Andor.cz - Dračí doupě online

„Agentura u Tří konopných nití hledá všechny dobrodružné i zbabělé povahy, rozličných povolání- od žumpařů, přes politiky, uklízečky, badatele, rebely, fajnovky, blázny, sběrače dýní, lamponoše, fanatiky, kresliče kraslic, až po žabožrouty, pokladní a lovce lelků atd…“
„Ztratil se totiž dům bohatého sběrače listí - pana Gustava Ploskonohy. Utekl včera v noci, z pátého na patnáctého květena, na svých tisíci nožkách, kterými byl opatřen. Není nebezpečný, ale je rychlý. Proto neváhejte a osedlejte svého zoborožce a vydejte se ho hledat. Čeká na vás odměna - loď neocenitelné sběratelské hodnoty, celá sestavená z použitých párátek. Zájemci, nechť se dostaví v 16 hodin, 52 minut a 11 sekund do místní knoflíkárny zvané Ušanda pro podrobnější informace.“ Dočetl nahlas vysoký statný muž, jemuž říkali všichni Slintík. Jeho prací bylo olizovat obálky a zalepovat je. Byla to nevděčná práce a namáhavá- mnohdy už měl tak suchý jazyk, že by se spíš než k olizování dal použít jako šmirgl papír nebo suchý zip.
„Nic víc? To si z nás zas někdo tropí žerty!“ zamrmlal pod fousy a otáčel papír vzhůru nohama, obracel ho a natáčel proti slabému měsíčnímu svitu.
„Nic…“ hlesl zklamaně. Jeho posluchači ani nedutali. Byl tam Jeník Třasořitka, Šišla z Kyšla, Béďa Ruch, Jindřich Nebevlez i Kuba Pořízek, všichni lační po nějakém novém drbu, nebo jiné peprnosti.
„Co kdybysme…“ začal Béďa, ale Břetislav Slintík ho zastavil rázným gestem ruky. “Žádné takové, hoši… Alou domů… Už je pozdě…“
„Ale…“ nadechl se Jeník a zakuckal se, když se na něj Břéťa podíval kosým pohledem… "Ty bys byl první, co by se podělal do kalhot. Vždycky, když vyprávím pohádku, neudržíš se…"
„To není pravda! Já nemůžu za to, že toho hodného vlka shodí ta ošklivá babizna s Karkulkou do studny… Nebo to byla jiná pohádka?“ Zamyslí se klučina a prohrábne si popelavou čupřinu.
„Jó, tak nějak to bylo, už nevím…“
"Teď jděte spát a doma ani muk… Jasný?"
„JASNÝ!“ Zakřičeli raubíři do tmy a rozutekli se do svých domovů.
„Zpropadení kluci…“ zasmál se Břéťa bodrým smíchem a sedl si na studenou démantovou podlahu. Na Démantiovém náměstí nebyl nikdo. Všechno spalo sladkým spánkem nevědomosti. Řezník Neznaboh chrápal jako motorová pila, až to bylo slyšet o dvě ulice dál. Vyšel druhý měsíc. Challenger následoval Apollo 1 v jeho noční výpravě za šmírováním nevinných občanů. Třetí měsíc - Collumbia - se teprve připravoval za vrcholky Rymných hor na svou nekonečnou pouť. Rytmické chrápání narušil něčí skřek. Břéťa se vylekal, že už ho volá jeho stará a vyskočil ze země jako namydlený blesk.
„Už jdu…“ zafrflal.
Když po deseti minutách vcházel do nablýskaných zlatých dveří svého domu, otočil se a otřel si do nich cíp špinavého kabátu. S radostným zadostiučiněním malého dítka vešel s úsměvem na rtech. Čekala ho rána do týla válečkem, kopanec do břicha, pár facek a pak nervy drásající skřeky. Jako vždycky… Brát si žárlivou, pedantskou a majetnickou orangutánku nebyl zrovna nejlepší nápad… pomyslel si a odevzdaně padl do chlupatého náručí své družky.

