Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Zákon v zubech II.

Příspěvků: 54


Hraje se Domluvený termín  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Victoria Christie le Dante je offline, naposledy online byla 23. února 2017 10:33Victoria Christie le Dante
 
Damien Edwin Fox - 14. února 2017 09:24
df185b4af5e745a0e85d81da5a8372cd5767.jpg
Stále galerie

"Netrápíš mně." I když to asi vypadá jinak, neboť by s tím jinak nezačala.
Představa, že by dnešní rande mělo skončit se mi ani trochu nelíbí. Když to vezmu kol a kolem, tak teprve začalo. Teda aspoň mně to tak připadá, jako kdyby se v její společnosti zastavil čas.
Možná to je tím, že se s ní cítím skvěle a je mi jedno, jestli by naše rande mělo být i na severním pólu. Důležitá je ona, na ničem jiném nezáleží. Nemluvně o tom, že přijala to, kým jsem.

"Není to můj šálek kávy a připadám si tu maličko jako neandrtálec." Přiznám se jí, nač skrývat jak to je. Stejně to ví.
"Nicméně, přiznávám… fascinuje mne více tvoje vyprávění o obrazech, než obrazy samotné." Pozastavím se, neboť mi dojde, kam směřují naše kroky a to k východu. Což nechci. Rod Foxů se málokdy vzdávají, a ač nemám cit, tak prostě nade mnou nevyhraje galerie.
"Takže pokud mi o nich budeš dál něco vyprávět, tak jak si to dělala doposud, uvítám to a můžeme tu zůstat."
Zkusím se rozhlédnout kolem a zaměřit se na nějaký obraz, který by upoutal mou pozornost, což jsem měl udělat už předtím, než se nechal knockoutovat splínem a také že jsem něco našel. Nejsem sice znalec, ale ten obraz by snad upoutal každého, kdo by o něj zavadil pohledem. Vydám se tedy k němu a jasně tím dávajíc najevo, že ještě nesmíme odejít.
"Takže budeš nadále mou průvodkyní?" Vykouzlím na své tváři, co nejlepší úsměv, když stojíme před oním obrazem.
Obrázek
"Prosím..."

// Jedná se o Poslední soud dílo Hieronyma Bosche
 
Victoria Christie le Dante - 13. února 2017 13:25
vicky28941.jpg
Galerie, noc druhá

Nechávám jej přemýšlet o mých slovech, neb mám pocit, že to teď potřebuje. Ujasnit si myšlenky,co sám se sebou a tak
Bylo by jednoduché ho políbit a říct, že ho budu milovat do jeho smrti, ale... Příliš jednoduché. Lidé mají tendenci si pak myslet, že se nedvořili dostatečně a jsem s nimi z lítosti, což nechci.

Pro svou zvědavost nahlédnu ještě za pár rohů kvůli určitým dílům, ale už o nich nemluvím. Usoudila jsem, že bych se jiné reakce, než "Zajímavé." nedočkala.
Pomalým krokem nás vedu zpět ke vchodu.
"Nechci tě tu trápit déle, než bys snesl. Nemáš hlad? Nebo chuť se projít? Či se pro dnešek rozloučíme a další program si necháme na příště?"
Říkám, co chce slyšet, ale věřím, že mu těmi slovy ještě víc zvednu náladu, protože i já sama budu za jakékoli příště ráda.

Kdyby chtěl setrvat v galerii, rozhodně mě tím překvapí a jsem ochotná ještě tu zůstat, ale rozhodně tu odmítám zůstávat za každou cenu. Věřím, že to vezme spíš jako vysvobození a pokud na další akci budu vybírat místo pobytu, raději zvolím něco jemu bližšího.
 
Damien Edwin Fox - 13. února 2017 12:55
df185b4af5e745a0e85d81da5a8372cd5767.jpg
Galerie

