Do první linie

845
Trosky domu Shillerových (A2) -> B3
Počasí : Zataženo, 22 stupňů
Anastasie a další

Ulevilo se mi úplně stejnou měrou, když zámek povolil a s cvaknutím odpadl. Nemohl jsem si být jistý dokud to opravdu nezkusíme. Alespoň v tomto hledu jsem se nespletl.
"Zdá se, že se nás zatím drží štěstí. Tak, honem, vypadneme odsud."
Ohlédl jsem na na ostřelovaného titána a pak kývl na Anastasii, měla pravdu nebylo třeba na nic čekat, musíme se hnout. Pomohl jsem zapřáhnout oslíka a pak jsem se vyhoupl na kozlík za ní.
"Hyje! Uháněj s větrem o závod."
Pobídl jsem oslíka energicky, i když věděl, on sám velmi dobře věděl, co dělá. Byl jsem rád, že se tak hnal kupředu a stačilo jej korigovat s takovou se odsud opravdu dostaneme včas a pomůžeme všem těm lidem na hlavní třídě.
"To je super, tak se dobře drž, protože to trochu hází."
Zašklebil jsem se na Anastasii, už jsme byli blízko. Konečně jsme viděli i nějaké obránce, kteří nám snad zajistí bezpečný průchod......syčení plynu a mihnoucí se postavy, které přistály u nás. Jak se zdá už na nás čekali, moc se mi nechtělo věřit, že by se nás vydali hledat, ale bylo by to hezké si to myslet.
"Měli jsme menší problémy po cestě, ale toho titána, co je působil jsme už vyřídili."
Zazubil jsem se na desátníka skoro, jako malé dítě, pořád ve mě ještě vířilo to nadšení, že jsme ho fakt sejmuli a vyhnuli se smrti.
"Tohle nám snad trošku s evakuací pomůže."
Poklepal jsem rukou na bok vozu.
"Sakra další dva titáni na dohled a pálí do nich jen pušky a děla? Můžou je sejmout? Spíše jen zpomalit...."
"Jasně jdeme pomoct civilistům do bezpečí."
Přitakal jsem a chtěl jsem pobídnout znovu oslíka k pohybu.
"Jo pravda jednoho většího jsme za sebou nechali, ale chvilku máme čas, než se příblíží, dostaneme vůz k civilistům, aby mohl začít přesun a pak se o něj postaráme......Ale zkoušel jsem maskování....no úplně to nevyšlo."
Pokrčil jsem rameny a s úšklebkem koukl po Maxovi.
Už jsme byli tak blízko našemu cíli, když se ozvala ta obrovská rána a přišlo hlášení od Carla.
"Cože?! No to si děláte prdel.....sakra!"
Procedil jsem skrz zuby a stočil vůz novým směrem, což se mi vůbec nelíbilo. Cestou co jsme se řítili vozem kupředu jsem zatínal zuby a horečně přemýšlel a hodnotil možnosti.
"Sakra....doprdele....a zrovna, když to šlo tak dobře!"
Letmo jsem zalétl očima k ostatním, kteří letěli okolo nebo poblíž vozu. Bylo mi už teď jasné, že spoušť, kterou způsobila ta velká rána musí být brutální.
"Carle!"
Křikl jsem na svého přímého nařízeného, abych si získal jeho pozornost, na zdvořilé označování hodností v tuhle chvíli fakt není čas.
"Budeme se muset asik rozdělit! Musíme se postarat o ty dva titány na hlavní třídě, jestli se dostanou blíž je s evakuací ámen. Rozdělíme se. Jedna část z nás půjde po těch titánech a ta druhá se dostane s vozem k raněným vojákům a dostane je odtamtud. Vyřídíme to rychle, abychom se pak mohli věnovat tomu 8 metrovému hajzlovi, co se blíží. Jestli mám povolení předávám vůz a vezmu si sebou Maxe a Anastassi a postaráme se o ně. Dáme vám času co to půjde, ale pospěšte si a dostaňte odtamtud ty lidi. Nevím kdy se budeme muset stáhnout."
Oznámil jsem svůj plán a očima slétl také na zmíněné, abych viděl jestli se na ně mohu spolehnout.
"Jednoho jsme už sejmuli, zvládneme i druhého."
Dodal jsem povzbudivě a podíval se na Anastasii. Všichni jsme tu měli strach, ale teď bylo třeba, aby se někdo ujal toho bojovat za ostatní a udržet morálku. Malé úspěchy vedou k větším.

Pokud dostaneme povolení k akci předám otěže tomu, kdo mne nahradí a sám se kotvami přitáhnu na nejbližší střechu.
"Takže ta mrcha umí házet....zvláštní typ?.....Zatraceně máme to ale štěstí, no nic musíme jí překvapit a sejmout."
"Tak jdeme na to, držte se poblíž, protáhneme se nižším letem mezi baráky, či tím co z nich bylo, překonáme proraženou linii Kadgeových lidí a pak využijeme toho, že ta titánka bude mít jiné zájmy, nejspíše hromadu zraněných lidí. Určitě jí bude lákat krev a tak. Toho využijeme a zboku na ní zaútočíme. Titáni mají abnormální reflexy určitě si nás všimne, takže....odvedu její pozornost. Proletím nízkým obloukem přímo kolem jejích nohou, to zaručí, že se bude ohánět po mě a ne po vás. Půjdete hned za mnou a protáhnete se jí za záda. Anastasio protneš ji šlachy pod koleny, nebo alespoň po jedním, aby ztratila rovnováhu a musela se ideálně zachytit o ruce a odkryla si tak krk. Maxi jdi jí hned na to po krku. Jakmile zaútočíte stáhněte se směrem k prolomené linii, já provedu obrat a kdyby jí vaše údery nesejmuly tak provedu druhý útok na krk z oblouku. Přitáhnu se z výšky přímo ke krku, abych získal co největší hybnou rychlost a sílu."
Vysvětlil jsem jim svůj plán a nijak nekomentoval to, že jsem ze sebe hodlal udělat návnadu. Věřil jsem svým druhům, že zaútočí včas a že budu dost hbitý na to, abych se titánce vyhnul, zvláště, když jí ti dva rozhodí.
"Promiňte vy dva, ale vaše životy riskovat nebudu více, než je to nutné. Pokud má někdo sehrát nebezpečnou roli, měl by to být ten, kdo to celé vymyslel."
Ujistil jsem se v duchu a s dalším nádechem koukl na ty dva, že mě pochopili a pak už jsme se vydali směrem k těm dvěma titánům (ještě nevíme, že jeden padl) dle stanoveného plánu. Nízko a mimo dohled mezi domy a pak pokud možno dle připraveného útočného plánu. S trochou štěstí to půjde rychle a budeme se moci věnovat raněným nebo blížícímu se 8 metříkovi. Kdyby nás bylo více, mohlo by to být fajn, ale moc dobře jsem si uvědomoval, že bude dost lidí potřeba i na to, aby pomohli rozmetané dělostřelecké linii.
"Musíme to zvládnout.....zastavíme je! Pro naše blízké! Pro naše kamarády! Pro lidstvo!"
Hecoval jsem sám sebe v duchu.

Počasí : Zataženo, 22 stupňů
845

Maeve Auerbach
A1 - Zeď, velká strážnice

Zatímco jednotka připravovala děla s neskrývaným nadšením, během čehož se zdá se nebyly žádné problémy (na což se rozhodla předtím dohlednout i Maeve). Vojáci jí na její povzbudivá slova řekli hlasité kolektivní "JO!" a vypadalo to, že již téměř nic nebrání tomu, aby byla zahájena palba na bránu. Maeve byla konfrontována s neznámou dívkou, která měla stržené hodnosti a přivedl jí vojín Kaktz. Slova, která řekla, Maeve notně rozrušila, a zničehonic vojákům skutečně zakázala pálit. Ti se po sobě nechápavě dívali, ale rozkaz uposlechli a postavili se k dělům. Odtud dále pozorovali nastávající konfliktní situaci mezi Maeve a dívkou. Svobodnice Schrift, opřená o zeď, nesouhlasně mlaskala, zatímco vojín Kaktz vypadal z celé situace stále více zmatenější.