***

Šišla nemohl usnout. Třikrát, možná pětkrát se mu zdálo o tom, čemu začal říkat „Lepší zítřky“, vize, které vlastně ani nebyly vizemi, ale ho to nijak netížilo. V posledním z svých snů viděl prázdné popelníky, oddělené místnosti pro kuřáky a nekuřáky, levnější rohlíky, nižší daně, plné sklady marihuany, lodě z párátek a společné, veřejné lázně. Pardon, to poslední zřejmě nebyla vize. Zapomeňte na to…
Každopádně, ať už to byly opravdové vize, nebo ne, nemohl kvůli nim usnout. Převaloval se na slámě ve stáji, kde už dobré dva roky měl svůj provizorní pokoj-nepokoj, který mu věnoval strýček Hylďoš, jemuž stáj patřila, a který se skládal pouze z jedné duchny, oharku svíčky na stoličce a sbírce asi dvou knih s obrázky, na jejichž složkách bylo barevným inkoustem napsáno Omalovánky. Šišla v nich velmi rád četl. Možná proto, že byly tak barevné a jediné psané slovo zelo na hlavní straně.
Hleděl do stopu na pavoučí matku, která zrovna vozila svá pavoučátka na hřbetě a pravděpodobně jim chtěla Šišlu představit. Dítka se držela svými pařátky jako klíšťata a všechna očka měla vykulená, jako by snědla chilli papričku. Šišla na ni mrkl a vykoukl z okna. Čumil měsíc mu zacláněl výhled ven svými pálivými paprsky na tiché výběhy pro pštrosy, kteří byli teď ustájeni ve stáji.
Strýček Hylďoš měl pět jezdeckých pštrosů, z toho dva plemeníky. Kdekdo mu je záviděl. Nosili se jako pávi a běhali rychleji, než létal kdejaký zoborožec. Šišla snil, že jej strýček někdy nechá svézt. Čekal už druhým rokem, dva roky ve stájích dřel a nic z toho se mu nesplnilo. Nic naplat, ale snít mohl.
Na rameno mu skočil jeho cvičený lemur Kajetán. V malé pracičce svíral malinkatou lahvičku. Šišla ji poznal, vytrhl mu ji z ruky a shodil ho z ramene do slámy.
„Ješišmarjá, dneská můžů, neská slavíím…“ zapotácelo se zviřátko.
„Dyť jsi byl na odvykací kúře, Kajetáne,“ pokáral ho Šišla.
„Já vím… Ale… Dneska je tu bejby samba…“ začal se lemur kroutit zadkem do rytmu samby.
„Doufám, že si neučil pštrosy hrát na kytaru nebo na fujaru, strýček by to nerozdýchal a pštrosovi by mohlo zaskočit trsátko.“
„Nó problémo, vzdal sem to, když se snažili vrazit hlavu do lesního rohu… A pak že pštrosi strkaj hlavu jen do písku… Prdlajz…“ mávl do neurčita pracičkou lemur.
„Tak odkaď jde ten lomoz?“
„To zvenku, kámo, kočky slaví objevení Mňameriky.“
„Achjo…“ vzdychl Šišla, přehodil si peřinu přes hlavu a zavrtal se do slámy, pevně rozhodnut usnout co nejdříve; kočky, když se rozjely, nevěděly, kdy přestat…

