Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

The End of the Gun

Příspěvků: 70


Hraje se Denně  Vypravěč Alorain je offlineAlorain
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Denis Hartraft je offline, naposledy online byla 27. února 2017 11:43Denis Hartraft
 Postava Sarah Bain je offline, naposledy online byla 24. února 2017 19:55Sarah Bain
 
Sarah Bain - 24. února 2017 19:55
simone_simons_600full_simone_si_3n6kprc2353.sized

Večeře začíná


To dloubnutí do žeber jsem od toho chuligána vlastně čekala. Protočím oči nad tím, že si asi vážně myslí, že mě tohle gesto rozveselí. Bodání do žeber upřímně nesnáším... A aby bylo jasno, do jídla mě nikdo nutit nemusí.
Vevnitř to vypadá nádherně a na mě dýchne jakási sentimentální a domovská atmosféra. Dřevěné obložení a vůně laku mi připomínají domov. Trochu se mi roztřesou ruce, ale snažím se to nedat najevo. Pevný stisk Denise mi v tom dost pomáhá.
Subtilní portýr vypadá jaksi roztomile, mám chuť ho zatahat za ten jeho brčálový fráček. Ani nevím, kde se to ve mně bere. Rozhlížím se kolem sebe, abych to nutkání zahnala. V podniku je docela plno, ale pro nás se přesto jeden volný menší stůl u okna obráceného do rušné ulice najde.
Uvelebím se na sedátku a stejně jako Denis sahám po jídelníčku. V puse se mi už pěknou chvíli sbíhají sliny a já očima přejíždím po roztodivných názvech pokrmů. Přemýšlím, co bych asi tak zvládla sníst bez ztráty tváře, jelikož mi to s hůlkami nikdy moc nešlo.
Na Denisovu otázku odpovídám po krátké chvilce zamyšlení. „Hmmmm, řekla bych, že bych si dala sake, když už jsme v té japonské restauraci. Jak tak koukám do jídelníčku, asi mi ale s výběrem jídla budeš muset poradit ty, pane gurmáne,“ popíchnu ho a střelím po něm vyzývavým pohledem. Rád se považuje za znalce jídel, tak jsem zvědavá, co mi vybere.
 
Denis Hartraft - 10. února 2017 17:59
20100920170735d45e2b049646.jpg

Jde se jíst!



Sarah se nechá táhnout trošku strnule, ale stále mám větší sílu, takže mi nedělá moc problémů jí v tom směru prostě pomoci.
Ale no tak holka pojď. Přece Tě nebudu nutit do jídla.
Přitáhnu si jí blíže tak, abych jí mohl dlobnout druhou rukou do žeber a trochu do ní zase vproudit život. Jen co jsme prošli dveřmi, tak se mi do nosu zaryla vůně jídla. Břicho na to okamžitě reaguje zakručením. Co se týče vzhledu restaurace tak dřevěné obložení je vkusné a má rozhodně příjemnou atmosféru. Co je překvapivé, tak živý čísník u vchodu, protože to už poslední dobou ve spoustě restaurací dělají androidi. Tohle aspoň trošku naznačuje podnik na úrovni. Číšník tam stojí v tmavě zeleném fraku. Podle vzhledu některý jeho příbuzný kdysi, asi byl Japonec, ale to už teď těžko říci.
Dobrý večer. Stůl pro dva prosím.
Portýr nás odvede k jednomu ze stolů a já spokojeně zasednu na místo.
Upřímně Sarah nevím jak moc tady budou mít tu Tvojí flákotu, co máš tak ráda. Podle mě sis vybrala spíše rybí restauraci ono japonci obecně to maso moc nedávají. Co si dáme k pití?
Zeptám se, zatímco si listuji v jídelním lístku, který je tady na dotykovém tabletu.
 
Sarah Bain - 07. února 2017 20:26
simone_simons_600full_simone_si_3n6kprc2353.sized

Flák masa.... Řekl někdo flák masa?


Sice se trochu nasupím, když se do mě Denis takhle pustí, ale nakonec se nad tím přecejen snažím mávnout rukou, i když mě jeho slova jaksi neočekávaně zasáhla. Jasně, sice jsem s tím začala já, ale svoje gesto vůči němu, že uznávám svou nižší odbornost a řekněme i čich na kvalitní jídlo a chci se podřídit jeho výběru, mínila jako gesto smířlivé vůle, ne dalšího popichování.
Proto mě trochu zarazí, když mě tentokrát on táhne za sebou jako opařenou směrem k restauraci, kam jsem mířila původně já. Vím, že jeho proslov byl myšlen jen naoko naštvaně, proto se snažím nad tím co nejrychleji pokrčit rameny a nechat to plavat.
On si určitě ničím takovým hlavu neláme. Už asi po miliónté za svůj poměrně ještě krátký život lituji toho, že jsem žena. A že moje hlava prostě musí všechno příšerně řešit a obracet ze všech úhlů jako flák masa napíchnutý na rožni.
Bože, jak já bych si dala pořádný flák masa...
 
