| |||
Okraj Zapovězeného lesa, 14. října "Airi, počkej na mě!" ozve se za Deirdre udýchaný hlas, doprovázený zvukem přibližujících se kroků. Pakliže se Dee otočí, spatří Marii, svou „nejlepší kamarádku“, jak chvatně spěchá přímo k ní. "Uf, bože, to bylo jen tak tak." oddechuje Marie a automaticky se postaví vedle Dee, aniž by si uvědomovala, že se sáčkuje do hloučku Zmijozelských, konkrétně k Sinestře a Christině. Dojde jí to hned záhy. "Uhm, ahoj holky." pozdraví obě trochu nesměle. Nebýt té tmy, bylo by vidět, že se červená. "Snad vám tu nebudu moc vadit. Jen si na chvíli půjčím Deirdre a zase půjdu." odůvodní svůj příchod v rychlosti a stočí pohled ke zmíněné. "Promiň, že jdu tak pozdě, byla jsem se ještě pomodlit v kostele, ten je na opačnou stranu." Začne drmolit. "Viděla jsem tě z dálky na pozemcích a tak přidala do kroku, ale nechtěla jsem tě rušit. No, však víš, Alastor..." nervózně se zachichotá a nahmatá na svém krku přívěšek s křížkem, který si jen tak mimochodem nikdy nesundávala a chodila s ním i spát. "Ne-nezlobíš se na mě, že ne? Moc jsme spolu poslední dobou nemluvily." promluví o poznání tišeji, zatímco v ruce stále žmoulá křížek. "Chtěla jsem si s tebou popovídat už dřív, ale máš i jiné kamarády... Jsi tak oblíbená." Poslední slova si zamumlá spíš jen tak pro sebe. "Moc mluvím, viď? Omlouvám se, to ta moje zbrklost." Zasměje se, aby situaci trochu zlehčila. Poté z ničeho nic popojde k Sinestře a Christině. "Těšíte se na hodinu?" zeptá se, ve snaze navázat nějaký rozhovor. Pořád si pamatovala slova Deirdre, která jí mnohokrát kladla na srdce, že by se měla pokusit víc začlenit a hlavně vycházet s jejími kamarádkami. "Dnes jsem se v kostele pomodlila nejen za naší zesnulou spolužačku, ale hlavně za bezpečí nás všech. Ten les je opravdu strašidelný." zamumlá a pohlédne na Sinestru. Marie si pořád dobře pamatovala, jak zbaběle utekla z kostela během smutečního obřadu. Považovala to za neuctivé a ani trochu takové chování neschvalovala, ale snažila se Sinestřino chování omluvit. Určitě byla tenkrát jen rozrušená a hlavně, nemohla být přeci tak špatná, když s ní vycházela nejen její nejlepší kamarádka, ale ke všemu pomotala hlavu i Ryanovi. Vždyť i věčně zamlklá Angela se támhle právě přátelila se dvěma zmijozelskými! Možná měla Marie tenkrát vážně jen velkou smůlu, že narazila zrovna na nevrlého Calvina... "Nevíte náhodou někdo něco o Calvinovi?" dotáže se po chvíli, ale ihned nato se zarazí. "Není to samozřejmě tak, jak to vypadá!" vyhrkne a v obranném gestu natáhne ruce před sebe. |
| |||
14. října ,,Mám se skvěle, co vy dva?" Zářivě se na Deirdre usměje a jen co se ji dostane odpovědi, otočí se zpátky ke Cayovi, který právě snědl to, co mu podávala. ,,Jsi tak roztomilý, když jíš." Zamilovaně si ho prohlíží a neubrání se přiblblému uculení. ,,Brácha je nejspíš v knihovně a učí se na hodinu." Zastrčí si pramen vlasů za ucho a otevře pusu, aby mohla kousnout do rohlíku, který ji cpal do pusy. ,,Už stačí, už stačí! Neměla bych tolik večer jíst," zamává rukama před sebou, aby odehnala jakékoliv Caylusovy další pokusy ji krmit. ,,A ty taky ne, zapomínáš, že máme hodinu v lese a nebudeme sedět v lavici. Jak se chceš pak hýbat, když se takhle nacpeš?" Pobaveně do něho šťouchne prstem. ,,No něco málo jsem si stihla přečíst, ale upřímně jsem se vůbec nedokázala soustředit. Moje myšlenky pořád utíkaly jiným směrem." Znovu se přiblble uculí a už všem musí být nadmíru