Maeve se podaří Kaktzovi dívku vytrhnout, ostatně, Kaktz jí v tom ani nebrání. Zdá se, že má s Maeve určité sympatie, jakmile vyjde najevo, že dívka zřejmě zná sestru Maeve, a pokud je skutečně sabotérka, pak jde o zjevně velmi nebezpečnou výhružku. "Co to meleš holka?" přidal se k ní, ale ztratilo se to ve výpadech a štěkání hysterické Maeve. Dívka mezitím přestala křičet, zjevně uklidněná tím, že se tedy střílet aspoň zatím nebude. Na cloumání a pevné sevření reagovala pouze pasivně, přestože si Maeve dala záležet na tom, aby dívku sevření bolelo a sama věděla, že jí způsobuje minimálně modřiny. Zdálo se, že je v nějakém podivném tranzu, téměř jakoby byla skutečně zdrogovaná. "Toto není tedy jak se chová dáma, toto ne, opravdu ne" šeptala si, zatímco s ní Maeve cloumala. Dívka se třásla, ale tento drobný tichý slovní protest byl jediné, na co se zmohla. Teprve když na ní Maeve vysloveně zařvala hlasité "MLUV!", tak se dívka podívala mlčky na Maeve. Poté byla chvilku zticha a mlčky na ní zírala s výrazem, který se dá popsat jako "nevěřící".

"Tohle nemá cenu, cácorce šplouchá na maják, ale kvůli ní čekat nebudeme. Hoši!!!" řekla Eva povzbudivě a vřele se usmála na mužskou posádku. "Co myslíte, nebudeme tu přec-" než ale stihla pokračovat, dívka zničehonic začala hlasitě křičet a škubat sebou, což celou posádku nutně rozhodilo. Nejprve šlo o hysterické hekání, snad od bolesti, které ale následně bylo doplněno slovy: "ON JÍ ŽERE, ON JÍ ŽERE, JEJÍ TĚLO PRASKÁ POD JEHO ZUBY!" přičemž není zcela zjevné, koho tím myslí. "No do prdele, jí fakt mrdlo!" zavolá Kaktz, a nekompromisně se dívku snaží pomoct Maeve udržet. Ta sebou ale zuřivě a agresivně škube, a má překvapivě velkou sílu, tudíž je pro Maeve a Kaktze problém jí udržet na místě.

"OBR, VELKÝ STÍN, ON JÍ ŽERE!" křičí dívka. "ACH NEVINNÁ A SLADKÁ SESTRA, ROZCUPOVANÁ NA KUSY TÍM OHAVNÝM PSEM PŘED RODINOU, KTEROU UDUPE! JENOM OTEC SNAD BY MOHL PŘEŽÍT, ALE UŽ NEBUDE STEJNÝ" pokračuje. Poté se úplně vysmekne a udělá jakousi hravou otočku. Skoro jako kdyby tančila. "Vidím věci, velké věci, které se teprve dít budou. Ano ano, všechno co má být, a co být nemá" řekla. Kaktz k ní přikročil. "TAK A DOST! Tohle je ztráta času! Desátníku, dejte rozkaz k palbě, tohle nemá cenu" řekl, načež dívka hravě přišla k Maeve, a chytla jí za ruku téměř s dětskou libostí.

"Možná bys také mohla vidět, co vidím já. Pravdu o míru, pravdu o válce. Pravdu o všem. Cestu, ve které všichni žijí. Ve které žije Adelaide Auerbach, ale nejenom ona. Znám mnoho z těch, na kterých ti záleží. Etzel Auerbach. Dietrich Auerbach. Helene Auerbach. Ti všichni mohou žít" dívka začne postupně vyjmenovávat další jména.
"Chtěla bys to také vidět?"

Rei Harllow
Trosky domu Shillerových (A2) - B3

S hlasitým "cvak" zámek povolil, a ukázalo se, že jméno Anastásie je správnou odpovědí. Samotná Anastásie si viditelně oddechla. "Oh díky bohu" řekla a vlastně se zdálo, že jí informace o tom, že je to její jméno, svým způsobem potěšila. Anastásie a Rei následně zapřáhli oslíka k vozu, snažíc se nemyslet na blížícího se titána. Ten byl ale naštěstí zaměstnáván přesně mířenými střelami ze zdi. "Proboha, díky bohu že umí mířit" řekla Anastásie ve chvíli, kdy dělová koule urazila titánovi větší část hlavy a švihla s ním na záda. "Teď je naše šance! Jedeme!" zavolala a s bušícím srdcem se oba vydali s vozem zpět směrem k lidským pozicím, kde byli nepochybně zranění. Oslík sám nepotřeboval vlastně nijak moc popohánět. Vystresované a vyděšené zvíře běželo prakticky samo, a ano, běželo je zde důležité říci. Nebyl to pochopitelně kůň, ale i oslík dokázal vyvinout docela velkou rychlost, možná kvůli strachu.

"Vypadá to dobře, je daleko za námi!" volala Anastásie s úlevou, zatímco Rei se snažil oslíka ukočírovat přes komplikovaný terén poškozených uliček. Na B3 už narážíte opět na další a další vojáky, kteří zde zdá se vytvářeli cosi jako dlouhý perimter. K dvojici přiletěl na ODM i svobodník Carl Haster, doprovázený svou sestřenicí Klarou Schmidt a dokonce i vojínem Maxem Beckerem, Reiovým bratrancem.
"No to je dost, že jste tady! Sláva, že máte vůz i osla!" zavolal Carl letící podél vozu. "Rychle na náměstí, raněných je spousta a loděnice je smrtelná past. Musíme ty lidi dostat za Mariinu zeď, ale teď to půjde mnohem snázeji, dokud ten magor Kagden udrží linii" pokračoval. "Mají tam dva zatracené titány, jakmile to půjde, musíme jim jít pomoct. Ranění teď mají ale přednost" přitakala Klara.

"Jeden běží za námi! Osmimetrový, ale zastavily ho děla!" řekla Anastásie, načež se na sebe přitomní podívali. "No tak ho budeme muset zastavit. Děla ho určitě nezabijí, a pokud projde z boku a obejde barikádu, padle celé levé křídlo"
V tu chvíli se ozval zubící se Max. "Hej Reii, vole, a proč seš celej od hoven?" řekl, zřejmě aby ulehčil atmosféru.

V tu chvíli ale uslyšíte ohromnou ránu přicházející z prostoru C2, doprovázenou řevem a křikem. Carl vyletěl víš, aby se podíval. "Do prdele! Kagdenovci to dostali. Ta titánka po nich hodila trosky! Musíme to otočit a jet tam hned!" (Více pokračování v postu pro Usui Chou)

Usui Chou
C2 (Hlavní třída)

Sorin Ackerman nevědomky překazil Usui Chou její útok svou vrženou čepelí, jenž se nepříjemně zasekla titánovi v krku a málem jí zabila. Musela se tedy chytit na jednom z domů, odkud se ale hned obrátila na titána se kterým měla nevyřízené účty. Čepel, trčící z krku, byla pochopitelně pro jeho přeseknutí problém. Ale Usui už byla frustrovaná a zoufalá, a podobně jako krvelačný žralok chtěla zkrátka už dobře, aby ten zatracený titán umřel. Doufala tedy, že se jí podaří oběma čepelemi přeseknout krk titána nezávisle na čepeli.
"Pozor, ta titánka bude házet!" zavolal zničehonic Sorin Ackerman, což Usui slyšela, ale vzhledem ke svému tunelovému vidění to tak nějak vyignorovala. Chtěla, aby titán umřel. Chtěla cítit, jak její čepele konečně prorazí jeho krk, a titán padne. Byla špinavá, frustrovaná a unavená, a Sorin nebyl aktuálně někdo, koho by měla zájem poslouchat.

