| |||
Skleníky > Hrad > kabinet profesorky McGonagallové Pondělí, 6. září "Tak to je čest," pokývnu k Sinestře spokojeně a uznale. Každý, kdo se snaží o oživení 'tradiční' kouzelnické módy, by měl dostat metál. Kdo má v těch věčných havelocích kdy vypadat dobře? "Mhm," uculím se při dotazu na balet. "Od rána do večera," mrknu na Sinestru pobaveně. Naslouchaje jejímu popisu mých budoucích možností, prohlížím si tu a tam i kudy jdeme, než dorazíme před masivní chrlič, za kterým patrně spočívá ředitelna. "Díky moc, za všechno," s úsměvem se rozloučím. Už s vážnou tváří a pohledem na vrásčitou čarodějku vycházející z ředitelny maličko znejistím, navenek to však najevo nedávám. Kývnu na její otázku, než bych však stihl otevřít ústa k otázce, profesorka mě předejde rovnou s vysvětlením. Aha. Takže tu mám sednout na kufr a vyčkat, než se uráčí opět objevit, nebo co? Z omylu mě vyvede sama profesorka, která patrně čekala, že ji budu následovat. Proč sice netuším, ale nač odmlouvat hned první hodinu v nové škole... V jejím kabinetu (nahoru a dolů, jupí) s díky přijmu nabízenou židli a pohodlně se usadím, měře si ji zamyšleně. Kromě ředitelky, na většinu profesorů i profesorek v Krásnohůlkách se při lekcích dalo i koukat. Ale třeba má velký talent k výuce. Zdvořile mlčky vyčkávám, přestože už předem v duchu naježený - že bych měl chuť s někým jejího věku (a vzhledu) probírat třeba důvody mého vyloučení z Krásnohůlek, se mi nelíbí ani trochu. |
| |||
Velká síň Pondělí, 6. září Christina, Bára, Runa, Cass Obsloužení spolužaček se setkalo s vděkem, i když vlastně všechny měly nápoje na skoro na dosah ruky a mohly se obloužit samy. Jako jediná mužská entita jsem se jaksi cítil povinný... Chvíli se zamyslím, napiju se svého nápoje a z myšlenek mě vytrhne až hovor o škole. V tu chvíli si všimu, že se nám společnost rozšířila o jednu osobu, Barču ze zmijozelské koleje. "Taky si myslím, že pokud něco pomůže k zabavení se od myšlenek smrti spolužačky, je to učení, nicméně já jsem dost línej, takže to vlastně trochu vítám," vyjádřím se k tématu trochu opožděně. Náhle se hovor přesune k prstenu, který jsem vylovil z jezera. Snese se na mě samá chvála, která mi samozřejmě lichotí, ale přece trochu jsem ji zmírnil slovy: "No, otužilej zrovna dvakrát nejsem a navíc tady Runa už se pomalu chystala taky." Věnuju jí úsměv. Na Runinu otázku odpovím: "Asi se budu flákat a příležitostně hrát na kytaru a housle. Mám alespoň čas na skládání." A vzápětí reaguji na pochvalu. "Opravu moc děkuji." Znovu se na ni usměju. |
| |||
5. patro, můj kabinet Blagden okrajově Sinestra 6. září Zrovna jsem dorazila chrličem z Albusovy pracovny v ten moment, kdy k němu došla Ewingová s nějakým studentem. V rukou držím Moudrý Klobouk a několik pergamenů. Původně jsem se chtěla dvojice zeptat, co tu pohledávají, ale pak jsem si vzpomněla, že mi Albus před odjezdem říkal o nějakém chlapci.. O nějakém panu.. Zabinim. ,,Pan Zabini? Nový student?" Prohlédnu si ho a jen letmo pohlédnu na odcházející Sinestru. ,,Pan profesor se zmínil, že dnes pravděpodobně dorazíte. Nicméně pana ředitele si zavolali na Ministerstvo, tudíž momentálně není přítomen." Rozejdu se chodbou vpřed, směrem k hlavnímu schodišti. Otočím se na stále stojícího Zabiniho. ,,No tak pojďte." popoženu ho a naznačím, aby mě následoval. Dovedu pana Zabiniho až do svého kabinetu v 1.patře a zavřu za námi dveře. ,,Posaďte se." ukážu pergameny v ruce na židličku naproti mé židli a sama se usadím naproti němu. |
