| |||
Alastor a ostatní zmínění Pondělí, 6. září Po rozvičce a protažení se cítím daleko lépe než v posledních pár dnech. Kdo by řekl, že k tomu postačí si jenom trochu zaběhat a protáhnout se. Po víkendu stráveném v neustálých bolestech se cítím naprosto skvěle. Kdyby to samé býval udělat Zmijozel, udělal by daleko lépe než nám jen vyprávět o zbraních. Ne, že bych tehdy byla ve stavu běhat, ale rozhodně by to pomohlo. Určitě víc než meditace od Santy, u které jsem spíše usínala. Možná bych měla zvážit, jestli ranní běh nezařadit do svého seznamu. Přilétnu k Alastorovi trochu blíže, abych ho lépe slyšela. Pozorně si vyslechnu, s čím vlastně přišel. Úkosem pohlédnu dolů na bednu a pomalu přikývnu. Bylo to pro mě v podstatě stejně nové jako pro něj. Otec se mnou nikdy trénovat moc nechtěl a raději to nechával na Nikolasovi, kterému sporty zrovna moc nešly. Byl na tom ještě hůř než já. Nechápala jsem, proč se toho otec neujme sám. Slyšela jsem, že když ještě chodil do Kruvalu, byl tam jeden z nejlepších. Jeho urostlou a štíhlou postavu mu musel závidět kdejaký spolužák. Musel to být fakt hot týpek... Vrátím se pozorností zpět ke svému příteli. Skousnu si ret. "To zní rozumně. Nechtěla bych skončit hned na Ošetřovně u Popo. O víkendu mi to stačilo. Tak zalítat, říkáš? No dobře... Uvidíme, kdo z nás bude poslední. Já to totiž nebudu." Uličnicky se na něj zasměju. Moje od přírody soutěživá povaha, kterou do mě už od mala vtloukal otec, se teď naplno projevila. Vyslechla jsem si i nápad ohledně té mudlanské hry, kterou Alastor navrhl. Na babu? Co to je za dementní název? To si neumí vymyslet něco smysluplnějšího? Evidentně ne. Nebudu je přeceňovat. Takovou hru by dokázalo vymyslet i malý děcko. Než Alovi odpovím, ještě omrknu, jak na tom jsou ostatní. Zatím se evidentně domlouvají na strategii a nějakém minizápasu. Ještě, že je hřiště tak velké. Nebudeme se tak moc plést pod nohy. "Fajn." Na tváři se mi objeví ďábelský úsměv. Přilétnu až k Alovi a plácnu ho po rameni. "Asi máš tu... babiznu." Vypláznu na něj jazyk a vystřelím i se svým koštětem dolů a na druhou stranu hřiště. Ještě, že mi otec koupil tak dobré koště. Vyhrát tohle by měla být hračka. Očkem pozoruji, kde je Al a připravím se případný rychlý únik. Tak se ukaž... |
| |||
Můj kabinet Budoucnost Když všichni návštěvníci mého kabinetu odešli mohl jsem si oddechnout a usmát se nad vyřešenými záležitostmi. Vše dopadlo přijatelně a já se mohu těšit z toho, že většinu věcí, které jsem potřeboval mám zařízenou. Spokojeně upiju ze svého šálku, ve kterém zbylo už jen minimum čaje. "Jak rychle dochází, to abych si ještě raději přivařil, kdyby přišla další návštěva." Zamumlám pro sebe a jmu se jít vařit další várku ovocného čaje. "Jsem zvědav jestli se objeví ještě nějaký zájemce o místo prefekta." Zamyslím se a pak se vracím ke stolu s horkou konvicí a inu zasedám zpět k práci od které mne vyrušili. Prvácké úkoly jsou vždy nejhorší, protože se ještě studenti snaží a tak jsou všechny práce neuvěřitelně dlouhé a najít v nich to podstatné trvá nejdelší dobu. "Heh, to byla doba, kdy jsme byli taky takoví." Dovolím si chvilku vzpomínání na staré časy a pak už opět pročítám ten úmor papírů. Nejhorší jsou ty, které jsou psány ve spěchu na školním záchodku. To je skoro nový druh písma. Ale však oni na to studenti jednou časem přijdou a když ne? No asi si budu muset pořídit lupu. |
doba vygenerování stránky: 0.97934198379517 sekund