Zdálo se ale, že Sorin si uvědomoval své předchozí chyby, a zřejmě vyhodnotil, že Usui je v jakémsi "predátorském módu", kdy svoje okolí příliš nevnímá. Vyrazil tedy rovněž ke krku zvedajícího titána, kde vší silou vrazil nohama naplocho do své původní čepele, aby uvolnil Usui místo. Ta se zuřivým křikem poté sekla do uvolněného krku a konečně cítila, jak se maso přetrhává, a pod správným úhlem přesekává titánův krk. Sorin se na ODM rychle vzdaloval pryč, ale zkrvavená Usui stála uprostřed bitevní zóny na titánových zádech, skoro jako kdyby se chtěla ujistit, že ho opravdu zabila. Vzteky do něj sekla ne jednou, ale hned několikrát, s hlasitým řevem čisté lidské frustrace. Možná byla prostě v nějakém tranzu, či byla prostě natolik vzteklá, že už nějak nevnímala okolí a chtěla mít absolutní jistotu.

Teprve po chvilce si mohla uvědomit, cože to Sorin vlastně říkal. A to přesně ve chvíli, kdy viděla ohromnou abnormální titánku s hrstí sutin v ruce. Usui pochopitelně studovala titány v rámci svého výcviku, tedy to, co bylo součástí kurikula, ale to, že by titán mohl něco házet byla naprosto směšná myšlenka. O ničem takovém nikdy neslyšela.

Uvězněná mezi kanóny zezadu a abnormální titánkou se sutinami zepředu, slova "STŘÍLEJTE! ZABIJTE JÍ NEŽ TO HODÍ!" zezadu bez nějaké zjevné možnosti útěku jí vedla k uvědomění, že její osud je nejspíše zpečetěn. Mohla se pokusit jí někam do strany, ale kam? Celá ulice byla tak zdevastovaná, že už nebylo pomalu kam ani chytit ODM gear. A ve změti kanónů a kamene se létat nedalo. Ne, jakmile vystřelí děla a titánka hodí, Usui věděla, že to je její konec. Mohlo jí ale těšit to, že se jí zjevně podařilo titána zabít. Věděla to, neboť stála na jeho rozpadající se mrtvole, která se velmi rychle měnila v prach a páru. Alespoň trochu, malý dílem, dokázala přispět k ochraně Mei.

Kanóny ale nezvládly vystřelit rychleji, než titánka hodila svůj hod. Ohromná změť kamení letěla přímo proti Usui a dělům. A poté Usui něco strhlo kamsi pryč, a to dosti nevybíravým způsobem. Cítila bolest, když prudce narazila kamsi na zem, a nejspíše to koupila od kusů kamení. Uvědomila si ale, že je naživu, byť cítíla, že je zraněná. Když se pořádně rozmrkala, zjistila, že je svou drobnou konstitucí fakticky zalehnutá živým štítem v podobě těla masivního Sorina Ackermana.

"Omlouvám se za tu čepel" řekl a následně se s hlasitým sykáním zvedl. Když se Usui mohla lépe rozhlédnout, viděla, že rozmístěná děla jsou úplně rozmetána všude je mnoho mrtvých a zraněných. Cesta dopředu byla úplně nechráněná. "A kurva" řekl Sorin, který sice stál na nohou, ale byl celý kompletně od krve, zřejmě vlastní. "Poslyš, nevím ani kdo jsi, a posral jsem to...Myslel jsem, že jsem lepší..." řekl, a poté se zničehonic zhroutil na zem kde začal chrčet krev. "Do prdele...Já fakt umřu..." v těchto slovech byl znát zoufalý vzdor, ale i rezignace. Abnormální titánka mezitím vystoupila z páry, a klidným krokem vyrážela vpřed po hlavní třídě, kde předtím zasela zkázu."Ne...Ještě to vydržím...Musím se pomstít té svini...Zabránila mi vidět...Mou jedinou rodinu" řekl a i přes četná zranění se zvedl ze země. "Prosím. Pomoz mi jí zastavit" řekl Usui a pohlédl na abnormální titánku. "Z nějakého důvodu mám tušení, že když bude moct, půjde jenom po mně" řekl s úsměvem a odplivl krev.

Výsledek:

Pětimetrový titán žralok - ZABIT USUI CHOU
Sorin Ackerman - těžce zraněný, stats sníženy na 22/10
Usui Chou - Nově 13/43 - Lehká zranění (popsáno v deníku, jakékoliv další poškození může vést ke snižování stats)
Abnormální titánka - plně vyléčená 35/35

ZMATEK

845
V hlavní ulici - 2C

Uhla jsem se útoku titána a s ladností se přitáhla k protější budově. Otočila jsem se k dalšímu útoku a viděla jsem, jak ten nový doslova usekl titánovi nohu. Páni, takovou sílu jsem ještě neviděla. Kdybych byla tak mocná jako on, už by byl ten titán mrtvý. Až tohle všechno skončí, budu jíst mnohem víc, abych zesílila. Nevím odkud tenhle kluk pochází, ale musejí tam mít dostatek masa. Tady moc masa nemáme, kousek se mi ujde jenom o svátcích.

Titán padne na kolena a to je moje příležitost, vystřelím opět na protější budovu a zamířím na jeho krk. Letím vzduchem a do úderu chci dát i to poslední co ve mě ještě je. A jenom asi náhodou, periferně spatřím něco se zalesknout vzduchem. Instinktivně hodím hlavou na bok přesně včas, aby těsně přede mnou proletěla čepel. Jen tak tak jsem se udržela a doletěla k stene kam jsem mířila. Seknout jsem už nemohla a taky jsem se bouchla o tu stěnu ramenem. Naštěstí jenom kousek a hned jsem se opět zapřela nohama o omítku a nabrala rovnováhu. Vyděšeně kouknu na Sorina a zjistím, že tu čepel hodil on. Co to proboha dělá? Málem mě trefil! Tyhle čepele jsou tak moc ostré, že mě mohla klidně rozpůlit. Srdce mi bije tak silně, že mám pocit, že mi od toho tlaku vylítnou oči z hlavy. Myslím, že už ani nepřemýšlím, moje tělo už jenom instinktivně něco dělá. Například teď, kouknu pod sebe a titán se zvedá na ruce, které mu dorostli. Už ani nepřemýšlím nad tím, jaké nebezpečí mi hrozí, nevidím druhého titána, mám tunelové vidění. Prostě zvednu obě čepele nad hlavu a skočím. Jak se titán zvedá na ruce, jeho hlava je přesně hezky v pozici na useknutí. A tak tak skočím a řvu. "AaAaAaAaAaAAAA!"

Vlasy mi vějí vzduchem, lechtají mě ve tváři, po květinovém šamponu v nich už není ani stopy. Smrdí od potu, prachu, špíny a možná taky po zbytku titáni krve. Jsem odporná. S touhle myšlenkou seknu vší silou po krku titána.

Adelaide

♩ ♪ ♫ ♬

845
Zeď A2 -> A1
Eva, Albrecht, zbytek jednotky, posádka zdi

Zeď nám ubíhá pod nohama, snažím se držet v čele a vést svou jednotku stále kupředu. Cíl je už na dosah, všichni jej v dálce vidíme, přesto mi tahle megalomanská stavba náhle připadá ještě mohutnější a vzdálenosti delší. Pomalu přestávám stačit s dechem a cítím, jak se musím natahovat i po těch posledních rezervách.
"Už jen kousek, za chvíli tam budem,..." povzbuzuji sama sebe a snažím se vybičovat k ještě lepšímu výkonu. Každá vteřina se počítá, každý úder srdce, o který budeme rychlejší než horda Titánů proudících do města. Čím blížeji jsme bráně, tím lepší přehled o jejich počtu máme. A o tom, jakou spoušť za sebou zanechávají. Od průlomu uběhlo sotva pár chvil a už kontrolují skoro dobrou třetinu města. Možná je dobře, že ti dva zůstali ještě u děl a zdržují je aspoň v jednom bodě. S trochou štěstí je snad napadne strhnout i budovy a vytvořit z nich provizorní zátarasy.
"A jejich děla byla v pořádku, snad si nestihli pohrát ani s dalšíma," přemítám. Ani si nedovedu představit, co by to znamenalo, kdybychom po takovém úsilí dorazili konečně na místo a zjistili, že to celé bylo k ničemu. Měla bych raději vymyslet náhradní plán. Zaměstnávám svou hlavu až do chvíle, kdy konečně dorazíme k hlavní strážnici.

