Za barem

Jsi v tomhle zručný... dělals barmana dlouho?
„No vlastně od školy, je to jak práce, tak i koníček.. krom zachraňování zvířat a pár sportů jsem se tomu věnoval vcelku hodně, před tímhle vším..“ Pousměji se na Darleen.
„Měla si taky něco takového?“ Optám se nazpět.
Město, ve kterém žila vypadalo podle jejího popisu celkem poklidně a mírumilovně. „Zní to tak trochu jako ráj na zemi..“ Zhodnotím její popis.
„Ach tak.. No pokud si měla rodiče ráda, asi ani na původu nesejde..“ Odpovím na zjištění, že byla adoptována.
Ptá se, odkud přesně pocházím já. „No i s bráchama a rodiči jsme žili v Kolíně, větší město, hodně památek, takže i jeden z cílů pro turisty, bylo tam v celku rušno, občas bych i radši žil někde víc v zapadákově, ale byl to domov.“ Dodám k popisu města..
Jiná realita...?
„To je kapku složitější.. prostě aby konec světa nebyl málo, vytvořila se jistá anomálie, která protínala různé časové linie a světy.. při přiblížení k ní pohlcovala a vyhazovala předměty a lidi z našeho světa do jiných.. hodně lidí odtamtud přišlo a už se nevrátilo zpět.. a hodně našich to zabilo, než se nám povedlo to zastavit…“ Těžce polknu při vzpomínce na bráchy, rychle se jí ale pokusím zase zahnat..
Darleen by asi úplně nepotěšilo, kdybych se tu zhroutil a bulel jako malá holka…
„Chápu, je to neobvyklé.. ale i kdyby byla nebezpečná, což není, je tu dost nadaných na to, aby zasáhli včas.. jsi v bezpečí..“ zkusím jí ještě trochu uklidnit ohledně Sheeny.

Sian po mém popisku zdejšího osazenstva podotýká, že Erdena už zná, poté prozrazuje, že zde byla její sestra a lákala jí k organizaci také.
Některá rozhodnutí se jeví správnými v okamžiku, a zároveň mizernými s pohledem nazpět. Kdybych byla s ní, třeba by tu ještě dnes byla...
Stočím pohled do země. Cítím se dost podobně.. Kdybych byl u bráchů, než je roztrhala realita, třeba bych Fryovi rozmluvil ten hroznej nápad, používat tu debilní schopnost.. nebo bych ochránil Sigiho před jeho osudem…
„Rozumím ti.. víc, než si myslíš.. čas bohužel zpátky nevrátíme..“ dodám k jejím slovům soucitně.
Nehodlám se však ve své bolesti pitvat, je to ještě až moc čerstvé.
„Jsem rád, že sem pomohl.. Ano, většina pevnosti je přátelská.. snad se ti tu bude líbit..“ Dodám ještě k popisu. Když zmíní drsnější dámy vedle, pousměji se.

Nastal čas věnovat se své práci, Chloe si žádá opakování drinku, který jsem jim vybral při příchodu.
„Prosím, jsem rád, že chutná..“ dodám pak s pousmátím, když jí přisouvám hotový drink.
Pivko pro Isaaca, dva panáky tequili pro dámy na bodyshoty, což je upřímně zajímavá podívaná.
Ty dvě jsou praštěné, ale je s nimi sranda..
Flašku portského pro Abeho, a nakonec opakování nealko queen pro Darleen, která se rozhodla dát si něco na zub a přidat se k flašce. „Příjemnou zábavu!“ zavolám ještě za ní.

Mojí pozornosti neunikne Lakshmi, kterou zvládla zdeptat královna lhostejnosti a která nyní utíká z místnosti. Lítostně si povzdechnu, nicméně zdá se, že situaci už řeší Nik.. a Valerii Erden..
Už bylo na čase… Když tahle kyselá pizda hází povrchní výraz na každého nováčka, je jen otázka času, než někdo uteče jen kvůli ní zpátky do nebezpečí tam venku…
Z myšlenek mě vytrhnou nenechavé ruce kolem mého těla.. překvapeně se otočím na Lottku.
„Jakože teď pěknej zadek nemám?“ poušklíbnu se na její prosby o proměnu.
Chvíli jí sleduji a dochází mi, že přebrala.. a to hodně.. pokusím se vymotat jemně z jejího sevření. Poté jí chytnu pod zadkem a posadím na bar. „Zůstaň!“ řeknu přísně se vztyčeným prstem. Při přidržování rychle do sklenice nasypu lžičku kafe, přidám led a zaliji to trochou Coly s ledovou vodou.. celé to promíchám v shakeru, pomalu a postupně odpouštím vzduch z bublinek, až jí nakonec naliji malou skleničku.
„Pij!“ řeknu nekompromisně, a sklenku jí podávám k ústům, zatím co stojím v těsné blízkosti před ní, aby nemohla ani zdrhnout a ani spadnout.
Na každého ožralu v baru v Kolíně to fungovalo, snad budu mít štěstí i s Lotti… nebo se pobleje, to je taky možnost.. alespoň to ze sebe dostane ven.