jasné, že místo bludiček myslela na Cayluse. ,,Ale možná jsem to dost podcenila," zakňučí po chvíli a obejme se kolem pasu. ,,Přece jen, je to hodina se Snapem," v očích se jí objeví zděšení jen co vysloví jeho jméno. Všichni, kteří se s Jordyn tak nějak znají vědí, že Snape je její největší noční můra a není nic, co by ji děsilo víc, než právě profesor s orlím nosem a černými vlasy. ,,Ty nemáš vůbec strach?" Nechápavě se na něho podívá, když začne mluvit o rytíři na bílém koni. ,,Vždyť je to les. Ke všemu Zapovězený les! Všude bude tma a ... Ten les mi přijde ohromně děsivý i za dne natož se tam jít procházet v noci. Maureen mi vyprávěla, co všechno se uvnitř vyskytuje a co všechno se MÁ ZA TO, že se tam vyskytuje.. A.. To je naprosto šílenství. A vůbec, jak mohli postavit školu vedle takového místa?!" Rozčileně si pouchne běstí do stolu, až spadne ze stolu vidlička. Přímo Caylusovi na nohu. ,,Šmankote! Promiň!" Dee se mezitím začne rozčilovat, že jídlo zmizelo. Jordyn, jak se zdá, tomu nevěnuje příliš pozornosti, jelikož ji Caylus přávě obtáčí ruku kolem pasu a přitahuje k sobě. Ani si nevšimne, že Dee s Alastorem odešli, takže se s nimi ani nestačí rozloučit. ,,Možná je to ten levandulový šampon," uchichtne se a celá zčervená, když je vedle něj tak blízko. ,,Dneska ti to moc sluší." Zalichotí mu zpátky. Ještě chvíli se vedle něho tetelí, než se konečně vrátí zpátky nohama na zem a všimne si, že se jídelna začíná vylidňovat. ,,U Merlina! To je hodin, měli bychom pomalu vyrazit." Vyděsí se při pohledu na hodiny a tak prudce vyskočí z lavice, že málem Cayluse povalí na zem. |
| |||
|
| |||
Alastor , zmínění spolužáci Středa 14.října Se žralokem v jedné ruce vyjdeme s Alastorem pomalu z Hlavní síně. Ani trochu se mi nelíbí, že nechávám Prince napospas té jeho vypasené blondýně, ale jednou za čas... musím dát zpátečku a nechat je na pokoji. Stejně se s ním jednou rozejde, protože Jordyn je ta poslední, kdo by mu dal. To už je pravděpodobnější, že se s někým vyspí Mařena. Když je řeč o mé nejlepší kamarádce... Možná by nebyl špatný nápad ji předhodit nějakému nadrženci... To by mohla být i legrace. S potutelným úsměvem se se svým nápadem musím hned svěřit. "Tak mě tak napadlo... Nevíš o někom z vaší koleje, kdo by měl zájem o blondýnu s velkým zadkem?" Před Síní se zastavíme. "Cítím se vůči Marii špatně... Trávím většinu času s tebou a už je to dlouho, co jsme si na sebe udělaly čas... Není to tak jednoduchý jako třeba s Týnou, kterou vidím každý večer na koleji... Marie by určitě uvítala, kdyby měla přítele a mohla si taky trochu užít," nakloním se k Alovi blíž. "Je to sice ještě panna, ale znáš Nebelvířany... Maj v sobě Lva... nebo tak něco." Hlasitě se zasměju vlastnímu vtipu. Dělat starostlivou kamarádku před svým přítelem mě prostě baví. "Kdybys o někom věděl, klidně mu o ní řekni... Mar se mi svěřila, že by někoho moc chtěla..." Mrknu na něj. "Ach, ty můj zmrzlíku..." zachichotám se a škádlivě mu prohrábnu vlasy. "Máš pravdu. Sejdeme se tady?" Při odchodu se k němu ještě nakloním, políbím ho a se žralokem v ruce se vydám rovnou do podzemí. Mít večerní hodinu je děsná otrava. Komu se vůbec chce ještě přemýšlet? Jakmile dorazím do dívčích pokojů, vybalím sladkosti, do pusy si nacpu kousek čokolády a zbytek pečlivě uložím do své skrýše, aby mi to někdo neukradl (třeba Barbara!). Stjerne se lenivě rozvaluje po mé posteli, kterou má celou pro sebe. Závist. Pohladím kočku po hlavě, vedle