Oproti stanovištím umístěným po obvodu zdi je obrovská. A stejně jako v ostatních případech, i tady záhy nalezneme zamčenou celou jednotku. jenže kromě nich je tu alespoň zatraceně velká zásoba zbraní. Zatímco já ještě vydýchávám svůj heroický výkon, všímám si, jak se z toho arzenálu celé jednotce rozzářily oči.
"Tak jo, pusťme se do práce," zvolám a konečně i v mém hlase zazní stopy nadšení. Sice ještě ani zdaleka nemáme vyhráno, ale aspoň něco jde podle plánu.
"Doufám, že z toho všichni umíte střílet. Kdo ví, že má blbou mušku, bude nosit koule a nabíjet, jasný!" zazubím se na ně. Ale samozřejmě čím víc děl uvedeme do provozu, tím lépe.
"Kdo odbouchne bránu, má u mě večeři a slibuju, že na ní donesu i tajný zásoby!" Snažím se je ještě trochu navnadit, teda alespoň tu mužskou část. Evičce bych do tý sklenky možná tak naplivala.

S prvními pár dobrovolníky doběhnu k okraji zkontrolovat děla. Situace ve městě je opět o poznání horší. Až odsud můžeme vidět davy lidí tlačící se u přístavu. Jenže nikde žádné lodě, do kterých by je nakládali. Nespokojeně mlasknu, že by to Amélie nezvládla ani se svým jménem zařídit? Musí ale přeci vidět, co se k nim blíží.
"Zatraceně," zakleju a donutím se odvrátit od loděnice pohled, abych se mohla soustředit na naši vlastní misi. Než se ale pustím do štelování děl, vyruší mě opět Albrecht. Ohlédnu se za ním nejprve jen přes rameno, vlastně trochu popuzená, proč nás zdržuje kvůli nějaký holce.
"Cože? Tahle cácora?" podivím se. Nezdá se mi moc pravděpodobný, že by tohle všechno zvládla jedna mladá holka, ale Kaktz se tváří nečekaně vážně, takže mu nakonec vyjdu v ústrety. Ale nikdo z nás si nakonec nestihne vyslechnout, co dalšího důležitého měl na srdci.
Je vyrušen samotnou dívkou. Vypadá zmateně, ve vyvalených očích nepřítomný, vyprázdněný výraz, skoro jako u ostatních členů posádky. Jenže na rozdíl od nich byla schopná i něco dělat.
"Skoro jako by ji někdo zhypnotizoval. Je to ale vůbec možný?" napadne mě hned, ačkoliv na podobný nesmysly vlastně ani nevěřím.
Jenže ani mě nedá moc prostoru na více úvah.

Sotva mě spatří, začne hlasitě vřeštět. V první okamžik mě donutí ustoupit o pár kroků zpět, než mi plně dojde, co to vlastně řvala.
"Cos to říkala?" jsem to teď já, kdo zvýší hlas a zkrátím mezeru mezi námi. "ADA?! CO VÍŠ O ADĚ?" Hrubě ji chytnu za ramena a začnu s ní třást, snad abych jí vytrhla z omámení.
"No tak, prober se. MLUV!" naléhám na ni a znovu s ní nevybíravě zatřesu. Je to jako zlý sen. Kolik je to let, co jsem pryč z domova? Proč tu tahle malá coura vytahuje její jméno. Co o ní a o mně vůbec ví?
Na okraji vyprchávající příčetnosti zachytím i hovor ostatních členů posádky. Bolestně vytlačím vzduch z plic a svraštím obočí.
"Ada je moje sestra," procedím skrze zuby.
"A ty mi řekni, o co tu jde!" štěknu znova na tu holku a rukama se jí zaryju bolestivě do ramen. Eva mezitím už opět začne vydávat na vlastní pěst rozkazy. Tentokrát to nechám projít. Jistě, brána je důležitější. Odpálíme ji a pak to z téhle mohu prostě vyml-...
Nedokončím myšlenku. Holka se znovu hystericky rozkřičí, udeří to do mě jako rána palicí. Okamžitě ji pustím a oči se mi rozšíří nastupující panikou.
"Cože?" nejprve spíš nevěřícně vydechnu, načež se ohlédnu na vzdalující se postavy vojínů chystajících se vyplnit Evin rozkaz.
"Ne, tohle...." zavrtím poplašeně hlavou, "co to tu sakra plácáš? Jak zemře?" Stále tomu odmítám uvěřit, tohle přeci vůbec nedává žádný smysl. Moje malá sestřička...
"STŮJTE, NESTŘÍLEJTE!" křiknu na svou jednotku. Ještě ne, dejte mi jen chvíli...
"Kde je moje sestra. Kde je Adelaide?!" hlas se mi třese, stejně jako zbytek těla. Proč Ada? Nemůže být přeci někde tady. Zůstala s rodinou na farmě a my potřebujeme zavřít tu zatracenou bránu.
"MLUV!" hlas se mi zlomí, jsem připravená dostat z ní odpověď jakýmkoliv způsobem, i kdybych ji měla rozpárat zaživa.

Hyjé a pryč!

845
Trosky domu Shillerových (A2)
Počasí: Slunečno, 23 stupňů
Anastasie

Jen jsem na Anastasii kývnul a už jsem byl u domu. Byl to tu o dost větší nepořádek, než jsem doufal a najít si příhodné místo na provedení plánu bylo ještě obtížnější, ale nakonec se podařilo. Nebylo dokonalé, rozhodně to byl risk, ale co teď vlastně nebyl že.
Na jednu stranu jsem byl nervózní, že nevidím, co se děje na druhé straně, na druhé zase rád, že jsem se mohl plně soustředit na zaháknutí kotev a udržení, nebo přitažení zdi. Bylo to o dost těžší, než by mohlo být. Cítil jsem, jak se mi napínaly svaly k prasknutí a lanka ODM vybavení se napínaly zrovna tak. Se zatnutými zuby jsem se snažil udržet jakš takš dýchaní a zvrátit nepříjemné naklonění zdi směrem na oslíka, vůz a vlastně i Anastasii.
"Upffuuuch! Kurva to je tíha.....no tak pojď ty mrcho ještě kousek a hlavně drž zatraceně!"
Sténal jsem v duchu, protože tohle se rozhodně práci na farmě nemohlo rovnat, měl jsem pocit, jako bych se snažil přitáhnout celý barák a ne jen zeď, asi budu muset trošku více zamakat na fyzičce jestli tohle všechno přežijeme, jak se zdá jsou dny, kdy se to fakt hodí. Mohl jsem jen děkovat, že jsem nepatřil mezi ty flákače, co byli věčně vyvalení někde v baru v lihu a kartách, ale že jsem dal něco i udržovaní sebe sama teď to možná zvrátilo neúspěch v možný úspěch to a adrenalin, který mi bušil tělem, protože jsem si byl moc dobře vědom, že každou chvílí se může objevit další titán.....

