Andor.cz - Dračí doupě online

Růžový a zlatý sluneční kotouč se zdráhavě pokoušel odrážet v povrchu vodní hladiny, v čemž mu s jistým úspěchem bránily řídké mléčné výpary, tu a tam rozháněné vlahým větrem. Zlatavé paprsky se však i přes snahy mlh pomaličku probojovávaly k vychladlému povrchu světa, aby mu za cenu vlastního života donesly laskavé a hřejivé objetí. Jemné prsty větru se lehce dotýkaly průzračné hladiny jezera a hnaly nízké vlnky, které při nárazu do písečného břehu tiše šplouchly a vracely se zpět, kladouc tak téměř nepřekonatelný odpor svým následovnicím.

Van se opřel do tmavě zelenošedých, hustých, avšak nízkých koberců trav a jak se jimi proháněl, zdálo se, jako by si s ním jednotlivé stvoly, obtěžkané jiskrnými krůpějemi ranní vláhy, začaly povídat. Mírné šumění se mísilo se švitořivými hlasy malých, šedočerných ptáků s červenohnědými ocasy, kteří seděli na nejvyšších větvích šípkového keře. Na okraji lesa se objevila laň. Stála nehnutě a pozorně obhlížela prostor před sebou.

Když konečně uznala, že nehrozí pražádné nebezpečí, otočila se zpět k lesu. Pískla. Z lesa jí odpovědělo několik tišších hlasů. Laň sklonila hlavu a utrhla šťavnatý kus zeleně. Z přítmí větvoví se vynořilo stádo a neohroženě se vyšlo pást. Zvířata měla rezavou srst a na hřbetě bílé skvrny uspořádané v podélných řadách, jinak vypadala téměř stejně, jako běžní jeleni. Laň zvedla hlavu a několikrát sousto přežvýkala, přičemž stále obezřetně hlídala prostor.

K boku jí neohrabaně doklopýtalo menší zvíře. Mělo znatelně tmavší hnědou srst a bílé skvrny na něm doslova zářily. Jeho útlé nožky vypadaly vůči tělu až nepřirozeně dlouhé a neohebné. Mládě, ve snaze dostat se k mléku, vrazilo hlavu bezmála až mezi zadní nohy laně, ta však vyskočila do vzduchu a zmařila jeho záměr.

Několika skoky se přenesla blíže písečnému břehu jezera. Zastavila nedaleko šípku a otočila se. Na hřbet jí dosedl černý pták s výrazným bílým půlměsícem na prsou. Zvíře k němu otočilo hlavu a frklo. Kolohřivec okamžitě sklouzl k zemi a rozběhl se nízkým porostem. Laň zastříhala ušima, aby odehnala hejno obtěžujících ovádů. Hmyz se neochotně zvedl, aby vzápětí opět dosedl snad v ještě větším počtu než prve. Laň zatřásla hlavou.

O několik okamžiků později zvíře předem prohraný boj s mouchami vzdalo. Zapátralo v řadách stáda hledaje svého potomka, který se nedávno dožadoval krmení. Zrakem zavadilo o čápa, procházejícího travinou, lovícího žáby, rejsky a větší hmyz.

Ovádi začali být přespříliš dotěrní a tak laň opět zavrtěla hlavou, čímž jí do zorného pole padla skupinka dovádějících mláďat. Kolouchu se již dostalo jistého umu a vesele poskakoval po pasece spolu se staršími mladými. Zdálo se, jako by jej laň sledovala s jistou pýchou v očích.

V mělké vodě stáli popelavě zbarvení ptáci. Vypadali strnule. Zvláštní na nich bylo, že měli jen jedinou nohu. Jak mohou chodit?, napadlo Havrana, když se k nim otočil a nechal tak daňky daňkům. Byli to opravdu zvláštní ptáci. Vlastně ani tak zvláštní nebyli, pořád jen toporně stáli na jednom místě. To musí být ale nuda jen tak stát, pomyslel si.

Náhle ho napadla teorie. Pokýval vážně hlavou a protože neměl krk, pohyboval se společně s hlavou i trup. Širokou vlhkou dlaní si zamyšleně přejel přes nosní dírky, které mu na vzduchu začaly nepříjemně osychat. Náhle zamručel a znovu vážně pokýval hlavou: "Jistě, jistě. Když velký Tadeáš dokázal stvořit pevninu a toto jezero a zvířata s chlupy, která žijí jen na zemi a navíc žerou trávu, nemohl být problém stvořit jednonohé ptáky, kteří prostě nechodí."

V této teorii však byla závažná chyba a Havran o ní věděl. Jednonozí ptáci totiž čas od času změnili místo svého stání. Ale jak, to Havran netušil.
"Možná, že je sám velký Tadeáš přenáší," upravoval dál teorii, tak, aby vyhovovala jeho chápání.

Kůže mu mezitím oschla a nepříjemně se stáhla. Sklesle se zadíval na popelavé ptáky, věda, že se musí celý namočit a tím pádem nechat jednonohé bez dozoru.
"Jednoho dne na to přijdu," mlaskl obrovitými rty a zmizel pod hladinou.