Nenechme se rušit realitou

Společenská místnost

Naše sdílení informací o ostatních má svou odezvu. Abayomi zaslechl o čem je řeč a hned vše přišel uvést na pravou míru. Prý že aktivní byl i on. Prý že jsou teďka v pohodě. Tak určitě. Rád bych se ho zeptal na další podrobnosti, které by rozhodně nerad říkal (a já vlastně i nerad slyšel), Aby ale radši opouští naší drahou společnost. "Co myslíte, jsou až tak v pohodě, že šel za ním a bude se to opakovat nebo spíš šel někam o samotě brečet?" Abyho jsem měl už tu možnost trochu poznat, však jsme chvíli byli spolubydlící, druhá možnost se mi k němu nehodí, jeden ale nikdy neví.

Plodná je i debata "sázka" a nejméně vhodné objekty k ní. Santiago pochybuje, že Violet má všechny potřebné díry, Johnymu se nelíbí Danielův stoicků přístup k životu. "Bys ho právě mohl naučit, k čemu jinýmu to ještě je." To je stejná logika, kterou použil na Santiho, pán chytrý!
Jo a Mia nás zcela oprávněně považuje za kretény. Jep. Testosteron, holka, ten dělá divy!
Pokud ale soutěžíme v tom, kdo je kretén největší, vyhrává na plnou čáru Johonaei, po jeho slovech, že by nešel do holky, kterou měl rád jeho brácha, se Miuš dokonce rozbrečí! Nejdebilnější odmítnutí v životě! Ten kluk fakt válí, tohle rovnou rozškrábe dvě bolístky najednou!
"Já nevím, historie je plná týpků, co si začali s holkou svýho bráchy. Já mít vkus jako ten můj, tak bych s tím problém neměl." Přidávám svůj názor do pléna, přestože jsem si vědom, že tohle téma možná začíná být náročné i pro nás. Nebo speciálně pro nás.

Trochu odreagování přináší naprosto zfetovaná Lotti, která na všechny sahá a ke všem má co říct. To že její slova nedávají smysl, jí nevadí, očividně má teď trochu jiný svět. "Cože?" Jediný pohled na ostatní mi poví, že ani oni moc netuší, co ta holka říká, mohu to tedy v klidu odignorovat. Ale proč holodvojča... Jo takhle. Aha. Ta sukně. Její oblečení. Okey. Nezavřou mě za to, že na mě sahá takovýhle pískle? V tomhle světě? "Stará se vlastně někdo o to, aby se nikdo nedopustil pedofilie nebo je společenský konsenzus, že děcka už jsou prostě dospělý a hotovo?" Napadá mě random myšlenka, kterou musím vypustit do oběhu.

Zároveň je ale třeba vrátit se i k tématu slepice, neboť z toho vyplynuly nějaké drobné otázečky. "Jakoby vím to, protože neměla žádný velká díry navíc...ale jo, jedno vajíčko za tu noc snesla, jen, no matka měla docela jasný názor na to, co s vejcem i slepicí dělat. Sousedi si přišli stěžovat už v ten den ráno a vůbec neměly důkazy, kdo jí ukradl a žádný fotky taky neexistovaly."

"No čau, co nám teda můžeš nabídnout? Kromě toho drinku, který z nás udělá brokolici?" S nedůvěrou pohlédnu na skleničky, které s sebou přinesl Everett. Mia si rovnou jednu bere, já nad tím krčím nosem a odmítám. "V čem vidíš svůj přínos?" Upřu pohled na Everetta jakoby snad byl na nějakém přijímacím pohovoru. Mě osobně je úplně jedno, s kým budeme mluvit, ale tohle může být sranda!

Jen kdyby tu srandu nerušil Erden a jeho žádost o lidi na misi. Teď? Když je párty? "Pártykaz!"

"Tak hodně štěstí a ať to odsejpá, ať se ještě stihnete vrátit!" Loučím se s Johnym mužným poplácáním po rameni a ani svým myšlenkám nedovoluji zatoulat do temných zákoutí mysli. Všechno bude super, žádný zbytečný smutky!