Dvě dunivé rány.
"Co...kurv......ugghhhh.....aaarrrhhhhh!"
Zasténal jsem, když mě výstřely rozhodily tak, že jsem málem celou váhu pustil a jen s vypětím sil jsem opět srovnal držení. Dovolil jsem si ohlédnutí, na co to kurva střílejí tak blízko nás a.....
"Ale no tak, to si děláte srandu....další?! A takhle velkej, doprdele!"
Hudroval jsem v duchu. Věděl jsem, že upozornit nyní Anastasii nemá smysl jen by jí to rozhodilo, musíme nejprve dokončit, co už je skoro za náma. Musíme sebou mrsknout a vypadnout dřív, než nás ten přerostlý demetně se tvářící hladový titán zmerčí.
"Střely ho minuly.....paráda zaseklý....sakra!"
Zatnul jsem zuby až jsem se skoro bál, že si je zlomím o sebe a zapřel se ze všech sil.
"Tak už pojď ty jedna cihlová potvoro."
Procedil jsem skrz zuby a konečně ucítil, jak se bortí zeď správným směrem, jen tak tak jsem stil přechytit kotvy a uskočit do bezpečí.
"Uh...uhh....kruci."
Vykašlával jsem prach a klečel na jednom koleni opodál s pohledem na to, jakou spoušť bortění zdi nadělalo.
"No alespoň to vyšlo...ale teď už o nás nejspíše ví."
Cítil jsem, jak se mi lepí oblečení na tělo, jak jsem spocený, jak se mi chvějí svaly únavou a nohy by chtěly zůstat nehybné, ale měl jsem na mysli toho obrovského titána a taky to, že Anastasie potřebuje mou pomoc a že pokud se nepohnu oba tu určitě chcípneme.
Přinutil jsem se znovu k pohybu a vydal se co nejrychleji překonávajíc bolest v unaveném těle směrem k vozu a Anastasii.
"Už jdu...hlavně klid, s chladnou hlavou to zvládneme......uh...jo vo tom titánovi vím všiml jsem si...."
Další rány ze zdi směrem k nám, tentokrát se však hoši trefili přesně, což nám poskytuje cenný čas.
"Jo! Supr, teď máme pár okamžiků k dobru, jen aby jim ta muška vydržela."
Prohodil jsem s naději v hlase a rychle se dopotácel k zámku na kolu, který tam byl. Se zamračením jsem se podíval na ten obrovský číselný zámek a to, co tam zatím má parťačka navolila.
"Sakra ten je dlouhej.....hmmm 9 písmen....to je dost dlouhý a blbý počet....."
Chvíli jsem na zámek zíral a přemýšlel, pak koukl na Anastasii a zase na zámek.
"Devět písmen je moc dlouhé na to, aby si někdo ten kód pohodlně zapamatoval, pokud by se nejednalo o něco, co majitel zámku zná a nikdy nezapomene......něco co je pro něj dostatečně důležité a má to vždy na paměti.....no jasně....jsem to ale vůl. Tohle musí být ono."
Usmál jsem se na svou společnici rychle se sklonil nad zámkem a začal vytáčet novou kombinaci až na zámku nakonec stálo "ANASTASIE".
"Drž nám palce. Má to 9 písmen a je to určitě to nejdůležitější slovo v životě tvýho táty, takže jaké lepší vybrat, pro heslo k vašemu majetku. Určitě chtěl mít jistotu, že to zvládneš odemknout taky, když bude třeba a věřím, že bys na to za chvilku přišla. Heslo jsi ty.....doufám."
Pokusil jsem se zámek po zadání tohoto hesla otevřít. Pokud to šlo, tak rovnou zkusím vytáhnout vůz více do ulice a Anastasii instruuji, aby začala zapřahat oslíka, abychom mohli vyrazit vpřed, ideálně, abychom se rozfrčeli plnou parou směr sekce B3 a pak dál k ostatním, které jsme nechali evakuovat lidi.
"Už to skoro máme, ještě chvíli aby se nás drželo štěstí."
Přál jsem nám oběma s bušícím srdcem. A občas jsem se samozřejmě neubránil tomu, abych se rozhlédl jestli se knám neblíží další titáni, nebo není moc blízko ten 8 metrovej.

Počasí : Mírně zataženo, 22 stupňů

Maeve Auerbach
845
Zeď A2 -> A1

Na poznámku Maeve o potřebě zatarasení brány celá jednotka přikyvovala. Přesto se zdálo, že relativně malé vítězství posádky dole mělo na skupinu B povzbuzující efekt. Ukazovalo totiž to, že titáni jsou přes veškerou svou děsivost a odolnost smrtelní. A že je dokonce dokáží zabít i relativně nezkušení vojáci, jako jsou ti přítomní. Mnozí lidé zkrátka v krizích potřebují naději. A smrt titána něco takového skupině B na zdi přinesla. "Jasně! Jdeme na to!" zavolá Amos, a vezme k sobě jednoho z vojínů, kovářovského syna jménem Biennert. "Ukážeme jim, že lidstva by se kurva měli bát!" zavolá Biennert, a oba dva zaujmou obsluhu dvou děl, která vypadají provozuschopná. Maeve a zbytek skupiny se mezitím připraví k přesunu na další stanoviště. Maeve sice proletí hlavou, že by děla mohla být sabotovaná, čímž by de facto tyto dva vojíny poslala přímo do nebezpečí, ale zdá se, že děla, u kterých Amos a Biennert stojí, jsou zcela v pořádku. Alespoň o tom svědčí rány a letící projektily, které začnou oba kluci dolů po osmimetrovém titánovi pálit.

Ona a zbytek její skupiny se mezitím během přesunou až na pozici A1, na samotný roh Mariiny zdi. Zde je doposud suverénně největší strážnice, disponující několika obrannými věžmi, výtahem i schodištěm dolů na zem, hned několika různými místnostmi, a samozřejmě také ohromným množstvím děl a zbraní. Zdá se ale, že stejně jako v případě předchozím, jsou zde všechny dveře zamčené, a posádka je usazená na lavicích v jídelním prostoru. "Sakra, tady toho je! To zvládneme, teď už brána bude určitě na dostřel!" zavolal vojín Kaktz, načež pokud měli vojáci naději již předtím, tak nyní se ještě znásobila. Hned deset děl bylo rozmístěno jak směrem ven, tak dovnitř, a brána byla relativně "na dohled". Děla vypadala v pořádku, dokonce se téměř leštila. Samozřejmě, pohled dolů nebyl moc příjemný. Zdálo se, že celá Shiganshina je přímo rozpůlená vejpůl, a dovnitř už pronikla zvenku většina opravdu ohromných titánů. Viděli jste jak děsivé 15 metrové, tak i 12 metrové, 10 metrové, a 8 metrové. Zdálo se, že pětimetrové se postupně dařilo sem tam někomu zabíjet. Jakmile ale přišli větší, jednodušše si prorazili cestu vpřed. Nejlépe se držela překvapivě hlavní ulice, která byla dokonce zatarasená děly, ale boky byly nechráněné, a titáni si razili cestu vpřed. Zdálo se, že je stále velmi láká skupina lidí u loděnice. Maeve viděla, že vojákům se dařilo tam nahnat skutečně minimálně tisíc lidí, ale ti pouze čekali na nábřeží, a zřejmě tam došlo k nějakému konfliktu. To lákalo celou skupinu titánů, která přicházela od brány, a hrozilo, že brzy obklíčí celou Shiganshinu, a dokonce přejde i na druhý břeh řeky, kde jeden zatoulaný osmimetrový titán právě přecházel první most.

Vojáci z její skupiny mezitím postupně vyráželi dveře, zajišťovali terén, a obsazovali strážnici.
"Desátníku" řekne vojín Kaktz, a přitáhne k tobě za ruku poněkud nepřítomně hledící černovlasou dívku. "Tahle je ze zdejší posádky, nebyla zamčená, ale nikdo nevíme, jak se jmenuje. Hodnosti má strhané, měla u sebe ale nějaké klíče, takže si myslím, že musela vojáky zamknout ona. Ale co je důležité, zdá..." začne, jen aby byl přerušen samotnou dívkou, která kroutí očima všemi směry, a sama pro sebe si podivně šuškala. Maeve mohla vidět, že její oči vypadaly "nepřirozeně", skoro jakoby spala a zároveň byla vzhůru. Měla ohromné zornice, téměř jakoby by byla pod vlivem něčeho. "To není gentlemanské, ne ne, držet mě takhle, takhle ne..." což se ještě dalo pochopit. Když ale viděla Maeve, vysloveně hlasitě vyjekla a začal se třást. "AUERBACH! ADELAIDE AUERBACH!" křící na celé kolo. "ADELAIDE AUERBACH!" křičí. "Co to meleš, to není Adelaide, ale desátník Maeve, žádnou Adelaide neznám!" vyjede Kaktz, načež se opodál stojící svobodnice Schrift usměje. "Ach, té chudince šplouchá na maják" řekne "laskavě", načež se otočí k dělům. "No, myslím si, že bychom měli jít rozstřílet bránu, nebo ne?" řekne, a pokyne několika vojákům, kteří na nic nečekají a jdou k dělům. Na to dotyčná dívka reaguje vysloveně hystericky. "ADELAIDE AUERBACH ZEMŘE, ONA ZEMŘE, KDYŽ BUDETE STŘÍLET!" vyjekne.