Když zaslechnu své jméno, tak na ní upřu svůj zrak. Mám takový pocit, že je to podruhé, co mi řekla celým mým jménem. Poprvé to bylo, když jsem se jí představoval a ona to zopakovala, aby se ujistila, či kdo ví přesně z jakého důvodu.
Její ruka na mé hrudi, mne překvapí. Srdce se rozbuší, jako splašené a na malou chvíli přestanu dýchat. Část mne by jí nejraději přitáhla k sobě a mé rty by se dotkly těch její s jasnou křičící myšlenkou: K čemu jsou slova, když jsou důležité činy. Jenže to tak funguje v romantických filmech. Nemluvně o tom, že její blízkost mne zbavila naprosto všeho. Soustředil jsem se jen na její hlas a slova.
Když poodstoupí, zatřepu hlavou a několikrát zamrkám.
Má pravdu... Přiznám si. Kdyby nejevila o mne žádný zájem, tak bych tu teď s ní nebyl. Netančil bych s ní. Možná je na čase, přemýšlet jinak.
Má matka tvrdí, že jsem velmi citlivý, ač to na první pohled možná tak nevypadá, neboť se tomu bráním a na tváři mi hraje maska drsňáka, kterého se nic nedotkne. Prý na tom není nic špatného. Můj otec je v tomto naprosto stejný a já bych se neměl stydět za to, co skutečně jsem.
Kvůli tomu zkrachoval můj předchozí vztah. Nemluvil jsem s ní o svých pocitech, vyhýbal jsem se tomu a raději si hrál na to, že jsem naprosto v pořádku, ač tomu tak nebylo.
Mlčky jí následuji dál procházejíc obrazy, rozdýchávajíc tak, co se stalo. Obrazy vnímám přimhouřeným koutkem oka, neboť středobodem mého osobního vesmíru se stala Vicky. Avšak dávám pozor natolik, že kdyby se zastavila, tak zastavím taky, aniž bych do ní vrazil.
Nicméně nevím, co bych jí řekl. Cítím se lehce zahanbený. Opět to nechávám plně na ní. Na příštím rande to budu muset napravit.
Tedy pokud nějaké příští rande bude.
 
Victoria Christie le Dante - 13. února 2017 12:23
vicky28941.jpg
Galerie, noc druhá

Jen těžce se drží vážná tvář, když se podívá, jako dítě nachytané na švestkách. Při jeho prvním vysvětlení pozvdenu obočí.
Nudný?
Na okamžik mi cukne koutek do pousmání, když se snaží objasnit, v čem spočívá ona nudnost.
Nepřerušuji ho, mám pocit, že jakýkoli vstup do jeho váhavého vysvětlování, by přerušil tok myšlenek a už by se s ním odmítl dál svěřit.

O jeho zmíněné "nezajímavosti" v duchu pochybuji, protože mě přijde zajímavý každý člověk. Svou fascinaci však těžko budu vysvětlovat a nejspíš by to nevyznělo ideálně k situaci.
Zapomíná kdo jsem? Nikdo nidky nevěděl, kdo jsem a je s podivem, že to ještě vím i já sama. Nikdo na celém širém světě nezná mé pravé jméno, spousta upírů mi říká tak, jak mě poznala a... Aha! On myslel to, že jsem upír.
Na okamžik sklopím pohled podobně jako on, ale netrvá to tak dlouho.
Tak s tímhle máš problém?
Nechápu proč se vždycky každý člověk musí cítit méněcenný jen proto, že je něčím jiným, než já. Já vím, že nestárneme a žijeme věčně, ale nikdo z nich si neuvědomuje jak těžké břímě to je. Vidí jen ty výhody, ale nepohlíží na další věci.

Damien pokračuje ve svém výčtu záporů, které by vztah s ním podle něj přinesl. Na poznámku první ohledně platu, se musím usmát. Ta nedotknutelnost už je trochu vážnější, ale tak nejsem princezna, která by potřebovala chránit, ať si muži myslí, co chtějí. Když se dostanu do průšvihu, umím se z něj dobře vymluvit, když nic jiného. A že spoustu věcí nezná? A?
Nakonec přidává plus, které je v mých očích to, co přebije vešekré zápory. On to tak možná nevidí, ale já ano.

Teď je tedy ta správná chvíle něco říci.
"Damiene Edwine Foxi, je mi úplně jedno, že jsi nevzdělený, zranitelný a chudý. Důležité je to, co máš tady..."
S tím udělám krok blíž a pravou dlaň položím na jeho hruď, kde tluče jeho splašené lidské srdce. Musím se usmát, zní jako kdyby mi chtělo vyskočit do nabízené dlaně.
"A nemusíš se stydět za svou lidskost, protože to je jedna z těch věcí, které miluji."
Věnuji mu další úsměv a opět poodstoupím.
"Nemusíš se trápit myšlenkami na to, že bys u mě neměl šanci. Mám poněkud jiné preference, než si myslíš. A navíc... Byli bychom teď tady spolu, kdybych neměla vůbec žádný zájem?"
Mrknu na něj a ladně se otočím, abych udělala pár kroků pokračujíc na cestě galerií. Pokud by mě nenásledoval, zastavím se a vyčkám na to, co by měl na srdci. Jinak jsem ochotná pokračovat, či odsud odejít, bude-li to jeho přání.
 