ní položím žraloka, sundám si čepici a sbalím si tašku na hodinu. Pečlivě se ustrojím do teplejšího oblečení (v porovnání se spolužáky ale nejspíš budu stejně nalehko) a vydám se zpět před Hlavní síň, kde počkám na Alastora. "Připraven?" popadnu ho za ruku a vydáme se k Zapovězenému lesu. "Tohle si může vymyslet jenom Snape," stěžuju si na nespravedlivost našeho kolejního. "Ještě jednou děkuju za poznámky," usměju se na něj. Můj mozek sice při jedení absolutně vypl, takže si pamatuju jen tu část, kdy jsme se bavili o tom, že byla Monroeová panna, ale to je mi teď jedno. Pomalým krokem dorazíme na určené místo, kde už stojí hlouček našich spolužáků. Rozloučím se s Alem, který zamíří ke svým. Zmerčím Týnu, která postává vedle Sin, a automaticky zamířím k nim. "Nejdu pozdě, že ne?" zeptám se a raději se rozhlédnu, jestli tu Snape už není. |
| |||
Knihovna >> Kolej >> Okraj Zapovězeného lesa Středa 14. října Domenico, Angela, okrajově Christina Čas tentokrát není na naší straně a já musím chtě nechtě přiznat, že má Domenico pravdu. Pakliže se máme jít ještě převléknout na kolej, tak skutečně nemáme času nazbyt. Suma sumárum, to abychom vyrazili hned. "Pravdu díš." Učebnici Domenicovi bez protestů podám a nechám ho, aby jí vrátil knihovnici. Udělal bych to klidně i sám, ale když už se tak nabídl, tak mu v tom přece nebudu bránit, že. "Já s tím nemám problém." odsouhlasím jeho nápad. Na kolej bych šel tak či tak, abych si odložil věci a oblékl něco teplejšího, tudíž nemám důvod mu to neodkývat. "Doplňky? Čoveče, ta kočka se za chvíli bude mít líp než ty. Bacha, aby na ní tvoje přítelkyně nezačala žárlit." ohodnotím jeho nakupování, přičemž si neodpustím dodatečný rýpanec. Připadalo mi hloupé dělat takový povyk kvůli obyčejné kočce. Tolik serepetlí co měla ona neměla ani Vertini. Ta jen tak mimochodem neměla téměř nic, protože k životu potřebovala minimum věcí. Sem tam nějaké myší holátko, pohyb ve formě lezení a trochu tepla. Což nebyl ve Zmijozelském podzemí problém. V celé koleji totiž bylo běžně zafuněno a vydýcháno, jelikož se nedalo větrat (jak asi, když jsme pod vodou). Pro některé z nás to byl tak trochu očistec, ale pro Vertini a další hady naprostý ráj. Aneb jak málo stačí k dětské radosti. "Víš jak, člověk nikdy neví, co mají zdejší kočky na sobě. Proto se ptám." odpovím Angele, která nechápe, co by její kočka měla ztrácet. "Když si vezmu třeba tu Aurelovic kočku. Tu, co se pozvracela na vyvolávání. Kterej blázen barví zvíře na modro a cpe jí do mrňavý tašky?" zakroutím nad tím hlavou. Tohle uvažování prostě nepobírám, na druhou stranu, Havraspárský někdy někdo pobíral? Pojmenovat kočku Hafan může vážně jen idiot. "Tím samozřejmě nechci říct, že je to tvůj případ. Rolnička nebo obojek mi připadají v pohodě, i když ne každá kočka je na sobě snese." To mi hned záhy potvrdí sama Angela, která podotkne, že její kočka by jí takovou věc patrně omlátila ihned o hlavu. Neujde mi, jak snadno se o ní rozpovídala. Na tváři se jí dokonce objeví něco, jako úsměv. Tak vida, přeci jen existuje něco, k čemu má blízko. "Uvidíme se," rozloučím se s ní mávnutím ruky a pak se společně s Domenicem odebereme do podzemí, kde u kamenné zdi vyslovím heslo. "Nějaké novinky?" zeptám se, když se zeď odsune a umožní nám vstup. Jsem přirozeně zvědavý a za zeptání nic nedám, protože co když se Domenicovi přihodilo po mém odchodu z Prasinek něco, o čem bych měl vědět? Rozejdeme se do ložnice, kde