Jídlo
Jo

Něco se sice ohledně Díry do pekla doneslo, ale nikdy jsem tam nebyl.
Nepopírám, že si tady majitel podniku, nezvládne sjednat pořádek. Už když jsem ho viděl, tak jsem měl chuť zalézt do kouta a tvářit se, že tu nejsem. Fajn, trošku jsem to přehnal, ale rozumíte my, co jsem tím chtěl říct. Věřím, že by toho byl schopen, kdyby byla potřeba. Nemluvně o tom, že můj šestý smysl si myslí, že pod barem schovává nějaké zbraně v případě nutnosti.
Zarazím se, když promluví ohledně nevychovanosti. Měl jsem strašnou žízeň, že jsem zapomněl na zvyky, které se tu mají, jako například, než se napijete tak si na něco připijete. Omluvně jsem se na ní podíval a pohledem vyhledal Carlose, který jako kdyby to věděl, co po něm chci a už nesl další pivo.
Zvláštní… Pokrčím rameny a teď se rozhodnu počkat, abych si mohl přiťuknout s Andělkou, mezitím co vede dlouhý monolog.

"Vím, jak vypadají sourozenci Crownovi. Charles a Frederic. Taky vím, zřejmě něco, co ty ne a to, že mají ještě dva sourozence: Patricka a Veronicu, dvojčata." Andras několikrát navštěvoval mou celu, protože jsem byl jeho majetkem a svěřoval se mi, když jsem se dával do kupy. Byly to pohádky před spaním. Zřejmě si myslel, že se z těch končin nedostanu nebo kdo ví z jakého důvodu. Možná to bylo mým ksichtem, kterému se prostě chcete z nějakého důvodu svěřit.
Nemluvně o tom, že jsem měl tu čest stát v aréně s Charlesem, který si zkoušel své schopnosti. Tolik smrtí, které jsem si způsoboval sám, díky tomu, že to řekl.
Také se mi svěřili s něčím, co by mohlo spoustu věcí tady kolegyni vysvětlit.
"Jejich sestra Veronica, zabila Charlese a Frederica, aby se jim pomstila, za to co jí provedli." Nevím, jestli se mne tehdy pokoušel vyprovokovat tím, že to všechno, co si chudák dívka musela prožít, popisovali, či mne chtěli zmást… nicméně se jim to podařilo. Nesnášel jsem násilí na ženách.
"Ale v té době se už jmenovala Nicky Bullet." A právě Nicky Bullet se podařilo něco, co snad ještě nikomu a to hýblo jak s Peklem, tak s Nebem. Z toho důvodu se Andras vykašlal na jakési udržení rovnováhy a pořádku, rozhodl se jí zmocnit všemožnými prostředky a právě proto otevřel bránu Charlesovi a Fredericovi, aby vypátrali svou sestřičku.
Možná to byl právě důvod, proč mne Černý vybral. Skutečnost, že jsem věděl, protože i přes ta muka a skutečnost, že se už nikdy nedostanu zpátky, mne to vyprávění o tom, co se děje nedeptalo, ale drželo. A Andras se rád chlubil.

Jídlo bylo po chvíli přineseno. Pokusil jsem se udržet na uzdě a aspoň popřál dobrou chuť, než jsem se do toho pustil, jako kdybych několik let nejedl. Dávajíc tak Jo prostor na otázky. Něco mi říká, že jich bude ještě hodně.
K tomu bydlení jsem se ještě nedostal a jsem moc hrdý na to, abych si přiznal, že s tím budu potřebovat pomoc.

Poušť - sen

Mé já mizí ze scény a přichází jiná známá osoba. Smrt jsem viděla jen letmo, kráčela si tehdy ke mě v klidu a nespěchala. Možná měla, kdyby si odpustila pomalou chůzi, mohla mě odtáhnout a nemuselo se nic stát.
Z jejích slov se mi udělá zle. Má pravdu. Luc je hlupák... Ale... Malá Juno tu někde musí být, když o ní Smrt mluví. Kde je?

Otázka zůstává bez odpovědi. Boj který nastane má jasného vítěze, protože vím, co se stane.
Tohle není jen tak obyčejný sen...
Dojde mi. Upřímně doufám, že se pletu, ale obávám se, že ne.
Necítím nic.
Tenhle stav znám až moc dobře. A v jednom z nich zabiju Luce. Pokud se vrátím. Pokud si spolu začneme. Pokud to dotáhneme až takhle daleko.