Denis Hartraft - 21. ledna 2017 21:51
20100920170735d45e2b049646.jpg

Tak na to zapomeň!



Upřímně mně zcela vyhodí z rovnováhy, když se Sarah zastaví. Ještě, že mám jakési bojového reflexi a zastavím se na místě, místo abych jí smetl na zem. Sice mě to přivede do opravdu velké blízkosti, ale zůstala aspoň stát na nohou.
Hej prrr dámo! Vždyť jsem Tě mohl sundat na zem. Tohle nedělej bez předchozího varování.
Odpovídám hraně naštvaně a opět poustoupím dál od Sarah. Ovšem není to tak daleko, takže naše držení rukou není nepřirozené a jelikož mi to nevadí, tak její ruku nepouštím.
No tak to prrr znovu! Vypadám, že mám na čele napsáno, že jsem se zbláznil? Když už ses pro něco rozhodla, tak půjdeme tam. Nebudu celý večer poslouchat, že Ti něco nechutná nebo by to tam bylo lepší. Mám se na to moc rád. Dost na to, že mě za něco vyřve Max až se vrátíme.
Povídám zcela rozhodnutě a táhnu teď za ruku Sarah já. Přesně do toho podniku, který si sama vybrala. Přece se nebudu stavět mezi ženskou a jídlo. Tuplem tuhle ženskou. To, že se držíme za ruce neberu jako nic nepřirozeného. Spíše něco ve smyslu, že to tak prostě má být.
 
Sarah Bain - 09. ledna 2017 12:06
simone_simons_600full_simone_si_3n6kprc2353.sized

Tak fajn, nechám to na tobě


Slyším za sebou nasupený hlas Denise a jeho polohlasné brblání a neuniká mi ani jedno slovo, které vychází z té jeho zrádcovské pusy. Jako kdybych mohla za své přirozené instinkty dravce, který vyžaduje svou pravidelnou vydatnou krmi.
Tak fajn, ale jestli to bude stát za nic, pěkně si to odneseš a tentokrát to nebude jen vypití posledního šálku kafe! říkám si v duchu a bez varování se zastavuji a otáčím čelem k Denisovi.
Najednou až si příliš živě a tak nějak palčivě uvědomuji stisk jeho ruky a to, že ho vlastně celou dobu za ni držím.
Nervózně polknu a sama sobě si beru vítr z plachet, když trochu nervózním hlasem řeknu: „Tak fajn, veď mě, ale dej si pro vlastní dobro záležet.“ Jeho ruku však nepouštím a čekám, jestli to neudělá on, případně kam mě zavede.
 
Denis Hartraft - 01. ledna 2017 20:52
20100920170735d45e2b049646.jpg

Má cenu odporovat?



Naše průvodkyně se ukázala jako opravdu schopná. Upřímně jsem moc neočekával, že by byla co k čemu. Už nejednou jsem potkal průvodce, který byl absolutně k ničemu. Tohle je jeden z těch deseti případů, který je opravdu znalý místa. Procházeli jsme městem a já jsem sledoval, jak má Sarah oči navrch hlavy. Upřímně i já jsem byl z tohoto místa unešený. Já sám jsem spíše kulturní barbar, protože architektura mi nic neříká, ale i na takového barbara jako jsem já tohle zapůsobilo. Nahlížím dveřmi do restaurací, které nám průvodkyně ukazuje. Jídlo to už je jiná disciplína, tam se považuji za minimálně znalce a tak mě to opravdu zajímalo. Musím říct, že kdybych se neživil tím čím se živím, tak si rozhodně otevřu svojí restauraci. Jenom bych musel najít někoho kdo mi tam bude vařit, protože já nejsem zrovna nejlepší kuchař. Architektura se postupně mění, i když toho si moc nevšímám. Stále nakukuji do podniků a jejich styl se mění, takže zvednu hlavu a vidím, že jsme kousek jinde. Průvodkyni poslouchám na půl ucha. Najednou narazím do zadku Sarah, když se zastavíme. Vidím, jak platí průvodkyni, což mi vyfoukla vítr z plachet, protože jsem to chtěl udělat já.
Děkujeme moc madam. Bylo to velice příjemné a poučné.
Poděkuji a potom myslím, že vyberu restauraci, ale to už mě Sarah do jedné táhne.
Myslel jsem, že vyberu nějakou kde by jsme mohli krásně jako králové si pošmáknout, ale má cenu Ti odporovat? Bez tak Ti kručí žaludek co? To je horší možná než Tvé měsíční problémy.
Konstatuji suše a nechám se táhnout.
 