si odložím zbytek nakoupených věcí z Medového ráje a převléknu se do teplejších věcí. Jakmile tak učiním, popadnu ze stolku u postele kus pergamenu, odtrhnu z něj malý čtvereček a v rychlosti na něj cosi napíšu. Poté ho strčím do kapsy. "Mám hotovo. A ty?" zkoumavě pohlédnu na Domenica. Ať už je připravený či ne, vezmu mezitím jemně do rukou Vertini, která spí stočená na dece uprostřed mé postele. S něhou v očích jí přejedu prstem po šupinkách a tak, abych jí nevzbudil jí vrátím zpátky na své místo. Nemám v úmyslu jí brát sebou do lesa. Je malá a na takovém místě by se mi snadno ztratila. To je to poslední, po čem bych toužil. Naposledy zkontroluji, jestli mám všechno, včetně hůlky a poté i s Domenicem vyrážíme před hrad. Angela tam už stojí. "Čekáš dlouho?" zeptám se zběžně a zastavím kousek od ní. Nerad to říkám, ale z nadcházející hodiny nejsem ani trochu nadšený. Obranu mám rád, což o to, jenže co se týče Zapovězeného lesa... To už je něco trochu jiného. Tohle chce klid... "Dobrá tedy, půjdeme?" podívám se nejprve na Angelu a poté na Domenica. Tomu také patří má další otázka. "Chceš si ještě zopakovat látku? Učil ses na to alespoň trochu, nebo vůbec? Ať ti tu dyžtak neoslíme něco, co už dávno víš." S těmito slovy vykročím vpřed, směrem k lesu, kde už se začíná scházet zbytek našich spolužáků. Nevidím tu úplně všechny, zatím je jich spíše poskromnu, ale poznávám mezi nimi Christinu. Stojí hned vedle Sinestry a tak neváhám a dojdu až k nim. Krátce jim kývnu hlavou na pozdrav, načež z kapsy vyndám malý útržek z pergamenu a vtisknu ho Christině do ruky. Věnuji jí jakýsi prázdný, nezaujatý pohled, ale kromě toho se žádné další reakce nedočká. Žádné slovo, žádná věta, nic. Bezeslova se otočím na patě a mlčky se vrátím zpátky k Angele a Domenicovi. |
| |||
Pokoj ----> okraj Zapovězeného lesa nikdo konkrétnístředa 14. října Trhnutím se proberu ze snu a pohlédnu na hodinky. „A safra!“ vypadne ze mě, když vidím minutovou ručičku nebezpečně se blížící hodině se Snapem. Nemám ani nejmenším páru, kdy a jak se mi vůbec povedlo zadřímnout. Ještě že ten vnitřní budík funguje spolehlivě! Teda většinou… už párkrát mě nechal ve štychu, když se doma po obědě rozvalím na gauč se slibem mámě, že tu kuchyň uklidím za půl hodinky, jakmile mi slehne. |
| |||
Prasinky -> Kolej -> Okraj Zapvězeného Lesa Nikdo konkrétní Ještě chvíli jsem zevloval po Prasinkách, vyhýbaje se ostatním. Fakt teď zrovna nejsem zvědavý na sociální interakci s ostatními. Pak se konečně odeberu do Havraspárské společenské místnosti a k sobě do pokoje, společně s věcmi, které si Týna zapomněla na hřišti po svém melodramatickém výstupu, ty uklidím pod postel, na kterou se natáhnu a chvíli si zdřímnu. Jo, asi bych měl jít do knihovny a připravit se na hodinu, ale jak jsem řekl, nemám chuť se zrovna teď s někým vybavovat a předpokládám, že v knihovně bude narváno, jak se všichni budou snažit se šprtat na poslední chvíli. Zbytečné. Na hodiny se Snapem se nemůžete nikdy našprtat dost pokud jste ze Zmijozelu, tak se učit ani nemusíte, stačí se tvářit jako Caylus, tedy...jako blbeček a přikyvovat. Koneckonců, u Snapea by dostala body i opice, kdyby byla ze Zmijozelu. Konečně nadejde ča jít na hodinu. Nechce se mi ani trochu v noci brouzdat po Zapovězeném Lese a k tom ještě s Mastným Vlasem, ale co se dá dělat, že. Teple se tedy obléku a vyrazím. Proč se vůbec musím teple oblékat? Jasně si vzpomínám, že jsme v Dějinách kdysi probírali