Andor.cz - Dračí doupě online

Zamračím se zmateně. Připadá mi, že mi něco uniká.

"Ale nic jsi mu neudělal, že ne, Luciane?" zeptám se s obavou v hlase. Vybavím si ten pohled na to, jak otec u něčeho klečí a pláče. Co mu Lucian provedl, že to převrátilo váhy osudu na stranu mého otce? "Jestli jde o to, že jsi mě dostal z města, tak ti klidně dosvědčím, že jsi mě neunesl, ale že jsem potřebovala po tom požáru ošetřit. To ti nemohou snad tolik zazlívat, ne?"

Zmatená se stále dívám na Luciana a zkoumám výraz v jeho tváři. Zoufale se chytám všech stébel, co mám kolem. Možná je klíč k jejich rozhořčení historie jeho rodičů s těmi, kteří ho ovládají? Moje myšlenky mi nepřijdou vůbec ostré a rychlé jako obvykle. Připadám si jako kdyby na mou mysl padla jakási mlha a já zoufale tápám s rukama nataženýma dopředu.

Zarazím se, když začne vyprávět o tom, proč se nemůže vrátit. Dech se mi zadrhne v krku. Takže přece jenom ta moje rozmluva s ním něco udělala! Když jsem se odmítla postavit rodičům, nechat jim ublížit, tak jsem ho přece přemlouvala, aby vzal spravedlnost do vlastních rukou a zbavil se těch, co ho ovládají. Zaplaví mě směs obav a pýchy, jak moje slova a činy skutečně měly dopad, že jsem skutečně Luciana vmanipulovala do tak nebezpečné - ne sebevražedné - situace. Zamrazí mne z toho. Po jeho přiznání se se rozhostí mezi námi pár vteřin ticho. Pokusím se uspořádat si myšlenky. Tah byl zahrán a teď tedy nezbývá než pokračovat v tom, co jsem rozehrála. Jinak jsem neměla šanci. Jinak nikdo neměl šanci. Zašustí deka, jak se posunu ke kraji postele. Neodvážím se ještě si stoupnout, ale shodím aspoň nohy dolu z postele. Trochu se předkloním, abych se dostala do jeho zorného pole.

"To je... odvážné rozhodnutí, Luciane," pronesu a nejistý úsměv na tváři nemusím ani hrát. "Je to statečné kráčet ve stopách rodičů obzvlášť proti někomu tak nebezpečnému..." pokusím se ho povzbudit. Zdá se mi, že něco takového potřebuje.

Polknu pak, když začne povídat o řediteli ústavu, kde drží Amelii. Pomalu přikývnu. Trochu to ulehčí mému svědomí. Sice o tom nemluví konkrétně, ale zní to, že vytáhl vysoké karty na tuhle partii.

"Děkuju, Luciane. Vážně ti děkuju. Moc to pro mě znamená. Nevím jak ti to splatím, ale pokud někdy přijdu k těm penězům, co mi Amélie odkázala, dám ti, co budu moct," pronesu vděčně a s ulehčením. Sice vím, že mu v mém případě nejde o peníze, ale stejně mám pocit, že bych to měla říct.

”To ano, ale stále se narodil do šlechtické rodiny. Já sice také, ale pro ně jsem dávno zapomenutá historie. Moji rodiče zbrojili proti nim a proto museli být smazání z povrchu zemského. Mně nechali naživu, protože se jim zamlouvala myšlenka loutky….” Už před ní nechci nic skrývat. Chci aby o mně věděla pravdu. Aby věděla všechno. Nikdy jsem nikomu nevěřil až do této chvíle.

”Jenže já už se nemůžu vrátit a tvářit se, že je všechno v pořádku. Pro mně už není cesty zpět. Když jsem tě poznal rozhodl jsem se, že si vyberu svou cestu… že už nebudu ničí loutkou a budu kráčet po stopách mých rodičů.” Na chvíli se odmlčím. Dlouze si povzdechnu.
”Snažil jsem se jim škodit, kde se dalo. Kradl jsem informace a ty prodával. Zabíjel jsem jejich poskoky a snažil se, aby jejich řady co nejvíc prořídli.” Na to poslední jsem nebyl příliš hrdý.
”Byl jsem jimi trénován, abych zabíjel. Zbraň, která se obrátila proti nim.” Nedívám se jí do očí, protože se bojím, co bych v nich viděl. Jsem zavrženíhodný.