Scéna se mění, naposledy se ohlédnu za Lucem.
"Blázne."
Utrousím s povzdechem.
Místo toho všeho se objeví brána do které mé démonické já bez zaváhání vstupuje. Kam míří mi je jasné hned.
No pěkný...
Vidím, že boje tu už proběhly, je tu pusto, prázdno, ticho. Hrobové ticho. Ale zdá se, že někdo hněvu mého já při první návstěvě unikl. Kdo a proč?

Sen
Nicky

Tvé démonické já ti neodpoví a někam se schová se. Na scéně se místo něho vystřídá někdo jiný. Někdo koho už znáš. S kým si měla tu čest se potkat, než tě Luc vytrhl z jejich spárů a nedovolil, aby tě odvlekla. Poctila vás návštěvou Smrt. Oblečením připomínala dívku chodící do nedělní školy, opírala se o černý deštník a prohlížela si Lucifera.
"Byl si naivní hlupák a stálo tě to tvé bytí." Povzdechne si k jeho tělu.
"Už jsem si myslela, že tomu celému rozumím. Tomu proč si něco takového udělal. Vypadali jste jako skvělý pár a dokonce jste měli i dítě." Pokrčí rameny a klekne si k tělu.
"Hloupý a naivní Lucifere." Prohlásí, když jej pohladí po vlasech. Ignoruje tvou přítomnost, jako kdyby si byla jenom stín a tím vším proplouvala. Bez možnosti jakkoliv zasáhnout.

"Říkala jsem si, že to budeš ty, kdo si to nenechá ujít." Vynoří se opět na světlo světa tvé démonické já.
"A co s tím hodláš udělat?" Smrt už neklečí nad Luciferovým tělem a v ruce místo deštníku třímá meč, který lze nejlépe připodobnit k samurajskému.
Tvé já zformuje zbraň, kterou zavraždila muže, do podoby meče a vrhne se plná vzteku na Smrtku. Jejich souboj vypadá jako tanec mečů, vlastně se na to krásně dívá. Ale z nějakého důvodu znáš vítěze. Což se také potvrdí ve chvíli, co je Smrtce vytržena zbraň a odhozena.
Srmtka hrdě stojí a hledí na svého budoucího vraha, neboť i její bytí může být ukončeno touto zbraní.
"Říká se, že pomsta je sladká. Je to tak?" Prohlásí těsně předtím, než se jí skutálí hlava na zem a tělo jí po chvíli následuje. Tvé démonické já si utře zbraň a změní ji do podoby nože, který schová zpátky na své místo.
"Necítím nic." Prohlásí k mrtvolám a zmizí. Stejně jako celá scenérie se promění, jako kdyby ses nacházela v nějakém divadle.

Objeví se před vámi brána. Legendární nebeská brána, jež není nikým střežena a je tu poněkud zvláštní klid. Rozhodně jí projde a kráčí k cíli , na kráse a majestátnosti, ubírají omlácené stěny, zaschlá krev a pach smrti. Je ti jasné, koho se chystá zničit tentokrát.

Poušť - sen

Rocket je opravdu fajn týpek, dobrý pohodář a tak vůbec. Na rozlouenou mu ještě vrazím přátelskou herdu do ramene a vydám se k pokojům. Víceméně po čuchu najdu Johnův brdloh, který byl na konci chodby nejdál od ostatních, přesně jak bych čekala. Má rád svůj klid a částečně to eliminuje vysokou koncentraci jeho osobního odéru linoucího se z místnosti, kde přebývá nejčastěji.

Když vlezu dovnitř, doslova na mě dýchnou staré časy. A když říkám doslova, myslím to naprosto vážně. Skoro to vypadá jako to skladiště, ve kterém byla nora naší staré party, jen v menším provedení. Místnost byla situovaná víceméně pro pohodlí jednoho, ale vyspali by se tu i tři s rizikem, že první vstávající by dalšímu šlápl na nějakou končetinu.
Vybavení bylo strohé, John toho moc k životu nepotřeboval.
Postel skoro ani nebyla postelí, spíš matrace s několika prkny pod sebou, aby se neválela úplně na zemi, na ní několik zmuchlaných dek, značící buď majitele bordeláře nebo odchod ve spěchu. Vsadila bych na to druhé, protože oblečení v policích bylo srovnané do řádných komínků, byť ho tam moc nebylo.
John má i nějaké jiné oblečení?
Napadne mě s úšklebkem a letmo to projdu. Pro můj nový nos by byl zdejší smrad nejspíš vražedný, ale když si to vezmu kol a kolem, já byla divná už předtím - tolik mi to nevadilo. Ráda bych řekla, že jsem si zvykla, ale asi to nebude úplně ono.

