Zase další podraz
lidi v domě

Když slyším spiklenecky ztlumený hlas, automaticky zpomalím svůj dech a zaposlouchám se. Společenské pravidlo, že se cizí rozhovory neposlouchají, jsem nikdy neuznávala jako správné. A navíc, když někdo tlumí hlas a nechce být slyšen, tak to znamená, že ta informace je důležitá tuplem. A tak se naprosto nestydatě začnu neslyšně pohybovat po schodech dál a naslouchat. Zamračím se, když porozumím prvním slovům.

*Já to věděla,* prolétne mi myslí a není to vůbec nadšené prozření. Není vždy veselé mít pořád pravdu. Jednou bych se v tomhle chtěla mýlit.

Sahám opatrně pro svou zbraň, už ji mám v ruce, když najednou z nich vypadne ta bomba. Ujedeme mi noha, zavrže podlaha a já na chvíli ztuhnu.

*Váš syn?! Oči po matce?!* zděsím se.

Damienovi rodiče byli vždy velká neznámá. A když ho nechali bez dozoru při dospívání, když jsem slyšela všechny ty narážky od paní Smithové, to o organizaci a vše okolo?! To nemohlo být dobré! Normálně bych vzala nohy na ramena - a taky jsem na to chvíli myslela - ale pak mi došlo, že Damien žádné utíkání nezvládne. Musí odpočívat. A tak mi zbyla už jen jedna možnost. Postavit se nebezpečí čelem. Narovnám se, zamračím se a plynulým krokem sejdu schody dolů.

"Takhle se odvděčujete všem, co vám zachrání prdel?" zeptám se muže, co nás podbízel, abychom tu zůstali. A pokud ho vidím, šlehnu po něm opravdu ošklivým pohledem. Obhlédnu rychle situaci, připravená na ně vytáhnout zbraň, bude-li třeba.

"Udávat je? No dobrá, vám další merzost už nechytáme," pokračuji s povýšeným výrazem jako kdybych nebyla unavená. V tuhle chvíli se tak necítím, ale to je adrenalin, který mi zaplavuje systém. Tělo ví, že teď budu muset fungovat.

Přejedu pohledem i druhého z mužů, toho, co teď nepřímo tvrdil, že je Damienův otec. Hlas mi zněl povědomě, ale znám ho skutečně?

"Co od něj chcete?"

Ale jsou to tvoje postavy
Joleene

Ráno se proberu velmi brzy. Je to hlavně kvůli Ezechielovi a faktu, že mu už přišlo dlouhý nic nevidět. Co nejopatrněji se vyplížím ven, abych ověřil, že jsme stále v bezpečném útočišti. Ezechiel jen spokojeně zamručí a dovolí mi, abych si zase dal na oko pásku a ještě si na chvíli šel lehnout.
Tentokrát jsem nespal. Sedl jsem si a celou dobu pozoroval spící Joleene. Už vypadala opravdu o něco lépe. Tvář jí tolik nehrála barvami a řekl bych, že drobné zranění co měla už byla pryč.
Když otevřela oči, tak jsem se na ni usmál.
”Dobré ránko. Jak ses vyspala?”

Z batohu jsem vytáhl jídlo, které jsem v něm měl. Věnoval všemu velmi kritický pohled.
Crispy bread pšeničný, štangle suchého salámu, konzervy tuňáka a asi deset cereálních tyčinek. To všechno jsem vytáhl a nechal na Joleene, aby si vybrala. Nebylo to sice nic moc. Jenže já toho moc nepotřeboval.
”Omlouvám se.” Pronesu rozpačitě. Opravdu mně mrzí, že pro ní nemám nic lepšího. Zasloužila by si něco pořádného k jídlu.
Ať tě to ani nenapadne. Ezechiel mně v mysli okřikne za to, že přemýšlím nad tím, že bych zkusil pro ní opatřit něco lepšího.
Něco mi říká, že kdyby mně chytli při kradení jídla, tak by mi za to nebyla ani trochu vděčná. Takže se tvářím, že jsem nad něčím takovým ani trochu nepřemýšlel a ukrojím si kousek ze salámu.

