Andor.cz - Dračí doupě online

Tento příběh se odehrál jednoho velice parného července. Bard Sarien d´Rostieve a jeho přítel z dětství Thomas Moore seděli na hrázi rybníka kdesi ve Francii.
Sarien, poeta od přírody, se rozplýval nad krásami krajiny a horkého léta, nad romantikou zelených luk a nad bohulibou vůní sena, jehož barva pohladí a zahřeje duši skoro jako slunce.
„Povím ti, Thomasi, v takovýchto dnech se vyplatí být básníkem.“ Thomas, od přírody spíše pragmatik, se na svého přítele nechápavě podíval. „Cože? A to jako proč? To se snad míň potíš, nebo co?“ Sarien si dlouze povzdechl nad jeho nechápavostí. „Hlavo dubová anglická, myslím tím, že můžu lépe ocenit krásy našeho světa.“ Thomas urážku přešel (což jindy rozhodně neměl v povaze) a koukal se někam za jeho rameno. Bard odložil svou loutnu a sledoval směr přítelova pohledu. „Thomasi Moore, tato žena rozhodně není pro tebe.“ Přísně se zamračil Sarien. Thomas totiž mlsně koukal na nedaleko sedící rybářovu dceru. Krásná plavovláska se štíhlými pažemi a dlouhýma nohama občas při spravování rybářské sítě mrkla jejich směrem. „Vážně? A to by mě zase zajímalo, proč by neměla být?“ Nakrčil čelo Thomas. „Protože, pokud jsi si toho nevšiml, milý Thomasi, ona kouká po mně.“ Sarien byl vysoký, urostlý muž příjemného vzhledu, s dlouhými tmavými vlasy a uhrančivýma očima a pro jeho krásně zbarvený hlas a školený projev neměl nikdy o ženy nouzi. Ve skutečnosti jich občas měl až moc. Měl pro ně totiž slabost. Naproti tomu Thomas byl sice také tmavovlasý, ale malého vzrůstu, křivého držení těla a jeho oči byly malé a krysí… Thomas byl prostě určen spíše pro skrývání se ve stínech, než pro veřejné vystupování jako Sarien. „Cože?! To si ze mě děláš srandu? Další?! To už si nepamatuješ, jak nás z poslední vesnice hnali, když jsi přefikl mlynářovu dceru, sakra?!“ Mladý bard, sleduje rybářčino poprsí, pravil zpěvavým hlasem: „Jsouť věci na zemi, pro které vyplatí se riskovat i život svůj, milý pane Moore.“ Thomas, který si všiml, na co Sarien při svém projevu kouká, si, upíraje zrak na stejná místa jako bard, pomyslel, že někdy, u některých objektů touhy, to rozhodně platí. Nahlas řekl jen: „A do Paříže díky tobě nesmíme ani páchnout. Otec té slečny je z velice vznešeného rodu. A bohatého, tomu nebude dělat problémy najmout si na nás pár ranařů.“ Vyšší muž zavrtěl hlavou a dlouze si povzdechl, protože rybářova dcera zrovna odešla. „Tak vyrazíme, mistře Moore? Práce čeká.“
„To je první rozumné slovo, co jsem od tebe za poslední velice dlouhou dobu slyšel.“
A vyrazili směrem ke krčmě.

„DÁMY A PÁNOVÉ!!! SLYŠTE, JSEMŤ SARIEN d´ROSTIEVE, BARD A PĚVEC VYUČENÝ V PAŘÍŽI! PRÁVĚ NA CESTĚ OD DVORA! A VY MÁTE TU JEDINEČNOU MOŽNOST SLYŠET MŮJ HLAS, JENŽ OBDIVOVALI VZNEŠENÉ DÁMY A BOHATÍ ŠLECHTICI PO CELÉM SVĚTĚ. PO SETMĚNÍ HRAJU V HOSTINCI U DUBU!!!“
Sarien seskočil ze sudu a zavrtěl hlavou. „Bože na nebesích, jak hluboko jsem klesl.“
„Až mezi nás, smrtelníky.“ Neodpověděl bůh, ale Thomas.
„Ptal jsem se tě na něco, burane anglická?“ osopil se na svého přítele pěvec a aniž by čekal na odpověď, vešel do hostince.
Hostinec U dubu byl večer prostorný, čistý, nacpaný až k prasknutí a v rohu bylo dokonce pódium stlučené z několika prken. Sarien, veden instinktem barda, zamířil přímo k němu. Thomas se místo toho vmísil do davu, dýku připravenou, kdyby nějaký nepozorný rolník nechal měšec s výdělkem pohodlně na dosah a připravený k odříznutí. Sarien už byl na pódiu a ladil loutnu, když se mu povedl první úlovek. Měšec zmizel v útrobách Moorova pláště.