Večerní idilka končí..
společenská místnost

"Už teď se těším.." kývnul jsem jí nazpátek ohledně společného plánu na vytvoření sladkého pečiva.
Rozhodně to byla činnost, na kterou jsem se.. i těšil? Pokud se to tak dalo vyjádřit. Možná běžná činnost pro jednoho, pro mne ovšem byly by to vody, které jsem ještě příliš neprobádal. Tedy, ano byly tu jisté základy, nutné základy, které by měl ovládat každý aby věděl jak se o sebe postarat, ale tím moje vědění, dovednosti bohužel končili.

Jest pravdou, že byť chtěl bych jí dopřát onen ztracený smysl, alespoň na krátký to okamžik i kdyby skrz ten svůj vlastní, nebyl by to rozhodně dobrý nápad pokoušet se o to, když sdílím svoje tělo, i mysl, s jinou bytostí.. i když bych jí tím udělal rád radost, jsem rád, že to vzala takhle, že si toho sama byla nyní vědoma a snad nestane se v budoucnu kvůli tomu něco nepříjemného.. a to nejenom v jejím případě, ale i ostatním.

Lehce chmurnější myšlenky, ale rozeženou její tichá slova uznání ohledně mého nadání se stíny. Dokonce se tomu i nepatrně pousměji.
Vlastně celkově jsem si cenil toho, v jakém světle mě vlastně viděla.. že ve mě věřila. A když jsem si to tak vzal, nebyla v tomhle jediná. Nebylo jich pravda mnoho, ale stačilo to na to, abych si držel onu maličkou naději toho, že tohle mohu zvládnout.. a taky zvládnu.

Pak náhle, zeptá se jestli se též přidám k již probíhající hře, která tu prakticky dominovala místnosti. Už už jsem se nadechoval k odpovědi, že tohle není příliš dobrý způsob zábavy pro mojí osobu, když ozval se jiný hlas, Erdenův hlas, který mě vyzíval k tomu, aby se účastnil něčeho jiného. Možná mě v ten okamžik polila i kapka nejistoty. Zdivočelý..? To by neměl být až tak velký problém.
"Bohužel, nemohu se účastnit. Moje přítomnost je vyžadována jinde." odvětím Čarodějce.
"Děkuji za příjemně strávený čas." řeknu jí nakonec tedy, než se tedy vydám ze společenské místnost, aby se připravil.

Vzpomínky

Chápu ... ten den byl šílený. Mnozí se propadali trhlinami do jiných světů, sem a tam.
Počkat o čem to Eddie mluví?
Zarazím se a pokusím se zpracovat nové zjištění, zvlášť když jsme ještě úplně nepobrala to předchozí. Tajná odnož iluminátů ze které se po Výboji stalo něco o čem by ani Marvel neuvažoval krouží před mým vnitřním zrakem společně padouchy jako je Joker nebo Kinping. Sedím tam s hlavou v dlaních a snažím si utřídit myšlenky které se opět když se tu objeví nějaká holčička a chce si potřást rukou.
„Ahoj Lotti, já jsem Gabrielle.“odpovím když si s ní potřesu rukou, Lotti pak žasne nad vlasy Eddie i když mně zaujalo spíš to ostatní jako rohy a křídla (tedy ty křídla teď Lotti nevidí), ale také zjistím jak se ta dívka vedle mně jmenuje.
„Počkat to když jsi muž tak jsi muž? A máš i jako muž rohy? Víš že pak vypadáš nejspíš jako ďábel?“
Jistě to asi nebyla zrovna inteligentní otázka a dále jsem to nevylepšila, ale jsem skutečně zaražena odpovědí Eddie.
„No mně vyděsil ten klaun od té doby když jsem viděla klauna ztuhla jsme hrůzou. No nejenom ztuhla, na jednom Halloweenu to už bylo za studií se jeden můj spolužák rozhodl projít oknem jako Pennywise, že to nebyl dobrý nápad poznal když jsem vyděsila a se slovy Odstup bestie jsem zavřela okno a přivřela mu prsty.“
Potom se k tomu jak vyprávím historku o tom jak skončil první Porky vyjádří ... pes? Ne to bude asi někdo ve psí podobě, ale já v hadí podobě jen syčím.
„Viděla jsem jeden seriál z nemocničního prostředí kde používali defibrilátor, defibrilátor využívá elektřinu. Nebylo to snadné, ale nakonec se mi podařilo Porkyho zapojit ...“
Eddie mluví o vikingském pohřbu a mně se vybaví že řekla jméno Loki,v severské mytologii se moc nevyznám, ale vím že Loki byl bůh lsti a falše.
O ano Loki jak ho ztvárnil Marvel.
Když si přinesu tác s jídlem tak mně osloví Igor a já mu pak odpovím když zvednu zmrzlou sklenici s punčem.
„Já to zmrazila i když asi v tom nebude projímadlo, to jsem zažila na jedné party když jsem studovala medicínu protože alkohol je klišé. Podařilo se mi zjistit kdo to je a přísahala jsem krutou pomstu a tak jsem mu do jeho láhve s iontovým nápojem nasypala pět rozdrcených ampulí Viagry.“
Zarazím se a pak můj se vyraz změní když mluví o vylepšené realitě.
„Já si vylepšené reality užila měsíc ... měsíc protože to bylo potřeba ... “praštím do zmrzlého punče a zatřepu prsty.
„Asi bych to měla rozmrazit.“ soustředím se a natáhnu ruku (1), ale pořád cítím ještě cukání v mé ruce a tak se nic nestane.
„Je to měsíc vyšla jsem ze cviku, tak znovu rozmraž se ty kusu ledu.“soustředím se a tentokrát to vyjde (6).

