Andor.cz - Dračí doupě online

Opírám se zády o chladnou zeď a klížícíma se očima hledím na ostatní postavy, které v podobných polohách polosedí pololeží kolem. Uprostřed špíny, mezi odpadky a černou mastnotou velkoměsta. Na obličeji cítím mravenčení, jak mi snová pavoučice opřádá obličej svojí jemnou nití. Dnes se bude snít dobře, ale také vím, že to bude můj poslední sen. Až moc dobře to cítím a ten pocit proniká až do morku kostí. Cítím slabost a srdce se mi zpomaluje, pavučinka přes oči je už skoro neprůhledná a kabát mě tíží jako cent. Sevřená ruka povolí a konečně se propadám do hlubin.

Tepot srdce se zrychluje, až běží jako o závod. Cítím bušení ve spáncích a hruď se mi dme. Otevírám oči a slastně natahuji voňavý vzduch do plic. Konečně zase cítím tu volnost, rukama mi projíždí mravenčení a každý sval ve mně jenom hraje. Už vidím docela jasně, obloha je temná jako ta nejhlubší jáma a i slunce na ní chybí, přesto kolem všechno ozařuje zlatavý třpyt a dodává okolní zeleni jiskrný a živý nádech. Skoro se mi chce radostí skotačit, ale dnes to nejde. Nejprve je potřeba splnit svou povinnost, jako už tolikrát jsme ji plnili. Urovnám si trochu hrudní plát a pohlédnu směrem k severu, nikdy bych ten směr nezaměnil. Obloha jinak černá se tam mění v šedou a až u horizontu se skoro bělá. Dole, v mírném údolí, kousek ode mě, se rozkládá tábor. Stany hrají veselými barvami a mezi nimi pobíhá spousta postaviček. Radostně se rozběhnu dolů a poskočím, myšlenky na to, že tohle je moje poslední bitva, zatlačím někam úplně dozadu. Nenechám si tu radost vzít.

Vbíhám do tábora celý udýchaný a tváře mám zrůžovělé čerstvým větrem. Směju se na celé kolo a proplétám se mezi prvními stany. Ze všech stran na mě koukají zachmuřené obličeje. To je to tak zlé, ptám se sám sebe. Konečně vidím svoje staré přátele. Tillia, Zubr a Šmiko. I jejich obličeje jsou zakryté stínem, není třeba si cokoli říkat, známe se už tak dlouho, že všechna slova jsou zbytečná. Začíná mi také být jasné, že tentokrát to nebude snadné. Pamatuji si doby, kdy jsem do bitvy chodíval naprosto bez pochybností. Ale rok od roku to je těžší a těžší. Je nás málo, Tillia, Zubr, Šmiko i všichni ostatní v táboře myslí na to samé. Já to vím také. Snažím se je trochu rozveselit a pitvořím obličej. Protahuje se mi do neuvěřitelných tvarů a netrvá dlouho a vyloudím na jejich tvářích úsměv. Zase je to jako za starých časů. Jdeme se beze slova napít piva, které tu čepuje růžolící výčepní. Nic neříkáme, a přesto se toho o sobě dozvídáme tolik, cítím jak mi cévami pulzuje míza života a opájím se tím krásným pocitem.

Konečně nadchází čas bitvy, zase se třesu nedočkavostí jako za starých časů. Přátelé stojí po mém boku, zařazeni do dlouhé řady všemožných bojovníků. Třímám svou obrovskou katanu a prohlížím si její ostří, jak se leskne v nadpozemském svitu. Téměř se mi zdá, že zpívá, promlouvá ke mně tím tajemným jazykem. Tolik jsme toho spolu zažili. Spouštím si stříbrnou masku na obličej a naposledy kontroluji přezky na skládané zbroji. Už přichází, široce se rozkročím a pod maskou se mi koutky stočí k úsměvu. Poslední, ale přesto veliká. Celá řada, jako jeden muž, hledí směrem na sever, k našedlé obloze. Země se už chvěje a na obzoru se objevuje první z nepřátel. Stvůra se slizkými chapadly, její tvar se neustále mění, jak se pohybuje vpřed. Rychle se na obzoru formuje armáda podivných bytostí, některé připomínají pokřivené lidi, jiné se nepodobají ničemu, co kdy kráčelo po zemi. Šik se zastavuje, jako by nám dávaly na odiv svou sílu, svou nadřazenost. Je jich mnoho, jeden náš bojovník na deset bytostí ze severu. Napřáhnu meč kupředu a zakřičím. Úleva. S lehkostí se rozběhnu do mírného svahu směrem k bytostem, helma s maskou mi stíní výhled do stran, ale cítím, jak se trhá naše řada a jednotlivci vybíhají za mnou. Už běžíme všichni, neochvějně kupředu. Každý ví, že je to potřeba udělat, každý běží vpřed, teď už bez nejmenší bojácné myšlenky.
Řady se sráží a zablýsknou se mnohé čepele. K temnému nebi se vznese tisíc krůpějí krve. Rudá. Nikdy mě nepřestalo překvapovat, že tyhle zrůdy mají stejnou krev jako my. Protínám červovité tělo bytosti, která si stoupla proti mně. Ve smyčkách se valí ven rozbředlé orgány, rosolovitě se chvějí, jako by jim venku byla zima. Nemilosrdně do nich šlapu ve svých vysokých botách a prudkým bodnutím ze shora dorážím trpící bestii. Rozteče se složí se na zem, ale to už katanou sekám do těžkopádného démona, který vypadá jako člověk s mnoha obrovskými nádory na celém těle. Kůže puká a maso se dere ven, jako by bylo v bytosti namačkané. Necítím odpor, necítím hnus, soustředím se pouze na svoje pohyby tak, aby byly co nejúspornější, krásné, jako tanec. Zachytím pohledem Tilliu, její ladnost jí mohu jenom závidět. Postupuje řadou nestvůr a zdá se, že se jich svou kosou ani nedotýká. Za ní ale zůstávají ležet mrtvá těla, splasklá jako propíchlé měchy. Snažím se s ní srovnat krok, ale nedaří se mi to. Je úžasná, bude se mi po ní stýskat, proletí mi hlavou, když si uvědomím, že tohle má být moje poslední bitva. Porcuji jednu bytost za druhou a nerozlišuji tisíce jejich tvarů, neptám se, proč sem pokaždé přicházejí a snaží se nás zničit, nezajímá mě, kdo jsou. Vím, co je třeba, a to je důležité.