Co se týče vojínů Amose a Biennerta, zatím se nevrátili, a zdálo se, že stále střílí na titána dole, aniž by poslouchali rozkaz (více v Reiově postu)

Rei Harllow

845
Trosky domu Shillerových (A2)

Radost z vítězství naplnila Reie Harrlowa a Anastasii Siller novou energií a silou, které jim pomohly i přes únavu pokračovat dál. Vydali se tedy pro cíl své mise - oslíka a vůz. Problém ale představovala padající obvodní zeď, která mohla obojí v mžiku zničit. Oslík zuřivě hekal a zdálo se, že se každou chvíli nabodne na plot, za který se snažil dostat. Rei se tedy ujmul velení, chytl Anastasii, a začal jí promlouvat do duše. Tím mohl odvrátit psychické zhroucení této křehké dívky. "Já...ano...Máš pravdu. Jsou to jen věci" hesla prostě. "Rodiče byli naštěstí pr..." řekla, načež již Rei navrhoval svůj plán. Čas byl kritický, protože hrozilo, že se zeď zhroutí. Být to kdokoliv hloupější, jistě by v rychle přicházejícím sletu informací od Reie v takovém šoku nebyl moc moudrý. Anastásie to zdá se ale pochopí. "Dobře, buď opatrný prosím" řekne, a vyrazí dolů k oslíkovi na svém ODM gear.

Rei se mezitím vydal do trosek domu, kde mohl být překvapený, že titánovo tělo bylo již kompletně pryč. V ohromné oblaku páry zmizel, jako kdyby vlastně neexistoval, nechávajíc po sobě jenom zdevastovaný dům. To byl jak dar, tak prokletí. Rei velmi záhy zjišťuje, že vnitřek domu je tak nešťastně zdevastovaný, že pro něj není vůbec jednoduché najít optimální místo kde se zapřít. Nakonec se jako nejschůdnější ukáže jakýsi výklenek z trosek v druhém patře, ve kterém se mu daří se ukotvit i ve zbytku zničeného okna. Vystřelí tedy dvě kotvy svého ODM, a vší silou se snaží stáhnout zeď zpět na sebe, aby spadla dovnitř domu. Nemá pochopitelně moc přehled o tom, co se děje kolem, protože toto je, jak se záhy ukáže, téměř Herkuliánský úkol. Zeď je masivní, a ve chvíli, kdy do ní Rei střelí svoje kotvy, je již notně nahlá špatným směrem. Rei se navíc má jen částečně za co opřít, a provazy kotev ODM nemusí takovou zátěž vydržet. Rei je obyčejný vesnický kluk, ale je trénovaný a zdá se, že mu poražení titána dalo novou naději. (Síla 21) I tak to ale stojí veškeré úsilí danou zeď udržet. Hrozící nebezpečí přichází i v tom, že by se zeď mohla zkrátka a dobře rozlomit vejpůl. Už už se mu daří jí konečně otočit, když v tom.

BUM, BUM!

Dvě rány z děl ze zdi Reie rozhodí, a málem pustí celou zeď. Ale chvála Bohu za ně, protože díky tomu mohl Rei, stále se snažící zeď převrátit nebo udržet, vidět ohromného osmimetrového titána, který si razil cestu vaším směrem. Byl větší než ten, se kterým jste naposledy bojovali, a ať už jste ho mohli zvládnout nebo ne, potřebovali jste především, aby oslík a vůz byli v pořádku.
"Rei, promiň, vydrž ještě! Je to zaseklý! Zatraceně!" slyšel Rei slova Anastásie z dálky. Nebylo zjevné, zda myslí oslíka, nebo vůz, ale Reiovi svaly toto nepotěšilo. Střely titána navíc zcela minuly, a ten se stále přibližoval. Rei věděl, že musí zeď strhnout, a pak rychle pomoc Anastásii, a proto zabral ještě více, a sáhl si na hranici svých sil.

A konečně, s ohromným vypětím sil, se to podařilo. Rei skutečně dokázal svými kotvami převrátit celou zeď na sebe, a jen tak tak je dokonce i vyháknout ven a nezdevastovat si svůj ODM gear. Zeď se dominovým efektem vydala přímo proti Reiovi, který musel vyskočit z okna úplně pryč mimo dům, neboť prorazila i zeď na které do té doby stál, a obě zdi pak padly na dům vedle. Když se zvedl ze země, notně zaprášený, mohl Rei vidět, že oslík je relativně v pořádku, a dokonce už i venku mimo plot, ale vůz je zaseklý v jakémsi železném zámku, který mu bránil v pohybu kola. "Zatraceně, co to tam táta dal za hovadinu!" hulákala Anastásie. "Sakra zrovna teď tahle píčovina na zloděje! Já zapomněla, že si něco takového nechal vyrobit!" vztekala se. "Reii, musíme to nějak odemknout sakra! Blíží se sem titán!" upozornila Reie na něco, co už ale věděl.

Naštěstí pro oba dva se vojíni Amos a Biennert rozhodli pálit dál, a tentokrát z děl už trefili svůj cíl. Osmimetrový titán byl zasažen oběma střelami, a to ho nutně zpomalilo. Ale zdálo se, že opravdu není času na zbyt. Když Rei přijde k zámku, vidí, že jde o jakýsi podivný kovový mechanismus, který drží celé kolo nepohyblivé. Místo klasického zámku na klíč to má zjevně drahý ocelový zámek na slovo.

Usui Chou + Sorin Ackerman

C2 (Hlavní třída)

Usui Chou v sobě nalezla odvahu a vyrazila i přes výrazný diskomfort přímo proti titánovi. Hnána snad instinktem, nebo dokonce jakousi vnitřní silou, nehodlala zde zemřít, a hodlala bojovat až do konce. Naději jí dával i dost zbídačený stav titána, ze kterého se linula pára, ale chyběly mu ruce, i kus hlavy. Neměla více času se věnovat titánce za ním, protože titán si bral veškerou její pozornost. "Moucha" obratně vystřelila kotvy svého ODM gear o jednu z budov, aby se svižně vyhla útoku titána, při kterém se projevila její drtivá rychlostní převaha nad ním. (Obratnost 55 (40+15) vs 25). Ve chvíli, kdy skloněný titán vrazí do země, je Usui již na zdi poškozeného domu, a přechází do útoku. Její rychlost opět titána zmate, čehož obratně využije Sorin Ackerman, který se vystřelí ODM tak, aby skloněnému titánovi přesekl kolenní jamky. (Síla 35 (10+25) vs 25) což se mu podaří tak dobře, že v jednom případě svou neskutečnou silou pětimetrovému titánovi přesekne celou nohu vejpůl, což výrazně naruší jeho už tak nalomenou rovnováhu, a titán spadne na plocho na zem.

Z ohromného oblaku páry, který z něj jde, vyletí poté jako kulový blesk řvoucí Usui Chou, jejímž jediným cílem je titánův krk, který se jí již jednou předtím přeseknout nepodařilo. Tady se ale projeví kritický nedostatek komunikace mezi ní a Sorinem Ackermanem, který odpojí svou čepel od rukojeti (přidělané na ODM gear), a mrští jí proti titánovi. Toto dobře míněné gesto má ale poněkud nešťastný dopad, protože Usui se jen tak tak podaří letící čepeli vyhnout, a zabrání jí to efektivně přeseknout titánovi krk. Čepel se totiž zasekne na správném místě na titánově krku (poté, co Usui málem usekne horní polovinu těla), čímž ale zabrání Chou udělat finální úder. To, že je titán stále živý, si Usui uvědomí přesně ve chvíli, kdy se pod ní se zuřivým řevem snaží zvednout pohybem kliku. Jeho ruce se totiž, stejně jako hlava, postupně zregenerovaly.