”Když se tě na něco zeptám, budeš ke mně upřímná?” Pronesu z ničeho nic vážně a chvíli ji zkoumám pohledem. Než se poté, co mi odpoví, rozhodnu jí svěřit svou otázku.
”Proč si myslíš, že to co se stalo je tvoje vina?” V noci mluvila ze spaní. Nedávalo to smysl, ale když si to člověk dal všechno dohromady. Najednou bylo všechno jasné.

Procházka domem
Zuli

Místo, kde Damien odpočíval se nacházelo v prvním patře. Krom pokoje ve kterém momentálně byl, se tu nacházeli další dva. Vzhledem k tomu, že vypadaly zabydlené, patřili zřejmě vaši momentálním “zachráncům”. Postele byly ustlané. Krom oblečení jsi tu nenašla nic zvláštního. Takže jsi se vydala dolů.
Všechny věci, jste měli v obýváků do kterého se dalo dostat po schodech dolů a následně v přízemí zabočit doprava. Jenže tě na schodech něco zastavilo. Rozhovor, který se dole v kuchyni odehrává.

”Myslíme si, že to je on. Popisu odpovídá.” Pronese ten, který tak naléhal na to, aby vás jste tu zůstali.
”Jste si opravdu jistí?” Hlas ti je povědomí. Nejsi však schopná ho nikam zařadit. Muselo to být hodně dávno, co ses s majitelem toho hlasu setkala. Nebo tu je ještě další možnost, že jsi totálně paranoidní.
”Ano, jsme. Věříme, že je to váš syn. Má oči po matce.” Dál už neposloucháš, protože tě ta slova naprosto odrovnala a ještě ke všemu se stalo to, že jsi blbě šlápla a schod zavrzal. Jejich rozhovor utichl a pokud nebudeš rychlá, tak tě tady najdou.

Cesta kamsi
- Gabriel, John -

“To zní fakt honosácky…“
Už jen z těch jmen je mi na nic. Nějaký vysoce postavený von něco. Ani by mě nepřekvapilo, kdybych ji letmo znala z otcových kruhů, ale pátrat po tom ve své hlavě odmítám.
Víc mě zaujmou, nebo spíš šokují, slova Johna.
“Respektuješ? Ty? Někoho…“
Zastavím se na místě a mračím se na vyhlášeného Řezníka. Svého času respektoval Šilhavýho Jacka, jinak by nebyl dobrovolně pod ním, nebo tam odkud jsem přišla, taky dělal pro bráchu, ale … Buď jsem v další jiný realitě, nebo se tady změnilo fakt hodně věcí. Pro vrchnost by John nedělal, ani je nerespektoval.
Nemohou být silnější, než samotný Řezník John, čili si jeho přízeň museli získat nějak jinak.
Ale jak?

“Jasně Gaby… Počkáme u kusu žvance, než si vrchnost na nás pleby milostivě udělá čas…
Odpovím andělce tak kysele jak to jen jde. Jestli si myslí, že není dobrá nápad mě brát s sebou, tak tohle je naprosto jasná odpověď – Ne.

Na obhlídce
Damien

Naléhavost jeho žádosti o to, abych byla opatrná, mě překvapí. Opravdu se o mně bojí. Vlastně mě to trochu potěší. Vím tak, že mu na mě záleží. Cením si toho víc než těch slov, co mým směrem řekl včera. Ta slova bývají prázdná a lživá. To, když vás někdo varuje před nebezpečím, když se o vás bojí a neustále vám pomáhá, to jsou mnohem cennější chvilky.

"Kdo komu propašovával věci v cirkuse a nikdy nebyl přistižen?" mrknu na něj rozverně.

"Jasně, něco donesu. Uvidím, co seženu," ujistím ho ještě od dveří. Zastavím se na okamžik s rukou na klice. Pousměji se Damienovým směrem.