Majitel pokoje je o dost vyšší než já, takže mu velmi drze ukradnu jedno tričko, které mi díky tomu bude končit někde pod zadkem, a trenky. Divím se, že jsem nic nezbořila, s tím, jak se mi trochu motá hlava, ale v zápětí usoudím, že nemám co zbořit, když v tom pokoji vlastně nic není a raději se převléknu.
Zalezu do Johnova pelechu a celkem spokojeně usínám.
Nakonec zjistím, že celé tohle je jeden hloupý sen a budu zpátky u sebe... nebo v Lucově pokoji... Co já vim? Je to fuk... Spim.

Jídlo a ne/nucená konverzace

Teatrálně si položím ruku na hruď, tak kde se nachází srdce. S vážnou tváří, mu řeknu, že to bude sice těžké, ale možná budu schopna to přežít. Pak ho oblažím dalším vřelým úsměvem. Nechám Mala, aby si sám objednal a přitom využiji příležitosti k tomu, abych ho prozkoumala. Ze začátku vypadal jako na trní, ale snad ho to brzy přejde. Z moc ostražitých lidí se blbě tahají rozumy.

"Mně taky jedno," přidám se k objednávce piva, i když to asi taky patří už k standardní objednávce. Kývnu ještě, abych uklidnila Mala, že si skutečně může objednat cokoliv se mu zachce.

Opřu se předloktími o stůl, které přes sebe přeložím a znovu si zahraji na kývajícího se psa, po té co Carlos odejde.

"Jo, je to tu fajn," usoudím s pohledem na ostatní štamgasty. "Nemá to sice ochranu a pověst jako má Díra, jako neutrální místo, ale v Díře se dá jen těžko najíst. A Carlos si taky umí zjednat pořádek," ujistím ho. A to už před námi leží pivo. A dřív, než se stačím napít, tak s lehkým pobavením na tváři, ale soucitem v duši, se dívám na Mala, jak se nejdříve zdráhá a pak to celé hned vypije.

"To je teda vychovanost, ani si nepřiťuknout," řeknu vesele a zavrtím hlavou.

Sama se pak napiji ze své sklenice, ale ne s takovým tempem a vytrvalostí, jakou předvedl on. Pomalu pokládám sklenici a přemýšlím, jak jej nejlépe vyzpovídat, aby toho co nejvíce řekl. Položím si opět ruce na stůl. Párkrát klepnu postupně svými prsty do desce stolu.

"Víš, normálně nepracuju s někým dalším, takže omluv můj budoucí nedostatek schopností ohledně týmové spolupráce. Ale každopádně, co si tak nějak mlhavě pamatuju, tak šlo i o sdíleních všech informací ohledně případu. Ale abych se nemusela opakovat. Řekni mi, co ti o nich řekl Černý. Ukázal ti, jak vypadají?" zeptám se a zarazím se. "Nebo chceš s tímhle počkat až po jídle? Klidně se tě můžu zeptat i na to, co vlastně máš v plánu. Jestli sis našel místo, kde hlavu složit, nebo mám být tak hodná a nějaké ti pomoct najít?"

Poušť
Nicky

Rocket k tomu nic neřekne. Neboť se s tebou nemá v úmyslu přít, jako kdyby věděl, že by to pro něj nedopadlo dobře. Navíc je to tvé rozhodnutí a to bude respektovat.

"Díky." Zazubí se, když mu zalichotíš. Stiskne tlačítko od výtahu do požadovaného patra.
"Bullet?" Zopakuje a hvízdne uznale. "Takže Rocket a Bullet." Přesně jak říkáš, naprosto skvělá kombinace.
Dveře výtahu se otevřou. Nikoho však nevidíš v obývacím pokoji, jak tomu bylo předtím, stejně tak se nikdo nenachází v kuchyni. Tlumené zvuky se ozývají pouze z pokojů. Ovšem pokud by ses na to soustředila, jistě bys slyšela zřetelně.
Všichni jsou zalezlý ve svých norách a ty do jedné taky zalézáš.
Domov. Pocit bezpečí.
Vypadá to a taky páchne starými časy. Jako kdyby se čas na chvíli zastavil, vrátil zpátky a ty ses octla zase v té staré cimře. Nikdo ti však nedělal společnost. Byla si sama. Možná to tak bylo dobře.
Únava se rozhodla, že tě nenechá dlouho přemýšlet a srazila tě přesně mířenou ranou. Nezdálo se ti nějakou dobu nic, jenže nic netrvá věčně.