”Ano, mluvil jsem s ním. Nabídl jsem mu dost peněz za to, že jí pustí. A také mám na ně jisté páky, které by nerad kdyby vyšli najevo. Zničilo by mu to nejen kariéru, ale také jeho život.” Nepokračuji dál, protože si nejsem jistý, jestli by to chtěla vědět. Přistihnu se přitom, že i přesto jak moc toužím být v její blízkosti, tak jsem z ní nesvůj. Momentálně si totiž na nic nehraju. Snažím se před ní nebýt jako ďábel, ale jako Lucian. Je to pro mně neskutečný nezvyk a jde mi to strašně těžce. Nikdy bych neřekl, že může být tak neskutečně náročné být sám sebou. Přijdu si v tom strašně zakrnělý.
Chtěl bych jí toho tolik říct. Chtěl bych se vyslovit city, které k ní chovám. Říct jí, jak je pro mně důležitá. Že jsem měl o ní neskutečný strach, když jsem jí spatřil v tom hořícím domě ležící na podlaze. Že když jsem o ní už málem podruhé přišel, že jsem už sám sobě nemohl dál nalhávat.

Jak hrozné věci musel Lucian zažít a dělat, když tohle přiznání přejde jako další úterý v kanceláři? V duchu se otřesu nad těmi nejasnými, ale neskutečně děsivými představami. Ani to, co řekne, mne příliš nepotěší. Jednak kvůli tomu, že Améliinu záchranu nemá pevně v rukou, jednak to, že se dostal do nepřízně těch, v jejichž jménu vraždil. Při té myšlence poblednu, ale téměř cítím, jak se o mne pokouší mrákoty.

"Jak na straně mého otce? To on jim přece dluží ty peníze!" pronesu rozrušeně. Jemné jehličky se vpichují do mé hlavy a já se ve zmateném ochranitelském gestu obejmu. Žebra se mi připomenou výrazným píchnutím bolesti. Nepříjemná bolest, jež zkroutí na krátko můj obličej, mě však přivede zpět k současnosti. Podívám se na mlčícího Luciana a jeho sevřené čelisti něčím, co mi připomíná vztek. Rozhodně je velmi napjatý. Vadí mu, že ohrozil svůj pečlivě vybudovaný status? Nebo se bál? Nebo v tom bylo něco jiného? Nepodařilo se mi to zcela rozlousknout.

"Luciane," oslovím ho, abych upoutala jeho pozornost. Nakonec však začne odpovídat. "Jestli je to takhle nebezpečné pro tebe, tak se vrať. Nikdo z nich nebude mít důvod mi ublížit, nebudou ani téměř vědět, že jsem tady. Nevylezu z pokoje dokud se ty nebo Michelle nevrátíte," navrhnu mu řešení, kterým by snad uklidnil i tento jeho - nebo bohužel spíš náš - problém. Na okamžik zaváhám, zda nezmínit Draga. Jestli by tomu někdo mohl uvěřit, tak by to byl Lucian. Ale také... co když tomu neuvěří. Bude mě považovat za zmatenou nebo rovnou šílenou. A to nemohu teď riskovat. Nyní ho potřebuji víc, než kdy jindy.

Povzdechnu si. Nevím, co s tím dělat. Co mohu dělat. Ale rozhodně vím, že si jen tak opět nelehnu a nebudu spát.

"Jak myslíš," vydechnu. Upravím si deku, aby mě zakrývala i na hrudi. Částečně proto, abych měla co dělat, než vymyslím, co dál. A částečně proto, že si uvědomuji, jak nevhodně jsem oblečená na komunikování s jakýmkoliv mužem. "Tak... mi pověz, co ses dozvěděl ty. Měl jsi šanci mluvit s ředitelem toho ústavu?" pokusím se aspoň získat nějaké informace, když Drag tvrdošíjně zatajuje ty jeho.

”V tom případě máš mé slovo, že jí odtamtud dostanu. Budu se snažit, aby se to stalo, co nejdříve. Nicméně mi teď věř, že na sebe momentálně nechceme příliš upozorňovat. Tím, že tady jsem s tebou a že jsem tě zachránil, jsem si je zřejmě znepřátelil. Obávám se, že teď budou víc na straně tvého otce…” Myslím těmi ty pod které spadám. V jejichž jméně jsem vykonával špinavou práci, aby oni byli stále čistí jako čerstvě padlý sníh a za to má cesta byla zmáčená krví nevinných. Tolik hříchů, kterých jsem spáchal v jejich jméně.
Semknu na malou chvíli čelist. Snažím se uklidnit, nesesypat se. Udržet si masku. Musím být silný za nás oba. Potom všem, co se jí stalo mně potřebuje silného.
Musím to zvládnout. Jenže mám pocit, že se stěny barví do krvavě rudé barvy a ta se tvaruje do obličejů mých obětí. Natahují po mně ruce, chtějí mně stáhnout k sobě.