Sorin Ackerman měl navíc tu možnost vidět, že abnormální titánka se nejenom zvedla, ale zdálo se, že na zemi cosi sbírá do plné hrsti. Šlo snad o kusy suti a kamení? Ale proč?

Jistou útěchu ale mohlo oběma přinést to, že se zdálo, že kanonáda již nabijí na další kolo. Pokud tedy nezasáhne je.

Aktuální stav bitvy

Pětimetrový titán "žralok" = 30/30
Abnormální titánka = 35/35

Sorin + Usui = 35/55

Dva na dva

845
Ulice C2
Usui

Po tom, co střebla ustane, Sorin vykoukne z poza dni, za kterou se před kanonádou schoval. Oba titání se začali stavět na nohy, není času na zmar. Je potřeba je uzemnit ještě dříve, než se zregenerují.

Ještě se však stihne sjet Kagdena pohledem, na Sorinově tváři bylo poznat, že si s tímto mužem bude mít co říct, až se to trochu uklidní.
Kagdene... ty starej idiote... počkej, až se to uklidní... pomyslí si Sorin, ale na přemýšlení nad případným vyřizováním účtů teď opravdu není čas.

Ten menší titán, který aktuálně nemá ruce a je tak nějak neuplný se ihned rozběhne proti Usui, ta okamžitě uskočí díky svému ODM gear a vzápětí se otočí zpět a zautočí na titána, který se k ní sklonil, aby po ní chňapnul.

Sorin se rozběhne a použije své ODM gear k tomu, aby se dostal skloněnému titánovi k jeho kolením jamkám, ty mu se mu pokusí okamžitě přesknout a ihned se odtáhne opačným směrem, aby na něho titán nespadl. To by mělo zaručit, že se nějakou chvíli nezvedne.
Zaroveň se Sorinovi za letu naskytne přímý výhled na titánuv krk, pokusí se tedy po něm vrhnout jednu ze svých čepelí, aby ho poté mohla Usui dorazit.

"Je tvůj..." pronese Sorin směrem k Usui chladným hlasem a odplivne krev směrem na dlažbu...

Jeho pohled se znovu ubíra na šílenou titánku, které už se plně postavila na nohy.
Druhé kolo?

♫♫♫

NOČNÍ MŮRA

845
Ulice C2
Sorin, Kagden

Když se titán rozčíleně rozběhne za mnou, na malou chvilku mě naplní pocit zadostučinění, protože lidi ... a Mei ... jsou zatím v bezpečí. Ale ten pocit hned opadne, když těsně za mnou cvaknou zuby. Pusa plná lidského masa a krve a mně ovane nechutný smrad. Zhoupnu se na druhou stranu a titán se mě drží jako klíště. Teď už ani nemyslím na to, abych se mu příliš nevzdálila, právě naopak, teď už jenom prchám jako moucha. Ze strany na stranu, snažím se nespadnout, ale čím víc se mě titán drží, tím víc panikařím a bojím se, že minu střechu, nebo se mi neuchytí kotvy do stěn. Titán vůbec nedbá na budovy, prostě je ničí cestou. Za sebou slyším hrozné rány a tříštění budov.

V dálce uvidím víc titánů, jednoho úplně děsivě velkého a to mi na odvaze rozhodně nepřidá.
Pak uvidím Sorina, toho vysokého kluka co dnes přijel do města. Potěším se, někdo jako on musí určitě vědět co dělat, určitě mi pomůže. Něco na mě křičí, ale neslyším co, prostě jenom prchám jak dokážu. A v tom se rozpoutá hrozivé peklo. Děla začnou pálit přímo na nás. Teď už vůbec nepřemýšlím, vůbec se neorientuju kde jsem a co se děje. Do tváře mi vlítnou třísky a suť, neslyším nic, nevidím nic. Ráda bych řekla, že jsem přistála tam kde jsem chtěla, ale to bych lhala. Prostě jsem už ztratila pojem o prostoru a nevěděla jsem, kde se uchytit, tak jsem se prudce svezla na zem a čistě náhodou tam byl výklenek do vchodu do jedné z budov. Vletěla jsem tam a skácela se na zem. Schoulila jsem se co nejvíc do klubíčka a ucpala si uši. Hlavu jsem skryla mezi kolena a čekala až to přestane.

Když děla dostřílela, kolem mě ještě padali sutiny. Otevřela jsem oči podívala se na největší hrozbu, titány. Jsou tu dva? Proč jsou tu dva? Ten co mě pronásledoval se začal zvedat, jakoby nic. Nezabijí je ani děla! Nemáme naději. Chtěla jsem se zvednou, ale nešlo to. Byla jsem hrozně unavena, ta honička mě vyčerpala a když se dívám na titána co nemůže zemřít, ochromí mě strach. Tohle je konec.

V dálce slyším jak někdo něco řve. Přinutím se podívat tam a uvidím Kagdena a vojáky s děly. A slyším co řve. Má pravdu, jestli se dostanou dál, všichni zemřou. Mei.
Titán už stojí na nohou a podíval se na mě jedním okem.
Mei nesmí zemřít, ne takhle, ne sežrána a rozkousaná v zubech kde se spojí s desítkami dalších rozkousaných těl.
Jsem unavená, ale nemůžu tu jen tak sedět! Musím bojovat.
Titán se rozběhne na mě a já zařvu z plných plic. "AaAaAaAaAaAaAAAAA!"
Zamířím ODM na protější budovu a z kleku se odtáhnu pryč z útoku titána. Až teď si všimnu, že nemá ruce! Nemá ruce! Chtěla jsem prchnout pryč, ale když vidím, že je na tom tak špatně, opět dostanu chuť na něj zaútočit a dokončit to. Když se přitáhnu k protější stene, vytáhnu meče a zaútočím. ODM vystřelím opět nad něj, abych ho mohla zasáhnout do krku, právě když se skláněl, protože mě chtě sežrat, když jsem byla na zemi.

Dál po zdi

845
Zeď A3 -> A2
Počasí: Slunečno, 23 stupňů.
Eva, Albrecht, zbytek jednotky, posádka zdi

Ještě naposledy alespoň pohledem zkontroluji osazenstvo malé strážnice, než se opět ujmu čela skupiny a vedu je dál po zdi směrem k bráně. Nelíbí se mi nechávat je na místě bez jakéhokoliv dozoru, ale nejspíš tu sedí omámení už nějakou dobu. Stejně jako další malé jednotky rozmístěné na dalších bodech. Musím tak jen dát za pravdu Albrechtovi.
"Později se o ně postaráme," přislíbím mu, teď si ale opravdu nemohu dovolit tříšti naše síly. Ne s tou hrůzou, co se nám odehrává přímo pod nohama. Snažím se na to nemyslet, stejně tak jako úmyslně ignoruju Eviny kousavé poznámky, ačkoliv mě každé její jedovaté slovo dráždí a napíná.
"Hlavně zachovat klid, ta mrcha to dělá naschvál," připomínám si v duchu, ale ruka se mi instinktivně zatíná v pěst. Připravená k ní každou vteřinu vyletět a vymlátit jí zuby.
"Kliiid, jenom klid!" Spolknu i další poznámku, která se mi dere přes rty a konečně vyrazím.