Sarah Bain - 28. prosince 2016 16:10
simone_simons_600full_simone_si_3n6kprc2353.sized

Konečně na jídlo!


Dychtivě naslouchám vyprávění naší malé ale neúnavné průvodkyně, která ve svých zvláštních (a na pohled ne příliš pohodlných) botkách roztomile ale čile cupitá živými a místy značně přeplněnými ulicemi Města andělů. I když by se mohlo někomu zdát, že její vyprávění je nudné a nezáživné, já hltám každý detail a rozhlížím se po okolí tam, kam ukazuje.
Restauracemi se to kolem nás jen hemží a mně přijde každá naprosto úžasná, i když mnohdy vlastně ani netuším, jak pokrmy zde podávané vlastně vypadají, natož jak chutnají. Jak postupujeme dále ulicemi hlouběji a hlouběji, mění se architektura i lidé proudící po širokých chodnících. Právě se chichotám jednomu velice neobvyklému a extravagantnímu obleku černovlasého mladíka, který se pyšně jako páv producíruje očividně bez určitějšího cíle rozzářenými ulicemi Města, když můj periferní pohled upoutá nějaký neobvyklý pohyb.
Dva mladí muži oblečení ve zvláštních přiléhavých oblecích předvádí zvláštní pohyby, metají salta a přemety a v sérii působivých úderů se snaží svého protivníka poslat k zemi. Současně ale z jejich vystupování cítím, že jde vlastně jen o dobře promyšlenou exhibici s cílem rozpálit diváky doběla její fingovanou prudkostí a nebezpečností.
Zastavím se a fascinovaně hledím na ten zvláštní přírodní úkaz. Jaksi mi nejde na mozek, jak takoví lidi vlastně žijí a proč se takto veřejně znemožňují. Jejich velké obecenstvo povykující z plných plic a vehementně povzbuzující své favority však mluví opačně.
Pokrčím rameny a myslím si něco o zdravotním stavu jejich mysli, když se naše průvodkyně zastaví a s úsměvem ukončuje naši společnou informativní túru městem. Popřeje nám hezký večer a už to vypadá, že se chystá k odchodu, já ale z kapsy rychle vytahuji nějaké peníze a s úsměvem jí je podávám. „Děkujeme.“
Pak se rozhlížím kolem sebe a snažím se najít nějaký podnik, kde by se nejedlo pomocí nějakých předmětů zcela neuzpůsobených k jezení. Jedna z restaurací mi padne do oka svými příjemnými světly a lákavou atmosférou útulnosti způsobenou krásnými obklady stěn různě barevnými druhy dřeva, které se krásně leskne voskem a čistotou, tak odlišnou od všeobecného ruchu na ulici.
Popadnu Denise za ruku a táhnu ho ke dveřím, v břiše mi už hlasitě kručí a já vím, že pokud budu čekat ještě další chvíli, asi budu pěkně nesnesitelná. A někdo to odnese...
 
Vypravěč - 20. prosince 2016 12:13
titanfall_wallpaper_29752.jpg
Ulice

Vaše průvodkyně se mile usměje a začne s vyprávěním o zdejším okolí. Dozvídáte se jak něco málo o historii toho malého osobitého kousku města, tak i aktuální věci, které se zde dějí. Nejvíce se ale samozřejmě rozpovídá o restauracích, kolem kterých procházíte.
Je jich tu mnoho druhů, od opravdu tradičních, kde se člověk nepolíben touto kulturou jen těžko nají bez toho, aby si způsobil trapas, tak i takové, které ze starých způsoby si vzaly jen vzhled a jinak se stoluje podle všude dobře známých meziplanetárních pravidel.

Okolí se pomalu mění, jak vás průvodkyně vede dál, z klasické pozemské Číny se přesouváte do části čtvrti s Japonskou kulturou, která je o poznání modernější, než její čínský protějšek. I zde se ale vyzná a tak máte přehled o tom, kde se můžete dobře najíst a přitom si nelámat hlavu nad tím, co k čemu patří a čím se to má jíst.
Spolu s budovami se mění i dění kolem vás. V ulici je vidět více mladých tváří a rozhodně více bizarních úkazů, ať už se jedná o lidi v různých oblečcích nebo hrané souboje okořeněné akrobacií. Dvě velmi blízké kultury a jejich vývoj se dal naprosto jiným směrem, vyprávěním o podobných věcech končí vaše průvodkyně svůj výklad a mile se na vás usmívá.