Jak se vypařit..

Z mého přemýšlení nad návrhem pro Raze mě vytrhne oťapkávání mích vlasů. Trošku šokovaně se otočím, když uvidím Lottku, která se hrabe v mé hřívě a hrozně se diví, že nepálí.
Trochu jsme přebrali, že?
„Nepálí? A mají pálit?“ Zazubím se na ní.
„Zlato, už s tím punčem brzdi, ano?“ řeknu pak trochu vážněji, zda moje slova mají nějaký vliv, nebo ne… to nevím. Nechávám však tuhle starost na jiných. Vlastně, průšvihy s neplnoletými by si měl žehlit Igor, jakož to poskytovatel punče.. A zodpovědných osob je tu víc, než dost..
Dneska to nechci řešit, chtěla bych sama být drobátko nezodpovědná..
A když už jsme u toho, jde se do akce. Tílko studí…
„Díky zlato.. Ty taky.“ Pohladím ještě Nika po zádech, než zamířím za Razem.

Moje nabídka zdá se víc než mile přijata a mě trošku opustí strach.. jak moc velkou radost mám ale radši příliš znát nedávám,.. mohlo by ho to vyděsit.
Když ucítím jeho ruku kolem ramen, uculím se na něj, než mi dojde, jak naivně a blbě to musí vypadat…
Trochu se ovládej Leo….
No a jakmile se zavřou dveře a já sáhnu po okraji svého tílka, nestihnu nic jiného než vypustit „heh“ překvapením. Při prvním polibku mi srdce lehce poskočí… opětuji mu je a stejně tak shazování oblečení. Za každý můj kousek jde dolů jeho..

Když zazní Erdenovo hlas, cuknu sebou leknutím.. pak mi dojde, že tu není.. že je to jen.. zpráva.. nejsem mezi jmenovanými a Raz také ne.. Takže nezbývá než doufat, že se skupinka vrátí v celku..

Hra

Společenská místnost

Agnieszka další pohled mých očí odmítá, pokračuje v rozhovoru s Callumem, já tak mohu svou plnou pozornost věnovat hře. Nedá se říci, že by mě tak úplně zajímalo, kdo líbá koho či kdo chce s kým spát, uvědomuji si ale, jakým skvělým tréninkovým polem pro mou schopnost tato hra je. Tolik různých myšlenek, tolik rozličných vjemů a jeden jediný cíl - najít jen ty myšlenky, které se spojují s pohyby rtů, najít jen to, co je vysloveno a patří k samotné hře, nevnímat myšlenky a rozhovory jiné, soukromé, ty které mé mysli a očím nepatří.
Myslím, že se mi to daří, pozornost totiž upírám jen tam, kudy hra směřuje. Nejprve k Mie a jejím třem pozitivním vlastnostem, k Isaacovi, který je nucen obléci se do třpytivé sukně, k Mie a Violet, které si spolu musí zatančit, dle pomalosti pohybů předpokládám že na nějakou z pomalejších písniček. Jindy mě nedostatek možnosti slyšet hudbu nevadí, teď ale pocítím něco jako...smutek, že nevím, smutek, že pro mě je to jen nějaký pohyb bez rytmu?
Možná kdyby...ale ne, Valerie očividně řeší něco jiného, teď není čas žádat o vyklepání rytmu.
Tanec končí, Matisse dostane za úkol strávit ponořen v bazénu dvě minuty. Na to se zvednu, abych je následoval a jsem téměř jediný, jsem ale zvědav, jak to zvládne.
Po návratu se ještě zastavím u baru, abych si doplnil sklenici čisté vody a vracím se až do chvíle, kdy Loki líbá jednotlivé vybrané lidi. Pro tentokrát musím přiznat, že se ani nesnažím zjistit, jaký přesně měl jeho úkol být.