"Jo já vím. Tak jsem se už narodila. Třeba se to taky jednou naučíš. První krok je, že se pořádně vyležíš a odpočineš si," řeknu k němu. Snažím se ho trochu uklidnit, aby neměl tolik obavy a hlavně, aby skutečně ležel. Bez svého parťáka to v tomhle světě daleko nedotáhnu. A s tím zmizím za dveřmi, abych udělala, jak jsem řekla. Trochu to tady ještě projít, sehnat nějakou vodu a jídlo a odnést věci nahoru do pokoje k Damienovi.

V bezpečí?
Zuli

Nevěří jim. Po tom všem, co se nám přihodilo se ani trochu nedivím. Nepochybuji o jejich instinktech. Nesnáším se jí to nějak vyvracet.

Když mi strčí nůž pod polštář při tom, kdy mně políbí. Musím přiznat, že naprosto dokonalá. Jen kdybych v této chvíli byl více pohyblivej. Ta zatracená merzost mně včera solidně převálcovala. Musím udělat do příště všechno pro to, aby se to už nikdy neopakovalo.
Na její slova kývnu. Stejně jako ona věří mně, já bezmezně věřím jí. Jsme dva proti celému světu.

”Buď prosím opatrná.” Držím ji ještě u sebe. V očích mám obavy. Vím, že je silná a nenápadnost jí opravdu jde. Jenže poslední dobou jsme měli poměrně smůlu.
”Možná trochu vody a něco k jídlu.” Odpovím jí na její otázku a trošku se přitom stydím. Nesnáším tyto stavy, kdy se cítím jako kdyby mně někdo převálcoval a všechno to je na Zuli. Muž by měl ochraňovat svou ženu. Jenže vypadá to, že my jsme prostě neobvyklý pár. Střídáme se v tom.
”Jsi úžasná.”

Budeme se tvářit, že jsi neřekl jméno jiné ženské...
Mal

Potěší mě víc než jsem čekala, když svolí, že si se mnou lehne. Usměji se na něj a sleduji ho, jak doluje deku z pod hromady věcí. Apokalypsa, neapokalypsa, chlapi se evidentně nikdy nezmění a vždy budou mít kopičku prádla na židli, co v případě potřeby přesunou jinam. S povděkem přijmu deku a když si lehne a nabídne mi svou ruku jako polštář, neváhám ani zlomek vteřiny a lehnu si k němu. Není to jedna z těch příliš pohodlných poloh, hlavně kvůli tomu, jak jsem domlácená, ale stejně jsem za tuhle možnost takto ležet ráda. Přitisknu se k němu, abych cítila, že vedle někoho skutečně ležím. Raději se nebudu pokoušet pátrat v paměti, jak je to dlouho, co jsem si vedle někoho ustávala.

"Dobrou noc, Malcolme," zašeptám v odpověď se zavřenýma očima.

Ukolébavku v podobě jsem nečekala. Úsměv mi na chvilku zkroutil koutky úst nahoru. A já s pocitem bezpečí a vědomí, že nejsem na to všechno sama, rychle odplula do říše spánku. Tělo už opravdu mlelo z posledního, a já konečně po tolika dnech povolila veškeré napětí, co ovládalo moje tělo.

V prozatimním bezpečí
Damien

"To ráda slyším, že se cítíš mnohem lépe," pousměji se na něj. A co víc, skutečně vypadá lépe než před tím, co jsem ho sem dotáhla. Najednou jsem ráda, že jsme se nerozhodli cestou víckrát zastavit, nebo nepočkat, dokud se nezlepší, když jsme byli v tom nákupním centru.

"Budu," ujistím ho. "Donesu sem naše věci a ještě to tady obhlédnu a pak přijdu."

Pak pokračuje v přednášce na téma, že bych na sebe měla dávat pozor. Pousměji se, nakloním hlavu mírně ke straně a počkám až dořekne to, co má na srdci. Chápu jeho obavy i nelibost z toho, že neodpočívám. Ale já na to nemám moc pomyšlení. Jistě, celé tělo mě bolí a vím, že jakmile si sednu, tak okamžitě usnu a budu spát jako zabitá, ale taky nezapomínám na to, jak se nám vymstilo kdykoliv jsme někomu věřili. Stisknu mu ruku a skloním se k němu, abych ho políbila. Někdo by řekl, že jsem jen rozněžnělá, ale pravda je, že jsem se snažila jednat nenápadně. Damien docela určitě cítil ruku, kterou jsem mu dala při tom líbání pod polštář. Nechala jsem mu pod polštářem jeho vojenský nůž. Poodtáhnu se jen tak, abych mohla mluvit, takže mu vidím do tváře velmi zblízka.