***

„Brý den!“ pozdravil Šišla světlovlasého muže sedícího za pultíkem Ušandy a leštícího jakýsi růžový předmět, velký asi tak deset centimetrů.
„Sedni si, mládenče.“ Pohnul hlavou směrem k židli a očka mu zazářila za růžovými brýlemi s obroučkami ve tvaru srdce.
„Ó né, děkuju, vašnosto, postojím, dlouho sem seděl na sluníčku a prodával cukrátka. Slyšel sem, že se sem mám dostavit od jednoho lovce lelků, co posedával na náměstí. Vypadal, že má chuť na cuc na špejli…“
„Ale, jen pojď, musím s tebou vyplnit nějaké papíry,“ sladce se usmál úředník.
„Dobrá, ale jen že ste to vy.“ Šišla si všimnul předmětu, který ten podivně zženštělý chlap držel v ruce. Ucho. Pravé a nefalšované lidské ucho.
„Co to máte, drahej pane? Na co ucho?“
„Jsem sběratel, doufám, že víš, co to znamená.“
„Jasná páka, vašnosto.“
„Mám tu opravdu velkou sbírku…“ Ukázal prstem s nalakovaným nehtem na vitrínu na nejvyšší polici. Byly tam špendlíky připíchané uši, stejně, jako se připichují motýli.
„Týbrďo, tak to sem ještě neviděl,“ vstal Šišla ze židle a prohlížel si vitrínku. „Takové krásné špendlíky… Krása, pane, kráása…“
Muž, zřejmě uražen, si posunul brýle ke kořenu nosu. „Pojď si sednout, uličníku, mám ještě moc práce. Pokud bys mi ale nechtěl pomoct? Co? Zůstávám tu přes celou noc…“ mrkl na něj.
„Né, děkuju, mám moc práce, strejda Hylďoš mi přikázal přebrat hrách a saze. Je to hloupá práce. A ten hrách nadýmá.“
„Pojď už, potřebuju se tě na něco zeptat. Odpovídej stručně, abych to mohl psát.“
„Jo.“
„Jméno?“
„Šišla z Kyšla. Znáte v Kyšli to dobré uzenářství? Prodávaj tam všemožné lahůdky, čokoládové klobásky a mandlové párečky… Lahoda…“
„Stručně, prosím.“
„Jop…“
„Věk?“
„Osmnáct, prosím. To je taková tyčinka a sněhulák, kdybyste nevěděl, jak to napsat, strýček mě to před třemi lety učil…“
„Povolání?“
„Prodavač cukrátek, specializace - cuc na špejli a karamel tvrdý jak kameň.“
„Dobře. Vzdělání?“
„Kdysi jsem chodil do školy svatého Pobucha, byli tam samí mrzáci. To byste nevěřil. Byl sem v gymnastice vždycky první… Oni totiž většinou neměli ruce nebo nohy…“
„Zajímavé. Dál?“
„Taky sem chodil pomáhat s nakládáním hnoje, víte, někdo to dělat musí. A tři roky jsem studoval na universitě. Na záchodech jedné z nich dělal sem uklízeče. Víte, ta neposedná chamraď tam vždycky zapomněla nějaký sešit v záchodové míse.“
„Umíte číst?“
„Jo, umím áéíóú a to ostatní…“
„Bydliště?“
„U strýčka Hylďoše, ve stáji. Je tam těsno. Má třináct jezdeckých pštrosů… A jednoho cvičenýho, mluvícího lemura.“
"Vaše zájmy?"
„Týbrďo, teď nevím, sbírám…. Nosy, ano nosy…“
„Opravdu? Nějak vám rostou malíčky na rukou.“
„Jó, to se stává, když lžu, vašnosto…“
„To bude asi všechno, tady jsou vaše spínací špendlíky za vaši ochotu. Ozveme se vám. Dotazy doufám nemáte?" otázal se úředník, když viděl, jak se dloube v nose.

***

Odpoledne si Šišla sedl vedle svého krámku s cukrátky, protože roztopený karamel a čokoláda lákal mouchy a vosy z celého vesmíru a tak se ani nesnažil přiblížit. Velký roj se zrovna začal soustředit na červené višňové lízátko ve tvaru kočko-psa a během mžiku mu okousal jak kočičí, tak psí hlavu. Se spokojeným bzučením odlétl na čokoládového indiánka. Zbyl po něm pouze suchý piškot.
„Čšau Žužlo!“ vyšel zpoza rohu malý, vyzáblý mužík, asi sedmdesátiletý, pouze se třemi zuby. Opíral se o dlouhou korkovou hůl, která se pod jeho vahou kroutila a křivila.
„Čao Nezbedo!“ Plácl si se staříkem Šišla a mrkl na něj. Dědkovi zarupalo v kříži, až mu zaskřípala kolena.
„Rád tě vidím, Nezbedo, jak je ve škole? Ještě jsi nepřešel do druhého stupně?“ otázal se nevinně Šišla.
„Baže něé, ěště mosím udělat tú, no tú, vyšvěčení né… Skúšky přeci…“ svarštilo se dědkovi čelo jako harmonika.
„Ty jsi ještě neprošel zkouškama, vždyť už chodíš do školy šedesát pět let?“
„Kaděš na ťo pfšišel? Jaké kúšky? Pleci, ak sa tam pošítá to šešti, nefím, co je šešt… Šešt, to mi cosi žéká, že by ťo bylo šešťové nástfoje…“
„Co? Žesťové nástroje? Ve škole svatého Pobucha? Nesmysl…“
„Čo? Já em nefíkal šádné fesťové nástfoje!“
„Říkal Nezbedo! Ale nic si z toho nedělej… A měj se, musím odehnat mouchy…“
„Dobfe, ebudu, aky se mej…“ vysmrkal se stařík do svého hnědého svetru a odbelhal jinam.
Šišla vytáhl z kapsy velký sprej s nápisem "Pozorr, Uran 238 ve spreji! Smrtelně jedovaté!" a položil ho na pultík, kde se rojil hmyz.
Během ani ne pěti vteřin, kdy by si článkovité muší oko mohlo přečíst nápis několikrát, byl prostor krámku vyklizen. Šišla si spokojeně zamručel: „Kdyby věděli, že je to jen prošlý deodorant strýčka Hylďoše…“ Uchechtl se a skryl sprej zpátky do kapsy.