S mnohem větším zájmem však sleduji Chloé, která se má svěřit s něčím, čeho lituje, že někomu řekla či neřekla. Vzhledem k tomu, že její loajalita je ještě poněkud neukotvena, jsem opravdu zvědav s čím přijde a následně trochu zklamán. Co jiného jsem ale čekal? Vlastně dobře, že řekla něco tak lidského a nevinného.
To už je ale na řadě Igor, který má někomu dát svůj punč. Jakoby těch pod jeho vlivem už nebylo málo, copak to nestačí? Většina aspoň vypadá spokojeně ve své mysli, ale taková Lottka - no, bude potřeba dávat pozor, aby se to nevymklo kontrole.

Igor si jako svou oběť vybírá mě, což mě poněkud překvapí, čekal bych že si k této zábavě zvolí někoho...zábavnějšího? Vím, že bych zdejší překvapil, kdybych svolil, obzvláště jednu skupinu, od kterých v posledních několika minutách několikrát zaznělo mé jméno, ani touha po něčem nepředvídatelném ale nedokáže překonat můj smysl pro zodpovědnost.
Nikdy nevíte, co se může přihodit, kdy na nás může někdo zaútočit, proto bude lepší, když alespoň já zůstanu s hlavou na svém místě a plně střízliv. Jsem nudný chladný čumák? Bezpochyby. Pokud to ale znamená, že tyhle lidi udržím naživu, tak budiž.

"Bohužel Igore, musím to odmítnout. Nebylo by dobré, abych tím ztratil soustředění a pozornost." Věřím, že to Igor pochopí. Jak už jsem v průběhu řekl Lottce, když mi pod vlivem téhle koncentrované uvolněné barevné pohody čechrala peří - "Samozřejmě, že mám." A právě proto si některé věci musím odpustit.
Nebo je to snad jen výmluva?

Igor odhazuje kravatu, Luna rozděluje lidi do skupin, čím potvrzuje mé podezření, za co mě zde ostatní mají, Isaack přichází s historkou o slepici, která mě vlastně i trochu pobaví, Mara se ujímá body shotu, nejprve žádá Lokiho, který odmítá, Lunou už odmítnuta není.
A Chloe má...zazpívat? Škoda.

Zatímco probíhá hra, dějí se i jiné věci. Tu a tam hodím pohled i po ostatních skupinách. Neuniká mi, jak se Sheena kácí k zemi, dříve než se ale stihnu zvednout, abych nabídl pomoc, jí bere do náruče Violet a odnáší směr ošetřovna. Bude o ní dobře postaráno. A kdyby byla potřeba mé asistence, bude mi to Yevou sděleno.
I skupina kolem Valerie se rozpadá, vnímal jsem, že tam probíhal nějaký možná i vážnější rozhovor, z nějž nakonec odchází Lakshmi a jsou to slzy, co vidím na její tváři? Pak mizí i Erden a o chvíli později se z našeho kruhu zvedá Nikolai. Pochytil snad něco z emocí, kterých tu musí být spoustu? Jde si odpočinout nebo řešit smutky druhých? Přál by mu to první, ale už ho trochu znám. Nijak nezjišťuji, za kým jde, to není ani podstatné. Určitě jde ale za někým a mě to nedá, abych se do toho alespoň trochu nevložil.
"Nemusíš chlácholit všechny. Mysli i na sebe." Snažím se mu sdělit telepaticky. Možná je to nevyžádaná rada, ale Nikolai je jeden z nejbližších, které tu mám a - a vlastně nevím proč se do toho míchám, on bezpochyby ví, co dělá.

Lehce s sebou trhnu, když si vedle sebe uvědomím novou přítomnost, jen co ale zjistím, o koho se jedná, zklidním se. "To podle toho, co tě zajímá. Zábavné historky? Kdo by s kým rád co měl? Kdo rád požívá různé psychotropní látky?" Snažím se, abych do svých slov nedal příliš mnoho ironie, sám ale netuším, jak se mi to daří. "A teď je na řadě Chloe, která má něco zazpívat. A jsem si docela jist, že ještě nezačala." Ústa se jí nehýbou, myšlenky ostatních se nezaobírají zpěvem.

