ho nejdřív musí uspat, aby mohl projít. Nad tou představou se vesele zašklebím.
Jestli mě někdo u kafe ještě vyruší, možná to schytá rovnou tím hrnkem, každopádně se věnuji myšlenkám na Řezníka Johna ještě tam.

Jídlo se nahrazuje pitím
Mal, Carlos

Nejsem z cukru. A kdo tvrdí opak, tak mě evidentně nezná ani trochu. Když jsem přijala toto místo na Zemi tak jsem věděla, že někteří povýšení ignoranti v nebi se na mě budou dívat s pocitem, že jsou o tolik lepší než já a že jsem neměla na nic víc než na tuhle práci. Pravda je taková, že já jsem byla přesvědčená - a stále jsem - že tato práce na Zemi je mnohem důležitější a pracnější, než jen svrchované koukání z výšin a lamentování nad bezbožností celého světa. Takže když na mě štěknul ten bývalý voják, tak jsem jen pokrčila rameny a nijak si to nebrala osobně. Když už nic, tak na sebe prozradil své citlivé místo. A na to, že jsem anděl, klidně budu někdy i potvora, když se mi to bude hodit.

"Nic se nestalo," odmávnu to zamumláním.

Nicméně se nehodlám už nadále angažovat v tom, že mu pomohu najít bydlení, nebo mu propůjčit můj byt. A mě to tak vlastně vyhovuje. Můj kutloch je jen a jen můj a vždy to tak bylo a nejspíš bude do doby, než můj nesmrtelný sexy zadek pošle do jiné dimenze, nebo Očistce, či někam dál. Avšak to celé jen podtrhuje moje rozhodnutí se nedělit o příliš tajné informace ohledně svých nálad a pocitů a cítím se díky tomu dobře, jako kdybych předpovídala nějakou past a byla na ní náležitě připravená.

Nasadím velmi energický úsměv, když se k nám Carlos posadí a postaví láhev na stůl. Moc dobře vím, co v té flašce je a že by bylo nejmoudřejší řešení, kdyby se to vůbec nepilo. Ale ne vždy dělám moudrá rozhodnutí. A navíc, v moment, kdy vojáček prohlásil, že to není pití pro mě, jsem už stoprocentně rozhodnutá se do toho pití pustit. Proto vezmu rázně skleničku do svých rukou. A zvedám ji k těm jejich.

"A to je jedna hrubá chyba, Malcolme," řeknu a dívám se mu do očí. Naschvál nepoužiji tu zkratku jeho jména, co preferuje. "Předpokládáš o osobě, kterou neznáš, že je naprosto stejná jako všichni ostatní jejího druhu. Jenže předsudky pomáhají jen kousek cesty, pak ti spíš kladou klacky pod nohy," prohlásím s daleko vřelejším tónem, než mám v úmyslu a na tváři mi hraje úsměv. Avšak očima ho vyzývám, aby ukázal, co v něm je. Přece jen, nemohla bych se přátelit s Chrisem a dalšími, kdybych neuměla obrátit skleničku dnem vzhůru. A jsem moc dlouho na Zemi, na to, aby mě lidi nestačili zkazit.

"Tak na našeho hostitele, co nám bude povídat!" prohlásím ještě vesele ke Carlosovi. A pak pánům názorně ukáži, jak se takové pití pije.