| |||
|
| |||
PozemkyDanielKroužek šermu mě nakonec nijak neohromil. Nečekal jsem, že by se první hodinu dělo něco podstatného, ale nakonec se nedělo vůbec nic a ani ostatní nevypadali, že by radostí skákali do stropu. Mezi těmi, co už šerm zkoušeli jsem byl totiž pouze já s Eleanor a i tak jsem váhal, jestli se za zkušeného mohu považovat. To, že byl můj otec učitelem iaidó ze mě ještě nedělalo dobrého šermíře, nehledě na to, že tohle je historický šerm a ne Japonský. Nedělám si proto naděje, že by nám tu někdo dal do ruky katanu, nebo alespoň bokken. Sečteno podtrženo, zažil jsem už daleko záživnější hodiny a tahle to nebyla. Po skončení kroužku se vydávám zpátky do hradu, kam ale nedojdu, jelikož mou pozornost upoutávají noviny v trávě. Někdo je tu musel pohodit, což není nic neobvyklého. Každou chvíli tu někdo něco vytratí, ať už úmyslně, nebo neúmyslně. Začnu listovat. A Ihned na to toho lituji, protože to, co vidím, mě naprosto šokuje. Bradavická studentka nalezena mrtvá? Vytřeštím oči. Obvykle článkům v novinách nevěnuji pozornost. Každý přeci ví, jak novináři rádi překrucují pravdu, jenže teď si absolutně nejsem jistý tím, čemu můžu věřit a čemu ne. Jako první se mi totiž vybavila Coraline. Proč píšou o něčem takovém zrovna potom, co s Jacqueline odjely? Uvnitř hrudi cítím nepříjemný, tíživý pocit. Mám o své kamarádky strach, ale z nějakého důvodu se obávám hlavně o Cor. Vybavují se mi všechny naše společné zážitky, kterých není zrovna málo. Ať už byly dobré, nebo naopak špatné, vždycky jsme je dokázali společně překonat. Takže ne, prostě není možné, aby se jí něco stalo. Nevěřím tomu. Za pár dnů bude zpátky a určitě se všichni zasmějeme tomu, co za kraviny to v Denním věštci zase psali. „Daniel-san?“ vzhlédnu, když uslyším volání svého jména. I když volání bych tomu neříkal. Řve jak na lesy. „Tady sem, uřvanče!“ zahulákám nazpátek a rozejdu se mu naproti, aby se neřeklo. „Přinesls mi alespoň něco k jídlu? Nestihl sem oběd.“ Spustím na něj místo pozdravu, když dojdu až k němu. Mohl bych mu říct, že jsem byl na cestě do síně, ale nechci se vybavovat o tom, proč jsem tam nedorazil. O článku zatím nemluvím. Ani nevím, jestli ho četl a jestli to vůbec chci vědět. „Povím ti vole, větší nudu než Zmijozelův kroužek sem dlouho nezažil. Buď rád, že ses nezapsal.“ Začnu se vykecávat, protože komu jinýmu bych si měl postěžovat než nejlepšímu kámošovi? „Na ty hadry nekoukej, ještě sem se nebyl převlíct.“ sklouznu pohledem ke své sportovní soupravě, ve které jsem přišel. Teprve teď si všimnu, že mám naruby tepláky. „Co to... Kurva.“ Nevěřícně nad tím kroutím hlavou. Jak se mi to doháje povedlo? Pak mi dojde, že jsem ráno zaspal a v rychlosti na sebe hodil to první, co mi přišlo pod ruku. Ani mě nenapadlo si oblečení překontrolovat. „A vůbec, nemysli si, že sem zapomněl na to, jaks mě shodil z postele.“ rádoby uraženě se podívám jinam, dlouho mi to ale nevydrží. Otočím se k Danovi zase zpátky. „Hele, nevíš kde tu seženu skřítka? Zmijozel chtěl, abychom mu přes ně poslali svoje míry, ale vím jen o těch v kuchyni a tam se nesmí chodit.“ ušklíbnu se. Proč prostě nemůžu poslat sovu? „A když už jsme u těch mír, ani je neznám, krom svojí výšky.“ poškrábu se na hlavě. Mohl bych si nějaké vymyslet. A nebo se změřit, ale to se mi zrovna nechce. Ani nemám metr. „Napíšu tam 90-60-90.“ Rozhodnu nakonec, rezignovaně pokrčím rameny a zadívám se kamsi do dáli. |