Čas věnovat pozornost Agnieszce. "Co ty, jak si užíváš večera? Krásná růže, mimochodem." Určitě Callumova práce. Hmm.

Zábavný večer ale nemůže proběhnout bez přerušení. Erdenovo hlášení, další mise, odchyt Zdivočelého. Callum, Johonaei, Oscar, Alexandra, Valeria a James. Dobrý tým, dobrý výběr, nikdo z nich nevypadá příliš pod vlivem. Tak snad.
Každého z odchozích vyprovodím pohledem a telepatickým přáním hodně štěstí.

"Přát si trochu klidu by možná bylo příliš." Pronesu potichu. Může nás to štvát a mrzet, nedá se ale nic dělat, povinnosti jsou povinnosti. Nezbývá než věřit, že se vrátí bez zranění.

Punče není dost

pevnost Holtgast, společenka, hra v kruhu

Kecy kluků místy raději vypouštím, navíc Jonovo podobenství o klíčích trochu nestíhám.
Ale ono to vlastně jde docela lehce, občas je ignorovat! Nade mnou se dál třpytí sníh. “Padá… Nepadá…,” tiše si mumlám, abych nemusela poslouchat Izzyho zkazky o Emilově pokladu. Na to není punčů dost! Ale sněží radost... Jo, to se mi líbí…
“Bůhví, co Dana rajcuje,” odfrknu si lehce znaveně a zachichotám se, protože si představím, že ho vzrušuje především disciplína a povinnosti.
K Izzyho nápadu se přidá i Santi a já jen zakroutím očima.
“Ale ta sukýnka ti fakt sekne,” lehce se přetočím v Jonově klíně a zašklebím se na Izzyho.

“To víš, že jo, čistý nos bez soplů ocením vždy,” ušklíbnu se zezdola na Jona, který ví jak zrušit hezkou chvilku.
Úkol pro Violet se bohužel dotkne i mě a já se musím zvednout ze svého pololehu.
“Zase ty,” povzdychnu si polohlasně, ale nedělám drahoty. Držím se Violet jen tak, jak je nutné, nechovám se odtažitě, ale ani se nesnažím dostat do její nejtěsnější blízkosti. Mé pohyby jsou docela vydařené, chodila jsem na gymnastiku i moderní tanec, ale všechno sólo. Takže ani otočky mě nerozhodí. Vlastně si tu odrhovačku, kterou Violet vybrala, docela užívám.

I když Violet si moc mých úsměvů neužila, spíš jen trochu zastřeného výrazu, na své místo jsem se vrátila zase s chichotem. Další úkol padne na Matiho.
“Potápění? Sázky, jestli se utopí?" prohodím s úšklebkem, ale svůj nápad nedotáhnu do konce. A Mati to přežije, což ocením lehkým obdivným pokýváním.
Nestihnu se opět zhroutit do lehu, protože zničehonic obchází kruh Loki a já schytám pusu, vlastně docela hezkou pusu.
“Jak se to stalo?” trochu překvapeně zalapu po dechu. Ale co na tom.

Igor má za úkol přesvědčit Dana na punč a jak se dalo počítat, neuspěje.
“A toho byste chtěli svádět,” zamručím nesouhlasně směrem k Izzymu.
Luna začíná cosi jmenovat, ale ztrácím se v tom, takže vypínám a znovu skončím na Jonově rameni.
Izzy se začíná vybarvovat při vyprávění divoké noci se slepicí.
“Proč si jí vracel? Si mohl mít i oběd,” zakřením se na něj.

”...měl něco s holkou, kterou měl rád,...”
Měl mě rád… Sigi
Jonova slova mnou projedou jako ozvěna ztichlými skalami.
Měl MĚ rád… MĚ…
Neudržím se a rozbrečím se, jak malé děcko. Jsem smutná? Já nevím, asi. Ale asi i ráda. Nějak. Nevím, jak.