***

K večeru se stmívalo nezvykle brzy. Slunce totiž omrzelo dívat se na svět, ve kterém se nic nedělo; vlastně ani nic vidět nemohlo, jelikož si své dioptrické brýle nechalo někde v galaxii a tak žmouralo, seč mohlo, leč nebylo mu to k užitku.
„Kušuj, babo!“ ohnal se korkovou holí Děda Nezbeda po kočce, slídící kolem něj a lačně se dívající jako sup. Seděl na patníku u cesty už tři hodiny a nemohl si za nic na světě vzpomenout, na co má ty dvě věci, upevněné dole k jeho pánevní kosti klouby a šlachami. Díval se na své nohy a hloubal… Přišlo mu, že jsou úplně zbytečné. Měl chuť vzít svůj nožík, ukrytý v dutině hole a zkrátit si je, aby nezavazely. Jenže se mu nožík zašprajcl a nemohl jej dostat ven. Tak to po pár minutách vzdal a s mlčenlivým odevzdáním čekal. Čekal na večerní hlídku lapačů, že jej zase, jako vždycky, odtáhnou na služebnu a dají mu lok piva. Následně mu poručí fouknout do trubičky, aby mohli sepsat protokol, že se válel opilý u cesty a brzdil tak večerní vyhlídkové pštrosobusy pro turisty, při jejich noční projížďce městem.
Za rohem se opravdu objevilo několik lapačů. Všichni měli na uniformách vyšity odznaky ve tvaru lapačky na mouchy. Včelařské kukly jim přidávali na mysteriózním zjevu, když šli ve formaci cik-cak bulvárem. Nezbeda se začal usmívat od ucha k uchu, až mu málem vypadla třízubá protéza po jeho pradědečkovi. Rychlým, naučeným pohybem ji zacvakl zpátky na místo.
„Ale copak, pane Nezbedo…" začal s opovržlivým úsměškem důstojník a plácal se plácačkou přes holínky. Velká kukla mu vadila ve výhledu, tak se všemožně nakláněl a kroutil, jako ponrava při zácpě. „Nemáte být náhodou dávno na koleji se svými spolužáky?“
„Zóstal sem tu sedět, poněváč nevím, jak sem se sem dostál…“ začal pomalu dědek.
„To vás neomlouvá… Pojďte, sepíšeme protokol na záchytce,“ uchechtl se strážník a pokynul svým poskokům, aby nebohého dědu odtáhli.