Jakmile se ztratil ve vodách, některé z volavek přešly na vhodnější místo k lovu a jiné, jako by se jen bavily Havranovou nízkou inteligencí, přešláply z nohy na nohu.

***

Bestie se vynořila z jezera. Veliké vykulené oči, posazené na vrchu šípovitě protažené lebky, měla stále překryté ochrannou blanou. Napřímila se a vstala na do boků vychýlené nohy, obalené silnými provazci svaloviny. Voda jí sahala jen těsně pod kolena. Kůži na břiše měla protkánu sítí klikatic v různorodých šedých odstínech, takže na bílém základu připomínala mramor. Zbytek těla pak pokrývala mnohem střídmější hnědozelená kůže prokvetlá tu světlejší, tu tmavší skvrnou. Od hlavy hned za promodralými úzkými linkami rtů se odlepily dva rozsochaté, zelené kožovité hřebeny, každý na jednom boku hlavy, a napřímily se. Mázdra se stáhla z očí a umožnila stvoření vidět ve vzduchu v nezkreslené podobě.

Příšera se několika kroky přibelhala blíž ke strmému úpatí Modrých hor. Prsty s plovací blánou se zachytila kluzkého balvanu trčícího z mělké vody. Chvíli se po hladkém kameni sápala, než na něj dokázala vyšplhat.

Jak tak seděla a hleděla na duhu, na kůži jí dopadaly miniaturní kapičky vody a hřejivé paprsky slunce. Do uší se tvoru dral jen jediný dominantní zvuk. Tříštivý hlomoz vodopádu, který dokázal přehlušit cokoli.

Nečistá zrůda, pomyslel si Pavel, který tvora sledoval z úkrytu, musí zemřít, to je jisté. Hrdostí se mu vzedmula hruď. Tak rychle a lehce mohla stvůru nalézt jedině nadprůměrně inteligentní osoba, jedině někdo s nejvyšší důvtipností. Žádný z těch vesnických křupanů, s kterými musel žít, by to nedokázal. Jedině on a nikdo jiný, byl si vědom své důležitosti a jedinečnosti.

Zahleděl se k vodopádu a pokýval hlavou. Za padající vodou se rozprostíraly katakomby krkolomných jeskynních cestiček. Věděl o nich, protože ještě jako malý chlapec do těch slují spadl a musel jimi projít, aby se dostal ven. Bylo to hrozivé dobrodružství jeho mládí, samozřejmě, že on se nebál. Další důkaz mé velkoleposti, pomyslel si, každý jiný by tam byl zemřel. Zahnal myšlenky na minulost, tam, uvnitř zrůda žije, byl si tím jist.

Viděl se, jak se krade přítmím jeskynního komplexu a ze zálohy překvapenou zrůdu ubíjí. Samozřejmě bych se mohl stvůře postavit přímo, přemítal, na druhou stranu ale není důvodu, proč riskovat svou kůži. Útok z temnoty a překvapení příšery bude nejjistější. Opatrnosti nikdy nezbývá, pomyslel si. Rozhodl se na nic nečekat a vyrazil k ústí strže, kterou před lety do jeskyní spadl.

***

Voda dopadající na skalnaté podloží pěnila a hlomozila, vířila a trhala se do aerosolu stoupajícího vysoko do vzduchu. Tvor barevné oblouky bedlivě pozoroval a blahořečil velkému Tadeášovi, jakou to krásu vytvořil právě před ústím jeho domova.

Dnes už se Havran nesnažil chytit několik těch nádherných barev a odnést si je domů, aby si zkrášlil jeskyni. Dnes už věděl, že velký Tadeáš je vytvořil nedotknutelné. Náhle si vzpomněl, že by měl Velikému složit hold. Pohodlně se uvelebil na kameni. A začal zpívat.

Hluboké skřeky, vznikající v nadouvajícím se vaku na spodní čelisti, sice téměř zanikaly v burácení vodopádu, ale Havran si byl jist, že Největší jeho jasný hlas slyší a právě proto mu dopřává svých krás.

Vřískal několik hodin, než se dostavil známý prázdný pocit v břiše. Rozhodl se zajít do doupěte, vždy tam byla spousta výživného jídla. Velký Tadeáš ho měl jistě v lásce, když mu dopřával všech těchto důležitých drobností.

Zapřel se rukama o výčnělek kamene, na kterém seděl, a nechal břicho sklouznout po vlhké skalce. Když se nohama dotkl vodní hladiny, pustil se. Dopadl na skalnaté podloží a chytil balanc. Vydal se k zuřícím hordám padající vody.

Vzpomněl na doby svého dětství, než ho milostivý Tadeáš osvítil poznáním. V těch dobách procházel přímo vodopádem, který ho svou silou vždy strhl a proud jím pak nemilosrdně mlátil o ostré výčnělky hluboko pod hladinou. Bylo to bolestivé a vyčerpávající, ale pak mu Největší z Bohů ukázal úzkou skalní římsu vedoucí mimo dosah spádu ohromného vodního toku. Zabočil k římse, vedoucí okolo vodopádu.