Kolem se mihne Lotti, která se div nerozbrečí a mluví o popelníku. Co, jaký popelník?! Otřu si slzy a nechápavě na ni zírám.
Ale pak mi to bleskne hlavou.
“Jasně, no jo, něco uděláme,” stihnu rychle zahuhlat, ale Lotti už mizí, stejně jako mé slzy se zklidní.
Když se od sledování mizející Lottky přesunu zrakem po kruhu, dojde mi, že chybí víc lidí. A že k nám přibyl někdo, koho neumím ani pojmenovat.
Miláčkové? Ač se cítím rozevlátě, trochu pochybovačně nakrčím obočí a mrknu na Jona, abych zjistila, co si o tom myslí.
“Sice ani nevím, jak se jmenuješ, ale neseš pití,” zakřením se nakonec a … Co na tom, že je to zase podle všeho ten punč! Neváhám a zhluboka se napiju. Dobrá nálada mě dnes neopustí. A další várka punče utne přívody slz, po kterých zůstanou jen stopy na tvářích.

Jenže někdo se o to narušení snaží…
Mou vnitřní harmonii nahradí jedna ex-vůdcovská migréna. Promnu si spánek a bolestně přivřu oči.
“Vypadni z mé hlavy,” zavrčím, naštěstí zpráva byla krátká.
Pak mi ale dojde, jaké jméno jsem slyšela.
“Och, jsi mezi vyvolenými…,” pokusím se zahrát na Jona odlehčeně, ale teď mi to moc přes pusu nejde. Proč zrovna on? A neměla by tyhle věci rozhodovat Yeva?
“Koukej se vrátit vcelku a stejně střízlivý jako teď,” vypláznu na Jona krátce a jazyk a pevně mu stisknu paži.
Nemám radost z toho, že musí na nějakou podělanou misi. Zrovna dnes. Ale sama jsem tak mimo, že náhradou se přihlásit nemůžu.

Kamarád

Než se stihnu zvednout z kroužku, přistane mi nečekaně na zádech Lotti povzbuzená punčem. Nejprve jsem zaskočen, poté se na ní ale usměji. Zaslouží si taky mít dobrou náladu…
Přidržím jí pod stehny a zvednu se i sní, poté provedu otočku, ale nepřeháním to, aby se jí nechtělo zvracet.
„Surprise spin!“ Odpovím jí na překvapení dalším překvapením, poté jí opatrně položím na zem. Ještě jí jemně rozcuchám vlasy, než si jde po svém a já taky.

Emil se z počátku nezdá příliš nadšený mojí přítomností. „Můžu zase klidně jít, jestli mě tu nechceš.“ Řeknu bez náznaku lítosti. Nejsem nijak rozhozen, je to jeho volba, jestli chce být sám, nebudu mu bránit.

Zdá se ale, že nakonec mou přítomnost ocení. Přisedám si tedy k němu do trávy.
Pozorně poslouchám jeho vysvětlování, co se vlastně s ním děje.
„Nemyslím si, že jsi pro ostatní jen šašek, promiskuitní je tu spoustu lidí, a jestli se ti někdo směje, možná spíš závidí, že jsi volnomyšlenkářský, zatím co on to nedokáže.. a mám pocit, že momentálně není přirovnání k Razvanovi úplně přesné, jelikož to vypadá, že se pokouší vybudovat si vztah pouze s jednou osobou… alespoň chování v posledních měsících tomu dost nasvědčuje..“ Když si vzpomenu, že ho půlka pevnosti viděla, jak nese úplně nahý bezvládnou Leu na ošetřovnu zabalenou v dece.. jestli tohle není důkaz náklonosti, tak už nevím..

„Rozumím tvé bolesti, každá ztráta blízké osoby… člověka nějak změní.. i když si to sám nepřipouští, někdy s ní/ním umře i část tebe samotného..“
Vzpomínky na to, čím jsem si prošel po její smrti… radši rychle zaženu..
„Bohužel v dnešním světě jsou ztráty běžné a člověk se musí trochu obrnit, aby mohl fungovat.. to ale neznamená, že nemůžeš mít někoho rád..“
Došel nějaké odpovědi, i když mi to asi nemůže přesně vysvětlit, nejspíš ho to uklidnilo.. našel sám sebe.
„Jsem rád, že se cítíš líp..“ odpovím s úsměvem na bouchnutí do země.
„Co máš teď v plánu?“ zeptám se.

Když se ucho utrhne

Holtgast, společenská místnost, pak stáje

A než se naději, všechno jde od desíti k mínus dvaceti. Ne tak docela nepředvídatelně, ano. Ale stejně.
Valeriin přístup k Lakshmi, její emocionální reakce... slzy, za které mohu já.
Zkazil jsem jí zábavu na oslavě, uvědomím si se stínem provinilosti.

Na pokusy silně se soustředit na určité myšlenky a vyšachovat tak kohokoliv dalšího z rozhovoru sebou nepatrně cuknu.
"Tohle si zkoušej s Yuriko, ne se mnou," odpovím místo v myšlenkách nahlas a semknu rty. Na moment se zarazím. Jenže tady už nejde udělat krok zpátky.