Damien Edwin Fox - 13. února 2017 11:45
df185b4af5e745a0e85d81da5a8372cd5767.jpg
Galerie

Sakra… poznalo to. Napadne mne, ještě než začne mluvit, což mi to také potvrdí.
Co jsem si myslel, vždyť už má nějaká ta léta praxe… Na malou chvíli jsem se cítil, jako zločinec ve výslechové místnosti.
Už jsem se nadechoval k tomu, že jí odpovím něco ve znění, že se nic vážného neděje, když mi právě tuto možnost odpovědi zmačká jako papír a zahodí do odpadkového koše.
Super. To sis to zavařil.
"Já jen... připadám si nudný." Rozhodnu se jí říct pravdu, neboť mi něco říká, že lež by stejně poznala.
"Teda... ne že bych se s tebou nudil. Je mi s tebou skvěle." Dojde mi, že to mohlo vyznít i jinak, než jsem zamýšlel.
"Nejsem nějak zajímavý." To jsem to teda vysvětlil. Povzdechnu si. Tyhle věci mi prostě nejdou. Vyjadřování se. Byl to kámen úrazu, díky kterému zkrachoval můj předchozí vztah.
Kdyby se mne nezeptala, nějak bych se s tím porval sám a bylo by mi pak fajn. Oklepal bych to ze sebe, jako pes vodu, když se jej rozhodnete vykoupat.
"Občas zapomínám, kdo jsi." Stočím svůj pohled k zemi a chvíli jí se zájmem pozoruji.
"Myslím, že si zasloužíš někoho lepšího, než lidského poldu." Dám důraz, na to s čím mám problém. A to s vlastní neschopností. Kolikrát mi zachraňovala život. Bez ní bych tady nestál. Něco mi říká, že jí to nebudu schopen chránit, tak jak si zaslouží. Možná tak jen přemýšlím já a je to naprosto jinak.
"Mám strašný plat." Lehce se pousměji. Nestěžuji si. To bych si nedovolil. Mně to sice bohatě stačí, avšak chci tím říct, že jí nemohu obklopovat přepychem, ač bych moc chtěl.
"Nejsem nedotknutelný." Už párkrát jsem byl ve špitále, protože mne zmlátili, postřelili a kdo ví co všechno. Nejsem holt úrazu vzdorný.
"Spoustu věcí neznám." Což jsem si potvrdil, když jsem prošel kolem pár obrazů, které mi nic neříkali. Nejsem jako ten sečtělý upír, který o ni už nějakou dobu usiluje. Vlastně byl to právě on, který mi do hlavy vehnal brouka a já nad tím dlouho přemýšlel. Naznal jsem, že má částečně pravdu. Na rozdíl od něho, já však přemýšlím nad blahem Vicky.
"Jediné, co ti mohu nabídnout je, že tě budu milovat, jak nejlépe dovedu. Tak jak to muži rodu Foxů dovedou." Musel jsem ke všem těm záporům přidat nějaké klady.
Toť všechno k prvnímu rande. Pochopím, kdyby se rozhodla to teď ukončit a každý by se vydal k sobě domů, pokračovat v tom, co bylo předtím, a zapomněl by, že nějaká galerie vůbec byla.
 
Victoria Christie le Dante - 13. února 2017 10:43
vicky28941.jpg
Galerie, noc druhá

Nemusela bych mít věčnost na zkoumání lidí, abych poznala, že se Damienovi honí hlavou černé myšlenky. Snaží se to skrýt, ale jeho strohé odpovědi, tón hlasu se maličko změnil v zamyšlení, jemně nakrčil nos a trošku se zamračil. Drobné detaily v mimice, které dokáži číst a ani se nemusím výrazně snažit. Pohled do očí všechno jen potvrdí a já vím s neochvějnou jistotou, že se něco děje.
Ach, Lišáku...
Povzdechnu si v duchu, ale na rozdíl od něj, své myšlenky dokáži skrýt za úsměvem.

Věnuji podlaze jen pár kroků, stejně tak jako letmý pohled několika obrazům a nakonec nás zavedu do jednoho rohu, kde jsou méně známé malby. Spoléhám na fakt, že se lidé raději budou věnovat Da Vincimu na protější zdi, než-li nám překážejícím ve výhledu.

Aniž bych zmínila u jakých obrazů stojíme nebo se jim jakkoli věnovala, celou svou pozornost přenesu na svého společníka. Přesněji, vypadá to, že on je středem celého mého vnímání, avšak neztrácím na ostražitosti, dokonce ani na rande.
Nikdy nevíš noci, ani hodiny, kdy někdo přijde s myšlenkou, že by byl velmi dobrý nápad napadnout randící upírku s člověkem. Takové časy jsou sice už víceméně pryč, ale stejně se mě ten pocit, že si musím dávat pozor na okolí, drží. Navíc přihlédnu-li k tomu, že jsem bývalá podvodnice a zlodějka umění, tak prostě něco takového nejde vypnout.