Její hlas naruší natahující ruce a já se můžu klidně nadechnout. Držím se jejího hlasu, jako se topící drží záchranného lana. Chvíli mi trvá, než mi dojde, co říká a nejspíše mi unikla předchozí věta. Odkašlu si.
"Nechci tě nechávat samotnou. Jsou to sice moji lidi, ale stoprocentně jim nevěřím a jsi pro mě až příliš důležitá." Myslím to naprosto vážně. Opět se mi vrací pevná půda pod nohama. Nebudu jí nahlas přiznávat, že nechci být sám se svými démony z minulosti. Že mám z nich strach.
"Trochu nepohodlí v křesle zvládnu. Když tu bude Michelle tak až tehdy mi bude pořádný spánek přán." S tím přejdu ke křesle a posadím se do něj.
"Klidně odpočívej."

Povzdechnu si. Samozřejmě, že měl pravdu. Logické a nejbezpečnější by bylo, kdyby šel se mnou. On mohl pokládat tyhle otázky a na něj by si má matka tolik nedovolovala. Opatrně se dotknu nezraněnou rukou přes deku svých žeber.

"Nepřemýšlela jsem," přiznám.

Zvednu se opatrně na loktech, když mi dá napít. S vděkem schladím hrdlo. Po té se posunu do sedu, abych se zády opírala o čelo postele. Neobešlo se to bez bolestí staženého obličeje při tom pohybu. A navíc jsem měla pocit, že něco takového mě neúměrně silně vyčerpalo. Upravím si přikrývku na hrudi.

"Luciane," oslovím ho váhavě. A pohlédnu na něj. "Amélie mi zachránila život. Vzpomněla jsem si na to, až když mi to matka vpálila do tváře." Opět se váhavě odmlčím. Sice se mi matka přiznala sama, ale stejně je těžké to říct nahlas. Prát veřejně špinavé prádlo. Přiznat, jak moc mě nenávidí vlastní rodiče. A navíc vím, že tím trochu manipuluji Lucianem, aby se opravdu snažil Amélii dostat z blázince. Ale dlužím jí svůj život. "Sloužící mě měl jako dítě utopit. Amélie mě vytáhla z vody a přivedla k životu. A byla to ona, kdo je přiměla, aby už nic takového nikdy nezkoušeli." Polknu a sevřu pokrývku dlaní v pěst. "Myslím, že to je další z důvodů, proč ji tam nechali zavřít," toto už vyloženě jen hlesnu.

Zoufale si zajedu rukou do neupravených vlasů, když začne mluvit o Michelle a omlouvá se mi. Se smutným úsměvem zavrtím hlavou. Slzy mám na krajíčku.

"To je v pořádku, Luciane," řeknu a opět se mu podívám do očí. "Jsem v pořádku jen díky tobě a Michelle. Ta trocha bolesti není nic, co bych nezvládla." Ujistím ho a pohled mi padne na to, jak odlehčuje zraněné noze. Z toho mála, co si pamatuji si odvodím, že je to pořádně nedoléčený důsledek jeho záchranné akce v tom domě.

"Budu odpočívat. Ale ty by sis měl odpočinout taky. Spaní v křesle není určitě moc léčivé," pronesu obtěžkána zodpovědností za tohle zranění. Nebýt mě a mého hloupého nápadu tam jít sama, nestalo by se to. Ať se tam stalo cokoliv.

A vždycky budu. Jsi pro mně důležitá. Mnohem důležitější než moje touha po pomstě. Jsem ti vydán na milost a nemilost.
Když se dotkne mé ruky, tak jí po ní stejně něžně jako předtím přejdu palcem. Jakmile ruku stáhne zase zpátky, tak vnitřně zalituji. Chtěl bych jí držet za ruku. Rád bych si k ní lehl do postele a objímal jí. Rád bych jí konejšil a sliboval jí, že to bude dobré. Hladil bych jí přitom po zádech… Nic z toho se však nestane. Pouze stojím u její postele a upřeně jí pozoruji.