Na bojišti už nezůstaly skoro žádné nestvůry a i naše řady prořídly. Opřu se udýchaně o katanu a zvednu masku. Kývnu na nedaleko stojící Tilliu a pokynu jí. Zrovna doráží jakési nepravidelné, průsvitné stvoření. Mává mi a vypadá pořád svěží, i já kdysi míval takovou výdrž. Rozhlédnu se po bojišti a v tom ji uvidím. Jedna z posledních bytostí, co tu zbyly. To je ona. Necítím vlastně ani tu lítost, vím, že je to ona, kdo ukončí můj život, ale přesto k ní odhodlaně vykročím. Vysoká, neuvěřitelně vyzáblá žena se nade mnou tyčí jako hora a já odhazuji svoji stříbrnou masku. Při posledním boji nechci, aby mi cokoli bránilo v rozhledu. Přistupuji k ní ještě blíž s katanou připravenou k úderu. Směšně pomalu se ke mně sehne a uchopí mě do kostnatých prstů. Tnu jí po zápěstí, ale ostří odskočí, jako bych seknul do železa. Snažím se dál uvolnit ze sevření, které mě začíná dusit. Oháním se mečem, zběsile buším do její tuhé kůže, ale sotva se na ní objeví škrábanec. Nedostává se mi dechu a z pusy mi začíná vytékat krev, sevření nepovoluje a já cítím, jak mi praští kosti v celém těle. Drtí a svírá mě obrovský tlak, oči mi lezou z důlků, chrlím krev a zalykám se jí. Konečně si Tillia všimla, co se děje a spěchá mi na pomoc. Najednou si zoufale uvědomuji, že takhle skončit nechci, chci ještě žít a děsím se toho, co jsem udělal. Ale už je později, Tillia sice vysoké ženě jediným máchnutím podtíná nohu pod kolenem a ta se kácí. Já se už ale nemohu nadechnout. Mám pusu plnou krve a další ze mě prýští, bublá mi i z nosu. Tillia nade mnou stojí a uvolňuje ztuhlé kostnaté prsty, které mě svírají. V jejím obličeji se objevuje soucit a vím, že se se mnou loučí. Tohle je tedy konec. Zoufale chroptím, ale vdechuji pouze krev, hustou a dusivou. V očích se mi zračí zoufalství a Tillia mi do nich hledí. Tělo končí svůj boj a já umírám, necítím bolest. Jenom to náhlé zoufalství! Tillia se odvrací, vypadá to, že na mě úplně zapomněla, a běží k ostatním. Zrak se mi rychle kalí a pak už mě čeká jenom temnota.

Vysoký muž v hnědém kabátě odtahuje těžké železné dveře výměníku tepla na Rybnické ulici. Do špinavé rozlehlé místnosti dopadnou sluneční paprsky slabého zimního slunce a osvítí spoustu mžourajících špinavých a vyzáblých lidí. Pokyne strážníkům a ti jednoho po druhém vyvádějí ven do připravených aut. Jenom jeden se nehýbe.
„Inspektore!“ volají ho.
Co se zase děje?
Inspektor přistupuje k ležící postavě, zhroucená hlavou dolů na zemi, vedle stříkačka a v otevřené ruce se svíjí škrtidlo. Ústa i nos má ponořeny v kalužině, která se rozlévá na podlaze pod parovodní trubkou, špinavá a páchnoucí.
Proboha, to už je pátý, co se utopil ve vlastních sračkách. Tohle svinstvo musí zmizet z ulic!
„V pořádku, odneste ho, ať se o něj postarají na pitevně,“ mávne rukou a k ústům si tiskne kapesník.