mudlovské hony na čarodějnice a když náhodou chytly opravdového čaroděje a chtěli jej upálit, tak ten jen použil, podle toho, co se psalo v učebnici," jednoduché" kouzlo na ochranu před ohněm a užíval si příjemného šimrání. Tedy, pokud existuje takové kouzlo na ochranu před ohněm, tak pak určitě existují i další kouzla na ochranu před různýmy elementy, která asi nebudou těžší, protože jejich magická podstata je v zásadě stejná. Takže, proč se musím nabalit jako sněhulák pokaždé, když je zima? Proč nás nenaučí takováhle praktická kouzla místo věcí, jako jsou kouzla na prohlížení snů? Někdy tuhle školu fakt nechápu. A jo, občas na hodinách Dějin dávám pozor, i když to vypadá, že spím. S takovými myšlenkami se dostavím na Okraj Zapovězeného Lesa. Už tu pár lidí je, nenápadně se tedy postavím někde stranou s výrazem typu "hnutí nezúčastněných" a doufám, že to ostatní odradí od mluvení na mě. |
| |||
Rychle na hodinu...14. října Knihovna -> pokoj -> okraj Zapovězeného lesa nikdo konkrétní V knihovně se to začalo postupně zaplňovat, dokonce se tu objevily i poněkud nezvyklé tváře. Ty bych tady vůbec nečekala - ale zdálo se, že i je zastrašila nadcházející hodina. Každý si zalezl do svého koutku a v klidu tam studoval. Byla jsem docela ráda, že si mě nikdo moc nevšímal. Bolest hlavy sice byla už téměř pryč, ale zrovna tady jsem se nechtěla s nikým moc vybavovat. Jednou by taky bylo dobré, abych se na hodinu opravdu připravovala. A tak jsem to opravdu dělala. Vedle hrubých skic začaly vznikat zápisky. Poměrně zkratkovité, ale věcné. Nejspíš nestihnu zpracovat úplně všechno, což je škoda (a trochu jsem si začínala vyčítat, že jsem prakticky prospala celé odpoledne), ale co se dá dělat. I když to nebude všechno, lepší, než kdybych neměla vůbec nic. Čas uběhl tak rychle, že jsem si ani neuvědomila, kolik je vlastně hodin. Došlo mi to až díky tomu, že všichni začali odcházet. Zaplavila mě vlna paniky. Rychle jsem začala dopisovat, co jsem mohla a šla jsem uklidit knihu zpět na své místo. Doufala jsem, že mi tohle dopisování netrvalo až tak dlouho, ale podle prázdnoty v knihovně jsem usoudila, že asi ano. Rychlým krokem jsem se chodbami vydala na kolej a do pokoje, kde jsem se převlékla do něčeho... vhodnějšího do lesa. Soudě podle prázdného pokoje i společenské místnosti už musela většina lidí vyrazit. A zrovna na tuhle hodinu člověk opravdu nechce dorazit pozdě. Nasoukala jsem na sebe černé úzké kalhoty, pevné kožené boty, tílko a na něj teplou mikinu s kapucí. Kolem krku jsem si omotala kostkovaný šátek a přes rameno jsem si přehodila menší brašnu, v níž jsem měla svou hůlku a zápisník. Z místnosti jsem prakticky vyběhla, ale dál jsem pokračovala "jen" rychlou chůzí. Ve svém spěchu jsem několikrát v té tmě venku zakopla a byla jsem vděčná za své boty, jinak bych měla pěkně okopané prsty. Ani mě nenapadlo si rozsvítit, i když jsem měla hůlku po ruce. Na vyvolání plamene jsem určitě neměla dostatečnou koncentraci, takže to jsem ani nezkoušela. Cestu jsem prakticky jen odhadovala, jak jsem si mé oči postupně zvykaly. Když jsem uviděla hlouček postav, zamířila jsem přímo k nim. "Ještě nejsem pozdě, že ne?" zeptala jsem se, jakmile jsem ke skupince dorazila. Chvíli jsem věnovala vydýchání a uklidnění srdečního tepu. Až potom jsem se trochu rozhlédla kolem a všimla jsem si, že tu Snape ještě není. Vypadá to, že jsem panikařila zbytečně. |
doba vygenerování stránky: 0.95019888877869 sekund