"Tak povídej. Co se děje?"
Oslovím svého společníka a pravá ruka mi jde v bok, zatímco levou s kabelkou nechávám volně. "A neříkej "Nic", protože takhle..."
Zvednu pravou ruku a zakroužím mu ukazováčkem před obličejem.
"...Nic rozhodně nevypadá."
Ruka se vrátí zpět na bok a vyčkávám na odpověd.
Je najednou tak vážný... Proč to ti lidé dělají? Proč si kazí krásné okamžiky vážností a přemýšlením, aniž by si je užili?
Napadne mě, ale sama sebe bych v tu chvíli profackovala, když si vezmu, že ani já se naplno neřídím tím, co jsem si právě pomyslela.
Někdy jsem prostě až příliš lidská.
 
Damien Edwin Fox - 12. února 2017 17:28
df185b4af5e745a0e85d81da5a8372cd5767.jpg
Galerie

Fascinovalo mne, kolik toho o tom věděla. Uznávám, že občas zapomínám kým vlastně je a taky na fakt s dlouhověkostí. Je tedy možné, že byla u toho, když se ten obraz tvořil. Možná bych se na to mohl zeptat. Napadlo mne. Avšak rozhodl jsem se zatím nevyptávat se. Přeci jen i zdi mají uši.
Mé myšlenky se navíc stočily jiným směrem. Stále jsem nechápal, proč se rozhodla jít se mnou, být se mnou… Jsem jen člověk. Nikdy jí nemohu nabídnout to, co by si zasloužila. Zemřu stářím.
Možná to nebyl nejlepší nápad.

Na její slova ohledně toho, jsem jen přikývl na srozuměnou.
"Nicméně nechám to na tobě, jsi můj průvodce." Dodal jsem a pokusil se o úsměv. Snažil jsem se na sobě nedat znát nic z toho, co se mi hnalo hlavou, ale pokud se zahleděla do mých očí, je velmi pravděpodobné, že mne prozradili, zrádkyně jedny. Oči jasně poukazovaly na to, že se mnou není všechno tak úplně v pořádku.
Snažil jsem se na to nemyslet, nešlo to. Stále to tam bylo. Připomínka toho, kdo jsem a fakt, že to nezměním. Už jsem to měl od rána, když jsem si uvědomil, že to pozvání přijala.

"Zajímavé." Nevěděl jsem, co k tomu víc říct. Vydal jsem se vstříc dalším obrazům, ale nějak mne žádný nezaujal. Takže jsem kolem nich pomalu procházel, dával jí tak možnost v případě, že by k nějakému měla co říct, příležitost tak učinit.
Co jsem si sakra myslel?
 
Victoria Christie le Dante - 05. ledna 2017 22:31
vicky28941.jpg
Noc druhá, galerie

Vida, zdá se, že Výkřik byla správná strunka na vzbuzení většího zájmu a zajímavost s tím spojená se chytla jako vynikající téma k hovoru.
"Vlastně jen jeden."
Odpovím na jeho první otázku.
"O dvou víme, třetí má údajně nějaký soukromý sběratel a čtvrtý je kdovíkde... Nemám až takový přehled, jak možná působím."
S úsměvem na něj mrknu.
Ve skutečnosti mám o takových kusech až moc dobrý přehled, ovšem je pravdou, že o čtvrtém díle nevím se stoprocentní jistotou nic. Naopak o třetím vím, že ten soukromník, co se jím pyšní má podvrh a originál je na mém bezpečném místě. Tuhle pravdu ale před Damienem úspěšně zamlčím.

"Rozdíly, jistě... na jednom plátně jsou více výraznější oči postavy a nějaké detaily, na dalším je oděna v modrém rouše, nikoli v černé jako je zde... Jsou tam rozdíly. A všechny jsou tvořené jednou rukou."
Jsem náležitě hrdá, že tohle dílo mám ve sbírce, byť je to sbírka tajná. S největší pravděpodobností jí nikdy žádnému svému lidskému partnerovi neukáži a u upířích přátel si to též dvakrát dobře rozmyslím.