| |||
Pokoj -> SkleníkyNikdo konkrétníPo odchodu ze sborovny jen bezcílně bloumám po chodbách, snažíc se vytěsnit nešťastné události posledních pár hodin. S pohledem upřeným na chladnou podlahu míjím hlasité skupinky švitořících studentů, zabraných do svých živých konverzací, aniž by si mě všímali. Snad je to tak i dobře. Bezstarostná konverzace by mi teď dělala větší problém než kdy jindy. Přesto čas od času zvednu pohled, abych jim věnovala vlídný úsměv hlavně ze zdvořilosti. Tento rok je tu spousta nových tváří jak mezi profesory, tak právě mezi studenty. Fakt, který bych za normálních okolností přivítala s nadšením. Kdežto nyní... Neúmyslně dojdu do části hradu, kde se skrývá má ložnice. Místnost, která je už roky mým domovem. S mírným pokrčením ramen vlezu dovnitř, abych s překvapením zjistila, že jsem ráno zapomněla zavřít okno. V mém pokoji je tedy neobvykle chladno, proto spěchám, abych svou chybu napravila. Tiché brblání mě pak donutí pohlédnout k mému pracovnímu stolu. Teprve při pohledu na Beeho mi dojde, že jsem jeho muší váhu na rameni necítila od chvíle, co jsme opustili Brooklynův kabinet. "Vytratila jsem tě cestou? Odpusť." smířlivě ho jedním prstem podrbu mezi křídly. "Přiletěl jsi oknem?" optám se ho, jako by mi skutečně mohl odpovědět. Mluvit s ním byla každodenní záležitost. Stejně jako mé rozmluvy s květinami. Má samomluva mi nikdy nevadilo, ačkoli to mému okolí mohli připadat přinejmenším zvláštní. Bee zřejmě nebyl jediný návštěvník, který se dnes v mém pokoji ukázal. Na stolku, mimo jiné, ležel i lehce fialkový dopis. Už od pohledu a dle známé vůně mi bylo jasné, kdo je jeho autorem. Z nějakého důvodu se mi ho ale nechtělo číst teď. Ne tady. Po letmém překontrolování, že je vše, jak má být, jsem se vydala do skleníků. Ačkoli je v mém pokoji více klidu, než bych si mohla přát, skleníky mě vždy zvláštním způsobem konejšily. Mám radši jejich život než čtyři chladné stěny. "Gronzo, Kaii." pozdravím zbytek svých pomocníků hned, jak se za mnou zavřou prosklené dveře. Zamířím do svého kabinetu, aniž bych zavírala dveře. Posadím se ke stolku, na který dopis odložím. Váhám. Jako bych se bála dalších špatných zpráv. Nakonec si udělám ještě čaj, než se konečně odhodlám, abych dopis otevřela. Dle mého odhadu, byl od sestry. Pomalu pročítám jeho řádky. Věděla jsem, že by neodešla, aniž by mi nejdříve něco řekla. Kdo ví, jak dlouho tam ten dopis ležel. Možná už od rána. Avšak ne všechny zprávy jsem očekávala. Ani jsem si nevšimla možné náklonnosti mezi bývalým kolegou a Violet. I přes to, že její vylíčení situace bylo velmi stručné, mohla v některých pasážích pár informací vynechat. Ale to by to nebyla Violet. Její dopis ve mně zanechal jakousi hořko sladkou pachuť, avšak nechtěla jsem ho nechat bez odezvy. Proto jsem popadla papír a hned se dala do odepisování. "Kdo by to do ní řekl..." povzdechnu si nahlas, když mám dopis hotový. Bee se mi rozvaluje u šálku a zvědavě pokukuje po čerstvě zavřené obálce. "Snad jim to vyjde." spokojeně se na něj uculím. Po hodině mohu dopis odnést do sovince. Její dopis pro mě byl překvapivým rozptýlením. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.86062979698181 sekund