”Rozumím. Nejspíš bych na tvém místě udělal naprosto to stejné. I přesto bych byl raději, kdybys na mně počkala…” Nemám jí to tak moc za zlé. Jen mně to mrzí. Možná jsem mohl zabránit situacím, které se stali. Nelituji však toho, co se stalo její matce. Dostala, co si zasloužila a jediné v co mohu doufat je to, že její duše bude pohlcena pekelnými plameny. Nic lepšího si nezaslouží.
”Tohle je jedna z mála chvil, kdy bych se raději mýlil než měl pravdu. Opravdu mně to mrzí. Věř mi, ale v tom, že dělám všechno pro to, abych tvou tetu dostal z toho blázince. Můžeme však jen doufat, že se to místo na ní nepodepsalo.” Přejdu pár kroků k nočnímu stolu, kde se nachází sklenice s vodou a pomůžu Ophélii, aby se napila a svlažila suché hrdlo.

”Michelle se k nám připojí až to bude bezpečnější. Omlouvám se, že ti nezvládla ošetřit všechno zranění. Měli jsme na spěch. Postarala se hlavně o ty životně ohrožující.” Opravdu mně to mrzí. Možná kdyby se vykašlala na mou nohu, tak by mohlo být Ophélii lépe. Přesunu váhu ze zraněné nohy na tu zdravou.

Zamrkám, když spatřím iluzi oka na stropě. Nic tam ale není. V duchu začnu doufat, že to skutečně není další krok projevů ztráty mé příčetnosti. Nevím zda jsou Dragovi cíle opravdu čestné a snaží se mne od věcí uchránit, ale nedá mi to a pokusím se rozpomenout na ten oheň. A ano... vidím otce, jak klečí na zemi a cosi oplakává. Začne se mi formovat hrozná myšlenka, ale než ji stačím vytvořit, Drag ovládne mé vědomí a donutí mě usnout.

***

Vím, že se Lucian probudí, že se pohybuje po pokoji k mé posteli a že na mne mluví. Spím, ale přesto nejsem kompletně odpoutaná od bdícího světa. Jako kdyby mne něco - nebo tedy spíš asi někdo - nutil pořád si všímat svého okolí a být ve střehu. Přesto oči otevřu až po té, co mne neskutečně něžně pohladí Lucian po tváři. Mám pocit, že kdybych byla sama sebou, možná bych se ještě chvíli tvářila že spím, ale Drag asi usoudil, že bych neměla Luciana dál ignorovat. Chvíli mi trvá než na Luciana zaostřím, byť přesně vím, kde jeho tvář čekat. Jeho tvář se rozjasní ulehčením, že jsem při vědomí a mám dojem, že v jeho tváři zahlédnu snad i lehké rozpaky. Opět mě dojme jak moc mu na mě záleží.

"Já vím," promluvím tiše v obavách o to v jakém stavu vlastně je můj krk a hlasivky. "Dáváš na mě pozor. Zachraňuješ mě. Děkuju." Nemám toho kromě slov moc co nabídnout, a tak ho aspoň krátce vezmu za ruku a stisknu mu ji, než svou ruku zase stáhnu.

"A promiň. Ale musela jsem zjistit pravdu," promluvím po chvilce a uhnu pohledem. Krátce zavřu oči, abych sebrala odvahu přiznat tu skutečnost nahlas. "A měl jsi pravdu. Nechali ji tam zavřít." Jakkoliv pronáším slova tiše, mám pocit, že prořezávají násilně ticho pokoje. Pohled přitom upřu na nohy postele. Ne kvůli nějakému specifickému důvodu, ale prostě proto, že se snažím, aby mě nepřemohly emoce.

”Mluv k nám, tak jak ti to bude příjemné. Moc si na tom nepotrpíme. Váš jazyk je takový netvárný, v našem jazyce by to bylo snažší. Jenže ten by pro tvou mysl byl příliš náročný. Stačilo naše jméno. ” Na malou chvíli ti přijde, že na stropě se objeví oči, které na tebe mrknou. Když se tam znovu podíváš, tak nic nespatříš.
”Nemyslíme si, že jsi momentálně ve stavu, kdyby bylo dobré ti vyjevit co se stalo. Věř nám, že až přijde vhodná chvíle, tak ti to sdělíme. Udělali jsme však všechno, aby už ti nebylo ublíženo.” V hlavě se ti i přes jeho varování objeví vzpomínka na otce, který u něčeho zakrytého pod kabátem pláče.
”Nechej toho. Myslím si, že by sis měla odpočinout.” Víčka se ti pomalu zavírají a ty opět usínáš.