"Můžeme věřit jen sobě, dej na sebe pozor, než zase přijdu," zašeptám mu místo milostných slov. I když kdyby se snažil, tak by z těch slov pochopil, že já jemu věřím. A že on je asi tak jediný člověk na světě, který tohle může říct. Pak se narovnám a pustím jeho ruku.

"Chceš něco donést? Mám ti něco sehnat?" zeptám se už zase konverzačním tónem.

Dobrou noc, Andělko
Joleene

”Jistěže si s tebou lehnu.” Nebudu lhát, jsem docela unavený. Mám v sobě sice démona, ale jsem furt člověk. K životu potřebuje takové banality jako je spánek, jídlo a snad někdy i sex. Nelíbí se mi představa, že by se to mohlo za dva dny změnit. Zrovna jsem ji našel. Nechci ji znovu ztratit. Tohle bych už asi nezvládl.
Na hlas však nic neřeknu. Je důležité, aby si odpočinula a tato chvíle je navíc magická. Znovu jsme se našli. Netřeba si dělat starosti.
”Jo, deka. Dobrý nápad.” S tím se natáhnu po židli na které je hromada věcí. Vytáhnu z té hromady deku a opatrně do ní Joleene zabalím. Potom si za ni vlezu, lehnu si tak, aby si mohla lehnout na mou ruku a aby se cítila chráněná.
I když já budu spát, tak to neznamená, že bude spát Ezechiel. Jenže nemůžu mu sundat pásku přes oko, protože to by mohlo Zuli vyděsit. Takže hlídání bude muset zvládnout takhle.

Možná to bude znít divně a šíleně. Jenže mohu říct, že se cítím opravdu šťastný. Tahle chvíle, kdy ji cítím ve své blízkosti. Mohu se jí dotýkat. Je to prostě naprosto dokonalé. A ač je všechno totálně v prdeli, tak bych nevyměnil.
”Dobrou noc, má krásná andělko.” Zašeptám a začnu broukat ukolébavku, na kterou jsem si z ničeho nic vzpomněl. Přijde mi to docela příhodné.

V bezpečí?
Zuli

Byl jsem trochu zklamaný, že si za mnou nevlezla do postele a nezačala také odpočívat. Vždyť musela být unavená. V noci nespala, protože držela hlídku a pak jí muselo vyčerpat to, že se vláčela se mnou.
”Ehm… já vlastně nevím. Omdlel jsem, když mi dávali pryč tu folli. Cítím se, ale mnohem lépe.” Stejně zkoumavě jako ona, ji sleduji. Možná jsem pod prášky, ale vím co tomu, než jsem se dostal sem předcházelo. Nevracím se k tomu. Vím jak špatně na to reaguje. Pokud pro změnu vytáhne to, co se o mně dozvěděla, tak ani já nebudu reagovat nejlépe. Vidím jí na očích, že těm kteří nás tu nechali, nevěří. Takže je důležitý být připravený na zradu, která může i nemusí přijít.
”A budeš taky odpočívat?” Nemohu si pomoct. Vážím si toho, co dělá. Nechci však, aby trpěla, když nemusí.
”Nevěříš jim. Já ti rozumím.” Pronesu tiše, kdyby nás náhodou někdo odposlouchával.
”Jenže mám o tebe strach. Záleží mi na tobě stejně jako tobě na mně. Prosím, buď na sebe opatrná.” V mém hlase je náznak menšího zoufalství. Začíná mně přestávat bavit, že když je jeden v pořádku tak druhý není. Už by to mělo přestat a pokud s tím mohu něco udělat, tak udělám.