Sarien zkušeně zdržoval a napínal publikum, až se začaly ozývat výkřiky jako „Hrej barde!“ a k nohám mu padlo několik drobných mincí. S kamenným obličejem umělce je přezíravě ignoroval, ale útroby mu nadšeně zaplesaly. Polévka a guláš! Čerstvý chléb!
Sarien spolkl sliny a začal hrát. Věděl už, co se na venkově líbí a tak se nedopustil té chyby jako poprvé a nespustil žádnou vznešenou baladu nebo recitativ jako na bardských setkáních. Začal lidovými písněmi a sedláci šťastně tleskali a dupali. Když noc trochu pokročila, vypilo se více piva a nálada se uvolnila, zazpíval Sarien několik oplzlých písní. Jako vždy se nejvíce líbila píseň Josefine, kde se velice obšírně a velice květnatě popisují zálety ženy jednoho kováře z Paříže. Byla to taková malá Sarienova pomsta tomu hromotlukovi, který z něj málem vymlátil duši. A to s jeho ženou ani k ničemu nedošlo. (Ono by došlo, ale manžel je přistihl, když zpěvák Josefine stahoval spodničku.) Moorovy kapsy se utěšeně plnily a pod bardovýma nohama již bylo dost peněz na večeři a noční pitku pro oba dva. Byla to skrz naskrz úspěšná noc. Když Sarien skončil, všichni mu poděkovali, dostal několik darů (večeři od krčmáře a sponu k opasku od kováře). Potom šli oba do pokoje, který si pronajali v podkroví hostince.
„Tak co? Kolik jsi dneska vydělal, Thomasi?“
Thomas se lišácky zasmál a vysypal cinkající obsah měšce na postel. „Řeknu ti to asi tak takhle. Měsíc nemusíme pracovat, mylorde!“ Sarien nadskočil radostí a překvapením, když uviděl jaké bohatství jeho přítel nashromáždil. Bylo toho opravdu hodně. Mince, prsteny, náhrdelníky a dokonce jeden zlatem zdobený pánský střevíc.
„To mi neříkej, že všechny tyto věci jsi získal od těch sedláků…“ Došlo Sarienovi to podstatné.
„Ne, seděl tam v povzdálí jeden bohatý pán… měl ozbrojený doprovod, ale ty jsi všechny tak zaujal hudbou, že si mě nikdo nevšiml. Ty skutečně cenné věci měl ten kupec ve svém vaku.“
Thomas se šťastně šklebil a obracel jeden zvláštně pěkný prsten v ruce.
„Podej mi ten prsten, Thomasi. Půjdu navštívit krásnou pannu rybářku, jenž má hrdlo běloskvoucí jako měsíc za letní noci.“
Thomas si jen povzdechl a dal pěvcovi prsten.
„Ale běda ti, jestli kvůli tomu skončíme zase v nějakém průšvihu!“
„Jen za noc strávenou v loži této panny, bych oběsit se s klidem dal.“
Sarien byl myšlenkami již v onom loži, když odcházel z pokoje, přesto zaslechl dlouhý povzdech svého přítele.
„Tupec.“ Ulevil si Moore a šel spát.
Bard se i s loutnou plížil po rybářově dvoře, přímo pod okna pokoje jeho dcery, aby do nich mohl nahlédnout. Rybářka si zrovna rozčesávala své krásné plavé vlasy, které přiváděly mladého pěvce k šílenství.
„Pssst!“ Zasyčel a zaťukal na okno.
„Slečno rybářko!“ Vykřikl šeptem, když na syčení a ťukání nereagovala. Teď se již otočila a otevřela okno.
„Pane pěvče, co zde chceš tak pozdě v noci?“
„Spatřit vaší krásnou tvář má drahá… nedáte mi spát.“
„Co to říkáte?“ Rdí se rybářova mladá dcera.
„Že miluji vás, madam, mé srdce patří jen vám, pokud chcete, svou lásku vám i zazpívám.“ Sarien pozvedl loutnu a nadechl se. Dívka zareagovala přesně jak očekával.
„Ne! Tady nesmíte zpívat, slyšel by vás otec a bylo by zle… Pojďte radši dovnitř, pane!“
Sarien se usmál a vlezl oknem do pokoje. Jakmile se jeho boty dotkly podlahy, poklekl a začal tiše zpívat starou, německou píseň o lásce a líbal jí mezi slokami na ruce. Rybářka se nechala unášet ve vlnách jeho hlasu a ani si nevšimla, že ji postupně líbá stále výše a výše.
Když ji poprvé políbil na ústa, odtrhla se od něj.
„Ale pane, co to děláte? Já jsem počestné děvče, zaslíbené mlynář…“ Zbytek jejího proslovu bard utnul dlouhým a vášnivým polibkem na rty. Tentokrát už se neodtrhla.
Líbal jí a pomalu přitom svlékal sebe i krásnou plavovlásku.
Šeptal jí do ucha své malé lži o nehynoucí lásce.
Košilka se snesla s tichým zašustěním na zem.