Jídlo
Jo

"Ále, zas tak nepřeháněj." Pronese s úsměvem na tváři.
"Mělo by to být opačně. To já bych ti měl zalichotit." Dodá. "Ale předběhlas mne, takže máš smůlu." Pokrčí rameny a na tváři mu stále hraje úsměv. Je velmi pravděpodobné, že mu ho vyčarovala tvá přítomnost.

Ze mne postupně opadává nervozita a paranoia, pomalu přestávám ve všech přítomných vidět nepřátele a třímat zbraň, abych byl připraven v případě potřeby jí použít.
Nechtějí mi podříznout hrdlo a nečekají tak na vhodnou příležitost. Opakuji si stále dokola. Z toho hostinského se mi ježí chlupy na zádech. Avšak zná se s Andělkou a normálně se s ním baví. Nesmíš v každém vidět nepřítele. Okřiknu se v duchu.
Skutečnost, že mi ještě ke všemu nalil pekelné pití, mu přidává pár plusových bodů. A víc jich dostane, když dostanu nějaký ten žvanec.
Kamarád? Vážně mne nazvala kamarádem? Zarazím se. Podezíravě se na ní podívám. Nevím proč, ale to oslovení se mi nelíbí. Všichni moji přátelé zemřeli, jenom kvůli tomu, že se znali se mnou. Nechci stát i jí život.
"Dvě pořádné porce steaku a spoustu hranolek." Sdělím svou objednávku a chvíli mi trvá, než si vzpomenu na název toho moku, kterým bych to mohl zapít.
"Jo a pivo prosím." Dojde mi po chvíli. Podívám se na Jo, jestli nic proti tomu nemá, protože sice u sebe něco málo mám, ale nevím, zda to bude stačit a ještě k tomu navíc to byla ona, kdo se mi nabídl.
Carlos jenom kývne hlavou na srozuměnou.
"Dobře děvče, potom si sem sednu." S tím se vrátí ke své práci a nás nechá o samotě.

"Zajímavý lokál." Prohlásím, protože nemám nejmenší tušení, o čem bych tak s ní mohl debatovat a nechce se mi celou dobu mlčet.
Stále tomu nemůžu uvěřit, že jsem zase zpátky mezi živými a není to žádný klam. Dotknu se dřevěného stolu a cítím jeho strukturu. Není to iluze, která se rozplyne.
Zhluboka se nadechnu. Voní tu jídlo, cigaretový kouř a drahé voňavky. Prostě lahoda. Žádný pekelný smrad a síra.
Carlos nám zatím donese nápoje. Chvíli si se zájmem v očích prohlížím zlatavý mok, sklenice příjemně chladí. Ten pocit, když svlažím své rty v něm, to je něco, co se slovy nedá popsat. Během pár loků je sklenice prázdná a potřebuji další. Sužovala mne žízeň. Kdo by se tak vůbec mohl divit, vzhledem k tomu, kde jsem za poslední dobu byl.

Jídlo

"Jo, to už jsem tak nějak pochopila, že jsi byl voják," pronesu s lehkým úsměvem. To jeho držení zbraně, už když se poprvé objevil, tak to na sebe tak trochu prozradil, i když neúmyslně. Hold vyškolený se poznají. Nicméně dál se ho už nevyptávám na jeho jedinečnost. Však já si to v nejhorším zjistím sama.

Naštěstí k našemu cíli to nebylo daleko a tak už brzy kráčím sebejistě dovnitř této restaurace. Znám to tady moc dobře a majitele taky. Navíc vím, že tady zapadne i můj parťák voják z pekla. Takže já se cítila naopak velmi sebejistě v těchto prostorách. Známé tváře pozdravím, když si mě všimnou, ale jinak ostatní neruším v jejich činnostech a rychle zapluji k jednomu z mála volných stolů. Odložím si kabát na židli vedle a pak si uvolněně podložím hlavu rukama pod bradou a rozhlédnu se po lokále, až mi oči padnou na Carlose. Na tváři vykouzlím veselý a příjemný úsměv, neboť takové lidi jako Carlos velmi ráda vidím.

"Ahoj, Carlosi, taky tě ráda vidím, že tys zhubnul? Nebo víc záříš!" zalichotím mu, ať už je to pravda nebo ne. Od toho jsou také přátele ne? "Jako obvykle," souhlasím a už se těším na svůj steak s americkými brambory a spoustou dalších dobrot.

Vděčně se na něj usměji, když se zachová tak přátelsky a solidárně k mému novému společníkovi, nebo vězeňské kouli, chcete-li být zlí.