***

Usnul jsem. Zatraceně. Já jsem usnul. Dojde mi a otevřu prudce oči. Rozhlédnu se kolem sebe, jestli nevidím případného narušitele, kterému se podařilo dostat přes zamčený pokoje. Naštěstí ne. Úlevně si vydechnu.
Cítím se příšerně. Nestihl jsem se pořádně umýt a jsem cítit kouřem. Avšak nemám v úmyslu opouštět pokoj, když je stále v bezvědomí. Jsem jejím strážcem, který zabrání komukoliv, kdo by měl v úmyslu jí ublížit. Nehodlám znovu selhat. Neměl jsem jí vůbec opouštět.
Opatrně se postavím na nohy. Zraněná noha trochu zaprotestuje, ale není to nic, co bych nezvládl překousnout. Popojdu pár kroků k jejímu lůžku a opatrně zkontroluji, zda dýchá.
Žije. Neskutečně se mi uleví. Samozřejmě byl bych raději, kdyby se to obešlo bez jejího zranění.
”Proč jsi jen na mně nepočkala?” Zeptám se spícího anděla kvůli kterému bych si přál být lepším člověkem. Kéž bych mohl smýt krev, kterou mám na rukou. Kéž bych mohl napravit své hříchy. Odškodnit ty, kterým jsem ublížil. Možná by potom ve mně viděla něco víc, než monstrum. Jenže takové štěstí nemám. Budu v tom případě tvým monstrem. Ublížím těm, který by ti chtěli ublížit. Rukou jí jemně pohladím po tváři. Samotného mně překvapí, že něčeho takového jsem schopen.
”I potom všem, co se ti stalo vidíš v ostatních to nejlepší. Kéž by jsi to viděla i ve mně… kéž by tam něco bylo…” V ten moment se její oči otevřou. Na malou chvíli se mi zdá, že její barva očí je jiná a ty oči vypadají celkově jinak. Muselo se mi to zdát, protože když se na ně lépe zadívám, tak vypadají tak jak je znám. V mých očích ona pro změnu spatří úlevu a drobné rozpaky, na tváři se mi objeví můj charakteristický úsměv. Vůbec si nejsem jistý, co bych jí měl říct. Chtěl bych jí přitom říct, co pro mně znamená a jak jsem rád, že je naživu.
”Jsi v bezpečí. Jsme v domě na venkově. Říkal jsem si, že bude dobré na nějaký čas vypadnout z města. Vzal jsem s sebou své nejvěrnější muže.” Mé rty však vysloví toto.

Příliš si z toho vrčení nedělám, i když bych asi měla. Ale zapamatuji si, že nemám o něm/o nich mluvit jako o věci. Okamžitě stáhnu obličej do bolestivé grimasy jakmile začne představovat své pravé jméno. Chvíli to celé zpracovávám, mluvení přímo s Dragem je pro mne asi náročnější než normální mluvení. A nebo jsem tak slabá, že i normální mluvení by pro mne bylo takto náročné. Neujde mi však, že mi neodpověděl na otázku ohledně potenciálního šílenství. Hádám, že to prostě zjistím až v průběhu.

"Dobře, Dragu, a mám... k tobě mluvit jako k jedné bytosti něco více?" zeptám se na další věc, co by mohla tu entitu dráždit.

"Pustila jsem vás... co to vlastně pro mě znamená? Říkáš, že je tvým úkolem je mne chránit. Jak to myslíš? To ty jsi nějak zapálil ten dům, že ano? Co se tam přesně stalo? Nevím nic od té chvíle, co jsem ti dala volnost..."

"Nejsme věc." Zavrčí naštvaně hlas. Zní, jako kdyby se ho to oslovení dotklo.
"Pokud chceš označení, tak vy lidé nás nazýváte bytosti. Rádi bychom se ti představili." Jméno, které ti sdělí rezonuje v hlavě. Máš pocit, jako kdyby tě jméno pohltilo, sežvýkalo a následně vyplivlo. Nepamatuješ si však jak znělo.
"Omlouvám se. Zapomněli jsem, že pro vás smrtelníky to není zrovna příjemné slyšet jméno v plném rozsahu. Říkej nám třeba Drag. Jsme ti neskutečně vděční, že jsi nás pustila na svobodu. Byli jsme dlouho zavřeni v té zatracené dýce. Několik set let, možná i tisíc. Nevím, čas plynul jinak." Na chvíli se odmlčí. Dává ti chvíli vydechnout, protože je to poměrně vyčerpávající a ty stále nejsi dost silná.
"Nicméně díky tobě jsme zpět. A je našim posláním tě chránit."