***

Šišla vedl na uzdě jednoho pokrouceného pštrosa. Odpoledne se srazili dva jezdečtí na křižovatce, když řidič, jedoucí zprava, nedal přednost vozidlu zleva. Nic na tom, že byla červená a né purpurová. Zřejmě byl barvoslepý.
Vedl jej, či spíš vláčel za sebou po pruhu, vyznačeném právě pro kulhavé a pomalé pštrosy. A pro plně naložené zoborožčí dodávky s vlečkou typu XXL. Pštros ho nenápadně štípal do pat a bral mu čepici. Nejednou ho málem přišlápl svou obrovskou pazourou.
Hlavním pruhem, označeným z obou stran výraznými, dvojitými, přerušovanými čárami, se prohnal jako šíp letící tyranosaurus Rex, model 245157942655436, bylo to nejoblíbenější vozítko těch, kteří nechtěli čekat dlouhé kolony při přejezdu hranic, nebo když je honila policie - jednoduše nechali svůj vůz sníst všechny před sebou, i policii, když dělala trable. Byl to úsporný stroj, stačil se nažrat jednou týdně a byl čistotný; výrobce garantoval, že 99% všech tyranosaurů nekálí na silnice, nýbrž na obrubníky, což už se jako silnice nemůže považovat.
Šišla znal tato nádherná vozidla dost dobře. Snil, že si jednou taky takové pořídí. Bohužel i ti nejbohatší na něj leckdy šetřili i tři-čtyři životy. Měli jste smůlu, když jste se narodili jako šváb nebo želva. Platy byly mizivé, takže se to mohlo protáhnout na dobré tisíciletí poctivého střádání. Mno, poctivého… Každý tomu říká jinak…
Tyranosaurus se mu při předjíždění pokusil ukousnout kus hlavy, ale Šišla se přikrčil a vrazil hlavu mezi ramena. Dálnice byly vždycky nebezpečné. Konečně zahlédl kýžený servis. Malá budova s injekcí ve znaku budila respekt, až se mu z toho udělala husí kůže na zádech. Pštros mrkl na jeho záda a bylo vidět pohrdlivou jiskřičku v jeho očích.
Přivedl jej dovnitř, musel mu sundat dlahu z krku, aby pštros prošel dveřmi. Pták natočil hlavu na stranu, až to vypadalo, že mu Šišla podal nějaký tabákový doping, nebo něco podobného. Pár lidí se svými mazlíčky na klínech se k němu otočilo a pozdravilo ho. Malí růžoví pudlíci, dokonale ladící k jejich růžolící majitelce se hlasitě rozštěkali. Na zemi ležící bernardýn se uráčil zvednout pouze jedno povadlé oční víčko, pomlaskal a spal dál. Bílá veverka s očima pravděpodobně většíma než její mozek, je vykulila ještě víc a uhnula rychlému zobáku orla Královské gardy, který měl na noze upevněnou nosnou rampu na rakety s jadernými hlavicemi. Jeho vetchý majitel ho hlasitě pokáral. Orel se jmenoval Kamikadze. Zaryl se drápy pevně do ramene malého mužíčka s brýlemi, pravděpodobně vážícího stejně, jako jeho mazlík a vyklovl mu ze špatně padnoucí uniformy jedno zlaté vyznamenání za zbabělost. Zlatá miniatura latríny se v letu zaleskla a pořezala jednu šimpanzí slečnu do čela. Ta peprně zanadávala a vrhla se k orlovu majiteli. Začala bitka. Nejprve pouze oni dva, pak jejich mazlíci a nakonec úplně celá čekárna i se sestřičkami.
Šišla nebyl z těch, kdo se rádi mlátí hlava nehlava s rozzuřeným buldokem s podlitýma očima, s prskající šimpanzicí, nebo se sestřičkou, mávající nad hlavou injekcí se sedativy. A už vůbec ne s orlem, který kope nohou, na níž má připevněnou dlouhou železnou rampičku na odpalování raket. Nic na tom nemění fakt, že rampička nenese žádnou raketu s jadernou hlavicí. Ale pouze napalm. Pštrosa, kterého přivedl na vyšetření, nejprve nemohl v tom zmatku najít. Pak jej objevil se strčenou hlavou v písku kočičí toalety. Společně, za hlasitých výbuchů a křiku, urychleně opustili bojiště.
Znavený mladík si sedl na patník a pozoroval, jak sto metrů od něj vybuchuje klinika zářivým světlem, chvíli je naprosté ticho a pak se nad dílo zkázy začne vznášet obrovský oblak dýmu ve tvaru hřibu. Tlaková vlna ho srazila neúprosně k zemi. Omdlel…

***