Tělo měla ještě hezčí, než si zprvu Sarien myslel. Pomalu ji zvedl a odnesl do postele. Sundal jí i poslední spodničku a jazykem jí přejel přes ňadra. Vzdychla.
Když se ráno Sarien probudil, rybářka ještě spala. Jako každá žena ho i tato okamžitě přestala zajímat poté, co s ní strávil noc. Pomalu, aby ji neprobudil, vstal z postele, že se oblékne a zmizí. Včera jí sliboval věčnou lásku, že se usadí a zůstane s ní, nebo že ji vezme s sebou do světa na cesty, když bude chtít. Teď se chtěl vytratit po francouzsku.
Přesto byl rozhodnut se svým způsobem rozloučit. Kořist leží u jeho nohou a on, jako lovec, odchází. Ale protože byla v noci dobrá (na to, že byla panna) nechal jí Sarien na stolku u postele zlatý prstýnek.
V tu chvíli uslyšel na chodbě rybářův dupot, jen stačil nahý skočit z okna, když se rozletěly dveře. Rybář byl opravdu mohutný muž. A jelikož vychoval a provdal již tři dcery, byl také zkušený. Jen odhozené šaty zrakem přelétl, o krví potřísněné prostěradlo okem zavadil a začal řvát. „Bože na nebesích! S kým jsi se to spustila, Millene?“ Tak Millene, pomyslel si nahý pěvec, pěkné jméno. Potom ale rybář uviděl v koutě odhozenou loutnu a došlo mu, že to nebude jako u jeho předchozích tří dcer, které dopadly podobně jako Millene, ale s chlapci ze vsi. Došlo mu, že nebude stačit, aby zmlátil onoho viníka a u jeho otce aby se domohl svatby pro svou zneuctěnou dceru.
Vzteky rozbil loutnu a její zbytky vyhodil z okna. Sarien bolestně sykl.
Rybář pomalu dosedl na okraj postele své dcery.
„Dceruško, dceruško. Co jsi to udělala? Přijít o věneček s šumařem… Teď už si tě nikdo nevezme… Po vsi se to roznese a…“ Hlas se mu zlomil. Millene tiše plakala a Sarien pod oknem přemýšlel, jak by se mohl dostat nahý do hostince, když mlynář uviděl prstýnek, který pěvec nechal své oběti. „Kde jsi vzala ten prstýnek, Millene?“ Zeptal se dcery tiše a hrozivě.
„Nevím, asi ho tu musel nechat ten… ten…“ Tentokrát se zlomil hlas zase jí.
Bard pod oknem slyšel mlynářův hlas, který pomalu přecházel z normální mluvy do býčího řevu.
„Tak nejenom že je to bastard, který tě zneuctil Millene, on je to navíc zloděj.“ Millene se usedavě rozplakala a její otec pokračoval. „Tento prstýnek patřil tvé nebožce babičce… A já s ním musel zaplatit výběrčímu daní. Zrovna včera… Takže on musel okrást královského výběrčího. Za to bude viset!“
Podle zvuků linoucích se z okna se mlynář zvedl z postele a otevřel dveře.
„K-Kam jdeš otče?“ Ozval se za ním vzlyk jeho dcery.
„Do hostince, tam se ten bastard ubytoval. A taky tam bydlí výběrčí. Za tohle bude ten ptáček zpěváček vážně viset.“
„Prosím vás, otče, nechoďte nikam.“
Vzlykala dál Millene, zatímco se Sarien pod oknem marně snažil vzpamatovat z toho šoku.
Královský výběrčí je nedotknutelný. Z toho kouká doopravdy šibenice.
„Proč bych neměl?“
„Protože ho miluji…“
Ozvalo se hlasité plesknutí políčku, ještě hlasitější ženský pláč a rybářův hlas.
„Holka nešťastná.“
Bard již na nic nečekal a křepce vyrazil bosky a nahý směrem k hostinci. Než doběhl do půli cesty, měl pocit, že šlápl do všech kuřinců, co na cestě byly.
U rozcestníku se potkal s Thomasem, který si na hlavě přidržoval klobouk a těžkopádným krokem utíkal před třemi ozbrojenci a davem lidí. „Sarienéééééé!“ Křičel Thomas. „Thomasííííííí!“ Křičel Sarien. „TY BASTARDE!!!“ Křičel rybář, který zahlédl Sariena vybíhajícího z jeho dvora a vydal se svižně za ním. „Zloděééééééééj!“ Křičel dav lidí v čele s výběrčím daní a třemi dráby pronásledující Thomase. Oba odbočili na cestu pryč z vesnice a rybář se přidal k pronásledujícímu davu. „Myslím si, milý příteli, že bychom měli na čas opustit břehy francouzské a zavítat do tvé otčiny.“ Vyrážel ze sebe při běhu Sarien a prokládal tento svůj proslov zasyknutími, když došlápl bosou nohou na ostrý kámen.

----pokračování příště....možná :-)......