"No, tady můj kamarád Mal, už dlouho neměl nic pořádného k jídlu, tak věřím, že si taky rád pochutná na pořádném fláku masa, co ty na to?" pokračuji pak, co vypije panáka a podívám se na Mala.

"A až budeš mít chvilku, přisedneš si? Potřebovala bych tvoje uši," usměji se ještě naposled na Carlose.

Poušť

S Rocketem se na překvapivém množství věcí shodnem, což je fajn. K doktorům se už dále nevyjadřuji, raději se vesele ušklíbnu nad jeho nevěřícným pohledem, když poslouchá o mém seznámení s Lucem. A došlo pití. Smutné.
Nad informacemi k Juno a její přítelkyni Leo jen pokývu hlavou a po jeho zívnutí uznám, že asi něco jako únavu vlastně také cítím.

"Jo no."
Přitakám. Usnout na poušti venku by asi neskončilo dobře, dkyž si vezmu jaké mají zabezpečení v té své malé podzemní pevnosti.
"Hej, s Johnem jsem sdílela jednu cimru a vyspalo se nás tam pět. Sice ten jeho všudypřítomný smrad sráží letadla za letu, ale já se jen tak něčeho neleknu."
Vesele se zašklebím a mrknu na něj.

Než sjedeme do našeho cíle, nadhodím ještě jednu věc.
"Mimochodem... Máš supr jméno. Navíc jsme vtipná dvojka, protože já jsem celým jménem Nicky Bullet."
Střela a Raketa... Jaká lepší dvojka může být?

Jíííídlo
Jo

"Nemám nejmenší tušení, proč vytáhl zrovna mně. Možná kvůli tomu, že jsem byl voják." Vlastně, abych pravdu přiznal, nepřemýšlel jsem nad tím, proč jsem byl vybrán. Jak se to říká: Darovanému koni nehledíte na zuby, jestli jsou zlaté.
"Když mi to nabídl, nějak jsem se ho na to neptal. Prostě jsem to vzal a jsem tady." Promnul jsem si vousy, které si možná nechám.
Podíval jsem se z okna a prohlížel si, co jsme míjeli.
"Chicago." Vydechl jsem, jako kdybych doufal, že se název toho města nezměnil, jako se změnili ulice.

Není lepší místo, kde se skvěle vaří a za dobré ceny, jako bonus zde zapadnete, než Bambusový domeček pro panenky. Vzhledem k tomu, co všechno za bytosti tam chodí a také kdo je majitelem. Takže nebyl problém, aby tam zapadl i někdo, jako jsem já.
Nicméně před jedenácti lety, nic takového neexistovalo. Asi bych si měl zvyknout, že se kvůli mně nezpomalil čas.
Rozpačitě jsem vešel dovnitř a doufal přitom, že má přítomnost nezpůsobí chaos a křik dam. Naštěstí se nic takového nekonalo. Bylo tu skoro plno, avšak dalo se najít místo k sezení. Nevěnovala se nám velká pozornost, teda přesněji mně, většina si hleděla svého a nějak nevnímala okolí.
"Ahoj, Jo. Rád tě vidím." Prohlásil přátelským tónem, zřejmě majitel podniku, oblečený v černých džínech a havajské košili, který právě nesl tác s jídlem ke stolu u okna, kde seděla partička patnáctek v zvláštních černých oděvech a zřejmě šla na pohřeb vkusu. Raději jsem si je více neprohlížel.
"Jako obvykle?" Otázal se, když přešel k baru s tácem, kde měl špinavé nádobí. Odložil jej do kouzelné skříňky. Tedy přesněji myčky a až potom si mne se zájmem v očích prohlížel.
Raději jsem mlčel a snažil se na sebe nepůsobit moc pozornost. I když vzhledem k tomu, v čem jsem byl a jak jsem vypadal, páchl, to šlo zřejmě těžko.
Nevím, čím jsem si to zasloužil, že odněkud vytáhl pití, které jsem moc dobře znal, protože jsem ho pil v pekle a nalil ho do pánakovky.
"Myslím, že ti to bodne, chlapče."
Neváhal jsem a obrátil jsem do sebe obsah. Co jsem říkal o tom koni?

Celá ta restaurace působila zvláštně, z velké části dřevěná a asi zřejmě měla budit dojem, že se nacházíte někde na Havaji a ne v Chicagu, městě kriminálníků.
Majitel podniku se jmenoval Carlos, velice zvláštní osoba, která o své minulosti moc nerada hovoří.
Ovšem spoustu věcí zná a ví.
Třeba by nebylo na škodu se ho zeptat, jestli něco neslyšel o Davidu Rubinovi, tedy Luciferovi.