| |||
Před skleníkyPondělí, 6. září Saga, Erika, Caylus + okrajově Sinestra, Ryan, BlagdenJakékoli další marné pokusy o vysvětlení vzdám. Po tom všem, co se posledních pár dní událo, nemám sílu ani chuť se s ním přít. Navíc, Caylus byl vždycky jeden z těch studentů, kteří mají svou hlavu. Jeho myšlení je na zcela jiné úrovni. Hlavně, když je skálopevně přesvědčen o tom, že jen jeho pohled na věc je ten správný. Což je vlastně většinu času. Na jednu stranu je to velmi obdivuhodná schopnost. S pobaveným úsměvem sleduji, jak se krouží kolem záhonů, snažíc se vybrat ten, na kterém bude nejméně práce. Už takhle nemá ke květinám kladný vztah a myslím, že po dnešku se bude skleníkům obloukem vyhýbat. Jaká škoda. Jeho konstruktivní poznámky mi budou opravdu chybět. „Drží od skleníků všechny škůdce. Jsou velmi užitečné.“ Odpovím i přes to, že jeho otázka byla pravděpodobně jen řečnická. Vděčně se pak podívám na Eriku, která se vzácných růží rozhodla ujmout a na rozdíl od svého spolužáka, si své věcné připomínky nechala pro sebe. Nebo alespoň jejich většinu. Kleknu si ke svému záhonku a dám se do práce. Času je málo a práce ještě tolik. Nicméně můj zápal do práce mi nevydrží ani pár minut a k mým uším opět dolehne Caylusův nevrlý hlas. Vrhnu po své kolegyni odevzdaný pohled. Nejsem si jistá, jestli je tohle trest pro Cayluse nebo pro mě. Za posledních pár minut měl tolik připomínek a stížností, jako já za celý můj život. Tenhle chlapec očividně není zvyklý si mazat ruce. „Je to jen květina, pane Lawsone. Nic vám neudělá.“ Pokusím se o konejšivý tón, když se narovnávám, abych se alespoň pohledem z dálky ujistila, že opravdu nejde o nic závažného. „Ano, myslím, že v něm našla zalíbení.“ Zazubím se na Eriku. Kromě toho, že mu opatlá jeho nový dres se mi nezdá, že by ho nějak výrazně ohrožovala. „Vašeho oděvu je mi líto, ale byl jste informován o tom, že si máte vzít něco, v čem se můžete zamazat.“ Velice dobře si pamatuji, že jsem to do svého vzkazu psala. Nabízela jsem mu i zástěru. To už k nám ale míří Sinestra s Ryanem v závěsu. Jejich zájem o jejich spolužáky je skutečně chvályhodný, nicméně právě teď dosti nevhodný. Pokynu jim na pozdrav a s povzdechem sleduji, jak se moji pomocníci soustředí spíš na ně, než na svou práci. Sama to zatím nekomentuji a hledím si své práce. Uplynula už taková doba a my vůbec s prací nepohnuli. Tímhle tempem se zpět do skleníků vůbec nedostaneme. Co nevidět bude oběd a po něm přeci nemohu chtít, aby se sem vraceli. Zvednu se, abych přihlížejícím doporučila jiné místo ke konverzaci, ale to už se vzdalují. Ani jsem nezaregistrovala, že se k nim přidala nová tvář. „Nevěděla jsem, že se ředitel rozhodl přijmout nového žáka.“ Podívám se na Sagu a soudě podle jejího pohledu, ani ona o tom neměla nejmenší tušení. I přes to, že jsem celkem zvědavá, jakou kolej obohatí o svou přítomnost, trochu posmutním. Jak rychle je ředitel schopný zaplnit chybějící místo po Jackie. Můj pohled padne na Ryana, který stojí na místě jako solný sloup. „Další pár rukou se vždy hodí.