Pospícháme. Nasadím ostré tempo, ostatně tady nahoře se nemusíme potýkat s žádnými překážkami. Celá zeď je děsivě liduprázdná a zatraceně dlouhá. Možná, kdybychom to vzali přes město za pomocí ODM gearu...
Jenže to jsme netušili, co tu na nás čeká. Zakrátko dobíháme k dalšímu obrannému stanovišti, na kterém už čekají připravená děla. Zespodu k nám doléhá burácivý zvuk střelby. Děla trhají město na kusy se stejnou vervou jako titáni samotní. Na Amosovo zvolání sama přistoupím k okraji Zdi a nahnu se přes okraj, abych konečně spatřila situaci dole. Právě ve chvíli, kdy se jeden z titánů v oblacích páry kácí k zemi. Až teď mám možnost zahlédnout celou tu spoušť, jakou stihli za tak krátkou dobu napáchat. A jak málo jednotek se jim odhodlalo postavit. Prsty zatínám do žbrlení tak silně, až mi klouby zbělají. Nedokážu Amosovu radost z toho malého vítězství sdílet, ne ve světle toho, co se dole odehrává.
"Musíme zatarasit tu bránu, a to rychle. Takový nápor nemůže město dlouho vydržet," poznamenám rozrušeně. Pak ale sama spatřím obra, na kterého ukazuje i Albrecht.
"Doháje," zakleju a pohled mi znovu slétne k připraveným dělům. Nemůžeme je tam dole nechat bez pomoci.

"Vy dva," ukážu prstem na Amose a dalšího z vojínů, "zkusíte ho sejmout! Vím, že mu jedna střela neublíží, ale ty dole upozorní aspoň na to, že se blíží nebezpečí. Jedna, maximálně dvě varovné střely a pak poběžíte za námi, co vám budou nohy stačit." Rozdám dost přímočaré rozkazy. Nelíbí se mi, že se musíme rozdělit, bůhví, v jakém stavu budou děla blíže bráně. Odsud na ni ale stejně nedostřelíme, musíme pokračovat dál.
"Doufám, že je ti zmrdi nepoškodili," uvízne mi v hlavě vtíravá myšlenka. Když už si dal někdo tu práci s omámením celé posádky... Ne, raději na to ani nemyslet.

"Jdeme!" Mávnu na zbytek skupiny a ženu je vpřed. Jedno nebo dvě další stanoviště, odtamtud bychom už snad měli být schopní bránu zasáhnout. Stále mi to přijde jako lepší plán, než se vrhat dolů a bojovat s nimi přímo. Ne, když zaplavují město takovou rychlostí. Bůhví, kolik jich tam ještě za branami čeká. Viděli jsme jich celé zástupy...

První titán pokořen!

845
Dům Shillerových (A2)
Počasí: Slunečno, 23 stupňů

Až do této chvíle jsem si ani nebyl vědom toho, jak může někomu adrenalin pumpovat žilami a srdce bít tak zběsile. Tohle nebylo, jako při tréninku s nějakou hloupou figurínou tohle byl živý smrtící titán u kterého jediná chybička znamenala okamžitou smrt. Sám jsem se nám skoro divil, že tváří v tvář téhle chodící zkáze jsme opravdu dokázali zachovat chladnou hlavu a vrhnout se do dalšího protiútoku.
Kolem uší mi svištěl vzduch a hučel vypouštěný plyn za mnou, řítili jsme se vpřed a jen o vlásek se vyhnuli dychtivým rukám titána, jen abychom zakročili přesně podle plánu. Dvojité podseknutí pod koleny a pak udeřit na krk.
"Hhhhrráááááá končíš!"
Procedil jsem skrz zuby, když jsem cítil, jak mé čepele drhnout hluboko do titánova krku, jestli to bylo dost hluboko už nebyl čas se ohlížet, rychle jsem se přitáhl na střechu, abych nepřekážel Anastasii, která letěla hned za mnou. Když i ona v následujícím okamžiku přistála vedle mě, ztěžka jsem oddechoval a pozoroval řvoucího titána, jak se pomalu kácí a všude z něj jde pára.
"Dostali jsme ho! My ho fakt dostali."
Ulevilo se mi, ale vzápětí tu radost pokazil rachot řítícího se domu Anastasiiny rodina, na kterou se zřítil. Dle všeho z jejich domu moc nezůstalo a jen se štěstím to přežil oslík i vůz.
"Nesmíme se zaseknout teď ne."
Nabral jsem vzduch do plic, rychlým pohybem zasunul čepele s ODM na svá místa a přikročil jsem k Anastasii, pevně ale citlivě jsem tu drobnou ale odvážnou dívku chytil za ramena a otočil jí k sobě čelem.
"Hej, já vím já vím. Byl to tvůj domov, ale tvá rodina je v bezpečí jasný? Ty jsi naživu, dům se dá znovu postavit a až se z tohohle dostanem, klidně můžete zůstat u nás na farmě, než postavíte nový dům. Dům se dá znovu postavit, život můžeme ztratit jen jednou. Část mé rodiny je pořád asi ve městě, musíme jít. Máme nedokončenou práci."
Promluvil jsem k ní vážně, ale dostatečné přátelsky na to, aby bylo znát, že jsem jí oporou a že oba máme v tuhle chvíli kupu starostí. Pustil jsem její ramena a s povzbudivým úsměvem na ní kývl.
"Fajn rychlej plán, ta zeď dlouho nevydrží, takže jelikož osel panikaří jdi mu otevřít branku a vyveď ho pryč, stáhněte se dostatečně na to, aby vás nezasáhla zeď kdyby spadla. Dej pozor ať tě nepokope, je rozrušený, ale zná tě, máš větší šanci, že ho uklidníš, než já i když se zvířaty dělám. Já to oblítnu z druhé strany té zdi a pomocí kotev z ODM to do ní zaháknu jakmile budeš pryč a zkusím jí stáhnout směrem k sobě aby vůz zůstal nepoškozený a my nepřišli k újmě. Jsi dost rychlá pokud by se něco podělalo a ta zeď začala padat dřív, nebo cokoli, hned se stáhni jasný? Pokud se neudržíme naživu nikomu nepomůžeme, to je to nejdůležitější, všechno ostatní je vedlejší.
Jestli tohle vše klapne, tak jakmile bude zeď dole jdem otevřít bránu k vozu, zapřáhnem toho oslíka a padáme odsud, začíná to tu být až příliš zamořený a nevíme jestli se náhodou neprobudí posádka na hradbách a nezačnou naším směrem pálit z děl a to tu být rozhodně nechci."
Vytáhl jsem ovládání ODM tentokrát bez čepelí a ještě jednou koukl na svou parťačku.
"Tak jdeme na to, rychle a obezřetně, jako předtím a mimochodem předtím ta akce byla parádní souhra se skvělým načasováním."
Pochválil jsem nás a pak už jsem vyrazil plnit náš plán. Anastasie by měla jít vysvobodit a odvést oslíka a já se mezitím posunul na střeše do úhlu abych na ní viděl a věděl kdy bude mít hotovo a zároveň mohl kontrolovat zeď jestli ještě drží. Pokud by se začala bortit dříve museli bych zariskovat a zasáhnout kotvami dříve a strhnout bortící se část do protivky hrubou silou, aby nespadla na mou parťačku. Pokud však půjde vše podle plánu tak se přesunu vyloženě z druhé strany zdi jakmile se vzdálí s oslíkem, najdu si vhodné místo pod zdí dost daleko, abych nestál v sutinách a nebyl v dosahu pádu zdi, následně se pokusím zaklednout kotvy ODM tak, že budou šikmo kolmo nad sebou ta vyšší zhruba v poslední třetině zdi a ta nižší v hornější části druhé třetiny zdi. Pak se zkusím zapřít o nějaký pořádnější šutrák, nebo trám, čí co bude poblíž pevně sevřu ODM ovládání a začnu pomalu přitahovat, aby se lanka napnula plynule a ne náhle čímž chci zabránit potencionálnímu prvotnímu škubnutí, které by mohlo rozkolísat zeď a přelomit vrchní část dopředu, jakmile by byla lanka takto napnutá zkusím zabrat plnou parou i s tím, že si pomůžu ODM pokdu to půjde, abych navíjel, případně upustil trošku planu do protivky, což by mohlo pomoci v tahu a zbortění zdi do opačné strany, než by měl být vůž a někde opodál oslík a Anastasie. Pokud všechno vyjde dle plánu zamířím pak co nejrychleji k vozu, abychom mohli pokud možno co nejdříve vypadnout.