"Valerie," pokračuji, hlas o tón jemnější. "Co se s tebou děje poslední týdny až měsíce... nemůžu říct, že se mi líbí. Naopak, dělá mi to silně starosti. Všichni jsme prožili hodně. Všichni se s tím vyrovnáváme svým způsobem. Ale nikdo z nás si nemůže dovolit dělat, že kus Triskelionu je prostě pod jeho úroveň a neexistuje. Máme jen sami sebe a je nás příliš málo, rozumíš?" vážně se na ni zahledím, fialková modř pronikavá.

"Co se Liliana týče... řeknu ti, co vím. Ale mám dvě podmínky. Za prvé, zajdeš si na ošetřovnu probrat s Yevou, jestli by tvůj stav nezlepšila nějaká medikace. Za druhé, vyjasníš si těmi, se kterými máš díky alternativním podobám problém, proč ses k nim chovala, jak ses chovala. A začneš pracovat na nápravě vztahů s nimi - nenutím tě se s nimi přátelit, ale vzájemná důvěra a respekt je naprosto nezbytně potřebnou věcí, co se našeho společného fungování týče. Rozumíš?" pohledem zapátrám v její tváři po jakékoliv stopě, že moje slova pronikla její odměřenou, lhostejnou slupkou.

"Až si promluvíš s Yevou a taky s Leou, Lakshmi, Sheenou, Nairou, Mikkou a Chloé, přijď za mnou," zvednu se, aniž bych příliš vyčkával na její reakci. Tohle se táhlo až příliš dlouho.
Procházeje kolem baru, hodím do sebe zbytek vodky, odložím na bar pult sklenku a pak zamířím hledat trochu klidu ve stájích.
V Khanově boxu se pustím do hřebelcování, perlová srst sice září udržovaně a jasně, ale tuším, že proti větší dávce kartáče kůň mít nic nebude.

A kdyby to bylo málo... skrze očarovaný kus zrcadla v kapse mě kontaktuje Kazran.
Na moment ustanu v činnosti, prsty sevřu kořen nosu a zhluboka se nadechnu, vydechnu.
Dobře.
"Callum, Johonaei, Oscar, Alexandra a... Valeria nechť jsou během patnácti minut připravení k výpravě. Čeká vás odchycení Zdivočelého, u New Orleanského sankta vás bude čekat James s podrobnějšími informacemi," nechám telepaticky proznít celou pevností.

Poslepu

Holtgast, společenská místnost, u krbu

S díky Danielovu nabídku skrze jeho zrak nadále sledovat hru odmítnu, alespoň prozatím.

"Budu ráda za pomoc," usměju se hřejivě na Callumovu nabídku. Budu se muset domluvit v kuchyni... třeba mi Lakshmi nebo Nikolai pomohou. Nik by mohl znát i recept, vím, že paczki se pečou i v dalších slovanských zemích. A docela se už na to těším!

Call mě pak ujišťuje, že nezbylo nic k mrzení se. "Možná je to dobře... všimla jsem si, že jen málo z nás žilo tak nějak... tradičně obyčejný život. Třeba i to přispělo k tomu, že jsme dnes tady my a ne někdo jiný," zamyšleně kývnu na jeho slova.
"Ah... to možná asi ne...," přisvědčím trochu rozpačitě, když mi dojde, na co Callum naráží. To by byl kontakt vskutku bližší, než by mi bylo milé či pohodlné. Už jen jako tichý výhružný stín za jeho slovy je jeho 'nájemník' zastrašující, natož při setkání v jedné mysli.

"To ano," souhlasím. Jeho nadání při práci se stíny bylo vždycky impresivní, co jsem měla možnost vidět či vnímat...
Povzdechnu si zamyšleně. Možná je to i k něčemu dobrému. Věřím Callumovi, že se dokáže ovládnout. Ze všech zdejších je jen málo dalších jmen, u kterých bych si byla jistá, že takovou náročnou zkoušku zvládnou.
Chvíli hledím směrem plamenů v krbu, téměř cítím, jak jejich teplo tančí na mé tváři.

"Myslím, že se na chvilku přidám k jejich hře. Přidáš se také?" usměju se směrem Calla. Ať už s ním či bez něj, se sklenkou, plédem a stínovou růží přesunu se do kruhu, a usadím vedle Daniela.

"Přišla jsem o hodně?" pousměju se k němu.