Pokud se Damien nechce zdržovat u Výkřiku, pomalým couravým krokem se suneme dál.
"Když tě nějaký obraz zaujme, řekni si, povím ti o něm, co vím."
Vyzvu jej. Byť jsem se do role průvodkyně postavila, tak bych nerada mluvila jen já a hlavně mě zajímá, jaké plátno jej zaujme.
"Mimochodem..."
Promluvím k jeho rozhlížení.
"Munch namaloval krom Výkřiku ještě další dvě díla v podobném duchu - Běznaděj a Úzkost. Obrazy spojuje prakticky identický výjev krajiny, avšak liší se počet osob jdoucí po lávce a vyjadřované emoce v jejich tvářích."
Mám cuky oživit pár starých kontaktů a vypátrat kam tahle díla skutečně doputovala, protože mít celou trojici je můj dlouhodobý sen. Poněkud se mi jeho splnění zkomplikovalo faktem, že teď pracuji pro zákon, ale... Všechno by se dalo nějak obejít.
 
Damien Edwin Fox - 04. ledna 2017 14:01
df185b4af5e745a0e85d81da5a8372cd5767.jpg
Galerie

Zvláštní obraz a tak barevný. Napadne mne, když si jej prohlížím. Z těch barev mně začínají bolet oči, tak se raději pohledem zaměřím na Vicky a poslouchám pozorně její výklad. Musí se uznat, že se v tom vyzná. Mám to, ale štěstí, že mám osobní průvodkyni a ke všemu jsem s ní na rande.
Chvíli uvažuji nad tím, jestli bych se neměl štípnout, protože se mi to zdá jako až moc dobrý sen, než aby to byla skutečnost.
Takže byli čtyři exempláře. Zarazím se. Myslím, že jsem o tom něco četl. Matně si na to vzpomínám. Jak říká Vicky, ti zloději byli neskuteční amatéři.
"Takže kolik se jich vlastně postrádá?" Otážu se s neskrývaným zájmem. Pokud jsem dobře počítal, tak jeden je zpátky v Oslu, druhý je tady a kde jsou ty další dva. (Počítám s tím, že Vicky nemá ten svůj vystavený u sebe doma, tak aby byl na očích. Místo toho ho má někde schovaný v bezpečí. Takže o tom, že je majitelkou Fox neví. Pokud to je jinak, tak to ignoruj.)
"Jinak je to opravdu zajímavý obraz. Tak neskutečně barevný. Jsou všechny stejné nebo malíř udělal nějaké změny." To by mne vážně zajímalo. Nějak jsem to předtím nezjišťoval. Možná jí mohu připadat, jako barbar. Má matka se o malířství moc nezajímala, pokud se nejednalo o ilustraci do jejich knih.
 
Victoria Christie le Dante - 04. ledna 2017 12:48
vicky28941.jpg
Noc druhá - galerie

S pousmáním přikývnu. V tomhle jsme za jedno, ať jde o černou tečku na bílé ploše, nebo několik barevných cákanců, obojí postrádá to správné umělecké kouzlo.

První výklad byl hodnocen jen jakýmsi zabručením, kdo ví, nač myslel. Těžko se k něčemu takovému vyjadřuje. Zvolím tedy trochu jiný šálek a zabrousím k obrazu, který mě stejně jako spoustu jiných lidí, fascinuje.

"Norský malíř Edvard Munch a jeho Výkřik."
Uvedu autora a název obrazu.
"Co se na obraze děje je víceméně jasné - křičící postava, ponurá nálada, chmury. Norští malíři jsou takovou tématikou proslulí. Často ještě od nich vznikají obrazy s norskou krajinou nebo ze života běžných lidí. Nic z toho však nebude přílši veselé."
Pousměji se.
"Munch prý namaloval čtyři exempláře Výkřiku a je to jeden z často kradených obrazů. Nejčerstvější pokus se odehrál v muzeu zvané Munchova pevnost v Oslu. Možná jsi o tom mohl slyšet. Srpen 2004, ukradli Výkřik společně s Madonou, která tu bohužel ukázaná není. Zloději byli tací nešikovní tragédi."
Znepokojeně mlasknu s myšlenkou, že bych to zvládla s daleko větší grácií i sama, než oni ve třech, nebo kolik jich bylo.
"Při útěku prý obrazy dvakrát upustili a ještě s nimi vrazili do skleněných dveří. Nedavno se muzeu povedlo Výkřik znovu získat, naštěstí prý není tak poškozen, jak se po té události očekávalo... A tohle..."
Ukážu rukou na obraz na stěně.
"... je jeden z těch čtyř."
Vrátím se odkazem k jedné z informací. Ten originál v Oslu se jim vrátil, tady visí druhý, třetí mám já. Do dnes netuším u koho se ukrývá ten čtvrtý, nebo jestli vůbec existuje.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.059430122375488 sekund

na začátek stránky