„Doufám, že si dnešní večer spokojeně užijete.“
 
Denis Hartraft - 26. listopadu 2016 08:08
20100920170735d45e2b049646.jpg

Jdeme vypnout



Ve výtahu jsem se opřel o stěnu a jenom poslouchal hudbu. Zatímco Sarah sledovala dveře výtahu a pravděpodobně v nich hledala nějaký smysl budoucího života, tak já jsem se díval na ní. Musím říct, že takovéhle šaty jí opravdu slušely. Ono málokdy jí vidím v něčem jiném než v pilotní kombinéze a tohle byla opravdu velké změna. Když vystřelí Sára z výtahu ještě si jí prohlédnu zezadu a rychle vystřelím za ní, aby to nebylo tak okatě vidět. Kdo by to chtěl poslouchat celý večer. Vzduch v hangárech nebyl nic moc, ale když jsme vystoupili z jednotky v obchodní čtvrti, tak jsem se konečně po čase nadechnul opravdového vzduchu. Bylo to divné, protože jsem zvyklý už na ten mechanický v kokpitu nebo na lodi. Tohle bylo jiné. Cítil jsem tu jasně nějaké koření, které jsem nedokázal identifikovat, ale to nebylo všechno. Podle všech těch světel a výloh to mohlo být absolutně cokoliv. Lidé jsou tu taky různí a já si matně vzpomínám na večírky mého otce a zvedá se mi žaludek. Ten starý jezevec bez tak teď sedí ve společnosti u dobrého vína a dělá, že třetího syna vůbec nemá. No...mě to rozhodně nevadí. Přišel jsem si trošku střízlivě a nepatřičně, mezi všema tady, ale to mi asi taky nevadí. V tom co má na sobě Sára, bude stejně pozornost přitahovat ona. Potom na nás promluví místní průvodkyně a já jen trošku pozvednu obočí. Vypadá celkem, že ví o čem mluví. Já po celém dni rozhodně nemám chuť přemýšlet kam a kudy.
Já souhlasím. Necháme to asi na Vás co nám všechno ukážete.
Vidím nadšení v očích Sáry a jen se usměju.
Půjdeme?
Nabídnu dámě rámě, což je asi vzpomínka na lepší vychování z mého mládí.
 
Sarah Bain - 22. listopadu 2016 09:16
simone_simons_600full_simone_si_3n6kprc2353.sized

Večer může začít


Ve výtahu nastane ticho rušené jen tichou, ale příjemnou klasickou hudbou, jejíž tóny mi přijdou povědomé. Sepnu ruce za zády a pohupuji se na patách, čekám, až se výtah znovu tak nepříjemně zhoupne a my vystoupíme na povrchu. Neodvažuji se přemýšlet nad tím, že je to trochu trapná situace a nekoukám se vlevo ani vpravo, očima hypnotizuji dveře výtahu. Ani nevím, proč se vlastně cítím trapně, možná za to můžou ty zpropadeně krátké šaty. Jejich výběru už teď lituji, ale jsem příliš hrdá na to, abych to dala najevo.
Konečně se od sebe dva kovové díly před námi potichu odsunují a dovnitř vráží o poznání čerstvější vzduch, který mě neočekávaně zastudí na nohách. Energicky se vydám vpřed a vdechuji voňavý vzduch hýřící všemi barvami a zvuky, které si lze jen na světě představit.
Očima šmejdím po všem kolem sebe, zvláště po různých obchodech a restauracích, kolem se proplétají další lidé různého charakteru a s různými náladami nebo oblečením. Ulice, ve které právě stojíme, vypadá jako stará čínská čtvrť a přesně tím jsem nadšená. Barvy, světla a architektura tohoto stylu mě doslova uchvacují a nemůžu od ní odtrhnout oči, chci z ní vstřebat úplně všechno a vrýt si to do paměti. Je to něco úplně jiného, než na co jsem zvyklá na lodi, nebo co bylo obvyklé ve výcvikovém středisku nebo hůř, v domě mé rodiny.
Zanedlouho si nás dva bezcílně postávající v ulici vyhlédne místní průvodkyně, která vypadá jako domorodec a mě okamžitě zaujal její vzhled, zvláště ten bílý pudr v kontrastu s rudými rty a líčky. Kupodivu však takto vypadá přirozeně, jako by se tak snad už narodila. Usměju se a v její přítomnosti se hned uvolním. Už z prvního pohledu jsem získala dojem, že o Městě Andělů něco ví a dokáže se v něm bez mrknutí oka orientovat. Když nám nabídne pomoc s hledáním vhodné restraurace nebo dalších zařízení, pohlédnu nadšeně na Denise.
„Proč ne, já bych se po Městě moc ráda prošla a něco zajímavého se o něm dozvěděla. Alespoň se tu hned sami neztratíme.“
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.068376064300537 sekund

na začátek stránky