“ Doplním Sagu, ale dál to neřeším. Jen málo studentů se dobrovolně přihlásí o pomoc. Velmi mi chybí Reece. Jeho zápal do práce a vlídná povaha. Měla bych se na něj jít zase podívat. Zvednu se ze země i s kyblíkem, který plevelem přetéká. Záhonek mám krásně čistý a zrytý. Pohledem zkontroluji, jak jsou na tom ostatní. Saga si vede velmi dobře. Pár bílých kuliček Samorostlíku se jí zachytilo za vlasy. Asi se o něj omylem otřela. Naznačím jí, aby si ho opatrně vyndala. Kdo by chtěl sjetou profesorku při obědě, že. „Prosím… vraťte se k práci. Čím dřív tu skončíme, tím rychleji budete moc odejít na oběd.“ Připomenu studentům a i jejich výkon si prohlédnu. Erika se záhonem s růžemi opravdu pohnula, o ni se bát nemusím. Věnuji ji akorát povzbudivý úsměv. Podle mého to bude hlavně ona, kdo bude moct odejít jako první. Maximálně načichne. Sama jsem jejich zápach vymývala z vlasů pomocí citrónu a stejně mi to trvalo pár dní, než jsem se ho úplně zbavila. A Caylus? No… krom toho, že se mu kolem nohy obmotává Chlamyie a prohledává mu kapsy, neudělal moc velký pokrok. „Stačí, když lehce stisknete koneček toho šlahounu.“ Poradím mu. „Zatáhne se a na pár minut vám dá pokoj.“ Osobně jsem to vzdala, protože chytit ho… to je nad mé síly. Ale pokud vím, tak Caylus se hlásil na pozici chytače. Pro něj by to neměl být takový problém, pokud tedy dá přednost chytání nějakého chapadla místo práce. No… čím déle tu bude, tím později přijde na oběd. Ale toho si je snad sám vědom. U kompostu vyprázdním svůj kyblík a znovu ho naplním u kolečka, které nám Erika přistavila k záhonům. Pak si dřepnu na zem a ručně začnu hlínu pokrývat směskou všeho, co se na kompostu nahromadilo. |
| |||
6. září, pondělí 5. patro Blagdan Mezitím, co ho vedu ke hradu se černoch představí. Trochu mě zklamalo, že to nakonec skutečně není Luqueba, ale co se dá dělat. Na druhou stranu možná dobře, jedna Acai na škole stačí. Doteď jsem ho měla pouze jako nově příchozího černocha, který tu bude pravděpodobně jeden z těch studentů, co v Bradavicích vydýchávají kyslík, ale když zmíní mou matku, skoro bych se dramaticky chytla za srdce. Neskrývám překvapení, proto se na něj udiveně podívám. ,,Ano. To je má matka." uculím se na něj. Jen málo ze zdejších studentů mělo povědomí o nějakém módním průmyslu a návrhářích. Ale tak není se čemu divit, jakoby si mohli modely mé matky dovolit. Proto Blagden ze statusu nezajímavého černocha velmi rychle povýšil a já mu v duchu naškrábala malé plus. ,,Krásnohůlky?" zopakuji. Donedávna jsem měla za to, že to je pouze dívčí škola, ale s příchod Romaina mě vyvedl z omylu. Tak jako tak, aby kluk studoval v takovém až příliš holčičím prostředí snad musí být homosexuální. A v případě Romaina.. To tak i vypadalo. ,,A jaké to tam je?" Zajímám se. ,,Tančíte tam balet a tak?" neodpustím si rýpnutí a zazubím se na něj. Tak on přechází na jinou školu a ani neví, do jakého ročníku ho šoupnou. ,,No, ve skutečnosti na výběr moc nemáš." poinformuji ho o skutečnosti. ,,Kolej ti vybere takový starý nevkusný klobouk, který ti narazí na hlavu. A je to buď Zmijozel," začnu svou, nejlepší kolejí - ,,Havraspár, Mrzimor nebo Nebelvír." vyjmenuju mu a dovedu ho do 5. patra, kde má Brumbál kabinet. Celkem mě zajímá, v jaké koleji Blag skončí. Snad ne Nebelvír, to by dopadl. ,,Já jsem Zmijozel." poklepu prsty na kolejní emblem na saku a dovedu ho až k chrliči. ,,Tady to je. Hodně štěstí Zabini." Věnuji mu krátký úsměv a pak se rozejdu chodbou zpátky ke schodišti. |
doba vygenerování stránky: 0.85873699188232 sekund